Tomáš Frank, Tomáš Kublák a kolektiv HOROLEZECKÁ ABECEDA · Tomáš Frank, Tomáš Kublák a...

Tomáš Frank, Tomáš Kublák a kolekt iv

HOROLEZECKÁABECEDAHOROLEZECTVÍ • SKALNÍ LEZENÍ •VYSOKOHORSKÁ TURISTIKA A ZAJIŠTĚNÉ CESTYSPELEOALPINISMUS • CANYONING •

HOROLEZECKÁABECEDA

C- POCHA

C-

Ukázka z knihy Horolezecká abecedakapitola 4.4. Speleoalpinismus a jednolanová technika

4.4. SPELEOALPINISMUSA JEDNOLANOVÁ TECHNIKA

Ukázka z knihy Horolezecká abeceda

Tento text je ukázkou z knihy HOROLEZECKÁ ABECEDA (Tomáš Frank, Tomáš Kublák a kol. Horolezecká abeceda, Epocha, Praha 2007). Ukázkový text je z části 4.4. Speleoalpinismusa jednolanová technika. Text je publikován se souhlasem Nakladatelství Epocha v rámci platnélicence na uvedené dílo a byl uvolněn a upraven pro potřeby stránek zabývajících se zejména lezeckou a horolezeckou tématikou. Publikovat jej lze pouze v celku, se souhlasem autora a uvedením zdrojena www.horolezeckaabeceda.cz.

Více o knize Horolezecká abeceda na adrese: www.horolezeckaabeceda.cz

Ukázka z knihy Horolezecká abeceda, www.horolezeckaabeceda.cz

OSTATNÍ ALP IN I ST ICKÉ D I SC IPL ÍNY

336

Sp

ele

oa

lpin

ism

us

a j

ed

no

lan

ová

te

ch

nik

arozené prostředí. Jisté podoby speleoalpi-nismu člověk vyvíjel i poté, kdy se rozhodljeskyně z různých důvodů neobývat.Speleoalpinismus je stejně starý jako zájemčlověka o jeskyně a jejich prostředí. V tom-to smyslu však o speleoalpinismu obvykleneuvažujeme. Zabýváme se obdobím, kdyse speleoalpinismus začal rozvíjet jako sa-mostatná činnost, zpočátku jako prostře-dek speleologického bádání, později jakosamostatná sportovní disciplína.

Speleoalpinismus jako pojemKarsologie a speleologie: Pojmem kras

označuje česká odborná terminologie sou-bor osobitých tvarů a jevů rozložených v krajině ve dvou úrovních – na povrchu te-rénu a v podzemí. Krasový charakter dáva-jí krajině rozpustné horniny tvořící jejichpodklad a voda, která na ně působí nejensvou činností mechanickou (erozí), ale ze-jména činností chemickou (korozí). Korozníúčinky vody způsobují, že voda vsakující sedo podzemí z povrchu rozšiřuje pukliny, jimiž proniká, v kaverny nejrůznějších roz-měrů a podob. Kras je odvodňován převáž-ně podzemními vodními toky, srážková vo-da rychle proniká do podzemí a na povrchvyvěrá až na spodním okraji krasovéhosystému. Kromě toho se krasová krajina vy-značuje složitými a velmi citlivými vazbamimezi jednotlivými složkami přírodního pro-středí, živými i neživými. Jde tedy o krajinus velmi labilní a snadno narušitelnou pří-rodní rovnováhou.

Karsologie (nebo někdy též starším vý-razem karstologie) je věda zkoumající kra-sovou krajinu, její abiotické, biotické i soci-oekonomické složky a vztahy mezi nimi.Název „kras“ má těžko vysledovatelný pů-vod, udržel se v mnoha starých jazycích, na-příklad v latině – Carsus, dnes se termínkras užívá ve slovinštině, italskou formoutohoto názvu je Carso, německou Karst. S ohledem na specifický charakter krasovékrajiny a zejména s ohledem na složitépodpovrchové zóny, neobyčejně složitouhydrologii i geomorfologii, používá karso-

logie specifické metody výzkumu a dělí sena mnoho dílčích oborů.

Obory, které se zabývají výhradně pod-povrchovou úrovní krasu, si zachovávají názvy odvozené z tradičního termínu spe-leologie (z řec. spélaion – jeskyně). Tentotermín se v minulosti často používal i v šir-ším významu místo pojmu „krasologie“. Po-stupně se přenesl i na zájmovou a sportov-ní činnost v jeskyních (včetně nekrasových),ale i na činnost v dalších podzemních pro-storách – zejména vytvořených člověkem,např. historická důlní díla apod. V rámcispeleologie se vedle vědních oborů rozvíje-jí činnosti, které jsou sice nezastupitelnýmprostředkem vědeckého výzkumu krasu, alečasto se vyvíjejí jen jako zájmové činnosti.Sem patří zejména speleoalpinismus a spe-leopotápěčství, ale nověji i speleoturistika,jejichž rozvoj si postupně vynutil i vznik úz-ce specializované disciplíny – speleozáchra-nářství. Všechny tyto obory původně použí-valy techniky vycházející z horolezectví čisportovního potápění, postupně se však vy-vinuly specifické techniky a metody.

Obsah speleoalpinismu: Jedná se o obor zabývající se zejména pohybem vespeleologických terénech, obvykle v pod-zemních prostorách přirozeného původu.Způsob pohybu v jeskynním prostředí, ať jižpři jeho průzkumu, výzkumu, nebo spor-tovních a exkurzních akcích, je určen tva-rem a průběhem podzemních prostor, je-jich morfologií. Pro úspěšné a bezpečnépřekonání exponovaných a vertikálních úseků jeskynního systému nepostačují zá-kladní speleologické dovednosti, ale takéje zapotřebí i jistá lezecká průprava, zna-lost základů lezeckých technik, a předevšímspeciálních speleoalpinistických technic-kých prostředků. Prakticky v každé většíjeskyni se speleolog setká se svislým, neboalespoň lezecky exponovaným terénem.

Horolezecké způsoby sestupu a výstupuvšak lze v jeskyních, vzhledem k odlišnémuprostředí, uplatňovat pouze v omezené mí-ře. Stejné problémy a překážky, s nimiž selze setkat na povrchu, násobí v podzemí




338

Sp

ele

oa

lpin

ism

us

a j

ed

no

lan

ová

te

ch

nik

atma, problémy s osvětlením, jílovitý a kluz-ký povrch, voda, obvykle poměrně nízkáteplota a vysoká vlhkost ovzduší. Tyto dů-vody vedly k vývoji samostatného lezecké-ho odvětví, speleoalpinismu.

Speleoalpinismus se však nezabývá jenprůstupem krasových systémů, ale i přiro-zeným podzemím odlišného – nekrasovéhopůvodu jako např. lávové jeskyně, krátery,puklinové jeskyně, ledovcové jeskyně, čipseudokrasové jeskyně a propasti (vznik-lé zejména erozí v málo pevných hornináchnebo posunem skalních bloků), a dále i podzemními prostorami vytvořenými člo-věkem, (podzemí pod historickými objekty,stará důlní díla). Z hlediska bezpečnosti jevšak průstup takovým terénem nepoměrněnáročnější, neboť, zejména v historickémpodzemí, vyžaduje například značné geo-logické, geotechnické i staticko-stavebníznalosti. V neposlední řadě pak historicképodzemí vyžaduje vědomosti historickostavební.

Rovněž není zcela vyjasněn pojem spe-leoalpinistického terénu. Obecně lze sou-dit, že se jedná o terén překonávaný spe-leoalpinistou v podzemí – tedy od vchodudo jeskyně do jejího nitra. Na druhé straněse však speleologové často pohybují i popovrchu krasu při jeho průzkumu, činnos-tech souvisejících se samotným výzkumem,nebo zkrátka cestou k jeskyni. Mnohdy tatočinnost vyžaduje použití alpinistických me-tod – tedy naplnění definice horolezectví.Otázkou je, zda lze takový pohyb krasemnazvat speleoalpinismem. V případě, že ne,nutně docházíme k tomu, že speleologickáakce se skládá z turistiky, vysokohorské tu-ristiky, horolezectví, speleoturistiky a spe-leoalpinismu. Pro absurdnost takovéhotorozdělování se autorům zdá logičtější širšídefinice speleologického terénu a zahrnutícelého krasového komplexu.

Sportovní pojetí speleoalpinismu:Současným světovým trendem je příklon k expediční speleologii a speleoalpinismu.U nás je k tomuto faktoru nutno připočíst i jistý pokles zájmu o jeskyně a bádání v kla-

sické podobě. Je proto logické, že i v na-šich podmínkách vznikají skupiny lezců,kteří již nepovažují lezecké techniky pouzeza prostředek speleologického průzkumu a výzkumu, ale zabývají se především spe-leoalpinismem a sportovními průstupy hlu-bokých jeskyní a zdoláváním velikých verti-kál. Zdálo by se, že se jedná o něco zcelanového, ale není tomu tak. Sportovní moti-vací se vyznačovala již v minulosti celá řadaakcí, které směřovaly do nejhlubších a nej-populárnějších světových lokalit. Rozdíl jepouze v tom, že dnes se tato činnost začínánazývat pravým jménem. Podobný charak-ter i motivaci totiž měli účastníci celé řadytakzvaných výzkumných expedic, avšak te-prve moderní doba začíná klást vyšší důrazna sportovní hodnotu samotného výkonu,včetně postupně vznikajících sportovníchkritérií v pravém slova smyslu. Na druhéstraně však mají také sportovní akce expe-dičního charakteru značný význam pro vý-zkum jako takový, někdy se může jednat o průstupy dosud nezlezených vertikál a nové objevy. Kromě toho jsou hnacímmotorem stálého vývoje speleotechniky.

Speleoalpinismus jako horolezeckáinterdisciplína: Horolezectví bývá defino-váno jako pohyb v horolezeckém terénu.Jeho zvláštním znakem tedy je, že jde o le-zení v přírodních terénech. Do této defini-ce spadá i lezení v přírodních podmínkáchkrasových systémů, tedy propastí a jeskyní– speleoalpinismus. Námitky proti tomutozařazení jsou hned dvě. První námitka:Horolezectví je sportem, v případě speleo-alpinismu se jedná o účelové lezení s cílemvýzkumu. Na druhé straně i horolezectví sedělí na sportovní a účelové. Současný spe-leoalpinismus, jak již bylo uvedeno, všakzároveň zaznamenává stále větší příklon k sportovnímu pojetí. Druhá námitka: Spe-leoalpinismus je sice lezením v přírodníchterénech, ale jedná se o lezení technické,které připomíná spíš výškové práce než ho-rolezectví, proto by neměl být zahrnovándo širší struktury tohoto sportu. Ani to ne-ní zcela pravdou. Přestože speleoalpinisté


SPELEOALP IN ISMUS A JEHO VÝVOJ

339

vytvořili pro podmínky lezení v jeskyníchkoncepci jednolanové techniky, ve které jelano trvale nosným elementem, nevyhnouse při průstupu podzemím lezení, ve kte-rém se technické prostředky stávají maxi-málně prvky zabezpečujícími. Neobstojí anizákladní předpoklad námitky, tedy ztotož-nění horolezectví s volným lezením.Technické lezení má v horolezectví své ne-zastupitelné místo.

Současné sportovní horolezectví se dě-lí do stále většího počtu disciplín. Na okrajizájmu z hlediska tradičního horolezectvípak zůstávají takzvané interdisciplíny (me-zi které většina autorů řadí vysokohorskouturistiku, rogaloalpinismus, paraalpinismusa speleoalpinismus), i když rozpracování a často vysoká specializovaná úroveň těch-to sportů může samotnému horolezectvípřinést mnoho cenných podnětů i technik.Právě speleoalpinismus vyvinul celou řadupostupů, jejichž osvojení může zjednodušitmnohé činnosti vykonávané v rámci tradič-ních disciplín, a jsou nezastupitelné v pod-mínkách horolezeckých záchranných akcí.V případě vysokohorské turistiky se jedná o zařazení zcela nesprávné, neboť v tomtosportu jde o skutečné horolezectví v jehopůvodní a nejstarší „alpinistické“ podobě.

Za pozornost však stojí i činnost vykoná-vaná v podmínkách speleoalpinismu sa-motnými sportovními horolezci. Pro dalšíprůstup a výzkum je totiž často používánonetechnického (volného) lezení. Tyto výstu-py (které mají často vysokou sportovní hod-notu, v klasifikaci UIAA se často jedná o pr-vovýstupy hodnocené výše než VI klasifi-kačním stupněm obtížnosti, a to v mimo-řádně obtížných podmínkách – tma, vlhko,nízká teplota, jílovitá břečka na stěnách,hladké sintrové náteky apod.) lze sice spí-še řadit do oblasti účelového horolezectví,na jejich hodnotě to však neubírá. Mnoh-dy jsou tyto výstupy absolvovány čistýmvolným lezením, jindy kombinací technik;volným lezením, technickým lezením a spe-leoalpinistickými technikami. Často zde na-leznou uplatnění techniky, které se v minu-

losti používaly v „klasickém“ horolezectví a dnes u samotných horolezců upadají v za-pomnění. Příkladem může být technika jiš-tění pomocí tzv. schwebe, tedy postranní-ho jištění, které se uplatňovalo zejména v pískovcovém skalním lezení od počátkudvacátého století do jeho šedesátých let,které u nás zavedli němečtí lezci, průkop-níci lezeckého sportu na pískovcových ska-lách. Ze sportovního hlediska se řídili zá-sadou, že každý lezec je oprávněn použítschwebe, dokud nenarazí na první mož-nost kvalitního zajištění ve stěně pomocísmyčky nebo uzlu, nebo než se zde prvový-stupci podaří zatlouct první kruh. V přípa-dech průstupů ve speleologickém terénubylo schwebe mnohdy s úspěchem využitoi v nedávných dobách.

Vývoj lezeckých technik ve speleologiiVývoj speleoalpinismu jako samostatné-

ho odvětví je nepoměrně mladšího data,než vývoj lezeckých technik v horolezectví.Přestože první sestupy do jeskyní a propas-tí probíhaly již v šerém dávnověku (viz od-kazy na písemné prameny v každé trochuslušné brožuře o speleologii), skutečnouspeleoalpinistickou technikou se lidé začalizabývat až koncem 19. století a její nejzá-kladnější zásady byly formulovány až vedruhé polovině dvacátého století. S ohle-dem na charakter tohoto textu se nadálebudeme zabývat především speleoalpinis-mem a jeho vývojem na našem území, po-tažmo v bývalém Československu.

S výpravami do stále složitějších a hlub-ších jeskyní se stále zvyšovala i obtížnostspeleologického průzkumu, proto bylonutné řešit techniku překonávání vertikál-ních úseků. Brzy se ukázalo, že pro průstupsložitějšími systémy nepostačuje horolezec-ká technika, a ani první techniky jeskyňář-ské nebyly zcela optimální. První používanáspeciální technika byla těžká, málo opera-tivní a naprosto nevyhovující pro náročněj-ší akce. Ještě v šedesátých letech byl napří-klad sestup do propasti Zvonica (–100,5 m)


ve Slovenském krasu považován za vý-znamnou akci. Sestup vyžadoval několika-denní přípravu a k jeho uskutečnění bylozapotřebí nejméně šest lidí a značné množ-ství materiálu.

Pro sestup dlouhými, svislými šachtamise používal ruční vrátek, který bylo nutnodopravit k propasti, zbudovat lešení pro jeho instalaci a obsluhovat jej. Po mnohodesítek let se lezlo po lanových žebřících s dřevěnými, později kovovými nebo polya-midovými příčkami. Tyto žebříky byly těžkéa neskladné, sestup a výstup po nich bylznačně namáhavý a navíc vyžadoval jištěnílanem. Náročnější akce ve složitých jeskyn-ních systémech často nebyly schopné do-sáhnout svého cíle, neboť lezci vyčerpalimnoho sil transportem velkého množstvítěžkého materiálu. Teprve pozdější speleo-alpinistické techniky začaly tyto nedostatkyracionálně řešit. Již na počátku používáníprvní lanové výstupové techniky (konec še-desátých a počátek sedmdesátých let 20.století) se ukázalo, že lezecké družstvo spo-třebuje na zdolání téhož úseku mnohemméně materiálu. Díky spolehlivým a bez-pečným prostředkům pro sestup a výstuppo laně, kvalitním lanům a moderním způ-sobům kotvení je dnes možné minimalizo-vat množství a hmotnost materiálu na zlo-mek toho, co bylo nezbytné dřív. Technikase tak ustálila na pohybu pouze po jedi-ném laně, které se, na rozdíl od minulosti(dvoulanová technika), nezálohuje.

Při hledání nových a efektivnějších pro-středků se nakonec celosvětový vývoj ustálilna lanové technice s použitím slaňovacíchbrzd a mechanických prostředků pro vý-stup. Značnou roli ve vývoji speleoalpinismutak sehrál vývoj blokantů; pomůcek pro vý-stup po laně i pomocné manipulace. Pů-vodně se, podobně jako v horolezectví, po-užíval Prusíkův uzel (jednoduchý, dvojitý, s karabinou, prusíkovacím háčkem, prusíko-vacím kroužkem), popř. jiný samosvorný vý-stupový uzel. V šedesátých letech se začalpoužívat zalamovací systém Hiebler (nastejném principu fungovala i Abalakova vý-

stupová vidlice), po kterém brzy následova-ly zatlačovací systémy (Jümar, Gibbs) vyrá-běné dnes v mnoha modifikacích.

Na druhou stranu je pravdou, že lanovétechniky v podobě, jak je známe dnes, bylyv jeskyních opakovaně použity již mnohemdřív. První výstupové blokanty sestrojilHenri Brenot a jejich první prokázané po-užití v podzemí datuje G. Marbach, do roku1932 (masiv Paloumere v Pyrenejích). Teh-dejší blokanty, označované u nás jako „mal-py“, ani tehdejší konopná kroucená lanavšak oprávněně nevzbuzovaly příliš důvěry,proto zůstala tato vývojová větev speleoal-pinistického průstupu nadlouho opuštěná, i když např. francouzští jeskyňáři se k ní ne-rozpakovali vracet v případech složitýchprůzkumů šachet skrytých v masivu a velmivzdálených od vchodů do jeskyní.

Blokanty jsou dnes nezbytnou pomůc-kou i v horolezectví, kde se používají ze-jména při lezení velkých stěn, a jsou téžnejdůležitější záchranou pomůckou.

Zatímco v západním světě se do čela no-vých technik postavily firmy zabývající sevývojem horolezeckých prostředků, v teh-dejším Československu se lanová technikavyvíjela zpočátku mnohem složitěji. Nákupkvalitních výrobků ze západních zemí ne-byl možný, proto si lezci vyráběli lezecképomůcky sami. Není bez zajímavosti, žemnohé z takto vyrobených technickýchprostředků dodnes slouží k plné spokoje-


340

Sp

ele

oa

lpin

ism

us

a j

ed

no

lan

ová

te

ch

nik

a

Obr. 355 Blokant typu Hiebler


nosti jejich majitelů a některé zvláště zda-řilé modifikace blokantů jsou stále žáda-ným artiklem a používají se dodnes i v pod-mínkách výškového horolezectví (napříkladv roce 1997 byla jedním z autorů v Himála-ji s úspěchem využita slovenská modifikaceGibbsu-Bogibbs, kde k překvapení přihlí-žejících vykazoval onen srandovní neeloxo-vaný předmět se stopami po pilníku na zledovatělém laně lepší vlastnosti než mo-derní blokant předního světového výrobce).

Do Čech přicházely nové proudy přesPolsko a Slovensko, kde se vyskytuje vícehlubokých jeskynních propastí. V Čechách a na Moravě nejsou extrémně hluboké vertikály; nejhlubší je Hranická propast(poslední udávaná dosažená hloubka je 289,5 m) dostupná výhradně speleopotá-pěčskou technikou a za ní následuje Rudic-ká propast (–152 m), všeobecně známá pro-past Macocha (známá hloubka 168 m, z toho 138 m k vodní hladině), je od dobprofesora Karla Absolona (1913) přístupnápo betonovém chodníčku turistické trasy v Punkevních jeskyních. Nelze se tedy divit,že průkopníci speleoalpinismu na územítehdejšího Československa pocházeli, nebominimálně působili na území Slovenska.

Počátky moderního speleoalpinismu taku nás sahají do šedesátých let a vývoj lze roz-dělit na tři základní etapy. Průkopnic-kou,kterou charakterizují technici – vynálezci no-vých pomůcek, osvětovou, na které se vý-znamnou měrou podíleli metodici – popula-rizátoři nových metod, a sportovní, kdy setěchto metod chopili aktivní jedinci se spor-tovními ambicemi. Ti přijali nové metody ja-ko samozřejmý prostředek, který umožňujenejenom standardní výzkum v našich pod-mínkách, ale zejména při správné aplikaci umožní extrémní výkony v mimořádně ná-ročných podmínkách.

