U T R P E N Í A R A D O S T I O Č I S T C E

Pom áhejm e svým drahým v Pánu zesnulým m o dlitb o u a d o b rým i sku tky.

V lem v K r istu odpočívajícím abys, Hospodine, m ísta občerstveni, světla a pokoje dopřál, prosíme.

( Z „ M em enta z a zemřelé.**)

P R O F . F. S P I R A G O

U T R P E N Í

A R A D O S T I O Č I S T C E

(Překlad z německého)

1 9 3 6

V Y D A L Y Š K O L S K É S E S T R Y O. S. F .

P R A H A X I I , K O R U N N Í 4.

N I H I L O B S T Á T

D r . Josepbus Beran, censor

I M P R I M A T U R

Pragae, die 27. A ugusti 1 9 )6

Prael. D r . Theopbilus Opatrný,

vicarius gemralis

N . E . 11842

P Ř E D M L U V A

P řed nedávném vyšlo několik knih, v nichž se autoři snaží vylíčiti očistec růžovými bar­vami, jako by v něm byly jen samé radosti. Bude tedy prospěsno, pojednáme-li o něm obšírněji na základě tridentského katechis­mu, výroků církevních učitelů, sdělení svá­tých a svatě žijících osob, které byly omilost­něny zvláštními zjevením i o očistci a jejichž výpovědi mnozí biskupové nejen schválili, ale i k čtení doporučili. Pak teprve ať si každý učiní o očistci správný úsudek.

I. S O U K R O M Ý S O U D .

I. Každý člověk je hned po smrti Bohem souzen.

Sv. Pavel p ra v í: „U loženo jest lidem jed­

nou zem říti, a potom bude soud.“ (Žid.

9, 27.) Tento soud sluje tajný nebo soukro­mý, poněvadž je tu souzen každý sám, na

rozdíl od soudu veřejného nebo obecného, který se bude konati v den poslední, kdy

se všichni lidé musí ukázati před soudnou

stolicí Boží. O rtel vyřčený při soukromém

soudu se ihned vykoná. C írkev svata učí,

že duše lidí, kteří se po křtu sv. nedopustili

hříchu, anebo kteří sice hřešili, ale za své

hříchy již na zemi zadost učinili, přicházejí

ihned do nebe; ti pak, kteří zemřeli ve

smrtelném hříchu, jsou odsouzeni na věky

do pekla (K onc. Lyon. 1274), neboť nic

nečistého nevejde do nebe. (Zjev. 21, 27.)

D uše těch, kteří zemřeli sice bez smrtel­

ného hříchu, avšak hříchy své ještě zcela

ncodpykali, přijdou na čas do očistce, kde se očišťují.

2. Mnoho dmi jde po soukromém soudu do očistce.

N ěm ecky sluje očistec ,,Fegefeuer“ , do­

slova očistný oheň, neboť tam duše „skrze

oheň dojde spásy“ . ( i. K or. 3, 15.) Ze

v očistci jsou tresty ohněm, tvrdí sv. A m ­

brož, sv. papež Ř ehoř V eliký a sv. Tom áš

A kvin ský. Sv. Bonaventura a Suarěz soudí,

že oheň v očistci a oheň pekelný jsou téže

povahy. Origines ( f 254) praví, že mnozí

dojdou spasení skrze oheň, aby o lovo k nim

přimíšené se roztavilo a přešlo v čisté zla­

to. I tridentský katechismus u č í: „Jest očistný ohen, kde duše zbožných jsou určitý čas

trápeny a tak očištěny, aby m ohly vejiti do věčné blaženosti, kam nic poskvrněného

nevchází.” (V I., 3.)

Také duchové m ohou trpěti tresty

ohněm, jak vyplývá ze slov K ristových,

která pronese při posledním soudu k za­

vrženým : „O dejděte ode mne, zlořečení,

do ohně věčného, který je připraven dáblu

a andělům jeho.“ (Mat. 25, 41.) K d o by se

divil, jak může duše, t. j. duchová bytost,

trpěti muka ohněm, nechť uváží slova sv.

kardinála Bellarm ina: „Jako může duch

(naše duše) býti spojen s tělem, tak může

býti spojen i s ohněm, aby trpěl trest. Proč

by nemohl Bůh způsobiti, aby duše od těla

oddělená nevnímala také pocity bolestné?” Sv. Řehoř N az., biskup ( f 3 89), nazývá

očistec „oh n ivým k řtem“ , neboť působí

očistně jako k řest; Tertullián, kněz v K ar-

tagu ( f 240), nazývá jej dočasným peklem ,

neboť jsou tam muka táž jako v pekle, ne­

trvají však věčně. M nozí jej pokládají za

předpeklí, poněvadž duše tam očekávají

svého spasení, tak jako v předpeklí čekali

spravedliví na příchod Spasitelův. O čistec

je i žalářem, neboť duše jsou tam tak dlou­

ho, dokavad nenavrátí posledního haléře.

(Mat. 5, 26.) Očistec je však také místem

milosti, neboť jím Bůh poskytuje hříšní­

kům příležitost odpykati své viny. A však

zcela neprávem se nazývá očistec předne-

bím, neboť tím je ráj, nikoli očistec, místo očistné.

Tážeš se, proč tak mnoho lidí přichází do

očistce a na dlouhý čas ? Marie Lindmaye-

rová odpovídá: Většina lidí žije způsobem dětí tohoto světa, stará se málo o svoji spásu, proto přichází mnoho dusí a na dlouho do očist­ce.'''' (M ohou se vlastně pokládati za šťast­

né, že je milosrdenství Boží tak ve liké!) Praví pak dále: „U rážka Boha je něco ne­

smírného. V še, co není odpuštěno na zemi, musí se odpykati v očistci. Duše

v očistci mi ukázaly, jak se všecko na věč­

nosti velm i přesně odvažuje a účtuje.“

O čistec není však jen místem spravedl­

nosti, nýbrž i darem Božího milosrdenství.

Ctihodná K lára M oesová p ra v í: „ Z a očis­tec můžeme děkovati jen nekonečnému

milosrdenství Božím u. K d yb y slitování

Boží nebylo větší než jeho spravedlnost,

kolika duším bylo by odepřeno štěstí do-

stati se do očistce!“

3. V očistci se odpykávají časné tresty za odpuštěné hříchy těžké, hříchy lehké

a hříšné příchylnosti.

Udělením rozhřešení kajícím hříšníkům anebo dokonalou lítostí se mění věčné tresty v dočasné (sv. Bonaventura). Bůh si počíná

jako král, který trest smrti mění v dlouho­

letý žalář. Sv. A ugustin volá k B o h u :

„H říchy těch, jim ž jsi odpustil, nenechá­

v áš bez trestu.“ Sv. Bernard p ra v í: „Je to ­

mu jako s lidským tělem ; po ráně zbývá

jízva.“ H říchy jsou dluhy, a jako se musí

dluhy splatiti, nutno jest i hříchy zadost-

učiněním smazati. (Sv. Řehoř V eliký.)

Časné tresty, následky hříchů, si můžeme odpykati již zde na zemi konáním dobrých

skutků, jako m odlitbou, posty, almužnou

a také tím, že utrpení, jež nás v životě p o­

tkávají, jako nemoci, strádání a p o ­

dobné, hlavně smrt trpělivě přijímáme.

(K onc. trident. 14, kap. 9. a kap. 13.)

I získáváním odpustků dosahujeme odpuš­tění časných trestů. N ejsou-li však tresty

za hříchy odpykány úplně zde na zemi,

musí se zbytek dotrpěti v očistci. A však

tresty na věčnosti nelze srovnati s tresty

zde na zemi. Sv. Kateřina Janovská

( f 1510) praví: „ K d o v tom to životě činí

pokání za své hříchy, zaplatí několika ha­

léři dluh mnoha tisíc dukátů; odkládá-li

však s pokáním až na věčnost, platí nepa­

trný dloužek několika haléřů mnoha tisíci

dukátů.”

I za lehké hříchy, za něž jsme zde na zemi

dosti neučinili, budeme pykati v očistci.

Nesmíme je tedy podceňovati. M nozí

mají na př. zv yk bráti při každé příleži­

tosti jm éno Boží anebo nejsvětější jméno

Ježíš (pro K risto vy rány, Maria atd.) na­darmo. V očistci jim bude důkladně vští­

pena úcta k těmto svátým jménům. Jiní opět rádi lžou anebo si tropí z jiných žerty.

V očistci jim tento zv y k přijde draze.

Marie Latastová ( f 1847), laička řádu N ej-

světějšího Srdce v Paříži, jež měla mnoho

vidění, p ra v í: „O čistcovým i plameny musí

projiti ti, kdo zem řeli se všedním i hříchy,

aby je usmířili dříve, než vejdou do nebe.“

Sestra N ativitas sděluje: „M n o zí jsou

v očistci i pro malé viny, na př. pro zb y­

tečné řeči, náladovost, netrpělivost a po­

dobné nedokonalosti.“ A p okraču je: „B ů h

odstraňuje i nejnepatrnější stopy hříchu,

aby nic neposkvrnilo svatosti jeho dom u.“

Ž e Bůh nenechá bez trestu ani malé p o­

klesky, dokazuje ztrestání židovského kně­

ze Zachariáše, který ihned oněměl, že ne­

uvěřil andělovi. (Luk. x, 20.) Také M ojžíš

je nám výstrahou, neboť pro nerozvážnou

řeč nesmčl vejiti do zaslíbené země. (2, M ojž. 20, 10.)

V ohni očistcovém se spálí i příchylnosti k hříchu, t. j. nemírné lpění na tvorech,

statcích a rozkošech pozem ských. Lidé ne­

střídmí v jídle a pití, pyšní, lakom í, závis­tiví a leniví se musí na věčnosti očistiti.

M nozí tvrdí, že duše v očistci upadají

ze stesku po nebi v horečný stav, jenž duši

rozpaluje a působí větší utrpení, než může

tělu způsobiti oheň pozem ský, a jest proti­

kladem žáru lásky Boží, planoucí v duších

nebešťanů.

I I . D U S E V O Č I S T C I .

I. Duse v očistci potřebuji pomoci.

Duše v očistci jsou hodny politování,

byť si byly i svou budoucí blažeností jisty,

n e b o ť:

1. nemohou, jako je tomu na zemi, do-

sáhnouti od Boha odpuštění konáním dob­

rých skutků, nýbrž jen utrpením. Pro ně

nastala noc, o níž praví Kristus (Jan 9, 4),

„že nikdo nebude m oci pracovati“ . Biskup

D r. Pavel K eppler z Rottenburgu velm i

vhodně říká: „K y v a d lo hodin v očistci

stále odtikává: trpět, čekat, trpět, čekat.

Zoufalá jednotvárnost, která by uspala,

kdyby duše spáti m ohly a kdyby jim bolesti

spáti d ovolily .“2. Utrpení duší v očistci nepřináší zá­

sluh, t . j. za muka trpěná v očistci se jim

nedostane odm ěny v nebi, kdežto lidem

na zemi za trpělivé snášení útrap kyne věč­

ná odměna. Sv. Jeroným odvolávaje se na

místo v Eccl. 9, 5 (M r tv í . . . nemohou již

zásluh získati) praví, že po smrti není již

příležitosti ke konání dobrých skutků.3. M uka v očistci jsou podle názoru v y ­

nikajících theologů horší než trápení na

zemi. Sv. A ugustin praví, že oheň očist­

cový je horší a palčivější než kterýkoli trest

p ozem ský; rovněž tvrdí, že očistcové tresty

jsou větší než muka mučedníků. Sv. Ber­

nard podotýká, že oheň očistcový je horší

a palčivější než utrpení pozemské. Podob­

ně usuzují sv. Řehoř V eliký, sv. Anselm a

sv. Bonaventura. Sv. Tom áš A k v . praví,

že žár očistcový je roven žáru pekelném u; týž oheň, trápící zavržené, očišťuje duše

v očistci. Také Suarěz a sv. Bonaventura jsou názoru, že oheň očistcový a oheň pe­

kelný jsou téže povahy. Sv. M agdaleně

z Pazzis vylíčil očistec její bratr, který tam

za svoje poklesky trpěl. Podle něho jsou

muka m učedníků zábavou proti utrpením

očistce. Sv. Tom áš A k v . dokonce tv r d í:

,,I nejmenší trest v očistci převyšuje

všechna utrpení tohoto světa.“ A však sv.

Bonaventura pokládá tento výrok za upří- lišený.

Duše v očistci jsou na tom do jisté míry

hůře než žebráci, neboť ti mohou prošiti

bližní o pom oc, ale duše v očistci ne. Musí jen trpělivě a odevzdaně snášeti svoje mu­

ka. Jen velm i zřídka je některé duši d o vo ­leno, aby se zjevila na zemi a prosila o p o­

moc. O takovém případě píše D r. Raffei-

ner (viz str. io o).

N ejhůře se vede duším lidí, kteří nená­

leželi k církvi katolické, neboť na ně se její

přím luvy nevztahují. K atolická církev se

m odlí jen za zem řelé v K ristu, t. j. za ty,

kdož k ní náleželi. Při mši sv. se modlí

kněz v mementu za zemřelé, „kteří nás

předešli se znamením v íry “ . Již sv. A u ­

gustin ( f 430) uvádí, že Tělo Páně se obě­

tuje jen za údy K risto vy. Ctih. Kateřina

Em m erichová praví, že ti, kdož nenáleželi k církvi katolické, mají v očistci zvláštní

místo a trpí více, neboť se jim nedostává

pom oci z oběti mše sv. a z m odliteb cír­

kve za zemřelé.K politování jsou proto duše jinověrců,

nevěřících v očistec, neboť jejich příbuzní na ně v m odlitbách nevzpomínaj í a nekonaj í

za ně dobrých skutků, považujíce to větši­

nou za zbytečné. Je tedy velm i záslužné, pa- matujeme-li v m odlitbách na duše jinověr­

ců, trpících v očistci. Z e zápisů M arie Lind-

m ayerové, uložených v archivu arcibiskup­

ského ordinariátu v M nichově a v archivu

karmelitánů bavorské provincie, vyjím á­

m e: „B ů h mne osvítil a poučil o duších,

které za života nenáležely k církvi kato­

lické. V elm i mnohé z nich ualy věčném u

zatracení a jsou spaseny, buď že neměly

dostatečného porozum ění, nebo byly ne­

vinné. Proto jim Bůh v poslední hodince

poskytl m ilost lítosti, která jim postačila

k spasení, a zem řely v m ilosti B o ž í . . .

Bylo mi zjeveno, že tyto duše jsou na věč­

nosti zcela bez pom oci. K ristus Pán mně

pravil při mši svaté: „D o b ře činíš, mod-

líš-li se za ně.“

2. Duše v očistci nejsouvŠak zbaveny všech radostí.

M nohým duším v očistci se dostává útě­

chy od sv. andělů, ano i od M atky Boží.

