Vid ve starých českých mluvnicích (od Dobrovského)

Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academyof Sciences in Prague

Vid ve starých českých mluvnicích (od Dobrovského)Author(s): FRANTIŠEK KOPEČNÝSource: Listy filologické / Folia philologica, Roč. 96, Čís. 1 (1973), pp. 28-37Published by: Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy ofSciences in PragueStable URL: http://www.jstor.org/stable/23459031 .

Accessed: 15/06/2014 09:53

Your use of the JSTOR archive indicates your acceptance of the Terms & Conditions of Use, available at .http://www.jstor.org/page/info/about/policies/terms.jsp

.JSTOR is a not-for-profit service that helps scholars, researchers, and students discover, use, and build upon a wide range ofcontent in a trusted digital archive. We use information technology and tools to increase productivity and facilitate new formsof scholarship. For more information about JSTOR, please contact [email protected].

.

Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy of Sciences in Prague iscollaborating with JSTOR to digitize, preserve and extend access to Listy filologické / Folia philologica.

http://www.jstor.org

This content downloaded from 185.2.32.90 on Sun, 15 Jun 2014 09:53:26 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

http://www.jstor.org/action/showPublisher?publisherCode=icsipcasp

http://www.jstor.org/action/showPublisher?publisherCode=icsipcasp

http://www.jstor.org/stable/23459031?origin=JSTOR-pdf

http://www.jstor.org/page/info/about/policies/terms.jsp


Vid ve starých českých mluvnicích

(od Dobrovského)

FRANTIŠEK KOPEČNÝ (BRNO)

Vid je zajímavou zvláštností slovanského slovesa. To neušlo Rosovi, který ve své Čechořeěnosti1 věnuje tomuto rysu našich sloves patřičnou pozornost dokonce hned v předmluvě a vrací se k němu — mnohdy týmiž slovy — opět a opět v kapitole o časování a zejména v 25. kapi tole, nadepsané „O různém významu2 ... českých sloves".

Podstatné zjištění obsahuje už předmluva: „Praepositiones, ad verbum praesentis temporis appositae, mutant

illud verbum tum in tempore, quam in significatione. Fit enim ex tem

pore praesenti futurum, et ex imperfecta significatione perfecta... A [pokračujme česky) když bych chtěl mluvit v čase přítomném, tu musím dát předponu k iterativu nebo k frekventativu; zde předpona dělá

opět z iterativního významu nedokonavý význam času přítomného3... O tom nenajdeš v běžných mluvnicích nic. Tam se předkládají jen velmi četné příklady, jež učící spíše odstrašují nežli poučují..."

V kapitole 21 poznamenává, že nikdo z dosavadních gramatiků tímto specifickým kamenem překážky nepohnul, a jestliže pohnul, zanechal věc nedokončenou a povahu

českých sloves nepronikl. „A tak přecházejí tuto nesnáz všecky české gramatiky, třebaže v ní spočívá stěžejní přednost, síla, jasnost a jadrnost jazyka (cardo rei,

potestas, claritas et nervositas linguaej".

Rosa si také už v předmluvě stěžuje, jaké potíže mají s českým videm cizinci.

On sám hledal poučení u jiných, ale když je nenalézal, podjímá se vysvětlení sám,

protože je všelidským zákonem pomáhat bližnímu..., zejména když v tomto případě

nejde o jedince, nýbrž o širší společenství (Regni et Patriae res agitur). Ovšem, žádné

dílo lidské není dokonalé. Snad bude třeba oprav, může se vynořit leccos, „co dosud

není zauzleno do smyčky pravidel", ale třeba nejdřív, než posoudíme, důkladně přečíst.

„Udělal jsem, ... co jsem mohl a co nikdo jiný neudělal". A kus dále: „Opakuji ...

udělal jsem v tomto díle tolik, co bylo pro dnešní dobu možno, a ne tolik, kolik bych

chtěl.. ." Nebude se hrozit toho, když někdo odkryje nedostatky nebo chyby, naopak ho ještě pochválí (neboť „kdo něco důkladně udělaného opraví, je víc hoden chvály než ten, kdo první vynalezl", poznamenává). Přeje si, aby byl překonán, vždyť jedním z prvních cílů jeho práce bylo, aby podnítil jiné k práci pro čest vlasti...

Vid je opravdu nejpodrobněji probrán u Rosy. Po této stránce daleko předčí Rosa i Dobrovského Lehrgebaude.

Ovšem suum cuique: U Rosová předchůdce Nudožerského, stejně jako konečně

u Rosy samého, je sice vid uschován v systému slovesných časů a jen tu a tam se

objeví ve zmínce, kde s časem nesouvisí. To nijak nepřekvapuje pro těsné spojení vidu a času. Je to konečně i praxe Dobrovského a ještě dlouho po něm, například v Zikmundově Skladbě (1863), která na označení časů používá v podstatě Rosový

1 Je to jeho mluvnice Čechořeěnost seu Grammatica linguae bohemicae, vyšlá 1672. 0 Rosovi poznamenává právem Dobrovský v 1. vyd. svá Lehrgebáude, že mu nelze

upřít hlubšího vzhledu do stavby češtiny. 2 Terminu „vid", zavedeného až Celakovským, přirozeně neužívá. 3 Rosa tu má na mysli poměr dělává - vydělává; představuje si (v tomto případě

mylně], že vydělává vzniklo prefixací iterativa dělává.

