1

TEORIE LITERATURY PRO UČITELE

1. Základy versologie. Podstata verše, rytmu a metra.

versologie: nauka o verši

problematika z hlediska historické poetiky:

starší poetiky propracovávaly teorii verše velmi podrobně- normativní pojetí těchto

příruček, stanovovaly určité typy verše určitým metrickým a rýmovým

schématem jako závazné modely

v podobě slovníků zpracovány různé rýmy k danému slovu

v současnosti: versologie zaměřena k obecným otázkám, nesnaţí se stanovovat

závazné normy, ale snaţí se v základních oblastech svého bádání ukázat moţnosti,

které má autor k dispozici

teoretické i praktické práce o verši: snaha uplatnit postupy latinské prozodie na

českém jazykovém materiálu, souvisejí tedy s otázkou časomíry:

Jan Blahoslav: Musica (1558)- v druhých dodatcích k tomuto spisu

Jan Amos Komenský: O poezii české (po roce 1620)

doba baroka: Bohuslav Balbín: Verisimila humaniorum disciplinarum (1666)

doba národního obrození: Josef Dobrovský: pro českou literaturu povaţoval za

vhodný prozodický sylabotónický systém

František Palacký a Pavel Josef Šafařík: Počátkové českého básnictví,

obzvláště prozódie (vyd. v Bratislavě, 1818, anonymně)- zastánci časoměrné

poezie

Josef Král (1938): filolog, uplatnění antických meter v české literatuře (jiţ ne

původní tvorba- zde časomíra neuskutečnitelná, pouze překlady z antiky)

V. Sedlák (1929): K problémům rytmu básnického- vztah obsahové stránky

uměleckého díla a rytmu

2. pol. 20. st.: Ján Sabol, František Štraus: Základy exaktného rozboru verša

(1969)- monografie, sleduje uplatnění kvantitativních metod při rozboru verše

Miroslav Červenka: Statistické obrazy verše (1971), v jeho pracích se však vrací i

otázka vztahu verše a sémantické roviny básnického díla (1991)

od 30. let- strukturalisté: Jan Mukařovský: zevrubný výklad zvukové stránky

Máchova verše (1948b)- na tyto podněty navazovala řada badatelů v 2. pol. 20. st.

Josef Hrabák: věnoval se české versologii v dílčích studiích (1970), v díle Poetika

(1973), a v učebnicově pojatém díle Úvod do teorie verše (1978)- vykládá obecnou

problematiku versologie na českém literárním materiálu

novější versologie se zaměřuje do čtyř oblastí, které tvoří problematika:

1. podstaty verše, rytmu a metra

2. prozodických systémů

3. rýmu a asonance

4. ustálených druhů verše

verš

je jazykový celek zapojující se do řady celků podobně ustrojených, tj. obsahující

některý charakteristický zvukový prvek, který se s jistou pravidelností opakuje

prvky, které se ve verši opakují a řídí se specifickými pravidly, nespadajícími do

gramatické normy, tvoří základ verše

verš je vlastně stylizační věta, je to svérázná celistvost, kaţdý verš se píše na zvláštní

řádek a často začíná i velkým písmenem

je to zvláštní způsob členění jazykového projevu

veršovaná promluva se člení autonomně, bez ohledu na gramatická pravidla, která

regulují členění prozaických jazykových projevů a členění naznačují interpunkcí

2

samostatnost verše jako zvláštní formy výpovědi, tvořící celek nezávislý na běţném

čteném jazykovém projevu, bývá graficky naznačována často tím, ţe kaţdý verš

začíná sice velkým písmenem, ale současně je potlačena jakákoliv interpunkce

pro celou dobu historického vývoje naší literatury je verš typickou výrazovou formou

lyriky, ale mívá i širší uplatnění

ve středověku signalizoval verš, ţe jde o text nepatřící do oblasti komunikace

kaţdodenního ţivota, a proto se veršovaly např. i slovníky

kde je verše uţito ve funkci čistě mnemotechnické, je moţno pokládat verš za

jazykový útvar ze sdělovacího hlediska neutrální

je zaloţen na rytmickém opakování jazykového jevu, který nazýváme obecně nositel

metrického impulsu

je to jazykový útvar, v němţ se realizoval vyšší stupeň rytmické organizace neţli v

próze

předpokladem pro vnímání verše v jeho specifické kvalitě je realizace daného

metrického schématu nebo jeho obměn nejméně ve dvou po sobě následujících verších

ze syntaktického hlediska nemusí verš nezbytně představovat syntaktickou jednotku,

takţe vzniká napětí mezi hranicí verše a hranicí věty- jde o syntaktický přesah

(enjambement)- např. Josef Hora: sbírka Dvě minuty ticha, báseň Zima:

„Někde v noci mezi topoly

zvoní zvonky, křupe koní klus“

pro stanovení verše je rozhodující jak jeho grafická podoba, tak jeho akustické

vlastnosti

rytmus:

pravidelné opakování, které je podstatné pro pocit, ţe jde o veršový projev

metrum:

se definuje jako minimum podmínek, které vyţaduje určitý veršovaný typ

je to norma pro rytmickou výstavbu básně, ideální schéma verše

je to norma, které verš podléhá a rytmus je její konkrétní naplnění

z rozboru konkrétního rytmu jednotlivých veršů abstrahujeme metrum básně, tj.

ideální normu

rytmus: realizace této normy v konkrétním textu

metrický impuls:

pravidelnost v rytmice veršů

podnět k opakování týchţ rytmických nebo melodických celků

vyvolává očekávání, ţe i ve verši následujícím bude rozvrţení přízvuku nebo

melodická linie verše předcházejícího

je podmíněn tím, ţe se v řadě veršů syntakticky uplatňují některé zvukové prvky,

tomuto záměrnému uspořádání zvukových prvků (které se projevuje jako opakování)

říkáme rytmus

základní zakončení veršů:

ţenské

muţské

daktylské

teze: těţká doba (přízvuk)

arze: lehká doba (nepřízvuk)

prvky, jimiţ se verš liší od prózy:

1. kaţdý jednotný verš se vnímá jako svérázná celistvost

2. při jeho vnímání se uplatňuje metrický impuls, tj. očekáváme, ţe bude následovat

jednotka podobně ustrojená

3

veršovaná celistvost nemusí být zároveň celistvostí syntaktickou. V tom případě, kdyţ je

uvnitř verše větší pauza neţ na hranici verše, mluvíme o přesahu, protoţe syntaktický

celek „přesahuje“ do následujícího verše

metrum: ve versologii se uţívá pro ideální schéma verše

rytmus: označení pro realizaci verše, tj. pro záměrné opakování určitých zvukových prvků

ve verši

metrika: disciplína, zabývající se systémem moţných metrických schémat

realizace metra: určována dvěma prvky:

a) metrickou konstantou: musí být dodrţena beze zbytku (např. pětistopý jamb má

vţdy deset slabik)

b) metrickou tendencí: připouští výjimky (např. v české metrice přízvučnost lichých

slabik verše, která je při realizaci jambického verše změněna na přízvučnost slabik

sudých)

stálá střední dierese:

závazná hranice mezi slovy situovaná doprostřed verše

u alexandrínu (dvanáctislabičný verš jambického nebo trochejského spádu) je

situována po šesté slabice

je typická pro francouzskou veršovanou tvorbu, např. pro tragédii Pierra Corneille- Le

Cid

dále např. Jiří Orten: Sedmá elegie

stopy:

umělé hranice, při analýze verše slouţí k tomu, abychom určili jeho charakter

rozlišujeme je podle toho, jak jsou v tomto úseku rozděleny těţké a lehké doby

těţká doba (teze): slabika, která je nositelkou metrického impulsu

lehká doba (arze): slabika, která ve stopě není nositelkou metrického impulsu

stopy můţeme rozdělovat podle:

1. počtu slabik na:

a) stopy dvouslabičné:

1. trochej: tvoří jej teze a arze, schéma: x x

2. jamb: tvoří jej arze a teze, schéma: x x

3. spondej: skládá se ze dvou tezí, schéma: x x

b) stopy tříslabičné:

1. daktyl: po tezi následují dvě arze, schéma: x x x

2. anapest: dvě arze předcházejí tezi, schéma: x x x

3. amfibrach: arze, teze, arze, schéma: x x x

2. pozice nositele metrického impulsu

podle toho, zda je ve stopě zařazena teze, rozlišujeme:

a) stopy vzestupné: tj. takové, v nichţ je teze na druhé nebo další pozici (jamb,

anapest)

b) stopy sestupné: mají tezi jako prvou slabiku (trochej, daktyl)

c) stopy vzestupně sestupné: jako teze funguje druhá slabika, první a třetí slabika jsou

arze (amfibrach)

česká metrika dává realizovat z těchto stop v rámci sylabotónické prozodie: trochej, daktyl

a s určitými výhradami jamb

jamb: u sylabotónického prozodického systému je nositelem metrického impulsu

počet slabik ve verši a rozloţení přízvuků, v českých slovech je přízvuk na první

slabice a eventuálně vedlejší přízvuk a na dalších lichých slabikách

pokud chce autor v české poezii vyuţít jamb: musí na počátku verše zařadit

nepřízvučné jednoslabičné slovo a na konec verše jednoslabičné slovo přízvučné, tím

se dosáhne vzestupnosti, ale hranice stop je uvnitř slova- díky této formě je moţné

verš pokládat za jambický, ale můţe se také interpretovat jako verš trochejský s

4

předráţkou (tj. nepřízvučnou slabikou na počátku metrické řady)- např. verše z

Máchova Máje

rytmizace prózy:

je moţno jí dosáhnout intonací, gramatickým paralelismem (realizuje se gramatickými

rýmy), byly pro ni vypracovány jiţ ve starověku a běţně uţívány ve středověku tzv.

rytmické klauzule

k nejznámějším rytmickým klauzulím patří:

a) cursus planus, schéma: x x / x x x (starověk), x x x / x x (středověk)

b) cursus tardus, schéma: x x / x x x x (starověk), x x x / x x x (středověk)

c) cursus velox, schéma: x x x / x x x x (starověk), x x x / x x / x x (středověk)

vedle těchto rytmických klauzulí se ve starší české literatuře uplatňovalo i zakončení

třemi trocheji a tzv. zakončení oxytonické, tj. zakončení jedním přízvučným slovem

2. Prozodické systémy v české literatuře.

prozodický systém: vyuţívá určité metrické vlastnosti nebo jejich kombinace toho kterého

jazyka

Hrabák: prozodický systém je: „soubor všech veršových norem zakládajících se na

témţ prozodickém principu, tj. vyuţívajících týmţ specifickým způsobem rytmických

vlastností jazyka.“

pro určení prozodického systému je rozhodující, které rytmické vlastnosti jazyka nebo

jaké kombinace rytmických vlastností jazyka vyuţívá

v češtině se vyskytují všechny systémy, je to podmíněno těmito jazykovými zvláštnostmi:

1. slovní přízvuk je nefonologický, poměrně slabý a je vázán zpravidla na počátek

slovního celku (slovní celek definují jako slovo se svými předklonkami a příklonkami)

2. nepřízvučné slabiky ve slově se neredukují

3. existuje fonologická kvantita

prozodie: zkoumá zvukovou stránku jazyka z hlediska veršované výstavby

1. volný verš:

prozodický systém, začal se prosazovat ve světové literatuře aţ koncem 18. st.

upouští od vyuţití přízvuku, počtu slabik i kvantity jako metrických impulsů

směřuje k realizaci veršů o zcela rozdílném počtu slabik

současně hodně pouţívaný

v poezii hojný koncem 19. st.

protoţe jeho jedinou konstantou je na syntaxi nezávislé (tedy „volné“) členění

jazykového projevu, má volný verš nekonečně mnoho různotvarů

má- li mít estetickou účinnost, „volné“ členění se nesmí stát libovolným, tj. z členění

na verš musí vyplývat významové kvality- např. přesahy mají význam pro báseň

básníci často upouštějí od interpunkce

někdy se ruší i psaní velkých písmen nebo se píší majuskule na začátku kaţdého verše,

nebo označuje graficky počátek verše verzálami

verše různě dlouhé, rýmované i nerýmované

metrickým impulsem je zde často intonace, ale na rytmickém uspořádání verše se také

mohou podílet pauzy uvnitř verše a zejména na konci veršů

často přesah (enjambement)-větný celek přesahuje z jednoho verše do druhého

2. bezrozměrný verš (asylabický verš, verš o nepravidelném počtu slabik):

pěstoval se hlavně ve středověku

v dnešním povědomí by splýval buď s veršem volným (pro proměnlivou délku) nebo s

rýmovanou prózou (protoţe je pravidelně rýmován, a přitom nebývá rozpor mezi

členěním na verše a na syntaktické celky)

není normován ani počet slabik, ani počet přízvuků

5

od volného verše se liší tím, ţe kaţdý verš tenduje k tomu, aby byl syntaktickým

celkem, je významově uzavřen = kaţdý verš na samostatném řádku

počet slabik výrazně kolísá

některými versology je povaţován za samostatný prozodický systém

ve skutečnosti se zde zachovává určitá podoba stop a verš je vnímán jako velmi volná

podoba sylabotónického verše, který sice oslabuje počet slabik jako metrický impuls

ale neruší stopovost verše

3. časoměrný verš:

jeho uplatnění v české literatuře bylo předmětem sporů, snaha o vstup časomíry do

české prozodie v dobách návratu k antickým vzorům

dosáhl mimořádného uplatnění v antice

zaloţen na kvantitě jako metrickém impulsu, tj. na střídání slabik dlouhých (tezí) a

krátkých (arzí), předpokládá se, ţe doba potřebná k vyslovení dlouhé slabiky je rovná

době, kterou vyţaduje vyslovení dvou krátkých slabik

z hlediska klasické metriky se rozlišovala:

a) délka přirozená: přirozeně dlouhá slabika ta, která obsahovala dlouhou samohlásku

nebo dvojhlásku

b) délka daná polohou: slabika, v níţ po krátké samohlásce následovaly dvě

souhlásky

c) kombinace raţené souhlásky (muta) a plynné (liquida): slabika interpretována

podle potřeby jako dlouhá nebo krátká

v české prozodii: neexistence přirozené délky v kaţdém slově, vnímání slabik (po

krátké samohlásce následují dvě souhlásky) jako krátkých slabik, které ani v metrické

řadě nejsou pociťovány jako slabiky dlouhé polohou

české metrické cítění zaloţeno na:

a) přízvuku

b) počtu slabik jako metrických impulsech

- při realizaci časomíry proto dochází k transakcentaci a tím ke změnám v segmentaci

verše

pěstoval se od renesance aţ do konce 19. st. (nejdéle se udrţel v překladech z

antických literatur)

řídí se v podstatě stejnými pravidly jako časoměrný verš latinský

pro naši literaturu má význam jiţ jen historický

verš má normovaný počet tzv. mór

móra = doba potřebná k vyslovení krátké slabiky a druhá slabika vyplňuje dvě móry

délka je přirozená a polohová

„přirozeně dlouhý“, slabika obsahuje dlouhou samohlásku nebo dvojhlásku (např. já,

mou): polohou dlouhá slabika je taková, kde po samohlásce následují dvě souhlásky, a

to na rozhraní slov

z různých typů časoměrného verše má pro naši literaturu důleţitost jen hexametr

(šestimetr) a pentametr (pětimetr)

Dobrovský prokázal, ţe časoměrný systém není pro původní českou literaturu vhodný

vracela se však otázka: Jak postupovat při překladech antických děl vyuţívajících

časoměrné prozodie?

český verš se nedal zaloţit na kvantitě jako metrickém impulsu- proto jiná řešení:

1. nahrazování dlouhých slabik (tezí) originálu slabikami přízvučnými- mnoţství

variant antické časomíry- odlišnosti od české prozodie- z metrického hlediska

vykonstruované

2. hlavně ve 20. st.: volný verš nebo metrický systém vlastní češtině, nejčastěji

sylabotónický verš (Julie Nováková)

4. verš tónický:

zaloţen na rytmickém opakování přízvuku

6

počet těţkých dob (tezí), které nesou přízvuk je normován, ale počet slabik ve verši je

volný, není normován počet lehkých dob (arzí)

v české literatuře se vzhledem k nepravidelnému počtu slabik pociťuje spíše jako

nepravidelný verš sylabotónický nebo jako verš volný

uplatnil se ve staré německé literatuře a v ruské literatuře

v českém povědomí splývá obyčejně s veršem volným (pro proměnlivost své délky)

uváděl jej F. L. Čelakovský a K. J. Erben, víc se pěstuje aţ ve 20. st., namnoze pod

vlivem ruského básnictví

normuje se počet přízvuků ve verši, avšak má proměnlivou délku = nepravidelný

počet slabik

5. verš sylabický:

vyuţívá jako metrického impulsu stálý počet slabik ve verši

pokud má verš více jak 10 slabik, uplatňuje se jako rytmotvorný činitel i závazný

mezislovní předěl, který bývá nejčastěji uprostřed verše

jde o typ metrického impulsu, který je vyuţit v jazycích, v nichţ není fonologický

přízvuk ani kvantita

obyčejně v českém čtenářském povědomí splývá s veršem sylabotónickým, majícím

mnoho odchylek od metra

normován pouze počet slabik, distribuce slovních přízvuků není prvkem metrickým,

nýbrţ stylistickým

je charakteristický pro literaturu francouzskou, italskou a polskou

v polské literatuře se s ním setkáváme v podobě třináctislabičného verše, v

románských literaturách mívá 12 slabik

u nás se pěstoval ve starší době, zhruba do konce 18. st., kdy Dobrovský zavedl

prozódii, kombinující prvky sylabické a tónické (sylabotónický verš)

6. verš sylabotónický:

kombinuje nositele metrického impulsu tónického a sylabotónického verše, tj.

rytmotvorným činitelem je jednak pravidelný počet slabik, jednak pravidelné

rozloţení přízvuků ve verši

příznačný pro českou literaturu, je to „klasický český verš“

tím, ţe se v rozloţení slovních přízvuků tolerují různé nepřesnosti a všechny těţké

doby nemusí být podloţeny přízvukem, blíţí se sylabickému verši románskému

normován počet slabik a přízvuků

umoţňuje velké mnoţství variant:

a) varianty sylabické: uplatnění různého počtu slabik ve verši

b) varianty tónické: vytvořené různým rozloţením přízvuku, vyplývají z vyuţití

různého druhu stop (verš trochejský, jambický, daktylský) nebo jejich kombinace

(verš daktylotrochejský)

c) verš logaedický: autor vyuţívá kombinace různých stop, které se pravidelně

střídají

d) verš smíšený: autor vyuţívá kombinace různých stop, které se střídají nepravidelně

