VÁLKA II. světová - epublishing.cz · 2014. 7. 11. · Editorial Extra VÁLKA – II. světová...

Cena 49,90 Kč, na Slovensku 2,99 €

II. světováII. světováčíslo 1

VÁLKA

Pešáci proti tankům: kdy měli šanci uspět?

Největší konflikt dějin v detailním pohledu

ěliLetecká

bitva nad Krušnohořím

Krvavá pouť našich tankistů

západní Evropou


západní Evropou

kontroverze

Zatajil Roosevelt hrozící útok

na Pearl Harbor?

Vylodění u Anzia

Změnilo se v noční můru Spojenců

22. 1. 1944duel v oblacích

FW 190A-3 vs. Spitfire Mk. VB

slavné i neznámé bitvy zbraně a technika speciální operace portréty osobností taktika politika a strategie život

v zákopech rozhovory podzemní hnutí válka v týlu

Pozor

novy CASOPIS

Obrnění

Máme slevy pro celou ČR!

Provozuje vydavatelství Extra Publishing ve spolupráci se společností Republika slev

NOVINKA Denní nabídka prověřeného zboží a služeb, které můžete mít výhodně, ať jste odkudkoli …

REPUBLIKA SLEV

www.republikaslev.cz

Extra VÁLKA – II. světová Obsah

Extra Válka – II. sv�tová 3

6 Vylodění u AnziaSpojenecké vylodění v týlu německé armády u Anzia v lednu 1944 mělo urychlit porážku Osy na Apeninském poloostrově. Místo toho se proměnilo v několikaměsíční noční můru

11 Nekončící dohady v případu Pearl HarborNechvalně proslulý japonský útok na základnu americké tichomořské fl otily zasadil překvapenému soupeři těžký úder. Opravdu politické a vojenské vedení USA nemělo o přípravách Japonců ani nejmenší tušení?

14 Tank LT 35Vynikající československý lehký tank LT vz. 35 byl velmi nebez-pečným protivníkem napros-té většině tehdejších obr-něnců evropských zemí a měl se stát hlavním soupeřem německých tanků v případném kon-fl iktu na podzim 1938

18 Duel – Fw 190 vs. Supermarine Spitfi re

Po dlouhou dobu probíhal zápas o převahu na nebi nad okupovanou Francií a kanálem La Manche především v režii dvou stíhaček. Proti sobě stály britský Supermarine Spitfi re a německý Focke-Wulf Fw 190

20 Operace SauerkrautPo atentátu na Hitlera v červenci 1944 se na italském bojišti rozběhla jedna z nejúspěšnějších zpravodajských operací, mající za cíl demoralizovat německé jednotky

24 Generál William SlimWilliam Slim patří mezi málo známé britské gene-rály. Již ve své době jej však označovali za jednoho z nejdynamičtějších velitelů spojeneckých jednotek a byl to právě on, kdo dovedl své muže v Barmě k vítězství nad Japonci

28 Protitanková taktika na východní frontěVýchodní fronta se stala místem nejmasovějšího nasazení obrněné techniky v průběhu celé války. Podívejme se blíže na zbraně a taktiku protitankové-ho boje na tomto bojišti od roku 1941 až do konce konfl iktu

32 Stravování vojáků wehrmachtuŽe jedině dobře nasycený voják dokáže dobře bojo-vat, věděli už starověcí velitelé armád. Jak a co jedli vojáci wehrmachtu za druhé světové války?

36 Výcvikový prostor SS v ČecháchV Protektorátu Čechy a Morava vznikla řada vojenských cvičišť německé branné moci. Rovněž Waff en-SS vytvořily ve středních Čechách oblast,

kde byly neomezeným pánem a vládcem

41 KamikazeNeochvějná oddanost japonských bojových letců svému císaři a stale-tým válečnickým tradicím vedla až k jejich dobrovolnému obětování vlastních životů

46 Bitva nad Kovářskou – rozhovorV září 1944 se nad Krušnými horami strhla zuřivá letecká bitva.

K její připomínce vzniklo v obci Kovářská unikátní muzeum,

na něž je napojena skupina badatelů neúnav-ně pátrající nejen po troskách zřícených

letounů, ale také po osudech jejich osádek

50 Čs. samostatná obrněná brigáda

Vznik, nesnadné formování, výcvik i bojové nasazení českoslo-

venských pozemních sil na západní frontě v letech 1940–1945

54 KVH Čeští lviV Českých Budějovicích existuje klub vojenské his-torie, jehož členové s hrdostí připomínají slavné činy našich vojáků. Čemu a proč se tito nadšenci věnují?

56 Vojín Československé samostatné obrněné brigády ve Velké Británii

Výstroj a výzbroj československého infanteristy, pří-slušníka Čs. samostatné obrněné brigády obléhající v závěru války francouzský přístav Dunkerque

58 Bitva u MatapanuNejtěžší a nejkrvavější porážku utrpělo italské krá-lovské námořnictvo ve Středozemním moři v březnu roku 1941

eeeeeeeeeehkhkhkhkhkhkhkhkhkhkhkkkkhkkhkký ý ý ý ý ý ý ýýýýýýýýýýýý ýýbbbbbbbbbbbbbbezezezezezezezezzezezezzzzz--------s-ss-s-s-s-s-s--ss

K K K K KKKKKKKKKKKKK jejeejeeejejeejeejejeeee íjíjíjíjíjjíjíjíjíjjj p p pp p p p p p pppppppřiřiřiřiřiřiřiřřiřiiřiř popopopopopopopooopopopopopoop mímímímímímímmmmmmímímímmímíímmm ncncncncncncncncnncncncccncncnn e e ee eeeee eeeee vzvzvzvzvzvvvzvzvzvzvzvzvzvzvvzvznnnnnnnnnnnnnnKoKoKoKoKKoKoKoKoKKoKoKoKKoKoKoKoKKoKoKK váváváváváváváváváávávááávávávááářsřsřsřsřsřsřsřřsřsřsřsřssssřřskákákákákákákákákákkákákákákákkk u uuuu uuuuu uu uuuu uuuuuninininininininininininininininnnniininnn kákákákákákákákákkákákákáákkákkáákákákátntntntntntntnntntntntntntnt í íí íí ííí mmmmmmmmmm

nanananananaanananananaana n nnnnn n nnn n n n n nnněžěžěžěžěžěžěžěžěžěěžžěžěžžžěž j j jjjj jjjjjjje e e e e eeeeeee nanananananaanananananananann popopopopopopopopopopppppoppp jejejjejejejejejejejjjejjj nanananannnněněněněněněněěněněněněnně p p p p p p p ppppátátátáátátátátátátááátátátátátáttrarararararrararararaaaaaajíjíjíjíjíjíjíjíjíjíjjííjíícícícícícícícíícícíícícííííícííí nn n n nnn nnnnneeeeeeeee

lelelelelelelelelelelellleleeeeetototototototototototootootoununununuununuununuuunu ů,ů,ů,ůů,ů,ů,ů,ůůů,ů,ůů a aaaaaaaaleleleleleelelllel

VzVzVzVzVzVzVzVzVVzVzzV nnnnnnnnnnvývývývývývývýývývývývývývýýcvcvcvcvcvcvcvccvvvvvvvikikikikikiikiikikiikii

kýkýkýkkýkýkýýký hhhhhhhhhhhhhh

Příslušník Volksstur-mu s pancéřovou pěstí upevněnou na periskopu

Italský těžký křižník Zara potopený britským Královským námořnic-tvem v bitvě u Mata-panu

Lehký tank LT vz. 35

Editorial Extra VÁLKA – II. světová

4 Extra Válka – II. sv�tová

do rukou se vám dostává nový magazín zamě-řený výhradně na události druhé světové války. Na jeho stránkách se zabýváme nejen děním na mnoha frontách tohoto globálního konfl ik-tu, ale nahlížíme i pod pokličku zákulisních jednání diplomatů, zaměřujeme se na aktivity odbojových hnutí na okupovaných územích a blíže sledujeme rovněž strasti každodenního života prostých vojáků na frontě.

V tomto čísle se tak můžete kupříkladu začíst do příběhů japonských kamikaze, jejichž bojové nasazení dodnes rozdmýchá-vá značné emoce. Seznámíte se s činností fanatických a nacistické věci slepě oddaných Waffen-SS na území Protektorátu Čechy a Morava, jež se neomezovala pouze na aktivity ryze vojenského charakteru.

Představíme vám špičkový produkt před-válečného československého zbrojního prů-myslu – lehký tank LT vz. 35, který měl na podzim 1938 zabránit postupu německého wehrmachtu do nitra českých zemí. Neprá-vem opomíjený, ale přesto brilantní britský vojevůdce William Slim vás provede svou veleúspěšnou kariérou.

Příběh japonského přepadu přístavu Pearl Harbor je notoricky znám. Jeho vojensko-politické pozadí však v sobě nadále skrývá

celou řadu otazníků. Naopak mezi podstatně méně proslulé námořní operace patří bitva u mysu Matapan, v níž Britové na jaře 1941 během pouhých několika hodin proměnili značnou část italské středomořské fl otily v hromadu hořícího šrotu.

Každý zodpovědný a zkušený velitel dob-ře zná po staletí platící poučku, jež říká, že jakýkoli voják nejlépe válčí s plným žalud-kem. Dozvíte se, jak k tomuto základnímu předpokladu přistupovala německá branná moc. S problémy poněkud jiného charakteru se potýkali západní spojenci, jejichž postup z jižní Itálie na podzim 1943 ustrnul na mrt-vém bodě. Nejvyšší velení se proto pustilo do odvážné a poněkud riskantní operace Shingle. Z velkých očekávání však nezbylo takřka zhola nic…

Věřím, že náš nový časopis budete číst s takovým zaujetím, s jakým jsme ho my při-pravovali, a že se nad jeho stránkami budeme setkávat pravidelně. Rádi si přečteme vaše reakce a připomínky, které pošlete do e-mai-lové schránky [email protected].

PhDr. Tomáš Dostáleditor

Pokud vás zaujal nový titul z edice Extra VÁLKA – II. světová, neměli byste minout naše další časopisy, které se zabývají dějinami vojenství: Válka REVUE, stále úspěšnější historický měsíčník zaměřený na politiku, taktiku, vojevůdce, hrdiny a vojenskou techniku, a čtvrtletník Válka REVUE speciál. Ten se zaměřuje na vždy určitou oblast dějin a už jste si v něm mohli přečíst například o největších vojevůdcích, nejdůležitějších bitvách, nerozřešených záhadách vojenství anebo důkladně prozkoumat legendární zbraně…

Extra Publishing je vydavatelstvím s nejširším portfoliem jak historicko-vojenských, tak obecně historických magazínů v ČR a SR. Kromě výše uvedených titulů najdete v nabídce také časopis Živá historie s dárkem, Tajemství české minulosti, Otazníky historie a novou edici Extra HISTORIE Kauzy, jež si vybírá významnou dějinnou událost a nahlíží na ni pod drobnohledem. Předplaťte si naše tituly na:www.epublishing.cz



VÁLKAVÁLKA

Pešáci protitankům: kdy mělišanci uspět?

2× VETŠÍNejvětší konfl ikt dějin v detailním pohledu

ěli

IIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIII

Leteckábitva nad

Krušnohořím

Krvavá pouťnašich tankistů

západní Evropou

Krvavá pouťnašich tankistů

západní Evropou

kontroverze


na Pearl Harbor?

Vyloděníu Anzia



FW 190A-3vs. Spitfi re Mk. VB

slavné i neznámé bitvy zbraně a technika speciální operace portréty osobností taktika politika a strategie život

v zákopech rozhovory podzemní hnutí válka v týlu

Pozor

novyCASOPIS

KKKččeeešští lvičč ššššššššššššššššššš íííííííííí llllllllll

Obrnění

Vážení čtenáři,

V trafice za rok 399 KčV předplatném jen za

Vychází 8× ročně

+ NYNÍ DÁREK ZDARMA V HODNOTĚ 100 KČ!100str. publikace Největší vojevůdci + dokumentární DVD

SLEVA + DÁREK

č342 Kč

Předplatné na rok342 Kč vč. DPH, zahrnuje:8× extra VÁLKA

Předplatit je snadné: Zatelefonujte nám: 545 211 880 (pondělí–čtvrtek, 8–16 hod.) Pošlete e-mail: [email protected] Objednejte přímo na internetu na stránkách: www.epublishing.czz

Objednejte do 12. prosince

a neuteče vám ani

jedno číslo!

Předplatné je výhodné: Nehradíte poštovné – pošleme Vám na naše náklady Ve folii zabalený výtisk dostanete vždy až do schránky Časopis získáte včas, nejpozději v den vydání

nnnnnnnncccccccccccccccccccccceeeeeeeeeeeeee

VÁLKAVÁLKA

Předplaťte si



VÁLKA

Pešáci proti tankům: kdy měli šanci uspět?

Největší konflikt dějin v detailním pohledu

ěliLetecká

bitva nad Krušnohořím


západní Evropou


západní Evropou

kontroverze


na Pearl Harbor?

Vylodění u Anzia



FW 190A-3 vs. Spitfire Mk. VB

slavné i neznámé bitvy zbraně a technika speciální operace portréty osobností taktika politika a strategie život v zákopech rozhovory podzemní hnutí válka v týlu

Pozor

novy CASOPIS

KKK

Obrnění

Změm

22.duel voblacích

90AA 33VBVBVBVV

hnnniikakakk saa sststtrratesuutttíí í váPohodln�

Pohodln�až doaž do

SCHRÁNKYSCHRÁNKY

100 K�100 K�DÁREKDÁREKZDARMAZDARMA

Bitva Operace Shingle. Vylodění u Anzia 1944


Foto

graf

ie, i

lust

race

: ar

chiv

aut

ora,

wik

iped

ia

PhDr. Tomáš Dostál

Duchovním otcem Operace Shingle, spoje-neckého vylodění u italského Anzia, nebyl nikdo jiný než britský ministerský předseda Churchill, jenž byl znám svou neutuchající

náklonností k okázalým válečným dobrodružstvím, obzvláště v oblasti Středozemního moře. Na poradě s nejvyššími angloamerickými vojenskými veličinami, konané o Vánocích roku 1943 v severoafrickém Tuni-su, však sir Winston tvrdě narazil. Především americká generalita se rezolutně stavěla proti návrhům britské-ho premiéra. Ostatně náčelník štábu US Army, generál George C. Marshall, hovořil za mnohé, když prohlásil: „Zásadně nesouhlasím s nekonečnými operacemi v černé díře Středomoří.“

Jako divoké kočkyAle jako už mnohokrát předtím, tak i tentokrát sveře-pý buldok Churchill nakonec dokázal prosadit svou.

Pomohla mu k tomu rošáda na nejvyšších postech. Jeden z jeho odpůrců, dosavadní vrchní velitel středo-mořského operačního prostoru, generál Eisenhower, se záhy dočkal přeložení do Anglie, kde byl pověřen fi nálními přípravami na otevření druhé fronty – inva-zi do Normandie. Jeho místo zaujal anglický gene-rál Henry Maitland Wilson, který bohužel postrá-dal dostatek kuráže k tomu, aby byl schopen účinně vzdorovat naléhání svého ministerského předsedy. Churchill, hluboce přesvědčený, že „stagnace celého italského tažení začíná nabývat skandálních rozměrů,“ prosadil plán riskantní obojživelné operace, jež měla rozetnout stávající patovou situaci na italském bojišti (viz Italské bojiště 1943–1945).

Více jak sto kilometrů za Němci hájenou Gusta-vovou linií (viz Gustavova linie) a přibližně pade-sát kilometrů jižně od Říma mělo být vysazeno 40 000 vojáků VI. sboru americké 5. armády, kteří by

Vylodění u Anzia hluboce zklamalo očekávání svých plánovačů. Místo toho, aby se v jeho důsledku německá branná moc v Itálii zhroutila jak domeček z karet, proměnilo se ve čtyři měsíce trvající noční můru, o níž němečtí veteráni říkali, že byla dokonce ještě horší než ta stalingradská

ZmařenéZmařenénaděje Spojenců

Plavidla spojenecké invazní fl otily kotvící v an-zijském přístavu

Operace Shingle. Vylodění u Anzia 1944 Bitva


tak ohrozili hluboký týl německé obrany, jež by současně byla čelně napadena hlavními silami zmíněné 5. armády generála Marka Clarka. Po úspěšném průlomu fronty se obě uskupení měla spojit a společně zamířit na hlavní cíl, který představovalo Věčné měs-to Řím. Winston Churchill si nepřipouštěl jakékoliv pochybnosti, a s gustem tedy zvo-lal: „Vyřítíme se na pláže jako divoké kočky a vytrháme Bošům střeva!“ Velitel VI. sboru, metodický a opatrný generálmajor John P. Lucas, optimismus ministerského před-sedy nesdílel. V černé předtuše si totiž do deníku zapsal prorocká slova: „Cítím se jako jehně vedené na porážku. Celá ta záležitost má silný nádech Gallipoli a na trenérské lavičce sedí zřejmě stejný amatér.“ Narážka na zpackanou výpravu proti Osmanské říši v roce 1915, jejímž iniciátorem byl rovněž Churchill, se bohužel ukázala být více než trefnou.

Velryba na mělčiněZa ideálních klimatických podmínek vyplu-lo 21. ledna 1944 z Neapolského zálivu 347 plavidel spojenecké fl otily. Loďstvo to bylo vskutku mezinárodní, kromě převahy britských a amerických lodí, prorážela vlny plavidla řecká, holandská a dokonce i jed-no polské. Do časného rána následujícího dne dovezly mořské koráby svůj drahocen-ný náklad na místo určení. Ve dvě hodi-ny v noci 22. ledna tak ke břehu dospěly první oddíly. Přístavu v Anziu se zmocnil 1. a 4. prapor amerických Rangers plukovní-ka Williama Darbyho. Elitní vojáci se přitom setkali s pranepatrným odporem. Severně od městečka se vylodila britská 1. divize generálmajora W. R. C. Penneye a rovněž bez problémů postoupila do vnitrozemí. Stejně se vedlo i americké 3. divizi generál-majora Luciana K. Truscott a, jež na pobřeží vystoupila u Nett una, pár kilometrů jižně od Anzia. Do večera tak měl generálmajor Lucas na předmostí 36 034 mužů. Ztráty přitom nepřesáhly čtrnáct mrtvých.

Žádné jiné vylodění na evropském bojišti předtím ani potom neproběhlo tak hladce. Štěstěna však měla záhy ukázat i svou odvrá-cenou tvář. Polní maršál Kesselring, zburco-vaný svými pobočníky ve štábu nedaleko Říma, reagoval bleskově. Ostřílení vojáci tankové divize Hermann Göring a 4. vzduš-né výsadkové divize okamžitě vyrazili vstříc nepříteli.

V prvních třech dnech od invaze se v anzijském perimetru nedělo téměř nic. Systematický Lucas zajišťoval oblast o šířce šestadvaceti a hloubce nějakých dvanácti kilometrů a nikam se příliš nehr-nul. Dobře si zapamatoval slova svého pří-mého nadřízeného generála Clarka, který mu radil: „Nevystrkuj hlavu, Johnny. Já to udělal u Salerna a skoro jsem o ni přišel.“ Jeden muž ovšem z dosavadních výsledků Operace Shingle dostával záchvaty vzteku. Byl jím Winston Churchill, jenž zuřivě utrousil: „Chtěli jsme vypustit na břeh roz-

zuřeného lva, místo toho najela na mělčinu velryba.“

Generálmajor Lucas měl ale k opatrnos-ti dobrý důvod. Klíčovým předpokladem úspěchu anzijského podniku byl totiž prů-lom Clarkovy 5. armády přes Gustavovu linii. Úder americké 36. pěší divize byl však po dvou dnech utopen v krvi na březích řeky Rapido. Bylo tedy více než jasné, že ke spoje-ní s Clarkovými silami během plánovaných sedmi dnů nedojde. Lucas zůstal sám…

Prokletá CisternaTeprve v závěru ledna, ve chvíli, kdy dispo-noval již 70 000 muži a 500 děly, se Lucas odhodlal k razantnější akci. Cílem útoku se staly strategické silniční uzly Campoleone a Cisterna. Na první z nich udeřila britská 1. pěší divize ve spolupráci s americkou 1. obrněnou. Proti Cisterně dirigoval své vojáky generálmajor Truscott. Cestu mu

razily tři prapory Rangers plukovníka Dar-byho. Bojovníci 1. a 3. praporu se 30. ledna necelý kilometr před Cisternou ocitli doslo-va v pekle. V otevřeném terénu je sevřela ohromná přesila německých výsadkářů a pancéřových granátníků podporovaných těžkou artilerií. Rangers bojovali jako lvi. Osud jim však nebyl nakloněn. K vlastním liniím se probilo jen šest vojáků ze 767, kteří vyrazili do akce. Záložní 4. batalion útočí-cí s časovým odstupem se z boje vysekal s mnoha krvavými šrámy.

Nejinak se vedlo i irským a skotským gar-distům generála Penneye. Za cenu velkých obětí se probojovali na dohled Campoleone, ale když urputná německá obrana zastavila současný nápor obrněnců americké 1. divize, museli i Britové svůj postup přerušit. Chmu-rami obestřený generál Lucas svěřil v noci deníku tato slova: „Zázračný průlom existuje jen v pohádkových knížkách. Situace, ve které

LiriLirLirLiri

Sang

ro

Tyrhénské moře

Jaderské mořeGustavova linie

km

0 50 100

Silnice č. 6

Řím

Neapol

Monte Cassino

Italské bojiště 1943–1945Mapka zachycující linie německých obranných pásem jižně od Říma

Jeden z nejlepších vojenských mozků všech dob, francouzský císař Napoleon, kdysi pro-hlásil, že „Itálie je jako bota, do níž je nutno vklouznout shora“. Ke škodě stovek tisíc spojeneckých vojáků byla angloamerická generalita nucena vyzkoušet opačný postup. Apeninský poloostrov se tak v letech 1943–1945 změnil v jedno z nejdrsnějších bojišť celé války. Kombinace nevlídné kraji-ny, často nepříznivého počasí a především houževnaté německé obrany ještě umocnila celkovou mizérii.

Spojenecké síly se na italské pevni-ně vylodily v září 1943. V té době byl odstraněn Mussoliniho autoritativní režim a na základě tajné dohody měla italská armáda kapitulovat. S tímto vývojem se ovšem Němci nehodlali smířit, Italy bleskově odzbrojili a sami se ujali obrany poloostrova. V průběhu podzimu spoje-necký postup uvízl na několika obranných pásmech vybudovaných wehrmachtem jižně od Říma. Na počátku následujícího roku se rozhořely boje o Gustavovu linii, jejíž klíčový bod představovalo proslulé Monte Cassino, přes pět set metrů vysoká hora se světoznámým benediktinským klášterem na

vrcholu. Důmyslnou soustavu betonových bunkrů, palebných postů dělostřelectva a minometů, kulometných hnízd a zálud-ných minových polí vybudovala Todtova organizace napříč Apeninským poloostro-vem od ústí toku Garigliana do Tyrhénského moře na západě až po vyústění řeky Sangro do Jadranu na východě. V centrální části přetínala Gustavova linie silnici č. 6, hlavní dopravní tepnu vedoucí podél řeky Liri do italské metropole. Dominantu celé linie tvo-řily nesmírně silné pozice v kopcích kolem Monte Cassina.

Patovou situaci statické války nerozřešila ani vyloďovací operace v týlu německých pozic u Anzia. Teprve v květnu 1944 byla Gustavova linie prolomena, čímž se Spo-jencům otevřela cesta na Řím. Německé oddíly se ovšem dokázaly spořádaně stáh-nout na další linii obrany, tzv. Gótskou, kde se de facto udržely až do dubna 1945. Teprve závěrečná angloamerická ofenziva donutila německé velení 2. května složit zbraně. Problematické úspěchy Spojenců na Apeninském poloostrově ani zdaleka neodpovídaly vynaloženým prostředkům a úsilí.



vězím, je zahalena pochybnostmi a nejistotou. V nejbližší době očekávám protiútok.“

Bojová síla Německa zůstává nezlomena

Velitel VI. sboru se vskutku nemýlil. Již dva dny po vylodění, 24. ledna, dostal velezku-šený generálplukovník Eberhard von Mac-kensen rozkaz převzít vedení německých jednotek chvatně se stahujících k Anziu. Počátkem února mohl proti soupeři vrh-nout téměř 90 000 mužů nově zřízené 14. armády. Netrpělivý Hitler se z Berlína nechal slyšet: „Nepříteli je třeba vtlouct do hlavy, že bojová síla Německa zůstává nezlo-mena a že vylodění bude rozdrceno v krvi britských a amerických vojáků.“ Jako první

zlikvidoval von Mackensen nebezpečně vytrčený výběžek fronty u Campoleone, kde Britové pozbyli skoro 1 500 mužů. Tato omezená ofenziva byla pouze před-zvěstí věcí příštích.

Tygři proti Rosomákům!Dne 16. února v půl sedmé ráno udeřili Němci plnou silou. Bitva zuřila s nezten-čenou intenzitou několik dnů. Jednou z mnoha obětí, byť nepřímou, se stal i John Lucas, jehož velitel 5. armády, generál Clark, 22. února, tedy na den přesně měsíc od vylo-dění, s okamžitou platností odvolal. Uprázd-

něnou pozici zaujal generálmajor Lucian Truscott, ještě před nedávnem Lucasův přímý podřízený.

Čtyři dlouhé dny Němci téměř nepřetr-žitě útočili na připravené pozice protivní-ka, kde se jejich ofenzivní úsilí stále znovu a znovu bortilo. Devatenáctého února večer se konečně vyčerpali. Spojenecký obranný perimetr byl sice razantně zredukován, ale stále držel. Obě strany musely odepsat kolem pěti tisíc mrtvých a těžce raněných. Nespokojeného Hitlera jistě popadl pověst-ný výbuch zuřivosti, když se dozvěděl, že z bitevního pole s ostudou doslova uprchl

jeho oblíbený a protežovaný výcvikový pěší pluk Berlin-Spandau.

Nic nebylo platné ani nasazení nejtěžší techniky, i když Spojencům zle zatápě-la. Kupříkladu 508. prapor těžkých tanků vyzbrojený obávanými Tigery a podpořený oddílem stíhačů tanků Elefant zlikvidoval mezi 21. a 24. únorem dvacet amerických Shermanů. Ale i zdánlivě nezničitelné Tige-ry narazily na zdatného soupeře. Při závě-rečném německém vzepětí, 29. února, jich u Cisterny osm v krátké chvíli přesnou pal-bou vyřadili američtí Rosomáci M10 Wol-verine z 601. praporu stíhačů tanků.

Jako v sedmnáctém roce ve Flandrech

Dne 1. března došel von Mackensenovým jed-notkám defi nitivně dech. Počet vojáků zapo-jených do zápasu na život a na smrt na anzij-ském předmostí dosáhl bezmála čtvrt milionu. Každá ze stran ztratila doposud kolem dvaceti tisíc mužů a ani jedna nedokázala nepřítele s konečnou platností porazit. Nastal tříměsíční pat ne nepodobný situaci na západní frontě za Velké války. Když se přidalo deštivé a nevlídné počasí, proměňující půdu v to, co Napoleon nazýval pátým elementem, tj. bláto, leckomu z vojáků vytanuly na mysli obrázky z děsivé bitvy 1. světové války – Passchendaele.

Příslušníci 1. britské pěší divize se vyloďují na jedné z anzijských pláží. Bílé pásky natažené mezi dřevěnými sloupky označují bezpečné průchody v minových polích

Příslušníci 3. praporu Rangers před nástupem do transportních lodí. Za několik málo dnů většina mužů na snímku padne nebo bude zajata v bo-jích o Cisternu

Při závěrečném německém útoku vyřadili američtí Rosomáci přesnou palbou zakrátko osm německých Tigerů

Operace Shingle. Vylodění u Anzia 1944 Bitva


Nevelký spojenecký perimetr byl vystaven ostřelování německé artilerie, před kterým nebylo úniku. Každičký metr byl v dosahu soupeřova dělostřelectva. Jednou z obáva-ných zbraní, která ztrpčovala nepříteli život, se stalo obrovské železniční dělo, pojmeno-vané Spojenci „Anzijský expres“, neboť jeho mnohasetkilové granáty za letu vydávaly zvuk připomínající vlak ženoucí se tunelem. Smrt si nevybírala. Přišla si dokonce i pro šest zdravotních sester americké armády…

Hitlerovy zázračné zbraněNěmci během čtyřměsíční anzijské bitvy zkusili snad vše, aby protivníka z předmostí

vypudili. Včetně několika experimentálních zbraní. Již za únorové protiofenzivy se vstříc spojeneckým liniím vydalo třináct dálkově ovládaných mobilních nosičů výbušnin, tak-zvaných „Goliášů“, aby do vzduchu vyho-dily řadu nepřátelských opěrných bodů. Ani jeden z nich ovšem ke spojeneckým zákopům nedospěl. Kriegsmarine nasadila do akce lidskou osádkou řiditelná torpéda „Neger“ a luft waff e rádiem naváděné střely „Fritz X“ a Henschel Hs 293, z nichž jed-

na přivedla ke zkáze britský torpédoborec HMS Janus.

Až do vítězného konceTeprve v posledním květnovém týdnu se spojeneckým silám podařilo prolomit dosud neproniknutelnou Gustavovu linii. A tak nastal čas i pro výpad VI. sboru, jenž byl zahájen za úsvitu 23. května 1944. Po něko-lika dnech stočil generál Clark, poháněný vidinou brzkého dosažení Říma, svůj postup z východního směru ostře na severozápad. Časně ráno 4. června stanuli sboroví tankis-té skutečně na jižních předměstích italské metropole. Tento Clarkův osobní úspěch

Výhrůžný německý propagandistický leták určený spojeneckým vojákům na předmostí u Anzia

Jeden z Tigerů německého 508. pra-poru těžkých tanků projíždí Římem vstříc Spojencům u Anzia, polovina února 1944

Vojáky oblíbený generál polní maršál, přezdívaný „usměvavý Albert“, prodělal během své dlouhé vojenské kariéry několik pozoruhodných profesních veletočů. Roku 1904 vstoupil jako důstojnický kadet do bavorské královské armády, kde byl přidělen k artilerii. Po vypuknutí Velké války v létě 1914 byl nasazen nejdříve na západním a poté i východním bojišti. Díky své píli a nadání se postupem času vypracoval do štábních funkcí na divizní, sborové i armádní úrovni.

Po válce vstoupil do nově vzniklého Reichswehru a ujal se velení dělostřeleckého pluku. Jak běžela léta, stával se z Kesselringa zapálený a horlivý letecký nadšenec, a i proto byl roku 1933 přeložen na Říšské minis-terstvo letectví, aby se zde podílel na vybudování nové a úderné luftwaffe. O tři roky později dosáhl na post ná-čelníka štábu vojenského letectva. Od roku 1938 velel 1. Luftfl otte (1. letecká armáda), se kterou si na podzim 1939 vydobyl ostruhy při polském tažení i následné západní kampani, která na jaře 1940 srazila na kolena země Beneluxu ale především hrdou Francii. Porážce v bitvě o Británii, jež se strhla v létě téhož roku, nedokázal zabránit ani Kesselring, nyní již velitel 2. Luftfl otte. O rok později s úspěchem vedl letecké operace, jež provázely první měsíce německé invaze do SSSR. V prosinci 1941 byl ovšem přeložen do Středomoří.

Po kapitulaci vojsk Osy v Tunisku bylo Kesselringovi svěřeno vrchní velení nad veškerými německými po-zemními i leteckými silami operujícími na Apeninském poloostrově. „Usměvavý Albert“ zde prožil své hvězdné chvíle a velmi rychle se přerodil ve špičkového polního velitele, jenž dokázal vzdorovat nezpochybnitelné spojenecké materiální i lidské převaze až do jara 1945. V březnu 1945 byl jmenován velitelem všech německých armád na západě.

Po kapitulaci Třetí říše padl Kesselring do zajetí. V únoru 1947 začal v Benátkách proces, při němž byl bývalý polní maršál odsouzen k trestu smrti. Původní rozsudek byl ovšem později pozměněn na doživotní žalář, který Kesselring ze závažných zdravotních důvodů opustil již v říjnu 1952. Zemřel v poklidu o osm let později v západním Německu.

Albert Konrad Kesselring (1885–1960)



ovšem umožnil stahu-jícím se německým oddílům vyklouznout z hrozícího obklíčení

a zakopat se na závě-rečné válečné měsíce

na Gótské linii v severní Itálii.Winston Churchill při

hodnocení právě

skončené operace prohlásil: „Takový je příběh zápasu o Anzio, příběh velké příležitosti a zmařených nadějí, skvělého začátku na naší straně, rychlého pro-tivníkova vzpamatování a odvahy i chrabrosti všech zúčastněných.“

Dodejme, že oběť přibližně 75 000 spojenec-kých vojáků nebyla tak úplně marná. Síla němec-ké branné moci v Normandii, tedy na jednom z rozhodujících bojišť celé války, byla převelením zkušených veteránských divizí na italskou frontu fatálně podlomena. Minimálně v tomto směru spl-nila krvavá anzijská jatka svou historickou úlohu na výbornou.

Literatura, zdroje:

Breuer, W. B.: Agonie u Anzia. Plzeň 1996

Churchill, W. S.: Velké bitvy a osobnosti druhé světové války. Praha 1999

MacDonald, J.: Velké bitvy 2. svě-tové války. Praha 1995

Messenger, Ch.: Der zweite Welt-krieg in Europa. Berlin 2000

Piekalkiewicz, J.: Tanková válka 1939–1945. Plzeň 1995

Schramm, P. E. (Hrsg.): Kriegs-tagebuch des Oberkommandos der Wehrmacht, 1. Januar 1944–22. Mai 1945, Teilband I., Band 7. Bonn 2005

htt p://www.2nd-rangers.eu/Dar-bysRangers/DarbysRangers.htm

Muž s vizáží hvězdy stříbrného plátna přišel na svět v Madisonských kasárnách v New Yorku, kde sloužil jeho otec, armádní plukovník. V dubnu 1917 ukončil studium na vojenské akademii ve West Pointu. Následně se s kontingentem US Army zapojil do závěrečných bojů na západní frontě, kde velel pěšímu praporu a utrpěl zranění. Po rekonvalescenci sloužil ve štábu 1. americké armády ve Francii. Ve dvacátých a třicátých letech zastával rozličné štábní posty. V polovině 30. let úspěšně absolvoval vyšší důstojnické školy (Command and General Staff School a Army War College). Na počátku druhé světové války byl jmenován šéfem štábu pozem-ních sil americké branné moci. V listopadu 1942 dosáhl hodnosti generálporučíka a stal se zástupcem gene-rála Dwighta D. Eisenhowera, vrchního velitele spojeneckých sil při vylodění v severní Africe (Operace Torch). Poté byl postaven do čela nově zformované 5. americké armády, s níž se v září 1943 vylodil na italské pevnině u Salerna. S tímto svazkem prošel na jaře 1944 drsnými boji u Anzia a Monte Cassina. V prvním červnovém týdnu obsadil italskou metropoli Řím. V prosinci téhož roku převzal po britském generálu Alexanderovi velení spojenecké 15. skupiny armád. Na Apeninském poloostrově válčil až do května 1945, kdy přijal kapitulaci zbývajících německých sil.

Po skončení války v Evropě byl povýšen na čtyřhvězdičkového generála a v letech 1945–1947 působil na pozici velitele amerických okupačních vojsk v Rakousku, kde se záhy dostal do ostrých sporů se svými sovětskými protějšky. Na jaře 1952 nahradil generála Ridgwaye na postu vrchního velitele vojsk Spojených národů v Koreji. Dokázal odrazit poslední čínské útoky, dosáhl zastavení palby a podepsání příměří. Mezi lety 1954–1966 vedl vojenskou akademii v Charlestonu v Jižní Karolíně. V závěru života sepsal dvoudílné memoáry mapující celou jeho vojenskou kariéru.

Clark byl rázný voják, který ovšem příliš často podléhal nadměrné ješitnosti, marnivosti a domýšlivosti. Na svých taženích úzkostlivě dbal na to, aby byl vždy obklopen suitou armádních zpravodajů a dopisovatelů, novinářů a všudypřítomných fotografů.

Mark Wayne Clark (1896–1984)

ovšem umožnil stahu-jícím se německým oddílům vyklouznout z hrozícího obklíčení

a zakopat se na závě-rečné válečné měsíce

na Gótské linii v severní Itálii.Winston Churchill při

hodnocení právě

Německá rádiem řízená protilodní raketa Henschel Hs 293

Ukořistěný „Anzijský expres“, mohutný železniční kanón ráže 280 mm, který ostřeloval Spojence na předmostí

Zákulisí útoku na Pearl Harbor 1941 Politika


Úderem japonského císařského námořnictva na přístav Pearl Harbor a následným vstupem Spojených států do druhé světové války se tento konfl ikt stal skutečně globálním. Tento fakt je všeobecně znám. Jaké zákulisní úvahy a intriky především americké administrativy mu však předcházely, se ví už podstatně méně

Nekončící dohady v případu Pearl Harbor

Sedmdesáté výročí zákeřného útoku japon-ských palubních letadel na základnu ame-rického Tichomořského loďstva v Pearl Harboru na havajském ostrově Oahu před-

stavuje příležitost k zamyšlení nad tím, co zřejmě nelze vyslovit se stoprocentní jistotou. A sice do jaké míry bylo tehdejší americké politické a vojenské vedení informováno o riziku takového úderu? Anebo nepřišel někomu ve Washingtonu nakonec tento útok vhod? Nebyl to snad sám americký prezident Franklin D. Roosevelt, kdo Japonce vyprovokoval, když prosadil, aby Holanďané odmítli Japonsku poskytnout hospo-dářské koncese, což se týkalo zejména ropy, a rozhodl uvalit komplexní embargo na veškerý obchod USA s Japonskem?

