Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích
Pedagogická fakulta
Oddělení celoživotního vzdělávání
Závěrečná práce
Vzdělávání žen a dívek v 19.
a na počátku 20. století v Čechách
Vypracovala: PhDr. Monika Zárybnická
Vedoucí práce: doc. PhDr. Miroslav Somr, DrSc.
České Budějovice 2016
Prohlášení
Prohlašuji, že jsem tuto závěrečnou práci vypracovala samostatně pouze s použitím
pramenů a literatury uvedených v seznamu citované literatury.
Prohlašuji, že souhlasím v souladu s § 47b zákona č. 111/1998 Sb. v platném znění
se zveřejněním své závěrečné práce, a to v nezkrácené podobě elektronickou cestou
ve veřejně přístupné části databáze STAG provozované Jihočeskou univerzitou
v Českých Budějovicích na jejích internetových stránkách, a to se zachováním mého
autorského práva k odevzdanému textu této kvalifikační práce.
Souhlasím s tím, aby toutéž elektronickou cestou byly v souladu s uvedeným
ustanovením zákona č. 111/1998 Sb. zveřejněny posudky školitele a oponentů práce
i záznam o průběhu a výsledku obhajoby kvalifikační práce.
Souhlasím s porovnáním textu mé kvalifikační práce s databází kvalifikačních prací
Theses.cz provozovanou Národním registrem vysokoškolských kvalifikačních prací
a systémem na odhalování plagiátů.
V Českých Budějovicích dne 28. května 2016 PhDr. Monika Zárybnická
……………………………………………..
Anotace
Tato práce se věnuje problematice vzdělávání žen a dívek v 19. a na počátku 20. století.
Role vzdělávání začala hrát významnou roli především v druhé polovině 19. století. Změny
v rámci vzdělávání dívek a žen se pak výrazně prosadily až s koncem 19. století, kdy byla
ženám dána možnost složit maturitní zkoušku a následně i možnost se ucházet o studium
na univerzitě.
Klíčová slova
19. století - emancipační hnutí - K. S. Amerling - každodenní život - kultura a společnost
- M. D. Rettigová - maturitní zkouška - Minerva - první české dívčí gymnázium - společenské
postavení žen - univerzitní vzdělání pro ženy - Vojta Náprstek - výchova dětí v rodině
- vzdělání - vzdělávání - ženská otázka - ženské spolky
Annotation
This thesis deals with the issue of education of women and girls in the 19th century
and at the beginning of the 20th century. The education started playing an
important part especially in the second half of the 19th century. The changes in the
education of women and girls took place in a significant extent since the end of the
19th century when women were provided the possibility to make a general high-
school leaving examination (GCE) and subsequently also the possibility to apply for
university studies.
Key words:
19th century – emancipation movement - K. S. Amerling – everyday life - culture and society - M. D. Rettigová - general high-school leaving examination (GCE) - Minerva - the first Czech grammar school for girls – social position of women – university education for women - Vojta Náprstek – education of children in the family - education - continual education - women issue - women associations
Obsah
1 Úvod ............................................................................................................................. 6
2 Počátky ženského vzdělávání ......................................................................................... 7
3 Nižší vzdělání a vzdělávání dětí v rodině ...................................................................... 10
3.1 Prototyp výchovy dívek a žen ve venkovském prostředí ....................................... 11
3.2 Prototyp biedermeierovské manželky podle Magdaleny Dobromily Rettigové .... 12
3.3 Vzdělaná žena ve službách národa a její podíl na emancipačním hnutí ................ 13
4 Vyšší dívčí vzdělávání .................................................................................................. 15
4.1 Amerling a založení školy Budeč ............................................................................ 15
4.1.1 Jednota pro povzbuzení průmyslu v Čechách ................................................ 16
4.1.2 Budeč ............................................................................................................. 16
4.1.3 Česká hlavní škola .......................................................................................... 19
4.2 Ženské spolky a boj za vyšší dívčí vzdělání ............................................................. 21
4.3 Vojta Náprstek a Americký klub dam ..................................................................... 23
4.4 Ženský výrobní spolek ............................................................................................ 26
5 Přístup žen k maturitní zkoušce a univerzitnímu vzdělání ............................................. 30
5.1 První české dívčí gymnázium Minerva ................................................................... 30
5.1.2 Vyučovací systém Minervy ............................................................................. 33
5.1.3 Ze vzpomínek žákyň Minervy ......................................................................... 34
5.2 Přístup žen k univerzitnímu vzdělání a první absolventky na České univerzitě
v Praze 36
5 Závěr .......................................................................................................................... 37
6 Seznam použitých zdrojů ............................................................................................ 38
6
1 Úvod
V současné době se často zapomíná na to, jak dlouhá cesta vedla
k rovnoprávnému postavení žen ve společnosti, k možnosti se vzdělávat a své
nabyté znalosti následně využít v zaměstnání.
Vývoj v období tzv. dlouhého 19. století přinesl v obecném měřítku výrazné
změny v mnoha oblastech života evropské společnosti. V tomto časovém úseku,
jehož počátek je spojen s revolučními změnami ve Francii a jehož završení přichází
až s první světovou válkou, dochází k výraznému zlepšení celkové úrovně
vzdělanosti všech společenských vrstev. Vzdělání se tak stává dostupným i širokým
vrstvám obyvatelstva (z počátku především mužské populace), zkvalitňuje se úroveň
škol, učitelů a vznikají nové pedagogické teorie.
Cílem této práce je představit vývoj ženského vzdělávání v 19. a na počátku
20. století, kterému dlouhou dobu předcházely pouze klášterní školy pro movité
a povinná školní docházka spojená až s obdobím vlády Marie Terezie.
Práci jsem rozčlenila do několika kapitol: v kapitole Počátky ženského
vzdělávání jsem se snažila postihnout výchozí stav a vlivy, které působily na vznik
nových pedagogických teorií, které následně šířeny, měnily podobu tehdejšího
vzdělávání. Kapitola druhá, která se věnuje základům výchovy a vzdělávání v rodině,
definuje situaci v několika vybraných společenských vrstvách. Jak probíhalo
vzdělávání dětí na venkově, jak ve vyšších vrstvách a jaké byly na děti kladeny
nároky? Jaké znalosti a zkušenosti jim byly předávány do života?
Vyšší dívčí vzdělávání a zakládání nových škol s využitím moderních
filozoficko pedagogických teorií je téma poloviny 19. století a pozdější přístup ke
středoškolskému vzdělání s maturitou a možnost žen studovat na univerzitě je pak
tématem, které práci, věnovanou vzdělávání žen, uzavírá.
Vycházela jsem z materiálů a pramenů 19. století, a především z prací
autorů, kteří se této tématice velmi intenzívně věnují po roce 1989 a mezi které
patří význačné historičky Milena Lenderová, Milena Secká, Marie Bahenská a další.
7
2 Počátky ženského vzdělávání
Politické dění konce 18. století formuje intenzivně občanskou společnost
natolik, že se mimo jiné objevují i nové pohledy na postavení ženy ve společnosti
– a to především na postavení ženy pocházející z měšťanského prostředí. Tyto
modernizační procesy myšlení pak vedou ženy k větší participaci na věcech
veřejných nejen v západní Evropě, ale i v českých zemích, především v podobě
národně buditelské, vnímané jako „společenské mateřství“.
Počátky vzdělávání dívek nacházíme však již mnohem dříve ve vyšších
společenských vrstvách. Církevní a soukromé ústavy, domácí učitelé
a vychovatelé patřili vždy k „dobrému tónu“ a sebeprezentaci výše situovaných
společenských kruhů. Samotným obsahem dívčí výchovy a vzdělávání se však
v širším spektru nikdo konkrétně nezaobíral. Dostačujícím vzděláním se vždy
rozuměla příprava na roli manželky, matky a hospodyně. Nižší sociální vrstvy
nepovažovaly vzdělání za důležité – nikdy totiž nepatřilo mezi jejich priority. Ale i
jejich pohled se v průběhu času postupně změnil – s časovým posunem přijímají
potřebu dívčího vzdělávání mnohem později, v 80. a 90. letech 19. století, v době,
kdy se pro ně životní styl vyšších vrstev stává nedostižným ideálem.
Osvícenské myšlenky, které od dvacátých let 19. století začaly postupně
pronikat do vzdělanější části společnosti v českých zemích, sebou přinášejí nová
témata k diskuzi. Jsou muž a žena vnímáni jako rovnocenné bytosti, které mají svou
vlastní lidskou a občanskou identitu?
Názory předních osvícenských myslitelů našly ohlasy i u mnohých českých
intelektuálů. Již na počátku 19. století se v českých zemích začínají objevovat
zárodky prvních emancipačních snah. Ženské hnutí se stává novým fenoménem,
který postupně ovlivňuje vzdělanou českou veřejnost.1
1 Bernarad BOLZANO (1781-1848), filozof, matematik a vysokoškolský pedagog patřil mezi první
české intelektuály, který prosazoval rovnoprávnost mužů a žen. Často se setkával s nepochopením a silnou kritikou. V jeho díle O nejlepším státě, jsou si ženy a muži nejenom rovni, ale jsou schopny dosáhnout stejného vzdělání jako muži. Bolzánovy spisy měly vliv na řadu českých intelektuálů a také i na některé ženy.
8
V průběhu 19. století se objevuje také celá řada nových pedagogických teorií.
Publikovány jsou především překlady zahraničních autorů. Vývoj české pedagogické
literatury konce 18. a první poloviny 19. století souvisí s vývojem českého
písemnictví. Poptávka po kvalitní české pedagogické literatuře vychází především
z českých obrozeneckých kruhů. Odborné práce, které se věnují výchově, se objevují
však jen zřídka. V období, jemuž dominuje němčina, české odborné názvosloví
teprve vzniká. Pedagogická literatura je vydávána prvotně pouze v němčině a
následně pak v některých případech i v českém překladu. K tomuto řešení se přiklání
např. i Josef Jungmann, jehož názor: „lépe jest z výborných spisů užíti, než něco
méně dobrého, třebas originálního vyvésti.“2 je prosazován ještě v druhé polovině
19. století.
Oblíbenými se staly např. spisy německého pedagoga Christiana Salzmanna.
Jeho dílo3 překládal a vydával Norbert Vaněk, který však mnohdy text upravoval pro
potřeby českého prostředí. Na konci 18. století se v našem prostředí také objevují
i naučné spisy J. H. Campeho - Cvičení dítek jednoho každého stavu, v čtverém
večerním rozmlouvání, sepsané podle Kampovy knihy vydal v roce 1792 Jan Rulík.
V první polovině 19. století vycházejí další překlady naučné literatury určené
vychovatelům či pedagogickým odborníkům a beletristická literatura určená
mládeži. Díla významných osvícenských myslitelů J. J. Rouseaua či J. H. Pestalozziho
jsou v překladech vydávána se značným zpožděním – až na počátku 20. století.
