Univerzita J. E. Purkyně v Ústí nad Labem

Přírodovědecká fakulta

VÝCHOVA KE ZDRAVÍ

A

ZÁKLADY PRVNÍ POMOCI

STUDIJÍ OPORA

Jan Ipser

Ústí nad Labem 2013

ÚVODNÍ POZNÁMKA

Vážené studentky, vážení studenti,

dostává se vám do rukou studijní opora k předmětu Výchova ke zdraví a základy první

pomoci. Je určena vám, frekventantům dvouoborového (učitelského) studia realizovaného na

Přírodovědecké fakultě Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem.

Záměrem autora bylo vytvořit studijní pomůcku obsahující základní informace

k hlavním tematickým celkům tohoto předmětu. Předkládaná studijní opora je obsahově

zúžena především proto, že v současné době je k dispozici kvalitní a vašemu studijnímu

zaměření adekvátní literatura i v českém jazyce; některé z titulů jsou uvedeny na konci této

opory jako povinná a doporučená literatura. Kromě toho existuje rozsáhlý materiál k dané

problematice na Internetu. Do studijní opory nebyly zařazeny (nebo jen v minimálním

rozsahu) ty partie, které jsou probírány podrobněji v jiných předmětech vašeho studijního

programu (zejm. biologie a ekologie člověka, biologie dětí a dorostu, psychologie,

pedagogika), aby bylo zamezeno nadměrné duplicitě. Tato studijní opora tudíž není

koncipována jako učební text pokrývající proporcionálně všechny stěžejní oblasti předmětu.

Dovoluji si upozornit, že elektronická verze studijní opory Výchova ke zdraví a

základy první pomoci neobsahuje pouze původní materiály; je určena výhradně pro vaše

osobní studijní účely a nesmí být dále rozšiřována (kopírována).

Přeji vám hodně úspěchů ve studiu zvoleného oboru.

Autor

1

OBSAH

I. Význam předmětu výchova ke zdraví (3)

1. Péče o veřejné zdraví (3)

2. Světová zdravotnická organizace (SZO) (4)

3. Ukazatelé zdravotního stavu a hodnocení zdravotního stavu (5)

4. Programy na podporu zdraví (6)

5. Odpovědnost za zdraví (7)

II. Psychohygiena (8)

1. Pracovní výkonnost (9)

2. Odpočinek (10)

3. Motivace a motivy (12)

4. Základní potřeby (podle Maslowa) (16)

5. Emoce a výkonnost (19)

III. Hygiena výchovně - vzdělávacího procesu (20)

1. Vyučovací hodina a vyučovací jednotka (23)

2. Přestávky ve vyučování (26)

3. Pozornost (23)

4. Klasifikace vyučovacích předmětů (26)

5. Prostorové rozmístění účastníků komunikace ve třídě (29)

6. Psychohygiena a fyzikální podmínky školního prostředí (30)

7. Hygienické požadavky na prostory a provoz škol a školských zařízení (31)

8. Ergonomické aspekty ve výchovně-vzdělávacím procesu (31)

IV. Nemocné a hendikepované dítě ve škole (48)

1. Nemocné dítě ve škole (48)

2. Integrace hendikepovaných žáků do výchovně - vzdělávacího procesu na ZŠ (52)

3. Specifické vývojové poruchy učení a dovedností (52)

4. Negativní jevy ve škole – šikana (55)

V. Způsob života a životní styly (57)

1. Sociální podmínky (57)

2. Výživa (58)

3. Stravovací návyky (70)

4. Pitný režim (77)

5. Racionální výživa (80)

2

6. Alternativní směry výživy (84)

VI. Postnatální vývoj (86)

1. Předškolní věk (střední dětství) (87)

2. Školní věk (90)

3. Dospělost (91)

4. Typy tělesné stavby (somatotypy) (94)

VII. Základy první pomoci (100)

1. Krvácení (102)

1.1. Zaškrcovadla (103)

1.2 Tlakové body (103)

1.3 První pomoc při krvácení (105)

2. Poleptání žíravinou (kyselinou, louhem) (108)

3. Tepelná poškození organizmu (110)

4. Otravy (intoxikace) (114)

5. Úrazy (115)

5.1 Zasažení elektřinou (115)

5.2 Zlomeniny a jiná poranění kostí (116)

5.3 Poranění hrudníku a pneumotorax (118)

5.4 Poranění břišních orgánů (121)

6. Pokousání zvířetem, uštknutí hadem, bodnutí hmyzem (122)

7. Bezvědomí (122)

8. Šok (124)

9. První pomoc při náhlých příhodách (125)

9.1 Mdloba (kolaps, synkopa) (125)

9.2 Tonutí (126)

9.3 Astma bronchiální (asthma bronchiale) (126)

9.4 Cukrovka (diabetes mellitus) (127)

9.5 Infarkt myokardu (127)

9.6 Mozková mrtvice (128)

9.7 Selhání základních životních funkcí a KPR (129)

9.8 Porod (136)

10. Polohování a přehled základních poloh (140)

Literatura a další zdroje (148)

3

I. VÝZNAM PŘEDMĚTU VÝCHOVA KE ZDRAVÍ

Zdraví je jedním ze základních předpokladů pro kvalitní pracovní (studijní)

výkonnost, úspěšný a spokojený život.

Zdravý životní styl a dodržování zásad primární prevence je základem pro život

bez výrazných komplikací jak pro jednotlivce, tak pro jednotlivé sociální skupiny a společnost

jako celek. Na výchovu ke zdraví lze tudíž nahlížet jako na součást součást primární prevence

osobní, celospolečenské i zdravotnické.

1. Péče o veřejné zdraví

V České republice existuje soustava státních a nestátních (soukromých)

zdravotnických zařízení, z nichž většina uzavírá se zdravotními pojišťovnami (avšak nikoli se

všemi!) smlouvu o poskytování a úhradě zdravotní péče a poskytují pojištěným (!) pacientům

zdravotní péči, neboť zdravotní péče je poskytována převážně na základě povinného

veřejného zdravotního pojištění. Nárok na veřejné zdravotní pojištění na území České

republiky ze zákona mají osoby s trvalým pobytem v ČR nebo jsou v ČR zaměstnáni u

zaměstnavatele se sídlem v ČR, přičemž je respektována svobodná volba konkrétní zdravotní

pojišťovny občanem; osoby, které nesplňují podmínky účasti na veřejném zdravotnictví

danou zákonem, mohou uzavřít smluvní pojištění (se Všeobecnou zdravotní pojišťovnou ČR

– VZP ČR).

Pokud se občan pohybuje mezi státy EU, měl by být pojištěn v jednom státě, zpravidla

v tom, ve kterém pracuje. Pracuje-li ve dvou nebo více státech EU a v jednom z nich bydlí,

měl by být pojištěn v zemi s místem bydliště (trvalého pobytu). Jestliže je dotyčná osoba jako

pracovník vyslána do ČR jiným členským státem EU, zůstává pojištěn v zemi, která jej vysílá.

Osoby, které jsou účastné veřejného nebo smluvního zdravotního pojištění, mají

povinnost pravidelně platit pojistné. Tato povinnost vzniká dnem vzniku pojištění.

Každý občan i každé dítě v ČR by měl být registrován u svého lékaře primární péče

(praktický lékař pro dospělé, praktický lékař pro děti a dorost, stomatolog, gynekolog),

kterého pravidelně navštěvuje v rámci preventivních prohlídek anebo v případě onemocnění

(pokud nevyžadují bezprostředně specializovanou zdravotnickou péči). V případech náhlého

onemocnění a neodkladné lékařské péče je možné se obrátit na pohotovostní službu (pokud je

v daném místě nebo příslušné územně správní jednotce organizována), případně zavolat

záchrannou službu (RZP) bezplatnou linkou 155.

4

2. Světová zdravotnická organizace (SZO)

World Health Organization (WHO)

WHO byla založena 7. dubna 1948 jako odborná organizace OSN; výročí založení

WHO se každoročně připomínají jako Den zdraví. Centrální sídlo SZO je v Ženevě, v ČR

sídlí v Praze (Dům OSN, nám. Kinských 6, 150 00 Praha 5). Podporuje spolupráci všech

členských států OSN (193) v oblasti zdravotnictví, realizuje programy na eliminaci nebo

snížení výskytu některých chorob (zejména infekčních – vakcinace) a usiluje o celkové

zlepšení kvality života prostředky a formami, které reflektují skutečnosti vyplývající z přijaté

definice zdraví s cílem dosáhnout co nejvyšší úrovně pro všechny lidi. Řídícím orgánem SZO

je Světové zdravotnické shromáždění (WHA); strategii vytyčuje a zásadní rozhodnutí přijímá

Výkonná rada, sestavená ze 32 zdravotnických expertů jmenovaných vládami členských států

a zasedající dvakrát do roka. Členské státy jsou rozděleny do 6 regionů, které spravují

regionální úřady: AFRO (regionální úřad pro Afriku), AMRO/PAHO (regionální úřad

pro Severní Ameriku a pro Jižní Ameriku),EMRO (regionální úřad pro východní Středomoří),

Definice zdraví WHO

Definice zdraví z roku 1946: zdraví je komplexní stav tělesné, duševní i sociální pohody,

zdraví je fyzické (tělesné), psychické (duševní) a sociální prospívání (blaho).

Definice zdraví z dokumentu „ Zdraví pro všechny do roku 2000“: zdraví je schopnost vést

sociálně a ekonomicky produktivní život. Zdraví je v čase proměnlivé.

Definice nemoci WHO (z r. 1977)

Nemoc je porušení rovnováhy (homeostázy) organizmu; dojde k porušení části těla (tkáně,

orgánu aj.) nebo funkční souhry orgánů nebo psychického prožívání. Homeostázou se zde

myslí funkční dynamická rovnováha složení vnitřního prostředí organismu. Homeostáza

vyjadřuje relativní stálost vnitřního prostředí a mechanizmy, které zajišťuje.

Determinanty zdraví

Determinanty zdraví jsou faktory ovlivňující zdraví populace. Rozdělují se na:

faktory vnitřní

- dědičné (= genetická výbava jedince zděděná od rodičů)

- pohlavní (např. větší sklon ke vzniku osteoporózy u žen než u mužů)

- věk (fyzický věk u mužů je v průměru kratší než fyzický věk žen)

5

faktory vnější

- zevní prostředí (venkov x město)

- životní styly

- gender

- migrace

- sociální status

- zdravotní péče

Poznámka: pojmu „gender“ se používá k vyjádření charakteristik mužů a žen, které jsou společensky

podmíněné (představují sociální konstrukty). Naproti tomu pojem pohlaví se používá k vyjádření

charakteristik mužů a žen (chlapců a dívek), které jsou biologicky determinované. Normální lidský

jedinec se narodí jako jedinec samčího nebo samičího pohlaví, který se učí (zejména v procesu

socializace) být chlapcem nebo dívkou, aby se nakonec stal mužem či ženou s konstituovanou

genderovou identitou a odpovídajícími generovými rolemi.

3. Ukazatelé zdravotního stavu a hodnocení zdravotního stavu

Zdravotním stavem obyvatelstva (populace) je třeba se zabývat (měřit, analyzovat,

hodnotit) z mnoha důvodů (epidemiologických, hygienických, demografických, přijímání a

realizace preventivních i léčebných opatření, organizace systému zdravotní péče, výchovných

aj.), z různých hledisek a za využití různých metod. Mezi důležité ukazatele zdravotního stavu

obyvatel patří:

1. nemocnost (morbidita) = poměr počtu nemocných: počtu obyvatel. Vyjadřuje se jako

incidence, tzn. počet nově vzniklých onemocnění za určité období vztažený ke zvolenému

počtu obyvatel (obvykle 100 000) nebo jako prevalence, tzn. počet všech případů daného

onemocnění vztažený ke zvolenému počtu obyvatel (obvykle 100 000).

2. úmrtnost (mortalita) = poměr počtu zemřelých osob na dané onemocnění : celkovému

počtu obyvatel v daném správním celku.

3. smrtnost (letalita) = poměr počtu zemřelých osob : celkovému počtu osob postižených

daným onemocněním (či zasažených jiným jevem, např. dopravní nehodou); smrtnost je

významný demografický ukazatel

Rozdíl mezi úmrtností a smrtností spočívá v tom, že úmrtnost se vztahuje k celkové populaci,

kdežto smrtnost pouze k vybrané podmnožině celkové populace.

6

Statistické údaje, týkající se zdravotního stavu obyvatelstva, lze nalézt v několika

spolehlivých zdrojích jakými jsou např. Statistická ročenka ČR (Český statistický úřad:

www.czso.cz), řehledy Státního zdravotního ústavu (SZÚ - http://www.szu.cz/) a Ministerstva

zdravotnictví ČR (http://www.mzcr.cz/) či údaje zveřejňované WHO (WHO v ČR:

http://www.who.cz/).

4. Programy na podporu zdraví

Většina programů na podporu zdraví vyplývá z dokumentu přijatého WHO nazvaného

„ Zdraví 21“ (Zdraví pro 21. století), v němž je vymezeno 21 cílů při úsilí o dosažení zdraví

lidské populace. Mezi tyto cíle patří zdravé stárnutí (cíl 5; do roku 2020 by měli mít lidé nad

65 let možnost plně využít svůj zdravotní potenciál a aktivně se podílet na životě společnosti;

snaha zachovat zdraví do co nejvyššího věku; s tím souvisí prodloužení ekonomické aktivity),

zlepšení duševního zdraví (cíl 6; mnohé z dnešních životních stylů se negativně promítají do

lidské psychiky a tak mohou vést ke vzniku psychických poruchy; cílem je tyto poruchy

neskrývat, neizolovat se, postiženým osobám poskytnout možnost léčby, integrace do

společnosti, resp. jejich opětovného zařazení do pracovního procesu po vyléčení), snížení

výskytu přenosných chorob (cíl 7; očkování, hygienické návyky, preventivní programy

AIDS, prevence sexuálně přenosných chorob apod.), snížení výskytu neinfekčních chorob

(cíl 8; snížit rizika vzniku těchto chorob – zdravá výživa, zdravý životní styl, kampaně proti

kouření tabákových výrobků, proti požívání alkoholických nápojů /alkoholizmu/, drog a

jiných návykových látek apod.), snížení výskytu poranění způsobených násilím a úrazy

(cíl 9; dodržování předpisů bezpečnosti a ochrany zdraví při práci - většina úrazových dějů je

předvídatelná, tudíž preventabilní; úrazy náleží mezi nejzávažnější příčiny dlouhodobě nebo

trvale měnící zdravotní stav a kvalitu života postižených osob, některé z nich jsou i smrtelné;

představují tak nemalý problém pro postižené osoby, jejich okolí a jsou i ekonomicky

nákladné), zdravé a bezpečné životní prostředí (cíl 10; snižování průmyslových a jiných

emisí, třídění odpadů, recyklace, efektivní využívání zdrojů, snižování zátěže životního

prostředí antropogenními vlivy), zdravější životní styl (cíl 11; projekty Zdravé bydlení,

Zdravá škola, Zdravé pracovní prostředí, Zdravé město apod.)

7

5. Odpovědnost za zdraví

Odpovědnost za vlastní zdraví souvisí – mimo jiné – s problematikou dokumentu

WHO Zdraví 21, resp. s jeho jednotlivými cíly.

Zdraví patří k hodnotám, kterých si téměř každý jednotlivec vysoce váží; jak vyplývá

z mnoha sociologických průzkumů hodnotové orientace, lidé různého společenského statutu,

zaujímající rozdílné pozice v socioprofesní či sociotřídní struktuře řadí zdraví jako hodnotu na

první nebo některou z nejvyšších příček škály hodnot (hodnotového žebříčku). Hodnota

zdraví nabývá na síle s přibývajícím věkem a zkušenostmi; jedinec si s věkem více

uvědomuje zodpovědnost nejen vůči sobě, ale též vůči jiným lidem (členům rodiny,

příbuzným, členům pracovního kolektivu či jiné sociální skupiny, společnosti jako celku) a

stále zřejmějším se stává poznání, že péče o zachování zdraví je nezbytnou podmínkou

ostatních životních aktivit (biologických i sociálních). V osobním postoji k vlastnímu zdraví

se odráží v unikátní formě vzájemných interakcí celý individualizovaný soubor faktorů (zejm.

vlastní zkušenosti, dosažená úroveň vzdělání, praktické možnosti péče o vlastní zdraví

v kontextu charakteru společenského a politického prostředí a všeobecné úrovně kultury,

charakter životního prostředí, osobní přesvědčení o hodnotě zdraví pro jedince a pro

společnost aj.) a proto je třeba počítat s vysokou variabilitou postojů jednotlivých lidí ke

zdraví v rámci populace i s dynamickou proměnlivostí postoje jedince k vlastnímu zdraví

v průběhu jeho individuálního vývinu (ontogeneze).

8

II. PSYCHOHYGIENA

Psychohygiena (duševní hygiena) je vědní obor, zabývající se především zkoumáním

faktorů, které ovlivňují psychiku lidí, přičemž využívá a integruje relevantní poznatky

medicíny, psychologie, filozofie a některých dalších oborů. Formuluje zásady, jejichž

dodržování v každodenním životě vede člověka k tomu, aby se cítil spokojený, užitečný,

psychicky zdatný a výkonný, aby žil zdravým, mravným a vyrovnaným životem ve všech

věkových obdobích. Psychické stavy žáka (studenta) i učitele výrazně ovlivňují průběh a

výsledky učení i výuky. Je nasnadě, že psychohygiena se významně uplatňuje při školní práci

(v průběhu výchovně-vzdělávacího procesu) a to jak ve vztahu k žákům (studentům) a

zaměstnancům (především pedagogům), tak ve vztahu k prostředí (interiéru i exteriéru školy,

resp. jiného typu výchovně-vzdělávacího zařízení).

Psychohygiena zkoumá interakci osobnosti a prostředí a vliv tohoto vztahu na duševní

zdraví člověka. Předmětem jejího zájmu je péče o duševní zdraví. Jedná se v zásadě o soubor

preventivních zásad, jejichž dodržování pomáhá udržovat zdraví člověka. Pokud je péče o

(psychické) zdraví zanedbávána, vzniká řada nežádoucích jevů. Péče o duševní zdraví se

zahrnuje jak oblast pracovních podmínek, tak oblast týkající se odpočinku (relaxace) po

vykonané práci (či po skončení pracovní doby).

Psychohygiena významně souvisí se systémem hodnot. Je potřeba ujasnit si priority,

odlišovat důležité od nedůležitého, potřebné od nepotřebného, podstatné od nepodstatného,

posoudit správně význam a hodnotu vlastních předsevzetí, řešených úkolů, činností

(pracovních, studijních, zájmových, společenských) a dalších aktivit i adekvátnost časové

proporcionality, která je jim věnována.

Z hlediska psychohygienického významnou roli plní prostředí (rodina, škola, pracovní

kolektiv apod.), ve kterém se ten který jedinec nachází. Pracovní prostředí by mělo být

takové, aby vytvářelo nejen optimální podmínky pro vykonávání příslušné pracovní činnosti,

ale aby též poskytovalo adekvátní prostor pro vzájemnou komunikaci (rozhovory, společné

sdílení zážitků, prožitků, dojmů), neboť důležitou součástí psychohygieny je komunikace

(správné porozumění druhým a druhých, dovednost adekvátně se vyjadřovat, zdárně řešit

konfliktní situace apod.), a přispívalo tak k vyrovnanému stavu člověka (žáka, pedagoga).

Pro učení je důležité zajištění a udržování stavu optimální pozornosti, která je

ovlivňována mnoha faktory. Jedním z hlavních je únava. Únava vzniká jako důsledek

činnosti člověka, je to psychofyzický stav lidského organizmu, mající původ v nevyváženosti

nervových (neurofyziologických) procesů podráždění a útlumu. Vnějšími projevy únavy jsou

9

zejména snížení aktivity, změny pozornosti, nerovnoměrnost výkonu, nezájem, nechuť

k určité činnosti (práci), podrážděnost, neadekvátní reakce, zhoršení spolupráce, zhoršení

motorické činnosti, prodloužení reakční doby, poruchy úsudku. Klasifikací únavy je

vymezováno několik jejich druhů, např. objektivní a subjektivní, emocionální, fyzická

(tělesná) a psychická (duševní). Podle intenzity únavy lze vymezit několik jejích stupňů:

malátnost → přepětí → vyčerpání. Základním prostředkem k překonání únavy je

odpočinek a to buď pasivní (vystřídání činnosti nečinností; spánek – vykazuje vysoký

relaxační účinek zejména při emocionální únavě, jeho deficit může být příčinou nepozornosti

a podrážděnosti; dostatečná délka spánku: 13 – 11 hodin pro žáky 1.- 4. ročníku ZŠ, 11 – 10

hodin pro žáky 5.- 8. či 9. ročník ZŠ, 9 – 8 hodin pro středoškoláky) nebo aktivní (vystřídání

určité konkrétní činnosti jinou činností, např. samostudium sportem). Učení se neobejde bez

zátěže a vlivu stresorů, avšak zátěž žáků (ale i pedagogů) má být přiměřená; nadměrná zátěž,

zvláště je-li jí osoba vystavena opakovaně a dlouhodobě, vede k iniciaci a rozvoji

patologických procesů; jedním z krajních projevů nadměrné zátěže a opakovaných stresů

může být tzv. fenomén vyhoření.

1. Pracovní výkonnost

Časový systém mozku řídí fyziologické procesy v těle tak, že vykazují denní rytmy v

souladu se změnami ve vnějším prostředí. Poruchy tohoto systému souvisejí s některými

projevy u psychických a neurologických onemocnění člověka, především s poruchou rytmu

střídání spánku a bdění, s poruchou regulace uvolňování některých hormonů apod.

Produktivita práce se v průběhu dne mění (viz křivka pracovní výkonnosti) a odráží

zákonitosti cirkadiánních biorytmů. Tak jako jiné kvantitativní znaky i produktivita práce se

vyznačuje vysokou interindividuální i intraindividuální variabilitou a tudíž v každém

konkrétním případu představuje její průběh jedinečnou variantu v rámci variačního rozpětí.

V souladu s průběhem křivky pracovní výkonnosti by měl výt vlastní režim dne, ve kterém by

měly být rozvrženy časové intervaly se zátěží (např. učení, fyzická práce) střídány s časovými

intervaly odpočinku (oběd, aktivní odpočinek, spánek) a kromě toho v rámci jak intervalů se

zátěží tak intervalů odpočinku by měly být střídány různé formy zátěže i odpočinku (např.

střídání duševní a fyzické práce). Při nerespektování cirkadiánních biorytmů reflektovaných

v křivce výkonnosti se objevují nežádoucí jevy jako zhoršená schopnost udržet (soustředěnou)

pozornost, únava, podrážděnost, bolesti hlavy, poruchy spánku, snížená kreativita, častější

chybování a další.

10

Křivka pracovní výkonnosti

Zdroj: http://www.mitvsehotovo.cz/2010/03/produktivita-prace-behem-dne/

2. Odpočinek

Nejčastější formou pasivního odpočinku je, že člověk leží či sedí a pasivně vnímá své

okolí. Základní, pro organizmus nezbytnou a nejpřirozenější formou pasivního odpočinku je

spánek. Pro zdraví i výkon jedince je důležitá kvalita spánku, která závisí především na jeho

délce (mění se s věkem), pravidelnosti uléhání ke spánku, usínání, průběhu spánku a

probouzení a stavu, ve kterém jdeme spát (přejedený – dostatečně najedený – hladový,

střízlivý – opitý, vyrovnaný – rozrušený, zdravý - nemocný apod.).

Principem aktivního odpočinku je provádění činností, které aktivují jiné orgány a

funkce organizmu než ty, které jsou zapojeny při vykonávání pracovní činnosti (zaměstnání).

Základní formou je vhodná pohybová aktivita, která přispívá ke zlepšení celkového stavu,

respektive k zlepšení činnosti jednotlivých orgánových soustav. V souvislosti s aktivním

odpočinkem nelze opomenout tzv. mozkový jogging (trénink mozku), který se

prostřednictvím mentálních cvičení lépe rozvíjí (zejména u dětí) a podporuje paměťové

funkce, které se s věkem postupně zhoršují (efektivní je učení básní nebo jiných textů

nazpaměť). Významnou formou aktivního odpočinku je realizace vlastních zájmů a zálib,

které současně přispívají k sebepoznávání a sebevýchově (samozřejmě, pokud se nejedná

o nežádoucí záliby jako je například pití alkoholických nápojů, užívání drog aj.).

11

Dynamika poměru bdění a spánku v postnatálním vývoji

Zdroj: http://www.sci.muni.cz/anthrop/soubory/IV_06.pdf

Závažným faktorem duševní hygieny ve škole je denní i týdenní rozvrh hodin; je

žádoucí, aby byl správně sestaven podle psychohygienických zásad z hlediska výkonnosti

člověka dané věkové kategorie.

Výkonnost člověka (žáka, pedagoga) se během dne mění (obecně viz biorytmy).

V průběhu vyučování je výkonnost nejvyšší ve 2. a 3. vyučovací hodině, následuje v pořadí

1., 4. a 5. vyučovací hodina. Školní výkonnost během týdne je nejvyšší ve středu, pak

následuje pondělí, úterý, čtvrtek, pátek. V průběhu školního roku je nejvyšší výkonnost v

září, říjnu a listopadu, od prosince začíná pokles.

Z poznatků o průběhu výkonnosti plynou duševně hygienické požadavky týkající se

zařazování předmětů do denního a týdenního rozvrhu (kumulace náročných předmětů),

stanovení optimální doby na ústní a písemné zkoušení, přestávky (jejich délka a do značné

míry i náplň) mezi vyučovacími hodinami (resp. vyučovacími jednotkami).

Dodržování těchto zásad a požadavků je jedním z vysoce účinných primárních faktorů

prevence nadměrného zatěžování žáka (ale i pedagoga). Podotkněme, že v prevenci

nadměrného zatěžování (přetěžování) je třeba zohlednit jak kvantitativní aspekty (obecně

poměr mezi množstvím práce a množstvím odpočinku), tak kvalitativní aspekty (podmínky,

za kterých se realizuje výchovně-vzdělávací proces ve škole).

12

3. Motivy a motivace

1. Teorie instinktů

Instinkty jsou vrozené, dědičně determinované tendence vykonávat určité aktivity nebo

specificky reagovat na typické podnětové vzorce. Instinkty lze je chápat jako automatizmy,

které evokují spouštěcí podněty nebo vnitřní stimulace. Instinkty se obecně vyznačují

stereotypností, jeví se jako biologicky účelné, mnohé jsou druhově specifické. Mezi typické

lidské instinkty se podle Jamese řadí tvořivost, rodičovská láska, hra, imitace, lovecký

instinkt, bojovnost, žárlivost, strach.

2. Motivace z hlediska sociobiologie

V moderní sociobiologii je kladen důraz na genetické determinanty lidského chování a

jednání v interakci s faktory (sociálního) prostředí, v mezním případě se interpretují jako

evoluční strategie přežití (či perzistence) příslušných genů v populacích. Za geneticky

determinované a působením evolučních mechanizmů selektované se v tomto kontextu

považují i projevy sobectví nebo naopak altruizmu (jako obecné tendence ke spolupráci). V

genech je zakódován i altruismus (genetické sobectví). V rámci sociobiologických teorií

existují i jiné výklady altruizmu, například je považován za tendenci k reparaci pocitu viny z

agresivních popudů.

3. Motivace z hlediska evoluční psychologie

K obecným atributům života člověka patří osvojení jazyka, osvojení pracovních

dovedností (společenská práce v širokém slova smyslu) a sociabilita (navazování, udržování a

rozvíjení kooperativních vztahů mezi členy společnosti; procesy socializace a personalizace).

Předpokladem úspěšné reprodukce je získání stabilního partnera, sexuální angažovanost a

rodičovská péče. Reprodukční strategie (včetně výběru a konkurenčního boje o vhodné

partnery) korespondují s rozdílnými funkcemi mužů a žen v reprodukčním procesu; tomu

odpovídají i společensko-kulurně zprostředkované odlišnosti v jejich sexuální motivaci

[monogamie – polygamie – polyandrie, sex versus láska, (mužská) agresivita versus (ženská)

empatie apod.].

K dosažení duševní pohody potřebují lidé i vnější stimuly (somatickou a psychickou

aktivitu). Stimulační motivy se projevují například hravostí, zvídavostí či vyhledáváním

neobvyklých zážitků.

13

4. Teorie optimální úrovně aktivace

Výkon jedince (skupiny) částečně závisí na jeho tzv. vybuzení (arousal), aktivaci.

Podle Yerkesova-Dodsonova zákona se výkon zvyšuje s rostoucím vybuzením v určitém

rozsahu. Vybuzení (aktivace) příliš nízká stejně jako příliš vysoká je vnímána jako

nepříjemný činitel a výkon jednotlivce (skupiny) snižuje.

Lidé obtížně snášejí jak senzorickou deprivaci (zvláště pak neměnnost vnějších

podmínek), tak nadměrnou stimulaci. Je tedy třeba dbát i ve výchovně-vzdělávacím procesu

na přiměřenost stimulačních podnětů se zřetelem k věkovým, generovým a dalším skupinově i

individuálně osobnostním specifikům (intenzita stimulace je individuální charakteristikou

například vzhledem k typu osobnosti – extrovert versus introvert).

5. Teorie protikladných procesů

Tuto teorii je možné názorně přiblížit na příkladů užívání psychoaktivních látek

(drog). Uživatelé drog zprvu přijímají drogy pro jejich účinky spočívající v navození

žádoucího příznivého stavu, později proto, aby utlumili jejich účinky spočívající v navození

nepříznivých abstinenčních příznaků (po intoxikaci následuje abstinenční syndrom), které

mohou postupně dosáhnout nesnesitelné intenzity, která je dovede do stavu, v němž jsou

schopni učinit a podstoupit pro získání drogy cokoli. V tomto jednání se projevuje skutečnost,

že vyvážená přítomnost párových emocí, které jsou v idealizovaném vymezení protikladné

(polární), navozuje uvnitř jedince emoční rovnováhu.

Sociální motivy jsou druhovou specifičností Homo sapiens. Mezi hlavní okruhy

motivace se řadí potřeba úspěšného výkonu, afiliace, intimity, moci, sebeurčení, vlastnictví

věcí (přisvojení si a uchování věci). Výkonová motivace se projevuje tím, že každý člověk

realizuje úkoly na určité úrovni (subjektivní standardy dobrého výkonu). Potřeba dosažení

úspěšného výkonu je potřebou překonávat překážky, uplatnit schopnosti a vykonat něco

obtížného dobře a rychle. Lidé s vysokou potřebou úspěchu jsou soutěživí, zpravidla však

nikoli mocensky orientovaní. Lidé se snaží vyhnout se neúspěchu, který souvisí s negativními

pocity a psychickými stavy (např. s úzkostí; dosažení úspěchu u úzkostných jedinců nebývá

spojeno s pocitem osobního uspokojení, ale s úlevou, že sobě nebo ostatním nezpůsobil

ostudu). Poznamenejme, že nasměrování úsilí k dosažení úspěchu nemusí vždy korelovat se

společensky žádoucími nebo uznávanými (morálně, eticky, právně) hodnotami a cíly; např.

v učení neúspěšný nebo málo úspěšný žák si takový neúspěch může nahrazovat nežádoucími

projevy, v nichž vynikne oproti ostatním (např. nadměrnou neukázněností, porušováním

stanovených školních pravidel, počtem neomluvených hodin absence apod.). Existuje také

14

potřeba vyhnout se úspěchu (obavy ze zátěže a odmítání ostatními, ve škole žák nechce být

dáván za vzor ostatním nebo nechce být považován za tzv. „šprta“). Potřeba afiliace je

potřebou vytvářet přátelství a formovat společenské vazby, navozující pocit sounáležitosti.

K jejímu dosažení vedou rozličné cesty a způsoby chování, například sportovní nebo

společenské hry, společenské party, různé zájmové činnosti (hudební skupina, výstavy,

olympiády aj.), rekreace, povídání se známými (spolužáky, kamarády). Charakteristickým

rysem sociálních interakcí, objevujících se při uspokojování potřeby afiliace, je to, že neplní

funkci prostředku k dosažení něčeho jiného. Stupeň (naléhavost) potřeby afiliace a úspěšnost

při jejím uspokojování je podmíněna do značné míry typem a strukturou osobnosti (obvykle je

tato potřeba naléhavější a obtížněji je uspokojována u introvertů trpících strachem,

úzkostnými stavy nebo u jedinců s endogenní depresí). S potřebou afiliace těsně souvisí

potřeba intimity, k níž náleží projevy sebeodhalení, sdílení, potvrzení sebepojetí (autoreflexe)

prostřednictvím přátelských (partnerských) vztahů, vyjádření důvěrných niterných pocitů a

přání apod. Kterákoli forma sebeodhalení však nemusí vést k uspokojení potřeby intimity,

existuje riziko negativního efektu či dokonce zneužití (např. zahanbení, zneužití ryze

osobních informací). V kontrapozici s potřebou intimity je potřeba individuality, soukromí a

odloučení; pro každého jednotlivce je žádoucí, aby všechny tyto potřeby byly pokud možno

v dynamické rovnováze odrážející jeho jedinečnost. Potřeba moci se manifestuje jako snaha

řídit či ovlivňovat společenské (skupinové – ve třídě) dění, chování a prožívání druhých lidí,

snaha překonat pocit inferiority (komplex méněcennosti), v některých případech též jako

projev slabosti (určitého deficitu). Uspokojování potřeby moci může být u konkrétního

člověka a v konkrétních případech orientováno směrem k objektu („k lidem“, ve společném

zájmu), od objektu („od lidí“, ve vlastním zájmu, k dosažení vlastního profitu) nebo proti

objektu („proti lidem“, agresivita). Potřeba sebeurčení je potřebou, na jejímž uspokojení

participují různé zdroje a formy motivace vnější (spojena s odměnou za požadovanou aktivitu,

jedinec realizuje určitou činnost kvůli odměně) i vnitřní (není spojena s odměnou za danou

aktivitu, ovlivňuje chování jedince bez odměny, vyplývá z jeho vnitřních pohnutek – realizace

touhy po poznání studiem odborné literatury, umělecká tvorba). Odměny, poskytované

v rámci vnější motivace, plní funkci informativní (jako ukazatelé schopností, dovedností,

iniciativy konkrétní osoby) a manipulativní (projevované aktivity konkrétní osoby nejsou

výsledkem jejího sebeurčení, ale vnějšího tlaku). Při naplňování potřeby sebeurčení mohou

odměny působit nejen pozitivně (či neutrálně), ale též mohou negativně intervenovat do

motivace vnitřní (transformace hry ve společenskou práci). Je-li manipulativní tlak příliš

silný, může mít za následek reaktanci (tj. odpor proti manipulaci) až vzdor.

15

Motivační dispozice

Zdroj: http://wikisofia.cz/index.php/Soubor:Maslow1.png

Biologické (primární) motivy se zpravidla rozdělují do dvou skupin:

1. sebezáchovné motivy jsou charakterizovány jako primární biologické motivy (pohnutky),

které umožňují přežití jedince i druhu; jsou vrozené, ale způsoby jejich uspokojení a formy,

v nichž se projevují, se získávají v průběhu života vlivem sociálního prostředí. Mezi

sebezáchovné motivy patří hlad, žízeň, únava, strach, bolest.

Hlad podněcuje jedince k alimentárnímu chováním jehož první (retenční) fází je

vyhledávání potravy a druhou fází konzumace nalezené potravy. Alimentární chování je pod

silným společenským tlakem (typ kultury, módní trendy), někdy vyjevuje též význam

symbolický a rituální (např. svaté přijímání). Při uspokojování pocitu hladu a výběru potravy

existují určité restrikce (např. ve většině kultur je odmítán kanibalismus; restrikce

z náboženských či jiných světonázorových důvodů mohou být akceptovány nebo vyžadovány

v příslušných sociálních skupinách).

