Západočeská univerzita v Plzni

Fakulta filozofická

Diplomová práce

Otázka takzvaného „konečného řešení“ a konference

ve Wannsee

Tomáš Sak

Plzeň 2017

Západočeská univerzita v Plzni

Fakulta filozofická

Katedra historických věd

Studijní program Historické vědy

Studijní obor Moderní dějiny

Diplomová práce

Otázka takzvaného „konečného řešení“ a konference

ve Wannsee

Tomáš Sak

Vedoucí práce:

PhDr. Roman Kodet, Ph.D.

Katedra historických věd

Filozofická fakulta Západočeské univerzity v Plzni

Plzeň 2017

Tímto bych chtěl poděkovat panu PhDr. Romanu Kodetovi, Ph.D. za odborné vedení

práce, cenné rady a připomínky, které mi během psaní poskytoval.

Prohlašuji, že jsem práci zpracoval samostatně a použil jen uvedených pramenů a

literatury.

Plzeň, duben 2017 ………………………

Obsah

Úvod .................................................................................................................................. 6

1 Situace před druhou světovou válkou ...................................................................... 11

1.1 Nástup Adolfa Hitlera a nacistická ideologie ................................................... 11

1.2 Perzekuce židovského obyvatelstva a Norimberské rasové zákony ................ 14

1.3 Akce T4 ............................................................................................................ 22

2 Počáteční léta války ................................................................................................. 30

2.1 První deportace a přesídlování evropských Židů ............................................. 30

2.2 Ghetta ............................................................................................................... 39

2.3 Počáteční plány „konečného řešení“ po invazi do Sovětského svazu .............. 43

2.4 Jednotky Einsatzgruppen ................................................................................. 48

3 Tábory ve Třetí říši .................................................................................................. 56

3.1 Koncentrační tábory ......................................................................................... 56

3.2 Vyhlazovací tábory .......................................................................................... 59

4 Konference ve Wannsee .......................................................................................... 67

4.1 Průběh jednání .................................................................................................. 67

4.2 Důsledky konference ve Wannsee ................................................................... 73

4.3 Realita versus výsledky konference ................................................................. 77

Závěr ............................................................................................................................... 79

Seznam zkratek a vysvětlivek ......................................................................................... 87

Bibliografie ..................................................................................................................... 89

Resumé česky ................................................................................................................. 92

Resumé anglicky ............................................................................................................. 93

Seznam příloh ................................................................................................................. 94

Přílohy ............................................................................................................................. 95

6

Úvod

Student se v této diplomové práci věnoval otázce takzvaného „konečného řešení“ a

konferenci ve Wannsee, přičemž převážná část práce se zabývala rozhodnutím o

genocidě a jen v závěru je popsána samotná konference, neboť pro dané téma nebyla až

tak důležitá, jak se může zpočátku zdát. Toto jednání z ledna 1942 totiž jen spíše

symbolicky ukončovalo proces, který se začal utvářet již před rokem 1933. Autor si toto

téma vybral z toho důvodu, aby lépe pochopil, na jakých principech fungoval holocaust

a jak se v průběhu času utvářel. Zároveň se pokusil o bližší určení data, kdy bylo

rozhodnuto o „konečném řešení“ židovské otázky a jakým způsobem tak bylo učiněno.

Současně se snažil vyvrátit mýtus, jenž panuje v laické veřejnosti o tom, že samotné

rozhodnutí padlo právě na konferenci ve Wannsee. Autor se tak postupně přemisťoval

po časové přímce od roku 1933, kdy se moci chopila NSDAP v čele s Adolfem

Hitlerem, do roku 1942, respektive do roku 1943, kdy masové organizované

vyhlazování židovského národa již probíhalo. Postupně se tak zaobíral jednotlivými

etapami, které nakonec vyvrcholily vyvražděním 6 milionů osob židovského původu.

Každou fázi tohoto procesu podrobně rozebral a uvedl konkrétní statistické údaje, pro

lepší představivost čtenáře. Student zároveň vysvětlil, jakým způsobem se v konkrétní

době vraždění provádělo, z čehož plyne, že pro lepší orientaci uvedl příklady ghett,

koncentračních a vyhlazovacích táborů a zároveň představil jednotky Einsatzgruppen,

které měly na celém tomto procesu nemalou zásluhu. Autor musel bezpochyby rovněž

vysvětlit, proč označení Židé, píše s velkým písmenem. Je to z toho důvodu, že Židy

bere jako samostatný národ a ne jen jako členy náboženského vyznání. Stejně to totiž

chápala i nacistická ideologie, která je navíc ještě blíže kategorizovala jako

„podřadnou“ lidskou rasu.

Student strukturu práce rozdělil do několika kapitol a podkapitol, v nichž

rozebíral jednotlivé fáze, které vyvrcholily tzv. konečným řešením židovské otázky.

V první části se věnoval době od nástupu Adolfa Hitlera k moci a uzavíral ji před

vypuknutím druhé světové války. Zde autor čtenáře seznámil s tím, jak vůbec vznikla

nacistická ideologie a z jakých teorií vycházela. Dozví se tak, že některé tyto myšlenky

pocházely již z druhé poloviny 19. století. Základ této ideologie však tvořil převážně

antisemitismus a získání tzv. životního prostoru. Další podkapitola seznamuje čtenáře

s tím, jak se Hitler dostal k moci a popisuje jeho první kroky, jež židovské obyvatelstvo

7

diskriminovaly. Student tak uvádí jednotlivé zákony, které Židům omezovaly

nejrůznější práva od prosté volnosti pohybu, až po zákaz vykonávání určitých profesí.

Určitá část této podkapitoly je pak věnována roku 1935 a norimberským rasovým

zákonům, které měly na život židovského obyvatelstva významný vliv. Autor jednotlivé

zákony analyzoval a uvedl, jaká omezení pro Židy představovaly. Student se zde

věnoval i největšímu židovskému předválečnému pogromu, jenž se uskutečnil v podobě

Křišťálové noci na konci roku 1938. Čtenář je zde tak obeznámen s celou

problematikou této akce. V závěru této podkapitoly je pak popsáno, jak Třetí říše

přistupovala k židovské emigraci. V poslední části této kapitoly se autor zabýval

projektem T4, kde se nacističtí lékaři věnovali eutanázii. Pro čtenáře je toto téma

důležité v tom, aby pochopil, z jakých praktik a zkušeností vycházeli později nacisté při

usmrcování milionů lidí.

V následující kapitole student rozebral období od počátku druhé světové války

do konce roku 1941, kdy se postupně začalo s organizovaným vražděním. V úvodní

podkapitole je nastíněn postup Wehrmachtu na polském území a následný problém

v podobě získání velkého počtu židovských obyvatel. Čtenářovi tak budou postupně

předloženy jednotlivé plány, jež měly nastalou situaci řešit. Student se jako první

věnoval plánu Nisko, jež propagovali Himmler s Eichmannem. Následně uvedl, proč

tato alternativa ztroskotala a blíže rozvedl projekt s přesunem etnických Němců zpět do

Říše, který s židovskou otázkou bezprostředně souvisel. Zde rovněž pro lepší pochopení

návaznosti uvedl několik přesunů, kterým předcházely deportace polského a židovského

obyvatelstva do Generálního gouvernementu. Zde bude čtenáři doloženo, že v této době

tak začaly vznikat zárodky budoucích ghett. Autor se poté postupně přesunul až do léta

1940, kde představil další nacistický plán, v podobě přesunutí Židů na Madagaskar.

Následně dokázal, jak byla válka úzce spjata s židovskou otázkou, neboť vysvětlil, že

plán Madagaskar se nemohl realizovat z toho důvodu, že Třetí říše nedokázala vojensky

porazit Velkou Británii. V tomto směru pokračoval, neboť rozebral, jak byly deportace

do ghett ovlivněny přípravami na operaci Barbarossa. V následující podkapitole autor

nepatrně odbočil od hlavního tématu, a seznámil čtenáře s jednotlivými ghetty. Popsal,

jak tyto komplexy fungovaly a blíže specifikoval život lidí, kteří v nich byli uvěznění.

Je to z toho důvodu, aby si čtenář vytvořil postupnou představu, jak se zvyšovala agrese

vůči židovskému obyvatelstvu. Toto vše tak ukázal na příkladech ghett ve Varšavě,

Lodži a Terezíně.

8

V další podkapitole se autor zaobíral situací, která panovala na sovětském území

po operaci Barbarossa. Zde již představoval první plány na „konečné řešení“ židovské

otázky a objasňoval přípravy, které tomu předcházely. Věnoval se tak převážně

pokusům, které hledaly nejefektivnější způsob usmrcení. Zároveň zde čtenáři dokázal,

že již na podzim 1941 se začalo s výstavbou prvních vyhlazovacích táborů, z čehož

plyne, že o židovské otázce již muselo být v této době rozhodnuto. V poslední části této

stěžejní kapitoly se student věnoval jednotkám Einsatzgruppen a jejich činnosti. Zde

čtenáři objasnil, že již akce těchto skupin, byly součástí holocaustu. Postupně rozebral

strukturu těchto oddílů a představil úkoly, které měly. Samozřejmě neopomněl uvést

značné množství konkrétních pogromů, kterých se dopustily, aby čtenáři ukázal, že od

těchto vražd chyběl k organizovanému zabíjení jen malý krok. Tento podrobný popis

doložil i jednotlivými statistikami o obětech. Autor zároveň čtenáři doložil, že činnost

těchto jednotek měla návaznost na výstavbu vyhlazovacích táborů, neboť jednotlivé

oddíly nedosahovaly takových výsledků, jaké si představovalo nacistické vedení.

V předposlední kapitole se autor věnoval koncentračním a vyhlazovacím

táborům. V první polovině této části čtenáři objasnil, že koncentrační tábory vznikaly

prakticky hned po nástupu Adolfa Hitlera k moci a ne až za druhé světové války, s níž

jsou bezprostředně spojovány. Zároveň však upozornil na to, že v předválečné době

nesloužily k takovým účelům, jakými se „proslavily“ v holocaustu. Student se současně

zaměřoval i na to, aby vysvětlil, že každý koncentrační tábor se zaměřoval na jiné

pracovní povinnosti. Z tohoto důvodu jsou tak blíže popsány komplexy v Dachau,

Mauthausenu či v samotné Osvětimi, která byla ze všech největší. Stěžejní část této

kapitoly se však věnovala vyhlazovacím táborům, které se staly synonymem

holocaustu. Student nejprve krátce popsal komplex v Chelmnu, kde se s vyhlazováním

začalo. Poté přistoupil k Belzecu, Sobiboru a Treblince, které jsou spojeny s akcí

Reinhard. Aby si čtenář udělal představu o vzhledu a samotném fungování těchto

komplexů, zabral se autor hlouběji do této problematiky a pro lepší orientaci uvedl i

patřičné statistické údaje. Poté se zaobíral samotným Birkenau, které pro pochopení

různých odlišností, porovnal v určitých bodech s předchozími tábory. Pro kompletnost

neopomněl uvést ani poslední vyhlazovací tábor v Majdanku, jenž stručně popsal. Autor

v závěru této podkapitoly zhodnotil i činnost lékařů v těchto táborech, čímž čtenáři

dokáže, že měli velký vliv na chod těchto komplexů. Současně ukázal, že se nevěnovali

jen samotnému vraždění, ale i experimentovaní na lidech.

9

V poslední kapitole se student podrobněji zabýval konferencí ve Wannsee, kde

postupně čtenáře seznámil se samotným průběhem jednání a poté s jeho důsledky.

V úvodní podkapitole autor čtenáři nastínil, proč se vlastně konference konala a zároveň

vyvrátil, že to bylo z toho důvodu, aby se rozhodlo o „konečném řešení“ židovské

otázky. Poté vysvětlil, proč a za jakých podmínek, bylo jednání odloženo až na 20.

ledna 1942 a současně blíže představil i samotné místo, kde se vše odehrálo. Následně

bude čtenář podrobněji seznámen se samotnými účastníky schůze. Student poté

přistoupil k samotnému jednání, kde nastínil jednotlivé body, o kterých se diskutovalo.

V další podkapitole se autor věnoval tomu, jak vlastně celý mechanismus vyhlazování

fungoval. Od shromažďování Židů, přes deportace, až k samotnému usmrcení.

Pochopitelně neopomněl ani operaci Reinhard, která s tím vším bezprostředně

souvisela. U ní student čtenáře seznámil s konkrétními statistikami, pro lepší představu

o jejím rozsahu. Poté průřezově na konkrétních příkladech dokázal, že vyhlazování se

dotýkalo Židů prakticky z celé Evropy. V závěru této kapitoly bude poté doloženo, že

vyvražďování neprobíhalo vždy tak, jak si nacistické vedení představovalo.

Práce vychází z více než šesti desítek zdrojů, které mají pro práci různý význam.

Jedná se především o knihy, ale jsou zde využity i odborné články z časopisů, studie ze

sborníků, periodika či nevydané archivní prameny. Na obdobné téma byly sepsány i

některé bakalářské a diplomové práce, ale ty nebyly pro vypracování použity. Student

tak využívá přímou, nepřímou, diachronní a retrospektivní metodu. Práce je založena na

českých, ale i anglických či německých zdrojích. Nejstěžejnějším zdrojem

pro vytvoření této práce bylo pro studenta dílo Alyho Götze s názvem „Konečné

řešení“, přesun národů a vyhlazení evropských Židů. Z této publikace, jež se komplexně

zabývala touto otázkou, student využil především ty části, které se věnovaly počátečním

letům války. Zde využil jednotlivé prvotní plány, které se věnovaly odsunu Židů. Díky

této publikaci bylo také možno jednotlivé cíle propojit s válečnou situací a projektem na

přesun etnických Němců zpět do Říše. S využitím těchto informací tak student mohl

kompletně popsat situaci, jež panovala především v Generálním gouvernementu do

poloviny roku 1941. S tímto úkolem mu pomohla i další publikace od Miroslava Kryla

s titulem Rasismus, antisemitismus, holocaust, jenž se zabývá obdobným tématem. Tato

publikace, nejenže rozšířila Götzovy poznatky, ale také poskytla informace k samotné

nacistické ideologii. Z tohoto důvodu mohl student bez větších problémů pochopit a

lépe vysvětlit, kde se tato vize zrodila a jaké byly její cíle. Mimo jiné se toto dílo

zabývalo i předválečnou dobou, díky čemuž mohl student zkombinovat poznatky s

10

dalším významným dílem Holocaust od Františka Emmerta. Z této publikace využil

právě již zmíněné informace z předválečné doby, které se zabývaly perzekucí Židů

v Německu. Díky tomuto dílu tak mohl podrobně popsat situaci v Říši a plynule navázat

na válečná léta, čímž čtenáři nastínil postupný přechod od politiky perzekucí k politice

organizovaného vraždění. Emmert se v tomto díle zároveň zabýval i jednotlivými ghetty

a koncentračními a vyhlazovacími tábory. Tuto část student zužitkoval k tomu, aby

čtenáři nastínil, jak to v těchto komplexech fungovalo. Tato publikace však pro tuto

práci přinesla i nespočetné množství statistických dat, které posloužily k utvoření

představ o rozsahu holocaustu.

Na rozdíl od předešlých publikací, které se holocaustem zabývají komplexně, se

následující věnují určitým konkrétním tématům. Přesto jsou velmi důležité k tomu, aby

propojily jednotlivé etapy této genocidy. Podkapitola o projektu T4 tak převážně

vycházela z poznatků Hanse Henninga Scharsacha, který se v díle Lékaři a nacismus

touto problematikou zaobírá. Student z této publikace využil i kapitoly, které se

věnovaly činnosti lékařů v koncentračních táborech. Podobným způsobem byly

zpracovány také informace o jednotkách Einsatzgruppen, kterými se v díle Páni nad

smrtí, SS skupiny zvláštního nasazení a počátek holocaustu zabýval Richard Rhodes.

Díky této práci bylo možno lépe pochopit, jak probíhalo vraždění na sovětském území a

jak se z této činnosti postupně vyvinul systém, který k usmrcování využíval plynové

komory. Právě k této podkapitole o vyhlazovacích táborech student využil poznatky

Jicchaka Arada z jeho publikace Belzec, Sobibor, Treblinka, vyhlazovací tábory akce

Reinhard. Autor zde důkladně popisuje jednotlivé tábory a činnost v nich. Student tak

díky těmto informacím mohl čtenáři poskytnout podrobný pohled na to, co se v těchto

komplexech odehrávalo. Pro názornost uvedl i Aradovi statistické údaje. Mezi poslední

stěžejní díla patří i publikace Marka Rosemana s názvem Setkání ve vile u jezera:

Konference ve Wannsee a „konečné řešení židovské otázky“. Toto dílo se nezabývá jen

samotným jednáním, nicméně student využil právě tyto pasáže, kterými se mnoho

jiných autorů nezabývá. Proto je také tato publikace velmi důležitá k pochopení toho,

jak tato schůze probíhala a co bylo jejím hlavním bodem jednání. Všechny tyto

publikace přispěly k vytvoření této diplomové práce a propojení jednotlivých kapitol.

11

1 Situace před druhou světovou válkou

1.1 Nástup Adolfa Hitlera a nacistická ideologie

Hlavním strůjcem nacistické ideologie a samotného holocaustu byl bezesporu Adolf

Hitler. Tento fanatický antisemita začal své názory šířit již v roce 1919, kdy se přidal

k Německé dělnické straně (DAP). Tato pravicově extremistická strana byla jen jedna

z mnoha, jež se začaly po prohrané válce vytvářet. Těmto organizacím se začalo dařit,

neboť zhrzené německé obyvatelstvo hledalo alternativu jak se dostat z válečného

splínu. Zde získal své první politické zkušenosti a objevil v sobě skrytý talent, jímž bylo

řečnictví. Tohoto nadání dokázal velice rychle využít a na svou stranu získával velkou

masu obyvatel. Následující rok se již propracoval do vedení této strany a přejmenoval ji

na Národně socialistickou německou dělnickou stranu (NSDAP).1

V roce 1920 Hitler a jeho nejvěrnější spolupracovníci ustavili první politický

program této strany. Mezi jeho hlavní teze lze zařadit šest bodů: „Vyloučení všech Židů

z veřejného života; zbavit Židy občanství, případně je vyhostit; sjednocení všech Němců

do jednoho státu; vypovězení versailleské mírové smlouvy; větší životní prostor pro

populační přírůstek; vůdcovský velkogermánský nordický stát.“2 Z těchto

nejdůležitějších bodů tak lze usoudit, že tato strana měla silně antisemitský náboj.

Obviňoval Židy, že jsou kapitalističtí vykořisťovatelé a zrádci národa, kteří mají

prospěch z prohrané války. Odtud také vznikl mýtus o vražené dýce do zad. Zároveň

měli být členy sociálně demokratické a komunistické strany, která v roce 1919 vytvořila

Bavorskou republiku rad. Dále údajně ničili tradiční hodnoty německého národa, jako

jsou např. rodina, kultura či vlastenectví. Lze tak shrnout, že je obviňoval ze všech

neúspěchů, které postihly Německo. Tyto názory se tak ve velké míře shodovaly

s Hitlerovými myšlenkami, které o několik let později sepsal a vydal ve svém díle

s názvem Mein Kampf. Tuto práci napsal, když pobýval ve věznici v Landsbergu, kde

byl uvězněn po neúspěšném pokusu o puč z počátku listopadu 1923. Jeho pokus o

převzetí moci zatím neuspěl, neboť měl jen omezenou základnu příznivců a celkově na

to nebyla ještě vhodná doba. Obyvatelstvo v této době totiž ještě preferovalo jiné

možnosti způsobu vlády, nicméně Hitlerův čas měl teprve přijít.3

1 HILBERG, Raul, Pachatelé, oběti, diváci: židovská katastrofa 1933–1945, Praha 2002, s. 20an.;

JOHNSON, Paul, Dějiny židovského národa, Praha 1995, s. 452an.; LAQUEUR, Walter, Měnící se tvář

antisemitismu, Praha 2007, s. 106–110. 2 EMMERT, František, Holocaust, Brno 2006, s. 8.

3 BURLEIGH, Michael, WIPPERMANN, Wolfgang, Rasistický stát Německo 1933–1945, Praha 2010, s.

46an.; KRYL, Miroslav, Rasismus, antisemitismus, holocaust, Brno 2011, s. 119.

12

V díle Mein Kampf se Hitler odkazoval na několik známých teoretiků a vědců,

jež zastávali různé postoje k „rasové otázce“. Hitler si od každého vypůjčil jen to

potřebné, aby vytvořil teorii k obrazu svému. Jako základ svého rasového antisemitismu

využil dílo Arthura de Gobineau Esej o nerovnosti lidských ras, ve kterém použil kult

„árijské rasy“, jenž dle jeho názoru srovnával s nordickou rasou, tj. s Němci a ostatními

germánskými národy. Ostatní rasy jsou podřadné a vůbec ti nejhorší jsou Židé, kterým

dává za vinu veškeré neúspěchy národa. Tato teorie se tak stala podstatou celé

nacistické ideologie, ze které potom plynuly ostatní principy strany. Z díla Friedricha

Nietzscheho Tak pravil Zarathustra, zase využil pojem „Nadčlověk“. Hitler a jeho

hlavní ideolog Alfred Rosenberg, stavěli i na teorii sociálního darwinismu, jenž aplikuje

Darwinovy teorie na lidskou společnost. Zde se přirozený výběr jedince ztotožňuje

s právem silnějšího. Hitler tuto teorii přejímá v trvalý boj mezi vyššími a nižšími

rasami. Nordická rasa, jako ta nejlepší, tak má získat životní prostor na úkor těch

slabších. S tímto pojmem automaticky vystupovala myšlenka na militarizaci a přípravu

na světovou válku. V další teorii tvrdil, že ta nejlepší rasa se vyvinula přirozeným

výběrem, z čehož kladl důraz na porodnost německých žen. Každá rasově čistá žena, by

tak měla porodit alespoň čtyři děti. Na druhou stranu zase kladl důraz na to, aby se

nerozmnožovali rasově nečistí jedinci. Na tyto myšlenky pak navazuje další termín, a to

eugenika. Zde dával důraz na odstranění slabých a nemocných osob. Mimo jiné: „Skrze

diktaturu a vůdcovský princip chtěl ještě za svého života dosáhnout vytvoření velkého,

národně čistého Německa jako světové velmoci s koloniemi, podrobenou východní

Evropou a především zbaveného Židů.“4 Hitler všechny své teze stavěl na

antisemitismu a vypjatém nacionalismu, který byl spojený s agresí, jenž vyvrcholil

světovou válkou.5

Hlavní ideolog NSDAP Alfred Rosenberg, pak v roce 1930 vydal své stěžejní

dílo Mýtus XX. století, které se stalo hlavní „učebnicí“ nacistické ideologie. Ve svých

rasistických a antisemitských textech navázal na Hitlerovi teorie, které de facto

zredukoval jen na boj mezi dvěma rasami. Jednu představovali ušlechtilí a krásní árijci,

a tu druhou hamižní a špinaví Židé. Stejně jako Hitler ve svém Mein Kampfu, tak i

Rosenberg vyšel z Gobineauových teorií, které rozšířil o sociální darwinismus, jenž

zneužil Darwinovu teorii o původu druhů. Co se týče otázky eugeniky, ztotožnil se

s názorem Francise Galtona, jenž pravil, že moderní medicína umožňuje přežít slabým,

4 EMMERT, s. 10.

5 BURLEIGH, s. 47–51.

13

což není přirozené. Nemocným a slabým by se tak mělo zabránit v rozmnožování, čímž

by se ochránila árijská rasa. Toho se mělo docílit pomocí sterilizace. Tato myšlenka se

velmi rychle usadila v nacistické teorii a již v roce 1933 vešel v platnost zákon o

eugenice.6

V Německu existovalo mnoho organizací, které prosazovaly antisemitské

názory. Jednou z nich byla i společnost Thule, kterou založil v roce 1912 Alfred Ploetz.

Thule prosazovala teorii „rasové hygieny“, což se promítlo i ve výběru jejich členů,

kteří museli splňovat přísné podmínky. Tou nejzásadnější byla příslušnost k árijské krvi.

NSDAP od této organizace nepřevzala jen její teze, ale i její symbol, tedy hákový kříž, a

současně i názor na sjednocení Evropy pod německou nadvládou. Další společností, jež

později využila NSDAP, byl Institut císaře Viléma pro antropologii, lidskou genetiku a

eugeniku. Tento ústav byl založen v roce 1927 skupinou biologů a lékařů, kteří chtěli

chránit německý národ. Pomocí vědeckých metod a pokusů zde byla vyučována „rasová

hygiena“, kterou museli lékaři SS ovládat. S touto institucí později spolupracoval i

doktor Mengele, který posílal z Osvětimi různé „vzorky“ k probádání ras.

Antisemitismus se značně projevoval i v tisku. Hitler v roce 1920 inicioval založení

novin Völkischer Beobachter, které se této tématice věnovaly. V jeho řadách působili i

oddaní nacističtí ideologové Alfred Rosenberg a Dietrich Eckart. Jako další významnou

antisemitskou publikaci, můžeme např. uvést časopis Julia Streichera, Der Stürmer.7

V době, kdy se Hitler nacházel ve vězení, pozice NSDAP klesala, neboť situace

ve Výmarské republice se stabilizovala. Role extremistických stran tak byla

marginalizována, neboť v několika následujících volbách NSDAP naprosto propadla.

Zlom ale přišel na počátku 30. let 20. století, kdy Výmarskou republiku zasáhla Velká

hospodářská krize. Německé obyvatelstvo již nevěřilo stávajícímu politickému systému

a hledalo, stejně jako po první světové válce nové politické alternativy, které by jim

pomohly z životní bídy, která se šířila napříč všemi sociálními vrstvami. Jednu

z možných alternativ předložil i Adolf Hitler, jenž se obklopil oddaným jádrem svých

přívrženců a začal hlásat svůj nový program. Zaměřil se především na sociální a

zahraničně politické cíle, které ještě umocnil tvrzením, že chce z Německa udělat

světovou velmoc. Hitler tak díky svým bouřlivým projevům, ve kterých kritizoval Židy,

marxisty i samotnou Výmarskou republiku, začal získávat podporu obyvatel. Ti se

6 KRYL, s. 32–34.

7 Tamtéž, s. 34an.; MÍŠKOVÁ, Alena, Antisemitismus v Německu konce 19. a první poloviny 20. století.

In: POJAR, Miloš (ed.), Stín šoa nad Evropou, Praha 2001, s. 24an.

14

k němu přidávali nikoli z antisemitských důvodů, ale proto, že jim nabídl možnost, jak

se dostat ze své špatné životní situace způsobenou hospodářskou krizí. Občané často

antisemitismus ani nesdíleli a nerozuměli mu, ale tolerovali ho jako nutné zlo. Jen asi

pětina jejich příznivců se k nim přidala kvůli antisemitským názorům. Tento nárůst

popularity NSDAP se projevil už ve volbách v roce 1930. Říšskému prezidentovi Paulu

von Hindenburgovi tak nezbývalo nic jiného, než 30. ledna 1933 jmenovat Adolfa

Hitlera říšským kancléřem. Tímto dnem tak lze říci, že začal proces, který měl na svém

konci okolo 6 milionů mrtvých Židů.8

Politická elita, která doporučila jmenování Hitlera říšským kancléřem, se

domnívala, že ho budou mít pod kontrolou a stane se de facto jejich loutkou. Zvláště,

když v říšském kabinetu zasedali jen dva ministři z řad NSDAP. Tato taktika se však

ukázala být mylná, neboť na konci února 1933 propukl požár říšského sněmu, který

Hitler dokonale využil ve svůj prospěch. Obvinil z něho komunisty a následně zakázal

jejich stranu, jež byla dlouholetým rivalem v nadcházejících volbách. Tyto volby, které

se konaly v březnu, drtivě vyhrál. Další krok k uchopení absolutní moci přišel již 23.

března, kdy byl v Postupimi přijat zmocňující zákon, jímž se říšský sněm vzdal svých

pravomocí a předal je přímo Hitlerovi. Tím získal téměř absolutní moc. Poslední krok

přišel na počátku srpna 1934, kdy zemřel říšský prezident Hindenburg. Hitler převzal i

jeho pravomoci a získal tak titul Vůdce a říšského kancléře. Lze tak říci, že „díky

tomuto aktu zapustila Hitlerova diktatura pevné kořeny“.9 Následně zakázal všechny

politické strany a vyhlásil výjimečný stav. Přímým nepřítelem číslo jedna se stalo přes

500 000 Židů, žijících v Říši.10

1.2 Perzekuce židovského obyvatelstva a Norimberské rasové zákony

Poté co se na konci ledna 1933 ujala NSDAP v čele s Adolfem Hitlerem moci, začalo

pronásledování židovského obyvatelstva. Již 28. března byla vydána výzva k bojkotu

židovských obchodů na 1. dubna. Celou tuto akci režírovala SA v podobě vydávání

propagandistických letáků a vylepování plakátů do výloh. O propagandu se staral nově

jmenovaný ministr lidové osvěty a propagandy doktor Joseph Goebbels, jenž nastoupil

do úřadu v březnu téhož roku. Před některými židovskými krámky dokonce stáli i

příslušníci SA a odrazovali lidi od nakupování v těchto obchodech. Tento bojkot nebyl

8 Berliner Morgenpost, 31. 1. 1933, 1/26; JOHNSON, s. 462; LAQUEUR, s. 106–110.

9 KERSHAW, Ian, Hitler 1889–1936: Hybris, Praha 2004, s. 403.

10 EMMERT, s. 8; Teltower Kreisblatt, 28. 2. 1933, 78/50.

15

zveřejněn jako nějaká vyhláška nebo dokonce zákon, bylo jen na vůli občanů, jak se

k tomu postaví. A to se také projevilo na neúspěchu této akce, neboť lidé ji ve větší míře

ignorovali. SA na to zareagovala fyzickým napadáním židovských obchodníků a

ničením jejich majetku. Německé občany to ale začalo pobuřovat, dokonce se ozvaly i

negativní hlasy ze zahraničí, a tak byla tato akce po pouhých čtyřech dnech zastavena.

Nacistická strana si uvědomila, že německý národ na takové kroky není ještě zcela

připraven a bude ho muset vychovat k obrazu svému. NSDAP si z toho vzala ponaučení

a dále volila mírnější postup, což se jí vyplatilo. V průběhu let tak postupně začala plnit

své plány, čímž si připravila půdu pro konečné řešení. Lze tak říci, že „cílená

propaganda a veškerá státní politika byly předznamenáním deportací, koncentračních

táborů a masového vyhlazování, které přešlo v průmyslový způsob vraždění za použití

otravných plynů“.11

Drtivá většina německého obyvatelstva, ale i členové NSDAP,

kromě nacistických špiček, netušila, že to všechno dojde až k fyzické likvidaci

židovského obyvatelstva.12

Tato převýchova německého národa měla být docílena pomocí propagandy,

cenzury a nových metod výuky ve školách. Můžeme zmínit, že „tato generace byla

bombardována nacistickou ideologií a antisemitskými stereotypy dokonce i v dětských

příbězích“.13

Byl rovněž zahájen nábor do nových či stávajících organizací, jako byly

např. Hitlerjugend, SS, SA apod. V těchto spolcích pak byla vyžadována bezmezná

věrnost a poslušnost Vůdci. Jejich členové byli učeni, že nejlepší národ je ten německý

a naopak ti nejhorší jsou Židé, na které mimo jiné svalovali i porážku z první světové

války, teorii spiknutí a židobolševismus. Vysvětlovali jim, jak se má zušlechťovat

nordická rasa, z čehož plynulo, že se celý národ musí očistit od Židů. Alternativou

tohoto problému mělo být jejich vypuzení ze země. NSDAP tak vycházela z etnického

rasismu, nikoli náboženského. Dále požadovala rozbití versailleského systému, což

postupně začala plnit: vystoupení ze Společnosti Národů (1933), zavedení všeobecné

branné povinnosti (1935) a obsazení Porúří (1936). Poté začala se zbrojením a

přípravou na válku, ve které se chtěla pomstít za porážku z první světové války Francii

a Velké Británii. Vše pak mělo vyvrcholit získáním tzv. Lebensraumu, tj. životního

prostoru na východě.14

11

KRYL, s. 141. 12

EMMERT, s. 12. 13

PAGAARD, Stephen, Teaching the Nazi Dictatorship: Focus on Youth. In: The History Teacher 38,

2005, 2, s. 194. 14

EMMERT, s. 10an.

16

Již necelý týden poté, tedy 7. dubna byl vydán zákon o obnovení úřednického

stavu, což znamenalo propuštění židovských úředníků ze státních služeb (první

protižidovský zákon). Týkalo se to rovněž občanů, kteří byli příslušníci komunistické,

či sociálně demokratické strany. Výjimku z tohoto zákona představovali veteráni

z první světové války, ale jen do 17. května 1934, kdy o své výsady přišli. Zároveň byl

vydán i tzv. numerus clausus, který omezoval počet židovských studentů na vysokých

školách. Dále byl vydán zákon o zabavování majetku nepřátelských osob, což se týkalo

především židovských uprchlíků, kteří emigrovali z Německa a svůj majetek zde museli

nechat. Do tohoto zákonu spadali rovněž političtí vězni, jejichž majetek propadl státu.

