Edičně připravil Viktor Dobrev

Vladimír Justl

Holan iana

CIP – Katalogizace v knize – Národní knihovna ČR

Justl, Vladimír

Holaniana / Vladimír Justl; edičně připravil Viktor

Dobrev. – 1. vyd. – Praha: Akropolis, 2010. – 224 s.

ISBN 978-80-87310-12-0

ISBN 978-80-87310-19-9 (PDF)

ISBN 978-80-87310-20-5 (ePUB)

821.162.3-1 * 82.07 * 82-95 * (437.3)

– Holan, Vladimír, 1905–1980

– česká poezie – 20. stol.

– interpretace a přijetí literárního díla – 20. stol.

– literární kritika – Česko – 20. stol.

– studie

– texty

821.162.3.09 – Česká literatura (o ní) [11]

Vychází za laskavého přispění Ministerstva kultury ČR

a Nadace Český literární fond.

© Vladimír Justl, 2010

© Graphic Design Ondřej Fučík, 2010

© Cover Photo Miloň Novotný – dědicové, 2010

© All Photo all rights reserved!

© Filip Tomáš – Akropolis, 2010

ISBN 978-80-87310-12-0

ISBN 978-80-87310-19-9 (PDF)

ISBN 978-80-87310-20-5 (ePUB)

I 

Credo, quia absurdum…

Výrok, který se opírá o Tertullianova slova o mrtvém Ježíši Kristu (De car-

ne Christi, kap. 5, CSEL sv. 70, s. 200): Et mortuus est Dei fi lius; credibile

est, quia ineptum est. Et sepultus resurrexit; certum est, quia impossibile.

A zemřel syn Boží; je to uvěřitelné, protože je to nesmyslné. A pohřben vstal

z mrtvých; je to jisté, poněvadž je to nemožné.

I

O Vladimíru Holanovi se někdy mluví jako o básníku monotematickém.

Je to nedorozumění. Lze-li pro něho užít pojmu monos, pak ve spojení

s jiným adjektivem: Holanův umělecký vývoj od jeho druhé knihy Triumf

smrti (1930), jíž datoval své zrození básníka (prvotině Blouznivý vějíř, kte-

rá vyšla koncem roku 1926, říkal Bláznivý vějíř; i v něm, přes veškerou in-

spiraci dekadentně symbolistní a metodu blízkou poetismu, lze pohodl-

ně najít příštího Holana), až po poslední básně z roku 1977 je monolitní.

Ideově – hledáním vlastního místa v poezii i v životě – je jmenovatel jeho

básnické pouti, jeho tvůrčího i lidského údělu, napjatý jako tětiva luku mezi

básní Modlitba, uzavírající jeho třetí knížku, sbírku „lyriky“ nazvanou Vanutí

(1932; v Triumfu smrti nacházíme zárodky autorovy „epičnosti“), a mezi jed-

nou z posledních básní nazvanou Umění (Propast propasti, s. 457).

Modlitba

Ne, nech mne, děsím se, že k víčku tajemství

měl bych se okem stát,

kde nejsi sebou už, tam proroci jsou tví –

mne nechej vát, jen vát.

Ne, nech mne, děsím se, že k lyře tajemství

měl bych se rukou stát,

Credo, quia absurdum…

138 139

kde příliš sebou jsi, tam básníci jsou tví –

mne nechej vát, jen vát.

Kde ale v životě hledáš svou dětskou píď

a chceš se teprv stát –

mezi dva cedry touhy mé zavěs mne jako síť,

bych tě moh kolébat.

Umění

Škoda že půjdeme do dálky,

ale až v budoucnosti!

Škoda že je to tak daleko,

totiž právě zde a teď!

Život je dobře čitelné tajemství.

Dobře že neumíme číst.

Jeden z dalších výmluvných stupňů na této pouti za tajemstvím vyslo-

vil Ho lan 20. 11. 1949 ve verších nazvaných Jeskyně slov (Lamento, s. 113):

Ne beztrestně vstupuje jinoch se světlem

do jeskyně slov… Odvážný, sotva tuší,

kde se to octl… Mlád, i když trpící,

neví, cože je bolest… Předčasně mistrovský,

uprchne, aniž vkročil,

a vymluví se na neplnoleté století…

Jeskyně slov!…

Jen skutečný básník a na vlastní vrub

v ní prošílí křídla a to,

jak je navracet zemské tíži

a neublížit oné, která přitahuje zem…

Jeskyně slov! Jen skutečný básník

se vrací z jejího mlčení,

aby, už stár, nalezl plačící dítě,

odložené světem na její práh…

Řečeno jinak: Celá Holanova tvorba je „dobýváním opravdovosti a hle-

dáním pravých, spolehlivých, obecných souhvězdí pro unavené, poníže-

né a zrazené plavce v rozbouřeném a neklidném moři soudobých dějin“

(Pavel Želivan , Bílá kniha na půhony svědomí, Proměny, roč. 4, č. 1, leden

1967, s. 28).

Credo, quia absurdum…

Čitatelem nad tímto jmenovatelem jsou témata, která – tu ve vět-

ší, tu v menší intenzitě – procházejí celým Holanovým dílem. Jsou to

především:

Dětství jako stálý jitřní zrak a jako nepřestajná inspirace, jako výcho-

disko Holanova básnického vidění.

Dítě jako odlesk ráje a nositel opravdovosti, pravosti: „Děti! Už nalez-

ly pravá jména, jen vyslovit je nyní!“ (Noc s Hamletem, Nokturnál, s. 137,

a celá před cházející sekvence od s. 136); „[…] co Bůh si vymyslil, chce zde

mít procí těno, / dětem a opilcům je to jasné […] co Bůh si vymyslil, chce mí-

ti procítěno, / přijde pohroma, dětem a opilcům je to jasné“ (Nepřátelům,

Lamento, s. 76).

