Tomáš Špidlík Z pokladnice otců - Refugium€¦ · 6 Tomáš Špidlík – Z pokladnice otců...

Tomáš Špidlík

Z pokladniceotců

Patristická čítanka na každý den

ISBN 978-80-7412-333-7

Na obálce je detail insignie a v knize kresba akad. soch. Otmara Olivy

© Česká provincie SJ, Praha 2019© Refugium Velehrad-Roma, s.r.o., Olomouc 2019Illustrations © Otmar Oliva

Kniha vychází u příležitosti 100. výročí narození kardinála Tomáše Špidlíka

5

Úvodní slovo

Každý věřící je amen, které se stává oním nejradostnějším aleluja

Jsem utvářen tím, jaké úvahy rozvíjel můj otec a jak se mod-lila má matka.

Jsem plodem namáhavé dřiny svých předků.Jsem vyústěním jejich snů, jejich neduhů, jejich uzdravení.Jsem vyústěním jejich lásek, zápasů, dokonce i jejich kleteb

a hříchů.Jsem pokračováním jejich východů i západů slunce, jejich

nelítostných zim, jejich nabuzených jar, jejich horkých letních dnů, jejich tichých podzimů.

Jsem jejich zrození i umírání.Vědci hovořívali svého času – kdoví, jestli tomu tak ještě

je – o dědičnosti, o chromozomech a genech. Tak se tím neza-bývám. Jsem přesvědčen, že ve mně, v mém bytí a jednání je přítomno všechno, co prožívali, v čem neuspěli, kde vítězili ti, kdo žili přede mnou.

Má svoboda nese odstíny jejich svobody více či méně v sobě rozjasněné, zakalené či malebné.

Nechávám-li v sobě působit pohnutky vedoucí k volbě, i k oné poslední volbě, k onomu závěrečnému vzepětí miliónů lidí, nechávám se utvářet řetězcem, jenž má daleký počátek v Adamovi a sahá až do nynějška.

6

Tomáš Špidlík – Z pokladnice otců

V příjemném teple mé svobody se klubou ze skořápek ne-spočetné projevy života, které mě předcházely.

Ne, ani člověk, ani svoboda nejsou ostrovem.

Křesťané přivádí na svět církevTo musí uznat každý člověk. A také církev.Každý měl svého Adama a církev: Krista. Bůh mu nechal

probodnout bok, z kterého vytryskla krev a voda, na pahorku, který se nazýval Lebka, zatímco oči Ukřižovaného ztěžkly, a tak mohl usnout na tři dny.

Když se probudil třetího dne, nový Adam se s církví zasnou-bil a oplodnil ji svým Duchem.

Od té doby nelze spočítat děti církve. Rozšířily se po celém světě a po všechny věky.

Již od počátku si byly vědomy, že jsou novými Božími pro-roky a že jsou povolány naplnit zemi a nasměrovat ji k poslední době.

Jejich styl života byl pohoršlivý: jsou uvrženy za hranice individualismu, existující společenství postupně hyne a stává se v mnohých případech soukromým vlastnictvím. Zde mají hlásat evangelium, prožívat radostnou jednoduchost ze svě-dectví, štěstí v době pronásledování kvůli Ježíši, odpouštění nepřátelům.

Jeruzalémská obec věřících byla prvním zárodkem křesťan-ství.

Obec věřících žije z učení lásky. Vše je podřízeno lásce mezi bratry a jejich lásce vůči všem ostatním lidem.

Naslouchání slovu Božímu a užívání majetku, lámání chleba a ustanovování služeb, společný život v bratrství a pozvání k mi-siím: tato láska byla vzorem každého gesta a každého rozhodnutí.

Tím se stalo, že křesťané začali dávat církvi tvář. Ztvárněni církví vytvářeli církev.

7

Úvodní slovo

Církev – naše matka, tak byla nazývána od počátku. Z dob-rého důvodu hovoří známá italská spisovatelka o církvi jako našem dítěti. Koneckonců to říkal již sv. Pavel, když tvrdil, že křesťané budují církev.

Dějiny něčeho takového pokračují v rození a budování církve. To ukazuje tvořivost a zároveň odvahu vůči vší tíži lid-ského údělu, vůči vší průměrnosti a hříchu.

Jsou to dějiny vyhrocené na ostří nože.Pokušení hledat slova odlišná od slova Božího.Pokušení mít jiného mistra než Mistra Ježíše.Pokušení moci jakéhokoli druhu.Rosmini, Dostojevskij a Kierkegaard si to živě uvědomovali,

tisícero nástrah, které církev musela překonat, aby se mohla přiblížit až k nám na dosah.

Její roucho je dnes poněkud otrhané, její tvář – chceme-li užít biblických obrazů – je očerněna a plná vrásek.

Ale stále je vlastnictvím Krista a Ducha Svatého.Střeží i dnes, navzdory všemu, pravdu.Ba dokonce nese v sobě nezměrné bohatství modlitby, me-

ditace, kontemplace, svatosti. Milióny lidí se modlí, meditují, kontemplují, posvěcují se.

Jejich duchovní moudrost prohloubila slovo Boží a uči-nila z něj radostné porodní bolesti, s nimiž jsou spojeny hlava i srdce, rozvažování i životní zkušenost.

Zamilovali si poznání a poznali lásku, řekl by apoštol Pa-vel.

Skřítci na zádech obrůVšechno je dnes zde přítomné. V nás.Zátěží jsou nám hříchy církve.Zátěží je především množství skrytých myšlenek, které po-

letují v našich srdcích: rozežírají svatost Ducha, Boha a svatost

8


bratří, kteří jsou jím posvěcováni. Sžírají jejich víru, která se rodí v lásce Ducha.

Církev žije již více než dvacet století. Její dějiny proudí v naší krvi.Jsme dědici této církve.Nejsou to jen pocity, které v nás dlí jako dědictví, s kterým

máme hospodařit.Živě cítíme, že jsme tím, čím jsme, i z toho důvodu, že naši

předkové byli takoví, jací byli.Naše víra má také zabarvení jejich víry.Naše naděje má sílu jejich naděje.Naše láska má také mohutnost jejich lásky.Naše svoboda nese odstíny jejich svobody více či méně

v sobě rozjasněné, zakalené či malebné.Musíme je poznávat, abychom lépe rozuměli sobě samým.Musíme, jak se říkalo ve středověku, vystoupit na jejich

záda, abychom viděli dále. Jsme jako trpaslíci, oni jsou skuteč-nými obry. Právě to je důvod, proč máme zapotřebí jejich záda.

Když prožívali slovo Boží, prosmýčili obzory Božích plánů spásy. Pravděpodobně vidíme dále než oni, ale je to díky nim.

To je zázrak křesťanské tradice. Znovu nás napojuje na pramen, na Slovo, zásobuje nás světlem a svědectvím našich předchůdců.

Mimo tradici budeme skutečně a s konečnou platností trpas-líky. Tradice – je-li vědomě přejímána ve své hodnověrnosti – dotváří ono zřetězení generací věřících, jejichž duchovní kvalita stále roste a vzrůstá.

Vědci studují, proč jsou velmi často děti větší než jejich ot-cové. V rovině křesťanského života toto nepůsobí nijakou těž-kost: otcové živí děti zápasy své vlastní víry.

Obnova zkušenosti mladé církveTo je hlavní ospravedlnění, proč tato kniha vznikla. Nevrací

se zpět z důvodů archeologických, ale vrací se zpět, abychom

9

Úvodní slovo

šli dále. Nejedná se zde o vyčkávání, které se živí opakováním toho, co v církvi je starobylé, nebo opakovaným konstatováním toho, co se jeví být v církvi už přezrálé. Chceme tím podnítit obnovu zkušenosti její mladosti.

Vracíme se nazpět, velmi hluboko nazpět: přímo se vracíme k dětství církve tím, že předkládáme nabídku k meditaci pro celý rok. Tou nabídkou jsou spisy otců.

Kdy začíná a kdy končí období otců?Apoštolové a první učedníci měli tu výsadu, že se setkávali

s Kristem osobně. Tito přímí posluchači vtěleného Slova si za-slouží přednost přede všemi.

Jsou to oni, kdo uchovávají, předávají slova Slova.Období apoštolů a ostatních výjimečných svědků se uzavírá

smrtí evangelisty Jana, a to na konci prvního století.Ihned poté začíná tak zvaná doba patristická. Někteří ot-

cové připomínají Jana nebo Petra. Jsou svědky jejich svědectví, které osobně zaplatili krví.

Neviděli Ježíše v tělesné podobě, ale nelitovali toho ze dvou důvodů.

První je vyložen v úvaze apoštola Pavla v Druhém listě Korin-ťanům: nestará se o to, aby poznal Krista podle těla; to, co pro něj má skutečnou cenu, je to, že díky Kristu a v Kristu jsme se stali novým stvořením smířeným s Otcem. To jediné je důležité: vroucnost Kristovy lásky, která činí naše srdce nepokojné (srv. 2Kor 2,4).

Druhý motiv spočívá ve zjištění, že zaslíbení Pána se usku-tečňuje. Zaslíbení, které díky Duchu se zjevuje před všemi ná-rody. Církev, která se zrodila v Jeruzalémě, se rozšiřuje do všech národů.

Od dob Abraháma po mnohá staletí Bůh připravoval vyvo-lený národ k přijetí Mesiáše. Přesto však, když se Mesiáš zjevil, větší část židovského národa jej odmítla. V církvi národů – to znamená církev pohanských národů – se odehrává něco zcela

10


opačného. Půda, která se jevila jako připravená pro semeno Slova, vydává stonásobnou úrodu.

Zatímco běsní velká pronásledování, křesťanství proniká do helénského, římského, syrského a egyptského světa.

Křesťanské poselství se setkává a vchází do kontaktu s men-talitou lidu, s antickou kulturou, přitažlivými ideologiemi. Otázka vztahu mezi rozumem a vírou se vyhrocuje. Vedle řady pokusů přeložit věrně zjevené Slovo do filosofických kategorií a do dobových proudů jsou zjišťovány různé podoby narušení a nejednoznačnosti.

Z tohoto setkání vyrůstají diskuze nad základními otázkami kristologie a nauky o Trojici. Jsou psány manifesty, drobné spisy a apologetické traktáty. Jsou svolávány koncily.

Zdá se zcela nemožné sloučení těchto dvou světů, aniž by přitom došlo k deformaci nebo přinejmenším k dialogu mezi zcela opačnými vizemi, protikladnými životními styly. Ani církev toho není schopna. Na velkých koncilech, nicejském, efezském a chalcedonském, biskupové chrání jednotu víry a možnost evangelia a kultury se vzájemně inspirovat.

Tituly, které mají biskupové na těchto koncilech, jsou tytéž jako dnes: otcové.

Otcové církve jsou především biskupové, kteří brání pravo-věří. S nimi jsou spojeni stejným titulem křesťanští spisovatelé prvních století, svědci jednoty víry.

Častokrát se věnují psaní především proto, aby se pokusili najít řešení teoretických či praktických otázek, které zajímají jejich současníky.

Mnozí jindy komentují Písmo, někteří z nich jsou obdařeni precizní erudicí, většina z nich má ducha hluboké modlitby a ostře vyvinutý smysl pro přítomnou chvíli.

Tato poslední charakteristika se odráží především v homi-liích pastýřů. Často se zdá, že spíše než učenci jsou mluvčími lidu, což se projevuje především při úvahách nad Slovem a nad

11

Úvodní slovo

měřítky, jež se mají klást na naši vlastní existenci. Sami sebe uči-nili nefalšovanými služebníky svých komunit, v nichž vyjadřují víru: víru, která hledá jako odpověď naprostou věrnost.

Mezi otci nenacházíme tedy teologii sériově vytvářenou, psanou od zeleného stolu, sterilní a nepoužitelnou, nebo – což je horší – poplatnou moci či takovou, která od Boha odvádí. Nacházíme teologii propálenou, promyšlenou a lidem peč-livě ověřenou. Autentická teologie lidu je autentickou teologií církve.

Pravděpodobně kvůli této své bezvýhradnosti sloužit Bo-žímu lidu otcové nabyli tak mimořádný věhlas. Jejich slova si získala stejnou autoritu jako slova Písma. To základní spočívá v tom, že v jejich slovech může každý věřící poznat sám sebe.

Zlatým obdobím patristické literatury je 4. až 6. století. For-málně se za uzavření doby západních otců považuje smrt sv. Izi-dora Sevillského v roce 636 a za závěr epochy východních otců je považována smrt Jana Damašského v roce 749.

Jsme dílnou BožíČetba patristických textů není vždy snadná. A nejednou se

napoprvé zdá být až nepříjemná.Vidění světa je velmi nerozvinuté, naivní. Některá pojednání

o schopnostech člověka, o pěti smyslech a o struktuře těla smr-telně nudí. Genealogické posloupnosti ctností, nectnosti roztříděné na způsob dětské skládačky, to vše dráždí a může jít i na nervy. Komentáře ke zvyklostem a objasňování norem chování umí čtenáře rozzlobit, nebo jsou mu dnes spíše k smíchu.

