VYSOKÁ ŠKOLA POLYTECHNICKÁ JIHLAVA

Katedra cestovního ruchu

CESTOVNÍ RUCH

ZÁKLADY A PRÁVNÍ ÚPRAVA

Ivica Linderová

2013

2

Ing. Ivica Linderová, PhD.

CESTOVNÍ RUCH – Základy a právní úprava

1. vydání

Vydala Vysoká škola polytechnická Jihlava, Tolstého 16, Jihlava, 2013 .

Schválila ediční komise Vysoké školy polytechnické v Jihlavě jako učební text.

Rukopis neprošel jazykovou úpravou.

ISBN 978-80-87035-82-5

© Ivica Linderová, 2013

3

OBSAH

PŘEDMLUVA

9

PRVNÍ ČÁST – ÚVOD DO CESTOVNÍHO RUCHU

1. PODSTATA CESTOVNÍHO RUCHU 11

1.1. Přístupy ke zkoumání cestovního ruchu 11

1.2. Systémová teorie cestovního ruchu 16

1.2.1. Subjekt cestovního ruchu 19

1.2.2. Objekt cestovního ruchu 23

1.2.3. Okolí systému cestovního ruchu 26

1.3. Klasifikace cestovního ruchu 34

2.

TRH CESTOVNÍHO RUCHU

40

2.1. Poptávka po cestovním ruchu 42

2.2. Nabídka cestovního ruchu 51

2.2.1. Primární nabídka cestovního ruchu 54

2.2.2. Sekundární nabídka cestovního ruchu 55

2.2.3. Konkurenční výhoda v cestovním ruchu 55

2.3. Potenciál cestovního ruchu 56

2.3.1. Předpoklady rozvoje cestovního ruchu 56

2.3.2. Hodnocení potenciálu cestovního ruchu 59

3.

SLUŽBY CESTOVNÍHO RUCHU

62

3.1. Podstata služeb cestovního ruchu 62

3.1.1. Znaky služeb cestovního ruchu 63

3.1.2. Klasifikace služeb v cestovním ruchu 65

3.1.3. Proces poskytování služeb cestovního ruchu 68

3.2. Produkt cestovního ruchu 69

3.2.1. Řetěz služeb cestovního ruchu 70

3.2.2. Tvorba produktu cestovního ruchu 74

4

4. POSTAVENÍ CESTOVNÍHO RUCHU V NÁRODNÍM HOSPODÁŘSTVÍ 76

4.1. Spotřeba v cestovním ruchu 77

4.1.1. Podstata a znaky spotřeby v cestovním ruchu 77

4.1.2. Členění spotřeby v cestovním ruchu 79

4.1.3. Měření spotřeby v cestovním ruchu 80

4.2. Příjmová funkce cestovního ruchu 81

4.2.1. Přidaná hodnota v cestovním ruchu 83

4.2.2. Multiplikační efekt v cestovním ruchu 87

4.3. Cestovní ruch jako faktor zaměstnanosti 89

4.3.1. Specifika zaměstnanosti v cestovním ruchu 90

4.3.2. Měření zaměstnanosti v cestovním ruchu 91

4.4. Cestovní ruch jako faktor regionálního rozvoje 94

4.4.1. Vliv cestovního ruchu na rozvoj regionu 94

4.4.2. Teorie pólů rozvoje v cestovním ruchu 96

4.5. Cestovní ruch jako faktor platební bilance 97

4.6. Sociální a kulturní funkce cestovního ruchu 100

5. VÝVOJ CESTOVNÍHO RUCHU VE SVĚTĚ A V ČESKÉ REPUBLICE 103

5.1. Vývoj cestovního ruchu ve světě 103

5.1.1. Historické počátky rozvoje cestovního ruchu 103

5.1.2. Moderní cestovní ruch 104

5.1.3. Novodobý cestovní ruch 105

5.1.4. Současný rozvoj cestovního ruchu 109

5.2. Vývoj cestovního ruchu v České republice 112

5.2.1. Novodobý cestovní ruch v Československu 112

5.2.2. Současný stav vývoje cestovního ruchu v České republice 117

6. ORGANIZACE CESTOVNÍHO RUCHU 121

6.1. Organizace a řízení cestovního ruchu ve světě v Evropské unii 122

6.1.1. Orgány cestovního ruchu v Evropské unii 122

6.1.2. Mezinárodní organizace cestovního ruchu 123

6.1.3. Organizace cestovního ruchu v Evropě 131

5

6.2. Organizace a řízení cestovního ruchu v České republice 135

6.2.1. Orgány cestovního ruchu v České republice 135

6.2.2. Organizace cestovního ruchu v České republice 139

7.

PODPORA ROZVOJE CESTOVNÍHO RUCHU V ČESKÉ REPUBLICE

144

7.1. Nezbytnost podpory cestovního ruchu 144

7.2. Nástroje finanční podpory cestovního ruchu 145

7.2.1. Podpora cestovního ruchu ve veřejném sektoru 147

7.2.2. Podpora cestovního ruchu v soukromém sektoru 151

7.3. Nástroje nefinanční podpory cestovního ruchu 153

7.3.1. Koncepce státní politiky cestovního ruchu v České republice

na období 2014 – 2020

153

7.3.2. Národní program podpory cestovního ruchu 155

7.3.3. Legislativní balík pro politiku soudržnosti na období let 2014 -

2020

156

7.4. Podpora rozvoje v cestovním ruchu v Evropské unii 156

7.4.1. Podpora cestovního ruchu v České republice z fondů

Evropské unie v programovém období 2007 až 2013

158

7.4.2. Podpora cestovního ruchu v České republice z fondů

Evropské unie v programovém období 2014 až 2020

162

8. NORMY EVROPSKÉ UNIE PRO OBLAST CESTOVNÍHO RUCHU 165

8.1. Normy Evropské unie v oblasti cestovního ruchu do období 80. let

20. století

167

8.2. Normy Evropské unie v oblasti cestovního ruchu v období 90. let

20. století

168

8.3. Normy Evropské unie v oblasti cestovního ruchu na začátku 21. století 172

6

9. PRÁVNÍ ÚPRAVA PODNIKANÍ V CESTOVNÍM RUCHU

V ČESKÉ REPUBLICE

178

9.1. Živnostenský zákon 180

9.1.1. Podmínky provozování živnosti 181

9.1.2. Členění živností a živnostenské oprávnění 183

9.1.3. Živnosti v cestovním ruchu 184

9.2. Zákon o některých podmínkách podnikání v cestovním ruchu 186

9.2.1. Zájezd 187

9.2.2. Cestovní kancelář vs. cestovní agentura 193

9.2.3. Pojištění záruky pro případ úpadku cestovní kanceláře 196

9.3. Občanský zákoník 198

9.3.1. Dočasné užívání ubytovacího zařízení 199

9.3.2. Smlouva o ubytování 200

9.3.3. Smlouva o nájmu dopravního prostředku 201

9.3.4. Smlouva o přepravě 202

9.3.5. Smlouva o zájezdu 203

9.3.6. Škoda na věci odložené a na věci vnesené 206

9.4. Obchodní zákoník 208

9.4.1. Mandátní smlouva 208

9.4.2. Komisionářská smlouva 210

9.4.3. Smlouva o zprostředkování 211

9.4.4. Smlouva o nájmu dopravního prostředku 212

9.4.5. Smlouva o provozu dopravního prostředku 214

9.5. Zákon o podpoře rozvoje cestovního ruchu 215

10.

OCHRANA SPOTŘEBITELE V CESTOVNÍM RUCHU

218

10.1. Spotřebitel v cestovním ruchu 218

10.2. Spotřebitelské smlouvy 219

10.3. Smluvní vztahy při využití prostředků dálkové komunikace 221

10.4. Klamání a zavádění spotřebitele 222

10.4.1. Informační povinnost podle zákona o ochraně spotřebitele 222

10.4.2. Nekalé obchodní praktiky 224

7

10.5. Reklamace 226

10.5.1. Reklamace a stížnosti v cestovním ruchu 227

10.5.2. Reklamace a stížnosti v rámci Evropské unie 229

10.5.3. Frankfurtské tabulky 230

10.6. Dozorčí orgány 233

11.

PASOVÉ A CELNÍ PŘEDPISY PŘI CESTÁCH V RÁMCI EVROPSKÉ

UNIE A ČESKÉ REPUBLIKY

234

11.1. Pohyb na území Evropské unie a Schengenského prostoru 235

11.1.1. Pohyb v Evropské unii 235

11.1.2. Pohyb v Schengenském prostoru 236

11.1.3. Cestovní doklady 238

11.2. Pobyt cizinců na území České republiky 241

11.2.1. Podmínky vstupu a odepření vstupu na území České republiky 242

11.2.2. Doklady pro vstup na území České republiky 243

11.2.3. Povinnosti podnikatelů v cestovním ruchu 247

11.3. Celní předpisy 248

11.3.1. Dovoz zboží v rámci Evropské unie 250

11.3.2. Dovoz zboží z třetích krajin 251

11.4. Pomoc v nouzi 252

11.5. Konzulární ochrana občanů Evropské unie 254

SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ

Příloha

8

PŘEDMLUVA

Cestovní ruch je výrazným fenoménem současnosti. V mnohých krajinách výrazně

ovlivňuje ekonomickou situaci, vytváří tak pracovní místa v podnicích cestovního ruchu,

a zároveň v návazných a zabezpečujících odvětvích. Pozitivně ovlivňuje ekonomický rozvoj

regionů s výraznými atraktivitami a umožňuje zlepšení kvality života místního obyvatelstva.

Na druhé straně podporuje regeneraci fyzických a duševních sil návštěvníků cestovního

ruchu, umožňuje poznávat jiné kultury, jejich zvyky, tradice a jazyk a přispívá k zvýšení

uvědomělosti návštěvníků i místních obyvatel v oblasti trvalé udržitelnosti a vzájemného

respektu.

Interdisciplinární charakter cestovního ruchu umožňuje jeho zkoumání z různých úhlů

pohledu a v rámci rozličných vědních disciplín. Zkoumáním cestovního ruchu se zabývá

teorie cestovního ruchu, která je interdisciplinární vědou a ve vztahu k ostatním vědním

disciplínám má zevšeobecňující a integrující funkci.

Pro porozumění problematice cestovního ruchu je potřeba znát jeho historický vývoj,

jednotlivé složky, a také jeho funkce z hlediska přínosů pro národní hospodářství.

Z praktického hlediska má význam právní úprava cestovního ruchu na úrovni Evropské

unie i na úrovni České republiky. Právní úprava je důležitá pro podnikatele v oblasti

cestovního ruchu ale i pro návštěvníky. Všichni aktéři, kteří se podílí na cestovním ruchu

nebo se ho účastní, musí znát svá práva a povinnosti.

Cílem této knihy je přiblížit čitateli teoretická východiska cestovního ruchu z hlediska

jeho systému a objasnit vliv cestovního ruchu na národní hospodářství a rozvoj regionu.

Kniha obeznámí čitatele s orgány, v jejichž kompetenci je cestovní ruch v rámci Evropské

unie a České republiky a také s organizacemi, které zastupují zájmy jednotlivých aktérů

na trhu cestovního ruchu.

V neposlední řadě text věnuje pozornost právním normám, které platí v oblasti cestovního

ruchu na úrovní Evropské unie a zabývá se právní úpravou cestovního ruchu v České

republice.

Text poskytuje základní teoretický i praktický pohled na problematiku cestovního ruchu

v České republice s propojením na širší rozměr v rámci Evropy.

a u t o r k a

9

PRVNÍ ČÁST

ÚVOD DO CESTOVNÍHO RUCHU

− objasnění systémové teorie cestovního ruchu

− klasifikace cestovního ruchu z hlediska druhů a forem

− charakteristika trhu cestovního ruchu, identifikace nabídky a poptávky po cestovním

ruchu

− vymezení služeb cestovního ruchu, jejich specifických znaků a tvorba produktů

cestovního ruchu

− objasnění postavení a významu cestovního ruchu v národním hospodářství

10

1. PODSTATA CESTOVNÍHO RUCHU

Klíčová slova

Cestovní ruch. Druhy cestovního ruchu. Formy cestovního ruchu. Objekt cestovního ruchu.

Subjekt cestovního ruchu. Systémová teorie cestovního ruchu.

Cestovní ruch je významným sektorem národního hospodářství. Jeho význam v průběhu

20. století významně vzrostl a stal běžnou součásti života obyvatel vyspělých států.

Považujeme ho za společensko-ekonomický fenomén současnosti. Rozhodující mírou přispívá

ke tvorbě hrubého národního produktu, pomáhá vyrovnávat regionální disparity apod.

Cestovní ruch je interdisciplinárním jevem, tj. předmětem zkoumání mnoha vědních

disciplín. Poznatky z jednotlivých disciplín tvoří interdisciplinární vědu - teorii cestovního

ruchu. Teorie cestovního ruchu (Gúčik, 2004) plní ve vztahu k vědním disciplínám, které

zkoumají cestovní ruch, integrující a zevšeobecňující funkci.

1.1. Přístupy ke zkoumání cestovního ruchu

V současnosti chápeme cestovní ruch jako odvětví společenské činnosti. Jeho formování

datujeme na přelom 19. a 20. století.

Vznik novodobého cestovního ruchu spojujeme s obdobím průmyslové revoluce

ve vyspělých státech jako důsledkem technického, ekonomického a sociálního rozvoje. Vznik

a rozvoj novodobého cestovního ruchu přitom předpokládá (Gúčik, 2001):

(1) možnost svobodného pohybu lidí,

(2) existenci primární nabídky, která je základem tvorby produktu jako předmětu spotřeby

v cestovním ruchu,

(3) takový stupeň technického, ekonomického a sociálního rozvoje, který má za následek

postupné zkracování fondu pracovní doby a prodlužování fondu volného času,

(4) takový stupeň uspokojení základních životních potřeb, kdy vzniká možnost uspokojovat

i méně nezbytné potřeby, kam řadíme i cestovní ruch a výstavbu potřebných dopravních,

ubytovacích, pohostinských, sportovně-rekreačních a dalších zařízení pro cestovní ruch.

V počátcích výzkumu cestovního ruchu šlo spíš o empirické opisování jevu, jeho

popularizaci a vytváření předpokladů pro rozvoj (Gúčik, 2010, s. 11). Předmětem vědeckého

zkoumání se stal později.

Cestovním ruchem se zabývá několik vědních disciplín např. ekonomie cestovního ruchu,

geografie, sociologie, kulturní antropologie ap. Jedná se o interdisciplinární jev

a jeho vysvětlování pouze z pohledu jedné vědní disciplíny by bylo nedostatečné.

11

První zmínky o cestovním ruchu v souvislosti s geografií jsou součástí práce Stradnera

(1905, In Šíp, 2012). Za průkopníky ve zkoumání cestovního ruchu můžeme podle Gúčika

(2010) považovat Guyer-Freulera (1905), Piccarda (1911), Schullerna zu Schrattenhofena

(1911), Gutha (1917), Morgenrotha (1927). Změnami v systému osídlení způsobenými vlivem

rozvoje hotelnictví a pohostinství se zabývá Sputz (1919, In Šíp, 2012).

Počátky vědeckého zkoumání cestovního ruchu odrážejí práce Stradnera (1905),

Schullerna zu Schrattenhofena (1911) a Morgenrotha (1927). Pojítkem jejich práce byla snaha

odlišit cestovní ruch od širšího pojmu – cestování (Šíp, 2012). Podle

Schullerna zu Schratenhoffena (1911, In Freyer, 2006; Berg, 2010) je cestovní ruch označení

pro všechny hospodářské procesy, které souvisí s pobytem a tokem cizinců mezi státy

a oblastmi.

Nový pohled na cestovní ruch přináší Glücksmann (1935, In Berg, 2010; Šíp, 2012), který

ho chápe jako souhrn vztahů mezi lidmi, kteří přechodně pobývají na určitém místě

a místními obyvateli. Slovenský autor Fodor (1937, In Gúčik, 2010; Šíp, 2012) naproti tomu

zdůrazňuje význam změny místa pobytu a vztahy mezi místem trvalého bydliště a cílovým

místem. Cestovní ruch definuje jako periodický příliv a odliv lidí do určitého místa nebo státu

z jiného místa nebo státu. Podobně chápe cestovní ruch také Poser (1939, In Gúčik, 2010; Šíp,

2012). Podle něho cestovní ruch představuje lokální a územní nahromadění cizinců

s přechodným pobytem, které vyvolává vznik vzájemných vztahů mezi cizinci na jedné straně

a místním obyvatelstvem, místem a krajinou na straně druhé.

K průlomu ve vymezení cestovního ruchu došlo až v 40. letech 20. stol., když švýcarští

autoři Hunziker a Krapf publikují práci "Grundriss der Allgemeinen FremdenverkehrsLehre"

(Základy všeobecné nauky o cestovním ruchu, 1942). Jejich definice se na dlouhou dobu stala

základem vědeckého poznání cestovního ruchu a utvořila základ (Gúčik, 2010) pro vysvětlení

faktů souvisejících s cestovním ruchem.

W. Hunziker, K. Krapf (1942, In Kopšo, 1979; Gúčik, 2010)

Cestovní ruch považovali za soubor jevů a vztahů, vyplývajících z cestování a pobytu osob na

cizím místě, pokud cílem pobytu není trvalé usazení nebo výkon výdělečné činnosti.

V roce 1954 se v návaznosti na definici Hunzikera a Krapfa stala oficiální definicí

cestovního ruchu, definice podle organizace AIEST (International Association

of Scientific Experts in Tourism, Mezinárodní asociace vědeckých pracovníků v cestovním

ruchu).

12

V 60. letech 20. stol. se objevují definice, které obohacují chápaní cestovního ruchu

o novou dimenzi – motivaci. Zabývají se jí také čeští (Dohnal, 1965) a slovenští autoři

(Kopšo, 1969). Dohnal (1965, 1969, In Gúčik, 2010; Šíp, 2012) chápe cestovní ruch jako

uspokojování potřeb lidí v oblasti rekreace, turistiky a kultury, pokud k němu dochází mimo

běžné životní prostředí a ve volném čase. Podle Kopša (1969, In Šíp, 2012) je cestovní ruch

formou uspokojování potřeb, reprodukce fyzických a duševních sil člověka mimo běžné

životní prostředí a ve volném čase.

Vzhledem k narůstání významu cestovního ruchu v národním a mezinárodním měřítku

se stále ve větší míře projevovalo úsilí vymezit pojem cestovní ruch i na mezinárodní úrovni.

Diskusi o novém vymezení cestovního ruchu vyvolal zejména prudký rozvoj cestovního

ruchu v důsledku ekonomického růstu a strukturální změny, které měly za následek i změny

atributu původní definice, která již nevyhovovala praxi (Gúčik, 2010). Roku 1971

se přikročilo k diskusi o upřesnění definice z roku 1942 tak, aby odpovídala novým formám

cestovního ruchu např. kongresovému cestovnímu ruchu, přičemž se měla stanovit přesná

hranice mezi osobní dopravou a cestovním ruchem (Kopšo, 1979). Na základě závěru diskuse

na půdě Mezinárodní asociace vědeckých pracovníků v cestovním ruchu zpřesnil ponímaní

cestovního ruchu Kaspar (1975). Jeho definice je založena podobně jako definice Dohnala

(1965) a Kopša (1969) na motivaci návštěvníků cestovního ruchu. Definice byla přijata na

konferenci v St. Gallenu, proto se označuje také St. Gallenská definice.

C. Kaspar (1975, In Sölter; Berg, 2010; Gúčik, 2010)

Cestovní ruch je soubor vztahů a jevů, které vyplývají z cestování a pobytu osob, pro jejichž

místo pobytu není ani hlavním místem bydliště, ani místem výkonu výdělečné činnosti.

S cílem sjednotit definici cestovního ruchu, zejména z hlediska vykazování údajů

zorganizovala Světová organizace cestovního ruchu (WTO, World Tourism Organisation)

v roce 1991 v Ottawě mezinárodní konferenci věnovanou statistice cestovního ruchu.

Na základě závěru konference přijala OSN v roce 1993 definici, která se stala základem

pro statistické zjišťování cestovního ruchu (Gúčik, 2010).

Světová organizace cestovního ruchu (1991, Gúčik, 2001)

Z hlediska statistiky se cestovním ruchem rozumí činnost osoby, která cestuje na přechodnou

dobu do místa mimo své běžné životní prostředí, přičemž hlavní účel cesty je jiný než

vykonávání výdělečné činnosti v navštíveném místě.

13

V současnosti neexistuje obecně platné vymezení cestovního ruchu. V podmínkách České

republiky a Slovenské republiky se komplexním vymezením ruchu zabývá Gúčik (2000,

2004, 2010).

Gúčik, M. (2000, In Gúčik, 2004; Gúčik, 2010)

Cestovním ruchem rozumíme soubor činností zaměřených na uspokojování potřeb

souvisejících s cestováním a pobytem osob mimo místo trvalého bydliště a obvykle

ve volném čase. Jejich cílem je odpočinek, poznávání, zdraví, rozptýlení a zábava, kulturní

a sportovní vyžití, služební cesty, tj. získání komplexního zážitku.

Chápání cestovního ruchu se vyvíjelo postupně se změnou podstaty samotného jevu

a vlivem vnějších činitelů (obrázek 1). Hunziker a Krapf (1942) chápali cestovní ruch

zejména jako pobyt mimo místo trvalého bydliště. Kaspar (1971) obohatil definici cestovního

ruchu o aspekt motivace a cestování, a Gúčik (2000) poukázal na význam existence fondu

volného času pro rozvoj cestovního ruchu.

Obrázek 1: Vývoj pojmového chápání cestovního ruchu

Pramen: vlastní zpracování, 2013.

Cestovní ruch (Zelenka, Pásková, 2012, s. 83) tedy zahrnuje (1) aktivity osob cestujících

mimo trvalé bydliště (obvyklé prostředí) za účelem zábavy, rekreace, vzdělávání, služební

(pracovní) cesty apod., a také (2) aktivity subjektů poskytujících služby a produkty těmto

osobám (tabulka 1).

Hunziker, Krapf (1942): pobyt

St. Gallen (1975): cestování + motivace + pobyt

UNWTO (1991): cestování + pobyt

Gúčik (2000): cestování + motivace + pobyt + volný čas

14

Tabulka 1: Aktivity cestovního ruchu

aktivity osob cestujících mimo trvalé bydliště aktivity subjektů poskytujících služby a produkty

účel: obnova fyzických a duševních sil (rekreace),

prevence (lázně, wellness), zábava, sportovní vyžití,

vzdělávaní/poznávaní, služební cesta

(1) provozování zařízení se službami pro cestující

včetně aktivit osob, které jednotlivé služby

nabízejí a zajišťují

(2) aktivity spojené s využíváním, rozvojem

a ochranou zdrojů pro cestovní ruch

(3) souhrn politických aktivit a aktivit veřejné správy

(4) mezinárodní spolupráce a reakce místního

obyvatelstva na dané aktivity

Pramen: zpracováno podle Zelenka, Pásková, 2012.

Z uvedeného vymezení vyplývají vztahy mezi místem trvalého bydliště a cílovým

místem/destinací(obrázek 2).

Obrázek 2: Cestovní ruch

Prameň: Gúčik, 2001.

Podmínkou rozvoje cestovního ruchu je cestování a dočasný pobyt osob mimo místo

trvalého bydliště s cílem uspokojovat specifické potřeby, přičemž pokud se nejedná o služební

cestu, odehrává se ve volném čase. Z ekonomického hlediska (Gúčik, 2007a) se jedná o formu

spotřeby, kterou návštěvníci uspokojují specifické potřeby odpočinku, poznávání, kulturního

a sportovního vyžití, zdraví, společenské komunikace, rozptýlení, zábavy apod. Dochází k ní

v jiném než běžném životním prostředí, tj. je spojena s cestováním a pobytem na jiném místě

než je místo trvalého bydliště nebo pracoviště, a která představuje formu účelného využívání

volného času a nespojuje se s výdělečnou činností.

Cestovním ruchem tedy nerozumíme dojíždění za prací nebo do školy, cestování

za účelem získání státního občanství (uprchlíci), pohyb osob pracujících v příhraničních

oblastech a pohyb ve městě trvalého bydliště např. účast na koncertu, návštěva divadla.

trvalé bydliště

návštěvník – subjekt CR

(nositel poptávky)

přechodné bydliště

(dočasný pobyt)

cíl. místo/destinace - objekt CR

(nositel nabídky)

cestování

(účel)

15

1.2. Systémová teorie cestovního ruchu

Systémová teorie cestovního ruchu je výsledkem modelování cestovního ruchu

z ekonomického hlediska. Přitom model představuje zjednodušené vnímání skutečnosti.

Modelováním systému cestovního ruchu se zabývalo několik autorů např. Kaspar (1975),

Krippendorf (1986), Freyer (1993), Müller (1997), Gúčik (2000), McIntosh (2000), Bieger

(2004) aj. Gúčik (2010, s. 31) uvádí, že disciplíny, které se zabývají cestovním ruchem,

využívají modelování jako pracovní hypotézu, na základě které formují svou teorii. Přitom

každá vědní disciplína se na modelování cestovního ruchu dívá z jiného úhlu pohledu.

Ve vědecké a odborné literatuře cestovního ruchu se setkáváme s modely ekonomickými,

teritoriálními, prostorovými, časovými nebo kulturními.

Z ekonomického hlediska definovali a graficky znázornili cestovní ruch už Hunziker

a Krapf (1942, In Gúčik, 2010). Zobrazují ho jako dopravní proces, který ovlivňují početné

faktory jako hospodářství, politika, sociální otázky, kultura, technika, národní zdraví a vztahy

mezi nimi. Za ohnisko všeho dění považují člověka jako subjekt cestovního ruchu. Objektem

cestovního ruchu jsou podle nich instituce cestovního ruchu, které zahrnují destinaci

a zařízení přímo nebo zprostředkovaně zabezpečující služby cestovního ruchu.

Na základě východisek systémové teorie a na principech modelu Hunzikera

a Krapfa sestavil v roce 1975 Kaspar model cestovního ruchu. Podle něho představuje systém

cestovního ruchu (obrázek 3) jednotu vztahů a rozhodnutí v cestovním ruchu (Sölter, s. 5).

Přitom má dva podsystémy, a to návštěvníka cestovního ruchu, tedy subjekt cestovního ruchu,

který vystupuje jako spotřebitel statků a služeb typických pro cestovní ruch a cílové místo,

podniky a organizace cestovního ruchu, tedy objekt cestovního ruchu, který představuje

poskytovatele služeb cestovního ruchu (Gúčik, 2007a, 2010).

16

Obrázek 3: Kasparův model systému cestovního ruchu

Pramen: Kaspar, 1996 In Bieger, 2010.

Dynamikou systému cestovního ruchu se zabýval Bieger (2004, In Gúčik, 2010), který

vymezil čtyři základní subsystémy cestovního ruchu, a to (1) destinaci, (2) dopravu,

(3) zprostředkovatele a (4) poptávku (obrázek 4). Takto vymezený systém cestovního ruchu

reflektuje vztahy s vnějším prostředím, které tvoří hospodářství, společnost, příroda,

technologie a politika. Ta je přitom projevem společenské praxe. Technologii (Bieger 2006,

In Gúčik, 2010) považuje za průřezovou oblast mezi hospodářstvím, společností a přírodou.

Každý ze subsystému má své vnitřní složení. Subsytém destinace zahrnuje ubytovací

zařízení, sportovně-rekreační a kulturně-společenská zařízení, pohostinská zařízení,

organizace cestovního ruchu (agentury destinačního managementu), místní dopravce,

atraktivity cestovního ruchu (kulturní, přírodní) a vztahy mezi nimi. Subsystém

zprostředkovatelů zahrnuje cestovní kanceláře, cestovní agentury a webové portály, které

v destinaci působí v rámci domácího a příjezdového cestovního ruchu a vztahy mezi nimi

a zákazníky. Subsystém poptávky tvoří turisté a obchodní cestující, subsystém dopravy

zahrnuje dopravní podniky a instituce, které v oblasti působí.

subsystém

subjekt CR

(návštěvník

CR)

subsystém

objekt CR

institucionální

subsystémy

destinace

organizace

CR

podniky

CR

ekonomické

prostředí sociálně-kulturní

prostředí

technologické

prostředí

politické

prostředí

ekologické

prostředí

systém CR

17

Obrázek 4: Biegerův model systému cestovního ruchu

Pramen: Bieger, 2010, s. 81.

Z časového hlediska se systém cestovního ruchu podle Biegera dynamicky vyvíjí a vlivem

různých okolností může docházet k jeho změnám např. fúze cestovních kanceláří v destinaci,

nárůst prodeje produktu destinace přes internet, vznik organizace destinačního managementu

apod.

Cestovní ruch tedy považujeme za otevřený a dynamicky se vyvíjející systém. Chápeme

ho jako jednotu vztahů a rozhodnutí v cestovním ruchu (Sölter, s. 5). Tento komplex

se přitom skládá z dvou subsystémů. Jedním ze subsystémů je návštěvník cestovního ruchu,

kterého označujeme jako subjekt cestovního ruchu. Je nositelem poptávky po cestovním

ruchu a vystupuje jako spotřebitel statků a služeb typických pro cestovní ruch. Druhým

subsystémem v systému cestovního ruchu je objekt cestovního ruchu. Objekt je tvořen

destinací (cílové místo), podniky a organizacemi cestovního ruchu. Představuje tedy

poskytovatele služeb cestovního ruchu.

Všichni, kteří se podílejí na uspokojování potřeb návštěvníků cestovního ruchu, jsou

přitom povinni spolupracovat. V systému cestovního ruchu existuje soustava vazeb nejen

mezi jeho subsystémy a jejich prvky, ale i mezi cestovním ruchem a jinými systémy, které

tvoří jeho okolí (obrázek 5).

hospodářství

subsystém

destinace

subsystém

zprostředkovatelé

subsystém poptávka

společnost

politika životní

prostředí

technologie subsystém doprava systém

cestovního

ruchu

18

Obrázek 5: Systém cestovního ruchu podle Gúčika

Pramen: Gúčik, 2007.

1.2.1. Subjekt cestovního ruchu

Z ekonomického hlediska je subjekt cestovního ruchu každý, kdo uspokojuje své potřeby

během cestování a pobytu mimo místa trvalého bydliště spotřebou statků cestovního ruchu

(Gúčik, 2001, s. 8). Vystupuje tedy jako nositel poptávky po cestovním ruchu.

V praxi cestovního ruchu je důležité rozlišit cestující ze statistického hlediska. Statistické

členění cestujících vychází ze závěrů mezinárodní konference o statistice cestovního ruchu

konané v Ottawě v roce 1991. Cestující je každý [34], kdo cestuje mezi dvěma nebo více

krajinami, či lokalitami v rámci krajiny svého obvyklého pobytu. Podmínkou je cesta mimo

místo obvyklého pobytu bez ohledu na účel cesty a použitý dopravní prostředek.

Rozlišujeme cestujících, kterých zahrnujeme do statistik cestovního ruchu a cestujících,

kterých cesty se ve statistikách cestovního ruchu neevidují (obrázek 6). Do statistik

cestovního ruchu nezahrnujeme:

− tranzitních cestujících, kteří krajinou projíždí za cílem návštěvy jiné destinace a nejsou

formálně zapsaní pasovou kontrolou např. cestující na říční nebo zaoceánské lodi, kteří

nejsou oprávnění vystoupit; cestující, kteří krátkou dobu v rámci přestupu zůstávají

v prostoru leteckého terminálu. Ostatní tranzitní cestující jsou klasifikováni jako

návštěvníci např. slovenští cestující mířící na vánoční víkend do Drážďan přecházející

Českou republikou,

− pracovníky v pohraničí, tedy osoby s bydlištěm v blízkosti hranic a pracující v sousedící

zemi např. osoby s běžným pobytem v Holíči na západě Slovenska pracující v Hodoníně

na Moravě,

− dočasné imigranty,kočovníky a uprchlíky,

subjekt

objekt

ekonomické

prostředí

politické prostředí legislativní

prostředí

kulturní

prostředí

sociální

prostředí

ekologické

prostředí

technicko-

technologické

prostředí

CESTOVNÍ RUCH

formy a druhy

(kategorie)

cestovního ruchu

19

− příslušníky armád v zahraničních posádkách včetně jejich rodinných příslušníků

a doprovázejících osob např. čeští vojáci v Afghánistánu nejsou cestujícími vykazovanými

v mezinárodní statistice cestovního ruchu,

− diplomaty a představitelé konzulátu, kteří vykonávají výdělečnou činnost mimo své

krajiny včetně jejich rodinných příslušníků a doprovázejících osob.

Ve statistikách cestovního ruchu v mezích domácího cestovního ruchu také

nevykazujeme:

− obyvatele, kteří cestují v rámci své země za prací nebo studiem do jiného města, či

regionu např. cesta obyvatele Poděbrad jednou týdně do Prahy na Vysokou školu

hotelovou,

− obyvatele, kteří cestují s úmyslem změny svého trvalého bydliště,

− obyvatele bez trvalého bydliště,

− obyvatele, kteří cestují v rámci místa svého běžného pobytu, a to buď pravidelně např.

obyvatel Ústí nad Labem cestuje o víkendech na vlastní chatu do Děčína, nebo

nepravidelně např. obyvatel Brna navštíví v létě kulturní festival „ceskehrady.cz“ na hradě

Veveří.

Obrázek 6: Subjekt cestovního ruchu

Pramen: zpracováno podle Gúčik, 2001.

CESTUJÍCÍ

zahrnovaní do statistiky

cestovního ruchu

nezahrnovaní do statistiky

cestovního ruchu

návštěvníci

stálý obyvatel turista výletník

− turista na dovolené

− krátkodobě pobývající

turista

− tranzitní cestující

− pracovníci v pohraničí

− dočasní imigranti

− kočovníci

− uprchlíci

− příslušníci armády

v zahraničních posádkách

− diplomati

− představitelé konzulátů

20

Do statistik cestovního ruchu jsou zahrnováni návštěvníci, stálí obyvatelé, turisté

a výletníci, kteří uspokojují své potřeby během cestování a pobytu mimo místa běžného

bydliště spotřebou statků cestovního ruchu.

Návštěvníkem je každá osoba, která cestuje na místo mimo svého obvyklého prostředí

na dobu kratší než 12 měsíců a jejíž hlavní účel je jiný než výkon výdělečné činnosti

v navštíveném místě. Návštěvníky zahrnované do statistiky cestovního ruchu je možné odlišit

od tranzitních cestujících apod. na základě několika znaků. Důležité je, že se musí jednat

o cestu mimo běžné životní prostředí, přičemž neexistuje pravidelnost přepravy mezi místem

obvyklého bydliště a navštíveným místem. Na základě uvedeného je potom možné vyřadit

ze statistik cestovního ruchu pravidelné (denní, týdenní) cesty za prací nebo studiem mezi

dvěma místy.

Krajina obvyklého pobytu je jedním z klíčových kriterií pro určení, zda je přijíždějící

osoba „návštěvníkem“ nebo „jiným cestovatelem“, a pokud je návštěvníkem, zda se jedná

o návštěvníka v domácím nebo zahraničním cestovním ruchu. Základní myšlenkou klasifikace

zahraničních návštěvníků je jejich vnímání podle krajiny trvalého bydliště, nikoliv

podle státní příslušnosti. Cizí stání příslušníci s trvalým pobytem v dané zemi jsou do statistik

zahrnováni v rámci domácího nebo výjezdového cestovního ruchu např. Slovák s trvalým

bydlištěm v Plzni cestující na prodloužený víkendový pobyt do Krkonoš bude vykazován jako

návštěvník v domácím cestovním ruchu. Naopak čeští státní příslušníci s trvalým pobytem

v jiném státě jsou vykazování jako návštěvníci v příjezdovém cestovním ruchu např. Čech

s trvalým bydlištěm v Bratislavě cestující na dovolenou na Šumavu.

Pro potřeby statistik cestovního ruchu rozlišujeme návštěvníky v mezinárodním

a v domácím cestovním ruchu. Návštěvník v mezinárodním cestovním ruchu je každá osoba,

která cestuje do jiné země, než je jejím obvyklým bydlištěm, ale mimo své obvyklé prostředí

na dobu nepřesahující 12 měsíců. Hlavní cíl cesty je přitom jiný jako výkon výdělečné

činnosti v rámci navštívené krajiny.

Návštěvníky (tabulka 2) členíme dále na stálé obyvatele, turisty a výletníky.Vyznačují se

rozličnými charakteristikami v závislosti od toho, zda se jedná o zahraniční nebo domácí

cestovní ruch.

Stálý obyvatel (Gúčik, 2001, s. 8) v domácím cestovním ruchu je osoba, která žije alespoň

šest po sobě jdoucích měsíců v jistém místě před příchodem do jiného místa na kratší dobu

než šest měsíců. V zahraničním cestovním ruchu je to osoba, která žije v zemi alespoň jeden

rok před příjezdem do jiné země na kratší dobu než jeden rok.

21

Turista (Gúčik, 2001, s. 8) v domácím cestovním ruchu je návštěvník trvale usazen

v zemi, který cestuje na dobu minimálně jednoho přenocování v hromadném ubytovacím

zařízení nebo v soukromí, ale nikoliv na delší dobu než šest měsíců. V zahraničním cestovním

ruchu je to návštěvník, který cestuje do jiné země na dobu alespoň jednoho přenocování, ale

nikoliv na dobu než jeden rok. Z hlediska délky pobytu přitom rozlišujeme turistu

na dovolené, tedy turistu, který pobude na daném místě více než určený počet nocí nebo dní

a krátkodobě pobývajícího turistu, který cestuje na dobu nepřekračující určený počet nocí

nebo dní, ale zahrnuje pobyt alespoň s jedním přenocováním. V podmínkách České republiky

je krátkodobě pobývajícím turistou návštěvník, který se zdrží na území krajiny

1 až 3 přenocování, v krajinách kolem Středozemního moře je stanovený počet

7 až 8 přenocování.

Tabulka 2: Návštěvníci zahrnovaní do statistik cestovního ruchu

Cíl a motiv cesty Typ návštěvníka

Slovák pracující v IT firmě v Plzni cestuje na prodloužený

víkend do Českého Krumlova

stálý obyvatel v domácím cestovním ruchu

(kulturně-poznávací cestovní ruch)

Slovák pracující ve stavební firmě v Hodoníně cestuje na

prodloužený víkend do Krkonoš

stálý obyvatel v domácím cestovním ruchu

(rekreační cestovní ruch)

Slovák pracující v reklamní agentuře v Praze cestuje na 5-denní

lyžovačku do rakouského Semmeringu

stálý obyvatel ve výjezdovém cestovním

ruchu (rekreační cestovní ruch)

Slovák mající české občanství a trvalé bydliště v Olomouci

cestuje na Silvestrovský pobyt na Šumavu

krátkodobý turista v domácím cestovním

ruchu (rekreační cestovní ruch)

Slovák mající české občanství, trvalé bydliště ve Žďáru

nad Sázavou cestuje na 10-denní letní dovolenou do Jizerských

hor

turista na dovolené v domácím cestovním

ruchu

(sportovní cestovní ruch)

Francouz – manažer francouzského zastoupení společnosti

OMD přijede na konferenci do Prahy

krátkodobý turista v příjezdovém cestovním

ruchu

(kongresový cestovní ruch)

Francouz žijící v Praze cestuje na wellness pobyt do Karlových

Varů

krátkodobý turista v příjezdovém cestovním

ruchu

(zdravotní cestovní ruch)

Kanaďan žijící v Praze cestuje na prodloužený relaxační

víkendový pobyt do Františkových Lázní

krátkodobý turista v příjezdovém cestovním

ruchu

(zdravotní cestovní ruch)

Maďar – manager maďarského zastoupení společnosti Nissan

přijede na konferenci do Brna

krátkodobý turista v příjezdovém cestovním

ruchu

(kongresový cestovní ruch)

Němec cestující na filmový festival do Karlových Varů

bez přenocování

výletník v příjezdovém cestovním ruchu

Čech s trvalým bydlištěm v Liberci cestuje na týdenní pobytový

zájezd na Korfu

turista na dovolené ve výjezdovém

cestovním ruchu

(rekreační cestovní ruch)

Čech s trvalým bydlištěm v Bratislavě cestuje na víkend

do Lednicko-Valtického areálu

krátkodobý turista v příjezdovém cestovním

ruchu

(kulturně-poznávací cestovní ruch)

Čech s trvalým bydlištěm v Jihlavě cestující na koncert

Madonny do Prahy bez přenocování

výletník v domácím cestovním ruchu

Pramen: vlastní zpracování, 2013.

22

Výletník (Gúčik, 2001, s. 8) je návštěvník, který cestuje na kratší dobu než 24 hodin, aniž

by přenocoval v navštíveném místě.

1.2.2. Objekt cestovního ruchu

Objektem cestovního ruchu (Gúčik aj., 2004) je vše, co se může stát cílem změny místa

pobytu např. příroda, kultura, hospodářství nebo společnost. Je tedy nositelem nabídky.

Objektem cestovního ruchu (obrázek 7) jsou místa/destinace, kde vyvíjejí činnost podniky

a instituce cestovního ruchu, které produkují statky cestovního ruchu jako předmět nabídky

pro uspokojení poptávky návštěvníků. Subjekt cestovního ruchu může uspokojit svou potřebu

účasti na cestovním ruchu pouze v tom případě, pokud existuje vhodný ekvivalent k jejímu

uspokojení.

Obrázek 7: Objekt cestovního ruchu

Pramen: vlastní zpracování, 2013.

Destinace (cílové místo; Gúčik, 2001) představuje středisko cestovního ruchu, region

nebo stát jako cestovní cíl. Musí disponovat vhodným přírodním a kulturním potenciálem

pro rozvoj cestovního ruchu. Potenciál destinace má jistý význam, funkce a využitelnost

v průběhu roku, je cílem cestování a pobytu návštěvníků cestovního ruchu. Přitom není

rovnoměrně rozmístněn v krajině, a proto může mít s ohledem na svoji jedinečnost místní,

regionální, celostátní až mezinárodní význam.

Pro naplnění potřeb návštěvníků cestovního ruchu je důležitá infrastrukturní vybavenost

destinace, tzv. sekundární nabídka. Infrastruktura cestovního ruchu (Gúčik, 2001) představuje

soubor podniků, zařízení a institucí cestovního ruchu a jejich služeb potřebných na to, aby

mohl návštěvník cestovního ruchu v cílovém místě přechodně pobývat a uspokojovat svoje

potřeby, a tím získat komplexní zážitek.

OBJEKTCESTOVNÍHO RUCHU

cílové místo/destinace

podniky cestovního ruchu instituce cestovního ruchu

− ubytovací zařízení

− pohostinská zařízení

− cestovní kanceláře a agentury

− turistické informační kanceláře

− sdružení cestovního ruchu

− organizace destinačního managementu

− klastry

− marketingové organizace

23

Destinace mají různé funkce, podle kterých můžeme určit jednotlivé typy destinací.Gúčik

(2001) rozlišuje městská střediska cestovního ruchu, lázeňská místa, rekreační střediska,

rekreační obce a chatové osady (tabulka 3).

Tabulka 3: Destinace cestovního ruchu podle funkcí

Destinace Charakteristika

městská střediska

cestovního ruchu

− kulturně-historické památky

− administrativně-správní orgány

− obchod

− průmysl

lázeňská místa − termální lázně

− klimatické lázně

rekreační střediska − koupání a vodní sporty v nížině

− turistika a vodní sporty v podhorské krajině

− turistika a zimní sporty v horské krajině

rekreační obce − původní hospodářská funkce zanikla

− využití na rekreační účely

chatové osady

výletní místa

− obyčejně u vodní plochy

− přírodní atraktivity

− civilizační atraktivity

Pramen: zpracováno podle Gúčika, 2001, s. 9.

Podrobnější klasifikaci destinací zmiňují Vystoupil, Holešinská a Šauer (2007), kteří

rozlišují typy destinací podle převládajích aktivit (tabulka 4). Rozlišujeme destinace

lázeňského typu, destinace turistiky v přírodně hodnotových oblastech, destinace u vodních

ploch, destinace poznávacího cestovního ruchu ve vesnických oblastech, destinace městského

typu, historického typu, horského typu a poutního typu, destinace individuální rekreace a

komplexy uměle vytvořených atraktivit a služeb cestovního ruchu.

Kromě destinací charakteru středisek se v České republice nachází 17 regionů cestovního

ruchu, které se dál člení na 40 tzv. turistických oblastí (příloha). Oficiální rozdělení regionů

cestovního ruchu zpracovala česká agentura pro cestovní ruch – CzechTourism.

24

Tabulka 4: Klasifikace destinací cestovního ruchu podle funkcí

Destinace Charakteristika Formy (f) a druhy (d)

cestovního ruchu

lázeňského typu − přírodní léčebné zdroje a zdravotně

příznivé klima

− navazující (rozvinutá) infrastruktura

− zpravidla přírodně hodnotná krajina

zdravotní CR(f)

kulturně-poznávací CR (f)

typu turistiky v přírodně

hodnotových oblastech

− zajímavé nebo vzácné přírodní

výtvory

a oblasti (nastupní destinace

do CHKO)

sportovní CR (f)

− zahrnuje: cykloturistika, pěší

turistika,hipoturistika, vodní

turistika (splav), speleoturistika

(jeskyně), rybaření

typu u vodních ploch − vodní plochy, toky

− příznivé podmínky pro rekreaci

− provozování vodních sportů a rybaření

rekreační CR (f)

− zahrnuje: plavání, splav,

plachtení, rybaření

příměstský CR (d)

typu poznávacího

cestovního ruchu

ve vesnických oblastech

− dochovaná lidová architektura

− místní tradice a produkty

− kulturní krajina

kulturně-poznávací CR (f)

− zahrnuje: agroturistika

a venkovská turistika,

etnografický CR (zvyky,

tradice, pověsti)

gastronomický CR (f)

− zahrnuje: vinářský CR

sportovní CR (f)

− zahrnuje: cyklo- a pěší turistika

městského typu − městské památkové rezervace

a městské památkové zóny

− panoramatické pohledy (městská

krajina)

− příp. podmínky pro kongresový CR

a veletrhy

kulturně-poznávací CR (f)

− zahrnuje: poznávaní a náštěvy

historických památek, muzeí

a galérií, nákupy

kogresový CR (f), včetně

incentivního CR, veltrhů,výstav

historického typu − historické objekty (hrady, zámky,

zříceniny)

− zajímavý krajinný rámec

kulturně-poznávací CR (f)

horského typu − horská krajina

− terény a klima vhodné pro zimní

sporty a letní turistiku

sportovní CR (f)

− zahrnuje: cykloturistika, horská

pěší turistika, lyžování

poutního typu − sakrální stavby (chrámy, kláštery,

poustevny, křížové ceste, kaple,

židovské hřbitovy)

− poutní akce přesahující místní význam

− harmonická okolní krajina

kulturně-poznávací CR (f)

− zahrnuje: návštěva sakrálních

objektů a prostor, poutě, účast

na obřadech a světských

slavnostech

typu středisek individuální

rekreace

− příměstská poloha s příznivými

podmínkami pro víkendový CR

− chatové a trampské osady, rekreační

domy, chaty, chalupy

příměstský CR (d)

− zahrnuje: chataření, chalupaření

typu komplexů uměle

vytvořených a atraktivit

a služeb CR (atrakční typ)

− tematické parky

− sportovní areály

− nákupní a zábavní komplexy

− komplexy CR (hotelové areály apod.)

rekreační CR (f)

− zahrnuje: nákupy, zážitkové

atraktivity např. Disneyworld,

odpočinek

CR – cestovní ruch

Pramen: zpracováno a přizpůsobeno podle Vystoupil, Holešinská, Šauer, 2007.

25

1.2.3. Okolí systému cestovního ruchu

Vymezení cestovního ruchu jako systému zdůrazňuje význam vlivu okolí na jeho

strukturu. Pokud je cestovní ruch jako oblast činností jednotný a existuje dobrá spolupráce

všech zúčastněných na jeho rozvoji, pak je možné působení okolí na cestovní ruch ovlivnit.

Rozvoj cestovního ruchu ovlivňuje ekonomické, politické, legislativní, ekologické,

kulturní, sociální a technicko-technologické prostředí. Vztah vlivu jednotlivých prostředí

a cestovního ruchu je vzájemný.

a) Ekonomické prostředí. Vliv ekonomického prostředí na rozvoj cestovního ruchu je

nepopíratelný. Jedná se zejména o ekonomický růst, míru nezaměstnanosti, míru inflace,

stabilitu měny a úrokovou míru. Vliv jednotlivých činitelů na cestovní ruch může být přitom

pozitivní nebo negativní.

Rozhodující je ekonomický růst, který se projevuje v růstu hrubého domácího produktu

a výdajů na cestovní ruch. Růst hrubého domácího produktu (HDP) ovlivňuje objem investic

a výdajů na cestovní ruch. Pozitivní je vliv těchto činitelů tehdy, pokud výdaje na cestovní

ruch rostou rychleji než HDP. Negativní vliv na cestovní ruch má hospodářský pokles a krize,

kterou doprovází rostoucí nezaměstnanost a zmrazení mezd. Nezaměstnanost se spojuje

s poklesem příjmů obyvatelstva a výdajů na méně nezbytné potřeby (Gúčik, 2001, s.10),

ke kterým patří i cestovní ruch.

Inflace má za následek pokles kupní síly peněz a projevuje se růstem cen zboží a služeb.

V cestovním ruchu je důležitá i stabilita měny, která ovlivňuje zahraniční cestovní ruch.

Devalvace měny zdražuje cesty občanů do zahraničí, tj. výjezdový cestovní ruch. V případě

devalvace měny musí občané za jednotku cizí měny zaplatit více domácí měny. Naopak

devalvace měny umožňuje levnější cesty v rámci příjezdového cestovního ruchu.

Úroková míra (Gúčik, 2001) je cenou za poskytnutý úvěr. Výše úrokové míry může

působit jako pobídka k investování v cestovním ruchu. Nedostupnost úvěrů vlivem vysoké

úrokové míry omezuje investování. Zejména v období hospodářské krize stát cestou vysoké

úrokové míry ovlivňuje objem peněz v oběhu, a tak vytváří tlak na míru inflace.

Cestovní ruch jako ekonomický činitel má vliv na ekonomický růst, ovlivňuje zaměstnanost,

příjmy obyvatelstva a cílových míst a má vliv na platební bilanci státu.

26

b) Politické prostředí. Cestovní ruch je závislý od politiky státu. Hodně závisí

na společenském zřízení, ve kterém se rozvíjí. V ekonomicky rozvinutých zemích se cestovní

ruch stal významným hospodářsko-politickým činitelem. Vlády musí věnovat pozornost

odstranění cestovních formalit, vyřizování cestujících na hranicích a finančnímu zajištění

turistů při cestách do zahraničí. Zrušení vízové povinnosti zjednodušuje cestování. Státy

Evropské unie se podle Schengenské dohody z roku 1995 zavázaly odstranit formality

na hranicích. Některé státy k dohodě nepřistoupily z obavy před zvýšenou imigrací, nárůstem

teroristických útoků a pašováním drog (Gúčik, 2010).

Vývoj cestovního ruchu je podmíněn mírovými zahraničními vztahy. V období

hospodářské nestability a otevřeného válečného konfliktu dochází k poklesu počtu

návštěvníků (Gúčik, 2000, s. 47). Může dojít k uzavření hranic a omezením při vydávání pasů

a při cestování. Za takových podmínek stagnuje příjezdový i výjezdový cestovní ruch.

V období dlouhodobého válečného konfliktu ve státě se hospodářství přeorientuje na válečnou

výrobu, dochází k omezením v konečné spotřebě obyvatelstva, doprava se podřizuje

vojenským zájmům. V důsledku přímých válečných operací cestovní ruch zaniká. Během

války dochází k omezení cestovního ruchu i v těch zemích, které se přímo nepodílejí

na válečném konfliktu.

Negativní vliv na rozvoj cestovního ruchu má i terorismus, který představuje použití násilí

k dosažení politických cílů. Projevuje se únosy a atentáty na turisty, únosy dopravních

prostředků, bombovými útoky na objekty cestovního ruchu (ubytovací a pohostinská zařízení)

apod. Rostoucí obavy návštěvníků cestovního ruchu doprovází pokles poptávky po něm a růst

výdajů na zajištění bezpečnosti (Gúčik, 2004). Opatření bezpečnosti se projevují v růstu

nákladů. Zvyšuje se kontrola osob na letištích. Přitom se nejedná pouze o zajištění

bezpečnosti osob, ale i majetku (krádeže, kapesní krádeže).

c) Legislativní prostředí. Cestovní ruch a jeho rozvoj je ovlivněn legislativním prostředním.

Různé předpisy, nařízení, zákony a vyhlášky mohou cestovní ruch eliminovat nebo naopak

podporovat. K nejvýznamnějším dokumentům na mezinárodní úrovni patří:

− Globální etický kodex cestovního ruchu, který definuje principy rozvoje cestovního ruchu

např. právo na cestování, přístup ke kulturně-historickým a přírodním památkám,

vzájemné respektování návštěvníků a místního obyvatelstva apod.,

− Agenda 21, dokument týkající se trvale udržitelného rozvoje cestovního ruchu.

Oba uvedené dokumenty jsou dobrovolné. Nejedná se o závaznou legislativu, ale krajiny,

které dané dokumenty ratifikovaly, se zavazují dodržovat jejich principy.

27

V rámci Evropské unie upravuje oblast cestovního ruchu několik směrnic a norem např.:

− Směrnice 99/42/EC ze 7. 6. 1999 dotýkající se zejména činnosti průvodců, sjednocuje

požadavky na uznávání kvalifikace a doplňuje směrnice vytvářející všeobecný systém

uznávající odborné vzdělání (89/48/EEC a 92/51/EEC),

− EV/ISO 18513:2003 „Služby cestovního ruchu – hotely a ostatní kategorie turistického

ubytování – terminologie“,

− EN 13809:2003 „Služby cestovního ruchu – cestovní agentury a cestovní kanceláře –

terminologie“.

K významným dokumentům patří také Rezoluce Evropského parlamentu k cestovnímu ruchu

(2002), která obsahuje řadu komplexních doporučení pro další rozvoj cestovního ruchu. Její

základní myšlenkou je zlepšení komunikace a spolupráce všech subjektů v cestovním ruchu

a přijetí dlouhodobého programu na jeho podporu, včetně sjednocení legislativy. Podstatnými

dokumenty jsou také Obnovená politika Evropské unie v oblasti cestovního ruchu a strategie

Evropa 2020.

Oblast podnikání a činnosti cestovního ruchu v České republice ovlivňují také daňové zákony,

Živnostenský zákon (podnikaní v oblasti cestovních kanceláří, pohostinství, průvodcovská

činnost), Obchodní a Občanský zákoník, Zákon o ochraně spotřebitele, Celní zákon, Zákon

o pobytu cizinců na území České republiky, Lázeňský zákon (rozvoj lázeňského cestovního

ruchu), Stavební zákon a příslušné vyhlášky (bezbariérové prostředí, protipožární opatření) aj.

Typickým příkladem vlivu legislativy na situaci v cestovním ruchu může být kategorizace

ubytovacích zařízení, která upravuje zařazení ubytovacích zařízení do tříd (* - *****)

podle standardu a kvality poskytovaných služeb a usnadňuje tak orientaci zákazníků.

V krajinách, kde je kategorizace dobrovolná, je orientace zákazníků ve standardu

poskytovaných služeb náročná a ne vždy avizovaný standard odpovídá skutečnosti.

d) Sociální prostředí. Rozvoj cestovního ruchu úzce souvisí s činností člověka (Gúčik, 2010),

jehož potřeby a řízení jsou ovlivněny i mimoekonomickými činiteli, podmíněnými

společenským zřízením. To ovlivňuje např. rozdělování HDP, pracovní a mimopracovní

podmínky, jakož i sociální politiku státu. Spravedlivé rozdělování důchodů se projevuje

ve hmotné spotřebě a spotřebě služeb obyvatelstva a má vliv na úroveň výživy, odívání,

vybavenosti domácností předměty dlouhodobé spotřeby, jakož i úroveň veřejné spotřeby

např. služby školství, zdravotnictví ap.

Význam při účasti na cestovním ruchu má také demografická struktura. Cílové skupiny

zákazníků ovlivňuje při výběru cílových míst jejich věk, pohlaví, velikost rodiny, sociální

28

situace apod. Od demografických faktorů závisí jejich preference a očekávaní při účasti

na cestovním ruchu. Specifické požadavky při účasti na cestovním ruchu mají zejména rodiny

s malými dětmi, senioři, zdravotně znevýhodněné osoby a ženy jako obchodní cestující.

V současnosti můžeme pozorovat trend stárnutí populace, prodlužování věku odchodu

do důchodu a růst zdravotní uvědomělosti lidí.

Pracovní podmínky (Gúčik, 2010) se spojují nejen s délkou pracovní doby, intenzity práce

a pracovním prostředím, ale také s úrovní technické vybavenosti, hygieny a bezpečnosti

práce. Mimopracovní podmínky spojujeme s fondem volného času a podmínkami

na jeho účelné využití např. s odpočinkem, cestováním, kulturním a sportovním vyžitím ap.

Dostatečný fond volného času je podmíněný také právem na placenou dovolenou. V této

souvislosti je významný rok 1936, kdy Mezinárodní organizace práce

(Interantional Labour Organization) souhlasila s Dohovorem o placené dovolené.

Podle dohovoru má každá osoba zaměstnaná minimálně jeden rok, nárok na šest dní placené

dovolené do roka [33]. Základné myšlenky tohoto dohovoru se vzpomínají i ve Všeobecné

deklaraci lidských práv z roku 1948, která uvádí, že každý člověk má právo na oddych

a volný čas včetně přiměřeného omezení počtu pracovních hodin a pravidelné placené

dovolené [27].

V průběhu času postupně dochází ke zkracování fondu pracovní doby a růstu fondu

volného času (obrázek 8). V minulosti kolem roku 1900 (Freyer, 2006) lidé pracovali

10,5 hodiny denně přibližně 300 dní v roce. Po 2. světové válce došlo ke změně. V roce 1950

měli pracující k dispozici v průměru 12 dní dovolené. V současnosti je to průměrně 29,5 dne,

což představuje přibližně 6 týdnů. Prognóza do roku 2020 představuje převahu volného

času nad pracovní dobou. Pro rozvoj cestovního ruchu je důležitá zákonná placená dovolená.

Obrázek 8: Růst fondu volného času

1950 1970 1990 2020

6 dní v týdnu 6 dní v týdnu 5 dní v týdnu 4 dny v týdnu

48 hodin týdně 42 hodin týdně 38 hodin týdně 32 hodin týdně

279 pracovních dní 238 pracovních dní 200 pracovních dní 165 pracovních dní

86 volných dní

(dovolené, svátky,

neděle)

127 volných dní

(dovolené, svátky,

neděle)

165 volných dní 200 volných dní

Pramen: zpracováno podle Freyer, 2006.

29

S růstem fondu volného času přichází i změna hodnot návštěvníků cestovního ruchu. Mění

se jejich nároky a požadavky na dovolenou, což se projevuje ve formě trendů na trhu

cestovního ruchu (obrázek 9).

Obrázek 9: Trendy na trhu cestovního ruchu

Pramen: zpracováno podle Freyer, 2006.

Sociální politika se orientuje na sociální zabezpečení té části populace, která má

nedostatečné nebo žádné pracovní příjmy k zajištění existenčních potřeb.

Stát určuje podmínky např. pro nemocenské pojištění, invalidní důchody, přídavky na děti,

podporu v nezaměstnanosti apod. Na financování sociálního zabezpečení se podílí stát,

občané, podnikatelé a různé veřejné instituce (Gúčik, 2001).

Cestovní ruch ovlivňuje sociální prostředí např. tím, že

diferencovanou nabídkou produktu umožňuje účast na cestovním ruchu i sociálně slabším

skupinám obyvatelstva. V Evropské unii je aktuální problematikou sociální

cestovní ruch nebo "cestovní ruch pro všechny". Kromě toho cestovní ruch ovlivňuje

i zdravotní, vzdělanostní a kulturní úroveň obyvatelstva.

Důležitým faktorem, který ovlivňuje návštěvnost destinací, je zdravotní bezpečnost.

Zahrnuje informovanost o zdravotních rizikách při cestách do zahraničí zejména

do exotických krajin severní a střední Afriky, jihovýchodní Asie a střední a jižní Ameriky.

Jednotlivé země můžeme z hlediska zdravotního rizika rozdělit na země s nízkým, středním

a vysokým rizikem (tabulka 5).

Tabulka 5: Země podle stupně zdravotního rizika

Stupeň rizika Země

nízké riziko střední, západní a severní Evropa, USA, Kanada, Austrálie, Nový Zéland

střední riziko východní Evropa, okolí Středozemního moře, Izrael, Jihoafrická republika, Japonsko

vysoké riziko Mexiko, některé země střední a jižní Ameriky, Asie a Afriky

Pramen: vlastní zpracování, 2013.

Trendy zítřka

− cestování mezi

galaxiemi

− virtuální cestování

− zůstat doma

− návrat

k ztraceným

hodnotám

Trendy včerejška

− cestování poštovním

dostavníkem

− cestování parníkem

− cestování autem

− cestování s ruksakem

− dovolená v kempu

Trendy dneška

− charterové lety

− klubová dovolená

− dovolená all-inclusive

− tematické parky

− cykloturistika

30

Návštěvníci cestovního ruchu musí být informováni o potřebě povinného i doporučeného

očkování. Povinným očkováním je očkování proti žluté zimnici. K doporučeným očkováním

patří očkování proti meningokokové meningitidě, japonské encefalitidě, hepatitidě

typu A a B, ecoli, vzteklině apod. v závislosti od aktuální situace v navštívené krajině. Rozvoj

cestovního ruchu negativně ovlivňují epidemie, jako např. ptačí chřipka (SARS, 2003),

prasečí chřipka (A/H1N1, 2009). Při vstupu do rizikových oblastí se návštěvníci prokazují

mezinárodním očkovacím průkazem. Zdravotní riziko představují také znečištěné pláže nebo

otravy z jídla a vody.

e) Kulturní prostředí. Vlivy kulturního prostředí na cestovní ruch se projevují zejména

ve vztahu místního obyvatelstva a návštěvníků v jejich vzájemném vnímaní. Proces sociálně-

kulturních změn, které jsou výsledkem kontaktu různých kultur, označujeme jako akulturace.

Jedná se o proces (Gúčik, 2004), ve kterém si jednotlivec nebo sociální skupina osvojuje

prvky cizí kultury (obrázek 10). S postupující globalizací je riziko akulturace vyšší. Pod jejím

vlivem může dojít ke ztrátě autenticity v nabídce cestovního ruchu, kterou vyhledává

návštěvník. Nejčastěji se jedná o vliv západní kultury na původní kulturu hospodářsky méně

vyspělých krajin. Místní obyvatelé přebírají zvyky návštěvníků a prvky jejich vlastní kultury

se postupně vytrácí.

Obrázek10: Proces akulturace

Pramen: Eisenstein, 2010, s. 592.

Vliv rozvoje cestovního ruchu může způsobit nárůst cen v destinaci, což má negativní vliv

na životní úroveň místního obyvatelstva. Může dojít až k vytlačování místního obyvatelstva

zejména z historických částí měst a k tzv. vylidnění dané oblasti např. historické centrum

Prahy, oblasti s významnou lidovou architekturou apod. Vytlačování místních obyvatel může

kultura návštěvníků

kultura místního

obyvatelstva

demonstrace efekt

demonstrace

efekt identifikace

efekt imitace

efekt akulturace

akulturace

kulturní

změna

31

mít za následek např. růst kriminality, prostituce. K dalším negativním projevům vlivu

cestovního ruchu patří:

− komerční předvádění tradic ve smyslu vžité představy návštěvníků o kultuře dané oblasti

tzv. inscenizace nebo folklorizace zážitku,

− přibližování místní kultury globální kultuře tzv. „McDonaldizace“,

− ztráta autenticity dané oblasti,

− architektonické znečištění, tj. zasazení architektonických prvků, které nejsou pro danou

lokalitu typické např. typický alpský horský hotel v Beskydech, plážový bungalov

se slaměnou střechou na břehu Lipna.

Proces akulturace může mít i pozitivní vliv na rozvoj cestovního ruchu v dané oblasti,

a to např.:

− růst životní úrovně obyvatel dané oblasti,

− zviditelnění tradičních řemesel, zvyků prostřednictvím zájmu návštěvníků,

− zrestaurování kulturně-historických a sakrálních staveb.

Výsledkem kulturních vlivů je vznik tzv. subkultur. Ty (Horner, Swarbrooke, 2003,

s. 132) přesahují hranice států a většinou mají původ mimo Evropu. Je pravděpodobné, že se

nevyvinuly jako subkultury „euromládeže“, ale jsou důkazem rostoucího vlivu americké

kultury v oblasti ovlivňování spotřeby. Subkultury představují nové skupiny spotřebitelů

se specifickou motivací. Patří k nim tzv. eurostudenti, kteří se rozhodli studovat mimo

své domovské krajiny, mládež, uživatelé internetu a provozovatelé módních sportů

např. snowboardingu, nordic walkingu, jógy apod.

Nejen cestovní ruch ovlivňuje kulturní prostředí, ale tento vztah probíhá i opačně.

Kulturní a náboženské tradice mohou v některých případech odrazovat návštěvníky od účasti

na cestovním ruchu. Příkladem mohou být muslimské krajiny, ve kterých by návštěvníci měli

respektovat odlišné postavení žen ve společnosti oproti západním krajinám. Některé

návštěvníky může odradit omezení, které zde platí pro ženy. Na druhé straně odlišné zvyky

a odlišná kultura mohou přilákat návštěvníky do destinace formou autentických folklorních

slavností, či typických organizovaných akcí např. karneval - Rio de Janiero, Benátky

a podnítit tak rozvoj cestovního ruchu v oblasti.

f) Ekologické prostředí. Cestovní ruch se rozvíjí tam, kde existují přírodní a kulturně-

historické zdroje rozmístěné v krajině. Narušení rovnováhy Země může dříve nebo později

vést k likvidaci cestovního ruchu (Gúčik, 2001).

32

To byl jeden z důvodů, které vedly v roce 1995 k uspořádání mezinárodní konference

Organizace spojených národů (OSN) o Zemi. Výsledkem konference byla strategie

udržitelného rozvoje, tzv. Agenda 21. Jedná se o program udržitelného rozvoje, který

rozpracovává závěry Konference OSN o životním prostředí z roku 1992 pro cestovní ruch.

Definuje opatření na ochranu přírody a kulturních památek jako základu podnikání

v cestovním ruchu a formuluje doporučení pro vlády a národní organizace cestovního ruchu.

Nejdůležitějším cílem podniků cestovního ruchu je vytvořit systémy a procedury na zahrnutí

cílů udržitelného rozvoje do vlastního systému managementu, a to v oblasti minimalizace

odpadu a recyklace, managementu zdrojů a úspory pitné vody, dopravy, využití krajiny,

zapojení zaměstnanců a hostů do procesu udržitelného managementu, spolupráce

pro udržitelný rozvoj (Gúčik, 2004).

Kromě Agendy 21 existuje i program Místní agenda 21, který se snaží o uplatnění

principů udržitelného rozvoje na regionální úrovni. Program je věnován místnímu rozvoji,

povzbuzení ekologické aktivity obyvatel a zájmu o kulturní život měst a obcí. Zahrnuje

např. obnovu pamětihodností, oživování tradičních zvyklostí a řemesel, péči o krajinu,

vysazování stromů, údržbu parků, akce pro veřejnost (jarmarky, poutě), vlastní práci místních

orgánů, tj. zapracování principů udržitelného rozvoje do koncepcí a plánů. Předpokladem

pro uskutečňování Místní agendy 21 je zapojení místního obyvatelstva a veřejných činitelů.

Cestou k zabezpečení rovnováhy je udržitelný cestovní ruch. K principům udržitelného

cestovního ruchu patří např. omezení návštěvnosti pláží formou zavedení poplatků, omezení

počtů návštěvníků v průběhu jednoho dne např. lezení na ledopády v Krkonoších (16 osob

denně), zákaz vjezdu motorových vozidel do historického centra města, systém ekologické

městské hromadné dopravy a odstavných parkovišť, spolupráce podniků cestovního ruchu

a místních obyvatel apod.

K typickým příkladům vlivu ekologického prostředí na cestovní ruch jsou ekologické

katastrofy jako povodně, tsunami, zemětřesení, výbuchy sopek, které poškozují materiálně-

technickou základnu cestovního ruchu a rekreační prostředí. Jejich vlivem dochází k zatopení,

přelití, zbourání apod. celých komplexů cestovního ruchu. Vlivem ekologické katastrofy

dochází na nějaký čas k ochromení cestovního ruchu. Návštěvnost však postupně

s revitalizací postižené oblasti narůstá.

33

g) Technicko-technologické prostředí. Technicko-technologické prostředí zahrnuje dopravní

infrastrukturu a další technickou a informačně-technologickou vybavenost.

Informační technologie se projevují na trhu dopravních služeb. Dochází k budování

velkokapacitních letedel (A380) a lodí (zejména zaoceánské okružní plavby

např. Allure of the Seas, Oasis of the Seas). Kromě toho se rozšiřuje dopravní síť, a to

budováním dálnic a železničních tratí. V železniční dopravě se budují rychlostní koridory,

rozšiřuje se síť vysokorychlostních vlaků např. TGV/AGV ve Francii nebo Maglev (princip

magnetické levitace). Prostřednictvím rozvoje dopravních technologií dochází

ke zpřístupňování vzdálených destinací. Objevují se i snahy o zpřístupnění vesmírů jako nové

destinace cestovního ruchu.

Nové komunikační technologie zmenšují svět. Platí to i v cestovním ruchu. Internet je již

běžným nástrojem vyhledávání informací a rezervování služeb. Stále více se používají

elektronické letenky, GPS, čipové či magnetické karty namísto klíčů v ubytovacích

zařízeních, virtuální katalogy cestovních kanceláří, dokonce se objevuje i virtuální cestování.

Provoz ubytovacích a pohostinských zařízení ulehčují rezervační systémy a PDA zařízení

(propojení objednávky u stolu z terminálu číšníka s kuchyní a barem). Spolupráci cestovních

kanceláří, ubytovacích zařízení a dopravců ulehčuje zapojení do globálních distribučních

systémů jako např. Galileo, Amadeus, Worldspan, Sabre.

1.3. Klasifikace cestovního ruchu

Klasifikace cestovního ruchu představuje vymezení a charakterizování jednotlivých typů

cestovního ruchu. Na klasifikaci cestovního ruchu existují různé pohledy. V rámci

jednotlivých profesních zaměření dochází k vytváření nových kategorií cestovního ruchu.

Vlivem globalizace se mění motivace účasti na cestovním ruchu a vznikají další kategorie.

Dochází k jisté nejednotnosti v klasifikaci cestovního ruchu.

O klasifikaci cestovního ruchu se zasloužil Bernecker (1962, In Gúčik, 2010), který

rozlišil druhy a formy. Na základě motivace návštěvníků určil druhy cestovního ruchu,

a to rekreační, kulturní, společensky motivovaný, sportovní, politicky motivovaný

a ekonomicky motivovaný. Na základě vnějších faktorů identifikoval formy cestovního ruchu.

Jeho klasifikaci rozšířil Kaspar (1975, In Gúčik 2010). Přebrali ji také další autoři

např. Gaworecki (2000), Gúčik (2000), Bütow (2006), Ryglová, Burian a Vajčnerová (2011).

Postupně se ale objevují snahy o určení kategorii nebo typů cestovního ruchu bez rozlišování

mezi druhem a formou např. Malá (1999), Attl a Nejdl (2004), Vanhove (2005). Jiní autoři

34

využívají členění na druhy a formy, od kterých navíc odvozují typy cestovního ruchu

např. Galvasová, Binek, Holeček, Chabičkovská a Szczyrba (2008; tabulka 6).

Tabulka 6: Členění cestovního ruchu podle Ministerstva pro místní rozvoj

Druhy cestovního ruchu Formy cestovního ruchu Typy cestovního ruchu

− podle místa realizace

− podle původu návštěvníků

− podle vlivu na platební bilanci

− podle počtu návštěvníků

− podle délky trvání

− podle způsobu zabezpečení

− podle způsobu financování

− podle převažujícího místa

pobytu

− podle věku návštěvníků

− rekreační

− kulturní

− společensky orientovaný

− sportovní

− ekonomicky orientovaný

− specificky orientovaný

− aktivní

− incentivní

− poznávací

− venkovský

− veletržní a kongresový

− lázeňský a rekreační

Pramen: Galvasová, Binek, Holeček, Chabičkovská, Szczyrba; 2008, s. 32.

Uvedené členění je značně strukturované a není z něj zcela jasný rozdíl mezi formou a typem

cestovního ruchu.

Existuje také členění na druhy a formy, kde formy se dále člení na základní a specifické

např. Hesková (1999), Šauer a Vystoupil (2011). K specifickým formám pak patří nákupní

cestovní ruch, dark tourism (cestování na místa katastrof, koncentrační tábory), dobrovolnický

cestovní ruch apod.

V praxi cestovního ruchu se setkáváme s různými jevovými druhy a formami (Gúčik,

2004), přičemž v české a slovenské literatuře jsou chápany obráceně. Forma cestovního ruchu

podle českých autorů vyjadřuje účel nebo motiv cestování a přechodného pobytu návštěvníků

v cílovém místě. K formám cestovního ruchu (tabulka 7) patří rekreační, sportovní,

dobrodružný, kulturní, lázeňský/zdravotní a obchodní cestovní ruch. Formy cestovního ruchu

je možné identifikovat na základě otázky „Proč návštěvníci cestují?“. Formy cestovního ruchu

nevystupují v praxi v čisté podobě, ale ve vzájemné kombinaci, přičemž jedna bývá

dominantní. Vlivem globalizace a změny motivů účasti na cestovním ruchu se objevují další

jevové formy cestovní ruchu, které jsou většinou subformou (specifickou formou), resp. jistou

modifikací již známých a zažitých základních forem.

35

Tabulka 7: Charakteristika forem cestovního ruchu

Forma CR Charakteristika Modifikovaná forma

rekreační - aktivní nebo pasivní odpočinek ve vhodném

přírodním prostředí s cílem obnovy fyzických

a duševních sil

- aktivity: procházky, sportovní aktivity,

poznávání přírody a památek

tematický cestovní ruch

- zábavné parky jako Legoland

v Dánsku, Orlando na Floridě,

Asterix ve Francii, Walibi

v Belgii, Europe Park v Německu

- aquaparky

sportovní - pobyt ve vhodném přírodním prostředí spojený

s prováděním různých sportovních aktivit,

které předpokládají fyzické schopnosti

- aktivity: turistika (pěší, horská, vodní,

cykloturistika), ekoturistika (putování přírodou

a poznávání krajinných a přírodně hodnotných

oblastí), lesoturistika (pobyt v lesním prostředí

a poznávání lesnické činnosti), lovecká

turistika, rekreační rybaření

dobrodružný - aktivity: spojeny s pobytem

v extrémních podmínkách (poušť, ledovec,

země s válečným konfliktem), spojeny

s nevšedními zážitky (pobyt na pustém ostrově,

cesty do vesmíru), extrémními sporty

(vysokohorská turistika, horolezectví,

paragliding, let balónem, rafting, lezení

na skály)

kulturní/

poznávací

- uspokojování duchovních potřeb lidí

(poznávání, vzdělávání, zábava, rozptýlení)

- aktivity: návštěva muzeí, galerií,

kulturních pamětihodností, archeologických

nalezišť, hudebních, divadelních a filmových

festivalů, společenských a náboženských akcí

- významné jsou kulturní trasy

vlastivědná turistika

- poznávání památek přírodního,

archeologického, etnografického,

historického a uměleckého

charakteru v regionu, na území

státu

- geoturistika (seznamování se

s geologickými procesy

probíhajícími na povrchu Země,

návštěva geoparků)

- montanistika (návštěva dolů,

hornických děl amuzeí)

lázeňský/

zdravotní

- spojen s fyzickou regenerací, psychickou

pohodou a s péčí o zdraví

- aktivity: zdravotně-preventivní a léčebné

činnosti pod lékařským dohledem

- podmínka rozvoje: existence přírodního

léčivého zdroje (voda, klima, bahno, plyn)

wellness a spa

- léčivý zdroj není nutný

- aktivity: masáže,

květinové a bylinné koupele,

sauny, páry, inhalace apod.

- cíl: relax, odpočinek, nikoliv léčba

obchodní/

kongresový

- souborné označení pro obchodní jednání,

kongresy, výstavy a veletrhy

- průběh: pracovní doba mimo místa trvalého

bydliště, mimosezónní období (jaro, podzim)

- specifikum: výdaje jeho návštěvníků dva až

třikrát vyšší než výdaje u ostatních forem

incentivní (motivační) cestovní ruch

- cíl: motivovat nebo

stimulovat zaměstnance

na základě jejich výsledků

- "teambuilding"

- aktivity: prezentace výsledků

podniku a volnočasové aktivity

gastronomický - spojen se zážitkem

- cíl: poznávání regionálních jídel, nápojů a

zvyků a tradic

- součást udržitelného cestovního ruchu, pokud

není masový

- aktivity: husí a kachní hody, ukázky typické

jihočeské svatby, ukázky masopustu, vinné

stezky

vínny (enologický) cestovní ruch

Pramen: vlastní zpracování, 2013.

36

Druhcestovního ruchu (Gúčik, 2004) je označení pro rozličné příčiny a jejich důsledky

související s cestováním a pobytem na cizím místě. Druhy cestovního ruchu umožňují blíže

určit podstatu cestovního ruchu z hlediska potřeb a cílů jeho návštěvníků. To dovoluje lépe

připravit produkt a nabídnout ho na trhu pro cílovou skupinu návštěvníků cestovního ruchu

(Gúčik, 2001). Druhy cestovního ruchu rozdělujeme z několika hledisek (tabulka 8).

Tabulka 8: Druhy cestovního ruchu

Kriterium Charakteristika

geografické hledisko − domácí

− vnitřní

− regionální

− národní

− zahraniční

− mezinárodní

počet návštěvníků − individuální

− kolektivní (skupinový – většinou přes cestovní kancelář nebo agenturu,

klubový např. Club Mediterraneé, klubové vesnice)

věk návštěvníků − mládežnický

− rodinný (rodiny s dětmi)

− seniorský (od 55 resp. 60 let)

délka účasti − výletní (do 24 hodin)

− krátkodobý (stanovený počet dní, tj. v ČR 2 až 3 dny, ve Francii 7 – 8 dní)

− víkendový

− dlouhodobý (dovolená)

převažující místo pobytu − městský

− příměstský

− venkovský (agroturistika, hipoturistika)

− horský, vysokohorský (hory, jeskyně, splav)

− přímořský

roční období − sezónní (letní, zimní)

− mimosezónní (jaro, podzim)

− předsezónní např. před letní sezónou pro Středomoří v květnu

− posezónní např. po letní sezóně pro Středomoří v září

− celoroční

− svátky (Silvestr, Velikonoce)

způsob organizování − individuální cesta (např. backpackers – baťůžkáři)

− organizovaný zájezd (pobyt, přes cestovní kancelář/agenturu)

použitý dopravní prostředek − železniční (zážitkové vlaky např. Orient Express, vyhlídkové vlaky např.

Bernina Express, Glacier Express ve Švýcarsku)

− lodní (okružní plavby, plavby na hausbótu např. na Baťově kanálu)

− letecký

− autoturistika, mototuristika, karavaning

dynamika − statický (pobytový)

− dynamický (putovní)

sociologické hledisko − návštěvy příbuzných a známých

− etnický/genealogický (např. hledaní předků, cesty po starých židovských

městech, čtvrtích a hřbitovech)

způsob financování − volný

− vázaný (část nákladů nese návštěvník a část nákladů hradí příslušná

organizace/instituce/grant např. sociální cestovní ruch)

dopad na životní prostředí − masový (tvrdý)

− ekologický (měkký, šetrný k životnímu prostředí)

Pramen: zpracováno podle Bütow, 2006 In Berg, 2010 a Gúčik, 2010.

37

Je možné je identifikovat na základě otázek „Jakým dopravním prostředkem návštěvníci

cestují?“, „Kdy cestují?“, „Kam cestují?“, „Na jak dlouho cestují?“ apod.

Pro statistickou evidenci cestovního ruchu má význam členění cestovního ruchu

z geografického hlediska.

Domácí cestovní ruch (Gúčik, 2004, s. 26) představuje cestování a pobyt domácího

obyvatelstva (rezidentů) ve vlastní krajině, pokud nepřesáhne 6 měsíců.

Zahraniční cestovní ruch (Gúčik, 2004, s. 146) chápeme jako cestování a pobyt obyvatel

jistého státu v zahraničí ve volném čase kratší jako jeden rok, přičemž jejich cílem je oddych,

poznávání, kulturní a sportovní vyžití apod. Podle turistických proudů z hlediska daného státu

ho členíme na příjezdový a výjezdový cestovní ruch. Ve vztahu k platební bilanci státu se dělí

na aktivní a pasivní cestovní ruch.

Příjezdový (incoming) cestovní ruch (Gúčik, 2004, s. 101) je aktivní cestovní ruch do cílové

krajiny uskutečněný rezidenty jiných krajin (výletníci, turisti).

Aktivní cestovní ruch (Gúčik, 2004, s. 8) chápeme jako příjezd návštěvníků do cílového místa.

V zahraničním cestovním ruchu jedná se o příchod zahraničních návštěvníků do cílové

krajiny, jejichžvýdaje v navštívené krajině se projevují v aktivech platební bilance cestovního

ruchu jako součásti platební bilance státu.

Výjezdový (outgoing) cestovní ruch (Gúčik, 2004, s. 87) je pasivní cestovní ruch rezidentů

jistého státu do zahraničí na kratší dobu jako jeden rok. Jejich cílem je využití volného času,

obchod apod.

Pasivní cestovní ruch (Gúčik, 2004, s. 90) představuje cestování rezidentů do cílového místa.

V zahraničním cestovním ruchu se jedná o cestování rezidentů do cílové krajiny, přičemž

jejich výdaje se v navštívené krajině projeví v pasivech bilance cestovního ruchu jako součást

platební bilance.

Kromě domácího a zahraniční cestovního ruchu má z ekonomického hlediska význam

také sledování vnitřního, národního a mezinárodního cestovního ruchu (obrázek11).

Vnitřní cestovní ruch zahrnuje domácía příjezdový cestovní ruchv geografických hranicích

dané krajiny.

Národní cestovní ruch je souhrn cest v rámci domácího a výjezdového cestovního ruchu.

Pod mezinárodním cestovním ruchem rozumíme příjezdový cestovní ruch ve světě.

Zahrnuje cestování všech návštěvníků mezi státy světa. Ve statistikách UNWTO se vykazuje

jen počet turistů tj. těch, kteří v navštívené krajině alespoň jednou přenocovali (Gúčik, 2004,

s. 77). Sleduje se jenom příjezdový cestovní ruch, a to z důvodů vyloučení dvojího započtení.

38

Obrázek 11: Cestovní ruch z geografického hlediska

CR – cestovní ruch

Pramen: vlastní zpracování podle Pásková – Zelenka, 2002.

V praxi dochází k prolínání forem a druhů cestovního ruchu (obrázek 8). Formy

rozlišujeme na základě motivu účasti na cestovním ruchu. Přitom forma cestovního ruchu

může být realizovaná v různém čase, s využitím různých dopravních prostředků apod.

Obrázek 12: Charakteristiky cestovního ruchu ve vztahu k času, vzdálenosti a účelu cesty

čas rok zkušenosti ze zahraničí

backpakers

mezinárodní studentské

výměny

měsíc/e sezónní práce v průběhu prázdnin

cesty v průběhu letních prázdnin

dovolená v tzv. v druhém domově (prázdninové domy)

týden/týdny prázdniny (jarní, podzimní,

zimní) víkend/y cesty do tzv. druhého

domova (chalupy, chaty)

city-breaks (prodloužené víkendy v evropských metropolích)

den/dny návštěvy

příbuzných a známých

exkurze, jednodenní výlety do okolí

obchodní cesty

hodina/y shopping

(nákupní turistika)

místní regionální národní mezinárodní územní hledisko, přechod hranic

Pramen: Hall - Cooper, 2008.