Žízeň je výsledným projevem souboru fyziologických procesů, které se odvíjejí jako

reakce na nedostatek vody v organizmu. Na pocit žízně reagujeme pitím tekutin; to, které

nápoje se pijí, je dáno kulturně a historicky. Rovněž některé formy pití mají význam

symbolický nebo rituální. Především však pocit žízně a pití plní fyziologickou funkci a proto

je nutné dodržovat pitný režim, zvláště u dětí, dbát na jeho zajištění ve školských zařízeních.

Nedostatek tekutin vede k narušení osmotických poměrů v organizmu, ty mohou následně

rezultovat v odpovídající poruchy homeostázy, které inhibičně ovlivňují tělesnou aktivitu i

psychickou připravenost k výkonu pracovní činnosti (učení, koncentrace, pozornost).

16

2. Motivy zajišťující přežití druhu jsou primární biologické motivy, avšak u člověka je

jejich realizace v mnoha ohledech společensky zprostředkovaná.

Sexuální motivy nejsou nezbytné pro přežití jedince, avšak jsou nezbytné pro přežití

druhu. Vedou k společensky podmíněnému sexuálnímu chování a jednání, jehož biologickou

základnou je evolučně etablovaná forma autoreprodukce jako základního atributu všech

biologických systémů, u lidských jednotlivců (jakož i u příslušníků mnoha dalších

živočišných) stimulovaná libými pocity při sexuálním vzrušení a pohlavním aktu vznikajícími

na bázi neurohormonálních procesů (např. testosteron je ve vztahu k iniciaci sexuální

apetence, estrogeny se podílejí na regulaci vzrušivosti a orgasmu, reflexní řízení erekce a

vaginální lubrikace). Prostřednictvím sexuality se též mohou uspokojovat potřeby sdružování

a důvěrnosti. I v sexuálním chování jsou přijímány a akceptovány některé restrikce (např.

zákaz incestu, právní stanovení dolní hranice věku pro zahájení sexuální aktivity, pojetí

některých forem sexuálního chování jako patologických jevů nebo trestných činů – pedofilie,

zoofilie, nekrofilie, gerontofilie apod.).

Kvalitní rodičovská péče je pro normální vývoj dítěte nepostradatelná a pro svou

komplexnost v její úplnosti nenahraditelná jinými formami péče. Zejména proto je třeba

věnovat dostatečnou pozornost a péči formování správného rodičovského chování i v rámci

výchovně-vzdělávacího procesu.

4. Základní potřeby (podle Maslowa)

Tento systém potřeb (viz obrázek níže) je organizován jako systém hierarchický

s uplatněným principem autonomie, avšak všechny potřeby v něm jsou chápány jako potřeny

základní. Čím nižší místo konkrétní potřeba v pyramidě potřeb zaujímá, tím větší je její

tendence (síla) prosazovat se. Zpravidla teprve uspokojením potřeb nižší úrovně se u jednice

projevuje zaměřenost na potřeby situované v pyramidě základních potřeb výše. Jestliže je

nižší potřeba frustrovaná, jedinec se motivačně vrací na úroveň neuspokojené potřeby a

setrvává na ní, dokud stupeň jejího uspokojení nedosáhne úrovně pro něho přijatelné. Je-li

dosaženo úrovně vyšších potřeb, mohou se tyto stát autonomními ve smyslu jejich relativní

nezávislosti na uspokojování potřeb níže položených; takováto autonomie bývá jedním

z projevů vyspělých, silně motivovaných a cílevědomých osobností (např. talentovaný žák se

intenzivně věnuje hře na housle, i když sklízí ve svém sociálním okolí posměch či jiné

útrapy). Uvědomění si a respektování této zákonitosti je velmi významným momentem, který

17

je třeba akceptovat při individuálním přístupu k žákům (studentům) ve výchovně-vzdělávacím

procesu.

Fyziologické potřeby jsou umístěny na základnu pyramidy, protože to jsou potřeby

vskutku bazální, nejnaléhavější, zajišťující samo přežití jedince (potřeba potravy, pití, spánku,

tělesné aktivity, vzduchu k dýchání apod.). Pokud je některá z fyziologických potřeb

nedostatečně uspokojena, brzy začíná mezi ostatními potřebami dominovat.

Potřeby bezpečí a jistoty souvisejí s dlouhodobým přežitím jedince; jsou patrné

zejména u dětí (čím mladší jsou, tím výrazněji jsou tyto potřeby vyjádřeny). Obecně souvisejí

s vyhledáváním stability, spolehlivosti a jistoty; proto se u starších dětí, adolescentů a

dospělých mohou manifestovat jako úsilí o získání perspektivního zaměstnání (výběr

učebního či studijního oboru), uvážlivý výběr životního partnera (trend uzavírání sňatků a

porodnosti prvního dítěte do věkové kategorie 25 a více let), uzavírání vhodných pojistek,

smluv apod. Potřeby bezpečí a jistoty mohou nabýt na významu zvláště při konfrontaci

s reálnými ohrožujícími situacemi a faktory (hrozba ztráty zaměstnání, nezaměstnanost,

choroba apod.).

Základní potřeby (Masslow)

Zdroj: http://wikisofia.cz/index.php/Abraham_H._Maslow

Potřeby sounáležitosti, náklonnosti a lásky plní celoživotně významnou roli,

protože jsou orientovány k uspokojení potřeby každého jedince někam patřit, být součástí

nějakého celku, ve kterém se mu dostává přijetí (akceptace) a jejich naplnění umožňuje docílit

18

svého místa (funkce, role, statutu) v dané sociální skupině (rodině, třídě, pracovním kolektivu,

společnosti jako celku).

Potřeby uznání, úcty a sebeúcty souvisejí s dosahováním úspěšného výkonu,

prestiže, autority, ocenění druhými. Uspokojení potřeby sebeúcty posiluje sebedůvěru, s níž se

pojí pocit užitečnosti a potřebnosti. Naproti tomu frustrace potřeby sebeúcty posiluje pocity

méněcennosti, pasivity a závislosti. U adolescentů je pro naplňování potřeby sebeúcty

významným faktorem vyjádření (souhlas) vrstevníků, u dospělých lidí jsou to především

rodinné a kariérní faktory (rodičovství, společensky uznávaný přínos, životní nadstandard

apod.).

Potřeby seberealizace (metapotřeby) souvisí s naplněním vlastních předpokladů,

předsevzetí, možností růstu a rozvoje osobnosti, jinými slovy s realizací konkrétního lidského

potenciálu. Cíle, možnosti a prostředky naplňování potřeb seberealizace odrážejí (mimo jiné

faktory) věk; plného naplnění potřeby seberealizace se zpravidla dosahuje až ve středním

věku. Ve školní praxi je třeba dbát na to, aby byly vytvořeny co nejlepší podmínky pro dílčí

seberealizaci každého žáka (příp. pedagoga) v souladu s jeho jedinečným potenciálem, čemuž

napomáhá individuální přístup aplikovaný ve výchovně-vzdělávacím procesu. V tomto

kontextu je třeba si uvědomit, že zejména v dětství a adolescenci potřeba seberealizace úzce

souvisí s potřebou poznávání, vědění, porozumění, získání dovedností i s potřebami

estetickými. Při seberealizaci je důležité aktualizovat osobní potenciál v co nejlepší realizaci

vlastní činnosti.

Potřeby nedostatkové a potřeby růstové (rozvojové) Potřeby nedostatkové a

potřeby růstové (rozvojové) spolu vzájemně těsně souvisejí, i když jsou strukturně a

funkcemi, které plní, jsou odlišné. Potřeby nedostatkové zajišťují biologické a psychické

přežití a zachování individua. Potřeby růstové vedou k přesahování aktuálně dosaženého

stavu člověka a směrují ho k rozvoji nadosobních cílů, avšak dosáhne jich jen malá část členů

populace (neuvědomění si možností vlastního rozvoje, pochybnosti o vlastních schopnostech,

nedostatečné poznání hodnoty seberozvoje a seberealizace, negativní vliv neúměrně vysoké

potřeby bezpečí a neochoty riskovat apod.). Dosažení a uspokojení potřeb seberealizace

umožňuje ve značném rozsahu podřizovat uspokojování nedostatkové motivace cílům

vyplývajícím z motivace růstové. Z uvedeného je patrné, že výchovně-vzdělávací proces

v nemalé míře zasahuje do vzájemně propojeného komplexu potřeb seberealizace, potřeb

růstových a nedostatkových žáků všech věkových kategorií a typů škol; svým charakterem

může významně zasáhnout do životní dráhy každého jednotlivého žáka.

19

5. Emoce a výkonnost

Emoce a práce (učení) jsou navzájem úzce propojeny. Práce (učení) se promítá do

psychického stavu (ovlivňuje ho) a psychický stav se promítá do pracovní činnosti, do

pracovního výkonu. Emoce mohou mít vliv na pracovní proces stimulační (tzv. stenické

emoce – posilují a podněcují k pracovní činnosti, posilují sebevědomí) i inhibiční (tzv.

astenické emoce – snižují aktivitu, sebevědomí, samostatnost a schopnost jedince adekvátně

jednat, zvyšují jeho závislost a neprůbojnost). Pozitivní emoční ladění kladně působí na

pracovní proces po stránce kvalitativní i kvantitativní, koreluje s kladným postojem jedince

vůči sobě samému i vůči jeho okolí, s pocity vnitřní jistoty a schopností empatie. Negativní

emoční ladění omezuje pracovní proces po stránce kvalitativní i kvantitativní, koreluje se

stavy podrážděnosti, zlosti, projevy agresivity, celkově s nežádoucími změnami v chování,

jednání, postojích a dalších projevech (verbálních i nonverbálních) příslušného jedince. Trvá-

li stav psychické nerovnováhy a napětí dlouho, anebo opakuje-li se často, vyúsťuje

v psychický stres a psychosomatické obtíže.

20

III. HYGIENA VÝCHOVNĚ-VZDĚLÁVACÍHO PROCESU

Hygiena výchovně-vzdělávacího procesu (VVP) se zabývá studiem vlivů VVP na

organizmus žáka (pedagoga) a na základě dosažených vědeckých výsledků se snaží stanovit

jednak optimální podmínky pro ochranu a podporu zdraví, jednak optimální podmínky

pro efektivní práci žáků (pedagogů).

Z hlediska hygienického lze ve VVP vymezit dvě skupiny působících faktorů:

1. nároky na schopnosti a vlastnosti organizmu

2. požadavky a nároky na podmínky, za kterých se VVP realizuje

Nerovnováha mezi těmito dvěma skupinami faktorů projeví se nadměrná zátěž.

Nesprávně vedený VVP (za nevhodných podmínek) může mít za následek selhání žáků

v učení (studiu), pedagogů v kvalitě výuky nebo negativně ovlivní zdraví jeho účastníků.

Negativní zdravotní důsledky se mohou projevit ve formě:

1. nárůstu počtu ortopedických vad u 20 – 40% žáků základních a středních škol se

zjišťuje vadné držení těla, nesprávný postoj, skolióza a další ortopedické vady

2. nárůst počtu poruch zraku nevhodné osvětlení, dlouhodobé sledování monitoru

počítačů a dalších zařízení spolu s nesprávnou polohou těla při čtení, psaní, rýsování, kreslení

a dalších obdobných činnostech vede k námaze zraku, která může rezultovat v poruchy zraku

nebo již existující poruchu (např. krátkozrakost) zhoršovat

3. poruch z přetížení nervové soustavy nejčastěji se projevují jako neurózy (u 20 – 25%

žáků ZŠ a SŠ) nebo jako kortikoviscerální onemocnění (hypertenze, vředová choroba,

zejména u pedagogů a v menší míře u studentů středních a vysokých škol). Neurotické

příznaky se projevují funkčními poruchami vnitřních orgánů, motoriky a psychické

výkonnosti; u žáků mladšího školního věku bývají nejčastěji takovými příznaky nechutenství,

ranní zvracení, noční děsy, bojácnost a psychomotorická nestabilita, u dětí staršího školního

věku poruchy koncentrace pozornosti, bolesti hlavy, tiky, úzkostné stavy, neurastenie a

psychastenie. Tyto poruchy se vyskytují při nesprávně vedeném VVP často u osob

ctižádostivých nebo u osob, jejichž rodiče jsou ctižádostiví a na žáka kladou nepřiměřeně

vysoké nároky. Příčinou těchto poruch není jenom přetížení vyplývající z osobnostních

charakteristik konkrétního jedince nebo z nepřiměřených nároků na něho (ze strany pedagogů,

rodičů, širšího sociálního okolí), ale též špatná organizace práce, nedostatek odpočinku

(pasivního nebo aktivního), nezvládnuté konfliktní situace, nejednotné výchovné působení

apod.

21

4. zvýšeného výskytu přenosných (infekčních) onemocnění, zvláště respiračních a

alimentárních v důsledku těsného a dlouhodobého kontaktu ve školním kolektivu

Převážnou část VVP zaujímá učení, které je specifickou formou lidské práce, v níž

lze vymezit znaky obecné (= shromažďování poznatků potřebných k přípravě na výkon

budoucího povolání) a znaky zvláštní (= věková specifika, učení zprostředkované

pedagogem nebo jiným mediátorem, vnucený způsob výuky určený pedagogem, vnucená

intenzita práce stanovená pedagogem, převaha zátěže psychické, senzorické a statické, práce

ve škole je doprovázená relativně častými konfliktními situacemi až stresovými.

Školní prostředí se považuje za pracovní prostředí. Zahrnuje řadu faktorů, které

mohou mít na organizmus účinky jak stimulační, tak inhibiční. Mechanizmus negativního

(inhibičního) působení spočívá ve zhoršujících se podmínkách pro činnost CNS; aby se vznik

takových podmínek eliminoval nebo minimalizoval, musí se pohybovat hodnoty osvětlení,

hluku, mikroklimatu v pásmu optima, což je jedním ze základních předpokladů realizace

diferenciace podnětů na principu přednostní registrace kontrastu, pohybu a změny i pro

uchování nadbytečných informací.

Ve VVP se vyskytuje několik hlavních faktorů, které mezi sebou interagují při

zachování relativní autonomie každého z nich. Těmito faktory jsou: žáci (studenti),

pedagogové, učení (a jeho charakter psychosenzorické práce) a podmínky, za kterých se VVP

realizuje.

Základem učení jsou děje psychické a senzorické (resp. psychosenzorické), přičemž

psychické děje jsou vázány na děje fyziologické a ty na (bio)chemické a fyzikální. Proto lze

využít funkčních, biochemických a biofyzikálních parametrů a změn jejich hodnot jako

objektivních ukazatelů podmínek, za kterých a jak činnost CNS probíhá, potažmo i podmínek,

za kterých a jak probíhají psychické děje. Na základě těchto ukazatelů podmínek činnosti

CNS (jejich průběhu a změn) je možné posuzovat psychickou činnost. I zde (jako v jiných

druzích práce) práce vykonaná za jednotku času určuje výkon a schopnost podávat výkon

za konkrétních definovaných podmínek se označuje jako výkonnost.

V psychické činnosti se uplatňuje vícero mechanizmů řízení bdělosti CNS: senzorická

dynamika, činnost retikulární formace mozkového kmene, funkce limbického systému,

mozková kůra.

Senzorická dynamika zahrnuje příjem informací (na úrovni receptorů) a jejich

sdělování (ne jednotlivých etážích nervových drah). Během příjmu informací a jejich

sdělování se uplatňuje i tlumivý vliv vyšších etáží CNS, který má význam jako ochrana

nejvyšší etáže CNS před nadměrným přívodem vzruchů. Příjem informací zahrnuje

22

identifikaci signálů (již na úrovni receptorů) a jejich transformaci do vzruchové aktivity

(vedené nervovými vlákny). K identifikaci signálů je zapotřebí kromě základní informace i

informace nadbytečná (např. zvuk hlasu, barva hlasu, postava a chování pedagoga, druh

osvětlení, barva stěn apod.). K převodu signálů do vyšších oddílů CNS dochází v případě

podnětů nových, intenzivních, majících pro organizmus význam. Podkladem sdělování

informací je činnost dalších neuronů specifických i nespecifických drah. Sdělování odráží

stavy na synaptických spojích – zda převažují děje excitační nebo inhibiční; kromě toho jsou

informace zakódovány do biofyzikálních charakteristik proudu vzruchů. V průběhu sdělování

se uplatňuje i funkční stav CNS (atmosférický tlak, pH, teplota), který tvoří tzv. faktor šumu,

jenž může významně zkreslit až potlačit přenášenou informaci. Pro aktivní činnost CNS je

nutný trvalý přívod vzruchů po senzorických drahách; dočasná deprivace podnětů v určitém

věku může mít za následek téměř (případně zcela) nereparovatelné a nenahraditelné poruchy

řeči, myšlení a/nebo chování.

Retikulární formace (RF) je místem konvergence vzruchů, které putují

po kolaterálách senzorických drah do CNS a zaujímá tak významné místo v řízení činnosti

CNS. RF udržuje tonus CNS jejím aktivačním vlivem ascendentním (vzestupným) na

mozkovou kůru a descendentním (sestupným) na míchu (zvýšení tepové frekvence, zvýšení

krevního tlaku, prohloubení dýchání aj.) a periferii (zvýšení svalového tonu aj.).

Generalizovaný aktivační vliv RF na nervový systém je podkladem generalizované

pozornosti; tato pozornost převládá u mladších dětí. Naproti tomu pozornost zaměřená,

která se uplatňuje u starších dětí a adolescentů, je záležitostí úzkého aktivačního

pole kortexu a nespecifických jader thalamu. Současně dochází k tlumení nevýznamných

informací; k aktivaci RF dochází vlivem podnětů dostatečně intenzivních, nových

(charakterizovaných změnou, pohybem, kontrastem) a majících pro organizmus biologický

význam (např. složka citová a motivační).

Limbický systém je fyziologickým substrátem emocí (pozitivních a negativních) a

motivačních projevů. Prostřednictvím humorální regulace ovlivňuje řadu projevů CNS.

Mozková kůra (kortex) je svou činností rozhodující pro zpracování (tj. dekódování)

informací přiváděných do příslušných oblastí. Vlastními spoji realizuje tlumivý vliv na

přiváděné informace a tím se chrání před přesycením informacemi.

23

1. Vyučovací hodina a vyučovací jednotka

Vyučovací hodina by neměla přesáhnout 50 minut (obvykle trvá 45 minut). Vyučování

by nemělo být zahájeno před 8. hodinou. Nulté hodiny (od 7 či dokonce 6 hodin ráno) jsou

nežádoucí a negativně ovlivňují výkon žáků v následujících vyučovacích hodinách v průběhu

dne. Uvědomme si zde významnou souvislost s cirkadiánními biorytmy (období aktivity a

období únavy v průběhu dne):

denní doba [hod] charakteristika projevů biorytmu

6. – 7. (ráno) pozvolný nástup dopolední aktivity

8. – 12. (dopoledne) dopolední aktivita, nejvyšší mezi 9. – 11. hodinou (u starších žáků a

středoškoláků je dopolední celková i nejvyšší aktivita prodloužena

přibližně o 1 hodinu, tj. do 12, resp. 13 hod.)

13. – 15. (odpoledne) odpolední útlum (krize); maxima dosahuje mezi 13. – 14. hod. (tj. 6.

vyučovací hodinu) a proto v této době by měl být polední přestávka.

15. – 17. (odpoledne) odpolední aktivita; u starších žáků je tento interval prodloužen

přibližně o jednu hodinu (tj. do 18 hod.).

18. - 4. (večer, noc) postupně se snižuje aktivita. Hluboký útlum trvá přibližně od 21.

hodiny večerní do 3. - 4. hodiny ranní.

4. - 6. (7.) (ráno) přechod z útlumu do aktivity (u mladších žáků trvá déle, tj. přibližně

do 7. hodiny ranní).

Z uvedeného schematického přehledu fází aktivit a útlumů pro časový rozvrh a

samotnou realizaci výchovně-vzdělávacího proces, respektující biologické zákonitosti objektů

tohoto procesu, vyplývá několik níže uvedených zásad, které by měly být dodržovány a

porušeny pouze ve skutečně nezbytných případech:

(1) mladší děti (1. stupeň ZŠ, děti do 12 – 13 let) by neměly vstávat před sedmou hodinou,

starší děti (13 a více let) před šestou hodinou ranní. K dodržení této zásady vyplývají

požadavky na vzdálenost školy od místa bydliště žáka, resp. na čas, potřebný na cestu

z domova do školy. Chodí-li žák do školy pěšky, neměla by škola být vzdálena více než 500

m od místa jeho bydliště, tj. cca 10 minut chůze; uvědomme si, že žák nese aktovku

s učebními pomůckami, jejíž hmotnost, bohužel, často převyšuje hodnotu adekvátní

přiměřené fyzické zátěži žáků dané věkové kategorie. Doba delší než 10 minut, po kterou je

žák vystaven takové zátěži, je již nadměrně vyčerpávající a může vést k jeho snížené aktivitě

24

a pozornosti na začátku školního dne (první vyučovací hodiny). Pokud žák do školy dojíždí,

potom by škola neměla být vzdálena více než 8 km (optimum je do 2,5 km) v případě žáka 1.

stupně ZŠ, resp. 12 km (optimum je do 4 km) žáka 2. stupně a středoškoláka.

(2) Dopolední vyučování by se mělo uskutečňovat mezi 8. – 12. hodinou, u starších žáků

maximálně 13. Hodinou, s dostatečně dlouhými přestávkami.

(3) V průběhu týdne by mělo být zařazeno odpolední vyučování po hodinové polední

přestávce a to mezi 14. – 16. hodinou, tedy v době, kdy již ustává odpolední útlum (krize) a

nastupuje odpolední aktivita. Do odpoledního vyučování je třeba zařadit tzv. rekreační

předměty (hudební výchova, výtvarná výchova, výchova ke zdraví, občanská výchova,

tělesná výchova, pracovní vyučování). Pokud však na škole ze závažných důvodů nelze

odpolední vyučování realizovat v doporučeném časovém intervalu (14 – 16 hod.) a probíhá

ještě v období odpolední krize (např. mezi 13 – 15 hod.), neměla by být do rozvrhu řazena Tv,

Pv a svou náplní podobné předměty, neboť období krize pozitivně a signifikantně koreluje s

vyšším výskytem úrazů v období odpoledního útlumu (~ snížená reakční rychlost, snížená

pozornost, kratší doba soustředěné pozornosti).

S ohledem na dny zvýšené biopsychické aktivity v rámci týdenního biorytmu je

žádoucí zařadit odpolední vyučování na úterý a čtvrtek. Ostatní dny v týdnu (zejména středa)

jsou pro odpolední vyučování nevhodné.

(3) Odpolední příprava dítěte do školy by se měla uskutečnit mezi 15. – 17. hodinou, případně

u starších dětí mezi 15 - 18 hodinou. Příprava dítěte do školy v pozdějších podvečerních nebo

dokonce večerních hodinách je méně efektivní (křivka výkonnosti výrazně klesá),

protrahovaná (ke zvládnutí stejného úkolu je v období nastupujícího útlumu zapotřebí delší

časový úsek než v období aktivity) a může přispívat k neurotizaci dítěte (zejména v případech

nadměrně ambiciózních a přísných rodičů), k vytváření negativního vztahu ke škole (v širším

kontextu k řádnému plnění povinností vůbec) a autoritám. Leckdy dosud častý laický názor,

byť dobře míněný, že si má odpoledne dítě nejdříve dostatečně vyhrát (odreagovat od školy,

zasportovat, rekondovat) a teprve později (právě v podvečer nebo večer) napsat úkoly a i jinak

se připravit na další školní den je třeba odmítnout jako názor nesprávný.

(4) Děti by měly chodit spát v době počínajícího útlumu. U dětí předškolního věku to je

kolem 19 hodin (← ne nadarmo a ne náhodou je Večerníček v 19.00 hod. a někdejší Hajaja

býval v rozhlase kolem 18.45 hod.). U dětí 1. stupně ZŠ kolem 20. hodiny, u starších dětí

kolem 21. hodiny. Z hlediska trvalého (dlouhodobého) denního režimu je důležitá nejen

absolutní délka spánku, ale též jeho časové zařazení v průběhu dne. Největší část spánku by se

měla krýt (z řady fyziologických důvodů, které zde nelze detailně probírat) s obdobím

25

večerního a nočního útlumu, tj. měla by se realizovat mezi 21. – 3. (4.) hod. Proto je kladen

důraz na to, aby děti byly vedeny k tomu, chodit večer spát včas (tj. kolem 20. - 21. hod.) a

navykly si na správný spánkový režim. Ostatně, již stará lidová empirie vedla k úsloví: „Co

nenaspíš před půlnocí, po půlnoci nedospíš“, které je v zásadě v souladu s moderními

poznatky fyziologie a psychofyziologie spánku a bdění.

Pojednáváme-li na tomto místě o nočním útlumu, považujeme za vhodné upozornit

ještě na jeden poznatek, který můžeme v praktickém životě někdy využít. Maximum nočního

útlumu spadá mezi 3. – 4. hodinu ranní. V některých případech (např. při řešení těžkých

(náročných) životních situací, v krizových životních (psychosomatických) stavech) se

objevují sebevražedné úmysly. V období maxima nočního útlumu (3. 4. hodina ranní) dochází

i ke snížené schopnosti sebekontroly a sebeovládání, schopnosti nalézat racionální řešení

problémů a k projevům lhostejného přístupu (apatie) k okolnímu světu i k sobě samému.

Všechny tyto okolnosti pozitivně korelují s projevy suicidálních úmyslů, nedokonalých i

dokonalých suicidálních činů, resp. na druhé straně některých násilných trestných činů

(vraždy, těžká ublížení na zdraví). V případě, že se pedagog setká se situací, kdy žák (nebo

jiná osoba) bude projevovat v uvedenou dobu sebevražedné úmysly, je možné jako první

pomoc poskytnout dostatečně dlouhý rozhovor (třeba i telefonický – viz linky důvěry apod.):

mluvit, mluvit a mluvit s dotyčnou osobou až do nástupu ranní aktivity (tj. cca do 6 hodin),

kdy už bude schopna (za jinak normálních podmínek) racionálnějšího a víceaspektového

pohledu na svůj momentální stav i nalezení jiného než suicidálního jeho řešení. Nezájem

(typu: „ Jdi se vyspat, ráno to bude lepší“, „Neotravuj s pitomostmi“) nebo autoritativní příkaz

(např. ve škole v přírodě „Neruš noční klid“, „Spi, neotravuj nebo…. /následuje uvedení

sankce/….“) mohou být pověstnou poslední kapkou, která odhodlání k sebevraždě

(sebepoškození) promění v čin.

Vyučovací jednotky jsou zpravidla útvary časově delší než jedna vyučovací hodina

(např. tzv. „dvouhodinovka“). Na základních a většině středních škol by měly být zařazovány

do rozvrhu hodin omezeně a to jen v opodstatněných případech. Týká se to především

výchovných předmětů (výtvarná výchova, tělesný výchova, pracovní vyučování), kdy pouhá

jedna vyučovací hodina v délce 45 minut nemusí být dostačující pro zvládnutí výtvarného,

pracovního nebo sportovního programu. V ostatních předmětech jsou dvou a vícehodinové

vyučovací jednotky zcela nežádoucí, byť se ve školní praxi nezřídka ve skryté podobě

vyskytují (např. v rozvrhu následují za sebou dvě hodiny matematiky s tím, že jednu hodinu

se probírá algebra a druhou geometrie – stále je to však předmět matematika a nelze

stoprocentně spoléhat ani na formálně uvedené rozdělení algebra/geometrie. Podobný nešvar

26

se často vyskytuje u českého jazyka a cizích jazyků s tím, že jednu hodinu se probírá

gramatika a druhou literatura, resp. v případě cizího jazyka jednu hodinu gramatika a druhou

hodinu konverzace). Za zcela nepřípustné (snad až trestuhodné) bychom měly považovat

spojení dvou hodin do jednoho dvouhodinového celku (vyučovací jednotky) v předmětech

(kromě uvedených výchov) dotovaných týdně pouze dvěma vyučovacími hodinami (např.

přírodopis, chemie, fyzika); časová dotace sice není narušena, ale učivo nelze v týdnu rozložit

do více dnů, což znemožňuje dostatečné zopakování látky, vytváření zpětných vazeb a řízení

efektivnosti vyučovacího procesu – v konečném důsledku je postižen (znevýhodněn) žák.

2. Přestávky v průběhu vyučování

Po každé vyučovací hodině (45 – 50 min.) by měla následovat přestávka minimálně

v délce 10 minut. Za optimální považujeme: 45 minutovou vyučovací hodinu –

15 minutovou krátkou přestávku a 20 – 30 minutovou velkou přestávku po druhé nebo třetí

vyučovací hodině. Podle toho lze sestavit doporučené časové schéma vyučovacího týdne:

8.00–

8.45

9.00 –

9.45

10.00 –

10.45

11.15 –

12.00

12.15 –

13.00

13.00 –

14.00

14.00 –

14.45

15.00 –

15.45

Po 1 2 3 4 (5)

Út 1 2 3 4 5 6 7

St 1 2 3 4 ((5))

Čt 1 2 3 4 5 6 7

Pá 1 2 3 4 (5)

Týdenní biorytmy jsou biorytmy, které se cyklicky opakují s periodou 1 týden.

Pro pedagogickou praxi je důležité vědět, že dny s nejvyšší aktivitou v průběhu týdne jsou

úterý, čtvrtek a sobota. Z tohoto důvodu je nejvhodnější zařadit odpolední vyučování

při pětidenním pracovním týdnu na úterý a na čtvrtek. Dnem s nejnižší aktivitou je středa a

proto by v tento den měla být výuka nejkratší (4 – 5 hodin). Dny se střední aktivitou jsou

pondělí a pátek a proto není vhodné v tyto dny zařazovat odpolední vyučování.

S ohledem na biorytmy je nežádoucí odbourání odpoledního vyučování zvýšením

počtu dopoledních vyučovacích hodin (např. na 6) a případným zkrácením přestávek.

Takovýto režim nadměrně vysiluje žáky, může vést k jejich horšímu výkonu a tudíž i horšímu

hodnocení; tyto skutečnosti mohou být jedněmi z demotivujících faktorů.

27

3. Pozornost

Schopnost zaměřit pozornost na určitý objekt nebo téma je u každého člověka

(poznávajícího subjektu) časově omezená. Mimo řadu jiných determinant tato schopnost

vykazuje velmi těsnou vazbu na věk subjektu: u žáků 10 – 11- letých (5. třída) se pohybuje

v rozmezí 15 – 20 minut, u starších žáků (9. třída), u středoškoláků v rozmezí 25 – 30

minut. Soustředěná pozornost však trvá kratší dobu a pro jednotlivé věkové kategorie je

rovna přibližně polovině uvedených časových údajů. S ohledem na tuto skutečnost je třeba

rozvrhnout vyučovací hodinu (resp. vyučovací jednotku); písemné práce, testy a podobné

metody prověřování znalostí, dovedností a schopností žáků by tedy neměly přesahovat časové

limity pozornosti, resp. soustředěné pozornosti. Je rovněž nesmírně důležité v průběhu hodiny

(jednotky) střídat rozmanité typy činností a ta střídavě zapojovat jedny a vypínat jiné typy

senzorů (např. výklad – demonstrace – zápis – brain pooling či brain storming – opakování).

4. Klasifikace vyučovacích předmětů

Vyučovací předměty lze klasifikovat z různých hledisek. Z hlediska

psychohygienického jsou vyučovací předměty zpravidla rozdělovány do dvou skupin (těžké,

lehké) nebo do tří skupin (těžké, lehké, rekreační). V literatuře se můžeme setkat se

synonymy k použitým skupinám předmětů (např. těžké ~ obtížné), v některých případech

k určitému překrývání významu použitých názvů skupin předmětů (např. lehké ~ lehké +

rekreační). Pro účely této práce se přidržíme klasifikace vyučovacích předmětů do tří skupin,

neboť toto jemnější (trojtřídní) rozdělení považujeme za adekvátnější probírané problematice.

Je na místě učinit poznámku k tomu, aby termíny „těžký předmět“, „lehký předmět“ a

„rekreační předmět“ byly správně pochopeny a interpretovány. Adjektiva „těžký“, „lehký“,

„rekreační“ mají v psychohygienickém kontextu odlišný význam, než v obecném jazyku.

Těmito adjektivy se nemíní pouze přesnější vyjádření míry intelektuálních předpokladů žáků

a míry předpokládané náročnosti potřebné k jejich zvládnutí, ale především vyjádření

náročnosti z hlediska míry variability uplatnění všech možných činností (aktivit) a jejich

poměrného zastoupení v průběhu výuky (vyučovacího procesu) toho kterého předmětu.

Učení ve smyslu biosociálního procesu předpokládá biosociální integritu

poznávajícího (učícího se) subjektu. Na ní participují jak procesy biologické (biologické

předpoklady paměti a procesu zapamatování a vybavování zapamatovaného, biologické

předpoklady různých druhů paměti – dlouhodobá, střednědobá, krátkodobá, okamžitá –

vázané na funkční struktury CNA, biorytmy – denní, týdenní, měsíční /menses/, sezónní

28

/pylová alergie/, biologický čas /mladší školní věk, starší školní věk; dítě, pubescent,

adolescent; patologie: „starý mladý“ – pubertas praecox, Wernerův syndrom/), tak procesy

psychické a společenské. V rámci každého individua tyto jednotlivé komponenty jsou

formovány v jednotný, složitým souborem vazeb vzájemně propojený, integrovaný

komplexní systém. Proměnlivost tohoto systému v čase zároveň nevylučuje jeho relativní

stabilitu, související s tím, co je v procesu učení označováno jako dynamický stereotyp. Ten je

dialekticky nejen produktem učení, ale na druhé straně i jednou ze základních podmínek jeho

dalšího rozvíjení. V kontextu s psychologickými (resp. psychomotorickými) aspekty procesu

učení souvisí zmíněná klasifikace předmětů.

Termínem „těžký předmět“ (syn. obtížný předmět) se míní takový vyučovací

předmět, při jehož výuce převládá pouze jeden typ činnosti (resp. několik málo velmi

podobných typů činností) a dovedností. Převažuje v nich tedy jednotvárná činnost (výpočty,

rýsování, čtení, gramatika apod.), která rychleji unavuje, neboť je při jejím vykonávání

zapojen omezený počet senzorů a víceméně stejných okruhů dynamického stereotypu. Mezi

požadavky kladenými na žáky při výuce těchto předmětů převládá intelektuální zručnost na

zručností motorickou. Z těchto důvodů by měly být těžké předměty zařazeny v rozvrhu hodin

na 2. – 3., u starších žáků a středoškoláků maximálně 4. vyučovací hodinu. Mezi těžké

předměty proto řadíme matematiku, český jazyk a cizí jazyky.

Termínem „lehký předmět“ (syn. středně těžký předmět) se míní takový předmět, při

jehož výuce lze střídat různé typy činností a dovedností. Můžeme říci, že v požadavcích

kladených na žáky jsou víceméně nároky na intelektuální a motorickou zručnost

vyrovnány. Vhodným střídáním aktivit v průběhu vyučovací hodiny se žák unavuje

pomaleji (např. v chemii: výklad – demonstrace nebo malý pokus – chemické výpočty,

v zeměpise: výklad – práce s mapou – geografická aktualita apod.). Mezi středně těžké

předměty jsou proto řazeny fyzika, chemie, biologie, dějepis, zeměpis. V rozvrhu hodin je

možné tyto předměty řadit na 1. a 4. (u středoškoláků a starších žáků případně na 4. a 5.)

vyučovací hodinu.