Mohli bychom takto pokračovat, ba i sepsat tento úvod jako pojednání. Ale i tyto poznámky postačují k tomu, abychom nasměrovali způsob četby zde předkládané čítanky. Má být po-mocí k tomu, abychom se vyhnuli povrchní četbě textů, které zde představujeme. Chceme dojít k jádru věci.

12


Toto jádro je bohaté a výživné. Vylíčení jejich předností by si žádalo mnohem rozsáhlejší prostor, mnohem větší než toto ne-zbytné uvedení. Bylo by možné v něm rozebrat hořkou slupku, která odvisí beztak od dané kultury a mentality doby.

O přednostech patristického přístupu jsme již něco málo řekli: hledání solidního vztahu rozumu a zjevení, smysl pro soudobé problémy a sdělení přístupná širokým lidovým vrst-vám v tom nejširším a nejčinorodějším slova smyslu. Ty jsou přítomné v patristické teologii.

Pozastavme se však ještě u jiného hlediska. Otcové nikdy nesnili o vytvoření nějaké sumy, v níž by utřídili všechno, a ještě něco více, jak bylo někdy duchaplně poznamenáno.

Uspořádat do jakýchsi přihrádek viditelné a neviditelné, skutečnost stvořenou a nestvořenou tak, abychom dospěli k do-konalému verbálnímu propojení jako v křížovce, by vedlo jen k zablokování skutečného křesťanského vnímání. Takovýmto způsobem jej zmrazit a překroutit tím, že bychom popřeli celis-tvost a jednotný ráz, který je v něm přítomen, by vedlo k tomu, že zcela přehlédneme, že tyto skutečnosti existují společně ne díky nějakému filosofickému systému, ale jen tehdy, když se necháme hluboce vtáhnout do tajemství, které nelze jednoduše klasifikovat, dokonce je nezměrné a neproniknutelné. To, co můžeme, je zahlédnout jakési probleskování v dáli.

Zatímco si otcové nečinili nárok rozebrat a znovu složit ce-lek jako takový, přece jen považovali tuto nevyčerpatelnou ce-listvost za podklad, z něhož je zapotřebí se dívat na každou jednotlivou součást lidského života, světa i Boha vůbec. Ať po-jednávali o jakékoli věci, vždy ji vkládali do mnohem širšího horizontu vidění, z něhož odvozovali její absolutní význam.

Tímto výchozím bodem byl všeobecný plán spásy bez ohledu na dané filosofické názory či formy humanismu. Tento plán spásy otcové meditovali po celou dobu svého dalekosáh-lého nasazení. Nejednalo se jim o to, aby vypracovali teologicky

13

Úvodní slovo

podloženou teoretickou platformu, která by zprostředkovala Boží způsob rozvažování. Jednalo se jim spíše o interpretaci toho, jaké postoje zaujímat v praxi.

„Můj Otec je až dosud činný, i já jsem činný.“ (Jan 5,17) Tato věta z Janova evangelia otcům otevírá perspektivu strhující dynamiky: vesmír a srdce každého člověka – nekonečně veliké a nekonečně malé – jsou jedinou dílnou, v které Otec a Slovo utváří nové stvoření. Stvoření plné blaženosti, slávy a velebení, v němž Bůh bude všechno ve všem. Již se nebude nazývat Bůh, ale Bůh s námi.

Nejkrásnější komentář bible je náš přítomný život

Tento Bůh nového stvoření je Bohem, který dnes koná a který byl činný v prvním stvoření.

A Slovo, podle jehož obrazu budeme proměněni, je totéž Slovo, které stálo v popředí při zrození vesmíru a které neustále v nás podněcuje zrození vnitřního člověka.

To je ono základní pozadí, do kterého otcové kladou jakou-koli otázku. V jeho základě nacházíme teologii sv. Pavla, která se odráží například v této známé větě sv. Augustina: „Tím, že Kristus je Slovem, totiž Slovem Božím, každá činnost Slova je pro nás slovem.“1

Dějiny jsou lidskou činností v tom, co činí Bůh. A Boží jed-nání je mnohotvárnost jeho slova: provokace a pobouření, po-volání a zkouška.

Tak se navenek projevuje Boží chování, jakási Boží fyziogno-mie, v existenci každého a existenci všehomíra. A tak nám Bůh

1 [Nam quia ipse Christus Verbum Dei est, etiam factum Verbi, verbum nobis est.]; Augustin, In Joannis Evangelium, 24,2, in PL 35,1593 (pozn. redakce).

14


potvrzuje Písmo, které je knihou, v níž slova jsou vtělením Slova vstupujícího do světa.

Pro otce je knihou příroda, knihou jsou i dějiny a knihou je i bible. Nejsou to pro ně tři rozdílné knihy, ale jediná kniha zje-vení. Jeho prostřednictvím je objasňováno jedinečné Boží půso-bení. Výsledek závisí i na projevené vstřícnosti lidského srdce. „V srdci každého křesťana je Slovo Boží. Hloubí v této zemi studny, aby z nich vytryskly prameny živé vody,“2 říká Origenes.

Četba bible není ani jen činností vzdělanců, ani jen příleži-tostí pro zbožné povznesení duše. Je přijetím nabídky Slova, které hloubí zdroje spásy. Svatý Jeroným tvrdí: „Modlíš se? Ho-voř s Ženichem. Čteš? Je to on, kdo k tobě hovoří.“3 Je to Že-nich, Kristus, který se spojuje s tím, kdo se modlí a čte. Vytrhává jej ze samoty pouště a uvádí jej do svého domu těmito slovy: „Pojď se radovat se svým pánem.“ (Mt 25,21)

Je pravdou, že otcové neměli k ruce kriticko-vědecké ná-stroje, které máme dnes a které máme nejen právo, ale i po-vinnost užívat. Ale jejich duchovní četba bible, četba chápaná jako spásná událost, jako uvedení do Světla, jako přistoupení do hlubšího spojení s tím, kdo oživuje, to vše nás učí, abychom nepřehlíželi dvě nebezpečí.

Z jedné strany je to vyprahlost jisté podoby současné bib-lické exegeze, která nabízí – nebo se domnívá, že předkládá – exaktnost na úkor životanosného poselství.

Z druhé strany existuje nebezpečí subjektivismu, který pře-vádí četbu Písma na pouhou virtuozitu, zajímající se jen o do-teky emocí v lidské psychice a dávající věřícímu dojmy plné

2 Origenes, Homilia in Canticum canticorum, 2,9–10; italsky Commento al Can-tico dei cantici, M. Simonetti (ed.), Città Nuova Editrice, Roma 1997, s. 228 (pozn. redakce).

3 [Oras, loqueris ad Sponsum: legis, ille tibi loquitur.]; Jeroným, Epistolae, 22,25, in PL 22,411; italsky Le lettere, S. Cola (ed.), I, Città Nuova, Roma 1962, s. 202 (pozn. redakce).

15

Úvodní slovo

přitažlivosti, jak uskutečňovat pravdu v lásce, aniž by mu záro-veň dala lásku k pravdě, a tím méně pravdu jako takovou.

Otcové se domnívají, že četba bible není pouze intelek tuální činnost, ale že je učenlivostí vůči Duchu. Řehoř Divotvůrce píše: „Ať už někdo vyslovuje proroctví nebo mu někdo naslouchá, potřebuje milost. Nikdo nemůže pochopit proroky, jestliže mu není dán prorocký Duch chápat jejich slova. Písmo však říká, že pouze ten, kdo zavírá, může také otevírat. Je to božské Slovo, které otevírá to, co je uzavřené, jen ono je schopno otevřít cestu k porozumění tajemství.“4

Otcové navíc zvažují další aspekt: četba bible je součástí každodennosti, a v ní je třeba učení Písma uvádět v život. Na-příklad Řehoř Veliký říká na začátku svého výkladu knihy Job: „Kdo hovoří o Bohu, musí mít starost o to, aby poučil ty, kteří mu naslouchají, a co pro jeho posluchače bude nejlepší.“5

Otcové ve své konečné úvaze nad tím, co je nejlepším biblic-kým komentářem, hovoří o samotném životě věřících.

Co pomíjí a co zůstáváÚvod nedává jinou možnost než jen načrtnout obecné rysy.

A jeho závěrečné vyznění nemůže být ničím jiným než přáním, a to přáním trojím.

Lze si jen přát, aby čtenář objevil, že myšlení a svědectví otců je obsaženo ve svém původu, podobně jako je přítomno v původu celé církve.

4 Řehoř Divotvůrce, Oratio prosphonetica ac panegyrica in Originem, 15, in PG 10,1093d–1096a (in SC 148, s. 170) (pozn. redakce).

5 [Quisquis de Deo loquitur, curet necesse est ut quidquid audientium mores instruit, rimetur.]; Řehoř Veliký, Moralia in Job, 2, in PL 75,513a (in SC 32bis, s. 122) (pozn. redakce).

16


Dále je možné si přát, aby každý čtenář postoupil od četby otců k četbě Písma: velikáni nám slouží jen jako opora, aby-chom hlouběji nahlíželi do Starého a Nového zákona.

A konečně si přejeme, aby se každý čtenář učil od otců, že bi-ble je kniha života a že celý život je učednictvím ve škole Slova. Vždyť lidská slova – a to platí i o slovech exegeze – pomíjí, jako pomíjí všechny naše zápasy, jimiž dospíváme k našemu amen, totiž že jsme věřícími, kteří žijí svoji víru v nepodmíněné posluš-nosti vůli Otce. Na konci časů zůstane před Otcem pouze věčné Slovo, oslavený Kristus, a amen, které je proměněno v aleluja.

Leden

Život, má první láska

18


1. leden

Žít tak, abychom se stali podobnými BohuOrigenes, O počátcích

Nejvyšším dobrem, k němuž spěje veškerá rozumná příroda a které je rovněž nazýváno završením všeho, je podle definice mnoha filosofů stát se co nejpodobnějšími Bohu. Nemyslím si však, že na to přišli sami, spíše to převzali z božských knih. Právě na to jako první poukazuje Mojžíš ve svém vyprávění o prvním stvoření člověka: „Učiňme člověka ke svému obrazu, podle naší podoby.“ (Gn 1,26) A pak dodává: „Bůh stvořil člo-věka ke svému obrazu, k obrazu Božímu ho stvořil; stvořil je jako muže a ženu.“ (Gn 1,27)

To, že řekl „stvořil ho k obrazu Božímu“, nezmínil však po-dobnost, neznamená nic jiného, než že ve stvoření se člověku dostala důstojnost obrazu, ale dokonalost podobnosti byla za-chována jako cíl. Člověk jí totiž musí dosahovat usilovným na-podobováním Boha vlastními skutky. Možnost dokonalosti mu byla dána hned od začátku prostřednictvím důstojnosti obrazu. Na konci pak člověk skrze skutky dosáhne pro sebe dokonalé podobnosti.

Takový stav věcí jasněji a nepochybněji vysvětluje apoštol Jan takto: „Milovaní, už teď jsme Boží děti. Ale čím budeme, není ještě zřejmé. Víme však, že až on se ukáže, budeme mu podobní, a proto ho budeme vidět tak, jak je.“ (1Jan 3,2)

Tím jistojistě myslel, že je třeba doufat jak v konec všeho, jenž je mu zatím podle vlastních slov neznámý, tak v podob-nost s Bohem, jež bude dána podle dokonalosti našich zásluh. Od podobnosti se přejde ke sjednocení, protože při koneč-ném zúčtování neboli na konci bude „Bůh všechno ve všem“ (1Kor 15,28).

Origenes, De principiis, 3,6,1, in PG 11,333b–334a.

19


2. leden

Křesťan se skládá z těla, duše a Ducha SvatéhoIrenej z Lyonu, Proti bludným naukám

Bůh bude oslavován ve svém stvoření, protože je připodob-nil svému Synu. Vždyť člověk – nikoliv jen jeho část – vzniká rukama Otce prostřednictvím Syna a Ducha k podobě Boží.

Duše a duch pak mohou být součástí člověka, nikoliv však člověk sám. Dokonalý člověk je spojením a sjednocením duše, přijímající Otcova Ducha, a přimíšeného těla, stvořeného k ob-razu Božímu. Když se Duch sjednotí s duší a tělem, vzniká duchovní člověk, dokonalý člověk, člověk k obrazu Božímu a podobnosti s Bohem.

Naproti tomu když duši chybí Duch, takový člověk je pak jen duševní, a protože zůstal tělesný, bude nedokonalý. Ve svém těle má sice obraz Boží, nepřijímá však prostřednictvím Ducha podobnost s Bohem.

Podobnost je dána pouze skrze Ducha.

Irenej z Lyonu, Adversus haereses, 5,6,1, in PG 7,1136d–1137a,1138a.

20


3. leden

Bůh nás nepotřebuje, ale má potřebu zahrnovat nás daryIrenej z Lyonu, Proti bludným naukám

Bůh tedy stvořil na počátku Adama ne proto, že by potřebo-val člověka, ale proto, aby měl někoho, koho by zahrnul svým dobrodiním.

