Gymnázium Přírodní škola o.p.s.

HISTORIE DĚTSKÉHO DOMOVA PYŠELY OČIMA PAMĚTNÍKŮ

Jméno autora: Jakub KoutníkJméno vedoucího práce: František TichýDatum odevzdání: 18. 11. 2014

Poděkování

Za velikou pomoc při této práci děkuji

Františkovi Tichému, Josefu Soustružníkovi, Anně Benešové, Marii Ebenstreitové, Matoušovi Bičákovi, Anežce Koutníkové, Ladislavu Koutníkovi a Pavle Schrötterové.

ÚvodJiž od svých desíti let navštěvuji na akcích gymnázia Přírodní škola, kde studuji, Dětský domov Pyšely. Naše škola navštěvuje tento dětský domov každý měsíc od roku 1998. Já se snažím jezdit do dětského domova pravidelně, a tak jsem se tam skamarádil s tamními dětmi. Ve stoleté historii dětského domova se tu vystřídaly stovky dětí a pracovníků. Proto jsem se rozhodl jejich vzpomínky sepsat a pomoct tak paní ředitelce Haně Juřenové s vydáním knihy o dětském domově.

Cíle

Mým hlavním cílem bylo získat od pamětníků a jiných zdrojů náhled do historie Dětského domova Pyšely a vytvořit podklady pro vznik knihy o dětském domově.

Dílčí cíle

Seznámit se s dostupnými informacemi o Dětském domově Pyšely.

Zpracovat záznam z besedy pamětníků ze stého výročí Dětského domova Pyšely.

Vyhledat tři pamětníky a provést s nimi rozhovor o dětském domově v době jejich dětství nebo jejich zaměstnání v Dětském domově Pyšely.

Uvést doslovný přepis rozhovorů.

Udělat výtah z rozhovorů.

Shrnout historii Dětského domova Pyšely.

Postup a metodika práce

S profilovou prací jsem začal na podzim roku 2013. Nejprve jsem přečetl brožuru ke stému výročí Dětského domova Pyšely, abych se stručně seznámil s historií a s dětským domovem.

V lednu 2014 jsem v rámci návštěvy Dětského domova Pyšely udělal rozhovor s panem Josefem Soustružníkem, který v Pyšelích prožil své dětství a následně zde pracoval jako vychovatel. Rozhovor jsem nahrál na diktafon a na mobil. Zajímavé části rozhovoru jsem doslovně ve Wordu přepsal a udělal jsem z nich výtah. (Řehák, 2015)

O prázdninách 2014 se ke mně dostala nahrávka z roku 2013 z besedy pamětníků konané při příležitosti 100. výročí Dětského domova Pyšely. Přepsal jsem a zpracoval povídání bývalého ředitele Dalibora Korejse a Vojtěcha Jašíka, který v dětském domově vyrůstal ještě v době, kdy zde pracovaly jako vychovatelky řádové sestry. Také jsem zpracoval vzpomínky vychovatelky, která strávila v Dětském domově Pyšely pouhé tři měsíce. Při povídání se zaměřila hlavně na ředitele Waltra Kolbana, kvůli kterému musela dětský domov opustit.

V září roku 2014 jsem jel do Pyšel udělat rozhovor se současnou vychovatelkou Marií Ebenstreitovou, která v dětském domově pracuje od roku 1972. Od ní jsem dostal kontakt na sestru Josefa Soustružníka Annu Benešovou, která v dětském domově žila od svých sedmi let. S paní Benešovou jsem udělal rozhovor na téma, jak se po odchodu z dětského domova přeučovala na normální život. Oba rozhovory jsem nahrál na tablet a části rozhovorů jsem také přepsal a udělal z nich výtah. Celkem mám asi 2,5 hodin nahrávek. (Bičák, 2013)

Vznik a historie Dětského domova v Pyšelích

V roce 1899 se šest nadšenců v čele s Vilémem Engelem, který se stal později předsedou, chtělo postarat o osiřelé děti. Proto postavili Útulek svatého Josefa v Praze na Vinohradech ve Francouzské ulici. V roce 1902 zde pobývalo 26 sirotků. Když se v roce 1907 dostal do výboru MUDr. Josef Červenka, který léčil nemocné děti, řekl, že pro ně potřebuje nějakou pobočku, která je blíže než rakouský Hall. Kvůli tomu se pobočka Útulku svatého Josefa, kam jezdili nemocní sirotci, přesunula k řece Sázavě do Pyšel.

Stavba byla dokončena 23. 6. 1913 a den nato se tam odstěhovaly děti z Prahy na prázdniny. V roce 1910 převzaly péči o děti chudé řádové sestry de Notre-Dame z Horažďovic.

Útulek v Pyšelích vypadal takto:

suterén a přízemí – prádelna, žehlírna, sklepy, koupelny, kaple a opatrovna

1. poschodí – pracovna pro 70 dětí, 2 ložnice, každá pro 35 dětí

2. poschodí – 11 podkrovních světniček pro hosty, kteří přijeli na letní byt

Sestry vychovávaly děti křesťansky. Každý den byl budíček v šest hodin. Pak následovala ranní motlitba. Všichni se shromáždili v kapli, zúčastnili se mše, starší chlapci ministrovali. Po vyučování šli všichni hned do dětského domova. V úterý a ve čtvrtek byla křížová cesta.

V době 2. světové války byla existence dětského domova ohrožena. Po bitvě u Stalingradu propustil Hitler z armády generála von Brauchinse. Ten ale získal hrabství v Pyšelích a v Rožmitále. Von Brauchins chtěl v dětském domově provést projekt Lebensborn. Navezl sem zástupy Němců a Němek, kteří tu měli rodit čistou rasu. Zásluhou pyšelského faráře Msgr. Antonína Hoffmanna, který s von Brauchinsem jednal, se projekt neuskutečnil.

Po roce 1950 musely řádové sestry dětský domov opustit. Místo nich nastoupily civilní vychovatelky. Charakter Dětského domova Pyšely se změnil, přestaly se sloužit mše. Děti byly rozděleny do skupin podle věku a pohlaví. Skupiny mezi sebou často soutěžily. Postupem času se kapacita dětského domova snížila. V letech 1970 - 1972 probíhala v dětském domově rozsáhlá rekonstrukce.

Po roce 1989 byl vydán nový zákon, podle kterého se děti rozdělují do věkově a pohlavně smíšených skupin a sourozenci zůstávají spolu.

V roce 2009 chtěl hejtman Středočeského kraje David Rath přestěhovat Dětský domov Pyšely do Chocerad. Obyvatelé městečka se proti tomu bouřili a sepsali petici. Pan Vojtěch Jašík napsal hejtmanovi dopis, ve kterém stálo, že ani generál von Brauchins tohle neudělal a že měl k tomu místu úctu. Nakonec pan Rath tento nápad neuskutečnil.

Ředitelé Dětského domova Pyšely od 50. let

Emil Pawinger

1950 – 1954 Romana Rezková 1989 - 1992

Jiří Růžička 1954 – 1955 Jan Pauli 1992 - 1993

Marie Velíšková 1955 – 1957 Vladimír Paclík 1993 – 1994

Walter Kolban 1957 – 1967 Lubomír Racek 1994 - 1999

Miloš Kozák 1967 - 1976 Jana Kopáčová 1999 – 2003

Lenka Pospíšilová 1976 – 1977 Hana Juřenová 2004 - ?

Dalibor Korejs 1977 – 1989

Když z dětského domova musely odejít řádové sestry, tak nastoupil jako první ředitel civilní vychovatel Emil Pawinger. Jeho manželka zde byla zaměstnaná jako vychovatelka a měla na starosti jednu skupinu dětí.

V roce 1954 nastoupil jako ředitel Jiří Růžička, který pobyl v dětském domově jen rok. Pak následovala Marie Velíšková a po ní sadistický ředitel Walter Kolban, který třeba natrhl malé holčičce ucho nebo kradl nábytek. Z dětského domova byl vyhozen. Po něm dělal ředitele Miloš Kozák, ten se však stavěl proti komunistickému režimu a v roce 1976 byl sesazen. Místo něj nastoupila Lenka Pospíšilová, která byla členkou komunistické strany.

O rok později se konal konkurz a zvolen byl Dalibor Korejs. Ten udělal v Dětském domově Pyšely velký kus práce. Byl v dětském domově ze všech ředitelů nejdéle a v roce 1989 odešel do důchodu. Jeho vedoucí vychovatelka, Romana Rezková, byla jmenovaná jako nastupující ředitelka. Romana Rezková ale byla svobodná, chtěla mít rodinu, a tak se funkce ředitelky po třech letech vzdala.

Tak se narychlo udělal konkurz. Do toho konkurzu se přihlásil jen jeden člověk, Jan Pauli. Byl to inženýr a zemědělec. Věnoval se dostihům a o dětském domově nic nevěděl. Spíše ředitelovali všichni vychovatelé a on ne, tak byl po roce vyhozen. Pak se stal ředitelem dětského domova Vladimír Paclík. Ten však byl zároveň starostou obce a ředitelem školy, kde

učil matematiku. Za rok ale musel práce v dětském domově zanechat a více se věnovat ředitelování školy.

Pak nastoupil na pět let Lubomír Racek a po něm Jana Kopáčová. V té době se naplňoval nový zákon, ale paní Kopáčová to nedotáhla do konce. Od roku 2004 do současnosti je ředitelkou Dětského domova Pyšely Hana Juřenová. Ta dělá pro dětský domov spoustu práce. Sehnala hodně sponzorů, organizuje kroužky pro děti a tato práce ji velice baví, takže z Dětského domova v Pyšelích hned tak neodejde.

Výtahy z rozhovorů

Josef Soustružník – bývalý chovanec

(pobyt v dětském domově 1948 – 1960)

PŘÍCHOD DO Dětského domova PYŠELY

Josef Soustružník vyrůstal ve velké rodině. Měl šest sourozenců, ale od tří let vyrůstal bez matky. Jeho otec byl alkoholik, a tak nebyl schopný se o děti postarat.