Doktor Goebbels také požadoval vypuzení „židovských směrů“ z kultury. Díla

židovských autorů považoval za tzv. „zvrhlé umění“. Na 10. května naplánoval veřejné

pálení knih nepohodlných autorů, které probíhalo ve všech větších městech v Říši. Mezi

nejznámějšími zakázanými autory byl např. Karl Marx, Sigmund Freud, Albert Einstein

či Heinrich Mann. Mezi zakázanými hudebními skladateli lze zase uvést např.

Heinricha Heineho, Felixe Mendelssohn-Bartholdyho a Gustava Mahlera. Když bylo ale

nějaké dílo, nebo nějaká skladba od židovského autora celonárodně známá, nebylo

možné jej snadno zakázat. Nacistická strana to řešila tak, že k dílu přiřadila neznámého

autora a tím dosáhla určitého kompromisu. Goebbels zároveň představil nové směry,

které náležitě propagoval. Byly jimi: kult vůdce, nadřazení nordické rasy či důraz na

sílu a krásu národa. Židům byl zároveň zakázán vstup na veřejná místa a kulturní akce.

V médiích se pak začala objevovat stálá antisemitská propaganda pod taktovkou

samotného Goebbelse.15

Všechny zákony a omezení, které byly vydány mezi léty 1933 a 1935 byly

obecného rázu proti hypotetickému nepříteli státu. Nebyly tedy rasistické, ale stejně

měly silný nádech antisemitismu. Celkem jich bylo vydáno 90. Z toho 42 zákonů v roce

1933, dalších 19 v roce 1934 a posledních 29 v roce 1935. Vše se však mělo v září 1935

změnit. Německé úřady se musely potýkat s řadou nejasností, jako byly např. výše

trestů pro Židy, nebo jak vůbec identifikovat Žida. V této době, kdy opět zesílily drobné

útoky ze strany SA, vydalo vedení NSDAP pokyn k přípravě nových zákonů, které

měly tyto nedostatky vyřešit. Na jejich formulaci se podíleli ministr vnitra Wilhelm

Frick a Hitlerův náměstek Rudolf Hess. Byly dva: zákon o ochraně německé krve a

německé cti a říšský zákon o občanství. Tyto zákony byly vyhlášeny 15. září 1935 na

15

BURLEIGH, s. 83–86; EMMERT, s. 12; SCHARSACH, Hans Henning, Lékaři a nacismus, Praha

2001, s. 41.

17

sjezdu NSDAP v Norimberku. Odtud také pocházel jejich název: Norimberské zákony.

Tento sjezd se konal každoročně vždy v září a byl pompézně propagován jako přehlídka

nacistické moci. V listopadu 1935 pak byla také ještě určena definice Žida a jejich

míšenců: „Židé – členové náboženských obcí nebo osoby, které měly tři nebo čtyři

židovské prarodiče; míšenci prvního stupně – osoby mimo náboženskou obec se dvěma

židovskými prarodiči; míšenci druhého stupně – osoby mimo náboženskou obec

s jedním židovským prarodičem.“16

Míšenci žijící v manželství se Židem, byli rovněž

pokládáni za Židy. Míšenci byli ještě na rozdíl od Židů jen částečně diskriminováni, což

se ale následně změnilo s vypuknutím druhé světové války. Zároveň byl vydán zákon o

vlajce a státním znaku, jenž Židům zakazoval tyto symboly používat.17

Říšský zákon o občanství definoval, že občanem Říše se může stát jen Němec,

nebo občan příbuzného germánského národa. Žid byl označen jen za státního

příslušníka, který byl zbaven většiny občanských práv. Mezi léty 1935 a 1937 ještě

nebyl Židům zabavován majetek a nemuseli být označeni. Určitá privilegia byla udělena

židovským veteránům, kteří byli zraněni nebo vyznamenáni v první světové válce.

Nicméně určitému druhu perzekucí se stejně nevyhnuli. Zákon o ochraně německé krve

a německé cti zakazoval sňatek a mimomanželský sexuální styk mezi Židy a Němci.

Porušení tohoto zákona se trestalo jako zneuctění rasy tvrdými postihy. Smíšená

manželství, která byla již uzavřena před přijetím těchto zákonů, zůstala platná. Nicméně

na tato manželství byl vyvíjen nátlak, aby se dobrovolně rozvedla. Židé rovněž nesměli

zaměstnávat Němky mladší 45 let. To bylo jasné opatření, aby mezi nimi nedocházelo

k sexuálnímu styku. Z toho vyplívalo, že „norimberské zákony představovaly základ, na

kterém se pak postupně vybudovala nadstavba právních norem omezujících židovské

aktivity“.18

Vše potom vyvrcholilo tzv. Křišťálovou nocí a jejími následky.19

V době po norimberských zákonech se pouliční násilí opět zmírnilo: „Důvod byl

nečekaný a v jistém smyslu se vymykal kontrole nacistického režimu.“20

V létě 1936 se

totiž v Berlíně konaly letní olympijské hry, které byly velmi sledovány na mezinárodní

scéně. Z veřejných prostranství tak zmizely antisemitské nápisy, noviny pozměnily svůj

16

EMMERT, s. 14. 17

Archiv židovského muzea, Dějiny šoa, Dokumenty perzekuce 8, Heydrich protektorátní vládě, Praha 9.

4. 1942; EMMERT, s. 14an.; GILBERT, Martin, Křišťálová noc, předehra záhuby, Praha 2007, s. 96an.;

Lidové noviny, 16. 9. 1935, 43/464. 18

JOHNSON, s. 464. 19

EVANS, Richard J., Třetí říše u moci 1933–1939, Praha 2009, s. 443; Norimberské zákony, Žďár nad

Sázavou 2014, s. 5–7. 20

EVANS, s. 459.

18

obsah a celkově se vše přizpůsobilo tomu, aby Německo v očích zahraniční veřejnosti

vypadalo jako nábožensky tolerantní stát. Toto navenek zdánlivé uvolnění však netrvalo

příliš dlouho, neboť všechny zákazy a omezení nepřestaly platit. Po skončení

olympijských her nacistický režim opět přitvrdil a vrátil se do původních mezí. Ba co

víc, ještě zintenzivnil a to hlavně v polovině roku 1938. Od března 1938 bylo totiž

k Německé říši po anšlusu Rakouska přičleněno nové území, kde se nacházelo přes

180 000 Židů. V Rakousku byly norimberské zákony zavedeny až v srpnu, ale začaly

být uplatňovány již v březnu, neboť zde působilo silné křídlo rakouských nacistů věrné

Hitlerovi. Rakousko se tak nacifikovalo téměř samo. Rakouští Židé byli veřejně

lynčováni a ponižováni. Zašlo to dokonce tak daleko, že ostatní občané se dostávali do

životních problémů, neboť nastal nedostatek potravin, které běžně obstarávali židovští

obchodníci. V červenci téhož roku pak byly vydány další zákony, které v Říši

omezovaly činnost lékařů a právníků židovského původu. V roce 1933 se v Německu

nacházelo 9000 židovských lékařů. V roce 1938 to už bylo jen 700. Tito lékaři už po

těchto zákonech nemohli ošetřovat ani Židy. Současně byla zavedena tzv. přihlašovací

povinnost, která evidovala majetek Židů. To usnadnilo činnost nacistů při jeho

zabavování emigrantům či vězňům. Židé byli také vytlačeni z hospodářského

podnikání, neboť jejich obchody a živnosti byly tzv. arizovány. To znamená, že svoje

obchody museli prodat za zlomek ceny. Od počátku října pak Třetí říši připadlo další

území v podobě československého pohraničí, kde rovněž jako v Rakousku zavedla

norimberské zákony. Zde ovšem nacifikace neprobíhala tak snadno.21

Vrchol nacistického teroru v předválečné době přišel v listopadu 1938 v podobě

tzv. Křišťálové noci. Jako záminku k rozpoutání tohoto židovského pogromu využili

atentát na německého diplomata sídlícího na pařížském velvyslanectví Ernsta von

Ratha. Mladý útočník Herschel Grynszpan byl syn polských Židů pracujících v

Německu, kteří se ocitli v tíživé situaci v „zemi nikoho“, tedy na německo-polské

hranici. Polsko totiž v létě 1938 zbavilo občanství všechny polské Židy žijící

v Německu, aby je Němci nemohli odsunout zpět do Polska. V říjnu 1938 se tyto teorie

naplnily. Gestapo pod vedením Reinharda Heydricha tyto Židy začalo zatýkat. Nacisté

tak přes 17 000 těchto osob svezli na polské hranice. Polská vláda je ale odmítla

přijmout a tak se tito lidé ocitli v „zemi nikoho“ bez jakékoli pomoci. Jednalo se tak o

první transporty pod nacistickým vedením, které se staly předzvěstí budoucích

21

EMMERT, s. 16; SCHARSACH, s. 45.

19

transportů smrti. Polsko je poté přijalo až v listopadu téhož roku po pogromech, které

proběhly v Německu. Na tuto situaci chtěl právě Grynszpan upozornit a tak 7. listopadu

zaútočil. Ernst von Rath, který svým zraněním podlehl 9. listopadu, ve skutečnosti

nebyl hlavní cíl, tím byl německý velvyslanec. Souhra náhod však zapříčinila, že byl

Rath postřelen. Tento akt, který byl značně medializován, vyvolal v některých lidech

nevoli a již 8. listopadu večer se začaly objevovat drobné střety s židovským

obyvatelstvem. Hlavní vlna teroru ale přišla až následující den.22

Dne 9. listopadu 1938 se v Mnichově konalo pietní shromáždění k výročí

neúspěšného pivního puče z roku 1923. Za účasti Hitlera, měl ministr propagandy

Goebbels projev, kde zveřejnil zprávu o Rathově smrti. To následně náležitě využil a

oznámil, že je to mezinárodní spiknutí židovstva a okamžitě vyzval lid k odplatě proti

židovskému obyvatelstvu. Tu noc, tedy z 9. na 10. listopadu začala po celém Německu,

ale i v Rakousku a Sudetech vlna pogromů, které režírovaly jednotky SA, SS a členové

nacistické strany. Drancování, plenění, vandalismu a žhářství se nicméně dopouštěli i

obyčejní lidé. Samotný název akce, tedy Křišťálová noc, byl odvozen od rozbitých

výloh a vypadaného skla, kterých bylo přes 7500. Jednotky SA své útoky koordinovaly

i s hasiči a policisty, kteří měli za úkol ochránit nežidovský majetek před ohněm,

respektive před drancováním. Bylo vypáleno přes tisíc židovských synagog a

náboženských svatostánků, z čehož jich bylo přes 250 zcela zničeno. Bylo vypleněno

nebo různě poškozeno i mnoho židovských škol a domů. Nespočet lidí byl fyzicky

napaden a jejich majetek byl zabaven. Po této noci bylo přes 30 000 lidí odvedeno do

koncentračních táborů. A to v Dachau, Sachsenhausenu a Buchenwaldu. Někteří vězni

byli poté propuštěni pod příslibem vzdání se majetku a emigrace. Při ochraně svého

majetku bylo i několik desítek lidí usmrceno. Ať už cíleně nebo nedopatřením. Celá tato

akce byla hned následující den ukončena, aby se předešlo škodám, které by mohly

omezit chod ekonomiky a hospodářství. Nacisté se totiž poučili z pogromů, které

probíhaly po anšlusu v Rakousku a měly přesně takové následky.23

Říšská vláda celou tuto situaci okomentovala jako spontánní akci obyvatelstva,

kterou vyprovokovali sami Židé. Těm bylo rovněž nařízeno, aby vše uklidili a opravili.

22

BENZ, Wolfgang, Der Holocaust, München 1997, s. 24–26; GRAML, Hermann, Reichskristallnacht:

Antisemitismus und Judenverfolgung im Dritten Reich, München 1988, s. 9–12; WISTRICH, Robert S.,

Hitler a holocaust, Praha 2008, s. 89an.; ZIEGLER, Herbert F., Kristallnacht 1938. In: The American

Historical Review 115, 2010, 4, s. 1241an. 23

BENZ, s. 27–29; GILBERT, s. 21–25; GRAML, s. 22–33; KRYL, s. 145–148; Lidové noviny, 11. 11.

1938, 46/568; Národní listy, 11. 11. 1938, 78/310.

20

Celkové škody se odhadovaly na 100 milionů říšských marek. Německé pojišťovny

však zmíněné škody odmítly uhradit a tak Hermann Göring 12. listopadu uvalil na

židovské obyvatelstvo jednorázovou daň ve výši 1 miliardy říšských marek. Ta byla

později ještě navýšena na 1,7 miliardy. Židům byl poté zcela omezen hospodářský,

kulturní a společenský život. Byly zavedeny evidenční karty, ve kterých byly všem

Židům povinně přidány jména Israel, respektive Sarah a do pasů jim bylo vytištěno

velké písmeno J (Jude). Přejmenovány byly i všechny ulice nesoucí židovský název.

Veškerý židovský majetek pak musel být zaevidován. Tato omezení se dotkla i mnoha

povolání a služeb, neboť: „Židé nesměli pracovat jako obchodníci s realitami, bankéři,

ředitelé průmyslových podniků, detektivové, turističtí průvodci, zprostředkovatelé

sňatků, zdravotní sestry, porodní asistentky, obchodníci se zbraněmi nebo obchodní

cestující, dále měli zakázáno provozovat zásilkovou službu, prodávat na veřejných

tržištích a pracovat v márnicích.“24

Dále nesměli navštěvovat německá divadla a školy

a museli pobývat jen ve vymezených oblastech. Tím byli de facto uvězněni v takovém

neobestavěném ghettu. Lze tak říci, že „židovští obyvatelé již nemohli být na pochybách

o tom, jakým směrem se ubírá nacistické řešení židovské otázky“.25

Od roku 1941 pak

byli všichni Židé žijící ve Staré říši označeni žlutou hvězdou.26

Nacistická strana se chtěla v předválečné době zbavit Židů legálním způsobem.

Nejschůdnější variantu představovala emigrace, kterou začali podporovat hned od

nástupu Adolfa Hitlera do úřadu kancléře. Do roku 1938 to fungovalo na bázi

dobrovolnosti a Židům v ní nijak nezabraňovali, ale ani naopak je nijak neorganizovali.

Do téhož roku z Říše, včetně Rakouska a Sudet, uprchlo okolo 300 000 Židů.

K usnadnění emigrace nacistická strana uzavřela např. 25. srpna 1933 se sionskými

představiteli smlouvu, tzv. Haagavu, která ulehčovala odchod do Palestiny, což byla

jedna z hlavních destinací židovských uprchlíků. V září téhož roku pak byl založen úřad

s názvem Říšské zastoupení německých Židů, který z počátku řešil spory mezi Němci a

Židy. Postupné zvyšování různých omezení a zákazů židovského obyvatelstva ze strany

NSDAP, donucovalo Židy ke stále větší míře emigrace. Jejich majetek byl pak

zabavován státem. Postupně odešlo i velké množství významných umělců či vědců,

kteří směřovali především do USA a proslavili se tam. Jako příklad lze uvést Alberta

Einsteina. Po vydání norimberských zákonů se emigrace relativně snížila, neboť Židé,

24

KRYL, s. 36. 25

MÍŠKOVÁ, s. 28. 26

EMMERT, s. 16; GRAML, s. 34–37; KRYL, s. 35an.

21

kteří v Říši zůstali, se se svým osudem už nějak smířili nebo neměli dostatečné

prostředky, aby mohli odcestovat. Většina jejich majetku navíc musela zůstat v Říši a za

vycestování se platila zvláštní daň.27

Vše se ale zásadně změnilo v roce 1938, kdy se situace stále více vyhrocovala, a

proto bylo nacistické vedení nuceno přistoupit k nové politice v podobě nucené

emigrace židovského obyvatelstva. Z toho vyplývalo také tvrzení, že „řešení židovské

otázky může spočívat pouze v naprostém očištění Německa od všech Židů“.28

Jedním z

důvodů byl rovněž pocit nacistických špiček, že emigrace je pomalá a nedostatečná.

Dalším důvodem byl také fakt zhoršujícího se stavu hospodářství. Konfiskací

židovského majetku a placením vysokých poplatků, totiž přibývaly říšské pokladně

nemalé finanční prostředky. Mezi léty 1933–1938 byl totiž Židům zabaven majetek ve

výši 6 miliard marek a dalších 6 miliard mělo židovské obyvatelstvo stále mezi sebou.

K nucené emigraci tak jako první přistoupila nacistická strana v Rakousku, kde 20.

srpna 1938 vytvořila Ústřednu pro židovské vystěhovalectví pod vedením Adolfa

Eichmanna. Vrchní představitel této organizace se tak pustil okamžitě do práce a do

října 1941, kdy byla emigrace zastavena, dobrovolně odešla většina rakouských Židů.

Tím si nemalé množství těchto lidí zachránilo život, neboť se vyhnulo pozdějším

deportacím. Tyto ústředny pak byly založeny i v Berlíně (21. 1. 1939) a Praze (28. 7.

1939). Ze samotného Německa tak do roku 1941 emigrovalo přes čtvrt milionu Židů

z celkového počtu 560 000. Z celé Třetí říše pak okolo 450 000, což činilo cca 50 %

všech Židů zde žijících. Cílovou zemí židovských uprchlíků se nejčastěji stávala právě

již zmiňovaná Palestina či USA (viz. Příloha č. 1). Mnoho z nich si vybralo i jiné země.

Někteří se usadili ve Francii či Nizozemsku, kde se po jejich okupaci opět ocitli

pod německou správou. V té době už ale často putovali do ghett či koncentračních

táborů.29

V tomto roce však pro emigranty vyvstal i další problém. Většina lidí chtěla

emigrovat, NSDAP jim to dokonce nařizovala, ale problém byl v tom, že ostatní státy je

již nechtěly přijímat. Prezident Roosevelt dokonce tento problém řešil na mezinárodní

úrovni. V červenci 1938 proto svolal konferenci do francouzského Evianu, kde se řešily

kvóty pro židovské vystěhovalce. Všechno ale skončilo krachem, když většina

zúčastněných zemí odmítla navýšit své kvóty. Velká Británie se dokonce ohradila i

27

EMMERT, s. 18an.; KRYL, s. 146. 28

CÍLEK, Roman, Půjdu do pekla spokojen…: Adolf Eichmann: životní dráha masového vraha, Praha

2015, s. 18. 29

BENZ, s. 30–33; GILBERT, s. 104an.; LAQUEUR, s. 109.

22

proti dalšímu přijímání uprchlíků v Palestině, neboť se zde začaly množit střety

s Araby. Tento problém se nevyřešil ani po začátku druhé světové války, kdy situace

došla tak daleko, že uprchlíci byli často zatýkáni a vraceni zpět do Německa. To pro ně

znamenalo jistý transport do koncentračního tábora a později téměř jistou smrt. Dne 24.

ledna 1939 byl Reinhard Heydrich Hitlerem pověřen, aby „dořešil“ židovskou otázku.

Zatím jen ve formě evakuace či vystěhovalectví. Na počátku července 1939 pak zřídil

Říšské sdružení Židů v Německu, jež mělo evidovat Židy a usnadnit tak jejich emigraci.

V září téhož roku byl pak dosazen do vedoucí pozice nově vzniklé organizace, jímž byl

Hlavní říšský bezpečnostní úřad (RSHA). V tomto úřadě pak o několik let později

režíroval otázku tzv. „konečného řešení“.30

1.3 Akce T4

Tato přísně tajná akce, jež měla usmrtit psychicky a fyzicky slabé a nevyléčitelně

nemocné jedince, byla zcela v režii německých lékařů podléhajícím nejužšímu

nacistickému vedení v čele s Adolfem Hitlerem. Později tyto poznatky zcela zužitkovali

v otázce tzv. „konečného řešení“. Lékaři zabývající se rasovou hygienou, tedy

eugenikou, se odkazovali na teze Francise Galtona, jenž tvrdil, že by se měla omezit

porodnost slabých a naopak posílit těch silných. Tímto zamýšleli legitimizovat svojí

činnost a zároveň tvrdili, že vše co dělají, činí „v souladu s přírodou“. Již Alfred Ploetz,

jenž byl jeden ze zakladatelů Společnosti pro rasovou hygienu (1905) tvrdil, že by se

rozmnožování nemělo ponechat náhodě. Neboť kdyby se to tak učinilo, narodilo by se

mnoho slabých jedinců, kteří by byli pro společnost jen přítěží. Stejného názoru byl i

Hitler, jenž tvrdil, že „omezení rozmnožovacích schopností těch, kteří trpí syfilidou,

tuberkulózou, dědičnými poruchami, zmrzačením a kreténstvím, je nevyhnutelné“.31

Podle tohoto názoru se později začaly řídit i eugenické zákony.32

Po nástupu nacionálních socialistů k moci, se tyto teorie začaly uvádět do praxe.

Již v polovině roku 1933 byl schválen zákon o zabránění početí potomků s dědičnými

chorobami. Na toto nařízení pak navázal zákon o dědičném zdraví, který vstoupil

v platnost 1. ledna 1934 a v podstatě rozšířil a blíže specifikoval podmínky, za kterých

se měl uplatňovat. Mělo se přistoupit ke sterilizaci nemocných jedinců, kteří trpěli

nějakou dědičnou chorobou, jakou byla např. epilepsie či schizofrenie pomocí

30

EMMERT, s. 18an.; KRYL, s. 147. 31

BURLEIGH, s. 49. 32

Tamtéž, s. 39–45; SCHARSACH, s. 25an.

23

rentgenového a radiového záření. Nicméně někteří lékaři tyto praktiky prováděli už

dříve, ovšem nelegálně. Zároveň se začaly vést lékařské záznamy neboť: „V tehdejší

době neexistovaly ještě ověřené poznatky o dědičnosti jednotlivých onemocnění.“33

Začalo se tak registrovat všechno, co nějakým způsobem vybočovalo z norem. Jednalo

se o hluchotu, slepotu či nějaké fyzické postižení. Za duševní poruchy pak bylo

označeno i třeba zaostávání ve škole, či slabé výkony ve sportu. Odhaduje se, že do

konce války bylo sterilizováno mezi 300 000 a 400 000 osob.34

V roce 1935 Himmler inicioval další projekt, tzv. Lebensborn („pramen života“).

Jednalo se o projekt vědeckého rozmnožování čisté rasy a jejím následným zalidněním

celé „Tisícileté říše“. Za tímto účelem bylo v Německu zřízeno osm porodnic a čtyři

dětské domovy, které měly později sloužit k poněmčování dětí. V roce 1936 byl ve

Steinhöringu zřízen první z těchto domovů s názvem Vysočina. Do těchto speciálních

ústavů byly přijímány ženy, které musely splňovat přísná rasová kritéria, za účelem

zplození čisté árijské rasy. Dokonce sem byly přijímány i svobodné matky, které ale

musely prokázat čistý původ svůj i otce dítěte. Tyto ústavy byly s postupem času

zřizovány i v jiných zemích. Byly jimi: Belgie, Dánsko, Francie, Lucembursko,

Nizozemsko, Polsko a Rakousko. Celkem tak bylo tímto způsobem počato přes 8000

dětí.35

Samotné otázky eutanázie se Německem na vědecké úrovni šířily už před rokem

1933. Nicméně teprve Goebbelsova propaganda tyto teze zvýraznila. Ukazovala, jak

náročné je starat se o takto nemocné lidi a kolik se vynaloží financí na jejich péči. Tato

propaganda dokonce pronikla i do školních lavic v podobě slovních úloh. Takto

nemocné lidi nazývala jako méněcenné, neboť „kazí“ árijskou rasu. Oficiálně pak byli

označováni za tzv. Lebensunwerte, tedy „nehodní života“. Goebbels si však musel dávat

pozor, aby se nezmínil přímo o slově eutanázie, neboť to Hitler zakázal. I když názory

na povolení eutanázie v nacistické straně sílily, Hitler se tento program obával vyhlásit.

Veřejnost a církev se k tomuto tématu totiž stavěla negativně. Na norimberském sjezdu

v roce 1935 tak slíbil, že tento program zahájí, až bude Německo ve válce a lidé budou

mít jiné starosti. První pokus s eutanázií se však uskutečnil již na počátku roku 1939.

Jednalo se však o prosbu rodičů, kteří chtěli svému postiženému dítěti ulevit od bolesti.

Hitler tímto úkolem pověřil Karla Brandta, jenž byl jeho osobní lékař a přítel. Po

33

SCHARSACH, s. 29. 34

Tamtéž, s. 27–30; KRYL, s. 153. 35

KRYL, s. 36; SCHARSACH, s. 59–62.

24

úspěšném vykonání tohoto „pokusu“, bylo Brandtovi nařízeno, aby vytvořil plán na

řízení organizované eutanázie. S tímto úkolem mu měl pomáhat i šéf úřadu říšského

kancléře Philipp Bouhler. Hitler jim v tomto ohledu nechal volnou ruku a víceméně do

toho nezasahoval. Nakonec byly předloženy dva programy, přičemž jeden se měl

zabývat dětmi a ten druhý dospělými (Akce T4). Lze tak říci, že „první systematicky

vyhlazovanou skupinou v nacistickém Německu se stali mentálně postižení a duševně

nemocní Němci“.36

Spolu s tímto bylo k tomuto účelu vytvořeno i několik organizací,

které se na programu eutanázie podílely, nebo ho nějak kryly. Jako příklad můžeme

uvést Veřejně prospěšnou společnost pro převoz nemocných, tzv. Gekrat, dále Pracovní

společenství léčeben a pečovatelských ústavů či Veřejně prospěšnou nadaci pro ústavní

péči.37

Dne 18. srpna 1939 byl vydán výnos říšského ministra vnitra, který nařizoval,

aby veškeré porodnice, nemocnice a ústavy nahlásily Říšskému výboru děti do tří let,

které trpí nějakými dědičnými chorobami. Oficiálně to mělo sloužit ke statistickým a

vědeckým účelům. Ve skutečnosti ale tyto zprávy rozhodovaly o životě a smrti

jednotlivých dětí. Tyto návrhy totiž posuzovala tříčlenná komise, která je označovala

jen plusy a mínusy. Kladné znaménko znamenalo smrt a záporné život. V této komisy

zasedal Werner Catel, jenž byl dětský lékař, dále psychiatr Hans Heinze a Ernst

Wentzler, což byl rovněž dětský psychiatr. Ti pak podléhali hlavním zadavatelům

celého programu, tedy Brandtovi (zdravotní hledisko), Bouhlerovi (vnitřní agenda) a

Viktorovi Brackovi, jenž byl do projektu rovněž začleněn jako zástupce Vůdcovy

kanceláře. Tato komise tak měla rozhodnout o životu a smrti nemocných dětí. Roli při

těchto výnosech, mimo vlastního chorobopisu sehrála i možná budoucí práceschopnost

či ekonomické postavení.38

Začaly tak vznikat Odborná dětská oddělení, která tyto pacienty usmrcovala.

První bylo v Gördenu u Brandenburgu, kde se nacházela i malá plynová komora (viz.

Příloha č. 2). S postupem války byla tato oddělení postavena i na území Polska a

Rakouska. Rovněž byl rozšířen také okruh dětí, které byly usmrcovány, a to o asociály a

nepřizpůsobivé děti. Lékaři, kteří v těchto ústavech pracovali zcela dobrovolně, jim

začali podávat různé druhy léků, které jim způsobily různé smrtelné nemoci. Jako př.

můžeme uvést lék luminal, který při vyšším dávkování vyvolal zápal plic. Mimo tohoto

36

EMMERT, s. 26. 37

Tamtéž; SCHARSACH, s. 66–69. 38

SCHARSACH, s. 71an.

25

způsobu, se usmrcovalo i pomocí injekce, či otravným plynem. Vše probíhalo

v naprosté tajnosti, a proto se muselo přistoupit k falšování lékařských zpráv a úmrtních

listů. Všichni zúčastnění se tak museli chovat naprosto přirozeně a dělat vše, jako při

běžné hospitalizaci. Lékaři tak podávali rodičům průběžné zprávy o léčbě jejich dítěte,

jako by mělo být normálně léčeno. Někteří zdravotníci na nižších úrovních si dokonce

skutečně mysleli, že ty nemocné děti posílají na kliniky, kde jim bude poskytnuta

speciální péče. To vše nasvědčuje tomu, že míra utajení byla skutečně vysoká. Při této

akci, jež oficiálně nebyla součástí programu T4, zemřelo přes 5000 dětí. Navíc některé

z těchto obětí byly využity k vědeckým pokusům.39

V roce 1939 se v ústavech nacházelo okolo 340 000 pacientů, kteří státní

pokladnu vyšli na 150 milionů říšských marek ročně. Proto se také začaly objevovat

názory odborníků s praktickými důvody, které eutanázii podporovaly. Mezi nimi byl i

Dr. Theodor Morell, jenž byl stejně jako Brandt Hitlerovým osobním lékařem. Tvrdil,

že léčba těchto pacientů stála velké peníze a vyžadovala určité množství potravin.

Rovněž se o ně musel starat vyšší počet ošetřovatelů, kteří se potom nemohli dostatečně

věnovat těm „zdravějším“. I samotná města požadovala, aby tito pacienti byli umístěni

jinam, neboť jim to přinášelo jen komplikace a zabíralo místa pro raněné vojáky. Lze

tak konstatovat, že většina lidí požadujících eutanázii, preferovala spíše praktické, než

ideologické důvody. Ideologie sloužila jen pro ospravedlnění lékařů, kteří eutanázii

prováděli. V létě 1939 pověřil Hitler Morella, aby provedl průzkum veřejného mínění

na toto téma. Ten vycházel z výzkumu, který byl proveden v první polovině 20. let, ve

kterém se dotazovali rodičů, zda by svým dětem chtěli zkrátit trápení. Podle těchto

statistik, se názory výrazně lišily. Mnoho z nich nechtělo být soudci nad osudem svých

dětí, ale rádi by, aby to někdo vyřešil za ně. Morell to tak ve svém memorandu o

eutanázii shrnul následovně: „Vícero rodičů to vyjádřilo asi takto: kéž byste to udělali,

a nám řekli, že naše dítě umřelo na nějakou nemoc.“40

Z toho pak bylo usouzeno, že by

celá akce měla zůstat v tajnosti.41

Hitler byl nicméně v této otázce stále obezřetný. Teprve 1. října 1939

v neoficiálním dopise, který zpětně datoval na 1. září, schválil akci T4. Název této tajné

operace je odvozen od adresy Vůdcovy kanceláře v Berlíně, Tiergartenstrasse 4.

Původně se ale sídlo tohoto programu nacházelo v Domu Columbus v Berlíně, ale poté

39

Tamtéž, s. 72–76. 40

GÖTZ, Aly, Konečné řešení, přesun národů a vyhlazení evropských Židů, Praha 2006, s. 220. 41

Tamtéž, s. 220–222.

26

co se do akce zapojil i Viktor Brack a převzal vedení, bylo sídlo změněno. Vznikl tak

nový úřad se zvláštním pověřením v Tiergartenstrasse 4. Oficiálně se tento úřad

jmenoval Říšská asociace ústavů pro choromyslné. O tomto zahájení však věděly jen

nejužší špičky NSDAP, jako byli např. Martin Bormann nebo Rudolf Hess. Brandt a

Bouhler, kteří na tomto plánu začali dělat již v létě 1939, tak mohli přistoupit k jeho

realizaci. Veřejnost se ale o této tajné akci v žádném případě neměla dozvědět.42

Dne 9. října byla řešena otázka, kdo a jak se má vlastně usmrtit. Byl proto

vytvořen tento vzorec: 1000:10:5:1, což znamená: „Z 1000 lidí jich deset potřebuje

psychiatrickou péči, pět z těchto deseti péči klinickou. Z těchto pěti bude jeden zařazen

do akce.“43

Dále pak byly pod vědeckým a statistickým účelem do všech léčeben v Říši

rozeslány dotazníky, které měly pacienty rozdělit do čtyř kategorií. Byly jimi: práce

neschopní a nevyléčitelně nemocní; ti, co už byli v ústavu alespoň pět let; duševně

nemocní trestanci a ti, jež neměli „německou či příbuznou krev“. Stejně jako u dětských

pacientů, zde byla vytvořena tříčlenná lékařská komise, která vše posuzovala. V létě

1939 se tak z předešlého vzorce počítalo s usmrcením 70 000 pacientů, což si vyžádalo

mnohem větší aparát, než v případě dětských pacientů. To si samozřejmě vynutilo i

mnohem větší nároky na utajení.44

Na počátku roku 1940 se v Brandenburgu uskutečnily pokusy, aby bylo zjištěno,

který způsob usmrcení je nejefektivnější. Brandt zastával smrtící injekce s různými

druhy jedů, ale tento způsob nebyl příliš spolehlivý. Smrt byla pomalá nebo k ní často

ani nedošlo. Lépe se osvědčil plyn oxid uhelnatý. V Brandenburgu tak byla postavena

první plynová komora, která vypadala jako velká sprcha. Místo vody však byl do

místnosti vháněn plyn, který zde zavřené lidi usmrtil do deseti minut. Po půl hodině

byla místnost vyvětrána a mrtvá těla byla odvezena do krematorií ke spálení. Brandt

poté prohlásil: „Otravu plynem za nejhumánnější způsob usmrcení.“45

Postupně tak

začalo vznikat šest středisek, které se měly specializovat na eutanázii. Byly

v Bernburgu, Brandenburgu, Grafenecku, Hadamaru, Hartheimu a Sonnensteinu.