Znesvářená stanoviskaA tak jedinou jistotu skýtá skutečnost, že na záhadu obestírající tento případ existují dva odlišné názory. Na jedné straně jde o tvrzení, jaká například obsahuje kni-ha Johna Tolanda Infamy. Pearl Harbor and its Aft ermath (Hanba. Pearl Harbor a jeho následky), ve které se zdů-razňuje, že došlo k několika na sobě nezávislým varo-váním o útoku na Pearl Harbor, i když se lišila údajem o konkrétním čase útoku. Obdobná varování poskytl také Joseph Grew, velvyslanec USA v Tokiu, nebo ředi-tel FBI Edgar Hoover. Ve stejném duchu vystupovali i senátor Guy Gillett e a kongresman Martin Dies. Sna-hu varovat Američany projevovali i zahraniční přátelé. Například plukovník F. G. L. Weijerman, holandský vojenský atašé ve Washingtonu, nebo britský agent Dusko Popov, jenž své obavy vyjadřoval na základě průniku do německých zdrojů. Nezajímavé jistě není ani svědectví holandského námořního zpravodajského důstojníka Johana Ranneft a, jenž udává, že se od ame-rických kolegů již 6. prosince 1941 dověděl o poloze

japonských letadlových lodí. Uvedl, že to mělo v tuto chvíli být 640 km severozápadně od Havaje.

V této souvislosti lze jistě připomenout taktéž kni-hu profesora Gordona Prangeho At Dawn We Slept (Úsvit, který jsme zaspali), v níž autor uvádí, že pre-zident Roosevelt a pár zasvěcených lidí z jeho okolí o tomto japonském útoku dopředu věděli a záměrně jej připustili, aby tak byly Spojené státy proti své vůli zataženy do druhé světové války. Historik Robert Stinnett ve své knize Day of Deceit (Den klamu) z roku 2000 uvádí, že velitelé na Havaji, admirál Kim-mel a generál Short, byli záměrně drženi mimo hlavní okruh zasvěceně informovaných činitelů, přičemž se prý tak dělo, i když jen nepřímo, na základě specifi c-kých pokynů samotného prezidenta Roosevelta.

Na druhé straně přetrvávají závěry, k nimž v rámci vyšetřování příčin a důsledků přepadení základny Pearl Harbor dospěl plukovník Henry Clausen ve své ofi ciální zprávě z listopadu 1944, jejímž zpracováním ho pověřil ministr války Henry Stimson. A které pak ještě dále rozpracoval ve své knize Pearl Harbor. Final Judgement (Pearl Harbor. Závěrečný verdikt) z roku 1992. Svými dedukcemi Henry Clausen vyvrací, jak sám říká: „Konspirační teo-rie historiků Tolanda, Prangeho, Lorda, Layrona a dalších, kteří neměli přístup k rozhodujícím dokumentům a k rozho-dujícím lidem jako já.“ Rovněž histori-kové Frederick L. Borch a Daniel Mar-tinez ostře napadají teze, že Roosevelt byl přesně informován o dni, hodině a místu napadení a že prý vůbec niko-ho na Pearl Harboru nevaroval. Ve své knize Kimmel, Short and Pearl Harbor, the fi nal report revealed (Kimmel, Short

PhDr. Ivan Brož

Americký prezident Franklin Delano Roose-velt. Skutečně záměrně zatajil klíčové zpravodaj-ské informace o blížícím se japonském útoku?

Havajské noviny při-nášející šokující zprávy o japonském úderu

Foto

graf

ie:

Wik

iped

ie

Politika Zákulisí útoku na Pearl Harbor 1941


a Pearl Harbor, uvedení závěrečné zprávy) vydané v roce 2005 nakladatelstvím Naval Institute Press, se oba tito autoři rovněž zmi-ňují o shora vzpomínané Stinnett ově pub-likaci Day of Deceit nevybíravými slovy: „Je to špatná kniha, která celý případ zakládá na umělé konstrukci, zkreslování a neznalosti.“

Na scéně Robert StinnettRobert Stinnett náleží snad vůbec k nejfun-dovanějším historikům, kteří se zabývají záha-dami v pozadí případu Pearl Harbor. Ano, je tomu tak. Objasňování okolností, proč došlo k takovému překvapení, je označováno nejen za záhadu, nýbrž mnohdy i za konspirativ-ní spolčení odpovědných činitelů, kteří vše významné buď překrucují anebo přímo skrý-vají před veřejností. Robert Stinnett je jedním z těch, kdo užívá termín „případ“ i „spiknutí“. Tento nesporně populární publicista a veterán 2. světové války (námořník na letadlové lodi) strávil šestnáct let zkoumáním dokumentů v centrálním americkém archivu, kterému se zde říká Th e National Archives. Jako analytik vědeckého ústavu Independent Institute of Oakland v Kalifornii prostudoval na 200 000

archivních materiálů týkajících se Pearl Har-boru a vedl rozhovory s několika tucty lidí, kteří byli tak či onak osobně zapojeni do udá-lostí spojených s tímto japonským útokem. Podle Stinnett a se Roosevelt již delší čas před vypuknutím nepřátelství s Japonskem snažil vyprovokovat Tokio k tomu, aby to byly prá-vě japonské ozbrojené síly, které jako první udeří na Spojené státy, čímž mu poskytnou žádoucí záminku k vyhlášení války s tím, že to americká veřejnost v takovéto podobě přijme. Proto již v říjnu 1940 měl Roosevelt vydat příkaz, aby se Tichomořská fl otila přesunu-la z blízkosti břehů Kalifornie na Havajské ostrovy, konkrétně na základnu Pearl Har-

bor. Avšak admirál James Richardson, veli-tel Tichomořské flotily, vznášel námitky vůči tomuto opatření poukazem na zvýšené nebezpečí, které takto nechráněnému loďstvu nyní hrozilo. A tak Roosevelt admirála sesadil. Admirál později citoval prezidenta, který mu měl říci: „Dříve nebo později Japonci spáchají otevřený čin násilí proti Spojeným státům a pak náš národ bude ochoten vstoupit do války.“

Šokující interview s Robertem Stinnettem

Americký žurnalista Douglas Cirignano vyzpovídal Roberta Stinnetta ohledně

výsledku jeho dlouholetého pátrání a obsah rozhovoru zveřejnil 11. března 2002 na webových stránkách ústavu Th e Indepen-dent Institute. Vzhledem ke značnému roz-sahu následují pouze některé nejdůležitější pasáže z tohoto interview.

? Bylo vůbec někdy před veřejností uveřejněno osmibodové memoran-

dum fregatního kapitána Arthura McCol-luma, v němž tento šéf sekce Dálného východu na Úřadu námořního zpravo-dajství již v říjnu 1940 velení námořnic-tva USA a štáb Bílého domu varuje, aby se nepřikročilo k provokativním akcím vůči Japonsku?Ne. Já sám jsem je objevil v archivu až v roce 1995.

? Jak je vidět z vlastního průběhu válečných událostí, některé z těch-

to bodů byly k vydráždění Japonců sku-tečně použity. Například embargo na obchod nebo udržování fl otily u Havaj-ských ostrovů. Existuje nějaký důkaz, že s tímto memorandem byl seznámen i Roosevelt?Takový přímý důkaz neexistuje. Ale jsou k dispozici jím podepsané prováděcí roz-kazy k realizaci takových nebo podobných akcí. Samozřejmě, ještě před Pearl Har-borem.

? Jak to bylo se zachycenými japon-skými depešemi a jejich rozšifrová-

ním?Naše námořní zpravodajská služba zachy-tila mezi 17. listopadem a 25. listopadem 1941 celkem třiaosmdesát depeší, které poslal admirál Jamamoto součástem, jež pak udeřily na Pearl Harbor. Pokud jde o Roosevelta, nevím, zda je všechny viděl, ale faktem zůstává, že již na počátku listopa-du 1941 vydal pokyn, aby mu dávali všechny rozšifrované depeše.

? Americká námořní zpravodajská služba zachytila 5. prosince 1941

zprávu z Tokia, která nařizovala všem japonským ambasádám po celém světě, aby spálily své kódovací knihy. Co to znamená?To znamená, že válka vypukne během jed-noho nebo dvou dnů.

? Když byla ještě s předstihem několi-ka hodin rozluštěna depeše, ve kte-

ré byl uveden japonský výraz „higaši no kaze ame“, bylo jasné, že půjde o konfl ikt, protože v překladu šlo o heslo „východní vítr, déšť“, což znamenalo útok.Kromě toho Roosevelt společně s generá-lem Marshallem (náčelník štábu amerických pozemních vojsk) ještě 6. prosince četli další depeši poslanou z Tokia japonskému velvyslanci do Washingtonu, ve které stálo, že Japonsko přeruší diplomatické styky se

Dříve nebo později Japonci spáchají otevřený čin násilí proti Spojeným státům a pak náš národ bude ochoten vstoupit do války

V rezoluci amerického Senátu, která byla schválena 25. května 1999 počtem hlasů 52 ku 47, se praví, že admirál Husband E. Kimmel a generál Walter C. Short v době japonského útoku na základnu Pearl Harbor konali své povinnosti „kompetentně

a profesionálně“. Republikánský senátor William V. Roth ze státu Delaware označil oba muže za „obětní beránky Penta-

gonu“ a dodal, jak to stojí ve zprávě listu The New York Times z 26. května 1999, že jim „nebyla poskytnuta životně důležitá

zpravodajská informace, která již byla ve Washingtonu k dispo-

zici“.

Očištění admirála Kimmela a generála Shorta

Admirál Husband Edward Kimmel

Historik, publicista a spisovatel Robert B. Stinnett, autor kontroverzní publikace Day of Deceit

Zákulisí útoku na Pearl Harbor 1941 Politika


Spojenými státy počínaje nedělí 7. prosince 1941 v 01:00 hodin východního času. A prezident Roo-sevelt na to měl zareagovat slovy: „Tak to znamená válku.“

? A to byl přece přesný čas zahájení útoku na Pearl Harbor.

Ano, ovšem generál Marshall zadržoval tuto informa-ci ještě asi 15 hodin, protože ji nechtěl pustit dál, aby prý neznepokojil velitele na Havajských ostrovech. Lépe řečeno, nechtěl, aby nějak vstupovali do celé záležitosti.

? Je tedy možno s určitostí říci, že Roosevelt věděl o tom, že útok na Pearl Harbor pro-

běhne přesně ráno 7. prosince?Ano, naprosto jistě.

? Věděl to tedy díky dešifrovaným zprávám?Ano, díky dešifrovaným zprávám, a to jak

z vojenských, tak i diplomatických zdrojů.

? Četl jste někdy Clausenovu knihu?Ano, četl jsem ji. Ale kritizuji Clausena, protože

měl přístup ke všem vojenským depeším a nepoužil je. Myslím, že to byl zločin, za který měl být postaven před válečný soud.

? Clausen zřejmě kryl i opatření, která ve dnech 6. a 7. prosince prováděl generál

Marshall.Také si to myslím. Vždyť Clausen jednal v režii ministra války Stimsona a měl od něho volnou ruku k tomu, aby zacházel s dokumenty dle vlastní vůle.

? Setkal jste se někdy s Clausenem? Kritizoval jste ho?

Clausen zemřel. Zkoušel jsem ho kontaktovat. Byl prokurátorem v San Francisku. Psal jsem mu. Neodpověděl. Chtěl jsem se dovědět, proč nezve-řejnil zachycené japonské depeše. Clausen byl nepochybně součástí konspirace, která měla držet rozšifrované zprávy mimo Kongres a mimo ame-rickou veřejnost.

Obětní beránciVelící důstojníci v Pearl Harboru, velitel námořních sil na základně admirál Husband E. Kimmel a velitel tamních pozemních sil generál Walter C. Short, se stali nešťastníky, na které se formálně svedla celá katastrofa. Admi-rál Kimmel byl několik dní po útoku na Pearl Harbor odvolán z funkce a na počátku roku 1942 penzionován. Generála Shorta čekalo něco podobného. Dne 17. prosince 1941 byl rovněž ze svého velitelského postu odvolán a degradován o jeden hodnostní stupeň.

Obhajoba prezidenta Roosevelta

A jak celou tuto problematiku kolem Pearl Harboru hodnotí jistě nanejvýš povolaná osobnost, profesor Kolumbijské univerzi-ty Richard Hofstadter? Tento dvojnásobný nositel Pulitzerovy ceny, který je považován za ikonu pová-lečné generace liberálních amerických historiků, na 785. straně svého objemného díla Th e United States, Th e History of a Republic píše: „Jedním z důsledků kata-strofy je skutečnost, že Roosevelt byl svými nejostřejšími kritiky obviněn z toho, že vyprovokoval Japonsko k útoku, aby dostal Spojené státy do války v Evropě, a tudíž loď-stvo v Pearl Harboru úmyslně vystavil možnosti zničení, což vytvořilo situaci, která sjednotila Američany kolem válečného úsilí. Tvrzení, že Roosevelt chtěl vstoupit v lis-topadu do války a věděl, že pevný postoj proti Japonsku by mohl u tohoto státu vyvolat snahu o drastickou akci, se zdá být mimo jakoukoliv pochybnost. Avšak kdyby byla zvolena alternativní politika a kdyby Spojené státy zůstaly mimo, když Japonci dobývali nesmírně bohatou říši, byl by Roosevelt kritizován za nečinnost. Názor, že Roosevelt spekuloval s tím, že nechá porazit a zničit významnou část loďstva, u něhož sám sloužil a které s takovou péčí budo-val, a že by jeho vláda a vysoké vojenské kruhy byly zapo-jeny do spiknutí, by měl být ponechán těm, kteří takovým úvahám věří. Ale faktem zůstává, že jak ve Washingtonu, tak v Pearl Harboru se projevilo lajdáctví a že velká výho-da námořní zpravodajské služby spočívající v rozšifr ování japonského kódu byla hozena za hlavu. To představovalo příšernou chybu a ztracenou šanci.“

Literatura, zdroje:

Clausen, H.: Pearl Harbor. Final Judgement. New York 1992

Hofstadter, R.: Th e United States, Th e History of a Republic. New Jersey 1967

Prange, G.: God´s Samurai. Lead Pilot at Pearl Harbor (Th e Warri-ors). New York 1990

Stinnett , R. B.: Day of Deceit. Th e Truth about FDR and Pearl Harbor. New York 2001

Generál Walter C. Short se žádné morální satisfakce nedočkal. Zemřel 9. března 1949 v texaském Dallasu na selhání srdce. Veřej-nost si mohla jeho osobnost připomenout při zhlédnutí slavného válečného americko-ja-ponského fi lmu Tora! Tora! Tora! z roku 1970, kdy jeho postavu věrně ztvárnil herec Jason Robards. Mimochodem, Robards se jistě nemusel příliš stylizovat do role, protože boje v Tichomoří za druhé světové války zažil jako válečný veterán na vlastní kůži. Ani admirál Husband E. Kimmel, jenž zemřel ve svých šestaosmdesáti letech dne 14. května 1968 v Grotonu ve státě Connecticut, se spravedli-vého ocenění nedočkal.

Poválečné osudy havajských velitelů

Generál Walter Campbell Short

Prezident Roosevelt podepisuje 8. prosince 1941 vyhlášení války Japonsku

Americký propagač-ní plakát z roku 1942 slibující, že oběti 7. pro-since 1941 nebudou zapomenuty

Technika Československý lehký tank LT vz. 35


Foto

graf

ie:

arch

iv a

utor

a, w

ikip

edia

, ww

w.u

tocn

avoz

ba.w

z.cz

Základní tank československé armády na konci 30. let měl být hlavním soupeřem německých tanků v případném konfl iktu na

podzim 1938. Byl nasazen při srážkách se Sudetoněmeckým Freikorpsem a při bojích s Maďary na Podkarpatské Rusi a východním Slovensku. Hlavní bojové nasazení ho ale čekalo až v německých barvách při polském, francouzském a východním tažení

PhDr. Vojtěch Šír

Velení československé armády plánovalo od počátku 30. let rozšířit armádní výzbroj o několik set tanků. V souvislosti s vývo-jem v Evropě a nástupem nacistů k moci

v Německu byla v létě 1934 vypracována koncepce vyzbrojení armády lehkými tanky pro podporu jez-dectva a pěchoty. Na konci roku 1934 byly fi rmy ČKD a Škodovy závody v Plzni vyzvány k předsta-vení nových prototypů, které by umožnily plánovanou koncepci naplnit.

Armádní zakázkaFirma Škoda již v únoru 1934 zkonstruovala pro-totyp lehkého tanku SU a představila ho komisi československé armády. Vzhledem ke slabému pan-céřování nebyl prototyp armádou přijat, ale Škoda ho použila jako základ pro novou verzi pod názvem Š-II-a (Š – Škoda, II – lehký tank, a – jezdecký tank), kterou představila v polovině roku 1934. Konkurenční projekt tank P-II-a, což byl vylepše-ný LT vz. 34, nabídla fi rma ČKD. Po armádních zkouškách byla 30. října 1935 podepsána smlouva na dodávku 160 tanků fi rmy Škoda, s armádním označením LT vz. 35.

Po první objednávce 160 tanků v říjnu 1935 bylo dalších 35 objednáno 12. května 1936 a poslední 103 v červnu 1936. Poslední objednávka byla ale defi nitivně potvrzena až v listopadu 1937, protože během zkoušek prvních sériových kusů se projevi-

lo mnoho závad a nedostatků, které musel výrobce odstranit. Problémy při výrobě a zpočátku pro-blematická spolehlivost tanku vedly k tomu, že na konci roku 1937 již o další tanky LT vz. 35 armáda neměla zájem a pro naplnění plánovaných stavů byl naopak objednán nový tank LT vz. 38 fi rmy ČKD. Ten se později osvědčil jako zřejmě nejlepší lehký tank začátku války.

Firmy ČKD a Škoda vyrobily v letech 1935–1937 každá polovinu z celkem 298 tanků pro čs. armádu. Tanky byly armádě předávány od konce roku 1936 do dubna 1938.

S tankem LT vz. 35 dosáhla Škoda jednoho ze svých největších předválečných exportních úspě-chů – 126 tanků pod označením Škoda R-2 si objed-nala v roce 1936 rumunská armáda, vyráběny pro ni byly od září 1938 do února 1939.

LT vz. 35 z technického pohleduLehký tank LT vz. 35 měl hmotnost 10,5 tuny, čelní pancéřování o síle 25 mm, boční a zadní pancéřování 12–16 mm. Čelní pancéřování mělo odolávat střele z 20mm kanónu na vzdálenost 250 m, na jakoukoli vzdálenost pak tank odolával pěchotnímu průbojné-mu střelivu ráže 7,92 mm. Tank byl poháněn vodou chlazeným čtyřválcovým motorem Škoda T-11/0 o výkonu 120 koní a mohl na silnici dosáhnout maxi-mální rychlosti 34 km/h. Akční rádius v terénu dosa-hoval 120 km, na silnici až 160 km. Pokrokové bylo

Pancíře na obranurepubliky

Dvojice tanků LT vz. 35 s osádkami na cvičení koncem 30. let. Oba tanky z 1. pluku útočné vozby získal v březnu 1939 německý wehrmacht

Československý lehký tank LT vz. 35 Technika


u tanku LT vz. 35 použití pneumatického systému řízení, což snižovalo únavu řidiče při delších přesunech. Byla to pokročilá kon-strukce, ale tank byl po mechanické stránce velmi složitý, což komplikovalo opravy.

Výzbroj tanku tvořil kanón Škoda A-3 ráže 37 mm a dva těžké kulomety ZB vz. 35 ráže 7,92 mm. V roce 1938 byly kulomety postupně nahrazovány za ZB vz. 37. Kanón A-3 měl být schopen na 500 m při kolmém dopadu prorazit až 45 mm silný pancíř, při 30° úhlu dopadu pak 15 mm silný pancíř. V tanku byla vezena zásoba 78 nábojů pro kanón (24 protitankových a 54 tříštivých) a 2 700 nábojů pro kulomety v pásech po 100 nábojích. V německé armádě byla zásoba snížena na 72 náboje pro kanón a 1 800 kulometných nábojů.

Posádku tanku tvořili v čs. armádě tři muži, v bojovém prostoru vedle sebe sedě-li řidič s radiotelegrafi stou, velitel ve věži zároveň ovládal kanón a kulomet. Komu-nikace velitele s řidičem probíhala pomocí tří barevných signalizačních žárovek, kte-

ré měl řidič ve výšce očí. Wehrmacht ve vnitřním uspořádání tanku provedl někte-ré změny – pro vnitřní komunikaci zavedl hovorové zařízení, a protože velitel toho měl v tříčlenné posádce na starosti příliš mnoho, tak pro nabíjení a střelbu z kulometu přibyl čtvrtý člen posádky. Celkově tank LT vz. 35 i přes některé problémy odpovídal požadav-kům doby a byl velmi nebezpečným pro-tivníkem naprosté většině tehdejších tanků evropských zemí.

Krizová léta 1938–1939První „křest ohněm“ tanky LT vz. 35 v čs. armádě prodělaly během částečné mobilizace v květnu 1938. Ukázala se řada nedostatků, velká část tanků zrovna prochá-zela přezbrojením kulometů na ZB vz. 37 a musela tak vyjet bez kulometné výzbroje. Jiným tankům chyběly zaměřovací dalekohle-dy a radiostanice. Projevil se také nedostatek náhradních dílů a průbojného střeliva pro tan-kové kanóny. Přesto měla přítomnost tanků velký psychologický efekt, zejména v pohoto-vostních jednotkách udržujících klid v pohra-ničních oblastech. To se prokázalo zejména po vyhlášení stanného práva v pohraničí 13. září 1938, kdy motorizované brigády rychlých divizí s podpůrnými jednotkami tanků rychle nastolily v pohraničí pořádek. Ve srážkách se Sudetoněmeckým Freikorpsem byly obvykle nasazovány čety po třech tancích. Příslušníci Freikorpsu neměli protitankové zbraně, takže čs. tanky většinou rychle zdolaly odpor.

V září 1938 měla čs. armáda ve výzbroji celkem 298 tanků LT vz. 38, na našem území se jich ale nacházelo jen 297 – jeden tank byl spolu s továrním prototypem Škody od srp-na 1938 na předvádění v Kubince u Moskvy, na naše území se vrátily až v březnu 1939. Po vyhlášení mobilizace 23. září 1938 dis-ponovala 1. a 2. rychlá divize každá 40 tan-ky, 3. rychlá divize měla jen šestnáct tanků a 4. rychlá divize 76 tanků. Čtyřicet tanků bylo v záloze velitelství armády a zbylé tanky byly nasazeny v pohotovostních jednotkách v pohraničí nebo byly v opravnách. Dalších deset exportních tanků Škoda R-2 určených

pro Rumunsko bylo během zářijové mobili-zace zabaveno ve Škodových závodech.

Mnichovská dohoda a s ní související odstoupení pohraničních oblastí Německu neznamenala pro tanky LT vz. 35 konec bojového nasazení. Tanky byly od podzimu 1938 využity při srážkách s maďarskou armá-dou, která podnikala výpady přes jižní hrani-ce Podkarpatské Rusi a východního Sloven-ska. Napjatá situace vyvrcholila otevřeným konfl iktem v březnu 1939, kdy se Maďarům podařilo dva tanky LT vz. 35 ukořistit. Kon-strukce ukořistěných tanků je zaujala natolik, že později požádali Škodu o jejich opravu.

Tank LT vz. 35 byl velmi nebezpečným protivníkemnaprosté většině tehdejších obrněnců evropských zemí

Jak by asi dopadl vojenský konfl ikt Českoslo-venska s Německem na podzim 1938? Tato otázka je oblíbeným předmětem diskuzí, aniž by na ni ale bylo možno dát jednoznačnou odpověď.

Co se týká obrněné techniky, českoslo-venská armáda v září 1938 disponovala 51 lehkými obrněnými automobily OA vz. 30 a patnácti OA vz. 27, 70 tančíky vz. 33, 50 lehkými tanky vz. 34 a 298 tanky LT vz. 35 (jeden z nich byl ale zrovna v Moskvě). Kromě toho armáda zabavila ve Škodových závodech několik kusů z rozpracované objednávky exportních tanků R-2 pro Rumunsko a v ČKD několik rozpracovaných tanků určených pro Peru a Švýcarsko. Tanky LT vz. 38 bohužel na podzim 1938 ještě nebyly ve výzbroji, první kusy byly dokončeny až v březnu 1939. Německá armáda měla naproti tomu v říjnu 1938 k dispozici zhruba 2 600 tanků, z nichž bylo 1 468 PzKpfw I, 823 PzKpfw II, 59 PzKp-

fw III, 76 PzKpfw IV a asi 180 velitelských tanků. Kromě toho měla ještě 72 italských tančíků získaných po anšlusu Rakouska.

Proti ČSR by samozřejmě nebyla nasazena všechna německá technika, stejně tak ČSR by část sil musela držet proti případnému zásahu Maďarska nebo Polska. Přesto kvanti-tativně byla německá převaha obrovská. Jiný pohled je ale při srovnání technických para-metrů tanků. Naprostou většinu německých tanků tvořily velmi slabé typy PzKpfw I (vy-zbrojen pouze kulomety) a PzKpfw II se slabým kanónem ráže 20 mm. Tyto tanky se po stránce výzbroje a pancéřování nemohly s LT vz. 35 měřit. LT vz. 35 byl zhruba srovna-telný s tehdejšími verzemi A až D tanku PzKp-fw III (vyzbrojen také kanónem ráže 37 mm), přestože ten již patří do kategorie středních. Tanky PzKpfw IV ve verzi B již jak výzbrojí (ka-nón ráže 75 mm), tak silnějším pancéřováním parametry LT vz. 35 převyšovaly.

Čs. tanky versus německé

Tanky LT vz. 35 při cvičení českoslo-venské armády koncem 30. let

Technika Československý lehký tank LT vz. 35


Zakoupili dokonce licenci na výrobu střední-ho tanku Škoda T-21, který se stal základem pro maďarské tanky Turán.

Ve službách hákového křížeOkupace zbytku českých zemí a vyhlášení samostatného Slovenského štátu v březnu

1939 znamenaly nový osud pro techniku československé armády. Z 298 tanků LT vz. 35 nacházejících se ve výzbroji českoslo-venské armády si celkem 52 tanků 3. pluku útočné vozby v Martině ponechalo Sloven-sko, dva tanky ukořistili Maďaři a 244 tanků získal německý wehrmacht. Němci tanky LT vz. 35 podrobně otestovali a rozhodli o jejich zařazení do výzbroje německé armády pod názvem PzKpfw 35(t). Písmeno „t“ v názvu označovalo původ tanku (tschechisch). Zhruba dvě desítky strojů Němci modifi -kovali na velitelské tanky (Panzerbefehl-swagen) vybavené radiostanicí FuG 8 vedle standardní radiostanice FuG 2 nebo FuG 5 a gyrokompasem. Pro umístění radiostani-ce byl demontován přední spodní kulomet, anténa byla umístěna na krytu motoru.

Získané tanky Němci zařadili do výzbroje 1. lehké divize a prováděli intenzivní výcvik posádek. Již na podzim 1939 se 1. lehká divi-ze účastnila polského tažení, kde tanky ura-zily stovky kilometrů. Jeden byl zcela vyřa-zen, dalších deset vážně poškozených bylo ve Škodovce opraveno. V říjnu 1939 byla 1. lehká divize přejmenována na 6. tankovou divizi. S touto divizí původně českosloven-ské tanky bojovaly při francouzském tažení v květnu a červnu 1940 v rámci XLI. tanko-vého sboru. Jeho součástí byla i 8. tanková divize vyzbrojená českými PzKpfw 38(t). Šestá tanková divize překročila 14. května 1940 Másu u Monthermé a po překonání

francouzské obrany postupovala ke kanálu La Manche, kde se podílela na obklíčení spojeneckých vojsk u Dunkerque. Celkem se francouzského tažení zúčastnilo 118 tanků PzKpfw 35(t) a čtrnáct velitelských PzBf Wg 35(t), 45 z nich bylo poškozeno a jedenáct nenávratně vyřazeno.

I když měly být tanky PzKpfw 35(t) již na počátku roku 1941 z německé prvoliniové výzbroje vyřazeny, tak přesto v rámci 6. tan-kové divize zasáhly i do bojů v Sovětském svazu. České stroje tvořily zhruba čtvrtinu všech tanků, které Němci nasadili do ope-race Barbarossa zahájené 22. června 1941. Kromě 155 tanků PzKpfw 35(t) v 6. tanko-vé divizi to bylo ještě více než šest stovek modernějších PzKpfw 38(t).

Šestá tanková divize bojovala jako součást skupiny armád Sever v pobaltských státech a u Leningradu. V listopadu 1941 byla pře-místěna na moskevský směr a účastnila se bojů v oblasti Klinu a Kalininu. Do té doby nenávratně ztratila pouze sedm tanků PzKp-fw 35(t). České tanky tvořily páteř výzbroje 6. tankové divize až do začátku roku 1942, kdy byly defi nitivně staženy a vyřazeny z frontové výzbroje. Východní tažení ukázalo limity leh-kých tanků, se sovětskými stroji T-34 nebo KV se nemohly v ničem měřit, jejich kanóny ráže 37 mm byly proti sovětským kolosům zcela neúčinné. Šestá tanková divize narazila na sovětské těžké tanky KV již v prvních dnech po zahájení útoku, 25. června 1941 bylo do

bojového deníku divize zapsáno: „Ruské 52tunové tanky se ukázaly téměř nezničitelné… musela být povolána baterie fl aků ráže 8,8 cm.“ Zimní období navíc ukázalo, že tanky PzKpfw 35(t) není v mrazu téměř možné nastartovat, startování trvalo i několik hodin.

Kromě 6. tankové divize byly tanky PzKp-fw 35(t) také krátce ve výzbroji 3. motori-zované divize SS Totenkopf.

V armádách spojenců Třetí říše

Kromě německého wehrmachtu byly tanky LT vz. 35 ve výzbroji armád Rumunska, Bulharska a Slovenska. V roce 1940 Němci 26 tanků PzKpfw 35 (t) prodali Bulharsku. Dalších deset, pod označením T-11, Bul-haři od Škody obdrželi v lednu 1941. Tyto tanky byly původně určeny pro export do Afghánistánu, který ale Němci nepovolili. Tanky T-11 se od původní verze LT vz. 35 lišily novým typem kanónu Škoda A-8. Novou bulharskou objednávku 45 tan-ků T-11 v roce 1941 Němci zablokovali a místo nich dodali Bulharům ukořistěné francouzské tanky Renault R-35. Bulhar-ská armáda své tanky Škoda paradoxně

Bulharská armáda své tanky Škoda paradoxně použilaaž na přelomu let 1944–1945 v boji proti Německu

Je to paradoxní, ale desítky let po druhé světové válce nebyl na českém území k vidění žádný tank LT vz. 35. Až v říjnu 2008 se jeden vrátil do země svého původu. Šlo o tank přijatý čs. armádou 15. září 1937 s evidenčním číslem 13 962. V březnu 1939 byl převzat německým wehrmachtem a nasazen v polském tažení v září 1939 a v západní kampani na jaře 1940. Od roku 1942 se zřejmě používal pro výcvik řidičů. Na konci války jej v Německu ukořistili Američa-né a odvezli na testování do Aberdeen Proving Ground ve státě Maryland, kde byl poté zařazen do sbírek vojenského muzea.

Před šesti lety se o osud tanku začal zajímat tehdejší zpravodaj Českého rozhlasu v USA Alexandr Pícha. Nejprve byl na jeho doporučení v roce 2006 tank přemalován z německého tmavě šedého nátěru do původní barevné československé kamufl áže. Pícha se zároveň zajímal i o možnost zapůjčení tanku do ČR, americká reakce ale byla zamítavá. Posun přineslo až po dvou letech vyjednávání o umístění amerického radaru na českém území. V rámci jednání Američané tank České republice rovnou darovali. Tank byl dopraven do Baltimoru, lodí přepraven do Hamburku a 17. října 2008 dorazil do Vojenského technického muzea v Lešanech. V letech 2009–2011 probíhala první etapa jeho celkové rekonstrukce ve Vojenském opravárenském podniku v Šenově u Nového Jičína. Následovat bude ještě rekonstrukce motoru a převodovky, tak aby byl tank jako jediný tohoto typu na světě plně pojízdný.

Návrat „ztraceného syna“ – LT vz. 35 v lešanském muzeu

Součinnost tanků s pěchotou na cvičení čs. armády v závěru 30. let

Československý lehký tank LT vz. 35 Technika


použila až na přelomu let 1944–1945 v boji proti Německu.

V rumunské armádě byl tanky Škoda R-2 vyzbro-jen 1. tankový pluk 1. tankové divize, 2. tankový pluk divize byl vyzbrojen francouzskými tanky Renault R-35. Tato divize spadala pod 3. rumunskou armádu, která byla během tažení proti SSSR součástí němec-ké skupiny armád Jih. V průběhu letního tažení 1941 na Ukrajině Rumuni do 20. srpna 1941 z různých příčin přišli o 94 tanků R-2, dvacet jich zůstalo boje-schopných. Z 94 vyřazených bylo 25 poškozeno neopravitelně, ty byly rozebrány na náhradní díly. Zbylé se podařilo opravit. Za zničené tanky poskyt-li Němci v červenci 1942 Rumunům 26 vlastních PzKpfw 35(t).

S tanky R-2 se rumunská armáda účastnila i ofen-zivy na jižním křídle východní fronty v roce 1942.

K 29. srpnu 1942 měla 1. tanková divize 109 tanků R-2 a posílena byla i o jedenáct PzKpfw IV a jede-náct PzKPfw III. Během těžkých bojů po sovětské protiofenzivě u Stalingradu byla rumunská 1. tanko-vá divize v podstatě rozdrcena, ke konci listopadu 1942 jí z původních tanků zbývalo jen jedenáct Pz III a Pz IV a devatenáct R-2. Ztratila i většinu svého dělostřelectva. K 2. prosinci 1942 měla 1. tanková divize už pouze tři bojeschopné tanky. Na začátku roku 1943 byla stažena zpět do Rumunska, nenávrat-né ztráty techniky činily 81 tanků R-2, deset Pz III a deset Pz IV. Asi 40 tanků R-2, které Rumunsku v roce 1943 zbývaly, bylo přeřazeno do zálohy a dva-cet z nich bylo v roce 1944 přestavěno na stíhače tanků TACAM.

Slovenské armádě zůstala po březnu 1939 obrně-ná technika 3. pluku útočné vozby, který disponoval 52 tanky LT vz. 35. Poprvé se několik tanků LT-35 (slovenské označení) účastnilo vojenské akce během pohraničních bojů s Maďarskem 23.–26. března 1939. Několik tanků LT-35 slovenská armáda nasa-dila i během války s Polskem v září 1939, do boje ale tanky nezasáhly.

Pro útok na Sovětský svaz v červnu 1941 sloven-ská armáda sestavila Rychlou skupinu pod velením plk. Pilfouska. Její součástí byl i prapor útočné vozby s 30 tanky LT-35, deseti tanky LT-38 a sedmi tanky LT-40. V červenci 1941 z Rychlé skupiny vznikla Rychlá brigáda, která 22. července 1941 podstoupi-la tvrdý boj o Lipovec na Ukrajině, při kterém

nenávratně ztratila tři tanky LT-35, jeden LT-38 a jeden LT-40. Dalších pět LT-35 bylo během bojů o Lipovec těžce poškozeno. Prapor útočné vozby byl poté stažen na Slovensko a zbytek Rychlé brigády přičleněn k německé 295. pěší divizi. Slovenské tanky LT-35 se na východní frontu již nevrátily. V boji tanky LT-35 znovu použili až povstalci během Slovenského národního povstání.

Literatura, zdroje:

Francev, V. – Kliment, Ch. K.: Škoda LT vz. 35. Praha 1995

Francev, V. – Kliment, Ch. K.: Československá obrněná vozidla 1918–1948. Praha 2004

Jentz, T. L.: Panzertruppen. Th e Complete Guide to the Creation & Combat Employment of Ger-many‘s Tank Force 1933–1942. Atglen 1996

Spielberger, W. J.: Die Panzer-Kampfwagen 35(t) und 38(t) und Ihre Abarten. Stutt gart 1990

Kliment, Ch. K. – Nakládal, B.: Slovenská armáda 1939–1945. Praha 2003

Hmotnost: 10,5 tDélka: 4,9 mŠířka: 2,055 mVýška: 2,37 mPancéřování: 25 mm (čelo), 12–16 mm (boky)Výzbroj: kanón Škoda A-3, ráže 37 mm, 2 × těžký kulomet ZB vz. 35 nebo ZB vz. 37 ráže 7,92 mmMotor: vodou chlazený čtyřválec Škoda T-11/0 o výkonu 88,2 kW (120 HP) při 1800 ot/min.Max. rychlost: 34 km/h (silnice), 12–16 km/h (terén)Dojezd: 120 km (terén), 160 km (silnice)Posádka: 3 muži (čs. armáda), 4 muži (německá armáda)

Základní technická

data tanku LT vz. 35

Exportní tanky Škoda R-2 připravené v zimě 1939 k expedici do Rumunska

Obrněnec PzKp-fw 35(t) vystavený ve vojenském muzeu v Bělehradě

Duel 1942 – Supermarine Spitfi re Mk. VB vs. Focke-Wulf Fw 190A-3


Foto

graf

ie:

arch

iv a

utor

a, w

allp

aper

stoc

k.ne

t, w

ikip

edia

Kříž proti kokardě

PhDr. Tomáš Dostál

Stíhačka Supermarine Spitfi re tvořila spolu s robustním a nesmírně odolným Hur-ricanem páteř stíhacích perutí RAF na počátku druhé světové války. Prototyp Spit-

fi ru, nesoucí označení Supermarine Type 300, jenž byl dílem konstruktéra Reginalda J. Mitchella, se od plochy zkušebního továrního letiště poprvé odlepil v březnu 1936. Po překonání obvyklých dětských nemocí nového letounu začínalo být jasné, že Britové ve Spitfi ru získali stroj, který se zapíše do historie. První exempláře se do výzbroje bojových perutí dostaly v závěru roku 1938.