A nenařídil nám jej následovat, protože by potřeboval naši službu. Zajistil nám tím ovšem spásu. Následovat Spasitele to-tiž znamená mít podíl na spáse a následovat světlo znamená přijímat světlo.

Ti, kteří jsou ve světle, totiž sami ono světlo neosvětlují, ale jsou jím osvětlováni a ozařováni, sami mu rozhodně nic nepo-skytují, ale přijímají dobrodiní, když jsou světlem osvětlováni.

Taktéž sloužit Bohu neznamená dávat Bohu nějaký dar, Bůh nepotřebuje naši oddanost. To naopak on obdarovává své poslušné služebníky životem, bezúhonností a věčnou slávou. Prokazuje dobrodiní za službu i za oddané následování, sám však žádné dobrodiní nepřijímá, protože je bohatý, dokonalý, nemá nedostatku.

Bůh proto žádá po člověku službu, aby ve své lásce a sou-citu mohl poskytnout dobrodiní těm, kdo mu vytrvale slouží. Čím méně Bůh cokoliv potřebuje, tím více člověk potřebuje být s ním ve společenství. Sláva člověka totiž spočívá ve vytrvalé službě Bohu.

Irenej z Lyonu, Adversus haereses, 4,14,1, in PG 7,1010a–c.

21


4. leden

Kapku po kapce s mlékem od BohaIrenej z Lyonu, Proti bludným naukám

Možná se někdo zeptá: „Proč Bůh nestvořil již na počátku dokonalého člověka?“

Jako je matka schopna dát nemluvněti řádnou stravu, ono však zatím nedokáže pozřít nic pevnějšího, právě tak Bůh mohl učinit člověka od začátku dokonalým, člověk však nebyl s to onu dokonalost přijmout. Vždyť byl sám nemluvnětem.

Proto také náš Pán v oněch posledních časech, kdy v sobě vše shrnoval, přišel k nám, nikoliv jak on sám mohl, ale v takové podobě, v níž jsme byli schopni na něj hledět.

Mohl přijít ve své nepopsatelné kráse, ale my bychom nebyli schopni unést velikost jeho slávy.

Proto on, který byl dokonalým chlebem Otce, se poskytl nám jakožto nemluvňatům coby mléko. To bylo tehdy, když přišel jako člověk, abychom – obrazně řečeno – živeni prsem jeho těla a tímto kojením uvyklí pojímat a nasávat Slovo Boží dokázali v sobě udržet toho, jenž je chlebem nesmrtelnosti, tedy Ducha Otce.

Irenej z Lyonu, Adversus haereses, 4,38,1, in PG 7,1105a–1106b.

22


5. leden

Člověk, jenž je svědectvím neznáméhoTheodoretos z Kyrru, Léčení pohanských nemocí

Když pozorujeme moudrost Tvůrce, která se v nás zjevuje, jsme naplněni obdivem.

Žasneme nad rozličnými funkcemi smyslových orgánů, jež mají sídlo v jediném mozku, kterému přinášejí zpět nejrůznější vjemy – zrakové, sluchové, čichové, chuťové nebo dotykové. Obdivujeme užitečnost všech částí těla, těch viditelných i těch skrytých. Paměť pojímá velké množství různých událostí, aniž by je spletla dohromady. Ať již něco přijala dávno, nebo ne-dávno, udržuje a vyvolává celistvé vzpomínky. Množství vědo-mostí se navzájem nesváří, nýbrž každá se objevuje ve vhodný čas.

Kdykoliv pozorně nahlížíme tyto a podobné věci, voláme s prorokem: „Podivuhodná je pro mě tvá znalost, vznešená a ne-pochopitelná.“ (Žl 139,6)

Vždyť jaká řeč je dostatečná na to, aby uchopila něco z harmonie, kterou zjevuje tělo, nebo z moudrosti, kterou pozorujeme v duši? Ačkoliv o tom napsali mnohé Hippokra-tes a Galén, také pak Platon, Xenofon, Aristoteles, Theofras-tos a bezčetní další, přemnohé ještě zůstává nevyřčeno. Co vzešlo z moudrosti Boží, to lidská mysl uchopit nemůže.

Proto také prorok opěvoval pouze to, čemu rozuměl – nebyl sice schopen postihnout všechny divy v nás a otevřeně uznal svou porážku, ale domníval se, že i takové vyznání postačí na důstojný chvalozpěv.

Theodoretos z Kyrru, Graecarum affectionum curatio, 5,81–82, in PG 83,953b–d (in SC 57/1, s. 252–253).

23


6. leden

Malý velký králŘehoř Nysský, O stvoření člověka

V tomto životě řemeslníci zhotovují nástroje účelně a se zře-telem k jejich použití. Stejně tak si počíná nejlepší Řemeslník, který propůjčil naší přirozenosti schopnosti vhodné ke kralo-vání.

Připravil ji k výkonu moci královské samotnou podobou těla i výsadami, které náleží duši. Duše je královská a povzne-sená – to se jasně ukazuje v tom, že je na hony vzdálena ne-vzdělané nízkosti, nemá pána, je svobodná a rozhoduje se jako samovládce na základě vlastní vůle. A kdo jiný než král má tyto danosti? K již vyřčenému přistupuje také to, že naše přiro-zenost je obrazem té Přirozenosti, která vládne nade vším. To neznamená nic jiného, než že naše přirozenost byla utvořena ke kralování.

Když umělci zobrazují vladaře, podle lidských zvyklostí znázorňují jejich individuální rysy a purpurovým šatem odka-zují na jejich královskou hodnost, takže i obraz krále můžeme nazvat stejným jménem, tedy král.

Stejně tak se to má s lidskou přirozeností, která byla utvo-řena k tomu, aby kralovala nad ostatními – protože je podobná Králi všeho, je jakýmsi jeho oduševnělým obrazem, který s ním sdílí jako se svým Vzorem důstojnost i jméno.

Naše přirozenost není oděna v purpuru a svou důstojnost nenaznačuje žezlem a diadémem – vždyť tyto odznaky králov-ské moci nemá ani její vzor! Místo nachové róby se halí ve ctnost, která je pro krále oděvem nejdůstojnějším, a místo krá-lovského diadému je korunována věncem spravedlnosti, takže lidská přirozenost ve všem zjevuje svou královskou důstojnost tím, že důsledně kopíruje krásu svého Vzoru.

Řehoř Nysský, De hominis opificio, 4,1, in PG 44,136b–d.

24


7. leden

Tajemství uvnitř násŘehoř Nysský, O stvoření člověka

Apoštol se ptá: „Neboť kdo pochopí myšlení Páně?“ (Řím 11,34) Já se mimoto také ptám: Kdo dobře prozkoumal svou vlastní mysl?

Někteří lidé se domnívají, že dokážou pochopit přirozenost Boha. Ať řeknou, zda důkladně poznali sebe sama! Poznali při-rozenost své vlastní mysli?

Nalezl jsem řešení této obtíže, když jsem se uchýlil k sa-motnému slovu Boha, které praví: „Učiňme člověka ke svému obrazu, podle naší podoby.“ (Gn 1,26)

Obraz je věrným obrazem pouze tehdy, když se neodlišuje od svého vzoru ani v jedné z jeho charakteristických vlastností. Pokud by v nějakém aspektu nebyl shodný se svým vzorem, v tomto ohledu nebude ani jeho obrazem. Ovšem jednou z cha-rakteristických vlastností, kterou nahlížíme u Boží přirozenosti, je zajisté nepochopitelnost její podstaty. Podobnost obrazu a vzoru je nutně zachována i v tomto ohledu.

Pokud by přirozenost obrazu byla pochopitelná, ale přiroze-nost vzoru by byla nade vše chápání, pak by tento zjevný rozpor dokládal, že obraz není věrným obrazem.

Protože se však přirozenost naší mysli, která je v souladu s obrazem Stvořitele, vzpírá poznání, přesně tím odpovídá svému vyššímu vzoru. Naše přirozenost tedy prostřednictvím své vlastní nepoznatelnosti zrcadlí nepochopitelnou přiroze-nost Boha.

Řehoř Nysský, De hominis opificio, 11,2–4, in PG 44,153d–156b.

25


8. leden

Člověk se dvěma tvářemiŘehoř Nysský, O stvoření člověka

Naše nerozumné vášně mají původ v příbuznosti s nerozum-nou přirozeností.

Domnívám se, že z tohoto počátku jako z nějakého překy-pujícího zřídla vyvěrají v lidském životě všechny vášně, které se dále valí jako přívalová vlna. Dokladem těchto slov je po-dobnost těch vášní, jež se objevují u nás stejně jako u zvířat. Není totiž vůbec možné, aby lidská přirozenost, která je utvo-řena podle božského vzoru, dosvědčovala svůj původ tím, že je náchylná k vášním. Zvířata ovšem přišla na tento svět dříve a člověk má z tohoto důvodu částečný podíl na jejich přiroze-nosti – tím mám na mysli způsob plození – a spolu s ním pak přijal i ostatní vášně, u kterých můžeme pozorovat stejnou při-rozenost.

Podobnost člověka a Boha se jistě nezakládá na hněvu a vyšší přirozenost také neoplývá rozkoší, zbabělostí, nerozváž-nou smělostí, hrabivostí nebo nepřítomností pokory. Všechny tyto vlastnosti jsou zcela vzdáleny božské povaze.

Tyto charakterové rysy si tedy lidská přirozenost přinesla ze své nerozumové, zvířecí části. Nerozumná zvířata prostřednic-tvím nich zabezpečují své přežití, a když se tyto pudy přenesly do lidského života, staly se vášněmi.

Nyní ať mi je dovoleno slovem vytesat lidskou sochu dle návodu jednoho podivuhodného druhu sochařství. Na sochách lze někdy vidět podvojné tvary – např. dvě tváře vytesané na jedné hlavě –, které vytvářejí zanícení umělci k údivu náhodně příchozích.

Zdá se mi, že také člověk s sebou nese dvojí podobnost vůči dvěma protikladům. Je utvořen tak, že se božskou částí své

26


mysli vztahuje k božské kráse; pudy a vášněmi dokazuje pří-buznost s tou zvířecí.

Řehoř Nysský, De hominis opificio, 18,1–3, in PG 44,192a–d.

27


9. leden

Bylo by lepší nenarodit se?Theodoretos z Kyrru, Léčení pohanských nemocí

Homér nazývá člověka slabým a ubohým (Homér, Odysseia, 18,310). Theognis z Megar, který působil na Sicílii, volá: „Pro smrtelníka je největším dobrem ze všech nenarodit se a nikdy nespatřit paprsky zářícího slunce. Pokud je už ale naživu, pak je nejlepší co nejrychleji projít branami podsvětí.“ (Theognis, 11,425–427)

S těmito názory souzní také jamby Euripidovy tragédie: „Měli bychom se sejít a oplakávat toho, jenž se zrodil, protože se mu dostává velkého zla, a naopak když zemře a trápení usta-nou, měli bychom se radovat a při jeho vynášení z domu do hrobu slavit.“ (Euripides, Fragment, 449)

Herodotos uvádí, že Solon Athénský, ten zákonodárce, řekl Kroisovi: „Kroise, lidský život je dílem náhody.“ (Herodotos, Dějiny, 1,32)

Pythagoras a Platon popisují jakýsi zástup nevtělených duší a říkají, že jsou posílány zpět do těl jako trest za spáchání ně-jakého hříchu (Platon, Faidón, 81a–82a). Proto také v dialogu Kratylos Platon nazývá tělo (řec. σῶμα) hrobem (řec. σῆμα), jako by v něm byla duše pohřbena (Platon, Kratylos, 400b–e).

Na tato slova ovšem Platon zapomněl, protože ve třetí knize Ústavy uvádí opak a říká, že péče o tělo je nutná kvůli harmonii duše (Platon, Ústava, 410c).

Je tedy jasné, jak si filosofové protiřečí. My naproti tomu můžeme ukázat, jak velkou sílu má učení proroků a apoštolů.

Theodoretos z Kyrru, Graecarum affectionum curatio, 5,11–14.16, in PG 83,928b–d,929a (in SC 57/1, s. 229–230).

28


10. leden

Už neříkej: „Je to osud“Jan Zlatoústý, Kázání o dokonalé lásce

Řídíme se svobodnou vůlí a nepodléháme – jak se domnívají někteří – předem stanovenému osudu.

Proto Bůh slíbil království a pohrozil trestem. Takto by to nezařídil pro ty, které poutá sudba. Pokud by nad námi vládla pouta osudu, neustanovil by zákony a nepředal by nám morální naučení.

Jsme však svobodní, jsme pány našeho vlastního rozhodo-vání. Špatnými se stáváme leností a dobrými pílí. Proto Bůh připravil tyto léky – totiž strach z trestu a naději na království –, aby nás jimi učil lásce k moudrosti.

Naše záležitosti neřídí ani osud, ani náhoda, ani náš rod, ani běh hvězd. To je jasné nejenom z toho, co bylo již řečeno, nýbrž také z toho, co my sami děláme.