První, průkopnická etapa byla v šedesá-tých letech spojena se sestupy do Ľadovejpriepasti Ohniště (–125 m) a se jménem vý-znamného českého horolezce a speleologa(působícího a později i žijícího na Slovens-ku) Petra Hipmana. Ten jako první u nás ro-

ku 1976 také vyřešil otázku sebejištění,když zavedl systém sestupu a výstupu podvojitém laně s vlastní modifikací tehdy vy-víjené „západní“ výzbroje. Vývojem blo-kantů se v té době zabýval i slovenský spe-leolog Gustáv Stibrányi. Ten Hipmanův stylještě zjednodušil, a jím navržené blokantyse dokonce na Slovensku jistý čas průmy-slově vyráběly. Jeho jméno je však spíšespojeno s další fází modernizace speleoal-pinismu, tedy se zaváděním jednolanovétechniky, jejímž průkopníkem a propagáto-rem se stal. Hipmana i Stibrányiho lze v čes-koslovenských podmínkách považovat zaopravdové průkopníky, kteří – inspirovánirychlým vývojem v zahraničí – přicházeli s novými konstrukcemi a celkově moderníkoncepcí. Je přitom nutné si připomenout i jejich odlišný přístup. Hipman se, kroměúčasti na několika akcích expedičního cha-rakteru do nejhlubších tehdy známých evropských vertikál, věnoval převážně vý-zkumné a objevitelské činnosti. Jím vyvíje-né techniky tak byly často určené pro sou-stavné pracovní akce (řešil problematikubezpečnosti a přístupu na stálá pracoviště).Stibrányi měl k celé věci od počátku „spor-tovnější“ přístup. Stibrányiho úsilí bylo na-přeno na vyřešení bezpečnostních problé-mů při expedičních akcích a sestupech dovertikál Slovenského krasu. Vyvíjená tech-nika tak odpovídala odlišnému charakteruaktivit, kterým se tito konstruktéři v pře-vážné míře věnovali.

Nutno konstatovat, že moderní speleo-alpinismus v Čechách v té době za Sloven-skem zaostával, i když se i zde objevila aktivní skupina populizátorů. S počátkyjednolanové techniky tak jsou spojeni spíšelidé, kteří nepřinášeli nová, přelomová ře-šení, ale dokázali nové myšlenky ze zahra-ničí zpřístupnit širšímu okruhu zájemců (ja-ko například Antonín Jančařík a FerdinadŠmikmátor, kteří mezi prvními publikovalinové techniky v odborných časopisech, ne-bo Radko a Pavel Táslerovi, kteří nejenomže absolvovali řadu mimořádně hodnot-ných sportovních akcí do hlubokých verti-

SPELEOALP IN ISMUS A JEHO VÝVOJ

341


kál, ale rovněž publikovali nové postupy čimetody používané v zahraničí). Tomutotrendu se poněkud vymykal AntonínZelenka, který se v Čechách stal nejenomuznávaným metodikem, sledujícím zahra-niční trendy a popisujícím nové metody, alerovněž tvořivým aplikátorem, schopným ty-to postupy zjednodušovat a zlepšovat. Bezzásluh není ani v oblasti vzdělávání a vý-chovy nových lezeckých kádrů – s jeho jmé-nem jsou u nás neodmyslitelně spjaty po-čátky speleologické záchrany a zaváděníjednolanové techniky do záchranářské pra-xe. Na jejich práci postupně navazovali i všichni významní lezci osmdesátých a prv-ní poloviny devadesátých let zabývající se technikou, metodikou a zvyšovánímbezpečnosti. Ti se zcela logicky soustředili v rámci Speleologické záchranné služby(SZS); například Radomil Matýsek, který sevěnoval zejména publikační činnosti, čiBohuslav Koutecký, který SZS dlouhá létavedl. I zatím poslední vývojová etapa jespojena s organizací SZS, ve které se obvy-kle soustřeďovala lezecká i technicko-me-todická speleoalpinistická špička. Z této šir-ší základny se postupně vyčlenila skupinavysloveně sportovních lezců. Tato genera-ce, s výrazně sportovními ambicemi, tak zů-

stává soustředěna okolo současných členůSZS a zejména její moravské stanice. Z ní sezpočátku rekrutovali i členové sdružení Ko-ta 1000, jehož cílem je sportovní zdolávánínejhlubších propastí světa.

Dvoulanová technika, provazové žebříky a výstupové sloupyDvoulanovou technikou je ve speleo-

alpinismu myšlena technika spočívající v postupu pomocí dvou lan, při níž se lezecpohybuje slaňovací brzdou nebo blokantyna jednom laně, zatímco na druhém mápřipnutý prvek sebejištění. Nejedná se tedyo horolezeckou techniku střídavého zapí-nání dvou lan do jisticích bodů (tzv. páter-noster – viz kap. 2. Horolezectví a skalní le-zení), přestože i ta má ve speleoalpinismusvé místo. Pro tuto techniku byla vyvinuta i speciální slaňovací brzda, kterou při sla-nění procházela obě lana.

Vzhledem k nutnosti často velmi nároč-ného transportu dvojnásobného množst-ví lan, nutnosti vícenásobného kotvení, alei pro stálé problémy se zamotáváním lando sebe, se od této techniky ustoupilo, pře-stože se ještě nedávno diskutovaly výhodya nevýhody slepé vývojové větve vycházejí-cí z tohoto principu. Jednalo se o techniku,v níž bylo manipulační lano nahrazeno sla-bým ocelovým lankem, které bylo doplňo-váno jisticím lanem.

Znalost dvoulanové techniky dnes již i ve speleoalpinistických kruzích mizí, pře-stože její prvky lze se značným úspěchemvyužít při překonávání krátkých, ale mimo-řádně složitých úseků. Do oblasti dvoula-nové techniky patří například i Bábkovámetoda, použitelná v mimořádně úzkýchprostorách nebo při vyprošťování nezraně-ného lezce z hlubiny. Metoda, kterou pou-žívali již staří horníci, spočívá v použití„bábků“ – tj. lan, zakončených smyčkami,do kterých si postižený stoupne. Střídavězatěžuje jednotlivá lana, zatímco záchran-né (nebo podpůrné) družstvo na povrchuvždy nezatížené lano o kousek povytáhne


342

Obr. 356 Blokant Bogibbs, v tomto případě s poměrně velmi dlouhou pákou zatlačující spolehlivě palec blokantu na lano

Sp

ele

oa

lpin

ism

us

a j

ed

no

lan

ová

te

ch

nik

a


a zajistí proti zpětnému posunu (pro tentoúčel se výborně hodí blokant typu Shunt –viz výše). Tímto způsobem se postižený mů-že dopravit z vertikály vlastními silami,pouze s technickou pomocí záchranářů.Důležité je, aby měl lana protažená karabi-nou umístěnou nejlépe v prsním, v horšímpřípadě sedacím úvazu, přičemž by jedno z lan mělo zároveň sloužit k jištění vyta-hovaného. S úspěchem lze tuto technikuvyužít i k sestupu a výstupu při průzkumumimořádně úzkých vertikálních stupňů. Z praxe se při použití bábkování pro prů-stup velmi úzkými vertikálami ukazuje vy-soce účelným použít jako jisticí zcela samo-statné lano.

Provazové žebříky v minulosti umož-nily sestupy i do nejhlubších propastí. I kdyžbyly posléze nahrazeny progresivnějšímimetodami, je jejich použití dodnes účelnépři průstupu menšími vertikálními stupni,nebo tam, kde je několik těsných jeskyn-ních chodeb, v nichž se obtížně postupuje s plnou výzbrojí (a navíc zejména úvazůmhrozí poškození), spojeno menšími pro-pastmi. Používají se buď skutečně provazo-vé žebříky s polyamidovými lany a plas-tovými příčkami, nebo žebříky zhotovené z ocelových lanek a s kovovými příčkami.Protože ocelová lanka v agresivním podze-mí zevnitř snadno a nekontrolovatelně ko-rodují a stávají se nebezpečnými, nelze je v jeskyni ponechat delší dobu, po akci je

nutné je vysušit a nakonzervovat. Nevýho-dou žebříků je značná fyzická náročnost je-jich překonávání a fakt, že bylezec na žeb-říku měl být vždy jištěn, buď spolulezcemnebo sebejisticím prvkem na paralelním laně. V takovém případě by měl mít lezecnacvičenou sebezáchranu a vyproštění z ji-sticího lana po pádu. Ta se provádí tak, žepostižený umístí pod sebejisticí blokantprostředek pro slanění (byť i jen polovičnílodní uzel na karabině), ke kterému se při-pne. Potom omotá lano kolem chodidla a odlehčí tělo, přičemž se současně přidr-žuje lana ohybem lokte, odepne blokant,zatíží slaňovací prvek a sestoupí, podobnějako při výstupu pouze s jedním blokantem– viz dále v kapitole Technika a metody vý-stupu v jednolanové technice (jedná se o stejný postup jako při nouzovém výstupus jedním blokantem na obr. 368).

Výstupové sloupy jsou speleologickouspecialitou. Používá se jich k výstupu do ji-nak nedostupných jeskynních prostor a ko-mínů. Jsou vyrobeny z trubek z lehkých slitin o průměru cca 7–12 cm a délce jedno-tlivých dílů kolem 2 m. Díly (4–5 kusů) se ažna místě použití spojí kovovými objímkamia šrouby, existují i sloupy teleskopické (vý-suvné). Koncové tyče bývají vybaveny gu-movými patkami a smyčkou pro zavěšenížebříčku nebo lana, po němž pak stoupálezec. Spodní konec sloupu se dobře ukotvía horní konec se zavěšeným lanem se opřevhodným způsobem o stěnu komína tak,aby nemohlo dojít k jeho pádu po zatíženílezcem. Po vystoupání nahoru vybuduje le-zec další kotevní bod, sloup se vytáhne na-horu a celý postup se opakuje. V případěvelkých svislých stěn nebo širokých komínůse postupuje jen o polovinu délky sloupu,který je pak vždy ukotven dole a uprostřed.

4.4.2 JEDNOLANOVÁ TECHNIKA

V posledních desetiletích se praktickycelosvětově rozšířila metoda nazvaná Sin-gle Rope Technique (SRT – do češtiny býváv odborné literatuře překládána jako jed-

JEDNOLANOVÁ TECHNIKA

343

Obr. 357 Polyamidový žebřík detail příčky z hliníkového plechu 2 mm U profilu


nolanová technika – dále jen „JT“), kterározvinula a do důsledku dovedla veškerédosavadní poznatky a zkušenosti o lezec-kých metodách ve speleologických pod-mínkách. Rozvoj lanových technik umožnilsvým způsobem přelomový vynález novéhotypu blokantu, kterým byl Jümar. Názevvznikl z prvních slabik jmen jeho původ-ců, kterými byli horský vůdce Adolf Jüsy a technik Walter Marti. První Jümar vzniklkoncem padesátých let ve Švýcarsku a od-startoval zcela novou epochu speleoalpi-nismu.

Nutno konstatovat, že rozšíření jednola-nové techniky by nebylo možné bez ještěstaršího objevu, kterým byla expanzivnískoba (nýt). Prvenství je připisováno Giu-seppimu „Bepimu“ de Francesch, italskémuhorolezci, který již v polovině padesátýchlet experimentoval s různými typy expan-zivního jištění v Dolomitech. Právě mož-nost umístění kotvení v prakticky libovol-ném místě vertikály nabídla bezpečné vedení lana, a tedy vytvoření lanové cestypro JT.

Navzdory tomu, že JT vyžaduje širší teo-retickou i praktickou přípravu, stala se v poslední době prakticky jediným způso-bem překonávání obtížných úseků kraso-vých systémů. Jejím hlavním přínosem jetotiž rychlý a bezpečný postup v podzemí.Oproti starším systémům vyžaduje jen mi-nimální množství materiálu a umožňuje

i menším skupinám sestupovat do znač-ných hloubek. Při kvalitním vystrojení propastí a při dokonalém ovládnutí indivi-duální výzbroje je JT oproti všem dosud užívaným technikám podstatně bezpečněj-ší. Technické prvky JT jsou navíc použitel-né při sestavování mechanických pomůcekumožňujících vyřešit nejobtížnější prob-lémy a nepředvídané situace v podzemí, čipři jiné činnosti provozované s její pomocí.

V dalším textu se budeme vždy v prvnířadě zabývat metodami, které jsou výsled-kem vývoje francouzské speleologické ško-ly, především výstupovou metodou Frog.Jejich rozšíření napomohl především vývojblokantu, který se umísťuje přímo na seda-cí úvazek, tzv. prsního blokantu (viz téžkap. 2. Výzbroj a výstroj str. 133 až 135). Ty-to metody se záhy rozšířily do celého světa,díky užitným vlastnostem pomůcek vyvíje-ných firmou Petzl. Proto jsou i v kapitoláchvěnovaných technickým prostředkům naprvním místě vždy vyjmenovány prostředkypotřebné pro tuto metodu.

Elementární zásady jednolanové technikyJT, jejíž celá koncepce spočívá prakticky

ve stálém zatížení lana a vyloučení pádů s větším faktorem než 1, vyžaduje výraznějiné bezpečnostní zásady než horolezeckáčinnost. Je tedy na místě zde zmínit její nej-základnější bezpečnostní pravidla, ověřenáléty praxe. Tato pravidla sice lze obcházet(jako každá pravidla), jejich platnost je všakuniverzální a jejich nedodržování nakoneczpravidla vede k nehodě. Všem speleoalpi-nistům, kteří tento fakt ověřili v praxi, pat-ří náš dík a tichá vzpomínka.

Způsobilost pro speleoalpinismus:Prvním pravidlem je, že před prvním sestu-pem musí speleoalpinista zvládnout teore-ticky i praktickým nácvikem řešení situací, s nimiž se může v podzemí setkat. Každýspeleoalpinista by si měl postupně osvojitvšechny základní vědomosti o celé technicei související problematice, aby se v případěnutnosti mohl uplatnit jako vedoucí skupi-


344

Obr. 358 Prsní blokanty typu Croll (zleva český, italský a starší model francouzského)

Sp

ele

oa

lpin

ism

us

a j

ed

no

lan

ová

te

ch

nik

a


ny v podzemí. Na toto pravidlo navazují ostatní základní podmínky úspěšné akce.Pro samostatné provádění speleleoalpinis-tických akcí lze považovat za dostatečný při-bližně tento rozsah znalostí a dovedností:

a) zásady instalace lana ve vertikáleb) sestup a výstup po laně, přechod přes

mezikotvení, uzel a deviátor nahoru i dolůc) přechod ze slanění do výstupu a na-

opakd) přechod přes lanový traverze) přestup z lana na lanof) záchrana zraněného, který zůstal vi-

set na laněg) sestrojení a použití pojištěné kladky,

případně lanového kladkostrojeh) uvázání a použití následujících uzlů:• osmičkový jednoduchý – prostý,

kolem uzavřeného kotvení (uzavřené oko,strom ap.)

• osmičkový dvojitý (se dvěma vzájem-ně nastavitelnými smyčkami)

• osmičkový spojovací (spojení dvoulan)

• devítkový• beznapěťový• dračí smyčka s pojistkou• dvojitý rybářský• prusík jednoduchý a dvojitý• poloviční lodní smyčka (pro dynamic-

ké jištění nebo nouzové slanění)• motýlek

Pro cvičné akce v podzemí se doporuču-je zvolit vhodnou lokalitu a výcvik prová-dět vždy za účasti zkušeného speleologa.Praktické výcvikové akce pořádá každoroč-ně Česká speleologická společnost.

Každý účastník speleoalpinistické akcemá mít dostatečné zkušenosti pro zvlád-nutí situací, které lze předvídat a které vy-plývají z charakteru lokality, v níž se akcekoná. Minimální počet účastníků při spe-leoalpinistické akci v podzemí jsou tři oso-by, v obtížnějších jeskyních se doporučujeúčast více speleoalpinistů.

Osobní vybavení: Součásti osobní vý-stroje musejí být výrobcem určeny pro toto

použití (speleologie, horolezectví) a musejíbýt v dobrém stavu, což by mělo být předkaždou akcí vizuálně zkontrolováno. Zvlášt-ní pozornost je třeba věnovat všem nosnýmprvkům (karabiny, blokanty, úvazy apod.),tyto součásti musejí odpovídat příslušnýmnormám. Nedoporučuje se používat po-můcky o nižší nebo neznámé pevnosti, po-škozené nebo s prošlou dobou životnosti.

Všechny pomůcky se doporučuje použí-vat pouze způsobem určeným výrobcem.Experimentování je sice možné a může býti zajímavé, ale není vhodné při vážnější ak-ci, k tomu slouží cvičné akce, a to vždy zapřítomnosti zkušených kolegů.

Jako centrální kotevní bod úvazu se v žádném případě nepoužívá běžná karabi-na s pružinovým zámkem (typy B, H, K, X),a to ani v případě, že je opatřena pojist-kou. Tyto karabiny jsou určené pro podélnézatížení, nikoliv pro hvězdicové namáhánído tří stran. Pro tento účel vyhovují pouzekarabiny maticové typu „Q“ (maillon) vetvaru D nebo delta (viz kap. 2. Výzbroj a vý-stroj, str. 92), popř. speciální karabiny protento účel určené (např. fa Petzl vyvinu-la dva typy těchto karabin, dodávají se podoznačením M37 SL a M37 TL).

K upevnění slaňovacích brzd k sedáku sedůrazně doporučuje používat karabiny s pojistkou zámku. Již mnohokrát se stalo,že při manipulacích na přepínkách nebo v ústí vertikály došlo k samovolnému vy-pnutí nezajištěné karabiny se slaňovací brz-dou. Nepříjemné a nebezpečné komplikacedokáže způsobit i náhodné propnutí jinýchsoučástí výstroje do nosných karabin, zku-šenosti ukazují, že všechny nosné prvky,které máme na sedačce, by měly být připo-jeny výhradně karabinami s pojistkou zám-ku. Podle osobních zkušeností a preferencílze použít buď automatickou nebo šroubo-vou pojistku. Oba tyto typy mají své vý-hody, a proto i obhájce. U karabin se šrou-bovou pojistkou, na rozdíl od výrobků s automatickým zajištěním zámku, se snad-no stane, že je zapomeneme zajistit, někdydokonce dochází i k samovolnému povole-


345


ní šroubu. Na druhou stranu u automa-tických pojistek zámku zase panuje obava,že by nemusely zcela spolehlivě fungovat v případě, že se zanesou jeskynním blátem,kterému se v podzemí nelze vyhnout.

Při použití slaňovací brzdy bez samoblo-kování se vždy doporučuje používat přídav-nou brzdnou karabinu a vždy použít sebe-jištění (viz též kap. 3. Horolezectví a skalnílezení na str. 235 až 237), tedy jistit se na la-ně vhodným prostředkem, nejlépe blokan-tem – ideální je použít blokant typu Shunt.

Přídavné brzdění karabinou je vhod-né i u samoblokujících brzd při použití lan o menším průměru nebo nových, rychle pro-kluzujících lan. Pro tento účel nejlépe vyho-vuje karabina ocelová nebo titanová, neboťkarabiny z lehkých slitin zde silně trpí otě-rem, při slanění i jen několika desítek metrůpo zabláceném laně může být v karabině z duralových slitin vypilován znatelný zářez.Existují i speciální brzdné karabiny, vyrobenépro tento účel. Umožňují pohodlné a bez-pečné slanění na všech typech a průměrechlan a jsou výrazně odolnější vůči abrazi.

Základní osobní výstroj:• speleologický sedací úvaz s lehkým

prsním úvazem • slaňovací brzda• blokanty pro výstup (min. prsní

a ruční blokant)• pomocná smyčka se dvěma konci• cca 5 karabin

Doplňková osobní výstroj, kterou by s sebou měl mít každý účastník speleoalpi-nistické akce:

a) minimálně jedna kladkab) nůžc) 2 m repšňůry, lana nebo popruhud) píšťalka nebo jiný prostředek

k signalizacie) balíček první pomocif) záchranná přikrývka (izofólie)Osobní výstroj se v průběhu speleoal-

pinistických aktivit zásadně neodkládá, v průběhu akce ji lezec musí mít u sebe stá-

le připravenou k použití. Porušení této zá-sady vedlo již mnohokrát ke vzniku někdyhumorných, častěji nebezpečných situací.

Lana a jejich instalace ve vertiká-lách: Začátek lana má být ukotven mini-málně ve dvou nezávislých kotevních bo-dech. Výjimkou může být pouze takovékotvení, o jehož pevnosti není pochyb (vel-ký skalní blok, silný strom ap.). Mezikotvenív trase mohou být zavěšena i na jeden bod,celá lanová cesta je však vždy vzájemněpropojena tak, aby při destrukci kteréhoko-liv pevného bodu nedošlo k rázovému zatí-žení bodu ležícího nad ním větším pádovýmfaktorem než 1. Všechny prvky kotvení mu-sejí být propojeny v jeden celek. Tato zása-da platí i pro spojování lan v místě kotvení– lana spolu mají být vzájemně provázána,nikoliv spojena jen např. karabinou.

Lano se nesmí dotýkat skalního masivu,neboť při pohybu lezce dochází vlivem pru-žení i k pohybu lana a v místech dotyku seskálou může dojít k jeho kritickému poško-zení o ostré skalní hrany. Pokud nelze do-tyk se skálou vyloučit, mají být učiněna pří-slušná opatření, např. podložení lana nebopoužití vhodné ochranné pomůcky. Nejjed-nodušší jsou chránítka z pevné plastovéplachtoviny opatřená po délce suchým zi-pem, jehož spojením vznikne roura obe-pnutá kolem lana, která jej účinně chrání.V minulosti se podobné vyráběly např. z ro-zříznuté hasičské hadice. Nejběžnějším ře-šením tohoto problému je však vložení pře-pínky (mezikotvení) nebo odtažení lana odstěny pomocí deviátoru (viz dále).

Zhruba 1 m před koncem každého lanamusí být vždy uvázán bezpečnostní uzel,který zabrání pádu lezce v případě, že lanoje kratší, než skutečná hloubka vertikály.Vázání uzlu cca 1 metr před konec lana za-bezpečí, že po případném dojetí slaňovacíbrzdou až k uzlu zbývá ještě určitá rezervanapř. pro navázání dalšího lana nebo mani-pulace.

K místu, odkud začíná vlastní slaněnínebo výstup po laně, musí být zajištěn bez-pečný přístup.


