PRŮVODCE SVĚTOVÉ UNIE NEVIDOMÝCH MARRÁKEŠSKOU

SMLOUVOU

1

Více chvály pro Průvodce světové unie nevidomých Marrákešskou smlouvou

“Tento Průvodce Marrákešskou smlouvou, sepsaný světově proslulými znalci autorského práva, představuje nepostradatelnou pomůcku pro každého, kdo hodlá přenášet, vykládat a uplatňovat standardy Smlouvou stanovené účinným způsobem tak, aby se zrakově postiženým lidem konečně dostalo opravdového přístupu k vědění a kultuře.”

Lucie Guibaultová, Ústav pro informační právo,

Amsterdamská univerzita

“Tato kniha je včasným, srozumitelným a pronikavým průvodcem složitým a zbrusu novým právním předmětem nesmírného praktického významu. Musí se stát povinnou četbou pro každého, kdo se zajímá o zhotovování přístupných verzí pro zdravotně postižené původně na papír tištěné produkce.”

Anna Lawsonová, profesorka v oboru práva a ředitelka

Střediska pro studium zdravotních postižení,

Univerzita v Leedsu

2

PRŮVODCE SVĚTOVÉ UNIE NEVIDOMÝCH MARRÁKEŠSKOU

SMLOUVOU

Usnadnění přístupu ke knihám pro osoby s poruchami čtení

Laurence R. Helfer,Molly K. Landová,

Ruth L. Okedijiová,Jerome H. Reichman

3

4

Marrákešská smlouva o usnadnění přístupu k vydaným dílům pro osoby nevidomé, zrakově postižené nebo s jinou poruchou četní

Otevřená k podpisu:  27. června 2013Státy-smluvní strany: 25 k 30. listopadu 2016Vstup v platnost: 30. září 2016

Obsah

Poděkování.............................................10Předmluva..............................................12Shrnutí pro řídící pracovníky..................15Úvod.......................................................23Hlavní zásady Marrákešské smlouvy......32

1.1.Marrákešská smlouva na průsečíku lidských práv a práva duševněvlastnického................................................34

1.1.1. Mezinárodní lidskoprávní režim...........................34

1.1.2. Mezinárodní režim duševněvlastnického práva. . .37

1.1.3.Rozpor nebo koexistence obou režimů?...............40

1.1.4.Užití autorskoprávních nástrojů k dosažení lidskoprávních cílů..........................................................46

1.2.Zásady výkladu Marrákešské smlouvy..........................51

1.2.1.Důraz na předmětu a účelu...................................51

1.2.2.Přizpůsobování Marrákešské smlouvy měnícím se podmínkám....................................................................58

1.2.3.Prosazování souladu s ÚPOZP...............................59

1.2.3.1.Původ ÚPOZP........................................611.2.3.2.Ústřední zásady ÚPOZP.........................621.2.3.3.Konzultace s aktéry.................................67

Právní a politické volby v Marrákešské smlouvě.................................................71

2.1.Díla chráněná autorským právem spadající do působnosti Marrákešské smlouvy......................................72

5

2.2.Formátově přístupné rozmnoženiny............................74

2.3.Autorizované subjekty.................................................78

2.3.1.Úvod a přehled......................................................78

2.3.2.Typy autorizovaných subjektů...............................83

2.3.2.1.Subjekty poskytující služby oprávněným příjemcům...........................................................852.3.2.2.Státem uznané subjekty..........................89

2.3.3.Postupy autorizovaných subjektů.........................91

2.4.Oprávnění příjemci.......................................................93

2.4.1.Úvod a přehled......................................................93

2.4.2. Kategorie oprávněných příjemců.........................96

2.4.2.1.Slepota....................................................962.4.2.2.Zrakové postižení nebo porucha vnímavosti...........................................................982.4.2.3.Tělesná porucha čtení...........................101

2.4.3.Vymezení oprávněných příjemců v prováděcích předpisech...................................................................102

2.5.Výjimky a omezení práva autorského ve vnitrostátním právu................................................................................107

2.5.1.Úvod a přehled....................................................107

2.5.2.Závazky plynoucí z článku 4(1)..............1112.5.2.1.Povinné výjimky a omezení..................1112.5.2.2.Nepovinné výjimky a omezení.............116

2.5.3.Režimy provádění článku 4(1).............................117

2.5.3.1.Článek 4(2)—Možnost bezpečného přístavu.............................................................117

6

2.5.3.1.1.Bezpečný přístav pro autorizované subjekty.........................................................1182.5.3.1.2. Bezpečný přístav pro oprávněné příjemce........................................................1202.5.3.1.3.Dopady možnosti bezpečných přístavů.........................................................121

2.5.3.2.Článek 4(3)—Možnost zvláštního druhu..........................................................................122

2.5.4.Výjimky a omezení pro překlad děl chráněných autorským právem.......................................................123

2.5.5.Možnost komerční dostupnosti...........................125

2.5.6.Možnost úplatnosti.............................................129

2.6.Přeshraniční výměna a dovoz formátově přístupných rozmnoženin....................................................................132

2.6.1.Úvod a přehled....................................................132

2.6.2.Podstatné povinnosti plynoucí z článků 5 a 6......137

2.6.2.1.Článek 5—Vývoz formátově přístupných rozmnoženin.....................................................1372.6.2.2.Článek 6—Dovoz formátově přístupných rozmnoženin.....................................................141

2.6.3.Režimy provádění článků 5 a 6............................142

2.6.3.1.Článek 5(2)—Možnost bezpečného přístavu.............................................................1422.6.3.2.Článek 5(3)—Možnost zvláštního druhu..........................................................................145

2.6.4.Vyčerpání práv....................................................149

2.6.5.Provádění článku 6..............................................149

7

2.6.6.Přeshraniční otázky, které Marrákešská smlouva neřeší...........................................................................151

2.7.Závazky týkající se technických prostředků................153

2.7.1.Úvod a přehled....................................................153

2.7.2.Rozbor.................................................................156

2.8. Třístupňový test........................................................164

2.8.1.Zdůvodnění třístupňového testu.........................166

2.8.2. Třístupňový test a výjimky a omezení pro nevidomé.....................................................................168

2.8.3.Použití třístupňového testu na Marrákešskou smlouvu........................................................................171

2.8.4. Třístupňový test a mezinárodní lidskoprávní právo.....................................................................................176

Zavedení Marrákešské smlouvy do praxe vnitrostátního práva.............................179

3.1.Tvorba právních nápravných prostředků...................180

3.2.Zmocnění vnitrostátních institucí...............................185

3.2.1.Lidskoprávní instituce..........................................185

3.2.2.Instituce duševního vlastnictví............................189

3.2.3.Propojení se shromážděním Marrákešské smlouvy.....................................................................................190

3.3.Vymáhání plnění........................................................191

3.3.1.Monitorovací práva.............................................192

3.3.2.Opravné prostředky a vymáhání.........................194

3.3.3.Vnitrostátní akční plán........................................195

3.3.4.Školení a práce v terénu......................................198

8

3.4.Vnitrostátní hlášení....................................................200

3.4.1.Smluvní orgány OSN............................................200

3.4.2.Orgány Charty OSN.............................................204

3.4.3.Zvláštní postupy OSN..........................................205

Závěr...................................................207

Přílohy1: Světová organizace duševního

vlastnictví, Mimořádné valné shromáždění: Text rozhodnutí (18. prosince 2012)

2: Marrákešská smlouva o usnadnění přístupu k vydaným dílům pro osoby nevidomé, zrakově postižené nebo s jinou poruchou čtení (přijatá 27. června 2013, vstoupila v platnost 30. září 2016)

3: Signatáři a Smluvní strany Marrákešské smlouvy

4: Úmluva o právech osob se zdravotním postižením a Opční protokol přijatá 13. prosince, vstoupila v platnost 3. května 2008)

5: Signatáři a Smluvní strany Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením

6: Bernská úmluva o ochraně literárních a uměleckých děl (Pařížský text, poslední novela 28.

9

září 1979)

Poděkování

Světová unie nevidomých a autoři Průvodce světové unie nevidomých Marrákešskou smlouvou: Usnadnění přístupu ke knihám pro Osoby s poruchami čtení vyjadřují uznání a hlubokou vděčnost osobám, které Smlouvu dojednaly, obhájcům lidských práv, nevládním organizacím, jakož i odborníkům teorie a praxe autorského práva, lidskoprávního práva a práva v oblasti zdravotního postižení, jejichž veskrze prospěšné připomínky a podněty významně přispěly k vytvoření tohoto průvodce.

