U D I E o s r--G\ t-H >

i

> w

-h—( >pd

>

w i

w Q

<

< !

c o z <J

> H

£2 >ptí

TOMSKÝ PAPEŽ V POLSKU

TESAŘ ZNEUŽÍVÁNÍ PSYCHIATRIE

HAVEL MOC BEZMOCNÝCH

KREJČÍ STRATEGIE LIDSKOSTI

TOMKO EVANJELIZÁCIA V LATIN SKEJ AMERIKE

VONS SDĚLENÍ 1 1 5 - DESET ČLENŮ VE VAZBĚ

VONS SDĚLENÍ 1 1 7 - NOVÉ SLOŽENÍ VONSU

JEDNA PETICE ANEB PŘÍPAD PAVLÍČEK A NAVRÁTIL

KRATOCHVIL NORSKÉ DĚJINY ČESKÉ LITERATURY

:ISLO 6 5

O B S A H

Studie

ALEXANDER T O M S K Ý

J A N TESAŘ

MISIJNÍ P O U T J A N A P A V L A II. R O D N Ý M P O L S K E M 361 D I A G N Ó Z A Č E S K O S L O V E N S K É S P O L E Č N O S T I A

Z N E U Ž Í V Á N Í P S Y C H I A T R I E 371

Články

V Á C L A V HAVEL

JAROSLAV KREJČÍ

JOZEF TOMKO

M O C B E Z M O C N Ý C H 408 S T R A T E G I E LIDSKOSTI A P R I N C I P A B S O L U T N Í H O

N E P Ř Á T E L S T V Í 416 EVANJELIZÁCIA V LATINSKEJ A M E R I K E DNES A

Z A J T R A 421

Svědectví

VONS SDELENI 115 - DESET C L E N U V Ý B O R U N A O B R A N U N E S P R A V E D L I V Ě S T Í H A N Ý C H VE V A Z B Ě 425

P R O H L Á Š E N Í C H A R T Y 77 ZE D N E 31. K V Ě T N A 1979 428 VONS SDĚLENÍ 117 - N O V É S L O Ž E N Í V O N S U 429 JEDNA PETICE A N E B P Ř Í P A D P A V L Í Č E K A N A V R Á T I L 430

Recense

ANTONÍN KRATOCHVIL

VONS

M I L A D A B L E K A S T A D : M I L L O M B O R K O G VED. F R A TSJEKKISK A N D SLIV I N Y A R E TID 438

SDĚLENÍ 114 - V Ě R A C I B U L K O V Á O D S O U Z E N A 440

S T U D I E

• Vydává Křesťanská akademie v Římě.

• Redakce a administrace: Accademia Cristiana, Via Concordia 1, 00183 Roma, Italia.

• Redaktor: Dr. Karel Skalický.

• Finanční příspěvky posílejte na: Accademia Cristiana, Administrace Studií, Via Concordia 1, 00183 Roma, Italia. Tamtéž hlaste změny bydliště.

• Rukopisy a ostatní redakční poštu přijímá: Dr. Karel Skalický, Piazza Cham-pagnat 2, Roma, Italia.

• Nevyžádané rukopisy se nevracejí.

• Redakce si vyhrazuje právo zkracovat a upravovat příspěvky.

• Podepsané příspěvky nevyjadřují nutně stanovisko jednotlivých redaktorů nebo členů redakční rady.

• Vytiskla tiskárna PRO - Roma (Itálie).

Printed in Italy

STUDIE V / 1979

„Pravda vás osvobodí"

(Jan 8,32)

Studie

ALEXANDER T O M S K Ý (Londýn)

MISIJNÍ P O U Ť J A N A P A V L A II. R O D N Ý M POLSKEM

Církev v Polsku j e nadějí a příkladem celé katolické církve. Její teologická věrnost, morální jednota a duch míru j e v ý m l u v n ý m svědectvím celému světu.

P A V E L V I . , 8 . x i . 1 9 7 4

Všechno to začalo nenadálou volbou krakovského kardinála Karla Wojtyly na papežský stolec. Již 17. října minulého roku, druhý den po památné volbě, vyjádřil nový papež v listě polským biskupům svou touhu navštívit rodnou zemi. Polská hierarchie reagovala okam-žitě návrhem, aby se zúčastnil celonárodních oslav 900 letého výročí mučednické smrti Sv. Stanislava, které jako jeho přímý následník v Krakově pomáhal po dobu šesti let připravovat. Rozvinula se obvyklá válka nervů mezi církví a státem, jíž se v mezinárodní hantýrce říká konstruktivní dialog. Model tohoto dialogu vypadá většinou takto: církev nejdříve naznačuje své požadavky, později je konkrétně formu-luje a nakonec se domáhá jejich splnění, doufajíc tak asi ve dvacet procent. Vláda vždy mlčí, ochotna v nejhorším případě k taktickým úhybům či bezvýznamným ústupkům, dobře totiž ví, že církev nikdy nevyvolá napětí, jež by hrozilo výbuchem.

Tentokrát to však muselo dopadnout jinak. O d samého počátku bylo všem jasné, že nepůjde natrvalo zamezit návštěvě Sv. Otce, který se chce podívat domů. Nebyl to však jen problém, zdali si může polská vláda dovolit zatížit svoji i sovětskou zahraniční politiku »vatikánským vězněm«. Do hry se vložila polská i celá světová veřejnost. Aniž by

361

se co řeklo, lid jednomyslně čekal na rozhodnutí Strany. Na Ústředí začalo panovat zděšení, které se navenek projevovalo mlčením, po-případě vyhýbavou odpovědí, když se některému ze zahraničních novinářů podařilo některého z čelných představitelů polapit.

Mezitím závratně začala růst světová popularita papeže a na zapo-menuté Polsko se koncentrovaly masové sdělovací prostředky Zá-padního světa. Dvacátého prosince měl krakovský týdeník Tygodnik powszechny publikovat papežův dopis k výročí sv. Stanislava. T o už někomu v ústředí povolily nervy a místní cenzoři obdrželi příkaz vyškrtnout veškeré zmínky o světci jako bojovníku za lidská práva a morální řád společnosti, který, v případě nutnosti neváhal položit i vlastní život. Katoličtí intelektuálové odmítli takto zmrzačený dopis uveřejnit. Opět se v plné síle projevil tlak světového veřejného mínění.

Tento z hlediska každodenní praxe polské cenzury zcela nevyjí-mečný čin nejenom neušel světové pozornosti, ale způsobil přímo senzaci. Začaly dokonce vycházet obšírné články o životě tohoto světce, jehož živý odkaz ještě po devíti stoletích narušuje hladký chod totalitního pořádku. Dopis byl nakonec čten v nezkráceném znění z ambón celé krakovské diecéze,, ale stranické obavy z příjezdu papeže na výročí mučedníka zažehnány být už nemohly.

Na náměstí Sv. Petra krátce po novoročním požehnání prosí Sv. Otec poutníky, (po kolikáté již!) aby neustávali v modlitbách za uskutečnění jeho plánované návštěvy. Na jeho všechny výpovědi však odpovídá ve Varšavě oficiální mlčení. Zdá se jakoby už nebylo jiné cesty než trpělivé vyčkávání. Biskupové však mají v zásobě ještě jeden trumf. Oznamují, že počínaje dnem 2. února bude vyhlášen celonárodní den modlitby v intencích polského papeže a ve všech kostelích budou slouženy mše za jeho příjezd a za svobodu utiskova-ných křesťanů ve východní a střední Evropě. 24. ledna dochází k si-multánní návštěvě Gromyka s papežem v Římě a kardinála Wysziň-ského z Gierkem ve Varšavě. V obou případech není vydáno oficiální komuniké, ale z prohlášení biskupů na mimořádné konferenci 8. února vysvítá, že dochází ke konkrétnímu řešení. Polští biskupové děkují Sv. Otci za jeho »nezlomnou vůli navštívit Polsko«. Teprve 2. března

je však vydáno oficiální prohlášení polské vlády, ze kterého se svět dovídá, že Jan Pavel II. stráví devět dní na počátku měsíce června ve své rodné zemi.

Zdánlivě tedy došlo ke kompromisu. Papež má přijet skoro celý měsíc po svátku sv. Stanislava. V e skutečnosti muselo i nejvyšším

362

stranickým orgánům být^ zcela jasné, že se o sv. Stanislavu i o lidských právech mluvit bude. Čtyři a půl měsíce bojovalo stranické vedení vlastně samo se sebou. Se svým odporem pustit Jana Pavla II. do Polska a se svou potřebou dokázat si, že má veškeré rozhodování ve svých rukou. Opět se v historii ukázala naprostá neznalost společenských procesů, jež Strana údajně řídí. Vyhrocením konfliktu s církví a odsu-nutím návštěvy o měsíc dokázala vláda, že mezi nároky totalitní moci a duchovním životem společnosti zeje nepřeklenutelná propast. Zá-roveň však tím, že byla donucena ustoupit před jednomyslným po-žadavkem církve, domácího i zahraničního veřejného mínění dokázala, že lze měnit obsah života v tomto systému, aniž by došlo ke krve-prolití. Návštěvou papeže v Polsku se radikálně změnilo postavení církve - došlo nejen k psychologickému posunu mezi církevní a státní autoritou, mezi křesťanstvím a posledními zbytky ideologie - ale církev začíná veřejně absorbovat veškeré autentické projevy života v tomto státě.

Třikrát se j iz v poválečné historii podstatně změnilo postavení církve důsledkem krvavých dělnických stávek a lidových bouří, které přinutily moc k ústupu. Nebyla to však církev jež stála v jejich pozadí. Léta 1956, 1970 a 1976 jsou mezníky lidského zoufalství, neorganizova-ného, živelného odporu v bezvýchodné situaci. Bez těchto vzepětí a zvratů by církev nepochybně nebyla tak silná jako je dnes, protože každé uvolnění z totalitního sevření bez ohledu na jeho ideologickou motivaci vede k rozvoji křesťanství. S volbou papeže-Poláka rovněž nikdo nepočítal, přišla však ve chvíli, kdy se církev dostává do svého vrcholného stádia rozvoje souběžně s rozvojem dissidentského hnutí. Povšimněme si alespoň hlavních znaků její křesťanské strategie na po-zadí krátkodobé periodizace poválečných dějin, protože papežova cesta Polskem je nejenom kvalitativně novým počátkem, ale i kulminací procesu, který začal už před třiceti lety.

1945~55 Zápas církve o přežiti V tomto prvním, stalinském období jde katolické hierarchii v Pol-

sku především o jedno - udržet za každou cenu jednotu kléru a vlastní nezávislost na státu. Tomuto cíli obětuje řadu privilegií. Bez velkých protestů akceptuje církev pozemkovou reformu, ačkoliv je tím zba-vena podstatné části svých příjmů. Akceptuje nejen zrušení konkor-dátu, ale dokonce i odluku církve a státu začíná považovat za hlavní princip své existence. V roce 1950 podpisují polští biskupové pod

363

nátlakem dohodu se státem, ve které uznávají raison ďétat nové vlády, ačkoliv si jsou dobře vědomi jejího pseudoreligiosního charakteru. Defakto a vlastně v protikladu ke svému historickému poslání uznávají biskupové úzké vymezení náboženského života na soukromou a litur-gickou sféru. T o vše ale pod podmínkou, že vedení seminářů, volba učitelů náboženství, jmenování biskupů atd. zůstane pevně v rukou církve. Církev, věrná svým tradicím, se připravuje na dlouholetou » okupaci «. Ještě před svou internací Kardinál Wysziňski tajně vysvě-cuje náhradní biskupy pro případ masového zatykání.

Pronikání církve do veřejného života Těžko říci, zda to bylo všeobecnou úlevou z konce teroru či oprav-

dová víra v demokratizaci socialismu, ale církev dává Gomulkovu vedení plnou důvěru a dokonce nabádá věřící, aby se zúčastnili voleb. Dochází k obnovení katolického tisku, návratu náboženské v ý u k y do škol, začínají se stavět kostely. Tento relativní rozvoj netrvá dlouho. Již od roku 1959 se církev začíná dostávat do kleští. V roce 1961 končí poslední výuka náboženství na školní půdě. Kardinál Wysziňski však dobře rozumí síle i slabosti komunistů. A b y byl zápas o člověka vyhrán, církev musí být jednotná a to nejen doktrinálně, ale v obležených podmínkách i takticky. V těchto letech vzniká ona zvláštní polská » koncepce kolegiality «.

Po nekonečných zasedáních Episkopátu dochází v ž d y k jedno-myslnému přijetí závěrečné rezoluce. V zápasech těchto let lze vysto-povat pokusy o vnitřní obrodu,, neústupnost vůči mocenským po-žadavkům a velkou pružnost ve formulacích sociální nauky. Typická je snaha po hledání nových cest z dané přítomnosti a obecných prin-cipů katolické nauky. Kardinálu Wysziňskému, mnohdy považova-nému v cizině za ultra-konzervativního zastánce starého pořádku, bylo naprosto jasné, že má-li být zápas o spásu člověka vyhrán, nelze trvat na privilegiích minulosti nebo se obracet k neexistujícímu obrazu národa. Jeho diktem bylo: nevést malicherné kampaně, plánovat pro budoucnost a hlavně být neustále v ofenzívě, která bude nutit režim odhalovat své pravé záměry.

Křesťanství, aby inspirovalo, musí psychologicky vytvářet alterna-tivu » budoucí společnosti« a neustále pronikat na veřejnost. O d roku 1957 rozvíjí církev velkorysý program k celonárodní oslavě tisíciletí křesťanství v Polsku. Je to devět let duchovní i společenské přípravy k milleniu, devět tématických hesel - člověk, rodina, práce.. . Tisíce

364

misionářů jezdí z farnosti do farnosti a učí dospělé. Mnoho laiků i kně-zi se poprvé hlouběji seznamují s katolickou sociální naukou. Mezi nimi se najdou mnozí, kteří povedou v ý u k u náboženství v kateche-tických střediscích, jež nahražují katechismus ve škole.

O d roku 1957 se rozvíjí ještě jeden velkorysý program. Po celé zemi se rozjíždí konvoj s dokonalou replikou obrazu Černé Madonny z Jasné Hory. Královnu Polska vítají ověnčená města i vesnice. Je to veliká příležitost k duchovní obrodě i ohromná podívaná. Tento akt se nazývá slibem oddanosti Matce Boží za svobodu církve. Tuto bar-vitou invazi veřejného života ve své poslední fázi Gomulkův režim nevydrží. Obraz je na své pouti zatčen a na pět let uvězněn pod stráží na Čenstochové. O d roku 1964 se rozvíjí hnutí katolické mládeže »Oáza«. Sdružení ministrantů se brzy přetváří na kroužky mladých, j imž jde o prohloubení víry a znalostí teologie i Písma. Rozví j í se také kluby katolické inteligence, jejich činnost je však omezena pouze na pět měst. D í k y svému oficiálnímu rázu nemohou vznikat nezá-visle na vůli státu. V podstatě lze charakterizovat toto období jako dobu, kdy se církev sice neangažuje ve veřejném životě, uznává tedy ještě ono rozdělení z padesátých let, ale její pastorační činnost proniká do všeobecného povědomí a okrajově se dokonce stává jistou alterna-tivou intelektuální a společenské práce.

1970-76 Normalizace vztahu mezi církví a státem jako boj za občanská a národní práva Gierkův režim se dostává k moci po nezdařeném pokusu Gomul-

kovy vlády potlačit stávky v pobaltských loděnicích. Přichází smířlivě, bez ideologie nějakého nového socialismu, slibuje pouze pragmatická řešení, výměnu ideologů za technokraty a hlavně vyšší životní úroveň. Po krvavých událostech na pobřeží, j e ž korunovaly čtrnáctiletý v ý v o j Gomulkova vedení od humanitního socialismu přes násilnou ateizaci školství až k čistkám reformní inteligence ve straně a účastí na invazi Československa, zůstalo víry v reformovatelnost systému pomocí v ý -měny stranického vedení pramálo. Proto hledá nová vláda pod heslem normalizace vztahů mezi církví a státem podporu církve, bez níž nelze udržet klid ve státě. Hierarchie reaguje opatrně, vyčkává, zdali skutečně dojde k významným ústupkům. Wysziňski apeluje o klid a smír, zároveň však dává jasně najevo, že bez zásadních změn v systé-mu řízení nelze uniknout tragickým konfliktům. Nastává zvláštní fáze vývoje, ve které se církev stává pro vládu nezbytným partnerem v udr-

365

žení vnitřní stability. Vědomi si nové odpovědnosti i nebezpečí k o m -plicity, které z této nové situace vyplývá, polští biskupové začínají dávat v oficiálních výpovědích důraz na zásadní změnu celého společenského systému. Církev požaduje nejen svobodu pro svou pastorační činnost, ale domáhá se svobody pro všechny bez rozdílu. Z necenzurovatelných kazatelen v celém Polsku zaznívají hlasy na obranu lidských práv. Církev se dožaduje obnovení minimálního politického života (právo shromažďovací) a zrušení cenzury. Soustavně se vyjadřuje ke všem aktuálním společenským, kulturním a národním otázkám na základě pluralismu a křesťanské koncepce společnosti. S v ý m postojem si získává sympatie u nekatolické inteligence. V době rozkladu oficiální ideologie vytváří alternativu. Došlo tak ke zrušení oné pomyslné hranice z dohody v roce 1950, podle níž se má křes-ťanství omezit na liturgické úkony popřípadě podpořit osobní m o -rálku. Církev dále rozvíjí svou pastorační činnost ve veřejném životě; založení festivalu náboženských písní Sacrosong (1970), sedmileté pří-pravy k oslavě 900. výročí smrti sv. Stanislava (1972), ale i vystou-pení Episkopátu nepochybně uspíšila společenský kvas, který zatím ve skrytu dozrával. Události na sebe nenechaly dlouho čekat.

1976-79 Církev a dissidentské hnutí V roce 1975 se zdá, že dochází trpělivost na všech stranách. Hro-

mosvodem vzájemného střetnutí má být připravovaná změna ústavy. Strana, neschopná řešit hospodářskou krizi, připravuje ideologickou ofenzívu. Tentokrát však mocenské prostředky nestačí. V politickém zázemí došlo k významnému posunu. Reformní intelektuálové v y h o -zení ze Strany v roce 1968 se tvrdým stykem s realitou změnili. Poprvé si plně uvědomují, že většina národa považuje S S S R za imperialistic-kou velmoc a komunistickou stranu za vykonavatele cizích zájmů. Dochází u nich k bouřlivému odklonu od ideologického myšlení a příklonu k absolutním hodnotám etiky. Stávají se liberály a nachá-zejí cestu ke svým katolickým druhům nejen ve společné potřebě » nežít se lží«, ale i společný j a z y k ve formulaci základních lidských práv. N a čtyřicet tisíc lidí podepisuje protestní dopisy proti chysta-n ý m změnám ústavy. Poprvé snad v historii Polska se lidé levice, jak j e nazývá Michnik, podepisují pod stejný program jako katolíci.

Tentokrát stojí biskupové v samém středu protestního vření. Z a -tímco v letech 1956, 1968 a 1970 se polský Episkopát vyjádřil ke spo-lečenským změnám pouze a posteriori, tentokrát předbíhá svým činem

3 66

vlnu protestů. Biskupové jako první ještě před slavným manifestem 59 intelektuálů píší vládě a požadují zrušení třech změn, podle nichž má být vůdčí úloha strany, nerozborné přátelství se Sovětským sva-zem a svědomité plnění socialistických povinností zakotveno v ústavě. Zvláště třetí bod, jenž má zrelativizovat povinnosti státu vůči svým občanům, naráží na tuhý odpor biskupů. Nakonec dochází ke kom-promisu a v konečné formulaci nové ústavy se právě tento relativní ráz občanských práv j iž neobjeví.

Nová jednota občanské a církevní iniciativy se plně uplatní v červnu 1976, kdy se vláda pokouší řešit hospodářskou krizi náhlým zvýšením cen. V Radomi a na předměstí Varšavy dochází k živelným stávkám. Zvýšení je ješte téhož dne odvoláno a dělníci se rozcházejí. Vláda však sahá k tvrdým represáliím. Několik dělníků je umláceno k smrti, propouští se z práce a stovka z nich je odsouzena k několika letům vězení. Okamžitě vzniká V ý b o r na obranu dělníků. Začíná vycházet informační buletin, j e založen fond pomoci uvězněným a jejich rodi-nám. Zásluhou církve se dostává této akci široké publicity a morální podpory. Je to počátek dissidentského hnutí a j e zásluhou především církve, že se toto hnutí rozrůstá na jediné skutečně masové hnutí ve Východní Evropě.

Celý rok trvají protesty, ale teprve když levicoví a katoličtí inte-lektuálové uspořádají protestní hladovku v kostele Sv. Martina v čer-vnu 1977» moc ustupuje. Všude tam, kde totalitní moc neprosadí prin-cip divide et impera, nemá naději na výhru. V polském kontextu si vláda nemůže dovolit přímý konflikt s církví - uvěznění dělníci jsou v červenci amnestováni.

Téhož roku na podzim ješte před založením Létající university je pod patronátem kardinála W o j t y l y v krakovském klášteře Sv. N o r -berta zahájen cyklus veřejných přednášek z humanitních oborů, které nejvíce trpí zásahem cenzury. Celý cyklus je nakonec přerušen zá-sahem policie. Zaj ímavý j e však postoj církve k snahám rozšířit sféru občanské odpovědnosti a zcela veřejnou občanskou aktivitou ignoro-vat omezení systému. V červnu 1978 obhajuje kardinál Wysziňski Letajicí universitu jako » skromný pokus o doplnění veřejného vzdělání a objasnění některých faktů z minulosti zahalených oficiálním mlče-ním «. V závěru svého dopisu ministru pro církevní záležitosti se ptá, zda lze tuto snahu kvalifikovat jako protistátní činnost a jednoznačně odpovídá, »že je nejenom právem každého inteligentního člověka,

3<57

ale přímo povinností každého, k o m u leží blaho národa na srdci, hledat taková východiska «.

Církev v této fázi svého vývoje překonává další bariéru. Důsledně v praxi přestává uznávat mocenské rozlišení toho, co je či není le-gální. Tím, že se začíná otevřeně řídit kriteriem obecného dobra a ni-koliv statutem quo, se dostává při vší své odlišnosti na souběžnou dráhu s dissidentským hnutím. Svým postavením v Polsku je před-pokladem růstu občanské iniciativy, protože j i chrání před úplnou likvidací. O d volby Jana Pavla II. se však nejen rozšířil počet » kato-lických akcí«, jmenujme alespoň založení V ý b o r u na sebeobranu věřících v listopadu minulého roku, ale církev sama jako instituce se začíná vymaňovat ze sítě nařízení a omezení vydávaných Minister-stvem pro církevní záležitosti. V červnu po papežově odletu z Polska se poprvé konalo procesí Božího těla v Krakově po starodávné trase z královského hradu na náměstí ke chrámu Panny Marie, za jehož povolení patnáct let marně bojoval jako krakovský kardinál. Tento-kráte se j iž o povolení nikdo nestaral.

Devět dní, které otřásly Polskem Nelze plně obsáhnout těch devět neuveřitelných dní ani pochopit

v úplnosti význam cesty Jana Pavla II. rodnou krajinou víry. Je to jako bychom chtěli nejen shrnout obsah Kristova učení, ale i přítom-nost křesťanství v lidských dějinách zároveň. Je to jako bychom chtěli náhle pochopit drama církve v dějinách nám sice blízkého, zároveň však neuvěřitelně vzdáleného národa, který se dějinným obloukem vyhnul reformaci, aniž by sáhl k pronásledování, protože nejvyšší světská moc odmítla » státi se vladařem lidského svědomí«, v jehož povědomí mají národní konflikty teologický význam a duchovní autorita církve stojí pevně nad světskou, lidská důstojnost nad ideálem demokracie a volnost jednání je plně slučitelná s poslušností církvi. Těžko pochopíme katolicismus národa, který se vyhnul měšťanské revoluci rozumu a jehož královnou de iure byla zvolena Panna Maria, (1956) královna nebes. Národ jenž zdánlivě proti zdravému rozumu tolikrát ve své historii volil odpírat zlému se zbraní v ruce za cenu materiální a fyzické poroby jen proto, aby zůstal vniterně svoboden. Opakuji zdánlivě, protože milionové zástupy, jež vítaly polského papeže na každém kroku dokazovaly, že ani po 35 letech totalitního útlaku, jenž podle slov Naděždy Mandelštamové vede ke » kolektivní-m u solipsismu«, nebyla zlomena duchovní jednota a vnitřní svoboda

368

Poláků. Nepochopíme to všechno ani z 32 proslovů, jež Svatý Otec pronesl v rekordním čase devíti dnů, nejen proto, že je to údobí příliš krátké, ale také proto, že hovořil ke svým, a to náznakem a symbolic-kou zkratkou. Byl to intimní rozhovor a nezbývá než respektovat hranice mystéria a povšimnout si jen několika obecně platných dů-sledků jeho misijní cesty.

Vize patnáctimetrového kříže na Náměstí vítězství uprostřed Var-šavy. Všechno zde mluvilo o vítězství, o triumfu ducha nad otroctvím materialismu. Poprvé dostává komunisty přejmenované Náměstí saských králů pravý význam. A je to i jejich zásluhou, že papež přijíždí v před-večer seslání Ducha svatého. Všechno má zde dnes symbolický význam. Ale jak jinak chápat význam této události; může být pouze jeden: duchovní obnova a upevnění národní svornosti. Ve výhni červno-vého slunce oslňuje svou bělostí papežská sutana - de labore solisl

Křesťanství, po léta stlačované svěrací kazajkou pokoutního, ne-veřejného života, exploduje. Odpusťme j im tu chvilkovou euforii, ten triumfální jásot! Stojí za ním třicet let každodenního utrpení, ústrků, šikan; v kolika případech bylo třeba obětovat osobní postup, vzdělání dětí, cesty do ciziny nebo jen právo na minimální komfort a klid. Polský papež! Jak nečekané jsou dary nebes a jak rychle se mění radost z Boží prozřetelnosti v těžký úkol, v poslání.

» Nacházíme se na hlavní trati svých dějin a jsou to zároveň duchovní dějiny Slovanů a celé Evropy. « »... Nemáme snad právo usoudit, že se v dnešní době stalo Polsko zvláště výmluvným svědectvím, že právě odsud z Varšavy, ... z této země, s velkou pokorou ale i s pře-svědčením máme hlásat Krista?« » ... A jestliže je zapotřebí stanout právě zde, abychom vyčetli svědectví Jeho Kříže a Zmrtvýchvstání... jaké ohromné úkoly a povinnosti z toho pro nás vyplývají? Dorů-stáme opravdu velikosti tohoto poslání?«

Rozvinul se zvláštní dialog mezi tímto mužem a nekonečnými zástupy věřících. » R á d bych mluvil s každým z vás osobně. « Zdálo se, že tomu tak skutečně bylo. V těžkých dobách se mezi pronásledo-vanými vytváří neviditelné pouto bratrství, lze se domluvit náhodným gestem, lidé se poznávají i podle mlčení. Teprve víra utuží toto pouto hlubším smyslem. Není potřeba příliš vysvětlovat. Přesto se papež po svém prvním kázání neubránil reflexi: »Ptal jsem se sám sebe, co znamená tento potlesk a zpěv při každém vyslovení Kristova jména a Ducha svatého. Říkal jsem si, dost, takhle nikdy neskončím ... po-

369

rozuměl jsem nakonec, že tomu tak chce Duch svatý. Polsko se dnes stává teologickou komunitou. « Ohromný dopad jeho slov byl nepo-chybně způsoben už tím, že tu stál jako hlava univerzální církve. Zcela nezávisle na vnitropolitickém vývoji, proti mocným tohoto světa tu stál a svobodně hovořil ke svobodným lidem. Tento zázrak vyvracel materiální kauzalitu dějin. Jestliže to, co ještě včera bylo nemožné, se událo přímo před našima očima, existuje ještě naděje a život j e do-brodružstvím. Je plnou zásluhou Jana Pavla II., že využil tohoto dějin-ného momentu a obrátil svou pozornost k budoucnosti. »Toužím být zvěstovatelem velkého očekávání a horoucí naděje. «

Nevyhledával malicherný konflikt s vládou, ani slovem se nezmí-nil o různých omezeních, jež mu znemožnila návštěvu některých pout-ních míst a mnoha lidem, aby ho vůbec spatřili. Navzdory dvaceti-kilometrovým pochodům a hrozbám o vyhození z práce většina přišla alespoň najedno z jeho zastavení. Nestěžoval si, že se od třetího dne polské sdělovací prostředky začaly omezovat na krátká zpravo-dajství o jeho cestě, doplňovaná komentáři, jež měly zastřít pravý význam proslovu. Věděl, že veškeré projevy a kázání vyjdou v ofi-ciálním, i když nepovoleném, buletinu církve, i to, že budou do neko-nečna přetiskována podzemním i exilovým tiskem. Postavil všechno na vizi Krista v dějinách. Zmátl tím většinu západních novinářů, kteří přijeli v y abstrahovat z jeho slov novou diplomacii Vatikánu vůči komunistickým státům. Jeho slova platila nejen Polsku, ale v různé míře i různým částem světa. Jejich smysl? Křesťanství přesahuje všechny systémy a ideologie světa. Je jedinou skutečnou nadějí budoucnosti, protože přichází s vírou, nadějí a láskou a pouze v něm se morální řád váže s lidskou svobodou. V křesťanství je odpověcř na všechny základní otázky lidstva. » Vždyť sám nepochopí člověk ani sebe, svou pravou důstojnost, své poslání a konečný cíl. « »Proto^ každá snaha o vyloučení Krista z dějin je aktem proti člověku. « Člověka nelze měřit mírou jeho výkonu, jeho fyzických schopností, jeho smysly ani jeho inteligencí. Odpověcř liturgie svatodušních svátků pouka-zuje na míru srdce. Srdce v biblickém jazyku znamená duchovní nitro a svědomí. Otevřeností k Bohu a mírou svědomí měřte člověka!

Mluvil o služebnosti státu vůči jedinci, národu a kultuře. Jednotlivý člověk nemůže existovat bez svého společenství, nemůže však sloužit ostatním bez zachování své důstojnosti - lidských práv. Právě tak ná-rod, který neváže své poslání k Bohu, začne zbožňovat sám sebe a sta-ne se nepřítelem ostatních. »Mise polského křesťanství a polského

370

papeže vede k ostatním Slovanům. « Kultura j e tím nej větším národním bohatstvím. V ní se vytváří duchovní nezávislost národa, ona překra-čuje politické hranice, je důležitější než fyzická síla. Její hloubka však je dána jejím humanismem. » Skutečná civilizace musí být křesťanská« (Mickiewicz). Mluvil o těžkém údělu práce. » Nelze odtrhnout kříž a Krista od lidské práce, její problematiku nelze redukovat ani na techniku ani na ekonomii. Její základní kategorií je důstojnost lidské práce a tedy důstojnost člověka. « » Kristus sám nebude souhlasit, aby byl člověk považován za pouhý nástroj k výrobě. « » Proto se nechal ukřižovat na velkém prahu duchovních dějin, aby se postavil proti jakémukoliv ponižování člověka, a to i proti jeho ponižování prostřed-nictvím práce. «

Mohli bychom pokračovat v citátech a nevyčerpali bychom celou tematiku papežovy cesty. O to však nejde, vždyť je dána celým ob-sahem křesťanství. Již tyto ukázky naznačují psychologický zvrat, j a k ý m byla jeho cesta. Není to praktický návod, ale inspirace, a již dnes je jasné, že těch devět dní otřáslo polskou psýché - onou zvláštní fůzí křesťanského patriotismu - až do hloubky. Již dnes se mluví o tisících kajícníků, kteří po letech znovu přistupují ke zpovědi. Cesta Svatého Otce posunula zápas polské hierarchie o jeden krok dále. Mezi po-žadavky moci a Kristem se vytvořila hluboká propast - a to nejen psychologická. Zároveň však byl položen i nadnárodní smysl pol-skému zápasu o svobodu. Je to zápas i o nás, modleme se proto, aby v tomto úsilí nezůstalo unavené, nepoddajné Polsko osamoceno.

DIAGNÓZA ČESKOSLOVENSKÉ SPOLEČNOSTI A ZNEUŽÍVÁNÍ PSYCHIATRIE

JAN T E S A Ř (Brno)

D I A G N Ó Z A 301. 7

Před nedávnem zveřejnili českoslovenští publicisté Luděk Packman, Milan Schulz a Ivan Medek v zahraničí dokumenty o zneužívání psychiatrie v Československu k poli-tické represi. Seznámil jsem se s dostupnými dokumenty a některými zúčastněnými osobami přímo na místě a ztotožňuji se s podstatou obvinění vznesených vůči současné Československé stántí moci.