3. Metrické útvary sylabotónického verše. Volný verš.

Sylabotónický verš trochejský

teze, arze

sestupný (sestupná strofa)

protoţe v češtině je místo slovního přízvuku vázáno na hranici slovního celku, při

realizaci těţkých dob verše, nevyskytuje se slovní přízvuk vlastně jako jev samostatný, ale

jako prvek doprovázející rozloţení hranic slovních celků

je to verš stopový

dierese: hranice slova připadající na hranici stopy

7

césura: hranice slovního celku připadající doprostřed stopy

český trochej se zakládá na potlačování césur a na realizování dieresí („césurový verš“)

systematickému rozloţení slovních celků, které tento verš vyţaduje, se říká frázování

delší slova mají v češtině vedle přízvuků na první slabice (hlavní přízvuk) ještě tzv.

přízvuk vedlejší, který připadá nejčastěji na liché slabiky (3. a 5.)

zatímco hlavní přízvuk označuje slovo jako samostatnou významovou jednotku, vedlejší

přízvuk nemá mluvnické funkce a v hovorové řeči se často ani nedá bezpečně zjistit

hlavní přízvuk označuje začátek slovního celku a spíná tím jeho slabiky v celistvost, ale

vedlejší přízvuk je pouze záleţitostí fyziologického mechanismu mluvidel

úplné realizování trochejského rytmu by vyţadovalo jen dvojslabičná, resp. jednoslabičná

slova se slabičnou předloţkou, tím by se verš stal velmi jednotvárný

rytmické variace lze vytvářet v trocheji různým rozloţením slovních hranic, někdy se

přesouvá místo přízvuku proti gramatické normě- je to vzácné

významnější jsou varianty, ve kterých se uvádějí do verše delší slova, takţe některé těţké

doby nejsou podloţeny slovními přízvuky

pokud jde o sylabické různotvary trocheje, zde rozpětí verše zpravidla nepřesahuje 16

slabik, protoţe by se jinak staly nepřehlednými

jeho bezpříznaková forma se pociťuje verš osmislabičný

zakončení (klauzule) trochejského verše můţe být ţenské a muţské

v prvním případě se mluví také o verši akatalektickém (úplném), v druhém případě o verši

katalektickém (neúplném)

verš typu se interpretuje jako verš se dvěma stopami a jednou neúplnou, verš typu

jako verš se třemi úplnými stopami

Sylabotónický verš jambický

arze, teze

nepřízvučné jednoslabičné slovo a na konec verše jednoslabičné slovo přízvučné- tím se

dosáhne vzestupnosti za cenu toho, ţe hranice stopy je uvnitř slova

trochejský rytmus bývá charakterizován jako sestupný (po těţké době následuje lehká

doba, tj. po přízvučné slabice nepřízvučná), jambický rytmus pak jako vzestupný

v českém sylabotónickém verši byl od nejstarších dob aţ do konce 19. st. nejobvyklejší

rytmus trochejský, od konce století se situace změnila ve prospěch jambu

český jamb má na rozdíl od trocheje obyčejně podobu verše nestopového- protoţe

jambická stopa se nekryje se slovy (hranice stopy s hranicí slov), hranice jambické stopy

je uprostřed slova, protiklad sestupné a vzestupné stopy se totiţ pociťuje jen tehdy, kdyţ

jsou realizovány hranice stop

realizovány většinou césury a potlačovány dierese

rytmické variace: vznikají stejně jako v trocheji hlavně tím, ţe některé těţké doby nejsou

podloţeny slovními přízvuky, první slabika v českém nestopovém jambu bývá někdy

přízvučná, takţe na první pohled takový jambický verš vypadá jako rytmická řada sloţená

z daktylu a trochejů, jindy zase tvoří 1. slabiku slovo významově málo zatíţené, takţe

takový jambický verš vypadá na první pohled jako řada sloţená z předráţky (anakruze-

nepřízvučná slabika před řadou sestupných stop) a trochejů

v češtině jsou moţné jen sestupné stopy a kaţdý jambický verš je proto vlastně trochej s

předráţkou (např. byl pozdní večer, první máj)

sylabické různotvary českého jambu jsou v podstatě stejné jako u trocheje

zakončení je buď muţské nebo ţenské

v prvním případě: verš akatalektický (úplný), v druhém případě: verš hyperakatalektický

řada typu se totiţ pokládá za tři úplné jamby, kdeţto řada typu se pokládá

za tři jamby úplné s jednou slabikou navíc

např. Máj- Za trochu lásky

8

Sylabotónický verš daktylský

teze, arze, arze, sestupná stopa

je to verš stopový

musí být realizovány všechny těţké doby, tj. není moţné nepodloţit některou těţkou dobu

slovním přízvukem (na rozdíl od trocheje a jambu), v tom případě by se totiţ ztratilo

povědomí, ţe jde o daktyl

v klauzuli se mohou střídat úplné stopy s neúplnými- v zakončení

zakončení: daktylské, ţenské i muţské

sylabické různotvary daktylu jsou v podstatě stejné jako u trocheje a jambu

rytmické variace: vznikají zejména uváděním jednoslabičných slov

z historického hlediska daktyl vlastně připravoval v české literatuře na konci 19. st. verš

čistě tónický, a tím i verš volný

daktylské verše mohou mít předráţku (anakruzi)- nepřízvučná slabika na začátku metrické

řady

na rozdíl od nestopového jambu není zde předráţka součástí metra, je to slabika, která se

neúčastní na metrickém impulsu, jinými slovy stojí mimo vlastní metrickou řadu, taková

předráţka je v českém verši moţná jen v daktylu

někdy bývá uvnitř daktylského verše neúplná stopa

např. Ostrava, Koho bych miloval- Jan Neruda

Sylabotónický verš logaedický

takový verš, ve kterém se střídají různé stopy (pro češtinu padá zpravidla v úvahu střídání

trocheje s daktylem), nikoli však libovolně, nýbrţ podle určitého plánu- daktylotrochej

jiné povahy je daktylotrochej nelogaedický, tj. takový, kde střídání není pravidelné

zde jde o útvar, který jiţ přechází k verši čistě tónickému, protoţe nositelem rytmu

přestává být rozloţení přízvuků při neměnném počtu slabik, ale stává se jím počet stop

daktylotrochejský spád mívá také volný verš a rytmizovaná próza

střídání daktylů s trocheji bylo příznačné pro český verš na konci 19. st., v této době vedl

vývoj k verši volnému

Volný verš:

prozodický systém, začal se prosazovat ve světové literatuře aţ koncem 18. st.

upouští od vyuţití přízvuku, počtu slabik i kvantity jako metrických impulsů

směřuje k realizaci veršů o zcela rozdílném počtu slabik

současně hodně pouţívaný

v poezii hojný koncem 19. st.

protoţe jeho jedinou konstantou je na syntaxi nezávislé (tedy „volné“) členění jazykového

projevu, má volný verš nekonečně mnoho různotvarů

má- li mít estetickou účinnost, „volné“ členění se nesmí stát libovolným, tj. z členění na

verš musí vyplývat významové kvality- např. přesahy mají význam pro báseň

básníci často upouštějí od interpunkce

někdy se ruší i psaní velkých písmen nebo se píší majuskule na začátku kaţdého verše,

nebo označuje graficky počátek verše verzálami

verše různě dlouhé, rýmované i nerýmované

metrickým impulsem je zde často intonace, ale na rytmickém uspořádání verše se také

mohou podílet pauzy uvnitř verše a zejména na konci veršů

často přesah (enjambement)-větný celek přesahuje z jednoho verše do druhého

4. Tradiční veršové útvary.

oktosylab:

9

osmislabičný rýmovaný verš trochejského nebo (ve verši zpěvním jambického) spádu

typický pro staročeskou poezii (latinskou i českou)

ve středověku nejoblíbenější verš přízvučné poezie latinské a téměř výlučný rozměr

staročeské mluvní (recitační) poezie

zpravidla rýmovaný, v české literatuře se vyskytuje jako verš čistě sylabický, trochejský i

jambický

Oktosylab trochejského spádu s asonancemi v sudých verších je národním veršem staré

literatury španělské (Píseň o Cidovi)

je znám i ze slovanského folklóru

desaterec (dekasylab):

typický pro jihoslovanskou lidovou epiku

desetislabičný nerýmovaný verš trochejského spádu, se závazným mezislovním předělem

po 4 slabice

blankvers:

nerýmovaný pětistopý jamb, desetislabičný, zaloţen na vyuţití jambických stop, tj. má

vzestupný spád

při muţském zakončení má 10 slabik, při ţenském 11

ve starofrancouzském hrdinském eposu (Píseň o Rolandovi- 11. st.)

pak vytlačen alexandrínem a nejvíce se rozvinul v literatuře anglické, kde je typickým

veršem Shakespearovým, a vůbec anglického dramatu 16. st., v Shakespearových

divadelním hrách s jistými odchylkami od normy, rozdíl spočívá v počtu slabik ve verši

uţívalo se ho v dramatu i v epice (Miltonův Ztracený ráj), od Lessinga byl i typickým

veršem klasického dramatu německého, u nás Zeyer, Vrchlický

Shakespearův blankvers:

nepravidelnosti v počtu slabik (v sylabismu): mezi 9- 14- uvolnění blankversu

zachovává se 5 iktů a absolutní převahu mají verše 10 slabičné

na citově exponovaných místech, zejména na konci scén přechází Shakespearův

nerýmovaný verš ve verš rýmovaný, tyto rýmy bývají (jako normálně v anglické poezii)

muţské, vyjímečně jsou dvojslabičné

překladatelé: zachovávají sylabickou nepřesnost (J. Malý, J. J. Kolar, E. Saudek)

J. V. Sládek zavádí sylabotónický verš podle zvyklostí české poezie, rýmované vrše na

konci slova překládá jedenáctislabičným veršem

heroic couplet (hrdinské dvojverší):

sdruţeně rýmovaný desetislabičný verš vzestupného (jambického) spádu

do češtiny bývá překládán někdy v původní sylabické podobě, ale jindy se nahrazuje

veršem ţenského zakončení (tedy jedenáctislabičným)

endecassilabo:

jedenáctislabičný verš vzestupného rázu, u nás je doloţen např.u Vrchlického

obecně se jedenáctislabičný verš označuje termínem hendekasylab

bývá někdy interpretován jako ţenský blankvers, protoţe podobně jako blankvers má i

vzestupný spád

našel uplatnění v italské literatuře

senár:

latinský název pro časoměrný jambický trimetr, tj. pro šestistopý jamb

vedle daktylského hexametru to byl nejmnohotvárnější antický verš

jeho doménou bylo drama

do češtiny se překládá přízvučně (reflektuje se tedy jako dvanáctislabičný nerýmovaný

verš jambického spádu)

10

alexandrín:

doloţen jiţ v mladších chanson de geste (okolo r. 1100)

typický verš francouzské tragédie

rýmovaný sylabický dvanáctislabičný jambický verš vzestupného spádu se stálou střední

dieresí (pauzou) po šesté slabice

je- li rým ţenský, verš má 13 slabik- za poslední slabikou následuje jedna slabika

nepřízvučná

poslední slabika před střední dieresí a poslední slabika verše má metrický přízvuk

francouzský alexandrín je verš sylabický, do češtiny se reflektuje jako verš sylabotónický

byla jím sloţena starofrancouzská Alexandreida- odtud má jméno, autoři Alexandreidy:

Lambert le Tort a Alexandr de Bernay

u nás byl alexandrín pěstován od 90. let 19. st. (Jaroslav Kvapil, Otokar Březina, Jaroslav

Vrchlický)

typické pro francouzský klasický alexandrín je střídání muţských veršů s ţenskými

zachovávají čeští básníci jen někdy

psal v něm Molière, Pierre Corneille

hexametr:

původem časoměrný verš, u nás nejprve napodobován přízvučně

první doklady máme v tzv. cisiojánech (= mnemotechnické verše slouţící k zapamatování

zasvěcených svátků)

typický verš antické epiky (Homérské básně- Ilias a Odyssea, Vergilius, Ovidius)

v moderní literatuře se často napodobuje přízvučně

protoţe se v časoměrném hexametru můţe střídat daktyl se spondejem- tedy stopa

dvouslabičná s tříslabičnou- délka verše je proměnlivá a to mu dodává velkou tvárnost

v naší literatuře se hexametr reflektoval aţ do 2. pol. minulého století časoměrně, pak se

spondej nahrazuje trochejem, vzniká tedy přízvučný verš daktylotrochejský

v původní moderní tvorbě vyuţil moţností tohoto verše např. Vítězslav Nezval: Chrpy a

města

je to verš slavnostní

charakteristické jsou pro něj přesahy a potlačování dieresí (coţ jsou vlastně přesahy v

oblasti stopové)

klasický hexametr byl zásadně nerýmovaný

ve středověku se těšily oblibě hexametry s vnitřním rýmem (tzv. leoninské)

tvoří jej šest daktylských stop (v antické poezii to mohlo být i šest stop, v nichţ se střídá

daktyl a spondej), z toho vyplývá ţe počet slabik ve verši nelze normovat

má 6 úseků, tzv. stop po 4 slabikách

v kaţdé stopě musí být první slabika dlouhá a po ní mohou následovat buď dvě slabiky

krátké nebo ještě jedna slabika dlouhá

daktylský pentametr (pětimetr):

má rovněţ 6 stop, které se vyplňují analogicky, ale třetí a poslední stopa jsou neúplné a

končí pauzou

skládá se ze dvou poloveršů oddělených pauzou

jeho metrum:

(pauza)

není to samostatný verš, zpravidla se vyskytuje ve spojení s hexametrem a vytváří spolu s

ním tzv. elegické dvojverší (např. Předzpěv ke Kollárově Slávy dceři)

5. Tradiční strofické formy.

strofa (sloka):

11

strofické členění podléhá autonomní metrické normě, není tedy bráno jen obsahově,

obyčejně představuje myšlenkový celek jako odstavec v próze

ve veršovaném útvaru- strofa = takový celek, který se opakuje podle nějaké metrické

normy

jeho celistvost se označuje odstupem (tj. mezi strofami se vynechává řádek)

opakování strof nemusí být v mezích téţe básně, můţe se vztahovat i na širší kontext

strofa mívá obyčejně několik veršů, ale někdy se objevuje i strofa o jediném verši

pro moderní poezii je vůbec příznačné uvolňování pevné strofické výstavby, je to

analogické s rozvojem volného verše

z hlediska tematického tvoří sloka myšlenkový celek a po stránce zvukové celek intonační

na pozadí tradičních slok se obojí celistvost rozrušuje, a tak vznikají myšlenkové i

intonační přesahy

různé verše ve sloce bývají různě metricky vyhraněny a po stránce syntaktické a

kompoziční tvořívá sloka uzavřený celek

po stránce kompoziční opakující se sloka často přináší podobné a obdobné motivy

paralelnost strof se vyjadřuje i anaforickým opakováním

počet veršů by neměl přesáhnout 14, aby báseň ještě působila jako text stroficky

uspořádaný

obyčejně sloka představuje myšlenkový celek jako odstavec v próze

nemusí vţdy představovat myšlenkový celek, autor můţe uplatnit myšlenkový i

syntaktický přesah

některé strofy se během vývoje ustálily, jsou to:

1. elegické distichon (tzv. elegické dvojverší):

nejdůleţitější z antických útvarů

spojení daktylského hexametru a daktylským pentametrem

není strofou v pravém slova smyslu, dvojverší je jaksi na přechodu mezi útvarem

stichickým (tj. sloţeným z veršů bez strofického členění) a strofickým

v staročeském básnictví se například stichické básně normálně členily na dvojverší

spojená sdruţeným rýmem

2. sapfická strofa:

nejrozšířenější strofa antická

čtyřveršová a skládá se ze tří veršů sapfických (jedenáctislabičný: trochej + trochej

nebo spondej + daktyl + trochej + trochej nebo spondej) a jednoho verše adónského

(pětislabičný: daktyl + trochej nebo spondej)

metrum veršů sapfických:

3 verše jsou jedenáctislabičné a 1 verš je pětislabičný

metrum verše adónského:

do naší literatury byla uvedena jiţ v době humanismu

v moderní době tuto strofu napodobujeme přízvučně (Vrchlický)

název podle básnířky Sapfó (1. pol. 6. st. př. n. l.), která ţila na ostrově Lesbos

3. sloka trojdílná:

nejdůleţitější středověká sloka

skládala se ze dvou úplně stejných (veršově i hudebně) štól, ke kterým byl připojen

refrén (dopěv), odlišný formou veršovou i hudební

trojdílných slok bylo velmi mnoho a některé se drţely aţ do nové doby

štóly se označovaly V (versus) a refrén značkou R (repetitio)

4. sloka pětiveršová:

poslední verš je nápadně kratší neţ verš předcházející a obsahuje pointu

typická pro časový popěvek

12

5. tercina (ital. terza rima):

spjata s literaturou italskou- Dante Alighieri: Boţská komedie

skládá se ze tří veršů desetislabičných (ţenské zakončení jedenáctislabičný)

vzestupného spádu

rýmuje se vţdy1 a 3 verš kaţdé sloky navzájem a střední (druhý) verš se rýmuje s

lichými verši sloky následující

na konci celé básně se přidá jeden verš, který ji rýmově uzavírá (aba bcb cdc.....xyx y)

např. Vrchlického překlad Dantovy Boţské komedie

6. stance (ital. ottava rima):

z Itálie- Boccaccio

osmiveršová sloka, desetislabičná, jambického spádu (v ţenských verších je tedy 11

slabik)

prvních šest veršů je rýmováno střídavě, poslední dva sdruţeně (abababcc)

např. Vrchlického překlad Tassova Osvobozeného Jeruzaléma

7. siciliána:

liší se od stance jen rýmovým schématem: všechny verše osmiveršové stance střídavě

rýmovány (ab ab ab), jamb

stance i siciliána jsou budovány symetricky, protoţe se skládají ze dvou čtyřverší