Žena: absolutní rozpětí od pokorného adorování až po zavržení, od

něžné platonické lásky obdivovatele a ctitele (odkojeného antickou fi lo-

zofi í) až po vášeň jednoho z největších erotiků české poezie (marně nepře-

ložil tak kongeniálně pod názvem Žena patnáct básní z Baudelairových

Květů zla), od na děje v lásku až po nemožnost uskutečnit ji: na dně pro-

pasti lásky-vášně číhá nenávist mezi mužem a ženou, tedy láska tragicky

vyjevovaná per negationem, in oposito.

Hledání krásy jako stálý rytmus básníkovy pouti bytím, které mu je víc

než žití: „Bylo by třeba žít, abyste byli, / ale nebudete, protože nežijete, /

a nežijete, protože nemilujete, / protože nemilujete ani sebe, natož bližní-

ho […] Být není lehké… Lehká jsou jen hovna…“ (Nepřátelům, Lamento,

s. 76–77.) Krásy jako neuskutečnitelného ideálu: „Žel, už jen spatřena:

krása je ztrátou, / ledaže opakuje sebe tak dlouho, / až také láska ztrátou

je. –“ (Noc s Hamletem, Nokturnál, s. 162.)

Matka: jediná jistota tohoto světa; pro chápání dítěte, které stále žije

v bás níkovi, i posmrtného života (když jej Holan připustí):

Že po tomto životě zde mělo by nás jednou vzbudit

úděsné ječení trub a polnic?

Odpusť, Bože, ale utěšuju se,

že počátek a vzkříšení všech nás nebožtíků

bude ohlášen tím, že prostě zakokrhá kohout…

To potom zůstaneme ještě chvíli ležet…

První, kdo vstane,

bude maminka… Uslyšíme ji,

jak tichounce rozdělává oheň,

jak tichounce staví na plotnu vodu

a útulně bere z almárky kávový mlýnek.

Budeme zase doma.

140 141

(Zmrtvýchvstání, Lamento, s. 209;

kohout je častým zvěstovatelem dění,

zpěv kohoutů je pro Holana symbolem života.)

Osud člověka: „Mně lidstvo bylo nic… / Já žil jsem pro člověka / a jeho

drama, / a to zrovna tam, / kde dvojí bytost čeká / a je sama…“ (Motto,

Propast propasti, s. 439.) „Bude to zas jen hrob, / člověk a jeho drama…“

(Návrat, Příběhy, s. 119.)

Nenávist k buržoazii, a tedy Holanova sounáležitost s „prostým“ člo-

věkem, jeho zájem a starostlivost o jeho codenní příběhy. Dalo by se ta-

ké říci s „oby čejným člověkem“, kdyby toto slovo neodkazovalo k pojetí

Holanovi vzdále nému, totiž ke Karlu Čapkovi a jeho „obyčejnému živo-

tu“. Nenávist k buržoa zii Holan ve svém díle nejednou přímo demonstro-

val, především v Lemurii, prozaickém „deníku“ z let 1934–1938: „Špína

buržoů. Jejich tvrdá srdce jsou dobře známa pradlenám pekel. Kleknou

si k nim a vytloukají na nich spodní prádlo, které podělal Pekunius, ten

bůh.“ (Babyloniaca, s. 216.) V Návratu čteme: „Hrob obsažný od červe-

ně až k šunce porfyru, / hrob boháče, který si udělal popelník ze střevíčku

poézie.“ (Příběhy, s. 116.)

Do tohoto okruhu témat patří i odkazy a reakce na společenskou a po-

litickou skutečnost; témata, která u Holana přerůstají od svědectví k dě-

jinnému mýtu. (V básni Vlci z roku 1973 napsal: „Když vyjí vlci […] přinuť

sebe už mrtvého, / k svědeckému naslouchání, / jak vyjí vlci.“ (Propast pro-

pasti, s. 381.) Tato témata jsou na stolována především proto, že básník

intenzivně prožívá historický tok udá lostí, že jeho samota není ze slono-

vé kosti, že drží noční hlídku srdce. (K této službě se přiznal především

v básni Smrt si jde pro básníka, Příběhy, s. 213–226.) Skutečnost, to, co se

událo, ať v rovině soukromé, nebo veřejné, je Holanovi východiskem, je

to základ jeho vidění, a tedy i jeho tvorby. Pro tuto pravdu skutečnosti

miloval z malířů nejvíc Rembrandta :

Ano, vidět se navzájem a moci hovořit

a cítit důvěřivé teplo

a srdeční tep tak pravdivý jako jehla Rembrandtova,

když jsme přece každý jinak

(neboť to právě dělají duše),

a navzdor tomu nechytat hada cizí rukou. –

(Noc s Hamletem, Nokturnál, s. 140.)

V realitě společenského, národního, a tedy i politického života je zakotve-

na řada Holanových básní. Zatím připomeňme především Útěk do Egypta

(v prvním vydání 1963 se mohl jmenovat jen Útěk), příběh z roku 1955 začí-

nající slovy: „Zle národu je…“, jehož leitmotivem kromě tohoto úvodního

Credo, quia absurdum…

kon statování je dvojverší „Je zase noc, jež nikdy nepřestala, / věru nepře-

tržitý opak spánku […]“ (Příběhy, s. 241–251); obdobně v Noci s Hamletem

v litanické sekvenci začínající a končící slovy „Ať tedy trvá noc“ (Nokturnál,

s. 158). A patří sem ovšem všechny básně a skladby z let 1938–1939, jádro

stichů díkuvzdání z let 1945–1946 a řada básní dalších, především Čechy

L. P. 1969 a zmínění Vlci (obě básně zveřejněny teprve roku 1990, Tvorba,

28. 3. 1990; Propast propasti, s. 122 a 381).

Básnický úděl: Dá se říci, že pro Holana je tvorba jedinou náplní smys-

lu bytí. Proto také za ni cítí osudovou odpovědnost:

Poslední

Poslední list se třese na platanu,

neboť on dobře ví, že co je bez chvění, není pevné.

Třesu se, Bože můj, neboť tuším,

že brzy umřu a pevný měl bych být.

Z každého stromu spadne i ten nejposlednější list,

neboť on není bez důvěry k zemi.

Z každého člověka spadne i ta poslední přetvářka,

neboť prkno v márnici je docela prosté.