Rozpravy odborníků se konaly 6.–7. listopadu 2015 na právnické fakultě Harvardovy univerzity a 28.–29. ledna 2016 v Ústavu pro informační právo Amsterdamské univerzity. Soustředily se na pochopení ustanovení Smlouvy z pohledu autorského práva, lidskoprávního práva a práva pro oblast zdravotních postižení, jakož i se zřetelem k technické problematice související

10

se zhotovováním, zpřístupňováním a užitím formátově přístupných rozmnoženin. Rozpravy významným způsobem obohatil vhled tří vyjednavačů Smlouvy i dalších odborníků přítomných při jednáních v sídle SODV v Ženevě a na diplomatické konferenci v Marrákeši.

Autoři vyslovují obzvláštní vděčnost níže uvedeným jednotlivcům za připomínky k předchozím pracovním verzím Průvodce: Jonathanu Bandovi, Maryanne Diamondové, Séverine Dusollierovi, Jimu Fruchtermanovi, G. Anthony Giannoumisovi, Henning Grosse Ruse-Kahnovi, Lucii Guibaultové, Terese Hackettové, Stuartu Hamiltonovi, Peteru Jasziovi, Koenu Krikhaarovi, Anně Lawsonové, Jonathanu Lazarovi, Kennethu Félixi Haczynski da Nóbrega, Danu Pescodovi, Gudibende Raghavenderové, Jerome Reichmanovi, Martinu Senftlebenovi, Lee Shaverové, Michaelu Steinovi a Paulu Torremansovi. Rovněž děkujeme Mezinárodní federaci knihovnických institucí a organizací (MFKIO) a organizaci Elektronické informace pro knihovny (zkratka anglického názvu: „EIFL“) za připomínky a vklad do Průvodce.

Závěrem vyjadřuje Světová unie nevidomých upřímné poděkování níže uvedeným organizacím: Nadacím

11

otevřené společnosti, (OSF), které poskytly významnou finanční podporu v první a druhé etapě ratifikačního procesu a při kampani za zavádění Smlouvy, jejíž klíčovou součástí je tento Průvodce; Křesťanské slepecké misii (CBM; Zachráncům zraku (Sightsavers); Královskému národnímu ústavu nevidomých (RNIB); organizaci Zrak Austrálie (Vision Australia); Mezinárodní radě pro vzdělávání zrakově postižených (ICEVI); a indické Národní federaci nevidomých.

Předmluva

Marrákešská smlouva o usnadnění přístupu k vydaným dílům pro osoby nevidomé, zrakově postižené nebo s jinou poruchou čtení představuje průlom ve zpřístupnění tištěného slova nevidomým lidem a osobám s poruchami čtení. Zajištění stavu, kdy budou mít zrakově postižení udržitelný přístup k vydaným dílům za stejných podmínek s vidícími, představuje významný milník na cestě k uskutečnění vize světa, v němž jsou všichni lidé plně a rovnocenně účastni na politickém, hospodářském a kulturním životě společnosti.

Přibližně v jedné třetině států světa již 12

dlouho pomáhají výjimky z místního vnitrostátního autorského práva nevidomým osobám, jako jsem já, při obstarávání knih a dalších materiálů v přístupných formátech jako Braillovo písmo a zvukové nahrávky. Avšak dokonce i tam, kde popsané výjimky existovaly, nesměly knihy v přístupných formátech překračovat státní hranice. Španělsko má kupříkladu přibližně 100 000 přístupných knih, zatímco v Argentině je jich pouze kolem 25000. Přístupné knihy vydané ve Španělsku však nelze legálně vyvézt do Argentiny ani do jiných španělsky mluvících zemí. Marrákešská smlouva (MS) umožňuje formátově přístupným rozmnoženinám tam, kde v obou státech (tedy jak ve státě vývozu, tak ve státě dovozu) platí náležité výjimky z autorského práva, překračovat hranice. MS umožňuje nejen popsané přeshraniční výměny, předepisuje zároveň rámec sladění výjimek z autorského práva ve prospěch všech osob s poruchami čtení.

Jako většina smluv obsahuje i MS řadu složitých ustanovení. Tento Průvodce taková ustanovení dovedně rozklíčuje tak, aby se Smlouva stala srozumitelnou zákonodárcům a vydavatelům, jakož i zdravotně postiženým osobám a organizacím je zastupujícím.

Průvodce se dělí do tří kapitol. V první 13

kapitole vysvětlujeme důvody nutnosti pojímání MS co nejšířeji, protože skrze ni dochází ke sbližování smluv týkajících se duševního vlastnictví a lidskoprávních paktů a úmluv - a zvláště Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením. Ve střední kapitole vysvětlujeme podstatu MS, abychom napomohli ratifikujícím státům při uzákoňování vnitrostátních prováděcích předpisů. V závěrečné kapitole probíráme, jak uvádět Marrákešskou smlouvu do praxe, včetně zapracování MS a jejích prováděcích předpisů do národních akčních plánů pro oblast zdravotního postižení.

Jakožto bývalého člena a předsedu Výboru OSN pro práva zdravotně postižených mne zvlášť těší skutečnost, že autoři tohoto průvodce předkládají užitečný a nanejvýš přístupný zdroj pro každého, kdo chce pochopit a naplnit význam Marrákešské smlouvy. Výbor naléhá na státy, aby Marrákešskou smlouvu urychleně ratifikovaly jakožto prostředek zpřístupnění tištěného slova, naplňujíce tak jeden z hlavních cílů ÚPOZP. Doufám, že až bude zavedena s pomocí tohoto průvodce v plném rozsahu, zvýší MS současné nepatrné procento děl dostupných v přístupných formátech a napomůže nápravě dosud značně nerovných podmínek v oblasti

14

vzdělávání a kultury. Ron McCallum AO

emeritní profesor a bývalý děkan právnické fakulty univerzity v Sydney,

bývalý předseda Výboru pro práva zdravotně postižených Organizace

spojených národů Sydney, Austrálie

30. listopadu 2016

Shrnutí pro řídící pracovníky

Marrákešská smlouva o usnadnění přístupu k vydaným dílům pro osoby nevidomé, zrakově postižené nebo s jinou poruchou čtení (Marrákešská smlouva, MS nebo Smlouva) je mezinárodní dohoda dojednaná pod záštitou Světové organizace duševního vlastnictví (SODV) a přijatá na diplomatické konferenci v marockém Marrákeši v červnu 2013. Vše přemosťujícím cílem MS je rozšířit dostupnost děl chráněných autorským právem téměř 300 milionům osob s poruchami čtení po celém světě. Mnohým z těchto osob—které zahrnují nejen nevidomé a zrakově postižené, nýbrž i tělesné postižené a osoby s poruchami

15

vnímání—se v současné době nedostává přiměřeného přístupu ke knihám i k dalším kulturním statkům v přístupných formátech.

Marrákešská smlouva se těší značné podpoře států celého světa. MS podepsalo 51 států již na závěr diplomatické konference v Marrákeši v červnu 2013; do konce července 2016 Smlouvu podepsalo více než 75 zemí. MS vstoupila v platnost 30. září 2016, tři měsíce poté, co byla ratifikována 20 státy.*

Před vládami států, které MS ratifikovaly, stojí řada právních a politických voleb při rozhodování, jak začlenit MS do svých vnitrostátních právních systémů. Výběr těchto voleb rozhodne, zda Smlouva splní své celkové cíle—dokonaleji uspokojit lidská práva osob s poruchami čtení usnadněním jejich možností zhotovovat, číst a sdílet knihy i další kulturní statky v přístupných formátech.

Průvodce světové unie nevidomých Marrákešskou smlouvou: Usnadnění

* Prvních 20 států, které MS ratifikovaly, jsou: Argentina, Austrálie, Brazílie, Kanada, Chile, Korejská lidovědemokratická republika, Ekvádor, El Salvador, Guatemala, Indie, Izrael, Mali, Mexiko, Mongolsko, Paraguay, Peru, Korejská republika, Singapur, Spojené arabské emiráty a Uruguay.