V bitvě o BritániiNa období největší slávy nemusel Spitfi re ovšem čekat příliš dlouho. Jeho hvězdné chvíle přišly v létě roku 1940. V nesmírně těžkých a temných časech, kdy si německá branná moc bleskově podrobila většinu kon-tinentální Evropy a zdálo se, že neexistuje hráz, která by ocelový příval zastavila, se nad nezdolným Albionem strhla urputná letecká bitva, v níž RA F bojovalo o bytí a nebytí své země. I když to byl poněkud opomíjený mouřenín Hawker Hurricane, kdo v konečném účto-vání odvedl více černé práce a přispěl tak větší měrou k porážce letectva s hákovými kříži, stal se právě nesmír-ně elegantní Spitfi re symbolem britského vítězství. Celá Británie znala nezaměnitelnou siluetu letounu, který denně obdivně sledovala vysoko mezi oblaky, odkud Spitfi ry srážely k zemi německé Messerschmitt y, stejně jako bombardéry luft waff e, jejichž břicha byla až po okraj zaplněna smrtonosným nákladem.

„Pětka“ v akciVerze Spitfi re Mk. I a Mk. II, na jejichž bedrech ležela tíha bojů v prvních letech konfl iktu, začaly od pod-zimu 1941 nahrazovat zbrusu nové Mk. V, které v té době představovaly vůbec to nejlepší, čím RA F dis-ponovalo. „Pětky“ si záhy získaly srdce svých pilotů. Jednalo se totiž o stroje solidně rychlé, s výbornou stoupavostí a proslulou obratností, jejichž ovládání bylo nadmíru příjemné a ve všech normálních leto-vých režimech zcela bezproblémové. Negativem se jevily být pouze menší komplikace při přistávacím manévru, které byly zapříčiněny ztíženou viditelností vpřed přes štíhlý motorový kryt.

„Spit“ proti všemV průběhu druhé světové války sloužilo v rámci Královských vzdušných sil čtyřiadvacet rozličných verzí a variant letounu typu Spitfi re, jež se od sebe lišily především čím dál výkonnějšími pohonnými

Pohonná jednotka: motor Rolls-Royce Merlin 45Výkon motoru: 1 096 kW (1 470 k) ve výšce 2 820 mRychlost: 595 km/hRychlost stoupání: 13,5 m/sOperační dostup: 11 300 mVýzbroj: 2 × 20mm kanón British Hispano Mk. II v křídlech (60 nábojů na zbraň), 4 × 7,7mm kulomet Colt Browning v křídlech (350 nábojů na zbraň)

Supermarine Spitfire Mk. VB

O převahu na obloze nad okupovanou Francií a kanálem La Manche se v roce 1942 rvaly dva výjimečné stíhací letouny. V barvách britského Královského letectva řezal nebe Supermarine Spitfi re Mk. V, jemuž byl více než zdatným soupeřem smrtelně nebezpečný a oprávněně obávaný Focke-Wulf Fw 190 německé luftwaffe. Který z těchto dravců měl tehdy navrch?

Ukořistěný letoun nadporučíka Armina Fabera s výsostnými znaky RAF

1942 – Supermarine Spitfi re Mk. VB vs. Focke-Wulf Fw 190A-3 Duel


jednotkami a mohutnější výzbrojí. Spitfi ry se s nepřítelem s úspěchem utkávaly nad Evropou, ve Středomoří, v severní Africe i na Dálném východě, kde okusily nesmlou-vavost japonského soupeře.

V průběhu roku 1942 se začaly rovnovážné misky vah prokazatelně překlápět na stranu německé luft waff e. Narušitelem zavedeného statu quo na západní frontě nebyl nikdo jiný než stíhací letoun Focke-Wulf Fw 190, noční můra stovek pilotů Commonwealthu. RA F, svádějící doposud sice zuřivé, ale přesto vyrov-nané řeže s hbitými Messerschmitt y Bf 109F-4, byla náhle konfrontována s protivníkem, jehož kvalit dosahovala jen velmi obtížně.

Focke-Wulf hlásí příchodV závěru 30. let 20. století si velení německé branné moci uvědomilo, že spoléhání se jen na jediný typ stíhacího letounu, tj. Messer-schmitt Bf 109, je příliš velkým hazardem, a obrátilo se proto na nejvýznamnější kon-strukční kanceláře s požadavkem na možného Messerschmitt ova souputníka. Z této soutěže vyšel v létě roku 1938 vítězně návrh profesora Kurta Tanka z fi rmy Focke-Wulf. O rok poz-ději tak již mohl prototyp Focke-Wulf 190 V1 uskutečnit vůbec první zkušební let.

Focke-Wulf nad kanálemNavzdory určitým počátečním obtížím s hvězdicovým motorem BMW byly novými stíhačkami od léta 1941 postupně vyzbro-jovány německé stíhací eskadry operující nad západní Evropou. Britové se nejčastěji střetávali s JG 2 „Richthofen“ a JG 26 „Schla-geter“ startujícími z letišť v severozápadní a severní Francii, respektive Belgii.

V roce 1942 vysílaly obě JG do akce tehdy nejrozšířenější Focke-Wulfy Fw 190 A-3. Tyto stíhačky vynikaly na svou dobu přímo fantastickým výhledem z pilotní kabiny a fenomenální stoupavostí a rych-lostí, přičemž i při těch nejvyšších neztrácel Focke-Wulf nic ze své ovladatelnosti a snad-né pilotáže. Na rozdíl od Messerschmitt u byl Fw 190 vybaven podvozkem s širokým rozchodem, který letounu na zemi dodával potřebnou stabilitu. Určitý zádrhel naproti tomu spočíval ve velmi tuhých podvozko-vých tlumičích, jež pilotům občas připravily poněkud tvrdší přistání.

Hon na „stodevadesátku“Nepříjemný šok z nového zdatného protiv-níka, který způsoboval RA F citelné ztráty, vedl ve Velké Británii k vypracování riskant-ního plánu, jehož cílem měla být „krádež“ exempláře „stodevadesátky“ přímo z jed-noho z francouzských letišť. Takto získa-ný Fw 190 by byl následně na ostrovech podroben důkladným testům a zkouškám, jejichž výsledky by pomohly najít účinnou protizbraň. Jednotka Commandos, tvořící ozbrojený doprovod vybraného zkušební-ho pilota, však na takto sebevražednou misi nakonec nastoupit nemusela.

Dar z nebesKoncem června 1942 totiž po boji s československými stíhači, z dodnes zcela neobjasněných příčin, na letišti RA F v Pem-brey nedaleko Swansea v jižním Walesu přistál dezorientovaný Gruppenadjutant III/JG 2, nadporučík Armin Faber, který tak nepříteli na zlatém podnosu naservíroval úlovek vskutku nečekaný.

Literatura, zdroje:

Bílý, M. – Šipka, P. – Šíla, M., Rajlich, J. – Pátek, Z.: Focke-Wulf Fw 190A. Praha 1995

Rajlich, J. – Sehnal, J.: Stíhači nad kanálem. Praha 1993

htt p://forum.valka.cz

Pohonná jednotka: motor BMW 801 D-2Výkon motoru: 1 267 kW (1 724 k) při startuRychlost u země: 540 km/hve výšce 6 100 m: 640 km/hRychlost stoupání: 15,5 m/sOperační dostup: 10 600 mVýzbroj: 2 × 20mm kanón Oerlikon MG 151/20 v kořenech křídel (250 nábojů na zbraň), 2 × 20mm kanón Mauser MG-FF v křídlech (60–90 nábojů na zbraň), 2 × 7,9mm kulomet Rheinmetall MG 17 na kapotě motoru (900 nábojů na zbraň)

Focke-Wulf Fw 190A-3

Faberův Focke-Wulf se téměř okamžitě stal kořistí britských techniků a inženýrů. Z Pem-brey byl nejprve dopraven do Farnborough, sídla Královského výzkumného leteckého ústavu, a poté do Duxfordu, k jednotce pro vývoj taktiky vzdušného boje (Air Fighting Development Unit), kde od 3. července probíhalo všestranné testování a porovnávání se stíhačkami RAF. Závěry hovořily jasnou řečí. „Stodevadesátka“ překonávala Spitfi re Mk.VB téměř ve všech klíčových ukazatelích, v řadě z nich byla dokonce nedostižná. Ve všech výškách byl Fw 190A-3 rychlejší (o 32 až 56 km/h), rovněž rychleji stoupal (do

7 600 m až o 2,3 m/s) a akceleroval. Vždy dokázal svižněji reagovat. Vynikal i v tra-diční doméně Spitfi ru, tj. obratnosti. Pouze v proslulé spitfi rovské utažené horizontální zatáčce zaostával, hrozil mu přitom i pád do vývrtky, kterou ovšem bez větších obtíží opět vybral. V případě hrozícího nebezpečí mohl Focke-Wulf v podstatě kdykoliv přerušit boj a uniknout Spitfi ru v ostrém piké. Tuto jedno-značnou dominanci alespoň zčásti vyrovnaly později zaváděné Spitfi ry Mk.IX a americké P-47 Thunderbolt. Defi nitivně ji zlomily teprve skvělé stíhačky P-51 Mustang, které se na evropském nebi objevily v prosinci 1943.

Kdo s koho!

Speciální operace Operace Sauerkraut 1944


Foto

graf

ie a

ilus

trac

e: p

syw

ar.o

rg

Ve druhé polovině roku 1944 byla situace německých armád v Evropě kritická. Spojenci osvobodili Řím, vylodili se v Normandii a Sověti se chystali zaútočit na východních hranicích Říše. Spojenci hodlali využít svých úspěchů na frontách a ještě více urychlit konec války podlomením morálky německých jednotek. A to za pomoci německých zajatců, vyškolených na agenty pronikající přes frontovou linii

Mgr. Jan Čurda

Příběh operace Sauerkraut (kyselé zelí) se začal odvíjet 21. července 1944, kdy se skupina německých důstojníků pokusi-la zavraždit Hitlera a svrhnout nacistický

režim v Německu. Jen několik hodin po přijetí zprávy o pokusu o atentát začalo Oddělení dezinformačních operací v Římě horečně vymýšlet způsob, jak co nej-lépe využít zprávu o pokusu o převrat v Německu. Atentát na vůdce skýtal jedinečnou příležitost k útoku na morálku německé armády v případě neprodlené-ho rozšíření této zprávy. Cílem bylo podlomit vůli německých vojáků v boji vykreslením narůstajících sporů mezi armádními špičkami.

Agenti z řad zajatcůKlasické použití letadel shazujících letáky nebylo považováno za dostatečně účinné, byl proto prosazen jiný způsob – přes frontovou linii měli proniknout agenti, vybraní z řad německých zajatců, kteří měli šířit čerstvě vymyšlené zvěsti, letáky, padělané roz-kazy a „ofi ciální“ prohlášení.

Výběrem těchto mužů v řadách německých zajatců byla pověřena Barbara Lauwersová, která okamžitě vyrazila v doprovodu majora Dewarta do zajateckého

tábora v Asertu u Neapole. Vybaveni přímým povo-lením pro operaci od plukovníka Edwarda Glavina, šéfa OSS v Itálii, vyrazili na cestu nocí. Mezitím se v sídle MO (Morale Operations – sekce OSS, která měla za úkol vedení psychologické války, především šíření propagandy) rozběhly přípravy na výrobu novin, dokumentů a letáků. Zvláštní „denní rozkaz“, budící dojem, že jej vydal polní maršál Walther von Brauchitsch, byl rovněž podvržený. Prohlašoval, že polní maršál převzal kontrolu nad německou armá-dou a že vzpoura proti Hitlerovi pokračuje.

Zatím byl další důstojník MO Ed Lindner dopra-ven do Sieny, kde převzal německé uniformy, insig-nie, doklady a kapesní drobnosti jako součást krytí pro zajatce, kteří měli infi ltrovat německé linie poblíž řeky Arno.

Barbara Lauwersová strávila 22. červenec v zajatec-kém táboře, kde hovořila s německými zajatci. Nako-nec vybrala šestnáct těch, kteří vyhovovali jejím přís-ným požadavkům. Byli to většinou mladí muži, kteří nesouhlasili s režimem, ale museli narukovat a zažili peklo východní fronty. Mnozí byli dezertéry.

Jakmile Lauwersová skončila svůj výběr, dostali Němci obnošené overaly americké armády a byli

Pryč s Hitlerem!

Němečtí výsadkáři zajatí v březnu 1944 u Monte Cassina

Operace Sauerkraut 1944 Speciální operace


převezeni k výcviku do Říma. Svoji roli hrál čas – čím dříve po atentátu by byli agenti nasazeni, tím větší byla naděje na úspěch v panující nejistotě a chaosu německých jed-notek. Přesto bylo nutno věnovat náležitou pozornost přípravě akce. Vybraní zajatci se nazpaměť učili své krycí příběhy – každý z nich dostal novou identitu na základě zpra-vodajských hlášení, jež Lauwersové posílaly

týmy výzkumného a analytického oddělení OSS. Například zajatec s rakouským přízvu-kem měl krytí přizpůsobené jeho původu. Bývalá zaměstnání byla zapracována co nej-věrohodněji do jejich krycí legendy, a když byli v noci nečekaně probuzeni, museli bez-chybně odpovídat na položené otázky.

Dokonalá a rychlá přípravaMateriály připravované OSS byly vypraco-vávány ve dvojí kvalitě – velmi hrubé, nebo velmi dobré. Falešné dokumenty, razítka, známky o zaplacení příspěvků nacistické straně, které měly prokázat totožnost agenta, musely být perfektní, aby prošly kontrolou německé vojenské policie. Naopak plaká-ty, letáky a noviny určené pro propagandu mezi německými vojáky měly budit dojem, že byly vyrobeny podomácku podzemním opozičním hnutím, které jako by existovalo všude kolem nich. Pokud by byly letáky pří-liš kvalitně udělané, vzbudily by podezření, že jsou dílem nepřátelské propagandy.

Kromě těchto materiálů a krycích pří-běhů byli přeběhlíci vybaveni německými uniformami, zbraněmi, kompasy, italskými lirami a cigaretami, zápalkami a různými drobnostmi. Tři týmy po třech mužích měly překročit řeku Arno, pak se rozdělit a postupovat každý sám. Jejich úkolem bylo

proniknout co nejrychleji do nepřátelského území, rozši-

řovat letáky a vylepovat plakáty na stromy, budovy, auta a rozhazovat je po ulicích. Při kontrolách se měli vydávat za vojáky, kteří se pokoušejí najít své jednotky, protože měli zvláštní úkoly a hledali k nim cestu zpět, nebo se vraceli z dovolené, zatímco jejich jednotky byly přesunuty.

Jeden z mužů, Willi Haseneier, později vzpomínal: „Pamatuji si na černou kočku, kte-rá nám přeběhla přes cestu, když jsme mířili k řece. Vypadalo to jako osudové znamení, ale všechno se vyvíjelo dobře. Krycí legenda Lauwersové fungovala. Sloužil jsem u pěta-dvacátého ženijního praporu, nejmizernějšího z mizerných, kopali jsme zákopy, kladli miny a já ani neumím pořádně salutovat.“

Haseneier prošel asi tři kilometry za frontovou linii. Jednou zpozoroval hlídku osmi mužů SS, sbírali některé z materiálů, které umístil na místním tržišti. „Všichni si přečetli prohlášení odsuzující Hitlerovu politiku zničení wehrmachtu na úkor nacistické strany. Vzrušeně to mezi sebou probírali a nastrkali materiály do kapes.“

Haseneier se pak vrátil přes americké linie, vybil zbraně, postupoval s rukama nad hlavou a neustále vyvolával: „Odveďte mě k velícímu důstojníkovi.“

Všichni muži se z mise bezpečně vrátili a všichni hlásili, že se mohli volně pohybo-vat a rozšiřovat propagandistické materiály. Podél celé italské fronty četli němečtí vojáci dokumenty, určené k vytvoření dojmu, že v jejich vlasti propukla vzpoura proti nacis-tům. Kromě šíření falešných zpráv a pod-

lamování morálky se některým agentům podařilo přinést cenné informace o disloka-ci některých jednotek. Hans Mauer se dostal přes nepřátelské linie severně od Sieny, kde objevil osmnáct zamaskovaných německých tanků Tiger. Po jeho návratu a předání informace vzlétly spojenecké bombardéry a zničily je. Výsledkem této úspěšné akce byl

Leták prohlašoval, že polní maršál von Brauchitsch převzal kontrolu nad

německou armádou a že vzpoura proti Hitlerovi pokračuje

V říjnu 1944 informovaly noviny Washington Post o takzvané „Lize osamělých žen války“. Jednalo se o další výtvor OSS, určený k podlomení morálky německých vojáků. Text letáku napsala Barbara Lauwersová a jeho jazyk pečlivě přizpů-sobila vojenským výrazům. Oběžník odkrýval existenci Ligy, jejíž členky byly ochotné odevzdat se naplnění vojenských snů. Účelem bylo zpříjemnit vojákům dovolenky a podpořit porodnost v Německu. K oběžníku byl připevněn knofl ík. „Vezměte si tento knofl ík a noste ho viditelně,“ stálo v in-strukcích. „Brzy se vás ujme členka naší Ligy a vaše frontové

sny a tužby dojdou naplnění. Naše členky jsou všude,

protože my, německé ženy, chápeme naši povinnost vůči

obráncům naší země. Nestyďte se. Vaše manželky, mat-

ky, sestry a milenky jsou jedněmi z nás. Myslíme na vás a na budoucnost Německa.“ Tyhle letáky roznášeli na území okupované Itálie domácí odbojáři i agenti z řad německých zajatců. Pomyšlení, že jejich dívky, manželky a matky jdou do postele s kýmkoli, jistě nepovzbudilo odhodlání německých vojáků dál bojovat v prohrané válce daleko od domova.

Klub osamělých srdcí

Pro operaci Sauerkraut bylo vytiš-těno speciální číslo „novin“ Das Neue Deutschland

řovat letáky budovy auta

voně

porodnos„Vezměte

strukcích.sny a tužb

proto

obrán

ky, ses

letáky Pomyšlodhodlá

sn

Propagandistické nálepky šířené za frontovou linií

Speciální operace Operace Sauerkraut 1944


požadavek zpravodajského štábu 5. americ-ké armády, aby se nadále pokračovalo v infi l-tračních akcích za německými liniemi.

Kyselé zelí slaví úspěchDruhá operace Sauerkraut byla zahájena 7. září 1944, kdy sedm mužů vybraných z řad zajatců přešlo frontu severozápadně od Florencie. Jejich úkolem bylo šířit speciální propagační materiály a získávat informace o rozmístění a stavu německých jednotek. Za dva dni se agenti vrátili a přinesli opět cenné informace, které byly zpracovány ve zpravodajském bulletinu. Jednalo se o kon-krétní a velmi cenné údaje:

„Prapor 4. výsadkové divize trpí nedo-statkem ošacení a stravy, jeho vojáci věří, že válka je prohraná.“

„Dělostřelecká jednotka v L´Isola má tak málo munice, že může střílet pouze po tele-fonickém rozkazu velitele divize.“

„Dva tanky Tiger a tři lehké tanky jsou ukryty ve skupině čtyř domů u křižovatky L-712098.“

Třetí operace se uskutečnila 2. října opět nedaleko Florencie. Tentokrát ale akce neproběhla zrovna hladce. Na agenty narazila skupina esesmanů zrovna ve chví-li, kdy upevňovali podvratné materiály na stromy u silnice vedoucí do Boloně. Jeden

z důstojníků si přečetl, co stojí na letáku, a poznal, že se jed-ná o protinacistickou propa-gandu. Upozornil ihned své muže, aby zadrželi agenty oblečené v uniformách wehr-machtu. Strhla se přestřelka, při níž agenti zabili několik esesmanů. MO ihned vyu-žila tento incident a vydala leták, který obviňoval pří-slušníky SS, že vyprovokova-li přestřelku s příslušníky wehrmachtu. MO také pověřila agenty, aby rozšířili informaci, že Hitler byl zadržen u švýcarských hranic při pokusu uprchnout z Německa a že polní maršál Kesselring byl buď zraněn, nebo se pokusil o sebevraždu. Úspěch této akce zno-vu podnítil velení 5. armády, aby požádalo MO o naverbování dalších dvaceti zajatců pro tyto operace.

Hitler uprchl do ArgentinyDalší mise Sauerkraut následovala kon-cem listopadu 1944, agenti tentokrát roz-šiřovali mezi německými vojáky plakáty

a letáky, všichni agenti se po několika dnech opět bezpečně vrátili a přinesli důležité informace o stavu a dislokaci německých jednotek. Vzápětí následo-vala pátá operace Sauerkraut, tentokrát byl vyslán pouze jeden tým, který kro-mě obvyklého šíření materiálů a získává-ní informací měl za úkol rozšířit pověst o Hitlerově dvojníkovi. Toho prý prezen-tuje Himmler na veřejnosti místo skuteč-ného vůdce, který uprchl do Švýcarska nebo Argentiny.

Na toaletním papíru nalezeném na ubi-kacích vojáků bylo vytištěno: „Kamarádi!

Skoncujte s těmato sračkama! Nebojujeme za Německo, ale jen za Hitlera a Himmlera. NSDAP nás zavedla na tuhle proklatou cestu, ale teď se jen snaží zachránit si vlastní kůži. Nechají nás chcípnout v blátě, chtějí, aby-chom vydrželi až do poslední kulky. My si ji ale necháme pro ty esesácké svině, abychom od nich osvobodili Německo. Dost! Mír!“

Nadále probíhaly podobné operace po celé délce fronty bez jakýchkoliv zádrhelů, až do deváté mise tříčlenného týmu agen-tů, kteří přešli frontu 26. února 1945. Dva muži se vrátili v pořádku 1. března, třetí člen týmu, Gustav Preuss, byl (jak o pár dní později zjistila MO) zadržen němec-kou hlídkou a vyslýchán vojenskou policií. Jeho doklady uváděly jméno Gustav Schalk a vojenská knížka potvrzovala příslušnost k jednotce dislokované v Itálii. Vojenská policie telefonicky ověřovala totožnost zadrženého muže u velitele jeho roty. Mezitím se Gustav Preuss pokusil o útěk, byl však zasažen do břicha a převezen do vojenské nemocnice v Modeně. Vojáka, který Preusse zadržel, vyznamenal velitel divize generálmajor Steinmetz Železným křížem 2. třídy.

Jediným padlým mužem z agentů-zajat-ců byl muž nalezený u silnice s batohem plným materiálů, vyzývajících německé vojáky, aby ukončili beznadějný boj, který

Jejich úkolem bylo proniknout co nejrychleji do nepřátelského území, rozšiřovat letáky a vylepovat plakáty

vlastním jménem Božena Hauserová, se narodila v Brně v roce 1914. Po absolvování právnické fakulty v Brně nastoupila do redakce Baťových časopisů do Zlína. Tam potkala šaramantního Američana belgického původu Charlese Lauwerse. Nacistická okupace Československa 15. března 1939 jejich svatbu uspíšila – měli ji hned druhý den. Své pětadvacáté narozeniny slavila 14. dub-na už na cestě s manželem západní Evropou. Po čase oba odjeli do USA. Božena pracovala v New Yorku v textilní fi rmě. V prosinci 1941 – po přepadení Pearl Harboru Japonci – nastoupila na československém vyslanectví ve Washingtonu. Třebaže tam působilo i několik mladých mužů, žádnému se do armády nechtělo. Boženu tahle zbabělost naštvala, a proto se přihlásila sama. Dopoledne 1. června 1943 složila přísahu amerického občana. Odpoledne přísahala znovu, tentokrát jako vojačka. „Musíte si změnit křestní jméno,“ řekli jí u odvodu. „To vaše nikdo

nevysloví.“ A tak se stala Barbarou. Vybrali ji pro vojenskou výzvědnou službu OSS. Měla velké přednosti – uměla německy, francouzsky a česky, znala poměry v Evropě. „OSS byla elita armá-

dy, sloužila v ní spousta absolventů prestižních amerických univerzit,“ vzpomínala. „Prošli jsme

tvrdým výcvikem – dlouhé pochody s plnou výzbrojí, stanování na písku, plavání pod hladinou,

na které hoří olej.“ Její dvacetičlennou jednotku poslali do alžírského Oranu. Jakmile Spojenci dobyli půlku Itálie, odletěli do Říma. Jeden německý zajatec se při výsleších zmínil, že na hrubé práce mají Čechy a Slováky. „Tak jsem se dověděla, že je tam část vládního vojska z protektorá-

tu. Museli jsme je přesvědčit, aby přešli na stranu partyzánů a Spojenců. U jednoho kněze ve

Vatikánu jsem sehnala český psací stroj, napsala leták a ten se potom rozhazoval v německém

týlu. Několik stovek vládních vojáků uteklo.“ V dubnu 1945 byla nadporučice Lauwersová vyzna-menána Bronzovou hvězdou.

Barbara Lauwersová

Pohlednice z dílny OSS ironizující personál-ní složení Volkssturmu

Operace Sauerkraut 1944 Speciální operace


si stejně přejí jen poživačné nacis-tické bestie, jimž vůbec nejde o německý národ, ale jen o vlastní kůži.

Za odměnu zpět do táboraJedenácté mise se zúčastnil tým s krycím jménem Pennsylvania. Jeho úkolem bylo přejít linii u dálni-ce č. 64 na Vergato. Jako vždy měl šířit propagační materiály, zjišťovat morálku nepřítele, najít a označit opevněná místa. 18. března přešla skupina agentů linii a po splnění úkolu se o tři dny později vrátila. Akce byla úspěšná, agenti se setkali s několika němec-kými vojáky, kteří chtěli dezertovat, ale nevěděli, kde jsou Američané, a báli se přejít frontu. Agenti dva z těchto mužů převedli přes frontu a předali je do amerického zajetí.

Příběhem o osudu německých agentů z řad zajatců se americká armáda zrovna nemůže pyšnit. Agentům bylo slíbeno zvlášť dobré zacházení, ale nakonec byli vráceni do zajateckých táborů, kde je nečekalo zvláštní zacházení, ale vrátili se normálně mezi ostatní vězně.

Ed Lindner bojoval s hlavním štábem o osud německých agentů. Napsal zprávu, podle níž by se s nimi mělo zacházet jako s „cizími civilisty“ a ne jako s válečnými zajatci od chvíle, kdy byli přijati do služeb OSS. „Nikdo nehnul ani prstem pro ty lidi, kteří nasadili život pro cíle OSS. Nejenže jim nezaplatili, ale hodili je zpátky do zajateckého tábora a s návratem do civilního života jim pak také nikdo nepomohl. Něco mohlo a mělo být uděláno pro tyhle lidi, kteří toho pro OSS tolik vykonali.“ Je poměrně těžké zhodnotit, jaké postavení vlastně tito muži měli. Ofi ciálně už nebyli považováni za válečné zajatce a nebyli ani zaměstnanci OSS či vlády Spo-jených států. Nedostávali plat, dokonce ani tolik, kolik dostávali váleční zajatci, ani poštu či balíčky od Červeného kříže, na což měli podle Ženevské

konvence nárok i ti nejzarytější nacisté v řadách zajatých Němců.

Podle stejné úmluvy byla strana, která zajat-ce držela, zodpovědná za jejich bezpečnost a bylo výslovně zakázáno, aby byli vystavováni nebezpečí. Všichni z agentů však byli dobrovolníci a sami si zvo-lili, že překročí frontu s tajným úkolem.

Literatura, zdroje:

McIntoshová, E. P.: Sesterstvo špionů. Ženy z OSS. Praha 2007

www.psywar.org/sauerkraut.php

Slovníček

OSS – Offi ce of Strategic

Services (Úřad strategic-

kých služeb) – vojenská zpravodajská služba

s vnější působností Spo-jených států amerických v období od 13. června 1942 do 20. září 1945

Důstojník SS s hrů-zou čte leták vylepený agenty OSS

Ed Lindner pomáhal plánovat a organizovat mise v rámci operace Sauerkraut

Osobnost Polní maršál William „Bill“ Slim (1891–1970)


Foto

graf

ie:

wik

iped

ia, o

urst

ory.

info

Kvůli tomu, že se pohyboval výhradně po východních válčištích 2. světové války, patří William „Bill“ Slim mezi u nás relativně málo známé britské generály. Už ve své době byl však označován za jednoho z nejdynamičtějších velitelů spojeneckých jednotek a byl to právě on, kdo dovedl britské vojáky k vítězství v Barmě

Mgr. Petr Šťastný

William Joseph Slim se narodil 6. srpna 1891 do poměrně skromných rodin-ných poměrů na předměstí přístavního města Bristolu ležícího na jihozápadě

Velké Británie. Základní a střední školu navštěvoval v průmyslovém centru Anglie, Birminghamu, kde také pracoval jako úředník až do vypuknutí 1. světové války. V roce 1912 vstoupil do Výcvikového sboru pro důstojníky při místní univerzitě. Díky tomu pak po vyhlášení války Německu v srpnu 1914 získal dočasnou hodnost podporučíka u Královského war-wickshirského pluku.

Křest ohněmS 9. praporem tohoto pluku se příštího roku přesunul v sestavě nově zformované 13. divize do Středomoří. Třináctá divize byla sice původně určena pro západní frontu, nakonec však bylo rozhodnuto o jejím využití jako součásti posil pro plánované vylodění u Gallipoli. Devátý prapor dorazil na turecké bojiště v červenci 1915, aby se zúčastnil chystané srpnové ofenzivy. Třináctá divize utrpěla v následujících bojích těžké ztráty (z původního stavu 10 500 vojáků bylo v září 6 000 mrtvých, raněných nebo nezvěstných) a po roz-hodnutí o ústupu byla v lednu 1916 stažena do Egypta. Slim byl v bojích u Gallipoli těžce raněn a odeslán zpět do Anglie, ze zranění se ale zotavil a současně se mu dostalo povýšení do defi nitivní hodnosti podporučíka, tentokrát u Západoindického pluku. Z armády byl sice dočasně propuštěn, v říjnu 1916 se ale vrátil ke svému „domácímu“ praporu, který už od března bojoval proti Turkům v Mezopotámii. V březnu 1917 byl Slim pový-šen na poručíka a v únoru 1918 obdržel za svou bojo-vou činnost Vojenský kříž. Mezitím byl podruhé raněn. Po odsunu do Indie mu byla v listopadu 1918 udělena dočasná hodnost majora u 6. pluku gurkhských střelců. Následovalo povýšení na kapitána a v květnu 1919 byl Slim převelen do stavu Britské indické armády.

Z Indie do Afriky V roce 1926, ve stejném roce, kdy se oženil s Aileen Robertsonovou, nastoupil Slim do štábní školy v Kvé-tě. Při studiu dosahoval vynikajících výsledků, a proto si následně vysloužil přidělení ke štábu armády v Dillí. V květnu 1929 byl jmenován důstojníkem generální-ho štábu 2. stupně a v roce 1933 se dočkal formálního povýšení na majora. Ani teď nezůstávaly jeho kvality bez povšimnutí a Slim v období let 1934–37 putoval zpět do Anglie, kde vyučoval na štábní škole v Camberley. V roce

Generál„Zapomenutéarmády“

Generál William Jo-seph „Bill“ Slim v době bojů v Barmě

Britští vojáci v tropic-kých přilbách si prohlíží iráckou metropoli Bag-dád, květen 1941

Polní maršál William „Bill“ Slim (1891–1970) Osobnost


1938 byl pak povýšen na podplukovníka a bylo mu svěřeno velení 2. praporu 7. pluku gurkh-ských střelců. Slimovy zkušenosti s indickými vojáky a s bojem v extrémních podmínkách do jisté míry předurčovaly jeho budoucí kariéru, a proto byl těsně před vypuknutím 2. světové války v červnu 1939 povýšen na plukovníka a jmenován ředitelem Školy pro vyšší důstoj-níky v západoindickém Belagávi.

Po vypuknutí 2. světové války se Slim stal velitelem 10. brigády 5. indické pěší divize,

jejíž vojáci byli na počátku září 1940 pře-praveni do Súdánu, kde měli posílit britské jednotky pod velením generálporučíka sira Williama Platt a, které zde od začátku července čelily náporu mnohem silnější italské armá-dy. Slimova 10. brigáda se zapojila do britské protiofenzivy i následného postupu na území Etiopie, kde tvořila část jižního křídla. V lednu 1941, při útoku britských jednotek směrem na město Agordat v Eritreji, byl Slim během nále-tu italských letadel znovu raněn a v důsledku toho vystřídán ve velení. Stačil však dostatečně prokázat své bojové kvality a velitel Předový-chodního velitelství generál Archibald Wavell si jej vybral za člena svého štábu.

Irák a operace ExporterV březnu a dubnu 1941 vyvrcholilo v Iráku napětí mezi Britům nakloněnou regentskou vládou a místními opozičními silami. Ty ini-ciovaly státní převrat, který následně vedl ke krátké květnové britsko-irácké válce. Pro Brity byla pacifi kace Iráku životně důležitou záležitostí. Vůči nim nepřátelsky vystupu-jící režim, který momentálně ovládal tuto zemi, znamenal potenciální ohrožení jejich komunikací mezi Evropou a Indií, a do zdejší oblasti proto nasadili tolik jednotek, kolik jen mohli v danou chvíli poskytnout. Mezi ně patřila i nově zformovaná 10. indická pěší divize. Jejím úkolem se stalo obsazení města Basra a jeho okolí. Její velitel generálmajor Fraser byl ale z důvodu nemoci vyřazen z akce a Slimovi, který se stal jejím novým velitelem, se dostalo příležitosti prokázat své schopnosti i při velení větším uskupením.

Po ovládnutí Iráku zahájili Britové operaci Exporter, útok na Sýrii a Libanon kontrolo-vané francouzským vichistickým režimem, a Slimova 10. indická pěší divize se zapojila do ofenzivy proti nepřátelským postavením ve střední a severní Sýrii vedené z území Iráku. Jeho vojáci v rámci ní postupovali na severozápad podél řeky Eufratu směrem k Aleppu s rozkazem přetnout komunikace vichistických jednotek hájících Bejrút.

Na počátku července 1941 dorazily části Slimovy formace k východosyrskému městu Dér ez-Zór, jehož význam podtrhávala exis-tence dvou důležitých mostů přes Eufrat. Při následné bitvě Slim použil odvážný obchvat-

ný manévr, který obránce města dokonale překvapil, a oba mosty tak padly do rukou Britů zcela nedotčené. O několik dní později už Slimovi vojáci svým postupem na Aleppo začali ohrožovat týl francouzských jednotek a velitel vichistických jednotek generál Dentz byl donucen požádat o ukončení bojů, které završila dohoda o příměří ze 14. července. Zbývá jen poznamenat, že mezi zálohami určenými pro operaci Exporter figuroval i československý 11. pěší prapor.

Operace CountenancePo úspěšném završení okupace Libanonu a Sýrie následovala v srpnu 1941 operace Countenance, invaze sovětských a britských jednotek do Íránu s cílem zajistit tamní ropná pole a tzv. perský koridor, který měl zabezpečit zásobování sovětských vojsk.

Vládce Íránu Réza Šáh Pahlaví neměl jen

určité proněmecké tendence. Navíc odmí-tal vydat Spojencům povolení k využívání Trans íránské železnice, což v kontextu teh-dejšího vývoje na západní i východní fron-tě dovedlo Sověty s Brity až k vojenskému zásahu proti jeho vládě. Z jihu zaútočily jednotky britské Iraqforce, přejmenované později na Paiforce (Persia and Iraq Force), pod velením generálporučíka Edwarda Qui-nana, který si získal určitou pověst už v prů-běhu předchozích tažení, v sestavě Paiforce se nacházela i Slimova 10. indická divize. Sověti útočili ze severu armádami Zakav-kazského frontu generála Kozlova. Íránské síly nemohly bez vnější pomoci vzdorovat

spojené moci obou útočníků, a celé tažení proto trvalo v podstatě od 25. do 30. srpna. Rézu Šáha nakonec vystřídal jeho syn a po splnění podmínek příměří došlo k faktické-mu rozdělení Íránu na území kontrolované Sovětským svazem a Velkou Británií.