(V iz str. 75.) Sv. Františka Římská praví,

že anděl strážný provází duši k očistci,

ji pak častěji navštěvuje a svou přítom ­

ností a povzbuzováním potěšuje. Anděl

strážný vnuká také pozůstalým, aby se za

duše zesnulých m odlili a dávali za ně na

mše sv. O n pak přednáší tyto m odlitby

Bohu a nastal-li čas vykoupení, uvádí duši

do nebe.*)

*) C írk e v sv . p o tvrzu je v ír a , že svati andělé u jím ají se

zem řelých i na v ččn o sti za zem řelé, tou to m od litb o u , užíva-

Krásně píše prof. Bernard Bartm ann:

„D u še v očistci dostávají zprávy o nebi,

o jeho krásách a nádheře a o nesmírném

štěstí patřiti na Boha od svých andělů

strážných přím o z nebe. A tak můžeme

říci, že i v očistci svítí paprsek Boží, i když

ne tak jasně jako v nebi, přece jen jasněji

než nám pozem šťanům .”

I přímluvné modlitby věřících na zemi vlé­

vají hojivý balzám do jejich utrpení a zkra­

cují jim dobu trestu. Suarěz a jiní theolo­g o vé učí, že andělé sdělují duším v očistci,

kdo se za ně na zemi modlí. A byť i p ozů­stalí na své zemřelé zapomněli, nejsou tito

přece bez útěchy, neboť katolická církev

nou při p o h řb u : In paradisum deducant tc angeli, in tuo

adventu suscipiant tc m artyres et perducant tc in civitatem

sanctam Jerusalem . Chorus angelorum tc suscipiat ct cum

L azaro quondam paupcre aeternam habcas req u iem ! T . j.:

N echť andčlé tč d o p ro v o d í d o ráje a m učedníci přijm ou při

tvém příchodu a u vedou tebe d o svátého m ésta Jerusale­

ma. S bor andělů přijm i tč a s Lazarem , kdysi chudým , mčj

o d p očin u tí v ččn é l (P odle pražského M anuale rit. z r. 1916,

str. 121.)

denně při mši svaté vzpom íná svých trpí­

cích údů a často se za zemřelé modlí. T yto

m odlitby jim velm i pomáhají.

D uše v očistci jsou s Bohem ve stálém styku modlitbou. Biskup K cppler p ra v í:

„M odlitba a zbožný zp ěv jsou sladkou

hudbou, zjasňující i tyto ponuré tem noty.“

Zvláštní radost pociťují dušičky,je -li ně­která z nich vykoupena a přijata do nebe. Ctih.

Kateřina Em m erichová p ra v í: „N elze vy-

líčiti radost a útěchu, pociťovanou dušemi,

které ještě zůstaly v očistci, je-li některá

z nich vysvo b o zen a.” ,

Duše v očistci nejsou zbaveny naděje a těší

se na nebe, do něhož se všechny dříve či

později dostanou. S výhledem na osvob o­

zení snášejí bolesti trpělivě a odevzdaně

jako mučedníci, kteří věděli, že mukami

dosáhnou nebeské blaženosti.

Duše v očistci se radují i z toho, že ne­mohou již hřesiti a že nepodléhají více p oku­

šením. Jejich vůle je nyní shodná s vůlí

Boží i snášejí proto své utrpení x velikou odevzdaností. A právě tím se liší toto místo

od pekla, kde panuje jen zoufalost a kde

se ozývají jen výbuchy vzteku. Biskup

K eppler z Rottenburgu p íše : „ I když očis­

tec svým trápením je peklem , je současně

i rájem, a to pro útěchu, kterou vlévá láska

Boží ubohým těm duším.“ Svatá Kateřina

Janovská p raví: „V ů le duší v očistci se

úplně srovnává s vůlí B o ž í; nenazývají svá utrpení trestem a bolest nepovažují za

trest. K lidně a odevzdaně se podrobují ří­zení Božím u, jež béřou na sebe z čisté lás­

ky. Pokládají za důkaz velikého m ilo­

srdenství, že se mohou v očistci zbaviti

skvrn hříchů, s nimiž by nikdy nechtěly

předstoupiti před tvář Boží spravedlnosti.

Duše v očistci lze pokládati za svaté, neboť

jsou plny lásky k Bohu a jejich touha pat-

řiti v tvář Boží je palčivější než žár očist­

ného ohně.“ Marie Lindm ayerová p ra v í:

„ V každodenních strastech a protiven­

stvích přála bych sobě a všem lidem ode­

vzdanosti duší v očistci, neboť pak by ne­

bylo netrpělivosti na světě.“ Suarěz do­

konce soudí, že duše v očistci snášejí muka

nejen s nej větší trpělivostí, nýbrž i spoko­

jeně, ba dokonce i s neuvěřitelnou radostí.

Svatý kardinál Bellarm in vyjádřil to p o­

dobně: „D u še v očistci nepropadají zou ­

falství, ale pociťují nevýslovnou radost ve

svém hrozném utrpení, a to pro pevnou

důvěru ve svou spásu.“ Proto čteme v me­

mentu za zemřelé při mši s v . : „D orm iunt

in somno pacis, t. j. odpočívají spánkem

pokoje.“Ctih. Kateřina Em m erichová praví, že

vzpom ínka na milosrdenství Boží a na bu­

doucí vykoupení vtiskuje duším v očistci

pečeť nevýslovné radosti. Sv. Kateřina Ja­

novská uvádí ještě zvláštní důvod této ra­

dosti; praví, že milosti a důkazů přízně

Boží k duším v očistci přibývá, a to v té

míře, jak na nich ubývá poskvrn hříchů.

Paprsek božského světla může je pak snáze pronikati a tím se zvětšuje jejich

radost.

Trpí-li duše v očistci s bezpříkladnou trpělivostí, lze důvod toho hledati hlavně

v tom , že podle výpovědí osob, jimž bylo

dopřáno nahlédnouti do věčnosti, spatřily p ři soukromém soudu na okamžik Boha. Ctih.

K lára M oesová p ra v í: „D u še, jdoucí do

očistce, spatří při soukromém soudu tvář

B o ž í; proto Boha miluje nejčistší a nejdo­

konalejší láskou. Ta v duši působí ne­

smírně žhavou touhu, Boha znovu spatřiti

a požívati.“ Ctih. sestra Marie Fidelis W eis-

sová, františkánka z kláštera v Reutberku

v Bavorsku, se vyslovuje stejn ě: „Jakm ile

se duše odloučí od těla, spatří Boha ve vší

jeho velikosti a slávě, avšak jen na oka­

mžik. Pak ji Bůh odkáže do očistce, kde počne její utrpení. V duši zůstává poznání

velikosti Boží, je cele odevzdána do vůle Boží a nechce z očistce vyjiti, dokud není

dokonale čista.” I my, jsme-li pozváni do

vybrané společnosti, obléknem e se čistě a

úpravně; nechceme se tam objeviti v oble­

ku nevhodném . T ak tom u je i s dušemi

v očistci. Rády se podrobují očištění, neboť

nechtějí vstoupiti ve společnost andělů a Svatých ani s nejmenší poskvrnou.*)

Jak z těchto vidění om ilostněných osob plyne, jsou poučovány o duších v očistci'

často toliko obrazně. N esm í se tedy vše, co ve vidění spatřily, bráti doslovně, nýbrž

zase jen obrazně. Je tom u jako na př. při zobrazování Boha Otce. Obyčejně se zná­

zorňuje jako velebný stařec s dlouhým

vousem , sedící na trůně, se žezlem v ruce a

se zem ěkoulí pod nohama. Bůh je ovšem

duch, nemající těla, a takový obraz nemá

jiného účelu (jak již řečeno v tridentském

*) C tih . M arie T a ig i v Ř ím ě ( f 1837) vídala po 47 let

tajem né slunce, v n čm ž poznávala duše v očistci jako ušpi-

nčná srdce nebo jako d rah okam y, jejichž lesk b y l zatem n čn ;

svati pak se jí je v ili jak o jasná, sk vo u cí slunce n ebo jako

čisté zářící dém anty.

katechismu), než zpřístupniti našim smys­

lům jeho vlastnosti a jeho moc. Obraz

nám praví, že Bůh je věčný a že je pánem

nebe a země. Právě tak je tomu při vidě­

ních o duších, neboť ty také nemají těl.

I I I . J A K M Ů Ž E M E P O M Á H A T I

D U S Í M V O Č I S T C I .

I. Dusím v očistci lzepomáhati dobrými skutky, je ž za ně obětuje tne.

Tridentský koncil ve 22. sezení stanovil,

že duším v očistci lze pomáhati m odlitbou

věřících a hlavně mší svátou.V tridentském katechismu čtem e: „ M u ­

síme chváliti nekonečnou dobrotu Boží a

vděčně ji slaviti, neboť nám dovoluje, aby­

chom zadost činili jeden za druhého.”

(2, 5, 76.) K atoličtí křesťané na zemi tvoří

s dušemi v očistci a se svátým i v nebi je­

dinou velikou rodinu Boží, nazývanou

v apoštolském vyznání v íry „obcování

svátých” , neboť všichni její členové jsou

křtem posvěceni, k svatosti povoláni a

m nozí z nich již skutečně svátým i jsou.

Všichni údové tohoto obcování si vzá­

jemně pomáhají. Proto můžeme m y zde

na zemi pom áhati duším v očistci m odlit­

bou a dobrým i skutky. D obré skutky jsou podle sv. Cypriána výkupným za naše hříchy.

Sv. A ugustin p ra v í: ,,Modlitba je klíč, jím ž se duším v očistci otvírá brána

nebe.“ Jak velm i pomáhá naše modlitba zem řelým, dočítáme se v životě sv. Per-

petuy, která f r. 202 v K arthagu jako m u­čednice. T a měla, jsouc ve vězení, ve snu

viděn í. Spatřila svého sedmiletého bratra D iokrata na temném místě, pokrytého špí­

nou a stenajícího. Jakmile procitla, počala

se za něho vroucně modliti. Brzy pak jej

opět spatřila ve snu, avšak již u pramene,

z něhož m ohl p it i; byl veselý, pouze

v tváři mu zbyla jizva. T ak bylo dáno svě­

tici na srozuměnou, jak velice pomohla

svém u bratru modlitbou.

A č nemáme mnoho dbáti snů, jsou přece

jen výjim ky, jak dokazují sny Josefa E gyp t­

ského, svědčící o tom , že někdy Bůh bývá jejich původcem . Proto pravil M ojžíšovi,

že hovoří k prorokům i ve snu. (4. M ojžíš,

12, 6.)Pokud se týká m odlitby, nehledí Bůh

tak na její délku, jako na vroucnost, s níž se

koná. K ristus Pán pravil sv. G ertru d ě: „Jediné slovo pronesené ze srdce více pro­

spívá duším v očistci, nežli mnoho žalmů a modliteb roztržitě odříkávaných, právě

tak jako ušpiněnou ruku lépe umyjeme v mále vo d y důkladně ji drhnouce, než

když ji jen polévám e sebe větším m nož­

stvím vo d y .“

M ocněji však než modlitba působí al­mužna. Sv. Tom áš A k v . praví, že almužna

proto více zm ůže, poněvadž je projevem lásky k bližnímu. Uplatňují se tu slova

písma s v . : „M ilosrdenství se honosí nad

soud.“ (Jak. 2, 13.)

I pust, poněvadž vyžaduje větší obět, jest účinnější než modlitba.

D uším v očistci lze pomáhati i získává­ním odpustktl. Při m nohých odpustcích cír­

kev sv. výslovně podotýká, že je lze také vě-

novati duším v očistci. Působnost jejich

neplyne vša k z rozvazující moci církve, jako

je tomu při rozhřešení, udělovaném při sv.

zpovědi. Účinek odpustků záleží v tom,

že církev prosí Boha, aby byl zem řelým

m ilostiv pro přebytečné zásluhy K risto vy

a svátých. Jest jisté, že Kristus Pán utrpe­

ním svým a smrtí podal O tci nebeskému

daleko větší dostiučinění za hříchy lidí,

než bylo třeba, než jsou tresty, jichž za hří­

chy zasluhují. Jedna kapka jeho Božské

krve, nejnepatrnější jeho úkon, stačil by

vykoupiti celý svět. Také Rodička Boží

získala si utrpením svým mnoho zásluh,

vždyť byla bez hříchu. A svati podali spra­

vedlnosti Boží kajícími skutky větší dosti­

učinění, než sami potřebovali. T oto pře­

bytečné zadostiučinění, jež nemůže upad-

nouti u Boha v zapomenutí, tvoří duchovní

poklad, který K ristus Pán svěřil sv. Petru

a jeho nástupcům, aby jej moudře spravo­

vali a věřícím , kteří jsou toho hodni, roz­

dávali z něho smírné zásluhy v náhradu za

tresty, kterých si za hříchy zasloužili. K d yž

církev sv. udělí odpustky, zaplatí Bohu

tolik, kolik mu hříšník za hříchy dluhuje.

Naše nedoplatky za hříchy hradí církev

přeplatky K ristovým i. N ad zemřelými cír­

kev již m oci nemá, může se pro ně dovo-

lávati pouze Božího milosrdenství.

M noho odpustků můžeme pro duše

v očistci získati v den Dušiček z. listopadu.

K olikrát po zpovědi a sv. přijímání na­

vštívím e v ten den kostel, nebo veřejnou,

ano i poloveřejnou kapli, a pom odlím e se

při každé návštěvě na úmysl sv. O tce

6 Otčenášů, 6 Zdrávasů a 6 Sláva O t c i . . .,

tolikrát získávám e plnom ocné odpustky,

které se m ohou věnovati jen duším vočistci.

(Pius X I., 4. července 1930. „T o ties quo-

ties“ .) Cas k získávání odpustků počíná již

1. listopadu o 12. hodině polední a končí

2. listopadu o půlnoci; trvá tedy celkem

36 hodin. (Sv. offic. 26. 1. 1911.) Sv. zpo-

věd lze vykonati jako u porciunkulových

odpustků i v některém z osmi předcháze­

jících dnů a k sv. přijímání můžeme jiti

i den před Dušičkam i. (K ongr. odp. 6. 10.

1870.)

D uším v očistci můžeme obzvláště pro-

spěti, obětujeme-li za ně mši sv., jak se v y ­

slovil koncil tridentský v 25. zasedání, a to

proto, že při mši sv. se nekrvavým způso­

bem obnovuje obět K ristova. Již od nej­starších dob se při mši sv. v mementu

vzpom íná zesnulých. Sv. Chrysostom ( f 407), biskup cařihradský, praví, že při

službách Božíchsevzpom ínánazem řelé, aby

dosáhli zmírnění v bolestech. U vádí rovněž,

že se tak děje na přímé nařízení apoštolů.

Sv. Cyril, biskup jerusalemský ( f 389),

píše, že křesťané při mši sv. usm iřují Boha

„jak za m rtvé tak za sebe“ . Z e mše sv. ze­

snulým velm i prospívá, dočítáme se v ži­

votě sv. Malachiáše, arcibiskupa v irském

Arm aghu, který zem řel 2. listopadu 1148 v klášteře sv. Bernarda v Clairvaux. Sv.

Bernard o tom píše: K d y ž zemřela sestra

sv. Malachiáše, obětoval za ni mši sv. Pak

uplynulo 40 dní, v nichž světec nemohl za

ni mši sv. sloužiti. T u se mu sestra náhle

zjevila; stála před vchodem do chrámu

v stavu velm i zbědovaném a naříkala, že

již 40 dní se jí nedostalo útěchy. Hned na­

zítří obětoval za ni sv. Malachiáš mši sv.