346

Sp

ele

oa

lpin

ism

us

a j

ed

no

lan

ová

te

ch

nik

a


Kotvení lan provádí, nebo alespoň kon-troluje nejzkušenější člen skupiny. Mini-mální pevnost kotevního bodu je stanovenana 15 kN. Při použití přírodních kotevníchbodů nebo umělých pomůcek instalova-ných při dřívějších akcích se před použitímprovede důkladná kontrola jejich stavu. Prohlavní kotevní body se nedoporučuje pou-žívat skoby, klíny, vklíněnce a podobný ma-teriál, u něhož může dojít k uvolnění pohy-bem lana.

Při kotvení do „ypsilon“ (zavěšení lanana dva blízké kotevní body) nemá být hor-ní úhel větší než 120°, doporučuje se ne-překračovat 90° (viz též rozklad sil v kap. 3.Horolezectví a skalní lezení na str. 215 až217).

Při slanění, výstupu a zejména při všechmanipulacích na laně musí být lezec vždyřádně zajištěn – buď samoblokující slaňo-vací brzdou, nebo pomocnou smyčkou, pří-padně dvěma blokanty. Nikdy ne pouze je-diným blokantem! Na rozdíl od ostatníhouvedeného materiálu, který je konstruovánvždy pro minimální nosnost 15 kN, u blo-kantů nelze z konstrukčně technických dů-vodů tyto parametry dodržet, blokanty jetedy vždy třeba zálohovat.

Pohyb ve vertikálách: Každá akce mu-sí mít zcela jednoznačně jmenovaného vedoucího, jehož rozhodnutím se ostatníbudou řídit. Vedoucí může být (např. propracovní akce) jmenován příslušnou orga-nizací Speleologické společnosti, nebo tatopravomoc může být svěřena některému zezkušených členů skupiny prostou dohodoumezi účastníky.

Tento vedoucí akce musí předem stano-vit taktiku sestupu a dohodnout způsobdorozumívání. Opomenutí této zásady mů-že způsobit mnoho zmatků a nepříjemnýchsituací.

Jako první sestupuje zkušený člen skupi-ny, který zodpovídá za instalaci lana a od-stranění nebezpečných volných kamenů(které by mohly ohrozit lezce či lana, a poinstalování lana je již nelze shazovat dolů)v celém průběhu vertikály.

Během pohybu lezce ve vertikále se ni-kdo nemá zdržovat v prostoru ohroženémpřípadným pádem kamenů. Současný po-hyb více lezců v téže vertikále je možný jentam, kde nehrozí nebezpečí uvolnění ka-menů lezcem.

Ústí vertikály se doporučuje zabezpečittak, aby během akce nedošlo k nekontro-lovatelnému uvolnění kamenů či jinýchpředmětů a jejich pádu. Rovněž veškerýmateriál musí být ukládán tak, aby nemohlsamovolně spadnout do vertikály a ohrozitosoby, které se v ní pohybují.

Instalace lanové cestyUmělé kotevní body – nejjednoduš-

ším a bezpochyby nejpevnějším kotvením v jeskyních je využití přírodních kotevníchbodů, především vhodných skalních útva-rů (hodiny, skalní bloky apod.). Praxe všakprokázala, že jen málokdy jsou umístěnytak, aby je bylo možné plně využít ke kot-vení lana podle zásad jednolanové techni-ky. Proto byly vyvinuty nové pomůcky – le-pené skoby a expanzivní nýty (viz kap. 2.Výzbroj a výstroj, str. 159). Jedná se o oce-lové kotvy vkládané do vyvrtaných otvorů,které jsou proti vytažení zpět zajištěny buďspeciálními lepidly nebo klíny, či jiným me-chanismem, který zajistí jejich upevnění.

V současnosti dochází k postupnémunahrazování expanzivních nýtů lepenýmiskobami, které mají nejpříznivější bezpeč-nostní parametry. Donedávna však převa-žovaly mnohem levnější a dostupnější nýty.Jejich zavedení přineslo rychlý rozvoj spe-leoalpinismu a umožnilo bezpečný pohyb i tam, kde to dříve bylo vyloučeno.

Osazování expanzivních nýtů – nýtyjsou dodnes základním kotevním prvkemve speleologii. Nebyly však vyvinuty pro jes-kyňáře, ale pro stavební a průmyslové úče-ly. Tyto kotevní prvky vyrábí celá řada firemv různých typech a velikostech a zdaleka nevšechny jsou vhodné k použití v jeskyních.Naprostá většina těchto výrobků je určenak upevnění zavěšených prvků k betonovýmnebo zděným konstrukcím. Na rozdíl od


347


horolezeckého materiálu (karabiny, pla-kety ap.) nejsou konstruovány a vyráběny s ohledem na to, že na nich bude doslovaviset to nejcennější – lidské životy. Proto jepři výběru vhodného typu nýtů nezbytná alespoň základní orientace v této proble-matice. Nedejme se zmýlit nekvalifikovaný-mi radami různých prodejců kotevní tech-niky, kteří nechápou zásadní rozdíly mezipřipevněním okapové roury na stěnu domua vystrojením lanové cesty v podzemí.Zodpovědnost za naše zdraví a životy zů-stane nakonec vždy na nás, proto je lépenepodléhat zdánlivě výhodným cenovýmrelacím a raději se řídit názory zkušenějšíchkolegů, případně kotevní prvky kupovat u zavedených a spolehlivých firem, které sevýrobou či prodejem horolezeckého a spe-leologického materiálu profesionálně za-bývají.

Volíme proto kotevní materiál z oceli o průměru nosného šroubu 8 nebo 10 mm.U nýtů s vnitřním závitem si všímáme téžrozdílu mezi průměrem závitu a vnějšímprůměrem nýtu. Má-li například nýt vnějšíprůměr 10 mm a je-li opatřen vnitřním zá-vitem M8, má jeho stěna včetně závitutloušťku pouhý 1 mm, vzdálenost vrcholůzávitu od vnější stěny nýtu je ještě menší.Takovýto nýt není pro speleologické účelypříliš vhodný, pokud je někde nouzověpoužit, pak jen jako pomocný kotevní boda výhradně jen pro namáhání na střih, kdyje namáhán především dřík šroubu a plášťminimálně (na druhé straně je vždy důleži-té řídit se údaji a pokyny výrobce; v někte-rých případech byla pevnost podobnýchnýtů dostatečná i při tenké stěně, selháníšla na vrub násilnému dotahování v krát-kých závitech). Vždy je třeba řídit se poky-ny výrobce a zejména sledovat nosnost v podélném směru (např. pro umístění dostropu) a na střih, neboť z těchto hodnotmohou vyplývat omezení na způsob za-těžování (může snadno dojít k jeho přetr-žení, zejména v jeskyních, kde s výjimkoujednorázových akcí musíme počítat také s korozí). Pro kotevní body v jeskyních se

proto doporučuje používat nýty, které prošroub M8 mají vnější průměr 12 mm a proM10 pak 14 mm. Šroub M8 je pak obvyklenejslabším článkem nosného řetězce (protovždy používáme tzv. pevnostní šrouby), přizkouškách nosnosti kotevních prvků se té-měř vždy přetrhne právě šroub, proto ni-kdy nepoužíváme menší průměr než 8 mm.Všechny ostatní prvky (plaketa, karabina,lano) jsou pevnější. Kompaktní vápenecbez trhlin je až 3x pevnější než beton, vytr-žení nýtu ze skály při běžné speleologickéčinnosti je proto možné jen v případě špat-ného osazení nebo při použití naprosto ne-vhodného typu. Při propočtu nosnosti šrou-bu musíme vzít v úvahu i to, že pokud závit dosahuje až k hlavě šroubu (což je u krátkých šroubů běžné), je skutečný prů-měr menší o hloubku závitu, takže např.šroub M8 má nosný průměr cca 6,5 mm, ni-koliv plných 8 mm.

Pro postup speleologa v jeskyni při ak-cích expedičního charakteru se užívá nej-častěji samořezných (samovrtných) nýtů ty-pu „spit“ (viz kap. 2. Výzbroj a výstroj, str.163, a obr. 168). Tato užitečná pomůcka by-la vyvinuta počátkem sedmdesátých let z nýtů původně určených pro průmyslovépoužití. Jedná se o ocelovou hmoždinku s vnitřním závitem a se samovrtnou korun-kou. Naprostá většina těchto nýtů má závitM8, vnější průměr 12 mm a délku 30 mm.Výroba nýtů není snadná, na použitou oceljsou totiž kladeny protichůdné požadavky:Potřebujeme houževnatý materiál těla ný-tu s dobrou možností třískového obrábění(soustružení, vyřezání závitu), zároveň všakpotřebujeme velmi tvrdé hroty vrtací ko-runky. Výrobci se s tímto nesnadným úko-lem vyrovnali složitou technologií při te-pelné úpravě, což má za následek poměrněvysokou cenu.

Instalace spitu je na rozdíl od jeho výro-by poměrně jednoduchá. Nýt se našroubu-je na zatloukací vrták, nazývaný nejčastějitamponér (převzato z francouzštiny –„Tamponnoir“; správně by se měl číst tam-ponnuár). Nýt musí být našroubován nado-


348

Sp

ele

oa

lpin

ism

us

a j

ed

no

lan

ová

te

ch

nik

a


raz, aby údery byly přenášeny přes doseda-cí plochu a nenamáhaly závit. Potom sezprvu jemnými, později silnějšími úderykladiva nýt zavrtá do skály za neustáléhopootáčení a občasného vyfouknutí prachu.Příliš silné údery se nedoporučují, protožese pak snadno ulamují hroty na koruncespitu, a tím rychle klesá účinnost vrtání. Pozavrtání celého nýtu do skály díru pečlivěvyfoukáme, do otvoru v korunce lehce na-klepneme klínek a po vsunutí do vyvrta-né díry jej silnými údery osadíme. Správněosazený nýt je v rovině s povrchem skály.Poté tamponér vyšroubujeme a na nýt při-pevníme plaketu. Samovrtný nýt lze téžpoužít k vrtání otvorů pro bezkorunkovénýty. Při slušném zacházení je jeden nýtschopen ve vápenci navrtat 3–5 otvorů, donichž se pak osadí bezkorunkové nýty. Doposlední díry pak osadíme takto využitý sa-movrtný nýt.

Bezkorunkové nýty se používají nejenpro jejich podstatně nižší cenu, ale hlavněproto, že se na trh dodávají rovněž z nere-zavějících ocelí. Některé typy mají rozpěrnýklín vkládaný zezadu. Po vyvrtání otvoru doskály se nýt našroubuje na tamponér, do ný-tu se zezadu vloží klínek a zatlučení pro-běhne stejně jako u nýtu samovrtného. U nýtů s vnitřním klínkem se po vsunutí ný-tu do vyvrtané díry zarazí klínek směremdozadu pomocí zarážecího nástroje ve tva-ru válcového průbojníku, který musí svýmirozměry odpovídat rozměrům použitéhonýtu. Ke každé velikosti nýtů existuje stej-ným číslem označený zarážecí nástroj, kterýnelze zaměňovat s jiným. K bezpečnému osazení nýtu je zapotřebí poměrně silnýchúderů kladiva, v žádném případě nemůžestačit pouhý tlak konce šroubu na klínek přiupevňování plakety. Bohužel, tento nebez-pečný blud vám občas s vážnou tváří tvrdí i prodavač v obchodě, kde se toto zbožíprodává. Některé specializované firmy do-dávají speciální nýty s plaketou a s jehlovi-tým vnitřním klínkem, který vyčnívá dopře-du a při instalaci nýtu se jednoduše zatlučena doraz. Jedná se většinou o velmi kvalitní

nýty určené pro trvalé kotevní body s dlou-hou životností (viz kap. 2. Výzbroj a výstroj,str. 163, a obr. 169).

Při zatloukání nýtů je nutné se řídit ur-čitým citem a zkušeností. Síla úderů kladivamusí být dostatečná pro expanzi nýtu, alezároveň nesmí být přehnaná, jinak můžedojít k poškození nýtu nebo i k narušeníkompaktnosti skály příliš velkými silamipřenášenými klínkem – podobný princip sedříve používal k lámání kamene.

Všechny nýty těchto typů jsou velmi čas-to používané pro jejich nesporné výhody –snadné a rychlé osazení, vysoká pevnost v kompaktní skále a příznivá cena. Zároveňje však nutné si uvědomit i jejich nevýhody.

Správné osazení vyžaduje přesnouhloubku vrtaného otvoru, kterou musímeběhem vrtání měřit, nejlépe koncem vyfu-kovací hadičky (tamponéry dodávané pří-mo pro osazování konkrétních typů nýtůmohou tuto úlohu ulehčit, neboť mívají natěle rysky, podle nichž je třeba zatloukatsamořezný spit hlouběji – pro správné osa-zení je třeba vrtat otvor při nýtu pro šroubM8 o cca 2 mm hlubší, než je délka těla ný-tu). Nedostatečná i přílišná hloubka způso-bí podstatné snížení nosnosti. Pokud pro osazení korunkového nýtu použijeme vr-tačku, musíme kónické dno vývrtu zarov-nat korunkou nýtu do roviny, jinak nedo-jde k dostatečnému zaražení klínku, a nýtpak špatně drží.

Nevýhodou může být také krátká dél-ka těchto nýtů (obvykle 30 mm), která je v pevné skále dostatečná, ovšem u naruše-ných, zvětralých hornin je nýt umístěn v ne-jméně pevné povrchové vrstvě a můžesnadno dojít k jeho vytržení.

Osazením nýtu vzniká v okolní horni-ně poměrně značné napětí, které se šíří v okruhu o poloměru 10–15 cm. V tomtopásmu proto nemůžeme instalovat dalšínýt, neboť překrytí dvou oblastí napětí byzpůsobilo narušení skalního masivu trhlin-kami. Z tohoto důvodu nejsou tyto nýtyvhodné pro použití v málo pevné nebozvětralé skále. Problematické je i jejich osa-


349


zování v sintru, neboť jeho mechanickévlastnosti jsou velmi proměnlivé a těžkoodhadnutelné. Rovněž tak je nevhodné umisťovat je blíže než 15 cm od skalní hra-ny (např. spodní hrany převisu, nebo bočníhrany skalní kulisy), kde působí jako klínproti volné ploše a může snadno dojít k od-lomení okraje skály.

Při jednorázové akci odpadají problémyspojené s dlouhodobým působením napětí.Tento typ nýtů však není ideální pro trvalévystrojení jeskyně. Napětí ve skále působínepřetržitě a může po čase vést k jejímunarušení, a tím k nebezpečnému poklesupevnosti. Ve vápenci dochází k takovýmtozměnám zejména po kalcitových žilkáchnebo po mikrotrhlinkách, které nelze pře-dem zjistit. Trvalé napětí může po delšímčase vést rovněž k tvarové deformaci nej-zatíženějších částí, čímž zde poklesne na-pětí, a tím i odolnost proti vytažení. Přesobvyklou povrchovou úpravu zinkovánímje nýt v jeskyni vystaven neustálému půso-bení koroze. Proto mnozí lezci právem nevěří nýtům nalezeným v jeskyni po před-chozích akcích (nebo nedovedou věrohod-ně zhodnotit stav nalezených nýtů) a bu-dují si nová kotvení. V důsledku toho jsouvšak ústí často navštěvovaných vertikál

poseta množstvím nýtů neznámého půvo-du, často zkorodovaných a nepoužitelnýcha nový nýt už není kam umístit. Proto se vespeleologicky vyspělých zemích začíná při-stupovat k trvalému vystrojení významnýchlokalit kvalitními nerezovými kotvami, kte-ré jsou do předvrtaných otvorů lepené.

Druhou skupinu kotevních prvků před-stavují kotvy výtažné (průvlakové kotvy),které jsou ve skále upevněny pomocí samo-svorných klínů. Tyto nýty lze použít na jed-norázová i trvalejší kotvení, zejména přizatížení na střih vykazují vysoký stupeňbezpečnosti. Na trhu je jich velké množství,pro speleoalpinismus lze použít ocelovékotvy o průměru 8 mm a více, dlouhé 70 až120 mm. Pro trvalá kotvení dáváme pokudmožno přednost nerezovým nýtům nebo alespoň výrobkům s kvalitní povrchovou úpravou proti korozi. Vzhledem k délce a průměru otvoru do skály přichází ručnívrtání v úvahu jen výjimečně, většinou seneobejdeme bez použití akumulátorovévrtačky.

Kotvy se samosvorným klínem vkládámedo vyvrtaného otvoru, jehož délka a prů-měr jsou závazně určeny výrobcem, tytoparametry je nutné respektovat, větší dél-ka vývrtu zde však nezpůsobuje problémy.

350

Obr. 359 Tvary plaket fy Petzl pro použití se šroubem o průměru 8 mm a polohy pro jejich použití vylučující kontakt lana nebo uzlu na laně se skalním masivem; a) typ Vrillee a poloha nejvhodnější pro jeho použití, b) typ Cloudee a poloha nejvhodnější pro jeho použití, c) typ Clown určený pro použití bez karabiny a možné polohy při použití

Sp

ele

oa

lpin

ism

us

a j

ed

no

lan

ová

te

ch

nik

a OSTATNÍ ALP IN I ST ICKÉ D I SC IPL ÍNY

a) b) c)


Kotvu zasouváme pomocí kladiva, přičemžmatku nasadíme na šroub tak, aby byla zá-roveň s koncem šroubu a lehce klepeme naplochu matky, nebo ještě lépe na nepatrněvyčnívají konec dříku, neboť i klepáním namatici můžeme působit mimo osu a nýtohnout). Přímo na šroub kladivem radějineklepeme, neboť by mohlo dojít k poško-zení závitu. Ze skály pak vyčnívá jen vol-ný konec svorníku šroubu, na nějž pomocímatky s podložkou připevníme plaketu.Dotahováním matky dochází ke vtahováníkoncového klínu kotvy do kovové vložkyna jejím svorníku a to tak, že čím větší siloukotvu z díry vytahujeme, tím více rozpínáklín vložku a zvyšuje odpor proti vytažení.Síla dotažení nemá být příliš velká (viz téžkomentáře k dotahování nýtů v kap. 2. Vý-zbroj a výstroj na str. 161). Utažení by v ideálním případě mělo být provedeno u všech nýtů momentovým klíčem určenýmpro ten který druh nýtu, aby šroub nebylnamáhán na střih a aby bylo smykové na-máhání přenášeno třením mezi plaketou a skalní stěnou.

Náročným požadavkům na bezpečnosta dlouhou životnost trvalých kotvení nejlé-pe vyhovují speciální lepené skoby z nere-zavějící oceli, tzv. borháky (viz kap. 2.Výzbroj a výstroj, str. 159). Jejich většímurozšíření u nás zatím brání vysoká cena.Vzhledem k jejich bezpečnostním paramet-rům by však v případech trvalého osazeníměly být tyto skoby upřednostňovány.

Většinou se jedná o výrobky přímo urče-né pro horolezectví a speleologii a pokuddodržíme výrobcem stanovený postup, jsounaprosto bezpečné a jejich trvanlivost jeprakticky neomezená. Osazení těchto ko-tev je dobré věnovat mimořádnou péči, neboť správně usazená kotva zde budebezpečně sloužit nejen nám, ale i dalšímgeneracím jeskyňářů. Proto postupujemeuvážlivě a beze spěchu, aby byl výsledek conejlepší. Po vyvrtání díry stanovených roz-měrů (nutno přesně dodržet) vložíme zkus-mo skobu do díry a posoudíme její usazení.Kotva se musí zadní plochou oka opírat

o skálu. Pokud tomu tak není, lehce upra-víme skálu (vrtačkou, kladivem, sekáčem)do požadovaného tvaru a opět vyzkoušímekotvu, v případě potřeby prohloubíme dí-ru. U tohoto typu kotev je menší zlo díra o 3 mm delší než kratší. Místo speciální ne-rezové kotvy lze úspěšně použít i nerezo-vou závitovou tyč o průměru 10 mm a dél-ce 10–30 cm, na níž je vybroušeno několikplošek, které ji zajišťují proti otáčení. Navnější konec tyče, který po zalepení vyčnívácca 2 cm ze skály, pak matkou připevnímenerezovou plaketu. Toto řešení se osvědči-lo zejména v nepevných horninách, kterévyžadují větší délku kotvy, a zároveň umož-ňuje výběr z různých tvarů plaket, zatímcoborháky mají zpravidla jen oko kolmé keskále, což ve speleologické praxi nemusívždy být nejšťastnějším řešením (viz tvaryplaket a jejich použití na obr. 359).

Po konečné úpravě díry a jejím pečlivémvyčištění od prachu a úlomků (vyfoukánínejlépe balonkem a protažení speciálnímocelovým kartáčkem) vložíme ampuli s le-pidlem nebo díru vyplníme lepidlem z apli-kačního zásobníku. Ihned poté vkládámekotvu do díry pomocí lehkých úderů kladi-va a stálého otáčení. Účelem otáčení neníjen snadnější posun kotvy dovnitř, ale pře-devším promíchání lepidla, které je dvou-složkové a jeho funkčnost je podmíněnadokonalým promícháním. Proto je nutno otočit kotvou nejméně 20x dokola. Nako-nec kotvu doklepneme do cílové polohy a setřeme přebytečné lepidlo vytékající z díry. Po rozbití ampule a promíchání začí-ná lepidlo rychle tuhnout, osazování protomusí proběhnout poměrně rychle, nejpo-zději však do deseti minut v chladném pro-středí. Doba vytvrzení lepidla je závislá nateplotě, v jeskyních se obvykle pohybujekolem 1,5 hodiny (viz údaj výrobce). Po tu-to dobu nesmí být kotva zatěžována.Zároveň je třeba upozornit, že lepidla sevytvrzují postupně, na omak může být jižzatvrdlé, avšak plnou nosnost ještě nedosa-huje, proto je třeba řídit se vždy pokyny vý-robce.