Většinu odborných pedagogických spisů znala jazykově dobře vybavená česká
odborná veřejnost pouze v originále. Originální české články byly pak zveřejňovány
jako příspěvky do časopisů. Ty vycházejí již od první poloviny 19. století v Časopise
katolického duchovenstva či v Příteli mládeže. Hlavním tématem byla především
2 Josef JUNGMANN, Slovesnost aneb Nauka o výslovnosti prozaické, básnické i řečnické, se sbírkou
příkladů v nevázané i vázané řeči, Praha 1845, s. 5. 3 Christian Gotthilf SALZMANN (Norbert VANĚK), Blahovid, aneb první cvičení v mravnosti pro dítky
osmého až desátého roku, Praha 1924; TÝŽ, Račinka aneb Poukázání k nerozumnému vychování dětí, Praha 1824; TÝŽ, Bohuslav ve své rodině aneb Další cvičení dítek v mravnosti v stáří od desátého do dvanáctého roku, Praha 1824; TÝŽ, Vojtěch Krasil aneb Navedení k rozumnému vychování dětí. Kniha pro lid, Praha 1837.
9
didaktika a uspořádání výuky. Narůstá také produkce časopisů a novin4 obsahující
především naučné články a beletrii, jejichž cílem bylo přinést veřejnosti především
všeobecné ponaučení. Na počátku 19. století jsou přičiněním Františka Jana Tomsy
a Aleše Pařízka již dostupné základní pedagogické příručky5 a učebnice (překlady již
vydaných vídeňských publikací). Spisy, které se plně věnují teorii pedagogických
otázek, se ve větší míře objevují až v druhé polovině 19. století díky Josefu
Wenzigovi, Janu Lepařovi či Františku Tesařovi. Tato odborná pedagogická literatura
však nevytváří vlastní pedagogické teorie, vychází pouze z teorií převzatých.
Práce, které se orientují pouze na výchovu dívek, řeší především otázky
samotné potřeby vzdělávání, odlišnosti od vzdělávání chlapců a obsah učiva. První
spis, určený mladým dívkám, byl Janem Rulíkem vydán v roce 1802 pod názvem
Boženka, veselého Kubíčka manželka.6 Z dalších uveďme např. dílo Jana
Javornického7 nebo dílo Josefa Myslimíra Ludvíka8, Magdaleny Dobromily Rettigové
či Josefy Pedálové. Společným tématem těchto publikací byla výchova dívek
v křesťanském duchu (vzorná matka a manželka), praktické rady týkající se údržby
a vedení domácnosti (šetrná hospodyně), péče o zdraví členů rodiny a okrajově
i společenské chování. Problematice výchovy a vzdělávání žen a dívek se je větší
pozornost věnována až v druhé polovině 19. století.
4 Hlasatel český (1806-1808), Císařské královské noviny (příloha: Prvotiny pěkných umění) (1813-
1817), Dobroslav (1820-1823), Čechoslav (1820-1825) a Poutník slovanský (1826-1827) atd. 5 Jedná se např. o dílo Johanna Ignaze FELBINGERA – Methodenbuch für Lehrer der deutschen
Schulen in den k. k. Erbländer, Wien 1775. Zde byly definovány požadavky na výuku, metody a chování učitele. V českém překladu vyšla poprvé v roce 1777 pod názvem Kniha metodní a následně jako Jádro metodní knihy. Obě publikace tvořily základ pro výuku na nejnižším stupni. 6 Jan RULÍK, Boženka, veselého Kubíčka manželka, Praha 1802.
7 Jan JAVORNICKÝ, Podobenství aneb rostlinky země svaté. Všem outlým a ušlechtilým matkám
a dcerkám vlasti naší, Praha 1824. 8 Josef Myslimír LUDVÍK, Věrná Ryzka aneb stálost lásky. Dárek krásenkám českým, Hradec Králové
1824.
10
3 Nižší vzdělání a vzdělávání dětí v rodině
Již od druhé poloviny 18. století začínají v Evropě vznikat první instituce,
které se věnují těm nejmenším – dětem předškolního věku. Jsou to tzv. útulky
a opatrovny financované většinou z darů podporovatelů. V Čechách se tato aktivita
objevuje o něco později - a to v první třetině 19. století, kdy na základě pokynu
nejvyššího purkrabího Karla Chotka mohou být zakládány tzv. „humanitní ústavy,
tak řečené opatrovny dítek“9.
V rámci Tereziánských reforem byla v roce 1774 uzákoněna povinná školní
docházka pro chlapce a dívky od šesti do 12 let. Byly zřizovány triviální školy
a vyučování zde probíhalo v češtině. Pro dívky, které nepocházely z vyšších
sociálních vrstev, to byl tedy jediný možný zdroj vzdělání, i když mnohým zůstával
stále nedostupný. Tíživé sociální poměry, nepochopení rodičů pro vzdělání, zákaz
školní docházky vrchností – tak vypadalo prosazování reforem ve skutečnosti.
Úroveň mnohých škol, především na venkově, byla velmi nízká. Vyučovali zde např.
vysloužilí vojáci, kteří sami sotva četli a psali. Dobrých a vlastenecky smýšlejících
učitelů byl nedostatek.
V roce 1775 bylo zákonem stanoveno, že ve školách, kde k tomu budou
podmínky, mají být zřízeny také dívčí třídy, které budou zaměřeny na základní
vzdělání a na ruční práce. Např. na pražské normální škole se v roce 1788 věnovaly
dívky ponejvíce ručním pracím (12-17 hodin týdně), triviu (čtení 2-5 hodin, psaní 3-4
hodiny a počtům 2-3 hodiny týdně) a též 3 hodinám náboženství10. Takto zavedená
školní docházka pro dívky byla však nesrovnatelná s požadavky, které byly kladeny
na chlapce. A v tomto pojetí se v praxi dochovala až do druhé poloviny 19. století.
Pro dívky z nižších vrstev zůstalo toto povinné nižší vzdělávání na dlouhou dobu
jediným možným dostupným – pokud je tedy rodiče do školy vůbec pustili. Dívky ze
středních a vyšších vrstev na tom byly díky možnosti domácího vzdělávání o poznání
9 Antonín Konstatin VITÁK, Almanah českých dětinců s schematismem, Polička 1888, s. 32.
10
Více k tématu MARIE BAHENSKÁ, Počátky emancipace žen v Čechách. Dívčí vzdělávací a ženské spolky v Praze v 19. Století, Praha 2005.
11
lépe, ale možnost studovat na středních či vysokých školách ještě stále dlouho
neměly.
3.1 Prototyp výchovy dívek a žen ve venkovském prostředí
Manželství představovalo základní metu v životě jedince, k níž směřovalo
pojetí výchovy obou pohlaví. Děti si měly osvojit všechny potřebné základní
dovednosti, s nimiž budou schopny plnit své životní role: manžel, manželka, otec,
matka, živitel rodiny, žena – hospodyně. Sňatek byl významným přelomem v životě
jednotlivce: změna statutu, založení nové domácnosti, zajištění rodiny… Již od mala
se dívky učily množství znalostí a pracovních dovedností přímo v rodině, v období
dospívání pak např. ve službě. Schopnost postarat se o domácnost a hospodářství
byla základním kapitálem dívky „na vdávání“. Děti si v rodině zažívaly požadované
gendrově a sociálně odlišné vzory chování a čímž si uvědomovaly své vlastní
postavení a budoucí roli ve společnosti. K výchově uskutečňované v rodině patřily
ještě další dvě neodmyslitelné složky: edukační úsilí místního učitele a mravní
výchova místního duchovního. Základní formu života na venkově tedy definovala
pravidla manželského života, víra a s ní úzce spojené desatero a náboženské rituály.
Žena měla především pracovat v domácnosti a podílet se na výchově dětí. Pracovitá,
poslušná a zbožná žena byla ideálem dobré křesťanské manželky.11
11
Ideálu křesťanské ženy se již koncem 18. století věnoval evangelický duchovní Jakob Friedrich FEDDERSEN (1736-1788) ve svém díle Kniha mravů křesťanských pro měšťáka i sedláka z roku 1783 a pro české publikum vydaném Václavem Chardou v Praze 1786, který požadoval mimo jiné, aby žena nejenom rodila děti, ale vzorně o ně pečovala a zodpovědně je vychovávala.
12
3.2 Prototyp biedermeierovské manželky podle Magdaleny Dobromily
Rettigové
Magdalena Dobromila Rettigová (1785-1845) patří mezi první ženy, které se
otázce postavení žen v české společnosti věnovaly. Mladá hospodyňka
v domácnosti, jak sobě počínati má, aby své i manželovy spokojenosti došla12 a
Martha. Poučná i zábavná kniha pro dívky, které chtějí býti dobrými ženami13,
patří mezi první díla Magdalény Dobromily Rettigové, která se věnují výchově dívek
a žen. V Mladé hospodyňce se autorka zaměřuje na nižší vrstvy měšťanského
prostředí a dílo je koncipováno jako praktický návod k vedení domácnosti. Naproti
tomu je Martha jakýmsi rádcem, který vymezuje základní normy chování.
Rettigová poměrně přesně definuje, že výchova dívek má svá specifika a na
rozdíl od výchovy chlapců má být vedena podle společenských nároků
požadovaných na dívky. Tyto své názory vštěpovala mladým dívkám ve své domácí
škole.
A jaký je ideál ženy podle Rettigové? Žena má být zbožná, pracovitá
a pilná, schopná zastat veškerou práci v domácnosti, znalá řízení služebnictva,
schopná v případě nemoci či úmrtí manžela jej plně zastoupit. Manželovi být oporou
a rádkyní a v případě potřeby jej usměrňovat od špatných rozhodnutí. Má mít širší
rozhled, zájem o adekvátní literaturu.
A jaká byla skutečnost? V první polovině 19. století byly českými pedagogy
definovány základní požadavky výchovy dívek, jejichž cílem bylo dosáhnout tzv.
ideálu mateřství. Uvědomělá a adekvátně vzdělaná matka pečující o dítě jak po
hmotné stránce, tak také po stránce mravní, se stává základním požadavkem
osvícenských pedagogů a filozofů. Tyto revoluční myšlenky se však poměrně těžce
prosazovaly. Na venkově, kde dítě představovalo především pracovní sílu, nebyly
12
Magdalena Dobromila RETTIGOVÁ, Mladá hospodyňka w domácnosti, gak sobě počjnati má, aby swé i manželowy spokogenosti dossla: dárek dcerkám českoslowanským. W Praze: Tiskem a nákladem Jana H. Pospjssila, 1840. 13
Táž, Martha. Ein belehrendes Unterhaltungsbuch für Mädchen, welche gute Frauen werden wollen, Znojmo 1844.