Znova se mu zjevila před kostelem v čer­

ném šatě, avšak již ne tak zbědovaná. Svě­

tec obětoval nyní za sestru každý den mši

sv. Brzy ji opět spatřil v bílém rouchu,

stojící uvnitř chrámu. Sv. Malachiáš obě­

toval za ni dále mše sv. a modlil se vroucně

za její vykoupení. K onečně se mu zjevila

v třpytném rouchu přímo před svatostán­

kem uprostřed zahalených postav. I seznal

z toho, že byla přijata do nebe.

Také obětovánínejsvžíějsi Krve Kristovy p o ­máhá účinně duším v očistci. Ctih. K lára

M oesová, převorka kláštera v Luxem -

burku ( f 1895), praví: „C ím častěji jsem

O tci nebeskému obětovala nejsvětější K re v

jeho jednorozeného Syna, tím mírnější a

snesitelnější byl osud dušiček. O byčejně

duše, za niž jsem obětovala předrahou

K re v K ristovu , byla zbavena podle našich

pojmů časových nejméně čtvrt hodiny

muk očistných. K d yž tato doba přešla,

trpěla znova, ale nikdy více než před tím, naopak často méně.

I obětováním ■ smr-klných -ttzkos4í--Ježíšo­vých na hoře O livetské prospějeme duším

v očistci. O tom nás poučuje sestra Nati-

v ita s : „P án mně vnukl, že m ožno duším

v očistci účinně prospěti, když za ně obě­

tujeme třeba i kratince Bohu O tci všechna

muka, jež Spasitel vytrpěl v zahradě O li­

vetské. Již jediný takový povzdech je ceny

nesm írné.”

Duším v očistci zvlášť prospívá, když

za ně obětujeme sv. přijímáni. Ctih. K lára

M oesová d o d ává: „P o k u d mám zkušenost,

prospívá duším v očistci nejvíce mše svátá, sv. přijímání a obětování nejsvčtější K rve

K risto vy .”M nozí lidé se mylně dom nívají, že svých

zásluh pozbudou, obětují-li je někom u ji­

nému, na př. duším v očistci. T ím však

ničeho neztrácejí, naopak, rfiají dvojná­

sobnou zásluhu: neboť jednak vykonali

dobrý skutek, za druhé, obětováním jeho v y ­

konali skutek m ilosrdenství; současně zí ská-

vají přátele v očistci a ti za ně budou jednou

v nebi orodovati. Všim něm e si slov sv. T o ­

máše A k v . : „P okán í za bližního konané je

Bohu milejší, než když se kajeme za sebe.“

K ristus hledí na alm užnu, obětovanou

za duše v očistci, jako by jemu byla dávána,

neboť pravil: „P o k u d jste to učinili jed­

nomu z nej menších bratří mých, mně jste

to učinili.” (Mat. 25, 40.) Sv. Gertrudě zje­

vil Pán, že vysvobozujem e-li duse z očist­

ce, je mu to tak milé, jako kdybychom jeho

vysvobodili. Sv. František Saleský praví,

že ten, kdo pomáhá duším v očistci, nejen zarmoucené těší, o nemocné pečuje, vězně

ze žaláře vysvobozuje, nýbrž i pohostin •

ství prokazuje, když jim zjednává vstup

do domu O tce nebeského, a současně nahé

odívá, pečuje-li o to, aby se oděly rouchem

nepom íjející slávy. Marie Lindm ayerová

p ra v í: „L áskou k dušičkám si zjednáváme

veliké zalíbení u Boha, neboť Pánu Bohu

na nich velm i záleží; jsouť nejubožejší

mezi všem i bytostm i a samy si pom oci ne­

m ohou.“ Kristus Pán nabádá sestru M arii

Latastovou, aby se modlila za duše v očistci

a dodává: „N en í nad to nic prospěšněj­šího, neboť dušičky budou na tě za to jed­

nou v nebi vděčně vzpom ínati a neustále za tebe orodovati, aby ti Bůh udělil mi­

lostí, jichž potřebuješ, abys stále v dob­rém pokračovala."

M odlím c-li se za všechny duše v očistci,

můžeme doufati, že Bůh přivlastní tuto

m odlitbu především našim příbuzným a přátelům.

Bylo mnoho sporu o tom , zda je lépe a potřebnější m odliti se za obrácení hříšníků

dosud žijících anebo za vysvobození duší

v očistci. N ěkteří p ra v í: „H říšníci budou

na věky zatraceni, nedostane-li se jim od

Boha milosti, nutné k jejich obrácení,

kdežto duše v očistci jsou již mimo nebez­

pečí; potřebují proto hříšníci nutněji naší

pom oci.“ D ruzí však tvrd í: „H říšníci m o­

hou si sami pom oci, kdežto duše v očistci

ne a jsou odkázány jen na naši pom oc.”

Sv. Tom áš spor rozhoduje ta k to : „M o d ­litby za zemřelé jsou Bohu milejší než m od­

litby za hříšníky, neboť zem řelí jsou ve větší tísni a sami sobě pom oci nem ohou."

Nejlepší jest asi tato rad a: M odleme se za

duše v očistci, aby ony orodovaly u Boha

za obrácení hříšníků.

Za zemřelé doporučují se zvláště tyto střelné odpustkově modlitby:

„D o b ro tivý Pane Ježíši, dopřej jim (mu,

jí) pokoje věčného.” (300 dní odpustků

po každé - Pius X ., 18. 3. 1900.)

„O dpočin utí věčné dej jim, ó Pane, a

světlo věčné ať jim svítí; ať odpočívají

v pokoji! A m en .“ (300 dní po každé -

Pius X ., 13. 2. 1908.)

„P rotož T ě prosíme, přispěj duším,

které jsi drahou krví vykoupil, a které trpí

dosud v očistcovém plameni.” (300 dní po

každé - Pius X ., 13. 9. 1908.)

„B o že můj, obětujeme T i za duše v očistci

všecky projevy lásky, jim iž Tě zde na zemi

oslavilo svaté Srdce Ježíšovo právě v této

hodině.” (300 dní po k a žd é - Pius X ., 1 2 .10. 1908.)

O dpustky získáme při těchto střelných

m odlitbách i tehdy, modlíme-li se jen v du­

chu, nepohybujíce rty. (Pius X I., 1. 12.

I 933-)

2. Kdo na zemi dusím v očistci bodně pomáhal, bude v očistci trpěti jen málo nebo vubec ne.

Ten dojde u Boha slitování, n e b o ť: „ Bla- ̂hoslavení milosrdní, neboť oni milosrden­

ství dojdou.“ (Mat. 5, 7.) Na něm se v y ­

plní slova K r is to v a : „Jakým soudem vy

soudíte, takovým budete souzeni, a jakou

měrou měříte, takovou v ám bude odm ě­

řeno.” (Mat. 7, 2.) Tom u, kdo pomáhal

duším v očistci, se přivlastňují zvláštním způsobem m odlitby církve sv. za zemřelé.

Budou se za něho u Boha přim louvati též

duše, které z očistce vysvobodil.

T i však, kteří nikdy na duše v očistci

nepamatovali a za zemřelé se nikdy ne­

m odlili, na ty jako za trest si též nikdo po

smrti nevzpom ene, a i když se bude někdo

za ně modliti, málo jim to pomůže. K a r­

dinál Kajetán p ra v í: „ Těm , kdo za živa na

zemřelé zapomínali, nic nepom ohou v o - čistci m odlitby a dobré skutky za ně k o ­

nané. T ak spravedlivý Bůh trestá jejich

dřívější nelásku a tvrdost srdce.“

3. Duse v očistci se odvděčí svým dobrodinaan.

N ěkteří lidé si myslí, že duše v očistci

nevěd í, co se na zemi děje, a kdo se za ně

modlí. T oh o názoru je dokonce i sv. T o ­

máš A k v ., který tvrdí, že duše v očistci

nevědí, co se děje na světě, poněvadž ne­

patří ještě na tvář Boží. Tento náhled je však m ylný, neboť již sv. Augustin praví,

že duše v očistci zvláštním zjevením Božím

vědí, co se děje na zemi, pokud jim to

ovšem prospívá. Suarěz a jiní theologové

míní, že andělé zpravují duše v očistci

o tom, co se děje v jejich rodinách. P. Pa­

vel M oll dokonce tv rd í: „D u še v očistci se

dovídají o rozepřích svých příbuzných, a

to zvyšuje jejich utrpení.” Biskup K eppler

z Rottenburgu dodává, že je obecným mí­

něním theologů, proti názoru sv. Tom áše

A k v ., že duše v očistci orodují za své dob­

rodince a přátele, a tudíž musí věděti, co se na zemi děje.

Svatý farář V ianney dokládá: „ K d y b y ­chom věděli, jakou m oc mají tyto dobré

duše v očistci nad Srdcem Božím , a kdy­

bychom věděli, jakých milostí m ožno zís-

kati jejich přím luvou,’' nezapomínali by­

chom tolik na ně. Musíme se za ně mnoho

m odliti, aby i ony za nás mnoho prosily.”

Svatý kardinál Bellarmin a Suarěz tvrdí,

že duše v očistci se m ohou za živé velm i

účinně přim louvati, neboť jsou to přátelé

Boží a Bůh zvlášť velm i rád vyslýchá jejich

prosby. (Za sebe však, t. j. za zkrácení nebo

zmírnění svých útrap by prosily marně, ne­

boť svou vinu musí odpykati úplně.) Ctih.

převorka K lára M oesová p ra v í: „D u še

v očistci jako spravedliví a přátelé Boží

zm ohou mnoho přím luvam i za své dob­

rodince ještě v očistci a daleko více po při­

jetí do nebe.“

Také ctih. Kateřina Em m erichová do­

kazuje, že dušičky orodují za ty, již se za ně

m o d lí: „M odlí-li se někdo, či trpí-li za du­še v očistci, prospívá jim hned tato obět,

a jsou tak rády, tak šťastny a tak v d ě čn y !

Obětovala-li jsem za ně své bolesti, při­

m louvaly se za mě.“ P. Pavel M oll praví,

že duše, jež m odlitbou vysvobodil, přichá­

zely se mu poděkovat.

4. Bohu je milé, žádáme-li duse v očistci o pomoc ve svých záležitostech.

Sv. Kateřina Bolognská ( f 1463), jejíž

neporušené tělo je v chrámu klarisek v Bo-

logni, p ra v í: „Č eho jsem dlouho nemohla

dosíci vzýváním svátých v nebi, obdržela

jsem často okam žitě, poprosila-li jsem za to

dušičky.” A připojuje: „ Chci-li dosáh-

nouti určitě některé milosti, obracím se

k duším v očistci, aby mou prosbu před­

nesly O tci nebeskému. Obyčejně cítím, že

jejich přím luvě děkuji za vyslyšení.“ Marie

Lindm ayerová udává, proč přím luvy duší v očistci tolik p ů so b í: „Prosím e-li dušičky

o pom oc, bývám e brzy vyslyšeni, ne však

proto, že nás dušičky vyslyšely, nýbrž že nám Buh vyhověl pro svou ntzměrnou lásku k duším v očistci; neboť Bůh je velm i miluje.“

Jaký prospěch přináší soucit s dušemi

v očistci, ukáže tato příhoda. Jesuita Jakub

M ontfort dal vytisknouti r. 1649 v tiskárně

Vilém a Friessena v K o líně nad Rýnem kní­

žečku o duších v očistci. Knihtiskař v ní

o nedělích čítával a seznal z ní, že dovolá­

vání se dušiček v rozličných záležitostech

a soucit s nimi jsou velm i účinné prostřed­

ky, abychom od Boha dosáhli vyslyšení

svých modliteb. Po nějakém čase mu one­

mocněl čtyřletý synek tak těžce, že se lé­

kaři vzdali veškeré naděje a připravovali

otce na jeho blízkou smrt. Knihtiskař se

uchýlil do chrámu a vzýval o pom oc duše

v očistci, za něž se mnoho m odlíval. U či­

nil též slib, že uzdraví-li se jeho dítě, daruje

kněžím a řeholníkům sto výtisků knihy

o dušičkách. A hle, když se vrátil, bylo syn­

kovi lépe. A čk oli již čtrnáct dní měl silný

odpor proti všem pokrm ům , žádal jisti a příští den byl úplně zdráv. T ři týdny na

to ochuravěla mu náhle manželka, a její stav se tak rychle zhoršil, že nebylo naděje

na uzdravení. V e své úzkosti utekl se muž

opět k duším v očistci, spěchal do chrámu

a slíbil, uzdraví-li se jeho žena, že rozdá

200 zmíněných knih mezi zbožné lidi. I tu

přispěly duše v očistci přímo zázračně.

Stav nemocné paní se válem lepšil, a za tý­

den byla úplně zdráva. K nihtiskař vypra­

vo val autoru oné knihy, P. M on tfortov i, tuto příhodu a tak se nám o ní dochovala

zpráva.H olandský divotvůrce P. Pavel M oll

( f 1896) dal jisté dámě tuto ra d u : „Chce-li

někdo úspěšně obchodovati, nechť jen

obětuje část příjm ů, na př. 2 % , za duše

v očistci na mše sv. nebo na jiné dobré

skutky. D ušičky jistě vše odplatí svém u

dobrodinci.” Dám a poslechla a byla se

svým i úspěchy nadmíru spokojena.

Chvályhodné jest, vedou-li zbožní ro­

diče děti od mládí k tomu, aby pam atovaly

na duše v očistci. Redemptorista P. U llwer,

jenž zemřel na kazatelně v Ces. Budějo­vicích 1914 se jm énem Ježíš na rtech, měl

zbožnou matku, která učila děti již od

útlého věku sebepřemáhání a lásce k du­

ším v očistci. Sly-li do lesa na jahody, tu

jim nakazovala, aby první zralou velkou

jahodu položily na zemi, neboť „ta náleží duším v očistci” . Z téhož důvodu nesměly

jisti první zralou třešni, švestku, hrušku

nebo jablko. M atka je poučovala, že ze­

mřelí čekají na naši pom oc a splatí jim

štědře tuto obět. Pom ohou jim , aby cestou

přes pole a lesy nezbloudily, aby nic neza­

pomněly, nebo neztratily a ztracené brzy

nalezly. I ze spánku je v určitou dobu, kdy

si budou přáti, jemně vzbudí. Jan U llw er

dbal svědom itě těchto rad a Bůh jej za to odměnil kněžským a řeholním p ovolán ím ;

v klášteře byl vzorem sebeovládání a do­

sáhl vysokého stupně ctností.

Ctih. Kateřina Em m erichová p ra v í: „N e ­

lze vyjádřiti, jaké útěchy se duším v očistci

dostává naším sebepřemáháním a malými

obětm i.“ Sv. Augustin dodává: „Chceš-li,

aby se Bůh nad tebou slitoval, měj ty sli­

tování se svým bližním v očistci.” Také

hájí názor, že ten, kdo se často za m rtvé

m odlí, nezemře nešťastně. Sv. Jeroným

praví: „V ěčn é blaženosti jsme tím blíže,

čím více soucitu a lásky máme k duším

v očistci."

I V . K D E J E S T O Č I S T E C .

