Univerzita Jana Evangelisty Purkyně

v Ústí nad Labem

Vznik politických stran v USA

Seminární práce kurzu Srovnávací politologie I (KSV/0441)

Michaela Dejlová,

studentka 1. ročníku AJ SV VZ

Datum odevzdání: 29.8.2011

1

Obsah:

Odstavec strana

Úvod 3

Snaha o osamostatnění se 3

Články konfederace 4

Ústava 4

Nová vláda 5

První politické strany 5

Zlom ve vývoji politických stran 6

Třetí strana 6

Koalice Whigů 6

Harrison a Tyler 7

Polk 7

Válka s Mexikem 7

Nové strany 7

Rozpad Demokratické strany 8

Organizace politických stran 8

Charakteristika Republikánské strany 9

Charakteristika Demokratické strany 9

Politické strany dnes 10

Závěr 10

Seznam literatury 11

2

Úvod

Dalo by se říci, že první myšlenky vzniku politických stran mají své kořeny již

v době osidlování, kdy si osadníci začali tvořit nejrůznější seskupení a organizace,

nejčastěji za účelem vyřešení problémů, které se týkaly bezprostředně místa jejich

bydliště. Podle některých autorů je právě pro Spojené Státy typické „řízení společnosti

zdola“, tedy prostým lidem.

Snaha o osamostatnění se

Je možné, že první počátky myšlenky na osamostatnění by se daly vidět již

v opuštění Anglie kolonisty, ať už to učinili z náboženských nebo jiných důvodů. Přesto

ale bylo i časem „Americké vědomí“ slabé, protože občané považovali za svůj domov

pouze svou kolonii, s jinými kolonisty si příliš blízcí nebyli. Již jasnější počátky americké

nezávislosti ale vidíme v roce 1763. V tomto roce byla totiž ukončena Francouzsko-

Indiánská válka, kdy Anglie posílila své územní zisky a chtěla více peněžních prostředků.

Proto zvýšila daně americkým osadníkům, kteří se ale pod heslem „No taxation without

representation“ – žádné zdanění bez zastoupení – začali bouřit. Za účelem komunikace

mezi jednotlivými americkými koloniemi pak začaly vznikat tzv. Korespondenční

výbory. Zároveň byly zakládány organizace Synů svobody. 1 V roce 1774 byl do

Filadelfie svolán I. Kontinentální kongres, kde se zástupci 12 provincií snažili především

najít mírovou cestu k usmíření. Nakonec ale zvítězila myšlenka ekonomického bojkotu,

kdy nově vytvořená Asociace zakázala styk s Anglií. Právě Asociace vyznačuje zrod

politické komunity, který byl důležitým krokem pro sjednocení amerických kolonií. 2

4. Července 1776 byla vyhlášena Deklarace nezávislosti, jejímž předním autorem byl

Thomas Jefferson, který se inspiroval především textem Thomase Paina „Common

Sense“ - Zdravý rozum.3 V Deklaraci se argumentuje přirozenými právy člověka, která

mu jsou dána Bohem a právě tato myšlenka byla mohutně prosazována Thomasem

Painem a posléze i Jeffersonem.

Články konfederace

1 Dvořáková V. Základní modely demokratických systémů. 1. Vydání. 2008. ISBN 978-80-245-1357-72 Dvořáková V. Základní modely demokratických systémů. 1. Vydání. 2008. ISBN 978-80-245-1357-73 V tomto díle Paine jednoznačně vyslovil, že se Amerika musí stát nezávislou demokratickou republikou, založenou na principu přirozených lidských práv

3

V létě 1776 se začal projednávat návrh ústavy pro celou Unii. Přijetí ústavy

členskými státy Unie nebyla nikterak jednoduchá věc. Především ne všechny stát měly

stejný názor na způsob hlasování, ale nakonec zvítězil návrh na rovné postavení všech

států, kdy každý disponoval jedním hlasem. 15. Listopadu 1777 byly tedy zástupci

všech třinácti států podepsány Články konfederace a věčné unie. Tyto články

zajišťovaly státům svobodu, nezávislost a svrchovanost. Centrálním orgánem se stal

Kongres, který však nemohl vybírat daně. Byl tedy nucen používat pouze prostředky od

jednotlivých států, což časem vedlo ke dluhům a hospodářským problémům. Kongres

ztrácel svou důvěryhodnost a již brzy bylo jasné, že je potřeba ústavu pozměnit. Proto

se v roce 1787 sešel ve Filadelfii konvent, který měl za úkol revizi ústavy. Zvítězil princip

delegování mocí států na federaci.