Kontrolní otázky

Vysvětlete podmínky rozvoje novodobého cestovního ruchu.

Objasněte systémovou teorie a popište Kasparův model systému cestovního ruchu.

Jak členíme subjekt cestovního ruchu z hlediska statistického vykazování?

Charakterizujte vliv politického, sociálního a legislativního prostředí na cestovní ruch.

Identifikujte rozdíl mezi formou a druhem cestovního ruchu.

domácí CR

příjezdový CR (incoming, aktivní)

výjezdový CR (outgoing, pasivní)

vnitřní CR

národní CR

zahraniční CR

39

2. TRH CESTOVNÍHO RUCHU

Klíčová slova

Konkurenční výhoda. Motivy. Nabídka v cestovním ruchu. Poptávka po cestovním ruchu.

Potenciál cestovního ruchu. Potřeby. Předpoklady rozvoje cestovního ruchu. Trh cestovního

ruchu.

Trhem cestovního ruchu rozumíme prostor, ve kterém si jednotlivé ekonomické subjekty

vyměňují výsledky své činnosti. Podle toho, co je předmětem koupě na jedné straně a prodeje

na straně druhé, rozlišujeme trh výrobních faktorů, trh peněz, a trh zboží a služeb. Trh

cestovního ruchu je samostatnou součástí trhu zboží a služeb.

Pro trh cestovního ruchu (Gúčik, 2000, s. 31) jsou typické všechny znaky trhu zboží

a služeb. Trh cestovního ruchu má ale některé osobitosti, které vyplývají z charakteru potřeb

uspokojovaných v cestovním ruchu, z charakteru spotřebních statků cestovního ruchu,

z působení obecných podmínek a předpokladů rozvoje cestovního ruchu, což se projevuje

na straně poptávky a nabídky, tak i v tendencích vývoje cestovního ruchu.

Trh cestovního ruchu se odlišuje od trhu zboží a služeb zejména tím, že (Gúčik 2000,

2010):

− část služeb a zboží nabízejí specializovaní producenti výlučně návštěvníkům cestovního

ruchu, realizují se tedy na trhu cestovního ruchu,

− část zboží a služeb uspokojují potřeby všech spotřebitelů, nejen návštěvníků cestovního

ruchu, realizují se tedy na trhu zboží a služeb.

Vzniká přitom závislost mezi trhem cestovního ruchu, který představuje realizaci

specifických služeb a zboží a trhem zboží a služeb. Cílem rozvíjení trhu cestovního ruchu je

uspokojení potřeb a přání návštěvníků cestovního ruchu a dosahování prosperity podniků

cestovního ruchu jako celku (Gúčik, 2010, s. 54).

Na trhu cestovního ruchu mohou nastat tři vztahy. Pokud je nabídka větší než poptávka,

jedná se o trh kupujícího. Zdali je poptávka větší než nabídka, jedná se o trh prodávajícího.

V případě, že se poptávka rovná nabídce, utváří se na trhu rovnovážná cena, tj. nejvyšší

možná cena, kterou je kupující ochotný zaplatit a nejnižší možná cena, kterou je prodávající

ochoten akceptovat.

40

Obrázek 13: Ekonomické znázornění trhu cestovního ruchu

Prameň: vlastní zpracování, 2013.

Na straně poptávky vystupuje návštěvník, tedy subjekt cestovního ruchu. Na základě

svých vnitřních pohnutek, motivů a vnějších stimulů (cena, módnost) se rozhoduje o využití

služeb cestovního ruchu. Na straně nabídky vystupuje destinace, tedy objekt cestovního

ruchu. V závislosti na zdrojových trzích můžeme destinaci chápat jako město např. Karlovy

Vary, Paříž, Moskva (pro zdrojové trhy z evropských krajin); určitý region např. Vysočina,

Jižní Morava (pro zdrojové trhy Slovensko, Polsko), stát např. Česká republika (pro zdrojové

trhy Nizozemí, Dánsko), část kontinentu nebo kontinent např. střední Evropa (pro zdrojové

trhy Japonsko, Jižní Korea), Evropa (pro zdrojové trhy USA). V destinaci působí (obrázek

14):

− podniky cestovního ruchu, tedy ubytovací a pohostinská zařízení, cestovní kanceláře

a agentury a turistická informační centra,

− ostatní podniky, např. sportovně-rekreační zařízení (golfové kluby, sportovní haly,

aquaparky), kulturně-osvětová zařízení (muzea, galerie), budovy občanské vybavenosti

(banky, obchody, pošta, nemocnice),

− dopravní společnosti, tedy veřejná linková a charterová doprava (letadla, lodě/trajekty,

autokary, vlaky), městská hromadná doprava, půjčovny aut a taxislužby,

− instituce cestovního ruchu, tedy sdružení cestovního ruchu např. Jeseníky – Sdružení

cestovního ruchu, Střední Morava – Sdružení cestovního ruchu, Region Slovácko –

sdružení pro rozvoj cestovního ruchu; organizace destinačního managementu (DMO,

Destination Management Organization) např. JCCR - Jihočeská centrála cestovního ruchu,

Vysočina Tourism, Destinační management PÍSEcKo; klastry např. KLACR –

Moravskoslezský klastr cestovního ruchu, marketingové organizace např. Česká centrála

Q

P

D

vysoká

cena

nízká

cena

přebytek

nedostatek

S

S1

D1

E

A

B

Vysvětlivky:

P price, cena

Q quantity, množství produktu/

služeb

S supply, nabídka

D demand, poptávka

E equilibrium, rovnovážná

cena

A trh kupujícího (S > D)

B trh prodávajícího (S < D)

41

cestovního ruchu - CzechTourism, Slovenská agentura pro cestovní ruch (SACR),

Agentura cestovního ruchu Spojeného království (VisitBritain) apod.

Obrázek 14: Trh cestovního ruchu

Pramen: vlastní zpracování, 2013.

2.1. Poptávka po cestovním ruchu

Poptávku (Gúčik, 2000) chápeme jako souborný prvek trhu a je výsledkem působení

různých činitelů. Nositelem poptávky je subjekt cestovního ruchu, který se ho účastní s cílem

uspokojit specifické potřeby spojené s cestováním a pobytem mimo místo trvalého bydliště,

obvykle ve volném čase a získávání komplexního zážitku. Povaha a rozsah jeho poptávky

jsou podmíněny charakterem a strukturou potřeb, které je možné uspokojit účastí

na cestovním ruchu.

Z ekonomického hlediska (Pásková, Zelenka, 2002) představuje poptávka množství

daného produktu cestovního ruchu, které kupující hodlá koupit za danou cenu na daném trhu

a v daném čase. V hlavní sezoně poptávka po službách cestovní ruchu a zpravidla i jejich cena

výrazně roste. Graficky je možné poptávku znázornit křivkou funkce poptávky (obrázek 15).

POPTÁVKA

(návštěvník, subjekt CR)

- efektivní poptávka

NABÍDKA

(destinace, objekt CR)

primární & sekundární

finanční toky

STÁT

(legislativa v CR; daně,

místní poplatky)

PODNIKY

- podniky CR

- ostatní podniky

- dopravní společnosti

INSTITUCE

- sdružení CR

- DMO

- klastry

- marketingové

organizace

42

Obrázek 15: Křivka poptávky po cestovním ruchu

Prameň: vlastní zpracování, 2013.

Funkcí poptávky přitom rozumíme vztah mezi množstvím poptávaných produktů a jejich

cenou. Křivka funkce poptávky vyjadřuje nepřímou úměru závislosti poptávaného množství

produktu cestovního ruchu na ceně, za kterou je tento produkt nabízen. Polohu křivky

ovlivňují necenové faktory jako velikost trhu, sezóna, politická situace, přírodní katastrofy,

sociálně-ekonomická situace apod. Závislost poptávky na ceně (elasticitu) vystihuje

i podmíněnost daného produktu segmentem zákazníků, časem a modifikacemi např. změna

třídy hotelu, dopravního prostředku apod.

K charakteristickým znakům poptávky po cestovním ruchu (Gúčik, 2004) patří

komplexnost, periodičnost, pružnost, priorita a diferencovanost poptávky.

Komplexnost poptávky znamená, že potřeby v cestovním ruchu jsou různorodé a jejich

uspokojení vyžaduje komplex služeb a statků.

Periodičnost (sezónnost) poptávky vyjadřuje sezónní charakter poptávky, tedy soustředění

poptávky do letních či zimních měsíců.

Pružnost poptávky představuje schopnost poptávky rychle reagovat na změny, přitom

nabídka se poptávce přizpůsobuje jen velmi pomalu. Poptávku ovlivňují různé faktory, které

mají vliv na jejípružnost a strukturu. Jedná se o ekonomickou situaci návštěvníků podmíněnou

objemem jejich reálných příjmů a cenovou politikou nabídky, novou nabídku produktů a

cílových míst, mezinárodní politickou situaci a globalizační procesy, změny v životním stylu,

ve struktuře hodnot a ve fondu volného času, klimatické změny, technologické a ekologické

faktory apod.

Priorita poptávky znamená, že cestovní ruch je možné rozvíjet jen za předpokladu existence

poptávky, vyvolané zejména hlavní nabídkou, jejíž kapacita je omezená a nelze ji rozšiřovat

bez ohrožení kvality.

Diferencovanost poptávky představuje rozdílnost v poptávce z hlediska individuálních

a institucionálních (kongresový cestovní ruch) zákazníků, jakož i turistů a obchodních

cestujících.

Prameň: zpracováno podle Gúčik, 2010.

Poptávku po cestovním ruchu můžeme znázornit jako systém (obrázek 16).

Jeho základními komponenty jsou motivace, vnitřní a vnější vlivy.

Q

P

D

Vysvětlivky:

P price, cena

Q quantity, množství produktu/

služeb

D demand, poptávka

43

Obrázek 16: Systém poptávky po cestovním ruchu

Pramen: Bieger, 2010, s. 92.

Poptávku po cestovním ruchu ovlivňuje řada faktorů, které rozličnou mírou působí

i na chování subjektu cestovního ruchu. Faktory ovlivňující poptávku po cestovním ruchu

(Petrík, 2008, In Gúčik, 2010) můžeme rozdělit na (1) ekonomické (nabídka na trhu, příjmy,

ceny, vlastnictví statků dlouhodobé spotřeby) a (2) mimoekonomické, tj. demografické

(přirozený pohyb obyvatelstva, struktura podle pohlaví, věková struktura, počet členů

domácnosti), geografické (poloha, podnebí, počasí), sociální (postoje, móda, reklama,

vzdělanostní, kulturní a životní úroveň, společensko-politická situace), psychologické

(potřeby, zájmy, preference, návyky, kupní motivy), administrativně-politické (cestovní

doklady, vízová a celní omezení, devizová vybavenost, zdravotní omezení, bezpečnost

cestování) a technologické.

a) Ekonomické faktory. Ekonomické faktory (Gúčik, 2000) vyplývají z dosaženého stupně

rozvoje hospodářství. Patří k nim hrubý domácí produkt, příjmy obyvatelstva, ceny zboží

a služeb, úspory a jejich stabilita, nezaměstnanost, inflace a vlastnictví předmětů dlouhodobé

spotřeby v domácnostech.

Hrubý domácí produkt (HDP, Gúčik, 2010) představuje souhrn finálních statků a služeb

vytvořených na území daného státu, vyjádřený v běžných cenách za jeden rok, tj. nezahrnuje

meziprodukt. Rozděluje se na spotřebu, hrubé investice, vládní výdaje na zboží a služby

a čistý export. Čistý domácí produkt je hrubý domácí produkt snížený o amortizaci

kapitálových statků.

motivace

motivy potřeby

vnitřní

vlivy

přátelé

a známí

rodina

nadřízení a kolegové

poptávka sociální prostředí

ekonomicképrostředí

hodnotový řebříček

44

S růstem hrubého domácího produktu rostou nejen příjmy, ale i spotřeba domácností

a veřejná spotřeba. Ekonomickýrůst zahrnuje rozvoj ekonomiky a růst důchodů. Přičemž výše

disponibilního důchodu ovlivňuje rozhodnutí obyvatelstva o účasti na cestovním ruchu.

Obyvatelé krajin s vysokým ekonomickým růstem si mohou dovolit náročnější spotřebu.

Úroveň příjmů obyvatelstva je přitom závislá nejen na velikosti HDP a jeho rozdělení,

ale i do objemu ekonomických statků a služeb pro uspokojení poptávky obyvatelstva.

Vzájemná vazba mezi těmito činiteli je zprostředkována reálnými příjmy obyvatelstva.

Rozdílná výška individuálních příjmů se projevuje v objemu a struktuře výdajů. Růst

individuálních příjmů vede k vyšší spotřebě i v cestovním ruchu, která je však odlišná podle

jednotlivých sociálních skupin (Gúčik, 2010).

Spotřeba v cestovním ruchu závisí i od počtu ekonomicky činných členů domácnosti

a výšky příjmu na jednoho člena. Příjmy jsou rozdělovány v závislosti na druhu a naléhavosti

potřeb. Cestovní ruch patří k sekundárním potřebám. Potřebu účasti na cestovním ruchu je

tedy možné uspokojit až po uspokojení primárních potřeb. Růst průměrného příjmu člena

domácnosti ovlivňuje i růst výdavků na cestovní ruch.

Při účasti na cestovním ruchu sehrává roli i vlastnictví osobního automobilu nebo

rekreačního objektu (chata, chalupa), které zvyšují intenzitu krátkodobého domácího

cestovního ruchu.

Význam při účasti zejména na dlouhodobém cestovním ruchu mají úspory. Jedná se

o tzv. odložený kupní fond. Při zkoumání vztahu příjmů a účasti na cestovním ruchu (Gúčik,

2010) je třeba respektovat i půjčky obyvatelstva na nákup spotřebních předmětů

dlouhodobého charakteru. Výška půjček a jejich splácení může negativně ovlivnit účast

na cestovním ruchu. V závislosti od velikosti splátky a doby splatnosti se obyvatelstvo může

vzdát účasti na cestovním ruchu, nebo délku pobytu výrazně snížit, což se projeví v příjmech

z cestovního ruchu. Na druhé straně může mít půjčka na předměty dlouhodobé spotřeby

i pozitivní vliv, zejména na účast na domácím cestovním ruchu např. návštěva vlastní

rekreační chaty, využívaní vlastního automobilu na výlety do okolí, využívaní vlastního

karavanu a následné ubytování v kempu apod. Jednou z možností účasti na cestovním ruchu

při nedostatku volných finančních prostředků je také „dovolená na splátky“, kterou

ve spolupráci s bankami a splátkovými společnostmi nabízejí i některé cestovní kanceláře

např. Exim Tours, Blue Style, You Travel. Zákazník při koupi zájezdu zaplatí 10 % až 30 %

ceny zájezdu a zbytek doplatí v několika měsíčních splátkách.

K ekonomickým faktorům ovlivňujícím účast na cestovním ruchu (Gúčik, 2010) patří

takéceny služeb a ekonomických statků. Významná je nejen cenová hladina služeb, ale i její

45

vztah k úrovni cen spotřebního zboží. Důležitý je i poměr cen jednotlivých druhů služeb

cestovního ruchu, např. cen přepravních, ubytovacích, stravovacích a dalších služeb. Obecně

platí, že zvýšení cen služeb a zboží vede k omezování spotřeby tehdy, pokud není

kompenzována růstem příjmů, případně snížením cen jiných statků a služeb nezbytných pro

život. Naopak snížení cen služeb a ekonomických statků podporuje růst spotřeby za

předpokladu, že snížení cen není stimulováno snížením příjmů, případně zvýšením cen

ostatních životních potřeb.

b) Demografické faktory. Vliv demografických činitelů na poptávku po cestovním ruchu je

přímý a nepřímý. Přímý vliv znamená, že obyvatelstvo se účastní cestovního ruchu

v závislosti na dosaženém stupni blahobytu. Čím vyšší je úroveň hospodářského rozvoje

ve státě, tím větší je poptávka obyvatelstva po cestovním ruchu. Nepřímý vliv se projevuje

i růstem počtu ekonomicky činného obyvatelstva (Gúčik, 2000).

Poptávku po cestovním ruchu z demografických činitelů ovlivňuje zejména věková

struktura obyvatelstva. V současnosti můžeme pozorovat trend stárnutí populace,

prodlužování věku odchodu do důchodu a trend zdravotní uvědomělosti obyvatelstva. Je to

způsobeno změnou životního stylu lidí a poklesem porodnosti v tradičních zemích cestovního

ruchu (Francie, Německo, Rakousko, Švýcarsko, Itálie). Znamená to, že roste počet seniorů,

čehož důsledkem je i chybějící pracovní síla. Je nezbytné připravit pro seniory takové balíčky

služeb, aby si mohli dovolenou "užít". Je však třeba rozlišovat chování našich a zahraničních

seniorů. Oproti minulosti jsou senioři aktivnější, mají zájem o návštěvu i vzdálenějších

destinací a zejména v západních krajinách mají i dostatek finančních prostředků.

Důležitý je i rostoucí podíl cestující mládeže na trhu cestovního ruchu. K cestující mládeži

zařazujeme mladé lidi ve věku 15 až 25 let. Přitom mládežnický cestovní ruch představuje

nejrychleji se rozvíjející součást cestovního ruchu s více než 20 % všech příjezdů

v mezinárodním cestovním ruchu [39]. Roste počet návštěvníků tzv. dobrovolnického

cestovního ruchu (poznávání navštívené krajiny spojeno s pomocí místní komunitě). Význam

mají také tzv. „baťůžkáři“ (backpackers), kteří při účasti na cestovním ruchu nezůstávají na

jednom místě, ale v dané krajině/oblasti cestují většinou místní dopravou nebo pěšky,

poznávají místní tradice, kulturu, jazyk a obyvatelstvo.

Mění se i rodinné struktury a roste počet tzv. "singles", pro které je také třeba vytvořit

balíčky služeb. Jsou zajímavou cílovou skupinou zejména pro lodní společnosti, které

organizují výletní okružní plavby, kasina apod.

46

Do popředí se dostává změna sociálního statusu žen. Ženy se stávají nezávislé, neplánují

rodinu a stále více cestují. Proto je třeba vytvořit speciální balíčky služeb i pro tuto klientelu.

Význam má také orientace na dětskouklientelu, kterou mnohé podniky cestovního ruchu

považují za budoucí zákazníky. Vznikají rodinné a dětské hotely. V některých krajinách jsou

běžné sítě rodinných hotelů např. KinderHotels v Rakousku, KidsHotels ve Švýcarsku.

Ubytovací zařízení mají také možnost získat certifikaci „baby friendly“ např. v České

republice jsou taková zařízení označená nálepkou „Dítě vítáno“, na Slovensku nálepkou

„Vstúpte s dieťaťom“.

c) Sociálně-kulturní faktory. Vliv na poptávku po cestovním ruchu mají ze sociálně-kulturních

činitelů volný čas, vzdělání a kultura.

Volnýčas (Gúčik, 2000) je jedním ze základních předpokladů vzniku a rozvoje cestovního

ruchu. Denní časový fond člověka představuje pracovní a mimopracovní dobu. Pracovní doba

představuje státem určenou pracovní normu, která je dána délkou pracovního dne, ale i prací

přes čas a dodatečnou prací. Mimopracovní čas je všechen ostatní čas, do kterého zahrnujeme

docházku do zaměstnání a zpět, přípravu na práci, čas na domácí práce a vlastní obsluhu

(nákupy, příprava stravy, úklid), čas na biologické potřeby (stravování, spánek, hygiena)

a volný čas. Volný čas s ohledem na jeho velikost lze věnovat aktivitám v místě bydliště,

v příměstských oblastech nebo ve vzdálenějších cílových místech. Z hlediska cestovního

ruchu je nejvýznamnější volný čas během dovolené, který je předpokladem pro rozvoj

dlouhodobého cestovního ruchu. Velký význam má zákonná úprava placené dovolené.

Roční fond volného času (Gúčik, 2010) tvoří přibližně 25 % času bdělosti člověka.

Je možné ho vyjádřit jako rozdíl mezi časem stráveným spánkem a volným časem, a lze jej

rozdělit na denní volný čas (6 %), víkendový volný čas (12 %) a dovolenou (7 %).

Rozvoj cestovního ruchu je podmíněný jistým stupněm socioekonomického rozvoje.

Socioekonomický rozvoj společnosti je dán vzdělanostní a kulturní úrovní. Od úrovně

vzdělanosti závisí způsob využívaní volného času a kulturnost uspokojování potřeb. Vyšší

vzdělání podmiňuje frekvenci účasti na cestovním ruchu. Osoby s vyšším vzděláním mají

větší zájem o poznávání jiných kultur, cestování do vzdálenějších destinací apod. S vyšším

stupněm vzdělání roste i účast na cestovním ruchu.

d) Psychologické faktory. Návštěvník cestovního ruchu se o své účasti na cestovním ruchu,

destinaci, způsobu dopravy, ubytování apod. rozhoduje na základě vnitřních impulsů, které

vycházejí ze struktury potřeb. Potřeba představuje nedostatek něčeho, co jednotlivec žádá

47

uspokojit. Jedná se o něco, co je pro život dané osoby nezbytně nutné. Vždy se jedná

o subjektivně pociťovaný nedostatek. Potřeby přitom dělíme na (1) nezbytné, které je potřeba

uspokojovat každý den např. výživa, bydlení, spánek a (2) zbytné, vznikající až na jistém

stupni rozvoje společnosti např. změna místa pobytu, relaxace, poznávaní.

Cestovní ruch tedy chápeme jako formu uspokojování potřeb. Účast na cestovním ruchu

vzniká až na určitém stupni rozvoje společnosti, kdy byly relativně uspokojeny nezbytné

potřeby a začínají se uspokojovat i potřeby zbytné (Gúčik, 2000).

Potřeby uspokojované během účasti na cestovním ruchu jsou různorodé (obrázek 17).

Členíme je na primární a sekundární. Primární potřeby představují motiv cestování

např. zdraví, sport, dobrodružství, poznávaní apod.

Obrázek 17: Pyramida potřeb cestovního ruchu

Pramen: zpracováno podle Gúčik, 2000, s. 36 a Gúčik, 2010, s. 115.

Jsou tedy cílem účasti na cestovním ruchu, a to za předpokladu, že jsou uspokojovány mimo

místo trvalého bydliště a ve volném čase. Sekundární potřeby slouží k naplnění primárních

potřeb. Jedná se o potřeby výživy, bydlení, hygieny, přepravy apod. Bez možnosti využití

ubytovacích, pohostinských a dopravních služeb by nebylo možné uspokojit potřebu

např. aktivního pohybu v přírodě či relaxace u vody, protože potenciální turisté by neměli

možnost ubytování. Avšak uspokojení sekundárních potřeb (Gúčik, 2000) je časově a místně

vázané na uspokojení primárních potřeb.

Potřeby jsou podmíněné motivy. Ty ovlivňují chování člověka. Jedná se o vnitřní

pohnutky, jejichž působení vyvolává činnosti zaměřené na uspokojení potřeb. Umožňují

užitek (případně zážitek)

aktivity cestovního ruchu (vyrovnání se se životními deficity, krajina využitelná v cestovním ruchu)

přechodné ubytování

uspokojení potřeby výživy (stravování)

atraktivity cestovního ruchu

změna místa, cestování a pobyt v destinaci

informace

48

pochopit chování za jistých podmínek. Přitom rozhodnutí a jednání vyvolává jen dominantní

motiv.

V 20. století bylo možné motivy rozdělit na (1) dovolenkové, tedy turistické, ke kterým

patří např. útěk od všedního dne, sebezdokonalování, hledání kontaktů, odpočinek a uvolnění,

aktivita, vzdělávání, zdraví, zážitek, dobrodružství a (2) neturistické, které zahrnují obchodně-

ekonomické, politické a náboženské motivy. Poznání motivů je významné z hlediska tvorby

nabídky služeb cestovního ruchu (Gúčik, 2000).

Klasickým vyjádřením potřeb lidí je Maslowova hierarchie potřeb. Jednotlivé potřeby

motivují k účasti na jiné formě cestovního ruchu (obrázek18).

Obrázek 18: Potřeby a jimi vyvolané formy a druhycestovního ruchu

Pramen: zpracováno podle Maslow, 1970 a Freyer, 1933 In Bieger 2010; Fűth, 2001 In Berg,

2010.

e) Ekologické faktory. Poptávku po cestovním ruchu ovlivňuje prostředí, ve kterém

se návštěvníci cestovního ruchu pohybují. Jedná se o obytné prostředí (¾ časového fondu

člověka), pracovní (¼ časového fondu člověka) a rekreační prostředí (Gúčik, 2000).

• rekreační - zážitkový cestovní ruch

•pasivní sportovní cestovní ruch (účast na významných sportovních utkáních)

•kongresový cestovní ruch (kongresy, výstavy, veletrhy)

potřeby seberealizace a prestiže - osobnostní růst

• rekreační - zážitkový cestovní ruch (dobrodružství, tematické parky)

•kulturně-poznávací cestovní ruch (prodloužené víkendy ve městech,;poutní, resp. náboženský cestovní ruch; pobyty zaměřené na vzdělávaní; okružní plavby)

•aktivní sportovní cestovní ruch (ekoturistika)

potřeby sebeuznání - kulturní motivy (umění, poznávaní) - náboženství - poznávaní cizích krajin, tradicí a zvyků - jazyky - zájem o přírodu

•klubový cestovní ruch

•kulturně-poznávací cestovní ruch (autokarové zájezdy)

• rekreační cestovní ruch (pobyty v kempech)

•návštěva přátel a známých

potřeby sounáležitosti - sociální kontakty

•klubový cestovní ruch

• rekreační cestovní ruch potřeby bezpečí

• rekreační cestovní ruch (moře, jazera)

• lázeňský cestovní ruch a cestovní ruch wellness

•sportovní cestovní ruch

fyziologické potřeby - odpočinek - léčba, obnovení fyzických a psychických sil - sport

49

Pro cestovní ruch má význam zejména rekreační prostředí. Přírodní a uměle vytvořený

potenciál jsou podnětem k účasti na cestovním ruchu. Z tohoto hlediska má význam

udržitelnost rozvoje cestovního ruchu, tedy využívaní atraktivit cestovního ruchu v únosné

míře tak, aby byly zachovány i pro příští generace. Masový cestovní ruch způsobuje

nadměrné využívání atraktivit cestovního ruchu, devastaci přírodních památek např. sběr

typických rostlin, písku, kamínků jako suvenýrů z dovolené; znečištění přírodního prostředí

např. pláží, lesních cest; ničení kulturně-historických památek např. dotýkaní se předmětů,

které údajně nosí štěstí (bronzové plakety ze sochy Jana Nepomuckého na Karlově mostu)

apod.

V souvislosti s ekologickými faktory usměrňuje poptávku také obytné prostředí.

O navštívené destinaci se budou návštěvníci v cestovním ruchu rozhodovat i na základě toho,

zda jejich běžným životním prostředím je horská oblast, pobřeží, venkov, velkoměsto,

historické, či lázeňské město apod. (Berg, 2010).

f) Politické a administrativní faktory. Poptávku po cestovním ruchu negativně ovlivňuje

terorizmus, hospodářská nestabilita, občanské nepokoje, otevřené válečné konflikty. V období

otevřeného válečného konfliktu a občanských nepokojů dochází k poklesu cestovního ruchu.

Přitom válečný konflikt způsobuje postupně zánik cestovního ruchu, který nahrazuje vojenská

výroba.

Teroristické útoky v střediskách cestovního ruchu nebo na letištích, nádražích apod.

odrazují potenciální návštěvníky od účasti na cestovním ruchu. Cestovní ruch vlivem

teroristických útoku krátkodobě klesá. Většinou se po několika měsících vrací na svoji

původní úroveň, ale pokles se promítá do celkových příjmů z cestovního ruchu.

Překážkou rozvoje příjezdového cestovního ruchu v některých zemích je vízová

povinnost. Vydávání víz může mít různá omezení. Při zájmu vycestovat do některých krajin

nemusí být vízum vydáno, případně je jeho vydání při opětovné žádosti podmíněno

minimálním časovým intervalem mezi pobyty v krajině apod. Mezi některými krajinami

existuje bezvízový styk. Ten má Česká republika např. s Bahamami, Mexikem, Černou

Horou, Venezuelou, Japonskem. Vízová povinnost je zrušena i v rámci Schengenského

prostoru.

g) Technologické faktory. Poptávka po cestovním ruchu je ovlivněna rozvojem dopravní

infrastruktury a dopravních spojení do jednotlivých destinací. V případě, že destinace

je omezeně dopravně dostupná např. neexistují přímé letové linky nebo vhodná síť pozemních

50

komunikací, zájem o destinaci je malý. Se zavedením pravidelních letových linek,

vybudováním dálnice apod. roste i poptávka po cestovním ruchu. Návštěvníci v cestovním

ruchu přitom kladou důraz na bezpečnost, rychlost, pohodlí a cenu.

Význam má také vybavení ubytovacích a pohostinských zařízení moderními

technologickými zařízeními. Samozřejmostí v ubytovacích zařízeních je možnost připojení

k internetu.

Potenciální návštěvníci stále častěji hledají informace o své dovolené, možnosti dopravy,

či volnočasových aktivitách prostřednictvím internetu. Proto je nezbytné, aby podniky

cestovního ruchu využívaly při propagaci vlastní webové stránky nebo různé tematicky

zaměřené webové portály. Zvláštní význam při propagaci služeb cestovního ruchu mají

sociální sítě jako Facebook, Twitter apod. Umožňují dostat destinaci do povědomí

potenciálních návštěvníků.

2.2. Nabídka cestovního ruchu

Nabídka cestovního ruchu je soubor prvků, které v různé kombinaci tvoří statky

cestovního ruchu, tedy služby, zboží, volné statky. Spotřeba statků cestovního ruchu ovlivňuje

konečný efekt cestovního ruchu. Nositelem nabídky je objekt cestovního ruchu, tedy (Gúčik,

2010) destinace, podniky a instituce cestovního ruchu.

Destinace cestovního ruchu je předmětem zájmu návštěvníků. Důležitý je přitom její

přírodní a kulturně-historický potenciál. Podniky cestovního ruchu (Gúčik, 2010) svými

kapacitami produkují služby jako předmět spotřeby návštěvníků v cestovním ruchu. Instituce

cestovního ruchu zase svou činností utvářejí rámec pro realizaci nabídky na trhu cestovního

ruchu.

Nabídka cestovního ruchu představuje maximální množství produktu cestovního ruchu,

které má podnikatelský subjekt v úmyslu prodat za danou cenu. Graficky můžeme nabídku

znázornit rostoucí křivkou (obrázek 19).

Obrázek 19: Funkce nabídky cestovního ruchu

Pramen: vlastní zpracování, 2013. Q

P S

Vysvětlivky:

P price, cena

Q quantity, množství produktu/služeb

S supply, nabídka

51

Vyjadřuje za jinak nezměněných podmínek poměr mezi maximálním množstvím produktu

určeného k prodeji a jeho cenou. Objem nabídky nezávisí jenom od ceny, ale také

od necenových faktorů. K těm patří např. politika konkurence, cena výrobních faktorů –

zejména pracovní síly, cíle jednotlivých podniků (maximalizace zisku, zvýšení podílu na trhu,

stabilizace trhové pozice, získaní konkurenční výhody) (Pásková, Zelenka, 2002).

Povahu a rozsah nabídky podmiňuje charakter primární nabídky a od ní odvozené

sekundární nabídky (Gúčik, 2000). Primární nabídka dává cestovnímu ruchu

charakteristickou podobu. Představuje přírodní a kulturně-historický potenciál cílového místa,

který se může stát cílem změny místa pobytu v cestovním ruchu. Sekundární nabídka

představuje materiálně-technické zabezpečení rozvoje cestovního ruchu. Zahrnuje ubytovací

a pohostinská zařízení, sportovně-rekreační zařízení, kulturně-osvětová zařízení, občanskou

vybavenost, tedy všechna zařízení, které musí být k dispozici návštěvníkům cestovního ruchu.

Rozsah a struktura sekundární nabídky závisí na charakteru a významu primární nabídky

(regionální, národní, mezinárodní). Budování materiálně-technického zabezpečení je tedy

podmíněno existencí dostatečně atraktivní primární nabídky v daném území.

K charakteristickým znakům nabídky v cestovním ruchu (Gúčik, 2004) patří různorodost

a komplexnost nabídky, vázanost nabídky na rozsáhlé investice, nízká pružnost nabídky

ve srovnání s dynamicky se rozvíjejícím poptávkou, protože primární nabídka v cestovním

ruchu je místně a časově vázána; vysoký stupeň pohotovosti k poskytování služeb.

Rozmanitost a komplexnost nabídky představuje návaznost sekundární nabídky na primární

nabídku.

Vázanost nabídky na rozsáhlé investice znamená vázanost na investice spojené

s budováním ubytovacích, stravovacích, sportovně-rekreačních a ostatních zařízení

infrastrukturní vybavenosti. Přitom efektivita provozu zařízení cestovního ruchu závisí

na zabezpečení jistého objemu výkonů a zejména efektivní poptávce.

Nízká pružnost nabídky se projevuje ve srovnání s dynamicky se rozvíjející poptávkou.

Primární nabídka je místně a časově vázána na jistý prostor a čas, jakož i na infrastrukturní

vybavenost, která má jen omezenou kapacitu.

Vysoký stupeň připravenosti na poskytování služeb lze vysvětlit tím, že služby, které

převažují v nabídce cestovního ruchu, jsou užitkové efekty, které vznikají v okamžiku jejich

spotřeby, proto je nelze produkovat do zásoby.

Pramen: Gúčik, 2010.

Rozhodující roli z hlediska struktury nabídky má motivace (Gúčik, 2000). Primární

nabídka sehrává větší roli v případě fyzické motivace např. adrenalinové sporty, turistika,

lyžování, relaxace. Naopak v případě prestižní motivace a motivace podmíněné postavením

52

návštěvníka cestovního ruchu je důležitější sekundární nabídka např. St. Tropéz jako

destinace letní dovolené, St. Moritz jako destinace zimní dovolené.

Z časového hlediska se může jednat o stálou nabídku, která se váže na období celého roku

a sezónní nabídku, která je podmíněna výskytem sezónních událostí vyvolávajících poptávku.

Sezónnost je pro cestovní ruch typická vlastnost, vyplývající zejména ze střídání ročních

období, které výrazně ovlivňují variabilitu primární nabídky (Gúčik, 2000).

Z ekonomického hlediska nabídka představuje ekonomické statky cestovního ruchu.

Subjekt cestovního ruchu získává spotřebou statků užitkový efekt - zážitek, zatímco podniky

a instituce cestovního ruchu, regiony a stát získávají hodnotový efekt, tedy tržby, výnosy, zisk

(Gúčik, 2000). Statky cestovního ruchu můžeme rozdělit na volné a ekonomické, resp.

veřejné (kolektivní) a soukromé.

Volný statek je statek, jehož je dostatek např. vzduch, voda, sluneční svit, přírodní atraktivita.

Volné statky se časem mění na statky ekonomické např. v důsledku znečištění

nebo zpřístupnění (jeskyně, úprava vody ke koupání, úprava turistických stezek, cyklostezek

a lyžařských svahů).

Rozhodující část statků spotřebovaných v cestovním ruchu má však charakter ekonomických

(vzácných) statků. Jejich užívaní je tedy podmíněno poplatkem.

Veřejný (kolektivní) statek nebo služba je přístupný pro všechny jeho spotřebitele

např. služby policie, veřejné osvětlení, veřejná prostranství a parky, zdravotnické služby

na rozdíl od soukromých statků. Náklady na tvorbu veřejných statků a služeb se hradí

z veřejných rozpočtů formou daní. Náklady na získání soukromých statků a služeb se hradí

z důchodů spotřebitelů.

Pramen: zpracováno podle Gúčik, 2010.

53

2.2.1. Primární nabídka cestovního ruchu

Primární nabídku spojujeme s přírodním a kulturně-historickým potenciálem země

pro cestovní ruch. Primární nabídka může být dána přírodními podmínkami nebo vytvořena

činností člověka, kterou tvoří kulturně-historické památky a organizované akce (tabulka 9).

Tabulka 9: Primární nabídka

Přírodní podmínky

geomorfologické poměry − rozličné typy reliéfu

− kontrastní formy reliéfu (jeskyně, vodopády, ap.)

− estetická hodnota výhledů do okolí

− chráněná území

klimatické podmínky − vodní a sněhové srážky

− větrnost

− trvání slunečního svitu

hydrologické podmínky − podzemní vody

− povrchové vody

biogeografické podmínky − flóra

− fauna

Kulturně-historické podmínky

architektonické památky světské − hrady, zámky, paláce, městská památková rezervace

− technické díla

− sakrální památky

umělecko-výtvarná díla − sochy, pomníky, obrazy, zbraně, náčiní

folklór − hmotný – obydlí, tradiční umělecká výroba

− duchovní – písně, zvyky, tradice

archeologická naleziště ve volné přírodě

a muzeální sbírky

místa světových a národních dějin, rodiště

kulturně-osvětová zařízení − divadla

− galerie, muzea

− skanzeny

Organizované akce

kulturní akce − folklorní a hudební festivaly

− vědecká sympozia

− kongresy

sportovní akce − mezinárodního nebo národního významu např.

Mistrovství světa, Olympijské hry

politicko-společenské akce − politická výročí, oslavy

− náboženské poutě

obchodní akce − výstavy

− veletrhy

Pramen: zpracováno podle Gúčik, 2000.

Přírodní a kulturně-historický potenciál cestovního ruchu není rovnoměrně rozmístěn v zemi

a má rozdílný význam z hlediska cestovního ruchu, který může být místní, celostátní

až mezinárodní s ohledem na svou jedinečnost a neopakovatelnost (Gúčik, 2000).

54

2.2.2. Sekundární nabídka cestovního ruchu

Sekundární nabídka je prostředkem k dosažení cíle účasti na cestovním ruchu, neboť

vytváří podmínky pro využívání primární nabídky a přizpůsobuje se jí.

Sekundární nabídku tvoří tři skupiny faktorů (tabulka 10), a to suprastruktura cestovního

ruchu, infrastruktura cestovního ruchu a všeobecná infrastruktura cestovního ruchu v cílových

místech.

Tabulka 10: Sekundární nabídka v cestovním ruchu

Složky nabídky Charakteristika

Suprastruktura cestovního ruchu

− ubytovací zařízení

− pohostinské zařízení

Infrastruktura cestovného ruchu

− cestovní kanceláře/agentury

− turistické informační centra

− kongresové haly a centra

− herny, casina

− směnárny

− hraniční průchody, celnice

Všeobecnáinfrastruktura − místní infrastruktura (obchodný dom, prodej upomínkových předmětů)

− dopravní infrastruktura (taxi služba, autoservis, parkoviště, půjčovna aut)

− zdravotnická infrastruktura (nemocnice, lékárna)

− policie a záchranní služba

− ostatní infrastruktura (pošta, banka, pojišťovna)

− sportovně-rekreační zařízení a aktivity

− dopravní zařízení (MHD, autobusová, železniční, vodní, letecká doprava)

Pramen: zpracováno podle Gúčik, 2000.

2.2.3. Konkurenční výhoda v cestovním ruchu

Úspěch nabídky na trhu cestovního ruchu lze dosáhnout pouze tehdy, pokud se bude

jednat o diferencovanou nabídku s ohledem na potřeby a očekávání konkrétní cílové skupiny

návštěvníků cestovního ruchu.

Z hlediska nabídky na mezinárodním trhu cestovního ruchu je důležité, aby stát nabízel

jen atraktivity a produkty, které mají celostátní až mezinárodní význam. Stát jako cílová země

cestovního ruchu má specializovat v nabídce tak, aby získal absolutní nebo relativní

konkurenční výhodu. Jen tak lze dosáhnout prodejnost nabízeného produktu.

Absolutní konkurenční výhodu má ten stát, který nabízí ojedinělé produkty, které jsou

nenahraditelné a nenapodobitelné, jako např. Alpy, Středozemní moře, obrazárna Louvre

apod. Relativní konkurenční výhodu má ten stát, který nabízí srovnatelné produkty, ale lepší

kvality s nižšími náklady a jejich dosažení je výhodnější z hlediska dopravní dostupnosti,

cenové výhodnosti apod. (Gúčik, 2001) např. české lázně vs. slovenské nebo maďarské lázně.

55

Cestovní ruch se stává faktorem regionálního rozvoje obvykle tam, kde se nachází vhodná

primární nabídka, tj. tam kde jsou vhodné přírodní a kulturní atraktivity vyvolávající

návštěvnost. Je třeba si uvědomit, že tam, kde je atraktivní primární nabídka a odpovídající

sekundární nabídka cestovního ruchu, stává se cestovní ruch předmětem ekonomického

využití a nástrojem rozvoje regionu (Gúčik, 2011).

2.3. Potenciál cestovního ruchu

Potenciál cestovního ruchu na základě regionalizace cestovního ruchu v České republice

(2006) chápeme jako souhrn podmínek a předpokladů pro cestovní ruch v daném území,

regionu. Zahrnuje vlastní potenciál, ale ovlivňují ho i další faktory jako např. dopravní

dostupnost, vzdálenost poptávkových center a jiné.

Potenciál cestovního ruchu představuje z ekonomického hlediska kapacitu, strukturu

a využívání infrastruktury cestovního ruchu (Gúčik, 2004), tj. strukturu ubytovacích,

pohostinských a dalších zařízení cestovního ruchu, využití jejich kapacit v sezónním

a mimosezónním období. Z geografického hlediska se podle Mariota (1983, In Gúčik, 2004)

jedná o způsobilost území poskytnout podmínky pro rozvoj.

Potenciálem cestovního ruchu rozumíme tedy soubor územních podmínek a předpokladů

pro rozvoj cestovního ruchu, které tvoří složitý heterogenní systém. Do něj vstupují aspekty

přírodního prostředí, hodnoty kulturně-historického dědictví a projevy aktuální lidské

činnosti. Komplexní obsažení a kvantifikace tohoto systému jsou těžko možné, protože

některé prvky působí nehmotně a neměřitelně, u jiných prvků je jejich významová

diferenciace velmi složitou záležitostí (Bína, 2010; In Linderová, 2012).

Potenciál cestovního ruchu můžeme chápat jako souhrnnou hodnotu všech předpokladů

cestovního ruchu, která je při jeho kvantitativním hodnocení oceněna na základě bodové škály

a snížená o zápornou hodnotu negativních faktorů rozvoje cestovního ruchu např. nízká

kvalita ovzduší, znečištěné moře, znečištěné pláže, vysoká kriminalita, výskyt nakažlivých

nemocí apod. (Zelenka, Pásková, 2012).

2.3.1. Předpoklady rozvoje cestovního ruchu

K vymezení předpokladů pro rozvoj cestovního ruchu existuje několik přístupů.

Podle Sniščáka (2001) můžeme kritéria vhodnosti území pro rozvoj cestovního ruchu

rozdělit na (1) reliéf, (2) klimatické podmínky, (3) čistotu ovzduší, případně stupeň znečištění,

(4) hluk, (5) flóru a faunu, (6) vodní plochy a toky, minerální a termální prameny,

(7) dopravní dostupnost, (8) infrastrukturu a suprastrukturu cestovního ruchu, (9) kulturní

56

a historické zajímavosti, (10) demografické podmínky, (11) sociálně-komunikační

předpoklady domácího obyvatelstva, (12) směry finančních zájmů, možnosti finančních

zdrojů, (13) zájem managementu na rozvoji území, (14) zásobování a odvoz odpadu,

(15) hygienu a čistotu prostředí a (16) politické klima. V tomhle vymezení se překrývají

charakteristiky poptávky a nabídky po cestovním ruchu v cílovém místě, vztahy mezi nimi

a zásady udržitelného rozvoje.

Za základní vymezení předpokladů rozvoje cestovního ruchu v území považujeme

funkčně-chorologické členění podle Mariota (1983) na lokalizační, realizační a selektivní

předpoklady.

Lokalizační předpoklady jsou předpoklady, které tvoří potenciál pro tvorbu produktu

cestovního ruchu a určují místo jeho lokalizace (Plesník, 2008), tedy kulturně-historické

a přírodní (příznivé/nepříznivé). K přírodním předpokladům patří reliéf, klima, vodstvo, fauna,

flóra a celkový vzhled krajiny (Mariot, 1983). Kulturně-historické předpoklady členíme

na kulturně-historické památky (movité/nemovité), kulturní zařízení (muzea, galerie, památníky,

divadla, hvězdárny, planetária) a společenské akce (kulturní, sportovní, výstavní, kongresové)

(Bína 2002, In Franke, 2012). Lokalizační předpoklady podle Bíny (2002) vyjadřují vhodnost

krajiny pro určitou aktivitu. Kulturně-historické památky považujeme za relativně fixní danost.

Pro návštěvníky cestovního ruchu jsou atraktivní a vyskytují se v podobě kulturních, sportovních

a jiných akcí, které jsou v oblasti uskutečňovány. Přírodní a kulturní podmínky jsou relativně

neměnné. Potenciál cestovního ruchu v dané oblasti se ale může změnit např. pořádáním různých

akcí cestovního ruchu, které se pro ni stanou typické (Bína, 2002). Jedná se o faktory

resp. podmínky, které jsou dány územím a jsou prakticky neměnné. Lokalizační faktory

do značné míry určují, jaká forma cestovního ruchu se bude v území rozvíjet. S jejich pomocí

je možné docílit odlišení jednotlivých území (regionů, středisek cestovního ruchu), protože

určují, jak se bude dané území cestovního ruchu prezentovat a vymezovat vůči konkurenci

(Ryglová, Burian, Vajčnerová, 2011).

Realizační předpoklady jsou "nadstavbou" lokalizačních faktorů. Zpravidla umožňují

samotnou realizaci cestovního ruchu. Tento druh faktorů zahrnuje dopravní infrastrukturu

a služby spojené s cestovním ruchem jako je stravování, ubytování apod. (Mariot, 1983), tedy

komunikační a materiálně technické podmínky rozvoje cestovního ruchu. K hodnocení úrovně

realizačních faktorů se využívá několik ukazatelů např. počet a skladba návštěvníků v určitém

prostoru, počet ubytovacích zařízení, počet lůžek, počet lůžkodní (osobodní), počet míst

u stolu, velikost přepravních kapacit a jejich kvalita, limit využití území z pohledu materiálně

57

technické základny, občanská vybavenost, stupeň modernizace a restrukturalizace

ubytovacích a stravovacích zařízení (Ryglová, Burian, Vajčnerová, 2011).

Selektivní předpoklady stimulují vznik a rozvoj cestovního ruchu. Řadíme k nim

objektivní faktory, tedy politické (politický systém, vnitropolitické uspořádání země),

demografické, administrativní, urbanizační (obyvatelé větších měst mají vyšší požadavky

na účast na cestovním ruchu, obyvatelé se zdevastovaným životním prostředím vyhledávají

různé formy účasti na cestovním ruchu), personální, ekologické a sociologické (životní

úroveň, fond volného času, kulturní a vzdělanostní úroveň) předpoklady (vlivy). Konkrétně

např. úroveň řízení cílového místa, úroveň spolupráce mezi jednotlivými subjekty v území,

vnímání důležitosti politiky cestovního ruchu a jeho veřejná podpora, příjmová situace

potenciálních návštěvníků (Ryglová, Burian, Vajčnerová, 2011).

Subjektivními faktory jsou potom např. postavení hodnoceného území oproti konkurenci,

jeho obraz u vybraných cílových skupin, tedy marketingové (reklama, módnost)

a psychologické faktory (Ryglová, Burian, Vajčnerová, 2011).

Tabulka 11: Příklad předpokladů rozvoje cestovního ruchu

region cestovního ruchu Jižní Morava

lokalizační předpoklady Punkevní jeskyně, Vila Tugendhat

realizační předpoklady Hotel Vista****, Brno

selektivní předpoklady řízení destinace centrálou cestovního ruchu Jižní Morava

region cestovního ruchu Střední Morava a Jeseníky

lokalizační předpoklady Jeseníky, zámek a zahrady UNESCO v Kroměříži, sloup nejsvětější trojice

UNESCO v Olomouci

realizační předpoklady Hotel Trinity****, Olomouc; hotel Excellent**** a hotel La Fresca****,

Kroměříž

selektivní předpoklady produkt „Po stopách Aloise Nébela“ podle stejnomeného filmu (reklama)

spolupráce Sdružení cestovního ruchu Jeseníky a místních podnikatelů

region cestovního ruchu Jižní Čechy

lokalizační předpoklady státní hrad a zámek Český Krumlov, Holašovice – selské baroko

realizační předpoklady letiště České Budějovice

selektivní předpoklady ROP Jihozápad a podpora cestovního ruchu v rámci jeho výzev

Chorvatsko

lokalizační předpoklady Makarská riviéra, Jaderské moře, historické centrum Dubrovníku, národní park

Plitvická jezera, Krka, Mljet

realizační předpoklady letiště:Záhřeb, Bol, Zadar, Split, Rijeka, Pula, Dubrovník

přístavy: Split, Rijeka

selektivní předpoklady vstup do Evropské unie, možnost platby eurem, liberalizace vstupu do krajiny

Pramen: vlastní zpracování, 2013.

Důležité je si uvědomit, že potenciál destinace cestovního ruchu by mě být rozvíjen tak,

aby nepřekročil míru únosné kapacity pro rozvoj cestovního ruchu. V opačném případě

dochází k jeho snižování (Zelenka, Pásková, 2012).

58

2.3.2. Hodnocení potenciálu cestovního ruchu

Problematiku hodnocení potenciálu nazýváme také valorizací krajiny z hlediska možnosti

jejího využití pro cestovní ruch (Mariot, 1983). Hodnocení potenciálu cestovního ruchu je

složitým jevem a existuje k němu několik přístupů. Zabývali se jím např. Mariot (1983),

Bína (2002), Novotná (2003) a Vystoupil (2012). Názory jednotlivých autorů se rozchází

zejména při začleňování aktivit cestovního ruchu do hodnocení.

Složitost hodnocení potenciálu cestovního ruchu v oblasti volného času je dána vysokým

podílem nekonzumovatelných, resp. nehmotných účinků při provádění jednotlivých aktivit

a nehomogennosti nabídky, kdy různé skupiny návštěvníků cestovního ruchu hodnotí stávající

potenciál různě. Při hodnocení vhodnosti území pro rozvoj cestovního ruchu bereme v úvahu

dva základní faktory, a to tzv. objektivní faktor, tedy vhodnost území pro rozvoj cestovního

ruchu a tzv. subjektivní faktor, tedy atraktivitu území resp. schopnost přilákat návštěvníky

cestovního ruchu.

Mariot (1983) zpracoval koncepci založenou na funkčním hodnocení činitelů.

Svou analýzu aplikoval na území Slovenska. Východiskem jeho zkoumání je rozčlenění

předpokladů cestovního ruchu podle funkčně-chorologické metody (lokalizační, selektivní,

realizační), která vyústila ve vytvoření teritoriálního modelu cestovního ruchu. Jeho práce

měla tři etapy výzkumu, a to (1) inventarizaci, (2) analýzu a (3) syntézu. Inventarizace

(Hrubešová, 2007) sloužila k seskupení všech potřebných údajů týkajících se zkoumaného

území. Ve druhé etapě podrobněji rozpracoval jednotlivé komponenty předpokladů

cestovního ruchu a přiřadil jim určitý stupeň typologie. Na základě stanovení těchto typů

krajiny, mohly být určeny společné průniky jednotlivých typů krajiny a určily se hranice

funkčního využití území. Výsledkem syntézy bylo zanesení těchto vybraných oblastí do map.

Dalším ze způsobů hodnocení potenciálu je hodnocení podle Ústavu územního rozvoje

v Brně. Podle něj má při hodnocení potenciálu území pro rozvoj cestovního ruchu význam

(Křížová, 2002):

(1) prvotní potenciál, tedy vhodnost území pro určitou aktivitu cestovního ruchu z hlediska

přírodního prostředí, atraktivita kulturně-historických památek, kulturní a společenské

akce,

(2) druhotný potenciál, který dále členíme na

− omezující cestovní ruch; sem patří faktory, které snižují užitek z rekreačního pobytu

v daném území; představují omezení rozvoje cestovního ruchu v důsledku ochrany

některých přírodních, sídelních nebo infrastrukturních prvků; nevhodná poloha vůči

důležitým komunikačním liniím nebo areálům koncentrace obyvatelstva,

59

− podporující cestovní ruch; sem patří např. výhodná poloha vůči dopravním tepnám

(dálnice, železniční tratě).

Ústav územního rozvoje rozděluje potenciál cestovního ruchu do dvou základních

subsystémů, přírodního a kulturního. K přírodnímu subsystému se zařazují složky cestovního

ruchu založené na turistice, rekreaci, poznávání přírody a zařízení pro sportovní aktivity.

Do kulturního subsystému řadíme prvky cestovního ruchu spojené s poznáním kultury,

návštěvy zábavných a jiných zařízení. Lázeňství je zvláštní složkou, která stojí na rozhraní

obou subsystémů, ale jelikož převažuje lidský faktor nad přírodním, řadíme ho do kulturního

subsystému (Bína, 2002). Lokalizační podmínky v rámci jednotlivých složek jsou v některé

oblasti vyšší, jinde nižší. Proto bylo zapotřebí vytvořit tři základní stupně lokalizačních

podmínek, od nejmenšího potenciálně relativního jevu po nejvyšší. U některých aktivit

(horolezectví, závěsné létání, sportovní myslivost, rybolov a pozorování ptáků) rozlišujeme

pouze jeden stupeň. Území je pro dané aktivity buď vhodné nebo nevhodné. Význam

jednotlivých aktivit vnímá každý návštěvník cestovního ruchu odlišně. Z toho důvodu bylo

zavedeno tzv. váhové hodnocení pomocí bodové metody. Váhové počty bodů byly získány

metodou expertního odhadu, který se snažil přihlédnout k obecnému významovému postavení

příslušné aktivity, k současným trendům a předpokládanému objemu počtu osob, které se

zapojí do dané aktivity. Konečné rozložení významu potenciálu je podle výsledných hodnot

rozčleněno do několika zón. Pokud se v oblasti vyskytuje negativní faktor rozvoje cestovního

ruchu např. špatný stav životního prostředí, existence negativních společenských jevů, snižuje

se hodnota potenciálu o tuto jednotku.

Novotná (2003) se zaměřila na hodnocení potenciálu lokalizačních a realizačních

předpokladů pomocí metody geografických informačních systémů (GIS), tzv. mapové

algebry. Využitím průzkumu sestavila devět nejčastějších aktivit provozovaných na území

Šumavy. Metoda je založená na využití digitálních mapových vrstev, které obsahují i některá

tematická data, např. lokality s turistickými atraktivitami. GIS umožňuje vytvoření kvalitních

mapových dokumentací. Výhodou metody je využití pro hodnocení jakéhokoliv potenciálu

krajiny nebo ke srovnání potenciálu různých zemí [100].

Výsledky hodnocení potenciálu cestovního ruchu jsou uplatňovány při tvorbě produktů

cestovního ruchu v destinaci. Hodnocení potenciálu poskytuje přehled o územním rozložení

diferencovaně vyvinutých předpokladů rozvoje cestovního ruchu podle regionů, resp.

jednotlivých obcí, přehled o jejich typologickém strukturování, možné podklady pro přípravu

legislativních a plánovacích norem apod. Výsledky hodnocení potenciálu cestovního ruchu

60

mohou využít i odbory územního plánování, a to při zpracování nové územně plánovací

dokumentace a podkladů pro obce, regiony a kraje [35].

Kontrolní otázky

Čím se trh cestovního ruchu odlišuje od trhu zboží a služeb?

Vysvětlete, co znamená priorita poptávky po cestovním ruchu.

Popište pyramidu potřeb v cestovním ruchu.

Vysvětlete časovou a místní vázanost nabídky v cestovním ruchu.

Identifikujte rozdíl mezi volným a veřejným statkem cestovního ruchu a uveďte příklad.

Vysvětlete pojem relativní konkurenční výhoda v cestovním ruchu a uveďte příklady.

Definujte potenciál cestovního ruchu.

Uveďte příklad realizačních předpokladů rozvoje cestovního ruchu.

Zamyslete a uveďte příklady předpokladů podle funkčně-chorologického členění

pro krajiny Slovenská republika, Španělsko, Řecko, Itálie, Belgie, Kuba a pro regiony

cestovního ruchu Střední Čechy, Šumava, Západočeské lázně, Krkonoše a Podkrkonoší.

61

3. SLUŽBY V CESTOVNÍM RUCHU

Klíčová slova

Hardware produktu cestovního ruchu. Produkt cestovního ruchu. Řetěz služeb v cestovním

ruchu. Služby cestovního ruchu. Software produktu cestovního ruchu. Znaky služeb.

Střediska cestovního ruchu nabízejí své produkty a služby v konkurenčním prostředí

na trhu služeb cestovního ruchu (ubytování, stravování, doplňkové služby). Trh cestovního

ruchu je součástí trhu zboží a služeb. Setkává se na něm nabídka a poptávka. Přitom nositelem

nabídky služeb jsou střediska cestovního ruchu a nositelem poptávky po službách jsou

návštěvníci v cestovním ruchu (zákazníci/hosté).

3.1. Podstata služeb cestovního ruchu

Služba je ekonomický statek, jehož podstatou je činnost a jeho hodnota je určena užitkem,

který přináší. Poskytování služeb se od výrobku liší tím, že se jednáo (1) nemateriální činnost,

kdy do procesu poskytování služby je nezbytné začlenit vnější faktor (zákazník, zboží),

v důsledku čehož dochází ke sladění produkce služby s její spotřebou (synchronizace), a (2)

pomíjivost služby (nemožnost vytváření zásob). Služby se spotřebovávají ve všech sférách

ekonomiky, tj. ve výrobě, distribuci i spotřebě. V oblasti spotřeby uspokojují jednak potřeby

společnosti např. obrana, bezpečnost, státní správa, jednak potřeby jednotlivých obyvatel.

Služby obyvatelstvu jsou součástí životní úrovně a kvality života (Gúčik, 2010).

V trhovém hospodářství členíme služby (tabulka 12) z hlediska funkcí na výrobní,

distribuční, osobní a společenské. Podle způsobu realizace rozlišujeme služby tržní a netržní

(veřejné). Podle umístění na trhu hovoříme o službách orientovaných na domácí trh a

službách exportovaných.

Tabulka 12: Členění služeb

Hledisko Členění

funkce

− výrobní (stavební služby, služby pohostinských zařízení, tisk)

− distribuční (služby cestovních agentur, personálních agentur,

přeprava, logistika)

− osobní (kadeřnictví, kosmetika, výklad průvodce)

− společenské

způsob realizace − tržní (služby cestovních kanceláří, průvodcovské, ubytovací)

− netržní (veřejné;veřejné toalety, zdravotní pohotovost)

umístnění na trhu − orientovány na domácí trh

− exportované (služby ve výjezdovém cestovním ruchu)

Pramen: vlastní zpracování, 2013.

62

3.1.1. Znaky služeb cestovního ruchu

Služby představují určitou činnost a na rozdíl od zboží mají jisté znaky (tabulka 13). Jedná

se o obecné znaky služeb, které se vztahují i na služby v cestovním ruchu, a o specifické

znaky, které jsou typické pouze pro služby v cestovním ruchu (Orieška, 2010).

Tabulka 13: Znaky služeb

Všeobecné znaky Specifické znaky

nemateriální charakter služeb

vysoká spotřeba živé práce při poskytovaní služeb

začlenění vnějšího faktoru do procesu

poskytování služby

soulad (synchronizace) poskytování služeb

s jejich spotřebou

pomíjivost služeb

časová a místní vázanost služeb na primární

nabídku cestovního ruchu

komplexnost a komplementarita služeb

zastupitelnost služeb

mnohooborový charakter služeb

nezbytnost zprostředkování služeb

dynamika a sezónnost nabídky služeb

nezbytnost poskytování informací o službách

a jejich kvalitě

neanonymita spotřebitele služby

Pramen: Orieška, 2010.

K obecným znakům služeb patří (Gúčik, 2010; Orieška, 2010):

a) nemateriálnost a vysoká spotřeba živé práce; služby není možné vnímat smysly před

a po jejich spotřebě. Tím se liší od zboží, které je možné uchopit a vidět. Nemateriálnost

vyplývá z nemateriální podstaty služeb, tj. nemožnosti produkce do zásoby, a tím

i nemožnosti jejich skladování. Z toho vyplývá, že služby není možné poskytovat

nezávisle od nositele poptávky. Jistou "zásobu" služeb je možné vytvořit pomocí

mediálního nosiče, např. průvodce po muzeu může nahradit CD přehrávač, zájezdy je

možné prodávat prostřednictvím elektronických médií, nápoje prostřednictvím automatu

ap. Stupeň materializace služeb v cestovním ruchu je však značně nízký a omezuje se

pouze na některé pracovní operace např. koupě/prodej zájezdu, poskytování informací,

v omezeném rozsahu poskytování některých služeb,

b) začlenění vnějšího faktoru do procesu poskytování služby; předpokladem procesu

poskytování služby je vzájemná kombinace vnitřních produkčních faktorů (nabídka)

a vnějšího činitele (poptávky) výrobního procesu. Znamená to, že producent služby může

s jejím poskytováním začít tehdy, pokud se vyskytne poptávka, tj. když se ho účastní

zákazník jako spotřebitel služby. Zákazník tedy službu osobně zažije. Tím se začlení

do individuálního výrobního procesu (tvorby hodnoty), kterýpřekračuje míru běžnou

v procesu výroby zboží. Děje se tak v různých fázích, např. již při plánování služby,

kdy zákazník přichází do cestovní kanceláře, a při rozhodování o destinaci dovolené

využívá informační a poradenské služby jejich zaměstnanců. Rozhodující je i intenzita

63

účasti zákazníka na poskytování služby, např. při návštěvě fotbalového utkání se jedná

o pasivní účast na poskytování služby. Pokud se ale jedná o provádění sportovní činnosti

nebo absolvování léčebného pobytu, považujeme to za aktivní začlenění zákazníka

do procesu poskytování služby. Podle stupně zapojení zákazníka do procesu poskytování

služby zákazník více či méně ovlivňuje její výsledek. To má vliv i na kvalitu služby,

c) soulad poskytování služby s její spotřebou (tzv. souběžnost, synchronizace) existuje např.

v případě vysokohorské túry, lázeňské léčby apod. Využití hotelového pokoje

na přenocování, snídaně, osobní doprava, návštěva muzea apod. je možné pouze tehdy,

pokud je zákazník přítomen v místě spotřeby a spotřebovává službu,

d) pomíjivost služeb vyplývá z jejich nemateriálního charakteru, tj. nemožnosti jejich

produkce do zásoby a nemožnosti skladování. Služba, která se neprodá v daný okamžik je

navždy ztracená např. neobsazený pokoj v hotelu, neprodané obědové menu v restauraci

nebo nevyužitá jízdenka na vyhlídkový vlak, či plavbu.

Služby spotřebovávané v cestovním ruchu (Gúčik, 2004) jsou tedy služby osobní a z části

společenské, tržní i netržní a exportovatelné. Služby cestovního ruchu představují heterogenní

soubor užitečných efektů, které uspokojují potřeby návštěvníků. Mají průřezový charakter,

tj. produkují je nejen podniky cestovního ruchu, ale i další subjekty soukromého a veřejného

sektoru. Jsou pro ně charakteristické speciální znaky, jako jsou (Gúčik, 2006):

a) časová a místní vázanost na primární nabídku; poskytování a spotřeba služeb v cestovním

ruchu musí být sladěny nejen z hlediska času, ale také z hlediska prostoru. Podstatné

prvky nabídky cestovního ruchu, např. destinace, letiště, hotel, jsou místně vázány, tedy

lokalizovány a nepohyblivé. Předpokládají, že za jejich službami přijde zákazník, aby je

mohl spotřebovat. Místní vázanost je výrazná zejména v cílových místech, kde je jejich

struktura podmíněna primární nabídkou,

b) komplexnost a komplementarita; zákazník spotřebovává nejen jednotlivé služby,

ale i jejich rozličné kombinace (soubor, balík, řetěz služeb), které se vzájemně podmiňují

a doplňují. Vyplývá to z nezbytnosti komplexního uspokojování poptávky,

tj. různorodých, vzájemně se podmiňujících potřeb,

c) mnohooborovosta v jejím důsledku nezbytnost zprostředkování služeb; služby

spotřebovávané v cestovním ruchu jsou různorodé, např. informační, ubytovací,

stravovací, dopravní aj., proto je nutné, různě je kombinovat a zprostředkovat

zákazníkům. Kombinace služeb vytváří např. touroperátoři, kteří sestavují balíčky služeb

a nabízejí je jako vlastní produkty v závislosti na poptávce zákazníků. Za kvalitu

64

zprostředkovaných služeb vždy odpovídá jejich zprostředkovatel, proto je důležité,

aby důkladně poznal nakoupené služby a jejich kvalitu. Znamená to, že když cestovní

kancelář nabízí pobytový zájezd na Azurové pobřeží v hotelu třídy***** v St. Tropéz

se stravováním all inclusive a leteckou dopravou z Prahy, odpovídá za kvalitu ubytovacích

služeb (čistota, komfort), stravovacích i dopravních služeb v rozsahu, který uvádí

v katalogu,

d) dynamika služeb a sezónnost poptávky po službách; poptávka po službách je výsledkem

působení různých ekonomických, demografických, psychologicko-sociálních,

biologických a přírodních činitelů, které jsou velmi dynamické. Mimořádně silný vliv

na poptávku má sezónnost a často se měnící trendy, módnost destinací a formy cestovního

ruchu. Nabídka se jen pomalu přizpůsobuje dynamické poptávce. Sezónnost v našich

podmínkách se projevuje zejména vlivem přírodních podmínek, tedy střídáním ročních

období a sociálních činitelů, které představují tradici v čerpání dovolených (zejména léto),

prázdninami (jarní, letní, pololetní), svátky apod. Snaha přizpůsobit kapacitu nabídky

maximální poptávce během hlavních sezon by měla za následek vznik nekrytých nákladů

v mimosezónních obdobích. Z tohohle důvodu je důležitá koordinace služeb v daném

cílovém rekreačním prostoru, v daném čase a z hlediska věcné náplně a úrovně služeb.

Destinace tedy musí v čase nejvyšší poptávky poskytovat kromě základních služeb

i doplňkové služby např. noční bary, sportovní zařízení (Štěpánová, 2010),

e) nezbytnost informací o službách a jejich kvalitě; zákazník se pro koupi služby rozhoduje

na základě příslibu producentů nebo zprostředkovatelů. Je proto důležité, aby existovaly

dostatečné informace o službách a jejich kvalitě. Producenti služeb a jejich

zprostředkovatelé musí využívat informace, propagaci a vizualizaci příslibu (časopisy,

TV, katalogy, online reklama) a potenciálního užitku ze spotřeby nabízených služeb, a tak

je zpřístupnit potenciálním zákazníkům. Zde plní rozhodující úlohu komunikace

se zákazníkem na trhu jako nástroj marketingu.

3.1.2. Klasifikace služeb v cestovním ruchu

Rozmanitost služeb spotřebovaných v cestovním ruchu umožňuje jejich základní

rozdělení (Gúčik, 2010) na služby cestovního ruchu a ostatní služby. Služby cestovního ruchu,

tedy tzv. vlastní služby jsou ty, které výhradně nebo převážně uspokojují potřeby návštěvníků

v cestovním ruchu a produkují jej podniky cestovního ruchu např. hotely, cestovní kanceláře.

K ostatním službám, tedy cizím řadíme služby, které produkují podniky s polyfunkčním

65

charakterem, tj. v rozhodující míře uspokojují i potřeby místního obyvatelstva např. fitness

centrum, divadlo, dopravní podniky.

Služby cestovního ruchu můžeme členit na základě několika kritérií a podle různých účelů

(tabulka 14).

Tabulka 14: Klasifikace služeb cestovního ruchu

Kriterium Členění

z hlediska producentů - vlastní služby (podniky cestovního ruchu)

- cizí služby (jiné subjekty veřejného a soukromého

sektoru)

podle druhů (druhová klasifikace) - informační

- přepravní

- ubytovací

- stravovací

- sportovně-rekreační

- kulturně-společenské

- lázeňské a zdravotní

- kongresové

- zprostředkovatelské

- průvodcovské (i horská služba)

- animační

z procesního hlediska - služby v místě trvalého bydliště

- služby v průběhu cestování

- služby během pobytu v destinaci

podle stupně naléhavosti uspokojování potřeb - základné (ubytování, stravování, doprava)

- doplňkové

z ekonomického hlediska - placené

- neplacené

z hlediska umístnění na trhu - služby pro domácí trh

- exportovatelné služby

ostatní služby - služby místní infrastruktury (komunální např. čištění

a posyp silnic)

- specializované služby (pobřežní hlídka)

Pramen: zpracováno podle Gúčik, 2000; Gúčik, 2010 a Orieška, 2010.

Z hlediska producentů hovoříme o tzv. vlastních službách, které produkují podniky

cestovního ruchu např. hotely, cestovní kanceláře, turistická informační centra a o cizích

službách, které produkují jiné subjekty veřejného a soukromého sektoru např. autobusová,

železniční dopravní společnost.

Druhové členění služeb cestovního ruchu vyjadřuje jejich vztah k hlavním nositelům,

tj. podnikům a organizacím cestovního ruchu a zároveň jejich strukturu v závislosti na formě

a druhu cestovního ruchu (Gúčik, 2010). Z hlediska druhů rozlišujeme např. služby ubytovací,

stravovací, přepravní, průvodcovské, animační apod.

Z procesního hlediska (Gúčik, 2010) rozlišujeme služby, které (1) návštěvník v cestovním

ruchu vyžaduje, kupuje a spotřebovává v místě trvalého bydliště např. informační,

poradenské, zprostředkovatelské; (2) služby během cestování např. informační, přepravní,

66

ubytovací, stravovací, průvodcovské a (3) služby během pobytu v destinaci např. informační,

ubytovací, stravovací, přepravní. Dále sem řadíme ostatní služby, které závisí na formě nebo

druhu cestovního ruchu např. sportovně-rekreační, kulturně-společenské, zdravotní

a lázeňské, animační, služby místní infrastruktury (pošta, bezpečnost, zdravotnické).

Podle stupně naléhavosti uspokojování potřeb hovoříme o službách základních

a doplňkových. Základní služby uspokojují obvykle sekundární potřeby cestovního ruchu.

Patří k nim ubytovací a stravovací služby. Vyjadřují tak stupeň naléhavosti uspokojování

potřeb, protože nejdříve musí návštěvník v cestovním ruchu bydlet a stravovat se, aby mohl

uspokojit své primární potřeby cestovního ruchu, tedy ty, jejichž uspokojení je motivem

účasti na cestovním ruchu. Primární potřeby cestovního ruchu je možné uspokojit spotřebou

doplňkových služeb např. sportovně-rekreačních, kulturně-společenských, lázeňských,

zdravotních a dalších (Gúčik, 2010) v závislosti na formě cestovního ruchu.

Z ekonomického hlediska je významná klasifikace na služby placené a neplacené. Zdrojem

pro úhradu nákladů placených služeb je jejich cena např. prodejní cena, jízdné, vstupné,

mýtné, parkovací poplatek, která kryje vlastní náklady na poskytování služby a přitom

zabezpečuje zisk jejímu producentovi. Neplacené služby nevytvářejí zdroj na úhradu s nimi

spojených nákladů. Producent tedy musí tyto náklady krýt z výnosů placených služeb

nebo z jiných zdrojů, např. příspěvku z rozpočtu města (obce), darů od sponzorů apod.

Povahu neplacených služeb v cestovním ruchu mají i tzv. veřejně prospěšné služby orgánů

státní správy (veřejná administrativa), turistické informační kanceláře poskytující bezplatné

informace nebo služby soukromých výdělečných institucí (vstup na hotelovou pláž). Některé

kolektivní služby jsou však poskytovány za nominální poplatek (Gúčik, 2010).

Z hlediska umístění na trhu (Gúčik, 2010) rozlišujeme služby cestovního ruchu určené

pro domácí trh a exportovatelné služby. K službám určeným pro domácí trh patří všechny

služby, které jsou spotřebovávány v domácím a příjezdovém cestovním ruchu.

K exportovatelným službám patří služby spotřebovávané v příjezdovém cestovním ruchu.

Jedná se o tzv. neviditelný export.

K ostatním službám (Gúčik, 2010) spotřebovaným v cestovním ruchu lze zařadit služby

místní infrastruktury a specializované služby. Služby místní infrastruktury využívají

především místní obyvatelé a v závislosti na intenzitě cestovního ruchu i návštěvníci. Jedná se

zejména o obchodní služby, komunální služby, zdravotnické služby, služby policie

a bezpečnosti turistů, záchranné služby, poštovní a telekomunikační služby. Specializované

služby pro cestovní ruch poskytují pojišťovny (cestovní pojištění, pojištění proti úpadku),

banky (směnárenské služby), orgány veřejné správy (služby celních a pasových orgánů).

67

Cestovní ruch klade na služby několik požadavků (Gúčik, 2010). Důležité je přizpůsobit

struktury služeb primární nabídce destinace tak, aby se optimálně využily její funkce.

Například v případě lázeňské destinace má význam poskytování ubytovacích služeb

v léčebných domech, a to pro pacienty přicházející přes pojišťovny, ale také zabezpečení

ubytovacích služeb vyššího standardu pro samoplátce a návštěvníky cestovního ruchu

se zájmem o wellness. Je potřeba myslet také na společenské a kulturní vyžití hostů. Význam

má sladění kapacity, struktury a kvality služeb s požadavky cílových skupin zákazníků,

tj. nemá význam nabízet vysoký standard ubytování a sportovní lekce v podhorském

středisku, které je svým charakterem a náročností turistických tras vhodné pro rodiny s dětmi.

Tato klientela má pak zájem o animační aktivity a ubytování v penzionech třídy*** až ****.

Zajištění kapacitní návaznosti služeb v destinaci je důležité z hlediska dosažení maximální

spokojenosti návštěvníku např. velké ubytovací kapacity vs. omezené kapacity sjezdových

tratí, lanovek a vleků. K dalším požadavkům patří pohotovost a pružnost nabídky služeb

v závislosti na dynamice a časovém rozložení poptávky. Nabídku je tedy v destinaci potřeba

směřovat do období hlavní sezony. V mimosezoně přitom nemusí být v provozu všechna

zařízení v destinaci. Neméně významná je i cenová dostupnost služeb v závislosti na poptávce

cílových skupin zákazníků.

3.1.3. Proces poskytování služeb cestovního ruchu

Proces poskytování služeb (Gúčik, 2010) se od výroby zboží liší tím, že do procesu

poskytování služby je nezbytné začlenit vnější faktor (zákazník, zboží) a zajistit odbyt služeb.

Tento proces probíhá současně s poskytováním služby. Poskytování služby má přitom tři fáze,

a to (1) připravenost k poskytování služby, (2) začlenění vnějšího faktoru do procesu

poskytování služby a (3) samotné poskytnutí služby (obrázek20).

Důležitý je tzv. potenciál služeb. Týká se producenta služby a zahrnuje jeho vůli,

schopnost a ochotu poskytovat služby (Gúčik, 2010). K poskytování služby musí být

k dispozici vnitřní výrobní faktory, a to práce, zboží a informace.

Proces poskytování služby předpokládá začlenění vnějšího faktoru. U osobních služeb

jako je např. poskytování informací, kadeřnictví, kosmetika, se jejich poskytování účastní

zákazník, který má přání a ochotu přijmout službu. V případě materiálních služeb se musí

do procesu začlenit i materiál a zboží (Gúčik, 2010).

68

Obrázek 20: Proces poskytování služby

Pramen: vlastní zpracování, 2013.

Výsledek poskytnutí služby vzniká jako součinnost producenta služby a zákazníka jako

jejího spotřebitele. Činnost spojená s poskytováním služby je již ukončena a může mít

za následek požadovaný efekt, který je pro zákazníka užitný a pro producenta hodnotový,

protože má podobu tržby za poskytnutou službu (Gúčik, 2010).

Příklad: Výsledek poskytnutí služby

Pracovně velmi vytížený pán Novák, potýkající se s výrazným pracovním stresem má zájem

odpočinout si, relaxovat a regenerovat své duševní i fyzické síly. Proto se rozhodne

pro listopadovou dovolenou na agroturistické farmě v Bretani, kde se bude věnovat relaxaci,

jízdě na koni, dlouhým procházkám po pobřeží a vychutnávat domácí bioprodukty. Po dvou

týdnech se vrátí domů s čistou hlavou a odpočatý. Motiv jeho účasti na cestovním ruchu byl

zcela naplněn a výsledkem poskytnutí souboru služeb (ubytování-stravovaní-doplňkové

aktivity) je tedy regenerace fyzických a duševních sil pana Nováka.

Pramen: zpracováno podle Kirstges (2010, s. 438), In Schulz, Berg, Gardini, Kirstges,

Eisenstein, 2010.

3.2. Produkt cestovního ruchu

Návštěvník získává z účasti na cestovním ruchu uspokojováním svých potřeb spojených

s cestováním a pobytem mimo místo svého trvalého bydliště užitkovou hodnotu (Gúčik,

2010).

Medlik a Middleton (1973, In Smith 1994) chápou produkt cestovního ruchu jako soubor

aktivit a služeb, které tvoří zážitek z účasti na cestovním ruchu.

Podle Kotlera (1984, In Smith 1994) je produkt cestovního ruchu něco, co je možné

nabídnout na trhu za účelem využívání a spotřeby. Jedná se o zboží, služby nebo destinace,

které uspokojí potřeby a přání zákazníků.

Produkt cestovního ruchu představuje zboží např. suvenýry, knižní průvodce, mapy, jídlo

a služby např. ubytování, stravování, doprava, průvodce. Není možné ho předem vyzkoušet

připravenost na

poskytování služby

začlenění

zákazníka výsledek poskytnutí

služby

efekt

užitný hodnotový

zákazník destinace

69

a ovlivňují ho faktory, které nelze nebo jenom omezeně lze ovlivnit např. počasí, sezónnost,

další účastníci zájezdu apod. (Pásková, Zelenka, 2002).

Produktem podle Seifertové (2003) rozumíme souhrn procesů, které přinášejí zákazníkům

určitou hodnotu. Produkt je přitom tvořen službami. Jedná se tedy o komplex služeb. Přitom

zákazník určuje hodnotu služby podle užitku, který mu přinese.

Produkt cestovního ruchu chápeme jako užitek vyplývající ze spotřeby statků a služeb,

které nabízí destinace a produkují podniky v ní. Z ekonomického hlediska je produkt

cestovního ruchu soubor statků a služeb, které požaduje a spotřebovává návštěvník v průběhu

cestování a pobytu v destinaci. Z podnikového hlediska je produkt vždy diferencovaný

v závislosti od motivu návštěvnosti v cestovním ruchu a dalších faktorů např. délky pobytu,

ceny apod. Produktem cestovního ruchu tedy může být jednotlivá služba nebo zboží

např. přenocování, jídlo, vstupenka do zoo, aquaparku, skipas, ale také soubor služeb a zboží

např. zájezd, pobyt all inclusive. Z národohospodářského hlediska je produktem cestovního

ruchu souhrn prvků primární nabídky, všech služeb a zboží, které produkují podniky

soukromého sektoru a organizace veřejného sektoru na uspokojování potřeb návštěvníků.

Pro produkt cestovního ruchu je přitom charakteristické, že návštěvník z ekonomického

hlediska spotřebovává jednak volné a kolektivní statky a služby a jednak soukromé statky

a služby, které se vzájemně podmiňují a navzájem vystupují jako komplementární (Gúčik,

2010).

Produkt cestovního ruchu se vyskytuje na několika rovinách, a to jako:

− specializovaný produkt podniků,

− produkt regionu cestovního ruchu,

− produkt státu (krajiny) jako cílové destinace,

− produkt euroregionu např. Nisa (Česká republika, Německo, Polsko), skupiny státu

např. European Quartet One Melody (Česká republika, Slovensko, Maďarsko, Polsko),

v rámci kontinentu jako cílové destinace.

3.2.1. Řetěz služeb cestovního ruchu

Podniky cestovního ruchu nabízejí své služby na trhu cestovního ruchu v podobě balíku

služeb jako soubor služeb. Z pohledu návštěvníka cestovního ruchu se jedná vždy o soubor

či balík jednotlivých služeb, které jsou spojeny podobně jako řetěz.

Řetěz služeb může tvořit např. prvotní informace, cestování do destinace, pobyt v hotelu,

stravování v restauraci, získávání místních informací, doprava a různé aktivity v destinaci

70

(prohlídka kulturních pamětihodností, výlet do okolí, tenis) a nakonec zpáteční cesta do místa

běžného životního prostředí (trvalé/přechodné bydliště).

Každý podnik a destinace má vlastní řetěz služeb (tabulka 15). U destinace tvoří řetěz

služeb informační, dopravní, ubytovací a stravovací služby, služby místní dopravy

a doplňkové aktivity. Každá individuální služba zanechává dojem z její spotřeby a ovlivňuje

komplexní zážitek z pobytu v destinaci (Gúčik, 2010).

Tabulka 15: Řetěz služeb destinace

Před V průběhu Po

informace

rezervace

cestování místní

informace

stravování ubytování místní

doprava

aktivity/

zábava

zpáteční

cesta

aktivity

po návratu

+/- +/- +/- +/- +/- +/- +/- +/- +/-

Vysvětlivky: + kladné hodnocení; spokojený zákazník

- záporné hodnocení; nespokojený zákazník

Pramen: zpracováno podle Gúčik, 2006.

Podobně také v jednotlivých podnicích (tabulka 16) např. v hotelu, host pociťuje balík služeb

jako řetěz, i když se jedná např. jen o jedno přenocování. V hotelu je jedna služba spojena

s následující, např. prvotní informace, rezervování ubytování, příjezd do hotelu, check-in,

nastěhování se do pokoje, stravování v restauraci, pobyt, check-out (Gúčik, 2010).

Tabulka 16: Řetěz služeb hotelu (ubytovacího zařízení)

Před V průběhu Po

informace rezervace příchod check-in příchod

na pokoj

restaurace pobyt

aktivity

zábava

check-out aktivity

po pobytu

+/- +/- +/- +/- +/- +/- +/- +/- +/-

Vysvětlivky: + kladné hodnocení; spokojený zákazník

- záporné hodnocení; nespokojený zákazník

Pramen: zpracováno podle Gúčik, 2006.

V pohostinském zařízení (restauraci) tvoří řetěz služeb např. (tabulka 17) prvotní informace

prostřednictvím webového portálu, vývěsky apod., rezervace stolu, v průběhu poskytování

služby zákazník hodnotí profesionalitu a chování personálu, způsob a systém obsluhy

a jeho provedení, kvalitu jídel a nápojů, hygienu a čistotu v podniku.

71

Tabulka 17: Řetěz služeb restaurace (pohostinského zařízení)

Před V průběhu Po

informace rezervace profesionalita

(chování)

personálu

kvalita

jídel

a

nápojů

atmosféra

design

způsob

a systém

obsluhy

hygiena

čistota

profesionaltia

(chování)

personálu

aktivity

po

návratu

+/- +/- +/- +/- +/- +/- +/- +/- +/-

Vysvětlivky: + kladné hodnocení; spokojený zákazník

- záporné hodnocení; nespokojený zákazník

Pramen: vlastní zpracování, 2013.

Obdobně můžeme zobrazit i řetěz služeb kongresové akce (tabulka 18), kterou tvoří

informace formou pozvánky a následná registrace, cesta do destinace (individuální nebo

zabezpečená organizátorem akce), ubytování a s ním spojené služby, stravování. Zákazník

hodnotí také zajištění kongresu technikou a doprovodné aktivity např. služby wellness, golf.

Po ukončení akce zákazník posuzuje sborník.

Tabulka 18: Řetěz služeb kongresové akce (konference)

Před V průběhu Po

infor-mace

(pozván-

ka),

registrace

cesta

do

desti-

nace

ubyto-

vání

stravo-

vání

zajištění

kongresu

(technika)

odborný

program

dopro-

vodný

program

(golf,

wellness)

cesta

z desti-

nace

sborník,

mono-

grafie

aktivity

po

návratu

+/- +/- +/- +/- +/- +/- +/- +/- +/- +/-

Vysvětlivky: + kladné hodnocení; spokojený zákazník

- záporné hodnocení; nespokojený zákazník

Pramen: vlastní zpracování, 2013.