List nemusí tě, Bože, prosit o nic,

dal jsi mu růst a on to nepokazil.

Ale já…

(Lamento, s. 80.)

Tato báseň koresponduje v konkrétní rovině s „ideovou“ Modlitbou

z Vanutí, která určila směr cesty, po níž přichází bilance. Báseň Poslední

je z 10. ledna 1950, tedy z časů, kdy básník propadal depresím motivova-

ným politicky, a zdá se, že už i rodinně (29. dubna 1949 se narodila dce-

ra Kateřina , u níž se brzy začala projevovat Downova choroba, zemřela

3. dubna 1977) a také osobně – začínala se hlásit nemoc, kterou Holan

podezíral, ne úplně bezdů vodně, z rakoviny (při předoperačním vyšetře-

ní, k němuž se musel odhodlat v lednu 1961, nevyloučili lékaři přítomnost

rakoviny slinivky břišní). Tato situace vrcholila 4. května 1955, kdy Holan

uzavřel svou nejsubjektivnější sbírku Bolest (začal ji psát 8. ledna 1949)

a přestal psát lyriku. Pouze překlá dal (z existenčních důvodů) a pracoval

na poémě Toskána; začal ji psát roku 1956, kdy zřejmě vznikla její první

verze, konečnou podobu dostala roku 1963); k ní měl nejniternější vztah,

nejvíc si jí vážil (dokonce víc než Noci s Hamletem) a chápal ji jako roz-

loučení s tvorbou a se životem. Bál se, že mu smrt nedovolí říci sbohem:

„‚Půjdeme!‘ řekla. / – Chtěl bych se ještě rozloučit, řekl. / ‚Jak dlouho by

to trvalo?‘ řekla. / – Jen co bych vykročil, chtěl říci…“ (Nokturnál, s. 217.)

142 143

Další témata lze souhrnně označit jako metafyzická, byť tento roz-

měr je všudypřítomný: jsou však básně, kde je metafyzika „sama sobě té-

matem“ – jde o básně, o nichž lze mluvit jako o poezii, do níž se „utek-

la“ fi lozofi e. Jsou to především básně s tématem zdí (kromě izolovaných

míst byly soustředěny do cyklu Zdi, zahrnujícího verše z let 1932–1977,

Nokturnál, s. 9–124). Tento cyklus bude jednou pro ty, kdo se pokusí od-

halit „fi lozofi i“ existencionálního bytí člověka básníkova času, nepochyb-

ně výchozí (první krok k tomu udělal už roku 1967 Rio Preisner , když inter-

pretoval ve své studii Zdi šest vstupních veršů Noci s Hamletem; otištěno

in Studie, 1971, č. 25–27, s. 425–436); nelze ovšem zůstat jen u tohoto té-

matu, byť Holanovy zdi mají různou pozici a význam: jde o konkrétní zeď

v konkrétním příběhu, tedy o pojmenování vnější reality, ale také pře-

devším o symbol, znak, topos, nebo o motiv, který přerůstá do mýtu, tu

do fi lozofi cké abstrakce, nebo mnohé z toho dohromady. Pro pochope-

ní Holanovy „fi lozofi e“ světa, a tedy bytí, je téma zdí podstatné. Souvisí

těsně s tématem smrti a se společenským a poli tickým tlakem – dobře

to ukazuje časové rozložení sedmadevadesáti básní tohoto cyklu: téma

(motiv) zdí (kromě menších odkazů v různých skladbách a v prozaických

pracích, ty do cyklu zařazeny nejsou, Preisnerem interpretovaných šest

úvodních veršů z Noci s Hamletem je použito jako motto) se objeví do

roku 1938 pouze ve čtyřech básních, v souboru Ale je hudba (1939–1948 –

jde hlavně o léta okupace) ve dvaceti šesti, ve sbírce Bolest (1949–1955)

v osmi a ve čtyřech závěrečných knihách veršů (1961–1977) v padesáti de-

víti básních. Smrt je ovšem pro Holana tématem základním a nejčastěj-

ším, protože: „Jen když se smíříš se smrtí, […] / pochopíš, že všechno pod

sluncem je sku tečně nové…“ (Noc s Hamletem, Nokturnál, s. 135.)

Holanových témat, okruhů, východisek (nemluvě o motivech) je ovšem

víc, ta hlavní (až na jedno) byla snad už pojmenována. Obsáhnout je zna-

mená vypracovat jejich „rejstřík“, a tedy také frekvenční slovník, který by

byl nejen přesným zrcadlem Holanova jazyka, jeho sémantického gesta,

„popsáním“ jeho obraznosti, ale především nezastupitelnou sumou prá-

vě Holanových té mat a jejich fi lozofi cké modifi kace, vývoje jeho myšlení,

mnohovrstevnatým obrazem jeho básnického poselství.

Tím jedním, dosud doslovně nepojmenovaným, ale všudypřítomným

tématem, zakódovaným už v jmenovateli Holanovy poezie, vyzařujícím

z latentnosti jmenovatele do konkrétnosti v čitateli, je jeho vztah k Bohu

(bo hům), tedy otázka Božího (božského) principu života. Není to u Holana

otázka ani ryze fi lozofi cká, byť byl formován především systematickou

a opa kovanou četbou Platóna a dalších fi lozofů (až po Heideggera a další

existencialisty), ani teologická, byť jeho základní a stále čtenou knihou by-

la bible, byť podrobně prostudoval Sumu teologickou Tomáše Akvinského

stejně jako řadu spisů církevních otců a světců, především Augustina , ale

i díla o dalších náboženstvích, hlavně východních. (Nemluvě o tom, že byl

celoživotním ctite lem Dostojevského , kterého považoval za největšího

Credo, quia absurdum…

spisovatele všech dob.) V jeho knihovně se zachovalo, nepočítaje v to

Florianovy staroříšské tisky (a nemluvě o tom, co se nezachovalo nebo

co měl pouze vypůjčené nebo co četl v odborných časopisech) téměř sto

titulů náboženské literatury (viz Bagately XI, 1988, s. 467).