Termínem „rekreační předmět“ se míní takový předmět, ve kterém zpravidla mezi

požadavky kladenými na žáky převažuje motorická zručnost nad intelektuální zručností,

ve velké míře se uplatňují vlastní tvůrčí schopnosti a dovednosti, v průběhu vyučovací hodiny

lze měnit různé činnosti (např. v hudební výchově: hudební teorie – zpěv – poslech hudby,

v rodinné výchově: teoretický výklad – didaktická hra – videopořad – vyjádření vlastních

názorů a postojů apod.). Mezi rekreační předměty jsou proto řazeny jednotlivé výchovy

29

(výtvarná, hudební, tělesná, pracovní, rodinná, občanská). Rekreační předměty je vhodné

v rozvrhu zařadit na poslední vyučovací hodiny, resp. na odpolední vyučování.

5. Prostorové rozmístění účastníků komunikace ve třídě

Vzdálenost mezi účastníky komunikace (pedagog gem a žákem) ovlivňuje komunikaci

samu; to je třeba si uvědomit a respektovat v zájmu dosažení rovnoměrnosti v komunikaci

mezi pedagogem a jednotlivými žáky, sedícími na různých místech vzhledem k základní

pozici pedagoga (obvykle před lavicemi u tabule). Vzájemnou vzdálenost ve třídě může

změnit jeden či oba účastníci komunikace (častěji jeden – pedagog - vůči konkrétnímu žákovi

nebo skupině žáků).

Existuje tzv. akční zóna učitele, v níž je interakce mezi pedagogem a žákem častější

(celá prostřední řada a první lavice v postranních řadách při klasickém uspořádání lavic

ve třídě), neboť ve třídě existují místa, jimž učitel věnuje více pozornosti (byť nezáměrně) než

ostatním, a žáci zde sedící jsou aktivnější. Ve třídě existují tři komunikační zóny: první

komunikační zóna sahá přibližně do vzdálenosti 3,7 m, pedagog komunikuje s žáky v této

zóně častěji a ti jsou také aktivnější; druhá zóna se nachází ve vzdálenosti přibližně 3,7 – 7,6

m, pedagog komunikuje s žáky v této zóně méně a kvalita komunikace je horší; třetí zóna

sahá do vzdálenosti nad 7,6 m, pedagog komunikuje s žáky v této zóně nejméně a kvalita

vzájemné komunikace je nejhorší. Tyto skutečnosti musí být brány v potaz jak při rozmístění

lavic a dalšího nábytku ve třídě (zejm. není-li tradiční), tak jednotlivými pedagogy, aby svým

pohybem ve třídě (nemohou jen sedět za stolkem nebo stát na stejném místě před tabulí)

vytvářely a udržovaly aktivní komunikační zóny jako jeden z předpokladů úspěšného

výchovně-vzdělávacího procesu. Zóny aktivní účasti ovlivňují schopnosti žáků učit se a

efektivně se zapojit do učebního procesu.

Při komunikaci je třeba dbát na paralingvistické aspekty řeči, mezi něž se řadí:

intenzita hlasového projevu, tónová výška hlasu, barva hlasu (vyjadřuje spektrální složení

zvuků, lze podle ní identifikovat mluvčího a usuzovat na jeho aktuální emocionální stav,

délka projevu, rychlost projevu (= počet slov za jednotku času, závisí na věku: počet slov za

den se pohybuje kolem 15 000 – 20 000 u 3-letého chlapce, 30 000 u 3-letého děvčete, 10 000

– 12 000 u dospělého muže, 26 000 u dospělé ženy; vyjadřuje psychický stav mluvčího:

překotná mluva ~ stav psychického vzrušení, pomalá, váznoucí mluva ~ úzkost, strach

mluvit), přestávky v projevu (pauzy v řeči – kdy, kde, jak; frázování = členění proudu slov

do určitých celků: krátká věta se vyslovuje jedním dechem, stejně tak slova spolu významově

30

související, delší věta se člení do skupin slov, u souvětí respektovat interpunkci a dělat pauzu

před spojkami; odmlčení mezi dvěma větami cca 1 sec.), akustická náplň přestávek

v projevu (ticho nebo přítomnost jiných zvuků v pauze; bezobsažné zvuky v přestávkách řeči

– nevhodné hm, ehm), přesnost projevu (přeřeknutí, zakoktávání se, logické chyby),

předávání slov podle komunikačních pravidel (nebo v rozporu s nimi – tzv. „skákání do

řeči“). Bohužel, paralingvistické aspekty řeči nejsou některými mluvčími plně doceňovány.

6. Psychohygiena a fyzikální podmínky školního prostředí

1. Optické podmínky patří mezi nejvýznamnější, protože většina informací je v rámci

výchovně-vzdělávacího procesu zprostředkována vizuálně. Zde nelze opomenout poznámku,

že člověk na úrovni smyslového poznání používá nejvíce zrak. Optické podmínky jsou

posuzovány z hlediska fyzikálních vlastností osvětlení (intenzita osvětlení podle druhu

prováděné činnosti, rovnoměrnost a směr osvětlení; sytost barev, kontrast barev, odrazivost

barev apod.) a z hlediska emociálně psychologických (barevných) vlastností prostředí (školní

třídy, chodby, dílen, relaxačního sektoru, jídelny atd.; barvy studené vykazují účinek

relaxační, tlumivý, barvy teplé účinek aktivizující, stimulační).

2. Akustické podmínky ovlivňují duševní pohodu (komfort) a jejím prostřednictvím i

výkonnost žáků a učitelů. Ozvučení třídy je třeba posuzovat z hlediska intenzity hluku,

frekvence hluku, trvání v čase, zvukové odrazivosti, propustnosti a dozvuku. Akustická

pohoda při školní práci odráží zejména hlasitost a zřetelnost výslovnosti pedagoga při výkladu

(přednesu), nepřítomnost echa, úroveň intenzity akustického pozadí (šumu, hluku) k hlasitosti

slovního (řečového) projevu pedagoga, rovnoměrnost (či nerovnoměrnost) rozdělení zvuku

v prostoru třídy (přítomnost tzv. „hluchých míst“ ve třídě či jiné místnosti).

3. Mikroklimatické podmínky jsou především výsledkem spolupůsobení teploty vzduchu,

proudění vzduchu, jeho vlhkosti, chemického složení (tzv. „čerstvý“ vzduch versus

„vydýchaný“ vzduch), obsahu prachových částic, způsobů větrání, teploty předmětů a ploch

(deska lavice, nábytek, nástroje aj.) v jednotlivých sektorech školy.

31

7. Hygienické požadavky na prostory a provoz škol a školských zařízení

Vyhláška MZ č. 410/2005 Sb.

o hygienických požadavcích na prostory a provoz zařízení a provozoven pro výchovu

a vzdělávání dětí a mladistvých

(http://www.raabe.cz/files/l_v_ms_vyhl.%20c.%20410-2005%20sb..doc – Vyhláška č. 410/2005 Sb. ze dne 4.

října 2005; http://www.bezpecnaprace.cz/main/ke_stazeni.php - Vyhláška 410/2005Sb.)

Vyhláška stanoví hygienické požadavky na prostorové podmínky, vybavení, provoz,

osvětlení, vytápění, mikroklimatické podmínky, zásobování vodou a úklid a dále na plnění

podmínek v ubytovacích a sportovních zařízeních (včetně plaveckých učeben a venkovních

hracích ploch) pro děti a dorost, ve školách v přírodě.

A. Prostorové podmínky

Velikost pozemku zařízení pro výchovu a vzdělávání musí činit nejméně 34 m2 na 1

žáka, z toho zastavěná plocha pozemku je nejvýše 4,6 m na 1 žáka, plocha pro tělovýchovu

a sport nejméně 16 m2 na 1 žáka, plocha pro pobyt na volném vzduchu nejméně 4 m

2 na 1

žáka. Pozemek musí být oplocen.

Při volbě rostlin a dřevin vysazovaných na pozemky určené pro zařízení a

provozovny pro výchovu a vzdělávání musí být zohledněna ochrana zdraví dětí a žáků a

jejich rozumové schopnosti. Nově vysazované dřeviny nesmí snižovat požadované parametry

denního osvětlení ve vnitřních prostorách okolních budov. Vzdálenost sázené dřeviny

od obvodové zdi budov by měla být stejná, jako je její předpokládaná maximální výška.

Vysazené rostliny, travnaté plochy a dřeviny musí být řádně udržovány. Pro venkovní hrací

plochy musí být zabezpečen přívod vody ke kropení a čištění v kvalitě závlahové vody I. třídy

jakosti.

V prostorech zařízení pro výchovu a vzdělávání musí na 1 žáka připadnout

v učebnách nejméně 1,65 m2, v odborných pracovnách, laboratořích a počítačových

učebnách, v jazykových učebnách a učebnách písemné a elektronické komunikace

nejméně 2 m2. V učebnách pracovních činností základních škol musí připadnout na 1 žáka

nejméně 4 m2.

Pro žáky se zdravotním postižením musí být ve školách uskutečňujících vzdělávací

program pro žáky se speciálními vzdělávacími potřebami, školách a školských zařízeních

zajištěny podmínky podle druhu jejich zdravotního postižení včetně bezbariérového prostředí.

32

V učebnách musí být vytvořeny relaxační koutky s odpovídajícím vybavením umístěné mimo

prostor lavic. Vyčleňuje se prostor pro odkládání a uložení kompenzačních pomůcek.

Podlahy v zařízeních pro výchovu a vzdělávání musí odpovídat charakteru

činnosti, nesmí být kluzké, resp. musí mít protiskluzovou úpravu a musí být snadno

čistitelné.

(5) Zařízení pro výchovu a vzdělávání se vybavuje počtem šaten a hygienických

zařízení, který stanoví zvláštní právní předpis.

Prostory k výuce tělesné výchovy v zařízení pro výchovu a vzdělávání musí

umožňovat realizaci předmětu Tělesná výchova. Nejmenší plocha na 1 žáka je 8 m2,

pro plošně nenáročné druhy cvičení je 4 až 5 m2 na 1 žáka; tyto požadavky platí pro vnitřní

prostory. Tělocvična musí být náležitě větratelná. Ovládání ventilačních otvorů musí být

dosažitelné z podlahy. Podlaha musí být pružná při statickém i dynamickém zatížení, snadno

čistitelná, s protiskluzovou úpravou povrchu. V tělocvičně stěny a tělesa topení musí být

zajištěny proti úrazu, svítidla a okenní tabule proti rozbití.

K tělocvičně náleží nářaďovna a dále šatny a umývárny se záchodem a

umyvadlem, oddělené pro chlapce a dívky. Minimální plocha šatny je 18 m2. Šatny musí

být vybaveny věšáky a lavicemi; počítá se 0,4 m délky lavice na 1 žáka. Po skončení

tělesné výchovy musí mít žáci možnost očisty. Umývárna musí být přístupná ze šatny a musí

mít tekoucí pitnou studenou a teplou vodu; stanoví se 1 sprchová růžice pro 5 až 8 žáků,

pro osušení musí být k dispozici místo s instalovaným věšákem. Jedna šatna a umývárna s 1

záchodem a umyvadlem musí být řešena s ohledem na přístup a užívání osobami s omezenou

schopností pohybu a orientace.

V návaznosti na prostory praktického vyučování v zařízení pro výchovu a

vzdělávání musí být umístěna šatna žáků, která je vybavena skříňkami pro uložení

pracovního a civilního oděvu. Šatna musí být odvětrána a musí splňovat stanovené

požadavky na výměnu vzduchu. Dále musí být k dispozici záchod a umyvadla na umytí

rukou. Při výuce pracovní výchovy v základních školách musí mít žáci vytvořenu možnost

odkládání civilního oděvu a mytí rukou, stanoví se 1 umyvadlo nebo 1 výtokový kohout

s tekoucí pitnou studenou a teplou vodou na 5 žáků.

B. Vybavení nábytkem a rozsazení žáků

Zařízení pro výchovu a vzdělávání musí být vybavena nábytkem, který

zohledňuje rozdílnou tělesnou výšku dětí a žáků. Velikostní typy školního nábytku a

ergonomické zásady práce žáků vsedě jsou upraveny v příloze č. 2 této vyhlášky. Pracovní

33

stoly musí mít matný povrch. Při používání tabule musí být dodržen zrakový úhel

maximálně 30 stupňů od zadní hrany pracovní plochy prvního stolu žáka před tabulí.

Pro žáky s těžším či kombinovaným zdravotním postižením se používají ortopedické

vertikalizační školní lavice podle doporučení odborného rehabilitačního pracovníka s

možností jejich polohování.

Velikosti typů nábytku a ergonomické zásady práce žáků vsedě

Výška sedáku židle [mm] Výška desky stolku [mm] Vhodné výšky dětí [cm]

260 460 100,0 - 112,5

300 520 112,5 – 127,5

340 580 127,5 – 142,5

380 640 142,5 – 157,5

420 700 157,5 – 172,5

460 760 172,5 – 187,5

Rozsazení žáků v učebně se řídí podle jejich tělesné výšky; dále se přihlíží ke

speciálním vzdělávacím potřebám, případným zrakovým a sluchovým vadám a jinému

zdravotnímu postižení žáků. Při jiném než obvyklém uspořádání lavic se dbá na to, aby u

žáků nedocházelo k jednostrannému zatížení svalových skupin.

S touto problematikou souvisí ergonomické zásady práce žáků v sedě:

- výška sedadla se má rovnat délce bérce zvětšené o výšku nízkého podpatku

(1 - 2 cm), tj. chodidla se při zadním sezení bez námahy a celou plochou dotýkají podlahy

- hloubka sedací plochy má podpírat nejméně 2/3 délky stehna a při zadním sezení se

nesmí přední okraj sedadla dostat až do podkolenní jamky

- šířka sedací plochy musí odpovídat šířce sedu (pánve) zvětšené o 5 - 6 cm pro oděv a

postupnou deformací měkkých tkání sezením

- s ohledem na potřebnou stabilitu uživatele je potřebný sklon sedací plochy směrem

k opěradlu o 2 - 3 stupně

- horní hrana opěradla má záda podpírat ve vzdálenosti 4 - 5 cm pod dolními úhly

lopatek, dolní hrana opěradla má být 16 - 17 cm nad sedadlem

- tvarování sedací i opěrné plochy má kopírovat povrch těla

- pracovní plocha stolu se má nacházet ve výšce loktů volně spuštěných paží sedícího žáka

- materiál sedadla a opěradla nesmí být pocitově nepříjemný, studený a musí se snadno

čistit

- židle (celý komplet školního sedacího nábytku) musí mít potřebnou stabilitu.

34

Nejméně namáhavé je sezení v mírném předklonu, vzpřímená poloha znamená

zvýšenou námahu. Zdravé je funkční střídání poloh.

Každý žák by měl mít velikostně odpovídající školní nábytek. Vadné držení těla se

vyskytuje již u části dětí předškolního věku a jejich podíl se během školní docházky zvyšuje.

Příčin tohoto nežádoucího jevu je více, především nezdravý životní styl školáka, nedostatek

nejednostranného vyváženého pohybu, ergonomicky nevhodný nábytek (školní i bytový),

nedostatečná péče o správné držení těla žáka ze strany pedagogů a rodičů. Na obrázku níže

jsou názorně shrnuty základní ergonomické zásady a požadavky při práci žáků v sedě.

C. Mikroklimatické podmínky

Stavební řešení budov zařízení pro výchovu a vzdělávání musí být navrženo

tak, aby povrchová teplota vnitřních částí obvodových stěn nebyla podstatně rozdílná

od teploty vzduchu, a to jak v letním, tak v zimním období roku.

V místnosti, kde je použito přirozené větrání okny, musí být okna zajištěna

proti rozbití v důsledku průvanu. Ovládání ventilačních otvorů musí být dosažitelné

z podlahy.

Průměrná intenzita větrání čerstvým vzduchem (výměna vzduchu) v době využití

interiéru musí při přirozeném větrání vyhovovat požadavkům na výměnu čerstvého vzduchu.

Pokud venkovní stav prostředí neumožňuje využít přirozené větrání, například

pro překročení přípustných škodlivin ve venkovním prostředí, musí být mikroklimatické

podmínky a intenzita větrání čerstvým vzduchem zajištěna přednostně

vzduchotechnickým zařízením.

Centrální šatny žáků bez příčného přirozeného větrání musí být větrány podtlakově

s intenzitou větrání čerstvým vzduchem podle přílohy č. 3 této vyhlášky.

Po dobu vyučování je nutno zajistit trvalé podtlakové větrání záchodů žáků.

Prostory zařízení pro výchovu a vzdělávání určených k dlouhodobému pobytu musí

být přímo větratelné.

a) Teplota vzduchu, resp. operativní teplota

Hodnotícím kritériem pro tepelnou pohodu v prostoru, podle hygienických požadavků

formulovaných v legislativě ČR [Nařízení vlády č. 441/2004 Sb], je operativní teplota to, která

respektuje kromě teploty vzduchu ta i teplotu povrchu stěn (resp. střední radiační teplotu tr) a

rychlost proudění vzduchu (při w ≤ 0,2 m/s je vliv rychlosti zanedbatelný).

Zmíněný hygienický předpis připouští únosné překročení přípustných hodnot

mikroklimatických podmínek na pracovištích v důsledku pracovní tepelné zátěže z

35

technologických zdrojů, s tím, že doba výkonu práce musí být upravena. Uvedené překročení

přípustných hodnot lze uplatnit např. pro kuchyně, dílny, tělocvičny.

b) Vlhkost vzduchu

Relativní vlhkost vnitřního vzduchu je jedním z hygienicky významných parametrů v

zimním i letním období. Za optimální se považuje hodnota relativní vlhkosti 50 % a nižší

(avšak ne pod 30 %). V převážné většině případů je proto nutné vzduch v zimě vlhčit

(zejména při nízkých teplotách), tak aby nepoklesla vlhkost vzduchu v prostoru pod

minimální hodnotu 30 %. Relativní vlhkost ve vnitřním prostředí by neměla překročit 70 %.

Vysoká vlhkost způsobuje jak zhoršení tepelné pohody v letním období, tak riziko

kondenzace na stěnách a vzniku plísní především v zimě.

Přípustné hodnoty mikroklimatických podmínek

Třída

práce Činnost

Operativní

teplota [°C]

Rychlost

proudění

Relativní

vlhkost

tomin to tomax w [m/s] φ [%]

I

Práce v sedě s minimální pohybovou

aktivitou, nebo s lehkou manuální

prací

20 22 ± 2 28 0,1 - 0,2

30 - 70

IIa

Práce vstoje spojená s pomalou

chůzí. Přenášení lehkých břemen,

překonávání malých odporů.

18 20 ± 2 27 0,1 - 0,2

IIb Práce vsedě a vstoje s trvalým

zapojením obou paží a nohou 14 16 ± 2 26 0,2 - 0,3

IIIa

Práce vstoje s trvalým zapojením

obou horních končetin v předklonu,

nebo v kleče

10 12 ± 2 26 0,2 - 0,3

IIIb Práce vstoje s trvalým zapojením

obou horních končetin, trupu, chůze 10 12 ± 2 26 0,2 - 0,3

c) Průtok vzduchu

Přívod čerstvého venkovního vzduchu (přirozený způsob větrání) je nutný. Hygienické

předpisy stanovují dávky vzduchu takto:

• 50 m3/h na 1 osobu pro práci převážně vsedě

• 70 m3/h na 1 osobu pro práci převážně vstoje a chůzi

36

• 90 m3/h na 1 osobu při těžké fyzické práci

• 100 m3/h na osobu při práci a pobytu v prostoru, který je určen pro tanec a obdobnou činnost

• 150 m3/h 1 na osobu při práci a pobytu v prostoru, který je určen pro diskotéku

V místnostech, ve kterých je povoleno kouření, se zvyšuje množství přiváděného

vzduchu o 10 m3/h na osobu

Za extrémních venkovních klimatických podmínek, tj. při teplotách venkovního

vzduchu vyšších než 26 °C a nižších než 0 °C, pak může být hygienické množství vzduchu

sníženo až na polovinu.

Celkové množství větracího vzduchu se určuje podle nejvyššího počtu osob současně

užívajících prostor.

Intenzita větrání čerstvým vzduchem a parametry mikroklimatických podmínek

Zařízení Výměna vzduchu

[m · hod-1

]

Zařízení Výměna vzduchu

[m · hod-1

]

učebna 20 – 30 na 1 žáka záchod 50 na 1 kabinu

25 na 1 pisoár

tělocvična 20 na 1 žáka umývárna 30 na 1 umyvadlo

šatna 20 na 1 žáka sprcha 150 – 200 na 1 sprchu

Parametry mikroklimatických podmínek přehledně

Interiér školy Parametr Zima Léto

učebny,

pracovny,

družiny apod.

průměrná výsledná teplota

v místnosti průměrně

22 ± 1°C 20 ± 1°C

minimální výsledná teplota

v místnosti

19°C 19°C

rozdíl výsledné teploty

v úrovni hlavy a kotníků

3°C 3°C

relativní vlhkost 30 – 70

(opt. 50 – 60)

30 – 70

(opt. 50 – 60)

rychlost proudění vzduchu 0,1 - 0,2 m·s-1

0,1 - 0,2 m·s-1

Orientační kontrolu teploty vzduchu v prostorách s trvalým pobytem je nutno

zabezpečit pomocí nástěnných teploměrů. Teploměry se nesmí umísťovat na obvodové

stěny místností, to znamená stěny s okny a stěny vystavené přímému dopadu slunečního

záření.

Při poklesu teploty vzduchu v učebnách určených k dlouhodobému pobytu dětí a

žáků ve třech po sobě následujících dnech pod 18°C, ne však méně než na 16°C, nebo

při poklesu teploty vzduchu v těchto učebnách v jednom dni pod 16°C musí být provoz

zařízení pro výchovu a vzdělávání zastaven.

37

d) Osvětlení

Ve vnitřních prostorech budov zařízení pro výchovu a vzdělávání musí být vyhovující

denní osvětlení odpovídající normovým hodnotám. Místa žáků v lavicích musí být v

učebnách orientována tak, aby žáci nebyli v zorném poli oslňováni jasem osvětlovacích

otvorů a ani si nestínili místo zrakového úkolu.

Pro žáky se zrakovým postižením nebo zrakovými vadami je nutné zajistit denní i

umělé osvětlení odpovídající specifickým potřebám podle stupně jejich postižení.

V soustavě sdruženého osvětlení denní i doplňující umělé osvětlení musí vyhovovat

příslušným normovým hodnotám a požadavkům.

Parametry umělého osvětlení ve vnitřních prostorech budov zařízení pro výchovu a

vzdělávání a provozovnách pro výchovu a vzdělávání musí odpovídat normovým hodnotám.

Osvětlení tabule musí odpovídat normovým hodnotám. Tabule musí mít matný

povrch, nevztahuje se na tabule, na které se nepíše křídou. Ve stěně za tabulí nesmí být

osvětlovací otvor (okno nebo střešní okno), v opačném případě musí být zakryt neprůsvitným

materiálem, jehož činitel odrazu světla se blíží hodnotě činitele odrazu této stěny.

Úroveň denního i umělého osvětlení prostorů se zobrazovacími jednotkami musí

být v souladu s normovými hodnotami a požadavky.

Pracoviště u zobrazovacích jednotek musí být umístěna tak, aby žáci nebyli oslňováni

jasem osvětlovacích otvorů a ani se jim tyto otvory nezrcadlily na zobrazovací jednotce.

Svítidla musí být vhodně rozmístěna a mít takové rozložení jasů a úhly clonění, aby

se nezrcadlila na zobrazovací jednotce a nedocházelo ke ztížení zrakového úkolu.

Vzdálenost očí od zobrazovací jednotky musí být nejméně 0,5 m od horního okraje

zobrazovací jednotky ve výši očí. U pracovišť se zobrazovacími jednotkami musí být

pro zachování dobrých podmínek vidění, zrakové pohody i vyhovující pracovní polohy

zajištěna pro všechny uživatele možnost úprav pracovního místa podle jejich

individuálních potřeb (zejména podle tělesné výšky a prováděných činností) a regulace

denního osvětlení.

Pro většinu zrakových činností v zařízeních i provozovnách pro výchovu a

vzdělávání se vyžaduje směr osvětlení zleva a shora, umístění řad svítidel u umělých

osvětlovacích soustav rovnoběžně s okenní stěnou nad levý okraj lavic.

Při zrakově obtížných a náročných činnostech je nejvhodnější orientace

osvětlovacích otvorů na neslunečnou stranu.

38

Výška horizontálních srovnávacích rovin pro návrh a posouzení osvětlení místa

zrakového úkolu

- u denního osvětlení v zařízeních pro děti předškolního věku je 0,45 m nad podlahou,

- u denního osvětlení ve školách a školských zařízeních je 0,85 m nad podlahou,

- u umělého osvětlení v zařízeních pro děti předškolního věku je 0,45 m nad podlahou,

- u umělého osvětlení ve školských zařízeních je stejná jako převládající výška lavic.

Za místo zrakového úkolu je považován prostor s lavicemi nebo stůl učitele a za

blízké okolí zrakového úkolu je považován prostor místnosti sloužící výuce.

Osvětlovací soustavy a části vnitřních prostorů odrážející světlo musí být čištěny a

obnovovány ve lhůtách daných plánem údržby v souladu s projektem osvětlení a musí být

udržovány v takovém stavu, aby požadované vlastnosti osvětlení byly splněny po

celou dobu života osvětlovací soustavy.

D. Zásobování vodou

Zařízení pro výchovu a vzdělávání musí mít zajištěnu dodávku tekoucí pitné vody.

Z kapacitních hledisek musí dodávka splňovat tyto požadavky:

a) na 1 dítě v předškolním věku musí být k dispozici nejméně 60 l vody na den

b) na 1 žáka školy musí být k dispozici nejméně 25 l vody na den

c) v ubytovacích zařízeních musí být na 1 ubytovaného nejméně 200 l vody na den

E. Provozní podmínky

Časové rozložení výuky, sestava rozvrhu a režim dne zařízení pro výchovu a

vzdělávání se stanoví podle požadavků zvláštního právního předpisu s ohledem na věkové

zvláštnosti dětí i žáků, jejich biorytmus a náročnost jednotlivých předmětů. Při výuce je

třeba dbát na prevenci jednostranné statické zátěže vybraných svalových skupin výchovou

žáků ke správnému sezení a držení těla.

Směnné vyučování může být zavedeno výjimečně a musí být upraven režim

vyučovacích hodin a přestávek podle místních podmínek.

Úklid v prostorách zařízení pro výchovu a vzdělávání a provozovnách pro výchovu a

vzdělávání se provádí:

a) denně setřením všech podlah a povrchů na vlhko, u koberců vyčištěním vysavačem

b) denně vynášením odpadků

c) denně za použití čisticích prostředků s dezinfekčním účinkem umytím umývadel,

pisoárových mušlí a záchodů

39

d) nejméně jednou týdně omytím omyvatelných částí stěn hygienického zařízení a

dezinfikováním umýváren a záchodů

e) nejméně dvakrát ročně umytím oken včetně rámů a svítidel

f) nejméně dvakrát ročně celkovým úklidem všech prostor

g) malováním jedenkrát za 3 roky nebo v případě potřeby častěji

V zařízeních pro výchovu a vzdělávání musí být na každém podlaží odvětraná

úklidová komora s omyvatelnými stěnami, vybavena výlevkou s přívodem tekoucí pitné

studené a teplé vody včetně odtoku vody.

F. Školní jídelna

Ve školní jídelně musí připadat na 1 žáka téže směny nejméně 1,2 m2 podlahové

plochy.

G. Hygienická zařízení

Všechna hygienická zařízení v zařízeních pro výchovu a vzdělávání musí být

vybavena umyvadly a tekoucí pitnou studenou a teplou vodou, být mýdlem a musí být

zajištěna možnost osušení rukou ručníky na jedno použití nebo osoušečem rukou.

H. Šatny

V zařízeních pro výchovu a vzdělávání musí být pro žáky zřízeny osvětlené a

větratelné šatny, u centrálních šaten žáků musí být šířka kóje u jednostranně umístěných

věšáků 1,5 m, u dvoustranně umístěných věšáků nejméně 2,2 m, na 1 žáka se počítá 0,25 m

plochy.

40

8. Ergonomické aspekty ve výchovně-vzdělávacím procesu

Základní ergonometrické zásady

Zdroj: http://www.khsova.cz/01_aktuality/zasady_sezeni.php?datum=2005-12-01

41

Správné držení těla při psaní

Legenda: při správném sezení při psaní jsou chodidla opřená o podlahu (nebo podložku), aby

bylo dosaženo náležité stability; tělo píšící osoby je mírně předkloněno vpřed k pracovní

desce stolu, která jí sahá přibližně do poloviny hrudníku; tělo píšící osoby se neopírá o

pracovní desku stolu. Při psaní je druhá ruka volně položená na stole a přidržuje předmět, na

který se píše nebo kreslí (sešit, papír, čtvrtka). Vzdálenost očí od pracovní plochy je

přibližně 25-30 cm.

Zdroj: http://www.prospokojenedeti.cz/konzultace-a-poradenstvi-voblasti-skolstvi/grafomotorika.html

42

Správné držení těla při práci s počítačem

Zdroj: http://www.podruce.cz/poradna/spravne-sezeni-u-pocitace/

Pro správné držení těla ve stoji platí zásady: hlava je ve vzpřímené poloze (temeno

směřuje vzhůru, brada se nachází nad důlkem mezi klíčními kostmi a téměř kolmo k přední

straně krku), ramena jsou symetricky umístěna ve stejné výši, rozložená do stran a volně

spuštěná dolů, hrudník je vypjatý (hrudní kost je před předním okrajem břicha) v poloze

kolmo k zemi (prsní bradavky se nacházejí ve stejné výši), lopatky neodstávají od hrudníku,

jsou ve stejné výši a volně spuštěné dolů, boky jsou ve stejné výši, pánev je mírně prohnutá

v bederní oblasti, špičky nohou jsou od sebe mírně rozevřené, těžiště se nachází přibližně

uprostřed chodidel (viz obrázek). V tělesné stavbě existuje značně vysoká variabilita, kterou

je vhodné zohlednit i v diskutovaných souvislostech se správným držením těla. Pro

individuálně optimální držení těla viz např. http://www.tv3.ktv-plzen.cz/zdr/zdr-

teorie/model-individualne-optimalniho-drzeni-tela.html a http://www.tv3.ktv-

plzen.cz/soubory/files/img002.jpg

43

Správné a špatné držení těla.

Zdroj: http://www.aktin.cz/clanek/1951-naucte-se-spravne-drzeni-tela

Legenda: 1 – skolióza páteře (boční vychýlení páteře, může být získané nebo vrozené), 2 –

plochá záda (zploštění zakřivení páteře – hrudní kyfózy, krční a a bederní lordózy), 3 –

hyperlordóza (= zvětšená bederní lordóza, tj. nadměrné prohnutí v oblasti bederní páteře,

důsledek uvolněných břišních svalů a zkrácených svalů zádových), 4 – hyperkyfóza (=

zvětšená hrudní kyfóza, tj. vyklenutí hrudní páteře charakteristické pro sedavé zaměstnání), 5

– správné (esovité) držení těla (normální anatomická hrudní kyfóza, krční a bederní lordóza).

Zdroj: http://www.poweryoga-pilates.cz/www/clanky/

44

Držení těla a svalová nerovnováha

Oslabení určitého svalu nebo skupiny svalů může být kompenzováno jinými svaly.

Při častém a dlouhodobém kompenzování nebo přebírání funkcí určitého svalu (skupiny

svalů) jinými svaly dochází k odpovídajícím poruchám jak svalů, jejichž funkce je

kompenzována či substituována (tyto svaly ochabují), tak svalů, které funkci jiných

kompenzují či substituují (tyto svaly jsou přetíženy). Ochabování oslabených svalů a

přetěžování svalů nahrazujících práci svalů oslabených narušuje svalovou souhru, vychyluje

držení těla z rovnováhy a po čase způsobuje bolest v přetěžovaných částech těla.

Příčinou těchto poruch je jednostranné a dlouhodobé zatěžování určitých svalů (např.

sezení v lavicích při školním vyučování). Sedavé zaměstnání bez dostatečné kompenzace

vhodným pohybem může mít za následek ochabnutí svalových skupin, které se podílejí na

správném držení těla, dýchání a krevním oběhu; týká se to především svalů hýžďových,

zádových a břišních. Kromě doby trvání sedavého zaměstnání je velmi důležitá poloha sezení,

proto je třeba dbát na to, aby žáci zaujímali správnou polohu při sezení a třídy byly vybaveny

takovým nábytkem (lavicemi, stoly, židlemi), který svými parametry umožňuje zaujmout

správnou polohu sezení a správnou polohu pro výkon činností vsedě. Je tedy nutné

respektovat základní ergonomické zásady (viz obr níže).

Ve školní praxi se lze často setkat s tím, že děti jsou přetěžovány jednak samotnou

neúměrně vysokou hmotností učebních a jiných pomůcek, jednak nevhodným způsobem

nošení aktovek (nebo jiných tašek) s učivem a konec konců i vlastní konstrukcí některých

typů aktovek (a jiných tašek).

Pro správné držení těla existuje několik zásad, které je třeba dodržovat, aby se

zabránilo vzniku ortopedických vad a jiných poruch jako důsledku nesprávného držení těla.

Nesprávné držení těla může být příčinou řady ortopedických vad.

Pro správné držení těla při sezení platí zásady: nohy celou plochou plosek jsou

v kontaktu s podlahou, stehna jsou rozevřená a svírají mezi sebou úhel přibližně 45º,

kolenní klouby jsou níže než klouby kyčelní, pánev je skloněna mírně dopředu, páteř je

protažena (nikoli ohnuta) a tím zdvižen hrudník, ramena jsou rozložená do stran (nikoli

vytočená dopředu) a spuštěná dolů. Modifikace správného držení těla závisejí na konkrétní

pracovní činnosti (viz následující obrázky).

45

Výskyt vadného držení těla u dětí v ČR

Legenda: Výskyt vadného držení těla mezi žáky základních a středních škol je značně vysoký

a je jednou z frekventovaných příčin obtíží jejich pohybového aparátu, které patří spolu

alergickými onemocněními a smyslovými vadami k nejčastějším. Vadné držení těla je též

významným faktorem řady obtíží rozvíjejících se až v dospělosti.

Zdroj: http://www.szu.cz/tema/prevence/vysledky-setreni-vadne-drzeni-tela-u-deti

Jednou z nejčastějších činností ve škole je psaní a kreslení. Správné držení psacích

nástrojů (tužky, pera, pastelky) umožňuje jednak optimálně využít potenciálu jemné motoriky

a zpětnovazebně ji rozvíjet, jednak dosahovat akceptovaných standardů písma. Nicméně

správnému držení a použití psacího náčiní nebývá věnována adekvátní pozornost, takže se lze

často setkat s některými zlozvyky (viz obrázek), které mají své negativní dopady. Pro

správné (špetkovité) držení tužky (psacího nástroje) platí: tužku (psací nástroj) držet 2 – 3

cm nad hrotem, opačný konec tužky (psacího nástroje) směřuje k rameni ruky, kterou se píše

(pravá u praváků, levá u leváků), palec a ukazováček jsou nad tužkou, prostředník pod

tužkou, při psaní ukazovák není prohnutý. Špetkovité držení psacího nástroje respektuje

anatomickou stavbu a funkční koordinaci svalových skupin ruky (potažmo horní končetiny).