13
prakticky vůbec akceptovány. Své místo si našly ve středních vrstvách společnosti
– základem vychovatelského přístupu se stala matka – její mravnost, zbožnost
a pracovitost stanovující základní principy výchovy v rodině. Otec je vnímán spíše
jako morální autorita.
M. D. Rettigová věřila, že vzdělání a patřičný respekt k ženám mimo jiné
eliminuje i některé společensky nebezpečné jevy – alkoholismus (velmi rozšířený
v nižších a středních vrstvách), násilné nakládání se ženami a dětmi, prostituci atd.
Rovnoprávnost mužů a žen ve společenské a ekonomické oblasti však byla stále
tématem, které budou řešit až další generace.
3.3 Vzdělaná žena ve službách národa a její podíl na emancipačním hnutí
Podíl žen na národním hnutí bývá spojován s obrozeneckými aktivitami
intelektuálů a vyšších společenských vrstev. Nově etablující se společnost doplnila
stávající vzory výchovy o požadavek, aby se při výchově dívek kladl důraz na zájem
o českou kulturu, jazyk a literaturu. Dcery z dobře situovaných rodin mají dobře
ovládat češtinu, být řádně vychované a dobré manželky, které jsou zároveň
i příkladnými vlastenkami. A podle těchto požadavků mají pak i nadále vychovávat
děti vlastní. Tyto ideje jsou především pravidelně přibližně od roku 184014
otiskovány v časopise Květy, v nichž se autoři a nově i autorky obracejí přímo na
dívky, a tím z nich chtějí vychovat mladé vlastenky a dobré matky.
Do tohoto období náleží i literární činnost Boženy Němcové (1817?1820-
1862), která se mezi prvními zaobírala otázkou sociální problematiky a postavení
ženy ve společnosti, národní identity, tradice a historie. „Neostýchám se vyznati, že
my ženské, byť by nám třeba říkali „milostpaní“, až k ustrnutí zanedbány jsme ve
všem, co se týká vyššího života. Vy muži, nevím, zdali schválně neb jakousi
14
Tématu se věnuje Božena Němcová, Vlastimila Růžičková, F. J. Melichar, F. Doucha a další.
14
zaslepeností, nevidíte tu nesmírnou prázdnost myslí ženských; jen vlastní manželé
cítívají, bohužel, pozdě, následky této zanedbanosti. Jaký div, že hledají jinde, co
doma nenacházejí. – Ó, my jsme k politování! A musí-li to tak býti? Musí ženská
ostati jen tou – milkou nebo tím domácím skřítkem? Zdali na sukni přilepen jest
takový rozdíl ducha a statečnosti? Ach, já slyším, jak vy pravíte: „Aj, i ta chce
emancipaci žen!“ A odhodíte list a já se stydím zdaleka […] 15
I Němcová byla přesvědčená o tom, že vzdělané ženy by mohly zvýšit úroveň
rodin a tím i úroveň všech vrstev celé společnosti. Otázka vzdělání, vytváření
pozitivních ideálů, sociálního působení a emancipace žen byly hlavní pilíře její
tvorby.
Řada dalších veřejně publikujících žen pak pocházela z kroužku dívek, které
se účastnily přednášek pořádaných Karlem Slavojem Amerlingem. „Zdali jste se za
své přítomnosti v Praze dozvěděl o dívčí škole Amerlingově? Asi ke třiceti dívkám
chodí dva až třikrát týdně do obydlí doktora a advokáta Friče, švagra Staňkova, kdež
je A [Amerling] rozličným vědomostem vyučuje, a jak sám praví, radostná jest
jejich horlivost, pilnost a setrvalost. Všecky jsou duchem vlasteneckým prodchnuty.
Mužská noha však nemá přístupu do této svatyně. Jak ourodná půda se tu
připravuje.“16
Názorově však docházelo i mezi autory k výraznému rozporu – jedni usilovali
o zlepšení úrovně vzdělávání, druzí apelovali na zachování nepříliš hlubokého, pouze
povrchního vzdělání s důrazem na vyzdvižení morálních vlastností a prostoty.
Obecně se však shodují na tom, že význam vzdělávání dívek a žen je nezbytným
předpokladem pro výchovu dobrých matek a dalších vlastenecky smýšlejících
generací.
15
Podle: Božena NĚMCOVÁ, Listy I, Praha, Československý spisovatel 1951, s. 118. 16
Jan Jaroslav POSPÍŠIL v dopise Tomáši BURIANOVI in: FERDINAD ČENSKÝ (ed.), Z dob našeho probuzení, Praha 1875, s. 125.
15
4 Vyšší dívčí vzdělávání
4.1 Amerling a založení školy Budeč
Karel Slavoj Amerling se narodil 18. září 1807 v Klatovech. V pěti letech byl
svěřen na výchovu prarodičům a strýci Janu Jelínkovi. Ten působil v Chudenicích
jako rychtář a na malého svěřence měl pozitivní vliv. V jedenácti letech se opět vrátil
zpět k rodičům do Klatov, kde začal navštěvovat tamní gymnázium. V letech 1826-
28, kdy studoval ve Vídni filozofii, se jeho rodiče dostali do finanční tísně a Amerling
musel svá studia po dvou letech ukončit a vrátit se domů. Po návratu pracoval jako
vychovatel. Za krátký čas mu bylo umožněno další studium – váhal mezi
bohoslovectvím a medicínou – nakonec zvolil medicínu. Se zájmem se věnoval také
přírodním vědám. Jeho velkým vzorem se stal jeho učitel Josef Svatopluk Presl.
V roce 1834 se Amerling stal Preslovým asistentem. Ve třicátých letech se
věnoval zejména studiu a popularizaci přírodních věd. V roce 1836 obhájil svou
disertační práci na téma krystalografie a získal titul doktora medicíny. Vydal
populárně naučnou knihu „O hmyzech“ (ta je určena dětem) a mnoho dalších
odborných článků – publikoval mimo jiné i pod pseudonymem Strnad Klatovský.
Inicioval vznik okruhu pravidelných odběratelů naučné literatury – Stálci, jejímž
cílem bylo: „Vydávání klasiků všech časů a národů, všech věd a umění pro národní
náš život jest zajisté předůležitou a nevyhnutelnou stránkou naší literatury.“ V roce
1839 měla společnost 245 členů. Amerling řídil vše sám, což však bylo nad jeho síly a
důvodem pozdějšího zániku. Tento okruh odběratelů fungoval do roku 1844 a
posléze pak z finančních důvodů zanikl. Amerling se pokoušel zakládat i další
sdružení17. Jejich činnost byla vesměs krátká - buď se setkávala s nezájmem a nebo
byla oficiálně zakázána státem.
17
Spolek ctnostných nebo sdružení Vykoupenců.
16
4.1.1 Jednota pro povzbuzení průmyslu v Čechách
V roce 1833 byla vlastenecky smýšlející aristokracií založena Jednota pro
povzbuzení průmyslu v Čechách. Jejím cílem bylo zvýšení průmyslové
a řemeslné výroby v českých zemích pomocí soustavného vzdělávání učňů, tovaryšů
a mistrů. V roce 1835 byla otevřena první nedělní škola pro řemeslníky na Zbraslavi
a posléze i v Praze. Přednášejícím pro obor chemie byl vybrán K. S. Amerling. Mezi
dělníky se stal velmi oblíbeným, což mu umožnilo zavést tzv. Mistrovské porady
pražské, kde šířil průmyslovou osvětu. O prázdninách zajížděl i do menších měst
a vesniček, kde pořádal populární večery, na nichž přednášel chemii, fyziku
a přírodní vědy. Jednota pro povzbuzení průmyslu vyvíjela v tomto čase bohatou
vydavatelskou činnost. Po částech vycházela např. Amerlingova kniha Promyslný
posel – „spis všenaučný pro obecný lid a pro každého, kdož v uměních, zvláště
v řemeslech a v mnohých života záležitostech poučení hledá…“18
V roce 1845 předložil Jednotě pro povzbuzení průmyslu návrh na zřízení
české průmyslové školy. V roce 1848 mohla škola se souhlasem vídeňského
ministerstva zahájit vyučování. Vyučovalo se po večerech a v neděli. Denní studium
bylo zahájeno až v roce 1873. V roce 1882 přebral školu do své správy stát. Poté se
z Panské ulice přesunula do ulice Betlémské, kde sídlí dodnes.
4.1.2 Budeč
Nejznámějším a nejdéle fungujícím se stalo sdružení věnující se pedagogice
– jakási první organizace učitelů. Myšlenka vznikla v roce 1834 a v roce 1840 byla
18
Eva HOFFMANNOVÁ: Karel Slavoj Amerling, Brandýs nad Orlicí, 2003, s. 32.
17
formulována „Pravidla pražských vychovatelských porad“19. Těchto porad20 se
účastnili učitelé ze širokého okolí. Amerling se zde snažil prosazovat pansofické
myšlenky J. A. Komenského. V tomto období se věnoval osvětové a buditelské
činnosti natolik, že jej můžeme bezesporu zařadit mezi přední národní buditele.
Přednášel chemii a publikoval velké množství populárně vědeckých článků psaných
česky. Jeho články vycházely především ve Světozoru a Vlastimilu. Jeho
encyklopedické znalosti a velmi složité výklady a až horlivá nadšení pro věci byla
však mnohými ostře kritizována.21 Amerling však věřil, že jeho skutečným a pravým
posláním je pokračovat v díle J. A. Komenského.
V roce 1839 začal (inspirován J. A. Komenským) připravovat centrum
dokonalé vzdělanosti – Budeč. Svou vizi popisuje v dopise svému příteli Tomáši
Burianovi: „Budeč má učitele pravonárodní vychovávat, a sice zřídilo by se
všemuzeum, kde by se všecko nalézalo, a sice knihy pro každý oddíl lidského vědění a
umění tak: botanika vskutku (zahrada) se soustavou Jussieura (co základ), pak
barvířské byliny pro sebe, hospodářské o sobě, jedovaté o sobě, lékařské o sobě,
lesnické; krasozahradnické atd. Všemuzeum, bibliotéku, pak obrazovnu a obrazárnu,
sochovnu a sochárnu, lučebnu, fyzikální kabinet, mechanický se strojemi atd. atd.