16

přístupu ke knihám Osobám s poruchami čtení předkládá komplexní rozbor MS v zájmu pomoci státům naplnit její cíle. Průvodce je určen řadě aktérů:

• zákonodárcům a tvůrcům politik, kteří přijímají vnitrostátní právní předpisy ohledně naplnění účelu Smlouvy;

• soudcům a výkonným úředníkům, kteří právní předpisy vykládají a provádějí;

• organizacím hájícím práva zdravotně postižených a dalším občanským aktivitám, které bojují za zavádění a účinné dodržování Smlouvy;

• mezinárodním a vnitrostátním monitorovacím a dozorovým orgánům, které posuzují vládní opatření ohledně provádění a dodržování Smlouvy; a

• osobám s poruchami čtení výslovně ve Smlouvě vymezeným jakožto “oprávnění příjemci”.

V zájmu pomoci těmto aktérům a dalším zúčastněným nabízí Průvodce obecný pojmový rámec pro výklad a provádění Marrákešské smlouvy, rozbor klíčových ustanovení Smlouvy po jednotlivých článcích a konkrétní právní a politická

17

doporučení pro naplňování těchto ustanovení. Průvodce čtěte jako celek nebo výběrově. Pro ty, kdo se chtějí soustředit na konkrétní témata, je každý oddíl koncipován jako samostatný celek bez nutnosti čtení dalších kapitol.

Z hlediska koncepčního chápe Průvodce MS jako mezinárodní dohodu, která využívá nástroje právních doktrín a politiky autorského práva k prosazování cílů lidských práv. Tento přístup je inspirován několika rysy Smlouvy, včetně výslovných odkazů na široce přijímané mezinárodní lidskoprávní akty v prvním odstavci Preambule, jejího postavení jakožto první mnohostranné dohody stanovující povinné výjimky z výhradních práv nositelů autorských práv a jejího určení osob s poruchami čtení oprávněnými příjemci. Zároveň Průvodce zaznamenává povinnosti států jak v oblasti mezinárodního duševněvlastnického práva, tak v oblasti mezinárodního lidskoprávního práva. Tyto dřívější závazky—které zahrnují třístupňový test pro omezení výjimek z práva autorského obsažený v několika smlouvách o duševním vlastnictví—musí vlády rovněž ctít při rozhodování, jak nejlépe MS naplnit.

Průvodce vysvětluje možnosti práva a politik, které Marrákešská smlouva

18

ratifikujícím zemím nabízí, a obsahuje doporučení pro volbu z dostupných možností ve světle stávajících lidskoprávních a autorskoprávních závazků. Průvodce např. nabádá státy, aby uzákonily povinné výjimky z práva autorského, které Smlouva stanoví jako předpokladatelně slučitelné se stávajícími smlouvami o duševním vlastnictví. Tato “bezpečná” ustanovení zahrnují výjimky z výhradních práv na rozmnožování, rozšiřování a zpřístupňování a veřejné provozování (článek 4), jakož i výjimky z přeshraniční výměny formátově přístupných rozmnoženin (článek 5). Pro ratifikující země s odlišným přístupem - jako spravedlivé používání nebo spravedlivé vyjednávání výjimek - Průvodce nabízí řadu doporučení za účelem vypracování jejich vnitrostátních prováděcích předpisů tak, aby vyhověly cílům jejich vnitrostátní politiky i potřebám osob s poruchami čtení.

Průvodce se rovněž vyjadřuje k ustanovením MS, která jsou spíše povolovací než povinně závazná. Dvě nejdůležitější nepovinná ustanovení jsou požadavek komerční dostupnosti v článku 4(4) a požadavek úplatnosti v článku 4(5). První ustanovení povoluje zemi zakázat zhotovení formátově přístupné rozmnoženiny, pokud již nositel

19

autorského práva učinil dané dílo komerčně dostupným v předmětném formátu. Druhé ustanovení povoluje státu vyžadovat úplatu jakožto podmínku zhotovení nebo šíření formátově přístupné rozmnoženiny. Průvodce pokládá tato povolovací ustanovení za jsoucí v rozporu s celkovými cíli MS. Nabádá tudíž státy, aby se k použití těchto povolovacích ustanovení neuchylovaly.

V závěrečné části se Průvodce zabývá prováděním Marrákešské smlouvy. Zasazení MS do vnitrostátního prostředí nepředstavuje obtížné, složité nebo nákladné úsilí. Na nejzákladnější úrovni musí každá ratifikující země upravit vnitrostátní autorské právo s cílem povolit zhotovování, používání a sdílení formátově přístupných rozmnoženin včetně sdílení přeshraničního.

Jako u každé smlouvy i zde platí, že změny vnitrostátního práva samotného nemusí zaručit účinné naplnění cílů MS. Průvodce proto státům doporučuje budovat na stávajícím provádění lidskoprávních smluv prostřednictvím přijetí řady konkrétních opatření k monitorování a uplatňování MS. Úřední činitelé by se měli zejména radit s osobami s poruchami čtení a organizacemi, které je zastupují, vytvářet účinné právní postupy k nápravě

20

porušování Smlouvy, podporovat vnitrostátní lidskoprávní instituce a instituce duševního vlastnictví za účelem dohledu nad prováděním Smlouvy a zpravovat o prováděcích opatřeních Spojené národy. Ve většině vnitrostátních právních systémů instituce a správní mechanismy pro provádění těchto činností již existují nebo mohou být snadno přizpůsobeny tak, aby zahrnuly provádění MS.Úvod

21

Marrákešská smlouva o usnadnění přístupu k vydaným dílům pro osoby nevidomé, zrakově postižené nebo s jinou poruchou čtení (Marrákešská smlouva, MS nebo Smlouva) stanoví povinné výjimky z práva autorského ve prospěch osob s poruchami čtení. Práva v MS z výjimek plynoucí sledují společný cíl: usnadnit schopnost těchto jedinců zhotovovat, spotřebovávat a sdílet díla chráněná autorským právem v přístupných formátech.

Marrákešská smlouva byla vyjednána na pozadí celosvětového nedostatku tištěných děl a kulturních statků v přístupných formátech—často označovaného jako “hlad po knize”. Tento globální hlad je alarmující co do rozsahu a dopadu. Mnohým z odhadovaných 300 milionů osob s poruchami čtení po celém světě, zvláště pak v rozvojových zemích, se nedostává přiměřeného přístupu k tištěným materiálům v přístupných formátech, ačkoli technické prostředky na výrobu takových materiálů dávno existují a rychle se rozvíjejí. Na základě nemožnosti číst noviny, radovat se z knih nebo hledat na internetu se tito jedinci nemohou smysluplně účastnit života společnosti. Důsledkem je porušování řady mezinárodně uznaných lidských

22

práv, včetně, obzvláště, práv chráněných Úmluvou o právech osob se zdravotním postižením (ÚPOZP). Do října 2016 Úmluvu přijalo 168 zemí—což je více než 85% členských států OSN—; ÚPOZP ukládá vládám zajistit, aby duševněvlastnické právo nebránilo zdravotně postiženým v přístupu ke knihám a ostatním kulturním statkům.

Kolektivní počin v zájmu ukončení hladu po knize vyžadoval energickou multilaterální odpověď v podobě nové smlouvy, která by sladila výjimky z práva autorského ku prospěchu osob s poruchami čtení. Z řady důvodů byla potřebná právně závazná mezinárodní dohoda. Zaprvé řídký výskyt děl chráněných autorským právem v přístupných formátech představuje globální problém, který vyžaduje globální řešení. Všechny vnitrostátní zákony omezují autorskoprávní ochranu v zájmu dosahování důležitých veřejněpolitických cílů; výjimky pro nevidomé patří mezi omezení nejdéle působící. Více než dvě třetiny zemí však takové výjimky nepřijaly. Navíc mnohé stávající výjimky neodrážejí v plném rozsahu potřeby osob s poruchami čtení, zvláště v rozvojových zemích a se zřetelem k novým technologiím jako e-knihy a audioknihy.

Zadruhé: ježto mají autorské zákony 23

teritoriální působnost, nepovolují mnohé vnitrostátní výjimky dovoz nebo vývoz formátově přístupných rozmnoženin. Není ani žádoucí, ani efektivní, aby jednotlivé země poskytovaly na svém území všechny formátově přístupné rozmnoženiny potřebné k ukojení hladu po knize, zejména pokud jsou takové rozmnoženiny snadno k dispozici odjinud. Stěžejním cílem MS je tudíž požadavek na státy, aby přijaly takové výjimky z autorského práva, které usnadní přeshraniční výměnu formátově přístupných rozmnoženin.