Sám Slim se k rušným měsícům léta roku 1941 vyjádřil následujícím způsobem: „Pro-drali jsme se šarvátkami irácké revolty, byli jsme zkrvaveni, nikoli však přespříliš, v boji proti Francouzům v Sýrii a bezmezně jsme si

užívali „komické opery“ nazývané invazí do Persie. Nakoupili jsme si pivo v Haifě a vypili ho na březích Kaspického moře.“

Do barmské džungleDo frontových operací Slim znovu zasáhl až v polovině března roku 1942, kdy byl jmenován polním velitelem Barmského

sboru (Burcorps) – 17. indické pěší divi-ze, 1. barmské divize a 7. obrněné brigády. Současně mu byla udělena hodnost zastu-pujícího generálporučíka. Jeho nejnovější pověření ale nebylo právě lehké. Britští vojáci na dálněvýchodním bojišti od začát-ku prosince 1941 před Japonci prakticky neustále ustupovali a nakonec Japonci dobyli v únoru následujícího roku pevnost Singapur. Slim měl řídit boje britských sil stahujících se postupně v průběhu března, dubna a května směrem do Indie. Svého nového úkolu se zhostil se ctí a 20. května jeho vyčerpaný Burcorps konečně překročil indickou hranici.

„Nakoupili jsme si pivo v Haifěa vypili ho na březích Kaspického moře“

Osádky britských obrněných aut při odpočinku v ulicích syrského Aleppa, červenec 1942

Osobnost Polní maršál William „Bill“ Slim (1891–1970)


Britové neměli v úmyslu zůstávat pou-ze v obranných pozicích, a už na prosinec 1942 proto přichystali svou první ofenzivu v oblasti Arakanu táhnoucí se podél pobřeží Bengálského zálivu v severní Barmě. Za útok do Arakanu byl jako nový velitel 15. sboru, do jehož operační oblasti spadalo pobřežní území mezi indickým Čitagongem a barm-ským Sitt we, původně odpovědný Slim, ale vzhledem k tomu, že mezi ním a jeho nadříze-ným velitelem Východní armády generálem Irwinem panovaly neshody ohledně způsobu postupu britských jednotek, jejich velení se při počáteční ofenzivě ujal sám Irwin.

Britové původně předpokládali, že se jim díky početní převaze podaří Japonce zatlačit podél pobřeží zpět na jih, jejich formace ale narazily na dobře připravenou japonskou obranu a poté, co Japonci přešli do protiú-toku, se musely začít opět stahovat. Slim byl proto nakonec opět povolán do akce s tím, že se v dubnu 1943 ujal velení britských jednotek v oblasti celého Arakanu. Jeho příchod bylo cítit téměř okamžitě. Dle jed-

noho z důstojníků byly Slimovy kroky cha-rakteristické „patrnou změnou v řízení záleži-tostí a mnohem realističtějším přístupem“. Na záchranu situace bylo ale už pozdě, a Slim proto namísto dalšího mrhání životy vojáků a materiálem raději v polovině května zvolil ústup zpět do výchozích pozic.

Nová armádaBritské velení nakonec rozhodlo, že lékem na problémy Britů v Barmě by se mohl stát prá-vě William Slim. Bylo nutno obnovit nejen sílu britských jednotek v Barmě, ale i jejich bojovou morálku, která byla po předchozích porážkách značně otřesena. V polovině října 1943 byl proto Slim, od listopadu s hodnos-tí generálmajora, jmenován velitelem nově

vytvořené 14. armády. Její vojáci si ale dobře uvědomovali, že prioritou Spojenců i nadá-le zůstává porážka nacistického Německa, a s trochou černého humoru začali sami sebe nazývat „Zapomenutou armádou“.

Slimův přístup k válce v džungli se od před-chozího pojetí boje v tomto obtížném pro-středí dost výrazně lišil. Pohyblivost britských jednotek dosud stála i padala s nákladními automobily, které v džungli trpěly častými poruchami a v období dešťů, kdy se silnice proměnily v řeky bláta, byly zcela nepoužitel-né. Slim proto začal klást mnohem větší důraz na leteckou přepravu a využití mul. Japonci byli také až dosud schopni Brity porážet díky své strategii infi ltrací, rychlých průniků a kří-delních obchvatů. Slimovou reakcí se proto stalo vytvoření obranných „boxů“ zásobova-ných leteckou cestou, využívajících blízkou leteckou podporu a sílu obrněných jednotek. Britští vojáci už neměli ustupovat, ale zachytit a rozptýlit útočícího nepřítele.

Slim „vypadající spíše jako ošuntělý vojín s generálskými výložkami“ si u svých vojá-ků získal značnou oblibu i respekt a díky své otevřenosti a bezprostřednosti si mezi nimi vysloužil přezdívku „Strejda Bill“. Jeden

z nich později vzpomínal: „Čtrnáctá armáda Slimovi důvěřovala a považovala ho za jedno-ho z nich. Možná, že jeho skutečným tajem-stvím bylo, že tento pocit byl vzájemný.“

Od porážky k vítězstvíNa konci listopadu 1943 se britská 14. armá-da pustila v severním Arakanu znovu do akce. Po krátkém postupu jejích formací však intenzita japonských protiútoků narostla a do konce ledna 1944 bylo zřejmé, že brit-ské jednotky čelí velké ofenzivě. Po prvním britském náporu v Arakanu se totiž Japonci rozhodli, že by další útok směřovaný k hrani-cím indického Asámu mohl rozdělit britsko-americko-čínskou frontu v severní Barmě a zároveň také přerušit zásobování Číny. Postup do severní Barmy a na území Indie se stal úkolem velitele japonské 15. armády generálporučíka Mutagučiho (plán U-Go), velitel 28. armády generálporučík Sakurai měl své muže vést do podpůrného útoku v oblasti Arakanu (plán Ha-Go).

Na začátku února 1944 se rozhořela bitva o Arakan. Slimova strategie obranných „boxů“ přinesla své ovoce. Do dějin 2. světové vál-ky na Dálném východě vešly zejména boje o tzv. „Admin Box“, držený 7. indickou pěší divizí. Japonci na rozdíl od dřívějších dob nebyli tentokrát schopni zlikvidovat obklí-čené formace zásobované pomocí leteckého mostu. Z britské porážky se tak nakonec stalo

Britské velení rozhodlo, že lékem na problémy Britů v Barměby se mohl stát William Slim

Vojáci britské patroly v barmské džungli v průběhu postupu na Mandalaj

Gurkhové útočí na hořící barmskou vesnici

Polní maršál William „Bill“ Slim (1891–1970) Osobnost


vítězství, kterého si Slim velice cenil a považoval je za rozhodující moment celé barmské kampaně. Britské jednotky dostatečně jasně prokázaly, že jsou schopny Japonce porazit v terénu, který byl až do této doby považován za výsostně japonský.

Současně s boji v Arakanu se v březnu 1944 roz-hořela pět měsíců trvající bitva o přístupy do Indie. Slimovi se ale japonské vojáky podařilo zastavit na linii Imphál-Kóhima, mimo jiné i díky tomu, že z arakanské fronty včas stáhl a po krátkém odpo-činku a doplnění na nové bojiště letecky přepravil veterány 5. a 7. indické pěší divize. Japonská ofen-ziva, která začala v dubnu a květnu kolísat, byla do července 1944 u konce. Japonská barmská armáda utrpěla dosud největší porážku, jakou kdy Japon-sko poznalo, a také ztráty, z nichž se do konce války nevzpamatovala.

Válka končíSlim byl na počátku srpna povýšen do hodnosti gene-rálporučíka, v září se pak stal rytířem Lázeňského řádu. Čtrnáctá armáda pronásledovala do listopadu 1944 ustupující Japonce na jih až k řece Čjintwin a v polovině prosince se její jednotky setkaly s postupujícími Číňany vedenými americkým generálem Sultanem.

Na konci roku 1944 a začátku roku 1945 14. armá-da nejprve po prudkých bojích překročila řeku Ira-vádí, aby následně rychle postoupila do centrální Barmy, kde v polovině března dobyla důležitá města Meiktilu a Mandalaj. Do konce dubna se pak Slimo-vi vojáci dostali do vzdálenosti přibližně 50 km od Rangúnu, který ovládli na začátku května ještě před příchodem monzunových dešťů.

Po obsazení Rangúnu se velitel spojeneckých pozemních sil v jihovýchodní Asii generálporučík sir Oliver Leese rozhodl, že Slim má být postaven do čela právě vytvořené 12. armády, jejímž cílem bylo zajistit dobytou Barmu, zatímco nově zformovaná 14. armá-da povede útok do nitra Malajsie a na Singapur. Slim tento krok považoval za určitou formu degradace a odmítl daný post přijmout. Následně byl proto odeslán na časově blíže neurčenou dovolenou.

Vrchní velitel spojeneckých vojsk v jihovýchodní Asii Mountbatt en sice označil Slima za „nejlepšího generála, jehož zrodila 2. světová válka“, údajně ale právě jeho žár-livost na úspěchy podřízeného jej dovedla k tomu, aby Leese podnítil k výše uvedenému kroku. Ve 14. armá-dě se po Slimově „vyhození“ zvedla mezi vojáky vlna nevole hraničící až se vzpourou a svou rezignací hrozila také řada důstojníků. Do celé věci se zapojila i nejvyš-ší armádní místa a náčelník imperiálního generálního štábu sir Alan Brooke, který neměl Mountbatt ena příliš v lásce, se, slovy svého deníku, rozhodl Leese „pořádně klepnout přes prsty“. Když Slim dorazil domů, dozvěděl se, že Leese byl zproštěn velení a že jeho nástupcem se stává on sám. Utrpěné příkoří mu jeho nadřízení 1. července 1945 „osladili“ povýšením na generála.

Generální guvernérGenerál Slim se na konci roku 1945 vrátil do Spoje-ného království a po dvou letech strávených ve funkci komandanta na Imperiální univerzitě obrany odešel v květnu 1948 z armády. V Indii a Pákistánu, státech nově vzniklých na území bývalého britského impé-ria, si ale velmi dobře pamatovali Slimovy zkušenosti a práci s vojáky, a proto mu obě zmíněné země nabíd-ly pozici vrchního velitele armády. Slim odmítl.

V lednu 1949 byl reaktivován a s hodností polního maršála ustanoven náčelníkem imperiálního generál-ního štábu. Slim se tak stal v dějinách vůbec prvním důstojníkem britské indické armády na této pozici, kterou zastával až do listopadu 1952. V prosinci stej-ného roku byl jmenován generálním guvernérem Austrálie. Do úřadu nastoupil v květnu 1953. Aus-tralané Slima uznávali nejen jako válečného hrdinu, ale i jako toho, kdo bojoval bok po boku australských jednotek u Gallipoli a na Předním východě.

Slim odešel v roce 1959 již defi nitivně do penze a odjel zpět do Británie, kde vydal dvě knihy svých pamětí – Unofficial History (Neoficiální dějiny) a Defeat into Victory (Od porážky k vítězství). V roce 1960 byl jmenován „vikomtem Slimem z Yarralumly a Bishopstonu“. Následně působil ve správních radách velkých britských společností a v roce 1964 se stal konstáblem a guvernérem hradu Windsor. Zemřel v Londýně v prosinci 1970 ve věku 79 let.

Literatura, zdroje:

Th ompson, J.: Th e Imperial War Museum Book of the War in Burma. London 2002

Victory in Burma. New York 1945

„Většina Britů, z nichž mnozí

byli vychováni ve městech,

ještě nikdy nebyla ve skutečné

tmě, protože tu pořád máte

pouliční lampy nebo nějaký

jiný druh světla. Jen málo z na-

šich vojáků bylo někdy v noci

samo. Ztratili jsme svůj sluch

a čich. Tohle jsou základní,

téměř zvířecí vlastnosti, které

jsou v džungli životně důležité.

Japonci vydávali jiný pach

než my a mohli jste je ucítit

v obranné pozici, nebo když

před nějakou dobou prošli

po stezce. Váš pach totiž závisí na tom, co jíte. …V noci se zase cítíte dost osamělí

a snadno podléháte zvukům, které nepřítel úmyslně vydává a po nichž střílíte. A také

po stínech, což nesmíte dělat. Slimovým pořekadlem bylo: odpovědí na hluk je ticho.

Bylo téměř zločinem střílet bez toho, abyste ráno měli mrtvé tělo, které jste mohli

ukázat… Protilékem je nekonečný noční výcvik. Cvičili jsme noční přesuny, používání

náloží na tyčích při útocích na bunkry a přivolávání podpůrné palby z minometů

a děl do značné blízkosti od nás. Bylo opravdu co se učit,“ vzpomínal kapitán Wilson, vedoucí školy pro boj v džungli 2. britské pěší divize.

Válka v džungli

Tanky Sherman a motorizovaná pěchota 14. armády postupují na Meiktilu, březen 1945

Taktika Boj pěchoty s tanky. Východní fronta 1941–1945


Foto

graf

ie, i

lust

race

: ar

chiv

aut

ora,

lone

sent

ry.c

om, b

unde

sarc

hive

.de

Tanky se poprvé objevily na bojištích Velké války. Záhy překonaly své dětské nemoci. Už nebyly pomalu se plazícími ocelovými krabicemi. Nové stroje byly rychlejší a pohyblivější. Zavedení střelecké věže umožnilo vedení palby všemi směry. Útok zdánlivě nezničitelných ocelových kolosů měl na pěchotu silně demoralizující vliv. Vojáci se teprve museli naučit odhalovat a využívat jejich slabé stránky

Ing. Karel Cidlinský

Posádky tanku mají velmi omezený výhled. Velitel si musí vybrat, zda se bude vys-tavovat palbě v otevřeném příklopu nebo sledovat malou část okolí periskopem.

V lesnatém terénu či dokonce ve městě se tanky neodvažují samostatných akcí bez podpory pěchoty ani dnes, protože by se staly snadnou obětí prakticky neviditelných nepřátel.

Další problémy vyplývají z konstrukčních kompro-misů mezi pancéřováním a výkonem motoru. Vět-šina tanků má nejsilnější čelní pancíř, naopak boky korby, strop věže a dno jsou podstatně slabší. Tank je náchylný k požáru, protože musí vézt pohonné hmoty, často ve vnějších nádržích. Také není možné zcela chránit proti zásahu samotný motor, který vyža-duje volný přístup vzduchu kvůli chlazení.

Během války došlo k prudkému vývoji protitan-kových zbraní jednotlivce, takže v roce 1945 byla výzbroj pro boj pěchoty s tanky diametrálně odlišná od toho, co měli vojáci k dispozici na jejím začátku.

Podívejme se blíže na zbraně a taktiku protitanko-vého boje na východní frontě od roku 1941 až po konec konfl iktu.

Improvizace z počátku války Na začátku ruského tažení měla pěchota na obou stranách k dispozici protitankové granáty, magnetické miny a zápalné lahve. V Zimní válce nasadila Rudá armáda velké počty tanků a Finové, kteří měli velmi málo dělostřelectva, se stali mistry v jejich ničení zblízka. I když Němci poslali do Finska své pozoro-vatele, považovali tuto taktiku za vhodnou spíše pro partyzány než pro pravidelné vojsko.

Když se však ukázalo, že 37mm protitankové kanóny nestačí na nové sovětské obrněnce, musela se německá pěchota spolehnout právě na tyto vyzkoušené zbraně jednotlivce. Při jejich použití bylo ale nutno opustit zákopy a často běžet za projíždějícím tankem, aby bylo možno jej zlikvidovat minou přiloženou na pancíř nebo zápalnou lahví hozenou na motorový kryt.

Němečtí vojáci vyzbrojení Panzerfausty, východní fronta,únor 1945

Svaly proti oceli

Boj pěchoty s tanky. Východní fronta 1941–1945 Taktika


Pěšáci vymysleli i další improvizované zbraně, jako například nálože připevněné na prkno, které se položilo zezadu k věži. Výbuch sice neprorazil pancíř, ale zničil mechanismus otáčení nebo někdy utrhl celou věž. Jestliže nebyly k dispozici zápal-né lahve, nahradily je kanystry s benzínem, k nimž byly přivázány ruční granáty.

Pokud tank přejížděl zákop, někdy se podařilo vsunout minu nebo ruční granát mezi pojezdová kola a pás, což vedlo k jeho znehybnění a tím i ke snadnějšímu zničení. Pro oslepení posádky tanku házeli vojáci kouřové granáty svázané provazem tak, aby se namotaly na tankovou hlaveň a nebylo možno je jízdou setřást. Variant bylo mnoho, ale všechny vyžadovaly odvážného a dobře vycvičeného vojáka.

Granáty a protitankové pušky

Granáty se proti tankům používaly už za 1. světové války, i když nemohly prora-zit pancíř a spíše ničily pojezdová ústrojí a pásy. Zvyšovat hmotnost nálože granátu nebylo možné, protože by jej žádný voják nebyl schopen hodit dostatečně daleko. Vývoj šel dál dvěma cestami, první možností bylo vystřelení granátu z nástavce na pušce, druhou pak konstrukce kumulativní nálože schopné propálit tankový pancíř.

Rudá armáda vstoupila do války s granáty RPG-40, které stačily na lehčí německé typy PzKpfw. II a PzKpfw. III, ale byly neúčinné proti těžším PzKpfw. IV, o Panterech a Tige-rech nemluvě. Proto byl vyvinut nový typ RPG-43, jehož nálož byla tvarována tak, aby měla kumulativní účinek. Při zkouškách se zjistilo, že největší účinek má granát při

dopadu seshora na strop věže nebo kryty motoru, proto jej měl voják hodit obloukem nad tank. Tělo granátu bylo opatřeno kuže-lovitým nástavcem, který byl spojen s výbuš-nou částí textilními pásky. Po odhození se obě části od sebe oddělily a kužel sloužil jako stabilizátor, který zajišťoval správnou pozici hlavice při dopadu na pancíř. Další zkoušky prokázaly, že ještě lepších výsledků se dosáhne, když hlavice neexploduje přímo na pancíři, ale v malé vzdálenosti od něj. Pře-konstruováním osvědčeného RPG-43 vzni-kl nový typ RPG-6. Oba typy se používaly ještě dlouho po válce i mimo SSSR.

Naproti tomu Němci používali začátkem války klasické granáty Stielhandgranate M. 24, které měly připojených až šest dal-ších granátových hlavic pro posílení účinku. Dále ovšem rozvíjeli hlavně granáty vystře-lované z pušek.

Myšlenka použití síly puškového náboje k vrhu granátu nebyla nijak nová. Němci zkonstruovali puškový granátomet pro puš-ku Mauser 98k, jenž neměl hlaveň a graná-ty se na něj nasazovaly zvenčí. Granát typu GG/P40 měl kumulativní účinek, ale špatné balistické vlastnosti, a proto byl zaveden nový granátomet 30 mm Schiessbecher, který se jednoduchou svorkou připevnil k ústí hlavně pušky a bylo možno z něj vystřelovat různé typy granátů, včetně protitankových. K zamě-řování sloužila mechanická mířidla montova-ná pomocí objímky na levou stranu pažby.

Obě strany používaly na začátku války protitankové pušky, jejichž výkony však již nebylo možno zvyšovat, a tak rychle zasta-raly. V průběhu války se využívaly pouze proti lehce opancéřovaným vozidlům a leh-kým tankům a v roce 1944 byly vyřazeny z výzbroje. Na ruské straně to byly jedno-

ranné pušky PTRD a samonabíjecí PTRS ráže 14,5 mm užívající střely s wolframovým jádrem, na německé pak 7,92 mm Panzer-büchse PzB 39.

Pro ničení tanků z bezprostřední blízkosti mohly být použity magnetické miny, které se pomocí permanentních magnetů umístily přímo na pancíř, a kumulativní nálož jej pak prorazila. Proti těmto zbraním byla německá vozidla chráněna „Zimmeritem“ (viz Zim-merit), zatímco některé sovětské tanky byly chráněny vrstvou cementu. Další účinnou, byť původně nouzovou zbraní, byla láhev s hořlavinou, po rusko-fi nské válce známá

Pokud nebyly k dispozici zápalné lahve, nahradily je kanystry s benzínem, k nimž

byly přivázány ruční granáty

Ochranná vrstva pancíře znemož-ňující přiložení magnetických náloží byla používána oběma bojujícími stranami. Zatímco Rusové používali cement, Němci vyvinuli speciální hmotu Zimmerit, nazývanou podle výrobce, kterým byla továrna Che-mische Werke Zimmer GmbH.

Zimmerit se začal aplikovat na nové tanky a další pancéřovaná vozidla v prosinci 1943. Hmota se nanášela ručně špachtlí, nejdříve asi pět milimetrů základní vrstvy a po jejím zaschnutí další. Vrstva se pak dosušovala horkým vzduchem a měla typický hrbolatý povrch. V září 1944 se s jeho aplikací přestalo, ale na dříve postavených vozidlech vydržel často až do konce války.

Zimmerit

Těžký tank Tiger s naneseným, místy již silně poškozeným Zimmeritem

Konstrukce německého puškového granátu

Německý pěšák s puškovým graná-tometem

Taktika Boj pěchoty s tanky. Východní fronta 1941–1945


jako „Molotovův koktejl“. Pokud dopadla na motorový kryt nebo k otočnému mecha-nismu věže, mohl její obsah stéci do tanku a způsobit požár.

Postrachy tankůTanková převaha Rudé armády byla kon-cem války již zdrcující, a tak Němcům nezbylo, než vyvinout protitankovou zbraň, nenáročnou na výrobní zdroje a obsluhu. V roce 1942 byl zařazen do výzbroje první Panzerfaust (pancéřová pěst), jehož jméno bylo dlouho synonymem pro protitankové zbraně pěchoty. Šlo o jednorázovou zbraň, která se skládala z kumulativní hlavice a odpalovací roury, osazené primitivními mířidly. Existovalo několik typů lišících se dostřelem. První typ 30 byl velmi slabý, ale pozdější typy 60, 100 a 150 již byly smrtel-ně nebezpečné pro všechny sovětské typy, zvláště pokud bylo možné vést palbu na boky nebo záď tanku. Použití bylo jednodu-ché a nenáročné na výcvik obsluhy. Střelec si položil zbraň na rameno, případně ji sevřel pod ramenem paží, odjistil spoušť a zvedl mechanická mířidla. Pak stačilo jen zamí-řit a odpálit. Zezadu z roury vyletěl dlouhý plamen, proto muselo být za střelcem volné místo, aby jej po odrazu nezasáhl. Odpalo-vací roura byla jednorázová a voják ji po výstřelu odhodil. Panzerfausty se vyráběly v obrovských sériích a byly dodávány jak armádě, tak později i německé domobraně – Volkssturmu.

Ochrana tanků proti nim byla obtížná. Osádky obkládaly obrněnce pytli s pís-kem, částmi pásů či dokonce drátěnkami z postelí a částmi plotů, které měly přivést hlavici k předčasnému výbuchu. Tyto úpra-

vy však většinou tanky zpomalovaly a zvý-šená hmotnost přetěžovala motory. Němci montovali na samohybná děla a lehčí tanky tzv. „zástěry“ (Schürzen), což byly ochranné plechy připevněné na pancířích.

Další známou německou zbraní byl Panzerschreck (postrach tanků), jenž byl vylepšenou konstrukcí americké Bazoo-ky. Zbraň byla rovněž jednoduchá, tvořila ji roura s ochranným štítem a spouští, ze které se vystřelovaly kumulativní raketové granáty. Obsluha byla dvoučlenná, střelec nesl zbraň a nabíječ zásobu raket. Zbraň se nabíjela zezadu, nabíječ zasunul raketu do hlavně, zapojil ji do elektrického okruhu zbraně a pak stačilo jen stisknout spoušť. Ze zbraně vyšlehl dlouhý plamen, který měl demaskující účinek a představoval i nebez-pečí pro obsluhu. Tato zbraň proto nebyla příliš oblíbená, u prvních sérií musel mít střelec nasazené rukavice, brýle a ochran-nou masku. Po zavedení ochranného štítu

s okénkem se situace zlepšila a tyto pomůcky již nebyly potřeba. Rusové podobné zbraně sice vyvíjeli, ale do výzbroje byly zařazeny až po válce. Němci nasazovali čím dál méně obrněnců a na jejich zničení hravě stačily vlastní tanky a samohybná děla.

Taktika boje pěchoty s tankyNa počátku východní kampaně vedli Němci bleskové útoky do hlubokého zápolí protiv-níka a pomocí obkličovacích manévrů likvi-dovali velké nepřátelské svazky. Tanková taktika byla prověřená v minulých taženích a sovětští pěšáci měli jen málo příležitostí dostat se do přímého boje s tanky, i když je známo mnoho příkladů osobního hrdin-ství, končícího však většinou smrtí obrán-ce. Německá pěchota, vezená buď přímo na tancích nebo někdy i v polopásových obrněných transportérech, nemohla sice zabezpečit krytí tanků, ale u obkličovacích operací bylo vše podřízeno rychlosti postu-pu. Nutno říci, že Němcům na začátku války tato taktika vycházela, protože Rudá armáda se teprve učila umění manévrového boje. V obklíčení často uvízly desítky tisíc zajatců a obrovské množství techniky a zásob. Tyto úspěchy skončily před Moskvou, kde Něm-ci narazili na dobře vybudovanou obran-nou linii, obsazenou skvěle vycvičenými jednotkami.

Zdolávání obrany, založené na zákopo-vém systému, je pro tanky velice nebezpeč-né. Pokud se obráncům podaří odříznout od tanků doprovodnou pěchotu, je pak jejich likvidace už celkem snadnou, i když nebez-pečnou záležitostí. Pěchotě v zákopech tank neublíží, a když přes ni přejede, je možno na něj zaútočit zezadu, kam posádka nevidí, ani nemůže vést palbu.

V pozdějších letech války budovali Něm-ci obranu tak, že předsunuté zákopy měly zadržet pěchotu a nechat tanky přejet do zápolí, kde na ně čekaly protitankové léčky v podobě zátarasů a minových polí. Byla také vypracována taktika likvidace tanků

Tento odznak byl schválen Adolfem Hitlerem 9. března 1942, ale uděloval se i za tanky zničené po zahájení východního tažení. K jeho udělení bylo nutno zničit tank zblízka minou, náloží, zápal-nou lahví nebo podobnou zbraní, přičemž akce musela být potvrzena velitelem či jinými svědky. Odznak se nosil na pravém rameni a měl dva stupně: stříbrný za jedno a zlatý za pět zničených vozidel. Později byl udělován i za likvidaci tanku Panzerfaustem.Celkem bylo za války uděleno 18 541 stříbrných a 421 zlatých odznaků. Nejvíce vyznamenaným vojákem byl Hpt. Günther Viezenz, který dosáhl jednadvaceti zničených tanků, a byl tedy nosite-lem čtyř zlatých a jednoho stříbrného odznaku.

Odznak za zničení tanku jednotlivcem

Zlatý odznak za zničení tanku jednotlivcem

Slabiny tanku T-34 dle příručky Pan-zerknacker

Boj pěchoty s tanky. Východní fronta 1941–1945 Taktika


minami přivázanými na provazu nataženém mezi zákopy tak, aby bylo možno jej přemístit přesně pod pásy a tím tank vyřadit nebo alespoň zastavit. Podle nové německé taktické doktríny z roku 1943 měla pěchota vést rozhodný boj s tanky všemi prostředky, bez ohledu na činnost protitankového dělostřelectva a dalších speciálních jednotek. Nejdříve bylo třeba tank nepřítele oslepit, např. dýmem, potom zne-hybnit poškozením pásů nebo pojezdů a nakonec jej zničit. Byly vypracovány tabulky a nákresy slepých míst a slabin pancéřové ochrany jednotlivých nepřá-telských strojů a každý voják se je musel naučit. Vojáci se při cvičeních nechali v okopech přejíždět tanky, aby si vyzkoušeli, že jsou v nich v relativním bezpečí, a aby ztratili z tanků přehnaný strach. Tento výcvik absolvovaly nejen bojové, ale pokud to bylo možné, i týlové a podpůrné jednotky, aby mohly zasáhnout v případě průlomu obrany.

Rudá armáda vedla po roce 1943 prakticky už jen ofenzivní operace. Disponovala dostatkem tanků pro agresivní taktiku hromadných útoků a ničení němec-ké obrany masami obrněných vozidel a jednotkami

pěchoty. Postupem času se sovětští velitelé naučili sladit činnost jed-notlivých druhů vojsk, takže se Němci často ocit-li v boji s obrovskou přesilou, kde sovětské jednotky část obra-ny zcela zničily dělostřeleckou palbou a tanky s vezenou pěcho-tou se pak vrhly do průlomu. Jen málokdy se podařilo takový útok zastavit. Situace se trochu zlepšila

nástupem raketových protitan-kových zbraní, které přinesly zce-

la nové taktické možnosti, zvláště při obraně v zastavěných oblastech.

Zde mají obránci nespočet příležitostí k úkrytu a ke střelbě na minimální vzdále-

nost. Útočící pěchota musí čistit ulice dům od domu, což je pomalé a nebezpečné, a pokud pro-téká městem řeka, je situace ještě složitější.

Při bitvě o Charkov rozdělili němečtí velitelé na mapě celé město šachovnicově tak, aby mohli koordi-novat postup nižších jednotek. Nejdříve postupovala pěchota s předsunutými dělostřeleckými pozorovateli, kteří mohli vyžádat palbu na příliš odolné prvky obrany. Za pěchotou postupovaly tanky a podpůrné složky. Boj byl velmi tvrdý a obě strany utrpěly velké ztráty. Hnízda raněných a poškozená vozidla musela být střežena, protože obránci se neustále vynořovali z polorozbořených domů a kanalizačního potrubí, vchody do domů byly zazděny a ulicemi se táhly

protitankové příkopy. Díky koordinaci rychlosti postupu jednotlivými úseky ale nedocházelo ke zmatkům a německá letadla mohla útočit na

opěrné body nepřítele bez rizika zásahu vlastních jednotek. O pár let později, kdy Rudá armáda bojo-

vala v Berlíně a vítězství již měla na dosah, byla situ-ace obdobná. Obránci využívali k přesunům tunelů metra, vynořovali se v týlu útočících vojsk a ničili tanky střelbou Panzerfaustů z oken. Rudá armáda město dobyla, ale boje pokračovaly až do konečné kapitulace. Pancéřové pěsti byly úspěšně použity proti německým tankům i na barikádách Pražského po- vstání, i když jejich obsluhu znali povstalci často jen z německých vojenských týdeníků.

Literatura, zdroje:

Bull, S.: WWII Infantry tactics, company and batalion. Osprey 2005

Fleischer, W.: Panzerfaust. Schiff er Publishing 1994

Lukas, G.: Válka na východní frontě. Mustang 1997

Merkblatt 77/3 Panzerknacker. Berlin 1944

Rott man, G.: WWII Infantry anti-tank tactics. Osprey 2005

Tactical and Technical Trends, No. 35. October 7, 1943

Tactical and Technical Trends, No. 36. October 21, 1943

Zaloga, S.: Companion to the Red Army 1939–1945. History Press 2009

Tato příručka vydaná v roce 1944 se snažila jednoduchými hesly, doplněnými zá-bavnými obrázky, seznámit vojáky se základními pravidly úspěšného protitankového boje. Byly zde uvedeny siluety hlavních spojeneckých tanků, popis improvizovaných zbraní a často bylo zdůrazňováno, že voják musí překonat strach z tanků a nedat

se na útěk, protože pak se stane snadným terčem. Díky obrázkům a zajímavým přirovnáním se jed-notlivá fakta dobře pamatují i těm vojákům, které by pouhý popis těžko zaujal. Podobné příručky byly vydány i pro osádky tanků Tiger a piloty stíhaček.

Příručka Panzerknacker – louskáček tanků

Titulní strana příručky Panzerknacker

pěchoty. Postupemčasu se sovětští velitelé naučili ladit činnost jed-

notlivých druhů vojsk, takže se Němci často ocit-i v boji s obrovskou

přesilou, kde sovětské ednotky část obra-

ny zcela zničily dělostřeleckoupalbou a tanky s vezenou pěcho-ou se pak vrhly do průlomu. Jen

málokdy se podařilo takový útok zastavit. Situace se trochu zlepšila

nástupem raketových protitan-kových zbraní, které přinesly zce-

la nové taktické možnosti, zvláštěpři obraně v zastavěných oblastech.

Zde mají obránci nespočet příležitostík úkrytu a ke střelbě na minimální vzdále-

nost. Útočící pěchota musí čistit ulice důmd d ž j lé b č é k d

ppke

opjed

valaace mettankměskapiněmvstáz ně

Tbb

P

Sovětští vojáci při výcviku s protitankovou puškou PTRD-41

Stielhandgranate M. 24 s šesti připojenými hlavicemi

Nejdříve bylo třeba tank nepřítele oslepit, potom znehybnit poškozením pásů nebo pojezdů a nakonec jej zničit

Život na frontě Stravování vojáků wehrmachtu


Foto

graf

ie:

lexi

kon-

der-w

ehrm

acht

.de,

his

tom

il.co

m, r

epro

rati

ons.

com

„Pouze dobře najezené oddíly jsou bojeschopné a podávají plný výkon. Nic tak snadno nevyvolá nespokojenost jako nedostatečná nebo nechutná strava,“ konstatovala v roce 1936 vydaná Příručka vojenské hygieny. Jaká byla realita stravování vojáků wehrmachtu na frontě?

Suchary,nebo kaviár?

Mgr. Jan Čurda

Jeden den u polní kuchyně wehrmachtu v afric-ké poušti popsal vrchní pokladník Reintanz: „V malé úžlabině byla žlutohnědou maskovací barvou natřená polní kuchyň, zakrytá maskovací

sítí. V díře chráněné před sluncem byly uloženy kanys-try s drahocennou vodou a nedaleko nich skladované potraviny. K výdeji kávy přicházejí muži – „fasovači“ s polními láhvemi pověšenými na klacku. Každý vyfasu-je jednu tubu taveného sýra, jednu plechovku sardinek, chleba a dva citrony pro každého muže svého družstva. V plátěných pytlích nesou potraviny svým kamarádům. K obědu je citronová voda smíchaná s troškou červeného vína. Hlavním jídlem je kvůli denním teplotám kolem 42 stupňů Celsia ve stínu večeře. Pozdě odpoledne přira-

chotí zaprášené zásobovací automobily přivážející také poštu. Večeří se kolem šesté hodiny večer. Na jídelníčku je polévka z konzervy s vepřovým masem, k tomu okurka a jako nápoj horký čaj. Uběhl mimořádně klidný den – bez boje.“

Nové armádní kuchařské řády z roku 1936

Odpovědnost za výživu se v německé armádě dělila mezi více složek. Obstarávání a rozdělování potravin měl na starosti Intendanční úřad. Ten si při kontrole kvality mohl přizvat na pomoc armádní lékárníky, kteří museli mít zkoušku z potravinářské chemie, a u masa se obracel na armádní veterináře.

Co a v jakém množství vojáci dostanou na talíř, bylo pevně stanoveno vojenskou správou spolupracující s Vojenskou lékařskou akademií znovuotevřenou v říj-nu 1934, přičemž poradní slovo mělo také ministerstvo fi nancí. Tato kompetence byla zachována i po zavedení všeobecné branné povinnosti v květnu 1935.

Nová organizace byla nutná už vzhledem k tomu, že se nezměnila od roku 1909, a vzhledem k novým poznat-kům v potravinářství, nauce o vitamínech a také se zře-telem k měnícím se potravinářským technologiím.

Především příprava jídla v poli se ukázala jako pro-blematická, neboť mezi vojáky bylo málo vyškolených kuchařů. Neustále se objevovaly stížnosti, že lidé přiřa-zení k polním kuchyním jsou nevzdělaní a neschopní vojenské služby. Proto byla v roce 1937 zřízena vzorová kuchyně v Postupimi a v následujícím roce armádní školní kuchyně v Mnichově. Zde byli příslušníci wehr-machtu teoreticky i prakticky vzděláváni v přípravě potravin, zbožíznalství a uskladňování zásob, ve vyu-žívání zbytků, řízení spotřeby, vypracovávání jídelních plánů, výživových a výživově-hospodářských otázek v deseti- až čtrnáctidenních kursech. Ve stejném roce byly u všech divizí zřízeny cvičné kuchyně.

Polní kuchařská kniha 1938Limitující faktor pro chutné, laciné a zdravé jídlo představovala především podmínka připravit je v poli. Na těchto základech byla postavena kuchařka vydaná v roce 1938, která byla v následujícím roce doplněna speciálním vydáním, jež obsahovalo i pokyny pro vaře-ní v tropických a chladných oblastech. Ta pojednávala o základních otázkách výživy, stejně jako o využití čer-stvé zeleniny do každého jídla nebo ochucování jídla

Nosič družstva nese svým druhům do přední linie jídlo a poštu

Stravování vojáků wehrmachtu Život na frontě


pomocí sóji. Pozoruhodný je ale především zřetel na strukturu výživy, která nebyla tak striktní, ale ukázala možnosti kombinová-ní surovin a pomohla tak při přípravě jídel. Základem byly vždy syté přílohy bohaté na uhlohydráty, které byly kombinovány s růz-nými druhy masa, koření a příkrmů a – na to se kladl velký důraz – silně a rozmanitě kořeněné, pokud možno čerstvými bylinka-mi a domácím kořením.

Až do začátku čtyřicátých let se ve stra-vovacích řádech nic moc nezměnilo. V roce 1940 byla založena Pracovní skupina pro výži-vu wehrmachtu, s níž v následujících letech spolupracovala především vojenská lékařská akademie. Postupně byly vyhodnoceny zkuše-nosti z polského a francouzského tažení i z vál-ky v Norsku. Už v této době se ukazovalo, že v blitzkriegu stojí zásobování na druhém místě – protože přednost měly transporty munice, nezůstalo často místo pro zásoby potravin. Vzhledem k omezeným kapacitám transpor-tu se projevily tendence nahradit dopravo-vané čerstvé potraviny konzervami a ušetřit

tak cenný prostor. Tím byla nastolena otázka dostatečného přísunu vitamínů.