As 10 jinochů na začátku bylo by zaopatřeno bytem, teplem, světlem a kondicemi,
jen ne jídlem. Vyučování by bylo vždy odpoledne a pak v neděli, kde jiné posavadní
školy přestaly učit; preparandi, starší i učitelé a všecko má přístup. Budeč má 4
léta čili 4 vety, 1. jest škola, Kleinkinderschule, 2. veta názoru, orbis pictus nový ode
mne, 3. veta rozumu, bibliotéka ode mne, 4. Veta umu, bibliotéka umu. To vše
prasrozumitelně, jak to v nedělních čítárnách dělám, podle plánů, jako jsem je
v učeném pohledu podal v Musejníku…22
Amerling, doslova posedlý myšlenkou nového vzdělávacího ústavu, upřel své
veškeré fyzické i finanční síly k realizaci tohoto plánu. V roce 1842 byla na rohu ulic
Žitná a V Tůních otevřena nová budova nesoucí název Budeč. Tento název byl
19
Na těchto pravidlech spolupracuje s Janem Sluníčkem, Štěpánem Bačkorou a J. Veselovským. 20
Předsedou těchto porad byl František Tesař a Amerling zde působil jako „odborná a duchovní“ autorita. 21
Kriticky se k jeho činnostem vyjadřoval např. F. Rubeš nebo F. L. Čelakovský. 22
Miloslav NOVOTNÝ, Pedagogické dědictví K. S. Amerlinga, Praha 1960.
18
odvozen podle bájné školy založené knížetem Krokem na Budči nedaleko dnešních
Zákolan a veřejností byl vnímán jako symbol českých národních kulturních tradic.
Vyučování začalo ještě dříve, než byla budova dokončena. Z Klementina sem
byla přestěhována nedělní škola pro řemeslníky a nově byl založen první český
učitelský ústav. Přičiněním Bohuslavy Rajské se v Budči otevřely vyšší vzdělávací
kurzy pro ženy a začala se nově připravovat speciální encyklopedie pro ženy. Tyto
aktivity byly ukončeny odchodem Rajské za svým novým manželem F. L.
Čelakovským do Vratislavi.
Mezi další spolupracovníky působící na Budči patřili věhlasní malíři,
filologové či lékaři. Sám Amerling se zde věnoval také přírodnímu léčitelství.
V tomto čase Budeč vzkvétala a byla vyhledávána i známými osobnosti. Navštěvovali
ji i prominentní Rusové. Netrvalo dlouho a osazenstvo Budče bylo nařknuto
z panslavistického spiknutí. Byla nařízena prohlídka ústavu. Přestože nebylo
nalezeno nic konkrétního, byla tím poškozena skvělá pověst tohoto vzdělávacího
ústavu a pomalu se začalo schylovat k jeho konci. Finančních podpor ubylo, Budeč
byla v roce 1843 částečně uzavřena a větší část objektu byla posléze přeměněna na
byty. Amerling zde působil velmi omezeně až do roku 1848. Scházeli se zde učitelé a
částečně zde fungovala i škola pro dívky. Tu vedla místo Rajské Svatava
Michalovicová, která se později stala i Amerlingovou ženou. Přestože Amerling
splácel své budečské dluhy, nevzdával se své myšlenky a Budeč se pokoušel
zachránit různými způsoby. Jeho sen o znovuobnovení Budče se
pod vlivem mnoha okolností již nezdařil.
Budeč byla velkolepé dílo, které s sebou přinášelo i velké finanční zatížení
a to byl také jeden z dalších důvodů, který zapříčinil zánik tohoto vzdělávacího
ústavu. V polovině 19. století, v době politicky nepříznivé situace, vyznívalo
Amerlingovo vlastenecké úsilí jako panslavistické velikášství a mnozí štědří
podporovatelé se od Amerliga odvrátili. Mytologický ideál praslovanské školy
realizovaný v potřebách 19. století si nenašel v podpoře širší české společnosti své
místo.
19
I přes tento neúspěch pokračoval Amerling i nadále ve své buditelské
činnosti. Vydal další díl Promyslného posla (1844), dále pak Nedělní listy pro
řemeslníky (1847) a publikoval mnoho článků v časopise Pražský posel. Články
s pedagogickou tématikou pravidelně přispíval do učitelského časopisu Posel
z Budče.23 Bouřlivý rok 1848 se odráží v Amerlingově životě a přináší s sebou nové
podezření z protirakouské činnosti. Byl zatčen, držen ve vazbě tak dlouho, než se
prokázalo, že jím organizovaná setkání na Budči měla ryze odborný charakter.
4.1.3 Česká hlavní škola
Nepříjemné obvinění je posléze kompenzováno požadavkem školské sekce
Národního výboru na vypracování nové školské soustavy. Pod Amerlingovým
vedením vznikl tzv. Návrh pro národní školy. Zde formuloval účel a základní principy
vyučování a všeobecné stanovy pro učitele. Vycházel z myšlenek J. A. Komenského.
Výsledek byl však nereálný a v době ubohých českých školských poměrů prakticky
nepoužitelný. Vhodný se nezdál ani pozdější návrh W. W. Tomka či Františka Tesaře.
Ministerstvo nakonec vypracovalo návrh vlastní, který však nebyl učitelstvem přijat.
V roce 1848 se stal ředitelem již zmíněné první české hlavní školy se sídlem
v Panské ulici. Zde postupně vybudoval i známý učitelský ústav, na jehož proslavení
měli nemalý podíl i zde působící pedagogové - Josef Bačkora, František Tesař, Jan
K. Škoda, Petr Mužák (manžel Karoliny Světlé) a mnozí další. Vzhledem k velkému
zájmu o studium na první české škole a v učitelském kurzu byl profesorský sbor
postupně rozšiřován. Začaly se zde opět konat učitelské porady a byl vydáván
odborný pedagogický časopis Posel z Budče.
V době, kdy Amerling působil na tomto vzdělávacím ústavu, snažil se
i nadále propagovat myšlenky J. A. Komenského – nové zpracování Komenského díla
Orbis pictus nebylo však odbornou veřejností přijato a Matice školská vydala jen
jeho část. Dílo se jaksi minulo účinkem – text převládal nad obrazovou částí. Také
23
Známý je především jeho článek „Návrh pro národní školy“.
20
pokus o vytvoření jazykové učebnice nedopadl tak, jak bylo očekáváno – Amerling
vytvořil pouze jakousi obrázkovou encyklopedii. Když se úspěchu nedočkalo ani jeho
dílo Lučební základové hospodářství a řemeslnictví (1854), stáhl se definitivně do
ústraní a přestal psát česky. Amerlingovým úspěšným dílem se však staly školní
obrazy, které pod jeho vedením zhotovil malíř Fr. Liebisch a texty opatřil Č. Kotal.
Školní obrazy vycházely v ucelených celcích: Živočichové v obrazích (1851), Rostliny
v obrazích (1852-56), Dvanáct měsíců v obrazích (1855-59), Třicet dílen
řemeslnických (1857) a Užitečné hmyzy (1859-65) - (150 tabulek s 397
variantami).24
V roce 1868, v předvečer Hasnerových školských reforem, byl Amerling
penzionován a česká veřejnost šokována. Člověk činorodý, jakým jistě Amerling
bezesporu byl, však nezahálel. Oslovily jej myšlenky fyziokratického hnutí (život
člověka je determinován přírodním prostředím ve kterém žije, toto prostředí má být
studováno a získané poznatky mají být následně uplatňovány v ekonomice
společnosti). Fyziokracie pro něj znamenala výsledek fyziologie - studia přírody.
Nově pojetí syntézy obecného vědění pak na sebe nedalo dlouho čekat. Stává se
tvůrce vlastního filozofického směru, který označuje termínem „Diasofie“. Ideově
vychází z Komenského pansofie a názorné výuky. Prosazuje celistvé uspořádání
poznatků, které pokud je správně vyučováno, vede ke zvelebení společnosti.
Veškeré jevy jsou pro různé oblasti vědění analogické a ovládají je společné obecné
zákonitosti.
Diasoficko - pedagogické myšlenky praktikoval i na nově založeném Ústavu
idiotů Jednoty paní svaté Anny (1871), který byl zřízen pro výchovu postižených dětí
na Hradčanech. Amerling řídil tento ústav až do své smrti (1884). Praktikoval zde
pedagogické postupy, které působily v době 19. století novátorsky: chovanci se
věnovali hře, hudbě, manuální práci, základní orientaci v čase a prostoru a řemeslné
práci (především výrobě hraček a školních pomůcek).
Amerlingův význam nejlépe shrnul v Pegagogických rozhledech K. Herfort:
„A právě v době, Amerlingu, kdy’s již co kmet, v roztrpčenosti nad tisícerým
24
Tyto cenné exponáty uchovává Muzeum Komenského v Přerově.
21
zklamáním, těžce jsa raněn nevděkem a neporozuměním své doby, dalek všeho
ruchu veřejnosti, zaháněl chmurné vzpomínky svoje konáním dobra na ubožácích
slabomyslných — právě v tu dobu vyšla tvá hvězda nesmrtelnosti na obzoru léčebné
pedagogiky a péče o duševně nedostatečné a vysílá samojediná své sálavé světlo
daleko přes hranice vlasti do tmy, která v tvé době v Čechách a celém Rakousku
v tomto oboru panovala, a bude v plném jasu a síle svítiti nadále všemu lidstvu
i tehdy, kdy zřízením nových ústavů a četných pomocných škol péče o slabomyslné
u nás dočká se řádného vývoje a dosáhne kýženého stupně.“25
4.2 Ženské spolky a boj za vyšší dívčí vzdělání
První ženská společenství jsou zakládána na počátku 19. století při kostelech
a klášterech. Jejich zaměření je veskrze dobročinné a tyto spolky mají stanovena
základní pravidla a ženy se tak již mohou oficiálně sdružovat. Nejstarším ženským
spolkem, který se věnoval mimo filantropie a charity také vzdělávání žen a dívek,
byla Jednota paní a dívek ku podporování ženské umělosti, která byla neoficiálně
založena v Praze v roce 1813. Ženy se mohly scházet, podílet se na dobročinných
aktivitách a ve společnosti tak veřejně vystupovat a vzdělávat se. Jejich činnost
byla vysoce ceněna a druhotně sloužila také k reprezentaci manžela. K těmto
společenským aktivitám pak následně vychovávají i svoje dcery. A od charitativní
činnosti je pak už jen krůček k činnosti národně buditelské a účasti na politickém
dění.
V roce 1848 byl založen spolek Sestry Slovanské čili Spolek Slovanek, na
jehož vzniku podílely Honorata Zapová, Johana Fričová a Svatava Amerlingová.
V době revolučních bouří vydaly členky tohoto spolku leták Wyzwání k Češkám
a Morawankám! s následující výzvou, ve které usilovaly o zlepšení postavení žen:
25
Karel HERFORT, Dr. Karel Amerling. Na oslavu 100 letých jeho narozenin. In: Paedagogické rozhledy: věstník literárního a paedagogického odboru při Ústředním spolku jednot učitelských v Čechách, Československá obec učitelská a Dědictví Komenského, 1888-1932, sv. 21, Praha 1907, s. 1.