Při lázeňském pobytu (tabulka 19) zákazníci hodnotí možnost získaní informací, ubytovací

a stravovací služby, doplňkové aktivity, zdravotní služby, které zahrnují léčebné procedury

a služby wellness.

Tabulka 19: Řetěz služeb lázeňského pobytu

Před V průběhu Po

informace rezervace zdravotní

služby

(léčebné

procedury,

wellness)

ubytování

(lázeňský

dům,

lázeňský

hotel)

stravování

(dietní

stravování,

restaurace,

kavárny,

cukrárny)

zábava

kultura

(taneční

večer,

divadlo,

animace)

sportovní

aktivity

(golf,

tenis,

plávaní)

lékařská

zpráva

aktivity

po

návratu

+/- +/- +/- +/- +/- +/- +/- +/- +/-

Vysvětlivky: + kladné hodnocení; spokojený zákazník

- záporné hodnocení; nespokojený zákazník

Pramen: vlastní zpracování, 2013.

72

Zájezd je soubor služeb cestovní kanceláře (tabulka 20). Zahrnuje informační a poradenské

služby, rezervaci zájezdu, místní informace v destinaci, chování a profesionalitu delegáta

a průvodce, kterou hodnotí zákazník, ubytování, stravování, místní dopravu, doplňkové

aktivity a fakultativní výlety.

Tabulka 20: Řetěz služeb zájezdů

Před V průběhu Po

informace

rezervace

cesta do

destinace

místní

informace

(delegát,

průvodce)

stravování ubytování místní

doprava

aktivity

zábava

animace

fakultativní

výlety

cesta z

destinace

aktivity

po

návratu

+/- +/- +/- +/- +/- +/- +/- +/- +/-

Vysvětlivky: + kladné hodnocení; spokojený zákazník

- záporné hodnocení; nespokojený zákazník

Pramen: vlastní zpracování, 2013.

Poskytování jednotlivých služeb a přímý kontakt s hostem jsou nezbytné, protože každý

host má specifické potřeby a přání. Host předpokládá, že dostane dobré služby jako

protihodnotu za cenu, kterou zaplatil. Ačkoliv se zaměstnanci mohou chovat pohostinně a být

taktní, je téměř nemožné vyhnout se příležitostné chybě nebo nedorozumění, tj. nepříznivé

události. Jedná se o nedostatky v řetězu služeb, které vyvolávají nespokojenost hosta. Hosté

mají tendenci zapamatovat si nepříznivé události a říkají o nich svým příbuzným a přátelům.

Šiří tzv. zlé (illwill) nebo dobré jméno (goodwill) podniku či destinace. Šíření špatného jména

může znamenat i ztrátu stálého zákazníka (Gúčik, 2010). Přitom je potřeba si uvědomit, že jen

přibližně 4 % nespokojených zákazníků si stěžují přímo v podnicích cestovního ruchu.

Nespokojení zákazníci vyprávějí o své negativní zkušenosti v průměru deseti příbuzným,

přátelům a dokonce cizincům. Podle Longa (Belešová, 2009) 13 % z nich řekne o stížnosti

dalším dvaceti lidem. O této negativní zkušenosti se může nakonec dozvědět až 1 560 dalších

lidí. Platí, že řetěz služeb je tak silný, jak silný je její nejslabší článek, tj. spokojenost hosta

ovlivňuje nejhorší služba (Gúčik, 2010).

73

3.2.2. Tvorba produktu cestovního ruchu

Při tvorbě produktu cestovního ruchu vycházíme ze segmentace trhu. Každý podnik

a destinace cestovního ruchu musí znát cílové skupiny svých zákazníků. Musí vědět,

co požadují, na jak dlouho přijedou, jaký je jejich kupní fond atd. Je potřeba, aby také

uvažovali nad kombinací cílových skupin. Hotel např. nemůže vytvářet produkt zaměřený

na seniory i rodiny s malými dětmi, protože tyto dvě cílové skupiny by si vzájemně

nevyhovovaly.

V praxi můžeme rozlišovat tři úrovně produktu. Podle Levittovy teorie (1981, In Smith,

1994) se jedná o základní produkt (základní služby), skutečně nabízený produkt a rozšířený

produkt (přidaná hodnota zážitku). Tato teorie byla upravena Kotlerem (1984) v kontextu

všeobecného marketingu a Middletonem (1988) v kontextu marketingu cestovního ruchu.

Z marketingového hlediska tedy rozlišujeme tři úrovně produktu (Gúčik, 2004),

a to (1) obecný produkt, (2) očekávaný produkt a (3) širší produkt.

Obecný produkt tzv. jádro představuje nabídku specializovaných služeb včetně variabilní

primární nabídky destinace. Nabídka specializovaných služeb přitom např. u hotelu zahrnuje

přenocování a stravovací služby all inclusive. Jádro produktu zákazníci pokládají

za samozřejmost. Představuje minimální standard, který by měla destinace či podnik splňovat.

Variabilní primární nabídka v místě lokalizace např. hotelu představuje možnost koupání,

sportovního nebo kulturního vyžití (Gúčik, 2007a).

Očekávaný produkt (Gúčik, 2004) je produkt, se kterým se ve skutečnosti zákazník

setkává, a kterým se producent služeb odlišuje od konkurence. V případě hotelu k němu patří

např. prostředí, architektura budovy, atmosféra prostor hotelu, pohostinnost, profesionalita

a ochota personálu, kvalita služeb a nabízený komfort, příslušnost ke značce nejen k hotelové

síti apod. Jedná se o všechny drobné a osobní služby zákazníkům, tedy osobitý způsob jak

zákazníka vítají, oslovují nebo se s ním loučí. Je potřeba si přitom uvědomit, že špičková

služba neznamená nevyhnutelně luxusní službu. Špičkovou službu může poskytovat

i nejjednodušší restaurace, a může tak předstihnout standardní služby konkurence. Proto není

vhodné se při poskytování špičkových služeb soustřeďovat převážně na řešení technické

vybavenosti tzv. hardware, ale na služby, kterým se lze odlišit od konkurentů a předstihnout

očekávání zákazníků tzv. software (Gúčik, 2007a; obrázek 21).

Širší produkt (Gúčik, 2004) poskytuje zákazníkovi dodatečný užitek. Jedná se

např. o překvapení, slevu pro stálého hosta, blahopřání k svátku, ubytování v stejném pokoji

jako při předchozí návštěvě.

74

Obrázek 21: Hardware a software produktu cestovního ruchu

Pramen: vlastní zpracování, 2013.

Při tvorbě produktu je tedy třeba nejdříve rozpoznat jádro zákazníkových potřeb, které má

produkt uspokojit. Až následně je možné navrhnout očekávaný produkt a hledat způsoby jeho

rozšíření. Produkt musí být v souladu s cenou, aby splnil očekávání zákazníka (Gúčik, 2007a).

Když cena odráží kvalitu a úroveň poskytovaných služeb, je možné utvořit souhrn zážitků,

které zákazníka skutečně uspokojí.

Příklad: Hardware a software produktu cestovního ruchu ubytovacího zařízení

Chateau Mcely*****, Mcely (okolí Prahy)

Jádro produktu: hotelový pokoj Deluxe „Evropa“ (dvoulůžkový)

(hardware) snídaně v ceně ubytování

Očekávaný produkt: bylinný nápoj na uvítanou

(software) ovoce a zámecké sladkosti na pokoji při příjezdu

Širší produkt: květiny na pokoji při opětovném ubytování

(software) pozornost z kolekce kosmetiky Mcely Bouquet k narozeninám

vyškolený sommelier a barista

zařazení ke Small Luxury Hotels of the World

Kontrolní otázky

Vysvětlete, co rozumíte pod pojmem služba cestovního ruchu.

Identifikujte speciální znaky služeb cestovního ruchu.

Jak členíme služby v cestovním ruchu z procesního hlediska?

Definujte produkt cestovního ruchu.

Vysvětlete řetěz služeb cestovního ruchu na příkladu zájezdu.

Jaké úrovně produktu cestovního ruchu z marketingového hlediska označujeme

jako software? Uveďte konkrétní příklady ve vybraném středisku a ubytovacím zařízení.

jádro

produktu

(hardware)

jádro

produktu

(hardware)

očekávaný

a širší produkt

(software)

(očekávaný

a širší produkt

(software)

pozitivní stav pro destinaci (podnik) negativnístav pro destinaci (podnik)

75

4. POSTAVENÍ CESTOVNÍHO RUCHU V NÁRODNÍM

HOSPODÁŘSTVÍ

Klíčová slova

Ekonomická specializace regionu. Kupní fond. Multiplikační efekt. Platební bilance. Příjmy

v cestovním ruchu. Přímé a nepřímé výdaje. Satelitní účet cestovního ruchu. Sociální

a kulturní funkce cestovního ruchu. Spotřeba v cestovním ruchu. Teorie pólů rozvoje. Tvorba

hodnoty v cestovním ruchu. Zaměstnanost v cestovním ruchu.

Cestovní ruch je složitým sociálně-ekonomickým jevem, který ovlivňuje množství

ekonomických a mimoekonomických procesů společnosti. Jde o mnohooborový a průřezový

jev (Indrová, 2009). Převážně ho chápeme jako sektor národního hospodářství. Cestovní ruch

zahrnuje hotelnictví, pohostinství, činnost cestovních kanceláří a agentur, regionální rozvoj,

tedy činnost organizací destinačního managementu, klastrů, resp. spolupráci veřejného

a soukromého sektoru v obdobné formě (obrázek 10).

Cestovní ruch je významnou součástí světové ekonomiky a vytváří 9 % HNP. Podílí se

také na zaměstnanosti, kde každé 11 pracovní místo je vytvořeno v cestovním ruchu

a 6 % se podílí na světovém exportu (unwto.org).

Obrázek 22: Cestovní ruch jako sektor národního hospodářství

Pramen: vlastní zpracování, 2013.

hotelnictví pohostinství

CK & CA DMO, klastr,

sdružení

cestovní ruch

doprava

76

Můžeme tedy konstatovat, že postavení cestovního ruchu v národním hospodářství

se projevuje (Indrová, 2009):

− ve spotřebě obyvatelstva,

− ve vztahu cestovního ruchu k odvětvové struktuře národního hospodářství,

− v tvorbě podnikatelských příležitostí a ve vztahu k zaměstnanosti,

− ve významu působení na rozvoj územních celků,

− v multiplikačních účincích cestovního ruchu na národní ekonomiku,

− v dopadech globalizace na národní hospodářství.

Cestovní ruch má určité ekonomické a mimoekonomických vlivy. K ekonomickým

vlivům cestovního ruchu řadíme (1) jeho příjmovou funkci, tedy tvorbu příjmů do státního

a místních rozpočtů, je zdrojem tvorby hodnoty a projevuje se v něm i multiplikační efekt,

(2) cestovní ruch působí jako faktor zaměstnanosti v regionu nebo státu, (3) ovlivňuje také

regionální rozvoj a (4) působí na vyrovnávání platební bilance. K mimoekonomických

funkcím cestovního ruchu patří (1) jeho zdravotně-preventivní funkce, (2) kulturně-poznávací

funkce, tedy poznávání národních tradic, kultury, umění, historie, kulturního dědictví, přínos

k všeobecné vzdělanosti a (3) jeho přínos k porozumění mezi národy.

4.1. Spotřeba v cestovním ruchu

Spotřeba v cestovním ruchu je historicky novým druhem spotřeby, výrazně se rozvíjejícím

od 20. století. Její růst je závislý od dosaženého stupně společensko-ekonomického rozvoje.

Spotřebou v cestovním ruchu chápeme rozsah uspokojených potřeb návštěvníků. Vyjadřuje se

objemem výdajů na cestovní ruch, resp. příjmů z cestovního ruchu (Gúčik, 2004).

4.1.1. Podstata a znaky spotřeby v cestovním ruchu

Spotřeba v cestovním ruchu vzniká v místě trvalého bydliště, během cestování

a v cílovém místě. Její charakteristické znaky vyplývají z historických aspektů. Vyznačuje se

(1) masovým charakterem, (2) prostorovou koncentrací, (3) substitucí potřeb,

(4) komplementaritou a (5) sezónností.

Masový charakter nabyla spotřeba po skončení druhé světové války, kdy rozvoj

dopravních technologií a zlepšení ekonomické situace umožnily rozsáhlejší účast

na cestovním ruchu a také cestování do zahraničí. Lidé začali hromadně cestovat zejména

na pobřeží Středozemního moře a spotřebovávat statky a služby cestovního ruchu.

Prostorová koncentrace spotřeby znamená nerovnoměrné prostorové rozdělení v rámci

světa, jednotlivých kontinentů a území států, která vyplývá z vázanosti služeb poskytovaných

77

v cestovním ruchu na primární nabídku. Spotřeba v cestovním ruchu je koncentrována do míst

s dostatečně atraktivní primární nebo sekundární nabídkou např. lyžařský areál, historické

centrum s pevností, jeskyně a turistické trasy apod. V místech, kde se nachází jen atraktivita

s lokálním významem např. rybník nebo rozhledna, je koncentrace spotřeby nižší.

Substituce představuje zastupitelnost ve spotřebě při uspokojování jednotlivých potřeb.

Zastupitelné jsou zejména potřeby sekundární, při kterých je i míra substituce vyšší.

Například v případě dovolené v Chorvatsku může návštěvník s omezenými finančními

prostředky substituovat ubytování v hotelu třídy**** s polopenzí ubytováním v penzionu

nebo apartmánovém domě s polopenzí, případně dopravu letadlem je možné substituovat

dopravou autobusem nebo individuální dopravou. Avšak při uspokojování primárních, tedy

cílových potřeb v cestovním ruchu je míra substituce nižší. Je ale možné substituovat např.

lyžařský pobyt ve Francouzských Alpách pobytem v Jasné na Slovensku nebo dovolenou

u moře pobytem na jezeře Balaton.

Podmíněnost, tedy komplementarita spotřeby vychází ze skutečnosti, že v cestovním

ruchu se uspokojuje soubor potřeb a uspokojení jedné potřeby vyvolává uspokojení dalších

potřeb. V případě, že návštěvník uspokojí svou potřebu po změně místa pobytu a navštíví

např. řecký ostrov Santorini, tato potřeba vyvolává následně uspokojení potřeby bydlení,

stravování a také aktivního trávení volného času. Návštěvník tedy využívá ubytovací služby,

navštíví restaurace, kavárny a bary v cílovém místě, využije animační služby, účastní se

fakultativních výletů apod. Platí ale, že nejdříve je potřeba uspokojit tzv. sekundární potřeby

v cestovním ruchu (spánek, jídlo), a až pak je možné uspokojovat primární potřeby cestovního

ruchu (aktivity, zábava, odpočinek).

Jedním ze znaků potřeby, který není možné zlikvidovat, je sezónnost. Z hlediska spotřeby

je u sezonnosti možné zmírnit její negativní dopady. Sezónnost (Gúčik, 2004) vnímáme jako

důsledek působení přírodních činitelů např. střídání ročních období, klimatické a povětrnostní

změny, délka dne a sociálních činitelů např. tradice čerpání dovolených a školních prázdnin.

To podmiňuje období s příznivými a méně příznivými podmínkami pro cestovní ruch.

Částečně je možné dopady sezónnosti na spotřebu usměrňovat, a to poskytnutím slev a výhod

v mimosezónním období.

Předmět spotřeby tvoří hmotné statky a služby cestovního ruchu (tabulka 21). Tento

předmět nabízí destinace, podniky a instituce cestovního ruchu, přičemž se může jednat

o spotřebu jednotlivých statků cestovního ruchu a spotřebu komplexního produktu cestovního

ruchu, tj. souboru služeb (Pompurová, 2008).

78

Subjekt spotřeby bezprostředně nebo zprostředkovaně uspokojuje své potřeby

prostřednictvím statků cestovního ruchu. Za subjekt považujeme jednotlivce a domácnosti,

a také formálně organizované skupiny návštěvníků cestovního ruchu, tedy skupina

zorganizována prostřednictvím cestovních kanceláří, formálně existující skupiny, tedy

zaměstnanci podniků podílející se na spotřebě v cestovním ruchu a neformální skupiny, které

se řídí jinými kritérii, např. cestovním cílem. Řadíme sem i všeobecnou spotřebu a spotřebu

segmentů (Staszewska, 2001).

Tabulka 21: Spotřeba v cestovním ruchu

Subjekt spotřeby Finanční zdroje Předmět spotřeby

− jednotlivci

− domácnosti

a) soukromé zdroje

− úspory, spotřeba

individuální spotřeba − jednotlivé statky a služby

− komplexní produkt cestovního

ruchu

− formálně organizované

skupiny (cestovní kancelář)

− formálně existující skupiny

(zaměstnanci)

b) veřejné zdroje

− sociální fond

− státní účelová dotace

společenská spotřeba

Pramen: vlastní zpracování, 2013.

4.1.2. Členění spotřeby v cestovním ruchu

Spotřebu v cestovním ruchu můžeme klasifikovat z různých hledisek (tabulka 22)

např. podle způsobu financování, podle způsobu zabezpečení předmětu spotřeby nebo podle

druhu cestovního ruchu.

Tabulka 22: Členění spotřeby v cestovním ruchu

Hledisko Charakteristika

podle způsobu financování uspokojování potřeb - individuální spotřeba

- společenská spotřeba

podle způsobu zabezpečení předmětu spotřeby - neorganizovaná spotřeba (jednotlivci)

- organizovaná spotřeba (CK, organizace)

podle druhu cestovního ruchu - v příjezdovém cestovním ruchu

- v domácím cestovním ruchu

- ve výjezdovém cestovním ruchu

- ve vnitřním cestovním ruchu

- v národním cestovním ruchu

- v zahraničním cestovním ruchu

Pramen: zpracováno podle Huľo, 2007 a Pompurová, 2008.

Subjekty financují uspokojování potřeb v cestovním ruchu ze soukromých zdrojů,

disponibilních důchodů, které mohou vynakládat kromě spotřeby na úspory. Při vynakládání

takových soukromých finančních prostředků domácností a jednotlivců mluvíme o individuální

79

spotřebě. Kromě ní rozlišujeme i spotřebu společenskou, která je financována z veřejných

zdrojů např. ze sociálního fondu nebo státní účelové dotace na rekreaci nepracujících

důchodců (Gúčik, 2004).

Podle způsobu zabezpečení předmětu spotřeby v cestovním ruchu rozlišujeme spotřebu

organizovanou a neorganizovanou. V případě, že si předmět spotřeby jednotlivci,

resp. domácnosti zajišťují individuálně, mluvíme o spotřebě neorganizované.

Při organizované spotřebě zajišťují předmět spotřeby různé kulturní, sportovní a charitativní

organizace, cestovní kanceláře apod. (Pompurová, 2008).

Podle formy cestovního ruchu dělíme spotřebu na (Huľo, 2007):

− spotřebu v příjezdovém cestovním ruchu, tedy export. Tato spotřeba představuje finanční

prostředky vydané na cestovní ruch zahraničními návštěvníky, které plynou do ekonomiky

navštíveného státu,

− spotřebu v domácím cestovním ruchu, která představuje výdaje obyvatel daného státu

v tuzemsku, ale i jejich výdaje spojené s návštěvou jiného státu, pokud byly vynaloženy

v tuzemsku např. marže cestovních kanceláří zajišťujících zahraniční zájezd,

− spotřebu ve výjezdovém cestovním ruchu, která zahrnuje spotřebu rezidentů mimo vlastní

stát,

− spotřebu ve vnitřním cestovním ruchu. Jedná se o součet spotřeby domácích

a zahraničních návštěvníků na území daného státu,

− spotřebu v národním cestovním ruchu, která představuje výdaje rezidentů v tuzemsku

a v zahraničí,

− spotřebu v zahraničním cestovním ruchu, která zahrnuje spotřebu výjezdového cestovního

ruchu.

4.1.3. Měření spotřeby v cestovním ruchu

Spotřebu vyjadřujeme prostřednictvím spotřebních výdajů návštěvníků v cestovním ruchu.

Je možné ji změřit dvěma způsoby, buď prostřednictvím jednotlivce, resp. domácností nebo

prostřednictvím podniků a organizací.

Informace o spotřebě jednotlivců, resp. domácností získáváme ze statistiky rodinných

účtů. Obraz o spotřebě jednotlivců můžeme získat také na základě průzkumu. Výzkumný

soubor, ale musí respektovat rozdělení respondentů do určitých sociálních skupin

např. podle demografické struktury, výšky příjmu apod.

V podnicích a organizacích, které poskytují služby návštěvníkům v cestovním ruchu,

je možné měřit spotřební výdaje podle podnikové statistiky. Problematické je ale odlišit

80

příjmy podniků, které plynou z cestovního ruchu a ostatní příjmy. V cestovním ruchu

poskytují služby vlastní podniky cestovního ruchu např. hotely, cestovní kanceláře, ale také

polyfunkční podniky např. restaurace, dopravní podniky. Dochází tedy ke sledování výdajů

návštěvníků v cestovním ruchu a také výdajů místního obyvatelstva.

K vyjádření spotřeby v cestovním ruchu používáme kvantitativní ukazatel cestovní

intenzity a kvalitativní ukazatel spotřební kvóty cestovního ruchu (Petrík, 2008).

Cestovní intenzitu (Ci) vyjadřujeme jako podíl počtu přenocování, resp. počtu návštěvníků

v cestovním ruchu, počtu pobytových dní apod. a hrubého domácího produktu.

Vzorec 1: Cestovní intenzita

Ci = Σ přenocovaní , kde

HDP

Pramen: Petrík, 2008.

Spotřební kvóta vyjadřuje podíl výdajů na domácí cestovní ruch na hrubý domácí produkt

v procentech.

Vzorec 2: Spotřební kvóta

Q = Σ VDCR , kde

HDP v %

Pramen: Petrík, 2008.

4.2. Příjmová funkce cestovního ruchu

Příjmy z cestovního ruchu představují příjmy od návštěvníků cestovního ruchu, kteří

uspokojují své potřeby spotřebou statků a služeb cestovního ruchu během cestování a pobytu

v cílovém místě. Prostřednictvím příjmů měříme spotřebu, tj. rozsah uspokojených potřeb

návštěvníků cestovního ruchu (Gúčik, 2004). Jedná se tedy o realizovaný kupní fond.

Výdaje návštěvníků na účast na cestovním ruchu dělíme na (Gúčik, 2004) přímé, nepřímé

a indukované výdaje. Přímé výdaje (tabulka 23) bezprostředně souvisí se spotřebou

v cestovním ruchu. Gúčik (2000) uvádí, že 45 % z přímých výdajů připadá v průměru

na přepravní služby, 50 % na ubytovací a pohostinské služby a 5 % na ostatní služby

např. animační, sportovně-rekreační, kulturně-společenské apod. Rozložení přímých výdajů

Ci cestovní intenzita

HDP hrubý domácí produkt

Q spotřební kvóta

VDCR výdaje na domácí cestovní ruch

HDP hrubý domácí produkt

81

na jednotlivé služby přitom závisí na druhu cestovního ruchu. Podle nositelů spotřeby

v cestovním ruchu přímé výdaje členíme na (Huľo, 2007) výdaje tuzemských domácností,

výdaje soukromých a veřejných institucí a podniků a výdaje zahraničních hostů v tuzemsku.

Tabulka 23: Přímé výdaje v cestovním ruchu

Výdaje od … Účel

tuzemských návštěvníků

− zotavení, relax

− dovolená

− návštěva chalup a chat

− návštěva příbuzných a známých

soukromých a veřejných institucí, podniků

(fyzické osoby, právnické osoby, producenti)

− služební cesty

− obchodní cesty

zahraničních návštěvníků v tuzemsku − zotavení, relax

− dovolená

Pramen: Huľo, 2007.

Nepřímé výdaje zahrnují zboží dlouhodobé spotřeby, jejichž nákup je vyvolán účastí

na cestovním ruchu např. obytné auto nebo karavan při cestách po zajímavých lokalitách

s ubytováním v kempu, potápěčská výstroj, lyžařská výstroj, léky apod. Indukované výdaje

jsou výdaje zaměstnanců jednotlivých podniků na cestovní ruch hrazené z jejich pracovních

příjmů.

Dále v rámci cestovního ruchu hovoříme o výdajích před cestou, během cesty a po návratu

z cesty. Výdaje vynaložené před cestou zahrnují spotřebu výrobků a služeb, které s cestou

souvisí např. očkování, vybavení cestovních dokladů, ale také výrobků, které jsou vezeny

jako dárek nebo určeny ke spotřebě během cesty a jednoúčelových předmětů dlouhodobé

spotřeby. K výdajům během cesty patří veškerá spotřeba výrobků nebo služeb realizovaná

přímo na cestě a předmětydlouhodobé spotřeby zakoupené během cesty, vyjma nákupu

pro komerční účely. Výdaje po návratu z cestypředstavují spotřebu výrobků a služeb

zakoupených po návratu z cesty a jasně sevztahujících k cestěnapř. vyvolání filmů

a zhotovení fotografií [22].

Strukturu výdajů na cestovní ruch ovlivňuje komplementarita uspokojovaných potřeb.

Výška příjmů, resp. spotřebních výdajů je podmíněna množstvím peněžních prostředků,

které mají návštěvníci v daném období k dispozici na nákup služeb a zboží v cestovním

ruchu, tzv. kupní fond. Kupní fond ovlivňuje vznik koupěschopné poptávky. V cestovním

ruchu je nezbytné brát v úvahu nejen kupní fond domácího obyvatelstva, ale i návštěvníků

ze zahraničí, kteří přineseným kupním fondem ovlivňují poptávku na trhu cestovního ruchu

navštíveného státu (Gúčik, 2004). Celý kupní fond (vzorec 3) se ale nespotřebovává

v mateřské krajině. V případě pasivního zahraničního cestovního ruchu je část výdajů spojena

82

s poskytováním služeb domácímu obyvatelstvu v mateřské krajině a část kupního fondu

slouží ke krytí výdajů domácího obyvatelstva v zahraničí.

Vzorec 3: Kupní fond v cestovním ruchu

FS = FSDCR + FSAZCR+/- FSPZCR, kde

Pramen: Gúčik, 2000.

4.2.1. Přidaná hodnota v cestovním ruchu

Tvorba hodnoty je důležitou hospodářskou funkcí cestovního ruchu, která interpretuje vliv

cestovního ruchu na hrubý domácí produkt regionu, státu. Využití výrobních faktorů -

přírody, práce, kapitálu a informací v transformačním procesu má za následek produkci

služeb a zboží (Gúčik, 2004). Zdrojem tvorby hodnoty v cestovním ruchu přitom není celý

objem vyprodukovaného zboží a služeb, ale pouze jeho část, kterou označujeme

jako přidanou hodnotu (Gúčik, 2000).

Přidaná hodnota (Gúčik, 2000) v podnicích cestovního ruchu vzniká při produkci zboží

a služeb, které jsou předmětem spotřeby návštěvníků v domácím a příjezdovém cestovním

ruchu jako rozdíl mezi tržbami podniků a jejich nákupem zboží a služeb do jiných podniků.

Přidaná hodnota přitom zahrnuje podnikové náklady ve formě mezd, platů, úrokových plateb

a dividend.

Přidanou hodnotu regionu nebo státu jako destinace cestovního ruchu určíme jako rozdíl

tržeb za prodané služby a zboží v podnicích cestovního ruchu, včetně subvencía pořizovací

ceny nakupovaných výrobků a služeb od jiných podniků, odpisů nepřímých daní a poplatků

(Gúčik, 2004; Gúčik, 2011).

Vytvořenou hodnotu můžeme odměřit podnikovou metodou a národohospodářskou

metodou. Podniková metoda výpočtu představuje rozdíl tržeb podniků cestovního ruchu

pořizovací ceny a nepřímých daní (vzorec 4).

Vzorec 4: Podniková metoda výpočtu přidané hodnoty

,

Ph = T– (NTaS + ND + O) + S, kde

Pramen: Gúčik, 2011.

FS fond spotřeby

DCR domácí cestovní ruch

AZCR aktivní zahraniční cestovní ruch

PZCR pasivní zahraniční cestovní ruch

Ph přidaná hodnota

T tržby

NTaS náklady na nakupované zboží a služby

ND nepříme daně a poplatky

O odpisy

S subvence

83

Odpisy vyjadřují v podniku stupeň opotřebení hmotného majetku, jsou součástí vlastních

nákladů a vstupují do ceny, přitom zůstávají v podniku jako zdroj na obnovu hmotného

majetku. Od příjmů se odečítají, jinak by byly započítány dvakrát. Nepřímé daně jsou součástí

realizační ceny a neúčastní se procesu tvorby hodnoty, ale připočítávají se k realizační ceně na

základě stanovené sazby (DPH) nebo pevnou cenou (daň za ubytování). Subvence se dostávají

do podniku zvenčí, zvyšují příjmy podniku a tím i vytvořenou hodnotu (nikoliv zásluhou

podniku). Přidaná hodnota potom zahrnuje vlastní náklady, tedy mzdy, platy, dividendy

a úroky a hrubý zisk (Gúčik, 2011).

Národohospodářská metoda (vzorec 5) představuje součet spotřeby domácností, investicí,

vládních výdajů a čistého exportu. Jedná se tedy o celkovou produkci finálních statků

a služeb, která se vyrábí a prodává na spotřebu a investování. Znamená to, že hrubý národní

produkt (množství statků a služeb vyrobených v krajině za jeden rok) zahrnuje

tzv. meziprodukty. To jsou statky, které se využívají na výrobu jiných statků. Přidanou

hodnotu potom představuje rozdíl mezi tržbami podniku a jeho nákupy materiálu a služeb

od jiných podniků (Gúčik, 2000).

Vzorec 5: Národohospodářská metoda výpočtu přidané hodnoty

HNP = C + I + G + X, kde

Hodnota vytvořena v ubytovacích a pohostinských zařízeních tvoří 43 % z realizovaných

tržeb. Při ubytování v soukromí je vytvořená hodnota až 80 %, protože objem nakupovaných

služeb je velmi nízký (Luft, 1994, In Gúčik, 2000). Platí ale, že čím bude rozsah

nakupovaného zboží a služeb, tedy meziprodukt, nižší, tím bude vyšší podíl cestovního ruchu

na hrubém domácím produktu a hodnotě vytvořené cestovním ruchem v destinaci (Gúčik,

2000; obrázek 23 a 24).

C spotřeba domácností

I investice

G vládní výdaje

X čistý export

84

Obrázek 23: Přidaná hodnota v cestovním ruchu

Produkt: láhev Frankovka Rosé

Pramen: vlastní zpracování, 2013.

Obrázek 24: Přidaná hodnota v cestovním ruchu

Produkt: Malinový cheesecake s mátou

Pramen: vlastní zpracování, 2013.

domácí

suroviny

9CZK/kg

dodavatel výrobce

mouky

prodej

lahví

výrobce

lahví

30CZK/l

výrobce

vína

8CZK/l

velko-

obchod

6CZK/l

malo-

obchod

31CZK/l

restau-

race

host

prodej lahví

plnění

a prodej vína

prodej vína

prodej vína prodej vína

20CZK/ks 50CZK/l 58CZK/l 64CZK/l 95CZK/l

celková přidaná hodnota (CPh): 95CZK/l

přidaná hodnota v cest. ruchu (CPhCR): 31CZK/l

41CZK/

ks

186CZK/

koláč

agrores-

taurace

host

host

prodej prodej

− tvaroh

− ovoce

− vejce

− mléko

− bylinky

18CZK/kg

45CZK/ks

205CZK/

celý koláč

(6ks)

celková přidaná hodnota (CPh): 195 CZK/koláč

přidaná hodnota v cest. ruchu (CPhCR) 186 CZK/koláč

9CZK/kg

výroba

CPh

CPhCR

CPh

CPhCR

prodej

85

Specifikem cestovního ruchu je, že návštěvníci nespotřebovávají jenom služby podniků

cestovního ruchu, ale také služby ostatních podniků např. využívají městskou hromadnou

dopravu, taxi službu, nákupy v obchodech apod. Na druhé straně služby podniků cestovního

ruchu využívá i místní obyvatelstvo, které se neúčastní cestovního ruchu např. obědové menu

v restauraci. Není tedy zcela možné oddělit výlučně příjmy z cestovního ruchu např.

od příjmů z veřejné osobní dopravy. Výšku přidané hodnoty v cestovním ruchu

na národohospodářské úrovni je ale možné změřit. Sleduje se v tzv. satelitním účtu.

Satelitní účet (TSA, Tourism satellite account) je metodický nástroj vytvořený na základě

spolupráce Organizace spojených národů (OSN), Organizace pro hospodářskou spolupráci

a rozvoj (OECD, Organisation for Economic Cooperation and Development), Světové

organizace pro cestovní ruchu (UNWTO, World Tourism Organization) a Světové rady

pro cestovní ruch (WTTC, World Travel and Tourism Council). Jedná se o metodický nástroj

výzkumu a chápaní cestovního ruchu, který umožňuje zjistit a samostatně analyzovat

jednotlivé ekonomické aktivity (tabulka 30). Jeho základem je komplexní přístup k chápání

souvislostí a vazeb jednotlivých ukazatelů popisujících poptávku a nabídku cestovního ruchu.

Satelitní účet zahrnuje údaje týkající se (Metodika satelitního účtu České republiky):

− analýzy poptávky vytvářené různými formami cestovního ruchu a klasifikované

podle typů návštěvníků samotných a jejich cest a podle požadovaného zboží a služeb,

− dopadu cestovního ruchu na základní makroekonomické proměnné,

− popisu povahy zaměstnanosti v souvislosti s cestovním ruchem, spotřeby kapitálu

a nepeněžních investic,

− dovozu a vývozu a dopadů na platební bilanci

− vlivu na vládní příjmy, vytváření příjmů jednotlivců a podniků.

Tabulka 24: Tabulky satelitního účtu České republiky

Označení Název účtu

TSA T1 Spotřeba příjezdového cestovního ruchu v České republice

TSA T2 Spotřeba domácího cestovního ruchu v České republice

TSA T3 Spotřeba výjezdového cestovního ruchu v České republice

TSA T4 Spotřeba vnitřního cestovního ruchu v České republice

TSA T5 Výrobní účty jednotlivých odvětví cestovního ruchu a ostatních odvětví v České republice

TSA T6 Domácí nabídka a spotřeba vnitřního cestovního ruchu podle produktů v České republice

TSA T7 Zaměstnanost v odvětvích cestovního ruchu v České republice

TSA T8 Tvorba hrubého fixního kapitálu v cestovním ruchu v České republice

TSA T9

TSA T10

---

Nefinanční ukazatele v cestovním ruchu v České republice

Pramen: Český statistický úřad, 2013.

86

Podíl cestovního ruchu na hrubém domácím produktu státu byl v České republice v roce 2011

2,7 % a podíl cestovního ruchu na hrubé přidané hodnotě byl 2,6 %. Oproti předchozím

rokům se jedná o určitý pokles, např. v roce 2003 byl podíl cestovního ruchu na HDP 3,5 %

a na hrubé přidané hodnotě 3,4 %.

4.2.2. Multiplikační efekt cestovního ruchu

Podnikům cestovního ruchu plynou od návštěvníků příjmy za realizované služby. Podniky

následně své příjmy spotřebují na nákup surovin, služeb od dodavatelů, mzdy apod., investují

nebo uspoří. V případě, že podnik své příjmy spotřebuje, dostávají se do ekonomického

(hospodářského) koloběhu. Působí na místní produkci a výrobu, cirkulují v hospodářském

koloběhu, až nakonec vstoupí do oběhu ve formě daní, úspor nebo dovozu. V transformačním

procesu tak přecházejí příjmy několika stádii, čímž vyvolávají násobící účinek

tzv. multiplikační efekt.

Teorii multiplikátoru aplikoval v cestovním ruchu jako první H. G. Clement v 60. letech

20. století (Gúčik, 2000).

Je potřeba si uvědomit, že následkem vzájemné závislosti odvětví, každá změna agregátní

poptávky vyvolá změnu reálného outputu, zaměstnanosti a příjmů. Koeficient této změny se

nazývámultiplikátor. Obecně je definován jako násobitel, tj. ukazatel vyjadřující kvantitativní

vztah mezi přírůstkem závislé proměnné a vnější, nezávislou proměnnou (Vanhove, 2005).

Multiplikační efekt narůstá geometrickou řadou (Bieger, 2010).

K faktorům, které ovlivňují multiplikační efekt, zařazujeme (zpracováno podle Gúčik,

2006, Mundt, 1998 In Payer, 2001):

a) velikost (rozloha) sledované oblasti. Předpokládáme, že na větším území působí také více

ekonomických jednotek – podniků. Čím větší je sledovaná oblast, tím je větší předpoklad,

že podniky budou obchodovat mezi sebou a služby externích dodavatelů budou využívat

velmi omezeně. Tím bude zvýšen i multiplikační účinek,

b) stupeň rozvinutosti ekonomiky a počet článků v dodavatelském řetězci. Čím rozmanitější

je ekonomika dané krajiny, tím více zboží dokáže krajina vyprodukovat sama

za konkurenceschopné ceny. Je tedy méně závislá od dovozu a její multiplikátor je tím

větší. Počet článku v dodavatelském řetězci také pozitivně ovlivňuje velikost

multiplikátoru, za předpokladu se jedná o místní dodavatele,

c) sortiment zboží a služeb,

d) rozsah meziregionálních přesunů. V případě nákupu zboží a služeb od dodavatele z jiného

regionu multiplikační účinek klesá, protože příjmy se dále zhodnocují v hospodářském

koloběhu jiné oblasti,

87

e) rozsah importu zboží a služeb ze zahraničí. Čím víc zboží a služeb je dováženo

ze zahraničí, tím nižší je multiplikační účinek,

f) transfer zisků, platby zahraničním nadnárodním společnostem a mezinárodním

manažerům, propagace a podpora prodeje v zahraničí, výcvik personálu v zahraničí

apod.

Multiplikační efekt má vliv na produkci návazných odvětví, tj. stabilizuje jejich produkci,

a také ovlivňuje tvorbu pracovních míst a výdělků. Velikost multiplikačního efektu je často

podnětem pro růst investic do cestovního ruchu (Gúčik, 2000).

Podle Pellešové (1998) souvisí podstata multiplikátoru v cestovním ruchu

s ekonomickými dopady cestovního ruchu (obrázek 25), které rozděluje na (1) přímé,

plynoucí z výdajů návštěvníků cestovního ruchu do daného regionu a (2) nepřímé,

představující rozvojové důsledky regionu z prostředků cestovního ruchu. Existenci

multiplikátoru pak spojuje právě s nepřímými efekty cestovního ruchu.

Obrázek 25: Multiplikační efekt cestovního ruchu v regionu

turista

místni touroperátoři dopr. podnik hotel další podniky posk. služby

rast indiv. příjmů nákup zásob mzdy

spotřeba úspory suroviny mzdy úspory potraviny nájem

......... .......

Pramen: zpracované podle Pellešová, 1998.

V cestovním ruchu se využívá multiplikátor příjmový, multiplikátor pracovních míst a

investiční mulitiplikátor.

Příjmový mutliplikátor (vzorec 6) úzce souvisí s příjmy z cestovního ruchu. Jeho podstata

je v hraničním sklonu ke spotřebě a k úsporám. Hraniční sklon ke spotřebě je část příjmů,

kterou podnikatel spotřebuje a hraniční sklon k úsporám je ta část příjmů, kterou podnikatel

Vysvětlivky

tok příjmů

88

uspoří. Podnikatelská aktivita je tím výhodnější, čím vyšší je mezní sklon ke spotřebě (Gúčik,

2000).

Vzorec 6: Příjmový multiplikátor

multiplikátor = 1

hraniční sklon ke spotřebě

Pramen: Gúčik, 2000.

Z hlediska kumulace a zhodnocení příjmů z cestovního ruchu je výhodnější, když u podniků

cestovního ruchu v dané oblasti převažuje hraniční sklon k spotřebě. Upřednostňování úspor

má z ekonomického hlediska pro region stejný efekt, jako v případě nákupů, resp. spotřeby

příjmů na území jiného regionu.

Multiplikátor pracovních míst vyjadřuje, o kolik se zvětší celková přímá zaměstnanost

v regionu nebo státě, jestliže vlivem růstu výdajů obyvatelstva na cestovní ruch vzroste přímá

nebo nepřímá zaměstnanost v cestovním ruchu. Multiplikátor pracovních míst v cestovním

ruchu se mění vlivem sezónnosti. V hlavní sezóně (Gúčik, 2000) je vytvořeno více pracovních

míst. Na druhé straně se ale část příjmů může spotřebovat v jiném regionu nebo státě, protože

sezónní pracovníci většinou nepocházejí z dané oblasti.

Mzdový multiplikátor hovoří o výši mzdy v nově vytvořených pracovních místech. Ve své

hodnotě je obvykle vyšší než multiplikátor zaměstnanosti. Z uvedeného vyplývá, že mzdy

jsou vyšší než přírůstek zaměstnanosti (Pellešová, 1998).

Investiční multiplikátor vyjadřuje přírůstek hrubého domácího produktu vyvolaný

přírůstkem investic do cestovního ruchu.

4.3. Cestovní ruch jako faktor zaměstnanost

Rozvoj cestovního ruchu ovlivňuje nejen přímou (primární) ale i nepřímou (sekundární)

zaměstnanost. Pracovní místa, která jsou vytvořena bezprostředně v podnicích uspokojujících

poptávku po cestovním ruchu, představují přímé zaměstnanost v cestovním ruchu. Tvorba

přímých pracovních míst má ale vliv na vytvoření pracovních míst v návazných

a zabezpečujících odvětvích. Tu se projevuje multiplikační efekt.

Podle průzkumů Světové organizace cestovního ruchu představuje podíl zaměstnanosti

v cestovním ruchu v zemích s rozvinutým cestovním ruchem až 10 % (Sútoris, 1999).

89

Příklad: Vliv rozvoje cestovního ruchu na růst zaměstnanosti

Představme si, že organizace OSN pořádá výroční sympozium v Brně. Město se tak dostane

do povědomí veřejnosti jako kongresová destinace a následně vzroste zájem o pořádání

velkých kongresových akcí i na mezinárodní úrovni. Ve městě je potřeba vybudovat

kongresové kapacity – kongresový sál a doplnit ubytovací kapacity standardu **** a *****.

Vybudováním těchto kapacit vzniknou přímá pracovní místa v hotelích, restauracích, pozice

průvodců apod. Budou ale vytvořena i místa v návazných odvětvích např. tlumočníci,

překladatelé. Růst počtu návštěvníků vyvine tlak také na zvýšení potravinářské výroby např.

pekárenské výrobky. Ubytovací kapacity musí někdo vybudovat. Vytvoří se tedy také

pracovní místa ve stavebnictví atd.

Jiným příkladem může být zviditelnění oblasti prostřednictvím filmu. Americký film Twilight

zatraktivnil pro návštěvníky v cestovním ruchu hned dvě toskánská městečka, a to Volterru

a Montepulciano. Název Volterra se objevuje ve filmu. Záběry se ale v realitě točily

v Montepulcianu. Obě městečka se tak medializovala a stala se středem zájmů návštěvníků

Toskánska. Růst návštěvnosti ovlivnil např. zvýšení kapacit kaváren, růst sezónních

pracovních míst v hotelech, pekárnách, obchodech apod. Projevil se v přímé i nepřímé

zaměstnanosti.

4.3.1. Specifika zaměstnanosti v cestovním ruchu

Poskytování služeb v cestovním ruchu je spojeno s velkou potřebou živé práce. Souvisí to

s charakterem činnosti podnikatelských subjektů cestovního ruchu, kde převládají osobní

služby. Při poskytování služeb podnikatelé cestovního ruchu vyžadují od pracovníků spíše

univerzální dovednosti, které jsou typické pro malé podniky, namísto specialistů, kteří jsou

vyžadovány v podnicích s rozvinutou dělbou práce. Až 45 % profesí v hotelnictví

a pohostinství, které spolu tvoří rozhodující část pracovníků cestovního ruchu, nevyžadují

více než základní vzdělání, případně instruktáž, zaškolení apod. Jeví se to výhodně, protože

na vytvoření pracovního místa není potřeba odborně vyškolený personál. Má to však

nepříznivý vliv na kvalitu práce, a to i proto, že zaměstnavatelé nejsou ochotní starat se

o zvyšování kvalifikace pracovníků (Gúčik, 2000). Poznatky ze států s rozvinutým cestovním

ruchem prokazují, že ani dlouholeté úsilí o uplatňování prvků mechanizace a automatizace

nedokáže výrazněji snížit rozsah živé práce (Sútoris, 1999).

Při tvorbě pracovních příležitostí v cestovním ruchu je třeba brát v úvahu, že kromě

vysoké potřeby živé práce a jen částečné substituce technikou, je vážným činitelem tvorby

pracovních míst velikost podniků cestovního ruchu a její kapitálová náročnost. V cestovním

ruchu převažují malé podniky až mikropodniky, z nichž mnohé nevytvářejí kromě majitele -

živnostníka žádné pracovní místo. Kapitálově je náročné místo v hotelech a restauracích

(Gúčik, 2000).

Při tvorbě pracovních míst v cestovním ruchu je třeba respektovat i další skutečnosti, které

označujeme jako rizikové faktory, a to sezónnost cestovního ruchu, nízké požadavky

90

na kvalifikaci a nízké výdělky. Sezónnost cestovního ruchu ovlivňuje ekonomiku podniků

a potřebu živé práce během letní a zimní sezóny. Nejvíce se projevuje v ubytovacích,

pohostinských a průvodcovských službách (Gúčik, 2000).

4.3.2. Měření zaměstnanosti v cestovním ruchu

Vzhledem k průřezové povaze cestovního ruchu, multifunkčnosti některých zařízení

cestovního ruchu, sezónnosti apod. je možné kvantifikovat zaměstnanost v cestovním ruchu

pouze přibližně (Kmeco, 2003). Náročnost přesného určení pracovních míst v cestovním

ruchu (Pellešová, 1998) vyplývá z toho, že k pracovním místům vyvolaným cestovním

ruchem patří i pracovní místa v jiných odvětvích terciární sféry, jejichž existenci

bezprostředně nebo zprostředkovaně podporuje cestovní ruch. Zároveň v cestovním ruchu

pracuje velké množství sezónních pracovníků i pracovníků na částečný úvazek.

V této souvislosti je třeba poznamenat, že k přímé zaměstnanosti v cestovním ruchu

nepatří jen profese cestovního ruchu, ale i další zaměstnanci, jejichž činnost nemůžeme

označit za profesi cestovního ruchu, ale jsou zaměstnáni přímo v podniku cestovního ruchu

např. údržbář v hotelu. Rozhodujícím kritériem při měření zaměstnanosti je pak podnik

cestovního ruchu (Chovan, 1999).

Předpokladem určení skutečného významu zaměstnanosti v cestovním ruchu je vyčíslení

podílu osob zaměstnaných v cestovním ruchu na celkové zaměstnanosti (Chovan, 1999).

Cestovní ruch generuje přímou a nepřímou zaměstnanost. Měření přímé zaměstnanosti je

poměrně jednoduchá metoda, která je založena na počtu zaměstnanců podniků poskytujících

služby návštěvníkům cestovního ruchu (Kmeco, 2003).

Předpokladem měření přímé zaměstnanosti v cestovním ruchu je vymezení podniků

a institucí cestovního ruchu. Je třeba stanovit základní kritéria pro měření zaměstnanosti

ve všech podnicích cestovního ruchu bez ohledu na velikost a právní formu. Základem měření

zaměstnanosti v cestovním ruchu je průměrný evidenční přepočtený počet zaměstnanců, který

bere v úvahu skutečně odpracovaný pracovní čas. Při vykazování počtu zaměstnanců je třeba

vyčíslit i počet osob mimo pracovní poměr, především osob pracujících na dohodu o pracovní

činnosti, resp. dohodu o provedení práce. V úvahu je třeba brát pouze osoby, pro které je tato

činnost v daném období jedinou a osoby, které nemají jiné trvalé pracovní místo. V případě

podnikatelů - živnostníků se započítají tyto osoby do zaměstnanosti, pouze pokud jsou

zaměstnanci podniku. Při vyčíslení zaměstnanosti je třeba brát v úvahu místo sídla podniku

a v případě sítě podniků místo působení každé pobočky, která pracovní místo vytvoří

(Chovan, 1999).

91

Základem metodiky měření přímé zaměstnanosti je zjištění počtu zaměstnanců

v jednotlivých kategoriích podniků (tabulka 25). Při stanovení přímé zaměstnanosti

v cestovním ruchu je třeba zohlednit skutečnost, že ve vlastních podnicích cestovního ruchu

generuje 100 % zaměstnanost. Ve smíšených a ostatních podnicích se podíl zaměstnanosti

vyvolané cestovních ruchem na celkové zaměstnanosti může pohybovat od 0 % do 100 %.

Takové podniky poskytují služby nejen návštěvníkům cestovního ruchu ale i místnímu

obyvatelstvu. Podle podílu výkonů, které připadají na návštěvníky cestovního ruchu, můžeme

určit podíl zaměstnanosti vyvolaný cestovním ruchem (Kmeco, 2003).

Tabulka 25: Generování zaměstnanosti v závislosti od typu podniku

Subjekt E v % Poznámka

Vlastní podniky cestovního ruchu

ubytovací zařízení 100 -

cestovní kanceláře 100 -

turistická informační centra 100 -

pohostinské podniky v středisku CR 100 -

podniky průvodců a horských vůdců 100 -

Smíšené podniky cestovního ruchu

pohostinské podniky ostatní 0 – 100 podíl návštěvníků CR na výkonech

sportovně-rekreační zařízení 0 – 100 podíl návštěvníků CR na výkonech

kulturně-osvětová zařízení 0 – 100 podíl návštěvníků CR na výkonech

lázeňské podniky 0 – 100 podíl návštěvníků CR na výkonech

Ostatní podniky cestovního ruchu

dopravní podniky 0 – 100 podíl návštěvníků CR na výkonech

pojišťovny a finanční instituce 0 – 100 podíl návštěvníků CR na výkonech

mediální podniky 0 – 100 podíl návštěvníků CR na výkonech

obchody se suvenýry a dárky 0 – 100 podíl návštěvníků CR na výkonech

Instituce cestovního ruchu

národní marketingová agentura 100 -

sdružení cestovního ruchu 100 -

zájmové, profesní svazy CR 100 -

orgány státní správy cestovního ruchu 100 -

vědecké a vzdělávací instituce CR 0 - 100 podíl návštěvníků CR na výkonech

E – zaměstnanost

CR – cestovní ruch

Pramen: Kmeco, 2003.

Primárním výzkumem není možné získat informace od všech podniků a zařízení

cestovního ruchu. Proto je nutné zjištěné údaje přepočítat. Předpokladem takového přepočtu

je vztah mezi kapacitou podniku a počtem zaměstnanců (vzorec 7).

92

Vzorec 7: Celková zaměstnanost v ubytovacích a pohostinských zařízeních

TC

TE = ––––– x PE, kde

PC

Pramen: Kmeco, 2003.

Nepřímá zaměstnanost vzniká v důsledku multiplikačního efektu cestovního ruchu

v zabezpečujících a návazných odvětvích a její měření je komplikované (Kmeco, 2003).

Měření nepřímé zaměstnanosti je možné pouze odhadem, na základě přibližných propočtů.

Měřit vliv podniku cestovního ruchu na vytvoření pracovního místa v jiném odvětví můžeme

pomocí hodnotových ukazatelů, jako jsou tržby a náklady. Náklady podniku cestovního ruchu

představují příjem podniku v jiném odvětví. Tyto ukazatele přepočtené na jednoho

zaměstnance umožňují vyjádřit, kolik pracovních míst v jiném odvětví připadá na jedno

pracovní místo v cestovním ruchu. Uvedený přepočet bere v úvahu pouze vztah dvou podniků,

jeho realizace v praxi by ale byla složitá (Chovan, 1999).

Jinou možností vyčíslení nepřímé zaměstnanosti v cestovním ruchu je použití

multiplikátoru. Na základě multiplikačního efektu můžeme určit,kolik pracovních míst

v návazných odvětvích cestovního ruchu vytvoří spotřební výdaj. Pokud se spotřeba

návštěvníka cestovního ruchu v podniku cestovního ruchu zvýší o jednotku, zvýší se produkt

podniku cestovního ruchu, který vyvolá zvýšení nákladů na zajištění produktu, což se projeví

ve zvýšení produktu podniku v jiném odvětví. K zabezpečení tohoto produktu vytvoří podnik

nové pracovní místo, případně jen zvýší odměnu za práci nad pracovní dobu. S růstem příjmů

zaměstnanců podniku rostou jejich úspory, které přeměňují na spotřebu. Součástí této

spotřeby jsou výdaje na cestovní ruch a opět dochází k růstu produktu. Multiplikační projevy

nepůsobí jen na přímé návazné odvětví, ale projevují se ve více odvětvích, např. nákup

surovin na výrobu jídel v restauraci má vliv na produkci velkoobchodu, potravinářského

průmyslu a také zemědělství. Tímto způsobem se účinek multiplikátoru zvyšuje. Působení

multiplikátoru závisí na stupni rozvinutosti regionu. Čím je region rozvinutější, tím je

přírůstek nových pracovních míst v jiných odvětvích menší (Chovan, 1999).

TE celková zaměstnanost v ubyt./pohostin. zařízeních

PE zaměstnanost ve vybraném vzorku ubyt./pohostin. zařízení

TC celková kapacita ubyt. /pohostin. zařízení

PC kapacita vybraného vzorku ubyt./pohostin. zařízení

93

4.4. Cestovní ruch jako faktor regionálního rozvoje

Území, na které se váže působení a ekonomická aktivita podniků cestovního ruchu, je

vymezeno činiteli, které motivují zájem a poptávku návštěvníků. Čím je dané území

z hlediska motivace poptávky hodnotnější pro rekreaci a zotavení, tím větší počet podniků

a organizací cestovního ruchu se bude nabízet, a tím větší význam bude mít cestovní ruch

v ekonomice daného regionu jako nástroj socioekonomického rozvoje (Jarábková, 2007).

Cestovní ruch se rozvíjí tam, kde se nachází vhodná primární nabídka, tj. kde jsou objekty

rekreačních a kulturních aktivit cestovního ruchu. V takovém prostoru obvykle nejsou

významnější ekonomické aktivity těžebního a zpracovatelského průmyslu, případně intenzivní

zemědělská výroba. Tam, kde je primární nabídka cestovního ruchu nejatraktivnější, je

cestovní ruch předmětem ekonomického využití a nástrojem rozvoje regionu (Gúčik, 2000).

Cestovní ruch může mít jako ekonomická aktivita v regionu rozličné postavení. Čím má

primární nabídka cestovního ruchu větší význam, tím významnější bude i postavení

cestovního ruchu v hospodářství daného regionu jako nástroje hospodářského rozvoje. Toto

poznání je založeno na ekonomické specializaci regionu. Ekonomická specializace regionu je

vybudována na preferenci takových ekonomických aktivit, pro které má daný region

nejvhodnější předpoklady, a to z hlediska atraktivit, jako i kvalifikovaných pracovních sil

apod. Základem specializace regionu z hlediska cestovního ruchu je jeho primární nabídka,

tj. přírodní a kulturně-historické podmínky a organizované akce (Gúčik, 2000).

Podle Belajové a Fázikové (In Jarábková, 2007) je cestovní ruch v ekonomice regionu

často exportujícím odvětvím. Exportující odvětví jsou ty, jejichž produkce zboží a služeb

nachází odbyt za hranicemi regionu, ve kterém jsou lokalizována. Exportní schopnost vytváří

atraktivnost cestovního ruchu v regionu a je hlavní veličinou regionálního hospodářského

růstu. Příspěvek k rozvoji regionálního hospodářství je tím vyšší, čím nezávislejší je region

od mimoregionálního trhů. To se týká jak financí - únik prostředků do mimoregionálních

peněžních ústavů, jakož i zboží a práce - dovoz potravin, získávání pracovních sil z jiných

regionů (Kaspar, 1995).

4.4.1. Vliv cestovního ruchu na rozvoj regionu

Aby mohly podniky cestovního ruchu v regionu vyvíjet ekonomickou činnost, je nezbytné

v návaznosti na jejich potřeby budovat ekonomické činnosti (Gúčik, 2000), které (1) zajišťují

činnost podniků cestovního ruchu, (2) navazují na rozvoj cestovního ruchu, (3) technickou

infrastrukturu a (4) sociální infrastrukturu (obrázek 26).

94

K podnikům, které zajišťují činnost podniků cestovního ruchu, patří např. stavební

podniky, zemědělské podniky a družstva, potravinářský průmysl (pekárny, mlékárny,

vinohradnictví), obchody apod.

Na rozvoj cestovního ruchu navazují např. dopravní podniky, včetně zážitkové dopravy,

telekomunikace, výroba a prodej upomínkových předmětů, komunální služby, služby

bankovních institucí a pojišťoven.

Technickou infrastrukturou rozumíme zajištění zásobování vodou a plynem, elektrifikaci,

kanalizaci, komunikace apod.

Sociální infrastruktura představuje bytový fond, předškolní a školní zařízení, zdravotnická

zařízení (polikliniky, nemocnice), kulturně-osvětová zařízení (divadla, muzea, galerie),

sportovně-rekreační zařízení apod.

Obrázek 26: Vliv cestovního ruchu na ekonomiku regionu

zajišťující činnosti nabídka cestovního ruchu návazné činnosti

zemědělství doprava

stavebnictví finanční služby

obchod komunální služby

automobilový průmysl atd. bezpečnostní služby

technická infrastruktura sociální infrastruktura

dopravní síť, bytový fond

energetická síť (plyn, teplo) zařízení obchodu

vodovodní síť zdravotnická zařízení

telekomunikační síť sport-rekreační zařízení

kanalizační síť školní zařízení

cestovní ruch – faktor regionálního rozvoje

Pramen: Jarábková, 2007.

V případě, že existují dostatečně rozvinuté zajišťující a návazné činnosti, sociální

a technická infrastruktura v dané destinaci, je možné očekávat vliv cestovního ruchu

na jeho hospodářský a sociální rozvoj. Cestovní ruch v destinaci (Gúčik, 2000):

a) ovlivňuje tvorbu nových pracovních příležitostí pro místní zdroje práce tehdy, jestliže se

zaměstnává obyvatelstvo daného regionu. Tím se zastavuje pokles domácího obyvatelstva,

které v důsledku nedostatku pracovních míst obvykle odchází za prací do jiných regionů,

b) ovlivňuje výdělečnou situaci místního obyvatelstva, stimuluje jeho poptávku, vytváří

příležitosti pro podnikatelské aktivity, aktivuje rozvoj zemědělské výroby, řemesel,

obchodu, a tak zlepšuje ekonomické a sociální poměry místního obyvatelstva,

c) stimuluje rozvoj technické infrastruktury např. zásobování vodou, kanalizace,

plynofikace, budování silniční sítě, telekomunikací,

95

d) stimuluje rozvoj sociální infrastruktury např. modernizací a výstavbou bytového fondu,

kulturně-osvětových, zdravotnických zařízení, zlepšuje péči o životní prostředí. Zvyšuje

se tím sebevědomí a sounáležitost místního obyvatelstva,

e) je zdrojem příjmů a tvorby hodnoty, multiplikačního efektu na návazné odvětví

a v důsledku ekonomické specializace regionu na cestovní ruch i faktorem meziregionální

kooperace,

f) má pozitivní přímý a zprostředkovaný vliv na tvorbu a růst hrubého národního produktu

regionu a vlivem rozvoje příjezdového cestovního ruchu i na devizové zhodnocování

služeb cestovního ruchu.

4.4.2. Teorie pólů rozvoje v cestovním ruchu

Ekonomický růst v regionu (destinaci) se uskutečňuje nerovnoměrně a vychází

z tzv. ohnisek rozvoje, tedy silových polí. Z nich se pak šíří s různou intenzitou, různými

kanály a ovlivňuje národní hospodářství (Ivaničková, 1998).

V regionu musí působit podnik nebo odvětví, které je nositelem rozvoje a stává se

jeho dominujícím prvkem. Pól rozvoje je tedy hnací ekonomickou jednotkou, která působí

na ostatní jednotky, ke kterým má vytvořený vztah, jako hnací síla ekonomického růstu

a vytváří impulsy na rozvoj. Zvýšení výstupu hnací jednotky pak násobí výstupy jiných

tzv. hnaných jednotek. Hnací jednotka ve svém okolí podmiňuje rozvoj, a tedy ho polarizuje.

Pólem rozvoje se ale mohou stát jenom nosné klíčové aktivity daného regionu (Ivaničová,

1998).

Cestovní ruch může přitom ve vztahu k ostatním odvětvím v regionu nabývat různou

pozici. Hovoříme tzv. teorii pólů rozvoje. Cestovní ruch může tedy mít pozici

(1) polarizujícího odvětví, (2) indukovaného odvětví nebo (3) neutrálního odvětví.

Při určování, které odvětví je polarizující rozhodují faktory jako příjmy nebo zaměstnanost

v daném odvětví. Neutrální se jeví ta odvětví, která jsou v regionu chápána jako běžný

doplněk života, součást kvality života a jejich procentuální podíl na regionální ekonomice

není výrazný (Ivaničová, 1998).

Cestovní ruch je polarizujícím odvětvím v případě, že v daném regionu je

hlavním pólem rozvoje. Je tedy tzv. hnacím odvětvím ve vztahu k jiným odvětvím. Efekt

dominance hnací jednotky se projevuje v tom, že dominantní odvětví ovlivňuje podmínky

výměny, směr investičního rozvoje, technického pokroku apod. Hnací jednotkou je takové

odvětví, které zvýšením svých výstupů způsobuje současně zvýšení výstupů jiného odvětví

(Jarábková, 2007). Takové postavení má cestovní ruch např. v regionech Západočeské lázně,

96

Krkonoše a Podkrkonoší, Šumava, Český ráj, Jižní Čechy, na Slovensku v Tatranském

a Spišském regionu cestovního ruchu.

Když má cestovní ruch pozici indukovaného odvětví, znamená to, že má postavení

tzv. hnaného odvětví. Jiné odvětví tedy ovlivňuje jen zprostředkovaně a stimulujícím je jiné

odvětví (Jarábková, 2007). Indukovaným odvětvím je cestovní ruch např. v turistickém

regionu Praha, Jižní Morava a na Slovensku v Bratislavském regionu cestovního ruchu.

Stimulující je v tom případě automobilový, strojařský a jiný průmysl.

V případě neutrálního odvětví nemá cestovní ruch vliv na hospodářský a sociální rozvoj

regionu, ale může být jeho důležitým doplňkem. Postavení neutrálního odvětví má cestovní

ruch obyčejně v průmyslově nebo zemědělsky orientovaných regionech (Jarábková, 2007).

Neutrálním odvětvím je cestovní ruch např. v turistickém regionu Severní Morava a Slezsko,

Severozápadní Čechy, Plzeňsko a Český les.

4.5. Cestovní ruch jako faktor platební bilance

Příjmy plynoucí z příjezdového a výjezdového cestovního ruchu se projevují ve stavu

platební bilance státu. Platební bilance státu představuje vztah mezi součtem peněžních

příjmů, které přicházejí ze zahraničí a součtem peněžních výdajů do zahraničí za stejné

období, zpravidla jeden rok (Gúčik, 2007b).

Platební bilance zachycuje mezinárodní transakce, kde export představuje kredit a dovoz

debet. Obsahuje tři druhy účtů (Gúčik, 2004 a 2007b), a to (1) běžný účet, (2) kapitálový účet

a (3) oficiální rezervy. Běžný účet se dělí na:

a) obchodní bilanci (zboží),

b) bilanci služeb, která zahrnuje cestovní ruch, dopravu, pojištění,

c) bilanci výnosů, kam patří důchody z investic, vládní a soukromé příjmy a výdaje,

d) běžné transfery, tedy soukromé a vládní dary.

Kapitálový účet zahrnuje přímé zahraniční investice, portfóliové investice a jiné investice.

Na účtu oficiální rezervy jsou zaznamenávány transakce centrální banky s mezinárodními

rezervními aktivy.

Součet všech tří účtů platební bilance musí být nulový. Bilance se sestavuje

jako vyrovnaná. Vyrovnávací položkou je změna stavu rezerv. Kreditní položky představují

kladné veličiny, neboť přinášejí zahraniční měny do ekonomiky např. vývoz zboží a služeb,

půjčky kapitálu ze zahraničí. Debetní položky představují záporné veličiny, neboť představují

odliv zahraničních měn do zahraničí např. dovoz zboží, služeb, vývoz kapitálu. V případě,

že souhrn kreditních položek je roven souhrnu debetních položek nebo je mezi nimi jen malý

97

rozdíl relativně s přechodným charakterem, hovoříme o vyrovnané platební bilanci. Pokud

mezi debetními a kreditními položkami vzniká zjevný rozdíl, platební bilance je nevyrovnaná.

Pokud bilance vykazuje aktivum, pak vyrovnáváním bilance je růst rezerv. Ten se v bilanci

zapisuje se záporným znaménkem, protože výsledek bilance se musí rovnat 0. Pokud je

bilance pasivní, pak je to naopak. Vyrovnávání platební bilance je problémem tržního

hospodářství. Dlouhodobá nevyrovnanost platební bilance státu má nežádoucí důsledky na

národní hospodářství. Chronický deficit platební bilance se řeší devalvací měny,

dlouhotrvající aktivum platební bilance vyústí do revalvace měny. Pro udržení vnější

rovnováhy jsou důležité vztahy mezi běžným a kapitálovým účtem bilance (Gúčik, 2007b).

Platby v zahraničním cestovním ruchu daného státu se evidují v bilanci cestovního ruchu,

která je součástí bilance služeb, neboť cestovní ruch patří do sektoru služeb (obrázek 27).

Obrázek 27: Bilance cestovního ruchu

Pramen: zpracováno podle Gúčik, 2007b.

Jedná se o vnitřně nesourodý sektor, který vykazuje rozdílné vývojové tendence uvnitř

národních ekonomik i v intenzitě a rozsahu svého zapojení do mezinárodní dělby práce.

Některé služby jsou autonomní, např. hotelnictví, cestovní ruch, doprava. Pokud některé

služby přesahují hranice národní ekonomiky, jedná se o služby v mezinárodních

ekonomických vztazích. V článku 145 Ústavy o Evropské unii se za "služby" považují služby

poskytované zpravidla za úplatu, pokud nejsou upraveny ustanoveními o volném pohybu

Aktiva Pasiva

výdaje na služby a zboží CR spojeny s pobytem v

zahraničí

výdaje na lázeňské pobyty včetně lékařské péče

výdaje na ubytovací a pohostinské služby

příjmy za spotřeby ostatních služeb a spotřebního zboží

příjmy za lázeňské pobyty včetně lékařské

péče

příjmy z prodeje ubytovacích a

pohostinských služeb

98

osob, zboží a kapitálu. Služby zahrnují zejména činnosti průmyslového a obchodního

charakteru, řemeslné činnosti a činnosti související se svobodnými povoláními (Gúčik,

2007b).

Rozdíl obou stran bilance cestovního ruchu tvoří aktivní, pasivní nebo vyrovnané saldo

(Gúčik, 2007b).

Při posuzování kvalitativní stránky zahraničního cestovního ruchu je důležitý nejen stav

salda bilance cestovního ruchu, ale i postavení tohoto salda v rámci platební bilance státu.

V této souvislosti porovnáváme saldo bilance cestovního ruchu se saldem bilance služeb

a se saldem obchodní bilance státu. Výsledek porovnávání je podíl salda bilance cestovního

ruchu na saldu bilance služeb, resp. saldu obchodní bilance (vzorec 8) a představuje rozsah

jeho krytí (Gúčik, 2007b).

Vzorec 8: Podíl salda bilance cestovního ruchu na saldu bilance služeb

Scr Scr

x = * 100, resp. * 100, kde

Sbs Sob

Pramen: Gúčik, 2007b.

Můžeme měřit i podíl devizových příjmů zahraničního cestovního ruchu na příjmech

ze služeb, resp. příjmech z exportu zboží (vzorec 9).

Vzorec 9: Podíl devizových příjmů zahraničního cestovního ruchu na příjmech ze služeb

Pzcr Pzcr

x = * 100, resp. * 100, kde

Ps Pv

Pramen: Gúčik, 2007b.

Takové srovnání dává přesnější obraz o ekonomické funkci zahraničního cestovního

ruchu v národním hospodářství. Pokud klesají devizové příjmy ze zahraničního cestovního

ruchu, resp. saldo bilance cestovního ruchu je to důvod, aby se učinila opatření na změnu

tohoto stavu. Krajiny rozvíjející zahraniční cestovní ruch se snaží o udržení vysokého salda

cestovního ruchu, aby tak mohly ovlivňovat aktivum platební bilance státu. Využívají k tomu

různé nástroje politiky cestovního ruchu (Gúčik, 2007).

Scr saldo cestovního ruchu

Sbs saldo bilance služeb

Sob saldo obchodní bilance

Pzcr devizové příjmy zahraničního CR

Ps příjmy ze služeb

Pv příjmy z vývozu zboží

99

4.6. Sociální a kulturní funkce cestovního ruchu

Kromě ekonomických přínosů má cestovní ruch i mimoekonomický přínos a plní několik

sociálních a kulturních funkcí.

Významná je zdravotně-preventivní funkce cestovního ruchu, která se rozvíjí úměrně

s účastí obyvatelstva na cestovním ruchu. Zdravotně-preventivní účinek se dosahuje změnou

každodenních stereotypů a pobytem člověka v přírodním prostředí. Zajišťuje se tak obnova

organismu, upevňuje se tělesné zdraví a duševní rovnováha. Cestovní ruch tím působí nejen

na zdraví jednotlivce, ale i na národní zdraví. Využívají se přitom preventivní, relaxační

a rekondiční pobyty, různé aktivity zdravotního, sportovního a rekreačního cestovního ruchu,

které působí na pokles nemocnosti a zlepšení zdravotního stavu. Zdravotně-preventivní

funkce cestovního ruchu má i ekonomický aspekt, neboť vznikají úspory nákladů na zvýšenou

léčebnou péči (Gúčik, 2000).

Účelné využívání volného času v cestovním ruchu je příležitostí k poznávání národních

tradic a kultur, podporuje vzájemné poznávání mezi národy a státy. Cestovní ruch má vliv

na rozšiřování duševního obzoru, poznávání a nemalou měrou přispívá ke zvyšování

všeobecné vzdělanosti. Plní kulturně-poznávací funkci, která souvisí s poznáváním historie,

tradic, umění, přírody a společnosti. Má bezprostřední vliv na kultivaci duševních hodnot

člověka a obohacuje jeho vnitřní život. Pomáhá utvářet kulturní zájmy, resp. napomáhá jejich

realizaci, učí rozpoznávat a vážit si kulturní dědictví vlastního národa a jiných národů.

Kulturně-poznávací funkce má i ekonomický aspekt. Rozšiřování vzdělanosti, poznání

a duševního obzoru prostřednictvím cestovního ruchu přispívá k šíření vědeckých poznatků

a všeobecné vzdělanosti obyvatelstva, a tím snižuje finanční nároky na vzdělávání ve školách

(Gúčik, 2000).

Cestovní ruch předpokládá pro svůj rozvoj mír a zároveň ho trvale posiluje. Přispívá

k světovému míru a porozumění mezi národy, k poznávání jejich života, národních tradic

a kultur. Návštěvníci v cestovním ruchu přitom musí nést odpovědnost za taktní a vhodné

chování vůči místnímu obyvatelstvu, za ochranu přírodního prostředí a kulturního dědictví.

V této souvislosti můžeme konstatovat, že cestovní ruch je iniciátorem mezinárodních

kulturních a hospodářských styků (Gúčik, 2000).

Rostoucí poptávka po cestovním ruchu klade nároky na rozvoj sekundární nabídky, tedy

budování nejen infrastruktury cestovního ruchu (hotely, restaurace), ale také suprastruktury

cestovního ruchu (kongresová centra) a všeobecné infrastruktury (banky, obchody, pošta,

nemocnice). Vlivem rozvoje cestovního ruchu dochází k přetváření krajiny a zvyšuje se míra

urbanizace. Do oblastí s výrazným potenciálem cestovního ruchu proudí nejenom návštěvníci,

100

ale dochází také k migraci pracovní síly, která se stěhuje za prací. Dochází k budování

bytového fondu a roste počet obyvatelstva dané oblasti žijícího ve městách. Případně dochází

k pronikání městských prvků do osídlení v oblasti. Spolu s růstem urbanizace roste i hustota

obyvatelstva. Místní obyvatelé se přesouvájí do center cestovního ruchu, měst či středisek.

Cestovní ruch tedy plní urbanizační funkci.

Odpovědný rozvoj cestovního ruchu je cestou k jeho trvalé udržitelnosti a k ochraně

přírodních atraktivit v daném území. V současnosti se dostává do popředí respektování

únosného vytížení krajiny a sídel, snaha o rozložení turistických proudů do delšího časového

období, a tím snížení počtů návštěvníků v hlavní sezóně. To má za následek kromě jiného

i omezení devastace životního prostředí. Prostřednictvím rozvoje šetrných aktivit jako je např.

ekoturistika, agroturistika, ekoagroturistika, venkovský cestovní ruch, vychovává cestovní

ruch k odpovědnému přístupu a respektování přírodního prostředí. Plní tzv. ekologickou

funkci.

Kontrolní otázky

Vysvětlete prostorovou koncentraci spotřeby cestovního ruchu.

Co znamená komplementarita spotřeby cestovního ruchu?

Definujte ukazatel cestovní intenzity a význam jeho sledování.

Jaké výdaje řadíme k přímým výdajům návštěvníků na cestovní ruch?

Objasněte podstatu tvorby hodnoty v cestovním ruchu a způsob jejího výpočtu.

Co je TSA?

Uveďte faktory, které ovlivňují multiplikační efekt v cestovním ruchu.

Vysvětlete pojmy přímá a nepřímá zaměstnanost v cestovním ruchu.

Vyberete si jeden z regionů cestovního ruchu České republiky (Střední Čechy, Jižní

Morava, Západočeské lázně, Český ráj) a identifikujte podniky v návazných

a zabezpečujích odvětvích.

Vysvětlete teorii pólů rozvoje z hlediska rozvoje regionu.

Na jakém ze třech základních účtů platební bilance jsou vykazovány údaje týkající se

cestovního ruchu?

Objasněte kulturně-poznávací funkci cestovního ruchu.

101

DRUHÁ ČÁST

CESTOVNÍ RUCH VE SVĚTĚ A V ČESKÉ REPUBLICE

− nastínění vývoje cestovního ruchu ve světě a v podmínkách České republiky

− ukazatele vývoje cestovního ruchu (počet návštěvníků, výška příjmů)

− identifikace orgánu a organizací v cestovním ruchu na mezinárodní, národní

a regionální úrovní a vymezení jejich činností

− vymezení možností podpory cestovního ruchu na národní a evropské úrovni

− seznámení se se základními strategickými a koncepčními dokumenty v České

republice pro období let 2014 - 2020

102

5. VÝVOJ CESTOVNÍHO RUCHU VE SVĚTĚ A V ČESKÉ

REPUBLICE

Klíčová slova

Čedok. Etapy vývoje cestovního ruchu. Liberalizace živností. Moderní cestovní ruch.

Novodobý cestovní ruch. ROH. Thomas Cook. Vývoj mezinárodního cestovního ruchu.

Cestovní ruch je v současnosti důležitým sektorem národního hospodářství a jeho význam

stále narůstá. Rozvoj cestovního ruchu nevyhnutelně souvisí s rozvojem dopravních

technologií, růstem zájmu o cestování a s jistým stupněm sociálního a ekonomického rozvoje.

Cestovní ruch se jako sektor hospodářské činnosti dostává do povědomí na přelomu

19. a 20. století. Avšak cestování, poznávání a zájem o odpočinek se objevují z historického

hlediska už od období před naším letopočtem.

5.1. Vývoj cestovního ruchu ve světě

Vývojcestování a následně cestovního ruchu může rozdělit do čtyř etap (Kaspar, 1987;

Hesková, 1999; In Ryglová, Burian, Vajčnerová, 2011; tabulka 26). První etapa zahrnuje

období 5. stol. před n. l. až do 16. stol. n. l. Druhou etapu vývoje cestovního ruchu datujeme

od 17. až do 1. poloviny 19. stol. Označujeme ji jako tzv. moderní cestovní ruch. Třetí etapu

nazýváme novodobým cestovním ruchem a zahrnuje přelom 19. a 20. stol. do roku 1989.

Čtvrtá etapa představuje současné období po roce 1989.

Tabulka 26: Etapy vývoje cestování a cestovního ruchu

Etapa Období Charakteristika

první 5. stol. před n. l. až 16. stol. n. l. prvopočátky

druhá od 17. stol. až do 1. poloviny 19. stol. moderní formy cestování

třetí přelom 19. a 20. stol. do roku 1989 novodobý cestovní ruch

čtvrtá po roce 1989 až po současnost současné období

Pramen: zpracované podle Ryglová, Burian, Vajčnerová, 2011.

5.1.1. Historické počátky rozvoje cestování a cestovního ruchu

První etapa vývoje cestování se datuje od 5. stol. před n. l. po 16. stol. n. l. Za nejstarší

cestovatele jsou považováni Egypťané, Peršané, Sumerové a Féničané. Hlavním důvodem

jejich cest byl obchod, poznání a vojenská tažení. Už v období 2 tis. let před n. l. existovaly

tzv. nouzové ubytovací přístřešky. Významné je období antiky (Řecko, Řím). První doložené

popisy cest z oblasti Středozemního moře pocházejí z Řecka z období let 480 až 425 před n. l.

(Ryglová, Burian, Vajčnerová, 2011). V antickém Řecku a Římě se zřizovala tzv. rekreační

103

centra. Byla situována u moře a sloužila v letním období k relaxaci v příjemnějším klimatu,

jako bylo vnitrozemské. Významnéz hlediska informací o rozvojicestování jsou pro nás mapy

cizích měst a první dochované popisy zemí a cest, jejichž autorem je Herodotes.

Ve středověkucestovali především bohatí mladí šlechtici, synové bohatých kupců

a měšťanů. Hlavním motivem jejich cest bylo získávání zkušeností, znalostí, vyučení řemesla

a poznávání jiných kultur. Šlechta považovala cestování za módní záležitost. Z tohoto období

se zachovaly i psaní průvodci, popisy cest pro obchodníky (Ryglová, Burian, Vajčnerová,

2011) a kvalitní mapy.

13. století je považováno za počátek obchodních, objevitelských a kolonizačních cest

do zámoří, zejména do Indie, Číny, Indonésie. Pravděpodobně nejznámějším cestovatelem

tohoto období byl benátský kupec Marco Polo (1254 - 1324), který strávil 17 let v Číně

na dvoře císaře Kublajchána (Ryglová, Burian, Vajčnerová, 2011). Přibližně do tohoto období

(11. - 12. stol.) se datuje i vznik zájezdních hostinců. Nacházely se převážně ve větších

městech. Hostinské právo se v nich dědilo.

Za období rozmachu zámořských objevů je považováno 15. století. K nejvýznamnějším

objevům tohoto období patří portugalské a španělské námořní plavby. Za nejvýznamnější

mořeplavce jsou považováni (Ryglová, Burian, Vajčnerová, 2011) Kryštof Kolumbus, který

v roce 1492 zakotvil na březích Ameriky, Bartolomeo Diaz, který obeplul Mys Dobré naděje,

Vasco de Gama, který doplul do Indie a Amerigo Vespucci, který je známý jako autor mnoha

cestopisů týkajících se zejména cest do Jižní Ameriky.

5.1.2. Moderní formy cestování

Počátky moderních forem cestování datujeme do období 17. a 18. stol., kdy existovalo

právo volného pohybu po cizích územích pro šlechtice a kupce. Cestování je reprezentováno

především jejich cestami za obchodem a získáváním zkušeností. Protože nebyl splněn jeden

ze základních předpokladů rozvoje cestovního ruchu, a sice volný pohyb, nemůžeme hovořit

o cestovním ruchu, ale pouze o cestování privilegovaných vrstev obyvatelstva. V tomto

období existovalo ještě nevolnictví, které bylo např. v Rakousko-Uhersku zrušeno v roce

1781 a dovoz otroků, který v USA zakázali v roce 1808.

Na konci 17. stol. rozvoj cestování výrazně ovlivnila průmyslová revoluce. Potřeba

nových pracovních sil vyvolala tlak na zrušení omezení volnosti pohybu. Zároveň technický

pokrok vyžadoval vzdělání a získávání odborných zkušeností. Důležitým byly politické

a společenské změny ve společnosti, zejména zrušení nevolnictví (Ryglová, Burian,

Vajčnerová, 2011).

104

V první polovině 19. stol. byly časté zejména poznávací cesty mladých anglických

šlechticů tzv. "Grand tours" do Itálie. Cestovali především nejbohatší členové společnosti, tj.

církev, šlechta, buržoazie. Rozvíjelo se lázeňství a cesty za poznáním (Ryglová, Burian,

Vajčnerová, 2011).

5.1.3. Novodobý cestovní ruch

Za období vzniku novodobého cestovního ruchu považujeme přelom 19. a 20. stol. Vývoj

novodobého cestovního ruchu můžeme rozdělit do čtyřvývojových fází (tabulka 27).

Tabulka 27: Vývojové fáze novodobého cestovního ruchu

Fáze Období let Převládající druh

dopravy

Hlavní proudy motivace

v cestovním ruchu

Návštěvníci

(cestující)

předfáze do roku 1850

nemotorová silniční

(koňské spřežení)

a lodní, pěší

poutě, objevy, poznávání,

obchod

šlechta, církev,

obchodníci

počáteční

fáze 1850 – 1914

parní, železniční

a lodní, nemotorová

sil., pěší

lázeňství, poznávání, obchod,

turistika (hory)

buržoazie, církev,

nejbohatší zaměstnanci

rozvojová

fáze 1914 – 1945

parní, železniční,

motorová silniční,

vrtulová letecká

rekreace (moře, venkov),

obchod, poznávání

buržoazie, pracující

s vyšší životní úrovní

vrcholová

fáze 1945 – 1989

silniční (dálnice),

letecká (charter,

lowcost)

rekreace, poznávání, péče

o zdraví, dobrodružství, obchod

všechny vrstvy obyvatel

Pramen: zpracováno podle Ryglová, Burian, Vajčnerová, 2011 a Ministerstva pro místní

rozvoj, 2007.

První fáze, resp. předfáze je období do roku 1850, resp. 2. polovina 19. stol., kdy se začala

rozvíjet horská a pěší turistika (alpské spolky). Postupně s rozvojem průmyslu a dopravy se

rozvíjelo organizované cestování. Cestovní ruch se formoval v podmínkách ekonomicky

vyspělých zemí. Vyšší vrstvy se účastnily lázeňských pobytů a střední a nižší vrstvy

upřednostňovaly kratší pobyty v přírodě (Petrů, 2007).

Hnací silou rozvoje byla od počátku 19. stol. železniční doprava. V 80. letech 19. stol.

došlo k prudkému nárůstu silniční dopravy, a to zejména využíváním benzínového motoru

(Ryglová, Burian, Vajčnerová, 2011).

Kromě toho byla realizována první cesta kolem světa (1882 - 1883), která trvala 222 dní.

V tomto období byl založen i jeden z prvních moderních hotelů Hotel Savoy (1898)

v Londýně vedený Cesarem Ritzem. Došlo k prudkému rozvoji materiálně technické základny

105

zejména v lázeňských střediscích a postupně se formovaly nové profese pracovníků

cestovních kanceláří a hotelů (Petrů, 2007).

V cestovním ruchu byl uplatňován liberalismus. Neexistovaly hranice mezi domácím

a zahraničním cestovním ruchem a stát nezasahoval do jeho rozvoje (Petrů, 2007).

Významnými osobnostmi rozvoje cestovního ruchu 19. stol. jsou Angličan Thomas Cook

a Němec Karl Baedecker. Se jménem Karla Baedeckera se spojuje první tištěný průvodce

po krajinách Skandinávie a Švýcarsku, jenž byl vydán v roce 1827 s cílem usnadnit

a zpřístupnit cestování i středním vrstvám obyvatelstva (Ryglová, Burian, Vajčnerová, 2011).

Průvodce obsahoval mapy trasy, plány, informace o pamětihodnostech, ubytování, dopravním

spojení a také podrobné praktické rady pro cestovatele. Dodnes se pro označení tištěného

průvodce využívá pojem "bedeker".