I. Podle názoru theologů je očistec pod zemí.*)

Sv. Tom áš A k v . praví, že očistec je hlu­

boko pod zemí. Sv. Bellarmin rovněž často

opakuje, že očistec se nalézá uvnitř země.

Všim něme si i různých modliteb církev­

ních, na p ř .: „Pane Ježíši Kriste, K ráli

slávy, vysvo b o d duše všech věřících

zem řelých od útrob pekla a od hluboké

propasti.”

Již židé nazývali říši m rtvých podsvětím

„še o l“ , jáma, „kam ž m rtví sestupují” .

(Žalm 113, 25.) Kateřina Em m erichová

praví: „V id ěla jsem očistec. Byla jsem

uvedena do hluboké, velm i rozlehlé pro­

pasti.”

Svatí vid í osvobozené duše vystupovati

*) „P o d z e m íl“ T ím je m ínčn o m ísto, jež není totožné

se zem í živý ch .

z hlubin země. Sv. Terezie líčí ve svém životopisu tuto příhodu. Jednoho dne zv ě­

děla o smrti mnicha, který byl provinciá-

lem a za svého života jí prokázal velké

úsluhy. A č věděla, že žil velm i ctnostně,

obávala se o spásu jeho duše, neboť byl

20 let představeným řádu. Strachovala se

vždy o ty, jim ž bylo svěřeno vedení duší.

I odebrala se do oratoře a zapřísahala Spa­

sitele, aby to málo dobré, jež v životě v y ­

konala, připočetl onom u m nichovi, a osta­

tek nahradil ze svých nekonečných zásluh,

aby tak duše tohoto řeholníka byla brzy

vysvobozena z očistce. V tom okam žiku jej viděla vystupovati z hlubin země s ne­

výslovnou radostí k nebi. A č byl již velm i stár, měl vzezření mladého, sotva třiceti­

letého muže a zářil oslňujícím světlem.

K rátce na to obdržela přesnou písem nou

zprávu o příkladné smrti tohoto řeholníka.

Z m ínky zasluhují i slova ctih. K ateřiny

Em m erichové o p ek le ; p ra v í: „H lu b ok o

pod očistcem, blízko středu země, se na­

lézá peklo.“ Rdvněž tvrdí, že není lidí ani

na měsíci, ani na hvězdách.

2. Jen výjimkou je některým dusím vykázáno jiné očistné místo, na př. na zemi.

T i, kdož s milostí Boží smějí zříti do

věčnosti, tvrdí, že mnohé duše si musí od-

pykávati očistec na zemi, zpravidla tam,

kde se nějak provinily. Ctihodná služeb­

nice Boží K lára M oesová, převorka, uvádí,

že duše vlažných křesťanů, kteří zanedbá­

vali nedělní mši svátou, bývají často po

smrti odsouzeny na dlouhá desetiletí, aby

vyčkávaly přede dveřmi farního chrámu, a tam

si odpykávaly svůj očistec. M nohé duše

musí zde trpěti 50, 60, ba i více než 100 let.

Terezie N eum annová viděla faráře, který

zemřel raněn m rtvicí. Již 30 let trpěl muka

očistcová ve své jaře. Sv. Františka od

Nejsvětější Svátosti zvěděla o duši jistého

šlechtice, která se očišťovala v hrobě; p o­

znala i duši soudce, který si očistec od py­

kával ve vězení v Pampeloně, neboť jeho

vinou tam byli žalářováni nevinní. Také

se jí zjevila jedna spolusestra, a sdělila jí,

že se musí káti ve své cele, nebo v domech, kde dříve ve světě žila a hřešila nebo

i v choru. Ctih. Bernard Colnago uzřel v Ř í­

mě duši, jež 43 roky trpěla za své viny na

jedné z řím ských silnic. Kateřina Emme-

richová viděla některé duše v jeskyních a jamách, jednotlivě anebo ve skupinách.

Spatřila duši jistého anglického vojevůdce,

který kdysi ve válce s Francouzi zle řádil a

dopuštěl se hrozných ukrutností; byl při­

kován řetězem k hoře. Oznám il jí, že by

mu bylo pom oženo obětí mše svaté a že

by tím dříve došel vysvobození.

Marina z Escobalu tvrdí, že mnohé duše,

blízké vysvobození, smějí prodlévati v chrá­mě. V životopise ctih. K láry M oesové se

dočítáme, že vídala v domě Božím dvě řady

duší, očekávajících vysvobození. P. Pavel M oll praví, že velm i m nohým duším je d o­

voleno krátce před vysvobozením tráviti

čas v kostelích před N ejsvětější Svátostí

Oltářní.

Jak vyhlíží očistec, o tom nás zpravuje

sv. Františka Řím ská ( f 1440). O čistec má

tři oddělení. Spodní je nejblíže peklu a mají

do něho přístup dáblové. (Totéž tvrdí sv.

B rigita, M echtilda z M agdeburku, K a te ­

řina Em m erichová a j.) I stigm atisovaná

Barbora Pfisterová praví, že zlí duchové

mají přístup do této nejnižší části očistce,

aby tam duše děsili a jim se posm ívali. D u ­še, odsouzené k' trestům mírnějším, jsou

ve střední části, kam již dáblové nemohou.

Sem přicházejí ty, jež si již vytrpěly část

trestů ve spodním oddělení. I Kateřina

Em m erichová praví, že trest duší se pone-

náhlu mírní. Z tem ných míst přecházejí do

prostorů jasnějších, kde již netrpí naprostou

osam oceností, neboť sem do třetího oddč-

lení mají přístup i andělé, kteří duším při­nášejí útěchu.

Podle Kateřiny Em m erichové je očistec duší, které nenáležely k církvi katolické,

oddělen od očistce katolíků.

V . J A K D L O U H O T R V Á U T R P E N Í

D U Š Í V O C I S T C I ?

/. Doba trvání muk očistcových se řídí velikostí a tíž í hříchu.

Z e soukrom ých zjevení se dovídám e

to to : Nejdelší a nejhorší tresty musí trpěti

lidé necitelní; soucitní však bývají brzy

vysvobozeni. Sv. M arkéta M arie Alac.

z Paray-le-Monial ( f 1690), apoštolka úcty

k N ejsvětčjším u Srdci Páně, viděla v očistci

duše dvou, za živa velm i vážených lidí,

kteří se však dopustili bezpráví na něko­

lika rodinách a uvrhli je do bídy. T yto duše byly odsouzeny k velm i dlouhým mukám

očistcovým . Všechny m odlitby a mše svaté obětované příbuzným i obou za blaho je­

jich duší, dával Bůh k dobru oněm posti­

ženým rodinám, jejichž příslušníci neměli

následkem ochuzení peněz na mše svaté.

D uchovní rádce stigmatisované Barbory Pfisterové ( f 1909) ze Speyeru vypravuje,

že uložil jednou své svěřence, aby se ze­

ptala první duše, kterou příštího rána uzří,

na jm éno, a aby jí oznámila, že za její blaho

bude 21. prosince čisti mši svátou. Bar­

bora poslechla a obdržela na svou otázku

tuto od pověd: „Jsem sestra Lucie, bývalá

představená tohoto domu. Pro svou velkou

nemístnou přísnost musím býti velm i dlou­

ho v očistci. V še, co dosud bylo za mně

obětováno, dal Bůh k dobru jiným .“ Z p o ­

vědník Barbory Pfisterové byl tím velm i

udiven, neboť představená Lucie, zemřela

před dvanácti lety ( f 15. února 1885) v p o­

věsti svatosti.I těm, kdož své obrácení odkládají až na ko­

nec, povede se zle po smrti. Dom inikánu Jindřichu Susovi ( f 1365), jenž měl mnohá

zjevení, sdělil Bůh mimo jiné i toto : Jsou lidé, kteří Boha tak pohněvali, že musí býti

v očistci až do soudného dne, a nemohou roz-

poznati, zda se nacházejí v pekle nebo v očistci. T o jsou oni op ovážliví hříšníci,

kteří pokání odkládali až na konec života

a těm se pak před smrtí dostane jen malé

lítosti. Bůh se na ně tak velice hněvá, že

nechce o nich slyšeti, nechce na ně ani

mysliti a také nechce, aby jeho přátelé

za ně prosili. O ddaluje jejich vy sv o b o ­

zení také až na konec. I vyplňuje se na

nich: „Jak jsi hřešil, tak jsi trestán.” Již

svaty Cyprián, biskup kartagský ( f 25 8),

tvrdil, že některé duše musí zůstat v očistci

až do skonání světa. Totéž praví belgický

d ivotvorce P. Pavel M oll ( f 1896): „ N ěk te­

ré duše zůstanou v očistci až do soudného

dne.“Ctih. služebnice Boží Canori M ora z Ř í­

ma ( f 1825) rovněž uvádí, že jsou v očistci

duše, kterým přím luvy nepomáhají. T otéž

praví stigm atisovaná Barbora Pfisterová

ze Speyeru, jíž se zjevil jistý protestantský

továrník a naříkal, že jest mezi dušemi,

jejichž utrpení nemůže býti zmírněno.

Sv. Beda ( f 735) vypravuje událost, jež

se stala za jeho času. Jistý hodný A ngličan,

jménem Drithelm , dlouho stonal, až ko-

konečně zemřel. Příští den však náhle ožil

a k zděšení přítom ných povstal. Všichni

utekli, jen jeho žena měla tolik síly, že

u něho setrvala. I sdělil jí, že skutečně ze­mřel, ale Bůh mu vrátil život. P ravil:

„ K d y ž moje duše opustila tělo, byla od ve­dena nebeským průvodcem do hlubokého,

nesmírně rozlehlého údolí, zahaleného hus­tou tem notou a vzbuzující děs. V iděl jsem

tam dvě od d ělení: na jedné straně žár a plameny, na druhé led a chlad. A nděl mi

pravil, že toto místo je souzeno těm, kteří

své obrácení odsunují až na konec a teprve

v okam žiku smrti vzbudí lítost. T yto du­

še, přecházející neustále ze ž áru do mrazu,

vejdou do nebe až po posledním soudu,

nebude-li jim utrpení zkráceno dobrým i

skutky žijících ." D rithelm se pak uchý­

lil do kláštera a vedl přísný kající život.

K d yž se spolubratři d ivili jeho tuhému po­

kání, odpovídal: „M ilí bratři, spatřil jsem

mnohem větší přísnost. T oto jsou rozkoše

vůči tomu, co jsem viděl v očistci.“

M nozí jsou odsouzeni do očistce na dobu rovnou času, po nějž vedli hříšný život. Blah.

Marie T aigi spatřila v očistci proslulého hraběte. Tento šlechtic vedl s počátku bujný

život, vyhledávaje neustále rozptýlení a zá­

bavy. K e konci života se však obrátil. Byl

odsouzen do očistce na tolik let, kolik roků

promarnil. Sestra M arie Lindm ayerová

spatřila v očistci známého hudebníka, který

mnoho pil. V iděla jej jako ropuchu a pra­

vil, že se jí m usil pro své opilství zjeviti

v této podobě a že musí tak dlouho trpčti,

oč si nemírným pitím zkrátil život.

Podle sdělení m nohých, Bohem om ilost­

něných duší trvají očistcové tresty někte­

rých duší celá staletí nebo dokonce tisíci­letí. M arie Lindm ayerová p ra v í: „ I několik

století pobývají duše v očistci.“ K lára M oesová rovněž zdůrazňuje, že mnohé

duše trpí muka mnoho a mnoho set let.

T otéž tvrdí i sv. Bellarmin. C tih. Kateřina

Em m erichová praví, že Spasitel sestupuje

po každé ve výroční den své smrti, t. j.

na V elk ý pátek, do očistce a vysvobodí

některou duši svých nepřátel, která byla

svědkem jeho krvavé smrti na G olgotě a

dosud jí nebylo dopřáno patřiti v tvář

Boží. Byli by tedy mnozí vrstevníci K risto­

vi, z řad jeho nepřátel, v očistci již dva

tisíce let. Blah. Janě z K říže, abatyši klari­

sek v Roveretu v jižních Tyrolích ( f 1674),

dostalo se od Boha vidění (jak z aktů p ro­

cesu jejího blahořečení vysvítá), že svým i

modlitbami a kajícím i skutky vysvobodila

z očistce krále Šalomouna, jenž před svou smrtí obětoval modlám. Šalomoun zemřel

asi před třemi tisíci lety. Z e přes své hrozné hříchy, spáchané u vysokém stáří, nebyl

zavržen do pekla, plyne i z 2. knihy K rál.

7, 14, *5- Byla mu tedy jistě v okam žiku smrti dopřána m ilost lítosti.

Tvrzení dominikána Soto, že žádná duše

není v očistci déle než deset let, je nespráv­

né. Již papež Alexander V II. je prohlásil

za blud. (18. III. 1666, prop. 43.)

Podle P. Pavla M olla mají krátký očistec zvláště ti, kteří zem rou odevzdáni do vůle Boží. Tak vypravuje o jisté dámě, usmrcené při železničním neštěstí poblíže Gentu.

Tato paní přišla ihned do nebe, neboť v p o­sledním okam žiku zv o la la : „Pane, staň se

vůle T v á !“ D ále se zm iňuje o jiné paní, jež byla v očistci pouze jednu hodinu, a bylo

jí dovoleno, ztráviti ji v lenošce, v níž

skonala. T éto m ilosti se jí dostalo proto,

že své děti vzorně vychovala. Marie Lindmaye-

rová p ra v í: „N ejkratší dobu jsou v očistci

lidé dobromyslní, dobrosrdeční a soucitní a

pak ti, kteří rádi um írají.” Ctih. K lára Moe-

sová tvrdí, že pokorní lidé jsou zřídka kdy

déle než 2 měsíce zbaveni patření na tvář

Boží, nikdy však déle než dvě léta. Větši­nou trpí jen několik hodin; také obyčejně neodcházejí do očistce, nýbrž zůstávají na místě, kde zemřeli. Proto p ra v í: „Budte jen hodně pokorní a vejdete do nebe bez očistce. Dosáhla-li u někoho v tomto ži­votě touha po Bobu vysokého stupně, pak vchází po smrti rovnou do nebe, aniž pro­šel očistcem.” To potvrzuje sv. Bonaven­tura pravě, že ti, kdo zemřeli bud v pla­menech vroucí lásky k Bohu anebo ve vlnách hluboké lítosti, nemusí se báti palčivých muk očistcových.

Co se týká času v očistci ztráveného, uvá­dí Marie Lindm ayerová: „Jediná hodina v očistci připadá duši delší než 20 let ži­vota plného bolu na zemi.“ Marie Dionysa z řádu Navštívení ( f 1653) p rav í: „Cas na věčnosti se měří jinou měrou než v tomto životě. Ani dlouhá léta prožitá v zármutku, chudobě, nemoci na tomto světě, nelze srovnati s jedinou hodinou v očistci.“ K a ­

teřina Emmerichová vyprávěla 3 1. pro­since 1820, že spatřila v očistci duši zbož­ného a dobročinného kněze, který den před tím v 9 hod. večer skonal. Měl po- býti v očistci tři hodiny, jak mu pravil an­děl strážný. Kateřina Emmerichová viděla jeho utrpení a slyšela, jak pravil k svému andělskému strážci: „N yní vidím, že si z nás i andělé tropí žerty. “

D obrý kněz se domníval, že byl v očistci několik let a nemohl uvěřiti, že tam ztrávil pouze tři hodiny.*)

2. Po posledním soudu očistce nebude.

Z toho důvodu budou duše před posled­ním soudem trpěti v očistci přísnějšími tresty, jež nahradí jejich delší trvání. Sestra

*) P. Jo se f I.ukáš z řádu pallotinského píše ve své knize, že pozemské míry časové neplatí pro očistec, a Bůh se jimi také neřídí. Lze však namítnouti, že pobyt v očistci je ome­zený, proto je snad také možno měřiti jej podle našich časových jednotek.