22
„Milé sestry! Dowolte, abychom si upřímné slowo o wychování ženského pohlawí
w Čechách a na Morawě powěděly, abychom poznaly, kde čeho potřebí jest, a jaký
úkol sobě nyní, když čas běhu swobodnému wywinowání národnosti překážeti
nebude, wytknouti nemáme. …Sestry drahé! Není-li to swrchowaná zanedbanost?
Nemůžeme my ženy býti něčeho lepšího schopny? – Čiliž wěčně jen co domácí
nástroj zůstati máme? Čili nemáme tolik rozumu, síly a moci, abychom se marnivosti
swé také opříti nemohly? – O ne, ne, ženy, my jsme lidé, máme rozum, máme duši,
my nesmíme tak nízko pod mužem státi! Nyní je čas, nyní je prawá doba; newidíte-li,
jak všechno ku předu kráčí, newidíte-li, že národowé powstali, aby swá práwa lidská
hájili; - my tedy mužů našich, kteří pro wlast krew proléwají, kteří nás prsami svými
ochraňují, hodnými se státi musíme.“26 Spolek však působil jen velmi krátce a byl
politicky potlačen a jejich idea založit vzdělávací ústav, kde by dívky absolvovaly
rozmanité předměty (náboženství, přírodopis, zeměpis, historii, mluvnici, počtářství,
čtení a psaní atd.) tak přišla v niveč. Následují léta, poznamenaná policejním
dozorem a cenzurou, spolkům s vlasteneckým podtextem nepřála. Pokrokové
myšlenky se daly „uschovat“ pouze pod aktivity s lidumilným charakterem.
V roce 1851 byl založen Spolek sv. Ludmily, jenž si kladl za cíl podporovat
vdovy, chudé rodiny a pro nemajetné dívky organizovat kurzy šití. V jeho čele stála
hraběnka Kristina Schönbornová. V roce 1865 se v tomto spolku začala angažovat
známá pražská osobnost – Marie Riegrová27. Její velký zájem o charitativní práci
a vzdělávání vyústil v roce 1865 v založení školy pro dívky, jejíž žačky se mohly
naučit nějakému řemeslu (šití, kreslení, rytectví, emailerství, základům účetnictví
atd.). Její pojetí postupného rozšiřování vzdělávacích kurzů se však nesetkalo
s patřičným pochopením a Riegrová spolek kvůli názorovým neshodám opustila. Po
jejím odchodu se pak spolek dále věnoval pouze charitativní činnosti, kurzům šití
atd.
K těmto myšlenkám dobročinnosti se přidávaly i další – v 70. letech vznikla
iniciativou Františky Svatavy Amerlingové například Jednota dam „ku podporování
26
Leták dochovaný v Náprstkově výstřižkové knize 291, Ženská otázka 15, s. 127-128. 27
Marie Riegrová již od roku 1859 se snažila založit ženský vzdělávací spolek, který by ženy seznámil s péčí o děti, psychologií, hygienou, estetikou, literaturou atd. Jako jednotlivec nebyla úspěšná, aktivně tedy vstoupila do Spolku sv. Ludmily.
23
blaha v rodinách přinejmenším vychováním mládeže. Zájem o vzdělávací přednášky
byl minimální a i tato aktivita po několika měsících zanikla.
Spolek paní svaté Anny, který následně založil Karel Slavomír Amerling, byl již na
vyšší úrovni. Pro nezájem veřejnosti byl pak v roce 1871 přeměněn na azyl pro
choromyslné a tyto aktivity pak podnítili vznik „Ernestina“.
V poslední třetině 19. století, kdy byly k těmto aktivitám i příznivé podmínky
a bylo možno využívat práva spolčovacího, vznikly organizace, ve kterých se začaly
velmi aktivně prosazovat výrazné ženské osobnosti. Po Americkém klubu dam
(1865) ohlásil svou činnost Ženský výrobní spolek (1871), Minerva (1890) a Ústřední
spolek českých žen (1897). V roce 1874 vzniká profesní Spolek českých učitelek. Na
přelomu 19. a 20. století pak významné postavení zastával Ženský klub český (1904)
a Výbor pro volební právo žen (1906). Vrcholem činnosti žen pak byla Ženská
národní rada (1923).
4.3 Vojta Náprstek a Americký klub dam
Průmyslník, liberál a známý mecenáš Vojta Náprstek byl již od svého mládí
velkým zastáncem demokratických ideálů a emancipace žen. Zárukou pokroku
a rozvoje podle něj byla možnost vzdělávání nejširších vrstev společnosti. Nejlépe
o tom vypovídá dopis z roku 1843: „O jakž mnoho můžete vy dívky k zachování
národního jazyka přispěti! Z vás vyrostou panny, z panen budou manželky a matky –
k matkám se dítky nejvíce tulí, jih se na věci nejvíce dotazují, k nim větší důvěrnost
než k otcům mívají. Matky tedy mohou nejprvnější přirozenou lásku v outlá srdéčka
dítek svých i k řeči mateřské vštěpovati, neboť ony jsou nejprvnější jejich
učitelkyně.“28
V roce 1863 se Náprstkovi podařilo společně s dalšími českými politiky
a intelektuály založit Městskou vyšší dívčí školu pro dívky v Praze s českým
28
Lenderová, Milena, K hříchu i k modlitbě: žena v minulém století, Praha 1999, s. 58.
24
vyučovacím jazykem. Sem byly přijímány dívky, které ukončily šestý ročník národní
školy. Byla to první škola tohoto typu v Rakousku. Vojta Náprstek podpořil i založení
dalších dívčích škol: školy Ženského výrobního spolku, městské školy střední, školy
s útulky pro mládež, specializované kuchařské školy Domácnost a také prvního
gymnázia Minerva. Mezi jeho další činnosti patřil „vzdělávací program“ v domě
u Halánků, kde byly položeny základy Amerického klubu dam, prvního organizačního
centra vzdělávání pro ženy.
Americký klub dam byl založen 15. ledna 1865 Vojtou Náprstkem. Sídlil
v domě u Halánků, v domě rodinného pivovaru, ve kterém dnes nalezneme
Náprstkovo muzeum. Vojta Náprstek, jako známý propagátor ženské emancipace
a ženského vzdělávání nabídl novou možnost vzdělávání pro ženy středních vrstev.
První přednáškou, kterou pro dámy uspořádal, byl přednáška na téma astronomie.
Tato přednáška zúčastněné tak nadchla, že se rozhodly ve vzdělávání dál pokračovat
a Náprstek tak začal pod záštitou neformálního spolku organizovat další setkání.
Vojta Náprstek již od svých studií působil jako domácí učitel - pravidelně
docházel do rodin pražských měšťanů a doučoval jejich děti. V roce 1848 emigroval
do Ameriky a po 10 letech, které zde strávil, se plný nápadů vrátil do Prahy. V domě
U Halánků vybudoval knihovnu, která obsahovala především knihy a časopisy, které
si dovezl ze svého pobytu za mořem. A tento svůj fundus zpřístupnil veřejnosti
(především přátelům a bývalým spolužákům). Z Náprstkovy knihovny se postupně
stal fenomén a z nahodilých setkání se stala setkání pravidelná, kde se diskutovalo
o mnohých celospolečenských tématech – kultuře, politice, technickém pokroku
atd. Na přednášky zval významné osobnosti, jakými byly např. J. E. Purkyně, Petr
Mužák, Miroslav Tyrš, T.G. Masaryk a další. Později zde začaly přednášet i samotné
ženy – Karolina Světlá, Teréza Nováková, Sofie Podlipská, Anna Bayerová či Anna
Honzáková.
Téma pokroku vyústilo ve vybudování průmyslového muzea, které Náprstek
otevřel ve svém domě v roce 1874 pod názvem Náprstkovo České průmyslové
muzeum. Ještě před otevřením muzea pořádal Náprstek i další osvětové výstavy
a přednášky, které byly velmi oblíbené. Náprstek zde předváděl různé technické
25
vymoženosti moderní doby – např. šicí stroj, a doplňoval je o další zcela nová
témata, jakými byly například i sociální otázky – postavení žen, jejich uplatnění ve
společnosti a potřeba vzdělání.
Náprstek byl přesvědčen, že pokud budou mít ženy možnost a dostatek času
rozvíjet svůj intelekt, bude to ku prospěchu celé společnosti. Jak je patrno z dopisu
Karoliny Světlé, jeho snahy nevyšly v niveč. "Cítí-li ženština v prsou svých vlohy
a musí-li je umořiti proto, že společnost jich použíti nechce a nedovede – my ji
hluboce cítily, tuto bídu, a musely jsme mlčeti, jen v tichosti jsme zaplakaly nad ní,
neb každá, která propůjčila stesku svému slovu, ta byla považována za mužatku..."29
Náprstkova přednášková činnost byla velmi bohatá. V rozmezí let 1865 -1895
uspořádal skoro 500 přednášek na různá témata (společenská i přírodovědná)
s účastí více než 28 000 posluchaček. Sám Náprstek se však přednášek účastnit
nemohl. Pánové s dámami v jedné místnosti totiž společně sedět nesměli.
Přednášky vždy poslouchal z vedlejšího pokoje, kde měl pro tyto účely vyříznuté u
stropu malé okénko.
Kromě výstav a přednášek pořádal Náprstek pro členky Amerického klubu
dam výlety do přírody – zejména do okolí Prahy, exkurze na různá památná místa,
návštěvy továren, škol, vědeckých institucí atd. Tyto aktivity byly vyhledávané nejen
členkami klubu, ale i jejich rodinnými příslušníky. Jejich obrovská obliba vzbuzovala
nebývalou návštěvností velký údiv okolí. Ale ani při těchto aktivitách, kdy se
Americký klub dam setkával s okolím, Náprstek neváhal a čile šířil své myšlenky
pokroku za pomoci letáků, brožur a knih do navštívených míst. Mezi známý a
v dnešní době snad i úsměvně působící patří jeho způsob distribuce letáků, tzv.
létací administrace, kdy letáky vyhazoval za jízdy vlaku z oken.
V roce 1870 byl klub na nátlak z rakouské strany zrušen a pokračoval pod
názvem Bývalý americký klub dam. Po Náprstkově náhlé smrti v roce 1894 končí
první období Amerického klubu dam, který položil základy veřejné diskuzi o právu
žen na vzdělání a účasti na veřejném životě. Klub fungoval dál i po Náprstkově smrti
29
Národní listy, 3. února 1863.
26
a vychoval novou generaci mladých žen, které byly vzdělané a své nabyté vědomosti
aktivně šířily dál. Mezi aktivní členky patřily např. Dora Hanušová, Klemeňa
Hanušová, Anna Holinová, Eliška Krásnohorská, Věnceslava Lužická, Sofie Podlipská,
Karolina Světlá (ta byla považována za spolupředsedkyni klubu), Marie Riegrová a
další.