Jiné způsoby držení psacího prostředku (hrstičkovitý, smyčcovitý, vařečkovitý aj.) mohou

způsobovat grafomotorické potíže, projevující se brzkou únavou ze psaní, bolestmi v zápěstí

až celé horní končetiny (po lopatku) a nutícími žáka, aby si ulevil změnou polohy těla;

úlevové polohy jsou však vesměs nepřirozenými polohami těla, tedy polohami vedoucími ve

svých důsledcích k nesprávnému držení těla.

46

Držení psacího náčiní

Zdroj: http://cihlenka.webnode.cz/uzitecne-informace/psani/

Často se vyskytující ortopedickou vadou u dětí jsou tzv. ploché nohy. Plochá noha

(pes planus) je deformitou vznikající v období růstu. Dochází k poklesu hlavice kosti hlezenní

plantárně a mediálně, posunu kosti patní a jejímu stáčení s celým přednožím zevně. Odchylky

od normy zachycuje plantogram (viz obr. níže), který je základním, snadno zjistitelným

diagnostickým ukazatelem.

47

Plantogramy a deformace nohou

Zdroj: http://is.muni.cz/th/174168/pedf_m/Diplomova_prace.txt

48

NEMOCNÉ A HENDIKEPOVANÉ DÍTĚ VE ŠKOLE

1. Nemocné dítě ve škole

Světová zdravotnická organizace (WHO) definuje zdraví jako stav tělesného,

duševního a sociálního blaha. V této definici lidského zdraví se odráží pojetí člověka jako

biopsychosociální bytosti, jejíž podstata je sociální (společenská v širokém slova smyslu) a

v níž jsou jednotlivé relativně samostatné stránky (biologická, psychická, společenská)

integrovány do jednotného celku (otevřeného systému). V souladu s tímto vymezením je

možné nahlížet na zdravotní stav dítěte (obecně člověka v kterékoli etapě jeho života, včetně

prenatálního období) jako na jedinečnou výslednici spolupůsobení mnoha faktorů

(biologických, psychologických, sociálních, environmentálních) v konkrétním

časoprostorovém kontextu vztahů. Z takové obsáhlé, multidimenzionální vztahové sítě

vybereme pouze některé zásadní faktory a vztahy, které se týkají zdraví a zdravotního stavu

dětí mladšího školního věku, staršího školního věku a středoškoláků (adolescentů) a souvisejí

s výchovně-vzdělávacím procesem na jednotlivých typech škol (základní školy, střední

školy).

Zapojení žáků do výchovně-vzdělávacího procesu (aktivita, pasivita, motivace, osobní

angažovanost, dosahované výsledky ve školní práci, zájmová činnost a další) ovlivňuje (mimo

jiné) zdravotní stav, způsob života., životní styl a kvalita života (tělesný i duševní stav, nemoc

krátkodobá, nemoc dlouhodobá – chronická, trvale zhoršená kvalita života v důsledku dědičné

choroby nebo vrozené vývojové vady). Se zdravotním stavem žáka významně korelují

dosahované výsledky a také vztah žáka ke škole. Zdraví dítěte ve vztahu k výchově-

vzdělávacímu procesu je záležitostí více subjektů, především dítěte, rodičů, učitelů („školy“)

a lékařů, přičemž cílem všech je (nebo by alespoň mělo být!) prosperující dítě. Pro dosažení

tohoto cíle je třeba vycházet z několika základních předpokladů, splňovat několik základních

podmínek a disponovat adekvátními nástroji; to lze shrnout stručně do několika hesel:

• informovanost

• dobrá vůle

• pochopení, vcítění (empatie)

• legislativní rámec (zákon, předpis, nařízení)

• zdravý rozum

Pokud se vyskytne určitý problém ve výchovně-vzdělávacím procesu, týkající se určitého

žáka, patrně se někde ve vztahové síti (dítě – rodiče – učitel – lékař) stala chyba a zpravidla je

49

reálný předpoklad, že ji v rámci této vztahové sítě bude též možné eliminovat a současně s tím

eliminovat, překonat, řešit nebo alespoň zmenšit i příslušný problém.

Úsilí, zaměřené na dosažení stanoveného cíle (= prosperující dítě), musí mít nějakou

náplň – obecnou a speciální.

Část obecná zahrnuje:

• informovanost o zdravotním stavu dítěte

← třídní učitel by měl být informován o zdravotním stavu žáků v případech nemoci

chronické (např. diabetes mellitus, epilepsie, hyperfenylalaninémie) i krátkodobé (např.

chřipka, angína, drobný úraz), způsobech léčby (např. zda je dítě trpící diabetem léčeno pouze

dietou, perorálními léky nebo je inzulin dependentní, zda dítě s onemocněním ledvin dochází

na dialýzu).

← zdravotní dokumentace je objektivním zdrojem informací o zdravotním stavu

dítěte, kterou disponuje lékař. Je žádoucí některé z těchto informací poskytnout v přiměřeném

rozsahu a vhodnou formou v souladu se stávající právní úpravou (a „zdravým rozumem“)

poskytnout dítěti, rodičům i učiteli („škole“).

• průběžné sledování chování a jednání dítěte ve vztahu k dosahovaným výsledkům ve škole

← děti tráví ve škole značnou část dne, učitelé přicházejí s jednotlivými žáky

prakticky denně do styku a tak mohou poměrně snadno vysledovat i drobné změny v

jejich chování a jednání; učitelé mají možnost periodické komparace pracovních výsledků

jednotlivých žáků i dlouhodobě průběžného sledování jejich vývinových tendencí a proto

mohou včas odhalit nesoulad či diskrepance potenciálními možnostmi žáka a reálnými

výsledky, resp. studijní nebo osobnostní změny, na negativní jevy upozornit rodiče případně

jiné zainteresované osoby a instituce (např. podezření na týrání dítěte, nadměrné hubnutí

s rizikem anorexie, podezření nebo důkazy o užívání návykových látek, nadměrná absence ve

škole apod.) a napomoci jejich řešení

• únik do nemoci

← jedná se o formy jednání žáka, který se snaží z různých příčin vyhnout školní

docházce. Mezi obvyklé příčiny nebo důvody úniku do nemoci na straně žáka lze zahrnout

izolaci dotyčného ve školním kolektivu (výroky: nikdo se se mnou nebaví, nemám žádné

kamarády, jsem jiný než ostatní), různé formy posměšků, výsměchu, urážek (narážky na

fyzický vzhled a tělesné „nedostatky“, výroky typu: je to socka, obléká se v sekáči) či fyzické

šikany.

50

← někdy mohou být původci do nemoci rodiče (častěji matka než otec), projevující

nadměrnou o zdraví dítěte. Přílišné sledování zdravotního stavu rodiči (rodičem)

s umožněním absence při subjektivním zjištění symptomů nemoci či jakéhosi neurčitého stavu

psychosomatického diskomfortu je jevem, se kterým se lze ve školní praxi občas setkat. Časté

krátkodobé absence (s omluvenkou typu: bolest hlavy, zvýšená teplota, malátnost, žaludeční

nevolnost apod.) mohou být jedním z faktorů, které nepříznivě působí na zapojení dotyčného

žáka do práce ve škole. Kromě toho úpěnlivé sledování zdravotního stavu dítěte rodiči se

může stát posléze normou i pro samotné dítě, případně ho může i zneužívat. Fenomén úniku

do nemoci se může nevědomě projevit dokonce snad i u dětí batolecího věku – intenzívní

péče může dítě těšit.

• kontakt školy s dítětem při (dlouhodobé) absenci

← nemocné dítě by nemělo ztratit kontakt se školou a to nejen při dlouhodobé, ale i

při relativně krátkodobé absenci. Pokud to zdravotní stav žáka dovolí, jeho kontakt se

spolužáky formou návštěv má pozitivní účinek jak na průběh některých chorob, tak zejména

v období rekonvalescence. Žák jednak ví, že na něho kamarádi nezapomněli, jednak může

s nimi hovořit a podle momentálního zdravotního stavu společně mohou vykonávat (byť

v omezeném rozsahu) některé činnosti, např. v rámci pracovní rehabilitace. Spolužáci mohou

informovat nemocného o dění ve škole, o probíraném učivu a umožňuje-li to jeho zdravotní

stav, mohou mu pomoci se zvládáním nově probírané látky a řešením domácích úkolů.

Kladný vliv má podobně návštěva učitelů (učitele) nemocného žáka, ať hospitalizovaného

nebo v domácí péči; je však žádoucí, aby mezi tímto učitelem (učiteli) a nemocným žákem

existoval oboustranně pozitivní vztah, vzájemná důvěra. Pocit opuštěnosti, nezájmu okolí,

ztráta sociálních kontaktů s blízkým prostředím nejednou negativně ovlivňují psychiku

nemocného dítěte a s ní potažmo i průběh léčby; proto kvalitní učitelé naleznou vhodné formy

jednání, jak vzniku takových nežádoucích jevů zamezit. Pobyt učitele, spolužáků a

samozřejmě rodičů s nemocným dítětem zpravidla vede k rychlejšímu uzdravení a

rekonvalescenci.

• učitel jako (první) diagnostik

← některé choroby se mohou projevit nebo být odhaleny u dětí až v mladším či

starším školním věku, resp. v souvislosti s biologickými změnami v pubertě a adolescenci.

Jedná se například o poruchy funkcí smyslových orgánů (krátkozrakost, tupozrakost,

nedoslýchavost, daltonismus), poruchy jemné motoriky, specifické vývojové poruchy

školních dovedností a učení různého druhu (grafického – dysgrafie, čtení – dyslexie,

51

dysnumerie, dyskalkulie, dyspraxie), choroby neurologické (epilepsie), metabolické

(diabetes), duševní (endogenní deprese), dědičné (epilepsie, diabetes), poruchy chování

(bipolární stavy, nadměrná agresivita, problémy se sebeidentifikací, sexuální orientace) a

další. Některé choroby se vyznačují krátkodobým nebo dlouhodobým prodromálním stadiem,

které může pedagog postihnout. Podobně pedagogem zaznamenaný rozpor mezi schopnostmi

žáka a jím dosahovanými výsledky v učení dříve a nyní (ve smyslu zhoršení, selhání) může

být prvním projevem nemoci. Choroby, vyznačující se záchvaty nebo jinými výraznými

akutními příznaky (epilepsie, hyperglykemické nebo hypoglykemické stavy při cukrovce,

alergie) se mohou poprvé projevit právě ve škole a proto jednou z povinností pedagoga je

v takových situacích umět správně reagovat, poskytnout účinnou předlékařskou první pomoc

a poskytnout co nejpřesnější popis průběhu ataku (stavu). Pokud k takové události dojde ve

třídě, je třeba počítat se spontánní reakcí či spoluúčastí dalších žáků, zvládnout jejich aktuální

reakce (panika, zmatek, nevhodné chování) v jejím průběhu i po ní.

• léky ve škole

← někteří žáci musí vzhledem k nemoci, kterou jsou postiženi, užívat v pravidelných

intervalech léky a tudíž i v době školního vyučování nebo školních akcí (např. výlet). Týká se

to například inzulin dependentních diabetiků, epileptiků, astmatiků, leukemiků. V takových

případech je třeba, aby učitel(é)

- měl(i) dohled nad řádným užíváním a dávkováním léků zejména u žáků mladšího školního

věku; např. na aplikaci dávky inzulinu u diabetika krátce před obědem (opatření proti zvýšení

glykémie po požití oběda) a na to, aby oběd (či jiné jídlo) skutečně do 30 minut po aplikaci

inzulinu snědl (v opačném případě hrozí riziko hypoglykemického záchvatu)

- zajistil(i) důstojné prostředí pro aplikaci léčiv v injekční formě nebo dobu potřebnou

k normalizaci stavu (např. po grand mal epileptika)

- přijal(i) opatření k zajištění podmínek, které znemožní případné zneužití či neodborné

použití léků spolužáky (např. předávkování při neopodstatněném použití pohotovostního

spreje pro astmatiky může mít i fatální následky

Z uvedeného je zřejmé, že pedagogický sbor (nebo alespoň jeho část) by měl být dostatečně

informován o lécích a jejich účincích, které dlouhodobě nebo chronicky nemocní žáci užívají,

které nosí do školy a případně zajisti (vyčlenit) místo k jejich deponování jako preventivní

opatření směřující k zamezení jejich případného (byť neúmyslného a nechtěného) zneužití.

52

2. Integrace hendikepovaných žáků do výchovně-vzdělávacího procesu

na základní škole

V posledních letech se realizuje a rozvíjí trend integrace dětí s různým zdravotním

postižením (tedy dětí zdravotně hendikepovaných) do výchovně-vzdělávacího procesu na

základních školách. Začlenění (integrace) postiženého dítěte do tzv. normálního školního

prostředí může být úspěšné a mít pozitivní přínos pro dotyčné dítě jen tehdy, jestliže je

provedeno odborně na základě přesně stanovené diagnózy a objektivně reflektuje jeho

zdravotní stav (tj. zejména druh a míru postižení, jemu odpovídající predikovaný dosažitelný

stupeň rozvoje potenciálních schopností a dovedností fyzických, duševních). Je třeba si

uvědomit, že ne každé postižené dítě může být integrováno, anebo by mu integrace nebyla ku

prospěchu rozvoje jeho osobnosti jako celku. To platí i pro děti se stejnou diagnózou;

například u dětí postižených Downovým syndromem záleží na tom, zda jejich karyotyp

představuje kompletní trizonii 21. chromozomu (tzn. trizomická byla už zygota před prvním

dělením), anebo mozaiku buněk s normálním karyotypem a buněk trinomických. Zdárně

mohou být integrovány jen některé děti s chromozomální mozaikou, přičemž obecně platí, že

čím menší podíl aberantních buněk je v mozaice obsaženo (½, ¼, ⅛ atd.), tím lepší je

prognóza a to nejen stran integrace do výchovně-vzdělávacího procesu, ale též celkového

zdravotního stavu včetně procesů socializace (enkulturace). Je zřejmé, že v otázkách integrace

musejí být zváženy všechny dostupné údaje, informace a známé okolnosti minimálně mezi

školou, rodinou a lékaři, aby mohlo být učiněno pokud možno optimální rozhodnutí.

3. Specifické vývojové poruchy učení a dovedností

Dysgrafie (nebo agrafie) je specifická porucha grafického projevu, postihující celkovou

úpravu písma, které je neúhledné. Dysgrafie primárně neovlivňuje intelektové schopnosti

postiženého jedince. Nevhodně však mohou působit nadměrné úlevy dysgrafikům ve škole;

s ohledem na příčinu této poruchy nejsou řešením úlevy poskytované disgrafikům v psaném

projevu. Dysgrafie bývá často asociována s dyslexií.

Dyslexie je vývojová specifická porucha čtení na patoneurologickém podkladu (poškození

mozku), která může být dědičná, vrozená nebo získaná. S ohledem na založení dyslexie lze

vyslovit různou prognózu pro konkrétní osobu: v některých případech může být tato porucha

odstraněna, v některých částečně redukována, v jiných přetrvává celoživotně. Projevy

53

dyslexie jsou patrně důsledkem nedostatečné koordinace obou mozkových hemisfér

v počátcích učení se číst, teprve později (když se dítě už naučí číst a čtený text – písmena –

propojuje s významy slov) se uplatňuje dominance jedné (levé) hemisféry. Nejčastější formou

je specifická vývojová učení, manifestující se obtížemi při učení se číst se současně

zachovanými normálními intelektovými schopnostmi. Na možnou dyslexii lze pomýšlet při

některých obecných, nespecifických symptomech (omezená slovní zásoba dítěte, neschopnost

vytleskat slovo po slabikách), které však mohou být pouze projevem vývojové variability

v rámci normy. Pokud však dítěti činí problémy sestavení písmen do slabik, rozeznat

jednotlivá (zejména osově symetrická jako d│b, p│q), což jsou již jedny z příznaků

charakteristických pro dyslexii, mělo dítě podstoupit příslušné odborné vyšetření. Při

diagnostice se přihlíží především k tomu, jak dítě čte (po stránce kvalitativní i kvantitativní),

zjišťují se skutečné příčiny poruchy čtení (nemusí jít o dyslexii, ale o některé jiné příčiny

poruchy čtení způsobené např. smyslovými vadami, organických poškození CNS, úrovně

intelektu, nevhodným sociokulturním prostředím s nedostatkem stimulů ke vzdělávání).

Dysortografie je specifická porucha pravopisu, postihující buď celou oblast gramatiky, anebo

pouze některé její složky (morfologie, syntaxe, porozumění gramatickým pravidlům).

Specifické dysortografické jevy souvisejí především s nedostatečným rozvojem

grafomotoriky (jemné motoriky), vnímání rytmu, sluchového vnímání a chápání textu,

omezenými schopnostmi artikulačními, nedostatečným osvojením systému mateřského jazyka

a poruchami paměti. Důsledkem těchto omezení mohou být potíže při učení se cizímu jazyku,

špatné rozlišování některých grafických symbolů či nezvládnutí požadovaných úkonů v bez

chyb ve vymezeném časovém limitu. Mezi osobami postiženými dysortografií se vyskytují

jedinci hyperaktivní (chybují proto, že úkol splní v limitu nebo před ním, ale nestihne si vše

potřebné náležitě promyslet, ujasnit a zkontrolovat) i hypoaktivní (pracují pomalu i pomalu si

vybavují potřebné výrazy a informace z paměti).

Dyskalkulie je specifická porucha počítání, zahrnující postižení dovednosti počítat, jehož

příčinou není mentální retardace, ani nevhodnými způsoby a formami vyučování. Jedná se o

poruchy schopnosti správně ovládat zejména základní početní úkony (sčítání, odčítání,

násobení, dělení), méně již jiné (abstraktnější) matematické operace. Vývojová dyskalkulie se

vyznačuje širokou škálou symptomů, na jejichž podkladu je vnitřně diferencována a

klasifikována do jednotlivých typů uspořádaných podle vývoje matematických schopností s

54

tím, že čím vývinově časnější předpoklady k počítání jsou narušeny (postiženy), tím

výraznější jsou projevy dyskalkulie (obtíží v matematice).

Podle 10. revize Mezinárodní klasifikace nemocí „Duševní poruchy a poruchy

chování“ patří dyskalkulie mezi „Specifické vývojové poruchy školních dovedností“ s kódem

F 81. 2.

Kterákoli z uvedených strukturálních vývojových poruch (dyslexie, dysnumerie,

dyskalkulie, dysortografie, dysgrafie) může být projevem dědičnosti (je determinována

určitým genotypem), působení teratogenního faktoru v prenatálním období života (tzn. je

vrozenou vývojovou vadou) anebo jiných vlivů v postnatálním období života. S přihlédnutím

k faktu, že tyto poruchy mohou být jak dědičné, tak získané, lze vyslovit různou prognózu pro

konkrétní osobu: v některých případech může být porucha odstraněna, resp. časem pomine

nebo se zmírní její symptomy, v jiných přetrvává celoživotně.

Dyspraxie je jednou ze specifických vývinových poruch učení podmíněnou postižením

motorických funkcí a definovanou jako nezralost či patologie v oblasti plánování, řízení a

koordinaci pohybů. Projevuje se jako větší či menší nesoulad mezi věkem dítěte a jeho

pohybovými schopnostmi v komparaci se zdravými dětmi téže věkové kategorie. Zvláště

patrné jsou tyto odchylky při osvojování komplexních pohybových dovedností, na nichž

participuje jak hrubá motorika (u dyspraktiků narušená), tak na ni navazující jemná motorika.

Dítě (ale i dospělý člověk) postižený dyspraxií se okolí jeví jako nemotorné, nešikovné,

pomalé, líné, budižkničemu a pro tuto svou nedostatečnost může být ve školním prostředí

spolužáky různými způsoby atakováno, může samo omezovat některé zájmové aktivity (zejm.

sportovní) nebo z nich být vyřazováno svým okolím, může postupně pozbývat pozitivní

sociální (komunikační) kontakty a nakonec se dostat do izolace. Takové jeho (změněné)

postavení v sociální skupině často vede ke vzniku a rozvoji vnitřních pocitů méněcennosti,

nepochopení, osamění či bezmocnosti. Dítě se pak na sebe snaží upozornit vedeno snahou o

získání pomoci.

Kterákoli z uvedených strukturálních vývojových poruch (dyslexie, dysnumerie,

dyskalkulie, dysortografie, dysgrafie) může být projevem dědičnosti (je determinována

určitým genotypem), působení teratogenního faktoru v prenatálním období života (tzn. je

vrozenou vývojovou vadou) anebo jiných vlivů v postnatálním období života. S přihlédnutím

k faktu, že tyto poruchy mohou být jak dědičné, tak získané, lze vyslovit různou prognózu pro

konkrétní osobu: v některých případech může být porucha odstraněna, resp. časem pomine

nebo se zmírní její symptomy, v jiných přetrvává celoživotně.

55

4. Negativní jevy ve škole - šikana

Šikana se může vyskytovat prakticky v jakékoli sociální skupině (rodina, školní

kolektiv, pracoviště, vojenská jednotka, nápravně výchovné zařízení, domov důchodců apod.).

Podle typu agrese se šikana dělí na tyto formy:

• nepřímá vs přímá

• verbální vs fyzická

• pasivní vs aktivní

Šikana ve školních kolektivech může nabývat různých forem a intenzity, přičemž se

zpravidla se klasifikuje do pěti stupňů:

První stupeň představuje počátek šikany, mnohdy není nápadní, nesnadno se odhaluje

a diagnostikuje (je obtížné rozlišit, zda se ještě jedná o žert, vtip nebo již úmysl určitého

jedince zesměšnit či ponížit před ostatními). V případě nejistoty je vhodné zaměřit se na

sledování případné změny chování předpokládaného objektu šikany, které jsou obvyklou

reakcí již na počínající šikanu.

Pro druhý stupeň šikany je charakteristický přechod od psychického nátlaku k fyzické

atace a výraznější manipulaci s objektem šikany, přičemž je současně patrné uspokojení

agresora z činnosti, kterou vůči objektu šikany realizuje a z reakcí objektu šikany na ni. V této

fázi šikany se může pozitivně uplatnit negativní postoj ostatních členů kolektivu (třídy) nebo

jejich části vůči agresorovi. Pokud se tak nestane, obvykle se na stranu agresora přidávají

další jedinci a šikana nabývá postupně většího rozsahu.

Ve třetím stupni se ještě může projevit pozitivní vliv skupiny v kolektivu, která vůči

agresorovi (agresorům) účinně vystoupí a šikana vůči konkrétnímu objektu se může

zmenšovat, případně může ustat. V opačném případě se počet agresorů i počet šikanovaných

jedinců zvyšuje.

Ve čtvrtém stupni přejímá normy agresorů celá skupina nebo alespoň její naprostá

většina. Kladení odporu již není možné, pocity uspokojení z atak šikanovaných spolužáků

nabývají i jinak mírní a ukáznění jedinci (spolužáci) a na šikaně se spolupodílejí.

V pátém stupni jsou již agresoři přijímáni jako vůdci skupiny, oběti šikany jako jedinci

méněcenní, kteří si nic jiného nezaslouží. Situace ve školním kolektivu (třídě) se stává pro

šikanovaného jedince nesnesitelnou, snaží se pobytu v takovém kolektivu vyhnout. Jednou

z dosažitelných cest, jak toho dosáhnout, bývá únik do nemoci a proto je třeba při častých

absencích (nejednou pochybně omluvených nebo neomluvených) pomyslet na šikanu jako

jednu z možných příčin takového chování. Kromě toho silný a pravidelný dlouhodobě

56

působící psychický nátlak se může projevovat i skutečnými (nesimulovanými,

nevymyšlenými) somatickými problémy (bolesti hlavy, únava, žaludeční nevolnost a řada

dalších). V horších případech může mít úporná šikana za následek psychické zhroucení

šikanovaného jedince, anebo ho dovést až k pokusu o sebevraždu či dokonalé sebevraždě.

Šikany ve škole by si měl všímat každý zaměstnanec, zejména však problematika

šikany spadá do kompetence školního metodika prevence, výchovného poradce, speciálního

pedagoga a výchovného kariérního poradce. Mimo školu je možné obrátit se bezplatně na

Linku důvěry (222 521 912), Linku bezpečí (nepřetržitý provoz, 800 155 555), Bílý kruh

bezpečí (257 317 110), Domácí násilí (251 51 13 13), Internetové linky pomoci (www.help-

psych.cz/ld/internetove.html) a některé další organizace.

Šikana na pracovišti se vyskytuje zpravidla jako mobbing (mezi zaměstnanci stejné

pracovní úrovně) nebo bossing (mezi zaměstnanci nestejné pracovní úrovně – mezi

nadřízeným a podřízeným).

57

V. ZPŮSOB ŽIVOTA A ŽIVOTNÍ STYLY

Na lidský organismus působí nepřetržitě mnoho faktorů, které ovlivňují nebo mohou

ovlivnit zdraví jak jedince, tak větších či menších sociálních skupin (např. specifické faktory,

vyskytující se v určitých typech pracovního nebo životního prostředí). Některé z těchto

faktorů (dědičné dispozice, pohlaví, věk) nelze ovlivnit, jsou to tzv. neovlivnitelné faktory

zdraví, jiné (sociální podmínky, životní styl, výživa, tělesná aktivita, psychohygiena) ovlivnit

lze ne-li zcela, tak alespoň parciálně, jsou to tzv. ovlivnitelné faktory zdraví, o nichž stručně

pojednáme v následujícím textu.

1. Sociální podmínky

Mnohé aspekty zdraví jedince jsou odrazem jeho sociálního statutu a sociálních rolí,

které s ním souvisejí. Pokud jedinec strádá nedostatečným uspokojováním materiálních

potřeb, není plnohodnotně integrován do společnosti (např. absence rodiny, přátel), žije

v podmínkách dlouhodobé existenční nejistoty a podobně, projevují se u něho obvykle různé

a v různé míře vyjádřené stavy psychického dyskomfortu (úzkostné stavy, deprese aj.).

Vzhledem ke špatným životním podmínkám, v nichž se nachází, není leckdy pro něho

prioritou vlastní zdraví, jehož kvalita se může zpětnovazebně právě působením negativních

faktorů takových životních podmínek zhoršovat a vést ke vzniku a rozvoji jimi podmíněných

chorob.

Dlouhodobý psychický nápor může být příčinou stresu, korespondujícího

s úzkostnými stavy, sníženým sebevědomím či změnou pozice v sociální hierarchii, a

projevujícího se patologicky též v oblasti somatické (např. hypertenze, kardiovaskulární

choroby, poruchy metabolizmu).

V tomto kontextu je třeba zmínit potřebu pedagogů všímat si zdravotního stavu dětí ze

sociálně (ekonomicky) slabých rodin, resp. z rodin, žijících v tzv. sociálně vyloučených

oblastech. Nelze opomenout skutečnost, že k objektivně determinovaným faktorům

takovéhoto nepříznivě působícího prostředí jako celku se mohou přidružit i faktory další,

směrované již ke konkrétnímu jedinci (dítěti, žákovi nebo skupině) například ve formě jeho

sociální izolace ve třídě, šikany apod. Význam role pedagoga zvláště vynikne, uvědomíme-li

si že kvalita života (fyzického a psychického vývoje) v dětství (již raném) svými účinky

adekvátně zasahuje do pozdějšího života jedince a ovlivňuje ho.

58

2. Výživa

Kvalita výživy významně ovlivňuje zdravotní stav. Je třeba dbát zejména na

dodržování správných proporcí jednotlivých druhů základních živin (cukry, tuky, bílkoviny)

přijímaných v potravě, na vyrovnanou bilanci příjmu živin a výdeje energie i na volbu

vhodného životního stylu.

Bílkoviny (neboli proteiny) jsou základní stavebními látkami organizmu. Jejich

spektrum je individuálně unikátní, tedy každý jedinec syntetizuje proteiny determinované

vlastní genetickou informací (genotypem). Bílkoviny obsažené ve stravě jsou v organizmu

degradovány na peptidy a dále až na jednotlivé aminokyseliny, které mohou být využity

z celkového poolu disponibilních aminokyselin k syntéze nových tělních bílkovin podle

vlastní genetické informace jedince. Proteiny jsou nezbytnou složkou všech živých systémů,

mimo ně se v přírodě nevyskytují. Jak bylo uvedeno, jejich primární struktura je zakódována

v genetické informaci (v sekvenci deoxyribonukleotidů DNA) a tudíž mezi DNA a proteiny

každého jednotlivce existuje jednoznačný kauzální vztah formulovaný v centrálním dogmatu

molekulární biologie, které lze znázornit orientovanou posloupností procesů: od DNA (=

nositelka genetické informace) přes mRNA (= mediátorová ribonukleová kyselina vzniklá

transkripcí příslušné genetické informace z DNA) k proteosyntéze (= syntéza

polypeptidových řetězců, resp. molekul bílkovin spojená s translací příslušné genetické

informace přenášené mRNA). S jistým zjednodušením a omezením tak lze říci, že život je

zvláštní formou existence nukleových kyselin a bílkovin (viz obrázek níže).

Zdroj: http://studenti.gykovy.cz/~hrivnako/prace/prace/genetika/struktura.html

59

Bílkoviny jsou nepostradatelné strukturní a funkční komponenty pro výstavbu

jednotlivých buněk organizmu, jejich metabolizmus, růst a obnovu. V energetické bilanci na

proteiny připadá kolem 15% příjmu energie. Bílkovinné minimum činí 1g bílkovin na 1 kg

tělesné hmotnosti. Pro normální fyziologické procesy a tvorbu proteinů v organizmu je třeba

zajistit příjem rostlinných a živočišných bílkovin ve vyváženém poměru. Za patologických

stavů je obvykle potřeba příjem proteinů zvýšit. Považuji za vhodné na tomto místě zmínit, že

při podvýživě organizmus nejprve čerpá energii z cukrů a tuků; teprve po vyčerpání jejich

zásob dochází k uvolňování potřebné energie rozkladem vlastních bílkovin a tedy fakticky

k destrukci buněk a tkání organizmu. Dospěje-li organizmus až do této fáze kritického

získávání energie pro udržení bazálních životních dějů, může být již destrukce organizmu

ireverzibilní (nevratná) a smrt neodvratitelná; tak tomu bývá v případech mentální anorexie,

pokud není včas zahájena účinná léčba (viz obrázky níže).

Projevy anorexie

Zdroj: http://www.idealni.cz/nasledky-mentalni-anorexie-a-bulimie/

60

Mentální anorexie v pokročilém stadiu

Zdroj: http://www.quiricon.estranky.cz/fotoalbum/mentalni-anorexie/.html

Základní stavební složkou bílkovin jsou aminokyseliny. V souboru 20 (resp. 21)

standardních aminokyselin je pro dospělého člověka 8 esenciálních (tj. nepostradatelných),

které musí přijímat v potravě, protože lidský organizmus je není schopen syntetizovat; těmito

esenciálními aminokyselinami jsou: valin, leucin, izoleucin, metionin, prolin, lyzin,

fenylalanin a tryptofan. Dětský organizmus nedovede syntetizovat kromě těchto aminokyselin

ještě histidin, takže pro něho je esenciálních aminokyselin celkem 9.

Bílkoviny se v organizmu permanentně obnovují či přestavují. Aminokyseliny

z degradovaných (spotřebovaných) proteinů se uvolňují močí ve formě konečných produktů

61

metabolizmu dusíku. Nové aminokyseliny, obsažené v bílkovinách potravy, pronikají do

organizmu hlavně absorpcí v trávicím traktu (kolem 90% aminokyselin živočišného původu a

kolem 80% aminokyselin rostlinného původu).

Tuky jsou součástí všech tělních buněk, v některých (buňky tukové tkáně) jsou

zastoupeny ve výrazně vyšším množství nebo se vyskytují ve formě kapének v podkožním

tuku. Tvoří kolem 25 – 30% tělesné hmotnosti. V organizmu plní řadu významných funkcí

(zdroj využitelné energie pro metabolické procesy – viz obrázek níže, jsou nezbytné pro

využití některých vitaminů – doprovázejí do organizmu vitaminy rozpustné v tucích, jako

součást buněčných struktur ovlivňují transport látek, podílejí se na termoregulaci, představují

mechanickou ochranu například pro nervová vlákna a mozek a další). Lidský organizmus je

schopen syntetizovat tuky z jiných živin, zejména ze sacharidů.

Lipidy jsou deriváty vyšších monokarboxylových (tzv. mastných) kyselin,

v biologických systémech většinou nasycených se sudým počtem atomů uhlíku (kyselina

palmitová, kyselina stearová). Z dalších mastných kyselin jsou to zejména kyselina olejová,

kyselina arachidonová, kyselina linolová a kyselina linolenová, které představují skupinu

nenasycených mastných kyselin. Pokud molekula tuku obsahuje pouze nasycené mastné

kyseliny, je takový tuk označován jako nasycený, pokud obsahuje nenasycené mastné

kyseliny, označuje se jako nenasycený.

Konzistence tuků závisí do značné míry na typu přítomné mastné kyseliny a na délce

jejího řetězce. Alifatické řetězce nasycených mastných kyselin se mohou k sobě těsně

přikládat a tvořit poměrně pevné útvary s vyšším bodem tání. Dvojné vazby v molekulách

nenasycených mastných kyselin tak těsné přiblížení alifatických řetězců neumožňují a proto

vznikají méně pevné útvary s nižším bodem tání. Nenasycené tuky, běžně se vyskytující

v živých systémech, jsou tedy za pokojové teploty převážně tekuté (tzv. oleje).

Nedílnou složkou lipidů je alkohol (např. glycerol, sfingozin = 2-amino-4-

transoktodecen-1,3-diol). Z hlediska chemického se lipidy dělí do dvou hlavních skupin:

na lipidy jednoduché a lipidy složené. Mezi nejčastěji se vyskytující jednoduché buněčné

lipidy patří acylglyceroly neboli tuky. Jsou to estery vyšších monokarboxylových kyselin

s glycerolem (=1,2,3-propantriol). Náleží k nejrozšířenějším buněčným lipidům a představují

jeden z hlavních zdrojů energie, využitelné v různých biochemických procesech. Příklady

vzorců některých triacylglyceridů jsou uvedeny níže.

62

Obecná struktura acylglycerolu (s nasycenými mastnými kyselinami)

Zdroj: http://plantcellbiology.masters.grkraj.org/html/Plant_Cell_Biochemistry_And_Metabolism3-

Lipid_Metabolism.htm

Triacylglycerol se dvěma masycenými a jednou nenasycenou mastnou kyselinou

Triacylglycerol s nenasycenými mastnými kyselinami

Zdroj: https://www.hort.purdue.edu/newcrop/proceedings1993/v2-181.html

63

Molekuly složených lipidů obsahují kromě vyšších karboxylových kyselin a alkoholu

ještě další složku: kyselinu trihydrogenfosforečnou, a potom se takové lipidy označují jako

fosfolipidy, nebo sacharid, a potom se označují jako glykolipidy.

Jedním z klasifikačních kritérií tuků je jejich původ, podle něhož se dělí na tuky

rostlinné (např. slunečnicový, olivový, řepkový) a živočišné (máslo, sádlo, rybí tuk).

Rostlinné tuky obsahují tzv. esenciální aminokyseliny, tj. aminokyseliny, které lidský

organizmus nedokáže sám syntetizovat, ale které potřebuje k syntéze vlastních bílkovin. Pro

člověka jsou esenciálními aminokyselinami valin, leucin, izoleucin, methionion, treonin,

lyzin, tryptofan a fenylalanin. Některé živočišné tuky, např. rybí tuk, máslo obsahují vitaminy

rozpustné v tucích nebo nenasycené ω-3-mastné kyseliny. Stejně jako u jiných živin i pro tuky

platí, že při správné výživě nezáleží ani tak na jejich původu, jako na složení a vhodné

proporcionalitě; jakákoli jednostrannost nebo extrém není žádoucí. Vždyť například

cholesterol, který je přítomen ve většině živočišných tuků, je prekurzorem řady biologicky

aktivních látek (steroidní hormony, vitamin D) a nedílnou součástí buněčných membrán a

jeho nedostatek v organizmu by vedl k závažným patologickým procesům. Populární

označení některých tuků jako dobrých (zdravých, správných, …) a jiných jako špatných

(škodlivých, nesprávných, …) je třeba brát jako informační zkratky (viz tabulka níže).