28



VID VE STARÝCH ČESKÝCH MLUVNICÍCH (OD DOBROVSKÉHO)

vido-časové terminologie, jak o ni bude niže řeč. Ale hlavní je, že je u našeho prvního

skutečného gramatika, u Nudožerského, vid podstatně správně zařazen. To hlavní vystihl

velmi správně už Nudožerský, že dáti / důvati, činiti / učiniti apod. je jediné sloveso.

Nudožerský rozlišuje u sloves dvojí kmeny, „prézentní" (my bychom ře^li „nedoko

navé") a „futurální" (tj. dokonavé). Přes některé nepřesnosti v příkladech4 jde

o postřeh výtečný. Toto sepětí obou vidových párů v jedinou konjugaci nalézáme snad

už u Matouše Benešovského.5 Je jím vyjádřena implicite správná zásada, že je

vid kategorie gramatická a nikoli jen lexikální.

Avšak začněme napřed zásadními postřehy Rosovými o slovesném vidu, jak je obsahuje zmíněná kapitola 25:

Rosa stanoví (na str. 197—199] tři hlavní zásady: 1. Omne verbum Boëmicum aliud est simplex et aliud compositum:

nesu — odnesu = fero — auferam. 2. Omne verbum Boëmicum (sive sit simplex sive compositum) est

vel singulare vel frequentativum (častotlivé).

Příklady násobených sloves jsou správné, což je vzhledem k pozdější jen morío

logické terminologii za Dobrovského a ještě Trávníčka zajisté pozoruhodné: sedům,

lehám; nosím, chodím (proti sedím, ležím, nesu a jdu).

O rozdílu mezi typy sedům a nosím nemluví: Jsou-li sedám a lehům / líhám pro

tějšky k sedím a ležím (a nikoli imperfektiva k sednu a lehnu), pak jsou skutečně

příznakově násobená a zároveň příznakově neaktuální (neboli podle starých frekven

tativa). Kdežto u nedeterminativ typu chodím, nosím mohou mít prézentní tvary význam

skutečného, tj. aktuálně probíhajícího přítomného děje.

Rosa zná i další morfologické řady frekventativ (co do vidu samého kvalitativně

už nerozlišené): sedávám, léhávám, chodívám, nosívám... a sedávávám, lehávávám atd.

Poznamenejme ještě, že Blahoslav užívá termínu frekventativum nepřesně,

frekventativem je mu6 už přicházeli. Rozdíl mezi přicházeli a přicházívali vidí jen

v tom, že tvar přicházívali označuje dávnější minulost. V tomto postřehu má pravdu,

v préteritu sloves násobených tkví odstín dávnější minulosti.7

3. Omne verbum (simplex et compositum] est vel perfectae vel im

perfectae significationis. a] Slovesem významu dokonavého se nazývá sloveso, quod perfectum

opus vel actum significai: jak dal, nesl (!), koupil, hodil — tak vydal, odnesl, skoupil, uhodil.

Determinované nesl pokládá tedy Rosa přímo za dokonavé. Podobně jako donedávna

pokládal M a z o n za zvláštní dokonavé futurum tvar ponesu.

b) Nedokonavého významu je sloveso, quod ... actionem imperfectam et opus non factum significat, tj. „vyznamenává věci toliko konání, ale

ne dokonání", poznamenává Rosa po česku.

4 Uvádí např. i řadu klekám - klečím - kleknu. Prostřední sloveso do ní nepatří. Má

význam stavový a jako takové nemá k sobě prosté perfektivum. Kdežto obě krajní

slovesa, označující nabývání stavu, tvoří skutečný vidový pár. 5 Soudíc podle Dobrovského předmluvy k Lehrgebáude; mně je nedostupný.

6 Na str. 107 v Hradilově -Jirečkově vydání (Vídeň 1857).

7 Viz au t o r, Slovesný vid v češtině, str. 65.

29



FRANTIŠEK KOPEČNÝ

Tedy definice, která jakoby počítá s významovou příznakovostí sloves nedokona

vých!8 Rosa se ovšem dává vést paralelností definice sloves dokonavých. Kdežto na

jiném místě, na str. 137, kde velmi jemně probírá rozdíl mezi futurem sloves nedo

konavých a futurálním významem prézentniho tvaru sloves dokonavých, praví o ne

dokonavém futuru zcela přesně, že znamená věc, která se má provádět v budoucnu,

„avšak nedokončí se nebo nemohu vědět, zda se dokončí". Zde je skoro

výslovně vytčena nepříznaková povaha imperfektiv co do dokonavosti slovesného děje. — A ještě jasněji mluví o příznakovosti sloves dokonavých na str. 201: Máš-li na mysli akt nedokonavý a neurčený, tj. nevíš-li zda skutečně a jistě dáš, koupíš atd.,

pak musíš vyjádřit svůj úmysl ne slovesy dokonavými, která vždy předpoklá

dají a udávají děj dokonavý, nýbrž nedokonavými (proložení moje, F. K.j. K nahoře uvedeným perfektivům uvádí správné nedokonavé paralely: dával, nosil,

kupoval a házel — a vydával, odnášel, skupoval [uhozoval si uvést netroufal).