Mluvíme-li o Náprstkově přínosu ke vzdělání žen, musíme také zdůraznit, že
všechny aktivity, které Náprstek realizoval, mohly být uskutečněny díky jeho velmi
dobrému rodinnému a finančnímu zázemí.
4.4 Ženský výrobní spolek
V 70. letech 19. století se začínají objevovat první debaty na téma možné
studium žen. Velkou zásluhu na rozvoji dívčího vzdělávání má v tomto období
Ženský výrobní spolek. Ten byl založen v roce 1871 Karolinou Světlou, která se stala
i jeho předsedkyní. Samotný spolek hned v prvním roce svého založení čítal kolem
1 000 členů. První starostkou Ženského výrobního spolku byla Karolina Světlá,
později Emilie Bártová a Eliška Krásnohorská. Spolek založil následně i spolkovou
školu – obchodně průmyslovou školu, která byla orientována na výuku praktických
předmětů a jejímž cílem bylo vést dívky k praktické a ekonomické nezávislosti. Ženy
se měly naučit takové pensum vědomostí, které by jim umožnilo uživit samy sebe a
postarat se o své děti tak, aby nemusely být závislé na svých mužích.
Tato snaha byla však nereálná. Česká společnost nebyla v tomto čase ještě
ani trochu připravena na rovnost povolání mužů a žen. I přesto se do kurzů
organizovaných tímto spolkem zapsalo více než 200 žen. Školné bylo zanedbatelné
a některé žákyně byly od školného osvobozeny úplně. Vyučovala se čeština,
němčina, angličtina a francouzština, matematika a účetnictví a ruční a drobné
řemeslné práce. Velmi hojně navštěvovaný byl také ošetřovatelský kurz, který byl
27
propojen i s praktickou částí v nemocnici na Karlově. Později bylo do
učebního plánu zahrnuto i vychovatelství, hra na klavír a zpěv. 30
V této době také začínají vycházet Ženské listy – časopis pro záležitosti
českých žen a dívek slovanských, které pravidelně informují o aktivitách spolku
(výukovém plánu, loteriích, výstavách, příspěvcích a možné podpoře spolku). Ženské
listy redigovala Krásnohorská osobně. Vedle těchto listů působila např. i ve Vlčkově
Osvětě, v časopise, který ji poskytl další možnost vyjádření svých názorů. Z této
doby pochází například její článek „Ženská otázka u nás a jinde“ publikovaný v roce
1874. Upozorňuje v něm na to, že problém emancipace úzce souvisí s ekonomickou
samostatností, schopností zajistit obživu sobě a svým nezaopatřeným dětem,
s cílevědomou výchovou a vzděláním. Obecně v této době pak začala usilovat
o založení středních škol (gymnázií) pro dívky a dále pak o možnost vysokoškolského
(univerzitního) vzdělání.
V roce 1880 nachází spolek své útočiště v budově německého gymnázia
v Bartolomějské ulici. Prostory jsou však nevyhovující a vedení spolku se rozhodlo
k nákupu pozemku a výstavbě nové budovy v Resslově ulici. Stavba byla i přes
mnohé nesnáze (zejm. finanční) dokončena v roce 1896. Do této budovy se
přestěhovala pouze škola, spolkový obchod zůstal na původním místě ve Spálené
ulici.
Nabídnout nemajetným dívkám možnost vzdělání a následného uplatnění ve
společnosti vyžadovalo notnou dávku odvahy. A právě tento čin výrazně posunul
rozvoj dívčího vzdělávání. Své aktivity rozvíjel spolek až do roku 1957. Jeho činnost
však nebyla v první polovině 20. století s nárůstem možnosti studia žen již tak
výrazná.
Závěrem uvádím všeříkající shrnutí vyslovené Eliškou Krásnohorskou:
„[…] Smím pouze říci dle svědomí, že jsme všechny pracovaly s oddaností, pílí a
30
Marie BAHENSKÁ, Ženský výrobní spolek český. BAHENSKÁ, Marie. In: Český lid. Etnologický
časopis. = Ethnological journal. Praha: Etnologický ústav Akademie věd ČR 91, č. 3, (2004,) s. 253-
271.
28
snahou, která jen dobro chovanek našich měla na zřeteli, a že za pětadvacet let
málem čtrnáct tisíc mladých dívek českých se na ústavě našem vzdělávalo k čestné
práci, k vlasteneckému vědomí a k mravnímu životu. […] Nám
ženám v tomto spolku sjednoceným přáno jest nevšedního štěstí, že jsme o poctivých
snahách svých mohly dáti důkaz viditelný, důkaz památný a krásný: ušlechtilý tento
dům, zasvěcený dívčí mládeži, velkou českou školu, kterou zůstavíme potomstvu.“31
31
Drahomíra VLAŠÍNOVÁ, Eliška Krásnohorská, Praha, 1987. s. 38 – 41.; Eliška KRÁSNOHORSKÁ, Co přinesla léta. Vaněk a Votava. Praha, 1928. s. 118-119
29
30
5 Přístup žen k maturitní zkoušce a univerzitnímu vzdělání
5.1 První české dívčí gymnázium Minerva
Vznik českého gymnázia určeného pouze dívkám souvisí se snahou
o zrovnoprávnění přístupu žen ke vzdělání. Velkou roli zde bez pochyby sehrála již
zmíněná spolková hnutí, jejichž činnost se mohla plně rozvinout v souvislosti
s novou ústavou až po roce 1867. Výrazné osobnosti, které o dívčí vzdělávání
usilovaly – kulturně a společensky činné ženy, stály, ač nepřímo, u zrodu
prvního českého dívčího gymnázia, u zrodu školy, která poskytovala dívkám úplné
středoškolské vzdělání, které následně umožnilo přístup žen ke vzdělání
univerzitnímu.
V roce 1890 se podařilo Elišce Krásnohorské založit spolek pro ženské
studium – Minervu. Založení spolku provázelo provolání „Vzdělanstvu českému“.
Toto provolání bylo zveřejněno ve všech důležitých časopisech a svou podporu
nalezlo u mnoha českých spisovatelů a významných kulturně či politicky
činných osob. Již samotný název Minerva, jméno antické bohyně, symbolizoval
důležitost ženského vzdělání. „Výbor ženského výrobního spolku uznávaje, že vlastní
škola spolková ukládá mu povinnosti velké, má-li se stále rozvíjeti a zdokonalovati, a
že prostředky jeho nestačí, aby k rozsáhlému svému úkolu si přibral ještě obor zcela
nový, důležitý a nesnadný, vyžadující pro sebe plného úsilí zcela zvláštního spolku,
usnesl se jednosvorně přispěti k tomu, aby vzniknouti mohl spolek nový, výhradně
ženskému studiu zasvěcený, jehož prvním úkolem by bylo založení takového ústavu,
který by poskytl dívkám nutné přípravy ke studiu univerzitnímu. Vstupuje tedy
v život, téměř jako dcera Ženského výrobního spolku v Praze, jednota nová, která
povede snahu českých žen o krok dále, zas o stupeň výše. Nová jednota ze středu
vzniklá nazývá se Minerva, spolek pro ženské studium v Praze.“32
32
Zápis ze schůze Ženského výrobního spolku in: Helena SMĚŘIČKOVÁ a kol., První české dívčí gymnázium 1890-1990: sborník ke 100. výročí založení, Praha 1990, s. 39.
31
Krátce po založení spolku, ještě ve stejném roce, otevřel spolek Minerva
první dívčí gymnázium ve střední Evropě. Zápis do školy se konal o něco později, až
16. září 1890, protože Prahu v té době sužovala velká povodeň. První ohlasy byly
bohužel vesměs negativní – odpůrci pokládali vzdělávání žen na škole tohoto typu
za zbytečný přepych a upozorňovali též na to, že žena nemá pro vyšší vzdělávání
schopnosti především fyziologické.
První léta spolku byla ve znamení pokrokových snah a jejich prosazování.
5. 2. 1890 podaly Eliška Krásnohorská spolu s Karolinou Světlou petici rakouské
vládě, kterou podepsalo 4800 podporovatelů ženského vzdělávání. Krásnohorská o
tom v Ženských listech píše: „Je to první zákonitý projev, kterým se ženy domáhají
práva k vysokoškolskému učení. Navždy zůstane památka, že jsou to ženy české,
které zahájily v této říši významný ruch vzdělanosti, a že to jsou čeští mužové, kteří
jim v něm přispěli svou osvícenou podporou.“
Koncepci učebního plánu nového gymnázia sestavil profesor Akademického
gymnázia František X. Prusík. Ten se posléze také stal i prvním ředitelem této školy.
Gymnázium přijímalo dívky od 14 let – ze čtvrté třídy měšťanské školy. Škola byla
otevřena zápisem 16. září 1890 a stala se tak prvním dívčím gymnáziem ve střední
Evropě. Spolek Minerva financoval školu z vlastních prostředků – příspěvků, darů,
výtěžků z bazarů a dalších kulturních aktivit a také ze školného. Fond s názvem Zlatý
poklad shromažďoval finance určené pro rozvoj školy. Školné bylo hrazeno měsíčně,
z počátku 4 zlaté, od roku 1899 pak 10 korun. V roce 1898 byl Minervě odkázán dar
ve výši 22 000 korun. Tato částka byla převedena do fondu nadace, ze kterého se
hradila stipendia nemajetným nadaným dívkám. Od školného byly také
osvobozovány dívky s velmi dobrým prospěchem. Výše školeného byla později
upravována. V roce 1906 byl schválen poplatek ve výši 60 korun pololetně, od roku
1907 pak 70 korun. Ministerstvo kultu a vyučování a Zemská školní rada žádosti
Minervy o finanční podporu více jak 10 let odmítali s odůvodněním, že jsou
podporovány pouze školy státní. Vybavení školy bylo skromné, zařízené nábytkem
a pomůckami, které byly již vyřazeny z jiných škol.
32
Škola nezápasila pouze s finančními problémy, ale také s umístěním školy
samotné. Z počátku, kdy měla pouze jednu až dvě třídy, se vyučovalo v měšťanské
škole u svatého Vojtěcha v Pštrossově ulici v Praze. V roce 1897 se škola již se třemi
třídami přestěhovala do Letohrádku Amerika, který se nacházel v ulici Ke Karlovu.
V roce 1898 se pak stěhovala opět – do budovy obecné školy ve Štěpánské ulici, kde
sídlila až do roku 1907. Protože žákyň stále přibývalo, škola se opět stěhovala – do
zpět do budovy u sv. Vojtěcha a tentokrát ji obsadila již celou. Škola se i nadále
rozrůstala – pro školu byly upraveny i další prostory v téže ulici (čp. 9), další třídy byl
pak umístěny také v Myslíkově ulici.