Křivda, která se děje spoluobčanovi, nyní ještě bezbrannějšímu než kdokoli z nás, musí pohnout k činu, i kdyby se jednalo o jediný případ. Vedle toho jsou k tomu důvody i chladně racionální; je tu varování ruských přátel, jakou úlohu může hrát psychiatrická represe v tota-litním výběru, a na druhé straně zkušenost z naivní důvěry, že nové politické procesy v Česko-

371

slovensku po r. 1969 nejsou možné. Prokurátor, v roce 1969 W / i/o vazby přítelePachma-na a mne, íiW/7 2r upřímného přesvědčení, are serióznost justičního projednání je zaručena. Za tři měsíce poté již na svém místě neseděl, a k čemu v Československu od r. 1970 dochá-zelo a stále dochází, ví každý. A lékaři nejsou o nic méně státní zaměstnanci než soudci, proku-rátoři a advokáti. Nesledujeme tedy jen zájem bližního, jde také o vlastní kůži každého z nás.

Musíme nejen vykřičet pravdu do světa plným hlasem, ale také se pokusit pochopit ko-řeny a příčiny tohoto nového nebezpečí a na základě toho pak najít cesty, jimiž by mu bylo možno čelit. K tomu bych chtěl touto úvahou přispět.

Musím přitom upozornit, že jsem laik v psychiatrii. Je však samozřejmé právo a po-vinnost každého občana vyslovovat se k celospolečenským souvislostem kteréhokoliv oboru lidské činnosti a nepřenechávat je ani profesionálům, kteří tyto souvislosti úmyslně pomíjejí, ani údajným »profesionálům « politickým, kteří šije chtějí vyhradit jako svou doménu. Obojí patří mezi charakteristické triky totalitních systémů a protitotalitní demokratické hnutí musí tím spíš důrazně proklamovat mea res agitur pro každého občana (1). Kromě toho nejsem laik v soudobé historii, a naším vlastním tématem tu nejsou odborné otázky psychiatrie jako vědeckého oboru, nýbrž zneužití instítucionalizované psychiatrie jako nástroje potlačování v totalitním systému. A to je má specializace.

I . IDEOLOGICKÉ K O Ř E N Y ZNEUŽITÍ PSYCHIATRIE

První zřetelně doložený případ zneužití psychiatrie v Českosloven-sku se týká zápasu o svobodu náboženské víry. Již tím je zdůrazněn význam otázky, jaký podíl na psychiatrické represi má motivace ideo-logická.

Odhlédneme-li prozatím od konkrétních podmínek, za nichž v jed-notlivých státech východního bloku dochází k psychiatrické represi, a posoudíme-li souvislosti mezi její teoretickou možností a marxistic-kou ideologií všeobecně, je tu jistě na první pohled zřejmé, že mar-xismus může být východiskem.

Tzv. marx-leninismus sám sebe označil za jediný vědecký světový názor. Jakékoli jiné pojímání světa, člověka a společnosti odkázal na úroveň bud nižších fází rozvoje lidského poznání, které se v té či oné míře a tím či oním způsobem přičinily o nalezení pravdy marxismu, anebo do kategorie scestných učení. Toto druhé se ovšem logicky vztahuje především na každý odlišný myšlenkový proud poté, co byla j iž nalezena pravda marxismu. Marxistické pojetí činí ze vztahu k mar-xismu stupeň uvědomění člověka, otázku míry jeho poznání. Nesouhlas s marxismem je projevem zaostalosti, anebo projevem třídních zájmů:

(1) Dle oficiálního sovětského pojetí je ovšem samotný takovýto přístup, jak jej zde prokla-muji, charakteristicky schizofrenický. O tom ŽORES MEDVŽDĚV, Kto sumasšedšij, Macmillan London 1971, passim.

372

protože totiž pravda marxismu je v souladu s historickou perspektivou dělnické třídy, jsou k této pravdě nepřáteli přirozeně třídní protivníci této třídy. Toto pojetí není charakteristické teprve pro totalitní degra-daci marxismu, nýbrž je marxistické doktríně vlastní od samého jejího vzniku.

Institucionalizovaný marxismus-leninismus si ve všech zemích, kde se dostal k moci, zakotvil i ústavně své výlučné postavení. Stejně je povinné též založení vší výchovy, vzdělání a vědecké práce na tomto, prý jediném vědeckém světovém názoru. Z toho logicky vyplývá, pře-dně, že jakékoliv jiné přesvědčení je degradováno na úroveň p ř e ž i -t k u , zaostalosti, která samozřejmě musí ustupovat osvětě a výchově tím rychleji, čím intenzivněji je tato všemi koncentrovanými prostředky státu prováděna.

Toto zde naznačené jednoduché myšlení komunistické vládnoucí třídy se netýká jen náboženství. Zřetelně jeho uplatnění nalezneme v poměru východoevropských totalitních vlád k tzv. nekomunistic-kým politickým stranám, povoleným režimem. Čistým příkladem takovéhoto přístupu je tzv. čs. strana socialistická, legální režimistická organizace, a její tzv. teoretické materiály, počínaje j iž » programový-mi zásadami« z r. 1969. Východiskem všech úvah je tu potřeba v ý -chovy členstva, přibližování ho k pochopení marxismu jako jediné vědecké politické doktríny. Potřeba samostatného sdružování je odů-vodněna stejně, jako pedagog zdůvodňuje potřebu společného vedení stejně defektních jedinců (2).

Poměr k náboženství a víře z ideologického hlediska současné vládnoucí třídy není tedy výjimkou, nýbrž jen zvlášť výrazným uplat-něním obecného principu. Obzvláštní výraznost je dána zjevným ne-souladem náboženství a víry s jednoduchým myšlením praktiků moci, v jejichž pohledu se vše, co »není z tohoto světa«, musí jevit jako nej-zřetelnější úchylka od normálního, z d r a v é h o myšlení (3).

Když pak tyto ú d a j n é přežitky neustupují, jak je jejich »úlohou«, nýbrž po dlouhá desetiletí odolávají všem prostředkům

(2) Autentickou obšírnou formulaci tohoto základního přístupu nalezne čtenář v teoretickém časopise tzv. čs. strany socialistické, Socialistický směr, r. 1978-79, passim. Tamtéž výrazné formulace o vztahu » strany « k marx-leninismu, o » úrovni uvědomění « masy členstva této režimistické organizace, i o zvláštním svérázu tzv. ilusí této sociální skupiny; jejich odstra-ňování, jakož i přibližování myslí členstva k vědeckému názoru marx-leninistickému je sa-mozřejmým úkolem organizace a jedinou správnou prací v zájmu členstva.

(3) Tento přístup je výtečně zachycen v četných dílech tzv. soc. realismu, zejména v literatuře, a ještě více ve filmech, např. sovětských a rumunských.

373

ideologického, ale často i existenčního a případně i jiného tlaku, má pro to běžné marxistické myšlení (tj. teoreticky reflektující příslušníci nové vládnoucí třídy) v podstatě jen trojí vysvětlení. Prvním j e proslulá »ideologická diverze«, tj. vnášení cizorodých myšlenek z ciziny, která se samozřejmě chápe jako »nepřátelská cizina«. Druhé vysvětlení poukazuje na nečekaně hluboké kořeny p ř e ž i t k ů jako na faktor, který se nepředpokládal a o nějž j e nutno rozšířit klenotnici marxistic-kých poznatků. Třetím vysvětlením j e porucha lidské mysli.

Z těchto tří možných vysvětlení to prvé j e — spolu s vysvětlením odvolávajícím se na třídní zájem svržených vykořisťovatelů - typické pro první období konsolidace komunistických režimů; jako autentický projev radikálního, bolševického křídla nových držitelů moci trvá po celé období komunistické vlády až doposud. Druhé vysvětlení bylo typické pro revizionismus chruščovovského období a jak je při-rozené, ztrácí půdu nejen spolu s pádem politiky pro to období typické, nýbrž i prostým plynutím času. Je v koncích zejména tváří v tvář r o s t o u c í nechuti k marxismu právě u mladého pokolení, znovu-zrozené religiositě atd. Třetí vysvětlení vůbec nemohlo vzniknout v dobách divokého leninského teroru a nepotřebovala j e ani diktatura stalinovská, sice kultivovanější, avšak přece jen používající přímějších, jednodušších a efektivnějších metod než je psychiatrie. Vzniklo rovněž v dobách chruščovovských, tehdy nepochybně jako projev názorů křídla tolerantnějšího. Časem vystupuje stále víc do popředí, předně proto, že ustupuje výklad druhý, za druhé proto, že se ukázala přísná logika vedoucí od tohoto třetího vysvětlení k psychiatrické represi. Konečně zatřetí proto, že začala být z mnoha příčin nevýhodná re-prese orientující se na jednodušší metody. Takže v přítomném stadiu má ten výklad, který vysvětluje trvání přežitků poruchami lidské mysli, všechny předpoklady pro vzrůst popularity. Právě v tom je jeho největší nebezpečí.

T o t o zde naznačené a v mnoha ideologických materiálech bohatě doložené spontánní uvažování praktiků marx-leninistické moci nepo-stihuje však ještě všechny předpoklady, které dává marxistická doktrí-na pro zdůvodnění psychiatrické represe.

Hlavním kořenem možné antihumánní interpretace marxismu je marxistická utopická představa všeobecné harmonie, lépe řečeno Mar-x o v o skloubení několika starších utopií různého původu. Zdánlivá univerzální příčina všech běd člověka, jeho odcizení a jeho nesvobody, byla nalezena v instituci soukromého vlastnictví; v ní bylá též, sice

374

s výhradami, avšak v konečné instanci přece, viděna příčina všech společenských konfliktů, také konfliktů mezi jedincem a společností. Vítězná revoluce, která odstraní prvotní příčinu, měla být východi-skem ke všeobecné harmonii, jejíž součástí bude také plný soulad každého jedince se zájmem celku, jakož i vymizení d e f o r m o v a -n é h o a odcizeného vidění světa a člověka, jakým je např. nábo-ženství. Z toho vyplývá ideologický podnět, aby po uskutečnění onoho zásadního historického přelomu a po odstranění domnělé uni-verzální příčiny byly důvody běd a konfliktů, které trvají, nalézány pouze v lidských myslích, v jejich neschopnosti pochopit novou situaci, ve které lidé žijí. Trvá-li taková situace dosti dlouho, např. již téměř dvě generace, jistě právem tu možno hovořit o schopnosti či neschop-nosti sociální adaptace. A jestliže většina společnosti z vlastní vůle nebo ze strachu před »revolučním terorem« aspoň vnějškově nové hodnoty přijme, jsou bezpochyby ti, kdo to odmítají, osobnosti ano-mální. A zde jsme již v oblasti pojmů, s nimiž regulérně pracuje psy-chiatrie. Přesněji řečeno, každý vědec, který se z různých stran setkává s problémem vztahu člověka a společnosti, je postaven před přímo-čarou nutnost: zjevně trvající konfíiktnost zájmů individua a spo-lečnosti a společenských konfliktů vůbec, jakož i trvání, případně zintensivnění p ř e ž i t k ů považovat za důkaz utopičnosti marxi-stické doktríny - anebo jeho příčiny hledat v poruchách lidské mysli. (Tertium quod datur: je pochybovat o tom, zda ona revoluce již byla provedena, což je ovšem východisko zjevně dissentní.) První řešení může být otevřené nebo skryté; je-li řečeno otevřeně, vyřazuje člo-věka z jakékoli oficiální vědy v komunistických systémech, je-li sumo-váno vskrytu, je to východisko nekonečné řady kompromisů mezi morálkou vědy a vědce na straně jedné a totalitními nároky systému na straně druhé. Druhé řešení (hledání příčin konfliktů a p ř e ž i t k ů v nedostatečnosti lidských myslí) je vlastní ideologickou příčinou, proč celá oblast tzv. výchovy a také vlastní zóna psychiatrie je přirozene v systé-mech opírajících se o komunistickou ideologii rozšiřována.

Toto je jednoduchá logická zákonitost, která může vést např. sovětskou psychiatrii k definici psychóz, která je v rozporu s chápáním mezinárodním. Marxistická ideologie poskytuje tu zdánlivě vědecké východisko anebo při nejmenším jakési pseudovědecké alibi. Ze vzpo-mínek chovanců sovětských »psychušek«, zejména Bukovského, Med-věděva a Hryhorenka je jasné předně toto vysloveně ideologické zneuží-vání psychiatrie, jednak také - dokážeme-li se odmyslet od samozřej-

375

mého osobního zaujetí autorů - mnohé náznaky, že psychiatři, podí-lející se na politické represi, jsou sami obětí ideologické manipulace a jednají alespoň zčásti v přesvědčení o správnosti ba humánnosti svého počínání; přinejmenším se opírají o alibi marxismu.

Je proto potřeba upozorňovat i na tyto - obvykle opomíjené -praktické důsledky marxistických teorií. Nejsou to méně strašné dů-sledky nežli ty, ke kterým vede uplatňování marxistických představ v moderní ekonomice.

Avšak tento poukaz na m o ž n o s t , kterou dává marxistická ideologie, sám o sobě stačí vysvětlit jen pseudovědecké alibi vědců a ideologické alibi zúčastněných funkcionářů. K plnému vysvětlení příčin psychiatrických represí to nestačí. O tom, že marxistická ideologie sama o sobě není příčinou pro zneužívání psychiatrie, svědčí dvě zřejmé zkušenosti: předně že psychiatrická represe není historicky známa pouze z diktatury marxistické, nýbrž že byla známa a častokrát použita už ve starém, křesťanském R u s k u ; za druhé, že doložené případy psy-chiatrické represe u nás zřetelnou ideologickou motivaci postrádají (4).

Místo toho, abychom se spokojili s konstatováním tohoto pseudo-vědeckého alibi, které j e skutečně obsaženo j iž v marxistické doktríně samé, ale které samo o sobě ještě n e v y v o l á v á následky, jejichž příčiny hledáme, bude přínosnější zamyslit se, proč pouze některé z despo-cií se uchylují k represi psychiatrické, které to jsou a proč.

I L EX ORIENTE

Podrobnější historický exkurs, na který není v této studii místa, by ukázal, že východiskem k použití psychiatrických metod represe je pater-nalistický ráz despocie (diktatury). Právě v tom j e důvod, proč se klasickou zemí psychiatrických represí stalo carské R u s k o (5).

(4) T o se týká i tzv. případu Augustina Navrátila, tj. případu kroměřížských psychiatrů. Argu-mentace bude uvedena dále.

(5) Zde musím definovat, co rozumím pod pojmem » despocie paternalistického rázu «. Ozna-čuji tak autokratický politicko-sociální systém, založený na dichotomii mezi jediným uni-versálním vládcem patriarchálního typu na jedné straně a politicky nivelizovanou masou poddaných na straně druhé. Moc vládce je zpravidla absolutní (nezná konstituci a zákony ve smyslu limitace moci), univerzální (tj. nezná ani relativní autonomii moci soudní, to např. ve srovnání s absolutistickými režimy v záp. Evropě) a současně světská i duchovní. Panovník je současně hlavou státní církve (typu křesťanské ortodoxie) a ta je zřetelně ná-strojem jeho ideologické manipulace celou společností. Panovníkova moc je stabilizována hluboce zakořeněnou etickou normou. Jsou zachovány významné rysy postavení panovní-ka-patriarchy jako univerzálního vlastníka. Typickými útvary tohoto druhu jsou Ruská říše (stejně jako již předchozí ruská velkoknížectví), slovanští vladykové na Balkáně v oblasti

376

Evropští liberálové a socialisté tradičně viděli pouze barbarsky, divoce asiatský ráz ruského samoděržaví; to však ve skutečnosti bylo především despocií vystavěnou na křesťanském, pravoslavném zá-kladě (6). (Je nespornou skutečností, že např. k trestům smrti dochá-zelo v Rusku méně často než v tradičních liberalistických zemích, např. U S A nebo Švýcarsku.)

Nedocházelo tak snadno k rozsudkům smrti - a druhou stránkou toho j e množství tělesných trestů, které jsou pro každou despocii pater-nalistického rázu zcela typické. Jde totiž o n á p r a v u , o návrat marnotratného syna, nikoli o trest. Trest j e jen prostředkem k nápravě; tato myšlenka j e autenticky pravoslavná a z ní vychází celá právní filosofie paternalistických despocií. Každý zločin a každá vzpoura j e úchylkou proti staletému (»božímu« a »otcovskému«) řádu. O d chvíle, kdy se takovýto systém setká s existencí psychiatrie, zcela sa-mozřejmě počítá s je j ím použitím k léčení politické vzpoury jako pro-jevu duševní anomálie (7).

Tuto zřejmou relativní mírnost carismu, která se nijak nevylučuje s proslulým trháním chřípí odsouzencům, mrskáním atd., nezdůrazňuji

jeho východní christianizace, křesťanské státy kavkazské a habešský něgusát. Hlavním rysem systému je intenzívní kontinuita a poměry rodové společnosti a rodového patriarchy. — Tento »slovanský způsob státu« se markantně odlišuje od germánského a anglosaského pojetí státu a práva jako limitace moci královy. Pouze toto druhé pojetí umožnilo vznik pojmů jako » ústava «, » občan «, » občanská práva «. Dříve než se tak stalo, zná však toto zá-padní pojetí především přirozený konflikt mezi vládcem a ovládaným a tento konflikt se mnohokrát, ba obvykle řeší drasticky. » Slovanské « pojetí založené na ideálu dobrotivého otcovského vládce, jemuž je svěřena veškerá starost o jeho lid, vede logicky k představě, že vzpoura poddaného je jakýsi » oidipovský komplex «. Etická norma dané společnosti to podtrhuje. Myšlenka - léčit vzpouru psychiatricky - je historicky legitimní.

(6) Na okraj pro čtenáře, kterého to překvapuje: Ruský carismus bývá označován za barbarský a brutální. V ústech polských demokratů (vzhledem k polským normám a ideálům) to byla pravda. V ústech západních liberálů a socialistů už to je zjednodušení (výstřelky carismu byly méně výstřední a méně početné než výstřelky sociálních bojů na Západě, běžná norma klidové fáze ruské společnosti byla sice mnohem brutálnější než na Západě, ale zase humán-nější než černé otroctví Západu). V bolševické propagandě je to jedna z nejcyničtějších lží, bohužel obecně přejímaných. Nesnese vůbec srovnání např. počet lidských obětí carismu, včetně jeho nejdivočejších fází, s počtem obětí např. tzv. » rudého teroru « leninského období, k němuž se dodnes nestydí hlásit evropští komunisté. Násobnost je tu astronomická. Neza-pomínejme, že krutost k ovládnutým jiným celkům, jino-rodciim (jako např. Polákům, ale i pozápadněnému Novgorodu a Pskovu) nevybočuje z etických norem rodového patriarchy — nehledě ovšem na to, že ani carská represe vůči »jinorodcům« nesnese srovnání s totální represí celých národů, jak ji v R_usku zavedli bolševici.

(7) V Rusku tomu tak bylo za Petra I. a ruská psychiatrie, jíž dal počátek úkaz tohoto imperá-tora, má trvale tento ráz. Jako nejpříznačnější se mi přitom zdá nikoli tak známý případ Čaadajevův, nýbrž historie M. Kologrivova, který byl jako účastník Červencové revoluce na základě rozhodnutí senátu poslán do blázince, » poněvadž jednal jako blázen a jako blázen musí být potrestán«. (Cituji zde Ž . MEDVEDĚVA, c.d., str. 143.) Pozoruhodné jsou o b ě stránky situace: účastník revoluce je hodnocen jako blázen, a jako blázen je potrestán.

377

tu ani proto, že bych chtěl nějak brát v ochranu tento typ vlády (despo-cii paternalistického typu), ani že bych chtěl zjišťovat po této stránce rozdíly mezi carem a jeho následovníky. Jde tu totiž o základní myšlen-ku, která j e za touto relativní mírností »otcovské« despocie a která tuto mírnost okamžitě ukazuje ve zcela opačném, drastickém světle. A to j e výchozí přesvědčení, že poddaný »syn«, který pozdvihuje vzpouru, není autentický, není svébytný, nemá své zájmy a svou vůli, svou nezadatelnou subjektivitu, které ve střetnutí s j inými zájmy brá-ní - nýbrž že u něj nastalo » zablužděnije «. Západní pojetí při vší pů-vodní drastičnosti trestů, ba právě v souvislosti s ní, vždy respektovalo individualitu člověka, i když ho třeba pro konflikt se společností posí-lalo na onen svět. »Slovanské« pojetí založené na prvobytné tradici a na křesťanské ortodoxii tuto subjektivitu neuznává, v konfliktu člověka se společností vidí nepochopení člověkem svých vlastních zájmů a tedy subjektivní nedostatek individua; společnost (panovník)

je povolána uvádět toto individuum přiměřenými a úrovni doby odpo-vídajícími prostředky na s p r á v n o u cestu. Existuje tu naprostý nedostatek vědomí nezadatelné svébytnosti člověka.

A v tomto pojetí člověka vidím příčinu všech příčin a filosofické východisko psychiatrické represe.

A právě v tom je podivuhodný soulad mezi starým pojetím patriar-chálně despotickým a n o v ý m marx-leninistickým, v celé státní doktríně carské a bolševické (8).

V této studii musím ponechat stranou neobyčejně zajímavý pozna-tek blízké spřízněnosti původní ruské tradice, odvozené z prvobytné společnosti a »západního« marxismu, obráceného k očekávanému z l a t é m u v ě k u v budoucnu. Mohl by být jedním konkrétním příspěvkem k permanentní diskusi o západních či východních kořenech totalitarismu (9).

Tato diskuse však j iž přerůstá náš rámec. Konstatujme tedy pouze, že zneuznání nezadatelné individuality a subjektivity člověka j e zá-kladem » filosofie praxe« totalitního zřízení, také totalitní medicíny.

(8) Zde vzpomeňme proslulých Leninových výroků o lidech, které je nutno mlátit po hlavách v zájmu jejich vlastního štěstí.

(9) Někteří ruští přátelé - naposled Krasnov v Kontinentu 15 - akcentují neslučitelnost marxismu s ruskou tradicí a vidí v duchovní tradici Západu, resp. v její recepci s ruskými revolucionáři, příčinu neštěstí Ruska. Myslím, že je to myšlenka nehistorická, poněvadž nevysvětluje, proč Rusko 2 kulturního odkazu Západu recipovalo právě marxismus - proč mu právě on tak vyhovoval. Na druhé straně je ovšem velice oprávněný tento akcent v pole-mice s pojetím odvozujícím totalitarismus jednostranně z ruské (nepřesně se říká: »by-zantské «) tradice.

378

Ve své degenerované (to jest: do důsledků dovedené) podobě j e to základní totalitní myšlenka, že člověk je vlastnictvím státu (společnosti).

Antihumánní zneužití psychiatrie nevzešlo z marxistického pseudo-náboženství totalitního režimu, nýbrž z »filosofické praxe« tohoto zřízení. Jeho východiskem je totální nárok státu na občana, pojetí, podle něhož musí být zájem občana vždy podřízen zájmům státu (společnosti) a být s ním v souladu. Ideálním stavem j e úplný soulad, to je úplné odvození všech zájmů každého občana od zájmů státu. (Vět-šinou se sice hovoří » o zájmech společnosti «, nikoli » státu «, ale tato sa-mozřejmá záměnaje sama o sobě vysoce charakteristická.) Tam, kde není tohoto souladu, j e to anomálie a je potřebí různými prostředky působit, aby a n o m á l i e byla uvedena v soulad s n o r m o u . (Nikoli náhdou jsme opět u regulárních psychiatrických termínů.) Poněvadž je zneu-znána nezadatelná individualita člověka, považuje se za samozřejmé právo společnosti ( = státu), aby provokující nesoulad byl upravován tlakem na občana, jeho »převýchovou«, případně léčením.

Společnost (stát) jednajíc tímto způsobem, jedná jakoby samozřej-mě i v zájmu příslušného individua; zbavuje ho totiž nepříjemností, které mu z konfliktu vznikají a nic a nikdo toto její právo nezpochyb-ňuje. Toto pojetí, které se ve společnosti pod totalitní vládou prosa-zuje na každém kroku, je samozřejmé také pro psychiatrii (a medicínu vůbec), aniž by přicházela v potaz základní myšlenka, základní přístup k člověku, který je za ním. O ní totiž vědci - odborníci - nepřemýšlejí, je j im patrně buď součástí » společenské normy «, které se přizpůsobují a z níž vycházejí, anebo, v duchu pozitivistické tradice, takové pro-blémy vůbec odsunují za hranice svého zájmu. A proto totalitní pojetí medicíny a konkrétně psychiatrie v každodenní praxi úspěšně vzkvétá i tam a tehdy, kde psychiatři projevují, docela otevřeně řečeno, napro-stou nechuť jak k marxismu a jeho dervišům, tak i ke » slovanskému« pojetí státu a společnosti. (V každodenní praxi psychiatrie se to proje-vuje např. »samozřejmým« předpokladem, že stát a jeho orgány jsou oprávněny chránit občana též před »agresí vůči sobě samému« (10).)

Praktickým důsledkem pojetí, že člověk je vlastnictvím státu, je také totalitní organizace medicíny. A ta je současně základním praktic-kým předpokladem pro psychiatrickou represi. Lékař je státní zaměstna-nec, stát jeho jediným možným zaměstnavatelem a lékařské povolání

(10) Tato praxe dala častokrát zdůvodnění k psychiatrické represi v Rusku (o tom Žores i R o j Medvěděv) a nalézám ji zřetelně jako premisu, o níž zapochybovat nenapadne - i ve všech českých oficiálních textech, které mi byly k disposici.

379

nelze j iž provozovat jako povolání svobodné. A zde počíná i problém lékařské etiky, a to j e také jeho nejvýznamnější součást. Lékaři, kteří dělají kompromisy se svou profesionální etikou, nejsou morálně infe-riornější než lékaři jinde a snad ani než lékaři dříve. Jejich profesionální etika se však střetává s jejich povinnostmi státních úředníků. Tímto střízlivým oceněním nechci přecenit existenční zájmy, tedy živočišnou složku osobnosti lékaře-člověka. Naopak chci zdůraznit, že sám pro-blém zaměstnavatele je problémem etickým: stát rozhoduje také o tom, zda, kdo a za jakých podmínek se může věnovat svému životnímu poslání lékaře. K d o se m u tedy věnovat chce, j e automaticky nucen ke kompromisům co do lékařské etiky a tento tlak je tím naléhavější, čím ideálnější důvody člověka k povolání lékaře vedou. A celý systém totalitního zdravotnictví je v mnoha ohledech v rozporu s běžnými zásadami lékařské etiky. » Totalitární centralizace zdravotnictví, která dovolila zavést pokrokový princip bezplatného léčení všech, dovolila rovněž využít medicínu jako jeden z prostředků vládnutí, kontroly a politické regulace, « píše výstižně Z . Medvěděv ( n ) . Centralizovaná organizace zdravotnictví a jeho přímé propojení s orgány státní admi-nistrativy umožňují přímé a direktivní řízení tohoto sektoru » v zájmu společnosti«, a to j e samozřejmým a nikým nezpochybňovaným prin-cipem. Podle »možností společnosti«, rozuměj potřeby státních fi-nancí, se řídí předepisování léků. Podle téhož hlediska, konkrétně tedy také výrobních potřeb závodu, se musí řídit jednání závodních lékařů. Zestátnění, centralizace a přísná rajonizace učinily lékařské tajemství nejprve iluzorním, až se na jeho závaznost časem úplně za-pomnělo. A tak byly dány všechny předpoklady, aby svět poznal novou metodu politické represe - metodu, která j e sice na jedné straně civilizovanější, v technickém smyslu daleko modernější a která také daleko víc odpovídá vkusu konce dvacátého století - která však sou-časně j e ze všech dosud známých metod nejcyničtějším popřením humanismu. A jakmile nastala o b j e k t i v n í p o t ř e b a a s u b -j e k t i v n í u v ě d o m ě n í této potřeby vládnoucí třídou, mohly vzniknout politické » psychušky «.

Tato situace nastala postupně během šedesátých let. Prvním symptomem nastávajícího vývoje byly změny v trestním

zákoníku Ruské federace v r. 1961. D o nového trestního zákona nebyly pojaty zvláštní články stanovící trestní odpovědnost lékařů-psychiatrů

( n ) C. d., str. 14011.

380

za bezdůvodné a neoprávněné držení člověka v psychiatrické léčebně. Tím bylo znemožněno bránit se možné svévoli psychiatrů soudní cestou a pro stížnosti zůstala k disposici pouze nadřízená administra-tivní místa léčeben — tedy nezřídka vlastní inspirátoři rozrůstajících se psychiatrických represí (12).

V r. 1961 vydalo min, zdravotnictví S S S R v dorozumění s min. vnitra a prokuraturou S S S R zvláštní instrukce o hospitalizaci duševně nemocných. V nich se stanoví závazná hospitalizace např. za » nespráv-ný, agresivní vztah nemocného k jednotl ivým osobám, organizacím a úřadům «. Kritizuje-li sovětský občan nějaký úřad, obrátí-li se na soud, poukaziye-li na nesprávný postup vedoucího daného úřadu — nemůže to být podnětem obrátit se na psychiatry? Tak se právem táže R o j Medvěděv (13).

V r. 1969 b y l vydán nový, krajně vážný příkaz, který už nařizuje hospitalizaci nejen za »nesprávné chování«, ale též za jeho »možnost«. Je charakteristické, že po vydání příkazu o » předcházení nebezpečné činnosti psychicky nemocných« (květen 1969), záhy podstatně vzrostl počet psychiatrických represí, shrnuje R . Medvěděv (14),

V sedmdesátých letech se pak stalo zneužívání psychiatrie běžnou metodou potlačování politických a náboženských disidentů. Stalo se známým díky svědectvím, která zveřejnili v zahraničí např. Vladimír Bukovskij, generál Hryhorenko a naposled sám psychiatr Podrabi-nek (15). Z těchto svědectví se zdá, že v S S S R j e používáno psychia-trických represí spíše proti intelektuálům a známým osobnostem a že nejpopulárnejší chorobou k tomuto použití j e schizofrenie.

I I I . NAŠE DIAGNÓZA

Pokusíme-li se reflektovat poněkud hlouběji podmínky, které umož-ňují přebírání už i těchto zkušeností velikého východního bratra u nás, zajisté musíme pociťovat problematičnost zmíněných předpokladů historických: český stát přece nikdy nebyl paternalistickou patriar-

(12) R. M E D V Ě D Ě V , Kniga o socialističeskoj demokratu, Fonf. im. Ger cena, A mster d am-P ariz 1972, str. 190.

(13) Tamtéž, str. 190-194. (14) Tamtéž. (15) V . B U K O V S K I J , Vozvrasčajskaja větěr; H R Y H O R E N K O , Interview v Kontinentu, č. 15; O P o -

drabinkovi » The Times «.

381

chální despocií. T o j e samozřejmě pravda - stejně však, jako j e pravda, že ani žádný j iný z rysů totalitního státu sovětského typu nemá výraz-nější domácí historickou kontinuitu. V českých poměrech j e nahra-zují jiné faktory, jejichž zkoumání by bylo za hranicí této studie.

Východiskem pro možnost psychiatrické represe též u nás j e tota-litní pojetí člověka, odvozené z politické praxe a praktické filosofie systému, a praktickým předpokladem pro převzetí této sovětské zku-šenosti j e totalitní medicína. V tom není žádná odlišnost od » bratr-ských zemi «.

Existuje však ještě jeden, rovněž neobyčejně významný praktický předpoklad pro psychiatrické metody represí. Také ten j e obecný, týká se všech » bratrských zemí«, ale zdá se, že právě naše poměry zvlášť zvýrazňují jeho váhu. Je to daný mravní stav celé společnosti. A b y c h jej přesně a přesvědčivě vystihl, použiji konkrétních okolností případu, zveřejněného nedávno přítelem Pachmanem. Připomínám však, že ať budu mluvit o osobě » nepříčetného « Navrátila či šíře o si-tuaci církví a věřících u nás, považuji to v obou případech jen za pars pro toto. M l u v í m jen o části, abych charakterizoval celek.

Luděk Pachman (mohu-li soudit z rozhlasových relací) pomlčel o tom, že persekuce Augustina Navrátila nastala teprve poté, co chtěl svou víru veřejně vyznávat a zejména - podle křesťanských norem také žít. A že o této represi pomlčeli hierarchové, ba že by se dalo hovo-řit i o nepřímé spolupráci některých s pronásledovateli. Navíc myslím, že totéž platí i o j iných věřících a dost možná že k nim se tajně počí-tají i někteří zúčastnění psychiatři. Ostatně Navrátila pro jeho jednání se státními orgány vyloučila ze svých řad i lidová, tedy katolická strana.

