V tomto čísle naleznete: Zajímavost: Bezedná studna na Helfštýně, Hlavní téma: Ztracené světadíly, Recenze: S alergií na magii; Strážcové Varadínu; The Saboteur; Avatar, Povídka:

Azurová planeta II – Část první; Zlodejka; Nové naděje, Magic: the Gathering: Jednotná Selesnya; Deskové hry: Vládci podzemí, Šílené teorie: Paralelní vesmíry a placatá Země, Záhady: Stonehenge, Historie: Říše Sámova a Velkomoravská, Mytologie: Nadpřirozené

bytosti Japonska – Část druhá, Rozhovor: Rozhovor s Jurajem Červenákem

Milí čtenáři! Mám pocit, že poslední dobou je na našem

fóru i v e-mailové schránce poněkud mrtvo. Ohlasů a kritiky je čím dál tím méně, což nás v redakci samozřejmě nijak netěší. Pokud totiž měsíc pracujete na novém čísle, plni očekávání ho nahrajete na net a nedočkáte se žádných komentářů, pochopitelně to zklame.

Proto se obracím na Vás: Máte nějaký nápad, co bychom s tím mohli dělat?

Sám jsem o tom přemýšlel a navrhuji uspořádat nějaké kamarádské, neoficiální setkání čtenářů a redaktorů Camelotu. Odehrálo by se zřejmě o nějakém sobotním odpoledni kdesi v Praze.

Pokud byste měli zájem zúčastnit se ho, napište nám. Též můžete navrhnout termín, který by vám vyhovoval. Najde-li se dostatek zájemců, bude se tato „akce“ konat.

V tomto čísle jsme pro Vás připravili hned několik novinek. Zaprvé je to nová rubrika Šílené teorie, které se ujal náš redaktor Metoděj Novotný. Bude se v ní psát – jak můžete usoudit již z jejího názvu – o teoriích a myšlenkách, které jsou, řekněme, poněkud odvážné, pozoruhodné nebo zkrátka… šílené.

Hlavně je to ovšem již avizované pokračování sci-fi ságy Azurová planeta Stanislava Cepníka st., s jejíž první částí jste se setkávali v prvních pěti číslech Camelotu.

Z ostatních článků bych neměl opomenout recenze filmového trháku Avatar, deskovky Vládci podzemí či počítačové hry The Saboteur. Dále bych také měl zmínit článek Říše Sámova a Velkomoravská a rozhovor se spisovatelem Jurajem Červenákem.

Příjemné čtení Vám přeje Jakub Cepník

Úvodník................................................................................2 Zajímavost – Bezedná studna na Helfštýně..........................3 Hlavní téma – Ztracené světadíly…….................................4 Novinky – 1-2/2010...……………………………………...6 Literatura – S alergií na magii, Strážcové Varadínu……….7 Film – Avatar.…….........................................................…..8 Hra – The Saboteur………………………………….…..…9 Povídková část: Azurová planeta II – Část první (Stanislav Cepník st.)…..10 Zlodejka (Rastislav Kučírek)...........................……….......14 Nové naděje (Jakub Cepník).................………..................17 Magic: the Gathering – Jednotná Selesnya……………….18 Deskové hry – Vládci podzemí…………...........................19 Šílené teorie – Paralelní vesmíry a placatá Země...………20 Záhada – Stonehenge………...…………………………...20 Historie – Říše Sámova a Velkomoravská…...………......21 Mytologie – Nadpřirozené bytosti Japonska – Část druhá.23 Rozhovor – Rozhovor s Jurajem Červenákem...................24

Opět zde máte příležitost náhlednout do našich – pochopitelně přísně tajných – plánů týkajících se příštího čísla.

• Hlavním tématem tentokrát bude šamanismus. Dočtete se o životě šamanů na daleké Sibiři, o magických praktikách i o šamanismu obecně.

• Také se (snad) dočkáte rubriky Vyřešené záhady, kterou jsme slibovali již minule. :-)

• Slyšeli jste někdy, co je to near death expedition? Pokud ne, příště se to dozvíte.

• Jestli nám bude přát čas a štěstěna, nachystáme též pokračování úspěšné rubriky Historie na vlastní kůži, ve které se tentokrát zaměříme na útrapy křesťanů za války.

• Asi také napíšeme nějaký nový seriál o mytologii. Jaká mytologie to bude, to je však zatím ve hvězdách. Je ovšem dost možné, že bude indiánská. A to zdaleka není všechno! Příští číslo vychází v pondělí 5. dubna 2010.

Úvodník 2

Výzva – Rádi fotíte nebo jste autorem nějaké zdařilé fotografie, která by se hodila do Camelotu? Pokud ano, pošlete nám ji na e-mail, a jestli se nám bude líbit, uveřejníme ji v rubrice Foto měsíce. Naše zásoby fotek totiž také nejsou neomezené. :-)

Foto a zajímavost měsíce 3

Bezedná studna na Helfštýně Adam Cepník Většina hradů byla stavěna pro ochranu nějaké důležité obchodní cesty nebo pro ochranu majetku. Hrad Helfštýn byl postaven ze zcela opačného důvodu. Jeho zakladatel Helfríd z Linavy postavil hrad na hřebeni nad nejužším místem Moravské brány, aby obchodníky přepadal. O loupeživém rytíři Helfrídovi bylo známo, že se nebojí spolčit i s nejsilnějšími mocnostmi a to se mu nakonec nevyplatilo. Brzy se o lupiči Helfrídovi deozvěděl sám panovník. Helfštýn byl obléhán královským vojskem, které přerušilo jediný vodní pramen, kterým byl hrad zásobován. Helfríd nechal kopat čím dál tím hlubší studnu, ale marně. Proto o pomoc poprosil samotného ďábla. Slíbil mu svou duši, pokud zhotoví studnu do svítání. Čert však měl jednu podmínku. Helfríd mu nesmí v práci nijak bránit, jinak Helfštýn útoku podlehne. Ďábel svůj úkol splnil, ale Helfríd se ráno naklonil, aby si studnu prohlédl. Spadl dolů a voda uvnitř se na tři dny zbarvila krví. Jeho posádka se nakonec vzdala, protože neměla pitnou vodu. Čert Helfrída studnou odnesl rovnou do pekla. Od té doby se studni říká „bezedná“. Když do ní někdo hodí kámen, voda se prý na dlouhou dobu zbarví krví.

Ztracené světadíly Stanislav Cepník st.

Říše MU

Zaslechneme-li zmínku o zmizelých pevninách, ztracených městech, zaniklých civilizacích, obvykle se nám vybaví Atlantida. Je zdrojem věčných dohadů, protichůdných teorií, inspirovala i řadu umělců.

Zdaleka však není jediná. Je tu např. země MU, Lemurie, Agartha, jsou tu legendární země Keltů a další a další. S Atlantidou jsme se seznámili v 8. čísle Camelotu, tentokrát se zaměříme jinam.

Domněle ztracená země MU je údajně potopená pod mořskou hladinou v Tichém oceánu. Dnešní znalosti mechanismu tektonických desek však možnost existence velkého kontinentu v této oblasti vylučují. To nám ale nebrání, abychom se nezmínili o představách o této zemi.

Poprvé se o ní zmiňuje antikvář August Le Plongeon (1825 – 1908), cestovatel a spisovatel, který vedl vlastní výzkum mayských rozvalin na Yucatánu. Podle něho přeživší obyvatelé zaniklého kontinentu MU, staršího než Atlantida, založili mayskou civilizaci. Uváděl, že přeložil staré mayské spisy, které ho na tuto myšlenku přivedly, ale pozdější badatelé starších mayských spisů objevili, že jeho překlad byl založen spíš na jeho bujné fantazii.

Ztracený kontinent MU byl později v řadě knih popularizován Jamesem Churchwardem (1852 – 1936), zajímavou osobností s pestrým životem. Sám o sobě uvádí, že měl velmi dobré vzdělání, že v britské armádě dosáhl hodnosti plukovníka. Nějakou dobu žil údajně v Indii, pomáhal hladovějícím atd. atd. Jeho knihy mají sice stále své příznivce, ale nejsou považovány za vážnou archeologii.

Podle Churchwarda byla země MU, „Říše slunce“, obrovským kontinentem v Tichém oceánu. Byly na ní zaoblené kopce, ale žádné rozlehlé pohoří. Úrodnými nížinami protékaly řeky. Byl to tropický ráj. Žilo tam 64 mil. obyvatel rozdělených do deseti kmenů (národů), měli však společnou vládu. Lišili se podle ras s různou barvou pleti. Všem vládla bílá rasa.

Byla to údajně kolébka civilizace. Měla nejvyšší kulturní a společenskou úroveň, byla na výši technicky i civilizačně. Měla nádherné stavby, jejích sedm hlavních

měst představovalo centra vzdělání a náboženství.

Nejvyšším bohem byl bůh slunce Ra, kněz – král této říše – se jmenoval Ra – Mu. Náboženství bylo monoteistické. Svou víru šířili obyvatelé MU kolonizací po celém světě. (Nápadná je značná podoba s Donellyho popisem Atlantidy.)

Strašlivá katastrofa asi před dvanácti tisíci lety zničila tuto říši. Zbyl jen řetěz ostrovů v Tichém oceánu. Přežil zhruba milion obyvatel, ti se brzy proměnili v divochy a kanibaly.

Existuje i několik neúspěšných pokusů najít věrohodné důkazy o existenci MU.

Pro zajímavost: Na konci 30. let 20. století propagoval Atatürk, vůdce hnutí za tureckou nezávislost, výzkum MU a dalších ztracených kontinentů. Doufal, že bude objeveno spojení mezi tureckou civilizací a jinými prastarými kulturami. Pozn.: Někteří autoři (R. Gardener, R Shei a R. A. Wilson) ztotožňují MU s Lemurií. Lemurie

Někdy bývá ztotožňována s kontinentem MU, Tamilové ze Srí Lanky ji ztotožnili se svým mýtickým kontinentem Kumari Kandam.

Je umisťována do Indického oceánu, do oblasti mezi Srí Lankou a Madagaskarem, popř. se táhne Tichým oceánem až k Velikonočnímu ostrovu. Tuto oblast a problematiku uvedla v 80. letech 19. století do literatury madame Blavatská, zabývající se kromě jiného mystickým učením o bohu, duši apod. O Lemurii psal a přednášel také vizionář a okultista Rudolf Steiner. Ten údajně získal přístup k záznamům akáši (tj. jakási databanka veškerých lidských zkušeností a znalostí otisknutá do éteru, tzn. jakési mlhavé, nefyzické roviny existence).

Podle akáši, uvádí Steiner, Lemuřané neměli kostru, byli měkcí a ohební, neměli logické ani aritmetické schopnosti, mohli se však rozpomínat na své dřívější zkušenosti s danou věcí. Ovládali životní sílu, která jim umožňovala brát energii z rostlin a využívat ji i k pohonu vzdušných plavidel. Postrádali paměť, neměli proto ani řeč, ale pomocí telepatie a psychokinéze (čtení myšlenek a schopnost pohybovat pouhou psychickou

silou hmotnými předměty) se dokázali přenést k jiným lidem a věcem.

Podle Blavatské byli Lemuřané jednou ze sedmi „původních ras“, žili v období třetihor, byli vejcorodí a mentálně zaostalí. Kvůli jejich bezmyšlenkovitosti svrhli bohové Lemurii do moře a přivedli na svět Atlantiďany.

Podle názoru Fredericka Olivera z r. 1894 žijí přeživší Lemuřané v komplexu tunelů hory Shasta v Severní Kalifornii.

Pozn.: Jistě jste si všimli rozporu v názorech R. Steinera a madame Blavatské.

Lemurie se dostala i do umělecké literatury.

Legendární země Keltů

Keltové mají – pokud jde o tuto oblast – jednu z nejbohatších folklorních tradic. Jde o ostrovy, potopená města, zatopené země, říše nacházející se v jiných sférách. Skoro vždy leží na západě. Legendy o nich byly natolik sugestivní, že je hledaly různé výpravy – a to napomohlo i k objevům a otevření Nového světa, jak uvádí ve své knize Joel Levy.

K nejdůležitějším legendárním zemím Keltů patří potopené království Lyonesse, potopené město Ys, napůl legendární ostrov Hy – Brasil a nadpozemská pohádková země Tir Nan Og.

Všechny legendy o nich jsou velice zajímavé, my si přiblížíme alespoň jednu – o ztraceném království Lyonesse, Tristanovy země.

Lyonesse bylo mýtické království, které se údajně rozkládalo mezi Cornwallem a souostrovím Scilly a ještě dál. Nejranější zprávu o této ztracené zemi máme z 15. století. Zmiňuje se o zatopených lesích, ►

Hlavní téma 4

Autorem této mapy je James Churchward

polích a sto čtyřiceti kostelech, které prý vyzvánějí i pod vodou. Rybáři uváděli, že tu vylovili kusy dveří a oken a tvrdili, že pod hladinou viděli domy a zříceniny. Cornwallský historik (18. století) se domníval, že řady kamenů, které vybíhají na pobřeží na ostrovech Scilly, mohou být dílem lidských rukou, protože vypadají jako zídky mezi poli. Oceánografové tuto možnost popírají. Přijatelnější je teorie, že to mohly být pasti na ryby.

Podle artušovské legendy o Tristanovi a Isoldě tady byl Tristanův domov.

V pozdní středověké literatuře se vypráví, že v listopadu 1099 království zmizelo pod vodou. Zachránil se jenom Trevelyan, kterému se na bílém koni podařilo před vlnami uprchnout. Město lvů, hlavní město království, prý bylo plné divů.

Pokud se díváme z nejzápadnějšího cípu Cornwallu na ostrov Scilly, zahlédneme skaliska vyčnívající nad hladinu, kterým se říká Sedm kamenů. Mají prý označovat místo, kde leželo Město lvů.

V artušovských pověstech byl Tristan synem lyonesského krále. Měl za úkol přivést svému strýci z Irska nevěstu, princeznu Isoldu. Oba však náhodou vypili nápoj lásky a zamilovali se do sebe. Tristan si nakonec vzal jinou Isoldu, zažil mnohá dobrodružství a nakonec tragicky zahynul.

Tato postava má předobraz v historickém Tristanovi, jednom ze čtyř zaznamenaných lyonesských králů, ale toto království pravděpodobně nikdy neexistovalo. Skutečný Tristan byl zřejmě král Drust z Lothianu, piktského království v dnešním Skotsku. Tato dynastie byla spojována s keltským královstvím ve Walesu a v severní Anglii. Tam se jméno změnilo na Drystan, ze slova Lothian se stal výraz Leonais. To byl zároveň název části Bretaně, ta měla styky s Cornwallem. Tam se z něho stal Tristan z Lyonesse. V Cornwallu existovaly legendy o potopené zemi. Tu označovali jako Lethowstow. Z toho se stala Leonais a z ní Lyonesse.

Ztracený Lethowstow může mít skutečný základ, ale to by byla dlouhá historie.

Na závěr budu citovat Wikipedii: Příběh Lethowstowu/Lyonesse má svůj protějšek v Bretani, kde leží pod zálivem Douarnenez potopené veliké město Ker – Is. Potopě unikl jen král Gradlow, který stejně jako Tristan cválal na bílém koni před záplavou.

Oba příběhy jsou spojeny s hrdiny ze 6. století a oba patří ke keltské oblasti oné

doby, mohlo jít docela dobře o lokální pohromu způsobenou výjimečně vysokým příbojem.

Této látky se dotýkají i jiné mýty, je zpracována básníkem Tennysonem (19. století) i autory 20. století, inspirovala i Tolkiena (ztracené království Númenor), psal o ní i časopis 100+1 atd. Šambhala

Šambhala se podle jedné oblíbené legendy nachází v některém odlehlém himálajském údolí, snad v centru Tibetu, starobylé texty Čhag – čhung ji umisťují do jiného konkrétního údolí (Satledž). Podle badatelů 19. a 20. století leží mnohem dále na severu Mongolska nebo jeho okolí, podle Blavatské leží v poušti Gobi . . .

Vyhneme se složitým historickým okolnostem vztahujícím se k buddhismu i jiným náboženstvím. Pro naše následné seznámení s Agarthou potřebujeme vědět, že Šambhala se stala symbolem nejvyššího duchovního pokroku, jakýmsi sídlem kosmického ohně, očišťující síly, která smete zkažený materialistický svět a přivede nový věk čistoty.