Začátky organizovaného cestovního ruchu jsou spojeny s osobou Thomase Cooka, který

v roce 1841 založil první cestovní kancelář a 5. července 1841 uspořádal první organizovaný

hromadný výlet. Účelem výletu byl boj proti alkoholismu jinou aktivitou a zúčastnilo se ho

570 stoupenců protialkoholního hnutí. Výlet byl zároveň realizován při příležitosti otevření

železniční trati Derby – Rugby a jeho trasa vedla z Leicesteru do Loughborough. V roce 1851

uspořádal Thomas Cook cestu na průmyslovou výstavu do Londýna a vydal první zájezdový

časopis. V roce 1855 uspořádal první zahraniční zájezd do Paříže na Světovou výstavu, v roce

1863 první zájezd do Švýcarska a v roce 1869 první zájezd do Egypta. Thomas Cook vydal

první kontinentální jízdní řád. K jeho dalším přínosům patří:

− zavedení používání voucheru, tedy poukázky na služby,

− zavedení používání cestovních šeků,

− rooming list, tedy ubytovací rozdělovník cestovní kanceláře sloužící k rozdělení klientů

do objednaných pokojů,

− provizní prodej zájezdů a služeb,

− zpřístupnění nových destinací a do té doby neobjevených krajin a kontinentů pro cestovní

ruch např. Ukrajina, Afrika.

Druhou (počáteční) fází vývoje novodobého cestovního ruchu je období přelomu

19. a 20. stol. do 1. světové války (1914). Pro toto období je charakteristický rozvoj parní

železniční a lodní dopravy, které významně ovlivňuje cestování do lázeňských měst,

poznávací zájezdy a zájezdy za horskou turistikou.

106

Jako rozvojová se označuje třetí fáze vývoje novodobého cestovního ruchu, kterou

datujeme do období mezi dvěma světovými válkami. V důsledku vývoje vojenských

technologií došlo i k rozmachu dopravních technologií a do popředí se dostala parní

železnice, motorovávozidla a vrtulováletadla. Rozvíjely se zejména rekreační pobyty u moře a

na venkově a poznávací zájezdy.

Po 1. světové válce jednotlivé země prakticky do rozvoje cestovního ruchu nezasahovaly

a cestování bylo možné bez vážnějších administrativních omezení. To se však

změnilov důsledku hospodářské krize ve 30. letech 20. stol., kdy mnoho zemí zavedlo některá

ochranářská opatření v celní, pasové a vízové oblasti. Šlo o omezení, která v určité míře

přetrvávají do současnosti např. víza, omezení převozu peněžních prostředků, kontrola

dovozu a vývozu některých komodit prostřednictvím dovozních a vývozních cel apod.

(Ryglová, Burian, Vajčnerová, 2011). Krize zpomalila i rozvoj domácího cestovního ruchu.

Zvláštní postavení získal zahraniční cestovní ruch, který vystupoval relativně samostatně

s cílem získávat devizové prostředky (Petrů, 2007).

Velký význam pro rozvoj cestovního ruchu mělo přijetí Úmluvy o placené dovolené v roce

1936 Mezinárodní organizací práce (Interantional Labour Organization), podle které má

každá osoba zaměstnaná minimálně jeden rok, nárok na šest dní placené dovolené ročně

(Linderová, 2009a). Existoval tedy prostor pro využití volného času na účast na cestovním

ruchu.

Došlo ke zpomalení v rozvoji materiálně technické základny a objevily se nové tendence

v zajišťování služeb pro motoristy. Začala se budovat zimní střediska cestovního ruchu

(Petrů, 2007).

V období mezi světovými válkami se vývoj cestovního ruchu v Evropě ubíral přibližně

stejným směrem.

Po 2. světové válce, tedy ve čtvrté (vrcholové) fázi rozvoje novodobého cestovního ruchu

se vývoj na Východě a Západě začal odlišovat. Rozvoj cestovního ruchu byl tedy podmíněn

rozdělením světa na kapitalistickou a socialistickou soustavu. Toto období je na východě

Evropy charakterizováno zásadním omezením pohybu, který byl důsledkem studené války.

Zároveň byl markantní nedostatek finančních prostředků. Nebyly tedy splněny dvě

ze základních podmínek rozvoje cestovního ruchu, a to volný pohyb osob a jistý stupeň

ekonomického rozvoje. Na západě Evropy vedla zlepšující se ekonomická situace

po 2. světové válce k relativně rychlému uspokojení základních potřeb a zvýšené poptávce

po využití volného času. Spojené státy americké iniciovaly v roce 1947 plán hospodářské

107

obnovy, tzv. Marshallův plán hospodářské pomoci. Jeho cílem bylo přispět k hospodářské

rekonstrukci západní Evropy prostřednictvím finanční a materiální pomoci v zájmu její

stabilizace. Plán přijalo 18 zemí, avšak Československo mezi nimi na nátlak Sovětského

svazu nebylo. V roce 1949 byla socialistickými zeměmi založena Rada vzájemné hospodářské

pomoci (RVHP) jako reakce na Marshallův plán (Ryglová, Burian, Vajčnerová, 2011).

K rozvoji cestovního ruchu přispěl i rozvoj silniční a dálniční sítě, souvisejících služeb

a civilního letectví. Cestovní ruch se postupně stal předmětem běžné spotřeby a začaly se

na něm účastnit i rozvojové země (Petrů, 2007).

V zemích východní Evropy se rozvíjelo zejména chataření a chalupaření, a tedy domácí

cestovní ruch v důsledku omezení volného pohybu osob. V zemích západní Evropy došlo

k prudkému nárůstu kapacity služeb v cestovním ruchu, a tím i k růstu konkurence.

To přispělo v 70. a 80. letech 20. stol. ke spojování podniků cestovního ruchu za účelem

společné strategie prosazení se na trhu. Postupně začala vznikat první střediska (destinace)

cestovního ruchu a hotelové sítě (Ryglová, Burian, Vajčnerová, 2011) např. Hilton Family,

International Hotel Group IHG, Mariott, Accor apod. V tomto období se začal rozvíjet

i klubový cestovní ruch. V roce 1950 byl na břehu Středozemního moře založen Club

Méditerranée, v současnosti známý jako Club Med. Podle jeho vzoru vznikl v 70. letech

20. stol. německý klub Robinson. Zároveň vznikly další kluby např. Neckermann a Calimera

v Německu, Jamboree v Rakousku, Valtur v Itálii (Orieška, 2003). Základem klubového

cestovního ruchu je přitom myšlenka nabízet produkt za cenu, která zahrnuje nejen ubytovací

a stravovací služby, ale i širokou nabídku doplňkových služeb včetně možností provádět

různé animační aktivity, tzv. all inclusive.

Cestovní ruch se v hospodářsky vyspělých zemích stal masovou záležitostí dostupnou

pro všechny vrstvy obyvatelstva. Ve vyspělých zemích se rozvíjela tzv. sociální turistika, tedy

cestování sociálně slabších vrstev obyvatelstva. V socialistických zemích byl její obdobou

tzv. vázaný cestovní ruch, čili dětské tábory, rekreace realizována odbory (ROH - Revoluční

odborové hnutí) apod., na jejichž získání museli zájemci splnit určité podmínky (Petrů, 2007).

Vznikly mezinárodní organizace cestovního ruchu např. Světové sdružení cestovních

kanceláří (1949; WATA, World Association of Travel Agencies), Mezinárodní sdružení

vědeckých pracovníků v cestovním ruchu (1949; AIEST, Association Internationale d'Experts

scientifiques du Tourisme) a byly založeny specializované odborné školypro přípravu

pracovníků cestovního ruchu. Zároveň se začal formovat výzkum cestovního ruchu.

V některých zemích vznikla samostatná ministerstva a vládní orgány cestovního ruchu (Petrů,

2007).

108

5.1.4. Současný rozvoj cestovního ruchu

Období po roce 1989 označujeme jako současné období rozvoje cestovního ruchu (tabulka

28). Po tomto roce došlo ve východní Evropě k rozpadu socialistické soustavy a odstranění

politických bariér cestování mezi zeměmi dvou různých politických systémů, což lze

považovat za významný mezník v rozvoji cestovního ruchu (Petrů, 2007).

Tabulka 28: Novodobý cestovní ruch

Fáze Období let Převládající druh

dopravy

Hlavní proudy motivace

v cestovním ruchu

Návštěvnící

současné

období po roku 1989

letecká (charter),

lodní (cruises),

železniční (TGV)

rekreace, poznávaní, vzdělání,

adrenalin, wellness

všechny vrstvy obyvatel

Pramen: vlastní zpracování, 2013.

Pokračuje rozvoj masového cestovního ruchu. Zásahy států jsou menší a cestovní ruch se

stává celosvětovým fenoménem. V některých částech světa je však negativně ovlivňován

občanskými válkami, teroristickými útoky nebo epidemiemi např. akutní respirační syndrom

SARS, prasečí chřipka (Petrů, 2007).

Rok 1991 je významný přijetím statistické definice cestovního ruchu na konferenci

Světové organizace cestovního ruchu v Ottawě a vymezením problematiky návštěvníků

cestovního ruchu (cestující, návštěvník, turista, výletník).

Statistická definice cestovního ruchu (1991, Ottawa)

Cestovní ruch je činnost osoby, která cestuje na přechodnou dobu do místa mimo svého

běžného životního prostředí, přičemž hlavní účel cesty je jiný než vykonávání výdělečné

činnosti v navštíveném místě.

Pramen: Gúčik, 2001.

V 90. letech 20. stol. nastal v cestovním ruchu stavební boom, a to zejména v pobřežních

oblastech jako je např. západní a jižní pobřeží Evropy, Kalifornie, Florida, Havaj,

tichomořské ostrovy. Byly vybudovány obrovské rekreační komplexy, což se však projevilo

nežádoucími změnami ve složení a chování místního obyvatelstva, které se stalo závislým

na příjmech z cestovního ruchu (Ryglová, Burian, Vajčnerová, 2011). Došlo k vytlačování

místního obyvatelstva např. na ostrově Mallorca německými návštěvníky, kteří začali

skupovat letní vily; v Karlových Varech ruskými lázeňskými hosty apod. Začaly se vytrácet

zvyky, tradice, tradiční architektura a folklór.

109

Období konce 20. a počátku 21. stol. je charakterizováno globalizací, tj. zmenšováním

a spojováním světa. Její negativním projevem je však potlačování národní identity. Reakcí

na tento vývoj je dnešní požadavek udržitelnosti cestovního ruchu.

Cestovní ruch v mezinárodním měřítku zaznamenává neustálý růst. V roce 1950 to bylo

jen 25 mil. příjezdů, v roce 1980 tento počet vzrostl na 278 mil. příjezdů, v roce 1990

na 434 mil. příjezdů a v roce 2012 počet příjezdů v cestovním ruchu poprvé v historii

překročil 1 miliardu (1,035 mil. příjezdů). Oproti roku2011 (995mil.) se jedná o nárůst

o 4,6 %.

Evropamánadálevedoucí postavenív počtumezinárodníchpříjezdůajejí podíltvoří vícenež

polovinuvšechpříjezdů, i když její podíl na celkových příjezdech se v časové řadě snižuje

(tabulka 29). V roce 2011 byla Evropa nejrychleji rostoucím regionem (+ 6 % příjezdů,

o 29 mil. návštěvníků více). V roce 2012 do Evropy přicestovalo o 18 mil. návštěvníků více,

což představovalo růst příjezdů o 3 %. Výrazně rostoucím regionem je Asie a Tichomoří.

Tento region zaznamenal v roce 2011 růst příjezdů o 6 %, v roce 2012 o 7 % (+ 17 mil.

návštěvníků). Poklesv mezinárodníchpříjezdech dlouhodobě zaznamenává Blízký a Střední

Východ (- 8 % v roce 2011, - 5 % v roce 2012), a to v důsledkupolitickýchnepokojů. Rok

2012 byl významný pro Afriku, která poprvé v historii zaznamenala více jak 50 mil.

návštěvníků.

Tabulka 29: Návštěvníci v mezinárodním cestovním ruchu ve světě v mil. osob

Region/Rok 1990 2000 2010 2011

2012

Podíl na

trhu v %

v roku 2012

Svět 436 674,0 940,0 983,0 1,035 100,0

Evropa 262,7 385,0 474,8 504,0 534,2 51,6

severní Evropa 29,8 43,4 56,1 59,3 64,9 6,3

západní Evropa 108,6 139,7 153,8 159,0 166,6 16,1

střední a východní Evropa 33,9 69,3 95,7 103,5 111,6 10,8

jižní Evropa a Středomoří 90,3 152,5 169,1 182,2 191,1 18,5

Asie a Tichomoří 55,8 110,1 204,4 217,0 233,6 22,6

Amerika 92,8 128,2 150,7 156,6 163,1 15,8

Afrika 14,8 26,2 49,7 50,2 52,4 5,1

Blízky a Střední východ 9,6 24,1 60,3 55,4 52,0 5,0

Pramen: Tourism Highlights 2013.

Motivem až 52 % příjezdů byla rekreace, 14 % příjezdů bylo realizováno v rámci obchodního

a kongresového cestovního ruchu a 27 % za účelem léčby, wellness nebo náboženské poutě.

Důležitým ukazatelem v mezinárodním měřítku jsou příjmy z cestovního ruchu

(tabulka 30). Mezinárodní cestovníruchgeneroval v roce 2012 příjmy ve výši1,075 mld. USD.

110

Oproti roku 2011 se jedná o nárůst o 4 %. Cestovní ruch zaznamená každoročně jistý nárůst

příjmů. V roce 2011 generoval příjmy ve výši 1,042 mld. USD, v roce 2010 ve výši 927 USD.

Všechny regionyzaznamenaly v roce 2012 mírný nárůstpříjmůoproti roku 2011,

kroměregionuBlízkého a Středního východu, kde došlok poklesupříjmů o2 % v důsledku

politických nepokojů. Přitom Evropa se na příjmech cestovního ruchu podílela nejvíce

(43 %), následovaná Asii a Tichomořím (30 %) a Amerikou (20 %).

Tabulka 30: Příjmy v mezinárodním cestovním ruchu

Příjmy v mil. USD Meziroční změna v %

1990 1995 2000 2005 2010 2011 2012 08/07 09/08 10/09 11/10 12/11

262 403 475 680 930 1,042 1,075 9,7 -9,4 8,7 12,0 3,1

Pramen: Tourism Highlights 2013.

K nejnavštěvovanějšímkrajinám ve světě patří tradičně Francie, Španělsko, Itálie,

Spojenékrálovství VelkéBritánie aSeverníhoIrskaaNěmecko. Kroměevropských zemí se

v posledních letech v první desítce objevují Čína, Turecko, MalajsieaMexiko (tabulka 31).

Tabulka 31: Nejnavštěvovanější krajiny světa v mil. osob

Krajina/Rok 2010 2011 2012 2011/2010

index změny v %

2012/2011

index změny v %

Francie 77,1 81,6 83,0 5,0 1,8

USA 59,8 62,7 67,0 4,9 6,8

Čína 55,7 57,6 57,7 3,4 0,3

Španělsko 52,7 56,2 57,7 6,6 2,7

Itálie 43,6 46,1 46,4 5,7 0,5

Turecko 27,0 34,7 35,7 10,5 3,0

Německo 26,9 28,4 30,4 5,5 7,3

Spojené království 28,3 29,3 29,3 3,6 -0,1

Rusko . 22,7 25,7 11,9 13,4

Malajzie 24,6 24,7 25,0 0,6 1,3

Pramen: Tourism Highlights 2013.

Ke krajinám s nejvyššími příjmy z cestovního ruchu patří dlouhodobě Spojené státy

americké, Francie a Španělsko, které se střídají na prvních třech příčkách (tabulka 32).

111

Tabulka 32: Krajiny světa s nejvyššími příjmy

Krajina/Rok 2010 2011 2012 2011/2010

index změny v %

2012/2011

index změny v %

USA 103,5 115,6 126,2 11,7 9,2

Španělsko 52,5 59,9 55,9 14,0 -6,6

Francie 46,6 54,5 53,7 16,2 -1,5

Čína 45,8 48,5 50,0 5,8 3,2

Macao (Čína) 27,8 38,5 43,7 38,3 13,7

Itálie 38,8 43,0 41,2 10,9 -4,2

Německo 34,7 38,9 38,1 12,1 -1,9

Spojené království 32,4 35,1 36,4 8,2 3,7

Hong-Kong (Čína) 22,2 27,7 32,1 24,6 16,0

Austrálie 29,8 31,5 31,5 8,1 0,2

Pramen: Tourism Highlights 2013.

Postupně se do desítky krajin s nejvyššími příjmy dostávají i krajiny jihovýchodní Asie, což

je způsobeno zejména vysokým tempem ekonomického růstu v těchto krajinách v posledních

několika letech.

Prognóza Světové organizace cestovního ruchu do roku 2030 hovoří o zvýšení

mezinárodních příjezdů o 3,3 % ročněmezi lety 2010 – 2030. V roce 2030 by měly

příjezdydosáhnout1,8 mld. V roce 2012 vzrostl tržní podíl rozvíjejících se ekonomik na 47 %

z 30 %v roce 1980aočekává se, že do roku 2030 dosáhne57 %, což odpovídá více než jedné

miliardězahraničních turistů.

5.2. Vývoj cestovního ruchu v České republice

Rozvojem cestovního ruchu v České republice má význam se zabývat až ve třetí a čtvrté

etapě vývoje cestovního ruchu, tj. od doby vzniku novodobého cestovního ruchu. Třetí etapu

vývoje cestovního ruchu přitom rozdělujeme do čtyř fází, a to:

− předfáze, tedy období do roku 1850,

− počáteční fáze, období let 1850 - 1914,

− rozvojová fáze, období let 1914 - 1945,

− vrcholová fáze (po roce 1945).

5.2.1. Novodobý cestovní ruch v Československu

Na přelomu 19. a 20. stol. (počáteční fáze) se obecné tendence v rozvoji cestovního ruchu

více méně projevovaly i ve specifických podmínkách Československa, a to již od jeho vzniku,

tedy od roku 1918. Československo se v tomto období řadilo k ekonomicky vyspělým

kapitalistickým zemím (Petrů, 2007).

112

Koncentrace ubytovacích zařízení směřovalaod počátků rozvoje cestovního ruchu, tedy od

2. poloviny19. stol., především do Prahy a velkých kulturně-obchodníchměst a do lázní.

V roce1921 bylo ve zhruba 700 obcích na území České republikylokalizováno více než

1,3 tis. ubytovacích zařízení s celkovou lůžkovou kapacitou kolem 25 tis. lůžek. Téměř 70 %

těchto kapacit se nacházelo v Čechách, z toho v Praze asi 10 % a v 35 tehdejších lázeňských

místech dalších 25 %. Z moravských středisek lze uvést zejména Brno, které disponovalo

840 lůžky, Ostravu (500 lůžek), Luhačovice (430 lůžek), Olomouc (370 lůžek), Jihlavu,

Opavu a Šumperk (všechny po 200 lůžkách). Od konce 20. let 20. století se výstavba

ubytovacích zařízení začala soustřeďovat významněji také do horských oblastí, především

do Krkonoš, Jizerských hor, Orlických hor, Jeseníků a na Šumavu. Koncem 30. let lze

odhadovat počet lůžek v ubytovacích zařízeních na cca. 50 tis. s podobnou prostorovou

lokalizací a koncentrací jako na počátku 20. let 20. století (Vystoupil, Kunc, Šauer, Tonev,

2010).

Pro rozvoj cestovního ruchu v Československu je významný rok 1920, kdy byla založena

první cestovní kancelář, a sice Československá dopravní kancelář (ČEDOK). Počátky Čedoku

sahají až do roku 1918, kdy se založením československého státu vznikla potřeba vytvořit

silnou národní českou cestovatelskou organizaci, která by se stala jakousi protiváhou cizích

společností jako Wagon-lits a Cook, které počátkem 20. století ovládaly téměř celý trh

cestovního ruchu bývalého Rakouska-Uherska. Na základě iniciativy Zemského cizineckého

svazu a Československých státních drah byla1. listopadu 1919 založena Informační kancelář,

z které se později vyvinul Čedok. Tato kancelář poskytovala informace a služby zahraničním

návštěvníkům. Čedok po svém vzniku musel bojovat se zahraniční konkurencí, která nabízela

zejména železniční zájezdy. Proto začal jako první cestovní kancelář ve střední Evropě

nabízet letecké zájezdy a pobytové zájezdy u Jadranského moře [48].

Mezi světovými válkami (rozvojová fáze) se cestovní ruch vyznačoval kromě obecných

rysů i určitými charakteristickými znaky. Příznačná nerovnoměrnost rozvoje cestovního

ruchubyla dána předpoklady vytvořenými v předchozím období. Domácího cestovního ruchu

se více účastnili obyvatelé na území českých zemí (v roce 1937 až 80 %) než na Slovensku.

Šlo především o bohaté vrstvy obyvatelstva, které měly zajištěné existenční podmínky a vyšší

nároky na dovolenou. Zahraniční cestovní ruch se koncentroval především do Prahy

a lázeňských měst např. měst západočeského lázeňského trojúhelníku, Piešťan. Cestovní ruch

se vyznačoval pobytovým a výrazně sezónním charakterem (Petrů, 2007).

113

V roce 1937, tedy již v období hospodářské recese, byla průměrná délka pobytu

v domácím cestovním ruchu 5 dní a v zahraničním cestovním ruchu 8 dní. Československo

v tomto období navštívilo více než 0,5 mil. zahraničních návštěvníků. Z hlediska materiálně

technické základny cestovního ruchu bylo evidováno 10,2 tis. veřejných ubytovacích zařízení

s více než 189,6 tis. lůžek. V soukromí bylo pro potřeby v cestovním ruchu k dispozici kolem

344,5 tis. lůžek (Petrů, 2007).

Pro děti existovaly v období mezi světovými válkami v malé míře letní sportovní tábory

různých sportovních organizací. Pro děti z nemajetných rodin se pořádaly tzv. federální osady

podporované z veřejných prostředků, ačkoliv jejich kapacity nebyly dostačující. V případě

dělnických, často sezónních povolání, nebyly vytvořeny ani formální vhodné podmínky

pro dovolenou na zotavení. Letní tábory organizací, jejichž členy byli i dělníci, byly vzhledem

k výši poplatků často nad jejich finanční možnosti. Mladí dělníci proto hledali náhradu

v trampingu, který byl určitým specifickým rysem rozvoje cestovního ruchu

v Československu a do určité míry předznamenal vývoj chataření po 2. světové válce, ačkoliv

za jiné situace a z jiných důvodů (Petrů, 2007).

Po 2. světové válce (vrcholová fáze) je zejména pro 60. léta v Československu

charakteristický prudký rozvoj cestovního ruchu. Cestování se dostalo v pyramidě potřeb

mezi tzv. nezbytné potřeby a obyvatelé začali cestovat mnohem častěji. Ve struktuře

materiálně technické základny došlo ke znárodnění hotelů, zrušení soukromých a založení

státních cestovních kanceláří.

Dominantní postavení v cestovním ruchu měl Čedok, který byl v roce 1948 znárodněn,

prošel organizačními změnami a do jeho systému byly integrovány podniky cestovních

kanceláří a hotely. V této struktuře fungovala Správa zahraničního cestovního ruchu jako

samostatný organizátor zájezdů a Podnik cestovních kanceláří jako síť poboček

a zprostředkovatelů zájezdů. Na konci 80. let 20. stol. měl Čedok 166 poboček

v Československu, 20 zahraničních a majetkových účastí v zahraničí, 200 hotelů s kapacitou

22 tis. lůžek a zaměstnával 22 tis. osob. Kromě toho disponoval vlastní autobusovou divizí.

Od poloviny 60. let 20. stol. začaly v cestovním ruchu v Československu působit

specializované cestovního kanceláře, a to Cestovní kancelář mládeže, Autoturist, Sportturist,

Balnea, Rekrea, Slovakturist, Slovakoterma, Tatratour. Na poskytování služeb motoristům

se orientovala cestovní kancelář Automotoklubu ČSSR Autoturist, která patřila pod Svaz

pro spolupráci s armádou a pod jeho autokluby. Autoturist společně s Čedokem

mělacelostátníčeskoslovenskou působnost. Cestovní kancelář mládeže (CKM) se orientovala

114

na cesty mládeže a patřila do jedné organizační struktury spolu s Junior hotely. Po roce 1989

privatizací postupně zanikla. Úkolem cestovní kancelář spotřebních družstev Rekrea bylo

zajistit využití kapacit družstevních ubytovacích zařízení. Na lázeňské pobyty se orientovala

cestovní kancelář Balnea. Sportturist byla cestovní kanceláři českého tělovýchovného svazu

a orientovala se na aktivní sportovce a diváky. Cestovní kanceláře Rekrea, Balnea, Sportturist

a Cestovní kancelář mládeže mělynárodní českou působnost. Cestovní kancelář Svazu

spotřebních družstev na Slovensku Tatratour, kooperovala s Jednotou jako vlastníkem hotelů.

Obdobnou činností jako český Sportturist se na Slovensku zabývala cestovní kancelář

slovenské tělovýchovné organizace Slovakoturist. Na lázeňské pobyty se orientovala

Slovakoterma. Tyto cestovní kanceláře měli celostátní slovenskou působnost.

V Československu také působila Ústřední správa rekreační péče, která nebyla

podnikatelským subjektům. Po roce 1989 se z ní stala cestovní kancelář Orea, která je i dnes

ve vlastnictví odborů. Na Slovensku je obdobním podnikem společnost Sorea.

Období let 1946 až 1960 neznamenalo významnější rozvoj ubytovacích zařízení

cestovního ruchu. Lze odhadovat, že v roce 1960 bylo k dispozici zhruba 60 tis. lůžek

v ubytovacích zařízeních lokalizovaných ve více než 900 obcích. Z nejvýznamnějších

středisek cestovního ruchu se jedná zejména o Prahu (5 tis. lůžek), Špindlerův Mlýn

(2 tis. lůžek), Karlovy Vary (1,4 tis. lůžek), Brno (1,2 tis. lůžek), Mariánské Lázně

(1 tis. lůžek), Janské Lázně (650 lůžek), Děčín (600 lůžek), Liberec (600 lůžek),

Pec pod Sněžkou (570 lůžek), Gottwaldov (dnešní Zlín‘, Plzeň, Luhačovice a Olomouc

(450 lůžek) (Picka, 1965, In Vystoupil, Kunc, Šauer, Tonev 2010).

V roce 1987 bylo v České republice evidováno 129 tis. lůžek v ubytovacích zařízeních

volného cestovního ruchu a 207 tis. lůžek v zařízeních vázaného cestovního ruchu, který

zahrnoval výběrovou a podnikovou rekreaci ROH a lázeňská zařízení. Mezi nejvýznamnější

střediska cestovního ruchu v té době patřila velká města (Praha, Brno), lázeňská města, horská

střediska (Pec pod Sněžkou, Špindlerův Mlýn, Rokytnice nad Jizerou, Harrachov, Železná

Ruda, Malá Morávka) a střediska letní rekreace u vody (Doksy, Seč, Vranov nad Dyjí)

(Vystoupil, Kunc, Šauer, Tonev 2010).

Ve vývoji cestovního ruchu se do roku 1989 projevovaly určité charakteristickérysy, které

měly povahu dlouhodobých tendencí a byly ovlivňovány celou řadou ekonomických

a mimoekonomických činitelů, které byly odrazem předchozího vývoje. K typickým rysům

rozvoje cestovního ruchu patřily (Petrů, 2007):

a) trvalý a neustálý kvantitativní růst cestovního ruchu. V období od roku 1948 vzrostl počet

návštěvníků domácího a zahraničního cestovního ruchu z 10,6 mil. osob (1948)

115

na 186,6 mil. osob (1989), což představovalo téměř 18x zvýšení účasti na cestovním

ruchu v průběhu 41 let. Růst účasti na cestovním ruchu byl důsledkem růstu příjmů

obyvatelstva, celkového růstu osobní spotřeby, růstu fondu volného času, růstu

vybavenosti osobními automobily a rekreačními objekty v osobním vlastnictví (chaty,

chalupy),

b) domácí cestovní ruch jako základ rozvoje cestovního ruchu. V důsledku mezinárodních

politických vztahů, množství omezujících správních opatření v zahraničním cestovním

ruchu Československa a celkových ekonomických podmínek plnil všechny funkce

cestovního ruchu ve vztahu k domácímu obyvatelstvu domácí cestovní ruch. Až 95 %

účasti na cestovním ruchu bylo realizováno v domácím cestovním ruchu. V roce 1989

se různých forem cestovního ruchu zúčastnilo 180 mil. obyvatel, což ve vztahu k počtu

obyvatel země znamenalo několikanásobnou účast jednotlivců,

c) cestovní ruch realizovaný mimo veřejné formy. Ve struktuře cestovního ruchu převládal

cestovní ruch realizovaný mimo veřejné formy, tj. mimo volného a vázaného (ROH)

cestovního ruchu. Jednalo se o cestovní ruch, který byl realizován v objektech v osobním

vlastnictví občanů (chaty, chalupy), případně spojený s návštěvou příbuzných a známých.

Rozvíjel se také cestovní ruch ve vlastních přenosných (stan) a pojízdných zařízeních

(karavan) a jednodenní výletní cestovní ruch. Cestovní ruch mimo veřejné formy

představoval 90 % podíl na celkovém domácím cestovním ruchu. Velký vliv na rozvoj

takového cestovního ruchu měl růst počtu obyvatelstva, které vlastnilo rekreační chaty

a chalupy, a rozvoj automobilismu,

d) rostoucí podíl společenských fondů. Na úhradě nákladů spojených s účastí na cestovním

ruchu se podílely společenské fondy. Jejich neustále se zvyšující podíl je typickým rysem

rozvoje cestovního ruchu v období před rokem 1989. Stále více rostl podíl vázaného

cestovního ruchu, který představoval nejdynamičtěji se rozvíjející složku domácího

cestovního ruchu. Mezi různými formami vázaného cestovního ruchu se nejrychleji

rozvíjela podniková a závodní rekreace jako výraz péče o pracujících, a také rekreace dětí

a mládeže ve formě letních táborů, škol v přírodě, lyžařských kurzů apod.,

e) velmi pomalý rozvoj volného cestovního ruchu. Pomalý rozvoj volného cestovního ruchu

lze zdůvodnit výraznou závislostí této formy cestovního ruchu na stávající materiálně

technické základně, která v období hlavní sezóny nestačila rostoucí domácí poptávce, a to

i přesto, že zahraniční návštěvníci využívali jen její malou část,

f) vysoký podíl krátkodobého cestovního ruchu. Z hlediska struktury převládala

v Československu účast na krátkodobém cestovním ruchu. Představovala 92 % celkové

116

účasti na cestovním ruchu. Dlouhodobého cestovního ruchu se zúčastnilo pouze 8 %

obyvatelstva.

Významnou složkou československého cestovního ruchu byl výjezdový cestovní ruch.

Ten zaznamenal po 2. světové válce nejvyšší dynamiku rozvoje. V počátcích rozvoje

zahraničního cestovního ruchu vycestovalo za rekreací téměř 1 mil. osob, v roce 1989 to již

bylo 8,6 mil. osob. Přitom více než 50 % cest představovaly dlouhodobě zahraniční služební

cesty. Ve struktuře výjezdů do zahraničí se dlouhodobě projevovala orientace na socialistické

země (90 % výjezdů) oproti zemím kapitalistickým (Petrů, 2007). V polovině 80. let

směřovalo zhruba 20 mil. návštěvníků domácího cestovního ruchu do tehdejších

socialistických zemí a další 1 mil. návštěvníků do západních zemí, z toho však příbližně 600

tis. formou služebních cest (Vystoupil, Kunc, Šauer, Tonev, 2010). V roce 1989 však poklesl

počet cestujících do zemí východní Evropy (73 %) a nepatrně vzrostl počet cest do zemí

západní Evropy (23 %) (Petrů, 2007).

Příjezdový cestovní ruch byl rovněž podstatnou součástí rozvoje cestovního ruchu

Československa po roce 1945. V roce 1957 přijelo zejména prostřednictvím Čedoku

do Československa 81,8 tis. osob, což zahrnovalo i služební a studijní cesty. Komplexní

statistika cestovního ruchu v tomto období ještě neexistovala. Určitým vývojovým mezníkem

pro oblast příjezdového cestovního ruchu bylo v roce 1963 usnesení tehdejšího nejvyššího

stranického orgánu ÚV KSČ (Ústřední výbor komunistické strany Československa) k rozvoji

zahraničního cestovního ruchu, zejména k rozšíření a zkvalitnění materiálně technické

základny. V roce 1964 následkem růstu ubytovacích kapacit vzrostl i počet zahraničních

návštěvníků, a to nacca. 3,7 mil. Na stejné úrovni se udržel až do roku 1970. Poté až do roku

1989 počet zahraničních návštěvníků neustále rostl. V roce 1989 přijelo do Československa

29,6 mil. osob ze zahraničí. Převažovali návštěvníci ze zemí východní Evropy a sousedních

zemí. Cestovali na krátkodobé a víkendové pobyty (Petrů, 2007).

5.2.2. Současný stav vývoje cestovního ruchu v České republice

Po roce 1989 došlo vlivem politických a ekonomických změn k výrazným změnám

i v sektoru cestovního ruchu. Byla zrušena vízová povinnost s většinou cílových zemí.

Začátek tohoto období je charakteristický vyšším tempem růstu cestovního ruchu. Došlo

k zpřístupnění hotelů z prakticky monopolního systému Čedoku a výstavbě nových kapacit

(Ryglová, Burian, Vajčnerová, 2011), což vedlo k prudkému nárůstu zahraničního cestovního

ruchu a k přechodné stagnaci domácího cestovního ruchu. Díky rozvoji materiálně technické

základny tedy vzrostla ubytovací kapacita a rychleji se rozvíjel volný cestovní ruch. Výjezdy

117

občanů Československa zaznamenaly několikanásobný nárůst a jejich struktura se změnila

ve prospěch zemí západní Evropy. Vázaný cestovní ruch následkem privatizace a rozpadu

ROH postupně zanikl, avšak vznikly nové formy cestovního ruchu např. kongresový

a incentivní cestovní ruch, agroturistika apod. (Petrů, 2007).

V letech 1990 a 1991 je charakteristický jednodenní příhraniční cestovní ruch nákupního

nebo poznávacího charakteru (Petrů, 2007). V roce 1991 byl přijat zákon č.427/1990 Zb.

o převodu některých věcí z vlastnictví státu do vlastnictví fyzických a právnických osob

(tzv. malá privatizace), kterým byla postupně navrácena znárodněná zařízení cestovního

ruchu do rukou podnikatelských subjektů (fyzické osoby, drobní a střední podnikatelé). Šlo

většinou o menší ubytovací a pohostinská zařízení, byť ve značně zanedbaném stavu. Tento

proces trval více než 15 let, tedy zhruba do roku 2006. Lze odhadovat, že z více než 4 tis.

ubytovacích zařízení v České republice s kapacitou 156 tis. lůžek v sektoru tehdejšího

volného cestovního ruchu (1987) se navrátila asi polovina, z hlediska lůžkových kapacit však

jen asi 20 % fyzickým osobám, zhruba desetina obcím a městům. Ostatní zařízení pak byla

transformována na soukromá v rámci velké privatizace. To činilo přibližně 40 % ubytovacích

zařízení, s lůžkovou kapacitou větší než 70 % (Vystoupil 1993, In Vystoupil, Kunc, Šauer,

Tonev, 2010).

Navazující „velká“ privatizace v období let 1993 až 2000 znamenala zásadní změnu

majetkových poměrů především u významnějších zařízení cestovního ruchu, ke kterým patřily

hotely, lázeňská zařízení, zařízení podnikové a výběrové rekreace ROH, vybraná sportovně-

rekreační zařízení a cestovní kanceláře. Tento významný potenciál privatizovaly především

již vzniklé a vznikající soukromé podnikatelské subjekty (asi 85 %), ale nemalý majetek

připadl také obcím. Lze odhadovat, že z 200 tis. lůžek v zařízeních podnikové a výběrové

rekreace ROH přešlo do soukromého sektoru téměř 80 %, 10 % zůstalo dodnes v majetku

odborových organizací a dalších 10 % skončilo likvidací. Podobně se privatizovala naprostá

většina lázeňských zařízení, a to nejen samotná lázeňská péče, ale i více než 30 tis.

lázeňských lůžek dnes započítávaných do sektoru cestovního ruchu (Vystoupil, 1993,

In Vystoupil, Kunc, Šauer, Tonev, 2010).

V roce 1993 došlo k rozdělení Československa a od roku 1994 je statisticky sledována

i státní hranice se Slovenskou republikou. Cestovní kancelář Čedok se v tomto období

rozdělila na Čedok (Česká cestovní kancelář) a Satur (Slovenská agentúra turistického ruchu).

Důsledkem uvolnění poměrů a malé "scestovanosti" obyvatel byl vysoký nárůst počtu

cestovních kanceláří a jejich nabídky na trhu. Neexistovala omezení v zahájení podnikání

v cestovním ruchu. Došlo k liberalizaci živností, čehož důsledkem byli podnikatele

118

s minimálními zkušenostmi, např. kuchař si otevřel restauraci, průvodce cestovní kancelář

apod. V krátkém čase vzniklo několik tisíc subjektů (4 tis. cestovních kanceláří), jejichž

nabídka již v roce 1996 převyšovala poptávku o 30 %. To vyvolalo krach mnoha cestovních

kanceláří. V tomto období převládal zájem o levné poznávací zájezdy do sousedních států

s minimálním využitím ubytovacích a stravovacích služeb např. Benátky autobusem

bez noclehu a stravy, Istanbul autokarem na 5 dní a 2 přenocování v hotelu apod. (Ryglová,

Burian, Vajčnerová, 2011).

V roce 1989 bylo v České republice evidovaných celkem 2 863 ubytovacích zařízení

včetně hotelů, penzionu, kempů a chatových osad. V roce 1997 jich už bylo 7 342. Od té doby

se počet ubytovacích zařízení pohybuje kolem 7,5 tis.

V roce 2012 bylo v České republice evidováno 7 631 ubytovacích zařízení, z toho 2 444

penzionů, 889 chatových osad a 487 kempů. Hotelů třídy**** bylo evidováno 490, přičemž

v roce 1989 jen 31 a hotelů***** bylo evidováno 56, přičemž v roce 1989 jich bylo jen 7.

Pramen: Český statistický úřad, 2013.

Devadesátá léta jsou v České republice poznamenána nejen liberalizaci živností, ale také

neustále se měnící právní úpravou činnosti cestovních kanceláří. Provozování cestovní

kanceláře bylo zprvu živností koncesovanou, v roce 1995 se stalo živností volnou.

To odpovídalo snahám o liberalizaci přístupu k podnikání, ale zároveň to mělo za následek

velké zvýšení počtu cestovních kanceláří na českém trhu. Zejména v roce 1997 došlo k řadě

negativních jevů, které tato změna způsobila. Turisté zůstávali bez pomoci a bez dostatečných

finančních prostředků v zahraničí (Petráš, 2013). Tato skutečnost měla za následek diskuse

o změně legislativní úpravy týkající se podnikání v cestovním ruchu. V této souvislosti byl

v souladu s legislativou Evropské unie v roce 1999 přijat zákon č. 159/1999 Sb. některých

podmínkách podnikání v cestovním ruchu, který stanovuje kromě jiného i povinnost pojištění

proti úpadku cestovní kanceláře.

Druhá polovina 90. let (od roku 1996) zaznamenala pokles výjezdů, který byl způsoben

zhoršující se ekonomickou situací. Ta se projevila růstem cen a následně nižší kupní silou

obyvatelstva. Došlo k odklonu od zahraničního cestovního ruchu ve prospěch domácího

cestovního ruchu. Tento trend pokračoval i po roce 2000, kdy se počet výjezdů ustálil

na cca. 36 mil. výjezdů ročně s výjimkou roku 2002. V roce 2002 byl počet výjezdů ovlivněn

reakcí na teroristické útoky z roku 2001, a také povodněmi v roce 2002 (Praha). Jejich

důsledkem nemohla část obyvatelstva realizovat zahraniční dovolenou (Petrů, 2007).

119

Po roce 2000 začaly v cestovním ruchu vznikat nové strategické dokumenty na úrovni

státu, krajů i regionů. Státní agentura CzechTourism vymezila turistické regiony, zatímco

jednotlivé kraje se soustředily na propagaci cestovního ruchu ve svých administrativních

hranicích. Částečně došlo ke zlepšení spolupráce mezi subjekty v cestovním ruchu. Postupně

se snížil počet cestovních kanceláří z několika tisíc na několik stovek (Ryglová, Burian,

Vajčnerová, 2011).

V současnosti se v souladu s trendy na trhu cestovního ruchu rozvíjejí nové specifické

formy, jako např. cestovní ruch wellness, golfový cestovní ruch, cykloturistika apod. Roste

důraz kladený na regionální aspekty a rozvoj cestovního ruchu v regionech. Mění se

distribuční cesty v důsledku rostoucího významu internetu a rozvoje informačních

a komunikačních technologií. Na trh vstupuje stále více zahraničních společností a využívají

se nové formy spolupráce podniků cestovního ruchu např. franchising nebo manažerské

smlouvy (Ryglová, Burian, Vajčnerová, 2011).

Cestovní ruch v České republice v číslech

V roce 2011 se cestovního ruchu v České republice zúčastnilo téměř 12,9 mil. osob (38,2 mil.

přenocování), z toho 6,7 mil. tvořili zahraniční návštěvníci. Výjezdového cestovního ruchu se

zúčastnilo cca. 5,9 mil. osob. V roce 2012 vzrostl počet příjezdů na 13,6 mil. osob (39,6 mil.

přenocování. Do zahraničí vycestovalo téměř 6 mil. osob (Český statistický úřad, 2013). Největší

počet návštěvníků do České republiky plyne z Německa, Slovenska, Rakouska a Polska.

Kontrolní otázky

Které období označujeme jako moderní formy cestování?

Identifikujte hlavní motivy cestování v první fázi rozvoje novodobého cestovního ruchu.

Proč považujeme rok 1841 za významný pro rozvoj cestovního ruchu?

Jaké jsou přínosy Thomase Cooka v oblasti cestovního ruchu?

Popište vrcholovou fázi rozvoje novodobého cestovního ruchu ve světě.

Které krajiny patří k nejnavštěvovanějším v mezinárodním cestovním ruchu?

Kdy vznikl Čedok?

Vyjmenujte cestovní kanceláře, které fungovaly na konci 80. let 20. stol. a měly národní českou

působnost.

Jaké jsou charakteristické rysy vývoje cestovního ruchu v Československu do roku 1989?

Popište vývoj cestovního ruchu v České republice v první polovině 90. let.

Zamyslete se a popište základní tendence vývoje cestovního ruchu v České republice v 21. století

(současný stav).

120

6. ORGANIZACE A ŘÍZENÍ CESTOVNÍHO RUCHU

Klíčová slova

Organizace cestovního ruchu. Orgány cestovního ruchu. Politika cestovního ruchu.

Význam cestovního ruchu pro světovou ekonomiku je nepopíratelný. Proto se podporou

a koordinací rozvoje cestovního ruchu ve světě zabývají různé organizace na mezinárodní,

národní nebo i regionální úrovní.

Politika cestovního ruchu je přitom součástí mezinárodní a národní politiky, ale také

politiky Evropské unie. Politiku chápeme jako zvláštní druh společenských vztahů a z nich

vyplývajících činností, sestávajících z účasti na státních záležitostech, správě státu a určování

formy, úkolů a obsahu činnosti státu (Kopšo a kol., 1985). Součástí světové, evropské

a národní politiky je mimo jiné i politika cestovního ruchu.

Politika cestovního ruchu je průřezová disciplína, která spojuje různé oblasti

společenského života. Ty se vzájemně ovlivňují a mají na ni vliv jako na celek. Vymezení

politiky cestovního ruchu je náročné, protože cestovní ruch je průřezovým sektorem

hospodářství, zahrnuje aktivity soukromých i veřejných institucí a organizací a klade velký

důraz na kvalitu produktu (Jiménez Moreno).

V minulosti mnozí autoři chápali politiku cestovního ruchu jako součást ekonomické

politiky státu. Takové chápání je nesprávné, protože se jedná o redukci cestovního ruchu jen

na jeho ekonomickou funkci (Kopšo a kol., 1985). Podle Halla a Jenkinse (1995) představuje

politika cestovního ruchu všechna rozhodnutí vlády, které se rozhodne udělat nebo neudělat

v oblasti cestovního ruchu.

Politikou cestovního ruchu (Gúčik, 2004) rozumíme cílevědomé, programové ovlivňování

vývoje cestovního ruchu prostřednictvím zúčastněných subjektů a pomocí specifických

nástrojů. Vychází z možností rozvoje cestovního ruchu ve státě nebo oblasti a jeho rozvoj

chápe jako politickou úlohu s výrazným ekonomickým, sociálním a ekologickým dopadem

na životní úroveň obyvatelstva a na kvalitu jeho života. Je součástí zejména hospodářské, ale

i sociální, kulturní, školské, zdravotnické, dopravní, ekologické i zahraniční politiky státu.

Cíle politiky cestovního ruchu jsou ekonomické, související s hospodářskými funkcemi

cestovního ruchu a mimoekonomické, související se sociálními a kulturními funkcemi

cestovního ruchu, přičemž respektují i nadřazené cíle obsažené v etickém kodexu cestovního

ruchu.

Politika cestovního ruchu zasahuje do různých oblastí hospodářství státu a je řízena

na různých úrovních. Nositelem politiky cestovního ruchu jsou různé instituce, organizace

121

a svazy. Můžeme je členit z několika hledisek. Nejčastější členění je z regionálního hlediska,

a to na (Freyer, 1988, Gúčik, 2006) mezinárodní, národní, regionální a místní nositele.

6.1. Organizacea řízení cestovního ruchu ve světě a v Evropské unii

Na úrovni Evropské unie se řízením cestovního ruchu zabývá Evropský parlament

a Evropská komise se svými příslušnými odděleními.

6.1.1. Orgány cestovního ruchu v Evropské unii

Orgány Evropské unie nemohou přijmout libovolné rozhodnutí jen na základě svého

uvážení. Evropská unie působí pouze v oblastech, které vymezuje Smlouva. Tyto oblasti

nazýváme politiky Evropské unie. Klíčovou oblastí jsou takzvané společné politiky, tedy

oblasti, ve kterých členské státy zcela delegovaly své pravomoci na orgány Evropské unie

(Rada, Parlament, Komise). Mezi společné politiky patří společná obchodní politika, společná

zemědělská politika, společná dopravní politika a pro členské státy Eurozóny i měnová

politika [28].

Některé evropské instituce ale vytváří opatření, které zasahují i do oblasti cestovního

ruchu např. v případě ochrany spotřebitele, která je oblastí koordinovanou Evropskou unií.

K orgánům zasahujícím do oblasti cestovního ruchu v Evropské unie zařazujeme

Evropský parlament a Evropskou komisi.

Evropský parlament představuje shromáždění poslanců členských států, volených občany

členských států na 5 let. Protože cestovní ruch je v kompetenci národních vlád,

parlament má pouze omezené legislativní a soudní kompetence, dohlíží na exekutivu

Evropské unie, podílí se na egislativním a rozpočtovém procesu. V květnu

2002 přijal Rezoluci k cestovnímu ruchu, ve které zdůrazňuje potřebu společné politiky

Evropské unie v cestovním ruchu. V rámci Evropského parlamentu pracuje

Výbor pro dopravu a cestovní ruch. Jeho cílem je zkoumání problémů souvisejících

s cestovním ruchem, jakož i příprava stanovisek ke zprávám projednávaným na plenárních

zasedáních parlamentu. Na jeho jednání se účastní i zástupci organizací HOTREC, ECTAA,

ETOA a další (Gúčik, 2007b).

Evropská komise je výkonný Správní orgán Evropské unie. Má 26 generálních správ –

ředitelství. Za svou činnost zodpovídá parlamentu. Z hlediska rozvoje cestovního ruchu má

význam 23. generální správa - ředitelství pro podnikání, kde je vytvořeno oddělení

cestovního ruchu (Tourism Unit), která zaměřuje svou činnost na zlepšování kvality

v cestovním ruchu, konkurenceschopnost a udržitelnost evropského cestovního ruchu

122

a na péči o zájmy turistů. Její cílem je přitom zajištění optimálního přínosu cestovního ruchu

pro Evropskou unii. Evropská komise spolupracuje s vrcholnými evropskými institucemi

např. Evropským parlamentem, Radou ministrů, Hospodářským a sociálním výborem,

Výborem regionů, dále s evropskými organizacemi např. s Evropskou agenturou pro životní

prostředí, Světovou organizací cestovního ruchu, OECD a centrálami cestovního ruchu

členských států (Gúčik, 2007b).

6.1.2. Mezinárodní organizace cestovního ruchu

Organizacezabývající se cestovním ruchem působí na mezinárodní i na národní úrovni.

Mezinárodní organizace plní významné úkoly v rozvoji mezinárodní spolupráce a jejich

význam neustále narůstá. Podle míry jejich vlivu rozlišujeme mezinárodní organizace (Gúčik,

2007b) mezistátní a mimovládní. Členy mezistátních organizací jsou vlády nebo státy.

Vznikají podle veřejného mezinárodního práva. Členy mimovládních organizací jsou fyzické

a právnické osoby a vznikají podle mezinárodního soukromého práva.

Ve smyslu Charty Organizace spojených národů mezinárodní mezistátní organizace

vznikají na základě mezinárodních smluv a mají vymezenou kompetenci.

Mezinárodní mezistátní organizace (Gúčik, 2007b) chápeme jako sdružení států, které

vzniklo v důsledku mnohostranné mezinárodní smlouvy k zajištění společných cílů. Každý

stát si přitom ve sdružení zachovává svou suverenitu. Mezinárodní mezistátní organizace má

relativně stálý okruh členů a relativně stálé orgány zakotveny ve stanovách. Práva takové

organizace nemůže měnit žádná jiná mezinárodní organizace, ale jen sdružení samé, pokud to

umožňují stanovy. Pokud práva mezinárodní organizace může měnit jiná organizace, pokládá

se tato organizace za mezinárodní mezistátní agenturu. Ta (Gúčik, 2007) má vlastní stanovy,

vlastní orgány a finanční zdroje. Může mít samostatné členství a velkou autonomii

při uskutečňování svých cílů. Působí však pod vedením a kontrolou organizace, do které patří.

Mezinárodní nevládní organizace (Gúčik, 2007b) je organizované sdružení, které nemusí

mít právní subjektivitu a vzniklo v důsledku aktu s charakterem soukromé dohody. Jeho členy

jsou fyzické osoby, právnické osoby, svazy fyzických nebo právnických osob, resp. dvě nebo

tři složky alespoň ze tří států. Má vlastní stálé orgány a činnost organizace musí mít

mezinárodní charakter.

Za nejvýznamnější mezinárodní organizace cestovního ruchu, které mají vliv na jeho

řízení v globálním měřítku, považujeme Organizaci pro hospodářskou spolupráci a rozvoj

a Světovou organizaci cestovního ruchu.

123

Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD, Organisation for Economic

Cooperation and Development) sídlí v Paříži. Byla založena jako Organizace pro evropskou

hospodářskou spolupráci (OEEC, Organisation for European Economic Cooperation) v

roce1948za účelem financováníMarshallova plánu. V roce 1960 se k OEEC přidala Kanada

a Spojené státy americké. Organizace pro hospodářskou spolupráci arozvoj (OECD)oficiálně

vznikla v roce 1961 a měla 18 členů. V současnosti má 34 členů, včetně České republiky

a Slovenska. Organizace vytváří platformu k diskuzím o problémech a analýze podpory

politiky jednotlivých států. Její hlavním cílem je koordinace politik členských států za účelem

dlouhodobého ekonomického rozvoje [2].

Zřejmě nejvýznamnější světovou organizací zabývající se cestovním ruchem je Světová

organizace cestovního ruchu (UNWTO). Kromě této organizace působí v cestovním ruchu

na mezinárodní úrovni mnoho dalších organizací, které se zabývají např. činností cestovních

kanceláří, hotelnictvím a pohostinstvím, průvodcovskou činností, dopravními službami apod.

(tabulka 33).

Mezistátní vládní světovou organizací je Světová organizace cestovního ruchu (UNWTO,

United Nations World Tourism Organization) ve své činnosti navázala na Mezinárodní svaz

oficiálních organizací cestovního ruchu (IUOTO, International Union of Official Travel

Organizations), a to 1. října 1974, kdy se stala mezinárodní mezistátní organizací a v platnost

vstoupily její nové stanovy. Sídlem UNWTO je Madrid (Gúčik, 2007b).

UNWTO (Gúčik, 2007b) je nejdůležitější a největší světovou organizací cestovního ruchu.

Jejím hlavním cílem je všestranná podpora rozvoje mezinárodního cestovního ruchu nejen

pro jeho ekonomický efekt, ale i jako prostředku vzájemného poznávání národů, jejich

způsobu života a kultury, v zájmu lepšího pochopení a dorozumění, a tím upevňování

světového míru. UNWTO je ústředním představitelem zájmů mezinárodního cestovního

ruchu na úrovni vlád a orgánů cestovního ruchu ve světovém měřítku. Aby mohla plnit tento

úkol, byl jí přiznán statut OSN, tj. možnost spolupráce s orgány OSN v otázkách cestovního

ruchu a účast na zasedání jejích orgánů. Partnerem UNWTO v OSN je Hospodářská a sociální

rada (ECOSOC, Economic and Social Council).

124

Tabulka 33: Organizace cestovního ruchu ve světe

Označení Název organizace Název organizace v češtině

MEZINÁRODNÍ ORGANIZACE

UNWTO United Nations World Tourism Organization Světová organizace cestovního ruchu

WTTC World Travel and Tourism Council Světová rada cestovního ruchu

WATA World Association of Travel Agencies Světové sdružení cestovních kanceláří

UFTAA Universal Federation of Travel Agents

Associations

Světová federace národních asociací

cestovních kanceláří

ISTA International Sight-seeing and Tours

Association

Mezinárodní sdružení pro okružní jízdy

IHA International Hotel Association Mezinárodní sdružení hotelů

HoReCa International Union of National Associations

of Hotel, Restaurant and Café Keepers

Mezinárodní svaz národních organizací

majitelů hotelů, restaurací a kaváren

IYHF International Youth Hostel Federation Mezinárodní federace ubytoven

a mládežnických ubytoven

FEMTEC Fédération Mondiale du Thermalisme

et du Climatisme

Mezinárodní federace pro termální

a klimatickou léčbu

ICCA International Congress and Convention

Association

Mezinárodní sdružení kongresů a sympozií

SITE Society of Incentive &Travel Executives Společnost organizátorů incentivního

cestovního ruchu

IATA International Air Transport Association Mezinárodní sdružení leteckých dopravců

AIT Alliance Internationale de Tourisme Mezinárodní sdružení cestovního ruchu

FICC Fédération Internationale de Camping

et Caravaning

Mezinárodní federace pro turistiku a táboření

ICAO International Civil Aviation Organization Mezinárodní organizace pro civilní letectví

IRU International Road Transport Union Mezinárodní svaz silniční dopravy

RDA International Coach Tourism Federation Mezinárodní svaz autobusových dopravců

OTA Organization Mondiale du Tourisme

et de l'Automobile

Světová organizace cestovního ruchu

a automobilismu

CEH Conférence Européenne des horaires

des Trains de Voyageurs

Evropská konference přepravních řádů vlaků

osobní dopravy

AIEST Association Internationale d'Experts

scientifiques du Tourisme

Mezinárodní sdružení vědeckých pracovníků

v cestovním ruchu

FIJET Fédération Internationale des Journalistes

et Ecrivains du Tourisme

Mezinárodní sdružení novinářů a spisovatelů

cestovního ruchu

IAT International Academy of Tourism Mezinárodní akademie cestovního ruchu

BITEJ Bureau International pour le Tourisme

et les échanges de la Jeunesse

Mezinárodní úřad pro cestovní ruch a výměny

mládeže

WFTGA World Federation of Tourist Guide

Associations

Světová federace asociací průvodců

cestovního ruchu

IATM International Association of Tour Managers Mezinárodní asociace vedoucích zájezdů

ISO International Organization for Standardization Mezinárodní organizace pro normalizaci

AMERIKA

ASTA American Society of Travel Agents Společnost amerických cestovních kanceláří

COTAL Confederación de Organizaciones Turistica

de la América Latina

Konfederace organizací cestovního ruchu

Latinské Ameriky

PATA Pacific Area Travel Association Sdružení cestovního ruchu Tichomoří

AFRIKA

ODTA Organization pour le Developement

du Tourisme Africain

Organizace pro rozvoj cestovního ruchu

v Africe

Pramen: vlastní zpracování, 2013.

125

Svou činnost zaměřuje na (Gúčik, 2007b):

− výzkum a statistiku cestovního ruchu, orientuje se na výzkum trhu cestovního ruchu,

prostorové plánování, výzkum zaměstnanosti v cestovním ruchu, zjednodušení cestovních

formalit apod.,

− organizování seminářů a konferencí ve spolupráci s dalšími specializovanými

organizacemi cestovního ruchu,

− výchovu řídících pracovníků cestovního ruchu, a to i ve spolupráci s jinými organizacemi

cestovního ruchu,

− vydavatelskou činnost, v rámci které vydává periodické publikace Travel Research

Journal, World Tourism Statistics, dvouměsíčník World Tourism, závěrečné zprávy

z výzkumu konkrétních otázek cestovního ruchu.

Členové UNWTO jsou řádní, tedy plnoprávné státy a jejich vrcholné orgány cestovního

ruchu, přidružení, tedy teritoria bez úplné suverenity v mezinárodních vztazích, mezinárodní

organizace cestovního ruchu a afilovaní, tedy mezinárodní organizace se specifickými vztahy

k cestovnímu ruchu. V současnosti má organizace 156 řádných členů, 6 přidružených

a 400 afilovaných. Česká republika jako nástupnický stát Československé federativní

republiky je řádným členem UNWTO od jejího vzniku (Gúčik, 2007b).

Nejvyšším orgánem UNWTO je valná hromada, která se schází každé dva roky. V období

mezi jeho zasedáními řídí činnost UNWTO výkonný výbor, který tvoří volení členové

z řádných členů. Od roku 1979 jsou řídícím orgánem i regionální komise, a to Evropská,

Africká, pro Střední východ, pro Severní a Jižní Ameriku, pro východní Asii a Tichomoří,

pro jižní Asii, které řeší aktuální otázky cestovního ruchu daného regionu a koordinují postup

zemí na mezinárodním cestovním ruchu. Výkonným orgánem UNWTO je sekretariát v čele

s generálním tajemníkem, jehož volí valná hromada (Gúčik, 2007b).

K mezinárodním mimovládním organizacím patří Světová rada cestovního ruchu (WTTC),

Světové sdružení cestovních kanceláří (WATA), Mezinárodní sdružení vědeckých pracovníků

v cestovním ruchu (AIEST), Mezinárodní sdružení novinářů a spisovatelů cestovního ruchu

(FIJET) a jiné.

Světová rada cestovního ruchu (WTTC, World Travel and Tourism Council; Gúčik

2007b) je mezinárodní nevládní organizace sdružující vedoucí osobnosti průmyslu cestovního

ruchu, tedy letecké, lodní a železniční společnosti, hotelové sítě, půjčovny aut a další subjekty

podnikající v cestovním ruchu. Vznikla v roce 1990 a má sídlo v Londýně. Jejím základním

cílem je přesvědčit vlády jednotlivých států o ekonomickém významu cestovního ruchu

působením na politické představitele, aby cestovní ruch respektovaly při tvorbě zákonů.

126

Předmětem činnosti je (Gúčik, 2007b):

− koordinace součinnosti dopravních a hotelových společností a to také v souvislosti

s ochranou životního prostředí,

− zlepšení dopravní infrastruktury zejména v Evropské unii,

− zlepšení bezpečnostních systémů v letecké dopravě,

− odstraňování překážek rozvoje cestovního ruchu mezi státy,

− liberalizace předpisů o cestování a celním vyřizování.

Publikuje materiály a statistiky, které zpřístupňuje ministrům financí, obchodu, dopravy

a cestovního ruchu, jakož i představitelům masmédií a mezinárodních organizací.

a) K organizacím cestovních kanceláří na mezinárodní úrovni patří Světové sdružení

cestovních kanceláří (WATA), Světová federace národních asociací cestovních kanceláří

(UFTAA) a Mezinárodní sdružení pro okružní jízdy (ISTA).

Světové sdružení cestovních kanceláří (WATA, World Association of Travel Agencies)

vzniklo v roce 1949 a sídlo má v Ženevě. Jeho členy jsou fyzické osoby, společnosti

a instituce, které profesionálně vykonávají činnost cestovních kanceláří. Členové se dělí

na řádné, korespondenty, smluvní agenty a akreditované agentury. Je přidruženým členem

UNWTO. Cílem činnosti WATA je prosazovat zájmy svých členů, mezi nimiž organizuje

výměnu obchodních a technických informací, informuje je o cenách služeb cestovního ruchu,

jakož i o spolupráci cestovních kanceláří s hotely a dopravci. Shromažďuje a kompletuje

dokumentaci o mezinárodním cestovním ruchu. Vypracovala soustavu doporučení a záruk

pro své členy. Zabývá se unifikací dokumentace cestovního ruchu a vydává ročenku World

Master Book a General Tariff (Gúčik, 2007b).

Světová federace národních asociací cestovních kanceláří (UFTAA, Universal Federation

of Travel Agents Associations) sídlí v Bruselu. Jejím úkolem je chránit zájmy svých členů

z právního, profesního, materiálního a morálního hlediska. Pomáhá agentům cestovních

kanceláří, tj. cestovním agenturám (Petrů, 2011).

Mezinárodní sdružení pro okružní jízdy (ISTA, International Sight-seeing and Tours

Association) sdružuje cestovní kanceláře a agentury specializované na organizaci okružních

jízd, zájezdů a garantovaných tras (Petrů, 2011).

b) Nejvýznamnějšími organizacemi ubytovacích a pohostinských zařízení jsou Mezinárodní

sdružení hotelů (IHA), Mezinárodní svaz národních organizací majitelů hotelů, restaurací

a kaváren (HoReCa) a Mezinárodní federace ubytoven a mládežnických ubytoven (IYHF).

127

Mezinárodní sdružení hotelů (IHA, International Hotel Association) má sídlo v Paříži.

Jeho členy jsou národní hotelové a restaurační sdružení. Zabývá se zkoumáním problematiky

hotelnictví a mezinárodního cestovního ruchu a chrání zájmy vlastníků hotelů a restaurací

(Petrů, 2007).

Mezinárodní svaz národních organizací majitelů hotelů, restaurací a kaváren (HoReCa,

International Union of National Associations of Hotel, Restaurant and Café Keepers)

se sídlem v Curychu chrání zájmy majitelů ubytovacích a pohostinských zařízení a podporuje

rozvoj ubytovacích a pohostinských služeb (Petrů, 2007).

Mezinárodní federace ubytoven a mládežnických ubytoven (IYHF; International Youth

Hostel Federation) sídlí v Londýně a zajišťuje mladým turistům, tj. mládeži do 25 let,

cestující individuálně nebo ve skupinách, levné ubytování v jednoduše zařízených ubytovnách

s přísným jednotným vnitřním řádem (Petrů, 2011).

c) Významnou organizací lázeňských podniků je Mezinárodní federace pro termální

a klimatickou léčbu (FEMTEC, Fédération Mondiale du Thermalisme et du Climatisme).

Vznikla v roce 1937. Sdružuje národní organizace lázní a zastupuje zájmy svých členů.

d) Organizace poskytovatelů kongresových služeb mají významné místo na světovém trhu

cestovního ruchu. Patří k nim Mezinárodní sdružení kongresů a sympozií (ICCA), Společnost

organizátorů incentivního cestovního ruchu (SITE) a Asociaci objednatelů služebních cest.

Mezinárodní sdružení kongresů a sympozií (ICCA, International Congress

and Convention Association) sdružuje cestovní kanceláře a organizace, které v rámci své

činnosti organizují mezinárodní kongresy a sympozia. Cílem je jejich koordinace,

prosazování unifikace podmínek a výše provize za zprostředkovatelské služby (Petrů, 2011).

Společnost organizátorů incentivního cestovního ruchu (SITE, Society of Incentive

&Travel Executives) je jedinou mezinárodní neziskovou profesní organizací, která se zabývá

incentivním cestovním ruchem. Byla založena v roce 1973 a sídlí v Chicagu. Má více než

2 tis. členských organizací v 82 zemích světa (Petrů, 2007).

K organizacím, které zasahují do dění na trhu kongresových služeb můžeme zařadit

i Asociaci objednatelů služebních cest. Tato asociace sdružuje cca. 2,5 tis. největších zájemců

o služby na úseku obchodních cest ze 49 zemí (Petrů, 2007).

128

e) Nemalý význam pro cestovní ruch mají také organizace dopravních podniků např.

Mezinárodní sdružení leteckých dopravců (IATA), Mezinárodní sdružení cestovního ruchu

(AIT), Mezinárodní federace pro turistiku a táboření (FICC).

Mezinárodní sdružení leteckých dopravců (IATA, International Air Transport

Association) je sdružením původně vnitrostátních leteckých společností. Řádným členem

IATA se může stát jen letecká společnost. Různých programů se mohou zúčastnit také

společnosti z příbuzných odvětví např. cestovní kanceláře. V současnosti má přibližně

270 členů (Petrů, 2007).

Mezinárodní sdružení cestovního ruchu (AIT, Alliance Internationale de Tourisme)

vzniklo v roce 1898. Je nejstarší mimovládní neziskovou organizací ve světě. V současnosti

má 140 členů ve 101 krajinách světa. Členy jsou národní turistické, cykloturistické,

mototuristické a jachtářské organizace [7].

Mezinárodní federace pro turistiku a táboření (FICC, Fédération Internationale

de Camping et Caravaning) sdružuje národní federace a sdružení pro turistiku a popularizuje

kempování (Petrů, 2007).

K dalším organizacím dopravních podniků ve světě patří:

− Mezinárodní organizace pro civilní letectví (ICAO, International Civil Aviation

Organization),

− Evropská konference přepravních řádů vlaků osobní dopravy (CEH, Conférence

Européenne des horaires des Trains de Voyageurs),

− Mezinárodní svaz silniční dopravy (IRU, International Road Transport Union),

− Mezinárodní svaz autobusových dopravců (RDA, International Coach Tourism

Federation),

− Světová organizace cestovního ruchu a automobilismu (OTA, Organization Mondiale

du Tourisme et de l'Automobile).

f) Organizace odborníků mají v oboru cestovního ruchu osobité postavení. Nejvýznamnějšími

jsou Mezinárodní sdružení vědeckých pracovníků v cestovním ruchu (AIEST), Mezinárodní

sdružení novinářů a spisovatelů cestovního ruchu (FIJET), Mezinárodní akademie cestovního

ruchu (IAT) a Mezinárodní úřad pro cestovní ruch a výměny mládeže (BITEJ).

Mezinárodní sdružení vědeckých pracovníků v cestovním ruchu (AIEST, Association

Internationale d'Experts scientifiques du Tourisme) vzniklo v roce 1949 a má sídlo v Bernu.

Sdružuje fyzické osoby - odborníky v cestovním ruchu z univerzit a vysokých škol, středních

odborných škol a představitele vrcholných národních orgánů cestovního ruchu. Cílem AIEST

129

je utvářet podmínky pro vědecký výzkum cestovního ruchu a kolektivně projednávat vědecké

problémy rozvoje cestovního ruchu. AIEST soustřeďuje publikace a vědecko-výzkumné

práce o cestovním ruchu. Každoročně pořádá kongres věnovaný aktuálnímu problému

cestovního ruchu. Vydává sborník referátů z kongresu, čtvrtletně vydává časopis The Tourist

Rewiew (Gúčik, 2007b).

Mezinárodní sdružení novinářů a spisovatelů cestovního ruchu (FIJET, Fédération

Internationale des Journalistes et Ecrivains du Tourisme) vzniklo v roce 1954 a sídlív Paříži.

Sdružuje národní svazy novinářů a spisovatelů, které se zabývají cestovním ruchem. Cílem

činnosti FIJET je propagovat rozvoj cestovního ruchu doma a v zahraničí publikační činností

svých členů, kteří píší redakční články, cestopisy, turistické průvodce apod. (Gúčik, 2007b).

Mezinárodní akademie cestovního ruchu (IAT, International Academy of Tourism)

vznikla v roce 1951. Sídlí v Monte Carlu a jejími členy jsou fyzické osoby. Činnost akademie

se zaměřuje na rozvoj kulturních a humanitárních aspektů mezinárodního cestovního ruchu

a na empirický výzkum cestovního ruchu (Petrů, 2007).

Mezinárodní úřad pro cestovní ruch a výměny mládeže (BITEJ, Bureau International pour

le Tourisme et les échanges de la Jeunesse) se sídlem v Budapešti sdružuje organizace

cestovního ruchu mládeže po celém světě (Petrů, 2007).

g) Významné organizace v oblasti průvodcovských služeb představují zejména Světová

federace asociací průvodců cestovního ruchu (WFTGA) a Mezinárodní asociace vedoucích

zájezdů (IATM).

Světová federace asociací průvodců cestovního ruchu (WFTGA, World Federation

of Tourist Guide Associations) je nezisková organizace založená v roce 1987. Sdružuje

asociace průvodců cestovního ruchu a reprezentuje zájmy více než 88 tis. individuálních

průvodců cestovního ruchu v nich sdružených (Petrů, 2007).

Mezinárodní asociace vedoucích zájezdů (IATM, International Association of Tour

Managers) byla založena v roce 1962 a reprezentuje zájmy a názory vedoucích zájezdů.

Zároveň umožňuje výměnu jejich zkušeností. Od roku 2004 je přidruženým členem Asociace

evropských touroperátorů (ETOA), což jí umožňuje spolupráci s hlavním objednatelem

(nájemcem) jejích členů (Petrů, 2007).

h) K mezinárodním nevládním organizacím ve světě patří i Mezinárodní organizace

pro normalizaci (ISO, International Organization for Standardization). Byla založena v roce

1947 a jejím úkolem je tvorba dobrovolných mezinárodních standardů mimo jiné v oblasti

130

cestovního ruchu. Od svého vzniku vytvořila organizace více než 19 tis. mezinárodních

norem, které pokrývají téměř všechny oblasti technologií a podnikání např. bezpečnost

a hygienu potravin, zdravotní péči, zemědělství, ochranu životního prostředí apod. [18].

K dalším mezinárodním organizacím zaměřeným na cestovní ruch patří Organizace

pro rozvoj cestovního ruchu v Africe (ODTA), Konfederace organizací cestovního ruchu

Latinské Ameriky (COTAL), Sdružení cestovního ruchu Tichomoří (PATA) a Společnost

amerických cestovních kanceláří (ASTA).

Organizace pro rozvoj cestovního ruchu v Africe (ODTA, Organization

pour le Developement du Tourisme Africain), má sídlo v Paříži. Jejími členy jsou africké

státy. Je přidruženým členem UNWTO. Zajišťuje propagaci cestovního ruchu členských zemí

a jejich kolektivní prezentaci v jiných mezinárodních organizacích (Petrů, 2007).

Konfederace organizací cestovního ruchu Latinské Ameriky (COTAL, Confederación

de Organizaciones Turistica de la América Latina) se sídlem v Buenos Aires sdružuje

cestovní kanceláře zemí Latinské Ameriky (Petrů, 2007).

Sdružení cestovního ruchu Tichomoří (PATA, Pacific Area Travel Association) sídlí

v San Francisku a jeho členy jsou národní sdružení cestovních kanceláří, letecké a plavební

společnosti, správy železnic a hotely z 60 zejména rozvojových zemí, ale i několika

západoevropských krajin (Petrů, 2007).

Společnost amerických cestovních kanceláří (ASTA, American Society of Travel Agents)

je nejvyšší regionální organizací cestovních kanceláří pro oblast Spojených států amerických

a Kanady. Umožňuje také členství zástupcům cestovních kanceláří dalších zemí. Svou činnost

zaměřuje na zastupování svých členů především vůči organizaci IATA, a to v otázkách

provize a speciálních tarifů a na vztahy mezi cestovními kancelářemi a hotely, a to v otázkách

zavádění elektronických systémů rezervování. Jedná se o nejdůležitější organizaci

severoamerického trhu cestovního ruchu (Petrů, 2007).

6.1.3. Organizace cestovního ruchu v Evropě

K mezinárodním nevládním organizacím v Evropě patří Evropská komise cestovního

ruchu (ETC), Asociace cestovního ruchu středoevropských států (CECTA), Die Donau a také

různé sdružení v oblasti hotelnictví, pohostinství a dalších služeb cestovního ruchu (tabulka

34).

Nejvýznamnější evropskou organizací je Evropská komise cestovního ruchu (ETC,

European Travel Commision). Jedná se o mezinárodní nevládní organizaci cestovního ruchu.

131

Vznikla v roce 1948 v Norsku jako součást OECD. Od roku l967 je samostatnou organizací se

sídlem v Bruselu. Cílem ETC je zvýšit návštěvnost Evropy ze zámořských zemí a propagace

Evropy jako regionu cestovního ruchu (Gúčik, 2007b).

Působí na pěti stěžejních trzích, kterými jsou Spojené státy americké, Kanada, Latinská

Amerika, Japonsko a Austrálie. Uskutečňuje na nich průzkum trhu, poskytuje informace,

zajišťuje vzdělávání, reprezentuje zájmy svých členů a upevňuje spolupráci. Úzce

spolupracuje s UNWTO a výborem pro cestovní ruch OECD. Sdružuje 31 evropských států

(Gúčik, 2007b). Českou republiku v ní zastupuje národní agentura cestovního ruchu

"CzechTourism".

K výhodám, které vyplývají z členství, patří (Gúčik, 2007b) pravidelné získávání

marketingových analýz stěžejních zámořských trhů, získavání informací o nových trendech,

výměna zkušeností a možnost společné prezentace při získávání zámořských turistů během

pobytu v Evropě i pro návštěvu České republiky. Organizace má vlastní webové stránky

www.VisitEurope.com.

Tabulka 34: Organizace cestovního ruchu v Evropě

Označení Název organizace Název organizace v češtině

ETC European Travel Commision Evropská komise cestovního ruchu

ECTT European Council on Tourism and Trade Evropskárada pro obchod a cestovní ruch

CECTA Central European Countries Travel

Association

Asociace cestovního ruchu středoevropských

států

Die Donau Danube Tourist Commission

ESPA European Spas Association Evropský svaz lázní

HOTREC Committee of the Hotel and Restaurant

Industry in the European Community

Sdružení národních svazů hotelnictví

a pohostinství v Evropské unii a v evropském

hospodářském prostoru

EHMA European Hotel Managers Association Evropské sdružení hotelových manažerů

FEG European Federation of Tourist Guide

Associations

Evropská federace asociací průvodců v

cestovním ruchu

EUTO European Union of Tourist Officers Evropský svaz odborníků v cestovním ruchu

ATLAS Association for Tourism and Leisure

Education

Evropská asociace pro vzdělávání v

cestovním ruchu

ECTAA European Commission of the Travel Agents

Associations

Evropský svaz cestovních kanceláří

ETOA European Tour Operators Association Asociace evropských touroperátorů

AETA Association of European Travel Agents Asociace evropských cestovních kanceláří

Pramen: vlastní zpracování, 2013.

V Evropské unii je velmi významnou organizací Evropská rada pro obchod a cestovní

ruch (ECTT, European Council on Tourism and Trade). Jedná se

o neziskovou organizaci se sídlem v Bukurešti. Jejími členy jsou národní organizace

cestovního ruchu členských krajin Evropské unie. Svou činnost zaměřuje zejména

132

na propagaci Evropské unie jako cílové destinace cestovního ruchu na hlavních zámořských

trzích, ke kterým patří Čína, Japonsko, Kanada, Spojené státy americké a Latinská Amerika

[14].

Asociace cestovního ruchu středoevropských států (CECTA, Central European Countries

Travel Association) je mezinárodní nevládní organizace, jejímž cílem je navazovat kontakty,

vzdělávat a budovat dobré jméno střední Evropy jako cílového regionu cestovního ruchu.

Členem je i Česká republika. Původně vznikla s cílem koordinovat marketing střední Evropy

ve Velké Británii a v Irsku. Zakrátko se stala mezinárodní organizací. Mezinárodní pověst

dosáhla svými internetovými stránkami (www.visitcentraleurope.com, www.cecta.org), které

se staly bránou cestovního ruchu středoevropských států. Pro své členy realizuje společný

marketingový plán, propaguje region na cílových trzích v Americe, Asii, Austrálii pod heslem

"Navštivte střední Evropu". K její hlavním činnostem patří (Gúčik, 2007b):

− reprezentace zájmů svých členů,

− propagace středoevropského regionu z hlediska cestovního ruchu,

− marketingový výzkum,

− tvorba informační databáze členských států,

− odborné konference, semináře a vzdělávací programy.

Die Donau (Danube Tourist Commission; Gúčik, 2007b) je mezinárodní sdružení

podunajských států se sídlem ve Vídni. Vzniklo v roce 1971. Zastoupeny jsou v něm národní

organizace cestovního ruchu a společnost Casino Austria jako podporující člen. Dunaj jako

druhá největší řeka Evropy je nezastupitelným prvkem v historickém, politickém

a hospodářském rozvoji Evropy. Otevřením kanálu Dunaj - Mohan - Rýn vznikla vodní cesta

v délce 3,5 tis. km. Die Donau organizuje veletrh cestovního ruchu Dunajská burza, na kterém

členské státy vystavují své produkty v oblasti Podunají.

a) V oblasti lázeňských služeb působí Evropský svaz lázní (ESPA, European Spas

Association), který sdružuje 21 členů z 20 evropských zemí. Členy jsou i Česká a Slovenská

republika. Svaz reprezentuje více než 1,2 tis. lázní a středisek wellness. Napomáhá zvyšovat

úroveň a kvalitu lázeňských služeb, přináší speciální nabídku pro zákazníky, zajišťuje

výměnu znalostí a zkušeností svých členů (Petrů, 2007). Svaz uděluje i mezinárodní značku

kvality EUROPESPA med (léčebné lázně) a EUROPESPA wellness (wellness hotely).

133

Certifikované lázeňské podniky jsou prezentovány prostřednictvím adresáře EUROPESPA

na webové stránce www.EuropeSpa.eu [15].

b) K organizací v hotelnictví a pohostinství patří Sdružení národních svazů hotelnictví

a pohostinství v Evropské Unii a v evropském hospodářském prostoru (HOTREC) a Evropské

sdružení hotelových manažerů (EHMA, European Hotel Managers Association).

Hlavním úkolem Sdružení národních svazů hotelnictví a pohostinství v Evropské Unii

a v evropském hospodářském prostoru (HOTREC, Committee of the Hotel and Restaurant

Industry in the European Community) je zastupování zájmů hotelnictví a pohostinství na

evropské úrovni. Partnery jsou evropské instituce a zástupci ostatních organizací evropského

cestovního ruchu. V rámci HOTREC pracuje 9 pracovních skupin, a to pro otázky

spotřebitelů a hygieny, pro ekologickou politiku, pro hospodaření a zdanění, pro cestovní

ruch, pro statistiku, pro hospodářskou soutěž, pro podnikatelské právo, pro standardizaci

a informační systémy, pro pracovní a sociální právo (Gúčik, 2007b).

c) V průvodcovských službách působí Evropská federace asociací průvodců v cestovním

ruchu (FEG, European Federation of Tourist Guide Associations). Byla založena v roce 1986

v Paříži. Velmi úzce spolupracuje s Radou Evropské unie, národními vládami a organizací

Světového a kulturního dědictví UNESCO. V současnosti se podílí na zpracovávání standardů

přípravy kvalifikaci průvodců. Má 14 plnoprávných členů a 4 přidružené (Petrů, 2007).

d) Pro rozvoj cestovního ruchu v Evropě má význam také Evropský svaz odborníků

v cestovním ruchu (EUTO) a Evropská asociace pro vzdělávání v cestovním ruchu (ATLAS).

Evropský svaz odborníků v cestovním ruchu (EUTO, European Union of Tourist Officers)

má za úkol podporovat spolupráci a zvyšovat úroveň vzdělávání pracovníků v cestovním

ruchu.

e) V oblasti cestovních kanceláří působí organizace Evropský svaz cestovních kanceláří

(ECTAA, European Commission of the Travel Agents Associations) a Asociace evropských

touroperátorů (ETOA, European Tour Operators Association).

134

6.2. Organizace a řízení cestovního ruchu v České republice

Na národní úrovni se ve většině organizací řízením cestovního ruchu zaobírá příslušné

ministerstvo. V jeho kompetenci je legislativa a podpora cestovního ruchu. Ministerstvo

vytváří programy a strategie rozvoje cestovního ruchu. Zároveň je nositelem politiky

cestovního ruchu, zastupuje krajinu v mezinárodních organizacích a sdruženích cestovního

ruchu.

Za propagaci cestovního ruchu v jednotlivých krajinách je odpovědná národní centrála

cestovního ruchu, která je většinou zřizovaná a podporovaná příslušným ministerstvem.

6.2.1. Orgány cestovního ruchu v České republice

Řízení cestovního ruchu prošlo v České republice v průběhu let podstatnými změnami.

V souvislosti s nimi se často měnila i organizační struktura orgánů a organizací, které cestovní

ruch metodicky řídí a bezprostředně ovlivňují jeho vývoj. V současnosti se na řízení

cestovního ruchu v České republice podílí (Indrová, 2009):

a) Poslanecká sněmovna parlamentu, které součásti je Podvýbor pro cestovní ruch a krizové

regiony a Podvýbor pro prezentaci České republiky,

b) Senát, kde působí Výbor pro hospodářství, zemědělství a dopravu, Ústavně-právní výbor,

Výbor pro evropskou integraci,

c) Ministerstvo pro místní rozvoj České republiky,

d) Česká centrála cestovního ruchu "CzechTourism",

e) regionální orgány státní správy (krajské úřady, městské a obecní úřady),

f) regionální občanská sdružení,

g) informační centra,

h) profesní organizace a zájmová sdružení.

V rámci poslanecké sněmovny parlamentu působí Podvýbor pro cestovní ruch a krizové

regiony, který je zřízen u hospodářského výboru a Podvýbor pro prezentaci České republiky

v zahraničí, který zřízen u zahraničního výboru. Podvýbory nemají řídící kompetence, ale

představují pracovní, konzultační a poradní orgány, které se zabývají např. legislativními

otázkami cestovního ruchu (Indrová, 2009).

Vzhledem k značnému rozšíření problematiky cestovního ruchu se mnohé otázky v této

oblasti mohou projednávat v Senátu, konkrétně veVýboru pro hospodářství, zemědělství

a dopravu, v Ústavně-právním výboru, i ve Výboru pro záležitosti Evropské unie.

135

Ministerstvo pro místní rozvoj České republiky (MMR) je metodickým centrem řízení

cestovního ruchu (Indrová, 2009). Od roku 1996 vykonává státní správu v oblasti cestovního

ruchu. Dříve byla v kompetenci Ministerstva hospodářství a předtím Ministerstva obchodu

a cestovního ruchu. V rámci ministerstva pracuje Sekce Cestovní ruch, kde součástí jsou

čtyřiodbory, a to Odbor evropské územní spolupráce, Odbor rozvoje a strategie regionální

politiky, Odbor veřejných dražeb a Odbor cestovního ruchu.

Ke kompetencím MMR patří otázky mezinárodní spolupráce v oblasti cestovního ruchu,

vede agendu spojenou s členstvím ve Světové organizaci cestovního ruchu, podílí se na tvorbě

legislativy, připravuje materiály koncepčního charakteru, podporuje rozvoj cestovního ruchu

v regionech (Indrová, 2009).

K hlavním činnostem Ministerstva pro místní rozvoj patří:

− tvorba návrhů příslušných právních norem, které upravují cestovní ruch,

− tvorba a realizace programů zaměřených na rozvoj cestovního ruchu (Státní program

cestovního ruchu),

− koordinace činností ostatních orgánů působících v cestovním ruchu,

− získávání a rozdělování finančních prostředků pro rozvoj cestovního ruchu,

− sledování a analýza statistických údajů o cestovním ruchu.