Je vskutku jednostranné a nepravdivé říkat, že církve či věřící jsou u nás pronásledováni. Naopak myslím, že někteří duchovní a bi-skupové si u nás žijí snad lépe než mnohoobročníci před tridentským koncilem a že rozhodně mají pravdu, když své postavení ve veřejných prohlášeních chválí. Výhodnost jejich postavení ve srovnání s dobou předtridentskou j e dána jednak vymoženostmi moderní civilizace, jednak tím, že jsou prosti jakýchkoli strachů z kanonického práva a vůbec Říma. Má to ovšem jeden předpoklad - a to je, aby spolupra-covali na svém » úkolu«. Neboť ve zřízení, které se nazývá reálným socialismem, má vše a každý své stanovené » úkoly «. C o j e » úkolem « státem protěžovaných duchovních? Odpověď hledejme v praxi: du-chovní, který rovněž může své poslání vykonávat jedině jako sni ge-neris státní zaměstnanec, j e za jeho nedbalý v ý k o n finančně zvýhodňo-

382

ván - a za to, že vykonal náboženských úkonů více nebo svědomitěji než bylo státu žádoucno, je postihován srážkami z platu nebo úplným zákazem výkonu povolání (16).

Ustavně povolené projevy náboženského přesvědčení jsou samo-zřejmě (a deklarované) chápány jako p o z ů s t a t k y minulosti ve vědomí lidí, které není - z důvodů taktických stejně jako humánních -vhodné odstraňovat násilím a naráz. V ž d y však je zdůrazňováno, že tyto » přežitky « musí časem odumírat, a realita postavení církví a vě-řících musí tomuto předpokladu odpovídat; o to pečuje celý komplex institucí státního dozoru nad církvemi; je to zcela otevřeně prokla-movaným cílem ideologického boje vedeného státem. Církve a věřící, p o v o l e n í státem, dostávají v systému komunistické totalitní dikta-tury svou nezastupitelnou roli, aby totiž byli o b j e k t e m , na pozadí jehož všestranné duchovní a mravní krise bude o to snadnější zápas proti náboženskému tmářství.

Persekuce Augustina Navrátila (a před ním ovšem jiné a brutál-nější formy persekuce tisíců jiných věřících) nastala proto, že s tímto svým tak říkajíc státním úkolem nebyl srozuměn. A na plnění státního úkolu jeho persekuce spolupracovali služebníci vládců i ovládaní, a bez tohoto všeobecného spiknutí zločinu, zbabělosti a lhostejnosti nebyla by tato persekuce vůbec možná.

Bylo by možné se ptát, proč se vlastně tak nákladně a usilovně provozuje protináboženský boj za všeobecné ideologické lhostejnosti, která zřetelně proniká i třídu vládnoucích, která vyznačuje i samotné borce oficiálního ateismu? Odpovědí jsou výsledky; povšimněme si však ještě, že protináboženský boj není jedinou tohoto druhu v ý -c h o v n o u snahou. Základní totalitní myšlenka o člověku jako vlastnictví státu má v československé společnosti své výrazné uplatnění i v jiných sektorech společenského života, kde je dána zvýšená možnost manipulace s člověkem; jako příklad tu uvádím vězeňství (17) a škol-

(16) Poukazuji tu na četné, v posledních letech v zahraničí publikované důkazy o persekuci kněží např. za to, že trvali na právu vyučovat náboženství, či přesvědčovali rodiče, aby se nevzdávali svého zákonného práva na náboženskou výchovu dětí, jakož i proto, že usilovali o duchovní službu člověku, nikoli jen o provádění liturgických obřadů.

(17) Každý z vězňů komunistického zřízení, který hlouběji reflektoval své zážitky, došel k závěru, že tím nejstrašnejším nebyly vnější podmínky života, nýbrž nesmírné ponížení vyplývající z totalitních nároků na člověka-vězně; stručně je možno vyjádřit tak, že i v jiném typu státu může být vězení co do vnějších podmínek stejně zlé - avšak jenom toto zřízení, jenom jeho žaláře si osobují právo nejen na vězňovo tělo, nýbrž i na jeho duši, vězní ji a snaží se ji rozválcovat a podle svého změnit.

383

ství (i8). Intenzívní znásilňování lidské individuality probíhá tu za naprosté ideologické lhostejnosti celé společnosti, a tato lhostejnost j e přímo součástí tiché společenské smlouvy mezi totalitní vládou a společností. A ani jedno ani druhé není na překážku zmíněnému intenzivnímu znásilňování, protože jeho prvotní motivace není v ideo-logii, nýbrž ve »filosofii praxe« totalitního zřízení.

Po 30 letech protináboženského boje se vskutku podařilo téměř úplně odstranit religiozitu jako obecný a z v y k o v ý projev. Nahradila j i všeobecná úcta k materiálním statkům a absolutizovaná úcta k jejich opatřování. O vzestup těchto hodnot v etickém vědomí většiny spo-lečnosti se v paradoxní součinnosti zasloužila státní ideologie (která už dávno, a v období tzv. Konsolidace naprosto neskrývaně a cynicky staví tyto hodnoty na první místo) a neúspěšnost státní ekonomiky, která činí hmotné statky o to vzácnějšími, oč méně jsou dostupné než ve společnosti opravdu konzumní. 30 let »reálného socialismu« (30 stupňů k blahobytu, řeklo by se, kdyby se ještě používalo bonmotů z dob Gottwalda a Zápotockého) vykonalo své. Místo staré » zbož-nosti « zaujal hypertrofovaný » blahobyt«. A čím více byla stará »zbož-nost« ve své masové podobě nepochybně povrchní a nemálo pokry-tecká, o to víc j e dnešní »blahobyt« nezakrytě cynický. A tak se ko-nečně zrodil vytoužený n o v ý č l o v ě k (19).

(18) Tento proces je těžko doložit, poněvadž je »služebním, tajemstvím« režimu oddaných pe-dagogu. Na povrch proniká např. zdánlivě nesmyslnou brannou výchovou, po r. 1968 za-váděnou do všech typů škol s jasným cílem nikoli tak militarizace jako depersonalizace dětí. S tím souvisejí i pokusy o hluboké zasahování do rodinné výchovy.

(19) Běžná historická metoda je používat k poznávání etických norem a poměrů dané doby dobových literárních děl. Je hodno pozornosti, jakou mravní poušť zobrazuje současná oficiální literatura, a to nikoli ve svých pokleslých výtvorech, nýbrž právě ve špičkových dílech, která nepochybně svou dobu přežijí. Pro příklad tu volím dvě takové práce: historický román Šotolův » Svatý na mostě« (věnovaný » odhalení « Jana Napomuckého) a objemnou historickou práci Josefa Janáčka » ValdŠtejn «, co do formy napsanou v duchu nejlepší tradice českého historického spisování. Oba odlišné žánry, obě odlišné osobnosti mají společné jedno základní, a to je stigma, které jim vtiskla současná oficiální společnost, jíž se přizpů-sobili: naprostý absolutní nedostatek jakýchkoli vyšších etických kritérií. Konsternuje spon-tánní samozřejmost, s níž oba autoři vůbec nepřipouštějí možnost nijaké ideální motivace v jednání historických postav, nejenom např. Valdstejna, nýbrž také jeho protivníků, kteří obětovali celý život pro svou vizi Čech! Každému z těch desetitisíců, jejichž údělem je dnes a denně chudoba a strach či bloudění cizinou, bych chtěl doporučit Sotolovu usměvavou vyrovnanost a jeho hodnoty: pivo, jitrnice, vzít noční službu za kamaráda - a hlavně neplést se mezi mocné, když se perou! Je to šoková léčba, z níž jde vskutku hrůza, ale po níž se zdá bezmála hračkou to, co je údělem opozičníka. Je tu, pravda, zřetelný pokrok: oba autoři jsou patrně pyšní, že jejich hledisko není jenom »tradiční« - lidmi nehýbají jenom hmotné (»třídní«) zájmy, jak by se to snad mělo ... Jejich hledisko je, aby se tak řeklo, komplexně biologické. Je to pohled kance, který pozoruje svatého poustevníka. Engels by tu protesto-val v duchu svých dopisů proti úplnému nepochopení Marxova pojetí dějin a Marx by se otřásl. A v tom, že takováto představa o životních hodnotách je konfrontována se starou katolickou legendou, je vskutku strašný symbol naší doby.

384

Tento stav nevznikl snad nějakou náhodou a nečekaným zvrtnu-tím. zamýšlené snahy. Tak se to může jevit a jistě jev í některým z pů-vodních komunistických idealistů. Celá pravda však j e taková, že tento n o v ý č l o v ě k nevznikl nechtěně. Je důsledkem třicetile-tého boje s náboženstvím, třicetileté manipulace se školními dětmi, třicetileté systematické v ý c h o v y člověka na každém kroku, sou-stavného názorného přesvědčování, jak neradno a také zhola zbytečno je plést se do hry mocných. A tento důsledek je sice v drastickém roz-poru s původními ideály M a r x o v ý m i , avšak j e přesným naplněním ideálu totalitního systému. Je nejenom důsledkem tohoto systému, ale také

jeho nejzákladnějších předpokladů, a systém by se okamžitě zhroutil, kdyby neměl takovéto poddané. Totalitní systém nikoli nevědomě a nechtěně, nýbrž cílevědomě vede své poddané k zapomnění na etické hodnoty -nadhmotné ideály a zejména na kategorická imperativa morální, po-něvadž ty jsou pro něj smrtelným ohrožením.

A v tom je také důvod, proč se za všeobecné naprosté ideolo-gické apatie a ideové prázdnosti stále usilovně vedou např. protiná-boženské kampaně ( z d á n l i v ě nesmyslné), proč se vynalézají perfidní způsoby manipulace se školními dětmi, proč se vynakládá tolik úsilí a státních peněz na rituály , které jsou národu jen pro posměch. Nejde o víru, ta dávno není cílem — ukázalo se dost zřetelně, že ta j e v ž d y nebezpečná systému, ať je to víra křesťanská nebo třeba komu-nistická. V obou případech j e to vyšší etická hodnota a jako taková totalitnímu režimu smrtelně nebezpečná. Ideálem je poddaný, který nezaváhá sám sobě naplít do očí účastí na rituálu, j ímž pohrdá.

A tato všeobecná tichá dohoda žít ve lži a špíně vytváří ten základní předpoklad pro každou represi, také psychiatrickou. N a jej ím pozadí se odehrává tragédie těch, kdo jsou d e f e k t n í * poněvadž se na této nepsané, ale každému zjevné a bohužel většinou společnosti re-spektované dohodě odmítají podílet. Bez této tiché dohody, bez to-tální devastace nejen občanských ctností, ale též všech základních obe-cně lidských hodnot nebyly by možné ani žaláře, ani existenční postihy těch, kdo se devastaci vzepřeli, ani diskriminování jejich dětí a vnuků.

Bez této všeobecné devastace mravních hodnot nebyla by ani represe psychiatrická.

Je totiž - a to j iž objektivně, nezávisle na psychiatrově vůli - při-rozené, že n o v ý č l o v ě k socialismu přece musí ovlivňovat psy-chiatrovu normu. C o j e n o r m á l n í ? Vždyť to j e přece základní otázka psychiatrie. Schopnost či neschopnost adaptace j e vždy důle-

385

žitým kritériem pro charakteristika každého živého tvora. Pro člověka, tedy také pro psychiatrii ovšem i schopnost adaptace s o c i á l n í . Avšak k čemu má být člověk adaptabilní ve zvrácené společnosti bez morálních hodnot, nihilistické a neodpovědné? C o je tu v daném případě ona psychiatrická s o c i á l n í n o r m a ?

Psychiatrie, správněji řečeno každý jednotlivý psychiatr se ocitá na rozcestí: kdyby byl hlouběji duchovně zakotven v hodnotách neodvozených od této dané společnosti a její krize, vyslovil by jedno-značnou diagnózu pro celou tuto společnost, která nás obklopuje, a pro její normy: A N E T I C K Á P S Y C H O P A T I E , morálně defektní, »moral insa-nity« - statistická značka 301. 7. (»..je charakterizována především oploštěním až vymizením vyšších citů, hlavně soucitu... Jsou-li dosta-tečně inteligentní... projevují se jen nezájmem o osud jiných a bezohled-ností k okolí. . . Jiní se však dopouštějí v cestě za svými zájmy zjevně amorálního až zločinného jednání... « (20).)

V protivném případě psychiatr přijme danou »sociální normu« za výchozí a čistě objektivně, po způsobu positivistického vědce, bude každého, kdo z dané sociální normy vybočuje, považovat za osobnost anomální: »špatná sociální adaptabilita« napíše bez rozpaků do soud-ního posudku (21).

A proto je tak významný » Navrátilův případ «,(*) který je ve sku-tečnosti případem celé naší společnosti. Občan, jenž se nesklonil před státní mocí, osobující si právo na jeho svědomí, byl prohlášen za ne-příčetného: jaké je to vysvědčení pro moc! Člověk, který si za obecné degradace občanských ctností svou občanskou odpovědnost uchoval, byl j í soudním výrokem zbaven: jaké zrcadlo krize této společnosti! Lidská duše, která chce žít s vědomím vyššího ideálu, je poslána na léčení, aby se naučila adaptovat se k živočichu: jaký obraz zvrácenosti mravních norem této společnosti!

» Komunismus, byť i bez krvavého boje všech proti všem provésti se dal, uvedl by vkrátce pokolení lidské do stavu zhovadilosti « - napsal před 107 lety František Palacký (22). Největšímu českému historikovi náleží rovněž primát co do odhadu přechodného období nutného pro zrod » nového člověka « - » koncem neuchranná zhovadilost všeobecná povstane, kdyby komunismus jen jedné generaci panovati měl« (23).

(20) EUGEN VENCOVSKÝ-JAN DOBIÁŠ, Psychiatrie, Praha 197<5, str. 223. (21) Vyjádření soudního znalce o Augustinovi Navrátilovi. (22) FRANTIŠEK PALACKÝ, Spisy drobné, díl I, Praha 1898, str. 354 (Doslov k Radhoštu). (23) Tamtéž, str. 190 (Projev roku 1864). (*) Podstatná dokumentace tohoto případu je v tomto čísle na str. 430-438 (pozn. red.).

386

I V . V Y R O V N A T S E N A P Ů L

Základní totalitní myšlenka o člověku jako vlastnictví společnosti je východiskem všech antihumánních rysů také v čs. psychiatrii. Avšak má svou specifickou, skoro můžeme říci » národní« tvářnost, a to se výrazně projevilo na způsobu, j ímž j e psychiatrie zneužívána, a zejména na tom, kdo j e u n á s její obětí.

Specificky český ráz je dán především pozoruhodnou ideologickou lhostejností. V psychiatrických textech, které mi byly k dispozici, je patrná zjevná nechuť k marxistickým ideálům, ale též k samotnému myšlení v marxistických kategoriích (24). Psychiatři viditelně neusilují o alibi ideologické (necítí jeho potřebu), ani o pseudovědecké alibi marxistické vševědy. Není tu - alespoň jako živý filosofický základ ne - myšlenka o chybujícím poddaném a o léčení vzpoury. Není to nejen marxistická, ale ani východně patriarchální věda.

Východiskem k totálnímu zneužití je její materialismus a positi-vismus, a to zcela postačí (25). Vědecké alibi pro psychiatra je dáno respektováním dané sociální normy — odvozené, logicky, od dané spo-lečnosti. Vědecké alibi má tedy zřetelně positivistickou podobu. A také důvěrně českou.

Ale ani to není všechno. Naši psychiatři se totiž nestavějí docela jednoznačně ani k této konkrétní otázce.

Zdánlivě objektivně vědecká pozice, která prostě respektuje danou sociální skutečnost, danou anetickou psychopatii celé společnosti jako sociální normu, zajišťuje psychiatrovi alibi j iž nejen ideologické, nejen pseudovědecké, ale též úzce odbornické. Pozitivisticky vzato není jeho věcí měnit či ovlivňovat danou sociální normu, nýbrž vycházet z ní.

(24) Oficiální vysokoškolská učebnice psychiatrie schválená výnosem min. školství z r. 1975 už nejen neoznačuje marxismus za metodologický základ vší vědecké práce v psychiatrii atd. atp., jak by se slušelo, ale ani se o něm nezmiňuje; v úlitbu úředním bohům předkládá místo klasiků pouze Pavlovo vy psy. (EUGEN VENCO VSKÝ-JAN DOBIÁŠ, Psychiatrie, Praha 1976 — passim). Na psychiatrických posudcích soudních znalců a na soudních materiálech, pokud mi byly dostupné, není patrna ani ideologická motivace, ani myšlení v marxistických kategoriích. Je výstižný paradox, že » marxismus-leninismus « se v našich materiálech obje-vuje p o u z e v opačné expozici, a to hned dvakrát: jeho idejí se dovolávají tzv. nepří-četní.

(25) (E. VENCOVSKÝ-J. DOBIÁŠ, Psychiatrie, str. 88): » Většina omylů lidské mysli (pověra, před-sudky, náboženská nebo mystická víra) jsou produkty společenské sugesce, bludné přesvěd-čení je naopak absolutně osobní...« Náboženství je tedy sice na jedné straně omylem lidské mysli a produktem společenské sugesce, avšak na druhé straně je výslovně odlišeno od psycho-patických bludů, odkázáno spise do oblasti sociální psychologie. Každý má výběr, aby ocenil jednu nebo druhou stránku tohoto pojetí — podle svého temperamentu; objektivní je vidět obě stránky problému. A to je, myslím, pro československou situaci typické.

387

Logické domyšlení této pozice vede ovšem k přijetí dané sociální normy v její plnosti, a to zejména v tom, co j e pro tuto společnost vů-bec nejvýznamnější a nejcharakterističtejší. A to j e j e j í pojetí sociál-ního pořádku, její společenské hierarchie. Učiní-li to psychiatr, může zmíněnou obecně konstatovanou sociální inadaptabilitu konkretizovat např. také takto: »Považuji vstup spojeneckých vojsk do Č S S R za agresi« (26). Převzetí hodnot dané společnosti znamená zajisté (zcela v duchu teorie Marxovy) převzetí hodnot jej í vládnoucí třídy.

Toto však je sovětská záležitost. Myslím, že není náhodou, že v na-šich pramenech (tedy ani v posudcích pro soud) není žádný citát po-dobného rázu. Nevím, zda j e to tím, že období jedné generace přece

jen docela nestačilo k dosažení úplné zhovadilosti, anebo snad povahou Cechů. Není totiž vlastností české povahy domýšlet věci do logických konců, a to zejména už ne činit z nich závěry co do činů. Naopak, odpovídá české zkušenosti, že na příliš drasticky vyhraněné dilematické křižovatce j e také možno zůstat stát. A naši psychiatři jsou nejen státní zaměstnanci, ale také Češi. A to je, myslím, to nejpodstatnější, co charakterizuje současný vztah čs. psychiatrie k totalitním nárokům na ni.

V odborné dikci naší oficiální učebnice může to znít např. takto: »Většinou se charakterizuje zdraví a normálnost jako schopnost přizpů-sobit se hladce požadavkům prostředí nebo vhodně modifikovat okolí podle vlastních potřeb. T o platí především pro j e v y na biologické úrovni. Na úrovni lidské vsak musíme jako správné počínaní hodnotit nikoli

jen okamžité přizpůsobení, nýbrž i postoje a jednání zaměřené na budoucnost, příští nutnost, spravedlnost, morálku, zdraví a podobné hodnoty, i když je takový jedinec v dané situaci v rozporu s vládnoucími silami nebo míně-ním a jeví se jako podivín, rebel, fantasta, asketa, tvrdohlavec atd. «(27).

Toto j e tedy učebnice. Postoj, kteřy diktoval tato slova, j e zře-telný distanc od dané sociální normy. Jistěže není otevřeně vyjádřen, avšak to j e vedlejší.

V tom, že tento postoj není j en učebnicovou teorií, vidím tu nejdů-ležitější příčinu, proč u nás stále ještě, po 30 letech, nejsou » psychic-ky « dle sovětského vzoru, proč - chci-li názorně doložit ztotožnění se psychiatra s danou sociální normou, tj. s vládnoucí třídou totalitního zřízení - mám k dispozici citáty pouze z ruské literatury.

(26) R o j MED VĚD ĚV, Kniga o socialistifeskoj demokratu, Amsterdam 1972, str. 195. Citát se týká I. Jachimoviče, komunistického funkcionáře z Lotyšska, zavřeného do » psychušky « a ná-silně »léčeného « za protest proti sovětské intervenci u nás v r. 1968.

(27) VENCOVSKÝ-DOBIÁŠ, str. 47, podtrhl jsem já.

388

Avšak to j e jen jedna stránka věci. Ta druhá: nenalézáme-li u nás do důsledků dovedené ztotožnění s danou sociální normou, jak j e zná literatura sovětská, tím méně tu nalezneme aspoň těch několik spra-vedlivých, kteří by důrazně protestovali proti každému zneužití psychia-trie bez ohledu na rizika pro sebe - tak jak o těchto lidech píše Medvě-děv. Na kterého špičkového psychiatra by se obrátil český politický disindent, kdyby se straně a vládě vidělo zřídit dle všeplatného vzoru také u nás politickou » psychušku«? Kolik psychiatrů protestovalo -třeba interně - proti tomu, co se dnes již děje?

Vezměme znovu naši učebnici a nalistujme paranoidní psychopatii; jde o chorobu, která se nejčastěji objevuje v soudních případech, vzbu-zujících podezření:

» U kverulantství a sudičství je vysoká ranitelnost spojena s neúnavnou a houževnatou právní a administrativní bojovností. Často lze sice na počátku zjistit nějakou křivdu, ale tvrdošíjnost a rozsah zákroků, j imž je věnována všechna energie a všechen čas, přesahuje normální potřebu obrany... Svou nemilosrdnou sveřepostí může být velmi nepříjemný tím, že odhalí skutečně různé nepořádky, takže může získat na chvíli pozici bojovníka za právo a pořádek... Protože chorobné zaujetí nelze ukojit ani vyhranými dílčími spory, postupuje kverulant neúchyl-ně dále. Teprve když napadá a obviňuje stále vyšší instance, někdo rozhodne, aby byl psychiatricky vyšetřen« (28).

Není tento praktický pokyn poněkud v rozporu se všeobecnými etickými zásadami práce psychiatra, postulovanými v předchozím citátě?

Jistě žádný vzdělaný člověk nepochybuje o existenci paranoidních psychopatů. Také však nikdo, kdo aspoň poslouchá projev nějakého československého oficiálního představitele, by neměl pochybovat o tom, že se dějí křivdy a » omyly «, spojované zpravidla s činností nižších článků státního ústrojí. Nevyžadovala by si za těchto okolností lékař-ská etika opatrnější formulace, aby se vyloučilo, že se i ony stanou součástí těch » omylů « a křivd, jejichž existence se nepopírá ani ofi-ciálně? Neměl by inteligent, který přece ví, k čemu u nás v uplynulých 30 letech došlo, volit uměřenější dikci v poměru k houževnaté právní a administrativní bojovnosti? Neboť kolika » omylům« by se bylo zabrá-nilo, kdyby té právní bojovnosti bylo v této společnosti dostatek? A kdo je vlastníkem člověka, kdo je oprávněn posuzovat za něj, zda

(28) Tamtéž, str. 220.

389

energie, kterou vynakládá, odpovídá velikosti křivdy, která se mu stala? Ostatně zkrátka: nejde tu o žádnou úsměvnou naivnost nepraktic-kých vědců. Pánové velmi dobře vědí, k čemu dojde, jakmile se do hry dostanou » vyšší instance «. A pro tu situaci mají pro mediky jedno-značnou radu: » R o z h o d n ý m zastavením jakéhokoli projednávání spor-né věci a psychoterapií se dá stav zpravidla upravit«. Z citátu jsem nic podstatného nevynechal. Ponechme stranou problémy občanské: nebylo by logické a metodické 2: hlediska védy vést mediky k tomu, aby předně zhodnotili, zdá došlo či nedošlo k »vyhranému dílčímu sporu«, tj. aspoň k částečné nápravě, a teprve na základě nepřiměře-nosti jednání soudili na psychopatii? K o m u slouží opraváři lidských duší, jestliže si troufají doporučovat » rozhodné zastavení jakéhokoli projednávání s p o r n ý c h v ě c í « ? Podstatou problému j e samo-zřejmě v ě d o m é opomíjení toho, co je pro každého člověka to nej-základnější, co však psychiatra nezajímá: zdali má člověk pravdu, zda se m u vskutku stala křivda a zda byla napravena. S čímž souvisí p r a k t i c k é opomíjení etické stránky věci (třebaže teoreticky j e konstatována, jak jsme viděli). A právě tento přístup j e společným znakem všech psychiatrických případů, které vzbuzují obavy a pochyb-nosti ... T í m spíše, že j e to problém ne výjimečný, jsou nepřímými podílníky na antihumánním jednání soudních znalců také ti, kdo for-mulují zásady postupu v učebnicích - a to nezávisle na jejich dosti zjevné nechuti být totalitními služebníky.

A to j e ta » schizofrenická« situace české psychiatrie. Při obecné nechuti k marxismu a jeho filosofickým východiskům j e zajištěna povolenost vůči nárokům totalitní moci politickou a mravní konformitou vůči ní, která se maskuje v pozitivistickém smyslu respektováním dané s o c i á l n í n o r m y ; poněvadž však ani v tom se nechce zacházet příliš daleko a hledá se alibi, dává se pozor, aby se ani odvětví jako celek, ani jednotliví vědci nekompromitovali ve zjevně politických případech.

Rež im to respektuje, neboť mu postačí to, co má. Za všeobecného alibismu politického, za lhostejnosti celé společnosti včetně psychiatrů, včetně politické opozice, kterou to nezajímá, se odehrává utrpení našich nepolitických spoluobčanů, kteří jsou u nás hlavními obětmi dehumanizované psychiatrie. Diagnóza 301. 7, robustně venkovským termínem Palackého vystižně nazývaná » všeobecnou zhovadilostí po-spolitosti lidské «, se vztahuje též na všechny lhostejné.

Navrátil nebyl zbaven občanské způsobilosti jako známý disident,

390

ani jako účastník celonárodně organizované petice. Nebyl ani pů-vodně persekvován jako známý bojovník za svobodu víry. T í m vším se stal až časem, a to jakýmsi nedopatřením. Nebyl by býval odsouzen a pak zavřen do rodící se kroměřížské » psychušky « (nebyl by se ani našel psychiatr, který by se v tom angažoval), kdyby bývalo na za-čátku jasné k čemu to povede. Hospodařil soukromě na své půdě a byl jistě sociálně inadaptabilní j iž tím. Navíc tvrdě pracoval se svým krav-ským potahem na svém mizerném poli sotvaže sešel sníh, zatímco sousední širé lány žírné Hané odpočívaly vždy bezmála ještě měsíc. Výsledky byly^ odpovídající, jinak řečeno jejich srovnání politicky provokativní. Čímž vznikl v y š š í z á j e m , aby byl Navrátil likvi-dován jako třída. K d y ž se bránil, byl promptně vyřízen za úslužné pomoci soudních znalců (29). Tito pánové p r a v d i v ě konstatovali, že se cítí pronásledován, že váha jeho stížností a protestů překračuje kritickou mez potřebnou pro kategorii »paranoia kverulans«, jakož i »svérázné povahové úchylky« (30), jak o nich mluví naše učebnice. Např. se »tvrdošíjně dovolával svého práva« atp. Pánové znalci se zachovali přesně v intencích naší učebnice. Opominuli jenom jediné, totiž všimnout si toho, že » pacient « j e v p r á v u , a to dokonce podle čs. zákonů. A tímto jediným opominutím se diskvalifikovali nejen občansky, ale též profesionálně, poněvadž toto jediné je právě to u n u m n e c e s s a r i u m , které si nemůže dovolit opominout vůbec žádná věda, tím méně pak taková, která má smělost zabývat sc lidskou duší.

Psychiatrická represe v Československu nesměřuje proti špičkové inteligenci jako v SSSR, ani proti vysloveně politickým disidentům. Je nástrojem spíše úřadů než špiček politické moci. Má důležité misto v systému diktatury právě v tom, že doplňuje arsenál diktatury o pro-středek zdánlivě zcela nepolitický, který v záloze perfektně zajišťuje absolutní, totální moc úřadu nad poddaným, a to zejména » drobným «, neznámým, často pouze své osobní zájmy hájícím poddaným. » D u -ševně nemocní« v Československu - to jsou rolníci hájící svou půdu, ženy domáhající se přiměřeného bytu (když nikdo jiný než orgány

(29) Navrátil byl omezen ve způsobilosti k právním úkonům 1976 jako paranoik; za tolioto stavu spolupodepsal petici (1977) za svobodu náboženství, a proto byl dán r. 1978 na nucenou léčbu. A teprve tím se provalil původní případ, o němž bychom jinak asi nic nevěděli, zřejmě jako o mnoha jiných.

(30) » Charakteristickým rysem ... je tzv. paranoický vývoj, tj. že při rozboru premorbidní osob-nosti paranoikovy nalezneme svérázné povahové úchylky a rysy, zejména akcentovaný smysl pro právo a spravedlnost... « (VENCOVSKÝ-DOBIÁŠ, C. d., str. 310.)

39I

státu nemohou v totalitním zřízení řešit b y t o v ý problém), nekon-formní mladí lidé neochotní sklonit se před všemocí policie či úřadů nucené práce.

Specializace psychiatrické represe na tuto oblast před prahem ob-čanského uvědomění a politického zápasu j e ve skutečnosti nebez-pečnější než primitivní způsob sovětský. Je to specializace přiměře-nější evropským podmínkám a větší průhlednosti země pro mezi-národní veřejnost. Je to tíže dokazatelné. Navazuje to na polovičatost a alibismus většiny psychiatrů. Je k tomu potřebí jen nevelkého počtu ke všemu ochotných (zejména na místa soudních znalců, resp. před-nostů vybraných léčeben). Lze využít i alibismu dalších, kteří utěšují vlastní svědomí, že léčebna j e přece lepší než kriminál, takže poško-zenému bylo vlastně pomoženo. Využívá to všeobecné anetické psy-chopatie celé společnosti, mezi j i n ý m také nedostatku solidarity, a také nedostatečného kontaktu politické opozice s prostým občanem, jak j e pro opoziční intelektuály pochopitelný. Proto j e celý tento problém tak neznámý a tajemný.

V . P A R A N O I A C O N S O L I D A T I O N S

Specifické pro československé poměry j e též to, že se represe orien-tovala nikoli po sovětském vzoru na schizofrenii, nýbrž spíše na para-noiu. Je známo, že sovětské řešení, které předpokládá rozšíření meziná-rodně uznávané definice schizofrenie, sovětské psychiatry daleko-sáhle kompromitovalo. Paranoia má - z hlediska totalitní represe -především tu výhodu, že obraz denního života každého, kdo v tota-litním zřízení odmítne roli poddaného a rozhodne se být občanem, přesně odpovídá učebnicovým charakteristikám paranoika - až po ta auta, která za ním jezdí na každém kroku, až po stálé sledování a poslou-chání. Ba dokonce naše realita předčí bludy paranoiků - není např. známa bludná představa, že by se k o m u stavěly hlídkové věže kolem domu. Nadto j e tu druhá ještě podstatnější výhoda paranoie: rozhodne-li se totiž někdo k zákonnému prosazování svých práv a využití plat-ných zákonů a předpisů, nastoupí cestu nekonečné papírové války, jejíž prahubené výsledky musí ovšem uchovávat a dokládat; eo ipso tím naplňuje další znak klasické paranoie. Stačí pak už j e n o m jedno malé, nenápadné přivření oka znalců, jehož lze snadno dosáhnout tím spíše, že oficiální učebnice v t o m t o r o z h o d u j í c í m bodě pro jistotu nic nepraví.

392

Veškeré definice a charakteristiky tykající se paranoických reakcí, paranoidní psychopatie a paranoických psychóz poskytují dalekosáhlé možnosti pro politická zneužití. Z hlediska člověka, jehož údělem j e v tomto systému politická persekuce, se dokonce musí zdát, že právě tyto charakteristiky jsou » na něj políčeny « stejně jako všechna ta auta, hlídači a odposlechy.

Problém se objevuje ještě z další stránky: Je možno mít pochybnost 0 tom, že tyto charakteristiky vskutku postihují t a k é skutečné paranoiky? Nechceme přece popírat jejich existenci. Nechceme po-pírat ani vhodnost citovaných charakteristik např. z hlediska mezi-národního. Patrně by obstály i před krit ickým posuzováním západního odborníka, který by j e poměřoval s v o u zkušeností, s v o u litera-turou — a ovšem s v o u danou sociální normou. Uplatňovány v pro-středí člověku nepřirozeném a nenormálním, v policejním státě schop-ném i medicíny využívat k represi, stávají se součástí a podkladem teroru.