Vladimíru Holanovi šlo i v tomto případě o problém obecně i individu-

álně především lidský, osudový. I toto téma (lépe: právě ono) si žádá ex-

cerpci z celého díla – proto následující úvahy třeba chápat jen jako po-

známky k tématu.

II

Holanův vztah k Bohu nelze abstrahovat od básníkovy biografi e, a tu-

to bio grafi i zase nelze zúžit pouze na skutečnosti související s daným

tématem bezprostředně. Je třeba zabývat se i momenty zdánlivě odta-

žitými, jako je především Holanovo rusofi lství a nenávist k buržoazii, pro-

tože obojí bezpro středně souvisí s jeho hlavně poválečnými politickými

postoji. A ty zase ovliv ňovaly jeho tehdejší poměr k Bohu. Tato anabáze

umělce, který se zmítá „ve víře proti víře“, začíná vlastně už při samot-

ném Holanově narození.

Jméno Vladimír dostal Holan od své matky jako výraz sympatií s po-

raženými v rusko-japonské válce – skončila podepsáním mírové smlou-

vy v Portsmouthu 5. září 1905, tedy jedenáct dní před Holanovým naro-

zením. (Sv. Vladimír, tzv. Vladimír Veliký Svjatoslav, syn ruského knížete

Svjatoslava, vnuk sv. Olgy; jeho památka se připomíná 15. nebo 24. červen-

ce – Holan slavil svátek 24. července. V českých kalendářích bývá Vladimír

uváděn 23. května – jde o bl. Vladimíra, syna knížete Pretislava, vladaře

Charvátů; správně má být připomínán 22. května.)

Zdá se, že tato skutečnost Holana ovlivnila. Rád o matčině motivaci

hovořil i v době, kdy už matka nežila (zemřela 3. června 1960), byl pyšný

na své křestní jméno a na to, že je získal ze sympatií k Rusům. I když jeho

rusofi lství a především vztah k ruské klasické literatuře a fi lozofi i měly,

jak uvidíme, hlubší, především literární kořeny, přece jen pro básníka-ro-

mantika (a tím je Holan rodem) toto křticí znamení představovalo něco

jako věčnou úmluvu – ne s Bohem, ale s matkou, tedy s jedinou jistotou.

Neboť: „Umře-li matka, / život ztrácí řeč, byť nelze zamlčet, / že zanedba-

né bytí jde si s prázdným, / neboť nemá kam…“ (Noviciát, Na celé ticho,

s. 358.) A také se sebou samým: Holan se cítil celou svou bytostí (a byl

jím i řadou rysů své psychofyzické konstituce) Slovanem. Naznačuje to

i jednostranná dedikace v Panychidě: „Slouženo za všechny bratry mrtvé,

umučené a padlé v druhé kruté válce proti Slovanům 1938–1945.“ (Báseň

je autorem datována konec května – začátek června 1945; Dokumenty,

s. 131–150.) Odtud i jistá nekritičnost a zaslepenost k SSSR, byť v porov-

nání s většinou jeho básnických druhů je časově limitovaná.

Ediční poznámka

Předkládaný soubor studií soustřeďuje autorovy holanovské texty z let

1963–2001. Je rozdělen do čtyř samostatných oddílů: toto členění be-

re v potaz jak zřetel chronologický (ne však vždy striktně), tak také té-

ma a charakter jednotlivých textů. Jádro našeho výboru tvoří texty z 60.

let, uveřejňované především na stránkách různých periodik či jako do-

slovy ve výborech z básníkova díla. Součástí souboru jsou i texty týkající

se problematiky přednesu Holanovy poezie či básníkovy tvorby pro dě-

ti. Celek pak uzavírají autorovy studie z porevolučního období, jež svým

široce syntetizujícím záběrem zaujímají přední místo v dosavadním ho-

lanovském bádání.

První oddíl obsahuje iniciační Dialog s básníkem (Rozhovor sedmi no-

cí), který vyšel v antologii Noční hlídka srdce (1963), text Krajina dětství

a ruce osudu a díla byl publikován v „máchovském“ výboru Smrt a sen

a slovo (1965), Podoby jednoho světa otiskl na svých stránkách časopis

Zlatý máj (1963).

Druhý oddíl otevírá Kontinuita souvislostí (Poznámky ke čtyřem no-

vým knihám Vladimíra Holana) (Host do domu, 1964), rozsáhlá interpre-

tační studie Triumf smrti Vladimíra Holana (Poznámky k vývoji a inter-

pretaci básníkovy rané epiky) vyšla v časopise Česká literatura (1965),

Horoucí odevzdanost do vůle poezie byla publikována jako doslov ve vý-

boru Ptala se tě… (1965), stať Od Triumfu smrti k triumfu poezie byla otiš-

těna v Literárních novinách (1966).

Třetí oddíl přináší texty (Vladimír Holan: Noc s Hamletem, Vladimír

Holan: Příběhy, Atonální harmonie I, Atonální harmonie II, Atonální harmo-

nie III, K přednesu Holanovy poezie I, K přednesu Holanovy poezie II), které

vyšly během roku 1964 v časopise Amatérská scéna v rubrice …že trocha

poezie…, vyjma prvního z nich – ten byl otištěn na přebalu gramofonové

desky Moderní české a slovenské básnické sbírky II (1968).

Závěrečný oddíl tvoří studie Isola – toť ostrov (Kritický sborník, 1991),

obšírná syntetizující stať Credo, quia absurdum…, která vyšla v Almanachu

autorů (1991), studie Báseň jako příběh, publikovaná jako doslov v knize

Ediční poznámka

210 211

Testamenty (1996), a celý soubor pak uzavírá stať Láska je skutečně smr-

telná, otištěná ve sborníku Česká literatura na přelomu tisíciletí II (2001).

Podrobný soupis všech těchto textů přináší bibliografi e otištěná zde

na str. 195-209.