Ústava

17. září 1787 byla nová ústava dokončena a podepsána. Posléze byla

předložena Kongresu, který ji předal americkým státům, kdy ji muselo přijmout

minimálně 9 států. Moc byla rozdělena na zákonodárnou, výkonnou a soudní.

Prezident byl nově pojat jako šéf administrativy společný pro všechny státy a volený na

4 roky, což bylo ve své době ojedinělé. Tento názor zastával především Hamilton. Na

konci voleb musela být volba prezidenta schválena kolegiem volitelů. Kongres byl

dvoukomorový. Zástupci států byli v Senátu, zástupci občanů ve Sněmovně

reprezentantů. Senátoři byli voleni na 6 let, přičemž se ale jedna třetina měnila po 2

letech a každý stát disponoval dvěma zástupci. Zástupci dolní komory na roky 2,

přičemž jejich počet byl odvozován od počtu obyvatel daného státu. Ústava zároveň

dala vznik Hlavnímu soudu Spojených států, který reprezentoval moc soudní, a nižším

soudům, zřizovaným kongresem.42Moci byly oddělené, ale vzájemně provázané,

protože jedna měla vůči druhé právo veta. Otcové zakladatelé vytvořili jedinečné a

trvalé dílo, které bylo od doby svého vzniku měněno pouze dodatky. Právě první z nich

hovoří o právu na shromažďování a právně tak zajišťuje vznik a existenci politických

stran. Zákon o politických stranách nebyl nikdy přijat. 3

Nová vláda

24 Dvořáková V. Základní modely demokratických systémů. 1. Vydání. 2008. ISBN 978-80-245-1357-73

4

Na jaře roku 1789, kdy byly obě komory usnášeníschopné, byl George

Washington s šedesáti devíti hlasy zvolen prezidentem. John Adams získal druhý

nejvyšší počet hlasů a stal se viceprezidentem. 54Prezident a Kongres měli za úkol

sestavit novou vládu, což se ale nezdálo nikterak jednoduché. K dispozici měli pouze

velmi málo ministrů, nepočetné vojsko, téměř nulový zdroj příjmů a státní dluh. 15.

Prosince 1791 vstoupila v platnost Listina práv, zaručující základní práva jednotlivcům.

Jedním z hlavních iniciátorů finančního vzestupu Spojených států byl Alexander

Hamilton, první ministr financí. Zasloužil se mimo jiné o rozvoj manufaktur a splacení

státního dluhu.

První politické strany

Ne každý však s Hamiltonovými návrhy souhlasil. A právě zde leží zárodky

prvních politických stran. Hamilton totiž reprezentoval stranu s názvem Federalisté. Na

to konto se Madison a Jefferson ujali vedení strany, kterou pojmenovali Republikáni.

Naznačovali tím, že cílem federalistů je v podstatě monarchie.6 Prvotní myšlenka sice

nebyla ve smyslu vytvoření dvou opozičních stran, ale bylo evidentní, že každá z nich

má odlišné názory na jisté problémy. Na výraznějším odlišení obou stran se podílel také

tisk, který občanům rozdíly neustále zdůrazňoval.7 Madisonovi se zdálo, že Hamilton

příliš prosazuje roli ústřední vlády na úkor role států samotných. Jefferson Madisona

v protihamiltonovské politice časem čím dál více podporoval. Postupně se Jefferson

stal mluvčím opozice vůči Hamiltonovi ve vládě, zatímco Madison řídil opozici

v Kongresu.8 V jedné věci se ale Jefferson a Hamilton shodli, a sice v tom, že nechtějí

mít nic společného s válkou, kterou vedla Velká Británie, Španělsko a Holandsko proti

Francii. Washington v dubnu 1793, na počátku svého druhého prezidentského období,

vydal prohlášení o neutralitě.

