uniskola.czuniskola.cz/.../uploads/2017/01/2-Pedagogika-SZZ-2015.docx · Web viewPrvní školou je...

Otázky z k SZZK z pedagogiky SPPG – Bc.

Text neprošel odbornou ani jazykovou úpravou

Otázky z k SZZK z pedagogiky SPPG – Bc.1. PŘEDMĚT PEDAGOGIKY, VYMEZENÍ POJMU VÝCHOVA A DALŠÍCH PEDAGOGICKÝCH POJMŮ. VÝZNAM STUDIA PEDAGOGICKÉ TEORIE PRO PEDAGOGICKOU PRAXI.......................................................................................................2

2. PEDAGOGIKA JAKO VĚDA, ZÁKLADNÍ PEDAGOGICKÉ KATEGORIE. SOUSTAVA PEDAGOGICKÝCH DISCIPLÍN, VZTAH PEDAGOGIKY K JINÝM VĚDÁM....................................................................................................................................... 6

3. DETERMINANTY VÝVOJE ČLOVĚKA, ÚLOHA VÝCHOVY VE VÝVOJI, PROBLÉM VYCHOVATELNOSTI. PEDAGOGICKÝ NATIVISMUS (PESIMISMUS) A EMPIRISMUS (OPTIMISMUS). NEGATIVNÍ DŮSLEDKY KRAJNÍCH STANOVISEK DVOUFAKTOROVÉ TEORIE........................................................................................................................................... 12

4. VÝCHOVA A SPOLEČNOST. KULTIVAČNÍ A OPERATIVNÍ POJETÍ VÝZNAMU VZDĚLÁNÍ............................................15

5. EKONOMICKÉ A SOCIÁLNÍ SOUVISLOSTI VÝCHOVY A VZDĚLÁVÁNÍ.......................................................................19

6. VZTAH VĚDOMOSTÍ A TZV. FUNKČNÍ GRAMOTNOSTI, KOMPETENCE ŽÁKA..........................................................23

7. PROBLÉM DIFERENCIACE A INTEGRACE ŽÁKŮ VE VZDĚLÁVÁNÍ, ZAJIŠTĚNÍ „ROVNOSTI ŠANCÍ“ V PŘÍSTUPU KE VZDĚLÁVÁNÍ, PROBLÉM TZV. JEDNOKOLEJNÉ (INTEGROVANÉ) A DVOJKOLEJNÉ (SEGREGOVANÉ) ŠKOLSKÉ SOUSTAVY.24

8. POJETÍ VÝCHOVY A VZDĚLÁVÁNÍ VE STAROVĚKU. ŘECKO, ŘÍM, HELÉNISMUS.......................................................26

9. VÝCHOVA A VZDĚLÁVÁNÍ VE STŘEDOVĚKU. CIRKEVNÍ ŠKOLY. VZNIK A VÝZNAM UNIVERZIT................................30

10. PEDAGOGICKÉ NÁZORY V OBDOÍ RENESANCE A HUMANISMU........................................................................33

11. PEDAGOGICKÝ SYSTÉM J.A. KOMENSKÉHO, HLAVNÍ DÍLA, VÝZNAM PRO DNEŠNÍ DOBU...................................38

12. PEDAGOGIKA V EVROPĚ V 19. – 20. STOLETÍ, DŮVODY HLEDÁNÍ ZMĚN, HLAVNÍ SMĚRY. VÝZNAM OSOBNOSTI J. F. HERBARTA, TZV. HERBARTISMUS............................................................................................................................. 42

13. VÝVOJ ŠKOLSTVÍ A PEDAGOGICKÉ OSOBNOSTI V ČESKÝCH ZEMÍCH V 17. – 20. STOLETÍ PO SOUČASNÝ STAV. VZDĚLÁVACÍ SYSTÉM ČR (NEPRIMÁRNÍ, PRIMÁRNÍ AJ.)...............................................................................................46

14. SOUČASNÉ ALTERNATIVNÍ SMĚRY V PEDAGOGICKÉ TEORII A PRAXI.................................................................54

15. VYMEZENÍ POJMU OBECNÁ DIDAKTIKA, CÍL A OBSAH VÝCHOVY A VZDĚLÁVÁNÍ. VZTAH OBECNÉ DIDAKTIKY A OBOROVÝCH DIDAKTIK. KURIKULUM A JEHO PROMĚNY...........................................................................................57

16. DIDAKTICKÉ ZÁSADY. METODY VYUČOVÁNÍ, DIDAKTICKÉ TECHNICKÉ PROSTŘEDKY.........................................62

17. ORGANIZAČNÍ FORMY VYUČOVÁNÍ, INOVAČNÍ TENDENTCE V OBLASTI VYUČOVACÍCH FOREM A METOD (PROBLÉMOVÉ VYUČOVÁNÍ, PROJEKTOVÉ VYUČOVÁNÍ, INTERAKTIVNÍ TABULE AJ.)....................................................66

18. PEDAGOGICKÁ DIAGNOSTIKA. HODNOCENÍ A KLASIFIKACE V PROCESU VYUČOVÁNÍ A VÝCHOVY. HLAVNÍ PROBLÉMY ÚČELU A PROSTŘEDKŮ HODNOCENÍ, PROBLÉM INTERPRETACE VÝSLEDKŮ. DRUHY A FUNKCE ZKOUŠEK.. . .70

19. OSOBNOST UČITELE A VYCHOVATELE, PODMÍNKY JEHO ÚSPĚŠNOSTI. TYPY PEDAGOGŮ, STYLY VYUČOVÁNÍ, KOMPETENCE, AUTORITA A PRESTIŽ. AKTUÁLNÍ PROBLÉMY PEDAGOGICKÉ PROFESE...................................................75

20. ŽÁK A ŠKOLNÍ TŘÍDA, SOCIÁLNÍ CHOVÁNÍ ŽÁKA, MOŽNOSTI PEDAGOGICKÉHO OVLIVNĚNÍ. VÝCHOVNÝ SYSTÉM ŠKOLY, ŘÁD ŠKOLY, STUDENTSKÁ SAMOSPRÁVA, ŠKOLNÍ TRADICE..............................................................................79

21. MORÁLNÍ ROZVOJ OSOBNOSTI, PROBLÉM SVOBODY A KÁZNĚ, ÚLOHA VÝCHOVY............................................81

22. VÝCHOVNÁ FUNKCE RODINY. NEDOSTATKY V RODINNÉ VÝCHOVĚ A MOŽNOSTI JEJICH PŘEKONÁVÁNÍ. SPOLUPRÁCE ŠKOLY S RODIČI ŽÁKŮ............................................................................................................................. 85

23. SOCIÁLNÍ PROSTŘEDÍ MLÁDEŽE. PEDAGOGICKÝ PROBLÉM VYUŽÍVÁNÍ VOLNÉHO ČASU. MIMOŠKOLNÍ INSTITUCE VÝCHOVNÉ A SOCIÁLNÍ............................................................................................................................... 90

1


1. Předmět pedagogiky, vymezení pojmu výchova a dalších pedagogických pojmů. Význam studia pedagogické teorie pro

pedagogickou praxi.

Pedagogika je věda o výchově, metodách vzdělávání a vyučování v nejrůznějších sférách života společnosti. Úkolem pedagogiky je systematicky určovat, vymezovat základní strukturu pedagogického myšlení a jednání, vytyčovat problémy pedagogiky a jejich souvislosti s pedagogickou praxí. V zahraničí se spíš používá pojem pedagogická věda.

Předmět pedagogikySpolečensko- vědní obor, který zkoumá záměrné i nezáměrné vlivy, působící na vývoj osobnosti člověka. Zahrnuje teorii a výzkum v oblasti výchovy a vzdělávání též označovanou jako edukace.Zkoumá a hodnotí:

- podstatu, strukturu a zákonitosti výchovy a vzdělávání (edukace)- záměrné výchovně vzdělávací (edukační) procesy, jevy a systémy- edukační cíle a úkoly (kurikulum, rámcové vzdělávací a školní prostředí, standardy aj.)- edukační prostředí (přírodní, umělé, též vybavení, náčiní, nářadí apod.).

Vědecké pojetí pedagogiky:a) Předmět pedagogiky je vzdělávací realita (označována jako výchovná realita, edukační apod),

která se zabývá všemi determinanty vzdělávání, jejich procesem, výsledky a efektyb) Obsahovou strukturu tvoří teorie a výzkum a její náplň tvoří jednotlivé pedagogické disciplíny

(pedagogické vědy)c) Pojmový aparát a infrastruktura umožňuje fungování pedagogiky jako vědy. Utvářely se po

staletí a stále se vyvíjejí v souladu se stupněm poznání předmětu pedagogika.

Pedagogické kategorie = pedagogické pojmy:

Pedagogika - věda o výchově, metodách vzdělávání a vyučování. - v odborném významu – věda a výzkum zabývající se vzděláváním a výchovou v nejrůznějších

sférách života společnosti. - není vázána pouze na vzdělávání ve školských institucích a na populaci dětí a mládeže.- zahrnuje zvláště obecnou pedagogiku, komparativní pedagogiku, didaktiku, filosofii výchovy,

teorii výchovy, metodologii pedagogiky, speciální pedagogiku, sociální pedagogiku, pedagogickou prognostiku a hraniční disciplíny (pedagogická psychologie, sociologie výchovy, ekonomie vzdělávání aj.)

- jejím úkolem je systematicky určovat a vymezovat základní strukturu pedagogického myšlení a jednání, vytyčovat problémy pedagogiky a jejich souvislost s pedagogickou praxí

Výchova - cílevědomé, záměrné a všestranné působení za účelem utváření žádoucích vlastností (pokud by nebylo cílené a záměrné nastal by ve výchově chaos, všestranné –

harmonický rozvoj po stránce duševní i fyzické)

Vzdělávání - cílevědomé, záměrné osvojování vědomostí, dovedností a návyků

- socializace - začleňování jedince do společnosti (hodnoty, role, pozice,…)- enkulturace - integrace jedince s kulturoupersonalizace - vznik osobnosti jako individuální konkrétní bytosti

Dělení vzdělávání v evropské pedagogické terminologii: formální – získané prostřednictvím škol a vzdělávacích institucí

2


neformální – získané mimo vzdělávací systém informální – získané spontánně, např. při zájmových činnostech

Dělení vzdělávání v české pedagogické terminologii: Vzdělávání řízené:

o Heterodidaktické formy – žák je řízen jiným subjektem (učitelem) Vyučování (výuka) Konzultace (dálkové studium) Praktický výcvik Domácí příprava žáků, navazující na výše uvedené formy Dálkové kurzy (jazykové televizní kurzy)

o Autodidaktické formy – jedinec si organizuje a řídí vzdělávání sám Samostudium – pomocí učebnic pro samouky

Vzdělávání neřízené:Nové poznatky a informace žák získává bez záměru učit se. A to například četbou, sledováním televize, zájmovými činnostmi, atd. Tyto poznatky netvoří systém, ale dotvářejí celkový vzdělanostní profil, a jsou cenné zejména metodou jejich získání – prožitá informace.Školní vzdělávání – pravidelná denní docházka dítěte do školyDomácí vzdělávání – dítě nedochází denně do školy, ale je vzděláváno svými rodiči. Rodiče plně přebírají osobní zodpovědnost za vývoj a vzdělání dítěte, které probíhá mimo tradiční prostředí školy.Presenční vzdělávání – výuka probíhá denně, učební látka je téměř v plné míře prezentovaná.Distanční vzdělávání – účastníci se učí sami ze speciálních studijních materiálů a zkoušky skládají distančně prostřednictvím zaslaných písemných testů.Kombinované vzdělávání – typické pro dálkové studium na SŠ a VŠ

Vzdělání - vědomosti, dovednosti, návyky; vzdělání jako součást kvalifikaceVyučování - cílevědomá, organizovaná, plánovitá činnost vedená zpravidla učitelem, při níž

člověk získává nové vědomosti, dovednosti a návyky a provádí se hlavně insitucionálně

Výuka - činnost učiteleSpojení výchovy a vzdělávání – všestranný rozvoj. Rozum, cit a vůle jsou v rovnováze.Efektivita učení – závisí na aktivitě studujících, fyzickém a psychickém stavu na stupni intelektových schopnostech, na morálně volných vlastnostech studujícího, na vztahu ke studovanému obsahu, studijnímu prostředí a podmínkami ke studiu

Inteligence –jeden ze základních předpokladů vzdělání, Inteligenční kvocient (IQ) vyjadřuje poměr mezi zjištěným mentálním věkem jedince (MV) a mezi jeho věkem fyzickým (FY) podle vzorce

Učení - činnost žáka, studenta- zkoumá hl. pedagogická psychologie- samostudium – vyžaduje silnou motivaci a pevnou vůli- co ovlivňuje efektivitu učení :

- aktivita studujících a jejich fyzický a psych. Stav- stupeň intelektuálních schopností- úroveň dosavadního vzdělání - morálně volní vlastnosti- vztah ke studovanému obsahu- studijní prostředí a podmínky

3


Trénink - využití při přípravě pracovníka na jakoukoli činnost, která vyžaduje zvláště praktické dovednosti a jejich nácvik (př. trénink komunikačních dovedností, techniky vyjednávání)

Pedagogická teorie se utvářela po celá staletí, utvářela se z několika zdrojů: 1. Tradice a zkušenosti – v rodinách a společnosti. Často byly písemně zaznamenávány. 2. Poznatky příbuzných společenských věd - filosofie, psychologie, sociologie, medicíny apod.3. Vědecké zkoumání a bádání - změna školského systému (RVP, ŠVP)

Význam studia pedagogické teorie pro pedagogickou praxi

Umožňuje porozumění podstaty výchovně vzdělávacího procesu Seznámení se základy pedagogiky jako vědní disciplíny Osvojení určitých pedagogických dovedností pochopení principů pedagogického myšlení Předávat žákům poznatky takovým způsobem, který povede k osvojení základů, praktické

důsledky Vzbudit zájem o různé oblasti lidského poznání Pedagogická teorie představuje základnu pro pedagogickou praxi, pomáhá k praktickému

rozvíjení a institucionalizaci vzdělávacího systému na vědeckém základě v souladu s aktuálními poznatky příbuzných věd.

Prakticismus - pedagogiku nelze odvíjet jednostranně pouze od praktické zkušenosti, ani jen z teoretických poznatků. Pedagog by měl mít svůj individuální pedagogický systém založený na teoretických znalostech, vlastních zkušenostech a osobních předpokladech.

Konfrontací teorie se skutečností a s hodnotami si pedagog tvoří své pedagogické vědomí. Toto vědomí se po celý profesní život pedagoga vyvíjí. V praxi se setkáváme se situacemi, kdy i lidé, kteří nikdy pedagogiku nestudovali, mají v činnostech souvisejících s výchovou a vzděláváním velmi dobré výsledky.

Důležitou roli zde sehrává jejich pedagogický talent. Na druhé straně ale i ti, kteří takovým výjimečným talentem neoplývají, mohou dosáhnout díky znalostem pedagogické teorie velmi dobrých výsledků.

Oblasti využívání pedagogické vědy: Oblast školství: školské instituce všech druhů a stupňů a jejich realizační subjekty, tj. učitelé a

ředitelé škol, vychovatelé, instruktoři aj. Čerpají především z: pedagogické psychologie, obecné didaktiky, předmětové didaktiky, pedagogické diagnostiky.

Oblast mimoškolního vzdělávání: vzdělávání uskutečňované mimo formální školský systém, tedy v podnicích, kulturních zařízeních, zájmových klubech. Čerpají z: andragogiky, pedagogiky volného času.

Oblast ekonomického rozhodování: jaký je žádoucí poměr mezi počtem učitelů a žáků na školách. Čerpá z: ekonomie vzdělávání.

Oblast sociální politiky: které skupiny populace podle úrovně dosaženého vzdělání získávají uplatnění na trhu práce, které profesní skupiny jsou postihovány nezaměstnaností, jak provádět rekvalifikaci určitých vzdělanostních skupin populace, čerpá z: ekonomie vzdělávání, sociologie výchovy, vzdělávací politiky, pedagogické prognostiky.

Oblast pomáhajících profesí: profese, v nichž jsou určitými odborníky poskytovány služby lidem, kteří potřebují pomoc hlavně psychologického charakteru – ve speciálních vzdělávacích zařízeních pro handicapované děti, v domovech mládeže, nemocnicích, stacionářích, domovech pro seniory, ústavech nápravné výchovy. Čerpá z: speciální pedagogiky, sociální pedagogiky.

Oblast vědy: složité jevy společenské reality nelze adekvátně objasňovat jen pomocí jedné vědy, nýbrž prostřednictvím komplexního pohledu několika věd.

4


Praktická využitelnost pedagogiky je hlavní silou, která způsobuje, že pedagogická věda se v průběhu minulých desetiletí rozvíjela a nabývala stále více na významu.

5


2. Pedagogika jako věda, základní pedagogické kategorie. Soustava pedagogických disciplín, vztah pedagogiky k jiným vědám.

Pedagogika je věda. Jako každá věda má svůj:1. Předmět bádání - je výchova a vzdělávání mladé generace, ale i ostatních lidí – tj. vzdělávací

proces = výsledky a efekty vzdělávání.2. Obsahovou strukturu - spočívá v propojení teorie a výzkumu.3. Účel a poslání4. Metody bádání5. Pojmový aparát - utváří se po staletí a je nezbytným vybavením každé vědy (tedy i

pedagogiky).

Systém pedagogických věd

Z hlediska odlišnosti přístupu v jednotlivých vývojových fází člověka: předškolní pedagogikapedagogika základní školystředoškolská pedagogika andragogikagerontagogika.

Z hlediska obsahové náplně: obecná pedagogikadějiny pedagogikysrovnávací pedagogika filosofie výchovysociální pedagogikaspeciální pedagogikaobecná didaktika (teorie vyučování) speciální didaktika.

Z hlediska vzdělávacího prostředí: školní pedagogikarodinná pedagogikamimoškolní pedagogika pedagogika volného času

Pedagogika má úzký vztah k ostatním společenským vědám, se kterými se vzájemně ovlivňuje a rozvíjí přejímáním teorií a metod.

1. Vědy poznatkově výchozí – jsou základem pro celkové pojímání pedagogiky

Filosofie - první teoretici pedagogiky byli filosofové. Některé filosofické disciplíny jsou základem pedagogických koncepcí (ontologie – zkoumá podstatu bytí, gnoseologie – teorie poznání, metodologie – zabývá se vědeckými metodami a postupy)

Psychologie - obecná psychologie – studuje vnitřní duševní procesy a stavy člověka (myšlení, paměť, vůle apod.). Vývojová psychologie – sleduje psychické činnosti v různém věku. Pedagogická psychologie – zkoumá změny psychiky pod vlivem působení vzděl. Procesu

Sociologie - sociologie mládeže (proces začleňování jedince do společnosti), sociologie výchovy (vliv prostředí na kvalitu vzdělávání, postavení učitele ve společnosti aj.), sociometrie (vztahy v malých skupinách) a sociolingvistika (otázky vzájemné komunikace)

6


2. Vědy poznatkově formující – ovlivňují rozvoj forem a metod pedagogiky

matematika, statistika, logika, kybernetika Základní pedagogické teorie:

Pedagogika jako normativní teorie: teorie pedagogiky je zaměřována hlavně na to, aby vytyčovala nebo předpisovala ideální podobu toho, čeho se má výchovou jedinců, skupin, národa dosáhnout. (zastánce O. Chlup – jeho koncepce výrazně ovlivnila českou pedagogickou teorii ve 30. – 60. letech 20. Století a doznívá i v současnosti.)

Pedagogika jako explorativní a explanační teorie: Explorativní teorie – založena na výzkumu a na poznatcích jím produkovaných Explanační teorie – slouží k identifikaci a objasňování jevů edukační reality, poskytuje

výklad o struktuře a fungování těchto jevů. Edukační realitou se rozumí vše, co je zúčastněno v průběhu edukace, tedy prostředí, aktuální podmínky, subjekty, samotný proces edukace, produkty edukace.

Pedagogika se neobejde bez teorie, ani bez výzkumu, má-li být skutečnou vědou.Současné teorie vzdělávání

V posledních desetiletích je velice obtížné vystihnout vůdčí osobnosti pedagogiky, a to nejen proto, že dnes existuje celá řada pojetí lišících se zásadně, ale v mnoha případech i nepatrně.

Navrhovaná klasifikace zahrnuje sedm teorií: 1. Akademická teorie

Nazývané také tradicionalistické a klasické. Soustředují svou pozornost na předávání obecných poznatků ( disciplína, vytrvalost v práci, úcta k tradici, smysl pro občanskou zodpovědnost).Tradicionalisté - předávání obsahů, nezávislých na současných sociálních a kulturních strukturách.Generalisté kladou důraz na obecné vzdělávání a středem zájmu je kritické myšlení, schopnost adaptace, otevřenost ducha atd.

2. Technologická teorie

Zdůraznují předávání informací použitím nových technologiíí.Zahrnuje didaktické pomůcky pro komunikaci (počítač, televize, video, multimedia).Ztráta kontroly učitele nad vzdělávacím procesem (hlavní roli mají specialisté, experti).

3. Sociální teorie

Badatelé se soustředují na témata jako jsou sociální a kulturní nerovnost, dědičnost, problémy životního prostředí, negativní vliv technologií a industrializace, degradace života na Zemi.

4. Personalistická teorie

Opírá se hlavně o pojem já, pojmy svobody a autonomie osoby. Pánem svého vzdělávání musí být sama osoba, která se nachází v procesu učení a užívat přitom své vnitřní energie. Neustávající snahou učitele má být vedení dítěte k seberealizaci.

7


5. Spiritiualistická teorie

Lze ho také nazývat metafyzický - směřují k němu lidé, pečující o duchovní rozměr života na zemi a o smysl života.Adepti spir.teorie se zajímají o vztah mezi lidským já a univerzem. Jako dominantní zdroje tohoto proudu se často uvádějí zen-buddhismus a taoismus. Maslow, Hermann, Fotinasová.

6. Sociokognitivní teorie

Jde tedy o sociální a kulturní interakci, které vytvářejí podobu pedagogiky a didaktiky.Zdůrazňování významu kulturních a sociálních faktorů ve vzdělávání.

7. Kognitivně-psychologická teorie

Studují u žáka rozvoj takových kognitivních procesů, jako jsou usuzování, analýza, řešení problémů.Zabývá se duševními procesy a vztahy mezi pedagogickým prostředím a chováním lidské bytosti (Jean Piaget).

1) Metody pedagogického výzkumu. Příklady pedagogického výzkumu v ČR a v zahraničí. (kvalitativní, kvantitativní výzkum, výzkumné metody, techniky)

Pedagogický výzkum - vědecká činnost zaměřená na popis, analýzu, objasnění pedagogické reality.

- základními úkoly je definovat a klasifikovat vědecké metody, rozvíjet je a zdokonalovat, ale i výzkumné postupy a prostředky, do čehož spadá i aplikace z jiných vědních disciplín, využívání výstupu pedagogického výzkumu pro jiné vědní disciplíny

- pedagogický výzkum je vědecká aktivita pro zkoumání a objevování zákonitostí v procesu výuky

- hledá způsoby řešení teoretických a praktických problémů- zkoumá souvislosti a vztahy mezi pedagogickými jevy- výzkumník se musí absolutně odosobnit- Zabývá se vzdělávacími procesy v pracovní, manažerské, politické, informační, sportovní

oblasti

Jednotlivé výzkumné metody není vhodné využívat samostatně.

Aspektové zkoumání – sleduje pouze určitý dílčí jev nebo procesSystémový přístup – (současný trend) komplexní sledování jevů a procesů v celé šíři a souvislostech (souvislosti ekonomické, psychologické, právní aj.)

Dvě oblasti výzkumu horizontální (vedle sebe jsou položeny pedagogické disciplíny) vertikální (výzkumy učebních osnov, plánů, institucionální výzkumy)

Do obsahové stránky výzkumu spadají:1. vymezení problému – jedinec, malá skupina, velká skupina a vzájemné působení mezi nimi2. formulace hypotéz – vzájemné působení ve vtahu k pedagogickým jevům3. volba zákl. metod – pozorování, dotazník, interview, experiment, obsahová analýza4. výběr vzorku – náhodný nebo strafikovaný (tvoří podsoubory)5. výběr a ověření výzk. technik – pilotáž (první vstup, ověř.), předvýzkum

8


6. získávání dat – v terénu, laboratoři, sociální pohledy (stat. ročenky)7. zpracování dat – matematicko statistické postupy – grafy, tabulky8. interpretace a diskuse – vysvětlení a vyhodnocení9. aplikace poznatků v praxi – kde a jak se mohou poznatky uplatnit

Pedagogický výzkum má dvě složky:- teoretickou - praktickou

Metody z hlediska přístupu výzkumníka: Kvalitativní – popis, zjištění ve slovní podobě, sblížení se se zkoumanými osobami, porozumění

člověku, konkrétní případ – případová studie. Kvantitativní – pracuje s číselnými údaji, dají se matematicky zpracovat, výzkumník si drží

odstup, výběr osob – reprezentativní, hl. cíl – třídění údajů, vysvětlení příčin existence jevů, potvrzuje nebo vyvrací

Validita zjišťuje platnost a pravdivost naší výzkumné práce. Reliabilita zjišťuje spolehlivost měření, techniky a postupu použitého ve výzkumné práci. Reliabilita dotazníku je vyšší, pokud obsahuje více otázek, které se různým způsobem ptají na tutéž informaci.Reprezentativnost – edukační jevy mají hromadnou povahu, vyskytují se ve velkém počtu, proto musí výzkumník provést výzkum jen na určitém výběru z celkového souboru jevů.Triangulace – týká se hlavně kvalitativního výzkumu, kdy je nutno jednu a tutéž skutečnost zkoumat kombinací několika metod.

Metodologie = soustava poznatků o základech a struktuře pedagogické teorie, o přístupech ke zkoumání jevů a procesů, o způsobech získávání pedagogických poznatků

1. Metoda historicko – srovnávacíPlní základní úlohu při řešení koncepčních otázek pedagogiky (cíl, obsah výchovy)

2. Metoda empirickáPoužívá se při přímém styku se zkoumaným objektem

pozorování = cílevědomé a plánovité sledování pedag. procesu v jeho přirozených podmínkách, předmětem může být jednotlivec i celá skupina

přímé – pracovník je přímo účasten, může dojít ke zkreslení (jiné chování) nepřímé – studium výsledků pozorování pořízených jinými osobami - nahrávky

videa, televize apod. Nevýhoda – nemůže být pozorovaná celá skupina experiment – zkoumají se záměrně navozené pedagogické jevy

přirozený (třída, pracovna) laboratorní (závislý na speciálních zařízeních)

rozhovor – důležitá důvěra, motivace strukturovaný – pracovník má seznam otázek nestrukturovaný – rozhovor probíhá volně, vyšší citové pouto individuální - s jednou osobou kolektivní - se skupinou

dotazník – umožňuje podchytit velký počet případů a statisticky zpracovat výsledky (problém = věrohodnost), respondent x administrátor

didaktické testy – zjišťují vzdělanostní rozvoj kazuistika – popis životní dráhy jedince

9


obsahová analýza – studium pedagogických dokumentů - žákovské práce (písemky, výkresy), pedagogické práce (plány, přípravy, deníky), doklady o činnosti školy (plány školy, výroční zprávy, rozvrhy hodin)

metoda měření výsledků (TV, VV, PČ – uplatnění fyziologických testů (dechové, tepové, tlakové)

Sociometrické měření - sociometrie je významná výzkumná metoda, jíž se používá při řešení otázek spojených s problematikou školní třídy a s problematikou pracovních skupin. Je zaměřena na odhalení struktury vzájemných vztahů přitažlivosti odpudivosti a indiference, které charakterizují jedince ve vzájemných interakcích ve skupinách. Praktická realizace běžného sociometrického postupu je následující:a) příprava sociometrického dotazníku a jeho uplatnění ve skupiněb) úvodní zpracování výsledků do neuspořádané maticec) maticová popřípadě grafická analýza výsledkůd) interpretace výsledků a případné řešení (zásahy) do školní třídy nebo sociální skupiny

Škálování – posuzovací škála umožňuje zjišťovat míru nebo intenzitu, počet stupňů je většinou lichý, posuzovat můžeme sami sebe nebo jiné lidi či jevy (sociálně-vztahové).možnost „N“ – nevím, neumím vyjádřit

Pořadová škála – určuje pořadíIntervalová škála – stále, velmi často, často, obvykle, občas, nikdy, N nebo 5,4,3,2,1,xBipolární škála – krajní body (póly) tvoří protikladné vlastnostiLikertova škála – na měření postojů a názorů lidí, skládají se z výroků a stupnice př. Pedagogika je můj nejoblíbenější předmět.plně souhlasím – souhlasím – nemám vyhraněný názor – nesouhlasím – plně nesouhlasímÚskalí při škálování (posuzování):Nadhodnocování posuzovatele (mírný) a nebo podhodnocování (přísný), nebo se vyhýbá krajnímu hodnocení a umisťuje své hodnocení do středu škály (centrální tendence).