Pokud uznáme, že všechno se děje mimo nás a nikoliv ze svo-bodné vůle lidí, proč dáváš bičovat sluhu, který něco ukradl? Proč ženeš před soud ženu, která se dopustila cizoložství? Proč se stydíš, když pácháš nemravnosti? Proč nepřijímáš klevety s klidnou myslí? Když tě někdo nazve cizoložníkem, smilníkem, ožralou anebo ještě nějak jinak, řveš, že tě uráží. Pokud nehřešíš ze své vlastní vůle, tak nic z toho, co se stane, nezavdává důvod k výtce a nic z toho, co se řekne, není důvodem pro urážku.

Viníkům neodpouštíš. Sám se stydíš, když konáš něco špat-ného. Snažíš se to také skrýt – a ty, kteří ti to vyčítají, považuješ za nestydaté. Tím vším potvrzuješ, že naše životy nejsou svá-zané osudem, ale vyznačují se svobodou volby.

Jan Zlatoústý, Homilia de perfecta caritate, 3, in PG 56,282.

29


11. leden

Život je sen s tolika zvratyFilon Alexandrijský, O snech

Abych to vyložil zcela nepokrytě, lidský život je sen.Ve snových obrazech vidíme, a přitom nevidíme, slyšíme,

a přitom neslyšíme, ochutnáváme, a přitom neochutnáváme, hmatáme, a přitom nehmatáme, mluvíme, a přitom nemluvíme, kráčíme, a přitom nekráčíme. Zdá se nám, že se pohybujeme nebo stojíme, ovšem ve skutečnosti se nic takového neděje. Jsou to pouze prázdné obsahy mysli, kterým ve skutečnosti nic ne-odpovídá – mysli, která zobrazuje a znázorňuje neskutečné věci jako skutečné.

A právě v tomto smyslu jsou představy bdělých lidí podobné snům. Přicházejí a odcházejí, objevují se a zase mizí, odlétají dříve, než je můžeme důkladně uchopit.

Není pak snem také vše, co se vztahuje k tělu? Nemá krása jepičí život a nepodléhá zkáze dříve, než rozkvete? Není zdraví nestálé? Nečíhají na ně choroby? Není síla snadno zničena ne-mocemi, které jsou způsobeny nesčetnými příčinami? Není os-trost našich smyslů rychle otupena zablokováním průchodu tělesných tekutin?

I pokud jde o věci mimo nás, kdo by si nebyl vědom toho, že jsou zcela nejisté? Obrovské bohatství se často rozplynulo za jediný den. Nesčetně bylo těch, kteří nejdříve v prvních řadách požívali nejvyšších poct, a pak upadli do nemilosti, ať již zde byla příčinou nedbalost, nebo neznalost. Králové byli zbaveni největších hodností v jediném okamžiku.

Pokud je tedy život plný takového zmatku, pokud postrádá řád, pokud je navíc plný nejistoty, pak je nutné, aby politik jako nějaký znalec snů posoudil každodenní sny a představy

30


těch, kteří se domnívají, že bdí, a aby za použití pravděpodob-ných odhadů a přesvědčivých důvodů lépe postřehl každou jednotlivost, totiž že toto je krásné, tamto zase ošklivé, toto je dobré, tamto špatné, toto je spravedlivé a jeho opak je ne-spravedlivý a tak dále ve všech ostatních případech – toto je rozvaha, odvaha, zbožnost, posvátnost, vhodnost, užitečnost, tamto naopak neužitečnost, nerozumnost, nízkost, bezbožnost, znesvěcení, nevhodnost, škodlivost a sebeláska.

Navíc pokud něco není tvé, neprahni po tom. Pokud je to tvé, užívej, ale nezneužívej! Pokud máš mnoho, poděl se! Krása bohatství se neskrývá v měšci, ale v pomoci těm, kteří to potře-bují. Pokud máš málo, nezáviď bohatým! Nad pomlouvačným chudákem se sotva někdo smiluje. Máš dobrou pověst? Skládají ti lidé pocty? Pak se nechvástej! Jsi chuďas z nepřízně osudu? Neklesej na mysli! Je všechno tak, jak si usmyslíš? Pozor na změnu! Často se ti stane, že zakopneš? Pak můžeš mít naději na zlepšení, protože změny v lidském životě směřují z jednoho opaku do druhého.

Filon Alexandrijský, De Iosepho, 126–145; srv. Thesaurus Patrum, VII, s. 4155–4157.

31


12. leden

Pokud hledáš dlouhý životDefensor Grammaticus, Kniha jisker

Augustin řekl: „Buď bude špatný člověk žít proto, aby se napravil, anebo aby se skrze něj vykonalo dobro.“

Jeroným řekl: „Krátkost života je trestem za lidské pro-hřešky. Z celé duše měj v nenávisti a odsuzuj to, co svět miluje. Buď mrtvý světu a svět tobě. Za života pohrdej tím, co po smrti nebudeš moci vlastnit.“

Izidor řekl: „Pouze za tohoto života je možné konat dobro. Vždyť v budoucnosti se již neočekává vykonání dobra, ale od-měna za zásluhy. Kdo uvažuje nad délkou zdejšího života ne ze svého pohledu, ale z konce, tak chápe, jak je ubohý a krátký. Člověk musí zemřít pro svět ve svém těle, aby v duši nezemřel pro Krista.“

„Pokud hledáš dlouhý život, musíš hledat takový život, který je v souladu s Kristem, to jest život věčný. Jeden je živý život, druhý život je pouze smrtelný.“

„Je velmi nejistá znalost nadcházejícího konce; umíráme, když to nečekáme. Proto by si měl každý pospíšit, aby se opros-til od vlastní nepravosti a jeho život tak neskončil v provinění. Ty, které ďábel během života popouzí k neřestem, ty vzápětí po smrti usilovně vleče na mučení.“

„Nic není na dlouho, nic není tak trvalé, aby to neskončilo v okamžiku.“

Cyprián řekl: „Ten, kdo doufá ve věčnost od Boha, ten již nepočítá pozemský čas.“

Defensor Grammaticus, Liber Scintillarum, 79 (80,9–10.12–14.17.20.23.25), in PL 88,713d–715a (in SC 86, s. 300–306).

32


13. leden

Nechal nás Pán samotné, poté co nám poručil plavit se?Augustin, Kázání na Matoušovo evangelium

Ve všem, co učinil, nám Pán připomíná, jak zde máme žít. Není člověka, aby nebyl v tomto světě poutníkem. Ačkoliv ne všichni touží po návratu do vlasti.

Během této cesty snášíme vlnobití a bouře. Hlavní však je, abychom byli na lodi. Protože ačkoliv na lodi číhají nebezpečí, bez lodi čeká jistá smrt. Ať už má totiž plavec v moři jakkoliv silné paže, jednou jej velikost oceánu přemůže, pohltí a potopí. Je proto důležité být na lodi, tedy aby nás neslo dřevo, abychom měli sílu takto přeplout moře.

Toto dřevo, které nese naši slabost, je Pánův kříž. V něm jsme označeni a on nás chrání před utopením v tomto světě. Zakoušíme vlnobití, ale on je Bůh, který nám pomáhá.

To, že opustil davy a sám vystoupal na horu, aby se modlil, znamená, že ona hora jsou nebeské výšiny.

Apoštol říká, že když Pán opustil zástupy, vystoupil na nebe a tam za nás oroduje. Takový je význam slov „když opustil davy, vystoupil na horu, aby se modlil“. Hlava církve je nahoře, aby ji ostatní údy následovaly. Jestliže se tedy za nás přimlouvá, modlí se jakoby na vrcholku hory, ve výšině nad veškerým stvořením. Mezitím loď nesoucí učedníky, tj. církev, se zmítá a otřásá bou-řemi pokušení. A proti ní neustává nápor větru, tedy vzdorující ďábel. A ten se snaží klást překážky, aby nedošla klidu.

Ale větší je ten, který se za nás přimlouvá. Copak ten, který dává plavcům, aby dorazili do přístavu, opustí svou církev a ne-přivede ji ke klidu?

Augustin, Sermones de Scripturis, 75,2–3, in PL 38,475–476.

33


14. leden

Dopřej si chvíli, pak se vydej na cestuBazil Veliký, Kázání na Žalmy

„Blaze tomu, kdo nechodí, jak mu radí bezbožní, nepostává na cestě, kudy chodí hříšní.“ (Žl 1,1)

Život se jistě nazývá cestou proto, že každý, kdo se zrodil, pospíchá do jeho konečného cíle.

Vítr svou vlastní mocí žene do přístavů i ty, kteří na lodích spí. Pohyb lodě je pohání do cíle, ačkoliv oni sami to nevnímají. Stejně tak jsme na tom i my. Čas našeho života uplývá a každý z nás je hnán jakýmsi soustavným pohybem a neumdlévajícím a nepozorovatelným během ke konci, jenž je nám společný. Spíš? Čas ti stejně utíká. Bdíš a jsi zaneprázdněn myšlenkami? Život se stravuje, i když si to neuvědomujeme.

Všichni lidé běží jakýsi běh, jsou hnáni ke stejnému cíli. Proto jsme všichni na cestě a takhle snad pochopíš význam a smysl slova cesta.

V tomto životě jsi poutník. Všechno přecházíš, všechno ne-cháváš za sebou.

Na cestě jsi spatřil rostlinu nebo trávu, vodu nebo cokoliv jiného, co právě stálo za zhlédnutí. Trochu tě to potěšilo, a pak jsi šel dál.

A znovu ti přišly do cesty kameny, rokliny, skaliska, úpatí hor a jejich vrcholky a pak divá zvířata, hadi, houští a jiné pře-kážky. Trochu tě to polekalo, a pak jsi šel dál.

Bazil Veliký, Homiliae in Psalmos, 1,4, in PG 29,220c–221a.

34


15. leden

Než loďka ztroskotáBazil Veliký, Kázání na Žalmy

Když se vášně a zlovolné jednání v duši hluboce zakoření a posílí během času, je těžké nebo zcela nemožné duši vyléčit, protože se ze zvyku stane téměř druhá přirozenost.

Je tedy vhodné modlit se, abychom se zlem vůbec nepři-šli do styku. Druhá možnost je následující: Ihned potom, co jsme vystaveni pokušení, utíkat před ním jako před otráveným šípem v souladu s tím, co Šalomoun napsal o zlé ženě: „Ne-ohlížej se po ní svým zrakem, jdi jí z cesty! Rychle!“ (Př 9,18 /Septuaginta/)

Ano, vím, že někteří lidé již v mládí propadli vášním těla a setrvávají v hříchu až do stáří, protože si na konání zla zvykli. Každý den vstřebávají slastnou hanebnost a podobají se prasa-tům, která se válejí v bahně a pořád na sebe lepí špínu.

Blažený je tedy ten, kdo nepřechovává ve svých myšlenkách špatnost. Pokud tě ale Nepřítel přelstil a přijal jsi do své duše bezbožné úmysly, nesetrvávej v hříchu!

Dej si pozor, abys neutonul! Jestli tě již tíží hřích, jestli se na tebe sesypal prach bohatství, jestli lpění na věcech světských stahuje tvého ducha do hlubiny, pak odhoď to tíživé břímě dříve, než upadneš do úplného zatracení. Než se loďka potopí, následuj příkladu námořníků a odhoď pryč ty statky, které ne-byly nabyty zaslouženě.

Bazil Veliký, Homiliae in Psalmos, 1,6, in PG 29,224c–225a.

35


16. leden

Je možné, že smrt neděsí?Augustin, Kázání na slova žalmu 126/125: Kdo sejí v slzách, žnout budou s jásotem

Jaký je tento život, který máme tak v lásce? Je to toužení, obavy, doufání, zklamání, soužení, choroby, opravdový smu-tek, klamná radost, modlení a strach z pokušení. Jaký je to život? Ani ta největší výmluvnost by nedokázala popsat jeho žal. A přesto jej milujeme.

A jaký je onen život? Nebudu jej popisovat příliš dlouho: „Chci zpívat Hospodinu, pokud žiji, opěvovat chci svého Boha, dokud budu.“ (Žl 104,33; popř. Žl 146,2)

Milovníci věčného života byli mučedníci, proto snesli smrt. Zdejší život je, mí bratři, i přes svou ošklivost a žalostnost tak líbezný, tak sladký, že by jím mučedníci nedokázali pohrdnout pro pravdu a pro věčný život, pokud by je nepodporoval ten, kdo jim ono zhrdnutí životem přikázal.

Kdo pohrdá smrtí kvůli lásce Boží, nemůže to nijak dokázat bez Boží pomoci.

Ty ovšem smrtí pohrdáš, život věčný miluješ a toužíš po něm. Ale „šťastný, komu pomáhá Bůh Jakubův, kdo doufá v Hospodina, svého Boha“ (Žl 146,5). Zbav se takového po-mocníka, a nebudeš nic jiného než odpadlík.

Augustin, Sermones, 31,27, in Miscellanea Agostiniana, I, s. 560–562.

36


17. leden

Když duše trpí závratěmiBazil Veliký, Kázání na Žalmy

Jsou dvě cesty a každá vede opačným směrem. Jedna je ši-roká a prostranná, druhá zase úzká a sevřená. Jsou také dva průvodci a oba se snaží poutníky získat na svou stranu.