Příspěvková organizace Česká centrála cestovního ruchu (ČCCR) byla zřízena

Ministerstvem pro místní rozvoj v roce 1993 za účelem propagace státu jako atraktivní

destinace cestovního ruchu na zahraničním i domácím trhu. V roce 2003 byl oficiální název

organizace změněn a zní Česká centrála cestovního ruchu – CzechTourism.

V současnosti má 26 zahraničních zastoupení např. v zemích Beneluxu, v Číně, Francii,

Itálii, Polsku, Německu, Japonsku, Mexiku atd., prostřednictvím kterých propaguje Českou

republiku. V rámci propagace se účastní také mezinárodních propagačních akcí, jako jsou

veletrhy, workshopy, výstavy a filmové festivaly zaměřené na cestovní ruch a vydává

propagační materiály o České republice (prospekty, katalogy, CD, DVD). Organizuje pobyty

novinářů (press trip) a zaměstnanců (fam trip) cestovních kanceláří na území České republiky

s cílem přiblížit její atraktivity potenciálním návštěvníkům.

Česká centrála cestovního ruchu – CzechTourism zpracovává také analýzy v regionech,

organizuje průzkumy příjezdového cestovního ruchu podle pokynů Českého statistického

úřadu, které slouží pro potřeby Satelitního účtu cestovního ruchu a podílí se na tvorbě

a zavedení národního informačního portálu cestovního ruchu.

136

Důležitou aktivitou centrály je zapojení do mezinárodních projektů, a to Eden (European

Destination of Excellence), European Quartet – One Melody (státy V4) a do portálu Evropské

komise cestovního ruchuVisiteurope.com [11].

K orgánům samosprávy v oblasti cestovního ruchu na nejvyšší úrovni patří Poslanecká

sněmovna Parlamentu České republiky (Podvýbor pro cestovní ruch a krizové regiony),

jejímž úkolem je volba a schvalování právních norem v cestovním ruchu. Na úrovni regionů

jsou to zastupitelstva krajů, měst a obcí, zpravidla komise cestovního ruchu.

Cestovní ruch ovlivňují i regionální orgány státní správy. Orgány cestovního ruchu

na regionální a místní úrovní se obvykle zabývají propagací, plánováním a rozpočtem.

Na úrovní státní správy působí vyšší územní celky, na úrovní samosprávy je cestovní ruch

v kompetenci obcí a měst, dále se na něm podílí regionální rozvojové agentury a turistická

informační centra.

Krajské úřady ovlivňují rozvoj cestovního ruchu ve svém území pomocí odborů, které

mají ve své kompetenci problematiku cestovního ruchu. Často se jedná o odbor cestovního

ruchu a kultury (Indrová, 2009). Jejích úkolem je zpracování koncepce a strategie pro rozvoj

cestovního ruchu na území kraje a spolupráce na propagací cestovního ruchu v regionu.

Kraj je přitom podle zákona č. 129/2000 Sb. o krajích územním společenstvím občanů,

které má právo na samosprávu. Jedná se o veřejnoprávní korporaci, která má vlastní majetek

a vlastní příjmy vymezené zákonem a hospodaří za podmínek stanovených zákonem

podle vlastního rozpočtu. Kraj vystupuje v právních vztazích svým jménem a nese

odpovědnost z těchto vztahů vyplývající. Je samostatně spravován zastupitelstvem kraje.

Dalšími orgány kraje jsou rada kraje, hejtman kraje a krajský úřad.

Kraj pečuje o všestranný rozvoj svého území a o potřeby svých občanů. Spravuje své

záležitosti samostatně. Státní orgány mohou do samostatné působnosti zasahovat, jen

vyžaduje-li to ochrana zákona, a jen způsobem, který stanoví zákon. Rozsah samostatné

působnosti může být též omezen zákonem. Kraj zajišťuje výkon finanční kontroly

podle rozpočtových pravidel územních rozpočtů a podle zvláštního právního předpisu.

Ke kompetencím kraje v rámci samostatné působnosti patří několik činností např.:

− předkládat návrhy zákonů Poslanecké sněmovně a návrhy Ústavnímu soudu na zrušení

právních předpisů, má-li za to, že jsou v rozporu se zákonem,

− vydávat obecně závazné vyhlášky kraje,

− koordinovat rozvoj územního obvodu, schvalovat programy rozvoje územního obvodu

kraje podle zvláštních zákonů, zajišťovat jejich realizaci a kontrolovat jejich plnění,

137

− schvalovat koncepce rozvoje cestovního ruchu na území kraje, zajišťovat jejich realizaci a

kontrolovat jejich plnění,

− volit zástupce kraje do regionálních rad regionů soudržnosti,

− stanovit rozsah základní dopravní obslužnosti pro území kraje,

− rozhodovat o spolupráci kraje s jinými kraji a o mezinárodní spolupráci,

− schvalovat rozpočet kraje, schvalovat závěrečný účet kraje a schvalovat účetní závěrku

kraje sestavenou k rozvahovému dni,

− zřizovat a rušit příspěvkové organizace a organizační složky kraje,

− rozhodovat o založení a rušení právnických osob,

− delegovat zástupce kraje na valnou hromadu obchodních společností a navrhovat zástupce

kraje do ostatních orgánů obchodních společností, v nichž má kraj majetkovou účast,

a navrhovat i jejich odvolání,

− volit a odvolávat hejtmana, náměstky hejtmana a další členy rady z řad svých členů

a odvolávat je z funkce,

− udělovat ceny kraje,

− rozhodovat o vyhlášení krajského referenda,

− poskytování dotací občanským sdružením, humanitárním organizacím a jiným

právnickým a fyzickým osobám působícím na území kraje v oblasti mládeže, sportu

a tělovýchovy, sociálních služeb, podpory rodin, požární ochrany, kultury, vzdělávání

a vědy, zdravotnictví, protidrogových aktivit, prevence kriminality a ochrany zvířat

a životního prostředí v hodnotě nad 200 000 Kč jedné fyzické nebo právnické osobě

v kalendářním roce, nejedná-li se o účelové dotace z prostředků státního rozpočtu,

− poskytování dotací obcím z rozpočtu kraje a kontrola jejich využití.

Jednotlivé městské a obecní úřady nemají ze zákona č. 128/2000 Sb. o obcích konkrétně

vymezenou působnost v oblasti cestovního ruchu. Mají pouze právo být členem společenstva

obcí za účelem ochrany a prosazování svých společných zájmů v oblasti cestovního ruchu.

Obec je podle zákona č. 128/2000 Sb. základním územním samosprávným společenstvím

občanů a tvoří územní celek, který je vymezen hranicí území obce. Jedná se o veřejnoprávní

korporaci, která má vlastní majetek. V právních vztazích vystupuje svým jménem a nese

odpovědnost z těchto vztahů vyplývající. Obec zároveň pečuje o všestranný rozvoj svého

území a o potřeby svých občanů. Při plnění svých úkolů chrání též veřejný zájem.

V samostatné působnosti ve svém územním obvodu dále pečuje v souladu s místními

předpoklady a s místními zvyklostmi o vytváření podmínek pro rozvoj sociální péče

a pro uspokojování potřeb svých občanů. Jde především o uspokojování potřeby bydlení,

138

ochrany a rozvoje zdraví, dopravy a spojů, potřeby informací, výchovy a vzdělávání,

celkového kulturního rozvoje a ochrany veřejného pořádku. Obec má pravomoc uložit

vyhláškou nebo nařízením povinnosti:

− k zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku, zejména může stanovit, které

činnosti, jež by mohly narušit veřejný pořádek v obci nebo být v rozporu s dobrými

mravy, ochranou bezpečnosti, zdraví a majetku, lze vykonávat pouze na místech a v čase

obecně závaznou vyhláškou určených, nebo stanovit, že na některých veřejných

prostranstvích v obci jsou takové činnosti zakázány,

− pro pořádání, průběh a ukončení veřejnosti přístupných sportovních a kulturních podniků,

včetně tanečních zábav a diskoték, stanovením závazných podmínek v rozsahu nezbytném

k zajištění veřejného pořádku,

− k zajištění udržování čistoty ulic a jiných veřejných prostranství, k ochraně životního

prostředí, zeleně v zástavbě a ostatní veřejné zeleně a k užívání zařízení obce sloužících

potřebám veřejnosti.

V cestovním ruchu působí také regionální občanská sdružení. Vznikají spojením několika

měst, obcí, podnikatelských subjektů apod. za účelem podpory cestovního ruchu v dané

oblasti. Sdružení mohou aktivně působit (Petrů, 2007):

− ve vymezené profesní oblasti např. Klub českých turistů, Sdružení lázeňských míst České

republiky, Svaz měst a obcí, Sdružení historických sídel Čech, Moravy a Slezska, Svaz

podnikatelů ve venkovské turistice a agroturistice,

− ve vymezeném regionu České republiky např. Region Vysočina, Sdružení Český ráj,

Sdružení obcí a měst Orlice, Greenways na Jižní Moravě,

− ve vymezeném nadnárodním regionu např. Euroregion Šumava, Euroregion Silesia,

Euroregion Labe, Euroregion NISA apod.

Cílem regionálních sdružení je obvykle posílení jejich produktů cestovního ruchu a získání

prostředků z Evropské unie na rozvoj cestovního ruchu v dané oblasti (Petrů, 2007).

6.2.2. Organizace cestovního ruchu v České republice

Organizace cestovního ruchu v České republice zahrnují zejména profesní organizace

a zájmová sdružení (tabulka 35). Dbají o zvyšování kvality poskytovaných služeb v oboru,

pomáhají prosazovat zájmy svých členů a pravidelně informují členskou základnu

o novinkách v oboru (Indrová, 2009).

139

Tabulka 35: Organizace cestovního ruchu v České republice

Kategorie Název

sdružení podniků Svaz obchodu a cestovního ruchu České republiky

Asociace hotelů a restaurací České republiky (AHR)

Asociace českých cestovních kanceláří a agentur

Asociace cestovních kanceláří České republiky

Asociace turistických informačních center (A.T.I.C.)

Sdružení podnikatelů ve venkovské turistice

Kempy a chatové osady – Živnostenské společenstvo profesní sdružení Asociace kuchařů a cukrářů České republiky

Asociace průvodců České republiky

Sdružení průvodců České republiky dopravní podniky Autoklub České republiky (AČR)

Autoklub Bohemia Assistance (ABA)

Společenství autodopravců Čech a Moravy

Svaz provozovatelů lanovek a vleků ostatní sdružení Klub českých turistů

Sdružení historických sídel Čech, Moravy a Slezska

Agentura pro regionální rozvoj (ARR)

Pramen: vlastní zpracování, 2013.

a) Organizace, které sdružují podniky cestovního ruchu, jsou např. Svaz obchodu a cestovního

ruchu České republiky, Asociace hotelů a restaurací České republiky, Asociace českých

cestovních kanceláří a agentur, Asociace cestovních kanceláří České republiky, Asociace

turistických informačních center aj.

Svaz obchodu a cestovního ruchu České republiky [31] je nezávislé, dobrovolné

a lobistické profesní sdružení. Reprezentuje zájmy svých členů, a sice svazů, asociací,

retailových a distribučních společností, spotřebních družstev, obchodních aliancí

a franchisingových sítí, malých a středních podniků obchodu, pohostinství, cestovního ruchu

a souvisejících služeb. Prostřednictvím svých regionálních kanceláří a krajských zastoupení

spolupracuje s územními samosprávami na sociálním a hospodářském rozvoji krajů.

Jeho úkolem je ochrana a prosazování hospodářských a sociálních zájmů svých členů

v souladu s právními předpisy České republiky např. stejné podmínky podnikání, dodržování

obchodní etiky apod.

Asociace hotelů a restaurací České republiky (AHR ČR) je profesní nezisková

organizace. Vznikla v roce 2006 dobrovolným sloučením Národní federace hotelů a restaurací

ČR (NFHR ČR) a HO.RE.KA (Sdružení podnikatelů v pohostinství a cestovním ruchu), které

následně zanikly. AHR ČR se tak stala významným partnerem vlády, orgánů samosprávy,

Dolní i Horní komory Parlamentu. Jejím hlavním cílem je podpora podnikatelů v oboru

hotelnictví a pohostinství. Členy asociace jsou majitelé a provozovatelé ubytovacích

140

a pohostinských zařízení z celé republiky. Asociace zajišťuje pro své členy pravidelný servis

a poradenství.

K jejím úkolům patří [5]:

− zastupování zájmů členů vůči státní správě a samosprávě,

− marketingová propagace členských zařízení,

− získávání pravidelných informací a poradenská činnost,

− tvorba oficiální jednotné klasifikace ubytovacích zařízení (Hotelstars Union),

− realizace projektu "Ochutnejte Českou republiku",

− realizace odborných školení a kurzů prostřednictvím Podnikatelské akademie,

− publikování informačního zpravodaje AHR Fórum.

Asociace hotelů a restaurací je členem HOTREC (Evropská konfederace asociací hotelů

a restaurací) a zároveň zastupuje zájmy svých členů i na evropské úrovni. Krajské sekce AHR

ČR spolupracují se samosprávou při propagaci a rozvoji cestovního ruchu v krajích

a marketingové podpoře svých členů. Asociace pomáhá svým členům lépe se orientovat

na trhu, být připraven na nové legislativní opatření a umožňuje ovlivňovat dění v oboru.

Asociace cestovních kanceláří České republiky (ACK ČR) je dobrovolné sdružení. Jedná

se o první profesní sdružení cestovních kanceláří v České republice. Vzniklo v roce 1991.

Posláním asociace je zastupování a ochrana hospodářských zájmů členů a podpora jejich

informovanosti, rozvíjení jejich činností, profesní prestiže a také spolupráce na tvorbě

legislativy. Asociace se zasazuje proti nekalé konkurenci a poškozování pověsti cestovního

ruchu v České republice. Kromě toho prezentuje členské organizace na veletrzích cestovního

ruchu a podává informace o členech a jejich nabídce potenciálním obchodním partnerům

i zákazníkům [3].

Asociace českých cestovních kanceláří a agentur (AČCKA) je profesní sdružení subjektů

cestovního ruchu, založené v roce 1991, které má v současné době 250 členů z řad subjektů

cestovního ruchu. Řádným členem asociace jsou cestovní kanceláře a agentury zabývající se

příjezdovým i výjezdovým cestovním ruchem. Přidruženými členy jsou zahraniční cestovní

kanceláře, hotely, centrály cestovního ruchu, školy a komerční firmy nabízející služby

cestovním kancelářím např. pojišťovny [4].

K dalším subjektům, které působí v oblasti cestovního ruchu, patří turistické informační

kanceláře. Poskytují prvotní informace návštěvníkům regionů a současně by se měly podílet

na propagaci daného střediska, či regionu.

141

Asociace turistických informačních center (A.T.I.C.) je člení do tří kategorií, a to:

− kategorie A s celorepublikovou působností např. Turistické informační centrum města

Brna, KIS Mariánské Lázně, Informační centrum Olomouc, Pražská informační agentura,

Informační centrum města Plzně aj.,

− kategorie B s regionální působností např. Infocenrum Velehrad, Informační centrum

Velké Meziříčí, Městské informační centrum Uničov, Turistické informační centrum

Mělník aj.,

− kategorie C s místní působností např. Informační centrum Velké Losiny, Informační

centrum Lipová – lázně, Turistické informační centrum Bechyně, Infocentrum Pohádkové

království, Infocentrum Dvůr Králové aj.

b) K profesním organizacím v České republice patří např. Asociace kuchařů a cukrářů České

republiky, Asociace průvodců České republiky a Sdružení průvodců České republiky.

Asociace kuchařů a cukrářů České republiky[6] vznikla pod názvem Svaz kuchařů, jako

cechovní organizace, již v roce 1903. V roce 1987 se transformovala z Asociace

československých kuchařů a cukrářů na Asociaci kuchařů a cukrářů České republiky.

Je dobrovolnou nepolitickou organizací. V současné době (2013) sdružuje přes 1200 kuchařů

a cukrářů z celé České republiky. Asociace organizuje pro své členy i veřejnost

gastronomické akce, odborné přednášky, semináře a tréninky, celonárodní soutěže i soutěže

s mezinárodní účastní, výstavy i další kulturní akce. Tradici mají soutěže jako Kuchař roku,

Cukrář roku, Gastro Junior či Gastro Hradec nebo gastronomicko-společenská přehlídka

Oslavy sv.Vavřince. Národní reprezentační týmy a regionální týmy asociace se úspěšně

pravidelně účastní mezinárodních kuchařských a cukrářských soutěží a v celosvětovém

hodnocení si dlouhodobě drží 16. místo. Asociace je členem Světové federace kuchařských

sdružení (WACS, World Association of Chefs Societies).

Asociace průvodců České republiky vznikla v roce 2001 jako občanské sdružení průvodců

v cestovním ruchu. Členy asociace jsou kvalifikovaní průvodci doprovázející zájezdy cizích

i domácích turistů na území České republiky, zahraniční zájezdy, místní odborní průvodci, ale

i průvodci v památkových objektech v krajině. Předmětem činnosti asociace je hájit zájmy

svých členů ve všech oblastech. Zajišťuje společenské sdružování průvodců, podílí se

na kvalifikačních zkouškách a dalším vzdělávání průvodců apod. Asociace je členem Svazu

obchodu a cestovního ruchu České republiky, Světové federace asociací turistických

průvodců (WFTGA) a Evropské federace asociací turistických průvodců (FEG).

142

Sdružení průvodců České republiky[30] je nejstarší profesní organizací kvalifikovaných

průvodců v České republice. Vznikla v roce 1990 jako dobrovolná, nezávislá a nepolitická

organizace, která hájí profesní a sociální zájmy svých členů. Sdružení průvodců sdružuje

především průvodce, pro něž je tato činnost hlavním zdrojem příjmů.Jeho cílem je změna

právní úpravy činnosti průvodců na území České republiky obdobným způsobem jako

v ostatních zemích Evropské unie i jiných zemích s vyspělým cestovním ruchem, včetně

prezentace problémů průvodců v médiích.

c) Další významnou organizací cestovního ruchu v České republice je Klub českých turistů.

Jedná se o největší českou turistickou neziskovou organizaci. Byla založena už v roce 1888.

Sdružuje zájemce o aktivní turistiku, turistické chaty a ubytovny, které poskytují slevy

na ubytování pro členy. K jeho aktivitám patří značení turistických tras, vydávání turistických

map apod.

Kontrolní otázky

Co rozumíte pojmem politika cestovního ruchu?

Uveďte orgány řízení cestovního ruchu na úrovni Evropské unie.

V kompetenci kterých orgánů je cestovní ruch na národní úrovni v České republice?

Jaká je úloha České centrály cestovního ruchu – CzechTourism?

Uveďte příklad sdružení, které působí ve vymezeném nadnárodním regionu v oblasti

cestovního ruchu.

Jaké jsou základní úlohy Světové organizace cestovního ruchu (UNWTO)?

Koho sdružuje Světová rada cestovního ruchu (WTTC)?

Vyjmenujte mezinárodní organizace působící v oblasti hotelnictví a pohostinství.

Co je AIEST a jaký je předmět její činnosti?

Jaké jsou výhody členství v Evropské komisi cestovního ruchu (ETC)?

Co je hlavním cílem Asociace cestovního ruchu středoevropských států (CECTA)?

Identifikujte význam Asociace hotelů a restaurací České republiky pro rozvoj cestovního

ruchu.

Uveďte příklad profesních sdružení v České republice.

V čem vidíte přínosy členství samostatných podniků v národních sdruženích a asociacích?

Jak by bylo možné využít členství podniků v profesních organizacích, či sdruženích

podnikatelů na rozvoj cestovního ruchu?

143

7. PODPORA ROZVOJE CESTOVNÍHO RUCHU V ČESKÉ

REPUBLICE

Klíčová slova

Financování cestovního ruchu. Koncepce státní politiky cestovního ruchu v České republice

na období 2014 – 2020. Operační programy. Podpora cestovního ruchu. Soukromý sektor.

Strukturální fondy. Veřejný sektor.

Podpora cestovního ruchu zahrnuje finanční i nefinační podporu na úrovni regionů, krajů,

ale také podniků cestovního ruchu.

Rozvoj cestovního ruchu je možné podporovat s využitím veřejných i soukromých zdrojů.

Z veřejných zdrojů je podpora cestovního ruchu možná s ohledem na platnou legislativu

v případě malých a středních podniků tehdy, pokud se jedná o veřejný zájem (Gúčik, 2006).

Podle zákona č. 47/2000 Sb. o podpoře malého a středního podnikání vymezujeme malé a

střední podniky na základě doporučení Evropské komise 2003/361/EC, které bere v potaz

počet zaměstnanců a výšku tržeb (tabulka 36). Evropská komise se zabývá otázkami podpory

malých a středních podniků zejména pro sociální a ekonomický význam této kategorie,

protože 99 % všech podniků v Evropské unii patří do této kategorie, přičemž jsou nositelé

inovencí a inovací (Gúčik, 2006).

Tabulka 36: Malé a střední podniky

Kategorie podniku Počet zaměstnanců Roční tržby v mil. eur (anebo) Bilanční suma

v mil. eur

mikropodnik < 2 < = 2 < = 2

malý podnik < 10 < = 10 < = 10

střední podnik < 250 < = 50 < = 43

Pramen: Gúčik, 2006.

Směrnice Evropské unie (Gúčik, 2006) vymezuje maximální výšku podpory, která

představuje 15 % oprávněných investičních nákladů malých podniků a 7,5 % oprávněných

investičních nákladů středních podniků, 50 % nákladů na poradenství a 50 % nákladů

spojených s účastí na veletrzích a výstavách.

Podpora rozvoje cestovního ruchu je ale možná i na regionální a národní úrovni formou

koncepcí a strategií rozvoje cestovního ruchu, případně čerpáním podporných programů

Evropské unie.

144

7.1. Nezbytnost podpory cestovního ruchu

V Evropské unii na jedné straně pozorujeme snahy o decentralizaci, při důsledném

uplatňování principu subsidiarity a na druhé straně stále centralizovanější přistup k řízení

rozvoje cestovního ruchu. Politika podpory podniků cestovního ruchu představuje jednu

z nosních politik Evropské unie, které cílem je prostřednictvím vhodných nástrojů řešit

problémy podnikání. Nedokonalosti trhového prostředí např. znevýhodněná pozice malých

a středních podniků na kapitálovém trhu, asymetrické informace, generování externalit,

závislost na kolektivních statcích a přírodním prostředí jsou příčinou, že podniky jsou

předmětem státních intervencí (Gúčik, 2006). V současnosti se hledají odpovědi na otázky,

jaké nástroje využít k podpoře cestovního ruchu a jak je optimálně zvolit.

Podpora podnikání představuje souhrn nástrojů a institucí vytvořených s cílem rozvoje

podnikatelské činnosti malých a středních podniků. Jsou zainteresovány na vytváření nových

pracovních příležitostí, řešení regionálních problémů a disparit, zvyšování exportní

výkonnosti, rozvoji cestovního ruchu, rozvoji zemědělství, zdravotnictví, výrobě na bázi

domácích surovin a materiálů, úspoře energií, rozvoji služeb, ekologických cílech apod.

Podpora může mít podobu přímé či nepřímé finanční, institucionální anebo legislativní

pomoci na podporu rozvoje podnikatelských činností pro malé a střední podniky (Gúčik,

2006).

Filozofie Evropské unie v oblasti podpory podniků není založena na jejich dotování, ale

na vytváření takového právního, administrativního a finančního prostředí, které pozitivně

stimuluje jejich činnost.

V rámci podpory cestovního ruchu rozlišujeme finanční a nefinační nástroje podpory

(tabulka 37).

Tabulka 37: Finanční a nefinanční nástroje podpory cestovního ruchu

Finanční nástroje Nefinanční nástroje

přímé nepřímé

− investiční dotace

− neinvestiční dotace

− exportní prémie

− příspěvky

− daňová politika

− úvěrová soustava

− státní záruky

− cenová politika

− speciální formy

− poskytování informací

− poradenství

− konzultace

− vzdělávací programy

Pramen: Gúčik, 2006.

145

7.2. Nástroje finanční podpory cestovního ruchu

Financování cestovního ruchu je ovlivněno jeho průřezovým charakterem, a z toho

plynoucí multiodvětvové příslušnosti podniků a organizací produkujících služby, které jsou

předmětem spotřeby v cestovním ruchu. Na uspokojování potřeb návštěvníků se podílí kromě

soukromého sektoru, jako nositele soukromých statků, i veřejný sektor, který je nositelem

kolektivních statků (Hanesová, 2007).

V soukromém sektoru existuje ucelený systém financování bez ohledu na odvětvovou

příslušnost podniků. Problematické je financování cestovního ruchu z veřejných zdrojů

na místní, regionální a národní úrovni, jakož i tvorba sdružených zdrojů financování

rozvojových potřeb (Hanesová, 2007).

Při financování rozvoje cestovního ruchu je nezbytná kooperace institucí veřejného

a soukromého sektoru (Hanesová, 2007).

Typickými finančními nástroji podporujícími určitou činnost jsou dotace nebo granty

(tabulka 38). Základními zdroji dotací jsou státní rozpočet, mimorozpočtové fondy, rozpočet

Evropské unie, rozpočty krajů a obcí [76].

Mezi další významné finanční nástroje patří investiční pobídky, neinvestiční pobídky

a zvýhodněné úvěry či záruky. Významnou oblastí financí ve vztahu k cestovnímu ruchu jsou

i místní poplatky např. za lázeňský nebo rekreační pobyt, z ubytovací kapacity či

ze vstupného. Základní nástroj finančního řízení veřejné správy je rozpočet a rozpočtový

výhled [76].

Tabulka 38: Členění dotací

Hledisko Typy dotací

podle účelu − účelové (svázány s konkrétní aktivitou)

− neúčelové (všeobecné, nemají konkrétně vymezené podmínky

užití)

podle výše − částka je předem známa, dotace závislé na výkonu

podle nároku na přidělení − nárokové (spojeny s výkonem určité veřejné služby)

− nenárokové (příjemce se musí o ně aktivně ucházet)

podle financování výdajů − běžné (neinvestiční)

− kapitálové (investiční, financování jednorázových investičních

akcí)

podle zúčtování a způsobu vypořádaní − prostředky nevyčerpané v rozpočtovém roce musí příjemce vrátit

− prostředky nevyčerpané v rozpočtovém roce nemusí příjemce

vrátit

podle nároků na disponibilní

prostředky

− poskytnuté na bankovní účet

− poskytnuté formou otevření čerpacího limitu u banky

− poskytnuté po realizaci projektu

podle nároků na vlastní prostředky − dotace se spoluúčastí (podíl příjemce na celkově vynaložené

částce)

− dotace bez spoluúčasti

Pramen: zpracováno podle Holečka. [online].

146

7.2.1. Podpora cestovního ve veřejném sektoru

Financování cestovního ruchu ve veřejném sektoru se odvíjí od priorit hospodářské

politiky státu. Pokud území státu disponuje dostatečným potenciálem pro rozvoj cestovního

ruchu, je posláním a úlohou státu podpořit jeho rozvoj finančně i legislativně. Stát k tomuto

účelu využívá dostupné veřejné zdroje, které mohou být vytvářeny (Hanesová, 2007):

− jednorázově, tj. rozhodnutím vlády,

− systematicky, tj. zákonnou úpravou tvorby a použití zdrojů (legislativa).

Z hlediska rozvojových potřeb cestovního ruchu je důležité, aby se uplatňovalo systémové

vytváření a používání zdrojů financování na úrovni státu, regionů a obcí, resp. středisek

cestovního ruchu (Chovan, 2000; In Hanesová, 2007).

V případě financování z veřejných zdrojů, se jedná o financování cestovního ruchu

na národní úrovni, regionální úrovni a místní úrovni.

V České republice v současnédobě existuje čtyřstupňová rozpočtová soustava, kterou

tvoří státní rozpočet, rozpočty regionálních rad, krajů a obcí. Rozpočtová soustava státu tvoří

provázaný systém relativně samostatných dílčích rozpočtů, které se v každém momentu

nacházejí ve vzájemné dynamické interakci a probíhají mezi nimi permanentní finanční toky

(obrázek 28).

Obrázek 28: Model rozpočtové soustavy České republiky

Pramen: Šelešovský, 2006.

dotace

příjmy dotace

výdaje

fondové

financování

výdaje státní

rozpočet příjmy

dotace

výdaje

výdaje

rozpočty

obcí

rozpočty

krajů

příjmy

příjmy

dotace

financování

z fondů může být

i na krajské

a obecné úrovni

147

Ty mezi jednotlivými rozpočty tvoří především dotace, příspěvky a návratné finanční

výpomoci (Šelešovský, 2006). Hlavními finančními toky ze státního rozpočtu do rozpočtů

obcí a krajů jsou podíly na daních.

Z veřejných zdrojů se na národní úrovni financuje státní marketing a propagace státu jako

cestovního cíle. Jedná se o podporu aktivního zahraničního a domácího cestovního ruchu,

který má pozitivní vliv na národní ekonomiku. Posláním státního marketingu je vytvářet

příznivou image státu, přitáhnout pozornost potenciálních návštěvníků a ovlivnit jejich

rozhodování. Za tímto účelem stát zřizuje státní marketingové agentury (Hanesová, 2007).

Státnímu marketingu cestovního ruchu se v České republice věnuje Česká centrála

cestovního ruchu – CzechTourism, na Slovensku je v kompetenci Slovenské agentury

pro cestovní ruch (SACR). Předmětem činnosti CzechTourism je marketing a propagace

českého cestovního ruchu doma (portál: kudyznudy.cz) i v zahraničí (portál:

czechtourism.com) a od roku 2004 také implementace strukturálních fondů Evropské unie

do cestovního ruchu.

Za těžiště rozvoje cestovního ruchu ve státě se považují regiony a regionální produkty

cestovního ruchu. Posláním veřejného sektoru na regionální úrovni je především koordinace

rozvoje cestovního ruchu tak, aby region byl konkurenceschopný na domácím i mezinárodním

trhu cestovního ruchu (Hanesová, 2007).

Představitelem veřejného sektoru na regionální úrovni je samosprávný kraj, resp. vyšší

územní samosprávný celek. Kraj chápeme jako územní společenství občanů, kterému náleží

právo na samosprávu. Má vlastní majetek a vlastní příjmy vymezené zákonem, a s nimi také

hospodaří. V právních vztazích vystupuje pod vlastním jménem a nese odpovědnost z těchto

vztahů vyplývající. Stará se o všestranný rozvoj svého území a o potřeby svých občanů [17].

Zákonem č. 129/2000 Sb. o krajích (krajské zřízení) bylo v České republice vymezeno

14 samosprávných krajů.

Úkolem samosprávných krajů je vytvářet dostatečné veřejné zdroje z příjmů

na financování svých potřeb. Samosprávné kraje financují plnění svých úkolů na základě

rozpočtu (Hanesová, 2007, tabulka 39).

148

Tabulka 39: Struktura příjmů krajů a obcí

Vlastní zdroje Další zdroje

Daňové příjmy

− sdílené daňové příjmy

(DPH, daň z příjmů FO ze závislé činnosti a

funkčních požitků, daň z příjmů FO vybíraná

srážkou podle zvláštní sazby, daň z příjmů PO,

ledaže je poplatníkem obec nebo kraj; procento

výnosu daně z příjmů FO z podnikání)

− výlučné daňové příjmy

(výnos daně z příjmů PO v případě, pokud je

poplatníkem kraj; místní poplatky, správní

poplatky)

Nenávratnépeněžnítransfery − běžné (neinvestiční) dotace

(financování provozních, neinvestičních potřeb,

jsou přidělovány formou účelových dotací nebo

neúčelových dotací. O použití neúčelových dotací

rozhodují kraje samy. Převažují však účelové

dotace.)

− kapitálové (investiční) účelové dotace

(nepravidelné, financování investiční výstavby

např. školy, silnice apod., realizace a financování

záměrů státní politiky a vyhlášených výdajových

programů)

Nedaňové příjmy

− příjmy z vlastního podnikání

− uživatelské poplatky za některé lokální

a regionální smíšené veřejné statky, pokud nejsou

příjmem neziskové organizace provozovatele

služby

− sankční pokuty např. za nepovolené uložení

odpadu, znečišťování ovzduší

− příjmy z mimorozpočtových zpravidla účelových

peněžních fondů, pokud jsou vytvářeny

− jiné příjmy např. dary a výnosy z veřejných sbírek

Návratnéúvěrovédotace − úvěr od peněžního ústavu

− příjmy z emise obligací (tzv. komunální

dluhopisy) a jiných druhů cenných papírů

− návratné půjčky a finanční výpomoci od jiných

subjektů, např. ze státního rozpočtu nebo

ze státních fondů. Zpravidla jsou bezúročné nebo

nízko úročené

− směnky

− finanční leasing = finanční nebo operativní

pronájem. Využití finančního leasingu celkově

zvyšuje zadluženost územní samosprávy.

Kapitálovépříjmy (příjmy získané prodejem majetku, úvěrem apod.)

FO – fyzické osoby, PO – právnické osoby

Pramen: zpracováno podle Financování krajů. [online]. Dostupné na internetu:

<http://www.pef.czu.cz>

Z rozpočtu krajů se hradí zejména (Zákon č. 250/2000 Sb.):

− závazky vyplývající pro kraj z plnění povinností uložených zvláštními právními předpisy,

− výdaje na činnost orgánů kraje v jeho samostatné působnosti, zejména výdaje spojené

s péčí o vlastní majetek a jeho rozvoj,

− výdaje spojené s výkonem státní správy, ke které je kraj pověřen zvláštními právními

předpisy,

− závazky vyplývající pro kraj z uzavřených smluvních vztahů v jeho hospodaření

a ze smluvních vztahů vlastních organizací, jestliže k nim přistoupil,

− dotace do rozpočtů obcí v kraji,

− závazky přijaté v rámci spolupráce s jinými územními celky nebo s dalšími subjekty,

včetně příspěvků na společnou činnost,

− úhrada úroků z přijatých půjček a úvěrů,

− výdaje na emise vlastních dluhopisů a na úhradu výnosů z nich náležejících jejich

vlastníkům,

149

− výdaje na podporu organizací provádějících veřejně prospěšné činnosti a na podporu

soukromého podnikání prospěšného pro kraj,

− jiné výdaje uskutečněné v rámci působnosti kraje, včetně darů a příspěvků na sociální

nebo jiné humanitární účely,

− dotace Regionální radě regionu soudržnosti.

I na místní úrovni (středisko cestovního ruchu) je nezbytné vytvořit předpoklady

pro financování veřejných služeb z místních rozpočtů, a to vyčleněním finančních prostředků

na rozvoj cestovního ruchu. Při koordinaci finančních toků se obec řídí územním plánem,

strategií rozvoje cestovního ruchu a marketingovou koncepcí střediska (Hanesová, 2007).

Místní samospráva jako představitel veřejného sektoru v obci (středisku) cestovního ruchu

poskytuje svým návštěvníkům širokou paletu veřejných statků a služeb, čímž dotváří

komplexní produkt střediska. Měla by proto plnit především roli koordinátora v rozvoji

cestovního ruchu na místní úrovni. Aby obce mohly plnit s tím spojené úkoly, je třeba zajistit

dostatečné veřejné zdroje na jejich financování. Objem veřejných výdajů na místní rozvoj

cestovního ruchu by se měl odvíjet od jeho významu v ekonomické struktuře obce (Hanesová,

2007).

Kromě vlastních příjmů mohou obce získat dotace ze státního rozpočtu a prostředky

z Evropské unie.

Příjmová struktura rozpočtu obce se skládá ze stejných částí jako příjmová struktura kraje

(viz. tabulka 44). Z rozpočtu obce se hradí zejména (Zákon č. 250/2000 Sb.):

− závazky vyplývající pro obec z plnění povinností uložených jí zákonem,

− výdaje na vlastní činnost obce v její samostatné působnosti, zejména výdaje spojené s péčí

o vlastní majetek a jeho rozvoj,

− výdaje spojené s výkonem státní správy, ke které je obec pověřena zákonem,

− závazky vyplývající pro obec z uzavřených smluvních vztahů v jejím hospodaření

a ze smluvních vztahů vlastních organizací, jestliže k nim přistoupila,

− závazky přijaté v rámci spolupráce s jinými obcemi nebo s dalšími subjekty, včetně

příspěvků na společnou činnost,

− úhrada úroků z přijatých půjček a úvěrů,

− výdaje na emise vlastních dluhopisů a na úhradu výnosů z nich náležejících jejich

vlastníkům,

− výdaje na podporu organizací provádějících veřejně prospěšné činnosti a na podporu

soukromého podnikání prospěšného pro obec,

150

− jiné výdaje uskutečněné v rámci působnosti obce, včetně darů a příspěvků na sociální

nebo jiné humanitární účely.

7.2.2. Podpora cestovního ruchu v soukromém sektoru

Soukromé podniky cestovního ruchu jsou pilířem jeho rozvoje v České republice a svou

činnost financují z vlastních a cizích zdrojů. Financování podniků cestovního ruchu

na základě původu finančních prostředků může být (Hanesová, 2007) interní nebo externí.

Interní resp. vnitřní financování podniků cestovního ruchu představuje tzv.

samofinancování podniku zvlastních zdrojů a volného kapitálu. Vlastní zdroje slouží

k financování krátkodobých potřeb prostřednictvím zálohod zákazníků nebo dlouhodobých

potřeb ze zisku a odpisů. Pro podniky cestovního ruchu je charakteristická kapitálová

náročnost, což ve značné míře brzdí rozvoj podnikání. Kromě toho financování ovlivňuje řada

faktorů např. sezónnost, vysoký podíl živé práce, kvalifikace zaměstnanců apod. (Hanesová,

2007).

Z těchto důvodů využívají podniky cestovního ruchu i cizí zdroje, tedy externí,

resp. vnější financování. Jedná se o použití cizích zdrojů, jak soukromých tak i veřejných.

Externí financování ze soukromých zdrojů se zajišťuje úvěry, které poskytují komerční banky.

Jedná se o podnikatelské úvěry určené malým a středním podnikatelům. Možnosti externího

financování pro předem určené cílové skupiny podnikatelských subjektů nabízejí i instituce

ve veřejném sektoru. V tomto případě hovoříme o financování soukromých podniků

z veřejných financí. Nejčastěji se jedná o různé programy státní podpory (Hanesová, 2007).

Významnou institucí v rámci financování činnosti podniků cestovního ruchu je

Českomoravská záruční a rozvojová banka, a. s. Jedná se o rozvojovou banku České

republiky. Napomáhá v souladu se záměry hospodářské politiky vlády České republiky

a regionů rozvoji malého a středního podnikání, infrastruktury a dalších odvětvích ekonomiky

vyžadujících veřejnou podporu. Byla založena v roce 1992. Jejím jediným akcionářem je

Česká republika zastoupena Ministerstvem průmyslu a obchodu, Ministerstvem financí

a Ministerstvem pro místní rozvoj. Je řízena pětičlenným představenstvem a devítičlennou

dozorčí radou. Banka poskytuje především pomoc malým a středním podnikatelům formou

záruk a zvýhodněných úvěrů s využitím prostředků státního rozpočtu, strukturálních fondů

a krajů a zvýhodněné úvěry pro rozvoj technické infrastruktury obcí. Banka spravuje rozsáhlé

portfolio záruk za bankovní úvěry, a dotace na úhradu úroků z úvěrů poskytnutých

na podporu oprav bytových domů jejich vlastníkem či spoluvlastníkem a dalších podpor

151

bydlení poskytnutých v minulých letech. Působí také jako finanční manažer prostředků

poskytnutých České republice na financování rozvoje infrastruktury [12].

Podpora podnikání je možná tehdy, jde-li o veřejný zájem a rozvoj podnikatelské činnosti

malých a středních podniků, které jsou zaměřeny mimo jiné i na vytváření nových pracovních

příležitostí, řešení regionálních problémů, rozvoj cestovního ruchu apod. (Hanesová, 2007).

Soukromé neziskové organizace tzv. mimovládní organizace, resp. třetí sektor jsou

v cestovním ruchu dost rozšířené a podle předmětu činnosti je můžeme rozdělit na (Hanesová,

2007):

− sdružení cestovního ruchu, a to místní sdružení, mikroregiony, regionální sdružení,

euroregiony,

− turistická informační centra,

− odvětvové svazy a profesní sdružení.

Sdružení cestovního ruchu financují svou činnost obyčejně z (Hanesová, 2007):

− členských příspěvků (řádných, mimořádných),

− příspěvků obcí, případně krajů,

− dobrovolných příspěvků (darů),

− úroků,

− výnosů služeb poskytovaných za úhradu.

Zájmová sdružení právnických osob existují zejména na regionální úrovni jako

(1) miroregiony, jejichž zakladatelem jsou města a obce, (2) regionální sdružení cestovního

ruchu, kde členskou základnu tvoří obce a podnikatelské subjekty v cestovním ruchu

a (3) euroregiony (Hanesová, 2007).

Stávající zdroje nevytvářejí dostatek finančních prostředků na financování sdružení

cestovního ruchu či zájmových sdružení. Doplňkovým zdrojem jejich financování mohou být

prostředky z veřejných rozpočtů v rámci státní podpory, resp. z fondů Evropské unie. Kromě

fondů Evropské unie mohou subjekty soukromého a veřejného sektoru v cestovním ruchu

získat podporu i z programů zahraničních vlád, fondů, nadací a nevládních organizací

(Hanesová, 2007).

152

7.3. Nefinanční nástroje podpory cestovního ruchu

Nefinančním nástroji rozumíme souhrn legislativních, administrativních, informačních

a komunikačních nástrojů. Rozhodující význam má přitom poradenství a vzdělávaní.

Malé a střední podniky při řešení podnikatelských problémů využívají externí poradenské,

vzdělávací a konzultační služby. Náklady na tyto služby často překračují jejich finanční

možnosti. Státem organizované vzdělávací programy umožňují zájemcům o podnikání jako

i aktivním podnikatelům získat teoretické vědomosti a praktické dovednosti z nejdůležitějších

oblastí trhové ekonomiky. Cílem poradenských programů zvýšit míru přežití malých

a středních podniků, a tak přispět k udržitelnosti zaměstnanosti a tvorbě nových pracovních

míst (Gúčik, 2006).

Z legislativního hladiska můžeme k nefinačním nástrojům podpory cestovního ruchu

v České republice zařadit Koncepce státní politiky cestovního ruchu v České republice

na období 2014 – 2020, Národní program podpory cestovního ruchu a Legislativní balík

pro politiku soudržnosti na období let 2014 – 2020.

7.3.1. Koncepce státní politiky cestovního ruchu v České republice na období 2014 – 2020

Koncepce státní politiky cestovního ruchu (mmr.cz) je střednědobý strategický dokument,

který vychází především z rozvojových možností cestovního ruchu v České republice

a účinnými nástroji podněcuje jeho další rozvoj.

Základním atributem Koncepce je rozvoj cestovního ruchu, který vychází z mobilizace

zejména privátních zdrojů zaměřených na cestovní ruch, dále také rozvoj systémového

a koncepčního přístupu veřejné správy na všech úrovních jako zdroje konkurenceschopnosti,

zaměstnanosti a hospodářského růstu zejména v územích s vhodným potenciálem

pro efektivní rozvoj tohoto sektoru.

Cílem zpracování Koncepce je harmonizace koncepční činnosti v oblasti cestovního ruchu

s programovacím obdobím Evropské unie a vytvoření strategického materiálu, který bude

ovlivňovat zvýšení konkurenceschopnosti celého sektoru cestovního ruchu na národní

i regionální úrovni, udržení jeho ekonomické výkonnosti i jeho pozitivních dopadů na socio-

kulturní a environmentální rozvoj České republiky.

Koncepci státní politiky cestovního ruchu v České republice na období 2014 – 2020

schválila vláda České republiky v březnu 2013usnesením č. 220.

Koncepce představuje základní strategický střednědobý dokument v oblasti cestovního

ruchu pro období let 2014 - 2020. Výsledkem aplikace nové strategie by mělo být vytvoření

chybějícího systému řízení cestovního ruchu včetně jeho dlouhodobého financování.

153

Mezi nejdůležitější návrhy Koncepce patří srozumitelnější vymezení postavení Ministerstva

pro místní rozvoj, České centrály cestovního ruchu - CzechTourism a dalších subjektů

např. krajů. Snahou je podpora a stabilizace regionální spolupráce mezi veřejným,

soukromým a neziskovým sektorem na principech destinačního managementu. Fungující

organizace destinačního managementu by měly být informačním a marketingovým základem

pro kvalitní prezentaci České republiky v zahraničí a měly by podporovat marketing českých

destinací v rámci domácího cestovního ruchu.

Součástí Koncepce je i změna ve způsobu uplatňování dotační politiky. Ta je zaměřena

na využívání integrovaných přístupů na regionální úrovni, využívání nových finančních

nástrojů např. zvýhodněných úvěrů apod.

Koncepce je propojená s realizací národního marketingu, který je popsaný a specifikovaný

ve schválené Marketingové koncepci cestovního ruchu České centrály cestovního ruchu -

CzechTourism. Oba materiály byly připravovány současně a jsou vzájemně provázané.

Koncepce státní politiky cestovního ruchu v České republice na období 2014 – 2020 má

čtyři základní priority (tabulka 40).

Tabulka 40: Priority Koncepce

Priorita Název

priorita 1 Zkvalitnění nabídky cestovního ruchu

priorita 2 Management cestovního ruchu

priorita 3 Destinační marketing

priorita 4 Politika cestovního ruchu a ekonomický rozvoj

Pramen: Ministerstvo pro místní rozvoj, 2013.

Z obsahové struktury navrhovaných priorit vyplývá dělba územní dimenze podpory

cestovního ruchu v období let 2014 - 2020 (tabulka 21).

154

Tabulka 21: Územní dimenze podpory cestovního ruchu

Národní úroveň Regionální úroveň

d

o

t

a

c

e

− informace pro podnikatele

− kvalita služeb

− podpora sítí prvků nabídky národního

významu

− národní marketing (image, národní produkty

cestovního ruchu)

− statistika

− rozvoj lidských zdrojů

d

o

t

a

c

e

− marketing a tvorba produktů cestovního

ruchu

− kulturní památky a příroda

− veřejná infrastruktura cestovního ruchu

ú

v

ě

r

y

− základní infrastruktura cestovního ruchu

(ubytovací zařízení)

− sportovně-rekreační infrastruktura

(aquaparky, lyžařská střediska – vleky,

lázeňství, zábavní centra)

Pramen: zpracováno podle Koncepce státní politiky cestovního ruchu na období 2014 – 2020.

7.3.2. Národní program podpory cestovního ruchu

Národní program podpory cestovního ruchu je jedním z nástrojů implementace Koncepce

státní politiky cestovního ruchu.

Hlavním cílemNárodního programu podpory cestovního ruchu na období 2007 - 2013[23]

bylo vytvořit nástroj, který by efektivním způsobem přispěl k rozvoji cestovního ruchu

pro všechny. Byl schválen v roce 2010. Ve stejném roce byl realizován podprogram Cestovní

ruch pro všechny se zaměřením na tvorbu nových produktů v cestovním ruchu včetně

vytvoření podmínek pro jejich realizaci a marketingu těchto produktů. V letech 2011 a 2012

byl realizován podprogram Cestování dostupné všem.

V roce 2011 bylo cílem podprogramu Cestování dostupné všem podpořit formou dotace

podnikatelské subjekty v tvorbě nových produktů cestovního ruchu se zaměřením

na specifické cílové skupiny. Podporovanými aktivitami byly rekonstrukce nebo vybudování

odpočívadel, center služeb pro turisty a hygienického zázemí pro pěší, cyklisty

a handicapované návštěvníky, dále pak zpřístupnění atraktivit cestovního ruchu a aktivity

zajišťující lepší orientaci po atraktivitách cestovního ruchu pro handicapované.

Podpora v rámci podprogramu Cestování dostupné všem v roce 2012 byla poskytována

na rekonstrukci a vybudování odpočívadel, center služeb pro turisty a hygienického zázemí

pro pěší, cyklisty a handicapované návštěvníky podél tras, zpřístupnění atraktivit cestovního

ruchu a zavedení, resp. zlepšení vytvoření navigačních a informačních systémů pro sluchově

a zrakově postižené návštěvníky cestovního ruchu, to vše včetně marketingu zrealizovaných

výstupů akcí.

Obdobně by měl být zaměřen i Národní program podpory cestovního ruchu na období

2014 až 2020.

155

7.3.3. Legislativní balík pro politiku soudržnosti na období let 2014 - 2020

Evropská komise připravuje na konkrétní plánovací období legislativní balík pro politiku

soudržnosti. Poslední návrh přijala koncem roku 2011, a to legislativní balíkpro politiku

soudržnost ina období let 2014 až2020.

Jeho cílem je [43]podpořit růst a zaměstnanost v celé Evropě a zaměřit investice Evropské

unie na evropskou agendu pro růstazaměstnanost (strategický dokument Evropa 2020).

Ústředním prvkem nových partnerských smluv, na nichž se členské státy dohodly

s Evropskou komisí, je menší zaměření na investiční priority v souladus výše uvedenými cíli.

Ve smlouvách se stanoví jasné cíle a vyhradí zvláštní finanční výkonnostní rezerva jako

odměna pro regiony, kterým se nejlépe podaří dosáhnout cíle. Aby dopad politiky na růst

a zaměstnanost neoslabovaly nerozumné makrofiskální politiky nebo nízká administrativní

kapacita, Komise může požádat o revizi programů. V případě, že nebudou přijata nápravná

opatření, může pozastavit financování. Dosah využitíp Ostředků se zintenzivníi pomocí

zjednodušení a harmonizace pravide uplatňovaných v různých fondech, včetně fondů

pro rozvoj venkova, námořní politiky a rybolovu. Pět různých fondů se bude řídit společným

souborem pravidel. Díky integrovanějšímu přístupu budou různé fondy sloužit vzájemně

propojeným cílům a posílí jejich součinnost.

Návrhy podporují zejména sociální investice, které umožňují lidem čelit budoucím

výzvám trhu práce, a to s podporou Evropského fondu pro přizpůsobení se globalizaci

a nového programu prosociální změny a inovace, které doplňují a posilují Evropský sociální

fond.

7.4. Podpora rozvoje v cestovním ruchu v Evropské unii

Evropská unie usiluje o rovnoměrný hospodářský a společenský rozvoj všech svých

členských států a jejich regionů. Cílem je zmírnit rozdíly v životní a ekonomické úrovni mezi

zeměmi Evropské unie, a zvyšovat její schopnost jako celku a zároveň čelit výzvám

21. století. Toto úsilí se souhrnně nazývá evropská politika hospodářské a sociální

soudržnosti, zkráceně politika soudržnosti (Ryglová, Burian, Vajčnerová, 2011).

Hlavními nástroji realizace evropské politiky hospodářské a sociální soudržnosti jsou

fondy Evropské unie, a to (1) strukturální fondy, ke kterým patří Evropský fond regionálního

rozvoje (ERDF, European Regional Development Fund), Evropský sociální fond (ESF,

European Social Fund), (2) Fond soudržnosti a (3) Evropský zemědělský fond pro rozvoj

venkova (EAFRD, European Agricultural Fund for Rural Development), pod který patří

156

i podporu nezemědělských funkcí venkova, tedy i podporu rozvoje cestovního ruchu

(Ryglová, Burian, Vajčnerová, 2011).

Přitom jakákoliv podpora z domácích nebo zahraničních zdrojů je vždy účelová, tedy

vázaná na konkrétní projekt, nenárokovátelná a vázána na spolufinancování. Základním

předpokladem ucházení se o podporu na projekty cestovního ruchu je kvalitně zpracovaný

projekt a zajištěné spolufinancování (Hanesová, 2007).

Z fondů Evropské unie v oblasti politiky soudržnosti čerpala Česká republika poprvé

v roce 2004 po svém vstupu, a to ve zkráceném programovém období v letech 2004 až 2006.

Pro původní státy evropské patnáctky začalo programové období vroce 2000. Období 2007 až

2013 bylo pro Českou republikup rvním programovým období, ve kterém měla možnost plně

využívat zdroje z fondů Evropské unie. K dispozici měla 26,69 mld. eur. Dalším

programovým obdobím je období let 2014 až 2020.

Operační programy [26] jako oficiální dokumenty schválené Evropskou komisí definují,

které problémy chce Česká republika řešit za prostředky získané z evropského rozpočtu

a čeho chce v daném programovém období dosáhnout. Operační programy zajišťují, aby

projekty nebyly k financování vybírány nahodile, nýbrž podle toho, zda pomáhají

uskutečňovat záměry kohezní politiky.

Operační programy (OP) se dělí na prioritní osy. Ty konkrétněji vymezují, na co mohou

být finance, přidělené danému operačnímu programu, vynaloženy. Prioritní osy se dále

skládají z oblastí podpory, případně i z podoblastí podpory.

Každý subjekt, jenž chce požádat o finanční podporu z fondů Evropské unie, musí

předložit projekt řídicímu orgánu operačního programu.

Řídicími orgány operačních programů jsou:

− u tematicky zaměřených operačních programů resortní ministerstva,

− u územně vymezených operačních programů regionální rady regionů soudržnosti, což jsou

územní celky odpovídající jednomu nebo více českým krajům zřízené za účelem přijímání

dotací z evropských fondů.

Projekt přitom chápeme jako dokument dokládající aktivity žadatele, které přispějí k cílům

stanoveným v operačním programu a tím i k uskutečňování evropské politiky hospodářské

a sociální soudržnosti. Žadatel proto musí znát prováděcí dokumenty operačního programu

a řídit se jeho prioritními osami.

Řídící orgány operačních programů vyhlašují pravidelně časově vymezené výzvy

k předkládání projektů v rámci jednotlivých prioritních os a oblastí podpory. Projekty mohou

157

předkládat obce, kraje, ministerstva, podnikatelé, vlastníci dopravní infrastruktury, neziskové

organizace, školy, výzkumná centra a další.

7.4.1. Podpora cestovního ruchu v České republice z fondů Evropské unie v programovém

období 2007 až 2013

Rozvoje cestovního ruchu se v tomto období týkaly především operační programy

(Ryglová, Burian, Vajčnerová, 2011):

− Integrovaný operační program (IOP),

− Regionální operační programy (ROP),

− Program rozvoje venkova (PRV),

− Evropský sociální fond (ESF, pouzevzdělávání),

− případněokrajověanepřímoi dalšíprogramy např. Evropská územní spolupráce, OP Životní

prostředíapod.

Uvedené operační programy navazovaly na cíle politiky hospodářské a sociální soudržnosti,

kterými byly (1) konvergence, (2) regionální konkurenceschopnost a zaměstnanost

a (3) evropská územní spolupráce.

a) Integrovaný operační program. Integrovaný operačný program (IOP, strukturalni-fondy.cz)

byl zaměřený na:

− řešení společných regionálních problémů v oblastech infrastruktury pro veřejnou správu,

− veřejné služby a územní rozvoj,

− rozvoj informačních technologií ve veřejné správě,

− zlepšování infrastruktury pro oblast sociálních služeb, veřejné zdraví, služeb

zaměstnanosti a služeb v oblasti bezpečnosti, prevence a řešení rizik,

− podporu cestovního ruchu, kulturního dědictví,

− zlepšování prostředí na sídlištích a rozvoj systémů tvorby územních politik.

V rámci IOP se integrovalo několik tematických oblastí podpory, které byly z hlediska

vymezených kompetencí, subsidiarity, tj. respektování pravomocí organizačně nižších úrovní

a dělby práce zajišťovány z centrální úrovně orgány státní správy nebo orgány územní veřejné

správy. Jednalo se o tematické oblasti (1) modernizace veřejné správy, (2) zvýšení kvality

a dostupnosti veřejných služeb a (3) podpora územního rozvoje. Společným cílem

těchto tematických oblastí bylo posílení veřejné správy, veřejných a navazujících služeb

na území České republiky s cílem zvýšit kvalitu života obyvatel a atraktivitu krajiny

158

pro investory. Vymezení konkrétních aktivit IOP bylo podloženo koncepčními strategickými

materiály v daných oblastech, tedy národními koncepcemi.

Řídícím orgánem IOP bylo Ministerstvo pro místní rozvoj - odbor řízení operačních

programů.

IOP obsahoval 6 prioritních os rozdělujících operační program na logické celky, a ty byly

dále konkretizovány prostřednictvím tzv. oblastí intervence, které vymezovaly, jaké typy

projektů mohou být v rámci příslušné prioritní osy podpořeny. Příspěvek z ERDF byl

stanoven podle obecného nařízení Evropské Komise na maximálně 85 % celkových

způsobilých veřejných výdajů, minimální hranice spolufinancování z národních veřejných

zdrojů byla určena jako 15 % celkových způsobilých veřejných výdajů. Podporovány byly

pouze akce celostátního rozsahu a významu.

b) Regionální operační programy. V rámci cíle Konvergence bylo v období 2007 - 2013

možné čerpat celkem ze 7 regionálních operačních programů (ROP) určených pro celé území

České republiky s výjimkou hlavního města Prahy.

Příjemcem podpory z regionálních operačních programů byly tzv. regiony soudržnosti.

V České republice existuje 8 regionů soudržnosti, které mohou čerpat prostředky

prostřednictvím 7 ROP (tabulka 42).

Tabulka 42: Regionální operační programy 2007 – 2013

Název ROP Územní vymezení

ROP NUTS II Severozápad Karlovarský kraj, Ústecký kraj

ROP NUTS II Severovýchod Liberecký kraj, Královéhradecký kraj, Pardubický kraj

ROP NUTS II Střední Čechy Středočeský kraj

ROP NUTS II Jihozápad Jihočeský kraj, Plzeňský kraj

ROP NUTS II Jihovýchod Jihomoravský kraj, kraj Vysočina

ROP NUTS II Moravskoslezsko Moravskoslezský kraj

ROP NUTS II Střední Morava Olomoucký kraj, Zlínský kraj

Pramen: zpracováno podle www.strukturalni-fondy.cz.

Hlavní město Praha mělo svůj vlastní operační program a nemělo nárok na čerpání prostřední

z ROP.

Regionální operační programy [26] pokrývaly několik tematických oblastí s cílem zvýšení

konkurenceschopnosti regionů, urychlení jejich rozvoje a zvýšení atraktivity regionů

pro investory. Každý ROP byl řízen samostatně Regionální radou (RR)příslušného regionu

soudržnosti.

159

Evropská unie rozděluje územní celky podle systému NUTS (La Nomenclature des Unités

territoriales Statistiques, Nomenklatura územních statistikých jednotek). Systém NUTS byl

zaveden jednotně v celé Unii pro potřeby statistiky a hodnocení úrovně regionů

a pro stanovení způsobu a výše jejich podpory ze společných prostředků Unie. V běžné praxi

cestovního ruchu se s termínem NUTS setkávají žadatelé o dotace.

V České republice nese normalizovaná klasifikace název CZ-NUTS. Skládá se ze6 úrovní,

a to:

− NUTS 0: stát (Česká republika); 1

− NUTS 1: území (Česká republika); 1

− NUTS 2: oblast (sdružené kraje, tzv. Regiony soudržnosti); 8

− NUTS 3: kraj (vyšší územní samosprávné celky); 14

− NUTS 4: okres; 77

− NUTS 5: obec (základní územní jednotka); 6 254

Pramen: Ryglová, Burian, Vajčnerová, 2011.

Přestože byl každý ROP samostatným programem spravovaným samostatnou regionální

radou a reagujícím na potřeby příslušného regionu, obecně se zaměřují na obdobná témata,

která lze shrnout do několika oblastí, a to dopravní dostupnost a obslužnost, rozvoj území,

regionální rozvoj podnikání arozvoj cestovního ruchu. Pod rozvoj cestovního ruchu patřila

např. výstavba a rekonstrukce turistických cest (pěší stezky, cyklostezky, hipostezky, vodní

cesty, přístavy či přístaviště) včetně doprovodné infrastruktury a značení, rekonstrukce,

modernizace a rozvoj ubytovacích kapacit rozšíření o návazné služby (sportovní zařízení

včetně půjčoven sportovních potřeb, wellness služby, zábavní centra apod.), rekonstrukce

kulturní či technické památky nebo kulturních zajímavosti pro využití v cestovním ruchu,

rozvoj a obnova sportovních areálů využitelných primárně pro cestovní ruch včetně návazné

infrastruktury, modernizace, rozvoj a rekonstrukce lázeňské infrastruktury apod.

Uvedený výčet podporovaných aktivit se v jednotlivých regionech soudržnosti lišil.

Význam tedy mělo obeznámení se s podmínkami ROP, v jehož rámci se měl projekt

realizovat.

Všechny podporované aktivity byly spolufinancovány z Evropského fondu pro regionální

rozvoj, takže se jednalo o investiční (infrastrukturní) projekty.

c) Hlavní město Praha. Praha [26] spadala v období 2007 - 2013 do cíle Regionální

konkurenceschopnost a zaměstnanost. Ostatní regiony příslušely do cíle Konvergence. Praha

nesplňuje podmínku. Pro Prahu byly v cíli Regionální konkurenceschopnost a zaměstnanost

připraveny dva operační programy (OP), a to OP Praha Konkurenceschopnost a OP Praha

Adaptabilita. Oba operační programy měly kombinovaný charakter regionálních

i tematických programů, tj. byly určeny jen pro jeden region a týkaly se širší škály

160

problémových oblastí než poměrně úzce zaměřené tematické programy cíle Konvergence.

Řídícím orgánem pro oba pražské operační programy bylo hlavní město Praha.

Na celý cíl Regionální konkurenceschopnost a zaměstnanost připadalo v České republice

419,1 mil. eur. Naoperační programy pro Prahu bylo vyčleněno jen 343,3 mil. eur, zbývající

prostředky cíle Regionální konkurenceschopnost a zaměstnanost byly rozdělovány

prostřednictvím vícecílových tematických operačních programů např. IOP, OP Lidské zdroje

a zaměstnanost, OP Vzdělávání pro konkurenceschopnost, OP Technická pomoc. Tyto

vícecílové programy byly realizovány na území celé České republiky včetně Prahy.

d) Programy mezinárodní spolupráce. Integrovaný operační program, Regionální operační

programy a Operační program města Prahy byly určeny přímo pro jednotlivé činnost

cestovního ruchu a jeho infrastrukturu. Kromě těchto programů existovala také podpora

z Evropského sociálního fondu a programy mezinárodní spolupráce např. Česko – Slovensko,

Česko – Rakousko apod.

Iniciativa Evropského společenství Interreg III z období 2000 - 2006 dala základ novému

cíli politiky hospodářské a sociální soudržnosti s názvem Evropská územní spolupráce (EUS)

[26] realizovanému prostřednictvím přeshraniční, nadnárodní a meziregionální formy

spolupráce a dvou síťových programů ESPON 2013 (Monitorovací síť pro evropské územní

plánování) a INTERACT II (program pro výměnu zkušeností s přeshraniční, meziregionální

a nadnárodní spolupráci).

Operačníprogramy Přeshraničníspolupráce se týkaly vždy hraničních regionů NUTS III

sousedících s regiony v jiném členském státu. Pro Českou republiku tak byl aktuální operační

program (OP) pro přeshraniční spolupráci s Polskem, Saskem, Bavorskem, Rakouskem

a Slovenskem.

Operační program yMeziregionální spolupráce byly společné pro všechny členské státy

Unie a také pro Norsko a Švýcarsko. Též síťové programy ESPON 2013 aINTERACT II byly

určeny pro všechny členy Unie.

Pro účely Operačního programu Nadnárodní spolupráce byla Evropská unie rozdělena

do několika zón, přičemž Česká republika patřila do zóny střední Evropa a OP Nadnárodní

spolupráce tak sdílela s Rakouskem, Polskem, částí Německa, Maďarskem, Slovinskem,

Slovenskem, částí Itálie a z nečlenských zemí s částí Ukrajiny.

Pro operační programy přeshraniční a nadnárodní spolupráce bylo pro Českou republiku

z fondů Evropské unie vyčleněno 389 mil. eur. V případě ostatních programů cíle Evropské

územní spolupráce tvořily rozpočet programu příspěvky z fondů Unie a zúčastněných států.

161

Rozpočet programů byl pro všechny členské země společný a neexistovaly zde určeny

alokace fondů Unie pro jednotlivé státy. Z fondů Evropské unie bylo pro OP Meziregionální

spolupráce vyčleněno 321,3 mil. eur, pro OP ESPON 2013 činila alokace z fondů 34 mil. eur

a pro OP INTERACT II 34 mil. eur.

7.4.2. Podpora cestovního ruchu v České republice z fondů Evropské unie v programovém

období 2014 až 2020

Pro programové období 2014 - 2020 je navrženo několik operačních programů (tabulka

43).

Tabulka 43: Operační programy pro období 2014 – 2020

Operační program Řídící orgán

Cíl: Investice pro růst a zaměstnanost Financování:

Evropský fond regionálního rozvoje

Fond soudržnosti

Evropský sociální fond

OP Podnikání a inovace pro konkurenceschopnost Ministerstvo průmyslu a obchodu

OP Výzkum, vývoj a vzdělávaní Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy

OP Zaměstnanost Ministerstvo práce a sociálních věcí

OP Doprava Ministerstvo dopravy

OP Životní prostředí Ministerstvo životního prostředí

Integrovaný regionální operační program Ministerstvo pro místní rozvoj

OP Praha – pól růstu České republiky Magistrát hlavního města Prahy

OP Technická pomoc Ministerstvo pro místní rozvoj

Cíl: Evropská územní spolupráce Financování: Evropský fond regionálního

rozvoje

OP přeshraniční spolupráce mezi Českou republikou

a Polskou republikou

Ministerstvo pro místní rozvoj

OP přeshraniční spolupráce mezi Slovenskou republikou

a Českou republikou

Ministerstvo pro místní rozvoj

OP přeshraniční spolupráce mezi Rakouskou republikou

a Českou republikou

Ministerstvo pro místní rozvoj

OP přeshraniční spolupráce mezi Svobodným státem

Bavorsko a Českou republikou

Ministerstvo pro místní rozvoj

OP přeshraniční spolupráce mezi Svobodným státem Sasko

a Českou republikou

Ministerstvo pro místní rozvoj

OP přeshraniční spolupráce Central Europe Ministerstvo pro místní rozvoj

OP pro mezinárodní spolupráci Ministerstvo pro místní rozvoj

Další operační programy

OP Rybářství Ministerstvo zemědělství

Program rozvoje venkova 2014 - 2020 Evropský zemědělský fond rozvoje venkova

Pramen: zpracováno podle Podkladu pro přípravu Dohody o partnerství pro programové

období 2014 - 2020 - Vymezení programůa další postup při přípravě České republiky

pro efektivní čerpání fondůSpolečného strategického rámce, 2012.

162

Z hlediska rozvoje cestovního ruchu v České republice má význam tzv. Integrovaný

regionální operační program (IROP) [26]. Jedná se o nově vzniklý program pro zájemce

o dotaci z Evropské unie v letech 2014 – 2020. Připravuje ho Ministerstvo pro místní rozvoj

spolu s partnery na regionální, místní a národní úrovni. Platformou pro přípravu nového

operačního programu je Řídicí výbor IROP.

Prioritou Integrovaného regionálního operačního programu je umožnění vyváženého

rozvoje území, zlepšení veřejných služeb a veřejné správy a zajištění udržitelného rozvoje

v obcích, městech a regionech. Cíle bude dosaženo snižováním územních rozdílů,

zkvalitněním infrastruktury a posílením konkurenceschopnosti v regionech. Dále pak

posílením veřejných služeb, zaměstnanosti a podpory vzdělanosti, jako jednoho z pilířů

zvyšování kvality života obyvatel, a posílením institucionální kapacity veřejné správy.

K dosažení cíle si stanovil IROP prioritní osy, a to (1) zvýšení konkurenceschopnosti

v území, (2) zkvalitnění veřejných služeb v území a (3) posílení institucionální kapacity

veřejné správy.

Kontrolní otázky

K jakým aktivitám cestovního ruchu směřuje finanční podpora na národní úrovni v České

republice?

Jaký je význam Českomoravské záruční a rozvojové banky při financování rozvoje

cestovního ruchu?

Z jakých prostředků může financovat svoji činnost sdružení cestovního ruchu?

Uveďte priority Koncepce státní politiky cestovního ruchu v České republice na období

2014 – 2020.

Identifikujte strukturální fondy Evropské unie.

K čemu sloužily tzv. ROP v programovém období 2007 až 2013 v České republice?

Vysvětlete, co je Integrovaný regionální operační program.

Navrhněte způsob podpory cestovního ruchu ve vybraném regionu v České republice

(Vysočina, Jižní Morava, Střední Morava a Jeseníky, Střední Čechy, Plzeňsko a Český

les, Českolipsko a Jizerské hory, Šumava).

163

TŘETÍ ČÁST

PRÁVNÍ ÚPRAVA CESTOVNÍHO RUCHU V EVROPSKÉ UNII

A ČESKÉ REPUBLICE

− obeznámení se základními normami Evropské unie pro rozvoj cestovního ruchu

− nastínění vývoje evropské legislativy v oblasti cestovního ruchu

− identifikace základních legislativních norem pro oblast cestovního ruchu v České

republice a jejich význam

− obeznámení se s částmi, které se vztahují k podnikání v oblasti cestovního ruchu

Živnostenského zákona, Občanského a Obchodního zákoníku

− nastínění významů a přínosů Zákona o podpoře cestovního ruchu

− obeznámení s problematikou ochrany spotřebitele v cestovním ruchu

− nastínění problematiky služeb pasových orgánů a možností pobytů cizinců na území

České republiky

− obeznámení s celními opatřeními při dovozu zboží v rámci Evropské unie a z třetích

krajin

− obeznámení s pravidly konzulární ochrany občanů Evropské unie

164

8. NORMY EVROPSKÉ UNIE PRO OBLAST CESTOVNÍHO RUCHU

Klíčová slova

Agenda pro udržitelný a konkurenceschopný evropský cestovní ruch. Akční plán Evropské

unie na podporu cestovního ruchu. Evropa 2020. Lisabonská smlouva. Obnovená politika

Evropské unie v oblasti cestovního ruchu: Vstříc silnějšímu partnerství pro evropský cestovní

ruch. Philoxenia. První směry politiky Evropského společenství v cestovním ruchu. Rezoluce

Evropského parlamentu k cestovnímu ruchu.Směrnice Rady 90/314/EHS.

Cestovní ruch je součástí koordinované politiky Evropské unie. Je tedy v kompetenci

jednotlivých členských krajin. Evropská unie má ale v kompetenci vydávání doporučení

pro oblast cestovního ruchu. V posledních letech se týkají zejména udržitelného rozvoje

a podpory cestování sociálně slabších skupin obyvatelstva. Při přijímání nových legislativních

opatření zaujímá Evropská unie integrovaný přístup.

Dokumenty vytvořeny Evropskou unii mají nadnárodní povahu a ve vztahu k oblasti

cestovního ruchu zavazují členské krajiny bez ohledu na to, zda jim to vyhovuje. Z hlediska

právní úpravy rozlišujeme zejména nařízení a směrnice (Petráš, 2013).

Nařízení (Petráš, 2013) představují obecně závazné a přímo platné předpisy, které

zavazují členské krajiny, aby upravily své vnitřní právo podle toho, jakým

požadavkůmodpovídá nařízení. Záleží přitom pouze na konkrétní členské krajině, jakým

způsobem to provede. Může vydat nový zákon nebo podzákonný předpis, novelizovat starší

právní předpis apod. Nařízení se většinou týkají speciálních dílčích otázek, které lze jednotně

upravit v Bruselu, bez ohledu na další právní předpisy členských krajin.

Směrnice (Petráš, 2013) jsou nejčastější formou evropského práva. Jejich zásadním

problémem je ale skutečnost, že implementace do vnitrostátního práva je prováděná orgány

jednotlivých členských států. V praxi pak dochází k tomu, že úprava řešená evropskou

směrnicí se v detailech a někdy i v dosti závažných aspektech v jednotlivých členských

krajinách odlišuje. Cílem směrnic je přitom unifikace právních řádu v dané problematice.

Evropská unie vydala řadu dokumentů, usnesení, sdělení, směrnic a nařízení, které mají

význam pro rozvoj cestovního ruchu v evropském prostoru, a tedy i v České republice

(tabulka 44).

165

Tabulka 44: Přehled právních dokumentů Evropské unie vztahujících se k cestovnímu ruchu

Rok Název

1957 Římské smlouvy

1965 Doporučení Rady týkající se činnosti vlády na podporu cestovního ruchu

1982 První směry politiky Evropského společenství v cestovním ruchu

Opatření k účinnému uplatňování svobodného podnikání a svobodného poskytování

služeb

Směrnice oobecném systému pro uznávánívysokoškolských diplomůvydaných

po ukončeníodbornéhovzdělávání a přípravyv délce trvánínejméně tří let

1984 Rezoluce o požadavku na usnadnění rozvoje cestovního ruchu

Směrnice o turistické pomoci a opatření k zahájení provozování obchodní činnosti

1986 Rozhodnutí Rady o ustanovení postupu konzultací a spolupráce v oblasti cestovního

ruchu

Jednání Evropské unie na poli cestovního ruchu

Rozhodnutí Rady zakládající postupy konzultací a spolupráce v oblasti cestovního

ruchu

Rezoluce Rady o lepším sezónním a geografickém rozložení cestovního ruchu

Doporučení o jednotlivých informacích ve stávajících hotelech

Doporučení Rady o požární bezpečnosti ve stávajících hotelech

1990 Protokol evropské politiky cestovního ruchu

Směrnice Rady o souborných službách pro cestování, pobyty a zájezdy

1992 Akční plán Evropské unie na podporu cestovního ruchu

Rezoluce o cestovním ruchu v pojetí roku 2000

Směrnice o druhém obecném systémuuznávání odborného vzdělávání apřípravy

vytvářející všeobecný systém uznávající odborné vzdělání

1995 Směrnice Rady o sběru statistických informací v oblasti cestovního ruchu

Zelená kniha Komise - Role Unie v oblasti cestovního ruchu

1996 Zpráva o opatřeních Společenství týkajících se cestovního ruchu

Zpráva o hodnocení Akčního plánu Společenství na podporu cestovního ruchu

Pozměněný návrh na rozhodnutí Rady o prvním víceletém programu na podporu

evropského cestovního ruchu Philoxenia

1997 Opatření Společenství ke zvýšení efektivity cestovního ruchu

Sdělení o boji proti sexuální turistice zaměřené na děti

1999 Sdělení o rostoucím potenciálu cestovního ruchu jako zdroje zaměstnanosti

v návaznosti na hodnocení a doporučení Skupiny pro cestovní ruch a zaměstnanost

Sdělení o růstu turistického potenciálu pro zaměstnanost

Směrnice, kterou se zavádí postup pro uznávání dokladů o dosažené kvalifikaci

pro profesní činnosti upravené směrnicemi o liberalizaci a o přechodných opatřeních,

a kterou se doplňuje obecný systém uznávání dokladů o dosažené kvalifikaci

Sdělení o zlepšení potenciálu cestovního ruchu pro zaměstnanost

2001 Sdělení o spolupráci pro budoucnost evropského cestovního ruchu

Cestovní ruch pro všechny

2002 Rezoluce Evropského parlamentu k cestovnímu ruchu

2003 Sdělení o základní orientaci pro trvalou udržitelnost evropského cestovního ruchu

2004 Usnesení o cestovním ruchu a rozvoji

Usnesení o nových perspektivách a výzvách pro udržitelný cestovní ruch

2005 Politika cestovního ruchu v rozšířené Evropské unii

2006 Obnovená politika Evropské unie v oblasti cestovního ruchu: Vstříc silnějšímu

partnerství pro evropský cestovní ruch

2007 Usnesení Evropského parlamentu k Obnovené politice Evropské unie

Agenda pro udržitelný a konkurenceschopný evropský cestovní ruch

Lisabonská smlouva

2010 Sdělení Evropa jako přední světová destinace cestovního ruchu

Evropa 2020

Pramen: vlastní zpracování, 2013.

166

8.1. Normy Evropské unie v oblasti cestovního ruchu do období 80. let 20. století

Podpora rozvoje cestování je částečně zahrnuta již v preambuliŘímských smluv.

V preambuli se konstatuje, že je potřeba posilnit jednotu ekonomik a zajistit jejich

harmonický rozvoj snižováním existujících rozdílů mezi jednotlivými regiony a zmírňováním

zaostalosti znevýhodněných regionů [29].

Problematikou cestovního ruchu se zabývá několik dalších dokumentů Evropského

společenství. Významným je dokument „Doporučení Rady týkající se činnosti vlády

na podporu cestovního ruchu“z 20. července 1965, na jehož základě byla vypracována řada

analýz. Výsledky těchto zpráv byly později základem pro stanovení hospodářské politiky

sjednocené Evropy (Kosmák, 2008).

Můžeme konstatovat, že Evropská unie začala věnovat pozornost oblasti cestovního ruchu

již v 80. letech.

V roce 1982 byl vytvořen dokument „První směry politiky Evropského společenství

v cestovním ruchu“. Dokument obsahoval několik úkolů (Kosmák, 2008), ke kterým patřilo

(1)širší časové rozložení turistické sezóny, (2) ochrana architektonických památek, (3) rozvoj

cestovního ruchu v méně rozvinutých oblastech, (4) podpora sociálního cestovního ruchu,

(4) podpora kulturního cestovního ruchu a (5) podpora venkovského cestovního ruchu.

Již v roce 1982 bylo tedy stanoveno jasné kritérium definující problémy spojené s oborem

cestovního ruchu. Tato kritéria a cíle přetrvávají dodnes, byť občas mírně upravené o aktuální

vývojové tendence (Kosmák, 2008).

Rok 1982 je zajímavý i vydáním směrnice„Opatření k účinnému uplatňování svobodného

podnikání a svobodného poskytování služeb“. Jejím cílem bylo usnadnit zahájení a vlastní

průběh podnikání samostatně výdělečných osob ve službách, které souvisejí s dopravními

a cestovními kancelářemi, ve skladování a skladovém hospodářství [16].

Význam cestovního ruchu pro Evropskou integraci uznala Rada 10. dubna 1984, kdy

vyzvala Komisi k předložení návrhů. Dalším krokem za účelem vzájemné spolupráce zemí

Společenství byla rezoluce Rady „o požadavku na usnadnění rozvoje cestovního ruchu“

z roku 1984. Rada v ní vyslovila požadavek na nutnost konzultací členských krajin s Komisí

i mezi sebou navzájem. Ve stejném roce vydala Rada novelizující směrnici týkající se

„turistické pomoci a opatření k zahájení provozování obchodní činnosti“ [16].

Následně Rozhodnutím Rady 1986/86/664/EEC, která stanovila postup pro konzultace

a spoluprácivoblasti cestovního ruchu, byl v roce 1986 zřízen Poradní výbor pro cestovní

ruch. Jeho členy jsou zástupci ministerstev odpovědných za cestovní ruch v jednotlivých

167

členských krajinách. Schází se třikrát do roka. Hlavním úkolem výboru je informovat

a koordinovat aktivity členských krajin a Evropské komise.

Dále v roce 1986 vydala Komise dokument „Jednání Evropské unie na poli cestovního

ruchu“, na jehož základě začala Rada činit aktivity v oblasti cestovního ruchu. Výsledkem

bylo několik dokumentů Rady vydaných ke konci roku 1986 (tabulka 45).

Tabulka 45: Významné dokumenty Evropské unie z roku 1986

Dokument Obsah

Rozhodnutí Rady zakládající postupy

konzultací a spolupráce v oblasti

cestovního ruchu

− vzájemné výměny zkušeností v oblasti cestovního ruchu

− vzájemná informovanost mezi státy Společenství

− konzultace členských států Společenství s Komisí a mezi sebou

Rezoluce Rady o lepším sezónním

a geografickém rozložení cestovního

ruchu

− zdůrazněna úloha cestovního ruchu jako nástroje sbližování

jednotlivých národů Evropy

− výzva k analyzování vytíženosti kapacit cestovního ruchu

a na jejich základě regulace přetížené oblasti a rozvoj nevyužitých

oblastí v členských státech

− podpora prodlužování turistické sezóny a rozložení dovolených

a prázdnin do delšího časového období

Doporučení o jednotlivých

informacích ve stávajících hotelech

− návrh vytvoření jednotného standardizovaného informačního

systému pro hotely

Doporučení Rady o požární

bezpečnosti ve stávajících hotelech

− vytvoření jednotných zásad bezpečnostního standardu hotelů,

včetně požadavku pravidelných inspekcí

Pramen: zpracováno podle MagConsulting, cot.cz.

8.2. Normy Evropské unie v oblasti cestovního ruchu v období 90. let 20. století

Politika Evropské unie na podporu cestovního ruchu řeší v 90. letech prakticky stejné

problémy jako v 80. letech, ale dochází ke zintenzivnění ovlivňování.

Rok 1990 vyhlásila Rada Evropským rokem cestovního ruchu. Proto se sešli ministři

členských států Společenství odpovědní za oblast cestovního ruchu a přijali program

pro Evropský rok cestovního ruchu. Zajímavé je, že k Evropskému roku cestovního ruchu se

mimo všech zemí Evropských společenství připojilo také šest zemí Evropského sdružení

volného obchodu. Evropský rok cestovního ruchu měl za úkol především zdůraznit integrační

roli cestovního ruchu v rozvoji Evropy a zdůraznit ekonomický a společenský význam

cestovního ruchu. Cílem bylo zlepšení informovanosti občanů a větší orientace na rozvoj

cestovního ruchu v souladu s ochranou životního prostředí, na kterou chtělo Společenství

klást stále větší důraz. Dalším cílem bylo zvýšit propagaci Evropy na mimoevropských trzích

a zvýšit kvalitu služeb cestovního ruchu. Rok 1990 byl považován za úspěšný, neboť vzbudil

celoevropský zájem o oblast cestovního ruchu a rozšířil spolupráci a kontakty od vládních

orgánů až po konkrétní podniky [16].

168

Pro 90. léta je z hlediska rozvoje cestovního ruchu v Evropské unii typický koncepční

přístup. Cestovní ruch se stává významným sektorem hospodářské činnosti, na což reaguje

Evropská komise i Rada ministrů. V červnu 1990 přijala Rada ministrů „Protokol evropské

politiky cestovního ruchu“. K řešení problémů cestovního ruchu [16] bylo předloženo

11 projektů, které řešily především dopady jednotného vnitřního trhu na oblast cestovního

ruchu, kulturní cestovní ruch, vybavenost středisek cestovního ruchu, společenský cestovní

ruch, nabídku a klientelu cestovního ruchu ve střední a východní Evropě, vývoj zaměstnanosti

v cestovním ruchu apod. Rozpracování Protokolu evropské politiky cestovního ruchu

vyústilo mimo jiné, ve vydání velmi důležité Směrnice Rady 90/314/EHS z 13. června 1990,

„o souborných službách pro cestování, pobyty a zájezdy“, která představuje zásadní opatření

pro ochranu spotřebitele v oblasti cestovního ruchu. Zároveň stanovuje povinnost státu

zabezpečit spotřebiteli garanci při insolventnosti či úpadku cestovní kanceláře. Směrnice

vychází z potřeby stanovit minimum společenských pravidel souborných služeb cestovního

ruchu v členských státech. Vychází z rozdílů v pravidlech ochrany spotřebitele a možnosti

přijmout nebo si podržet přísnější opatření na ochranu spotřebitele. Jedná se především

o obligatorní náležitosti cestovní kanceláře, o refundaci zaplacených a neposkytnutých služeb

a repatriaci klientů [19].

Dalším dokumentem z roku 1990 bylo sdělení Komise (COM/90/438) „Akce Společenství

na podporu venkovského cestovního ruchu“ (Palatková, 2011).

V červenci 1992 byl Radou přijat důležitý dokument „Akční plán Evropské unie

na podporu cestovního ruchu“, a to v reakci na klesající podíl Evropy v mezinárodním

cestovním ruchu (Palatková, 2011). Tento plán vycházel ze zhodnocení dosavadního vývoje

cestovního ruchu a jeho významu pro Evropu. Zahrnoval programy na roky 1993 – 1995.

Jeho základními cíli bylo (1) zdůraznění integrační úlohy cestovního ruchu v Evropě

a (2) prezentace Evropy jako homogenního celku. Akční plán v sobě zahrnoval problémy

[16]:

− koordinace cestovního ruchu,

− příhraniční spolupráce regionů,

− ochrany spotřebitelů,

− další propracování rovnoměrného sezónního rozložení dovolených,

− ochrany životního prostředí,

− kulturního cestovního ruchu,

− venkovského cestovního ruchu,

− sociálního cestovního ruchu, zvláště mládežnického cestovního ruchu,

169

− výchovy a vzdělání pracovníků,

− propagaci evropského cestovního ruchu mimo evropské trhy.