Všechno to byla odlehlá místa s vysokým zděným oplocením kvůli utajení. K tomuto

účelu používali ale i jiné způsoby maskování, jako bylo např. označení červeným

křížem či propagandou. Všechna tato opatření ale nedokázala zamaskovat zápach

42

BROSZAT, Martin, Der Staat Hitlers, München 1995, s. 398; BURLEIGH, s. 66; SCHARSACH, s.

106–113. 43

GÖTZ, Konečné řešení, s. 39. 44

Tamtéž, s. 38an. 45

SCHARSACH, s. 114.

27

z krematorií a nezvykle velký přísun pacientů, kteří tam byli pravidelně dováženi.

Veřejnost tak začala něco tušit.46

Kvůli utajení, se stejně jako u dětských pacientů, začaly falšovat úmrtní listy.

V tomto případě to však bylo mnohem složitější, neboť někteří dospělí lidé za svůj život

prodělali určité choroby, které se na jejich zdraví výrazně podepsaly. Nacistické vedení

ale vytvořilo několik variant způsobu smrti, které pak byly univerzálně používány.

Z tohoto důvodu vznikaly nesmyslné závěry o skonání pacientů. Další problém spočíval

v tom, že do tohoto programu bylo zapojeno mnoho lékařů po celém Německu a tudíž

se začaly kupit i chyby těchto osob. Zároveň začala ze všednosti klesat i opatrnost. Po

úmrtí pacienta byl rodině standardně zaslán dopis a urna s popelem. Z toho často

plynuly i administrativní omyly, neboť se stávalo, že rodině přišel úmrtní list a poté se

ta osoba vrátila domů. Rovněž se mohlo stát, že příbuzným přišly i dvě urny s toutéž

osobou. Chyby vznikaly ale i v lékařském hledisku. Jako typický příklad lze uvést, když

pacient údajně zemřel na zánět slepého střeva a přitom ho měl vyoperované. Tyto a

mnohé podobné nepřesnosti tak zavinily, že se ve společnosti začalo šířit podezření

z usmrcování nevyléčitelně nemocných osob. Z tohoto důvodů také mladí lékaři, jež

byli zfanatizováni propagandou či tomuto přesvědčení skutečně věřili, požadovali

uzákonění a zveřejnění eutanázie. Hitler to ale všechno rázně odmítl. Na podzim 1940

Hitler zamítl i zákon o eutanázii, který Heydrich připravoval již od léta téhož roku.

Odůvodňoval to tím, že veřejnost na to není ještě připravena a zároveň si ji nechtěl

poštvat proti sobě. Dalším důvodem byl zřejmě i zahraniční ohlas. Zároveň uvedl, že

zákon bude vydán až po vítězné válce. Z těchto důvodů již rovněž nikdy oficiálně

nevydal příkaz k deportacím či k zahájení tzv. „konečného řešení“. Tyto rozkazy pak

byly vykonány jako Vůdcovo přání, nebo po ústní dohodě s nacistickými špičkami.47

V létě 1940 byli v psychiatrických léčebnách zabiti všichni Židé, tedy přes 2000

osob. Židé byli od této doby totiž zabíjeni plošně na rozdíl od ostatních národností,

které byly usmrcovány selektivně, tedy podle choroby či práceschopnosti. Bylo tak

přistoupeno k uplatnění rasově politických opatření a zároveň bylo zapotřebí udělat

místo pro nově příchozí etnické Němce. I přes tato opatření lze ale říci, že „obětmi

eutanázie byli podle kritérií rasové hygieny Němci“.48

Z těchto důvodů v září 1940

Brack rozšířil akci na 140 000 pacientů. I přes toto navýšení kapacit to bylo

46

BROSZAT, s. 399; EMMERT, s. 26; HUSSON, Edouard, Heydrich, konečné řešení židovské otázky,

Ostrava 2009, s. 50–52. 47

KRYL, s. 152an.; SCHARSACH, s. 113–118. 48

DINER, Dan, Porozumět dvacátému století, Brno 2010, s. 124.

28

nedostatečné, neboť přísun etnických Němců zpět do Říše byl několikanásobně vyšší.

Proto také organizátoři T4 museli začít spolupracovat s VoMi, což byla organizace

zabývající se přistěhovalectvím. Na její podnět pak bylo zabito přes 20 000 pacientů.

Od ledna 1941 se organizátoři T4 na Himmlerovu prosbu účastnili i sterilizace a

zabíjení nemocných v koncentračních táborech. Do ukončení programu v létě 1941,

bylo takto v Buchenwaldu, Mauthausenu, Osvětimi a Sachsenhausenu zabito okolo

2500 vězňů. Pod vedením Sonderkommando Lange pak byli od června 1941 zabíjeni i

pacienti v Polsku, pomocí plynových vozů, tzv. Sonder-Wagen.49

V průběhu roku 1941 odpor proti eutanázii ještě více zesílil, a to především ze

strany církve a příbuzných obětí. Negativní postoj ale začali zaujímat i některé lékařské

kapacity v zemi. Největší vlnu odporu způsobil v létě 1941 svým kázáním biskup Galen

z Münsteru. Svými projevy dokonce získal i zahraniční podporu, což se pro Hitlera stalo

problémem, neboť ho tak nemohl jednoduše odklidit do ústraní. Větším problémem

však bylo něco jiného. V té době totiž zesílily nálety RAF na německé území. Toto

bombardování tak omezovalo činnost lékařů v ústavech, protože organizace podílející

se na eutanázii musely pomáhat civilnímu obyvatelstvu. Např. organizace Gekrat

musela rozvážet raněné, místo aby vozila pacienty do ústavů. I samotní lékaři teď

museli pomáhat zraněným a ústavy se začaly proměňovat v nemocnice. Hitlerovi tak

nezbývalo nic jiného, než 24. srpna 1941 nařídit Brandtovy, aby akci T4 ukončil. Hitler

uklidnil veřejné mínění a lidé nyní mohli své příbuzné navštěvovat v sanatoriích. Tímto

aktem mu tak opět stoupla podpora od společnosti a mohl se plynule zaměřit na otázku

tzv. „konečného řešení“. Akci T4 tak lze považovat z nacistického hlediska za

úspěšnou.50

Plynování pacientů skončilo. Některé plynové komory byly rozebrány a

následně odvezeny na východ, kde byly později smontovány v koncentračních táborech.

Zde se pak v systematickém vraždění pokračovalo, i když v jiné formě. Lze tak říci, že

„program eutanázie sloužil také jako administrativní předstupeň plynování v táborovém

komplexu Belzec-Sobibor-Treblinka“.51

Nicméně někteří lékaři v eutanázii dále

pokračovali na vlastní pěst. Vrátili se tak ke způsobu usmrcování pomocí injekcí, léků

či vyhladověním. Proto také již nelze přesně dohledat, kolik lidí tímto způsobem vlastně

zemřelo, ale na základě zvláštních úmrtí v ústavech mezi léty 1942–1945 se odhaduje

49

GÖTZ, Konečné řešení, s. 116–121, 173, 195–197; KRYL, s. 151an. 50

GÖTZ, Konečné řešení, s. 186–190; SCHARSACH, s. 119–125. 51

HILBERG, Pachatelé, oběti, diváci, s. 71.

29

okolo 120 000 obětí. Do ukončení programu v roce 1941 bylo takto zabito okolo

100 000 pacientů. Z celkového počtu 90 000 lékařů působících v Německu, se na

projektu eutanázie podílelo asi jen 350 z nich. K nim se samozřejmě musí připočítat i

nespočetné množství asistentů a pomocného personálu. Mezi těmito lékaři byl i Dr.

Josef Mengele, který ve své činnosti pokračoval v Osvětimském táboře. I když akce T4

skončila, dětský program pokračoval a dokonce převzal i nějaké pacienty z T4, neboť

věk pacientů byl navýšen ze tří až na sedmnáct let. Lékaři podílející se na eutanázii se

pak často uplatnili v koncentračních táborech, kde využili své zkušenosti. Zde byl tento

program rozšířen a zdokonalen. Současně byl i přejmenován na 14f13.52

52

KRYL, s. 153.

30

2 Počáteční léta války

2.1 První deportace a přesídlování evropských Židů

Dne 1. září 1939 vpadl německý Wehrmacht do Polska, čímž začala druhá světová

válka. V následujících dnech se pak Německá říše ocitla ve válečném stavu také

s Francií a Velkou Británií. S nimi však až do počátku dubna 1940 byla vedena tzv.

neaktivní válka, což znamenalo, že s nimi fakticky neválčila. Zato na polském území

byla uplatněna zcela jiná strategie, a to ofenzivní válka. Wehrmacht rychle postupoval a

polská armáda byla nucena ustupovat. Situace Poláků se ještě zhoršila po 17. září, kdy

na východo-polskou hranici zaútočila Rudá armáda. Po šesti týdnech byla polská vláda

nucena kapitulovat a Polsko tak de facto zaniklo. Bylo totiž rozděleno podle paktu

Molotov-Ribbentrop ze srpna 1939, mezi Třetí říši a Sovětský svaz. Západní oblasti

byly přičleněny přímo k Třetí říši (19. září 1939), neboť se zde nacházely početné

německé menšiny. Z tohoto důvodu zde pak vznikly nové správní celky, jako byly např.

Poznaňsko, Gdaňsk, Vartská župa či Západní Prusko. Oblasti středního Polska rovněž

připadly pod německou správu. Zde byl ale vytvořen tzv. Generální gouvernement, jenž

získal autonomní statut. Východní oblasti pak připadly Sovětskému svazu.53

S nově přičleněnými územími nacistům přibyly nové problémy v podobě

velkého množství dalších Židů. V německé části Polska totiž žilo přes 2,5 milionu Židů,

což bylo cca pět krát více, než kolik jich žilo v Německu v roce 1933. Lze tedy shrnout,

že „až do vypuknutí války bylo hlavním cílem nacistů odstranění židovského vlivu,

židovského bohatství a Židů samotných z Německa“.54

Tato situace se však s válkou

začala postupně měnit. Reinhard Heydrich proto již 21. září 1939 na nových územích

zavedl norimberské zákony a v budoucím Generálním gouvernementu zřídil židovské

rady, které sloužily k evidenci židovského obyvatelstva. Ve stejný den vydal také jeden

rozkaz, jenž přikazoval, aby se Židé začali koncentrovat ve velkých městech. Z tohoto

nařízení tak vyplývalo, že „židovské osady s méně než 500 obyvateli musí být

zrušeny“.55

Tento rozkaz se tak stal podkladem pro budoucí ghettoizaci měst. Jelikož

byla za války prakticky znemožněna emigrace, muselo nacistické vedení najít nějakou

alternativu jak se Židů „zbavit“. Největší koncentrace se jich nacházela právě ve

53

EMMERT, s. 22. 54

ROSEMAN, Mark, Setkání ve vile u jezera: Konference ve Wannsee a „konečné řešení židovské

otázky“, Praha 2003, s. 20. 55

SEEMANN, Richard, Cesta do Wannsee: konečné řešení takzvané židovské otázky a germanizace

českých zemí, Středokluky 2008, s. 143.

31

středním Polsku, a tak byla zvolena nejjednodušší forma v podobě deportací do

Generálního gouvernementu. Ten byl založen výnosem Adolfa Hitlera z 12. října a

platností od 26. října 1939. Ve stejný den pak byla v této oblasti zavedena pracovní

povinnost pro Židy ve věku od 18 do 60 let. Do čela Generálního gouvernementu byl

dosazen Hans Frank, jenž byl podřízen přímo Hitlerovi. Lze tak říci, že získávání

„životního prostoru“, bylo spojeno s rasovou politikou a že holocaust tak prakticky

začal již přepadením Polska.56

Adolf Eichmann, jenž působil od jara 1939 v Protektorátu Čechy a Morava a

v červenci stejného roku v Praze zřídil Ústřednu pro židovské vystěhovalectví, neztrácel

čas. Již v září navrhl zřídit tzv. „židovskou rezervaci“ v krakovské oblasti. Reinhard

Heydrich, který byl 27. září jmenován do vedení nově vzniklé organizace (RSHA),

tento návrh podpořil a ještě zdokonalil. Na počátku října však vybral jako cílový prostor

lublinskou oblast, jež se nacházela v nejvýchodnější části Generálního gouvernementu u

nově vzniklé hranice se Sovětským svazem. Byla to oblast tzv. sníženého zájmu, kterou

nacistické vedení nehodlalo nijak významněji využívat. Do této rezervace tedy měli být

sváženi Židé, ale i Romové. Heinrich Himmler, jenž byl 7. října jmenován říšským

komisařem pro upevnění němectví (RKF), rozhodl, že se v této oblasti u městečka

Nisko nad Sanem, postaví zkušební tábor. Lze tak říci, že „s vypuknutím války se

židovská politika od základu změnila: nucenou emigraci nahradila deportační politika –

přesněji řečeno plány deportací“.57

Zprostředkovatelem této akce byl jmenován Adolf

Eichmann, kterému mělo ve shromažďování Židů pomáhat vždy místní gestapo. Jednalo

se tak o první deportační akci.58

Již 18. října byl vypraven z Moravské Ostravy první transport, ve kterém se

nacházelo přes 900 tesařů, zedníků, inženýrů a ostatních dělníků židovského původu.

Společně s nimi bylo vypraveno i mnoho stavebního materiálu a potravin. O dva dny

později odjel další transport z Katovic s podobným počtem dělníků, jež měli tábor

postavit. Ve stejný den pak vyrazil ještě obdobný vlak z Vídně. Ve dnech 26. a 27. října

pak byly vypraveny i druhé transporty z těchto měst. Následující skupiny Židů již však

do své cílové stanice nedojely, neboť je Hans Frank zastavil. V této době se totiž začal

rozbíhat další mohutný nacistický projekt v podobě přesídlení všech etnických Němců

56

GODA, Norman J. W., The Emergence of Jewish Ghettos during the Holocaust. In: The Journal of

Modern History 85, 2013, 1, s. 223an.; JERSAK, Tobias, Blitzkrieg Revisited: A New Look at Nazi War

and Extermination Planning. In: The Historical Journal 43, 2000, 2, s. 577; KRYL, s. 148–150. 57

GÖTZ, Konečné řešení, s. 24. 58

KRYL, s. 148an.

32

zpět do Říše, tzv. heim ins Reich. Z tohoto důvodu tak byly všechny vlakové soupravy

zabaveny a určeny k jiným účelům. Lublinský plán, nebo též Plán Nisko, díky němuž

bylo deportováno 5000 mladých práceschopných židovských mužů, byl tudíž dočasně

pozastaven. Osud těchto lidí byl různý. Někteří zahynuli, jiní utekli. Další ale byli

odvezeni zpět do vlasti. Vznikl tady tak paradoxní unikát, neboť je možné říci, že „v

historii holocaustu, se nevyskytl jediný případ rozpuštění tábora formou repatriace“.59

Jako alternativa ke shromažďování Židů tak začala vznikat ghetta, která měla zlepšit

uspořádání vztahů s Němci. Alespoň tak to hlásala nacistická propaganda. Nicméně

Heydrich se tohoto plánu nevzdal a do lublinské rezervace chtěl odeslat celkem 1 milion

Židů. Definitivně se tento plán rozplynul až v březnu 1940.60

Těchto nacistických plánů se poté chopily i různé německé společnosti. Werner

Lorenz byl vedoucí představitel VoMi, což byla jedna z organizací, která měla na

starost přesídlování a následné ubytování etnických Němců v Říši. S tímto úkolem

pomáhala i RKF, kterou vedl Ulrich Greifelt. Finanční záležitosti pak měla na starosti

organizace DUT, jíž založil 3. listopadu 1939 Heinrich Himmler. Pod tuto společnost

spadal Göringem nově vytvořený úřad pro správu majetku ve východních oblastech (19.

října 1939), jenž zabavoval majetek odsunutých Poláků a Židů, který následně

přerozděloval nově příchozím etnickým Němcům. Zároveň spravoval finanční obnosy,

které musely platit země, ze kterých se etničtí Němci odstěhovali a nechali tam svůj

majetek. V Německu nicméně nebyl dostatek volného místa pro nově příchozí občany.

Bylo proto rozhodnuto, že budou dočasně umístěni v nově přičleněných východních

územích, a to především ve Vartské župě. To samozřejmě vyvolalo mnoho dalších

problémů. Ten nejzásadnější spočíval v uvolnění nových prostorů. Aby se ubytovala

jedna německá rodina a měla dostatek půdy k hospodaření, musely být vysídleny dvě až

tři polské nebo židovské rodiny. Tito vysídlenci, jimž byl zkonfiskován majetek, byli

následně přesunuti do Generálního gouvernementu, jenž se stal velkým shromaždištěm

těchto lidí. S sebou si mohli vzít jen 50 kg v zavazadlech a 25 říšských marek na osobu.

Někdy jim bylo povoleno opatřit si i nějaké zásoby jídla. Již od podzimu 1939 tak do

Generálního gouvernementu směřovaly všechny transporty s vysídlenými lidmi, kteří

59

BORÁK, Mečislav, První deportace evropských Židů: transporty do Niska nad Sanem (1939–1940),

Ostrava 2009, s. 172. 60

Tamtéž, s. 46–50, 101–106, 170.

33

zde měli tuto zemi přeměnit v jednu velkou zemědělskou oblast, se kterou se počítalo i

ve čtyřletém hospodářském plánu.61

Nově přičleněná východní území měla být zcela germanizována. Od konce roku

1939 tak do Vartské župy začali směřovat tisíce etnických Němců tzv. Volksdeutsche, z

Estonska a Lotyšska. Smlouvy o přesídlení etnických Němců z těchto pobaltských

zemích byly podepsány již v říjnu 1939. Do konce tohoto roku tak bylo přivezeno přes

60 000 těchto lidí, kteří byli ubytováni především v Gdyni, Štětíně a Ústí nad Svinou.

Aby se pro tyto lidi uvolnilo místo, rozhodl Himmler již na počátku října o usmrcení

70 000 pacientů v léčebných ústavech na tomto území. Vše proběhlo v rámci projektu

T4. Ve stejné době bylo rovněž vysídleno 55 000 Židů ze Západního Pruska a Vartské

župy za stejným účelem. Všechny tyto vysídlenecké akce řídil Adolf Eichmann, jenž

byl vedoucím oddělení IV D 4 při RSHA. Od března 1941 pak bylo toto oddělení

přejmenováno na IV B 4, jež mělo na starosti židovské záležitosti a evakuační agendu.

V listopadu 1939 pak byla podepsána stejná dohoda i se Sovětským svazem, jež

vyplývala z tajného dodatku, který byl v září téhož roku připsán k paktu Molotov-

Ribbentrop. Na počátku roku 1940 se pak přidaly i transporty lidí z Volyně, Haliče,

Besarábie, Bukoviny, Litvy, jižní Dobrudže, severního Slovinska a jižního Tyrolska.

Organizace, jež měly tyto lidi na starost, nestíhaly uvolňovat a zároveň patřičně

vybavovat nové byty. Současně pro ně měla být zajištěna práce a patřičné finanční

zabezpečení. To se ale ne vždy dařilo. Z tohoto důvodu pak přesídlenci často zůstávali

v provizorních táborech, kde je sužovala špatná životní situace. Aby bylo kam tyto lidi

ubytovávat, vznesl Lorenz požadavek, aby byla Lodž vyňata z Generálního

gouvernementu, což následně Vůdce 9. listopadu 1939 schválil. Tento krok znamenal

další územní omezení, již tak okleštěného Generálního gouvernementu.62

Ve východních územích se nacházelo přes 600 000 Židů, kteří museli být

odsunuti. Himmler se tuto situaci rozhodl řešit 30. října 1939, kdy nařídil: „Přesídlit do

židovské rezervace veškeré Židy žijící na všech do roku 1939 polských a nyní opět

německých územích.“63

Už od konce téhož roku se tak začaly objevovat různé teorie,

jak tento cíl uskutečnit. Heydrich předložil řešení, které rozdělil na několik fází. První

část, tzv. 1. krátkodobý plán počítal s deportací 80 000 Židů do Generálního

gouvernementu. Zároveň už naznačil i dlouhodobý plán, který spočíval v odsunu

61

GÖTZ, Konečné řešení, s. 27–34, 73an., 82–84. 62

Tamtéž, s. 27–34. 63

DESCHNER, Günther, Reinhard Heydrich: architekt totální moci, Praha 2002, s. 180.

34

veškerého židovského a polského obyvatelstva na východ. Tato vize se však měla

uskutečnit až po vyhrané válce. Všechny tyto plány řídila ústředna pro přesídlence

(UWZ). Nicméně 1. krátkodobý plán se začal zpožďovat, neboť nebyl dostatek vlaků,

které by Židy přepravovaly. Zároveň tento harmonogram často narušovali i samotní

Židé, kteří měli být deportováni. Ti se totiž skrývali a odmítali nastoupit do transportů.

Tyto problémy tak způsobovaly časovou ztrátu, která znemožňovala plynule přistoupit

ke 2. krátkodobému plánu. Heydrich tak musel improvizovat a 30. ledna 1940 spustil

tzv. mezi plán. Ten počítal s odsunem dalších 40 000 Židů z východních území, k nimž

bylo připojeno i 30 000 Romů z Říše. Ale i tento plán nebyl výrazně úspěšnější a do

dubna 1940, kdy byl ukončen, bylo do Generálního gouvernementu celkem odvezeno

125 000 Židů. Do tohoto součtu bylo zahrnuto i nespočet drobných přesunů, které ale

nespadaly do Heydrichových krátkodobých plánů a představovaly tak většinu z tohoto

celkového počtu osob. Do této doby byla rovněž podporována i emigrace Židů, kteří

nyní spadali pod německou nadvládu, do polské části, jež náležela Sovětskému svazu.

V SSSR sice taky probíhala diskriminace Židů, ale zdaleka neměla takový rozsah jako

v té německé části. V Sovětském svazu byli Židé navíc rovnocenní Polákům, což se o

Německu říci nedalo.64

Polské vysídlené obyvatelstvo mělo v Generálním gouvernementu stále lepší

podmínky než Židé. Těm byly vyhrazeny ty nejchudší čtvrti. V této době se tak začaly

utvářet základy pro budoucí ghetta. S prostorovým omezením se začalo spojovat i to

životní. Od 1. prosince 1939 byli Židé starší 10 let, nuceni povinně nosit žluté hvězdy

s nápisem „Jude“ (viz. Příloha č. 3). Od září 1941 pak takto musely být označeny děti

starší šest let. Toto označení tak bylo jako první použito právě v Generálním

gouvernementu. Např. v Německu, Rakousku a v Protektorátu Čechy a Morava bylo

toto označení zavedeno až 19. září 1941 (viz. Příloha č. 4). Dalším výrazným omezením

byl příděl potravin. Židé totiž dostávali jen jednu dvanáctinu toho, co Němci.

Norimberské zákony pak Židům zakazovaly další již zmíněné věci, jako byl např.

pohyb na veřejném prostranství či v dopravě. Zároveň byla postupně zaváděna pracovní

povinnost (říjen 1940). Té se postupem času museli zúčastňovat nejen Židé a Poláci, ale

i etničtí Němci, kteří stále čekali v táborech na vhodné ubytování. Z Generálního

gouvernementu se tak stal jeden velký pracovní tábor. Nacistické vedení z těchto

64

GÖTZ, Konečné řešení, s. 62–67; VYKOUKAL, Jiří, Šoa v Polsku: historické souvislosti. In: POJAR,

Miloš (ed.), Stín šoa nad Evropou, Praha 2001, s 88–90.

35

především židovských dělníků chtělo vytěžit maximum. Proto si také tyto dělníky

mohlo objednávat i civilní obyvatelstvo.65

Hans Frank začal na jaře 1940 naléhat na nacistické vedení, aby byly deportace

do Generálního gouvernementu zastaveny, nebo alespoň omezeny. Bylo to z toho

důvodu, že dopravní sítě byly přetíženy a nestíhaly dostatečně rychle odbavovat velké

množství nově příchozích obyvatel. Proti tomuto názoru se však postavili správci a

starostové jednotlivých žup, kteří naopak požadovali navýšení deportací do Generálního

Gouvernementu, neboť neměli dostatek místa, aby ubytovali nově příchozí etnické

Němce. Frank si pak rovněž stěžoval, že jeho správní oblast byla již přeplněná a Poláci

a Židé, kteří sem směřovali, byli z převážné většiny nepráceschopní. Hitler, aby

uspokojil obě strany, omezil v dubnu 1940 deportace pod příslibem, že vysídlenci

budou umístěni v nově dobytých územích. V dubnu totiž Wehrmacht vpadnul do

Dánska a do Norska. V květnu pak pokračoval přes Belgii, Nizozemsko a Lucembursko

do Francie, která 22. června kapitulovala. Francie pak byla následně rozdělena na

okupovanou a neokupovanou část. Právě do té neokupované části měly směřovat další

transporty, což se začalo vyplňovat již na podzim téhož roku. Do vichystické Francie

bylo deportováno 33 000 Židů z Alsaska, Bádenska, Falce, Lotrinska a Sárska. Poté se

počítalo i s transportem zbylých 270 000 Židů nacházejících se na německém

předválečném území a v Protektorátu Čechy a Morava, ale vzhledem k nedostatku

kapacit ve vichystické Francii, bylo od tohoto plánu upuštěno.66

Navzdory tomu, že Hitler omezil transporty do Generálního gouvernementu,

spustil Heydrich svůj 2. krátkodobý plán, který plánoval přesunout 220 000 a později až

600 000 lidí. Od 15. dubna 1940 tak do této oblasti proudily další tisíce polských a

židovských obyvatel. Někteří směřovali i do Říše, kde byli nasazeni na nucené práce.

To se samozřejmě ale týkalo jen polských občanů. Ti nepráceschopní směřovali do

Generálního gouvernementu, s čímž zase logicky nesouhlasili zdejší správci, kterým tak

přibývaly jen starosti s uživením těchto lidí. Přeplněnost tohoto území byla již však

značná. V této době se navíc pod německou nadvládou ocitly další statisíce Židů ze

západní Evropy. Proto se nacistické vedení rozhodlo hledat nějaké alternativy, které by

tuto nastalou situaci vyřešily. V létě tohoto roku se jedna taková možnost objevila.

Jednalo se o plán na převezení Židů do nějaké zatím blíže nespecifikované oblasti. Byli

by tam převezeni Židé z Generálního gouvernementu, čímž by se uvolnil prostor pro

65

EMMERT, s. 28; JOHNSON, s. 468–470. 66

GÖTZ, Konečné řešení, s. 25an., 93, 115.

36

místní polské obyvatelstvo a zároveň Židé z Vartské župy, kteří by tak udělali místo pro

etnické přistěhovalce. Z toho vyplývá, že „v létě roku 1940 a dokonce ještě na jaře roku

1941 se německá správa v Polsku domnívala, že k poválečnému vyhlazování Židů

nedojde“.67

Tento plán tak získal podporu větší části nacistického vedení.68

V červnu 1940 začal Heydrich uvažovat, že by do tohoto nového teritoria bylo

odesláno celkem 3,25 milionu Židů z celého dosud Německem ovládaného území. Po

porážce Francie tento počet vzrostl na 4 miliony. Takto byly naplánovány deportace

z jednotlivých států: „Německa (včetně anektovaných území celkem 743 000 lidí),

Generálního gouvernementu (2 300 000), Protektorátu Čechy a Morava (77 000),

Belgie (80 000), Nizozemska (160 000), Lucemburska (2500), Dánska (7000), Norska

(1500), Slovenska (95 000) a Francie (270 000).“69

Na podzim 1940 se toto množství

navýšilo až na konečných 5,8 milionu, ke kterým Eichmann dospěl sečtením všech

evropských Židů žijících na západ od německo-sovětské hranice. Jako cílová oblast

deportací byl nakonec vybrán odlehlý ostrov Madagaskar. Zde by byl Židům

znemožněn jakýkoli kontakt s moderní civilizací, neboť by přicházeli do styku jen

s místním domorodým obyvatelstvem. Zároveň zde Němci počítali i s přirozeným

úbytkem, neboť mnoho lidí by nepřežilo samotnou cestu a zbytek by časem zahynul na

nehostinném ostrově. Už zde se tak mohly vyskytnout první alternativy „konečného

řešení“. I tento plán měl ale řadu odpůrců. Ti totiž tvrdili, že jestli tam mají Židé umřít,

tak je kontraproduktivní je tam vozit. Mohou totiž zemřít zde v Evropě bez zbytečných

nákladů na dopravu. V cestě k realizaci tohoto smělého plánu však stálo i několik

překážek. Tou nejzásadnější byla nutnost porazit Velkou Británii a zároveň ovládnout

Středomoří. Lze tak říci, že celý plán Madagaskar, jak se této akci přezdívalo, spočíval

na vojenské porážce Velké Británie.70

Na podzim 1940 však Německo prohrálo bitvu o Británii, z čehož plynulo, že

„nedokázalo získat kontrolu nad námořní dopravou v Atlantickém oceánu, což bylo pro

úspěch plánu nezbytným předpokladem“.71

Plán Madagaskar tak skončil dřív, než mohl

být vůbec realizován. Ghetta, která v té době již existovala, se začala rychle přeplňovat

a opět vyvstala ta samá otázka jako předtím. Do této složité situace se na konci roku

67

ROSEMAN, s. 39. 68

GÖTZ, Konečné řešení, s. 70–74. 69

Tamtéž, s. 97. 70

DINER, s. 123an.; GÖTZ, Aly, HEIM, Susanne, Vordenker der Vernichtung: Auschwitz und die Pläne

für eine neue europäische Ordnung, Frankfurt am Main 1997, s. 257–265. 71

WISTRICH, s. 121.

37

vložilo i vedení OKH, tedy vrchní velení pozemních sil. Hitler totiž 18. prosince

podepsal směrnici č. 21, ve které zahájil přípravy na operaci Barbarossa. OKH tak

požadovalo vysídlení několika oblastí, kde by byla zřízena vojenská cvičiště. Celkem se

mělo jednat o vystěhování cca 1 milionu obyvatel. Zároveň požadovalo zapůjčení

vlakových souprav pro přesun vojáků a vojenského materiálu. Do března 1941, kdy

skončila první fáze příprav na ruské tažení, OKH vypravilo přes 2500 vlaků. V té době

také vrcholil 2. krátkodobý plán, který byl však neúspěšný a tak ho Heydrich 20. ledna

1941 ukončil. Do této doby bylo do Generálního gouvernementu přesunuto přes

260 000 lidí. Hned následující den pak spustil 3. krátkodobý plán, jenž byl ze všech

nejrozsáhlejší. Počítal s vysídlením 771 000 Poláků a přesunutím 60 000 vídeňských

Židů. Ve skutečnosti bylo deportováno jen asi 25 000 osob. Tento plán byl však již za

necelé dva měsíce rovněž ukončen, neboť v polovině března se rozbíhala další fáze

příprav na operaci Barbarossa. Ta si vyžádala ještě mnohem větší množství dopravních

kapacit, z čehož plyne, že na přesun židovského, ale i polského obyvatelstva již

nezbývaly prostředky. Jednotlivé priority se tak překrývaly a vzájemně se omezovaly.

Lze tedy říci, že „ani německý generální štáb nezvládl současně budovat mamutí

výcviková střediska a připravovat nejnesmírnější dobyvačnou, zotročovatelskou a

vyhlazovací válku, kterou moderní dějiny znají“.72

Navíc se neustále vedly spory o to,

zda mají přednost politické či vojenské cíle.73

Deportace do Generálního gouvernementu tak byly omezeny již v lednu a zcela

ustaly v březnu 1941. Nicméně přeprava do ghett v rámci Generálního gouvernementu

probíhala, sice v omezené místní podobě, ale pokračovala. A to díky vysídlování míst,

které si zabírala armáda. A to ještě Hitler 4. listopadu 1940 tvrdil: „Politické zájmy mají

v Generálním gouvernementu přednost před vojenskými.“74

V této době se navíc Židé

začali dělit na práceschopné a nepráceschopné. S tím souvisel i nový pojem, a to

politika vypuzování. Jelikož přípravy na operaci Barbarossa byly již v plném proudu,

bylo zapotřebí do práce zapojit co největší počet lidí. Nepráceschopní lidé tak byli

vyháněni ze svých domovů a často končili na ulicích, neboť i ghetta byla přeplněná.