Nezůstal tedy Rosovi utajen žádný podstatný vidový rys: Rozeznává slovesa dokonavá a nedokonavá, a dále násobená a nenásobená. Obojí tento aspekt se může křížit, v obojím mohou být slovesa prostá i pre figovaná.

Na str. 215 rozeznává perfektiva jednodobá (roztrhnu, rozkrojím) proti násobeným

[roztrhám, rozkrájím), ač ilustruje sotva správně: roztrhal fit perfecte per plures actus

vel unum diuturnum (?)...

Bylo by nespravedlivé, abychom hned při těchto začátcích chtěli po Rosovi, aby si

všiml podstatného rozdílu mezi násobenými slovesy dokonavými (distributivy) a ne

dokonavými: Násobenost sloves dokonavých je záležitost jen lexikální, kdežto náso

benost sloves nedokonavých nadto i gramatická: Tvary píšu a psávám se zařazují

do času různě.

Za zmínku ještě stojí, že na str. 141 formuluje Rosa rozdíl mezi slo

vesy dokonavými a nedokonavými tak, že nedokonavá označují actionem rei in fieri tantum, dokonavá in facto, opět tedy příznakovost jakoby na obojí straně. Lépe si byl vědom, jak se zdá, bezpříznakovosti imper fektiv co do násobenosti: Když popisuje na str. 137 nedokonavé futurum, praví, že označuje „rem in futurum ... per plures actus vel per unum diuturnum gerendam".

Je samozřejmé, že si Rosa a Nudožerský nemohli nepovšimnout per fektivizační funkce předpony. Rosa však nadto pověřuje slovesnou před ponu zajímavou úlohou: Prosté imperfektum (podle Rosy singulare)9 předpona perfektivizuje, ze slovesa iterativního dělá sloveso singulární, ze slovesa frekventativního iterativní. Právě asi kvůli této mechanice zavádí Rosa ono nešťastné rozlišování „iterativ" od „frekventativ", tře baže sám mu ještě nedává tak scestný význam jako gramatikové od Dobrovského včetně. Zdá se, že ho k tomuto rozlišování svedla právě

8 Dok ulil (SaS 19, 1958, 96) vystihuje věc tak, že oba sémantické rysy, dokona vost (celostnost) i nedokonavost (prûbëhovost) jsou rysy kontrérní nikoli protikladné. Němec [Slavia 32, 1963, 92) zachraňuje pfíznakovost sloves dokonavých tím, že je chápe jako příznakově neprůběhová.

9 Ve skutečnosti je co do násobenosti bezpříznaké, tj. může se ho užít i na vyjádření dějů nebo stavů opakovaných: mouku berem v naší Jednotě, holím se u NN ap.

30



VID VE STARÝCH CESKÝCH MLUVNICÍCH (OD DOBROVSKÉHO)

zmíněná nesprávná představa prefixační funkce. Rosa uvažuje takto: Z dělá utvoříme předponou sloveso dokonavé,10 vydělá. Poněvadž však dokonavé sloveso nemůže mít přítomný význam, co dělat, když chci užít tohoto dokonavého slovesa v čase přítomném? Pak musím, myslí Rosa (str. 217), prefigovat sloveso násobené, tedy dělává — vydělává. A chci-li užít takového prefigovaného imperfektiva vydělává ve významu násobe ném, dostanu žádané vydělávávám prefixací ještě silnějšího frekventativa dělávávám (Rosa sám uvádí na str. 219 jakop říklad roztrhávávám).

Možná, že právě tato mechanika svedla Rosu k tomu, aby začal rozlišovat frekven

tativa a semifrekventativa / iterativa; a už u něho tu začíná být pomocníkem zřetel

morfologický: iterativa jsou mu (str. 217) ta slovesa, která nemají -vám, kdežto obsa

hový rozdíl mezi iterativy a semifrekventativy (ta patrně mohou mít -vám) na straně

jedné a frekventativy na straně druhé udává velmi subjektivně: „minorem frequentiam

habent" (217) nebo „non tantam frequentiam ... significant" (se. iterativa, 218) nebo

„non tantam frequentiam dénotant" (207).

Bludné je samo Rosovo východisko tohoto rozlišování. Není totiž pravda, co tu

o prefixaci říká. Prefixace, skutečná prefixace, má jen perfektivizační funkci (krom

typu ponesu). Ale tvary typu vydělává nevznikají prefixací násobených sloves typu

dělává (tato slovesa se nikdy neprefigují)11 — vydělává je sufixální derivát k vydělá.

A vydělávává je zase derivát k vydělává.