Agartha

Tato záhadná říše se prý nachází hluboko pod zemskou kůrou. Je shromaždištěm temných sil, proto se tam vytvářejí zlé energie. Snad dleží pod Himálajem, snad ve středu země, ale jak uvidíme dál, bývá situována i jinam.

Francouzský orientalista a mystik Saint – Yves D' Alveydre tvrdil, že pomocí astrálního cestování pronikl do nesmírně vyspělé podzemní civilizace a popsal Agarthu i jejího nejvyššího vládce Brahmatinu. Ten do těchto míst přivedl roku 3200 před. n. l. miliony svých stoupenců a vybudoval tam mimořádně vyspělou civilizaci, která se odhalí světu nahoře a zavede nový věk.

Legenda o Agarthtě vznikla na konci 19. století a stala se součástí mýtu o Šambhale. V psychické válce mezi Agarthou a Šambhalou první reprezentovala negativní energie, druhá pozitivní.

Některé síly, které ve 20. století soupeřily o nadvládu, se snažily Agarthu objevit a využít energii pro sebe. Nejznámějšími hledači byli nacisté, kteří vyslali v letech 1937 až 1939 do Tibetu výpravu, aby tuto podzemní říši vyhledala a spojila se s jejími vůdci. Ať už tomu bylo jakkoli, je pravda, že výprava měřila Tibeťanům lebky a zkoumala možnost, že árijskou vlastí byl Tibet (to souviselo s německým rasismem).

Tolik značně útržkovitě na úvod. Podívejme se do Agarthy poněkud důkladněji.

Podle názoru některých badatelů je Země pevná koule, ale její kůra je děravá. Uvnitř jsou přirozené i umělé dutiny pospojované složitou soustavou chodeb a tunelů. Prostory jsou osvětleny zvláštním nazelenalým světlem vyzařujícím se stěn a stropů. Mohou tam růst i rostliny. Původ tohoto světla zatím neznáme, ale ovlivňuje prý i tok času. Obyvatelé Agarthy jsou údajně potomci velice staré civilizace, která se uchýlila do podzemí po obrovské katastrofě, která prý v dávných dobách postihla naši Zemi. Stoupenci domněnky, že šlo o jadernou válku, uvádějí i místa, kde k ní došlo (Sahara, Gobi, Nullabor v Austrálii, některá místa v USA…) a snaží se to doložit přírodními úkazy.

Pokud jde o obyvatele Agarthy, i tady se badatelé rozcházejí (potomci zničené Atlantidy, bibličtí „synové Boží“, nebo snad dokonce návštěvníci z kosmu, kteří se do podzemí uchýlili před šedesáti tisíci lety). Všichni ale uvádějí, že tato rasa má obrovské znalosti a ovládá tajné síly, s jejichž pomocí může uvádět do pohybu a přemisťovat v prostoru i velké a těžké předměty, má i zvláštní létající stroje, v nichž v podzemí cestuje. Agarthťané prý udržují občasné styky s vybranými lidmi na povrchu Země, proto se jejich stroje tu a tam objevují na obloze. Je tedy možné, že tzv. létající talíře k nám nepřilétají z kosmu, ale z hlubin naší planety.

●●●

Tady naši informaci o Agarthtě uzavírám. Látky o ní je hodně, je různorodá, některé články si částečně odporují, ale stojí za to, abyste se s nimi seznámili (v jednom z nich je např. uvedeno, že Šambhala je místo v Agarthtě). Jsou v nich dobrodružné zážitky badatelů, cestovatelů, poznatky buddhistických i lámaistických mnichů (Mongolsko, Tibet...), více či méně věrohodná svědectví obyvatel oné části Asie.

Obsažný a zajímavý pohled do této oblasti nám podává Ivan Mackerle, hodně zajímavé látky je i na webu (z toho jsem však kvůli omezenému rozsahu článku nečerpal). ■

Zdroje: Atlas Atlantida a další ztracené civilizace (J. Levy, Metafora 2008) Cesty za příšerami a dobrodružstvím (I. Mackerle, Motto 2005), Zakázaná archeologie (K. Dona a R. Habeck, Dialog 2008), ww.wikipedia.org Obrázek: www.wikipedia.org

Hlavní téma 5

Novinky 12/2009 – 1/2010 Jakub Cepník

7. února zemřel ve věku osmdesáti devíti let americký sci-fi spisovatel Philip Klass. U nás mu vyšla kromě románu Lidé a netvoři také řada povídek.

Foto, zdroj: www.locusmag.com

Ve dnech 28. – 31. ledna se v Modré škole na pražských Hájích uskutečnil 14. ročník jednoho z největších českých conů – Pragoconu. Tentokrát ho výjimečně pořádal Václav Pravda (organizátor Festivalu Fantazie), a nesl se tedy v podobném duchu jako letní festival v Chotěboři. Sám mohu – jako jeden z návštěvníků – prohlásit, že se povedl. :-)

SF & F nakladatelství Straky na vrbě uspořádá v pátek 9. dubna od 15 hodin ve smíchovské knihovně Con na vrbě. Sejdou se zde autoři, překladatelé i fanoušci a bude se mluvit o všem možném.

Obrázek, zdroj: www.straky.cz

Internetem v prosinci prolétla zpráva, že bylo nad moskevským Kremlem natočeno obrovské UFO ve tvaru trojúhelníku. Jedná se ovšem nejspíše o podvrh. Pro více informací si přečtěte článek na adrese www.kpufo.eu/sk/?p=583

Ve středu 10. února odpoledne dopadlo na území mexického státu Hidalgo jakési těleso. Nejdříve to vypadalo, že se jedná o meteorit. Nyní se však spekuluje o tom, že to byly nejspíše trosky ruské družice Kosmos 2421. Ta obíhá kolem naší planety již od léta roku 2006. Před dvěma lety se rozpadla na patnáct kusů. Při dopadu byla poničena místní silnice a most a u domů v okolí byla silou výbuchu vyražena okna. Nikomu se zřejmě nic nestalo. Z tělesa nic nezbylo, takže se asi nepodaří spolehlivě dokázat, co bylo zač.

Zdroj: www.novinky.cz

Objevila se nová teorie objasňující původ Měsíce. Vysvětluje některé nejasnosti, které panují zejména okolo složení našeho „přirozeného satelitu“. Podle ní Měsíc nevznikl srážkou s cizím tělesem, ale výbuchem způsobeným vysokou rychlostí rotace Země.

Zdroj: www.novinky.cz

Server www.novinky.cz informoval o tom, že byla na archeologickém nalezišti Buthiers-Boulancourt ležícím asi šedesát kilometrů jižně od Paříže nalezena asi 7000 let stará kostra muže, která měla amputovanou levou ruku. Britský list Telegraph uvedl, že byla končetina tohoto muže amputována „záměrně a úspěšně“. Je prý možné, že byl muž válečník a ruku si mohl zlomit například v bitvě. Z těchto informací tedy vyplývá, že pravěké lékařství bylo vyspělejší, než jsme dosud předpokládali. Nález přesto není zcela ojedinělý, kostry s amputovanými končetinami byly nalezeny již dříve.

Zdroj: www.novinky.cz

Novinky jednou větou:

• Magazín Pevnost, zabývající se fantasy, sci-fi a horrorem, chystá nový, revoluční web (ukázku jeho grafiky již nyní můžete zhlédnout na www.pevnost.cz).

• Slavný britský spisovatel a scénárista Neil Gaiman oznámil, že se chystá oženit s americkou hudebnicí Amandou Palmer.

• Slovenský server www.tvnoviny.sk informoval o tom, že bylo nad irským Dublinem natočeno zelené UFO ve tvaru trojúhelníku.

• Na tomtéž slovenském serveru se také objevila zpráva, že čtrnáctiletá indická dívka Twinkle Dwivedi přibližně padesátkrát každý den krvácí z očních důlků, chodidel, vlasových kořenů či uší, aniž by se poranila, což lékaři nedokáží vysvětlit.

• Americké sondě Kepler, kterou vyslala NASA teprve před měsícem do vesmíru, se podařilo objevit pět tzv. „exoplanet“, z nichž jedna má vyšší teplotu, než hvězda, jíž obíhá.

• Archeologům se podařilo objevit v Jeruzalémě rubáš pocházející přibližně z doby, kdy žil Ježíš, a který zpochybňuje autentičnost slavného Turínského plátna (ukazuje totiž, že tehdejší látky měly jinou strukturu, než má právě Turínské plátno).

• Nově objevené hrobky dělníků, kteří stavěli pyramidy, ukazují, že tito dělníci nejspíš nebyli otroci, protože v takovém případě by nebyli pohřbeni hned vedle hrobek svých pánů.

Aktuality, události, objevy… 6

Literatura

S alergií na magii Craig Shaw Gardner Kniha líčí dobrodružství čaroděje Ebenezuma, jednoho z největších mágů své doby. Ebenezum není jako ostatní mágové, teď už ne...

Začalo to jednoho nevinného slunečného dne. Vše šlo přesně tak, jak mělo, pouze mágův učeň Wuntvor zase něco pokazil. Ani to ovšem nemohlo Ebenezumovi zkazit krásný den. Po dlouhé době bádání a pokusů se mu konečně podařilo vytvořit mocné kouzlo. Kouzlo, které mu budou všichni ostatní mágové závidět. Kouzlo, které mu kromě slávy také ušetří peníze! Až pronese pár kouzelných slov, bude znát přesnou polohu i směr všech výběrčích daní v celém království! No, není to krása? O tomto kouzlu se bude povídat ještě staletí! Najednou se ale všechno zvrtlo. Kdosi přerušil kouzelný pentagram. A pak se zjevil démon až ze strašlivé Démonie! A co víc! Byl to rýmující démon! A ještě k tomu špatně rýmující démon! „Já Guxx Unfufadu se jmenuju a zabíjení čarodějů zbožňuju!“ pronesl a jal se likvidovat čaroděje. Vše ovšem dopadlo úplně jinak. Démon byl zahnán zpátky do Démonie a Ebenezum útok přežil. Díky kouzlu, kterým zahnal démona, získal ale Ebenezum alergii na

magii. Proto se i se svým učněm musí vypravit do Vušty, města tisíce zakázaných rozkoší, protože pouze tam žijí mágové Ebenezumova formátu, kteří by ho mohli vyléčit z jeho alergie.

Zkrátka a dobře, kniha je celá vedena v takovém pratchettovském stylu. O legraci a překvapivé zvraty není nouze. Většinu z toho obstarává ochotně Ebenezum, který se i přes svoji alergii stále snaží namastit si při své cestě co nejvíce kapsu. K legračnímu dojmu také přispívají charaktery, které autor ztvárnil. Co byste řekli třeba na draka, který chce hrát divadlo? Či na poustevníky, kteří vedou hotel? A co teprv na chlapíka, který si říká Distributor smrti a je členem prastaré sekty Urracht (tak zní poslední slovo, jaké vydá jejich oběť)? Nudit se prostě nebudete. Mimo to k pratchettovskému dojmu také mírně přispívá obálka knihy. A jaká je kniha jako celek? Jak jsem již řekl, je plná humoru od začátku do konce, pouze na některých místech je mírně zmatečná a vy zkrátka nechápete, o co se jedná. Ale stejně se knížka, jako je tato, často nevidí!

Hodnocení: 70% (těžký nadprůměr) Stručné info: Autor: C. S. Gardner, Obálka: J. Kirby, Nakladatelství: Polaris, Rok vydání: 1996

Jan Holan

Strážcové Varadínu Juraj Červenák Další kniha Juraje Červenáka je zde. Tentokrát jde o první část dlouho připravovaného cyklu o protitureckých válkách se jménem Dobrodružství kapitána Báthoryho. Jedná se o historický román s prvky fantasy a horroru.

Hlavní hrdina románu se jmenuje Kornelius Báthory. V letech 1660-1664 je především znám pro svoje šermířské umění a vojenskou kariéru. Avšak mnoho lidí (hlavně ženy) znají i jeho poezii, kterou napsal o bojích a lásce.

Ve Strážcích Varadínu se nepíše o válkách, které Báthory svedl ve službách císařovy armády, ale o době, kdy Kornel hledá svého ztraceného dvanáctiletého syna, na kterého zanevřel. Teď to chtěl napravit, ale syna unesli Karačiovci a jeho zranili.

Strážcové Varadínu je kniha se čtivým a zajimavým dějem. Juraj Červenák umí vyprávět, tak dobře, že po přečtění knihy se vám zdá, jako byste ji viděli i ve filmu. Obsahuje hodně soubojů, dobrodružství a napětí.

Avšak chyběl mi v ní nějaký kamarád provázející Báthoryho po celou knihu a také se mi zdálo, že Báthory je moc silný a málokdo se mu vyrovná.

Tuto výbornou knihu, která je vyvrcholením autorovy dosavadní tvorby, doporučuji všem milovníkům evropské historie a fanouškům Juraje Červenáka, kteří ji určitě ocení.

Na závěr jen dodám, že přebal knihy je opatřen výbornou obálkou Michala Ivana, za kterou by určitě bylo rádo i mnoho zahraničních autorů.

Hodnocení: 85 % (opravdu dobré) ■ Stručné info: Autor: J. Červenák, Překlad: R. Pilch, Obálka: M. Ivan, Nakladatelství: Brokilon, Datum vydání: 11. 12. 2009

Tomáš Křivohlavý

Knižní recenze 7

Obrázky: www.fantasticfiction.co.uk, www.legie.info

Avatar Jan Cepník

Pro mnohé z vás asi není překvapením, že se ve filmové rubrice budu věnovat právě snímku Avatar. Věnují se mu totiž všichni. Ale přece jsem ho nemohl opomenout. ;-) Avatar byl natočen v koprodukci USA a Velké Británie pod vedením režiséra Jamese Camerona (Terminátor, Titanic). Českou premiéru měl 17.prosince 2009. Již před jeho uvedením do kin se o něm hodně mluvilo a po premiéře se stal doslova fenoménem. Mnozí dokonce Avatar označují za nejlepší film všech dob. S postupem času však zájem o něj pomalu uvadá. Jsem zvědavý, jak Avatar uspěje při udílení Oscarů.

Předpokládám, že drtivá většina z vás Avatar již viděla. Přesto stručně představím děj filmu. Příběh se odehrává ve vzdálené budoucnosti na vzdálené planetě Pandora. Tato planeta skrývá úžasná přírodní bohatství a je obývána úžasnými, lidem podobnými, tvory Na`vi. Co se stane, když na Pandoru přistanou lidé?

Film sleduje jednak střet kultury Na`vi s lidskou kulturou v obecné rovině a jednak osobní příběh námořního vojáka Jakea Sullyho. Hlavní dějová linka je podle mě velmi silná, zajímavá a originální. Celkově však musím říct, že jsem ve filmu našel více motivů převzatých z

jiných filmů (např. Hvězdné války, Eragon) či z literatury. V deníku Metro se dokonce objevila informace, že planetu Pandora popsali ve svém díle ruští sci-fi spisovatelé bratři Strugačtí (Zatkněte Camerona, vyzývají komunisté; autor: Eliška Artová; 13.1.2010). Jestli to je pravda, je to pro mě trochu zklamání. Bohužel jsem se však k dílu bratrů Strugackých nedostal.

Silnou stránkou filmu je vynikající počítačové zpracování. Vše vypadá velice realisticky. Tvůrci navíc ve filmu využili technologii 3D, což činí film ještě realističtějším. (3D prvky můžete vidět pouze ve speciálních kinosálech se speciálními 3D brýlemi. Bez těchto 3D prvků však podle mě film není méněcenný - 3D technologie totiž nemá ve filmu zásadní význam. Výhodou „2D verze“ je

navíc možnost vychutnat si snímek v původním znění s titulky. Ale pokud bych měl možnost jít do 3D sálu, využil bych ji znovu.)

Slabinou jsou podle mě některé dialogy, podobné těm v akčních filmech nevalné úrovně. Stejně jako u jiných amerických filmů, i v Avataru se najdou patetické proslovy a prvoplánové pseudovtipy :-(

Celkově film hodnotím kladně, a to hlavně kvůli silnému námětu a preciznímu zpracování, za nejlepší film všech dob ho však nepovažuji.