V této době se však již začínalo uvažovat i o novém řešení židovské otázky, které bylo

spojeno s novými oblastmi v Sovětském svazu.75

72

GÖTZ, Konečné řešení, s. 142. 73

KRYL, s. 154–158. 74

GÖTZ, Konečné řešení, s. 155. 75

Tamtéž, s. 127–129, 138–146.

38

S novou alternativou židovské otázky přišel na jaře 1941 Heinrich Himmler.

Generalplan Ost, jak se nazývalo toto nové řešení, počítalo s deportací všech

evropských Židů hluboko na sovětské území. Tato alternativa měla především uspokojit

správce Generálního gouvernementu, kteří neustále přicházeli se stížnostmi na

přeplněnost této oblasti. Měli být přesunuti i ti Židé, kteří spadnou do německého

područí po bleskové válce proti Sovětskému svazu. Celkem tak mělo být transportováno

přes 10 milionů lidí. Nacistické vedení počítalo i s tím, že využijí sovětské pracovní

tábory, které se nacházely v pustých polárních oblastech, neboť se zde nacházela bohatá

naleziště nejrůznějších surovin. Získaly by tak levnou pracovní sílu a vzhledem ke

krutým podmínkám, které tam panovaly, by zcela určitě nastal přirozený úbytek na

životech, což by pro nacistické vedení bylo jen ku prospěchu. Tento plán tak měl

plynule navázat na 3. krátkodobé řešení, které ale totálně zkrachovalo. Tato alternativa

ale stále počítala s tím, že by se realizovala až v poválečné době a za předpokladu, že by

Třetí říše vojensky porazila Sovětský svaz. Zatím se však stále ještě neuvažovalo o

nějakém systematickém vyvražďování. Počítalo se jen s přirozeným úbytkem v řádech

desetitisíců až statisíců.76

Na jaře 1941 však přišla první komplikace. Operace Barbarossa musela být

odložena. V dubnu se totiž Wehrmacht podílel na italském tažení proti Jugoslávii a

Řecku. V té době se však již na invazi do Sovětského svazu připravovaly i jiné oddíly, a

to jednotky Einsatzgruppen a Einsatzkommandos, jež se skládaly ze členů SS a SD.

Tato uskupení měla postupovat za bojovou frontou a zabíjet všechny Židy a

komunistické funkcionáře. K tomuto účelu Heydrich vydal 6. června tzv. rozkaz o

komisařích, jež je k tomu opravňoval. Měly tak soudní moc nad zajatci a civilisty. O

několik dní později, konkrétně 17. června, pak vyzýval jednotky Einsatzgruppen a

Einsatzkommandos k pogromům a útokům na židovské obyvatelstvo. V této době

rovněž Hitler sliboval Frankovi, že Židé budou z Generálního gouvernementu odvezeni

na východ. Lze tak říci, že „zcela nevyprovokovaná válka, vedená s dosud nevídanou

brutalitou, měla konečně dobýt pro německý národ ‚nepostradatelný životní prostor‘ a

umožnit splnění rasověbiologických a ideologických cílů německé světovládné a

germanizační politiky“.77

Operace Barbarossa byla zahájena 22. června 1941 a s ní se

76

Tamtéž, s. 151–154; KRYL, s. 158–160; WILDT, Michael, Der Architekt der „Endlösung“: Himmler

und die Vernichtung der europäischen Juden. In: Historische Zeitschrift 265, 1997, 3 s. 808an. 77

KRYL, s. 156.

39

pomalu ale jistě začalo schylovat i k největšímu zločinu proti lidskosti, a to

holocaustu.78

2.2 Ghetta

V době, kdy probíhal 2. krátkodobý plán, se v Polsku začala formovat první velká

ghetta. O jejich založení rozhodlo vedení RSHA již 19. prosince 1939. Lokality byly

vybírány podle toho, kde se nacházely největší židovské komunity. Většinou se jednalo

o nejchudší čtvrtě ve městech. Rovněž byla budována tam, kde byl nějaký důležitý

železniční uzel, nebo nějaký zdroj práce. Ghetta byla de facto předzvěstí „konečného

řešení“. Většina ghett se nacházela na bývalém polském a později i sovětském území.

V ostatních zemí se vyskytovaly jen sběrné tábory, odkud poté Židé mířili do ghett, či

později přímo do vyhlazovacích táborů. Určitou výjimku pak tvořilo Terezínské ghetto,

jež fungovalo jako starobní komplex, který sloužil Židům k dožití. Nacistické vedení

chtělo mít Židy pod kontrolou, aby se z jejich řad nezvedal nekontrolovaný odpor.

Zároveň to pro ně byl i zdroj levné pracovní síly. Podle toho se také k nim nacisté

chovali. Ghetta, pro něž byla typická léta 1940 a 1941, se vyznačovala malým

prostorem obestavěným vysokými zdmi a velkým množstvím lidí namačkaných uvnitř.

Židovské rodiny, které byly v ghettech umístěny, často velice trpěly. Nejenže v celém

ghettě nebyl dostatek místa, scházelo totiž i všechno ostatní. Největším problémem

z toho však bylo malé množství jídla, vody, ale i třeba léků či postelí. Celý komplex

navíc hlídaly stráže složené z příslušníků SS, které se vyznačovaly velkou brutalitou.

Toto násilí se však stejně nedalo srovnat s tím, které bylo praktikováno

v koncentračních, respektive vyhlazovacích táborech.79

V ghettech byla často zřízena i vlastní samospráva skládající se ze Židů. Ta byla

ale pochopitelně podřízena strážím SS. Ve Varšavě a v Lodži měli Židé dokonce vlastní

pořádkovou službu. Tato samospráva se tak o Židy musela starat ve všech ohledech.

Ubytovávala je, rozdělovala jim příděly jídla a vedla záznamy s evidencí. V pozdější

době však musela sestavovat seznamy lidí, určených k transportům do vyhlazovacích

táborů. Úmrtnost zde byla poměrně vysoká, neboť každý pátý zemřel na nějakou

nemoc, hladem nebo vyčerpáním. Převážná většina ostatních pak zahynula ve

vyhlazovacích táborech, kam byli od roku 1942 sváženi. Od tohoto roku byli totiž Židé

78

GÖTZ, Konečné řešení, s. 170–177; Sorauer Tageblatt, 23. 6. 1941, 131/144. 79

EMMERT, s. 30.

40

převážně deportováni rovnou do vyhlazovacích táborů, neboť se systém organizovaného

vyhlazování již rozběhl. Většina ghett pak zanikla v roce 1943, některá až o rok později.

Určitou výjimku tvořilo Terezínské ghetto, které zaniklo až na samém konci války (viz.

Příloha č. 5).80

Největší a nejznámější ghetto se nacházelo ve Varšavě. V tomto bývalém

polském hlavním městě, které se nyní nacházelo v Generálním gouvernementu, se totiž

vyskytovalo jedno z hlavních židovských center ve střední Evropě. Tato centra se pak

nalézala ještě např. v Lodži či Vilniusu. Těsně před válkou žilo ve Varšavě přes 350 000

Židů, což byla asi třetina celkové městské populace. Proto zde byly také hned na

počátku války zavedeny rasové zákony a zrušeny všechny židovské organizace.

Povoleny byly jen tzv. Judenrat, tedy židovské rady. Samotné ghetto bylo oficiálně

založeno 12. října 1940 (zcela uzavřeno od okolního světa bylo až 15. listopadu) po

neúspěchu plánu Madagaskar, nicméně jeho formování probíhalo již od počátku téhož

roku. Rozprostíralo se ve Starém městě, což představovalo asi 2–3 % z území celého

města. Do tohoto ghetta pak byli deportováni všichni Židé z okolí. Z tohoto důvodu také

v krátkém čase nastalo velké přeplnění, které bylo doprovázeno nízkým počtem

ubytovacích míst a nedostatečnými hygienickými podmínkami. K této špatné situaci se

pak navíc přidala i velká brutalita stráží, které se k polským Židům chovaly mnohem

hůře, než třeba k těm německým. Bylo to dáno tím, že polským Židům byla přisuzována

vina za vypuknutí této války.81

Již v zimě 1940 nastaly první problémy v podobě nedostatku potravin.

Nacistické vedení se tuto situaci snažilo vyřešit snížením přídělových dávek a

postupným vyhladověním židovského obyvatelstva. Lidé v tomto ghettu dostávali jen

dvanáctinu toho, co němečtí občané. Od počátku roku 1941 se tak díky různým

nemocem, či samotnému hladu, zvyšovala úmrtnost obyvatel. Této situaci nepomohl ani

přísun 72 000 nových Židů, kteří sem byli v lednu téhož roku deportováni. V létě 1942

pak započaly pravidelné transporty do vyhlazovacích táborů, konkrétně do Osvětimi a

Treblinky. Počet osob v ghettu se pak stabilizoval a záměrně udržoval na zhruba

60 000. V lednu 1943 se pak místní Židé vzepřeli a vyvolali povstání, ve kterém

spolupracovali s židovskou odbojovou organizací v čele s Mordechajem Anielewiczem

a polským podzemím, které jim zprostředkovalo zbraně a muže. V dubnu byla tato

80

Tamtéž; LAQUEUR, s. 110–114. 81

EMMERT, s. 32; HILBERG, Raul, Die Vernichtung der europäischen Juden, Band 1, Frankfurt am

Main 1997, s. 235–239.

41

vzpoura potlačena a krvavě rozehnána jednotkami SS. Těm pomáhaly i polovojenské

organizace z Litvy, Lotyšska a Ukrajiny. Poté následovala vlna poprav a zbylé

obyvatelstvo bylo deportováno do Osvětimi. Samotné ghetto pak bylo srovnáno se zemí

a prakticky zaniklo. Varšavským ghettem v celé jeho historii prošlo okolo 480 000

lidí.82

Druhé nejvýznamnější ghetto na polském území se nacházelo v Lodži. Bylo

založeno jako jedno z prvních ghett již 8. února 1940 a rozprostíralo se jen na pouhých

4 km2. Definitivně však bylo uzavřeno a izolováno od okolního města až 30. dubna.

Vzniklo z toho důvodu, aby odlehčilo přísunu Židů do Generálního gouvernementu,

který se v té době již začal přelidňovat, a zároveň se ve městě nacházelo okolo 200 000

židovských obyvatel, které by bylo nutno někam přesunout. Celé ghetto bylo oploceno a

silně střeženo příslušníky SS, přičemž nikdo nesměl tam ani ven. Nacistickou

komandanturu v ghettu pak vedl Hans Biebow. Tábor byl rozdělen na tři části, které

oddělovaly cesty, jež byly pro Židy nepřístupné. Z toho důvodu tak byly jednotlivé

sektory propojeny dřevěnými mosty. V průběhu několika měsíců bylo do tohoto ghetta

deportováno přes 164 000 Židů. Jelikož bylo takto velké množství lidí uvězněno na

enormně malém prostoru, úmrtnost byla ohromná. Celkem v tomto táboře zemřelo

okolo 40 000 lidí.83

V roce 1941 bylo ghetto přejmenováno na Litzmannstadt a současně přeměněno

na pracovní tábor, jenž se specializoval na výrobu textilií pro Wehrmacht. Již v červenci

1941 chtěl Arthur Greiser, jež spravoval Vartskou župu, nějak zlikvidovat

nepráceschopné Židy, neboť usuzoval, že je to humánnější, než je nechat vyhladovět.

V listopadu navíc dosáhlo ghetto svého maxima v počtu vězňů, nacházelo se jich zde

přes 170 000. To bylo dáno i 20 novými transporty, přičemž: „Pět bylo z Prahy a Vídně,

čtyři z Berlína, dva z Kolína nad Rýnem a po jednom z Lucemburska, Frankfurtu,

Düsseldorfu a Hamburku.“84

Jelikož se továrny a dílny nacházely v lepších budovách,

museli být židovští dělníci umístěni v dřevěných polorozpadlých chatrčích, které

postrádaly kanalizaci. Vyvstala tak hrozba epidemií, které by mohly ohrozit výrobu

vojenského materiálu. Od ledna 1942 tak začaly deportace do Chelmna a Osvětimi,

přičemž v těchto vyhlazovacích táborech bylo usmrceno na 80 000 nepráceschopných

82

BURSTIN, Barbara Stern, The Warsaw Ghetto: A Shattered Window on the Holocaust. In: The History

Teacher 13, 1980, 4, s. 532–534; EMMERT, s. 32an.; VYKOUKAL, s. 94–96. 83

SEEMANN, Richard, Ghetto Litzmannstadt 1941–1944: dokumenty a výpovědi českých Židů

v lodžském ghettu, Praha 2000, s. 46–51. 84

Tamtéž, s. 59.

42

lodžských vězňů. V září téhož roku ghetto postihla další velká selekce, po níž zbylo

v táboře jen 65 000 vězňů. Deportace do vyhlazovacích táborů se poté zastavily a

početní stav v ghettu se stabilizoval. Přirozený úbytek byl doplňován drobnými

transporty. Teprve až na jaře 1944 byly obnoveny deportace do Chelmna a v červnu

téhož roku bylo Himmlerem ghetto uzavřeno. Jeho poslední obyvatelé byli poté

odvezeni ke zplynování. Celkem lodžským ghettem prošlo okolo 204 000 židovských

občanů.85

Reinhard Heydrich byl 27. září 1941 jmenován zastupujícím říšským

protektorem v Čechách a na Moravě. Již 10. října rozhodl, že české židovské

obyvatelstvo bude deportováno do ghett. Z tohoto důvodu bylo rozhodnuto o výstavbě

největšího ghetta, jež se nacházelo mimo polské a sovětské území. Terezín splňoval

většinu podmínek nutných k výstavbě, neboť se jednalo o pevnostní město s dobrým

železničním spojením a navíc zde mělo od června 1940 své vězení gestapo. V listopadu

1941 tak započala výstavba sběrného tábora, na níž se podílelo prvních 350 vězňů. Od

30. listopadu sem pak začaly přijíždět pravidelné transporty. Chod celého tábora

zajišťovala židovská samospráva společně s radou starších. Tyto organizace pak přímo

podléhaly komandantuře SS, v jejímž čele se postupně vystřídali Siegfried Seidl, Anton

Burger a Karl Rahm. Na konferenci ve Wannsee, která se konala v lednu 1942, bylo

rozhodnuto, že Terezín bude přeměněn na starobní a modelové ghetto, které bude

sloužit k propagandistickým účelům (viz. Příloha č. 6). Z tohoto důvodu sem byli

odesíláni Židé především z Dánska, Německa, Nizozemska a Rakouska, kteří byli starší

65 let. Zároveň sem směřovali i privilegovaní Židé, jako byli např. veteráni či váleční

invalidé z první světové války. Současně i někteří prominentní Židé z vědecké, či jinak

významné profese. Od počátku roku 1942 tak začaly deportace do Osvětimi s vězni,

kteří měli uvolnit místo již zmíněným Židům. Celkem tak bylo do tohoto vyhlazovacího

tábora transportováno přes 87 000 terezínských vězňů, z nichž se konce války dožilo jen

pouhých 3800.86

Na jaře 1942 bylo rozhodnuto o rozšíření ghetta s kapacitou 50 000–60 000

vězňů. Z tohoto důvodu pak bylo z města vysídleno veškeré civilní obyvatelstvo.

Těchto limitů se podařilo dosáhnout již v září téhož roku, kdy se v táboře nacházelo

85

Archiv židovského muzea, Dějiny šoa, Dokumenty perzekuce 8, Praha 18. 9. 1945; DINER, s. 122–

124; EMMERT, s. 31; HILBERG, Die Vernichtung der europäischen Juden, Band 1, s. 231–235;

SEEMANN, Ghetto Litzmannstadt 1941–1944, s. 53–62, 143an. 86

BLODIG, Vojtěch, Dějiny ghetta Terezín (1941–1945). In: POJAR, Miloš (ed.), Stín šoa nad Evropou,

Praha 2001, s. 57–59; DRORI, Hana, HUPPERT, Jehuda, Theresienstadt, Prag 1999, s. 13an.

43

necelých 60 000 Židů. Bylo to zapříčiněno především transporty z Německa a

Rakouska, které v této době přivezly okolo 43 000 osob. V tomto čase rovněž začaly i

popravy ve zdejší malé pevnosti, které prováděly jednotky SS. Mnoho dalších Židů pak

zemřelo následkem přeplněnosti tábora, díky čemuž se snáze rozšiřovaly smrtelné

nemoci. Od jara 1943 ustaly transporty do Osvětimi, neboť se z propagandistických

důvodů začalo se zkrášlováním tábora. Byla postavena kavárna, restaurace, divadlo

apod., aby byla komise z mezinárodního červeného kříže, jež přijela v červnu, ujištěna,

že je se Židy náležitě zacházeno. Díky těmto krokům, které byly dokonale využity

propagandou, se podmínky v táboře zlepšily. Nicméně na podzim 1943 byly deportace

opět obnoveny. V červnu 1944 pak proběhla další kontrola, po níž následovala

deportace 18 400 Židů do Osvětimi. Ghetto se tak postupně vylidnilo a zůstalo zde jen

11 000 vězňů. Od počátku roku 1945 sem pak byli transportováni Židé z Osvětimi, kteří

nestačili být zplynováni před osvobozením tábora Rudou armádou. Rovněž sem

dorazilo mnoho účastníků tzv. pochodů smrti z ostatních táborů, kteří sem ještě

v květnu zavlekli epidemii tyfu, jenž si na konci války vyžádal další stovky obětí.

Terezín byl osvobozen Rudou armádou až jako jeden z posledních táborů v květnu

1945. Celkem tak tímto ghettem prošlo přes 140 000 lidí a dalších 15 000 osob sem

dorazilo na konci války z ostatních táborů. Zahynulo zde okolo 35 000 Židů ať už vinou

poprav či různých nemocí. Dalších 83 000 zemřelo po deportaci v Osvětimi.87

2.3 Počáteční plány „konečného řešení“ po invazi do Sovětského svazu

Již na počátku východního tažení bylo zřejmé, že Židé, kteří žili na sovětském území,

budou tvrdě stíháni. Nacházela se zde totiž hned po Polsku druhá nejpočetnější židovská

komunita v Evropě. V západní části Sovětského svazu žilo před německou invazí okolo

4 milionů Židů, z čehož 1,35 milionu se nacházelo na polském území, které zabral

Sovětský svaz na podzim 1939. Dalších 1,9 milionu se vyskytovalo v běloruském a

ukrajinském teritoriu, 300 000 v Besarábii, 225 000 v Litvě, 95 000 v Lotyšsku, 50 000

na Krymu a pouhých 5000 v Estonsku. Z těchto 4 milionů pak 1,5 milionu Židů po

německé invazi uprchlo dále na východ. Zbývající počet Himmler plánoval usmrtit.

Těmto lidem neprospělo ani to, že byli spojováni s tzv. židobolševismem, který

proklamovala Goebbelsova propaganda a obvinění z toho, že vyvolali další světovou

87

Archiv židovského muzea, Dějiny šoa, Terezín 136; BLODIG, s. 60–66; DRORI, s. 15–17; EMMERT,

s. 34an.

44

válku. Z těchto důvodů se německé jednotky chovaly ke zdejším Židům mnohem hůře,

než jak se s jejich souvěrci zacházelo v jiných zemích. Vůbec nejbrutálněji s nimi

jednaly oddíly SS Einsatzgruppen, které postupovaly za frontovou linií s jediným cílem:

„Vybíjet lidi tzv. nižších ras přímo na místech, kde žili.“88

Z tohoto faktu vyplývalo, že

se nemělo jednat jen o válku dobyvačnou, ale i o válku rasovou.89

Německý Wehrmacht již od počátku operace Barbarossa, která byla zahájena 22.

června 1941, rychle pronikal na sovětské území. Během úvodních týdnů postoupil o

několik stovek kilometrů. Z tohoto důvodu Hitler již 16. července vydal výnos, ve

kterém dobyté území rozdělil na dva komisariáty, a to Ostland (Bělorusko, Estonsko,

Litva a Lotyšsko) a Ukraine. Veškeré sovětské oblasti pak byly svěřeny pod správu

Alfreda Rosenberga, jenž byl nově jmenován říšským ministrem pro okupovaná

východní území. Tento německý teoretik byl jedním ze zakladatelů nacistické ideologie

a zarytý antisemita. Vlivné slovo měl i u samotného Hitlera. Ve stejné době byl rovněž

rozšířen i Generální gouvernement, k němuž byla přičleněna Halič, západní Ukrajina a

některá polská území, jež byla v roce 1939 zabrána Sovětským svazem. Na konci

července nacistické vedení počítalo s rychlou porážkou Sovětského svazu. Tudíž mohlo

přikročit k sestavení plánu na získání „životního prostoru“ a s tím souvisejícího řešení

židovské otázky. Hitler prozatím nepromýšlel, jak s Židy naloží. O tom vypovídal i jeho

projev z 22. července 1941: „Kam Židy pošleme, jestli na Sibiř nebo na Madagaskar, je

úplně jedno.“90

Proto také již 31. července říšský maršál Göring pověřil v dopise

Reinharda Heydricha, aby sestavil konečnou podobu řešení židovské otázky. Někteří

historici tak do tohoto okamžiku zasazují počátek tzv. „konečného řešení“. O tomto

tématu spolu dotyční hovořili již na jaře téhož roku, ale až nyní tyto teze získaly

písemný podklad. Heydrich do těchto plánů mohl zahrnout veškeré nacistické

organizace, které ke splnění tohoto úkolu potřeboval. V této době se nicméně stále

uvažovalo s přesunem veškerého židovského obyvatelstva (tedy 11 milionů osob), na

nejvýchodnější zauralská území, kde by ale s největší pravděpodobností stejně nalezli

jen smrt v podobě pracovního vyčerpání, hladu, zimy či různých nemocí. Hitler do této

doby stále odolával nátlaku ze strany Himmlera a Heydricha tyto deportace zahájit,

88

MOULIS, Vladislav, Holocaust na území Ruska, Ukrajiny a Běloruska. In: POJAR, Miloš (ed.), Stín

šoa nad Evropou, Praha 2001, s. 196. 89

Tamtéž; RHODES, Richard, Páni nad smrtí: SS skupiny zvláštního nasazení a počátek holocaustu,

Praha 2004, s. 115. 90

KRYL, s. 161.

45

neboť chtěl vyčkat na porážku Sovětského svazu, kterou již Himmler s Heydrichem

považovali za téměř jistou.91

Již v srpnu téhož roku však přišly první komplikace s postupem německé

armády, která nepřítele podcenila, a ten začal po prvotních porážkách klást houževnatý

odpor. Pro nacistické velení tak začaly vyvstávat problémy ve všech oblastech.

Deportace na východ bylo opět nutno oddálit, což se nelíbilo správcům polských žup,

kterým byly odsuny slibovány již několik měsíců. Etničtí Němci, kteří již byli přesunuti

do nově přičleněných říšských oblastí, navíc požadovali navrácení do svých původních

domovů, které se nyní nacházely rovněž pod německou správou. Tyto problémy měl

vyřešit Heinrich Himmler, jenž byl tímto problémem pověřen 12. září. Pod jeho

kompetencí se tak nacházel Generální gouvernement a sovětské oblasti, ve kterých řídil

přesídlovací akce. Z této situace zákonitě vyplývalo, že Židé nacházející se v těchto

oblastech budou muset pryč. V této době však již byli Židé ve velké míře vyháněni a

zabíjeni místními kolaborantskými jednotkami, které spolupracovaly s oddíly

Einsatzgruppen.92

Již v srpnu 1941 začal Himmler pracovat na „konečném řešení“ židovské

otázky. Musel se ale přizpůsobit nastalé válečné situaci, neboť potřeboval propojit

způsob dopravy Židů a jejich usmrcení. Zároveň ale musel vycházet z toho, co za dané

situace bylo reálné a co nebylo. Proto také nařídil Albertu Widmannovi, jenž byl

chemik Kriminalisticko-technického institutu v Berlíně, aby vynalezl určitý způsob

usmrcování, který by byl levný, dal by se provádět ve větším množství a současně

nepůsobil na psychiku popravčích tak drasticky, jako to bylo u běžného zastřelení.

Z toho tak lze vyvodit, že „nejpozději v srpnu 1941 byl osud sovětských Židů

zpečetěn“.93

Další otázka spočívala v místě poprav. Himmler vybral běloruské město

Mogilev, které leželo na řece Dněpr. Právě po Dněpru by byli Židé deportováni do

zdejšího koncentračního tábora. Řeka byla totiž vhodná pro lodní dopravu, neboť byla

pro své široké koryto splavná, měla mírný spád a po většinu roku nezamrzala, což se o

ostatních sovětských tocích říci nedalo. Především by ulehčil železniční dopravě, která

s postupem fronty byla stále více zatěžována. Widmann tak již v září provedl test na 20

pacientech, které usmrtil pomocí výfukových plynů, jenž vehnal do hermeticky

uzavřených místností. Tuto techniku poprav tak převzal po lékařích, kteří podobným

91

GÖTZ, Konečné řešení, s. 181–184; KRYL, s. 160–164; ROSEMAN, s. 50–53. 92

GÖTZ, Konečné řešení, s. 184–186, 201. 93

ROSEMAN, s. 46.

46

způsobem vraždili své pacienty v rámci programu T4. Tito lidé mu tak byli nyní

nápomocni v jeho pokusech, neboť program T4 byl na konci srpna 1941 ukončen.

Z těchto pokusů byly poté vyvinuty plynové nákladní vozy, které používaly jednotky

Einsatzgruppen a od konce roku 1941 se běžně využívaly v některých koncentračních

táborech. V říjnu tak bylo po Dněpru do Mogileva deportováno prvních 50 000 Židů ze

Soluně. V létě téhož roku byl zahájen nábor nových dozorců, kteří měli obsluhovat

krematoria, jenž se měla v listopadu v Mogilevě postavit. Z těchto plánů ovšem brzy

sešlo, neboť bylo rozhodnuto, že plánované krematorium s 32 komorami bude

vystaveno v Osvětimi.94

Hitler, jehož názor zastával i Himmler, na počátku října chtěl, aby byli veškeří

Židé z německého území deportováni na východ. K jeho rozhodnutí mohlo napomoci i

vyjádření Alfreda Rosenberga, jenž tvrdil, že Sověti deportují etnické Němce daleko na

východ, kde jich většina za hrozných podmínek umírá. Můžeme tedy tvrdit, že

„odvlečení Židé měli zemřít ‚přirozenou smrtí‘, část jich měla pomřít hladem a

pomrznout v ghettech a táborech, část se měla pod barbarským policejním režimem

udřít k smrti“.95

Možná proto také Heydrich již 10. října 1941 jednal o židovské otázce

v Protektorátu Čechy a Morava, kde od 27. září téhož roku zastával funkci zastupujícího

říšského protektora. Z tohoto jednání vzešel protokol, který vystihuje: „Hlavní body

Heydrichových plánů ‚řešení židovské otázky‘ v protektorátu, které pak v Berlíně navrhl

k uskutečnění v celoevropském rozsahu.“96

Rozhodl, že z tohoto území bude odvezeno

prvních 88 000 židovských obyvatel, kteří budou rozděleni mezi ghetta v Lodži, Minsku

a Rize. Hitler původně chtěl, aby tito Židé byli deportováni rovnou na východ, bez

mezistanice v ghettu, ale válečná situace to neumožnila. Podobná jednání pak probíhala

i v samotném Německu a Rakousku. Eichmann tak ještě v tomtéž měsíci zorganizoval

první transporty z těchto území, které směřovaly do Lodže a deportovaly celkem 20 000

Židů a 5000 Romů. Tito lidé pak měli být evidováni jako váleční zajatci a komunisté,

jež byli ale běžně stříleni. Z toho plyne, že již v této době, nacistické vedení posílalo na

východ Židy s jasným cílem, a to usmrtit je. Slovo evakuace tak již bylo synonymem

termínu vyvražďování. V tomto čase nicméně ještě zcela organizované zabíjení pomocí

94

GÖTZ, Konečné řešení, s. 203–207. 95

Tamtéž, s. 168. 96

KYNCL, Vojtěch, Symbol nedůstojné justice: Wolfgang Wolfram von Wolmar v kontextu „konečného

řešení židovské otázky“ v protektorátu Čechy a Morava. In: Historický obzor 24, 2013, 9–10, s. 224.

47

plynu neprobíhalo, ale pravděpodobně o něm bylo rozhodnuto. Na tom se shodují i

někteří historici.97

Na podzim 1941 tak Himmler společně s Heydrichem začali připravovat

výstavbu prvních ryze vyhlazovacích táborů. V té době totiž již mohli vycházet jak ze

zkušeností z programu T4, tak z Widmannových pokusů v Mogilevě. Těmto novým

cílům se tak musely podřídit i ostatní záležitosti. Dne 21. října bylo zakázáno

v Generálním gouvernementu zřizování nových ghett, neboť jich podle soudobých

plánů již nebylo zapotřebí. O dva dny později pak byla zcela zastavena emigrace Židů

z celého území Říše. Lze tak říci, že v této době bylo nejspíše rozhodnuto o podobě tzv.

„konečného řešení“ židovské otázky. Společně s Hitlerem se na tomto plánu

pravděpodobně museli podílet i Himmler, Heydrich a Göring, jež do této záležitosti

postupně začleňovali i další významné osoby, které se nějakým způsobem na této

genocidě podíleli. Mezi prvními tak o tomto plánu byli nejspíše informováni Hans

Frank, či Arthur Greiser, jež byli správci území, na kterém se měly vraždy odehrávat.

Společně s nimi do toho byl pravděpodobně začleněn i Adolf Eichmann, který to měl

vše koordinovat. Jakým způsobem byl tento plán schválen, můžeme jen těžko říci,

neboť se mohlo jednat o rozkaz, ústní domluvu mezi zúčastněnými, nebo to mohlo být

jen samotné přání Vůdce. Co však bylo jasné, bylo to, že „vyhlazení bude provedeno

formou rychlého, doslova průmyslově realizovaného vraždění, které také bude

nejlevnější“.98

Někteří historici nicméně rozhodnutí o „konečném řešení“ datují do jiné

doby. Většina se ale shoduje na době někdy mezi červencem a prosincem 1941.99

V listopadu 1941 tak začala výstavba prvního vyhlazovacího tábora v Belzecu.

Řídil ji Odilo Globocnik, jenž zastával post velitele SS a policie v lublinské oblasti.

Později měl na starosti vyhlazování zdejšího židovského obyvatelstva. Poté byly v této

oblasti také postaveny tábory v Treblince a Sobiboru, jenž byly společně s Belzecem

kmenovými tábory při operaci Reinhard, která byla zahájena na jaře 1942. Na podzim

1941 se ovšem začalo experimentovat také s jiným plynem. Poté co se zjistilo, že

popravy pomocí oxidu uhelnatého (CO) jsou finančně náročné a neustálé dovážení

plynových lahví poměrně složité, bylo přistoupeno ke kyanovodíku, neboli též Cyklonu

B. Tento plyn byl dodáván v podobě krystalů, které byly zakonzervovány. Po kontaktu

se vzduchem se však přeměnily ve smrtící jed zapáchající po mandlích, který v pozdější

97

GÖTZ, Konečné řešení, s. 208–214; ROSEMAN, s. 55. 98

KRYL, s. 164. 99

Tamtéž.

48

době usmrtil miliony lidí. První pokusy s Cyklonem B se pak uskutečnily v prosinci

1941 v koncentračním táboře v Osvětimi, kdy bylo zabito 600 sovětských zajatců a 250

Židů. V prosinci 1941 se ale začaly objevovat problémy na východní frontě, které

rozhodly, že vyhlazování evropských Židů, se bude provádět především na polském

území. Hans Frank pak v této době začal přímo vyzývat k likvidaci židovského

obyvatelstva v Generálním gouvernementu, což se také následně začalo uskutečňovat.

Ústředny pro židovské vystěhovalectví se proměnily v ústředny pro uspořádání

židovské otázky, jež měly organizovat transporty. Spadaly tak pod oddělení IV B 4 při

RSHA, jemuž předsedal Adolf Eichmann. Toto oddělení tak koordinovalo židovské

transporty z jednotlivých měst právě za spolupráce již zmíněných ústředen.100

2.4 Jednotky Einsatzgruppen

Podobné oddíly těm, jež organizovaly na východní frontě pogromy proti židovskému

obyvatelstvu, v Říši existovaly již od roku 1938. Postupně se podílely na likvidaci

politických odpůrců nacistické strany v Rakousku, Sudetech, Protektorátě Čechy a

Morava a po přepadení Polska i na jeho území. Heydrich tyto jednotky v září 1939

rozdělil do pěti uskupení po zhruba 500 mužích, k nimž se postupně přidávali tamní

kolaboranti. Z těchto jednotek se o několik let později rekrutovali i dozorci

v koncentračních táborech. Na polském území se tyto jednotky, jež vedl Kurt Eimann,

zaměřovaly především na likvidaci polské inteligence, jako byli např. politici, úředníci,

vědci, učitelé či duchovní. V jejichž řadách se pochopitelně vyskytovalo také určité

množství polských Židů. Od října 1939 se zmíněné oddíly podílely na usmrcování

nemocných pacientů nacházejících se v léčebných ústavech. Na jaře 1941 byly tyto

jednotky téměř u konce s plněním svých úkolů, neboť polská inteligence byla potlačena

a židovské obyvatelstvo bylo přemístěno do Generálního gouvernementu či různých

ghett. Zároveň byly již v této době vytvářeny nové jednotky s označením

Einsatzgruppen, které měly na jejich činnost v podstatě navázat, i když v mnohem

rozsáhlejší a brutálnější podobě. Tyto původní jednotky Einsatzgruppen tak za dobu

svého působení na polském území, vypálily a vyplenily přes 530 měst a vesnic a

provedly přes 700 hromadných poprav, při nichž bylo usmrceno necelých 16 500 lidí.