1

Je zajímavé, že Rosa se přitom nezříká obecnějšího pojetí termínu frekventativum (tj. na označení každého slovesa násobeného), ná sobená slovesa pravá, tj. příznakově násobená a zároveň příznakově ne

aktuální, nazývá na rozdíl od zmíněných iterativ nebo semifrekventativ

„verbum frequentativum secundum seu regulare" (str. 218).

Je tedy třeba konstatovat, že při problému násobenosti českého slovesa nevyhnuli

se čeští gramatikové zmatkům a nepřesnostem od samého počátku. Byla už zmínka

0 tom, jak už Blahoslav považuje z nahodilých důvodů za frekventativní (tj. násobený)

1 tvar přicházeli. Nudožerský neměl při své stručnosti příležitost dopustit se tu vážněj

ších nepřesností; o frekventativech se zmiňuje jen z důvodů morfologických, a to

u préterita. Učí totiž správně odvozovat frekventativa, tj. (poněvadž neužívá termínu

iterativum) slovesa násobená po výtce, z préterita, „mutato -l in -vám" (fol. 48), po

dobně jako po něm Rosa (str. 207). Také u spony správně rozlišuje „substantivum

primitivům" (sponové byti nazývá zkráceně substantivum místo verbum substantivum)

proti „substantivum frequentativum", tj. protiklad jsem - bývám. Rosa si nepovšimnul,

že ani neexistuje prosté trhuji, aby mohlo být prefigováno, nepostřehl, že není žádného

rozdílu mezi roztrhuji a roztrhávám, jde o dva možné způsoby imperfektivizace doko

navého roztrhnu. Manie prefixační pronásleduje Rosu do té míry, že imperfektivum

k počkám vidí v počkávám (u Slezanů „more polonico" počekuji, str. 219); nenapadá

ho, že je zde přirozené vrátit se k základnímu tvaru čekám. Většinou se ovšem pří

klady jím uváděné do kontextu hodí, základní chyba plyne z toho, že nepostřehl ani

on, ani Nedožerský dvojí druh prefixace, prefixaci prostě vidovou, při níž netřeba

další derivace imperfektiv, a prefixaci lexikální, při níž je derivace příslušných imper

10 Rosa tu nerozlišuje perfektiva prostá (udělám, zaplatím, optám se...) od lexi

kálních [vydělám, připlatím, přeptám se...), ač na cestě k tomuto rozlišení už byl,

podobně jako před ním Nudožerský, jak o tom ještě bude řeč.

11 Výjimkou je řídký typ afektivní ten se tam něco nasedává, nastává ap., mající

východisko v typu stává tam, sedává tam. Viz ještě dále.

31




fektiv nutná. Ale to bychom chtěli pro samy začátky příliš mnoho. Nadto třeba uvážit,

že důsledky ze zárodků Rosových omylů zafixoval vlastně teprve Dobrovský. Je

pravda, že už u Rosy začínají určovat funkční terminologii zřetele čistě morfologické,

tj. beze zření, ale vlastně spíše s předstíraným zřením k obsahu. Jen ještě zejména

u T o m s y najdeme čistou terminologii podle obsahu (o Pelclových zvláštnostech

viz níže). Ale pak v Dobrovského Lehrgebaude důsledně převládl čistě morfologický

zřetel, bez spojitosti s obsahem a proti významové stránce, kterou zkreslil: Iterativy

jsou všecka nedokonavá deverbativa, frekventativy slovesa na -ívám / -ávám. Takže

frekventativem je Dobrovskému (str. 112) i slitovávám se (postaveno bez rozpaků vedle

skutečně násobeného jídávám), iterativem pak namítám (a ovšem sbírám, házím aj.).

Zdůraznění morfologického zřetele u Dobrovského nepřekvapuje, v morfologii a v tvo

ření slov je Dobrovský nejvíc ve svém živlu. Pro tuto záměnu funkčního hlediska

morfologickým je příznačný i ten detail, že místo staršího Nudožerskáho a Rosová

termínu „singulare" (pro sloveso nenásobené) užívá raději morfologického termínu

„primitivům". Zde ovšem alespoň víme, na čem jsme. Daleko osudnější však bylo po

nechání termínů funkčních a určení jich nesprávnými příznaky morfologickými, jako

tomu bylo u termínů iterativum a frekventativum. Protože se těmto termínům připi

soval i nadále ten obsah, který svým jménem nevyjadřovaly (frekventativum se hod

notilo jako silněji opakované nežli iterativum), staly se nakonec překážkou správného

vidění, zatemňovaly místo aby osvěcovaly. Toto matení začíná u Rosy, který např.

na str. 208 uvádí už mezi „frekventativy extra regulam" házím, krájím, kupuji apod.

Je tu však alespoň toto omezení „extra regulam" a podotýká se NB, že vlastní frek

ventativa k nim znějí házívám, krájívám, kupovávám... Nesmíme zapomínat, že Rosa,

který věnoval tak velikou a důkladnou pozornost vidové stránce českého slovesa,12

nemusil napoprvé rozřešit do podrobností a správně všechny problémy sem patřící.