Hodnocení: 80 % (velmi dobré) ■

Obrázky: www.csfd.cz (Photos copyright © Twentieth Century-Fox Film Corporation)

Film 8

The Saboteur Rastislav Kučírek

Vitajte v nacistami okupovanom Paríži, obrovskom hernom svete RPG. Hráte za mechanika menom Sean Devlin, ktorý do Francúzska pricestoval z Írska. S vynikajúcou kombináciou charakterov Francúzov plných odporu a Írskou inteligenciou vznikol vysoko fascinujúci príbeh. Predstavuje sa nám dramatické prostredie a dej, nakoľko Seanovi istý nemecký dôstojník vzal všetko, na čom mu v živote záležalo. Teraz je čas na odplatu – ako Sabotér. Hra vás fakticky strhne od samého začiatku. Len si predstavte kombináciu hier ako Assassin’s Creed a Mafia. S vrahom templárov to nemá nič spoločné, nakoľko vašimi nepriateľmi sú fašisti. Lenže máte vynikajúce schopnosti lezenia. Driapete sa na budovy, beháte po strechách a zlaňujete telefónne káble. Autori zrejme nechceli spraviť čistú stealth akciu, preto aj keď sa tak často pohybujete v tieni, veľakrát príde k tomu, že vytiahnete spod kabáta kalašnikov a rýchlo zneškodníte svojich nepriateľov. Prvky mafie pripomína možno doba, staršie autá, ale najmä štylizácia. Jazda Parížom, počas ktorej sa v aute odohráva geniálne napísaný i dabovaný dialóg, ľudia navôkol vás sú plne funkční, mysliaci a postavy nacistov takisto plnia svoju prácu. Príbeh je najväčším plus Sabotéra. Grafika predstavuje opäť niečo prevratné. Čiernobielu hru sme tu naozaj ešte nemali. Novinka, s ktorou prišlo Pandemic Studios, si hneď obsadila svoje miesto. Asi si myslíte, že čiernobiela grafika je hrozná a v hre by vám zásadne vadila. Lenže tvorcovia si dali očividne záležať. Príjmate ju prirodzene a nevadí vám. A navyše – čiernobiely svet nie je stále. Paríž je sivý a tmavý len dovtedy, pokiaľ je obsadený Nemcami. Akonáhle sa vám podarí ľudí v nejakej štvrti presvedčiť o tom, že nádej ešte nezomrela, takáto štvrť sa náhle preoblečie do nádherných

farieb. Čiernobiele budovy a ľudia sa vyfarbia. Ako ľudí presvedčíte? No jednoducho, ako správny sabotér vyhodíte do vzduchu Nemcom nejaký sklad alebo miesto, kde sa stretávajú, sniper puškou zneškodníte nejakého veliteľa alebo splníte úlohu,

ktorá ľuďom otvorí oči. Nemyslite si, že celý príbeh sa odohráva len v Paríži. Dej je zostrihaný a postupne vás oboznamuje s tým, čo sa odohralo predtým, než ste skončili ako samostatný chlap vo veľkomeste a bez priateľov. Dáva vám podnety a vy sa citmi ocitáte v koži Seana Devlina. Svoj úkryt alebo domov má v erotickom salóne. Skrýva sa v starej miestnosti za vysúvatľným obrazom. Ako prvý sa vám hneď za barom predstaví Luc, typický Francúz, ktorý má v sebe o niečo viac odporu než ostatní. Vyzýva vás, aby ste sa prestali schovávať a začali sa brániť, nie len nečinne prizerať. V skutočnosti nemôže už ďalej zniesť, ako je jeho rodné mesto postupne devastované a trýznené. Spolu vyrážate na prvú misiu, po ktorej vás dejový strih prenesie do vašej 3 mesiace starej minulosti, a ocitáte sa na vidieku, keď ešte Francúzi o vojne ani netušili... Teraz sa posnažím hre niečo vytknúť. Keď pomyslím na atmosféru v erotickom salóne, ktorú doplňuje skvelá hudba, grafika a spracovanie postáv, vždy sa do toho vtiahnem. The Saboteur je hra, ktorá už sa za hru pomaly ani nedá považovať. Ocitáte

sa v geniálnom filme, ktorý máte možnosť sami vytvárať a vďaka RPG vyvíjať sa a žiť postavu, ktorá vám je pridelená. Možno bude niekomu chýbať absolútna sloboda v takom veľkom svete, ale príbeh bol tak silný, že ja som ju vôbec nehľadal. Akurát, ako sa hovorí „bez práce nie sú koláče“, musím podotknúť, že hra má príšerne vysoké HW nároky. Iste niečo za niečo – odmenou zato vám je grafika, ktorá dýcha z obrazovky, lenže hardware technika je dosť drahá, a preto to nie je také ľahké, ako sa zdá. Xbox alebo Playstation také niečo nepotrebujú, ale záleží na tom, čo preferujete. Ďalším mínus hry je krv, ktorá strieka z nepriateľov ako z hadice a máte pocit, že je kreslená ako v nejakom animáku, ale to sa dá veľmi ľahko pretrpieť. Potom, už snáď len vytknem sem-tam hnevajúcu kameru, ktorá vás špehuje za chrbtom v štýle 3rd person akcie a občas zachytí o nejaký roh budovy alebo výklenok. Ale aj tá je akceptovateľná. Môžete si sadnúť na vaše počítačové kreslo, spustiť hru a už len s otvorenými ústami sledovať skutočne úžasnú hru – The Saboteur. Nad ojedinelými mikro chybami, ktoré sa objavia a prejdú, môžete maximálne žmurknúť okom. Ak máte silný a výkonný počítač, potom nech sa páči, môžete sa cez svoj voľný čas nechať vtiahnuť do hry s úžasným dejom, postavami a atmosférou, ktorá vás prinúti vcítiť sa plne do mesta Európy vo vojnových rokoch. ■

Hodnocení: 85 % (opravdu dobré)

Obrázek: www.bonusweb.cz

Počítačová hra 9

Azurová planeta II – Část první Stanislav Cepník st.

Možná, že si někteří čtenáři Camelotu vzpomenou na povídku Azurová planeta. Od tohoto čísla budeme otiskovat její druhou část.

Úvodem několik slov k jménům: Nám se podařilo díky ztroskotání vesmírné lodi Azuřanů poznat jejich prostřednictvím několik nám dosud neznámých planet naší galaxie. Každá vyzařovala – viděno našima pozemskýma očima – jinou barvu; jemnou, průzračnou, velmi slabou, až téměř nezřetelnou, ale přece jenom barvu. Podle ní jsme tyto planety začali nazývat.

Stejně tak jsme pro označování nových bytostí, rostlin, živočichů, nerostů atd. použili běžná pojmenování z našeho slovníku, popř. jsme azuřanské tvary přizpůsobili našemu hláskovému systému a způsobu tvoření slov.

Dojít k vzájemnému porozumění s Azuřany bylo zpočátku velmi obtížné, ale protože o to obě strany měly velký zájem (pro vesmírné trosečníky to byla téměř existenční nutnost), podařilo se v poměrně krátké době vytvořit jakousi oběma stranám srozumitelnou řeč.

Azuřané nám umožnili návštěvu nám do té doby neznámých planet, na nichž rovněž existoval život – pochopitelně na různých stupních vývoje. Mohli jsme tak zatím aspoň letmo nahlédnout do jiných světů, jiných životů, jiných kultur. Přitom jsme se snažili porozumět smyslu toho, co vytvářejí, a posoudit, co může být přínosem i pro nás.

Azuřané při těchto výpravách studovali naše schopnosti, naši mentalitu a při pobytu na Zemi usilovali o pochopení našeho světa, ale při veškerém úsilí některá naše jednání a směřování nepochopili.

Nejde o zpětné vazby v pravém slova smyslu. Naši noví „známí“ jsou ve svém vývoji daleko před námi a máme se od nich čemu učit. Oni nám nabízejí velkoryse a nezištně pomoc.

●●●

V následujícím vyprávění vám chceme přiblížit tento pro nás nový svět, jiné, lepší vztahy, než jaké panují na naší planetě, tak jak jsme ho zatím poznali a z části snad i pochopili. V detailech se jistě

můžeme mýlit, ale v tom podstatném určitě ne.

Pokusíme se z nesmírného množství materiálu vybrat to, co by vás mohlo zajímat a co by nás zároveň mělo varovat před takovými činy, které by vedly k záhubě naší planety. Jsme k ní už hodně blízko.

Teď tedy víte, co můžete od druhé části Azurové planety očekávat, a je jenom na vás, zda ji budete číst, nebo zda ji raději vynecháte. Těm odvážným, kteří se do četby pustí, přejeme, aby se při ní příliš nenudili.

●●● Zeleňané zabydlují Azurovou planetu

Po katastrofě na Zelené planetě, která ji učinila neobyvatelnou, se několika desítkám obyvatel podařilo odletět na základnu, kterou měli vybudovanou na Azurové planetě.

Tam žily početné skupiny vědců a odborníků z různých oborů. Tyto skupiny ji připravovaly pro kolonizaci. Podmínky k životu tam byly velmi podobné podmínkám na Zelené planetě, byla prostornější a

surovinových zdrojů tam bylo dokonce o hodně víc.

Podobné bylo rostlinstvo i živočišstvo, nežily tam však žádné inteligentní bytosti, a tak kolonizaci nestálo nic v cestě.

Z vesmírných korábů, které prchaly z hroutící se Zelené planety, jich přistálo na Azurové planetě jen několik. Co se stalo po cestě s ostatními, zůstalo zahaleno tajemstvím.

Zachránění šťastlivci se připojili k dosavadním „kolonizátorům“ Azurové planety a už v třetí generaci se jim díky neúnavné práci podařilo dosáhnout téměř takového stupně civilizace, jaký byl před katastrofou na Zelené planetě, a tak mohli pokračovat ve výzkumech vesmíru.

Z první části našeho příběhu víte, že jeden z azuřanských výzkumných korábů kdysi ztroskotal na Zemi. Od té doby se začala zdárně rozvíjet spolupráce Azuřanů s Pozemšťany a ve vědeckých ústavech byly smíšené pracovní skupiny. ►

Sága o Azurové planetě pokračuje! 10

●●● Poplach v observatoři

Služba v centrální observatoři Azuřanů nepřetržitě sledovala dění ve vesmíru. Měla k tomu nejmodernější techniku, o jaké se Pozemšťanům ani nesnilo.

Bylo páteční ráno (budeme užívat pozemského označování dnů atd.). Noční služba začala předávat pracoviště kolegům, kteří ji přišli vystřídat.

Petr vstal od pracovního stolu a ze zvyku se ještě jednou podíval na obří obrazovku, která monitorovala vesmír. Už měl nakročeno ke dveřím, ale najednou se zastavil. V pravém horním rohu obrazovky se objevila malá černá tečka, která tam zjevně nepatřila. „Už mám asi halucinace z únavy,“ pomyslel si Petr. Promnul si oči, na chvíli je zavřel, znovu je otevřel, ale tečka nezmizela. „Asi se mi udělala prasklina ve sklivci, to je nadělení,“ blesklo mu hlavou. Znovu na chvíli zavřel oči, pomalu je otevřel, ale všechno bylo marné. Tečka nezmizela.

„Huku,“ obrátil se na kolegu, který ho přišel vystřídat, „co je divného na obrazovce, podívej se dobře.“ „Co by tam mělo být? Nic mimořádného nevidím, jdi už si raději domů lehnout,“ odpověděl Huku. „Vpravo nahoře, koukej pořádně,“ vyhrkl vzrušený Petr. „No jo,“ vykřikl Huku a už svolával všechno osazenstvo. Petr samozřejmě domů nešel. Stejně by byl neusnul.

Všichni se nahrnuli do místnosti a pak přešli k nejsilnějšímu dalekohledu. Nikdo ani nedýchal. „Opravdu je tam něco nepatřičného,“ konstatoval vedoucí observatoře a udělal místo u dalekohledu dalším. „A pohybuje se to, dokonce značně rychle. Pokud to směřuje k nám, může to sem doletět už za tři až čtyři měsíce,“ spočítal rychle.

Tomáš, další Pozemšťan, který tam pracoval, se šel podívat do plánu výzkumných letů, ač ho znal zpaměti. „Nemůže to být nikdo z našich. Nikdo se v tuto dobu nemá vracet bez závažného důvodu, a kdyby takový důvod nastal, bylo by to ohlášeno. A přiletěl by z druhé strany,“ dodal. „Nemám z toho dobrý pocit.“ Ten neměli ani ostatní. Zvědavost, napětí, obavy. Taková byla atmosféra v observatoři. Vedoucí ale zakázal seznámit se situací obyvatele Azurové planety, aby nenastala panika.

Bylo třeba okamžitě jednat. Vyslali k záhadnému tělesu – zatím nebylo možné spolehlivě identifikovat ani jeho tvar – smluvené signály. Neznámý reagoval až po pátém pokusu. To, co vyslal k Azurové planetě, ani zdaleka neodpovídalo smluvenému kódu. Bylo to něco, čemu nikdo nerozuměl.

Azuřané se museli obrnit trpělivostí. To už s událostí seznámili všechny obyvatele planety. Neustále monitorovali pohyb neznámého tělesa. Už poznali, že jde o vesmírný koráb neznámého tvaru a neobvyklé konstrukce. Obavy Azuřanů vzrůstaly. Co tu cizinec chce, s jakými úmysly asi přichází? Nezdálo se sice, že by byly nepřátelské, ale opatrnosti není nikdy dost, a proto byla učiněna nezbytná ochranná opatření.

Cizí koráb vyslal čas od času k Azurové planetě signály, ale i když je obměňoval, stejně jim ani řádný z odborníků neporozuměl. Bylo však zřejmé, že nepřilétá s nepřátelskými úmysly. Byl už viditelný i obyčejnými dalekohledy, nakonec ho bylo možné sledovat pouhým okem. To už od jeho objevení uplynuly téměř čtyři měsíce.

●●●

Pozn.: Viditelnost malého korábu na obrazovce monitorující vesmír, schopnost přibližně spočítat rychlost, jakou se pohybuje, atd. atd. - to vcelku odporuje přírodním zákonům platícím na naší planetě, také možnostem nejdokonalejších pozemských přístrojů... Toho jsme si vědomi, ale těžko lze aplikovat naše zkušenosti a znalosti v naprosto odlišeném vesmírném prostředí.

Obří obrazovka v observatoři Azuřanů byla např. konstruována tak, aby byla schopna zachytit jakýkoliv cizí prvek, byť byl více než milionkrát menší než monitorované hvězdy, i když se ty menší přes svou nesmírnou velikost jeví na obrazovce jen jako malé body.

Jak dokázali Azuřané vytvořit takovou techniku, nevíme. Přestože nás, Pozemšťany, zacvičují k práci ve svých vědeckých pracovištích, podstatu svých „zázračných“ přístrojů a možností nám neprozradili. Snad k tomu dojde později. Mají určitě své důvody. Znají už dobře poměry na Zemi a mají oprávněné obavy, aby lidé nezneužili azuřanských vědomostí k svému zániku. I bez toho se zdá, že k němu směřují. Azuřané se nás snaží varovat, mají své neblahé zkušenosti z vlastní historie, jak později uvidíme.

Apoň tolik na vysvětlenou některých pasáží, které se čtenáři mohou zdát, mírně řečeno, divné a nevěrohodné.

●●●

Překvapení na pokračování Konečně se koráb přiblížil k místu

přistání, kam byl nasměrován letištním zařízením. Vesmírné letiště leželo daleko za obytnými domy i laboratořemi a observatoří. Přistávací plocha byla velmi rozlehlá, aby bylo možno při přistávání manévrovat podle potřeby.

Letištní plocha byla kvůli karanténě, předepsané pro všechna – i vlastní – vesmírná tělesa vracející se domů z vesmíru, obehnána vysokou zdí, trochu připomínající známou Čínskou zeď. Hrozilo totiž zavlečení neznámých mikroorganismů z cizích planet, které mohly život na Azurové planetě značně zkomlikovat, popř. i zničit.

Když karanténa skončila, otevřely se brány odstavného karanténního prostoru i pro diváky, aby mohli z bezpečné vzdálenosti a za ochrannými skly sledovat, kdo vlastně z korábu vystoupí.