„Já jsem se narodil ve Slušticích. To je vesnička nedaleko Říčan. A spolu se svými šesti sourozenci jsme žili do mých tří let. Pak přišla tvrdá, tvrdá rána osudová, zemřela nám maminka. Takže mě byly 3 roky. Nejmladší sestře Věrušce byl rok. A pak jsme byli 3, 4, 5, 8, 9 a 12 let. Dovedete si představit, co to bylo pro tátu za ránu, když se musel začít starat o sedm dětí ve věku, kdy potřebujou mámu daleko nejvíc. Bylo to hrozné, bylo to hrozné. Ale já jsem v tý době nevnímal tu situaci takovou strašnou, protože mě byly 3 roky, ale starší sourozenci už to věděli, a tak pro nás nastala krutá doba.“

Jeho starší sourozenci byli převezeni do Pyšel do Útulku svatého Josefa. Josef ale pobyl rok v ozdravovně a poté jel také do Pyšel.

VÁNOCE

Děti v dětském domově vánoční svátky velice prožívaly. Už od listopadu se na to děti po skupinách připravovaly. Vyráběly si vlastní ozdoby, třeba ze stébel, z přírodních materiálů, slepovaly papírové řetězy. Snažily se, aby je měly co nejdelší, aby je mohly pověsit na stromeček. Stromeček byl jeden v celém dětském domově (dnes má každá skupina svůj stromeček) a dosahoval až ke stropu. Čím víc se blížil Štědrý večer, tím byly děti šťastnější a těšily se, až přijde Ježíšek.

„A my jsme se na to hrozně moc těšili, nedovedete si představit. Každý den, co se blížil Štědrému večeru, jsme byli daleko radostnější a k sobě jsme byli milí a vychovatelky, které nás k tomu připravovaly, jsme milovali, doslova,“ popisuje Josef Soustružník.

Když už Štědrý den konečně přišel, tak se děti převlékly do svátečního. Dopoledne šly do lesa dát nadílku zvířátkům, tvrdé chleby a rohlíky. Pak byla skromná polévka a potom, o půl páté, se všichni shromáždili před jídelnou, kromě dětí, které mohly jet na svátky domů, ale těch bylo hodně málo. V jídelně už bylo vše připraveno, každý měl své místo a na něm cedulku se jménem. Když pan ředitel vyzval děti, aby si sedly k bohatě prostřeným stolům, začala Štědrovečerní hostina.

K večeři se každý rok podával tradiční kapr s bramborovým salátem a rybí polévka. Po jídle vychovatelka rozdala dárky. Nebylo jich tolik a nebyly ani tak hodnotné. Jeden z nejkrásnějších dárků byly šlajfky, to byly brusle, které se připevnily na boty a kličkou se utáhly. Děti si nadělovaly dárky i mezi sebou, třeba sušenku nebo kousek vánočky. Když Štědrý večer skončil, všichni to prožívali po svém dlouho do noci.

ODMĚNY A TRESTY

Kapesné nedostávaly děti nejdříve vůbec žádné a poté třeba 10 nebo 15 korun1, ze kterých ještě mohly vychovatelky něco strhnout. Zvýšené kapesné za svátek nebo narozeniny neexistovalo. Když přijela do Pyšel pouť, dostaly děti 5 korun a za to byly moc vděčné.

Každé ráno si děti ustlaly lůžko a uklidily pokoj. Dopoledne prošla ložnice vychovatelka a obodovala čistotu pokoje. Každý měsíc se body sečetly a ložnice, která dostala nejvíc bodů, vyhrála vlaječku „Vzorná ložnice“, kterou si děti vyvěsily v čele pokoje. Vítězové také dostali dort a mohli jít do kina.

V dětském domově byly většinou chytré děti, které se učily dobře. Každý týden sepsaly vychovatelky známky. Děti se proto v neděli řadily na schody. Když měl někdo tři jedničky, šel nahoru, a když měl pětku, tak šel pod schody. Jedničkáři měli volnou vycházku, to znamená, že ve dvě hodiny vyšli z dětského domova, kam chtěli, a ve čtyři hodiny se museli vrátit. Pětkaři tyto dvě hodiny strávili učením.

JÍDLO A HOSPODÁŘSTVÍ

Tato doba byla velice skromná, což se projevilo i na jídle. Typická svačina byla suchý chleba s mlékem. Ve škole o velké přestávce přišla vychovatelka do třídy s košem rohlíků a děti z dětského domova si vzaly každý jeden rohlík. Naštěstí jim kamarádi dávali něco ze svého jídla. K večeři bylo často jídlo chudých, tedy brambory na loupačku nebo chleba se sádlem a čaj. Kuře nebo řízek se jedly jednou za půl roku.

Kolem dětského domova se nacházela obrovská zahrada, na které si děti pěstovaly veškeré ovoce a zeleninu. Byl tu obrovský sad, ve kterém rostly jablka, hrušky a švestky. Jablka se vozila do moštárny a ostatní ovoce se schovalo ve sklepě na vánoční stůl. Byla tady i zvířata, třeba prasata, slepice, psi a asi sto králíků. O to všechno se děti staraly.

UČENÍ

1 15 Kčs v té době = zhruba 150 Kč dnes

V dětském domovně nebyly nějaké hloupé nebo zlobivé děti. Třeba mělo ze sta dětí šedesát vyznamenání a propadajících bylo třeba jen pět v celém dětském domově. Od čtyř hodin byla příprava do školy. To se všechny děti musely učit. Vychovatelka měla sešit, tam měla seznam dětí a na příští den předměty, které se měly naučit. A když se to někdo nenaučil, musel se povinně učit po večeři a to nikdo nechtěl.

SKVĚLÉ VYCHOVATELKY

Děti si svých vychovatelek moc vážily, protože se dětmi zabývaly a věnovaly jim veškerý svůj čas, a proto jim rády sbíraly třeba jahody a ostružiny. Když šlo do lesa sto dětí, tak nasbíraly spoustu jahod. Některé jahody daly vychovatelkám, to pro ně byla veliká čest dojít vychovatelce pro jahody, a zbytek daly kuchařkám, které jim udělaly pěnu. Tu děti jedly moc rády.

Vychovatelky třeba do noci malovaly velikonoční vajíčka, nebo pekly cukroví na Vánoce. Pan Soustružník hlavně vzpomíná na vychovatelky Pawingerovou a Podroužkovou-Zamrazilovou.

Marie Ebenstreitová – vychovatelka

(pobyt v dětském domově 1972 – současnost)

PŘÍCHOD DO DĚTSKÉHO DOMOVA PYŠELY

Marie Ebenstreitová se do Dětského domova v Pyšelích dostala v roce 1972 po vystudování střední rodinné školy. Domov byl čerstvě zrekonstruovaný. Nenastoupila hned jako vychovatelka, ale jako kuchařka, a tak sama se svou kamarádkou vařila pro celý dětský domov. Pak si ale udělala nástavbu na studium a nastoupila jako vychovatelka. Ze začátku měla na starost čtrnáct předškoláků.

HLAVNÍ ZMĚNY V Dětském domově:

Pracovní doba se téměř nezměnila. Vychovatelé slouží i sloužili krátký a dlouhý týden (krátký týden pondělí až čtvrtek, dlouhý týden pondělí až neděle). Pracovní doba se mění, končí se od 8 do 10 hodin večer.

Před sametovou revolucí byl dětský domov spíše internátní. Vše bylo předem nadiktováno. Teď je to víc rodinné. Děti si třeba o víkendu samy vaří.

Dětí bylo před čtyřiceti lety ve skupině 15 nebo 16 a byly stejně staré a stejného pohlaví. Nyní jsou skupiny věkově i pohlavně smíšené a ve skupině je 6 až 8 dětí.

Návštěvní hodiny byly první a třetí neděli v měsíci od 9 do 12 hodin. Teď děti jezdí za rodinou na Vánoce a na víkendy. Tato změna přišla po roce 1989. Také se mohli do rodin podívat i vychovatelé, což teď nemohou.

Hned po sametové revoluci se přestala psát pedagogická dokumentace, ale pak se zjistilo, že to je chyba, a teď se jí píše ještě mnohem víc než před revolucí.

Pokud se chcete stát vychovatelem v dětském domově, musíte mít vystudovanou vysokou pedagogickou školu. Dříve stačila jen střední škola.

REŽIM DNE

Režim dne nebyl tak přísný jako před 80 lety. Ale před čtyřiceti lety byl stejný jako dnes. Změnilo se to po odchodu ředitele Waltera Kolbana. Po příchodu ze školy se děti v jídelně dětského domova naobědvaly, vychovatelky se s nimi učily, pak následoval pobyt venku nebo se šlo na plavání nebo do lesa. Většinou ale děti chodily s vychovatelem a volných vycházek moc nebylo.

Dnes jsou volné vycházky mnohem častější kvůli Listině práv dítěte. Samy ven mohou jít děti už od sedmi let. O víkendech si na rozdíl od roku 1970 děti s vychovateli vaří samy ve skupině v kuchyňce.

VÁNOCE

Slavení Vánoc se změnilo. Dříve byl jeden strom v jídelně a pod ním byly drobné dárky. To se hodně změnilo. Vánoce začínají společnou sváteční večeří, ke které se jí bramborový salát a překvapivě řízek nebo filé. To si vymyslely samy děti, protože jim ryba moc nechutná a kapra by nejedly. Teď má každá skupina vlastní stromeček a slaví to jen v kruhu skupiny, takhle si to taky děti vymyslely. Pod stromečkem najdou děti spoustu dárků od sponzorů, kterým píšou přání už na jaře.

Výtah ze zajímavých výpovědí z besedy u příležitosti 100. výročí založení DD Pyšely

Dalibor Korejs – bývalý ředitel

(pracoval v dětském domově 1977 – 1989)

Dalibor Korejs původně pracoval jako ředitel v různých typech škol. Protože nesouhlasil s novou školní koncepcí, školství opustil. Ve svých 49 letech se proto rozhodl, že bude dělat ředitele Dětského domova Pyšely. Slíbil předchozí ředitelce, že dá za dva roky do pořádku zahradu porostlou kopřivami a skleníky, které byly ve špatném stavu.