Mimo Akčního plánu přijal Evropský parlament také „Rezoluci o cestovním ruchu v pojetí

roku 2000“. Rezoluce zdůrazňovala význam cestovního ruchu ve snižování meziregionálních

rozdílů.

V roce 1995 byla přijata „Směrnice Rady o sběru statistických informací v oblasti

cestovního ruchu“. Ta sjednocuje požadavky na zpracování a sběr statistických údajů

v cestovním ruchu [16].

Úkoly Evropské unie v rozvoji cestovního ruchu jsou prezentovány v tzv. „Zelené knize

Komise - Role Unie v oblasti cestovního ruchu“ z roku 1995, jež se stala základem

současných aktivit Unie v oblasti cestovního ruchu. Patří k nim:

− popis činností, které Společenství v cestovním ruchu realizuje,

− popis všech nástrojů, které k tomu využívá,

− předložení vyhlídky na pokrok v cestovním ruchu Unie,

− vypracování a přezkoumání hodnoty přidané realizací politiky na úrovni Unie.

Obsah Zelené knihy je potom zaměřen na problematiku činností prováděných v cestovním

ruchu např. na rozvoj cestovního ruchu, zaměstnanost v cestovním ruchu, na přidanou

hodnotu Evropské unie v oblasti cestovního ruchu a na předpokládaný vývoj úlohy Unie

v oblasti cestovního ruchu [16].

Označení Zelená kniha se používá pro dokumenty Evropské komise, které se vztahují

k určitému problému či oblasti evropských politik, kde se počítá se zvýšením vlivu Komise.

Dokumenty mají souhrnný a konzultační charakter a naznačují předpokládaný směr další

úpravy dané oblasti. Zelené knihy jsou určeny širokému okruhu subjektů, jichž se daná

problematika dotýká a od nichž se očekává, že se zapojí do diskuse a konzultací na evropské

úrovni. Výsledkem konzultací může být pak vydání tzv. bílých knih. Bílé knihy obsahují

konkrétní nástroje pro řešení dané problematiky na evropské úrovni a mají charakter

střednědobých programových dokumentů.

Pramen: Palatková, 2011.

V roce 1996 předložila Komise sdělení COM/96/29 „Zpráva Radě, Evropskému

parlamentu, Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru a Výboru regionů o opatřeních

Společenství týkajících se cestovního ruchu“. Z dalších dokumentů měla význam sdělení

COM/96/166 „Zpráva o hodnocení Akčního plánu Společenství na podporu cestovního

ruchu“ a sdělení COM/96/635 „Pozměněný návrh na rozhodnutí Rady o prvním víceletém

programu na podporu evropského cestovního ruchu Philoxenia (1997 – 2000)“ (Palatková,

2011).

170

Na základě úkolů obsažených v Zelené knize přijala v roce 1996 Rada Rozhodnutí

k vypracování prvního víceletého programu na podporu cestovního ruchu. Jednalo se

o program Philoxenia. Program obsahoval čtyři hlavní cíle, a to (1) zlepšení informovanosti

v cestovním ruchu, (2) zdokonalení legislativního a finančního prostředí pro cestovní ruch,

(3) zvýšení kvality evropského cestovního ruchu a (4) propagaci Evropy v nečlenských

zemích a získání většího počtu návštěvníků [16].Přestože se návrh Komise setkal s kladnou

odpovědí od ostatních evropských institucí, Rada ministrů nebyla schopná dosáhnout

jednomyslného konsensu a Komise svůj návrh oficiálně stáhla v dubnu 2000.

V dalším roce (1997) podala Komise zprávu k „Opatření Společenství ke zvýšení

efektivity cestovního ruchu“. Tato zpráva se zabývala návrhy na zvýšení účinnosti evropského

cestovního ruchu [16].

Z hlediska ochrany lidských práv mělo význam „Sdělení o boji proti sexuální turistice

zaměřené na děti“ z listopadu 1997. Bylo vydáno jako reakce na boj proti cestovním

kancelářím, leteckým společnostem a hotelovým řetězcům podporujícím sexuální cestovní

ruch [9].

V roce 1997 začal proces zvaný Cestovní ruch a zaměstnanost, jehož plán byl obsažen

v závěrečném materiálu Konference o zaměstnanosti a cestovním ruchu. Pro praktickou

realizaci byla založena Skupina pro cestovní ruch a zaměstnanost složená z odborníků

každého členského státu, s pověřením určit podmínky a doporučení k maximalizaci

ekonomických efektů cestovního ruchu v návaznosti na podmínky udržitelnosti.

V souladuse správou skupiny bylo přijato sdělení COM/99/205 „Rostoucí potenciál

cestovního ruchu jako zdroje zaměstnanosti v návaznosti na hodnocení a doporučení Skupiny

pro cestovní ruch a zaměstnanost“. Dokument získal neobvykle silnou podporu a proces

Cestovní ruch a zaměstnanost byl dále rozvíjen v další dekádě (Palatková, 2011).

Sdělení Komise z 28. dubna 1999 „O růstu turistického potenciálu pro zaměstnanost“

analyzuje význam cestovního ruchu pro evropskou zaměstnanost [16].Komise informovala

o zřízení čtyř pracovních skupin (A, B, C, D), k nimž v roce 2001 přibyla pracovní skupina E.

Všechny pracovní skupiny předložily svá doporučení v létě 2001 (Palatková, 2011).

Velmi významným krokem bylo přijetí Směrnice 99/42/EC, kterou se zavádí postup

pro uznávání dokladů o dosažené kvalifikaci pro profesní činnosti upravené směrnicemi

o liberalizaci a o přechodných opatřeních a kterou se doplňuje obecný systém uznávání

dokladů o dosažené kvalifikaci z roku 1999. Směrnice se týká i průvodcovské činnosti. Její

význam je v sjednocení požadavků uznávání kvalifikace, přičemž doplňuje směrnici

89/48/EEC o obecném systému pro uznávánívysokoškolských diplomůvydaných

171

po ukončeníodbornéhovzdělávání a přípravyv délce trvánínejméně tří let, a směrnici

92/51/EEC o druhém obecném systémuuznávání odborného vzdělávání apřípravy vytvářející

všeobecný systém uznávající odborné vzdělání. Základem všeobecného systému uznávání

odborné kvalifikace je skutečnost, že pokud někdo dosáhl potřebné odborné kvalifikace

k výkonu profese v jedné členské krajině Evropské unie, opravňuje ho to usilovat o výkon

příslušné profese v jiné členské krajině. Každá krajina má přitom volnost k regulaci profesí

v rámci své územní působnosti [19].

Ve stejném roce přijala Komise „Sdělení o zlepšení potenciálu cestovního ruchu

pro zaměstnanost“, které analyzovalo význam cestovního ruchu pro růst zaměstnanosti

v evropském hospodářském prostoru (Kosmák, 2007).

8.3. Normy Evropské unie v oblasti cestovního ruchu na začátku 21. století

Začátkem 21. století pokračuje orientace Evropské unie v procesu Cestovní ruch

a zaměstnanost, a zároveň se zintenzivňují rozhovory o trvalé udržitelnosti cestovního ruchu.

Ke konci roku 2001 zveřejnila Komise „Sdělení o spolupráci pro budoucnost evropského

cestovního ruchu“ (COM/2001/0665), v němž navrhla vytvoření operačního rámce

založeného na otevřené koordinaci mezi všemi zúčastněnými stranami. Přitom identifikovala

klíčové oblasti koordinace, a to informace, vzdělávání, kvalitu, udržitelný rozvoj a nové

technologie. V rámci plnění cílů sdělení uspořádaly členské státy Unie několik konferencí,

na kterých se pokoušely o zlepšení koordinace národních politik cestovního ruchu

a o politické uznání cestovního ruchu. Nosným tématem konference v Bruggách (červenec

2001) se stalo téma dostupnosti účasti na cestovním ruchu a bariér, které účasti brání, zejména

z ekonomických, sociálních či zdravotních příčin. Výsledkem by dokument „Cestovní ruch

pro všechny“. Členské státy se jim zavázaly k podporování sociálního cestovního ruchu

(Palatková, 2011).

Usnesení Rady ze dne 21. května 2002 zdůraznilo hospodářský význam cestovního ruchu

a nutnost posílit uznání jeho významu na evropské úrovni a začlenit jej do dalších evropských

politik.Na tomto základě Komise později zavedla řadu opatření a iniciativ.

K přímým dopadům této strategie patří např. [10]:

− satelitní účty cestovního ruchu pro každý členský stát dokončené při prezentaci prvního

evropského satelitního účtu,

− spuštění internetového portálu visit.europe.com na podporu Evropy jako destinace

cestovního ruchu,

172

− každoroční fórum evropského cestovního ruchu, které se koná od roku 2002 za účasti

vysokých představitelů cestovního ruchu, orgánů Evropské unie a vlád členských krajin

Evropské unie.

V roce 2003 vydala Evropská komise sdělení pod názvem„Základní orientace pro trvalou

udržitelnost evropského cestovního ruchu“ (COM/2003/716). Cílem sdělení (Palatková,

2011) je efektivní podpora udržitelného cestovního ruchu na všech úrovních. Komise

ve sdělení navazovala na rezoluci Evropského parlamentu z roku 2002 a zdůrazňovala

potřebu zajištění konzistence jednotlivých politik Evropské unie. Jednalo se o vůbec první

rezoluci, která se zabývala výlučně cestovním ruchem.

Rezoluce Evropského parlamentu k cestovnímu ruchu je významným dokumentem, který

obsahuje řadu komplexních doporučení pro další rozvoj cestovního ruchu.

Rezolucenastiňujestrategii rozvojecestovníhoruchuvEvropskéunii, podle kterémají členské

krajiny chránitzájmynávštěvníků vcestovnímruchu arespektovat jejichrostoucí nárokyna

kvalitua strukturuposkytovaných služeb. Majípodporovatzmírněnísezónnostiarozvíjet

formycestovníhoruchu, které ji budoustimulovataumožnícestovní ruchzpřístupnitvšem.

Zvláštní pozornost je třebavěnovat péči ovytváření novýchkomplexníchproduktů prokonkrétní

cílové skupiny (Gúčik, 2006).

V letech 2004 a 2005 je patrná vyšší intenzita kroků směřujících k politice cestovního

ruchu, a to zejména prostřednictvím usnesení Evropského parlamentu 2004/2212

„o cestovním ruchu a rozvoji“ a 2004/2229 „o nových perspektivách a výzvách pro udržitelný

cestovní ruch“. Významné bylo také stanovisko Evropského hospodářského a sociálního

výboru 2005/C255/02 „Politika cestovního ruchu v rozšířené Evropské unii“. Výbor

upozornil na propojenost se sociální politikou, kvalitou, výzkumem a vývojem, ochranou

spotřebitele, ochranou životního prostředí apod. (Palatková, 2011).

V únoru 2005 Evropská komise navrhla obnovení Lisabonské strategie a zaměřila úsilí

Evropské unie na dva hlavní úkoly, a sice zajistit vyšší a trvalý růst a větší počet lepších

pracovních míst [37].

V roce 2006 vydala Evropská komise sdělení „Obnovená politika Evropské unie v oblasti

cestovního ruchu: Vstříc silnějšímu partnerství pro evropský cestovní ruch“. Hlavním cílem

této politiky je zdokonalit konkurenceschopnost evropského cestovního ruchu a vytvořit více

lepších pracovních příležitostí prostřednictvím udržitelného růstu cestovního ruchu

v evropském i celosvětovém měřítku. Obnovená politika se soustředí na několik oblastí, a to

zlepšení právní úpravy, koordinaci politik, lepší využívání dostupných evropských finančních

173

nástrojů, podporu udržitelnosti cestovního ruchu a podporu povědomí o cestovním ruchu

a jeho viditelnosti.

Usnesení Evropského parlamentu z 29. listopadu 2007 k Obnovené politice Evropské unie

[32]:

− zdůrazňuje pozitivní roli, kterou v oblasti ochrany spotřebitele hrají organizace působící

v sociálním cestovním ruchu, jejichž činnosti by měly povzbuzovat a podporovat,

− vítá iniciativy na koordinaci informací o bezbariérovém cestovním ruchu na evropské

úrovni, které by umožnily turistům s omezenou pohyblivostí a jejich rodinám nalézt

informace o přístupnosti destinací a vyzývá členské krajiny, poskytovatele služeb

cestovního ruchu, národní a místní organizace cestovního ruchu, aby se připojily

k takovým iniciativám nebo je podpořily,

− vyzývá Evropskou komisi a členské krajiny, aby zahájily proces, který by vyústil

do ustanovení systému označení "Přístup pro všechny", které by zaručovalo základní

zařízení pro bezbariérový přístup pro návštěvníky se sníženou pohyblivostí a které by

se vztahovalo na ubytovací a pohostinská zařízení, místa pro trávení volného času,

přírodní a kulturně-historické památky, muzea,

− vyzývá Evropskou komisi, aby vypracovala sdělení a akční plán na podporu označení

"Přístup pro všechny",

− navrhuje, aby Evropská komise prostudovala možnost zavedení cestovního pasu mládeže

pro mladé Evropany, kteří dostali finanční podporu v rámci programů Erasmus, Leonardo

nebo Comenius, nebo kteří vykonávají dobrovolnou civilní službu v Evropské unii, aby

mohli snadněji cestovat a seznámit se s hostitelskou zemí,

− upozorňuje na potřebu zavedení evropského programu pro seniory cestující mimo sezóny,

který by zlepšil kvalitu života starších občanů v Evropské unii, navrhuje, aby se tento

program nazýval Odysseus (obdobný program je již zaveden pod názvem Calypso).

V říjnu 2007 vydala Evropská komise střednědobou strategii za účelem dosažení

udržitelného a konkurenceschopného evropského cestovního ruchu pod názvem „Agenda

pro udržitelný a konkurenceschopný evropský cestovní ruch“ [38]. Komise výslovně uznala,

že vytyčení růstu a zaměstnanosti jako bezprostředního cíle je spojeno s podporou cílů

v sociální oblasti i v oblasti životního prostředí, a na základě výsledků práce Skupiny

pro udržitelnost cestovního ruchu shrnutých ve zprávě „Akční program pro udržitelnější

evropský cestovní ruch“ přijala Evropskou agendou 21 pro cestovní ruch. Cílem agendy je

přinést ekonomickou prosperitu, sociální spravedlnost a soudržnost a ochranu přírody

a kultury. Tyto cíle by měly respektovat i členské krajiny při vytváření jejich politik a činností

174

ovlivňujících dopad pasivního cestovního ruchu Evropy, a při jejich podpoře cestovního

ruchu jakožto nástroje udržitelného rozvoje v hostitelských zemích. Při plnění stanovených

cílů je zapotřebí řešit několik otázek specifických pro cestovního ruchu např. [38]:

− dosáhnout udržitelné ochrany a správy přírodních a kulturních zdrojů,

− minimalizovat využívání zdrojů a znečišťování v cílových destinacích, včetně

minimalizace vytváření odpadu,

− zvládat změny v zájmu dobrých životních podmínek společenství,

− snížit sezónní charakter poptávky,

− zabývat se dopadem dopravy související s cestovním ruchem,

− umožnit zážitek z cestování všem bez diskriminace,

− zlepšit kvalitu pracovních míst v cestovním ruchu,

− zajistit bezpečnost návštěvníků i místních obyvatel v cestovním ruchu.

Důležitým dokumentem, z hlediska právního základu pro cestovní ruch na úrovni

Evropské unie je Lisabonská smlouva. Jejím přínosem je zejména reforma institucí azlepšení

procesurozhodovánív Evropské unii, posílení demokratického rozměru Unie, reforma vnitřní

politiky a posílení zahraniční politiky Unie. Z hlediska vnitřní politiky byly posíleny

pravomoci Evropské unie v oblasti kontroly hranic, azylu a přistěhovalectví, v oblasti justiční

spolupráce v občanských a trestních věcech a v oblasti policejní spolupráce. Také byla

posílená činnost Unie na mezinárodní úrovni. Lisabonská smlouva vnáší dospolečné

zahraniční a bezpečnostní politiky Evropské unie především větší soulad a přehlednost. Unie

nabyla právní subjektivitu, na jejímž základě může jednat o mezinárodních smlouvách

a vystupovat v nich jako smluvní strana [21]. Lisabonská smlouva přináší novou právní

úpravu v oblastech, kde Unie podporuje, doplňuje a koordinuje činnosti členských států,

k nimž patří podle článku 6 ochrana a zlepšení lidského zdraví, průmysl, kultura, cestovní

ruch, všeobecné vzdělávaní, odborné vzdělávaní, mládež a sport, civilní ochrana a správní

spolupráce. Novou právní úpravu přináší Lisabonská smlouva v oblasti cestovního ruchu,

v článku 195 Smlouvy o fungování Evropské unie, který doplňuje činnosti členských států

v sektoru cestovního ruchu podporou konkurenceschopnosti na úrovni podniků Unie.

Cestovní ruch je tedy zařazen do oblastí, kde má Evropská unie pravomoc provádět aktivity

podpory, koordinacenebo doplňení činnosti členských států (Palatková, 2011).

Sdělení z června 2010 s názvem „Evropa jako přední světová destinace cestovního

ruchu“ bylo prvním politickým aktem zveřejněným po přijetí Lisabonské smlouvy. Podrobně

analyzuje faktory a překážky, které se týkají konkurenceschopnosti cestovního ruchu

a jeho udržitelného rozvoje, tedy demografické a klimatické změny, nedostatečné energetické

175

a vodní zdroje apod. Hlavním vytyčeným cílem je i nadále zlepšení konkurenceschopnosti

cestovního ruchu z hlediska zachování kvalitní nabídky a rovněž slučitelnost cestovního ruchu

s udržitelným rozvojem [62].

Pro rozvoj cestovního ruchu jsou důležité také předpisy Evropské unie v oblasti dopravy

o ochraně práv cestujících v letecké, námořní, železniční a silniční dopravě.

Boj proti chudoběnazajištění sociálnía územní soudržnosti, aby lidéžijící vchudobě

a sociálním vyloučeníměli možnostžítdůstojně a aktivněse podílet naživotěspolečnosti,

je součástí strategieEvropské komiseEvropa2020. Jedná se o strategii růstu v Unii pro příští

desetiletí. Jejím cílem je, aby se Evropská unie stala inteligentní a udržitelnou ekonomikou.

Strategie má pomoci Evropě, aby překonala krizi a vyšla z ní silnější vnitřně i na mezinárodní

úrovni, a to posílením konkurenceschopnosti, produktivity, růstového potenciálu, sociální

soudržnosti a hospodářské konvergence. Strategie reaguje na výzvy spojené s přechodem

politik z krizového řízení na zavedení střednědobých až dlouhodobých reforem na podporu

růstu a zaměstnanosti, a zajištění udržitelnosti veřejných financí.

Unie si stanovila pět ambiciózních cílů, které se týkají zaměstnanosti, inovací, vzdělávání,

sociálního začlenění a klimatu (tabulka 46). Mají být dosaženy do roku 2020. Úkolem každé

členské krajiny je přijmout vlastní národní cíl v každé z uvedených oblastí.

Tabulka 46: Cíle strategie Evropa 2020

Oblast Cíl

zaměstnanost − míra zaměstnanostiobyvatelstva ve věku20-64 let75 %

výzkum a vývoj − investice do výzkumuavývoje, resp. inovací 3 % HDPEU

změny klimatu a energie − pokles emisískleníkovýchplynů o 20 %, příp. až o30 % ve srovnání

s úrovněmizroku 1990

− vyrobit20 % energie zobnovitelných zdrojůa zvýšit energetickou

účinnosto20%

vzdělávaní − poklespodíluosob, kterépředčasněukončujíškolní docházku, pod10 %

− minimálně 40 % podílvysokoškolskéhovzdělání mezimladší generací

boj proti chudobě

a sociálnímu vyloučení

− pokles počtuosob, kterým hrozí chudoba a sociální vyloučení, alespoňo 20

milionů

Pramen: zpracováno podle Strategie Evropa 2020.

Strategie má sedm priorit, ke kterým patří (Gentner Vavrová, 2011):

− Digitálníagenda pro Evropu zaměřená na urychlení zavádění vysokorychlostního

internetu a využití výhod jednotného digitálního trhu pro domácnosti a podniky,

− Inovace v Unii, zaměřena na zlepšení rámcových podmínek a přístupu k finančním

prostředkům na výzkum a inovace s hlavním cílem posílit inovační řetězec a zvýšit úroveň

investic v celé Unii,

176

− Mládež v pohybu, jejímž cílem je zlepšit úroveň vzdělávacích systémů, usnadnit vstup

mladých lidí na trh práce a posilovat mezinárodní přitažlivost evropského

vysokoškolského vzdělávání,

− Evropa účinněji využívající zdroje, jejichž cílem je napomoci oddělení hospodářského

růstu, využívání zdrojů prostřednictvím snížení emisí oxidu uhličitého v hospodářství,

zvýšení využívání obnovitelných zdrojů, modernizace sektoru dopravy a podpory

energetické účinnosti,

− Průmyslová politika ve věku globalizace, jako cíl stanovuje zlepšení podnikatelského

prostředí, především pro malé a střední podniky a podporu rozvoje silné a udržitelné

průmyslové základny, která bude celosvětově konkurenceschopná,

− Program pro nové dovednosti a pracovní místa, který je zaměřen na modernizaci trhu

práce usnadněním pracovní mobility, a rozvoj dovedností v průběhu celého života

s ohledem na zvýšení zapojení na trhu práce, a zlepšení souladu mezi nabídkou práce

a poptávkou po práci,

− Evropská platforma pro boj proti chudobě, zaměřena na zajištění sociální a územní

soudržnosti.

Kontrolní otázky

Jaké úkoly vymezil dokument „První směry politiky Evropského společenství v cestovním

ruchu“?

Jaká je úloha Poradního výboru pro cestovní ruch zřízeného v roce 1986?

V čem spočívá význam Směrnice Rady 90/314/EHS „o souborných službách

pro cestování, pobyty a zájezdy“?

Vysvětlete, co jsou tzv. zelené knihy.

Uveďte, které evropské směrnice nebo normy se týkají uznávaní dokladů o dosažené

kvalifikaci.

Proč považujeme Rezoluci Evropského parlamentu k cestovnímu ruchu za jeden

z nejvýznamnějších dokumentů v oblasti cestovního ruchu na evropské úrovni?

Jaký je cíl Obnovené politiky Evropské unie v oblasti cestovního ruchu: Vstříc silnějšímu

partnerství pro evropský cestovní ruch?

Identifikujte cíl Agendy pro udržitelný a konkurenceschopný evropský cestovní ruch.

177

9. PRÁVNÍ ÚPRAVA PODNIKÁNÍ PRO OBLAST CESTOVNÍHO RUCHU

V ČESKÉ REPUBLICE

Klíčová slova

Komisionářská smlouva. Mandátní smlouva. Pojištění proti úpadku cestovní kanceláře.

Smlouva o nájmu dopravního prostředku. Smlouva o provozu dopravního prostředku.

Smlouva o zájezdu. Smlouva o zprostředkování. Spotřebitelské smlouvy. Věc odložená. Věc

vnesená. Všeobecné a zvláštní podmínky provozování živnosti. Zájezd. Zákon o podpoře

a řízení rozvoje cestovního ruchu. Živnosti.

Vstup České republiky do Evropské unie měl značný přínos i pro oblast cestovního ruchu.

Ustanovení volného pohybu osob, zboží, služeb a kapitálu zjednodušilo cestování mezi

členskými krajinami.

K nejvýznamnějším přínosům členství České republiky v Evropské unii v oblasti

cestovního ruchu patří rozvoj příhraniční spolupráce měst a obcí, přístup k finančním zdrojům

Unie a možnost jejich využití a nová právní úprava podnikání v cestovním ruchu.

Rozvoj příhraniční spolupráce měst a obcí se na obou stranách hranic projevuje

fungováním euroregionů např. Euroregion Nisa (Liberecký kraj a Šluknovský výběžek,

jihovýchodní část Svobodného státu Sasko, jihozápadní část Vojvodství Dolnoslezského

v Polsku), Euroregion Šumava (Šumava, Bavorský les), Euroregion Labe (severo-západní

Čechy, Saské Švýcarsko, část Horního Polabí a východních Krušných hor v Německu).

Přístup k finančním zdrojům Evropské unie a možnost jejich využití pro cestovní ruch je

reflektována zejména prostřednictvím využívání strukturálních fondů.

Velmi významné pro rozvoj cestovního ruchu v České republice bylo přijetí

SměrniceRady 90/314/EHS z roku 1990 „o souborných službách pro cestování, pobyty

a zájezdy“. Na směrnici v české legislativě navazuje Zákon č. 159/1999 Sb. o některých

podmínkách podnikání v cestovním ruchu. Hlavním přínosem zákona je příspěvek k vyšší

ochraně zákazníků cestovních kanceláří a agentur.

Mezi důležité normy Evropské unie, které byly implementovány do české legislativy, patří

dvě normy z roku 2003. Obě se zabývají jasným vymezením terminologie používané

v cestovním ruchu. Jedná se o normy:

− EN 13809:2003 „Služby cestovního ruchu – cestovní agentury a cestovní kanceláře –

terminologie,

− EV/ISO 18513:2003 „Služby cestovního ruchu – hotely a ostatní kategorie turistického

ubytování – terminologie“.

178

Obě normy mají statut české technické normy. Podstatný význam pro praxi cestovní ruchu má

informativní příloha norem, která slouží jako slovník s ekvivalentními výrazy v angličtině,

francouzštině, němčině, španělštině a češtině.

Norma EN 13809:2003 „Služby cestovního ruchu – cestovní agentury a cestovní kanceláře –

terminologie“ byla v České republice vydána v lednu 2004. Vymezuje kategorie pracovníků,

kteří se podílejí na zajišťování asistenčních služeb např. průvodce, horský vůdce, vedoucí

zájezdu, doprovod zájezdů, delegát, hosteska, vedoucí okružní plavby, sportovní instruktor,

animátor.

Norma EV/ISO 18513:2003 „Služby cestovního ruchu – hotely a ostatní kategorie

turistického ubytování – terminologie“ byla vydána v červnu 2004. Stanovuje:

− typy ubytovacíchjednotek např.jednolůžkový pokoj, studio, apartmán, suite, duplex,

− vybrané druhypostelí, jako je double bed, twinbeds, singlebed, queenbed, kingbed,

− pokrmyanápoje, tj. vymezuje, co obsahuje kontinentální snídaně, rozšířenásnídaně,snídaně

formoušvédských stolů, anglická snídaně,

− další služby, tedy definuje, co je např.úschovnajízdních kol, šatna, lyžárna,

zařízenípro tělesně postižené osoby, donáškováslužbaapod.,

− zařízení pro hosty, tj. vymezuje lobby, restauraci, bar, doplňkový prodej,

etážovouslužbu,dětský koutek, wellness, bazénapod.

Cestovní ruch v České republice není uceleným právním odvětvím jako např. trestní nebo

pracovní právo, kde v podstatě platí jeden zákoník, kterým se jednotlivé subjekty řídí.

Cestovní ruch upravuje několik roztříštěných právních norem, které se ho přímo nebo

částečně týkají. Navíc tyto normy často leží na pomezí několika složitých právních odvětví,

jako je tomu i u klíčového zákona č. 159/1999 Sb. o některých podmínkách podnikání

v cestovním ruchu. Zákon spadá do obchodního práva, je ale složitě propojen s občanským

právem a zároveň je implementací evropské legislativy (Petráš, 2013).

K právním normám, které upravují výlučně oblast cestovního ruchu, patří právě Zákon

č. 159/1999 Sb. o některých podmínkách podnikání v oblasti cestovního ruchu.

Právních norem, které se zabývají kromě jiného i podnikáním a aktivitami cestovního

ruchu a zasahují do jiných oblastí, je několik (tabulka 50). Pro rozvoj cestovního ruchu jsou

nejvýznamnější Zákon č. 455/1991 Sb. o živnostenském podnikání, Občanský zákoník č.

89/2012 Sb., Obchodní zákoník č. 513/1991 Sb., Zákon o ochraně spotřebitele č. 634/1992

Sb. a Zákon č. 326/1999 Sb.o pobytu cizinců na území České republiky.

179

Tabulka 47: Právní normy související s cestovním ruchem

Název právní normy Oblast úpravy

Zákon č. 455/1991 Sb. o živnostenském podnikání,

tzv. Živnostenský zákon podnikání

Občanský zákoník č. 89/2012 Sb. vztahy mezi podniky cestovního ruchu a zákazníky

Obchodní zákoník č. 513/1991 Sb. vztahy mezi podniky cestovního ruchu navzájem,

vztahy s dodavateli služeb apod.

Zákon o ochraně spotřebitele č. 634/1992 Sb. ochrana spotřebitele

Zákon č. č. 326/1999 Sb.o pobytu cizinců na území

České republiky víza, cestovní doklady, evidence cizinců

Zákon č. 13/1993 Sb. tzv. Celní zákon celní politika

Zákon č. 20/1987 Sb. o státní památkové péči

Zákon č. 183/2006 Sb. o územním plánování

a stavebním řádu

výstavba, rekonstrukce a modernizace (hotely,

restaurace)

Zákon č. 100/2001 Sb. o posuzování vlivů na životní

prostředí ochrana životního prostředí

Zákon č. 114/1992. Sb. o ochraně přírody a krajiny ochrana životního prostředí

Zákon č. 185/2001 Sb. o odpadech nakládání s odpady (hotely, restaurace)

Zákon č. 477/2001 Sb. o obalech označování výrobků

Další:

daňové zákony

hygienické předpisy (hotelnictví, pohostinství)

Pramen: vlastní zpracování, 2013.

9.1. Živnostenský zákon

Základním právním předpisem pro každé podnikání, které naplňuje znaky živnosti, je

zákon č. 455/1991 Sb. o živnostenském podnikáníve znění pozdějších předpisů. Zákon

definuje pojem živnost a stanovuje také podmínky pro provozování jednotlivých živností

v cestovním ruchu. V průběhu své platnosti byl cca. 120x novelizován.

Živností podle §2 zákona rozumíme soustavnou činnost provozovánu samostatně, vlastním

jménem, na vlastní odpovědnost, za účelem dosažení zisku a za podmínek stanovených

Živnostenským zákonem.

Soustavností se míní, že podnikatel vykonává činnost určitým periodickým opakováním.

Není však nutné, aby byla činnost vykonávaná denně, stačí i sezónní aktivita. Samostatnost

znamená, že podnikatel jedná a rozhoduje se samostatně, není nikým veden a ovlivňován.

Problémem praxe je tzv. „Schwarzsystem“, kdy jsou osoby pracující v závislé činnosti nuceny

formálně samostatně podnikat, takže jejich práva vůči zaměstnavateli jsou pak minimální.

Podnikání pod vlastním jménem představuje činnost podnikatele pod svým jménem nebo

obchodní firmou. Tím, že živnostník podniká na vlastní odpovědnost, ručí za své závazky

celým svým majetkem (Petráš, 2013).

Živností přitom podle §3 zákona neníprovozování činnosti vyhrazené zákonem státu nebo

určené právnické osobě, využívání výsledků duševní tvůrčí činnosti, chráněných zvláštními

zákony, jejich původci nebo autory, výkon kolektivní správy práva autorského a práv

180

souvisejících s právem autorským podle zvláštního právního předpisu,restaurování kulturních

památek nebo jejich částí, které jsou díly výtvarných umění nebo uměleckořemeslnými

pracemi a provádění archeologických výzkumů. Živností také není činnost např. lékařů,

lékárníků, stomatologů, psychoterapeutů, znalců a tlumočníků, činnost bank, pojišťoven,

penzijních fondů, spořitelních a úvěrních družstev, burz, pořádání loterií a jiných podobných

her, námořní doprava a mořský rybolov, provozování rozhlasového a televizního vysílání,

nabízení nebo poskytování služeb směřujících bezprostředně k uspokojování sexuálních

potřeb, výchova a vzdělávání na základních školách, středních školách, speciálních školách

a vysokých školách, provozování letišť, provozování obchodní letecké dopravy a leteckých

prací a poskytování leteckých služeb apod.

Živnost může provozovat (§5) fyzická nebo právnická osoba, splní-li podmínky stanovené

zákonem. Státní povolení k provozování živnosti se vyžaduje jen v případech vymezených

zákonem. Fyzická osoba, která nemá bydliště na území České republiky, nebo právnická

osoba, která nemá sídlo na území České republiky, může na území České republiky

provozovat živnost za stejných podmínek a ve stejném rozsahu jako česká osoba, pokud

ze zákona nevyplývá něco jiného. Pro účely živnostenského zákona se za českou (tuzemskou)

osobu považuje fyzická osoba s bydlištěm nebo právnická osoba se sídlem na území České

republiky. Bydlištěm na území České republiky se pro účely zákona rozumí trvalý pobyt

na území krajiny.

Zahraniční fyzická osoba, která hodlá na území České republiky provozovat živnost

a která má podle zvláštního zákona č. 326/1999 Sb. o pobytu cizinců na území České

republiky povinnost, mít pro pobyt na území krajiny povolení, musí k ohlášení živnosti

a k žádosti o koncesi doložit doklad prokazující udělení víza k pobytu nad 90 dní

nebo povolení k dlouhodobému pobytu. Povinnost doložit doklad se nevztahuje na zahraniční

fyzickou osobu, která hodlá na území České republiky provozovat živnost prostřednictvím

organizační složky svého podniku.

9.1.1. Podmínky provozování živnosti

Živnostenský zákon stanovuje podmínky pro provozování živnosti. Přitom je potřeba

rozlišovat všeobecné a zvláštní podmínky provozování živnosti. Všeobecné podmínky se

týkají všech živností, zvláštní podmínky upravují jen některé druhy živnosti.

Všeobecnými podmínkami provozování živnosti (§6) jsou dosažení věku 18 let, způsobilost

k právním úkonům a bezúhonnost.

181

Za bezúhonnou se pro účely zákona nepovažuje osoba, která byla pravomocně odsouzena

pro trestný čin spáchaný úmyslně, jestliže byl tento trestný čin spáchán v souvislosti

s podnikáním, nebo s předmětem podnikání, o který žádá nebo který ohlašuje, pokud se na ni

nehledí, jako by nebyla odsouzena. Bezúhonnost se prokazuje u občanů České republiky

výpisem z evidence Rejstříku trestů. U osob, které jsou občany jiného členského státu

Evropské unie (§46 odst. 1 písm. a), výpisem z evidence trestů daného státu, případně

prohlášením o bezúhonnosti učiněným před notářem nebo orgánem členského státu, jehož

jsou občany, nebo před notářem nebo orgánem členského státu posledního pobytu. Tyto

doklady nesmí být starší než 3 měsíce. Takový doklad může být nahrazen dokladem o uznání

odborné kvalifikace, pokud prokazuje i splnění podmínky bezúhonnosti.

Zvláštními podmínkami provozování živnosti (§7) jsou odborná nebo jiná způsobilost,

pokud je Živnostenský zákon nebo zvláštní předpisy vyžadují.

Pokud je v rámci odborné způsobilosti vyžadována praxe v oboru, rozumí se jí výkon

odborných činností, náležejících do oboru nebo příbuzného oboru živnosti, osobou

samostatně výdělečně činnou v oboru nebo v příbuzném oboru na základě příslušného

oprávnění k podnikatelské činnosti, osobou pověřenou vedením podniku nebo organizační

složky podniku, odpovědným zástupcem, osobou bezprostředně odpovědnou za řízení

činnosti, která je předmětem živnosti, nebo osobou vykonávající samostatné odborné práce,

odpovídající oboru živnosti, v pracovněprávním vztahu. Za příbuzné obory se považují obory,

které užívají stejných nebo podobných pracovních postupů a odborných znalostí.

Odbornou způsobilost může občan České republiky nebo jiného členského státu Evropské

unie prokázat též doklady o odborné kvalifikaci, které osvědčují, že předmětnou činnost

vykonával v jiném členském státě Evropské unie.

Důležitým prvkem provozování živnosti je možnost provozovat živnost prostřednictvím

odpovědného zástupce (§11). Je to fyzická osoba ustanovená podnikatelem, která odpovídá

za řádný provoz živnosti a za dodržování živnostenskoprávních předpisů a je k podnikateli

ve smluvním vztahu. Odpovědný zástupce musí splňovat všeobecné a zvláštní podmínky

provozování živnosti. Přitom nikdo nemůže být ustanoven do funkce odpovědného zástupce

pro více než čtyři podnikatele. Toto ustanovení vyvolává v praxi rozpaky a způsobuje

problémy (Petráš, 2013).

182

9.1.2. Členění živností a živnostenské oprávnění

Živnosti podle zákona č. 455/1991 Sb. (§9) členíme na ohlašovací a koncesované.

Ohlašovací živnosti smějí být při splnění stanovených podmínek provozovány na základě

ohlášení. Koncesované živnosti smějí být provozovány na základě koncese.

Ohlašovací živnosti se dále podle §19 člení na živnosti volné, vázané a řemeslné. Odborná

způsobilost pro řemeslné živnosti (§21) se prokazuje dokladem nebo doklady o:

− řádném ukončení středního vzdělání s výučním listem v příslušném oboru vzdělání,

− řádném ukončení středního vzdělání s maturitní zkouškou v příslušném oboru vzdělání,

nebo s předměty odborné přípravy v příslušném oboru,

− řádném ukončení vyššího odborného vzdělání v příslušném oboru vzdělání,

− řádném ukončení vysokoškolského vzdělání v příslušné oblasti studijních programů

a studijních oborů,

− uznání odborné kvalifikace, vydaným uznávacím orgánem podle zákona o uznávání

odborné kvalifikace,

− získání všech profesních kvalifikací tak, jak jsou pro odpovídající povolání stanoveny

v Národní soustavě kvalifikací.

Uvedené doklady můžou být nahrazeny doklady získanými v příslušném oboru.

Odborná způsobilost pro vázané živnosti (§24) je stanovena přílohou č. 2 Živnostenského

zákona. Občan České republiky nebo jiného členského státu Evropské unie může prokázat

odbornou způsobilost dokladem o uznání odborné kvalifikace vydaným uznávacím orgánem

podle zákona o uznávání odborné kvalifikace.

Živnostvolná (§25) je živností opravňující k výkonu činností, pro jejichž provozování

zákon nevyžaduje prokazování odborné ani jiné způsobilosti. K získání živnostenského

oprávnění pro živnost volnou musí být splněny všeobecné podmínky.

Odborná způsobilost pro koncesované živnosti je stanovena přílohou č. 3 Živnostenského

zákona. Občan České republiky nebo jiného členského státu Evropské unie může prokázat

odbornou způsobilost dokladem o uznání odborné kvalifikace vydaným uznávacím orgánem

podle zákona o uznávání odborné kvalifikace.

183

Oprávnění provozovat živnost, tedy živnostenské oprávnění (§10) vzniká právnickým

osobám již zapsaným do obchodního rejstříku, právnickým osobám, které se do obchodního

rejstříku nezapisují, a fyzickým osobám:

− u ohlašovacích živností dnem ohlášení, nebo pokud je v ohlášení uveden pozdější den

zahájení živnosti, tímto dnem,

− u koncesovaných živností dnem nabytí právní moci rozhodnutí o udělení koncese.

Podnikatel prokazuje své živnostenské oprávnění výpisem ze živnostenského rejstříku

s údaji, příp. do vydání výpisu stejnopisem ohlášení s prokázaným doručením živnostenskému

úřadu, a to i prostřednictvím kontaktního místa veřejné správy nebo pravomocným

rozhodnutím o udělení koncese. Živnostenské oprávnění přitom nemůže být přeneseno

na jinou osobu. Toto oprávnění zaniká:

− smrtí podnikatele, nepokračují-li v živnosti dědicové nebo správce dědictví,

− zánikem právnické osoby,

− uplynutím doby, pokud živnostenský list nebo koncesní listina byly vydány na dobu

určitou,

− rozhodnutím živnostenského úřadu o zrušení živnostenského oprávnění.

9.1.3. Živnosti v cestovním ruchu

V cestovním ruchu se Živnostenský zákon vztahuje na několik činností. Živnosti volné

jsou živnosti, pro jejichž provozování zákon nevyžaduje prokazování odborné ani jiné

způsobilosti. V cestovním ruchu k nim patří:

ubytovací služby, a totypyubytování neposkytující stravovací služby, tj. turistické

ubytovny, kempy, chatové osady nebo jiné kategorie staveb poskytující i jiné než základní

služby a poskytující snídaně v těchto stavbách s kapacitou do 10 lůžek např. rodinné

domy,

provoz cestovní agentury a průvodcovská činnost v oblasti cestovního ruchu,

pozemní doprava s výjimkou železniční a silniční motorové dopravy,

činnostinformačníchkanceláří,

překladatelskáa tlumočnická činnost,

provozování kulturních, kulturně-vzdělávacích a zábavních zařízení, pořádání kulturních

produkcí, zábav, výstav, veletrhů, přehlídek, prodejních a obdobných akcí,

služby osobníhocharakterujako jsou seznamovací a svatební agentury, kartářky,

astrologie, čistič bot, hostesky, společnice, doprovod skupiny osob či jednotlivců.

184

Zařazení průvodcovské činnosti k volným živnostem nelze považovat za vhodný krok.

Průvodcovská činnost představuje doprovázení skupin nebo jednotlivců a poskytování

výkladu zejména o kultuře a historii v různých jazycích, poskytování praktických informací

o místu pobytu, případně základní pomoc návštěvníkům cestovního ruchu. Je potřeba

konstatovat, že požadavky na průvodce jsou v řadě krajin značné. V České republice je však

stále nedoceněn význam kvalitních průvodcovských služeb pro města a regiony, a to tak

ze strany státu, jako i ze strany organizací destinačního managementu (Petráš, 2013).

Živností vázanou je průvodcovská činnost – horská, která zahrnuje provádění jednotlivců

nebo skupin v horských oblastech, včetně zabezpečování bezpečnosti a realizace naučné,

informační a propagační činnosti. Pro její výkon se vyžaduje střední vzdělání s maturitní

zkouškou a profesní kvalifikace pro horskou průvodcovskou činnost, nebo osvědčení

o rekvalifikaci, nebo jiný doklad o odborné kvalifikaci pro příslušnou pracovní činnost

vydaný zařízením akreditovaným Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy,

nebo ministerstvem, do jehož působnosti patří oblast, v níž je živnost provozována, a 4 roky

praxe v oboru.

Živností řemeslnou je hostinskáčinnost, tj. příprava a prodej pokrmů a nápojů určených

k bezprostřední spotřebě v provozovně, v níž jsou prodávány. Činnost může být prováděna

buď samostatně, nebo společně s poskytováním ubytování např. v hotelech nebo penzionech.

Pro její výkon se vyžaduje doklad o vzdělání v oboru.

Klíčovou živností v oblasti cestovního ruchu je provozování cestovní kanceláře. Jedná se

o živnost koncesovanou. Živností se rozumí organizování, nabízení a prodej zájezdů nebo

jednotlivých služeb cestovního ruchu např. zabezpečení dopravy, ubytování, prodej jízdenek

apod. Pro její výkon se vyžaduje splnění jedné z následujících podmínek:

− vysokoškolské vzdělání ve studijním programu a studijním oboru zaměřeném na cestovní

ruch,

− vyšší odborné vzdělání v oboru vzdělání zaměřeném na cestovní ruch,

− střední vzdělání s maturitní zkouškou v oboru vzdělání zaměřeném na cestovní ruch,

− vysokoškolské vzdělání a 1 rok praxe v oboru,

− vyšší odborné vzdělání a 3 roky praxe v oboru,

− střední vzdělání s maturitní zkouškou a 6 let praxe v oboru,

− osvědčení o rekvalifikaci nebo jiný doklad o odborné kvalifikaci pro příslušnou pracovní

činnost vydaný zařízením akreditovaným podle zvláštních právních předpisů, zařízením

akreditovaným Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy, nebo ministerstvem,

do jehož působnosti patří oblast, v níž je živnost provozována, a 6 let praxe v oboru,

185

− doklad o profesní kvalifikaci pro provozování cestovní kanceláře podle zvláštního

právního předpisu a 2 roky praxe v oboru.

K dalším koncesovaným živnostem vztahujícím se k cestovnímu ruchu patří:

silniční motorová doprava (včetně taxislužby), která zajišťuje přepravu osob silničními

motorovými vozidly pro cizí potřebu, jakož i přemísťování silničních motorových vozidel

samých,

vnitrozemská vodní doprava, která představuje souhrn činností, jimiž se zajišťuje přeprava

osob, věcí, případně zvířat, jakož i přemísťování plavidel samých po vnitrozemských

vodních cestách pro cizí potřebu s výjimkou plovoucích strojů a zařízení.

9.2. Zákon o některých podmínkách podnikání v cestovním ruchu

Zákon č. 159/1999 Sb. o některých podmínkách podnikání v cestovním ruchu a o výkonu

některých činností v oblasti cestovního ruchu, je klíčovým předpisem právní úpravy

cestovního ruchu v České republice. Oficiálním označením se jedná o zákon č. 159/1999 Sb.

o některých podmínkách podnikání v cestovním ruchu a o výkonu některých činností v oblasti

cestovního ruchu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., Občanský zákoník, ve znění pozdějších

předpisů a zákona č. 455/1991 Sb. o živnostenském podnikání ve znění pozdějších předpisů.

Zákon byl devětkrát novelizován novelami 37/2004 Sb., 39/2004 Sb., 57/2006 Sb.,

214/2006 Sb., 130/2008 Sb., 301/2009 Sb. a 89/2012 Sb. Zákon implementuje do praxe

evropskou směrnici č. 90/314/EHS. Důvodem přijetí zákona byla ale zejména řada

negativních jevů v oblasti cestovního ruchu, a to úpadky cestovních kanceláří a snaha

o zabezpečení garancí pro spotřebitele (Petráš, 2013).

Tvorba zákona a jeho přijetí měli několik základních cílů, a sice (Petráš, 2013):

− implementaci směrnice č. 90/314/EHS do vnitrostátního práva,

− zvýšení ochrany spotřebitele,

− zkvalitnění služeb cestovních kanceláří.

Zákon se ale musel vyrovnat s problémem soukromě-právní úpravy cestovního ruchu

spočívající v dualizmu občanského a obchodního práva. Na jedné straně by měl zajistit

ochranu zákazníka cestovních kanceláří a agentur, na druhé straně regulovat podnikání

cestovních kanceláří (Petráš, 2013).

Je nutno dodat, že upravuje jen některé podmínky podnikání v cestovním ruchu. Vztahuje

se na činnost cestovních kanceláří a agentur a činnost průvodců. Neupravuje ale podnikání

v ubytovacích zařízeních, v pohostinských zařízeních, ve společensko-zábavních zařízeních

např. kasina a jiných specifických zařízeních cestovního ruchu např. v aquaparcích.

186

Důležité z pohledu poskytování služeb v cestovním ruchu je vymezení pojmu zákazník.

Podle §4 zákona č. 159/1999 Sb. je zákazníkem osoba, která uzavře s cestovní kanceláří

smlouvu o zájezdu, nebo osoba, v jejíž prospěch byla tato smlouva uzavřena. Zákazníkem je

i osoba, na kterou byl zájezd převeden.

9.2.1. Zájezd

Zájezd je podstatným pojmem, který je potřeba z hlediska cestovního ruchu jasně

vymezit. Jedná se o vlastní produkt cestovní kanceláře. Prodávat jej můžou cestovní kanceláře

a agentury po uzavření smlouvy o zájezdu.

Podle §1 zákona č. 159/1999 Sb. zájezdem rozumíme předem sestavenou kombinaci

alespoň dvou služeb, je-li prodávána nebo nabízena k prodeji za souhrnnou cenu a je-li

služba poskytována po dobu přesahující 24 hodin nebo když zahrnuje ubytování přes noc.

Jedná se o kombinaci služeb doprava, ubytování nebo jiné služby cestovního ruchu, jež

nejsou doplňkem dopravy nebo ubytování a tvoří významnou část zájezdu nebo jejichž cena

tvoří alespoň 20 % souhrnné ceny zájezdu (obrázek 29).

Obrázek 29: Zájezd

Pramen: vlastní zpracování, 2013.

Oddělené účtování za jednotlivé položky téhož zájezdu nezprošťuje subjekt, který je

oprávněn nabízet a prodávat zájezdy, závazků podle zákona.

Zájezdem podle tohoto zákona není kombinace služeb cestovního ruchu (1) prodávaná

jinému podnikateli za účelem jeho dalšího podnikání nebo (2) jejíž nabídka a prodej nesplňuje

znaky živnostenského podnikání.

ostatní

služby

a/nebo

ubytování a/alebo

průvodce

a výjimečně/nebo

pojištění

doprava

a/nebo

stravování

ZÁJEZD

187

a) Předem sestavená kombinace služeb. Vymezení, kdy kombinaci služeb považujeme

za zájezd a kdy nikoliv, je z hlediska praxe nesmírně důležité. Podle výkladu Evropského

soudního dvora podmínka, že zájezd je předem sestavená kombinace služeb, znamená, že se

jedná o kombinaci sestavenou kdykoliv před čerpáním první služby. Jedná se tedy tak o balík

služeb, který je předem sestavený a nabízený v tištěném katalogu, elektronickém katalogu

nebo na letáku, jako i o kombinaci sestavenou na základě individuální objednávky zákazníka

dříve, než spotřebitel začne čerpat první službu.

Zájezdem tedy je kombinace služeb na základě přání klienta, ale není jím dokoupení

fakultativního výletu, oběda, či večeře v cílové destinaci [25].

Zájezdem rovněž není, pokud si klient k zakoupenému ubytování později (kdekoliv)

zakoupí jízdenku či letenku. Zájezdem ale je, jestliže si klient zakoupí současně ubytování

a dopravní ceninu, případně voucher na dopravu. Nabídku místa v dopravním prostředku,

která je provedena současně s nabídkou ubytování a koresponduje s ní, tedy chápeme jako

nabídku zájezdu. Pokud tedy organizátor nabízí v katalogu osobitně ubytování a osobitně

k němu vhodnou dopravu (leteckou, autokarovou, železniční) v odpovídajících termínech,

jedná se o nabídku zájezdu, kterou smí vlastním jménem provádět jen cestovní kancelář.

Pro účely pojištění pro případ úpadku pak mohou při prodeji nastat 2 různé situace [25]:

− pokud si zákazník z takové nabídky zakoupí jen jednu službu, tedy dopravu nebo jen

ubytování, nezakoupil zájezd, a proto se na tuto službu nevztahuje pojištění pro případ

úpadku,

− pokud si zakoupí dopravu a ubytování, jedná se o zájezd, a proto se na tyto služby

pojištění vztahuje.

Nabídkou zájezdu není, pokud cestovní agentura nabízí pouze ubytování a kromě toho

v rámci svých služeb zprostředkovává prodej dopravních cenin pravidelné dopravy. Cestovní

agentura však nesmí na přání zákazníka takové služby kompletovat, protože by se jednalo

o zájezd.

Zájezdem je pobyt v ubytovacím zařízení zahrnující ubytování a další předem rezervované

služby, např. stravování, využití wellness, sportovního zařízení, gastronomického zařízení

a jiných služeb, pokud tyto služby nejsou automaticky zahrnuty v ceně ubytování. Typickým

příkladem je teambuilding, vícedenní konference, incentivní pobyty apod.

188

Zájezdem je také rekondiční, relaxační nebo wellness program, který nespadá pod režim

zákona č.20/1966 Sb. o péči o zdraví lidu, tedy který není léčebným pobytem na lékařský

předpis.

b) Kombinace služeb přesahující 24 hodin. Podle §1 zákona č. 159/1999 Sb. je další

podmínkou klasifikace zájezdu poskytování kombinace služeb po dobu přesahující 24 hodin

nebo zahrnutí ubytování přes noc.

Za zájezd tedy považujeme kombinaci dopravy a programu, kterého cena tvoří min. 20 %

ceny zájezdu, případně program, který je pro účastníka zájezdu významný v případě, že celek

přesáhne 24 hodin.

c) Kombinace min. dvou služeb. Zájezdem je i kombinace dopravy a ubytování, pokud

ubytování není doplňkem dopravy. Za zájezd ale nepovažujeme ubytování v dopravním

prostředku jako součást přepravy na základě přepravní ceniny, tj. lůžko ve vlaku, kajuta

na lodní lince. Na druhé straně je zájezdem ubytování ve vlaku, autokaru nebo výletní lodi

tzv. cruise, pokud je nabízené speciálně jako turistická poznávací trasa nebo plavba. Tedy

kombinace služeb, kde účelem cesty není dopravit se z výchozího do koncového místa, ale

projet trasu resp. místa na ní včetně případného programu. Kombinace dopravy a ubytování

není zájezdem, pokud doprava je jen doplňkem ubytování např. transfer z a do ubytovacího

zařízení z obvyklého dopravního uzlu, doprava zavazadel ubytovaných hostů apod. [25].

Kombinace služeb ubytování a stravování je zájezdem v případě, že stravování není

doplňkem ubytování. Stravování nad rozsah snídaně se za doplněk ubytování považuje, pokud

je poskytnuto ubytovacím objektem automaticky každému hostu v rámci ceny ubytování např.

režim all inclusive v hotelu.

Ubytování a program, pokud cena služeb programu tvoří alespoň 20 % ceny zájezdu nebo

pokud je program pro účastníka zájezdu významný, je možné tuto kombinaci považovat

za zájezd. Program se ale za doplněk ubytování považuje, pokud je poskytnut ubytovacím

zařízením automaticky každému hostu v rámci ceny ubytování např. animace, hotely fungující

pouze v režimu all inclusive apod. Taková kombinace pak není zájezdem.

Zájezdem je lyžařský pobyt s permanentkou i s individuální dopravou, a to i v případě

když cena permanentky nepředstavuje 20 % ceny zájezdu. Lyžování považujeme

za významný program z pohledu spotřebitele.

Zájezdem je kombinace dopravy a vstupenek na významnou sportovní, společenskou

či kulturní akci, i pokud cena vstupenky nedosáhne 20 % celkové ceny za předpokladu, že

189

celek přesáhne 24 hodin [25] např. Liga mistrů, Mistrovství světa v hokeji, Tour de France,

Filmový festival v Cannes, Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary apod.

Zájezdem není jakkoliv dlouhý pobyt v luxusním přímořském hotelu bez dalších služeb.

Snídaně přitom nepovažujeme za samostatnou službu. Stejně za významnou službu tvořící

kombinaci nepovažujeme zprostředkování cestovního pojištění.

Zájezdem je cesta autobusem nebo vlakem s lehátkovou, či lůžkovou úpravou delší než

24 hodin se zajištěnými prohlídkami v místě zastávek a návratem do výchozího místa,

resp. do jiného místa, kam lze dojet přímo. Zájezdem ale není cesta vlakem s použitím lůžka

nebo lehátka aniž bez předem zakoupených služeb.

Zájezdem není, pokud zákazník letecké společnosti dostane ubytování v místě

mezipřistání, protože návazná doprava není technicky možná.

Zájezdem je pobyt v ubytovacím zařízení s teambuildingovým programem

organizovaným jiným subjektem než je spotřebitel. Zájezdem není stejný pobyt s programem

organizovaným spotřebitelem v místnostech, které si od hotelu pronajal spolu s ubytováním.

Zájezdem také není, pokud ubytovací zařízení nabízí ubytovaným hostům doplňkové služby

v případě, že tyto služby jsou poskytovány v rámci ceny ubytování nikoliv jako osobitně

nabízený balík, ale po každé a pro každého např. volný vstup do bazénu, wellness centra,

animační služby apod. [25].

Zcela specifickým problémem je nabídka a prodej léčebných pobytů v lázeňských

zařízeních. Tyto pobyty jsou z hlediska zákona č. 20/1966 Sb. o péči o zdraví lidu postaveny

do jiného režimu než je zákon č. 159/ 1999 Sb. V posledních letech však tato zařízení čím dál

častěji nabízejí a prodávají čistě komerční wellness pobyty, které jsou prakticky totožné

s programy organizovanými wellness hotely apod. nebo cestovními kancelářemi. Je

nepřípustné, aby návštěvníci v rámci stejného typu pobytu měli různou právní ochranu

podle různých právních předpisů. Proto se tyto pobyty rozčleňují na dva druhy, a to léčebné a

ostatní.

Léčebný pobyt ve státním i nestátním lázeňském zařízení ve smyslu zákona č. 20/1966 Sb.

není zájezdem, i když zahrnuje kombinaci služeb cestovního ruchu jako je ubytování,

stravování, nejvýše jednodenní výlety a kulturní programy. Tyto další služby cestovního

ruchu se chápou jako doplněk léčby. Podstatným a určujícím znakem léčebného pobytu je

lékařská péče. Pobyt v léčebném zařízení, jehož součástí není péče pod lékařským dohledem

(nezbytnou součástí je vstupní a výstupní lékařská prohlídka), není léčebným pobytem, ale

zájezdem [25].

190

Relaxační a wellness pobyty nezahrnující služby lékaře plně naplňují definici zájezdu,

a proto je za zájezd považujeme bez ohledu na to, který subjekt je nabízí a prodává. Tedy

i lázeňské zařízení nebo hotel. Zájezdem samozřejmě není, pokud jsou wellness služby

nabízeny k ubytovací službě jen jako možnost k využití, bez zahrnutí a určení počtu

a charakteru takových služeb v ceně pobytu [25].

Výjimku ze zákona tvoří léčebné pobyty realizované přes veřejné vysílatele, lyžařské

pobyty včetně skipasu, doprava a ubytování v dopravním prostředku za primárním účelem

přepravy, doprava a ubytování včetně vstupenky na významnou sportovní nebo kulturní akci.

Příklad: Zájezdem je/není …

letenka s Air France, ubytování v hotelu Plaza Athénée**** se snídaní, vstupné

Louvre a Eiffelova věž, Paříž

letenka se Smart Wings a ubytování včetně polopenze v hotelu Silver Beach***,

Korfu, Řecko

autokarový zájezd first minute s ubytováním a polopenzí v hotelu Perla***, Slunečné

pobřeží, Bulharsko

okružní plavba all inclusive Řím – Neapol – Santorini – Eféz – Atény – Korfu –

Dubrovník – Benátky, Evropa

zážitková plavba po Baťově kanálu s ubytováním na hausbótu Hodonín – Kroměříž,

Česká republika

cesta trajektem společnosti Balearía z Barcelony na Mallorcu s přenocováním

v kajutě, Španělsko

cesta Orient Expressem Paříž – Lausanne – Miláno – Benátky – Bělehrad – Sofia –

Istanbul

cesta vlakem EC z Prahy do Berlína s přenocováním v lůžkovém vozu

individuální doprava s ubytováním v kempu, Tučepi, Chorvatsko

individuální doprava a ubytování v Residence Regina Dolomiti*** se skipasem,

Malga Ciapela, Itálie

léčebný pobyt v hotelu Felicitas, Poděbrady, Česká republika

wellness pobyt v resortu Svatá Kateřina**** včetně snídaně a hodin jógy, Počátky,

Česká republika

ubytování včetně wellness služeb v Grand hotelu Permon**** a masáže, peeling

a kosmetika v Beauty Paradise Sothys Paris placeny osobitně, Podbanské, Slovenská

republika

ubytování v hostelu Clink78 a lístek na fotbalový zápas finále Ligy mistrů, Londýn,

Velká Británie

all inclusive pobyt v komplexu Hilton Hawaiian Village Waikiki Beach Resort,

Honolulu, Havajské ostrovy

průvodce po Moskvě a vstupenky do galerie Ermitáž, Rusko

Vysvětlivky:

je zájezdem

není zájezdem

191

Kombinace služeb, jinak zcela splňující definici zájezdu není zájezdem, jestliže je prodána

jinému podnikateli za účelem jeho podnikání. To znamená, že např. cestovní agentura,

ubytovací či lázeňské zařízení v rámci své podnikatelské licence může vytvářet kombinace

služeb a může je prodat jinému podnikateli pouze k podnikatelským účelům tj. prakticky

pouze k vytvoření zájezdu jménem tohoto podnikatele. Přitom nehraje roli, zda podnikatel,

kterému byla kombinace prodána, ji dále upraví, přidá další služby nebo ji převezme

beze změny a přidá jen své jméno a ochranu podle zákona č. 159/1999 Sb. Pokud by

podnikatel takovou kombinaci spotřebovával např. pro zaměstnance, žáky, dodavatele, byla

by tato kombinace zájezdem.

Zájezdem tedy není, když organizace destinačního managementu vytvoří balík

dvoudenního putování po památkách UNESCO na Vysočině a prodá ho cestovní kanceláři.

Zájezdem se stane až, když ho cestovní kancelář nabídne potenciálním spotřebitelům.

Zájezdem ale je, když organizace destinačního managementu prodá stejný balíček jakékoliv

firmě pro její zaměstnance, partnery apod.

Zájezdem je také komerční zajištění vícedenní služební cesty, vícedenní incentivní akce,

vícedenní podnikové akce, vícedenního školení, vícedenních seminářů.

Zájezdem není kombinace, jejíž nabídka a prodej nesplňuje znaky živnostenského

podnikání. Například naprosto stejný pobyt v horách organizovaný klubem horolezců, není

zájezdem, pokud je určen výlučně pro členy klubu, kteří za něj uhradí služby třetích subjektů,

tedy jízdenku, přenocování v horské chatě, lanovky. Stejný pobyt ale je zájezdem, pokud byl

určen veřejnosti, která v ceně uhradí i režijní náklady, dozor či průvodce ze strany horolezců

apod. [25].

Kombinace služeb nabízená a prodávaná podnikatelem je vždy zájezdem, pokud není

prokazatelně nabízena a poskytnuta bezúplatně pro charitativní účely např. pobyty pro děti

z dětských domovů, pro oběti katastrof apod. [25].

d) Souhrnná cena kombinace služeb. Termín „za souhrnnou cenu“ je v zákoně doplněn

dovětkem o tom, že oddělené účtování za jednotlivé položky téhož zájezdu

nezprošťujesubjekt, který je oprávněn nabízet a prodávat zájezdy, závazků podle zákona.

Souhrnná cena tedy neznamená, že cena zájezdu musí být nutně uvedena v jedné částce,

resp. součtem. Rozhodující není, kolik účtenek bude vystaveno, ale že budou vystaveny

stejným subjektem, stejnému zákazníkovi a na služby vztahující se ke stejné akci [25].

192

9.2.2. Cestovní kancelář vs. cestovní agentura

Cestovní kancelář i cestovní agentura mají při zabezpečování své činnosti jisté povinnosti

vyplývající ze zákona č. 159/1999 Sb.

a) Cestovní kancelář. Provozovatel cestovní kanceláře je podle §2 zákona č. 159/1999 Sb.

podnikatel, který je na základě koncese oprávněn organizovat, nabízet a prodávat zájezdy.

Provozovatelem cestovní kanceláře je také osoba, která má v době podpisu cestovní smlouvy

sídlo nebo místo podnikání v jiném členském státě Evropské unie nebo v jiném státě tvořícím

Evropský hospodářský prostor, než je Česká republika. Cestovní kancelář usazená na území

jiného státu musí podnikat na základě oprávnění tohoto státu k provozování cestovní

kanceláře a musí mít sjednané pojištění záruky pro případ úpadku cestovní kanceláře,

nebo být jinak pro tento případ zajištěna, alespoň v rozsahu stanoveném zákonem

č. 159/1999 Sb. V rámci živnosti může cestovní kancelář:

− nabízet a prodávat jednotlivé služby cestovního ruchu,

− organizovat kombinace služeb cestovního ruchu a nabízet je a prodávat jiné cestovní

kanceláři za účelem jejího dalšího podnikání,

− zprostředkovávat prodej jednotlivých služeb cestovního ruchu pro jinou cestovní kancelář

nebo cestovní agenturu, případně pro jiné osoby např. dopravce, pořadatele kulturních,

společenských a sportovních akcí apod.,

− zprostředkovávat prodej zájezdu pro jinou cestovní kancelář, přitom smlouva o zájezdu

musí být v těchto případech uzavřena jménem cestovní kanceláře, pro kterou je zájezd

zprostředkováván,

− prodávat věci související s cestovním ruchem, zejména vstupenky, mapy, plány, jízdní

řády, tištěné průvodce a upomínkové předměty.

Cestovní kancelář je povinna po celou dobu své podnikatelské činnosti mít uzavřenu

pojistnou smlouvu. Je povinna označit provozovnu a propagační a jiné materiály určené

zákazníkovi slovy „cestovní kancelář“, pokud toto označení neobsahuje již její obchodní

firma. Označení cestovní kancelář nebo CK může používat pouze podnikatel, který je

držitelem platné koncese.

Cestovní kancelář dále nesmí zprostředkovávat prodej zájezdu pro subjekt, který není

cestovní kanceláří.

Kromě toho je povinna předložit před uzavřením smlouvy o zájezdu zájemci

na jeho žádost k nahlédnutí doklad o pojištění zárukypro případ úpadku cestovní kanceláře.

193

Při zprostředkování prodeje zájezdu pro jinou cestovní kancelář v propagačních,

nabídkových a jiných materiálech, včetně jejich elektronických forem, vždy informovat,

pro kterou cestovní kancelář je prodej zájezdu zprostředkováván. Před uzavřením smlouvy

o zájezdu předložit zájemci o uzavření smlouvy na jeho žádost k nahlédnutí doklad o pojištění

záruky pro případ úpadku cestovní kanceláře, pro kterou zprostředkovává prodej zájezdu.

Před zahájením zprostředkování prodeje zájezdů pro cestovní kancelář usazenou na území

jiného státu je nutné neprodleně informovat o této skutečnosti Ministerstvo pro místní rozvoj,

a to včetně údajů o rozsahu pojištění záruky pro případ úpadku cestovní kanceláře, nebo jiné

formy zajištění zájezdů. Při zprostředkování prodeje zájezdu pro cestovní kancelář usazenou

na území jiného státu předložit zájemci na jeho žádost k nahlédnutí opis oprávnění

k provozování cestovní kanceláře včetně jeho úředně ověřeného překladu a informovat

zájemce o rozsahu pojištění záruky pro případ úpadku cestovní kanceláře, nebo jiné formy

zajištění zájezdů.

Při zprostředkování prodeje zájezdu prostřednictvím prostředků komunikace na dálku

poskytnout zájemci s dostatečným předstihem relevantní údaje.

Cestovní kancelář usazená na území jiného státu je povinna před zahájením prodeje

zájezdů bezodkladně informovat o této skutečnosti ministerstvo, a to včetně údajů o rozsahu

pojištění záruky pro případ úpadku cestovní kanceláře nebo jiné formy zajištění zájezdů.

Podle §10 zákona č. 159/1999 Sb. je cestovní kancelář dále před uzavřením cestovní

smlouvy v katalogu, případně jinou prokazatelnou formou povinna pravdivě, srozumitelně,

úplně a řádně informovat o všech skutečnostech, které jsou jí známy, a které mohou mít vliv

na rozhodnutí zájemce o koupi zájezdu (tabulka 48).

Tabulka 48: Informační povinnost cestovní kanceláře

Povinnosti

termín zájezdu

storno poplatky

místo pobytu

dopravní prostředek

ubytovací zařízení

forma stravování

trasa cesty + zastávky

program

pasové a vízové povinnosti

rozsah a podmínky pojištění

možnost uzavřít individuální pojištění zákazníka

zprostředkovat informace k zájezdu od jiné cestovní kanceláře

Pramen: vlastní zpracování, 2013.

194

Cestovní kanceláří musí zákazníka informovat, zda je pro zájezd požadován minimální

počet zákazníků včetně termínu, kdy nejpozději před odjezdem musí být zákazníkům

oznámeno, že nebylo tohoto minimálního počtu dosaženo a cestovní kancelář zájezd ruší.

Před uzavřením cestovní smlouvy mohou být potřebné údaje změněny jen v případě, že si

cestovní kancelář v katalogu toto právo vyhradila, nebo pokud se na nich dohodla se

zájemcem o koupi zájezdu. V ostatních případech jsou pro cestovní kancelář závazné.

a) Cestovní agentura. Provozovatelem cestovní agentury je podnikatel, který provozuje svou

činnost na základě ohlášení volné živnosti. Cestovní agentura nesmí zprostředkovávat prodej

zájezdu pro subjekt, který není cestovní kanceláří. V rámci živnosti může cestovní agentura

prodávat věci související s cestovním ruchem, zejména vstupenky, mapy, plány, jízdní řády,

tištěné průvodce a upomínkové předměty.

Cestovní agentura je povinna označit provozovnu a propagační a jiné materiály určené

zákazníkovi slovy "cestovní agentura", pokud toto označení neobsahuje již obchodní firma.

Dále je povinna:

− v propagačních, nabídkových a jiných materiálech, včetně jejich elektronických forem,

vždy informovat, pro kterou cestovní kancelář je prodej zájezdu zprostředkováván,

− před uzavřením smlouvy o zájezdu předložit zájemci na jeho žádost k nahlédnutí doklad

o pojištění záruky pro případ úpadku cestovní kanceláře, pro kterou zprostředkovává

prodej zájezdu,

− před zahájením zprostředkování prodeje zájezdů pro cestovní kancelář usazenou na území

jiného státu bezodkladně informovat o této skutečnosti Ministerstvo pro místní rozvoj, a to

včetně údajů o rozsahu pojištění záruky pro případ úpadku cestovní kanceláře nebo jiné

formy zajištění těchto zájezdů,

− při zprostředkování prodeje zájezdu pro cestovní kancelář usazenou na území jiného státu

předložit zájemci na jeho žádost k nahlédnutí opis oprávnění k provozování cestovní

kanceláře včetně jeho úředně ověřeného překladu a informovat zájemce o rozsahu pojistné

záruky pro případ úpadku cestovní kanceláře nebo jiné formy zajištění těchto zájezdů,

− při zprostředkování prodeje zájezdu prostřednictvím prostředků komunikace na dálku

např. přes internet poskytnout zájemci s dostatečným předstihem náležité údaje.

Cestovní kancelář je živností koncesovanou. Podléhá tedy ustanovením Živnostenského

zákona. Druhá živnost, cestovní agentura, byla zřízená ve snaze umožnit podnikání v zásadě

všem provozovatelům. Avšak cestovní agentury byly původně koncipovány jako živnosti

195

vázané. Později prošly k živnostem volným. Základní rozdíl (tabulka 49) mezi cestovní

agenturou a cestovní kanceláří je v tom, že cestovní agentura nesmí sama organizovat

zájezdy. Může je pouze zprostředkovat pro cestovní kancelář. Přitom musí mít svou

provozovnu a materiály řádně označeny, aby nedošlo k záměně s cestovní kanceláří (Petráš,

2013).

Tabulka 49: Rozdíl mezi cestovní kanceláří a cestovní agenturou

Cestovní kancelář Cestovní agentura

živnost koncesovaná ohlašovací volná

tvorba zájezdů a jejich prodej

zprostředkování zájezdů

prodej jednotlivých služeb

pojištění proti úpadku

označení provozovny, propagačních a jiných materiálů

předložit na požádání zákazníka doklad o pojištění proti

úpadku

informační povinnost

Pramen: vlastní zpracování, 2013.

9.2.3. Pojištění záruky pro případ úpadku cestovní kanceláře

Zákon č. 159/1999 Sb. je speciálním prováděcím předpisem k Živnostenskému zákonu

(Petráš, 2013). Zásadní roli hraje pojištění proti úpadku cestovní kanceláře, tedy smlouva

s pojišťovnou. Na rozdíl od evropské směrnice č. 90/314/EHS, která umožňuje i jiné možnosti

ochrany zákazníka např. bankovní záruku, česká legislativa striktně vyžaduje u každé cestovní

kanceláře pojištění. Toto pojištění je základním prvkem ochrany spotřebitele.

Podle §6 až §8 je cestovní kancelář povinna sjednat pojištění záruky pro případ úpadku

cestovníkanceláře. Na základě tohoto pojištění vzniká zákazníkovi pojištěnému cestovní

kanceláří právo naplnění v případech, kdy cestovní kancelář z důvodu svého úpadku

(1) neposkytne zákazníkovi dopravu z místa pobytu v zahraničí do České republiky, pokud

jetato doprava součástí zájezdu, (2) nevrátí zákazníkovi zaplacenou zálohu nebo cenu zájezdu

v případě, že se zájezd neuskutečnil, nebo (3) nevrátí zákazníkovi rozdíl mezi zaplacenou

cenou zájezdu a cenou částečně poskytnutého zájezdu v případě, že se zájezd uskutečnil

pouze zčásti.

Pojistná smlouva musí být sjednána tak, aby se pojištění vztahovalo na veškeré zájezdy

prodané v době platnosti pojistné smlouvy, pokud cestovní kancelář uzavře novou pojistnou

smlouvu. Okamžikem prodeje zájezdu se rozumí okamžik uzavření smlouvy o zájezdu.

Pojišťovna předá cestovní kanceláři kromě pojistky rovněž doklady určené zákazníkům,

které musí obsahovat informace o uzavřeném pojištění, zejména označení pojišťovny,

196

podmínky pojištění a způsob oznámení pojistné události. Cestovní kancelář je povinna předat

tento doklad zákazníkovi současně s cestovní smlouvou.

a) Pojistné plnění. V případě, že zákazníkovi nebude poskytnuta doprava z místa pobytu

v zahraničí do České republiky, poskytne pojišťovna plnění zabezpečením dopravy z místa

pobytu do České republiky, včetně nezbytného ubytování a stravování do doby odjezdu

i v případě, že se pojišťovně nepodaří do 12 hodin po oznámení škodné události průkazně

ověřit u odpovědného zástupce cestovní kanceláře, že došlo k pojistné události.

V případě, že se následným šetřením pojišťovny neprokáže, že došlo k pojistné události, je

cestovní kancelář povinna uhradit pojišťovně to, co za ni pojišťovna plnila.

Zajistí-li si zákazník dopravu včetně nezbytného ubytování a stravování

na vlastní náklady, poskytne mu pojišťovna peněžní plnění pouze do výše, jakou by musela

vynaložit, pokud by dopravu, ubytování a stravování zajišťovala sama.

Pojistné plnění poskytne pojišťovna okamžitě po ověření pravdivosti oznámení pojistné

události. Pro oznámení pojistné události se přitom nevyžaduje písemná forma.

Pojišťovna není oprávněna odmítnout pojistné plnění nebo snížit jeho výši v případě,

dozví-li se po pojistné události, že cestovní kancelář vědomě poskytla nepravdivé nebo

neúplné podklady, které byly pro uzavření pojištění podstatné. Pojišťovna je však v tomto

případě oprávněna domáhat se náhrady škody na cestovní kanceláři.

b) Výška pojistného plnění. Pojištění lze sjednat pouze u pojišťovny, která je oprávněna

provozovat pojištění záruky např. Generali, Union, Uniqua. Pojistné podmínky pro povinné

pojištění záruky je pojišťovna povinna předložit České národní bance na její vyžádání

ke kontrole. Česká národní banka spolupracuje při kontrole pojistných podmínek pro pojištění

záruky s Ministerstvem pro místní rozvoj.

Cestovní kancelář je povinna sjednat pojištění na pojistnou částku minimálně 30 %

ročních plánovaných tržeb z prodeje zájezdů nebo v případě, že tyto tržby mají být nižší než

tržby v předchozím roce, na pojistnou částku minimálně 30 % těchto tržeb v předchozím roce.

Cestovní kancelář je povinna před uzavřením pojistné smlouvy a kdykoli v době trvání

pojištění umožnit pojišťovně na její žádost přístup ke všem dokladům, které souvisejí

s pojištěním zájezdů, a podat k nim vysvětlení.

Všeobecné pojistné podmínky stanoví, jakou částkou se cestovní kancelář podílí

na pojistné události, způsob její úhrady pojišťovně a zúčtování vůči cestovní kanceláři, bližší

podmínky jejího použití a případy, kdy je pojišťovna povinna nepoužitou částku cestovní

197

kanceláři vrátit. Výše částky, kterou se cestovní kancelář podílí na plnění z pojistné události,

nesmí být nižší než 2 % ročních plánovaných tržeb z prodeje zájezdů.

Přesto že minimální výška pojištění je zákonem jasně vymezena, v praxi často dochází

k podpojištění cestovních kanceláří. Zákazník si sice může ověřit, zda je cestovní kancelář

pojištěna, ale nemá možnost zjistit výšku pojištění, ani zda je dostačující. Pojišťovna ale má

nárok prověřovat finanční hospodaření cestovní kanceláře a cestovní kancelář ji to musí

umožnit (Petráš, 2013).

9.3. Občanský zákoník

Občanský zákoník upravuje obchodně-závazkové vztahy mezi osobami (občany)

navzájem a mezi podnikateli a zákazníky (občany). Upravuje tedy vztahy mezi fyzickými

osobami, resp. mezi fyzickou a právnickou osobou např. mezi hotelem a hostem, cestovní

kanceláří a zákazníkem. Je základní právní úpravou soukromého práva. Soukromé právo (§3)

přitom spočívá zejména na zásadách, že každý má právo na ochranu svého života a zdraví,

jakož i svobody, cti, důstojnosti a soukromí.

V České republice se původní zákon č. 40/1964 Sb. nahradízákonem č. 89/2012 Sb.

s účinností od 1. ledna 2014.

Každý člověk má podle tohoto zákona vrozená, již samotným rozumem a citem

poznatelná přirozená práva, a tudíž se považuje za osobu. Zákon stanovuje jen meze

uplatňování přirozených práv člověka a způsob jejich ochrany.

Člověk má právníosobnost od narození až do smrti. Každý člověk odpovídá

za své jednání, je-li schopný ho posoudit a ovládnout. Kdo se vlastní vinou přivede do stavu,

v němž by jinak za své jednání odpovědný nebyl, odpovídá za jednání v tomto stavu učiněná.

Plně svéprávným se člověk stává zletilostí. Tou se nabývá dovršením osmnáctého roku

věku. Před nabytím zletilosti se plné svéprávnosti nabývá přiznáním svéprávnosti

nebo uzavřením manželství. Svéprávnost nabytá uzavřením manželství se neztrácí ani

zánikem manželství, ani prohlášením manželství za neplatné.

Právnická osoba je organizovaný útvar např. jednotka územní samosprávy, sdružení

fyzických osob, účelová sdružení majetku apod., o kterém zákon stanoví, že má právní

osobnost, nebo jehož právní osobnost zákon uzná. Právnická osoba může bez zřetele

na předmět své činnosti mít práva a povinnosti, které se slučují s její právní povahou.

Brání-li duševní porucha zletilému, který nemá jiného zástupce, samostatně právně jednat,

může ho zastupovat jeho potomek, předek, sourozenec, manžel nebo partner, nebo osoba,

která se zastoupeným žila před vznikem zastoupení ve společné domácnosti alespoň tři roky.

198

Ke vzniku zastoupení se vyžaduje schválení soudu. Kdo je oprávněn právně jednat jménem

jiného, je tedy jeho zástupcem. Není-li zřejmé, že někdo jedná za jiného, platí, že jedná

vlastním jménem.

Pro cestovní ruch jsou podstatné následující části Občanského zákoníku:

− ustanovení k dočasnému užívání ubytovacího zařízení a jiné rekreační služby (§1852 -

§1867),

− škoda na věci odložené (§2945) a na věci vnesené (§2946),

− spotřebitelské smlouvy, ke kterým patří smlouva o ubytování (§2326 - §2331), ustanovení

o nájmu dopravního prostředku (§2321 - §2325), smlouva o přepravě osoby (§2550 -

§2554) a smlouva o zájezdu (§2521 - §2549).

Spotřebitelskými smlouvami (Kulhánek, Ivičič, Jamborová, 2006) jsou smlouvy, pokud

smluvními stranami jsou na jedné straně spotřebitel a na druhé straně dodavatel.

Rozhodujícím hlediskem je tedy právní povaha subjektů smlouvy. Dodavatelem je osoba,

která při uzavírání a plnění smlouvy jedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské

činnosti a spotřebitelem je osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci

své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti.

9.3.1. Dočasné užívaní ubytovacího zařízení

Dočasné užívání ubytovacích zařízení představuje právo spotřebitele (§1852 zákona

č. 89/2012 Sb.):

− užívat ubytovací zařízení s noclehem na více než jeden časový úsek nebo právo na výhodu

spojenou s ubytováním, popřípadě včetně dopravy nebo jiných služeb, pokud je taková

smlouva uzavřena na období delší než jeden rok,

− účastenství ve výměnném systému výměnou za poskytnutí možnosti jiné osobě využít svá

obdobná práva ze smlouvy.

Smlouva vyžaduje písemnou formu. Podnikatel vydá spotřebiteli bezprostředně

po uzavření smlouvy alespoň jedno její vyhotovení. Smlouvu se spotřebitelem uzavře

v úředním jazyce členského státu Evropské unie, v němž má spotřebitel bydliště nebo jehož je

spotřebitel státním příslušníkem.

Spotřebitel může od smlouvy odstoupit v písemné formě ve lhůtě čtrnácti dní od uzavření

smlouvy.

Dočasné užívání ubytovacího zařízení s vyčleněným časovým úsekem se označuje jako

„timeshare“. Můžeme ho vymezit, jako úplatné získaní práva strávit určitou dobu, zpravidla

několik týdnů v roce, v rekreačním zařízení v konkrétně určeném nebo určitelném časovém

199

intervalu během roku. V podstatě se jedná o jakési předplatné ubytování v rekreačním

zařízení na několik let dopředu (Petráš, 2013).

Je potřeba poznamenat, že striktní vymezení povahy timeshare stále chybí.

Podle některých názorů může být sjednán buď jako závazek na základě smlouvy o ubytování,

či na základě smlouvy o koupi vlastnického podílu nebo jako věcné břemeno. Je

pravděpodobné, že některé prvky se vyjasní až v praxi (Petráš, 2013).

9.3.2. Smlouva o ubytování

Smlouvě o ubytování (§2326 - §2331) je v Občanském zákoníku věnovaná malá

pozornost. Vzhledem k dosavadní praxi se ale jedná o dostatečné vymezení (tabulka 50).

Touto smlouvou se ubytovatel zavazuje poskytnout ubytovanému přechodné ubytování

na ujednanou dobu nebo na dobu vyplývající z účelu ubytování v zařízení k tomu určeném

a objednatel se zavazuje zaplatit ubytovateli za ubytování a za služby spojené s ubytováním

ve lhůtě stanovené ubytovacím řádem.

Ubytovaný má právo užívat prostor vyhrazený k ubytování, jakož i společné prostory

ubytovacího zařízení a využívat služby s ubytováním spojené.

Požádá-li o to ubytovaný, ubytovatel od něho převezme do úschovy peněžní prostředky,

klenoty nebo jiné cennosti, pokud to jsou věci nebezpečné nebo hodnotou či rozsahem

pro ubytovací zařízení neúměrné.

Ubytovatel odevzdá ubytovanému ubytovací prostor ve stavu způsobilém pro řádné

užívání a zajistí mu nerušený výkon jeho práv spojených s ubytováním. Ubytovaný užívá

ubytovací prostor a přijímá služby s ubytováním spojené. Přitom bez souhlasu ubytovatele

nesmí v ubytovacím prostoru provádět podstatné změny.

Tabulka 50: Povinnosti vyplývající ze smlouvy o ubytování

Objednavatel Ubytovatel

zaplatit za ubytování a služby s ním spojené

ubytovateli cenu ve lhůtách stanovených ubytovacími

řády

odevzdat ubytovanému prostory ve stavu způsobilém

pro řádné užívání

Pramen: Zákon č. 89/2012 Sb.

Ubytovaný může smlouvu vypovědět před uplynutím ujednané doby. Prokáže-li

ubytovatel, že nemohl zabránit škodě, která mu vznikla předčasným zrušením ubytování

ze strany ubytovaného, může žádat, aby mu ubytovaný škodu nahradil. Ubytovatel může

200

před uplynutím ujednané doby smlouvu vypovědět bez výpovědní doby, porušuje-li

ubytovaný i přes výstrahu hrubě své povinnosti ze smlouvy, nebo dobré mravy.

Typickým příkladem, na který se vztahuje smlouva o ubytování, je pronájem rekreační

chaty.