Zlom ve vývoji politických stran

Federalisté a demokratičtí republikáni ale nebyli politické strany, jaké vidíme

dnes. Byly to spíše názorově odlišené politické skupiny. Ve dvacátých letech 19. Století

45 Tindall G.B. Dějiny Spojených Států Amerických. 5. Vydání. 2008. ISBN 978-80-7106-588-36 Tindall G.B. Dějiny Spojených Států Amerických. 5. Vydání. 2008. ISBN 978-80-7106-588-37 Tindall G.B. Dějiny Spojených Států Amerických. 5. Vydání. 2008. ISBN 978-80-7106-588-38 Tindall G.B. Dějiny Spojených Států Amerických. 5. Vydání. 2008. ISBN 978-80-7106-588-3

5

došlo k zásadní změně ve vývoji politických stran. Andrew Jackson, kandidát na

prezidenta, místo kterého byl zvolen J. Q. Adams, začal v jednotlivých státech

organizovat politickou stranu s názvem Demokratická strana. Zanedlouho po ní se

zformovala opoziční strana Whigů.9 5

Třetí strana

V září 1831 navrhla nově vzniklá „třetí strana“, nazvaná Protizednářská strana,

svého kandidáta na prezidenta, Williama Wirta. Přestože její trvání nebylo dlouhé, byla

to strana, která dala nově vzniknout „straně třetí“, jako první svolala celostátní sjezd a

zveřejnila svůj program. Tím se inspirovaly dvě hlavní strany a samy začaly pořádat

celostátní sjezdy. Národní republikáni se sešli v zimě 1831 a jako kandidáta na

prezidenta zvolili Heryho Claye. Demokratická strana jmenovala Marina van Burena

spolu s Jacksonem. Demokraté ale neměli, na rozdíl od dvou dalších stran, svůj

program. Populární Jackson ve volbách zvítězil.10

Koalice Whigů

Kolem roku 1834 začala být budována nová koalice, sjednocovaná

nepřátelstvím k Jacksonovi – koalice Whigů. Sjednotila se kolem svého středu, J. Q.

Adamse, Claye a Webstera. Po dvě desetiletí byli whigové silou spojujicí Unii.11 Ve

vlobách v roce 1836 existovaly v podstatě dvě opoziční strany. Kandidát demokratů byl

Martin van Buren, vybraný Jacksonem. Whigové měli kandidáty tři, a sice H. L. Whita,

W. H. Harrisona a D. Webstera. Z těchto tří byl nejúspěšnější Harrison, nicméně osmým

prezidentem se stal Van Buren. Co se týkalo sociálních otázek, příliš ho netrápilo, že

hospodářský útlum v Británii způsobil krizi hospodářství také v Novém světě. Zejména

dělníci a farmáři byli ve velmi těžké situaci, kdy se jejich příjmy nezřídka zmenšily až o

polovinu. Necítil povinnost jakkoliv jim pomoci. Snažil se pouze řešit otázku vládního

rozpočtu. Proto není s podivem, že jeho vláda se nestala příliš oblíbenou.

Harrison a Tyler

59 Dvořáková V. Základní modely demokratických systémů. 1. Vydání. 2008. ISBN 978-80-245-1357-710 Tindall G.B. Dějiny Spojených Států Amerických. 5. Vydání. 2008. ISBN 978-80-7106-588-311 Tindall G.B. Dějiny Spojených Států Amerických. 5. Vydání. 2008. ISBN 978-80-7106-588-3

6

V roce 1841 se stal novým prezidentem William Henry Harrison, který zemřel

jeden měsíc po inauguraci na zápal plic. Nahradil ho další whig, John Tyler. Přesto měl

ale větší podporu Clay. Vláda totiž, poté, co Tyler vetoval Clayův návrh na zřízení nové

národní banky, podala demisi.

Polk

Strana svobody, založená roku 1840 a protiotrocky zaměřená, sebrala ve

volbách roku 1844 whigům a Clayovi tolik hlasů, že se prezidentem stal James Knox

Polk, dosud nejmladší prezident Spojených Států. Podařilo se mu snížit cla, získat

Kalifornii a většinu Oregonu a obnovit nezávislou státní pokladnu. Na konci roku 1845

byl k Unii připojen Texas. 6

Válka s Mexikem

13. května 1846 začala oficiálně válka s Mexikem. Útok Mexičanů na americké

vojáky byl přesně tím, na co Polk čekal. Samozřejmě ale ne všichni s válkou souhlasili,

mezi nimi i v té době téměř neznámý kongresman Abraham Linocoln.