64

Zdroj: http://www.nasyceneskodi.cz/co-jsou-nasycene/

Cukry (sacharidy) jsou polyalkoholy obsahující v molekule oxoskupinu. V živých

systémech se vyskytují mono-, oligo- i polysacharidy. Z chemického hlediska jsou

monosacharidy buď polyhydroxyaldehydy (= aldózy), nebo polyhydroxyketony (= ketózy).

Mezi nejrozšířenější monosacharidy v živých systémech paří glukóza (aldohexóza) a

fruktóza (ketohexóza); oba se mohou v buňkách vyskytovat i ve volném stavu. V buňkách

plní řadu důležitých funkcí nebo jsou složkami některých struktur též deriváty

monosacharidů.

(Mono)sacharidy představují v organizmu pohotový, tedy nejrychleji a nejsnáze

dostupný, zdroj energie. Podíl sacharidů v denním příjmu živin by měl činit kolem 55 – 60%.

Pokud jsou sacharidy přiváděny do organizmu potravou v množství větším, než je organizmus

65

schopen spotřebovat, přeměňují se v tuky a v této formě se deponují. Naopak při jejich

nedostatku se mohou (deponované) tuky využít jako zdroj potřebné energie. Obecně platí, že

v buňkách organizmu jsou okysličovány látky vzniklé metabolizováním živin (cukrů, tuků,

bílkovin) za uvolnění energie, z níž část je v dalších životních procesech využita, část

uvolněna jako nevyužitelná především ve formě tepla. Člověk potřebuje dostatek energie

nejen v aktivním stavu pro výkon rozmanitých činností, ale i tehdy, je-li v klidu. U dospělého

člověka jsou to přibližně 4 J na 1 kg tělesné hmotnosti za 1 hodinu; tato hodnota se

v konkrétních případech mění v závislosti na věku, velikosti tělního povrchu, tělesné

hmotnosti a zdravotního stavu.

Přibližný hodinový energetický výdej při vybraných činnostech

činnost energie [kJ]

muž žena

spánek, odpočinek v posteli 272 230

sezení v klidu 367 288

stání v klidu 439 343

chůze bez zátěže 929 753

chůze s břemenem 10 kg 1 004 854

sedavé zaměstnání (kancelář) 442 402

vaření 457 427

lehký úklid 778 628

domácí práce namáhavé (čištění oken, mytí podlahy) 1 414 879

výroba obráběcích strojů 904 628

práce v elektroprůmyslu 904 477

práce v chemickém průmyslu 1 004 678

práce s lopatou 1 682 -

66

těžba dřeva (práce se sekerou, pilou) 2 158 -

lehčí hry s míčem, golf, biliard apod. 628 – 1 256 502 – 1 004

namáhavější rekreační č. (tanec, kanoistika, tenis, plavání) 1 256 – 1 883 1 004 – 1 506

namáhavější rekreační sporty (atletika, kopaná, veslování) > 1 883 > 1 506

Zdroj: Beniak, M. a kol. (1989): Zdravoveda. Osveta:Martin. s. 164

Hlavním cukrem, který v našich kulturně-geografických podmínkách přijímáme, je

disacharid sacharóza, jehož molekula se je složena z molekuly glukózy a molekuly fruktózy

spojených glykozidovou vazbou (viz obrázek).

Zdroje: http://www.mojechemie.cz/Soubor:D-fruktoza.png (glukóza, fruktóza), sacharóza

Využití glukózy v organizmu je mimo jiné závislé na dostatečné hladině hormonu

inzulinu, který umožňuje přestup glukózy z krve do buněk tkání. U osob postižených

cukrovkou je tento přestup narušen a to v míře, odpovídající (snížené) hladině využitelného

inzulinu. Uvedená funkce inzulinu se vztahuje pouze ke glukóze, takže pacienti, kteří nejsou

inzulin dependentní (v léčbě se aplikuje pouze dieta nebo perorální antidiabetika), mohou

používat jako náhradní sladidla jiné monosacharidy.

67

Vzájemné vztahy mezi živinami v intermediárním metabolizmu

Zdroj: http://www.studyblue.com/notes/note/n/microbiology-exam-2/deck/2183983

Vitaminy spolu s živinami (cukry, tuky, bílkoviny) patří k základním a

nepostradatelným složkám lidské potravy (lidský organizmus nedovede většinu vitaminů

syntetizovat). Nedostatek vitaminů (resp. některého vitaminu), hypovitaminóza, se může mít

za následek poruchu funkcí některých orgánů nebo se manifestovat ve formě určité choroby.

Nadbytek vitaminů, hypervitaminóza, může mít v případě některých vitaminů rovněž

negativní důsledky, avšak celkově není tak závažná, jako hypovitaminóza.

68

Vitaminy

Vitamin Zdroj Hypovitaminóza Hypervitaminóza

A mrkev, vejce, játra;

rozpustný v tucích

šeroslepost, suchá

pokožka

toxická; praskání a

krvácení rtů,

podrážděnost; teratogenní

účinky

B1

(thiamin, aneurin)

droždí, obiloviny,

luštěniny, játra;

rozpustný ve vodě

únava, záněty nervů,

beri-beri (ovčí chůze)

B2

(riboflavin)

droždí, mléko, játra;

rozpustný ve vodě

záněty kůže a sliznic

(rozpraskané koutky úst)

B5

(k. pantotenová)

droždí, vejce (žloutky),

luštěniny; rozpustný ve

vodě

poruchy spánku, záněty

kůže a sliznic

B6

(pyridoxin)

mléko, vejce, maso,

obilné klíčky;

rozpustný ve vodě

poruchy imunity

B9

(k. listová)

listová zelenina,

vnitřnosti, vejce, sýry;

rozpustný ve vodě

poruchy krvetvorby

B12

(kobalamin)

mléko, vejce, játra;

rozpustný ve vodě

nervové poruchy,

slabost, perniciózní

anémie

C

(k. askorbová)

citrusové plody, černý

rybíz, zelenina;

rozpustný ve vodě

poruchy imunity

D

(cholekalciferol)

rybí tuk, játra;

rozpustný v tucích

křivice, porucha

mineralizace kostí,

dekalcifikace kostí a

zubů

poruchy růstu, poškození

ledvin, dekalcifikace

měkkých tkání

E

(tokoferol)

rostlinné oleje, vejce,

zelenina; rozpustný

v tucích

poruchy růstu, svalová

dystrofie, snížená

fertilita až sterilita

přechodné žaludeční

potíže, průjmy

K

(fytochinon)

střevní bakterie;

zelenina; rozpustný

v tucích

poruchy hemokoagulace

(zvýšená krvácivost)

nechutenství, zvýšená

tělesná teplota

H

(biotin)

droždí, vejce (žloutky),

vnitřnosti;

rozpustný ve vodě

poruchy metabolismu

PP

(niacin)

droždí, vnitřnosti,

vejce (žloutky);

rozpustný ve vodě

záněty (nervů, kůže,

sliznic), duševní

poruchy, průjmy,

pelagra; rozpustný ve

vodě

69

V lidském těle se nacházejí kromě vody i mnohé další minerální látky. V určitém

rozmezí koncentrací jsou nezbytné jak mikroelementy, tak mikroelementy. Vápník,

obsažený např. v mléce a mléčných výrobcích (kromě másla), je významný pro růst a správný

vývin kostí a zubů, plní specifickou funkce při hemokoagulaci, při činnosti svalů či jako tzv.

druhý posel. Vápník je v organizmu a při některých jeho funkcích doprovází často fosfor,

který se uplatňuje v mnoha metabolických procesech při přeměně živin (např. jako donor

energie v podobě ATP), je nepostradatelný pro správný vývoj kostí a zubů (společně

s vápníkem a vitaminem D). Sodík a chlor lidský organizmus získává především konzumací

kuchyňské soli (NaCl), které spotřebuje denně průměrně 10 – 15 g. Je však třeba vyvarovat se

nadměrné konzumace soli, neboť v nadměrném množství působí v organizmu negativně.

Snížení příjmu soli se může pozitivně uplatnit při snižování krevního tlaku a některých

dalších kardiovaskulárních onemocněních (uplatňuje se vzájemná funkční provázanost

draslíku a sodíku – jejich vzájemný poměr, přesuny sodíku mezi krví a buňkami cévních

stěn). Fluor se nachází v nízkých koncentracích v pitné vodě; je-li v ní jeho koncentrace příliš

nízká (< 1 mg·1-1

), může být příčinou zvýšené kazivosti dětského chrupu, naopak – je-li v ní

jeho koncentrace vysoká (>1 mg·1-1

), může být u malých dětí (cca do 8 let věku) příčinou

vzniku fluorózy se skvrnitostí zubního emailu. Železo je součástí hemoglobinu (podílí se na

transportu kyslíku, CO2, případně dalších plynů červenými krvinkami), enzymů katalyzujících

některé kroky v dýchacím řetězci (cytochromy). Určitá zásoba železa se nachází v játrech a ve

slezině (mimo jiné v souvislosti s destrukcí erytrocytů a metabolizmem hemoglobinu),

nicméně je potřebný i jeho příjem potravou, zejména u žen (ztráty menstruační krví); dobrým

zdrojem železa je listová zelenina. Jód se kumuluje ve štítné žláze (je aktivně vychytáván

z krve folikulárními buňkami štítné žlázy), kde se stává (reakcí s tyrozinem) součástí

hormonů štítné žlázy (tyroxin, trijódtyronin). Nedostatek jódu může mít za následek zvětšení

štítné žlázy (struma neboli vole) a některá jiná závažná metabolická onemocnění se

symptomy poruch tělesného i duševního vývoje (kretenizmus). Denní příjem jódu se

pohybuje mezi 0,15 – 0,30 mg a v našich podmínkách je jeho dostatečným zdrojem

jodizovaná kuchyňská sůl (25 mg jódu v 1 kg soli). Měď a kobalt jsou mikroelementy

potřebné například pro tvorbu krevního barviva, vývin červených krvinek či jako složka

některých enzymů (metaloproteinů). Dostatečný přísun těchto stopových prvků ( 1 – 2 mg za

den) zajišťuje běžná pestrá strava.

70

Přibližné zastoupení hlavních skupin látek v lidském organizmu

(upraveno podle http://web2.mendelu.cz/af_291_projekty2/vseo/stranka.php?kod=1845)

látka Mr množství [g] ve 100 g tkání

voda 18 60

bílkoviny 104 – 10

5 18

lipidy 750 – 1 500 16

sacharidy 106 0,5

nukleové kyseliny RNA do n·104; DNA > 10

6 1,5

ostatní organické látky ~ 250 1,0

anorganické látky (mimo vody) ~ 55 3,0

3. Stravovací návyky

Výživové doporučení pro obyvatelstvo ČR (v souladu se strategií pro Evropu)

(http://www.nasyceneskodi.cz/vyzivova-doporuceni-pro-obyvatelstvo-ceske-republiky/)

V roce 2007 byl přijat pracovní dokument komise Evropských společenství s

názvem Strategie pro Evropu týkající se problematiky výživy a s ní souvisejícími některými

(zvláště negativními) jevy, týkajícími se lidského zdraví (tzv. bílá kniha). V tomto dokumentu

se uvádí, že mnoha závažným chorobám by bylo možné čelit vyloučením relevantních

rizikových faktorů z běžného životního stylu; týká se to asi 80% nemocí srdce, cévních

mozkových příhod, cukrovky (diabetes mellitus) a 40% malignit (rakoviny). Významné místo

mezi těmito faktory zaujímá nesprávná výživa, přičemž v pořadí závažnosti jsou to:

nadbytečný příjem soli, vysoký příjem alkoholu, nevhodné složení tuků, vysoký příjem

energie a nedostatečný příjem ovoce a zeleniny.

V České republice vydalo první výživová doporučení pod názvem „Směry výživy

obyvatelstva ČSSR“ předsednictvo Společnosti pro racionální výživu (v současné době

fungující pod názvem Společnost pro výživu) v roce 1986 a v roce 1989 jejich inovovanou

formu. V roce 1994 byla Radou výživy Ministerstva zdravotnictví České republiky

vypracována doporučení o výživě zdravého obyvatelstva „Jezte zdravě, žijte zdravě“. V

roce 2004 vydala Společnost pro výživu "Výživová doporučení pro obyvatelstvo ČR" a v

roce 2005 Ministerstvo zdravotnictví ČR leták s názvem „Výživová doporučení pro

obyvatelstvo ČR“.

Z dokumentu Výživová doporučení pro obyvatelstvo ČR, který vydala Společnost pro

výživu (Praha 2012), se zde zaměříme pouze na ta, která se týkají dětí a adolescentů a která je

třeba respektovat též v rámci výchovně-vzdělávacího procesu. K dosažení optimálního růstu

71

a vývoje dítěte a prevence rozvoje civilizačních onemocnění by měly být dodržovány

určité zásady pro jídelníček dítěte:

optimální výživou kojence je v prvních šesti měsících věku mateřské mléko - plně

zajišťuje příjem všech živin potřebných pro růst a vývoj dítěte

jídelníček dítěte by měl respektovat postupný přechod výživy kojenců, batolat, dětí

předškolního a školního věku až k výživě adolescentů a dospělých

strava dítěte ve věku od 1 do 3 ukončených let by měla být podána v pěti porcích -

alespoň 500 ml mléka nebo mléčných výrobků, 4-5 porcí zeleniny a ovoce, 3-4 porce

chleba a obilovin, 2 porce masa (méně tučné; přednostně rybí bez kostí, drůbeží a

králičí; nezařazovat do jídelníčku uzeniny). Pokrmy nepřesolovat, nedávat do nich

ostré koření (pepř, čili, pálivá paprika, kari), omezit nebo vyloučit worchesterové

omáčky (vysoký obsah glutamátu a soli), masox, bujón a podobné přípravky.

strava dítěte v předškolním věku by měla obsahovat 3-4 porce mléka a mléčných

výrobků, 4 porce zeleniny a ovoce (z nich alespoň dvě porce v syrové formě), 3-4

porce chleba či obilovin (do jídelníčku postupně zařazovat tmavé celozrnné pečivo), 2

porce masa (všechny druhy masa s preferencí méně tučného), zařadit též luštěniny.

Pokrmy nepřesolovat, vynechat ostré a pálivé koření (vhodné je koření z bylinek).

Dbát na řádný pitný režim dítěte.

strava dětí ve školním a adolescenčním věku by měla i dále obsahovat v každé porci

obiloviny – pečivo (s preferencí celozrnných výrobků) nebo rýži, těstoviny. Denně by

měly děti tohoto věku dostávat ve 3-5 porcích zeleninu a ovoce. Dále by mělo mít dítě

ve dvou až třech porcích mléko a mléčné výrobky, v 1-2 porcích maso (nezapomínat

na ryby a drůbež), vejce nebo rostlinné produkty s obsahem kvalitní bílkoviny (sójové

výrobky, luštěniny). Volné tuky a cukry by měly být konzumovány omezeně. Džusy a

slazené nápoje by měly být ředěny vodou

z alternativní výživy nelze u dětí doporučit veganství, makrobiotiku, frutariánství

a další podobné směry. Pouze vhodně vedená lakto-ovo-vegetariánská dieta omezuje

možnosti výběru výživy dítěte, ale je pro zajištění jeho růstu a vývoje možná

pro zajištění zdravého vývoje dítěte je nejvhodnější dostatečně pestrá strava, ve

výběru úměrná věku dítěte, jeho energetickým a nutričním potřebám.

zajistit správný pitný režim, tzn. denní příjem u dospělých 1,5 - 2 l vhodných druhů

nápojů (při zvýšené fyzické námaze nebo zvýšené teplotě okolí přiměřeně více), u

starších dětí a adolescentů přiměřeně více (2 – 3 litry), nejlépe s přirozenou ovocnou

složkou

72

Je nutno dodržovat správný stravovací režim: jíst pravidelně - tři hlavní denní jídla

s maximálním energetickým obsahem pro snídani 20 %, oběd 35 % a večeři 25 - 30 % a

dopolední a odpolední svačinu s maximálně 5 - 10 energetickými % a pauzou přibližně 3

hodiny mezi jednotlivými denními jídly.

Při tvorbě jídelníčku je třeba věnovat pozornost jak výběru potravin (je nutné sledovat

údaje o složení na etiketách potravinářských výrobků), tak jejich úpravě. Strava by měla být

dostatečně pestrá a přiměřená věku, pohlaví, pohybové aktivitě a zdravotnímu stavu.

Znění Výživových doporučení pro obyvatelstvo ČR bylo projednáno a schváleno

presidiem a správní radou Společnosti pro výživu (Praha, 2012). Bližší informace lze získat

na webových stránkách Společnosti pro výživu: http://www.vyzivaspol.cz/ i v časopise Výživa

a potraviny, který tato společnost vydává. Zajímavé informace uveřejňuje též Informační

centrum bezpečnosti potravin (http://www.bezpecnostpotravin.cz/).

Stravovací zvyklosti v ČR nejsou u značné části obyvatelstva ve shodě s výše

uvedenými doporučeními a s obecně prosazovanými zásadami správné výživy. To dokládá

(mimo jiné) vysoká spotřeba alkoholických nápojů, tuků a tučného masa, soli, sladkých

pokrmů a naproti tomu relativně nízká konzumace ryb, zeleniny, mléčných výrobků (viz

obrázky níže).

Doporučované poměrné zastoupení jednotlivých živin lze vyjádřit ve formě

potravinové pyramidy (viz obrázky níže).

Potravinová pyramida

Zdroj: http://www.salonkrasy.net/cambridge-diet/nejcastejsi-dotazy/

73

Potravinová pyramida

Zdroj: http://www.stihla-linie.cz/hubnuti

Zdroj: http://www.wikiskripta.eu/index.php/Soubor:Harvard_food_pyramid.png

74

Složení a nutriční hodnoty některých potravin

potravina

(100 g)

energ.

[kJ]

bílko

viny

[g]

tuky

[g]

cukry

[g]

Ca

[mg]

Fe

[mg]

vitaminy

A

m.j.

B1

[mg]

B2

[mg]

PP

[mg]

C

[mg]

brambory 0,368 2,0 0,2 20,1 11 0,7 50 0,09 0,05 1,7 24

citron 0,155 0,3 - 10,5 12 0,10 - 0,06 - 0,1 40

cukr 1,604 - - 99,5 - - - - - - -

čočka 1,337 25,0 1,0 59,5 59 7,4 570 0,56 0,24 2,2 -

čokoláda ml. 2,236 7,9 32,1 57,3 207 0,5 450 0,10 0,35 0,5 -

fazole – lusk 0,163 2,4 0,2 7,6 65 1,1 400 0,08 0,12 0,5 17

fazole – zrno 1,390 21,4 1,6 61,6 163 6,9 60 0,67 0,23 2,2 -

houby čerstvé 0,109 2,6 0,4 3,8 7 0,5 - 0,11 0,35 6,0 2

houby sušené 1,235 36,7 2,7 41,4 70 3,5 - 1,07 3,74 - -

houska 1,223 8,6 1,1 61,2 21 0,5 - 0,13 0,04 1,4 -

hovězí maso 0,662 20,8 7,8 0,1 8 3,3 20 0,10 0,22 5,5 -

hrách 1,411 14,5 1,0 61,7 33 5,1 370 0,77 0,28 3,1 2

chléb 1,135 8 1 56,7 19 0,5 - 0,12 0,04 1,3 -

jablko 0,239 0,3 - 14,7 7 0,5 60 0,04 0,03 0,2 2

játra hovězí 0,544 19,7 3,2 6,0 7 6,6 43 900 0,26 3,33 13,7 31

kapr 0,448 16,0 4,2 - 10 0,4 650 0,03 0,05 1,5 2

kapusta hlávk. 0,105 1,8 0,4 4,2 56 0,5 20 0,07 0,05 0,3 22

květák 0,117 2,4 0,2 4,9 22 1,1 90 0,11 0,10 0,6 75

kuře 0,432 20,4 1,4 0,6 12 1,5 - 0,10 0,16 8,1 -

máslo 3,065 0,5 83,1 0,3 15 0,2 2 100 - 0,01 0,1 -

med včelí 1,260 0,2 - 77,9 5 0,7 - - 0,05 0,2 2

mléko kravské 0,276 3,3 3,8 4,7 120 0,1 150 0,04 0,15 0,1 1

75

mrkev 0,172 1,1 0,2 9,1 39 0,80 12 000 0,06 0,06 0,5 6

olej stolní 3,643 - 98,2 - 1 0,1 100 - - - -

rajče 0,105 1,0 0,3 4,8 13 0,7 3 410 0,06 0,04 0,5 22

rybíz černý 0,314 1,0 0,4 19,0 11 1,27 220 0,04 0,06 - 114

rýže 1,482 6,7 0,7 78,9 24 0,8 - 0,07 0,03 1,6 -

sádlo vepřové 3,756 0,3 99,3 - - 0,1 - - - - -

sardinka (olej) 1,403 21,1 27,0 1,0 357 3,5 220 0,01 0,14 3,9 -

slanina 3,395 2,4 89 - 2 0,6 - 0,14 0,03 0,9 -

sýr ementál 1,578 26,8 27,8 2,4 887 0,6 1 800 0,04 0,35 0,1 -

šípek 0,486 3,7 0,4 50,8 50 9,8 8 300 0,05 0,07 - 600

špenát 0,100 2,2 0,3 3,9 81 3,0 9 420 0,11 0,20 0,6 45

šunka 1,528 26,6 27,9 - 10 2,1 - 0,52 0,19 3,4 -

třešně 0,247 1,1 0,4 14,6 18 0,4 620 0,05 0,06 0,4 8

švestka 0,264 0,7 0,2 16,4 17 0,6 130 0,06 0,04 0,5 4

tvaroh 0,435 19,4 0,3 4,8 101 0,3 30 0,02 0,29 0,1 -

vejce –

žloutek

1,532 16,0 33,0 - 140 6,0 2 000 0,32 0,40 0,1 -

vepřové maso 1,281 15,5 26,7 - 21 3,1 - 0,77 0,16 6,7 -

Zdroj: Beniak, M. a kol. (1989): Zdravoveda. Osveta:Martin. s. 164

76

Spotřeba soli v evropských zemích

Legenda: Podle výsledku průzkumu se spotřeba soli v evropských zemích pohybuje v rozmezí 8 až 12 g

denně s několika státy pod i nad tímto rozmezím. Česká republika patří přitom mezi země s nejvyšší spotřebou

soli v Evropě. Hlavním zdrojem příjmu soli v ČR je její nadměrné používání v rámci kuchyňských příprav.

V několika zemích vznikly a pracují iniciativy na bázi dobrovolného značení prostřednictvím pozitivního loga

vymezujícího maximální obsah soli v jednotlivých kategoriích potravin.

Zdroj: http://www.vimcojim.cz/cs/aktuality/Vysledky-pruzkumu-Evropske-komise-tykajici-se-zameru-

snizovani-prijmu-soli-v-potravinach__s599x8109.html

Vláda ČR vydala v lednu 2014 dokument „Zdraví 2020 – Národní strategie ochrany

a podpory zdraví a prevence nemocí“ a pro jeho realizaci k němu přijala usnesení č. 23.

Materiál připravovala skupina odborníků v preventivní medicíně, hygieně a sociálního

lékařství. Hlavním cílem strategie je k roku 2020 zlepšit zdravotní stav české populace a

podpořit zájem široké veřejnosti, obcí, podniků a dalších složek společnosti o posilování

zdraví a předcházení vzniku nemocí. Mezi prioritami strategie je podpora tělesných aktivit lidí

a zdravé výživy, zvyšování zdravotních znalostí obyvatelstva, snižování zdravotně rizikového

chování a nerovností ve zdraví, dále pak zvyšování úrovně sekundární prevence vč.

screeningových programů. Národní strategie navazuje na Program zdraví 21, vychází z jeho

77

zkušeností a zahrnuje doporučení obsažená v dokumentu WHO Zdraví 2020 schváleném

v r. 2013 světovým zdravotnickým shromážděním. Celý dokument „Health 2020 – European

policy framework and strategy for the 21th

century“ je dostupný na

http://www.who.cz/attachments/article/89/Health2020-Long.pdf .

Nová strategie na podporu zdraví a blahobytu „Zdraví 2020“ podporuje integraci a

harmonizaci aktivit směřujících k podpoře zdraví a blahobytu napříč odvětvími na lokální,

národní i mezinárodní úrovni. Strategie se zaměřuje na hlavní problémy 53 členských států

WHO regionu, především na nerovnosti ve zdraví, finanční krizi a související snižování

veřejných výdajů ve zdravotnictví a nárůst výskytu chronických neinfekčních onemocnění.

Strategie byla schválena při jednání Regionálního výboru Světové zdravotní organizace

(WHO) pro Evropu na Maltě dne 12. Září 2012. Přijetí nové strategie vychází z předpokladu,

že další vývoj veřejného zdravotnictví je možný pouze za spolupráce všech složek společnosti

a všech úrovní státní správy.

4. Pitný režim

Dehydratace se klasifikuje do tří základních stupňů: mírná, střední a těžká. Záleží na

tom, ve které části těla se tekutiny nedostává, chybí anebo je nahrazovaná. Mírná

dehydratace se projevuje zvýšeným pocitem námahy při jakékoli činnosti a způsobuje únavu,

pocit bolesti hlavy a případně zmatenost. Těžká dehydratace je životu nebezpečná, v krajním

případě je proto zapotřebí neprodleně vyhledat lékařskou pomoc.

Symptomy dehydratace: suché rty, suchý jazyk, nedostatek až absence slz, snížená

potřeba močit, šedavě zbarvená kůže.

Zásady prevence dehydratace žáků:

- dbát na dodržování pitného režimu, příjem vhodných tekutin o přestávkách

- při sportování a hrách dbát na (pravidelné) přestávky na odpočinek a doplnění tekutin pitím

- do stravy zařadit ovoce, zeleninu a polévky, neboť tyto potraviny podporují pitný režim

- poskytovat dětem jimi oblíbené, ale složením žádoucí nápoje, protože děti pak více pijí

- nápoje méně slazené stimulují děti k častějšímu pití, takže jich vypijí větší objem

78

Pitný režim

Zdroj: http://www.24hod.sk/nezabudajte-na-pitny-rezim-vasho-skolaka-cl173949.html

V České republice se nejčastěji konzumuje pitná voda z vodovodu (kohoutková

voda) a pitná voda balená (pramenitá, minerální a léčivá přírodní voda). Navzájem se liší

svým původem, složením a péčí o kvalitu (kontrola, úpravy). Například balené vody se

nesmějí chemicky upravovat, zatímco voda z vodovodu se musí chemicky upravit (u

vodovodní vody je povolena desinfekce a ošetření).

Vodní pyramida (viz obrázek) je sestavena tak, aby představovala optimálně

vyvážený pitný režim. Tekutiny nacházející se v přízemí pyramidy (především vodovodní

voda a pramenitá voda s nízkou mineralizací) by měly být přijímány nejčastěji a

v dostatečném množství (největší podíl z celkového objemu vypitých tekutin). Podíl tekutin

z celkového objemu vypitých tekutin se směrem k vrcholu pyramidy snižuje; jednotlivé

79

druhy vod jsou vhodným doplňkem správného pitného režimu, avšak nesmějí tvořit jeho

základ. Minerální vody s vyšším a vysokým obsahem minerálů (první a především druhé

patro pyramidy, do kterého jsou zařazeny vody léčivé) není vhodné pít pravidelně a ve větších

objemech, v žádném případě není správné jimi nahrazovat vodovodní a pramenitou vodu

s nízkým obsahem minerálních látek. Pokud se týče osob, trpících některými druhy

chronických chorob nebo jinak predisponovaných (např. onemocnění kardiovaskulárního

systému, edémy, poruchy iontové rovnováhy), měly by vody s vysokým obsahem minerálních

látek konzumovat po konzultaci s lékařem, případně je nepít, protože v některých případech

by se jejich zdravotní mohl zhoršit. Rovněž léčivé vody, jak již název naznačuje, by měly být

konzumovány po konzultaci s lékařem, mají-li vykazovat očekávaný léčebný efekt, jinak jen

příležitostně v limitovaném množství.

Zdroj: http://www.fitnesstv.cz/vodni-pyramida

80

5. Racionální výživa

Racionální výživa je vymezována jako soubor znalostí a návyků, které se týkají

přijímané stravy, vedoucích k podpoře zdraví a prevenci nemocí. Z hlediska kvalitativního je

vyvážená, proporcionálně jsou v ní zastoupeny všechny základní živiny, vitaminy, minerálie a

voda. Z kvantitativního hlediska zajišťuje adekvátní příjem energie (ve vztahu k jejímu

výdeji). Množství energie, které organizmus spotřebuje ve stavu klidu, udává bazální

metabolizmus (= základní energetická přeměna pokrývající dostatečným způsobem všechny

vitální funkce za bazálních podmínek, jimiž jsou normální tělesná teplota, lačný stav, tělesný

a duševní klid). Jakákoliv aktivita zvyšuje energetické požadavky v závislosti na typu aktivity

(tělesná – duševní, lehká – těžká), tělesné hmotnosti, tělesné výšce, věku a pohlaví.

Zásady zdravé výživy

1. vyvážená, pestrá strava: cukry cca 60 – 65%, tuky cca 25 – 30% bílkoviny cca 10 -

12% (ne více než 14% z důvodu neúměrné zátěže ledvin)

2. pravidelný stravovací režim: 4 – 5 jídel denně; snídaně 25%, dopolední

svačina 15%, oběd 35 – 40%, odpolední svačina 10%, večeře 15%

3. Dostatečný příjem tekutin (2 – 3 litry denně)

4. Dostatečný příjem bílkovin: maso 3 – 4x týdně, vejce 2 – 3ks týdně,

mléčné výrobky 2 – 3x denně

5. Konzumace zeleniny a ovoce

6. Omezování příjmu uzenin a tučných jídel

7. Omezování sladkých pokrmů

8. Skladba tuků ve prospěch rostlinných olejů

Nejčastější chyby ve výživě a stravovacím režimu studentů?

1. nepravidelné stravování během dne a týdne

2. Přesun hlavního jídla na večerní hodiny

3. Energeticky bohatá strava při nízkém energetickém výdeji

4. Nedodržování pitného režimu

5. Nedostatek mléčných výrobků v potravě

6. Nedostatek ovoce a zeleniny v potravě

7. Nedostatek pokrmů z ryb v potravě

8. Zvýšená konzumace uzenin a tučných pokrmů

81

9. Stravování v zařízeních rychlé obsluhy

10. Nevhodné diety (zejména redukční) a dietních doporučení (zejména slibující

rychlé zhubnutí beze změny životního stylu)

Nezdravá výživa a nevhodný životní styl mohou být příčinou některých menších

poruch zdraví nebo mohou vyústit až v závažné patologické stavy (choroby). Mezi poměrně

často se vyskytující choroby, se kterými je možné se setkat dětí a adolescentů, patří obezita,

anorexie a bulimie; jejich charakteristickým příznakem je nesprávný poměr mezi příjmem a

výdejem energie jedince.

Stanovení hodnoty bazálního metabolizmu (BM)

BM = minimální množství energie nutné pro zachování tělesných funkcí a tělesné

teploty (37 st. C). Činí cca pro dospělého člověka 6 000 – 8 000 kJ / den. Hodnota BM se

přepočítává na povrch těla (P) a je u všech živočichů přibližně stejná.

P = 167,2 [m2]

kde M = tělesná hmotnost [kg], V = tělesná výška [m]

Měření se provádí ráno po probuzení, nalačno, v tělesném klidu, při pokojové teplotě

po dobu 1 hodiny. Bazální metabolizmus lze měřit nepřímou kalorimetrií (měří se spotřeba O2

a výdej a produkce CO2 za standardních podmínek). Princip: spotřeba O2 na oxidaci

organických látek (živin, složek potravy) je úměrná množství uvolněné energie ve formě

tepla.

Výpočet: pro praktické účely se používají Harrisovy – Benediktovy rovnice:

a) ženy: BVE = 655 + 9,6·H + 1,8·V – 4,7·R

b) muži: BVE = 655 + 13,8·H + 0,5·V – 6,8·R

kde BVE = bazální energetický výdej [kcal/den], H = tělesná hmotnost [kg], R = věk [roky],

V = tělesná výška [cm]. Převody jednotek: 1 kcal = 4,2 kJ; 1 kJ 0,24

Pro klinickou praxi se jako s přibližnou hodnotou potřeby energie počítá

100 kJ/den/kg.

Energie potřebná pro fyzickou aktivitu se vypočítává tak, že základní hodnota

potřeby energie se vynásobí příslušným korekčním koeficientem (viz tabulka níže).

Aktivita Přírůstek energetické

potřeby [%] Faktor BVE

Klid na lůžku 5 1,2

Lehká (kancelářská) práce 50 1,5

Středně těžká aktivita (ruční, pomocný personál) 60 1,6

Těžká fyzická práce (zedník, lesní dělník) 70 a více 1,7 a více

82

Indukovaná termogeneze – zvyšuje se po jídle

- v jejím důsledku se zvyšuje po jídle základní látková přeměna

- závisí na složení stravy (~ jde převážně o energii potřebnou

pro vlastní metabolickou přeměnu jednotlivých živin): produkci tepla zvyšují tuky asi o 2%,

sacharidy asi o 6%, bílkoviny asi o 12%; smíšená potrava asi o 6 – 10%.

Výpočet celkové denní potřeby energie (CDPE) pro zdravého člověka – lze ho provést

za použití hodnoty BVE (bazálního výdeje energie) a energetického výdeje při fyzické

aktivitě.

CDPE= BVE + EVA + DIT

kde BVE = bazální výdej energie, EVA = energetický výdej při fyzické aktivitě, DIT = dietou

(potravou) indukovaná termogeneze.

Energetická rovnováha = rovnováha mezi příjmem a výdejem energie (příjem = výdej). Má

vztah k tělesné hmotnosti: změna tělesné hmotnosti je projevem vychýlení energetické

rovnováhy organizmu (s výjimkou změn obsahu vody – např. při edémech).

Hmotnostní podíl vody a tuku ve skladbě lidského těla

složka těla pohlaví věk [roky]

18 – 39 40 – 59 60 a více

tělesný tuk

[%]

♀ 21 – 33 23 – 34 24 – 36

♂ 8 – 20 do 22 do 26

voda

[%]

♀ 50 – 60

♂ 55 – 65

Zdroj: http://www.zdraviekrasa.shop1.cz/menu/zlozenie-tela

Hodnoty BMI pro dospělé muže a ženy

pohlaví podváha normální

hmotnost

nadváha obezita těžká obezita

♀ < 19 19 – 24 25 – 29 30 – 40 41 a více

♂ < 20 20 – 25 26 – 30 31 – 40 41 a více

Zdroj: http://www.zdraviekrasa.shop1.cz/menu/zlozenie-tela

Nemalá část společnosti se však zásadami racionální výživy a výživovými

doporučeními neřídí. S tím souvisí i řada negativních jevů, odrážejících se v jejich zdravotním

stavu (např. obezita, vysoký krevní tlak, srdeční a cévní choroby aj.).