Také si dal cíl udělat z dětského domova jednu velkou rodinu, a tak si tam vybíral zaměstnance podle srdce: „Stalo se, že mi sem přišli dva vysokoškoláci s červeným diplomem, já jsem se s nimi rozloučil a říkám: Pánové, běžte dělat vědeckou práci, na tohle nemám nervy.“

V dětské domově zavedl zájmové kroužky a další aktivity. Hrál se fotbal, chodilo se na plavání. Velkou atrakcí bylo, když dětem pořídil prase, ze kterého měli v prosinci řízky. Pan Korejs měl děti moc rád. I kvůli tomu žádal, aby dítě po vyučení dostalo od firmy byt nebo ubytování. Ředitele dělal v Pyšelích 12 let (do roku 1989).

Vzpomínky na ředitele Waltera Kolbana

Walter Kolban začal dělat v Dětském domově Pyšely ředitele v roce 1957 a o 10 let později skončil. Proti velkému odporu zaměstnanců, dětí, a dokonce i okresního úřadu. Užíval přísný režim a téměř sadistické metody výchovy (údajně byl v koncentračním táboře v Terezíně, a tak je možné, že tato zkušenost ovlivnila jeho chování).

Jedna vychovatelka přišla pracovat do dětského domova ve svých 18 letech. Měla ale odlišné metody a ideály než pan Kolban, děti chválila a hladila, což pan ředitel považoval za líbivou politiku a nařídil jí, aby se k dětem chovala tvrdě jako on. Také jí ukázal, že má v kabinetě schované boxerky. Po třech měsících to už vychovatelka neunesla a z dětského domova odešla. Zamířila si to rovnou na obecní úřad a tam jí řekli: „Nebojte, slečno, my to o něm víme, ale my na něj nemůžeme.“ Až v roce 1957 byl pan Kolban z funkce ředitele odvolán.

Vojtěch Jašík – bývalý chovanec

(Pobyt v dětském domově 1934 – 1942)

Vojtěch Jašík nastoupil jako sirotek do Útulku svatého Josefa v Praze ve Francouzské ulici v červenci roku 1934. Protože to bylo o prázdninách, téměř okamžitě odjel za ostatními dětmi na letní pobyt v Pyšelích. Jeho vychovatelky byly řádové sestry, a tak děti křesťansky vychovávaly. Po budíčku byla mše svatá a v úterý a ve čtvrtek i křížová cesta. Na děti tato výchova měla pozitivní vliv, řídily se podle svého svědomí a téměř nezlobily. Každé starší dítě se muselo starat o nějaké mladší, tedy být jeho patronem. Malé děti dávali patroni na nočníček, starší učili třeba latinu a ministrovat.

Vojtěch Jašík prožil v Pyšelích i 2. světovou válku. Válka začala v roce 1938 mobilizací, která v Pyšelích probíhala tak, že do Pyšel přijeli vojáci a hráli proti Pyšelům fotbal (3:1 pro Pyšely). Pak byli všichni pozváni starostou do hospody.

Koncem roku 1941 dostal hrabství v Pyšelích a v Rožmitále generál Brauchins. V dětském domově bydlel i celý jeho štáb a děti mu dělaly obsluhu. Naštěstí se s nimi farář Hoffmann (podílel se na založení Dětského domova Pyšely) domluvil, a tak Němci dětský domov opustili.

Pamětnice, kterou se v záznamu nepodařilo identifikovat

Do dětského domova přišla se svojí sestrou v roce 1959. O 7 let dříve jí totiž zemřel otec a matka měla otevřenou tuberkulózu. Dívka byla nejlepší, nejchytřejší a nejvíce chválená, a tak jí ostatní děti dělaly to nejhorší, co mohly. Kvůli tomu to v dětském domově neměla moc ráda. Byl tam také dost přísný režim. Ale naučila se tam spoustu domácích prací, třeba zašívání nebo pletení.

Závěry

V rámci mé profilové práce se mi podařilo nahrát, přepsat a udělat výtahy ze zhruba hodinových rozhovorů s Josefem Soustružníkem a s Marií Ebenstreitovou. To samé jsem udělal i s povídáním pamětníků při příležitosti 100. výročí Dětského domova Pyšely. Seznámil jsem se také s pamětnicí Annou Benešovou, která mi objasnila mé informační nedostatky. Dostal jsem od ní fotografie.

Chtěl jsem také vyzpovídat bývalého ředitele Dalibora Korejse a Vojtěcha Jašíka, ale rozhovor se s nimi z časových, resp. rodinných důvodů nepodařilo uskutečnit. Stále s nimi chci rozhovory provést a použít je do rozšíření této práce v rámci profilové práce v septimě.

Rád bych také udělal rozhovor s panem Davidem Rathem, který chtěl Dětský domov Pyšely přestěhovat do Chocerad. Historii Dětského domova Pyšely se mi podařilo shrnout a pošlu ji paní ředitelce Haně Juřenové jako podklady pro knihu o dětském domově, která by měla vzniknout.

PŘÍLOHY

Fotografie z osobního archivu Anny Benešové

Chovanci Dětského domova (zleva Renata Urbanová, Ivanka Pěkná, Míša Bečanová)

Hřiště v Pyšelích

Skupina malých chlapců s vychovatelkou

Děti z dětského domova

Pohlednice s fotkou Pyšel

Výstavka dětských prací

Doslovný přepis části rozhovorů s pamětníky

Marie Ebenstreitová

Jakub Koutník: Jak jste se do dětského domova dostala?

Marie Ebenstreitová: Po základní škole jsem se přihlásila na rodinnou školu, kde učila paní Vesecká. Tu jsme měli na ekonomii. Učila psaní strojem a hodně si s námi povídala a řešili jsme i možnost budoucího povolání. Ona nám povídala o dětských domovech, o dětech v dětském domově. Já jsem děti měla ráda a hlídala jsem je všem sousedkám a ta práce mě lákala. Zaujalo mě to, a tak nám paní učitelka zjistila adresy spousty dětských domovů. My jsme tam s kamarádkou napsaly a pouze z Dětského domova Pyšely nám odepsali, že nás přijmou, takže to bylo osudné. Pak když jsme už byly tady, tak si ještě vzpomněli a odepsali nám z Ratměřic a ze Sedlece-Prčice, ale my už jsme pracovaly tady.

Nenastoupily jsme hned k dětem, protože budova byla po rekonstrukci, takže jsme nastoupily jako kuchařky, mladý, nezkušený, dvě a vařily jsme pro celý dětský domov, jenom samy. To byla zkušenost k nezaplacení. V dětském domově bylo kolem 60 dětí, já dodneška nevím, jak jsem to dokázala. Ale potom jsme se přihlásily na nástavbu na studium pedagogické školy a přišly jsme pracovat k dětem. Nejdřív jsme dělaly noční a potom teda jsme měly svoji skupinu. Já jsem začala sloužit u předškoláků, to bylo úplně dole, a měla jsem na starost 14 předškoláků.

Mohla byste mi říct něco o práci vychovatele? Jaká je pracovní doba, jak je to náročné a tak, teď?

Ono se to v podstatě moc nezměnilo. Když jsem byla na začátku před těma 42 roky – nastoupila jsem 11. 7. 1972, a vlastně se sloužil krátký a dlouhý týden vždycky. Tedy pátek, sobota, neděle, jak je to i teď. Všední dny odpoledne a dopoledne buď byly děti ve školách, ve školce, v té době bylo hodně předškoláků a mateřská školka byla přímo v budově, a soboty, neděle, svátky, prázdniny se sloužily dvanáctky. Takže ta pracovní doba je pořád stejná, měnilo se akorát, že třeba jsme sloužili do sedmi nebo do osmi večer nebo už i do devíti, taky byl jeden čas, kdy jsme sloužili do desíti, tak to se mění, ale jinak ty služby jsou v podstatě pořád stejné.

Bylo to nějak hodně náročné?

Když jsem sloužila u předškoláků, měla jsem jednu věkovou skupinu a s tou jsem pracovala. Takže pohádky, dramatizace, písničky, procházky, jako s předškoláky. Jiná vychovatelka měla mladší školní věk, potom měla starší školní věk. Potom jsem se po mateřský vrátila, a už jsem byla u starších holek, takže já jsem měla 14 holek. Ta práce byla jiná, ruční práce, no prostě úplně jiná práce.

Po revoluci se to změnilo, udělaly se skupiny, kde jsou sourozenci, dřív se sourozenci trhali. Když přišel předškolák, šel k předškolákům, jeho sestra byla patnáctiletá, šla na jinou skupinu a brácha šel taky na jinou skupinu. Teď už jsou sourozenci pohromadě a vlastně se doplňují na skupinách nesourozenci. Takže skupiny jsou nesourodé věkově, práce je ovšem složitější. Starší si chce povídat, malé dítě brečí, chce chovat, ta holka nechce, aby to poslouchalo to malé dítě, v tom je to složitější. Taky jsou tu děti s výchovnými problémy a pak je ta práce náročná.

A ona větší děvčata pomáhají s menšími?

Moc nechtějí.

A kolik je dětí na skupině?

6-8. Já jich teď mám 8. Dřív jich bylo 14, občas i 15, to se nějak moc neřešilo. Dřív, když bylo hodně dětí, tak jsem jich měla 15, 16.

A musí mít na to člověk vystudovanou nějakou školu?

V současné době musí mít speciální pedagogiku a vysokou školu.

Nestačí ani střední pedagogická?

Ne, teď už ne.

Teď je v dětském domově sirotků strašně málo, od kdy to takhle bylo, že tam je málo sirotků a víc dětí, které mají rodiče?

Ani když jsem tam nastupovala, tak už nebyli sirotci. To bylo za doby řádových sester. Tam bylo hodně sirotků.

Bylo nějaké období, kdy se věci hodně měnily?

Bylo to hlavně za paní ředitelky Juřenové. Ta začala plnit nový zákon. To předchozí ředitelka nedotáhla do konce. Velké změny začaly za paní ředitelky Juřenové.

Takže nedávno.

Ano.

A co se třeba změnilo?

Tak ty skupiny, já jsem měla na skupině 14 velkých holek, dali mi tam děti, u kterých jsem nikdy nesloužila, to zvykání bylo náročné pro nás pro všechny. Ke mně přišli třeba kluci, sourozenci, u kterých já jsem nikdy neměla službu. My jsme se navzájem ani moc neznali. My jsme se jenom potkávali, a teď já jsem na ně kladla nějaké nároky, na které oni nebyli zvyklí, Bylo to hodně náročné, ale zvykli jsme si.