3. Teoretické metody PV Analýza – rozklad celku na části Syntéza – poznání komplexních jevů prostřednictvím myšlenkového spojování Indukce – úsudek založený na postupu od dílčího k obecnému Deduktivní metoda – opak indukce, uplatnění všeobecného pravidla na jednotlivý případ Modelování – reprodukce charakteristik určitého objektu na jiném objektu Formalizace – užívá se velmi zřídka

4. Metody vyhodnocovací - nejčastěji se používá metod statistických

Pedagogický výzkum v ČR

Do roku 1993 u nás působil Pedagogický ústav J.A. Komenského jako pracoviště Československé akademie věd. Od roku 1993 se pedagogickým výzkumem v ČR zabývá Česká asociace pedagogického výzkumu (ČAPV), která má sídlo v Ústavu pedagogických věd FF Masarykovy univerzity v Brně. V současné době se ČAPV zaobírá následně popsaným výzkumem v projektu: Název projektu: Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách: posílení profesních kompetencí absolventů.

Pedagogický výzkum v zahraničí

Jedno z nejvýznamějších center pedagogického výzkumu v zahraničí – Scottish Council for Research in Education (SCRE, Edinburgh) – heslo: Výzkum ve službě vzdělávání. Dále Evropská asociace

10


pedagogického výzkumu (Europen Educational Research Association). Pedagogický výzkum v zahraničí je realizován na 3 typech pracovišť: vysoké školy (převládají), speciální veřejné instituce (ministerstvá) a soukromé pracoviště.

Nedostatky českého pedagogického výzkumu oproti zahraničí

- Chybí mladí vědečtí pracovníci v oblasti pedagogických věd,- Chybí pracoviště specializovaná pro pedagogický výzkum,- Nedostatek vysokoškolských profesorů pro pedagogiku,- Neprováději se empirické výzkumy ke společensky závazným problémům vzdělávání,- Chybí dostatečné zapojení do mezinárodních projektů- Nízka, téměr nulová publikační činnost českých pedagogů.

11


3. Determinanty vývoje člověka, úloha výchovy ve vývoji, problém vychovatelnosti. Pedagogický nativismus (pesimismus) a empirismus (optimismus). Negativní důsledky krajních stanovisek dvoufaktorové

teorie.

Postupné utváření člověka je velmi složitý proces. Člověk se vyvíjí za působení vnějších i vnitřních vlivů.

Vnější – materiální podmínky života – přírodní a sociální prostředí, ale i výchova- cílevědomá záměrné a všestranné působení na jednice, aby si osvojil vše potřebné k naplnění života

Vnitřní – dědičnost - zatímco růst se odehrává především v dětství a v raném mládí, vývoj je daleko širší pojem.

Vývoj člověka: Dění celistvé – vyvíjí se jako celek nikoliv po částech Probíhá v čase členěném z hlediska biologického a psychologického Děním souvislým a nezvratným Individuálně diferencovaným

Základní faktory vývoje:

Dědičnost reprodukce biologické podobnosti rodičů s dětmi, ovšem s ohledem na neopakovatelnost a

individualitu. Po rodičích člověk dědí zvláštnosti

o tělesné konstrukce, rysy (barva kůže, vlasů, očí),o nervové soustavy, např. temperament (sangvinik, cholerik …) o vlastnosti osobnosti - charakter (energie, vytrvalost, rozhodnost), o intelekt (záleží na zrání, sociálních kontaktech, zkušenostech a vytrvalosti)o emocionálnost (sebevědomí, organizace vlastního života, motivování sebe sama, empatie).o Nejprokazatelnější vliv nacházíme v případech extrémů – bohužel často záporných (různá

dědičná onemocnění nebo poškození)o vlohy a předpoklady pro určitou činnost- (hudba, výtvarné umění, tech.vědy, jazyk.

Schopnosti, pohybové schopnosti

Prostředí přírodní – u lidí žijících v tvrdých přírodních podmínkách se utvořily vysoké morálně volní

vlastnosti. sociální – vliv okolní společnosti, instituce, kde člověk pracuje, kde studuje atd. Člověk se nemůže

stát společenskou bytostí bez kontaktu s ostatními lidmi. rodinné – utváří vlastnosti člověka a působí zde vliv vzoru (kladného i záporného).

Význam vlivu prostředí na člověka je dán také délkou jeho působení a může tak ovlivňovat jeho zájmy, motivy, charakter, postoje aj. Záporný vliv negativního prostředí – děti ulice.

Výchova forma vnějšího působení na vyvíjejícího se člověka a na rozdíl od vlivu prostředí je výchova

vlivem záměrným. Vždy se stanoví pevný cíl.

12


Podmínky výchovyo Vnější – Přírodní a sociální prostředí (příroda, kultura, morálka, vztahy mezi lidmi,

ekonomické). Úroveň zajištění vzdělání pro veškeré obyvatelstvo je skutečným měřítkem kulturnosti té které země.

o Vnitřní – Ty vyplývají z biologických (zdravotní stav, hygiena) a psychických zvláštností člověka (zděděné – temperament, charakter, zájmy, postoje, vlohy).

o Dědičnost + prostředí + výchova mají působit v rovnováze, pokud NE nepodaří se začlenění do společnosti /Tarzan, vlčí děti Amala a Kamala/

Různé názory na význam výchovy

Pedagogický optimismus - J. A. Komenský – dílo „Didaktica magna“ – “člověk by měl být pánem všech ostatních živočichů a věcí, všichni by se měli naučit všechno“, člověk má předpoklady být vzděláván a vychováván – vliv vzdělavatele – podporovat aktivitu vychovávaného = jeden z rozhodujících předpokladů vzdělávání

Pedagogický pesimismus (je opakem pedagogického optimismu) J. J. Rousseau – dílo „Emil, čili o vychování“ – „vše, co je od Boha je správné a člověk to může pouze pokazit a znetvořit“, zdůrazňuje význam přirozeného vývoje bez výchovných zásahů, dítě samo dospěje k přesvědčení, že je třeba se učit, číst, psát, počítat, pesimistický přístup = pedocentrismus – dítě, jeho zrání a potřeby jsou středem pozornosti, výchova odstraní překážky, bránící dítěti v jeho přirozeném vývoji

Přeceňování úlohy výchovy - John Locke – kniha „Úvahy o výchově“ – „devět z deseti lidí jsou tím, čím jsou pouze výchovou“, názor, že se člověk rodí jako čistá, nepopsaná deska (Tabula rasa) a teprve výchova jej utváří.

Negativní důsledky krajních stanovisek dvoufaktorové teorie

Nativistická teorie Rozhodující vliv mají vnitřní faktory J. J. Rousseau – francouzský myslitel 18. století – formuloval základy negativní výchovy.

Doporučuje rozvoj citů a návrat k přírodě – pedagogický naturalismus. Výchova by neměla předbíhat vývoj.

Pozitiva – důraz na vztah vychovatele k vychovávanému, vztah společnosti a jedince; pozornost na osobnost – myšlení, cítění, prožívání světa, specifika potřeb

Negativa – odmítání tradičních přístupů, přecenění vnitřních sil dítěte, idealismus dítěte, jednotlivec může být významnější než společnost, odmítání výchovných zásahů

Teorie empirismu Rozhodující vliv mají vnější faktory Empirie = zkušenost John Locke – anglický empirista 17. století. Lidská přirozenost je prázdný list papíru. Negativa – podcenění vnitřních dispozic, důvěra ve výchovu a učení přeceňováná,

utilitarismus = užitečnost

Kompromisní řešení

o Genotyp – soubor dispozic, které se stykem s vhodným prostředím stávají schopnostmi a dalším vývojem dovednostmi a tím vzniká

o Fenotyp – souhrn znaků jako výsledek působení prostředí na genotyp vliv všech faktorů

13


14


4. Výchova a společnost. Kultivační a operativní pojetí významu vzdělání.

Výchova: - cílevědomé, záměrné a všestranné působení za účelem utváření žádoucích vlastností (pokud by

nebylo cílené a záměrné nastal by ve výchově chaos, všestranné – harmonický rozvoj po stránce duševní i fyzické)Je tedy procesem cílevědomého vytváření a ovlivňování podmínek, umožňující optimální rozvoj každého jedince v souladu s jeho individuálními dispozicemi a stimulující jeho vlastní snahu stát se integrovanou a socializovanou osobností.Je formou vnějšího působení na vyvíjejícího se člověka. Na rozdíl od funkcionálního vlivu prostředí je výchova vlivem intencionálním, záměrným. Ve výchově se vždy stanoví pevný cíl, který je jejím determinantem, usměrňuje ji a předjímá její výsledky. Každý člověk je při svém narození připraven k výchově, je „tvárný“. Samozřejmě s individuálními rozdíly. Jeho šance je determinována jeho vychovatelností, ale i skutečným výchovným vlivem, jemuž je vystaven (rodina, škola, společnost).

Kvalita výchovy byla také vždy ovlivněna pedagogickými koncepcemi, které pronikaly silně do škol, částečně i do rodinné výchovy. Nezanedbatelný je též společenský přínos výchovy. Společenskou důležitost výchovy prosazovali již Platon a Aristoteles, v Čechách T.G.Masaryk. V pojetí současné pedagogiky má výchova celoživotní rozměr. Ukazuje se, že bez soustavného celoživotního vzdělávání se dnes žádný jedinec ani žádná společnost nehne z místa.

Rozdělení výchovy:

1. výchova v širokém pojetí (působení školy, rodiny, vzdělávacího zařízení, firemní výchovy, sebevýchovy …)

2. výchova v užším pojetí (hl. mravní, estetická, pracovní a tělesná)

Další dělení výchovy:

1. intencionální výchova (záměrná)2. funkcionální výchova (nezáměrná) – př. média; důležitou součástí výchovy je i sebevýchova

ZÁSADY VÝCHOVNÉHO PŮSOBENÍ1. Spolupráce s rodiči2. Týmová spolupráce (třída, sportovní družstvo)3. Nezastupitelná sociální role učitele TV (trenéra, cvičitele)4. Dodržování požadavků5. Úcta ke svěřencům

METODY VÝCHOVNÉHO PŮSOBENÍ1. Přesvědčování2. Příkladem (sportovní vzory a idoly)3. Pověřování náročnějšími úkoly4. Odměňování (souhlas, pochvala, odměna)

15


5.Trestání (nesouhlas, napomenutí, trest), ale pozor u trestů: zesměšňování, tělesné tresty, pronásledování,vyloučení aj.)

VÝCHOVA A SPOLEČNOST

Výchova a společnost jsou dva nerozlučně spjaté termíny.Každý z nich poukazuje na ten druhý a navzájem se podmiňují. Podle způsobu výchovy usuzujeme na morálku společnosti. Podle společnosti hodnotíme, jak jsou její činitelé (lidi) vychováváni.Na způsobu výchovy se podílí materiální, sociální a duchovní prostředí, a to, jak víme, bývá rozličné. Výchova se mění a vyvíjí obdobně s věškerou kulturou. Mění se její obsah, cíle i ideály. Mění se také vnější školní formy - organizace.

V názorech na cíle výchovy a vzdělávání se v průběhu dějin střídají dvě linie (dva směry):o Linie kultivační

- antika (Aristoteles), starověké Řecko- cílem vzdělání je především zušlechtění člověka, vzděláváme se proto, abychom se

zdokonalili, harmonie tělesné a duševní krásy- renesance (v této době vznikaly humanitní gymnázia, renesance je tzv. návrat k antice,

člověk středem dění, všeobecné vzdělání)o Linie operativní

- novověk, F. Bacon (17. stol.) - vzdělání má člověka vyzbrojit vědomostmi k ovládnutí světa – novověk F. Bacon 17.

Stol.- „vědění je moc“, riziko devastace, utilitarismus (hledání blaha, užitku). Odvíjí se od

toho smysl vzdělání, má nás připravit na praktické ovládnutí světa.

Současná tendenceV současnosti se zdá být upřednostňován operativní význam vzdělávání – pragmatismus, utilitarismus (posuzování smyslu vzdělání podle jeho praktické užitečnosti), orientace společnosti na ukazatel spotřeby, „Evropa znalostí“ („lidské zdroje, lidský kapitál, uplatnění na trhu práce…“).Nelze však opomíjet kultivační význam vzdělání.

Socializace: Socializace je celoživotní proces, v jehož průběhu si jedinec osvojuje specificky lidské normy

chování a jednání, jazyk, hodnoty, kulturu a začleňuje se tak do společnosti. Realizuje se sociálním učením – výchovou, sociální komunikací a interakcí, i nátlakem. Odehrává se v rodině, ve skupině vrstevníků HRA, ve škole UČENÍ, v zaměstnání PRÁCE Nedostatky v procesu socializace (způsobené vrozenými dispozicemi nebo vlivem prostředí) se

odrážejí v deviantním chování jedince.Resocializace – opětovné včlenění jedince zpět do společnosti (např. pomocí výchovných a vzdělávacích programů).

Mechanismy socializace: sociální činnosto hra – hlavně u dětí, rozvíjí schopnosti, ve hře se promítá pohled dítěte na svět. Fce. hry: rozvíjí

poznávací procesy, motoriku (rozvíjející), uvolňuje psych. napětí (relaxační), dítě se realizuje, může vyniknout (seberealizační), promítá pohled dítěte na svět (projektivní), kompenzují se zde nesplněné sny a tužby (kompenzační)

16


o učení –ve školním věku (v užším slova smyslu), celoživotní proces (v širším slova smysluo práce – převažuje v produktivním věku, realizujeme se v ní, formuje vlastnosti (píle,

svědomitost, smysl pro povinnost) imitace (napodobování určitého vzoru)o automatická – nevědomé napodobování vzorů (bez vůle)o vědomá – záměrné napodobování všech forem chování

identifikace (ztotožnění) - hlubší než imitace, napodobuje chování, ale i názory, postoje o obranná – ztotožnění se s někým, kdo má nad námi moc (terorista)o emoční – ztotožnění se s někým, na základě citového vztahuo projekce – ztotožnění se s pohledem jiného člověka

sugesce - nekritické přejímání názorů (IQ), postojů, hodnot člověka, který má výraznou autoritu, působí na podvědomí člověka, na sugesci jsou založeny i některé formy terapie sugestibilita = individuální rozdíly v ovlivnitelnosti sugescí (přístupnost k sugesci)

přímé posilování odměnou a trestem - měly by převažovat odměny nad trestem, v případě trestů hrozí, že člověk bude ustrašený nebo agresivní

Instituce = prostředí, ve kterém se jedinec socializuje:

Rodinao nejdůležitější socializační instituceo první socializační skupina, které jsme členemo je nenahraditelnáo poskytuje nám: pocit bezpečí, domov, vzory chování, prvotní model společnosti, představu

jak zacházet s penězi … (dospělým poskytuje citové zázemí, potvrzuje člověka v jeho rolích, seberealizace)

o uspokojuje materiální, sociální, biologické potřeby

Funkce rodiny: biologická (reprodukční), výchovná, emocionální, materiální, ochranná

typy rodin: funkční (úplná, funguje tak jak má), dysfunkční (nefunguje jedna stránka), afunkční – nefunguje, hrozí ohrožení dítěte

znaky současné rodiny mládež žije déle u svých rodičů = převládá dvougenerační rodina (rodiče + děti), soužití bez sňatku, omezování počtu dětí, tendence odkládat narození dítěte do pozd. věku, změna rolí muže a ženy, výchova k materiál. hodnotám, nedostatečná citová výchova

školavstup do školy je důležitý životní mezník, dítě se učí: dodržování řádu, povinnostem, druží se v kolektivu, hodnocení (může negativně motivovat), nová autorita (učitel), organizovaná práce (učí se vycházet se spolužáky)

skupina vrstevníkůo přibližně stejně staří lidéo nejdůležitější je v pubertě a adolescenci (mohou být ale i nebezpečné př. drogy, delikventi)o se vzrůstajícím věkem roste věková tolerance toho, kdo ještě je vrstevník a toho, kdo už

nenío nahrazuje rodičovskou autorituo pomáhá v emancipacio mohou být organizované (sportovní kluby, zájmové kroužky)o party (kamarádi z jednoho místa)o specifické skupiny: př. skupina vymezující se proti společnosti (skini, anarchisti)o důvěrná přátelství (zpravidla 2 lidí)

media

17


o čas dětí s médii je vyšší než s rodičio nekázeň ve společnosti – nekázeň ve škole

18


5. Ekonomické a sociální souvislosti výchovy a vzdělávání.

Úloha vzdělávání z ekonomického hlediska:

Vzdělávání – proces humanizace a kultivace člověka, zahrnující socializaci, enkulturaci a personalizaci. Nejde jen o osvojování znalostí, dovedností a návyků, ale o celkový rozvoj člověka umožňující mu zapojení do společnosti. Obsahuje i rovinu výchovnou.

Vztah práce a výchovy = vznik ekonomie vzdělání. Zabývá se = efektivností nákladů na vzdělávání = návratnost nákladů na školství Vzdělané obyvatelstvo je zárukou ekonomické prosperity společnosti, přičemž prosperující

společnost má zase na druhou stranu možnost více investovat do vzdělání Ekonomický rozvoj s sebou nese snížení nezaměstnanosti a adekvátně k tomu i menší nároky na

státní rozpočet v oblasti sociálních výdajů na výplatu podpor v nezaměstnanosti a sociálních dávek. Ekonomická efektivita vzdělávání se však zpravidla projeví až s odstupem času, na úrovni

společenské často až v další generaci, což není vždy dostatečnou motivací pro investice

Souvislost vzdělání a ekonomiky objasňuje historická metoda.

Vývoj výroby: Vývoj vzdělání:

Manufakturní výroba – 18. st Elementání všeob. vzdělání 6 a delší, Krátké odborné kursy, první vyšší tech. šk

Strojová velkovýroba – 19. st Povinná školní docházka – osmiletá, reálky A odborné školy, vyšší odborné škol.

Automatizovaná výroba – pol. 20. st. povinná školní docházka 10 letá, prudký rozmach středního a vysokého školství,

Souvislost ekonomiky a vzdělání objasňuje taky metoda srovnávací

Investice do vzdělání jsou prvořadým činitelem hospodářského a technického rozvoje Ekonom. kvalitu hraje množství, ale také kvalita vzdělávání, struktura studijních oborů a úroveň

náročnosti vzdělání Efektivnost nákladů na vzdělání = záleží na porovnání výsledků výuk se společenskými potřebami

na jedné straně s vynaloženými náklady na straně druhé 2 kritéria vnější

o přínos vzdělání pro ekonomický růst, způsob života, snížení kriminality, vztah k práci

o minimální výše nákladů – dosahování co nejnižšími duševními a fyzickými silami, úsporně a hospodárně

Úloha vzdělávání ze sociálního hlediska:

Vzdělaní lidé se dokáží snáze začlenit do společnosti (socializovat se) a jsou schopni využívat veškeré možnosti, které jim společnost dává.

Na všech stupních škol by mělo být žákům a studentům umožněno rozvíjet své klíčové kompetence, kreativitu, a uplatnit v potřebné míře i vlastní iniciativu. K tomu je potřeba přizpůsobit dosavadní styl výuky, který mnohdy stále nese prvky minulého století.

Trendem je celoživotního vzdělávání, existuje několik oblastí, které lze považovat za obzvláště důležité, kterými by se mělo celoživotní vzdělávání zabývat.

19


o demokratická gramotnost – umět uplatňovat a využívat svá občanská práva a svobodyo ekonomická gramotnost – schopnost orientovat se v tržním prostředío existencionální gramotnost – nalezení smyslu vlastního života, budování vztahů

s ostatními lidmi apod.o informační gramotnost – jde o jednu z největších priorit vzdělávání

Vzdělaní lidé si dokáží vážit kulturních hodnot své země a mají potřebné vědomosti, které jsou nezbytné ke kultivaci jejich osobních morálních vlastností, a tím i k celkové kultivaci společnosti.

Vliv rodinné výchovy na školu - Škola = propojena s rodinou

o zúžené sociální kontakty v rodině – neúplné rodiny, pouze s matkou či otcemo rodina přestává mít vlastní kulturní program (TV, PC neumožňují dialog) o dítě potřebuje bohaté sociální kontakty s dětmi, dospělými, zkušenosti z rozhovorů s rodiči.

Selhání = následek – drogy, alkoholo Rodina má tendence přesouvat své funkce na školu. Sociální role školy je omezena –

neosobní instituce. Negativní vlivy – brutalita, tělesné tresty, zesměšňující výchova. Přesto je rodinná výchova nenahraditelná.

Vliv výchovy na sociální rozvoj jedince o Nedostatek vzdělánío může být jednou z příčin nesprávného chovánío ovlivňuje obsah a charakter práceo ovlivňuje sociální postavení, nemožnost seberealizace v kvalitních relacích apod.o Deprivace může mít za následek zločin.

Škola by proto měla výchovně působit i na rodinné prostředí. Vzdělávací soustava odráží a reprodukuje soc. stavbu a vývoj společnosti a může ho také ovlivňovat. Vzdělání působí na člověka silně i v méně přizpůsobivých sociálních podmínkách. Vzdělání však samo působí jen v omezené míře, je spojeno s dalšími cestami nápravy společnosti.

2) Školská politika Evropské unie, hlavní trendy a vzdělávací stratégie.

Vzdělávací politika vyjadřuje vztah společnosti ke vzdělání a úroveň jeho zabezpečení pro všechny její členy. Moderní společnost vnímá vzdělání jako prostředek kultivace společnosti a významný činitel rozvoje a zachování demokracie (vzdělaný člověk nepodlehne snadno manipulaci). Evropská vzdělávací politika tkví v podpoře národních systémů. Neusiluje o jejich sjednocení, naopak zachovává regionální rozdíly. Na druhou stranu má ale za cíl vytvářet otevřený evropský vzdělávací prostor tím, že umožňuje vzájemnou komunikaci a spolupráci národních systémů a vzdělávacích institucí a usiluje o vzájemné uznávání dosaženého vzdělání všemi členskými státy.

Současné tendence:

snaha o to, aby vzdělání odpovídalo budoucím potřebám, a nemuselo dohánět celospolečenský vývoj

vzdělání se stává kapitálem (umožňuje lepší uplatnění ve společnosti) vzdělávání se diverzifikuje – poskytují jej různé instituce (i nestátní) v mnoha oborech a formách

(rekvalifikace, doplňovací, distanční – e-learning aj., rozvíjí se občanské a zájmové vzdělávání)

20


EU uplatňuje dvojúrovňový participativní model kurikula. První je tzv. národní kurikulum, které obsahuje cíle vzdělávání, povinné standardy výuky a hodnocení žáků. Druhý model je tzv. školní kurikulum, které si zpracovává škola sama ve formě vlastního projektu na základě národního kurikula.

Problémy, které jsou společné v mnoha zemích jsou např.:

rozšíření vzdělávacích příležitostí uplatnění absolventů na trhu práce vzdělávání dětí z rodin imigrantů, etnických menšin

Trendy v Evropě1. Sjednocení diplomů a certifikátů vzdělání - globalizace

Cílem je evropský trh kvalifikací a volný trh práce – umožnit svobodný pohyb občanů v rámci EU

Podmínkou je posoudit a sjednotit úroveň vzdělání, (srovnávací testy, mezinárodní výzkumy, OECD, problém státní maturity v ČR)

2. Sjednocování kurikula – kurikulem se myslí obsah vzdělání, na VŠE ECTSkurikula = obsah vzdělání ; metody, formy…

-odborné- všeobecné – v dnešní době více prodlužovat…

Důraz na všeobecné vzdělání Důraz na vzdělání formativní (ne informativní) – vzdělání v předmětech má formovat

myšlení dětí – příkladem je testování ne matematické znalosti ale matematické gramotnosti Požadavek kompetencí (funkční gramotnost) Schopnost komunikovat alespoň ve dvou cizích jazycích

3. Vyloučení jakékoliv diskriminace uplatňování principu „rovnost šancí“ přijímací zkoušky, „směrná čísla“ – kolik se smí přijmout do oboru, tzn. určitá kapacita spor o školné na veřejných VŠ problém vnitřní a vnější diferenciace, jednokolejné a dvojkolejné školské soustavy,

(prodloužena všeobecná délka studia 1869, rozdělena obecná škola a měšťanka. Po ukončení pátého ročníku mohl jít na měšťanku-praktická kolej nebo na osmileté gymnázium, nebo zůstat na obecné ještě 3 roky.), (víceletá gymnázia), výchova k „ prosociálnosti“

Intergrace zdravotně znevýhodněných žáků4. Prodlužování délky povinné školní docházky

10 let5. Požadavek celoživotního vzdělávání

o Předškolní výchova (preprimární instituce),- většina zemí EU uplatňuje vysokou docházku, - mateřské školy buď bezplatné, nebo s příspěvkem rodičů- účelem opatření je příprava dětí na vstup do základní školy- v ČR podle zákona z r. 2004 j docházka do MŠ pro děti 5leté bezplatná

o povinné vzdělání- tendence je k prodlužování- v EU délka povinného vzdělání 8-12 let (v ČR 9 let)- zahájení primárního vzdělávání v rozmezí 4-7 let věku dítěte (převažuje v 6 letech)

21


- je možné žádat o odklad školní docházky – dochází ke zpomalování dítěte, pokud ovšem není dítě ještě mentálně zdravé a nemusí být připravené, děti se nesoustředí a může docházet k demotivaci

Pozn. Zákon z r. 1976 – ZŠ 8 let, ale povinné 10 let! Tím pádem měla celá populace vyšší vzdělání než základní

o středoškolské vzdělánío vysokoškolské vzdělánío univerzity třetího věku, distanční, e-learningo systém je podfinancován

6. Financování školství- vyspělé země vynakládají průměrně asi 6,5 % HDP, ČR pod 5 % HDP

7. Zainteresovat veřejnost zapojení podnikatelské sféry zapojení rodičů (ne klient ale partner školy) občanské hnutí – Asociace pro domácí vzdělávání, AISISI zlepšení vztahů a atmosféry ve

školách, Asociace předškolní výchovy, Nezávislá mezioborová skupina pro transformaci vzdělávání,…

Koordinaci asociací usnadňuje:Stálá konference asociací ve vzdělávání (SKAV)

Evropské dokumenty o vzděláváníEvropská vzdělávací politika je obsažena v dokumentech, které jsou přijímány vládami a parlamenty jednotlivých zemí i mezinárodními organizacemi spolupracujícími v rámci evropských i celosvětových struktur (např. UNESCO – organizace OSN pro výchovu, vědu a kulturu, OECD – organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj).

22


6. Vztah vědomostí a tzv. funkční gramotnosti, kompetence žáka.

VzdelávanieJe proces rozvíjajúci vedomosti, utvárajúci systém pojmov, úsudkov a súdov, ale súčasne aj proces utvárania schopností, návykov a stereotypov. Vzdelávanie podľa obecnej pedagogiky môže byť zamerané na teoretické vedomosti alebo na praktické schopnosti. Takto je vzdelávanie diferencované na:

Formálne (formatívne) - orientované na rozvíjanie schopností osvojovať si poznatkové štruktúry.

Informálne - orientované na rozvíjanie schopností prakticky uplatňovať získané vedomosti, schopnosti a návyky.

Takže dosiahnuté vzdelávanie či kvalifikácia je indikátorom kvality ľudského kapitálu. Jedna z ciest merania ľudského kapitálu je zisťovanie funkčnej gramotnosti. Je to schopnosť aktívne zachádzať s informáciami a efektívne ich využívať. Funkčná gramotnosť sa používa k označeniu určitého spôsobu chovania, menovite schopnosti rozumieť naučeným informáciám, vedomostiam a využívať ich v každodenných činnostiach v osobnom živote, v zamestnaní a v komunite k tomu, aby jednotlivec dosiahol svojich cieľov, rozvinul svoje znalosti a potenciál.

K zvyšovaniu funkčnej gramotnosti je možné odporučiť celkové zlepšovanie vzdelanostnej úrovne obyvateľstva. Či už ide o dosiahnutie určitého stupňa vzdelania alebo dĺžky vzdelania, ktorá poskytuje šancu na dosiahnutie vyšších úrovní funkčnej gramotnosti a súčasne zaisťuje väčšiu sociálnu priepustnosť spoločnosti. Zlepšenie funkčnej gramotnosti závisí od cieľov obsahu vzdelávania, ktoré by sa mali viac zameriavať na obecne využiteľné kompetencie, medzi ktoré patrí schopnosť vyhľadávať informácie, vyhodnocovať ich a robiť z nich závery.

K tomu je potrebný celý komplex opatrení týkajúcich sa z rôznorodosti príležitostí vzdelávania a ich rozširovania, otvárania rôznych možností vzdelávacích ciest, stanovovania vzdelávacích obsahovo výstupných parametrov vzdelávania a jeho hodnotenie.