V srpnu 1940 se poprvé sešla Pracovní skupina pro výživu wehrmachtu, která měla sledovat probíhající výzkumy v oblasti stra-vování, sama provádět vědecký výzkum a na těchto základech připravovat různé návrhy na jeho zlepšení zásobování a stravování. V následujícím roce si členové skupiny poprvé vyslechli hlášení o probíhajících pokusech s hladovějícími sovětskými zajat-

ci. Ředitel kliniky při univerzitě v Kielu pak v prosinci 1941 referoval o výsledcích výzkumu, který prováděl v belgických kon-centračních táborech.

Stravování v realitě válkyJídlo bylo vojákům v předních liniích dopra-vováno většinou pod příkrovem noční tmy. „Nosič družstva vyrazil po soumraku vyzvednout potraviny a poštu. Ta byla většinou nejméně dva týdny stará. Teplé jídlo tvořila káva a miska gulá-še, kromě toho jsme dostávali na osobu půl boch-níku chleba, několik lžic margarínu a umělého medu a 150 g masa nebo sýra. Každému bylo ponecháno na rozhodnutí, jak se se svým přídělem vypořádá během následujících 24 hodin.“

Tyto potravinové příděly byly v podstatě zachovány až do konce války – kromě krizových situací, jako bylo například obklíčení. S výjim-kou Stalingradu a podobných krizových situací vojáci wehrmachtu hladem netrpěli, od roku

1944 však byla vojenská strava jasně pozna-menána snížením kvality. Množství stravy sice bylo zachováno, ale tuk a maso byly často nahrazovány většími příděly brambor a sušené zeleniny. Na počátku války byl příděl bílkovin ještě poměrně dostačující, kolem 100 gramů, ale už brzy se situace změnila. Na počátku roku 1942 byl příděl masa snížen téměř na čtvrtinu původního množství, a to jak u domácí armá-dy, tak na frontách, dramaticky klesl už tak nedostatečný podíl živočišných tuků.

Potraviny nepodléhající zkáze a částeč-ně i mouka byly uloženy ve skladech v Říši

nebo na okupovaných územích. Odtud byly dopravovány po železnici do armád-ních zásobovacích skladů. V jednotlivých případech se používaly také automobily, k dispozici byly i transportní letky k dopra-vě potravin rychle podléhajících zkáze. Jinak byly čerstvé potraviny, zejména maso, zele-nina, ovoce a mouka, získávány výkupem či rekvizicí. Chléb zajišťovaly divizní peká-renské roty, které se, pokud to bylo mož-né, snažily využít také na dobytém území

Pracovní skupina pro výživu wehrmachtu vyslechla hlášení o probíhajících pokusech s hladovějícími sovětskými zajatci

Jídelníček hrál velkou roli u všech instancí od zásobovacího skladu přes velitelství divize až po kuchyně, a to jak z hlediska potravinářské technologie, tak přípravy jídla. Vojáci měli do-stávat jídlo v dostatečném množství, výživné,

zdravé, obsahující vitamíny, stravitelné, pestré, chutné, bohaté na kalorie a cenově přiměře-né. Pokud to bylo možné, nemělo se stejné jídlo podávat vícekrát během týdne. Navíc měl každý voják denně 750 g chleba, ráno

se vydávaly ještě různé pomazánky, margarín, džem. Oproti dnešním výživovým normám je zřejmý naprostý nedostatek čerstvého ovoce a velmi malé množství salátů a mléčných výrobků.

Vzorový jídelníček z roku 1936

Den Snídaně Dávka (g) Oběd Dávka (g) Večeře Dávka (g)Pondělí Káva 10 Rýžová polévka, Hov. guláš, Omastek

Celerový salát, Ocet200, 130, 201 500, 200

Káva, Vepřové s.Jitrnice

10, 50100

Úterý Káva 10 Krupicová polévka, Telecí pečeně, OmastekBrambory, Hrách s mrkví

200, 140, 201 500, 200

Čaj, CukrMáslo, Sýr

2, 5050, 100

Středa Káva 10 Nudlová polévka, Karbanátek, OmastekBrambory, Špenát

200, 140, 201 500, 200

Káva, MargarínVejce

10, 503 ks

Čtvrtek Káva 10 Rýžová polévka, Vepř. pečeně, OmastekBrambory, Okurka

200, 140, 201 500, 1 ks

Káva, Vepřové s.Špekáček

10, 50100

Pátek Káva 10 Zeleninová polévka, Hov. pečeně, OmastekBrambory, Kedluben

300, 140, 201 500, 200

Čaj, CukrMáslo, Eidam

2, 5050, 100

Sobota Káva 10 Fazolová polévkaBrambory, Špek

170800,120

KávaMargarín, Sardinky

1050, 1 plechovka

Neděle Káva 10 Mléčná polévka, Vepř. kotleta, OmastekBrambory, Jabl. kaše

200, 140, 201 500, 200

Kakao, CukrMáslo, Klobása

20, 5050, 100

Vojáci si občas zpestřovali příděly stravy „samozásobením“

Život na frontě Stravování vojáků wehrmachtu


stávající pekárny. Protože zejména v létě nebylo možné dopravovat čerstvé maso na větší vzdálenosti, nebyly výjimkou porážky dobytka přímo u divizí, které zajišťovaly divizní řeznické roty nebo čety.

Jídlem byli vojáci skutečně dobře zásobo-váni, dokud nebyla očekávána velká bitva. Tehdy dostávali pouze studenou stravu, se kterou museli vystačit často mnoho dní. Pokud byla i ta spotřebována, rozkázal velitel jednotky vydat „železnou dávku“. Při útoku

bylo jídlo do předních linií přinášeno jen v noci nebo vůbec.

Eintopf nebo hodovní tabule?

Ve wehrmachtu nebyl rozdíl mezi jídlem mužstva a důstojníků jak v kasárnách, tak v poli. Pochopitelně v důstojnickém kasinu měli většinou dobré kuchařky, které uměly připravit chutnější jídlo. V poli ale jedli všich-

ni příslušníci wehrmachtu to stejné. V armá-dách německých spojenců však panovaly jiné zvyky. Generálmajor Mario Duić nemohl uvěřit vlastním očím, když byl přítomen podávání jídla ve štábu jedné rumunské divi-ze: „Jako za hlubokého míru zde byly dlouhé hodovní tabule a obsluhovaly nás ordonance s bílými rukavicemi – a to při ústupu!“

Student vídeňské techniky Franz Frisch pociťoval kvalitu jídla jako snesitelnou a dostatečnou. Polní kuchyně obstaraly tep-lou kávu nebo čaj, někdy s rumem, stejně tak teplé jídlo; v průběhu války se však kvalita jídla obecně zhoršovala. Proto vojáci občas organizovali výpravy za lepším jídlem. „Vždy se našlo nějaké kuře – kromě Ruska v zimě.“ Většina vojáků v Rusku s sebou nosila vak s bramborami a cibulí, neboť často vázlo zásobování kvůli neprůchodným cestám. „Rakouská“ 45. pěší divize zažila už za první ruské zimy katastrofální zásobovací situaci, protože ji ruská protiofenziva u Moskvy téměř připravila o vozidla. Pro celou divizi (asi 10 000 mužů) zůstala jen jediná kolona vozidel s asi 15 tunami nákladního prostoru. Ústup byl nevyhnutelný.

Doslova drama nastalo v zásobovací situ-aci ve Stalingradu: na začátku zimy dostávali vojáci 200 g chleba a 200 g koňského masa, 30 g sýra a 30 g tuku a tři cigarety. V půli prosince musel být příděl chleba snížen na 100 g (dva krajíce), k tomu dostávali řídkou polévku, něco bylinkového čaje a sladové kávy. Některé dny nebylo vůbec nic. 24. prosince dostali vojáci malý ešus plný horké polévky a malý kousek chleba. V posledních dvou týdnech bitvy dostávali vojáci padesát gramů chleba na den, doplněných polévkou z koňského masa, přičemž k některým se nedostaly ani tyto nedostatečné dávky.

Günter Koschorrek si vzpomněl na Štěd-rý večer roku 1943: „Dostali jsme extra porci masa s bramborovým salátem a místo obvyklé kávy byl čaj s rumem nalitý do polní láhve. Kaž-dý muž dostal „fr ontový balíček“ se dvěma kra-bičkami cigaret a vánočním pečivem.“ Někdejší kapitán a velitel praporu Wilhelm Müller vzpomínal na zásobování jídlem v roce 1943 v Rusku takto: „Rota mohla pro zlepšení záso-bování na ustálené fr ontě mnoho udělat. Náš vrchní rotmistr měl připraveny v pohotovosti dvě polní kuchyně – jednu naši a jednu ukořistěnou ruskou. V podstatě tak mohly být vařeny zvlášť brambory a zvlášť maso – nebo rýže a zelenina atd. Na pití se vařil čaj a káva – v neděli dokonce pravá zrnková! Tak to šlo, dokud byl na fr ontě klid a neprobíhala žádná bitva. Jen kuchaři potřebovali někoho na výpomoc – pokud to bylo někde ve vsi, pomohla místní děvčata, kte-rá předtím vyšetřil lékař jednotky. … V neděli býval eintopf, proto se v tento den čistily celé kuchyně. V neděli se také vydávala malá dávka alkoholu. Byla to obyčejná podomácku vypálená kořalka, občas oslazená umělým medem.“

V poli se stravovali vojáci i důstojníci wehrmachtu stejně

Studená strava

chléb 750 g tuk 150 g (máslo, sádlo, margarín

a pomazánka na chléb asi 60–80 g, zvířecí či rostlinný tuk k přípravě teplé stravy asi 70–90 g) 120g klobása (čerstvá nebo z konzervy)

nebo rybí konzerva nebo sýr do 200 g marmelády nebo umělého

medu 7 cigaret nebo 2 doutníky

Teplá strava

1 000 g brambor, ty mohly být částečně nahrazeny 250 g čerstvé zeleniny nebo 150 g konzervované zeleniny, nebo 125 g těstovin, rýže, krupice, sága, krup atd. do 250 g čerstvého masa 15 g přísad (sůl, koření atd.) 8 g zrnkové kávy a 10 g kávové náhražky (nebo odpovídající množství čaje)

Podle dostupnosti vejce, ovoce, čokoláda atd.

Železná dávka

Mimořádně trvanlivá a speciálními obaly chráněná dávka pro případ nouze se skládala z: 250 g tvrdých sucharů 200 g konzervovaného masa 150 g polévky v konzervě nebo instantní polévky či hrachové klobásy

(slisovaná hrachová mouka, špek, sůl, koření – po přidání horké vody z ní byla vytvořena hrachová polévka) 20 g mleté kávy

Tato dávka, kterou dostal každý voják v první linii, mohla být zkonzumována pouze na rozkaz– což se však ukázalo jako neproveditelné.

Zmenšenou železnou dávku tvořilo: 250 g tvrdých sušenek 200g masová konzerva

Denní příděl v době války

Hrachová klobása – rozmíchá-ním v horké vodě vznikla hrachová polévka

Stravování vojáků wehrmachtu Život na frontě


Kdo přežil boj, dosyta se najedlStrava vojáků byla velmi rozdílná podle jejich umístění. Pěšáci neustále střídali nadbytek s nedostatkem a chut-ně připravená jídla s improvizovaným samozásobením. Muži v předsunutých pozicích dostávali často syrové potraviny a museli si je sami upravit. Tehdejší poručík a velitel čety Armin Scheidebauer popsal tyto proměny velmi názorně. Na podzim 1943 ustupovala jeho jed-notka v Rusku a trpěla hladem, neboť bylo přerušeno zásobování, „…ale pak přijela polní kuchyně a vydávala obrovské porce játrové paštiky s bramborovou kaší. Zatím-co při boji byly problémy se zásobováním, po něm vzrostly dávky úměrně počtu padlých či zraněných kamarádů ve prospěch žijících. To nebylo tak důležité u jídla, kterého vojáci o mnoho více sníst nemohli, ale naopak u šnapsu, kuřiva a fr ontových balíčků přinášely tyto ztráty na živo-tech spolubojovníků krutou výhodu. Nemálo otců posílalo tyto přebytky domů svým rodinám.“

Vedle přidělovaného jídla existovaly u jednotek kan-týny či obchody, kde si mohli vojáci koupit věci k osob-ní potřebě jako zubní kartáčky a pasty, mýdlo, krém na holení, žiletky, cigarety atd. Kromě toho také pochutiny jako čokoládu, kořalku, víno, tabák a podobně.

Když při těžkých ústupových bojích v Rusku zůstaly tyto obchody dlouhé měsíce zavřené, bojovali vojáci obzvlášť statečně, aby jako odměnu získali zvláštní příděl. Ve stalingradském kotli byl obchod otevřen ještě 9. listopadu, jak si do denníku poznamenal Gün-ter Kosschorek: „Dnes jsme dostali věci z obchodu. Na muže láhev jalovcové, cigarety, tabák, něco čokolády, psací potřeby.“ „Čas kolem Vánoc a přelomu roku byl příležitos-tí pro zvláštní příděly,“ psal Wilhelm Müller z ruského bojiště o Vánocích 1942. „Příděly v obchodě byly bohaté na sekt, víno a dobrý fr ancouzský koňak.“

Poručík Wunibald Lexer byl na konci roku 1943 ve Finsku – na každého muže zde čekala láhev šnapsu, balíček cigaret a sladkosti. Mario Duić vzpomínal, že obchody v určitém okruhu dokonce prodávaly věci zabavené americkým zajatcům.

Klidné místo, to je trefa!„Klidné místo, to je trefa!“ radovali se vojáci, kteří byli dislokováni například v západní Evropě. Za tako-vé klidné místo byla považována především Francie,

kde si vojáci mohli život skuteč-ně vychutnat. Major Rudolf Biedermann, velící praporu v obsazené Francii, vystihl život vojáků a především důstojníků ve Francii lapidár-ně: „…šlechtický život: zámek – auto – milenky – obsluha míst-ními dívkami a sluhy – alkohol – delikatesy – oslavy.“

Na východní frontě si důstojníci neu-žívali zdaleka tolik přepychu, přesto si dokázali často vytvořit svůj malý pohodlný „domov“. Poručík Armin Scheiderbauer se nedivil, když byl v Rusku v létě 1943 hostem u velitele (kapitána) jednoho stavebního pra-poru: „Bydlel sám v malém domečku, neměl žádného sluhu, ale nechal se obsluhovat dívkou Verou. Vera byla sympatická a inteligentní technická kreslička z Bialystoku. Nijak se netajila svým bolševickým přesvědčením a vírou ve vítězství Sovětského svazu. To jí ale nepřekáželo v tom, aby zatím žila v milostném poměru s kapitánem.“

„Měl jsem vlastně pořád hlad.“ S tímto výrokem, který pronesl pamětník Kurt Schlintner, by možná souhlasilo mnoho příslušníků německé armády, ale nebyl typický pro celkovou situaci v zásobování wehrmachtu za druhé světové války.

V posledních dvou týdnech bitvy o Stalingrad dostávali vojáci padesát

gramů chleba na den

Literatura, zdroje:

Buchman, B. M.: Österreicher in der Deutschen Wehrmacht: Sol-datenalltag im Zweiten Weltkrieg. Wien 2009

Holmes, R.: Obrazy války. Chová-ní člověka v bitvě. Praha 2011

Neuman, A.: Nutritional Physiolo-gy in the Th ird Reich 1933–1945. In.: Man, Medicine and the State. Stutt gart 2006

www.forum.panzer-archiv.de

www.lexikon-der-wehrmacht.de

Slovníček

Avitaminóza – chorobný stav vyvolaný naprostým

nedostatkem určitého vitamínu

Hypovitaminóza – cho-robný stav způsobený

částečným nedostatkem určitého vitamínu. Jedná

se o lehčí formu avita-minózy

Denní příděl potravin na jednoho muže: 2,2–2,5 kg, z toho 750 g chlebaPotraviny pro pěchotní divizi: 22 tun denně

Pekařské roty upekly denně 12 000 bochníků chleba po 1,5 kg.Řeznické roty porazily 15 ks skotu, nebo 120 prasat, nebo 240 ovcí a vyprodukovaly 3 000 kg uzenin.

Denní spotřeba potravin u pěší divize(v roce 1940 – 17 900 mužů)

eč-f

–

Čokoláda Scho-ka-kola byla uvedena na trh v roce 1935 a stala se hitem olympijských her v Berlíně. Za války byla oblíbená u vojáků wehrmachtu i příslušní-ků luftwaffe. Vyrábí se dodnes

Německý trojdílný ešus tvořily dvě do sebe vložené misky a víčko

Válka v protektorátu Výcvikový prostor SS 1941–1945


Foto

graf

ie:

arch

iv M

ěsts

kého

muz

ea S

edlč

any,

wik

iped

ia, b

eute

.nar

od.r

u

Mgr. Radomír Pecka

Podle nacistických plánů se mělo území Pro-tektorátu Čechy a Morava stát do budoucna prostorem zcela germanizovaným. Způsoby realizace této myšlenky byly rozličné. Uveď-

me například plán tzv. německého zemského mostu, který měl poněmčit území ze severu k Praze, dále vytvořit podobný předěl od Prahy k Brnu, Olomou-ci a k Ostravě, přes jižní Moravu pak tento pás spojit s rakouskými zeměmi. Tím mělo dojít k rozbití souvis-lého českého osídlení na malé izolované oblasti.

V praxi byla tato politika naplňována nejpr-ve rozšiřováním dosavadních vojenských cvičišť v oblasti Milovic a Brd pro potřeby wehrmachtu. V průběhu roku 1941 vynakládalo rovněž velení Waff en-SS značné úsilí, aby získalo vhodný pro-stor pro výcvik svých jednotek. Zástupci německé armády odmítli postoupit některé z dosavadních vojenských cvičišť. Jediné nabídnuté v Generálním gouvernementu se ukázalo kvůli klimatickým pod-mínkám nevhodné, výcvik by zde mohl probíhat pouze v letních měsících.

V Čechách upoutala pozornost krajina jižně od Prahy. Území vojenští experti vybrali jako vhodné pro výcvik různých druhů zbraní, výhodou byly vodní plochy i železniční spojení s Prahou. Navíc byla celá záležitost v Říši prezentována jako zásad-

ní krok k plánovanému oslabení českého národa. Říšský protektor von Neurath v této době proti vytvoření cvičiště ale protestoval. Obával se vysíd-lování tak rozsáhlého prostoru, které vyvolá nespo-kojenost mezi postiženým obyvatelstvem a oslabí hospodářství protektorátu.

Po vleklých jednáních bylo nakonec rozkazem Heinricha Himmlera nařízeno zřídit cvičiště Bene-šov, SS-Truppenübungsplatz „Beneschau“ s plat-ností od 1. listopadu roku 1941. Od 1. září 1943 pak neslo název SS-Truppenübungplatz Böhmen. Cvičiště mělo být k dispozici zhruba 20 000 mužů ve zbrani. Místní obyvatelstvo zpočátku o chysta-ném vystěhování nic nevědělo a intervence jeho zástupců u ministrů protektorátní vlády ukázala, že ani vláda není informována.

V roce 1942 se pak rozeběhla největší vysídlovací akce v českých zemích. Týkala se rozsáhlého území Benešovska, Neveklovska a Sedlčanska, osídleného převážně venkovským obyvatelstvem. Z 62 obcí mělo být nuceným vystěhováním postiženo přes 31 000 obyvatel. Nakonec ale zhruba 40 % obyvatel v prostoru zůstalo jako námezdní pracovní síly. Ani těmto lidem ovšem jejich majetek nezůstal, byl jim vyvlastněn a museli se ubytovat v jiných obcích na území cvičiště.

Pěst nacistické mociPěst nacistické mociv Čecháchv Čechách

„Tento prostor se musí jednou stát německým a Čech tady nemá už konec konců co pohledávat,“ prohlásil Reinhard Heydrich. Nezůstalo jen u slov. Velení Waffen-SS prosadilo zřízení rozlehlého vojenského cvičiště nedaleko Prahy. Jak vypadal život v kraji podřízeném zcela výjimečnému režimu? Ovlivnila přítomnost početných a dobře vyzbrojených esesáků dramatickou situaci na konci války?

Výcvik pancéřových granátníků v Prosečnici

Výcvikový prostor SS 1941–1945 Válka v protektorátu


Lidé bez domovaHranice výcvikového prostoru o rozloze zhruba 44 000 hektarů tvořila na západě řeka Vltava, na severu Sázava (a za řekou byly do prostoru zahrnuty Týnec nad Sáza-vou, Brodce a Zbořený Kostelec). Od Poří-čí nad Sázavou pak hranice sledovala silnici na Benešov a Bystřici, dále železniční trať téměř k Voticím. Odtud na západ vedla podle tratě Olbramovice – Sedlčany a dále po státní silnici na Příbram k Vltavě.

Vystěhování obyvatelstva bylo rozplá-nováno do pěti etap. První obce měly být vyklizeny do 15. září 1942. Protože nařízení benešovského hejtmana obsahovalo seznam obcí, kam se lidé vystěhovat nesmějí, bylo už jasné i ostatním, kdo bude postižen v dalších etapách. Celá oblast cvičiště měla pak být vyklizena do roku 1944. Mimo tyto eta-py byly vystěhovány Sedlčany do 1. srpna 1943 a 236 domů v Benešově do 15. dubna 1943.

Samotnou organizaci rozsáhlé akce měly na starosti dva úřady. Jednak Bode-namt (původně pražský Pozemkový úřad) a dále tzv. Přesídlovací kancelář podléha-jící ministerstvu vnitra se sídlem v Bene-šově. Sídlo druhého úřadu se stěhovalo podle potřeb, tedy právě probíhající etapy vysídlování.

Nemovitosti byly vykupovány za odhad-ní ceny. Z této částky se vyplácelo zhruba 80 %, zbytek si úřad nechával na případ-né opravy škod na opuštěném majetku. Někteří vysídlenci ale odmítali peníze přijmout, aby právně nestvrdili platnost celého aktu.

Ještě dodejme, že nejvýhodnější pod-mínky měli obyvatelé obcí během první etapy. Nebyli ještě postiženi zákazem odvozu veškerého živého i mrtvého inventáře, což na hranicích prostoru poz-ději zajišťovaly hlídky, které ve dne v noci kontrolovaly procházející. Rovněž bylo pro tyto první vysídlence snazší najít náhradní ubytování.

SS-HofyNemovitosti uvolněné původním obyvatel-stvem sloužily jako sklady a dílny pro potře-by vojska, ubytovny pro vojsko i námezdní síly a často jako cíle pro dělostřelectvo. Některé rozsáhlé dvorce nebo blízko sebe vhodně uskupená stavení se staly základem pro zřízení tzv. SS-Hofů. Měly se stát síd-ly pro zasloužilé důstojníky jednotek SS s rodinami. Jejich důležitým úkolem bylo rovněž zabezpečovat zásobování vojenské-ho prostoru potravinami. Zřizovány byly

především při okrajích cvičiště. Pozemky původních menších usedlostí byly zcelová-ny, meze rozorány.

Práce obyvatel, kteří se rozhodli v prostoru zůstat nebo k tomu byli donuceni, byla na těchto statcích mimořádně namáhavá. Měli omezený pohyb. Pracovalo se sedm dní v týdnu, za nesplnění pracovních úkolů hro-zily vysoké pokuty a další tresty. Námezdní dělníci dostávali za službu sice mzdu a depu-tát (obilí, brambory, mléko), ale k zajištění

základních potřeb těchto rodin to rozhodně nestačilo. Připomeňme ještě, že na území cvi-čiště platily pouze říšskoněmecké zákony.

Kromě SS-Hofů vznikala i SS-Teichwirts-chaft (rybníkářství), SS-Forste (polesí) atd. Jak se později ukázalo, nebyla tato hospo-dářství úspěšná, musela ve svých potřebách stále ustupovat požadavkům vojenského cvičiště, trpěla nízkým počtem zaměstnan-ců a pochopitelně jejich špatnou pracovní morálkou.

V roce 1942 se rozběhla největší vysídlovací akce v českých zemích, v jejímž rámci mělo být přesídleno 31 000 obyvatel

Při cvičných střelbách v okolí Benešova využí-valy dělostřelecké baterie SS, ale i jiné oddíly účelové betonové objekty. Několik těchto sta-veb se dosud zachovalo například v severní části cvičiště v původně bojové zóně Chlístov.

Některé z bunkrů sloužily jako pozorova-telny, jiné k tahání cílových terčů určených pro střelbu různých dělostřeleckých a pěších jednotek. Pro tento účel byla v bunkru vybudována strojovna s dieselovým motorem a s navijáky. Systém kladek a jednotlivých ocelových tažných lan terči pohyboval v cílo-vém prostoru palby. Ještě dlouho po válce lidé například na polích v okolí Úročnice nacházeli v zemi betonové lanovody, kudy byla tato lana tažena. Dalšími typy byly objekty kombinované a pěchotní kryty.

Zachovalé objekty cvičiště

Dochovaný pozorovací bunkr z cvičiště u obce Úročnice

Baráky kárného tábora pro vězně z řad SS v Chlumu u Sedlčan



Cvičiště Centrální velitelství cvičiště Waff en-SS sídlilo na Konopišti v budově zámeckého hotelu, samotný zámek Němci využívali k různým ofi ciálním a slavnostním akcím. K dispozici mělo rovněž budovy v částečně vystěhovaném Benešově. Vrchním velite-lem celého vojenského prostoru byl po vět-šinu času SS Oberführer Alfred Karrasch.

Postupně vznikaly jednotlivé výcvikové školy SS. Jako první byla 1. července ote-vřena Ženijní škola jednotek SS v Hradišt-ku, o měsíc později pak SS-Dělostřelecká škola II Benešov.

Ve středu obsazeného území bylo zří-zeno samotné vojenské cvičiště. Vznikly zde palebné zóny určené pro jednotlivé druhy vojsk SS. Jako terče sloužily jednak makety vozidel (často pohyblivé), vyřaze-ná vojenská technika, ale i řada opuš-těných domů. Termíny střeleb byly oznamovány vyhláškami, probíhaly pravidelně, střílelo se ve dne i v noci. Poslední ostré střelby na cvičišti byly vyhlášeny ještě 26. dubna 1945.

Na jednotlivých postech se cvičila obsluha nejrůznějších zbraní. Byli to řidiči automobilů, motocyklů a obr-něných transportérů, dělostřelci, tan-ková vojska. Výcvikem zde prochá-zeli ženisté, kavalérie nebo mužstvo v útočných člunech na vodních nádr-žích ve Štěchovicích a ve Vraném nad Vltavou. Nechyběla zde samozřejmě ani důstojnická škola (SS-Junkers-chule), zřízená v Lešanech.

Vojenská cvičení jezdili navštěvovat mnozí nacističtí pohlaváři. Jmenujme alespoň generála Hanse Jütt nera, jedno-ho z přímých zástupců Heinricha Him-mlera, dále generála Carla von Pücklera, který byl v letech 1942–44 vrchním veli-telem jednotek Waff en-SS v Protektorátu Čechy a Morava, nebo říšského ministra pro Čechy a Moravu K. H. Franka.

Život ve vojenském městěDo okresního města Sedlčany dorazil před-voj Přesídlovací kanceláře 13. května roku 1943. Zároveň začalo velitelství SS zajišťovat místní řemeslníky a dělníky, některým bylo dokonce zakázáno město opustit, neboť měli zajišťovat budoucí potřeby vojenské posád-ky a chod města. Ostatní se vystěhovali do podzimu toto roku.

Město opustily všechny české úřady a byly přemístěny do městeček v blízkosti prostoru cvičiště. Okresní úřad přesídlil do Votic, Okresní hospodářská záložna do Vysokého Chlumce, Okresní soud do Krásné Hory. Dále se stěhovaly městská

spořitelna, notářství, četnická stanice, hos-podářská škola atd.

Správu města převzal vládní komisař dr. Wildner a ve městě zahájila činnost rovněž pobočka benešovského velitelství v čele s Obersturmführerem Kahlaysem. Ten se fakticky stal neomezeným vládcem města. Úkolem pobočky byla vojenská správa měs-ta, vydávala průkazy opravňující ke vstupu do prostoru cvičiště, zřizovala střelecké pozice. Další úřad, pobočka Správy stano-viště vojenského cvičiště SS Čechy, pečoval o ubikace vojáků a zásobování.

Pro zbylé civilní obyvatelstvo byla vyme-zená především čtvrť jižně od hlavního náměstí. Budova městské školy se změ-nila ve vojenskou ubytovnu, místní děti se učily v omezených prostorách budovy děkanství. Do této „školy“ docházely i děti zaměstnanců z okolních SS-Hofů. Čechům zůstal k dispozici jediný lékař a dva hostince. Vojáci navštěvovali jiné podniky

Počet vojáků v Sedlčanech se odhadoval na pět tisíc. Šlo o příslušníky dělostřelecké-ho náhradního pluku (Artillerie Ersatzre-giment). Ačkoli byly Waff en-SS původně zamýšleny jako exkluzivní árijská organiza-ce, jejich nasazení na frontě nutně vyžadova-lo množství nových branců a dobrovolníků třeba i z řad kolaborujících cizinců. Kromě Němců zde tedy žili i vojáci z Norska, Fin-ska, Vlámové, Slovinci a Litevci.

Nejlépe ubytovány byly samozřejmě rodi-ny důstojníků, kteří rychle obsadili výstavné domy s vodovodem a koupelnami.

Pokud šlo o volný čas, byly pro vojá-ky občas pořádány estrády v sále bývalé

Jedním z mnoha zločinů, jichž se dopustili nacističtí důstojníci SS v prostoru cvičiště, byla poprava zajatých amerických letců krátce před koncem války.

Dne 19. dubna 1945 mířila formace zhruba stovky amerických těžkých bombar-dérů B-17 z 8. letecké armády přes Příbram a Prahu na Ústí nad Labem. Američané se dostali do silné protiletecké palby a jižně od Prahy byli napadeni německými stíhačkami Me 262 startujícími z ruzyňského letiště. Při přeletu jižního okraje cvičiště někde v prostoru mezi Olbramovicemi a Sedlčany byl jeden z amerických letounů zasažen do palivových nádrží a zřej-mě i do pumovnice. Než letadlo ve vzduchu explodovalo, třem mužům z desetičlenné posádky se podařilo vyskočit. Německým pilotům se navíc podařilo zasáhnout další přelétající americký bombardér. Posádka kromě dvou mužů, kteří se neúspěšně pokusili doletět zpět k americkým liniím, stroj rovněž opustila.

Většinu letců se podařilo Němcům dopadnout. Výslechů a mučení na Konopišti se osobně účastnil velitel cvičiště Karrasch. Ještě týž den v noci bylo všech devět pilotů popraveno.

Poprava amerických pilotů

Létající pevnost B-17 z 8. letecké armády USAAF

Vyhláška protektorátní vlády z června 1943 vysvětlující nutnost vysídlení civilního obyvatelstva z Be-nešovska a Sedlčanska

Ausweis – průkaz opravňující české civilisty k pobytu

Výcvikový prostor SS 1941–1945 Válka v protektorátu


sokolovny, nově nazývané Wikinghaus, v metodistické modlitebně si zřídili kino-sál, k dispozici měli rovněž kasino a někte-ré restaurace.

Ve městě sloužícím nově potřebám vojska byly důsledně přejmenovány ulice. Pro ilu-straci uveďme, že z hlavního náměstí se stal Adolf Hitler Platz, z Nádražní ulice Hermann Göring Strasse, z Tyršovy Wikingstrasse, z Krčínovy Kanonnen Strasse apod.

Koncentrační táboryJak už jsme uvedli, přeměna staré sídelní krajiny v moderní vojenský prostor vyža-dovala velký počet pracovních sil. Jako jedno z laciných řešení se nabízelo využít práci trestanců. Jejich úkolem bylo pracovat v lomech, udržovat komunikace, budovat podzemní kryty, zákopy, ubytovny pro voj-sko atd.

Vězeňských táborů bylo v prostoru cvičiště zřízeno hned několik. Ve Vrchotových Jano-vicích vznikl nejprve pracovní tábor pro tak-zvané narušitele pracovních smluv, tedy v Říši nuceně nasazované protektorátními dělníky. Později byl přeměněn na lágr pro politické věz-ně z koncentračního tábora ve Flossenbürgu. Průměrně v něm bylo kolem dvou až tří set vězňů. Podle místních kronikářů šlo vesměs o cizince, Francouze, Rusy, Poláky, Angliča-ny. Polovina vězňů podlehla počátkem roku 1945 epidemii tyfu. Zbývající byli převezeni do narychlo vybudovaného tábora v Křepenicích.

Řadu z nich později během zmatených trans-portů na úplném konci války zmasakrovali u Křešic příslušníci SS.

Další tábor podobného typu vznikl v Hradišťku. Rovněž zde na konci války řada vězňů podlehla běsnění velitelů míst-ní zákopnické školy SS, kteří se je rozhod-li postupně povraždit, o čemž po válce vypovídali někteří místní obyvatelé.

Zhruba 1 500 vězňů obývalo Sonderlager v Bystřici u Benešova. Šlo o vězně ze smíše-ných židovských manželství.

Zvláštním typem tábora byl kárný tábor

v Chlumu nedaleko Sedlčan. Zde byly ve vazbě vojenské osoby. Šlo o příslušníky jed-notek SS podléhající pravomoci německé vojenské justice. Na zámku v Nalžovicích pak byl soud a prokuratura pro členy SS z celé Evropy. Největší počet vězněných tvořili zběhové především holandské, belgické, francouzské, litevské, maďarské a dalších národností. Pátky byly vyhra-

zeny popravám, které se prováděly u zdi nalžovického parku. Velitelem tohoto speciálního tábora byl SS Oberscharfüh-rer Schröder.

Jak už bylo řečeno, vězni těchto koncen-tračních táborů byli na konci války masa-krováni na rozkaz některých místních velitelů SS. Jeden z nejhorších případů se odehrál na železniční stanici Olbramovice, kam 1. května roku 1945 dorazil vlak o 96 vagónech, v němž bylo namačkáno zhruba 3 500 zubožených vězňů všech národnos-tí. Transport byl pravděpodobně vypra-

Fanatický nacista Pückler se rozhodl utkat 11. května se sovětskými jednotkami v poslední bitvě evropské války u Slivic

Komandantur des Übungsplatzes Beneschau

(Velitelství výcvikového prostoru Benešov)

SS-Junkerschule Prag

(SS Důstojnická škola Praha)

SS-Panzergrenadier Schule Prosetschnitz

(škola tankových granátníků SS Prosečnice)

SS-Artillerie Schule II Beneschau

(II. dělostřelecká škola SS Benešov)

SS-Kavallerie Ausbildungs und Ersatz Regi-

ment

(SS Jezdecký výcvikový a záložní pluk)

SS-Pionierschule Hradischko

(Ženijní škola SS Hradištko)

SS-Bewahrungsabteilung Dublowitz

(Zkušební oddíl SS Dublovice)

SS-Panzerjäger Ausbildungs und Ersatz

Abteilung

(Výcvikový a záložní oddíl tankových stíhačů SS)

SS-Bewahrungsabteilung Chlum

(Zkušební oddíl SS Chlum)

SS-Panzerjäger Ausbildungs Abteilung 4

(4. oddíl pancéřových stíhačů SS)

SS-Wachkompanie 10

(10. strážní rota SS)

SS-Freiwilligen Kavallerie Division

(Dobrovolnická jízdní divize SS)

SS-Ersatzbatterie des Feldzeugdienstes bei

der SS Artillerie Schule II

(Záložní baterie SS od II. dělostřelecké školy SS)

SS Sanitäts Schule Prag-Beneschau

(SS Zdravotní škola Praha-Benešov)

SS-Lehrküche Beneschau

(Cvičná kuchyně SS Benešov)

Výcviková střediska Waffen-SS v prostoru cvičiště Benešov

Poříčín. Sázavou

Kamík

Měřín

RabyněTeletín Týnec n. Sázavou

Senohraby

Benešov

Bystřice

VrchotovyJanovice

Sedlčany

Votice

Legenda Hranice

evakuovaného území

Hranice cílo-vého územípro střelbu

Dvory SS

Tankový park

Letiště

Mapa cvičiště Waffen-SS Benešov/Čechy

NeveklovVlta

va

Sázava



ven z Osvětimi a doplněn v terezínském ghett u. Někteří vězni pak jedli na poli osení, jiní se vydali s hlídkou do blízkých Křešic, aby si vyprosili něco k jídlu. Tam je spatřil Hauptsturmführer Graun, velitel posádky SS z Votic, který tudy projížděl se svou četou, a okamžitě nařídil zhruba sedmadvacet vězňů postřílet. Ještě 6. května, když byl vlak při-pravován k dalšímu přesunu, přijel se svým štábem znovu, nechal rozmístit kulomety a vraždit další vězně potulující se v okolí vlaku.

Poslední dny válkyV době, kdy se od východu nezadržitelně blíži-la Rudá armáda, rovněž ve středních Čechách výrazně sílilo odbojové hnutí. To následně vyús-tilo v květnové povstání. Německá armáda si v té době připravovala ústupové cesty na západ. Jejich zajištění pro skupinu armád Střed se stalo jedním z posledních úkolů velitele cvičiště vojsk SS gene-rálmajora Alfreda Karrasche. V určitou chvíli se počítalo i s opevněním prostoru a byly zde budo-vány protitankové překážky.