Co se ještě změnilo za paní ředitelky Juřenové?

Hodně toho udělala. Zařídila nový nábytek, postele. Snaží se to vylepšovat. Myslím si, že ji to baví, má tu práci strašně ráda a opravdu se snaží. Vždycky když jsou nějaké peníze, tak se to snaží vylepšit. Spoustu kroužků, sponzorů sehnala, takže opravdu se snaží.

A v dětském domově byly kroužky odjakživa, nebo to teď začala dělat pani ředitelka?

Vždycky tam nějaký kroužky byly, ale teď jich je víc a děti mají i další možnosti. Teď mohou chodit do školy do kroužků, to dřív taky nebývalo. Ani na té základce tolik kroužků dřív nenabízeli, to až teď.

Jsou v dětském domově kroužky jenom pro děti z dětského domova? Mě říkal pan Soustružník, že měli po večeři třeba taneční program, recitační kroužek a tak?

Nacvičovali jsme, zpívali jsme, nebylo to jako oficiální kroužek. Já jsem třeba vedla taneční kroužek, ale neříkala jsem tomu kroužek. Nacvičovali jsme tanečky a pak jsme s tím vystupovali na Vánoce nebo na nějakých akcích.

Změnilo se něco hned po sametové revoluci?

Těsně po revoluci se přestala psát pedagogická dokumentace. To je povinná dokumentace, kde se musí psát o dětech, plánovat, tak to jediný, co jsem já zaznamenala jako velkou změnu, že se to odbourávalo, přestalo se to psát a pak se toho psalo ještě mnohem víc. Já jsem ale jinou změnu po revoluci nezaznamenala. Bylo to trochu volnější. Ten rozpis, budíček, rozcvička, teď to není. Teď je to domáčtější, předtím to bylo víc internátní, teď je to víc rodinné, tak bych to asi srovnala.

A jaký byl v dětském domově režim dne před 30 lety? Jestli to bylo nějak, že od 4 do 6 hodin se děti musí učit, od 2 do 4 hodin volná vycházka, bylo to takhle dané?

Před čtyřiceti lety byl taky režim dne. Vlastně je to skoro stejné. Po příchodu ze školy se děti převléknou, pak my přijdeme do služby, to v tu dobu bylo taky. Učili jsme se s nimi, nějaká vycházka, pobyt venku. Těch volných vycházek nebylo tolik. Teď jich je víc. To dítě to má vlastně dáno, teď je Listina práv a úmluv o dítěti, to v tu dobu nebylo, nehovořilo se o tom. Takže aby se děti domáhaly volné vycházky, to si ani nikdo nedovolil, držely se kolem nás, chodili jsme společně do lesa. Skupina s vychovatelem, všichni se šli projít, šli se vykoupat, šli do lesa na procházku, všichni se učili.

Teď ti desetiletí, dvanáctiletí si mohou jít ven sami?

Od sedmi.

Takže teď si děti mohou vyjít ven, kdy chtějí, pokud jim to dovolíte?

Teď zase to je něčím vázané. Mohou jít ven, ale musí mít splněné svoje věci. Mohou si vzít kapesné, mohou si jít ven nakoupit. Vezme si vycházku, může za kamarádem. Dřív to tak nebylo. Učňové už chodili na nějaké volné vycházky, ale ne tak často jako třeba teď. Teď je to opravdu víc rodinné. Změna je i v tom, já se ještě vrátím k paní Juřenové, že se třeba vaří

v kuchyňkách. Dřív jsme vařili, jenom když jsme chtěli. Já jsem měla ty velké holky, tak jsme se domluvily ve skupině, že nepůjdeme v neděli na jídlo, ale že si oběd uvaříme samy.

Teď si vaříme sami, děti nám pomáhají nakupovat a pomáhají nám vařit. Třeba jedna holčina uvařila nedělní oběd úplně celý. Nám teď předělávají elektřinu, takže já jsem se věnovala tomu, abych uklidila věci a všechno a zakryla nábytek a ona vařila pro nás, v tom je to jiný a baví je to.

Takže celý víkend si vaříte sami?

Ano, vaříme a nakupujeme, takže se s dětmi domluvíme, co chtějí uvařit, takže ona chtěla svíčkovou, ale na tu si netroufla, takže tu jsem udělala já v sobotu a v neděli dělala uzený kuřecí stehna s bramborovou kaší, fazolovou polévku, k večeři sekanou, všechno udělala sama. A baví je to. V tom je teda velká změna.

Může, když bydlí dítě na nějaké skupině, a tam se mu něco nelíbí, může jít na jinou skupinu?

Může, může určitě, a je to třeba případ Isabely, která z čtvrté skupiny přišla ke mně na šestou a je to z toho důvodu, že jí tam bylo ubližováno jinou holkou. Takže určitě. Může se stát i to, že když jsou dva sourozenci, kteří se fakt nesnesou, že je můžeme rozdělit. Na to zákon pamatuje.

Vy jste tady zažila 9 ředitelů, byl nějaký úplně jiný, nebo vám nevyhovoval?

Já jsem si vážila všech, já uznávám autoritu. Když vezmu všechny ředitele, tak jsem si jich svým způsobem vážila a všichni něco dokázali. S panem Korejsem jsem vlastně ve styku pořád, opravdu vážila jsem si jich všech.

Dejme tomu, že nějaký ředitel měl nějaký řád dětského domova a pak tam přišel jiný a ten to úplně překopal?

Ne, nestalo se to. Já ti řeknu, že se to nestalo a že i ti ředitelé většinou stavěli na tom, co ti před nimi udělali. Neměnili to nějak moc. Nebyli tam žádný radikální změny, aby všechno změnili. Nezažila jsem to, že přišel nový ředitel a pracoval, v průběhu času něco se změnilo, třeba služby, to ano, ale aby najednou, tak to tu bylo všechno špatně, bude to takhle. To nebylo nikdy.

Proč ředitelovali Jan Pauli, Vladimír Paclík a Lenka Pospíšilová v dětském domově jen půl roku?

Paní Pospíšilová, to byly politické důvody, před pani Pospíšilovou řediteloval pan Kozák. Pan Kozák podepsal ve své době 2000 slov a za toho já jsem nastupovala. Měl tam svoji rodinu, jeho manželka učila ve škole, měl tam syna a dceru. Opravdu byl den ze dne sesazený a odešel do Chomutova, s celou rodinou musel odejít. Místo něho tam byla dosazená paní Pospíšilová a ona byla členka komunistické strany, tak ona ředitelovala, v té době proběhl konkurz a byl vybrán pan Korejs.

A pan Paclík a pan Pauli?

Pan Paclík byl úžasný člověk. Pan Korejs, tam udělal obrovský kus práce, ale už potom odešel do důchodu. A jeho vedoucí vychovatelka, Romana Rezková, v tu dobu byla jmenovaná jako nastupující ředitelka, ona byla svobodná holka, zamilovala se, chtěla se vdát, chtěla mít rodinu, takže už nechtěla ředitelovat, a tak byl narychlo konkurz a do toho konkurzu se přihlásil jeden člověk, pan Pauli. Byl to inženýr, zemědělec. Věnoval se dostihům, napsal taky knihu Výživa dostihového jezdce a o práci v dětském domově nevěděl vůbec nic. Spíše ředitelovali všichni okolo, jenom on ne, takže byl odvolaný po roce.

A do funkce ředitele byl posazený pan ředitel Paclík, což byl úžasný člověk, ale mělo to velký háček. On to měl jenom dočasně, protože prioritou pro něj bylo ředitelování základní školy. On už byl starosta obce a řediteloval dětskému domovu, takže si to dovedete představit. Jo, takže on ráno přiběhl do dětského domova na chvíli, pak šel do školy ředitelovat, tam i učil matematiku, to byl úžasný člověk. Neuvěřitelně vzdělaný, fakt to byl. Do dneška si toho člověka vážím, jak byl vzdělaný, a pak ještě dělal starostu obce, takže to bylo neúnosný. Ale on tam byl jenom dočasně, tak z tohohle důvodu.

Pan Soustružník mi říkal, že když měl někdo neuklizenou skříň, tak měl stržené kapesné. Prý bylo bodování pokojů, nebo že měli za špatné známky zakázanou vycházku. Bylo to i před 40 lety a je to tak i teď?

Ono totiž závisí na každém vychovateli. Byli vychovatelé, kteří bodovali. Já jsem nebodovala nikdy. Neměla jsem to ráda. Já jsem měla velké holky. Nejdřív jsem měla maličké, tam jsem to opravdu dělala sama a ony mi pomáhaly. Pak jsem měla ty velké holky, které byly neuvěřitelně šikovné a dělaly si všechno samy. Stávalo se, že byl taky zákaz, když byly výchovné problémy, někde něco sebraly a taky za to byly pokárané. Měly zákaz vycházek. My nemáme jinou možnost, než zákaz vycházek a zákaz televize. To se pořád opakuje.

Teď je to tam volnější než předtím?

Je určitě.

Víte něco o té rozsáhlé rekonstrukci dětského domova?

Rekonstrukce probíhala od roku 1970 do roku 1972. Ty děti byly rozvezeny do všech dětských domovů v okolí. Zaměstnanci také někam jeli pracovat. V létě v sedmdesátém druhém roce se sem všechno naváželo. Ten dětský domov byl jeden z nejhezčích v okolí. Já jsem nastupovala v roce 1972, když se sem navážely děti, které se vracely z jiných dětských domovů, a vraceli se pouze někteří zaměstnanci. Proto nebyla třeba kuchařka, a tak jsem šla vařit.

A zvýšila se kapacita, nebo se dětský domov nějak zvětšil?

Ne. To byla rekonstrukce prostor, ale ne zvětšení. Prostory zůstaly stejné. Ale ta kapacita byla předtím mnohem větší, tam bylo 6 skupin po 14 dětech a teď je 6 skupin po 8 dětech.

Bylo tady nějaký hospodářství před těma 40 roky? Protože v roce 1950 byli králíci, prasata a sady.