351


Nástroje a pomůcky pro zřizováníkotevních bodů – k vrtání otvorů lze pou-žít samořezný nýt (se samovrtnou korun-kou), který v případě potřeby vrtání del-ších děr prodloužíme nástavcem o stejnémprůměru. Otvory lze vrtat i různými typyručních vrtáků, které vrtají pomocí úderůkladiva za stálého pootáčení. Ve vápencilze použít i ruční vrtačku a běžný spirálovývrták určený na vrtání oceli. Tato technikaje však výhodná jen pro vrtání otvorů o ma-lých průměrech, například pro stabilizaciměřičských bodů, kde potřebujeme průměr4–6 mm. Výjimečně lze takto vrtat i většíprůměry, ovšem vždy za cenu značné prac-nosti.

Ruční vrtání otvorů větších průměrů a hlubokých vývrtů pro dlouhé kotvy sednes již téměř nepoužívá. Pro instalaci vět-šího počtu nýtů, zejména při trvalém vy-strojování jeskyně, je nejvýhodnější použítvrtací kladivo. Na rozdíl od příklepové vrtačky dopadá na zadní plochu vrtáku ocelový píst („kladivo“), přičemž síla a po-čet úderů jsou sladěny s počtem otáček.Vrták je upnut systémem SDS, který umož-ňuje volný pohyb vrtáku ve směru jeho po-délné osy. Tím je dosaženo podstatně většívýkonnosti při vrtání skály, betonu a po-dobných materiálů. V tvrdších horninách jenutné použít velmi kvalitní vrták, u mimo-řádně tvrdých hornin (např. křemenec) jetřeba postupovat velmi opatrně a na vrtáktéměř netlačit. I tak znamená vrtání více otvorů v křemenci obvykle zničení několikadrahých SDS vrtáků.

Pro použití ve speleologii jsou vhodnápředevším akumulátorová vrtací kladiva.Běžné elektrické nářadí nelze v jeskyníchpoužít pro neexistenci rozvodu elektřiny a dále i z bezpečnostních důvodů. Napětí220 V v mokrém jeskynním prostředí můžebýt příčinou vážných úrazů, a je proto ome-zeno příslušnými předpisy. Existují však vel-mi výkonná vrtací kladiva s benzinovýmmotorem, která vždy produkují nebezpeč-né výfukové plyny; okamžitou koncentraciv ovzduší by bylo nutné v případě delšího

a častějšího vrtání neustále měřit. Tato kla-diva se s úspěchem používají v expedičnípraxi v nejhlubších propastech, kde je ob-vykle jistá cirkulace vzduchu. Při použitípouze pro vrtání otvorů pro kotvení je s ni-mi práce odvedena velmi rychle, a zplodinproto vyprodukují zanedbatelné množství.

Akumulátorové vrtací kladivo vhodnépro použití v jeskyních musí vzdorovat pře-devším vysoké vlhkosti vzduchu a musí míttaké odpovídající výkon a provozní spoleh-livost. Těmto požadavkům vyhovuje větši-na profesionálních modelů, které jsou dnesna trhu. Použití „hobby“ verzí se nedopo-ručuje, neboť takovéto stroje nejsou sta-věny na větší zátěž. Hlavním problémem u akumulátorových vrtacích kladiv bývá ne-dostatečná kapacita akumulátoru, kteránavíc klesá s teplotou prostředí, takže vestudené jeskyni zdaleka nedosahuje anihodnot udávaných na štítku, proto bývají v některých případech používány větší aku-mulátory transportované ve vacích a pro-pojené kabely.

Pro použití v podmínkách krasových ob-lastí v ČR jsou akumulátorová kladiva nej-vhodnější volbou, plně postačují i v případěpotřeby větší záchranné operace (kde byprávě vrtání většího počtu děr benzinovýmkladivem mohlo při zvýšeném počtu osobna pracovišti způsobit problémy). V těchtopřípadech, kdy rozhoduje i rychlost postu-pu a prací, vzniká spíše logistická otázkaspočívající ve výměnách akumulátorů, je-jich nabíjení na povrchu a transportech napracoviště.

Vybavení potřebné k osazení nýtů –v každém případě (bez ohledu na druh ný-tů a způsob vrtání) potřebujeme toto nářa-dí:

• nástroj na vrtání otvorů (ruční nebo elektrický)

• vhodné kladivo (tedy s hrotem prozarovnání skaly)

• hadičku nebo balonek na vyfukováníprachu z díry

• klíče na plakety (matkové nebo imbu-sové), shodné s rozměry použitých šroubů


352

Sp

ele

oa

lpin

ism

us

a j

ed

no

lan

ová

te

ch

nik

a


• vhodné pouzdro na nýtovací soupra-vu umožňující práci ve vertikálním prostře-dí, pokud není pouzdro opatřeno objím-kou na kladivo, je dobré mít i samostatnépouzdro nebo objímku na zavěšení kladi-va k úvazu (viz též kap. 2. Výzbroja výstroj, str. 104)

• doporučit lze rovněž ochranné brýleproti prachu a létajícím částicím při pří-padném osekávání podkladu pro plaketu(zvlášť uvědomíme-li si, že např. při použi-tí elektrického světla z přilby částečkypodlétávají kužel světla, a nevyvolávají takpřirozenou reakci, která na světle zavřeoko i před velmi rychle letící částicí)

Dále pak potřebujeme:• pro samovrtné korunkové nýty (spi-

ty): tamponér• pro úderové bezkorunkové nýty

s klínkem vkládaným zepředu: zatloukacíprůbojník odpovídající rozměrům nýtu

• pro úderové bezkorunkové nýty s klínkem vkládaným zezadu: tamponér

• pro lepené „borháky“ dále kartáček,pistole na kartuše, směsné hubice apod.podle zvolené technologie (viz též kap. 2. Výzbroj a výstroj str. 159)

Velmi užitečnou pomůckou je malý plo-chý sekáček nebo sochařské dlátko, pomo-cí něhož lze snadno a rychle upravit povrchskály tak, aby plaketa bezchybně dosedlana stěnu.

Nářadí je třeba mít zajištěné proti páduuvázáním na šňůrky nebo jiným vhodnýmzpůsobem. V případě náročnějších expedič-ních akcí je účelné mít ještě záložní soupra-vu, aby případné upuštění kladiva nebo klíče na plakety neznamenalo předčasnýkonec akce.

Zřizování kotevních bodů – při prů-stupu jeskyní, která je již pro JT vystrojena,využíváme kotevních bodů zřízených dříve,


353

Obr. 360 Plakety, samořezné nýty různých typů a potřeby pro jejich ruční osazení


vždy však provedeme alespoň vizuální kon-trolu jejich stavu. V případě pochybnostilze kotevní bod vyzkoušet např. zatíženímtřemi lezci současně, pokud takovýto testvydrží, je pravděpodobné, že nedojde k je-ho destrukci při zatížení jedním lezcem.Takováto zkouška stavu vystrojení vertikályje doporučována i při výstupu do již dřívevylezených komínů, kdy na lano ponecha-né v jeskyni nastupujeme zespodu, a ne-máme proto žádnou jinou možnost se pře-svědčit o stavu kotvení i lana samotného.Zejména u lan ponechaných trvale v jesky-ni může dojít k jejich poškození padajícímikameny, případně ke korozi nýtů. Je samo-zřejmé, že při takovýchto testech musejíbýt všichni lezci zajištěni tak, aby při pří-padném vypadnutí nýtu či přetržení prově-řovaného lana nemohlo dojít k úrazu.

V případech použití již dříve osazenýchkotevních bodů tvořených expanzivníminýty, které většinou neobsahují plakety, jedobré předem pomýšlet na možnost zane-sení závitů. Pokud nýty či spity nebyly přiodstrojování lanové cesty „zaslepeny“krátkými šrouby, mohou být jejich otvoryse závitem zaneseny sedimenty. V takovémpřípadě je třeba mít s sebou kromě zásobyrůzných plaket rovněž závitník, kterým lzezávit vyčistit.

Nové kotevní body zřizujeme při prů-stupu nově objevenou jeskyní nebo v pří-padech, že jeskyně dosud nebyla pro JT vystrojena anebo když je stávající kotvenínevyhovující.

Při volbě druhu kotevních prostředků jerozhodující především účel, pro který budevystrojení provedeno. Při expedičním sestu-pu do propasti jsou obvykle nejvhodnějšísamovrtné nýty (spity), nebo jiné expanziv-ní nýty. Pokud uvažujeme o trvalém a kva-litním vystrojení významné jeskyně, v nížpočítáme s častými akcemi a s dlouhodo-bým výzkumem, je vždy lépe volit lepenénerezové skoby a věnovat jejich osazenídostatek času. Takové řešení je samozřejměněkolikanásobně dražší a pracnější, avšakpři pečlivém provedení tím získáme snadný

a bezpečný průstup jeskyní, který nám bu-de bez problémů sloužit po desítky let.

Důležitým kritériem pro volbu druhu ko-tevního prostředku je kvalita skály. V pev-né, kompaktní skále bude dobře držet kaž-dé správně osazené kotvení. Pokud všakmusíme umístit kotevní bod do zvětralé ne-bo jinak narušené skalní stěny, je nutnépoužít delší kotvy, které budou držet hlou-běji v masivu, kde lze již předpokládat vyššípevnost. Délku kotev nelze přesně stanovit,zkoušky prokázaly, že pro požadovanoupevnost (15 kN) byly zapotřebí kotvy v dél-ce 10–30 cm. Běžný samovrtný nýt je pro ta-kovéto podmínky nevhodný, a to nejen pronedostatečnou délku (3–5 cm), ale i proznačné napětí kolem nýtu po expanzi, kte-ré může rozrušit již tak nepevnou horninunatolik, že bude nepoužitelný. Z tohoto dů-vodu je zde výhodnější použít beznapěťo-vé typy kotev, tedy lepené skoby (borháky).

Totéž platí pro kotvení v sintru. Krápní-kové útvary vykazují vždy podstatně nižšípevnost než kompaktní vápenec. Krápní-ky běžně vyrůstají na nepevném podkladua vůbec nemusejí být spojeny se skálou,proto se nedoporučují ke kotvení lana anijako přírodní kotevní bod, výjimkou jsoujen útvary dostatečně velkých rozměrů.Kvalita sintrových vrstev je často nevyzpy-tatelná, mohou se v nich nacházet vrstvičkynepevných materiálů, případně i nánosů jí-lů, po nichž pak snadno dojde k odloupnu-tí horní vrstvy sintru, zvláště po rázovémzatížení nýtu. Pokud nás okolnosti přinutízřizovat kotevní body v takovýchto pod-mínkách, je nutné si tuto skutečnost uvě-domovat, pohybovat se s maximální opa-trností (bez rázů) a případně kotvení na riskantních místech zdvojit a provázánímrozložit zátěž rovnoměrně na oba použitékotevní prostředky.

Podobně jako v horolezectví platí pro osazování kotevních bodů v jeskyních i jisté„etické“ zásady. Každý, kdo osazuje kotve-ní (byť primárně určené pro své potřeby),by měl brát ohled i na další příchozí, ale i na samotnou přírodu.


354

Sp

ele

oa

lpin

ism

us

a j

ed

no

lan

ová

te

ch

nik

a


Je málo na pohled méně estetickýchmomentů v jeskyních, než začátek vertiká-ly se sintrovou vrstvou omlácenou na něko-lika místech, pod kterou již v kompaktnískále trčí celá řada spitů, z nichž je řada odpohledu nesprávně osazených. Pokud záro-veň k jeskyni neexistuje kvalitní a řádně da-tovaný vystrojovací plán, nikdo z novýchpříchozích si není jist, ze které doby kterýnýt pochází, a často radši očistí skálu nadalším místě a osadí zde další kotevní bod.V případě často navštěvovaných jeskyní a propastí by tak vždy měly dostat před-nost lepené skoby – borháky, v ostatníchpřípadech by se nemělo při odstrojovánívertikál zapomínat na zaslepení nýtů krát-kými šrouby a vždy by se do vystrojovacíhoplánu mělo zaznamenat, kdy a kým bylokotvení provedeno, aby se předešlo zbyteč-nému dodávání dalších kotevní.

Budování lanové cesty – instalace la-nové cesty v jeskyni vyžaduje značné zku-

šenosti, přestože se zdá být snadná. Chybytotiž nejsou na první pohled vidět, projevíse však nekompromisně v lepším případěpotížemi při lezení, v horším případě váž-nou nehodou.

První zásadou je vedení lana co nejbez-pečnější částí vertikály, a to i za cenu většíspotřeby lana a kotevních prostředků. Vy-hýbáme se přitom zřejmým drahám padají-cích kamenů, nepevným terasám s volnousutí a vodopádům (i občasným). Začátek la-na kotvíme vždy minimálně na dva nezávis-lé body, pokud se nejedná o bod s nepo-chybnou pevností (skalní most, vzrostlýstrom zcela mimo propast apod.), a to tak,aby k začátku lana byl vždy bezpečný pří-stup. Pro mezikotvení v průběhu vertikálypak už stačí jeden kotevní bod. Lanová ces-ta by tedy vždy měla být „propojená“. Vedese ze spolehlivého kotvení (často mimo jes-kyni či propast), všechny body mezikotveníjsou vzájemně provázány (aby v případě de-strukce některého mezikotvení nemohlodojít k namáhání karabiny napříč). V přípa-dě destrukce některého z kotevních bodůmezikotvení se zatížení přenese na výše po-ložené mezikotvení nebo na spolehlivé prv-ní kotvení. Krátké expanzivní nýty se použí-vají výhradně pro mezikotvení.

Vystrojování vertikály musí vést zkušenýčlen družstva. Musí být schopen zhodnotitvýhody a nevýhody konkrétních kotevníchbodů a vést lano tak, aby se nedotýkalostěn vertikály, ale zároveň vždy brát v úva-hu možnost destrukce některého z mezi-kotvení. V průběhu celého vystrojování jetak třeba zvažovat, zda v případě destruk-ce nebude lano řezáno přes nápadnou hra-nu, která by jej mohla poškodit nebo dokonce v náhlém dynamickém režimupřeříznout (v takovém případě by měl vy-strojující k dalšímu bodu přistoupit, jakokdyby se jednalo o první kotvení. Je zde te-dy zapotřebí použít více delších nýtů (nebojiných kotevních prostředků) spojených vy-važovacím kotvením (viz např. kap. 1. O la-nech a uzlování na str. 47 nebo kap. 3.Horolezectví a skalní lezení na str. 214).

J EDNOLANOVÁ TECHNIKA

355

Obr. 361 Příklad chybného kotvení sestupovéhožebříku a jeho zálohování propojením s jisticímlanema) kotvení je provedeno na jediném nýtu, cestanení propojená směrem vzhůru b) použitá plaketa neumožňuje optimální namá-hání karabiny, která se láme přes skalní hranuc) záloha je umístěná do sintrové jeskynní výplně(krápníkové výzdoby), která je sama o sobě křeh-ká a může být značně nestabilní – například rost-lá na jílovohlinité vrstvě


V případě průzkumné nebo jednorázo-vé sportovní akce vedeme lanovou cestutak, aby vyhovovala především z hlediskabezpečnosti, limitujícími faktory jsou zdepředevším naše momentální časové a ma-teriálové možnosti. Při trvalém vystrojováníjeskyně se naopak snažíme najít co nej-vhodnější řešení i za cenu vyšší časové a materiálové náročnosti, bezpečnost sa-mozřejmě zůstává prioritou.

Umělé kotevní body umisťujeme s ohle-dem na výše uvedené zásady tak, aby jichbylo co nejméně. Zvolené místo nejdřívezkontrolujeme poklepem kladiva, zvuknám prozradí, zda se jedná o pevnou skálu,nebo naopak o narušené místo, které jepro kotvení zcela nevhodné. Poté provede-me zkoušku svislosti lana – přidržíme lanonebo šňůru na místě zamýšleného kotvenía přesvědčíme se, zda probíhá tak, jak po-třebujeme, a kam vyústí, přesné umístěníkotevního bodu pak podle toho upravíme.Tato zkouška je nezbytná, bez ní bude na-še práce s vysokou pravděpodobností chyb-ná. Poté zřídíme kotevní bod, upravíme povrch skály a umístíme plaketu vhodnéhotypu nebo v případě lepených skob přesněusadíme nosné oko. V případě, že nýt nel-ze na nejvýhodnější místo osadit z důvodunekompaktnosti skály, lze jej instalovat o něco výš a pomocí smyčky pak samotnýkotevní bod dostat na potřebné místo, v takovém případě však vždy musíme vy-loučit možnost kývavého pohybu smyčkykotvení, nejlépe umístěním druhého, pojiš-ťovacího nýtu.

Lano do kotevních bodů připínáme po-mocí karabin tak, aby byl průstup lanovoucestou co nejsnadnější. Průvěs lana u me-zikotvení je nejvhodnější kolem 1 metru,což při sestupu umožňuje bezproblémovépřenesení váhy lezce ze slaňovací brzdy dokotevního bodu, a poté odšlápnutí do prů-věsu při vypínání pomocné smyčky. Příliškrátký průvěs způsobuje potíže při vyjímá-ní slaňovací brzdy z lana. Příliš dlouhý prů-věs zase prodlužuje délku pádu při vytrže-ní kotvení. Kratší průvěsy jsou bezpečnější

a výrazně šetří délku lana, proto jim někte-ří jeskyňáři dávají přednost. I v takovémpřípadě však musí být průvěs minimálnětak dlouhý, aby problémy nezpůsobovalosamotné založení lana do brzdy a zahájenísestupu (po zatížení se lano natáhne, poodlehčení opět smrští – nezatížené by v pří-padě příliš krátkého průvěsu mohlo být té-měř napnuté). V takovém případě je k pře-chodu kotvení nutné použít třmen jümaru,buď zavřený karabinou do uzlu mezikot-vení nebo jümar nasadit na lano nad pře-pínkou. Prvolezec tedy musí při instalaci la-nové cesty počítat s průtahem lana jehovlastní vahou, pokud nejdříve zřídí přepín-ku a pak přenese svou váhu do mezikotve-ní, průvěs lana se výrazně zmenší, zejménana delších úsecích. Přepínka musí umožňo-vat zapnutí pomocné smyčky do karabinynebo plakety.

Jednou z hlavních zásad JT je průběh la-na bez dotyku se skalní stěnou. Vertikálníúseky jeskyní však většinou nejsou zcelakolmé, a proto je obvykle zapotřebí vylou-čit tření lana o skálu pomocí přepínek nebodeviací.

Zejména deviátory jsou vhodným řeše-ním, mohou využívat i body, jejichž pev-nost by pro mezikotvení nevyhovovala, přijejich eventuální destrukci však nedojde k ohrožení lezce. Slouží k zajištění nej-vhodnější polohy lana nad vertikálou.Princip jejich zřízení je poměrně prostý.Vystrojující umístí kotevní bod (obvykle po-stačuje skoba, vklíněnec, nebo smyčka přesskalní hrot) do protilehlé stěny, než podlekteré visí třením o skálu ohrožené lano. K potřebnému vychýlení lana pak postačírepšňůra vedoucí z tohoto protilehlého ko-tevního bodu a karabina, nejlépe ocelová,do které se zachytí lano. To pak napjaté vestudni opisuje lomenou čáru. Deviace sesnadno instalují i přelézají. Deviace se čas-to využívá v začátku vertikály k odtaženílana od stěny, takže potom již lano visí vevolném prostoru, zatímco bez deviace by sestále třelo o stěnu (byť kolmou), k níž je na-hoře ukotveno.


356

Sp

ele

oa

lpin

ism

us

a j

ed

no

lan

ová

te

ch

nik

a


Sestup, výstup a zvláštní úkony na laněTechniky sestupu a výstupu je zapotřebí

skutečně bezchybně ovládat. Právě odschopnosti jejich použití se odvíjí schopnostprovozovat JT. Zkušenosti ukazují, že k řa-dě úrazů a mimořádných situací docházíprávě při prostém sestupu či výstupu a ni-koli při provozování zvláštních úkonů nalaně.

Sestup (slanění) pomocí jednolanové technikySlanění ve spelealpinismu a jednolanové

technice vyžaduje určité základní návyky,mírně odlišné od slanění v horolezectví.Především je zcela zřejmé, že v podmín-kách jeskyní nelze lano vedoucí směremdolů vizuálně kontrolovat, je proto vždyvelmi důležitá samotná příprava slanění.Na konci lana musí být uzel, přímo spustitnebo hodit lano pod sebe je možné pouzev případech průstupu známými prostoramis volným průběhem. Ve všech ostatních pří-padech je nutné lano pod brzdou soukat z transportního vaku umístěného na šňůřepod sestupujícím (i v tomto případě musíbýt na konci lana ve vaku uzel nebo la-no přivázané přímo k vaku – viz též kap. 1.O lanech a uzlování na str. 32 až 33). Sestupje ve většině případů spojen rovněž s ná-ročnou (časově i na zkušenosti) instalací la-nové cesty.

Sestup bez slaňovací brzdy – nouzo-vá řešení: za nouzová sestupová řešení jsouve speleoalpinismu považovány všechnyhorolezecké způsoby, ať již s použitím tech-nických prostředků (slanění s pomocí slaňo-vací osmy, slanění přes karabinu pomocípolovičního lodního uzlu) nebo bez nich(Dülferův sed). Protože však ve složitém te-rénu, se kterým se speleoalpinisté setkáva-jí, nelze vyloučit nepředpokládané situace,je nutná bezchybná znalost těchto postu-pů, včetně postupu uvázání jednoduché se-dačky ze smyčky, a vždy použít některou z technik sebejištění (prusíky, shunt), neboje nutné být jištěn shora spolulezci.