83

Obezita je definována jako zvýšené množství tukové tkáně, avšak je ji třeba pojímat

komplexněji. Obezita je rizikovým faktorem vzniku a rozvoje některých dalších zdravotních

komplikací a patologických procesů, postihujících především kardiovaskulární systém a

intermediární metabolizmus. Vedle nadměrného množství tuku jako znaku samotného o sobě

zaujímají obézní lidé odlišný celkový postoj k vlastnímu tělu, typu postavy, nadváze,

stravování a zprostředkovaně i k svému sociálnímu okolí. Někteří se úporně snaží svou

tělesnou hmotnost snížit (nejednou prostředky a metodami z lékařského hlediska

neakceptovatelnými), stydí se za svůj vzhled, rezignují na určité činnosti či sociální roli

adekvátní jejich sociálnímu statutu. Jiní se naopak se svou nadváhou, vzhledem, somatotypem

sžijí a nesnaží se o dosažení změny, byť by byla možná a jim prospěšná. Ve školním prostředí

se lze setkat s kritickým přístupem spolužáků (i širšího okolí) k obézním jedincům, které

může směřovat v jejich postupnou izolaci v kolektivu, exkomunikaci nebo šikanování.

Vyšetřením k orientačnímu vyhodnocení poměrného zastoupení tukové tkáně v těle

respektive k orientačnímu vyhodnocení obezity, které je každému dostupné, je výpočet indexu

tělesné hmostnosti, tzv. BMI (body mass index). BMI je definován jako poměr tělesné

hmotnosti m (udané v kilogramech) a druhé mocniny tělesné výšky v (udané v metrech):

BMI = m / v2

Klasifikace a hodnocení zdravotního rizika na základě BMI je uvedeno v následující

tabulce. Je však třeba upozornit, že BMI neinformuje o podílu tuku a beztukové hmoty.

Z tohoto důvodu se mohou někteří aktivně sportující lidé s vyšším zastoupením svalovinou

jevit podle tabulek BMI jako obézní, ale nemusí tomu tak být, protože specifická hmotnost

svalové tkáně je vyšší než specifická hmotnost tukové tkáně.

Hodnocení BMI

BMI kategorie zdravotní riziko

< 18,5 podváha podvýživa

18,8 – 24,9 normální rozmezí minimální

25 – 29,9 nadváha nízké až lehce zvýšené

30 – 34,9 obezita I. stupně vysoké

35 – 39,9 obezita II. stupně (značně) vysoké

> 40 obezita III. stupně velmi vysoké

84

6. Alternativní směry výživy

V současné době se v našem kulturním prostředí začínají prosazovat některé

alternativní směry výživy (viz tabulka níže), které se vesměs více či méně odklánějí od zásad

racionální výživy. Je vhodné se s nimi seznámit a kriticky zhodnotit.

Strava Charakteristika Negativa

Omnivorní+) rozmanité potraviny rostlinného

i živočišného původu

Karnivorní maso, ryby; nadbytek bílkovin a

tuků

↑kys. močová, ↑cholesterol, ↑

riziko ICHS, rozvoj hnilobných

procesů ve střevech

Vegetariánská++)

ovo-

vegetariánství

povolena konzumace vajec,

zákaz mléka a mléčných

výrobků

deficit minerálů:

J ↔ funkce štítné žlázy

Zn ↔ imunitní systém

Ca ↔stavba kostí, osteoporóra

Fe ↔ funkce krve, anémie

deficit vitaminů:

B12 ↔ krvetvorba (anémie),

únava, kardiovaskulární systém

(iktus);

nedostatek nenasycených

mastných kyselin ↔ vývoj

mozku v dětství;

alterace syntézy a funkce

hormonů

lakto-

vegetariánství

povolena konzumace mléka a

mléčných výrobků

ovolakto-

vegetariánství

povolena konzumace vajec,

mléka a mléčných výrobků

veganství zákaz masa a všech živočišných

produktů

Semivegetariánská pescetariánství zákaz masa savců a ptáků

(drůbež), povoleny ryby a jiné

živočišné produkty

podobné jako

u vegetariánské stravy,

ale s modifikacemi

vyplývajícími z konzumace

některých druhů masa a

produktů živočišného původu

(např. příjem bílkovin

živočišného původu)

pollotariánství zákaz masa savců a ryb,

povoleno drůbeží maso a jiné

živočišné produkty

pescopollo-

tariánství

zákaz masa savců, povoleno

maso jiného původu a jiné

živočišné produkty

flexitariánství povolena občasná konzumace

masa

lessetariánství povolena konzumace masa, ale

méně než je obvyklé

Fruktiánská konzumace pouze syrového

ovoce

podobné jako

u vegetariánské stravy, ale

s modifikacemi vyplývajícími

z extrémní restrikce konzumace

potravin

Makrobiotická organicky pěstované kompletní potraviny, zpracované přirozenými

postupy včetně konzumace celých zrn; 50-60 % obilnin, 20-30 %

zeleniny, 5-10 % luštěnin a mořských řas, a 5-10 % polévek a 5 %

ochucovadel a ostatních potravin;

bezobratlí a ryby = náhrada masa savců a ptáků; sojové produkty =

náhrada mléčných produktů

• konzumace potravin v co nejpřirozenějším stavu – neloupaná zrna

obilnin a jejich mouky, která nahradí bílou mouku, vyřazení

rafinovaných cukrů ze stravy a jejich náhrada za cukry složené –

spalují se pomaleji, značně větší a častější využití luštěnin v našem

jídelníčku.

Vitariánská konzumace veškerých potravin jen v syrovém stavu

85

+) Vyhovuje většině lidí, koresponduje se vznikem Homo sapiens jako všežravce (omnivorní druh).

++) Vegetariánství je specifický komplexní životní styl, ve kterém je zaměřenost výhradně na

bezmasou stravu pouze jednou z komponent. Základ vegetariánské stravy všech typů vegetariánství

tvoří zelenina, obiloviny, luštěniny, ovoce, ořechy a semena rostlin.

86

VI. POSTNATÁLNÍ VÝVOJ

Periodizace lidské ontogeneze není zcela ujednocena. Pro ilustraci je níže uvedena

jiná, též často používaná, periodizace dle Příhody.

Periodizace života (Příhoda)

1. Rozvoj prenatální

a) zárodeční a embryální (0 – 3 měsíce)

b) fetální (4 – 7 měsíců)

c) prenatální v užším smyslu (8 – 10měsíců)

2. První dětství

a) období nemluvněte

- untální období (0 – 10 dnů)

- novorozenecké (10 – 60 dnů)

- kojenecké (2 – 12 měsíců)

b) věk batolete

- mladší (1 – 2 roky)

- starší (2 – 3 roky)

3. Druhé dětství

a) předškolní věk (3 – 6 let)

b) prepubescence (6 – 11 let)

4. Pubescence (11 – 15 let)

5. Období hebetické

a) postpubencence (15 – 20 let)

b) 86uml86í (20 – 30 let)

6. Životní stabilizace a vyvrcholení (30 – 45 let)

7. Střední věk – začínající involuce (45 – 60 let)

8. Sénium

a) stáří (60 – 75 let)

b) kmetství (75 – 100 let)

variantně: a*) stárnutí – senescence (60 – 75 let)

b*) pozdní stáří – kmetství (75 – 90 let)

c*) patriarchální věk – patriarchium (nad 90 let)

87

Specificky lidské obecné charakteristiky postnatálního vývoje:

1) absolutní prodloužení většiny životních fází (oproti ostatním primátům)

2) relativní zkrácení období laktace (oproti ostatním primátům)

3) fáze střední dětství (není patrná u ostatních primátů)

4) adrenarché + růstová akcelerace ve fázi středního dětství

Adrenarche = aktivace produkce pohlavních hormonů v kůře nadledvin při nástupu puberty

a během ní, vedoucí ke vzniku pubického a axilárního ochlupení.

5) adolescence + růstová akcelerace puberto-adolescentní

6) prolongace postreprodukčního období

1. Předškolní věk (střední dětství)

Předškolní věk je období vlastního (středního) dětství (childhood) a zahrnuje jedince

staré 3 – 6 let. Předškolní věk je specificky lidská fáze životního cyklu, která v evoluci

vznikla prodloužením fáze infancy a zkrácením období kojení. Po zbývající období je pak

mateřské mléko nahrazeno uměle připravenou dětskou (odstavnou) stravou. Existence

středního dětství tedy souvisí s odstavem.

Pozn.: K odstavu dochází u živočichů zpravidla po prořezání zubů, které umožní mláďatům

konzumovat stravu typickou pro dospělé. U člověka dochází k odstavu v závislosti na obecné

dostupnosti zdrojů potravy v příslušné společnosti. Ve společnostech s dostatkem zdrojů je to okolo

devíti měsíců po narození, ve společnostech s omezenými zdroji potravy, kde se objevuje podvýživa,

je tomu okolo 36 měsíců. První tuhá (nemléčná) strava je u člověka ke kojení (i řady jiných druhů

velkých savců) přidána, když hmotnost kojence dosáhne přibližně 2,1- násobku porodní hmotnosti. Ve

většině lidských společností k odstavu dochází, když má dítě hmotnost okolo 9 kg, což je přibližně

2,7-násobek porodní hmotnosti (asi 3400 g). U většiny savců má mládě při odstavu minimálně

trojnásobek porodní hmotnosti (šimpanz – 4,9-násobek; bonobo – 6,1 násobek; orangutan – 6,1

násobek; gorila – 9,4 násobek). Většina savců odstavuje svoje kojence po prořezání trvalých zubů

(prvních trvalých stoliček), protože savčí mládě pouze s mléčným chrupem ještě nedokáže zpracovat

stravu, kterou se živí dospělí jedinci. Odstav u člověka koinciduje spíše s prořezáním chrupu

dočasného. Kvůli nezralosti chrupu je proto pro dítě přijatelná pouze potrava speciálně upravená

(měkká, kašovitá) a kaloricky velmi bohatá. Dalším faktorem, z kterého vyplývá nutnost takovéto

stravy, je oproti dospělým relativně krátký trávicí trakt. Bez vhodně upravené odstavné stravy mohou

děti trpět podvýživou, přestože množství živin v přijímané potravě je dostatečné, trávicí ústrojí je však

neumí plnohodnotně využít (blíže viz teorie výživy – vztah mezi hodnotou biologickou, energetickou,

nutriční, hygienickou a stravitelností).

88

Děti potřebují energeticky bohatou a koncentrovanou stravu také pro zdárný růst a

vývin mozku. Mozek dítěte mladšího pěti let využívá přibližně 40 – 85% bazálního

metabolismu (dospělý člověk pouze 16 – 25%). Avšak i dospělý člověk má oproti jiným

savcům neúměrně velký mozek a malé trávicí ústrojí, zatímco játra, srdce a ledviny mají

relativně odpovídající velikost. V evoluci člověka se pravděpodobně uplatnil kompenzační

kompromis (tzv. trade-off): zvětšený mozek je v určité relaci ke zmenšenému trávicímu

traktu, takže energetickou spotřebu lze vyrovnat příjmem energeticky, resp. nutričně

koncentrovanější a snáze stravitelné stravy. Toho člověk dosáhl jednak (a) výběrem vhodného

typu stravy a (b) umělou úpravou stravy. Oproti ostatním primátům se v lidské stravě

vyskytuje větší podíl hlíz, kořenů a semen, které obsahují značné množství zásobních látek

typu polysacharidů (škrob), a větší podíl živočišné potravy (maso). Příprava potravy

člověkem (resp. úprava potravy a různé technologie jejího zpracování i zpracování zdrojů a

potravinářských surovin) představuje pestrou škálu kulturně předávaných postupů tepelných

úprav (pečení, vaření, smažení, dušení, restování), konzervování, detoxikace, koncentrování,

ochucování a kombinace různých druhů potravy, čímž je ovlivňována (zpravidla zlepšována)

také její stravitelnost. Tato příprava je zvlášť důležitá pro přežití dětí, protože jejich

disproporce mezi velikostí mozku a trávicího ústrojí je ještě výraznější než u dospělých.

Vývojové změny v této fázi nejsou tak zjevné (markantní), jako ve fázích předchozích

a) tělesná stavba: nové motorické a intelektuální schopnosti: zlepšení koordinace pohybů

(hbitost a elegance pohybů), rovná chůze, dítě 3-leté se udrží na jedné noze, dítě 4-leté skáče

+ leze po žebříku + hází míčem jako dospělý jedinec, 5-leté je schopné naučit se bruslit;

zdokonalování manuálních dovedností (zejména koordinace oko – ruka), nezávislost levé a

pravé ruky (HK) v činnostech (př. hra na klavír) při preferenci (od 2 – 3 let) jedné HK ~

osamostatňování: dítě jí lžící, zapne si oblečení, pokouší si zavázat tkaničky nebo to dovede;

tělesný růst v průměru 5 cm/rok ← tzv. dětská růstová komponenta (3 roky – nástup

puberty): růst je řízen především růstovým hormonem (stimuluje růst dlouhých kostí /ty se

v poměru k trupu prodlužují/ + rozvoj kostí a svalů /dítě tím zesiluje/); kyfóza se fixuje kolem

6. Roku života; postavě dominuje hlava (v 6 letech činí cca 1/6 celkové délky); obrysy svalů

a kostí nejsou na povrchu těla patrné, obrysy trupu jsou rovné (jako u batolat), při uvolněném

postoji břicho vyčnívá dopředu a lopatky odstupují nazad; vyzrávání nervové soustavy a

vegetativních funkcí; zvyšování dechové kapacity plic a kapacity KVS ~> větší výdrž

(možnost většího zatížení) ~ pokles dechové a tepové frekvence; ve 3 letech je kompletně

prořezán dočasný chrup, na konci předškolního věku začíná erupce trvalého chrupu

(z větší části probíhá až ve školním věku, dokončuje se v dospělosti – tzv. zuby moudrosti);

89

spánek cca 12 hod/den + potřeba odpočinku (cca 1 hod. ráno + 1 hod. večer); smyslové

schopnosti na úrovni dospělé osoby (versus: sklon k dalekozrakosti v tomto věku jejich

oči nejsou stále tvarované na rozdíl od dospělého člověka; schopnost reprodukovat určité

znalosti čili vybavit si určité znalosti a vědomosti je poměrně špatná po celé období

předškolního věku – rozvoj nastává až po 5. Roce života). Názorové myšlení od 4. Roku (=

dítě dovede přemýšlet i v určité obecné rovině, tedy v pojmech, avšak není schopno s pojmy

pracovat logicky; úsudek je vázán na názor zpravidla vytvořený na základě vizuálního

vjemu); přechod od senzorického myšlení k symbolickému (~ dítě je schopno učit se

přemýšlením – tedy nikoli činností samou, ale představováním si činnosti); 5-leté dítě je

schopno podat jednoduchou definici (vymezení) známých věcí, dovede počítat do 10 (ale

pouze s názornou ukázkou např. na prstech). Komunikace a socializace: výslovnost se

zlepšuje a přibližuje výslovnosti dospělých, dítě se učí propracovanou gramatiku (zvládá

např. podřadné věty), dítě komunikuje s ostatními + zvyšuje zájem o mluvenou řeč (mluví i

samo k sobě – to mu umožňuje lépe kontrolovat vlastní činy versus slovní doprovod

vykonávané činnosti dospělou osobou je 89uml89í89e její malé mentální vyzrálosti, resp.

retardace; s věkem – kolem 4 – 5 let – hlasité „příkazy“ sobě ustávají a jsou postupně

substituovány /dítě k sobě promlouvá takříkajíc „v duchu“/); důležitá pro osobní rozvoj dítěte

je komunikace s vrstevníky (od převážně dotykové k převážně verbální) – ovlivňuje vztahy

v budoucím životě; schopnost sebeovládání (sociální kontroly nebo svědomí – dítě se naučí

počkat /odložit přání/ a neřídit se okamžitým impulsem, více ovládá své city, dovede

okamžitou reakci utlumit a přehodnotit, lépe vyjádří své pocity, v souvislosti s tím vykazuje

lepší schopnost vnímat a rozumět pocitům jiných osob ~ zlepšuje svou schopnost empatie.

Společná a kooperativní hra (v předchozích obdobích života pouze paralelní hra = hra vedle

jiného dítěte či jiných dědí, nikoli s jejich přímou participací) a její význam: procvičení a

zlepšení fyzických schopností (ovládání svalstva, koordinace pohybů) a smyslového vnímání

+ učí se integraci mezi ostatní děti; způsoby hraní odrážejí věk dítěte. Objevují se příznaky

pohlavních rozdílů v chování (diferencují se ženské a mužské role: hra chlapců je zpravidla

divočejší a agresivnější než hra dívek; chlapci projevují větší tendenci dominovat nad

ostatními dětmi a soupeřit s rodiči; dívky bývají empatičtější).

90

2. Školní věk (starší dětství)

Klasifikace školního věku není jednotná, zpravidla se člení na mladší školní věk

(7 – 10 let) a starší školní věk (10 – 12 či 13, resp. 15 let). S přihlédnutím k délce trvání

základní školní docházky by školní věk byl vymezen obdobím od 6 (7) do 15 let života.

V tomto případě by jeho součástí byla i puberta a část období adolescence. Starší dětství

v užším slova smyslu končí před nástupem puberty, tj. ve věku kolem 12 – 13 let.

Puberta (puber = vyspělý) = období, ve kterém se jedinec stává fyziologicky

schopným reprodukce; u děvčat je to ve věku kolem 12 let, u chlapců kolem 14 let (

dlouhodobě je patrná tendence posunu počátku puberty do mladšího věku).

Před pubertou (ve věku 7 – 10 let) obvykle dochází k pomalém zvyšování sekrece

estrogenů a androgenů (avšak dosažené hladiny těchto hormonů nestačí k rozvoji

sekundárních pohlavních znaků). Na počátku puberty začíná 90uml90í90e90us uvolňovat

hormon spouštějící uvolňování luteinizačního hormonu (LHRH – luteinizing hormone-

releasing hormone = Luliberin), který stimuluje sekreci hypofyzárních hormonů FSH (=

folikuly stimulující hormom) a LH (= luteinizační hormon), kteréžto gonadotropiny teprve

stimulují ovaria a testes k produkci estrogenů a androgenů.

První příznaky puberty:

• u chlapců: kolem 11 let spontánní erekce bez zjevné zevní příčiny, akumulace tuku

v prepubertálním období, pozdější růstová akcelerace; puberta začíná později než u děvčat a

také později končí, celkově puberta zahrnuje období v rozmezí přibližně 4 let

• u děvčat: komplex změn vyúsťující v počátek formování ženského typu prsů (celý proces

trvá cca 2,5 – 3 roky) se zahajuje asi o 2 roky dříve než u chlapců (a puberta také i končí dříve

u děvčat než u chlapců). V pozdní pubertě se objevuje 90uml90í90e (90uml90í90e =

měsíčník, jev opakující se vždy po měsíci); ovulace však nastává obvykle přibližně až za rok

po 90uml90í90e. Nástup 90uml90í90e patrně souvisí spíše s dosažením určité hranice tělesné

hmotnosti dívky (kolem 48 kg), než s dosažením určitého věku (12 – 13 let) nebo tělesné

výšky. V době 90uml90í90e dochází k zvětšení tukové tkáně; v případě těhotenství

„nadbytečný“ tuk postačuje k zajištění výživy plodu fétu i pro tvorbu mateřského mléka.

Adolescence (adolescere = vyrůstat, dorůstat, vytahovat se) je období vyzrávání a

charakteristického růstu i vývinu, které navazuje na dětství; začíná, když dětství končí a končí

dosažením počátku dospělosti (tj. 18, resp. až 25 let, v psychologickém smyslu až 28 let –

věk, ve kterém je již osobnost lidského jedince plně zformovaná a vyzrálá ve smyslu

psychologickém a sociálním)

91

3. Dospělost

Dospělosti je dosaženo v 18 letech (resp. v období 18 – 25 let) – vymezení hranice

závisí na zvolených klasifikačních kritériích; za počátek dospělosti se však většinou považuje

dosažení věku 18 let. U mužů je maximální produkce testosteronů mezi 18 – 20 lety,

maximální muskulární síla dosahuje vrcholu průměrně v 25 letech.

Dospělost trvá od jejího začátku až do konce života jedince. Celé toto období se dělí

na dílčí úseky, které se vyznačují svými biologickými, psychickými i sociálním zvláštnostmi.

Zpravidla se uvádí následující klasifikace:

mládí – od začátku dospělosti do 28 (příp. 30) let, tj. do dosažení stavu plně

biopsychosociálně vyzrálé osobnosti, která se v dalších obdobích životního cyklu jedince již

podstatně nemění (~ výchova velmi omezená a převýchova již téměř nemožná !).

střední věk – 30 – 60 let; obvykle je podrozdělen na mladší (30 – 45 let: biopsychosociální

stabilita, dosažení vrcholu životních procesů) a starší (počátek descendenční fáze životní

dráhy, počátek involučních procesů).

Stáří – 60 – 75 (dle jiných 80) let; je pro něj charakteristický rozvoj involučních a

senescenčních procesů

kmetství – nad 80 let; zakončuje životní cyklus (úmrtím, tj. umíráním a smrtí)

Další pojmy vztahující se k periodizaci lidského života:

Věk kalendářní = věk od narození dítěte měřený a udávaný ve fyzikálních jednotkách času..

Věk biologický je někdy označovaný též jako funkční věk, protože odráží funkční potenciál

biologických systémů jedince; tím je vymezován rámec biologické kvality života, pročež

kvalita života nesouvisí bezprostředně s kalendářním věkem.

Věk sociální zahrnuje (či vyjevuje) měnící se životní styl v průběhu životního cyklu jedince.

Produktivní a postproduktivní věk jsou pojmy více či méně relativní, spíše s obsahem

ekonomickým (produktivní vs postproduktivní)

Důchodový věk je právně (institucionálně, státem) stanovená věková hranice, ve které se

zanechává pracovní činnosti. K dosažení důchodového věku se (zpravidla, nebo dříve či

později) váže odchod do důchodu; s ním se pojí nová orientace života: změna v sociálním

postavení – dotyčný jedinec je vyřazen z řádného pracovního procesu, je bez práce (práce je

dnes vysoce uznávaná hodnota, protože má zásadní vliv na ostatní stránky života), změna role

v rodině, redukce sociálních vztahů.

92

Třetí věk označuje životní období po 60. Roce života. Někdy se též hovoří o třetí etapě života

(1. Etapa = dětství a mládí, 2. Etapa = dospělost, 3. Etapa = stáří). Problémem bývá volný čas.

Čtvrtý věk koresponduje s kmetstvím; projevuje se nesamostatnost, omezenost (fyzická i

psychická), potřeba sociální pomoci, odkázanost na péči okolí.

Střední délka života (= naděje dožití) = předpokládaný (průměrný) věk, jehož dosahují

členové dané populace. Odráží se v něm kromě biologických faktorů též vlivy daného

prostředí (ukazatelé životních podmínek, kvalita života – potřeby – fyziologické, sociální,

psychické).

Individualita – základní črty stárnutí

← fyziologické znaky stárnutí – individuální a společné (počet let)

a) systém fyzických a psychických znaků

b) systém daný geneticky a environmentálně modifikovaný během života

c) systém biologický, psychický a sociální: jejich vzájemný vztah (rozpory, jednota,

dominance a submise v průběhu životního cyklu atp.)

← vliv na duševní výkon člověka (zdravotní stav, vzdělání, zájmy, stimuly, kontakty,

motivace),

← existence podmíněnosti funkčního a zdravotního stavu (dáno: primárně genotypem,

sekundárně interakcemi s prostředím /nemoci, životní styl, životní prostředí,…/)

← stáří:

• vrozená (v biolog. Smyslu) inteligence klesá, zůstává nebo vzrůstá (tzv. krystalická)

• růst (zisky), deklinace (ztráty)

• dnešní doba:

– pozornost – vitální mechanismy života – zpomalení involučních procesů

- fenomén preference mladosti, image (mládí), flexibility: k tomu kult mládí vs

kult stáří, kult zdraví vs kult nemoci, problematika biopsychosiciální

diskriminace, strukturace a segregace

Stárnutí a stáří jako přirozená součást života

Stárnutí je přirozený, zákonitý, všeobecný jev – proces změn organizmu v čase. Jedná

se o specifický biologický proces – primárně geneticky zakódovaný (determinovaný),

nezvratný a neopakovatelný, ovlivněný (spoluutvářený) vlivy prostředí. Obecně se vyznačuje

změnami struktury lidského jedince jako biopsychosociální bytosti (např. regresivní změny ve

struktuře a funkcích smyslových orgánů), snížením adaptačních schopností a proměnlivou

93

(intraindividuálně) a rozdílnou (interindividuálně) rychlostí stárnutí. V popředí viditelných

(manifestních) projevů stárnutí jsou změny biologické (redukce svalové hmoty a svalové síly,

změny v energetické bilanci životních dějů, poruchy činnosti orgánů, snižování motorických

schopností i senzorické kapacity). Změny psychické zahrnují především změny ve smyslovém

vnímání a v rozumových schopnostech (redukce schopnosti hloubky koncentrace a délky

doby koncentrace, zpomalené reakce, zhoršené paměťové schopnosti a schopnosti učení).

Kromě normálního způsobu stárnutí (tzv. fyziologický typ stárnutí) se vyskytuje též

předčasné stárnutí (tzv. patologický typ stárnutí), jehož příčiny jsou především biologické a

psychické. Z geneticky determinovaných patologických typů stárnutí lze uvést Wernerův

syndrom (93uml93í progérie), Cockaynův syndrom, xeroderma pigmentosum; mezi společné

symptomy těchto syndromů, podmiňujících předčasného stárnutí, patří neprospívání dětí,

růstová retardace, někdy alopecie, většinou subtilnější tělesná konstituce a vrásčitá kůže (zvl.

v obličeji). S progresí choroby se objevují další patologické procesy.

Předčasné stárnutí

Zdroj: http://www.tyden.cz/rubriky/zdravi/vedci-jsou-blizko-leku-proti-predcasnemu-starnuti_247472.html#.U-

ojAGrlrcs

94

4. Typy tělesné stavby (somatotypy)

V normální populaci reálně existuje vysoká variabilita tělesné stavby lidí, která je

podkladem k vymezení (definování) morfologických typů tělesné stavby na základě přijatých

rozdílných klasifikačních kritérií. Nejčastější a také nejjednodušší způsob členění typů tělesné

stavby je stanovení dvou diametrálně odlišných (krajních) typů s třetím (intermediárním)

uprostřed mezi; charakteristika takových typů (různě v literatuře označovaných) je uvedena

v následující tabulce.

Charakteristika širokého a štíhlého typu tělesné stavby

znak

typ široký

(habitus apoplecticus; typ

pyknický, brachymorfní,

eurysomní, laterální, kulatý)

typ štíhlý

(habitus phthisicus; typ

astenický, dolichomorfní,

leptosomní, lineární, plochý)

postava nízká vysoká

končetiny krátké dlouhé

obličej široký, kulatý či hranatý úzký oválný

nos široký, málo vystupující ostrý, vyčnívající

hrudník soudkovitý, epigastrický,

úhel široce rozevřený,

mezižeberní prostory užší

dlouhý, plochý, epigastrický,

úhel malý,

mezižeberní prostory široké

bránice vysoká nízká

kostra silná brachykefální jemná dolichokefalní

kůže silná, hrubá tenká, jemná

povrchové kapiláry rozšířené neznatelné

vnitřnosti pevně fixované pohyblivé a labilní

tělní obvody velké malé

svaly hladké hypertonické hypotonické

lymfatická reakce výrazná přiměřená

projevy chování hyperiritabilita v dětství všeobecné reakce mírné

psychické projevy cyklothymní schizothymní

Kretschmerova typologie je založena na klasifikaci z hlediska vzájemných vztahů

tělesné stavby a psychiky. Jsou v ní vymezeny tři základní typy: astenický, atletický a

pyknický (viz tabulka níže).

95

Kretschmerova typologie

znak

typ

astenický atletický pyknický

tělesná výška normální střední

kůže podkožní tuková vrstva

chybí

silná, elastická, dobrý

turgor, málo tuku a

pojivového vaziva

růžová

kostra gracilní silně vyvinutá; zvl.

v obličeji, klíční kosti,

loket, zápěstí

svalstvo nedostatečně vyvinuté silně vyvinuté; značné

přírůstky hl.

v dospívání

málo vyvinuté

končetiny velmi štíhlé spíše dlouhé než krátké drobné, oblé, s málo

vyvinutými svaly

tělo dlouhé

břicho ploché až vkleslé svalnaté, nevystupující velké (tuk), vystupující

hlava malá středně velká

obličej úzký, oválný dlouhý, oválný;

vynikají lícní kosti,

dolní čelist a

nadočnicové oblouky

blížící se tvaru

pětiúhelníku

vlasy vlasová hranice

zasahuje do čela a na

spánky

hladké, již na čele

rostou směrem dozadu

obočí široké, husté, někdy

spojené či protažené až

ke spánkům

málo vyvinuté

nos velmi dlouhý, ostrý plochý rovný či konkávní,

široký, často

přecházející plynule v

čelo

další charakteristiky sklon k anémii; rychle

roste v dospívání,

dovede se přizpůsobit

svalové práci; tendence

k nástupu stárnutí ve

věku 35 – 40 let (ztráta

vlasů,svrašťování

kůže); čelo ubíhavé,

brada málo vyvinutá

široká ramena; záda

rychle se zužující

k úzkým bokům

velká, široká postava;

šířkové rozměry

převažují nad

vertikálními (velké

obvody hlavy,

hrudníku, břicha);

tendence k ukládání

tuku (obličej, hýždě,

břicho); tendence

k obezitě; malé

zanořené oči

96

Je třeba podotknout, že výše uvedené příklady typologie mají pouze omezenou

platnost a lze k nim mít řadu oprávněných výhrad (např. k jednostrannému celkovému

posuzování jednotlivých typů). Kromě toho vyhraněné somatotypy se všemi

charakteristickými znaky se v populaci prakticky nevyskytují, naopak je v ní zastoupeno

mnoho přechodných typů. Z tohoto důvodu (i některých dalších) se v současné době uplatňují

jiné typologie, především vycházející z typologie W. H. Sheldona, který se zaměřil na

objektivní analýzu jednotlivých formativních složek lidského těla a na pochopení jejich

vzájemných vztahů. V Sheldonově klasifikaci jsou vymezeny tři extrémní typy tělesné stavby,

za jejichž základní prvek je požadováno něco, co se v různé kvantitě uplatňuje při tělesném

vývoje každého normálního jedince; v zásadě se jedná o postižení proporcionality mezi

orgány vyvíjejícími se z jednotlivých zárodečných listů (ektoderm, entoderm, mezoderm),

resp. postižení převládající složky – endomorfní, izomorfní, ektomorfní - (potažmo skupiny

orgánů, pocházejících z příslušného zárodečného listu), která v celkové tělesné stavbě nabyla

převahy.

Tyto tři složky existují u každého jedince, avšak v různém zastoupení; velikost každé z

nich je vyjádřena číselně od 1 do 7 (1 = malé zastoupení, 7 = maximální zastoupení té které

složky) a zjišťuje se v 5 tělních oblastech (oblast 1 = hlava, obličej, krk; oblast 2 = hrudní část

trupu; oblast 3 = ramena, paže, ruce; oblast 4 = břišní část trupu; oblast 5 = dolní končetiny).

Soubor získaných údajů se zpracuje a konečný výsledek, který je vyjádřením somatotypu

konkrétního jedince, se uvede v podobě trojice čísel a zobrazením jejich polohy

v dvojrozměrném diagramu (viz obr.). Extrémní somatotypy tedy lze vyjádřit takto: endomorf

= 711 (maximálně zastoupena složka endomorfní, minimálně zastoupeny složky mezomorfní

a ektomorfní), mezomorf = 171 (maximálně zastoupena složka mezomorfní, minimálně

zastoupeny složky endomorfní a ektomorfní), ektomorf = 117 (maximálně zastoupena složka

ektomorfní, minimálně zastoupeny složky entomorfní a mezomorfní).

Kromě extrémních somatotypů existuje řada přechodných typů - ektomorní izomorf,

endomorfní ektomorf, izomorfní ektomorf, izomorfní izomorf, endomorfní izomorf,

izomorfní endomorf apod. (viz obrázek níže).

97

Sheldonův diagram

Zdroj: http://www.burnthefatinnercircle.com/members/596.cfm

Zdroj: http://fitnesswithnicholas.wordpress.com/2010/12/13/understanding-somatotypes/

98

Extrémní somatotypy – endomorf, izomorf, ektomorf

Zdroj: http://fitnesswithnicholas.wordpress.com/2010/12/13/understanding-somatotypes/

Kromě klasifikace lidí podle tělesné stavby do různých somatotypů existují též

klasifikace do různých psychotypů. Propojení somatotypů s psychotypy, je-li provedeno

objektivně, dostatečně spolehlivě, může být pro pedagoga určitým vodítkem k pochopení

chování a jednání konkrétních žáků, jejich pozice v sociální skupině, tendování jejich

osobnostního vývoje, empatie, vhodnosti pro určitý druh sportu apod. Nutno zdůraznit, že

každá typologie má svá omezení a tudíž ji nelze beze zbytku a „slepě“ bez ohledu na další

poznatky a kontextuální souvislosti aplikovat.

99

Somatotypy a psychotypy

Zdroj: http://www.innerexplorations.com/psytext/bodypsytoge.htm

Somatotypy a sport

Zdroj: http://www.mysomatotype.com/body-type/?page_id=74

100

ZÁKLADY PRVNÍ POMOCI

Poskytnutí první pomoci je morální i právně vymezenou povinností každého občana

ČR. Neposkytnutí první pomoci je trestným činem, který je vymezen v Ustanovení

trestního zákona §207 takto:

1) Kdo osobě, která je v nebezpečí smrti nebo jeví známky vážné poruchy zdraví, neposkytne

potřebnou pomoc, ač tak může učinit bez nebezpečí pro sebe nebo jiného, bude potrestán

odnětím svobody až na jeden rok.

2) Kdo osobě, která je v nebezpečí smrti nebo jeví známky vážné poruchy zdraví, neposkytne

potřebnou pomoc, ač je podle povahy svého zaměstnání povinen takovou pomoc poskytnout,

bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo zákazem činnosti.

V souladu s tímto legislativním rámcem je Vyhláška č. 283/2010 Sb., kterou se

ukládá povinnost vybavit vozidla lékárničkou a letákem (viz níže) s uvedeným postupem při

zvládání dopravní nehody.

Základy první pomoci by však měli ovládat nejen osoby dospělé, způsobilé k právním

úkonům a právně zodpovědné, ale i děti a další osoby mladší osmnácti let. Správné poskytnutí

první pomoci nejednou zachránilo jinému život, anebo alespoň znemožnilo nebo omezilo

zhoršení zdravotního stavu poškozenému. Ve školách různých typů a úrovní se vyskytují žáci

(studenti) chronicky nemocní a s trvale změněným zdravotním stavem, jehož aktuální projev

může vyžadovat okamžitý zásah ve formě první pomoci. Rovněž v rámci výchovně-

vzdělávacího procesu existují různá rizika vzniku úrazů, drobných zranění a dalších nehod

(např. při výuce tělesné výchovy, pracovního vyučování, chemie, exkurzích), která je třeba

ošetřit. Je proto zřejmé, že všichni zaměstnanci školy, zvláště pak pedagogové, musí být

teoreticky připraveni a prakticky schopni poskytnout potřebnou první pomoc. Některé

základní druhy první pomoci jsou stručně pojednány v následujícím přehledu.

101

Povinný leták první pomoci do vozidla

Zdroj: http://special.novinky.cz/files/letak-do-auta.pdf

102

1. KRVÁCENÍ

Krvácení je jedním z nejvážnějších a nejnebezpečnějších poranění, při kterém krev

samovolně vytéká z narušených cév (tepen, žil, kapilár) a tkání. Při poskytování správné první

pomoci při krvácení je nutné vzít v potaz druh krvácení, místo krvácení a intenzitu krvácení.