Zkoušelo se to. Měli jsme paní hospodářku paní Švejdovou. Měli jsme hodně zbytků, tak to chtěla nějak využít a pořídili jsme slepice. Tam na to muselo být spoustu razítek, že jsou slepice zdravý a všechno, a ty slepice jsme měli týden. Oni nám je kuny odnosily do lesa. Asi 2 roky po sobě jsme měli prasata. Byla velká zabijačka se vším všudy. A pěstovalo se ve sklenících. Ta zahrada byla celá zoraná. Pěstovaly se tam brambory, zelenina, kytičky a děti se na tom podílely. Teď se to postupně zatravňuje, skleník funguje dál a ve skleníku se pěstuje.

Pan Soustružník mi říkal, že byly Vánoce tak, že byl velký stromeček v jídelně a na Štědrý den dostali nějaké malé dárky a děti si dávaly dárky mezi sebou. A teď je to tak, že je na Štědrý den řízek a jsou stromečky na skupinách. Tak kdy se to změnilo?

Dvakrát to takhle bylo, takže 2 roky zpátky. A to chtěly děti. Za celá léta co jsem tady, byl veliký strom v jídelně. Byla veliká společná večeře, besídka pro sponzory a pro hosty a rozdávaly se dárky ve skupinách. Teď si děti vydobyly to, že chtějí večeřet v kruhu skupiny. Mají hodně dárků, protože je hodně sponzorů. Dřív jsme to dělali tak, že jsme měli nějakou částku a za tu jsme jim dárky koupili. Vybírali jsme je, balili a kupovali. Teď vlastně všechno co si přejí, dostanou od sponzorů.

Co si přejí, napíšou sponzorovi?

Já už teď (září), mám to jako harmoniku poskládaný papír. Každá holka tam má jeden kus. Mám to takhle napsané a píšu si, co by chtěly. Protože pani ředitelka řekne, chci dárky. My už jsme v létě museli malovat na novoročenky. Dětem to nešlo. Bylo vedro a my jsme malovali Vánoce.

A kdy se změnili kapři na řízky?

Byli kapři, my jsme je měli na první skupině, tam je veliká vana, tam byli kapři, ale to už je spoustu let. Ty děti to nechtěly. Nechtěly ryby. Opravdu to může být i 20 let. Jsou řízky nebo třeba filé, střídá se to, ale kapři už nejsou.

A děti to nechtějí ani teď?

Ne nechtějí. Oni některé děti mají problém i s filetem. Když se musí, tak se udělá aspoň rybí polívka a neřekne se, že je to rybí polívka. Tak aby tu rybu jedly, aby třeba rybí pomazánku jedly, aby tu rybu do sebe dostaly. Já třeba ryby sama strašně miluji a dětem to nabízím. Nechtěj je.

Kdy se začalo používat oslovení "strejdo" a "teto" v dětském domově? Nejdřív se jim říkalo "sestro" a pak to bylo už "strejdo" a "teto"?

Já jsem zažila jenom "vychovatelko", nebo "soudružko vychovatelko" a potom "teto" a "strejdo".

A od kdy?

To ti neřeknu. Myslím, že už mi tak říkali malí dávno. Když jsem tam přišla. Ti starší používali "soudružko", "soudruhu", ale po revoluci, určitě se říkalo "teto", "strejdo". A pak ještě jsme řešili tykání, vykání. Některá vychovatelky vyžadovaly vykání, někdo ne, pro mě je blízký tykání. Co já si pamatuju kolem revoluce, tak pak se to změnilo u starších na "teto" nebo "strejdo" nebo "vychovatelko".

A teď říkají všichni, i ti vysokoškoláci, teto?

Ano, teto a jméno, nebo teto a přímení.

Jaký bylo setkávání s rodinou, protože teď to mají děti tak, že jedou každý víkend, předtím jen na Vánoce, tak jak to bylo před 40 roky?

To je velká změna. Návštěvní hodiny byly striktně stanovené na první a třetí neděli v měsíci od devíti do dvanácti hodin. To znamená, že v 9 hodin se otevřely dveře, vešly návštěvy, seděly na chodbě a v poledne všechny návštěvy odešly.

Byly nějaké možnosti, aby dítě jelo za rodinou?

Málo jezdily. Ale my jsme měli možnost navštívit rodinu, což teď nemáme. Takže já jsem byla v několika rodinách, měly dítě, tak jsme tam jeli se podívat, abychom věděli, v jakých strašných podmínkách by vyrůstalo.

A na Vánoce?

Na Vánoce jich jezdilo dost. Já jsem měla jednu holčinu, která měla sbalené dárky pro rodinu a čekala a nikdo nepřijel. První napětí je, jestli bude povolení, starší nad 15 let to mají jednoduché. Oni jedou, když mají povolení. Mladší patnáct let čekají, jestli přijedou, to je stresové.

A můžou jet třeba i za tetou, za babičkou nebo tak?

Ano, můžou. Ale musí mít povolení. A předchází tomu, že sociální pracovnice dojde do rodiny a zjistí, jaká je tam situace, na základě toho vydá povolení. K babičce, k tetě, ke strejdovi může.

Josef Soustružník

PŘÍCHOD DO DĚTSKÉHO DOMOVA

Já jsem se narodil ve Slušticích. To je vesnička nedaleko Říčan. A spolu se svými šesti sourozenci jsme žili do mých tří let. Pak přišla tvrdá, tvrdá rána osudová, zemřela nám maminka. Takže mě byly 3 roky. Nejmladší sestře Věrušce byl rok. A pak jsme byli 3, 4, 5, 8, 9 a 12 let. Dovedete si představit, co to bylo pro tátu za ránu, když se musel začít starat o sedm dětí ve věku, kdy potřebujou mámu daleko nejvíc. Bylo to hrozné, bylo to hrozné. Ale já jsem v tý době nevnímal tu situaci takovou strašnou, protože mně byly 3 roky, ale starší sourozenci už to věděli, a tak pro nás nastala krutá doba.

Táta musel pracovat. A svůj žal a smutek od smrti své manželky a naší mámy vlastně převedl do alkoholu. Začal pít žalem a ztrácel zájem o nás, o děti, a tím pádem jsme se ocitly na takovém scestí – co s námi. Nás bylo sedm, táta se nebyl schopen o nás postarat. A tak se rozhodlo v první moment… Na pohřbu jsme vůbec nebyli, naší maminky. Co bych já tam asi ve třech letech dělal, já jsem nevnímal ani to, že mi máma umřela.

Ti starší sourozenci byli převezeni po nějakém měsíci do zdejšího dětského domova. A tenkrát se ten domov nejmenoval Dětský domov ale Útulek svatého Josefa. A my 3 jsme byli převezeni do jakési ozdravovny, kde jsme pobyli několik měsíců, dokonce rok. A nejmladší sestra – o tu měli zájem, té byl rok. Když maminka umírala, tak Věruška ležela v kolébce a projevili o ni zájem nějací lidé v Litoměřicích. Tenkrát měli zájem si ji osvojit, dneska jsou adopce, že jo. Tak ti lidé měli zájem si ji osvojit a vzali si ji.

Takže my jsme byli jako rozpůlený. Sourozenci 3 tady, my 3 támhle, sestra nejmladší v Litoměřicích. Pak se podařilo nás umístit tady do Útulku svatého Josefa. Takže nás bylo 6 a ještě do počtu sedmi nám zbývala ještě ta nejmenší sestra Věra. A otec se postaral o to, že skutečně tu naši sestru sem dostal. Takže jsme se dostali, takže jsme tady byli všichni, všech nás sedm tady v tomto domově.

VÁNOCE

My jsme to prožívali jako děti strašně moc hezky. V listopadu už, vždycky tady byly skupiny dětí, že jo, nás tady bylo sto – to znamená malí chlapci, střední chlapci, velcí chlapci, malá děvčata a velká děvčata. To bylo 5 skupin a každá skupina měla v podstatě 25 – 30 dětí, ano a teď jsme se připravovali na ty svátky. To znamená, že jsme si vyráběli vlastní ozdoby na stromeček. To byly barevné papíry. My jsme stříhali řetězy z toho, tak jsme slepovali, tak jsme na chodbě natahovali ty řetězy, abychom měli co nejdelší, abychom vyhráli a na ten stromeček to pověsili. Teď samozřejmě ze stébel, z přírodních materiálů, to jsme si všechno vyráběli sami, i když nějaká ozdoba se koupila, tenkrát taky, samozřejmě, ale takhle ozdobený stromeček jsme si vždy vyrobili sami. A neměli jsme ho na skupinách.

Byl jeden jediný a ten byl právě v té jídelně a ten stromeček byl až do stropu a velikej a my jsme si ho sami ozdobili a čím blíž se blížil Štědrý večer, tím jsme to my všichni hrozně moc prožívali. A byli jsme hrozně šťastný, že to přijde, že přijde Ježíšek. A my jsme se na to hrozně moc těšili, nedovedete si představit. Každý den, co se blížil Štědrému večeru, tak my

jsme byli daleko radostnější a k sobě jsme byli milí a vychovatelky, který nás k tomu připravovaly, tak jsme je milovali, doslova.

No a teď samozřejmě peklo se cukroví. Kuchařky, které pekly cukroví do noci, do rána. To se peklo pro sto dětí, dovedete si představit. Ti, co žijete v rodinách, tak máte 2 děti, 3 děti, tady bylo 100 dětí, takže asi to byla nějaká dřina nebo náročné to bylo, takže ty kuchařky pekly, smažily, všechno možný, vánočky a tohle.

A teď přišel ten Štědrý večer. No, my jsme se ráno probudili, vychovatelka přišla ráno, vzbudila nás. My jsme se převlékli do svátečního a připravili jsme se na ten Štědrý večer. Šli jsme do lesa, zvířátkům dát taky nadílku. Takže rohlíky, chleba tvrdý a tak dále, to jsme šli do lesa a dali jsme zvířátkům taky nadílku. Pak jsme přišli, byla skromná polévka, no a potom, o půl páté, všichni jsme se shromáždili před jídelnou a tam jsme se nastoupili, všech sto dětí.