Na velmi dobré cestě k rozřešení problému sloves násobených byl D o ležal ve své Grammatica slavico-bohemica (Bratislava 1746], kde na str. 79 praví:

Verba Imperfecta Primitiva continuationem aliquam notabiliorem actus

significantia, quae tamen in Perfecta verti possunt, non sunt Freqven tativa, neqve forte Semifreqventativa ... dicenda, ut sunt: chodjm, gez djm, nosým, wozým, wodjm... Dá-li se tudíž sloveso předponou zdoko navit (jako indeterminativa jím uváděná), pak není pravým frekven tativem. Neboť předponou se dají zdokonavit jen prostá imperfektiva, nikoli frekventativa.

Doležalovi nejsou tedy indeterminativa typu chodím ani „semifrekventativy", jsou

mu prostými imperfektivy, znamenajícími jen „pozoruhodnější rozměr děje". To sice

není přesné vystižení jejich povahy, ale skutečnost, že typ chodit není pravým „ite

rativem", tj. pravým násobeným slovesem, musil zase ukázat až v. W i j k!3

Jenže týž formální prostředek, který Doležalovi k tomuto postřehu pomohl, ho zase jinde zavedl: dávám např. a jiná slovesa mu frekven tativní jsou, jelikož je podle jeho mínění předpona neperfektivizuje, např.

12 Opravdu daleko větší než Dobrovský v Lehrgebaude, který o vidu mluví jen ve spojitosti s morfologií (a to ještě bez prefixace), skoro vůbec ne v syntaxi (krom imperativu], v Časování samém má zmínku jen při tvoření futura.

13 Srov. Revue des études slaves 9, 1929, str. 246.

32




rozdávám je nedokonavé (proti vychodím}. Doležal tu, podobně jako před ním Rosa a ještě dlouho po něm též M i k 1 o š i č, nepostřehl, že rozdávám nevzniká prefixací z dávám, nýbrž že je to derivát k rozdám-, tvoří k rozdám nedokonavý protějšek. Doležalovo kritérium má znít přes něji tak, že příznakově násobená slovesa typu dělávat se ani prefigovat nedají.

Je tu přesto asi jedna výjimka. Kdysi jsem s ní s jistými rozpaky počítal,14 ale

zcela zavrhl ve své souborné práci o vidu. Nyní však plně souhlasím s I. Němcem,

který dokazuje,15 že nejen typ toho se ještě naslýcháme, ale i typ ten se tam něco

nasedá(vá), nastává ap. jsou nové prefigované afektivní typy. Že jsou dokonavé (to je

právě důkaz jejich prefigovanosti), plyne nejen z nemožnosti tvořit k nim futurum, ale i z nemožnosti vyjádřit jimi průvodní děj.

Velmi svérázný (a to i terminologicky) a při své stručnosti zcela správný pohled na vid českého slovesa podává Tomsa (Bôhmische Sprachlehre, Prag 1782, str. 248—253):

Rozeznává dvě řady sloves, singularia a frequentativa. Singularia pak jsou bud

„vollkommene", tj. dokonavá (jako chytit, udělat) a „unvollkommene" [dělat, chytat). Oba vidy se liší bud jen derivačně (chytám / chytím), nebo se dokonavý vid tvoří

prefixací [dělat - udělat). Avšak 1 z těchto dokonavých prefigovaných se dá utvořit

derivačním přeřazením nové imperfektivum [zdržet - zdržovat, rozdat - rozdávat).

Frekventativa lze tvořit jen od sloves nedokonavých. Jsou jich dvě řady: 1. typu dělávat, přicházívat... a 2. typu dělávávat, prosívávat. O nějakém významovém rozdílu mezi nimi nemluví, což je v podstatě správné.

Tato jasnost pohledu je opravdu hodná obdivu. Tomsa ví, že rozdávat, zanedbávat nejsou žádná „frekventiva", nýbrž jen „unvollkommene"! Jaká škoda, že tento jasný pohled měl být tak brzy Pelclem a Dobrov ským na dlouhou dobu rozrušen.

Při této příležitosti bude dobře zmínit se ještě o stanovisku Pelclově v jeho Grund

sátze der BOhmischen Grammatlk (1795), str. 74—77: U Pele la je zajímavé za prvé

to, že mu splývá pojem sloveso perfektivní a sloveso singulární, kdežto sloveso plu rální = imperfektivní. Těchto plurálních sloves zná čtyři vrstvy: durativa (dají se před

ponou zdokonavit), frekventativa (jsou to opravdová násobená slovesa typu nosívám,

pouštívám) a — iterativa (tvořená násobením příznaku -vá-, tedy chodívávám, dělává

vám). Tento obrácený pořad (normálně se pokládají před Pelclem i po něm frekven

tativa za „víc násobená" než iterativa) je druhá Pelclova pozoruhodnost. Kdybychom

měli na označení příznakově násobených sloves typu dělávat volit cizí termín, mohli

bychom sice volit termín „iterativa" — ale pak už pro oba poslední Pelclovy stupně,

ježto mezi nimi není podstatného významového rozdílu.