Zatřetí: většina států světa je již dnes povinna usnadnit přístup zdravotně postiženým k dílům chráněným autorským právem buď skrze lidskoprávní smlouvy, k nimž se připojily, nebo skrze vlastní vnitrostátní právní předpisy. Nejnázornější příklad tohoto právního závazku představuje shora zmíněná široce ratifikovaná ÚPOZP. MS poskytuje státům vzor jak vyhovět již existujícím mezinárodním povinnostem, včetně budování na již přijatých opatřeních k naplnění ÚPOZP a dalších lidskoprávních smluv.

Vycházeje ze široce pojatého zdůvodnění globálního kolektivního počinu předkládá tento Průvodce cestovní mapu pro výklad a provádění Marrákešské

24

smlouvy. Světová unie nevidomých doufá, že pomůže vládním činitelům, tvůrcům politik, organizacím hájícím práva zdravotně postižených i občanským aktivitám; ti všichni rozhodnou jak naplnit MS v zemích, které ji ratifikují. Průvodce vyjmenovává právní a politické volby, které mají aktéři k dispozici, a předkládá doporučení, která prosazují základní cíl Smlouvy—využít povinné výjimky z ochranného práva autorského k rozšíření dostupnosti knih i kulturních statků v přístupných formátech osobám s poruchami čtení.

Jsouc první mezinárodní dohodou ukládající povinnost výjimek z práva autorského v zájmu zlepšení lidských práv konkrétní skupiny obyvatelstva, leží Marrákešská smlouva na průsečíku mezinárodního lidskoprávního práva a mezinárodního práva duševněvlastnického. Při výkladu a provádění MS musí tudíž veřejní činitelé i soukromí aktéři usilovat o dodržení obou souborů právních povinností.

Jak však mohou vlády dosáhnout tohoto souladu? Průvodce nabízí praktickou odpověď. Z hlediska koncepčního chápe Průvodce MS jako mezinárodní dohodu, která využívá nástroje doktrín a politiky autorského práva k prosazování cílů lidských práv. Toto pojímání Smlouvy je

25

pilířem rozboru obsaženého v Průvodci. Uvádí zásady výkladu (viz kapitola 1), rozbor po jednotlivých článcích a politické možnosti (viz kapitola 2) a doporučení pro včlenění MS do vnitrostátního práva (viz kapitola 3).

Toto chápání Marrákešské smlouvy jakožto mnohostranné dohody využívající prostředky duševního vlastnictví k dosažení účelu lidských práv má řadu obecných důsledků. Zaprvé požaduje, aby vlády zaručily skutečně účinné provádění MS. Práva a povinnosti ze Smlouvy plynoucí, které existují na papíře, ale nikoli ve skutečnosti, jsou nedostatečné; k rozšíření dostupnosti formátově přístupných rozmnoženin osobám s poruchami čtení nedojde.

Zadruhé koncepční přístup umožňuje předkládat doporučení politických možností, které mají vlády k dispozici. Marrákešská smlouva výslovně odkazuje na jiné autorskoprávní úmluvy a lidskoprávní nástroje. MS nelze vykládat odděleně od těchto právních textů, včetně třístupňového testu pro omezení a výjimky, který je zakotven v několika duševněvlastnických dohodách. Nicméně prostřednictvím toho, co tento Průvodce pojmenovává “bezpečnými“ výjimkami pro zhotovování, používání a sdílení formátově přístupných rozmnoženin, MS

26

stvrzuje, že je třístupňový test dostatečně pružný, aby mohl koexistovat se stávajícími závazky států v oblasti ochrany lidských práv.

Zatřetí: tam, kde Smlouva umožňuje státům jednat podle jejich uvážení, doporučuje Průvodce volby, které přístup spíše podpoří, než omezí. Např. jsou státy nabádány, aby odmítly povolovací ustanovení ohledně úplatnosti a komerční dostupnosti. Třebaže jsou tato ustanovení formálně se Smlouvou slučitelná, jejich uplatnění by mohlo významně omezit přístup oprávněných příjemců a tím zmařit předmět i účel Smlouvy.

Nakonec: MS neomezuje stávající pravomoci podle vnitrostátního i mezinárodního práva přijímat výjimky a omezení práva autorského, které slouží cílům veřejného zájmu. Státy mohou i nadále spoléhat na tuto pravomoc při tvorbě, zachovávání a rozšiřování takových výjimek a omezení—včetně těch, které prohlubují lidská práva osob se zdravotním postižením—za předpokladu, že je jejich konání slučitelné s duševněvlastnickými dohodami, které ratifikovaly. To znamená, že ačkoli MS představuje vzor pro ochranu práv osob s poruchami čtení v oblasti přístupu k dílům chráněným autorským právem, nezakazuje státům, aby šly v této ochraně

27

ještě dál.

Nyní představíme jednotlivá témata: Kapitola 1 začíná stručným úvodem do režimů duševního vlastnictví a lidských práv. Následně uvádí tři obecné zásady výkladu Smlouvy, které Průvodce rozebírá—podtrhuje předmět a účel MS, její přizpůsobení měnícím se podmínkám a podporu souladu s ÚPOZP.

Kapitola 2 sestává z rozboru ustanovení Smlouvy po jednotlivých článcích. Popisuje základní strukturu Smlouvy a uvádí právní a politické volby, které mají vlády k dispozici pro každé klíčové ustanovení Smlouvy—včetně vymezení pojmů “formátově přístupná rozmnoženina”, “autorizované subjekty” a “oprávnění příjemci”—a výjimky a omezení autorskoprávní ochrany, které musí všechny státy na základě ratifikace Smlouvy přijmout.

Kapitola 3 Průvodce se zabývá prováděním MS. Zásadní povinnost ratifikujících států spočívá v novelizaci vnitrostátních autorskoprávních předpisů v zájmu zmocnění osob s poruchami čtení a autorizovaných subjektů k zhotovování, spotřebě a sdílení formátově přístupných rozmnoženin, včetně jejich přeshraničního pohybu. Avšak stejně jako u jakékoli jiné

28

smlouvy nemusí být změny práva dostatečné k zajištění náležité účinnosti MS. Průvodce proto doporučuje vládám budovat na již existujícím provádění lidskoprávních dohod skrze řadu konkrétních opatření v zájmu monitorování a vymáhání MS. Tyto kroky zahrnují konzultace s osobami s poruchami čtení, tvorbu právních postupů vedoucích k nápravě porušení MS, podporu vnitrostátních institucí při monitorování a vymáhání mezinárodních závazků, jakož i podávání zpráv o prováděcích opatřeních v rámci lidskoprávního systému OSN.

Kapitola 1

29

Hlavní zásady Marrákešské smlouvy

Marrákešská smlouva o usnadnění přístupu k vydaným dílům pro osoby nevidomé, zrakově postižené nebo s jinou poruchou čtení (Marrákešská smlouva, MS nebo Smlouva) je mezinárodní dohoda usilující o odstranění překážek, které klade autorské právo osobám s poruchami čtení při přístupu ke knihám a dalším kulturním statkům. MS svého cíle dosahuje tím, že požaduje po státech, aby přijímaly výjimky a omezení práva autorského v zájmu umožnění zhotovování a šíření formátově přístupných rozmnoženin, včetně přeshraničního pohybu.

Marrákešská smlouva usiluje o prohloubení lidských práv za použití právních a politických autorskoprávních nástrojů. Již samotné první řádky Preambule MS podtrhují překryv mezi těmito dvěma oblastmi práva, když připomínají “zásady nediskriminace, rovných příležitostí, přístupnosti a plného a účinného zapojení a začlenění do společnosti, vyhlášené ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v Úmluvě OSN o právech osob se zdravotním postižením“ a uznávají „nezbytnost zachovat rovnováhu

30

mezi účinnou ochranou práv autorů a širším veřejným zájmem”. MS tak pomáhá splnit slib učiněný státy, smluvními stranami v článku 30(3) ÚPOZP “zajistit, aby zákony na ochranu duševního vlastnictví nevytvářely nepřiměřené nebo diskriminační překážky bránící přístupu osob se zdravotním postižením ke kulturním materiálům.”.