Důležité je zmínit rovněž pokus Karrasche zasáh-nout do průběhu povstání v Praze. Alfred Karrasch byl údajně rozhodnutý povstání potlačit všemi prostřed-ky, bez ohledu na počty obětí. Zhruba 20 000 vojáků SS bylo v plné pohotovosti.

K potlačení povstání v Praze byla mimo jiné vytvo-řena zvláštní bojová jednotka „Wallenstein“. Byla sesta-vena z velké části právě z výcvikových a školních jedno-tek benešovského cvičiště a dvěma bojovými proudy mířila 5. května na Prahu. Jedna ze skupin postupovala po levém břehu po slapské silnici přes Zbraslav na Smí-chov, kde se 6. května zapojila do bojů.

Vedení místního odboje, Okresní národní výbor v Benešově ilegálně ustanovený přibližně v polovi-ně dubna 1945, rozhodlo, že vzhledem k obtížné situaci povstání v prostoru cvičiště nevypukne a veškerá aktivita bude směřována na pomoc Pra-žanům. Před Mnichovicemi se například podařilo zastavit a donutit k návratu vlak plně naložený tanky a děly vypravený veliteli SS z Týnce nad Sázavou do Prahy.

Ve stejné době, přesněji 4. května, byla zaháje-na předběžná jednání zástupců českého odboje

a německého okresního hejtmanství v Benešo-vě o možných způsobech převzetí veřejné sprá-vy v oblasti. Velitel Karrasch se uvolil k setkání s odbojáři až 8. května, kdy během předchozí noci obdržel od velení wehrmachtu zprávy o kritické situaci na bojišti. K jednání došlo na zámku Kono-piště, zatímco některé jednotky již prostor urych-leně opouštěly. Výsledkem jednání byla Smlouva o předání prostoru a jeho spořádaném opuštění. Za odbojáře vyjednávali např. štábní kapitán Vole-vecký a dr. Schenk.

Prakticky přes noc byl celý prostor Sedlčanska, Neveklovska i Benešovska vyklizený. Jednotky SS se snažily překročit Vltavu přes most v Kamýku nad Vltavou. Někteří Němci se chovali odevzdaně až apaticky, ale jiní se stále nehodlali smířit s defi -nitivní porážkou. Již 9. května se pak v Benešově objevily první oddíly Rudé armády přijíždějící od Vlašimi.

Situace se zkomplikovala po 9. květnu na stra-konické silnici u Milína nedaleko Příbrami. Zde se soustředily početné a dobře vyzbrojené jednotky pod vedením generála SS von Pücklera, zároveň jednotky wehrmachtu i ustupující skupiny němec-kých civilistů.

Dne 10. května se jednotky SS krvavě střetly s rovněž ustupujícími vojáky Ruské osvoboze-necké armády, a když se silnice na Písek stala pro kolony defi nitivně neprůjezdnou, rozhodl se fana-tický nacista Pückler utkat 11. května s jednotka-mi Rudé armády v poslední bitvě evropské války u obce Slivice.

Po odchodu jednotek SS z prostoru cvičiště byl postupně zjištěn žalostný stav jednotlivých obcí. Lidé své domy po návratu nacházeli často v rozva-linách, hospodářství zanedbaná. Některé rodiny se raději rozhodly využít nabídek k přesídlení do Něm-ci nedobrovolně uvolňovaného pohraničí. Původně českou krajinu, kterou nacistické experimenty během krátké doby tolik poznamenaly, čekalo dlouhé obdo-bí poválečné rekonstrukce.

Literatura, zdroje:

Archiv Městského muzea Sedlčany

Doležal, J.: Střípky z mozaiky protektorátní společnosti. Praha 2010

Hertl, J.: Dějiny vystěhování kraje mezi Vltavou a Sázavou

Pavelka, J.: Lidé bez domova. Vzpomínky na vysídlení Sedlčan v letech 1943–1945. Sedlčany 1980

Robek, A.: Lidé bez domova. Praha 1980

Velč: Cvičiště vojsk SS. In www.urocnice.eu

Cíl střeleb – zničený dům v Dalešicích

Radnice a náměstí v Sedlčanech pod vojen-skou správou SS

Japonští kamikaze 1944–1945 Letecké operace


Foto

graf

ie:

arch

iv a

utor

a, w

ikip

edia

Japonští piloti kamikaze tvoří neodmyslitelnou součást historie 2. světové války v Tichomoří. Přestože o nich byly napsány stovky článků a knih, jejich nasazení v rámci pravidelných sebevražedných jednotek je pro drtivou většinu příslušníků euroatlantické civilizace dodnes jen stěží pochopitelné

Daniel Petz

Je pravdou, že porozumět motivaci příslušní-ků „speciálních“ (tj. sebevražedných) jedno-tek letectva a námořnictva je dnes těžké i pro samotné Japonce. Především ve Spojených

státech byli (a občas dosud jsou) tito muži prezen-továni jako fanatičtí šílenci, kteří nedokázali samo-statně uvažovat a sebevražedné mise podnikali pod masivním vlivem státní propagandy nebo dokonce psychotropních látek. Mnozí Američané za války věři-li, že kryty kabin japonských sebevražedných letounů jsou pomocí šroubů pevně fi xovány v uzavřené polo-ze, což byl pochopitelně nesmysl.

Inspirace dávnou minulostíObětování vlastního života v zájmu vlasti či panov-níka má v japonských dějinách poměrně dlouhou tradici, která vychází ze samurajského kodexu bušidó a buddhistické fi lozofi e sekty zen. Nelze říci, že by byla dnešní populace Země vycházející-ho slunce v hodnocení kamikaze jednotná. Mnozí však (v podstatě oprávněně) vyzdvihují fakt, že vojáky-sebevrahy motivovalo k jejich jednání pře-devším silné vlastenecké cítění. V očích většiny Japonců jsou to tragičtí hrdinové, pro které byla smrt v boji jediným čestným řešením. O jejich dobrovolném rozhodnutí obětovat život za svou zemi nikdo nepochybuje. Z ofi ciálních materiálů mimochodem vyplývá, že počet zájemců o zařa-zení k sebevražedným jednotkám byl přibližně dvojnásobný než počet letadel vyčleněných pro tyto operace.

Pro evropského návštěvníka Japonska je poněkud šokující, že nedaleko císařského paláce v Tokiu se nachází „svatyně“ Jasukuni, která je ve skutečnos-ti spíše muzeem či památníkem padlých vojáků, sebevražedné piloty nevyjímaje. Kromě několika letadel užívaných k těmto útokům jsou zde vystave-ny například dopisy na rozloučenou napsané piloty bezprostředně před osudnou misí, nebo meč, jehož použil velitel speciálních leteckých jednotek, vicead-mirál Oniši, při rituální sebevraždě seppuku, kterou

reagoval na skutečnost, že ani kamikaze neodvrátili japonskou porážku.

Ve výroční den Onišiho smrti se tam jeho památce každoročně přicházejí poklonit stovky lidí. Čas od času svatyni ofi ciálně navštíví některý ze současných japonských politiků, což zpravidla vyvolá ostré názo-rové střety mezi levou a pravou částí domácího poli-tického spektra. Součástí památníku je také obchod s upomínkovými předměty, mezi nimiž nechybí například tradiční hačimaki, bílá hedvábná stuha ozdobená rudým sluncem (hinomaru) a vlastenec-kými hesly. Tyto stuhy si sebevražední piloti před vzletem ovazovali kolem hlavy.

Za zmínku stojí i samotné označení kamikaze. Tento japonský výraz v překladu do češtiny zna-mená „božský vítr“. Jeho původ lze vystopovat ve 13. století, kdy Japonsko čelilo opakovaným nájez-dům armády mongolského vojevůdce Kublajchána, který po ovládnutí Číny a Koreje usiloval o dobytí Japonska. Během druhé výpravy v roce 1281 vyslal proti Japonským ostrovům mohutné loďstvo, jehož plavidla vezla na svých palubách ne méně než sto padesát tisíc ozbrojenců, což byla na svou dobu impozantní vojenská síla výrazně převyšující počet-ní stavy obránců. Japonsko stálo tváří v tvář drtivé porážce, která by znamenala, že země bude poprvé v historii obsazena vojsky nepřítele.

Sebevražedný pilot si kolem hlavy uvazu-je hedvábnou stuhu hačimaki

Božský vítrBožský vítr

Letecké operace Japonští kamikaze 1944–1945


Když se zdálo, že mongolské invazi již nikdo nedokáže zabránit, přišel mimořád-ně ničivý tajfun, který mongolské loďstvo zcela zdecimoval. Japonci byli přesvědčeni, že se jednalo o pomoc božstev, k nimž se po celou dobu modlili, a spásnou bouři nazvali kamikaze. V době 2. světové války se však v Japonsku neříkalo kamikaze, ale

šinpú – tento výraz je alternativním způ-sobem čtení týchž znaků. Široce rozšířené označení kamikaze zavedli (vlastně omy-lem) Američané, kteří nedokázali rozlišit jemné jazykové nuance. Teprve nějakou dobu po skončení války se výraz zpětně ujal i v zemi svého původu, kde se dnes běžně užívá.

První útoky sebevrahůJiž v říjnu 1940 byly zachyceny neurčité signály, že součástí japonského plánu na zničení amerického tichomořského loďstva by mohly být koordinované útoky bombar-dérů, které přímo narazí do zakotvených bitevních lidí. Úřadující admirál James O. Richardson považoval tuto informaci za natolik znepokojivou, že se rozhodl vyhlásit na tehdejší domovské základně tichomoř-ského loďstva v San Diegu pohotovost; zru-šil ji až jeho nástupce Husband E. Kimmel. Dodnes není jasné, zda se skutečně jedna-lo o reálnou hrozbu, neboť při pozdějším japonském náletu na Pearl Harbor k ničemu takovému nedošlo.

Za první útok kamikaze bývá v některých pramenech považováno napadení letadlové lodě USS Enterprise 1. února 1942 v prosto-ru Marshallových ostrovů. Na operační svaz admirála Halseye toho dne zaútočilo sedm bombardérů Micubiši G4M (spojenecké označení Bett y), z nichž šest bylo sestře-leno, zatímco sedmý se pokusil narazit na letovou palubu Enterprise, kterou minul, otřel se o bok lodi a zřítil se do moře, aniž způsobil škodu. Vzhledem k tomu, že bom-bardér byl zasažen a hořel, je možné, že se v tomto případě nejednalo o úmysl, a pokud ano, šlo o osobní iniciativu pilota v bezvý-chodné situaci.

Do kategorie individuálních, případ-ně neplánovaných sebevražedných útoků s největší pravděpodobností spadá i poto-pení transportní lodi USS George F. Elliot letounem Ajči D3A (spojenecké označe-ní Val) dne 8. srpna téhož roku nedaleko ostrova Guadalcanal. V kabině japonského střemhlavého bombardéru byl zřejmě těžce zraněný pilot, jehož schopnost ovládat stroj byla přinejmenším problematická. Stejně je třeba hodnotit například zásah letadlové lodi USS Hornet během bitvy u Santa Cruz dne 26. října 1942. Ani v jednom z těchto případů se téměř jistě nejednalo o přísluš-níky jednotek, jejichž členové byli cvičeni k provádění sebevražedných misí.

Problematiku sebevražedných operací japonské velení nejspíš poprvé diskutova-lo v průběhu roku 1943, avšak do poloviny následujícího roku nepadla žádná závazná rozhodnutí. První útok kamikaze, který se neuskutečnil z vlastní iniciativy pilota neovladatelného stroje, zřejmě provedli 27. května 1944 japonští armádní piloti ze základny na Nové Guineji proti americkým invazním lodím u ostrova Biak. K dobro-volné účasti na sebevražedném útoku letce vyzval velitel 5. perutě císařského letectva, Katašige Takata, který také formaci sám vedl.

Nálet provedla dvojice dvoumotorových stíhacích letounů Kawasaki Ki-45 Torju (zabiják draků, spojenecké označení Nick), jimž poskytovala stíhací krytí pětice strojů Nakadžima Ki-43 Hajabusa (sokol stěho-vavý, spojenecké označení Oscar). Jeden

Prototyp nejproslulejšího a nejvíce rozšířené-ho japonského stíhacího letounu A6M Reisen, spojeneckými piloty přezdívaného Zero, fi rma Micubiši dokončila v březnu 1939, jeho vzlet se uskutečnil 1. dubna téhož roku. V červenci 1940 byly první letouny tohoto typu zařazeny k bojovým jednotkám v Číně, kde velmi rychle vybojovaly vzdušnou převahu. Světovou pozor-nost na sebe připoutaly 7. prosince 1941, kdy se zúčastnily útoku na Pearl Harbor. Dominance letounů Zero se začala zvolna vytrácet ve druhé polovině roku 1942, když Spojenci využili poznatků z letových zkoušek kořistního stroje.

Po příchodu letounů Grumman F6F Hellcat v roce 1943 se A6M poprvé a posléze natrva-lo dostaly do defenzivy. Nasazení nejzdařilejší verze letounu Zero, tedy A6M5, v průběhu září 1943 na spojenecké letecké převaze v Ticho-moří již mnoho nezměnilo. Za bojů o Filipíny (říjen 1944–leden 1945) bylo proti spojenec-kým námořním cílům vysláno 331 letounů

Zero s piloty-sebevrahy za kniplem. Z nich 158 nad nepřátelské lodě skutečně proniklo. Jen zlomek z nich ovšem dosáhl přímého zásahu. Také v bojích u Okinawy byly letouny Zero pravděpodobně nejčastěji nasazovaným typem při sebevražedných misích.

Základní technická data

letounu Zero A6M7

Model 63

Rozpětí/Délka/Výška: 11/9,12/3,5 mMaximální rychlost: 542 km/hOperační dostup: 10 180 mDolet: 1 517 kmVýzbroj: 2×20mm kanón, 3×13,2mm ku-lomet, 1×250kg puma (při sebevražedných misích 1×500kg puma)

Legendární Zero

Micubiši A6M Zero vystavený v to-kijské svatyni Jasukuni

Počet zájemců o zařazení k sebevražedným jednotkám byl přibližně dvojnásobný než počet letadel vyčleněných pro tyto operace



Nick se okamžitě po zásahu americkou pro-tiletadlovou palbou zřítil do moře, druhý, ač zasažen, pokračoval v letu, těsně minul torpédoborec USS Sampson a explodoval po nárazu do stíhače ponorek o výtlaku necelých sto tun. Loď zachvátil mohutný požár, ale udržela se na hladině a z osma-dvacetičlenné posádky zahynuli kupodivu pouze dva muži.

Značnou zásluhu na vypracování taktiky „speciálních“ leteckých útoků císařského námořnictva měl bezesporu kapitán Ejiči-ro Jyo, velitel lehké letadlové lodě Čijoda. Koncem června 1944 si pravděpodobně pod dojmem katastrofální japonské porážky ve Filipínském moři uvědomil, že celá řada námořních pilotů je ochotna obětovat svůj život při útoku kamikaze, a v tomto smyslu informoval své nadřízené. Argumentoval tím, že konvenční bombardování nepřá-telských námořních cílů je při současném poměru sil neúčinné, a navrhl zformování zvláštních leteckých útvarů určených k pro-vádění sebevražedných útoků.

První „Speciální útočná jednotka“ urče-ná především k útokům na nepřátelské letadlové lodě byla mezitím vytvořena

na Filipínách jako součást 1. letecké fl o-tily pod velením kontradmirála Takidžiró Onišiho. Její výzbroj tvořily původně stíhací letouny Micubiši A6M5 Reisen (nula, tedy „zero“, spojenecké označení Zeke), které byly pro sebevražedné mise vybaveny pumou o hmotnosti 250 kg zavěšenou namísto přídavné palivové nádrže pod trupem. Třiačtyřicet těchto nouzových stíhacích bombardérů poprvé zaútočilo na americká plavidla 19. června

1944. Zásah inkasovaly bitevní lodě South Dakota a Indiana.

Letouny Zero v pozdější verzi A6M7 mohly při sebevražedných útocích nést pumu o hmotnosti 500 kg. Postupně zača-ly být k sebevražedným útokům využívány i další typy letadel z výzbroje námořního letectva. V amerických hlášeních o úto-cích kamikaze poměrně často figuruje D3A Val, který byl vybaven pevnými kapotovanými podvozkovými koly. Je však otázkou, zda tento stroj nebyl občas zaměňován s jinými typy letounů, které, ve snaze o korekci rychlosti při závěrečném piké – v zájmu dosažení přesného zásahu – vysunuly podvozek.

Respektovanou zbraní sebevražedných pilotů byl útočný palubní letoun Jokosuka D4Y Suisei (kometa, spojenecké označení Judy). Původně dvoumístný bombardér měl vynikající stabilitu ve střemhlavém letu, což výrazně pomáhalo zasáhnout cíl. V závěru války byla vyvinuta jednomístná verze D4Y4 určená výlučně pro útoky kami-kaze. Tato varianta byla vyzbrojena částečně zapuštěnou pumou o hmotnosti 800 kg pod trupem. Na zádi letounu byla umístěna tro-

jice pomocných raketových motorů, které umožňovaly krátkodobé zvýšení rychlosti v závěrečné fázi útoku.

K útokům kamikaze byla také přizpůso-bena celá řada typů japonského armádního letectva, včetně dvoumotorových letounů. Bombardér Kawasaki Ki-48 (spojenecké označení Lily) mohl v případě sebevražed-ného útoku nést 800 kg pum nebo výbuš-nin, přičemž jeho posádka byla reduková-na na jediného muže a obranná výzbroj

demontována. Dalším dvoumotorovým armádním strojem využívaným k útokům kamikaze byl Nakadžima Ki-49 Donrjú (útočný drak, spojenecké označení Helen), který mohl při „speciálních“ misích nést až 2 900 kg výbušného nákladu a dva čle-ny posádky. Srovnatelné množství pum a výbušnin mohl při sebevražedných útocích nést také Micubiši Ki-67 Hirjú (létající drak, spojenecké označení Peg-gy). Počet členů posádky byl snížen na minimum (tři muži), kulometná střeliště zaslepili plechem.

Óka a TsurugiJaponci si začali postupně uvědomovat, že zvláště nejčastěji používané letou-ny Zero nejsou pro sebevražedné mise nejvhodnějším strojem. Neschopnost způsobit nepřátelským plavidlům škody adekvátní ztrátě letounu a jeho pilota spočívala v tom, že Zera měla v poměru k velikosti stroje relativně malou hmot-nost, letoun plně naložený palivem a se zavěšenou pumou o hmotnosti 250 kg vážil přibližně tři tuny. Rychlost nárazu do cíle byla zřídkakdy vyšší než 155 m/s, což v případě zasažení americké letadlo-vé lodi mnohdy nestačilo ani k proražení nepancéřované letové paluby.

Kontradmirál Takidžiró Oniši, du-chovní otec jednotek kamikaze, jenž na Filipínách zformoval první „Speciální útočnou jednotku“

Jokosuka D4Y Judy byl obávaným sebevražedným letounem, svatyně Jasukuni, Tokio

Celkem jednasedmdesát spojeneckých lodí bylo následkem útoku kamikaze potopeno nebo trvale vyřazeno z boje

Letecké operace Japonští kamikaze 1944–1945


U britských nosičů, jejichž letové paluby pancéřované byly, vznikla zpravidla ško-da ještě menší. Nesená puma pronikla do nitra lodi zhruba ve třetině případů, což byl ve srovnání s klasickým bombardová-ním z dostatečné výšky chabý výsledek. Nejvíce škod obvykle způsobily požáry nespotřebovaného paliva, které se rozlilo ze zdemolovaných nádrží sebevražedného letounu. Japonskou reakcí na toto zjištění bylo zahájení vývoje nového speciálního letounu určeného výlučně k sebevražedným misím, kterému bylo přiděleno označení MXY-7 Óka (květ sakury, Spojenci přezdí-vaný Baka - blázen).

Práce na jeho vývoji zahájila fi rma Joko-suka během léta 1944. První exemplář této nebezpečné zbraně vzlétl ještě před kon-cem roku. Jednalo se o malý letounek vyba-vený přímými křídly o rozpětí přibližně pět a s délkou trupu zhruba šest metrů. Ocasní

plochy byly vybaveny dvojitou směrovkou. Podvozek letoun neměl. Stroj byl poháněn trojicí raketových motorů na tuhé palivo, práce na verzi vybavené proudovou pohon-nou jednotkou nepřesáhly prototypové stá-dium. Existovala také cvičná varianta, která byla vybavena druhým pilotním prostorem namísto bojové hlavice na přídi a přistávací lyží pod trupem.

Pilotní kabina bojové verze byla kupo-divu poměrně slušně vybavena, pokud uvážíme, že se jednalo o stroj „na jedno použití“. Sedačka byla vybavena pancé-řováním o síle místy přesahující 15 mm a pryžovou opěrkou hlavy, přístrojová des-ka byla osazena kompasem, výškoměrem, zatáčkoměrem a rychloměrem. Průhled-ný překryt kabiny byl vybaven uzávěrem, což lze považovat za zcela zbytečný luxus, neboť naděje pilota na opuštění letounu po zahájení závěrečné střemhlavé zteče se prakticky rovnala nule. Náplň bojové

hlavice v přední části trupu tvo-řilo dvanáct set kilogramů

trinitroaminolu.

Óka byl do vzduchu vynesen pod tru-pem upraveného dvoumotorového bom-bardéru Micubiši G4M Bett y – plánovalo se také využití typu Jokosuka P1Y Ginga (galaxie, spojenecké označení Frances) – který jej dopravil do blízkosti spoje-neckých plavidel. Pilot létající pumy po dobu letu k cíli odpočíval na palubě bom-bardéru, do pilotního prostoru letounku Óka prolezl pumovnicí krátce před jeho uvolněním. U mateřských letounů byly v zájmu zvýšení doletu instalovány pali-vové nádrže bez pancéřování, takže setká-ní těžkých a obtížně ovladatelných strojů se spojeneckými stíhači nezřídka končilo mohutnou explozí japonského bombar-déru již po prvních zásazích.

Jestliže MXY-7 Óka lze považovat za zbraň relativně vysoké technické úrovně, pak totéž nelze říci o druhém japonském letounu vyvinutém výlučně pro sebevražed-né útoky. Konvenčně pojatý Ki-115 Tsuru-gi (šavle) spěšně vyvinuli koncem války u fi rmy Nakadžima. K jeho výrobě využili především „nestrategické“ suroviny, trup měl kruhový průřez a výrobu letounu zvládla i průměrně kvalifi kovaná pracovní síla. V zájmu úspory hmotnosti byl stroj vybaven pevným podvozkem, který se po vzletu odhazoval. Pohon zajišťoval obsta-rožní hvězdicový motor Nakadžima Ha-35 o výkonu 1 150 hp, který byl v japonských armádních skladech dostupný ve značném množství.

Dutina na spodní straně trupu za motorem sloužila k umístění až osmi set kilogramů bomb. Obranná výzbroj zcela chyběla. K usnadnění vzletu, případně ke zvýšení rychlosti v závěrečné fázi při-blížení k cíli mohla být využita dvojice raketových motorů, které se po vyhoření odhazovaly. Pilotáž stroje byla nesnadná i pro zkušené letce, výhled z pilotní kabi-ny byl špatný, výkony letounu – zvláště při vzletu – nedostatečné. Již v průběhu zalétávání prototypů došlo k haváriím, v jejichž důsledku se musel odložit náběh sériové výroby. Z plánovaných osmi tisíc

Kamikaze před startem

MXY-7 Óka



kusů měsíčně vyrobili kolem stovky strojů, z nichž ani jediný nebyl do konce války nasazen v boji.

Japonská taktika a spojenecká protiopatření

Nejdůležitějším obranným prostředkem proti japon-ským sebevražedným náletům byl radar. Japonci však byli relativně dobře obeznámeni s výkony (a přede-vším nedostatky) amerických radarů i rozpoznáva-cího zařízení „cizí – vlastní“ (IFF) instalovaného ve spojeneckých letounech. Vyvinuli speciální přístroj, s jehož pomocí byli schopni vyhledávat oblasti se slabým nebo rušeným radarovým signálem. Taková místa pak využívali pro přiblížení k nepřátelským plavidlům. Oblíbeným japonským trikem byly úto-ky v časných ranních hodinách nebo za soumra-ku, kdy vzlétaly, respektive přistávaly stíhací stroje leteckých hlídek a další letouny vyslané do ostatních bojových akcí.

V této době byl vzdušný prostor kolem leta-dlových lodí a celého operačního svazu doslova přeplněn takovým množstvím spojeneckých letounů, že radaroví operátoři měli plné ruce práce s jejich identifikací. Při současném napodo-bování signálů iden-tifikačního přístroje IFF měli japonští sebevražed-ní piloti dobrou šanci nepozorovaně se přiblížit nad cíl. Další oblíbenou meto-dou bylo přiblížení nízkým letem od pevniny, kde byla obrazovka radaru zahlcena odrazy terénu. Kromě toho experimentovali Japonci v omezené míře i se Spojenci vyvinutou metodou zvanou windows (okna), tedy shazováním aluminiových pásků, které na obrazovce radaru vytvořily řadu klamných cílů.

Když si spojenečtí velitelé uvědomili, že japonské sebevražedné nálety dospěly do fáze organizované kampaně, okamžitě rozpoznali hrozící nebezpečí a v rámci daných možností posílili protiletadlovou obranu svých operačních svazů. Byl zvýšen počet předsunutých torpédoborců vybavených radarem, jejichž hlavním úkolem bylo včasné varování před přilétajícími nepřátelskými letouny. Právě tato pla-vidla na „okrajích“ formace se stávala nejčastějším cílem útoků kamikaze a posádky většiny z nich prožívaly skutečné peklo. Kromě toho, pokud to bylo možné, byly budovány radarové stanice také na dobytých ostrovech. Současně se zvýšil počet letounů určených pro stíhací obranu.

Velkým postrachem sebevražedných pilotů bylo také protiletadlové dělostřelectvo. Vzhledem k tomu, že jako nejúčinnější způsob, jak se vyhnout zásahu kamikaze, bylo totální rozstřílení útočícího letounu, se dobře osvědčilo víceúčelové námořní dělo ráže 127 mm. Bylo pro ně vyvinuto speciál-ní protiletadlové střelivo vybavené přibližovacími zapalovači, které byly vyráběny ve Spojených státech na základě britského patentu. Jediným handicapem radarem řízených protiletadlových děl na americ-kých lodích byla skutečnost, že pokud se cíl nachá-zel v poloze „nad hlavou“, byly zbraně automaticky vyřazeny z činnosti.

Účinnou zbraní proti útokům kamikaze se měla stát také protiletadlová řízená střela Stooge vyvíjená

na sklonku války britskou

fi rmou Fairey. Byla to rádiem řízená křídlatá raketa o délce 2,3 m, nesoucí bojovou hlavici o hmotnosti 100 kg. Dosahovala rychlosti kolem 800 km/h, její dolet činil 13 km. Vývoj střely byl v podstatě dokon-čen v únoru 1945, k jejímu zařazení do výzbroje bojových jednotek však již nedošlo. Po spojenec-kém vítězství v Evropě se též uvažovalo o využití zkušeností zajatých německých vědců k výrobě a nasazení německé protiletadlové rakety Wasser-fall v Tichomoří, avšak ani tento projekt se nakonec neuskutečnil.

Literatura, zdroje:

Brown, D.: Kamikaze. Londýn 1990

Foster, S.: Okinawa. Plzeň 1995

Jackson, R.: Bojové legendy. Mitsubishi Zero. Praha 2005

Janoš, J.: Tajemný Nippon. Praha 1998

O´Neill, R.: Suicide Squads. Londýn 1981

Smith, P. C.: Task Force 57. Plzeň 1996

Podle amerických a britských odhadů se během ticho-mořského tažení uskutečnilo 2 550 sebevražedných útoků (z toho 1 900 za bojů o Oki-nawu, kdy kampaň vrcholila). Tři sta šedesát tři letounů dosáhlo přímého zásahu nebo se zřítilo tak blízko cíle, že došlo k poškození plavi-dla. Celkem jednasedmdesát lodí bylo následkem útoku kamikaze potopeno nebo trvale vyřazeno z boje (z toho šestadvacet u Okinawy). Dalších 150 lodí utrpělo poškození vyžadující stažení z boje a následnou opravu v týlu. V důsledku japonských sebevražedných náletů bylo zabito více než 6 600 příslušníků ozbrojených sil Spojenců.

Statistika nasazení kamikaze

Letadlová loď USS Bunker Hill po zásahu dvěma kamikaze v rozmezí třiceti vteřin, 11. květen 1945

dušný prostor kolem leta-operačního svazu doslovaožstvím spojeneckých rátoři měli plpp nénéné rr ruuucekací.í.í. PP Přiřiři

ražed-epozorovaně íí bbobllíbenou meto na sklonku

z boje a následnou opravu v týlu. V důsledku japonských sebevražednýchnáletů bylo zabito více než 6 600 příslušníků ozbrojených sil Spojenců.

První skupina pilotů letounů MXY-7 Óka

Bombardér Micubiši G4M Betty s podvěše-nou Ókou

Rozhovor Letecká bitva nad Krušnými horami a muzeum v Kovářské


Foto

graf

ie:

arch

iv M

uzea

lete

cké

bitv

y na

d K

rušn

ohoř

ím

Dne 11. září 1944 napadly desítky německých stíhačů nad Krušnohořím proud spojeneckých bombardérů. Během šestnácti minut šlo k zemi třináct strojů B-17. Skupina badatelů z muzea v Kovářské pátrá nejen po troskách zřícených letounů, ale také po osudech jejich osádek. O letecké archeologii jsme si povídali s ředitelem muzea Janem Zdiarským

Bc. Martin Brabec

Onoho slunečného pondělí se nad hlavami obyvatel krušnohorské obce Kovářská ode-hrálo děsivé, ale zároveň fascinující nebes-ké divadlo. Desítky německých stíhačů zde

napadly formaci spojeneckých bombardérů B-17.Při několikaminutové řeži spadlo v okolí obce

pět těchto legendárních strojů a několik nepřátel-ských stíhaček. Zadní část jednoho z bombardérů se dokonce zabořila přímo do střechy tamní školy.

Střet nad Kovářskou se stal součástí mohutné ope-race, v níž americká 8. letecká armáda poslala 11. září 1944 do vzduchu 1 131 bombardérů a 440 letounů stíhacího doprovodu.

Cílem byly německé rafi nérie, úpravny syntetic-kého benzinu i další průmyslové a dopravní objek-ty. Luft waff e k obraně strategických cílů nasadila na 360 stíhaček Bf 109 a Fw 190 a také moderní raketové Me 163.

Pilířem útočné formace spojenců byly bombardéry B-17 a B-24. Doprovod tvořily především stíhačky P-51 Mustang.

Zkáza třinácti bombardérů za šestnáct minut

Nejdelší cesta čekala B-17 3. bombardovací divize chráněné Mustangy. Pět bombardovacích uskupení startujících ze základen ve východní Anglii mířilo k rafi nériím v Ruhlandu, Böhlenu, Fuldě, Chemnitzu a Záluží u Mostu.

Mezi zhruba 350 denními stíhači luft waff e bylo i na 80 strojů patřících Jagdgeschwarder 4, které odstartovaly z polních letišť Welzow a Alteno. Právě ty se střetly s částí proudu 3. bombardovací divize, který mířil na rafi nerie v Ruhlandu.

Vzdušné souboje mezi doprovodnými Mustan-gy a německými letouny měly za následek odtržení stíhacího doprovodu od bombardérů. Ve chvíli, kdy se bombardéry B-17 začaly severozápadně od Cho-mutova ve výšce zhruba osmi kilometrů otáčet, aby nabraly kurz k Ruhlandu, byly napadeny asi osmde-sáti německými stíhači, kteří udeřili z převýšení a se sluncem v zádech.

Hořící nebenad Krušnohořím

Letoun P-51D Mustang z 339. bojové skupiny, která se 11. září 1944 zapojila do bojů nad Krušnoho-řím

Letecká bitva nad Krušnými horami a muzeum v Kovářské Rozhovor


Za pouhých šestnáct minut – mezi 12:05 a 12:21 hodin – bylo nad Krušnohořím sestřeleno třináct bombardérů, z nichž šest dopadlo na území bývalého Československa, z toho pět v blízkosti obce Kovářská. K zemi šlo i několik německých stíhaček, které zlik-vidovali palubní střelci. Zbytek německých ztrát si připsali američtí doprovodní stíhači. Celková bilance onoho „černého pondělí“, jak se 11. září 1944 začalo říkat, hovoří o více než 50 sestřelených letadlech a zhruba osmi desítkách mrtvých letců. Přes utrpěné ztráty pokračovala zbylá část útočné formace dále k Ruhlandu.

I když byla letecká bitva nad krušnohor-skou Kovářskou největším střetem svého druhu nad severozápadními Čechami, zůsta-la v následujících desetiletích téměř zapo-menuta. Vše se změnilo až při náhodném objevu kombinézy s osobními doklady ser-žanta Johna C. Klutt ze, přeživšího palubního střelce jednoho zříceného stroje, ve větrací šachtě školy v Kovářské v roce 1982.

Pátrání za hradbou časuTakřka sedmdesát let od bitvy nad Krušno-hořím se může zdát, že všechny stopy po tehdejších událostech už nenávratně zavál čas. Skupina fanoušků letecké historie se však neúnavně snaží tuto domněnku vyvrátit a ještě nedávno prakticky neznámou kapito-lu našich dějin podrobně zmapovat.

Výsledkem řady let badatelské práce je mimo jiné Muzeum letecké bitvy nad Krušnohořím v Kovářské. Za posledních sedmnáct let lokalizovali jeho provozo-

vatelé a spolupracovníci přes třicet míst, kam 11. září dopadly sestřelené letouny, vypátrali mnoho archivních dokumentů a jsou v kontaktu se zhruba šedesáti vete-

rány nebo jejich rodinami, kteří byli toho dne sestřeleni.

„Komunikujeme také s letci, kteří svou misi z 11. září přežili se zdravou kůží. Na němec-ké straně paradoxně nejsme tak úspěšní jako v USA. Mnoho německých letců přeživších tuto bitvu se totiž nedožilo konce války, ale i tak jsme zde narazili na řadu zajímavých příběhů,“ říká ředitel muzea Jan Zdiarský.

Sami badatelé přiznávají, že i přes podrobné znalosti archivních podkladů a historických souvislostí hraje v životě leteckého archeologa nezanedbatelnou roli také štěstí. I díky němu

dokázali z nalezených trosek a zdokumento-vaných vzpomínek sestavit detailní obraz nej-větší letecké bitvy nad naším územím.

? Vaší prací není jen bádání v archi-vech a vyzvedávání trosek. Snažíte

se rekonstruovat životní příběhy kon-krétních letců, kteří se bitvy zúčastnili. Jak postupujete?

To je různé případ od případu. O někom se nám podařilo zjistit mnoho informací, zís-kat vzácné dokumenty, fotografi e, výpovědi a vzpomínky pamětníků. A naopak u jiných

Když B-17 začaly měnit kurz, byly napadeny 80 německými stíhači, útočícími z převýšení a se sluncem v zádech

Zakladatel a ředi-tel Muzea letecké bitvy nad Krušnohořím pracuje v oboru mar-ketingu. Je autorem publikace Černé pon-dělí nad Krušnohořím. Bádání o událostech z 11. září 1944 se stalo jeho životním projektem, kterému se věnuje už od 80. let.

Jan Zdiarský (*1972)

Boeing B-17G Flying Fortress

„Létající pevnost“ Boeing B-17 nesla hlavní tíhu bombardovací ofenzivy spojenců proti Německu. Různých verzí tohoto stroje bylo vyrobeno téměř 13 000. Letoun dosaho-val rychlosti až 462 km/h s doletem přes 3 000 km. Devíti- až jedenáctičlenná osádka měla pro svou obranu k dispozici dvanáct nebo třináct kulometů značky Browning ráže 12,7 mm. Stroj nesl náklad až 3 600 kg pum.

North American P-51 Mustang

P-51 Mustang byl konstruován jako dálkový stíhač schopný doprovázet těžké bombar-déry nad Německo. Výsledkem byl rychlý (703 km/h), obratný a dobře ovladatelný stroj s doletem až 3 700 km (s podvěšenými přídavnými nádržemi). Postaveno bylo více než 16 000 kusů P-51, mnohé z nich sloužily

až do 60. let. Letoun disponoval šesti kulo-mety Browning a unesl až 907 kg bomb.

Focke-Wulf FW 190A-8/R2

Fw 190 byl jedním z nejlepších stíha-cích letounů 2. světové války. Vyrobeno bylo na 20 000 kusů. Zejména verze R2 a R8 „Sturmbock“ se osvědčily v boji proti těžkým bombardérům. Základ výzbroje u R2 a R8 tvořily dva 20mm a dva 30mm kanóny.

Messerschmitt Bf 109G-6, G-14

Bf 109 byl standardním stíhačem luftwaffe. Na začátku války byl jejím nejrozšířeněj-ším typem. Letoun sloužil po celou válku a například v Československu, Španělsku a Izraeli byl využíván i po ní. Stroj mohl vyvi-nout rychlost až 640 km/h a jeho dolet činil zhruba tisíc kilometrů, v závislosti na použití přídavné nádrže.