Konečně se otevřel výstupní otvor a z korábu byly spuštěny schůdky. V davu to zahučelo: „To přece nemůže být pravda, to je neuvěřitelné!“ ozývaly se výkřiky. Ve dvířkách se totiž objevil stařičký Zeleňan a za ním dva další, asi o dvě generace mladší.

Nejstarší Azuřané, ještě z první generace přesídlenců, v něm poznali svého někdejšího druha Tola, kdysi kapitána jednoho z vesmírných korábů, které prchaly z hroutící se Zelené planety k Azurové, ale které na ni nikdy nedorazily. Veškerá pozdější pátrání po jejich osudu byla bezvýsledná, na žádné signály vysílané do všech stran vesmíru nepřišla nikdy žádná odpověď.

Sotva Zeleňané sestoupili ze schůdků a octli se v objetí nejbližších Azuřanů z letištního personálu, zahučeli diváci podruhé. Ve dvířkách se objevily další postavy, ale to už nebyli Zeleňané. Byly vyšší, urostlejší, měly delší nohy a kratší ruce než Zeleňané i Azuřané, jejich hlava byla protáhlejší s šikmo posazenýma černýma očima. Byla porostlá hustými tmavými vlasy. Jejich pleť měla bronzový nádech. ►

Povídka 11

Neznámí udělali směrem k Azuřanům

několik přátelských posunků, zřejmě to byl pozdrav, poté řekli něco Zeleňanům, kteří přiletěli s nimi. Starý Zeleňan pokýval souhlasně hlavou a předstoupil před Azuřany. Chvíli trvalo, než překonal dojetí a mohl začít mluvit. „Jsem moc rád, že jsem zase mezi vámi, i když, jak vidím, mých vrstevníků žije už asi hodně málo. Na Bronzové planetě ještě dožívá nepatrný zbytek naší posádky, sice mezi vlídnými hostiteli, ale přece jenom to není doma. Byl bych nerad, kdybyste si mysleli, že jsem nevděčný. Nebýt Bronzanů, nikdo z nás by byl nepřežil, nebýt jejich velkorysosti, už nikdy bych se s vámi nesešel.“

Po chvíli pokračoval: „Mám vám vyřídit jejich pozdravy. Nabízejí vám spolupráci. Jsou ze sousední galaxie a dělají to, co my. Mapují vesmír, hledají další planety s živými inteligentními bytostmi, nebo aspoň planety s vhodnými podmínkami pro život. V technické úrovni jsou kousek před námi a věří, že vzájemná spolupráce by byla pro obě strany přínosem. - Vyřídil jsem vám, co jsem měl, naši zachránci se těší na příznivou odpověď, ale teď už chci jít mezi vás, když jsem po tak dlouhé době nečekaně zase doma.“

„A ještě vám musím sdělit velmi důležitou věc. Teď, po dokončení karantény, se nemusíte bát fyzického kontaktu s nimi. Naši řeč sice ovládají jen částečně, ale k porozumění to stačí. Nakonec můžeme tlumočit tam, kde se s nimi nedomluvíte.“

Teď teprve nastalo bouřlivé přivítání Bronzanů, poté byli všichni „návštěvníci“ uvedeni do reprezentační budovy Azuřanů k odpočinku.

●●●

Druhý den zasedli Bronzané i zachránění Zeleňané s Azuřany k společnému jednání o vzájemné spolupráci. To bylo nesmírně důležité, pochopitelně také zdlouhavé, protože tak důležité věci musely být přece jenom tlumočeny.

Toto jednání by asi čtenáře nudilo, proto uvedeme jen to, že dopadlo pro obě strany velmi dobře.

●●● Osud „ztracených korábů“

Osud ztracených korábů nesmírně zajímal všechny Azuřany. Starý Zeleňan nestačil odpovídat na otázky. Skončil své vyprávění značně vyčerpaný, ale zcela uspokojil zvědavost tazatelů.

Pokusím se spojit odpovědi v aspoň trochu souvislý celek.

„Ztracené koráby“ byly čtyři, uzavíraly souvislý konvoj uprchlíků z hroutící se Zelené planety. První z nich začal po určité době ztrácet kontrolu řízení, a proto nemohl pokračovat v letu. Byla to porucha, kterou bylo možné odstranit i ve vzduchu, ale koráb musel zastavit. Jeho pilot oznámil těm za sebou, co se děje. I tyto tři koráby musely zastavit, aby nedošlo ke srážce a aby se ve vesmírném prostoru navzájem nesrazily.

Oprava se sice poněkud protáhla, ale to nic neznamenalo. Směr letu byl přesně nastaven, a tak se koráby bez jakýchkoliv obav vydaly na další cestu. Odpovědi na signály, jimiž posádky udržovaly spojení s přední částí konvoje, byly sice čím dál slabší, ale pořád se ozývaly.

Druhý den se koráby dostaly do hustého roje meteoritů, to bylo v oblasti, kterou letěly, poněkud neobvyklé, ale protože koráby byly stavěny tak, aby je meteority nemohly poškodit, nikdo se neznepokojoval.

Třetí den proletěly koráby kolem zcela neznámé planetky. Posádky ztuhly. „Jak se to mohlo stát?“ chytal se za hlavu kapitán prvního korábu, který vedl všechny ostatní. Pak zjistil, že směrové kormidlo vůbec nefunguje. To by tolik nevadilo, horší ale bylo, že bylo ztraceno spojení s přední částí konvoje. Ani na jeden signál nepřišla odpověď. Kormidlo bylo opraveno, ale to nic neřešilo. Jaký směr měly koráby zvolit?

„Teď už se musíme odevzdat do vůle boží,“ rezignoval kapitán. Koráby letěly do neznáma. Výrazně zpomalily rychlost, posádky vysílaly do všech stran signály volající o pomoc. Bezvýsledně. To už posádky nemohly utajit před rodinami Zeleňanů, kteří hledali útočiště na Azurové planetě. Všichni byli zoufalí, mnozí se už loučili se životem. Nejhorší bylo, že v korábu bylo několik dětí.

Čtvrtý den se podobal třetímu jako vejce vejci. Koráby letěly stále kupředu. O energii potřebnou k pohonu nešlo. Tu důmyslně sestrojené přístroje dovedly čerpat z vesmíru. Hrozné bylo, že nikdo nevěděl, kam letí – a zda vůbec ještě narazí na nějaké inteligentní bytosti, které by jim pomohly. Signály byly vysílány na všechny strany spíš

ze setrvačnosti, nikdo už ani nečekal odpověď. Všichni byli skleslí, kapitán se marně snažil dodat jim naději. Všichni mlčeli, až na ty nejmenší. Ale i na ty začala doléhat tíseň dospělých.

Den pomalu končil, když to v přijímači slabě zapraskalo. O chvíli později se zcela nečekaně ozval signál. Neznámý, cizí, ale všichni zajásali. Už o nich někdo ví, nejsou v té neznámé oblasti sami. Nikdo nemohl vědět, zda jim neznámí pomohou, nebo zda je zničí, ale i to bylo přijatelnější, než plout vesmírem až do konce života. Ten se pomalu blížil, i proto, že přes nesmírné šetření se nebezpečně ztenčily zásoby potravin.

Cizí signály byly stále silnější. Na začátku pátého dne byly naše koráby obklopeny rojem malých vesmírných letounů doutníkového tvaru. Nezdálo se, že mají nepřátelské úmysly, spíše naopak.

„Naši zachránci,“ vyprávěl starý Zeleňan, „nám naznačili, že je máme následovat. Jednu stranu kruhu letounů, který nás obklopil, uvolnili. Tím nám naznačili směr, kterým máme letět. Jeden z jejich strojů letěl před námi, ostatní za námi a kolem nás. Blížili jsme se k neznámé planetě. Vyzařovala slabou bronzovou barvu, podle ní jsme ji pojmenovali.“

Starý Zeleňan se odmlčel. Byl zjevně unavený. „Co bylo dál?“ doráželi na něj ze všech stran. „Nezlobte se, dnes už pokračovat nebudu,“ omlouval se. „Těch zážitků bylo na mě moc a i vzpomínky mě nesmírně vzrušují. Musím si odpočinout od mluvení, navíc se chci seznámit s vaším prostředím, do kterého ode dneška budu patřit i já. Pro mne je nové, i když je podobné prostředí Zelené planety.“

Na chvíli se odmlčel a pak vyhrkl: „Ani nevíte, jak jsem rád, že jsem zase mezi vámi, mezi svými.“

●●● Krátké ohlédnutí

Než budeme pokračovat, připomeneme si – pro oživení paměti – několik událosí z první části.

Azurová planeta vzkvétala. Prozíraví Zeleňané, kteří ji kdysi objevili, si na ní vybudovali základnu a začali planetu postupně kolonizovat. Kolonizace byla urychlena po příletu Zeleňanů, ►

Povídka 12

kterým se podařilo včas odletět z hroutící se Zelené planety. Tehdy došlo na Azurové planetě k jakési populační explozi. Podmínky k životu tam byly ideální. Byly tam obrovské úrodné prostory, bujná vegetace, čisté ovzduší, množství nejrozmanitějších živočichů.

Zeleňané si tam po vybudování základny přivezli kopie veškeré zeleňanské technické dokumentace, množství strojů a zařízení. To jim umožňovalo zahájit racionální výrobu všeho potřebného, včetně kosmických korábů. Proto se mohla jejich civilizace rozvíjet bez přerušení tam, kde na Zelené planetě skončila.

V té době se také na Azurovou planetu vrátili ti, kteří při jedné z výzkumných výprav ztroskotali na Zemi, hlavně ale i část jejich potomků, míšenců s Pozemšťany, i několik Pozemšťanů. Mezi těmito dvěma planetami pak byla navázána dobrá spolupráce.

O nečekaném návratu části ztraceného konvoje ze Zelené planety jsme se právě dověděli.

●●●

Ještě několik technických připomínek:

Už víme, že vesmírné koráby Zeleňanů, Azuřanů i Bronzanů překonávají nesmírné vzdálenosti v neuvěřitelně krátké době několika měsíců, maximálně roků (měřeno pozemským časem). Přitom jsou tyto koráby schopny čerpat energii k pohonu z vesmíru, odolat i nárazu malých vesmírných tělísek, vyhnout se větším tělesům. V kabinách korábů určených pro dlouhé výzkumy vesmíru je automaticky vyrovnáván přetlak, je tam zajištěna nejzákladnější hygiena, jsou tam zásoby stravy (energetických tablet a tekutin), které umožňují posádkám přežít bez přistání v případě potřeby i velmi dlouhou dobu.

●●● Zelená planeta se opět probouzí k

životu

V auřanském ústředí pro meziplanetární lety se sešli nedávno přiletěvší Bronzané s předními azuřanskými vědci. To, co Azuřanům sdělili, působilo jako bomba.

Bronzané, kteří poskytli azyl zabloudivšímu konvoji ze Zelené planety, byli zvědaví, jak ona planeta po katastrofě vypadá. Sonda, kterou k ní vyslali, od Zeleňanů znali její polohu, přinesla nečekané zprávy. Ze spáleného povrchu se prodíraly na světlo svěží zelené keřovité rostliny, místy byly i celé zelené plochy. Po nějakém živočištstvu však ani stopy.

Když sonda monitorovala oblast strmých, v podstatě nepřístupných hor, které se tyčily asi na jedné desetině planety, zachytila projevy života. Vycházely z hluboké průrvy jakéhosi dlouhého hlubokého kaňonu, jehož dno zůstalo i pro citlivé kamery skryté.

Pro Azuřany to byla další šokující zpráva, ovšem velice pozitivní. V oné oblasti se nacházel zhruba 2500 metrů pod vrcholy hor asi třicet kilometrů dlouhý a jeden kilometr široký kaňon, který se místy rozšiřoval až na pět kilometrů. Strmé skály s četnými převisy pouštěly do nejužších míst málo světla, ale jinde ho bylo dostatek. Ze skal vytékala říčka, která se na konci kaňonu ztrácela kdesi v podzemí. V kaňonu rostly keře, tráva, žili tam i drobní živočichové.

Tam vybudovali Zeleňané vědecké středisko s byty pro vědce, technický i pomocný personál i pro jejich rodiny. Byly tam zkušebny, laboratoře, výzkumná pracoviště, archivy technické dokumentace, historických dokumentů atd., byly tam dokonce i malé výrobní haly. Větší část sálů a laboratoří byla vylámána ve skalách. Energii čerpali obyvatelé z půdy.

Všechny sály byly odvětrané a izolované proti vlhku. Na části území byla pole pro pěstování základních plodin a zeleniny. Všechno bylo vybaveno tak, aby byl kaňon zcela soběstačný, kdyby někdy bylo přerušeno spojení s „horní“ zemí. Bylo to moudré, jak se později ukázalo.

V tomto příjemném prostředí žilo ve vzájemné shodě několik desítek Zeleňanů.

Kaňon ležel hluboko pod úrovní povrchu planety. Přístupný byl tři kilometry dlouhou a dvacet metrů širokou prudce se svažující štolou, vlastně jakýmsi tunelem. Byla vybavena přepravními pásy, v místech největšího klesání byly vedle schodiště výtahy. Byla dobře osvětlena, vybavena několika odpočivadly, jakýmisi místnostmi vylámanými do bočních stěn, kde byla k dispozici voda, nástroje pro případ nečekaných problémů, ale i ošacení, věci denní potřeby a menší zásoby trvanlivých potravin. V případě nutnosti tam mohlo sice bez velkých nároků, ale také bez velkých problémů po určitou dobu žít i několik desítek lidí.

Vchod do tohoto tunelu byl opatřený důkladnými vraty.

O tomto kaňonu samozřejmě (nyní už) Azuřané dobře věděli, ale nikdo nepředpokládal, že by tu apokalyptickou hrůzu, která Zelenou planetu zničila, mohl někdo v tomto prostoru přežít.

●●●

Po zprávě o stopách života na zničené planetě nastal mezi Azuřany horečný ruch. Chtěli se tam okamžitě vydat a byli nadšeni nabídkou Bronzanů, že se budou na výpravě podílet všemi svými technickými prostředky i osobní účastí.

Azuřané jim předali plány kaňonu, ukázali přístupové cesty a seznámili je se všemi podrobnostmi týkajícími se tohoto místa.

Pak se neodkladně pustili do společné přípravy expedice. Byla časově náročná, ale všichni se snažili ze všech sil, a tak už za necelé dva měsíce mohla expedice odstartovat (odletěly tři koráby).

●●● My se samozřejmě vydáme ve svém

vypravování za nimi, ale nejdřív se musíme vrátit ke kaňonu a k tomu, co se v jeho oblasti dělo v době zkázy Zelené planety. ■

Ilustrace: Adam Cepník

Povídka 13

Zlodejka Splnené sny – Část šiesta

Rastislav Kučírek

Sedel som na streche a sledoval dym vychádzajúci z komínov všade navôkol. Bol som uvelebený na vrchu domu, utiahnutý bližšie k severným hradbám. Postavili ho v rovnakom štýle ako ten, na ktorý som preskočil po mojom príchode do mesta.

Sedel som v tureckom sede a dumal. Dumal nad celým klanom Garwellow a Silverom.

„Keď som sem prvý raz prišiel, pripadal som si rovnako ako ty,“ povedal mi Silver v krčme za stolom. „Cítil som sa cudzí, ale bol som rád, že som preč. Mal som asi osemnásť rokov vtedy. Eh, bolo to už dávnejšie. No a elfom som sa stal postupne. Začal som sa s nimi stretávať a pohybovať sa v ich obydliach. Samozrejme to mi nedovolili len tak... Do Farmiviku som sa dostával strašne dlho a to som nevedel ani kúzliť. Ale podarilo sa mi to. Ešte dodnes si pamätám ten deň, keď som stál pred bránou lesa a... – počúval som elfa, ako mi vypráva svoj romantický príbeh o budovaní jeho cesty životom, a bočným pohľadom sledoval osobu, ktorá stále sledovala mňa. Stála opretá o stenu s jednou nohou pokrčenou dozadu. Bola odetá celá v čiernom a do tváre som jej skrz jej kapucňu nevidel. Neviem prečo, ale cítil som, že je to žena. I keď podľa výstroje by to bol určite chlap.

Elfa som inak počúval pozorne. Iba sem tam som na ňu mihol pohľadom, keď už som si myslel, že to jej neustále pozorovanie neznesiem.