Smlouvou se vinoucí zřetelné smíšení lidských práv a duševního vlastnictví znamená, že výklad i provádění Smlouvy musí zohlednit právní povinnosti a zásady obou oblastí. Průvodce nabízí komplexní přístup k těmto otázkám. Předkládá politické možnosti a praktické úvahy k prosazování účinné realizace cílů MS ve škále místních prostředí. Než tyto návrhy předložíme, oddíl 1.1. Průvodce poskytne stručné uvedení do režimů mezinárodní oblasti lidských práv a práva duševního vlastnictví s důrazem na právo autorské. Oddíl 1.2 dále vyloží, jak lidskoprávní cíle, o jejichž dosažení MS usiluje, ovlivňují výklad Smlouvy z hlediska dávných zásad veřejného mezinárodního práva.

1.1. Marrákešská smlouva na průsečíku lidských práv a práva duševněvlastnickéhoBěhem posledních dvaceti let se režimy

31

v oblasti mezinárodních lidských práv i v oblasti mezinárodního duševněvlastnického práva bouřlivě rozvíjejí, což vede k narůstajícímu propojení obou oblastí. Výklad a provádění MS vyžaduje pečlivé zvážení vzájemně se doplňujících a někdy soupeřících cílů obou režimů.

1.1.1.  Mezinárodní lidskoprávní režimMezinárodní systém ochrany základních práv všech lidských bytostí vznikl po druhé světové válce. Byvše konfrontováni s přesvědčivými důkazy masových krutostí, rozhodli vítězové tohoto konfliktu, že zločiny páchané státem na vlastních občanech a uvnitř vlastních hranic nadále nebudou věcí pouze příslušného státu samotného. První reakcí na tento závazek bylo vytvoření Organizace spojených národů, která dostala do vínku odpovědnost za udržování mezinárodního míru a bezpečnosti, jakož i prosazování všeobecné úcty a dodržování lidských práv. Brzy po svém založení se OSN pustila do vypracovávání Všeobecné deklarace lidských práv (VDLP), nezávazné rezoluce přijaté jednomyslně Valným shromážděním v roce 1948. Během následujících desetiletí se

32

mezinárodní lidskoprávní systém soustředil na dvě zásadní úlohy—rozšiřování a vybrušování seznamu chráněných práv a svobod a na vytváření mezinárodních institucí a monitorovacích mechanismů v zájmu zajištění toho, že státy tato práva a svobody v praxi ctí.

Jádro mezinárodního lidskoprávního práva je obsaženo ve třech právních aktech—VDLP, Mezinárodním paktu o občanských a politických právech (MPOPP) a Mezinárodním paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech (MPHSKP)—pod společným označením Mezinárodní listina lidských práv. MPOPP a MPHSKP přijaté v roce 1966 převádějí dosud nepovinné normy obsažené ve VDLP na pro státy právně závazné povinnosti. MPOPP ochraňuje širokou škálu občanských a politických svobod jako svobodu projevu, svobodu myšlení, právo na soukromí a právo na účast na správě věcí veřejných. MPHSKP chrání právo na vzdělání, právo na účast na kulturním životě a mezi jinými právy i právo na prospěch z výdobytků vědeckotechnického pokroku a jejich využití. Mnohá z těchto práv jsou rovněž začleněna do národních ústav, právních a správních předpisů i soudních rozhodnutí.

Kromě MPOPP a MPHSKP se specifickými lidskými právy zabývá osm

33

dalších smluv OSN; jde hlavně o rasovou diskriminaci, mučení, práva žen, práva dětí a práva zdravotně postižených. Smlouvou řešící práva zdravotně postižených je Úmluva o právech osob se zdravotním postižením (ÚPOZP). Každá z uvedených smluv OSN vytváří vlastní mezinárodní monitorovací mechanismus známý jako “smluvní orgán”—výbor právních a jiných odborníků pověřený dozorem nad prováděním smlouvy a posuzováním, zda státy ctí práva, která smlouva chrání. V případě ÚPOZP působí Výbor pro práva osob se zdravotním postižením (Výbor ÚPOZP). Článek 39 ÚPOZP uděluje výboru kromě jiného pravomoc “předkládat návrhy a obecná doporučení vycházející ze zpráv a informací, které obdržel od států, které jsou smluvní stranou této úmluvy.”. Třebaže návrhy a doporučení Výboru ÚPOZP—označované jakožto obecné připomínky—nejsou závazné a nemohou text ÚPOZP nijak pozměnit, výkladu výboru je přikládána významná váha díky jeho jedinečné úloze jakožto nezávislého expertního orgánu zřízeného, aby sledoval, zda státy smlouvu dodržují.1

1 Jak nedávno mezinárodní soudní dvůr vyložil ohledně jiného smluvního orgánu, Výboru OSN pro lidská práva: “Třebaže soud není žádným způsobem povinen … formulovat vlastní výklad … podle výkladu Výboru má

34

1.1.2.  Mezinárodní režim duševněvlastnického právaShromáždění v roce 1967, které ustavilo Světovou organizaci duševního vlastnictví (SODV), vymezuje “duševní vlastnictví” jako vztahující se k “literárním, uměleckým a vědeckým dílům, k výkonům výkonných umělců, ke zvukovým záznamům a k rozhlasovému vysílání, k vynálezům ze všech oblastí lidské činnosti, k vědeckým objevům,k průmyslovým vzorům a modelům, k továrním, obchodním známkám a známkám služeb, jakož i k obchodním jménům a obchodním názvům, na ochranu proti nekalé soutěži a všechna ostatní práva vztahující se k duševní činnosti v oblasti průmyslové, vědecké, literární a umělecké.”.

Tento pododdíl se soustřeďuje na autorské právo ochraňující původní autorská díla jako literární a umělecká díla, která jsou předmětem MS. Autorské právo vznikne, jakmile je autorské dílo, ať vydané či nevydané, vyjeveno v hmotné

zato, že výkladu přijatému tímto nezávislým orgánem je třeba připsat velkou váhu, neboť byl zřízen právě za účelem dozoru nad dodržováním této smlouvy.” Ahmadou Sadio Diallo (Gvinejská republika v. Konžská demokratická republika), Výrok, 2010 ICJ Rep. 639, 664.

35

podobě. Autorské právo však chrání pouze formu, uvnitř níž jsou originální ideje vyjádřeny; ideje samotné smějí jiní svobodně používat. Majitel díla chráněného autorským právem má výhradní právo, mezi jiným, rozmnožovat dílo, připravit úpravy díla (včetně překladů) a šířit rozmnoženiny díla. Kromě uvedených hospodářských práv některé země rovněž ochraňují morální práva včetně práva být jmenován jakožto autor a vznášet námitky proti hanlivému nakládání s dílem.

V posledních sto letech se mezinárodní pravidla týkající se autorskoprávní ochrany významným způsobem prohloubila. Rané dvoustranné a regionální autorskoprávní smlouvy ukládaly státům povinnost chránit cizozemce stejně jako vlastní státní příslušníky a stanovovaly minimální normy ochrany. Tyto dohody se soustřeďovaly na ochranu výhradních práv tvůrců a vlastníků autorských práv, ponechávajíce na státech regulaci omezení a výjimek z těchto práv prostřednictvím vnitrostátních právních předpisů. Na konci 19. století byly tyto zásady začleněny do mnohostranné úmluvy—Bernská úmluva o ochraně literárních a uměleckých děl—která byla v průběhu dalšího století několikrát revidována a rozšířena v zájmu

36

prohloubení ochrany děl chráněných autorským právem a regulace vnitrostátních výjimek a omezení. Správa bernské úmluvy byla později svěřena SODV.

V roce 1994 bylo duševní vlastnictví (DV) přidáno do působnosti Světové obchodní organizace (SOO) skrze přijetí Dohody o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví (Dohoda TRIPS). Dohoda TRIPS zdokonalila zásadní ochrany obsažené v předchozích duševněvlastnických smlouvách—včetně Bernské úmluvy—a omezila pravomoc států uzákoňovat vnitrostátní omezení a výjimky. Tyto zvýšené ochrany jsou pro všechny členské státy SOO povinné. Dohoda TRIPS rovněž zavázala členy SOO ke zdokonalení vnitrostátního vymáhání duševněvlastnických práv. Spory o výkladu a použití Smlouvy rozhoduje Orgán pro vypořádání sporů SOO, který může vůči členům SOO povolit obchodní sankce.