Pokud jde o samotnou ediční přípravu, texty otiskujeme podle časo-

piseckých či knižních znění (s ohledem na drobné autorizační zásahy na

několika málo místech, které zde nerefl ektujeme) v souladu s platnými

Pravidly českého pravopisu (1993) s přihlédnutím k Dodatkům (1994). Co

se týče citace Holanových básní, sjednocujeme veškeré odkazy podle zně-

ní v reeditovaných Spisech V. H. (zatím 12 svazků, Praha, Paseka 1999–

2009, edičně připravil Vladimír Justl a Pavel Chalupa). Uvádíme vždy pou-

ze název svazku a číslo stránky, popřípadě název básně, skladby či sbírky,

nejsou-li citovány dříve v textu. Veškeré citace z Holanových básní či ese-

jů uvádíme kurzivou, v případě, kdy ji básník sám užívá pro zdůraznění,

užíváme naopak písmo obyčejné. V několika málo případech citujeme po-

dle původních Sebraných spisů V. H. (11 svazků, Praha, Odeon 1965–1988,

edičně připravil Vladimír Justl) – jedná se zejména o jejich závěrečný sva-

zek, který obsahuje Životopis Vladimíra Holana, jenž není součástí reedi-

tovaných Spisů. V takových případech uvádíme kromě názvu příslušného

svazku a čísla stránky i vročení. Není-li odkaz uveden, zpětně jej doplňu-

jeme – výjimku tvoří jen některé promluvy či výroky básníka, které ne-

byly do Sebraných spisů V. H. ani do reeditovaných Spisů V. H. zahrnu-

ty, a názvy jednotlivých básní, pokud jsou uvedeny toliko enumerativně

a není z nich přímo citováno. Jednu citaci z básně se nám nepodařilo do-

hledat (s. 116). U Dialogu s básníkem jsme rezignovali na původní mno-

hovrstevnou grafi ckou úpravu.

Doprovodný rejstřík nezahrnuje jména uváděná v bibliografi i a doslo-

vu, tyká se pouze samostatného souboru studií Vladimíra Justla.

V. D.

Holanův Eckermann Vladimír Justl

Vladimíru Justlovi

Jste věrný přítel můj a za to dík,

díky, že chápete mou němotu i křik,

že jste a hájíte můj pomyslný dům

a rozumíte mi, když jenom Credo,

quia absurdum…

(Vladimír Holan, 1973)

Vladimír Justl se s básníkem Vladimírem Holanem uviděl poprvé v roce

1952. Toto setkání bylo osudové nejen pro básníka a někdejšího studen-

ta Filozofi cké fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, ale i pro českou

poezii druhé půle 20. století. Na přelomu 50.–60. let obesílá Vladimír

Justl – ve snaze prolomit mlčení kolem básníkova jména – řadu časopisů

a novin s převážně dosud netištěnými básníkovými verši, které se pak na

stránkách periodik ve větší míře začínají objevovat počínaje rokem 1961.

Když vyšla v září 1963 antologie Noční hlídka srdce,1 byl to jakýsi první

příslib návratu (pomineme-li kolibří vydání monotematických Mozartian

z března téhož roku), který otevřel umlčovanému básníkovi opětovný

vstup na literární výsluní, jež mu bylo po dobu téměř patnácti let někdejší

1 Kromě básní knižně vydaných (od sbírky Vanutí až po sbírku Tobě) přináší antologie

i Ódu na radost (do té doby vyšla jen jako bibliofi lie v souboru Tři, 1957) a básně ze

sbírek tehdy stále ještě pouze rukopisných (Bez názvu, Na postupu, Bolest, Strach

a Na sotnách), jež zaujímají téměř jednu třetinu tohoto souboru. Podle svědectví

Vladimíra Justla se i tato kniha musela potýkat se zásahy do své původní kompozice:

A. M. Píša z tohoto výboru vyřadil všechny básně, v nichž se vyskytovalo slovo „Bůh“.

Holanův Eckermann Vladimír Justl

212 213

komunistickou kulturní politikou vehementně upíráno.2 Jméno Vladimíra

Justla, který knihu k vydání připravil (velkou zásluhu na jejím vydání měl

básník František Hrubín), je od této chvíle nerozlučně spjato se všemi zá-

sadními holanovskými edičními počiny.3 (Pro úplnost jen dodejme, že prv-

ní knížka básníkových veršů, kterou Vladimír Justl editoval, byl výbor na-

zvaný Z Dokumentu, 1960.)

Během necelého desetiletí se podaří Vladimíru Justlovi vydat veške-

rou dosud nepublikovanou básníkovu tvorbu. Ještě během roku 1963

vycházejí Příběhy, sbírka Bez názvu, v listopadu uvede ve Viole z ruko-

pisu Noc s Hamletem (v březnu následujícího roku ji otiskne nejprve ča-

sopis Plamen, poté vychází i knižně). V roce 1964 vyjde sbírka Na postu-

pu (V. J. v tiráži neuveden) a kniha Trialog, následuje sbírka Bolest (1965,

1966 – úplné vydání), antologie Ptala se tě… a Smrt a sen a slovo (obé

1965), sbírka Na sotnách (1967, 1968 – V. J. v tirážích neuveden), antolo-

gie Matka (1969), Noc s Hamletem – Toskána (1969), v roce 1970 pak vy-

chází poslední básníkova sbírka dosud nevydaných veršů, jíž se za své-

ho života dočká, Asklépiovi kohouta (V. J. v tiráži neuveden) a v reedici

dvě sbírky z konce 30. a počátku 40. let – Kameni, přicházíš… a Záhřmotí.

Vladimír Holan se tak díky svému dvornímu editorovi dostává znovu do

širšího povědomí, časopisy a literární periodika hojně otiskují jeho no-

vé verše, vycházejí rozhovory, jeho poezie působí jako zjevení – získává

ocenění doma (v roce 1964 je jmenován laureátem státní ceny Klementa

Gottwalda, o čtyři roky později mu je udělen titul národní umělec) i ve

světě (italská mezinárodní cena za poezii Etna Taormina, 1967; belgická

Grand Prix International de Poésie, 1974).