Daná sociální norma je , jak vidno, potměšilá. Vtírá se psychiatrům do vědy, i když by od ní chtěli abstrahovat, zkrátka řečeno nevidět ani ji, ani co je s jejich trpnou pomocí pácháno. N o r m a se vnucuje i když by si odborníci chtěli pěstovat své pozitivistické, odbornické alibi.

Jenomže toto alibi má logickou skulinu, kterou nelze ucpat: Jaká-koli definice či charakteristika, která postihuje t a k é definovaný j ev, je do té doby neúplná, a tedy špatná, dokud jej neodliší od všech pří-buzných nebo podobných tak, aby vymezovala j e n o m jej. Charakte-ristiky paranoidních onemocnění aplikovatelné na občanský nesouhlas a použitelné k jeho represi, jsou ar odborného hlediska nedostatečné, poněvadž nedostatečně specifikují.

Existuje samozřejmě přímočaré logické řešení: každá opozice j e duševní porucha. Jenomže k důsledným závěrům čeští psychiatři, jak již řečeno, docházet nechtějí. K r o m ě toho se ukázalo, že dokonce 1 v S S S R mělo toto přímočaré logické myšlení za následek značné konflikty s realitou. Jak tedy dále? Není samozřejmě věcí disidenta, aby radil odborníkům, jak vyřešit problémy, které pro ně vyplývaj í z jejich konformity ke lži, resp. z nedostatečné konformity k ní. A tak spíše škodolibá otázka: nemohlo by tu k potřebné specifikaci charakte-ristiky vést právě rozlišování, zda člověk je či není v právu?

Bohužel však ani tím ještě není vyčerpán náš problém. Proč bychom měli zamlčet skutečnost, které š i j e vědom snad každý nezávislý občan schopný kritického pohledu na sebe sama - totiž že doopravdy projevuje

393

v každodenním životě řadu typicky paranoických znaků? Dlouhodobě, po celá desetiletí působící systém založený na strachu musí s lidskou psychikou vykonat své. Pocit ohrožení musí přirozeně být zvlášť in-tenzívní u toho, kdo se násilí vnitřně nepřizpůsobil, kdo pochopil, že vládnoucí systém j e nelidský a j e m u cizí. Ten pak, kdo se proti poznané lži postavil aktivně, musí typicky paranoické prvky svého myšlení pěstovat z existenční nutnosti. Měla by snad tato hromadná svého druhu psychóza zůstávat mimo zájem psychiatrie? - V tomto případě j e »vyšší zájem« spíše na tom, aby tato hromadná choroba a zejména její rozsah a příčiny byly zamlčovány.

Ale musíme přiznat snahu psychiatrů v únosné míře objektivně postihnout problém: tak např. akutní paranoická reakce »vzniká po zážitcích, které jsou nebo které subjekt chápe jako křivdu, ponížení, ohrožení, nejspíše však když jde o situaci neurčitou, mnohoznačnou, těžce pochopitelnou ... u lidí bojovných se vyvine kverulantství, sudič-ství. U bludů je však uchována logická souvislost (porucha se vyvine na základě nevyřízené žádosti, stížnosti, ztracené soudní pře) « (31).

C o lze vytknout této charakteristice? Jistě zase nedostatek pozor-nosti k tomu, že křivda j e kritériem etické oprávněnosti. Ale stav sám? -Jeho charakteristika je asi přesná. Jenomže j e dána možnost antihumán-ního zneužití této charakteristiky.

Avšak tento můj přístup, který v citované charakteristice vidí především toto nebezpečí, má přece sám o sobě nepochybné paranoické rysy!! Ale tyto obavy nepocházejí z bludů. Vyvolává j e solidarita s občany, kteří se stali obětmi represe, k níž přispěly nevyjasněné de-finice. Tlak životní reality diktuje přístup, na němž j e patrný nejprve strach.

Teprve poté, co jsem schopen povznést se nad životní situaci občana této země, nad svou vlastní situaci, dovedu pozvolna chápat, že cito-vaná charakteristika může být také voláním za má lidská práva. V civi-lizované společnosti na konci dvacátého století bych měl přece mít právo na každou lékařskou pomoc, která mi j e potřebná - tedy také na pomoc při strachu, který je po celá desetiletí údělem milionů oby-vatel této země.

Přirozenou reakcí každého normálního obyvatele totalitního státu na tento požadavek musí být sarkasmus; po dlouhém vysvětlování snad bych mohl dosáhnout, aby to bylo považováno za nedosažitelnou

( 3 1 ) V E N C O V S K Ý - D O B I Á Š , c .d. , str. 208.

394

utopii. Pro občana drceného všepronikajícím strachem není a nesmí být úlevy - vždyť na tom bezmála závisí totalitní moc. Údělem obča-na je jen stálé trápení a místo léku k úlevě je pro něj připraven obludný mechanismus totalitní medicíny, který číhá na jeho slabou chvíli a který ho má duchovně a mravně zlomit a rozemlít za pomoci moderní techniky a technologie. C o si má přát člověk - aby moderní medicína a též psychiatrie byla i pro něj, anebo aby raději nebyla? - Přání obča-novo není směrodatné: též psychiatrie, jako vše ostatní, je připra-vena jen tenkrát, když to potřebuje diktatura, a není k máni, když by j í bylo třeba člověku.

Je ještě jeden faktor, který nesmírně zvyšuje duševní napětí. Známo je % dějin, že svírající strach, který byl v té či oné podobě a míře údě-lem poddaných každé despocie, býval zpravidla ventilován nadějí, že »přijde den odplaty«, že nastane náhlá a prudká změna. Dlouhé čekání na ni bylo pak nejednou sociálně psychologickou příčinou, proč se nakonec dávala přednost odplatě tam, kde by bývala možná změna. Náš občan nechce propadnout nedůstojné naději na den odplaty. To ho morálně vyzdvihuje, ale psychicky dále vyčerpává. Občan nechce propadnout ani nerealistickým nadějím, že ke změně, byť pozvolné, dojde už brzy. Výsledkem je národ polovičních paranoiků.

Ale paranoický j e nejen aktivně oponující občan, nejen utlačený poddaný diktatury. Nejvíce paranoičtí jsou příslušníci třídy vládců. A z nich především ti, kteří mají zvlášť velkou a málo kontrolovanou moc nad příslušníky třídy ovládaných. Každý vězeň zná neuvěřitelné, groteskní příhody plné strachu prokurátorů, soudců, dozorců - a nejvíce těch jediných opravdu mocných v této zemi, státních policistů (32). Zapírají svá jména, zapírají své uniformy, bojí se setkání se svými obětmi, bojí se samoty, bojí se množství, bojí se tmy, bojí se budouc-nosti. Bojí se svých vlastních kamarádů, a každého hned dvakrát: jako udavače i jako možného agenta nepřítele. Vládci nad státem se bojí svých vlastních šoférů, svých vlastních tělesných strážců, svých vlastních kuchařů, svých vlastních rybářů, svých vlastních lékařů, ze všeho nejvíce ostatních vedoucích soudruhů. Dominantní rys v myšle-ní jednotlivých příslušníků vládnoucí třídy j e tak výrazný, že se stává

(32) Paranoický strach soudních psychiatrů: » ...Je schopen chápat smysl soudního řízení, znalci vsak nedoporučují, aby byl jmenovaný seznamován se závěry znaleckého posudku. S nej-větší pravděpodobností by to vedlo k dalšímu kverulantnímu jednání pacienta a tím tedy k dalšímu prohlubování jeho paranoidního vývoje. « (Posudek ředitele Kroměřížské lé-čebny MUDr. Blaťáka a MUDr. Klímy z 28. 11. 76.)

395

dominantním rysem celé třídy, to jest celé statní politiky: jen tak lze vysvětlit světu nepochopitelné reakce jako pozatýkání známých opozičníků při státní návštěvě v zemi či ohromná bezpečnostní opatření při každém komunistickém výročí. Z jakýchsi nepochopitelných důvodů se předpo-kládá, že k nějakému zvratu využij í předpokládáné podzemní síly k o m u -nistických svátků. Je to vysloveně paranoická reakce. Paranoické rysy jsou v naší společnosti tak staré jako »vláda lidu«. B y l y přítomny také v roce 1968 a projevily se výrazně v obavách ( b l u d e c h ) o rozzuřené kontrarevoluci, jinak řečeno ve strachu z kandelábrů. Zajisté, že pro mnohé byly tyto bludy typicky ne v y vratné, jak je paranoikům vlastní. Tytéž paranoické obavy se však projevily bezpochyby i v tom, že mnozí mocní nadbíhali l idovému hnutí roku 1968 jen proto, že se ho velice báli; docela mají pravdu, k d y ž se dnes vydávají za pouhé pomýlené. A dnes jsou paranoické pocity podstatnou součástí životního stylu čs. vlád-noucí třídy natolik, že ji dokonce výrazně odlisují od třídy vládců v jiných komunistických státech.

A tak j e paranoická celá tato společnost a j e navýsost vystižným symbolem, když byla pro psychiatrickou represi v této zemi zvolena zejména právě paranoia.

Jistěže: prostředkem paranoického národa vede ostrá dělící čára. Jedněm jsou k dispozici sanopsy, druhým dezolátní veřejné zdravot-nictví. C o se však týče psychiatrie, nejsou na tom jedni o mnoho lépe než druzí. T i i oni musí totiž svou mučivou psychózu skrývat před státem, ti vládnoucí navíc před svými soudruhy.

Za těchto okolností j e jistě psychiatrovi dost bezútěšně. Dalo by se to brát také tak, že jsou-li více či méně paranoicky poznamenáni všichni, nezáleží vlastně nijak zvlášť na psychiatrovi. Budiž ponecháno náhodě či j i n ý m rozhodování, kdo má být léčen. Může tu vlastně psychiatr něco rozhodnout? Ostatně každý ví, že stejně j e tomu v naší společnosti např. s poměrem k zákonům a postihem za jejich překra-čování.

Úvaha by mohla vést k alibi pro psychiatry. A le ani toto alibi neexistuje. Jednoznačně j e vyřazuje sebejisté rozhodnutí učebnice: » Pa-ranoiu nelze léčit ambulantně a každého paranoika j e třeba svěřit lůž-kové péči psychiatrické« (33). » V e všech případech, kde opakovaně dochází k narušování veřejného pořádku, event, k trestnému jednání

(33) V E N C O V S K Ý - D O B I Á Š , C. d,t str. 3 1 2 .

396

vůči společnosti, j e třeba doporučit dlouhodobou hospitalizaci v psy-chiatrické léčebně« (34). Je přitom - m u s í b ý t inteligentovi a zejména každému odborníku, který přijde do vztahu k soudní praxi -zřejmé, co to znamená u nás » narušování veřejného pořádku «, » event, trestné jednání vůči společnosti«; j e jasné, že tyto p o j m y mají j iný obsah, než který b y j i m mohl b ý t přikládán ve společnosti svobodné. Ostatně j e tu údajné trestné jednání specifikováno (»vůči společnosti«), aby bylo docela jasné, že řeč tu není snad o nějakých typicky paranoic-kých činech vůči domněle nepřátelskému jedinci atd. Je to ospravedl-nění k represi člověka, který »tvrdošíjně hájí své právo «.

Každý odpovídá sám za sebe a není odpovědnosti kolektivní. Ne všichni čeští psychiatři jsou odpovědni za psychiatrickou represi a ne všichni za oficiální texty, které jsou podkladem. Z d e však nehovo-říme o těch, kteří brutalitu totalitní medicíny změkčují nebo odstra-ňují, nýbrž o antihumánní praxi a o tom, jak oficiální texty tuto praxi stimulují. A tu musíme konstatovat, že dvojznačnost obrazu v y p l ý v á jen z našeho úsilí vidět věci spravedlivě; autoři oficiálních textů, stejně jako M U D r . Blaťák e tutti quanti vidí věci mnohem příměji. Pomoci zbavit člověka svobody přichází j i m daleko snadnější, nežli j e pro nás pomyšlení, že bychom o nich řekli pravdu jen napůl (35).

Závěrem k této pasáži o celonárodní psychóze považuji ještě za nutné upozornit, že obdobně nespecifikovaná jako v případě paranoie je charakteristika (resp. definice) např. simplexní schizofrenie a hebe-frenie. Je zřejmé nebezpečí, že mohou být využity zejména proti mla-dým lidem z tzv. kulturního undergroundu (36).

Pasáž dovoluji si zakončit praktickým podnětem: j e obecně známo, že paranoia j e choroba nanejvýš vzácná. Počty osob zbavených u nás soudně občanské způsobilosti či léčených nuceně v léčebnách byly by tudíž materiálem neobyčejně zaj ímavým pro vědecký v ý z k u m nejen psychiatrický. Bohužel nebyly uveřejněny. Nemělo by se to stát před-mětem mezinárodního zájmu a studia?

(34) Tamtéž, str. 313.

(35) Doporučované hospitalizace jsou samozřejmě nucené. Nucená léčba je při nucené hospita-lizaci, ale nejen při ní, rovněž samozřejmá. » Nemocný « je vlastnictvím totalitního státu.

(36) » Pošetilost, drzost, směšná, povýšenost... Vzdáleně připomíná klackovité a protestní chování normálního pubescenta... I lékaři někdy utěšují v tomto smyslu rodinu...«. »...Jiní si libují v paralogických výrocích, vtipech, » recesích «, neupraveném zevnějšku (vlasy, vousy, oděv), neobvyklé nebo provokativní turistice, dietních zvláštnostech, zájmu o mystičnost, e x o t i č n o s t . . . « ( V E N C O V S K Ý - D O B I Á Š , str. 290).

397

V I . N A OKRAJ

K předchozím řádkům nevedl mne vzor koryfea, který osvěcoval cesty vědám ekonomickým i filologickým a jehož stoleté jubileum vbrzku vyvolá pandemii akutní paranoické reakce. Cítím povinnost zastat se bezbranných lidí, kterých se nezastal žádný psychiatr. Vyslo-vit se k celospolečenským souvislostem psychiatrie považoval jsem přitom za své právo se stejnou samozřejmostí, s jakou jsem např. lé-kařům odpovídal na kritiky mých prací historických. Obojí je stejně společnou záležitostí celonárodní.

Mé oprávnění jistě končí tam, kde začínají problémy v užším smyslu odborné. K nim se vyslovit nemohu, přece však poukazy na širší souvislosti v několika oddělených bodech mohou být podnětné.

Tak se předně domnívám, že naše psychiatrická praxe nemá kva-lifikovaný právní základ. Kromě celkového stavu našeho práva zavi-nila to asi skutečnost, že česká tradice neznala antihumánní zneužití psychiatrie, a proto nebyla proti tomu vypracována zábrana v záko-nech a předpisech. Právo bylo koncipováno zejména k ochraně lékaře před nároky pacienta, nikoli k ochraně pacienta před lékařem jako státním zaměstnancem, nikoli k ochraně lékaře před nároky moci. Těchto právních skulin využila totalitní medicína u nás, a represivní praxe může využívat nepřesně stanovených pravomocí a vztahů. V psychiatrii je na jedné straně považovaná nucená hospitalizace za tak samozřejmou, že se nevěnuje příliš péče přesnému stanovení pod-mínek, za nichž má být možná. Na druhé straně se považuje za absurdní, že by člověk sám o sobě mohl poznat a rozhodnout, že se cítí vyčer-pán, nemocen nebo že prostě nemůže dál (není totiž na člověku samém, aby o sobě rozhodoval, neboť je považován za vlastnictví společnosti, to jest totalitního státu). Nikdo se nepozastaví např. nad běžnou praxí periodických svozů duševně nemocných k nucenému pobytu v lé-čebnách vždy při akutní paranoické reakci režimu, přicházející ob-vykle v předvečer komunistických svátků. Psychiatři berou tuto zá-ležitost jako drobnou maličkost, která patří k socialistickému životnímu stylu a jsou v tom realisté: mohou si, jsou-li lidští, právem říci, že ne-mocným je v jejich léčebně jistě lépe než v policejní vazbě, kde by byli, nemít útulek u nich. V e skutečnosti jde o to, že byla tisíckrát překročena nepřekročitelná mez: nucený pobyt v léčebně byl učiněn zásadně možný i z jiných důvodů než terapeutických. Jak tu nevzpo-menout odsouzení nacistům povolného německého soudce v » Norim-

398

berském procesu«: zločincem se stal ne teprve tenkrát, když vynesl svůj první rozsudek smrti, nýbrž j iž v té chvíli, kdy poprvé pod tla-kem moci vědomě porušil právo.

Za druhé bych chtěl upozornit, že totalitní organizace medicíny a její přímé podřízení i nižším článkům výkonné moci totalitního státu, které zvláště v našich podmínkách usnadňuje zneužívání psychia-trie, souvisí s významným principem výstavby totalitního státu. Je to původní rys toho, že totalitní stát zrušil rovnováhu mezi státní správou a samosprávou. Jestliže tato rovnováha je na Západě hluboce historicky zakotvena, na Východě se nikdy plně neprosadila. Bolševická revoluce přišla s utopickým programem úplného zrušení moci státní, kterou přenesla na sověty jako orgány moci samosprávné. Uzákonění utopie muselo v praxi znamenat postátnění sovětů a úplný zánik prvků moci samosprávné. Stát tohoto typu byl též u nás vědomě a záměrně budo-ván postupně od roku 1945. Odstranění rovnováhy konfliktu, a tedy vzájemné kontroly obou prvků a začlenění zdravotnických institucí do této jednotné a zjednodušené struktury je příčinou, že jsou pouhou součástí totalitního státního stroje použitelnou též k plnění represivních funkcí. Nižší články organizované zdravotnické sítě slouží nižším článkům totalitní moci - tedy např. jednotlivé psychiatrické léčebny krajským, ba i okresním v ý k o n n ý m orgánům. V praxi se toho pou-žívá jako prvku totální moci nejen všeobecné státu, ale i konkrétně daného příslušného výkonného úřadu nad člověkem, také nad jeho zdravím a nemocí.

Za třetí: rozhodně není jen interní záležitostí oboru, jak se přímo v jeho praxi projevuje totalitní pojetí člověka jako vlastnictví společnosti. Mimo aspekty, na které jsem poukázal j iž dříve, se to v právních před-pisech i klinické praxi projevuje např. neuvěřitelným paradoxem, že lékařské tajemství j e odstraněno vzhledem k úřadům, zato však zave-deno vůči pacientovi samému (zdravotnická dokumentace j e k dispo-sici dokonce zaměstnavateli, ale stejně samozřejmě tajena před pa-cientem) (37).

(37) Nedávno vysílala čs. televize inscenaci »Zlaté rybky«, jejíž autoři nejsou důležití, neboť o vhodnosti každého pořadu stejně rozhodují partajní a cenzorní orgánové. V této inscenaci se s nevídaným cynismem ukazuje, jak je lékařské tajemství psychiatrické léčby zcela samo-zřejmě k dispozici policii bez jakéhokoli soudního rozhodnutí o tom, a to ke všemu v pří-padě pacienta, který se na léčebnu obrátil z vlastní iniciativy. Psychiatr dokonce přímo spo-lupracuje s policistou. Tykají si, soudruzi. Je to zdařilá umělecká zkratka. — Oficiální čs. učebnice psychiatrie vůbec neobsahuje kategorický zákaz jakéhokoli porušení lékařského tajemství, leč z rozhodnutí soudu, a namísto toho předkládá medikům tyto úvahy: »Je velmi obtížné rozhodnout, do jaké míry je lékaři dovoleno informovat okolí pacienta, ať

399

V I I . P O K U S O H L E D Á N Í C E S T

Vlastní příčinou zneužívání psychiatrie k represi je totalitní režim; bez jeho překonání nebudou odstraněny příčiny a tím ani nebezpečí nových »případů«. Totalitní režim je provázen hlubokou mravní krizí celé společnosti, která je původně jeho následkem, ale dnes už zároveň neodmyslitelnou podmínkou fungování, takže jedno podmi-ňuje druhé. Bez překonání této hluboké mravní krize nebudou nikdy vyloučeny do nebe volající křivdy spoluobčanů a bližních, jakých jsme kolem sebe svědky, j e to tatáž základní příčina, která umožňuje zneužívání veřejné moci a všech institucí civilizované společnosti. Všeobecný pokles vědomí občanské odpovědnosti a občanské a lidské solidarity se projevuje u psychiatrů neméně než u ostatních občanů tohoto státu. Byla by lež tajit si, že radikální náprava závisí na celkové změně v ústrojí československé společnosti a jejích institucí, stejně jako v překonání morální krize společnosti. Žádný soubor dílčích opatření nemůže překonat tuto podmíněnost.

Avšak překonání totalitarismu a krize občanského vědomí, která je s ním spojena, není si možno představit jako jednorázový akt jaké-koli podoby. N o v é občanské vědomí a znovuzrození toho, čemu se od pradávna říkalo občanské ctnosti, může nastat jen pozvolna. Tak tomu bylo vždycky, v každé morálně rozložené společnosti, pokud v sobě našla dost sil k obrodě. (Společnosti, které se k takové obrodě pozdvih-nout nedokázaly, rozložily se postupně docela a stávaly se vždy ko-řistí jiných, zpravidla primitivnějších společenských celků.)

A proto j iž samo promýšlení souboru takových opatření, který b y pomohl odstraňovat alespoň nejkřiklavější výstřelky represe, psy-chiatrické stejně jako každé jiné, a potom zápas za prosazení takových opatření - to mohou být též faktory v pozvolném znovuzrodu ob-čanského vědomí a občanské solidarity. Nehledě na to, že - což není méně - mohou poskytnout lepší podmínky k zápasu o každý jednotli-v ý lidský osud.

Při zápasu o prosazení těchto opatření, ale ani při zápasu o spra-

užjde o příbuzné, nebo nadřízené v zaměstnání! ( - vykřičník můj, J. T.) V zásadě má být okolí informováno, protože může svými postoji a jednáním příznivě ovlivnit psychický stav, vývoj a reakce dané osobnosti...« ( VENCO VSKÝ-DOBIÁŠ, str. 238; řeč je o histerické psychopatii). - Možná, že jde jen o nesmírnou naivitu lékařů, kteří si skutečné poměry v závodě či úřadě nedovedou vůbec představit. V každém případě je to však služba partajně státním kádrovákům. Alarmující je ovšem nejvíce fakt, že se lékařské tajemství a kategorická prvotnost zájmů pacienta p ř e d e v š í m , tedy také před zájmy státu, nevytyčuje ani jako postulát.

4OO

vedlnost v každém jednotlivém lidském případě, se ani oběti represí, ani obhájci občanských práv v Československu neobejdou bez mezi-národní podpory. Ta se nadto může stát i činitelem, který přispěje k vědomí občanské odpovědnosti v naší společnosti vůbec — a tím přispěje k je j ímu ozdravění. Může se stát i faktorem morálního ná-tlaku - a to musí každý skutečný internacionalista vítat a podporovat, nikoli se tomu vyhýbat.

Morální nátlak mezinárodní veřejnosti měl b y se uplatnit přede-vším zcela konkrétně k posilování vědomí odpovědnosti psychiatrů samých. Je totiž zřejmé, svědčí o tom dosavadní praxe, že morální závazek vyplývající z Hippokratovy přísahy nepostačuje. Meziná-rodní veřejnost musí vyví jet nátlak na československé psychiatry, aby podpořila jejich rezistenční schopnost vůči nárokům totalitního státu na medicínu a akcentovala jejich mravní závazek. Mezinárodní soli-darita burcuje totiž nejen alibismus vládců, nýbrž i svědomí lhostej-ných - a měla by si toho být vědoma a činit to záměrně a intenzívni.

V jednotě s tím měli bychom prosazovat přesné vymezení trestní odpovědnosti psychiatrů, a to i v případě, že jednají z přinucení státní mocí. Alibi, umožněné nynějšími zákonnými normami, které nečiní psychiatry odpovědnými tam, kde nucenou léčbu předpisují admini-strativní či policejní orgány, musí být odstraněno. Je třeba, aby zákon vyžadoval na zcela konkrétním psychiatrovi vědomi a odpovědné ztotožnění s administrativním rozhodnutím a přesvědčení o jeho správnosti. Nevidím podstatnějších překážek: obdobně je i ve stá-vajícím československém právu zakotven např. požadavek osobního ztotožnění prokurátorů s obžalobou, kterou předkládá; proto též žalující prokurátor nese osobní trestní odpovědnost za každou justiční represi.

Pravděpodobně také jako zábrana psychiatrické represe nevyho-vují existující články platného čs. trestního zákona (postihující např. omezování osobní svobody, útisk atd.). Také to oslabuje pocit odpo-vědnosti, který každý lékař musí mít, ať jedná nebo nejedná na pokyn vládnoucí strany nebo státní moci. Proto by bylo třeba stanovit v ý -slovně trestní odpovědnost psychiatrů obdobně tomu, jak to bylo v SSSR do r. i960.

By lo by třeba také spojit s trestní odpovědností j a k é k o l i porušení lékařského tajemství a přesně stanovit podmínky pro jeho oprávněné překročení. T o by mělo být stanoveno tak, že k němu může oprávnit jedině soud, a to pro každý jednotlivý případ zvláště;

401

mela by být (a to v duchu jak Hippokratovy přísahy, tak dokonce i existujících čs. norem) výslovně stanovena závaznost lékařského tajemství nejen vůči zaměstnavateli, ale též vůči policii a veškerým orgánům administrativy.

Dále bychom měli požadovat rozsáhlé úpravy občansko-právní. Tak zejména normy vztahující se k omezení či odnětí způsobilosti k právním úkonům, které ve své nynější podobě poskytují tolik m o ž -ností k psychiatrické represi, musí být nově stanoveny. D o m n í v á m se především, že by mělo být znemožněno, aby podnět k řízeni (jako navrhovatel) dávaly jakékoli z orgánů, zahrnovaných do totalitního pojmu »lidosprávy «. Jestliže j e před soudem na jedné straně orgán státní správy a na druhé straně občan, není za dané situace čs. justice ani památky po teoreticky předkládané rovnováze procesních stran. Oprávnění podat návrh na omezení občanské způsobilosti by mělo být vymezeno, snad na rodinu či příbuzné, psychiatrickou léčebnu (s požadavkem ztotožnění psychiatra s návrhem a tedy jeho odpo-vědností za něj) a jistě též na policii, která je v civilizovaném státě odpovědna za pořádek; měla by však vystupovat vždy pouze jako jedna ze stran, j íž by bylo vždy kvalifikovaně oponováno. V těch případech, kdy by dotyčný občan měl rodinu, jejíž členové by sami byli plně občansky způsobilí, by mělo být znemožněno projednávání takového návrhu bez jejího souhlasu. Rozhodně by mělo být vy lou-čeno projednávání návrhu bez osobní přítomnosti příslušného občana; to by sice způsobilo psychiatrům a policii nejednu obtíž, ale zato by to akcentovalo osobní odpovědnost každého soudce, který by se musel o stavu dotyčného občana osobně přesvědčit. Zákon by měl výslovně stanovit a akcentovat nutnost kvalifikované oponentury takovému návrhu ve všech případech (tj. ať návrh podává kdokoliv). Návrhu oponující procesní strana by měla mít též možnost předvést své znalce, nezávislé jak na soudu tak na straně navrhující. Občan, jehož záležitost by se projednávala, by měl mít, obdobně jako v j iných situacích, mož-nost jmenovat pro jednání před soudem své důvěrníky, které by před soudem výslovně označil (pokud by byl toho intelektuálně scho-pen). R o v n ě ž by měl mít právo odmítnout stanoveného opatrovníka nebo zástupce. V těch případech, kdy by občan byl před soud předveden z psychiatrické léčebny a kdy by ta sama podávala návrh, by mělo být zakázáno ordinovat mu po stanovenou dobu před jedná-ním soudu určité preparáty, a oponentura by měla mít praktickou možnost přesvědčit se o zachování takového zákazu. - Všechny tyto

402

dost elementární požadavky pro kultivované jednání soudu dány nejsou. Neodvažuji se ovšem tvrdit, že toto jsou j iž všechna úskalí. Doufejme, že na další poukáží kvalifikovaní praktikové.

Zjevně nedostatečná jsou ustanovení, resp. vžitá praxe nucené léčby.

Především by měla být zákonně vyloučena dosavadní praxe, že ošetřující lékař musí převzít pacienta (nebo ovšem také »pacienta«, což je logický důsledek), kterého mu předvede policie. Naopak, musí být prosazena zásada výslovného souhlasu, ztotožnění, a tudíž též trestní odpovědnosti ošetřujícího lékaře, resp. přednosty léčebny, s nucenou hospitalizací.

Podmínky pro nucenou hospitalizaci a pro zahájení nucené léčby by měly být stanoveny apodikticky. Myslím, že by mělo být výslovně stanoveno, že tato možnost není dána n i k d y kromě případů fyzic-kého násilí na j iných a ničení majetku veřejného nebo j iným obča-nům náležejícího. Dále pak by měla zákonem být dána možnost hospi-talizace pacienta a jeho léčby bez jeho výslovného souhlasu v těch případech, kdy m u jeho zdravotní stav neumožňuje vyslovit ani souhlas ani nesouhlas.

V moderní společnosti by mělo být samozřejmostí výslovně v y -loučit ze zákonem stanovených důvodů pro nucenou hospitalizaci »nebezpečí agrese vůči sobě«. Stát ani společnost nejsou vlastníkem člověka a ten je svébytný a nezadatelně oprávněn k rozhodování o vlastní bytosti. Protože takzvané slovní napadení státu, jeho institucí, představitelů, úřadů a úředníků posloužily ke zdůvodnění psychia-trické represe, měla by asi ještě navíc, nad logikou předchozího postu-látu, být zákonně vyloučena jakákoli možnost j imi zdůvodňovat nu-cenou hospitalizaci nebo léčbu.

Měla by být zákonně vyloučena pravomoc policie jako instituce rozhodující o nucených hospitalizacích, byť na jakkoli omezenou dobu. Pravomoc policie by měla být omezena na okamžité dopravení psy-chicky nemocného do léčebny v případech, kdy je zjevné ohrožení jiných občanů nebo jejich či veřejného majetku nebo porušení ve-řejného pořádku. Nucená hospitalizace, ať už jde o občana s ome-zenou právní způsobilostí či nikoliv, je přece zbavení osobní svobody a k němu může být kompetentní jen a jen soud, a v období před jeho závazným rozhodnutím dle logiky svého postavení v čs. státním orga-nismu prokuratura. Je pochopitelné, proč tomu tak není. Tzv . lido-správa, tedy konkrétně O N V , resp. MěstNV, které dnes o tom v první

403

instand rozhodují a zneužívají toho k manipulaci se »svými« pod-danými, musí být zbaveny práva povolovat jakékoli, byť sebekratší přechodné » umístění« člověka v psychiatrické léčebně. Jsou to orgány administrativní a jejich intervence do rozhodování o jakémkoli ome-zení svobody občanů je v rozporu s právním státem. Dokonce dle první koncepce »reálného socialismu « je k omezení svobody občana do rozhodnutí soudu kompetentní prokuratura.

Obdobně nucená léčba! Všechny tyto návrhy samozřejmě nevycházejí z nějakých snad ilusí

0 stavu československé justice. O ní snad není potřebí ztrácet slov. Ale u nás je psychiatrická represe nástrojem, jehož mohou používat 1 ty články totalitní moci, j imž není přímo dostupný represivní aparát justiční. A navíc: nesmíme přece přehlédnout, že totalitní režimy, v SSSR jako u nás, byť mají justici podle svých potřeb, přece se uchy-lují k represi psychiatrické. Vedle snahy klamat světovou veřejnost, předstírat, že represe je vlastně humánní starost o člověka, jsou pro ně soudy příliš veřejné a současně příliš spoutané jednacími řády - na roz-díl od volného teroru psychiatrického. Je historickým faktem totalita-rismu, že místní moc je zpravidla (kromě výjimečných krizových situací) barbarštější, divočejší, méně osvícená a méně tolerantní než vyšší články systému (38). Platí to i o »lidosprávě « ve srovnání s apa-rátem justičním. V něm je přece jen více ne-li humanismu tedy alespoň právnického vzdělání a tím i alibismu. Dále pak řízení před soudem v sobě zahrnuje i účast právního zástupce resp. obhájce, a třeba i advo-kacie je totalitní, přece alespoň formálně je advokát povinen čelit návrhům státního zástupce a hájit zájmy občana. Zákonná účast maxima (1totalitních) institucí na rozhodování o totalitní represi musí být vždy taktic-kým cílem protitotalitní opozice, již proto, že se tím ztíží snaha režimu represi zakrýt. Je samozřejmé, že se tím neřeší podstata věci ani v jed-notlivých lidských případech: rozhodující bude vždy praktická soli-darita společenství.