100

EMMERT, s. 36; GÖTZ, Konečné řešení, s. 214–216; KRYL, s. 168–170.

49

Na počátku války však všechny pogromy nedělali pouze členové těchto skupin, nýbrž i

řadoví vojáci Wehrmachtu, kteří měli silné antisemitské přesvědčení.101

Na jaře 1941 zaútočil Adolf Hitler v projevu na SSSR, jenž byl podle něj ve

spojení s nepřátelským židovským živlem. Proto také byly do německého Pretzsche

svoláni vybraní lidé, jenž se měli zúčastnit tří-týdenního výcviku pod vedením Bruna

Strechenbacha, který byl nutný pro zařazení do nově vzniklých jednotek

Einsatzgruppen. Byly zřízeny celkem čtyři oddíly, které měly postupovat za frontovou

linií a plnit zvláštní úkoly. Byly jimi především likvidace Židů a politických nepřátel.

Heydrich tyto cíle po počátku operace Barbarossa ještě blíže specifikoval a shrnul ve

čtyřech bodech: likvidace členů kominterny; veřejných představitelů komunistické

strany a členů ústředních, krajských a okresních výborů; lidových komisařů a Židů

v sovětských služkách. Do této poslední kategorie pak byli de facto zahrnováni všichni

Židé. Z těchto bodů tak můžeme vyvodit: „Bolševismus nebyl chápán jako vláda jedné

třídy, nýbrž znamenal spíše rasově ideologické překřížení ‚židovské inteligence‘ a

‚slovanské podřadnosti‘.“102

Toto možné spojení rovněž využívala nacistická

propaganda k ospravedlnění činů těchto jednotek, které nyní mohly přistoupit

k masovému vyhlazování. Každé této jednotce byla přidělena určitá oblast: skupina A

operovala v pobaltských zemích pod vedením Waltera Stachleckera; oddíl Arthura

Nebeho s označením B, byl zaměřen na běloruské území; jednotka C, v jejímž čele stál

Otto Rashe, byla přidělena na Ukrajinu a poslední uskupení D Otty Ohlendorfa

postupovalo v Besarábii a oblastech kolem Černého moře. Každý z těchto oddílů se

skládal z různého počtu mužů, kteří do nich vstupovali dobrovolně. Tito jedinci

s brutální pověstí se rekrutovali především z řad SS, SD, SiPo, policie či podobných

organizací. Většina z nich měla vyšší vzdělání. Byli to tedy inteligentní lidé. Otázkou

tedy zůstávalo, proč takto vzdělaní lidé, působili v těchto vraždících oddílech. Buď byli

naprosto zfanatizovaní nacistickou propagandou, nebo těmto antisemitským a

antibolševickým názorům skutečně věřili. Lze se domnívat, že „víra Němců ve

správnost vyhlazování Židů vysvětluje také povahu všeobecné dobrovolnosti, s níž se

Němci na likvidaci evropských Židů podíleli“.103

Toto je však jen jedno z možných

101

ROSEMAN, s. 34–38. 102

DINER, s. 125. 103

GOLDHAGEN, Daniel J., Hitlerovi ochotní katani, Praha 1997, s. 392.

50

vysvětlení, proč se tito lidé onoho jednání dopouštěli. Další může například spočívat

v tom, že tito příslušníci plnili pouze rozkazy a „přání“ svých nadřízených.104

Jednotky Einsatzgruppen se pak dále členily na pohotovostní komanda

(Einsatzkommandos) a zvláštní komanda (Sonderkommandos). Největším oddílem byla

skupina A, která se skládala z 900 mužů a členila se na dvě Einsatzkommanda a dvě

Sonderkommanda. Naopak nejmenším uskupením s 500 členy bylo Einsatzgruppe D,

jenž se dělilo na čtyři Sonderkommanda a jedno Einsatzkommando. Ke všem těmto

uskupením pak byly přičleněny místní dobrovolnické oddíly, jež se skládaly

z pomocných policejních praporů a zdejších milic. Každá ze všech čtyř hlavních skupin,

byla tak dohromady složena z 3000 mužů. Celkem se tak tyto jednotky, jež operovaly

na sovětském území, skládaly z 16 zcela motorizovaných útvarů různého typu. Jelikož

byly tyto oddíly relativně malé a nezvládaly by všechno dělat samy, byly na sovětském

území zřízeny i tzv. židovské rady (Judenrat), které jim pomáhaly registrovat a

rozdělovat Židy na práceschopné a nepráceschopné. Součástí práce těchto oddílů však

nebylo jen bezcitné vraždění, nýbrž i zabavování a shromažďování soukromého

majetku perzekuovaných osob. Nemovitý majetek pak často ničily a vypalovaly, což

mělo podobný charakter jako při rabování o Křišťálové noci. Zde se ale tyto akce

rozrostly do mnoho násobně větších rozměrů. Většina sovětských Židů, i těch, kteří sem

uprchli z polského území, se nacházela v tzv. židovském pásmu osídlení, jež se dělilo na

25 správních oblastí a zasahovalo od Baltu až k Černému moři.105

První popravy se uskutečnily již 23. června 1941 v Kaunasu, kde operovala

Einsatzgruppe A. Zde bylo za spolupráce místních kolaborantů pozabíjeno několik

desítek lidí. Tito vlastizrádci se totiž mstili za hrůzy, které na nich spáchaly oddíly

NKVD. Nacistická propaganda této situace využila a následující vraždy tak svalovala

na místní obyvatele. V příštích dnech se pak počet poprav zvýšil. Místní Židé byli

shromažďováni v pevnostech, které pocházely ještě z dob první světové války, a zde

poté zastřeleni. Celkem tady tak zemřelo několik tisíc kaunaských občanů. Heydrich

poté 1. července oficiálně schválil vraždění Židů a bolševiků. Z těchto skupin ovšem

vyjmul polskou inteligenci. Himmler na to poté navázal v rozkazu z 11. července, kdy

nařídil, aby se popravy uskutečňovaly mimo město na odlehlých místech a v naprostém

utajení. Po provedení rozkazu o popravě pak měly být hromadné hroby řádně

zamaskovány. Z počátku byly výkony rozsudků praktikovány tak, že na jednoho vězně

104

BENZ, s. 60an.; EMMERT, s. 26; RHODES, s. 13–25. 105

MOULIS, s. 196–199.

51

stříleli vždy tři popravčí. Bylo to dáno tím, aby se snížilo psychické zatížení na osoby,

jež tyto vraždy prováděly. Postupem času ale bylo od tohoto postupu upuštěno, neboť to

nebylo časově, ani materiálně efektivní. Nacistické vedení se často rovněž pokoušelo

vyprovokovat místní obyvatelstvo, aby provádělo pogromy na svých židovských

sousedech. Tato taktika byla úspěšná. Asi nejznámějším pogromem, při němž byli v roli

popravčích místní občané, se odehrál již 10. července ve východo-polské vesnici

Jedwabné. Zde bylo povražděno několik stovek židovských obyvatel jejich polskými

spoluobčany.106

V průběhu července 1941 vydal Stalin rozkaz k utvoření partyzánských

uskupení, které měly škodit německému Wehrmachtu. Himmler, jemuž Hitler 17.

července rozšířil na východě pravomoci pro boj s vnitřním nepřítelem, na to zareagoval

rozkazem k likvidaci práceschopných Židů. Jednalo se tak de facto jen o muže, neboť

tvrdil, že tito Židé zmíněné partyzánské jednotky vedou. Současně nařídil, aby se tamní

obyvatelstvo nechalo vyhladovět, čímž by zemřelo až milion lidí, jež by tak uvolnili

místo pro etnické Němce, kteří se chtěli navrátit zpět do původních domovů. Tento plán

však již na podzim 1941 kvůli neuspokojivé válečné situaci ztroskotal. Nicméně

nedostatkem potravin nastala velká úmrtnost v řadách sovětských zajatců. Těch do

konce roku 1941 následkem hladu, špatných životních podmínek a vlivem poprav za

účelem ušetření potravin v táborech zemřelo okolo 2 milionů. Aby efektivně využil

místní kolaboranty, povolil Himmler v rozkazu z 25. července vytvoření pomocných

policejních sborů, do kterých tito lidé mohli vstupovat a pomáhat tak jednotkám

Einsatzgruppen v „práci“. Nicméně aby se civilní obyvatelstvo a organizace mohly na

těchto akcích podílet, muselo být vše písemně schváleno. K tomu napomohlo

Göringovo pověření ke „konečnému řešení“, které vydal 31. července. To ovšem bylo

spojeno i s tím, že se budou muset začít zabíjet i židovské ženy a děti, které byly do této

doby převážně ušetřeny. Bylo to logické vyústění situace, které muselo dříve či později

nastat. Zároveň to mělo i jeden praktický aspekt, a to ten, že tím nacistické vedení

zabránilo možnosti budoucí pomsty právě ze strany židovských dětí a žen za zabité otce

a manžely. Lze tedy říci, že „nejpozději v srpnu 1941 tak byl osud sovětských Židů

zpečetěn“.107

Od této doby se již nerozlišovalo mezi jednotlivými Židy. Jednotky

Einsatzgruppen si pak ani neověřovaly totožnost jednotlivých osob. Prostě si své oběti

vybíraly podle vzhledu či aktuální nálady. Proto se také mezi jejich obětmi vyskytovalo

106

RHODES, s. 44–56. 107

ROSEMAN, s. 46.

52

velké množství osob, jež nebyly židovského původu, a zároveň neměly označení

politických nepřátel Říše.108

Himmler k tomuto kroku totiž přistoupil již v polovině srpna. Od této doby tak

probíhaly popravy téměř v každé obsazené vesnici, čímž se mělo dosáhnout tzv.

Judenfrei, tedy prostoru zbaveného Židů. V téže době tak díky tomuto rozkazu bylo

v pripjatských bažinách zabito okolo 15 000 Židů různého věku a pohlaví, kteří tyto

močály měli vysoušet. O několik dní později se uskutečnil masakr v ukrajinském

Kamenci Podolském, při kterém jednotky Einsatzgruppen popravily 23 600 osob

židovského vyznání. Více jak dvě třetiny těchto lidí tvořili uprchlí a vyhoštění Židé

z Maďarska. Jednalo se tak o jeden z prvních větších pogromů uskutečněných na

jednom místě. Velitelé jednotlivých oddílů museli rovněž vést statistiky o popravách,

neboť jim bylo sděleno, že „Vůdce má být soustavně informován o práci skupin

zvláštního nasazení na Východě“.109

Z těchto údajů byly poté vyvozeny závěry, že

popravy neprobíhaly v dostatečné rychlosti a množství. Proto bylo také v příštích

měsících přistoupeno k pokusům s cílem nalézt jiné efektivní formy usmrcení.110

Dne 15. srpna byl Himmler svědkem hromadné popravy Židů v Minsku. Byl

z toho pohledu zcela zděšen a sám tvrdil, že tento způsob popravy není humánní a je

psychicky náročný. Tato zkušenost se tak stala dalším podnětem k tomu, aby byla

vynalezena jiná metoda usmrcení. Nacističtí vědci mohli vymyslet prakticky cokoli,

neboť na tomto území se nemuseli ohlížet na veřejné mínění. Jediné co je mohlo trápit

tak bylo jen jejich vlastní svědomí. V těchto jednotkách se nacházelo i mnoho nováčků,

kteří na nastalé situace nebyli zcela připraveni. Na druhé straně zde bylo zase určité

množství lidí, kteří se v tom de facto vyžívali. Nicméně metody jiného druhu

usmrcování byly spíše věcí vyhlazovacích táborů, které se brzy začaly stavět. Jednotky

Einsatzgruppen stále používaly prosté popravy střelnou zbraní. Na podzim 1941 však

začaly využívat i nákladní plynové vozy, neboť jejich současné tempo vraždění, nebylo

podle nacistického vedení dostačující. Z počátku se využívaly nákladní korby, do

kterých se vešlo 30–50 osob. Od prosince se pak začaly upřednostňovat větší komory,

jež dokázaly usmrtit až 100 lidí najednou. I s použitím těchto nových plynových vozů,

se však masové zabíjení mohlo pohybovat „jen“ v řádech desetitisíců, ne milionů, jak

požadoval Himmler. Proto se také dále pokračovalo s experimentováním se smrtícími

108

HILBERG, Pachatelé, oběti, diváci, s. 29an.; ROSEMAN, s. 40–46; SEEMANN, Cesta do Wannsee,

s. 152. 109

RHODES, s. 118. 110

Tamtéž, s. 106–112, 117–124; HUSSON, s. 171; MOULIS, s. 199.

53

plyny, z čehož se již v blízké budoucnosti vyvinulo organizované vraždění

pomocí stálých plynových komor.111

S postupující frontou byl Hitler nucen přemístit i svůj hlavní stan. V září si tak

vybral oblast kolem ukrajinského města Žitomir, kde měl být postaven jeho předsunutý

bunkr Werwolf. Současně s tím rozhodl, že v okruhu 65 km od samotného bunkru,

nesměl zůstat žádný Žid. Himmler tímto Hitlerovým rozkazem pověřil Friedricha

Jackelna, jenž byl jedním z vyšších důstojníků působících v jednotkách SS

Einsatzgruppen. Ten začal okamžitě jednat a již 15. září vpadl se svými muži do ghetta

v Berdičevu, kde provedl selekci, po níž bylo 12 000 Židů odvedeno do nedalekého

lesa. Zde byli po skupinách postříleni samopaly a jejich těla byla následně zahrabána

v předem připravených výkopech. Následující den bylo v nedalekém městě Umanu

vyzváno 24 000 židovských obyvatel, aby se shromáždilo na tamějším letišti ke sčítání.

Místo toho však proběhla série poprav, jež trvala celý den. Po skončení tohoto aktu byla

mrtvá těla pohřbena a zasypána nehašeným vápnem, jež mělo urychlit rozklad. Dne 19.

září pak proběhly popravy v samotném Žitomiru, které si vyžádaly přes 5000 obětí. Zde

se však na rozdíl od ostatních pogromů do role katů, proměnili členové ukrajinských

milicí pod vedením jednotek SS. O tři dny později proběhl další pogrom v této oblasti.

Jednalo se o popravy ve městě Vinice, kde bylo jednotkami zvláštních oddílů usmrceno

přes 10 000 lidí, jež vyznávalo židovskou víru. V průběhu několika následujících týdnů

pak proběhly pogromy i v ostatních vesnicích, které si vyžádaly další tisíce obětí.

Úplného „Judenfrei“ bylo však dosaženo až v prosinci téhož roku. Nicméně někteří

Židé se v této oblasti přece jen nacházeli, a to ti, kteří se podíleli na samotné výstavbě

bunkru.112

Největším pogromem spáchaným na židovských občanech ze strany jednotek

Einsatzgruppen, se však stal ten v Babím Jaru. Německý Wehrmacht dobyl 19. září

1941 ukrajinský Kyjev. Navzdory tomu probíhaly ve městě záškodnické akce, které

byly přisuzovány Židům. Z tohoto důvodu byla vydána vyhláška, která vyzývala

veškeré Židy ve městě, aby se 29. září shromáždili na náměstí se zavazadly. Bylo jim

řečeno, že budou deportováni někam za prací. Místo toho byli vyhnáni na tři kilometry

dlouhý pochod směrem ke zdejší rokli nazývající se Babí Jar. Tam na ně čekalo již

Sonderkommando 4a spadající pod Einsatzgruppe C, společně s ukrajinskou milicí. Po

111

KERSHAW, Ian, Hitler 1936–1945: Nemesis, Praha 2004, s. 429; KRYL, s. 166an.; RHODES, s. 143,

148. 112

RHODES, s. 134–142.

54

příchodu k této rokli museli Židé odevzdat veškeré své věci a svléci se do naha. Poté

byli po skupinách odváděni přímo do rokle, kde si museli lehat na již mrtvá těla svých

předchůdců (tzv. sardinková metoda). Vzápětí byli střeleni zezadu do týlu. Celý proces

se následně opakoval po dobu dvou dnů. Když byla hromadná poprava ukončena, byla

rokle odstřelena a následně zasypána. V tomto případě lze uvést i přesný počet obětí:

„Podle oficiálních zpráv operační skupiny C bylo během dvou dnů, tedy 29. a 30. září

1941, zavražděno 33 771 Židů.“113

Vraždění zde pak v menších skupinách pokračovalo

ještě další rok. Celkem zde bylo usmrceno okolo 100 000 židovských obyvatel,

sovětských zajatců a partyzánů, což z Babího Jaru učinilo největší masový hrob, který

byl vytvořen jednotkami SS Einsatzgruppen.114

Babí Jar byl pouze jedním z mnoha pogromů na Židech. Takových, i když ne

v takovém rozsahu, probíhalo na sovětském území tisíce (viz. Příloha č. 7 a č. 8). Od

října 1941, kdy byly zahájeny deportace Židů z Říše, činnost těchto jednotek ještě

zesílila. Projevilo se na např. ve velkých městech, která obsadila německá armáda.

Největší pogromy tak v této době proběhly v Dněpropetrovsku, Oděse či na Krymu, kde

zemřeli desetitisíce lidí. V listopadu pak proběhly další masakry např. v běloruském

Slonimu, kde zemřelo přes 10 000 lidí, v ukrajinském Rovnu (21 000 obětí) či

v původně západo-polském Koninu, kde byla poprava provedena obzvlášť krutým

způsobem. Zde bylo celkem 8000 lidí vehnáno do jam, které byly naplněny nehašeným

vápnem. Poté byly zaplaveny vodou, při čemž vznikla chemická reakce, která vytvořila

silnou žíravinu, jenž tyto lidi de facto uvařila zaživa. Jednalo se o experiment, při

kterém nacisté hledali další způsob, jakým by Židy mohli usmrcovat. Tato metoda však

neměla valnější úspěch. Jeden z dalších větších masakrů se pak uskutečnil v lotyšské

Rumbule nedaleko Rigy. Tato poprava měla v podstatě stejný průběh, jako ta v Babím

Jaru, neboť odvedení Židé z rižského ghetta museli na místo popravy dojít pěšky, poté

byli svlečeni a po skupinách o padesáti lidech byli popraveni. Rovněž si museli lehat na

již zastřelené lidi a čekat na smrt, která přišla zezadu střelou do týlu. Většina z těchto

lidí, když viděla ty mrtvá těla před sebou, byla psychicky na dně a smířila se se

svým osudem. Toho dne (30. listopadu) zde zemřelo přes 13 000 Židů. Celá akce se

ještě opakovala 8. prosince, při které zahynulo dalších 10 000 osob. Těmito dvěma

popravami tak bylo rižské ghetto zcela vylidněno a de facto zničeno. Všech 25 000

vězňů zde tak nalezlo smrt. Několik stovek osob totiž zemřelo ještě přímo v ghettu při

113

WETTE, Wolfram, Wehrmacht: obrazy nepřítele, vyhlazovací válka a legendy, Praha 2006, s. 111. 114

BENZ, s. 63–66; RHODES, s. 160–167.

55

jeho uzavírání a někteří při samotném pochodu do Rumbuly k popravě. Do konce roku

1941 se pak uskutečnil ještě jeden velký pogrom v Oděse, kde bylo upáleno okolo

19 000 osob, jež se hlásilo k židovskému vyznání. Po těchto pogromech tak lze říci, že

„brigády SS a Einsatzgruppen se staly předvojem a údernou silou konečného řešení

židovské otázky“.115

Toto „konečné řešení“ se v této době začalo již rozbíhat a do

masovějšího rozsahu se adaptovalo až následující rok.116

Mezi nejbrutálnější útvary jednotek Einsatzgruppen, tak lze zařadit

Sonderkommando 4a Paula Blobela, jenž řídilo pogrom v Babím Jaru a mnoho dalších

na ukrajinském území. Jako další pak můžeme uvést např. Einsatzkommando 3 pod

vedením Karla Jägera. Tento velitel se svými muži popravil do konce roku 1941 přes

137 000 Židů, žijících na litevském území. Tato oblast tak byla od židovských obyvatel

téměř „vyčištěna“. Zůstalo zde jen asi 35 000 lidí tohoto vyznání, jež byli určeni

k pracovnímu nasazení. Úplné označení Judenfrei, pak získala jiná pobaltská země, a to

Lotyšsko. V této oblasti bylo totiž popraveno 92 000 osob, jež vyznávalo židovské

náboženství. Byla to tak drtivá většina těchto lidí, jež se na tomto území vyskytovalo.

Z počátku však vraždění nepostupovalo příliš rychlým tempem, neboť v prvních dvou

měsících východního tažení, bylo usmrceno „pouhých“ 50 000 sovětských Židů.

Nicméně do konce roku 1941 se tento postup výrazně urychlil a jednotky SS

Einsatzgruppen celkem zabily necelých 500 000 osob, jež vyznávalo židovské

náboženství. Do konce války se tento počet zdvojnásobil. K těmto obětem musíme

připočíst i nespočet lidí, kteří byli popraveni z politických a ideologických důvodů. V té

době byl již cíl jednotek SS zcela zřejmý: „Systematické vyvražďování Židů, Sintů a

Romů, Poláků, Rusů a dalších národů, jimž se dostalo označení ‚rasově méněcenné

národy‘.“117

Můžeme tak shrnout, že činnost těchto jednotek byla již součástí

holocaustu.118

115

HALE, Christopher, Hitlerovi zahraniční katani, Ostrava 2012, s. 192. 116

RHODES, s. 183–196. 117

BURLEIGH, s. 74. 118

GÖTZ, Konečné řešení, s. 198an.; HILBERG, Raul, Die Vernichtung der europäischen Juden, Band

3, Frankfurt am Main 1997, s. 1294; RHODES, s. 197–202.

56

3 Tábory ve Třetí říši

3.1 Koncentrační tábory

Nacistické vedení vytvořilo hned několik druhů věznic, které se postupem času

přizpůsobovaly potřebám nastolené politiky. Mezi nejznámější patřily koncentrační a

vyhlazovací tábory. První koncentrační tábor zřídil tehdejší mnichovský policejní

prezident Heinrich Himmler již v březnu 1933 v Dachau. Nesloužil však pro zabíjení,

ale pro shromažďování nepohodlných jedinců, jimiž byli převážně političtí oponenti

nacistického režimu. Později zde byli umísťováni i „asociálové“, mezi něž řadili

bezdomovce, tuláky, Romy, svědky Jehovovi či homosexuály. První vězni byli do

tohoto tábora převezeni už po požáru Říšského sněmu. V této době však většinu vězňů

tvořili němečtí občané, ne Židé. Tento, ale i jemu podobné komplexy nebyly utajovány,

neboť nacistická propaganda hlásala, že slouží k politické převýchově vybraných

jedinců. Za vysokými zdmi, které měly před veřejností ukrýt skutečné dění v táboře,

však panovaly odlišné podmínky. Vězni byli využíváni na těžké manuální práce, trpěli

nedostatkem hygienických potřeb a byli stísněni na malém prostoru. Dozorci, jež se

skládali z řad SS, často také využívali fyzické násilí a šikanu. Z těchto důvodů rovněž

vyplynula i velká úmrtnost těchto osob. Většina vězňů, jež si odpykala vyměřenou výši

trestu, byla nicméně poté propuštěna.119

První velitel Dachau Theodor Eicke se natolik osvědčil, že byl již po několika

měsících jmenován inspektorem všech dosud postavených koncentračních táborů.

Samotné Dachau bylo poté povýšeno na školicí středisko dozorců a velitelů táborů, jež

se zde naučili velké brutalitě. Postupně tak bylo v předválečném Německu postaveno

velké množství malých a celkem šest velkých koncentračních táborů: Dachau (1933),

Sachsenhausen (1936), Buchenwald (1937), Flossenbürg, Neuengamme (oba 1938) a

Ravensbrück, jež byl vybudován v roce 1939 (viz. Příloha č. 9). Samotní Židé byli do

těchto táborů deportováni ve větší míře až po Křišťálové noci, jež se odehrála

v listopadu 1938. Přirozeně se určité množství osob s židovským vyznáním v těchto

komplexech nacházelo už dříve. Nebylo to však z rasových, ale politických důvodů.

V samotném Dachau se po Křišťálové noci ocitlo okolo 10 000 Židů. Většina z nich

byla nicméně po určité době pod příslibem emigrace propuštěna. Prvním koncentračním

táborem, který se rozprostíral mimo německé území, byl v rakouském Mauthausenu. Po

vypuknutí druhé světové války se výstavba těchto komplexů rychle rozšířila i na nově

119

EMMERT, s. 20.

57

dobytá polská území. V roce 1940 zde byl vybudován nejznámější koncentrační tábor –

Osvětim (Auschwitz I), který se vyznačoval mnohem horšími podmínkami, než jaké

panovaly v ostatních táborech. Zde se nacházeli především polští Židé a později sovětští

zajatci. Od roku 1941, kdy židovská otázka začala vstupovat do své poslední fáze, bylo

v některých koncentračních táborech také přistoupeno k zabíjení vězňů. V některých

komplexech byly nainstalovány plynové komory. Nicméně ve většině z nich stále

převažovaly pracovní priority před usmrcením vězňů.120

Osvětim, respektive Auschwitz I, byla postavena na Himmlerův rozkaz v červnu

1940 a do jejího vedení byl dosazen Rudolf Höss. Z počátku byla určena pouze pro

politické vězně, ale později do ní byli odesíláni i Poláci, Židé a sovětští zajatci. V době,

kdy vyhlazování židovského obyvatelstva již probíhalo v plném proudu, se do tohoto

komplexu mohli dostat Židé prakticky z celé Evropy. Tábor se začal rychle rozšiřovat,

neboť zdejší vězni byli určeni na tvrdou práci. Jednotlivé německé firmy si tyto osoby

začaly najímat a pro maximální efektivitu si své pobočky stavěly v blízkosti samotného

tábora. Nejvýznamnějším závodem v této oblasti se stal I. G. Farben. Celý komplex se

tak rozprostíral na rozloze 40 km2 a dělil se na 2000 malých poboček. Do této výměry

jsou započítány i vedlejší tábory Birkenau a Monowitz a soustava výrobních hal

jednotlivých závodů. V tomto táboře se v průměru nacházelo okolo 10 000 osob, jež

bylo rozděleno podle pracovního zaměření do jednotlivých bloků a sektorů. Každý

vězeň měl vytetované své osobní číslo a byl označen trojúhelníkem odlišné barvy:

„Červená pro politické vězně, fialová pro vykladače bible, černá pro asociály, zelená

pro zločince, růžová pro homosexuály a modrá pro repatriované.“121

Žlutou barvu pak

nosili Židé. Zároveň byli odlišeni i velkým písmenem, jež udávalo národnost. Vzhledem

k těžké fyzické vytíženosti se zdejší obyvatelstvo rychle proměňovalo. Životnost

jednotlivých vězňů zde totiž činila jen několik měsíců. I přes to, že to byl koncentrační

tábor, probíhaly zde popravy, konkrétně v nechvalně proslulém bloku 11. V pozdější

době byl v této oblasti vybudován i tábor Monowitz (Auschwitz III), který plnil stejný

účel jako Osvětim. Zde zahynulo fyzickým vyčerpáním 23 000 z celkem nasazených

35 000 židovských vězňů. V červenci 1941 bylo veliteli tábora Hössovi sděleno, že

120

Tamtéž, s. 20an.; VENEZIA, Shlomo, V pekle plynových komor, Praha 2010, s. 174–176. 121

SCHARSACH, s. 128.

58

Osvětim byla vybrána k provedení „konečného řešení“ židovské otázky. Na počátku

září zde pak byly uskutečněny první pokusy s Cyklonem B.122

S počátkem války se podmínky v táborech zhoršily. Většina potravinových

zásob a léků směřovala na frontu, z čehož vyplývaly hladomory a různé epidemie, které

si svou daň vybíraly na životech vězňů. Rovněž se rozmohlo i usmrcování

nepráceschopných vězňů. Přes to počet koncentračních táborů rostl. Stavěly se

především na území Velkoněmecké říše a v Generálním gouvernementu. Vyskytly se

samozřejmě i výjimky, jako byly třeba nizozemský Westerbork či běloruské Koldičevo.

Celkem tak bylo po celé Evropě vystaveno okolo 15 000 takovýchto táborových

jednotek, jež se vyznačovaly velkou variabilitou v rozloze (viz. Příloha č. 10 a č. 11).

Byl to zdroj levné pracovní síly, jež zastávali především zajatci, a od roku 1942 stála

dokonce značná část výroby v Říši na nich. Každý z táborů se tak zaměřoval na jiné

osoby a práci. Ve Flossenbürgu se tak například nacházeli jen němečtí političtí vězni.

Ravensbrück byl zase určen jen převážně pro ženy a děti. Co se týče samotných Židů,

tak ti byli vězněni především v Sachsenhausenu, Buchenwaldu a Mauthausenu. Jelikož

se většina táborů velice podobala svou brutalitou či pracovním nasazením, můžeme

blíže specifikovat například právě již zmíněný Mauthausen. Byl uveden do provozu

v srpnu 1938 a jednalo se o první komplex, jež se nacházel mimo Německo, konkrétně

v Rakousku. Židé, jež pocházeli především z Polska a Sovětského svazu, pracovali

v nedalekém kamenolomu 12–20 hodin denně, kde hloubili tunely či kutali štěrk. Bylo

to dáno tím, že Himmler rozkázal, že se z tohoto tábora nesmí nikdo vrátit živý. Díky

tomu se také výrazně zvýšila úmrtnost. Lze tak uvést, že „v Mauthausenu nežil v období

od konce roku 1942 do konce roku 1943 žádný Žid déle než měsíc, a přitom Mauthausen

oficiálně nepatřil k vyhlazovacím táborům“.123

S tím souvisela i zvýšená brutalita

dozorců, kteří na nich prováděli různé pokusy, nechávali je umrznout, házeli je na

elektrický plot, pouštěli na ně psy, týrali je hladem, shazovali je ze stráně do lomů či je

jen prostě popravovali. Vyskytovala se zde i plynová komora, ve které byli vězni

usmrcováni. Svým charakterem se tak Mauthausen blížil k vyhlazovacím táborům,

nicméně tyto vraždy neprobíhaly v takovém měřítku, jako právě v těchto komplexech.

122

EMMERT, s. 38, 49; MAHER, Thomas V., Threat, Resistance, and Collective Action: The Cases of

Sobibor, Treblinka and Auschwitz. In: Americal Sociological Review 75, 2010, 2, s. 263; VENEZIA, s.

181–183. 123

GOLDHAGEN, s. 176.

59

Tímto táborem tak prošlo okolo 200 000 lidí, přičemž 120 000 z nich zde nalezlo

smrt.124

3.2 Vyhlazovací tábory

Již před samotnou konferencí ve Wannsee, jenž se konala v lednu 1942, bylo

rozhodnuto, že židovské obyvatelstvo bude vyhlazeno. Od podzimu 1941 se testovalo

usmrcování pomocí plynu v uzavřených komorách, z čehož plynulo, že se budou muset

vystavět vyhlazovací tábory přizpůsobené tomuto druhu zabíjení. Rozhodl o tom

samotný Hitler, i když: „Důkazy, že by byl do těchto akcí zapojen, neexistují, nicméně

vzhledem k obecnému fungování systému se to zdá být pravděpodobné.“125

Další otázka

spočívala v jejich umístění. Logicky byly vybrány polské distrikty s největší

koncentrací židovského obyvatelstva. Nicméně žádné jiné zkušenosti s výstavbou těchto

typů tábora neměli. Kvůli utajení se je tak snažili umístit do odlehlých lokalit. Jak velké

musely být a kolik jich mělo být pro maximální efektivitu postaveno, v této době

nevěděli. Celkem jich nakonec nacistické vedení vybudovalo šest: „Chelmno a Osvětim

na polském území začleněném do Říše, Treblinka, Sobibor, Majdanek a Belzec

v Generálním gouvernementu.“126

(viz. Příloha č. 12 a č. 13) Prvním zcela ryze

vyhlazovacím táborem nacházejícím se u Lodže bylo Chelmno. Zde byly již od 8.

prosince 1941 prováděny první hromadné vraždy židovského obyvatelstva, které byly

uskutečňovány v nákladních plynových vozech. Nicméně hlavní fáze organizovaného

vyvražďování celého židovského národa byla zahájena až v následujícím roce operací

Reinhard. Tato akce, jež byla zpětně nazvána po zesnulém vedoucím organizace RSHA

a zastupujícím říšském protektoru Reinhardu Heydrichovi, byla zahájena v březnu

1942. Na jejím plnění se pak podílely především tři vyhlazovací tábory, které byly kvůli

tomuto programu speciálně vybudovány. Byly jimi Belzec, Sobibor a Treblinka.