Když se stane chlapec mužem a utřídí si myšlenky, zdá se mu, že vidí svůj život rozštěpený na dvě části – ctnost a špat-nost. Často pak upíná zrak své duše na obě strany a posuzuje charakteristické znaky, které těmto cestám náležejí.

Život hříšníků odhaluje všechny požitky přítomného věku, život spravedlivých zjevuje pouze dobra toho věku, který te-prve nadejde.

Cesta těch, kteří jsou zachráněni, slibuje tolik budoucích do-ber, kolik poskytuje přítomný okamžik strastí a námah. Slastný a nezřízený život naopak poskytuje radost nikoliv očekávanou v budoucnu, nýbrž přítomnou již nyní.

Proto celá duše trpí závratí a přešlapuje od jedné myšlenky ke druhé – kdykoliv přemítá nad věčností, volí ctnost, když však pohlédne na věci přítomné, vybírá si slast.

Bazil Veliký, Homiliae in Psalmos, 1,5, in PG 29,221c–224b.

37


18. leden

Klepání na tvé srdceAugustin, Výklad na Žalmy

„Hříšník se chlubí svou náruživostí.“ (Žl 10,3) Vždyť jsou potěšením ty věci, v nichž není třeba bát se někoho, kdo by nás pokáral, ale dokonce při nich slyšíme chválu.

Spravedlivý mne soucitně povede k nápravě a bude mi do-mlouvat (srv. Žl 141,5). Pohleďte na hříšníka, jak se vyznává. Chce být raději soucitně napraven než klamně chválen. Spra-vedlivý mne soucitně povede k nápravě – je-li spravedlivý a je-li naplněn soucitem –, když mne uvidí hřešit.

Pán se považuje za hodna promluvit ústy toho, jenž vede k nápravě, a nezavrhuje osobu toho, jenž má být či byl napra-ven.

Spravedlivý mne soucitně povede k nápravě a bude mi do-mlouvat. Bude domlouvat, ale soucitně. Bude domlouvat, ale ne nenávidět. A tím spíše bude domlouvat, že nemá v nenávisti: „Kárej moudrého, a bude tě mít rád.“ (Př 9,8)

Proto buďte rádi, bude-li vám spravedlivý soucitně domlou-vat, a naopak neusilujte o chválu od hříšníka; byla by spojena s posměchem.

Augustin, Enarrationes in Psalmos, 9,21; 140,13, in PL 36,126; 37,1824.

38


19. leden

Pouze já si mohu způsobit něco zléhoJan Zlatoústý, Těm, kdo se pohoršili

Řekni mi – zakusil Ábel něco zlého, protože byl sražen bra-trovou pravicí a došel smrti, která byla jak násilná, tak před-časná? Není tomu spíše tak, že tím získal, a byl proto ověnčen mnohem zářivějším věncem?

A co Jakub, který zakusil takových hrůz od svého bratra? Vyhnanec, utečenec, tulák a otrok, jenž nakonec trpěl strašným hladem?

A Josef? Stejně jako Jakub vyhnanec bez domova, zajatec, otrok v řetězech, ohrožen těmi nejhoršími nebezpečími jak doma, tak v cizině, snášející jednu pomluvu za druhou.

A Mojžíš? Nesčetněkrát kamenován od obrovského davu a oběť úkladů týchž lidí, kterým prokázal dobrodiní.

Co všichni proroci, kteří vytrpěli od židů tak mnohá zla?A Job? S tím ďábel válčil nesčetnými záludnostmi.A co ti tři chlapci? A Daniel? Jeho život, jeho svoboda, vše

důležité bylo v ohrožení.Eliáš přežíval v nejhorší chudobě, pronásledován, na útěku,

obýval pustá místa jako uprchlík a štvanec.David toho zakusil mnoho, nejdříve od Saula, pak od svého

vlastního syna. Vytrpěl nejhorší hrůzy, ale nezářil takto víc, než kdyby žil v klidu?

A co mučedníci, kteří vypustili duši až po krutém týrání? Nezaskvěli se nejvíce tehdy, když byli trýzněni?

Jan Zlatoústý, Liber adversus eos qui scandalizati sunt, 16,1–4, in PG 52,516 (in SC 79, s. 221).

39


20. leden

Když mluvím o slzách, nehovořím o smutkuJan Zlatoústý, O panenství

Když mě slyšíš mluvit o slzách, nemysli si, že je to něco smutného. V těchto slzách je totiž obsažena radost, jakou nes-kýtá ani smích celého tohoto světa.

Pokud nevěříš, poslechni si Lukáše, který říká: Poté co byli zbičováni, odcházeli apoštolové z velerady a radovali se (srv. Sk 5,40–41).

To jistě není výsledek vlastní přirozenosti bičů, vždyť ty oby-čejně vzbuzují bolest a utrpení, nikoliv potěšení a radost. Při-rozenost bičů tedy není taková, ale je to víra v Krista, která má moc i nad vlastní přirozeností ostatních věcí. Pokud tedy rány bičů utržené pro Krista vyvolaly radost, proč se divíš, jestli mají stejný účinek i slzy, jež pro něj proléváme?

Proto Ježíš nazval cestu těsnou a úzkou (srv. Mt 7,14), avšak později také jhem, které netlačí, a břemenem, které netíží (srv. Mt 11,30).

Jan Zlatoústý, De virginitate, 64, in PG 48,582 (in SC 125, s. 331).

40


21. leden

Záleží na použitíJan Zlatoústý, Kázání na slova Izaiáše: Tvořím světlo a působím tmu

Některé věci jsou dobré, jiné špatné, ostatní se nacházejí uprostřed.

Z posledně jmenovaných jsou některé takové povahy, že se většině lidí zdají být špatnými, ve skutečnosti však špatné ne-jsou. Abych lépe objasnil to, co říkám, pokusím se uvést nějaký konkrétní příklad.

Mnozí lidé považují chudobu za špatnou, ve skutečnosti ovšem špatná není. Pokud někdo žije stroze a věnuje se lásce k moudrosti, může zcela odstranit ostatní špatnosti.

Naopak bohatství se pro mnohé zdá být dobrem, samo o sobě ovšem žádným dobrem není – je jím pouze tehdy, když je vhodně užíváme. Pokud by bylo bohatství dobrem samo o sobě, pak by boháči byli nutně dobří. Ne všichni bohatí jsou však ctnostní, nýbrž pouze ti, kteří bohatství užívají správně. Tak je zcela zřejmé, že bohatství není dobrem samo o sobě a pro sebe, nýbrž je to jakýsi potenciální zdroj ctnosti, který je umístěn uprostřed mezi věcmi dobrými a zlými o sobě.

A stejně se to má se všemi věcmi uprostřed. Lidé je mohou použít jak ke konání dobra, tak ke konání zla.

Jan Zlatoústý, Homilia in locum ilum Isaiae: Ego Dominus Deus feci lumen, in PG 56,146–147.

41


22. leden

Radost, obtížná společniceDefensor Grammaticus, Kniha jisker

Augustin řekl: „Světská radost je marnost. S velkým oče-káváním se doufá v její příchod, ale když přijde, tak ji nelze udržet. Lepší je smutek toho, kdo trpí křivdu, než radost toho, kdo křivdu činí.“

Jeroným řekl: „Moudrý muž vážností mravů mírní projevy veselí. Když se na tebe usmívá štěstí, tak se nechlub. Když ti nastane neštěstí, nebuď malomyslný.“

Řehoř řekl: „Pokud vznikne nějaká radost v tomto životě, je třeba ji prožívat tak, aby nikdy nesešla z mysli hořkost bu-doucího soudu.“

Bazil řekl: „Je pošetilost smát se hlučně, radost duše se dává najevo jen úsměvem… Žert rozbouří duši a činí ji nedbalou vůči Božím přikázáním; člověk není s to vzpomenout si na své hří-chy, a jak na ně zapomíná, nevybičuje se k lítosti.“

Defensor Grammaticus, Liber Scintillarum, 54 (55,13–16.18–19.22), in PL 88,686a–d (in SC 86, s. 144–146).

42


23. leden

Bůh se více zlobí, pokud se neukáže rozzlobenýDefensor Grammaticus, Kniha jisker

Augustin řekl: „Kdo si nevyslouží trápení na tomto světě, bude očišťován poté. Pokud trpělivě přijmeme a pokorně podě-kujeme za trápení seslaná od Pána, pak chybujeme-li, dostane se nám odpuštění hříchů, jsme-li dobří, dosáhneme věčné bla-ženosti.“

Jeroným řekl: „Ten, kdo již dostal svůj podíl špatného za života, nezakusí taková utrpení ve smrti, jaká vytrpěl za života. Je známkou velkého hněvu, když se na hříšníky nehněvá Bůh. Když se lékař přestane starat, pak ztratil naději.“

Izidor řekl: „Když se Bůh navrací k tomu, koho zanechal v hříchu, přichází s bičem. Boží milosrdenství je uzpůsobeno tak, že nejprve zde člověka ranami napravuje od hříchu a poté jej osvobozuje od věčného trestu. Spravedlivému přispívá do-časný trest k věčné radosti. Proto se má spravedlivý radovat v trápení a bezbožník mít smutek v době zdaru.“

Defensor Grammaticus, Liber Scintillarum, 49 (50,4–6.9–10.14), in PL 88,681b–d (in SC 86, s. 114–116).

43


24. leden

Z hořkých kořenů vzchází sladké ovoceJan Zlatoústý, Homilie k lidu antiošskému o sochách

Ať již konáme, nebo zakoušíme cokoliv, pevný základ je nutno hledat v bázni před Bohem.

Pokud zapustíš takovýto kořen, pak bude plody radosti při-nášet nejen odpočinek, čest, sláva a péče, nýbrž také zakoušená hrubost, pomluvy, násilí, bezectnost, mučení a všechno ostatní bez výjimky.

Stejně jako jsou kořeny stromů hořké, ale přinášejí nám nej-sladší plody, tak také trpkost ve službě Bohu ponese mnohá potěšení. Ti, kteří se v bolesti často modlili a prolévali slzy, ti vědí, jak velké štěstí sklidili, jak bylo jejich svědomí očištěno, jak povstali s dobrou nadějí. Říkám to pořád: Není to přiroze-nost věcí, nýbrž naše vlastní duševní rozpoložení, které nás činí šťastnými nebo smutnými.

Pokud toužíš po radosti, nehledej ani bohatství, ani tělesné zdraví, ani slávu, ani moc, ani blahobyt. Následuj moudrost, která je podle Boha, chop se ctnosti a nic tě nebude moci za-rmoutit, ať již je to přítomné, nebo pouze očekávané. Proč však mluvím o zarmucování? Vždyť ty si připočteš k radostem i to, co u jiných lidí vzbuzuje zármutek.

Jan Zlatoústý, Homiliae de statuis ad populum Antiochenum habitae, 18, in PG 49,185–186.

44


25. leden

Soustavné svědectví se vine každým dnemKlement Alexandrijský, Koberce

Jestli tedy je vyznání Boha svědectvím (řec. μαρτυρία), pak svědčí svým životem i slovem každá duše, která zachovávala čistotu, poznala Boha a byla poslušna přikázání – bez ohledu na to, jakým způsobem se jednou odloučí od těla.

Po celý život až do smrti prolévá svou víru jako krev.A proto Pán v evangeliu říká: Blažený je ten, „kdo by opus-

til dům, bratry nebo sestry, matku nebo otce, děti nebo pole“, a pak dále: „pro mě a pro evangelium“ (Mk 10,29), ačkoliv ne-projevuje obyčejné svědectví, ale gnostické, protože se řídil zásadami evangelia pro lásku k Pánovi. Těchto věcí se musí velkomyslný a spravedlivý člověk s vděčností vzdát, protože se stal přítelem Boha a obdržel místo na pravé straně svatyně. Totéž učinili i apoštolové.

Klement Alexandrijský, Stromata, 4,4,15, in PG 8,1228c–1229a; česky Stromata, IV, s. 183–185.

45


26. leden

Budeme zachráněni, pokud setrváme bok po bokuJan Zlatoústý, Kázání na Matoušovo evangelium

Nespokojme se pouze s naší vlastní spásou, protože ji tím zničíme.

Když se voják postavený do první linie ve válce stará pouze o to, aby útěkem zachránil sám sebe, zahubí sebe i své druhy. Dobrý voják se naopak chopí zbraně na obranu ostatních, a tak společně s nimi zachrání také sebe.

Vždyť i náš život je soubojem, bitvou a válkou – tou nejstraš-nější ze všech válek. Seřaďme se tedy do šiku, jak nám náš král přikázal, připraveni čelit vraždění, krveprolévání a zabíjení. Usilujme o spásu všech; dodejme odvahy těm, kteří jsou na nohou; zvedněme ty, kteří padli.

Mnozí naši bratři v této bitvě již padli. Utržili rány, krvácejí, a nikdo jim nepomáhá, ani spolubojovník, ani kněz – nemají žádného ochránce, žádného přítele, žádného bratra. Každý si hledí pouze svého, a tím poškozujeme i své vlastní zájmy.