1. Vlásečnicové krvácení je většinou malého rozsahu, bývá následkem malého lokálního

traumatu, zpravidla samovolně ustane po určitém poměrně krátkém čase (např. spontánní

krvácení z nosu), protože krev toliko prosakuje z rány.

2. Žilní krvácení může být následkem různých typů a mechanizmů poranění. Žilní krev je

tmavá, vytéká kontinuálně malou rychlostí, poraněné místo je třeba ošetřit adekvátně zejména

rozsahu krvácení. Pokud se jedná o krvácení na horní končetině, je vhodné zvednout ji do

polohy nad srdce, aby se snížil krevní tlak v končetině a krvácející místo po lokálním očištění

a dezinfekci jeho okolí ovázat příslušným obvazem (viz obrázek).

3. Tepenné krvácení je nejzávažnějším typem krvácení, protože krev, většinou světle

červené barvy (při dušení může být tmavá!), vystřikuje z rány pod tlakem a tak může

v krátkém časovém intervalu dojít k velkým ztrátám krve (úměrně rozsahu poranění, místu

poranění a postižení konkrétní tepny) s následným rozvoje šokového stavu. Poskytnutí první

pomoci musí být provedeno neodkladně a co nejrychleji. Jako první je třeba stisknout

příslušný tlakový bod (viz tlakové body níže) a je-li poraněna tepna na končetině, v rámci

možností ji polohovat nad srdce, aby bylo dosaženo snížení krevního tlaku v ní a tím

zmírněna intenzita krvácení. Poté přiložit na stlačenou tepnu zaškrcovadlo (viz obrázek) a

utáhnout ho; na ránu přiložit sterilní obvaz v tolika vrstvách, dokud jím krev nepřestane

prosakovat. Pozor – při tepenném krvácení v oblasti hlavy se použije pouze sterilní obvaz,

tlakový obvaz nepřikládat! Při správném postupu a provedení první pomoci se daří krvácení

zastavit.

103

1.1 ZAŠKRCOVADLA

Přiložení zaškrcovadla je způsob dočasné zástavy krvácení používaný při tepenném

krvácení (masívní krvácení z pažní nebo stehenní tepny, otevřená zlomenina s masivním

krvácením, úrazová amputace, otevřená zlomenina s masivním krvácením, crush syndrome,

mírné zaškrcení cév při uštknutí). Používá se pryžové Martinovo zaškrcovadlo, pokud není

k dispozici, lze použít improvizované prostředky jako je trojcípý šátek složený do kravaty a

uvázaný tzv. liščí smyčkou, nebo jakýkoli jiný vhodný dostupný prostředek o šířce alespoň 5

cm, např. složený ručník, část oděvu – košile, široký pásek apod., nikoli tenké předměty

(tkanička od bot, tenký pásek), jejichž použitím by mohla vzniknout sekundárně další

poranění (zhmoždění cév, nervů).

Zaškrcovadlo se přikládá do bezprostřední blízkosti místa poranění od něho směrem

k srdci a to přes vrstvu oděvu (nebo obvazu apod.), avšak nikoli na klouby nebo těsně k ním

(mohlo by dojít k poranění nervů) a nepovoluje se. K zaškrcovadlu připojíme časový údaj o

zaškrcení, zaškrcenou končetinu znehybníme a je-li třeba, chladíme (správně zaškrcená

končetina je bledá, chladná, s nehmatným tepem na periferii).

1.2 TLAKOVÉ BODY

Tlakové body (viz schéma níže) jsou místa na těle, na kterých lze snadno nahmatat

přívodnou tepnu a jejím správným stlačením ke kosti dosáhnout okamžitého nouzového

zastavení tepenného krvácení. Nachází-li se tlakový bod na končetině, polohujeme ji tak

(pokud je to možné), aby se nacházela nad úrovní srdce.

Tlakové body na hlavě:

← spánková tepna: stlačit asi prst před ušním boltcem

← lícní tepna: při krvácení z úst a tváře stlačit před okrajem žvýkacího svalu v místě,

kde tepna přechází přes dolní okraj dolní čelisti.

Tlakové body na krku

← krkavice: tlakové body se nacházejí při předním okraji kývačů přibližně v polovině

jeho délky. Stlačit bod pouze na postižené straně při krvácení z jazyka nebo krční tepny (při

oboustranném stlačení by došlo k přerušení přívodu krve k mozku, což by u ošetřované osoby

mohlo vést ke vzniku stavu bezvědomí).

Tlakové body na horních končetinách

← podklíčková tepna: při krvácení z ramene, amputaci horní končetiny stlačit nad

klíční kostí ve vnitřní třetině.

104

← pažní tepna: při krvácení z předloktí a ruky stlačit v mezisvalové rýze v horní

třetině.

Tlakové body na břiše

← břišní tlakový bod: se nachází těsně nad pupkem. Při gynekologickém krvácení

nebo při amputaci dolní končetiny tento tlakový bod tisknout krouživým pohybem ruky

sevřené v pěst, přičemž postižená osoba leží na zádech na tvrdé podložce.

Tlakové body na dolních končetinách

← stehenní tepna: při krvácení ze stehna či amputaci dolní končetiny ve stehenní

oblasti stačit tento bod pod středem tříselního vazu dvěma palci

← podkolenní tepna: při krvácení z bérce tisknout v podkolení jamce za současného

co největšího ohnutí v kolením kloubu.

Tlakové body

Legenda: tlakové body kraniokaudálním směrem zleva doprava: spánková tepna, lícní tepna, krkavice,

podklíčková tepna, pažní tepna, stehenní tepna. Průřez paží v místě rány: a = tlaková vrstva, b = krytí rány, c =

rána, d = paže. Zdroj: http://www.mirabilis.cz/?q=node/52

105

1.3 PRVNÍ POMOC PŘI KRVÁCENÍ

Krvácení z drobné ranky nebo oděrky se většinou zastaví samo během několika minut.

Přitisknutí čistého tamponu na ránu na několik minut pomáhá stavět krvácení. Po zastavení

krvácení je třeba vyčistit okraje rány směrem k periferii lehkými doteky tamponu. Drobná

poranění i větší oděrky se hojí nejlépe, nejsou-li zakryta, avšak řezná rána delší 1 cm

potřebuje sešití, aby se předešlo vzniku jizvy.

Drobné řezné rány nechat chvíli krvácet, pak ošetřit peroxidem nebo Jodisolem, dále

nechat zaschnout anebo nasucho převázat.

První pomoc při drobném krvácení

Zdroj: http://www.hasicibrezinka.cz/muze-se-hodit/prvni-pomoc/

Drobné zhmožděné rány ošetřit studeným eventuálně i tlakovým obvazem za účelem

omezení krevního výronu.

Krvácení z nosu (epistaxis)

Řadí se mezi jedna z nejběžnějších krvácení, jehož příčinou může být vysoký krevní

tlak, hemokoagulační porucha či při úrazech zlomenina spodiny lebeční (v krvi bývá příměs

zažloutlé tekutiny).

První pomoc: postižená osoba se posadí v mírném předklonu, po dobu cca 3 – 5 minut

komprimuje nosní křídla palcem a ukazovákem a dýchá ústy; souběžně postižené osobě

přikládat na kořen nosu, čelo a zátylek chladné obklady (kterými se vyvolá reflexní kontrakce

cév v nose). V případě, že postižené osobě proniká krev do ústy, vyplivuje ji (nepolyká).

Pokud i po pěti minutách po uvolnění stisku krvácení pokračuje, stisk nosu se prodlouží do

zastavení krvácení. Nosní otvory se neucpávají! Nelze-li krvácení zastavit, nebo je-li velmi

masivní, přivolejte odbornou lékařskou pomoc.

Krvácení z úst se ošetřuje v zásadě stejně jako krvácení z nosu.

Krvácení z ucha sterilně zakrýt, zraněného položit na bok na postižené ucho a

transportovat k lékaři.

106

Krvácení z hlubších ran se ošetří tak, že se okraje rány otřou a rána se nasucho

sterilně ováže; nevyplachuje se vodou, ani desinfekčním roztokem. Při intenzivnějším,

rozsáhlejším krvácení, zejména tepenném, je nutné stlačit příslušný tlakový bod a přiložit

tlakový obvaz. Není-li možné účinně stlačit tlakový bod, potom je možné stlačit přímo

krvácející ránu (tepnu), byť se vystavujeme riziku zavlečení infekčního agens do organizmu

(zraněný je však akutně více ohrožen krvácením, než infekcí).

Zdroj:: http://www.eshop-tabulky.cz/-pokyny-prvni-pomoci/1798-prvni-pomoc-pri-krvaceni.html

107

Zdroj: http://www.limapres.cz/shop/?kategoria=6

Postup při volání Rychlé zdravotnické pomoci

- vytočit číslo 155 nebo 112. Na linku 155 se lze dovolat zdarma z telefonu jakékoliv veřejné

sítě v České republice i z mobilních telefonů. U volání z mobilu je třeba zdůraznit, kde a v

jakém městě se přesně nacházíte, protože je možné dovolat se na jinou než nejbližší (místní)

záchrannou službu.

- zachovat klid a sdělit co nejpřesněji:

- co se stalo, kolik osob je zraněných, jejich pohlaví, přibližný věk a další okolnosti

- kde se událost stala, příp. adresu (bytu, pracoviště, restaurace apod.)

- přístupovou cestu (zejména došlo-li k události v přírodě, mimo obec apod.)

- sdělit číslo svého telefonu a své jméno

- pokud neovládáte první pomoc, požádat dispečera o radu, jak správně postupovat; dispečer

může udržovat s volajícím a poskytujícím první pomoc až do příjezdu RZP

108

2. POLEPTÁNÍ ŽÍRAVINOU

(kyselinou, louhem)

Mezi hlavní druhy žíravých a dráždivých látek patří kyseliny, zásady, rozpouštědla,

alkylační činidla, oxidační a redukční činidla. Ve škole existuje jisté riziko poleptání

kyselinou nebo louhem (hydroxidem) zejména při laboratorních pracích z chemie. Žíraviny

jsou nebezpečné zejména z důvodu možného poškození očí, kůže, sliznic a různých tkání

(nacházejících se jak pod kůží, tak uvnitř organizmu – např. v trávicím traktu, dýchacím

ústrojí). Žíraviny mohou působit na určitou část lidského těla buď bezprostředně kontaktním

způsobem (např. při potřísnění rukou kyselinou), inhalačně (např. vdechnutím těkavých

látek), nebo perorálně (např. polknutím louhu při pipetování apod.), přičemž následkem

expozice tkáně žíravinám je poleptání. Poleptání se klasifikují podle standardní klasifikace

popálenin (od nichž se liší tím, že se na jejich vzniku primárně nepodílí teplo, resp. zdroj

tepla).

Konkrétní příznaky poleptání (svědění, pálení, změna zbarvení tkáně v místě

poleptání, krvácení, respirační potíže, nekróza, destrukce) závisí na konkrétní chemikálii a na

zasaženém místě. Zasažení žíravinou může mít i fatální následky (např. požití silné zásady

nebo kyseliny může vést k rozsáhlému poškození exponovaných částí trávicího systému,

jehož následkem je smrt). První pomoc při zasažení žíravinou spočívá v následujícím postupu

(viz též obrázek níže):

a) zasažení kůže – oplachovat zasažené místo vlažnou tekoucí vodou (cca 10 minut) a

případně svléci části oděvu nasáté žíravinou. Při poleptání kyselinou poraněné místo

opláchnout roztokem hydrogenuhličitanu sodného (jedlé sody), při poleptání louhem

poraněné místo opláchnout roztokem kyseliny citronové, aby byla neutralizována rezidua

kyseliny nebo zásady. Nakonec poleptané místo převázat sterilním obvazem a postiženou

osobu dopravit k lékařskému ošetření (je-li to třeba).

b) zasažení oka – vyplachovat rozevřené oko čistou vodou po dobu 3 – 5 minut (z důvodu

odstranění reziduí žíraviny, zastavení reakcí žíraviny s komponentami oka, neutralizace), dále

opláchnout blízké okolí oka (oční víčka, oční koutky), na oko přiložit mulový polštářek a

postiženou osobu dopravit k lékařskému ošetření (je-li to třeba).

c) požití žíraviny – okamžitě vyplachovat dutin ústní vodou a co nejrychleji dopravit

postiženou osobu do nemocnice k odbornému zákroku. Nevyvolávat zvracení!

109

Zdroj: http://www.limapres.cz/shop/?kategoria=6

110

3. TEPELNÁ POŠKOZENÍ ORGANIZMU

Dlouhodobé působení velkého tepla či chladu je pro organismus škodlivé. Může

způsobit rozsáhlé poškození tkání, rozvoj infekce, případně i selhání životních funkcí.

1. Přehřátí organizmu

Projevuje se zvýšenou teplotou těla (i nad 40ºC), malátností, bolestmi hlavy,

závratěmi, zarudlou kůží, povrchní ventilací, zrychleným pulsem, případně poruchami vědomí

až stavem bezvědomí. Může mít formu úpalu jako následku dlouhodobého pobytu v prostředí

s vyšší teplotou, ve kterém se nemůže dostatečně efektivně uplatnit termoregulace (sauna,

prádelna, koncertní sál apod.), anebo úžehu jako následku dlouhodobého působení slunečních

paprsků především na oblast hlavy a krku, které může rezultovat až překrvení mozkových

plen a edému mozku. První pomoc spočívá v šetrném snížení teploty postižené osoby (přesun

do chladnějších prostor, zábal končetin), v případě bezvědomí náležité polohování (viz první

pomoc při bezvědomí).

2. Podchlazení organizmu

Projevuje se bledou a studenou kůží, únavou, apatií, poruchami vědomí v důsledku

nedostatečného okysličení mozku. První pomoc spočívá v šetrném (postupném) zahřátí

poškozené osoby přesunem do teplé místnosti a podáváním teplých nápojů (nikoli však

alkoholických! – alkoholem navozená dilatace cév vede k tepelným ztrátám)

3. Omrzliny

Rozlišují se tři stupně (podobně jako u popálenin). Omrzliny I. stupně se projevují

bledou, nafialovělou kůží, v níž při jejím oteplování poškozená osoba cítí píchání; omrzliny

II. stupně se projevují bělavou až nažloutlou kůží, vznikem puchýřů a ztrátou citlivosti

v zasazené oblasti; omrzliny III. stupně se projevují voskovitým vzhledem kůže, zasažené

místo není bolestivé, tkáň je odumřelá, samovolně se mohou oddělovat periferní části těla.

První pomoc spočívá v úkonech jako je přenos postižené osoby do teplého prostředí, zahřátí

lokální i celkové (masírování kůže v okolí omrzlin prsty za účelem dosažení většího prokrvení

a tím i lokálního zvýšení tělní teploty, přikládání rukou postižené osoby na tělo zachránce -

pod oděv, na břicho, do podpaží apod., teplé nápoje, suché a teplé oblečení, koupel); omrzliny

II. a III. stupně vyžadují sterilní krytí omrzlých míst a odbornou lékařskou pomoc. Omrzliny

netřít sněhem!

111

4. Popáleniny a opařeniny

Popáleniny a opařeniny většího rozsahu patří k velmi závažným úrazům. U postižené

osoby mohou zanechat následky somatické (fyzické) i psychické. Celková závažnost

poškození závisí na rozsahu (orientačně lze použít tzv. pravidlo devíti – viz schéma níže),

hloubce, věku (jemná kůže u dětí, suchá atrofická kůže u starších lidí), lokalizaci (končetiny;

obličej, krk; trup), příčině a fyzikálních vlastnostech zdroje (přímý kontakt je horší než

bezkontaktní přenos tepelné energie např. sáláním; popáleniny I. stupně ~ teplota zdroje cca

50 - 60ºC popáleniny II. stupně ~ teplota zdroje cca 60ºC po dobu cca 1 minuta, popáleniny

III. stupně ~ teplota zdroje cca 100ºC po dobu cca 5 sekund, nikoli varem).

První pomoc:

1. zabránit dalšímu působení tepla na zasaženou osobu (např. uhasit oheň, svléci oděv a

kovové předměty jako náušnice, prsteny – pozor, aby nedošlo ke stržení příškvaru!)

2. postiženou osobu posadit nebo položit (podle typu a místa zasažení)

3. popáleniny I. a II. stupně dlouhodobě chladit tekoucí studenou vodou (20 i více minut,

pokud přináší úlevu); pozor u velmi malých dětí, u kterých by mohlo dojít k rozvoji

chladového šoku – proto, není-li to nutné, chlazení vodou se neprovádí nebo jen omezeně.

Popáleniny III. stupně nechladit (chlazením by se zvýšilo riziko infekce v místě silně či zcela

destruované tkáně).

4. Při popáleninách II. a III. stupně ránu mimo oblasti obličeje a krku sterilně překrýt nejlépe

originálním zdravotnickým materiálem; rány popálenin I. stupně se nezakrývají.V případě

popálení končetiny, tuto je po ošetření třeba fixovat; při sterilním krytí zasažených rukou

vložit mezi prsty záložky z gázy.

4. Puchýře nepropichovat, volné okraje příškvarů ostřihnout, příškvary nestrhávat.

5. Neaplikovat žádné masti, zásypy, ani analgetika.

112

Pravidlo devíti

Legenda: Popálenina o průměru větším než 2-3 cm potřebuje zdravotnické ošetření. Popáleniny přesahující 9%

plochy povrchu těla vyžadují hospitalizaci a odpovídající léčbu. Popálení více jak 15% povrchu těla u dospělého

a 10% u dítěte vede k rozvoji šoku. Oblasti lidského, představující přibližně 9% z celkové plochy povrchu těla

jsou: hlava, horní část hrudníku, horní část zad, břicho, dolní část zad, horní končetina (2x), stehno (2x), bérec

s nohou (2x); zbytek (cca 1%) připadá na oblast zevních pohlavních orgánů.

Zdroj: https://eforms.zpmvcr.cz/jforum/posts/list/77.page

113

Zdroj: http://www.eshop-tabulky.cz/-pokyny-prvni-pomoci/1800-prvni-pomoc-pri-urazu-popalenim-a-

oparenim.html

114

4. OTRAVY (INTOXIKACE)

Existuje mnoho chemických látek, které jsou řazeny mezi jedy, přičemž některé z nich

jsou běžně používány jak ve školách, tak v domácnostech. Dojde-li k intoxikaci neznámou

látkou a dotyčná osoba je při vědomí, krokem první pomoci je vypití sklenice vody najednou

a podání několika tablet (cca 10) živočišného uhlí. Pokud postižená osoba zvrací, je vhodné

podržet jí hlavu v předklonu tak, aby se zabránilo vdechnutí zvratků obsahujících toxickou

látku. Pokud intoxikovaná osoba spontánně nezvrací, zvracení se nesnažíme vyvolat. Pokud

postižená osoba ztrácí vědomí nebo je v bezvědomí, je třeba ji uložit do stabilizované polohy

(viz bezvědomí) a v případě, že dojde k selhání základních životních funkcí, je nutné zahájit

resuscitaci. Jestliže víme, kterou toxickou chemickou látkou byla osoba intoxikována (např.

metanol, etanol, botulotoxin, Fridex atd.), je možné při poskytování první pomoci zohlednit

toxikologická specifika dané látky (např. při otravě Fridexem podat etanol ve formě tzv.

tvrdého alkoholu).

Zdroj: http://www.limapres.cz/shop/?kategoria=6

115

5. ÚRAZY

5.1 ZASAŽENÍ ELEKTŘINOU

Zdroj: http://www.limapres.cz/shop/

116

5.2 ZLOMENINY A JINÁ PORANĚNÍ KOSTÍ

Všechny zlomeniny vyžadují šetrné zacházení a pečlivé ošetření, abychom

poraněnému nezpůsobili nešetrnou manipulací poranění okolních tkání a orgánů (svalů, cév a

nervů). Pokud se nejedná o makroskopicky zřetelné otevřené zlomeniny, lze na zlomeninu

končetin (resp. i dalších skeletálních součástí) usuzovat podle příznaků jako jsou deformace

končetiny, nepřirozeně vysoká pohyblivost končetiny, velká bolestivost, otok a krevní výron.

Při poskytování první pomoci je nutné:

1. zlomenou kost dokonale znehybnit (fixovat), aby byla zmírněna bolest a zabráněno vzniku

komplikací pohybem nefixované zlomené kosti (poškození cév s cévními výrony, poškození

svalů a nervů v okolí zlomené kosti). Fixace zlomené končetiny se provádí vždy přes dva

klouby: jeden nad místem zlomení, druhý pod ním.

2. otevřenou zlomeninu překrýt sterilním krycím obvazem (snížení rizika infekce)

3. k ošetření zlomeniny končetin (zvl. dolních) lze použít improvizované prostředky a

postupy, např. dolní končetiny k sobě svázat ručníkem, místo dlahy přiložit obalené větve,

horní končetiny znehybnit šátkem, improvizovanou dlahou fixovat v lokti.

5.2.1 ZLOMENINA HORNÍ KONČETINY

a) kost pažní - fixace pomocí dlahy přiložené v délce od ramene k prstům ruky

b) předloktí - fixace pomocí dlahy sahající do 2/3 paže

c) prsty anebo zápěstí - fixace pomocí dlahy přiložené po loket

Přiložená dlaha (Kramerova, improvizovaná, vakuovaná – tu nelze použít u

otevřených zlomenin) musí přesahovat dva klouby a musí být podložená. Jako závěs je

nejlépe použít šátkový obvaz nebo jeho improvizaci.

5.2.2 ZLOMENINA DOLNÍ KONČETINY

a) stehenní kost – fixace pomocí zevní dlahy, přiložené na pánev nad kyčel ve tvaru písmene

I, a vnitřní dlahy, přiložené od třísel po patu ve tvaru písmene U

b) bérec - fixace pomocí zevní dlahy, přiložené do 2/3 stehna, a vnitřní dlahy, a vnitřní dlahy,

přiložené od třísel po patu ve tvaru písmene U

c) kotník – fixace pomocí dlahy sahající pod koleno

Přiložená dlaha (Kramerova, improvizovaná, vakuovaná – tu nelze použít u

otevřených zlomenin) musí přesahovat dva klouby a musí být podložená. K připevnění dlah

ke končetině se zlomeninou a ke spojení obou končetin (zraněné k nezraněné) nejlépe použít

šátkový obvaz nebo jeho improvizaci.

117

5.2.3 PORANĚNÍ KLOUBŮ

Opatřením první pomoci při poranění kloubu je znehybnění kloubu v poloze, kterou

zaujímá, dále chlazení vodu či obklady za účelem zmírnění edému a bolesti. Nesnažit se

reparovat anatomickou (původní) polohu kloubu!

5.2.4 PORANĚNÍ HLAVY (MOZKU)

Mezi základní typy poranění mozku patří:

• otřes mozku (komoce) – jedná se o dočasnou, avšak rozsáhlou poruchu činnosti mozku, jejíž

častou příčinou je úraz (následek silného úderu způsobeného přímým zásahem do hlavy,

anebo přeneseným zásahem, např. dopad na nohy z větší výšky); mezi příznaky komoce

mozku patří bolest hlavy, nevolnost (nausea), zvracení, vyšší dechová frekvence, pocení,

někdy dezorientace, krátké bezvědomí a ztráta paměti

• zhmoždění mozku (kontuze) – jedná se o mechanické poškození mozku se strukturním

poškozením buněk; příznaky jsou podobné jako při otřesu mozku, při kontuzi zpravidla

dochází ke krátkodobému stavu bezvědomí (v řádu několika minut)

• stlačení mozku (komprese) – k stlačení mozku dochází vlivem krvácení nebo hematomu,

které může mít různé příčiny (úraz, mozková mrtvice). Je-li příčinou úraz, postižená osoba

zpravidla nejprve dočasně ztratí vědomí hematom a po jeho znovunabytí zvrací, stav se

zdánlivě normalizuje (stabilizuje), avšak po delší či kratší době v průběhu dne znovu ztrácí

vědomí právě v důsledku komprese mozku vytvořeným hematomem.

První pomoc při jmenovaných poraněních mozku osoby v bezvědomí spočívá

v ošetření poranění a její uložení do stabilizované polohy, osoby při vědomí v uložení do

polohy na zádech s podloženou hlavou (viz obrázek) a v přijetí protišokových opatření. Ve

všech případech poranění mozku je třeba přivolat RZP nebo jinak zajistit lékařské ošetření.

Poloha na zádech s podloženou hlavou

Zdroj: http://www.prvni-pomoc.com/stabilizovana-poloha

118

5.2.4 PORANĚNÍ PÁTEŘE

Poranění páteře může proběhnout bez poškození míchy (zlomeniny pouze některých

částí obratlů – těla, výběžků), anebo s poškozením míchy; poškození míchy se projevuje

poruchami hybnosti, necitlivostí některých tělních oblastí (což lze orientačně ověřit menším

štípnutím zraněné osoby na několika místech těla), případně poruchami základních vitálních

funkcí.

Při poskytování první pomoci se zraněnou osobou nehýbat (pokud to není z jiných

důvodů nezbytné); při nezbytné manipulaci s ní je třeba alespoň tří zachránců (např. při

přeložení na tvrdou podložku před transportem); zavolat RZP nebo jinak obstarat transport do

nemocnice, během něhož zraněná osoba leží na tvrdé podložce (vakuové matraci), ke které je

připoutána.

5.3 PORANĚNÍ HRUDNÍKU A PNEUMOTHORAX

Rozlišují se poranění hrudníku zavřená, při kterých není porušena integrita kůže, a

otevřená, při kterých je porušena integrita kůže a dutiny hrudní, čímž jsou dány podmínky pro

vznik pneumotoraxu. Poranění hrudníku se mohou projevit příznaky jako je cyanóza, dušnost

a případně ztráta vědomí.

Mezi základní úkony první pomoci patří přiložení prodyšného obvazu a polohování

poraněné osoby do polosedu, nebo na bok na postiženou stranu.

PNEUMOTHORAX

V hrudní dutině člověka je za fyziologických podmínek podtlak, který je jednou

z fyzikálních podmínek cyklických změn objemu plic při dýchání (zvětšení při vdechu,

zmenšení při výdechu), odrážejících činnost tzv. dýchacích svalů (zejména bránice, svaly

mezižeberní a prsní). Některé z nich (tzv. inspirační svaly) při nádechu zvětší objem hrudní

dutiny a plíce se ve zvětšeném objemu mohou roztáhnout, jiné (tzv. exspirační svaly) se

podílejí na výdechu, při kterém se objem hrudní dutiny opět zmenší a plíce smrští do

původního stavu.

Při pneumotoraxu proniká vzduch do dutiny hrudní a tím se vyrovnává tlak v dutině

hrudní s tlakem atmosférickým. Proto při nádechu vniká do dutiny hrudní vzduch, utlačuje

blíže lokalizovanou plíci, což způsobuje její dysfunkci; při výdechu tento vzduch z hrudní

dutiny opět uniká pouze částečně, a proto v dalším průběhu dochází k utlačování druhé plíce a

119

srdce. Efektivní dýchání za takového stavu není možné a bez poskytnutí první pomoci

ohrožuje život. Pneumothorax je život ohrožující stav, jehož správné ošetření se řadí mezi

život zachraňujících úkony.

V praxi se lze setkat téměř výhradně pouze s otevřeným pneumotoraxem, který bývá

ponejvíce komplikací fraktury žebra nebo jiného zranění (bodného, střelného) v oblasti

hrudníku. Mezi příznaky pneumotoraxu u postižené osoby patří zjevné respirační potíže,

bledost nebo cyanóza, z rány může vytékat sytě červená (okysličená) zpěněná krev, někdy lze

též zaslechnout zvuk unikajícího vzduchu z dutiny hrudní. První pomoc spočívá v okamžitém

hermetickém uzavření rány, polohování postižené osoby do polosedu (Fowlerova poloha;

pokud je však v bezvědomí bez příznaků šoku, uloží se do stabilizované polohy na bok na té

straně, na které je poraněná; v šokovém stavu se uloží do protišokové polohy) a zhotovení

poloprodyšného obvazu jako improvizovaného jednostranného ventilu; poloprodyšný obvaz

sestává ze tří vrstev: sterilního krytí náplastí, neprodyšné vrstvy (např. igelitový sáček) a

náplasťové fixace ze tří stran (viz obrázek), přičemž čtvrtá strana se nechá volná jako odvod

spontánně vytékající krve a unikajícího vzduchu z dutiny hrudní. Pokud nelze zhotovit

poloprodyšný obvaz, lze použít neprodyšný obvaz (uzavřou se náplastí všechny čtyři strany).

Ošetření při pneumothoraxu

Zdroj: http://www.donera.cz/cz/prvni-pomoc/14/

120

Pneumothorax

Zdroj: http://www.medicinenet.com/pneumothorax/article.htm

121

Tlakový účinek vzduchu při pneumothoraxu

Zdroj: http://body-disease.com/pneumothorax-collapsed-lung/

5.4 PORANĚNÍ BŘIŠNÍCH ORGÁNŮ

Za hlavní nebezpečí při poranění břišních orgánů lze označit krvácení do dutiny břišní

a vyhřeznutí orgánů z dutiny břišní. Kromě ošetření konkrétních zranění (např. zástava

krvácení, překrytí otevřené rány sterilním obvazem apod.) je žádoucí osoby, které jsou při

vědomí, uložit do vhodné polohy na záda s dolními končetinami (případně i hrudníkem)

podloženými podložkou (viz obrázek).

Zdroj: http://www.prvni-pomoc.com/stabilizovana-poloha

122

6. POKOUSÁNÍ ZVÍŘETEM, UŠTKNUTÍ HADEM,

BODNUTÍ HMYZEM

Kousnutí zvířetem:

Při kousnutí zvířetem poraněné místo podle charakteru zranění (místo, hloubka,

rozsah) pouze povrchově ošetřit (okolí rány očistit, desinfikovat apod.) a vyhledat odbornou

lékařskou pomoc.

Hadí uštknutí:

Při uštknutí hadem (v ČR připadá z jedovatých hadů pouze zmije) postačí u zdravé

osoby (tj. u osoby, která není alergická na hadí jed, netrpí žádným onemocněním

kardiovaskulárního systému apod.) povrchově ošetřit (omýt) místo penetrace, podat tišící

prostředek (Paralen) a vyhledat lékaře.

Hmyzí kousnutí a bodnutí:

Při bodnutí včelou, vosou nebo sršněm je třeba vyjmout žihadlo (pinzetou, nehtem,

hrotem nůžek apod.), pokud zůstalo v ráně. Bolest a vznik edému je možné mírnit chlazením

studenou vodou nebo studenými obklady. Osoby alergické (hypersenzitivní) na hmyzí toxiny

(alergeny) vyhledají lékaře, resp. zavolají RZP; do té doby je třeba sledovat, zda se neobjevují

příznaky anafylaktického šoku (dechové potíže v důsledku zúžení dýchacích cest).

7. BEZVĚDOMÍ

Při stavech bezvědomí je nutno zjistit, zda nedošlo k zástavě srdce a respirace. Při

zástavě dýchání a srdeční činnosti, je třeba zjistit průchodnost dýchacích cest a jsou-li volné,

neprodleně zahájit kardiopulmonální resuscitaci (tj. dýchání z úst do úst a masáž srdce) a

jakmile je to možné, provést další úkony první pomoci (především zastavení tepenného

krvácení, dále žilního krvácení, ošetření zlomenin apod.). Pokud ošetřovaná osoba dýchá a

její tep je hmatný, uloží se do stabilizované polohy na boku, v níž nedojde k "zapadnutí"

kořene jazyka do dýchacích cest nebo vdechnutí zvratků (viz schéma níže), a transportuje

(sanitou nebo jiným dopravním prostředkem – podle okolností, např. osobním autem).

123

Stabilizovaná poloha na boku

Zdroj: http://www.mirabilis.cz/?q=node/52

Není-li možná stabilizovaná poloha na boku, je třeba zaklonit hlavu (viz schéma níže).

Pozor – tento manévr neprovádět při poodezření na frakturu páteře; v takovém případě je lepší

s postiženou osobou vůbec nehýbat vůbec, anebo (je-li to nutné), tak pouze opatrně jí

posouvat po tvrdé, pevné podložce.

Zaklonění hlavy

Zdroj: http://www.mirabilis.cz/?q=node/52

124

8. ŠOK

Šok obecně je závažný život ohrožující stav, při kterém dochází k selhání krevního

oběhu. Je to obranná reakce organizmu, doprovázená snížením prokrvení v břišní oblasti i

v podkoží stažením stěn cév a zvýšenou činností srdce. V šokovém stavu je podstatně sníženo

zásobování organizmu kyslíkem a výrazně snížen odvod toxických látek; trvá-li a rozvíjí-li se

takový stav delší dobu, může končit smrtí v důsledku selhání zasažených orgánů. Vznik šoku

zhoršují některé faktory, mimo jiné bolest či strach a proto je vhodné postiženou osobu

s rizikem šoku pohodlně uložit a uklidnit. Existuje více příčin (kauzální faktorů) šoku a podle

nich lze vymezit několik druhů šoku: šok hypovolemický (krvácení s větší ztrátou krve a

krevních tekutin – cca 20 – 30%, vnitřní krvácení, rozsáhlé popáleniny, silné zvracení, těžké

infekce), septický (popáleniny, pooperační a jiné nozokomiální infekce), anafylaktický

(alergická reakce na léky, proteinové biotoxiny a jiné antigeny), kariogenní (infarkt

myokardu a jiná srdeční selhání, embolie), neurogenní (rozvoj šoku při oběhovém selhání

jako následku abnormální dilatace cév, zapříčiněné poruchou CNS například při úrazu mozku

nebo lékové intoxikaci).

Mezi základní příznaky šoku patří: zrychlující se tepová frekvence, špatně znatelný

nitkovitý pulz → bledá kůže se studeným lepkavým potem → cyanóza rtů, později též

končetin → zrychlené a povrchní dýchání → pocit žízně → zpomalené reakce a apatie

postižené osoby.

Při první pomoci je třeba pacienta uložit do polohy protišokové (poloha na zádech se

zvednutými dolními končetinami cca 30 cm nad podložku nebo se skloněním celého těla pod

úhlem cca 30º) nebo autotransfúzní a dále respektovat tzv. pravidlo 5T: teplo (udržet

optimální tepelný komfort postižené osoby – přikrýt a/nebo vypodložit dekou apod., ale

aktivně nezahřívat), ticho (je-li to možné, zraněného přesunout na klidné místo a

komunikovat s ním), tišící prostředky (správně ošetřit všechna poranění, avšak neaplikovat

analgetika), tekutiny nepodávat, pouze pocit žízně tlumit otíráním rtů a obličeje navlhčenou

látkou (kapesníkem, utěrkou aj.) a transport (zajistit transport RZP, poškozenou osobu

v šoku sami netransportujerme).

125

Stabilizovaná poloha při šoku

Zdroj: http://www.hasicibrezinka.cz/muze-se-hodit/prvni-pomoc/

9. PRVNÍ POMOC PŘI NÁHLÝCH PŘÍHODÁCH

9.1 MDLOBA (KOLAPS, SYNKOPA)

Mdloba je obranná reakce organismu, stav, který není život ohrožující ani nebezpečný,

avšak opakuje-li se častěji, může být příznakem některé jiné choroby. Spočívá v krátkodobém

zpomalení srdeční frekvence a poklesu krevního tlaku (někdy též ještě s rozšířením žilního

řečiště), což ve svých důsledcích může způsobit chvilkové nedokrvení mozku, registrované

nervovými buňkami velmi citlivými na pokles dostupného kyslíku, které dočasně přestávají

plnit normální funkci, čehož následkem je okamžitá ztráta rovnováhy, schopnosti koordinace

některých pohybů a pád. Jakmile je u postiženého obnoven dostatečný přísun okysličené krve

do mozku, znovu nabývá vědomí. Relativně často může mdloba nastat pobytem ve vydýchané

místnosti, v horkých dnech při vyčerpání a nedodržení pitného režimu, dlouhodobém stání na

místě, při prudkém vstávání z lůžka nebo v poloze s dlouhodobě zakloněnou hlavou (zúžení

průtoku tepen zásobujících mozek jejich mechanickou kompresí). Příchod mdloby na sobě

někteří lidé dokáží sami rozpoznat (např. jiskření nebo mžitky před očima, šelest v uších) a

stačí včas zaujmout příznivou polohu (lehnout si). Existují některé vnější příznaky (bledost,

pocení, nevolnost, bradykardie, hypotenze), které mohou signalizovat možný nástup mdloby.