Kompetence žáka

Kompetencie majú dominantné postavenie pri vymedzení kvalifikačného profilu. Kompetencie chápeme ich ako súhrnné schopnosti a zručnosti, ktoré nie sú nijako viazané na nijaké konkrétne obsahy učiva a dokonca ani nemusia byť získavané v priebehu školského vzdelávania.

Medzi kompetencie patria:

komunikatívne schopnosti, vrátane znalostí cudzích jazykov; personálne a interpersonálne schopnosti (schopnosť stanoviť si a realizovať primerané ciele,

dodržovať zdravý životný štýl, schopnosť tímovej spolupráce apod.;) schopnosť diferencovať problémy riešiť problémy a problémové situácie; schopnosť využívať pri riešení problémov matematických a formálne logických postupov schopnosť práce s informáciami a využívanie informačných technológií.

23


7. Problém diferenciace a integrace žáků ve vzdělávání, zajištění „rovnosti šancí“ v přístupu ke vzdělávání, problém tzv. jednokolejné

(integrované) a dvojkolejné (segregované) školské soustavy.

Problém diferenciace žáků- demokratický přístup – rovnost šancí – trend směřující k integraci žáků v systému vzdělávání na rozdíl od segregacePrincip dvojkolejné (dualistické) školské soustavy- Stoupení dualismu ve vzdělání – dvojkolejního systému – systém segregace

Výhody segregaceo lepší podmínky pro nadané žákyo větší konkurence podobně schopných a motivovaných spolužákůo náročnější program a kvalifikovanější učiteléo vyšší úroveň didaktických prostředků, vybavení třídy

Negativní důsledky segregaceo selekce žáků je v rozporu s demokratickými principy – zvýhodnění jedné skupiny

znevýhodňuje druhou, selekce na „hloupé a chytré“ je v rozporu s diskriminacío sníží se spravedlnost přístupu ke vzdělánío věk žáků k selekci je příliš nízký (v 5. třídě)o diagnostika výběru je nedokonalá, žáci se dělí nikoliv podle studijních, ale spíše

sociálních?o Jednorázová zkouškao IQ není ukazatelem vrozených vloh s neměnnou hodnotouo Zhorší se kvalita a efektivnost celého školského systému s negativním dopadem na

základní školy, čtyřletá gymnázia a odborné školy- ještě před ukončením povinné školní docházky přechod na jiný typ školy- přechod podmíněn výběrem žáků na základě zkoušek

Princip jednokolejné (integrované) školy- po dobu povinné školní docházky navštěvují všichni žáci jednotný typ školy- společný základ povinného vzdělávání – státem garantovaná kvalita pro všechny občany- různorodé složení žáků odpovídající běžné společnosti- možnost výběru studijní větve (matematická..)- náročnější

Diferenciace kvantitativní – jednokolejná – podle obsahuDiferenciace kvalitativní – dvojkolejná – podle zájmůEU má tendence prosazovat jednotné, integrované školy, nikoliv dvojkolejné, tedy zájmově orientované školy, považuje ji za regresivní. Doporučuje zlepšit diagnózu na konci primárního stupně, zavést výstupní hodnocení a vnitřně diferencovanou výuku.

Rovný přístup ke vzdělávání všech dětí je v ČR garantován Ústavou ČR, Úmluvou o právech dítěte, zákony a činností odpovědných orgánů a institucí. Oblast rovného přístupu ke vzdělávání a zohledňování vzdělávacích potřeb jedince jsou prvními zásadami zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), ve znění pozdějších předpisů.

24


Kontrolou naplňování zásad a cílů zákona ve smyslu rovného přístupu ke vzdělání a zohledňování vzdělávacích potřeb žáků je pověřena Česká školní inspekce (dále také ČŠI). ČŠI hodnotí to, zda škola identifikuje žáky se SVP, vytváří podmínky pro jejich úspěšný rozvoj, zohledňuje vliv vnějšího prostředí na úspěšnost žáků, má preventivní systémy na omezení rizikového chování a školní neúspěšnosti, přijímá opatření k odstranění sociálních, zdravotních a bezpečnostních bariér v průběhu vzdělávání, zda škola ve spolupráci se ŠPZ poskytuje poradenskou pomoc, jsou uplatňovány účinné pedagogické metody a individuální přístup k žákům a zda škola zajišťuje včasnou podporu žákům s riziky školní neúspěšnosti.

25


8. Pojetí výchovy a vzdělávání ve starověku. Řecko, Řím, helénismus.

Funkcionální (nezáměrné) působení, když záměrné, tak v rodině nebo kmenu Iniciační obřady – přijímání dospívajících mezi příslušníky kmene¨ Matriarchát => patriarchát, soukromé vlastnictví, sociální rozvrstvení společnosti Země starého východu, Mezopotámie (ideogramy – základ slabikového klínového písma),

Egypt (písmo obrázkové, hieroglyfické) => se vznikem písma souvisejí první školy písařů – sumerské školy

Období starověku 3. tis. l. př. n. l. - 476 n. l. Řecko

Staré Řecko se skládalo z řady drobných států, nejznámější je SPARTA a ATHÉNY- kolem 6. stol. př. n. l. vznikly dva odlišné vzdělávací systémy: spartský, athénskýSpolečné pro ně byla příprava silných a zdravých občanů, kteří by uměli řídit stát, hájit jej proti barbarům a udržovat v porobě otroky.

SPARTSKÁ VÝCHOVAVliv na výchovu: války – mír byl jen přípravou na válku. Převládala vojenská výchova.- obyvatelstvo se skládalo z aristokracie, perioků (neplnoprávní, chudí), heilétů (otroci). Každý

Sparťan musel svoje soukromé zájmy podřídit zájmům státu.- velký počet otroků nutil vládu k neustálé vojenské pohotovosti - v sedmi letech vstupovali chlapci do výchov. zařízení, kde byli až do své plnoletosti (žili asketický

život: strádání, bolest, hlad, popř. kruté tělesné tresty), potom do 30 let vykonávali vojenskou službu. Teprve poté se z nich stali rovnoprávní občané.

- učili se vojensko-gymnastické dovednosti (zápas, míčové hry, válečné hry)- intelektuální dovednosti stojí stranou (čtení, psaní, počty), význam měla hudba, zpěv a tanec

(vojenské písně, válečné tance)- besedy na politická témata (příprava na budoucí vládce státu), vyžadovala se lakonická odpověď

(stručná, jasná)- dívkám se dostávala základní vojenská a tělesná výchova (v době válečných tažení bránily Spartu)

a byly připravovány na roli matek bojovníků.Výchova byla jednostranná, ale společensky velice ceněná; navíc se Sparta věnovala i výchově žen. Novorozenci byli vybíráni – neduživí byli zabíjeni.

ATHÉNSKÁ VÝCHOVAVliv na výchovu: obchod- městský stát orientovaný na rozvoj obchodu s východními zeměmi (vysoká hospodářská úroveň)- všichni obyvatelé byli svobodní - podoba demokratického státu- rozvoj filozofie, přírodovědy, matematiky, historie, umění, dále rozvoj vzdělání- do sedmi let děti vychovávány doma (stejně jako ve Spartě), poté chlapci do školy, dívky se učily

rodinné výchově doma, nedostávalo se jim žádného jiného vzdělání

Škola gramatistů a škola kitharistů (7 – 14 let) - prvopočáteční školy studované současně (ale i postupně), školné- chlapce doprovázel do školy otrok – vychovatel „paidagogos“ (průvodce)- učili se číst, psát, počítat, hudbu, zpěv, recitaci

Palaistron („zápasnická škola“) (14 – 15 let) - tělesný rozvoj (gymnastika, běhání, vrh diskem a kopím, někdy i plavání)- touto školou možné ukončit vzdělání

26


Gymnasion ( 15 – 18 let ) - rozvoj filosofické, politické a literární vzdělání (znalost filosofie = znak aristokracie)

Efébie ( 18 – 20 let) - ve věku 18-20 let skládání přísahy věrnosti zákonům a vládcům - stali se efeby- učili se vojenským vědám (příprava na vojenskou službu)

Athénská výchova byla bohatá (rozumová, estetická výchova, řečnické umění, studium literatury), harmonicky rozvinutý člověk.

ŘECKÁ PEDAGOGIKA

Sofisté – učitelé řečnictví, filozofie, přírodovědy, astronomie a práva- sofisté vytvořili systém vzdělávání na zákl. tří věd: gramatiky, rétoriky, dialektiky tzv. trivium

(výborní řečníci)- Protágarás, GorgiasSokrates- Platonův učitel, odpůrce sofistů- chápal člověka jako myslícího tvora- mladé lidi vychovával k poznání podstaty spravedlnosti, statečnosti a zbožnosti- používal metodu vyučování v kladení otázek a hledání odpovědí (dialogická, heuristická metoda),

metoda sokratovská (návodné otázky)Platón- Sokratův žák- dlouhá léta vedl filozofické besedy v Athénách ve své škole „Akademie“- podle něj je nejdůležitější mravní výchova, která učí znát a konat dobro- učení má probíhat formou zábavy a hry- uznává partnerství žáka a učitele ve výchovné situaci- tělesné tresty uznává jen na nižším stupni- jako první se zajímá o předškolní výchovu- do určité míry povoloval i výchovu dívekPlatonův pedagogický systém měl veliký vliv na další vývoj pedagogiky - poukázal na politický a společenský význam výchovy.Aristoteles- Platonův žák, učitel Alexandra Makedonského- založil v Athénách filozofickou školu „Lykeion“- zavedl ve škole kreslení- základem poznání je smyslové vnímání- dělí výchovu: tělesná, mravní, rozumová- viděl výchovu jako prostředek k upevnění státního zřízení- periodizace vývoje dítěte (na tři období po sedmi letech)- tělesná výchova musí předcházet výchově rozumové- důraz na předškolní výchovu (hl. v rodině)- prosazuje státní školy, odmítá vzdělání žen (nemají prý ze vzdělání užitek)

Tři prameny mravní výchovy podle Aristotela:1. přirozené nadání2. rozvíjení tohoto nadání3. rozum

Aristoteles se jako první pokusil v dějinách pedagogiky o zdůraznění principu souladu výchovy s přírodou, první periodizaci vývoje a zdůvodnění aktivity dítěte. (vliv v období renesance)

27


HELÉNISMUS

Helénské školy vycházejí z athénského systému, soukromé školy se mění ve státní – veřejné.Vzniká dvojí školství: gramaticko-rétorické a filozofické. Gymnastická výchova upadá.Vytváří se soustava sedmi předmětů, vyučovaných řecky:- gramatika, rétorika, dialektika, aritmetika, geometrie, astronomie, muzika- období nadvlády Makedonie až do rozpadu říše Alexandra Velikého a do nadvlády Říma)- vzestup síly Makedonie – Filip II.- žil v Řecku, znal rozpory mezi městskými státy, aby pronikl do Řecka; kromě vojenské síly i podplácel, pomlouval, zastrašoval- po převzetí nadvlády nad Řeckem chtěl bojovat s Perskou říší, ale byl zavražděn kvůli obavám, že by nastolil absolutismus – zabil ho syn Al. Veliký

Výchova a pedagogika ve Starém Římě:

1. Období rodové nebo královskéVýchova byla záležitostí rodinnou – výchova zemědělce – vojáka.

2. Období republikánskéPrvní školou je domov – otec učí děti cvičením a matka čtení, psaní, počítání a zpěvu.Livius – podal první zprávu o školách, které byly soukromé a na různých místech – v nich vyučovali propuštění otroci nebo vojáci.Kázeň republikánské školy byla stejně přísná jako u vojska, používaly se tělesné tresty.Dívky z urozených rodin byly vychovávány stejně jako chlapci.Po Punských válkách, zničení Kartága a porobení Řecka proniká do římských rodin řecký vliv v podobě řeckých otroků - vychovatelů a sekretářů, chův.Gramatická škola -vyučuje se řecký jazyk, gramatika, klasická řecká literatura (Homér, Horatius, Vergilius) a řečnické uměníRétorská škola - vyučuje se rétorika, filosofie,právo, matematika, astronomie, hudba - řečník musel dobře mluvit, znát literaturu a mít vzdělání ve všech vědách

3. Období císařskéPostupně převládly vlivy řecké kultury.Cicero byl státník, filozof, spisovatel. Ve výchově prosazuje mírnější kázeň s omezením trestů, doporučuje výcvik paměti. Odmítá gymnastiku z mravnostních důvodů.

Školství:Gramatická a rétorská škola připravovala úředníky oddané císařské vláděElementární škola byla pod státní kontrolou, vzdělání muselo plnit státem zadané úkoly Gramatické školy byly rozděleny na laninské a řecké.Vznikaly odborné školy – pro právníky, mediky, inženýry a architekty – z těchto typů škol se později vyvinuly středověké university.

Na výchovu nejvýrazněji zapůsobili stoikové:Marcus Fabius Quintilianus - učitel řečnictví a první teoretik římské výchovy.Napsal dílo “O výchově řečníka“, ve kterém utřídil pedagogické myšlenky převzaté od Řeků, které doplnil řadou praktických pokynů.Dával přednost školní výchově před domácí nebo soukromou.Učitel má mít k žákům otcovský vztah, přitom má být náročný a má jít žákům příkladem.Hlásal tři kroky vyučování – teoretické poučení, napodobování a cvičeníByl proti tělesným trestům, učitelé musí podle něj zachovávat míru při chválení i káráníVěřil v široké možnosti rozvoje dítěte, radil věnovat pozornost rozvoji dětské řeči od počátku - kojné, kamarádi s dobrou výslovností

28


Škole připisuje mimořádný význam - příprava řečníka na studium jazyka, hudby a matematiky Učitel musí být podle něj ve všem příkladem a vzorem svým žákům Zdůrazňuje - přirozenost, trpělivost, pečlivost, náročnost a přiměřenost.Odmítá – podrážděnost, nervozitu, přílišnou shovívavostPožaduje – vysokoškolské vzdělání učitelů

Seneca – usiloval o přísně mravný život, kladl důraz na činy.Marcus Aurelius se snažil žít ve shodě s přírodou. Cílem člověka podle něj by mělo být osvojení mravného a rozumného života.

29


9. Výchova a vzdělávání ve středověku. Cirkevní školy. Vznik a význam univerzit

Nástup křesťanství (od konce 1. stol.) do období renesance 14-16 stol.Křesťanství – vliv východních náboženských kultů, hlavně judaismu, ze stoické filozofie, orientálních kultur.- víra v jediného Boha- Víra v nadpřirozený zásah, který zbaví svět bídy a utrpení- Nastolení spravedlivé společnosti, organizace církve po vzoru světské moci- Rovnost lidí před BohemZáklady křesťanské filozofie vznikají zásluhou patristiky (díla svatých otců). Vzdělání se dostalo výlučně do rukou kněžích a mělo převážně teologický charakter. Duchovenstvo kázalo: pokoru, trpělivost, pracovitost, uměřenost a asketismus.Zánik otrokářského řádu a vznik feudálního řádu. Středem vých. působení bylo křesťanství.

Společnost se rozdělila na stavy:- šlechta - duchovenstvo - měšťané - poddaní Podle příslušnosti ke stavu dostali lidé výchovu a vzdělání

Aurelius Augustinus o spojení antiky s křesťanstvím, čím víc věřím, tím víc rozumím a chápuo později prohlášen za svatéhoo založil první klášter pro výchovu kněží (později řehole augustiniánů)o v dílech základní ideje křesťanské výchovy

Církevní školy

- klášterní . Do interních škol byly přijímáni budoucí mniši, do externích docházeli normální děti. Učilo se latinské gramatice, sedmero svobodných umění a náboženství Vzdělání dostaly i ženy (hl. ze šlechtických rodin) V sídlech biskupů vznikaly školy katedrální pro světské kněze.

- katedrální (chrámové) školy měly vlastní budovy

- farní – vznikaly při farních kostelech, byly umistěny v bytě kněze nebo ve farní budově. Do těchto škol chodili pouze chlapci. Učili se latinské motlidby, církevní zpěv a zřídka psaní.

Používaly se kruté tělesné tresty. Žáci často nerozuměli tomu, co se učí.

Cechovní a kupecké školy - později tato školy splynuly s církevními školami v školy městské (magistrátní) s financováním městské samosprávy

V rodinách řemeslníků postupně vzniklo učení řemeslům. Zbohatlí řemeslníci si brali do učení chudé učedníky a bezohledně je vykořisťovali.

Obsah vyššího vzdělání tvořilo „sedmero svobodných umění“ a navíc teologie.Trivium – gramatika, rétorika a dialektika (filosofie)

30


Kvadrivium – aritmetika, geometrie, astronomie, teorie hudby Vyučovací metody byly založeny na mechanické paměti, číst se učilo hláskovací metodou a většinou latinou ručně napsaný text písmem, které žáci neznali.Ve škole vládla tvrdá kázeň a včetně tělesných trestů i tresty, které žáka ponižovaly (klečení na kolenou apod.)

Rytířská výchovaDalší výchova a vzdělávání bylo vzdělávání chlapců urozeného původu s prosazováním sedmi rytířských ctností (jízda na koni, plavání, vrh kopím, šerm, lov, hra v dámu, skládání veršů a zpěv) Jednalo se i o další výchovu, kdy syn feudála byl nejprve jako páže u hradní paní, později zbrojnoš feudála (14 – 21 let). Cílem byla výchova pro vnější lesk, vystupovat ve vyšší společnosti a mezi sobě rovnými. Umění číst a psát se nepovažovalo za nutné. Po dosažení 21 let byl zbrojnoš pasován na rytíře.

Ženám se dostávalo lepšího vzdělání než mužům, protože za jejich nepřítomnosti spravovaly majetky. V ženských klášterech procházely zvláštním školením.Počátkem VIII. století Arabové dobyli Španělsko a přinesli sem prvky antické kultury. Založili školy - mekteby, střední školy - medresy a první university.

Dochází zde k usmíření víry s rozumem, náboženství s vědou – směr scholastika, nejznámějšími představiteli byli Petr Abelard a Tomáš Akvinský.

Jsou 3 období scholastiky:

1. Scholastika ranná - význ. osobnost Petr Abelard - nová metoda výkladu - víra je podmíněná rozumovým pochopením(rozumíme a věříme) - scholastika byla pokrokem - ve výuce se diskutovalo

2. Scholastika vrcholná - vycházela z Písma svatého, učení cír. otců a učení Aristelova - hledání důkazů, co je v Bibli a v Aristelovi - význ. osobnost Tomáš Akvinský (rozum a víra nestojí proti sobě)

3. Scholastika pozdní - nastává rozkvět renesance a zánik scholastiky - vědy potřebují nové bádání

Městské školy – partikulární – příprava na artistickou fakultu pražské univerzity, zde se učili latinu. Pars – část, učilo se částečně sedmero umění. Učitelé mnohdy bakaláři, dostávali plat od města a žáků, metody i úroveň vyučování nevalné. kázeň, tresty

Založení prvních universit Evropa, 12. století - vznik univerzit - z podnětu měst nebo ze škol katedrálních- 1110 první nejstarší univerzita na S Itálie v BologniObrovské důsledky v kultuře, politice i hospodářství. Byl to důsledek rozvoje měst, růstu řemesel a obchodu, boje měst za nezávislost, sporů světské a církevní moci. Univerzity nezřizovala církev, ale vznikly z iniciativy učených. Měly nesmírný kulturní význam a velikou vážnost.Vznikly první univerzity - Oxford, Cambridge.

31


U nás byla založena Karlova univerzita (1348), založil ji Karel IV. Zlatou bulou 7. 4. 1348, měl dobré vztahy s papežem, byl jeho žák. V čele stál rektor a universitní rada. Získal významné odborníky z mnoha zemí, nakonec ale došlo k intenzivnímu rozvoji české vědy a kultury a další politické tlaky si vynutily vydání Dekretu kutnohorského, který změnil poměr hlasů na univerzitě ve prospěch Čechů (na základě toho odešli někteří němečtí mistři a založili universitu v Lipsku)Po porážce husitské revoluce a po příchodu jezuitů do Prahy /1556/, a po sloučení s jezuitskou akademií byla přejmenována na Karlo- Ferdinandovou univerzitu.

Universita byla rozdělena na fakulty: artistickou (měla přípravný charakter. Bc.), teologickou, právnickou, lékařskou.

O rozšíření vzdělanosti se zasloužil KAREL VELIKÝ - snažil se o spolupráci mezi státem a církví - povolal učeného anglického mnicha a založil vzornou klášterní školu tzv.Palácovou- - školu navštěvovaly děti císaře i sám císařForma výuky – přednášky a disputace. Po ukončení studia mohl posluchač získat titul bakalář, mistr nebo dokonce doktor.

Významné osoby Karlovy univerzity:Tomáš Štítný ze Štítného – Řeči besední – výklad scholastiky, křesťanské filozofie v českém jazyce, Knížky šestery o obecných věcech křesťanských. Zabýval se pedagogikou v kontextu náboženské výchovou, kladl důraz na mravní výchovu, návody jak má matka zacházet s dítětem a jak jej vychovávat. Dílo základ pro husitské hnutí.

14 století – vyostření konfliktů – růst bohatství šlechty a církve, růst bídy chudiny. Rozpory mezi ideály hlásanými církví a rozmařilostí církve (papeže).

Mistr Jan Hus – absolvent artistické a bohoslovenské fakulty, mistr, rektor Karlovy univerzity, vysvěcen na kněze. Vytvořil pravidla spisovného českého jazyka. Ve svých dílech se věnuje výchově, mravům, výchově dívek v křesťanském duchu. Hus pocházel z velmi chudých poměrů. Kázal česky v kapli Betlémské v Praze, požadoval ozdravení církve návratem k původním hodnotám, chudobě. Kritizoval obchodování s církevními úřady a odpustky („svatokupectví“). Odmítal autoritu papeže („ hlavou církve může být pouze Ježíš“). Hus byl upálen, po prohlášení za kacíře. Postilla (filozofie)

Následující husitské hnutí omezilo vyšší latinské vzdělání, ale přineslo rozšíření vzdělání lidového – i nejchudší porozumí Písmu.

32


10. Pedagogické názory v obdoí renesance a humanismu.

Škola a pedagogické myšlení v období renesance (14. – 16. století). Humanisté obdivují starořeckou kulturu – umělci a vědci hledali oporu v antice, proto RENESANCE antiky.

Charakteristickými rysy této doby jsou začátky kapitalistického způsobu výroby ve feudalismu, rozvoj manufaktury a obchodu, růst měst a zrození nové třídy – buržoazie.

V období renesance se silně rozvíjí matematika, astronomie, mechanika, zeměpis a přírodní vědy.

V renesanci se objevují 3 principy – naturalismus (důraz na přírodu, návrat k přirozenosti člověka k antice), individualismus, racionalismus. Rozum se používá ve větší míře – lékařství, astronomie, filozofie začíná podkopávat náboženství.Je to doba velkých vynálezů a objevů v různých oblastech vědění, např. objev knihtisku, objevení Ameriky a námořní cesty do Indie – Kopernik, Galileo, Kepler. Zámořské plavby rozšiřovaly lidem obzor a dávaly jim spoustu vědomostí.

Rozvoj umění – Petrarca, Boccaccio, da Vinci, Michelangelo, Raffael apod.

Představitelé nové třídy revidují tradiční středověký názor na člověka jako nositele dědičného hříchu. Středem pozornosti se stává optimistický, aktivní člověk, který se umí radovat ze života.

Vzdělávání – rozšiřuje se o přírodovědu, fyziku, geografii, historii a jiné.Zdůrazňuje se požadavek, aby učení dítě zaujalo a podnítilo jeho aktivitu a zájem. Dětem se věnuje velká pozornost jako k rozvíjejícímu se člověku. Je zatracována tvrdá disciplína a tělesné tresty.Oslabením vlivu církve dochází k rozvoji státní školy, na prvním místě se studuje klasická antická literatura a příroda.

Humanismus Humanismus vyjadřuje nový ideál vzdělání. Středověké vzdělání směřovalo k poznání boha, ale humanisté chtěli poznávat především člověka. V českých zemích mohly být díky dobovým podmínkám posilovány především myšlenky humanismu, který se u nás spojil s náboženskou reformací. Řeší se otázky svobody myšlení a spravedlnosti společenského řádu. Humanisté se v literatuře projevují dvojím způsobem – latinsky a v národním jazyce.Humanističtí pedagogové mají úctu k dítěti – vystupují proti tvrdé kázni středověké školy a odmítají surové tělesné tresty. Snaží se v dítěti rozvíjet aktivitu a iniciativu, probudit jeho tvořivost.

Na obsahu vyučování těch škol, které řídili humanističtí pedagogové, se projevuje oslabení vlivu církve. Náboženství však ještě zůstává a má mezi předměty hlavní místo.Pokrokové požadavky ještě nebyly rozšířeny na všechny školy pro lid, proto jejich vedení má stále v rukou církev.

V této době se dále vyvíjejí městské školy, v nichž se dostává počátečního vzdělání dětem řemeslníků a obchodníků.

Objevují se také školy pro dívky (zpravidla soukromé). Ve většině městských škol se vyučuje v mateřském jazyce. Vedle počátečních škol se v 16. století objevují vyšší (latinské) školy a střední školy (koleje,

gymnázia) pro děti ze zámožných rodin. Některá sektářská sdružení, bojující proti katolické církvi (novokřtěnci, táboři apod) organizují

všeobecné počáteční vyučování (náboženského rázu) pro děti členů své sekty

33


Výrazný rozvoj ve všech oblastech lidské činnosti – rozvoj měst, obchodu, zámořské objevy, vnik manufaktur – rozvoj prohlubuje názory obyvatelstva na sociální nerovnost – utopický socialismus:Thomas More – hledání spravedlivějšího uspořádání, spis Utopia – ideální stát, práce povinná, majetek soukromý zrušen, demokracie. Nápravu spatřují ve vzdělanosti, důležitá je povinná docházka hochu i dívek ve veřejných školách, výuka v mateřském jazyce. Myšlenka pracovní výchovy – každý se vyučit 1 řemesluTommaso Campanella – italský filozof, teolog, astrolog, dominikánský mnich – utopický spis Sluneční stát - v utopickém státě ideální společnost, společné vlastnictví. Stát na základě rovnosti potřeb rozděluje statky a řídí výchovu dětí. Odmítá učení z knih – přeceňuje názorné vnímáníNiccolo Machiavelli – italský státník, Vladař – význam státu, k úspěšnému vedení použít jakékoli prostředky

Francie - představitelem francouzské humanistické pedagogiky je Francois Rabelais.Podal ve svém románu „Gargantua a Pantagruel“ obraz názorného vyučování, ale nepodal ho ještě jako pedagogickou zásadu – tak to později podal až Komenský.Nizozemí – Erasmus Rotterdamský – jazykovědec, znalec řečtiny a latiny.Německo – Martin Luther – představitel umírněné měšťanské reformace, odmítá odpustky, mezi člověkem a Bohem není potřeba prostředníka – exkomunikován z církve. Překlad bible, německý spisovný jazyk. Stoupenci = luteráni = protestanti.

Jezuité Tovaryštvo Ježíšova, založeno 1453 Ignácem z Loyoly jako vojenskou organizaci, výchova

misionářů Jejich pedagogický systém měl pevnou materiální základnu. U nás jsou spíše spojováni s likvidací

české vzdělanosti. Kladen důraz na tělesnou výchovu, dobré vybavení škol, zavádění názornosti do vyučování,

mírnou disciplínu a laskavé zacházení s dětmi. Jezuité zřídili uzavřené internáty (koleje), aby mohli na žáky působit bez vnějších vlivů.

Vyučovalo se sedmero svobodných umění a bohosloví, staré jazyky a řečnické umění., dále literatura, historie a geografie.

Velká pozornost byla věnována výběru učitelů.

Nejznámějším představitelem renesance v pedagogice je Jan Amos Komenský.

Období osvícenství:

Druhá pol. 18.stol – rozvoj školství

- Marie Terezie vymanila církev z vlivu na školu, zavedla státní dozor- nejnižší stupeň škol - obecné - vznikla státní škola s povinnou škol. docházkou ve třech typech: - triviální v obcích, hlavní v krajích a normální v zemských městech

Tereziánská reformaZásadní změna českého školství v poslední třetině 18. století. Dva aspekty:

- školských věcí se ujal stát- zavedena všeobecná vzdělávací povinnost pro děti poddaných

Příčiny změn ekonomické, pod vlivem osvícenství si rakouská monarchie uvědomila:- vědění je moc- negramotnost poddaných je brzdou

34


Politické reformy (zrušení nevolnictví, toleranční patent, zrušení jezuitského řádu aj. + školské reformy).

Pro děti poddaných nové typy škol, z některých bylo možné přestoupit na gymnázium či jinou vyšší školu.Zřízením těchto škol byl dán základ třístupňové školské soustavě a školy připravující na univerzitu ( městské, klášterní, katedrální = latinské = gymnázia ) byly označovány jako školy střední. Většina studentů z majetných vrstev přípravné vzdělání většinou získala doma.