Kdo se nestará pouze o to své, ten osvědčuje největší upřím-nost a zasluhuje největšího uznání. Naše úsilí však jde opačným směrem a to nás činí slabými – jsme lehká kořist jak pro lidi, tak pro ďábla, protože naše štíty nejsou semknuty ke vzájemné obraně, nejsme chráněni hradbou lásky v Bohu, nýbrž vyhle-dáváme jiné důvody pro přátelství. Některá jsou založena na rodinném příbuzenství, jiná na zvyku, další na společných zá-jmech a ještě další na sousedství. Děláme si přátele ze všech ji-ných důvodů než ze zbožnosti, přičemž naše přátelství by měla být založena výlučně na ní.

Jan Zlatoústý, Homiliae in Matthaeum, 59, in PG 58,580–581.

46


27. leden

Dětinskost, nebo duch dětství?Ambrož, Výklad na Lukášovo evangelium

Ježíš řekl: „Nechte děti přicházet ke mně a nebraňte jim, neboť takovým patří Boží království.“ (Lk 18,16)

Tím není dávána přednost jednomu věku před druhým, ji-nak by bylo na škodu dospět. Proč by se mělo toužit po dosa-žení dospělosti, pokud mi bude odňata možnost zasloužit si království nebeské? Bůh dal tedy člověku směřování k neřes-tem, nikoliv k tomu, aby rostla ctnost?

Pročpak si vybral své apoštoly nikoliv dětského, ale pokro-čilejšího věku? Proč tedy řekl, že dětem patří nebe?

Možná protože děti neznají špatnost, nenaučily se klamat, neodvažují se vrátit ránu, neumějí poměřovat bohatství, netouží po poctách ani po vysokých postech.

Ctnost ovšem nespočívá v nevědomosti, ale v pohrdání. A nelze chválit zdrženlivost, jde-li o dětskou bezúhonnost.

Jako příklad k napodobení tak není dáván dětský věk, ale dobrota dětské nevinnosti. Ctnost totiž nespočívá v nemožnosti hřešit, ale v neochotě hřešit a ve vytrvalém upírání vůle, aby vůle jedině v tomto napodobovala dětskou povahu. Nakonec sám Spasitel to vyjádřil slovy: „Jestliže znovu nebudete jako děti, jistě nevejdete do nebeského království.“ (Mt 18,3)

Ambrož, Expositio Evangelii secundum Lucam, 8,57, in PL 15,1782b–c.

47


28. leden

Početí je narozením duchovního člověkaFiloxenos z Mabbugu, Kázání

Plod je po početí dokonalý ve svém tělesném uspořádání se všemi údy, ty ovšem zatím neslouží svému určení. Když pak opustí matčino tělo a přijde na svět, dostane se jeho tělu ve-likosti, se všemi jeho smysly i údy, a jak roste, získává i chuť a schopnost zakoušet vše na světě. A všechny jeho údy získá-vají svou přirozenou funkci. Člověk se ve světě stává fyzicky dokonalým.

Tak tomu je i u člověka duchovního. Na začátku je plo-dem, poté opouští lůno a pozvolna tak dorůstá „k mužné zra-losti, k onomu věku, kdy se na nás uskuteční Kristova plnost“ (Ef 4,13).

Nejprve začíná početím, jako je tomu u plodu v přírodě, tedy stvořením v lůně ze semene a krve. Duchovní člověk se však počíná v křestní vodě působením ohně Ducha.

Přirozený plod se rodí z ničeho do bytí, duchovní plod pře-chází do postavení syna Božího, aniž by jím předtím byl.

Přirozený plod roste jen pozvolna; jakmile je však duchovní člověk počat jako syn Boží, roste ve světě jako v mateřském těle v souladu se spravedlností tohoto světa.

Nakonec vychází přirozený plod z těla a přichází do světa. Plod duchovní, jakmile dosáhne veškeré spravedlnosti podle světového řádu, odchází ze světa znovuzrozením – vstupuje do jiného světa, světa Kristovy spravedlnosti.

Filoxenos z Mabbugu, Homiliae, 9,261, in SC 44bis, s. 247–248.

48


29. leden

Bůh dobře půjčuje, děláme však my dobré investice?Ambrož, Výklad na Lukášovo evangelium

Podle podobenství Páně první z deseti sluhů řekl pánovi, který se vrátil z dlouhé cesty: „Pane, tvoje hřivna vyzískala deset hřiven.“ (Lk 19,16)

Jeden služebník vydělal z jedné hřivny hřiven deset, druhý pět hřiven. „Proč jsi tedy neuložil moje peníze do směnárny?“ (Lk 19,23) Pán nežádá úroky z našich peněz, ale z vlastních.

Třetí prý zahrabal hřivnu do země, což znamená, že rozum, který je nám dán jako obraz a podobnost Boží, utopil v usilo-vání o rozkoše, jako by jej pohřbil v jámě tělesnosti. O ostatních služebnících, kteří jako marnotratní dlužníci promrhali to, co dostali, se nemluví.

Rovněž Matouš má takové podobenství. S boháčem, který se nepodělí o své peníze s chudými, se to má podobně jako s tím, kdo se nepodělí o užitek ze své učenosti s neznalými, i když by mohl poučit. Takový člověk se dopouští nemalého provinění.

Ambrož, Expositio Evangelii secundum Lucam, 8,91.95, in PL 15,1792c,1794a.

49


30. leden

Na konci představeníJan Zlatoústý, Homilie o Lazarovi

Když v divadle při uvedení nějaké staré pověsti přichází na scénu zástup herců, tváře jim zakrývají masky. Jeden hraje fi-losofa, ačkoliv jím ve skutečnosti není, druhý krále, i když to není žádný král, nýbrž je tak pouze ustrojen pro účely předsta-vení. Další hraje lékaře, ačkoliv není dost zručný ani na to, aby opracovával dřevo – ten má přes sebe přehozený lékařský plášť. Svobodný člověk hraje otroka, analfabet hraje učitele.

Herci se neukazují takoví, jací ve skutečnosti jsou, ale ta-koví, jací nejsou. Herec, který není lékařem, se jím zdá být; filo-sof se zdá být filosofem, protože jeho maska má vousy; voják je vojákem, protože má na sobě brnění. Podoba masek nás šálí, ale není s to oklamat přirozenost věcí.

Stejně tak se to má i v tomto životě až do samotného konce: Bohatství a chudoba, moc a poddanství – tyto a všechny ostatní věci nejsou nic více než divadelní rekvizity.

Když však onen den skončí a přijde ta strašlivá noc – nebo spíše den, nocí bude totiž pouze pro hříšníky, pro spravedlivé bude dnem –, když se divadlo rozpustí, když budou masky od-hozeny, když bude souzen každý jeden z nás s ohledem na své skutky, nikoliv na bohatství, úřady, pocty nebo moc, ano, když bude každý souzen podle skutků, král i vládce, muž i žena, tehdy se bude od nás žádat skutečný život a dobré skutky, ne hodnostářská nabubřelost, laciná chudoba nebo tyranské pohr-dání. Dej mi skutky! I když jsi otrok, ať jsi lepší než svobodný; i když jsi žena, ať jsi statečnější než muž! Když budou masky odhozeny, tehdy se teprve ukáže, kdo je skutečně bohatý a kdo je skutečně chudobný.

Jan Zlatoústý, Homiliae de Lazaro, 6,5, in PG 48,1034–1035.

444


Redakční poznámkaTéměř všechny texty jsou přeloženy z latinských a řeckých

originálů. Výjimku tvoří texty syrské, texty z tzv. malé filokalie publikované v Petite philocalie de la prière du cœur a některá požehnání v různých ritech. Ty jsou přeloženy z francouzštiny (srv. bibliografii).

Na překladech se podíleli: Juraj Franek (řecké texty leden – červen); Irena Radová (řecké texty červenec – prosinec); Tomáš Jeniš (latinské texty a texty z francouzštiny). Úvodní slovo z italského vydání Breviario patristico, P. Gribaudi, Torino 1971, přeložil Pavel Ambros.

Konečná redakční práce zohlednila stěžejní záměr autora, totiž zpřístupnit poklady církve prvního tisíciletí širokému spektru čtenářů.

445

Obsah

Úvodní slovo ................................................................ 5

Leden Život, má první láska ................................................... 17

Žít tak, abychom se stali podobnými Bohu (Origenes) ...............18Křesťan se skládá z těla, duše a Ducha Svatého (Irenej z Lyonu) ...19Bůh nás nepotřebuje, ale má potřebu zahrnovat nás dary

(Irenej z Lyonu) ............................................................ 20Kapku po kapce s mlékem od Boha (Irenej z Lyonu) ................21Člověk, jenž je svědectvím neznámého (Theodoretos z Kyrru) ...22Malý velký král (Řehoř Nysský) ........................................... 23Tajemství uvnitř nás (Řehoř Nysský) .................................... 24Člověk se dvěma tvářemi (Řehoř Nysský) .............................. 25Bylo by lepší nenarodit se? (Theodoretos z Kyrru) .................. 27Už neříkej: „Je to osud“ (Jan Zlatoústý) ................................. 28Život je sen s tolika zvraty (Filon Alexandrijský)..................... 29Pokud hledáš dlouhý život (Defensor Grammaticus)................31Nechal nás Pán samotné, poté co nám poručil plavit se?

(Augustin) ..................................................................... 32Dopřej si chvíli, pak se vydej na cestu (Bazil Veliký) ................ 33Než loďka ztroskotá (Bazil Veliký) ......................................... 34

446


Je možné, že smrt neděsí? (Augustin) ..................................... 35Když duše trpí závratěmi (Bazil Veliký) ................................. 36Klepání na tvé srdce (Augustin) ............................................ 37Pouze já si mohu způsobit něco zlého (Jan Zlatoústý) ............... 38Když mluvím o slzách, nehovořím o smutku (Jan Zlatoústý) .......39Záleží na použití (Jan Zlatoústý) .......................................... 40Radost, obtížná společnice (Defensor Grammaticus) ...............41Bůh se více zlobí, pokud se neukáže rozzlobený

(Defensor Grammaticus)................................................ 42Z hořkých kořenů vzchází sladké ovoce (Jan Zlatoústý) ............. 43Soustavné svědectví se vine každým dnem

(Klement Alexandrijský) ................................................ 44Budeme zachráněni, pokud setrváme bok po boku

(Jan Zlatoústý) .............................................................. 45Dětinskost, nebo duch dětství? (Ambrož) ................................ 46Početí je narozením duchovního člověka

(Filoxenos z Mabbugu) ..................................................47Bůh dobře půjčuje, děláme však my dobré investice? (Ambrož) ...48Na konci představení (Jan Zlatoústý) .................................... 49Námaha je opravdu snadná, když je tady naděje (Bazil Veliký) ...50

Únor Je to mé tělo, kde mám schůzku s Bohem ...................51

Z Adama a z Adamova žebra je dokonalý člověk, náš bratr (Simeon Nový Teolog) ................................................... 52

Tělo bylo vytvořeno mistrem ve svém oboru (Cyril Jeruzalémský) ...................................................... 53

Výjimečný nástroj pro nadaného hudebníka (Řehoř Nysský) .... 54Co leží mimo lékařskou vědu (Řehoř Nysský) ......................... 56Kdo pohrdá tělem, ten se rouhá (Cyril Jeruzalémský) .............. 58

447

Obsah

Není to tělo, které hřeší (Cyril Jeruzalémský).......................... 59Když milost ovládne pastviny srdce (Pseudo-Makarius) ........... 60Chrám opičího boha (Klement Alexandrijský) .......................61Flétna pro naši inteligenci (Řehoř Nysský) ............................ 63Zdraví je důležité (Jan Zlatoústý) ......................................... 64Sport je dobrý, obdělávání půdy ještě lepší

(Klement Alexandrijský) ................................................ 65Jak správně snášet nemoci (Diadochus z Fotiky) ................... 66Jak správně užívat lékařství (Bazil Veliký) ............................. 67Jak správně užívat léků (Bazil Veliký) ................................... 68Proč není tělo duši na přítěž? (Filoxenos z Mabbugu) ............ 69Pokrytectví žaludku (Jan Klimak) ..........................................70U stolu (Diadochus z Fotiky) ............................................... 71Žijeme, abychom jedli? (Klement Alexandrijský) ................... 72Maso je sestrou, víno je bratrem (Cyril Jeruzalémský) ............. 73Nebýt otrokem vášní, nepřehánět sebeumrtvování

(Maxim Vyznavač) ..........................................................74Alkoholová potopa (Diadochus z Fotiky) ...............................75Pohár mladíka a pohár starce (Klement Alexandrijský) ......... 76Proč a jak se koupat (Klement Alexandrijský) ........................77Obstarejme si alespoň list! (Diadochus z Fotiky) ......................78Spánek nám dodává čerstvé síly do nového dne (Řehoř Nysský) ...79Když spíš, neodhazuj své světlo (Klement Alexandrijský) ........ 80Odvaha a pokora přemáhají smrt (Defensor Grammaticus) .....81Až přejde naše zima (Cyril Jeruzalémský) .............................. 82

Březen Tvá milost, Pane, sestupuje až ke mně ....................... 83

Musím čelit problémům a tajemstvím své duše (Niketas Stethatos) ........................................................ 84