... „to áno, majster Ignazius bol veľký čarodej. Veľa ma toho naučil. Vždy keď som sa s ním rozprával, myslel som na to, aký som rád, že môžem žiť tento okamih. Že sa môžem rozprávať s niekým tak mocným a pritom som sa k nemu dostal len tým, že som taký, aký som. Elfovia si ma skrátka obľúbili. Začalo to len tým, zopár z nich som spoznal a spriatelil sa s nimi, učil sa od nich, s niektorými som aj trávil dni a noci, až som dostal pozvánku do Farmiviku. Raz som sa proste zobudil a pod mojím zrolovaným vakom na spanie ležal zvitok. Spal som naľahko, lebo bolo leto a aj tak mi bolo cez noc hrozne teplo. S takou vyhriatou hlavou a rozospatý som zvitok rozbalil a v momente som sa prebral. Predo mnou sa odohral úžasný kúzelný jav, ktorý vlastne celý, obrazmi, vypovedal o pozvaní...“ – odpil si z krígľa.

Rozprával dlho a pútavo. Moc som sa toho dozvedel. Ako sa naučil viac precítiť, vnímať hlbšie, paralyzovať, telekinéziu a neskôr celú škálu kúziel; ale aj zabiť, ctiť i vážiť si nepriateľa, prekonať strach či sebaovládanie. K tomu všetkému spela cesta udalostí, ktorú som od neho počúval.

„A prečo sa vlastne schovávate? Kto sú vaši nepriatelia?“ – spýtal som sa.

„Schovávame sa najmä pred mestskou strážou. Považujú nás mnohých za zradcov, lúpežníkov a povaľačov. V skutočnosti jediné nezákonné skutky, čo páchame, sú krádeže a sem-tam zopár atentátov. Vieš, v tomto klane sú aj takí, ktorí nie sú Garwellovia, ale predsa nás berú ako svojich vlastných bratov. To neznamená, že oni sú tí, čo to robia, ale každého z nás si stráž pamätá ináč.“

„A ako si pamätá teba?“

„Zle. Naposledy som spravil veľký rozruch, keď som na verejnosti popravil kata.“

„Popravil kata?“ – usmejem sa.

„Áno, chystal sa zabiť miestneho farmára za to, že odmietol platiť mestu dane za ochranu, i keď býva mimo neho.“

„Takže vy ste tu miestni šíritelia spravodlivosti?“

„Nie. Nie tak celkom. Vieš, vtedy keď sme sa prvý raz stretli, ako si bol v tom hroznom šoku, že som zabil niekoľko ľudí – to bola miestna stráž. Prenasledovali ma za tú popravu. Bol som prekvapený, že prišli až tak ďaleko – do hostinca u Kartera. Ja som tam odpočíval a venoval sa svojmu drakovi, ktorý za mnou medzičasom priletel. Vrátil som sa od neho z lesa, vošiel do svojej izby, zložil sa a schádzal dolu do krčmy. Ako som prechádzal okolo dverí, všimol som si ťa. A vtedy do mňa vletel ten pocit, keď som sem ja prišiel prvýkrát a zoznamoval sa s iným svetom. Bolo to z teba cítiť. V duchu som sa pousmial a vchádzal do krčmy, keď som si všimol na čižme jedného z chlapov, čo tam sedeli, čerstvú krv. Predtým tam vždy sedeli drevorubači a určite by sa u nich neobjavila. Zahral som niečo nenápadné a vytratil sa z miestnosti. V snahe ochrániť teba som ťa zdrapol a potom ďalej už vieš ako to nasledovalo...“

„Ahá, takže tí chlapi čo si ich potom zabil, boli strážnici z mesta...“

„Áno, tu vraždu tých drevorubačov prehnali. A ešte ako sa do nich potom prezliekli a hrali sa na nich... To je moc. I keď som cítil, že to nie sú drevorubači a všimol si aj krv na čižme, nechápem, prečo sa tak snažili, aby ma zabili. Čo toľkú pomstychtivosť v nich vyvolalo? Snáď nie len tá vražda... Muselo to znamenať čosi viac.“

„A čo tvoje svedomie? To sa ani neozve pri takej vražde?“

„Nie. Je to celé vyvážené. Keď si sa ma pýtal či sme miestni šíritelia spravodlivosti – nie sme. My sa len snažíme s mojimi priateľmi pomocou kúzel a iných praktík približovať veci čo najbližšie k rovnováhe...“

„Čo najbližšie k rovnováhe...“ – zopakoval som si pre seba ešte raz a pousmial sa nad tou skvelou myšlienkou. Úsmev sa ešte prehĺbil, pretože som zočil TO, na čo som tu čakal. Postavil som sa z tureckého sedu a videl všetky strechy vôkol seba. V žiare zapadajúceho slnka som sledoval zlodejku, ako skáče zo strechy na strechu a približuje sa ku mne...

„Počuj... ehm... Silver, nevieš, kto je hento tam opretý o stenu? Tá osoba v tom čiernom, čo sa na mňa stále pozerá?“

„Vieš – hovoril zo zamyslenia - v tomto klane a zvlášť na tomto mieste sa pohybuje množstvo významných ľudí, ale rôznych rás. A nikomu to nevadí.“

„Niečo som sa ťa pýtal.“

Prebral sa z myšlienok a pozrel sa tam:

„Tá osoba je dáma.“

„Myslel som si to.“

„Ale daj si pozor! Nie len taká hocijaká dáma. Viem, že ju podozrievaš za to, že všetci sú tu k tebe priateľskí a ona na teba zazerá spod kapucne. Nemyslí to v zlom, určite. Poznám ju dobre. Volá sa Darika. Je to najlepšia zlodejka v klane.“

„Tak zlodejka?“

„Áno, podľa výbavy by si to nepovedal, čo? Neboj sa, všetko, čo potrebuje, má pri sebe ukryté, tak aby mohla ísť kľudne po meste a vypadala ako lovec v čiernom. Ale aj tak sa na ňu každý mračí...“ – keď to dopovedal, usmial sa.

„Prečo sa usmievaš?“ ►

Román na pokračování 14

„Pretože mi príde niečo usmevné.“

„A čo také?“

„Aký si ešte nevycvičený.“

„Nevycvičný? V čom?“

„Tak celkovo, musíš sa ešte dosť učiť. Ale to je normálne.“

Jemne som sa zamračil a pozrel zase na zlodejku. Na moje prekvapenie tam však nebola. Civel som na prázdnu stenu a obrátil na elfa: „Pozri, už tam nie je!“

„Ja viem.“ – odvetil.

„Kam išla?“ – pozeral som naňho a bez toho, aby on otvoril ústa, som spoza chrbta začul:

„Trápi ťa to?“ Bol to akýsi divný tichý hlások, ktorý isto patril žene. Chytro som sa otočil. Za mnou stála ONA, stále v tieni svojej kapucne, v rukách držiac akýsi kvalitný prút a... tetivu.

„To je... môj luk!“ – ihneď som sa začal obchytkávať na miestach, kde by mal luk byť. „Veď som ho mal opásaný cez chrbát! Ako si mi ho mohla dať dole? Snáď si nerozsekla tetivu?“

„To je tá najtichšia metóda.“

„Ale nie! Vieš ako dlho som ju robil?“

„Už bola moc opotrebovaná. Inak by som ti vzala niečo iné, aj tak by si si toho nevšimol. A tu je nová tetiva. Tú som zasa robila dlho ja. Nech sa páči...“

„No... uhm... no ďakujem.“

„Tak ako? Bavili ste sa o mne?“ – otázka bola smerovaná na Silvera.

„Áno, áno. Ale viac sme rozoberali môj život.“ – odpovedal s úsmevom.

Mne došlo, že před chvíľou sa elf usmieval na tom, ako mi Darika kradne luk, a ja si toho neuvedomujem...

„Takže predpokladám, že ste sa dostali k tvojim problémom so strážami...“

Elf prikývol.

„Vyzistila som, že Marco, ten idiotský strážnik, čo je vždy na námestí, má na teba nejaký zatykač, alebo také čosi. Môžem ti ho priniesť.“

„Ten zatykač, alebo Marca?“ – odpovedal otázkou, pričom sa pohodovo roztiahol na lavici, na ktorej sedel.

Darika sa na chvíľu zamlčala – to sa asi usmiala – a potom odvetila: „Zatykač.“

„Fajn – povedal Silver - a nemohol by ísť Bartok s tebou?“

„...a nemohol by ísť tvoj mladý spoločník so mnou?“

Ich otázky padli takmer súčasne.

„No... – postavil som sa - myslím, že už ste o mne rozhodli. A čo sa mňa týka – rád sa pridám.“

Zlodejka ku mne práve doskákala a pristála na okraji strechy, ktorú som si obsadil. „A-ahoj!“ – pozdravil som.

Darika si miesto pozdravu sňala kapucňu a ja som po prvý raz zrel jej tvár. Mala malý, ale pekný nos, krásne hnedé oči a ryšavé vlasy. Predo mnou stálo možno pätnásťročné dievča.

Bol som očarený, ale necítil som lásku. Moja femme fatale na mňa čakala doma. Doma?! Čože? Aký domov? Ja nie som na žiadnom výlete! Ako ma mohlo také niečo napadnúť? Ach nie, zase mi chodí po hlave tá platonická láska! Dá sa na ňu vôbec nemyslieť?

„Čo tak na mňa pozeráš?!“

Strhol som sa akoby zo sna.

„Eehm, prepáč, bol som len zamyslený.“

„Na to si dávaj veľký pozor, častokrát to tu býva životu nebezpečné.“ – podišla bližšie. „Pekný výhľad, čo?“ – stúpla si vedľa mňa a spolu sme pozerali na štvrťku vykukajúceho slnka.

„No... Ja mám západy slnka radšej ako keď slnko vychádza.“

„Tak to sme dvaja.“

Postavila sa predo mňa. Dívala sa mi do očí a ja jej. Po chvíľke som oči jemne privrel a čakal na nežný dotyk pier.

„Čo robíš?“ – ozvalo sa od chrbta.

Otočil som sa a odvetil:

„Já... nič.“ – a v duchu si ďakoval, že sa nič nestalo a že ma len ticho obišla. Bohvie ako by to dopadlo.

Stála na okraji strechy a čakala na mňa:

„Poď!“ – a začala zliezať po vyčnievajúcich trámcoch a okeniciach budovy dolu.

Keď som zliezal dolu, rozmýšľal som, či sa mám cítiť trápne, ale bol som názoru, že sa mi len pozrela do očí a išla ďalej...

Plížili sme sa po tieňoch mesta ako jemný vietor, ktorý nám vlažne ovieval tváre. Také počasie mám najradšej. Keď je horúci vzduch a vanie vlažný vetrík. Stále som počúval poznámky, čo robím zle:

„Ideš príliš nahlas!“

„Vychádzaš z tieňa!“

„Drž sa bližšie pri stene!“

„Tichšie!“

Všetko som sa snažil dodržiavať, ako sa len dalo. Ešteže som si zobral tie mokasíny a čierne oblečenie...

Kým sme sa prikradli k námestiu, slnko zapadlo. Zapadalo veľmi rýchlo a takisto my sme sa pohybovali veľmi rýchlo. Stáli sme pri začiatku námestia a pozorovali ho. Veľa ľudí tu nebolo a strážnik bol na okraji pod lampou. Za ním bol tieň.

„No vidíš, bude to ľahké ako facka.“ – povedala zlodejka a už-už chcela vyraziť.

„Počkaj, počkaj... A to nemáš žiadny plán?“

„Zlodeji si plány na takéto drobnosti nerobia. Iba keď sa pripravujeme na niečo veľkého a to už je poriadny plán.“

„A čo mám robiť ja?“

„Pre istotu by som ťa poslala, aby si sa postavil pred strážnika a odpútal jeho pozornosť, ale teraz chcem, aby si sledoval, ako sa to robí...“

„Dobre teda.“

Darika opustila tmavý kút a zakrádala sa pozdĺž múru ako šelma. Oprel som sa o múr a pozoroval ju. Keď prišla až za strážnika, spozornel som. Rukami sa rozlúčila s múrom a plížila sa za jeho chrbtom. Nakračovala krok za krokom, jemne cítiac celým telom sa dotýkala zeme ako pierko. Na okolí ju nemal kto zbadať, ak nemal oči privyknuté na tmu – uisťoval som sa rovnako ako aj ona, neustálym obzeraním.

Už bola od Marca necelý meter.

Teraz sa začala pohybovať najlepšie, ako len vedela. Ako som tak na ňu vypätý pozeral, bol som presvedčený, že ju nie je počuť. Už bola celkom za strážnikovým chrbtom. Jediná chyba by mohla znamenať smrť. Ruky sa dali do pohybu a ona začala pracovať s niečím, čo sa mu hompáľalo za opaskom. Tam už som nič nevidel.

Vypäto som čakal, ako to dopadne. Až po dlhšej chvíli sa Darika od strážnika odtiahla. A v ruke držala niečo ako vrecúško. Tak sa to podarilo! Vydýchol som si. Zakrádala sa späť ku mne, keď vtom strážnik sa znenazdajky otočil. Neviem prečo, určite nič nepočul, jednoducho sa voľne otočil, akoby sa chcel pozrieť do prázdna a zočil Dariku:

„Hej ty! – skríkol – stoj!“ Stiahli sa mi všetky svaly na tele a čakal som, čo bude. Mňa nezbadal, ale ona bola vo veľkom ohrození. Bez toho, aby sa obzrela, začala utekať. Nemala ani náhodou v úmysle vykecať sa z toho. Sledoval som strážnika, ako sa dáva do pohybu, keď mi niečo ►

Román na pokračování 15

pristálo na hlave. Tupý úder, priamo z neba, mi skoro podlomil kolená. Otriasol som sa a snažil sa potme nájsť, čo to bolo, dosť to štrnglo, tak som predpokladal, že to budú mince. Hmatal som po dlaždiciach podo mnou, až som našiel nejaký mešec. Zobral som ho do ruky a snažil sa nájsť ich dvoch. Darika bola kúsok odo mňa a bežala s prázdnymi rukami. Došlo mi, že ten mešec bol jej lup a hodila mi ho, aby sa jej chvíľu lepšie bežalo. V rýchlosti mi šepla: „POĎ!“ – a vyhupla sa na okenicu nado mnou. Od nej sa prechytila vyššie a vyššie a liezla hore. Rýchlo som sa spamätal a liezol. Keď som vyskočil na prvý rám, strážnik už bol na dosah odo mňa a zdrapil ma za nohu. Zúrivo som trhal a snažil sa vymaniť. Podarilo sa mi pätou zavadiť o jeho ľahkú prilbu a kopnúť. Stisk na chvíľu povolil a ja som sa rýchlo vyhupol vyššie. Liezol som ako o život a za sebou som počul Marcov pohyb. Nemohol som uveriť, ale liapal sa za nami hore.

Na streche ma čakala Darika a spolu sme sa dali do behu. Bežal som za ňou a ona volila cestu. Asi to tu má dobre preskúmané. Počas behu som sa jej pýtal:

„Ako to že ide za nami?“

„Strážnici nenosia ťažkú odev. Iba meč a prilbu.“

„Uhm...“

„Utečieme mu do našej krčmy?“

„Nie! Nesmieme sa na to spoliehať! Poznám inú cestu, drž sa!“

Strážnik mal ku podivu silnú výdrž a celú cestu sa držal za nami. Keď Darika povedala „Drž sa!“, v tom momente sa terén pod nami začal prudko znižovať. Bežali sme po streche a škridlách. Za sebou som počul, ako to Marco nečakal.

Očividne sa mu podlomili nohy a on sa začal kotúľať dole. Podľa zvuku, čo sme za sebou počuli, sme vedeli, že sa s spolu s ním vytrhávajú škridle. A zvuk sa k nám rýchlo približoval. Krik chlapa spolu s lámanými škridlami sme mali už takmer za chrbtom.

„Čo teraz?“ – spýtal som sa v rýchlosti.

„Skoč!“ – a chytila ma za ruku.

„Ke-d...“ – nestihol som sa spýtať kedy, lebo mi prudko cukla s rukou. Bral som to ako povel a silno sa odrazil. Leteli sme vo vzduchu a stále sa pevne držali za ruky. Teplý vzduch okolo mňa vial a ja som sa nebál. Nerozmýšľal som nad dopadom a žil pre okamih...

Ostrý zvuk vniknutia do vody. Vyplávanie na povrch.