Stroje účastnící se bitvy nad Krušnohořím

Formace letounů B-17G ze 100. bombardovací skupiny, která 11. září 1944 utrpěla nad Krušnohořím těžké ztráty

Rozhovor Letecká bitva nad Krušnými horami a muzeum v Kovářské


známe jen základní data. Je to mravenčí prá-ce s poměrně malým procentem úspěšnosti. Přesto už ale máme osádky letadel, kde se nám podařilo nalézt rodiny více než polo-viny jejích členů.

Přímých účastníků bitvy jsme v USA i Německu objevili několik desítek a mnozí z nich už v muzeu osobně byli. Nebo dokon-ce navštívili místo havárie svého letadla či stroje svého otce, bratra. To je největší zado-stiučinění naší práce. Alespoň pro mě. Je to opravdu nepopsatelný pocit dovést někoho

na místo, kde havaroval letoun, ze kterého se on zázrakem zachránil na padáku, zatímco třeba několika kamarádům z osádky se to nepodařilo.

? Který konkrétní případ se vám vryl do paměti?

Těch by bylo mnoho, ale jeden z čerstvějších je z roku 2009. Tehdy se v lese, v kráteru po explozi jedné ze sestřelených B-17, sešli americký radista z tohoto stroje a německý stíhač, který se bitvy také zúčastnil. Ty abso-lutně lidské emoce, které tam u starých pánů propukly, se nedají popsat.

? Čeho si na tomto poli nejvíce vážíte?Nejcennějším je pro nás asi příběh paní

Sharon Cross, které jsme vrátili otce, tedy respektive pomohli svým bádáním k tomu,

aby po téměř šedesáti letech od své smrti už nebyl na seznamu nezvěstných.

Letecká archeologie

? Ve své badatelské práci se nesoustře-díte pouze na bitvu z 11. září 1944.

Jaké další letecké střety jsou v hledáčku vašeho zájmu?Zářijové události nad Krušnohořím jsou pro nás prvořadé. Jde o natolik rozsáhlý střet, že pokud se mu chceme věnovat pořád-ně, nemůžeme rozptylovat úsilí do jiných

oblastí nebo velkých bitev. Určitou výjim-kou je dvojice jiných leteckých bojů nad naší oblastí. Při nočních soubojích bylo na české i saské straně Krušných hor sestřeleno několik britských bombardérů i německých stíhačů. Cílem spojenců bylo bombardování Chemnitzu v zimě 1944.

? Vaše výzkumná činnost není ome-zena státní hranicí. Spolupracujete

s německými badatelskými spolky?Bitva z 11. září je sice nazývána „nad Krušno-hořím“, ale v podstatě začala už nad Th ürin-gerwaldem v Německu. U našich sousedů spolupracujeme spíše s mnoha jednotlivci než se spolky. Podmínky pro práci jsou v Německu oproti ČR sice mnohem složitější, ale legislativně jasnější. Řekl bych „německy pedantské“. Pokud jde o bádání v archivech, máme své poměrně propracované postupy. Díky nim jsme se dopracovali úžasných obje-vů, a to i v archivech v USA.

? Odkud čerpáte primární informa-ce o místech dopadu sestřelených

letadel? Hlavně z německých hlášení o haváriích nepřátelských letadel, ke kterým jsme se dostali ve speciálním archivu, nebo ze sou-pisů ztrát jednotlivých jednotek. Pak je tře-ba navštívit danou oblast, hovořit s lidmi. Následuje pátrání po pamětnících havárií, kteří oblast zpravidla upřesní, a pak už začíná etapa přímého hledání na místě.

? A jak pátrání v terénu probíhá?Lidé mívají představu rojnic pátračů

s detektory kovů, ale skutečnost bývá proza-

Jde nám hlavně o lidské osudy. Příběh letecké bitvy z 11. září 1944 skládáme především z příběhů jejích účastníků

Založení muzea bitvy nad Krušnohořím se sice datuje k roku 1996, zájem jeho zaklada-telů o tuto událost se ale začal rodit už o de-set let dříve. „Bylo mi třináct let, obcházel

jsem pamětníky se zápisníkem a magnetofo-

nem, bloudil po lesích v bláhové snaze nalézt

trosky havarovaných strojů podle povšech-

ných popisů lesníků,“ vzpomíná Jan Zdiarský, ředitel muzea. Postupné shromažďování informací, dokumentů a exponátů následně trvalo zhruba dalších třináct let, než mohlo být muzeum otevřeno.

A také dnes, kdy si vystavené exponáty ročně prohlédnou až čtyři tisíce lidí, funguje vše de facto na amatérské úrovni. „Dříve jsme

fi nance sháněli hlavně z vlastních zdrojů.

Nyní čas od času získáme grant z Evropské

unie či od státu. Zásadní roli v možnostech

existence muzea má obec Kovářská, rozvoji

pomáhají i příležitostné dary mecenášů

z řad fanoušků historie nebo rodin válečných

veteránů,“ popisuje Zdiarský.

Pro leckoho to může být těžko pocho-pitelné, ovšem nadšení badatelé jako své nejvzácnější exponáty nevnímají části motorů či výzbroje zřícených letadel, ale osobní věci sestřelených pilotů. „Jde nám hlavně o lidské

osudy. Příběh letecké bitvy z 11. září 1944

skládáme především z příběhů jejích účast-

níků. Směr, kterým jsme se vydali, je velmi

obtížný, ale chceme se jej držet,“ vysvětluje.„Mnohé osobní věci nalezneme na místech

havárie spolu s troskami stroje. Jiné ale

získáme od rodin padlých letců, nebo přímo

od přeživších veteránů. A pak se nám stane,

že v jedné vitríně jsou trosky stroje a u nich

osobní věci toho letce, které rodina uchováva-

la po dlouhá desetiletí doma. A to je to, o co

se snažíme – vidět za těmi plechy především

konkrétní tváře, štěstí i tragédie,“ uzavírá Zdiarský.

Muzeum Bitvy nad Krušnohořím sídlí přímo v obci Kovářská a je otevřeno v sobotu a v neděli od 14 do 18 hodin.

Obraz bitvy skládaný z osudů jednotlivých letců

Fragmenty ze sestřeleného Mustan-gu stíhače Wayna E. Rosenoffa dopl-něné o osobní věci, které badatelům darovala pilotova rodina

Letecká bitva nad Krušnými horami a muzeum v Kovářské Rozhovor


ičtější. Je to prostě chození a chození. Jednou se nám stalo, že jsme v Německu jeli na „nedělní výlet“ pátrat po pamětnících. Když už nás ale poslali na ten správný kopec, kde havarovala B-17, nic jsme nedali na bílé košile a šli prostě do lesa hledat. A skutečně jsme objevili trosky letounu v zavodněném kráteru. Svlékli se do spodního prádla a začali lovit, aby naše euforie byla odměněna zjištěním, že jsme ovšem nenašli místo havárie B-17, ale německé stíhačky Fw 190. Jak jsme později zjistili, na onom velkém zalesněném kopci v průběhu této bitvy havarovali kromě B-17 ještě dva němečtí stíhači.

? Místo dopadu ovšem často vypadá výrazně jinak než před 70 lety…

Nepochybně, mnohdy vliv člověka do trosek zasáhne, a to v podstatě již krátce po havárii. Letecká archeolo-gie, nebo aero-archeologie, se jen obtížně dá srovnávat s klasickou archeologií se štětečkem, kde poloha kaž-dého předmětu má svůj význam. My se pohybujeme v lokalitách, kde s předměty bylo mnohokrát zamíchá-no, ať už při snaze čet luft waff e vyprostit trosky stroje nebo později lesníky, zemědělci či v současnosti růz-nými hledači ještě amatérštějšími, než jsme my.

? Co všechno jste schopni z nalezeného frag-mentu zříceného stroje zjistit?

V naprosté většině pochází nalezené předměty z kon-krétního místa, a tak je zařazení do kontextu bitvy vcelku jasné. Často nám ale předměty či způsob jejich polohy v zemi pomohou odpovědět na otázky o pádu stroje, zda hořel, padal strmě nebo pod jakým přibližně úhlem.

Jiné to ovšem je, když nám někdo přinese například část křídla B-17 z oblasti, o které víme, že nad ní probí-hal první mohutný útok Fw 190 na formaci amerických bombardérů. Taková „ustřelená“ a střepinami prošpi-kovaná část pak může pocházet z kteréhokoli ze strojů, i když havaroval i o deset kilometrů dále. Ať tak či onak, fragment je důležitým svědkem této události a následně prochází různými postupy čištění a konzervace.

? Jak moc vaši práci komplikují divoké nájezdy příležitostných amatérských hledačů? Dá se

odhadnout, jak velké procento možných nálezů nenávratně zmizelo v soukromých sbírkách?To odhadnout nedokážeme, ale víme, že se to děje. A dělají to i spolky, schovávající se za slovutné názvy a bijící se v prsa svou velkou prací pro historii. Občas se s takovou činností setkáme a je nám z toho smutno.

Pátrání po nezvěstných

? Lze konkretizovat, z kolika letadel se vám dosud podařilo najít pozůstatky?

Pokud budu brát v potaz náš primární projekt týka-jící se 11. září, tak dosud jsme přesně lokalizovali asi pětatřicet míst havárií letadel z této bitvy. Z většiny z nich máme i trosky, tedy průzkum lokality je buď v procesu, nebo uzavřený.

? Někdy se daří nalézt také částečné ostat-ky těl mrtvých letců, nebo alespoň jejich

osobní věci…V této souvislosti zmíním případ nezvěstného Willi-ama M. Lewise, jehož místo havárie jsme lokalizovali u Oberhofu v Německu. Zkompletovali jsme soubor dokumentů dokazujících, že toto místo je správné. Na základě nich byla v roce 2002 vyhlášena třítýdenní

pátrací mise, které jsme se zúčastnili spolu s US Army Central Identifi cation Laboratory Hawaii. Pod jejich odborným vedením jsme společně vyzdvihovali tros-ky letounu a skutečně nalezli i část ostatků pilota, které pak mohly být pohřbeny v rodné Oklahomě.

? Které vaše nálezy či rekonstrukce životních osudů měly největší ohlas v zahraničí?

Vrátím se k vaší předchozí otázce – William M. Lewis, Jr., pilot P-51D Mustang z 38th Fighter Squadron, 55th Fighter Group, nezvěstný od 11. září 1944 do roku 2002. Dokonce o tom našem pátrání vyšel člá-nek na titulní straně celoamerických Los Angeles Times a v mnoha dalších periodikách. Vyšla i kniha s názvem Courtesies of the Heart.

? Na co teď ve vašem pátrání upínáte největší pozornost?

Na pamětníky, ještě žijící účastníky bitvy, rodiny pad-lých letců nebo veteránů, ale i na dosud neobjasněná nebo plně nezpracovaná místa havárií. Důvodem je ve všech případech čas, který neúprosně běží.

Literatura, zdroje:

Archiv Muzea letecké bitvy nad KrušnohořímZdiarský, J.: Černé pondělí nad Krušnohořím. 1994

Podivné ticho ohlašuje konec opomenutého leteckého poplachu, je 11. září 1944 nedlouho po poledni. Obyvatelé krušnohorské pohraniční obce Schmiedeberg (dnešní Kovářská) se vzpamatovávají z nemilosrdné letecké bitvy, které byli právě svědky. Na několika místech obce leží trosky amerických bombardérů i těla padlých letců. Obrazu zkázy dominuje zadní část jedné z létajících pevností B-17 zabořená do střechy tamní školy.

Spojenecké letce, kteří sestřelení svého stroje přežili, čekaly krušné chvíle. Sudet-ští Němci tyto muže většinou vnímali jako teroristy a podle toho se k nim chovali. Při jejich následném transportu – ať už do lazaretů nebo zajateckých táborů – byli Američané opakovaně vystaveni nenávistným útokům, jako například na chomutov-ském nádraží, kde je civilisté brutálně tloukli.

Většina z více než dvaceti amerických letců, kteří v Kovářské a jejím okolí zahynuli, byla pohřbena na zdejším hřbitůvku. Teprve v letech 1945 až 1947 byla jejich těla ex-humována a převezena na spojenecké hřbitovy ve Francii a Belgii a pak dále do USA.

Symbol zkázy v Kovářské. Část B-17 zabořená do střechy školy

Osádka Vance R. Mo-oringa z 95. bombardo-vací skupiny, která byla sestřelena u Schmalz-grube. S velkým štěstím se podařilo všem jejím členům zachránit na pa-dácích. Hřbetní střelec Charlie Stein (stojící prv-ní zleva) a bombomet-čík Bob Moerke (klečící první zprava) v minulosti navštívili muzeum i mís-to havárie

Vojenská jednotka Československá samostatná obrněná brigáda ve Velké Británii 1940–1945


Foto

graf

ie:

arch

iv a

utor

a, v

olny

.cz

Během druhé světové války se po spěšné evakuaci francouzských bojišť roku 1940 zformovalo v Anglii československé exilové vojsko s celkovým počtem více než šest tisíc mužů. V srpnu roku 1944 byl tento vojenský kontingent čítající mnoho zkušených veteránů přesunut do Francie, kde převzal roli hlavního strážce obklíčeného přístavního města Dunkerque

Mgr. Martin Šedivý

Po 15. březnu 1939 opustilo Československo z vlastní vůle mnoho mužů, kteří se nesmí-řili se vstupem německých vojsk do ČSR a v předtuše nadcházející politické diktatury

byli rozhodnuti bránit svoji vlast se zbraní v ruce, byť by se ona válečná fronta nacházela daleko v zahraničí. Mnoho z takto smýšlejících vlastenců směřovalo nej-prve do Polska, na Balkán, později do Francie.

Nejpřívětivěji se k zájemcům o službu v cizí armá-dě stavěla Francie, která pro nově příchozí vojáky vytvořila ve své cizinecké legii tři tisíce volných míst s podmínkou, že když vypukne ofi ciální ozbrojený konfl ikt, budou muži z ČSR propuštěni do jejich exilové armády. Cesty, které přivedly vojáky z Čes-koslovenska do zahraničních armád, se značně lišily. Šťastlivcům, jimž se po německém útoku na Polsko podařilo dosáhnout pěším pochodem Rumunska, se nabízela cesta přes Jugoslávii do Bejrútu, který byl

tehdy francouzskou državou. Tito muži byli nakonec zakomponováni do vojenských jednotek na Středním východě, zatímco vojáci, dislokovaní v jihofrancouz-ském městě Adge, vytvořili základ nově formované československé západní zahraniční armády. Zde se na konci září roku 1939 zformoval útvar čítající již přes osm set dobrovolníků. Ofi ciálně byl 1. česko-slovenský prapor založen již 9. září, nedlouho nato vznikl 1. československý pěší pluk a o měsíc později i 2. československý pěší pluk a výcvikové skupiny.

Francouzské angažmáPo vstupu Francie do války došlo k ofi ciálnímu potvr-zení existence československé exilové vlády v čele s osobou Dr. Edvarda Beneše, což mělo pozitivní vliv na příliv branců do řad čs. vojska, neboť mohly být zahájeny vojenské odvody. Ty začaly probíhat naplno po 17. listopadu 1939, kdy byla Československým

nnnnnnnnnnnnnnn

Obrnění lviObrnění lvina západě

Cromwell Mk.IV při průjezdu jihočeskou Sušicí

Československá samostatná obrněná brigáda ve Velké Británii 1940–1945 Vojenská jednotka


národním výborem schválena a vydána dlou-ho očekávaná mobilizační vyhláška, která povolávala do zbraně všechny muže schop-né služby ve věku 18–50 let a všechny dob-rovolníky schopné vojenské služby ve věku 51–55 let. Mobilizovaní branci tvořili zajíma-vou sociální směsici občanů Československé republiky mnoha národností, žijících již po nějakou dobu ve Francii, dále sezónních děl-níků a dokonce i Němců z československého pohraničí. Nutno podotknout, že ne všich-ni mobilizovaní muži odcházeli do armády s nadšením a vlasteneckým zápalem.

Díky přílivu odvedenců došlo dne 15. led-na 1940 k založení 1. Československé divize o síle tří pěších pluků, dělostřeleckého plu-ku, divizní roty kanónů proti útočné vozbě, divizní baterie kanónů proti útočné vozbě, smíšeného předzvědného oddílu a telegraf-ního a ženijního praporu. V jihofrancouz-ském Adge byly též dislokovány náhradní těleso a letecká skupina. Začátkem ledna 1940 se rozšířily řady 1. Čs. divize o při-bližně pět set interbrigadistů – účastníků bojů španělské občanské války. Těm však, na základě jejich předchozí služby, nemohly být dle platných čs. zákonů uznány jejich poddůstojnické či důstojnické hodnos-ti, nicméně se jednalo o vítané a zkušené bojovníky.

Divize trpěla ve svých počátcích nedostat-kem kvalitní výstroje a výzbroje. Tato situace se však během prvních měsíců roku 1940 postupně a pomalu zlepšovala a brzy měl každý muž aspoň svoji pušku, i když co kus, to rozdílná ráže. Mezi únorem a květnem byli českoslovenští dělostřelci vybaveni kanóny ráže 75 mm, protitankovými kanó-ny ráže 47 mm a houfnicemi ráže 155 mm. Sporadicky byla divize vybavena minomety ráže 60 a 81 mm a protitankovými kanóny ráže 25 mm. Obdobně na tom byla i se spo-jařským vybavením a s přepravním materi-álem. Divize měla dle tabulek disponovat 1 784 koňmi, přičemž plné stavy se poda-řilo naplnit až v květnu. Podobně na tom byla s motorovými vozidly, jejichž plného počtu se podařilo dosáhnout pouhý den před odchodem na frontu. S výcvikem na

tom nebyla 1. Čs. divize o nic lépe. Vzhle-dem k průběžnému přijímání stále nových branců a k absenci výcvikového materiálu docházelo jen k malým pokrokům ve výuce vojenské taktiky a ani zkušené jádro divize, složené z uprchlých příslušníků branné moci či španělských interbrigadistů, nemohlo ten-to fakt příliš zlepšit.

I navzdory dlouhotrvajícím odvodům nebyl početní stav divize naplněn, a tak byla jednotka v polovině května 1940 zre-dukována na 10 000 vojáků. Dne 1. června pak přišel očekávaný rozkaz k přesunu celé divize k frontové linii. Bojová připravenost jednotky byla však stále velmi nedokonalá a divize nemohla být nasazena jako celek. Bojů ve Francii se zúčastnil jen 1. a 2. pěší pluk, který byl nasazen v oblasti řek Loira a Seina. Rychlý vývoj války ve Francii ale při-nesl nečekaný zvrat a po kapitulaci Francie byla divize přesunuta na severní pobřeží do přístavu Sète, odkud byla, po vyjednávání s francouzskou vládou, dne 26. června 1940 transportována do Velké Británie. Celkem se podařilo evakuovat asi 3 500 mužů.

Vojáci, učte se anglicky…Po vřelém přijetí v anglickém Liverpoolu byla československá jednotka odeslána do Ches-teru v hrabství Cholmondeley. Zde začalo přeškolování na britskou vojenskou výzbroj, vojáci obdrželi britské batt ledressy a za pomoci

instruktážních slovníčků se začali učit anglic-ky. V Cholmondeley měli vojáci možnost – poprvé od začátku války – nabrat síly a začít pracovat na obnově podlomené morálky.

V srpnu 1940 došlo ke zformování 1. Čes-koslovenské smíšené brigády pod vedením generála Bedřicha Miroslava-Neumanna. Tomuto aktu předcházela tzv. vzpoura v Cholmodeley, ve které dne 23. července 1940 odmítlo 539 vojáků, zejména interbri-gadistů, dále sloužit v československé exilové armádě. Tito vojáci byli internováni a přesu-nuti k britským Pioneer Corps (pracovním sborům). Většina z nich se o dva roky později vrátila, po prezidentské milosti, zpět k jed-notce.

Dne 1. července 1941 byla smíšená bri-gáda dle britských tabulek transformována na 1. Československou samostatnou brigádu o síle tří pěších praporů, smíšeného před-zvědného oddílu, 1. dělostřeleckého pluku a ženijní roty. Brigáda měla v tu dobu pouze 2 636 vojáků a 375 kusů vojenské techniky. V březnu 1943 se stal velitelem brigády plu-kovník dělostřelectva Alois Liška a brigáda byla zařazena nejprve do III. sboru obrany britských ostrovů a posléze k VIII. a XI. sboru, jejichž úkolem bylo bránit jižní a východní pobřeží Anglie.

Po návratu středovýchodní československé bojové složky byla 1. září 1943 Čs. samostat-ná brigáda ofi ciálně transformována v Čes-koslovenskou samostatnou obrněnou brigá-du ČSSOB/CIABG – Czech Independent Armoured Brigade Group. Velitelem útvaru zůstal Alois Liška, který byl krátce před reor-ganizací povýšen do hodnosti brigádního generála. Aby bylo naplněno poslání obrněné brigády dle britských tabulek, začali se brzy Čechoslováci školit v používání nové techni-ky. Páteří brigády se staly dva nové tankové prapory, dále se v brigádě nacházely motori-zovaný prapor, dělostřelecký pluk, protitan-kový oddíl, protiletadlová baterie, brigádní

Československá samoooooosssssstttttaaaattná obrněná brigáda ve Velké Británii 19

Maskovaný Cromwell z řad ČSSOB

Velitel Československé samostatné obrněné brigády – brigádní generál Alois Liška

Vojenská jednotka Československá samostatná obrněná brigáda ve Velké Británii 1940–1945


spojovací rota, ženijní rota, mostní četa, oddíl polního četnictva a dopravní oddíl. Hlavní útvary doplňovaly brigádní tankové dílny, leh-

ké dílny, polní park, záložní a doplňovací rota, lehká polní ambulance, polní pošta, pokladna a výchovná četa s polním soudem.

V první polovině roku 1944 pokračovala brigáda v jižním Skotsku v bojovém výcviku, skládajícím se z denních i nočních přesu-nů, obrany proti letadlům a nepřátelským obrněným vozům atd. Ve Skotsku dostihla jednotku zpráva o spojenecké invazi do Evropy, a tak 7. června 1944 př i še l rozk az

k mobilizaci. Přes veškerou snahu dopl-ňovací roty se nepodařilo naplnit početní stavy mužstva a před odjezdem na konti-nent chyběly čs. brigádě stále přibližně tři stovky mužů.

I v podlimitních stavech byla brigáda pře-pravena ve dnech 31. srpna až 9. září 1944 do

Francie, kde měla již brzy zasáhnout do bojů proti nepříteli. Jednotka se vylodila na umělém přístavu Mulberry u francouzského měs-

tečka Arromanches a následně byla přesunuta do tranzitního kempu č. 60 poblíž Falaise. Československá samostatná obrněná brigáda čítala v tu dobu přes 4 300 mužů, 140 tanků, 190 obrněných vozidel a dalších asi 800 automobilů. Tankové jednotky se v tranzitním táboře věnovaly nastřelování nových tanků a všeobecné přípravě na boj.

Dunkerque podruhéV průběhu září 1944 dospělo velitelství 21. skupiny armád k názoru, že brigáda nemůže být použita pro frontové boje, neboť by v případě případných ztrát nebyla schopna doplňovat tabulkové počty mužstva. Zejmé-na panovaly obavy o eventuální absenci vycvi-čených tankových osádek. Další faktor, který rozhodl o konečném umístění Čechoslováků ve Francii, byl ten, že s prohlubující se frontou pomalu začínalo váznout spojenecké zásobo-vání. Brigádě tak byl svěřen úkol převzít od Kanaďanů obléhání francouzského přístavu Dunkerque, ve kterém byla obklíčena němec-ká posádka o síle asi 12 000 mužů ohrožující postup spojeneckých jednotek.

Brigáda se přesunula do prostoru Dun-kerque dne 5. října 1944 a o tři dny poz-ději převzala od Kanaďanů plnou kontrolu nad vojenskými akcemi v oblasti. Velitelem německé obrany byl viceadmirál Friedrich Frisius, který disponoval silným dělostře-lectvem, jehož základ byl tvořen zbraněmi Atlantického valu zaměřenými do vnitrozemí a dále celou sérií přírodních i umělých překá-žek přírodního charakteru, které znemožňo-valy použití těžké tankové techniky.

Primárním úkolem brigády bylo uvěznit německé obránce v Dunkerque a znemožnit jim výpad jakýmkoliv směrem. Čechoslováci měli podnikat v prostoru okupovaného přísta-vu drobné lokální útoky, aby přinutili nepříte-le ke konečnému cíli – kapitulaci. Ačkoliv pro Spojence, s již pevně zakotveným předmostím a rozsáhlou leteckou podporou, nebyl problém přístav Dunkerque, včetně jeho obránců, zcela vymazat z mapy, na přání francouzské vlády bylo přístavní město dobýváno málo destruk-tivním způsobem. Nepoškozený přístav měl hrát rozhodující úlohu při poválečné obnově Francie. Za účelem obléhání bylo k brigádě přiděleno také několik praporů francouzské pěchoty, kanadský tankový prapor, protileta-dlová brigáda a britský dělostřelecký pluk.

Bojové akce brigády u Dunkerque sestáva-ly zejména z průzkumných hlídek a násled-ných dělostřeleckých přepadů, avšak dne

Základ 11. pěšího praporu operujícího na Středním východě a v Africe tvořilo přibližně dvě stě mužů, většinou utečenců z protekto-rátu, kteří překročili, často za velmi dramatických okolností, hranice Pa-lestiny a již se nestačili dostat včas do Francie. Vzniku nového praporu bylo exilovým Ministerstvem národní obrany v Londýně ofi ciálně požeh-náno 1. listopadu 1940 a do čela nově zformované vojenské jednotky byl dosazen legionář Velké války podplukovník Karel Klapálek.

V podstatě lze složení praporu rozdělit do čtyř skupin. První tvořili již zmínění utečenci z protektorátu, kteří se dostali na Střední východ balkánskou cestou. Jednalo se celkem o 23 % mužů, další skupinu představovali uprchlíci z Polska (18,5 %), kteří se dostali do Palestiny z internace v Sovětském svazu. Nejpočetnější třetí skupinu tvořili českoslovenští Židé (49,5 %) a čtvrtou dobrovolníci z celého světa.

Prapor byl cvičen nejprve v Gedeře u Tel Avivu a Jericha, odtud byl později přesunut k aklima-tizaci na pouštní prostředí do Libye a Egypta. V červnu 1941 byla jednotka opět přesunuta a za-pojena do bojů o Sýrii. Poté byl prapor dislokován na řece Eufrat, kde prováděl strážní službu.

V druhé polovině října 1941 přišel neočekávaný rozkaz k přesunu na jih a jednotka byla přemístěna do tobruckého přístavu, kde měla bránit italské divizi „Brescia“ proniknout do města. Zde si českoslovenští vojáci vydobyli v nehostinném pouštním prostředí své ostruhy a měli tak právo se zařadit mezi ony legendární „Tobrucké krysy“. 10. prosince vyrazili obránci Tobruku na pomoc Britům do prostoru Sidi Rezegh. Po protiútoku britské 8. armády se totiž vyčerpaná britská armáda opět stahovala zpět. Unavení Čechoslováci byli vystřídáni jednotkami Jihoafrické unie a začátkem dubna 1942 byli přesunuti zpět do Palestiny. Zde byl koncem téhož měsíce Čs. 11. pěší prapor ofi ciálně rozpuštěn a představena byla nová jednotka – Čs. 200. lehký proti-letadlový pluk – východní, čítající tři prapory. Jednotka byla vybavena kanóny Bofors ráže 40 mm.

Po Montgomeryho průlomu u El Alamejnu a po spojenecké invazi v severní Africe byl pluk opět přesunut do Tobruku. Nicméně válka v Africe se pro spojence vyvíjela velmi příhodně a v červen-ci roku 1943 byl pluk přesunut do Anglie, aby se stal součástí nově budované Československé samostatné obrněné brigády.

Československý 11. pěší prapor – východní

obobobobobrnrnrnnnnnrněněněněněněnýmýmýmýmýmýmýmýý v vv v vozozozoozzůmůmůmůmmůmm a a a aaa aatdtdtttdtdtdd.. . VeVeVeVeVeVeVeVeV S SSSSkokokokokottststskukukukuu d dd d dosoososo titititiiiihlhlhlhhhhla a ajejejejejeejedndndndndndndnotototottooto kukukukukukuku z z zzprprprrprprprp ávávvááváva a a oooooo o spspsppojojojojojooo enenennennececececececckékékékékékékék i iiinvnvnvnnvazazaziii i i dododododododo EvEvEvEvEvEE rrorororopypypypyypyy,, , a aaa tatataataak kk kk kkk 777.7.77 čč č č čerererererrvnvnvnvnvnaaaa a 1919119191919444444přpřppřř i šii ši ši elel r rrrozozzzzo k ak ak z z

FrFrFrFrFrFFF

přpřp esesssssuununununu utFaFaFaFaFaFaFFF llaissse.eee ČČČČbrbrb igigádáda a14141 00 0 tatanknknkasi 800 v tranzitnonn vývýchch t t

DunkeV průbě21. skupnenenemůmůmůžežeže bb bby v přípdoplňovna panovčených tahrozhodl o

F

Sherman I.C. Firefl y Československé obrněné brigády

Československá samostatná obrněná brigáda ve Velké Británii 1940–1945 Vojenská jednotka


28. října 1944 oslavili Čechoslováci státní svátek rozsáhlým útokem ve východním sektoru obležené-ho přístavu. Za pomoci tanků a obrněné techniky zahájili ráno v 6:30 útok doprovázený dělostřeleckou podporou a útokem pěchoty. Brigádě se podařilo pro-niknout asi 2,5 km hluboko do nepřátelského území. Oslavou státního svátku boje neutichly a pro 5. listo-pad byl naplánován další průzkum bojem. Při pláno-vání útoku však selhal průzkum, úder se nepodařilo náležitě utajit a kvůli těmto chybám padlo šestatřicet vojáků, asi sto jich bylo raněno a zničeno bylo rovněž dvanáct tanků. Brigáda přesto získala přes 160 zajatců. Další rozsáhlejší boje proběhly ve dnech 10.–12. dub-na, a i když byl konec války již všeobecně očekáván, brigáda utrpěla opět ztráty na životech.

Kombinovaný oddílPo naléhavých prosbách ze strany MNO v Londýně a velitelství brigády, které volaly po uvolnění brigády od Dunkerque a jejím přiřazení k postupujícím ame-rickým jednotkám, byl dne 24. dubna 1945 vypraven alespoň československý vojenský kombinovaný oddíl pod velením podplukovníka Aloise Sítka. Tento útvar se měl symbolicky připojit k americké 97. pěší divizi při překročení hranic československého území. Kombino-vaný oddíl byl vypraven v síle jedné motočety vybavené

čtyřmi americkými „kolohousenkami“ M3 Halft rack, jednoho průzkumného motodružstva vybaveného britskými pásovými Universal Carriery a jádro oddílu tvořila mobilní protiletadlová baterie, čítající šest 40mm protiletadlových kanónů Bofors. Dále byl oddíl vybaven sedmi doprovodnými motocykly a šestadvaceti vozidly. V řadách kombinovaného oddílu, který čítal 139 mužů, se ocitli zkušení váleční bojovníci, mezi nimi „pouštní krysy“ od Tobruku i příslušníci tzv. Vladařů, kteří se účastnili partyzánských bojů v Itálii a během obléhání přístavu Dunkerque se připojili, stejně jako asi 500 zaja-tých Němců – příslušníků Československé republiky zavlečených do wehrmachtu – do řad ČSSOB.

Po průjezdu válkou zničenou Evro-pou dosáhl oddíl dne 28. dubna 1945

německého Sichersreuthu, vzdáleného dvacet kilo-metrů od Chebu. Jelikož v Chebu v tu dobu probí-haly ještě těžké boje, musela brigáda vyčkávat další dva dny. První vozidla, která na hraničním přechodu Pomezí překročila hranice, byly jeepy škpt. Pujmana a pplk. Sítka. Čest vztyčit československou vlajku připadla nejstaršímu příslušníkovi kombinovaného oddílu, rotnému Jaroslavu Květovi. Tuto událost zachytil americký kameraman, avšak tento dokument je bohužel stále nezvěstný.

Dne 1. května vjel kombinovaný oddíl na liduprázd-né chebské náměstí a vzápětí se jeho příslušníci zapojili do hlídkové a strážní činnosti v součinnosti s velitel-stvím amerického 18. pluku 1. pěší divize. Během hlíd-kování v Chebu zadrželi Čechoslováci z kombinované-ho oddílu celkem šestadvacet podezřelých německých vojáků a předali je americké armádě.

Šestého května padlo rozhodnutí o přesunu kombi-novaného oddílu do Plzně, a jednotka se proto násle-dujícího dne ráno vydala opět na cestu. Po přidělení k americké 2. pěší divizi dosáhl oddíl v 17:00 hod. odpoledne Plzně. Na rozdíl od Chebanů zasypali Plzeňané vozidla kombinovaného oddílu květinami. Po průjezdu Plzní skončil kombinovaný oddíl dne 8. květ-na 1945 ve vísce Kyšice, severně od Plzně, kde musel dle rozkazu vyčkávat, neboť cesta do Prahy mu byla uzavřena. Jednotka dosáhla Prahy až po jejím osvobo-zení – dne 11. května 1945 – a zbytek brigády se vrátil do osvobozené Prahy až téměř o měsíc a půl později. Druhá světová válka tak defi nitivně skončila i pro „naše na západě“.

Čechoslováci měli podnikat v prostoru okupovaného přístavu lokální útoky, aby přinutili nepřítele ke kapitulaci

Literatura, zdroje:

Fencl, V. – Říha, M.: Českoslo-venská armáda ve Velké Británii. Praha 2003

Foud, K. – Syrový, J.: Muži pplk. Sítka. Kyšice 2008

Marek, J.: Zcela jednoduše o Kombinovaném oddílu in: Národní Osvobození č. 52/1999. Praha 1999

Marek, J.: Příběhy starých batt ledressů. Cheb 2001

Marek, J.: Tobrucký deník. Cheb 2008

www.volny.cz/ipro/stripky/

Cromwell Mk.VII „Cor-sair“ zachycený během bojů u Dunkerque

Half-tracky Kombi-novaného oddílu vjíždějí na vylidněné chebské náměstí

Vojensko-historický klub Čeští Lvi


Foto

graf

ie:

KVH

Češ

tí lv

i

Jihočeský klub vojenské historie Čeští Lvi o.s, v jehož čele stojí předseda Radek Marcín DiS., který je zároveň místopředsedou Československé obce legionářské – jednoty Strakonice, sídlí v Českých Budějovicích. Spolek má v současnosti osmnáct členů, včetně čtyř členek s uniformami pomocných ženských sborů při britské pozemní armádě – ATS


Čeští Lvi byli jako volné sdružení přátel věnujících se vojenské historii založeni již v roce 2008 a od roku 2010 jsou ofi ciálně registrovaným občanským sdružením.

Jak už sám klubový název napovídá, hlavním cílem Českých Lvů je uchovávat v obecném podvědomí živý odkaz Československé samostatné obrněné brigády, bojující během druhé světové války na západní frontě. Pro mnoho našich spoluobčanů či pro děti vyrůstající v moderní konzumní společnosti se činy

našich předků bojujících za svobodu vlasti stávají jen prázdným pojmem z historie. Tento neblahý fakt se Čeští Lvi snaží zvrátit osvětovou činností, kterou konají ve formě akcí pro veřejnost – většinou spjatých s prezentací výstroje a výzbroje používané Československou obrněnou brigádou, bojovými ukázkami pro veřejnost nebo sběratelskou činností, při které členové klubu shromažďují cenné artefakty vypovídající o vojenské minu-losti našich dědů.

Ne všech akcí se lze, v rámci vojensko-historických ukázek, účastnit v batt ledressu Československé obr-něné brigády a pro tuto příležitost ztvárňují členové klubu britské pěšáky z období 2. světové války. Spo-lečně s dalšími, obdobně zaměřenými kluby vojen-ské historie (Tommy and Yankee, Ocelová pěst) se v minulém roce podařilo dát projektu „univerzální britské pěchoty“ pevný rámec a v současnosti má uskupení tabulkovou sílu dvou družstev – velitel-ského a pěšího. V akci byla pěchota poprvé k vidění loni na Boji o Kubovu Huť či na letošním Boji o Čes-ké Budějovice. České Lvy lze na akcích spatřit taktéž v „partyzánském“ čili v civilním oblečení ze 40. let s rozličnou dobovou výzbrojí a výstrojí a jako správní lvi salónů se členové klubu každoročně účastní vojen-sko-historického plesu v Českých Budějovicích, který je již tradičním završením sezóny.

Vozový park Českých LvůDůležitou součást činnosti klubu tvoří sbírání, údržba, renovace a prezentace vojenské techniky. Nutno podo-tknout, že vozidla anglické výroby s českým lvem ve

Jihočeští válečníci

Klub vojenské histo-rie Čeští Lvi z Českých Budějovic

Radek Marcín, DiS. Předseda KVH Čeští Lvi a místopředseda ČsOl, jednota Strakonice

Čeští Lvi Vojensko-historický klub


znaku stojí vždy ve středu pozornosti návštěv-níků akcí s vojensko-historickou tematikou. V pojízdném stavu se v rukách jednotlivých členů klubu nachází následující techni-ka: jeden motocykl Royal Enfi eld WD/C r. v. 1940 o obsahu 350 ccm a dva motocykly Royal Enfi eld WD/CO r. v. 1941 o obsahu 350 ccm. Všechny motocykly byly před nedávnem dovezeny přímo z Velké Británie. Čeští Lvi disponují dále 1,5 tunovým vojen-ským nákladním automobilem Austin K30, r. v. 1940, který je vybaven řadovým šestivál-cem s rozvodem OHV o obsahu 3 462 ccm. Tento automobil se dostal do ČSR již v roce 1946 v dodávkách UNRRA .