1.škola triviální - zřízena u fary, v ostatních obcích jako školy filiální, 1 - 2 třídní. Obsah: trivium, základy hospodářství, ve městě znalosti potřebné pro průmysl náboženství, ale hlavně čtení, psaní a počty. Děvčata pletení a šití. Pokud možno - školy pro dívky odděleně. Vyuč. jazykem mateřština, v některých oblastech i němčina. Náklady na školu nesla obec a šlechta. Dozorem byl vikář nabo děkan, který byl povinnen podávat zprávy zemské studijní komisi. Platilo se školné.2.škola hlavní - zřizovány v krajských městech, 3 třídní.Obsah: triviální školy + reálie a latina, sloh, kreslení, geometrie. Připravovaly pro práci v zemědělství a řemeslech, ev. vojenskou dráhu. Vyuč. jazyk v 1. třídě mateřština, v 2. částečně němčina, vyšší důsledně německé. Náklady nesl stát. Platilo se školné.3.normální škola - v zemských městech, 4 třídní + preparanda, v každé zemi jedna.Obsah: viz. škola hlavní rozšířená. Připravovaly pro gymnázium jako jediné, v poslední třídě důraz na prakt. život. Platilo se školné.

Tyto školy byly školy elementární a měly poskytnout základní vzdělání, nenavazovaly na sebe, přesto úroveň ani perspektivy absolventů nebyly stejné.Všeobecně vzdělávací povinnost není povinná školní docházka. Netrvalo se na pravidelné celoroční docházce, děti chodily do školy převážně v zimě. Učitel je musel naučit za krátkou dobu všemu, co měly předvést při závěrečných vizitačních zkouškách za účasti církevního dozorce. Mimo všeobecné vzdělávací povinnosti vznikaly přípravky pro učitele hlavních a triviálních škol tzv. preparandy. Úroveň poskytovaného vzdělání nebyla vysoká, šlo o upevňování učiva z normální nebo hlavní školy a o výklad z pedagogiky a didaktiky. Staly se centrem vzdělávání světských učitelů.

Pedagogika osvícenství Pro osvícenství je typický vstup měšťana do veřejného života. Tento jev začíná nejprve jejich zájmem o vzdělání, vlastní filozofickou a literární tvorbu a končí snahou o vlastní participaci na politickém životě, jejímž vyústěním se stala francouzská revoluce .

John Locke- ovlivnil výchovu a školství v Anglii v 17. stol.- svůj pedagogický systém založil na důsledné kritice středověkého obsahu vzdělávání a položil

základy tzv. vzdělání reálnému- nejdůležitější filozofická práce „Pojednání o lidském rozumu“, kde se snaží dokázat, že

v našem vědomí nejsou žádné vrozené ideje ani představy, nýbrž naše duše je jakási prázdná deska „tabula rasa“

- přesvědčivě formuluje cíle výchovy gentlemana- jako první z poantických pedagogů vypracoval teorii tělesné výchovy- za východisko vlastní metodiky vyučování považuje zájem vzdělávaného

V 18.století, především v jeho druhé polovině, narůstá kritický, osvícenský odpor proti strnulé současnosti, tj. feudálnímu zřízení, církevním řádům a světskému panství.

Výchova a vzdělání byly považovány za účinné prostředky, jimiž je možno šířit mezi lidem osvícenské ideály, nové učení a vědecké poznání světa, zbavit ho jeho poddanství,

35

http://cs.wikipedia.org/wiki/Velk%C3%A1_francouzsk%C3%A1_revoluce


vyvolat hnutí schopné ohrozit starý řád.

Jean Jacques Rousseau ( 28.6.1712 –2.7.1778 )

- patří mezi nejvíce oceňované osobnosti dějin pedagogiky- návrat k člověku přírodnímu, nespoutanému žádným umělým státním a společenským zřízením,

které je protipřírodní a společenskou smlouvou směřující k zotročení člověka. - jeho smluvní chápání vztahu mezi vládou a lidem vychází ze „společenské smlouvy“, v níž se lid

zřekl části své původní svobody a nezávislosti, aby umožnil vládě plnit potřebnou funkci. Nevládne-li však vláda v zájmu lidu, od něhož moc přijala, má lid právo tuto smlouvu zrušit a vzít si svá práva zpět.

- Dílo: Emil čili o výchově (1762) - pedagogický román o přirozeném rozvoji člověka. V díle shrnuje své názory o výchově. Podstata člověka je pro Rousseaua určena z přírody a přírodou.

- výchovné působení nahrazuje spontánním vývojem individua.- vyzývá rodiče, aby milovali děti a jejich dětství, povzbuzovali hry a zábavy, neurychlovali vývoj

dítěte - hlavním cílem – vychovat svobodného člověka- dělí vývoj člověka na čtyři období:

1. 0-2 roky – především tělesná výchova2. 2-12 let – rozvoj smyslů3. 12-15 let – rozumová výchova4. 15 let – plnoletost – mravní výchova (výchova dobrých citů, dobrých úsudků, dobré

vůle)- skeptický, co se týče výchovy žen, především rozvoj půvabu, tělesné zdatnosti, mírnosti,

poslušnosti, žena se musí podrobovat po celý život autoritě- jako 1. hlásal myšlenku ochrany práv dítěte

Protikladné ideály výchovy Baconovy, Komenského, Lockovy a Rousseausovy promítající se do jejich rozdílných východisek i navrhovaných způsobů řešení dokladují současně i rozpornost tehdejší doby.

Tu vyjadřují ideje osvícenství, vyzvedávající lidský rozum, vševědění, vědu jako sílu (moc), kolektivní organizaci a na druhé straně pak revoluční vzdor individua proti lidskému kolektivu a jeho návrat k přírodnímu primitivismu v případě, že všechny dosavadní prostředky, především věda a umění selhaly.

Přes všechny revoluční procesy a jejich důsledky na konci 18.století, i přes významný přínos velikánů pedagogického myšlení se však škola a výchova nijak nemění.

Přetrvávají i nadále staré zvyklosti, způsob prezentování omezeného obsahu vzdělání, uplatňování starých metod i převaha přežilého světového názoru.

Myšlenku Rousseauovy přirozené výchovy přejal J.Pestalozzi. pochopil, že musí proniknout k duševním zdrojům dětského vývoje a sžil se proto se svými chovanci, s jejich zájmy a schopnostmi, snažil se pochopit i jejich individualitu. Základ rozumového vývoje spatřoval v představivosti a názornosti, prvky učebního procesu (pochodu) v čísle, tvaru a slově.

Svůj cit pro utrpení utlačovaných a opuštěných naplňoval láskou k dětem opírající se o jejich náklonnost k učiteli. Vzor matky, otce a ušlechtilého rodinného prostředí, jako základu spořádané obce, považoval za zdroj obrody lidského společenství výchovou.

36


37


11. Pedagogický systém J.A. Komenského, hlavní díla, význam pro dnešní dobu.

Jan Amos Komenský ( Když budou lidé vzdělaní, nebudou války ! )Byl spisovatelem, myslitelem a zakladatelem moderní pedagogiky. Narodil se na Moravě 28. března 1592 a zemřel v Holandsku 15. listopadu 1670. Přesné místo jeho narození neznáme a odhadují se tato města : Komeň, Nivnice a Uherský Brod. Také jeho rodiče neznáme. Všeobecně se uvádí, že jeho otec byl Martin Komenský, českobratrský uherskobrodský měšťan, mlynář a jeho matka Anna Komenská. Oba rodiče záhy po sobě zemřeli na epidemii. Komenskému bylo tehdy dvanáct let a po jejich smrti se o něj starala teta.Žák byl velice nadaný, a tak během tří let udělal školu. Poté studoval na latinské škole, kde přijal jméno Amos. Po vystudování byl poslán do Německa, aby nasbíral zkušenosti. V Německu mladý Komenský vyrobil mapu Moravy. Po studiu v Německu na protestantských univerzitách Herborn a Heilderberk se vrátil zpět a učil na škole v Přerově (1616). Po vysvěcení odchází do Fulneku (1618- 1621). Tam se také poprvé oženil. Za manželku si vzal Magdalénu Vizovskou.

Období pobělohorské V roce 1620 se v českých zemích udála bitva na Bílé Hoře. Po ní bylo popraveno na Staroměstském náměstí 27 českých pánů a naše země se dostala do područí Habsburků. Habsburky byl Komenský neustále pronásledován. Nakonec se nepřizpůsobil latinské větvi náboženství a utekl do skal (1621). Tam se 8 let skrýval a tam mu také zemřela na mor žena a jeho dvě děti. Oženil se s Dorotou Cyrillovou, dcerou bratrského biskupa a odešel z našeho území. Tehdy věřil, že se sem ještě někdy vrátí, ale to se mu už nikdy nesplnilo. V těžké politické situaci a po této rodinné tragédii sepsal sociálně alegorické a kritické dílo Labyrint světa a ráj srdce (1631). V Lešnu Komenský působil jako učitel a ředitel bratrského gymnázia. Tam také píše Českou didaktiku, Informatorium školy mateřské a učebnici latiny Brána jazyků otevřená . Česká didaktika je posléze přeložena do latiny a nazvána Velká didaktika. Tehdy už byl natolik známá osobnost, že v roce 1641 je pozván do Londýna, aby tam vybudoval akademii věd. Dlouho se tam ale nezdržel, protože v Anglii vypukla válka. V Anglii se seznámil s vynikajícím grafikem Hollarem. Právě Hollar vytvořil věrný Komenského portrét.

Putování po Evropě Jako uznávaný učenec se stal politickým mluvčím pobělohorské emigrace a snažil se dosáhnout intervence protestantských mocností ve prospěch české reformace. Mezinárodně uznávaný Komenský byl také přizván o Ameriky a kardinál Richelieu ho lákal do Francie. Komenský ale odešel do pruského, Švédy ovládaného Elblagu, aby reformoval švédské školství. Jeho pobyt sponzoroval bohatý švédský obchodník. Do Švédska se Komenský odebral hlavně proto, že věřil, že mu to pomůže k návratu domů. Ze Švédska ale odchází zpět do Lešna.Poté je Komenský pozván do Maďarska do města Sárospatak. Zde bylo školství na velmi bídné úrovni. Do školy chodili jen bohatí, a ti byli nejvíce líní. Aby tyto žáky nadchl pro učení, vypracoval Komenský Orbis pictus (Svět v obrazech). Tato moderní kniha se brzy stala bestsellerem a byla přeložena do jedenácti jazyků.Z Maďarska se Komenský opět vrací zpět do Lešna, a to byla chyba. Došlo totiž k obléhání města Švédy. Poláci město zapálili a oheň mu vzal 40 dílů rukopisu k slovníku Poklad jazyka českého a všechny osobní věci. Na rukopisu slovníku pracoval několik desítek let. Vše co neshořelo, bylo polito vodou a inkoust se rozpustil (1654). Nejen, že mu požár vzal úplně vše, ale taky mu v ohni zemřela žena. Komenský tedy opět odjíždí, tentokrát do Amsterodamu, do rodiny de Gearru. V té době vypukla mezi Anglií a Holandskem válka a Komenský tehdy vypracoval mírovou dohodu Anděl míru. V Holandsku strávil Komenský 14 let.

38


Komenského díla o pedagogice Velká didaktika – Didactica magna (1657)

Dílo je psané latinsky, přeloženo do všech evropských jazyků. Obsahuje zásady moderního vyučování a výchovy – vyučování pro všechny zdarma a ve vlastním jazyce, důraz je kladen na praxi, na tělesnou výchovu, názornost vyučování, postup od známého k neznámému, poznávání přírody… . Obsahuje i názor na koncepci vzdělávání – dělí výchovu do čtyř etap po 6 letech :

0 – 6 dětství – mateřská škola 6 – 12 chlapectví – obecná škola ( městská ) 12 – 18 jinošství – gymnázium ( škola latinská ) 18 – 24 mládí ( mužný věk ) – akademie ( VŠ ) + 2 roky cestování po světě Informatorium školy mateřské (asi 1630)

Příručka pro matky a chůvy (výchova dětí v rodině). Brána jazyků otevřená – Janua linguarum reserata (1631)

Učebnice latiny, v podstatě malá encyklopedie. Svět v obrazech – Orbis Pictus (1658)

První obrázková učebnice na světě. Pro větší názornost jsou ilustrace k jednotlivým tématům. Škola hrou – Schols ludus (1654)

Soubor školských latinských dramatických her, které měly prohloubit u žáků znalost latiny. Jeho koncepce je výrazně encyklopedická a postavená na důsledném uplatňování demokracie. Vycházel ze zkušeností z poznávání přírody, pedagogické zkušenosti a ze studia současnosti a minulosti.

Členění Komenského pedagogiky : 1. všeobecná teorie výchovy2. didaktika3. speciální didaktika jazykového vzdělávání4. tvorba učebnic

Filozofická podstata významu vzdělanosti – PEDAGOGICKÝ OPTIMISMUS : Pouze moudrý člověk může být zbožný a mravný, pouze takový člověk může rozlišovat dobro a zlo a správně jednat. Vzdělání je prospěšné všem. Čím více vzdělaných, tím větší jistota souladu, spravedlnosti a míru.Výchova musí být podle Komenského humanistická – má být pravou dílnou lidskosti. Byl prvním pedagogem, který charakterizoval názornost jako metodický princip, zdůvodnil jej filozoficky a didakticky, vytvořil moderní teorii názorného vyučování a zároveň ji systematicky uplatňoval ve svých učebnicích.V praxi využil názornosti např. tím, že učebnice doplňoval kresbami. Vedle didaktické zásady názornosti rozvinul i princip uvědomělosti, systematičnosti, posloupnosti, aktivnosti, přiměřenosti.

- kritizoval scholastiku- podporoval vzdělání žen- vyučování pro všechny a společně- výchova má být přirozená- učitel žáka nepřetváří, ale napomáhá jeho rozvoji.

Filosofická pozice Komenského

Středověk (chce naráz poznat celý svět a jeho principy, celý svět je poznatelný, aby se mohl povznést k Bohu) X Novověk (realismus, důraz na individualitu, názornost, příklady z praktického života)

Východiska

39


Platón – náprava výchovou a vzděláním , ideální mírová společnost, Sokrates (víra v nápravnost společnosti prostřednictvím vzdělání), Aristoteles – názornost, zlata střední cesta

Marcus Fabius Quintilianus – osobnost učitele, učení , Cicero – analogie s přírodou (učitel-sadař, člověk jako strom s pevnými kořeny, opření žebříku jako stupně škol)

křesťanství – rovnost všech lidí Plotinos – emanence (vyvěrání principu nižšího z vyššího) Mikuláš Kusánský – vrstvy světa Erasmus Rotterdamský – člověk se člověkem nerodí, ale stává Francois Bacon – empirie, zkušenost , René Descartes – lidské poznání , M. Luther – národní jazyk John Locke – úloha výchovy, důležitost smyslů Jednota bratrská – pracovitost, střídmost, úcta k autoritě Jezuité – didakticky propracované učivo, metody, dramatizace

Pedagogický systém jako první uvažuje o výchově systematicky (příčiny a souvislosti) výchova má cíl, obsah, prostředky a podmínky (jako první toto sloučil) obrat k dítěti výchova jako přirozený proces v souladu s přírodou poznání má začínat u věcí škola jako dílna lidskosti (člověk se člověkem nerodí, ale stává) předpokladem vědění je víra jednotné vzdělání pro všechny, hromadně a přirozenou metodou

všichni (slepí i hluší dojdou k témuž, i když každý jinak rychle) všemu (rozvoj S-scientia-myšlení A-ago-jednání L-linqua-mluvení → sůl moudrosti) všestranně (univerzální knihy, školy, jazyk, praxe, cvičení)

1. Cíl výchovy cesta z labyrintu do světa řádu a pravdy cesta společenské nápravy (Všeobecná porada o nápravě věcích lidských – velká číst shoří, ale

dokončí ji)) náprava světa pomocí člověka zbožného, mravného a vzdělaného pochopení smyslu a řádu věcí člověk je povinen

poznat sebe a svět → vzdělání ovládnout se →mravnost povznést se k Bohu → zbožnost (nejvyšší cíl vzdělání)

má pomoci člověku rozvinout plné lidství je přirozeným procesem (příklady z přírody) má respektovat osobnost dítěte!

2. Obsah výchovy všechny a všemu pansofie – vševěda (encyklopedie, přední vědci své vědy, univerzálním jazykem),

USPOŘÁDÁNÍ VÝBĚR POZNATKŮ Z CELKU SVĚTA, UNIVERZÁLNÍ VĚDĚNÍ

Česká didaktika (součástí Ráje českého) konkrétní předměty

Velká didaktika (Didaktika magna) učit se základům, příčinám a cíli všeho nejdůležitějšího nerozebírá konkrétní předměty

40


Komeniologie (Jan Patočka, Zdena Čapková, František Palacký)- 20. století - Subdisciplína pedagogiky

3. Prostředek výchovy

Komenský uvažoval o instituci pro rodiče – aby si uvědomili, že dítě je podstatným klenotem v jejich životě a jak s ním mají pracovat - ŠKOLA ZROZENÍ

4. Podmínky výchovy a) vnější

vzdělání společné učebnice začínat v dětství ranní 4 hodiny (od 8. hodiny raní) rozdělení učiva dle věku jazyk z autorů (latina – citování pouze latinských autorů) názorné pomůcky příklady mají předcházet pravidlům (nejprve názornost – poté poučka, definice, pravidlo) rozvrh vyučovacích hodin škola na klidném místě obklopena zahradou neustále opakování a zkoušení, procvičování látky

b) vnitřní všechny děti jsou vzdělavatelné, rozdíl je ve stupni (všechny, všemu, všestranně)

5. Metody výchovy nic není v rozumu, co nebylo nejdřív ve smyslech slova mají následovat až za věcmi paralelní vzdělávání jazyka, ruky a mysli

Pedagogické zásady od obecného ke konkrétnímu speciálněji a podrobněji různými prostředky (pravidla, praxe) různými metodami neustála názornost (Orbis pictus)

- přiměřenost- posloupnost- individuální přístup- škola hrou - opakování

41


12. Pedagogika v Evropě v 19. – 20. století, důvody hledání změn, hlavní směry. Význam osobnosti J. F. Herbarta, tzv. herbartismus.

19. století

- dochází k novým vědeckým objevům a výzkumum zvláště v přírodních vědách- do výchovných teorií se promítají nové poznatky vývojové teorie respektujíci fylogenetická

a ontogenetická hlediska, přizpůsobení se prostředí, dědičnosti, původu druhů a člověka a zánik slabších jednotlivců a druhů

- konflikt náboženství a vědy vyvolaný filosofií positivsmu se v pedagogickem myšlení promíta do úsili o laickou – volnou školu

- dochází k renesanci křesťanských pedagogických ideálů – Lev Nikolajevič Tolstoj – hledá formy výchovy ohrozující člověka v původních křesťanských ideálech

Etatizace = zestátnění školství - myšlenky svobodné a volné výchovy začaly pronikat i do postavení institucí, které se výchovou a vzděláním zabývaly. Na základě kritiky se vedle veřejných (státních) a soukromých (nestátních, církevních) škol začal objevovat další typ školy - škola veřejná nestátní. Tyto školy byly zakládány rodiči a učiteli a snažily se naplnit takové pedagogické požadavky veřejnosti, které nemohl státní sektor zaručit.

Lidové vzdělávání – lidé už od nejranějšího období vývoje společnosti postupně shromažďovali individuální i skupinové zkušenosti o vzdělávání. Byla zavedena povinná školní docházka (1869).Školský zákon zřizuje :

- obecnou školu – osmiletá (na vesnici )- měšťanskou školu – tříletá (jako pokračování po pěti letech školní docházky ve městech) –

vyučovalo se německy, latinsky.Předškolní výchova – zabývá se problematikou výchovy v předškolním období.

Johann Friedrich Herbart (1776 – 1841)

Je nutné odlišovat pedagogiku Herbarta od tzv. herbartismu - zdogmatizované podoby Herbatovy pedagogiky, která byla prezentována jeho žáky. Herbatismus – direktivní výchova, metodické vedení vyučovacího procesu, důraz na poučování a vzdělání vedl k intelektualizaci školní práce a oslabení pojení školy s životní praxí.

- patřil k nejvýznamnějším osobnostem pedagogiky první poloviny 19. století.- pruský filosof a pedagog, vytvořil ucelený pedagogický systém (uznávaný model vyučování),

ovlivněn Fichtem a Kantem; působil v Pestalozziho výchovném ústavu; odmítá naturalismus Rousseaua i individualismus Locka, základy pedagogiky staví na filosofii a psychologii

- základem jeho pedagogiky jsou psychologie a filosofie („Obecná pedagogika z cíle výchovy odvozená“ (1806), „Učebnice psychologie“(1816), „Nástin pedagogických přednášek“)

- principy své pedagogiky odvodil od přesvědčení, že vše, co se člověk učí je ukládáno do paměti v podobě představ, které se odvíjejí od předchozích zkušeností (apercepce), na základě vnitřních souvislostí jsou nové vědomosti spojovány a strukturovány s dřívějšími zkušenostmi (asociace).

- psychologii považoval za prostředek výchovy a etika určovala směr výchovného působení

Proces výchovy rozdělil do tří etap: vedení – udržení pořádku a upoutání pozornosti (i vynuceně) – hrozby, příkazy, zákazy, tresty

42


vyučování – základní podmínkou je mnohostranný zájem žáka, který má učitel v žákovi podněcovat (např. nemluvit příliš dlouho a neukazovat dlouho stejné věci)

mravní výchova – držet žáka v mezích, stanovit pravidla chování, mluvit ke svědomí žáka, chválit i kárat

Proces vyučování rozdělil do 4 etap (stupňů):

Jasnost - jasným a srozumitelným výkladem zaujmout žákovu pozornost Asociace - nové představy se sdružují s předchozími, objevují se nové souvislosti (dialog se

žákem) Systematizace - uspořádání starého s novým a formulace definicí a závěrů Metoda - žák je schopen vědomosti aplikovat v praxi - metodické myšlení

Herbartův pedagogický systém je rozporuplný

Pozitivní: spojení pedagogiky a psychologie, systematičnost

Negativní: formalismus, málo pozornosti tvořivosti, aktivitě a iniciativě dětí, odměřenost a odstup vůči dítěti

RUSKÁ PEDAGOGIKA 19. STOLETÍ

Konstantin Dmitrijevič Ušinskyj (1824 – 1870)

- ruský pedagog- cíl výchovy viděl v rozvoji „občana“ (takového člověka, který žije pro zájmy společnosti,

miluje práci a je hluboce mravní), výchova má mít národní ráz- rozpracoval teorii vyučovacích principů (vyzvedal: přiměřenost, soustavnost, názornost,

samostatnost a aktivnost, trvalost, výchovný charakter vyučování a řídící roli učitele)Lev Nikolajevič Tolstoj (1828 – 1910)

- tvůrce originální ruské „pedagogiky srdce“- teoretik a realizátor ideje „volné školy“ (koncepce bez učebních plánů a osnov, s naprostou

volností pohybu žáků, bez trestů…)- požadoval maximální aktivizaci žáků a rozvoj jejich tvořivosti- při výběru učiva vycházel jen ze zájmu žáků, nerespektoval stále narůstající nároky na v-v

proces- autor čítanek, slabikářů, vydavatel pedagogického časopisu

ITALSKÁ PEDAGOGIKA 19. STOLETÍ

Giovanni Bosco (1815 – 1888)

- katolický kněz- iniciátor Salesiánského hnutí (alternativní model výchovy)- vyšel z charitativní péče o sociálně slabou a delikventní mládež (poskytnutí důstojného

způsobu života)- 1841 zřizuje v Turíně azyl (Oratoř sv. Františka Saleského) pro opuštěnou mládež- salesiánské hnutí a systém je založený na výchově plné lásky, s vyloučením tělesných i

ponižujících trestů, přímou účastí na všech činnostech (zaměstnání i hra) „Chcete být milování? Milujte!“

- Polovina 18. století je význačná tím, že dochází k rozvoji školství na našem území a to v souladu s tereziánskými a josefínskými reformami

43


- Reforma: přeměna, změna, úprava, zlepšení

20. století- období rozkladu dosud vládnoucích pedagogických idejí- odpor proti starším formám vyučování a výchovy- dochází ke kritice Herbarta a herbartismu- škole je vytýkán přílišný intelektualismus – zřetel k rozumové výchově a nedostatečná péče

o citový a volní život žáků- pedagogika jako teorie výchovy se dostávají do průsečníku nových biologických,

psychologických a sociologických orientací

Alfred Binet

- 1857-1911- Snažil se zjišťovat duševní kapacitu dítěte – zkoumání inteligence se postupně rozšířilo do

všech kulturních zemí světa

John Dewey

- 1859-1932- Hlavním teoretikem problémové metody, která má dítě naučit myslet a která nahrazuje pouhé

učení přemýšlením o věcech a jejich vztazích- Do procesu poznávání vznáší činnost, dynamiku a atraktivitu- Poznávací proces obohacuje o aspekt tvořivého myšlení

Experimentální pedagogika

- Reprezentováná Edwardem Lee Thondrikem – odvozovala zákony řídící duševní vývoj dítěte a jeho výchovu z odhalení původní povahy člověka založené na originálních tendencích

- Cvik, zvyk, uspokojení a neuspokojení – vedou osobnost žáka k dalšímu potřebnému vývoji

Pedagogika hodnot (pedagogika kultury)- Evropa, vychází z německé klasické filozofie- zakladatel Wilhelm Dilthey- pro člověka je určující nikoliv to, co má společného se živočichy, ale čím se liší- výchova je chápána jako rozmnožování kultury- abstraktní koncepce, jednostranná, odtržená od reálného života, člověk má s přírodou mnoho

společného, nemůžeme jej odtrhnout důraz na všeobecné vzdělání s jeho kultivujícím vlivem

Psychoanalytická a individuálně psychologická pedagogika- motivy chování člověka jsou instinkty- S. Freud – hlavní instinkt je sexuální pud- A. Adler – hlavní instinkt je touha po moci, chránit dítě před pocity méněcennosti- pouze dílčí problémy výchovy, přecenění vnitřních sil, podcenění vnějších faktorů, nedoceněna

úloha výchovy

Marxistická pedagogika- z filozofie Karla Marxe – historický materialismus, vyvlastnění- požadavek jednotné školy – ideově politicky orientované, důraz na spojení školy se životem- výchova k práci a ke kolektivnímu životu- u nás až do r. 1989- extrémní sociologický směr

44


- direktivní přístup učitele k žákům, řád, pravidla, pamětní učení- „socialistický herbartismus

Poválečný vývoj

- Rozdělená Evropa – východní část orientovaná na pedagogiku sovětskou

45


13. Vývoj školství a pedagogické osobnosti v českých zemích v 17. – 20. století po současný stav. Vzdělávací systém ČR (neprimární, primární

aj.).

Díky třicetileté válce a bitvě na Bílé hoře byl hospodářský a kulturní život zcela rozvrácen Úpadek školství Katolictví bylo prohlášeno za jediné povolené vyznání, jezuité ovládali školství, vykonávali

cenzuru a podíleli se na germanizaci (nj rovnoprávný s čj) Správci škol nejsou bakaláři, ale kostelníci, řemeslníci nebo vojáci Střední školy jsou v rukou jezuitů; nevolnictví; budován kostely a barokní hudební díla,

hospodářský rozmach až v druhé polovině 18. století; rozvoj manufaktur

Vliv evropského osvícenství u nás opožděněMarie Terezie 1740 - 1780

o rozmach hospodářství, manufaktur, oslabení vlivu církve a rozvoj školo první školská reformao 1774 významná školská reforma – zpracovaná Johanem Ignácem Felbigerem

o Zavedena šestiletá povinná školní docházka do veřejných škol ve všech rakouských zemích.

o školy rozděleny do 3 stupňů: 1. Školy triviální – 6-12 let – výuka v češtině čtení, psaní, počítání,

náboženství, polní hospodaření – ovšem úlevy ve školní docházce – kvůli hospodaření.

2. školy hlavní – 3 – 4 roky – základy latiny, dějepis, zeměpis, přírodní vědy, stavitelství, rýsování, ve vyšších ročnících výuka v němčině (tlak na germanizaci).