Někteří, někteří měli tu možnost, že teda jeli domů. Těch bylo hodně málo, hodně málo. Měl jsem hodně dobrého kamaráda. My jsme si i mezi sebou nadělovali dárky. My jsme si nadělovali, no jídlo, sušenky. Já jsem zabalil do papírku sušenku, napsal jsem: Mirkovi, milému Mirkovi na Vánoce, Pepa. Jo, sušenku. On mi zase dal, třeba já nevim, kousek vánočky. Je to možná směšný, ale my jsme to pociťovali jako něco, jako soudruženství, že k sobě patříme. A když teda ten Mirek třeba odjížděl domů, tak já jsem stál dole, tam jsem se díval, když on odjížděl domů se svými rodiči. Já jsem se na něj díval a jak jsem mu strašně záviděl, že jde domů. Já jsem chtěl taky. Neměl jsem možnost.

Tak jsme nastoupili v půl pátý před tu jídelnu. Teď se otevřely dveře a teď se otevřel ten pohádkovej sál, v jehož čele stál vánoční stromek až do stropu a my jsme vstoupili do jídelny a teď tam všichni jsme měli svoje místo a ceduličku – Pepíček Soustružník a Fanoušek Novák a tak dále. No, pak jsme se postavili za tu židli, pan ředitel přišel, tenkrát vyzval nás, abychom si sedli.

Tak musím upozornit, že před námi byly bohatě prostřené stoly. Na tu dobu bohatě. Takže byly pečivo, cukroví, jablíčka, ořechy, no prostě něco, co jsme do tý doby vůbec neznali, tak jsme si sedli, nastala štědrovečerní večeře a ta byla před padesáti lety jako dneska – kapr, bramborový salát a rybí polívka. A v tu dobu, po celou tu dobu těch dvanácti let to tak bylo. My jsme vždycky měli bramborový salát a polívku a kapra. U nás to tak bylo.

Najedli jsme se a čekali jsme, až vychovatelka vstane a pak nám rozdala dárky. Těch dárků nebylo tolik. Nebyly ani tak hodnotné. Dostali jsme třeba šlajfky. To byly brusle a ty brusle se dali zespoda na boty a kličkou se přišroubovaly a daly se na boty. Takže to byl krásný dárek, který jsem třeba já dostal a měl jsem ho dlouhý léta jako nejhezčí dárek, co jsem kdy dostal. A pak jsem dostal třeba dřevěného panáčka, to bylo všechno.

Dneska když vidim, to jsem poznal jako vychovatel, když jsem pracoval, co dostávaj děti a dostávaly. Tak jsem až někdy musel dětem říct, jak vůbec si to představujou, že to, co dostávaj, že je strašně moc dobrý. Štědrý večer skončil, my jsme šli na pokoje, každej na svůj, že jo, a prožívali jsme to ještě dlouho do noci, každej po svém.

REŽIM DNE

V půl sedmý byl budíček. Vychovatelka zaplácala, vstáváme, vstáváme. No, to víte, že se nám nechtělo, ale museli jsme. Tak jsme vstali, převlíknout do trenýrek a šup na rozcvičku. My jsme to měli povinný. Odcvičili jsme si deset minut. Šup do koupelny umejt se studenou vodou. Neexistuje teplou, to neexistovalo. To vychovatelky dávaly dobrý pozor, když někdo švindloval. Vyčistit zuby a tak dále, ustlat si lůžko a teď měly děti povinnosti. Uklidit si lůžko, teda ustlat a uklidit si místnost. A ti, co neměli povinnost, tu práci, tak jsme se soustředili na chodbě a připravovali jsme se na snídani.

Pak přišla vychovatelka a ona prováděla bodování, bodování těch ložnic. Jak je uklizeno, jestli je setřený prach. Jak je zametená podlaha, jak máme složený pyžamo a za to byly body. A když se to sečetlo za měsíc, tak jsme dostali. Když ta ložnice vyhrála, tak dostal vlaječku a tam bylo napsáno Vzorná ložnice. Já jsem byl u toho několikrát, že jsme tu vlaječku vyhráli. Tak jsme měli právo tu vlaječku v čele ložnice. To nebylo jen to, ale že jsme měli tu velkou výhodu v tom, že jsme mohli jít do kina. Za odměnu jít do kina.

Představte si, jednou za měsíc jít do kina. My jsme neznali televizi, rozhlas, video, to nebylo. My jsme jednou za měsíc, za tu dobu, šli do kina na film. A dostali jsme dort. Takže jsme se snažili, abychom to vyhráli. A ne jenom my, ale i jiná ložnice. Každá druhá, třetí, čtvrtá nebo pátá, že jo. Takže ten souboj byl tady, rivalita veliká, ale nikdo nikomu nezáviděl. Když vyhráli ti, tak vyhráli ti, my jsme zase museli se snažit, abychom vyhráli příště my. A tak to chodilo den co den, měsíc co měsíc. A vždycky jsme za něco dostávali, vždycky jsme museli prokázat, abychom dostali odměnu.

Představte si, nedovedu si představit teďkon děti, který se třeba učí špatně. My jsme každou neděli byli hodnoceni. Pan ředitel v neděli přišel do jídelny, tam nás sedělo sto. Vychovatelky sepsaly za týden známky. A když jste měli, někdo měl tři jedničky, tak měl takzvanou volnou vycházku. Dneska ty děti mají volnou vycházku, kdy chtějí v podstatě, jo. Já jsem to zažil a vím to. My jsme dostali volnou vycházku za tři jedničky. To jsme šli a tam byly stupně, ty schody v jídelně. Když jsem měl tři jedničky, šel jsem nahoru, a když jsem měl pětku, tak jsem šel pod schody. A ta pětka ta byla setsakramentsky ostrá.

To dítě, které mělo pětku, se muselo v neděli učit – povinně – dvě hodiny. A my, kteří jsme, já jsem teda patřil k těm, kteří měli ty jedničky, tak jsme měli volnou vycházku, takže od dvou do čtyř v neděli jsme si mohli jít tam, kam jsme chtěli. To znamená, odešli jsme z domova a šli jsme tam někam do lesa, to je jedno a ve čtyři hodiny se vrátit. A tak to bylo. My jsme neměli tak obrovský výhody, jako mají dneska děti. Já to vím a můžu to posoudit, protože jako vychovatel jsem pracoval třicet let.

JÍDLO

Tak jídlo, ta doba byla velice skromná. Když vám řeknu třeba, že jsme měli k večeři chleba se sádlem a čaj, tak to nebudete věřit. K svačině suchý chleba, mléko, taky nebudete věřit. Řízek jednou za půl roku. Kuře jednou za půl roku. Takže ta doba byla taková, ale tady v okolí domova je obrovská zahrada. Tak my jsme si pěstovali takzvané zemědělské hospodářství. Veškerou zeleninu jsme si vypěstovali. My jsme chodili pracovat o prázdninách každý

dopoledne, každá skupina na zahradu, a pěstovali jsme si zeleninu, takže veškerá zelenina byla z naší produkce.

Ovoce – tady byl obrovský sad, takže jablka, hrušky švestky, karlátka, teda to rostlo, samozřejmě, ale my jsme to česali a česali jsme to a schovali jsme to do sklepa a pak jsme to měli na vánočním stole. Jablka vozily se do moštárny, měli jsme z toho mošt. Byly tady zvířata – prasata, králíci – tady bylo 100 králíků, tam byli do výšky asi šesti pater králíci. Tam bylo sto králíků. Prasata, slepice, psi. My se o to starali, jako děti, takže my jsme si byli soběstačný.

Ale to jídlo, to bylo velice skromné. Třeba do školy, když jsme šli do školy, tak my jsme nedostávali svačinu jako v ubrousku zabalený chleba se šunkou a tak dále. My jsme dostávali svačinu, když přišla vychovatelka o desáté přestávce s košem rohlíků. Suchý rohlík a dětský domov si přišel pro ten rohlík. Když jsme viděli kolem sebe kamarády, všichni měli tlačenky, zabijačky, chleba se škvarkama a teďkon my suchý rohlík.

Takže my jsme měli tak dobrý kamarády ve škole: Hele, Pepo, na, vem si, já už nemůžu. My toho máme. My jsme toho přežraný. A já jsem říkal, ne, prosim tě, né, nech si to. Takhle jsme si čepovali. A měli jsme teda skvělý přátelský vztahy s dětmi ze školy, to je fakt. Takže to jídlo to bylo velice skromný. Co si myslíte, co bylo jídlo chudých? Brambory na loupačku. To byla naše večeře. Brambory se uvařily, daly se na talíř, trošku soli, trošku másla, mléko a to byla večeře. To bylo jídlo chudých.

UČENÍ

Tenkrát v tý době byly tři typy dětských domovů. Byl typ domovů A – to byly normální dětské domovy. Pak byl diagnostický ústav, to byly béčka. A pak bylo céčko. To byla polepšovna takzvaná, lidově řečeno. A tam chodily děti zlobivý. No už prostě obtížně vychovatelný a tak dále. Tak my jsme byli normální typ dětského domova. Pak byly psychiatrický léčebny, ale to už nebudu rozebírat.

Takže my jsme byli typ dětského domova áčko. A chodili jsme do školy zde do Pyšel. A v tý době nás tady bylo sto a můžu vám říct, že když vezmu těch sto dětí, tak dobrejch šedesát dětí byly děti, které prospívaly s vyznamenáním. To znamená bez trojek, bez čtyřek. A propadajících dětí bylo minimálně, tenkrát. Třeba by pět, šest dětí mělo pětku. Tak jsme se snažili, my jsme měli od čtyř hodin, tenkrát jsme měli od čtyř hodin přípravu do školy a to bylo na baráku naprosté ticho. A všechny děti se učily. A to nebylo jen tak, že zevlovaly a dívaly se do oken. To jsme se museli učit.

A vychovatelka měla sešit, tam měla seznam dětí a na příští den předměty, který jsme se museli naučit. A když jsem se nenaučil a nevyzkoušela mě, nedala čárku dolů ze zeměpisu, tak jsem pokračoval po večeři. A my jsme se snažili, ale opravdu, abychom se nemuseli učit po večeři, protože po večeři zas byla jiná činnost, která nás bavila. Taneční kroužek, divadelní kroužek – my jsme tady nacvičovali spousta divadelních her, výtvarný kroužek, recitační kroužek, bylo toho strašně moc, že jsme se strašně moc snažili, abychom se po tý večeři nemuseli učit. Jo.