V Chelmnu, které své úkoly plnilo až do poloviny roku 1944, tak bylo z lodžského

ghetta a jeho okolí, usmrceno přes 150 000 osob židovského vyznání.127

Belzec vznikl jako první a jeho výstavba se datovala již od listopadu 1941. Účel

jeho výstavby spočíval v usmrcení nepráceschopných Židů v lublinské oblasti. Měl tedy

124

EMMERT, s. 48–50. 125

ROSEMAN, s. 65. 126

JOHNSON, s. 473. 127

BROWNING, Christopher R., Zur Genesis der „Endlösung“. Eine Antwort an Martin Broszat. In:

Vierteljahrshefte für Zeitgeschichte 29, 1981, 1, s. 106an.; BURLEIGH, s. 164–168.

60

plnit stejný úkol, jako tábor v Chelmnu, jenž se ale zaměřil na Židy z lodžského ghetta.

V prosinci téhož roku byl na post velitele tábora dosazen Christian Wirth, sadista se

zkušenostmi z gestapa a projektu T4. Celý tábor byl velice malý a rozprostíral se pouze

na čtvercovém půdoryse o délce stran 275 metrů. V tomto komplexu totiž nebylo

zapotřebí mnoha budov, neboť nově příchozí Židé zde přežívali jen několik málo hodin.

Z tohoto důvodu tak nebylo zapotřebí stavět téměř žádné ubytovací prostory. Kvůli

naprostému utajení byl tábor rozdělen na dvě části. V první se nacházely příjezdové

koleje s rampou, kde probíhala selekce. Dále pak sklady, kde bylo umísťováno oblečení

a různé osobní věci. Rovněž také budova, kde se Židé svlékali před domnělou

dezinfekcí a koupelí. Z tohoto místa následně vedl krytý tunel, tzv. šlauch, který ústil

přímo v plynových komorách, jež se nacházely už ve druhé části tábora. Zde se mimo

jiné nalézaly i hluboké jámy, kde byli pohřbeni usmrcení Židé. Oba sektory byly od

sebe odděleny plotem, který byl obklopen větvemi kvůli maskování (viz. Příloha č. 14).

Osoby, jež šly k popravě, totiž nesměly nic tušit. Vše pak bylo prováděno v nejvyšší

rychlosti, aby si dotyčné osoby uvědomily co se děje až ve chvíli, kdy již bylo pozdě

klást nějaký odpor.128

Ve všech táborech se nacházely tři kategorie lidí. V první řadě to byli Židé, kteří

v naprosté většině směřovali do plynových komor. Určité množství z nich pak bylo

vybráno, aby se staralo o plynulost chodu celého tábora. Představovalo to: skladování

oděvů, osobních věcí, vynášení těl z plynových komor a jejich následné pohřbívání.

Tyto osoby byly ze začátku často obměňovány, aby se nevzbouřily, ale postupem času

táborové vedení přišlo na to, že zaškolování nových osob bylo velice náročné. Proto se

životnost těchto lidí postupně zvyšovala. Další výjimku pak představovali Židé, kteří

vykonávali určitá řemesla, jako byli např. tesaři, ševci či krejčí. Tyto osoby pak mohly

přežít i několik měsíců. Další kategorií byli ukrajinští dozorci, kterých se v Belzecu

nacházelo asi 200 a byli naverbováni ze sovětských zajatců. Posledními byli samotní

Němci, jichž zde bylo pouhých 20. Bylo to dáno tím, že veškeré povinnosti

k zabezpečení chodu tábora byly rozděleny mezi Židy a ukrajinské dozorce. Dalším

důvodem pak bylo ušetření vlastních Němců od psychického nátlaku spojeného

s vražděním. Lze tak shrnout, že „Wirth vybudoval továrnu na smrt, schopnou vyhubit

statisíce, kterou mohla řídit hrstka Němců, přičemž všichni byli uchráněni psychického

128

ARAD, Jicchak, Belzec, Sobibor, Treblinka: vyhlazovací tábory akce Reinhard, Praha 2006, s. 33–38;

REES, Laurence, Osvětim: nacisté a konečné řešení, Praha 2010, s. 157–160.

61

stresu, jímž trpěly popravčí čety na Východě“.129

Wirth zvolil stejný způsob poprav,

jako Widmann v Mogilevě. Nechal vybudovat tři komory, které vypadaly jako sprchy,

do nichž byl vháněn oxid uhelnatý pomocí přibudovaných benzínových motorů. První

hromadné popravy se pak uskutečnily v polovině března 1942.130

Od tohoto data se zároveň uvádí počátek operace Reinhard, jenž s tímto

vyhlazováním bezprostředně souvisel. Prvními obětmi usmrcenými v Belzecu byli Židé

z Lublinu. Při selekci, kterou prováděli lékaři, byla hrstka lidí vybrána, aby obsluhovala

vše, co bylo nutné k zajištění plynulého chodu celého tábora. Zbytek lidí, který až do

poslední chvíle netušil, co se s nimi stane, byl nekompromisně poslán do plynu. Takhle

bylo během prvního měsíce fungování tábora zabito okolo 75 000 osob, z čehož 45 000

bylo z lublinské oblasti a 30 000 ze Lvova. V tu chvíli Wirth zastavil provoz tábora,

neboť se domníval, že již splnil úkol. Na konci května byl však chod tábora obnoven,

když mu byly přiřazeny další oblasti s židovským obyvatelstvem. Následně bylo

usmrceno dalších 16 600 Židů z Krakova. Poté byl v červnu komplex opět na jeden

měsíc uzavřen. Bylo to z toho důvodu, že plynové komory se rekonstruovaly a zároveň

se stavěly nové. Celkem se tak zde nacházelo šest zděných komor o rozměrech 4x8 m

s denní kapacitou 2000 osob, což razantně navýšilo počet obětí. Po těchto úpravách byl

chod tábora opět obnoven, ovšem již pod vedením Gottlieba Heringa, jenž nahradil

Wirtha, který dostal na starost správu všech tří vyhlazovacích táborů. Do konce roku

1942, kdy byl provoz Belzecu ukončen, bylo v tomto komplexu usmrceno okolo

600 000 osob.131

V době, kdy se v Belzecu rozbíhaly první masové vraždy, byla Richardem

Thomallou započata výstavba obdobného vyhlazovacího tábora v Sobiboru, jenž se

rovněž nacházel v lublinské oblasti u řeky Bug. Na jeho zbudování se mimo najatých

místních dělníků podíleli také Židé, kteří byli po dokončení tohoto komplexu

zplynováni. Velitelem byl jmenován Franz Stangl, který měl stejně jako Wirth

zkušenosti z programu T4. Co se týče uspořádání samotného tábora, byl velice podobný

tomu v Belzecu. Rozkládal se na ploše o výměře 600x400 m a členil se na tři sektory.

První dva se shodovaly s Belzecem, tedy část pro odbavování Židů a skladování jejich

věcí a část, kde byli usmrcováni. Ve třetím sektoru se nacházely ubytovny pro německé

a ukrajinské dozorce, jichž zde sloužilo asi 100. V Belzecu byla totiž tato ostraha

129

REES, s. 160. 130

Tamtéž, s. 157–160. 131

ARAD, s. 78–84; EMMERT, s. 44.

62

ubytována v nedaleké vesnici. Jednotlivé části byly od sebe odděleny plotem a

zamaskovány větvemi. Stejné to bylo i u obvodního oplocení, jež bylo navíc obklopeno

strážnými věžemi (viz. Příloha č. 15). Rovněž zde platilo naprosté utajení a samotné

oběti si měly až do poslední chvíle myslet, že jdou jen na dezinfekci či umytí. Místní

obsluha jim dokonce dávala i stvrzenky na oblečení, které museli odevzdat, aby si

mysleli, že jim bude později navráceno. Lze tedy shrnout, že „proces zabíjení

v Sobiboru byl skutečně vylepšenou verzí toho, co se provádělo v Belzeci“.132

První

transporty a jejich následné zlikvidování probíhalo již od května 1942, tedy necelé dva

měsíce od zahájení výstavby tohoto komplexu. Nicméně první pokusná vražda 250 osob

se uskutečnila již v dubnu téhož roku, ve třech nově postavených komorách o

rozměrech 4x4 m, pomocí plynu vháněného z benzínových motorů.133

Jakmile přijel transport s Židy, bylo do samotného tábora vpuštěno jen 20

vagónů, neboť zdejší rampa neměla větší kapacitu. Zbytek musel čekat na nádraží ve

městě, dokud se pro ně neuvolnilo místo. Dozorci, jež trávili většinu času v táboře, a

tudíž nepřicházeli do kontaktu s okolním světem, ztráceli veškeré zábrany. Fyzické

napadání a ponižování Židů tak bylo na denním pořádku. Během prvních tří měsíců,

tedy do konce července 1942, bylo v táboře usmrceno necelých 100 000 osob, jež

vyznávalo židovskou víru. Mezi nimi bylo 75 000 lidí z lublinské oblasti, 10 000

z Rakouska, 6 000 z Protektorátu Čechy a Morava a několik tisíc Židů ze Slovenska.

Následující dva měsíce byl provoz tábora omezen, neboť probíhala rekonstrukce

železniční trati, vedoucí do Sobiboru. V této době tak do tohoto komplexu směřovaly

jen osoby z blízkého okolí, které byly deportovány pomocí jiné, než železniční dopravy.

Ve stejném čase se rovněž zaučoval i nový velitel tábora Franz Reichleitner, který

převzal pozici po přeloženém Stanglovi. Po obnovení deportací se tempo usmrcování

mírně zvolnilo. Za následující rok, tedy do podzimu 1943, kdy byl tábor zrušen, bylo

usmrceno 150 000 Židů. Dohromady v tomto komplexu zemřelo okolo čtvrt milionu

lidí.134

Poslední z těchto tří hlavních táborů, jehož výstavba započala v květnu 1942, se

nacházel v Treblince. Byl dislokován ve stejné oblasti jako ty předešlé, nicméně byl

z nich nejblíže Varšavě. Z toho lze usuzovat, že jeho primárním cílem byli Židé

z varšavského ghetta. V této době probíhalo vraždění jak v Belzecu, tak v Sobiboru, z

132

ARAD, s. 85. 133

Tamtéž, s. 40–46; REES, s. 160an. 134

ARAD, s. 85–90.

63

čehož plyne, že tábor v Treblince již měl dostatečné praktické zkušenosti s fungováním

tohoto vraždícího mechanismu. Co se týče struktury tábora, byl velice obdobný tomu

v Sobiboru. Byl rozdělen taktéž na tři části o stejné výměře. Kvůli maskování však byla

vybudována i druhá řada oplocení z protitankových zátaras (viz. Příloha č. 16).

Celkovému utajení pak přispívalo i to, že celý objekt se nacházel v zalesněné lokalitě.

Do vedení tohoto tábora byl jmenován Dr. Irmfried Eberl, jenž byl velice ambiciózní.

Dokládalo to i to, že od července 1942, kdy započaly transporty do tohoto tábora, bylo

každý den usmrceno okolo 6000 lidí. Od srpna téhož roku se ale do této „továrny na

smrt“ začalo dovážet téměř dvojnásobné množství osob židovského vyznání. Na rozdíl

od ostatních dvou táborů, se Eberl rozhodl tábor na dobu nezbytně nutnou pro výstavbu

nových plynových komor dočasně neuzavřít. Z toho následně vyvstaly velké problémy

pro zajištění samotného chodu tábora. Z těchto 12 000 osob, jež do tábora denně

dorazily, byla obsluha plynových komor schopna zabít „jen“ 10 000. Vznikaly tak

situace, kdy bylo do plynové komory o ploše 16 m2, nahnáno 200–250 osob, které

následně vzhledem k přeplněnosti doslova umíraly ve stoje. Zbytek nově příchozích byl

střílen hned na nádvoří tábora, nebo byl stále zavřen ve vagónech na nádraží. Židovská

obsluha tábora však nestíhala dostatečně rychle pohřbívat mrtvá těla, z čehož vyplynul

nekoordinovaný chaos. Nově příchozí Židé viděli těla svých předchůdců a začali se

vzpouzet. Někdy dokonce docházelo i k pokusům o útěk. Některá těla se již začala

rozkládat a vznikl tak zápach, který se šířil do okolí. Vše se začalo zpomalovat a vězni

ve velké míře umírali už ve vagónech. Jen za srpen zde bylo tak usmrceno neskutečných

312 500 osob, což vytvořilo smutný rekord, jenž překonala až Osvětim-Birkenau v roce

1944. Tyto osoby pocházely především z Varšavy (245 000), zbytek pak z Radomu

(51 000) a Lublinu (16 500). Z těchto důvodů se tak veškeré utajení prakticky

rozplynulo.135

V srpnu 1942 provedli Globocnik a Wirth, jenž byl povýšen a nově získal

dohled nad všemi třemi tábory inspekci, při níž byl Eberl odvolán. Zjistilo se, že zdejší

morálka velice klesla a veškerá organizace již nefungovala. Na jeho místo byl dosazen

současný velitel Sobiboru Stangl, který transporty dočasně omezil. Během této pauzy

byl tábor uklizen od mrtvých těl a do října téhož roku bylo vystaveno dalších osm

plynových komor, které zvýšily dosavadní kapacitu šest krát. Z toho vyplývalo i to, že

v roce 1942 zde bylo usmrceno nejvíc lidí ze všech vyhlazovacích táborů, a to přes

135

Tamtéž, s. 47–53; KRÁKOROVÁ, Martina, KRÁKORA, Lukáš, Treblinka: K historii jednoho

z nacistických vyhlazovacích center. In: Historický obzor 14, 2003, 5–6, s. 108–110; REES, s. 161–163.

64

700 000. Do dubna 1943, kdy byly plynové komory demontovány, zde zemřelo mezi

850 000 a 900 000 osob. Samotný tábor poté zanikl v srpnu 1943, kdy zde vypukla

vzpoura vězňů. V srpnu 1942 byla svolána komise pod vedením Gersteina a

Pfannenstiela, kteří prosazovali, aby byl v Belzecu, Sobiboru a Treblince používán

Cyklon B, místo poruchových motorů, jež usmrcovaly pomocí oxidu uhelnatého.

Himmler však tyto návrhy odmítl a rozkázal zůstat u osvědčených metod.136

Nejznámější vyhlazovací tábor se však nacházel v Birkenau (Auschwitz II), jenž

byl součástí obrovského komplexu v Osvětimi (viz. Příloha č. 17). Představoval cílovou

oblast především pro Židy ze střední a západní Evropy. V pozdějších letech války sem

de facto směřovali Židé ze všech území, která ovládala Třetí říše (Belgie, Francie,

Jugoslávie, Maďarsko, Německo, Nizozemsko, Polsko, Protektorát Čechy a Morava,

Rakousko, Řecko, Slovensko). Birkenau, jež se začala stavět v říjnu 1941, byla, co se

týče rozlohy největším vyhlazovacím táborem, kde současně zahynulo i nejvíce osob.

Samotné vyvražďování začalo od března 1942, tedy ve stejné době jako v Belzecu,

ovšem zde se od začátku k usmrcování používal Cyklon B, tedy kyanovodík. Plynové

komory vypadaly obdobně jako v ostatních táborech, kde byly zamaskovány jako

koupelny. Mrtvá těla byla z počátku pohřbívána, poté spalována v krematoriích, a když

ani tyto pece nestíhaly, byly sežehnuty na speciálních roštech vystavených v táboře.

Většina příchozích byla nepráceschopná, takže se jednalo o starce, nemocné či matky

s dětmi. Ostatní totiž směřovali do vedlejších táborů (Auschwitz I a Monowitz) na práci.

I přes to se ale v Birkenau při selekci oddělovali práceschopní, kteří následně byli

umístěni v druhé části tábora, jež byla oddělena nádražím. Zde se vyskytovalo okolo

100 000 osob, jež byly udřeny těžkou fyzickou prací. V této části se rovněž nacházelo

velké množství budov, ve kterých byly ubytovány. Tímto sektorem se tak Birkenau od

ostatních táborů lišila, neboť Belzec, Sobibor a Treblinka byly čistě vyhlazovacími

tábory.137

V roce 1943 se tábor rozšířil, přičemž v něm fungovaly čtyři krematoria a osm

plynových komor, které dokázaly denně pojmout až 6000 osob. Bylo to i z toho důvodu,

že v tomto roce byla operace Reinhard ukončena a většina vyhlazovacích táborů

zrušena. Birkenau však se svojí činností pokračovala dále až do listopadu 1944, kdy byl

tento komplex evakuován. Mimo klasického vyhlazovacího a pracovního tábora, se

v Birkenau nacházel i cikánský a tzv. rodinný tábor, který měl sloužit

136

ARAD, s. 98–104. 137

EMMERT, s. 38; KRYL, s. 172–175.

65

k propagandistickým účelům a život v něm probíhal úplně jiným způsobem. Od září

1943 sem byly odesílány celé židovské rodiny z terezínského ghetta. Když ale Terezín

obstál před mezinárodní komisí červeného kříže, byli zdejší zubožení Židé v březnu

1944 popraveni, neboť již nebyli zapotřebí. Jednalo se o největší vraždu spáchanou na

českém obyvatelstvu (3700 osob) za období celého holocaustu. V tomto táboře se

vyskytovala i tzv. Sonderkommanda, jež se skládala z Židů, kteří plnili tu nejhorší práci.

Stejný název měly i jednotky, které spadaly pod Einsatzgruppen, ty ale měly jiné

zastoupení a odlišné úkoly. Tyto lidé pomáhali doktorům při selekci, shromažďovali

oblečení a osobní věci. Poté obětem ještě před usmrcením stříhali vlasy pro průmyslové

zpracování. Následně přišla ta nejhorší část v podobě vynášení mrtvých těl z plynových

komor, kterým poté vytrhávali zlaté zuby. Pak tyto ostatky odnášeli ke kremaci či je

přímo pohřbívali. Tyto pracovní oddíly fungovaly ve všech vyhlazovacích táborech,

ovšem ne v takovém rozsahu jako zde. Za celou dobu fungování tak v tomto táboře

zahynulo okolo 1 135 000 lidí, což ho řadilo na první místo v počtu obětí. Nejvíce Židů

pocházelo z Maďarska (438 000), dále pak z Polska (300 000), Francie (69 000),

Nizozemska (60 000), Řecka (55 000), Protektorátu Čechy a Morava (46 000),

Slovenska (26 500), Belgie (25 000), Německa a Rakouska (23 000), Jugoslávie

(10 000) a Itálie (7500). Dále se pak jednalo o 70 000 polských politických vězňů,

20 000 Romů a 10 000 sovětských zajatců.138

Posledním vyhlazovacím táborem byl Majdanek, který se nacházel v těsné

blízkosti Lublinu. O jeho výstavbě rozhodl Heinrich Himmler 21. července 1941, kdy

byl na inspekci v lublinském ghettu. Tímto úkolem byl pověřen Odilo Globocnik, jenž

byl velitelem jednotek SS v této oblasti. Z počátku se však mělo jednat o koncentrační

tábor pro 50 000 vězňů, jež měli pracovat ve zdejších továrnách. V říjnu pak byli do

tohoto komplexu přiřazeni někteří účastníci již zrušeného programu T4. Od konce téhož

roku sem byli za pracovním účelem přiváženi i sovětští zajatci. Následující rok se tábor

začal postupně proměňovat, přičemž se začalo i s organizovaným zabíjením. Vše zatím

nicméně probíhalo v omezené míře, neboť do konce roku 1942 zde bylo usmrceno „jen“

necelých 25 000 osob. Od února 1943 se však struktura tohoto komplexu zcela

zreorganizovala na vyhlazovací tábor, jenž začal plnit své účely. Bylo zde vystavěno

celkem sedm plynových komor a krematorií. Společně s Birkenau se jednalo o jediné

138

EMMERT, s. 39; KRYL, s. 186–188; REES, s. 302an.

66

komplexy, kde se k usmrcování používal převážně Cyklon B. Do července 1944, kdy

byl tábor uzavřen, tak zde bylo zavražděno okolo čtvrt milionu lidí.139

Lékaři se v táborech smrti nepodíleli pouze na selekci nově příchozích Židů,

nýbrž i na různých pokusech, které na nich prováděli. Na jaře 1941 spustil Viktor Brack

v koncentračních táborech projekt s označením 14f13 (14f značil inspektorát

koncentračních táborů a 13 představovala příčinu smrti, v tomto případě zplynování),

který navazoval na akci T4. Jednalo se o usmrcování Židů pomocí plynu. Když byla

akce T4 na konci srpna 1941 ukončena, byli její protagonisté přeloženi do táborů, kde

v této činnosti de facto pokračovali. Z jejich řad pocházeli i někteří velitelé táborů, jako

byli např. Wirth, Stangl či Eberl. Největší rozšíření lékařských pokusů však bylo

v Osvětimi, konkrétně na bloku 10. Zde prováděli doktoři Clauberg a Schumann

výzkumy ve sterilizaci, jež praktikovali pomocí rentgenového záření a chemickými

látkami, které vpravovali do ženských vaječníků. Podobné pokusy byly využívány i na

muže. Organizace I. G. Farben si například zdejší Židy kupovala, aby na nich mohla

testovat nové léky. Nejhorší kapitolu těchto pokusů však představoval Dr. Josef

Mengele, jenž se do Osvětimi dostal v květnu 1943. Zabýval se dětskou genetikou, při

níž využíval především romské děti a dvojčata. Chtěl zjistit, jak se rodí více dětí, aby to

mohl praktikovat na německých ženách, za účelem zvýšení a zrychlení porodnosti.

Představoval tak ideálního nacistu, jenž maximálně opovrhoval vězni a neměl žádné

zábrany. Během jeho experimentů bylo zavražděno tisíce židovských vězňů. Lékaři

však v táborech dělali i jiné věci: „Sestavovali rozpisy služeb, organizovali směnný

provoz zplynování a spalování, stanovovali množství smrtícího plynu, dávali pokyn

k otevření kohoutků, špehýrkou pozorovali smrtelný zápas obětí, konstatovali, že nastala

smrt, a vyplňovali příslušné formuláře.“140

Lze tak shrnout, že celou smrtící mašinérii

ve vyhlazovacích táborech řídili převážně lékaři.141

139

ARAD, s. 22an. 140

SCHARSACH, s. 136an. 141

BURLEIGH, s. 165; EMMERT, s. 40; HILBERG, Raul, Die Vernichtung der europäischen Juden,

Band 2, Frankfurt am Main 1997, s. 1001–1013; REES, s. 184–192.

67

4 Konference ve Wannsee

4.1 Průběh jednání

Cesta k samotné konferenci ve Wannsee začala již 31. července 1941, kdy říšský maršál

Hermann Göring pověřil Reinharda Heydricha, aby zorganizoval plán k uskutečnění

tzv. konečného řešení židovské otázky. Činnost jednotek Einsatzgruppen byla již totiž

nedostatečná a nedokázala vyhovět požadavkům nacistického vedení. V září byl do

tohoto úkolu zasvěcen i Adolf Eichmann, který začal objíždět jednotlivé koncentrační

tábory a sbírat praktické zkušenosti se zabíjením lidí. Na podzim téhož roku se začaly

uskutečňovat také pokusy s usmrcením Židů pomocí jedovatých plynů. Ve stejné době

se rozbíhala i výstavba vyhlazovacích táborů, z čehož plyne, že na této konferenci

nebylo rozhodnuto o vyvraždění židovského obyvatelstva, jak se laická veřejnost ve

větší míře domnívá. Dokládalo to i to, že Hitler již 25. října 1941 v rozhovoru

s Himmlerem a Heydrichem konstatoval, že se jeho proroctví z ledna 1939 začíná

naplňovat. Na jednání ve Wannsee navíc nebyl přítomen Hitler a nikdo jiný neměl

takovou pravomoc, aby mohl rozhodnout o genocidě. Vzhledem k systému vlády, jaký

ve Třetí říši existoval, musel o této věci rozhodnout právě on. Historici dodnes přesně

ani nevědí, proč se jednání vůbec konalo, neboť již od listopadu 1941 svolávali

Himmler s Heydrichem různé menší schůze s jednotlivými organizacemi a civilní

správou, kde diskutovali na obdobná témata. Jediné co bylo jisté, je to, že tato

konference měla jen podřadný charakter, když už vše podstatné bylo rozhodnuto.

Účastníci této schůze se totiž spíše zabývali zdokonalením organizace a spornými

případy v otázce, kdo má a kdo nemá být usmrcen. Lze tak říci, že „protokol z Wannsee

dodnes zůstává nejnázornější a nejvíce programovou výpovědí o způsobu, jakým nacisté

prováděli genocidu“.142

A to z toho důvodu, že prakticky shrnul vše, co se již

provádělo. V době, kdy proběhla samotná konference, tedy v lednu 1942, totiž

hromadné usmrcování židovského obyvatelstva již probíhalo.143

Vedením tohoto jednání byl pověřen Reinhard Heydrich, který řídil RSHA, a

tudíž měl pod svou pravomocí gestapo, kriminální policii a SD. Zároveň v oné době

zastával i post zastupujícího říšského protektora v Protektorátu Čechy a Morava. Měl

představu, že by napřed měli být usmrceni úplní Židé z Říše, poté z Východu a nakonec

ze zbytku Evropy. Následně by měli na řadu přijít židovští míšenci. Vše by pak mělo

142

ROSEMAN, s. 10. 143

DWORKOVÁ, Debórah, PELT, Robert J. V., Osvětim 1270 až současnost, Praha 2006, s. 287–291.

68

být dokončeno, za předpokladu že by operace probíhala podle plánu, mezi lety 1944 a

1947. Brzy se však ukázalo, že je situace složitější a vyžádá si mnohem více času.

Heydrich si poté za svého zástupce zvolil Adolfa Eichmanna, jemuž následně sdělil:

„Führer nařídil fyzickou likvidaci Židů.“144

Eichmann, jenž vedl oddělení IV B 4 a

současně koordinoval deportace židovského obyvatelstva do ghett a koncentračních

táborů, nabídku přijal. Heydrich poté sestavil seznam osob, jež zastávaly posty na

nejvýznamnějších ministerstvech a v organizacích, které se zabývaly židovskou

otázkou. Eichmann pak těmto lidem mezi 29. listopadem a 1. prosincem 1941 zaslal

pozvánky, ke kterým bylo přiloženo Heydrichovo pověření z 31. července, v němž mu

bylo nařízeno se touto otázkou zabývat. Dotyční se měli 9. prosince dostavit do

Wannsee, jež byla okrajová čtvrť nacházející se na jihozápadě Berlína u stejnojmenného

jezera. Původně se jednání mělo uskutečnit v bývalé budově interpolu na adrese Am

Kleinen Wannsee 16, ale bylo to změněno na letní sídlo nacházející se v Am Grossen

Wannsee 56–58. Celá čtvrť se skládala z luxusních rezidencí, kde v předválečné době

paradoxně žili i Židé. Postupně se sem však začali stěhovat němečtí pohlaváři a sídlila

zde ředitelství různých nacistických organizací. Samotná vila byla postavena na počátku

první světové války pravicovým průmyslníkem Friedrichem Minouxem, jenž ji v roce

1941 prodal organizaci SD. Nacházela se na klidném neformálním místě s výhledem na

větší ze dvou jezer ve Wannsee. Z tohoto důvodu si ji Heydrich vybral k uskutečnění

konference, jež se měla zabývat osudem milionů osob.145

Pozvány byly důležité osoby, které většinou zastávaly funkce tajemníků a

podtajemníků. Lze je rozdělit do dvou skupin: lidé, kteří zastupovali ministerstva

odpovědná za židovskou otázku a organizace, jež se zabývaly rasovými otázkami. Lze

tak shrnout, že to byly v podstatě instituce, které nahrazovaly kabinetní vládu ve Třetí

říši. Den před plánovanou konferencí, tedy 8. prosince, byla schůze narychlo odložena.

Japonsko totiž 7. prosince zaútočilo na americkou Tichomořskou flotilu, kotvící

v přístavu Pearl Harbor a vstoupilo do války se Spojenými státy. Většina z pozvaných

tak musela odcestovat na shromáždění, na kterém se jednalo o nastalé situaci. Z této

schůze pak 11. prosince vzešlo vyhlášení války Spojeným státům americkým, čímž

definitivně začala světová válka. Následující den se Hitler sešel s říšskými a župními

vedoucími. V projevu, který přednesl, opět odkazoval na své proroctví z 30. ledna 1939,

144

RHODES, s. 213. 145

BENZ, s. 7an.; EMMERT, s. 36; GÖTZ, Vordenker der Vernichtung, s. 453–455; KRYL, s 170–172;

ROSEMAN, s. 72–74, 82–84.

69

v němž tvrdil: „Pokud se mezinárodním židovským finančníkům v Evropě i mimo ni

podaří vehnat národy do další světové války, nebude výsledkem bolševizace světa, a

tudíž vítězství judaismu. Výsledkem bude vyhlazení židovské rasy v Evropě.“146

Chtěl je

tak vyvraždit jako partyzány, neboť je již nepřirovnával jen k bolševikům, ale i

k západním plutokratům. Někteří historikové tvrdili, že si Hitler Židy ponechával jako

pojistku proti vstupu Spojených států do války. Nyní je však již nepotřeboval. Někteří

historikové tak k tomuto okamžiku přisuzují rozhodnutí o konečném řešení židovské

otázky. Tyto Hitlerovy proslovy je však třeba brát s rezervou, neboť byly chaotické a

často si i protiřečily. Hitlerově psychice neprospěly ani neúspěchy na východní frontě,

jež se začaly v této době prohlubovat. Proto také byla konference odložena o šest týdnů.

Čekal, až jak se situace na východě vyvine. Teprve 8. ledna 1942, dostal Eichmann od

Heydricha svolení k rozeslání nových obsílek, které zvaly účastníky k jednání

stanoveného na úterý 20. ledna.147

Celkem se této konference mělo účastnit 15 osob, včetně Heydricha a

Eichmanna. Někteří se však nemohli dostavit a tak poslali své zástupce. Místo Hanse

Franka přijel Josef Bühler, jenž zastupoval civilní správu Generálního gouvernementu a

Eberhard Schöngarth, který ve stejné oblasti spravoval bezpečnostní policii. Za

zaneprázdněného ministra spravedlnosti Franze Schlegelbergera dorazil Roland

Freisler. Ministerstvo vnitra vyslalo Wilhelma Stuckarta. Z úřadu pro čtyřletý plán přijel

Erich Neumann. Úřad říšského kancléřství pak zastupoval Friedrich Wilhelm

Kritzinger. Ministerstvo zahraničí místo indisponovaného Ernsta von Weizsäckera

vyslalo Martina Luthera. Alfred Meyer a Georg Leibbrandt pak rokovali za ministerstvo

pro okupovaná východní území. Kancelář nacistické strany zastupoval Gerhard Klopfer.

Otto Hofmann dorazil z pověření hlavního úřadu pro rasové otázky a osídlování místo

Ulricha Greifelta, jenž musel řešit problémy s přesunem etnických Němců z jižního

Tyrolska. Gestapo a oddělení IV podléhající RSHA zastupoval jejich šéf Heinrich

Müller, pod něhož spadal i samotný Eichmann. Jako poslední byl pozván Rudolf Lange,

jenž byl šéf bezpečnostní policie v Rize a zároveň velitel Einsatzkommanda 2.148

146

RHODES, s. 210. 147

CÍLEK, s. 32–34; DINER, s. 126–130; KERSHAW, Nemesis, s. 444, 448–451; HUSSON, s. 301–304;

ROSEMAN, s. 75–82. 148

GERLACH, Christian, The Wannsee Conference, the Fate of German Jews, and Hitlers Decision in

Principle to Exterminate All European Jews. In: The Journal of Modern History 70, 1998, 4, s. 771–773;

HUSSON, s. 298–301; ROSEMAN, s. 110–120.

70

Mimo těchto 15 význačných osobností se ve vile nacházel i početný personál,

který hosty obsluhoval a poskytoval jim pohodlí. Samotného jednání pak byla přítomna

i stenografka, která později sepsala za patronace samotného Heydricha a z osobních

Eichmannových poznámek protokol z konference ve Wannsee. Lze tak o Heydrichovi

říci, že „starostlivě dbal o to, aby slova jako ‚usmrcení‘, ‚vyhlazení‘, ‚likvidace‘ a

podobně byla ze závěrečných protokolů vymazána“.149

Celkem bylo sepsáno 30 těchto

kopií a rozesláno mezi jednotlivé účastníky, kteří je po přečtení měli kvůli utajení zničit.