3. Školy normální – vyučovací jazyk němčina.o Preparandy – kurzy 3-4 měsíční pro učitele, aby se člověk mohl stát pomocníkem

učitele. Musel mít absolvovanou školu o stupeň vyšší než chtěl učit. Rok byl asistent, pak se mohl přihlásit ke zkouškám učitelství před komisí, po absolvování byl jmenován učitelem a mohl učit.

o rozvoj odborného školství – vojenská akademie, reálná OA, hornická školaJosef II

o syn Marie Terezieo ve školství zvýrazňuje zájem centralizaceo chce zlepšit situaci ve školstvío 1781 zrušení nevolnictví => příliv chudiny do měst => vznik proletariátuo odklon od jezuitského fanatismu => povinnost šířit osvětu mezi lidmio zvýšení příjmů učitelů, chudé děti zproštěny školnéhoo vlastní školy pro židy a nekatolíky

Národní obrození- V českých zemích dochází od konce 18. století do poloviny 19. století- prosazení českého jazyka, probuzení národního cítění

46


o škola – střediskem vlastenecké činnosti – organizovaní divadelní ochotnictví, zpěvu - pěvecké sbory atd.

o učitelé – rozšiřují učební plán, od Felbigera je zastaralý. Přidávají další předměty do učebního plánu (dějepis, zeměpis, přírodověda, zdravověda) – rozvíjí vzdělanost českého národa. Rodiče ovšem nebyli vždy nakloněni – zavádění předmětů k zvýšení zájmu rodičů o školu – sadařství, štěpařství, včelařství. Usilují také o zlepšení svého společenského postavení – snížení počtu žáků ve třídě na 80, učitelské byty, plat

Příklady obrozeneckých učitelů:Jakub Jan Ryba (1785-1815)Učitel na triviální škole v Rožmitále. Významný hudební skladatel – česká mše vánoční „Hej mistře, vstaň bystře“. Spáchal sebevraždu.Jan Nepomuk Filcík (1785-1837)Považován za nejlepšího metodika v obrození – psal metodické příručky pro učitele. Vzorný učitel v Chrasti u Chrudimi. Mimoškolní práce s dětmiMUDr. Karel Slavoj Amerling (1807-1884)Chtěl obrodit národ popularizací přírodních věd. Založil Lidovýchovný ústav Budeč – středisko bádání i vzdělání pro žáky, veřejnost i učitele – finanční potíže, neúspěchZakladatel speciální pedagogiky – výchova zdravotně postižené mládežeUsiloval o zlepšení dívčího vzdělání – první vyšší dívčí škola v českém jazyceMagdalena Dobromila Rettigová Kroužky vaření a ručních prací spojené s besedami o literatuře pro dívky.

Velký říšský školský zákon 1869- zavedena povinná osmiletá školní docházka pro chlapce i dívky ve věku 6-14 let- 1.-8. ročník obecná škola- od 5. ročníku nepovinná měšťanská škola (struktura vydržela skoro až do dnešní doby)- případně možnost přejít na osmileté gymnázium – první případ dvojkolejnosti. Jedině po

gymnáziu mohli studenti jít na univerzitu.- Zakládány střední odborné školy – v Evropě nemá tato soustava profesních středních odborných

škol následovníků – tyto školy mají velmi vysokou úroveň. - Mezi jinými také vznikají učitelské ústavy – 4leté zakončené maturitou, uchazeči vybíráni na

základě přijímacích zkoušek – pro učitele, kteří chtěli učit na obecné školy, ti, co chtěli učit na měšťance, museli skládat ještě další zkoušky, ti, co chtěli učit na gymnáziu museli mít univerzitu. Učitelské ústavy byly rozděleny na dívčí a chlapecké.

- prudký odpor šlechty a církve, protestují i průmyslníci – ztráta laciné dětské práce, protesty vedou ke školské novele

- V roce 1883 vydána školská novela – zhoršení poměrů.

Významní čeští pedagogové konce 19. století:Gustav Adolf Lindner- profesor na gymnáziu, vyučoval česky, po udání byl za neúctu k církvi přeložen na Slovinsko, kde

strávil 16 let- autor středoškolských učebnic- základy psychologie, filozofie a pedagogiky – knihy přeloženy do

6 jazyků, učilo se podle nich po celé Evropě- propagoval vyšší vzdělání učitelů- první profesor pedagogiky na české univerzitě v Praze

47


- je považován na druhého Komenského- Obecné vychovatelství- Všeobecné vyučovatelství- Pedagogika na základě nauky o vývoji přirozeném, kulturním a mravnímCíl výchovy:

- pojímal sociálně- proti jednostrannému intelektualismu- zdůrazňoval výchovu tělesnou, etickou, pracovní- vyzvedával národní prvek- vyšší vzdělání dívek, vysokoškolské vzdělání učitelů ZŠ

Miroslav Tyrš- významný pedagog, zaměřený na tělesnou výchovu- zakladatel Sokola 1862- byl okouzlen principem Kaloka Gathia, propagoval heslo „V zdravém těle zdravý duch.“- tělesná výchova má cíle – zdravotní, výchovný, estetický, branný- první všesokolský slet 1882 – manifestace vzájemnosti- vytvořil české tělocvičné názvoslovíOtakar Hostinský- zasloužil se o estetickou výchovu – všestranný rozvoj člověka- profesor dějin hudby- je potřeba umění propagovat mezi širokou veřejnost, tak jako je zpřístupňována věda veřejnosti –

usiloval o „socializaci umění“

Vývoj školství- zásluhy T. G. Masaryka, vznik samostatného Československa 28. října 1918- proces demokratizace školství – VŠ studují i dívky, odluka školy od církve

1922 – malý školský zákon - kopíroval ten velký říšský zákon- zklamal učitele - zůstala 8letá školní docházka, učitelé chtěli 9letou, učitelé chtěli lepší

postavení i lepší platové ohodnocení a také i pro sebe vyšší vzdělání. Také očekávali menší počet dětí ve třídě – ze začátku 80 dětí ve třídě, pak klesalo postupně na 50.

- i tak se ale školským zákonem hodně zlepšilo – odpadli úlevy, po 5.ročníku možnost 3leté školy měšťanské nebo gymnázium

- nové předměty – občanská výchova- do té doby ženy mohly učit jen dokud se nevdaly – školským zákonem byl zrušen celibát

učitelek- rozvoj středního odborného školství- vznik nových vysokých škol- vznik menšinových škol- zakládání škol na Slovensku a v Podkarpatské Rusi

Václav Příhoda- profesor experimentální pedagogiky a psychologie- propagoval reformní hnutí – pokusné školy- pragmatismus a racionalismus

48


- testy, globální metoda čtení (děti se učí číst celá slova najednou, my máme analyticko syntetickou metodu – první písmenka, dvojhlásky, slova)

- propagoval také po vzoru Ameriky žákovskou samosprávu – spoluřízení školy a třídy

Otokar Chlup- konzervativní, studoval na Sorbonně ve Francii- byl prvním děkanem pedagogické fakulty UK v Praze (první fakulty ale vznikly až v roce

1946)- vycházel z národních tradic- usiloval o VŠ vzdělání učitel- všeobecné vzdělání- teorie základního učiva

II. světová válka – Protektorát Čechy a Morava (1939)- zavřeny vysoké školy, rušení středních- pronásledování kritiků režimu- zdevastováno hospodářství, průmysl- na SŠ byla hlavním předmětem němčina- cíl – vytvořit z českých zemí málo vzdělanou kolonii

r. 1945(osvobození z okupace) – Košický vládní programzákladní školství je jednotné, povinné a bezplatné (8 let)r. 1946 - zřízení pedagogických fakult při univerzitách (dekret Beneše), VŠ vzdělání všech učitelůr. 1948 – Zákon o základní úpravě jednotného školství

- prodloužila se povinná školní docházka na 9 let - 1.-5. ročník – škola národní, 6.-9. ročník – škola střední, dále vyšší školy střední (gympl)- povinné vzdělání jednotné, bezplatné – jednotná škola, silně zpolitizovaná proto negativně

vnímaná (viz kap. o diferenciaci žáků)- zřízení mateřských škol pro děti věku 3 – 6 let- změny v obsahu učiva - zavedení výuky ruského jazyka, uplatňování ideologických cílů

marxismu-leninismu- nové formy mimoškolní výchovy – založení ČSM a pionýrské výchovy

r. 1953 – Zákon o školské soustavě - výrazný krok zpět ve vývoji školství, způsobené hospodářskými problémy země- zkrácení povinné školní docházky na 8 let (osmiletá střední škola, na ní navazovala 11letá SŠ- pro učitele se vrátily učitelské ústavy, aby se ušetřilo, později pedagogické instituty –

degradace učitelského vzdělání r. 1960 – Zákon o soustavě výchovy a vzdělávání

- povinná školní docházka opět prodloužena na 9 let- propagace socialismu s lidskou tváří – respektování trochu tržních vztahů, celkové oživení

společnosti- ZDŠ členěná na 1.stupeň a na Druhý stupeň 6-9. třída- hustá síť středních škol – odborná učiliště, učňovské školy, střední všeobecně vzdělávací školy

(od 1963 gymnázia), SOŠ, konzervatoře, různé formy studia při zaměstnání- vznikají lidové školy umění, školy jazyků, pedagogicko-psychologické poradny

49


- velmi se podporovala zájmová činnost dětí a mládeže – stále pod hlavičkou ČSM- učitelé po roce 1864 opět na pedagogických fakultách- polytechnická výchova – spojení teorie a praxe- v 68 ovšem došlo k zaražení oživení – vsup vojsk Varšavské smlouvy

r. 1976 – Další rozvoj výchovně vzdělávací soustavy- v souladu s evropskými trendy došlo k prodloužení školní docházky na 10 let (základní škola

4+4 = 8 let + minimálně 2 roky SŠ)- problémy – žáci z 8. třídy méně zralí (zvláště pro SOU), nižší nároky učebních oborů

s maturitou, zvýšení náročnosti prvního stupně ZŠ po jeho zkrácení z 5 let na 4 roky.- důraz na mateřskou školu – funkce výchovná, vyrovnat start dětí z různých soc.prostředí- jsou vynakládány velké finanční prostředky do školství i pro děti s vadami a pro speciální

školství

r. 1990 – Zákon o státní správě a samosprávě ve školství- povinná školní docházka zkrácena na 9 let (základní škola stále osmiletá)- návrat k dvojkolejnému systému (víceletá gymnázia), decentralizace řízení školství (právní

subjektivita škol)- zřizování soukromých spíše středních škol (včetně církevních), méně základní, ovšem ne ještě

vysokých- změny v obsahu vyučování – Rj není již povinný, změny v obsahu společenskovědních

předmětů- změny v metodách a formách výuky – vliv alternativních pedagogických koncepcí a směrů

r. 1995 – zákon o soustavě základních, středních a vyšších odborných škol- návrat k základní škole v délce 9 ročníků (5+4 roky)- zřízeny vyšší odborné školy - DiS- praktické školy – pro žáky pomocných škol, jednoduché pracovní činnosti- VŠ rozděleno na Bc. a Mgr. studium

r. 2004 – Zákon o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání- Národní program vzdělávání má zajistit dlouhodobou koncepci evropského zájmu- uzákoněny rámcové (pro každý obor ZŠ a SŠ) a školní vzdělávací programy - bezplatná docházka 5letých dětí do mateřské školy- uzákoněna nová podoba maturitní zkoušky

Vzdělávací systém ČRSoučasná vzdělávací soustava zahrnuje tzv. regionální školství, vysoké školství a školská zařízení pro výchovu mimo vyučování a péči o děti a mládež.Výchovně vzdělávací soustava - je to soustava orgánů, jejichž úkolem je zajišťovat výchovu a vzdělávání.Specifikaci škol, formu, průběh a ukončení studia, působnost orgánů státní správy a postavení soukromých a církevních škol upravují zákony, které charakterizují celý školský systém v ČR:

povinná 9 letá školní docházka částečná autonomie škol – diferenciace výuky podle schopností a zájmů dětí školy mají právní subjektivitu existence nestátního školství (škol církevních a soukromých) VŠ mají veřejný statut (statut státních škol mají pouze školy vojenské a školy MV)

1. Předškolní zařízení

50


- mateřské školy - jsou určeny pro děti od 3 do 6 let, péče v MŠ navazuje na péči v rodině.- speciální mateřské školy - pro děti smyslově, tělesně nebo mentálně postižené.

2. Školská zařízení- dětské domovy- pedagogicko-psychologické zařízení- školní jídelny- školní družiny- školy v přírodě apod.

3. Školy

Členění škol podle zřizovatele:státní školyvojenské školypolicejní školypožární školyobecní školycírkevní školysoukromé školy

Podle úrovně vzdělání:základní školy (základní vzdělání)střední školy (střední vzdělání)učiliště (praktické vzdělání)vyšší odborné školy (vyšší odborné vzdělání)vysoké školy (vysokoškolské vzdělání)

Mateřské školy (MŠ) – tvoří pre primární stupeň vzdělávacího systému. MŠ zajišťují péči dětem ve věku od 3 do 6 let. Nejdůležitější je rozvoj osobnosti dítěte, rozšiřování znalostí a dovedností, vytváření hygienických a sociálních návyků a komunikačních dovedností. MŠ lze zřizovat i jako společnou instituci se základní školou.

Základní školy - realizuje se zde povinná školní docházka, která spojuje primární a nižší sekundární úroveň vzdělávání.Mají 2 stupně (1.–5. třída, 6.–9. třída). Povinná školní docházka začíná nabytím 6 let před zahájením školního roku, ale pokud je dítě špatně rozvinuto psychicky nebo fyzicky, může být odložena (rozhoduje ředitel školy). Trvá 9 let a zřizuje je obec. Druhý stupeň lze absolvovat i ve víceletém (8, 6 let) gymnáziu. Základní škola poskytuje základní vzdělání a výchovu rozumovou, mravní, estetickou, pracovní, zdravotní, tělesnou; umožňuje i výchovu náboženskou.Mezi základní školy patří také:Základní umělecké školy (vzdělání v určitém oboru – hudby, dramatu apod.)

Základní škola praktická - V tomto typu školského zařízení se vzdělávají žáci, kteří se nemohou s úspěchem vzdělávat na základní škole běžného typu. Jedná se o žáky s lehkým mentálním postižením. Hlavním cílem základní školy praktické (původně zvláštní školy) je umožnit žákům s lehkým mentálním postižením pomocí výchovně vzdělávacích prostředků a metod dosáhnout co nejvyšší úrovně znalostí, dovedností a rozvoje osobnostních kvalit při respektování jejich individuálních zvláštností. Veškeré cíle výchovné a vzdělávací práce směřují k přípravě žáků na jejich zapojení, případně úplnou integraci do běžného života.Základní speciální školy - pro děti se zdravotním nebo sociální postižením; školy zvláštní nebo pomocné, příp. výchovné ústavy – pro děti s významnými rozumovými nedostatky. V posledních letech se projevuje výrazná snaha o integraci těchto dětí do běžných škol.

51


Praktická škola - Praktická škola je určena absolventům základní školy praktické, základní školy speciální a žákům,kteří ukončili povinnou školní docházku základní školy v nižším než devátém ročníku. Připravuje žáky pro výkon jednoduchých činností v oblasti služeb nebo výroby. Studium je ukončeno vydáním závěrečného vysvědčení. Může být jednoletá nebo dvouletá.

UčilištěPoskytují střední vzdělání. Jsou zvláštním typem střední školy. Připravují své učně na zaměstnání.Kategorie:

- učiliště – 2leté, záuční list- odborné učiliště – 3leté, výuční list- střední odborné učiliště – 4leté, maturitní vysvědčení

Střední školy– gymnázia – poskytují úplné všeobecné středoškolské vzdělání . Poskytují úplné střední vzdělání a připravují žáky k vysokoškolskému studiu; studium může být čtyřleté (vyšší sekundární), šestileté nebo osmileté (zahrnující nižší i vyšší sekundární).– ekonomické, umělecké, zdravotnické, sociální, průmyslové školy, poskytující úplné odborné středoškolské vzdělání Střední škola trvá 4 roky, končí maturitní zkouškou a maturitním vysvědčením. Lze ji studovat denní nebo dálkovou formou.

Vyšší odborné školyPoskytují vyšší vzdělání. Navazují na studium na středních školách, připravují na výkon odborných činností. Jsou zakončeny absolutoriem (teoretická zkouška + vypracování a obhajoba absolventské práce). Po ukončení se získává titul Dis (diplomovaný specialista), studuje se 2-3 roky a dokladem je diplom.

Vysoké školy - tvoří terciární stupeň českého školství ve třech úrovních: 1. bakalářský studijní program (zdůrazňuje profesní charakter)2. magisterský studijní program (zaměřuje se na získání teoret. poznatků a jejich praktickou

aplikaci)3. doktorský studijní program (zaměřuje se na vědecké bádání a samostatnou tvůrčí činnost)Studium všech tří programů lze absolvovat v rámci prezenčního studia nebo studia distančního či v jejich kombinaci. Studium v Bc. programu se ukončuje státní závěrečnou zkouškou, jejíž součástí je obhajoba Bc. práce. Studium v Mgr. programu se ukončuje státní závěrečnou zkouškou, jejíž součástí je obhajoba diplomové práce. Po získání titulu Mgr. lze vykonat v téže oblasti studia státní rigorózní zkoušku, jejíž součástí je obhajoba rigorózní práce (Dr.)

Další vzdělávání – Vzdělávání dospělých - Vzdělávání dospělých zajišťují školy, podniky, neziskové organizace (nadace, církve apod.) nebo komerční vzdělávací instituce. VD je organizováno při zaměstnání, dálkově nebo kombinovaně.

V současné době existují v České republice tyto základní druhy škol po povinné 9tileté školní docházce:

odborná učiliště a učiliště OU a U (učilištní obory ) střední odborná učiliště SOU (s obory středoškolskými i učilištními) střední integrované školy ISŠ (s obory středoškolskými i učilištními) gymnázia střední odborné školy SOŠ (průmyslovky, konzervatoře, obchodní akademie aj.) vyšší odborné školy (na středních školách) vysoké školy formy postgraduálního studia (na vysokých školách)

52


Legislativní rámec školního vzdělávání v ČR.

Základní dokumenty české vzdělávací politiky:

Základním zákonem ČR je Ústava České republiky z 16. prosince 1992. Ústava se o školství a vzdělání přímo nezmiňuje, ale obsahuje odkaz na další „součást ústavního pořádku“, kterou je Listina základních práv a svobod z téhož data. V listině základních práv a svobod je o školství zmínka v Hlavě čtvrté – Hospodářská, sociální a kulturní práva – v článku 33. V něm je uvedeno, že:

každý má právo na vzdělání; školní docházka je povinná po dobu, kterou stanoví zákon; občané mají právo na bezplatné vzdělání v základních a středních školách, podle schopností

občana a možností společnosti též na vysokých školách; zřizovat jiné školy než státní a vyučovat na nich lze jen za podmínek stanovených zákonem; na

takových školách se může vzdělání poskytovat za úplatu; zákon stanoví, za jakých podmínek mají občané při studiu právo na pomoc státu.

Na nižší legislativní úrovni (podle stupně právní síly), jsou zákony a zákonná opatření, které schvaluje Parlament České republiky. Zákony jsou uveřejňovány ve Sbírce zákonů České republiky. Po dlouhých diskusích a pokusech novelizovat předlistopadový zákon o školství byl 7.2.2001 schválen koncepční dokument s názvem Bílá kniha – Národní program rozvoje vzdělávání v České republice, ve kterém je formulována vize rozvoje českého školství s cílovými daty pro změnu v letech 2005 až 2010. Jedním ze zásadních dokumentů vytvořených na základě požadavků definovaných v Bílé knize je tzv. Nový školský zákon, jehož plný název je „Zákon ze dne 24. září 2004 o předškolním, školním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání“, ve Sbírce zákonů je pod číslem 561/2004. Tento zákon upravuje všechny typy vzdělávání s výjimkou vysokoškolského.

53


14. Současné alternativní směry v pedagogické teorii a praxi.

Překonání nedostatků tradiční školy, změna postoje učitele ke třídě, respekt individuálních zvláštností žáků, povzbudit aktivitu, tvořivost.

Montessoriovská pedagogika - zakladatelka Maria Montessori (1870 -1952)- italská lékařka, pediatrička- zajímala ji problematika výchovy předškolních dětí- výchovu chápe jako realizaci svobody dítěte- aktivita vychovatele se má podřídit svobodnému rozhodování dítěte – dítě se má rozhodnout,

s čím si hrát, vychovatel je nemá do ničeho nutit- Připomíná nám Rousseau a jeho důraz na přirozenost, kdy si dítě řekne o vzdělání.- mateřské školy v Itálii, USA, Německu,Holandsku, státní

Pod vlivem Montessoriové vznikl na americké škole:Princip daltonského plánu:americká učitelka Helena Parkhurstová

důraz na samostatnou a tvořivou práci žáků, respekt k jejich individualitě podněcování svobodného rozvoje žákovy osobnosti, neformální atmosféra vyučování,

výběr učitele-poradce, spolužáků ke spolupráci individuální studijní plán a individuální tempo rozšířil se do Anglie, Japonska, předválečného Československa

Winnetská soustava: podobná daltonskému plánu samostatnost žáků úkoly řešit vlastním tempem individuálně zdůraznění spolupráce ve skupinách – podle zájmů vyšší míra socializace, důraz na žákovskou samosprávu a sociální život školy riziko: riziko nesourodých vědomostí, nesystematičnost

Waldorfská pedagogika zakladatel: spisovatel Rudolf Steiner – německý filozof a mystik východiskem je antroposofie – myšlenková koncepce usilující o mystický vhled do

podstaty člověka a přírody (teosofie), meditace myšlení není závislé pouze na smyslech název odvozen od továrny na cigarety Waldorf-Astoria, s podporou jejího ředitele založena

první škola tohoto zaměřeníPrincipy walfdorské pedagogiky:

výchova ve svobodě a ke svobodě odmítnutí represí – minimu trestů, není zkoušení, ani klasifikace (slovní hodnocení

v pololetí), minimum domácích úkolů individuální přístup k žákům

54


rozvoj nejen intelektu, ale celé osobnosti absolventi se dobře uplatňují v pomáhajících profesích – pečovatelství, kurátoři velký důraz na osobnost učitele, oddán žákům periodizace vývoje člověka v sedmiletých cyklech – první období je období fyzického těla

(zde se nemá dítě nic učit, pouze vidět příklad rodiny, nemá být káráno), v sedmi letech jde do první třídy, zde začíná období éterického těla ( péče o paměť), období zrození astrálního těla (dítě dokáže chápat abstraktní pojmy a vytváří se úsudek o všech věcech, které se učil a zde dochází k svobodě, ve 14-ti letech dochází k pohlavní dospělosti

výuka v tzv. epochách – integrace učiva - předměty jsou integrované, aby žák pochopil souvislosti – pozor na systematičnost. Důraz na esteticko výchovné předměty, cizí jazyky, eurytmie (umělecké vyjádření pohybem). Začíná se modlitbou.

význam spolupráce s rodiči žáků architektonické zásady školních budov – přírodní materiály, ne technické pomůcky soukromé, nízké školné nejsou nábožensky zaměřené – spíš spirituální

Kritika: prvky iracionalismu a mystiky, menší systematičnost, riziko nižší úrovně teoretických znalostí.Přínos: větší respekt k svobodnému rozvoji osobnosti žáka, přátelská atmosféra, spolupráce, větší emocionalita.

Jenské školyo zakladatel Holanďan Pleter Petersen – první cvičná škola při univerzitě v Jeněo škola životního společenstvío žáci jsou rozděleni do kmenových skupin slučující žáky různého věku (sloučil 2-3 ročníky – u nás

malotřídky) – přizpůsobit školu běžnému životu, spolupráce, starší pomáhá mladšímo běžný rozvrh vyučování nahrazen týdenním pracovním plánemo výchovné využití vlastního sebehodnocení a hodnocení spolužáky při rozhodování o postupu žáků

do vyšší kmenové skupinyRizika: nesystematičnost, přecenění samostatnosti žáků

Freinetovská pedagogikao zakladatel francouzský učitel Celestin Freineto hlavní cíl spojení školy a životao význam manuální činnosti žáků, vzájemní spolupráce učitele a žáků, škola má být aktivní

podněcovat samostatnost žákůo využití školní tiskárnyo význam žákovské samosprávy jako výchovný porstředek

Hnutí za antiautoritativní výchovuo jakákoliv autorita ve výchově je špatná, o opírali se o skotského pedagoga A.S. Nelilao kritika stávající školy: uplatňují se příliš autoritativní normy, používá se represe, manipuluje se

s dětmi, potlačuje sebevědomí dítěte a jeho potřeby. Požadavek většího porozumění dítěti, nechat dítě vyvíjet se přirozeně – bude šťastné. Konflikty dětí plynou z frustrace potřeb – nechat vyvíjet se přirozeně, nepotlačovat potřeby, pak nebudeme řešit výchovné problémy.

55


prodlužování fáze dětského egocentrismu, nedostatečná výchova k odpovědnosti, přecenění svobody dítěte s důsledky extrémního liberalismu (individuální seberealizace bez vztahu k druhým lidem), bagatelizace společenských norem a hodnot.respekt k osobnosti dítěte, samostatnost.

Hnutí za „odškolení“ a svobodné školyo představitel rakouský filozof a pedagog Ivan Illicho kritika oficiální školy, ta je špatná, protože je nástrojem politické výchovy a indoktrinace státní

ideologie, je nástrojem tvrdé sociální diferenciace společnosti. „Školení má tendenci posilovat postavení vyšší třídy.“

o Požadavek na zrušení státních škol a nahrazení svobodnými školami nezávislými na státu. Existují v Latinské Americe.

podcenění povinné školní docházky a systematické školní práce, přecenění práce dobrovolných pedagogů.upozornění na riziko zneužití ideologického působení, péče o znevýhodněné skupiny obyvatel, rozvíjení volných forem práce s mládeží (otevřená výchova, otevřené třídy).

Antipedagogikao Představitelem je Hubertus v. Schönebecko Výchova vlastně škodí, to, co lidstvo celá tisíciletí uplatňovalo, je omyl. Každý občan má mít

práva tak i děti by měly mít stejná práva jako rodiče. Výchova je manipulační teror a rodič se snaží děti ovládat. Dítě ví samo, co je pro něj dobré.

o Doporučení poskytnout dětem svobodu, solidarita dospělých s dětmi, rozšíření práv dětí (zrovnoprávnění s dospělými).

o Zahrnují do antipedagogiky i odškolení.o Nemají teoretického autora, mají jen proklamace.Nedostatky: redukce výchovného vztahu na vtah právní, vztah právní je jiný než výchovný – nepochopení role dítěte. Podstatě se jedná o extrémní individualistický liberalismus.Důsledky: krajním individualismus vede k egoismu, rozšíření práv dětí v současnosti je obětována jejich budoucnost.

56


15. Vymezení pojmu obecná didaktika, cíl a obsah výchovy a vzdělávání. Vztah obecné didaktiky a oborových didaktik. Kurikulum

a jeho proměny.

Didaktika – objasňuje podstatu výchovně vzdělávací činnosti, zabývá se otázkami obsahu, metod, forem, didaktických prostředků, učebních pomůcek a jejich efektivním využíváním, zkoumá organizaci vyučovacího procesu, vyučovací koncepci i vztahy mezi vyučujícím a vyučovaným.

Předmět didaktiky:

didaktické pojmy cíle a obsah vyučování vyučovací proces – metody a formy vyučování vyučovací technika problémy vyučování

Součástí didaktiky je:

1. obsah a rozsah vzdělání 2. metody, zásady a formy vyučování3. interakce mezi učitelem a žákem.

Rozdělení:

obecná didaktika

o obsah výuky – co je nutné nebo žádané vyučovat v hodinách činitelé výuky – co ovlivňuje efekty vyučovaní organizační formy vyučování – jak se ve škole bude organizovat výuka vyučovací metody – jak se má postupovat při výuce

speciální didaktikačerpá z obecné didaktiky a dále se dělí na :

1. předmětovou didaktiku (teorie vzdělávání v jednotlivých předmětech – např. didaktika fyziky)

2. oborovou didaktiku (teorie o vzdělávání týkající se více předmětů – např. didaktika přírodovědných předmětů)

3. didaktiku druhů a typů škol (teorie o vzdělávání v jednotlivých úrovních školského systému – např. didaktika ZŠ)

Vliv na vývoj didaktického myšlení - J. A. Komenský v Didaktika Magna ( rozbor vyučování, nový model teoreticko – praktického vyučování, existuje dodnes)

Didaktika a ostatní vědy:

Filozofie (v každé době existují určité filosofické trendy, které ovlivňují výuku)

Psychologie (vstupuje do didaktiky nejvíce ze všech věd)

Biologie (např. ve vztahu k aktuálnímu biol. stavu žáka ve vztahu k vyučování – únava apod.)

57


Sociologie (sociální a společenské klima, ve kterém se nachází žák i učitel)

Etika (partnerské vztahy, pedagogický takt = učitel nesnižuje důstojnost žáka)

Kybernetika (řízení a přenos informací v systémech – vzájemné působení mezi učitelem a žákem)

Teorie komunikace (umět se vyjádřit, mluvit jednoznačně, navazovat kontakt apod.)

Didaktická transformace = proces, při kterém jsou žákovi předávány určité vědecké poznatky v podobě, která je mu srozumitelná

Problematika cílů v pedagogice bývá označována jako pedagogická teleologie (z řec. telos – cíl).Cílem vzdělávání se rozumí vzdělávací ideál = plánovaná kvalita, jíž má být vzděláváním dosaženo, všestranně harmonicky rozvinutá osobnost.