O ženské studium byl od založení soukromého gymnázia velký zájem.
V prvním roce se přihlásilo 51 žákyň. Byly to žákyně měšťanek. Proto byla tento rok
otevřena takzvaná přípravka, kde si žákyně měly učivo doplnit, aby následně
začínaly na stejné úrovni. Další rok byly naplněny již dvě třídy – opět vyrovnávací a
řádná, která odpovídala kvintě. Od roku 1892 byla vyrovnávací třída rozdělena na
dvě. Také byla v roce 1898 otevřena přechodná přípravka, ze které mohly jít dívky
hned do tercie. Od školního roku 1902/3 byla výnosem Ministerstva kultu a
vyučování schválena osnova pro výuku na všech osmi stupních gymnázia –
Soukromého dívčího gymnázia spolku Minerva v Praze.
Minerva, jelikož byla gymnáziem ryze soukromým, nemohla vydávat
osvědčení o maturitních zkouškách. Toto se změnilo až v roce 1895, kdy Zemská
školní rada povolila výnosem z 15. února složit dívkám první maturity. Neskládaly je
však přímo na Minervě, ale externě na Akademickém gymnáziu. Z prvních
přihlášených se jich po 5 letech pokusilo udělat závěrečnou maturitní zkoušku 16.
Tři žákyně prošly s vyznamenáním, čtyři musely dělat opravnou zkoušku a pouze dvě
neobstály. Maturitní zkouška se skládala ze tří částí: písemné (6. - 11. 5. 1895)
z latiny, řečtiny, češtiny, němčiny a matematiky. 11. - 15. 5. se konaly předběžné
zkoušky z náboženství, přírodopisu a filozofické propedeutiky. Ve dnech 10. - 13. 5.
se pak konaly ústní zkoušky z ostatních předmětů. Maturita byla skutečně náročná.
Úspěšné maturantky pak následně pokračovaly ve studiu těchto vysokoškolských
oborů: historii, matematice a fyzice, lékařství, moderní filologii, klasické filologii,
učitelství nebo přírodovědě.
33
I přes složenou maturitní zkoušku však nemohly dále studovat na univerzitě.
I o to však Minerva usilovala a podávala petice Říšské radě. Teprve v roce 1897 bylo
povoleno ženám studovat na filozofické fakultě, od 1900 na medicíně a farmacii
a na právech a od roku 1911 i na technice. V roce 1908 bylo dívčímu gymnáziu
Minerva uděleno tzv. právo veřejnosti – maturita umožnila vstup na jakoukoliv
školu.
5.1.2 Vyučovací systém Minervy
Vyučovací systém, který byl aplikován na tomto dívčím gymnáziu, byl přejat
z Akademického gymnázia. Jednalo se o čistě klasické gymnázium, kde byla
vyučována latina a řečtina. Mezi další předměty, které měly dívky zvládnout, patřila
čeština, matematika, fyzika, dějepis, přírodopis, zeměpis a náboženství. Jako
nepovinné předměty byly nabízeny němčina, zpěv, těsnopis a později
i francouzština. Poslední dva ročníky byly obohaceny o filozofickou propedeutiku.
Na počátku 20. století, kdy se školy orientovaly spíše na reálné pojetí výuky,
byla na Minervě vyhlášena anketa, zda setrvat v pojetí klasickém či se vydat cestou
nového pojetí. Rodiče při hlasování rozhodli pro pojetí reálné, zakladatelka Eliška
Krásnohorská však byla proti. I přes její nekompromisní postoj se škola v průběhu
času postupně proměňovala a klasické pojetí bylo vytlačováno směrem reálným.
Výuka byla obohacena o deskriptivní geometrii a chemii. V roce 1910 byla Minerva
ministerským výnosem vyhlášena dívčím reálným gymnáziem s výukou
francouzštiny.
K dalším nepovinným aktivitám a předmětů později patřila i umělecká
výchova a zpěv, návštěva výstav, příprava a pořádání různých kulturně
společenských akcí. Tělocvik byl provozován jen ve velmi omezené míře, pro tyto
aktivity neměla škola dostatečné zázemí. Tento hendikep měla nahradit možnost
34
aktivně se zapojit při činnostech Sokola, návštěva kluziště či lázní. Podporována byla
i pěší turistika a výlety do okolí Prahy.
Výuka v zimě probíhala od 8 hodin do 13,30 hodin a v létě pak od 7do 12,30
hodin. Přestávky byly rozčleněny takto: po první hodině 10 minut, po třetí hodině 15
minut a po čtvrté hodině 30 minut.
Ve školním roce 1890-1891 vyučovali na gymnázium tito pedagogové: Josef
Mach (řečtina, latina čeština), Josef Votruba (dějepis, zeměpis), Jan Fiedler (dějepis
zeměpis), dr. Jiří Guth (matematika, fyzika), Karel Jírovec (němčina), Pavla
Maternová (vychovatelství), Terezie Poláková (zpěv), P. Alois Mlčoch (náboženství).
Z významných profesorů, kteří působili na škole v dalších letech uveďme např.:
Františka Stýbla (latina), dr. Marii Fabiánovou (matematika, fyzika), dr. Kláru
Červenkovu (zeměpis, dějepis) atd.
V roce 1915 pak dochází k výrazné změně – škola se stává městským
ústavem a nese od této doby název Městské dívčí reálné gymnázium Minerva. První
etapa vývoje školy byla zakončena jejím přejmenováním. V roce 1917, kdy Eliška
Krásnohorská, zakladatelka Minervy, slavila sedmdesáté narozeniny, byl název
upraven na Městské dívčí reálné gymnázium Krásnohorská. Velký rozvoj pak škola
zaznamenala v meziválečném období.
5.1.3 Ze vzpomínek žákyň Minervy33
Eliška Vozábová, která maturovala v roce 1895:
„Život v Minervě hýřil pílí a zájmem. Výsledky na konci školního roku se rozsahem
rovnaly nižšímu gymnáziu, byly tedy uspokojující. Příští rok jsme pokračovaly jako
kvinta a dále až k maturitě… Zájem žaček neustával a po maturitě se věnovaly
dalšímu univerzitnímu vzdělání v oboru filozofie a medicíny. Z 18 maturantek
studovalo lékařství šest: Honzáková, Hornofová, Machová, Nová, Peigerová a
33
Helena SMĚŘIČKOVÁ a kol., První české dívčí gymnázium 1890-1990: sborník ke 100. výročí založení, Praha 1990.
35
Vozábová, do životní praxe vyšly čtyři. První lékařkou byla promována Anna
Honzáková roku 1902, druhou Růžena Machová 1903, třetí Peigerová a čtvrtou já
v roce 1904. …Úsilí Elišky Krásnohorské vyspělo v dílo, kterým stále žijeme. Vzdělané
ženy, které následovaly, vytvořily avantgardu vysokoškolských profesorek a
pracovnic v různých oborech…“
Libuše Scholzová, která maturovala v roce 1908:
„Bylo mi jedenáct let, když jsem přijela do Prahy k přijímací zkoušce a spolu se třemi
jinými děvčátky byla přijata do přeplněné třídy starších a vyspělejších, většinou
pražských dívek, do přípravky pro třetí třídu gymnázia Minerva. Na ústavě byla
tehdy ještě třída pátá a sedmá. Septimánky byly slečny v sukních až na zem a my
mladší jsme se na ně dívaly s obdivem. Byly jsme poslední přípravkou a po roce 1908
prvními maturantkami na vlastním ústavě.“
Milada Holá, která maturovala v roce 1912
„Jednou jsme se dozvěděly, že sextánky chystají operu, že autorem hudby je profesor
Šrajer a Libreto že napsala Aninka. Byly jsme velmi zvědavé na operu, zejména když
jsme slyšely, jak to má být šprýmovaná historie s tragickým koncem z římských dějin,
v níž mluví se o ctnostech ženy, která chodila do Minervy. … Celé libreto, svěže
psané, bylo plné vtipných narážek na povrchní písničky, na rodiče chlubící se svými
dětmi. Opera provozovaná na školním výletě pro žačky i hosty sklidila velký úspěch.
Aninka si odvážela domů vavříny.“
36
5.2 Přístup žen k univerzitnímu vzdělání a první absolventky na České
univerzitě v Praze
Několikaletá snaha o to, aby absolventky gymnázia Minerva měly
zpřístupněné studium na vyšších chlapeckých školách a na Univerzitě Karlo –
Ferdinandově byla podpořena již v roce 1881 v říšské radě – tím však dlouholetý
zápas o možnost vstupu žen na univerzitní půdu teprve začal. Nejvíce se
o univerzitní studium žen zasadil T. G. Masaryk, který se zasazoval o to, že ženy mají
stejná práva a povinnosti před zákonem jako muži. „Přeji si, aby vyučovací správa
ženskému vychování věnovala větší péči než dosud. Právě ženské měly by být lépe
vzdělány, poněvadž jim přísluší úkol vychovat děti. […] Českým dívkám ať se
poskytne možnost, aby se věnovaly povolání lékařskému. Z tohoto důvodu musí jim
být učiněny přístupny školy střední i vysoké. Vzdělání ženské původně bylo zůstaveno
soukromé iniciativě a zřídil – li stát ústav ku vzdělání učitelek, připouští-li ústavy, na
kterých se ženské učí mateřštině a umělému vyšívání, udělil-li koncesi pro
gymnázium pro ženské, přísluší mu také péče o střední a vysoké školy pro ženské.“34
Prvním maturantkám bylo studium umožněno na české filozofické fakultě
a to výnosem z roku 1897. Patřily mezi ně Růžena Corvinová, která se věnovala
historii, Božena Jiránková moderní filologii, Božena Rudolfová přírodovědě, Olga
Vávrová klasické filologii, Marie Fabiánová matematice, Jindřiška Hrabětová
matematice, Helena Tuskanyová historii a Olga Šrámková moderní filologii. Po
státnicích pak nastoupily na Minervu nebo brněnskou Vesnu.
Studium lékařství a farmacie bylo povoleno v roce 1900. První pražskou
promocí v tomto oboru byla promoce Anny Honzákové v roce 1902. Té předcházelo
již několik promocí z jiných oborů rok před tím. Prvními českými lékařkami se staly
Anna Honzáková (1902), Růžena Machová (1903) Bohumila Peigerová (1904), Eliška
Vozábová (1904), Ludvika Nová (1904) a další. Do roku 1915 dosáhlo
vysokoškolského vzdělání na pražské univerzitě celkem 51 žen. 34
Tomáš Garrigue Masaryk, Parlamentní projevy 1891-1893, Praha 2001, s. 122-124.
37
5 Závěr
Ženské hnutí se stalo novým výrazným fenoménem 19. století v celé Evropě.