1.1.3. Rozpor nebo koexistence obou režimů?Souběžným prohlubováním duševněvlastnického a lidskoprávního práva narůstá křížení mezi oběma režimy, což vede k dosud nesouvisejícím

37

pravidlům a institucím, jejichž vzájemné působení je nové a někdy rozporné. Zpočátku někteří aktéři působící v lidskoprávním systému OSN označili přímý rozpor mezi oběma režimy. Tito aktéři poukazovali na široce pojímanou ochranu duševního vlastnictví v dohodě TRIPS jakožto faktor, ztěžující státům dodržování lidskoprávních smluv.2 Např. autorské právo obsahuje výhradní práva, která brání třetím stranám rozmnožovat nebo šířit chráněná díla. Jestliže není nositel autorského práva ochoten nebo schopen poskytnout dílo v přístupném formátu, nejsou osoby s poruchami čtení s to toto dílo číst. Bez použitelné výjimky je důsledkem omezení práv těchto osob na svobodu projevu, vzdělání a účasti na kulturním životě.

V zájmu řešení těchto rozporů nabádali lidskoprávní experti státy, aby uznaly nadřazenost lidských práv nad duševněvlastnickým právem a smlouvami na základě tvrzení, že jsou lidská práva fundamentálnější. Stoupenci tohoto “rozporného přístupu” naváděli státy, aby nezohledňovaly nebo upravovaly, pokud by to bylo nezbytné, duševněvlastnická 2 Prohlášení o lidských právech a duševním vlastnictví, Výbor OSN pro hospodářská, sociální a kulturní práva, 27. zasedání, bod programu 3, odst. 12, Dok. OSN E/C.12/2001/15 (2001).

38

pravidla tak, aby vyhovovala mezinárodním lidskoprávním povinnostem. Tito stoupenci rovněž zdůrazňovali rozpory v zájmu prosazení výzev k reformě duševněvlastnických zákonů tak, aby byla zvýšena ochrana lidských práv; požadavky na přístup k dílům chráněným autorským právem by podle nich měly být považovány za mezinárodně povinná práva, rovná nebo dokonce nadřazená hospodářským právům majitelů duševního vlastnictví.

Konfliktově orientovaný přístup se užitečně soustředil na důsledky duševněvlastnického práva pro lidská práva a na důležitost zajištění přístupu k dílům chráněným autorským právem—tedy na problematiku, kterou duševněvlastnické právo opomíjelo. Zároveň však tento přístup opomíjel jednotlivé inovace a kreativitu—cíle sledované duševněvlastnickým systémem; ty jsou rovněž nepostradatelné pro naplňování lidských práv. Akademická obec, tvůrci politik a nevládní organizace začali tudíž pojímat režimy lidských práv a DV, jakoby kladly stejnou základní otázku—jak autory a vynálezce dostatečně motivovat, aby tvořili a inovovali a zároveň poskytovali veřejnosti odpovídající přístup k výsledkům jejich duševního úsilí? Tomu se říká koexistenční přístup.

39

Koexistenční přístup mluví v souvislosti s těmito dvěma režimy spíše o sbližování než o rozporu. Stoupenci tohoto přístupu prohlašují, že jsou tyto režimy v podstatě slučitelné, a zároveň uznávají, že někdy dochází k napětí při stanovování, jak nastolit rovnováhu mezi motivací na jedné straně a přístupem na druhé straně. Např. autorské právo poskytuje motivaci k tvoření literárních a uměleckých děl tím, že uděluje autorům výhradní hospodářská práva. Článek 15 MPHSKP podobnou ideu uznává. Praví se zde, že každý má právo “požívat ochrany morálních a materiálních zájmů, které vyplývají z jeho vědecké, literární nebo umělecké tvorby.”. Třebaže lidskoprávní právo nechrání DV jako takové,3 ochraňuje tvůrčí činnosti jedinců, včetně hospodářských zájmů autorů při dosahování odpovídající životní úrovně i 3 Duševněvlastnická práva jsou chráněna podle práva na majetek zaručeného v čl. 1 protokolu č. 1 Evropské úmluvy o lidských právech Anheuser-Busch v. Portugalsko, žádost č. 73049/01, evropský soud pro lidská práva (velká síň 2007). Žádná lidskoprávní smlouva OSN o právu na majetek však nemluví. Dále: dokonce i v Evropě, jak poznamenává zvláštní zpravodajka OSN pro kulturní práva, právo na majetek ukládá státům pouze povinnost ctít DV práva, která uznávají; nejsou povinny taková práva vytvářet nebo přijímat jakýkoli speciální přístup k ochraně DV. Autorskoprávní politika a právo na přístup k vědě a kultuře, zpráva zvláštní zpravodajky pro kulturní práva, Faridy Shaheedové, A/HRC/28/57 ¶ 53 (prosinec 2014) [dále Autorskoprávní zpráva zvláštní zpravodajky].

40

jejich morálních zájmů při zachovávání neporušitelnosti jejich děl. V obou režimech je tudíž DV spíše prostředkem než cílem; je mechanismem k podpoře tvořivosti a inovativnosti, přispívajíc tak k vyššímu společenskému dobru.

Jak autorské, tak lidskoprávní právo rovněž zdůrazňují význam zajištění přístupu k plodům úsilí tvůrců. Článek 15 MPHSKP klade do rovnováhy ochranu autorů s právem každého “užívat plodů vědeckého pokroku a jeho využití.”. Článek 7 Dohody TRIPS uvádí cíle smlouvy jakožto příspěvek k inovaci a k převodu technologií “ke vzájemným výhodám výrobců a uživatelů technických znalostí způsobem, přispívajícím k sociálnímu a ekonomickému blahobytu a k rovnováze práv a povinností”, zatímco článek 8 uznává, že státy mohou přijímat opatření jsoucí v souladu se smlouvou za účelem prosazení veřejného zájmu. Vnitrostátní právní předpisy zahrnují výjimky a omezení práva autorského za účelem uspokojení takových zájmů. Běžné příklady zahrnují rozmnožování prováděné archivy a knihovnami, omezené citace pro účely komentářů a umělecké kritiky a některá využití pro oblast vzdělání. Existují země, které uzákonily výjimky a omezení rozšiřující přístup k dílům chráněným autorským právem pro

41

zrakově postižené, jako je poskytování rozmnoženin v Braillově písmu.4 Tato zákonná ustanovení napomáhají státům dosáhnout cílů, které DV právo sdílí s lidskoprávním právem.

V orientaci obou režimů však existují i významné rozdíly. Při porovnání s DV zákony a smlouvami staví lidskoprávní akty společenské cíle nad soukromé hospodářské zájmy. Dále na úrovni mezinárodní účinnější mechanismy vymáhání DV smluv—např. ustanovení Dohody TRIPS a dalších nedávno dojednaných dvoustranných, regionálních a mnohostranných DV smluv—vede státy k prosazování DV ochrany bez dostatečného zohlednění jejího dopadu na lidská práva. Např. hrozby hospodářskými sankcemi nebo žaloby SOO vytvářejí státům prostor k uzákoňování autorskoprávních předpisů obsahujících méně výjimek a omezení, než je žádoucí k náležitému uspokojení lidských práv.

Částečně v důsledku těchto tlaků řada států plně nevyužívá pružností zakotvených v mezinárodním DV právu k zajištění odpovídajícího přístupu k dílům 4 SVĚTOVÁ ORGANIZACE DUŠEVNÍHO VLASTNICTVÍ, STUDIE AUTORSKOPRÁVNÍCH OMEZENÍ A VÝJIMEK PRO ZRAKOVĚ POSTIŽENÉ, SCCR/15/7 (2007) (zpracovala Judith Sullivanová) [dále Studie SODV], http://www.wipo.int/edocs/mdocs/copyright/en/sccr_15/sccr_15_7.pdf

42

chráněným autorským právem. Např. před přijetím Marrákešské smlouvy pouze 57 zemí uzákonilo výjimku z autorského práva, která dovolovala osobám s poruchami čtení zhotovovat formátově přístupné rozmnoženiny.5 Omezený počet států, kde tato výjimka platila, představoval významný faktor v narůstajícím povědomí o hladu po knize zmíněním v úvodu Průvodce.

1.1.4. Užití autorskoprávních nástrojů k dosažení lidskoprávních cílůMarrákešská smlouva využívá specifické politické nástroje výjimek a omezení práva autorského k rozšíření globální dostupnosti formátově přístupných rozmnoženin knih a kulturních statků. Takové výjimky a omezení najdeme ve všech vnitrostátních právních předpisech. Např. většina států povoluje určitá užití materiálu chráněného autorským právem knihovnami a vzdělávacími institucemi bez svolení nositele autorského práva. Některé státy mají širší a pružnější doktríny spravedlivého užití a spravedlivého vyjednávání. Bez ohledu na to, jakým postupem se jednotlivé země řídí, výjimky a omezení “představují životně důležitou součást rovnováhy, 5 Tamtéž 9.