Nové strany

Rozdílné názory na otrokářství a zákony ohledně Kansasu a Nebrasky způsobily,

že se politické strany začaly hroutit. Whigové ze Severu chtěli vytvořit dvě nové strany

nebo se sdružovali s Demokraty s podobnými zájmy. V roce 1854 se spojili pod názvem

Republikánská strana. Vznikla také tzv. Nová Americká strana, opět tvořená severními

whigy. Volby v roce 1856 vyhrál po whizích Taylorovi a Fillmorovi a demokratu Piercovi

další demokrat, zkušení politik James Buchanan. Ovšem ani jeho prezidentství se

neobešlo bez problémů. Nelibost si získal například svou snahou prosadit tzv.

Lecomptonskou ústavu, podle níž by se Kansas stal otrokářským státem. Lid byl ale

jasně proti. V srpnu 1857 navíc vypukla finanční krize, vyvolaná sníženou poptávkou po

americkém obilí v Evropě.12 To se zlepšilo až v roce 1859.

Rozpad Demokratické strany

6

7

V roce 1860 svolali Demokraté sjezd do Charlestonu. Část z nich, stoupenci

politika Stephena A. Douglase, chtěli pouze, aby se do otázky otroctví nevměšoval

Kongres. Jiní požadovali ochranu otrokářství v teritoriích a jejich postoj podpořil i

Buchanan. Tak zanikla poslední zbývající celonárodní strana. Po přesunu sjezdu do

Baltimoru bylo dohodnuto, že jako kandidáta na prezidenta bude nominován Douglas,

odpadlíci s Charlestonu pak nominovali C. Breckinridge. Republikáni v Chicagu

nominovali Lincolna a prosazovali udržení otroctví v dosavadních mezích. Whigové si

zvolili J. Bella a program o zachování Unie a ústavy. Tak vznikly oddělené kampaně, kde

proti sobě stáli na severu Douglas a Lincoln, na jihu pak Breckinridge a Bell.13

Republikánská strana v prezidentských volbách 1860, v čele s Abrahamem Lincolnem,

zvítězila. Začala pak být dlouhodobě chápána jako strana protiotrokářská, zaměřená

především na podnikatele ze Severu. Naopak strana Demokratická měla podporu

jižanů a přistěhovalců i jiných menšin ze Severu. Ve 30. letech, díky „New Dealu“

Franklina D. Roosevelta, začala být brána spíše jako citlivá pro sociální otázky občanů.

Po druhé světové válce se pak začala výrazněji orientovat na menšiny a jejich

integrování do společnosti.147

Organizace politických stran

Je zajímavé, jak rozdílné je pojetí politických stran ve Spojených státech a

v Evropě. Autoři často uvádí, že v USA politické strany existují pouze jednou za 4 roky,

v době konání prezidentských voleb. Oficiální členství ve stranách totiž neexistuje a

úkoly jejich vedení bývají spíše organizační. V období sjezdů tvoří jakési platformy,

které ale pro kandidáty na prezidenta nebývají úplně závazné. Ve Spojených státech se

u moci střídají dvě strany – republikáni a demokraté.158Tento systém je často

považován za typický příklad systému s dvou stran, nicméně to není tak jednoduché,

jak se může zdát. Primárním zájmem politických stran je totiž prosazení kandidátů,

nikoliv tvoření určitých politických programů. Existují také menší strany, ty ale ve

volbách získávají dohromady méně než 5% hlasů a tedy do politiky nijak výrazněji

nezasahují.

712 Tindall G.B. Dějiny Spojených Států Amerických. 5. Vydání. 2008. ISBN 978-80-7106-588-313 Tindall G.B. Dějiny Spojených Států Amerických. 5. Vydání. 2008. ISBN 978-80-7106-588-314 Dvořáková V. Základní modely demokratických systémů. 1. Vydání. 2008. ISBN 978-80-245-1357-7815 Dvořáková V. Základní modely demokratických systémů. 1. Vydání. 2008. ISBN 978-80-245-1357-7

8

Charakteristika Republikánské strany

Jak již bylo uvedeno, ani u jedné z politických stran není možné přesně

definovat její zaměření. O Republikánské straně ale můžeme říci, že se přiklání

k podpoře volného trhu a více prosazuje velmocenské postavení Spojených států.