Přesto byla jedna kopie (konkrétně výtisk číslo 16) v březnu 1947 objevena americkými

vyšetřovateli. Byla zapadlá ve spisech německého ministerstva zahraničí a odkryla tak

tajemství konference, o které doposud nikdo nevěděl. Historikové se domnívají, že se

konference mohl účastnit i Rolf Günther, jenž byl podřízeným Eichmanna a měl

pořizovat rovněž záznam z jednání. Jeho zpráva se však nedochovala. Většina ze

zúčastněných byla velice vzdělaná a více než polovina z nich měla dokonce doktorát.

Zároveň byli relativně mladí. Polovina z nich byla mladší 40 let a jen dva byli starší 50

let.150

Hosté byli svoláni na poledne 20. ledna 1942 do vily ve Wannsee. Někteří

pozvaní měli nepatrné zpoždění, neboť v té době zesílil tuhý mráz a začalo sněžit. Po

obědě, který byl pro ně připraven, se přistoupilo k samotnému jednání, jež trvalo zhruba

hodinu a půl. Většinu tohoto času hovořil samotný Heydrich, který de facto vedl

monolog. Nikdo z dotyčných se neodvážil cokoliv namítnout. Až na konci se rozhořela

krátká debata o daném tématu. Heydrich svůj projev začal tím, že opět poukázal na své

pověření od Hermanna Göringa z 31. července. Poukazoval na problémy, které do této

doby Židé německému národu způsobili a na řešení, jež byla neúčinná. Nepřipadalo tak

jiné řešení, než je odstranit. Místo emigrace měli být deportováni na východ za prací,

což bylo jen nouzové opatření, neboť již v této době se rozbíhalo organizované zabíjení.

Na východě, kam putovali napřed přes tranzitní ghetta, měli být rozděleni podle pohlaví

a práceschopnosti. Židé, kteří nebyli schopni práce, měli být rovnou usmrceni, ostatní

měli nastoupit k těžkým pracím, kde by s největší pravděpodobností stejně zahynuli.

Kdyby přesto přežili, jako výběr nejsilnějšího židovstva, znamenali by pro árijskou rasu

hrozbu, a tudíž by museli být rovněž popraveni. Z toho tak lze usuzovat, že nakonec

měli zahynout všichni. Na veřejnosti pak Heydrich o těchto plánech informoval takto:

„Záměrem je ‚převzít koncentrační tábory Rusů‘, tato oblast má zcela v rozporu s tím,

149

WHITING, Charles, Heydrich: sluha smrti, Brno 2003, s. 149. 150

ROSEMAN, s. 84–86.

71

co se domnívá většina lidí, ‚vysloveně dobrou, koncentrovanou zemědělskou

infrastrukturu a vynikající zásoby surovin – ideální budoucí domovina pro 11 milionů

evropských Židů‘.“151

Z tohoto výroku tak vyplývalo, že skutečný záměr měl zůstat

utajen.152

Dále pak apeloval na spolupráci jednotlivých organizací, jež se měly podřídit SS

a jemu samotnému, neboť se počítalo s odstraněním více než 11 milionů Židů z celé

Evropy. Eichmann k tomuto jednání sestavil podrobný seznam Židů, kteří se nacházeli

v jednotlivých zemích (viz. Příloha č. 18 a č. 19). Deportace se tak měla například týkat

i Židů, jež žili ve Velké Británii, Irsku či severní Africe. Tento plán a jednotlivé počty

tak byly zřejmě přejaty z června 1941, kdy se ještě počítalo s útokem na tyto země.

Heydrich prosazoval, aby byli Židé nejprve deportováni z Německa a Protektorátu

Čechy a Morava. Poté se mělo postupovat od západoevropských zemí směrem na

východ. S tímto plánem ale nesouhlasil Josef Bühler, jenž prosazoval, aby deportace

začaly v Polsku, konkrétně v Generálním gouvernementu. Určitou výjimku požadoval i

Otto Hofmann. Chtěl, aby Židé, kteří byli zaměstnáni v důležitých podnicích, byli

ušetřeni od deportací alespoň do té doby, než by za ně byla nalezena adekvátní náhrada.

Zároveň zastupoval i Greifeltův názor, aby zabraný majetek po odsunutých Židech, byl

rozdělen mezi nově příchozí etnické Němce. Tento postoj zastávali i správci

v Generálním gouvernementu v čele s Frankem. Všechny tyto připomínky k původnímu

Heydrichovu návrhu byly v podstatě přijaty.153

Největší debata se však rozhořela o tom, jak bude zacházeno s hraničními

případy. O tom svědčil i seznam pozvaných hostů, díky nimž lze předpokládat, že to

bylo hlavním tématem celé konference. Proto nebyl například pozván nikdo

za Wehrmacht, ministerstvo financí či řízení transportů, kteří se tímto tématem

nezabývali. Relativně dobré chování bylo přijato ke starcům a válečným veteránům.

Židé nad 65 let měli být transportováni do komplexu v Terezíně, jež byl přeměněn na

starobní ghetto. Zároveň sem měli být odsunuti i váleční veteráni, čímž se ale mysleli

pouze zranění nebo vyznamenaní vojáci židovského původu. Mnohem složitější

problém představovala otázka osudu židovských míšenců a Židů, kteří žili ve smíšeném

manželství. Toto bylo také jedno z hlavních témat celé konference. Heydrich požadoval,

aby míšenci 1. stupně, byli rovněž odesláni na východ. Ve výjimečných případech mělo

151

GÖTZ, Konečné řešení, s. 166. 152

REES, s. 93–96. 153

GÖTZ, Konečné řešení, s. 181–184; ROSEMAN, s. 86–91.

72

dojít ke sterilizaci. Ministerstvo vnitra, které zastupoval Wilhelm Stuckart, chtělo

míšence zase naopak ušetřit a „jen“ je sterilizovat, alespoň ty německé. Stuckart, jenž

měl nejvíce námitek ze všech přítomných osob, totiž konstatoval, že poloviční Židé jsou

zároveň polovičními Němci. Nakonec byl přijat kompromis v podobě usmrcení míšenců

1. stupně a ušetření od smrti míšenců 2. stupně, ale s nutnou sterilizací. V průběhu války

byla tato politika ještě několikrát změněna a stejně to nebylo úplně striktně dodržováno,

jak bylo nařízeno. Vždy záleželo na dané osobě, jak se k dané věci postavila. Co se týče

osob žijících ve smíšených manželstvích, tak ty se měly posuzovat individuálně (podle

určitých zásluh), ale většina měla směřovat „alespoň“ do ghett. Zde padlo rovněž

několik protinávrhů. Nakonec bylo přijato řešení, v němž rodiny, kde byl muž Žid,

směřovaly na východ. Ale v rodinách, kde muž Žid nebyl, byly sterilizovány nebo

putovaly do ghett.154

Wannsee se tak stalo místem, kde Heydrich vystoupil z Himmlerova stínu,

neboť zde výrazně posílil své pravomoci. I přesto, že celou konferenci měla mít pod

kontrolou SS. Himmler, jako Heydrichův přímý nadřízený měl do vily dokonce

natažené telefonní spojení, aby byl o průběhu jednání neustále informován. Všichni

účastníci byli zarytí nacisté a v žádném případě s Židy nesoucítili. Drobné námitky, jež

zazněly, byly jen praktického, nikoliv však ideologického rázu. Z tohoto důvodu tak

Heydrich bez větších potíží prosadil prakticky vše, co žádal. Lze tak říci, že zúčastnění

měli jen jediný úkol: „Vyslechnout a vzít na vědomí referát Reinharda Heydricha, který

neopomněl zdůraznit, že hovoří v zastoupení samotného říšského kancléře.“155

Všichni

přítomní tak de facto schválili již probíhající genocidu a upřesnili sporné oblasti této

otázky, což Heydrich potřeboval ke spolupráci patřičných organizací. Skončil tak spor

mezi RSHA a civilní správou v Generálním gouvernementu. Není vyloučeno, že se zde

věci nazývaly pravým jménem, ovšem při sestavování závěrečného protokolu, byl

kladen důraz na použití vhodných slov, které měly genocidu zakrýt. Nepoužívala se tak

slovní spojení jako např. smrt, likvidace, vyvraždění a podobně, ale odsunutí,

vyprovodění či přesídlení. Navzdory všem snahám, se Němcům jejich skutečné úmysly

zakrýt nepovedly a paradoxně se jednalo o nejlépe zdokumentované masové zabíjení

v dějinách lidstva. Tato schůze tak měla konečné řešení začlenit do běžné politiky a

praxe a současně měla ospravedlnit všechny zúčastněné tím, že se schovali za nařízení

samotného Vůdce. Lze tak shrnout, že konference ve Wannsee nebyla místem, kde bylo

154

ROSEMAN, s. 99–104. 155

CÍLEK, s. 33.

73

rozhodnuto o vyvraždění evropského židovství. Stala se spíše jejím symbolem. O tomto

vypovídalo i to, že do března 1942, kdy opravdu začalo systematické vraždění ve

vyhlazovacích táborech, bylo již 10 % Židů, kteří zahynuli při holocaustu, už

mrtvých.156

4.2 Důsledky konference ve Wannsee

Po skončení této tajné schůzky se tak mohlo přikročit k systematickému vraždění

židovského obyvatelstva, na němž spolupracovaly všechny organizace, a již nevznikaly

žádné administrativní problémy. Za tímto účelem tak byla na některých důležitých

pozicích provedena výměna osob za ty, jež byly k dané otázce více loajální. Realita

však bylo trochu jiná. Celému tomuto systému velel Heinrich Himmler i navzdory

tomu, že Heydrichův vliv po konferenci velmi zesílil. Hlavní vlna zabíjení tak začala na

počátku roku 1942 a skončila v druhé polovině roku následujícího. Tato doba se tak ve

větší míře shodovala s operací Reinhard. K uskutečnění tak obrovského projektu však

nestačily pouhé popravy či otravy v plynových vozech. Musely se vystavět komplexy,

kde se mělo pravidelně a jednoduše zabíjet. První vyhlazovací tábory se začaly budovat

již na podzim 1941. Systematické vraždění se však vyjma tábora v Chelmnu, kde

plynové komory fungovaly již od prosince 1941 a s čímž se vraždění židovského

obyvatelstva přeneslo ze Sovětského svazu do Polska, začalo provádět od března 1942.

S tím byla zároveň zahájena i operace Reinhard. Tato akce získala své pojmenování až

zpětně v červnu 1942, po zesnulém Reinhardu Heydrichovi. S touto operací tak

započalo usmrcování ve vyhlazovacích táborech v Belzecu a Auschwitz-Birkenau.

Kvůli akci Reinhard, kterou vedl v lublinské oblasti Globocnik, byly později uvedeny

do provozu i tábory Sobibor (květen 1942) a Treblinka (červenec 1942). Jako poslední

vznikl vyhlazovací tábor v Majdanku, který byl přestavěn z tamějšího koncentračního

tábora v únoru 1943.157

Od ledna 1942 se musely židovské rady a židovské obce zapojit do organizování

transportů. Bylo to z toho důvodu, aby osoby určené k deportaci věřily, že budou jen

přemístěni a nasazeni na nucených pracích. Dávalo jim to tak určitý pocit důvěry, když

se na tom podílely i organizace, v nichž byli například osobně členy. Poté, co daným

osobám přišlo předvolání do transportu, byli povinni se dostavit na určitá místa.

156

BURLEIGH, s. 71; GÖTZ, Konečné řešení, s. 216–219. 157

CÍLEK, s. 34–39; GERLACH, s. 780–792.

74

Především se jednalo o sběrné tábory. Zde se k nim jednotky SS chovaly relativně

dobře, chtěly totiž, aby vše proběhlo v klidu. Židé si poté často museli dokonce zakoupit

i jízdenku. Když však nastoupili do dobytčích vozů, jejich životní podmínky se razantně

změnily. Jen název vlaky smrti, jak se těmto vozům přezdívalo, hovořil za vše.

V okamžiku, kdy Židé směřovali do vyhlazovacích táborů v Polsku, byl jejich hmotný

majetek zabavován. Jednotlivé domácnosti, různé věci a také cennosti, byly rozděleny

mezi nově příchozí etnické Němce. Určitou část těchto věcí si přirozeně jako kořist

mezi sebe rozdělovaly i jednotky SS. Celý tento proces se tak opakoval téměř každý den

po dobu několika let. Většina transportů v této době směřovala do vyhlazovacích

táborů. Určitá část z nich nicméně stále ještě putovala do ghett či koncentračních táborů

na nucenou práci. Podle Heydrichova 3. rozšířeného krátkodobého plánu z předešlých

let, mělo právě v této době, tedy od ledna 1942 do ledna 1943, probíhat i vysídlování

židovského obyvatelstva do ghett, za účelem uvolnění místa pro etnické Němce

z východních území. Vzhledem k tomu, že tzv. konečné řešení již běželo a situace na

východní frontě nebyla taková, jak se před několika měsíci počítalo (Sovětský svaz měl

být již poražen), ztrácel tento plán smysl a nakonec se nerealizoval.158

Po konferenci ve Wannsee se vraždící systém začal rychle rozšiřovat. Začaly se

zvyšovat jednotlivé kvóty na usmrcení židovského obyvatelstva, z čehož plynulo, že

tábory v Belzecu a Birkenau nestíhaly plnit zadané normy. Z tohoto důvodu tak

započala výstavba dalších již zmíněných vyhlazovacích táborů. Když byl Himmler

v polovině července 1942 na inspekci v Generálním gouvernementu, nařídil (konkrétně

19. července), aby byli všichni Židé nacházející se v této oblasti do konce roku 1942

vyvražděni. Odkazoval se tak na Hitlerovo prohlášení z 23. ledna 1942, ve kterém

tvrdil, že veškeré židovské obyvatelstvo musí z Evropy zmizet, k čemuž dodal: „Jestli

nebudou chtít jít dobrovolně, pak nevidím jiné řešení než jejich likvidaci.“159

Z toho

plynulo, že se musely zvýšit kapacity jednotlivých táborů. Ve většině komplexů tak

začala výstavba dalších plynových komor. Tyto tábory tak již měly jen jediný úkol, a to

zabíjet lidi. Toto rozšiřování s sebou neslo i větší nároky na koordinaci jednotlivých

fází, za které byl ve většině případů zodpovědný Adolf Eichmann. Vše na sebe muselo

přesně navazovat, aby nedocházelo ke zbytečným časovým prodlevám. Započalo to

shromážděním Židů, následoval jejich transport do vyhlazovacích táborů, kde proběhla

selekce, usmrcení a nakonec spálení či pohřbení. Tento cyklus se opakoval den co den.

158

EMMERT, s. 36an.; GÖTZ, Konečné řešení, s. 70–74. 159

DWORKOVÁ, s. 290.

75

Jen v akci Reinhard tak bylo do konce roku 1942 usmrceno 1 274 166 osob, z toho

v Treblince 713 555, v Belzecu 434 508, v Sobiboru 101 370 a v Majdanku 24 733.

Tyto přesné údaje byly zachyceny britskou zpravodajskou službou v německé depeši.

Celkem v této operaci pak zahynulo okolo 1,7 milionu osob, jež měly židovské

vyznání.160

První deportace začaly v oblastech, kde se nacházely samotné vyhlazovací

tábory. Jednalo se tedy o Polsko a Generální gouvernement, což se jevilo jako logické

vyústění. Jednak to bylo nejblíže a tudíž organizačně nejjednodušší, zároveň transporty

v těchto oblastech již nějakou dobu probíhaly a nakonec se na tom shodli i jednotlivý

účastníci na konferenci ve Wannsee. Když SS převzala moc nad Židy od civilní správy,

ztratil Frank část svých pravomocí. V Generálním gouvernementu totiž začal deportace

řídit Hermann Höfle, který tak společně s Globocnikem prakticky vedl operaci

Reinhard. Oba ale byli podřízeni Eichmannovi. Höfle vybíral cílové tábory podle toho,

aby to bylo organizačně co nejjednodušší a finančně přívětivé. Při samotných

transportech pak spoléhal především na železniční dopravu, při které nejčastěji využíval

dobytčí vozy. Denně mělo být podle plánu vypraveno 200 těchto vozů s 25 000 Židy.

Nicméně kvůli potřebám východní fronty se těchto počtů nikdy nedosáhlo. Poté

následovaly transporty z Německa a z Protektorátu Čechy a Morava. První vlakové

soupravy z tohoto území však odjely již po 10. říjnu 1941, kdy o tom rozhodl Heydrich

na jednání v Praze. Na jaře 1942 pak například začaly deportace ze Slovenska, kde byla

u moci kolaborantská vláda. Od června téhož roku se přidaly odsuny z Belgie,

Nizozemska a obsazené části Francie. Postupně se tak do vyhlazovacích táborů

dostávali Židé ze všech okupovaných území. Od jara 1943 začala deportace i

z jihovýchodní Evropy, konkrétně z Řecka a Makedonie (viz. Příloha č. 20). V

Sovětském svazu transporty primárně neprobíhaly, neboť zde působily jednotky

Einsatzgruppen. V listopadu 1943 na tuto akci navázala obdobná operace s krycím

názvem Dožínky, jež se zaměřila především na Židy z lublinské oblasti. Do konce roku

1943 bylo celkem usmrceno okolo 4,5 milionu lidí.161

Do operace Reinhard byli zapojeni i Židé z ghett. Mezi prvními bylo vybráno

ghetto v Lublinu, odkud již 16. března 1942 bylo odesláno 1400 osob do Belzecu.

Nemocní, nebo ti, kteří se vzpouzeli či skrývali, byli na místě rovnou zastřeleni. Ostatní

se vydali na pochod k nejbližšímu vlakovému nádraží, kde byli naloženi do dobytčích

160

REES, s. 156an., 173. 161

ARAD, s. 54–63; CÍLEK, s. 38–41.

76

vozů a deportováni do vyhlazovacích táborů. Do jednoho takového vagónu bylo

nahnáno okolo 150 lidí, což bylo dvakrát více, než jeho kapacita. Vlaky jely i několik

dní, přičemž Židé v nich často neměli dostatek vody, jídla a hygienických prostředků.

Proto také v těchto vlacích panovala velká úmrtnost. Obdobně to probíhalo i v ostatních

ghettech. Naopak v ghettech, která se nacházela v blízkosti vyhlazovacích táborů,

deportace pomocí železnic neprobíhaly. Zdejší Židé do těchto táborů totiž

dopochodovali sami. Transporty z největšího ghetta ve Varšavě, kde se nacházelo okolo

350 000 osob, probíhaly od 22. července téhož roku. Každý den bylo vybráno 6000

Židů, kteří byli odesláni do Treblinky (ukončeno 21. září). Takto to ve většině ghett

probíhalo až do konce roku 1942, kdy začaly být jednotlivé komplexy postupně

zavírány. V Generálním gouvernementu tak například zbylo jen 60 ghett z původních

650. Himmler poté v únoru 1943 vydal rozkaz k postupné likvidaci všech zbylých

ghett.162

V této době začal být ukončován provoz i v některých vyhlazovacích táborech.

Jako první byl uzavřen v prosinci 1942 Belzec. Bylo to z toho důvodu, že prakticky

splnil své úkoly v podobě vyvraždění Židů v dané lokalitě. V srpnu 1943 byl po

vzpouře Sonderkommand zrušen také tábor v Treblince. Zde byly ale již plynové

komory od dubna téhož roku mimo provoz, neboť dané požadavky taktéž splnil.

Sobibor byl uzavřen rovněž kvůli vzpouře v polovině října. Tím definitivně skončila

akce Reinhard, ale prakticky již neprobíhala půl roku. Všechny tyto tábory byly

důkladně rozebrány a záznamy o jejich činnosti zničeny. Nacistické vedení totiž

nechtělo nechat žádné důkazy o jejich existenci. Vyhlazování židovského obyvatelstva

pak probíhalo v ostatních táborech. V nich se ale nacisté zaměřovali na osoby

pocházející z ostatních okupovaných území a ne jen na Generální gouvernement a

Polsko, jako Belzec, Sobibor a Treblinka. Proto také holocaust zasáhl Židy, ať už ve

větší či menší míře, ve všech evropských zemích. Zbylé tábory byly poté likvidovány de

facto až s blížící se frontou a hrozbou jejich odhalení. Tábor v Chelmnu byl uzavřen

v červnu 1944, následující měsíc byl ukončen provoz v Majdanku a jako poslední byl

v listopadu zrušen Auschwitz-Birkenau.163

162

ARAD, s. 64–77; VYKOUKAL, s. 93–95. 163

KRYL, s. 186–189.

77

4.3 Realita versus výsledky konference

Po tomto jednání se přirozeně přistoupilo k masovému vraždění ve vyhlazovacích

táborech, jak bylo „rozhodnuto“. Nicméně to nebyl jediný způsob usmrcení, který se

praktikoval. V této době totiž stále působily na sovětském území jednotky

Einsatzgruppen, které zabíjely židovské obyvatelstvo a politické odpůrce střelnými

zbraněmi či v nákladních plynových vozech. Faktem totiž zůstává, že v plynových

komorách byla usmrcena „pouze“ polovina, ze všech obětí nacistického režimu. Zbytek

byl buď zastřelen, nebo zemřel strádáním či fyzickým vyčerpáním v koncentračních

táborech. Určitým paradoxem vzhledem k nacistické ideologii bylo i to, že z 20 milionů

osob, které byly za celou dobu války zabity, vyjma vojáků padlých v boji, byla jen

třetina židovského původu. Zbytek představovali Slované, které tvořily: „3 miliony

Poláků, 7 milionů sovětských občanů a 3,3 milionu sovětských válečných zajatců.“164

Z toho tedy vyplývalo, že Hitler plnil i další ideologické cíle v podobě získávání

životního prostoru na východě. Určitou část obětí pak představovaly i lidé, na kterých

byly prováděny různé lékařské či vědecké pokusy. Většina doktorů, jež působila v

projektu T4, se uplatnila v koncentračních táborech, kde probíhala obdobná akce

s označením 14f13. V tomto ohledu se nejvíce „zviditelnila“ Osvětim, ve které pracoval

i Dr. Mengele. Co se týče vědeckých pokusů, byli vězni odesíláni do různých laboratoří,

kde byli podrobeni „výzkumu“. Němečtí vědci totiž testovali nové technologie, které by

napomohly Třetí říši vyhrát válku. Při všech těchto „bádáních“ tak přišlo o život

desetitisíce osob.165

Nacisté vyhladit všechny Židy stejně nemohli, neboť by to nebylo v jejich

zájmu. I po konferenci ve Wannsee bylo velké množství židovského obyvatelstva

posíláno do ghett či koncentračních táborů. Tito lidé se totiž pro německé firmy stali

levnou pracovní silou, kterou potřebovaly pro plnění norem nacistického válečného

průmyslu. Jen samotné vedení SS počítalo se 175 000 židovskými vězni, kteří by plnili

jejich stavební požadavky. Tuto situaci tak lze přirovnat k Hitlerovu výroku z 22.

července 1941, kdy řekl: „Kam Židy pošleme, jestli na Sibiř nebo na Madagaskar, je

úplně jedno.“166

Zde to platilo rovněž, neboť zda měli Židé zemřít ve vyhlazovacích

táborech či vyčerpáním při těžkých pracích nehrálo roli. Výsledek byl totiž stejný. Ba

naopak, udřít Židy k smrti bylo pro nacistický režim ještě výhodnější, neboť jim

164

RHODES, s. 148. 165

Tamtéž; KRYL, s. 144. 166

GÖTZ, Konečné řešení, s. 166.

78

poskytli důležité pracovní služby. Co se týče židovských míšenců a smíšených

manželství, jež byly hlavními body na konferenci, byla situace zcela rozdílná. Pokyny,

na kterých se nacističtí pohlaváři dohodli, nebyly dodržovány. Vznikaly administrativní

potíže, kterým se paradoxně mělo zabránit. Celá tato otázka tak byla odložena a

jednotlivé případy se řešily individuálně. Záleželo tak na přístupu osoby, která měla

daný případ posoudit.167

Každý úřad, jenž byl zastoupen na jednání ve Wannsee, měl plnit určitou roli ve

složitém mechanismu systematického vraždění. Aby vše řádně fungovalo, musely

jednotlivé organizace spolupracovat, což se ale vždy nedařilo. Oficiální dokument

vzešlý z konference byl napsán tak, že v něm v podstatě nebylo nic jasného. Mělo ho

totiž spatřit mnoho lidí, před kterými měl být pravý obsah skryt. Dokument tak splnil

úlohu utajení. Dokonce tak dobře, že ani někteří úředníci vlastně nevěděli, o čem

pojednával. Z tohoto důvodu také vznikaly různé problémy, ať už administrativní nebo

technické, které nutily jednotlivé složky k improvizaci a vlastnímu rozhodnutí. Proto

také nebylo vždy všechno plněno tak, jak bylo určeno. Nejčastější problém

představovala doprava Židů do vyhlazovacích táborů. Vzhledem k náročným potřebám

fronty, vznikaly kolize mezi válečnými a deportačními vlaky. Židé tak při zdržení

těchto souprav umírali přímo ve vagónech. Další problém pak představovaly časté

poruchy plynových komor, kdy se poškodily motory, které do nich vháněly jedovatý

plyn. V tomto případě byli Židé stříleni. Lze tedy shrnout, že ne vždy vše probíhalo tak,

jak si nacistické vedení naplánovalo.168

167

Tamtéž, s. 217. 168

REES, s. 93–96; ROSEMAN, s. 77.

79

Závěr

Otázka „konečného řešení“ byla bezesporu spojená s osobou Adolfa Hitlera. Tento

„český kaprál“, jak ho mylně nazval prezident Hindenburg, byl zarytý antisemita, který

své názory zaznamenal v díle Mein Kampf. Později tyto teze zakotvil i do programu

NSDAP. O nacistické ideologii tak lze říci, že „bez tvrzení o árijské, tj. germánské, čili

německé nadřazenosti, předurčenosti pravé ‚indogermánské‘ rasy k nadvládě nad

méněcennými národy a etnickými skupinami by se celá její stavba zřítila“.169

Vlivem

Velké hospodářské krize a celkově špatné politické situace ve Výmarské republice,

začala tato pravicově orientovaná strana získávat podporu německého obyvatelstva.

Prezidentu Hindenburgovi tak nakonec nezbyla jiná možnost, než 30. ledna 1933

jmenovat Adolfa Hitlera říšským kancléřem. Tímto okamžikem tak započala cesta, na

jejímž konci se nacházelo okolo 6 milionů mrtvých Židů.

Krátce poté, co se nacistická strana dostala k moci, začala si zajišťovat absolutní

postavení ve vládě. Z Hitlera se tak během několika mála měsíců stal diktátor

s neomezenými pravomocemi. Ve stejné době se přistoupilo i k plnění programových

cílů NSDAP. Od dubna 1933 tak probíhaly první bojkoty vůči židovskému

obyvatelstvu. Byly vydány desítky diskriminačních zákonů, které omezovaly činnost

Židů, jejich práva či samotné podmínky k pobývání v nacistickém státě. Vše bylo navíc

zvýrazněno silnou protižidovskou propagandou, kterou vedl ministr Goebbels. Cíl

těchto opatření byl jednoznačný, přinutit židovské obyvatelstvo k emigraci ze země a

vytvořit tak stát, který se bude skládat z občanů nordické rasy. S tímto plánem byla

spojena i další vize v podobě získání tzv. „Lebensraumu“, tedy životního prostoru na

východě. Tento cíl se však začal plnit až v době, kdy již probíhala druhá světová válka.

K ještě větší segregaci osob, jež vyznávaly židovskou víru, došlo v září 1935

v Norimberku. Zde byly přijaty především dva důležité zákony, a to: zákon o ochraně

německé krve a německé cti a říšský zákon o občanství (Norimberské zákony). Zákon o

ochraně německé krve a německé cti Židům prakticky zakazoval uzavírat manželství

s německými občany a mít s nimi sexuální styk. Říšský zákon o občanství pak

definoval, kdo se může stát německým občanem. Žid se jím pochopitelně stát nemohl.

Zároveň zde byla určena přesná definice Žida, neboť do této doby vznikalo mnoho

administrativních problémů s tím, kdo vlastně je a není Žid. Vzniklo tak rozdělení:

úplný Žid, míšenec 1. stupně a míšenec 2. stupně. Těmito zákony se tak práva

169

KRYL, s. 137.

80

židovského obyvatelstva ještě více omezila, čímž nacisté přinutili další osoby

k emigraci.

Největší pogrom na židovském obyvatelstvu v předválečné době se uskutečnil

v listopadu 1938 v podobě tzv. Křišťálové noci. Byla to nacistická reakce na atentát

židovského mladíka Herschela Grynszpana na Ernsta von Ratha, jenž pracoval na

německém velvyslanectví v Paříži. Goebbels tento čin náležitě propagandisticky využil

a vybídnul obyvatelstvo k odplatě proti Židům. V noci z 9. na 10. listopadu 1938 tak

pod vedením SS, SA a dalších podobných organizacích proběhlo drancování,

vypalování a ničení židovského majetku. Přirozeně se to neobešlo ani bez fyzického

napadání Židů, kteří při obraně svého majetku často zemřeli. Tato akce probíhala na

území celého Německa a současně i v nově přičleněném Rakousku a Sudetech.

V následujících dnech bylo okolo 30 000 Židů odvezeno do koncentračních táborů,

které v této době již existovaly, avšak ještě neplnily funkce, jako za druhé světové

války. V Dachau, Sachsenhausenu a Buchenwaldu, kam nejčastěji směřovali, měli být

„převychováni“, neboť se zde většinou nalézali političtí odpůrci nacistického režimu. Po

odpykání vyměřeného trestu, byly dané osoby ještě propouštěny, i když pouze pod

příslibem emigrace. Židům bylo poté zakázáno vykonávat určité profese, byla jim

přidělena nová jména (Israel a Sarah) a do jejich legitimizací bylo vepsáno velké

písmeno „J“. Největší změna však přišla s politikou nucené emigrace, která do té doby

byla dobrovolná. S tím však vyvstal i další problém, neboť ostatní země přestaly

uprchlíky přijímat.

Nacistické vedení se zabývalo i otázkou eutanázie, tedy „umělého“ usmrcení.

Tyto názory se šířily Německem ještě před uchopením moci Adolfem Hitlerem,

nicméně teprve s jeho nástupem se začaly realizovat. Nacistická ideologie totiž chtěla

zabránit dědičně nemocným a duševně méněcenným, aby se dále rozmnožovali a

„prznili“ tak árijskou rasu. V polovině 30. let tak byly schváleny eugenické zákony,

které tyto „podřadné“ osoby měly sterilizovat. Ve stejné době se rozběhl i Himmlerův,

významově zcela opačný projekt, tzv. Lebensborn. V rámci této akce měly být na svět

přiváděny děti, které pocházely od ryze árijských rodičů. Otázka eugeniky se stejně jako

antisemitismus promítla i v Goebbelsově propagandě. Nicméně obyvatelstvo se

k tomuto tématu stavělo různě. Hitler, jenž si ho nechtěl poštvat proti sobě, tak tento

projekt odložil do doby, kdy bude probíhat válka a lidé tak budou mít již jiné starosti.

Na podzim 1939 se tak rozběhly dva přísně utajované projekty, které se

zabývaly eutanázií. První se „věnoval“ nemocným dětem, které byly usmrcovány ve

81

speciálně nově postavených Odborných dětských oddělení. Větší pozornosti se nicméně

dostalo druhému z těchto projektů, který se zabýval dospělými lidmi a nesl krycí název

T4, podle adresy, kde sídlilo jeho vedení (Tiergartenstrasse 4). Tato akce měla mnohem

větší rozsah a bylo do ní zapojeno mnohem více osob. Ve speciálně určených ústavech

tak lékaři usmrcovali nevyléčitelně nemocné osoby. Nicméně je prokázáno, že „žádný

konkrétní rozkaz nebo příkaz k zabíjení duševně nemocných neexistuje“.170

Experimentovalo se i se způsobem jejich zabití. Bylo to prováděno pomocí léků, jedů a

v neposlední řadě také plynem. Za tímto výzkumem tak na počátku roku 1940 vznikla

v Brandenburgu první plynová komora. Těchto zkušeností bylo využito i

v koncentračních táborech, kde se od jara 1941 rozběhl obdobný projekt 14f13, během

něhož již ve větší míře usmrcovali Židy a sovětské zajatce. Postupem času se však

vzhledem k rozsahu celé akce, začaly hromadit administrativní a lékařské chyby, které

veřejnosti dávaly určité indicie k pochopení toho, co se vlastně ve skutečnosti za zdmi

těchto sanatorií děje. Hitlerovi tak, aby uklidnil veřejnost, nezbývalo nic jiného, než

celou akci v srpnu 1941 ukončit. Někteří lékaři nicméně v tomto programu dále

pokračovali na vlastní zodpovědnost. Určitá část těchto doktorů se později „uplatnila“

v koncentračních a vyhlazovacích táborech. Oficiálně bylo v tomto programu usmrceno

okolo 100 000 osob, ve skutečnosti se však mohlo jednat až o dvojnásobek.