43

kterou musí autorské právo udržovat mezi zájmy držitelů práv, pokud jde o výhradní kontrolu nad těmito právy, a zájmy ostatních účastníků kulturního života.”6

Mezinárodní lidskoprávní nástroje rovněž uznávají společenský prospěch výjimek a omezení. V tomto ohledu je pozoruhodná ÚPOZP, která ukládá ratifikujícím státům povinnost revidovat duševněvlastnické zákony a přijímat další politiky k usnadnění přístupu ke kulturním statkům. Článek 30(1) ÚPOZP ukládá státům přijmout “veškerá odpovídající opatření, aby osoby se zdravotním postižením … měly přístup ke kulturním materiálům v přístupných formátech” a článek 30(3) ukládá státům povinnost podniknout “v souladu s mezinárodním právem, veškeré odpovídající kroky s cílem zajistit, aby zákony na ochranu duševního vlastnictví nevytvářely nepřiměřené nebo diskriminační překážky bránící přístupu osob se zdravotním postižením ke kulturním materiálům.”7

6 Autorskoprávní zpráva zvláštní zpravodajky, supra note 3, ¶ 61.7 Další mezinárodní a regionální akty zaznamenávají důležitost autorskoprávních výjimek v zájmu dosažení lidskoprávních cílů. Směrnice EU o informační společnosti stanoví, že "Členským státům by měla být dána možnost stanovit určité výjimky nebo omezení pro … užití zdravotně postiženými osobami,” a že “V každém případě je důležité, aby členské státy přijaly

44

Výbor ÚPOZP opakovaně vyzývá státy ratifikovat a provádět Marrákešskou smlouvu.8 V Obecné připomínce z roku 2013 se soustředil na zásadu přístupnosti a zdůraznil dopad MS na přeshraniční lidská práva.9 Také zvláštní zpravodajka OSN pro kulturní práva nabádá státy, aby opatření nezbytná k usnadnění přístupu k dílům pro osoby, jejichž postižení je překážkou při užití samotných děl, a aby věnovaly pozornost zejména přístupným formátům.” Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. května 2001 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti, ¶¶ 34, 43 [dále Směrnice o informační společnosti]. Rada Evropy rovněž vyzvala členské státy “podniknout náležité kroky … k zajištění toho, aby dušeněvlastnická práva nepředstavovala nepřiměřenou nebo diskriminační překážku v přístupu zdravotně postižených ke kulturním statkům při současném respektování ustanovení mezinárodního práva.” Rada Evropy, záznam ze zasedání výboru ministrů, (2006)5, 3.2.3.vii (5. dubna 2006).8 Výbor pro ÚPOZP zahrnul výzvu k ratifikaci do přezkumných zpráv z Dánska, Nového Zélandu, Koreje, Belgie, Ekvádoru a Mexika. V Obecné připomínce k právu na vzdělání Výbor rovněž vyzývá státy k ratifikaci a provádění MS. Obecná připomínka č. 4: článek 24 (Právo na inkluzivní vzdělávání), dok. OSN No. ÚPOZP/C/GC/4 (2. září 2016), ¶ 22.9 Obecná připomínka dokládá, že Marrákešská smlouva “by měla zajistit přístup ke kulturním statkům bez nepřiměřených nebo diskriminačních překážek pro zdravotně postižené, včetně osob se zdravotním postižením žijících v zahraničí nebo jako členové menšiny v jiné zemi a mluvících stejným jazykem nebo užívajících stejné prostředky dorozumívání, zejména pak těch osob, které nemohou číst běžné písmo.” Výbor pro práva zdravotně postižených, Obecná

45

MS ratifikovaly a aby “zajistily, že budou jejich autorské zákony obsahovat odpovídající výjimky v zájmu usnadnění dostupnosti děl ve formátech přístupných zrakově postiženým a osobám s jinými zdravotními postiženími, jako je např. hluchota.”10

Ratifikace a provádění Marrákešské smlouvy představují tudíž konkrétní způsob, jak mohou státy plnit povinnosti stanovené v ÚPOZP a v dalších lidskoprávních aktech, jak odstraňovat překážky v přístupnosti kulturních statků. Právní předpisy navržené EU k provádění MS tento faktor podtrhují a uznávají přípustnost omezení duševněvlastnických práv v zájmu dosažení účelů lidských práv:

Navržená směrnice [a nařízení] společně prosazují právo osob se zdravotním postižením na prospěch z opatření přijatých k zajištění jejich nezávislosti, společenského i pracovního začlenění a účasti na životě společnosti, jak to zakotvuje v článku 26 Charta základních práv

připomínka č. 2: Článek 9 (Přístupnost), Dok. OSN č. ÚPOZP/C/GC/2 (22. května 2014), ¶ 45 [dále Obecná připomínka č. 2].10 Autorskoprávní zpráva zvláštní zpravodajky, supra note 3, ¶ 116.

46

Evropské unie (‘Charta’). Směrnice [a nařízení] rovněž odrážejí závazky Unie plynoucí z ÚPOZP OSN. ÚPOZP OSN zaručuje zdravotně postiženým právo přístupu k informacím a právo k účasti na kulturním, hospodářském a společenském životě na základě rovnosti s ostatními lidmi. Se zřetelem k řečenému je tudíž spravedlivé omezit duševněvlastnická práva jejich majitelů ve světle unijních povinností plynoucích z Charty.11

Jak podrobněji rozebírá kapitola 2, MS požaduje po Smluvních stranách, aby ve svém vnitrostátním právu přijaly výjimky a omezení v zájmu umožnění zhotovování a šíření formátově přístupných 11 Návrh nařízení evropského parlamentu a rady o přeshraniční výměně mezi Unií a třetími zeměmi formátově přístupných rozmnoženin určitých děl a dalších materiálů chráněných autorskými a souvisejícími právy ve prospěch nevidomých, zrakově postižených nebo s jinými poruchami čtení, COM(2016) 595 final, 2016/0279 (COD) (14. Září 2016), s. 5; Návrh směrnice evropského parlamentu a rady o určitých povolených užitích děl a dalších materiálů chráněných autorským právem a souvisejícími právy ve prospěch osob nevidomých, zrakově postižených nebo s jinými poruchami čtení, změna směrnice 2001/29/EC o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti, COM(2016) 596 final, 2016/0278 (COD) (14. Září 2016), s. 6.

47

rozmnoženin určitých děl chráněných autorským právem a přeshraniční sdílení těchto děl. Jak je uvedeno výše, nějaké varianty těchto výjimek a omezení přijalo před dojednáním MS pouze 57 zemí. Ústředním cílem Smlouvy je tudíž povzbudit všechny státy, aby přijaly společný soubor výjimek a omezení v zájmu prohloubení lidských práv osob s poruchami čtení.

1.2. Zásady výkladu Marrákešské smlouvyTento pododdíl vymezuje skupinu zásad výkladu MS jakožto smlouvy, která prosazuje lidskoprávní cíle za použití právních a politických nástrojů práva autorského. Zároveň vysvětlujeme, jak je třeba se těmito zásadami řídit při rozhodování vládních činitelů při provádění Smlouvy.

1.2.1. Důraz na předmětu a účeluStěžejním cílem výkladu smlouvy je naplnit objektivní záměr stran projevený v textu Smlouvy jako celku. Vídeňská úmluva o smluvním právu (VÚSP) kodifikuje pravidla obvyklá v mezinárodním právu, kterými se řídí výklad smluv. Podle Článku 31(1) VÚSP se má smlouva vykládat “v dobré víře, v

48

souladu s obvyklým významem, který je dáván výrazům ve smlouvě v jejich celkové souvislosti, a rovněž s přihlédnutím k předmětu a účelu smlouvy.”. Článek 31 vyjmenovává tři prvky výkladu smlouvy—text, kontext, předmět a účel. Žádnému z těchto prvků nelze udílet prioritu před jiným. Výklad Smlouvy tedy od vykladače vyžaduje, aby zohlednil konkrétní, právě zkoumané ustanovení, další ustanovení (jako Preambule) a co tyto podmínky a jejich kontext prozrazují o záměrech stran a cílech dohody.