8. nona (devítiveršová sloka):

asymetrická strofa

stance, k níţ je připojen devátý verš spojený rýmovou shodou s veršem šestým (ab ab

ab cc b)

9 slabik, jamb

9. stance Spencerova:

devítiveršová sloka

je to stance rýmovaná podle schématu ab ab bc bc, k níţ je připojen ještě alexandrín,

který se rýmuje s posledním veršem

jméno má podle anglického básníka E. Spensera (16. st.): epos Královna vil

např. překlad Elišky Krásnohorské- Byronova Childe Haroldova pouť

10. decima:

španělská sloka

desetiveršová strofa, známá z literatury španělské

deset osmislabičných veršů trochejského spádu

způsob rýmování není normován, rozloţení rýmů je libovolné: abba accddc nebo ab

ab ac dc cd

slabičné schéma ani spád verše nebývají dodrţovány

v naší literatuře doloţena také jako jambická

jamb/ trochej = oktosylab

11. ritornel:

ojedinělá tercína, jejíţ první verš má jen poloviční délku, námětem bývá vtipná

myšlenka nebo pozorování, po této stránce se ritornel blíţí epigramu, není však

satirický

např. Hrubín, Vrchlický

3 verše, 10 slabik, aba bcb cdc

12. znělka (sonet):

13

v naší literatuře patří k nejvíce pěstovaným formám od obrození aţ po dnešek

14 veršů, sdruţeny do dvou slok čtyřveršových (kvarteta) a do dvou slok tříveršových

(terceta)

dnes spád jambický, v obrozenecké době se uţívalo spádu trochejského (Kollár)

v trochejské znělce počet slabik 10 (ţenské 9), v jambické znělce 11 slabik (pětistopý

jamb ţenského zakončení, při muţském zakončení 10 slabik)

rýmy v kvartetech jsou dva a bývají rozloţeny v obou slokách podle téhoţ vzorce

(nejčastěji abba- obkročný rým)

v tercetech se připouštějí variace v rozloţení rýmů, obě terceta však musí být

navzájem spojena aspoň jedním společným rýmem, toto členění se projevuje i v

tematické výstavbě znělky

kvarteta tvoří obyčejně jeden tematický celek a terceta tvoří druhý významový celek,

který končí vyvrcholením myšlenky- pointou

první novočeské znělky vytvořené Jungmannem a hojně pěstované Kollárem měly

verš trochejský, jamb pronikl do české znělky aţ v básnické praxi lumírovců, kteří jej

propracovali jako nápodobu vzestupného hodu románského verše (znělka je původu

románského)

pro Kollárovu znělku bylo příznačné střídání muţských a ţenských veršů, u

Vrchlického bývají rýmy výlučně ţenské

klasická forma sonetu se někdy libovolně obměňuje:

pokud jde o obměny ryze grafické (celá báseň se píše in continuo, jako jediná

čtrnáctislabičná sloka, např. znělky K. H. Máchy) nebo o změnu počtu slabik ve

verši (uţívá se např. alexandrínu), není tím zasahována podstata formy básně

jsou však i případy, kdy se píší útvary odpovídající veršovému a strofickému

členění znělky, avšak nerýmované (např. Sovova báseň Ještě jednou se vrátíme ze

stejnojmenné sbírky), tady jde o podstatnější změnu, protoţe se sice dodrţuje

tematická výstavba, ale úplně se bortí výstavba zvuková

jinou obměnou, která zasahuje i tematickou výstavbu je shakespearovská znělka

13. shakespearovská znělka:

3 sloky čtyřveršové ( z nichţ má kaţdá jiné rýmy)a závěrečná sloka dvouveršová,

rýmovaná sdruţeně, tím je zdůrazňována pointa, protoţe se poslední dvojverší

odtrhuje od předcházejícího kontextu i zvukově

14 veršů, není členěna na samostatné strofy, má pouze rýmovou pravidelnost

čtyřverší obvykle rýmována střídavě

14. oněginská strofa:

14 veršů, 3 čtyřverší (z nich je kaţdé rýmováno jinak- první čtyřverší rýmováno

střídavě, druhé sdruţeně, třetí obkročně) a 1 dvojverší se sdruţeným rýmem

je to vlastně obměna shakespearovské znělky

jedna z nejdůleţitějších slok v novodobých literaturách

např. Puškinův Evţen Oněgin

15. italská balada (ballata):

drobná lyrická báseň,skládá se ze sloky čtyřveršové a desetiveršové (má stejný počet

veršů jako znělka), přičemţ se rýmuje 1, 4 a 14 verš

první verš první sloky se opakuje na konci druhé sloky buď celý, nebo rýmem

rýmové schéma je např. abba cdecdeeffa

16. balada francouzská (neboli Villonova, podle nejznámějšího pěstitele v 15.st.):

skládá se ze tří slok a dopěvu zvaného poslání (envoi)

sloky mívají rozloţení rýmů libovolné, ale ve všech musí být tytéţ

dopěv je po stránce tvarové stejný jako druhá polovina sloky

sloky mívají nejčastěji po 10 verších

14

poslední verše všech slok i poslání jsou refrénem (jinými slovy: poslední verš sloky se

opakuje na konci všech slok ostatních)

refrén pointuje obyčejně hlavní myšlenku kaţdé sloky, poslání je pointou celé básně

17. gazel:

báseň o jediném rýmu (monorýmní)

libovolně dlouhá a rýmují se první dva verše a pak kaţdý verš sudý, báseň se výrazně

dělí na dvojverší

po rýmu následuje krátký refrén

např. Jaroslav Vrchlický

na opakování veršů se zakládá celá řada jiných básní, např.

18. triolet:

8 aţ 12 veršů, první dva se opakují na konci první mimo to ještě ve středu básně

19. rondel a rondeau:

básně o třech slokách a dvou rýmech

v rondelu se opakují třikrát první dva verše první sloky

v rondeau se opakuje jen začátek prvního verše

některé formy se zakládají na opakování týchţ slov, např.:

20. sestina:

skládá se ze sedmi slok, z nichţ prvních šest má po šesti verších, poslední je poloviční

(tři verše)

poslední slova první sloky (která nemusí být rýmovaná) se opakují v následujících

slokách podle pořadí (první sloka): abcdef, (druhá sloka): faebdc, (třetí sloka): cfdabe,

atd.

v poslední sloce se opakuje těchto šest slov na konci poloveršů a veršů v libovolném

pořadí

verše jsou nejčastěji desetislabičné vzestupné

6. Rým a jeho funkce ve verši. Klasifikace rýmu podle různých kritérií.

definice: zvuková shoda konců slov buď na konci rytmické řady (verš, poloverše, skupiny

veršů) nebo syntaktického celku (v próze) (Hrabák)

můţe se zúčastňovat i metrického impulsu

systémové uplatnění verše není nezbytným znakem verše

v antické literatuře rým povaţován za stylistický prostředek

ve středověké a novější literatuře se teprve stal jedním ze znaků verše a plnil v podstatě 4

funkce:

a) funkce eufonická: zaloţena na opakování

b) funkce sémantická: jako prvek významový, významové zdůraznění rýmujících se slov

c) funkce rytmotvorná: jako sloţka metra, zaloţena na opakování (zvukový vztah mezi

dvěma slovy = rýmová shoda) spočívající ve významovém zdůraznění rýmujících se

slov

d) umoţňuje spojení veršů do vyšších celků (strofa, zpěv, celá báseň)

zvukové shody slovních konců:

a) asonance: shoda koncových samohlásek bez ohledu na souhlásky (např. milá, sivá,

bitá)

15

b) konsonance: zvuková shoda souhlásek bez ohledu na samohlásky (milá, malá, jmelí,

malí)

zvuková shoda můţe být i grafická (les- pes // les- bez)

zvuková shoda doprovázena shodou grafickou:

rýmy grafické nebo optické

rým: zvuková shoda konců slov počínající přízvučnou samohláskou, tj. shoda samohlásek

i souhlásek, částečná homonymita konců slov

a) úplný: shodují se všechny samohlásky a souhlásky, je to skutečná částečná

homonymita konců slov = úplné souznění (pole- hole, v lese- pne se, hrozná- pozná,

čelo- obestřelo)

b) neúplný: shodují se sice samohlásky i souhlásky, ale ne všechny, kombinace asonance

se shodou některé souhlásky

podle vztahu rýmu a metra:

a) muţský rým: těţká doba připadá na poslední rýmující se slabiku- poslední rýmující

slabika je teze

b) ţenský rým: těţká doba je na předposlední slabice rýmujících se slov- poslední slabika

rýmu je arze

podle rozloţení ve strofě:

a) rým sdruţený: v nestrojených básních, aa bb (např. Josef Hora: Válka ze sbírky

Tonoucí stíny)

jsou moţné varianty: rýmování jen sudých nebo jen lichých veršů podle schématu

a 0 a 0 nebo rýmování podle schématu a 0 0 a (střídavé rýmování sudých veršů-

Jaroslav Seifert: Milostná píseň, rýmování podle schématu a 0 0 a- Jaroslav

Seifert: báseň Pohřeb pod okny)

b) rým střídavý: ve strofách ab ab, (např. Josef Hora: Zasněný vlak VII.)

c) rým obkročný: ab ba, (např. Jaroslav Seifert: Milostné písně)

d) rým postupný: méně častý, abc abc, např. Josef Hora: báseň Zapomenutí ze sbírky

Dvě minuty ticha)

e) tyrádový rým: spočívá ve spojení řady veršů jediným rýmem podle schématu a a a

...(např. K. H. Borovský: báseń 19. března 1845)

f) rým přerývaný: ab cb

rým homonymní: dvě slova, která sice stejně znějí, ale mají jiný význam

rýmové echo: rým, v němţ je jedno rýmující se slovo obsaţeno v druhém slově rýmu

podle kmenové části slova nebo odvozovací přípony (dělení se zakládá na sémantické

stránce rýmu):

a) rým štěpný: rýmuje se kmenová část slova (např. rána- dána, spálil- chválil)

b) rým planý: rýmují se odvozovací přípony (např. milovati- hodovati)

rým koncový: je- li rým umístěn na konci metrické řady, rýmy na konci veršů

vnitřní rým: rýmuje- li se konec poloverše a konec verše

sporadický rým: rým, který se vyskytuje v jinak nerýmovaném textu ojediněle, rýmová

shoda, které není vyuţito systematicky

7. Tematická výstavba literárního díla.

motiv- v teorii literatury = základní, nejjednodušší tematická jednotka díla, významová

jednotka, nejmenší celistvost podávající věcnou informaci o situaci, určuje směřování díla

motivy:

hlavní

vedlejší

dynamické: vnášejí do děje pohyb (epika)

statické: děj zastavují (př. popis předmětu, líčení přírody, lyrika)

volné: nesouvisejí přímo s tématem

signatální: motivují zájem o čtení, navozují atmosféru

16

výskyt motivu je zdůvodněn buď obsahem motivu předchozího, kompozicí díla, nebo

jen poţadavkem normy

leitmotiv: motiv, který se vícekrát opakuje, vrací se, stává se motivem hlavním nebo

příznačným (např. motiv nešťastné, nenaplněné lásky, motiv osamocení, atd., v

básních a dílech romantismu)

hledání souvislosti mezi motivem a vyššími sloţkami díla vede ke zjištění, ţe se

motivy sdruţují do skupin a vytvářejí téma díla

výběr motivů: závisí jistě v prvé řadě na záměru autora a na tom, co a s jakým cílem

hodlá vnímateli sdělit, tedy na hlavní ideji díla, zároveň je však důleţité brát ohled na

jejich návaznost, jakmile autor vybral prvý motiv, limitoval tím jiţ výběr z mnoţiny

všech moţných motivů a musí brát v úvahu jen podmnoţinu těch motivů, u nichţ je

moţná návaznost na první motiv

počet prvků mnoţiny moţných motivů se výrazně sniţuje tam, kde autor pracuje

se silně normativním ţánrovým modelem (např. u ţánrové varianty detektivního

románu)

naopak se zvyšuje tam, kde pracuje s ţánrem relativně málo normovaným

vedle návaznosti na předchozí výběr motivů funguje působení zvoleného ţánru, který

má v povědomí autora i vnímatele vymezený okruh motivů, do značné míry téţ vliv

literárního směru či proudu, v jehoţ rámci autor tvoří (např. v české dvorské lyrice 14.

st. převaţuje motiv nenaplněné lásky- vznikala pod vlivem trubadúrské poezie a

německého minnesangu)

u některých autorů můţe být stupeň vazby k literárnímu proudu či směru různý a

přizpůsobení inventáři oblíbených motivů větší nebo menší

motiv můţeme definovat jako: základní dynamickou sloţku díla, která vytváří epickou

dějovost nebo lyrické napětí

estetická hodnota motivu:

tento pojem zavedl Billeskov- Jansen

klade si otázku:

a) existuje- li mezi motivem jako prvkem literárního díla a skutečností, kterou

motiv vyjadřuje, dosti úzká vazba, aby mohl být motiv povaţován za

koherentní (to je obecná hodnota motivu)

b) do jaké míry se motiv dotýká čtenáře v dané aktuální situaci (to je aktuální

hodnota motivu)

c) existuje- li spojitost mezi jeho obecnou a aktuální hodnotou

motivy se sdruţují do skupin a vytváří téma díla

téma:

o čem dílo jako celek vypovídá, obsahová a myšlenková stránka

ústřední myšlenka díla, svorník spojující v jednotu všechny jeho významové sloţky

ideově tematický základ díla

předmět, o kterém má být pojednáno

téma literárního díla odhalujeme aţ v průběhu četby = ideový a dějový základ díla

oproti motivu představuje téma informaci, která stojí z významového hlediska na

nejvyšším místě daného textu

téma:

a) hlavní: stojí v základu celého díla (jde o obecné vymezení toho, o čem dílo jako

celek vypovídá)

b) dílčí: realizuje se v kontextu hlavního tématu, rozvíjí a konkretizuje hlavní téma,

mezi nejdůleţitější patří u syţetových literárních druhů témata:

1. postavy: tvoří motivy zevnějšku, povahy, chování, jednání, jazykového

projevu, myšlenek, citů, atd. Tyto motivy mohou být jako charakteristika

postavy uváděny:

vypravěčem nebo jinou formou přímého sdělení

mohou být sdělovány jinými jednajícími postavami a postava je tak

charakterizována zprostředkovaně

17

z hlediska celku díla rozlišujeme postavy:

a) hlavní: pro některé literární ţánry splývá téma hlavní postavy s

tématem hrdiny (např. hrdinská epika), v centru děje literárního díla

můţe být i postava negativní, která je sice hlavní postavou, nikoliv však

hrdinou příběhu

b) vedlejší: tvoří na rozdíl od postav epizodních buď součást celého

příběhu, nebo jeho podstatné části

c) epizodní: vstupují do díla jednorázově a v průběhu dalšího odvíjení

příběhu se jiţ znovu neobjevují

2. prostředí: u syţetových děl tvoří motiv vnějšího světa, v němţ se pohybují

postavy, a to jak prostředí geografického, tak sociálního a intelektuálního

bývá charakterizováno motivy autorského textu (vypravěče nebo autora

stojícího mimo příběh) a má pak povahu popisu, bývá však také obvyklé,

ţe prostředí je zachyceno formou dialogů a monologů jednajících postav

příběhu

hlavní idea díla: autorské hodnocení skutečnosti, která je v díle reflektována a které se

projevuje téţ ve výběru a uspořádání jednotlivých témat a tematických celků

směřuje k tomu, aby prostřednictvím díla byla přijata i jeho vnímatelem

můţe být přímo vyslovena, jednak bývá v díle obsaţena implicitně a autor

předpokládá, ţe vnímatel bude schopen ji identifikovat

pokud je vyslovena, bývá to (ne však výhradně) v závěru díla, ale můţe to být také na

počátku díla, kde autor vyuţije citace z díla jiného autora ve formě motta

hlavní idea a ideje vedlejší: mohou být vysloveny v kterékoli části díla a jakýmkoliv

způsobem (monology a dialogy postav, řeč vypravěče, autorský monolog apod.)

má- li dílo hodnotící titul, vzniká i korelace mezi titulem a vyslovením hlavní ideje v

tom smyslu, ţe formulace hlaví ideje osvětluje symbolický význam titulu a titul se

stává klíčem k pochopení hlavní ideje

námět:

„věcný“ obsah, oddělený od ideového hodnocení

ideová stránka je ovšem rozhodující pro výběr faktů i pro jejich řazení

u sloţitého literárního díla rozeznáváme základní téma a dílčí témata, jako témata

jednotlivých kapitol

látka:

události, které dílo sděluje, jako předloha a námět

konkrétní literární zpracování určité události

látku tvoří něco, co existuje vlastně i mimo zkoumané dílo a co vytvořilo jeho

„věcný“obsah

ve folklóru se některé látky po mnoho generací udrţují a rozličně se stěhují, soupisem

těchto látek se zabývá látkosloví

ztvárnění určité látky je výsledkem autorova výběru:

2 linie:

1. autor vybírá prvky ze svých vlastních zkušeností (mimoliterární skutečnost =

námět) nebo z jiných literárních prací (předloha)

2. autor vybírá z kombinačních moţností způsob, jak jednotlivé prvky seřadit a z

jazykového bohatství prostředky, kterých k vyjádření vyuţije

klíčem ke zkoumání výstavby literárního díla je autorův postoj ke skutečnosti

autorův postoj ke skutečnosti: určuje, ke kterému literárnímu druhu autor sáhne, ale také

se projevuje v autorském hodnocení látky

1. humoristický postoj: autor odhaluje směšné nedostatky určitých postav, ale k

postavám má vztah kladný, shovívavý

2. satirický postoj: oproti humoru ostře odmítá zobrazený jev a odsuzuje jej jako

škodlivý (Hašek, Havlíček)