Nativitas p rav í: „N ěkolik let před posled­ním soudem budou se očistná muka stup- ňovati u každé duše podle jejího provinění. Bůh může duši dáti v jediném roce více vytrpěti, než jindy za sto let. Andělé ozná­mí duším, že musí proto tolik trpěti, poně­vadž se blíží poslední soud a že Bůh zvy­šuje proto utrpení, aby jeho trvání mohl zkrátiti.

V I . J A K D U S E V O Č I S T C I T R P I .

I. Muka očistcovájsou podobna bolestem, působeným pozemským ohněm.

T r identský katechismus a sv. učitelé cír­kevní mluví o očistném ohni. Sv. Tomáš A kv. p rav í: „Oheň očistce je týž jako v pekle.“ Sv. Kateřina Janovská tv rd í: „Utrpení v očistci se rovná mukám pekelným.” Ses­tra Nativitas viděla duše v očistci, pono­řené v plamenech, jejichž palčivost stou­pala úměrně s růstem touhy Boha spatřiti a jej míti. Některé duše trpí tak nesmírně, že jejich muka se rovnají pekelným. Jen jistota, že Bůh je nezatratil, dodává jim útě­chy ; jsou proto zcela oddány do vůle Boží. Jejich touha po Bohu se stále stupňuje.

Památná je příhoda ze života stigmatiso- vané řeholnice sv. Kateřiny z Ricci ( f 1 5 84), která již ve věku 14 let vstoupila do kláš­

tera dominikánek v toskánském Pratu a zemřela, když jí bylo 67 let. Za svého ži­vota se mnoho modlila a kála za duše v očistci. Někdy je spatřila obklopené pla­meny a spoutané řetězy. Někdy se za ně­kterou duši Bohu obětovala a prosila, aby směla vytrpčti trest jí určený. V jednom ta­kovém případě cítila, že jest 40 dní v pra­vém ohni, který se projevoval i na jejím těle. K do k ní v této době vešel, míval do­jem, že jsou v její cele rozpálená kamna. Řeholní sestry dotknuvše se jí, popálily si prsty. Studené obklady vůbec jí nepomá­haly. Hrozné ty bolesti snášela světice s ra­dostí. Podobné příhody se vypravují v ži­votopise sv. Kateřiny Janovské; i ta měla po­cit jako by se nalézala v plamenech.

Stigmatisovaná Anna ScháíFerová z ba­vorského Mindelstettenu ( f 1925) spatřila u vytržení dívku s jasnou září kolem hlavy. D ívka jí vyprávěla, že náležela k vysoké šlechtě, a nyní pyká za to, že byla pyšná na

své krásné zuby. I uchopila ruku stigmati- sované a podržela ji před svými ústy, aby pocítila, jakým žárem trpí. Anna Scháffe- rová dodává: „ Z jejích zubů vycházel ta­kový žár, že jsem měla dojem, jako by spa­loval kosti mé ruky.“

Ze života sv. Vincence Ferrerského ( f 14x9), španělského dominikána, se vypravuje tato událost. Několik dní po smrti se mu zje­vila jeho sestra; byla obklopena plameny a oznamovala mu, že je odsouzena do očistce až do soudného dne; může však býti brzy vysvobozena, bude-li za ni obě­továno 30 gregoriánských mší svátých.*)

*) Tento zvyk , dáti za zemřelého po třicet dní bezpro­středně po sobě následujících sloužiti mše sv., uznala c ír­kev sv. za zbožné a rozumné. (O Jp . kongr. 1 5 . 3. 1884.) Gregoriánské se nazývají, poněvadž mají svůj počátek od sv. Řehoře. Papež Řehoř V eliký se dověděl, že po smrti mnicha, jménem Justa, bylo nalezeno několik dukátů, čímž pochybil proti předpisům klášterním. I dal papež za jeho duši sloužit 30 mší svátých bezprostředně za sebou po 30 dní. Po třicáté mši sv. se mnich zjevil svému rodnému bratru Kapiosu a oznámil mu, že je z očistce vysvobo-

Světec si ovšem popílil, aby tomuto přá­ní vyhověl. Po třiceti dnech zjevila se mu sestra opět, záříc a obklopena anděly na důkaz, že již vešla do nebe.

Kateřina Emmerichová, jež často viděla očistec, a P. Pavel Moll tvrdí, že mnohé duše trpí také velkou zimou. P. M oll p ra v í: „Chlad, jejž některé duše v očistci poci­ťují, je právě tak hrozný, jako žár očistce.”

Kateřina Emmerichová dále praví, že v té části očistce, která je ponořena ve věč­nou temnotu, mnohé duše trpí hladem a

zen. Od těch dob se často obětují za zemřelého třicet dní za sebou mše svaté. Není-li knězi možno některý den mši sv. sloužiti, může býti obětována jiným knězem. Vyne­chání mše sv. na Zelený čtvrtek, Velký pátek a B ílou so­bota se nepokládá za přerušení.Tyto mše svaté smějí pak býti obětovány toliko za jednu duši, nikoli za více zemřelých. D ám c-li sloužiti za zemřelého gregoriánské mše sv. hned po sm rti, prospějeme jeho duši nejvíce. Ja k dlouho musí čekati na pom oc duše, za níž je pouze jednou za rok , snad ve výroční den úm rtí, sloužena mše sv. Pamatujme na svou duši! Odevzdejme obnos na gregoriánské mše sv. ještě za života spolehlivé a zbožné duši, která je dá za nás čisti hned po naší smrti.

žízní. Kolumba Schonathová ( f 1787) spat­řila sestru A . N ., trpící v očistci hroznou žízní za to, že za živa chtivě a hltavě jedla.

Podle vidění Kateřiny Emmerichové jsou v očistci vedle trestů citelných i muka duševní: výčitky svědomí, úzkosti srdce nebo vnitřní opuštěnost. Bůh jimi trestá duše podle povahy hříchu.

Kateřina Emmerichová viděla v očistci krajanku židovku, která za živa trýznila nadávkami a bitím svou zbožnou dceru. Za to byla na věčnosti trestána sama stej­ným způsobem. Kateřina slyšela její bědo­vání. Jindy viděla duši jisté vynikající Pa- řížanky, přetvořenou v ohyzdného vepře, brodícího se stále kalem. Tato dáma vedla nezřízený život, a její vinou přišlo ve fran­couzské revoluci mnoho kněží o život. Ježto však velmi ctila sv. Marketu, byla jí na přímluvu této světice udělena milost, přes to však nesmí z těchto hnusných míst vyjiti před skonáním světa.

Marii Lindmayerové ( f 1726) se zjevila jistá řeholnice s obličejem hrozně znetvo­řeným, jakoby od dravého ptáka rozklo- vaným. Tato řeholnice si totiž velmi zaklá­dala na své kráse. Jin ý opět, jenž rád po­hlížel na hanebné obrazy, měl oči bolestně zanícené; 14. prosince 17 12 zjevila se jí jistá laička s hrozně oteklou rukou, úplně spálenou; vyprávěla jí, že si velmi zaklá­dala na svých rukou, a proto se ráda vyhý­bala těžší práci, ponechávajíc ji spoluses- trám. Tato muka jsou pak trestem za její lenost. Dne 16. září 1704 zjevila se jí hra­běnka Sternbergová, trpící za to, že se leh­komyslně odívala, nosíc šat s hlubokým v ý­střihem. Byla velmi zestárlá a smutná a pra­vila : „Ještě dlouho nepůjdu domů,“ čímž naznačovala délku svého trestu. Jin ý den spatřila Lindmayerová zemřelého zedníka, který dříve často pracoval v domě jejích rodičů a měl zlý návyk klíti a nezřízeně pil. Nacházel se za silnou mříží a činil dojem

divokého zvířete. Bědoval, že za klení trpí hroznými bolestmi na jazyku. Úpěnlivě spínal ruce a p ro sil: „ T y mně můžeš a mu­síš pomoci.“ Jindy se jí ukázal v kapli Matky Boží muž se sklenkou v ruce, aby naznačil, čím hřešil. Naříkal, že umřel ještě mlád, neboť nemírným pitím si zkrá­til život o 40 let. Proto musí trpěti tak dlouho v očistci. Marie Lindmayerová se kála za něho čtyřicet dní, načež byl nebožák, jak jí bylo zjeveno, vysvobozen. K dysi opět se jí zjevila abatyše, avšak ni­koli v rouchu řádovém, nýbrž v oděvu služebné, později jako malé dítě v náručí strážného anděla. Tato pečovala za svého života více o rozmnožení klášterního jmění než o zdokonalování podřízených, t. j. starala se o malichernosti. Měla zůstati tak dlouho v očistci, až její nástupkyně napra­ví, co ona zameškala. Biskupové a světská knížata, kteří za svého života více pečo­vali o věci pozemské než o věčnost, se jí

zjevovali v prostičkém světském rouchu na znamení, že před Bohem jsou chudí.

2. Tresty kně^í v očistci jsou přísnější.

Ctihodná převorka Klára Moesová praví, že kněží trpí v očistci delšími a tužšími tres- ty než laické osoby, neboť se jim dostalo více milostí a většího osvícení než obyčej­ným křesťanům; také často trpí za cizí vinu. Vrchní pastýř křesťanstva je přísně trestán i za nejmenší chybu. Spatřila, jak hrozně trpí v očistci vysoký církevní hodnostář, a to proto, že nepoklekl dosti uctivě před Nejsvětější Svátostí. Sestra Fran­tiška z Pampelony vypravuje o jistém kně­zi, jenž byl 40 let v očistci za to, že jeho vinou umírající zemřel bez přijetí svátých svátostí. Ctih. Františka od Nejsvětější Svátosti viděla biskupy, jak trpí v očistci, s ohnivou mitrou na hlavě, s ohnivou ber­lou v ruce a s ohnivým křížem na prsou,

na znamení, že pykají za hříchy, spáchané při vykonávání svého pastýřského úřadu. Viděla kněze v ohnivém mešním rouchu, s rukama pokrytýma ohyzdnými vředy; byli trestáni za to, že svůj kněžský úřad nezastávali s povinnou pečlivostí. (Tyto vise nutno ovšem bráti obrazně, nikoli doslovně.)

Ze života převorky K láry Moesové zná­me tuto událost: Je jí bratr Michael Moes, vikář v Siebenbrunnen, zemřel již v dru­hém roce svého působení, n . června 1858. Několik hodin po smrti se zjevil své sestře v kněžském taláru, tak jako dříve chodí­val, provázen andělem strážným. Byl velmi bledý a vyhublý; v jeho tváři se jevilo utrpení, ale současně i takový duševní klid a odevzdanost do vůle Boží, jak toho na zemi nelze nikdy zříti. Neprom luvil ani slova, avšak anděl jí sdělil, že je odsouzen k velmi přísnému trestu v očistci, kterého může býti zproštěn, uvolí-li se ona převzíti

za něho utrpení, jež Bůh na ni vloží. Neroz­mýšlejíc se dlouho, nabídla se k této oběti. Tu promluvil anděl: „Tím to okamžikem přenášejí se hrozná muka s tvého bratra na tvé tělo i tvou duši. Budeš je tak dlouho snášeti, až všechna jeho vina bude smazá­na. On však v krátké době se dostane do nebe; do té doby nepocítí bolestí, jen ne­bude moci patřiti ve tvář Boží.“ Brzy na to bylo tělo převorky zachváceno tak hroz­ným vnitřním žárem, že pozbyla všech sil. D va měsíce nemohla opustiti lůžko. Nikdo si neuměl vysvětliti tuto náhlou chorobu. Léky ani lázně nepomáhaly, ba naopak jen nemoc zhoršovaly tak, že byla blízka smrti. Proto jí udělili svátosti umírajících; ne­umřela však, ale trpěla plná dvě léta. M no­hem více však než tělesně trpěla duševně.

Kateřina Emmerichová vysvobodila kdysi v době velikonoční z očistce duši kněze, jenž za živa rád lehkomyslně žer­toval.

3. Mnohé dme v očistci netrpí bolesti,jen nesmí po jistou dobu patřiti na tvář Boží.

Tento názor zastává sv. Bellarmin. Sv. Brigita se zmiňuje o třech stavech v očistci: některé duše trpí velké muky, jiné bolestí nemají, trpí však těžkým zármutkem, a opět jiné také netrpí, ale mají velikou tou­hu spatřiti brzy Boha. Sestra Nativitas ( f 1798), františkánka ve Fougéres, praví: „M nohé duše v očistci trpí více žárem lásky než ohněm smyslů.“ Ježto v očistci mnohé duše netrpí bolestmi, je lépe jej pokládati za očistné místo, než za očistný oheň.

Blahoslavené K rescencii H óssové z Kaufbeuern ( f 1744) se přihodilo toto:19. října 17 16 zemřel v Reznu P. Ignác Wagner, který byl mnoho let rektorem kláštera jesuitů v Kaufbeuern, a proto jej dobře znala. Dne 2 1. října se jí zjevil a prosil ji o přispění. Pravil, že netrpí bolestmi, jen mu není dovoleno patřiti na

Boha, neboť ve svém životě po něm málo toužil. Krescencie se za něho vroucně mod­lila, a již po dvou dnech se jí opět zjevil, obklopen nebeským leskem, a děkoval jí. Dominikánka Kolumba Schonathová ( f 1787) z Bamberku byla v den Dušiček1764 přenesena do očistce. Tam spatřila místo, jež bylo připraveno pro jejího zpo­vědníka Kazimíra Mayra. V noci 8. ledna1765 její zpovědník skutečně skonal. Po nějakém čase se jí zjevil a pravil j í : „M ilá sestro, vzpomínáš si na ono místo, které ti bylo ukázáno loni o Dušičkách? Bylo určeno mně, neboť jsem ti zabránil, aby ses modlila za duši, jež tě prosila o pomoc. Zakázal jsem ti, aby ses o ní zmiňovala. Netrpím již nyní, ale nesmím ještě patřiti na tvář Boží. Nemám bolestí, je však vel­kým utrpením pro duši, nemůže-li dojiti svého cíle.

Také v těchto případech netrpí duše bo­lestí :

1 . Sestoupí-li Matka Boží do očistce a tu neb onu dmi těší. K lára M oesová p rav í: „M atka Boží navštěvuje v očistci ty duše, které ji za živa uctívaly. V její přítomnosti netrpí a mnohá z nich děkuje za vysvobození z očistce své dřívější lásce a úctě k Panně M arii.“ Pavel Moll p rav í: „K rálovna ne­bes sestupuje do očistce každou sobotu.” Sv. Alfons tvrdí, že Matka Boží vchází do očistce na každý svůj svátek a vysvobozuje mnoho duší. Sv. Brigitě pravila jednou sa­ma : „Jsem Matkou všech, kteří dlí v očist­c i; zmírňuji jejich útrapy svou přím luvou.”