Mluvnický rozdíl mezi slovesy dokonavými a nedokonavými vystupuje zřetelně v prézentním tvaru, který může mít u sloves dokonavých bu

14 Srov. Revue des études slaves 33, 1956, str. 96—97. 15 Ve Slavii 32, 1963, str. 95.

3 — Listy filologické




doučí význam. Tento jeho rys pokládají starší gramatiky za příznakový, mluví přímo o budoucím tvaru (tvaru pro futurum perfectum, jak říkal Rosa]. Nudožerský rozeznává kmen prézentní (čin-ím} a futurální (u-čin zm); Dobrovský upozorňuje (na str. 121), že „krátká futura" (tj. pré zenty sloves dokonavých) zastupují futurum exactum v jiných jazycích. Jsou to vesměs dobré postřehy, i když nevystihují jádro věci zcela přesně. Futurální význam prézentního tvaru jakožto kritérium dokonavosti se držel v české gramatické tradici velice dlouho, Mazon považuje za do konavé i futurum ponesu.16 Přesto však už Rosa (str. 215) a rovněž

Dobrovský (str. 261) vědí o užití dokonavého prézentu ve funkci pré zentu vypravovacího. A protože ve stejné funkci bývá i prézens nedoko

navý, mohlo je to přivést k poznání časové bezpříznakovosti prézentního tvaru. Dobrovský uvádí oba druhy prézentu v této funkci správně na

stejném místě.

Mimo futurální oblast vidíme vliv vidu i na terminologii tvarů pro Cas minulý.17

Už Filomates rozeznává praeteritum imperfectum a perfectum (na str. 106 vydání

Hradilova—Jirečkova), Rosa v odstavci o Case zkracuje tyto termíny na imperfectum a perfectum. Ze jde jen o zkratku, vidno z toho, že v paradigmatech samých má pro

příslušný tvar termín praeteritum, poněvadž tam není třeba rozlišení. Zde třeba po

znamenat, že Rosa se bohužel vzdal starší dobré praxe Nudožerského, který i v para

digmatech zachovával konjugaCní jednotu obou vidových párů slovesa (každé jeho sloveso má, jak už jsme řekli, dvojí kmen, prézentní a futurální). Rosa toliko pozna

menává str. 200—201), že se slovesa dokonavá časují stejně jako nedokonavá, až na to,

že ovšem nemají opisné futurum s budu, poněvadž to má význam jen nedokonavý.

Rosa řeší ve své gramatice nepřímo i zajímavou otázku, proč nemůže mít dokonavý prézens přítomný (tj. aktuálně přítomný) význam: Proto, poněvadž „omne opus praesens est imperfectum, nam quod fit, factum

vel perfectum non est — ideo tempus praesens semper imperfectum opus significat" (str. 199).

Rosovým zjištěním, že ostatní tvary tvořené od prézentu (tj. nedoko navého prézentu) jsou významu nedokonavého; že proto nemohou mít perfektiva opisné futurum a mají jen čas budoucí a minulý (a tvary, které se z nich tvoří) se dostáváme do blízkosti dvou slovesných kmenů Nudožerského, futurálního a prézentního: od futurálního se tvoří už jen (dokonavé) préteritum (s optativem), od prézentního nadto ještě opisné futurum. Futurální kmen vzniká složením prézentu s jistými předponami, jako zachovám, přichovám, dochovám, uchovám, schovám... Jsou však i futurální kmeny prosté, které se pak už přidáním předpony „význa mově" (tj. vidově) nemění: hodím — dohodím, sednu — přisednu...

Zde třeba poznamenat, že si Nudožerský všímá i vidové ambiguálnosti: zvěstuji je

jednou prézens, jednou futurum (fol. 71). Nudožerskému splývá problém vidu s problémem času. Celou problematiku řeší nej

obšírněji tam, kde mluví o tvoření futura (fol. 71—72):

16 Srov. m ů ] článek v SaS 21, 1960, 187 n. V Gebauerově Skladbě mohou snad rozpory, zmíněné v pozn. 4 mého článku, padat i na vrub vydavatelův.

17 Vidočasová terminologie, nejdůslednější u Nudožerského, rozeznává futurum imperfectum [budu činit) a futurum perfectum [učiním), praeteritum imperfectum [činil jsem) a praeteritum perfectum [učinil jsem); podobně rozeznává plusquam imperfectum a plusquamperfectum.

34




Futurum se tvoří 1. opisem, 2. „additis particulis u-, po- vel pů- (tedy také jemu je půjdu dokonavé j et si quae aliae eiusmodi šunt, quae addita

praesenti vim praepositionis non habere videntur"

(proložení moje). Všimněme si, jak tu byl Nudožerský blízek pochopení rozdílu mezi předponou prostě vidovou, která nemění lexikální význam slovesa, a lexikální! Vždyť hned 3. uvádí tvoření futura „předponami jinými", tak, že k těmto futurům musíme pak přitvořovat „jinokonju gační" prézenty. Nudožerský tu myslí na typ držím — zadržím — za

držuji. Setkáváme se s touto morfologickou mechanikou v obšírně roz vedené morfologii Rosově (viz níže). — 4. Některá „futura" (Dobrovský by je nazval jednoduchá) se tvoří bez složení s předponou, toliko změnou některé hlásky uvnitř slova, ať už se přitom konjugační třída mění

(padám — padnu), nebo prakticky nemění (kráčím — kročím).