Měla by být obnovena právní závaznost tzv. reversů k jakýmkoli riskantnějším nebo do osobnosti pacienta hlouběji zasahujícím lékař-ským zákrokům, ať už j im mají být podrobováni pacienti s plnou,

(38) Politická opozice a zejména tzv. reformní komunisté v této věci chybují a ve svých reform-ních projektech se často spoléhají na tzv. » decentralizaci «. Může to někdy být vskutku oprávněno, ale to vždy jen ve výjimečných, krizových momentech systému. Jinak je to důkazem úplné odtrženosti od života prostého člověka, který dobře ví, že nejhorší teror dovedou působit všemocné místní veličiny. Jejich podíl na zneužívání psychiatrie budiž chápán jako další argument potvrzující tuto skutečnost.

404

omezenou či odňatou občanskou způsobilostí. Právní předpisy upra-vující tuto záležitost by mely být ovšem koncipovány opačné nežli tomu bylo při zrodu této metody: dnes j iž nejde o ochranu lékaře před možnými nároky pacienta, nýbrž naopak, jak ukazuje praxe, je třeba chránit pacienta.

Vedle těchto právních úprav bylo by záhodno provést celou řadu opatření v organizaci psychiatrické zdravotní služby. A b y se vyloučila možnost zneužívat psychiatrie k terorizování občanů nižšími orgány státní správy, bylo by třeba vyloučit také jakoukoli jejich intervenci do psychiatrických institucí. Musí být zrušena jakákoli závislost psy-chiatrických léčeben na nižších orgánech státní správy, resp. (dojde-li tu mezitím k rozlišení) na orgánech samosprávy. Psychiatrické léčebny musí být spravovány výhradně odborným vedením a být v celostát-ním měřítku součástí výhradně odborně řízené státní zdravotní služby. Konkrétně řečeno: léčebny oprávněné též k nucené hospitalizaci nesmějí být součástí zdravotnických ústavů třeba jen administrativně řízených nižšími články státní moci. {Což je ovšem jistý návrat ke statu quo ante - léčebny bývaly zpravidla zemské.)

Humanizaci psychiatrie vcelku ani nápravu v jednotlivých přípa-dech není možno si představit bez účasti a pomoci mezinárodní od-borné veřejnosti, církví a organizací pro lidská práva. Možnost jejich účasti viděl bych zejména v podpoře požadavků zákonných úprav, jimiž by byla ztížena psychiatrická represe. N a československých psychiatrech by mělo být požadováno, aby respektovali definice psy-chiatrických onemocnění vypracované Mezinárodní zdravotnickou orga-nizací, stejně jako humánní zásady při therapii. Zvlášť významné by byl o požadovat na čs. orgánech i přímo od čs. kolegů vysvětlení ve všech jednotlivých případech, o nichž bude vyslovena pochybnost. Na základě členství Československa v mezinárodních zdravotnických institucích měly by se dané oficiální mezinárodní styky co nejvíce rozšiřovat a využívat k prospěchu člověka, to znamená jednotlivých konkrétních nešťastníků. Zahraniční lékaři by nám měli pomoci pro-sadit požadavek, který se totalitnímu systému jeví jako provokace, ale který by měl být považován za samozřejmost: aby se pacient, jeho rodina nebo občané, kteří se zastávají jeho práv, mohli obrátit na odborníka ze zahraničí, k němuž by měli důvěru, jestliže by tako-vého odborníka nenalézali v Československu. Sama taková možnost, i kdyby jen teoretická, by neobyčejně zlepšila situaci, poněvadž by na jedné straně akcentovala pocit odpovědnosti u čs. psychiatrů, a na

405

druhé straně j e učinila na československé státní moci méně závislými; rezistenční schopnost čs. psychiatrů by určitě stoupla.

Obdobnou možnost intervence a odborného posouzení přímo na místě a ve styku s pacienty požadujeme pro zahraniční odborníky j iž aktuálně v konkrétně uvedených léčebnách a v přímém styku s kon-krétními pacienty, protože vzniklo důvodné podezření z nehumán-ních metod diagnostiky a therapie u skutečně duševně nemocných lidí. Přitom se musí zdůraznit, že tyto případy asi budou v ý j i m k o u spíše proto, že upoutaly naši pozornost, než že by příliš vybočovaly z běžné praxe léčeben. C e l k o v ý stav veřejného zdravotnictví v tomto státě sám o sobě musí volat na poplach a vyvolávat otázku, jak se asi jedná s těmi, kdo se nemohou nijak bránit. Rozhodnost, jakou projeví za-hraniční psychiatři v prosazování svého práva prohlížet si věci na místě, může doslova zachránit životy. Je závaznou povinností morální a měřít-k e m mravní úrovně zahraničních odborníků, a při tom není nijak v rozporu s jejich kolegiálními ohledy na psychiatry československé. Právě naopak, j e přece evidentní, jak by taková intervence sice ztížila život různým psychiatrickým soudním znalcům, ale znamenala úlevu od strachu a neřešitelných životních situací pro humanistickou vět-šinu čs. psychiatrů.

Velice nesnadné bude pomáhat tam, kde lidé, kteří by patřili do léčeben, jsou posíláni do vězení. Požadovat jakoukoli skutečnou in-spekci vězeňství j e iluzorní a jiná evidence těchto lidí neproveditelná. Nesmíme ztratit tento problém ze zřetele ani m y ani naši zahraniční přátelé, třebaže si prozatím nedovedeme představit možné cesty k ná-pravě. K tomuto bodu nedovedu přispět ničím j i n ý m než osobním svědectvím. B y l jsem totiž jako politický vězeň dle logiky totalitního systému žalářován spolu s duševně nemocnými např. v trestných kobkách tzv. V . úseku věznice Plzeň-Bory a byl jsem svědkem toho, jak byli nejen mořeni nepřiměřenou prací a biti a kopáni svými kápy, nýbrž také trápeni tím, že j i m byla odepírána jak psychiatrická pomoc, tak běžné léky.

Závěrem podotýkám, že návrhy zde uvedené nepovažuji za vyčer-pávající. Vznikly na základě zobecnění příčin, které umožnily psychia-trickou represi jednotl ivých případů, s nimiž jsem se setkal a které jsou připraveny ke zveřejnění v zahraničí, jestliže se nepodaří dosáhnout nápravy tichou cestou. K é ž by tyto mé návrhy byly podnětem ke hledání dalších příčin a dalších možných cest, jak zlepšit alespoň to, co se dá.

406

PŘÍLOHA

PSYCHIATRICKÁ REPRESE POLITICKÉHO TYPU

(Jména obětí, léčebny a zúčastněných psychiatrů vypouštím a nezveřejním je, podaří-li se dosáhnout alespoň tichého zastavení »léčby «. V případě, že nikoli, zveřejním plná jména spolu s dalšími drastickými dokumenty.)

» K Chartě jsme se přihlásili koncem ledna a počátkem února 1977 a to prostřed-nictvím Dr. Hájka a Dr. Kriegla. Dne 23. února 1977 u dveří našeho bytu zazvonila asi 25-letá žena, že chce mluvit s naším synem ... Sotva tento vyšel do předsíně, dva muži v civilu vpadli do bytu, uchopili našeho syna za ruce a tak jak byl polooblečen a neobutý ho odvlékali ven. Nepředstavili se, aniž vysvětlili toto své násilné jednání. Syn se vrátil až po roce.

Třetího dne poté, tj. 25. února, zvonila u našich dveří policie, abychom j i m ote-vřeli, že prý s námi chce mluvit náš syn. Nevěřili jsme j i m a neotevřeli jsme. Nato byly dveře bytu vyraženy a dovnitř se vřítilo asi 6 osob v uniformách i v civilu. Man-želku odvlékli ihned. Mně předložili příkaz k bytové prohlídce s odůvodněním, že prý jsme se při odvádění našehQ syna dopustili trestného činu: útoku na veřejného činitele. Při bytové prohlídce (která nikterak nesouvisela s obviněním) hledali a za-bavili naši zahraniční korespondenci, jakož i všechno, co souviselo s Chartou 77. K d y ž na otázku, jak se k nám Charta dostala, jsem řekl, že j i máme z poslechu rozhla-sové stanice Washington - Hlas Ameriky, sebrali nám veškeré magnetofonové pásky, jakož i strojopis Charty. K d y ž nám byt celý zpřeházeli, v poutech mne odvezli na okresní prokuraturu. T a m mi byl předložen text obvinění z útoku na veřejného čini-tele podepsaný okresním prokurátorem, kde nám byly přisouzeny v ý r o k y a jednání, jehož jsme se nedopustili. Po sepsání protokolu jsem byl odvezen do věznice v O l o -mouci, kde j i ž byla moje manželka i náš syn. T a m jsme pobyli ve vazbě asi dva mě-síce, načež jsme s manželkou byli předáni do psychiatrické léčebny v e . . . Syn zůstal ve věznici. . . Po dvou měsících jsme byli předáni do psych, léčebny ve ... T a m jsme byli v tzv. » ochranném léčení «. Aniž k tomu byl nějaký důvod, píchali nám injekce staraktik (Moditén), čímž měla být podlomena naše vůle. K d y ž jsme to odmítali, bylo nam pohroženo násilím. Na naše námitky, z e j e nám po injekcích zle, byly nám nadto naordinovány ještě další » léky« v tabletách (Perfenazin, Trifenidyl), které jsme pod přísným dohledem museli užívat. Tato ústavní »léčba« trvala celých 10 měsíců. Poté jsme byli propuštěni do ambulantního léčení a od té doby musíme pra-videlně vždy po třech týdnech chodit na injekce Moditénu do ambulatoria psychia-trického odd. O U N Z . Byl i jsme vyrozuměni, že kdybychom odmítli na injekce pravidelně chodit, že budeme opět deportováni do psych, léčebny.. . odkud by (dle výslovného vyjádření) nebylo j i ž návratu.

Léky, které jsou nám takto vnucovány, mají za následek třes nohou, otupělost ve dne a nespavost v noci, jakož i nechuť k jakékoli činnosti. Toto předkládáme k zjed-nání nápravy, dokud j e ještě možné nám zdraví navrátit.

V .... dne 20. února 1979. Podepsáni

(Dva podpisy v. r.)

Uloženo v archivu V ý b o r u na obranu nespravedlivě stíhaných

407

Články

V Á C L A V HAVEL (Praha) (*)

M O C B E Z M O C N Ý C H (Úryvek)

I .

Východní Evropou obchází strašidlo, kterému na Západě říkají » disident-ství«.

Toto strašidlo nespadlo z nebe. Je přirozeným projevem a nevyhnutel-ným důsledkem současné historické fáze systému, jímž obchází. Zrodila ho totiž situace, kdy tento systém už dávno není a z tisícerých důvodů už ne-může být založen na čisté a brutální mocenské svévoli, vylučující jakýkoliv nekonformní projev, kdy je ale na druhé straně už do té míry politicky sta-tický, že téměř znemožňuje, aby se takový projev natrvalo uplatňoval v pro-středí jeho oficiálních struktur.

Kdo vlastně tito tak zvaní » disidenti« jsou? Z čeho jejich postoj vyrůstá a jaký má smysl? V čem je smysl oněch » nezávislých iniciativ «, v nichž se » disidenti « spojují, a jaké mají tyto iniciativy reálné šance ? Je na místě užívat v souvislosti s jejich působením pojmu »opozice«? Pokud ano, čím taková » opozice « - v rámci tohoto systému - vlastně je, jak působí, jakou roli ve společnosti sehrává, v co doufá a v co může doufat ? Je vůbec v silách a mož-nostech » disidentů « - jako lidí, kteří jsou vně všech mocenských struktur a v postavení jakýchsi » podobčanů « - nějak na společnost a společenský systém působit? Mohou vůbec něco změnit?

Myslím, že úvaha o těchto otázkách - jako úvaha o možnostech » bezmoc-ných « - nemůže dost dobře začít jinak, než úvahou o povaze moci v pomě-rech, kde tito » bez-mocní « působí.

I I .

Náš systém bývá nejčastěji charakterizován jako diktatura, totiž diktatura politické byrokracie nad nivelizovanou společností.

Obávám se, že už samo toto označení - byť jinak jakkoliv pochopitelné -skutečnou povahu moci v tomto systému spíš zatemňuje než osvětluje.

Co se nám totiž pod tímto pojmem vybavuje? Řekl bych, že je v našem povědomí tradičně spojen s představou určité,

poměrně malé skupiny osob, které se v nějaké zemi násilím zmocní vlády nad většinou společnosti, která opírá svou moc odkrytě o přímé mocenské nástroje, jimiž disponuje, a kterou lze poměrně snadno sociálně oddělit od ovládané většiny. K této »tradiční« či » klasické « představě diktatury jaksi bytostně patří předpoklad její dočasnosti, historické efemérnosti a neza-kotvenosti; její existence se nám zdá být těsně svázána s životem osob, které

(*) Tato ukázka z obsažnější autorovy práce (95 strojových stránek) zde vychází bez vědomí autora.

408

ji nastolily; bývá to záležitost spíš lokálního rozsahu a významu a ať už se taková diktatura legitimuje tou či onou ideologií, svou moc přece jen odvo-zuje především od počtu a výzbroje svých vojáků a policistů. Jako své hlavní nebezpečí přitom chápe možnost, že se objeví někdo, kdo bude po této stránce vybaven lépe a kdo vládnoucí skupinu svrhne.

Myslím, že už docela vnějškový pohled musí napovídat, že systém, v němž žijeme, má s takovouto » klasickou « diktaturou pramálo společného.

1. Není lokálně omezený, ale panuje naopak v celém ohromném mocen-ském bloku, ovládaném jednou ze dvou současných supervelmocí. A i když má přirozeně své rozmanité dobové a místní zvláštnosti, jejich rozsah je zá-sadně ohraničen rámcem toho, co ho na celé ploše mocenského bloku spojuje; nejen že je všude založen na týchž principech a týmž způsobem strukturován (tj. způsobem vyvinutým vládnoucí supervelmocí), ale navíc je ve všech zemích skrz naskrz prorostlý sítí manipulačních nástrojů velmocenského centra a totálně podřízen jeho zájmům. Tato okolnost - v » patovém « světě nukleární rovnováhy supervelmocí - mu dává ovšem ve srovnání s » klasický-mi« diktaturami nebývalou vnější stabilitu; mnohé lokální krize, které by v izolovaném státě vedly ke změně systému, mohou zde být řešeny mocen-skými zásahy zbývající části bloku.

2. Jestli ke »klasickým« diktaturám patří jejich historická nezakotve-nost - mnohdy se jeví jen jakési výstřelky dějin, nahodilé výsledky nahodilých sociálních procesů či lidských a davových sklonů, - pak o našem systému něco takového zdaleka tvrdit nelze: i když se všem původním společenským hnutím, z jejichž sociálního a myšlenkového zázemí vyrůstal, už dávno celým svým vývojem odcizil, přesto autenticita těchto hnutí (myslím tím dělnická a socialistická hnutí 19. století) mu dává nepopiratelné historické zakotvení; je to určitá pevná půda, o níž se mohl opírat, než ho jeho vývoj postupně konstituoval v onu zcela novou sociální a politickou kvalitu, kterou dnes je a jako která už pevně vrostl do struktury světa a moderní doby. K tomuto historickému zakotvení patřilo i dobré pochopení sociálních rozporů doby, z něhož původní hnutí vycházelo; že už v samém jádře tohoto » dobrého pochopení « byla geneticky přítomna dispozice k tomu obludnému zcizení, jež přinesl další vývoj, není přitom podstatné; ostatně i tento prvek organicky vyrůstal z dobového klimatu a i on měl cosi jako své » zakotvení«.

3. Jakýmsi dědictvím onoho původního »dobrého pochopení« je další zvláštnost, kterou se náš systém liší od různých jiných moderních diktatur: disponuje nepoměrně konciznější, logicky strukturovanou, obecně srozumi-telnou a ze své podstaty velice pružnou ideologií, která při své komplexnosti a uzavřenosti nabývá až povahy jakéhosi sekularizovaného náboženství: nabízí člověku hotovou odpověď na jakoukoli otázku, nelze ji dost dobře přijmout jen částečně a její přijetí zasahuje hluboko do lidské existence. V epoše krize metafyzických a existenciálních jistot, v epoše lidského vyko-řenění, odcizení a ztráty smyslu světa, musí mít nutně tato ideologie zvláštní hypnotickou přitažlivost; bloudícímu člověku nabízí snadno dostupný » do-mov «, stačí ji přijmout a rázem je vše opět jasné, život dostává smysl a z jeho horizontu mizí tajemství, otázky, neklid a osamělost. Za tento levný » domov «

409

platí ovšem člověk draho: abdikací na vlastní rozum, svědomí a odpověd-nost; vždyť integrální součástí převzaté ideologie je delegování rozumu a svě-domí do rukou nadřízených, totiž princip identifikace centra moci s centrem pravdy (v našem případě jde o bezprostřední navázání na byzantský cézaro-papismus, v němž nejvyšší instance světská je i nejvyšší instancí duchovní). Je pravda, že navzdory tomu všemu tato ideologie - aspoň na ploše našeho bloku - příliš velký vliv na člověka už nemá (snad mimo Rusko, kde stále ještě asi převládá nevolnické vědomí s jeho slepě osudovou úctou k vrchnosti a automatickou identifikací se vším, co vrchnost tvrdí, kombinované s velmo-cenským patriotismem, pro nějž jsou zájmy říše tradičně vyšší než zájmy člověka). T o však není důležité^ protože tu úlohu, kterou ideologie v našem systému má (bude o ní řeč), plní právě tato ideologie - právě proto, že je taková, jaká je - neobyčejně dobře.

4. K tradiční představě diktatury patří - pokud jde o samu techniku moci - nutně prvek určité improvizace; mocenské mechanismy nejsou větši-nou příliš fixovány; je tu hodně prostoru pro náhodu a neregulovanou své-voli; objevují se tu ještě sociálně mentální i faktické podmínky pro některé formy mocenského odporu; je tu zkrátka hodně povrchních švů, které mohou praskat dřív, než se celá mocenská struktura stačí stabilizovat. Šedesátiletý vývoj našeho systému v SSSR a jeho zhruba třicetiletý vývoj ve východo-evropských zemích (opírající se navíc o některé dávno hotové strukturální modely ruského samoděržaví) vytvořil naopak - pokud jde o »fyzickou« stránku moci - tak dokonalé a propracované mechanismy přímé i nepřímé manipulace celé společnosti, že jako »fyzický « základ moci představují dnes už radikálně novou kvalitu. Jejich účinnost je přitom - nezapomínejme -ještě významně zesilována státním vlastnictvím a centrálně-direktivním říze-ním všech výrobních prostředků, což dává mocenské struktuře nebývalé a nekontrolovatelné možnosti investovat do sebe samé (například v oblasti byrokracie a policie) a umožňuje jí - jako jedinému zaměstnavateli - exi-stenční manipulaci všech občanů.

5. Jestli pro » klasickou« diktaturu bývá charakteristická atmosféra revo-lučního vzrušení, heroismu, obětavosti a nadšeného násilí na všech stranách, pak poslední zbytky takovéto atmosféry ze života v sovětském bloku vyprcha-ly. Tento blok totiž už dávno netvoří nějakou enklávu^ izolovanou od ostat-ního civilizačně vyspělého světa a imunní k procesům, jimiž prochází; je naopak jeho integrální součástí, která sdílí i spolutvoří jeho globální osud. Konkrétně to znamená, že se v naší společnosti nevyhnutelně prosazuje (a dlouholetá koexistence se západním světem tento vývoj jen urychluje) v podstatě tatáž hierarchie životních hodnot jako ve vyspělých západních zemích, čili že tu jde de facto jen o jinou podobu konzumní a industriální společnosti se všemi sociálními a duchovními důsledky, které to přináší. Bez zřetele k této dimenzi nelze dobře porozumět ani povaze moci v našem systému.

Hluboká odlišnost našeho systému - co do povahy moci - od toho, co si tradičně představujeme pod pojmem diktatury, odlišnost patrná, jak doufám, i z tohoto zcela vnějškového srovnání, mne provokuje k tomu, abych pro něj

410

zvolil - čistě pro potřebu těchto úvah - nějaké zvláštní označení. Budu-li jej nadále nazývat systémem post-totálitním, pak ovšem s plným vědomím, že nejde asi o pojem nejvýstižnější, lepší mne však nenapadá. Oním » post- « přitom nechci říci, že by šlo o systém, který už totalitní není; chci naopak říci, že je totalitní zásadně jinak než jak jsou totalitní » klasické « diktatury, s nimiž je v našem povědomí pojem totality obvykle spjat.

Okolnosti, o nichž jsem hovořil, tvoří ovšem jen okruh podmiňujících faktorů a jakýsi jevový rámec vlastní mocenské konstituce post-totalitního systému. Pokusím se nyní ukázat na některé stránky této konstituce.

I I I .

Vedoucí obchodu se zeleninou umístil do výkladu mezi cibuli a mrkev heslo: »Proletáři všech zemí, spojte se! «

Proč to udělal? Co tím chtěl sdělit světu? Je skutečně osobně zapálen pro myšlenku spojení proletářů všech zemí? Jde jeho zapálení tak daleko, že cítí neodolatelnou potřebu se svým ideálem seznámit veřejnost? Uvažoval opravdu někdy aspoň chvilku o tom, jak by se takové spojení mělo uskutečnit a co by znamenalo?

Myslím, že u drtivé většiny zelinářů lze právem předpokládat, že o textu hesel ve svých výkladech celkem nepřemýšlejí, natož aby jimi vyslovovali něco ze svého názoru na svět.

T o heslo přivezli našemu zelináři z podniku spolu s cibulí a mrkví a on je dal do výkladu prostě proto, že se to tak už léta dělá, že to dělají všichni, že to tak musí být. Kdyby to neudělal, mohl by mít potíže; mohli by mu vyčíst, že nemá »výzdobu«; někdo by ho mohl dokonce nařknout z toho, že není loajální. Udělal to proto, že to patří k věci, chce-li člověk v životě obstát; že je to jedna z tisíce » maličkostí «, které mu zajišťují relativně klidný život » v souladu se společností«.

Jak vidět, sémantický obsah vystaveného hesla je zelináři lhostejný, a dá-vá-li své heslo do výkladu, nedává je tam proto, že by osobně toužil právě s jeho myšlenkou seznámit veřejnost.

T o ovšem neznamená, že jeho počin nemá žádný motiv a smysl a že svým heslem nikomu nic nesděluje. T o heslo má funkci znaku a jako takové obsa-huje sice skryté, ale zcela určité sdělení. Verbálně by to bylo možné vyjádřit takto: já, zelinář X. Y. jsem zde a vím, co mám dělat; chovám se tak, jak je ode mne očekáváno; je na mne spolehnutí a nelze mi nic vytknout; jsem poslušný a mám proto právo na klidný život. Toto sdělení má přirozeně svého adresáta; je namířeno »nahoru«, k zelinářovým nadřízeným, a je zá-roveň štítem, kterým se zelinář kryje před případnými udavači.

Svým skutečným významem je tedy heslo zakotveno přímo v zelinářově lidské existenci; zrcadlí jeho životní zájem. Jaký je to však zájem?

Všimněme si: kdyby nařídili zelináři dát do výkladu heslo » Bojím se a proto jsem bezvýhradně poslušný«, nechoval by se k jeho sémantickému obsahu zdaleka tak laxně, přesto že by se tento obsah tentokrát zcela kryl se skrytým významem hesla. Zelinář by se pravděpodobně zdráhal umístit

411

do své výkladní skříně takto nedvojsmyslnou zprávu o svém ponížení, bylo by mu to trapné, styděl by se. Pochopitelně je přece člověkem a má tudíž pocit lidské důstojnosti.

Aby byla tato komplikace překonána, musí mít jeho vyznání loajality formu znaku, poukazujícího aspoň svým textovým povrchem k jakýmsi vyšším polohám nezištného přesvědčení. Zelináři se musí dát možnost, aby si řekl: »Vždyť proč by se koneckonců proletáři všech zemí nemohli spojit?«

Znak pomáhá tedy skrýt před člověkem » nízké « základy jeho poslušnosti a tím i » nízké « základy moci. Skrývá je za fasádou čehosi » vysokého «.

Tím » vysokým « je ideologie. Ideologie jako zdánlivý způsob vztahování se ke světu, nabízející člověku

iluzi, že je identickou, důstojnou a mravní osobností, a usnadňující mu tak jí nebýt; jako atrapa čehosi »nadosobního« a »neúčelového«, umožňující mu obelhat své svědomí a zamaskovat před světem a před sebou samým své pravé postavení a svůj neslavný » modus vivendi«. Je to produktivní -ale zároveň jakoby důstojná - legitimace směrem » nahoru «, » dolů « i » do stran «, směrem k lidem i k Bohu. Je to závoj, do něhož může člověk zahalit své »propadnutí jsoucnu«, své zvnějsnění a svou adaptaci na daný stav. Je to alibi, použitelné pro všechny: od zelináře, který může svůj strach o místo zahalit rouškou svého údajného zájmu o spojení proletářů všech zemí, až po nejvyššího funkcionáře, který svůj zájem udržet se u moci může odít do slov o službě dělnické třídě.

Výchozí - onou » alibistickou « - funkcí ideologie je tedy dávat člověku jako oběti i jako opoře post-totalitního systému iluzi, že je v souladu s lid-ským řádem a s řádem univerza.

Čím menší má nějaká diktatura pole působnosti a čím méně je v něm společnost civilizačně stratiíikována, tím se může diktátorova vůle uskuteč-ňovat bezprostředněji: totiž pomocí víceméně »nahé« disciplíny, tedy bez složitého »vztahování se k světu« a »sebezdůvodňování«. Čím jsou však mocenské mechanismy složitější, čím větší a stratifikovanější společenství obepínají a čím dále historicky působí, tím více jedinců » zvenčí« musí do sebe zapojovat a tím větší význam dostává v prostoru jejich působnosti ideo-logické » alibi« jako jakýsi » most« mezi mocí a člověkem, po němž moc při-stupuje k člověku a člověk přichází k moci.

U ž proto hraje ideologie v post-totalitním systému tak významnou roli: to složité soustrojí složek, stupňů, převodových pák a nepřímých manipu-lačních nástrojů, neponechávající nic náhodě a mnohonásobně jistící integritu moci, je bez ní - jako svého univerzálního » alibi« a jako » alibi« každého svého článku - prostě nemyslitelné.

IV.

Mezi intencemi post-totalitního systému a intencemi života zeje propast; zatímco život směřuje ze své podstaty k pluralitě, k pestrobarevnosti, k ne-závislé sebekonstituci a sebeorganizaci, prostě k naplnění své svobody, post-totalitní systém vyžaduje naopak monolitičnost, uniformitu, disciplínu; za-tímco život chce vytvářet stále nové »nepravděpodobné« struktury, post-

412

totalitní systém mu vnucuje naopak »nejpravděpodobnější stavy«. Tyto intence systému prozrazují, že jeho nejvlastnější podstatou je orientace k sobě samému; k tomu, aby byl stále důkladnější a bezvýhradněji » sám sebou «, tím, čím je; a aby tudíž stále rozšiřoval svůj akční rádius. Člověku slouží tento systém jen do té míry, do jaké to je nezbytné k tomu, aby člověk slou-žil jemu; cokoli » navíc «, tedy cokoli, čím člověk přesahuje své předem vy-mezené postavení, reflektuje systém jako útok na sebe sama, a má pravdu; každá taková transcendence ho skutečně - jako princip - popírá. Lze tedy říci, že vnitřním cílem post-totalitního systému není, jak se to obvykle při prvním pohledu jeví, pouhé zachování moci v rukou vládnoucí skupiny; tato sebezáchovná snaha jako sociální fenomén je podřízena čemusi » vyšší-mu«: jakémusi slepému » samopohybu « systému. Člověk - ať už má jakékoli místo v mocenské hierarchii - není pro tento systém něčím » o sobě «, ale jen tím, kdo má tento » samopohyb « nést a kdo mu má sloužit; proto i jeho touha po moci se může trvale uplatňovat jen potud, pokud je její směřování iden-tické se » samopohybem «.

Ideologie - jako onen » alibistický « most mezi systémem a člověkem -zakrývá propast mezi intencemi systému a intencemi života; předstírá, že nároky systému vyplývají z potřeb života; je to jakýsi svět » zdání«, který je vydáván za skutečnost.

Post-totalitní systém se dotýká svými nároky člověka téměř na každém kroku. Dotýká se ho ovšem v ideologických rukavicích. Proto je život v něm skrz naskrz prorostlý tkání přetvářky a lži; vláda byrokracie se nazývá vládou lidu; jménem dělnické třídy je zotročena dělnická třída; všestranné ponížení člověka se vydává za jeho definitivní osvobození; izolace od informací se nazývá jejich zpřístupněním; mocenská manipulace veřejnou kontrolou moci a mocenská svévole dodržováním právního řádu; potlačování kultury jejím rozvojem; rozšiřování imperiálního vlivu je vydáváno za podporu utlačova-ných; nesvoboda projevu za nejvyšší formu svobody; volební fraška za nej-vyšší formu demokracie; zákaz nezávislého myšlení za nejvědečtější světový názor; okupace za bratrskou pomoc. Moc je v zajetí vlastních lží, proto musí falšovat. Falšuje minulost. Falšuje přítomnost a falšuje budoucnost. Falšuje statistické údaje. Předstírá, že nemá všemocný a všeho schopný policejní aparát. Předstírá, že respektuje lidská práva. Předstírá, že nikoho nepro-následuje. Předstírá, že se nebojí. Předstírá, že nic nepředstírá.

Člověk nemusí všem těmto mystifikacím věřit. Musí se však chovat tak, jako by jim věřil, anebo je musí aspoň mlčky tolerovat, anebo musí aspoň vycházet dobře s těmi, kteří jimi operují.

Už proto však musí žít ve lži. Nemusí přijmout lež. Stačí, že přijal život s ní a v ní. Už tím totiž stvrzuje

systém, naplňuje jej, dělá jej, je jím.

V.

Viděli jsme, že skutečný význam zelinářova hesla nijak nesouvisí s tím, co text hesla říká. Přesto je tento skutečný význam zcela jasný a obecně sro-zumitelný. Vyplývá to z obecné známosti daného kódu: zelinář deklaroval

413

svou loajalitu - a nic jiného mu nezbývalo, mělo-li být jeho vyhlášení přijato -jediným způsobem, na který společenská moc slyší; totiž tak, že přijal pře-depsaný rituály že přijal » zdání « jako skutečnost, že přistoupil na daná » pra-vidla hry «. Tím ovsem, že na ně přistoupil, sám vstoupil do hry, stal se jejím hráčem, umožnil, aby se hra dál hrála, aby vůbec pokračovala, aby prostě byla.

Je-li ideologie původně » mostem « mezi systémem a člověkem »jakožto člověkem «, pak ve chvíli, kdy člověk na tento most vstoupí, stává se záro-veň mostem mezi systémem a člověkem jakožto jeho součástí. Pomáhá-li tedy ideologie původně - svým působením » ven « - konstituovat moc jako její psychologické » alibi«, pak od okamžiku, kdy je přijata, ji konstituuje zároveň i »dovnitř« jako její přímá složka: začíná fungovat jako hlavní ná-stroj rituální vnitromocenské komunikace.

Celá mocenská struktura^ o jejíž » fyzické « členitosti byla už řeč, by totiž nemohla existovat, kdyby to nebyl určitý » metafyzický « řád, který všechny její členy váže dohromady, propojuje a podřizuje jednotnému způsobu » sebe-vykazování«, který dává jejich chodu »pravidla hry«, totiž určité regule, limity a zákonitosti. Je to základní a celé mocenské struktuře společný a ji integrující komunikační systém, umožňující jí vnitřní dorozumívání a přenos informací a instrukcí; je to jakýsi soubor » dopravních předpisů « a »orien-tačních tabulí«, zajišťujících jejímu chodu formu a rámec. Tento »meta-fyzický« řád je zárukou vnitřní soudržnosti totalitní mocenské struktury; je to její tmel, vazebný princip, nástroj její disciplíny; bez tohoto tmele by musela - jako struktura totalitní - zaniknout; rozpadla by se do tříště svých jednotlivých atomů, chaoticky se navzájem srážejících svými neregulovanými partikulárními zájmy a tendencemi; celá totalitní pyramida moci - zbavena svého tmelu - by se musela tak říkajíc »zhroutit sama do sebe« v jakémsi hmotném kolapsu.