18

3. idylický postoj: vidí v zobrazeném jevu optimisticky jeho utěšenou stránku a tím jej

idealizuje (Němcová, Čech)

autor sice své vztahy k látce eliminuje, hodnocení není výslovně naznačeno, čtenář k

němu musí dojít sám, na rozdíl od explicitního hodnocení nevyplývá nepřímo z

uměleckého zobrazení: implicitní je charakteristika postavy jejímu činu, explicitní je

charakteristika výpočtem konkrétních vlastností

autorovým postojem se řídí i kompozice

postoj autora k látce se promítá také do toho, kterou ze základních estetických kategorií si

pro způsob svého zobrazení zvolí:

1. krásno: představuje něco výjimečného, co se vymyká z oblasti kaţdodenních ţivotních

jevů a porušuje vţité obyčeje, jde o něco velikého, před čím člověk ustrne v úctě a

obdivu

2. tragično: vzniká tam, kde autor zobrazuje pád něčeho, čemu připisuje vysokou mravní

hodnotu, v běţném hovoru se však obyčejně ztotoţňuje tragično se smutných

zakončením

3. komično: spočívá v tom, ţe hrdina má nedostatky, které odsuzujeme, a proto se na něj

díváme s určitým nadhledem a pocitem mravní převahy, v běţném hovoru splývá

komično s humorem

vtip: spojení představ, které vybočuje z obvyklého kontextu, a proto působí směšně

groteska: spojuje navzájem protismyslné prvky

bizarnost: niţší stupeň groteskna

absurdno: vyšší stupeň groteskna, odhaluje hluboký a zdravým rozumem nepochopitelný

rozpor

8. Podstata a klasifikace literárních druhů a literárních ţánrů

věnuje se tomu genologie

základní členění umělecké literatury:

lyrika: bezfabulový, nesyţetový literární druh

epika: fabulový, syţetový literární druh

drama: fabulový, syţetový literární druh

v novější době se uplatňuje členění:

poezie nejsou to ţánry, jsou to výrazové prostředky uměleckých textů

próza

drama (řeč vázaná, nevázaná a dialog)

dále se člení na literární ţánry a ţánrové formy

literární ţánry:

1. fabulové

epika, drama

2. bezfabulové (nesyţetové)

lyrika a řečnické útvary

fabule: příhoda, o které se vypravuje v literárním díle, vybavuje si ji čtenář aţ po přečtení

celého díla

syţet (látka): způsob, jakým jsou uspořádány informace o fabuli, můţou být uspořádány

lineárně- v časové posloupnosti, zpřeházeně, tutéţ informaci můţeme předat pomocí

několika syţetů

první pokus: Aristotelés- tragédie x epos

vlastní teorie literárních druhů: přelom 18. a 19. st.- na bázi estetické, a to na základě

vztahu tvůrčího subjektu k představované skutečnosti:

subjektivnost: lyrika

objektivnost: epika

syntéza: drama

19

Hegel: událost- epika, nálada- lyrika, děj, akce- drama

Staiger. lyrický- minulost, epický- přítomnost, dramatický- budoucnost

literární ţánry:

souhrnné označení pro takové skupiny literárních děl, které se vyznačují určitými

společnými znaky, a to zejména kompozičními, tematickými nebo formovými

třídění podle charakteristických rysů

rozlišování na literární druhy a literární ţánry- od konce 18. st.

v rámci kaţdého ze základních druhů rozlišujeme mnoţství různých ţánrů, některé se

liší rozsahem, podle tématu, podle kompozice, formy

ţánry lyrické (píseň)

ţánry lyrickoepické (romance, balada)

ţánry epické (různé druhy eposu)

ţánry dramatické (komedie, tragedie, fraška, vaudeville)

lyrika:

bezfabulový, nesyţetový literární druh

nemá děj, vyjadřuje především pocity, názory a dojmy lyrického subjektu

výrazně aktualizuje jazyk, vyuţívá k tomu grafických prostředků, verše, rytmu,

intonace, figur, tropů

od antiky: elegie, epigramy, epitafy, gnómy, hymny, ódy

dělíme ji podle toho co vyjadřuje:

a) osobní, tj. intimní, milostná, rodinná: odhaluje básníkovo nitro

b) přírodní: inspiruje se proměnami přírody a jejími krásami

c) reflexivní a meditativní: lyrika o ţivotě a smrti, o smyslu lidského ţivota

d) občanská: politické problémy, národní a sociální

epika:

fabulový, syţetový

zahrnuje výpravnou poezii, prózu

zakládá se na vyprávění příběhu, vytváří fabuli, jejím významným znakem je tady

dějovost

autor nevyjadřuje přímo svůj vztah ke skutečnosti, slouţí mu k tomu příběh, který

podává monologicky

tvoří ji různé ţánry:

do epické poezie patří: epos, epopej, balada, romance

do prózy: anekdoty přes bajku, povídku, novelu, pověst a pohádku aţ k různým

druhům románu

drama:

fabulový, syţetový literární druh

děj se uskutečňuje formou dialogu mezi postavami, popř. monologem jednotlivých

postav

střed děje tvoří dramatický konflikt

5 závazných pravidel klasické tragédie: expozice, kolize, krize, peripetie, katastrofa

vlastnímu ději někdy předchází prolog a uzavírá jej epilog

vývoj dramatu probíhal souběţně s vývojem divadla- tragédie x komedie

vedle her s přesně vypracovaným dramatickým textem se provozují hry zaloţené na

improvizaci (commedia dell´arte), v novější době se formuje typ činohry, veselohry,

vaudeville, revue, rozvíjejí se hudební dramatické ţánry, absurdní drama, Brechtovo

epické drama

literární druhy a literární ţánry: sporné termíny

Eduard Petrů- Úvod do studia literární vědy:

20

literární druhy: lyrika epika drama

literární ţánry: román, povídka, novela

ţánrové varianty: (román) psychologický,

milostný, historický

ţánrové formy: (historický) deník,

korespondence, kronika

literární druhy: jsou díla do značné míry různorodá, spojená jen na principu přítomnosti

nebo nepřítomnosti syţetu

epika: díla rozvíjející příběh ve formě vyprávění

drama: díla rozvíjející příběh ve formě jevištního provedení

lyrika: zachycuje skutečnost spíše jako stav

rozdíl epika a lyrika: děj x stav

druhy i ţánry: se vzájemně prolínají, existují mezistupně a přechodné útvary (např. ţánry

lyrickoepické)

přiřazování k druhům je snazší neţ k ţánrům

druhy a ţánry: existují v podvědomí autora i vnímatele jisté imperativy

9. Lyrika a jiné bezfabulové ţánry

základním kritériem pro jejich rozlišení je tematika

píseň:

od původu spojení lyrické poezie a hudby

takto skládána i v pozdější době (francouzská trubadúrská poezie, německý minnesang,

nověji šanson, později např. blues- spojuje básnický text s jazzovou melodií)

poezie mluvní:

protiklad písně

klasifikace podle tematiky, v antické literatuře rozlišení tematiky vysoké a nízké:

Ţánry vysoké lyriky:

1. óda = chvalozpěv:

báseň, skladba oslavná, vysoký sloh

další ţánrové varianty podle toho, co bylo tématem oslavení:

a) hymnus: nejvyšší hodnoty (antická boţstva, vlast, apod.)

b) dithyramb: oslava boha vína Dionýsa (později se náměty rozšířily o jakékoliv

projevy bujného veselí)

c) pajány: k oslavě boha Apollóna jako ochránce Múz (v novější literatuře je význam

slova širší a paján znamená nepřiměřenou, nadsazenou chválu čehokoliv)

zpívá je jeden zpěvák

2. elegie (ţalozpěv):

je definována tematicky i charakterem verše

je to báseň vyjadřující smutek

původně byla chápána jako projev ţalosti nad ztrátou něčeho nám blízkého

ţalozpěvy jsou známy i z evropského folklóru

obsah politický, válečná (ve starověkém Řecku)

21

vyuţívala elegického dvojverší (elegické distichon): spojení hexametru a pentametru

nénie:

zpěv za zemřelé

pohřební píseň oslavující ctnosti zemřelého

zvláštní ţánrová varianta elegie

3. ţalm:

biblické hymnické zpěvy ve Starém zákoně- cyklus lyrických písní Ţalmy krále

Davida

náměty oslavné i ţalostné

překládány do národních literatur

zabarven náboţensky

tematicky se vyznačuje oslavnými motivy, nepostrádá však ani projevy smutku a

kajícnosti

jeremiáda:

souvisí také s biblickým textem

navazuje na nářek ve starozákonní knize proroka Jeremiáše

tzv. příleţitostná poezie:

v renesanční a humanistické literatuře

věnovaná konkrétním osobám a konkrétním událostem

a) genethliacon: báseň k narozeninám nebo k narození

b) epithalamium: báseň k uzavření sňatku

c) enkomion: oslava určité osobnosti nebo instituce

d) soteria: blahopřání k šťastnému zachránění

e) epicedia: báseň k úmrtí či pohřbu

s ústupem významu příleţitostné poezie v pozdějších etapách literárního vývoje tyto ţánry

přestaly tvořit součást genologického systému a staly se spíše součástí jeho historie

silvy:

zvláštní ţánr

na přelomu 16. a 17. st.- termín od Martina Opitze

rozumí tím sbírky veršů, které lze srovnat s lesem (lat. silva = les), v němţ rostou

nejrůznější stromy, takţe do sbírky tohoto druhu je moţno zařadit všechny ţánry

příleţitostné poezie

z genologického hlediska se zde předmětem ţánrové klasifikace stává básnická sbírka,

nikoliv jednotlivý básnický text

tento trend je patrný v novější lyrice: klasifikace lyriky je zaloţena na tematice celých

sbírek, z tohoto hlediska teorie literatury rozlišuje:

a) lyriku přírodní

b) lyriku sociální

c) lyriku politickou

d) lyriku milostnou

e) lyriku reflexivní

f) lyriku satirickou, apod.

pásmo (zone):

tento ţánr je definován spíše morfologicky neţ tematicky

spojeno s tvorbou Guillauma Apollinaira

je zaloţeno na asociativně zřetězeném toku představ a představuje spíše výjimku v běţné

tematické klasifikaci básnických sbírek

22

základní směřování v lyrice je konvergentní, do pozadí ustupují dříve pěstované ţánry a

lyriku obvykle členíme podle tematiky větších celků, celých básnických sbírek

tradiční básnické formy:

dnes se v poezii vyskytují ojediněle

francouzská balada:

skládala se ze tří desetiveršových strof a pětiveršového poslání

italská balada neboli balatta:

tvořila ji čtyřveršová a desítiveršová strofa

truvérské formy:

tenzóna:

skládala se ze tří dílů, z nichţ první čtyřveršový díl určoval téma, po němţ následovaly

čtyři decimy prvého dílu a čtyři decimy dílu druhého, tj. zpracování tématu prvým a

druhým básníkem

znělka (sonet):

ţánrová forma mající zastoupení jiţ v renesanční literatuře

ještě v současnosti má produktivní charakter

skládá se ze 14 veršů rozdělených do 4 strof

prvé dvě strofy jsou čtyřveršové- kvarteta

druhé dvě jsou tříveršové- terceta

původně byl normován počet slabik ve verši (10 slabik, je- li verš sonetu trochejský, 11-

jambický)

určeno bylo i schéma rýmu kvartet: abba- tyto normy platily jen pro klasický sonet

v pozdějším vývoji: sonet koncipován jako čtrnáctiveršová a na strofy dále nečleněná

báseň (Mácha), jindy se mění pořadí kvartet a tercet, upouští se od vyuţití rýmu a

popřípadě se nahrazuje desetislabičný verš veršem jiného rozměru, např.

dvanáctislabičným alexandrínem

sonety bývaly někdy spojovány do vyššího celku- věnec sonetů

např. milostná, Francesco Petrarca- Sonety Lauře

litanie:

prosebné modlitby, stálé opakování proseb a apostrofování Boha

graduál:

zpěv shrnující mešní zpěvy k potřebám literárních bratrstev

kancionál:

sbírka náboţenské chórové lyriky k soukromé potřebě, např. Jistebnický kancionál

Světská lyrika středověku:

trubadúrská poezie

milostná píseň

sestina

alba

ţákovská lyrika

Lidová píseň:

mluvený protějšek = deklamovánky

typický výrazový prostředek pro lyrický projev

z původního spojení písňového slovesného textu se zpěvem

23

strofická forma

nevelký rozsah

jednoduchý slovní výraz s epitety, figury s opakováním slov

epigram:

je kritická, vtipná satirická báseň s pointou ostře se vyjadřující k určité události, osobě či

jevu

viz Karel Havlíček Borovský: Epigramy (králi, vlasti, múzám, světu)

Drobné průpovědi:

gnóma: vtipný výrok

přísloví: obsahuje ţivotní ponaučení, týkající se lidských vztahů a v jinotaji podané nebo

zobecněné

pořekadlo: zdůrazňuje mezilidské vztahy

aforismus: krátká stručná věta vyjadřující postřeh

pranostika: počasí

úsloví: např. nosit dříví do lesa

epitaf:

krátký nápis na náhrobek, případně pohřební řeč, viz Jiří Wolker

3 lyrické výpovědi:

a) lyrika bezprostřední: osobní autorova výpověď o jeho záţitcích, vztazích

(milostná, náboţenská, vlastenecká), autor vystupuje jako lyrický hrdina (subjekt i

objekt)

b) lyrika předmětná: lyrický hrdina v pozadí, ale nemizí, výpověď zaměřena na

objekt tak, aby z toho nepřímo plynul autorův vztah k zobrazené skutečnosti,

lyrika popisná, reflexivní

c) lyrika apelativní: obrací se k čtenáři se snahou získat jej pro nějaký postoj, čin

(politická, občanská)

homiletika:

původně výklady biblických textů ve formě kázání, později kazatelství vůbec

Jiné nesyţetové ţánry:

dopis:

k výměně zpráv mezi lidmi písemně, ustálená forma (úvod, závěr)

dialog:

podkladem dramatu (satirické dialogy- lukianský dialog)

řečnictví:

politické

soudní

slavnostní

slavnostní řeči zemřelým

filipika:

útočný projev, nejprve starořecká útočná řeč

10. Epické ţánry

podle rozsahu se zpravidla člení na velkou, střední a malou (drobnou) epiku

dělení epiky: Eduard Petrů

24

velká střední drobná publicistika

epos povídka bajka reportáţ

román novela parabola cestopis

(romaneto) ankedota fejeton

kurzíva

sloupek

legenda zpráva

mýtus komentář

(úvodník)

referát

recenze

exemplum interview

facetie medailón

pověst nekrolog

pohádka polemika

replika

kázání

(homilie)

epos:

je rozsáhlé chronologické vyprávění, spojené jednou nebo několika ústředními

postavami, do děje mohou zasahovat bohové a mytologické postavy

k ţánrovým variantám patří:

a) hrdinský epos (Illias a Odyssea)

b) rytířský epos (Chanson de Roland, Tristan a Izolda)

c) zvířecí epos

v eposu často fantazijní motivy (kouzelné prsteny, nadpřirozené schopnosti hrdinů...)

vnímáme ho jako veršovanou epiku

několik eposů spojeno ústřední postavou- epopej (i u románu)

román:

je prozaický text se sloţitou výstavbou, kromě hlavní dějové linie můţe obsahovat i

linie vedlejší a epizodní příběhy, vystupuje v něm mnoho postav a ty procházejí

vývojem

je představitelem velké epiky

románové varianty můţeme členit na základě různých aspektů:

a) podle časového určení děje (historický, ze současnosti, utopický)

b) podle tématu (psychologický, společenský, ţivotopisný, výchovný, dobrodruţný,

science. fiction, detektivní)

c) podle výpovědní formy (román v dopisech), aj.

rozsáhlejší romány jsou zpravidla členěny na kapitoly, které na sebe mohou

navazovat, podobně jako na sebe navazují odstavce v textu

romány mohou být tvořeny i několika díly, kaţdý díl tvoří uzavřený celek

rozlišujeme dilogii, trilogii, tertalogii,...

kronika:

je chronologický záznam historických událostí

legenda:

je ţánr stojící na pomezí velké a střední epiky

obsahově je vymezena tím, ţe pojednává o ţivotě světce

existovaly dva druhy legend- jeden zachycoval celý ţivot světce, druhý především

jeho vrcholnou fázi, tedy umučení a nanebevstoupení

25

legenda mohla bát i většího rozsahu, pak mluvím o duchovním románu

povídka:

je kratší prozaický útvar, jehoţ příběh má jednoduchý děj, který nemá takový spád a

napětí

probíhá pomaleji, sloţitěji a velmi často se v ní objevuje popis

rozlišovat různé varianty povídek můţeme opět:

a) podle obsahu (humoreska)

b) rozsahu (minipovídka)

je- li styl velmi zdobený mluvíme o arabesce

novela:

je ţánr střední epiky, vyznačuje se krátkostí, prozaickou formou a reálným postojem

ke skutečnosti

vzhledem k tomu, ţe děj novely směřuje přímočaře k vrcholnému momentu, tedy

pointě, nebývá základní linie zbytečně přerušována dalšími událostmi

charaktery postav jsou neměnné

romantická novela: jejímţ zakladatelem je Poe je charakteristická hrůzou, děsivými

situacemi, bizarní postavy tvoří základ, na tuto tematiku pak navazují horory a

detektivní novely

rámcová novela: vznikla v rámci renesance, jeden příběh byl zvolen jako rámec, který

motivoval vyprávění dalších příběhů postavami v novele vystupujícími

romaneto:

velikost novely, rozdíl v příběhu, zde dobrodruţství, dramatický aţ fantastický děj s

výraznou pointou, zdánlivé záhady vysvětleny logicky, rozumem, vědecky

např. Jakub Arbes: Newtonův mozek

pověst:

postavy či místo děje bývají obvykle zcela konkrétní, vazba s historickou skutečností

není vyloučena

pohádka:

je původně lidové vyprávění zaloţené na smyšleném příběhu nevázaném na konkrétní

čas a prostor, hrdina překonává nástrahy, má splnit nějaký úkol, jsou mu kladeny

překáţky, do děje zasahují nadpřirozené bytosti, které buď pomáhají nebo škodí,

dobro musí zvítězit nad zlem

bajka:

je veršovaný nebo prozaický alegorický příběh, v němţ zvířata, rostliny nebo věci

jednají jako lidé (mravní ponaučení)

parabola:

alegorické poučení (jako v bajce), ale není zde přímo vysloveno, má vnímateli

vyplynout ze správného pochopení příběhu

anekdota:

stručně navozená situace, která vyústí v nečekanou komickou pointu, spadá spíše do