9.3.3. Smlouva o nájmu dopravního prostředku

Nájemní smlouvou (§2321 - §2325) se pronajímatel zavazuje přenechat nájemci

na určitou dobu užívání dopravního prostředku a nájemce se zavazuje platit za to

pronajímateli nájemné.

Pronajímatel odevzdá nájemci dopravní prostředek spolu s potřebnými doklady

v ujednané době. Dopravní prostředek musí být způsobilý k provozu a k užívání, k němuž

obvykle slouží (tabulka 51).

Tabulka 51: Povinnosti vyplývající ze smlouvy o nájmu dopravního prostředku

Pronajímatel Nájemce

− odevzdat dopravní prostředek způsobilý

k provozu

− odevzdat doklady

− nahradit nájemci náklady, které vynaložil

na údržbu

− zaplatit nájemné

− pojistit dopravní prostředek (pokud bylo

ujednáno)

− udržovat dopravní prostředek

Pramen: Zákon č. 89/2012 Sb.

Není-li dopravní prostředek způsobilý k provozu, nájemce má právo odmítnout dopravní

prostředek převzít, a zjistí-li nezpůsobilost dodatečně, má právo jej vrátit a žádat odstranění

vady nebo odevzdání jiného dopravního prostředku, nebo zrušení smlouvy.

Nájemce dopravní prostředek pojistí, jen bylo-li to ujednáno.

Nájemce zaplatí nájemné po ukončení užívání dopravního prostředku. Ale v případě, že je

nájem ujednán na dobu delší než tři měsíce, platí nájemce nájemné ke konci každého

kalendářního měsíce.

Nájemce udržuje dopravní prostředek ve stavu, v jakém jej převzal, s přihlédnutím

k obvyklému opotřebení.

Pronajímatel nahradí nájemci náklady, které nájemce vynaložil na údržbu. Neuplatní-li

nájemce toto právo u pronajímatele do tří měsíců od vynaložení nákladů, právo zanikne.

Typickým příkladem smlouvy o nájmu dopravního prostředku je pronájem auta, čtyrkolky

nebo jachty (tzv. „rent a car/quad/boat“).

201

Příklad: Využití smlouvy o nájmu dopravního prostředku

− obchodní cestující, který cestuje na kongres do Karlových Varů, si po příletu do Prahy

pronajme osobní auto, kterým se bude v průběhu svého pobytu pohybovat

− pronájem čtyřkolky na jeden den v průběhu dovolené v Špindlerově mlýně

− pronájem motorového člunu na jeden den v průběhu dovolené na Lipně

9.3.4. Smlouva o přepravě

Smlouvou o přepravě osoby (§2550 - §2554) se dopravce zavazuje přepravit cestujícího

do místa určení a cestující se zavazuje zaplatit jízdné (tabulka 52).

Dopravce se při přepravě postará o bezpečnost a pohodlí cestujícího. Podrobnosti upraví

přepravní řády.

Tabulka 52: Povinnosti vyplývající ze smlouvy o přepravě

Dopravce Cestující

− přepravit cestujícího do místa určení

− péče o bezpečnost a pohodlí cestujícího

− přepravit zavazadlo (s cestujícím,

v zavazadlovém prostoru)

− nahradit škodu

− zaplatit jízdné

Pramen: Zákon č. 89/2012 Sb.

Má-li cestující zavazadlo, přepravuje ho dopravce buď společně s ním

a pod jeho dohledem, nebo odděleně. Je-li zavazadlo přepravováno odděleně, dopravce dbá,

aby bylo přepraveno do místa určení nejpozději ve stejnou dobu jako cestující.

Jedná-li se o pravidelnou přepravu osob, stanoví přepravní řády, jaká práva má cestující

vůči dopravci, nebyla-li přeprava provedena včas. Při nepravidelné (charter) přepravěosob

nahradí dopravce cestujícím vzniklou škodu v tom případě, žepřeprava nebyla provedena

včas. Podmínky a rozsah náhrady stanovují přepravní řády. Svá práva musí cestující uplatnit

u dopravce bez zbytečného odkladu.

Vznikne-li cestujícímu během přepravy újma na zdraví nebo škoda na zavazadle

přepravovaném společně s ním, nebo vznikne-li škoda na věci, kterou měl cestující u sebe

a také na zavazadle přepravovaném odděleně, má dopravce povinnost škodu nahradit.

Typickým příkladem v cestovním ruchu je jakákoliv cesta do cílové destinace

např. autokarem, vlakem apod., pravidelnou nebo charterovou dopravní linkou.

202

9.3.5. Smlouva o zájezdu

Smlouva o zájezdu (§2521 - §2549) je kromě Občanského zákoníku, také součásti zákona

č. 159/1999 Sb. Pořadatel se jí zavazuje obstarat pro zákazníka předem připravený soubor

služeb cestovního ruchu, resp. zájezd a zákazník se zavazuje zaplatit souhrnnou cenu. Přitom

platí podmínky zájezdu podle §1 zákona č. 159/1999 Sb.

Za pořadatele se považuje ten, kdo nabízí zájezd veřejnosti nebo skupině osob

podnikatelským způsobem, a to i prostřednictvím třetí osoby. Kdo zprostředkuje nebo zařídí

jednotlivé služby cestovního ruchu, se považuje za pořadatele, vyvolá-li na základě zvláštních

okolností u třetích osob představu, že služby cestovního ruchu poskytuje jako zájezd

na vlastní odpovědnost.

a) Informační povinnost pořadatele (cestovní kancelář, cestovní agentura). Pořadatel sdělí

zákazníkovi vhodným způsobem ještě před uzavřením smlouvy údaje o pasových a vízových

požadavcích, lhůtách pro jejich vyřízení a sdělí mu také, jaké zdravotní doklady jsou pro cestu

a pobyt požadovány.

Pořadatel je povinný vydat zákazníkovi při uzavření smlouvy či bezprostředně po jejím

uzavření doklad o smlouvě, tedy potvrzení o zájezdu. To se vyžaduje písemně. Obsahuje-li

smlouva i potvrzení o zájezdu údaje, jenž se liší, může se zákazník dovolat toho, co je pro něj

výhodnější.

Spolu s potvrzením o zájezdu vydá pořadatel zákazníkovi doklad o svém pojištění

vystavený pojistitelem.

Obsah potvrzení zájezdu

− označení smluvních stran

− vymezení zájezdu min. uvedením času jeho zahájení a ukončení a všech služeb cestovního

ruchu zahrnutých do ceny zájezdu, jakož i místa jejich poskytnutí a doby jejich trvání,

− údaj o ceně zájezdu včetně časového rozvrhu plateb a výše zálohy, jakož i o poplatcích,

které nejsou zahrnuty do souhrnné ceny

− označení způsobu, jakým má zákazník uplatnit své právo z porušení povinnosti pořadatele

včetně údaje o lhůtě, ve které může své právo uplatnit

− výši odstupného, které zákazník pořadateli uhradí v případě odstoupení od smlouvy

− další služby, jejichž cena není zahrnuta v ceně zájezdu, údaj o počtu a výši plateb

za tyto služby

− ubytování, údaj o poloze, kategorii, stupni vybavenosti, hlavních charakteristických

znacích a souladu s právními předpisy příslušného státu

− doprava, údaj o druhu, charakteristice a kategorii dopravního prostředku, jakož i údaj

o trase cesty

− stravování, údaj o jeho způsobu a rozsahu

Pramen: Zákon č. 89/2012 Sb.

203

Podmiňuje-li se uskutečnění zájezdu dosažením určitého počtu zákazníků, uvede to

pořadatel v potvrzení o zájezdu výslovně a uvede i lhůtu, v níž musí zákazníkovi nejpozději

oznámit zrušení zájezdu proto, že nebylo dosaženo určitého počtu zákazníků.

Jsou-li důvody pro určení podmínek, které musí účastník zájezdu splňovat, uvede

pořadatel v potvrzení o zájezdu, o jaké podmínky se jedná např. zdravotní stav

při dobrodružných horolezeckých výpravách do Himalájí.

Pořadatel uvede i lhůtu, ve které zákazník může oznámit, že se zájezdu místo něho

zúčastní jiná osoba.

Pořadatel doručí zákazníkovi vhodným způsobem nejpozději sedm dní před zahájením

zájezdu další podrobné a pro zákazníka důležité údaje o všech skutečnostech, které zná,

nejsou-li již obsaženy ve smlouvě nebo v potvrzení o zájezdu, nebo v katalogu, který

zákazníkovi předal. V rámci toho pořadatel (1) upřesnění základních údajů, (2) účastní-li se

zájezdu nezletilý bez doprovodu osoby, která o něj pečuje, podrobnosti o možnosti spojit se

s nezletilým nebo se zástupcem pořadatele v místě pobytu nezletilého, (3) sdělí údaje o osobě,

na niž se lze během zájezdu obrátit v nesnázích s žádostí o pomoc, především jméno, adresu

a číslo telefonu místního zástupce pořadatele a (4) sdělí adresu a telefonní číslo

zastupitelského úřadu.

Vyžadují-li to okolnosti, předá pořadatel zákazníkovi v téže lhůtě letenku, poukaz

k ubytování nebo stravování, doklad nutný pro poskytnutí fakultativních výletů nebo jiný

doklad, jehož je pro uskutečnění zájezdu třeba.

Je-li smlouva uzavřena v době kratší než sedm dní před zahájením zájezdu např. zájezdy

last minute, splní pořadatel uvedené povinnosti již při uzavření smlouvy.

b) Zvýšení ceny zájezdu a změna smlouvy. Pořadatel může zvýšit cenu zájezdu z důvodů, je-li

to ve smlouvě ujednáno společně s přesně určeným způsobem výpočtu zvýšení ceny. Cenu

zájezdu může pořadatel zvýšit, zvýší-li se do jedenadvacátého dne před sjednaným

okamžikem zahájení zájezdu:

− cena za dopravu včetně cen pohonných hmot,

− platby spojené s dopravou, jako jsou letištní, přístavní či jiné poplatky zahrnuté v ceně

zájezdu,

− směnný kurz české koruny použitý pro stanovení ceny zájezdu v průměru

o více než 10 %.

Odešle-li pořadatel oznámení o zvýšení ceny zákazníkovi později než dvacátý první den

před zahájením zájezdu, nemá zvýšení ceny právní účinky.

204

Nutí-li vnější okolnosti pořadatele změnit podmínky zájezdu, navrhne zákazníkovi změnu

smlouvy. Má-li být v důsledku změny smlouvy změněna i cena zájezdu, uvede pořadatel

v návrhu i výši nové ceny.

Nesouhlasí-li zákazník se změnou smlouvy, má právo od smlouvy odstoupit. Pořadatel

může určit pro odstoupení přiměřenou lhůtu, která nesmí být kratší než pět dní a musí skončit

před zahájením zájezdu. Neodstoupí-li zákazník od smlouvy v určené lhůtě, platí, že se

změnou smlouvy souhlasí.

c) Postoupení smlouvy. Splňuje-li třetí osoba podmínky účasti na zájezdu, může jí zákazník

smlouvu postoupit. Změna v osobě zákazníka je vůči pořadateli účinná, doručí-li mu

postupitel o tom včas oznámení spolu s prohlášením postupníka, že s uzavřenou smlouvou

souhlasí a že splní podmínky účasti na zájezdu.

Oznámení je včasné, je-li doručeno alespoň sedm dní před zahájením zájezdu. Kratší lhůtu

lze ujednat, je-li smlouva uzavřena v době kratší než sedm dní před zahájením zájezdu.

Postupitel a postupník jsou zavázáni společně a nerozdílně k zaplacení ceny zájezdu

a k úhradě nákladů, které pořadateli v souvislosti se změnou zákazníka vzniknou.

d) Odstoupení od smlouvy. Zákazník může před zahájením zájezdu od smlouvy odstoupit

vždy, avšak pořadatel jen tehdy, byl-li zájezd zrušen, nebo porušil-li zákazník svou povinnost.

Pokud pořadatel zrušil zájezd z jiného důvodu než pro porušení povinnosti zákazníkem,

nabídne pořadatel zákazníkovi náhradní zájezd celkově odpovídající alespoň tomu, co bylo

původně ujednáno, pokud je v pořadatelových možnostech takový zájezd nabídnout.

Dohodnou-li se strany o náhradním zájezdu, nemá pořadatel právo zvýšit cenu, i když je

náhradní zájezd vyšší jakosti. Je-li náhradní zájezd nižší jakosti, vyplatí pořadatel zákazníkovi

rozdíl v ceně bez zbytečného odkladu.

Zruší-li pořadatel zájezd ve lhůtě kratší než dvacet dní před jeho zahájením, uhradí

zákazníkovi penále ve výši 10 % z ceny zájezdu. Právo zákazníka na náhradu škody tím není

dotčeno. Pořadatel se zprostí povinností důkazem, že zájezd byl zrušen vzhledem k vyšší

moci např. zemětřesení, požár v hotelu apod.

Odstoupí-li od smlouvy zákazník z jiného důvodu, než je porušení povinnosti pořadatele,

zaplatí pořadateli odstupné. Stejné odstupné zákazník zaplatí, odstoupí-li od smlouvy

pořadatel pro porušení povinnosti zákazníka.

205

Odstoupí-li zákazník od smlouvy proto, že pořadatel porušil svou povinnost, nemá

zákazník povinnost platit odstupné. To platí i tehdy, nebyl-li zákazníkovi poskytnut náhradní

zájezd.

e) Vady zájezdu. Nemá-li zájezd vlastnosti, o nichž pořadatel zákazníka ujistil nebo které

zákazník vzhledem k nabídce a zvyklostem důvodně očekával, zajistí pořadatel nápravu,

pokud si nevyžádá neúměrné náklady.

Nezjedná-li pořadatel nápravu ani v přiměřené lhůtě, kterou mu zákazník určí, může si

zákazník zjednat nápravu sám a pořadatel mu nahradí účelně vynaložené náklady. Určení

lhůty k nápravě není třeba, pokud pořadatel odmítl nápravu zjednat nebo vyžaduje-li se

okamžitá náprava vzhledem k zvláštnímu zájmu zákazníka.

Vyskytnou-li se po odjezdu podstatné vady zájezdu a nepřijme-li pořadatel opatření, aby

zájezd mohl pokračovat, nebo odmítne-li zákazník takové opatření z řádného důvodu, zajistí

pořadatel na své náklady přepravu zákazníka na místo odjezdu, popřípadě na jiné ujednané

místo.

Nelze-li pokračování zájezdu zajistit jinak než prostřednictvím služeb cestovního ruchu

nižší jakosti, než jakou určuje smlouva, vrátí pořadatel zákazníkovi rozdíl v ceně.

Zajistí-li pořadatel pokračování zájezdu s vyššími náklady, jdou takové náklady

k jeho tíži.

Má-li zájezd vadu a vytkl-li ji zákazník bez zbytečného odkladu, má zákazník právo

na slevu z ceny ve výši přiměřené k rozsahu a trvání vady. Nevytkl-li zákazník vadu zájezdu

bez zbytečného odkladu vlastním zaviněním, soud mu právo na slevu z ceny nepřizná, jestliže

pořadatel namítne, že zákazník své právo neuplatnil ani do jednoho měsíce od skončení

zájezdu ani u něho, ani u osoby, která uzavření smlouvy zprostředkovala.

9.3.6. Škoda na věci odložené a na věci vnesené

Poskytování služeb v cestovním ruchu nese sebou riziko škody na tzv. věci odložené nebo

věci vnesené.

a) Škoda na odložené věci (§2945). Je-li s provozováním nějaké činnosti zpravidla spojeno

odkládání věcí a byla-li věc odložena na místě k tomu určeném nebo na místě, kam se takové

věci obvykle ukládají, nahradí provozovatel poškození, ztrátu nebo zničení věci tomu, kdo ji

odložil, popřípadě vlastníku věci. Typickým místem na odložení věcí je např. šatna, stojan

206

na deštníky u vchodu do restaurace, věšák na kabáty v restauraci nebo v kavárně (nikoli

židle), trezor na hotelovém pokoji apod. (tabulka 56).

Neuplatní-li se právo na náhradu škody u provozovatele bez zbytečného odkladu, soud je

nepřizná, pokud provozovatel namítne, že právo nebylo uplatněno včas. Nejpozději lze právo

na náhradu škody uplatnit do patnácti dní po dni, kdy se poškozený o škodě musel dozvědět.

Byla-li škoda způsobena na věci odložené v dopravním prostředku hromadné dopravy,

nahradí se jen podle ustanovení o náhradě škody způsobené provozem dopravního prostředku.

b) Škoda na vnesené věci (§2946). Kdo provozuje pravidelně ubytovací služby, nahradí škodu

na věci, kterou ubytovaný vnesl do prostor vyhrazených k ubytování (hotelový pokoj, kajuta

v botelu) nebo k uložení věcí (trezor na pokoji), popřípadě na věci, která tam byla

pro ubytovaného vnesena. To platí i tehdy, byla-li věc za tím účelem ubytovatelem převzata

(trezor v recepci, tabulka 53).

Prokáže-li ubytovatel, že by ke škodě došlo i jinak, nebo že škodu způsobil ubytovaný

nebo osoba, která ubytovaného z jeho vůle provází, povinnosti k náhradě škody se zprostí.

K ujednánío jiných důvodech zproštění se nepřihlíží.

Povinnost nahradit škodu se nevztahuje na vozidla, na věci ponechané ve vozidle, ani

na živá zvířata, ledaže je ubytovatel převzal do úschovy např. hotely pro psy.

Škoda se hradí do výše odpovídající stonásobku ceny ubytování za jeden den.

Byla-li věc převzata do úschovy, odmítl-li ubytovatel úschovu věci v rozporu se zákonem

nebo byla-li škoda způsobena ubytovatelem nebo tím, kdo v provozu pracuje, hradí se škoda

bez omezení.

Neuplatní-li se právo na náhradu škody u ubytovatele bez zbytečného odkladu, soud je

nepřizná, pokud ubytovatel namítne, že právo nebylo uplatněno včas. Nejpozději lze právo

na náhradu škody uplatnit do patnácti dní po dni, kdy se poškozený o škodě musel dozvědět.

Tabulka 53: Nárok na náhradu škody

Situace Nárok na náhradu

škody ano/ne

z lehátka u bazénu zmizela hostovi plážová taška s peněženkou a mobilním telefonem

z věšáku v restauraci zmizela hostovi kožená bunda

host si zapomněl na toaletě u recepce desky s pracovní dokumentací a ta zmizela

z hotelového pokoje zmizely hostovi sluneční brýle

z trezoru na hotelovém pokoji zmizelyhostovi doklady

z nočního stolku v pokoji zmizely hostovi zlaté náušnice s brilianty a náhrdelník

ze šatny v hotelu v průběhu konference zmizel hostovi deštník

ano, ne

Pramen: vlastní zpracování, 2013.

207

9.4. Obchodní zákoník

Zákon č. 513/1991 Sb., tedy Obchodní zákoník ve znění pozdějších předpisů, se zabývá

vztahy mezi právnickými osobami např. mezi cestovní kanceláří a dopravní společností,

mezi hotelem a cestovní kanceláří apod. Upravuje postavení podnikatelů, obchodní závazkové

vztahy i některé jiné vztahy s podnikáním související a zapracovává příslušné předpisy

Evropských společenství. Jedná se tedy o obchodní právo.

Hlava II obsahuje zvláštní ustanovení o některých obchodních závazkových vztazích,

zejména různé smluvní typy.

V podnikání v oblasti cestovního ruchu se využívají:

− mandátní smlouva (§ 566 - § 576),

− komisionářská smlouva (§ 577 - § 590),

− smlouva o nájmu dopravního prostředku (§ 630 - § 637),

− smlouva o provozu dopravního prostředku (§ 638 - § 641),

− smlouva o zprostředkování (§ 642 - § 651),

− cestovní šek (§ 720 - § 724).

9.4.1. Mandátní smlouva

Mandátní smlouvou (§566 - §576) se zavazuje mandatář, že pro mandanta na jeho účet

zařídí za úplatu určitou obchodní záležitost uskutečněním právních úkonů jménem mandanta

nebo uskutečněním jiné činnosti, a mandant se zavazuje zaplatit mu za to úplatu.

a) Povinnosti smluvních stran (tabulka 54). Mandatář je povinen postupovat při zařizování

záležitosti s odbornou péčí. Činnost, k níž se mandatář zavázal, je povinen uskutečňovat

podle pokynů mandanta a v souladu s jeho zájmy, které mandatář zná nebo musí znát.

Mandatář je povinen oznámit mandantovi všechny okolnosti, které zjistil při zařizování

záležitosti a jež mohou mít vliv na změnu pokynů mandanta.

Mandatář je povinen zařídit záležitost osobně, jen jestliže to stanoví smlouva.

Mandant je povinen předat včas mandatáři věci a informace, jež jsou nutné k zařízení

záležitosti, pokud z jejich povahy nevyplývá, že je má obstarat mandatář. Vyžaduje-li zařízení

záležitosti uskutečnění právních úkonů jménem mandanta, je mandant povinen vystavit včas

mandatáři písemně potřebnou plnou moc.

Mandatář je povinen předat bez zbytečného odkladu mandantovi věci, které za něho

převzal při vyřizování záležitosti. Přitom odpovídá za škodu na věcech převzatých

od mandanta k zařízení záležitosti a na věcech převzatých při jejím zařizování od třetích osob,

208

pokud tuto škodu nemohl odvrátit ani při vynaložení odborné péče. Tyto věci je mandatář

povinen dát včas pojistit, jen když to stanoví smlouva, nebo když jej mandant o to požádá,

a to na účet mandanta.

Mandant je povinen uhradit mandatáři náklady, které mandatář nutně nebo účelně

vynaložil při plnění svého závazku, pokud z jejich povahy vyplývá, že jsou již zahrnuty

v úplatě.

Mandatář neodpovídá za porušení závazku osoby, s níž uzavřel smlouvu při zařizování

záležitosti, pokud se ve smlouvě zaručil za plnění závazku převzatých jinými osobami

v souvislosti se zařizováním záležitosti.

Tabulka 54: Povinnosti vyplývající z mandátní smlouvy

Mandatář Mandant

− postupovat s odbornou péčí

− respektovat pokyny mandanta

− oznamovací povinnost

− zařídit záležitost osobně

− bez odkladu odevzdat věci převzaté od mandanta

− včas vystavit plnou moc

− uhradit mandatáři nevyhnutelné náklady

− zaplatit mandatáři úplatu

Pramen: Zákon č. 513/1991 Sb.

b) Vypovědění smlouvy. Mandant může smlouvu kdykoli částečně nebo v celém rozsahu

vypovědět. Mandatář může smlouvu vypovědět s účinností ke konci kalendářního měsíce

následujícího po měsíci, v němž byla výpověď doručena mandantovi, nevyplývá-li z výpovědi

pozdější doba. Ke dni účinnosti výpovědi zaniká závazek mandatáře uskutečňovat činnost,

ke které se zavázal. Jestliže tímto přerušením činnosti by vznikla mandantovi škoda, je

mandatář povinen jej upozornit, jaká opatření je třeba učinit k jejímu odvrácení. Jestliže tato

opatření mandant nemůže učinit ani pomocí jiných osob a požádá mandatáře, aby je učinil

sám, je mandatář k tomu povinen.

Závazek mandatáře zaniká jeho smrtí, je-li fyzickou osobou, nebo jeho zánikem, je-li

právnickou osobou.

Mandátní smlouvou jsou v oblasti cestovního ruchu upraveny obchodně-závazkové vztahy

mezi cestovní kanceláří (mandantem) a dodavatelem služeb (mandatářem) např. autokarovým

dopravcem, hotelem apod.

209

9.4.2. Komisionářská smlouva

Smlouvou komisionářskou se zavazuje komisionář, že zařídí vlastním jménem

pro komitenta na jeho účet určitou obchodní záležitost, a komitent se zavazuje zaplatit mu

úplatu.

a) Povinnosti smluvních stran (tabulka 55). Komisionář je povinen při zařizování záležitosti

jednat s potřebnou odbornou péčí podle pokynů komitenta. Od pokynů komitenta se může

komisionář odchýlit, jen když je to v zájmu komitenta a nemůže-li si vyžádat včasný souhlas.

Při porušení této povinnosti nemusí komitent uznat jednání za uskutečněné na svůj účet,

jestliže účinnost jednání pro sebe odmítl bez zbytečného odkladu poté, co se o obsahu jednání

dozvěděl.

Komisionář je povinen chránit jemu známé zájmy komitenta související se zařizováním

záležitosti a oznámit mu všechny okolnosti, jež mohou mít vliv na změnu komitentových

příkazů. Pojištění je komisionář povinen obstarat, jen když to stanoví smlouva, nebo když

dostal k tomu příkaz od komitenta, a to na účet komitenta.

Komisionář je povinen podávat komitentovi zprávy o zařizování záležitosti způsobem

stanoveným ve smlouvě, jinak na výzvu komitenta.

Tabulka 55: Povinnosti vyplývající z komisionářské smlouvy

Komisionář Komitent

− postupovat s odbornou péčí

− chránit zájmy komitenta

− oznamovací povinnost

− obstarat pojištění, pokud tak stanoví smlouva

− použít ke splnění smlouvy třetí osoby

− zaplatit komisionáři úplatu

− uhradit nevyhnutelné náklady při plnění závazku

Pramen: Zákon č. 513/1991 Sb.

b) Využití třetí osoby. Nestanoví-li smlouva něco jiného, je komisionář povinen použít

ke splnění smlouvy jiné osoby, jestliže nemůže svůj závazek splnit sám. Použije-li komisionář

ke splnění závazku jiné osoby, odpovídá jako by záležitost obstarával sám.

Z jednání komisionáře nevznikají komitentu ve vztahu k třetím osobám ani práva ani

povinnosti. Komitent však může přímo na třetí osobě požadovat vydání věci nebo splnění

závazku, které pro něho opatřil komisionář, jestliže tak nemůže učinit komisionář

pro okolnosti, které se týkají jeho osoby.

210

Komisionáři vzniká nárok na úplatu, jakmile splní povinnosti. Zároveň s úplatou je

komitent povinen uhradit komisionáři náklady, které komisionář nutně nebo užitečně

vynaložil při plnění svého závazku.

V oblasti cestovního ruchu je možné komisionářskou smlouvu využít např.

při zabezpečení stravování prostřednictvím jídelních kuponů „Chècques Déjeuner“. Kdy se

komsionář (Chècques Déjeuner) zavazuje zabezpečit pro komitenta stravovací služby

prostřednictvím těchto kuponů.

9.4.3. Smlouva o zprostředkování

Smlouvou o zprostředkování (§642 - §651) se zprostředkovatel zavazuje, že bude vyvíjet

činnost směřující k tomu, aby zájemce měl příležitost uzavřít určitou smlouvu s třetí osobou,

a zájemce se zavazuje zaplatit zprostředkovateli úplatu (provizi).

a) Povinnosti smluvních stran (tabulka 56). Zprostředkovatel je povinen bez zbytečného

odkladu sdělovat zájemci okolnosti důležité pro jeho rozhodování o uzavření

zprostředkovávané smlouvy a zájemce je povinen sdělovat zprostředkovateli skutečnosti, jež

pro něho mají rozhodný význam pro uzavření této smlouvy. Zprostředkovateli vzniká nárok

na provizi, je-li uzavřena smlouva, jež je předmětem zprostředkování.

Zprostředkovatel je povinen pro potřebu zájemce uschovat doklady, kterých nabyl

v souvislosti se zprostředkovatelskou činností, a to po dobu, po kterou mohou být tyto

doklady významné pro ochranu zájmů zájemce.

Zprostředkovatel neručí za splnění závazku třetích osob, s kterými zprostředkoval

uzavření smlouvy. Nesmí však navrhovat zájemci uzavření smlouvy s osobou, ohledně které

ví nebo musí vědět, že je důvodná pochybnost, že splní řádně a včas své závazky

ze zprostředkované smlouvy.

Tabulka 56: Povinnosti vyplývající ze smlouvy o zprostředkování

Zprostředkovatel Zájemce

− zabezpečit uzavření smlouvy s třetí osobou

− uschovat doklady

− informační povinnost

− zaplatit zprostředkovateli provizi

Pramen: Zákon č. 513/1991 Sb.

211

b) Zánik smlouvy. Smlouva o zprostředkování zaniká, jestliže smlouva, jež je předmětem

zprostředkování, není uzavřena v době určené ve smlouvě o zprostředkování. Není-li tato

doba takto určena, může kterákoliv strana smlouvu ukončit tím, že to oznámí druhé straně.

Vzniku práva zprostředkovatele na provizi nebrání skutečnost, že teprve po zániku

smlouvy o zprostředkování je s třetí osobou uzavřena smlouva, popřípadě splněna smlouva,

na kterou se vztahovala jeho zprostředkovatelská činnost.

Příklady vzniku práva na provizi

smlouva s farmaceutickým podnikem o zabezpečení incentivního zájezdu byla uzavřena

po zániku smlouvy o zprostředkování na základě intervencí cestovní kanceláře

smlouva s farmaceutickým podnikem o zabezpečení incentivního zájezdu byla uzavřena

v čase platnosti smlouvy o zprostředkování na základě iniciativy hotelu

smlouva s farmaceutickým podnikem o zabezpečení incentivního zájezdu byla uzavřena

po zániku smlouvy o zprostředkování na základě inciativy hotelu

smlouva s farmaceutickým podnikem o zabezpečení incentivního zájezdu byla uzavřena

v čase platnosti smlouvy o zprostředkování na základě intervencí cestovní kanceláře

ano, ne

V cestovním ruchu se smlouva o zprostředkování využívá v případě zprostředkování

zájezdu přes cestovní agenturu. Upravuje smluvní vztah mezi cestovní kanceláří a cestovní

agenturou. Cestovní agentuře za prodej zájezdu pak patří provize.

9.4.4. Smlouva o nájmu dopravního prostředku

Smlouvou o nájmu dopravního prostředku (§630 - §637) se pronajímatel zavazuje

přenechat nájemci dopravní prostředek k dočasnému užívání a nájemce se zavazuje zaplatit

úplatu, tedy nájemné. Smlouva vyžaduje písemnou formu.

a) Povinnosti smluvních stran. Pronajímatel je povinen předat nájemci dopravní prostředek

spolu s potřebnými doklady v době určené ve smlouvě, jinak bez zbytečného odkladu

po uzavření smlouvy. Dopravní prostředek musí být způsobilý k provozu a k užívání

určenému ve smlouvě, jinak k užívání, k němuž dopravní prostředek obvykle slouží.

Pronajímatel odpovídá za škody způsobené nájemci v případě, že dopravní prostředek není

způsobilý k užívání. Této odpovědnosti se pronajímatel zprostí, jestliže prokáže, že nemohl

zjistit ani předvídat nezpůsobilost dopravního prostředku při zachování odborné péče

do jeho převzetí nájemcem.

Nestanoví-li smlouva něco jiného, nesmí nájemce přenechat užívání dopravního prostředku

jiné osobě. Nájemce je povinen pečovat o to, aby na dopravním prostředku nevznikla škoda.

212

Škodu na dopravním prostředku nese pronajímatel, pokud škoda byla způsobena nájemcem

nebo osobami, jímž nájemce umožnil přístup k dopravnímu prostředku. Nájemce je povinen

dát dopravní prostředek pojistit, jen když to stanoví smlouva. Právo pronajímatele na náhradu

škody na dopravním prostředku zanikne, jestliže pronajímatel nepožaduje tuto náhradu

na nájemci do šesti měsíců po vrácení dopravního prostředku.

Nájemce je povinen udržovat dopravní prostředek na účet pronajímatele ve stavu, v jakém

dopravní prostředek převzal s přihlédnutím k obvyklému opotřebení.

Tabulka 57: Povinnosti vyplývající ze smlouvy o nájmu dopravního prostředku

Pronajímatel Nájemce

− předat dopravní prostředek s potřebnými doklady

− zabezpečit způsobilost dopravního prostředku

− odpovídat za škody způsobené nezpůsobilostí

dopravního prostředku

− užívat dopravní prostředek sám

− pečovat o dopravní prostředek

− pojistit dopravní prostředek

− platit nájemné

− přerušit platbu nájemného v čase, kdy nemůže

dopravní prostředek využívat pro jeho

nezpůsobilost

Pramen: Zákon č. 513/1991 Sb.

b) Nájemné. Nájemce je povinen platit nájemné ve smluvené výši, jinak nájemné obvyklé

v době uzavření smlouvy s přihlédnutím k povaze pronajatého dopravního prostředku

a stanovenému způsobu jeho užívání.

Nájemce není povinen platit nájemné za dobu, po kterou nemohl dopravní prostředek užívat

pro nezpůsobilost dopravního prostředku nebo potřebu jeho opravy, pokud nemožnost užívat

dopravní prostředek způsobil nájemce nebo osoby, kterým nájemce umožnil k dopravnímu

prostředku přístup. Neoznámí-li nájemce nemožnost užívání dopravního prostředku

bez zbytečného odkladu pronajímateli, jeho povinnost platit nájemné trvá.

c) Zánik smlouvy. Právo užívat dopravní prostředek zaniká uplynutím doby, na kterou byla

smlouva sjednaná, nebo zničením dopravního prostředku.

V cestovním ruchu se smlouva o nájmu dopravního prostředku využívá při pronájmu

např. autokaru, lodě apod. cestovní kanceláří nebo podnikem za účelem zabezpečení zájezdu

nebo výletu.

213

Příklad: Využití smlouvy o nájmu dopravního prostředku

− pronájem autokaru na poznávací zájezd Praha – Vídeň – Salzburg v případě, že cestovní

kancelář má vlastní řidiče

− pronájem jachty pro 10 osob soukromou firmou za účelem zabezpečení „teambuildingu“

pro své zaměstnance

9.4.5. Smlouva o provozu dopravního prostředku

Smlouvou o provozu dopravního prostředku (§638 - §641) se zavazuje poskytovatel

provozu dopravního prostředku, tedy provozce, přepravit náklad určený objednatelem

provozu dopravního prostředku, a k tomu účelu s dopravním prostředkem buď vykonat jednu

nebo více předem určených cest, nebo během smluvené doby vykonat cesty podle určení

objednatele. Objednatel se zavazuje zaplatit úplatu. Smlouva vyžaduje písemnou formu.

Provozce je povinen zabezpečit (tabulka 58), aby dopravní prostředek byl způsobilý

k cestám, které jsou předmětem smlouvy, a použitelný pro přepravu stanovenou ve smlouvě.

Provozce je povinen opatřit dopravní prostředek způsobilou posádkou a pohonnými hmotami

a dalšími věcmi potřebnými pro smluvené cesty.

Oprávnění požadovat smluvený provoz dopravního prostředku může objednatel postoupit

jiné osobě.

Tabulka 58: Povinnosti vyplývající ze smlouvy o provozu dopravního prostředku

Provozce Objednavatel

− přepravit náklad určený objednavatelem

− zabezpečit způsobilost dopravního prostředku

− opatřit dopravní prostředek způsobilou posádkou

− opatřit dopravní prostředek pohonnými hmotami

− zaplatit úplatu

Pramen: Zákon č. 513/1991 Sb.

V cestovním ruchu se smlouva o provozu dopravního prostředku běžně využívá v rámci

vztahů cestovní kanceláře a dopravce při zabezpečení charterové dopravy. Dopravce

se zavazuje přepravit klienty cestovní kanceláře na stanovené trasy.

Příklad: Využití smlouvy o provozu dopravního prostředku

− pronájem autokaru na sérii 18 přeprav na trase Brno – Vodice

− pronájem autokaru na první a poslední turnus zájezdu, tj. dva termíny, na trase Olomouc –

Lefkada, Řecko

− pronájem autokaru na dva turnusy poznávacího zájezdu Praha - Švýcarsko

214

9.5. Zákon o podpoře rozvoje cestovního ruchu

V České republice se již několik let pracuje na přípravě zákona o podpoře rozvoje

cestovního ruchu, který byl původně nazván „zákon o podpoře a řízení cestovního ruchu“.

Předlohou pro připravovaný zákon se stalyrakouské zákony o cestovním ruchu, které

sezabývají organizací a financováním cestovního ruchu, ale také „Zákon o podpore

cestovného ruchu“ platný od roku 2010 na Slovensku.

Účelem návrhu je podle Ministerstvo pro místní rozvoj definovat doposud chybějící

systém řízení cestovního ruchu, zavést závazné organizační struktury a vymezit jejich úrovně

včetně kompetencí, odpovědností a forem vzájemné spolupráce a komunikace (Moždiaková,

2010).

Cílem chystané právní regulace je dosáhnout za pomoci účinného managementu

a jednotného marketingu turistických destinací efektivního rozvoje cestovního ruchu, zvýšení

atraktivity destinací, a s tím souvisejícího nárůstu příjmů generovaných cestovním ruchem

(Moždiaková, 2010).

Zákon předpokládá vytvoření tříúrovňové organizační struktury (tabulka 59).

Pokud na určitém území nevznikne oblast cestovního ruchu, případně oblast nenaplní kritéria

daná zákonem, jedná se o čtvrtou úroveň řízení. Zavedením zákona nedojde k omezení

činnosti této lokální organizace, případně jejímu zrušení. Založení a podpora destinace bude

i po zavedení zákona patřit do samostatné působnosti krajů i obcí. Zákon nemůže nařídit

jejich zrušení.

O vzniku, případně transformaci organizace cestovního ruchu rozhodují její zřizovatelé.

Současně zákon nemůže zakázat zřizovatelům založené subjekty podporovat, avšak ze zákona

vyplývá, že pokud organizace cestovního ruchu nenaplní kritéria daná zákonem, nebude

zařazena do systému financování a neobdrží příspěvek ze státního rozpočtu na svoji činnost,

a současně nebude mít nárok na krajský příspěvek [24].

Zákon vymezuje kompetence v rozvoji cestovního ruchu Ministerstvo pro místní rozvoj,

krajských a oblastních organizací a podnikatelů.

215

Tabulka 59: Zákon o podpoře a rozvoji cestovního ruchu

Úroveň řízení

cestovního ruchu

Administrativní

jednotka

Jednotka

cestovního ruchu Zřizovatel Zdroj financování

1. úroveň

(národní) stát

národní destinace

Česká republika

Ministerstvo

pro místní rozvoj

− příspěvek

ze státního rozpočtu

− dobrovolné

příspěvky

samosprávy

− dobrovolné

přípěvky sdružení

podnikatelů

− vlastní výdělečné

nástroje

2. úroveň

(regionální) kraj

krajská destinace

(DMO) kraj

− příspěvek

ze státního rozpočtu

− příspěvek kraje

min. ve výši 50 %

poskytnutého

příspěvku

ze státního rozpočtu

− dobrovolné

příspěvky obcí

− dobrovolné

příspěvky sdružení

podnikatelů

na úrovni kraje

− vlastní výdělečné

nástroje

3. úroveň

(oblastní) ---

oblastní destinace

(DMO)

obce, podnikatelé,

sdružení

podnikatelů,

neziskové

organizace

− příspěvek

ze státního rozpočtu

− příspěvek kraje,

na jehož území se

oblast vyskytuje

− příspěvek obcí,

které jsou členy

destinace

− dobrovolný

příspěvek ostatních

obcí

− dobrovolný

příspěvek

podnikatelů

působících

v destinaci

− vlastní výdělečné

nástroje

4. úroveň (lokální) obec místní destinace

(DMO)

obce, podnikatelé,

sdružení

podnikatelů,

neziskové

organizace

DMO – Destination Management Organization (organizace destinačního managementu)

Pramen: zpracováno podle Návrhu věcného záměru zákona o podpoře a řízení cestovního

ruchu.

216

Zákon by měl být do legislativy České republiky implementován vydáním doprovodné

vyhlášky. V ní budou specifikována kriteria pro vznik oblastí cestovního ruchu, struktura

povinných dokumentů, činnosti podporované ze státního rozpočtu a sankce.

Vznik nového zákona o cestovním ruchu a následné zavedení organizační struktury řízení

cestovního ruchu v České republice bude mít dopad na Zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně

přírody a krajiny ve znění pozdějších předpisů. V zákoně bude ošetřeno, že v případě

totožnosti nebo výrazného územního překrytí území oblasti cestovního ruchu s územím

národního parku, příp. chráněné krajinné oblasti (CHKO) by měla správa daného národního

parku, resp. správa CHKO nebo Agentura ochrany přírody a krajiny České republiky

pravomoc podílet se na rozhodování o oblasti cestovního ruchu [24].

Kontrolní otázky

Identifikujte všeobecné podmínky provozování živností.

Uveďte členění živností podle Živnostenského zákona.

K jakým živnostem patří problematika průvodcovské činnosti?

Definujte zájezd.

Uveďte základní rozdíly mezi cestovní kanceláří a cestovní agenturou.

Jaký je význam a minimální výška pojištění proti úpadku cestovní kanceláře?

Jaké vztahy upravuje Občanský zákoník?

Definujte „timeshare“.

Uveďte příklad využití smlouvy o nájmu dopravního prostředku podle Občanského

zákoníku v cestovním ruchu.

Vysvětlete pojem věc vnesená s aplikací na cestovní ruch.

Uveďte příklad využití mandátní a komisionářské smlouvy v praxi cestovního ruchu.

Uveďte rozdíl mezi smlouvu o nájmu dopravního prostředku a smlouvou o provozu

dopravního prostředku podle Obchodního zákoníku.

Uveďte rozdíl mezi smlouvu o nájmu dopravního prostředku podle Občanského zákoníku

a podle Obchodního zákoníku.

Identifikujte hlavní účel přijetí Zákona o podpoře a řízení cestovního ruchu.

V čem shledávate přínosy a nedostatky navrhovaného Zákona o podpoře a řízení

cestovního ruchu? Váš názor zdůvodněte.

217

10. OCHRANA SPOTŘEBITELE V CESTOVNÍM RUCHU

Klíčová slova

Agresivní obchodní praktiky. Frankfurtské tabulky. Klamavé obchodní praktiky. Prostředky

dálkové komunikace. Reklamace. Selhání služby. Spotřebitel. Spotřebitelské smlouvy.

Stížnost.

Ochrana spotřebitele v cestovním ruchu je osobitní problematikou, zejména z důvodu

ochrany spotřebitele při úpadku cestovní kanceláře, poskytnutí služeb v nižší kvalitě než bylo

domluveno, podávaní nepravdivých a zavádějících informací apod.

V České republice se ochranou spotřebitele zabývá zákon č. 634/1992 Sb. ve znění

pozdějších předpisů. Tento zákon navazuje na Občanský zákoník a zapracovává příslušné

předpisy Evropských společenství. Zároveň stanovuje některé podmínky podnikání významné

pro ochranu spotřebitele, úkoly veřejné správy v oblasti ochrany spotřebitele a oprávnění

spotřebitelů, sdružení spotřebitelů nebo jiných právnických osob založených k ochraně

spotřebitele.

S ochranou spotřebitele v cestovním ruchu souvisí také otázky ochrany osobních údajů,

řešení zákaznických sporů, prodej na dálku, zavádějící, klamavá a komparativní reklama,

kouření na veřejných místech, nevýhodné smlouvy, povinnosti uvádění transparentních cen

apod. (Jakubíková, 2009).

Zákon č. 159/1999 Sb. o některých podmínkách podnikání v cestovním ruchu a o výkonu

některých činností v oblasti cestovního ruchu se zabývá ochranou spotřebitele v rámci

ustanovení o povinném pojištění proti úpadku cestovní kanceláře.

Členství v Evropské unii zaručuje spotřebiteli dodatečnou ochranu [36]. Působítady síť

evropských spotřebitelských center, která poskytuje rady a informace v oblasti ochrany

spotřebitele v cestovním ruchu např. o právech cestujících v letecké dopravě, v železniční

dopravě, jak postupovat při krádeži věcí v ubytovacím zařízení, rady v případě poškození

zavazadla apod.

10.1. Spotřebitel v cestovním ruchu

Při podnikání v oblasti cestovního ruchu hraje z právního hlediska velmi výraznou roli

pojem spotřebitel a právní úprava jeho postavení. Důvodem je skutečnost, že největší skupinu

zákazníků cestovních kanceláří, cestovních agentur, podniků provozujících hostinskou činnost

či ubytovací služby jsou osoby, které tyto služby nenakupují pro své další podnikání, nýbrž

218

těchto služeb užívají zejména za účelem vlastního zotavení, poznání, společenského kontaktu,

kulturního či sportovního vyžití (Kulhánek, Ivičič, Jamborová, 2006).

Právní normy regulující vztahy dotýkající se spotřebitele vycházejí ze společenského

faktu, že spotřebitel je fakticky slabším subjektem, podobně jako zaměstnanec oproti

zaměstnavateli, na jehož protější straně stojí podnikatel (Kulhánek, Ivičič, Jamborová, 2006).

Právní úprava tedy stanovuje jisté ochranné prvky, které by měly chránit spotřebitele

a zabezpečit upřednostnění jeho zájmu.

Nejobecnější definice spotřebitele vychází z dvou kritérií, které musí být pro vymezení

pojmu spotřebitele naplněny současně. Spotřebitel je pojat jako nepodnikatel, tedy

neprofesionál. Může ale být i podnikatelem, tedy profesionálem, který v konkrétním vztahu

s jiným podnikatelem nevystupuje jako podnikatel, jelikož jedná mimo svou specializaci

(Kulhánek, Ivičič, Jamborová, 2006). Například wellness pobyt v hotelu si může zarezervovat

manželský pár (individuální spotřebitel, nepodnikatel) při příležitosti svého výročí svatby,

ale i mediální agentura (institucionální spotřebitel, podnikatel) pro své zaměstnance v rámci

teambuildingové akce.

Spotřebitelem (§2) tedy podle zákona č. 634/1992 Sb. o ochraně spotřebitele ve znění

pozdějších předpisů rozumíme každého, kdo nakupuje výrobky nebo služby za jiným účelem,

než je podnikání s nimi, tedy podnikatele i nepodnikatele.

Výrobkem je přitom jakákoliv věc, která byla vyrobena, vytěžena nebo jinak získána

bez ohledu na stupeň jejího zpracování. Je určena k nabídce spotřebiteli a službou jakákoliv

podnikatelská činnost, která je určena k nabídce spotřebiteli (Kulhánek, Ivičič, Jamborová,

2006).

10.2. Spotřebitelské smlouvy

Spotřebitelské smlouvy vycházejí z Občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. Jedná se

o smlouvy, kde smluvními stranami jsou spotřebitel a dodavatel např. smlouva o zájezdu,

smlouva o ubytování apod.

Zákon č. 634/1992 Sb. o ochraně spotřebitele stanovuje některé specifické způsoby

uzavírání spotřebitelských smluv, kterými reaguje na marketingové metody některých

podnikatelů.

Jejich opatření mají za úkol posílit právní postavení spotřebitele. Smluvní ujednání

spotřebitelských smluv se nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Ten se

přitom nemůže vzdát práv, která mu zákon poskytuje, nebo jinak zhoršit své postavení

(Kulhánek, Ivičič, Jamborová, 2006).

219

Spotřebitel má možnost od spotřebitelské smlouvy odstoupit (tabulka 60) v případech, že

spotřebitelská smlouva byla uzavřena mimo prostory obvyklé k podnikání dodavatele nebo

pokud dodavatel nemá žádné stálé místo k podnikání. Spotřebitel může za těchto okolností

od smlouvy písemně odstoupit do 7 dní od jejího uzavření. V případě, že nedošlo k dodávce

předmětních služeb ze strany dodavatele, lze od smlouvy odstoupit do 1 měsíce. Jedná se

o ustanovení, které lze vztáhnout zejména na tzv. podomní prodej. Pro právní účinnost

odstoupení je však nezbytné, aby dodavatel v těchto lhůtách vyrozumění o odstoupení

od smlouvy také obdržel. Nestačí tedy pro zachování lhůty podat toto vyrozumění poslední

den k poštovní přepravě. Dodavatel má stanovenu povinnost písemně spotřebitele na možnost

odstoupení od smlouvy upozornit, a to nejpozději při uzavření smlouvy. Pokud tak dodavatel

neučiní, má spotřebitel právo odstoupit do 1 roku od uzavření smlouvy (Kulhánek, Ivičič,

Jamborová, 2006).

Tabulka 60: Odstoupení od spotřebitelských smluv

Předmět smlouvy Časový horizont Důvod odstoupení

zboží/služba

7 dní uzavření mimo prostory dodavatele

1 měsíc nedodaný výrobek/služba

1 rok upozornění na možnost odstoupení

zboží/služba 7 dní od převzetí zboží nákup prostřednictvím katalogu

timeshare

15 dní bez udání důvodu

3 měsíce chybí povinné náležitosti

15 dní od nápravy doplnění náležitostí

15 dní s uvedením důvodu po uplynutí tříměsíční

lhůty

Pramen: zpracováno podle Kulhánek, Ivičič, Jamborová, 2006.

Uvedené oprávnění se však nevztahuje na smlouvy na dodávku zboží nebo služeb, které

byly uzavřeny podle katalogu dodavatele, s nímž se spotřebitel měl možnost seznámit

v nepřítomnosti dodavatele, za předpokladu, že mezi stranami má pokračovat spojení

při plnění uzavřené nebo jiné smlouvy, a za předpokladu, že spotřebitel má právo odstoupit

od smlouvy nejméně do 7 dní od převzetí zboží a je s tímto právem seznámen v katalogu nebo

ve smlouvě (Kulhánek, Ivičič, Jamborová, 2006).

Zvláštní právní úpravu odstoupení od smlouvy obsahují smlouvy, ve kterých se sjednává

právo užívat budovu nebo její část na určitý časový úsek, tedy „timeshare“. Spotřebitel má

u takových smluv právo odstoupit od smlouvy ve lhůtě 15 kalendářních dní od uzavření

smlouvy, a to bez udání důvodu. Pokud pak smlouva neobsahuje povinné náležitosti, které

byly uvedeny výše, může spotřebitel od této smlouvy odstoupit ve lhůtě 3 měsíců od jejího

uzavření. Pokud pak jsou chybějící náležitosti smlouvy v této lhůtě řádně předány, má

220

spotřebitel právo odstoupit od smlouvy s uvedením důvodu ve lhůtě 15 kalendářních dní

od poskytnutí těchto náležitostí. Spotřebitel má rovněž právo odstoupit od smlouvy

do 15 kalendářních dní ode dne uplynutí výše zmíněné 3 měsíční lhůty, a to s uvedením

důvodu, pokud poskytovatel neposkytne spotřebiteli výše zmíněné informace ani do 3 měsíců

od podpisu smlouvy. Této možnosti může spotřebitel využít v případech, jestliže

nevyužilprávo odstoupit od smlouvy ve výše uvedené 3 měsíční lhůtě. V případech, kdy

spotřebitel uplatnil právo na odstoupení od spotřebitelské smlouvy, ve které se sjednává právo

užívání budovy nebo její části na časový úsek, má poskytovatel právo na náhradu

prokazatelně vynaložených výdajů spojených s uzavřením a následným odstoupením od

smlouvy (Kulhánek, Ivičič, Jamborová, 2006).

10.3. Smluvní vztahy při využití prostředků dálkové komunikace

Pro uzavření smlouvy, jež nevyžaduje striktně písemnou formu např. smlouva o zájezdu,

mohou být použity prostředky komunikace na dálku (tabulka 61), které umožňují uzavřít

smlouvu bez současné fyzické přítomnosti smluvních stran (Kulhánek, Ivičič, Jamborová,

2006).

Tabulka 61: Prostředky komunikace na dálku

Druh prostředků Členění

tisk − neadresovaný

− adresovaný

telefon − s lidskou obsluhou

− automatický volací přístroj, audiotext

videotelefon − telefon s obrazovkou

videotext − mikropočítač a televizní obrazovka

rozhlas

elektronická pošta

faxový přístroj

televize (televizní nákup, teleshopping)

veřejná komunikační síť např. internet

Pramen: Kulhánek, Ivičič, Jamborová, 2006.

Především platí, že prostředky komunikace na dálku mohou být použity pouze

v případech, že spotřebitel jejich použití neodmítl.

Obsahem návrhu na uzavření smlouvy (Kulhánek, Ivičič, Jamborová, 2006) musí být

především informace nutné k uzavření jakékoliv smlouvy. Tyto informace musí být

poskytnuty srozumitelným způsobem s přihlédnutím k zásadám dobré víry a k ochraně osob,

zejména nezletilých nebo spotřebitelů. Spotřebiteli musí být především známo, s kým má

smlouvu uzavřít. Je tedy potřeba uvádět název podniku, příp. identifikační číslo podnikatele.

221

Dalšími obvyklými informacemi jsou název či hlavní charakteristika zboží a služeb, jejich

cena včetně všech poplatků, způsob platby, doba, po kterou zůstává nabídka nebo cena

v platnosti.

Po uzavření smlouvy při použití prostředků komunikace na dálku, nejpozději však

před plněním, musí být spotřebiteli písemně poskytnuty informace o identifikaci dodavatele,

o podmínkách a postupech pro uplatnění práva odstoupit od smlouvy, o službách po prodeji

a o zárukách, podmínkách pro zrušení smlouvy, pokud není určena doba platnosti nebo

platnost je delší než jeden rok (Kulhánek, Ivičič, Jamborová, 2006).

Z oblasti cestovního ruchu je možné prostřednictvím prostředků dálkové komunikace

uzavírat smlouvy o ubytování, dopravě, stravování nebo využití volného času, pokud

dodavatel poskytuje tato plnění v určeném termínu nebo době (Kulhánek, Ivičič, Jamborová,

2006).

10.4. Klamání a zavádění spotřebitele

Prodávající v cestovním ruchu, tedy dodavatel služeb, je povinen poskytovat služby

v předepsané nebo schválené jakosti, pokud je závazně stanovena nebo pokud to vyplývá

ze zvláštních předpisů nebo v jakosti jím uváděné, není-li jakost předepsána, schválena nebo

uváděna, tak v jakosti obvyklé. Je také povinen poskytovat služby za ceny sjednané v souladu

s cenovými předpisy a ceny při poskytování služeb správně účtovat (Kulhánek, Ivičič,

Jamborová, 2006).

Prodávající se nesmí při prodeji výrobků a poskytování služeb chovat v rozporu s dobrými

mravy. Zejména nesmí žádným způsobem spotřebitele diskriminovat a nesmí mu lhát

(Kulhánek, Ivičič, Jamborová, 2006). Prodávající nesmí uvádět nepravdivé, nedoložené,

neúplné, nepřesné, nejasné, dvojsmyslné nebo přehnané údaje,nebo zamlčet údaje

o skutečných vlastnostech výrobků nebo služeb či úrovni nákupních podmínek. Odpovědnosti

za klamání spotřebitele se nelze zprostit poukázáním na skutečnost, že potřebné nebo správné

údaje neposkytl výrobce, dovozce nebo dodavatel.

10.4.1. Informační povinnost podle zákona o ochraně spotřebitele

Prodávající je povinen informovat spotřebitele o charakteru poskytovaných služeb

a o jejich ceně platné v okamžiku nabídky, jakož i o případném riziku spojeném

s poskytovanou službou a s podmínkami a způsobem uplatnění reklamace. Informaci o ceně

služeb má vhodně zpřístupnit.

222

Poskytovatel služby je povinen spotřebitele řádně informovat (Kulhánek, Ivičič,

Jamborová, 2006):

− o vlastnostech prodávaných výrobků nebo charakteru poskytovaných služeb,

− o způsobu použití a údržby výrobku,

− o nebezpečí, které vyplývá z nesprávného použití nebo údržby výrobku,

− o riziku souvisejícím s poskytovanou službou např. u masáží.

Mimořádně důležitým požadavkem na poskytovatele služeb je i povinnost jednoznačně

informovat spotřebitele o ceně prodávaných výrobků nebo poskytovaných služeb platné

v okamžiku nabídky. Za tím účelem je povinen zejména zřetelně označit výrobky cenou nebo

informaci o ceně výrobků či služeb jinak vhodně zpřístupnit. Z toho vyplývá, že poskytovatel

služby nemůže poté účtovat jinou cenu, než jaká byla uvedena v této informaci.

Informace o ceně nebo okolnost, že informace je neúplná nebo chybí, nesmí vzbuzovat

zdání, že (§12 zákona č. 634/1992 Sb.):

− cena je nižší, než jaká je ve skutečnosti,

− stanovení ceny závisí na okolnostech, na nichž ve skutečnosti nezávisí,

− v ceně jsou zahrnuty dodávky výrobků, výkonů, prací nebo služeb placené ve skutečnosti

zvlášť,

− cena byla nebo bude zvýšena, snížena nebo nezměněna, ač tomu tak není,

− vztah ceny a užitečnosti nabízeného výrobku nebo služby a ceny a užitečnosti

srovnatelného výrobku nebo služby je takový, jaký ve skutečnosti není.

Zákon o ochraně spotřebitele dále ukládá povinnost informovat o podmínkách, rozsahu

a způsobu uplatnění reklamace.

V případě prodeje výrobků má prodávající povinnost k výrobku přiložit také příbalovou

informaci, pokud je to nutné, např. když hotel vyrábí a prodává svou vlastní přírodní

kosmetiku.

Výrobce má povinnost označit všechny výrobky, nejen ty vlastní, např. musí být označeny

nejen zákusky a pečivo, které vyrobili přímo na místě, ale také ty, které byly zabezpečeny

dodavatelským způsobem.

Paragon, případně u výrobků záruční list, nemusí výrobce ani poskytovatel služby

ze zákona vystavovat. Má však povinnost vystavit paragon a vydat záruční list na požádání

zákazníka.

223

10.4.2. Nekalé obchodní praktiky

Obchodní praktika je nekalá (§4), je-li jednání podnikatele vůči spotřebiteli v rozporu

s požadavky odborné péče a je způsobilé podstatně ovlivnit jeho rozhodování tak, že může

učinit obchodní rozhodnutí, které by jinak neučinil.

Je-li obchodní praktika zaměřena na spotřebitele, kteří jsou z důvodu duševní nebo

fyzické slabosti, případně věku zvlášť zranitelní, hodnotí se její nekalost z hlediska

průměrného člena této skupiny. Tím ale není dotčeno obvyklé reklamní přehánění.

Užívání nekalých obchodních praktik při nabízení nebo prodeji výrobků, při nabízení

nebo poskytování služeb či práv se zakazuje. Nekalé jsou zejména klamavé a agresivní

obchodní praktiky.

Příklad: Nekalá obchodní praktika

− delegát cestovní kanceláře nevydá klientovi, který reklamuje např. hluk na pokoji nebo

zaplacený výhled na moře, potvrzení o reklamaci

− cestovní kancelář odmítne prodat letecký zájezd do Chorvatska rodině s mentálně

postiženým dítětem s odůvodněním jeho problematické přepravy (diskriminace)

a) Klamavé obchodní praktiky. Obchodní praktika je klamavá, pokud je při ní užit nepravdivý

údaj. Za klamavou obchodní taktiku považujeme také, pokud je důležitý údaj sám o sobě

pravdivý, ale může uvést spotřebitele v omyl vzhledem k okolnostem a souvislostem, za nichž

byl užit. Za důležitý údaj se přitom považují identifikační údaje o prodávajícím a informace

požadované pro uzavření smlouvy nebo uplatnění práv z ní podle zvláštních právních

předpisů.

V případě, že podnikatel opomene uvést důležitý údaj, jenž s přihlédnutím ke všem

okolnostem lze po podnikateli spravedlivě požadovat, jedná se také o klamavou praktiku.

Za opomenutí se považuje též uvedení důležitého údaje nesrozumitelným, nejednoznačným

způsobem.

V případě, že způsob prezentace výrobku či služby, včetně srovnávací reklamy,

nebo jejich uvádění na trh vede k záměně s jinými výrobky či službami, nebo rozlišovacími

znaky jiného podnikatele, považujeme to za klamavou obchodní praktiku.

Za klamavou obchodní praktiku se považuje také nabízení nebo prodej výrobků a služeb

porušujících některá práva duševního vlastnictví, jakož i skladování takových výrobků

za účelem jejich nabízení nebo prodeje.

Klamavou obchodní praktikou v cestovním ruchu je popis části zájezdu nebo pobytu

v hotelu slovy „gratis“, „zdarma“, „bezplatně“ apod. v případě, že spotřebitel musí zaplatit

224

něco navíc, než jsou náklady nevyhnutelně s nabídkou spojeny. Fakultativní výlety přitom

za klamavou praktiku nepovažujeme, protože jsou placeny osobitně a často jsou i realizovány

partnerskou cestovní kanceláři v zahraničí.

Klamavou obchodní praktikou v cestovním ruchu je také využití prostoru ve sdělovacích

prostředcích k propagaci produktu např. placená reklama v tisku, aniž by to byl spotřebitel

schopen z obsahu jednoznačně poznat.

Používaní značky jakosti, kterou v skutečnosti podnik nevlastní a využívá ji neoprávněně,

považujeme také za klamavou obchodní praktiku.

Klamavou obchodní praktikou v cestovním ruchu je také nepravdivé uvedení, že výrobek

nebo služba budou nabízeny pouze po omezenou dobu nebo že budou nabízeny pouze

po omezenou dobu za určitých podmínek s cílem přimět spotřebitele k okamžitému

rozhodnutí, aniž by mu prodejce poskytl přiměřenou lhůtu potřebnou k informovanému

rozhodnutí.

Příklad: Klamavá obchodní praktika

− hotel třídy**** ve Vysokých Tatrách nabízí pětidenní wellness pobyt „all inclusive“,

přičemž host má v ceně snídani, oběd a večeři a služby wellness, ale konzumaci v baru

např. kávu si musí doplatit. Jedná se tedy o plnou penzi nikoliv all inclusive.

− prezentace horského penzionu**** jako ekologického přesto, že nedisponuje žádným

ekologickým označením jako je např. the green key, evropská květina apod.

− v propagačním materiálu cestovní agentury chybí informace, pro kterou cestovní kancelář

zprostředkovává pobytový zájezd na Mallorku

− cestovní agentura zprostředkuje týdenní letecký zájezd do Turecka s ubytováním v nově

otevřeném hotelu třídy**** se stravováním „all inclusive“. Po příchodu klient zjišťuje, že

hotel není ještě zcela dostavěn, na pokoji neteče voda a nefunguje minibar, skříně nemají

přední dveře a stravování je zabezpečeno ve vedlejším hotelu*** formou „plné penze“

− cestovní agentura prezentuje speciální slevu 15 % na dítě do 12 let u pobytového zájezdu

do Itálie včetně animačních služeb, i když cestovní kancelář,pro kterou zájezd

zprostředkuje, poskytuje takovou slevu automaticky

b) Agresivní obchodní praktiky. Obchodní praktika je agresivní, pokud s přihlédnutím

ke všem okolnostem svým obtěžováním, donucováním, včetně použití síly nebo nepatřičným

ovlivňováním výrazně zhoršuje možnost svobodného rozhodnutí spotřebitele. Při posuzování,

zda je obchodní praktika agresivní, se přihlíží zejména k (1) načasování, výběru místa a doby

trvání obchodní praktiky, (2) způsobu jednání, jeho výhružnosti a urážlivosti, (3) vědomého

využití nepříznivé situace spotřebitele, (4) nepřiměřené překážky pro uplatnění práv

spotřebitele a hrozbě protiprávním jednáním.

225

Obchodní praktiky, se kterými se můžeme setkat i v oblasti cestovního ruchu, jsou podle

zákona č. 634/1992 Sb. o ochraně spotřebitele vždy považovány za agresivní, pokud

podnikatel:

− vytváří dojem, že spotřebitel nemůže opustit provozovnu nebo místo, kde je nabízen nebo

prodáván výrobek či poskytována služba, bez uzavření smlouvy,

− osobně navštíví spotřebitele v jeho bydlišti, ačkoliv ho spotřebitel vyzval, aby

jeho bydliště opustil a nevracel se, s výjimkou vymáhání splatných smluvních závazků

způsobem, který je v souladu s příslušnými právními předpisy,

− opakovaně činí spotřebiteli nevyžádané nabídky prostřednictvím telefonu, faxu,

elektronické pošty, nebo jiných prostředků přenosu na dálku, s výjimkou vymáhání

splatných smluvních závazků způsobem, který je v souladu s příslušnými právními

předpisy,

− prostřednictvím reklamy přímo nabádá děti, aby si nabízené výrobky nebo služby koupily,

nebo aby k jejich koupi přesvědčily dospělou osobu,

− požaduje na spotřebiteli okamžitou nebo odloženou platbu za výrobky nebo služby, které

mu dodal, ačkoliv si je spotřebitel neobjednal nebo požaduje vrácení či uschování

nevyžádaných výrobků, nejedná-li se o náhradní dodávku podle předem uzavřené

smlouvy,

− prohlašuje, že pokud si spotřebitel výrobek nebo službu nekoupí, ohrozí tím jeho

podnikání, pracovní místo nebo existenci,

− vytváří klamavý dojem, že spotřebitel vyhrál nebo vyhraje, pokud bude jednat určitým

způsobem, ačkoliv ve skutečnosti žádná taková výhra nebo výhoda neexistuje,

nebo pro získání výhody musí spotřebitel vynaložit finanční prostředky.

Typickým příkladem agresivní obchodní praktiky jsou prodejní zájezdy spojeny např.

s návštěvou divadla nebo kulturně-historické pamětihodnosti a prodejem konkrétního zboží

např. vysávač, hrnce, parní čistič apod.

10.5. Reklamace

Reklamace je projevem nespokojenosti zákazníka s poskytnutou službou nebo zbožím. Je

potřeba si uvědomit, že ve skutečnosti se otevřeně u konkrétního podnikatele stěžují jenom

4 % jeho zákazníků. Přitom udržení zákazníka je pro podnik cestovního ruchu velmi důležité.

Z tohoto důvodu (Gúčik, 2009) je nezbytné věnovat pozornost sledování míry ztráty

zákazníků a činit opatření k jejímu snížení, např. sledováním opakovaného nákupu,

stanovením příčin odjezdů a způsobů jak jim předcházet. Zákazníky, kteří odchází z regionu

226

nebo přestali podnikat, tzv. institucionální zákazníky, není možné udržet, ale je možné udržet

si zákazníky, kteří nejsou spokojeni s poskytovanými službami.

10.5.1. Reklamace a stížnosti v cestovním ruchu

Vyjádřením nespokojenosti je obvykle stížnost. Jedná se o všechny zákazníkem iniciované

projevy nespokojenosti zaměřené na organizaci s cílem upozornit na její nevhodné chování,

způsobit změnu kritizovaného chování, řešit klíčový problém nebo alespoň nastolit nápravu

narušené nebo zhoršené spokojenosti (Schober, 1997, In Gúčik, 2009). Za parciální část

stížnosti se pokládá reklamace. Zatímc ostížnost je možné vyslovit před koupí, během koupě

a poní, reklamace vznikají výlučně ve fázi koupě (Hansen, 1990, In Gúčik, 2009). To

znamená, že jako reklamace můžeme označit pouze ty stížnosti, při kterých si zákazníci

stěžují v ponákupní fázis e zákonnýmp ožadavkem na produk tnebo službu, kterou v daném

případě mohou prosadit právním způsobem. Obvykle se jedná op ísemné oznámení, že

produkt nebo služba není v souladu se smluvně dohodnutými podmínkami. Reklamace může

směřovat i od prodávajícího ke kupujícímu v případě, že nezaplatil včas, zaplatil nižší částku

než fakturovanou apod. Písemné stížnosti a reklamace se týkají např. jakosti, množství,

neposkytnutí služby, záměny služby, zpoždění dopravního prostředku, ztráty zážitku

z dovolené (Gúčik, 2009, tabulka 62).

Prodávající je povinen přijmout reklamaci v kterékoliv provozovně, v níž je přijetí

reklamace možné s ohledem na sortiment prodávaného zboží nebo poskytovaných služeb,

případně i v sídle nebo místě podnikání např. zájezd zakoupený v cestovní kanceláří Blue

Style v Praze, je možné reklamovat také na pobočce v Jihlavě.

Prodávající je povinen spotřebiteli vydat písemné potvrzení o tom, kdy spotřebitel právo

uplatnil, co je obsahem reklamace a jaký způsob vyřízení reklamace spotřebitel požaduje.

Dále vydá spotřebiteli potvrzení o datu a způsobu vyřízení reklamace, včetně potvrzení

o provedení nápravy a době jejího trvání, případně písemné odůvodnění zamítnutí reklamace.

V provozovně musí být po celou provozní dobu přítomen pracovník pověřený vyřizovat

reklamace, např. v restauraci by měl mít obsluhující číšník právo vyřídit stížnosti na studené,

nedovařené jídlo apod.

227

Tabulka 62: Selhání služby

Typ selhání Způsob selhání Důsledek selhání

selhání dodávky služby

nedostupná služba - zrušený let

nepřiměřeně pomalá

služba

- pomalá obsluha v restauraci

- dlouhé čekací řady u památek

- dlouhé čekací řady v bance, na poště

ostatní selhání jádra služby - čistota dopravního prostředku

- dodání zavazadel

selhání v reakci na potřeby

a požadavky zákazníka

odpovědi na speciální

potřeby

- zdravotní okolnosti

- dietetické okolnosti

- psychologické okolnosti

- jazykové okolnosti

- sociální okolnosti

preference zákazníků - substituce menu v restauraci

chyby způsobeny

zákazníkem

- ztráta vstupenky

- ztráta klíče od hotelového pokoje

rušení ostatních - požádaní návštěvníků kina, aby nerušili

ostatní

spontánní a nežádoucí konání

zaměstnanců

úroveň pozornosti

zákazníkům

- nepříjemné vystupování zaměstnanců

- ignorování zákazníků

- lhostejný postoj zaměstnanců

nezvyklé chování - neslušnost

- hrubost zaměstnanců

- nevhodné dotyky

kulturní normy

- diskriminace

- klamání

- podvádění

- krádeže

nepříznivé podmínky - stresová situace

Prameň: Schoefer, Ennew, 2003, In Linderová, 2009b.

Prodávající nebo jím pověřený pracovník rozhodne o reklamaci ihned (§19 zákona

č. 634/1992 Sb.), ve složitých případech do tří pracovních dní. Do této lhůty se nezapočítává

doba přiměřená podle druhu výrobku či služby potřebná k odbornému posouzení vady.

Reklamace včetně odstranění vady musí být vyřízena bez zbytečného odkladu, nejpozději

do 30 dní ode dne uplatnění reklamace, pokud se prodávající se spotřebitelem nedohodne

na delší lhůtě. Po uplynutí této lhůty má spotřebitel stejná práva, jako by se jednalo o vadu,

kterou nelze odstranit.

Při prodeji nebo poskytování služeb mimo ohlášenou provozovnu je prodávající povinen

písemnou formou poskytnout zejména název nebo jméno a adresu prodávajícího, kde může

spotřebitel i po ukončení takového prodeje nebo poskytování služeb uplatnit reklamaci.

228

Délky záruční doby v České republice dle občanského práva. U spotřebního zboží je to

24 měsíců (u použitých věcí lze zkrátit až na 12 měsíců), u potravin 8 dní (může být zkrácena

nebo prodloužena, co musí být uvedeno na obale), u krmiv 3 týdny, při prodeji zvířat 6 týdnů,

při zhotovení věci na zakázku 6 měsíců, u opravy 3 měsíce, u stavby 3 roky, na stavební práce

18 měsíců. Je-li však u věci vyznačena lhůta k použití např. v návodu nebo na obalu, končí

záruka uplynutím této lhůty.

10.5.2. Reklamace a stížnosti v rámci Evropské unie

Je potřeba si uvědomit, že v Evropě nefunguje tzv. jednotná záruka. Služby lze

reklamovat v podniku, kde byly zakoupeny. Tedy v případě koupi zájezdu přes rakouskou

cestovní kancelář, která nemá zastoupení v České republice, je potřeba zájezd reklamovat

v některé pobočce v Rakousku. Nelze jej reklamovat u české cestovní agentury, která zájezd

nabízí, pokud byl zakoupen v pobočce se sídlem v Rakousku.

V případě nákupu výrobku nebo služby přes internet má spotřebitel v rámci Evropské unie

stejná práva jako při podobných nákupech v kamenném obchodě.A stejně jako v České

republice má k dispozici lhůtu, po kterou může bez udání důvodu odstoupit od smlouvy.

V případě problému při reklamaci výrobku je možné se obrátit na Evropská spotřebitelská

centra.

Evropská komise usiluje také o zlepšení ochrany spotřebitele při nákupu pobytů a zájezdu

zejména prostřednictvím internetu. V roce 2013 navrhla v rámci „Návrhu na modernizaci

pravidel pro organizované zájezdy“reformní opatření, které jsou zaměřeny na přísnější

kontrolu příplatků a požadavkůpředávat dále slevy za rovnocenných okolností [49].

Usiluje o lepší práva v případě odstoupení od smlouvy o zájezdu. Spotřebitelé tedy budou

mít více flexibility, jelikož budou moci před opuštěním domova zrušit smlouvu a zaplatit

organizátorovi přiměřenou náhradu. Budou také moci před odjezdem bezplatně odstoupit

od smlouvy v případě přírodní katastrofy, občanských nepokojů či podobných závažných

situací v místě dovolené, pokud by takové události jejich dovolenou narušily, např. v situaci,

kdy velvyslanectví cestování do příslušné oblasti nedoporučují [49].

Spotřebitelé budou muset být jasně a srozumitelně informováni o tom, že organizátor

(podnikatel) zodpovídá za řádné poskytnutí všech zahrnutých služeb, zatímco v současnosti

vedla odlišná vnitrostátní pravidla týkající se odpovědné strany k situaci, kdy organizátoři

a maloobchodníci odkazovali spotřebitele na druhou ze stran, přičemž žádná z nich

nepřijímala odpovědnost [49].

229

Kromě slev v případech, kdy cestovní služba nebyla řádně poskytnuta, mohou spotřebitelé

rovněž požadovat náhradu jakékoli vzniklé „nehmotné škody“, zejména v případě zkažené

dovolené [49].

Spotřebitelé budou moci adresovat stížnosti nebo žádosti přímo cestovní kanceláři, u které

zájezd zakoupili.

Návrh Evropské komise také znamená právo na vrácení peněz a právo na zajištění návratu

do vlasti, pokud je to nutné, v případě, že prodávající, dopravce nebo jakýkoliv jiný příslušný

poskytovatelslužeb během jejich dovolené zkrachuje. Spotřebitel tedy nebude chráněný jen

proti úpadku cestovní kanceláře, ale také proti úpadku letecké společnosti apod. [49].

10.5.3. Frankfurtské tabulky

Frankfurtské tabulky byly vypracovány 24. komorou Zemského soudu ve Frankfurtu

nad Mohanem v roce 1985. Slouží při vybavování stížnosti a reklamací v cestovních

kancelářích. Obsahují seznam možných nedostatků s procentuálně uvedenou kompenzací

z ceny zájezdu či služby (tabulka 63). Jejich využívání není pro cestovní kanceláře povinné,

ale stále více cestovních kanceláří v České republice tyto tabulky v plném nebo zkráceném

rozsahu využívá.

Tabulka 63: Frankfurtské tabulky

Druh služby Sleva

z ceny v % Poznámka

Ubytování

odchylka od objednaného objektu např. vzdálenější

objekt, než byl nabízen 10 - 25 podle vzdálenosti

změna v místě pobytu 5 - 15 vzdálenost od pláže

změna druhu ubytování v objednaném hotelu 5 - 10 bungalov místo hotelu, jiné podlaží

jiný druh pokoje

dvoulůžkový místo jednolůžkového 20

třílůžkový místo jednolůžkového 25 rozhodující je, zda jsou zákazníci

ubytováni dohromady s neznámými

osobami

třílůžkový místo dvoulůžkového 20 – 25

čtyřlůžkový místo dvoulůžkového 20 - 30

Pramen: zpracováno podle Pompurová, 2009 a Evropského spotřebitelského centra

pro Českou republiku.

230

Tabulka 63: pokračování

Druh služby Sleva

z ceny v % Poznámka

nedostatky ve vybavení pokoje

příliš malá plocha 5 - 10

bez balkónu 5 - 10 je-li přislíben, podle ročního období

bez výhledu na moře 5 - 10 je-li přislíben

bez vlastní koupelny a WC 12 - 25 je-li přislíbena

bez vlastního WC 15

bez vlastní sprchy 10 je-li přislíbena

bez klimatizace 10 - 20 je-li přislíbena

bez rádia/TV 5 je-li přislíbeno

málo nábytku, nedostatečná vybavenost 5 - 15

škody (trhliny, pukliny, vlhkost) 10 - 50

hmyz 10 - 50

nefunkčnost vybavení

toaleta 15

bojler na teplou vodu v koupelně 15

výpadek elektrického proudu nebo plynu 10 - 20

netekoucí voda 10

nefunkční klimatizace 10 - 20 podle ročního období

nefunkční výtah 5 - 10 podle podlaží

služby

celkový výpadek 25

nedostatečný úklid 10 - 20

nedostatečná výměna ložního prádla 5 - 10 povlečení, ložní prádlo, ručníky

chybějící lázeňské zařízení (termální bazén, masáže) 20 - 40 je-li přislíbeno, podle druhu objednávky

např. léčebný pobyt

rušivé vlivy

hluk během dne 5 -25

hluk v noci 10 - 40

zápach 5 - 15

Stravování

celkový výpadek 50

obsahové nedostatky

jednotvárný jídelní lístek 50

nedostatek teplých jídel 5

zkažená strava 10

samoobslužný bufet namísto obsluhy 20 - 30

dlouhé čekací doby 5 - 15

špinavé stoly 5 - 10

špinavý příbor, nádobí 10 - 15

chybějící klimatizace v jídelně 5 - 10 je-li přislíbena

Pramen: zpracováno podle Pompurová, 2009 a Evropského spotřebitelského centra

pro Českou republiku.

231

Tabulka 63: pokračování Druh služby Sleva

z ceny v %

Poznámka

Doprava

časový posun odletu o více než 4 hodiny 5 ceny za zasažený den a každou hodinu

navíc

změna vybavení

nižší třída 10 - 15

podstatné odchylky od běžného standardu 5 - 10

servis

strava 5

bez možnosti rozptýlení typického pro příslušnou

letovou třídu (rádio, film apod.)

5

změna dopravního prostředku

podíl z ceny odpovídající za zpoždění

způsobené změnou dopravního

prostředku

chybějící transfer z letiště nebo ze stanice do hotelu cena náhradního dopravního prostředku

(skutečně vynaložené náklady)

Ostatní služby

chybějící/špinavý bazén 10 - 20 je-li přislíben

chybějící krytý bazén je-li přislíben

− je-li k dispozici jiný

− žádný není k dispozici

10

20

použitelný během ročního období

bez sauny 5 je-li přislíbena

bez tenisového kurtu 5 - 10 je-li přislíben

bez minigolfu 3 - 5 je-li přislíben

chybějící vybavení pro surfing/potápění 5 - 10 je-li přislíbeno

chybějící hlídaní dětí 5 - 10 je-li přislíbeno

nemožnost koupání v moři 10 - 20 podle popisu v katalogu a možných

náhradních řešení

špinavá pláž 20

chybějící lehátka, slunečníky 5 - 10 jsou-li přislíbeny

chybějící snack bar, bar na pláži 0 - 5 podle náhradních možností

chybějící nudistická pláž 10 - 20 je-li přislíbena

chybějící restaurace nebo supermarket je-li přislíbeno a podle náhradních

možností

− při hotelovém stravování

− při individuálním stravování

0 - 5

10 - 20

bez možnosti zábavy např. disko, noční klub, kino,

animace

5 - 15 jsou-li přislíbeny

chybějící butiky nebo obchodní zóna 0 – 5 podle náhradních možností

výpadek výletů na pobřeží při lodních zájezdech 20 - 30 z ceny na den, kdy se měl výlet konat

chybí průvodce

− technický (organizační záležitosti)

− při poznávacích zájezdech

− při studijních cestách s odborným výkladem

0 - 5

10 - 20

20 - 30

je-li přislíben

ztráta času při nutném přestěhování se

− ve stejném hotelu

− do jiného hotelu

z ceny pobytu, suma rovnající se ceně ½

dne

Pramen: zpracováno podle Pompurová, 2009 a Evropského spotřebitelského centra

pro Českou republiku.

232

10.6. Dozorčí orgány

Dozor nad dodržováním povinností stanovených zákonem č. 364/1992 Sb. o ochraně

spotřebitele provádí Česká obchodní inspekce.

Dozor nad dodržováním povinností na úseku zemědělských, potravinářských

a tabákových výrobků provádí Státní zemědělská a potravinářská inspekce.

Dozor pokud se jedná o prodej výrobků a poskytování služeb, které jsou upraveny

zákonem o ochraně veřejného zdraví, provádějí krajské hygienické stanice. Patří sem

např. kontrola dodržování a uplatňování hygienických předpisů v podnicích s pohostinským

provozem.

Dozor nad dodržováním povinností v oblasti obchodu a služeb provádějí obecní

živnostenské úřady, příslušné podle umístění provozovny. Nelze-li určit místní příslušnost

podle umístění provozovny, provádějí dozor obecní živnostenské úřady podle místa

realizované činnosti.

Uvedené orgány jsou oprávněny vydávat závazné pokyny k odstranění zjištěných

nedostatků. V případě bezprostředního ohrožení života, zdraví nebo majetku jsou oprávněny

pozastavit prodej výrobků nebo poskytování služeb,nebo uzavřít provozovnu. Vyžaduje-li to

naléhavost situace, lze toto rozhodnutí oznámit ústně a neprodleně doručit písemné

vyhotovení rozhodnutí. Obnovit prodej výrobků nebo poskytování služeb,nebo otevřít

provozovnu lze až po uvedení do nezávadného stavu a jen s písemným souhlasem orgánu,

který o pozastavení prodeje výrobků nebo poskytování služeb,nebo uzavření provozovny

rozhodl (Kulhánek, Ivičič, Jamborová, 2006).

Kontrolní otázky

Identifikujte spotřebitele podle zákona č. 634/1992 Sb.

Jaké jsou možnosti odstoupení od spotřebitelských smluv?

Vysvětlete, co rozumíte pod prostředky dálkové komunikace.

Uveďte příklad klamavé a agresivní obchodní praktiky v cestovním ruchu.

Vysvětlete rozdíl mezi reklamací a stížností.

Na co slouží Frankfurtské tabulky?

Prostudujte si Frankfurtské tabulky a pouvažujte, o jaké další nedostatky by bylo vhodné

je rozšířit.

233

11. PASOVÉ A CELNÍ PŘEDPISY PŘI CESTÁCH V RÁMCI EVROPSKÉ UNIE

A ČESKÉ REPUBLIKY

Klíčová slova

Bezcelní limity. Cestovní doklady. Domovní kniha. Konzulární ochrana. Pomoc v nouzi.

Schengenský prostor. Vízum.

Vycestování do zahraničí umožňují návštěvníkům cestovního ruchu platné cestovní

doklady. Kontrola cestovních dokladů slouží k zjištění nebo kontrole totožnosti osoby na

hraničních přechodech jednotlivých zemí určených pro mezinárodní styk (Orieška, 2010).

Na hraničních přechodech se účastnící cestovního ruchu zároveň podrobují celnímu řízení,

tedy celní kontrole příslušného státu, které je zaměřené na ochranu ekonomiky krajiny.

Konkrétně se jedná o kontrolu vývozu a dovozu neobchodního zboží, popřípadě i peněžních

prostředků. Hraniční přechody se od sebe odlišují. Podle druhu dopravního prostředku fungují

hraniční přechody pro pěší návštěvníky, a to zejména v rámci tzv. malého pohraničního styku

např. v národním parku Podyjí přechod Čížov - Hardegg, dále hraniční přechody pro silniční

a železniční dopravu, hraniční přechody na mezinárodních letištích, v přístavech a říční

hraniční přechody. Podle doby provozu rozlišujeme nepřetržité a sezónní hraniční přechody

(Orieška, 2010).

Pro bezproblémové cestování do zahraničí je potřeba, aby návštěvníci v cestovním ruchu

měli platné cestovní doklady s potřebnou dobou platnosti. Měli by využívat oficiálních

hraničních přechodů, a v případě potřeby se podrobit pasové kontrole, kterou provádí

cizinecká policie a celní a devizové kontrole, kterou provádí celní úřady. Při cestách do

zahraničí je také potřeba mít všechny další požadované doklady např. vízum, mezinárodní

řidičský průkaz, zelenou kartu, tedy doklad o pojištění vozidla, doklad o zajištění zpáteční

cesty, doklad o minimálním devizovém vybavení, potvrzení o očkování, pozvání apod.