MILOVANÉ VYCHOVATELKY (Bičák, 2013)

Měli jsme, chodili jsme do lesa, tady borůvky nejsou, tady je hlavně kraj jahod. Takže třeba sto dětí šlo do lesa, nasbírali jsme jahody a to víte, když šlo sto dětí, tak se nasbíralo. Tak nám kuchařky udělaly pěnu. A to jsme se poměli. To byla. Lívanec a pěna na to, no to jsme, jé a ostružiny, jahody. Teď třeba my jsme byli takový, že jsme svoje vychovatelky měli opravdu moc rádi. Když jsme mohli tý vychovatelce prokázat, dojít tý vychovatelce do lesa na jahody a nasbírat jí ostružiny, to jsme si považovali za velkou čest. Protože ty vychovatelky se o nás staraly a velice se staraly. Věnovaly nám veškerý svůj čas, tak my jsme jim to vraceli takovýmhle způsobem, jak jsme mohli, že jo.

KAPESNÉ

Dneska jsou kapesní peníze dost slušný. My jsme z počátku nedostávali vůbec žádný a potom těch deset patnáct korun. Patnáct korun kapesný, že jo. Takže když si měl patnáct korun a pozor. To ještě z těch patnácti korun mohla vychovatelka ti strhnout za to, že jsi špatně uklidil. Dneska máte kapesný za narozeniny, svátky. My jsme to neměli. My jsme teda opravdu museli moc hezky mít složenou skříň, a když si ji složenou neměl: Tak jo, Pepíčku, dvě koruny dolů a to něco znamenalo. Když přijela pouť do Pyšel a dostal jsem pětikorunu, tak jsem byl hrozně moc rád. A to byl velkej peníz. To byl velkej peníz pětikoruna. Abych šel na pouť s pětikorunou. Dneska bych tam shořel, že jo. Dneska jenom se podívat na tajtrdlika stojí pět korun. Takže tak to bylo tenkrát.

POZDĚJŠÍ SETKÁNÍ S OTCEM

Ta situace byla s mým tátou tak špatná, jak už jsem řekl. On sem přijel za námi. On sem přijel, ale protože byl někdy napitej, takže ho pan ředitel k nám vůbec nepustil. On přijel, zazvonil dole a pan ředitel řekl: No, pane Soustružník, nezlobte se, ale takhle nemůžete před děti jít. Takže tatínek náš přijel, ale my jsme ho kolikrát vůbec neviděli. A když říkal pan ředitel: Jó, on teďkon odešel. Tak jsme šli na hřiště.

A víte tam je taková, no dneska to je uplně jinak, ale tam byla taková branka a chodilo se na zastávku tamtudy. My jsme tatínka viděli. Volali jsme na něj: Tati, tati. Ne. Nemohli jsme, protože opravdu nešlo to. A když teda přijel střízlivej, musim to tak říct, tak to nás vzal do hospody. Tam, kde je dneska pizzerie, tak tam byla hospoda. Tak nám tam dal buřty. Tak jsme se poměli, poměli jsme se, že přišel táta.

A domů, abych jel někdy domů, na Vánoce, na prázdniny? Tenkrát se jezdilo pouze na prázdniny a na Vánoce. Jinak neexistovalo, aby se jezdilo každý pátek, jako se dneska jezdí – to neexistovalo. Návštěva rodičů byla pouze, nebo návštěvy v neděli, jednou za měsíc. Jinak prostě nebyla šance. Když tenkrát se podařilo, že moje sestra, starší, už byla půl roku mimo domov a já jsem byl tady v domově, tak poprosila pana ředitele, že by mě vzala domů.

Tak jsem si ušetřil z těch patnácti korun. Koupil jsem tátovi no prostě voňavku, že jo. Tak jsem to zabalil pečlivě do papíru vánočního a těšil jsem se nesmírně, že se po deseti letech podívám domů. Tak jsme se svoji sestrou vyrazili odtud, šli jsme na zastávku do Pyšel a jeli jsme do Říčan. A ta sestra moje zapomněla cestu do Sluštic. Tak my jsme večer, to už bylo o

Vánocích, že jo, v osm hodin byla tma. Tak jsme vyrazili z Říčan do Sluštic. Já, dáreček držel jsem v ruce. Že ho dám tátovi. A sestra nemohla najít cestu domů. A já jsem ji neznal vůbec, protože jsem byl doma po deseti letech. Nebyl jsem doma vůbec. Takže jsme cestu nenašli.

A dopadlo to tak, že jsme se vrátili do Říčan na nádraží a tam jsem já prožil Štědrý večír. Štědrý večer na lavici v čekárně, protože sestra moje nenašla cestu. Plakal jsem tam – dáreček v ruce. Našel nás tam pan výpravčí a říkal: Co tam děláte? No, říkala sestra, my jsme, my jsme z Dětského domova Pyšely a my jsme chtěli jít do Sluštic domů. Jenže jsem zapomněla cestu. Takže jsem se vrátil druhej den zpátky sem do domova a to byl můj Štědrej večer, kterej jsem prožil na nádraží v Říčanech. Tak to bylo. Takže jsem tátu v podstatě moc neviděl.

Přepis z diskuze pamětníků při stém výročí Dětského domova Pyšely

Dalibor Korejs – bývalý ředitel

Já jsem zde nastupoval v roce 1977, předtím jsem měl za sebou 27 let kantořiny jako ředitel různých typů škol. A protože tenkrát se najíždělo na novou koncepci a já jsem dělal ve středočeském kraji, tak jsem to prověřoval a věděl jsem, že je to špatně. A Švédové od toho odcházeli a Sověti od toho odcházeli a my jsme na to vjížděli. Tak jsem říkal pryč od kantořiny – půjdu do dětských domovů.

Tak jsem šel do konkurzu a tenkrát instruktor Vágner si mě vzal a říkal člověče, já vás budu potřebovat, vy máte práci na malotřídkách, práci v odděleních a tak dále. Takže si pro mě zajel a říkal: Já vás zavezu do těch Pyšel. Tak jsme sem přijeli, tam seděla Lenka Pospíšilová u těch dveří a říká, půjčte nám klíče, já ukážu panu Korejsovi zahradu. No, došli jsme k zahradě – otevřel dveře, já neviděl nic, jen takhle vysoký kopřivy. On říkal, za tím jsou skleníky, tak jsme se prorvali. Tam bylo jedno jediný to sklíčko zdravý a on říkal – vezmete to? A já – no, vezmu. A za jak dlouho to dáte do figury? No, za 2 roky. Hahahaha, takhle se zasmál.

Řeknu vám teda – byl to záhul, ne teda jenom pro mě, ale i pro každý, který tady byli kolem mě. Za pár let už tam byla naše zelenina, nakládali jsme zelí. Děvčata šlapaly, kluci strouhali, koupili jsme si čuníčka, v září a v prosinci, každej měl takovejhle řízek a jitrničku, viděli zabijačku, prostě takhle to začalo odmala.

Ale chci vám říct jednu věc, že já jsem si vybíral lidi, kteří měli srdce, ne, kteří měli červenej diplom. Kteří měli srdce a přístup k dětem. Stalo se, že mi sem přišli dva vysokoškoláci s červeným diplomem, já jsem se s nimi rozloučil a říkám pánové, běžte dělat vědeckou práci, na tohle nemám nervy. A skutečně podařilo se za pár let, že jsme se tady stmelili, byla to velká rodina.

Spojili jsme se, bylo nás pět dětských domovů. Sebrali jsme hlavní knihy, třídní knihy pro celou Českou republiku. Lidi, teda bylo to pracný, ale nakonec, když to vezmete zpátky, rádi na to vzpomínáme. A na co já nejvíc vzpomínám, že když dítě vezmou na vyučení, tak jsem s každou firmou, firma musela podepsat, že tam to dítě dostane po vyučení buď byt anebo aspoň ubytování.

Když jsem odsud odešel v osmdesátém devátém, tak jsem šel na Mostecko a řeknu vám, hrůza hrůzoucí. Děti, které vycházely, děvčata, která přišla do rodin, protože neměly kam jít. Rodina je některá přinutila, že za měsíc šlapaly na E55. Kluci neměli zaměstnání, a jak to dopadlo, že spousta z nich šla na šikmou dráhu. A těch mi je teda hrozně líto, protože teda, protože ta práce, která se tady dělala, byla vždycky poctivá. I když někdy jsme skřípali zubama – zájmová činnost, fotbal, my jsme měli minikopanou – plavání, muziku, šachovej kroužek, holky se učily domácí práce a tak dále. Říkám, já teda musím pochválit všechny lidi, kteří tady pracovali, a taky vzpomínám na řadu, který už mezi námi nejsou, který se na nás dívají ze shora. A chci vám říct na závěr něco, mě už je 86 let, takže už jsem na odstřelení. Ale na tuhle dobu vzpomínám hrozně rád.

Vojtěch Jašík

Já jsem nastoupil do Prahy na Francouzskou ulici 56, to byl Útulek svatého Josefa a tam mě přivítal sám monsignor Antonín Hoffmann, on tam zrovna sloužil mši a to byl červenec 1934. Mně zemřela matka, samozřejmě jsem byl sirotek a tady nebylo nic, jo, v Praze, ten byl vylidněnej, protože všechno bylo tady (v Pyšelích – pozn. red.) na prázdninách. Takže hned odpoledne mě vzal kaplan, novej bohoslovec Karel Dvorský, kterej jel sem do Pyšel na svou první primici. On byl vysvěcenej na kněze a tady měl první mši. Tak mě sem vzal a první moje cesta, protože tady bylo prázdno, tak byla do lesa nahoře a tam byli děcka. A teď všichni okolo mě, protože já byl jako Slovák, tak jsem hovoril po slovensky, jsem byl takovej zvláštní exot a přišli se mě pochlubit, jak chytili sýčka, jo, protože pak šli do Líčna se koupat, tak jsme se šli koupat, potom teda jsme šli sem. A jak tady říkala paní, to bylo o něčem jinym.

My jsme se hlídali sami a byli jsme odpovědni takovýmu svýmu vychování, že hřích je vědomé a dobrovolné přestoupení zákona Božího a že Pán Bůh vidí všechno, že projde uchem jehly a vidí i ty naše lumpárny, jo, a my jsme se museli, to všecko potom kontrolovali velebný sestry tady v kapli. Ti starší museli k svatému přijímání, a kdo nešel, tak si ho zavolala Lea Vunešová, to byla představená, a ta si ho vyzpovídala, proč nebyl u svatého přijímání. A takovýhle kousky, zkrátka lumpárny, jsme nemohli dělat.