Velký zvrat v nacistické politice přišel s vypuknutím druhé světové války a

vojenské porážky Polska. Toto území bylo následně rozděleno mezi Třetí říši a

Sovětský svaz, čímž pro Německo vznikl nový problém v podobě příbytku velkého

počtu židovského obyvatelstva. Přístup k židovské otázce se tak musel výrazně změnit.

Již na podzim 1939 tak bylo rozhodnuto, že tito lidé budou deportováni do větších měst

v nově vzniklém Generálním gouvernementu. Adolf Eichmann poté přišel s návrhem na

zřízení židovské rezervace u městečka Nisko nad Sanem. Ve stejné době se však

rozbíhal další mohutný projekt v podobě přesídlení všech etnických Němců zpátky do

Říše a Eichmannův plán tak byl marginalizován. Aby se vytvořilo místo pro nově

příchozí etnické Němce, musely se zvýšit odsuny Židů a Poláků do Generálního

gouvernementu. Za tímto účelem představil Reinhard Heydrich své krátkodobé plány,

které se tímto problémem měly zabývat. V průběhu času však vznikaly různé problémy,

které chod těchto deportací hatily. Neplnily se normy a vše se zpožďovalo. Lze tak

shrnout, že tyto plány byly neúspěšné. Ve velkých městech se zároveň začaly

170

GÖTZ, Konečné řešení, s. 81.

82

vyhrazovat chudší čtvrtě, kam byli Židé transportováni. Na jaře 1940 tak začaly vznikat

zárodky budoucích ghett.

Ve stejné době se rozhořely boje v západní Evropě. Po vojenské porážce Francie

a obsazení ostatních zemí v této oblasti, přibylo pod německou vládu další množství

Židů, které však nebylo možné dále deportovat do již přeplněných ghett v Generálním

gouvernementu. Nacistické vedení tak přišlo s novou alternativou: odsunout Židy do

zatím blíže nespecifikovaných teritorií. Nakonec byl vybrán nehostinný ostrov

Madagaskar, kde měli být Židé internováni. Počítalo se tak s tím, že zde přirozenou

cestou zemřou. K uskutečnění tohoto plánu však byla potřeba vojensky porazit Velkou

Británii a ovládnout Středomoří, což se ale na podzim 1940 nepovedlo. Znovu tak

vyvstal stejný problém: kam s Židy. Určitou indicii k řešení tohoto problému poskytl

v prosinci 1940 samotný Hitler, který podepsal směrnici k zahájení příprav na útok proti

Sovětskému svazu. Zároveň při tom řekl: „Ta zločinecká rasa má na svědomí dva

miliony mrtvých z první světové války, a teď k tomu přibyly statisíce dalších. Ať mi

nikdo neříká, že je za to nemůžeme vystrnadit do ruských bažin!“171

Další alternativa tak

spočívala v odsunu Židů na východ. Heinrich Himmler tak na jaře 1941 představil tzv.

Generalplan Ost, který počítal s deportacemi Židů do zauralských oblastí, kde by byli

využiti na práci. Zároveň se předpokládalo, že vlivem těžkých klimatických a fyzických

podmínek, velká část těchto osob zahyne. Tento plán se však měl uskutečnit až po

vítězství v bleskové válce proti Sovětskému svazu.

Na přelomu let 1940 a 1941 vrcholila éra ghett. Tyto komplexy byly zřizovány

především na polském a později na sovětském území. Jejich účel byl různý, ale

především zde byli umístěni Židé, kteří byli určeni k nucené práci. Podmínky v těchto

ghettech však byly velmi těžké, neboť se zde nenacházel dostatek potravin, vody a

hygienických potřeb. Z těchto důvodů také značné množství osob zemřelo.

V následujících letech pak byli Židé z ghett deportováni rovnou do vyhlazovacích

táborů, kde byli následně popraveni. V době, kdy již „konečné řešení“ židovské otázky

probíhalo, byla ghetta postupně rušena. Největší ghetto se nacházelo ve Varšavě,

kterým postupně prošlo necelých půl milionu osob. Druhé nejvýznamnější ghetto se

poté vyskytovalo v Lodži, kde bylo přes 200 000 Židů. Určitou výjimku mezi těmito

komplexy představovalo ghetto v Terezíně, jež sloužilo k propagandistickým účelům.

171

DWORKOVÁ, s. 287.

83

Obývali ho především staří a „prominentní“ Židé. Nacistické vedení tak vytvořilo tisíce,

ať už velkých či menších ghett, kterými prošlo statisíce lidí.

Další fáze židovské otázky započala s operací Barbarossa, která byla zahájena

22. června 1941. Útok německého Wehrmachtu na Sovětský svaz a jeho rychlý postup,

představoval problém v podobě nového židovského obyvatelstva. Zde se ale situace

začala řešit jinak, neboť zdejší Židé byli spojováni s tzv. židobolševismem. Z tohoto

důvodu se zdejšímu židovskému obyvatelstvu dostalo mnohem krutějšího zacházení. O

to se především staraly jednotky Einsatzgruppen, které měly rozkaz zabíjet politické

odpůrce a Židy. Vzhledem k rychlému postupu na východní frontě a vidiny brzkého

vítězství, byl Reinhard Heydrich 31. července Göringem pověřen, aby vypracoval plán

ke „konečnému řešení“ židovské otázky. Někteří historici tak tento okamžik považují za

rozhodnutí o genocidě. Z toho lze vyvodit, že „rychlá radikalizace protižidovské

politiky na obsazených územích Sovětského svazu je ve zpětném pohledu již součástí

holocaustu“.172

Již v srpnu Himmler pověřil Alberta Widmanna, aby v Mogilevě

vynalezl nový a psychicky méně náročný způsob usmrcování. V této době se zároveň

mělo přistoupit k deportacím Židů na nejvýchodnější území, ale postup německé

armády se začal nečekaně zpomalovat. Muselo se tak alternovat k jinému řešení.

Mezitím však započaly pogromy na židovském obyvatelstvu, které prováděly

jednotky Einsatzgruppen. Tato čtyři uskupení působila za frontovou linií táhnoucí se od

Baltu až k Černému moři a zabíjela civilní obyvatelstvo a válečné zajatce, kteří byli

nějak spojeni s židobolševismem. Tyto jednotky využívaly ke své práci i místní

kolaboranty, jež často prováděli popravy místo nich. Pogromy, které si vyžádaly

statisíce obětí, se tak dotkly většiny vesnic na východní frontě. Popravy ve většině

případů probíhaly tak, že židovské obyvatelstvo bylo po skupinách odvedeno na odlehlá

místa, kde pak byla každá osoba u předem vykopaných jam střelena do týlu. Jednotlivé

masové hroby byly poté zasypány a zamaskovány kvůli utajení. Největší pogromy, při

kterých byly usmrceny desetitisíce osob, se uskutečnily v Kamenci Podolském, Oděse,

Dněpropetrovsku, Rovnu, Rumbule a Babím Jaru. Lze tak říci, že jednotky

Einsatzgruppen se staly předvojem a zároveň také součástí samotného holocaustu.

V říjnu 1941 bylo rozhodnuto o deportaci Židů z Říše a Protektorátu Čechy a

Morava na východ. Zde však již neměli jít na nucené práce, jak se z počátku

předpokládalo, ale měli být rovnou usmrceni. Nacistické vedení tak mohlo v této době

172

GÖTZ, Konečné řešení, s. 199.

84

začít s přípravami na výstavbu prvních vyhlazovacích táborů, neboť již mohlo vycházet

z Widmannových výzkumů s usmrcováním pomocí výfukových zplodin. Z jeho pokusů

byly později postaveny i nákladní plynové vozy, které používaly jednotky

Einsatzgruppen. V této době tak bylo nejspíše rozhodnuto o „konečném řešení“

židovské otázky. Dalším důvodem k přistoupení na toto řešení byl i fakt, že jednotky

Einsatzgruppen své úkoly nestíhaly plnit v dostatečném množství a čase. Takovými

„předchůdci“ vyhlazovacích táborů byly koncentrační tábory, jež vnikaly již ve 30.

letech. První byl vybudován v Dachau v roce 1933. V těchto táborech však z počátku

nebyli internováni Židé, ale především političtí oponenti a „asociálové“, kteří zde

zastávali těžké fyzické práce. Židé byli do těchto komplexů deportováni ve větší míře až

po Křišťálové noci, tedy v listopadu 1938. Nicméně v této době byli ještě po určité době

propuštěni. Změna nastala až s druhou světovou válkou, kdy se v těchto táborech začaly

rovněž provádět i lékařské pokusy a stavět plynové komory. Nejznámější tábory se

nacházely v Dachau, Sachsenhausenu, Buchenwaldu či Mauthausenu. Ovšem

symbolem holocaustu se stala Osvětim, respektive Auschwitz I. Tento koncentrační

tábor byl ze všech největší a postupem času se zde začalo rovněž usmrcovat

v plynových komorách. Na konci roku 1941 zde pak byly prováděny pokusy

s Cyklonem B, čili kyanovodíkem. I přes tato fakta, sloužily koncentrační tábory

primárně jako zdroj levné pracovní síly, i když zde zemřely statisíce vězňů.

Výstavba ryze vyhlazovacích táborů začala na podzim 1941, z čehož plyne, že

již v této době muselo být rozhodnuto o „konečném řešení“ židovské otázky.

S masovým vražděním se tak začalo již na počátku prosince 1941 v Chelmnu pomocí

nákladních plynových vozů. Zcela organizované zabíjení v pevných plynových

komorách se nicméně začalo provádět až v březnu 1942 souběžně s operací Reinhard.

Do této akce byly postupně začleněny tábory v Belzeci, Sobiboru a Treblince. Tyto

komplexy si byly velice podobné jak vzhledově, tak postupem při zabíjení. Po příjezdu

transportu do tábora následovala selekce, po níž měla většina deportovaných směřovat

do plynových komor. Židům bylo řečeno, že jsou zde na práci a musí je před tím umýt a

odvšivit. Dotyční nesměli až do poslední chvíle nic tušit, aby vše proběhlo v poklidu.

Proto byli nazí vehnáni do „sprch“ a zde zavřeni. Místo vody byl však do komory

vpuštěn plyn z benzínových motorů. Po usmrcení byla mrtvá těla pohřbena v jamách

nebo spálena v krematoriích. Při této akci, jež byla ukončena v polovině roku 1943,

zemřelo okolo 1,7 milionu lidí. Nejvýznamnější a zároveň největší vyhlazovací tábor se

však nacházel v Osvětimi-Birkenau. Organizované vraždění v něm započalo rovněž na

85

jaře 1942, nicméně výrazněji „proslul“ až v době, kdy už tábory podílející se na akci

Reinhard byly zlikvidovány. Usmrcování zde probíhalo stejně jako v ostatních

komplexech pomocí plynových komor, ovšem s tím rozdílem, že se zde využíval plyn

Cyklon B. Kyanovodík se rovněž používal i v dalším táboře, který se nacházel

v Majdanku. Do Birkenau byli deportováni Židé prakticky z celé Evropy, z čehož plyne,

že zde zahynulo i nejvíce osob, přes 1,1 milionu. Lze konstatovat, že „Osvětim se tak

stala a zůstává největším židovským hřbitovem v dějinách světa“.173

Osvětim se však

nechvalně proslavila i tím, že se zde prováděly různé lékařské pokusy, které vedl Dr.

Mengele.

Symbolem „konečného řešení“ židovské otázky se stala konference ve Wannsee,

přestože poněkud neprávem, neboť rozhodnutí o genocidě bylo vyřčeno již dříve. Toto

jednání mělo jen podřadný charakter, neboť se zde řešily spíše organizační problémy a

sporné případy v otázce kdo má a kdo nemá být usmrcen. To se týkalo především

židovských míšenců a smíšených manželství. Schůzka, které předsedal Heydrich, se

měla uskutečnit již 9. prosince 1941, ale kvůli japonskému útoku na Pearl Harbor, byla

odložena. Ve stejné době se začaly projevovat i neúspěchy na východní frontě. Proto

byla konference odložena až na 20. ledna 1942, kdy se válečná situace relativně

stabilizovala. Celkem se tohoto přísně tajného jednání účastnilo 15 osob, které

zastupovaly jednotlivá ministerstva a organizace, které se touto otázkou zabývaly.

Nicméně hlavní slovo měl jen Heydrich a jeho návrh byl z velké části přijat. Drobné

korekce od ostatních přítomných se týkaly jen praktických věcí. Lze tak říci, že na

konferenci ve Wannsee bylo shrnuto jen to, co se již nějakou dobu provádělo.

V protokolu, který z tohoto jednání vzešel, bylo dbáno na to, aby věci v něm uvedené,

nebyly nazývány pravým jménem a bylo dodrženo naprosté utajení. O této schůzce se

tak veřejnost dozvěděla až po válce, díky náhodnému nalezení jedné kopie protokolu. O

vyvraždění židovského obyvatelstva tak zřejmě rozhodl samotný Hitler někdy mezi

červencem a prosincem 1941, i když k tomu nikdy nevydal žádný písemný rozkaz.

Po konferenci ve Wannsee, konkrétně v březnu 1942, se rozběhlo organizované

vraždění židovského obyvatelstva v podobě akce Reinhard. Lze tak říci, že „Wannsee

se jeví jako závěrečný krok v procesu přeměny masových vražd v genocidu“.174

Postupně se do této operace zapojily vyhlazovací tábory v Belzecu, Sobiboru a

Treblince, kde se usmrcovalo pomocí stálých plynových komor. Organizace celého

173

KRYL, s. 179. 174

ROSEMAN, s. 15.

86

procesu byla velice složitá a vše na sebe muselo navazovat. Od shromáždění Židů,

jejich deportaci do vyhlazovacích táborů, přes selekci a jejich následné usmrcení, až po

pohřbení či spálení těl. Židé byli postupem času sváženi do vyhlazovacích táborů z de

facto celé okupované Evropy. Současně byli deportováni i z ghett, jež se postupně

začala rušit. S koncem operace Reinhard, tedy v polovině roku 1943, se zrušily i tábory

v Belzecu, Sobiboru a Treblince. Ostatní vyhlazovací komplexy v Chelmnu, Majdanku

a Birkenau byly prakticky zrušeny až s blížící se východní frontou. Se samotným

vražděním však byly spojeny i jiné věci, které ne vždy fungovaly tak jak měly.

Vznikaly dopravní kolize transportů s vlaky, které směřovaly na frontu. I chod

samotných táborů se často zpomaloval vlivem různých poruch. Vraždění rovněž

neprobíhalo jen ve vyhlazovacích táborech, ale více než polovina všech obětí

nacistického režimu zemřela jinak. Buď to bylo činností jednotek Einsatzgruppen, které

stále plnily své úkoly, nebo to bylo fyzickým vyčerpáním v koncentračních táborech či

ghettech. Paradoxem nacistického režimu byl také fakt, že Slovanů bylo usmrceno

dvakrát více než samotných Židů. Nacisté však Židy stejně nemohli zabít všechny, jak

si naplánovali, neboť na nich byli svým způsobem závislí. Němci je totiž využívali jako

levnou pracovní sílu, ve válečném průmyslu Třetí říše. Lze tedy shrnout, že po

konferenci ve Wannsee všechno vždy neprobíhalo tak, jak bylo naplánováno, a nastalá

situace se musela podřídit daným válečným podmínkám. Je také nutné uvést, že „Hitler

nemohl Židy zabít sám a že by nic nezmohl bez lidí, kteří tvořili rozsáhlou organizační

mašinérii, která v sobě skrývala specializované funkce všeho druhu“.175

Zároveň však

taktéž musíme uvést, že Hitler byl pro samotný holocaust klíčový.

175

HILBERG, Pachatelé, oběti, diváci, s. 25.

87

Seznam zkratek a vysvětlivek

14f13 – označení programu probíhajícího v koncentračních táborech

CO – oxid uhelnatý

Cyklon B – kyanovodík

DAP – Deutsche Arbeiterpartei – Německá dělnická strana

Dr. – doktor

DUT – Deutsche Umsiedlungs-Treuhand-Geselschaft – Německá komisařská a

přesídlovací společnost

Einsatzgruppen – pohotovostní jednotky

Einsatzkommando – pohotovostní komando

Gekrat – Gemeinnützige Krankentransportgesellschaft – Veřejně prospěšná společnost

pro převoz nemocných

I. G. Farben – Interessen-Gemeinschaft Farbenindustrie – zájmová skupina průmyslu

barev

IV B 4 – oddělení RSHA pro pátrání a boj s nepřítelem, zaměřené na politické církve,

sekty a Židy

IV D 4 – dřívější označení pro IV B 4

IV oddělení – pod RSHA, zaměřené na pátrání a boj s nepřítelem

J – Jude – Žid

NKVD – Narodnyj komissariat vnutrennich děl – Lidový komisariát vnitřních

záležitostí

NSDAP – Nationalsozialistische Deutsche Arbeiterpartei – Národně socialistická

německá dělnická strana

OKH – Oberkommando des Heeres – vrchní velitelství pozemních sil

RAF – Royal Air Force – Královské vojenské letectvo

RKF – Reichskommissar für die Festigung des Deutschen Volkstums – Říšské

komisařství pro upevňování německé národnosti

RSHA – Reichssicherheitshauptamt – Hlavní říšský bezpečnostní úřad

SA – Sturmabteilung – úderné oddíly

SD – Sicherheitsdienst – bezpečnostní služba

SiPo – Sicherheitspolizei – bezpečnostní policie

Sonderkommando – zvláštní komando

SS – Schutzstaffeln – ochranné oddíly

88

SSSR – Svaz sovětských socialistických republik

T4 – Tiergartenstrasse 4 – adresa programu eutanázie

UWZ – Umwandererzentralstelle – ústředna pro přesídlence

VoMi – Volksdeutsche Mittelstelle – Středisko na podporu etnických Němců

Wehrmacht – německá branná moc

89

Bibliografie

Nepublikované prameny

Archiv židovského muzea, Praha, Dějiny šoa, Dokumenty perzekuce 8.

Archiv židovského muzea, Praha, Dějiny šoa, Terezín 136.

Periodika

Berliner Morgenpost, 31. 1. 1933.

Lidové noviny, 16. 9. 1935, 11. 11. 1938.

Národní listy, 11. 11. 1938.

Sorauer Tageblatt, 23. 6. 1941.

Teltower Kreisblatt, 28. 2. 1933.

Literatura

ARAD, Jicchak, Belzec, Sobibor, Treblinka: vyhlazovací tábory akce Reinhard, Praha

2006.

BENZ, Wolfgang, Der Holocaust, München 1997.

BLODIG, Vojtěch, Dějiny ghetta Terezín (1941–1945). In: POJAR, Miloš (ed.), Stín

šoa nad Evropou, Praha 2001, s. 57–66.

BORÁK, Mečislav, První deportace evropských Židů: transporty do Niska nad Sanem

(1939–1940), Ostrava 2009.

BROSZAT, Martin, Der Staat Hitlers, München 1995.

BROWNING, Christopher R., Zur Genesis der „Endlösung“. Eine Antwort an Martin

Broszat. In: Vierteljahrshefte für Zeitgeschichte 29, 1981, 1, s. 97–109.

BURLEIGH, Michael, WIPPERMANN, Wolfgang, Rasistický stát Německo 1933–

1945, Praha 2010.

BURSTIN, Barbara Stern, The Warsaw Ghetto: A Shattered Window on the Holocaust.

In: The History Teacher 13, 1980, 4, s. 531–541.

CÍLEK, Roman, Půjdu do pekla spokojen…: Adolf Eichmann: životní dráha masového

vraha, Praha 2015.

DESCHNER, Günther, Reinhard Heydrich: architekt totální moci, Praha 2002.

DINER, Dan, Porozumět dvacátému století, Brno 2010.

DRORI, Hana, HUPPERT, Jehuda, Theresienstadt, Prag 1999.

DWORKOVÁ, Debórah, PELT, Robert J. V., Osvětim 1270 až současnost, Praha 2006.

90

EMMERT, František, Holocaust, Brno 2006.

EVANS, Richard J., Třetí říše u moci 1933–1939, Praha 2009.

GERLACH, Christian, The Wannsee Conference, the Fate of German Jews, and Hitlers

Decision in Principle to Exterminate All European Jews. In: The Journal of Modern

History 70, 1998, 4, s. 759–812.

GILBERT, Martin, Křišťálová noc, předehra záhuby, Praha 2007.

GODA, Norman J. W., The Emergence of Jewish Ghettos during the Holocaust. In: The

Journal of Modern History 85, 2013, 1, s. 223–225.

GOLDHAGEN, Daniel J., Hitlerovi ochotní katani, Praha 1997.

GÖTZ, Aly, Konečné řešení, přesun národů a vyhlazení evropských Židů, Praha 2006.

GÖTZ, Aly, HEIM, Susanne, Vordenker der Vernichtung: Auschwitz und die Pläne für

eine neue europäische Ordnung, Frankfurt am Main 1997.

GRAML, Hermann, Reichskristallnacht: Antisemitismus und Judenverfolgung im

Dritten Reich, München 1988.

HALE, Christopher, Hitlerovi zahraniční katani, Ostrava 2012.

HILBERG, Raul, Die Vernichtung der europäischen Juden, Band 1,2,3, Frankfurt am

Main 1997.

HILBERG, Raul, Pachatelé, oběti, diváci: židovská katastrofa 1933–1945, Praha 2002.

HUSSON, Edouard, Heydrich, konečné řešení židovské otázky, Ostrava 2009.

JERSAK, Tobias, Blitzkrieg Revisited: A New Look at Nazi War and Extermination

Planning. In: The Historical Journal 43, 2000, 2, s. 565–582.

JOHNSON, Paul, Dějiny židovského národa, Praha 1995.

KERSHAW, Ian, Hitler 1889–1936: Hybris, Praha 2004.

KERSHAW, Ian, Hitler 1936–1945: Nemesis, Praha 2004.

KRÁKOROVÁ, Martina, KRÁKORA, Lukáš, Treblinka: K historii jednoho

z nacistických vyhlazovacích center. In: Historický obzor 14, 2003, 5–6, s. 107–116.

KRYL, Miroslav, Rasismus, antisemitismus, holocaust, Brno 2011.

KYNCL, Vojtěch, Symbol nedůstojné justice: Wolfgang Wolfram von Wolmar

v kontextu „konečného řešení židovské otázky“ v protektorátu Čechy a Morava. In:

Historický obzor 24, 2013, 9–10, s. 224–228.

LAQUEUR, Walter, Měnící se tvář antisemitismu, Praha 2007.

MAHER, Thomas V., Threat, Resistance, and Collective Action: The Cases of Sobibor,

Treblinka and Auschwitz. In: Americal Sociological Review 75, 2010, 2, s. 252–272.

91

MÍŠKOVÁ, Alena, Antisemitismus v Německu konce 19. a první poloviny 20. století. In:

POJAR, Miloš (ed.), Stín šoa nad Evropou, Praha 2001, s. 21–30.

MOULIS, Vladislav, Holocaust na území Ruska, Ukrajiny a Běloruska. In: POJAR,

Miloš (ed.), Stín šoa nad Evropou, Praha 2001, s. 196–205.

Norimberské zákony, Žďár nad Sázavou 2014.

PAGAARD, Stephen, Teaching the Nazi Dictatorship: Focus on Youth. In: The History

Teacher 38, 2005, 2, s. 189–207.

REES, Laurence, Osvětim: nacisté a konečné řešení, Praha 2010.

RHODES, Richard, Páni nad smrtí: SS skupiny zvláštního nasazení a počátek

holocaustu, Praha 2004.

ROSEMAN, Mark, Setkání ve vile u jezera: Konference ve Wannsee a „konečné řešení

židovské otázky“, Praha 2003.

SEEMANN, Richard, Cesta do Wannsee: konečné řešení takzvané židovské otázky a

germanizace českých zemí, Středokluky 2008.

SEEMANN, Richard, Ghetto Litzmannstadt 1941–1944: dokumenty a výpovědi českých

Židů v lodžském ghettu, Praha 2000.

SCHARSACH, Hans Henning, Lékaři a nacismus, Praha 2001.

VENEZIA, Shlomo, V pekle plynových komor, Praha 2010.

VYKOUKAL, Jiří, Šoa v Polsku: historické souvislosti. In: POJAR, Miloš (ed.), Stín

šoa nad Evropou, Praha 2001, s 76–99.

WETTE, Wolfram, Wehrmacht: obrazy nepřítele, vyhlazovací válka a legendy, Praha

2006.

WHITING, Charles, Heydrich: sluha smrti, Brno 2003.

WILDT, Michael, Der Architekt der „Endlösung“: Himmler und die Vernichtung der

europäischen Juden. In: Historische Zeitschrift 265, 1997, 3 s. 808an.

WISTRICH, Robert S., Hitler a holocaust, Praha 2008.

ZIEGLER, Herbert F., Kristallnacht 1938. In: The American Historical Review 115,

2010, 4, s. 1241an.

92

Resumé česky

Cesta ke „konečnému řešení“ židovské otázky započala již v lednu 1933, kdy se moci

chopila NSDAP v čele s Adolfem Hitlerem. Židé začali být perzekuováni a postupně

jim byla ubírána práva na svobodný život. Nacisté je totiž chtěli přinutit k emigraci, aby

mohli vytvořit rasově čistý stát. Další vlna omezení přišla v podobě norimberských

rasových zákonů, jež Židy degradovaly v „podřadné“ lidi. Největší předválečný pogrom

na židovském obyvatelstvu však přišel s Křišťálovou nocí, po níž putovali první Židé do

koncentračních táborů. S počátkem války začal i projekt T4, jenž se zabýval eutanázií

dlouhodobě nemocných. Ve stejné době byly zahájeny i první deportace do Generálního

gouvernementu, jež byly součástí projektu přesunu etnických Němců zpět do Říše. Tím

byly také položeny první základy pro zřízení židovských ghett. Postupem času, jak se

Třetí říše rozmáhala, spadalo pod její vliv čím dál více osob židovského vyznání. Ghetta

začala být přeplněná, tudíž se musela najít nová alternativa, která by tento problém

vyřešila. Nacistické vedení tak přijalo plán Madagaskar, který se ovšem nemohl

realizovat vzhledem k nepříznivé válečné situaci s Velkou Británií. Teprve až se

vstupem do válečného stavu se Sovětským svazem, vyvstala nová alternativa v podobě

přesunu Židů někam na východ. Tento vojenský střet měl pro německý národ přinést

zároveň i tzv. životní prostor.

S přepadením Sovětského svazu současně započala i nová fáze židovské otázky.

Na tomto území totiž působily jednotky Einsatzgruppen, které zabíjely lidi spojené

s tzv. židobolševismem, čili politické odpůrce a Židy. Vzhledem k přesvědčení, že válka

bude brzy vyhrána, přistoupilo nacistické vedení ke „konečnému řešení“ židovské

otázky v podobě výstavby vyhlazovacích táborů. S organizovaným vražděním se tak

započalo již na konci roku 1941 a následná konference ve Wannsee na to již neměla

vliv. Zde se totiž rozhodovalo jen o organizačních věcech a o hraničních případech. Na

jaře 1942 se tak rozběhl skutečný proces masového vraždění, neboť do operace

Reinhard, která s tím bezprostředně souvisela, se postupně začaly zapojovat nově

dostavěné vyhlazovací tábory s plynovými komorami. Tento proces, i když

v upravených podobách, pak prakticky pokračoval až do konce války, kdy o život

celkem přišlo okolo 6 milionů Židů.

93

Resumé anglicky

The path to the "final solution" of the Jewish question began early in January 1933

when the Nazi party „NSDAP“ seized the power with Adolf Hitler in charge. Jews

began to be persecuted, they gradually take them their right for a free life. The Nazis

wanted to force them to emigrate, to be able to create a racially pure state. Another

wave of restrictions came in the form of the Nuremberg racial laws which relegated the

Jews to "inferior" people. The largest prewar pogrom against the Jewish population

came with a Crystal Night, after which the first Jews were deported to the concentration

camps. In common with the onset of the war the T4 project had began which dealt with

euthanasia of chronically ill people. At the same time, the first deportations to the

General Government have been launched, which were part of the project of moving of

ethnic Germans back to the Reich. By this was laid the groundwork for the

establishment of Jewish ghettos. Over time, as the Reich spread, more and more people

of Jewish religion fell under its influence. Ghetto began to be crowded, so they had to

find a solution. So the Nazi leadership adopted a plan called „Madagascar“, which could

not be implemented due to the unfavorable situation of war with Great Britain. After

declaration of state of war with the Soviet Union, a new alternative came in the form of

a transfer of Jews somewhere to the east. This military conflict had bring so-called

„living space“ for German people.

With the invasion to the Soviet Union, simultaneously a new phase of the Jewish

question had began. On this territory had acted Einsatzgruppen units that kill people

associated with the so-called Jewish Bolshevism, or political opponents and Jews. Due

to the belief that the war would soon be won, the Nazi leadership joined to the "final

solution" of the Jewish question in the form of construction of the extermination camps.

Organized killings began at the end of 1941 and the subsequent Wannsee conference

had no effect. On this conference they decided only about organizational matters and on

borderline cases. In the spring of 1942 the process of mass murder began. Operation

Reinhard which was directly connected with it, gradually began to involve the newly

built extermination camps with gas chambers. This process, although in modified forms,

practically continued until the end of the war, when a total of about 6 million Jews lost

their lives.

94

Seznam příloh

Příloha č. 1 – tabulka s počty židovských emigrantů

Příloha č. 2 – plynová komora v Brandenburgu

Příloha č. 3 – označení Židů

Příloha č. 4 – nařízení o hvězdě a norimberské zákony v jednotlivých zemích

Příloha č. 5 – statistiky o ghettech

Příloha č. 6 – plán ghetta v Terezíně

Příloha č. 7 – místa pogromů jednotek Einsatzgruppen

Příloha č. 8 – místa pogromů jednotek Einsatzgruppen

Příloha č. 9 – statistiky předválečných koncentračních táborů

Příloha č. 10 – statistiky koncentračních táborů

Příloha č. 11 – mapa s největšími koncentračními tábory

Příloha č. 12 – statistiky vyhlazovacích táborů

Příloha č. 13 – mapa vyhlazovacích táborů

Příloha č. 14 – plán vyhlazovacího tábora Belzec

Příloha č. 15 – plán vyhlazovacího tábora Sobibor

Příloha č. 16 – plán vyhlazovacího tábora Treblinka

Příloha č. 17 – plán vyhlazovacího tábora Osvětim-Birkenau

Příloha č. 18 – počty Židů, kteří měli být usmrceni po konferenci ve Wannsee

v jednotlivých zemích

Příloha č. 19 – počty Židů, kteří měli být usmrceni po konferenci ve Wannsee

v jednotlivých zemích

Příloha č. 20 – statistiky obětí židovského obyvatelstva v jednotlivých evropských

zemích

95

Přílohy

Příloha č. 1 – EMMERT, s. 19. – tabulka s počty židovských emigrantů

Příloha č. 2 – BURLEIGH, s. 153. – plynová komora v Brandenburgu

Příloha č. 3 – BURLEIGH, s. 99. – označení Židů

96

Příloha č. 4 – EMMERT, s. 28. – nařízení o hvězdě a norimberské zákony

v jednotlivých zemích

Příloha č. 5 – EMMERT, s. 31. – statistiky o ghettech

Příloha č. 6 – DRORI, s. 1. – plán ghetta v Terezíně

97

Příloha č. 7 – RHODES, s. 104. – místa pogromů jednotek Einsatzgruppen

Příloha č. 8 – RHODES, s. 62. – místa pogromů jednotek Einsatzgruppen

Příloha č. 9 – EMMERT, s. 20. – statistiky předválečných koncentračních táborů

98

Příloha č. 10 – EMMERT, s. 49. – statistiky koncentračních táborů

Příloha č. 11 – EMMERT, s. 50. – mapa s největšími koncentračními tábory

99

Příloha č. 12 – EMMERT, s. 42. – statistiky vyhlazovacích táborů

Příloha č. 13 – EMMERT, s. 43. – mapa vyhlazovacích táborů

100

Příloha č. 14 – ARAD, s. 39. – plán vyhlazovacího tábora Belzec

Příloha č. 15 – ARAD, s. 44an. – plán vyhlazovacího tábora Sobibor

101

Příloha č. 16 – ARAD, s. 48an. – plán vyhlazovacího tábora Treblinka

Příloha č. 17 – BURLEIGH, s. 128. – plán vyhlazovacího tábora Osvětim-Birkenau

102

Příloha č. 18 – ROSEMAN, s. 136. – počty Židů, kteří měli být usmrceni po konferenci

ve Wannsee v jednotlivých zemích

103

Příloha č. 19 – ROSEMAN, s. 137. – počty Židů, kteří měli být usmrceni po konferenci

ve Wannsee v jednotlivých zemích

Příloha č. 20 – EMMERT, s. 47. – statistiky obětí židovského obyvatelstva

v jednotlivých evropských zemích