Cíle vzdělávání jsou podmíněny:

a) společensky (vliv politiky, filosofie, náboženství apod.)b) pedagogicky (preference určitého pedagogického názoru)

Podle obsahu a časového rozsahu obecné (ve vztahu k věku, typu školy, regionu) dílčí (ve vztahu k věku, typu školy, regionu) etapové (navazující na sebe – např. cíle 1. st. a 2. st. ZŠ)

Podle závaznosti obligatorní (povinné – např. naučit se na 1. st. číst a psát) fakultativní (nepovinné – volitelné předměty)

Podle míry obecnosti obecné (na úrovni státu) – obsaženy v národních i nadnárodních dokumentech institucionální (na úrovni škol) – formulovány v zákonech a provozních dokumentech

(např. že ZŠ poskytuje základní vzdělání). vyučovacího předmětu – formulovány v učebních osnovách, studijních programech

apod. vzdělávacích jednotek (na úrovni třídy) – vyučovací hodina, seminář, přednáška

Konkretizace cílů výchovy a vzdělávání:1. Podle složek výchovy: tělesná, mravní, rozumová, estetická...2. Podle oborů, předmětů a disciplín: klíčové, odborné a všeobecné kompetence3. Různé roviny cílů: obecné, dílčí a etapové cíle.4. Další členění: obligatorní cíle (povinné) a fakultativní cíle (nepovinné)5. Podle vlastností osobnosti: cíle v oblasti kognitivní, afektivní a psychomotorické6. Podle vzdělávacích institucí: MŠ, ZŠ, SŠ, VOŠ, VŠ (uplatnění na trhu práce)7. Podle úrovně formulace (podle míry obecnosti):

Obecné cíle – na úrovni státní - jsou v různých národních a nadnárodních dokumentech (česká vzdělávací soustava, evropské cíle vzdělávání, celosvětové trendy

Institucionální cíle – cíle v nich jsou konkretizovány a formulovány v zákonech, předpisech a dalších dokumentech

1. na úrovni typu škol (ZŠ, VŠ....)2. na úrovni vzdělávání určitých skupin (instituce vzdělávání dospělých)

Pokud pomocí cílů vzdělávání charakterizujeme podrobné výstupní kvality absolventa, hovoříme o profilu absolventa (ZŠ, SŠ, VŠ, rekvalifikačního kursu, spec.vzdělávání.

58


Takto formulované cíle jsou zpravidla obrázkem kvality navrhovaného typu vzdělávání za předpokladu, že jsou v praxi realizovány. Někdy se též hovoří o cílech oborových – při studiu určitých studijních oborů (na VŠ)

Cíle vyučovacích předmětů, studijní disciplíny1. v konkrétních školách (na každém typu škol se např. matematika učí jinak)2. v učebních osnovách, studijních programech, v kurzech

Cíle vzdělávacích jednotek – nejnižší rovina z hlediska obecnosti (vyučovací hodina, přednáška, seminář apod.)

První tři typy cílů jsou stanoveny různými orgány na různém stupni řízení – ministerstvo apod.Cíle vzdělávacích jednotek stanoví na základě řady faktorů pedagog (učební osnova, prostředí, situace žáků...)Stanovení cílů provází řada problémů – již samo určování cílů a následně jejich formulace je předmětem výzkumu různých odborníků. H. Spencer uvádí, co jsou potřebné a co zbytečné cíle (např. nepotřebná výuka latiny). Podle něj je cílem připravit člověka k co nejdokonalejšímu životu .F. Bobbit doporučuje formulovat cíle podle skutečných životních potřeb a zájmů lidí.Formulace cílů je také spojována s celkovou pedagogickou koncepcí – např. náboženská pedagogika má své vlastní cíle.

Obsah výchovy a vzdělání

Hovoříme-li o obsahu vzdělávání, můžeme se v posledních 10 letech setkat s pojmem kurikulum, který shrnuje význam pojmů – učební osnovy, učební plány, obsah vzdělání, učivo, ale svým významem je překračuje a pokouší se o komplexní vnímání a řešení cílů, obsahu, metod a způsobů vzdělání.

S pojmem cíl vzdělání se úzce pojí obsah vzdělání, jinak řečeno souhrn vědomostí, dovedností a návyků, které zprostředkovává vzdělávací systém žákovi k osvojení.

Dřívější pojetí vzdělávání: /didaktický formalismus a didaktický materialismus/a. formální vzdělávání – důraz na rozvoj psychických schopnostíb. materiální vzdělávání – důraz na znalost faktů, méně na rozvoj

duševních schopnostíc.

Dnešní pojetí vzdělávání:

a. formální vzdělávání – vzdělávání ve vzdělávacích institucích (školách)b. neformální vzdělávání – organizované vzdělávání mimo vzdělávání formálního

(podnikové)c. informální vzdělávání – bezděčné (neorganizované) získávání vědomostí, dovedností a

postojů

Obsah vzdělávání (výchovy) - soubor vědomostí, dovedností, návyků, které vzdělávací systém, instituce,... studujícímu (žákovi) zprostředkovává a ten si je má osvojit. Obsah vzdělávání je konkretizací cílů, neboť skutečným cílem vzdělávání je předání a osvojení určitého obsahu.

Výchova bývá v literatuře definována jako záměrné, cílevědomé a všestranné působení za účelem utváření tělesných a duševních vlastností jedince, zpravidla v souladu se zaměřením a tradicemi dané společnosti.Takové pojetí zahrnuje prakticky vše – od působení školy, rodiny, vzdělávacího zařízení, firemní výchovy i sebevýchovy. Někdy se označuje jako výchova v širokém smyslu. Velice důležité je zde

59


slovo záměrné, neboť víme, že na člověka působí i řada dalších vlivů z hlediska výchovy nezáměrných vlivů - zvl. média, ale i celé prostředí, v němž se člověk pohybuje. Pedagogiku tyto vlivy zajímají hlavně z hlediska, jak ovlivňují možnosti organizované výchovy.Výchovou v užším slova smyslu je pak míněna zvláštní výchova mravní, estetická, pracovní, tělesná.Zatímco v minulosti se pojem výchova téměř vždy spojoval s činností vychovatele, současné pedagogické myšlení chápe jako autonomní pokračování org. institucionální výchovy.Výchova je specifickou lidskou činností, vázanou na vytvoření příznivých podmínek. S charakterem výchovy souvisí i její adaptační význam - cílem je, aby připravila člověka na nutnost přizpůsobování se okolí.

Výchova

- cílevědomé, záměrné a všestranné působení za účelem utváření žádoucích vlastností (pokud by nebylo cílené a záměrné nastal by ve výchově chaos, všestranné – harmonický rozvoj po stránce duševní i fyzické)

rozdělení výchovy: výchova v širokém pojetí (působení školy, rodiny, vzdělávacího zařízení, firemní výchovy,

sebevýchovy …) výchova v užším pojetí (hl. mravní, estetická, pracovní a tělesná)další dělení výchovy: intencionální výchova (záměrná) funkcionální výchova (nezáměrná) – př. Média důležitou součástí výchovy je i sebevýchova

Vzdělávání- cílevědomé, záměrné osvojování vědomostí, dovedností a návykůdělí se na:1. formální (v rámci vzdělávacích institucí)2. neformální (mimo vzděl. instituce)- se vzděláváním souvisí i proces socializace, enkulturace a personalizacesocializace - začleňování jedince do společnosti (hodnoty, role, pozice,…)enkulturace - integrace jedince s kulturoupersonalizace - vznik osobnosti jako individuální konkrétní bytosti

Kurikulum:definice: obsah veškeré zkušenosti, kterou žáci získávají ve škole a v činnostech ve škole se vztahujících, její plánování a hodnocení. (Pedag. slovník, Průcha, Walterová, Mareš 1995) zahrnuje učební osnovy, učební plány, obsah vzdělávání a učivo. Snaží se řešit cíle, obsah, metody, organizaci a hodnocení vzdělávání. Pojem, který úzce souvisí s cílem a obsahem vzdělávání je pojem metodika, metodická koncepce. Znamená to, že v prostředí školy je kurikulum totéž co učivo. Teorie kurikula je teorií o obsahu vzdělávání a tento obsah má formy:

- Koncepční: vize, představy o obsahu školního vzdělávání, ztvárňovány v dokumentech státní školské politiky a v koncepcích různých zájmových skupin i jednotlivců.

- Projektová: konkrétně plánované vzdělávací programy, učební plány, učební osnovy, učebnice, požadavky na vzdělávání.

- Realizační: učivo, které je žákům prezentováno ve třídě učitelem nebo počítačem, výukovým filmem, nebo které se doma učí z učebnice.

- Rezultátová: vzdělávací výsledky, týkající se určitých obsahů vzdělávání, vše to, co si žáci z učiva skutečně osvojí.

60


- Efektová: dlouhodobé důsledky obsahů školního vzdělávání, jak se projevují v profesní kvalifikaci, v postojích, kulturních a politických orientacích někdejších žáků a studentů.

Členění kurikula:1. Doporučené kurikulum – základní koncepční otázky2. Předepsané - závazný dokument3. Realizované – realizace ve třídě4. Hodnocené – převedení do testů, písemek, prověrek, závěrečných prací5. Osvojené – co si žáci skutečně osvojili (zpětné hodnocení)

Kurikulem se zabývá kurikulární výzkum v těchto oblastech: Analýzy obsahů a cílů vzdělávání: jsou ztvárněny v kurikulárních dokumentech a hlavně

v učebnicích Mezinárodním srovnáváním (komparací) vzdělávacích obsahů: v různých zemích,

v různých druzích a stupních škol Měřením dosahovaných vzdělávacích výsledků: jak se projevují ve znalostech a

dovednostech žáků a studentů

Proměny kurikula

na státní úrovni jsou vytvářeny učební plány umožňující alternativy a rámcové učební osnovy tvorba učebnic v kompetenci nakladatelství; ministerstvo školství je schvaluje, školy si z nich

vybírají metodické příručky nejsou závazné částečná liberalizace umožňuje školám v 10 – 40 % vyučovacího času určovat obsah výuky učitelé mohou rozhodovat o využití 30 % času dle vlastního názoru a modifikovat obsah předmětu

podle vlastního uvážení

Proměny kurikula K tomu se vážou početné a historicky proměnlivé koncepce a vize o obsahu a cílech školního vzdělávání. Na jedné straně je doloženo, že od dob antiky až po dnešek si lidstvo kladlo obecně didaktické otázky o tom, co má být optimálním cílem vzdělávání. V současné době se tato problematika týká zejména toho, k jakým cílům vzdělávat mladou generaci pro život v třetím tisíciletí. Nebo konkrétnější problém: Jaké mají být proporce všeobecného a odborného vzdělávaní. Tyto záležitosti cílů a obsahů vzdělávání jsou natolik závažné, že se řeší i na nejvyšší úrovni školské politiky národního kurikula tj. obecného programu vzdělávání, jenž zajišťuje, že se veškeré mládeži země dostává určitý nezbytný a společensky dohodnutý obsah vzdělávání.

61


16. Didaktické zásady. Metody vyučování, didaktické technické prostředky.

Didaktické zásady – systém zákonitostí, ovlivňující průběh vyučovacího procesu.

1) Zásada uvědomělosti a aktivityVychází z teorií motivace. Učitel se snaží, aby žáka pro učení získal, dále aby žák přijal cíle výuky za své a v konečném důsledku vyvíjel žádoucí aktivitu směřující k osobnímu rozvoji. Tento úkol je nesnadný, pokud na žáka působí některé negativní faktory, např. změny povahy v pubertě, demotivující rodinné prostředí či postoj celé společnosti ke vzdělání.2) Zásada komplexního rozvoje žákaVybízí učitele, aby v rámci výuky rozvíjel všechny základní komponenty osobnosti žáka. Z hlediska struktury osobnosti se jedná o oblasti poznávací, afektivní a psychomotorické. Z hlediska struktury lidské inteligence se jedná o sedm typů inteligence: jazykovou, matematicko-logickou, vizuální/prostorovou, hudební, interpersonální, intrapersonální a tělesnou/fyzickou. Z hlediska pedagogické jednoty složek výchovy se jedná o výchovu rozumovou, mravní, estetickou, pracovní a tělesnou.3) Zásada vědeckostiUčitel se musí během své pedagogické praxe vyrovnávat nejen s novými poznatky věd (např. rychlý vývoj v oblasti informatiky, biologie apod.), tak s nejnovějšími trendy v rámci učitelské profese (např. nové pedagogické metody apod.).4) Zásada spojení teorie s praxíNazývána též zásada aplikability[1] učiva a transferu. Učitelé musí přesvědčit žáky, že probírané učivo dále využijí - ať už v běžném životě nebo v dalším studiu. Důležitý je také přenos dovedností a znalostí tak, aby na něj bylo možno navázat v dalším stupni vzdělávání.5) Zásada přiměřenostiVyžaduje, aby cíle, proces i prostředky vzdělávání byly přiměřené. Např. se jedná o přiměřenost k věku vzdělávaných (např. nelze klást stejné nároky na děti předškolního a školního věku), vůči jazykové vybavenosti (např. nelze učit žáky angličtinu na pokročilé úrovni, když nezvládli ještě úroveň základní) apod.6) Zásada individuálního přístupuJe založena především na poznatcích z psychologie osobnosti. Vychází z toho, že každý žák je individualita a je nutné k němu takto přistupovat. Např. většina žáků stačí tempu hodiny, avšak dva žáci jsou pomalejší, proto je na ně třeba brát ohled. Naopak žáku vysoce inteligentnímu je možno zadat složitější či časově náročnější úkoly. Individuální péči o žáky je někdy možné zvládnout i s pomocí samotných žáků, např. když žák lepší v matematice pomáhá spolužákovi s horším prospěchem.7) Zásada emocionálnostiV podstatě vychází z faktu, že ani učitel, ani žáci jsou stroje. Navzájem se ovlivňují v emocionální sféře. Je prokázáno, že vyučování probíhá lépe v pozitivní atmosféře a proto by se měl učitel snažit o její navození. Učitel navíc ve vztahu k žákům nepředstavuje pouze zdroj znalostí, ale také důvěrníka a rádce. Ve škole a třídě by tak měla panovat dobrá nálada a ideálním stavem je situace, kdy se žák do školy těší.8) Zásada trvalostiJe velmi podstatnou didaktickou zásadou vycházející s prostého faktu, že lidský mozek velmi rychle zapomíná. Naplnění této zásady je spojeno se dvěma procesy - expozicí a bojem proti zapomínání. Expozice je předkládání nových poznatků, získávání požadovaných dovedností apod. Expozice by měla zajistit dokonalé pochopení učiva. Boj proti zapomínání se pak realizuje opakováním již naučeného učiva. Dle tzv. křivky zapomínání je vhodné nové poznatky opakovat častěji a tato frekvence může být postupně snižována.

62


9) Zásada názornostiNázornost patří k nejstarším didaktickým zásadám a lze ji najít již v díle Wolfganga Ratkeho z roku 1613. Zásada vychází z toho, že žáci již mají o určité problematice jisté představy, které je třeba vědecky uchopit, aby žáci problém pochopili. Názor (nikoliv ve smyslu stanovisko!) může být zrakový, sluchový, čichový, chuťový, hmatový či pohybový.10) Zásada soustavnostiNazývána též zásada systematičnosti. Vyjadřuje požadavky, aby na sebe vyučovací celky logicky navazovaly, aby se probíralo učivo od jednodušší k složitější látce, aby se zvyšovaly nároky na žáky, aby byly probírána základní témata určité vědní disciplíny a aby vyučování a hodnocení bylo soustavné a průběžné.11) Zásada zpětné vazbyNa základě zpětné vazby učitel získá informace o postupu žáka k vytčenému učebnímu cíli, jaká je kvalita výuky a její výsledky. Diagnostikuje chyby, které jsou přirozenou částí procesu učení, vysvětlí, kde se chyba stala a eventuálně znovu provede výklad nepochopeného učiva.

VYUČOVACÍ METODY - z pedagogického hlediska znamená záměrné, plánovité uspořádání učiva, vyučovacích činností

žáka a učitele tak, aby vzhledem k spolupůsobícím podmínkám byl co nejefektivněji dosažen cíl vyučování.

- jejich výběr a užití je v učitelově kompetenci, závisí na nich úspěch či neúspěch vyučování

Základní rozdělení didaktických metod: 1. Teoretické

- klasická přednáška- přednáška ex-katedra (např. přímo na pracovišti)- přednáška s diskuzí- cvičení- seminář

2. Teoreticko-praktické- diskuzní metody- problémové metody (skupina řeší problémy)- programované výuky ( spec. programy na PC – výběr z možných odpovědí)- diagnostické a klasifikační (řazení do skupin podle vědomostí a vzdělání)- projektové (na konci vyučování tvorba projektů)

3. Praktické- Instruktáž- koučink (zapracování nového zaměstnance)- mentorink (zapracování se zadáním úkolů, dohled zkušenějšího)- counceling (vedení celého týmu)- rotace práce (kolečko po firmě)- stáž (praxe v jiné firmě)- exkurze

Přehledná komplexní klasifikace vyučovacích metod podle různých hledisek Z hlediska poznání a typu poznatků (didaktický aspekt)

metody slovní: monologické (vysvětlování, přednáška dialogické (rozhovor, diskuse, dramatizace) písemné práce (písemná cvičení, kompozice apod.) práce s učebnicí

63


metody demonstrační pozorování předmětů a jevů

předvádění (předmětů, obrazů, modelů, pokusů, činností aj.)

demonstrace statických obrazů

metody praktické nácvik pohybových a praktických dovedností

žákovské pokusy a jiné laboratorní činnosti

pracovní činnosti (v dílnách, na pozemku)

grafické a výtvarné práce

Z hlediska aktivity žáků – sdělovací, problémové, výzkumné Z hlediska myšl. postupů

Srovnávací induktivní = více jednotlivých soudů → obecný soud deduktivní = obecný soud → závěr pro určitý případ analyticko-syntetický

Z hledis. fází vyuč. procesu motivační (objasnění cíle a významu výuky) expoziční (zprostř. vědomostí, vytváření představ, osvojování pojmů aj.) fixační (zapojení nových poznatků do soustavy stávajících – asociace) aplikační (praktické využití získaných vědomostí, dovedností a návyků) diagnostické (ověření znalostí – testy, zkoušení apod.)

Třídění metod podle fází vyučovacího procesu 1. metody motivační – probudit zájem žáka2. metody expoziční – způsob podání učiva3. metody fixační – upevnění a prohloubení vědomostí4. metody diagnostické a klasifikační – hodnocení a kontrola vědomostí a dovedností

Didaktické technické prostředky

Pro zvýšení účinnosti vyučovacího procesu – používány učební pomůcky – zvýšení názornosti, probuzení zájmu žáků o učivo1) Prostředky vizuální didaktické technikya) Nepromítané pomůcky

a) tabule; učební pomůckou může být pedagogická kresba, magnetické destičky,…b) flip chart; učební pomůckou může být pedagogická kresbac) stojan nebo háček na tabuli; učební pomůckou může být nástěnná tabule, obraz, mapa

b) Pomůcky pro statickou projekcia) epiprojektor (předchůdce vizualizéru); učební pomůckou je pomůcka na neprůhledné

podložceb) diaprojektor; učební pomůckou je diapozitiv

64


c) zpětný projektor; učební pomůckou je pomůcka na průhledné podložce (fólii)c) Pomůcky pro dynamickou projekci

a) filmový projektor; pomůckou je němý film (jedná se o prostředky vizuální didaktické techniky)

2) Prostředky auditivní technikya) gramofon; pomůckou je gramofonová deskab) kazetový magnetofon; pomůckou je magnetofonová kazetac) CD přehrávač, pomůckou je CDd) rozhlasový přijímač; pomůckou je rozhlasové vysílání

3) Prostředky audiovizuální technikya) filmový projektor; pomůckou je film se zvukemb) televizor, pomůckou je televizní vysíláníc) multimediální počítače; pomůckou jsou CD s multimediálními programyd) videokonference; pomůckou jsou zvuk a obraze) videomagnetofon; pomůckou je videokazetaf) kamera; pomůckou je videokazeta, zvukový film, který vznikneg) DVD přehrávač; pomůckou je DVD diskh) dataprojektor; pomůckou jsou data v PC nebo na jiných nosičích

4) Ostatní elektronické didaktické prostředkya) vizualizérb) interaktivní tabulec) interaktivní dotykový panel (to, co se napíše na panelu, se objeví na interaktivní tabuli)d) kopírovací tabulee) mobilní interaktivní systém (infračerveným paprskem se píše na jakýkoli podklad, přes PC se

vloží do paměti a je promítnuto přes projektor na zeď)

5) Vybavení odborných učeben- jazykové laboratoře, speciální odborné učebny

65


17. Organizační formy vyučování, inovační tendentce v oblasti vyučovacích forem a metod (problémové vyučování, projektové

vyučování, interaktivní tabule aj.)

Základní pojmy VYUČOVÁNÍ - hlavní prostředek výchovy a vzdělávání, zahrnuje-cíl, obsah, metody, organizační

formy, způsob řízení a komunikace, činitelé - učitel, žák, obsah učivaUČENÍ psychický proces získávání zkušeností a utváření jedince v průběhu jeho života. Naučené je

opakem vrozeného - vyučování + učení = výukaVÝUKA organizace žákova učení (úkoly), zahrnuje vyučování + učení (U+Ž)VZDĚLÁVÁNÍ proces osvojování poznatkůVZDĚLÁNÍ úrovně: základní, střední, vysokoškolské, zaměření: všeobecné, odbornévýsledek: vyvážení obou složek, vědomosti=základní fakty, pojmy, vztahy, definice…dovednosti = intelektuální, praktické - automatizaceORGANIZAČNÍ FORMY VYUČOVÁN - hledisko: časové x prostorové-individuální x skupinové x

hromadné(zavedl JAK-předpokladem je homogenita úrovně vědomostí)VYUČOVACÍ PROSTŘEDKY vyučovací pomůcky (statické x dynamické, dvojrozměrné x

trojrozměrné, žákovské x učitelské, materiální x nehmotné)SUBJEKT VÝCHOVY učitel, OBJEKT VÝCHOVY žákPODMÍN.VYUČ. vnější=úprava třídy, atmosféra, vnitřní=motivace žáka, připravenost

Organizační formy vyučování: způsob uspořádání celého vyučovacího procesu, jeho složek (učitele, žáka, učiva) a vzájemných vazeb v čase (dynamická stránka) a v prostoru (statická stránka). Každá organizační forma vyjadřuje zároveň vnitřní strukturu systému řízení výuky a ovlivňuje řadu faktorů, například metody.

Organizační formy výuky - uspořádání podmínek pro realizování obsahu vyučování při uplatňování jedné nebo více metod, vhodných vyučovacích prostředků a při respektování didaktických principů.

Základní rozlišení různých organizačních forem výuky

Individuální – malá skupinka žáků, učitel s každým pracuje samostatně (nemožnost spolupráce studentů). Nejčastěji ve starověku a středověku (dnes jazyky, hra na hudební nástroj).

Hromadná (frontální) – forma kolektivní výuky (nejběžnější na ZŠ a SŠ = frontální) Individualizovaná – každý žák pracuje individuálně a podle času, který potřebuje ke zvládnutí

učiva, nutným doplňkem je kolektivní činnost žáků (diskuse, tělocvik, práce v dílně apod. Diferencovaná – sdružování žáků do skupin podle schopností a zájmů Kvantitativní - podle kvanta žákových schopností Kvalitativní - jakost žákových schopností Vnější - stejnorodá skupina žáků tvořících jednu třídu Vnitřní - stejnorodé menší skupinky v rámci jedné třídy Integrovaná výuka – normálně oddělené vyučovací předměty nebo komponenty jsou

spojovány do jistého souvislého celku. Integrovaný den – vyučování probíhá bez formálního rozvrhu hodin; žáci pracují individuálně

nebo v malých skupinách; obsah vyučování je tvořen projekty, které vyžadují interdisciplinární přístup

66


Open school – škola s otevřeným plánem; žáci jsou seskupeni vertikálně v různém věkovém rozmezí (2 až 3 roků). Mladší děti přejímají zkušenosti od starších

1. Individuální vyučování Výuku vede jeden učitel, jeden žák pracuje individuálně bez spolupráce s dalšími žáky. Vyučující používá na každého žáka jiný postup, podle jeho potřeb a schopností. Doba stanovená pro výuku je volná, tzn. že doba se stanovuje, podle toho jak se žákovi daří. Žáci jsou při hodinách rozmístěni různě a pomůcky či vybaveni také.Tento způsob metody je vhodný například pro výuku na hudební nástroj, protože je časově náročný a ve výuce jiných předmětů by byl neefektivní.

2. Skupinové vyučování Je to systém, ve kterém jsou žáci rozděleni do skupin o různém počtu. Skupiny mohou být homogenní - skupinu tedy tvoří žáci, kteří jsou na stejné, nebo podobné úrovni, nebo heterogenní - tedy smíšené. Všechny skupiny pak mohou řešit buď stejné úkoly, nebo každá jiný úkol odpovídající úrovni skupiny, případně se mohou na daných úkolech (stanovištích) střídat. Skupinové vyučování umožňuje učiteli individuálnější přístup při současné výuce většího počtu žáků. U žáků rozvíjí schopnost spolupráce.

3. Hromadné vyučování Např. výuka katechismu (hromadné vyučování)Tento způsob vedení výuky je nejpoužívanější a dochází v ní k různým obměnám v průběhu vývoje lidské společnosti. Základními znaky jsou, že výuku žáků ve třídě vede jeden učitel, který má vedoucí postavení a „neomezené“ možnosti svého působení v hodinách. Učivo je uspořádáno do předmětů, které se učí ve vyučovacích hodinách. Žáci jsou v jedné místnosti (učebně) stabilně rozmístění ve frontálním uspořádání.

Podoby hromadného vyučování vzájemné vyučování individuální vyučování systém kolektivního vyučování

- činná škola- pracovní škola

systém kolektivního vyučování - projektové vyučování (W. Kilpatrick)- soustava komplexů (SSSR, 30. léta)

výběrové vyučování - Batavská soustava (Kennedy, USA)

systém diferenciovaného vyučování - Mantůmský systém (Sickinger, Německo)- jednotná a vnitřně diferenciovaná škola (Příhoda, ČR)- systém stejnorodých tříd

4. Kooperativní formy vyučování Principy jsou založeny na změně funkce učitele, který je organizátor výuky. Žáci jsou sdruženi do skupin a cíleně spolupracují. Připravují se tak budoucí povolání, ve kterém budou muset pracovat s kolegy v práci. Učivo je přizpůsobeno a předměty jsou ale zachovány. Čas je dán podle činnosti skupiny. Žáci jsou rozmístění tak, aby to odpovídalo vytvořeným skupinám. V USA byli žáci rozdělování do skupin podle svých schopností, naopak ve Francii, kde se tento způsob výuky také vyskytuje, byly děti v kolektivu podle zájmu a přání. Dělení mělo své klady jako například efektivní práci při obtížných úkolech nebo pokud si žáci vyhovovali lépe spolu vycházeli.

67


5. Týmové vyučování Je posíleno postavení vyučujícího a zdůrazňuje se jeho specializace. Výuku vede tým, který může být složen z několika učitelů, specialistů. kandidátů, rodičů a pomocné síly. Výuka může mít 4 formy a to skupinovou, která je největší, poté střední, malé a individuální práci, dle potřeb. Na prostor je v tomto případě kladen velký nárok, protože jsou nutné velké sály, ale také malé učebny a laboratoře.Podle typu edukačního prostředí se rozlišuje:

1) vyučování ve třídě2) vyučování ve specializovaných prostorách školy (laboratoře, dílny, pozemky, tělocvičny, aj.)3) vyučování v mimoškolních prostředích (podnik, muzeum, sportovní zařízení, aj.)

Inovační tendence v oblasti vyučovacích forem a metod

Moderní formy a metody výuky usilují o využití veškerých možností k efektivnímu zprostředkovávání informací mezi učitelem a žákem, následné aplikace nově nabytých poznatků v praxi a jejich trvalé osvojení. Účinnost moderních metod a forem výuky převyšuje tradiční postupy jak při praktickém využití nově nabytých poznatků, tak i v trvalosti jejich uchování v paměti žáků.

Současné moderní metody výuky:

Skupinové vyučování – rozdělení do skupin podle kritérií (obtížnosti úkolu, učebního tempa žáků, aj.) Je uplatňováno především při problémové výuce (rozvoj intelektu řešením problémů) a při týmovém řešení učebních úloh (každý účastník je zapojen).