ústní slovesnosti

báje:

je příběh, do něhoţ lidé dávných dob vtiskli své představy o vzniku světa a člověka, o

přírodních jevech, o ţivotě pozemském i posmrtném

26

cestopis:

stojí na hranici mezi literaturou zábavnou a věcnou

fejeton:

je drobný publicistický ţánr, který je tištěn pod čarou na dolním okraji stránky, jeho

styl vykazuje jasné rysy subjektivity

esej:

ne příliš dlouhý text, který se zabývá nějakou kulturní, filozofickou či jinou otázkou,

na rozdíl od odborné literatury v něm nehraje však tak důleţitou roli pouţitá literatura,

citace, apod., v popředí stojí autor, jeho vlastní názor, od článku se esej liší především

uměleckým způsobem vyjadřování

sloupek:

je útvar tištěný v podobě úzkého sloupce sazby nejčastěji na okraji stránky, věnuje se

spíše stručnému a obecněji přístupnému rozboru jakékoliv odborné otázky

teorie románu:

prozaický epický ţánr, jenţ v dějinách literatury prošel značným vývojem a jehoţ

struktura je velmi volná a pruţná

je rozsáhlejší, jeho fabule se nerozvíjí přímočaře, ale rozvětvuje se několika směry,

zachycuje různá společenská prostředí, osudy mnoha postav a vedle hlavního děje

obsahuje i četné epizody

název román pochází ze středověku, kdy se v románských zemích začala termínem le

conte roman označovat literární díla psaná národním jazykem

nejstarší román světa: Vyprávění od Gendţim

zárodky: starořecká a starořímská literatura

milostná, dobrodruţná a fantastická tematika- první středověké romány- navazují na

rytířské eposy as veršovaná zpracování antických témat

rytířské romány, pastýřské romány

román novodobý: renesance- Rabelais: Gargantua a Pantagruel, pikareskní romány:

Cervantes- Don Quijote de la Mancha

román společenský

výchovný román

vývojový román: Fielding- Tom Jones

v realismu je román hlavním literárním ţánrem

v 19. st.- tematické třídění

dobrodruţný román: nejstarší, dramatický děj, mnoţství zápletek s výraznými motivy

nebezpečí

detektivní

fantastický

historický román

psychologický román

válečný román

román- řeka: rozsáhle zaloţené románové dílo, jeţ v chronologickém sledu zachycuje

osudy jedince, rodiny či skupiny lidí

nový román = antiromán: odmítali románový děj i postavy vytvářející iluzi

skutečnosti, v románě zúţili popis věcí a jevů bez pohledu hrdiny, bez příčinné

souvislosti a časové následnosti, odstranili nejen vševědoucího vypravěče, ale i

konkrétní hrdiny nahradili neurčenými postavami, které se často promítají jedna do

druhé a ztrácejí se v labyrintu světa, propadlé neustálému bloudění a hledání

Alain Robbe- Grillet: Gumy, Ţárlivost

27

Karel Milota: Noc zrcadel, Sud

román klíčový: pod změněným jménem vystupují skutečné postavy, ve skutečných

situacích a vzájemných vztazích

pamflet: ţánr satiricky zaměřený

autobiografie: čistá forma velmi vzácná, spíše jen o rozvinuté nárazy na skutečné

osoby

anagram: vzniká přesmyčkou, přehozením jmen- F. L. Věk

román- fejeton: označení pro román publikovaný na pokračování v časopisech a

novinách pod čarou na místech fejetonu, vyznačuje se řadou technik k zvýšení dějové

napínavosti

román- kronika: rozsáhlý románový útvar, který líčí osudy rodu, rodiny v několika

generacích, kronikářsky zaznamenává

11. Ţánry lyrickoepické

ţánry na pomezí lyriky a epiky

základní kriterium pro jejich rozlišení: tematika

epická píseň:

strofický útvar nevelkého rozsahu, častý je rým

obsahuje také syţet, přesně řazené motivy a informace = zkrátka má příběh

má rychlý spád

např. vánoční koleda

balada:

běţný a relativně přesně vymezený ţánr

tematicky zaměřena k zachycení marného zápasu člověka s přírodními nebo

společenskými silami

děj je spádný a vyúsťuje nejčastěji ve smrt hrdiny

tento ţánr má pevné místo v lidové slovesnosti

zpracovává téma ponurého rázu

končívá převáţně katastrofou

tzv. tragédie psaná písní

v 19. a 20. st. se uplatnil i v psané literatuře (Karel Jaromír Erben, Jiří Wolker)

ţánr klasické balady pěstuje K. J. Erben- nadpřirozené bytosti, síly- nositelé tragična

balada sociální:

nositeli tragična ţivotní, sociální podmínky (Wolker, Neumann, Bezruč- Ostrava,

Maryčka Magdónová)

romance:

určena především tematicky

v opozici k baladě volí optimistické téma- tato definice je velmi vágní a proto také autoři

uţívají označení romance pro různorodé texty

tematika milostná nebo romantická

je lehčího tónu neţ balada

např. Jan Neruda- Romance o Karlu IV.

idyla:

obrací se do oblasti venkovského a harmonicky pojaté ţivota

v řeckém prostředí nazývána arkadická poezie a v římské literatuře zařazována pod název

ekloga

původ v antice, starořecký původ

zakladatel: Theokrytos

idealizuje se prostý venkovský ţivot, proti němu ţivot ve městě

28

převládají popisy prostředí, krajinomalby a drobné hádky, roztrţky mezi pastýři

ekloga:

římská varianta idyly

skladba s pastýřskou tematikou

milostné zápletky

problémy- soupeření ve zpěvu (Vergilius: Básně pastýřské, Jaroslav Vrchlický)

ekloga jako lyrický ţánr se rozvíjela i na hranici renesance a baroka- německý teoretik

Martin Opitz ji uvádí jako ţánr pastýřské poezie

v novější francouzské literatuře se v této souvislosti uvádí i termín pastorální poezie,

avšak v českém kulturním prostředí má pastorála jiný význam- jde o vánoční duchovní

píseň, která má pastýřské téma

poéma:

ruská forma

skladba s lyricky rozvinutým syţetem

„básnická povídka“

obvykle společensky závaţný problém

12. Dramatické ţánry

Základní dělení dramatu:

jednání (akty): zatáhne se opona, od opon k oponě

scény: úsek děje, kdy se vymění všechny osoby na jevišti

výstup: příchod nebo odchod jedné jednající osoby

Konstruktivním principem dramatu je:

k tomu se hlásí klasicistní tragédie

tzv. zákon tří norem:

a) jednota času: razila poţadavek, aby se celý dramatický děj odehrál max. během 24

hodin

b) jednota děje: děj má hlavního nositele- hrdinu (protagonistu), má jednu hlavní

zápletku, vyvíjí se bez zbytečných odboček

c) jednota místa: hra se odehrává v ohraničeném prostředí

hlavním pásmem dramatu jsou dialogy, dále vedlejší texty (scénické poznámky)

Středověké drama:

mají velký význam pašije- Kristova umučení- zpracovává náměty ze Starého a Nového

zákona

morality:

náboţenské hry alegorického charakteru se silnou mravoučnou tematikou

mystéria:

scény ze Starého zákona- zpracovali biblické tajemství

mirákly:

hry o svatých s klíčovým motivem zázraku, konají světci, motiv Panny Marie

hříšný člověk se obrací do zjevení svatého, kříţení reality s mýtem

hry pláště a dýky:

baroko, náměty tvoří dvorské intriky

klasicismus:

29

francouzský klasicismus se začíná opírat o jednotu času a děje

navazuje na Aristotelovu Poetiku

pětistupňové téma viz klasická tragédie + zákon tří norem

Dva základní ţánry dramatu:

1. tragédie:

„písně kozlů“, pěstuje se jako oslava boha Dionýsa

chórické zpěvy, později část děje herci sami předvádějí- dialog 1. pol. 5. st. př. Kr.

(Aischylos, Sofokles, Euripidés)

hybatelé děje: předurčenost lidských osudů určují bohové

prvotní předchůdce: dithyramb- monologický zpěv na oslavu boha Dionýsa

je to hra s váţným obsahem, její hrdina se dostává do konfliktu se silami, které jsou

silnější neţ on a jimţ podléhá, často umírá

2. komedie:

„píseň kómu“, průvod na oslavu boha Dionýsa

skupiny lidí zpívají veselé písně

vyţaduje komické situace

je to hra představující skutečnost tak, ţe postavy i jejich jednání předvádí v karikované

podobě, aby vynikla jejich směšnost

staré komedie:

měly politický podtext

hlavní postava měnila stanovené politické uspořádání

představitelé: Aristofanés (Jezdci, Mír, Ţáby)

střední komedie:

nejsou orientovány politicky

posunuje se k rodinnému tématu, domácí krb a rodina

individualizované postavy

představitelé: v Římě Plautus a Terecius

milostné problémy, pletky, motiv odloţeného dítěte

nové komedie:

rodinná témata

4.- 3. st. př. n. l.

představitelé: Menandros, Tyfoklos

činohra:

je dramatický ţánr, v němţ jde především o charakter hrdinů, na tomto podkladě pak

rozlišujeme činohry jako hry charakterové, společenské, atd.

fraška:

je dramatický ţánr, který souvisel s náboţenskou a morální tematikou, její vznik je spojen

se smyslem pro grotesknost, pro směšování váţného a směšného

opera:

je dramatický ţánr, v němţ je spojen dramatický text s hudbou

opereta:

je ţánr, ve kterém se střídá mluvený a zpívaný text

vaudeville:

předchůdce operety, druh komedie, písňový ţánr

typ lehké francouzské situační komedie

30

revue:

na podívanou, dějové pásmo jen propojeno výstupy tanečními

recitál:

program jedné osoby

proverb:

z francouzského „přísloví“

činohra psaná lehkým slohem

záminkou je přísloví- hybatel děje

tezová hra:

ţánr realistického dramatu

chce přesvědčit o pravdivosti určité teze (Dáma s kaméliemi)

komedie dell´arte:

v Itálii od 16.- 18. st.

hlavní znaky: masky a improvizace

ustálené typy postav: harlekýn, kolombína, dotore (učený)

Carlo Goldoni: zrušil masky a začal hry zapisovat, vzniká situační

přelom 19. a 20. st.:

typologie odpovídá podle vzniklých směrů

naturalistikcé drama: výsek ze skutečnosti

hra impresionistická: zachycuje nálady

hra symbolická: děj zarámován symbolem (Maurice Maeterlinck: Modrý pták)

20. st.:

absurdní drama:

předchůdce- Král Ubu, nejde o hru se souvislým dějem, ale o sled dramatických jevů

hrdina předveden v situaci úzkosti, v modelové situaci

lidský ţivot nemá smysl

u nás ztráta komunikace v souvislosti s normalizací

představitelé: Ionesco, Havel, Beckett

kompozice dramatického textu:

klasická tragedie:

v expozici se nejprve seznámíme s prostředím a postavami

v kolizi by mělo docházet ke konfliktu, který vyústí v krizi, ta však musí být nějak

vyřešena- tomu je věnována další střední část- peripetie, aby vyústila v katastrofu, tedy

řešení, které nemusí být vţdy katastrofou v obvyklém slova smyslu

13. Obrazná pojmenování. Klasifikace jazykových prostředků: tropy a figury.

obrazná pojmenování tvoří dva typy jazykových prostředků, tzv. tropy a figury

klasifikaci těchto jazykových prostředků podal v nové době např. Groupe

nejvýznamnější zvláštnost básnického projevu, zejména jazyka poezie, vedle pouţití verše

metaforika, tj. přenášení významu

přesnější neţ metaforika je termín tropika, protoţe metafora je jeden z druhů „přenášení“

významu, kdeţto tropika je souborný název pro všechny způsoby, tropika- literárněvědná

disciplína, která se zabývá tropy

tropy: jsou to prostředky především lexikálního charakteru, jsou to jazykové prostředky

uměleckého stylu, které jsou zaloţeny na přenášení významu

31

figury: sousloví, zaloţená na opakování slov, hromadění slov, popřípadě jejich zvláštním

pořádku, jazykové jevy, které spadají spíš do oblasti syntaktické

v básnickém jazyce „přenášení“ významu vyjadřuje: nový vztah k označované věci,

konotované významy se tedy dostávají naopak do popředí

kromě toho se mění chápání metafor i v časovém průběhu, protoţe se některé původní

konotace s odstupem od původní kulturní a ţivotní situace vytrácejí, z toho důvodu starým

metaforám dnes jiţ často nerozumíme nebo se k jejich porozumění musíme pomalu

propracovávat

význam tropu tedy závisí na celkovém kontextu, v němţ se tropus vyskytuje

podle rázu konotací se dělí tropy na dva základní typy:

1. metafora:

realizuje přenesení významu na základě podobnosti pojmenovávaných jevů

vztah podobnosti (padání listí = pohyb směrem dolů)

např. Vítězslav Nezval: báseň Snídaně v trávě

tíhne k lyrice a vůbec k verši

čím více se denotát zašifrovává, tím více se dostávají do pohybu konotované

významy a tím je metaforické vyjádření plnější

uhodnutí pravého denotátu však není pro porozumění básně důleţité, důleţitější

jsou právě ty konotované významy, trsy asociací, které se uvedou do pohybu

(hádanka je specifický případ tropu po té stránce, ţe je denotát naznačen

(metaforicky nebo metonymicky) a čtenář jej má rozluštit)

hádanka rozvinutá v syţet je tzv. novela s tajemstvím

2. metonymie:

věcná souvislost, která můţe být jakékoliv povahy, např. souvislost mezi oblekem

a postavou (Červená Karkulka), mezi původcem a jeho dílem (čtu Jiráska)

metafora:

je nutné udělat rozdíl mezi metaforou lexikalizovanou a metaforou básnickou

metafora není zkráceným přirovnáním, ale jde o dva odlišné významové útvary

u metafory je podobnost vyjádřena explicitně a u přirovnání implicitně

u metafory se uvedou v pohyb konotace tak, aby se rozbíhaly od významového jádra

různými směry, kdeţto při přirovnání se nesou konotované významy jedním směrem

mezi přirovnáním a metaforou je ovšem určité přechodné pásmo, např. nn je hloupý jako

pařez- přirovnání, on je pařez- metafora

hranice mezi metaforickým a nemetaforickým přirovnáním je tedy v oblasti významové,

nikoliv formální

metaforou můţe být jednoduchý slovní obrat (pršelo listí), ale i sloţitější konstrukce (noc

se chvěla pod údery hvězdné artilerie)

týţ denotát můţe být vyjádřen i několika paralelními metaforami

metaforický můţe být také epiteton (stříbrný vítr)

metonymie = záměna

stejně jako metafora se zakládá na vyuţití konotovaných významů, jde však o vztah

souvislosti

sám princip „přenášení“ významu je však stejný

hovorová metonymie: např. pije uţ třetí sklenici, čte Jiráska

na základě souvislosti místní, časové, způsobové, příčinnostní

hrnec vře, 2. 2 jsou Hromnice, má dobré oči, jdu na Čapka

Tropy- základní klasifikace:

protoţe metafora je velmi oblíbených prostředkem básnického pojmenování, některé její

druhy byly utříděny a označují se zvláštními názvy

32

Tropy metaforické:

personifikace:

z latinského slova persóna- osoba, facere- dělat

umělecký prostředek z oblasti tropů, připodobňující neţivé předměty nebo jevy bytostem

ţivým

vyskytuje se ve folklóru i umělecké literatuře jako jeden z působivých uměleckých

prostředků

její nejrozšířenější podobou je antropomorfizace, kdy jevy a předměty z neţivé přírody

nebo zvířata dostávají atributy lidské bytosti, např. potok zpíval, kámen promluvil, slunce

se smálo a vilo věnce, apod.

někteří badatelé chápou personifikace jako typ metafory

personifikace- přenos pojmenování lidských vlastností a jednání na neţivé věci a

abstraktní pojmy

personifikace přivedla věci do světa lidí, oţivila neţivé věci slovesy, přívlastky a

přídavnými jmény, jeţ byly vyhrazeny pouze člověku a zapojila věci do dějů, v nichţ hrají

společně s člověkem nebo ho zastupují, pokud nezačnou jednat samy, pozorovány lidmi z

dálky a poznamenány jejich strachem, radostí, sny či vzpomínkami

personifikace v literárních ukázkách:

Ó jak plakaly šlehačkové dorty, že už

nemohou dosyta rozplácávat na nosech hrdinů!

Ó jak tesknily kalhoty po vášnivém dotyku

Bagančat.

Ludvík Kundera

Dveře se rozletí.

Lampa zhasne.

Vejde noc a za ní pes.

Větev z akátu

pod okny korunuje meluzínu.

Konstantin Biebl

Hrdliččin zval ku lásce hlas,

Kde borový zaváněl háj.

O lásce šeptal tichý mech,

Květoucí strom lhal lásky žel,

Svou lásku slavík růži pěl,

Růžinu jevil vonný vzdech.

Jezero hladké v křovích stinných zvučelo temně tajný bol.

Karel Hynek Mácha

zaloţena na přenášení vlastností a činností ţivých bytostí na věci neţivé

přenáší vlastnost ţivé bytosti na věc, věc se chová jako kdyby vycházela přímo z ní nějaká

činnost (dveře se otevřely, slunce vyšlo)

v tematické oblasti se personifikace uplatňují zejména v pohádkách a bajkách

někdy je personifikace rozvinuta v celý syţet (O dvanácti měsíčkách)

např. Jaroslav Seifert: Zpráva o demolici ze sbírky Býti básníkem

animizace:

jeden z druhů metafory

animizace je zaloţena na přenášení vlastností a činnosti zvířat na věci neţivé

úzce souvisí s personifikací, od které se liší tím, ţe neţivým věcem jsou přisuzovány

vlastnosti a činnosti zvířat, nikoli vlastnosti a činnosti lidské

jedná se pouze o vnější diferenci a tak je sporné, zda animizaci z personifikace vyčleňovat

33

od personifikace se liší jen tím, ţe neţivým věcem nejsou přisuzovány lidské vlastnosti a

činnosti, ale vlastnosti a činnosti zvířat

na věc se přenáší vlastnost sice ţivé bytosti, ale nikoli lidské

např. dveře bečely dokořán, amplión štěkal

např.:

„Navždy už nechte hlavy obnaženy!