448


Existuje duše? (Atanáš) ........................................................ 85Chléb z obilí, chléb z kamene (Řehoř Nysský) ......................... 86Důstojnost duše spočívá v jejím souladu s rozumem

(Maxim Vyznavač) ..........................................................87Je duše nesmrtelná? (Maxim Vyznavač) ................................ 88Pět schopností (Niketas Stethatos)........................................ 89Co se odehrává na křižovatkách ducha (Řehoř Nysský) ........... 90Svědomí, zárodek světla (Dorotej z Gazy) ...............................91Trojí oddanost našemu svědomí (Dorotej z Gazy) ................... 92Zrcadlo, kterým hledíme do našeho nitra (Řehoř Veliký) .......... 93Svoboda nebo odpovědnost (Niketas Stethatos) ...................... 94Když my mluvíme o pravdě a když pravda mluví sama za sebe

(Klement Alexandrijský) ................................................ 95Jak uspokojit naši potřebu poznání? (Diadochus z Fotiky) ...... 96Vědění chybuje, pokud chybí láska (Maxim Vyznavač) ..............97Domýšlivý netopýr (Theodoretos z Kyrru) ............................ 98Hledání něčeho pravdivějšího než pravda (Irenej z Lyonu) ...... 99Bůh zasel do našeho srdce strom, aby nás podrobil zkoušce

(Niketas Stethatos) ....................................................... 100Rozhněvané lišky (Defensor Grammaticus) .......................... 101Od výřečnosti k nestydatým řečem a nechutnosti

(Klement Alexandrijský) ...............................................102Potřebujeme průvodce, který nám poradí (Dorotej z Gazy) .....103Protože jsme byli utvořeni k obrazu Trojice, můžeme se stát jí

podobnými (Niketas Stethatos) ....................................... 105Pohotová služebnice běží tam, kde ji volá Duch

(Pseudo-Makarius) .......................................................106Kdo si není vědom vlastního proudu? (Simeon Nový Teolog) ...108Jedno srdce, které se zdá dvojím (Pseudo-Makarius) .............. 109Uchopení moci (Řehoř Nysský) .......................................... 110

449

Obsah

„Celá jsi krásná, má milá, jsi bez poskvrny.“ (Bazil Veliký) .......111Tajemství nepostradatelného míru (Diadochus z Fotiky) ........ 112Je snadné přejít od přemítání k činu, naopak nikoliv

(Simeon Nový Teolog) .................................................. 113Když má duše správné směřování (Jan Zlatoústý) .................. 114„Modlete se jeden za druhého“ (Barsanuf a Jan) ..................... 115Ve spirále spásy (Simeon Nový Teolog) ............................... 116

Duben Mé srdce – bitevní pole .............................................117

Z toho, co stvořil Bůh, není špatného nic (Jan Kassián) ........... 118Proč vlastně Bůh trpí zlo ve světě? (Jan Zlatoústý) .................. 119Proč Bůh dovolí, abychom byli pokoušeni? (Maxim Vyznavač) ...120Pokud hřešíme, není to v důsledku naší přirozenosti

(Jan Zlatoústý) ............................................................. 121Bůh neklade na váhy (Jan Zlatoústý) ...................................123Spolupachatelé (Pseudo-Makarius) .....................................124Užívat, ale nezneužívat! (Maxim Vyznavač) .........................125Jak veliká je slabost neřestných! (Boëthius) ............................126Hřích je nakažlivá nemoc (Bazil Veliký) ............................... 127Démon nemá plnou moc (Jan Damašský) .............................128Ďáblovy nástrahy (Ambrož) ................................................129Věrnost nevěstky (Apoftegmata)...........................................130Jak oddělit mentální představu od vášně (Maxim Vyznavač) ... 131Tři fáze (Maxim Vyznavač) ................................................132Jedna neřest střídá druhou (Defensor Grammaticus) ............133Jako krabi (Jan Klimak) .....................................................134Zahálka – kolébka špatnosti (Vilém od sv. Teodorika) ...........135Hlodání pýchy (Defensor Grammaticus) .............................136Noví farizejové (Maxim Vyznavač) ...................................... 137

450


Jsou tři způsoby, jak lhát (Dorotej z Gazy) ...........................138Jen málokteří jsou schopni udržet svůj tlachavý jazyk na uzdě

(Jan Klimak) ................................................................139Chamtivost se nikdy nenasytí (Defensor Grammaticus).......... 140Kdo se oddává smyslnosti, je mrtvým zaživa

(Defensor Grammaticus)............................................... 141Nástraha v našem obžerství (Ambrož) ...................................142Na slonovi je i komár na výši (Bazil Veliký) ...........................143Všechno, co říká hlupák, je pouhý blábol

(Defensor Grammaticus)............................................... 144Když vcházíš do dokonalé svobody (Maxim Vyznavač) ............ 145Musíme umět obrátit pokušení v náš prospěch (Ambrož) .........146Svému strachu musíš čelit statečně (Jan Klimak) .................... 147Ve svobodě a s láskou usilujme o dobro (Pseudo-Dionýsius) ..... 148

Květen Připoj se ke mně a já se připojím k tobě, můj Bože ... 150

Jediná cesta s tolika zkratkami (Defensor Grammaticus) ....... 151Mapka pro poutníky ducha (Jan Klimak) .............................152Všechny myšlenky mají počátek ve chvění

(Filoxenos z Mabbugu) ................................................153Síla víry (Cyril Jeruzalémský) ............................................ 154Když věříš, že ten, kdo vlídně přijal lotra, přijme i tebe

(Cyril Jeruzalémský) ..................................................... 155Víra bez skutků je mrtvá (Maxim Vyznavač) .........................156Ověř svou víru důvěrou (Ambrož) ........................................ 157Nebuď na pochybách, neklesej na mysli (Barsanuf a Jan) ......... 158Očisti kořeny a budeš čistý celý (Izák z Ninive) ...................... 159Pravidlo života dokonalého člověka (Klement Alexandrijský) ...160Naše myšlenky při zúčtování (Jan Kassián) ............................ 161

451

Obsah

Bůh, to je také jednoduchost (Filoxenos z Mabbugu) ............162Nový lid je lid dětí (Klement Alexandrijský) ........................163Mírnost, podoba lásky (Jan Klimak) .....................................164Povznášej raději živé, než abys vynášel mrtvé! (Apoftegmata) ..166Trpělivost je naším mučednictvím (Defensor Grammaticus) ...168Poslušnost se rodí z důvěry (Jan Klimak) ...............................169Pokud se domníváš, že jsi pokorný, znamená to, že pokorný nejsi

(Apoftegmata) .............................................................. 170Abys vystoupil vzhůru, musíš klesat (Defensor Grammaticus) ..171Viděl jsi někdy sníh, který by se zapálil? (Jan Klimak) .............. 172Střídmost je strážkyní ducha (Hesychius Jeruzalémský) ......... 173Nemůžeš střežit tolik bran (Apoftegmata) .............................. 174Moudrost nespočívá pouze ve znalosti

(Defensor Grammaticus)............................................... 175Se slovem Božím k nazírání Boha (Ambrož) .......................... 176Důležitější než začít je vytrvat (Defensor Grammaticus) ........ 177Hladový po spravedlnosti (Řehoř Nysský) ............................ 178Každý člověk je žebrákem Božím (Bazil Veliký) ...................... 180Boha nemůžeme nemilovat (Bazil Veliký) ............................. 181Jak bychom mohli nemilovat i potřebného bratra?

(Apoftegmata) ..............................................................182Rozšiřuj svou lásku na celý svět (Defensor Grammaticus) ......183Světlo, oheň a plamen (Jan Klimak) ..................................... 184

Červen Můj domov, Bože, je tvým chrámem .......................... 185

Krásu své manželky vytvoř ty! (Jan Zlatoústý) .......................186Nerozlučně spojeni na celý život (Augustin) ........................... 188„Ploďte a množte se, naplňte zemi a podmaňte si ji!“

(Požehnání manželství v koptském ritu) ........................ 189

452


S mocí kříže (Požehnání manželům křížem v arménském ritu) ......................................................... 190

Nalézej radost ve svém muži (Požehnání svatebního poháru v byzantinském ritu) ..................................................... 191

Spočívá na vás vínek Boží (Požehnání svatebního vínku v maronitském ritu) ......................................................193

Tvůrce obrazů Boha (Amfilochius) ...................................... 194Nepohrdej manželstvím! (Jan Zlatoústý) ............................... 195Tři osoby a jediné tělo (Jan Zlatoústý) ..................................196Kde jsou dva, tam je i Kristus (Tertulián) .............................. 197Řekni sestrám… (Ignác Antiochijský) .................................. 198Modlete se společně (Jan Zlatoústý) ...................................... 199Jsme jeden druhému pomocnou rukou (Řehoř Naziánský) .... 200Svornost především (Jan Zlatoústý) ..................................... 202Vzdálenost je pro lásku ničím (Ambrož) ................................ 204Mé tělo již není mé, nýbrž mé manželky (Jan Zlatoústý) ......... 205Jak otevřít manželce obzory spásy (Jan Zlatoústý) ..................207Vichřice žárlivosti (Jan Zlatoústý) ....................................... 208Žena prožívá tak mnoho smrtí (Jan Zlatoústý) ...................... 209Muži vynalezli tolik způsobů, jak trápit své manželky

(Jan Zlatoústý) .............................................................210Nebezpečí toho, kdo si bere bohatou ženu (Jan Zlatoústý) ......... 211Takto promlouvej ke své manželce (Jan Zlatoústý) ..................212Ježíš si z nebe nepřinesl ani stříbrnou vaničku!

(Klement Alexandrijský) ...............................................214Připravme dva stoly (Jan Zlatoústý) ....................................215„Úctyhodné“ cizoložství (Ambrož).........................................216Slovo, které kárá, ale uzdravuje (Klement Alexandrijský) ...... 217Poslušnost není slabostí (Ambrož) ........................................218Když rodiče zestárnou (Ambrož) ..........................................219

453

Obsah

Střet dvou lásek? (Ambrož) ................................................. 220Rodina mimo rodinu (Ambrož) ...........................................221

Červenec Tolik bratrů, jedno tělo a jedna duše..................... 222

Jestliže někdo tvrdí, že si stačí sám… (Bazil Veliký)................ 223Pouze s nohama si v životě nevystačíme (Bazil Veliký) ............ 224Kdo miluje Boha, miluje bližního, kdo miluje bližního,

miluje Boha (Bazil Veliký) ............................................. 225Neupírej nikomu svou lásku (Maxim Vyznavač) ....................227Tolik jazyků, ale jen jedna lidská přirozenost

(Theodoretos z Kyrru) ................................................. 228Dvoje pohlaví, ale jen jedna lidská přirozenost

(Theodoretos z Kyrru) ................................................. 229Divy a nebezpečí lidských vztahů (Defensor Grammaticus) ... 230Papoušek má větší cenu než sirotek?

(Klement Alexandrijský) ...............................................231Cesta od sobectví k pýše je krátká (Maxim Vyznavač) ............. 232Nesuďme (Dorotej z Gazy) ................................................ 233Počestná Zuzana (Maxim Vyznavač) .................................. 234Pokrytectví a lež, matka a dcera (Jan Klimak) ...................... 235Komu náleží výkon spravedlnosti (Jan Zlatoústý) .................. 236Jak odstranit zášť (Maxim Vyznavač) ..................................237Když ti někdo způsobil trápení (Maxim Vyznavač) ................ 238Jed pro tvé srdce – vzpomínka na křivdy (Jan Klimak) .......... 239Usmíření bratrů (Defensor Grammaticus) .......................... 240Jak milovat přítele a… jak pronásledovat nepřítele

(Defensor Grammaticus)...............................................241Naši nepřátelé nevědí, za jaké dobrodiní jim vděčíme

(Bazil Veliký) ............................................................... 242

454


Otevři kruh mezi svými nepřáteli a Bohem (Maxim Vyznavač) ...244Předkládám ti jiný druh závisti (Jan Zlatoústý) .................... 245Nauč se smát, aby ses uvolnil (Klement Alexandrijský) ......... 246Sladký život (Klement Alexandrijský) .................................247Mluvka je jako stará bota (Klement Alexandrijský) ............. 248Mocní mají tisíce pánů (Jan Zlatoústý) ............................... 249Zodpovědnost vedení (Bazil Veliký) ..................................... 250Účinně vládne jen ten, kdo vykonává svou službu s láskou

(Defensor Grammaticus)...............................................251Zkouška panovačnosti (Bazil Veliký) ................................... 252Umění učit (Defensor Grammaticus) ................................. 253Umění učit se (Defensor Grammaticus) ............................. 254Věřím ve spásu, přátelství a moudrost (Augustin) .................. 255