Při poskytnutí první pomoci postiženou osobu polohovat v leže s nohama zvednutýma

nad podložku, v místě dostatečně provzdušněném; dále lze přikládat chladivé obklady ne čelo

a uvolnit oděv (zejména u krku). Návrat vědomí zpravidla nastoupí do 5 minut; nestane-li se

tak, je třeba zavolat RZP. Po návratu vědomí je třeba dotyčnou osobu ponechat ještě několik

126

minut ležet a teprve poté jí dovolit pomalu se posadit a posléze postavit se na nohy; rychlé

vstávání (bez předchozího posazení) by mohlo opětovně navodit mdlobu.

9.2 TONUTÍ

Existují dva druhy tonutí: vlhké, při kterém dochází k vdechnutí vody do plic, a

suché, které vzniká reflexním stažením svalů hrtanu s následnou zástavou dýchání bez

proniknutí vody do plic, např. při ponoření hlavy pod vodu.

První pomoc tonoucím spočívá v okamžité resuscitaci po předchozí revizi dutiny ústní,

přivolání RZP nebo převoz do zdravotnického zařízení (je-li provedená resuscitace na místě

úspěšná); postižené osobě je třeba podle konkrétních podmínek zajistit dostatek tepla (např.

svléknout mokrý oděv a přikrýt dekou). Při bezvědomí, avšak zachovaných nebo obnovených

základních životních funkcích uložit do stabilizované polohy.

9.3 ASTMA BRONCHIÁLNÍ (asthma bronchiale)

Akutní astmatický záchvat je specifickým projevem zúžení průdušek, jehož příčinou

bývá působení některého alergenu (pyl, prach aj.) nebo aktuálně zhoršený chronický stav,

zvláště je-li potencovaný velkou psychickou nebo zátěží. Projevuje se namáhavým dýcháním,

pocením, drážděním ke kašli, hypoxií (cyanóza distálních částí prstů a ušních lalůčků)

v důsledku nedostatečně efektivního dýchání.

První pomoc spočívá v uvolnění oděvů, aby bylo usnadněno dýchání; pokud postižená

osoba má u sebe léky, resp. pohotovostní inhalační sprej, je třeba je správně aplikovat (dle

návodu nebo dle jejího sdělení), polohovat ji do polosedu (Fowlerova poloha, viz obrázek

níže) pro usnadnění dýchání a zavolat RZP nebo jinak zajistit lékařskou pomoc.

Fowlerova poloha

Zdroj: http://www.prvni-pomoc.com/stabilizovana-poloha

127

9.4 CUKROVKA (DIABETES MELLITUS)

U osob postižených cukrovkou může nastat náhlý záchvat hypoglykemický z nadbytku

inzulinu (a tím k nadměrnému snížení hodnot glykemie, tj. < 2,5 mmol∙l-1

) nebo

hyperglykemický z nedostatku inzulinu (a tím k nadměrně zvýšeným hodnotám glykemie, tj.

> 10 mmol∙l-1

).

Mezi příznaky hypoglykemického stavu (až záchvatu) patří pocit hladu, nevolnost,

pocení, mělký dech, zvýšená tepová frekvence, pocit hladu, poruchy vnímání a stavy

zmatenosti, ztráta vědomí. Mezi příznaky hyperglykemického stavu (až záchvatu) patří pocit

žízně, někdy acetonových zápach z úst, suchá kůže, poruchy vnímání, případně ztráta vědomí.

Často nelze na základě vnějších příznaků spolehlivě rozlišit stav hypoglykemický od

hyperglykemického. Z tohoto důvodu v rámci první pomoci podáme co nejrychleji kostku

cukru pod jazyk nebo lžičku cukru, případně sladký nápoj, pokud je dotyčná osoba při

vědomí. V případě, že se jedná o hypoglykemický stav, pak podaný cukr nebo slazený nápoj

může mít i život zachraňující význam, v případě hyperglykemického stavu se přijetím malého

množství cukru tento stav výrazně nezhorší. Pokud je postižená osoba v bezvědomí, je třeba ji

uložit do stabilizované polohy, sledovat základní životní funkce a při jejich selhání zahájit

resuscitaci, zajistit lékařskou pomoc.

Ve škole (třídě) je třeba, aby pedagogové sledovali stav žáků s diabetem; mnohdy je

možné na základě zpozorovaných odchylek v projevech jejich chování a vnímání předejít

rozvinutí hypoglykemického nebo hyperglykemického stavu (záchvatu) příslušným

preventivním opatřením (např. ověřením dotazem, zda žák dodržel předepsanou

antidiabetickou léčbu, anebo naopak zda například po aplikaci inzulinu se najedl).

9.5 INFARKT MYOKARDU

Infarkt myokardu (srdeční mrtvice) je jednou z nejčastějších srdečních příhod –

onemocnění srdečního svalu, jehož příčinou je ucpání (neprůchodnost) věnčitých tepen

způsobené v konkrétním případě některým z více patogenetických procesů (např. kornatění

tepen, prasknutím tukového plátu, křečovým stažením aj.). Do okruh příznaků akutního

infarktu myokardu patří náhlá intenzívní bolest v oblasti hrudníku nebo pocit pálení a tlaku ve

střední části kosti hrudní na její vnitřní straně, šířící se do okolních tělních oblastí (hlava,

končetiny, břicho, záda), náhlý pocit slabosti nebo závrati, cyanóza (rty, distální konce prstů,

lalůčků ušních boltců, nosu), pocení, zrychlený a slabě hmatný až nehmatný puls, možné

selhání (zástava) srdeční činnosti a respiračního systému.

128

Při poskytnutí první pomoci je třeba dosáhnout snížení srdeční námahy a zajistit

odbornou zdravotnickou pomoc:

1. postiženou osobu, pokud je při vědomí, polohovat do polosedu s podloženou hlavou a

rameny, pokrčenými koleny a zajistit jí klid

2. uvolnit těsnící oděv (zejm. na krku, hrudníku a v pase)

3. změřit tepovou a dechovou frekvenci a dále je sledovat

4. pokud postižená osoba ztratí vědomí, nutno zajistit průchodnost dýchacích cest

5. v případě nutnosti resuscitovat a uložit do stabilizované polohy

9.6 MOZKOVÁ MRTVICE

(mozkový infarkt, cévní mozková příhoda, iktus, apoplexia cerebri)

Mozková mrtvice se uvádí jako třetí nejčastější příčina smrti (po infarktu myokardu a

nádorových onemocněních) v důsledku neprůchodnosti některé mozkové cévy, případně její

prasknutí s následným mozkovým krvácením (viz schéma níže). Jedněmi z prvních příznaků

jsou potíže s chůzí a udržením rovnováhy, problémy mluvit nebo i rozumět sdělení jiné

osoby, projevy dezorientace či zmatenosti, ztráta citlivosti v oblasti obličeje nebo končetin

(„mravenčení“) případně s poruchou schopnosti je ovládat. Existují i další příznaky

korespondující s poškozenou oblastí mozku (poruchy vidění, pokleslý koutek úst nebo oka

apod.).

První pomoc při podezření na mozkovou mrtvici spočívá v okamžitém provedení

protišokových opatření – je-li postižená osoba při vědomí, je třeba ji uložit do polohy

používané při mozkolebečních poraněních (poloha na zádech s podloženou hlavou), je-li

v bezvědomí pak do stabilizované polohy, v případě šoku do protišokové polohy; hlavu

postiženého lze chladit; k postiženému zavolat RZP nebo ho co nejrychleji dopravit k lékaři.

129

Příčiny mozkové mrtvice

Zdroj: http://www.onlinelege.no/Huml129r-om-helse/hva-er-hjerneslag-og-hvordan-faar-man-egentlig-

det.html

9.7 SELHÁNÍ ZÁKLADNÍCH ŽIVOTNÍCH FUNKCÍ A KPR

(kardiopulmonální resuscitace)

Kardiopulmonální resuscitace je soubor úkonů prováděných pouze při zástavě jedné

nebo dvou ze tří základních životních funkcí – dýchání a/nebo srdeční činnosti. Příčiny

selhání základních životních funkcí jsou různé; může to být neprůchodnost dýchacích cest

způsobená

• nějakým předmětem - proto je třeba zkontrolovat dutinu ústní; nachází-li se v ní

nějaký zaklíněný předmět, je potřeba ho odstranit avšak pouze za předpokladu, že ho lze

odstranit nenásilně (např. uvolněná zubní protéze). Při zapadlém kořeni jazyka stačí zaklonit

hlavu a otevřít ústa. Pokud se nepodaří dýchací cesty uvolnit, dochází ke ztrátě vědomí;

v takovém případě bude třeba přivolat RZP a zahájit resuscitaci.

130

• zúžením dýchacích cest (např. v důsledku alergické reakce)

• pneumotoraxem

• tlumivým účinkem určité chemické látky na dýchací centrum (např. opiáty), dýchací

svaly nebo jinak zprostředkovaným (např. vazba CO na hemoglobin)

• poškozením krční míchy.

Zjistit, zda postižená osoba dýchá, lze pohledem na hrudník nebo jeho pohmatem

(zvedá se hrudník?), poslechem hrudníku (po přiložení ucha je slyšet proudění vzduchu,

pokud dýchá) či orosením zrcátka nastaveného proti nosním otvorům. Mezi příznaky zástavy

dýchání patří též cyanóza (rtů, konečků prstů). Pokud se objeví tzv. lapavé dechy, jsou

příznakem zástavy oběhu a důvodem k zahájení srdeční masáže.

1. Odstranění překážky z dýchacích cest u osoby, která je při vědomí

Pokud se postižená osoba dusí, může překážku z dýchacích cest odstranit sama

usilovným kašláním. Je též možné, aby se předklonila a jiná osoba jí překážku uvolnila

silným úderem (nebo až 5 údery) dlaní do zad mezi lopatky, avšak mimo páteř! Nedosáhne-

li se pozitivního výsledku, lze použít Heimlichův manévr (kromě dětí ve věku do 1 roku a

jen velmi obezřetně u gravidních žen): zachránce se postaví (případně si klekne) za

zachraňovanou osobu, obejme ji kolem hrudníku, spodní ruku sevře v pěst a umístí pod

hrudní kost, druhou rukou pěst pevně uchopí a komprimuje oblast pod hrudní kostí směrem k

sobě a nahoru; Heimlichův manévr lze též kombinovat s údery do zad v poměru 5 : 5 a

provádět ho, dokud se předmět z dýchacích cest neuvolní, anebo zachraňovaná osoba

neupadne do bezvědomí (pak je na místě volat RZP a zahájit resuscitaci). U novorozenců a

kojenců se využívá místo Heimlichova manévru sendvičový manévr: při něm je třeba dítě

položit břichem na předloktí hlavou dolů a 5krát udeřit do zad mezi lopatky (mimo páteř!);

rovněž je možné zachraňované dítě uchopit za nohy hlavou dolů a v této poloze ho několikrát

udeřit do zad mezi lopatky (mimo páteř!).

131

2. KPR u dospělých

Při provádění KPR dospělých osob se postupuje podle schématu A-C-B (airway –

circulation – breathing):

A = zprůchodnění dýchacích cest

• v některých případech (intoxikace léky, užití některých drog) postačí k zachování srdeční

činnosti pouze zprůchodnění dýchacích cest, případně dýchání z plic do plic

• leží-li postižená osoba na břiše, je třeba ji opatrně (suspektně poškození páteře!) otočit na

záda na tvrdou podložku, otevřít ústa a zkontrolovat jejich obsah, ústní dutinu vyčistit (od

částí potravy, zvratků apod.), zaklonit hlavu, zkontrolovat dech a je-li třeba, pak resuscitovat.

C = zajištění krevního oběhu ~ srdeční masáž

• srdeční masáž na obnaženém hrudníku postižené osoby, ležící na tvrdé a rovné podložce. Při

nepřímé srdeční masáži (viz obrázek níže) položit spodní hranu jedné ruky přibližně

doprostřed hrudníku na hrudní kost (u mužů přibližně na spojnici prsních bradavek), druhou

ruku položit na spodní, proplést prsty obou rukou a v pravidelném rytmu komprimovat: 30

stlačení hrudníku do hloubky cca 4 - 5 cm s frekvencí 100 stlačení za1 min. (tj. téměř 2

komprese za sekundu!); přitom zachránce zaujme takovou polohu, aby jeho pohyb vycházel

z kyčlí, jeho ramena byla téměř v kolmé poloze k rovině hrudníku ležící zachraňované osoby

během kompresí paže napjaté v loketním kloubu – to vše je zacíleno na vyvinutí dostatečného

(maximálního) tlaku při masáži. Po kompresi je nutné hrudník uvolnit, aby mohlo dojít

k náležitému naplnění srdce krví.

B = umělé dýchání

• postup při umělém dýchání z plic do plic (viz obrázek níže): po provedeném záklonu hlavy

jednu ruku položit na čelo zachraňované osoby a palcem a ukazovákem mu stisknout nos (aby

při vdechu zachránce do úst zachraňované osoby neunikal vzduch nosními otvory ven, aniž

by vykonal příslušnou ventilační funkci), druhou rukou držet za bradu otevřená ústa; přiložit

své rty na rty zachraňované osoby a vdechovat do něho vzduch o objemu odpovídajícímu

klidnému nádechu (tj. cca 0,5 litru). Trvání jednoho vdechu by měla být cca 1 sekundu,

střídají se 2 vdechy a 30 kompresí hrudníku.

132

Srdeční masáž nepřímá a poloha hlavy pro umělé dýchání

Zdroj: http://www.hasicibrezinka.cz/muze-se-hodit/prvni-pomoc/

3. KPR u dětí (1 – 8 let)

Při provádění KPR dětí této věkové skupiny se postupuje podle schématu A-B-C

(airway – breathing - circulation):

A = zprůchodnění dýchacích cest

• dítě položit na záda na tvrdou podložku, otevřít ústa a zkontrolovat jejich obsah, ústní dutinu

vyčistit (od částí potravy, zvratků apod.), zaklonit hlavu, zkontrolovat dech a je-li třeba, pak

resuscitovat.

B = umělé dýchání

• provést 5 zahajovacích vdechů při menším objemu vzduchu (cca 350 ml), trvání jednoho

vdechu asi 1 sekundu

C = zajištění krevního oběhu ~ srdeční masáž

• masírovat pouze jednou rukou (je třeba vyvinout menší tlak než u dospělé osoby) ve

schématu 30 kompresí s frekvencí 100 kompresí za 1 minutu

4. KPR u novorozenců a kojenců (do 1 roku)

Při provádění KPR novorozenců a kojenců se postupuje podle schématu A-B-C

(airway – breathing - circulation):

A = zprůchodnění dýchacích cest

• dítě položit na záda na tvrdou podložku, otevřít ústa a zkontrolovat jejich obsah, ústní dutinu

vyčistit, mírně zaklonit hlavu, zkontrolovat dech a je-li třeba, pak resuscitovat.

B = umělé dýchání

133

• provést 5 zahajovacích vdechů při objemu vzduchu cca 50 ml (to je přibližně objem

vzduch v ústní dutině dospělého člověka), trvání jednoho vdechu asi 0,5 sekundy

C = zajištění krevního oběhu ~ srdeční masáž

• masírovat pouze dvěma prsty – ukazovákem a prostředníkem – s frekvencí cca 120

kompresí za 1 minutu, hloubka komprese přibližně do 1/3 výšky hrudníku.

• cyklus u novorozenců: 3 komprese : 1 vdech

• cyklus u kojenců: 30 komprese : 2 vdechům

Cykly komprese : vdechy jsou při KPR 30 : 2, resp. 3 : 1. Vždy po provedení

takovýchto tří cyklů je třeba zkontrolovat životní funkce; nedojde-li k jejich obnově,

v KPR je třeba pokračovat. Jakmile se životní funkce obnoví, resuscitovanou osobu je třeba

polohovat do zotavovací polohy a čekat na příjezd RZP.

KPR neprovádět v případech zranění neslučitelných se životem (např. faktické

oddělení hlavy od „těla“ při úplném přerušení páteře v krční oblasti, rozdrcení lebky nebo

hrudníku apod.).

KPR je nejlépe provádět ve více zachráncích, protože je to vysoce namáhavá a

vyčerpávající činnost, kterou je schopen průměrně zdatný člověk provádět kvalitně je

poměrně krátkou dobu.

Důvody k ukončení KPR: obnovení životních funkcí (srdeční činnosti a dýchání),

vyčerpání zachránce (neměl by se stát osobou, kterou by bylo nutné resuscitovat!), smrt či

příznaky smrti resuscitované osoby, příjezd RZP.

Dne 28. listopadu 2005 byla inovována doporučení několika významných organizací,

zabývajících se neodkladnou resuscitací. Inovované doporučené postupy vycházejí ze závěrů

konsensuální konference v Dallasu v lednu 2005, nicméně se v detailech liší. V technice

neodkladné resuscitace se zejména u dospělých klade důraz na minimalizaci přerušování

masáže a preferuje se masáž vůči dýchání s ohledem na to, že většina zástav je primárních

(primárně kardiálních), u kterých nemá umělé dýchání alespoň v prvních minutách po vzniku

zástavy prokazatelný pozitivní význam. Zahájení resuscitace spočívá v uvolnění dýchacích

cest provedením záklonu hlavy (tahem za bradu a tlakem na čelo - dříve doporučovaný

"trojitý manévr" je již alternativou doporučovanou pouze profesionálním záchranářům) spolu

s odstraněním případného cizího tělesa. Dále při KPR dospělých osob je doporučeno místo

klasického pořadí A-B-C pořadí A-C-B, v ostatních případech provést 2-5 umělých vdechů.

Univerzálnější schémata zůstávají u postupu A-B-C a doporučují provedení 2 - 5 vdechů na

úvod vždy. Poměr masáže a umělých vdechů je stanoven na 30:2 (jedná se o konsensus, nikoli

134

o výsledky studií). Pouze pro dětské pacienty do pubertálního věku je pro profesionální

zachránce doporučován poměr 15:2. Podrobné informace k této problematice viz European

Resuscitation Council Guidelines for Resuscitation 2005, dostupné na: www.erc.edu; The

2005 International Consensus on Cardiopulmonary Resuscitation and Emergency

Cardiovascular Care Science with Treatment Recommendations (CoSTR)

summaries,dostupné na: www.erc.edu; American Heart Association 2005 Guidelines for

Cardiopulmonary Resuscitation and Emergency Cardiovascular Care, dostupné na:

www.americanheart.org.

135

Zdroj: http://www.florbalovytrener.cz/skoleni/trener-licence-d/prvni-pomoc/

136

9.8 POROD

Příznaky porodu jsou: odtok plodové vody, uvolnění krvavého hlenu a pravidelné

děložní kontrakce. Porod probíhá ve třech dobách (fázích) porodních (viz obrázky níže):

• 1. doba porodní (otevírací doba) – začíná s prvními děložními stahy a končí otevřením

děložní branky; na konci první fáze dochází k odtoku plodové vody z pochvy.

• 2. Doba porodní (vypuzovací doba) – začíná úplným otevřením děložní branky a končí

porodem dítěte; je doprovázena pravidelnými porodními bolestmi ve 2 – 3 minutových

intervalech a trvají přibližně jednu minutu; u prvorodiček trvá asi 15 – 30 minut, u

vícerodiček bývá kratší.

• 3. Doba porodní (poporodní doba) – je-li průběh porodu normální, pak se v této době, která

trvá asi půl hodiny po porodu dítěte, nebolestivými kontrakcemi placenta odloučí od stěny

dělohy a vypudí z těla rodičky (porod placenty)

První pomoc při porodu:

1. zavolat RZP

2. je-li interval mezi děložními stahy delší než 10 minut, uložit rodičku na záda nebo levý

bok, nechat ležet, pravidelně a hluboce dýchat

3. je-li interval mezi děložními stahy kratší než 5 minut, rodičku nechat ležet, dýchat

povrchně a mělce, při kontrakcích netlačit

4. na začátku porodu (odtok plodové vody, zřetelná hlava dítěte v porodních cestách), položit

rodičku na záda a podložit čistým prostěradlem nebo obdobnou improvizovanou pomůckou

5. vyzvat rodičku, aby při děložní kontrakci intenzivně tlačila a v intervalech mezi

kontrakcemi hluboce dýchala

6. osoba, která poskytuje první pomoc, v průběhu porodu nenásilně přidržuje dítě při

průchodu porodními cestami, případně uvolní pupeční šňůru, je-li jí dítě obtočeno

7. po porodu

- novorozence ošetřit: uvolnit horní cesty dýchací, zkontrolovat činnost základních

životních funkcí, zejm. spontánní dýchání, které musí nastat nejdéle do 1,5 minuty po porodu

a musí být doprovázeno hlasitým křikem. Nenastane-li spontánní dýchání v uvedené době, je

nutno zahájit umělou ventilaci adekvátní anatomickým poměrům novorozence – 30 – 40

dechů za 1 minutu, dechový objem 15 – 20 ml

- pupeční šňůru nepřestřihovat, pokud neohrožuje život novorozence nebo rodičky; je-

li to nezbytné, potom podvázat pupečník co nejdále od těla novorozence

- vypuzenou placentu zabalit a položit vedle rodičky (při podvázaném pupečníku)

137

8. vyčkat příjezdu lékaře

První doba porodní

Zdroj: http://pripravakporodu.atin.cz/prvni-doba-porodni.html

Druhá doba porodní

Zdroj: http://pripravakporodu.atin.cz/druha-doba-porodni.html

138

Průběh porodu

Zdroj: http://www.uszsmsk.cz/Default.aspx?clanek=5401

Zdroj: http://www.uszsmsk.cz/Default.aspx?clanek=5401

139

Rodička, novorozenec a placenta

Zdroj: http://najmama.aktuality.sk/fotogaleria/233177/pupocna-snura-by-sa-nemala-strihat-hned-po-porode-

viete-preco/3/

140

10. POLOHOVÁNÍ A PŘEHLED ZÁKLADNÍCH POLOH

Polohováním se rozumí uvedení postižené (zraněné) osoby do takové polohy, ve které

se vzhledem k druhu postižení (zranění) může předejít vzniku komplikací a ve které lze

alespoň částečně postižené (zraněné) osobě ulevit od bolestí či stabilizovat její stav. Základní

polohy jsou uvedeny v následujícím textu.

Poloha při poranění mozkolebečních

Provádí se při poraněních hlavy a pouze u osoby, která je při vědomí. Postižená osoba

se uloží na záda, hlava se mírně podloží podložkou, dolní končetiny jsou nataženy (viz

obrázek).

Zdroj: http://www.prvni-pomoc.com/stabilizovana-poloha

Poloha při poranění hrudníku

Provádí se při respiračních potížích a některých poranění hrudníku u osoby, která je

při vědomí. Postižená (zraněná) osoba se uvede do polosedu s mírným záklonem, dolními

končetinami pokrčenými v kolenou, horními končetinami za sebou opřenými o podložku (viz

obrázek). Je-li třeba, je rovněž možné, aby si zachránce klekl za postiženou osobu, která se na

zachránce položí jako na podpěru.

141

Zdroj: http://www.prvni-pomoc.com/stabilizovana-poloha

Poloha při pneumothoraxu

Při ošetřování pneumotoraxu se zraněné osoba, která je při vědomí, uloží do

Fowlerovy polohy, v níž zůstane i po ošetření. Ve Fowlerově poloze (viz obrázek) se osoba

s pneumotoraxem nachází v polosedu zády opřená o podložku a rukama se zapírá o podložku,

na které sedí s nataženými dolními končetinami; taková poloha facilituje dýchání a zmenšuje

bolet.

Zdroj: http://www.prvni-pomoc.com/stabilizovana-poloha

142

Poloha při poranění břišních orgánů

Provádí se při poraněních břišních nebo i jiných potížích s oblastí břicha souvisejících

(např náhlá bolest břicha, akutní zánět apendixu apod.) pouze u postižených osob, které jsou

při vědomí. Postižená osoba se uloží na záda, dolní končetiny se jí podloží v kolenou tak, aby

se paty nohou nedotýkaly podložky, na které leží (viz obrázek – modrá podložka). Při

současném poranění hrudníku lze vypodložit i hrudník (viz obrázek – zelená podložka).

Zdroj: http://www.prvni-pomoc.com/stabilizovana-poloha

Poloha při zlomenině pánve

Polohuje se pouze zraněná osoba, která je při vědomí tak, že leží na zádech, kyčle i

kolena se ohnou do pravého úhlu a v této poloze fixují vhodným předmětem, např. židlí nebo

krabicí (viz obrázek).

Zdroj: http://www.prvni-pomoc.com/stabilizovana-poloha

143

Poloha autotransfuzní

Do autotransfuzní polohy se uloží postižená osoba ve stavu šoku, jehož příčinou je

silné krvácení anebo je-li protišoková poloha neúčinná. Při autotransfuzní poloze leží

postižená osoba na zádech s dolními i horními končetinami zvednutými vzhůru kolmo

k podložce, na které leží (viz obrázek), aby bylo dosaženo centralizace prokrvení životně

důležitých orgánů (byť na úkol mírného nedokrvení končetin).

Zdroj: http://www.prvni-pomoc.com/stabilizovana-poloha

Poloha protišoková

Tato poloha se aplikuje jako preventivní opatření před rozvinutím šoku, stejně jako již

při rozvíjejícím se šoku. V obou případech je záměrem dislokovat dostatečné množství krve

do centrální oblasti těla. Postižená osoba se uloží na záda a dolní končetiny se podloží

podložkou do výše alespoň 30 cm nad úroveň podložky, na které leží (viz obrázek).

Zdroj: http://www.prvni-pomoc.com/stabilizovana-poloha

144

Poloha stabilizovaná

Za stabilizovanou polohu se považuje taková poloha (na boku), která zajišťuje udržení

průchodnosti dýchacích cest a zamezuje případnému vdechnutí zvratků. Existuje více

takových poloh, z nichž uvedeme dvě nejčastěji využívané:

1. Klasická stabilizovaná poloha na boku

Do stabilizované polohy se ukládají osoby v bezvědomí se zachovalým dýcháním a

srdeční činností následujícím postupem:

• zachránce poklekne k boku postižené osoby a tu její dolní končetinu, která je blíže němu,

pokrčí v koleni a stejnostrannou horní končetinu mu podsune pod hýždě (viz obrázek):

Zdroj: http://www.prvni-pomoc.com/stabilizovana-poloha

• zachránce uchopí vzdálenější horní končetinu postižené osoby, přeloží ji mu přes břicho a

následným za rameno této horní končetiny směrem k sobě postiženou osobu převalí na bok;

Zdroj: http://www.prvni-pomoc.com/stabilizovana-poloha

• rameno končetiny na té straně, na jehož boku postižená osoba leží, musí být za tělem, tzn.

nesmí na něm ležet (viz obrázek):

145

Zdroj: http://www.prvni-pomoc.com/stabilizovana-poloha

• tlakem na bradu a čelo zachránce zakloní hlavu postižené osoby a ruku její volné horní

končetiny (od zachránce vzdálenější) jí podloží dlaní k podkladu pod tvář (viz obrázek):

Zdroj: http://www.prvni-pomoc.com/stabilizovana-poloha

146

2. Modifikovaná stabilizovaná poloha na boku (tzv. europoloha)

Oproti klasické stabilizované poloze je kladem europolohy to, že nedochází

k utlačování spodní (podložené) ruky, záporem zhoršený transport postižené osoby v této

poloze.

Do stabilizované polohy se ukládají osoby v bezvědomí se zachovalým dýcháním a

srdeční činností následujícím postupem:

• zachránce poklekne k boku postižené osoby a tu její horní končetinu, která je blíže němu,

uloží tak, aby s tělem svírala prvý úhel (viz obrázek):

Zdroj: http://www.prvni-pomoc.com/stabilizovana-poloha

• zachránce od něho vzdálenější dolní končetinu postižené osoby pokrčí v kolenou a její

vzdálenější horní končetinu položí přes břicho; současným tahem za koleno pokrčené dolní

končetina a za rameno přes břicho přeložené horní končetiny směrem k sobě postiženou

osobu převalí na bok (viz obrázek):

Zdroj: http://www.prvni-pomoc.com/stabilizovana-poloha

147

• tlakem na bradu a čelo zachránce zakloní hlavu postižené osoby, ruku její volné horní

končetiny (od zachránce vzdálenější) jí podloží dlaní k podkladu pod tvář (viz obrázek) a

pokrčenou dolní končetinu ohne v kyčelním a kolenním kloubu do pravého úhlu; druhou ruku

je možné ohnout v lokti (viz obrázek):

Zdroj: http://www.prvni-pomoc.com/stabilizovana-poloha

Zdroj: http://www.prvni-pomoc.com/stabilizovana-poloha

148

LITERATURA A DALŠÍ ZDROJE

Beránková, M., Fleková, A., Holzhauserová, B. (2002): První pomoc pro SZŠ.

Beránková, M., Fleková, A., Holzhauserová, B. (2011): První pomoc.

Čavela, R., Čeledová, L., Dolanský, H. (2009): Výchova ke zraví pro SZŠ. Grada:Praha.

Dunovský, J. a kol. (1999): Sociální pediatrie. Grada:Praha.

Kelnarová, J., Toufarová, J., Sedláčková, J., Čížková, Z. (2007): První pomoc I. pro studenty

zdravotnických oborů.

Kelnarová, J., Toufarová, J., Sedláčková, J., Čížková, Z. (2007): První pomoc II. pro studenty

zdravotnických oborů.

Kolektiv (2003): Příručka první pomoci. Publikace ČK

Krejčí, M., Šulová, L., Rozum, F., Havlíková, D. (2011): Výchova ke zdravému životnímu

stylu.

Machová, J., Hamanová, J. (2002): Reprodukční zdraví. Nakladatelství H+H:Praha

Machová, J. (2005): Biologie člověka pro učitele. Karolinum:Praha.

Machová, J., Kubátová, D. a kol. (2009): Výchova ke zdraví. Grada:Praha.

Tuček, M. a kol. (2013): Hygiena a epidemiologie. Karolinum:Praha.

Wiedenová,M. (1998): Psychohygiena. Technická univerzita:Liberec.

http://www.lf3.cuni.cz/opencms/export/sites/www.lf3.cuni.cz/cs/pracoviste/anesteziologie/jou

rnal/galerie-download/prvni-pomoc.pdf - Málek, J. a kol.: První pomoc (výukový materiál 3.

LF UK Praha)

http://ppp.mimoni.cz/prirucka-prvni-pomoci/ - Příručka první pomoci (ke stažení).

http://ppp.mimoni.cz/download/prirucka-a.pdf - Příručka první pomoci A – náhlá nemocnění.

http://ppp.mimoni.cz/download/prirucka-b.pdf – Příručka první pomoci B - úrazy.

http://ppp.mimoni.cz/download/prirucka-c.pdf – Příručka první pomoci B – jak učit základy

první pomoci.

http://ppp.mimoni.cz/download/prezentace-1-stupen.pdf – Základy první pomoci (prezentace

pro 1. stupeň ZŠ).

http://ppp.mimoni.cz/download/prezentace-2-stupen.pdf – Základy první pomoci (prezentace

pro 2. stupeň ZŠ).

149

http://ppp.mimoni.cz/download/prezentace-stredni-skoly.pdf – Základy první pomoci

(prezentace pro SŠ).

http://www.vitae.ic.cz/historie.html – První pomoc (Vitae)

http://www.dogtrekking.cz/prvni_pomoc.htm – První pomoc (nejčastější zranění, se kterými

se můžeme setkat na trekkingu).

http://www.lf3.cuni.cz/cs/pracoviste/anesteziologie/vyuka/studijni-materialy/prvni-pomoc/pp-

24-pneumotorax.html - První pomoc při pneumotoraxu.

http://www.prvni-pomoc.com/polohovani – Polohování.

http://www.porodnice.cz/porod/porod/prubeh-porodu – Průběh porodu.

http://www.latinsky.estranky.cz/fotoalbum/rozmnozovaci-soustava-zenska/rozmnozovaci-

soustava-zenska/porod.png.-.html – Průběh porodu.

http://mechatronik.blog.cz/0902/16-psychohygiena-ucitele-a-zaka-kategorie-zdravi-adaptace-

a-maladatptace – Psychohygiena učitele a žáka.

http://www.prevko.cz/_data/afm-uploads/Psychohygiena%20ucitele.pdf – Psychohygiena

učitele.

http://www.katalog-zdravi.cz/vyziva-a-doplnky-stravy/energeticka-hodnota-potravin/nutricni-

hodnoty-potravin# - Katalog.zdraví (Dietologie apod.).

http://dietologie.wz.cz/energie.htm - Dietologie.

http://is.muni.cz/elportal/estud/fsps/js06/t031/Fyziologie_vyzivy_1._prednaska2006.pdf -

Fyziologie výživy: energetický metabolizmus (muni).

http://is.muni.cz/elportal/estud/fsps/js06/t031/Vyskyt_a_prijem_tuku.pdf - Fyziologie výživy:

tuky - výskyt a příjem (MUNI).

http://is.muni.cz/elportal/estud/fsps/js06/t031/TUKY_LIPIDY_.pdf - Fyziologie výživy: tuky

- význam, trávení, vstřebávání (MUNI).

http://is.muni.cz/elportal/estud/fsps/js06/t031/Metabolismus_tuku.pdf - Metabolizmus tuků

(MUNI).

http://is.muni.cz/elportal/estud/fsps/js06/t031/Bilkoviny.pdf - Metabolizmus bílkovin

(MUNI).

http://is.muni.cz/elportal/estud/fsps/js06/t031/Sacharidy.pdf - Sacharidy (MUNI).

http://is.muni.cz/elportal/estud/fsps/js06/t031/Bilkoviny.pdf - Bílkoviny (MUNI).

http://is.muni.cz/elportal/estud/fsps/js06/t031/VODA.pdf - Voda a vodní bilance (MUNI).

http://is.muni.cz/elportal/estud/fsps/js06/t031/mineraly.pdf - Minerální látky a stopové prvky

(MUNI).

http://is.muni.cz/elportal/estud/fsps/js06/t031/Vitaminy.pdf - Vitaminy (MUNI).

150

http://is.muni.cz/elportal/estud/fsps/js06/t031/Fyziologie_traveni_a_vstrebavani_nove.pdf -

Přehled (fyziologie) trávení a vstřebávání (MUNI).

http://is.muni.cz/elportal/estud/fsps/js07/fyzio/texty/index.html - Fyziologie tělesné zátěže

(Jančík a kol; MUNI).

http://www.nutriservis.cz/ - Nutriservis. Databáze nutričních hodnot.

http://www.katalog-zdravi.cz/vyziva-a-doplnky-stravy/energeticka-hodnota-potravin/nutricni-

hodnoty-potravin# - Katalog-zdraví.cz

http://www.wmmagazin.cz/view.php?nazevclanku=velka-cholesterolova-

lez&cisloclanku=2010060003 – Velká cholesterolová lež.

http://www.nasyceneskodi.cz/vyzivova-doporuceni-pro-obyvatelstvo-ceske-republiky/ -

Výživová doporučení.