Poměrně velký vliv má v rámci republikánů tzv. moral majority – morální většina,

založená v 70. Letech Jerry Falwellem, která klade důraz na rodinu, chce náboženskou

výchovu ve školách a naopak zavrhuje výchovu sexuální apod. Časem se ale republikáni

ukazují jako strana více organizovaná a jasnějšími cíli, než tomu bylo dříve. Mají

podporu zhruba čtvrtiny obyvatel, přestože ve volbách mívají podporu daleko větší.

Podporují ji zejména vyšší sociální vrstvy jako vysokoškoláci a podnikatelé.16

Charakteristika Demokratické strany

Vrcholným orgánem Demokratické strany je Democratic national comittee –

Demokratický národní výbor, jehož úkolem je zejména získávání peněžních prostředků

a stanovování pravidel pro Národní konvent. V případě vítězství demokratického

prezidenta je předseda strany jmenován právě jím, v opačném případě stranickými

vůdci. Na rozdíl od republikánů je u demokratů více patrná citlivost pro sociální

programy a zásahy státu do hospodářství. Zároveň jsou často spojováni s aktivitami

týkajícími se nejrůznějších menšin a životního prostředí. Ve své podstatě je americká

Demokratická strana přirovnatelná k našemu pojetí strany sociálně demokratické.

Obecně se obyvatelstvo k Demokratické straně přiklání více než ke straně

republikánské. Příznivci demokratů se nacházejí jak ve vyšších, tak v nižších sociálních

vrstvách obyvatelstva.179

Politické strany dnes

Přestože politické strany fungují na úrovni federální, státní i místní, nejsou tyto

úrovně nijak propojeny. Na všech úrovních existují organizace naprosto nezávisle,

často bez jakékoliv organizace. Fungování Demokratické i Republikánské strany je si

v lecčems podobné. V obou patří nejvyšší moc Federálnímu konventu, který jednou za 916 Dvořáková V. Základní modely demokratických systémů. 1. Vydání. 2008. ISBN 978-80-245-1357-717 Dvořáková V. Základní modely demokratických systémů. 1. Vydání. 2008. ISBN 978-80-245-1357-7

9

4 roky nominuje kandidáta na prezidenta. Mezi těmito obdobími funguje Feredální

výbor. V Kongresu má každá strana Kongresový výbor pro volební kampaně a obě

strany mají svého Federálního předsedu, který je volený výborem a vykonává placenou

funkci. Od přelomu 60. a 70. let si republikáni začali shánět peněžní prostředky a tvořit

rozsáhlé seznamy dárců, což později začala napodobovat i strana demokratická, lépe

řečeno její federální výbor. Federální výbor republikánské strany používá peněžní

prostředky zejména na průzkumy veřejného mínění, díky čemuž mohou lépe reagovat

na problémy, které občany trápí.1810Toto ale není zárukou úspěchu, protože strany se

ve vítězství ve volbách neustále střídají. Na federální úrovni jsou strany slabé,

decentralizované koalice různých forem, které nepříliš ovlivňují politické systémy.

Občané se s velkými stranami již neidentifikují tak silně jako dříve.19

Závěr

V podstatě již od svého prvopočátku až dodnes byly strany rozděleny na dvě

hlavní, ať už to byli federalisté a antifederalisté v roce 1787 nebo dnešní demokraté a

republikáni.

Oproti evropským zemím nemají občané Spojených států možnost stávat se

členy politických stran, z čehož vyplívá také menší zájem občanů o zásahy do

politického dění. Jen málokdo se chce přiklánět k jedné straně a dá se říci, že politický

život pro Američany není zdaleka tak podstatný, jako pro Evropany.

Literatura:

GEORGE B. TINDALL, DAVID E. SHI, Dějiny Spojených Států Amerických. Praha, NLN 2008.

JAMES Q. WILSON, Jak se vládne v USA. Praha, Victoria Publishing 1995.

BRYN O’CALLAGHAN, An Illustrated History of USA. Harlow, Essex, Longman 2004.

1018 Wilson J.Q. Jak se vládne v USA. 5. Vydání. 1992. ISBN 80-85605-70-819 Wilson J.Q. Jak se vládne v USA. 5. Vydání. 1992. ISBN 80-85605-70-8

10

VLADIMÍRA DVOŘÁKOVÁ A KOL., Základní modely demokratických systémů. Praha,

Oeconomica 2008.

BLANKA ŘÍCHOVÁ, Přehled moderních politologických teorií. Praha, Portál 2004.

11