Postup uvázání improvizovaných seda-ček a úvazů je znázorněn v kap. 1. O lanech a uzlování na str. 44 a 57 zabývající se vá-záním a použitím uzlů a navazováním lez-ce na lano. Použití improvizovaných sestu-pových řešení jsou věnovány příslušné pasáže v kap. 3. Horolezectví a skalní leze-ní, str. 235 zabývající se slaněním v horole-zectví. Za improvizované sestupové řešeníje považováno i slanění za pomoci horole-zecké slaňovací osmy (viz kap. 2. Výzbroj a výstroj, str. 35 a kap. 3. Horolezectví a skal-ní lezení, str. 228).

Sestup za použití slaňovací brzdy: v současnosti se předpokládá, že pro JT bu-de použita slaňovací brzda, hovorově označovaná jako „slaňovátko“. Před sestu-pem musí lezec zkontrolovat svoji výzbroj a výstroj, především řádné dopnutí sedací-ho úvazu a centrální kotvení úvazu, dota-žení všech pojistek na zámcích karabin (a koneckonců i to, zda má v pořádku vý-stupové prostředky, tedy blokanty, pro ces-tu zpět na povrch). Další postup by měl ná-sledovat v tomto pořadí:

1) Karabina pomocné smyčky („fousu“)se zapne do lanového zábradlí či pomocné-ho kotvení a postoupí se k hlavnímu kotve-ní nad propastí.

2) Lano se založí do brzdy. Vždy se v tomto případě řídíme pokyny výrobce, u některých výrobků (např. Petzl) můžemezkontrolovat správné založení na obrázkuvyraženém do pláště brzdy (opačné založe-ní může u určitých typů brzd způsobit ne-jen poškození brzdy či lana, ale může vést i k jiné mimořádné situaci, například smr-telnému úrazu následkem pádu) a zkontro-lujeme zavření a zajištění karabiny, kterouje brzda propojena s „centrálem“. Je do-brým zvykem vždy před zavěšením se doslaňovátka zajistit je proti pohybu. To seobvykle provádí tak, že se z lana volně vy-cházejícího pod slaňovátkem udělá smyčkaa jejím prostým přehozením přes slaňovát-ko se natolik zvýší tření, že k pohybu ne-dojde. Tomuto jednoduchému zajištění seříká „měkké“ (též „rychlé“ obr. 362) zajiš-


357


tění, na rozdíl od tvrdého zajištění, kterévyužívá ještě protažení karabinou (viz obr.363). Měkký zámek je vhodný pro krátkézastavení během jízdy po laně, z nezatíže-ného slaňovátka však většinou spadne. Prozačátek sestupu (a rovněž při odjezdu z přepínky) je proto u brzd bez samobloko-vání vhodnější použít tvrdý zámek, kterýspolehlivě drží i na nezatíženém slaňovát-ku. Nejvýhodnější je začít měkkým zámkem a pak jej doplnit tvrdým, při přímém nasa-zení tvrdého zámku dochází někdy při jehouvolnění k nepříjemnému propadu o jehodélku.

3) Provede se poslední kontrola (kotve-ní, uzly, pojistné matice karabin) a lezecpomalu zatíží slaňovací brzdu. Přitom jetřeba sledovat, aby se karabina, na které jepřipevněna brzda, nevzpříčila, a váha tělatak nespočívala na jejím zámku. Teprve po-té odepneme pomocnou smyčku a zahájí-me slanění.

Rychlost samotného slaňování se regu-luje podobně jako u důvěrně známé slaňo-vací osmičky, tedy lanem vycházejícím dolez brzdy. Chybným postupem u brzd vyba-vených samoblokovacími mechanismy jeregulace rychlosti stiskem páky – vede to k chybnému návyku nedostatečně držet la-no pod brzdou. Samoblokování by mělosloužit jako pojistka pro případ, že dojde k nepředvídatelným okolnostem, které lez-

ce donutí pustit brzdu (např. zranění pá-dem kamenů), tedy podobně jako fungujesebejištění při slaňování.

U většiny brzd lze brzdící efekt ještě zvý-šit použitím další, nejlépe ocelové karabi-ny. Ta se připne do centrálního kotvenívedle karabiny s brzdou a procvakne se jílano vycházející z brzdy pod lezce. Speleo-alpinista potom reguluje rychlost sestupulanem probíhajícím touto karabinou. K to-muto účelu se též vyrábí speciální brzdnákarabina, perfektně fungující, která je všaku nás zatím téměř neznámá. Tento způsobbývá někdy z bezpečnostních důvodů uží-ván i v případě použití brzdy typu Stop-Petzl, jehož nevýhodou je, že blokuje pou-ze v případě, kdy lezec zcela pustí ovládacípáku brzdy. To je výhodné, dojde-li ke zra-nění a bezvědomí lezce, neboť povolenímtlaku se okamžitě zastaví postup. Stává sevšak, že v nepředpokládané situaci lezecreflexivně stiskne brzdu i s pákou (tzv. opi-čí reflex) a následuje jen mírně a nedosta-tečně brzděný pád. K tomu se obvykle při-dá ještě další úraz, neboť většina lidí sepodvědomě zkouší chytit lana nad brzdou,a popálí si o něj ruku, aniž by to mělo prak-tický dopad na rychlost pádu. Těmto si-tuacím lze zabránit přídavnou karabinou.V tomto případě se postupuje tak, že lezeclano probíhající karabinou otočí směremvzhůru. Potom stlačí ovládací páku na do-

358

Obr. 362 „Měkké“ zajištění brzdy – zámek brzdy

Sp

ele

oa

lpin

ism

us

a j

ed

no

lan

ová

te

ch

nik

a OSTATNÍ ALP IN I ST ICKÉ D I SC IPL ÍNY

Obr. 363 „Tvrdé“ zajištění brzdy – zámek brzdy


raz a rychlost sestupu reguluje jen proklu-zem lana v brzdné karabině. Dosáhne takplynulejšího pohybu, který méně dynamic-ky zatěžuje kotevní body. V případě úrazuopět povolí jeho tlak na ovládací páku a postup se zcela zastaví. Právě pro zabrá-nění vzniku výše popsaných nehod se v současné době vyvinulo několik typů sla-ňovacích brzd, které jsou schopné blokovatlano v obou mezních polohách páky. Tedy i při úplném puštění brzdy z ruky, i při sil-ném stisku. Takovou brzdou je např. tzv.australák – SRTE Stop Desscender (výrobceSRT Australia), který lze opatřit přídavnoučelistí umožňující právě tento způsob blo-kování, nebo slaňovací brzda Indy (firmyKong Italia, v ČR distribuovaná mj. firmouSinging Rock). Bohužel s těmito typy brzddosud na našem území nejsou dostatečnézkušenosti. Nelze však vyloučit, že v průbě-hu času nahradí doposud nejpoužívanějšíbrzdy Stop-Petzl, podobně jako se to již dě-je v pracovním lezení. V zemích s vysokouúrovní speleologické techniky (Francie) sevšak dodnes nejvíc používá jednoduchábrzda bez samoblokování, už kvůli jejichvětšinou plynulejšímu provozu bez rázůzpůsobených prudkým zabrzděním pákou.Plynulejší brzdění méně namáhá kotevníbody.

U brzdy Stop-Petzl je možné autobloku-jící efekt zcela vyřadit (obr. 366) propnutímkarabinou. To je výhodné zejména pro sla-ňování velmi úzkými vertikálami, kde nelze ovládat brzdu přímo pákou, neboť by sepřed lezce nevešla jeho ruka, nebo při sla-ňování velkých vertikál, kdy brzdný efektzvyšuje váha volně visícího lana, nebo přispouštění břemen s ovládáním ze dna pro-pasti. Rychlost sestupu se reguluje povolo-váním lana vycházejícího dole z brzdy, ne-bo povolováním lana vycházejího nahoře z přídavné brzdné karabiny.

Sestup s transportovaným materiá-lem: Vždy se snažíme materiál transporto-vat ve vaku, který umístíme pomocí smyčkya karabiny do centrálního bodu úvazku,tzv. centrálu a zavěsíme pod sebe. V přípa-


359

Obr. 364 Zvýšení brzdného efektu a) nouzové – přehozením lana přes čep, b) standardní – přídavnou karabinou

Obr. 365 Sníženíbrzdného efektu

Obr. 366 Vyřazení samoblokujícího mechanismu brzdy

a) b)


dě, že nás tlačí do slabin, můžeme jej i odklonit a další karabinou zavěsit na bok.Slaňovat s batohem na zádech je možnépouze do určité váhy batohu, vždy si všakmusíme uvědomit, že i velmi malá váha sta-čí k vychýlení těžiště, což lezce odklání odlana a může být nebezpečné v neočekáva-ných situacích. V úzkých prostorách je za-věšení vaku pod sebe nutností, protože s batohem na zádech zúženým místem ne-projdeme.

V některých případech může být výhod-nější (např. šikmá stěna) nebo dokonce ne-zbytné (sutě, nestabilní úseky, kde by ba-toh shazoval kameny) nést vak na zádech.Pro tento případ musí být šňůra dostatečnědlouhá, aby umožnila nasazení na zádabez odepínání, ale neměla by být o mnohodelší. V případě nutnosti transportu mate-riálu na zádech je velmi užitečné, je-li lezecvybaven prsním úvazem. V opačném přípa-dě batoh nebo vak, zvlášť ve volném pro-storu, lezce vychyluje z těžiště, a s těžšímnákladem se tak slaňování stává velmi na-máhavé.

V některých případech je výrazně jedno-dušší transportovaný materiál za pomo-ci slaňovací brzdy spustit (viz obr. 367) než s ním přímo slaňovat. Zejména v případětěžších břemen často není jiného řešení.

Technika a metody výstupu v jednolanové techniceVýstup je obvykle při speleoalpinismu

onou fyzicky náročnější částí průstupu ver-tikály. Na druhou stranu se často jedná o část méně náročnou na psychiku lezce,který se vrací směrem k povrchu, prostupu-je trasou, kterou již měl možnost poznat v průběhu sestupu, a tedy ví, jaké zálud-nosti a nástrahy na něj v průběhu výstupučekají. Součástí výstupu často může být i demontáž lanové cesty a transport použi-tého materiálu zpět na povrch. Rušení ces-ty je obvykle časově méně náročné než jejíinstalace, rovněž většinou nevyžaduje ta-kové zkušenosti. Výjimku mohou tvořit pří-pady, kdy v lanové cestě musely být použi-

ty některé specifické možnosti vedení lana(deviace, přemostění apod.). Jejich rušenívyžaduje často součinnost více členů lezec-ké skupiny, použití technik jištění spolulez-ce (v tomto případě odstrojujícího) apod.Obvykle však je výstup technicky méně ná-ročný než sestup spojený s instalací cesty,její kontrolou a zabezpečením.

Volba výstupové metody: Metody vý-stupu lze rozdělit do dvou základních sku-pin. První z nich se nazývá kroková metoda(rope-walker) a umísťuje blokanty na nohynebo k nohám lezce. Ta využívá rytmickýpohyb střídavého zdvihání rukou a nohou.Jde v ní tedy o pohyb člověku nejpřiroze-nější (odtud její značná obliba). Její nevý-hoda spočívá ve faktu, že blokanty umístě-né do oblasti dolních končetin lezce jsounepraktické v případě složitějších manipu-lací. Na druhé straně znalost těchto metodmůže být velmi prospěšná. Je znám případ,kdy zkušený lezec, člen pražských Specia-listů, dokázal v expedičních podmínkách naNovém Zélandu s použitím modifikací me-tod této skupiny vyřešit obtížný výstup na-vzdory vážnému úrazu ruky a trupu.

V druhém případě se jedná o výstup, přikterém se zdvihají současně obě nohy, le-zec se tedy pohybuje vzhůru v podstatěsoustavou dřepů. Tato metoda bývá ozna-čovaná jako sed-vztyk, nebo častěji jako„Frog“. Pro Frog je zapotřebí jeden prsníblokant umístěný v centrálním kotvení se-dacího úvazu a ruční blokant, opatřenýsmyčkou nebo třmenem, aby se do něj le-


360

Sp

ele

oa

lpin

ism

us

a j

ed

no

lan

ová

te

ch

nik

a

Obr. 367Spouštění materiálu za pomoci slaňovací brzdy.Technika častopoužívaná v záchranářství


zec mohl postavit. V současné době v Evro-pě jednoznačně převládá styl druhý, přede-vším díky velmi bezpečným a zároveň do-stupným technickým pomůckám pro nějpotřebným. Výhodou je rovněž jednoduššímanipulace s výstupovými prostředky připrovozování zvláštních úkonů na laně, kte-rých se zvyšujícím se důrazem na bezpeč-nost stále přibývá. V neposlední řadě zdehraje roli obliba univerzálnějších pomůcek,jejich hmotnost a dostupnost.

Nouzová řešení výstupu: Základnímnouzovým prostředkem pro výstup je pou-žití Prusíkových uzlů místo blokantů ja-ko při metodě Frog. Tedy založení prusíkua jeho připnutí do centrálního jištění (nebokarabiny, kterou je spojena smyčka nouzo-vé sedačky). Tento prusík by měl být na do-statečně dlouhé smyčce, aby dosáhla od se-dacího úvazku minimálně nad hlavu, avšakjen tak vysoko, aby jej bylo možno snadnoovládat rukou. Druhý prusík je rovněž za-potřebí udělat na delší smyčce, ze které zá-roveň vytvoříme třmen – v opačném přípa-dě musíme třmenem prusík opatřit. Tentoprusík musí být pod prusíkem vedeným k sedacímu úvazu. Při výstupu s prusíky jetotiž zapotřebí, aby bylo lano kvůli jejichsnadnému posouvání zatížené. V případě,že by prusík s třmenem byl podobně ja-ko jümar umístěn v sestavě zcela nahoru,došlo by vždy po odstoupnutí do třmenu k uvolnění lana pod tímto prusíkem, a spod-ní prusík by nešel posouvat jednou rukou.Potom pro zvětšení pohodlí protáhnemetřmen centrálním bodem úvazu, aby při le-zení bylo těžiště co nejblíže u lana. Při vý-stupu vždy střídavě jeden prusík zatěžuje-me, zatímco druhý posouváme vzhůru.

Druhou nouzovou metodou může býtmetoda Jümar, kterou k nám pronikala jed-nolanová technika. Jedná se v podstatě o metodu dodnes příležitostně používanouv expedičním horolezectví, modifikovanoupro speleologickou praxi. Předpokládá dvajümary založené na laně, z nichž alespoňjeden je propojen s úvazem lezce pro zajiš-tění bezpečnosti. Pro vynášky na expedi-

cích ovšem většinou není nutné doplňovatjümary třmeny vedoucími k nohám, na šik-mé stěně je to dokonce nepraktické. Připřekonávání často převislého speleologic-kého terénu či volného prostoru to všaknutné je. Třmeny by měly být protaženycentrálním kotvením úvazu, což značnězvyšuje pohodlí lezce. Tato metoda se dnespoužívá zřídka, neboť má-li speleoalpinistak dispozici dva jümary, radši jeden přímopřipne místo Crollu do centrálu sedacího úvazu a zajistí „kšandičkami“. To umožňu-je stejně snadnou manipulaci jako při fran-couzské metodě Frog. Jediným rozdílem jeposunutí těžiště výše, lezec proto postupu-je kratšími kroky.

Nouzově lze vystoupit i s pomocí jedno-ho libovolného blokantu, nebo dokonce sesamoblokující brzdou umístěnou do cent-rálu úvazu nebo karabiny spojující smyčkunouzové sedačky (použití brzdy pro tentoúčel komplikuje fakt, že jí lezec vždy po od-lehčení musí protáhnout lano) a jednohoprusíkovacího uzlu, který nahrazuje ručníblokant. V optimálním případě je i prusíkdoplněn třmenem. Pokud je zapotřebí vy-stoupit jen s jedním blokantem nebo pru-


361

Obr. 368 Nouzový výstup pomocí jednoho blokantu, v tomto případě pomůcky Shunt


síkem, postupuje se podobně jako při sebe-vyproštění z jisticího lana. Lezec sedící v blokantu si kolem chodidla omotá lanovycházející pod ním, čímž si vyrobí smyčku,do které se může postavit. Postavením seposune svůj jediný blokant výš a může se doněj opět posadit a postup zopakovat (obr.368). Stoupat po laně těmito nouzovýmizpůsoby však lze jen na krátké vzdálenosti,u delší vertikály nám potřebné manipulacepostupně znesnadňuje až znemožňuje na-růstající váha volného lana pod námi.

Málo používané a zastaralé metody:Metoda Inchworm, která pochází z USA,používá blokant upevněný mezi chodidly,doplněný příčkou sloužící jako stupač-ka. Druhý blokant je upevněn mezi prsníma sedacím úvazem. Pohyb je obdobný jakou metody Frog, rukou se používá pouze k přidržování lana. Tato metoda se osvědči-la ve velmi dlouhých vertikálách s volnýmprůběhem lana, kde nedochází k častýmmanipulacím („přepínkám“).

Metoda Rope-walking, rovněž pocháze-jící z USA, vznikla pro použití Gibbsů.Jeden blokant je umístěný na vnitřní straněstehna u kolena, druhý u kotníku opač-né nohy. Součástí sestavy musí být kladkaumístěná do prsního úvazu na hruď. Ta za-jišťuje, že se lezec neodchyluje od lana.Propojením smyčkou horního blokantu sesedacím úvazem je vyřešena bezpečnost té-to metody, a připojením ocelové karabinymezi lanem a prsním úvazem zase stabilitav poloze vertikální s hlavou nahoře. Tatometoda je relativně velmi pohodlná, lezese rytmickými pohyby a dodnes se její růz-né modifikace v zámoří běžně používají.

Slovenská metoda je dnes také považo-vána za zastaralou, ovšem řada speleoalpi-nistů ji stále s úspěchem využívá, nebo z níalespoň přejímá některé prvky. Metoda byla poprvé popsána v roce 1975. Využí-vá prsní kladku a dva blokanty. Jedná se v podstatě o modifikaci metody Rope-wal-king s tím rozdílem, že vrchní blokant nenípřipevněný ke stehnu či kolenu, ale je při-pevněný ke třmenu vedenému pod nohou

a připnutém na kotník. Od blokantu je ve-dena šňůra k ruce lezce (obr. 369). Vystupu-jící se přidržuje rukou lana a posunem polaně vzhůru zároveň posouvá blokant. Tatometoda začala brzy po zavrhnutí samo-výstupových strmeňů využívat slovenskéBogibbsy, jejichž dostupnost ji rychle rozší-řila po celé republice i v okolí, tedy přede-vším Polsku a Maďarsku. Brzy ji vylepšililezci soustředění kolem G. Stibrányiho, kte-ří nahradili kladky prsním blokantem.Tento trend původní metodu záhy zcela vy-tlačil. Odtud již byl jen krůček k metoděFrog, ke které by tak slovenští speleoalpi-nisté pravděpodobně dospěli jen o málopozději než Francouzi.

Některé další nedoporučené meto-dy: Jedná se o metody, které se často obje-vují v horolezeckých učebnicích. Při jejichnepohodlnosti, složitých manipulacích, kte-ré předcházejí a zakončují každý výstup je s podivem, že jsou tyto postupy dodnes k vi-dění např. při bigwalových výstupech. Právěsložitá manipulace v okolí kotvení často ve-de k chybám, které mohou ohrozit bezpeč-nost lezce. Zároveň jsou tyto metody opro-ti metodám speleoalpinistickým poměrněvysilující, což ve svém konečném důsledkumůže vést k ohrožení zdraví.

Tyto techniky obvykle vycházejí z meto-dy Jümar. Základní metodu však horolez-ci kreativně rozvíjejí. Vývojem, resp. dalším

362

Sp

ele

oa

lpin

ism

us

a j

ed

no

lan

ová

te

ch

nik

a

Obr. 369 PřipojeníBogibbsu pro slovenskouvýstupovou metodu



rozvíjením a používáním shodných blokan-tů jako ve speleologii či záchranářství sezdá, že by nakonec i tyto metody dospěly k univerzální podobě (tedy metodě Frogpopisované v dálším textu). Zmiňujeme se o nich tedy jen pro přehled s tím, že jejichznalost může napomoci při řešení některýchúkonů v JT.

– Metoda Mitchell (ruka–noha, ruka––krátká noha): Vychází z metody Jümar, aledolní blokant je výrazně nízko (pod pasemlezce). Používají se dvě odsedávací smyčky,ta připnutá k nižšímu blokantu je prověše-ná dolů, slouží jako záložní jištění. Stoupacísmyčky se používají dvě, jedna je výrazněkratší. Karabina v úvazu (nejlépe kombino-vaném) je pak procvaknuta do lana mezihorní a dolní blokant. Nízko posazený dol-ní blokant umožňuje „střídání kroku“. Oběnohy se pravidelně střídají jako horní a dol-ní. Tato metoda vyžaduje, aby bylo lanopod lezcem zatížené a napnuté.

– Metoda Sedačka „ruka–noha, ruka–se-dačka“: Používají se dvě odsedávací smyčkya jedna stoupací smyčka. Odsedávací smyč-ka vedená k dolnímu blokantu musí být takdlouhá, aby se tento dolní blokant dal po-sunout při nastoupání do stoupací smyčkyaž těsně pod horní blokant. Jediná stoupa-cí smyčka je přímo vedena od horního blo-kantu k noze. U metody „Ruka–noha, ru-ka–sedačka“ může být karabina připnutajen k sedáku, ale bezpečnější je používatkombinovaný úvaz. Drhnou-li z nějakéhodůvodu blokanty (zanesené bahnem ane-bo vhodné pro šplhání jen s prusíky), je ta-to metoda výhodná, prohodí-li se blokanty,a vznikne tak systém „ruka–sedačka, ru-ka–noha“. Od horního blokantu je vedenaodsedávací smyčka k úvazu, dolní blokantje stoupací smyčkou spojen s nohou. V sedumá lezec obě ruce volné k manipulaci s dol-ním blokantem, horní se posunuje lépe,protože v momentě popotažení nahoru jelano zatíženo nastoupnutím do dolníhoblokantu. Tato upravená metoda se ale užv určitých rysech podobá metodě Jümar(vývoj se zde točí v kruhu).