Slunce i vítr budou už jen lkát!

Co ještě možno ztratit, muži, ženy?

Slunce bodá, vítr syčí jako had,

ale když on žil, slunce, vichr, vánek

s ním chtěly užít krás i radovánek.“

synestézie:

spočívá v záměně počitků různých smyslů při pojmenování určitého jevu

zde se zaměňují počitky smyslů,v hovorovém jazyce např. sladká vůně, ostrá chuť

splývání či mísení vjemů z různých smyslových oblastí

vjem jednoho smyslu vyvolá podráţdění i druhého smyslu

romantici, impresionisté

např. František Halas: báseň Ţal ze sbírky Kohout plaší smrt

katachréze:

pouţití slova v neobvyklém a z hlediska běţného úzu i nenáleţitém významu

pouţití slov v nenáleţitém významu

a) vešla do hovorového jazyka, takţe ztratila metaforičnost (slunce vyhází)

b) metafora vzbuzující pocit nesprávnosti, vylučují se (opírá se o pramen)

např. Ivan Blatný: báseň Fotbal ze souboru Stará bydliště

zvuková metafora (zvukomalba):

v některých poetikách zařazena mezi druhy metafor

např. Erben: báseň Vodník (Kytice)

existuje tam, kde se sugeruje určité slovo tím, ţe se uvede slovo podobně znějící (např.

král „Vávra“ místo „Lávra“)

přirovnání:

uvaţuje se dokonce i o metafoře jako zkráceném přirovnání, k tomuto závěru vede

existence pojmenování, které má charakter metaforického přirovnání, tj. jistého

přechodného útvaru mezi přirovnáním a metaforou

Tropy metonymické:

synekdocha:

nejuţívanější typ metonymie

často při klasifikaci stavěna do stejné roviny jako metafora a metonymie

jde o kvantitativní vztah mezi denotátem a pojmenováním, jde o vztah části k celku: buď

můţe jít o vztah části a celku jedince (ţivit pět krků) nebo o vztah jedince a kategorie, do

které jedinec patří (mladému starý nevěří)

protoţe jde o vztah oboustranný, poetika rozeznává 4 typy synekdochického přenesení

významu:

a) pars pro toto (část za celek): noha má tam nevkročí

b) totum pro parte (celek za část): přišlo tam celé město

c) species pro genere (druh za rod): sytý hladovému nevěří

d) genus pro specie (rod za druh): prsten s velikým kamenem

odrůdami synekdochy jsou hyperbola a litotes

z řeckého synekdoche = pochopení záměny výrazu

34

definice:

- jedná se o druh básnického tropu, zvláštní případ metonymie, v němţ je věc

pojmenována označením své části nebo vyššího celku, vůči kterému vystupuje sama

jako část

- je záměnou jednoho slova nebo slovního spojení jiným slovem, slovním spojením

na základě kvantitativního vztahu mezi nimi

- je prostředkem typizace a pouţívá se, pokud je celek charakteristický pro část

- přenos pojmenování jednoho jevu na jev jiný na základě jejich věcných

kvantitativních souvislostí

existuje 5 typů, první dva jsou nejvíce frekventované:

1. synekdocha „pars pro toto“ ( =část za celek)- označení nějakého celku jeho částí:

(„mnoho jar, let“ místo „mnoho roků“, Kollár: Slávy dcera „Stůj noho“)

- Svatopluk Čech: Dosti nás (Jitřní písně):

Jak směšné byly našich předků cepy,

když celý svět se zdvihl proti nim,

a hle! svět celý zdrtil vůdce slepý

a Táboru se klonil věčný Řím.

2. synekdocha „singularis pro plurali“ ( =jednotné číslo za mnoţné)- o skupině lidí nebo

věcí mluvíme jménem jednoho přestavitele ( Karel Toman: Na mých polích praskal

zlatý klas.)

- Svatopluk Čech: Tatrám (Jitřní písně)

Nechť honců Arpádových vnuk

svou patu v leb vám ryje...

3. synekdocha „totum pro parte“ (= celek za část)- označujeme část pojmenováním celku

(„londýnská City“)

S. Chalupka: Pri Jelšave

Zadunelo pole.

Pod kopyty koňou.

Čata sa za čatou

Rúti Turek po ňom;

Čata je za čatou

Rúzi na Slováka

A hromom udiera

Junák na junáka.

4. synekdocha „genus pro specie“ (= rod za druh)- slovo s nadřazeným významem-

hyperonymum stojí ve větě místo podřazeného pojmu, který je nadřazeným pojmem

pro rozličná hyponyma (auto, vlak, loď)

- V. Mihálik: Kriziaci

Sysle vybehnuvšie náhle z teplých dier- sami, sami, sami- osamená zver.

5. synekdocha „species pro genere“ (= druh za rod)- např. „sytý hladovému nevěří“-sytý

a hladový je pojmenování stejného druhu člověka, výraz člověk je označením rodu

synekdocha se objevuje i v hovorové mluvě („moudrá hlava“, „nebyla tam ani noha“)

uplatňuje se i ve výtvarném umění: Guillaume Apollinair: Eiffelova věţ- tvoří optický

znak Eiffelovy věţe v kaligramu

hyperbola:

z řec. hyperbolé- nadsázka

umělecký prostředek z oblasti tropů

zveličuje určitou vlastnost nebo jev

zveličuje a nadsazuje určitý rys z expresivních důvodů a je jedním z významných

prostředků obrazného vyjadřování

najdeme ji ve folku ale i v beletrii

35

plní v textu nejrůznější funkce a proto ji najedeme v textech s patetickým i komickým

vyzněním

vedle originálních hyperbol existují také lexikalizované (ustálené) hyperboly (např.

báječný, senzační, neslýchaný, nevídaný), slangové hyperboly (např. boţí, senza)

hyperboly mohou mít i tvar opisný- např. celý svět, tisíckrát, ani za lţíci vody

např.:

Stokrát zklamán, rady nevěda si

znovu vždycky navracíš se domů

např. uţ jsem to tisíckrát říkal, nemá ani deka rozumu

nemusí jít jen směrem k zveličování, ale můţe mít i opačný směr (nejsem o nic větší neţ

prášek krupice)

litotes:

řec. jednoduchost, zdrţenlivost

rétorická a stylistická figura, vznikající tak, ţe se slovně říká méně, neţ je ve skutečnosti

míněno

jejím prostřednictvím se dosahuje zmírnění, zjemnění výroku (podobně jako

eufemismem), někdy se proto chápe jako opak hyperboly (nadsázky)

vyskytuje se v ústním hovoru i v umělecké iteratuře

nejčastěji v podobě dvojího záporu (vyjádříme klad dvěma zápory)

např. není to nemožné (= je to možné)

obdobnou funkci jako litotes má meioza (z řec. meiosis = zmírnění), např.: mají tam

takový menší nepořádek a understatement (z angl. úmyslné zmírnění), naoř.. Ty můj

hlupáčku).

např.:

Jsem do ní ještě zblázněn celý

Mne ona nemá nerada

Francois Villon (přeloţil Otokar Fischer)

Nechtěl jsem, nechtěl jsem nemlčet,

Odpusťte narcisce, odpusťte hřích a svět.

Jiří Orten

opak hyperboly

zdůraznění kladu dvěma zápory

spočívá v tom, ţe místo myšlenkového dojmu nebo předmětu popře pojem opačný

často jsou to 2 zápory (nemohu nepochválit), ale není to nutné, litotes je i obrat „není

zrovna hloupý“

tím, ţe se popře protiklad, zeslabuje se význam sdělení

např. „není hloupý“ je méně, neţ kdybychom řekli „je chytrý“

eufemismus:

z řec. eu = dobře, fémi = mluvím

jde o snahu vyslovit nepříjemnou )popřípadě tabuizovanou) věc mírnějším způsobem

většinou je vyjadřován v podobě opisu

např.:

Pastevec písničku si něžně pobrukuje

Zatím co krávy už navždycky opouštějí

Tu velkou pastvinu i zhoubné květy její

Guillaume Apollinaire: sbírka Alkoholy, báseň Ocúny

Dohoří v ohně zlaté vůni

vosk mého těla- svíčka má.

Z vesnických, nočních hodin luny

Odbije moje dvanáctá.

36

Sergej Jesenin: sbírka Modravá Rus, báseň Poslední básník ruské vesnice...

zmírňující opis

nejde o zeslabení, nýbrţ o snahu říci nepříjemnou věc mírnějším způsobem, tedy o jev

povahy kvalitativní

často jde o projev jazykového tabu

některé eufemismy jsou zlexikalizované (zesnul, opustil nás navţdy, místo zemřel)

ironie (úsměšek):

spočívá v tom, ţe vyjadřuje záporný vztah vyslovením pravého opaku toho, co máme na

mysli

druh ironie: perzifláţ = skrytý úsměšek spočívající v tom, ţe se něco posměšného

napodobuje

určitý odstín ironie: paralepsis = figura řečnická, řečník předstírá, ţe něco přejde mlčením

jako nevýznamné a tím na to upozorňuje

ironie ve vypravování můţe být:

a) subjektivní (romantická ironie): rozpor reality a ideálu

b) objektivní (ironie osudu): člověk je zklamán zdánlivou přízní, příznačná pro

antickou tragédii

dvojznačná výpověď = amfibolie

sarkasmus = kousavý výsměch

satira = zvláštní postoj se silným emocionálním zabarvením

perifráze:

řec. perifrasis = opis

básnický opis, nepřímé pojmenování

označení jevu nikoli jeho přímým pojmenováním běţným názvem, ale obšírnějším

opisem, souborem představ, které se k němu pojí

pouţívá se tehdy, kdyţ se autor chce vyhnout častému opakování jednoho obratu nebo

chce svůj styl zkrášlit

např.:

„dřěvo sě listem odievá“ = přichází jaro (staročeská píseň)

„již na něm roste trávníček = zemřel (K. j: Erben: Kytice)

„kdo v zlaté struny zahrát zná = básník (V. Hálek: Večerní písně)

vzniká tím, ţe předmět nebo pojem nepojmenujeme přímo, ale vyjmenujeme jeho znaky

metonymické je zde to, ţe se označí některá vlastnost nebo dílčí aspekt místo celku

zvláštní typy perifráze:

a) adynaton (nemoţné): je opis pojmu „nikdy“

b) akumulace: výpočet jednotlivých podřízených pojmů místo pojmenování pojmu

nadřazeného (šachovnice = vonného dříví plocha černobílá)

epiteton:

v některých poetikách se řadí mezi tropy

básnický přívlastek

nemění substantiva

epitheton constans: stálý, stálou vlastnost, tradiční, stabilní pojem, vyvíjelo se zcela jinak,

příznačný pro homérské eposy

epitheton ornans: ozdobný, mimořádnou vlastnost, vyvíjelo se zcela jinak, volba

přívlastku zůstala svobodná (modré chrpy v dáli, jasná zeleň, sličná a milý)

metaforické epiteton: např. smaragdová niva

metonymická epiteta: vyznačují typický druhový znak daného komplexu, např. hučící

ulice

oxymóron:

řecky oxys = kyselý, móros = pošetilý

37

spojení slov, zpravidla podstatného jména s přívlastkem, významem si odporujících, jako

např. zdravý nemocný, veřejné tajemství

takovým spojením vzniká obvykle nový význam, v němţ se rozpor vlastně ruší

Horatius jej definoval jako „neshodnou shodu řeči“

oxymóron se objevuje také v titulech literárních děl, např. Otokar Březina pojmenoval

svoji sbírku Svítání na západě nebo L. N. Tolstoj svůj román Ţivá mrtvola

zvláštní typ epiteta, tj. takové epiteton, kde je logický rozbor mezi lexikálním významem

substantiva a lexikálním významem adjektiva (menší polovina)

spojení významově protikladných slov (zdravý nemocný, ţivá mrtvola)

např.:

zbortěné harfy tón, ztrhané strůny zvuk,

zašlého věku děj, umřelé hvězdy svit,

zašlé bludice pouť, mrtvé milenky cit,

zapomenutý hrob, věčnosti skleslý byt,

vyhasla ohně kouř, slitého zvonu hlas,

mrtvé labutě zpěv, ztracený lidstva ráj,

to dětinský můj věk.

Karel Hynek Mácha: Máj (3. zpěv)

Figury:

Stylistické figury:

konfigurace slov uţívaných ve větším měřítku, opakují se

na rozdíl od tropů se při uţití figur nemění význam slov

jen takové konfigurace, které mají estetický záměr, proto k nim nelze počítat ustálené

formule, kterými např. začínáme nebo končíme dopisy

zásoba figur tvoří otevřený systém, protoţe některé figury vznikají nově a jiné zase

zanikají

dělení:

figury, které se dají definovat svým tvarem (figury syntaktické a figury vzniklé

hromaděním)

figury řečnické: které mají podstatný znak- vztah k adresátovi

figury: nejde o přenášení významu, ale spíše o zvýšení intenzity působení básnického

textu, zaujmout zvláštním prvkem

Syntaktické figury:

asyndeton:

z řeckého asyndetos = nespojený

tato figura se zakládá na vynechávání spojek mezi větnými celky )nebo větnými členy) i

tam, kde bychom je očekávali

asyndeton slouţí k dosaţení dějového spádu, gradace, kompaktnosti a bezprostřednosti

projevu

asyndeton buď podporuje souznačnost spojených slov nebo zdůrazňuje jejich

protikladnost

uţití asyndetonu závisí na rytmu poezie, který si vyţádá vynechání spojky

asyndeton se uţívá i v jiných figurách, např. v antiklimax (figura vzniklá postupným

oslabováním- např. o lásce, o polibku, o rose...L. Ballák)

asyndeton je pouţíván stále v poezii i v próze, velmi často se objevoval v barokní poezii a

lidových písních

ukázky:

Nechce, neber!

Dělník je smrtelný, práce je živá

Antonín umírá, žárovka zpívá

Jiří Wolker

38

Včera jsem prohlížel louky, pole,

Dnes už mám ustláno na krchově,

Včera jsem přebíhal v stříbře, zlatě,

Dnes už mám ustláno v hlíně, v blátě.

Z lidové poezie

vynechání spojek

cílem je dosáhnout stručnosti

polysyndeton:

nadbytek spojek, nejčastěji a, i

spojení se spojkami mezi všemi členy nebo větami

opak asyndeta

nadbytek spojek

zdůrazňuje význam slov, veršů

např.:

Půjde tam Jenda a Radka a Vítek.

Ve jménu života i radosti i krásy.

Vítr se utišil a listí na stromech se přestalo chvět a rozhostilo se ticho.

parenteze:

vsuvka nebo doplnění významového celku, vloţením nové myšlenky

z nepatrného detailu se parenteze mění v stále významnější prostředek básnické řeči, můţe

hrát v básni nejrůznější role, nejběţnější je funkce zpřesňující glosy

např.: Ač plakal a rty se chvěly (zpozdilá!), připravila se k noci (Antonín Sova)

tím, ţe v básni oddělena a osamocena, má schopnost zapůsobit jako výrazný kontrast,

jimţ je i prosté konstatování osvětleno z neznámého úhlu a tím dramatizováno

např.:

Já velikou viděl jsem národní slavnost.

(V mém kraji je pusto a šero a ticho.)

Já viděl českých měst metropoli,

zřel muže se zlatým řetězem stát,

před nímž se korouhve ukláněly.

Petr Bezruč

gramaticky samostatné vloţení myšlenky, oddělené od ostatního textu obyčejně

pomlčkami

elipsa (výpustka):

z řeckého ellipsis = vynechání, chyba

expresivní syntaktická konstrukce

výpustka, tj. vynechání méně důleţitých částí věty, které se dají domyslet

vyniká tím, ţe se vynechávají nepodstatné části věty, obyčejně slovesa, které jsou zřejmé

příjemci z kontextu

rozlišujeme ustálenou a aktuální elipsu:

a) ustálená: se nachází ve frazeologismech, kde se vynechává sponové sloveso

např.: Kdo do tebe kamenem, ty do něj chlebem (hodí- hoď)

Hovořit stříbro- mlčet zlato (je)

b) aktuální: vzniká v hovorových jazykových projevech a vyskytuje se i v uměleckých

dílech, které vnáší do textů hovornost a expresivnost

např.:

Slyšíte

Zpocené prsty začínají

chorus o zakouřených sálech a bílých

39

prašných cestách

V. Hrabě

vynechání méně důleţitých, z kontextu snadno doplnitelných slov (nebo vět)

příčina silného citového rozrušení

ustálená nebo aktuální

hendyadis:

jedno prostřednictvím dvou

spočívá v tom, ţe se souřadnou formou vyjádří dvě představy, z nichţ jedna je významově

podřadná )zasypali ho věnci a kvítím- rozuměj věnci z kvítí)

spojení také dvou synonym, zpravidla substantiv, pro zesílení dojmu (její přízeň a láska)

zeugma:

vzniká tím, ţe má sloveso několik předmětů, ale hodí se jen k jednomu

„zdvihl oči i ruce“

Figury vzniklé nahromaděním:

hromadit se mohou různé prvky, od hlásek aţ po syntaktické konstrukce a tematické

jednotky

při hromadění můţe vzniknout mezi jednotlivými prvky trojí vztah:

a) vztah identity (hromadí se tytéţ zvuky, táţ slova nebo struktury stejného významu)

b) vztah gradace (intenzifikuje se význam opakovaného slova)

c) vztah zeslabování významu

1. Figury zakládající se na hromadění hlásek:

onomatopoie:

hláskovým sloţením se napodobuje některý přírodní nebo zvířecí zvuk, často citoslovce

aliterace:

z lat. ad = k, littera = písmeno, tzv. náslovný rým

opakování shodné hlásky nebo skupiny hlásek na začátku dvou nebo více sousedících slov

nebo skupin slov

typická pro starou severskou poezii, ale objevuje se často i ve středověkém českém

básnictví, např.: Otep myrhy mněť mój milý, milujeť mě...