Ideologie jakožto mocenská interpretace skutečnosti je nakonec vždycky podřízena mocenskému zájmu; proto má bytostnou tendenci emancipovat se od skutečnosti, vytvářet svět » zdání«, ritualizovat se. Tam, kde existuje veřejná soutěž o moc a tedy i veřejná kontrola moci, existuje přirozeně i ve-řejná kontrola toho, čím se moc ideologicky legitimuje. V takových poměrech tedy vždycky působí určité korektivy3 zabraňující ideologii, aby se od sku-tečnosti úplně emancipovala. V podmínkách totality ovšem tyto korektivy mizí a nic tudíž nestojí v cestě tomu, aby se ideologie stále víc vzdalovala skutečnosti a aby se postupně měnila v to, čím je v post-totalitním systému: ve svět » zdání % v pouhý rituál, ve zformalizovaný jazyk, zbavený sémantic-kého kontaktu se skutečností a proměněný v systém rituálních znaků, nahra-zujících skutečnost pseudoskutečností.

Ideologie se ovšem zároveň stává, jak jsme viděli, stále důležitější slož-kou a oporou moci - jako její » alibistická « legitimace i jako její vnitřní vazeb-ný princip. S růstem tohoto významu a s postupující emancipací od skuteč-nosti získává zvláštní reálnou sílu, sama se stává skutečností, byť skutečností svého druhu, která má na určitých rovinách (a především »uvnitř « moci) nakonec větší váhu než skutečnost jako taková; stále víc záleží na bravuře

414

rituálu, než na reálné skutečnosti, která se za ním skrývá; význam jevů nevy-plývá z nich samých, ale z jejich pojmového začlenění do ideologického kon-textu; skutečnost nepůsobí na teze, ale teze na skutečnost. Moc se tak po-sléze vztahuje víc k ideologii než ke skutečnosti; z teze čerpá svou sílu, na tezi je zcela závislá.

T o ovšem vede nevyhnutelně k tomu, že teze, respektive ideologie na-konec přestává - paradoxně — sloužit moci, ale moc začíná sloužit jí; ideologie jako by mocí » vyvlastňovala moc «; jako by se sama stávala diktátorem. Zdá se pak, že teze sama, rituál sám, ideologie sama rozhoduje o lidech, nikoliv tedy lidé o ní.

Je-li ideologie hlavní zárukou vnitřní konsistence moci, stává se zároveň i stále významnější zárukou její kontinuity, zatímco v » klasické « diktatuře je nástupnictví vždycky poněkud problematickou věcí - případní adepti se vlastně nemají čím srozumitelně legitimovat a jsou vždy znovu odkázáni na »nahou« mocenskou konfrontaci - v post-totalitním systému se moc přenáší z osoby na osobu, z garnitury na garnituru a z generace na generaci podstatně hladším způsobem; na výběru nástupců se totiž podílí nový » king-maker «; rituální legitimace, schopnost opřít se o rituál, naplnit jej, využít, nechat se jím tak říkajíc »nést vzhůru «. Samozřejmě, i v post-totalitním systému existuje boj o moc, většinou dokonce daleko brutálnější než v otevře-né společnosti (není to totiž boj veřejný, regulovaný demokratickými pravidly a podléhající veřejné kontrole, ale boj skrytý, zákulisní; stěží si lze vzpome-nout na případ, že by se střídal v nějaké vládnoucí komunistické straně ve-doucí tajemník, aniž by různé branné a bezpečnostní složky měly přinej-menším pohotovost). Tento boj však přece jen nikdy nemůže - na rozdíl od poměrů v » klasické « diktatuře - ohrozit samu podstatu systému a jeho kontinuitu. Maximálně způsobí otřes mocenské struktury, která se však rychle vzpamatuje - právě proto, že její základní vazivo - ideologie - zůstane neporušeno: ať totiž střídá kdokoliv kohokoliv, vždy to je možné jen na pozadí a v rámci společného rituálu; nikdy se to nemůže dít jeho popřením.

Tento » diktát rituálu « vede ovšem k tomu, že moc se zřetelně anonymi-zuje; člověk se téměř rozpouští v rituálu, nechává se jím unášet a mnohdy se zdá, jako by to byl rituál sám, co vynáší lidi z přítmí na světlo moci; anebo není snad pro post-totalitní systém charakteristické, že na všech úrovních mocenské hierarchie jsou individuality stále víc vytěsňovány lidmi bez tváře, loutkami, uniformovanými sluhy rituálu a mocenské rutiny?

Samočinný pohyb takto odlidšťované a anonymizované moci je jednou z dimenzí onoho základního » samopohybu « systému; jako by si diktát tohoto » samopohybu « sám vybíral do mocenské struktury lidi bez individuální vůle; jako by tento » diktát fráze « sám zval k moci » frázovité lidi « jako nejlepší garanty » samopohybu « post-totalitního systému.

Západní »sovětologové« často přeceňují roli jedinců v post-totalitním systému a přehlížejí, že vedoucí osoby - navzdory nesmírné moci, kterou jim centralistická struktura moci dává - nejsou mnohdy ničím víc, než jen slepou funkcí zákonitostí systému, zákonitostí, které navíc ani sami nere-flektují a nemohou reflektovat. Ostatně zkušenost nás přece dostatečně pou-

415

čuje, oč silnější než vůle jedince se vždy znovu ukazuje být » samo-pohyb « systému; pokud nějaký jedinec určitou individuálnější vůli má, musí ji dlouho skrývat za rituálně-anonymní maskou, aby měl vůbec v mocenské hierarchii šanci, a když se pak v této hierarchii prosadí a svou vůli se pokusí uplatnit, dříve nebo později ho » samopohyb« svou ohromnou setrvačnou silou pře-může a on je buď z mocenské struktury vypuzen jako cizorodé tělísko, ánebo postupně donucen na svou individualitu rezignovat, splynout opět se » samo-pohybem « a stát se jeho služebníkem téměř nerozeznatelným od těch, co byli před ním, i od těch, co přijdou po něm. (Vzpomeňme například na vývoj Husákův či Gomulkův.) Nutnost neustále se krýt rituálem a vztahovat k němu způsobuje, že často i osvícenější příslušníci mocenské struktury jsou tak říkajíc » propadlí ideologii «; nedokáží nikdy dohlédnout až na dno » nahé« skutečnosti a vždy ji zamění - byť třebas až v poslední chvíli - za ideologickou pseudoskutečnost. (Jednou z příčin, proč Dubčekovo vedení v roce 1968 nedokázalo být na výši situace, je podle mého názoru právě to, že se v mezních situacích a v »posledních otázkách « nedokázalo nikdy úplně vyprostit ze světa » zdání«.)

Lze tedy říci, že ideologie - jako nástroj vnitromocenské komunikace, zajišťující mocenské struktuře vnitřní soudržnost - je v post-totalitním systé-mu něčím, co přesahuje »fyzickou « stránku moci, co si ji do značné míry pod-maňuje a co tudíž zajišťuje i její kontinuitu.

Je to jeden z pilířů vnější stability tohoto systému. Tento pilíř však stojí na vratkém základě, totiž na lži. Osvědčuje se proto

jen potud, pokud je člověk ochoten stále žít ve lži.

JAROSLAV KREJČÍ (Vídeň)

S T R A T E G I E L I D S K O S T I A P R I N C I P A B S O L U T N Í H O N E P Ř Á T E L S T V Í

Mnozí myslitelé, promýšlejíce lidské vražedné zápasy a zhoubná soupe-ření o hanebná prvenství, shrnuli své myšlení do pozoruhodných závěrů. Diogenes na otázku, jak se pomstím nepříteli, odpověděl: » Stanu-li se sám dokonalým! « Jean Jacques Rousseau dospěl k závěru, že lidskost začíná tam, kde člověk sobě říká: »Nechci nad jiným vítězitj « Curzio Malaparte končí svoje dílo Kůže slovy: » Vyhrát válku je hanba! « Český filosof Ladislav Klíma napsal: » Vysoký duch stydí se za každou nenávist.« Klímovy úvahy o síle a slabosti jsou skvělým rozborem paradoxních důsledků vítězství, v nichž nikdy není všeho dosaženo a ona zůstávají chaotická, omezená, nečistá a slepá: » ... jako prchající voják odhazuje svou kořist a zbraně, existuje i panika ví-tězství ...«

Perspektivy lidskosti se otvírají, když hluboké konflikty se přibližují ve způsobech řešení Sokratovu krásnému sporu. Sokratův účastník krásné schůzky společníků pravdy je obdařen schopností vytvářet krásno sporu. Roz-

416

mlouvaje o nejlepším v nás a kolem nás, je mu krásno sporu pramenem znalectví z protikladů, je mu radostí z rozběhů k různosti, je velkou vůlí k mírnosti, která se nesytí hanobením a káráním odlišných. Krásný spor nikdy nepřidružuje násilí ke svým pravdám, nepřipouští krajní násilí z krajně odlišných názorů, myšlenek a zájmů.

Co je princip absolutního nepřátelství?

Obsahem principu absolutního nepřátelství byla za prvé zhoubná touha po naprosté barbarizaci nepřítele, po jeho úplném odlidštění. Za druhé iluze o úplném totálním poražení nepřítele, proti němuž bylo vše dovoleno. Za třetí absolutní nepřátelství mělo zdroj ve fobii z odlidštěného člověka a jeho názoru. Tato fobie byla zaháněna iluzí o absolutní bezpečnosti z maximál-ního kvanta připravené agrese a represe optimálním rozvojem vědeckého militarismu. Za čtvrté absolutní nepřátelství jako naprosté odlidštění nepří-tele bylo propagováno žoldnéři tisku, manipulujícími s děsem z nepřítele a se zoufalstvím ohrožených. Za páté absolutní nepřátelství je spjato s odlidštěným vítězstvím a porážkou, se zhoubnou a ničivou vůlí po nezušlechtu]ícím prven-ství a vítězství.

Absolutní nepřátelství stojí na kategorickém vyžadování absolutního stou-penectví. Obsahem principu absolutního stoupenectví je zfetišizované stra-nictví, mechanicky »jednotné« myšlení, víra v absolutní tvůrce »nových Jeruzalémů « a na privilegování vědeckého militarismu.

Současná doba nevylučuje možné lepší horizonty, které přinášejí pád absolutního nepřátelství, překonání touhy a slasti z ohyzdnosti nepřítele, krizi iluze o totální a věčné porážce nepřítele, krizi fetišizace násilí a represe, pozvolný pád žoldnéře tisku, nová měřítka na velikost států a národů, které dosud byly a jsou » měřeny « kvantem panství a násilí. V těchto nových hori-zontech se objevují i trendy k samoevoluci a samovýznamu odlišných států, národů a jednotlivců. Vědecký humanismus vyrůstá vedle stále fungujícího vědeckého militarismu. Zfetišizované stranictví se dostává do krize. Pád principu absolutního stoupenectví, který je doprovodným principem absolutního nepřátelství, je i pádem zhoubné vůle po vítězství, je opuštěním nezušlechťujícího prvenství. Psychologická teorie zastrašování je opouštěna ve prospěch dialo-gických tendencí. Věří se, že z nepřítele se stane možný spojenec.

Pád principu absolutního nepřátelství pochází mimo jiné i z hlubšího zkoumání otázky: kdo je nepřítel a kdo je přítel? Naivní fanatické rozpolcení lidstva na přátele a nepřátele spočívalo na iluzi o snadnosti tohoto třídění jako by šlo o třídění ovoce na zkažené a dobré. Přítel byl nositelem absolut-ního humanismu, nepřítel zrůdné krutosti a nelidskosti. Dějiny interakcí národů a kultur vyvracejí takové modely myšlení o příteli a nepříteli. Žádné věčné čistě dobré a absolutně zlé konstanty nejsou vlastní jednou provždy absolutně lidskému příteli a úplně nelidskému nepříteli. Přítel i nepřítel jsou pohyblivými skutečnostmi. I dnešní doba umožňuje říci, že nepřátelství je přechodné, relativní, proto jednoúčelový vztah k nepříteli s cílem totálně jej zničit končí často paradoxem. Neexistuje boj mezi nepřáteli, v němž by bojující strany nemohly být spojeny vyšším společným cílem budoucího partner-

417

ství a solidarity. Polarita přítel nepřítel nemusí být nejintensivnějším proti-kladem, který nutí zrušit strategii lidskosti vůči nepříteli. Kdo zavrhl platnost strategie lidskosti vůči nepříteli, soudí, že růst nepřátelství je jedinou správnou cestou řešení konfliktu s nepřítelem. Důsledkem je volba násilí, volba nej-bezohlednější strategie a taktiky útočnosti. Program zbojovnění proti nepří-teli se stává programem zukrutnění člověka.

Zukrutnění člověka z jeho bojovnosti je připravováno žoldnéři tisku a slova, kteří slovo chápou jako projektil. Jejich profesionální povinností je nepřítele odlidštit a více vinit než je vinný. Žoldnéři tisku jsou propagátory nelítostného vítězství nad nepřítelem, jsou pěstovatelé citu neúprosnosti a suro-vosti vůči odlišným a jiným. Manipulují s hněvem jako velkým ubližovatelem. Rozdírají soudnost člověka, jitří jeho brutální pudy agrese a destrukce, orga-nizují nenávist^ manipulují s děsem z nepřítele, jimi samými úplně odlid-štěného.

Touha po totální barbarisaci nepřítele je uměle pěstována. Z odlišného autonomního a svobodomyslného člověka se tak může stát homo bestia, neboť náruživě a silně se baží po prožitku z hnusu nepřítele. Mezi žoldnéři tisku existují za mzdu souteže o nejlepsí popis zpustnutí člověka-nepřítele. Vlastní lidská vyprázdněnost se překonává líčením ohyzdnosti nepřítele, podporuje se útěcha z iluze, že existuje takový přeryv dobra a zla, že dobro je pouze u nás, zlo jen u nepřítele. Derealisací se zahání vlastní sklíčenost, prožívá se zlo nepřítele, aniž on zlo vytvořil, aniž je jím myšleno a žito. Narcistické zkreslení vede k nevědomé touze zničit všechno zlo naráz ve zďábelněném jeho nositeli a ve vyplenění jeho bytí.

Každá společnost je znečištěna a obsahuje krutost, různou míru nespra-vedlnosti, utrpení jí zaviněnou. Žoldnéři tisku brání poznání krutosti ve vlastním táboře, státě, třídě i jednotlivcích své společnosti. Koncepce boje s nepřítelem, která vychází z názoru, že jedině úplnou porážkou nepří-tele lze končit boj s nepřítelem, neboť nepřítel nesmí být konkurentem v tvorbě dějin, obsahuje represi všech, kteří chtějí nalézt možnost překonat protivníka nekrvavou cestou s ušetřením způsobu jeho života. Fobie z modelu absolutního nepřítele plodí klam hypermoci a touhu po zajištění absolutní bezpečnosti cestou vědeckého militarismu. Pathologická destruktivní věda objevuje optimální zákony represe a produkce masové smrti. Budovat ne-otřesitelný prestiž z násilí jako absolutní bezpečnost v dějinách konec konců vždy ztroskotalo, neboť přinášelo lidskou i občanskou smrt. Zkázonosný klam o absolutní bezpečnosti je ovocem nemocné společnosti, která zrušila jakoukoliv zákonnost, zmrtvila živého člověka.

Princip absolutního nepřátelství ztroskotává. Cíl porazit úplně nepřítele není možný, vědecko-militaristická příprava úplné zkázy nepřítele je i vlastní sebezkázou. Absolutní vítězství je lživým slibem. Konec konců se dochází k tázáním, za jakých podmínek by se nepřítel stal možným spojencem a part-nerem. Do nekonečna rozvracet nepřítele odčerpá mnoho sil. Každá škoda nepříteli není vždy prospěšná pro škodícího. Rodí se základy pro myšlenku odmítnout nekonečnou destrukci člověka nepřítele. Pod tíhou událostí se vtla-čuje do vědomí otázka, zda není nutno se starat kladně o nepřítele. Ve vědomí

418

člověka v dějinách zřídka, ale přece zazněla otázka Sokratova, zda je dobré škodit vůbec někomu na světě. Když se lidem »škodí, zhoršují se v dobrých vlastnostech... nutně se stávají nespravedlivějšími«, prohlašuje Sokrates v rozmluvě v Platonově Ústavě.

V XX. století lidstvo vytvořilo mnoho koncepcí zhoubných vítězství, spočívajících na usmrcování a ničení. Kanibalské vítězství není lidsky pro-duktivní, ani zušlechťující. Vyhrát válku je hanba, napsal jako poslední slova Curzio Malaparte ve svém díle Kůže. Lze volit cestu, která je opakem niči-vého soupeření a vynikání ve zkáze, lze integrovat společnou starostí o lidské rození ä zlidšťování. Lze přijmout dlouhodobý program vzájemného ovlivňo-vání cílů a programů místo zhoubné vůle po vítězství. Skončí-li samolibé sebevychloubání a souboj v hanění, sníží se strach z druhé strany, omezí se tvorba destrukční energie k agresi i sebeobraně, militaristická strategie ustoupí strategii lidskosti. Lidská strategie chce měřit neslučitelnost pro-gramů dialogem. Změny v hodnotách a smyslu existence nemusí být důsled-kem smrtících zbraní. Iluze samospasitelnosti jen vlastní cestou a progra-mem je pseudomohutnou strategickou ideologickou silou. Sociální optimum se nerodí ze zhoubné duality být katem anebo obětí, ani pouze z Heraklei-tovy představy, že válka je otec všech věcí, ani z Hegelovy dialektiky » od protikladu k protikladu«. Kanibalské rozlišování přítel-nepřítel je vlastní jen určitým civilisacím. Pro budoucí civilisace nemusí mít žádný smysl. Princip absolutního nepřátelství ustupuje perspektivě lidskosti, ustupující nepřátelství dává šanci vládě lidskosti nad zhoubným a smrtícím konfliktem.

Má strategie lidskosti naději? Strategie lidskosti stojí proti válce jako ultima ratio, poslednímu rozhod-

čímu. Smrtící ocel, chemie, biologie, militaristická atomová fyzika, která je tvořena rozumem, jenž zabíjí, jsou strategií lidskosti zkoumány s nadějí, že lze člověka osvobodit z vlivu vraždící vědy. Všude podle strategie lidskosti je úkolem přiřadit ke kultuře vědecko-technické i kulturu mravní, zahájit etickou evoluci. Strategie lidskosti je novou strategií proti strategii vědeckého militarismu, která je zdrojem krutosti a smrti, znásilňování národů, vyhla-zování kultur, odlišných forem citů a vůlí. Mnohost cest k jednotě planetár-ního života je základním axiómatem, vyjádřeným českým básníkem Otokarem Březinou: » ... aby smíšením všech krví, všech barev pleti, zkušeností všech ras, moudrostí všech věr, něhou všech lásek zrál vyšší, jediný, celou země-koulí vládnoucí člověk, všem jejím nebezpečím vzdorující... «

Vzestup lidských styků ve světě podmiňuje vznik zájmu o planetární rozhodování při zachování vnitřního sebeřízení rozdílných národů a kultur. Strategie lidskosti chce pěstovat etiku vůči všem národům, které existují, je snahou o vytvoření takových základů planetární spoluexistence, kde by lidské makrovztahy obohacovaly, spojovaly, zachraňovaly a vytvářely přízni-vý rámec pro planetární životní radosti namísto depresí, frustrací a neuróz z antagonismů. Existují pocity zatrpklosti a odcizení malých národů vůči velmocem. Tyto národy nemají mnoho vlivu na planetární my. Jejich souhlas je často pouhou vynucenou poslušností. Strategie lidskosti chce přizpůsobit planetární mocenskou strukturu všem národům, rasám, kontinentům.

419

Strategie lidskosti prosazuje spojení silnějšího se slabším, kdy slabší není poražen, zničen a znásilněn. Lze překlenout protiklady a odlišnosti ve vyšším lidském hledisku. Buddha, Zarathustra, Konfucius, Sokrates, Ježíš, Marx a jiní se mohou vzájemně doplňovat, přispívajíce k nekonečné tvorbě lidství každý jinak, jinde a jiným. Je paradoxem a absurditou, že postuláty velkých dějinných osobností jsou zdrojem zápasu se smrtící zbraní v rukou, ačkoliv mnohostrannost a » vícebarevnost« by spíše měla motivovat vůli k mírnosti, laskavosti, shovívavosti a důvěru v přesvědčující sílu kultury a vzdělanosti. Každá nesnášenlivost ráda sahá k teroru, bojí se seberozštěpení z nového krystalizování, z vycházení z nového počátku a dát se jinou cestou. Proto každá nesnášenlivost v rozporu se strategií lidskosti přerušuje rozmluvy ze strachu před novými alternativami. Z nesnášenlivosti se rodí zhoubné destruk-tivní vědomí, jehož obsahem je názor - čím dokonalejší, silnější je náš tábor a čím ubožejší je tábor nepřátel, tím lépe pro národy, státy a planetu. Toto vědomí znesnadňuje rozpory a konflikty, které jsou s to být řešeny.

Strategie lidskosti sleduje cíl velkého vzrůstu všech kultur. Intelektuální, etická a estetická síla kultur vyrůstá růstem z odlišností kultur, z přenášení jejich kulturních a hodnotových vzorů, z jejich planetárního zespolečen-štěnL Kultury se zbavují kulturnosti, jsou-li člověk, národ, stát, rasa kdekoliv přinucováni k pasivní a vnějškové podřízenosti určité kultuře. Kultura se neprosazuje násilím. Hluboká integrace s určitou jakoukoliv kulturou není možná bez svobodného rozhodnutí. Kulturní vzory jsou rušeny, nepřijímají-li se samovolně. Jen autonomní spojení s kulturními vzory je správnou konversí. Kde je represe, není hluboké vnitřní svobodné spříznění s kulturou.

Zákon zabíjení a vyhlazování člověka se prosazuje na této planetě každo-denně. Strategie lidskosti jako pokus vrátit lidství všem a s největšími ne-šťastníky jednat co nejlidštěji je slabá, aby vytvořila tak universálně laskavé ideologie, které by snášely existenci druhých jako sebe samých. Lidstvo má doposud strach ze styku se všeobecnou tolerancí. Pohrdáme člověkemy nutíme-li ho násilím., aby přijal mou pravdu. Jsme v zajetí posedlosti vlastním názorem jako »nejvědečtějším« vědomím, nejoptimálnějším přesvědčením.

Budou státy a vlády Sokratovskými hostiteli dialogem a hostem dialogu? Státy a vlády zřídka kdy v dějinách se podobají Sokratovi, velkému hosti-

teli dialogem a velkému hostu dialogů. Zápasy s nepřáteli konflikty a rozpory začínají, mohou však končit dialogem. Nepřátelé se mohou spojit ušlechtilou starostí o nejvétší sokratovskou rozumnost při řešení protikladných zájmů, myšle-nek a hodnot ve způsobu existence. Strategie lidskosti může vyrůstat nad růz-ností protikladných cest, zhoubným vzájemným odsuzováním a hanobením člověka s jiným názorem. Bude posílena rozhodnutím nespojovat dosažení svých cílů, pravd, hodnot a významů se smrtící zbraní. Zlé konstanty táborů, ras, států, tříd se stávají v dějinách zřídka kdy předmětem vzájemného roz-mlouvání. Sokratova strategie lidskosti bude přítomná, ožijí-li ve vzájemných rozmluvách některé zásady a rysy Sokratova dialogu, a to především schopnost spravedlivě obvinit sám sebe> být s to poučit toho, kdo se mnou nesouhlasí a netupit ho za nesouhlas. Sokratův postulát být účasten v největší rozumnosti

420

a znalectví při řešení konfliktů by měl být základním kamenem dialogické stavby vzájemných korektur podobně jako další krásné konstanty Sokratova rozhovoru: ... držet se primátu pravdy před vítězstvím, mýlím-li se, dovést zápasit pro radostnou porážku, umět trpět stavem neznalosti... Základní však myšlenkou Sokratovy strategie lidskosti v dialogu byl aktivní zápas o lidskou perspektivu v každém a kterémkoliv jednotlivém člověku.

D O D A T E K

Dále obžalovaný Dr. Jaroslav Krejčí na podklade nabídky proj. Dr. Machovce z května 1973 zpracoval tzv. filosofickou práci Sokratovská strategie a principy absolutního ne-přátelství. Na základě dohody s prof. Dr. Machovcem hodlal zabezpečit uveřejnění této práce v Německé spolkové republice a to v mezinárodním dialogickém časopisu IDZ. V této dvacetistránkové práci z protimarxistických a protikomunistických pozic útočil na vedoucí postavení Komunistické strany v socialistické společnosti, užíval zastřených formulací »feti-šisovaná stranickost upadá do krize «, » absolutní stranické souběžnictví představuje průvodní princip absolutního nepřátelstvíV této souvislosti útočí na žoldnéře tisku i slova, kteří manipulují s hněvem jako s velkým činitelem bezpráví atd. » organizují nenávist, manipulují s panickým strachem před nepřítelem «. Na jedné straně znevažuje a zošklivuje organizá-torskou úlohu Komunistické strany ve společnosti při vedení třídního boje a na druhé straně proti tomu staví princip absolutního smíření jako » Sokratovskou strategii lidskosti «.

(Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. května 1974, str. 8)

... ve svém díle Sokratovská strategie a principy absolutního nepřátelství z prvního po-loletí 1973 útočil na socialistické společenské zřízení, přičemž s dílem seznámil některé osoby, dal je přeložit do němčiny a prostřednictvím profesora Machovce připravoval jeho zveřejnění v Německé spolkové republice, a že tak z nepřátelství k socialistickému společenskému a stát-nímu zřízení republiky prováděl podvratnou činnost proti jejímu společenskému a státnímu zřízení a proti jejím mezinárodním zájmům.

(Rozsudek Nejvyššího soudu v Praze ze dne 5. září 1974, str. 5)

JOZEF T O M K O ( * ) (Řím)

E V A N J E L I Z Á C I A V L A T I N S K E J A M E R I K E D N E S A Z A J T R A

Duch Puebly Ked sme sa 27. januára s námahou přebili cez more Tudu do novej baziliky

Panny Márie Guadalupskej na koncelebráciu so Svátým Otcom a na prího-vor Ochrankyne Latinskej Ameriky sme prosili o světlo Ducha Svatého, veru nikto z nás účastníkov Tretej konferencie v Pueble nepředvídal jej výsle-

(*) S laskavým svolením autora a redakce slovenského časopisu DIÁKONI A (č. 1/1979) uvá-díme zde článek osobního účastníka konference v Pueble, msgr. Jozefa Tomka. Když jsme ho žádali o povolení k publikaci, netušili jsme, že zanedlouho bude ze svého už i tak důle-žitého místa povolán do funkce sekretáře Biskupského synodu. Novému slovenskému arci-biskupu srdečně blahopřejeme a vyprušujeme Boží světlo a sílu.

42I

dok a najmä nie taký výsledok. Lebo 13. februára kardinál Baggio, jeden z predsedov konferencie, zložil v tej istej bazilike k nohám Panny Marie ovocie šestnásťdňových, ba niekedy i nočných prác: 234-stranový dokument, ktorý jednohlasne schválilo 178 biskupov. Bratský duch Puebly, v ktorom sa všetci účastníci, od kardinálov až po chudobných robotníkov - campesinov, cítili slobodne ako v jednej rodině, našiel svoj výraz v spoločnom diele, ku ktorému každý účastník mohol priložiť ruku.

V Pueble sa od rannej Eucharistie až do noci přežívala Cirkev ako spolo-čenstvo bratov, a to tak v priestrannej kaplnke, v ktorej z kríža trónil Kristus a kde sa konali valné shromaždenia, ako aj v komisiách, na chodbách, v jedálni, pri stretnutiach. Biskupi žili tu konkrétné svoju kolegialitu a všetci zas krs-ťanské bratstvo, do ktorého dobré zapadol aj náš reformovaný brat Roger Schutz z Taizé spolu s inými pozorovatermi iných vierovyznaní.

Z toho ducha, zaiste pod inšpiráciou Svátého Ducha, sa zrodil dokument o ohlašovaní evanjelia v přítomnosti a budúcnosti Latinskej Ameriky. Biskupi ho sprevádzajú spoločným posolstvom k národom tohto svetadiela. Pozrime sa zblízka na obsah obidvoch dokumentov.

POSOLSTVO

Posolstvo má prorocký nádych; je výkrikom viery, nádeje a lásky pastierov pred tvrdou skutočnosťou. » Žijeme my v praxi Kristovo evanjelium na na-šom kontinente?«, pýtajú sa biskupi. Priznávajú sa, že veru nie dokonalo a prosia o odpustenie Boha i bratov, no ihneď vyzývajú k obráteniu. Aby každý křesťan bol pre iných výzvou k životu podia evanjelia. Aby zmizli přílišné rozdiely medzi mnohými, čo majů málo a niekoíkými, čo vlastnia mnoho. Aby sa přestalo so šliapaním člověka a jeho základných práv.

» Čo možeme ponúknuť?«, pýtajú sa potom biskupi. A odpovedajú ako apoštol Peter ochrnutému: »Zlato, striebro nemáme, ale dáváme, čo máme: v mene Ježiša Nazaretského vstaňte a choďte!« Bohatstvo Cirkvi je Kristus, živý a stále přítomný, uzdravujúci lekár; Kristus brat a osloboditeL Preto biskupi s Jánom Pavlom II. volajú: »Nebojte sa!! Otvorte dokořán brány Kristovi! Jeho spasitel'skej moci otvorte hranice štátov, hospodářské a poli-tické systémy, otvorte mu široké pole kultúry, civilizácie, pokroku!«

Lebo Kristus, Syn Boží, vzal na seba celú skutočnosť člověka, okrem hriechu, a zvýraznil poslanie člověka na zemi i vo věčnosti. Nikto nemá právo šliapať hodnosť človeka-božieho syna. Posolstvo pokračuje výslovné: »Fy-zické a morálně násilie, zneužívanie moci, manipulácia peňazí, využívanie pohlavia, prestupovanie Božích zákonov sa musia odstrániť, lebo to, čo sa protiví hodnosti člověka, uráža určitým spósobom samého Boha.« Preto biskupi vyzývajú všetkých zaujať sa predovšetkým chudobných, podTa Kris-tovho příkazu: »Čo ste urobili jednému z týchto najmenších mojich bratov, mne ste urobili« (Mt 25, 40).

Nádej v hodnoty latinskoamerického člověka vedie biskupov ku koneč-nej výzvě na všetkých, aby sa stali budovatefmi novej »civilizácie lásky«, ktorá podia ich slov » zaháňa násilie, sobectvo, rozhadzovanie, vykorisťovanie a nemravnosť«, odusudzuje kastovníctvo a triedenie, odvrhuje poddanstvo

422

a otročenie ideológiám a vedie k zmiereniu vo vnútri každého národa i medzi národmi. Posolstvo končí výkrikom viery: » Boh je přítomný, živý, v Kristovi-Osloboditelovi, v srdci Latinskej Ameriky. Veríme v silu evanjelia... Verí-me v civilizáciu lásky! «

D O K U M E N T z FUEBLY

1. Pastoračný poklad na skutočnosť Latinskej Ameriky Samotný dokument z Puebly sa začína realistickým pohl'adom na histo-

rická, sociálnu a kultúrnu situáciu, v ktorej sa ohlašuje evanjelium v Latin-skej Amerike. Je to situácia bohatá na světlé ale i na tmavé stránky. Bez prehá-ňania, ale nie bez bolu, biskupi spomínajú velké rozdiely medzi bohatými a chudobnými ako výsledok nespravodlivých štruktúr, ako aj utrpenie, ktoré často spösobuje zneužívanie moci zo strany silných režimov rózneho zame-rania. » Povedomie poslania ohlasovať evanjelium « - tvrdia biskupi - » viedlo Cirkev v poslednom desaťročí k uverejneniu úctyhodného počtu pastierskych listov a přehlášení o sociálnej spravodlivosti, k vytvoreniu organizmov na spoluprácu s trpiacimi, na pranierovanie násilia a na obranu ludských práv. Viedlo k tomu, že kňazi a rehol'nici si volia právě chudobných a vylúčených, že znášajú prenasledovanie a niekedy i smrť na svedectvo svojho prorockého poslania.«

2. Boží plán pre skutočnosť Latinskej Ameriky V druhej časti sa biskupi pýtajú, aké světlo a akú odpověď prináša Cirkev

pred touto naširoko analyzovanou skuto čnosťou: obracajú svoj zrak na Boha a pýtajú sa, aké sú jeho plány a záměry s človekom v Latinskej Amerike dnes i zajtra? Táto doležitá časť rozvádza teda dve otázky: aký má byť obsah hlásania evanjelia a aká je úloha evanjelizácie.