2 Léta 1948–1963 představují nepochybně (nejen co do publikačních možností)

v básníkově životě nejtěžší období. Odhlédneme-li od souboru První básně, který

ještě stihl v roce 1948 vyjít, za celých patnáct let je vydáno de facto pouze pět

Holanových děl: soubor Dokument (1949), Bajaja (1955), Terezka Planetová (1956),

soubor Havraním brkem (1958) a Cesta mraku (v knize Terezka Planetová, 1962).

Přestože první tři knihy se dočkají počátkem 60. let svých reedic (Dokument bez

sbírky Tobě pod názvem Z Dokumentu, 1960), vyjma Bajaji se jedná o reedice

veršů, které se buď – ať už bezprostředně (často kriticky), či skrytě a v náznacích –

vyhraňovaly vůči tragickému období let 1938–1945, anebo slavily konec války

a vzdávaly hold sovětským osvoboditelům. Právě tematická složka a doba vzniku

jsou jednou z odpovědí na otázku, proč byla tato díla (a právě jen ona, nepočítáme-

li bibliofi lská vydání čtyř „příběhů“) po roce 1948 jistým způsobem vzata na milost.

3 Ačkoliv se při nahlédnutí do Holanovy bibliografi e jeví 60. léta na první pohled

jako vydavatelsky nadmíru úspěšná, řada knih musela být ještě zkraje této dekády

opatřena notickami (dalo by se snad hovořit o jistém druhu „imprimatur“), jež vydání

ospravedlňovaly. Tak např. výše zmiňovaný výbor Z Dokumentu „vychází k 15. výročí

osvobození Sovětskou armádou“, cyklus Mozartian „vychází k Pražskému jaru 1963“,

Noc s Hamletem pak „vychází v roce 400. [výročí] narození Williama Shakespeara“.

Holanův Eckermann Vladimír Justl

V lednu 1966 (s vročením 1965) vychází první svazek Sebraných spi-

sů Vladimíra Holana nazvaný Jeskyně slov. Tato opera omnia představují

jeden z vrcholů české poválečné knižní kultury. Ve srovnání s ostatními

sebranými spisy básníků vstupujících do literatury ve 20. letech minulé-

ho století (a zdaleka nejen díky vyváženému edičnímu zpracování všech

svazků, ale i celkové koncepci) patří k jedněm z mála projektů, které se

navzdory době, v níž vznikaly, mohou pyšnit i po tolika letech bez uzar-

dění přídomkem „sebrané“. (Svědčí o tom i jejich reedice, která nedozna-

la v celkovém uspořádání básníkovy původní tvorby žádných změn, a ce-

na Magnesia Litera, která je Vladimíru Justlovi udělena v roce 2007 za

přínos české literatuře – za Sebrané spisy V. H. a vedení divadla Viola.)

Vyjma básníkovy korespondence a překladů přinášejí nejucelenější

soubor Holanova díla včetně juvenilií, příležitostných veršů, prací proza-

ických, básníkových vyznání, rozhovorů, esejů, úvah, glos, výroků, vzpo-

mínek apod. Koncepce Sebraných spisů sice zprvu počítala i s několika

svazky básníkových překladů,4 vzhledem k tomu, že se však v průběhu

jejich vydávání ještě rozrostlo básníkovo dílo původní, editor od toho-

to záměru musel později na nátlak Ministerstva kultury ČSSR upustit.

Netradiční, ale o to vítanější čtvercový formát, grafi cká úprava a cit-

livě volený ilustrační doprovod jednotlivých svazků (většinou na přání

básníka samého), barevně korespondující s přebalem knihy, činí společ-

ně s Holanovým literárním dílem z celé této edice vskutku exkluzivní ar-

tefakt nebývalé úrovně.

Během čtyř let se podařilo Vladimíru Justlovi edičně připravit a prosa-

dit k vydání v nakladatelství Odeon, kde pracoval jako redaktor, celkem

5 svazků. Kromě už výše zmiňované Jeskyně slov, která přinesla sbírky

Triumf smrti (podle třetího, přepracovaného vydání z roku 1948), Vanutí,

Oblouk, Kameni, přicházíš…, Záhřmotí a dva cykly Mozartian, to byly v ro-

ce 1968 svazky Ale je hudba (obsahující sbírky Bez názvu a Na postupu,

z jejichž souborného vydání pod tímto názvem v minulosti již dvakrát se-

šlo – 1948, 1961) a Babyloniaca (ten soustředil básníkovy prozaické prá-

ce: Kolury, Torzo, Lemuria a válečný deník Hadry, kosti, kůže) a o dva roky

později pak ještě svazek Lamento (zahrnující básníkovu tvorbu pro děti –

Bajaja, Z dětského světa, cykly Víno a Strach a sbírku Bolest) a Příběhy.

Konsolidace politických poměrů na počátku 70. let učinila však tomu-

to vydavatelskému úsilí přítrž. Až v roce 1976 bylo možné navázat dal-

ším svazkem Dokumenty, který byl díky svému obsahu (Odpověď Francii,

Září 1938, Zpěv tříkrálový, Sen, Chór, Dík Sovětskému svazu, Panychida,

Rudoarmějci, Tobě) pro režim přijatelný. O rok později pak vychází soubor

4 Holanovy překlady se staly součástí až reeditovaných patnáctisvazkových Spisů

Vladimíra Holana, jež od roku 1999 vycházejí v nakladatelství Paseka (edičně připravují

Vladimír Justl a Pavel Chalupa), doposud vyšlo 12 svazků, překlady obsáhnou 4 svazky.

214 215

Na celé ticho (sbírky Na sotnách a Asklépiovi kohouta), edičně připravený

už na konci 60. let, vydat se jej však tehdy už nepodařilo. Nedlouho po

básníkově smrti vyjde Nokturnál (cyklus Zdi, Noc s Hamletem, Noc s Ofélií,

Toskána, 1980), roku 1982 Propast propasti, jež poprvé přináší básníkovy

verše z konce 60. a první poloviny 70. let – Předposlední, Sbohem?

Celý projekt uzavírají dva svazky nazvané Bagately (1988), jejichž sou-

částí je i obsáhlý Životopis Vladimíra Holana z pera Vladimíra Justla.