A ráno, to bylo v Praze i tady, velebný sestry přišly z noční modlitby v noci, rákoskou pěkně na peřinku zaťukaly a museli jsme na záchod v půlnoci všichni, abychom se nepočůrali, a to samý bylo ráno. Vzbudila v 6 hodin modlitbou: Dobré jitro, ó Ježíšku, dobré jitro, ó Maria má, tobě budiž obětovaná všechna dnešní práce má. Ať žije Ježíš a Maria v srdcích našich. A tim jsme museli jít do kaple, zúčastnit se každej den mše svatý, starší byly u přijímání a potom jsme šli do školy. No a ze školy samozřejmě rovnou zpátky a v úterý a ve čtvrtek byla křížová cesta v kapli, no a večer bylo vždycky požehnání v kapli, takže nějaký zlobení to jsme si nedovolili, protože opravdu jsme byli kontrolovaný tím svým svědomím, tou svou výchovou, my jsme tady byli odmalička, od čtyř let, i od tří let. My jsme byli tak vychovávaný.

Když mi bylo osm, tak jsem měl na starost nějakého Pokornýho tříletého, dneska už je to filosof Karlovy univerzity. Na nočníček jsem ho musel dávat, no a zkratka být jeho patronem. To měl každej. Mě když jsem přišel, tak mě měl na starost nějaký vysokoškolák, kterej už byl v Bubenči, na kněžské fakultě. A ten mě učil latinu, ministranci, jo. Tady jsme museli chodit ministrovat vždycky ze starších, nosit ten misál.

No a monsignor Antonín Hoffmann, to je taková jedna malá vzpomínka, že jsem viděl, že se umí rozzlobit taky, při mši. Normálně sloužil mši svatou, my jsme se modlili takový motlitby a pak ještě na konci Zdrávas, královno. Von se zastavil, otočil se u toho oltáře, tady v kapli, v Pyšelích: Takhle se modlej starý báby. Vy to táhnete. To je hrůza poslouchat. Já jsem úplně zíral, já jsem ho měl jako svatýho muže a on začal v tý kapli na nás trochu plísnit.

No a potom to bylo tamto už řečený. Já bych vám chtěl říct, jak jsme prožívali ten rok válečnej, ještě v osmatřicátém tady byla mobilizace, tady bylo spousty vojáků našich, hrála se na hřišti, armáda vs. Pyšely. 3:1 to vyhrály Pyšely. Šlo se za starostou do hospody támhle na

radnici. Tam vyndal dva věnce buřtů a pivo a opékalo se a tak, to byla mobilizace, potom přišli Němci, když přepadli Sovětský svaz a dostávali nakládačku Rusové před Stalingradem. Tak tam tenkrát velel generál Brauchins. Generál Brauchins, to byl šéf vojenského tažení, to ještě Hitler to byl vrchní velitel. A tohle byl šéf toho tažení na Sovětskej svaz a tam se zase bili, tam byla ta ofenziva, ta se zastavila, Hitler si zavolal všechnu tu generalitu, a teď jim řek, aby mu řekli svoje názory, jak dál, protože dostali tu nakládačku a zůstali stát ta fronta.

A tam byl ten generál Brauchins, a řek: Můj vůdce, mám návrh, zastavit ofenzivu, zakopat se, vyzbrojit, udělat separátní mír s Ruskem, se Stalingradem a na jarní ofenzivu vyrazit. Hitler ho seřval, suspendoval, sám se ujal armády a Brauchinse poslal do penze a dal mu jako hrabství, jako panství Pyšely a Rožmitál a on sem přijel v listopadu v jednačtyřicátém, byly prodloužený prázdniny. To jsem tady byl a my třináctiletí, čtrnáctiletí kluci jsme je obsluhovali, ten generální štáb.

Tady měl bejt normální Hitlerova mládež jako, ale takzvaný ten Lebensborn, ten měl bejt nevěstinec německej, byli tady zástupy těch Němců, těch holek a ty měly rodit čistou rasu. Jo. Když byli vojáci na dovolený a tak. A Brauchins se svým štábem, bylo krásný počasí tenkrát, tak se monsignor Hoffmann, ten uměl 4 jazyky, tak se s nimi domlouval a z nás udělali obsluhu. A my jsme jim nosili z prádelny ze shora pivo a takový nějaký občerstvení. A pamatuju si, protože jsme uměli trochu německy, tak jsem si tam chvilku sednul a poslouchali jsme. Monsignor Hoffmann dostal za úkol to tam vyklidit. Že tady bude ta Hitlerova mládež a ten Lebensborn, výborně si rozuměli, byli tady dva dny. Ten generál Brauchins a ten štáb. Nakonec se rozhodli tak, že si vezme panství v Rožmitálu, a tady to nechají tomu útulku.

Já když si vzpomenu, jak ten Rath to chtěl koupit zkrátka, přestavět, tak jsem mu poslal dopis, že ani generál Brauchins to tady nezlikvidoval, že měli úctu k těm jeptiškám a k tomu povolání, který se tady provádí. Tak aby dal ruce pryč od Pyšel.

Pamětnice, kterou se v záznamu nepodařilo identifikovat

My jsme sem přišly se sestrou v roce 1959. Tehdy nám umřel otec v padesátym druhym a maminka měla tuberkulózu otevřenou.

Mám takovou vzpomínku. Měla jsem smůlu, že pan ředitel Kolban, každému říkal, naše Ivánka. Víte, jaký to mezi dětma je, když je někdo nej nej nej a ostatní jsou fackovaný a všechno. A já jsem byla neustále chválená, chválená, chválená, byla jsem nejlepší, dostala jsem odznak dětského domova, Takže jasně, že mě tyhlecty kamarádi, mi vždycky dělali to nejhorší, co mohli. Takže, když jsem odsud odešla, tak za mnou zapadla mříž. A taky jsem odmaturovala se čtyřkou, protože jsem chtěla bejt taky nejhorší. Ale teď narážim na to, proč nej nej nej.

My jsme měli dost přísnej režim, já když vidím, co vy tady máte – jste tady doma. Pepa řekl, že to byl pro něj domov, pro mě to bylo utrpení. Byla tady sestra Lenka Pospíšilová a ta nás měla na starosti, a my jsme od 4 hodin do šesti museli bejt ve studovně, kde jsme studovali, a sestra Lenka si mě vybrala, protože mám hotový úkoly, že jo, všechno jsem se naučila: Dojdi

mi koupit salám. Tak jsem šla do města, koupila jsem salám, já jsem jí vždycky nosila svačinu, abych vypadla odtud, chodila jsem Lence pro salám a taky pro koňské buřty.

A jednou jsem přišla a jedna sestra, a ona mě chytla na chodbě a říká: Ty jsi byla Lence pro salám, viď? A já povídám, byla. A ona: U děláme si z ní legraci, tak řekni, že jsi ztratila peníze a že jsi nic nekoupila. A já udělala uauauaa a sestra Lenka říká: Tak si z toho nic nedělej, a tam celá studovna seděla a já jsem tam brečela, že jsem ztratila peníze a nekoupila salám.

Pro mě to bylo někdy krásný, někdy špatný, ale musím říct, že jsem se tu třeba naučila spoustu domácích prací, protože jsem třeba zašívala punčocháče, musely jsme se naučit plést, pletly jsme klukům svetry, pletly jsme košile, pletly jsme kalhoty.

2

Další pamětnice, kterou se v záznamu nepodařilo identifikovat

Já jsem nastoupila v 18 letech sem jako vychovatelka, po maturitě, nedostala jsem se na vysokou, tak jsem si řekla, budu vychovávat, pomáhat dětem, který nemaj rodiče. A můžu vám říct, že jsem vydržela jenom 3 měsíce. Jednak teda bylo to za ředitele Kolbana, nemůžu to svádět na ředitele, ale v podstatě to svádim, protože on byl ve velkém rozporu s mými představami, možná, že jsem byla příliš idealistická, jo, ale on měl sadistický metody. A taky samozřejmě ty osudy těch dětí na mě působily. Že jsem to nervově nevydržela a musela jsem odejít. Já na něj opravdu nemám dobrý vzpomínky, protože co on mi vykládal, to, co musim dělat s těma dětma, tak jak je nutný být na ně tvrdý, ukazoval mi, měl i boxerky a říkal, tohle na děti.

Já jsem odcházela se špatným svědomím, že tady ty děti nechávám v tom, tak mě to nedalo a šla jsem na okresní úřad ho udat. Říct jaký on tady má metody, a když jsem to tam velmi těžko ze sebe vysoukala tomu inspektorovi, tak on se tak usmál a říkal: Nebojte, slečno, my to o něm víme. Teda oni řekli: Nebojte, slečno, my to o něm víme, ale my na něj nemůžeme.

On teda prošel koncentrákem, Němci mu prý zabili rodinu, ač jim pomáhal. Takže jemu to ten charakter trochu zmírnilo a říkal, já půjdu s tim systémem, kterej je, abych přežil, jo, tak to na mě působilo, no a ty metody a celá ta situace tady byla. Po několika letech jsem se dověděla, že nakonec ho vyhodili, že ho dostali na nějakou hospodářskou, že ty děti vyloženě šidil, jo. Tak jsem si oddychla, i když jsem proti tomu nic nezmohla, že odešel a že byl potrestanej.

Tak já nemám hezký vzpomínky na dětský domov, protože vám je 18 a teď jste se dovídali osudy těch dětí jednotlivých, jo, z jakých rodin sem přišly, tak to bylo dost silný. Oni se pak fixovali na nás, já jsem sem přešla ještě s jednou kamarádkou, tý bylo taky 18 a oni se hrnuli k nám, protože jsme na ně byly hodný, pohladily jsme je a tak podobně a ono to bylo považovaný za slabost, za líbivou politiku. Tak mě zavolal Kolban: To je líbivá politika, tak nesmíte se k nim chovat, musíte bejt tvrdý a podobně. A to jsem nezvládla.

2 ihdsefoásrdoédrs