2. Sv. Jeroným míní, že duše, když za ni kněz obětuje mši sv., netrpí po dobu svatěho obřadu.

3. Klára Moesová praví: „Pokud mi bylo dopřáno poznati, jsou mše svaté, sv. přijímání a obětování nej dražší Krve Kris­tovy nejúčinnější prostředky k ulevení muk duší v očistci. Cím častěji jsem nebeskému Otci obětovala nejdražší K rev Jeho jedno­

rozeného Syna, tím snesitelnější a mírnější byly jejich tresty. Obyčejně se stávalo, že duše, za niž jsem obětovala K rev Kristovu, byla aspoň čtvrt hodiny zbavena muk očist­cových. Po uplynutí této doby počaly bo­lesti znovu, nezvýšily se však, naopak, u mnohých se zeslabily."

Velikým utrpením pro duše v očistci je, že nesmí patřiti na Boha, pro něhož byly stvořeny. Člověk se hříchem na zemi od­loučil od svého Stvořitele, duše pak musí za tuto nevěrnost pykati, ač je k svému Bohu puzena veškerou silou své bytosti. Na ní se naplňují slova sv. A ugustina: „Nepokojné je naše srdce, pokud nespo­čine v Tobě, ó B ože!“ Touha patřiti na Boha a jemu náležeti, nejvyšší to štěstí a cíl všech duší, jsou jako hlad a žízeň lidí na zemi. Jako vojáci, kteří ve válce jsou zajati a po léta nuceni žiti v cizině, touží po domově, tak i duše v očistci jsou mučeny touhou po nebi a po patření na Boha. Na

zemi bylo lidské duši možno pozorováním a užíváním pozemských věcí se rozptylo- vati a tím se do jisté míry upokojiti. Toho však po smrti není. Duše je odloučena ode všeho pozemského a jen na sebe odkázána. Tu touží mocně po svém cíli, t. j. po spo­jení s Bohem. Sestře Marii Latastové pravil Pán Je ž íš : „Utrpení, způsobené odnětím možnosti patřiti na Boha, převyšuje vše, co si lze představiti; v tomto stavu teprve duše poznává, co jest - míti Boha.“

Věčnost jest pro nás na zemi nepronik­nutelným tajemstvím, jehož závoj Bůh jen maličko poodhaluje. Nelze tedy tvrditi, že na věčnosti je týž oheň jako na zemi, jen tolik je jisto, že bolesti tam jsou podobny našim a jsou prudší než ty, jež působí oheň pozemský. Zda tyto bolesti pocházejí pou­ze ze ztráty patření na Boha a jsou jen čistě duševní, nemůžeme s jistotou udati.

V I I . M Y L N É N Á Z O R Y .

Protože o osudu zemřelých panují často mylné názory, uvedeme několik důleži­tých věcí.

/. Nikdo nechf neopomine modli ti se za zemřelého proto, že podle jeho mínění

byl hodný a ž il zbožně.

Jen za mučedníky není nutno se modliti, neboť ti dali za Krista život, a platío nich jeho slova: „K d o nalezne život svůj, ztratí jej, a kdo ztratí život svůj pro mne, nalezne je j.“ (Mat. 1 0, 39.) Papež Innocenc III. proto p rav í: „K řivd ili by­chom mučedníku, modlíce se za něho.“

Také za děti, jež umřely ve stavu nevin­nosti hned po křtu sv., není třeba se modliti, neboť jsouce prosty hříchu, přicházejí rov­nou do nebe. Proto neužívá naše svátá cír­

kev při jejich pohřbu černé barvy, značící smutek, nýbrž bílé, značící radost.*)O ostatních zemřelých nevíme však, jaký ortel nad nimi Bůh po smrti vynesl.

Sv. Ludvík Bertrand ( f 1580), domini- kán, jenž byl apoštolem Am eriky a měl ducha prorockého, tvrdil, že jeho otec, notář ve Valencii, pobyl v očistci osm let, ač byl velmi zbožný a sv. Ludvík se mnoho za jeho spásu modlil.

Často se již přihodilo, že zemřelí, kteří po úsudku současníků vedli bohabojný život, se po letech zjevili a prosili o přispění.

Innocenc III. ( 1 19 8 - 12 16 ) byl z nejlep­ších papežů, kteří pracovali pro blaho církve. A přece praví sv. Bellarmin ( f 1621), že zjevil Bůh sv. Luitgardě ( f 1246), že

*) Jakm ile dítě dovede rozeznati dobro od zla, což se u některých děje velm i brzy, neujde očistci, byť by i v nej­útlejším věku v hříchu zem řelo. M arii Lindm aycrovc ze­mřel čtyřletý synovec. Jednou jej spatřila oděného v cha­trný šedý kabátek s tvářičkou velmi smutnou. Pravil jí, že je v očistci mnoho dětí v jeho stáří.

musí býti v očistci až do skonání světa.*)Ctih. Kateřina Emmerichová dokonce

p rav í: „ V idím místa, kde se očišťovali ti, kdo byli později blahořečeni, avšak sva­tosti při své smrti ještě nedosáhli.” Podle toho neušli očistci ani někteří světci.

Domnívá-li se tedy někdo, že obyčejný smrtelník nepotřebuje pomoci modliteb jen proto, že byl hodný a zbožný, velice se mýlí.

2. N ectí také nikdo nemyslí, že je zbytečno modliti se za někoho, kdo vedl spatný život.

T akový mohl dosíci milosti lítosti v ho­dince smrti a tím byl zachráněn před peklem pro nějaký dobrý skutek, jejž vykonal, anebo na něčí přímluvu. Kající lotr, vrah

*) I když nčkdo při soukromém soudu je odsouzen k mukám očistcovým až do soudného dne, přece může býti modlitbami a dobrými skutky vířících z očistce brzy vysvo­bozen. Sv. Brigita vidčla vojína, jenž měl trpčti v očistci do skonání světa, ale horlivou modlitbou a almužnami své ženy byl již po čtyřech letech vysvobozen.

(Mat. 27, 38), po pravici K ristově ukřižo­vaný, není jediný, jemuž byla v hodince smrti udělena taková mimořádná milost.

V podobenství o dělnících na vinici na­značuje Kristus, že si mnozí zaslouží nebe až na sklonku života; ti, kteří počali prácio jedenácté hodině, obdrželi touž mzdu, jako ti, kteří byli najati na úsvitě. (Mat.20, 9.)

U žádného umírajícího nenastane smrt okamžitě. V přírodě není náhlých pře­chodů. Je nemožné, aby na př. bylinka za den vzrostla ve strom, jenž by jeden den měl květy a nazítří plody a pod. Vše se tu děje pomalu, a proto ani člověk neumírá náhle, nýbrž pozvolna, jak bylo dokázáno lékařskými studiemi v nové době. I když umírající již přestal dýchat, neplyne z toho, že duše’již tělo opustila. Není pak zcela vy­loučeno, že umírajícímu v poslední chvilce je dopřáno obzvláštní světlo a náhle uvidí celý svůj život od nejútlejšího věku před

sebou. To dosvědčili mnozí, kteří byli za­chráněni před utonutím, zmrznutím a pod. Je možné, že umírající v okamžiku smrti nahlédne i do věčnosti. Jak veliká lítost zachvátí asi mnohou lidskou duši v po­slední chvíli, že pro ni bývá zachráněna. Nesmíme tedy žádného zemřelého odsuzo- vati, neboť nemůžeme věděti, co se s ním v hodině smrti událo a zdali se mu nedo­stalo v posledním okamžiku pro jeho dobré skutky od Boha mimořádné mi­losti.

Ani sebevrah nebo popravený se nesmí zatracovati, neboť nejsme vševědoucí a nikdo neví, co se v jejich duších při smrti dálo. A odpírá-li se sebevrahu církevní pohřeb, děje se to nikoli proto, že by jej sv. církev zatracovala, ale pro těžký hřích, jehož se člověk sebevraždou dopouští. Potvrdí-li však lékař, že si sebevrah vzal život v okamžiku náhlé šílenosti, neodpírá církev sv. nikdy katolického pohřbu.

V Římě byl kdysi odsouzen k smrti jistý zlosyn. Zbožný kněz navštívil nešťastníka v žaláři a velmi se namáhal, aby jej pohnul k lítosti a sv. zpovědi. Všechno poučování a prosby byly však marné, nešťastník se neobrátil. Konečně ho kněz doprovodil k popravišti, padl mu k nohám a prosil ho ještě jednou, aby neodcházel na věčnost nesmířen s Bohem. Zlosyn mu odpověděl kletbou. Nad touto zatvrzelostí se kněz tak rozhněval, že po popravě zvolal k shro­mážděnému lid u : „T a k umírá zatracenec!“ Po mnoha letech měl býti tento kněz, jenž vedl svátý život, blahořečen. Církev svátá zkoumala velmi pečlivě celý jeho život a nenalezla v něm ani jediné chyby. Tu se však přihlásili svědkové, kteří se pamato­vali na onen výrok při popravě. A hle! Kněz přes svůj bohabojný život nebyl bla­hořečen, a to jen proto, že tehdy pochy­boval o milosrdenství Božím a zatvrzelého hříšníka zatratil. Církev rozhodla, že nikdo

nemůže věděti, zdali hříšník v nejposled­nějším okamžiku nedosáhl od Boha odpuš­tění. Proto onen výrok byl nemístný.

I vedl-li někdo na zemi špatný život (jako kdysi Maří Magdalena, která se ovšem upřímně napravila, pokání činila, a nyní jako světice je uctívána), nesmí se po smrti zatracovati, jak ukazuje příklad, vylíčený svátým Alfonsem. V městě, kde žila blahoslavená sestra Kateřina od sv. A ugus­tina, byla žena jménem Marie, jež vedla již od mládí nemravný život, a proto ji ko­nečně z města vypověděli. Po nějaké době našli její mrtvolu v jeskyni za městem; bylo zřejmo, že zemřela ošklivou nemocí. Každý se mohl domnívati, že byla po smrti za­tracena. A však po letech se ukázalo, že to­mu tak není. Reholnice Kateřina měla na modlitbách jednoho dne toto v id ěn í: Při­blížila se k ní temná postava - byla to duše z očistce - a h ovořila : „Sestro Kateřino, jak jsem nešťastna! Tak mnoho se modlíš

za zemřelé, jen na mne nevzpomeneš!“ Slu­žebnice Boží se tázala: „K d o jsi?“ Duše odvětila: „Jsem ubohá Marie, která ze­mřela v jeskyni. Milosrdenstvím Božím jsem byla zachráněna. Celým světem opuš­těna, volala jsem z hloubi svého srdce k Matce B o ž í: O Maria, útočiště všech hříšníků, smiluj se nade m nou! Pomoz m i! I pocítila jsem pak velikou lítost nad hří­chy a tak jsem ušla peklu. A však tím více trpím nyní. Dáš-li za mne obětovati ně­kolik mší svátých, mohu býti brzy osvo­bozena. Budu pak v nebi stále za tebe prošiti.“ Tedy i v tomto případě vidíme nesmírný účinek lítosti v hodince smrti, zároveň však, jak prospěšné jest hledati útočiště u Panny Marie.

Událost ze života arského faráře, sv. Vianneye ( f 1859), nám ukazuje, že Nej- světější Panna, dárkyně milosti, splácí i malé služby k její cti konané, obzvláštní přízní v hodince smrti. K světci přišla paní,

jež byla téměř zoufalá nad tím, že její muž, v ohledu náboženském úplně vlažný, ze­mřel bez svátých svátostí. Farář Vianney, jenž pronikal tajemství lidského srdce, upozornil zarmoucenou paní, že nebožtík často v máji přinášel kytice květin na ozdo­bu obrazu Matky Boží a dodal: „Kristus má slitování s těmi, kteří ctí jeho Matku. Vašemu muži se v okamžiku smrti dostalo milosti, aby vzbudil lítost. Jeho duše je v očistci a my ji můžeme modlitbami a dobrými skutky vysvoboditi.“ Paní žasla, že farář Vianney znal tajnosti jejího domá­cího života, o nichž nikdy nikomu nevy­pravovala. Byla přesvědčena, že je pravda i to, co světec o osudu jejího muže říkal. Jak tento případ ukazuje, může hříšník ještě v poslední chvilce býti účasten zvláštní milosti Boží a dojiti odpuštění hříchů. Nelze tedy zemřelého odsuzovati, i když vedl v ohledu náboženském život velmi vlažný. Milosrdenství Boží je nevystihlé.

Bůh prokazuje hříšníku milost v po­slední hodince i na naše přímluvy. O tom svědčí tato událost: Marie Denisa z Mar- tygnatu ( f 1653), řeholnice z řádu N avští­vení v Annecy ve Francii, ztrávila mládí na knížecích dvorech, pročež měla obzvláš­tní účast na osudech knížat. Jak její před­stavená Františka Magdalena líčí ve svýeh vzpomínkách, upadla naše řeholnice, mno­ho za duše v očistci sc modlící, jednoho dne, když po sv. přijímání opět vroucně vzpomínala zemřelých, u vytržení a viděla očistec. Spatřila tam mezi jinými v plame­nech duši známého jí vévody z Nemours, usmrceného 30. V I. 1652 v souboji svým švagrem Beaufortem. Tento šlechtic vedl velmi lehkomyslný život, hově svým tě­lesným chtíčům. A přece jen ho Bůh ne- zatratil, neboť jeho příbuzní se velmi mod­lili za jeho spásu. Pro tyto přímluvy se nad ním slitoval a dopřál mu v hodince smrti dokonalé lítosti. Protože nikdy neztratil

víru, podobal se svíci, která mohla býti lehce rozžata jiskrou Boží milosti. Jm eno­vaná řeholnice nabídla pak sebe v oběť za nešťastného vévodu. Brzy otekla po ce­lém těle a mohla choditi jen o holi. Trpěla i nevýslovná muka duševní.

Kristus, který nás vykoupil a pro naši spásu tolik vytrpěl, nezavrhuje tak snadno duši, jako i my nezahazujeme lehkomyslně předměty, jež jsme s obětmi získali. Vidí-li Spasitel jen trochu dobré vůle u člověka, ne­dopustí, aby na věčnosti byl zatracen, ný­brž jako dobrý pastýř přichází v hodince smrti za ztracenou ovcí, aby ji zachránil. Písmo svaté vzhledem k tomu praví, že Bůh nalomené třtiny nedolomí a doutna­jícího knotu neuhasí. (Is. 42, 3.)

Ctih. Kateřina Emmerichová praví: „V elká je spravedlnost Boží, avšak ještě nepochopitelnější je jeho milosrdenství. Bůh zatracuje jen ty, kteří se nechtějí obrá- titi. T y však, kteří mají jen jiskřičku dobré

vůle, zachraňuje. Kristus nevisel na kříži a nerozpínal své ruce nadarmo. Je mnohem více duší zachráněno, než se domýšlíme.” Toto pravila naše služebnice Boží, když básnířka Luisa Henselová, konvertitka, projevovala obavy o osud svých pro­testantských příbuzných, zejména otce. Plna útěchy jsou i tato její slova: „D á-li boháč své hospodyni, chystající se mu va- řiti polévku, jen vodu a chléb, předloží mu kuchařka jen úkrop .“ Tím chtěla říci: L i­dé, jimž se od Boha dostalo méně osvícení, a maj í tedy po stránce náboženské skrovněj- ší vědomosti, dosáhnouu Boha snáze odpuš­tění, neboť od nich nemůže mnoho žádati.