Tato faktografi cky nesmírně bohatá biografi e patří i po více než dva-

ceti letech k základním pramenům holanovské literatury. Osobní cha-

rakter mají velice cenné Útržky vzpomínek editora Holanových spisů,

které poodhalují řadu aspektů z básníkova soukromí, referují o vztazích

s ostatními literáty, s nimiž ho mnohdy pojilo i upřímné přátelství, přiná-

šejí ukázky z dedikací v knihách, jež připsal básník autorovi tohoto vy-

znání, a osvětlují některé literární souvislosti a vlivy na Holanovu tvorbu.

V této souvislosti jistě není od věci připomenout okolnosti, jež prová-

zely konečnou redakci Noci s Hamletem, básníkova stěžejního díla (ač je-

ho srdci byla nejbližší Toskána – ve své době ji považoval za svou labutí

píseň), které by patrně snad ani nespatřilo světlo světa, nebýt trpělivosti

a posléze duchapřítomné rozhodnosti editorovy, s níž přiměl liknavého

básníka přejít od slov k činům. Důtklivá pohrůžka (poté, co se už před-

tím asi počtvrté vracel přes Karlův most obtěžkán psacím strojem s ne-

pořízenou): „Pane Holane, zítra přijdu zas s psacím strojem, ale když ne-

začnem přepisovat, jsem tady naposledy!“5 nakonec slavila úspěch, a dala

tak za vznik jedné z největších skladeb českého moderního básnictví.

V roce 1964 též zaznamenal na magnetofonový pásek básníkovu recita-

ci této skladby, audiokazeta s tímto záznamem však vyšla až téměř o tři-

cet let později v roce 1993. Výmluvným svědectvím je jistě i to, že básník

Noc s Hamletem dedikoval právě Vladimíru Justlovi.

Úsilí o zpřístupnění Holanova díla šlo ruku v ruce s potřebou je refl ek-

tovat, představit je blíže čtenářům, podat jim pomocnou ruku. Svědčí

o tom zejména výbory z Holanovy poezie vyšlé během 60. let. Doslovy,

které je doprovázejí, postupně odkrývají svébytnost básníkova vidění svě-

ta, analyzují nejčastější motivy a témata Holanových veršů a zasazují je-

ho dílo do širšího literárního kontextu.

V Dialogu s básníkem (Noční hlídka srdce, 1963) se čtenářům poprvé

dostává ucelenější pohled na proměnu Holanovy poetiky od jeho prvotiny

až po Příběhy. Konfrontace dvou básníků, Vladimíra Holana a Karla Hynka

Máchy, a reminiscence na dětství jakožto nevyčerpatelné inspirační zříd-

lo poezie jsou klíčovými tématy studie Krajina dětství a ruce osudu a dí-la (Smrt a sen a slovo, 1965). Antologie Ptala se tě… (1965) sleduje promě-

ny básníkovy milostné lyriky co do šíře tohoto tématu (různé podoby lásky

5 Justl, Vladimír – Holý, Jiří: Ozvuky času… / rozhovor. Praha, Akropolis 2007, s. 150.

Holanův Eckermann Vladimír Justl

od platonické až po útrapy lásky milostné, rozličné pojímání ženy od zbož-

štění až po její démonické proklínání), v druhém oddílu soustřeďuje verše

o matce a závěrečnou část výboru, jež je nejrozsáhlejší, pak tvoří lyrika re-

fl exivní, meditativní (básně o umění a poslání básníka). V závěrečné studii

(Horoucí odevzdanost do vůle poezie) pak autor osvětluje proměny a mo-

hutnění těchto témat v Holanově poezii od počátku 30. let až po tehdy za-

tím poslední sbírku Bolest. Motiv a téma matky, prostupující celým básní-

kovým dílem, obráží doslov Jediná jistota, otištěný ve výboru Matka (1969).

Zevrubnou analýzu Holanovy poetiky od jeho prvotiny přes přísnou

metrickou stavebnost básníkových veršů z let 30. (Triumf smrti, Vanutí,

Oblouk, Kameni, přicházíš…) až k postupnému opouštění pevného metra

a prozaizaci verše (počínaje už sbírkou Bez názvu) přinášejí texty Atonální harmonie I, II, III, které vycházely v roce 1964 v rubrice …že trocha poe-

zie… v časopise Amatérská scéna, jimž předcházela ještě stať věnovaná

Holanovým Příběhům (Vladimír Holan: Příběhy) a na něž bezprostřed-

ně navázaly dva texty o problematice přednesu Holanovy poezie (K před-nesu Holanovy poezie I, II).

Velmi důležitou roli při básníkově rehabilitaci sehrála jistě i stať

Kontinuita souvislostí, uveřejněná v roce 1964 v brněnském Hostu do

domu, která zcela otevřeně poukazovala na „ignorování“ básníkovy tvorby

po únoru 1948 někdejší literární kritikou a historií. Obsáhlá interpretační

studie Triumf smrti Vladimíra Holana, uveřejněná na stránkách časopi-

su Česká literatura v roce 1965, sleduje proměnu této básníkovy sbírky, jež

doznala četných textových změn a vyšla v průběhu 18 let celkem ve třech

různých verzích (1930, 1936, 1948 – toto poslední znění, jež bylo publiková-

no v souboru První básně (1948), považoval básník za defi nitivní a stalo se

také součástí prvního svazku jeho sebraných spisů). K Jeskyni slov se také

váže stať Od Triumfu smrti k triumfu poezie, publikovaná o rok později

v Literárních novinách, v níž autor představil básníkovu tvorbu z 30. a po-

čátku 40. let (Triumf smrti, Vanutí, Oblouk, Kameni, přicházíš…, Záhřmotí

a Mozartiana – včetně druhé části tohoto cyklu z let 1952–1954), která je

náplní tohoto prvního svazku Holanových spisů.

Zájem Vladimíra Justla se však také dlouhodobě soustředil k recitaci poezie.