Spolu s Darikou sme plávali oblečení vo vode. Po chvíli bublania sa hladina ukľudnila. Počuli sme zvuk Marca kus od nás, ako sa valí šikminou strechy, až sme začuli šplechnutie do vody. Skotúľal sa zo strechy priamo do vody. Ešteže my sme do vody vskočili ďalej od neho.

„Kde to sme?“ – spýtal som sa.

„V nádrži na vodu pre kasárne.“

„Čože?“

„Tá škridlová strecha, na ktorú sme sa dostali, odchytávala dažďovú vodu, ktorá sem stekala, a strážnici sa v nej kúpu. Dole je odtok, ktorý im privádza vodu dolu do miestností.“

„A čo je pod tou strechou?“

„Nejaké ich miestnosti - to nie je podstatné...“

Diskusiu prerušil hlasný nádych. To sa určite Marco vynoril z vody.

„Tak teda žije. – šepla Darika – máš ten mešec?“

„Áno.“ – aj ja som šepol.

„Tak poď.“

Doplávali sme na opačný okraj nádrže, zatiaľ čo strážnici na opačnej strane pribehli na hluk sa pozrieť, čo sa stalo. Marco vyliezol z vody a cez dieru v streche sa dostal dnu.

Keď všetci zaliezli, prehupli sme sa cez okraj a dosadli na menší výklenok. Pod ním bola už len stena a tmavé okná. Zliezli sme dolu a po tieňoch ulíc sme bežali späť cez ilúziu domu do tajnej krčmy. Voda v zásobníku pre stráž bola teplá, takže mi vôbec nebola zima. Navyše som sa behom po ceste naspäť dosť osušil.

I tak, v krčme horel krb, ktorý vraj horí vždy. Chcel som si k nemu sadnúť a zohriať sa, ale najprv som išiel s Darikou odovzdať mešec Silverovi. Našli sme ho s pohárikom v ruke a dali mu, čo potreboval. Z mešca vysypal peniaze a vytiahol zopár zvitkov. Chvíľu si ich pozeral a potom ich kúzlom vysušil. Pozrel sa nám obom s úsmevom do očí a blažene vyslovil slovo: „Ďakujem.“

„Aj my – usmiala sa Darika – stálo to za to.“

Aj ja som sa usmial a vyčerpaním z celého dňa som sa zvalil do kresla pri krbe. Chvíľu som hľadel do návykovej žiary ohňa, až sa mi začal rozmazávať zrak a zakláňať hlava. Ešte než som zaspal, pozrel som sa na elfa a mladú zlodejku. Niečo sa rozprávali a sem-tam pozreli na mňa. S pousmiatím som vrátil pohľad do plameňov a začal slastne driemať. ■

Román na pokračování 16

Nové naděje Desátá část povídky Wotanovo bratrstvo

Jakub Cepník

Zakousl jsem se do šunkové bagety. Konečně, po mnoha dnech, jsem měl zase v ústech pořádné jídlo. Když nám před několika hodinami ujeli Rusanov a jeho kolega naším (byť kradeným) džípem a zanechali nás samotné vedle dálnice kdesi v Norsku, zpočátku jsme propadali zoufalství. Pak se nám ovšem podařilo objevit benzínovou pumpu, ve které nebyl jediný člověk. Napadlo nás, že norská vláda možná organizuje nějakou hromadnou evakuaci. Každopádně se zdálo, že byla benzínka opuštěna ve velkém spěchu a – což je nejdůležitější – majitel v ní zanechal veškeré potraviny a zboží. Situace se tedy hned ukázala být o něco lepší.

Zatímco jsem s chutí hltal velká sousta bagety, profesor přecházel tam a zase zpátky v uličce mezi regály a nahlas přitom uvažoval.

„Takže si to shrneme: Celý svět zachvátil totální chaos a nikdo nejspíš neví, co se ve skutečnosti děje. Členové bratrstva zřejmě již dorazili do Čech a chystají se dokončit, co započali. Co se stalo s Arturem a ostatníma, to se raději neodvažuji hádat. A my tu zatím trčíme v téhle díře na severu Evropy a cpeme se sendvičema! Příliš optimistické vyhlídky tedy nemáme a já se vás ptám: Co navrhujete?!“

Chvíli zavládlo ticho, a tak jsem se ujal řeči já. „Měli bychom se co nejrychleji dostat do Osla. Tam snad seženeme pomoc pro ostatní a…“ Zmlkl jsem uprostřed věty a upřel jsem pohled na auto, které zastavilo vedle pumpy. Vystoupil z něj jakýsi muž v černém kabátu a vykročil si to přímo naším směrem.

Andrew se skrčil za regálem, vytáhl z pouzdra pistoli a pevně ji sevřel v pravačce.

Mezitím muž přišel ke dveřím, otevřel je a vešel dovnitř. Chvíle napětí však pominula, když vesele pronesl: „Dobrý večer, profesore. Dalo celkem práci vás najít.“

„Matěji!“ rozzářil se profesor. „Ani nevíš, jak rád tě vidím. Kde se tu, prosím tě, bereš?“

„Řeknu vám to takhle,“ začal příchozí, „před dvěma dny dorazil do Osla kapitán Kasowski s Gregem Baerem a čtyřma Rusama. Nezdržel se ani hodinu, hned se vydal do Čech. Mě ovšem pověřil, ať se vás pokusím najít, že budete snad někde na území Norska. A nemýlil se.“

„Takže je Artur naživu? Matěji! Lepší zprávy jsi nám už ani přinést nemohl!“ profesora zcela ovládlo nadšení a netrvalo dlouho, než nás jím nakazil také.

Příchozí vypadal tak na pětadvacet let. Měl krátké kudrnaté vlasy, neoholené vousy na bradě a vypadal na první pohled sympaticky.

„Tohle je Matěj Vrabec, vyslanec Řádu dvouocasého lva na území Norska,“ ukázal na něj profesor, načež představil i mě.

„Těší mne, rád vás poznávám,“ usmál se Vrabec a otočil se opět k profesorovi. „Bylo mi řečeno, že tu s vámi měli být ještě nějací Rusové, nemám pravdu?“

„To tedy máš!“ profesor zvážněl a převyprávěl Matějovi v rychlosti vše, co se stalo od chvíle, kdy nás bouře oddělila od Kasowskiho skupiny.

„Ne, že by mne tyto zprávy dvakrát těšily, mohlo to ovšem dopadnout daleko hůř,“ řekl Vrabec. „Teď však musíme jednat. Vezměte tolik jídla, kolik poberete, naložte to do auta a hned vyrazíme do Osla, kde na vás již čeká letadlo. Kapitán Kasowski si totiž přeje, abyste se ještě dnes dostali do Čech.“

Na nic jsme nečekali, a začali jsme do batohů strkat obložené chleby, čokoládové tyčinky, lahve s pitím… zkrátka vše, co nám přišlo pod ruku. Obyčejný zákazník by za tolik potravin musel zaplatit hodně peněz, my jsme ale momentálně zachraňovali svět, takže jsme na to příliš nehleděli. Pak jsme již vyběhli se zavazadly v rukou před pumpu a nasedli do Vrabcovy modré Oktávie.

Vrabec sedl za volant, nastartoval a již jsme se řítili po prázdné dálnici nejkratší cestou do hlavního norského města Osla.

●●●

Pohled na Oslo byl zvláštní. Bylo mi jasné, že některé části města musely při podivných „přesunech“ zmizet, protože uprostřed labyrintu ulic a domů bylo několik ploch lesa nebo trávy, které působily naprosto nepatřičně – například začínaly na kraji silnice. Ovšem většina budov byla zřejmě na svém místě. Okrajové čtvrti byly narychlo vyprázdněné, lidé se stáhli do centra, kde se zabarikádovali a snažili se přečkat tyto krušné časy.

My jsme ale v Oslu nezastavili a jeli jsme ještě o kus dál, na letiště Sandefjord. Již jsem ho znal, protože jsme tam přesedali cestou na Špicberky.

Na okraji přistávací plochy na nás čekalo krátké nákladní letadlo Antonov. V kokpitu seděl již známý krátkovlasý pilot. „Zdravíčko, profesore! Jak se daří?“ zasmál se trpce.

„Když jsme se viděli naposled, bylo to lepší,“ odtušil profesor a vylezl po schůdkách do letadla.

Tam na nás – k našemu velikému překvapení – čekal Gregory.

„Ahoj!“ zvolal radostně s nápadným anglickým přízvukem a smál se od ucha k uchu.

Letělo nás tedy sedm – já, profesor, doktorka Tobiasová, Andrew, Gregory, Matěj Vrabec a pilot.

Jakmile jsem se připoutal k nepohodlné sovětské sedačce a letadlo vzlétlo, usnul jsem.

●●●

„Wake up! Vzbudit se!“ třásl mnou Gregory, třímajíc mé rameno medvědím sevřením. „Jsme tady! In Prague!“ ■

Povídka 17

Jednotná Selesnya Adam Cepník

Další guildou, kterou vám zde představím, bude Selesnya. Skládá se z bílé a zelené barvy. Je plná hodných elfů, silných lesních přízraků a mocných šamanů. Specializuje se na tokeny, přidávání životů, schopnost convoke a zároveň na silné bytosti. Základ balíku tvoří karta Selesnya Guildmage. Je to 2/2 za dvě many. Za tři libovolné a jednu bílou dostanou bytosti vaší kontroly +1/+1 do konce tahu a za tři libovolné a jednu zelenou dá do hry 1/1 tokena, zeleného Saprolinga. Do Selesnye se dále hodí mimořádně dobrá karta Tolsimir Wolfblood. Je to 3/4 za čtyři libovolné, jednu zelenou a jednu bílou. Přidá všem vašim ostatním bílým a zeleným bytostem +1/+1 a za tapnutí dá do hry 2/2 bílo – zeleného legendárního tokena se jménem Voja. Jistě je vám známa karta Watchwolf. Je to 3/3 za jednu bílou a jednu zelenou manu. Rozhodně by v Selesnyi neměla chybět! Dále do Selesnye patří karta Scion of the Wild. Je to */* Avatar za dvě zelené a jednu libovolnou. Má sílu a obranu rovnou počtu bytostí tvojí kontroly. Nakonec zmíním ještě výbornou kartu Fists of Ironwood. Je to enchantment za

jednu libovolnou a jednu zelenou. Když vstupuje do hry, vyčaruje dva 1/1 zelené tokeny, Saprolingy. Enchantnuté bytosti dá trample. Úplně nakonec zde předložím (jako vždy) decklist, podle kterého by neměl být problém složit balík Selesnya. Obsahuje 69 karet. 11x Plains 11x Forest 2x Vitu-Ghazi, the City-Tree 2x Selesnya Sanctuary 1x Glare of Subdual

2x Congregation at Dawn 1x Chorus of the Conclave 3x Centaur Safeguard 1x Guardian of Vitu-Ghazi 2x Pollenbright Wings 3x Seeds of Strenth 4x Selesnya Evangel 2x Selesnya Guildmage 1x Tolsimir Wolfblood 2x Scion of the Wild 1x Watchwolf 4x Fists of Ironwood 2x Caregiver 1x Sandsower 2x Conclave Phalanx 1x Gather Courage 1x Dryad's Caress 2x Conclave's Blessing 2x Dowsing Shaman 1x Nullmage Shepherd 1x Scatter the Seeds 1x Root-Kin Ally 1x Elvish Skysweeper 1x Selesnya Sagittars ■ Obrázek: www.magiclassemblee.canalblog.co

Vládci podzemí Jakub Dobal

(Tento článek pochází ze stránek Frodovy deskové hry – www.deskovehry.blogspot.com – a je v Camelotu zveřejněn se svolením autora)

Počet hráčů: 2–4 Doporučený věk: od 12 let Délka hry: 90 až 120 minut Autor: Vláďa Chvátil Rok vydání: 2009 Výrobce: Czech Games Edition, MindOK Jiné názvy: Dungeon Lords Ocenění: hra oceněna v hráčských anketách na veletrhu her v Essenu 2009 Obvyklá cena: cca 900 Kč Herní systém: hráči plánují akce současně, umisťování dělníků (služebníků a impů), budování podzemí pokládáním dílků, soubojová minihra Čeština: hra je kompletně v češtině Vládci podzemí jsou nejnovější velkou hrou Vládi Chvátila. CGE ji představilo na podzim v Essenu pod anglickým názvem Dungeon Lords. Již tam byl o hru velký zájem a uspěla i v anketách mezi

návštěvníky veletrhu. Na české vydání jsme nemuseli dlouho čekat. MindOK ve spolupráci s CGE hru vydal začátkem prosince 2009. S Vládci podzemí si užijete hodně zábavy. Každá partie bude novou výzvou, odlišnou od předchozích. Musím však varovat, je to složitá hra. Na její naučení budete potřebovat více času a úsilí. Díky dobře napsaným a vtipným pravidlům se však nebudete nudit ani v této fázi. Vládce podzemí ocení především ti, kdo mají rádi komplexní budovací hry.

Hra vás zavede do světa hrdinů a kouzel, ale podíváte se na něj netradičně očima těch, kdo vládnou temným podzemním říším, které skrývají nejrůznější tajemství. Zažijete, jak těžké je vybudovat a vypiplat byť jen malý dungeon a ubránit jej před nájezdy slávy a pokladů chtivých hrdinů. Aby vám vše hned nevydrancovali, budete jim klást do cesty pasti a posílat na ně

nejrůznější příšery, aby je přemohly. Podobnost s počítačovou hrou Dungeon Keeper není náhodná, autor v ní našel inspiraci. Vytvořil ale svébytnou a originální deskovou hru.

Název hry výstižně říká, o co mají hráči usilovat: stát se vládci podzemí. Na začátku hry představujete adepty, kteří chtějí získat licenci na provozování své vlastní podzemní říše. Ano, je to tak, vyzkoušíte si hraní za "druhou" stranu, která je ve všech fantasy příbězích považována za tu zlou. Během dvou let musíte prokázat své vůdčí schopnosti při budování svého dungeonu a jeho obraně. Jen ten nejlepší se může stát Vládcem podzemí. Na ty ostatní, kteří svůj dungeon ubrání před vyrabováním, čeká alespoň odměna v podobě povolení k dalšímu ►

Magic: the Gathering 18

provozu podzemních chodeb a slují od ministerstva dungeonů.

Hra je rozdělena do dvou částí, které představují dva roky. Každá část pak zahrnuje čtyři kola (roční období) budovací fáze, po níž následuje bojová fáze (na konci roku). Hra končí bodováním. Je to celkem jednoduché. V prvním roce začnete své dungeony budovat. Mezitím se utvoří první skupinky dobrodruhů, kteří se je pokusí dobýt. Ve druhém roce se vše opakuje, ovšem s lepším vybavením, ale i silnějšími dobyvateli. Za všechny úspěchy v budovací či bojové fázi získáváte ocenění v podobě prestižních bodů. O úspěchu ve hře tedy rozhoduje to, jak se kdo dokáže během budovací fáze připravit na boj.

Pojďme se nejprve podívat na to, jak boj probíhá. Hrdinové postupují v tříčlenné skupince, kterou mohou tvořit bojovníci, kouzelníci, kněží či zloději. Postupně se snaží dobýt jednu chodbu či místnost za druhou. Celkem zaútočí čtyřikrát. Vy se jim v tom jako páni podzemí snažíte zabránit pomocí pastí a příšer (ale pozor, do chodby se vejde jen jedna, duchů však, kolik chcete). Každý hrdina má určitou sílu a je vyřazen, pokud utrží alespoň tolik zranění, kolik odpovídá jeho síle. Za všechny poražené hrdiny získáte na konci hry prestižní body. Naopak za všechny místnosti, které neubráníte, si body odečtete. Součástí pravidel jsou cvičné dungeony s vzorovými situacemi, na nichž se naučíte, jak boj skutečně funguje (zkuste je nejprve vyřešit sami, teprve potom se podívejte na řešení v pravidlech).

Tím se dostáváme k vlastní budovací fázi hry. Vaše podzemní panství znázorňuje hráčská deska. Na ní budujete síť chodeb a místností, v nichž budete moci produkovat jídlo, zlato, pasti, atd., či vám přinesou prestižní body navíc na konci hry. Odtud posíláte pomocí příkazů své služebníky-vyslance do vnějšího světa s různými úkoly: pro jídlo, pro povolení kopat nové chodby či k těžbě zlata, vylepšit "veřejné mínění", získávat pracovní sílu – impy, najímat příšery, nakoupit pasti, atd. V

každém kole tedy máte k dispozici tři různé akce.