V českých zemích sledujeme systematický rozvoj ženských práv od 60. let. Od
počátku se zaměřovalo na osvětovou, vzdělávací a přednáškovou činnost. Tyto
aktivity přispěly k zakládání nových škol a k naplňování občanských a politických
práv žen, které vyústily v získání volebního práva a v demokratizaci společnosti. Tyto
snahy, které trvaly celá desetiletí, úspěšně vyvrcholily po roce 1918, kdy byla
rovnoprávnost mužů a žen uzákoněna v ústavě ČSR.
Feminismus v českém pojetí neznamenal pro ženy snahu být jako muži, ale
vyžadoval respekt k hodnotám a spolupráci obou pohlaví. Iniciativa jednotlivých
demokraticky smýšlejících osobností, činnost ženských spolků a ženských organizací
urychlily tento proces, který změnil způsob myšlení české společnosti ve prospěch
všech jejích vrstev.
Většina dívek byla však ještě na počátku 20. století vychovávána v duchu
konzervativních tradic, které vycházely z tradičního pojetí rodiny a její funkce. Stále
mnohdy přetrvával názor, že základní vzdělání naprosto postačuje. Vytrvalost
a tvrdá práce všech demokraticky smýšlejících mužů a žen, boj s předsudky
a konzervativními názory postupně připravili podmínky dalším generacím k dosažení
středoškolského a vysokoškolského vzdělání.
38
6 Seznam použitých zdrojů
Bahenská, Marie, Ženský výrobní spolek český. Bahenská, Marie. In: Český lid. Etnologický časopis. = Ethnological journal. Praha: Etnologický ústav Akademie věd ČR 91, č. 3, (2004,) s. 253-271.
BAHENSKÁ, Marie, MUSILOVÁ, Dana a HECZKOVÁ, Libuše. Iluze spásy: české feministické myšlení 19. a 20. století. Vyd. 1. České Budějovice: Veduta, 2011. 282 s.ISBN 978-80- 86829-79- 1.
BAHENSKÁ, Marie. Počátky emancipace žen v Čechách: dívčí vzdělávání a ženské spolky v Praze v 19. století. 1. vyd. Praha: Libri, 2005. 175 s. Gender sondy; sv. 2. ISBN 80-86429-38-5.
BOLZANO, Bernard. O nejlepším státě. Překlad Vojtěch Bláha. 2. vyd., v MF 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1981. 171 s. Prameny. ABC marxismu-leninismu; Sv. 40.
Císařské královské noviny (příloha: Prvotiny pěkných umění) (1813-1817) Cýsařské králowské wjdeňské nowiny. W Wjdni: Jan Nepomuk Norbert Hromadka, 1813-1817. Čechoslav (1820-1825) Čechoslaw: wsseobecný zábawnjk. W Praze: Jan S. Pospjssil, 1830-1831. ČENSKÝ, Ferdinand, ed. Z dob našeho probuzení: sbírka přátelských dopisů některých spisovatelův a vlastencův našich, zejména Jos. Jungmanna, Fr. Palackého, ... V Praze: Fr. A. Urbánek, 1875. XIV, 304 s. Dobroslav (1820-1823) FELBIGER, Johann Ignaz von. Johann Ignaz von Felbigers Methodenbuch: mit einer geschichtlichen Einleitung über das deutsche Volksschulwesen vor Felbiger und über das Leben und Wirken Felbigers und seiner Zeitgenossen Ferdinand Kindermann und Alexius Vinzenz Parzizek. Freiburg i. Br.: Herder, 1892. XI, 368 s. Bibliothek der katholischen Pädagogik; 5. HERFORT, Karel. Dr. Karel Amerling: na oslavu stých jeho narozenin. V Praze: K. Herfort, 1908. 19 s. Hlasatel český (1806-1808) Hlasatel český: spis čtwrtlenj k prospěchu a potěssenj vssech wlastenců wydaný od Jana Negedleho. W Praze: Frantissek Geřábek, 1806-1819. HOFFMANNOVÁ, E.: Karel Slavoj Amerling. 2. vyd. Brandýs nad Orlicí: Knihkupectví U Podléšky, 2003. 163 s., [16] s. barev. obr. příl. Korespondence; sv. 5. ISBN 80-902961-3-0. JAVORNICKÝ, Jan. Podobenstwj, aneb, Rostlinky země swaté: wssem autlým a vsslechtilým matkám a dcerkám wlasti nassj. W Praze: V Bohumila Háze, 1824-1826. 2 sv.
39
JUNGMANN, Josef. Slovesnost aneb Nauka o výslovnosti prozaické, básnické i řečnické, se sbírkou příkladů v nevázané i vázané řeči, Praha 1845. KRÁSNOHORSKÁ, Eliška. Co přinesla léta: druhá kniha vzpomínek. Praha: Vaněk & Votava, 1928. 2 sv. (152, 224 s.). LENDEROVÁ, Milena a RÝDL, Karel. Radostné dětství?: dítě v Čechách devatenáctého století. Vyd. 1. V Praze: Paseka, 2006. 376 s., [16] s. obr. příl. Fénix; sv. 16. ISBN 80-7185- 647-9.
LENDEROVÁ, Milena, ed. et al. Žena v českých zemích od středověku do 20. století. Vyd.1. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2009. 853 s. Česká historie; sv. 21.ISBN 978-80- 7106-988- 1.
LENDEROVÁ, Milena. A ptáš se, knížko má-- : ženské deníky 19. století. Vyd. 1. Praha: Triton, 2008. 355 s., [24] s. obr. příl. ISBN 978-80- 7254-956- 6.
LUDVÍK, Josef Myslimír. Wěrná Ryzka, anebo, Stálost Lásky: dárek krásenkám Českým. W Hradcy Králowé: pjsmem Jana Pospjssila, 1825. 23 s. MALÍNSKÁ, Jana. Do politiky prý žena nesmí - proč?: vzdělání a postavení žen v české společnosti v 19. a na počátku 20. století. 1. vyd. Praha: Libri, 2005. 173 s. Gender sondy; sv. 3. ISBN 80-7277- 295-3.
MASARYK, Tomáš Garrigue et al. Parlamentní projevy 1891-1893. Překlad Veronika Dudková. 1. vyd. Praha: Masarykův ústav AV ČR, 2001. 450 s. Spisy T. G. Masaryka; sv. 21. ISBN 80-86495-10-8.
Národní listy, 3. února 1863. NĚMCOVÁ, Božena a NOVOTNÝ, Miloslav, ed. Listy. [Sv.] 1, 1844-1852. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1951. 291 s. Knihovna klasiků. Němcová, Božena: Spisy; sv. 12. NOVOTNÝ, Miloslav. Pedagogické dědictví K. S. Amerlinga: Výbor z korespondence. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1960. 352 s. Edice pedagogických pramenů; 4. PÁNKOVÁ, Markéta, MORKES, František a MATYÁŠOVÁ, Alena. Vzdělávání dívek v Čechách. 2., upr. vyd. V Praze: Pedagogické muzeum J. A. Komenského, 2008. 35 s.ISBN 978-80- 86935-06- 5.
RETTIGOVÁ, Magdalena Dobromila. Mladá hospodyňka w domácnosti, gak sobě počjnati má, aby swé i manželowy spokogenosti dossla: dárek dcerkám českoslowanským. W Praze: Tiskem a nákladem Jana H. Pospjssila, 1840. 264 s. RULÍK, Jan. Boženka, veselého Kubíčka manželka. Praha 1802. s. 32. Táž, Martha. Ein belehrendes Unterhaltungsbuch für Mädchen, welche gute Frauen werden wollen, Znojmo 1844.
40
SALZMANN, Christian Gotthilf. Račinka, aneb, Povkázánj k nerozumnému wychowáwánj dětj. W Hradcy Králowé nad Labem a Orlicý: Nákladem Jana Fr. Pospjssila, 1824. viii, [24], 160 s. SMĚŘIČKOVÁ, Helena aj. První české dívčí gymnázium 1890-1990: sborník ke 100. výročí založení. Praha: Ústř. ústav pro vzdělávání pedagog. pracovníků, 1990. 236 s.
TOMSA, František Bohumil, ed. Pautnjk Slowanský: sbjrka spisů zábawných a ponaučných, týkagjcých se zwlásstě literatury, hystorye, technyky a hospodářstwj. W Praze: Pjsmem a nákladem rytjře z Ssénfeldu, 1826-1827. 7 svazků. TRÁNÍKOVÁ, Jana. Výchova a vzdělávání dívek na cestě k moderní občanské společnosti: genderové a sociální aspekty procesu socializace mládeže v období 1774-1868. Vyd. 1. Pardubice: Univerzita Pardubice, Fakulta filozofická, 2013. 291 s. Monographica; 11. ISBN 978-80- 7395-511- 3.
UHROVÁ, Eva. České ženy známé a neznámé. Vyd. 1. Praha: E. Uhrová, ©2008. 191 s. ISBN 978-80- 254-3002- 6.
UHROVÁ, Eva. Ženy, které uměly myslet i bez manžela. 1. vyd. Praha: Krásná paní, 2009. 77 s. ISBN 978-80-86713-55- 7.
VANĚK, Norbert. Blahowid, aneb, Prwnj cwičenj w Mrawnosti pro Djtky w stářj od osmého až do desátého roku. W Praze: Strassjrypkowská Imprese [distributor], 1824. 178, [8] s. VANĚK, Norbert. Bohuslaw we swé rodině, neb, Dálssj cwičenj djtek w mrawnosti w stářj od desátého až do dwanáctého roku. W Praze: Martin Neureuter, 1826. 218 s. VITÁK, Antonín Konstantin. Almanah českých dětinců s schematismem: k oslavě čtyřicetiletého jubilea nastoupení trůnu Jeho Veličenstva (1848. 2./12. 1888). V Poličce: Spolek škol mateřských a ústavů jim příbuzných v zemích v říšské radě zastoupených, 1888. 135 s.
VLAŠÍNOVÁ, Drahomíra a KRÁSNOHORSKÁ, Eliška. Eliška Krásnohorská: [studie s ukázkami z díla]. 1. vyd. Praha: Melantrich, 1987. 318 s. Odkazy pokrokových osobností naší minulosti; Sv. 83. VOŠAHLÍKOVÁ, Pavla a kol. Cesty k samostatnosti: portréty žen v éře modernizace. Praha: Historický ústav, 2010. 239 s. ISBN 978-80- 7286-164- 4.
ZIEGLER, Josef Liboslav, ed. Dobroslaw, aneb, Rozličné spisy povčugjcýho a mysl obweselugjcýho obsahu w řeči wázané, y newázané. W Praze: U Jozeffy Fetterlowé z Wildenbrunnu, 1820-1823. 12 sv. (160, 188, 156, 188, 183, 172, 157, 174, 190, 191, 157, 157 s.). Ženská otázka 15, s. 127-128.