Základný obsah evanjelia tvoří predovšetkým Kristus, ktorého poslal Otec, a ktorý žije i teraz uprostred ludí a svojím Duchom oživuje Cirkev; Kristus, pravý Boh a pravý, ozajstný člověk. Biskupi přitom upozorňuj ú: » Nesmieme predstaviť osobu Ježiša Krista znetvorene, jednostranné, podia ideologie tým, že ho vykreslíme ako politika, ako vodcu, ako revolucionára, ako oby-čajného proroka, alebo tým, že jeho, Pána historie, zúžime na čisto súkromné pole.« Ohlasovať Krista, pravého Boha, značí zároveň odvrhnúť všetky novo-dobé modly.

Kristus posobí v dějinách najmä cez svoju Cirkev; bez Cirkvi niet křesťan-stva; nemožno oddeliť Cirkev od Krista, ani Krista od Cirkvi. Třeba sa teda zúčastnit' na živote Cirkvi ako rodiny a Božieho 1'udu, zúčastnit' sa na tomto spoločenstve lásky. V tomto súvise sa širšie spomína úloha Márie ako Matky Cirkvi a jej vzoru.

Křesťanská pravda o člověku doplňa a opravuje všetky iné humanizmy » Cirkev má právo i povinnost'« - tvrdia biskupi - » ohlasovať všetkým náro-dom křesťanský pohTad na 1'udskú osobu, pretože vie, že člověk ho potřebuje, aby si osvětlil, čo vlastně je on sám, a aký zmysel má jeho život, a tiež preto, lebo Cirkev vyznává, že každý útok na dóstojnosť člověka je zároveň útokom

423

na Boha, ktorého obrazom je člověk. » Křesťanské chápanie člověka vyzdvihuje teda jeho dostojnosť, slobodu, zameranie na absolútno a na večnosť i jeho ludské práva, ktoré biskupi nazývajú »integrálnou čiastkou evanjelizácie«.

Následuje potom obšírné pojednanie o význame a poslaní evanjelizácie vzhfadom na kultúru, ktorú přijímá a ked třeba pretvára a zošlachťuje ako vnútorný kvas; vzhladom na rözne formy ludovej nábožnosti, ktorá obsahuje mnohé pozitivně prvky; vzhTadom na oslobodenie a povzneseme člověka, kde sa poukazuje na doležitosť sociálnej náuky Cirkvi a na slobodu člověka od novodobých božstiev: bohatstva, moci, požitkárstva, ale aj na právo sebaur-čenia národov a na spravodlivosť. Asi na desiatich stranách sa rozoberá tiež pomer evanjeha k politike a k roznym ideológiám. Cirkev sa nemieša do po-litiky ako stranníckej a administračnej činnosti, ktorú však majů katolícki laici ovplyvňovať svojím duchom, ale má povinnosť utvárať a viesť svedomie veriacich o tom, čo je dobro a zlo, čo je hodnotné a čo nesprávne v očiach Božích a vo svetle jeho zákonov nielen v súkromnom, ale i v rodinnom, pro-fesionálnom, verejnom a spoločenskom živote a denuncovať nespravodlivosti a křivdy proti člověku a jeho döstojnosti i v sociálnom živote. Biskupi a kňazi majů si zachovať tento jasný, nekompromisný pohlad a nedať sa zneužit' nijakej straně, ani režimu, ani ideologii. Biskupi odsudzujú na jednej straně fyzické a psychologické trýznenie, ako aj každú diskrimináciu politických odporcov, ale na druhej straně, odmietajú aj teroristické násilie: »Nemožno ospravedlnit' zločin ako cestu k oslobodeniu. «

Dokument sa potom kriticky vyslovuje o troch ideológiách, ktoré panujú v Latinskej Amerike: o kapitalistickom liberalizme; o kolektivistickom mar-xizme, poukazujúc, akým nebezpečným a iluzórnym je chcieť používat' mar-xistickú analýzu skutočnosti a metodu triedneho boja; a nakoniec o systéme » národnej bezpečnosti« militaristických režimov.

3. Evanjelizácia Latinskej Ameriky: spoločenstvo a účasť V tretej časti dokumentu biskupi prevádzajú všeobecné poznatky, načer-

pané z viery a přemyšlené v predošlom odseku, do praktického života a to za ciefom, aby hlásáním evanjelia vytvořili v Latinskej Amerike spoločenstvo a účastenstvo všetkých. Taký je aj nadpis tretej časti. Celá časť sa člení na tri hlavy: strediská, činitelia a prostriedky evanjelizácie.

Prvé prirodzené středisko, v ktorom sa má slovom i príkladom ohlašovat' evanjelium, je rodinay čiže najmenšia buňka Cirkvi, » domáca Cirkev«. Toto tvrdenie si zasluhuje úvahy a povšimnutia. Tak isto aj juhoamerická skúsenosť s takzvanými základnovými skupinami - comunidades de base - v ktorých sa pri nedostatku kňazov organizuje náboženský život, vyučovanie nábo-ženstva i obřady, pod vedením katechétov a laikov, za občasnej kontroly dochádzajúceho kňaza.

Ako činitelia evanjelizácie sa spomínajú: hierarchické služby biskupov, kňazov a diakonov, potom reholníci a reholníčky a iné zasvatené osoby, laici a nakoniec otázka povolaní.

Z prostriedkov evanjelizácie sa rozoberajú: modlitba, liturgia, ludová zbožnosť, osobné svedectvo, katechéza, výchova a škola, komunikačné pro-striedky.

424

4- Nasledujú potom dve krátké ale doležité častí. Štvrtá hovoří o misionář-ské) Cirkvi v službě evanjelizácie a dotýká sa: prednostnej volby za chudob-ných a za mládež, ako aj činnosti staviteTov novej pluralistickej spoločnosti, i činnosti v prospěch osoby v medzinárodnej spoločnosti.

5. Krátká piata časť označuje pod názvom »Pod dynamizmom Ducha« pastoračně opcie, alebo základné vnútorné postoje Cirkvi: byť spoločenstvom lásky, slúžiť, byť misionářskou.

Celý dokument sa zakončuje slovami nádeje pred určitými znakmi ako sú: základňové skupiny, povedomie laikov, obetavosť kňazov a rehol'nikov, kolegialita a jednota biskupov, hlad po Bohu a po modlitbě, stále živšie po-vedomie ludských práv.

Už aj táto krátká analýza ukazuje, kolko poučenia a povzbudenia možno nájsť v bohatom dokumente z Puebly pre život a činnosť kresťanov v iných čiastkach světa i u nás na Slovensku.

Svědectví

V O N S : Sdělení č. 115

DESET Č L E N Ů V Ý B O R U N A O B R A N U NESPRAVEDLIVĚ S T Í H A N Ý C H

VE V A Z B É

V úterý 29. května 1979 o páté hodině ranní zahájila StB rozsáhlou a dlouhodo-bou předem připravovanou akci proti V O N S u . Předvedla k výslechům 16 občanů, kteří v loňském roce zveřejnili svá jména a adresy, aby tím ozřejmili, že budou sle-dovat, jak československé bezpečnostní a soudní orgány postupují proti nespravedlivě stíhaným osobám.

Se souhlasem generálního prokurátora CS SR byly provedeny domovní prohlídky. Prohlídky se konaly též na některých pracovištích zadržených osob nebo jejich rodin-ných příslušníků. Vstup do bytů si příslušníci veřejné i tajné policie v nejednom pří-padě vynutili násilím. Vylomili zámek a přestípli zajisťovací řetěz u dveří v bytě Otky Bednářové v Praze 4, Novohradská 416 a hned na místě zámek vyměnili za nový, od kterého měli klíče. V bytě Jiřího Dienstbiera v Praze 2, Podskalská 8, předstírali, že přišla na návštěvu Zuzany Dienstbierové kamarádka, která j i oslovila křestním jménem, aby pak více mužů mohlo spatřit spolumajitelku bytu nedostatečně oble-čenou. Dveře rozrazili též v bytě Václava Bendy na Karlově náměstí 18 v Praze 2 a v bytě Rudolfa Battka, Křižíkova 72 v Praze 8. Nikde nebyl brán ohled ani na pří-tomné děti, které musely být svědky ponižujících procedur. Například devítileté

425

dcerce vězněného novináře Jiřího Lederera bylo při domovní prohlídce v Doubrav-cicce č. 20, okres Mladá Boleslav, dovoleno odejít na dvorek až po mnohokrát opa-kované žádosti je j í matky, ale směla tam být pouze v doprovodu příslušnice StB, která j í venku prohledala kapsičky u šatů. V bytě Jiřího R u m l a , Kremelská 104, Praha 10, byli nuceni zůstat j a k zadržení přátelé syna, kteří náhodně přijeli na návště-vu, aniž tušili, že se v bytě koná prohlídka, a by l i dokonce před mikrofony vys lý-cháni, kde pracují, k d y ž m o h o u dopoledne chodit na návštěvu. Při prohlídkách se vůbec bez souhlasu přítomných používalo magnetofonů, fotoaparátů a f i lmových kamer k různým záběrům, které mají zřejmě posloužit k difamačním pořadům česko-slovenských sdělovacích prostředků.

Při prohlídce b y l y odejmuty především všechny písemnosti, týkající se V O N S u , zejména jeho Sdělení, dokumenty občanské iniciativy C h 77 a i některé knihy a časo-pisy, psací stroje, dále pak osobní poznámky, korespondence, fotografie, a někde též různé finanční částky (například v bytě Jiřího Dienstbiera 15.000 Kčs), nebo jen reklamní faksimile cizích platidel a bankovní potvrzení o příjmu cizí měny za tuze-x o v o u hodnotu.

Výslech zadržených - ve 14 případech j a k o podezřelých a v jednom jako svěd-k y n ě - se konaly ve věznici Ministerstva spravedlnosti v Praze-Ruzyni, kde byli jednotlivě rozmístěni v celách předběžného zadržení tito občané: R u d o l f Battěk, Otta Bednářová, Jarmila Bělíková, Václav Benda, Jiří Dienstbier, Václav Havel, Ladislav Lis, Václav Malý , Jiří Němec, Dana N ě m c o v á , Luděk Pacovský, Jiří R u m l , Gertruda Sekaninová-Cakrtová, Petr Uhl . V Proséci, okres Chrudim, byl zadržen Jan Tesař a převezen k výslechu do Brna. Elizabeta Ledererová byla vyslechnuta v R u z y n i jako svědkyně. O d 26. března j e ve vazbě další člen V ý b o r u , Albert Černý. Všem bylo oznámeno, z e j e zahájeno trestní stíhání » v e věci přípravy trestného Činu podvracení republiky podle §§ 7/1 a 9/1 trestního zákoníku, neboť zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že jsou v y h o t o v o v á n y a rozšiřovány v e velkém množství písemnosti, směřující k podrývání důvěry obyvatel C S S R ve státní orgány a vyvolání nepřá-telské nálady proti socialismu a společenskému státnímu zřízení«.

Vyšetřovatelé při výsleších uváděli, že V O N S j e státu nepřátelskou, proti-socialistickou illegální organizací, neboť prý šíří p o m l u v y proti občanům republiky za spolupráce se zahraničím. V tomto směru b y l y také kladeny otázky: Jak se získávají podklady pro jednotlivá sdělení, kdo sdělení formuloval, kdo j e rozepisoval a dále rozšiřoval, kdo, kam a j a k ý m způsobem j e zasílal, jaká p o m o c byla poskytnuta posti-ženým občanům, kdo financoval tuto činnost, kdo měl styk s cizinou a tak podobně. Vyslýchaní byl i podrobeni písmoznaleckým testům, b y l y j i m brány vzorky všech prstů a dlaní a také v z o r k y slin. Formulace otázek byla často sugestivní, a též bylo nepokrytě naznačováno, že všichni budou obviněni a že prokurátor už má připra-vený příkaz k uvalení vazby. D o 48 hodin od uvalení vazby byli propuštěni: R u d o l f Battěk, Luděk Pacovský, Jiří R u m l , Gertruda Sekaninová-Čakrtová a Jan Tesař. Proti devíti členům V ý b o r u b y l o vzneseno obvinění podle § 98/1 pro podvracení republiky (trestní sazba 1-5 let). Petr Uli l b y l obviněn podle § 98/2b pro podvracení republiky (trestní sazba 3-10 let), V . Havlovi hrozí navíc odpykání trestu odnětí svobody v trvání 14 měsíců, jehož v ý k o n b y l v lednu 1978 odložen na dobu 3 let.

V O N S vydal své programové prohlášení 7. 4. 1978. V něm se mimo jiné praví: » V duchu poslání C h 77 a v souladu s jej í snahou podporovat vznikání užších pra-

426

covních společenství, zaměřených k j q í m dílčím úkolům, rozhodli j sme se ustavit V ý b o r s cílem sledovat případy osob, které jsou trestně stíhány či vězněny za projevy svého přesvědčení, nebo které se staly obětí policejní a justiční svévole. Budeme s tě-mito případy seznamovat veřejnost i úřady a chceme přitom spolupracovat s každým, kdo projeví zájem o spolupráci. Zadáme proto občany, aby nás na takové případy upozorňovali. Věříme, že působení V ý b o r u přispěje k tomu, aby lidé nebyli proná-sledováni a vězněni. « Z toho vyplývá , že vzniklo volné společenství osob, které mohou podle článku 29 Ústavy ČSSR. jednotlivě nebo společně podávat návrhy, podněty a stížnosti našim úřadům a vrcholným státním orgánům. Státní instituce jsou povinny na tyto návrhy, podněty či stížnosti brát zřetel, odpovídat na ně, reali-zovat je , respektive sjednávat nápravu.

Naše vláda přijala za své mezinárodní pakty o lidských a občanských právech, a tím se nejen mezinárodně, ale především vlastnímu obyvatelstvu zavázala dodržovat všechna ustanovení těchto paktů.

V ý b o r proto stále upozorňuje příslušné orgány státu i veřejnost na případy, k d y byla evidentně krácena práva občanu. Jako příklady možno uvést: novinář j e odsou-zen na tři roky odnětí svobody za to, že posílal do zahraničí literární texty. Mladý člověk, v jehož bytě se údajně četlo prohlášení Charty 77 (nebylo to ani svědecky prokázáno), j e vězněn, a tři mladí lidé, kteří si u soudu dovolili odvolat svou svědeckou výpověď, protože v sobě našli odvahu soudu říci, že tato v ý p o v ě ď byla činěna pod nátlakem, byli odsouzeni, protože » v socialistickém státě vyšetřovatelé nepřípust-ného nátlaku nepoužívají«.

Vězeň se ohradí proti tomu, jak se s ním zachází, a vysloví obavy, aby se neopako-valy fašistické metody - j e napřed nařčen, že propaguje fašismus a posléze odsouzen, že srovnává naše poměry s fašismem. Občanka v dopise předsedovi vlády vysloví domněnku, že b y úřední instituce mohla jednat podle toho, kolik kdo podstrčí pra-covníkům, a přesto, že není v dopise nikdo konkrétně uveden, kancelář předsednictva vlády, místo aby žádala upřesněni a občance vysvětlila, že takto neadresně nelze brojit proti korupci, předá dopis příslušným orgánům a občanka j e odsouzena.

Občan j e vzat do vazby proto, že před rokem b y l y u něho nalezeny literární texty, které se u nás oficiálně netisknou. Obsah nerozhoduje, nýbrž jen j m é n o autora. Další občan z V ý b o r u j e po výslechu v Bartolomějské ulici v Praze před touto budo-vou úřadovny ministerstva vnitra přepaden neznámými násilníky a odvezen daleko za Prahu, kde j e zmlácen a ponechán osudu. Později j e stíhán advokát za to, že během výslechu j iného mandanta uvedl před vyšetřovatelkou prokuratury tyto případy násilnictví, a j e obviněn z p o m l u v y státních orgánů, ačkoliv případy b y l y řádně ozná-meny generálnímu prokurátorovi k stíhání. N i k d o se nenamáhal j e vyšetřit.

D v a duchovní slouží mši v jazyce esperanto, a jsou odsouzeni za to, že » mařili státní dohled nad církví«. Je odsouzen mluvčí Charty 77, který se bránil napadení a hrubému zacházení ze strany příslušníka bezpečnosti, jenž v té chvíli nepožíval ochrany veřejného činitele, neboť překročil svou pravomoc. Přesto j e mluvčí Charty 77 odsouzen a nucen tak odpykat si předchozí podmíněný trest.

Matka uvězněného si postěžuje státnímu orgánu, že se s j e j ím synem nedobře zachází v e vězení, ale místo přešetření a zjednání nápravy jde matka před soud a j e odsouzena za » útok na státní orgán «. Inženýr, který na nástěnku v závodě vyvěsi l svou výplatní pásku, j d e do vězení. D o vazby se dostane spisovatel, zatímco jeho kniha

427

nemá nejmenší šanci se do vazby dostat. Odsouzeni jsou mladí lidé, kteří v soukromí četli a rozepisovali oficiálně nezveřejněné literární práce a poslouchali nekonformní hudbu.

T a k o v ý je namátkový výčet příkladů, kterými se zabývala dosud vydaná sdě-lení V ý b o r u na obranu nespravedlivě stíhaných. V ý b o r také upozorňoval na neustálé hlídání některých občanů a jejich bytů, nezákonné fotografování a filmování ze strany orgánů bezpečnosti, hrubé zacházení s občany, jejich pronásledování za různé výroky , oprávněné kritiky, nedodržování zásady veřejných soudních líčení atd. Dosud vyšlo celkem 114 sdělení Výboru , která byla zpravidla zasílána různým státním institucím: Generální prokuratuře, ministerstvu spravedlnosti, ministerstvu vnitra, soudům. Se sděleními se seznamovala veřejnost a práce V ý b o r u měla též positivní ohlas v zahra-ničí. Státní orgány na podněty V ý b o r u až do poslední doby nereagovaly ani v klad-ném, ani v záporném smyslu.

Informace V ý b o r u na obranu nespravedlivě stíhaných vycházejí zásadně z ve-řejných dokumentů, jakými jsou obvinění, žaloby, rozsudky, odvolání a podobně a průběhy veřejných soudních jednám. Svědectví V ý b o r u obsahují fakta svědčící o záporných jevech v praxi bezpečnostních a justičních orgánů. Zásah proti některým členům našeho výboru je dalším příkladem takového přístupu, ale i nepochopením společensky užitečné funkce této nezávislé občanské iniciativy. Obvinění, vznesená proti deseti z nich, jsou toho důkazem. T o vše naznačuje, že odpovědné orgány zcela přehlížejí ustanovení Mezinárodních paktů o občanských a politických právech (Část II, či. 2/3: » Každý stát, který j e smluvní stranou paktu, se zavazuje: a) zajistit, aby se kterékoliv osobě, jejíž práva nebo svobody tímto Paktem uznané byly porušeny, dostalo účinné ochrany bez ohledu na to, zda se porušení jejího práva nebo svobody dopustily osoby, jednající v úřední funkci; b) zajistit, aby každá osoba, jež se domáhá takové ochrany, měla na ni právo, stanovené příslušnými právními, správními nebo zákonodárnými orgány nebo kterýmkoliv j i n ý m zákonodárným orgánem, ustano-v e n ý m právním systémem státu, a aby měly možnost právní ochrany; c) zajistit, aby příslušné orgány tuto ochranu prosazovaly, jakmile j e poskytnuta «).

Zdá se vsak, že příslušné státní instituce tuto povinnou ochranu angažovaných občanů pochopily jako zajišťovací vazbu.

PROHLÁŠENÍ CHARTY 7 7 ZE DNE 3 1 . KVĚTNA 1 9 7 9

Uplynulo j i ž více než 48 hodin od chvíle, k d y orgány StB se souhlasem gen. pro-kurátora provedly domovní prohlídky v bytech členů V O N S u a 15 členů V ý b o r u zadržely. (Zadržení nebyli - v rozporu s Čsl. zákony - dosud propuštěni.)

Zdůvodnění tohoto masivního policejního zásahu, totiž »podezření« z údajné » přípravy trestního činu podvracení republiky «, který má spočívat ve » vyhotovování většího počtu písemností, schopných podrývat důvěru obyvatel Č S S R ve státní orgány a vyvolávat nálady nepřátelské socialistickému zřízení«, neobstojí ani před čsl. ústavou a zákony, ani před Mezinárodními pakty o lidských a občanských právech.

V O N S j e název skupiny občanů, volně sdružené s československým hnutím za dodržování lidských a občanských práv, známým pod jménem Charta 77. V e své činnosti se řídí podobnými principy jako jednotlivé národní sekce Amnesty Inter-national a vychází přitom z platných československých zákonů, požaduje jejich ne-zaujatý výklad a striktní dodržování a upozorňuje na jejich porušování. » Písemnosti «,

428

které tento V ý b o r vydává, jsou veřejně známy jako Sdělení V O N S u (do dnešního dne j ich bylo vydáno 113) a neobsahují nic než pravdivé informace o policejních zásazích, trestních stíháních, průběhu soudních procesů a rozsudcích nad občany, kteří se často » provinili « pouze tím, že uplatňovali svá nezadatelná lidská práva a svo-body, a jejichž persekuci lze těžko nazvat j inou než nespravedlivou.

V O N S stojí tedy přísně na stanovisku zákonnosti a jsou-li nyní j e h o členové uváděni do jakékoliv souvislosti s » přípravou podvracení republiky «, j e to naprosté zkreslení skutečnosti. Je to však také zřejmá snaha zastrašit československé občany a odradit j e od toho, aby se důsledně domáhali svých zákonných práv a zastávali se každého, k o m u se děje křivda. A v neposlední řadě j e to další útok proti Chartě 77, který v Československu symbolizuje nezdolnou touhu lidí po pravdě, demokracii a lidském uspořádání věcí veřejných.

Charta 77 má v současné době 4 mluvčí : z nich dr. Šabata odpykává 8. z 27 m ě -síců vězení, dr. V . Benda a J. Dienstbier, kteří jsou zároveň členy V O N S u , se nyní nacházejí v cele tak zvaného předběžného zadržení a spolu s ostatními zadrženými cleny V ý b o r u jsou v nebezpečí, že na ně bude uvalena vyšetřovací vazba. Přitom se zdá, že statní orgány záměrně k tomuto zásahu zvoli ly dobu, k d y lze předpokládat, že pozornost světové veřejnosti bude zaujata j inými událostmi, především pak cestou papeže Jana Pavla II. do Polska, a nová vlna represí v Československu zůstane vcelku bez povšimnutí.

Žádáme veškerou pokrokovou mezinárodní veřejnost, j í ž leží na srdci uskuteč-ňování závěrů helsinské konference o spravedlivé a lidské uspořádání světa, aby znovu podpořila naše úsilí, jdoucí stejným směrem, a zasadila se za o k a m ž i t é pro-puštění všech zatčených členů V O N S u , dřív, než proti nim bude vzneseno v y k o n -struované obvinění.

Zdena Tomínová, mluvci Ch 77 31. 5- 1979

Jména zadržených členů VONSu: R . Battěk, O . Bednářová, J. Bělíková, V . Benda, J. Dienstbier, V . Havel, V . Malý, L. Lis, D . Němcová, J. Němec, L. Pacovský, J. R u m l , G . Sekaninová-Čakrtová, J. Tesař, P. U h l .

Poznámka: R . Battěk, L. Pacovský, J. R u m l a G. Sekaninová-Čakrtová byli v prů-běhu dnešního dne propuštěni.

SDĚLENÍ č . 1 1 7 N O V É SLOŽENÍ V O N S u

V současné době je v e vyšetřovací vazbě jedenáct občanů, kteří pracovali v e V ý -boru na obranu nespravedlivě stíhaných. A b y činnost v ý b o r u nebyla oslabena, při-hlašuje se k ní dalších dvanáct lidí. K dnešnímu dni v e V ý b o r u na obranu nespraved-livě stíhaných jsou:

ing. R u d o l f Battěk, Křižíkova 78, Praha 8 Otta Bednářová, t. č. ve vazbě v e věznici M S č. z, Praha-Ruzyně

Jarmila Bělíková, t. č. v e vazbě ve věznici M S č. 1, Praha-Ruzyně dr. Václav Benda, t. č. ve vazbě v e věznici M S č. 1, Praha-Ruzyně Albert Černý, t. č. v e vazbě Jiří Dienstbier, t. č. ve vazbě v e věznici M S c. 1, Praha-Ruzyně Karel Freund, Čáslavská 6, Praha 3

429

Zina Freundová, Čáslavská 6, Praha 3 Václav Havel, t. č. ve vazbě v e vězníci M S ČL 1, Praha-Ruzyně Zbyněk Hejda, Nešporova 573, Praha 4, Háje PhDr Martin Hybler, Mysl íkova 18, Praha 2 Elzbieta Ledererová, Bílinská 496, Praha 9 dr. Ladislav Lis, t. č. ve vazbě ve věznici M S č. 1, Praha-Ruzyně ing. Jan Litomiský, 39405, Výskytná 2, okres Pelhřimov Václav Malý , t. č. ve vazbě v e věznici M S c. 1, Praha-Ruzyně Michal Matzenauer, bez trvalého bydliště Ivan Medek, trvale: Hohe Warte 68/33 A 1190 Wien 18, Döbling, Rakousko Ervin Motl , Stědřík 150, Psáry u Prahy Dana Němcová, t. č. ve vazbě ve věznici M S č. 1, Praha-Ruzyně Jiří Němec, t. Č. ve vazbě v e věznici M S č. 1, Praha-Ruzyně dr. Ludvík Pacovský, Washingtonova 9, Praha 1 Jan Pavelka, U Zámečnice 134/4, Praha 5 ing. Pavel Roubal , Hájecká 7, Praha 10 Jan R u m l , Kremelská 104/150, Praha 10 Jiří R u m l , Kremelská 104/150, Praha 10 dr. Gertruda Sekaninová-Cakrtová, Šárecká 67, Praha 6 Andrej Stankovič, Melantrichova 6, Praha 1 Anna Sabatová, Anglická 8, Praha 2 dr. Jan Tesař, Kallabova 29, Brno-Žabovřesky Petruska Sustrová, Kolínská 15, Praha 3 dr. ing. Jakub Trojan, Mělnická 44, Neratovice, okres Mělník Petr Uhl, t. č. v e vazbě ve věznici M S č. 1, Praha-Ruzyně Zdeněk Vokatý , U Zámečnice 134/4, Praha 5

19. 6. 1979 V ý b o r na obranu nespravedivě stíhaných

J E D N A P E T I C E (*) A N E B P Ř Í P A D P A V L Í Č E K A N A V R Á T I L

Rozsudek: Jménem republiky

Okresní soud v Kroměříži rozhodl v senátě složeném z předsedy J U D r . Jaroslava Ulrycha a soudců Z d e ň k y Doleželové a Miroslava Řdkovského v řízení o způsobilosti k právním úkonům Augustina Navrátila, nar. 22. 12. 1928, hradlaře Č S D Kroměříž, bytem Lutopecny č. 14, okres Kroměříž, zastoupeným opatrovníkem pro řízení Karlem Andelem, správním zaměstnancem zdejšího soudu takto:

Soud omezuje Augustina Navrátila, nar. 22. 12. 1928 v Lutopecnech, zaměstnance Č S D Kroměříž, bytem Lutopecny č. 14, okr. Kroměříž, ve způsobilosti k právním úkonům pro duševní chorobu, která není jen přechodná, takto:

Samostatně jednat v občansko-právních věcech, pokud j d e o podávání návrhů a podnětů státním orgánům a institucím, či s těmito samostatně jednat.

V ostatních právních úkonech se způsobilost k právním úkonům jmenovaného neomezuje.

(*) Zmíněná petice vyšla v 63. čísle Studií, str. 263-267.

430

Odůvodnění:

Řízení o způsobilosti k právním úkonům Augustina Navrátila byla zahájena z návrhu okresního prokurátora s odůvodněním, že ze znaleckých posudků založe-ných v trestních spisech zdejšího soudu sp. zn. IT 57-76 a IT 71-78, vedených v trest-ních věcech proti Augustinu Navrátilovi, vyplývá, že jmenovaný trpí duševní po-ruchou paranoia kverulans a persekutiva, která j e vleklého charakteru.

Z obsahu výše uvedených trestních spisů bylo zjištěno, že duševní stav Augustina Navrátila byl vyšetřen znalci z oboru psychiatrie; o duševním stavu jmenovaného byly znalci vystaveny tři znalecké posudky, a to ze dne 20. 11. 1976, ze dne 23. 5. 1977 a 16. 4. 1978, při čemž znalecký posudek ze dne 23. 5. 1977 byl vypracován znalci psychiatrické kliniky Fakultní nemocnice v Olomouci .

V e všech těchto znaleckých posudcích došli znalci k shodnému závěru, že u A u g u -stina Navrátila se jedná o paranoický v ý v o j ve smyslu paranoia kverulans, který se u vyšetřovaného projevuje v tom směru, že při svém vystupování, argumentaci či reagenci na vzniklé situace, zejména ve styku se státními orgány reaguje nepřiměře-n ý m způsobem a od svých projevů nedovede upustit, i když tím sám může být poško-zen. Vzhledem k zjištěné duševní chorobě vyšetřovaného, znalci shodně doporučili, aby vyšetřovaný se podrobil ochranné psychiatrické léčbě a aby byl omezen ve způ-sobilosti k právním úkonům v tom smyslu, že nemůže samostatně podávat návrhy a podněty státním a j i n ý m orgánům.

Z připojeného trestního spisu IT 57-76 zd. soudu bylo zjištěno, že rozsudkem zd. soudu ze dne 7. 2. 1978, č. j . IT 87-76-111- ve spojení s usnesením krajského soudu v Brně ze dne 24. 5. 1978, č. j . 8 T O 214-78 byl obžalovaný Augustin Navrátil podle § 226, písm. d tr. řádu zproštěn obžaloby z trestného činu útoku na státní orgán a or-gán společenské organizace podle § 154-2 tr. zák., kterého se dopustil tím, že dne 10. II. 1975 v Lutopecnech napsal písemné odvolání od rozhodnutí R a d y M N V Luto-pecny adresované a doporučené odboru zemědělství U N V v Kroměříži, ve kterém znevažujícími v ý r o k y napadal národní v ý b o r v souvislosti s odmítnutím jeho poža-davku o půdu, jel ikož pro ncpříčctnost nebyl trestně odpovědný dle § 72-1,4 tr. zák. mu bylo uloženo ochranné ústavní psychiatrické léčení.

Z dalšího připojeného tr. spisu IT 71-78 zd. soudu bylo zjištěno, že usnesením vyšetřovatele V B ze dne 25. 4. 1978, č. j . Č V S - V V : 17-1978 bylo podle § 172 odst. 1, písm. e) tr. řádu zastaveno trestní stíhání proti obviněnému Augustinu Navrátilovi pro trestný čin pobuřování podle § 100-ia tr. zák., který spočíval v tom, že koncem r. 1977 v Lutopecnech vyhotovi l písemnou petici pobuřujícího obsahu, jejíž obsah byl zaměřen na vyvolání nepřátelské nálady u věřících proti státním orgánům v oblasti údajného porušování církevních či náboženských svobod a práv našich občanů a s touto peticí seznamoval občany, jel ikož pro nepříčetnost nebyl ve smyslu 12 odst. 1 tr. zák. trestně odpovědný.

Při jednání vyšetřovaný uvedl, že proti znaleckým posudkům nemá žádných námitek. Zástupce okresního prokurátora a kolizní opatrovník shodně navrhli, aby Augustin Navrátil by l omezen ve způsoiblosti k právním úkonům, pokud jde o jednání se státními orgány.

N a základě provedeného dokazování, zejména znaleckých posudků, dospěl soud k závěru, že duševní choroba Augustina Navrátila není jen přechodná, jelikož j e u něho přítomna nejméně od r. 1975, a proto podle § 10- 02 omezil jeho způsobilost k právním

4SI

úkonům, jak j e uvedeno ve výroku rozsudku, neboť je to k jeho vlastnímu prospěchu a rovněž v společenském zájmu.

Jinak vyšetřovaný je způsobilý ke všem ostatním právním úkonům v občansko-právních věcech.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím podepsaného soudu.

Okresní soud v Kroměříži, odd. b dne 31. října 1978 kulaté razítko: Okresní soud v Kroměříži

J U D r JAROSLAV U L R Y C H

předseda senátu Z a správnost vyhotovení

AUGUSTIN NAVRÁTIL

Lutopecny 14 768 31 p. Zlobice okr. Kroměříž

Lutopecny 25. 3. 1978 Krajská prokuratura v Brně Věc: Stížnost

Protestuji co nejdůrazněji proti postupu okresní správy S N B (oddělení vyš. V B Kroměříž), okresní prokuratuře i okresnímu soudu v Kroměříži, kteří v rozporu s naší ústavou a ostatními našimi platnými právními předpisy i přijatými helsinskými dokumenty znemožňují uplatnění zaručeného práva našich občanů podávat si stíž-nosti a činit různé návrhy tím, že občany, kteří tohoto práva využili, vyšetřují, obvi-ňují z trestné činnosti a nařizují jejich psychiatrické pozorování, Čímž zneužívají psy-chiatrie k nezákonným účelům.