Týmové vyučování – výuku vede souběžně více specialistů společně (např. učitel + psycholog)

Programované vyučování – řízení učební aktivity žáků pomocí výukových programů, vyučovacích strojů a počítačů lineární nebo větvené programy (výuka je rozdělena do dílčích úseků, tempo výuky se přizpůsobuje individuálním schopnostem žáka, poskytují okamžitou zpětnou vazbu, u větvených programů lze k výsledku dospět různou cestou)

Diferencovaná – sdružování žáků do skupin podle schopností a zájmů Kvantitativní - podle kvanta žákových schopností Kvalitativní - jakost žákových schopností Vnější - stejnorodá skupina žáků tvořících jednu třídu Vnitřní - stejnorodé menší skupinky v rámci jedné třídy

Integrovaná výuka – vyučovací předměty jsou spojovány do jistého souvislého celku. Integrovaný den (vyučování bez formálního rozvrhu hodin; žáci pracují individuálně nebo v malých skupinách; obsah vyučování je tvořen projekty, které vyžadují interdisciplinární přístup). Open school (škola s otevřeným plánem; žáci jsou seskupeni vertikálně v různém věkovém rozmezí 2 – 3 roků; mladší děti přejímají zkušenosti od starších)

Další metody moderní výuky:

Narativní metody – hlavní důraz je kladen na vyjadřovací schopnosti a umění argumentace v problémových situacích (práce v malých skupinách a prezentace výsledků, případové studie, diskuse apod.).

Operativní metody – rozvoj schopností rozhodování v určitých složitých situacích (trénink, simulační hry, hraní rolí aj.).

68


Iniciativní metody – podporují rozvoj kreativity při řešení úkolů (brainstorming – řízená diskuse k určitému problému – každý má možnost přednést své návrhy, aniž by byly podrobeny jakékoliv kritice – předpokladem je určitá míra znalostí o dané problematice).

Heuristické metody – heuréza (objevování), výzkumná činnost žáků řízená učitelem (tato metoda je aktivizační, motivující, vede k jasnému pochopení látky prostřednictvím dosavadních znalostí a zkušeností a stimuluje vyšší myšlenkové pochody – tvůrčí myšlení, analyticko-syntetické myšlení aj.

Produkční metody – praktická činnost žáků, rozvoj motorických schopností, praktické metody ke konkrétním činnostem

Metody nejmodernější – aktivizující: Diskusní - předloží se určité téma, učitel vyloží pravidla a otevře diskuse – každý řekne své

názory. Pak uzavře. Účastníci již musí o tom něco vědět. Žádná kritika, každý názor se zapíše. Situační - učitel sbírá reálné situace, které se staly, z nich udělá zadání, ostatní hledají řešení a on

pak řekne, jak to původně dopadlo (správně x špatně) = databáze situace. Inscenační - vymyšlené situace, předložit k řešení, - hraní rolí – dodržení etických pravidel

Praktické metody ke konkrétním činnostem: Instruktáž - zácvik nového nebo méně zkušeného pracovníka zkušeným nebo instruktorem Kaučing - dlouhodobé instruování Asistování - pracovník je přidělen k někomu zkušenějšímu Rotace práce - „kolečko“ po určité době na různé části firmy Stáž - dlouhodobý pobyt v jednom nebo více pracovišť Exkurze - poznání různých podmínek ve firmě Létající tým - skupina osob, které jako celek znají problematiku a přemísťují se v rámci firmy řešit

různé problémy.

Problémové vyučování - problémové vyučování patří mezi nejlepší metody k aktivizaci žáků a vyvolání zájmu o učivo. Pod pojmem problémové vyučování je potřeba si představit činnost učitele, který zabezpečuje podmínky vyučování prostřednictvím problémové úlohy a řízením a usměrňováním v procesu řešení. Při řešení problémových úloh se rozvíjí a utváří schopnosti a myšlení žáků, které rozšiřují jeho vědomosti a formují osobnost. Je třeba, aby učitel řídil činnost žáka zejména v oblasti osvojování vědomostí, analyzování problému, tvorbě hypotéz, zvolení správného řešení úlohy a následné verifikaci, ověření správnosti řešení. Pokud učitel vhodně tvoří problémové situace, formuluje problém a následně vhodně napomáhá při řešení, tak potom žáky vede k samostatné aktivní činnosti a tím působí na vnitřní motivaci.

Vyučování hrou – vyučování hrou je další možný způsob vyvolání motivace o učivo. Jedná se především o didaktické hry, které využívají k rozvoji motivace zejména soutěživosti, radosti ze hry a uvolnění atmosféry. Uvedený způsob je možno také realizovat jako odměnu za určitý způsob chování popřípadě jako relaxační formu vyučování.

69


18. Pedagogická diagnostika. Hodnocení a klasifikace v procesu vyučování a výchovy. Hlavní problémy účelu a prostředků hodnocení,

problém interpretace výsledků. Druhy a funkce zkoušek.

Zásady hodnocení:Vyučující daného předmětu je při tomto procesu nezávislý a zároveň plně odpovědný za objektivnost hodnocení.

Hodnocení žáka má působit příznivě na učení i formování osobnosti. Proto je zásadní, aby hodnocení bylo konkrétní, vztahující se k jeho činnosti a výkonu, nikoli posuzující osobnost žáka . Hodnocení vychází z posouzení míry dosažení očekávaných výstupů formulovaných v učebních osnovách jednotlivých předmětů ŠVP. Hodnocení je pedagogicky zdůvodněné, odborně správné a doložitelné.

Účel hodnocení: smyslem hodnocení vzhledem k žákovi je informovat žáka, do jaké míry zvládl požadavky, informace o zjištěném stavu. Informace pro žáky, jak by měli dále pracovat a postupovat - motivovat, povzbudit a podnítit žáka k další práci, hodnocení by mělo být výrazem pedagogického optimismu, učitel by měl posílit jeho sebedůvěru.

Pro učitele je hodnocení zpětnovazební informací a také významnou info pro rodiče. Z celospolečenského hlediska je hodnocení žáků závažným aktem, závažnost je dána: předmětem hodnocení – co u žáky hodnotíme, přístupem k hodnocení, způsobem hodn. a jeho důsledky

Druhy hodnocení Z hlediska plnění cílů

– Prediktivní– Formativní– Sumativní

Z hlediska předmětu– Normativní– Kriteriální– Individualizované

Z hlediska subjektu– Učitelem– Spolužáky– Sebehodnocení

Hodnocení: - mělo by být objektivní, citlivé, taktní, spravedlivé, přiměřené- měl by být odbourán strach žáka- přihlížet ke zdravotnímu stavu žáka

Posuzování a hodnocení prospěchu žáka a jejich chování především ve vyučovacích předmětech formou klasifikace, pochvaly, vytčení chyb atd.V souladu s komplexním pohledem na žáka se hodnotí vědomosti, návyky, dovednosti, rozvoj schopnosti žáka k poznávací a praktické činnosti, úroveň osvojení a uplatnění pravidel chování.Klasifikace – kvantitativně vyjádřené hodnocení, číslem vyjádřím stupeň kvality vědomostí, problém objektivity. Ředitel školy vydá vnitřní klasifikační řád – zásady klasifikace – skupina teoretických předmětů, skupina výchovných předmětů, 2 chvalitebně: žák ovládá…

1) Dílčí hodnocení a klasifikace

70


- učitel si volí formy a způsob dle předmětu sám- užívá se buď slovní nebo číselné- přibližně po celý rok- nesmí se stát prostředkem represe proti žákům2) Celkové hodnocení (klasifikace )- provádí se 4x během roku (čtvrtletí)- provádí vyučující sám = plná odpovědnost

Formy:

1. ústní - rozhovor i písemná příprava, hodnocení známkováním nebo slovní klasifikací (pochvala…)

- ostatní mají písemné či naslouchají, srovnávají se mezi sebouMonologické metody (vysvětlování, výklad, přednáška)Dialogické metody (rozhovor, dialog, diskuze)

2. písemné - od mnoha žáků hodně informací, možnost rychlých oprav - test, desetiminutovka

Metody písemných prací (kompozice, písemná cvičení,…)Metody práce s učebnicí, knihou, textem (autentické texty – z běžného života = časopisy, letáky internet = přemýšlení, vyhodnocování – porovnávání, motivace- zajímavosti, práce s informacemi

Nejčastější prostředek kontroly – zkoušení1. Zkouška ústní – přímý styk examinárota a zkoušeného žáka, posoudit žákův výkon v širších

souvislostech, logický postup myšlení, schopnost vyjadřováníPřednosti: individuální přístup, lze sledovat průběh myšlení, cvičení verbálního a nonverbálního projevu, lze užít u dysgrafiků (případně u negramotných)Nedostatky: velká časová náročnost

2. Zkouška písemná – v podobě krátkých prověrek či náročných prací, Přednosti: lze vyzkoušet větší počet žáků v krátké době, vyzkoušení značného počtu žáků v daném časovém úseku, větší objektivnost, existující dokumentace o průběhu zkouškyNedostatek: nelze prověřit znalosti vztahů,…

- didaktický test – zpravidla písemný, kvantitativní vyjádření výsledků – bodové skóre, usnadní zpracování výsledků, test – jako volba správné odpovědi – nepostihne souhrn vědomostí žáka, nevypovídají o způsobu uvažování

- Přednosti: vyšší objektivnost zkoušky, usnadňuje a urychluje zpracování výsledků- Nedostatky: test zpravidla zjednodušuje učivo, nepostihuje souhrn vědomostí žáka

v celistvosti, nevypovídá o průběhu žákova uvažování (obsahuje fakta, pojmy, ne způsob řešení problémů)

3. zkouška praktická – kromě vědomostí ověřuje zejména osvojené dovednosti, s vědomostmi umím pracovat a ukážu, jak je umím převést do praxe. Způsobilost k výkonu činnosti, hospodaření s časem, dodržení požadovaných norem, vysoká náročnost na učitele (časová, organizační, materiální)

Diskuze o účelnosti zkoušky a smyslu klasifikace- zkouška je pro žáka stresující- klasifikace může být motivující (snadné porovnání rozdílů mezi žáky), nebo stres, strach ze školy

– proto slovní hodnocení

71


Přednosti slovního hodnocení:- umožňuje podrobněji hodnotit celou osobnost žáka, jeho aktivitu, snahu, přístup k povinnostem,

průběh osvojování vědomostí a dovedností i rozvoj rozumových schopností- zejména pro mladší žáky je šetrnější, více povzbuzujeNedostatky:Vysoká náročnost na učitele.

Základní funkce zkoušení:- funkce didaktická – prohloubení a upevnění vědomostí a dovedností- funkce motivační – motivace vnitřní (uspokojuje potřebu uznání, seberealizace aj.) i vnější

(nátlak)- funkce výchovná – pěstuje vůli i morální cit pro povinnost a odpovědnost- funkce selektivní – nástroj výběru uchazečů (například přijímací zkoušky)- funkce administrativní – v některých případech podmínkou vystavení kvalifikačního oprávněníPokud má zkouška plnit funkce, zkoušený musí být přesvědčen o korektním průběhu zkoušku, vždy seznámit s výsledkem. Místo nedostatků zjišťovat znalosti – povzbuzení, motivace. Při hodnocení vyhledávat kladné stránky, nalézt příznaky zlepšení. Žák musí před sebou vidět dosažitelné perspektivy

Pedagogická diagnostika:

- je to činnost směřující ke zjištění a vyhodnocení psychických a motorických charakteristik , popřípadě volných a charakterových vlastností, vloh, nadání a dalších rysů osobnosti ve vzdělávacím procesu.

- ústředním předmětem je žák (ale i jednotlivá výchovná skupina- školní třída, škola, učitele, atd.), vychovávaný jako jedinec v pedagogické situaci v interakci s výchovnými a ve výchovné situaci působícími činiteli.

- zaměřuje se jak na zjišťování výstupu pedagogického působení (např. zkouška) tak i na analýzu možností účastníků vzdělávacího procesu i na proces samotný.

- diagnostikujícím je obvykle psycholog a učitel, nebo vychovatel.- cílem je optimalizace rozvoje jednotlivého žáka nebo konkrétní výchovné skupiny. Jde o hledání

psychických možností osobnosti i rezerv v působení prostředí a ve výchovných postupech.

Z hlediska času provádí učitel tři diagnózy (evaluace učitele):

a) Mikrodiagnóza - učitel vnímá bezprostřední reakce žáků - může zjistit nevhodnost svého působení a reakce

b) Denní diagnóza - spojena se zkoušením žáka – jádrem pedagogické činnostic) Dlouhodobá diagnóza - je obrazem žáka nebo sociální skupiny

- zahrnuje závěr, zobecnění, závěrečné hodnocení na základě více učitelů

Požadavky na diagnostickou činnost učitele:- respektovat jednotu pohledu na žáka- komplexnost – respektovat kognitivní a nekognitivní struktury- dlouhodobá – rozlišit jevy jednotlivé a trvalé (např. nenosí úkoly)- prognostický charakter – jaká opatření budou účinná, přemýšlet nad prognózou vývoje- konkrétní – vztahovat na konkrétního žáka- konsultovat – s jakými učiteli, jiný pohled- jednotná - přijmu-li určitá opatření, měli by je přijmout i ostatní- optimistická - vycházet z toho, že žák dobrý a má šanci na dobrý vývoj

72


- mnohostranost - použít soubor více diag. metod- takt – otevřeně sdělovat výsledky žákovi a okolí

Fáze diagnostiky:Poznávací – poznáváním žáka na začátku i po celou dobu studiaOrientační – v počáteční fázi poznávání žákaKontrolní – učitel si ověřuje účinnost přijatých opatřeníStimulační – učitel se snaží o upevnění dosažené kvalityHodnotící – hodnotí dosažené výsledkyPrognostická – vytvoří si prognózu vývoje žáka (předpověď) Pedagogická diagnostika nemůže po teoretické stránce zůstat na úrovni obecného modelu osobnosti a skupiny, protože v pedagogickém procesu jde o žáka a ne o konkrétní výsledky činnosti. Interakce s prostředím je vzhledem k závislosti vychovávaného závažnější než při jiných činnostech. Proto vzniká nutnost vypracovat model osobnosti v pedagogické situaci, pro nějž jsou bezprostředním východiskem poznatky vývojové, sociální a pedagogické psychologie.

Model výuky s využitím diagnostiky:

1) Předběžná diagnostika – poznání budoucích účastníků kurzu (navazuje na výběr lidí)2) Vstupní diagnostika – zjištění vstupních znalostí, dovedností a návyků účastníků3) Průběžná diagnostika – ověřování získaných vědomostí, dovedností a návyků4) Výstupní diagnostika – zjištění přírůstku vědomostí, dovedností a návyků

Hlavní metody zkoumání diagnostických ůdajů: pozorování rozhovor hospitace (kontrolní návštěva vyuč. jednotky) sociometrie dotazník rozbor dokumentů, testy, analýza výsledku činností

Rozdělení pedagogické diagnostiky podle zaměření:

individuální skupinovou všeobecnou diagnostiku předškolního dítěte školního věku defektního dítěte diagnostiku předmětovou (obsah vyučovacího procesu) vzdělávání dospělých apod

Psychologická diagnostika (psychodiagnostika) :Pedagogická diagnostika navazuje na pedagogickou psychologii, pedagogiku a didaktiky jednotlivých předmětů a částečně se s nimi překrývá.V. Hrabal (2002) ve své stěžejní práci používá termín pedagogicko- psychologická diagnostika. Vychází z toho, že pedagogická diagnostika je v podstatě klasická psychologická diagnostika, aplikovaná v pedagogické oblasti.

Pedagogická diagnostika využívá výsledků psychologické analýzy pedagogických metod.

73


Učitel nemůže aplikovat psychologické metody, jejichž konkrétní použití vyžaduje odborné psychologické a psychometrické znalosti. Měl by však rozumět principům, z nichž vychází konstrukce a použití psychologických metod a umět zaujmout nezávislý postoj k výsledkům. Pokud je získá od psychologa.Psychodiagnostika je aplikovaná psychologická disciplína, jejímž úkolem je zjišťování a měření duševních vlastností a stavů, případně dalších charakteristik individua.

- těsně je spjata s psychologií osobnosti (čerpá z některých teorií osobnosti)- jsou to všechny metody a jejich užití pro popis individuálních psychických odlišností- provádí ji psycholog, který používá psychologické diagnostické metody,- provádí se na klinikách, soukromé poradenské praxi, poradnách a jiných zařízeních.

Psychodiagnostické vyšetření - je proces získávání relevantních údajů o psychických jevech člověka tím nejobjektivnějším a vědecky platným způsobem, který dovoluje jejich adekvátní vyhodnocení a interpretaci ve formě nálezu.

74


19. Osobnost učitele a vychovatele, podmínky jeho úspěšnosti. Typy pedagogů, styly vyučování, kompetence, autorita a prestiž. Aktuální

problémy pedagogické profese.

Učitel je hlavní subjekt vzdělávání. Společný záměr – předat mladé generaci co v dané době považujeme za nejlepší. Osobní vztah k žákům, porozumění, důvěra, odpovědnost, úcta.Pojetí role učitele se historicky měnilo:

starověk – působení filozofů, řečníků středověk – propagace křesťanství, učitel přísný, tresty renesance – kultivace člověka, TV, jezuitské koleje - humanismus – přirozenost, Komenský novověk – osvícenství – mechanické učení, herbartismus romantismus – přirozenost, Rousseau národní obrození – nositelé kultury 20. století – pedocentrismus, pragmatismus, kolektivismus současnost – svoboda žáka, liberalismus ve výchově, nativismus, individualismus

Typy učitelů: (Caselmanova teorie): Logotrop- zaměřen na vědu, obsah a problematikuPaidotrop- zaměřen na žáka, vývoj a jeho vedení a formování podle pedagogických pravidel

Křížené typy – všechno se musí řídit podle učitele, nemá smysl pro humor a spravedlnost, bývá pojímán jako tyran. Typ sociální – nechává žákovi větší samostatnost v rozhodování, učí jej být zodpovědným, umožňuje skupinovou kreativitu, ale musí být dobrý odborník, jinak by to byl pedagogický debakl.

Tyto dále diferencujeme na:filozoficky zaměřený logotrop.....................................................orientace na světový názorodborně vědecky zaměřený logotrop..........................................orientace na vědecký oborindividualně psychologicky zaměřený paidotrop......................pochopení žákovy osobnostivšeobecně psychologicky zaměřený paidotrop...........................řešení problémů mládeže obecně

Typologie pedagoga ( W.O. Doring ) typ náboženský – necitlivost k vědě typ estetický – převaha citů, fantazie a nadšení typ sociální – trpělivost typ teoretický – zájem o obor než o žáka typ ekonomický – sleduje efektivitu svého počínání typ politický – snaha prosadit svou osobnost

Dále existuje - Typ autoritativní - tyran,vše pro žáka ale nic pro spolupráci- Typ demokratický- přátelství, více volnosti,diskuze- Typ vědecko-systematický – má schopnost vyvozovat při vyučování logické závěry- Umělecký typ – uplatňuje se nejvíce v literatuře a dějepisu- Praktický typ – má velké vlohy pro organizaci práce

75


Pedagogická komunikacesociální komunikace = probíhá mezi lidmiverbální a neverbální ( slovní, pohyby )pedagogická komunikace = zvláštní případ sociální komunikace především ve školách, komunikace didaktická – zaměřena na učení a vyučování Aby míra porozumění byla co nejvyšší:

mluvit klidně, vyrovnaně, pozor na monotónnost používat výrazy známé, nové vysvětlit vyjadřovat se jednoznačně správná intonace frázování pomlky, mluvit krátce a výstižně přiměřená rychlost řeči kombinace slovního vyjádření s názorným zaujímat vlastní stanovisko

Požadavky na ideálního učitele: Mít rád děti a mládež a být schopen s nimi relevantně komunikovat. Být dobře informovaný. Být flexibilní. Být optimistický. Být modelem rolového chování. Být schopen uvádět teoretické poznatky do praxe. Být důsledný. Být otevřený vůči ostatním a světu. Být jasný a stručný. Být trpělivý. Být vtipný. Být dostatečně sebejistým. Projít pestrou přípravou na profesní dráhu. Být vhodně upraven a dodržovat zásady osobní hygieny.

Každý z uvedených bodů je možno chápat jako nezbytné požadavky na učitele, ale v našem kontextu zároveň, jako jistou typologii učitele; zda je typ flexibilní (je schopen se např. přizpůsobit klimatu třídy), vtipný (umí využívat nezdary v pozitivní učení) atd. Kdyby např. nějaký učitel splňoval všechny body, vyjma jednoho posledního, prostě nebyl typem upraveného a osobní hygieny dbalého učitele, může jeho pach z úst, ležérní oblečení apod. zapříčinit neblahé následky.

Předpoklady pro práci vzdělavatele a složky jeho přípravy: Historie-jedna z nejstarších profesí-významná pozice ve společnosti-do 20. stol odpírána vyšší odborná příprava -> nižší pravomoc rozhodovat o vzdělání

Dnes-učitelstvo nedoceněno-převaha žen (75 %)-v oblasti vzdělávání pracuje zhruba 400 000 lidí (v ČR )

Složky přípravy, které musí budoucí pedagog zvládnout: 1. Odborné vzdělání – zvládnutí aprobace svého oboru

76


2. Pedagogicky- metodické a psychologické vzdělání – tvůrčím způsobem přistupovat k realizaci vzdělávání a porozumět jim

3. Vytvoření vztahu ke vzdělávanému – individuální, probíhá v procesu vyučování, znalost psychologie, případně si ho učitel musí vytvořit

4. Všeobecný kulturně- politický rozhled – zahrnuje učitelovu autoritu

Jiné členění: ( A.M.Dostál)

1. pedagogický talent – potencionální struktura osobnosti pedagoga2. pedagogické mistrovství- reálná struktura osobnosti3. pedagogický takt – intuitivní struktura osobnost

Někdy se také hovoří o učitelově stylu práce, což lze považovat za individuální, osobitý rys pedagogovy osobnosti.

Profesionalní kvalifikace ( D. Holoušová )

1. Diagnostické schopnosti – stanovit diagnozu žáka a žákovské skupiny2. Didaktické schopnosti – jasně a srozumitelně vysvětlit učivo, probouzet tvořivé myšlení,

analýza učiva3. Schopnost neustále rozšiřovat obzor svých vědomostí- další studium4. Schopnost empatie – vcítění do žáka5. Výrazové schopnosti – jasně a přesně vyjadřovat své myšlenky ( mimika, pantomimika )6. Organizační schopnosti – organizování žákovského kolektivu a organizování práce7. Schopnost získat autoritu – autorita je přirozený důsledek mezilidských vztahů bez

zvláštního úsilí pedagoga, závisí i na poslání instituce kterou reprezentuje (věk nehraje roli, je to součást učitelské profese)

8. Komunikativní schopnosti – navázat vztah se žákem

Kompetencemi učitele: chápeme soubor profesních dovedností a dispozic, jimiž má být vybaven učitel, aby mohl vykonávat své povolání. Způsobilost učitele (kompetence)- Odborné vzdělání v oboru, kterému vyučuje, nezbytné je trvalé prohlubování vědomostí,

aktualizace- Odborné vzdělání v pedagogice a psychologii – uplatnění zobecněných zkušeností a výsledků

výzkumu, nutné k pochopení a zdůvodnění zákonitosti procesu vyučování a výchovy, k interpretaci výsledků diagnostiky

- Osobnostní předpoklady - komplex požadavků na fyzickou a psychickou vybavenost (zdraví, vyrovnanost osobnosti, morální vyspělost, cit pro spravedlnost, trpělivost, samostatnost, aktivnost, tvořivost, filantropie - mít kladný vztah k lidem, mít z toho radost, altruismus – potřeba pomáhat, empatie…).

Samotný pojem »kompetence učitele« je často označován jako komplexní soubor určitých dispozic a dovedností učitele, které jsou složeny z dílčích či speciálních kompetencí. Jde o schopnosti, způsobilosti potřebné k úspěšnému vykonávání profese (Průcha, Walterová, Mareš, 1998: 110).

Jaké jsou předpoklady pro práci učitele diagnostické schopnosti (umožňuje stanovit diagnózu žáka a skupiny) didaktické schopnosti (schopnost jasně a srozumitelně vysvětlit učivo a vzbudit zájem) schopnost neustále rozšiřovat obzor svých vědomostí (na základě neustálého studia) schopnost empatie (proniknout do vnitřního světa žáka a vidět svět jeho očima, pedagogická

expresivnost- schopnost tlumočit žákům vlastní myšlenky a pocity

77


konstruktivní schopnost- vybrat a uspořádat učivo s ohledem na věk a zvláštnosti žáka výrazové schopnosti-jasně a přesně vyjadřovat své myšlenky a city nejen řečí, ale i mimikou a

pantomimou organizační schopnosti- organizování kolektivu, práce žáků i vlastní práce schopnost získat autoritu- což je přirozený důsledek mezilidských vztahů, věk nehraje žádnou

roli, bez autority učitel nic žáky nenaučí komunikativní schopnosti- schopnost navazovat vzájemné vztahy s žáky, schopnost verbální i

nonverbální komunikace „pedagogický talent“ - potencionální struktura osobnosti pedagoga

Osobnost pedagoga: pedagog je osoba, která se podílí na výchovně-vzdělávací činnosti působí na chování, přesvědčení, cítění dětí a předává jim znalosti, dovednosti a návyky pedagogickou teorii získá vysokoškolským studiem učitel (pedagog) udržuje profesní etiku vztahů, je vzorem v chování, jednání, morálce, měl by

mít přirozenou autoritu měl by mít osobnostní kvality (ty vycházejí z pedagogovy hodnotové orientace a schopnosti

přenést tyto hodnoty na děti) a profesní kvality (ty jsou podmíněny hloubkou a šíří jeho vzdělání - všeobecné, teoretické, praktické a pedagogické)

ve vývoji osobnosti žáka mohou mnoho škod napáchat právě učitelé, kteří nejsou například duševně zdraví (psychopati, neurotici….)

pro práci učitele je velice důležitá reflexe a sebereflexe – učitel by měl rozumět sám sobě (uvědomovat si vlastní předpoklady, zvláštnosti své psychiky – měl by ji umět ovládat a potřebným způsobem přetvářet)

sebereflexe - uvědomování si svého chování, jednání (důsledky) sebevýchova, sebevzdělávání - snaha napravit chyby

- nauka o osobnosti učitele = pedeutologie

Autorita učitele - formální (úřední pravomoc, společenská role)- neformální (vyplývá z jeho kompetence, přirozený respekt, znalosti, odborník ve svém oboru, má

znalosti pedagogiky a psychologie a má osobnostní předpoklady, musí vystupovat dostatečně sebevědomě, neměl by se bát na třídních schůzkách)

Prestiž učitelského povolání- pocit nedostatečného společenského uznání – malé platy- nelze ale současně jiná práce v jiném oboru- nízká solidárnost učitelů, vysoká feminizace (nižší stupně)- veřejností profese vnímána prestižně

78


20. Žák a školní třída, sociální chování žáka, možnosti pedagogického ovlivnění. Výchovný systém školy, řád školy, studentská samospráva,

školní tradice.

Žák a školní třída, výchovný systém školy

- školní třída je významné sociální prostředí – dítě by se mělo úspěšně přizpůsobit- role žáka – nové povinnosti, pravidla (řád školy)- role člena sociální skupiny – třídy – přátelský, veselý, nápomocný, nežalovat

Žák a školní třídaTradiční pojetí učitel žák, který se učíReformní pojetí interakce učitel žákModerní pojetí interakce učitel žák spolužáci

- školní úspěšnost žáka závisí na prospěchu, chování a je i záležitostí spolužáků- sociální role = očekávaný způsob chování, rolím se učíme- sociální prestiž – uznání, ovlivněno:- rysy osobnosti – fyzická zdatnost, vzhled, inteligence- sociální zkušenost – počet sourozenců, pobyt v předškolním zařízení

Adaptace, kulturní vzorce - Pokud dojde k selhání adaptace, tak to může vést až k frustraci => vynořují se obranné mechanismy Konformismus – dodržování požadavků a norem – šprt, hlupák když je vybočení Akomodace – subjekt se mění podle objektu Asimilace – svůj vlastní řád

Klasifikace skupin Malé – rodina, kroužek, Střední – třída, Velké – demografické Formální – založeny institucí za účelem plnění úkolu (třída), Neformální – vznik na základě

společných zájmů, Referenční – jedinec usiluje o členství Sociální skupiny vznikají k dosažení určitých společenských cílů. Jsou to cíle, které jsou pro

samostatného jedince jen obtížně dostupné,nebo zcela nedosažitelné.

Žákovský kolektiv- sociální skupina vytvořena formálně, vykazuje znaky neformální skupiny – citové vazbyDítě si každodenním stykem se spolužáky postupně vytváří tzv. "interpersonální vztahy", jejichž podstatou je prožitek. Vznikají na základě určitých citů,které jsou mezi lidmi. Mohou to být city kladné, které dva jedince k sobě přitahují, nebo city opačné,které lidi od sebe oddělují. I ve školních třídách si spolu často všichni jedinci nerozumí, nevychází spolu. Někomu je někdo sympatický, jinému ne. Většinou jsou si blízcí ti, kdož uznávají stejné či podobné hodnoty a jejichž jednání je vzájemně srozumitelné.