K sv. Gertrudě m luvil Kristus Pán takto : „V idím -li umírati člověka, který rád na mne myslil a nějaký dobrý skutek vykonal, zje­vím se mu při smrti s tváří plnou lásky a slitování, takže člověk ten z hloubi srdce lituje, urazil-li mne kdy ve svém životě. Tato lítost jej pak zachrání.“ A proto jest

v očistci mnoho duší, o nichž se žijící do­mýšlejí, že jsou zatraceni. Lidé chybují, nevzpomínají-li v modlitbách zemřelých, domnívajíce se, že by jim to nic nepo­mohlo. Hlavně v době adventní, kdy očekáváme příchod Páně, máme častěji mrtvých příbuzných v modlitbách vzpo- mínati, neboť i oni po jeho příchodu touží.

je omyl domysle ti se, že v očistci není citelných bolestí.

V některých nových knihách se pokou­šejí autoři, aby nepřestrašili věřících, zba- viti očistec jeho hrůz a líčí jej v růžových barvách. Tak na př. tvrdí, že útrapy očistce jsou sladké. O tom lze však právem pochy- bovati, neboť žádná bolest není sladká, každá je hořká, i když se snáší trpělivě. Církev nevkládá bez důvodu do úst du­šiček slova: „Miseremini m e i. . . Slitujte se nade mnou alespoň vy, přátelé moji, ne­

boť ruka Páně dotkla se mne.“ (Job 19,20.)V takových spisech se popírají zjevení,

jež měli mnozí světci o očistci, neboť prý lidem nahánějí úzkost a hrůzu. Jako kdyby bylo neštěstím, pocítí-li hříšník bázeň a vzbudí-li se jednou ze své hříšné ospalosti. A by síla těchto soukromých zjevení byla oslabena, utíkají se tito moderní spisova­telé dokonce k podezřívání; tvrdí, že svati, kteří měli vidění o očistci, byli hysteričtí, a že jejich zjevení nutno připisovati halu­cinacím a chorobným hysterickým stavům. Těmto kritikům brání zajisté jen úcta k Písmu Svatému, že nepovažují za hyste- riky i Mojžíše před hořícím keřem, tři apoš­toly na hoře Tábor, umírajícího Štěpána a Savla před branami Damašku.

Jistý autor spisu o očistci hovoří o „ vrát­kem a proděravělém člunu soukromých zjevení“ a dodává: „T o vše jsou věci, ji­miž se zastrašují děti a nemyslící, lehko­věrní lidé, avšak nikoli lidé myslící.“ Ta­

kové výrazy pro zjevení, jimiž byli mnozí svati omilostněni, jsou mírně řečeno ne­vhodné. K do každé soukromé zjevení šmahem bez zkoumání potírá a zavrhuje, jedná proti zdravému rozumu, který žádá, aby se nic nezavrhovalo bez předběžného zkoumání. Okolnost, že tato zjevení na­hánějí bázeň, není dostatečným důvodem k jejich zavrhování.

Soukromá zjevení se nesmí již proto zamítat, že mnohá z nich došla sou­hlasu biskupů, ba některá schválili dokonce i papežové a církevní sněmy. Tak na př. zjevení sv. Brigity ( f 1373) od čtyř papežů a koncilu basilejského (1435); zjevení sv. Hildegardy, abatyše ( f 1178), od papeže Eugena III., zjevení sv. Gertrudy Velké ( f 1334), sv .K ateřiny Sienské ( f 1380), sv. Terezie ( f 1582) a sv. Magdaleny z Pazzis ( f 1607) byla církevně schválena. Velkým počtem biskupů byla za pravá uznána zje­vení ctih. Kateřiny Emmerichové ( f 1824)

a španělské abatyše Marie z A gredy ( f 1 665), která jsou sepsána v knize „M ěsto Boží“ a přeložena do 57 jazyků. Vidění a zjevení francouzské řeholnice Nativitas, františ- kánky ve Fougéres v Bretagni ( f 1798), byla vřele doporučena 26 francouzskými a anglickými biskupy. K do se tedy k soukro­mým zjevením chová odmítavě a jimi po­hrdá, je opravdu hoden politování.

Protivníci zjevení o očistci se dopouštějí dokonce i osobních urážek. Jeden z nich si velmi pochvaluje spisovatele, jenž prý pra­vil : „ Ja c í zatrpklí, protivní a nesnesitelní lidé to asi byli, kteří takové věci psa li!“ (Totiž ti, kdož o viděních světců o očistci píší a tím prý srdce lekají.) Tímto drsným a nemilo­srdným úsudkem jsou těžce uráženi vši­chni spisovatelé životopisů svátých visio- nářů. A přece to činili s biskupským schvá­lením ! Je přehnáno líčiti očistec jako mu- čírnu anebo ďábly obsluhovanou pec, anebo dokonce, ke škodě náboženství ší-

řiti obrazy takové představy. Jestliže ně­komu dopřál Bůh zříti očistcové tresty v obrazích, pak je nutno líčení jeho bráti rovněž jen obrazně a ne doslova. Nelze tedy zprávy o trestech ohněm na věčnosti vykládati tak, že na onom světě je oheň téže podstaty jako na zemi. V duších, od­loučivších se od těla, vznikají jen bolestné pocity, podobné těm, které vznikají při popálení ohněm na zemi.

K do však lehkomyslně popírá očistcové utrpení, líče je příliš ideálně, jako by se tu duše radovaly, má na svědomí, že pozů­stalí zapomínají na zemřelé a za ně se ne­modlí. Nezapomínejme, že vynikající theo­logové, jako na př. sv. Augustin, sv. Řehoř Veliký, sv. Tomáš A k v., sv. Anselm, sv. Bonaventura a jiní, očistec nelíčili nijak růžově, neboť jejich výroky a názoryo očistci naplňují nás spasitelnou bázní. Konečně nutno zdůrazniti, že zprávy svět­ců, jimž bylo dopřáno nahlédnouti do

očistce, se v podstatných věcech shodují. Jednotlivé, osamocené tvrzení nemá zá­važnosti. Shoduje-li se však v líčení veli­kosti trestů očistcových tolik světců, je to věc ve lmi závažná. Nikdo ovšem není nucen tyto zprávy bráti jako člán­ky víry, neboť jimi nejsou. Pohrdati jimi však je nemístné, neboť světci a visio- náři, svátý život vedoucí, od nichž taková zjevení pocházejí, nejsou podvodníky, a nikdo není s to dokázati, že jejich výpovědi jsou lživé. Již vlastně svatost jejich žádá, aby se jejich sděleními při nejmenším ne­pohrdalo a aby se jim ncposmívalo.

4. M ýlí se, kdo míní, že lidě, kteří zemřeli bez těžkého hříchu, vejdou přímo do nebe,

protože prý není očistce.

Již zdravý lidský rozum praví, že nevejde každý po smrti ihned do nebe. Jeden sed­lák měl velmi hašteřivou ženu. K dyž ze­

mřela, přicházeli sousedé a známí, i místní farář, aby ho potěšili. Mezi jiným pravil k němu duchovní: „Uklidněte se, příteli, vaší nebožce je dobře; vždyť je již u Pána Boha.“ Po těchto slovech sedlák se velmi podivil: „ Jakže, Pán Bůh si ji vzal? Ten s ní bude mít pěkné trápení!“ Sedlák ne­pokládal tedy za možné, aby jeho hašteřivá žena přišla rovnou do nebe. Již zdravý lid­ský rozum tedy praví, že na věčnosti je nutně nějaký očistec, neboť mnozí lidé nejsou tak hříšní, aby byli hodni zavržení, ani tak dokonalí, aby přišli hned do společ­nosti andělů a svátých; podle slov Písma svátého (Zj. 2 1, 27) nic nečistého do nebe nevejde. Musí tedy na věčnosti kromě nebe a pekla býti ještě místo, kde se duše úplně očistí. Tak jako klasy na poli dozrávají v žáru letního slunce, tak i mnohá duše dozrává pro nebe teprve v žáru očistce.

Ze očistec skutečně existuje, jest článek víry. Tridentský koncil potvrzuje výslovně

jsoucnost očistce ve svém 25. zasedání a praví, že duše tam dlící mohou dosíci zmír­nění svých útrap hlavně modlitbou a obětí mše svaté.

Kristus Pán se zmiňuje o očistci pravě : „K d o by však mluvil proti Duchu svá­tému, nebude mu odpuštěno ani v tomto věku ani v budoucím.“ (Mat. 12, 32.) Dále hrozí Božský Spasitel hříšníku žalářem: „Vpravdě pravím tobě, nevyjdeš odtud, dokud nenavrátíš posledního haléře." (Mat.5, 26.) Také sv. Pavel praví, „budou spa­seni, ale tak jako skrze oheň." (I. K or. 3 ,15 .)

Ti, kdo nevěří v očistec, jsou politování­hodní, neboť se nemodlí za své zemřelé, ani za ně nekonají dobrých skutků, takže jejich duše zůstávají ve svém utrpení bez útěchy. Tito lidé sice svoje zemřelé opla­kávají, nosí hluboký smutek nebo aspoň černou pásku na rukávě a myslí, že své povinnosti dostáli, položí-li na hrob mno­ho věnců a uspořádají-li nádherný pohřeb.

Toto vše jsou jen projevy piety k zemře­lým, nic však to duši nebožtíkově na věč­nosti nepomůže. Sv. Augustin praví, že okázalý pohřeb víc utěšuje pozůstalé než mrtvému pomáhá. Sv. Chrysostom, pak dokládá, že zemřelému nepomůžeme slza­mi, nýbrž modlitbou a almužnou.

Jak již několikráte bylo vzpomenuto, zjevují se mnohdy duse v očistci prosíce o po­moc. Tato skutečnost rovněž potvrzuje existenci očistce.

Někdo se však zeptá: Proč se duše z očistce zjevují jen některým vyvoleným lidem? Marie Lindmayerová odpovídá: „ Ja k o chudí vyhledávají bohaté, od nichž se mohou spíše nadíti almužny, tak také duše v očistci přicházejí k těm, jejichž pří­mluvy více u Boha zmohou.“ P. Pavel Moll tvrdil, že k němu přicházelo ustavičně mnoho duší s prosbou, aby se modlil za jejich vysvobození; dokonce i v noci na loži byl stále obklopen trpícími dušemi.

Kateřina Emmerichová praví, že je to vel­kou milostí, smí-li se duše z očistce zjeviti, aby prosila o přímluvu.

Sv. Tomáš A k v., církevní učitel a do- minikán ( f 1274), o jehož pravdomluv­nosti nelze pochybovati, líčí tuto příhodu: Když studoval v Paříži na universitě, zje­vila se mu jednoho dne jeho sestra, která zemřela v klášteře v Kapui v Itálii a prosila ho, aby se za ni modlil, aby byla brzy z očistce vysvobozena. Sv. Tomáš se za ni vroucně modlil. Po nějakém čase dlel svě­tec v Římě. I zjevila se mu opět, tentokráte však obklopena září a děkovala mu, že na jeho přímluvu byla vzata do nebe. Světec se ji otázal, jak se vede na věčnosti jeho dvěma bratřím. Sestra odpověděla: „ A r ­nold je již v nebi, Ludolf však v očistci, kde velmi trpí, neboť nikdo na něho v mod­litbě nevzpomíná.”

Když se jednou sv. Tomáš modlil v do­minikánském chrámě v Neapoli, přistoupil

k němu znenadání jeho nástupce na uči­telské stolici v Paříži, jménem Romanus. Světec se ho tázal po příčině, která ho za­vedla z Paříže do Neapole. Oslovený pra­v il : „Zem řel jsem a pobyl jsem 14 dní v očistci; nyní požívám již věčné blaženo­sti. Přišel jsem na rozkaz Boží, abych ti oznámil, že tvé počínání se Bohu velmi líb í; také mně bylo poručeno, abych tě po­vzbudil k další práci.“

Velmi poučnou je tato událost. Dr. Jo se f Raffeiner, velmi známý misionář a gene­rální vikář ve Williamsburgu v severní Americe, zemřel v tyrolském Meranu 3 1. července 1872. Odpočívá na starém hřbitově pod arkádami. Ten často vypra­voval ze svého mládí toto : Narozen v Mal- su (dnes v italském Tyrolsku), konal svá první studia ve 12 hodin cesty vzdáleném Meranu. Tam ho časem navštěvovala služ­ka Marie, která jej v mládí vychovala; putovávala k milostné Bolestné Matce

Páně v Riffianu a při té příležitosti se sta­vovala u studenta Raffeinera v Meranu, a kromě pozdravů od matky, přinášela mui mnohý dárek. Když pak Raffeiner později pokračoval ve studiích na universitě v In - špruku, tato oddaná duše navštěvovala jeji tam. Putovala do Absamu u tyrolského Hallu, odkudž pak zacházela k svému býva­lému svěřenci. Raffeiner končil posléze svá studia v Římě. Tam jednou kdosi zaklepal na dveře jeho světnice a do pokoje vstoupila stará Marie. „Hleďme, až do Říma mě přišla Marie navštív it!“ udiven, zvolal Raffeiner. Ta však odvětila: „Nelekejte se! Nejsem více s tohoto světa. Zítra mám pohřeb. Při­cházím vás prošiti, abyste dal za mou duši na priv ilegovaném oltáři*) čisti mši svátou; pak budu vysvobozena z očistce.”

*) Privilegovaný sluje oltář, kde mše sv ., obětovaná za zemřelého, přináší úplné odpuštční časných trestů. B isku­pové mají právo prohlásiti jednou provždy některý, vě ří­cím zvláště milý oltář ve svém chrámě nebo v každém fa r­ním kostele své diecése za privilegovaný.

Raffeiner jí to přislíbil, načež zjevení zmizelo. Znám ý kněz obětoval pak na dru­hý den mši svátou na privilegovaném oltáři za spásu duše v Pánu zesnulé, a Raf- fainer byl jí zbožně přítomen. K dyž se vrátil domů, zaklepal někdo opět na dveře; vešla služebná, poklonila se mu a zmizela. Raffeiner ihned zaslal domů dopis s dota­zem po zdraví staré služky Marie. Obdržel však zprávu, že byla pochována téhož dne, který při svém zjevení oznámila.

Roku 1923 zemřel v Bratislavě opat a prelát Alexandr Gaibl, autor knihy: „N a- ratio rei admirabilis“ , t. j. Vypravování po­divuhodné události. V této knize líčí, jak jistá duše z očistce se zjevila více než sto­krát, což se dosud nikdy nestalo. Kniha Gaiblova je, bohužel, již rozebrána.