Akce plánují všichni hráči současně pomocí karet. Dva příkazy z minulého kola však použít nemůžete, zůstanou viditelně položené na vaší desce. Vybíráte tedy z šesti možností. Když plánujete akce, nemáte jistotu, že dostanete právě to, co byste si přáli. Může se také stát, že nedostanete nic (prostě vaši služebníci neuspěli). Musíte proto dobře sledovat ostatní hráče a odhadovat, co asi budou hrát. Správný odhad bude odměněn. Dobré plánování akcí je pro úspěch klíčový. I když každý hráč buduje vlastní dungeon, zde se jejich plány mohou zkřížit.

Všechny fáze hry a jednotlivé kroky jsou znázorněny na hracích deskách, takže nepotřebujete žádnou další nápovědu. Hra sama vás provádí jednotlivými koly na desce s plánem roku. Herní komponenty, které během akcí získáváte, jsou připraveny na centrálním plánu. Zbylé pak na zvláštní desce označené jako vzdálené kraje. Z ní doplňujete například nové příšery nebo místnosti.

Hra má famózní grafické zpracování, které skvěle podporuje atmosféru hry, její hratelnost, orientaci hráčů. Malé plastové impy si hned zamilujete. Další komponenty jsou dřevěné: zlato, jídlo, figurky služebníků (doporučuji vyrobit si polepky). Hrdinové a příšery mají formu destiček z tvrdého kartonu. Hraje se s nimi mnohem lépe, než kdyby byly použity karty. Ty naopak spolehlivě plní svou roli při plánování akcí jako pasti a bojové karty. Herních komponent není málo a obsahují řadu různých obrázků a ikonek, s nimiž se musíte sžít. Při hraní se s nimi rychle sžijete, protože jsou dobře odlišeny (barevně i tvarově).

Vládci podzemí jsou komplexní hrou. Při prvních hrách doporučuji zjednodušenou podobu pravidel (plná hra se zas o tolik neliší, ale váš život jako adeptů bude o něco méně frustrující, neboť vám hrdinové nezlikvidují váš dungeon tak rychle). Hru si výborně zahrajete v jakémkoliv počtu hráčů. Nejlepší je pak ve čtyřech, kdy

využijete veškerý potenciál hry. V menším počtu se budou o nehrající barvy starat hráči podle daných pravidel. Průměrná hra přitom trvá okolo dvou hodin.

Brožuru s pravidly považuji téměř za vzorovou. Jsou dobře napsaná, přehledná a seznamují vás s hrou krok za krokem (škoda je jen množství chyb v interpunkci). Samotné seznamování s hrou je díky ní zábavné. Optimální je, když si začnete pravidla číst a přitom si budete hru rozkládat, vyzkoušíte si cvičné dungeony a další příklady. Pravidla mají i se shrnutím čtyřiadvacet stran, jsou ale plné příkladů, názorných ilustrací a přehledů. Průvodci vám budou jeden služebníček a jeden démon, kteří svými poznámkami a komentáři zajistí, abyste všemu dobře rozuměli, a připojí i dobrou radu pro ty, kdo budou s hrou seznamovat spoluhráče. Pokud si chcete již první hry opravdu užít (i když se vám nebude dařit nejlépe), musíte se dobře seznámit s celými pravidly. Vše má své místo a může ovlivňovat vaše rozhodování ve hře.

Náhoda má ve hře malé, ale nezastupitelné místo. Vytváří podmínky, s nimiž se musíte vypořádat. Zajišťuje také, že vás hra jen tak neomrzí. Ovlivňuje nabídku příšer, pastí a místností, a také to, kdy přijdou na řadu jaké události. Vše ostatní ovlivňují jednotlivá rozhodnutí všech hráčů. Díky tomu se musíte při každé nové partii vypořádat s novými situacemi. Hraní vás proto bude bavit po mnoho partií.

Vládci podzemí jsou hrou pro zkušenější hráče, kteří mají rádi strategické hry evropského typu. I když je ve hře bojová část, s válečnými hrami nemá moc společného. Vyřešení boje závisí jen na vás, jak dokážete využít všechny během budovací fáze získané zdroje (pasti, příšery, zlato, jídlo). Je to takový finální rébus, na jehož řešení se připravujete již během hry.

Součástí balení jsou i žetonky dvaceti předmětů. Ty zatím nepoužijete. Pravidla budou teprve zveřejněna na webu CGE. ■

Paralelní vesmíry a placatá Země Metoděj Novotný

Paralelní vesmíry „Co to je?“ ptá se mě každý. Nuže, je to teorie, podle které existuje takové množství vesmírů, že se v nich může odehrát jakákoli možná událost. V tomhle vesmíru uděláte krok vpravo, v jiném

uděláte krok vlevo. To by bylo jednoduché, ale vedle toho musí vzniknout spoustu dalších vesmírů, kde jste udělali krok rovně, lehce nakřivo a kde ten krok ovlivnil vývoj civilizace na tisíce let dopředu. Zkrátka šílený.

Tuto teorii si vykonstruoval vědec Hugh Everett, aby objasnil některé otázky kvantové mechaniky. Spousta vědců to popírala, že je to proti zdravému rozumu. Pochyby trvaly až do nedávna, kdy oxfordská universita vybádala, že ►

Deskové hry 19

paralelní vesmíry opravdu existují a k tomu všemu že je to ještě mnohem složitější, než se předtím říkalo. A Oxfordu se zkrátka musí věřit. Podle mě tato teorie aplikovaná sama na sebe samu sebe vyvrací. Podle ní totiž musí v nějakém vesmíru nastat situace, kdy vznikne vesmír, ve kterém tato teorie neplatí. Možná že na to mají vědci nějaké vlastní vysvětlení, ale já jsem ho nikde nenašel.

Země placatá Už Aristoteles a jemu podobní učenci mysleli, že je Země kulatá a přesto můžeme o nějakých tisíc let sál slyšet slavnou větu „A přece se točí“. Jak vznikl ,omyl‘ o placatosti země? Byzantský mnich Kosmas Indikopleustes píše v jedné své knize, že Země je nejenom placatá, ale dokonce že je čtverhranná a na severu je ohraničena velkou horou, na jejímž vrcholu se otáčí slunce, měsíc a hvězdy. Zkrátka, asi do 1.stol. před Kristem všichni věřili v kulatost Země. V tuto dobu přišel nějaký génius a

podal naprosto racionální důkazy o její placatosti. A dalších necelých 2000 let věřilo lidstvo tomu, že na jejím okraji je moře a za horou na severu Ráj. I v dnešní době ale můžeme najít osoby, které v její placatost demagogicky věří. Například náš šéfredaktor si dodnes nedá vymluvit, že je placatá. A má pro to velice věrohodný důkaz. „Kdykoli vidím tu fotku z vesmíru, je to taková kulatá placka. Kulatá, ale placka.“ ■ Zdroj: www.ideje.cz, www.eldar.cz

Stonehenge Jiří Šika

(Tento článek pochází ze stránek www.tajemstvi.mysteria.cz a je v Camelotu zveřejněn se svolením autora.)

Velkolepý megalitický kruh z obřích kamenných kvádrů ve Stonehenge odolává zubu času, připomíná zasutá tajemství náboženství a vědy a zůstává pro moderní svět věčnou hádankou, architektonickým divem i oslavou lidské představivosti. Sloužil jako posvátné pohřebiště, či jako prehistorická observatoř?

Stonehenge nápadně se tyčící uprostřed Salisburské planiny v jižní Anglii zůstává hádankou starou jako sám čas. Pouhých 13 kilometrů odtud, v městě Salisbury, se nachází jedna z nejskvělejších katedrál v celé Anglii. Sedm století, jež uplynula od chvíle, co byla postavena, jsou však jen krátkým obdobím ve srovnání s věkovitostí těchto obrovských kamenů. Zdejší pozoruhodné soustředné kamenné knihy představují výsledek tisíciletého prehistorického vývoje. Toto monumentální dílo spojuje mladší dobu kamennou se starší dobou bronzovou: vzniklo ve třech nebo dokonce čtyřech údobích v průběhu přibližně 1500 let, hlavní část mezi lety 1800 a 1400 př. n. 1. To, co ze Stonehenge zůstává dnes, je však jen stínem jeho někdejší slávy. Více než polovina kamenů se totiž skácela, zmizely nebo je pohřbila zem. Stavba začala už kolem roku 2800 př. n. 1. (někteří odborníci tvrdí, že již kolem roku 3800 př. n. 1.), kdy byl vyhlouben rozsáhlý příkop a 56 jam, nalezených v jeho hliněném náspu. Tyto jámy, pojmenované po Johnu Aubreym, jenž je v 17. století objevil, jsou dnes překryty betonem, ale první obrovitý kámen, který tu kdysi byl vztyčen a který značí vstup do areálu, takzvaný Patní kámen, prý stojí na původním místě. Mezi Aubreyho jámami a mohutnými kvádry uprostřed celé plochy leží další dva kruhy, tvořené opět jámami. Tyto kruhy se označují písmeny Y a Z a je možné, že měly jistý astronomický význam. Kolem roku 2100 př. n. I. sem bylo z Walesu dopraveno 80 kvádrů šedomodrého

pískovce. Na místě byly uspořádány do dvou soustředných kruhů, ale později je nahradil kruh 30 obrovských pískovcových monolitů zvaných sarseny. Uvnitř tohoto kruhu stály dvě neúplné formace ve tvaru podkovy. Vnější podkovu tvořilo pět sarsenových trilitů (dvou kolmo vztyčených kamenů, na nichž vodorovně spočívá třetí"), vnitřní podkovu pak 19 opracovaných balvanů šedomodrého pískovce. Uvědomíme-li si. že neolitičtí dělníci používali ke kopání jen krumpáče zhotovené z jeleního paroží, tají se nám nad jejich stavbou dech. Anglosasové dali megalitu jméno Stonehenge, což značí visící kámen. Středověcí písaři ho označovali poeticky jako Tanec obrů. Mezi učenci, kteří toto místo zkoumali, panovala zásadní shoda, že Stonehenge má jisté mystické vazby, ale všichni se přeli, k čemu vlastně sloužilo. Například Inigo Jones, architekt žijící v 17. století, tvrdil, že kameny představují zbytky římského chrámu. Následující dvě století zas byla přesvědčena, že kruh z kamenů býval druidskou svatyní a že se tu praktikovalo uctívání Slunce a přinášely lidské oběti. To ovšem není pravděpodobné, protože Stonehenge bylo dokončeno nejméně 1000 let před rozkvětem druidského kultu. Pravda o této památce probleskla poprvé až ve 20. století, kdy archeologově určili její skutečné stáří a dospěli k realističtějším závěrům o jejím původním smyslu. Známo je toho však zatím jen málo. Sarseny vnějšího kruhu, z nichž každý měří na výšku pět metrů a váží 26

tun, sem pravěcí dělníci přivlekli z pahorkatiny Marlborough Downs, vzdálené asi 32 kilometrů. Na místě byly sarseny sestaveny tak přesně, že čepy na svislých kamenech bezpečně zapadly do děr vytesaných do vodorovných překladů. Desky šedomodrého pískovce, které pocházejí z vrchů Přeseli Hills v jihozápadním Walesu a váží až čtyři tuny, nejspíš přivezli na vorech podél velšského pobřeží a dále po řece Avonu. Zbytek cesty je dávní stavitelé opět vlekli. Proč ale bylo veškeré toto úsilí vynaloženo? Většina archeologů dnes zastává názor, že Stonehenge sloužilo jako obřadní pohřebiště. Poukazují při tom na množství náspů v této oblasti, která má zároveň největší koncentraci kruhových mohylových hrobů v celé Británii. V mnoha Aubreyho jámách se našly stopy pohřbu žehem, i když zároveň existují důkazy, že jámy samy byly vyhloubeny mnohem dřív, než do nich byl popel uložen. Je možné, že se jich používalo k rituálním úlitbám - tedy že do nich zbožní zemědělci lili například víno, aby si usmířili přírodní božstva, a že kruhy z kamenů představovaly jistou obřadní svatyni. V poslední době někteří astronomové tajemství kamenů údajně dešifrovali a tvrdí, že Stonehenge je prehistorický počítač, astronomický kalendář či astrologický kalkulátor. Uspořádání kamenů má zřejmě přímý vztah k pohybům Slunce, Měsíce a planet i k věčně proměnlivým souvislostem mezi nimi. ■

Šílené teorie 20

Sámova a Velkomoravská říše Anna C.

Při sledování nejstarší minulosti naší země jsme se v minulém čísle Camelotu dostali k příchodu Slovanů na naše území. Připomněli jsme si, že prvním nám lépe známým etnikem žijícím u nás zhruba 400 let byli Keltové, po nich přišli Germáni – opět asi na 400 let. Pak nastává „stěhování národů“ pod vlivem nájezdů Hunů od východu a to zamíchalo etnickým složením Evropy. Někdy od poloviny 5. století a hlavně v 6. století k nám přicházejí Slované a ti už se zde usidlují natrvalo. Žili v četných kmenech pod vládou náčelníků. Ale vzhledem k faktu, že Čechy jsou oblastí s klíčovým strategickým významem, nebyl zde nikdy trvalý klid. Přichází další hrozba – od východu Avaři a od západu Frankové. Avaři byli pastevečtí a bojovní nomádi (chovali u nás dosud neznámé buvoly a jinak hodně koně). Byli dalším činitelem, s nímž měli Slované na našem území co činit téměř dvě století. Při své expanzi do Evropy se usazují hlavně v maďarské nížině a odtud podnikají bojovné výpravy do okolí. Sami byli schopni postavit do pole asi 50 tisíc mužů, ale využívali k boji i ovládnuté kmeny, takže součástí jejich vojsk bylo i podrobené obyvatelstvo – tedy i Slované. Jejich velkými spojenci byli Bulhaři a jiní kočovníci. S těmi všemi byli Avaři schopni dát dohromady asi čtvrtmilionovou armádu. Příchod Avarů do našich krajů znamenal bezesporu střetnutí rozdílných soustav etnických, hospodářských i společenských. Jejich společnost byla patriarchální a vojensky organizovaná. Jejich nomádská kultura byla slovanskému obyvatelstvu cizí. Proto slovanské kmeny v letech 623 – 624 zahajují odboj, jak se dovídáme z franckých kronik. V době povstání přichází ke Slovanům skupina franckých kupců a zapojuje se do jejich bojů. Jeden z nich – Sámo – se v boji vyznamenal, takže byl Slovany zvolen „králem“, což znamenalo nadkmenového náčelníka jakéhosi kmenového svazu, jenž měl pravděpodobně centrum v dolním Pomoraví a sahal až do Čech. (Jako zajímavost „pod čarou“ může být uvedeno, že podle franckého kronikáře Fredegara měl Sámo 12 slovanských žen a s nimi 37 potomků – 15 dcer a 22 synů. Ale důkazy chybějí, takže o pokračování Sámovy dynastie existují jen spekulace, stejně tak o rozsahu jeho říše. Zahrnovala pravděpodobně území Slovanů žijících jižně od nás a nepříliš velké úseky jižní Moravy, případně jižních Čech.)

Skutečnost, že Slované dovedli zadržet avarské útoky, vyhovovala zpočátku Frankům, ale zakrátko jim byla nepříjemná. A tak podnikají pod velením Dagoberta proti Slovanům trestnou výpravu. Jsou však poraženi u Vogastisburgu, který se nacházel možná v okolí Kadaně, ale mohl být i mimo naše území, zřejmě v Německu. Porážka Franků svědčí o síle slovanských kmenů na začátku jejich historické cesty. Ukazuje existenci opevněných hradisek v době Sámově. Bitva u Vogastisburgu prý trvala tři dny a proběhla v roce 631. Na dobu delší než jedno století pak tlak z francké strany ustává. Frankové si již roku 481 založili království a roku 498 jejich vojevůdce Chlodvik přijal křesťanství. Během 6. století probíhá jejich mohutná expanze – postupně ovládají germánský svět.Vrcholný rozkvět Francké říše nastává za dynastie Karlovců – za Pipina Krátkého a zejména za jeho syna Karla Velikého, který roku 800 získává korunu římského císaře (umírá pak roku 814). Velká výprava Karla Velikého roku 791 podlomila avarskou moc a druhá výprava roku 796 ji definitivně zničila. K porážce Avarů přispěly i vnitřní rozpory v jejich říši. Roku 797 byli Avaři nuceni uznat Karlovu nadvládu. Po zničení

avarské říše se francká expanze soustřeďuje na slovanské kmeny v našich zemích. Sámo umírá v polovině 7. století a o dalších osudech jeho kmenového svazu neexistují téměř žádné věrohodné písemné zprávy. Víme, že jeho říše měla krátké trvání – pouhých asi 35 let. Skoro dvě další staletí jsou zahalena mlhou co se týče doložených historických pramenů. Tam, kde chybějí, však nastupuje archeologie a ta postupně mezeru vyplňuje.