Všimli jsme si u hořejších bodů 2 a 3, jak byl Nudožerský blízek poznání jednoho

z kritérií prosté vidovosti předpon a rozlišení jich od předpon lexikálních. Praví

(folio 72a):

Differentiam horům temporum (sc. typu učiním ap.) et illud declarat quod futuris

compositis praesentia ita consona non semper satis sunt usitata (tj. k jistým před

ponovým „futurům" nemáme někdy příslušná sekundární imperfektiva, imperfektiva

s touž předponou): ut futura sunt uchovám, udržím: quorum symphona praesentia

uchovávám, udržuji vix unquam usus requirit, cum in aliis multis, etiam cum parti

cula u-, frequens sit usus (tj. třebaže jindy i u té podle Nudožerského nejvíc prostě

vidové předpony u- jich najdeme dost), ut upevním, ujistím praesentia habent consona

upevňuji, ujišťuji...

Nudožerský si zatemnil věc nevhodnými příklady, všiml si tohoto jevu jen zběžně.

Jde o známý zjev: Neexistuje učiňuji, udělávám, zaplacuji, optávám se aj., protože

u výchozích tvarů učiním, udělám, zaplatím, optám se..., jde o prostá perfektiva,

o přesné dokonavé protějšky k činím, dělám, platím, ptám se. Není třeba tvořit další

imperfektiva derivací, stačí se vrátit k nedokonavému slovesu základnímu. Když však

užijeme předpony, naplněné v konkrétním případě ještě lexikálním obsahem, když

vznikne sice dokonavé sloveso, ale posunutého lexikálního významu, jako zadělám,

vyčiním, přeplatím, vyptám se ap. (do cizího jazyka je tu na rozdíl od skupiny první

třeba volit jiné sloveso než překlad k dělat, činit atd.) — pak ovšem je potřeba

k novému slovesu přitvořit příslušný nedokonavý protějšek: zadělávat, vyčiňovat, pře

plácet, vyptávat se ...

Nudožerský je si sám dobře vědom, že problém dvojího druhu prefixace nedořešil.

(Neučinil to ani Rosa, který o videch pojednal tak obšírně.) Praví (folio 72a-b):

Haec et alia mihi futurorum incerta diversitas occurit; quam si quis ad certas

analogiae leges revocare poterit, optissimae observationis autorem eum esse fatebor." —

Výzva k pochvalné zásluze zůstala ovšem dosti dlouho bez ohlasu.

Též Rosa je na dobré cestě, aby odlišil předpony prostě vidové od lexi

kálních, ba na str. 216 povahu předpon vidových přesně definuje, jenže bohužel na příkladech ještě nešťastněji volených než u Nudožerského. Mluvě o slovesech pohybových praví, že předpona po- tvoří u nich doko navé futurum, ale nemění je „in sensu et significatu". Protože je mu vid

jednou z významových stránek slovesa, měl říci jasněji „nestávají se

dokonavými" a byl by býval objevitelem toho, co musilo čekat až na

Ertla: že totiž jistá pohybová slovesa (především všecka slovesa de

terminovaná) vytvářejí pomocí předpony po- futurum, aniž se stávají

dokonavými! — A chtěl-li opravdu ukázat na příklady, kdy předpona po

ri* 35




vytváří skutečně dokonavé futurum (aniž je mění lexikálně), měl ukázat na poměr chválím — pochválím, trestám — potrestám, snídám — posní dám apod. — Zatím však uvádí Rosa příklady jako pojedu, povezu, tj. futura nedokonavá! A za druhé: předpon prostě vidových je daleko víc než jen po-, třebaže na druhé straně chápem, že si každý gramatik všímá především této předpony. Zdá se, že je opravdu jednou z nejstarších předpon prostě vidových.

Rosovu chybu opakuje Dobrovský, který také nerozlišuje (str. 120) ponesu, polezu od uzřím, pojím. Na další stránce si Dobrovský všímá, že jiti, jeti, vésti, vézti, nésti

a hnáti nemají oplsných futur, jen futura s po-. Nepoložil si otázku, proč tato slovesa

nemají opisné futurum, zda je opravdu mít nemohou — a jalté z toho plynou důsledky

pro vidovou povahu ponesu, povezu.

Musíme však jako klad zaznamenat fakt, že oba gramatikové, Rosa i Dobrovský, si zvláštnosti této skupinky alespoň povšimli. Rosa ji dokonce též kvalifikuje (verba...

quae significat motum). Jako příklad uvádí čtyři slovesa, Dobrovský šest; i těch zá

kladních je daleko víc.