Nutno uvésti i jinou podivuhodnou udá­lost, jíž se dovolával sněm basilejský, ko­naný v roce 14 3 1. Sv. Stanislav, biskup krakovský ( f 1 079), odkoupil od jistého

šlechtice Petra pozemek na stavbu chrámu. Když Petr již 3 léta v hrobě odpočíval, obvinili jeho dědicové biskupa, že poze­mek nezaplatil a žádali o jeho vrácení. Pol­ský král Boleslav II. Ukrutný, nevražící na biskupa, poněvadž jej často káral pro jeho nezřízený život, žádal, aby biskup bud zaplatil, nebo vrátil pozemek. Poněvadž světec neměl v rukou kupní smlouvy, octl se v těžkém postavení. I prosil Boha o po­moc. T ři dni se modlil a postil a prosil své kněze, aby ho týmž způsobem podporovali. Čtvrtého dne se odebral, provázen velkým zástupem lidí, na hřbitov a kázal otevříti šlechticův hrob. V rakvi byla již jen kostra. Biskup poklekl, pomodlil se a dotkl se berlí kostí, a poručil mrtvému ve jménu Nej- světčjší Trojice, aby vyšel z hrobu, dopro­vodil jej k soudu a vydal svědectví pravdě. A hle, stal se zázrak! Na kostech narostlo maso a mrtvý ožil. Sel pak s biskupem ke králi a ospravedlnil jej. Světec se jej potom

tázal, nemá-li mu u Boha vyprositi ještě několik let života, avšak mrtvý odpově­děl, že musí trpěti v očistci, a obává se, aby opět nezhřešil. Proto se vrátil do hrobu. Prosil jen biskupa, aby mu svou přímlu­vou u Boha vyprosil zmírnění útrap v očistci. Když pak opět ulehl do hrobu, rozpadl se jako dříve.

I když se nám takové události zdají ne­uvěřitelnými, protože nemáme zkušeností0 těchto velmi vzácných mimořádných zje­vech, nemáme o nich pochybovati, neboť pravdivost jejich je víc než dostatečně za­ručena ctí zúčastněných osob a mnohdy1 velkým počtem svědků. Přes to nejsme nuceni jim věřiti. Nikdo není povinen těmto soukromým zjevením přikládati téže víry, jako článkům církve, neboť do těchto zjevení se někdy tu a tam přec jen vloudí omyl. Každý smí si o nich učiniti svůj úsu­dek, ovšem úsudek shodující se s naukou církve katolické.

Ani Luther s počátku nepopíral existenci očistce; pravíť: „E g o , qui credo fortiter, immo ausim dicere, scio purgatorium esse; facile persuadeor in scripturis de eo fieri mentionem,“ t. j. „Jsem pevně přesvěd­čen a odvažuji se tvrditi, že očistec jest, neboť se o něm děje zmínka v Písmě svátém.“

Ti, kdo v očistec nevěří, rádi namítají, že každá vina se mstí již na zem i; proto prý jest očistec zbytečný. Je pravda, že zlé skutky dojdou často odplaty již na tomto světě, avšak mnoho špatných skutků a zločinů zůstává, jak ze zkušenosti víme, na zemi nepotrestáno a dojdou tedy odplaty až na onom světě.

I tvrzení, že duše po smrti spí, je nespráv­né. Ovšem, sv. Pavel nazývá mrtvé „ze­snulým i^ (Thes. 4 , 1 3 ; I. K or. 7 , 39; 1 1 , 3 0 ; 15, 18.) To však proto, že jednou budou vzkříšeni i s tělem. (Sv. Augustin.) Na věč­nosti však duše nespí, jak vyplývá již

z Kristova podobenství o boháči a Laza­rovi. Protože mrtví žijí duševně na onom světě dále, prosíme svaté o jich přímlu­vu. Vzpomeňme slov K ristových : „K d o věří ve mne, byť i umřel, živ bude.“ (Jan i i , 25.)

V I I I . C I M S I M O Ž N O O Č I S T E C Z K R Á T I T I .

Je mnoho způsobů, kterými si můžeme očistec zkrátit, ba dokonce mu i ujiti, na př.

i.Jsm e-li v hodině smrti zcela odevzdáni do vůle Boží.

Takový člověk koná hrdinský skutek, rovný smrti mučednické. Blosius p ra v í: „Úplné odevzdání se do vůle Boží v ho­dině smrti osvobozuje umírajícího nejen od pekla, nýbrž i od očistce, byť i byl sebe více hřešil.“ Sv. Alfons tvrd í: „K d o zemře odevzdán do vůle Boží, zanechává pozů­stalým jistotu, že je v nebi.“ Proto papež Pius X . dne 9. III. 1904 dává věřícím plno- mocné odpustky pro hodinu smrti, jestliže alespoň jednou ve svém životě v kterýkoli den po platně vykonané zpovědi a sv. při­

jímání, se pomodlí tuto m odlitbu: „M ůj Bože, již nyní přijímám z ruky T vé každý způsob smrti se všemi bolestmi a úzkostmi s úplnou odevzdaností a ochotou.” Vzpo­meňme, co praví P. Pavel Moll (viz str. 5 9)o dámě, která zemřela při železničním ne­štěstí, kde zdůrazňuje, že nejlepším pro­středkem, jak ujiti očistci jest, zemříti s odevzdaností do vůle Boží.

2. Přijímá-li umírající hodně svátost posledního po?nazání, muže snadno ujiti očistci.

Svátost posledního pomazání má ob­zvláštní Božskou sílu pro tělo i pro duši. Tak jako olej činí ohebným, obratným, způsobuje i poslední pomazání, že snáze vejdeme do nebe. Jako olejem potřený hřebík lehčeji vnikne do prkna, tak umí­rající, zaopatřený posledním pomazáním, spíše se dostane do nebe. A jako hladký úhoř snadno se našim rukám vymyká,

unikne um írající milostí posledního poma­zání očistci a dojde dříve věčné blaženosti.

Poslední pomazání odstraňuje překážky, kladené vstupu duše do nebe. Takovým i překážkami jsou především trestj za hříchy, které se posledním pomazáním odpouštějí, a to v té míře, s jakou lítostí a zbožností se tato svátost přijímá. Světci tvrdí, že svá­tosti umírajících propůjčují duši nemoc­ného tutéž nevinnost jako křest svátý. Sv. Egbert, arcibiskup yorský, p ra v í: „D uše těch, kteří přijali poslední pomazání, je po smrti tak čista, jako duše dítěte, zemřev­šího po křtu svátém. “

K oncil tridentský ve svém 14. zasedání prohlásil, že posledním pomazáním se ruší poslední zbytky hříchů, t. j. že se odpouš­tějí časné tresty. Proto se odpouštějí i všední hříchy, jak výslovně praví tridentský kate­chismus. Odpouštějí se i takové hříchy, na něž se nemocný neupamatuje, anebo jichž pro duševní či tělesnou slabost při

zpovědi není schopen udati. Ze se svá­tostí posledního pomazání hříchy sku­tečně odpouštějí, plyne ze slov modlit­by, kterou se kněz modlí, když při udí­lení této svátosti maže nemocného olejem na pěti smyslech a říká: „Skrze toto svaté pomazání a *předobrotivé milosrdenství své odpustiž tobě Pán, cokoli jsi provinil zrakem, (sluchem, čichem, chutí a řečí, hmatem.)“

Sv. Tomáš A kv. ujišťuje: „Svátost umírajících odstraňuje s člověka vše, co by duši po smrti bránilo v dosažení věčné blaženosti.“

Poslední pomazání má však i jiný po­žehnaný účinek; pomáhá totiž zvláštním způsobem k opětnému uzdravení. Proto praví apoštol sv. Jakub (5, 14 ): „ A ulehčí mu Pán“ , (totiž nemocnému, který svaté pomazání přijímá). Svátost posledního po­mazání je tedy Božským lékem pro těloi pro duši.

Důležitá však je tato okolnost. Těžce nemocný má poslední pomazání přijmouti pokud možno brzy a nemá, jak se, bohužel, z nerozumu často děje, s ním odkládati, až jej všecky síly opustí. Neboť velmi mnoho na tom záleží, jak zbožně se poslední po­mazání přijímá. Tridentský katechismus praví: „M ilost posledního pomazání se tehdy hodně udílí, přijme-li ji nemocný při plném vědomí, aby mohl osvědčiti víru, úctu a zbožnost.” Je však smutné, volá-li se kněz k nemocnému, když jest tento již v bezvědomí. Blázen, kdo volá hasiče, když mu dům téměř shořel; stejně pošetile si počíná, kdo přijetí posledních svátých svá­tostí odkládá až na okamžik, kdy ztratí vědomí. Bůh by mu musel jen zázrakem navrátiti zdraví, avšak lehkomyslnost Pán zázrakem neodměňuje.

Velkou odpovědnost berou na sebe příbuzní, dopustí-li, aby někdo z rodiny um řel bez zaopatření anebo vo la jí-li

kněze, když je již nemocný v bezvědomí.Je pošetilostí, domnívá-li se někdo, že si

přijetím svátých svátostí uspíší smrt. Tato svátost byla Kristem zřízena proto, aby pomohla nemocným na těle i na duchu. Stigmatisovaná Barbora Pfisterová ( f 1909 ve Speyeru) praví, že posledním pomazá­ním nabýváme těch milostí, které nám Kristus Pán vydobyl nevýslovnou opuště­ností na kříži, jež vrcholí ve slovech: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opus­ti l ! ” Tuto opuštěnost obětoval Kristus za hříšníky, aby se jim dostalo v těžké ne­moci zvláštní útěchy a pomoci. Také každý nemocný zpravidla po přijetí posledního pomazání cítí velké ulehčení a velmi často nastane nápadné zlepšení zdraví tělesného.

Pravděpodobně přispívá nevhodně a ne­šťastně volené označení „poslední“ poma­zání, valně k tomu, že nemocný se bojí přijmouti tuto svátost. Jakm ile uslyší slova „poslední” , myslí, že už mu nastává po­

slední hodina. Tento nešťastný název po­chází z X II. stol. Před tím se říkalo jen svá­tost pomazání nemocných (Unctio infir- morum). Není třeba se báti svátosti posled­ního pomazání. Tento strach má svůj pů­vod i v tom, že lidé velmi málo vědí o účin­cích této sv. svátosti. K dyby znali Božskou sílu ztajenou pro tělo i pro duši v této svátosti, pak by v těžké nemoci po ničem tak netoužili, jako po posledním pomazání.

/ . Nošení škapulíře (Naší milé Paní s hory Kar mel) rovněž zkracuje očistec.

Výsada ta má svůj původ v této události. Sv. Simon Stock, generál karmelitánů, který zemřel r. 1265 v Bordeaux ve věku 100 let, prosil ustavičně Matku Boží o po­moc pro svůj řád, tehdy velmi pronásle­dovaný. Na to se mu zjevila 16. července 1251 v Cambridgi v Anglii, ukázala mu škapulíř a slíbila, že ten, kdo jej bude no-

siti, najde pomoc v každé nouzi a po smrti bude brzy vysvobozen z očistce. Skapulíř se skládá ze dvou kousků sukna, spojených šňůrkou a nosí se přes ramena (scapulae) tak, aby jeden kousek sukna byl na prsou, druhý na zádech. Tento škapulíř hnědé barvy si získal v křesťanstvu velkou obli­bu, obzvláště potom, když r. 1322 se Mat­ka Boží zjevila i papeži Janu X X II . a ujis­tila ho, že ti, kdož nosí škapulíř, dosáhnou v očistci ulehčení a brzy - možno-li již první sobotu po smrti - budou z očistce vysvobozeni. Tuto výsadu potvrdil týž papež 3. března 1322.

K do chce tento škapulíř nositi, musí se státi členem bratrstva Naší milé Paní s hory Karm el a musí býti zapsán v knize tohoto bratrstva. Kněží, zplnomocnění k tomu generálem karmelitánů, jsou oprávnění členy přijímati, je do škapulíře obléknouti a do seznamu bratrstva zapsati. Skapulíř musí pak členové nositi stále, i v noci. Jen

za okolností, kdy to není možné, na př. při koupeli, se smí odkládati.

Krom ě hnědého škapulíře karmelského, jest škapulíř modrý, Neposkvrněného Po­četí blahoslavené Panny Marie, náleží řádu Theatinů. Černý, Bolestné Rodičky Boží, patří řádu Servitů. Bílý, nejsvětější Trojice, ozdobený křížkem červeným a modrým, patří řádu Trinitářů. Červený, umučení Páně a Nejsvětějšího Srdce Páně a nejčist­šího Srdce Panny M arie; náleží řádu La- zaristů.

Tyto škapulíře mohou se nosit také vše­chny zároveň, přišité na dvou vlněných, červených tkanicích. Patero těchto škapu- lířů, dohromady spojených, nazýváme ška- pulířem pateronásobným.

Milosti a výhody spojené s pateronásob­ným škapulířem, jsou veliké a četné. K do jej nosí, má podíl na všech modlitbách, mší sv., sv. přijímáních, pracích, postech, kajících a dobrých skutcích, které se ko­

nají v nesčetných klášteřích řádů a kongre­gací, jimž škapulíře náležejí. Získává mno­ho plnomocných i neplnomocných od- pustků, hlavně v den obláčky a v hodině smrti.

Výnosem ze dne 16. prosince 1900 do­volila Sv. Stolice, že věřící, kteří jsou řádně oblečeni do jednoho nebo více škapulířů, mohou nositi místo vlněných škapulířů kovovou medailku bud na hrdle nebo ji­ným, slušným důstojným způsobem. K do nosí tuto medailku, stává se účastným všech milostí a výsad škapulířových i „ so­botní výsady“ . Medailka musí míti na jed­né straně obraz Srdce Páně a na druhé obraz Panny Marie. (A A S 19x1 . 22.)

Věřící se mohou také dáti zapsat do meš­ních svazů, na př. do svazu Serafínského. (Zapisuje se v každém klášteře kapucínů.)

K pobožnosti za zemřelé se povzbu­zujme slovy Božského Spasitele, která pro­nesl k řeholnici Marii Latastové, v ybízeje

ji k horlivé modlitbě za duše v očistci: „M odli se za ně vroucně, pomáhej zmír- niti a zkrátiti jejich muka, aby dříve přišly do věčné blaženosti, po níž tolik prahnou. Modli se za ně, neboť tím se modlíš za sebe, činíš to, co se Bohu velmi líbí a Bůh ti to odplatí. K olika duším prospěješ svý­mi obětmi, tolik přímluvců budeš míti v nebi. Vysvobozené duše budou na tě vděčně vzpom ínati; nezůstaneš tedy bez užitku, neboť Bůh rád vyslyší jejich pří­mluvy, aby ses na pozemské pouti stále více posvěcovala a po smrti vešla brzy do nebe.“ (III., 10.)

Podle církevního zákoníku (Can. 930) mohou býti vše­chny papeži povolené odpustky přivlastněny duším v očistci, není-li výslovně o některých z nich jiného rozhodnutí.

I. Soukromý s o u d ........................... 7

II. Duše v očistci ...........................15

III. Jak můžeme pomáhati duším

v o č i s t c i ........................................ 27

IV . Kde jest očistec?...........................47

V. Jak dlouho trvá utrpení duší

v o č i s t c i ........................................53

V I. Jak duše v očistci trpí . . . . 63

V II. Mylné n á z o r y ............................... 78

V ytiskla

Prům yslová tiskárna

v Praze.