Srpen Svět, radost člověka a sláva Boha .......................... 256

Stvoření – Bůh je podnikl jen kvůli tobě (Jan Zlatoústý) .........257Vesmír je jako jeden obrovský lidský organismus (Origenes) ..... 258Vše bylo stvořeno ze Slova (Cyril Jeruzalémský) .................... 259Kdyby nahoře nebyla ruka… (Jan Zlatoústý) ........................ 260Harmonie protikladů (Atanáš) .............................................261Od viditelného k neviditelnému (Bazil Veliký) ...................... 262Neochvějná cesta víry (Theodoretos z Kyrru) ...................... 263Byli by nerozumní (Řehoř Naziánský) ................................ 264Tisíc květů nebeské louky (Jan Zlatoústý) ............................. 265Když slunce vychází, je jásavé a laskavé jako ženich

(Cyril Jeruzalémský) .................................................... 266Noc je k opětovnému nabytí životního rytmu (Jan Zlatoústý) ...267Proměny a moc vody (Cyril Jeruzalémský) .......................... 268Když labuť roztáhne křídla (Řehoř Naziánský) ..................... 269

455

Obsah

Inteligence zvířat a krása rostlin (Řehoř Naziánský) ..............270Pouč se od mravence, napodobuj včely (Cyril Jeruzalémský) ... 271Plodit a spolupracovat na díle Božím (Metoděj z Olympu) ....272Naše strašná schopnost vše pokazit (Niketas Stethatos) ...........273Svět podle ráje (Niketas Stethatos) ......................................274Nakonec přichází král (Řehoř Nysský) .................................275Synové evangelia jsou světlem světa (Bazil Veliký) ..................276Vládne světu dobro, či zlo? (Ambrož) ....................................277Touha a omyl (Řehoř Naziánský)........................................278Týž Bůh, který působí v přírodě, působí v srdcích (Bazil Veliký)...279S čistým srdcem ze země (Augustin) ..................................... 280V našem hlase zní vděčnost za to, že tvorstvo má jeden hlas

(Augustin) ................................................................... 282Vyčkej konce a pochopíš (Jan Zlatoústý) ............................... 283Osud světa závisí na důstojnosti člověka (Jan Zlatoústý) ......... 285Jiný svět pro jiný život (Bazil Veliký) ................................... 286Nové nebe a nová země (Cyril Jeruzalémský) ........................287Konečný soulad (Řehoř Nysský)......................................... 288I budoucí stvoření Bůh učiní kvůli tobě (Jan Zlatoústý) ......... 289

Září Bohatství patří člověku, a proto ať člověk patří Bohu ................................... 291

„Kdo nechce pracovat, ať nejí“ (Jan Zlatoústý) ..................... 292„V potu své tváře budeš jíst chléb“ (Jan Zlatoústý) .................. 293Práce není pouze záležitostí rukou (Severianus z Gabaly) ...... 294Je ponižující pracovat? (Jan Zlatoústý) ............................... 295Pokud bychom nepracovali jeden pro druhého, vytratí se lidskost

(Jan Zlatoústý) ............................................................ 296Představme si člověka rychlejšího než kůň (Řehoř Nysský) ......297

456


Lenochovo probuzení (Jan Zlatoústý) .................................. 298Pokušení svatého Antonína (Apoftegmata) .......................... 299Práce, nebo modlitba? (Apoftegmata) ................................. 300Záminka, příležitost a nutnost (Bazil Veliký) .........................301„Hladověl jsem a dali jste mi jíst“ (Bazil Veliký) .................... 302Existují čtyři druhy lásky k penězům (Maxim Vyznavač) ....... 303Neříkejme o boháči „to je ale šťastlivec“

(Theodoretos z Kyrru) ................................................. 304Velké oko na hrudi (Klement Alexandrijský) ....................... 305Plná truhla a pusté vědomí (Augustin) ................................ 306Zlo nespočívá v penězích (Defensor Grammaticus) ............... 308Kdyby páni zůstali bez sluhů (Klement Alexandrijský) ......... 309Když bohatství osvobozuje (Filoxenos z Mabbugu) ................310Žebrákovo divadýlko je důkazem naší nelidskosti

(Jan Zlatoústý) ............................................................. 311„Běda těm, kdo říkají hořkému sladké a sladkému hořké“

(Bazil Veliký) ................................................................312Malý portrét lichváře (Bazil Veliký) .....................................313Nestaň se otrokem lichvářů (Bazil Veliký) .............................314Synové oblud se rodí, aby věčně plodili (Bazil Veliký) ..............315Jen ten, kdo dává s radostí, neponižuje chudáka

(Jan Zlatoústý) .............................................................316Dobrodiní s penězi druhých (Defensor Grammaticus) ........... 317Společné rozhodování o penězích (Augustin) ..........................318Společnice a hůl pro tvé putování

(Klement Alexandrijský) ...............................................319Je chudoba a chudoba (Bazil Veliký) ................................... 320Přišli jsme nazí a nazí odejdeme

(Filoxenos z Mabbugu) ................................................321Pane, dopřej mi podíl na věčnosti (Augustin)........................ 322

457

Obsah

Říjen V církvi je světlo pro nás a kvásek pro zemi ........... 323

Každá stránka Bible zní Kristem (Augustin) ......................... 324Průvodce při objevování Písma (Origenes) .......................... 326Dvojí význam v Bibli (Origenes) ........................................ 328Tato slova jsou slovy od Boha (Origenes) .............................. 329Příručka pro boj k dobytí království (Maxim Vyznavač) ......... 330Bůh nalezl nevěstku a učinil z ní pannu (Augustin) ................331V církvi je život, protože v církvi je Duch (Augustin) .............. 332Kristus je bránou pokornou a nízkou (Augustin) ................... 333Církev – smíření rozdílnosti (Maxim Vyznavač) ................... 334Kdo má klíče svěřené Petrovi? (Augustin) ............................. 335Jsem člověk určený pro službu svornosti (Ignác Antiochijský) ...336Symfonie vaší lásky (Ignác Antiochijský) .............................337Církev za temného pronásledování (Jan Zlatoústý) ................ 338K čemu je biskupská hodnost? (Augustin) ............................. 339Síla, kterou nemá žádný anděl (Jan Zlatoústý) ..................... 340Průvodci na cestě ke spáse (Jan Zlatoústý) ............................341K výuce pravdy nestačí slova (Klement Alexandrijský) ......... 342Politováníhodný lovec potlesku (Jan Zlatoústý) ..................... 343Útes, pod nímž se zdržují dravci (Jan Zlatoústý) ................... 344I pro tebe vše začíná s touto vodou (Cyril Jeruzalémský) ........ 345„Kde je, smrti, tvá zbraň?“ (Cyril Jeruzalémský) .................. 346Posvěcení Krista a stvrzení tvé víry (Cyril Jeruzalémský) ........347Každodenní zázrak Lazara (Augustin) ................................. 349Pyramida tvých hříchů nebude nikdy příliš vysoká

(Cyril Jeruzalémský) .................................................... 350Jeho tělo a jeho krev (Jan Damašský) ...................................351Eucharistie odhaluje naši velikost (Augustin) ........................ 352

458


Kristus se nám dává během liturgie (Jan Zlatoústý) ............... 353Liturgie zpřítomňuje události spasení (Augustin)................... 354Políbení pokoje (Maxim Vyznavač) ..................................... 355V jakém významu jde o uctívání obrazů (Jan Damašský)........ 356Jako je duše v těle, tak i křesťané ve světě (List Diognetovi) .....357

Listopad Promluv ke mně, ó Pane, a já ti budu umět odpovídat .......................................358

Otče náš (Řehoř Nysský) ................................................... 359Jenž jsi na nebesích (Řehoř Nysský) ................................... 360Posvěť se jméno tvé (Origenes) .............................................361Přijď království tvé (Origenes) ............................................ 363Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi (Origenes) ................. 364Chléb vezdejší dej nám dnes (Řehoř Nysský) ........................ 365Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům

(Jan Kassián) ............................................................... 366Neuveď nás v pokušení (Jan Kassián) ...................................367Ale zbav nás od zlého (Cyprián z Kartága) ........................... 368Zcela dokonalá modlitba (Jan Kassián) ................................ 369Hymnus v modlitbě (Jan Klimak) ........................................ 371Modlitba je spočinutí ve slově Božím (Defensor Grammaticus) ...372I kdyby tisíc polnic zatroubilo do ucha mrtvého

(Filoxenos z Mabbugu) ................................................373Žalmy – hlas církve a lék srdcí (Bazil Veliký) .........................374Neustále před tváří Boží (Izák z Ninive) ...............................375Jak se modlíme, tak žijeme (Jan Kassián) ..............................376Pokud by Mojžíš nesundal boty (Evagrius Pontský) ...............377Rolník zapřahující do jednoho jha býka a osla je hlupák

(Izák z Ninive) .............................................................378

459

Obsah

Svoboda a radost – požehnání opravdové modlitby (Barsanuf a Jan) ...........................................................379

Kdo se modlí, je zachráněn před smutkem a malomyslností (Evagrius Pontský) ...................................................... 380

Na prahu domova (Izák z Ninive) .......................................381Ruce k nebi (Klement Alexandrijský) ................................ 382Ať se ti nerozskočí hlava (Jan Klimak) .................................. 383Raději mlčení srdce než roztržitá slova

(Defensor Grammaticus).............................................. 384Staň se ve mně tvá vůle (Evagrius Pontský) ......................... 385Nehledej nic jiného než Pána (Augustin) .............................. 386Vzdej slávu Bohu, který slávu nepotřebuje (Bazil Veliký)..........387Aleluja, chval Pána! (Augustin) ......................................... 388Je možná ustavičná modlitba? (Maxim Vyznavač) ................ 389Kriste – ty, jenž jsi obětníkem i obětí

(Liturgie sv. Jana Zlatoústého) ..................................... 390

Prosinec Amen! Věřím, miluji, doufám – ó Pane! .................... 391

Tak jako oko potřebuje světlo (Theodoretos z Kyrru) ............ 392Ten, kdo popírá, že první písmeno abecedy je „A“

(Theodoretos z Kyrru) ................................................. 393K bráně zahrady (Jan Damašský) ....................................... 394Čtyři větry vanoucí světem (Irenej z Lyonu) ......................... 395Další vrstva Písma (Maxim Vyznavač) ............................... 396Magnet přitahující jen ty, kdo se nechají

(Theodoretos z Kyrru) ..................................................397Stručné a výstižné Slovo (Theodoretos z Kyrru) .................. 398Předně nenapodobuj červy (Řehoř Naziánský) ..................... 399Vědění pomáhá víře (Klement Alexandrijský) ..................... 400

460


Nyní jen bledá záře (Řehoř Naziánský) ................................401Základní kámen pro duši (Cyril Jeruzalémský) .................... 402Neznámý, který má všechna jména (Pseudo-Dionýsius)......... 403Bůh je Život (Pseudo-Dionýsius).........................................404Bůh je Moudrost (Pseudo-Dionýsius) ..................................405Bůh je Mír (Pseudo-Dionýsius) ......................................... 406Bůh je světlo (Augustin) .....................................................407Bůh je Otec (Cyril Jeruzalémský) ........................................408Brána vedoucí k Otci (Cyril Jeruzalémský) ..........................409Gabrielův zpěv (Antipater z Bostry) ....................................410Nesu ve svém těle nebeský chléb (Bazil ze Seleukie) ................ 411Chápeme jej jako člověka, klaníme se mu jako Bohu

(Theodoretos z Kyrru) ..................................................412Pokud by se Kristus nenarodil z ženy

(Proklos z Konstantinopole) .........................................413Bláznovství kříže je mocí Boží (Cyril Jeruzalémský) ...............414Nejprve vyšel z těla a poté z hrobu (Romanus Melodus) .........415Nechť je každý den zrozením lásky (Origenes) .........................416Skutky Ducha (Bazil Veliký) ............................................... 417Tisíc jazyků – jedna církev (Augustin) ..................................418Jejich smrt je spíše snem než smrtí (Jan Damašský) ................419Království a oheň (Irenej z Lyonu) ..................................... 420Tvým oděvem bude bělostná vlna (Cyril Jeruzalémský) ..........421Ty, jenž jsi nade vše (Řehoř Naziánský) .............................. 422

Bibliografie ...............................................................424

Zkratky ......................................................................430

Seznam autorů ...........................................................434

461

Obsah

Rejstřík ......................................................................440

Redakční poznámka ...................................................444

Z řeckých, latinských a francouzských textů přeložili Juraj Franek,

Irena Radová a Tomáš JenišOdpovědný redaktor Pavel Ambros

Návrh obálky Tomáš Ježek Sazbu písmem Baskerville Ten Pro

zhotovilo Refugium dtpVydalo nakladatelství Centra AlettiRefugium Velehrad-Roma, s.r.o.Křížkovského 4, 772 01 Olomouce-mail: [email protected]

www.refugium.czjako svou 522. publikaciTisk a knižní zpracování

PBtisk, a.s., PříbramVydání první

Olomouc 2019

ISBN 978-80-7412-333-7

Tomáš Špidlík

Z pokladnice otců

cena 420 Kč (včetně DPH)

Patristická čítanka na každý den

Date post:	11-Jul-2020
Category:	Documents
Upload:	others
View:	0 times
Download:	0 times

Tomáš Špidlík Z pokladnice otců - Refugium€¦ · 6 Tomáš Špidlík – Z pokladnice otců...

Documents