●●●

V první polovině 9. století vzniká na Moravě silný státní útvar, který lze vzdáleně přirovnat k současným státům. Je jím Velkomoravská říše. Po čase existence (833 – 906) představovala velmoc. Jejím počátkem bylo násilné připojení Nitranska k části Moravy ovládané knížetem Mojmírem I. Motivem vzniku státu byla snaha vymanit se z vlivu franckých panovníků. Vznik Velkomoravské říše byl provázen příchodem křesťanství. Mojmír I. vládl v letech 830 – 846. Vypudil z Nitranska knížete Pribinu, ale po pokusu vymanit se ze závislosti na francké říši byl sesazen. Jeho nástupce, synovce Rostislava (846 – 870), dosadil na knížecí stolec Ludvík Němec. Rostislav odrazil ►

Historie 21

Odhadovaná rozloha Velkomoravské říše za vlády knížete Svatopluka

francký vpád a pozval na Moravu křesťanskou misii z Byzance. Největšího rozkvětu dosáhla Velkomoravská říše za vlády knížete Svatopluka (870 – 894). Zabírala v té době prakticky celé Čechy, Moravu, západní Slovensko, severní oblasti až k Odře a Visle, na jihu Panonii a Potisí. Svatopluk odrazil četná tažení Franků. Ale po jeho smrti nastává v říši postupný rozpad. Poslední příslušník dynastie Mojmírovců Mojmír II. (894 – 906) nedokázal zastavit útoky ze strany Maďarů a říše zaniká. (Pozn.: Každý z Mojmírovců se dostával k moci s použitím násilí.) Správní organizace ve Velkomoravské říši se opírala o opevněná hradiska s mohutnými hradbami. Nejvýznamnější bylo v Mikulčicích – tam bylo pravděpodobně centrum celé říše, o něm s úctou hovoří i frančtí kronikáři. Dalšími středisky byly: Staré Zámky u Líšně, Staré Město u Uherského Hradiště, Pohansko u Břeclavi. Hradiště představovala většinou velkou aglomeraci obyvatelstva – často několikatisícovou. Šlo o raně feudální společnost (Slované přecházeli k feudalismu prakticky přímo z prvobytně pospolné společnosti). Základem hospodářství ve Velkomoravské říši bylo zejména zemědělství, ale i hutnictví, hornictví a velmi vyspělé šperkařství, dále výroba zbraní a keramiky. Snaha knížete Rostislava vymanit se z vlivu Francké říše vyústila v pozvání slovanských věrozvěstů Konstantina (Cyrila) a Metoděje z Byzancké říše, aby zde šířili křesťanství v slovanském jazyce. Před příchodem obou vzdělaných soluňských bratří nebylo křesťanství na Velké Moravě neznámé. Ale překlad bohoslužebných textů do slovanského jazyka a nové slovanské písmo, které s sebou přinesli, představovalo revoluční čin velkého dosahu. Nastává však liturgický dualismus – zápas slovanské liturgie se západní (latinskou) šířenou bavorskými kněžími. Po smrti arcibiskupa Metoděje roku 885 (Konstantin zemřel již dříve) vítězí latinská liturgie a slovanská končí. V roce 908 už soudobé prameny hovoří o Velkomoravské říši jako o říši zaniklé (vlivem maďarských nájezdů i

vnitřních rozporů). Její zánik dal vzniknout dvěma státům – slovanskému státu Přemyslovců a maďarskému Arpádovců. Zprávy o Velké Moravě čerpáme jednak z kronik (už značně věrohodných) a dále z vykopávek (například byly objeveny základy dvaceti kamenných kostelů).

●●●

Hodnocení: Velkomoravská říše byla po všech stránkách vyspělou společností s velkou životaschopností, přesto však nakonec nedokázala odolat vnějším ani vnitřním tlakům.

Obrázky: www.wikipedia.org

Historie 22

Knihy: • Čsl. Vlastivěda díl II. - Dějiny svazek I., Orbis Praha 1963 • Toulky českou minulostí I. díl, Práce 1985, autor: P.Hora • Ottova obrázková encyklopedie Česká republika, Ottovo nakladatelství 2008, kolektiv autorů

Konstantin (Cyril) a Metoděj

Nadpřirozené bytosti Japonska – Část druhá Jan Holan

Rokurokubi(o) Tento démon je podobný jako Nukekubi. Za denního světla je takřka nemožné ho poznat, dokonce ani jejich partner netuší, že po soumraku chodí strašit. Za tímto účelem dokáže změnit podobu svého obličeje a také umí natahovat krk. Povídá se, že dříve byli rokurokubi obyčejnými lidmi, jejichž údělem bylo převtělit se do strašidel. Někteří z rokurokubi zažívají díky své touze po obyčejné existenci ohromnou bolest, ale na druhou stranu si někteří z rokurokubi vůbec neuvědomují své druhé já, pouze občas mívají mlhavé sny, jak vidí věci z nepřístupných úhlů. Legendy o Nukekubi se začínají vyprávět několik století před naším letopočtem a mizí až za pár století po přelomu letopočtu. Avšak poté je začínají nahrazovat legendy o rokurokubi jako jakási mírnější varianta. Rokurokubi totiž používá svůj dlouhý krk krom strašení také na lovení potravy, která se skládá z obojživelníků a plazů.

Noppera-bo Noppera-bo je zářným příkladem toho, že duchové nemusí jen škodit. Rád sice lidi vyděsí, ale dělá si z nich jen legraci. Noppera-bo totiž vypadá jako normální člověk. Až na to, že jeho obličej je hladký jako stěna. Nemá nos, ústa ani oči. V japonské mytologii nacházíme několik stovek svědectví lidí, kteří se s Noppera-bo setkali. Průběh setkání je většinou úplně stejný. Člověk vidí osamocenou ženu, která je k němu otočena zády. Chvíli se snaží navázat kontakt, ale bezúspěšně. Pak se ale žena otočí a účastník najednou zbledne – tvář ženy je naprosto hladká. Většinou se pak otočí a utíká, dokud se nezastaví u nějakých dveří, aby o té ženě

pověděl ostatním. Ti mu pak po chvilce vyptávání říkají něco vy smyslu: „Jo, to nejste první, to už tady bylo mockrát“. Avšak toto nejsou jen příběhy z minulosti. Podle některých záznamů se jeden protagonista setkal s Noppera-bo v restauraci v Honolulu. Když procházel okolo dámských toalet, uviděl ženu, jak se před zrcadlem češe. Když chtěl zavřít dvěře, žena se otočila a chyběl jí obličej. Muž se poté několik měsíců musel léčit v psychiatrickém ústavu. Zprávy o Noppera-bo pocházejí i z Havaje a z jiných států, kam někteří Japonci emigrovali.

Tanuki Malý medvídek s kulatým tělem, na hlavě slamák, v jedné ruce láhev saké a v druhé ruce hůl – takové je typické vyobrazení asi nejznámější postavy japonské mytologie. Dalo by se říci, že se jedná o personifikaci (zosobnění) jednoho poddruhu psíka mývalovitého. Jeho soška se také používá jako symbol štěstí a nechybí před japonskými chrámy či restauracemi. Je tak trochu paradox díky tomu, že ve starověku míval Tanuki pověst velmi temnou, nezřídkakdy krvavou. Jak již jsem zmínil na začátku, psík mývalovitý je zvíře, které přes den spí a v noci loví. Podle legend si ale krom drobných živočichů někdy troufne i na větší sousto – na lidi. Podle pověstí číhá na nebohé pocestné a trhá je doslova na kusy. Zabíjet je pro něj zábava. Tanukův řev

předvídá nešťastnou událost. Legendy o Tanukim se velmi liší třeba od legend o Noppera-bo. Podle některých je Tanuki mírumilovné stvoření, které si jen děsně rádo dělá z lidí legraci. Podle některých patří mezi jeho nejoblíbenější činnosti měnit listy na peníze či koňský trus na vyhlášená jídla. Repertoár Tanukiho schopností je však daleko větší. Mimo jiné dokáže mluvit a také umí změnit svou podobu na cokoliv. Prý se nejčastěji mění na člověka či čajovou konvici. Pokud se mění do podoby člověka, vybírá si skoro vždy podobu mnicha. Protože je podle některých Tanuki zvířátko mírně nešikovné, tak mu při proměně občas někde zůstane kus srsti či drápů. Proto se také věřilo, že každý člověk s nadměrným ochlupením je Tanuki. Za Tanuki byli mimo jiné také považováni všichni mnichové. ■ Obrázek: www.wikipedia.org Zdroj: www.nimwen.blog.cz, www.monstropediea.org, www.wikipedia.cz, www.fext.cz

Mytologie 23

Rokurokubi

Noppera-bo

Rozhovor s Jurajem Červenákem Tomáš Křivohlavý

Juraj Červenák se narodil 16. 6. 1974. Je jedním z nejúspěšnějších československých autorů fantasy. Proslavil se zejména sériemi Černokněžník, Bohatýr a Bivoj. Jeho tvorba nebyla publikována jenom ve slovenštině a češtině, ale i v ruštině, angličtině a polštině. V prosinci minulého roku mu vyšel první díl cyklu o protitureckých válkách s názvem Strážcové Varadínu. Na začátek tradiční otázka – co chystáš nového? Momentálně se ještě těším z knížek, které mi vyšly před Vánoci. Na románu Strážcové Varadínu jsem pracoval téměř rok a byla to nejtěžší (ale zároveň pro mne jako autora i nejzábavnější) kniha, jakou jsem kdy napsal. No a konečně mi vyšla knížka ve slovenštině –přepracovaný, vázaný a novou obálkou Miša Ivana opatřený Černokněžník – Vládce vlků. K oběma teď chystám pokračování. Už jsem se pustil do psaní Dobrodružství kapitána Báthoryho 2, které se bude odehrávat v Orientu a ve Středomoří. Spolu s hrdiny čtenář zažije obléhání Kréty osmanskou flotilou, povstání Řeků na Cypru, námořní bitvy Turků a Benátčanů či putování k tajemným ruinám Asýrie. Moc se těším, jak Báthoryho osolím troškou toho Indiany Jonese. No a někdy během roku 2010 si budu muset vydělit čas i na přepracování Radhostova meče pro nové slovenské vydání.

Když čtu tvoje knihy, tak je nějak nedovedu zařadit k žádnému podžánru fantasy, který znám. Mohl bys nám to trochu přiblížit? Naopak, ten podžánr je jasně definovaný – jde o historickou fantasy. Tedy příběh z reálného prostředí a doby, často na pozadí konkrétních dějinných událostí a s opravdovými dobovými osobnostmi, ale to všechno s příměsí fantasy. V Bohatýrovi jsem třeba popsal tažení knížete Svjatoslava proti Bulharům a Chazarům (což se opravdu odehrálo), ale do toho jsem vmísil bohatýrské byliny a mytologii slovanských či ugrofinských kmenů v dané oblasti. Osobně mě skutečná historie baví mnohem víc než dějiny nějakého vymyšleného fantasy světa. Rád ukazuji čtenářům, že i v našich končinách se mohly odehrát velké hrdinské příběhy – třeba jako ten v dvoudílném Bivojovi.

Na tvém webu jsem se dozvěděl, že ti zanedlouho vyjde povídková sbírka Kámen a krev. Můžeš nám o ní něco

říct? V této knize čtenáři konečně naleznou všechny (nebo alespoň drtivou většinu) mých povídek, které vyšly v různých časopisech a antologiích. Dvě povídky o Muromci, jedna o Bivojovi, jedna o vědmě Mireně z cyklu Černokněžník a několik samostatných textů (třeba titulní fantasy detektivka ze středověké Konstantinopole). Nebude chybět zbrusu nový text nazvaný Věrozvěstové, jehož podtitul zní „Rogan a Goryvlad a Cyril a Metoděj“.

Píšeš knihy, povídky, recenze, jezdíš po akcích, vydatně spolupracuješ s Fantázií, Pevností a různými filmovými weby. Máš čas i na něco jiného? Ve skutečnosti je to trochu naopak. Založil jsem rodinu a těším se z malé dcerky, takže si musím hledat čas právě na tebou zmíněné aktivity. Pracuji doma a najít si klid na psaní je pořád obtížnější. Nějak se rodinu a práci snažím skloubit dohromady, aniž by to ovlivnilo rychlost a kvalitu mé tvorby. Samozřejmě, na nějaký ten filmeček si najdu čas vždy.

Ovlivnily tě při psaní nějaké tvoje koníčky? Mým koníčkem je právě to psaní. Kdysi jsem hodně kreslil, hlavně komiksy, ale nechal jsem toho, protože mi to „žralo“ příliš mnoho času. Za hobby jsem označoval i sledování filmů, ale z toho se vlastně časem taky stala práce; už se nedokážu dívat na film, aniž bych na něj v duchu psal recenzi. Vizuální kultura ovlivnila mé psaní výrazně. Snažím se psát tak, aby měl čtenář dojem komplexního zážitku, i vizuálního. Často mi fanoušci říkají, že po přečtení mého příběhu měli dojem, že vlastně viděli i filmové zpracování. To je přesně to, čeho chci dosáhnout. Dnešní svět patří audiovizuální kultuře, chci se jí tedy přiblížit i literárními prostředky. Samozřejmě při zachování toho, co literaturu od filmů či videoher odlišuje.

Jakou svoji knihu považuješ za nejpovedenější? Vždycky tu, na které právě pracuji, nebo kterou jsem právě dokončil. Takže

momentálně jsou pro mě jedničkou Strážcové Varadínu. Ale druhý díl Dobrodružství kapitána Báthoryho bude ještě lepší ;-). Kdyby ses mě zeptal na hrdiny, tak by v těsném závěsu za Kornelem Báthorym kráčeli Rogan a Goryvlad z cyklu Černokněžník. S nimi jsem kdysi začínal, takže jsou to pořád nejlepší kámoši. ;-)

Píšeš recenze na filmy, máš nějaké oblíbené herce a režiséry? Jistě, jako každý. Mám rád klasiky, jako jsou Sergio Leone, Sam Peckinpah, David Lean, Steven Spielberg či trikový mistr Ray Harryhausen. Nenechám si nic ujít od Clinta Eastwooda (ať už jako herce či režiséra). Samozřejmě, podrobně sleduji tvorbu Petra Jacksona, Sama Raimiho či Johna Woo. A vždy se těším na každý nový film Ridleyho Scotta, hlavně když spojí síly s mým oblíbencem Russellem Crowem (takže teď napjatě čekám na jejich Robina Hooda). Nejlepším hercem v mých očích ale zůstává Daniel Day-Lewis, velká škoda, že se ve filmech objevuje tak zřídka.

Uvidíme tě na nějakých českých akcích? Z Košic na Divokém slovenském východě to mám do České republiky trochu daleko, ale pokud to jde, objevuji se na prosincovém Fénixconu v Brně, občas na květnovém knižním veletrhu v Praze a v roce 2010 se pokusím ukázat na Parconu nebo na Festivalu Fantazie. Uvidíme. Na jakékoli setkání s čtenáři se těším bez ohledu na konkrétní místo či akci.

Díky za rozhovor a přeju ti mnoho dalších úspěchů ve fantastice. ■ Foto: www.topzine.cz

Rozhovor 24

Camelot: leden – únor 2010 vychází 15. 2. 2010, Tento magazín lze ZDARMA stáhnout na jeho oficiálních stránkách – www.camelot.czweb.org, je však zakázáno rozšiřovat jakýkoliv materiál z tohoto magazínu bez svolení redakce!