čas od času se objevuje i v lidové písni: My jsme mládenci marnotratní.../ nám nejsou

peníze pranic platny...

i v dílech moderních básníků: Pobití prvorozenci nám peklo připravují (František Halas:

Deset ran egyptských)

zvukosled, ve kterém se opakují začáteční hlásky za sebou následující (potkal potkan

potkana)

stylistickou figurou se stává teprve tehdy, jestliţe je pociťována jako zvláštní konstrukce,

je to zpravidla tam, kde jde o nápadnější hromadění stejných začátečních hlásek

paronomázie:

hromadí se stejné začáteční morfémy (skleničko ty skleněná)

figura etymologica:

spojení slova s jeho odvozeninou (podvedený podvodník)

kalambúr:

z francouzského slova calembour = slovní hříčka

zpravidla je tvořen záměnou významů stejně znějících slov

úmyslně se zaměňují slova zvukově podobná za komickým nebo satirickým efektem

např.:

40

Věnceslavo, dá ryby rybě lásku?

Věnce! Slávo! Dary! Bary!

Vítězslav Nezval

hromadění podobných hlásek na konci slov se nazývá podle toho, o jaké hlásky a jejich

kombinace jde:

a) asonance: stejné vokály

b) konsonance: stejné souhlásky

c) homoioteleuton: opakování koncových slabik

d) homoioptoton: opakování pádových koncovek

e) polyptoton: opakování téhoţ slova v různých pádech

f) anagram: přeházením písmen vznikne jiné slovo, jedno slovo je tedy skryto v

jiném slově nebo sousloví

g) akrostichon: počáteční písmena nebo slabiky veršů dávají slovo

h) telestichon: poslední hlásky nebo slabiky ve verši dávají slovo

i) mesostichon: prostřední hlásky nebo slabiky ve verši dávají slovo

j) akroteleuton: spojení akrostichu s telestichem

k) chronogram: některá písmena ukrývala letopočet

l) palindrom: slovo dává smysl i při čtení nazpět (Anna)

2. Figury vznikající opakováním týchţ slov:

epizeuxis (řec. připojení):

básnická figura, zaloţená na opakování stejných slov za sebou ve verši nebo ve větě

někdy se mezi opakující se slovo vkládá jiný výraz, nejčastěji spojka nebo příslovce

epizeuxis posiluje významovou naléhavost opakovaného slova, podtrhává zvukovou a

rytmickou působivost verše

figura častá v hovorovém jazyce

opakování téhoţ slova nebo skupiny slov v jednom verši nebo větě a to buď bezprostředně

za sebou, nebo po vloţení slova jiného

„koulelo se koulelo“

např.:

Jakživ nikdo neměl a nemá

krásnější panenku než já,

ona má, ona má, ona má

jako dvě cibule

pystíčky odulé.

F. L. Čelakovský: Krásná Kordula (Ohlas písní českých)

Kdo to říká mezi námi,

že jsme sami, sami, sami!

J. V. Sládek: Nejsme sami (České písně)

anafora:

dnes nejčastější figura zakládající se na opakování slov, opakují se slova na začátku

sousedních celků, veršů

z řeckého anafora = znovuuvedení

stylistická figura, která vzniká opakováním stejných slov nebo skupiny slov na začátku za

sebou jsoucích veršů případně vět a prozaických textů

anafora je vhodným prostředkem na vytváření větného paralelismu

na začátku jednotlivých veršů nebo vět v próze se obyčejně opakuje významové jádro, ke

kterému se přidávají nové výpovědi, metafory a jiné básnické tropy

např.:

Noc soví s černým srdcem tmy,

noc rodící mě stále znova,

41

noc lamantína nespící,

noc kdy tichu straní slova.

František Halas: Noc a šeření

epifora:

druh básnické figury spočívající v opakování stejných slov na koncích veršů

vyskytuje se, byť poměrně vzácně, v poezii lidové i umělé k zdůraznění určitého výrazu

opak anafory

slova na konci celků, veršů

např.:

Přicházím k tobě. Jaké to máš vlasy!

Tak těţké, vonné, sametové vlasy!

Ne, nelíbej. Chci hladit tvoje vlasy.

Chci spát. Dej mi své vlasy!

Karel Toman

epanastrofa:

opakuje se slovo nebo obrat na konci jednoho a na začátku celku následujícího

3. Figury vznikající hromaděním celých struktur:

paralelismus:

tematický

gramatický

z hlediska významového:

kladný: opakují se struktury, které po významové stránce nejsou protikladné

záporný: opakují se s významem protikladným, antiteze mezi slovy je zde významový

vztah opozice

paralelismus se často posiluje opakováním slov, tj. kombinuje se hromadění stejných

gramatických konstrukcí s figurami spočívajícími v hromadění týchţ slov

4. Figury vznikající hromaděním významů:

pleonasmus:

z řec. pleonasmos = přebytek

rétorická a stylistická figura, vznikající uţitím více slov stejného nebo blízkého významu

k označení jedné skutečnosti (např. v Máchově verši: po modrém blankytu bělavé páry

hynou)

z logického hlediska jde zpravidla o nadbytečné hromadění synonym, které bývá v

umělecké literatuře pouţíváno buď za účelem zpomalení toku výpovědi, anebo k

zvýraznění určité skutečnosti, někdy bývá uţití pleonasmu motivováno jen hravostí, coţ je

oblíbený způsob zejména v poezii lidové

s pleonasmem se často setkáváme i hovorové řeči (např. vidět na vlastní oči), a to zejména

při expresi )např. v nadávkách), tedy jedná se o „nadbytečné“ seskupení souznačných

nebo významově si blízkých slov a výrazů

např.:

další příklady

Jedna stará baba,

ta to prozradila.

Z lidové poezie

a vedle nich, kolem nich hemží se děti-

jak vřeští, jak piští to lidské smetí!

Jan Neruda

42

Hornické děti jdou si hrát,

a já jsem slep a já je nevidím

Vilém Závada

A měsíc (tedy luna)

hledal vlásenky ztracené na mokré trávě.

Jaroslav Seifert

jde o nadbytečnost spočívající v tom, ţe se explicitně vyjadřuje nějaká věc obsaţená

implicitně v kontextu

spojení, které zdůrazňuje něco, co je zřejmé z kontextu (divoucí div, po modrém blankytu)

tautologie:

dvojí vyjádření téţe věci, ale jiným výrazem (v tomto věčném poloţivotě, polosmrti)

typickými tautologie jsou matematické rovnice

amplifikace:

rozšíření výpovědi tím, ţe se táţ věc opakuje z několika hledisek

Figury řečnické:

obráceny k adresátovi

rozpor mezi gramatickým a aktuálním obsahem sdělení

řečnická otázka: odpověď na ni je jiţ předem dána

řečnická odpověď: pravděpodobnou a skutečnou

apostrofa:

zakládá se na tom, ţe řečník osloví někoho, od koho nemůţe očekávat odpověď

dnes: oslovení nepřítomné nebo mrtvé osoby nebo věci, v širším slova smyslu pak jeho

„řečnické zvolání“ vůbec, tj. jako zvolání, které slouţí jen k výrazu autorova citu (buď

zdrávo, údolí tiché, skromné)

aposiopesis:

úmyslné přerušení řeči, jádro sdělení se zamlčí, ale protoţe je implicitně obsaţeno v

kontextu, zamlčením se postaví do středu pozornosti

correctio: autor opraví sám sebe

deprecatio: blízké apostrofě, naléhavá prosba o soucit

dierese: rozčlenění pojmu do pojmů souřadných

dubitatio: řečník se obrací k publiku s otázkou, jak má začít s výkladem

14. Základní a pomocné disciplíny literární vědy

Eduard Petrů: nejasnosti v pojetí literární vědy- nejlépe „pojem označující soubor

speciálních věd, jejichţ předmětem zkoumání je krásná literatura

literární věda: samostatná humanitní disciplína, zabývá se uměleckou literaturou z

hlediska:

a) synchronního: vzájemná souvislost prvků existuje současně

b) diachronního: vztahy prvků následných

jako obor se zabývá jazykovými projevy s převládající estetickou funkcí, podřízený

estetice, obecné teorii o umění

pomocné disciplíny:

lingvistika (nauka o jazyce, analýza jazykové struktury)

sémiotika (nauka o znacích

psychologie (vazba autora na dílo)

sociologie (vazba díla na současnost)

pomezní disciplíny:

43

mezi literární vědou a lingvistikou

textologie: práce s textem, stanovit vazby, chronologicky začlenit, určit autorství

teorie překladu (translatologie): překladatel musí dílo pochopit jak po stránce

lingvistické, tak po obsahové a estetické, aby si překlad uchoval z originálu

uměleckou hodnotu i věcné informace

pomocnou funkci plní: bibliografie, paleografie, historiogafie, textová kritika

3 základní součásti:

a) literární historie: uplatňuje, ověřuje a modifikuje literární teorii

b) literární teorie: předpokládá literární historii

c) literární kritika: nejstarší disciplína, která měla naučit jakým způsobem koncipovat

básnický a prozaický text

1. teorie literatury a literárněvědná metodoogie- zkoumá odborné literárněvědné texty:

usiluje o určení obecných zákonitostí, které se uplatňují při vzniku literárního díla, při

zařazení do literárního procesu

zkoumá podstatu, specifičnost literatury, obecné zákonitosti literárního procesu,

sloţení literárních děl, technik literatury, interpretací, literárními druhy a ţánry =

kategorie umělecké literatury (krásné literatury)

předmětem je literatura sama

předmětem literárněvědné metodologie je literární věda

k ní: genologie (nauka o literárních druzích, ţánrech), versologie (nauka o verši,

typech), literární stylistika (zvláštnosti jazyka u tvoření literárních děl)

literárněvědná metodologie: zkoumá literárněvědné texty, aby na jejich základě mohla

stanovit postupy adekvátní pro zkoumání literárního díla

uţívá obecných vědních metod, nejdůleţitější je však analýza

analyzují se určité znaky a ty se syntetizují

dojdeme k závěru, k hypotéze, kterou verifikujeme

2. dějiny literatury:

zabývá se konkrétním textem konkrétního autora, který postupně přiřazuje do

kontextu literatury regionální- národní- slovanské...

rekonstrukce a problematika literárního vývoje od nejstarších dob po současnost

srovnávací literární vědy: historický zřetel, zkoumají nadnárodní literární procesy

(přejímání motivů, témat, kontakty)

u textové kritiky (textologie) určují text- autorství, porovnávají různé varianty

literární bibliografie: studuje ţivotopis a osobnost autora

3. literární kritika:

pojetí kritiky jako specifické podoby umělecké tvůrčí činnosti nebo jako činnosti

odborné, která vyţaduje odborné vědecké vzdělání a metody

analyzuje literární díla se znalostmi literární teorie a historie

při hodnocení uplatňuje aktuální společenská a estetická hlediska = společenským

faktorem

obrací s k umělci i čtenáři

mnohdy vybočuje z literární vědy

do publicistiky v 19. st.

recenze: stručná informace

referát: hlubší informace s hodnocením

kritická studie: pojednání, které obsahuje podrobnou analýzu díla nebo jevu

kritická esej: F. X. Šalda- literární estetika + společenské otázky, chápání jako

začlenění díla do kontextu literatury

kritika impresionistická: povaţuje za normu subjektivní kritikův proţitek

44

kritika normativní: snaţí se odvodit normu z literární produkce (a velkých děl)

literární teorie: přihlíţí i k literárnímu pohybu, jemuţ podléhají literární díla a k

zákonitým souvislostem

literárněvědné směry:

antika- Řecko- ikologie: jazyk, styl a historie reálie- pro porozumění textu

romantismus: estetika emocí i idealismus, díla ideje v čase = idea historismu

pol. 19. st.: materialismus, pozitivismus (jednostranný) x novoidealismus (rozdíl

metod přírodního a duchovního zkoumání), biologismus, marxismus

15. Základní tendence vývoje literární vědy a literárněvědné metodologie

teoretické myšlení o literatuře sahá aţ do antiky (příručky poetiky a rétoriky), ale

formování literární vědy v dnešním slova smyslu jako souboru disciplín je spjato aţ s

nástupem humanitních věd v 19. st.

existují dva moţné přístupy k vnímání literárního díla:

1. naším východiskem je jeho interpretace- objekt

2. za základ volíme čtenářský proţitek- subjekt

základní vývojové tendence jsou zaloţeny na základě těchto dvou polarit

interpretace:

text literárního díla představuje určitý interpretační prostor

jednotlivé čtenářské záţitky můţeme chápat jako mnoţinu interpretačních polí

tato pole se zčásti prolínají (jejich průsečík můţeme označit jako interpretační jádro)

východiskem interpretace je jednotlivé interpretační pole- vztah mezi vnímateli,

rovina subjektu

text ale nepředstavuje pouze moţnost individuálního proţitku ale také objekt

zkoumání, směřující ke zjištění interpretačního jádra, např. dokazuje, ţe většina

postupů při zkoumání literárního díla se pohybuje na spojnici obou krajních pólů a

pouze se blíţí jednomu z nich

1. metoda klasicistní:

měla značně normativní charakter

aplikovala teoretické poznatky na konkrétní literární tvorbu

dílo bylo chápáno jako objektivní skutečnost, která se řídí podle určitých objektivních

principů

napodobování antiky

17.- 18. st.

napodobování přírody

Pierre Corneille: Cid

Mollière: Tartuffe

sentimentalismus = preromantismus 18. st.

2. metoda romantická:

nechce normativnost

navazovala na preromantismus

přednost jedince, vnitřní proţitky a dojmy nad dogmaty a příkazy

originalita

ţánry lidové, povídka, lyrickoepické

Mácha: Máj

Chataubriand: Atla a René

rozpor my x realita romantika

angličtí jezerní básníci

3. metoda impresionistická:

45

Jiří Karásek ze Lvovic: Chimérické výpravy

William Haslit

4. metoda biografická a psychologická:

ţivot vyloţila jako sexuální pohnutky a to v lidském nevědomí

90. léta 18.st.

hlavní je osobnost a ţivot autora

zakladatel: Ch. A. Sainte- Beuvl

5. metoda pozitivistická:

pol. 19. st.

z filozofie, poznání empirické

Arne Novák, Jan Jakubec, Jaroslav Vlček

Auguste Comte

biologické metody (Darwinova teorie vývoje druhů)

metoda sociologická

16. Interpretace literárního textu (moţnosti interpretace básní, narativního textu a dramatu)

literárněvědná disciplína, zkoumá literární text a cílem je co nejadekvátnější pochopení a

výsledek smyslu uměleckého díla

nadřazena jí je teorie literatury

interpretace konkrétní: předmětem je individuální umělecké dílo jako svébytný celek:

prvky mimoestetické: osobnost, doba, okolnosti

interpretační postupy: spojují vyloţení estetických sloţek díla (obsah, forma, dobová

aktuálnost, společenská funkce)

doznala v poslední době rozmachu a slovesné literární dílo je zkoumáno z nejrůznějších

názorových a vědních hledisek

vedle interpretačních metod, které si všímají vnětextových a mimotextových vztahů díla

(geneze díla = tvůrčí proces, kreativní odraz skutečnosti, jehoţ výsledek je slovesné dílo)

fáze: přípravná, inkubační, inspirační a konkretizace díla

vztah díla k jiným artefaktům, k jazykovému systému, ke skutečnosti- pracují tak s

materiálem, který má těsný vztah k literární historii (marxistická, sociologická)

existují také metody, které kladou na první místo organickou jednotku literárního díla,

samostatnost jeho textu a jeho hodnotu

to je dědictví ruského formalismu: formální metoda- základní materiál slovo a lingvisticky

ho zkoumá jeho vyuţití v díle

anglosaská nová kritika: zájem o znakovou povahu uměleckého díla a důraz na prvotnost

formální (jazyk) reality díla oproti jeho genezi a společenské funkci

švýcarská škola umění interpretace

francouzská metoda výkladu textů: metoda literárního rozboru literárního díla, tyto

metody mají zase blíţe k literární kritice

vědecký postup při výkladu textu má interpretační původ v hermeneutice, zabývá se

výkladem historických textů, vedle procesu interpretace ale i proces exegeneze = usiluje

o shromáţdění všech dostupných historických údajů, jeţ by text osvětlovaly z hlediska

vnějších souvislostí

hermeneutika: později jako umění výkladu a jako metodologie historických a duchovních

věd slouţila k porozumění lidské kultury na rozdíl od výkladu přírodních věd, je to teorie

interpretací, teorie porozumění textům

pro výklad náboţenských textů se uchovává termín exegetika

interpretace není šablona

interpretace v širším slova smyslu, vyjádření autora

1. Interpretace básní:

46

Sémantická modelace textu: Zdeněk Koţmín (z díla Interpretace básní):

vytyčování významových ohnisek básně = základní princip, sémantické průsečíky, v

nichţ jsou dominanty básníkovy výpovědi- např. vytyčení polarity významu

(dvojpólovost)

lze ji provést několika způsoby:

1. vyuţitím polarity: protiklad v textu (tma- světlo, mráz- teplo)

2. vytyčení klíčových slov: dominantní pojem určující význam textu (láska, ţal, láska

v Máchově Máji)

3. konfrontace textů téhoţ autora: dvě básně, hledání styčných bodů, ale i rozdíly

4. báseň jako synekdocha autora a díla: část za celek, celek za část, poukazuje se a na

sepětí jedné části básně s celkem- sbírkou i celým dílem, u titulní básně sbírky

Těţká hodina- Jiří Wolker

5. konfrontace textů dvou různých autorů: mají podobný styl, stejná výpověď, nebo

naopak rozdíly, zjišťování podobnosti, autoři mohou sdělovat stejné obsahy

rozdílným způsobem

Tma jako v hrobě, mráz v okna duje,

v světnici teplo u kamen,

v krbu se svítí, stará podřimuje,

děvčata předou měkký len.

Karel Jaromír Erben: Kytice- Štědrý den

2 póly:

mráz- teplo

tma- v krbu se svítí

stará- děvčata

podřimuje- předou

hrob- světnice

duje- podřimuje

Před ţádnou, ţádnou záhadou

své šíje neskloníme,

o nebes klenby nejzazší

svým duchem zazvoníme.

Jan Neruda: Písně kosmické (1878)

My roztrhneme kaţdou clonu,

my přelomíme kaţdý vzdor,

od Hestera aţ k Orionu

ve moři světla, mořem tónů

kdy písně naší zahřmí chór.