Členové klubu vlastní i několik dalších kusů dobové vojenské techniky, které však dosud nebyly náležitě restaurovány. Mezi nej-větší dosavadní úspěchy klubu patří záchrana jedinečného kusu vojenské techniky – Aus-tinu K2/Y Ambulance. Tato unikátní vojen-ská sanitka byla po šedesáti letech nalezena ve stodole jednoho pařížského vetešnictví a majitelka prý byla již rozhodnutá nechat automobil sešrotovat. Jen díky nadšenému úsilí členů Českých lvů se podařilo vozidlo vyprostit z nánosu špíny a veteše a odvézt do Čech, kde ho čeká důkladná renovace. Toto vozidlo je jediné svého druhu v ČR.

Nedílnou součástí vojenské historie jsou samotná militaria. Sběratelství dobové výstro-

je a výzbroje se věnují všichni členové klubu. Podle Radka Marcína pochází devadesát pro-cent všech takto získaných artefaktů přede-vším z internetových burz. Dárců, ochotných přenechat sbírkové předměty, ubývá. Čeští Lvi si vždy nejvíce váží těch sbírkových předmětů, které patřily přímo konkrétním vojákům z řad Čs. obrněné brigády.

Akce a úspěchy klubuČeští Lvi se každoročně účastní několika akcí s vojensko-historickou tematikou, ať se jed-ná o divácky oblíbené bojové ukázky, státní svátky či o pietní akty, které si kladou za cíl vzpomenout na naše padlé předky. Někteří členové klubu se podíleli na natáčení hraných fi lmů nebo fi lmových dokumentů. Mezi nej-známější patří svěrákovský Tmavomodrý svět a Letopisy Narnie – Princ Kaspian.

V roce 2010 organizoval klub bojovou ukázku ve Vodňanech, která byla věnována příslušníkům Československé samostatné obrněné brigády, zejména pak zesnulému plk. Panskému, rodáku z Vodňan. V roce 2011 potom klub spolupořádal (s KVH Panzergruppe Kleist) akci Boj o České Budějovice, ve které měli návštěvníci mož-nost zhlédnout dvě bojové ukázky z druhé světové války. První se věnovala vzpomínce na boje na západní frontě a odehrála se při ní šarvátka mezi britským průzkumným oddí-lem a německými předsunutými pozicemi, druhá bitva programu imitovala boje v Čes-koslovensku na jaře roku 1945. Při této velmi dynamické podívané byl k vidění impozant-ní útok dvou sovětských tanků T-34.

Plány do budoucnaPodle Radka Marcína Čeští Lvi momentálně připravují kalendář akcí pro rok 2012. Klub můžete příští rok spatřit na tradičních, ze-jména jihočeských pietních aktech a různých výročích v okolí Českých Budějovic. Zvažována je též účast na některých dalších akcích, pořádaných v ČR i v zahraničí. Jmenovitě lze zmínit tradiční česká Bahna, která se odehrávají ve vojenském újezdu Brdy, nebo jejich obdobu pořádanou na Slovensku – Slovenské Piesky. Čeští Lvi mají na příští rok přichystané překvapení ve formě dvou stěžejních projektů, věnujících se vojenské historii Českých Budějovic, takže se příznivci vojenské historie mají jistě na co těšit.

[email protected]

Unikátní Austin K2/Y Ambulance během převozu z Paříže do Čech

Součástí prezentace klubu na akcích s vojensko-historickou tématikou je výstava dobové výstroje a výzbroje

Boj o České Budějovice – britští pěšáci na zteči!

Encyklopedie


Foto

graf

ie:

KVH

Češ

tí lv

i

Koncem srpna roku 1944 padlo dlouho očekávané rozhodnutí k přesunu Československé samo-statné obrněné brigády na konti-

nent. Vojín Stanislav Migl, jeden z komunis-tických vzbouřenců z Cholmondeley z léta 1940 a veterán španělské občanské války, využil, jako mnoho jeho druhů, nabídnuté prezidentské milosti dr. Beneše a navrátil se z řad britských pracovních sborů zpět k brigádě. Nyní vojín vyčkává na transportní loď, aby byl společně s celou svou jednotkou přepraven na kontinent a následně k Dun-kerque, kde ho čeká nelehký úkol stát se jedním ze strážců obléhaného přístavu.

Vojín Migl je oblečen v battledressu Patt . 40 austerity – úsporné verzi britské uniformy, dodávané pozemnímu vojsku od roku 1942. Pro příslušníky ČSSOB byl, po vzoru britských rukávových nášivek v roce 1943, zaveden znak českého lva a jednotné domovenky CZECHOSLOVAKIA. Voják je vybaven polní ústrojí vzor 37

Vojín Čs. samostatnéobrněnébrigády

i

Kalhoty jsou dole upnuty ve spinkách, někteří vojáci však upřednostňovali pou-žívání klasických ovinovaček, neboť lépe chránily kotník proti vymknutí

Vojín Migl je vyzbrojen puškou Lee Enfield No.4 MK.I* americké výroby ráže .303 British. Součástí příslušen-ství je i látkový bandalír na náboje .303 v nábojových páscích (na hrudi) a bodák pig sticker, visící na opasku

Encyklopedie



Na nohou má vojín standardní pěchot-ní boty ammo boots, jejichž kožená podráž-ka byla pobita hřeby

Na zádech vojáka se nachází haver-sack, batůžek malé polní, ve které voják nosil kromě potravinových dávek svou osobní výstroj. Tu opět přesně určoval předpis. Pod chlopní batohu je složený groundsheet, pogu-movaný plátěný dílec, sloužící jako přikrývka i pláštěnka

Na pravém řemínku haversacku visí ple-chový hrníček o obsa-hu jedné pinty, který vojáci Commonwe-althu, navzdory před-pisům, nosili velmi často připevněný na výstroji právě tímto způsobem

Na hlavě má vojín Migl standardní britskou pěchotní přilbu Mk. II, v poli byla přilba maskována síťkou

Malá zelená brašna, zavěšená přes rameno, obsahuje lehký model plynové masky Mk.III, která byla v době invaze do Francie standard-ním modelem britské armády

V levé ruce drží vojín kit bag, ve kte-rém se nacházely osobní věci vojáka, jejichž seznam byl určen výstrojním předpisem. Kit bagy zpravidla násle-dovaly vojáky v zápolí, nicméně mnoho z nich se po svém nasazení na frontu s kit bagy již nesetkalo

Námořní operace Bitva u mysu Matapan 1941


Foto

graf

ie, i

lust

race

: ar

chiv

aut

ora,

wik

iped

ia

V letech 1940–1943 proběhla ve Středomoří řada střetnutí mezi britskými a italskými válečnými plavidly, která obvykle končívala britským vítězstvím. Nikdy však nebyla italská porážka tak těžká, jako v bitvě u Matapanu koncem března 1941

PhDr. Vladimír Černý

Počátek válečného roku 1941 byl ve Stře-dozemním moři velmi hektický. Němci se připravovali na úder proti Jugoslávii a Řecku a také Italové by rádi napravili svou válečnou

reputaci, pošramocenou neúspěchy v severní Afri-ce ve druhé polovině předchozího roku. Britové si uvědomovali důležitost Řecka pro své válečné plány a od začátku března urychleně přepravovali pod kry-cím označením Lustre do této balkánské země posily, což vyvolalo intenzivní pohyb konvojů v oblasti mezi Suezským průplavem a řeckým přístavem Pireus.

Tyto konvoje se stávaly terčem útoků zejména německého letectva z X. sboru, ale ztráty nebyly pří-liš vysoké. Velení italského válečného námořnictva však i přes tuto britskou operaci postupovalo značně

pasivně, což se pochopitelně nelíbilo jeho německým spojencům. Kriegsmarine proto 14. března poslalo Italům žádost o provedení útoku na britské konvoje mezi Egyptem a Řeckem. Také italský diktátor Beni-to Mussolini tlačil na své admirály, aby už konečně podnikli něco významného. Teprve po tomto nátlaku tedy začal být vypracováván plán útoku.

Italské plányNáčelník štábu italského válečného námořnic-tva admirál Arturo Riccardi vypracoval společně s admirálem Angelem Iachinem a dalšími veliteli plán, který počítal s nasazením dvou svazů křižníků proti britským konvojům. Jeden měl být vyslán do oblasti severně od ostrova Kréty a druhý jižně od

Drsný políčekitalskému námořnictvu

Vlajková loď admirála Cunninghama HMS War-spite při nácviku palby

Bitva u mysu Matapan 1941 Námořní operace


ní k ostrovu Gaudos. Námořní síly přitom měly úzce spolupracovat s letectvem, jehož úkolem bylo zajistit nepřetržitý průzkum, ochranu vlastních námořních sil a taktickou podporu. V této souvislosti se počítalo pře-devším s německým X. sborem operujícím z letišť na Sicílii a v Kalábrii.

Je ovšem třeba říci, že cílem připravované-ho útoku nebyl žádný konkrétní britský kon-voj nebo námořní svaz, Italové prostě chtěli jen zaútočit na námořní trasu, kudy konvoje proplouvaly. Vůbec přitom nebylo jisté, že se zde nějaký objeví zrovna v den, kdy má operace proběhnout. Celou připravovanou operaci se Italům nepodařilo utajit a britská rozvědka o ní již velmi brzy získala konkrétní informace. Britům navíc hrála do karet ještě jedna důležitá věc. Na základě nesprávného hlášení z průzkumného letounu došli Němci k přesvědčení, že ve východním Středomoří zůstala v pohotovosti už jen jediná britská bitevní loď HMS Valiant a situace je tedy pro útok na konvoj velmi příznivá. Italové sice věděli, že tato informace neodpovídá skuteč-nosti, ale svému agresivnímu spojenci mohli jen těžko oponovat. Nezbývalo jim nic jiné-ho, než útok provést. Datum zahájení opera-ce bylo stanoveno na 26. března 1941.

Síly obou protivníkůItalské velení vyčlenilo pro útok značné síly rozdělené do dvou skupin. V první pod vele-ním admirála Iachina měla být v doprovodu čtyř torpédoborců od 13. divize nasazena vlajková bitevní loď Vitt orio Veneto dispo-nující devíti těžkými děly ráže 381 milime-trů. Dále byla k dispozici 3. divize křižníků tvořená těžkými křižníky Trieste, Trento a Bolzano, jimž dělaly doprovod tři torpé-doborce. Také druhá skupina byla početná. 1. křižníkovou divizi tvořily těžké křižníky Zara, Pola a Fiume, které doprovázely čtyři torpédoborce. Jako poslední se pak operace zúčastnila 8. divize křižníků složená z leh-kých křižníků Abruzzi a Garibaldi s eskor-

tou dvou torpédoborců. Jednotlivé divize opustily 26. března své základny v Neapoli, Tarentu, Brindisi a Messině a následujícího dne zamířily směrem ke Krétě.

Dlouho se nedařilo navázat kontakt s nepřítelem, až teprve ráno 28. března objevil průzkumný hydroplán z bitevní lodě Vitt orio Veneto západně od Kréty čtyři křižníky v doprovodu stejného počtu torpé-doborců. Italové přitom netušili, že Britové o jejich operaci vědí, protože se jim podařilo rozšifrovat Iachinův rozkaz obsahující plán celé akce. Velitel Středomořského loďstva admirál Cunningham proto povolal nazpět konvoj, který krátce předtím vyplul z Ale-

xandrie. Jeho cílem bylo střetnutí s Italy v námořní bitvě, k čemuž měl k dispozici celkem tři svazy válečných plavidel. Nejsil-nější svaz A kotvil pod přímým Cunningha-movým velením v Alexandrii a jeho páteří byly bitevní lodě Warspite, Barham a Valiant podporované letadlovou lodí Formidable. Ke svazu dále patřila 14. fl otila torpédoborců tvořená čtyřmi plavidly. V řeckém přístavu Pireus se nacházel svaz B v čele s viceadmi-rálem Pridhamem-Wippellem tvořený čtyř-mi lehkými křižníky a čtyřmi torpédoborci. Nejslabší svaz C tvořený pěti torpédoborci pak byl připraven opět v Alexandrii.

Bitva začínáCílem admirála Cunninghama bylo Italy nevyplašit, protože je chtěl v nadcházející

bitvě zničit. Proto nejprve vydal rozkaz sva-zu B, aby odplul do prostoru jihozápadně od ostrova Gaudos, kde se měl setkat s hlavní-mi silami z Alexandrie. Britský admirál také použil účinnou lest, když si šel jakoby nic zahrát do místního golfového klubu. Dobře totiž věděl, že sem chodí i japonský konzul, který hlásil Italům vše o pohybech britské-ho loďstva. Cunningham předstíral, že má v úmyslu v klubu přespat, ale po setmění nenápadně zmizel a vrátil se na svou vlaj-kovou loď HMS Warspite. Tato kamufl áž zabrala a Italové vůbec nevěděli, že britská těžká plavidla ze svazu A vyplula na moře vstříc jejich silám.

Admirál Iachino dostal pouze hlášení z průzkumného letounu, že se na moři nacházejí čtyři křižníky v doprovodu stej-

Italští dělostřelci se nijak nevyznamenali a žádný z devadesáti granátůráže 381 mm nenalezl svůj cíl

Patřila do třídy bitevních lodí Littorio. Stavba byla zahájena v Terstu roku 1934, o tři roky později byla loď spuštěna na vodu. Italské námořnictvo ji zařadilo do služby 28. dub-na 1940. Jednalo se o kvalitně postavené pancéřované plavidlo se silnou výzbrojí, které se v období druhé světové války zúčastni-lo mnoha bojů ve Středomoří. Například 27. listopadu 1940 se bitevní loď podílela na boji s britským svazem H u mysu Teulada, kdy se posádce podařilo palbou poškodit těžký křižník Berwick. Následně se Vittorio Veneto stal terčem neúspěšného útoku letounů z letadlové lodi Ark Royal.

Po opravách poškození z bitvy u Matapanu se od září 1941 opět zapojil do bojových akcí, jejichž cílem bylo zamezit britskému zásobování Malty. Dne 14. prosince 1941 loď

torpédovala britská ponorka Urge a Vittorio Veneto se těžce poškozen dovlekl do Tarentu, kde jej opravovali čtyři měsíce. V červnu 1942 se tato bitevní loď opět pokoušela blokovat konvoje na Maltu, ale od té doby se již do bojů nezapojila. Po italské kapitulaci v září 1943 byla přesunuta na Maltu a odtud do Alexandrie. Do Itálie se vrátila roku 1946 a po ofi ciálním vyřazení z námořnictva byla roku 1948 sešrotována v loděnicích La Spezia.

Základní technická data

Standardní

výtlak: 41 167 tDélka: 237,76 mŠířka: 32,92 mMaximální

rychlost: 30 uzlůPosádka: 1 830 mužůPancéřování: boky 350 mm, paluba 207 mm, čela věží 350 mmVýzbroj: 9 × ráže 381 mm, 12 × 152 mm, 12 × 90 mm, 20 × PL kanón 37 mm, 20 × PL kanón 20 mm

Bitevní loď Vittorio Veneto

Viceadmirál Carlo Cattaneo (1883–1941) byl hodnostně nejvyšším italským námořníkem, který v bitvě u Matapanu zahynul

Námořní operace Bitva u mysu Matapan 1941


ného počtu torpédoborců, což byla plavidla pod velením Pridhama-Wippella. Nařídil proto Sansonett iho eska-dře, aby vyplula vstříc nepříteli a snažila se jej vylákat před ústí těžkých děl bitevní lodě Vittorio Veneto. Oba křižníkové svazy na sebe narazily ráno 28. března krátce před osmou hodinou. Italský velitel si byl vědom převahy svých děl ráže 203 milimetrů oproti britským 152mili-metrovým.

V 8.12 zahájili Italové palbu ze vzdálenos-ti 23–27 km, ale nedosáhli žádného zásahu a krátce poté začali odplouvat směrem na západ, což Britové nemohli pochopit. Nevědě-li totiž, že se poblíž nachází bitevní loď Vitt orio Veneto a že Italové se je snaží vylákat do její blízkosti. Když se Britové přiblížili na dohled, bitevní loď na ně okolo jedenácté hodiny začala pálit. Avšak ani v tomto případě se italští dělo-střelci nijak nevyznamenali a žádný z deva-desáti granátů ráže 381 milimetrů nenalezl

svůj cíl. Přesto byl svaz Pridhama-Wippella ve svízelné situaci, protože převaha nepřítele byla drtivá a britské hlavní síly se nacházely ve vzdálenosti pětasedmdesáti námořních mil od místa střetnutí. Jedinou nadějí tak zůstávaly letouny z paluby HMS Formidable a britských letišť na Krétě a v Řecku.

Letecké úderyPrvní vlna britských letounů vzlétla z paluby letadlové lodě krátce před desátou hodinou a tvořilo ji šest torpédových letounů Fairey Albacore a dva doprovodné stíhací Fulma-ry. Jejich původním cílem měly být italské

křižníky, ale když velitel svazu zpozoroval na obzoru mohutnou siluetu lodě Vitt o-rio Veneto, vybral si jako terč tento mnohem lákavější cíl.

Torpédové letouny sestoupily nízko nad hladinu a ze vzdálenosti zhruba dva tisíce metrů vypustily svá torpéda. Doprovodné stíhačky se mezitím pustily do boje se dvěma německými letouny Junkers Ju 88, které se náhle objevily na scéně. Jeden z Němců byl

sestřelen a druhý poté vyklidil bojiště. Ital-ská bitevní loď ale obratným manévrováním všem torpédům unikla. Iachino však tváří v tvář této situaci dospěl k názoru, že nejlep-ší bude ustoupit z nebezpečného prostoru. Italská eskadra přestala pronásledovat svaz B a otočila se zpět ke svým základnám.

Lehké křižníky pod velením Pridhama-Wippella se pak připojily k britským hlavním silám, aniž by byly za celou dobu zasaženy byť jen jediným nepřátelským granátem. Cunningham však nemínil nechat tučnou kořist jenom tak uniknout a přikázal leteckým silám znovu napadat ustupující Italy. Nejprve

se terčem tří torpédových dvojplošníků typu Swordfi sh ze základny v Maleme stal těžký křižník Bolzano, ale nepodařilo se docílit žádného zásahu. Stejně neúspěšně dopadly i další dva útoky bombardérů Blenheim od 84. a 113. perutě britského královského letec-tva, jejichž cílem byl Vitt orio Veneto.

Teprve následující úder pěti torpédových letounů z paluby HMS Formidable přinesl

krátce po patnácté hodině první výsledek. Letoun Albacore, jemuž velel John Dalyell-Stead, pronikl těžkou nepřátelskou palbou až do vzdálenosti pouhých devíti set metrů od bitevní lodě a vypustil torpédo, které zasáhlo záď italského obra asi šest metrů pod hladinou. Statečný útočník byl sestřelen ještě před explozí a celá tříčlenná posádka zahynula, to však již nemohlo nic změnit na skutečnos-

ti, že Vitt orio Veneto byl vážně poškozen. Do jeho nitra proniklo přes čtyři tisíce tun vody a italská vlajková loď se naklonila na levobok, načež v 15:30 přestaly pracovat stroje.

Osudný rozkaz V době zásahu torpédem se bitevní loď nachá-zela ještě čtyři sta dvacet mil od námořní základny v Tarentu. Opravářské čety však pracovaly s maximálním úsilím, a i když oba levé šrouby byly stále mimo provoz, pravé fun-govaly bez problémů, takže po spuštění turbín mohl nakonec Vitt orio Veneto plout rychlostí až devatenáct uzlů. Kolem něj se pak soustředila

plavidla 1. a 3. divize křižníků, zatímco 8. divizi poslal Iachino na základnu do Brindisi.

Italové však neměli příliš času na oddech, protože v 19.30 zaútočilo dalších šest torpé-dových letounů Albacore a dva Swordfi she z HMS Formidable, které podpořily ještě dal-ší dva Swordfi she z letiště v Maleme. Italské lodě spustily zuřivou palbu ze všech kanónů a navíc začaly vypouštět kouřovou clonu, tak-

Ani jedno z britských plavidel neutrpělo poškození, takže vítězství bylo naprosté

Torpédový bombardér Fairey Albacore

Italský těžký křižník Zara. Výtlak činil 11 500 t, výzbroj sestávala z osmi děl ráže 203 mm, dvanácti děl ráže 100 mm a osmi děl ráže 37 mm

Italský těžký křižník Pola. Jednalo se o plavidlo obdobných parametrů jako křižníky Fiume a Zara

Bitva u mysu Matapan 1941 Námořní operace


že docílit za těchto podmínek zásahu bylo velmi obtíž-né. Jednomu z letadel velel poručík Frederic Michael Torrens-Spence a byl to zřejmě právě on, komu se přes nepříznivé okolnosti podařilo v 19.50 zasáhnout torpé-dem těžký křižník Pola. Výbuch vyřadil z činnosti lodní šrouby a kormidlo, takže loď zůstala nehybná.

Iachino mezitím změnil kurz své bitevní lodě o třicet stupňů doleva, čímž zmátl pronásledující britské křižníky i torpédoborce. Poté však udělal několik chyb, které měly mít pro Italy tragické následky. Jednak se domníval, že hlavní síly nepřítele stále kotví v Alexandrii. Kromě toho trvalo skoro půl hodiny, než se dozvěděl o poškození křižníku Pola. Jeho svaz mezitím plul stále pryč a poško-zenému plavidlu se tak hodně vzdálil. Až ve 20.18 vydal Iachino rozkaz, aby se viceadmirál Catt aneo s křižníky Zara a Fiume a čtyřmi torpédoborci vrátil zpět a nehyb-nému křižníku poskytl potřebnou pomoc. Catt aneovi se rozkaz příliš nelíbil a navrhoval, aby se k Pole vrátily jen dva torpédoborce, ale Iachino tento plán odmítl a zopa-koval svůj původní rozkaz. Tím nevědomky vynesl ortel smrti nad celou 1. divizí křižníků.

Noční masakrKrátce před devátou hodinou večerní zamířily křižní-ky Zara a Fiume v doprovodu torpédoborců Vitt orio Alfi eri, Vincenzo Gioberti, Alfr edo Oriani a Giosué Car-ducci zpět k poškozenému křižníku Pola. Iachino se zbývajícími plavidly mezitím plul do Tarentu. Jako první zaznamenal nehybnou italskou loď radar na britském křižníku Ajax, ale Britové se mylně domní-vali, že jde o Vitt orio Veneto.

Cunninghamovy těžké lodě pluly za sebou v pořadí Warspite, Valiant, Formidable a Barham. Ve 22.25 nara-zil britský svaz na italskou křižníkovou divizi plující zcela bezstarostně. Catt aneo si totiž myslel, že tma poskytuje jeho lodím dostatečnou ochranu. Italové tehdy ještě nepoužívali radar a ani neměli tušení, že protivník již má na některých svých lodích ten-to přístroj nainstalován. Britové nejprve namířili na zaskočená italská plavidla světlomet a poté zahájili palbu z celkem čtyřiadvaceti děl ráže 381 mm svých bitevních lodí. Italové pluli ve vzdálenosti pouhých 2 600 m, takže nebylo možné je minout. V průběhu pouhých čtyř minut byly Zara i Fiume mnohokrát zasaženy a ocitly se v plamenech. Palbou bitevní lodi Barham byl těžce poškozen i torpédoborec Alfi eri. Jeli-kož se Cunningham obával torpédového útoku, vydal příkaz ke zničení nepřátelských torpédoborců a zkázu křižníků měly dokončit vlastní torpédoborce.

Krátce před jedenáctou odpálil Stuart celkem osm torpéd na křižník Fiume, který byl několikrát zasažen a klesl ke dnu. Další obětí britského plavidla se stal torpé-doborec Alfi eri, který dostal také zásah torpédem a před půlnocí se potopil. Torpédoborec Havock mezitím dosti-hl italský Carducci a rovněž jej torpédoval. Zkáza Italů pokračovala dál, když torpédoborec Jervis odpálil z malé vzdálenosti pět torpéd na křižník Zara, který byl zasažen celkem třikrát a během pár minut se převrátil a klesl pod hladinu. Jako poslední přišel na řadu křižník Pola, kde již posádka naprosto propadla panice a naházela do moře veškerou munici, aby na lodi nedošlo k výbuchu. Mnoho námořníků se opilo, a když se na obzoru objevily brit-ské torpédoborce, křižník už neměl možnost jakékoliv obrany. Britové opatrně přirazili k boku nepřátelského plavidla a nalodili opilou posádku, která je vítala jako zachránce. Prázdná Pola se nakonec stala obětí torpéda vypáleného z torpédoborce Nubian.

Tragické následkyRáno 29. března se všechny válečné lodě vítězné strany setkaly třicet mil od mysu Matapan a zamířily k místu nočního boje, aby se pokusily vylovit ital-ské trosečníky. Žádné z britských plavidel neutrpělo poškození, takže vítězství bylo naprosté. Jedinou ztrá-tu za celou dobu bojů představovalo jedno sestřelené letadlo a tři mrtví letci.

Pro Italy byla naopak tato zpackaná operace kata-strofou. Potopeny byly tři těžké křižníky společně se dvěma torpédoborci a poškozena jedna bitevní loď. Celkem 2 331 námořníků zahynulo a mezi mrtvými se nacházeli viceadmirál Carlo Catt aneo, velitelé křižníků Zara a Fiume námořní kapitáni Luigi Corsi a Giorgio Giorgis a také velitel 9. divize torpé-doborců námořní kapitán Salvatore Toscano. Dal-

ších 1 163 mužů padlo do britského zajetí. Porážka u Matapanu znamenala další tvrdou ránu italské pres-tiži a poškození vlajkové lodi mělo za následek vydání rozkazu zakazujícího bitevním lodím pouštět se do bojových akcí mimo dolet vlastního stíhacího letec-tva. Italové pak již nepodnikli žádný pokus o naruše-ní námořních komunikací mezi Egyptem a Řeckem a jejich válečné loďstvo nezasáhlo do bojů ani tehdy, když byli Britové vzhledem k německým vítězstvím nuceni evakuovat svá vojska z Řecka a posléze i z Kré-ty a jejich námořnictvo utrpělo těžké ztráty během útoků německých letounů. Pro Brity měl tedy tento úspěch do budoucna zásadní význam.

Literatura, zdroje:

Brož, J.: Středomoří v ohni druhé světové války. Praha 2006

Hrbek, I. – Hrbek, J.: Salvy nad vlnami. Praha 1993

Hubáček, M.: Bitva u Matapanu. Praha, Litomyšl 2004

Ireland, B.: Válka ve Středomoří 1940–1943. Praha 2003

Pejčoch, I. – Novák, Z. – Hájek, T.: Válečné lodě 4. Druhá světová válka. Praha 1993

www.valka.cz

www.wikipedia.org

Narodil se v zámožné rodině v irském Dublinu. Roku 1897 vstoupil do Britského královského námořnictva a na přelomu století se zúčastnil druhé búrské války. Vypuknutí první světové války jej zastihlo ve funkci velitele torpédoborce HMS Skorpion. Roku 1919 měl podíl na akcích britského námořnictva v Balt-ském moři během ruské občanské války. Hodnost kontradmirála získal v roce 1933 a o tři roky později byl jmenován viceadmirálem. Druhou světovou válku zahájil ve funkci velitele britských sil ve Středomoří. Na podzim 1942 velel silám zajišťujícím ochranu spojeneckých jednotek během vylodění v severní Afri-ce a 21. října 1943 převzal funkci prvního námořního lorda, kterou zastával do konce května 1946. Poté odešel do výslužby. Během své kariéry získal mnoho řádů a vyznamenání. V lednu 1946 jej král Jiří VI. jmenoval vikomtem Cunninghamem z Hyndhope.

Andrew Cunningham (1883–1963)

Britská bitevní loď HMS Bar-ham měla výtlak 31 100 t a hlavní výzbroj tvořilo osm děl ráže 381 mm. Její kariéra skon-čila 25. listopadu 1941, kdy byla u Sollumu torpédo-vána a potopena německou ponor-kou U 331

Příště Extra VÁLKA – II. světová


Útok na tichomořský ostrůvek Peleliu považovalo velení americké námořní pěchoty za jednoduchou, téměř vycházkovou akci. Dokonce i zájem novinářů o účast na tomto tažení opadl, když se dozvěděli, že dobytí ostrova bude otáz-kou jen několika dní. Všechno ale bylo jinak a námořní pěšáci museli svést kruté boje s fanatickými obránci, kteří využívali neviditelné bunkry rozeseté v nepřehledném terénu.

Legendární vojenské pušky Lee Enfi eld byly standardní pěchotní zbraní britské armády po dlouhých dvaašedesát let, prodělaly boje za první i druhé světové války. Zdařilá konstrukce a proslule hladký chod válcového odsuvného závěru sys-tému Lee Enfi eld řadí tyto zbraně mezi vůbec nejúspěšnější vojenské opakovačky 20. století.

Mocnou zbraní všech válčících stran se stala propaganda. V době, kdy se války proměnily v masovou záležitost milionů lidí a kdy výsledek konfl iktu záležel v nemalé míře i na práci lidí v zázemí, nab-yla možnost ovlivňovat morálku obyvatel významně na důležitosti. S rozvojem moderních technologií, zejména rozhlasu a fi lmu, získali navíc propagandisté nové možnosti.

Samohybná útočná děla byla původně určena k těsné podpoře postupující pěchoty. Jejich úkolem byla především destrukce opěrných bodů nepřítele – bunkrů, kulo-metných hnízd, postavení dělostřelectva atd. Některé „samochodky“ se však překva-pivě osvědčily i v roli, jež jim nebyla zcela vlastní, a to v niče-ní obrněné techniky protivníka.

Oprávněné obavy u tankových osádek vyvolávalo německé útočné dělo StuG III či sovětská samohybná houfnice SU-152.

Ostrov zaplacený krví

StuG III kontra SU-152

Příští Extra VPříští Extra VÁLKA –ÁLKA – II. světová II. světová

vyjde 23. prosincevyjde 23. prosince

ararardndndní í pěpěpěchchchotototy p ý p y j parmády po dlouhých dvaašedesát let, prodělaly boje za první

války. Zdařilá konstrukce a proslule hladký chod válcového odsuvtému Lee Enfi eld řadí tyto zbraně mezi vůbec nejúspěšnější vojen20. století.

LeLeLLLegegegegendndndndáráárárníníníní v v vojojojjenenenenskskkskskééé é pupupupuškškškškyy y LeLeLeLeeeee e EnEEnEnEnfifififi fi eleleleleldddd d bybbybybyyllylyyly s sstatatandndnddddaaaaa

Puška Lee Enfi eld

Válečná propaganda

Extra VÁLKA – II. sv�tová �. 1vychází 30. zá�í 2011www.epublishing.cz (E-mailové adresy zaměstnancůvydavatelství jsou tvořeny podlevzoru [email protected])

Produktový �editel Petr BrožaVedoucí populárn�-nau�ných �asopis� Vít ŠeborŠéfredaktor Jan ČurdaEditor Tomáš DostálRedakce a stálíspolupracovníciKarel Cidlinský, Juraj Červenka, Tomáš Dostál, Martin Brabec, Ivan Brož, Daniel Petz, Martin Nekola, Martin Šedivý, Rado-mír Pecka, Tomáš PřibylArt Director Michal BártůSazba Jakub Havliš

Jazyková korektura Zdeněk DanProdukce, výroba Ivan PospíšilAdresa redakceVálka REVUEExtra Publishing, s. r. o.Bubeníčkova 9, 615 00 BrnoTel.: 546 606 008, Fax: 549 210 724E-mail: [email protected] Publishing BrnoBubeníčkova 9, 615 00 BrnoTel.: 546 606 008Fax: 549 210 724P�edplatné �Rna adrese redakce: Extra Publishing, s. r. o., předplatné časopisů, Bubeníčkova 9, 615 00 Brno, telefon:545 211 880 (prac. po–čt, 8–16 hod.)web: www.epublishing.cze-mail: [email protected]: [email protected]

P�edplatné SRpísemně: Mediaprint-KapaPressegrosso, a. s.,oddelenie inej formy predaja, Vajnorská 137, P.O.BOX 183, 830 00 Bratislava 3 tel.: 02/444 588 21, 444 427 73a 444 588 16 a fax: 02/444 588 19web: www.mediakapa.ske-mail: [email protected] a marketingPavel Pospíšil, Libor Kříž, Jan Kučera

DistribuceNa Slovensku Mediaprint-KapaPressegrosso, a. s. a soukromí distributoři

TiskČeská Unigrafi e, a. s. Vychází 8 × ročně v Brně, ISSN 1805-0298, MK ČR E 20371.Autorská práva ke zveřejněným materiálům vykonává vydavatel Extra Publishing, s. r. o. Jakékoliv užití části nebo celku, zejména přetisk a šíření jakýmkoliv způsobem, včetně elektro-nického, je bez předchozího souhlasu vydavatele zakázáno.

Vydavatel

Extra Publishing, s. r. o.Bubeníčkova 9, 615 00 BrnoIČ 27 68 92 47, DIČ CZ 27 68 92 47Obchodní ředitel tisk Pavel PospíšilObchodní ředitel internet Libor KřížFinanční ředitel Ivan Pospíšil

Pokud to není výslovně uvedeno, akční nabídky, dárky apod. se nevztahují na prodej předplatného na Slovensku. Předplatné na Slovensku zajišťuje fi rma Mediaprint-Kapa Pressegrosso, a. s.

NOVÝ SPECIÁL30 zbraní, které zm�nily d�jiny

NEZMEŠKEJTE! Od �íjna znovu v prodeji

Otazníky historieKdy vás naposled historie šokovala? Na základní škole při pohledu na krvežíznivou dějepisářku? S tím je konec! Žádné nudné seznamy letopočtů a jmen, dokážeme vám, že historie umí být dramatická, vášnivá, tajemná, ohromující a pořádně čtivá.

Živá historie SPECIÁLPoctivých 130 stran historického čtení aneb výběr toho nejlepšího ze starších vydání Živé historie: Seznamte se s 50 osobnostmi, které pohnuly dějinami!

Extra Publishing je 100% české vydavatelství s nejširším portfoliem vojensko-historických a historických časopisů na českém a slovenském trhu. Prozkoumejte naši produkci a nasedněte do „stroje času“: Vstupenky jsou v prodeji v každé dobré trafi ce …

Živá historieOblíbený „historický magazín s dárkem“, například s reprodukcí legendární tapisérie z Bayeux z 11. století, zobrazující bitvu u Hastings a podrobení Anglie Normany.

extra VÁLKAII. světováNová edice extra VÁLKA II. světová přibližuje podrobně vybrané momenty II. světové války, portrétuje politické a vojenské osobnosti ze všech zúčastněných stran a představuje jednotlivá vojska.

extra HISTORIEKauzyPřelomová historická událost v detailním pohledu, to je samostatná časopisecká řada extra HISTORIE Kauzy . V premiérovém vydání vám přibližujeme vraždu přemyslovského krále Václava III. roku 1306 a vše, co jí předcházelo i co následovalo.

Tajemství české minulostiJediný magazín zaměřený 100% na naše národní, české dějiny. Netypický úzký formát vám možná připomene populární řadu Toulky českou minulostí, s jejímiž autory v každém číslespolupracujeme.

Válka REVUEVálka REVUE je stále úspěšnější historický magazín zaměřený převážně na mužskou část populace. Jeho tématem jsou dějiny válek a vojenství: politika, taktika, vojevůdci, hrdinové a technika, to vše naleznete na stránkách jediného měsíčníku o vojenské historii.

Válka REVUE SPECIÁLNutností pro všechny příznivce historie vojenství jsou také 100stranové speciály Válka REVUE – a pozor, NEJDE o opakování materiálů z běžných čísel! Úspěšný byl speciál Legendární zbraně 20. století, od začátku listopadu jej střídá sešit Československo 1938.

ExtExtExtEx ra ra ra a PubPubPubuPublislislisii hinhinhinng jg jg jg jg e 1e 1e 1e 100%00%0000%0 če čečč skéskékéské vydvydvydvydvydavaavaavaavaatelteltelteltelstvstvstvvss í sí sí sí ss ne nenen jšijšijšijšiiršíršíršírrším pm pm pm portortortortfolfolfololiemiemiemiemiemiemm vojvojvojvojensensensensn ko-ko-ko-ko-k hishishishishi tortotororickickickickýchýchýchýchý a a a a hishishishistortortorororickickickickicickýchýchýchýchýchýýčasčasčasčasa opiopiopiopisůsůsůsůs na na nan če če čeeeskéskéskékésk m am am am am slsl slsloveoveoveoveeov nsknsknsknsknsknskkém ém ém ém mém trhtrhtrhtrhrhtrhrhtrhu.u.u. u. u.

eeeeeeeexxxxxxxtttttrrrrrraaaaaaa VVVVVVVII. světNoNoNoNoNoNoNovávávávávávává ee e ee edidididididicececececece e e e eeextxtxtxtxtxtrararararra

Sestavili jsme

stroj času

ííííkkkkkk hhhhhhiiiiiii ttttttíííkkkk hhhhhhiiiiii ttttt

Date post:	31-Mar-2021
Category:	Documents
Upload:	others
View:	5 times
Download:	0 times

VÁLKA II. světová - epublishing.cz · 2014. 7. 11. · Editorial Extra VÁLKA – II. světová...

Documents