Třídní Učitel – věnovat pozornost nejen jednotlivcům, ale celému kolektivu, porozumět zákonitostem vzniku a

fungování

79


– stmelovat kolektiv od počátku – společné překonání překážek, žákovská samospráva, společné činnosti (výlet)

Diagnostika sociální skupinyJde o jednu z nejvýznamějších metod zjišťování vztahů mezi lidmi. Cílem je zachytit vztahy ve skupině, oblíbenost či neoblíbenost jedince. Sociometrie je chápána jako základní technika (diagnostický postup), která slouží k zjišťování, popisu a analýze směru a intenzity preference v mezilidských vztazích v malých sociálních skupinách...Sociometrie nevypovídá o struktuře skupiny nebo struktuře mezilidských vztahů, ale pouze o vztazích sympatie a antipatie, které se projevují ve výběrových preferencích.

Výchovný systém školy- ovlivněn – stupněm a typem školy (MŠ,ZŠ,SŠ), zaměřením (jazyková, církevní), zřizovatelem

(soukromá)- provoz školy (výchovný systém) upravuje řád školy – závazná pravidla pro chování žáků i učitelů,

sestavuje ředitel- výchovný systém ovlivňují školní tradice – poslední zvonění, maturiťák… stmelují žáky, zdravá

hrdost- výchovný systém závislý na vedení školy:

ředitel – ustanovuje třídní učitele, povinnosti vedoucího organizace, odpovídá za plnění učebního plánu, kontroluje

pedagogická rada – poradní orgán, všichni pedagogičtí pracovníci – nutná spolupráce učitelů

výchovný poradce – vybraný zkušený učitel, sledování nabídky dalšího studia a pracovních příležitostí, řeší závažné výchovné a vzdělávací problémy

žákovská samospráva – výchovný význam, pomoc třídnímu – lepší info třídní – zvolení zástupci žáků – předseda, pokladník, studijní referent školní – ředitel se schází se zástupci třídních samospráv, běžné problémy

80


21. Morální rozvoj osobnosti, problém svobody a kázně, úloha výchovy.

Morálka – souhrn společenských vztahů k mravní normě (k tomu „co má být“), dodržování norem zajišťovnáno tlakem veřejného mínění, zákonodárstvím. Celková představa správného jednání ve společnosti. Etika – věda o morálce

Morální rozvoj osobnosti, svoboda, kázeň, mravní výchova

Mravní vývoj dítěte- člověk od narození plně závislý na druhých lidech- člověk se nerodí ale učí být člověkem – získávání zkušenosti – výsledek výchovy, proces socializace- v každé etapě vývoje rozpor „chci“ a „mohu“ – sociální regulace – vštěpování norem- s morální zralostí – sebekontrola, seberegulace

Rys osobnosti – psychická vlastnost, způsob chování, stálý, utvářen temperamentem (vrozený) a charakterem (morální stránka osobnosti)

4 komponenty morální charakteristiky osobnosti:1. morální usuzování – souvisí s poznávacími procesy, osobní zkušenost, L. Kohlberg USA

psycholog – stupně vývoje morálního usuzování:a) stádium prekonvenční (předškolní věk, subjektivní rozlišování dobra a zla – hedonistická

morálka, orientace na poslušnost)b) stádium konveční – dospívání a dospělost, konformita a loajalita, orientace na právo a

pořádek – pragmatická morálka, morální povinnost jen naučenác) stádium postkonvenční – asi od 50 a výš, uvažování o vyšších mravních principech,

přesahující konvence, orientace na univerzální etický princip – autonomní morálka

2. morální jednání – je určujícím kritériem úrovně morálního vývoje, v jednání se neuplatňuje jen rozumová složka, ale celá osobnost (s vůlí, city, temperamentem, potřebami, sebehodnocením…). Jak se člověk zachová, když může porušit normu a není kontrolován – pocit viny. Zdůrazňuje se význam prosociálního chování-pomoc, soucit.

3. morální cítění – city jsou páteří morálního vývoje. Empatie – schopnost vcítění, lze ovlivnit výchovou či navozenou zkušeností. City altruistické – pomoc druhým.Svědomí – zvnitřnělé mravní normy osvojené v raném věku, činitel sebekontroly. Pocit viny – výčitky svědomí, vnitřní regulátorCit pro spravedlnost – souvisí s vývojem morálky (podle J. Piageta je nejméně závislý na bezprostředním vlivu dospělých a z morálních pojmů nejracionálnější). Citový přenos agrese – působené příkladu (film)

4. mravní hodnoty – jsou tím, co považujeme jako důležité k životu, celoživotní procesVývoj mravních hodnot:

- od nevyhraněně obecných (dobro a zlo)

81


- k hodnotám jedinečným a konkrétním- v dospívání opět orientace na hodnoty obecné, abstraktní, s vyšší kvalitouV průběhu života dochází k diferenciaci a zobecňování hodnot vlivem intelektuálního rozvoje, rozšiřovaných vědomostí a zkušeností.

Za východisko rozvoje charakteru považují američtí výzkumní pracovníci morální kodex, který obsahuje 7 charakterových rysů. Člověk má být veden k tomu, aby se stával:1. čestným (spolehlivým, poctivým a pravdomluvným);2. zodpovědným (svědomitým, rozvážným a důvěryhodným);3. ohleduplným (respektujícím autoritu, korektním);4. oddaným (věrným, odvážným);5. vytrvalým (usilovným a přičinlivým);6. expresivním (vstřícným, otevřeným, spolupracujícím);7. zdravě sebevědomým (s úctou k sobě samému, ale i sebekritickým).

Tento morální kodex by bylo ovšem třeba upravit i na podmínky české společnosti. Chybí nám zde např. vlastenectví a zodpovědnost vůči vlastnímu zdraví.

Strategii rozvoje dobrého či morálního charakteru vytvářením příslušných podmínek pro interiorizaci etických hodnot, zásad, postojů a norem shrnul psycholog K. Ryan do pěti bodů:

1. příklad;2. vysvětlování;3. nabádání a povzbuzování;4. prostředí;5. zážitek a zkušenost

Svoboda a kázeň

Svoboda – znamená schopnost a možnost volit, rozhodovatVnější svoboda – svobodné jednáníVnitřní svoboda – existuje svoboda vůle – dva názory:

a) Deterministé – svobodu vůle popírají, naše rozhodování není svobodné, vyplývá z nutnosti dané přírodními a společenskými zákonitostmi

b) Indeterministé – svoboda vůle je zcela nezávislá na přírodních a společenských zákonitostech, není ničím determinována (křesťané), pro pedagogiku nepřijatelné – zabývám se výchovou, odhaluji zákonitosti procesu učení, předvídám a determinuji jeho změnu

Vůle = proces vědomé a účelné regulace jednání, rozhodování – k uskutečnění cíle, 3 fáze tohoto procesu:

1. přání – neuvědomělé, chci2. rozhodování – boj motivů3. vlastní realizace – předsevzetí – odložení realizace do budoucnosti; konkrétní realizace

Kázeň = osobní odpovědnost jedince vůči sobě i světu, znak psychické zralosti- může vyvolávat asociaci slepé poslušnosti (historická tradice, tvrdé postihy ve starověku)– dobrovolné či nucené podřízení se jednotlivce nebo společnosti určité autoritě, určitému pořádku,

řádu, svobodně zvolenému nebo zvenčí ukládanému Kázeň vnější – vynucená – poslušnost, disciplína

82


Kázeň vnitřní – uvědomělá, dobrovolně přijatá, souhlas s pravidly, pedagogicky hodnotnější

Vlivy a podněty, které jsou příčinami nekázně rodina a její poruchy krize pedagogických institucí – nedostatečné vzdělání preferování výchovy ke ctižádostivosti na úkor tolerance, kázně odliv kvalifikovaných učitelů ze škol vysoké procento učitelů v důchodovém věku krize autority nuda ve škole nedostatky v systému dalšího vzdělávání učitelů oploštěné zájmy, nehodnotné trávení volného času ztráta životních jistot

Mravní výchova a její metody

- usiluje o utváření pozitivních charakterových rysů člověka- metody v podstatě všechny známe vyučovací (motivační, expoziční, fixační, diagnostické)- rozsah metod výchovy přesahuje metody vyučovací

a) metody přesvědčování - působení na intelekt (vysvětlování, přednáška, výlet), logická argumentace, podmínkou dostatečná úroveň intelektu vychovávaného trvalost poznatků časová náročnost, jen u starších dětí, jednostranný racionalismus – dosáhnu morální usuzování jen v pojmové rovině morální jednání

b) metody cvičení – působí na vůli, uplatňuje se zejména v činnosti žáků (např. organizace denního režimu žáka a školního vyučování, sport, hry) – ovládnutí vůle chovance, metody drilu, stereotypů společenského chování zautomatizované činnosti, vhodné v předškolním věku – základy stravovacích, hygienických návyků, vysoká účinnost, trvalost, u starších žáků – řád školy, sportovní hry manipulativní, omezují svobodu

c) metody citového ovlivnění - působí na city, nejčastěji se jedná o- metody povzbuzování – souhlas, pochvala, odměna; efektivní, příjemně prožíváno,

chuť k práci, účinek veřejná pochvala- metody trestání – nesouhlas, napomenutí, snížená známka z chování, v krajním případě

vyloučení z výběrové školy či přeřazení na jinou školu; působení na city v negativním smyslu, trestat co nejméně, ne odplata, msta, trest mírní pocit viny, navodí změnu k lepšímu – oprávněné použití, trestem nesnižovat důstojnost, dále nepřipomínat, neodkládat, ne povaha absolutního odsouzení (odmítání lásky) – musí být vnímán jako spravedlivý a přiměřený (rozdíly ve věku, pohlaví)

Tělesné tresty- tradice české rodiny připouští, zejména v raném věku dítěte- vyvolávají vzdor dítěte, podněcují agresivní chování - výjimečný trest- v pedagogické činnosti – zakázáno – ze zákona /listina základních práv a svobod), nelze ani argumentovat předchozím souhlasem rodičů, nenechat se vyprovokovat

83


Vize etické výchovy

Vizí etické výchovy je morálně vyzrálý člověk, který se vyznačuje empatií, kreativitou, zdravým sebevědomím, pozitivním hodnocením sebe i jiných a prosociálními formami chování.

Principy etické výchovy

1. Každý člověk má svoji důstojnost – respektujme individualitu druhých.2. Člověk je bytost svobodná a zodpovědná – podporujme žáky v samostatném a zodpovědném

rozhodování.3. Nejefektivnějším prostředkem učení je vlastní zkušenost – za vhodných podmínek realizujme

zážitkové aktivity.4. Pro vzdělávání je důležité výchovné společenství založené na důvěře – podporujme toto společenství

častým vyjadřováním pozitivních citů.5. Učitel výchovně působí především svým příkladem – zaměřme se na tento nejdůležitější prostředek

výchovy tím, že budeme pracovat na vlastní sebevýchově. Složky etické výchovy

Projekt Etická výchova má čtyři složky, které spolu tvoří nedílný celek. Jsou to výchovný program, výchovný styl, metody a rozvoj prosociálnosti.

Asertivita- sociální dovednost, předpokládá jisté dispozice ale je také naučitelná- cílem je sebeprosazení, původně lidem s malou sebedůvěrou, dnes podpora agresivního chování

k ospravedlnění bezohlednosti a sobectví- neverbální chování (výraz, gesta) i verbální (hlasitost, obsah a forma)- asertivní práva – práva jedince ve vztahu ke společnosti v protikladu k výchovným pověrám

1. sám posoudím své chování (x hodnocení vyšší autoritou)2. nevysvětlovat, ne omluvy (x zdůvodňovat, omlouvat své jednání druhým lidem)3. sám posoudím svou odpovědnost za problémy druhých (x vůči institucím mám větší

závazky než vůči sobě)4. změnit svůj názor (x zásadovost)5. dělat chyby (x pocit viny)6. nezávislost na dobré vůli druhých (x všichni mě musí mít rádi)7. právo „já ti nerozumím“ (x vnímavost)8. „já nevím“ (x odpovědi na vše)9. nelogická rozhodnutí (x držet se racionálního zdůvodnění)10. „je mi to jedno“ (x dokonalost)

Navrátit morálce místo, pokles zájmu o etickou kultivaci člověka – posun v hierarchii hodnot – egoismus, odmítány tradice (manželství), klesá zájem o rozvoj mateřského jazyka.

Funkce morálních pravidel – navodit ve společnosti řád, dodržovat pravidla – nutná výchova, všeobecné vzdělanosti, pozitivní působení rodiny, dodržování etikety – pomáhá morální principy realizovat.

84


22. Výchovná funkce rodiny. Nedostatky v rodinné výchově a možnosti jejich překonávání. Spolupráce školy s rodiči žáků.

Rodina

- Nejvýznamnější malá sociální skupina, která po celý život zásadně ovlivňuje socializaci osobnosti

- rodina je intimní vztahový systém, který se vyznačuje časoprostorovým ohraničením, v němž jeho členové utvářejí svůj společný život, především v privátním prostoru, z něhož jsou zcela vyloučeny jiné osoby

- časoprostorové – relativní trvalost v přítomnosti členů rodiny – ne vždy jsou všichni členové rodiny přítomni

Typy rodin

- Primární (orientační) – výchozí – v ní jsem vyrůstala- Sekundární (reprodukční) – zakládaná - rodina, kterou si zakládám- Nukleární rodina – dvougenerační jádro – rodiče a děti- Rodina širší – zahrnuje i prarodiče, sourozence a další příbuzné

- během života člověka dochází k transferu stylu rodinných interakcí – v prvé řadě zastává člověk roli dítěte, následně v partnerském vztahu zastává roli partnerskou a po narození dítěte dochází k transferu do role rodičovské

Funkce rodiny

1. Socializační, výchovná a vzdělávací2. biologická a reprodukční, včetně ochraňující – poskytuje ochranu bez ohledu na to, zda

došlo k nějakému provinění3. zajištění klíčových životních potřeb4. podporující – členové se vzájemně podporují5. zprostředkující sociální vztahy6. emocionální a tvorba domova7. ekonomická

Význam rodiny

- poskytuje členům to, co je její funkcí- má své nezastupitelné místo v socializaci člověka a proto má významné postavení v každém

sociálním systému- pokud rodina neplní některou ze svých funkcí, zůstává rodinou pouze v rámci nějakého

legislativního rámce nikoliv z psychologického (pokud neplní – disfunkční rodina – promítá se do osobnosti členů rodiny)

- výrazný formativní vliv má přístup rodičů k dětem, styl výchovy dětí a tzv. rodinné klima (atmosféra)

- byl prokázán vliv stylu výchovy v rodině na strukturu psychické variabilnosti (stability, lability) dítěte, posléze dospělého člověka

Výchovné interakce v rodině - demokratické – dítě je partner, dítěti jsou poskytovány veškeré dostupné možnosti pro

přirozený rozvoj osobnosti, bylo prokázáno, že osoby, které procházely volným (liberální) stylem výchovy v dětství se v dospělosti jeví jako svobodomyslnější, potřebují volnost, rádi

85


mění prostředí, nevyhovuje jim stereotyp, dlouho nevydrží u jednotvárné činnosti, bezstarostnost až bohémství

- autoritativní – přílišní autoritativní styl plodí typ osobnosti sociálně labilní, stažené do sebe, emocionálně citlivé, opatrnické, s vypěstovanými vnitřními regulačními zábranami, které snižují aktivitu daného člověka, nízké sebevědomí

- liberální – volný styl, nejsou zcela jasně vymezená pravidla, hranice, nastavení vlastních pravidel, hranic, bohémství, bezstarostnost, dlouhá závislost na rodičích, prvky i v demokratických rodinách vůči dítěti, které vážně onemocnělo nebo bylo dlouho očekávané – ochranářské prvky

Rodinné přístupy - Nejednotný – jeden rodič něco dovolí, druhý zakáže – neshoda mezi rodiči, u dítěte se

nevytvoří schopnost v dodržování pravidel- Proklamativní – styl výchovy, kdy rodiče zakazují určité jednání a chování, ale oni to

propagují (kouření, nadávání na školu) – rodič snižuje význam zákazu a dítě si z toho nic nedělá

- Nedůsledný – když rodiče něco nařídí, ale už nekontrolují, zda to dítě splnilo- Potlačující – styl výchovy, kdy se u dítěte objeví nějaké vlohy, které ale nejsou v oblibě

rodičů, oni potlačují realizaci této činnosti- Protekční – nebezpečný, často se projevuje v rodinách, kdy se narodí druhé dítě, které je např.

dlouho očekávané nebo je narozeno o hodně později než první- Skleníkový – dítě nemá šanci se naučit různé sociální role, rodiče ho nepouštějí ven, bojí se o

něj- Puntičkářský – rodič se neustále soustřeďuje na sledování každé drobnosti a sledování

doprovází neustálými radami, vede k neuroticismu - Perfekcionistický – já vychovávám dítě, tak jako by to byl „voják“, rodiče vyšlapávají dítěti

cestičku- Podplácející – u rodičů, kteří jsou pracovně vytížení, dítě si kupují přes dárky, nebo pokud

změní partnery - Zanedbávající – rodič nejeví o dítě zájem, neposkytuji mu klíčové funkce, dítě je

ponecháváno svému osudu

Prostředky, kterými se rodinná výchova uskutečňuje:

1. veřejné mínění - soubor typických názorů a přístupů ke společnosti, jejichž nositelem je převážná část členů rodiny

příznivé, nepříznivé, vlastenecké, národnostně indiferentní, negativistické, odpovědný vztah k práci, ke způsobu a normám života, neodpovědné, individualistické, úcta ke kladným morálním a estetickým hodnotám apod.

2. obsah rodinného života- společné zájmy, které rodina sleduje, společná účast na činnosti vědecké, kulturní, sportovní,…

vlastenecká výchova v rodině - umožní svým členům poznávat nejen krásy naší vlasti, její minulé i současné hodnoty materiální i kulturní, ale i ostatní země

estetická a kulturní oblast - v rodinných podmínkách se u jedince probouzejí první umělecké sklony a podpora rodiny mu většinou umožní se dopracovat i vynikajících výsledků

tělesná a sportovní výchova - za většinou vrcholových sportovních výkonů stojí zkušenosti a stálá podpora rodiny, její tradice, sportovní zájmy a nemalá pomoc

morální výchova - děje se životním stylem rodiny, zapojením jednotlivých členů do rodinné dělby práce a vzájemným příkladem

86


3.úloha rodiny ve výchově- rozvoj jednotlivých stránek osobnosti každého člena tj. postojů ke skutečnosti, názorů, přesvědčení a ideálů, zájmů, potřeb a adekvátních forem chování

Rizika selhání rodiny: Přílišná závislost dítěte na rodičích Odlišné pojetí hodnot Forma vztahu ke škole Vliv rozvodovosti na psychiku a hodnotové postoje dítěte Zanedbávání, týrání a zneužívání dítěte

Změny v současné rodině

Tzv. krize rodiny – ztráta motivace k zakládání rodiny, nezaměstnanost či naopak pracovní vytížení, nedostatek bytů, úbytek společného času a neschopnost jej trávit s dětmi, vysoká rozvodovost, atd.

- rodina se stává demokratičtější – vztahy mezi členy rovnoprávnější, kamarádské není respekt k rodičům, zpochybnění životních jistot dítěte, nebude respekt ani k učiteli. Autorita dává jistotu, smysl, řád (přirozená, uměřená autorita, povzbuzování)

Spolupráce rodiny a školyDlouho převládalo pojetí, že role rodičů a role školy produkují oddělené aktivity: úlohou školy bylo vzdělávat, tj. rozvíjet především kognitivní (poznávací) složku osobnosti dítěte, a do této činnosti neměli rodiče zasahovat, a úkolem rodičů bylo vychovávat, a k tomu zase měla škola omezené možnosti. V současnosti je důležité, aby škola a rodina spolu komunikovaly a kooperovaly, hlavně v případě dětí ve škole neúspěšných, dětí s problematikou dokončení povinného školního vzdělávání, dětí ze socioekonomicky znevýhodněného prostředí, dětí z rodin etnických nebo rasových minorit...

Legislativa: vychází ze Školského zákona č. 561/2004 Sb. §167 a §168, který specifikuje zřizování Školské rady při základních, středních a vyšších odborných školách.

Pravomoce Školské rady:- Schvaluje školní řád a pravidla pro hodnocení vzdělávacích výsledků žáků- Projednává návrh rozpočtu školy- Vyjadřuje se k vzdělávacím programům a jejich uskutečňování

Další forma spolupráce mezi rodiči a školou:- Rada školy: zák. 564/1990 Sb., o státní správě a samosprávě ve školství, většinou pracují při

základních a středních školách, v subjektech sloučených mateřských a základních škol i na stupni mateřské školy.

Důvody pro spolupráci rodičů se školou a naopak: - Nutnost posilovat demokratické uspořádání vztahů- Odpovědnost zúčastněných a jejich spolupráci jako zdroj zlepšování vzdělávacích výsledků- Otevírat další možnosti výběru školy- Zajišťovat rovnost šancí- Rozvíjet lidské, pracovní a finanční zdroje- Řešit sociální problémy- Podoba veřejné kontroly- Podpora školy – sponzorství- Možnost sdružovat rodiče dětí s podobnými edukačními problémy- Napojení rodin na komunikační zdroje

87


Modely vztahů mezi rodinami a školami: Kompenzační: vychází z ideje rovných vzdělávacích příležitostí, typický pro 60. A 70. Léta

20. Století. Konsenzuální: oficiální vzdělávací systém, důraz kladl na informovanost rodičů

prostřednictvím různých forem komunikace. Zmenšoval rozdíl mezi domácí výchovou a školním vzděláváním. Typický pro 70. A 80. Léta 20. Století.

Participační model: chápe rodiče jako autonomní, aktivní a individuální občany, schopné podporovat děti v jejich vzdělávacích záležitostech a podporovat stále narůstající nároky škol. Typický pro 80. A 90. Léta 20. Století.

Model sdílené odpovědnosti: větší podíl rodičů na rozhodování a společná odpovědnost rodičů a učitelů za výsledky konkrétních rozhodnutí. Rodiče mají být angažováni v takových aktivitách, z nichž budou mít prospěch jejich děti.

Charakteristiky rodin, které mají vztah ke spolupráci se školou: Socioekonomický status rodiny Jejich kulturní a sociální kapitál Rodičovské hodnoty Rodinné interakce Vztahy rodiny s konkrétními učiteli Sociální sítě, které rodina vytváří

Role rodičů ve vztahu k třídnímu učiteli a vychovateli: Role klienta (zákazníka): Tato pozice předpokládá, že rodiče mají právo na informace o svém

dítěti, škola jim nabízí konzultace o vzdělávacím obsahu a vyučovacích metodách a oni získávají rady ohledně pomoci, kterou mohou dítěti sami poskytnout, vše na základě „svobodné volby při výběru školy pro své dítě“.

Role partnera: rodiče jsou aktivní a ústřední postavy v rozhodování a uvádění rozhodnutí do praxe, jsou schopni s profesionálními učiteli sdílet zodpovědnost. Ve vztahu ke škole mohou přijímat i role výchovných a sociálních partnerů, kteří mohou pomoci rozvoji školy. V obou případech je primárním zájmem rodičů prospět svým dětem.

Role občana: aktivně uplatňují vůči škole jakožto veřejné instituci svá práva a svou individuální i kolektivní odpovědnost. Zúčastňují se veřejné politiky nebo se angažují v dobrovolných aktivitách.

Role „problematického“ rodiče: rodiče nemají o výchovu svých dětí zájem, nezúčastňují se aktivit školy, nebo se naopak snaží školu ovládnout. Tuto skupinu rodičů lze dále dělit na:

- Rodiče nezávislé: nedůvěřiví, málo komunikativní a vzdělávací podporu pro své děti hledají jinde

- Rodiče špatné: nezájem o výsledky jejich dětí i o školu, nepodporují učení svých dětí- Rodiče snaživé: jsou přehnaně aktivní a vůči škole kritičtí

V každém případě je podstatný společný zájem o prospěch dítěte a o vzájemnou domluvu!

Význam spolupráce rodiny a školy z hlediska dítěte:

Sebevědomí dítěte evidentně stoupá, pokud se některý člen jeho rodiny aktivně účastní školního života. Taková účast vysílá k dítěti signál, že jeho rodina uznává a schvaluje svět školy, v němž dítě tráví většinu dnů svého dětství. Pokud dítě vidí své rodiče a pracovníky školy pracovat společně, lépe přijímá autoritu dalších dospělých, nejen učitelů, předpokládejme, že jeho postoj ke škole je pozitivnější než v situaci, kdy rodič spolupráci se školou odmítá.

Význam spolupráce rodiny a školy z pohledu rodiny:

Výzkumy ukazují, že programy, které zapojují rodiny do svého působení posilují sebeúctu rodičů. Současně umožňují rodičům uvědomit si, co vše je v jejich silách, jaké kompetence mají. Zejména

88


v případě mladších dětí mohou rodiče při přímém pozorování vlastního dítěte při práci ve třídě lépe porozumět otázkám spojeným s vývojem jejich dítěte. Prostředí školy poskytuje rodičům příležitosti osvojit si odpovídající výchovné postupy, lépe porozumět otázkám vzdělávání a také získat hlubší pohled na meze a možnosti vzdělávání u svého dítěte.

Význam spolupráce rodiny a školy z pohledu učitele a školy:

Součást pravidelné neformální komunikace mezi učiteli a rodiči představuje výměna informací o vývoji dítěte. Toto vzájemné sdílení poznatků o potřebách dětí napomáhá nejen rodině, ale i učiteli. Na základě vlastních pozorování v konfrontaci s údaji od rodičů může přizpůsobit podmínky ve škole tak, aby vyhovovaly potřebám dětí, vytvářet individuální plán rozvoje pro každé dítě, řešit problémy vzniklé v průběhu pobytu dětí ve škole a celkově tak směřovat k naplňování cílů své práce.

89


23. Sociální prostředí mládeže. Pedagogický problém využívání volného času. Mimoškolní instituce výchovné a sociální.

Pedagogika volného času, zájmová činnost

- pro úspěch v pedagogické činnosti je významná znalost všech okolností ovlivňující aktivitu mladých v jejich volném čase

Volný čas = rozšířený o část dne věnovanou zájmových činnostem – všechny aktivity provozované po splnění základních povinností (studijních, rodinných)-časový prostor, v němž jedinec relativně svobodně uspokojuje své potřeby, zájmy

Významný je způsob trávení – měl by přinést užitek. 3 funkce volného času:

o Odpočineko Zábavao Vlastní rozvoj

Zájem vychovatelů o volný čas – 2 roviny1. výchova ve volném čase – obsah a organizace aktivních činností a zájmových aktivit2. výchova k volnému času – vhodná motivace dětí, nabídka a usměrňování zájmů

Zájmová činnost žáků organizovaná školou

ZŠ – školní družina (1. stupeň, tvořeno povinně), školní klub (2. stupeň), kroužkySŠ – nepovinné předměty, zájmové aktivity – starší děti – iniciativa studentů (časopis)Domov mládeže = internát – ubytování a strava, náhrada rodiny, řada aktivit

Zájmová činnost žáků organizovaná dalšími institucemi (specializované)

- specializované instituce, velmi blízko k školským institucím

Základní umělecká škola – školský charakter, umělecké obory, přijímačky, vysvědčení, docházkaStřediska pro volný čas dětí a mládeže- činnost v kroužcích, klubech, kurzech- odborná pomoc školám, olympiády- práce s ohroženými sociálními skupinami, protidrogový program

Domy dětí a mládeže – obory alespoň ze 2 zájmových oblastí Stanice zájmových činností – konkrétní oblast (ochránci přírody)

Kulturní střediska- dotované obcí i s.r.o.- cvičení pro předškoláky, taneční pro důchodce

90


Sportovní zájmová činnostČeský svaz tělesné výchovy, Sokol, Klub českých turistůZájmové organizace s všestranným obsahem činnostiPionýr, Skaut, Prázdninová škola Lipnice – sebepoznání v náročných situacích

Zájmová činnost žáků neorganizovaná

- někdo pociťuje k organizované činnosti nechuť- přednosti organizované: soustavnost, odbornost, materiální vybavení, bezpečnost účastníků- problém – omezit společensky nežádoucí chování – sledování TV, PC, diskotéky- preferuji organizované činnosti – sleduji výchovný cíl – pedagogické působení záměrné

Rizikové faktory trávení volného času dětí a mládeže

- mladí lidé si neumí poradit s volným časem (toho přibývá)- nárůst negativních jevů – kriminalita, závislost na drogách, automatech- drogová problematika

- světový problém, regionální odlišnosti (Praha)- centra, poradny – drop-in, protialkoholní poradny, linky důvěry- preventivní programy, vzdělávání pedagogů- příčiny –špatné rodinné prostředí, vliv vrstevníků, řešení zátěžové situace

91

Date post:	10-Apr-2018
Category:	Documents
Upload:	lebao
View:	218 times
Download:	5 times

uniskola.czuniskola.cz/.../uploads/2017/01/2-Pedagogika-SZZ-2015.docx · Web viewPrvní školou je...

Documents