Jaroslav Vrchlický: Dům a svět (1878)

obě básně jsou psané jambickým veršem

grafická podoba básnických děl:

1. strofy

2. juxtapoziční model: kladení bez většího řádu

3. roztroušený model (obrazný): viz experimentální poezie

2. Interpretace narativního textu:

grafická podoba textu:

1. členěn na kapitoly

47

2. atomizován: text přerývaný (mezery)

3. model typu proudu: psán bez členění

tematika:

téma

látka

motiv

jazykové prostředky

definice vypravěče: viz Stanzel

autorská vypravěčská situace: „já“ nahlíţí, vypravěč ví všechno, stojí mimo

vypravěčská situace první osoby: „já“ proţívající je hlavní postavou a přímým

účastníkem

personální vypravěčská situace: střídání, dává nahlíţet do vědomí hlavní postavy i

vypravěče

3. Interpretace dramatu: viz Veltruský

hlavní text: dialogy + vedlejší text = poznámky (seznam postav, komentáře)

funkce poznámek:

1. označené mluvčího: nepostradatelné

2. popis fyzických akcí: nepostradatelné

3. popis prostředí: doporučené k jevištní interpretaci

4. charakteristiky postav: doporučené k jevištní interpretaci

5. autorské komentáře: postradatelné

17. Kompoziční výstavba jako klíč k interpretaci (architektonika, kompozice)

Základní pojmy z kompoziční poetiky

kompozice (composicio = sloţení, sestavení): způsob uspořádání, organizace tematických

a jazykových sloţek literárního díla vzhledem k celkovému záměru a uměleckému smyslu

= kompoziční výstavba tematická výstavba

Hrabák: pořadí, v jakém jsou jednotlivé informace seřazeny a způsob, jakým jsou

navzájem spojeny

kompozice = kompoziční výstavba

kompoziční výstavba:

a) architektonika: představuje vnější výstavbu díla- tzv. architektonické jednotky

(strofy, kapitoly,...)

b) kompozice: vnitřní výstavba díla, kterou vytvářejí kompoziční principy, postupy a

syţetová osnova

kompozice vychází ze základních principů:

významový protiklad (kontrast): prvky co si odporují, hlavně v lyrice

porovnání (konfrontace): porovnání různých časových rovin

opakování

souběţnost (paralelnost)

stupňování (gradace): podle myšlenkové a emocionální intenzity

kauzalita: příčinnost a následnost, vazby mezi tématy

2 základní formy kompozice z historického hlediska:

tektonická (uzavřená): uzavřená symetrická forma výstavby literárního díla (u

normovaných ţánrů, např. klasické drama- 5 částí)

atektonická (otevřená): nepravidelná, otevřená, asymetrická forma literárního díla

(postmoderní literatura, např. postmoderní román, popírá daná pravidla)

48

exponovaná místa: začátek a konec díla- vztah mezi nimi- zarámování, vztah mezi první a

poslední kapitolou, výstupem, dějstvím, rámující postava, situace

zarámování můţe provést rámující postava či rámující situace

pohled středověké poetiky:

vypravování od začátku = ab ovo (od vejce)- v přirozeném časovém sledu

uvedení do středu událostí = in medias res

zakončení literárního díla:

uzavřené: vše podstatné bylo řečeno, např. antika, pohádky, červená knihovna

otevřené: osudy nejsou uzavřeny, např. svazky románových cyklů

pointa: zakončení díla přináší nečekané vyvrcholení, uplatnění hlavně v detektivní

literatuře (hledání zločince), předem připravovaný závěr k němuţ dílo od začátku směřuje,

např. znělka, povídka, epigram

happy- end: náhlý dějový zvrat, náhlé obrácení v opak, šťastný konec, např. romantická

literatura, dobrodruţné ţánry

prolog: text, který uvádí dílo, předchází ději

epilog: doslov, dovětek autora

incipit: začátek literárního díla, první věty

explicit: konec literárního díla, poslední věty

Kompoziční postupy

metody fabulační výstavby literárního díla

typologie podle: místa, času, příčiny

1. chronologická kompozice:

řadí události podle přirozené časové posloupnosti, od mládí ke stáří hrdinů, od

minulosti k současnosti

autor zná budoucnost, vyjadřuje ji jen postupně- vzniká napětí

např. Boţena Němcová: Babička, Rok na vsi

2. kronikářská kompozice:

události zapisuje jako u kroniky- cyklický čas

rozhoduje koloběh času v průběhu ročního cyklu

kaţdodenní události vnímány perspektivou autorského subjektu, subjektivní pohled

3. retrospektivní kompozice:

události na základě vzpomínek

známe důsledek a hledáme příčiny

autor před čtenářem neskrývá výsledek děje

obrácená časová posloupnost, zpětná rekonstrukce událostí

např. detektivní ţánr, psychologická próza, introspektivní literatura

4. rámcová kompozice:

odvíjí události z úvodní zastřešující situace, vytváří rámec

49

např. Giovanni Boccaccio: Dekameron

5. řetězová (katenální) kompozice:

typická pro seriály

po rozuzlení zápletky očekávání následující epizody

spojovány ústřední postavou

např. Miguel de Servantes Saavedra: Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha, Alois

Jirásek: F. L. Věk

18. Poetika vyprávění. Typologie narativních situací.

mezi tematickými jednotkami je kauzální vztah, jednotky mají svůj skutečný význam aţ

při zřetězení do vyšších celků

jednotky: dynamické (posouvají děj), statické

vypravování začíná buď od středu události nebo od začátku

zápletka = soubor motivů, který poruší rovnováhu situace a uvede tím do pohybu děj

rozvoj intrik ke zrušení konfliktu ne = nové konflikty

vyprávění = mluvený nebo psaný projev, který zachycuje nějaký fiktivní nebo skutečný

děj, v literatuře se uplatňuje v dějových (syţetových) ţánrech

mluvčímu, jehoţ autor vyprávěním pověří se říká vypravěč = prostředník mezi čtenářem a

obsahem sdělení, jedním z hlavním sloupů výstavby literárního díla

autorský vypravěč: do postavy vypravěče se stylizuje sám autor (realistický román), zvolí

si za vypravěče nějakou postavu

vševědoucí vypravěč: 3. os.- Er- forma

vypravěč- postava: 1. os.- Ich- forma

personální- vystupuje v příběhu, je účastníkem děje- pasivním

fiktivní- fyzicky nepřítomen, průběh událostí v Ich- formě

transcendentní- měsíc

animální- pes

autorovo hodnocení:

a) implicitní: v příběhu obsaţeno, čtenář si je sám vytvoří

b) explicitní: autor sám, postoj k činům

tezové vyprávění: předem daná teze

tendenční vyprávění: hodnotící postoj převaţuje nad uměleckým obrazem

motivace autora: odůvodnění uměleckých prostředků

3 typy motivace:

1. kompoziční: motiv podmíněn kompozičně- falešné motivace- detektivky

2. realistická: usiluje o vzbuzení iluze pravděpodobnosti platné jen relativně

3. estetická: určité motivy se pokládají za neestetické a proto se z motivace vylučují

zpomalování proudu vyprávění:

1. digrese: dějové odbočky od hlavního proudu vyprávění, úvahové a popisné pasáţe

2. epizody: takové digrese, které jsou sami o sobě dějově uzavřeny

charakteristika postav:

1. přímá

2. nepřímá

3. vývojová

Narativní způsoby v české literatuře (Lubomír Doleţel):

rozlišuje pásmo postav a pásmo vypravěče

v klasickém vyprávění obě pásma splývají vyuţitím tzv. polopřímé řeči nebo

neznačené přímé řeči

rétorickými formami: rozumí Doleţel vyprávěcí způsoby komentující, hodnotící a

vykládající

50

subjektivní Er- forma: je smíšená řeč, kde splývá osobní hledisko s vypravěčem ve 3.

os.

objektivní Ich- forma: znamená vyprávění postavy, která nezúčastněně pozoruje („oko

kamery“) a je součástí fiktivního světa

Franz Stanzel- Teorie vyprávění:

1. autorská vypravěčská situace: vyznačuje se vnější perspektivou a neidentičností

vypravěče, vševědoucí vypravěč dává nahlíţet do příběhů, autor je vševědoucí, autor

vše ví, je odlišen vypravěč a postavy (Walter Scott: Ivanhoe)

personální vypravěčská situace: charakterizuje ji neidentičnost a vnitřní perspektiva

reflektora (odraz, reflexe světa ve vědomí románové postavy)- nahlíţíme do myšlenek

postavy, reflektor- vyvolává zdání bezprostřednosti probíhajícího děje, ten kdo myslí,

jedná, proţívá, ale nemluví ke čtenáři, čtenář nahlíţí do vypravěčova vědomí (James

Joyce: Odysseus)

vypravěčská situace první osoby: vymezuje vnitřní perspektivu vypravěče totoţného

se světem hlavní postavy (Ludvík Vaculík: Sekyra)

19. Teorie dramatu (drama jako literární fakt, hlavní a vedlejší text dramatu)

dramatický text:

1. dialog

2. poznámky (scénické): neexistují, nikdo je nemluví, existují pouze v poznámkách ke

scénáři, v dekoracích, atd.

funkce scénických poznámek:

1. označení mluvčího

2. popisy fyzických akcí

3. popisy prostředí

4. charakteristiky dramatických postav- charakteristika vzhledu, postavy, rozpoloţení

postavy, charakteristiky vztahů, situací, atmosféry

5. autorské komentáře a úvahy- sklon ke kniţnosti, mnohdy nadbytečné, metatexty =

texty o textu

drama: jeden ze základních druhů literatury

drama: je tvořeno výhradně přímými jazykovými promluvami (hlavní text) a jednáním

dramatických postav a scénickými a reţijními poznámkami (vedlejší text- seznamy

postav, komentáře autora), které se však omezují na popis prostředí a postav a na

vysvětlivky

struktura: je výrazně poznamenána tím, ţe je předurčena ke scénickému provedení

základním prostředkem je jazyk: druhové vlastnosti- dialogičnost

konflikt: rozvíjí se jak v čase, tak v prostoru, vývoj dramatického sporu, který obvykle

směřuje ke zrušení napětí mezi významovými kontexty, tvoří základ dramatického děje

(syţetu)

drama můţe být psáno prózou (činohra) nebo veršem (veršované drama), někdy je

deklamováno za hudebního doprovodu (melodram), jindy zpíváno (hudební drama, opera,

zpěvohra)

stavba dramatu se vyrovnává s principem místa, času a děje

kompoziční výstavba: expozice, kolize, krize, peripetie, katastrofa

dramatickému ději někdy předchází prolog (samostatný vstupní celek, můţe být

zakončeno epilogem)

poznámky:

1. jednání

2. scény

3. výstupy

teorii dramatu se věnovali nebo věnují:

Pavel Janoušek: na FF UK, vyučuje poetiku dramatu

51

dílo: Rozměry dramatu, Studie o dramatu, Drama jako literární fakt (autor- text-

čtenář)

M. Lukeš:

dílo: Umění dramatu

Jiří Veltruský:

dílo: Drama jako básnické dílo- polemizuje zde s Otakarem Zichem, který před

ním vydal Estetiku dramatického umění, kde drama vyloučil z literatury, dle něj je

drama uměleckým dílem aţ na jevišti, Veltruský to popírá

divadelní pojetí dramatu: Otakar Zich- Estetika dramatického pojetí (1931, 1. vyd.)

literární pojetí dramatu: Jiří Veltruský- Drama jako básnické dílo

dramatický dialog: je projevem jediného mluvčího, tedy autora, který jednotlivé promluvy

záměrně stylizuje

scénické poznámky: Otakar Zich řekl, ţe jsou to pouhé pokyny, Veltruský zkoumal jejich

funkci a jeho tvrzení opět vyvrací

Interpretace dramatu: viz Veltruský

hlavní text: dialogy + vedlejší text = poznámky (seznam postav, komentáře)

funkce poznámek:

1. označení mluvčího: nepostradatelné

2. popis fyzických akcí: nepostradatelné

3. popis prostředí: doporučené k jevištní interpretaci

4. charakteristiky postav: doporučené k jevištní interpretaci

5. autorské komentář: postradatelné

20. Literární proudy a literární směry

formalismus a strukturalismus:

strukturalismus: vyvíjel se z formalismu

umělecká výlučnost, zákony světa jsou námi dosaţeny

jazyk nástroj experimentu

Viktor Šklovskij- Teorie prózy

Vilém Matésius

Jan Mukařovský- český strukturalismus

literárněvědná femomenologie:

nauka o podstatě jevu

Roman Ingarden

existencionalismus:

co je to literatura?

Jean- Paul Sartre

Albert Camus- svobodu nalezne v rozhodnutí k činu vraţdy

filozofie ţivota- Nietzsche

socialistický realismus:

budování komunizmu

vliv proletářské literatury

postmodernismus:

Samuel Beckett, Umberto Eco, Calvoni, Milan Kundera

pozitivismus:

dokončil cestu k umění jako objektu

52

snaha aplikovat v literárněvědné oblasti metodu některé vědní disciplíny z oblasti

humanitních a přírodních věd

sociologický přístup: spojení vývoje literárního díla se společenským prostředím

biologický přístup: inspirace Darwinovou teorií vývoje

geografický přístup: dílo jako produkt země i kraje

fyziologický přístup: souvislost s autorem a jeho fyziologií

historický přístup: dílo je neopakovatelný historický fakt

psychologické a psychoanalytické přístupy: vztah s tvůrcem

komparastika: nejvýznamnější ze všech těchto přístupů, zkoumá literární dílo ve

vztahu k předchozí i soudobé produkci

impresionismus:

nechce vědecké zkoumání literárního díla

jediným kritériem pro posouzení literárního díla je dojem, který dílo vyvolá v subjektu

svého příjemce

nesměřuje k odhalení obecných zákonitostí, ale k hodnotovému soudu vyplývajícímu

z kritikova proţitku díla

strukturalismus:

soustředí se na zkoumání struktury literárního díla, jeho jednotlivých sloţek (slok, sov,

odstavců, motivů,...) a především na jazyk a jeho funkce

kaţdá sloţka díla má význam

důleţité je jakým způsobem, gestem básním vybíral jednotlivé sloţky díla a jak je

slučoval ve významovou jednotu- rekonstrukce

nazíral na literární dílo jako na objekt ke zkoumání

souvisel s lingvistikou a inspiroval se sémiotikou (nauka o významech a znacích),

např. se inspiroval Saussurem (označující, označované)

upouští od hledání souvislosti mezi odrazem společenského dění v uměleckém díle a

metodou a dílem jako takovým

částečně upouští od vztahu díla k autorovi a čtenáři

návaznost na strukturalismus- Zdeněk Koţmín- sémantická modelace textu

(Interpretace básní): vytyčení významových a sémantických průsečíků ve kterých jsou

dominanty básníkovy tvorby)

vrací zkoumání do sféry objektu

dílo = objekt = struktura sloţek (zejména jazykových), které mají svůj význam a je

důleţité se jimi zabývat

sémantika: nauka, která se zabývá významem slov a jazykových znaků

sémiotika: zabývá se znakovými systémy

upouští od společenského kontextu díla i od významu autorství a formy

přední český strukturalista- Jan Mukařovský

sémantické gesto: kaţdá sloţka básnické struktury (literárního díla) je stejným právem

nositelem významu. Jde o to, proč právě jednotlivé prvky fungují jako celek. Rozbor není

omezen na jednotlivá díla.

metoda vychází z toho, ţe dílo je víc neţ pouhý součet prvků, je řízen vlastním

vnitřním řádem (nejde o jednotlivé prvky = významná jednota kaţdé sloţky)

inspirovaný ruskou formální školou (ruský formalismus)

snaha přejít od hodnocení struktury formy k všestrannějšímu hodnocení

v první fázi zájem o techniku literární stavby díla, snaha přiblíţit se exaktním vědám,

ale od 30. let díky Mukařovkému změny

druhá fáze- zájem o sociologické aspekty příznačné pro estetiku inspirované

materialismem, přesto však hledí strukturalismus na vnitřní uspořádání díla

vše se týká textu, nezáleţí na ţánru, pro rozbor je podstatné samotné dílo

nepochopili, ţe existuje obsah a forma izolovaně

strukturalistický vývoj k marxistické ideologii

53

Praţský lingvistický krouţek:

*1926 z diskusních schůzek

usilují o výzkum strukturálních jazykových jevů

Vilém Mathesius, Bohuslav Havránek, Trnka, Jan Mukařovský, Trubeckoj

teoretické základy: 1929 první slavistický kongres- první svazky edice: práce

Praţského lingvistického krouţku- rozvíjeny v časopise Slovo a slovesnost (od

1935)

ze seskupení- Praţská škola, jejíţ program:

a) rozlišení mezi synchroním a diachroním pohledem na jazyk

b) pojetí jazyka jako funkčního systému

toto dále rozpracováno ve fonologii, gramatice, teorii spisovného jazyka

nový přístup k podstatě uměleckého jazyka- sledován na pozadí sdělovacího

jazyka jako útvar = s vnitřním napětím sloţek a moţnost aktualizace i těch, které

nepodléhají v uměleckém jazyku automatizaci

rozvoj jazykovědných disciplín (versologie, poetika)

odsunuty do pozadí psychologie a společenské aspekty literární tvorby

Otokar Zich- dílo se zkoumá z literárních ale hlavně z lingvistických hledisek

Jan Mukařovský- Kapitoly z české poetiky

1928- Máchův máj

1923- Příspěvek k poetice českého verše

1965- 72 nesmí publikovat

Bohuslav Havránek, Felix Vodička, Jiří Veltruský

90. léta- neostrukturalismus- populární Miroslav Červenka, Zdeněk Koţním, Milan

Jankovič

propracování literární teorie

zkoumají společnost literární, estetická hodnota a funkce literatury

formální metoda:

SSSR- 90. léta 19. st.- 20. léta 20. st.

základem je slovo- a v kontaktu s lingvistikou- moţnosti jeho vyuţití v díle

jazyk básnický brzdí výpověď díla- vnitřní celistvost, ale odtrţeno od sociálního

prostředí, obsah a forma = 1

Roman Jacobson, Šklovskij, Tomaševskij