Nakonec poznamenejme, že se Dobrovský nepřímo dotýká i otázky, která slovesa jsou perfektivizovatelná {§ 211). Je to tuším první pokus a Dobrovský řeší věc tak, že „jenom delší futurum" mají obyčejně ta prostá slovesa, která znamenají děj déle trvající, který nemůže být na

jednou ukončen. Jako příklady uvádí bez rozdílu slovesa akční [jím, Ihu — ač mají dokonavé paralely pojíst, selhat), stavová [spím, zebe mne) i modální mohu.

Závěrem stručně o tom, že u Rosy najdeme první soustavnou morfo logii slovesa po stránce vidové. Rosa se tím pokusil o věc až do nedávná v takové jednotnosti neprovedenou. Vychází ze správného vidového roz dělení: Každý, kdo chce mluvit dobře česky (je to gramatika určená i pro cizince), musí znát česká slovesa v základních čtyřech podobách: singulare — frekventativum a perfektivum — imperfektivum.

Vidovou morfologii najdeme na stranách 203 a 218—229 — zejména je důležité

shrnutí na str. 227—29 do vzoru píši - psávám / vypíši -

vypisuji. Vidět, že ony čtyři v zásadě správně určené členy obou vidových os svedly Rosu k rozdvojení skoro

každého slovesa na dva lexikální páry, které pak podává co do vidu neúplně. Správné

morfologické rozvržení je psáti - napsati - psávati. Jsou v něm zahrnuty všecky čtyři

požadované rysy, psát je ovšem zároveň singulare a imperfektivum. A přeskočíme-li

lexikální prefixací k jinému slovnímu významu jako u vypsati, pak zní příslušné tvary

vypsat -

vypisovat -

vypisovávat. Rosoví chybí zkrátka u prvního páru psát - psávat

prosté perfektivum napsat, u druhého páru vypsat -

vypisovat mu chybí násobné vy

pisovávat.

Ze stran 203—204, kde podává stručný přehled svých čtyř konjugačních tříd podle

vidu, se dovíme leccos pro tehdejší úzus zajímavého, ovšem někde jde o omyly. Doko

navé je Rosovi např. káži, patrně podle préteria kázal = rozkázal, ba (jak už víme), i nesl.

Je zajímavé, že Rosa dává přednost živé korelaci -iti / -ovati (na str. 226 uvádí

např. jen vzbuzovati, utracovati, ne starší vzbouzeti, utráceti). Souvisí to s jeho

smyslem pro důslednou propagaci typů produktivních.




Stejně je třeba pochválit jemný smysl starých gramatiků pro vystiženi metodicky

vhodných korelaci i jinde. Uvedl jsem už, že jak Nudožerský tak Rosa učí odvozovat

frekventativa od préterit „změnou -l (tj. Z-ového tvaru) na -vám". Rosa doplňuje, že

frekventativa se netvoří od sloves „pasivních" (kterým jindy říká „neutrální") typu

sládnu, stydnu ... Důvod je tu ovšem morfologický, ne významový; ten by platil víc

u modálního mohu a mám. Frekventativa, tj. slovesa příznakově násobená, jsou jinak

možná bez omezení ke každému imperfektivu, resp. indeterminativu — kdežto oba

základní vidové tvary, dokonavý a nedokonavý, jsou dost často nepárové.

Der Verbalaspekt in den alten tschechischen Grammatiken RÉSUMÉ


DerVerfasser entwirft ein Bild der Theorien des tschechischen Verbalaspektes, so wie

sle sich bel den flltesten Grammatlkern einschliefilich Dobrovský ermltteln lassen.

Dle Vorstellungen der zwei Sltesten, Nudožerský und Rosa, waren in mancher Hin

slcht vortreífllch. Und wenn sle auch nicht In alien Détails den heutigen wissen

schaftlichen Ansichten entsprechen, haben sle trotzdem dle GTundwahrheit der zwel

Aspekte, ihre Verbundenheit mit der Zeitkategorie und schon fast auch dle Merkmal

haftigkeit des perfektlven Aspekts erkannt. Sie waren auch schon nahé dabei, dle

zweifache Práfigierung zu unterscheiden. Rosa hat eine gelstreiche Derivlerungs mechanik aufgestellt, dle aber im Bereich der iterativischen ZeltwOrter nlcht den

Tatsachen entspricht. Aber dafi rozdává nicht aus dává, sondern aus rozdá derivlert

wírd, blieb noch lange nach Rosa, ja sogar Dobrovský miftachtet. Ebenso dle wahre

Nátur der iterativischen ZeltwOrter. Dobrovskýs Vorstellungen vom Verbalaspekt waren

von seinem vereinfachten morphologischen Ausgangspunkt beeinflufit, im Wesentlichen

unvollkommener als die des Nudožerský und Rosa. Fehlerfreie und vollkommene Vor

stellungen vom tschechischen Aspektsystem ftnden wir dagegen erstaunlicherweise bel

seinem Vorgânger Fr. Tomsa.

37



Date post:	20-Jan-2017
Category:	Documents
Upload:	vuongtuong
View:	216 times
Download:	3 times

Vid ve starých českých mluvnicích (od Dobrovského)

Documents