– Metoda „Ded“: Je v podstatě systé-mem „ruka–noha, sedačka“. Používá sejedna odsedávací smyčka a jedna stoupacísmyčka. Stoupací smyčka je od horního blo-kantu přímo spojena s nohou, odsedávacísmyčka je také od horního blokantu spoje-na s úvazem. Dolní blokant je upevněn me-zi sedací a prsní úvaz (připevnění musí býttakové, aby se blokant mezi prsákem a se-dákem udržoval stále ve svislé poloze) ane-bo je dolní blokant k úvazu připnut jen ka-rabinou (za horní otvor v těle blokantu).Tato metoda vyžaduje, aby bylo lano podlezcem zatížené a napnuté. U metody Dedmůže být karabina připnuta jen k sedáku,ale bezpečnější je používat kombinovanýúvaz.

– Rozvinutím metody Ded lze dojít k „horolezecké metodě Žába“: Používají sedvě stoupací smyčky a jedna odsedávací.Stoupací smyčky jsou vedeny od horníhoblokantu přímo k nohám, jedna k pravé no-ze, druhá k levé noze. Obě stoupací smyčkyjsou stejně dlouhé. Odsedávací smyčka jevedena od horního blokantu k úvazu. Vý-hodou této metody je, že pro překonávánígravitace můžeme zapojit sílu obou nohouzároveň, a stoupání je tak méně namáhavé.Tato metoda se hodí především pro šplháníve volném visu a vyžaduje, aby bylo lanopod lezcem zatížené a napnuté. U horole-zecké metody Žába může být karabina připnuta jen k sedáku, ale bezpečnější jepoužívat kombinovaný úvaz. Pokud by ho-rolezci připojili blokant mezi sedací a prsníúvaz, a tím mu zamezili v pohybu, a použi-li jednu širokou smyčku pro obě nohy, ne-potřebovali by pod sebou napnuté lano, a usnadnili by se tak i další manipulace (na-příklad přepínání). Tak by se dostali ke stan-dardním metodám používaným posledníchtřicet let ve speleologii a záchranářství.

Metoda Frog (francouzská a italskámetoda): Nepochybně nejpoužívanější a celosvětově nejrozšířenější metodou jeFrog, která je relativně velmi pohodlná a bezpečná i při nejsložitějších manipula-cích. Jedná se o metodu využívající Croll


363


umístěný mezi prsní a sedací úvaz, a jümars třmenem jako horní blokant (tedy opětmyšleny spíše obvyklejší pomůcky Expedi-tion nebo Ascension z dílny Petzl – viz staťvěnovaná blokantům v kap. 2. Výzbroj a výstroj, str. 133). Pro zvýšení bezpečnostise vždy propojuje Jümar s centrálním kot-vením úvazu pomocnou smyčkou, toto opatření zároveň vylučuje i ztrátu Jümaru.Někdy se pro horní fixaci Crollu používápružná guma připevněná vzadu k sedačcenebo jednoduše zavěšená kolem krku. Tímje dosaženo lepšího posouvání Crollu na-horu, a výstup je tak podstatně snadnější.Ve Francii se používá ještě několik dalšíchmodifikací.

V italské modifikaci této metody, tzv.metoda MAO, se do spodního upínacího otvoru ručního blokantu (jümaru) upevníkladka, kterou se protáhne prodloužený třmen. Ten je připnut do prsní karabinynad Croll. Sešlápnutím třmenu se zdvihápřímo trup, a každý krok tak lezce zdvihne,ovšem pouze o nepatrný kousek. Je to me-toda velmi zdlouhavá, proto ji (kromě po-hodových Italů) prakticky nikdo nepoužívá.Její výhody však oceníme například při do-pravě těžkých nákladů nebo transportu

zraněného v případě kratších vertikálníchúseků, které se nevyplatí vystrojovat klad-kostroji, či v místech, kde by další vystrojo-vání způsobovalo problémy či snižovalobezpečnost. Velmi vhodná může být tatometoda v případech, kdy ji může použítsám zraněný k výstupu vlastními silami.Pokud to povaha zranění umožňuje, ale zá-roveň neumožňuje normální výstup (např.zranění na jedné ruce), je tato metoda vel-mi užitečná, a je tedy vhodné ji nacvičit.

České a slovenské modifikace meto-dy Frog: Nejstarší a jednou z nejužitečněj-ších modifikací metody Frog na našem úze-mí bylo převzetí univerzálního Bogibbsu umístěného na kotník opačné nohy, nežkterou je sešlapáván třmen. Tím lze za prvédobírat lano vedoucí do Crollu a za druhése do jisté míry přiblížit přirozenějšímu syn-chronizovanému pohybu šlapání oběmanohama. Takto umístěný blokant, tzv. po-mocníček, ocení lezec například při překo-návání lanového přemostění nebo dlouhévertikály, zejména pokud lano probíhá přistěně. Tento způsob navíc umožňuje po-dobný pohyb jako při metodě Rope-Walking, či spíše kombinace obou metod.K této modifikaci později nezávisle dospělilezci i jinde a bývá označována jako meto-da Frog-Walk. K tomuto vylepšení o něcopozději rovněž dospěli vývojáři francouz-ské firmy Petzl, kteří začali experimentovats různými modely blokantů z vlastního výrobního programu. Řešili vhodnost jed-notlivých modelů i způsoby upevnění. Nej-rozšířenější se stal blokant typu Dressler(nověji označovaný jako Basic) upevněnýna kotník opačné nohy, než která je ve stu-pačce třmenu. Problém spočívá zejména v tom, že Dressler není vždy v poloze nej-vhodnější pro sevření lana a spolehlivě fun-guje až tehdy, když pod lezcem visí většíváha lana. Při kratších výstupech může po-moci kolega, který lano přidrží napnuté,nebo zavěšení závaží (např. navázání lano-vé panenky na konec lana), zároveň je nut-né nacvičit trochu nepřirozený pohyb nohy,která posune blokant v optimální poloze


364

Obr. 370 Základní vybavení pro metodu Frog

Sp

ele

oa

lpin

ism

us

a j

ed

no

lan

ová

te

ch

nik

a


vzhůru a prudkým škubem (tzv. odseknutí)dosáhne jeho sevření. V současnosti se na-dále používá Basic (v minulosti označova-ný jako Dressler), nebo speciálně k tomutoúčelu určený Pantin.

Výhodou blokantů typu Dressler je, žejsou snadno použitelné i v jiných situacích(např. budování kladkostrojů apod.) a jde o nejuniverzálnější záložní blokant (v pří-padě potřeby jím lze nahradit i Croll nebojümar). Výhodou blokantu Patin, který jepřímo určený na kotník jako pomocný blo-kant, zase je, že jej při troše šikovnosti a praxe lze zapnout i odepnout nohou.

Další modifikace odstranila prsní úvaz,často překážející v úzkých jeskynních pro-storách. Jako sedačku tato metoda vyžívala

křížově šitý sedací úvaz z autopopruhů s velmi nízko umístěným těžištěm, ke kte-rému byl připojen Croll nebo Basic pomocíjednoduchých šlí šitých ze slabšího popru-hu, nebo nahrazovaných repšňůrou. Smyč-ka třmenu se u této modifikace výraznězvětšila pro obě nohy. Při každém pohybuvzhůru lezec může přidržovat lano mezichodidly, což umožňuje plynulé dobíránílana pod Crollem a uvolňuje obě ruce. Ty,umístěny na jümar, jedna do jeho rukojeti,druhá na plášti, pomáhají při výstupu.Rovněž k odstranění prsních úvazů pozdějidospěli i firemní vývojáři. Stavitelné „kšan-dy“ dnes nabízí většina výrobců speleo-techniky, použití prsního úvazu se doporu-čuje do složitých podzemních systémů, propřekonávání vodorovných úseků na laně(lanová přemostění) a pro transport těž-kých břemen.

Obecně lze říct, že dnes se v rámci Evro-py experimentuje prakticky výhradně s mo-difikacemi metody Frog, která se ukázalajako nejpohodlnější, nejbezpečnější a rov-něž zcela vyhovující nárokům na pravidel-né přepínání na další lanový úsek v cestě,která je řadou mezikotvení vedena tak,aby lano bylo co možná nejvíc uchráněnood styku se skálou. Právě tomuto opakova-nému převěšování (tzv. přepínkám) Frogmaximálně vyhovuje.

Výstup s transportovaným materiá-lem: Podobně jako při sestupu s materiá-lem je i při výstupu nejvhodnějším způso-bem – obdobně jako při slanění – zavěšenívaku na spodní stranu centrálního kotvenísedacího úvazu.

Těžký batoh na zádech nepříznivě vy-chyluje těžiště lezce, což působí značnéproblémy, zvláště při obtížnějších manipu-lacích a např. na přemostění se úkon stávánaprosto nemožným. Pohodu lezce zvýší-me přidáním „pomocníčka“.

Výstupové trenažéry: Výstup pro-střednictvím JT namáhá především určitésvalové skupiny, což svátečním lezcům pů-sobí značné problémy. Je proto vhodné po-hyb trénovat za pomoci výstupových trena-


365

Obr. 371 Výstup metodou Frog podle skalní stěnya s transportovaným materiálem


žérů. Ty se budují tak, že se lano založenédo slaňovací brzdy ukotvené v pevném bo-du vede vzhůru a přes kladku zavěšenouna konstrukci nahoře (stropní traverza,trám nebo větev stromu) visí opět dolů.Lezec stoupá po volném pramenu lana a je-ho partner jej zároveň plynule spouští po-mocí brzdy. Kladka i brzda, kterou obslu-huje samostatná osoba (nejlépe zkušenýspeleoalpinista s dostatečnou praxí) musejíbýt dobře ukotveny. Délka výstupu tak zá-visí pouze na délce použitého lana. Taktozbudovaný trenažér lze použít i k nácvikunapříklad vyproštění lezce z lana a podob-ných složitých manipulací. Výhoda spočíváv tom, že v momentě, kdy se dva méně zku-šení adepti speleoalpinistického uměníbeznadějně zapletou do lan a blokantů, jemožné je spustit na zem a odpadá nutnostvylézt nad ně a vyprostit oba.

Zvláštní úkony a lanová přemostěníMezi zvláštní úkony patří veškerá čin-

nost, která vyžaduje složitější postupy nežběžný sestup a výstup po laně. Je nezbytněnutné si uvědomit, že v podstatě každý

zvláštní úkon je svým způsobem atypický.Proto se zde nelze zabývat všemi alternati-vami, se kterými se lezec při provozování JTmůže setkat. Po zvládnutí technik souvise-jících se zvláštními úkony by měl být lezecschopen vyřešit vlastními silami každou nestandardní situaci. Pro jejich řešení sedoporučuje následující postup: Lezec se po-sadí a v klidu si promyslí, které úkony bymohly vést k očekávanému výsledku. Pro-myslí i alternativy těchto úkonů, důsledkyodlehčení či zatížení lan a kotvících bodů, a teprve potom začne jednat. Tedy ve zkrat-ce, lezec promění nestandardní situaci vesled situací standardních a postupuje jako v situaci již známé a nacvičené.

Sestup a výstup přes mezikotvení a uzel (přepínka): Mezikotvení a uzly pat-ří v propastech k útvarům vznikajícím k po-bavení speleoalpinistově. Příčiny jejichvzniku mohou být různé, nejčastěji vznikáuzel po nastavení příliš krátkého lana, za-tímco mezikotvení se vkládá pro zamezenínebezpečného dotyku lana se skálou, nebose jím rozdělují příliš dlouhé úseky. Účelemje přitom zvýšení bezpečnosti a zároveň


366

Sp

ele

oa

lpin

ism

us

a j

ed

no

lan

ová

te

ch

nik

a

Obr. 372 Schéma výstupového trenažéru


i zrychlení postupu celého speleoalpinistic-kého družstva, které tak nemusí čekat, ažbude prvním z lezců zdolána celá vertikála,další vždy postupuje už tehdy, kdy před-chozí z lezců opustí „svůj“ úsek lana a ocit-ne se za přepínkou.

Přestup přes mezikotvení i uzel je v zá-sadě stejný, rozdíl je pouze v tom, že uzelmůže být umístěn i ve volném prostoru.Uzel i mezikotvení jsou vždy vystrojeny tak,aby se při jejich překonávání mohl lezec ji-stit pomocnou (odsedávací) smyčkou. Namezikotvení obvykle karabinou k plaketěexpanzivního nýtu, na uzlu (osmičkovémspojovacím, římské osmě, nebo dvojitémrybářském, který je pro tento druh zatíženínejvhodnější, neboť nejméně snižuje pev-nost lana – viz tab. kap. 1. O lanech a uzlo-vání, str. 36) do nosného oka, jímž musí býtspojovací uzel vždy opatřen.

Sestup přes mezikotvení: V tomtopřípadě slaňovátkem (brzdou) dojedemeaž na dosah karabiny mezikotvení, do nížzapneme kratší konec dvojité pomocnésmyčky. Poté pokračujeme ve slaňování,dokud se váha lezce plně nepřenese do po-mocné smyčky. Tím se uvolní slaňovátko,které vyjmeme, založíme na lano pod pře-pínku a zajistíme jej (brzdu bez samoblo-kování je lépe vždy zajistit tvrdým zám-kem). Poté odšlápneme do průvěsu lana,výstupku na stěně nebo do pedálu odjümara zapnutého karabinou do přepínkya vypneme pomocnou smyčku. Pomalu pře-neseme svou váhu do slaňovací brzdy a zra-kem kontrolujeme, zda se srovnala dosprávné polohy a zda nedošlo ke vzpříčeníjejí karabiny. Poté již jen odjistíme brzdu a pokračujeme v sestupu.

Sestup přes uzel: Slaňovátkem doje-deme až téměř k uzlu, zajistíme se pomoc-nou smyčkou do nosného oka na uzlu, po-té založíme jümar a Croll do lana naduzlem, čímž prakticky přejdeme ze slaněnído výstupu. Směrem nahoru však udělámejen jeden malý krok, který je nezbytný k přenesení váhy ze slaňovátka do blokan-tů. Takto uvolněné slaňovátko pak vyjme-

me z lana, založíme jej těsně pod uzel a za-jistíme. Jümar pak umístíme cca 20 cm nadCroll, šlápneme do jeho pedálu, vypnemeuvolněný Croll z lana a pomalu přenesemesvou váhu do slaňovátka. Po vizuální kon-trole správnosti polohy slaňovací brzdy se-jmeme z lana jümar, vypneme pomocnousmyčku a pokračujeme ve slanění. Tentopostup lze rovněž uplatnit i na přepínkáchs příliš malým průvěsem lana.

Celý manévr lze provést i rychleji, pokudnezapínáme na lano Croll. Jako při každémpřestupování se k přepínce lezec zajistí po-mocnou smyčkou (odsedávačkou), na lanonad slaňovátko se založí jümar, stoupnu-tím do třmenu se uvolní slaňovací brzda.Pro její odepnutí je třeba pustit se jümarua obejmout rukou – předloktím lano, aby-chom se nevychýlili z těžiště. Brzdu toutéžrukou (obepínající lano) odepneme a sla-ňovátko umístíme pod uzel. Rukou se vrá-tíme na jümar, kterého se přidržujeme, za-tímco v jeho třmenu uděláme dřep. Pokudbylo slaňovátko umístěno co nejblíže uzlu,a není tedy příliš daleko od jümara, dojde v průběhu dřepu k jeho zatížení. Následujevizuální kontrola slaňovátka a polohy kara-biny, nadzdvihnutí nohy zatěžující přes třmen jümara, jeho sejmutí z lana, ode-pnutí sebejištění (odsedky). Pak lze pokra-čovat v sestupu.

Výstup přes mezikotvení: překonánípřepínky směrem nahoru je snažší než přisestupu. Lezec dostoupá až k přepínce a zajistí se pomocnou smyčkou. Pozor,jümar musí zůstat několik centimetrů poduzlem, při doražení až do uzlu se pak ob-tížněji vypíná. Poté lezec šlápnutím přene-


367

Obr. 373 Spojení dvou lan vícenásobným, mini-málně dvojitým rybářským uzlem. Konce lanajsou spojeny protiběžným osmičkovým uzlem,který tak tvoří oko pro připnutí odsedávačky


se svou váhu do pedálu jümaru, vypne uvolněný Croll a zapne jej do lana nad pře-pínkou. Pak přenese váhu do Crollu tím, žese co nejvíce postaví do pedálu a při pohy-bu nahoru rukou vytahuje lano podCrollem. Po napnutí horního lana do něhozaloží jümar, zkontroluje, zda pedál jüma-ru není provlečen za spodním lanem, ode-pne svou pomocnou smyčku z kotevníhobodu a pokračuje ve výstupu.

U krátkých lanových úseků lze při přelé-zání přepínky přepnout na horní lano nej-dříve jümar a potom Croll. Při délkách úse-ků nad přepínkou cca 20 a více metrů všakdochází vlivem pružnosti lana k tomu, žedélka našeho kroku je menší než průtah la-na, a uvolnění Crollu ze spodního lana jepak obtížné až nemožné. Postup s přepnu-tím nejdříve Crollu je proto výhodnější, ne-boť funguje vždy.

Výstup přes uzel. Rovněž výstup přesuzel je jednodušší než sestup. Jümar zasta-víme těsně pod uzlem, Croll dotáhneme conejblíže pod něj. Pak se zajistíme pomoc-nou smyčkou do nosného oka uzlu, pře-pneme jümar nad uzel, po malém krokunahoru přepneme i Croll, odepneme po-mocnou smyčku a pokračujeme ve výstupu.

Přechod deviace je úkonem poměrněsnadným. Deviace se používá k vychýlenísměru lana tak, aby se nedřelo o stěnu ver-tikály. Bývá tedy umístěna bezprostředně u skalní stěny. Při sestupu lezec svojí brzdoudojede až ke karabině, kterou bude lano pozatížení od stěny odtahováno, a karabinupřepne na lano nad brzdou. Pravděpodob-ně bude k tomuto úkonu zapotřebí odtla-čení se nohama od skály. Při výstupu rovněždojede blokanty až pod karabinu, odtlačí seod stěny, čímž povolí šňůru deviace a budemoct vypnout její karabinu. Po překonáníúseku lano do karabiny opět zavře. Jedinýproblém může nastat, je-li kotvení deviáto-ru umístěno výrazně výš a dál od lezoucího.Pak je třeba postupovat tak, aby mu šňůra s karabinou deviátoru nevyklouzla a ne-zůstala volně viset mimo jeho dosah. Protento případ je vhodné před odepnutím de-

viace připnout do její karabiny svůj „fous“(pomocnou smyčku).

Přechod ze slanění do výstupu a na-opak: V praxi někdy dojde k situaci, kdy jenutné přerušit sestup a přejít do výstupunebo naopak. Může se stát, že lano skončí,aniž bylo dosaženo dna propasti, nebo selezec z nějakého jiného důvodu musí vrátit.Vzhledem k tomu, že jedna z prvních zásadJT zní: „Na konci každého lana udělej uzel!“, nejde o nic nebezpečného. V oka-mžiku, kdy skončilo lano, to jest, brzda seocitla nad bezpečnostním uzlem, lezec při-pne do výše očí jümar, postaví se do jeho třmenu, mezi jümar a brzdu založí Croll,vyjme brzdu a zahájí výstup. Při přechodu z výstupu do slanění jde o obrácený po-stup. Napřed pod Croll založí brzdu, posta-ví se do třmenu jümaru, uvolní Croll a brz-


368

Sp

ele

oa

lpin

ism

us

a j

ed

no

lan

ová

te

ch

nik

a

Obr. 374 Nouzová metoda výstupu s jedním blo-kantem a samoblokující slaňovací brzdou.Vhodné pro krátké přechody z režimu sestupudo výstupu


du vytáhne dobráním spodní větve lana conejvýše. Potom brzdu opatrně zatíží. Po vi-zuální kontrole, zda bezpečně sedí v brzdě,sejme jümar a zahájí sestup.

V případě potřeby návratu v průběhuslanění (tedy přechodu do režimu výstupu)o několik málo kroků, lze využít i samoblo-kující mechanismus slaňovací brzdy místoblokantu. Není tedy třeba se připínat naCroll, ale pouze nasadit jümar nad brzdu,stoupnout si do jeho třmenu, tahem za la-no vycházejícího z pod brzdy ji posunoutvýš a posadit se do ní (viz obr. 374). Postuplze opakovat, nejedná-li se však opravdupouze o krátký návrat, je lepší postupovatstandardně, připnout i prsní blokant a vy-stoupat metodou Frog.

Přestup z lana na lano: Tento úkon ječastější v záchranářské než v běžné jesky-ňářské praxi, podobně jako sestup či výstupna zatíženém laně (tedy obvykle na laně,na kterém je zavěšen zraněný spolulezec).Prvním krokem by v tomto případě mělobýt připnutí pomocného – záložního blo-kantu umístěného na konec „odsedávací“pomocné smyčky k lanu, na kterém se lezecnachází, jako jisticí prostředek a přenese doněho svou váhu. Někdy se pro tento účelpoužívá Shunt, stejně dobře zde však po-slouží i slaňovací brzda se samoblokováním,v případě dlouhých lan je přestup z blokan-tů na slaňovátko dokonce ještě výhodnější.Přestup sám je prostý úkon, při kterém nej-těžším problémem často bývá chytit druhélano, které nemusí být v těsném sousedství.Poté, kdy se to podaří, si lezec připnutý vevýstupových prostředcích přepne jümara nasousední lano a postaví se do jeho třmenu.Odepne Croll a i ten založí na sousední la-no. Několika kroky nahoru napne sousednílano, přenese na něj plně svou váhu, a potéodpojí zajišťovací blokant nebo brzdu z pů-vodního lana. V případě, kdy dojde k po-dobné situaci při slaňování, postupuje obdobně. Na sousední lano se připne jüma-rem a Crollem, poté pokračuje ve slaňování,dokud nedojde k plnému přenesení váhydo sousedního lana. Pak už zbývá jen vy-

jmout uvolněnou slaňovací brzdu z původ-ního lana.