Přestože věřící křesťané tyto své podněty uskutečnili se souhlasem Otce kardinála Františka Tomáška, přestože petiční právo j e zakotveno v naší ústavě a jeho aplikace se provádí podle vládní vyhlášky čís. 150-1598 Ú L , přestože podle § 1 odst. 3 tohoto zákona nesmějí být vůči stěžovatelům Činěny přímé nebo nepřímé zákroky, přesto uvedené orgány tyto zákony nejhrubším způsobem porušují.

Žádám bezodkladné zjednání nápravy, tj. zastavení vyšetřování osob, které petici podepsaly, zastavení trestního stíhání jak mého, tak i Jana Pavlíčka (stíhání ze dne 27. i . a 30. i . t. r.), zrušení mého psychiatrického pozorování v léčebném ústavě na odd. pro těžké a nebezpečné pacienty, nařízené též 27. 1. 1978 a vrácení nezákonně odebrané petice i s podpisovým archem.

Jestli mé stížnosti nevyhovíte, předám celou záležitost O S N Komisi pro lidská práva, Mezinárodnímu sdružení právníků a Mezinárodní organizaci psychiatrů.

Věřím však, že mé stížnosti vyhovíte, za což předem děkuji.

DOPIS KARDINÁLU TOMÁŠKOVI

25. 3. 1978 Důstojný Otče kardinále,

obracíme se na Vás s naléhavou prosbou o pomoc. V poslední době zesílilo v ne-únosné míře vyšetřování a zásahy orgánů V B a prokuratury proti podpisovatelům

432

petice katolíků k řešení situace věřících občanů Č S S R . Také mé stížnosti jak proti usnesení o mém trestním stíhání, tak i proti usnesení o mém pozorování v Psychia-trické léčebně v Kroměříži, by ly okresní prokuraturou a okresním soudem v K r o -měříži zamítnuty. Obdržel jsem j i ž také písemný příkaz z Psych, léčebny v Kroměříži, abych se dne 28. března t. r. dostavil k hospitalizaci na oddělení 6a. A tak místo abych mohl při svém zaměstnání ještě provádět nutné jarní práce na našem malém hospo-dářství, budu nuceně pozorován na nejtěžším oddělení pro nebezpečné pacienty.

Snášíme všechny tyto nezákonnosti jak já a moje rodina, tak i všichni ostatní s přesvědčením o nutnosti přijímat a překonávat nepřátelství všeho druhu, přesto však se domníváme, že b y tyto nezákonné akce proti nám nemohly být vedeny v tako-v é m rozsahu, nebo vůbec by se neuskutečnily, k d y b y církevní představitelé se nás Božího lidu přiměřeným způsobem před úřady zastali. Vždyť např. nejen že vyšetřo-vatelé považují za náš výmysl, že s touto naší akcí souhlasíte, ale i část věřících a knězi o tom pochybuje.

Vzhledem k zmírnění nebo zastavení zásahů, které proti nám vyšetřovatelé V B , prokuratura a soudy podnikají, i vzhledem k objektivní informovanosti našich věří-cích, pokládáme za velmi nutné a potřebné toto:

1. Potřebujeme od Vás samostatné písemné úřední potvrzení asi tohoto znění: Potvrzuji příjem petice (podnětu) s 14 body návrhů, podanou věřícími občany Č S S R z jej ich vlastní iniciativy a souhlasím s nimi, b u d u j e dále přijímat a předkládat státním orgánům k řešení. Považuji také za zákonné jednání, které je v souladu s našimi platný-mi právními předpisy.

Praha dne 22. prosince 1977 (den, kdy jsem V á m petici odevzdal). Poznámka: petice byla doplněna o 14. bod, ve kterém j e uvedeno: Žádáme zamezení diskriminace věřících občanů v zaměstnání, především ve Školství.

2. Dále pokládáme za nutné, abyste ve spolupráci s Vaším právním zástupcem zaslali důrazný protest Generální prokuratuře Č S S R proti nezákonným zásahům prováděným okresním oddělením V B , okresní prokuraturou a okresním soudem v Kroměříži (vyšetřování, trestní stíhání, psychiatrické pozorování). Podobně i přímo okresní prokuratuře v Kroměříži. B y l i bychom rádi, kdybyste nám opisy dal navědomí.

3. Prosíme o sdělení, zda jste na pravidelné pracovní poradě ordinářů Č S R dne 7. a 8. března t.r. se j i ž zmínil o našich požadavcích a přáních, jak j e uvádíme v naší petici a jaké k nim zaujali stanovisko ostatní účastníci. Případně jestli jste j e j iným způsobem informoval o naší akci.

4. Prosíme o sdělení, jestli jste upozornil za své poslední návštěvy v Ř í m ě pří-slušné církevní představitele o stavu, v jakém se nacházejí věřící katolíci u nás, jak uvádíme ve svých peticích, a jaké jsou naše požadavky k normalizaci vzájemných vztahů mezi věřícími občany a státem.

5. Prosíme o odevzdání našeho dopisu, který V á m dodatečně předáme, zástupci sv. Otce, který se má údajně asi v polovině dubna účastnit rozhovorů se zástupci vlády Č S S R . Prosíme také velmi naléhavě, abyste nám zprostředkoval setkání asi tří laiků s ním.

Prosíme, abyste s láskou a porozuměním přijal naše naléhavé prosby o pomoc a v mezích svých možností za pomoci Boží se snažil o zjednání nápravy. Nemáme možnost se obrátit na nikoho jiného, protože i Otec biskup Josef Vrana odmítl nás přijmout a zaslaný dopis s peticí a přiloženým osobním listem vrátil mi doporučené nazpět nerozlepený v druhé zásilce.

433

Modlíme se za Vás, abyste ve svém těžkém a odpovědném postavení vykonal co nejvíce dobrého pro blaho církve a současně Vás prosíme, abyste ve svých modlitbách i V y pamatoval na nás.

AUGUSTIN N A V R Á T I L

Příloha: i . Opis usnesení okresního soudu v Kroměříži o zamítnutí mé stížnosti proti rozhodnutí V B o pozorování v léčebném ústavu.

2. Opis dopisu ministerstva vnitra o petičním právu. Poznámka: Pokud mi budete psát, prosím, abyste to adresoval na m o u manželku.

Augustina Navrátilová Lutopecny č. 14, 76831 p. Zlobice okres Kroměříž

Lutopecny, 20. 6. 1978 Důstojný Otče kardinále,

Píši V á m proto, abych Vás informoval o postupu vyšetřujících orgánů v zále-žitosti petice s podněty katolíků a abych Vás také poprosil o pomoc. Posílám V á m opis usnesení, kterým se zastavuje mé trestní stíhání pro m o u údajnou nepříčetnost a dále V á m posílám opis své stížnosti proti tomuto usnesení. Spoluobviněný Jan Pavlí-ček by l j i ž seznámen s výsledky šetření a Čeká na předvolání k hlavnímu líčení.

Současně V á m posílám opis rozsudku okresního soudu v Kroměříži, kterým jsem byl v e svém předešlém případě také uznán nepříčetným a určen na ústavní psy-chiatrické léčení. Prokurátorka zdůrazňovala nutnost ústavního léčení zejména proto, že jsem stíhán pro další trestný Čin pobuřování. N a m é odvolání ke krajskému soudu v Brně, jehož opis V á m také posílám, nebyl brán zřetel a krajský soud rozsudek okres-ního soudu potvrdil a mé odvolání zamítl v usnesení, které jsem dosud neobdržel. Cekgm proto každým dnem, že mi dojde výzva k nástupu na ústavní psychiatrické léčení v Kroměříži na neurčitou dobu. Prosím Vás proto, kdybyste se naší záležitosti spolu s Vaším právním zástupcem ujal, j inak to bude u nás velmi vážné. Také spolu-obviněný Jan Pavlíček by Vaši společnou pomoc potřeboval, protože sám se u soudu neobhájí a místní právníci se v této záležitosti aktivně a efektivně angažovat nebudou.

Dále bych Vás ještě prosil o doplnění posledního odstavce z Vašeho prohlášení ze dne 13. dubna 1978, protože mi bylo řečeno, z e j e všeobecné a že se našimi podněty konkrétně vůbec nezabývá. Prosil bych Vás proto o nové prohlášení, kde by poslední odstavec zněl asi takto: » T o t o prohlášení dávám, na žádost pana Augustina Navrátila z Lutopecen, protože vznikly neoprávněné pochybnosti o správnosti jeho počínání i počínání Jana Pavlíčka a dalších věřících občanů, kteří se angažovali bud při sepsání nebo při získávání podpisů k petici s podněty katolíků k řešení situace věřících ob-čanů C S S R s 14 body návrhů, které jsem obdržel v prosinci r. 1977 a začátkem r. 1978. «

Ještě jednou prosím o pomoc a modlitbu za nás za všechny

V á š AUGUSTIN N A V R Á T I L

DOPIS BISKUPU V R Á N O V I

Důstojný Otče biskupe,

bylo nám řečeno, že ve středu 25. ledna navštívíte Kroměříž. Chtěli jsme této příležitosti využít, abychom si mohli s V á m i pohovořit o různých problémech, které

434

se nás dotýkají a zároveň Vás informovat, co v této záležitosti podnikáme. K d y ž j sme se Vás nedočkali, tak V á m posíláme tento dopis.

Je všeobecně známé, že jak v minulosti, tak i v současné době j e dost nedostatků v oblasti náboženské, se kterými nejsou věřící křesťané spokojeni. Občas i některý z nich napíše dopis některým státním nebo stranickým orgánům, případně i do růz-ných sdělovacích prostředků, a to ještě někdy anonymně. Myslíme si, že v těchto věcech se dost opomíjeli naši církevní představitelé, což jistě bylo ke škodě věci. Č á -stečně to bylo asi způsobeno neurovnanými personálními poměry v této oblasti.

Je nutno přiznat, že jako věřící křesťané ve svých nesnázích a těžkostech často nedoceňujeme význam modlitby, především ve všech případech, k d y vše ostatní selhává. Avšak zásadou křesťana, kterou se má řídit po celý svůj život, j e : modli se a pracuj. Velmi se nám zamlouvala slova, která j sme nedávno četli v kostele P. Marie v Kroměříži : Modl i se tak, jako by vše záleželo jen na Pánu Bohu a pracuj tak, jako by vše záleželo jen na tobě. Přitom mnoho křesťanů si neuvědomuje, že pracovat nezna-mená jen ve svém oboru nebo postavení, ale také pro blaho veřejné a církve. O způ-sobu angažovanosti křesťana nám totéž říká Martin Luther King. Ten, kdo přijímá zlo bez protestů, ve skutečnosti s ním souhlasí. O povinnosti křesťana účastnit se ve-řejného života nás však nejlépe informuje v části páté, napomenutí a v ý z v y k věřícím, encyklika Jana XXIII. Pacem in tenis.

Proto se nás velmi bolestně dotýkají různá prohlášení především některých cír-kevních představitelů u nás, ve kterých se uvádí, že věřící křesťané v Č S S R jsou plně svobodnými a rovnoprávnými občany, i když j e to v rozporu se skutečností. Dobře to řekl j i ž před lety Karel Havlíček B o r o v s k ý : Světská m o c nás může přinutit, aby-chom z opatrnosti někdy mlčeli, ale žádná m o c nás nikdy nemůže donutit k tomu, abychom mluvil i nepravdu proti svému přesvědčení.

M y jsme se rozhodli, že mlčet nebudeme a své názory k řešení situace věřících občanů v C S S R jsme spolu s dalšími věřícími občany předložili Otc i kardinálovi Tomáškovi v petici o našich požadavcích a přáních, s naléhavou žádostí, aby byly prodiskutovány ve Sboru ordinářů C S S R a pak předloženy vládním orgánům.

Považujeme za svou povinnost seznámit Vás s obsahem naší petice a zároveň Vás požádat o případné připomínky k jej ímu obsahu, ale především Vás poprosit, abyste j i také podporoval. R á d i bychom se s vámi také osobně setkali.

Příloha: Petice i s úvodním listem jak byla zaslána Otci kardinálovi Tomáškovi.

Augustin Navrátil, Lutopecny Č. 14, 76831 okr. Kroměříž

D O S L O V

Případ Augustina Navrátila, Lutopecny 14, okres KrotnéUž

V tomto případě jde o naprosto zřetelné zneužití psychiatrie k diskriminaci ob-čana, jehož politický postoj j e odlišný od oficiálního; poněvadž diskriminovaný j e křesťan, poněvadž zejména jeho morální postoje jsou autenticky křesťanské a poně-vadž právě takové postoje jsou východiskem, aby byl označován za osobnost anomální, je to rovněž dalším důkazem zneužívání psychiatrie k násilnému potlačování křes-ťanského přesvědčení a křesťanských postojů.

435

Augustin Navrátil (1928) je zaměstnancem Č S D . Poněvadž má jedenáct dětí, byl průměrný plat na jednoho člena jeho rodiny, a to včetně všech sociálních pří-platků a včetně příjmu manželky asi 380 Kčs měsíčně, což je hluboko pod existenč-ním minimem. Samotná tato situace Navrátila nutně musela podněcovat ke snaze o opatření doplňkuvého příjmu. Počet dětí v rodině Navrátilových je ovšem nad-průměrný. Avšak situace, že příjem z pravidelného zaměstnání, dokonce ani obou rodičů, sám o sobě nemůže rodině stačit, výjimečný není. V ý j i m k o u ovšem je Navrá-tilovo hluboké náboženské cítění a z něho odvozený mravní postoj, který m u za-braňuje opatřovat si nutné doplňkové příjmy jinak než poctivou vlastní prací. Právě tím se Navrátil stal v naší společnosti něčím naprosto anomálním. A tato skutečnost pak posloužila odborníkům v bílých pláštích, kteří tuto e t i c k o u stránku věci naprosto ponechali stranou, poněvadž sami j i naprosto necítí, existence závazných etic-kých norem si vůbec nejsou vědomi, nežijí podle nich - a takovýto n i h i l i s t i c k ý přístup považují za společenskou normu, j íž je potřebí se adaptovat. Právě proto j e však tzv. Navrátilův případ ve skutečnosti» případem « celé naší společnosti, její mravní krize, ba zvrácenosti, a na jej ím pozadí vyniká mravní integrita Navrátilovy osobnosti, která se » adaptaci« heroicky brání, právě v zájmu vlastní mravní sebezáchovy.

Je nutno ještě připomenout, že Navrátil byl v r. 1968 funkcionářem lidové strany a exponoval se pro obnovu demokracie; tím byla dána jak jeho mimořádná autorita mezi občany, tak i zvýšený zájem místních držitelů moci, aby právě jeho zdeptali. A to j e počátkem tohoto údajně psychiatrického případu. Navrátil byl existenčními poměry donucen začít hospodařit na malých kouscích půdy, kterou nelze obdělávat velkovýrobním způsobem a které existují v každé obci. Takovéto odřezky se zpra-vidla přidělují k soukromému obdělávání. Počínaje r. 1970 hospodařil tak i Navrátil a výměra pozemků, které takto za pomoci výhradně vlastní rodiny obdělával, postupně dosáhla n / 2 h a . N a nich dosahoval Navrátil výnosů až několikrát vyšších ve srovná-ní s výnosy místního J Z D . Hospodářsky z toho měla samozřejmě prospěch jeho ro-dina, ale také stát. Leč za existence této politické moci a jejího charakteristického způsobu myšlení to muselo být chápáno především jako politická demonstrace. K d y b y se byl » přizpůsobil «, bylo b y mu jistě dopřáno i více, než těžit z plodů své těžké práce. Navrátil totiž nezměnil a nijak veřejně nepopřel své postoje z r. 1968. Takové výcho-disko bylo po r. 1969 dopřáno každému příslušníku nekomunistických, tzv. politických stran, a režim j e zpravidla velice vítal, protože svou persekuci zaměřoval v první řadě proti opozičním komunistům; alibistická kolaborace nekomunistů byla mu významným politickým nástrojem. Takovou možnost měl i Navrátil, ale pohrdl jí. Pro pozdější psychiatry to by l nepochybně rys premorbidního stavu nedostatku so-ciální adaptability. Výrazně etická motivace Navrátilova j e ovšem jak psychiatrům, tak konečně i celé společnosti bucf naprosto nepochopitelná a nenormální, nebo přímo provokující a zahanbující - a proto pronásledovaná. Psychiatři, kteří pak byli Činní v Navrátilově » případu «, našli si ovšem své zdánlivé profesionální alibi v názoru, že j im nepřísluší vynášet soudy etické povahy. I takový názor možno přijmout. K o n -statujme jen, že my, kteří zveřejňujeme tento materiál, jsme první mezi všemi od-borníky, i » odborníky «, kdo konstatují fakt, který byl očividný a který neměl zůstat stranou žádného objektivního posouzení záležitosti; že totiž Navrátil, který na malých oddělených kouscích půdy, bez možnosti někoho zaměstnávat, bez možnosti využít moderních strojů, za ohromných těžkostí v zásobování základními potřebami, které

436

jsou u nás chronické, a nadto za ustavičného úředního a pak soudního šikanování, dosahoval tak vynikajících výsledků v hospodaření, nepochybně j e přímo symbolem v ů l e a schopnosti člověka zápasit s přírodou.

DOPIS J A N A P A V L Í Č K A SVATÉMU O T C I

Svatému O t c i

Janu Pavlu II. Kroměříž i . února 1979

Svatý Otče,

obracím se na Vás s naléhavou prosbou o pomoc. Rozsudkem okresního soudu v Kroměříž i ze dne 27. 10. 1978 čj. I T 71-78 jsem

b y l uznán v i n n ý m z trestného činu pobuřování podle ust. § 100-2 tr. zák. a b y l m i za to uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců. Na' veřejném za-sedání u krajského soudu v Brně dne 3. ledna 1979 pak odvolací soud nepřisvědčil m é m u odvolání, k d y ž j e zamítl a potvrdil rozsudek kroměřížského soudu. V sou-časné době m á m podaný u Generální prokuratury C S R podnět ke stížnosti pro poru-šení zákona rozsudkem okresního soudu v Kroměříži .

T o h o t o trestného činu jsem se měl dopustit tím, že jsem podepsal a předal dalším věřícím občanům petici s titulem » Podněty katolíků k řešení situace věřících občanů C S R s 13 až 14 b o d y požadavků.

Z e stejného trestného činu pobuřování podle ust. § 100 tr. zákona by l obviněn i Augustin Navrátil z Lutopecen, otec devíti dětí, který tuto petici sepsal a mně předal. Okresním oddělením veřejné bezpečnosti v Kroměříži by l pak dán na psychiatrické vyšetření do psychiatrického ústavu v Kroměříži . P o tomto vyšetření by lo trestní stíhání proti němu zastaveno a musel se podrobit ústavnímu psychiatrickému léčení v temže psychiatrickém ústavu v Kroměříži pro údajnou duševní nemoc paranoia kverulans a persecutoria a protože soudními znalci z oboru psychiatrie b y l uznán jeho pobyt na svobodě za nebezpečný. Později s n ím by lo zavedeno soudní řízení o omezení způsobilosti k právním úkonům. Ostatní věřící občané, kteří tuto petici podepsali a jejichž podpis by l zjištěn na j e d n o m podpisovém archu, který se podařilo příslušníkům S N B zabavit, byl i předvoláni a vyslýcháni na okresním oddělení v e -řejné bezpečnosti v Kroměříži .

K m é m u vyšetřování, souzení a odsouzení k nepodmíněnému trestu odnětí svo-body v trvání osmi měsíců a k vyšetřování a posléze předání do psychiatrického ústavu pro duševně nemocné Augustina Navrátila došlo i přesto, že tato petice byla adresována O t c i kardinálovi Františku Tomáškovi , arcibiskupu pražskému a před-sedovi Sboru ordinářů v C S R , který s naším počínáním souhlasil, ubezpečil nás, že j e bude podporovat a z e j e vše legální v souladu s našimi platnými zákony a závazný-mi právními předpisy. N a naši žádost nám pak Otec kardinál vydal písemné prohlášení, v e kterém zaujal své stanovisko k petiční akci. T o t o prohlášení jsem pak předal soudu.

Se svými problémy jsme se též obrátili na našeho církevního představitele v o lo-moucké diecézi Otce biskupa Josefa Vránu, kterého jsme chtěli seznámit s našimi těžkostmi a přáními, abychom snad společně našli řešení k nápravě nedostatků. Je politováníhodné, že setkání s ním se nám nepodařilo uskutečnit a dopis, který j sme m u zaslali, b y l nám vrácen nazpět bez odpovědi. B y l o nám smutno, že nás nebere

437

na vědomí, zvláště když jsme si uvědomili, že arcibiskupem v této naší olomoucké diecézi byl nezapomenutelný Dr . Cyr i l Stojan, který by se jistě zachoval j inak.

Prosím Vás proto, svatý Otče, abyste nám pomohl v tom smyslu, aby naši bisku-pové a ordináři se nás Božího lidu více zastali, a ne aby vydávali prostřednictvím sdělovacích prostředků včetně Katolických novin prohlášení, jako by vše bylo u nás po stránce náboženské v pořádku. Neustáváme se modlit a vroucně si přejeme, aby naši biskupové a kněží byli stateční, moudří a svatí a také v našich modlitbách pama-tujeme na Vás, abyste své odpovědné poslání s pomocí Boží co nejlépe zastával. Sami

jsme ochotni trpělivě snášet jakékoliv těžkosti a nesnáze, vězení i psychiatrická »léčení «. K tomu, abychom j e statečně snášeli m y a naše rodiny a abychom i m y byl i moudří ve svém jednání a rozhodování, prosíme Vás, Svatý Otče, o modlitbu za nás a o udě-lení apoštolského požehnání.

Jan Pavlíček Jánská č. 50 767 01 K r o m ě ř í ž

Recense

A N T O N Í N KRATOCHVIL

M . B L E K A S T A D : Millom bork og ved. Fra tsjekkisk andsliv i nyare tid. Det Norské Samlaget, Oslo 1978, 357 str.

Opět před námi leží na stole nové dějiny české literatury! A zase jsou zahraniční provenience, tentokrát norské a v novonorském jazyku. Předešleme však hned, že jej ich autorka D r Milada Blekastad má proti všem, kteří se o něco podobného v zahra-ničí k d y pokusili, velikou výhodu. O d maliČka totiž žila v těsném, ba intimním kon-taktu s českým literárním prostředím. Jako dcera nakladatele Topiče poznala nejed-noho z dnešních klasiků jako hodného strýčka, který j i houpával na kolenou. Vlast opustila sice j i ž v třicátých letech, ale srdcem j e zřejmě stále doma v secesním domě na Národní třídě, v němž se j i ž po několik desítiletí rozhoduje v dobrém i zlém o če-ském literárním dění.

Jediná žena (známá též jako jeden z největších současných znalců díla J. A . K o m e n -ského) dokázala to, čeho není schopna ani desítka Českých vědeckých institucí se stovkami odborníků, knihovnami a archívy, s doktory věd a akademiky. Svou práci, jež sleduje osudy české literární tvorby od Bílé hory až po současnost, nazvala » Mezi kůrou a dřevem «, tam kde proudí míza národního stromu, podle slov Jaroslava Sei-ferta. Jistěže by se její spanilá knížka dala nazvat i tragičtěji, třeba » O d temna k temnu «, vždyť obraz doby na počátku i konci líčeného období j e stejně ponurý, jako by z té

438

bídy nebylo východiska. Antonius Koniáš v moderním převleku sestavuje už opět » klíče « zakázaných knih a opět pohání tvrdohlavé berany, tvůrce slova před samozva-ný soud. Hranice k upalování myšlenek jsou smolnatější a mohutnější, jenže i tento-krát se spalovač kochá marnou nadějí. N a spáleništi m u znovu vyráží býlí, neviditelná, zapadlá seménka se derou nezadržitelně za světlem a svými lístky okysličují těžce dýchatelnou atmosféru. Z n o v u vyhání mistry pera, jak j i m kdysi nadneseně říkal, do emigrace, rád b y j e umlčel, ale zažloutlé rukopisy sc znovu, tajně nebo v cizině, jako za Komenského, proměňují v tiskařskou čerň. Ani nejtemnější temno nemůže věčně odolávat úsvitu. I sebeponuřejší historie j e zdrojem naděje.

A tuhletu historickou naději rozdělila autorka do patnácti kapitol. Důraz v nich dala především na starší období, na dobu národního obrozeni a 19. století. Jim vě-novala devět kapitol. Období první republiky zachycuje v e dvou oddílech a při-bližně týž prostor věnuje literárnímu v ý v o j i poválečných let. Upřímně řečeno bychom si přáli, aby akcent spočinul j inde a příděl místa byl opačný, s větším prostorem pro století dvacáté a především pro léta po roce 1945, která by měla už jednou být dů-kladněji zmapována.

Nebuďme však neskromní. Norská autorka musí brát zřetel na norské čtenáře a tak buďme vděčni, že se můžeme u prostřeného norského bohemistického stolu alespoň přiživit. I přes všechna tahle naše » ale « bude každičký norský čtenář vědět o současné české literární situaci víc než český abiturient, ba dokonce více než adepti soudruha profesora Rzounka. Protože ten, i k d y b y věděl, nesměl b y veřejně přiznat, že česká literatura posledních let nebyla sepisována jen zasloužilými a národními umělci Kozákem a R y b á k e m . A k d y b y si čeští žáčkové mohli přečíst norskou knihu paní Blekastadové, velmi b y se divili, jaké má jejich paní učitelka mezery v e vzdělání.

A l e vraťme se k e knize. Velkou předností, metodickou předností tohoto díla, jež se obrací především k zahraničnímu čtenáři, j e to, že současně s literární látkou dává každému příležitost nahlédnout i do historie českého státu a jeho duchovního, kulturního i politického vývoje , že zasazuje písemnictví do celospolečenského proudu národních osudů, proher i vítězství. Značnou pozornost věnuje také vzájemným česko-norským vztahům a umisťuje tak českou tvorbu do širších evropských sou-vislostí. Jinou z předností j e též autorčin přísně chronologický postup výkladu, v němž nám nabízí sevřené, ucelené monografické miniportréty jednotlivých autorů, v čemž se značně liší od chaotizující praxe Kunstmannovy, tak jak jsme se s ní před několika lety setkali v jeho německé studii, v níž jsou někteří autoři rozptýleni zlomkovitě do několika kapitol.

V závěrečných pasážích práce se nám zdá mírně nedoceněna role a význam Josefa Skvoreckého, jehož »Zbabělci« z roku 1958 byl i rozhodně významným mezníkem v českém poúnorovém literárním v ý v o j i . Znamenali první jiskřičku jasu na začer-nalém horizontu, by ly prvním sekem do monolitního, všemi prostředky chráněného feudálního hájemství socialistického realismu. Právě tady a u nich (a také u Valentova »Jdi za zeleným světlem«) začínalo to, čemu se později říkalo Pražské jaro. B y l i to » Zbabělci«, kdo po dlouhých letech promluvili poprvé prostou lidskou řečí, bez hysterie a opatrnických ohledů modrokoŠilového revolučního romantismu a znovu pojmenovali věci, děje a lidi plnohodnotnými slovy. Samozřejmě že Skvorecký nebyl jediný, vedle něho a doslova i za ním a jeho románem stály desítky integrálních osob-ností, které se nedaly nikdy zmást prázdnými slovy; ale Skvorecký se stal symbolem.

439

Pro čtenáře byl tehdy první skleničkou Čistého vína, kdežto druzí ješte pancovali. Jeho » Zbabělci« nerozbili jen mýtus nedotknutelnosti ideologických tabu, ale přišli i s n o v ý m stylem a především n o v ý m jazykem, odlišujícím budoucí moderní českou tvorbu od předválečné normy. A co víc, obohatil literární kontext o spásonosnou, srozumitelnou a přitom vysoce intelektuální ironii. U ž proto b y c h o m si přáli, aby prostor, který j e m u tu věnován, b y l větší. Zmíněno mělo být i několik dalších z jeho prací: » Legenda Emöke «, » T a n k o v ý prapor « a » Lvíče « (ostatně knihy přeložené do řady světových jazyků), dnes j i ž téměř klasické, b y jistě náležitě přiblížily tvůrčí osobnost Škvoreckého i norským čtenářům. Z a zmínku b y jistě stála i jeho obětavá kanadská činnost ediční. Jeho nakladatelství » 68 Publishers « nevydává, jak b y se mohlo zdát z formulace na straně 317 jen jeho vlastní knihy, ale koná nesmírně zásluž-nou kulturní a obecně prospěšnou práci. A jedním z pilířů tohoto nakladatelství není nikdo j i n ý než autorova žena a také spisovatelka Zdena Salivarová, jej íž j m é n o i s ro-mánem » Honzlová «jsme v rejstříku i textu marně hledali. Drobnou, alespoň drobnou zmínku by si snad zasloužili i autoři protestních songů a současně i básníci K r y l a čer-stvý emigrant Hutka, právě tak jako pozoruhodný Vejvoda, Gruša a jistě ještě řada dalších.

A nakonec jen malinkou poznámku pro zasmání: Přiznáváme autorce pravdivost jejího tvrzení, že monument generalissima J. V . Stalina na letenské pláni b y l gigan-tický, ale že by převýšil rozmach Otce vlasti zhmotněný ve Svatovítské katedrále, tomu nepřitakáme. Při vší své velikosti to byl po dobu své krátké existence jen v ý p l o d gigantomanní průměrnosti hodný jeho tvůrců, a Svatovítskému dómu b y sahal sotva po okenní růžici v průčelí (str. 3*5)-

Publikaci b y jistě bývalo prospělo, k d y b y autorka připojila za norské překlady titulů i jej ich české znění. T y bude, myslím, postrádat i norský čtenář. A l e konec připomínkového řízení; smekněme klobouk a poděkujme za dobře vykonanou práci. A nejen za tuhle knihu, ale za všechnu tu mravenčí píli překladatelskou, peda-gogickou a publicistickou, kterou autorka po léta věnuje šíření a poznávání české kultury v Norsku a ve Skandinávii vůbec.

V O N S SDELENÍ č . 1 1 4 V E R A CIBULKOVÁ ODSOUZENA

D n e 30. 5. 1979 byla městským soudem v Brně odsouzena Věra Cibulková k pěti měsícům odnětí svobody za údajný útok na státní orgán a orgán společenské organi-zace (š 154/2 tr.z.). Trest byl podmíněně odložen na zkušební dobu d v o u let.

Matka Petra Cibulky ve svém dopise, adresovaném ministerstvu spravedlnosti Č S R , si oprávněně stěžovala na to, jak se ve věznici zachází s je j ím synem, který si od dubna 1978 odpykává trest v N V Ú B o r y za aktivitu v oblasti nezávislé kultury (viz naše sdělení č. 99).

V ý b o r na obranu nespravedlivě stíhaných j e nucen upozornit, že jde o další pří-pad trestního postihu za stížnost zaslanou oficiálnímu orgánu státu, který takto de facto upírá občanům právo zaručené ústavou.

4. 6. 1979 V ý b o r na obranu nespravedlivě stíhaných

82

C O N T E N T S no. 65

Studies ALEXANDER TOMSKÝ THE PILGRIMAGE OF J O H N PAUL II T H R O U G H HIS

N A T I V E P O L A N D

J A N TESAFT THE D I A G N O S T S O F THE C Z E C H O S L O V A K ! A N SOCIETY O R R A T H E R THE MISUSE OF P S Y C H I A T R Y

Articles

V Á C L A V H A V E L

JAROSLAV K R E J Č Í

JOZEF T O M K O

THE P O W E R O F THE POWERLESS

THE S T R A T E G Y O F H U M A N I T Y A N D T H E PRINCIPLE OF A B S O L U T E E N M I T Y

THE E V A N G E L I Z A T I O N IN L A T I N A M E R I C A T O - D A Y A N D T O - M O R R O W

Testimonies

V.O.N.S. T E N MEMBERS OF THE C O M M I T T E E F O R THE DEFENCE OF THE U N J U S T L Y P E R S E C U T E D U N D E R A R R E S T

THE D E C L A R A T I O N O F C H A R T E R 77 O F M A Y 31, 1979

V.O.N.S. C O M M U N I C A T I O N no. 117: THE RE-SHUFFLING OF THE C O M M I T T E E F O R THE DEFENCE OF THE UNJUSTLY PERSECUTED

THE PETITION T O C A R D I N A L T O M Á Š E K O R R A T H E R THE CASE OF JAN PAVLÍČEK A N D A U G U S T I N N A V R Á T I L

ANTONÍN KRATOCHVIL M . B L E K A S T A D : T H E H I S T O R Y O F C Z E C H O S L O V A K Í A N

L I T E R A T U R E

V.O.N.S. V Ě R A C I B U L K O V A SENTENCED