Svědčí o tom velké množství pořadů, které připravil a režíroval nejen pro Violu,

ale i pro jiné scény a také pro rozhlas, přičemž desítky těchto představení se-

znamovaly posluchače právě s dílem Vladimíra Holana. Největšího ohlasu se

v průběhu let dočkala především inscenace Noc s Hamletem (premiéra 19. listo-

padu 1963, recitovali Dagmar Sedláčková, Radovan Lukavský, Miroslav Doležal,

z magnetofonového záznamu Marie Tomášová, hudba Marek Kopelent), kte-

rá měla do konce 80. let na svém kontě úctyhodných 150 repríz. (Je až s podi-

vem, že neplánovaná derniéra tohoto představení proběhla přesně na den po

40 letech – 19. listopadu 2003.) Na popud herců doprovodil Vladimír Justl in-

scenaci jakýmsi „entrée“, jež osvětlovalo genezi skladby a její místo v kontex-

tu básníkova díla a které se hned od počátku stalo trvalou součástí inscenace.

216 217

O několik let později je pak tento text přetištěn ve sleeve-note ke gramofo-

nové desce Moderní české a slovenské básnické sbírky II – ta přináší právě zá-

znam Noci s Hamletem v nastudování výše zmíněných herců.

V lednu 1986 uspořádal Vladimír Justl ve Viole (v letech 1965–1992 byl je-

jím uměleckým vedoucím) seminář k interpretaci básnického díla Vladimíra

Holana, jehož se zúčastnilo na 90 odborníků a zájemců o Holanovu poezii.

Příspěvky z tohoto semináře soustředil do sborníku Úderem tepny (vyšel

ještě téhož roku v prosinci), a ačkoliv byl sborník vydán pouze „jako nepro-

dejný tisk pro potřeby uměleckého vedení Violy“, zůstal na dlouhou dobu

jediným holanovským kompendiem svého druhu u nás. Až v roce 2005 na

něj naváže sborník (Vladimír Holan – Noční hlídka srdce) k výstavě k 100. vý-

ročí narození básníka pořádané Památníkem národního písemnictví a o rok

později pak sborník příspěvků z III. Kongresu světové literárněvědné bohe-

mistiky nazvaný Vladimír Holan a jeho souputníci.

Jestliže ještě na konci 80. let bylo nutné některé okolnosti v Životopise Vladimíra Holana uvádět petitem, oželet jmenný rejstřík, protože řada

jmen by u cenzury neprošla, a bylo by tak ohroženo celé vydání závěreč-

ného svazku Bagatel, vzápětí po listopadu 1989 zveřejňuje Vladimír Justl

v Almanachu autorů svou nejrozsáhlejší syntetickou studii Credo, quia absurdum… (1990) věnovanou Vladimíru Holanovi, v níž mimo jiné ozře-

jmuje řadu souvislostí z básníkova života a díla, které před rokem 1989

nemohly být explicitně uváděny. Ve stejném duchu se zřetelem k začle-

nění básníka do širšího evropského literárního kontextu s poukazem na

anglo-americkou literaturu se nese i přednáška Isola – toť ostrov, pro-

slovená v březnu 1990 na konferenci o české literatuře na newyorské uni-

verzitě, kterou v roce 1991 otiskne Kritický sborník.

V roce 1996 připraví Vladimír Justl pro mladofrontovní edici Květy

poezie knihu s názvem Testamenty, která obsahuje První testament

a Toskánu. V doslovu nazvaném Báseň jako příběh nejprve odkrývá čet-

ná epická zákoutí, jimiž je Holanovo dílo prosyceno, a poukazuje na na-

pětí mezi „lyrickým“ a „epickým“, které prostupuje vesměs celou básní-

kovou tvorbou. Následná minuciózní interpretace osvětluje vzájemné

spojitosti obou básní, zejména jejich bilanční charakter.

Milostnou poezii a téma lásky v Holanově poezii (se zvláštním zřetelem

k Noci s Hamletem) akcentuje závěrečný příspěvek našeho výboru Láska je skutečně smrtelná, který autor pronesl na II. Kongresu světové lite-

rárněvědné bohemistiky v červenci roku 2000 v Praze.

Předkládaný soubor studií tak mapuje více než padesátiletý neutucha-

jící badatelský zájem Vladimíra Justla o básníkovu tvorbu a chce být dů-

stojnou satisfakcí autorově mnohaleté a vytrvalé práci, jejíž plody (ales-

poň výběrově) nyní vycházejí v knižní podobě.

Viktor Dobrev, 8. června 2010

IDialog s básníkem 9

Krajina dětství a ruce osudu a díla 23

Podoby jednoho světa 31

IIKontinuita souvislostí 43

Triumf smrti Vladimíra Holana 49

Horoucí odevzdanost do vůle poezie 73

Od Triumfu smrti k triumfu poezie 84

IIIVladimír Holan: Noc s Hamletem 93

Vladimír Holan: Příběhy 96

Atonální harmonie I 100

Atonální harmonie II 106

Atonální harmonie III 111

K přednesu Holanovy poezie I 118

K přednesu Holanovy poezie II 122

IVIsola – toť ostrov 131

Credo, quia absurdum… 138

Báseň jako příběh 168

Láska je skutečně smrtelná 180

VBibliografi e Vladimíra Justla na téma Vladimír Holan 195

Ediční poznámka 210

Holanův Eckermann Vladimír Justl 212

Jmenný rejstřík 218

Obsah 222

Soupis vyobrazení 223

Obsah

Vladimír Justl

Holan ianaVydal Filip Tomáš – Akropolis

(Severozápadní IV 16/433, 141 00  Praha 41,

www.akropolis.info)

v roce 2010 jako svoji 123. publikaci

Uspořádal, edičně připravil a rejstřík sestavil Viktor Dobrev

Jazyková korektura Vojtěch Staněk

Grafi cká úprava a sazba Ondřej Fučík

Tisk S-TISK Vimperk, s. r. o., Žižkova 448, 385 01  Vimperk

1. vydání, 224 stran, TS 12

ISBN 978-80-87310-12-0

ISBN 978-80-87310-19-9 (PDF)

ISBN 978-80-87310-20-5 (ePUB)

Elektronickou knihu můžete zakoupit na www.ereading.cz

Doporučená cena knihy včetně DPH 269 Kč