Pohyb na zatíženém laně je úkonemo něco problematičtějším. Směrem vzhůruto jde téměř bez potíží, není-li nutné např.přelézat hranu, za kterou je lano nataženovodorovně, je obtížnější sestup. Pro tentopřípad je lépe mít natrénovaný pohyb nalaně směrem dolů pomocí výstupových pro-středků. Postupuje se tedy následovně:Lezec se postaví do pedálu jümara, odepneCroll, udělá dřep v pedálu směrem dolů,zapne Croll a posadí se do něj. Sejme z la-na jümar, posune jej směrem dolů, ale pou-ze tak nízko, aby ještě mohl manipulovat s Crollem, když se postaví do pedálu (čili asido výše brady), a celý postup zopakuje.Postupně takto sestupuje až například kezraněnému, kterého je třeba vyprostit. Přisnímání jednotlivých blokantů pak však le-zec zůstává zajištěn vždy pouze jednímprostředkem na laně. Tento postup je pro-to lepší, pokud to použité technické pro-středky umožní upravit tak, aby k přímémuodepnutí nedocházelo.

Firma Petzl pro své blokanty doporuču-je postup, při kterém lezec blokanty z lananeodepíná, ale stlačením palce blokantushora je pouze uvolňuje natolik, aby bylyschopné se po laně posunout směrem dolů,přitom však není vypojena pojistka pro-ti samovolnému otevření. Zároveň je nut-né palec blokantu odtlačovat mimo záběr a zároveň prstem odchylovat lano, aby ne-bylo v kontaktu se zoubky na palci. Neše-trným prováděním tohoto úkonu lze totižsnadno poškodit oplet lana. Tento postuplze uplatnit u většiny moderních blokantůpoužívaných v JT pro metodu Frog. Jednáse o manipulaci poměrně bezpečnou a ne-ní znám případ, kdy by při případném pádulezec reflexivně držel prstem stisknutý pa-lec blokantu.

Na napnutém laně lze i slaňovat pomo-cí brzdy Stop-Petzl. Technika takového se-stupu je popsána v návodu k použití, nelzeji však považovat za příliš šťastnou. Pokudjiž není vyhnutí, je životně důležité se jistit


369


blokantem nebo Prusíkovým uzlem umístě-ným nad brzdu pro případ, že zatížení ná-hle povolí (například když se zraněný lezecprobere z bezvědomí, pokračuje v sestupua odlehčí lano po dosažení dna propasti.Tento způsob založení slaňovací brzdy fun-guje pouze na napnutém a zatíženém laně,po odlehčení lana se změní tření a brzdnáči blokující schopnost se téměř rovná nule.V případě, že by sestupující nebyl jištěn po-mocným prostředkem, pocítí oba lezci záhydůsledky značné kinetické energie, jež mo-hou vést až k jejich destrukci).

Lanová přemostění neboli tyrolskétraverzy, jsou velmi oblíbeným prvkem JT,navzdory tomu, že se v jeskyních vyskytujípoměrně zřídka. Obvykle se jedná o impro-vizaci zbudovanou pro překonání propastijiž jednou překonané volným lezením, ne-bo překonávání vodních toků či hladin v podzemních prostorách. Na druhé stranětechnicky vzdělaní jedinci mezi speleoalpi-nisty je velmi rádi budují na nejrůznějšíchtrenažérech mimo podzemí a jejich překo-návání považují za kromobyčejnou krato-chvíli (snad ještě větší než překonávánístropních traverzů, pro jejichž zbudovánínelení vynýtovat kdejakou volně přístup-nou štolu). V poslední době se mnoho spe-leoalpinistů baví budováním tzv. tyroláků,

které by byly ještě delší než ty předcházejí-cí, uvedené v knize rekordů.

Při budování takového přemostění jenezbytné respektovat praxí ověřené zása-dy. Musíme například počítat s tím, že zatí-žení kotevních bodů je několikanásobněvětší než ve vertikále, proto je nutné bez-napěťové kotvení, a pokud možno se v tra-se přemostění vyhýbáme i uzlům. Traverzse buduje ze dvou statických lan stejné-ho typu, jedno lano lze použít tehdy, jde-li o lano vyrobené speciálně pro tento účel.Napnutí obou lan musí být rovnoměrné a je vhodné jej vyzkoušet zajištěnou zku-šební jízdou. Pro jízdu se používají speciál-ní dvojité kladky, přičemž různé typy majívelmi rozdílné jízdní vlastnosti.

Delší lanové traverzy jsou značně pro-blematické a pro jejich úspěšné zvládnutíse vždy důrazně doporučuje účast lidí, kte-ří s tím mají dostatečné praktické zkuše-nosti.

Přemostění Zadielské doliny ve Sloven-ském krasu, které v roce 1997 zbudovaliStibrányi a Kladiva pod záštitou Technickékomise Slovenské speleologické společnos-ti, přineslo mnoho do té doby neznámýchzkušeností. V tomto konkrétním případětraverzu, jehož délka byla 847 m, bylo pou-žito pouze jedno dvanáctimilimetrové lanovcelku, které bylo vyrobeno speciálně protento účel (výrobce Lanex Bolatice). Síly v laně byly stále sledovány pomocí tenzo-metru; díky měření se například zjistilo, že zatímco napětí nezatíženého lana bylo6,2 kN, po zatížení lezcem stouplo pouzena cca 7 kN, tedy napětí výrazně menší, nežby při silovém obrazci napnutého tyrolákubylo možné očekávat. Podobný traverz bylv roce 1999 zrealizován v Labských pískov-cích, kde Speleologická záchranná službaČeské speleologické společnosti přemosti-la jedním třináctimilimetrovým lanem celéúdolí Labe v délce 953 m. Oba tyto traver-zy jsou zapsány v Guinessově knize rekordůjako dosud nejdelší lanová přemostění.Díky zkušenostem ze Slovenska se prová-děla celá řada měření, bohužel, až do vy-


370

Obr. 375 Slaňování na napnutém laně – nouzovéřešení, které je nutné dobře nacvičit. Tato techni-ka může vést k úrazu!

Sp

ele

oa

lpin

ism

us

a j

ed

no

lan

ová

te

ch

nik

a


dání této knihy nebyly o „Labském traver-zu“ publikovány podrobnější informace.

Nutno podotknout, že obě uvedené ak-ce, Zadielský i Labský traverz, byly použitý-mi metodami značně odlišné od všeho, colze běžně provozovat v rámci speleoalpinis-mu. Obě akce rovněž vyžadovaly značněrozsáhlý tým zkušených jedinců. Vytvoře-ní takového týmu by pravděpodobně by-lo mimo možnosti samostatné české ne-bo slovenské speleologie. Proto není divu, že v prvním případě byla režie přípravy i samotných prací v režii Slováků, avšak narealizaci se podílela i řada Čechů, v druhémpřípadě přijeli zase pomáhat slovenští spe-leologové a speleotechnici. PřemostěníLabského údolí bylo díky možnosti využítvšech zkušeností, ale také techniky získané a použité v Zadielu, značně zjednodušené.

Pro překonání traverzu se v minulostipostupovalo a dnes nouzově, tedy např. v podmínkách záchrany v horách, postupu-je následovně. Do centrálního kotvení se-dacího úvazu se připne ocelová karabina s pojistkou zámku, kterou vedou obě lana,pro případ manipulací se preventivně „po-jistíme fousem“. Pro usnadnění manipulacílze prodloužit propojení „centrálu“ a oce-lové karabiny buď expreskou, nebo ještějednou karabinou.

Již více než dvacet let se však postupujetak, že místo karabiny použijeme kladku(resp. kladky), která umožní rychlejší po-stup (v případě, že se předpokládá rychlej-ší jízda nebo je tyrolák tvořen pouze jed-ním lanem, měli bychom jet na zdvojenékladce nebo dvojkladce Tandem, dvojitákladka rovněž zabraňuje natočení kladkydo boku, kdy se začne o lano třít bočnice,to zpomaluje přesun a může poškodit lano)a zároveň se jedná o postup šetrnější k sa-motnému lanu. První část přemostění jesnadná, lezec sjíždí po laně do „mrtvéhobodu“, kde se samovolně zastaví. Přitom jetřeba dávat pozor, aby kladka při jízdě ne-zachytila jeho vlasy a rovněž se lezec nesmíběhem jízdy chytit lana před kladkou.Nejlepší je se během jízdy lana vůbec ne-

dotýkat, jinak hrozí popálení rukou. Provšechny případy se doporučují silné koženérukavice. Po překonání zhruba polovinypřemostění začínáme stoupat k protějšímu

371

Obr. 377 Použití dvou spojených kladek v jednolanovém tyroláku

Obr. 378 Použití dvoukladky Tandem a připojení blokantu do kladky při překonávání jednolanového tyroláku


Obr. 376 Sestava kladek pro překonávání tyroláku zbudovaného na dvou lanech (standardní řešení)


kotvení, nejlépe v poloze pod lanem a při-tahováním rukama. U delších přemostěnílze použít i blokanty, výhodné je upevněníjednoho blokantu na nohu, doporučuje sei prsní úvaz, který druhou polovinu traver-zu výrazně zpříjemní. Jedná se o podobnýpostup jako při výstupu po šikmém laně(viz dále).

Pokud je v průběhu přemostění na laněspojovací uzel nebo je nutné přejít z pro-středku tyroláku do slanění, není zdravé sepokoušet o jejich zdolání bez předchozíhonácviku na trenažéru, kterému je přítomenkibic z řad zkušených speleoalpinistů.Pokud je nutné přejít přemostění s tran-sportovaným materiálem, je nejjednoduššíjej ve vaku pomocí karabiny zavěsit na sa-motné lano přemostění, připnout si jej kesvému „centrálu“ pomocnou smyčkou a táh-nout jej za sebou. Pokud se jedná o velmitěžké zavazadlo, je výhodnější jej v prvnípolovině přemostění (sjíždění do průvěsu)spouštět stejným způsobem před sebou, v druhé části pro něj zřídit samosvornoukladku a táhnout ho za sebou.

Lanová zábradlí se budují v jeskyníchna všech nebezpečných místech, která seobvykle překonávají volným lezením a jezde zapotřebí jistit postup, nebo nad verti-kálami s členitým nástupem. Starší litera-tura uvádí, že podmínkou pro bezpečnézábradlí je, podobně jako při budovánípřemostění (viz výše), nepříliš napnuté la-no. Při velkém napnutí totiž po zatížení do-chází k velkým silám v laně i kotvení a do-nedávna se předpokládalo, že může vést až k jejich destrukci. Poslední zkušenosti uka-zují, že vznikající síly nedostupují nebez-pečných hodnot tak snadno. Je tedy lepšílano dostatečně napnout, neboť pohyb potakovém zábradlí je potom pohodlnější a bezproblémovější (tím i bezpečnější).Popis několika způsobu zřizování lanovéhozábradlí je v kap. 4.1.1 Pohyb v neledovco-vých horách na str. 291. Případná břemenana lanových zábradlích transportujemepodle podmínek buď ve vaku na zádech,zavěšená pod sebou, nebo je připneme na

zábradlí podobně jako při překonávánípřemostění.

Sestup a výstup po šikmém laně:Tento pohyb není ve speleoalpinismu příliščastý, vyskytují se však případy, kdy je nevy-hnutelný.

Pro sestup po šikmém napnutém laně jenejpohodlnější použít techniku využívajícídruhého lana, které musí být minimálnětak dlouhé, jako šikmo natažené lano. Natoto druhé lano, které dole není ukotveno,se založí slaňovací brzda a slaňuje se tak navolném laně. K šikmému lanu se lezec pou-ze připne (např. pomocnou smyčkou a jejíkarabinou – pevné šikmé lano tak pouze udržuje směr).

Není-li to možné, je nutné slaňovat našikmém laně jako na laně zatíženém – po-stup popsaný na str. 369; je také nutné vě-dět, že tento postup má svá rizika. Proto jevelmi důležité svůj postup jistit shuntem (v horším případě prusíkovacím uzlem). Jdeo úlohu obtížnou, která se nedoporučujenezkušeným lezcům. Každopádně upnutídolního konce lana musí být vždy naprostospolehlivé. Povolení lana by při tomto zalo-žení slaňovací brzdy vedlo k volnému pádu.Zároveň musí být lano dostatečně napnuté.Není-li tomu tak, lze po šikmém laně i sla-ňovat za pomoci „horolezecké“ slaňovacíosmy. Použití speleoalpinistické slaňovacíbrzdy je nevhodné, záhy by došlo k jejímunamáhání ve směrech, pro které není kon-struována a mohlo by dojít k její destrukci.Lepší než jeho použití bude v takovém pří-padě použití blokantů jako při sestupu nazatíženém lanu.

Tyto metody sestupu je vhodné nacvičitna trenažéru mimo podzemí pod vedenímzkušených speleoalpinistů a vždy se při nichjistit (např. již zmíněným shuntem).

Výstup je rovněž nejsnazší po druhémlaně, přičemž napnuté šikmé lano použije-me jako vodící stejně jako při slanění. Přivýstupu však může dojít k odtlačování pal-ce blokantu lanem, a tím k jeho prokluzu.Tomuto nepříjemnému jevu lze čelit použi-tím přídavné karabiny v horních otvorech


372

Sp

ele

oa

lpin

ism

us

a j

ed

no

lan

ová

te

ch

nik

a


blokantu, která zajistí polohu lana, nebokarabiny, kterou je propojen ruční blokants pomocnou bezpečnostní smyčkou (vizobr. 379a). Pokud se jedná o delší výstup na šikmém laně, postupuje lezec jako připřekonávání traverzu (viz obr. 379b). Tran-sportovaný materiál je nutné mít na šik-mém laně připnutý pod sebou, v případědelšího výstupu je lepší postupovat s bře-menem jako na přemostění.

Použití jednolanové techniky mimo speleoalpinismusPoužití JT a dalších speleoalpinistických

technik je poměrně široké i mimo samot-nou speleologii. Mezi naprosto typické případy patří canyoning, výškové práce či záchranářská praxe. JT je velmi účinným nástrojem k pohybu v místech, které jsoubez jejího použití nedostupné. Teprve zku-šený praktik ocení celou šíři a účelnost JT, s jejíž pomocí řeší situace, které zdalekanepatří mezi lezecké. Příkladem může býtvyproštění vozu ze závěje, napínání vodi-cích drátů, vyjímání motoru z automobiluči instalace těžkého čerpadla a nerezovýchtrubek do studny, i když je použití vždy li-mitováno charakteristikou textilních lan.

Mnoho jednotlivých pomůcek (podobnějako celá JT) původně vyvinutých pro spe-leologii také našlo své uplatnění v expedič-ním horolezectví, či sehrálo významnou ro-li při dobývání velikých stěn.

Technické lezení (tedy včetně tradičníchmetod – lezení s umělými pomůckami –skobování, žebříky) navzdory současnému,zcela pochopitelnému příklonu ke sportov-nějšímu pojetí, má své pevné místo i v sou-časném horolezectví, neboť umožňuje bez-pečné řešení většiny mimořádných situací,se kterými se horolezec může v horách, alei ve skalách setkat. Kombinace tradičníchhorolezeckých metod s moderními speleo-alpinistickými metodami tak může vést kezvýšení bezpečnosti celého sportu, alehlavně značnému pokroku v záchranář-ských metodách.

4.4.3 SPELEOALPINISMUS A „VOLNÝ“ PRŮSTUP JESKYNNÍMI SYSTÉMY

Přestože v předchozích odstavcích po-měrně cíleně v souladu s primárním urče-ním publikace redukujeme problematikuspeleoalpinismu na překonávání vertikál-ních úseků a jednolanovou techniku, je namístě se alespoň okrajově zmínit o běžnéjeskyňářské praxi – volnému průstupu jes-kynními systémy.

Měli bychom si uvědomit, že kromě zce-la výjimečných případů propastí, ve kterýchvertikální stupně následují v rychlém sleduza sebou (např. ve vysokohorském krasu),bývá obvyklejší formou jeskyňářství pohybv převážně horizontálních systémech s ob-časným překonáváním nepříliš vysokýchvertikálních překážek.

Koneckonců v praxi bývá zcela zřetelné,že zejména začátečníci, často i s horolezec-kými zkušenostmi, jsou velice suverénní přinácviku a posléze i provádění jednolanovétechniky, ale v případě pohybu členitýmpodzemním terénem postupují velmi ne-rozhodně, jsou nejistí a dělají i řadu chyb,kterými se zbytečně fyzicky vyčerpávají.

SPELEOALP IN ISMUS A „VOLNÝ“ PRŮSTUP JESKYNNÍMI SYSTÉMY

373

Obr. 379 Výstup po šikmém laněa) založení blokantub) způsob výstupu

a)

b)


Problematická místa při průstupu jeskynního systémuProstředí, ve kterém se jeskyňáři pohy-

bují, se značně liší nejenom od přirozenýchmíst výskytu lidského druhu, ale i od běž-ného horolezeckého terénu. Jedná se pře-devším o krasové jeskyně a propasti s růz-ným průběhem.

Tento specifický lezecký terén se vyzna-čuje naprostou tmou a značně vysokou re-lativní vlhkostí, chladem, častým výskytemvodních toků. Jeskynní výplně jsou častonestabilní a sediment zvodnělý. Průběh jes-kynního systému bývá velmi členitý, místynepřehledný s četnými zúženinami, kteréjeskyňáři označují případným názvem „pla-zivky“. Plazivky mohou být i poměrně širo-ké, jedná-li se o dutinu s horizontálnímprůběhem, vždy jsou však natolik nízké, žeje nutné se jimi doslova proplazit. Zužuje-lise průlez dál, může jít o úzkou chodbičku,pro jejíž překonání je potřeba píďalkovité-ho pohybu. V takových případech se častohovoří o „myších dírách“.

Při průstupu se tedy speleologové pohy-bují potmě (resp. s umělým zdrojem světla,který nesmí selhat, neboť je na něm závislýživot, a právě proto speleologická bezpeč-nostní směrnice striktně vyžaduje, aby mělkaždý člen družstva dva na sobě nezávislézdroje světla), v kluzkém hlinitém sedimen-tu, mnohdy i vodou, často po čtyřech neboplazením.

Z hlediska samotné lezecké techniky a pohybu při volném průstupu podzemní-mi systémy je třeba počítat s některýmispecifiky, se kterými se při lezení na skaláchčlověk nesetkává; úzké plazivky jsou často,zejména na křížení puklin, přerušoványrůzně vysokými vertikálními stupni, kteréje nutné překonat technikou lezení. Jed-nou z prvních překážek, kterou si každý ná-vštěvník jeskyně začíná brzy uvědomovat,jsou všudypřítomné mazlavé hlíny. Obvyklese jedná o velmi jemnozrnou frakci, pře-vážně produkt zvětrávání vlastní krasovéhorniny smíšené se složkami povrchové pů-dy – jíly, často s vysokým obsahem kysliční-

ku železitého a hlinitého, které způsobujíjeho typické červené zabarvení.

Překážku z hlediska lezení znamená ta-ké značná vlhkost a náteky vysráženéhokalcitu tvořícího hladké, nelezitelné povla-ky, a označovaného jako sintr. Ten patří k jeskynním výplním stejně jako sutě, jes-kynní nánosy, nejrůznější hlinité sedimentyči voda. Právě sintr tvoří onu překrásnoujeskynní krápníkovou výzdobu. Ta se všaktvoří zejména ve větších prostorách, chod-bách nebo dómech, a v ostatních prosto-rách se s ním lze setkat právě v podoběkluzkých a hladkých náteků. Sintr bývá jenvelmi obtížně lezitelný. Je křehký a kluzký.

Vzhledem k tomu, že jeskyně jsou zpra-vidla poměrně úzké, lze velkou část verti-kálních úseků překonat některou z technikkomínování používaných i v horolezectví. V jeskyních je tato úloha obtížnější, neboťstěny jsou permanentně zvlhlé, z velké čás-ti pokryté jeskynními hlínami nebo sintrem.

Velké prostory jeskyně se přecházejí spí-še výjimečně a i při jejich průstupu mohounastat určité obtíže, zejména v případechstarších prostor, které mohou být řícené a značně nepřehledné. Pohyb mezi řícený-mi balvany vyžaduje jisté zkušenosti. Velképrostory jsou rovněž náročné na orienta-ci a světelné zdroje. V menších chodbách a prostorách vyplněných krápníkovou vý-zdobou se světlo odráží, ve velkých prosto-rách, kde nelze dosvítit ke stěnám, obvyklézdroje světla ztrácejí na efektivitě.

Další rizika, se kterými se lze v jeskyníchsetkat, nesouvisejí přímo s technikou pohy-bu či lezení, ale se samou charakteristikoupodzemních prostor. Kromě obtížného po-hybu členitým terénem ve tmě, kde hrozíuklouznutí a pády (často do vertikálních úseků), je speleologický terén rizikový z dů-vodu hrozících závalů – řícení stěn a stropů,nebo vysypáním či vylitím četných krasovýchkapes a dutin zaplněných sedimenty.