Vstup České republiky do Evropské unie umožnil redukovat činnost související

s kontrolou cestovních dokladů a s celním řízením na hraničních přechodech u občanů

členských státu. Ve vztahu k občanům z nečlenských zemí tyto činnosti dále trvají

v původním rozsahu (Orieška, 2010). Přitom pasové předpisy na území České republiky

upravuje zákon č. 329/1999 Sb., o cestovních dokladech a o změně zákona č. 283/1991 Sb.,

o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů. Dále vyhláška č. 415/2006 Sb.,

kterou se stanoví technické podmínky a postup při pořizování a dalším zpracovávání

biometrických údajů obsažených v nosiči dat cestovního dokladu a vyhláška č. 400/2011 Sb.,

kterou se provádí zákon o občanských průkazech a zákon o cestovních dokladech.

234

K souvisejícím předpisům patří zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších

předpisů, zákon č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů

a zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů.

11.1. Pohyb na území Evropské unie a v Schengenském prostoru

Jednou z priorit Evropské unie je volný pohyb osob, kapitálu, zboží a služeb. V roce 1999

byla pod hlavičku Evropské unie prostřednictvím Amsterodamské smlouvy přesunuta

mezivládní spolupráce v oblasti volného pohybu. Už v roce 1985 deklarovaly státy Beneluxu,

Německo a Francie zájem na vytvoření zóny volného pohybu osob a zrušení kontrol na

společných tzv. vnitřních hranicích doprovázené zavedením účinných kontrol na vnějších

hranicích. V tomto roce byla podepsaná Schengenská úmluva[96].

11.1.1. Pohyb v Evropské unii

Každý občan České republiky se může dovolávat práva svobodného pohybu a pobytu

v jiném členském státě Evropské unie, a to na základě ustanovení článku 45 Listiny

základních práv Evropské unie, článku 3 Smlouvy o Evropské unii a článku 21 Smlouvy

o fungování Evropské unie. Například článek 21 odst. 1 Smlouvy o fungování Evropské unie

stanoví, že každý občan Evropské unie má právo svobodně se pohybovat a pobývat na území

členských států s výhradou omezení a podmínek stanovených ve Smlouvách a v opatřeních

přijatých k jejich provedení [41].

Občan České republiky může cestovat do krajin Evropské unie na základě platného

cestovního pasu nebo občanského průkazu. Doklady by měly být platné minimálně po dobu

plánovaného pobytu mimo území České republiky [41].

Po vstupu České republiky do Evropské unie, tj. od 1. května 2004, mohou občané České

republiky používat k cestování v rámci zemí Evropské unie [8]:

− všechny typy cestovních pasů se strojově čitelnými údaji i bez strojově čitelných údajů,

− od 1. ledna 2006 lze k cestám do států Evropské unie používat pouze občanský průkaz se

strojově čitelnými údaji. Tyto strojově čitelné občanské průkazy jsou vydávány od druhé

poloviny roku 2000. Nedoporučuje se používat občanské průkazy s oddělenou

vyznačenou částí, tedy s odstřiženým rohem z důvodu změny povinných údajů zapsaných

v občanském průkazu. Odstřižení rohu by v případě prokazování totožnosti držitele ve

státě Evropské unie mohlo být považováno za vyznačení neplatnosti občanského průkazu

nebo za jeho poškození.

235

Biometrické systémy jsou aplikace biometrických technologií, které umožňují automatickou

identifikaci nebo autentizaci určité fyzické osoby. Každý druh biometrie se zakládá ve větší či

menší míře na příslušném biometrickém prvku, který je:

− univerzální, biometrický prvek existuje u všech osob,

− jedinečný, biometrický prvek musí každou osobu odlišovat,

− stálý, každá fyzická osoba si v průběhu času biometrický prvek trvale uchovává.

Rozlišují se dvě hlavní kategorie biometrických postupů, a to na základě toho, zda používají:

a) stabilní data, tedy postupy založené na fyzických a fyziologických aspektech, které měří

fyziologické vlastnosti fyzické osoby a zahrnují:

− verifikaci otisku prstu

− rozpoznávání duhovky

− analýzu sítnice

− rozpoznávání obličeje

− analýzu markantů hlavy

− rozpoznávání tvaru ucha

− detekci pachu těla

− rozpoznávání hlasu

− analýzu vzorku DNA

b) dynamická data nebo charakteristiky chování, tedy postupy založené na rysech chování,

které měří chování osoby a zahrnují:

− verifikaci vlastnoručního podpisu

− analýzu stisku tlačítek

Pramen: Ministerstvo vnitra České republiky, 2013.

11.1.2. Pohyb v Schengenském prostoru

Schengen je prostorem volného pohybu osob a stejně tak prostorem bezpečnosti a práva.

Zrušené hraniční kontroly na vnitřních hranicích jsou nejviditelnějším, nikoliv však jediným

znakem schengenské spolupráce. Členství v Schengenu znamená plné zapojení

do schengenské spolupráce, která zahrnuje harmonizovaná pravidla týkající se ochrany

vnějších hranic, vízových a konzulárních záležitostí, policejní spolupráce i ochrany osobních

údajů [95].

Česká republika se stala součástí Schengenského prostoru z noci 20. na 21. prosince 2007,

kdy byly zrušeny kontroly podél celé pozemní hranice se sousedními státy. Hraniční kontroly

zůstaly zachovány pouze na mezinárodních letištích. Od 30. března 2008 však i na nich

odpadla povinnost absolvovat hraniční kontrolu v případě letů uvnitř rozšířeného Schengenu

[95], který v současné době tvoří kromě České republiky dalších 26 států. Schengenský

prostor není automaticky rozšířen na všechna zámořská území členských

krajin.Do Schengenského prostoru jsou zahrnuty i Kanárské ostrovy, Azory, španělské

exklávy Ceuta a Melilla v Africe. Nepatří sem ale zámořská území Francie, norské Špicberky,

německý ostrov Helgoland a další.

236

Členské státy Schengenského prostoru

1985 Belgie, Francie, Německo, Lucembursko, Nizozemí

1990 Itálie

1991 Portugalsko, Španělsko

1992 Řecko

1995 Rakousko

1996 Dánsko, Švédsko, Finsko

2001 Island, Norsko

2007 Česká republika, Estonsko, Litva, Lotyšsko, Malta, Polsko,

Slovensko, Slovinsko, Maďarsko

2008 Švýcarsko

2011 Lichtenštejnsko

Mezi hlavní změny související se vstupem České republiky do Schengenu patří [95]

překračování pozemních hranic bez hraničních kontrol a bez zastavení. V rámci

schengenského prostoru jsou pravidla pro překračování hranic stanovená speciálním

předpisem tzv. Schengenským hraničním kodexem. Všechny osoby a zboží překračující vnější

hranice schengenských států jsou kontrolovány. Při kontrole se rozlišuje, zda-li se jedná

o tzv. osoby s přiznaným právem Společenství na volný pohyb, tedy o občany států

Schengenu a Evropské unie včetně jejich rodinných příslušníků, nebo o občany ostatních

tzv. třetích zemí. Zatímco cílem kontroly občanů Evropské unie je ověřit totožnost a platnost

předloženého cestovního dokladu, občané třetích zemí jsou podrobeni důkladné kontrole,

během které je kromě totožnosti a platnosti cestovního pasu ověřováno také splnění všech

dalších podmínek nezbytných pro vstup a pobyt ve společném prostoru např. zdůvodnění

účelu pobytu, dostatek prostředků na obživu během celého předpokládaného pobytu apod.

[42].

Na vnitřních hranicích států Schengenu nesmí být hraniční kontroly prováděny vůbec, což

se týká všech osob. Volnost pohybu osob přes vnitřní hranice schengenského prostoru však

není absolutní. I po zrušení hraničních kontrol je třeba dbát na dodržování pravidel

vyplývajících z předpisů daného státu. Schengen nijak nemění místní omezení vyplývající

z pravidel silničního provozu, ochrany přírody a krajiny či soukromého majetku. Stejně tak se

v jednotlivých zemích liší předpisy stanovující např. nejvyšší povolenou rychlost, tolerovanou

hladinu alkoholu v krvi při řízení motorových vozidel, lhůty pro hlášení pobytu, pravomoci

právo vynucujících orgánů apod. [42].

K dalším přínosům vstupu České republiky do Schengenského prostoru patří nové účinné

nástroje pro potírání kriminality, ke kterým patří zintenzivnění spolupráce s policejními

i justičními orgány ostatních schengenských států při předcházení, odhalování a stíhání

trestných činů. Kromě výměny informací prostřednictvím Schengenského informačního

237

systému (SIS) ke spolupráci přispívají společná kontaktní centra se sousedními státy,

nasazování společných smíšených hlídek nebo přeshraniční sledování a pronásledování, které

umožňují policejním orgánům jednoho státu za určitých podmínek pokračovat ve svých

aktivitách i na území jiného státu, např. při pronásledování osoby podezřelé ze spáchání

trestného činu [95].

Využívání Schengenského informačního systému, jehož prostřednictvím si členské krajiny

sdílejí a vyměňují informace důležité pro zajištění bezpečnosti společného prostoru, je také

jednou z výhod vstupu České republiky do Schengenského prostoru. SIS obsahuje záznamy

o vybraných kategoriích osob a věcí, např. o nežádoucích státních příslušnících třetích zemí,

kterým má být odepřen vstup a pobyt na území schengenského prostoru, o osobách hledaných

za účelem zatčení či hledaných věcech např. odcizené či ztracené doklady, automobily, střelné

zbraně, padělané bankovky a další [95].

Vstupem České republiky do Schengenského prostoru došlo také k zjednodušení

cestování cizinců, v rámci kterého zastupitelské úřady České republiky vydávají krátkodobá

víza ve formě tzv. jednotných schengenských víz s platností pro celý schengenský prostor.

Žadatelům ze třetích států, které podléhají vízové povinnosti tato víza umožňují cestovat

téměř po celé Evropě s jedním vízem. Občané třetích zemí, kteří jsou držiteli platného

povolení k dlouhodobému nebo trvalému pobytu na území České republiky a kteří podléhají

vízové povinnosti, již pro své krátkodobé cestování po Schengenu nepotřebují vízum.

Postačuje jim platné české povolení k pobytu a platný cestovní pas [95].

11.1.3. Cestovní doklady

Cestovní doklad je veřejná listina opravňující občana k překračování státních hranic České

republiky přes hraniční přechod, nestanoví-li jinak mezinárodní smlouva, jíž je Česká

republika vázána. Cestovním dokladem občan prokazuje své jméno, popřípadě jména,

příjmení, rodné číslo, podobu, státní občanství České republiky a další údaje zapsané

nebo zpracované v cestovním dokladu (§2 ods. 1 zákona č. 329/1999 Sb.).

Cestovnídoklad obsahuje údaje potřebné k prokázání totožnosti držitele,údaje oúzemní

a časové platnosti. Ze zákona č. 329/1999 Sb. o cestovních dokladech je zakázáno ponechávat

a přijímat cestovní dokladjako zástavu a odebírat jej při vstupu do objektů nebo na pozemky.

Rozlišujeme několik druhů cestovních dokladů, a to cestovní pas, diplomatický pas a služební

pas, občanský průkaz a cestovní průkaz.

Cestovní pas, diplomatický pas a služební pas obsahující strojově čitelné údaje a nosiče

dat s biometrickými údaji se vystavuje s územní platností do všech států světa a s dobou

238

platnosti 5 let občanům mladším 15 let nebo 10 let občanům starším 15 let. Cestovní pas

bez strojově čitelných údajů a bez nosiče dat s biometrickými údaji se vystavuje s územní

platností do všech států světa a s dobou platnosti 6 měsíců (§11 zákona č. 329/1999 Sb.).

Cestovní pas (§12 zákona č. 329/1999 Sb.) vydává Ministerstvo vnitra prostřednictvím

pověřených městských úřadů. Občanovi vydá cestovní pas obecní úřad obce s rozšířenou

působností a úřad městské části určený Statutem hlavního města v hlavním městě Praze

příslušný podle místa jeho trvalého pobytu. Nemá-li občan trvalý pobyt na území, vydá

cestovní pas obecní úřad obce s rozšířenou působností příslušný podle místa jeho posledního

trvalého pobytu v České republice. Pokud občan neměl trvalý pobyt v České republice nebo

pokud jej nelze zjistit, vydá cestovní pas Magistrát města Brna. Řada států vyžaduje, aby byl

cestovní pas platný ještě určitou dobu po ukončení pobytu. Zpravidla se vyžaduje platnost

ještě 6 měsíců po opuštění daného státu. Jedné osobě může být vydáno i více cestovních pasů.

To je vhodné, zejména když daná osoba cestuje do států, kde by jím dřívější navštívení

jinéhostátu mohlo způsobit problém se vstupem např. cesta za příbuznými do Libanonu

a následně dovolená ve Francii nebo Spojených státech amerických.

Diplomatický pas (§13 zákona č. 329/1999 Sb.) vydává Ministerstvo zahraničních věcí

vymezenému okruhu osob, a to:

− prezidentu republiky,

− poslanci a senátorovi,

− členovi vlády,

− soudci Ústavního soudu,

− předsedovi Nejvyššího soudu, předsedovi Nejvyššího správního soudu, prezidentu

Nejvyššího kontrolního úřadu,

− manželu prezidenta republiky, manželu předsedy Poslanecké sněmovny a manželu

předsedy Senátu, manželu člena vlády, manželu předsedy Ústavního soudu, manželu

předsedy Nejvyššího soudu, manželu předsedy Nejvyššího správního soudu,

− diplomatickému pracovníku Ministerstva zahraničních věcí, manželu a nezaopatřenému

dítětidiplomatického pracovníka pracujícího na zastupitelském úřadě, pokud s ním žijí

ve společné domácnosti v místě působení.

Služební pas (§14 zákona č. 329/1999 Sb.) vydává Ministerstvo zahraničních věcí také

vymezenému okruhu osob, a to:

− nejvyššímu státnímu zástupci, náměstkovi ministra, místopředsedovi Nejvyššího soudu,

náměstkovi nejvyššího státního zástupce, viceprezidentu Nejvyššího kontrolního úřadu,

239

vedoucímu Úřadu vlády, vedoucímu Kanceláře prezidenta republiky, vedoucímu

Kanceláře Poslanecké sněmovny a vedoucímu Kanceláře Senátu,

− zaměstnanci Ministerstva zahraničních věcí k cestám při plnění pracovních úkolů

v zahraničí, není-li držitelem diplomatického pasu,

− zaměstnanci zastupitelského úřadu, pokud není držitelem diplomatického pasu,

a jeho manželu a nezaopatřenému dítěti, pokud s ním žijí ve společné domácnosti v místě

působení.

Jiným osobám může být služební pas vydán se souhlasem ministra zahraničních věcí

na základě žádosti potvrzené vedoucím Kanceláře prezidenta republiky, vedoucím Kanceláře

Poslanecké sněmovny, vedoucím Kanceláře Senátu, předsedou Nejvyššího soudu, předsedou

Nejvyššího správního soudu, ministrem nebo vedoucím jiného ústředního orgánu státní

správy, pokud cestují do zahraničí v záležitostech České republiky.

Služební pas lze použít pouze ke služební cestě do zahraničí. Po jejím skončení je držitel

služebního pasu povinen jej bezodkladně odevzdat orgánu, který o vydání tohoto pasu

požádal.

Občanský průkaz vydaný po roce 1993 lze použít pro vstup do členských zemí Evropské

unie.

Cestovní průkaz (§15 zákona č. 329/1999 Sb.) je doklad pro jednotlivou cestu s územní

a časovou platností omezenou účelem cesty, zejména v případě ztráty cestovního pasu

v zahraničí pro návrat do České republiky. Vydává ho zastupitelský úřad. Lze jej vydat

na dobu platnosti nejvýše 6 měsíců.

Podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 444/2009 a podle zákona

č. 197/2010 Sb. (kterým se mění zákon č. 329/1999 Sb., o cestovních dokladech a o změně

zákona č. 283/1991 Sb.,o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů a zákon

č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním,ve znění pozdějších předpisů) skončilo dnem

1. července 2011 zapisování dětí do cestovních dokladů rodičů. Provedené zápisy dětí

v cestovních dokladech rodičů byly platné pouze do 26. června 2012, po tomto datu můžou

děti cestovat jen s vlastním cestovním dokladem. Toto opatření se týká i zápisu dětí

provedených do občanských průkazů rodičů. Skončením platnosti zápisu dětí v cestovních

dokladech rodičů však nekončí platnost cestovních dokladů rodičů. Od 26. června 2012 musí

mít každý občan České republiky, včetně dětí, při cestování do zahraničí vlastní cestovní

doklad. Z České republiky lze vycestovat pouze s platným cestovním dokladem. V případě

cesty do zemí Evropské unie a dále Islandu, Norska, Lichtenštejnska a Švýcarska lze

jako cestovní doklad použít platný občanský průkaz [46]. V případě, že nezletilé dítě cestuje

240

v doprovodu jiné osoby, než je rodič nebo zákonný zástupce, doporučuje se ověřit

u zastupitelského úřadu navštěvovaného státu, zda mimo platného cestovního dokladu nebude

vyžadován také písemný souhlas rodičů nebo zákonného zástupce s cestou dítěte do zahraničí.

Zapisování titulů do cestovních dokladů bylo zrušeno. Jedinou změnou údajů v cestovním

dokladu, kterou lze provést, je prodloužení doby platnosti cestovního průkazu. Dobu platnosti

cestovního průkazu prodlužuje na žádost občana zastupitelský úřad.

11.2. Pobyt cizinců na území České republiky

Podmínky vstupu cizince na území České republiky, jeho pobytu na něm a vycestování

z územístanoví Zákon č. 326/1999 Sb.o pobytu cizinců na území České republiky, zákon

zároveňvymezuje působnost Policie, Ministerstva vnitra a Ministerstva zahraničních věcí

v této oblasti státní správy.

Cizincem se podle zákona č. 326/1999 Sb. rozumí fyzická osoba, která není státním

občanem České republiky, včetně občana Evropské unie. Zákon se nevztahuje na cizince,

který např. požádal Českou republiku o ochranu formou azylu.

Vstup na území České republiky podle zákona č. 326/1999 Sb. upravují §3 až §15. Podle

§3 je cizinec oprávněn vstoupit na území přes hraniční přechod v místě a čase určeném

k provádění hraniční kontroly. Hraničním přechodem se rozumí:

− místo vymezené mezinárodní smlouvou, jíž je Česká republika vázána, určené

pro překračování státních hranic České republiky za podmínek stanovených mezinárodní

smlouvou nebo zákonem,

− mezinárodní letiště, které je vnější hranicí podle zvláštního právního předpisu, pokud

(1) bylo jako mezinárodní letiště určeno podle zvláštního právního předpisu

a (2) provozovatel letiště splnil bezpečnostní podmínky stanovené ve zvláštním právním

předpisu,

− vnitřní hranice,

− prostor mezistátního vlaku a paluba lodě mezistátní osobní nebo nákladní lodní přepravy

v době, kdy je v tomto prostoru prováděna hraniční kontrola.

Podle §4 je cizinec povinen podrobit se hraniční kontrole bez odkladu po překročení

státních hranic, pokud je hraniční kontrola prováděna na území, nebo překročit státní hranice

bez odkladu po ukončení hraniční kontroly, pokud je prováděna mimo území. Na vnitřní

hranici se hraniční kontrola provádí v případě přijetí rozhodnutí vlády o zajišťování ochrany

vnitřních hranic podle zvláštního právního předpisu. Policie potvrdí v souladu s přímo

použitelným právním předpisem Evropských společenství cizinci vstup na území vyznačením

241

otisku vstupního razítka do jeho cestovního dokladu. Provádí-li policie hraniční kontrolu

na základě mezinárodní smlouvy mimo území, má tato kontrola a na jejím základě provedené

úkony stejné právní účinky jako hraniční kontrola provedená na území.

11.2.1. Podmínky vstupu a odepření vstupu na území České republiky

Podmínky vstupu (§5) na území a provádění hraniční kontroly stanoví přímo použitelný

právní předpis Evropských společenství. Při vstupu na území je cizinec při hraniční kontrole

povinen prokázat splnění podmínek stanovených přímo použitelným předpisem Evropských

společenství.Dále je na požádání povinen vyplnit a podepsat hraniční průvodku, strpět ověření

pravosti cestovního dokladu, ověření své totožnosti pomocí osobních údajů zapsaných v

cestovním dokladu, popřípadě porovnání biometrických údajů zpracovaných v nosiči dat

prostřednictvím technického zařízení, které umožňuje srovnání aktuálně zobrazených

biometrických údajů cizince s biometrickými údaji zpracovanými v nosiči dat cestovního

dokladu, jedná-li o cestovní doklad, který obsahuje nosič dat s biometrickými údaji.

Povinnost předložit cestovní doklad se nevztahuje na cizince, který je mladší 15 let a je

zapsán do cestovního dokladu jiného cizince.

Občan Evropské unie a rodinný příslušník občana Evropské unie je povinen při hraniční

kontrole předložit policii cestovní doklad. Nemá-li občan Evropské unie cestovní doklad nebo

nemůže-li si jej obstarat, policie mu při hraniční kontrole umožní, aby svou totožnost

a skutečnost, že je občanem členského státu Evropské unie, prokázal jiným dokladem. Nemá-

li rodinný příslušník občana Evropské unie cestovní doklad nebo nemůže-li si jej obstarat,

policie mu při hraniční kontrole umožní, aby svou totožnost a skutečnost, že je rodinným

příslušníkem občana Evropské unie, prokázal jiným dokladem.

Rodinný příslušník občana Evropské unie, který sám není občanem Evropské unie, je dále

povinen při hraniční kontrole policii předložit vízum opravňující k pobytu na území, vztahuje-

li se na něho vízová povinnost.

Policie odepře cizinci a občanovi Evropské unie nebo jeho rodinnému příslušníkovi vstup

na území z podobných důvodů, a to jestliže:

− nemá platný cestovní doklad,

− předloží padělaný nebo pozměněný cestovní doklad, vízum nebo povolení k pobytu,

− nepředloží vízum, podléhá-li cizinec vízové povinnosti nebo povolení k pobytu,

− nepředloží doklady prokazující účel a zabezpečení podmínek pobytu na území,

− nemá dostatečné množství prostředků k pobytu na území a k vycestování z území,

− je nežádoucí osobou,

242

− je zařazen do informačního systému vytvořeného státy, které jsou vázány mezinárodními

smlouvami o odstraňování kontrol na společných hranicích, za účelem získání přehledu

o cizincích, jimž nelze umožnit vstup na území smluvních států, to neplatí, je-li cizinci

uděleno vízum opravňující pouze k pobytu na území,

− je důvodné nebezpečí, že by cizinec mohl při svém pobytu na území ohrozit bezpečnost

státu, závažným způsobem narušit veřejný pořádek nebo ohrozit mezinárodní vztahy

České republiky,

− je důvodné nebezpečí, že by cizinec mohl při svém pobytu na území jiného smluvního

státu ohrozit jeho bezpečnost nebo v něm narušit veřejný pořádek nebo ohrozit

mezinárodní vztahy smluvních států,

− je důvodné podezření, že cizinec trpí nemocí, která je uvedena v seznamu stanoveném

vyhláškou č. 274/2004 Sb. Ministerstva zdravotnictví.

Závažné nemocipodle vyhlášky č. 274/2004 Sb., kterou se stanoví seznam nemocí, které by

mohly ohrozit veřejné zdraví, a seznam nemocí a postižení, které by mohly závažným

způsobem ohrozit veřejný pořádek

− akutní respirační syndrom SARS

− pravé neštovice

− tuberkulóza dýchacího ústrojí v aktivním stádiu

− syfilis

− poruchy duševní a poruchy chování způsobené užíváním psychoaktivních látek a akutní

psychotické poruchy, deliria či impulzivní stavy a další nemoci spojené s chováním

ohrožujícím druhé osoby, které se projevuje násilím nebo chováním projevujícím se

ničením, nebo jejich důvodnou hrozbou

Cizinec, kterému byl odepřen vstup na území, je povinen bez zbytečného odkladu vycestovat

zpět do zahraničí.

11.2.2. Doklady pro vstup na území České republiky

Pro vstup na území České republiky lze použít doklady jako hraniční průvodka, pozvání,

vízum. V některých případech je povolen i vstup bez víza, v závislosti od krajiny, ze které

cestující pochází.

Hraniční průvodka (§14) je evidenční doklad obsahující údaje o jménu a příjmení, dnu,

měsíci a roku narození cizince a spolucestujících cizinců mladších 15 let, o sérii a číslu

cestovního dokladu cizince, jeho státním občanství a pohlaví. Hraniční průvodka dále

obsahuje číslo víza, tovární značku vozidla, s nímž vstupuje na území, mezinárodní poznávací

243

značku a státní poznávací značku tohoto vozidla a jeho barvu, datum a místo vstupu na území

a datum vycestování z území, účel a místo pobytu na území.

V pozvání (§15) se zvoucí osoba zavazuje, že uhradí náklady spojené s (1) obživou,

(2) ubytováním, (3) poskytnutím zdravotní péče po dobu pobytu na území až do vycestování

z území, případně též s převozem nemocného nebo ostatků zemřelého, (4) pobytem

zajištěného cizince na území a jeho vycestováním z území.

Podle §17 může cizinec pobývat na území přechodně buď bez víza nebo na základě

uděleného krátkodobého víza, dlouhodobého víza, diplomatického víza nebo zvláštního víza

(tabulka 64), na základě povolení k přechodnému pobytu, nebo na základě výjezdního

příkazu.

Vízem se rozumí povolení, které po dobu platnosti opravňuje cizince ke vstupu a pobytu

na území a vycestování z území, pokud zákon nestanoví jinak. Na udělení víza není právní

nárok. Vízum je platné po dobu v něm vyznačenou. Nelze jej udělit občanu Evropské unie.

Za udělené se považuje jeho vyznačením.

Tabulka 64: Víza

Krátkodobá víza Dlouhodobá víza

Název Typ Název Typ

letištní vízum A vízum k pobytu

nad 90 dní D

průjezdní vízum B

dlouhodobé vízum

smluvních států

D nebo D + C udělené

smluvním státem, které

opravňuje jeho držitele

k pobytu i na území

jiného smluvního státu

vízum k pobytu

do 90 dní

C

jednotné schengenské

vízum

A, B nebo C udělené

smluvním státem, které

jeho držitele opravňuje

k pobytu i na území

jiného smluvního státu

Pramen: zpracováno podle zákona č. 326/1999 Sb.

Cizinec může pobývat na území České republiky přechodně bez víza, stanoví-li tak

mezinárodní smlouva nebo vláda svým nařízením, a je-li občanem Evropské unie

nebo rodinným příslušníkem občana Evropské unie, jehož vízum k pobytu do 90 dní

příp. průjezdní vízum pozbylo platnost, pokud na území pobývá s občanem Evropské unie

a doba pobytu na území nepřekročí 3 měsíce. Zákon stanovuje také další situace, kdy může

cizinec na území krajiny pobývat bez víza včetně umístnění v policejní cele, výkonu trestu

244

odnětí svobody, hospitalizace apod. V případě, že cizinec má trvalý pobyt v některém

členském státě Unie a jeho pobyt na území České republiky nepřekročí 3 měsíce, může

na území pobývat bez víza.

a) Průjezdní vízum uděluje diplomatická mise nebo konzulární úřad České republiky

na žádost cizince, který hodlá projíždět územím. Průjezdní vízum opravňuje cizince

k průjezdu územím při jeho cestě z území jednoho státu na území jiného státu. Doba platnosti

průjezdního víza se stanoví podle předpokládaného počtu cest na území, nejdéle však

na 6 měsíců.

Jednosměrné průjezdní vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu 5 dní.

Obousměrné průjezdní vízum opravňuje cizince ke dvojímu pobytu na území po dobu 5 dní.

Dále je ještě možné získat vízum bez omezení počtu cest, které opravňuje cizince

k opakovanému pobytu na území České republiky po dobu 5 dní.

b) Letištní vízum uděluje zastupitelský úřad na žádost cizince, který z důvodu čekání

na letecký spoj je nucen pobývat v tranzitním prostoru mezinárodního letiště na území

krajiny. Doba platnosti letištního víza se stanoví podle předpokládaného počtu pobytů

v tranzitním prostoru mezinárodního letiště na území, nejdéle však na 3 měsíce.

Jednosměrné letištní vízum opravňuje cizince k pobytu v tranzitním prostoru po dobu

čekání na letecký spoj uvedený v letence. Obousměrné letištní vízum opravňuje cizince

ke dvojímu pobytu po dobu čekání na letecký spoj uvedený v letence.

c) Vízum k pobytu do 90 dní uděluje zastupitelský úřad na žádost cizince. Doba platnosti víza

se stanoví podle předpokládaného počtu cest na území, nejdéle však na 2 roky. Vízum

k pobytu do 90 dní podle požadavku cizince uděluje zastupitelský úřad jako jednorázové,

ke dvěma vstupům nebo vícenásobné. Vízum k pobytu do 90 dní opravňuje k pobytu

na území po dobu v něm uvedenou. Celková doba pobytu na území nesmí překročit 3 měsíce.

245

d) Jednotné schengenské vízum vydané Českou republikou udělíČeská republika jako

průjezdní vízum, letištní vízum nebo vízum k pobytu do 90 dní, jsou-li splněny konkrétní

podmínky, a to:

− cizinec není zařazen do informačního systému smluvních států,

− není důvodné nebezpečí, že by cizinec mohl při pobytu na území jiného smluvního státu

ohrozit jeho bezpečnost nebo v něm narušit veřejný pořádek, nebo ohrozit mezinárodní

vztahy smluvních států,

− Česká republika je cílem jeho cesty, nebo v případě průjezdu územím smluvních států je

prvním smluvním státem, do kterého na toto vízum vstoupí,

− cestovní doklad, do něhož má být vízum vyznačeno, opravňuje ke vstupu do všech

smluvních států,

− cizinec předloží náležitosti k udělení požadovaného druhu víza a má-li být vízum uděleno

ke dvěma vstupům nebo jako vícenásobné, cizinec dále předloží čestné prohlášení, že

ke každému dalšímu pobytu na území smluvních států bude mít uzavřeno cestovní

zdravotní pojištění.

Celková doba pobytu cizince na území smluvních států nesmí překročit 3 měsíce v průběhu

6 měsíců ode dne prvního vstupu na území těchto států. Orgán, který takové vízum udělil,

oznámí tuto skutečnost ostatním smluvním státům. Jednotné schengenské vízum vydané

jiným smluvním státem v zastoupení České republiky je považováno za vízum vydané

Českou republikou.

e) Jednotné schengenské vízum vydané jiným smluvním státemopravňuje cizince k pobytu

na území po dobu v něm vyznačenou, pokud z jeho územní platnosti není Česká republika

vyloučena.

f) Diplomatickým vízem se rozumí letištní vízum, průjezdní vízum, vízum k pobytu do 90 dní

nebo vízum k pobytu nad 90 dní udělené cizinci na základě oficiální žádosti a označené jako

"diplomatické vízum". Diplomatické vízum lze vyznačit do diplomatického pasu nebo jiného

cestovního dokladu cizince, který požívá příslušných výsad a imunit.

g) Zvláštním vízemse rozumí letištní vízum, průjezdní vízum, vízum k pobytu do 90 dnínebo

vízum k pobytu nad 90 dní, udělené cizinci na základě oficiální žádosti a označené jako

"zvláštní vízum". To lze vyznačit do služebního pasu nebo jiného cestovního dokladu cizince,

který požívá příslušných výsad a imunit.

246

11.2.3. Povinnosti podnikatelů v cestovním ruchu

V souvislosti s pobytem cizinců na území České republiky zákon č. 326/1999 Sb.

vymezuje i povinnosti ubytovatele (§99 až §102). Ubytovatelem se rozumí každý,

kdo poskytuje ubytování za úhradu. Přitomse jedná o vztah založený smlouvou o ubytování,

nájemní smlouvou, podnájemní smlouvou nebo smlouvou s obdobným obsahem. Ubytovatel

je povinen:

− neprodleně policii oznámit úmrtí ubytovaného cizince,

− umožnit policii vstup do míst, kde se může cizinec zdržovat, jedná-li se o místo užívané

pro podnikání nebo provozování jiné hospodářské činnosti, pokud tímto vstupem nebude

porušeno právo cizince na soukromí nebo rodinný život,

− oznámit policii ubytování cizince (§ 102),

− zajistit cizinci ubytování, které není zjevně nepřiměřené úrovni ubytování poskytovaného

ostatními ubytovateli v objektech obdobného určení v obci, popřípadě okresu nebo kraji,

− cizinci na požádání vydat potvrzení o ubytování s uvedením jména, příjmení, ulice, místa

a doby ubytování,

− vést domovní knihu a na požádání policie ji předložit ke kontrole.

Domovní kniha je dokument, do kterého ubytovatel zapisuje jméno a příjmení

ubytovaného cizince, den, měsíc a rok narození, státní občanství, číslo cestovního dokladu,

počátek a konec ubytování. Domovní knihu pro účely kontroly podle § 100 písm. e) vede

ubytovatel v písemné podobě. Digitalizovaná podoba je pro účely kontroly vyloučena. Zápisy

do domovní knihy musí být provedeny přehledně a srozumitelně. Tyto zápisy musí být

uspořádány postupně z časového hlediska. Domovní knihu ubytovatel uchovává po dobu 6 let

od provedení posledního zápisu. S osobními údaji vedenými v domovní knize lze nakládat

jen způsobem stanoveným zvláštním právním předpisem.

Ubytovatel je povinen oznámit ubytování cizince do 3 pracovních dní po jeho ubytování.

Povinnost oznámit ubytování lze splnit (1) předložením vyplněného přihlašovacího tiskopisu,

nebo (2) prostřednictvím technických nosičů dat a jejich telekomunikačním přenosem

v rozsahu údajů vedených v domovní knize, je-li takový přenos možný.

Uvedené povinnosti se vztahují i na provozovatele ubytovacích zařízení v cestovním

ruchu.

Letecký dopravce nesmí na území dopravit cizince, který nemá cestovní doklad nebo

vízum, je-li vzhledem k účelu a cíli cesty potřebné, nebo je-li podmínkou pobytu v tranzitním

prostoru mezinárodního letiště na území.

247

Provozovatel vodní dopravy a provozovatel na pravidelných autobusových linkách nesmí

na území dopravit cizince, který nemá cestovní doklad nebo vízum, je-li vzhledem k účelu

a cíli cesty potřebné.

Průvodce má povinnost spolupracovat s celními a pasovými orgány při celním a pasovém

odbavení. Má připraven aktuální seznam návštěvníků zájezdu, který je na některých

hraničních přechodech vyžadován. Působí jako tlumočník a poradce při případných

problémech cestujících nebo řidiče autokaru (uplatnění slevy z DPH, zaplacení cla).

V autobuse, uskutečňující hromadnou nepravidelnou dopravu osob, musí být seznam

cestujících uložený u řidiče.

11.3. Celní předpisy

Ochrana ekonomiky jednotlivých států, resp. skupin států, souvisí s uplatňováním jejich

celní politiky. Celní politikou rozumíme souhrn zásad a opatření využívaných státem

k zajištění jeho zájmů v hospodářských vztazích s jinými státy. Týká se cel, celního zřízení,

umožnění nebo omezení dovozu, vývozu a tranzitu zboží z hospodářských, bezpečnostních,

zdravotních, případně dalších důvodů. Uplatňování celní politiky upravuje celní legislativa.

Základní normou je přitom celní zákon (Orieška, 2010).

Clo, resp. celní poplatek, je dávka vybíraná státem při přechodu zboží přes celní hranici.

Stát, nebo skupina států je používá jako tzv. ochranářský prostředek za účelem ochrany

vnitřního trhu před zbožím z okolních zemí.

S cestovním ruchem a cestami do zahraničí souvisí i dovoz a vývoz zboží, tedy

i vykonávání celního dohledu podle Zákona č. 13/1993 Sb., tzv. Celního zákona. Celní dohled

představuje soubor úkonů a opatření, jejich provádění je v působnosti celních orgánů a jimiž

se zajišťuje dodržování zákonů a dalších všeobecně závazných právních předpisů (Orieška,

2010). Součástí celního dohledu je i celní kontrola.

Při celním dohledu (§48) se zjišťuje druh, množství a jiné skutečnosti o zboží potřebné

k posouzení, zda se dovoz, vývoz nebo tranzit zboží uskutečňuje nebo uskutečnil v souladu

s celními předpisy. Výsledky získané touto činností musí být zabezpečeny před vyzrazením

a zneužitím. Při celním dohledu musí být ošetřeny ústavní a jiné zákonné předpisy o ochraně

osobní svobody a listovního tajemství. V rámci celního dohledu může být prováděna osobní

prohlídka v případech důvodného podezření, že osoba ukrývá u sebe zboží, které podléhá clu,

daním a poplatkům vybíraným při dovozu, nebo jehož vývoz nebo dovoz je zakázán,

nebo omezen. Osobní prohlídka může být provedena teprve tehdy, jestliže výzva celníků, aby

248

podezřelá osoba vydala ukrývané zboží, je bezvýsledná. O provedení osobní prohlídky

a vnitřní kontroly poštovních zásilek, na jejichž obsah se vztahuje listovní tajemství, musí být

sepsán úřední záznam.

Celní orgány mohou při výkonu celního dohledu rovněž pořizovat kopie příslušných

dokladů, požadovat potřebná vysvětlení, jakož i pořizovat dokumentaci. V případě porušení

celních předpisů nebo důvodného podezření, že byly celní předpisy porušeny, mohou tyto

doklady na dobu nezbytně nutnou zadržet. Celní orgány vystaví na zadržené doklady písemné

potvrzení. Pominou-li důvody zadržení dokladů, jsou celní orgány povinny neprodleně tyto

doklady vrátit osobě, které byly zadrženy. Celní orgány jsou povinny zajistit ochranu

zadržených dokladů proti jejich odcizení, ztrátě, zničení, poškození nebo zneužití.

Celní orgány mohou při celním dohledu zajistit totožnost zboží nebo zajistit zboží

podléhající celnímu dohledu celní závěrou. Tou se rozumí zajištění totožnosti zboží

nebo zajištění zboží v dopravních prostředcích, kontejnerech, obalech nebo v místnostech

plombou, pečetí, známkou nebo jiným zajišťovacím prostředkem tak, aby z nich nebylo

možno zboží vyjmout nebo do nich zboží vložit, aniž dojde k narušení zajišťovacího

prostředku. Porušit celní závěru lze jen se souhlasem celního orgánu.

Celní kontrole nepodléhá:

− zboží dovážené, vyvážené a přepravované v tranzitu, jako zavazadla představitelů jiných

států a ostatních osob, které požívají výsady a imunity podle mezinárodního práva,

− diplomatická pošta a konzulární zavazadlo a jiná pošta požívající ochrany

podle mezinárodního práva,

− diplomatická pošta ministerstva zahraničních věcí a zastupitelských úřadů České

republiky,

− úřední dokumenty určené pro potřebu ozbrojených sil nebo civilní složky smluvních stran

Severoatlantické smlouvy, jsou-li opatřeny úředním razítkem a je-li předloženo potvrzení

osvědčující, že zásilka obsahuje pouze úřední dokumenty,

− zásilky s úředními a jinými dokumenty obsahující utajované informace podle zvláštního

zákona, pokud splňují všechny podmínky a náležitosti pro manipulaci a přepravu.

Celní prohlášení je doklad vyplňovaný cestujícím, jehož obsahem je soupis cennějších

předmětů, případně účel jejich vývozu či dovozu a peněžních prostředků. V mnoha státech je

nahrazován ústním prohlášením cestujícího tzv. deklarece zboží k proclení. Zvláštním

systémem celní kontroly (Orieška, 2010) je zelená a červená zóna, kterých je možné využít

na letištích s celnicí nebo u dopravních hraničních přechodů. Zelený pruh je označen nápisem

249

„nic k proclení“ a červený nápisem „zboží k proclení“. Zeleným pruhem prochází cestující,

který prováží statky nepodléhající clu. I v tomto pruhu může být vykonána namátková

kontrola. Po vstupu České republiky do Evropské unie zůstaly pravidelné celní kontroly

zachovány pouze na vnějších hranicích Unie, a proto jsou v České republice pravidelné celní

kontroly prováděny pouze na mezinárodních letištích.

11.3.1. Dovoz zboží v rámci Evropské unie

Při cestách na území Evropské unie si spotřebitel na dovolenou může vzít a z dovolené

bez omezení přivézt jakékoliv zboží v libovolnémmnožství pro osobní spotřebu. Zboží

zakoupené v jiné členské zemi se posuzuje stejně jako by bylo zakoupeno v domovské zemi

[42]. Jedinou výjimkou z tohoto volného režimu je zboží, které podléhá spotřební dani, tedy

tabákové výrobky, alkoholické nápoje nebo pohonné hmoty (tabulka 65). Bez dodatečných

poplatků je možné v rámci členských zemí převážet limitované množství tohoto zboží

pro účely osobní spotřeby [13]. Některé krajiny Unie uplatňují vůči České republice přísnější

limity. Hlavním důvodem jsou nižší sazby spotřební daně na cigarety a tabákové výrobky

v České republice. Jednotlivé krajiny se tak brání dovozům výrazně levnějších tabákových

výrobků. Vůči České republice uplatňují snížené limity na dovoz Belgie, Dánsko, Finsko,

Francie, Irsko, Německo, Rakousko, Švédsko a Spojené království Velké Británie a Severního

Irska [44].

Tabulka 65: Limity pro dovoz zboží v rámci Evropské unie Běžné limity Snížené limity

(Belgie, Dánsko, Finsko, Francie, Irsko, Německo,

Rakousko, Švédsko, Velká Británie)

Tabák osobní potřeba/os. Tabák osobní potřeba/os.

cigarety 800 ks cigarety 200 ks

krátké doutníky 400 ks krátké doutníky 100 ks

doutníky 200 ks doutníky 50 ks

tabák 1 kg tabák 250 g

Alkohol osobní potřeba/os. Alkohol osobní potřeba/os.

lihoviny 10 l lihoviny

beze změny

aperitivy 20 l aperitivy

víno 90 l (max. 60 l šumivého

vína)

víno

pivo

pivo 110 l

Pohonné hmoty množství dopravované

v běžných

nádržích zvýšené o 20 l

Pohonné hmoty

beze změny

Pramen: zpracováno podle informací Evropské komise na webové stránce ec.europa.eu.

250

Vstupem do Evropské unie byly na hraničních přechodech České republiky také

zrušenytzv. Duty-Free Shopy, kde je prodáváno zboží bez DPH a spotřební daně. Tyto

obchody zůstaly pouze na mezinárodních letištích při cestách mimo Unie [13].

Pro pohyb uvnitř Evropské unie není stanoven žádný limit pro převoz

finančníchprostředkův hotovosti. Takový limit ale existuje pro situace, kdy je překračováno

celní území Unie, tedy pro případ dovozu i vývozu. Jedná se o situace, kdy úhrnná hodnota

platných bankovek a mincí v české a jiné měně, cestovních šeků nebo peněžních poukázek

směnitelných za hotové peníze, cenných papírů na doručitele nebo na řád nebo vysoce

hodnotných komodit, jako jsou například drahé kovy nebo drahé kameny, přesáhne

10 000 eur [13], tedy cca. 250 tis. českých korun.

11.3.2. Dovoz zboží z třetích krajin

Při dovozu zboží z krajiny mimo území Evropské unie do České republiky, či jiné členské

krajiny Unie, se při proclení uplatňuje společný celní sazebník. Bezcelně lze dovézt zboží

do hodnoty 175 eur u cestujícího staršího 15 let nebo 90 eur u cestujícího do 15 let (tabulka

66).

Tabulka 66: Limity pro dovoz zboží z třetích krajin Tabák osobní potřeba/os. Alkohol osobní potřeba/os.

cigarety 200 ks

víc než 22 % obj. nebo

nedenaturovaný líh

o obsahu min. 80 % obj.

1 l

krátké doutníky 100 ks max. 22 % obj. 2 l

doutníky 50 ks tiché víno 4 l

tabák 250 g pivo 16 l

Pohonné hmoty Léčiva

množství dopravované

v běžných

nádržích zvýšené o 10 l

běžná osobní potřeba

Pramen: zpracováno podleInformací celní správy České republiky pro cestující při dovozu

zboží na území EU ze třetích zemí, 2009.

Podle pravidel dovozu zboží ze třetích krajin každé množství tabákových výrobků

osvobozené od cla představuje 100 % celkového povoleného množství tabákových výrobků.

Nelze tedy povolit současně vše, ale poměr výrobků možno kombinovat tak, aby součet

nepřekročil 100 %, např. kombinace 100 ks cigaret a 50 ks doutníčků. Stejný princip platí

i u alkoholických nápojů. Také je možné povolené množství kombinovat, ale nesmí překročit

100 % povoleného množství, např. kombinace 0,5 litru lihovin a 1 litru meziproduktů

o obsahu do 22 % obj. [41].

251

Dovoz zboží cestujícím v letecké dopravě je v tuzemsku osvobozen od daně do výše

hodnoty zboží odpovídající částce 430 eur na osobu. Dovoz zboží cestujícím v rámci

rekreačního nebo sportovního létání je v tuzemsku osvobozen od daně do výše hodnoty zboží

odpovídající částce 300 eur na osobu. Při dovozu zboží cestujícím mladším 15 let se částka

snižuje na částku 200 eur na osobu [41].

11.4. Pomoc v nouzi

Pomoc v nouzi představuje pomoc Ministerstva zahraničních věcí České republiky

a zastupitelských úřadů občanům při cestách do zahraničí. Poskytování pomoci občanům,

kteří se v zahraničí ocitli v nouzi, je jednou z důležitých činností, kterou zajišťují konzulární

pracoviště zastupitelských úřadů České republiky v zahraničí. Poskytováním pomoci se

rozumí způsoby řešení situace občana, který se ocitl v nouzi v zahraničí v důsledku

mimořádné události např. při autohavárii, hospitalizaci, v souvislosti s náhlým úmrtím,

při omezení osobní svobody, při odcizení nebo ztrátě cestovních dokladů nebo finančních

prostředků, a jestliže není schopen řešit tuto situaci bez pomoci zastupitelského úřadu. Občan

má možnost obrátit se na zastupitelský úřad a žádat o poskytnutí jeho pomoci či jiné

součinnosti, přitom je však potřebné, aby občan v odpovídající míře s úřadem při řešení svého

problému spolupracoval [50].

Pomoc se poskytuje v závislosti na okolnostech každého konkrétního případu a spočívá

zejména ve zprostředkování komunikace v případě jazykové bariéry, v poskytnutí informací

a v zprostředkování nevyhnutelných kontaktů (tabulka 67).

Nejčastějšími nouzovými situacemi, se kterými se setkávají návštěvníci v cestovním

ruchu, jsou ztráta nebo odcizení cestovních dokladů, či finančních prostředků.

Při okradení nebo ztrátě cestovních dokladů[50] je třeba kontaktovat příslušný

zastupitelský úřad a následně se dostavit na zastupitelský úřad osobně k dalšímu řízení

podle povahy případu a po dohodě s příslušným pracovníkem zastupitelského úřadu.

Na základě policejního protokolu vystaví zastupitelský úřad po ověření totožnosti občana

a jeho státního občanství České republiky náhradní cestovní doklad. Doba potřebná k vydání

náhradního cestovního dokladu vychází z doby potřebné k ověření totožnosti a státního

občanství. Občan může k rychlému vyřízení záležitosti přispět zejména poskytnutím

správných a úplných údajů o své osobě a o svých rodinných příslušnících, které jsou

pro ověření totožnosti nezbytné. Náhradní cestovní doklad je určen k jednotlivé cestě,

zpravidla k návratu do České republiky a doba jeho platnosti je za tímto účelem časově

omezena.

252

Tabulka 67: Pomoc v nouzi

Situace

Oblast

pomoci

Havárie Hospitalizace Úmrtí Omezení

osobní

svobody,

vazba

Ztráta

cestovních

dokladů

Ztráta,

odcizení

finančních

prostředků

zprostředkování

komunikace

(jazyková

bariéra)

poskytnutí

informací

zprostředkování

kontaktu

místní

advokát

odtahová sl.

oprava

pojišťovna

pohřební sl.

ústav

soudního

lékařství

místní

advokát

finanční

instituce

příbuzní

komunikace

s místní policií

v případě

potřeby

komunikace

s lékařem

zprostředkování

repatriace

komunikace

s orgány

činnými

v trestním

řízení

provedení

konzulární

návštěvy

ve vězeňském

zařízení na

žádost občana,

či příbuzných

provedení tzv.

doplňkového

prodeje valut

poskytnutí

půjčky

Pramen: zpracováno podle informací Ministerství zahraničních věcí České republiky

k problematice pomoci v nouzi.

Častou nouzovou situaci v oblasti cestovního ruchu je také ztráta neboodcizení finančních

prostředků návštěvníků[50]. Nejrychlejší způsob pomoci je zaslání peněz prostřednictvím

specializovaných organizací např. Western Union příbuznými či přáteli. Vedle rychlosti je

výhodou této formy i široká síť poboček organizací zprostředkovávajících zaslání finančních

prostředků (občan nemusí cestovat k zastupitelskému úřadu) a neomezená výše zasílané

částky.

Další formou je provedení tzv. doplňkového prodeje valut občanovi ze strany zastupitelského

úřadu, v rámci něhož vyplacení ekvivalentu vyplácené částky v cizí měně předchází potvrzené

253

zaslání odpovídající sumy v CZK na účet Ministerstva zahraničních věcí České republiky

příbuznými či přáteli občana žádajícího o pomoc. V tomto případě je výše částky omezena

pouze na sumu nutnou k zabezpečení dopravy občana zpátky do České republiky a není

možno ji použít např. na prodloužení pobytu v zahraničí.

Existují i další, výjimečně využívané, možnosti jako je např. poskytnutí půjčky ve zcela

mimořádných případech, kdy nelze na základě konkrétních okolností postupovat jiným,

standardním způsobem.

Pomoc může spočívat i v poskytnutí informací nebo rady, ve zprostředkování kontaktu

s příbuznými či známými, zjištění nejlevnějšího a nejrychlejšího způsobu zajištění návratu

občana do České republiky apod.

Jako stav nouze přitom nelze kvalifikovatsituace, kdy do zahraničí odcestují občané

na návštěvu známých, příbuzných či přátel nebo za účelem zjištění možnosti získání

zaměstnání, a kdy mají zajištěnu pouze cestu do zahraničí, nikoliv již návrat do České

republiky, resp. kdy cestují, aniž by byli vybaveni dostatečným množstvím finančních

prostředků na cestu a pobyt, tedy i na návrat do České republiky. Jedná se o případy, při nichž

by bylo nutno označit situaci dotčených osob za stav nouze ještě před jejich vycestováním

do zahraničí. Nelze cestovat do cizího státu a očekávat či žádat, aby návrat občana financoval

stát z peněz daňových poplatníků [50].

11.5. Konzulární ochrana občanů v Evropské unii

Konzulární ochrana je upravena v článku 23 Smlouvy o fungování Evropské unie.

Podle něho má každý občan Evropské unie na území třetí země, kde členský stát, jehož je

občan státním příslušníkem, nemá své zastoupení, právo na diplomatickou nebo konzulární

ochranu kterýmkoli členským státem za stejných podmínek jako státní příslušníci tohoto státu

[45].

Hlavním úkolem konzulární služby je poskytovat pomoc v rozmanitých životních

situacích, do kterých se občané České republiky mohou během svého pobytu v zahraničí

dostat a které nejsou schopni řešit vlastními silami. Konzulární služba dále plní úkoly veřejné

správy, jako např. obecní úřady s rozšířenou působností v České republice. Prostřednictvím

zastupitelských úřadů je možné zaregistrovat matriční událost, ke které došlo v zahraničí.

Jedná se např. o zápis narození či sňatku. Zastupitelské úřady též přijímají žádosti o vystavení

pasu a provádějí ověřování podpisů nebo kopií listin. Řada zastupitelských úřadů České

republiky je rovněž zapojena do projektu Czech POINT. Na těchto zastupitelských úřadech

254

lze tedy požádat o vystavení výpisu z informačních systémů veřejné správy, např.

z obchodního rejstříku či z rejstříku trestů [45].

Konzulární služba též upozorňuje občany České republiky na mimořádné a krizové

situace v zahraničí, jako jsou přírodní pohromy, sociální nepokoje, epidemie nebo dokonce

válečné konflikty. Zároveň jim pomáhá překonávat jejich důsledky [45].

Na území České republiky se občané mohou v konzulárních záležitostech obrátit

na Odbor konzulárních činností Ministerstva zahraničních věcí. V zahraničí pak působí síť

zastupitelských úřadů České republiky, do které patří velvyslanectví, konzulární úřady

a konzulární úřady vedené honorárními konzulárními úředníky. Honorární konzulové nejsou

za výkon této funkce finančně odměňováni, naopak financují chod konzulátu z vlastních

prostředků. Proto mohou být pověřováni plněním jen některých funkcí [45].

Na konzulární ochranu má nárok každá osoba se státním občanstvím České republiky,

která je v nouzi v zahraničí a potřebuje konzulární ochranu, pokud v krajině, kde se nachází,

není dostupné diplomatické ani konzulární zastoupení České republiky.

Konzulární ochranu poskytuje velvyslanectví nebo konzulát kteréhokoli členského státu

Evropské unie v případech· úmrtí, vážné nehody či nemoci, zatčení či zadržení, při repatriaci,

při vydání náhradního cestovního dokladu a v případě, že se občan Unie stal obětí násilného

trestného činu [45].

Velvyslanectví nebo konzulát jiné členské krajiny Evropské unie však nebudenahrazovat

pomoc, které se občanovi již dostalo nebo dostává od zastupitelské mise České republiky,

která je pro něj v dané zemi k dispozici. Konzulární ochrana také nespočívá v zaplacení účtu

např. za hotel, či nemocnici ani v zaplacení letenky na cestu domů. Konzulát také nebude

kontaktovat cestovní kanceláře, hotely a letecké společnosti a provádět rezervace pokud se

nejedná o repatriaci. Konzulární ochrana se nevztahuje na přímou právní pomoc a vylučuje

zásahy do soudního řízení. Také neposkytuje turistické informace [45].

Kontrolní otázky

Vyjmenujte druhy cestovních dokladů.

Kdo se může při cestě do zahraničí prokázat diplomatickým pasem?

Za jakých podmínek bude cizinci odepřen vstup na území České republiky?

Jaké druhy víz znáte?

Charakterizujte průjezdní vízum.

Vysvětlete, k čemu slouží domovní kniha?

Které zboží je možné dovážet do Evropské unie jen v omezeném množství?

Jak byste postupovali v případě ztráty cestovních dokladů v zahraničí?

Vysvětlete, co je konzulární ochrana.

255

SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ

[1] ATTL, P. – NEJDL, K. 2004. Tourismus 1. Praha : Vysoká škola hotelová v Praze 8,

2004, 178 s. ISBN 80-86578-37-2.

[2] b. a. About OECD. [online]. [cit. 28. 07. 2013]. Dostupné na internetu:

<http://www.oecd.org>

[3] b. a. Asociace cestovních kanceláří České republiky. [online]. [cit. 28. 07. 2013]. Dostupné

na internetu: <http://www.ackcr.cz>

[4] b. a. Asociace českých cestovních kanceláří a agentur. [online]. [cit. 28. 07. 2013].

Dostupné na internetu: <http://www.accka.cz>

[5] b. a. Asociacehotelů a restaurací České republiky. [online]. [cit. 18. 07. 2012]. Dostupné

na internetu: <http://www.ahrcr.cz/>

[6] b. a. Asociace kuchařů a cukrářů České republiky. [online]. [cit. 29. 07. 2013]. Dostupné

na internetu: <http://www.akc.cz>

[7] b. a. Alliance Internationale de Tourisme. [online]. [cit. 29. 07. 2013]. Dostupné

na internetu: <http://www.aitgva.ch>

[8] b. a. Cestovní doklady k cestám do Evropské unie. [online]. [cit. 07. 08. 2013]. Dostupné

na internetu: <http://www.mvcr.cz>

[9] b. a. Cestovní ruch. [online]. [cit. 31. 07. 2013]. Dostupné na internetu:

<http://www.circa.europa.eu>

[10] b. a. Cestovní ruch. [online]. [cit. 30. 07. 2013]. Dostupné na internetu:

<http://www.europarl.europa.eu>

[11] b. a. CzechTourism. [online]. [cit. 28. 07. 2013]. Dostupné na internetu:

<http://www.czechtourism.cz>

[12] b. a. Českomoravská záruční a rozvojová banka, a.s. [online]. [cit. 26. 07. 2012].

Dostupné na internetu: <http://www.cmzrb.cz>

[13] b. a. Dovoz zboží v Evropské unii. [online]. [cit. 07. 08. 2013]. Dostupné na internetu:

<http://www.euroskop.cz>

[14] b. a. European Council on Tourism and Trade. [online]. [cit. 29. 07. 2013]. Dostupné

na internetu: <http://ectt.webs.com/>

[15] b. a. EuropeSpaCertification. [online]. [cit. 18. 07. 2012]. Dostupné na internetu:

<http://www.espa-ehv.eu>

[16] b. a. Evropská unie a my. [online]. MagConsulting. [cit. 30. 07. 2013]. Dostupné

na internetu: <http://www.cot.cz>

256

[17] b. a. Financování krajů. [online]. [cit. 26. 07. 2012]. Dostupné na internetu:

<http://www.pef.czu.cz>

[18] b. a. ISO. [online]. [cit. 18. 07. 2012]. Dostupné na internete: <http://www.iso.org>

[19] b .a. Koncepce státní politiky cestovního ruchu v České republice 2002 – 2007. [online].

Ministerstvo pro místní rozvoj. [cit. 30. 07. 2013]. Dostupné na internetu:

<http://www.businessinfo.cz>

[20] b. a. Koncepce státní politiky cestovního ruchu 2014 – 2020. [online]. Ministerstvo

pro místní rozvoj. [cit. 29. 07. 2013]. Dostupné na internetu: <http://www.mmr.cz>

[21] b. a. Lisabonská zmluva. [online]. Ministerstvo pro místní rozvoj. [cit. 31. 07. 2013].

Dostupné na internetu: <http://www.europa.eu>

[22] b. a. Metodika satelitního účtu České republiky. [online]. Český statistický úřad.

[cit. 26. 07. 2013]. Dostupné na internetu: < http://www.czso.cz>

[23] b. a. Národní program podpory cestovního ruchu na období 2007 – 2013. [online].

Ministerstvo pro místní rozvoj. [cit. 29. 07. 2013]. Dostupné na internetu:

<http://www.mmr.cz>

[24] b. a. Návrh věcného záměru zákona o podpoře rozvoje cestovního ruchu. [online].

[cit. 05. 08. 2013]. Dostupné na internetu: <http://www.vlada.cz>

[25] b. a. Ne x oprávněné podnikání v cestovním ruchu. Jak se vyhnout střetu se zákonem.

Příručka pro profesionální organizátory dovolených, výletů podobných akcí. Praha :

Asociace cestovních kanceláří České republiky.

[26] b. a. Operační programy. [online]. [cit. 29. 07. 2013]. Dostupné na internetu:

<http://www.strukturalni-fondy.cz>

[27] b. a. Origins of social tourism. [online]. [cit. 21. 10. 2008]. Dostupné na internetu:

<http://www.bits-int.org>

[28] b. a. Politiky Evropské unie. [online]. [cit. 28. 07. 2013]. Dostupné na internetu:

<http://www. businessinfo.cz>

[29] b. a. Regionálna politika v Evrópskej únii. [online]. [cit. 28. 07. 2013]. Dostupné

na internetu: <http://www. euractiv.sk>

[30] b. a. Sdružení průvodců České republiky. [online]. [cit. 28. 07. 2013]. Dostupné

na internetu: <http://www.konecceskychpruvodcuvcr.cz>

[31] b. a. Svaz obchodu a cestovního ruchu České republiky. [online]. [cit. 28. 07. 2013].

Dostupné na internetu: <http://www.socr.cz>

[32] b. a. Uznesenie Európskeho parlamentu z 29. novembra 2007. [online]. [cit. 28. 07. 2012].

Dostupné na internetu: <www.sacka.sk>.

257

[33] b. a. 1936. Holiday with Pay Convention. [online]. [cit. 11. 11. 2008]. Ženeva :

International Labour Office. Dostupné na internetu: <http://www.ilo.org>

[34] b. a. 1994. Recommendations on Tourism Statistics. [online]. New York : Statistical

Division, Department for Economic and Social Information and Policy Analysis, United

Nations & World Tourism Organization, 1994, N°83. [cit. 09. 04. 2012]. Dostupné

na internetu: <http://http://unstats.un.org>

[35] b. a. 2001. Hodnocení potenciálu cestovního ruchu na území ČR. [online]. 2001.

[cit. 12. 02. 2013]. Dostupné na internetu: <http://vyzkumy.czechtourism.cz>

[36] b. a. 2005. Ochranaspotřebitele v Evropské unii: Deset hlavních zásad. [online]. Evropská

komise. [cit. 07. 10. 2012]. Dostupné na internetu:

<http://europa.eu.int/comm/dgs/health_consumer/index_en.htm>

[37] b. a. 2006. Sdělení Evropské komise COM/2006/134 Obnovená politika Evropské unie

v oblasti cestovního ruchu: Vstříc silnějšímu partnerství pro evropský cestovní ruch.

[online]. [cit. 31. 07. 2013]. Dostupné na internetu: <http://www. eur-lex.europa.eu>

[38] b. a. 2007. Sdělení Evropské komise COM/2007/621 Agenda pro udržitelný

a konkurenceschopný evropský cestovní ruch. [online]. [cit. 31. 07. 2013]. Dostupné

na internetu: <http://www. eur-lex.europa.eu>

[39] b. a. 2007. UNWTO to boost youth tourism. [online]. 2007. [cit. 11. 11. 2008]. Dostupné

na internetu: <www.union-network.org>

[40] b. a. 2008. Cestujeme po Evropské unii. [online]. [cit. 07. 06. 2013]. Ministerstvo

zahraničních věcí České republiky. Dostupné na internetu: <http://www.mzv.cz>

[41] b. a. 2009. Informace celní správy České republiky pro cestující při dovozu zboží na území

Evropské unie ze třetích zemí. [online]. Celní správa České republiky. [cit. 08. 06. 2013].

Dostupné na internetu: <http://www.celnisprava.cz>

[42] b. a. 2009. Pravidla překračování hranic. [online]. Odbor azylové a migrační politiky.

Ministerstvo vnitra České republiky. [cit. 07. 06. 2013]. Dostupné na internetu:

<http://www.mvcr.cz>

[43] b. a. 2011. Nové základy politiky súdržnosti zvýšia dosah investícií. [online]. Tlačová

správa Európskej komisie. [cit. 26. 07. 2012]. Dostupné na internetu:

<http://www.fsr.gov.sk>

[44] b. a. 2012. Dovoz a vývoz zboží. [online]. [cit. 08. 06. 2013]. Evropská komise. Dostupné

na internetu: <http://ec.europa.eu>

258

[45] b. a. 2012. Konzulární ochrana občanů Evropské unie. [online]. [cit. 08. 08. 2013].

Ministerstvo zahraničních věcí České republiky. Dostupné na internetu:

<http://www.mzv.cz>

[46] b. a. 2012. Podmínky vycestování z České republiky. [online]. [cit. 07. 06. 2013].

Ministerstvo zahraničních věcí České republiky. Dostupné na internetu:

<http://www.mzv.cz>

[47] b. a. 2013. Cestovní ruch – časové rady. [online]. Český statistický úřad.

[cit. 27. 07. 2013]. Dostupné na internetu: <http://www.czso.cz>

[48] b. a. 2013. S Čedokem z Čech až na konec světa. [online]. [cit. 27. 07. 2013]. Dostupné na

internetu: <www.cedok.cz>

[49] b. a. 2013. Komiseposiluje spotřebitelská práva 120 milionů rekreantů. [online]. Evropské

spotřebitelské centrum Česká republika. [cit. 06. 08. 2013]. Dostupné na internetu:

<www.europskyspotrebitel.cz>

[50] b. a. 2013. Pomoc v nouzi. [online]. [cit. 08. 08. 2013]. Ministerstvo zahraničních věcí

České republiky. Dostupné na internetu: <http://www.mzv.cz>

[51] b. a. 2013. Tourism Highlights 2013.[online]. UNWTO. [cit. 28. 07. 2013]. Dostupné

na internetu: <http://www2.unwto.org>

[52] BELEŠOVÁ, S. 2009. Podpora vyjadrovania sťažností v organizácii. In GÚČIK, M. a kol.

Manažérstvo sťažností v organizáciách služieb. Banská Bystrica : Ekonomická fakulta

UMB, 2009, s. 42 – 49. 978-80-8083-839-3.

[53] BERG, W. 2010. Wirtschaftsfaktor Tourismus. In SCHULZ, A. – BERG, W. –

GARDINI, M. A. – KIRSTGES, T. – EISENSTEIN, B. 2010. Grudlagen des Tourismus.

Mníchov : Oldenburg, 2010, s 7 - 43. ISBN 978-3-486-59725-7.

[54] BIEGER, T. 2010. Tourismuslehre – EinGrundriss. Bern : HauptVerlag, 2010, 3. vydání,

322 s. ISBN 978-3-8252-2536-0.

[55] BÍNA, J. 2002. Hodnocení potenciálu cestovního ruchu v obcích České republiky. In

Urbanismus a územní rozvoj. [online]. Brno : Ústav územního rozvoje, 2002.

[cit. 12. 02. 2013]. ISSN 1212-0855. Dostupné na internetu: <http://www.uur.cz>

[56] COOPER, CH. – HALL, M. 2008. Contemporary Tourism an International Approach.

Oxford : Elsevier, 2008, 377 s. ISBN 978-7506-6350-2.

[57] EISENSTEIN, B. 2010. Grundlagen des Destinationsmanagements. In SCHULZ, A. –

BERG, W. – GARDINI, M. A. – KIRSTGES, T. – EISENSTEIN, B. 2010. Grudlagen

des Tourismus. Mníchov : Oldenburg, 2010, s 551 - 708. ISBN 978-3-486-59725-7.

259

[58] FRANKE A. a kol. 2012. Zmírňování regionálních disparit prostřednictvím rozvoje

cestovního ruchu. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2012, 312 s. ISBN 978-80-7357-718-6.

[59] FREYER, W. 1988. Tourismus Einführung in die Fremdenverkehrsökonomie. Mníchov :

R. Oldenbourg Verlag, 1988, s. 235. ISBN 3-486-20620-6.

[60] FREYER, 2006. Tourismus – Einführung in die Fremdenverkehrsökonomie. Mníchov :

Oldenburg, 2006. ISBN 3-486-57874-X.

[61] GALVASOVÁ, I. – BINEK, J. – HOLEČEK, J. – CHABIČKOVSKÁ, K. – SZCZYRBA,

Z. aj. 2008. Průmysl cestovního ruchu. Praha : Ministerstvo pro místní rozvoj, 2008,

262 s. ISBN 978-80-06-1.

[62] GENTNER VAVROVÁ, Z. 2011. Stratégia Európa 2020. [online]. [cit. 31. 07. 2013].

Dostupné na internetu: <http://www.europarl.europa.eu>

[63] GÚČIK, M. 2000. Základy cestovného ruchu. Banská Bystrica : Občianske združenie

Ekonómia, 2000. 151 s.

[64] GÚČIK, M. 2001. Cestovný ruch pre hotelové a obchodné akadémie. Bratislava :

Slovenské pedagogické nakladateľstvo, 2001. 105 s. ISBN 80-08-03071-2.

[65] GÚČIK, M. a kol. 2004. Krátky slovník cestovného ruchu. Banská Bystrica : Slovak-Swiss

Tourism, 2004. ISBN 80-88945-73.

Heslo Cestovný ruch, s. 18. Heslo Druh cestovného ruchu, s. 28. Heslo Forma cestovného

ruchu, s. 37. Heslo Objekt cestovného ruchu, s. 86.

[66] GÚČIK, M. a kol. 2006. Manažment cestovného ruchu. Banská Bystrica : Slovak-Swiss

Tourism, 2006. ISBN 80-88945-84-4.

[67] GÚČIK, M. 2007a. Cestovný ruch jako systém. In GÚČIK, M. a kol. 2007. Manažment

regionálneho cestovného ruchu. Banská Bystrica : Slovak-Swiss Tourism, 2007, s. 5 - 17.

ISBN 978-80-89090-34-1.

[68] GÚČIK, M. 2007b. Ekonómia cestovného ruchu. Banská Bystrica : Občianske združenie

Ekonómia, 2007. Učebný text Ekonomickej fakulty Univerzity Mateja Bela.

[69] GÚČIK, M. 2009. Manažérstvo sťažností v organizácii orientovanej na zákazníka.

In GÚČIK, M. a kol. Manažérstvo sťažností v organizáciách služieb. Banská Bystrica :

Ekonomická fakulta UMB, 2009. ISBN 978-80-8083-839-3.

[70] GÚČIK, M. 2010. Cestovný ruch. Úvod do štúdia. Banská Bystrica : Slovak-Swiss

Tourism, 2010, 307 s. ISBN 978-80-89090-80-8.

[71] GÚČIK, M. 2011. Cestovný ruch. Politika a ekonómia. Banská Bystrica : Slovak-Swiss

Tourism, 2011, 188 s. ISBN 978-80-89090-98-3.

260

[72] HALL, C. M. – JENKINS, J. M. 1995. Tourism and public policy. Londýn : Routledge,

1995, 116 s. ISBN 0-415-11354-7.

[73] HANESOVÁ, L. 2007. Financovanie a podpora cestovného ruchu v cieľovom mieste.

In GÚČIK, M. a kol. 2007. Manažment regionálneho cestovného ruchu. Banská Bystrica :

Slovak-Swiss Tourism, 2007. S 89 - 99. ISBN 978-80-89090-34-1.

[74] HESKOVÁ, M. 1999. Základní problémy cestovního ruchu. Praha : Vysoká škola

ekonomická, 1999, 142 s. ISBN 80-7079-047-4.

[75] HORNER, S. – SWARBROOKE, J. 2003. Cestovní ruch, ubytování a stravování, využití

volného času. Aplikovaný marketing služeb. Praha : Grada Publishing, 2003, 488 s.

ISBN 80-247-0202-9.

[76] HOLEČEK, J. Cestovní ruch jako cesta rozvoje? [online]. Olomouc : Přírodovědecká

fakulta Univerzity Palackého. [cit. 29. 07. 2013]. Dostupné na internetu:

<http://www.regionalnirozvoj.cz>

[77] HUĽO, P. 2007. Satelitný účet cestovného ruchu. In Acta oeconomica N°22. Banská

Bystrica : Ekonomická fakulta UMB, 2007, s. 37 - 53. ISBN 978-80-8083-524-8.

[78] CHOVAN, J., 1999. Meranie zamestnanosti v cestovnom ruchu. In Ekonomická revue

cestovného ruchu, roč. 32, 1999, č. 4, s. 203 -215. ISSN 0139-8660.

[79] INDROVÁ, J. 2009. Cestovní ruch (základy). Praha : Vysoká škola ekonomická, 2009.

ISBN 978-80-245-1569-4.

[80] IVANIČKOVÁ, A. 1998. Regionalizácia a priestorová organizácia regionálneho rozvoja.

Bratislava : EKONÓM, 1998, 175 s. ISBN 80-225-0937-X.

[81] JAKUBÍKOVÁ, D. 2009. Marketing v cestovním ruchu. Praha : Grada Publishing, 2009,

288 s. ISBN 978-80-247-3247-3.

[82] JARÁBKOVÁ, J. 2007. Vybrané kapitoly z cestovného ruchu. Nitra : Slovenská

poľnohospodárska univerzita, 2007. ISBN 978-80-8069-950-5.

[83] JIMÉNEZ MORENO, F. J. Política Económica del Sector Turístico. [online]. Universidad

de Salamanca. Escuela de Educación y de Turismo. [cit. 10. 08. 2010]. Dostupné

na internetu: <http://web.usal.es>

[84] KASPAR, C., 1995. Základy cestovného ruchu. Banská Bystrica: Ekonomická fakulta

UMB, 1995, s. 93. ISBN 80-901166-5-5.

[85] KIRSTGES, T. 2010. Besonderheiten der Touristikbranche. In SCHULZ, A. – BERG, W.

– GARDINI, M. A. – KIRSTGES, T. – EISENSTEIN, B. 2010. Grudlagen

des Tourismus. Mníchov : Oldenburg, 2010, s 7 - 43. ISBN 978-3-486-59725-7.

261

[86] KMECO, Ľ. 2003. Sociálno-ekonomické účinky mestského cestovného ruchu

na Slovensku. Banská Bystrica : Ekonomická fakulta UMB, 2003. ISBN 80-8055-765-9.

[87] KOPŠO, E. 1979. Metodologické otázky cestovného ruchu. In KOPŠO, E. – BAXA, Š. –

GÚČIK, M. 1979. Ekonomika cestovného ruchu – národohospodárske otázky. Bratislava :

Slovenské pedagogické nakladateľstvo, 1979.

[88] KOPŠO, E. a kol. 1985. Ekonomika cestovného ruchu. Bratislava : Slovenské pedagogické

nakladateľstvo, 1985, 405 s.

[89] KŘÍŽOVÁ, B. 2002. Potenciál cestovního ruchu. In COT business, 2002, č. 12.

ISSN 1212-4281.

[90] KULHÁNEK, M. – IVIČIČ, M. – JAMBOROVÁ, L. 2006. Legislativa pro cestovní ruch.

[online]. Kulhánek Legal Konsulting. Praha : Ministerstvo pro místní rozvoj, 2006, 97 s.

[cit. 06. 08. 2013]. Dostupné na internetu: <http://www.mmr.cz>

[91] LICHTENEGROVÁ, R. 2009. Ředitel státní agentury CzechTourism: Praha se prodává

pod cenou. [online]. In Profit, 2009. [cit. 25. 07. 2012]. Dostupné na internetu:

<http://profit.tyden.cz>

[92] LINDEROVÁ, I. 2009a.Cestovný ruch zdravotne postihnutých osôb ako súčasť štátnej

politiky cestovného ruchu. In Cestovný ruch – teória a prax v podmienkach globalizácie.

Zborník z konferencie [CD-ROM]. Banská Bystrica : Ekonomická fakulta UMB, 2009,

s. 226 - 236. ISBN 978-808083-744-0.

[93] LINDEROVÁ, I. 2009b. Príčiny sťažností. In GÚČIK, M. a kol. Manažérstvo sťažností

v organizáciách služieb. Banská Bystrica : Ekonomická fakulta UMB, 2009.

ISBN 978-80-8083-839-3.

[94] LINDEROVÁ, I. 2012. Hodnotenie potenciálu Českej republiky pre rozvoj cestovného

ruchu zdravotne postihnutých návštevníkov. In Ekonomická revue cestovného ruchu,

roč. 45, 2012, č. 1. ISSN 0139-8660.

[95] MACHOTKOVÁ, Š. Vstup České republiky do Schengenu.[online]. Ministerstvo vnitra

České republiky. [cit. 07. 08. 2013]. <http://www.euroskop.cz>

[96] MACHOTKOVÁ, Š. Co je Schengen?[online]. Ministerstvo vnitra České republiky.

[cit. 07. 08. 2013]. <http://www.euroskop.cz>

[97] MALÁ, V. 1999. Cestovní ruch (vybrané kapitoly). Praha : Vysoká škola ekonomická,

1999, 83 s. ISBN 80-7079-443-7.

[98] MARIOT, P. 1983. Geografia cestovného ruchu. Bratislava : Veda, 1983.

262

[99] MOŽDIAKOVÁ, M. 2010. Financování cestovního ruchu v České republice. [online].

Brno : Masarykova univerzita, Dny práva 2010. [cit. 05. 08. 2013]. Dostupné na internetu:

<http://www.law.muni.cz>

[100] NOVOTNÁ, M. 2003. An evaluation of the conditions for the recreational exploitation

of the region (Hodnocení předpokladů pro cestovní ruch pomocí GIS. Geografická analýza

mikroregionu Vimpersko)[online]. 2003[cit. 2013-03-21]. Dostupné na internetu:

<http://gis.vsb.cz>.

[101] ORIEŠKA, J. 2003. Animácia v cestovnom ruchu. Banská Bystrica : Ekonomická fakulta

UMB, 2003, 116 s. ISBN 80-8055-858-2.

[102] ORIEŠKA, J. 2010. Služby v cestovním ruchu. Praha : Idea Servis, 2010.

ISBN 978-80-85970-68-5.

[103] PALATKOVÁ, M. 2011. Mezinárodní cestovní ruch. Praha : Grada Publishing, 2011,

224 s. ISBN 978-80-247-3750-8.

[104] PÁSKOVÁ, M. – ZELENKA, J. 2002. Cestovní ruch – výkladový slovník. Praha :

Ministerstvo pro místní rozvoj, 2002.

[105] PÁSKOVÁ, M. – ZELENKA, J. 2012. Cestovní ruch. Výkladový slovník. Praha :

Linde a. s., 2012. ISBN 978-80-7201-880-2.

[106] PAYER, A. 2001. Einführung in Entwicklungsländerstudien. Stuttgart, 2001. [online].

Učební text. [cit. 26. 07. 2013]. Dostupné na internetu: <http://www.payer.de>

[107] PELLEŠOVÁ, P. 1998. Multiplikačné efekty cestovného ruchu v regióne. In Ekonomická

revue cestovného ruchu, roč. 31, 1998, č. 4, s. 230 – 240. ISSN 0139-8660.

[108] PETRÁŠ, R. 2013. Právo a cestovní ruch. Praha : Univerzita Jana Amose Komenského,

2013, 224 s. ISBN 978-80-7452-032-7.

[109] PETRŮ, Z. 2007. Základy ekonomiky cestovního ruchu. Praha : Idea Servis, 2007.

ISBN 978-80-85970-55-5.

[110] PLESNÍK, P. 2008. Vymedzenie a ocenenie regiónov cestovného ruchu. Bratislava :

EKONÓM, 2008. ISBN 978-80-225-2476-6.

[111] POMPUROVÁ, K. 2008. Spotreba slovenských a českých domácností v cestovnom ruchu

v rokoch 2001 až 2006. InEkonomická revue cestovného ruchu, roč. 41, 2008, č. 1,

s. 35 -46. ISSN 0139-8660.

[112] POMPUROVÁ, M. 2009. Prípadové štúdie. In GÚČIK, M. a kol. Manažérstvo sťažností

v organizáciách služieb. Banská Bystrica : Ekonomická fakulta UMB, 2009.

ISBN 978-80-8083-839-3.

263

[113] RYGLOVÁ, K. – BURIAN, M. – VAJČNEROVÁ, I. 2011. Cestovní ruch –

podnikatelské principy a příležitosti v praxi. Praha : Grada Publishing, 2011, 213 s.

ISBN 978-80-247-4039-3.

[114] SEIFERTOVÁ, V. 2003. Marketing v lázeňském cestovním ruchu. Praha : Pragoline,

2003. 120 s. ISBN 80-86592-00-6.

[115] SMITH, S. 1994. The Tourism Product. [online]. In Annals of Tourism Research, 1994,

ročník 21, č. 3. [cit. 23. 07. 2013]. ISSN 582-595. Dostupné na internetu:

<http://ftur.uh.cu>

[116] SNIŠČÁK, V. 2001. Služby a cestovný ruch. Bratislava : Sprint, 2001.

ISBN 80-88848-78-4.

[117] SÖLTER, M. Skript Management in der Freizeit- und Tourismuswirtschaft. [online].

[cit. 21. 11. 2008]. Dostupné na internetu: <http://dr-schnaggels2000.surfino.info>

[118] STASZEWSKA, J. 2001. Teoretické aspekty spotreby v cestovnom ruchu. In Ekonomika

a spoločnosť, roč. 2, 2001, č. 1, s. 32 – 42. ISSN 1335-7069.

[119] SÚTORIS, I., 1999. Ekonomický význam cestovného ruchu. In Ekonomická revue

cestovného ruchu, roč. 32, 1999, č. 3, s.127 - 133. ISSN 0139-8660.

[120] ŠELEŠOVSKÝ, J. 2006. Finance, audit, kontrola - Průběžné vzdělávání úředníků

ÚSC.1. vydání. Brno : Masarykova univerzita, 2006, 118 s. ISBN 80-210-3944-2.

[121] ŠÍP, J. 2012. Vývoj vědeckých přístupů ke studiu základů cestovního ruchu. In Czech

Hospitality and Tourism Papers, 2012, č. 14, s. 75-92. ISSN 1801-1535.

[122] ŠTĚPÁNOVÁ, H. 2010. Technika služeb cestovního ruchu. [online]. Učební text.

[cit. 18. 07. 2013]. Dostupné na internetu: <http://igdm.vsb.cz>

[123] VANHOVE, N. 2005. The economics of tourism destination. [online]. [cit. 01. 06. 2013].

Oxford : Elsevier, 2005, 251 s. ISBN 0-7506-6637-4. Dostupné na internetu:

<http://books.google.cz>

[124] VYSTOUPIL, J. – KUNC, J. - ŠAUER, M. – TONEV, P. 2010. Vývoj cestovního ruchu

v České republice a jeho prostorové organizace v letech 1990 – 2009. InUrbanismus

a územní rozvoj, 2010, roč. 13, č. 5, s. 93 – 108. ISSN 1212-0855.

[125] VYSTOUPIL, J. – HOLEŠINSKÁ, A. – ŠAUER, M. 2007. Destinační management

a vytváření produktů v cestovním ruchu. Vymezování destinace a formulace jejích

charakteristik a organizace cestovního ruchu v destinaci. [online]. [cit. 12. 11. 2013].

Praha : Thema Consulting, s. r. o., 2007, 71 s. <http://www.mmr.cz>

[126] VYSTOUPIL, J. – ŠAUER, M. a kol. 2011. Geografie cestovního ruchu České republiky.

Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011. 315 s. ISBN 978-80-7380-340-7.

264

[127] Zákon č. 455/1991 Sb. o živnostenském podnikání ve znění pozdějších předpisů.

[128] Zákon č. 513/1991 Sb. – Obchodní zákoník ve znění pozdějších předpisů.

[129] Zákon č. 634/1992 Sb. o ochraně spotřebiteleve znění pozdějších předpisů.

[130] Zákon č. 159/1999 Sb. o některých podmínkách podnikání v cestovním ruchu a o výkonu

některých činností v oblasti cestovního ruchu ve znění pozdějších předpisů.

[131] Zákon č. 326/1999 Sb. o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých

zákonů.

[132] Zákon č. 329/1999 Sb. o cestovních dokladech a o změně zákona č. 283/1991 Sb.,

o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů.

[133] Zákon č. 47/2000 Sb. o podpoře malého a středního podnikání a o změně zákona

č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České

republiky ve znění pozdějších předpisů.

[134] Zákon č. 128/2000 Sb. o obcích.

[135] Zákon č. 129/2000 Sb. o krajích.

[136] Zákon č. 250/2000 Sb. o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů ve znění pozdějších

předpisů.

[137] Zákon č. 197/2010 Sb., kterým se mění zákon č. 329/1999 Sb., o cestovních dokladech

a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů

a zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním,ve znění pozdějších předpisů.

[138] Zákon č. 89/2012 Sb. – Občanský zákoník.

265

Příloha Regiony cestovního ruchu a turistické oblasti v České republice

Obrázek 1: Regiony cestovního ruchu v České republice

Pramen: Mapa turistických regionů České republiky. [online]. [cit. 13. 07. 2012]. Dostupné

na internetu: <http://www.czechtourism.cz>

Obrázek 2: Mapa turistických oblastí České republiky

Pramen: Mapa turistických oblastí České republiky. [online]. [cit. 13. 07. 2012]. Dostupné

na internetu: <http://www.czechtourism.cz>

266

Autor: Ing. Ivica Linderová, PhD.

Název díla: Cestovní ruch – Základy a právní úprava

Rozsah: 265 stran

Formát: A4

Vydání: první

Vydavatel: Vysoká škola polytechnická Jihlava

Recenzenti: prof. Ing. Marian Gúčik, PhD.

(Univerzita Mateja Bela v Banské Bystrici)

Ing. Stanislava Belešová, PhD.

(Vysoká škola hotelová v Praze)

Ing. Petr Scholz, DiS.

(Vysoká škola polytechnická Jihlava)

Elektronické vydání.

ISBN