Často přehlíženým faktorem, který zvy-šuje rizikovost speleologických pracovišť a speleoalpinistických terénů, je vysoká re-lativní vlhkost a nízká teplota, stojatá i te-


374

Sp

ele

oa

lpin

ism

us

a j

ed

no

lan

ová

te

ch

nik

a


koucí voda a v některých případech výskytledu. Chlad způsobuje úbytky energie,dlouhodobá činnost pod hranicí tepelnéhokomfortu vede k nesoustředěnosti a chy-bám. Dlouhodobé účinky chladu mohouvést k rozvinutí hypotermie, tedy celkové-ho podchlazení, které je vážným, životohrožujícím stavem (viz též kap. 5.1.6Zdravověda a první pomoc, na str. 458).Nejčastěji dochází k pozvolné formě pod-chlazení, a je tedy třeba sledovat již prvnípříznaky, ve speleologickém terénu všaknení vyloučená prudká forma, ke které do-chází po pádu do ledové vody.

Podzemní krasové systémy mohou býtpřerušovány i vodními toky, jejichž překo-návání se může – podle aktuálního stavuhladiny – stát velmi obtížným až nemož-ným. Voda v jeskyních se rovněž může státdalším ohrožujícím faktorem. Nikdy nelzezcela vyloučit možnost vzedmutí vodníchtoků, popřípadě se mohou vertikální úseky,které odvodňují povrch, po prudkém deštiproměnit ve vydatný vodopád.

Kromě všech dalších překážek sev jesky-ních lze setkat také se zvýšenou koncentra-cí některých plynů. Nejčastěji se v našich

podmínkách jedná o kysličník uhličitý, kte-rý může být buď difusní nebo může v jeskynních sníženinách tvořit souvislé hla-diny („jezírka“). Kysličník uhličitý může býtrůzného původu, nejčastěji pak biologické-ho (vzniklého tlením materiálu napadané-ho, nebo vodou doneseného z povrchu,popřípadě v malých prostorách ze vzduchuvydýchaného samotnými jeskyňáři), nebotermominerálního.

Překonávání zúženin a krátkých ver-tikál v jeskyních vyžaduje určité zkušenos-ti, zběhlost i návyky. Pro průstupy jeskyní existuje řada užitečných triků, které seovšem nejlépe naučí praxí. Například propochod úzkou chodbou je šikovné povolitjeden z dotahovacích ramenních popruhůneseného speleovaku. Nebo nést vak pou-ze na jednom popruhu. Ten je potom nazádech volný a nezachytává se tolik o ne-rovnosti na stěnách. V těsných plazivkáchje nezbytné sundat veškeré vybavení z opasku (vyvíječ, akumulátor apod.) a ulo-žit jej do vaku nebo tlačit před sebou.Pokud se jedná o delší úsek, je většinou ne-zbytné sundat i lezeckou výzbroj a výstroj,za kterou bychom se jinak zachytávali a zá-roveň ji zbytečně opotřebovávali. Speleo-vak lze táhnout za sebou a usměrňovat jejšpičkou nohy. V nejužších horizontálníchprostorách se leze hlavou napřed, a postu-puje se tak, že kvůli snížení objemu v ra-menou necháme jednu ruku podél těla, za-tímco druhou natáhneme přede sebe.Touto rukou zároveň před sebou posouvá-me případné zavazadlo (speleovak, akumu-látor), a to tak, že rukou vsunutou pod nějjej zároveň s vlastním pohybem vpřed při-zvedáváme a posouváme dopředu. Někdysituace vyžaduje i pohyb tzv. na výdech.Oproti lidské přirozenosti se speleolog musí naučit vydechnout zároveň s odrazem a pohybem vpřed, a snížit tak objem hrud-níku. V případě, že je nutné (a to je v pla-zivkách často) sundat i přilbu se světlem, i tu tlačíme před sebou.

Šikmé a krátké vertikální úseky směřují-cí dolů naopak nikdy nezdoláváme hlavou


375


napřed. Komínujeme a opatrně si ohmatá-váme případné stupy špičkou nohy.Materiál můžeme transportovat na šňůřepod sebou, v některých případech úzkýchprostor, nebo hrozí-li, že se budeme musetvracet, je často vhodnější držet jej nad se-bou. Častěji navštěvované jeskyně a stá-lá pracoviště je v těchto úsecích vhodné vy-bavit provazovými žebříky nebo alespoňnahoře dobře ukotveným lanem. Pro snad-nější manipulaci může být na šikmých za-bahněných plotnách toto lano opatřenouzly, aby se lépe chytalo. Zrychlí to postupvšech členů družstva. Natažení žebříku čilana ovšem může zrychlit a zpříjemnit po-stup i v úzkých horizontálních puklinách,zejména tehdy, jedná-li se o prostory vlhkéa kluzké. Při plazení tak člověk získá oporua postupuje rychleji.

Překonávání míst stabilně osazenýchžebříky má rovněž svá úskalí. Už sám pohybpo žebřících může být obtížný, jedná-li se o žebříky provazové, a je tedy důležité mítjej zvládnutý, nacvičený. Ani pevné žebříkynejsou bez obtíží. Lezec si musí vždy zvyk-nout na konkrétní délku kroku a zároveňstále dávat pozor na napojování žebříků a na změny v trase jeho vedení. Na žebřík(nebo úsek žebříku mezi kotevními body),podobně jako na úsek lana, vstupuje vždypouze jeden lezec. Vzhledem k vlhkémuprostředí v jeskyních hrozí na žebřícíchuklouznutí a pád, vzhledem k agresivnímpodmínkám jeskynního prostředí a mož-nosti pádu kamení z vyšších poloh systémumůže být žebřík poškozen. Na žebřících byse tedy neměli speleologové pohybovat bezjištění. To lze realizovat buď tak, že je se-stupující jištěn kolegou (pro jištění zdolapřes vratný bod je třeba počítat s dvojná-sobnou délkou lana), nebo zřízením sebe-jištění na laně zavěšeném podle žebříku(technika je stejná jako při zřizování sebe-jištění v horolezectví; viz kap. 3 Horolezec-tví a skalní lezení na str. 243).

Překonávání vodních toků a prů-zkum ve vodě je jednou z častých činnostípři jeskynním průzkumu. Nezkušeným jes-

kyňářům by měl být umožněn výhradněpod dohledem zkušených speleoalpinistů.

Ponoření se do velmi chladné vody, po-případě časté sprchy mohou být značně vyčerpávající, a proto je třeba volit postup v závislosti na výšce hladiny a rychlosti prů-toku tak, aby byly naplněny základní poža-davky: nenamočit se a nenechat se vodoustrhnout. Jedná-li se o mělký, nepříliš bouř-livý tok, postačí gumáky (holínky), nebo ry-bářské gumáky „prdelačky“. V holínkách jetřeba jít opatrně, pod hladinou mohou býtvýrazné sníženiny, které při postupu pod zvl-něnou hladinou, nebo kvůli zvířenému bah-nu nemusejí být vidět. Vždy je proto dobrépřed dostoupnutím místo špičkou nohy ne-bo chodidlem dostatečně zkontrolovat.

Do hlubších míst je nutné použít neo-pren nebo suchý potápěčský oblek. V oboupřípadech je vhodné jej svrchu chránitvhodnou vrstvou, nejlépe kombinézou,před poškozením. Transportovaný materiála vyvíječ nebo akumulátor je nutné nést v rukou a často nad hlavou.

O plavání v jeskyních se pokoušíme pou-ze v případech, kdy jsme na tuto eventuali-tu dobře připraveni. Je naprosto nezbytnépoužít neopren, protože voda je v jesky-ních velmi studená, brzy nastupuje pod-chlazení, a hrozí proto utonutí.

Příležitostně používanou možností je vy-užití nafukovacích člunů. Popis jejich po-užívání, naloďování a opouštění lodi beznamočení je téměř samostatným oborem,jehož popis by poněkud přesahoval urče-ní tohoto textu. Je ale nutné zmínit se jen o nezbytných bezpečnostních opatřeních s čluny souvisejících. Člun musí být kvalitní,vícekomorový, otěruodolný, dostatečně sta-bilní a ovladatelný. V proudící vodě by mělbýt postup vždy usměrňován lanem z dob-rého stanoviště na břehu. Nejčastěji se člu-nů používá k překonání podzemních jezer.Je vhodné mít přes jezera natažená vodícílanka nebo dvojitou šňůru, která rovněž umožní přitáhnout si člun z druhé strany.

Poslední možností překonávání vodníchtoků nebo hladin je vybudování tyrolského


376

Sp

ele

oa

lpin

ism

us

a j

ed

no

lan

ová

te

ch

nik

a


traverzu nebo lanového zábradlí vedoucí-ho mimo vodu. Taková zařízení se však ob-vykle vyplatí zřizovat pouze v případech,kdy se jedná o stálejší pracoviště nebo hoj-ně navštěvovanou jeskyni. Budují se buď jako stálá zařízení (na ocelových lanech čikabelech, které nepruží a rovněž snáz odo-lají poškození v případě vzedmutí hladiny),nebo se postupuje jako při budování lano-vé cesty, resp. lanového zábradlí v JT.

Častou a velice nepříjemnou komplikacíje překonávání zavodněné propasti. Kroměnízké teploty má voda padající do propastii značnou energii. Průstup přímo vodopá-dem je nesnadný a velmi nebezpečný, vodanavíc často unáší další materiál a mnohdy i poměrně velké kameny. Postupujeme jed-nolanovou technikou a snažíme se vést la-novou cestu pokud možno co nejdál od pří-mého proudu vody, už proto, abychomchránili lana před kameny unášenými prou-dem. Zbudování lanové cesty v těchto pří-padech vyžaduje značné zkušenosti, první z lezců se při vystrojování obvykle nevyhnepohybu přímo ve spádnici proudu vody. I když je lanová cesta vedena mimo přímýproud, bývá překonání vodopádu mimo-řádně nepříjemné. Stříkající voda a tříšť do-sahují velmi daleko a udržet se v suchu vy-žaduje použití speciálního oblečení.

Signalizace a komunikace v podzemíMožnost komunikace je v prostředí, kte-

ré vykazuje výrazně odlišné podmínky odběžného prostředí lidem přirozeného, vel-mi důležitá. Potřebnost a důležitost stoupáúměrně s nutností komunikovat při činnos-tech ze své podstaty nebezpečných, jakopohyb ve výškách a nad hloubkou, pohyb v proudící vodě a podobně. Je tedy zřejmé,že v prostředí speleologických pracovišť a ve speleoalpinistických podmínkách na-bývá komunikace na důležitosti.

Je dobré si uvědomit, že právě neexis-tence komunikace, popřípadě chybná sig-nalizace se v minulosti již mnohokrát stalapříčinou úrazu.

V jeskyních se používají nejrůznější ko-munikační prostředky. Mnoho stálých pra-covišť bývá vybaveno telefony (nevýhodouje nutnost natahování telefonních kabelů),na pracovištích malého rozsahu často po-stačuje prosté volání (pozor na akustiku a deformace v úzkých prostorách). Vhod-nější však je použití některého ze stan-dardních způsobů komunikace za použitídohodnutých signálů.

V současnosti se v jeskyních ve světě po-užívá jednotný signalizační systém pro pře-nos základních pokynů v podzemí. Signali-zovat lze hlasem (voláním), obvyklejší,vzhledem k akustickým možnostem pod-zemních prostor, je však využití pronikavého zvuku píšťalky. Jednoduché dorozumívání umožňuje použití pěti základních signálůtak, jak je doporučuje Mezinárodní speleo-logická unie (UIS) píšťalkou nebo hlasem.

Pro signál „lano volné“ se často používátéž zvolání LIIBÉÉRÓÓ (pocházející z italšti-ny). Pokusy prokázaly, že se nejlépe nesepodzemím a je mu rozumět nepoměrně lé-pe a do větší vzdálenosti, než jinak použí-vanému „lano volné“ či „Rope Free“. Po-kud se skupina pohybuje v systému s aktiv-ním tokem, kde hluk vody snadno zatlačído pozadí jakoukoliv komunikaci, je způ-sob signalizace velice důležitý, v blízkostivodopádů se lezci v družstvu neslyší ani navzdálenost několika metrů.

Sehraná skupina může pochopitelněpoužívat signály dle svých zvyklostí a uvá-žení, musí však počítat s tím, že v případěkomunikace s jinými lezci či záchrannýmdružstvem to může být na obtíž. Pro slo-žitější komunikaci, např. při záchranných operacích se rovněž často využívá telefonůnebo vysílaček. V případě telefonu je všaknevýhodou nutnost natáhnout předem lin-ky, u vysílaček zase jejich velmi omezenýdosah v podzemí.

V podzemí lze k signalizaci použít i svět-lo, podmínkou je přímá viditelnost mezidvěma stanovišti, která se dorozumívají.Světelná signalizace může být výhodná vevodních jeskyních, kde je pro hluk vody ji-


377


né dorozumívání velmi obtížné. K signálůmpoužíváme nejlépe elektrické světlo, ideál-ní je změnit barvu signální svítilny bare-vnou fólií nebo sáčkem, čímž vyloučímemožnost záměny s jiným světlem. Vlastnísignály mohou být stejné, jako zvukové,pro jejich započetí a ukončení se doporu-čuje dohodnout si zvláštní signál (např. sé-rii krátkých zablikání nebo zapískání, popř.zavolání), který druhou stranu upozorní nazačátek a konec komunikace pomocí signá-lů. Blikání lze nejsnadněji docílit zakrývá-ním a odkrýváním svítilny.

Světelné signály se běžně používají napracovištích, kde je tma (noční provozy, do-ly atp.), signalizuje se nejčastěji pohybemrozsvícené svítilny, například kroužením,kýváním světlem nahoru a dolů nebo zestrany na stranu. Zkušenosti prokázaly, žepro běžné signály dané počtem impulzů selépe osvědčilo kývání světlem ve svislémsměru než blikání. Tak jako u každé signa-lizace je nutné si význam signálů předemdomluvit a nespoléhat se na to, že všichnisamozřejmě pochopí význam signálů stejnějako my. Doporučuje se například používat1–4 impulzy, a to se stejným významem, ja-ko zvuková signalizace podle UIS (viz výše).

Při práci v dolech, zejména při svislé do-pravě, obsluze těžních zařízení a vrátků, serovněž používají zvukové nebo světelnésignály, které však mají rozdílný významnež při činnosti v jeskyních. Pro speleologanení třeba, aby důlní signály znal, je všaknutné o jejich existenci vědět. Pokud totižněkterý z členů pracovní skupiny pracovaldelší dobu v dolech, může se stát, že si jes-kyňářský signál převede podvědomě na

důlní, a protože některé z nich jsou opač-né, může snadno dojít k úrazu. Významdůlních signálů je u bývalých horníků pev-ně zafixován, a podvědomá záměna je pro-to velmi snadná.

Zvukové důlní signály:• 1 krátký signál (stůj)• 2 krátké signály (pomalu povolovat

dolů)• 3 krátké signály (normální jízda –

nahoru)• 4 krátké signály (pomalu vytahovat

nahoru)• 5 krátkých signálů (jízda osob

například v těžní kleci, nebo ukončení signalizace)

Světelné důlní signály:• rychlé kývání světlem ze strany

na stranu (stůj)• 2 svislá kývnutí světlem (pomalu

povolovat dolů)• 3 svislá kývnutí světlem (normální

jízda – nahoru)• 4 svislá kývnutí světlem (pomalu

vytahovat nahoru)• kroužení světlem (ukončení

signalizace, nebo uvolnění uzavřeného prostoru)

Základní bezpečnostní zásady pro speleoalpinismusSpeleologický průzkum a speleoalpinis-

mus je rizikovou činností. Jak bylo řečenovýše, existuje v podzemí řada překážek,které mohou postup zbrzdit či zcela zasta-vit, ale hlavně kladou značné nároky na fy-zickou i psychickou odolnost jeskyňářů.

Je na místě zmínit nejzákladnější bez-pečnostní pravidla pro speleoalpinistickoučinnost. Pravidla platná pro vykonávání JTjsou uvedena výše (na počátku kapitoly4.4.2 Jednolanová technika – Elementárnízásady jednolanové techniky), nadále se te-dy věnujeme především obecným zásadámplatným pro každou akci v podzemí.

1. Do speleologického prostoru (do jes-kyně) se nikdy nevstupuje bez předchozíhoseznámení se s lokalitou!


378

Sp

ele

oa

lpin

ism

us

a j

ed

no

lan

ová

te

ch

nik

aVýznam Signál Hlasemsignálu (písknutí) STŮJ 1 krátký signál STOPNAHORU 2 krátké signály UPDOLŮ 3 krátké signály DOWNLANO VOLNÉ 4 krátké signály ROPE FREEPOMOC nepřerušovaný signál HELPPOZOR – BELOWSpeleologická signalizace podle UIS


• To znamená: Před vstupem do každéjeskyně zhodnotit veškerá možná rizika a vhodnost termínu akce; v případě, že sejedná o jeskyni mimo oblast zájmu a čin-nosti skupiny (exkurzi), je nutné toto zhod-nocení provést s místními speleology, kteřílokalitu znají, popř. v případě českých a mo-ravských jeskyní mají v jeskyni povolený vý-zkum. Obvykle se do jeskyní chodí s prů-vodcem z řad „místních“, kteří dobře znajínebezpečná místa. I v případě zahraničníchexpedic, např. do hlubokých propastí jenutné mít svolení a informace od místníchspeleoalpinistů a vystrojovací plány. Prů-zkum nově objevených jeskyní a propastívyžaduje značné zkušenosti, a proto se jímbez předchozí několikaleté přípravy neza-býváme. Do žádné jeskyně či propasti se ni-kdy nesestupuje bez náležité teoreticképřípravy!

2. Na povrchu musí být vždy přítomnapoučená hlídka připravená v případě nut-nosti zasáhnout (např. spustit záchrannouoperaci)!

• Povaha hlídky ponechané na povrchuvšak závisí na charakteru akce: Napříkladpro některé výzkumy ve vodních jeskyníchje nezbytná hlídka přímo na místě s telefo-nickým spojením na pracoviště pod zemí,kdyby hrozilo nebezpečí deště. U málo zná-mých, či nově objevených jeskyní je zasevhodné, aby hlídka na povrchu mohla být k dispozici záchranářům a ukázat jim přes-né umístění vchodu v terénu. Pro řadu běž-ných akcí ale stačí, když je někdo spole-hlivý – kdekoli na povrchu – seznámený s lokalitou, počtem osob, jež sestoupily dopodzemí, charakterem akce, dobou před-pokládaného výstupu a dobou spuštění zá-chranné akce, k dispozici na telefonu.Takováto hlídka by měla mít k dispozici ha-varijní plán, zprávy je dobré posílat pro-střednictvím SMS zpráv, které se z telefonunemažou pro případné zpětné ověření –

například dohodnutých časů, přesného ča-su, kdy skupina zahájila sestup atd.

3. Největším nebezpečím v jeskyni je ne-pochybně voda!

• Nejnebezpečnější jsou: aktivní vodnítoky a možnost vzedmutí jejich hladiny. Vo-da ohrožuje speleoalpinisty i v jiných přípa-dech, např. při činnosti ve vertikálách vyso-kohorského krasu, kde se mohou propastináhle, po prudké přeháňce, stát sběrači vo-dy z planiny. To se v podzemí projeví mo-hutnými vodopády strhávajícími s sebounejenom kamení, ale i vše živé (i proto se v podobných podmínkách velmi často pro-vádí výzkum v zimních měsících).

• Je proto nutné předem znát vhod-nost termínu návštěvy jeskyně. Mít k dispo-zici předpověď počasí a hlavně vědět, vekterých částech jeskyně případné zaplaveníhrozí, a kam se před náhlým vzestupem vo-dy schovat.

4. Vybavení musí být vždy odpovídajícídané akci. Výzbroj a výstroj musí být v per-fektním stavu!

• Speleoalpinistické vybavení je dosta-tečně popsáno v kap. 2. Výzbroj a výstrojna str. 125 až 141. Naprostou samozřejmos-tí je výzbroj a výstroj odpovídající konkrét-ní akci, na pracovišti musí být vždy přítom-no základní vybavení pro nouzové situace(opět vycházející z podmínek konkrétní akce) a každý účastník akce musí být vyba-ven minimálně píšťalkou, nožem a (obvyklev přilbě) záchrannou přikrývkou – izofólií.

5. Samozřejmostí je perfektní znalostspeleoalpinistických lezeckých technik!

• Pohyb v jeskyních je značně náročnoučinností vyžadující praxi i speciální přípra-vu. Každý speleoalpinista musí výbornězvládnout tzv. jednolanovou techniku,včetně základních postupů speleozáchrany.

• Postupy speleozáchrany a problema-tika nebezpečí a nehod v jeskyních je při-blížena v kap. 5.1.5 na str. 441.


379

Autor textu: Tomáš Frank (s výjimkou částí Elementární zásady JT a Instalace lanové cesty, psané ve spolautorství s Bohuslavem Kouteckým a Technika metody výstupu v jednolanové technice, psané ve spoluatorství s Tomášem Kublákem)Autor ilustrací: Jakub LeníčekAutoři Fotografi í: Tomáš Frank a Tomáš KublákObálku s použitím fotogafi í Tomáše Franka, Tomáše Kubláka, Jana Peřiny a České asociace canyoningu navrhl Karel KárászUkázku knihy pro Společnost Horolezecká abeceda upravil Robert GötzSazbu zhotovilo studio AG Design, spol. s r.o., Praha(T. Frank, T. Kublák a kol., Horolezecká abeceda, Nakladatelství Epocha, www.epocha.cz, Praha, 2007, ISBN: 978-80-87027-35-6).Ukázka z knihy HOROLEZECKÁ ABECEDA, kapitola 4.4 Speleoalpinismus a jednolanová technika.Informace: www.horolezeckaabeceda.cz


Date post:	19-Aug-2020
Category:	Documents
Upload:	others
View:	7 times
Download:	0 times

Tomáš Frank, Tomáš Kublák a kolektiv HOROLEZECKÁ ABECEDA · Tomáš Frank, Tomáš Kublák a...

Documents