Aby rozpoznal obecně očekávaný význam konkrétního ustanovení smlouvy, může vykladač zohlednit obvyklé používání pojmů, slovníkové definice, gramatiku a větnou stavbu daného ustanovení, jakož i užití stejného nebo podobného jazyka jinde ve smlouvě. Obecně očekávaný význam musí rovněž být chápán ve světle kontextu Smlouvy jako celku. Podle článku 31(2) VÚSP kontext smlouvy zahrnuje text celé smlouvy, preambuli, veškeré přílohy a každou dohodu “vztahující se ke smlouvě, k níž došlo mezi všemi stranami v souvislosti s uzavřením smlouvy.”. Např. třináct “společných prohlášení” v poznámkách pod čarou Marrákešské smlouvy tvoří integrální součást kontextu

49

MS a jsou tudíž relevantní k chápání obecně očekávaného významu jejích podmínek.12

Ve shodě s důrazem na objektivní záměr stran VÚSP dovoluje vykladačům zvažovat rýsování historie—dokumentů souvisejících s vyjednáváním Smlouvy—pouze za konkrétních okolností. Článek 32 umožňuje uchýlit se k přípravné práci na smlouvě a k okolnostem, za nichž byla smlouva uzavřena, buď “pro potvrzení významu”, které je výsledkem použití primárních zásad výkladu, nebo “pro určení významu”, když obecně obvyklý výklad význam nejednoznačným nebo nejasným ponechává; „nebo b) vede k výsledku, který je zřejmě protismyslný nebo nerozumný.”. Takže není-li možné odvodit rozumný výklad z obvyklého významu pojmů v kontextu a ve světle účelu smlouvy, bylo by náležité vrátit se k historii 12 Je rovněž možné zahrnout ÚPOZP jakožto “příslušné pravidlo mezinárodního práva použitelné ve vztazích mezi stranami” spolu s kontextem smlouvy v souladu s článkem 31(3)(c) VÚSP. Není jasné, zda by bylo nutné, aby ÚPOZP ratifikovaly některé, většina nebo všechny strany MS, zda přešla do obyčejového práva nebo zda je přijata všemi stranami MS, zda se zde jedná o “příslušné pravidlo”. RICHARD K. GARDINER, TREATY INTERPRETATION 302–04, 310–17 (2d ed. 2015). Jak však vysvětleno níže, ÚPOZP představuje významný pevný bod pro výklad MS bez ohledu na to, zda ji lze označit za “příslušné pravidlo” podle článku 31(3)(c) VÚSP.

50

její přípravy. VÚSP přikládá při výkladu smluv historii přípravy doplňkovou úlohu, protože může představovat nespolehlivé svědectví o významu dané dohody. Často pozorujeme, že jsou záznamy o jednáních neúplné, nebo nemusí odrážet politické kompromisy, které byly učiněny, aby byla dohoda přijata.

VÚSP rovněž vyžaduje, aby byl text smlouvy vykládán způsoby, které podporují její předmět a účel.13 Předmět a účel zahrnují jak specifické právní důsledky, s nimiž dohoda počítá, tak celkové cíle stran.14 Vykladač by měl pohlížet na smlouvu jako na celek v zájmu zjištění jejího předmětu a účelu. Často bývá však nejlepší metodou jak zjistit cíle smlouvy prostudovat její preambuli, protože úvodní ustanovení typicky sdělují, proč vlády smlouvu dojednaly.

Státy jsou rovněž povinny provádět MS způsoby, které zajistí účinnost jejích ustanovení. Účinný výklad je obecnou

13 Ústřední úloha předmětu a účelu při výkladu smluv, zvláště těch, které jsou určeny k ochraně jednotlivců, je opakovaně stvrzována mezinárodními tribunály. Viz např. Výhrady k Úmluvě o zabránění a trestání zločinu genocidy, 1951 I.C.J. 15, 23; Navržené změny Naturalizačních ustanovení ústavy Kostariky, 1984 Meziamerický soud H.R. (ser. A) č. 4, ¶ 23; Hirsi Jamaa a další v. Itálie, App. č. 27765/09, Evropský soud pro lidská práva, ¶ 171 (Velká síň 2012).14 EIRIK BJORGE, EVOLUČNÍ VÝKLAD SMLUV 113 (2014).

51

zásadou neboli kánonem konstrukce, podle něhož se řídí výklad všech mezinárodních dohod. Podle této zásady je rozumné, aby vykladač předpokládal, že strany “zamýšlejí dát ustanovením Smlouvy jistý účinek, nikoli učinit ustanovení nesmyslnými.”15 Jsou-li si tudíž všechny ostatní faktory rovny, měl by vykladač zvolit výklad, který činí pojem účinným ve smyslu dosažení předmětu a účelu smlouvy, nikoli výklad jiný.

Stěžejní předmět a účel MS je prosazovat lidská práva osob s poruchami čtení skrze rozšíření jejich přístupu k dílům chráněným autorským právem v souladu se stávajícími pravidly mezinárodního DV práva. Některé rysy Smlouvy tento závěr podporují. Zaprvé, jak její název hlásá, Smlouva usiluje o “usnadnění přístupu k vydaným dílům pro osoby nevidomé, zrakově postižené nebo s jinou poruchou čtení” (přidaný důraz). Zadruhé: Preambule výslovně odkazuje na VDLP a ÚPOZP a opětně podtrhuje přání stran “harmonizovat omezení a výjimky [z autorského práva] s cílem usnadnit přístup k dílům a jejich užití pro osoby se zrakovým postižením nebo jinou poruchou

15 OPPENHEIMOVO MEZINÁRODNÍ PRÁVO, SV. 1 (MÍR) 1280 (RED. ROBERT JENNINGS & ARTHUR WATTS, 9. VYDÁNÍ 2008).

52

čtení.”16 Zatřetí: MS výslovně vymezuje osoby s poruchami čtení jakožto “oprávněné příjemce”, podtrhujíc stěžejnost jejich lidských práv při dosahování cílů Smlouvy. Nakonec: na rozdíl od jiných DV smluv MS pravidla autorskoprávní ochrany nerozšiřuje; spíše po ratifikujících státech požaduje, aby přijímaly povinné výjimky z práva autorského a vymezuje tyto výjimky jako předpokladatelně slučitelné se stávajícími mezinárodními duševněvlastnickými pravidly.

Na základě všech uvedených důvodů by měly státy i další aktéři vykládat a provádět Marrákešskou smlouvu ve smyslu zdůrazňování jejího předmětu a účelu zlepšit dostupnost formátově přístupných rozmnoženin osobám s 16 Tyto odkazy podtrhují skutečnost, že MS pomáhá státům dosáhnout cíle přístupnosti mezinárodního lidskoprávního práva, včetně povinnosti stanovené v článku 30(3) ÚPOZP “zajistit, aby zákony na ochranu duševního vlastnictví nevytvářely nepřiměřené nebo diskriminační překážky bránící přístupu osob se zdravotním postižením ke kulturním materiálům.” Viz také návrh protokolu k africké chartě lidských práv a práv národů o právech osob se zdravotním postižením v Africe přijatý 25. února 2016, článek 19.2(d), http://www.achpr.org/files/news/2016/04/d216/disability_protocol.pdf (který požaduje, aby státy zajistily, že “osoby se zrakovým postižením nebo s jinými poruchami čtení mají účinný přístup k vydaným dílům, včetně … provedení potřebných změn mezinárodního autorskoprávního systému”).

53

poruchami čtení. Třebaže MS k dosažení tohoto cíle užívá doktríny a politiky autorského práva, fundamentálním cílem Smlouvy je prohloubení lidských práv dotčených jedinců. Proto by při rozhodování, jak MS naplnit, ji měly státy vykládat způsoby, které tento předmět a účel prosazují.17 Kapitola 2 Průvodce uvádí konkrétní návrhy a doporučení politik, které jsou v souladu s tímto postupem.

1.2.2. Přizpůsobování Marrákešské smlouvy měnícím se podmínkámMarrákešská smlouva by měla být vykládána a prováděna ve světle současných okolností a způsoby, které reagují na změny v právu, politice a technologiích. Rozhodující činitelé by měli udílet pojmosloví smlouvy evoluční smysl (spíše než smysl zafixovaný k době jejího přijetí), pokud plyne z textu, kontextu, předmětu a účelu, že by se měl smysl v průběhu času rozvíjet. Např. použití obecného pojmu může naznačovat, že se má tento pojem ve shodě se záměrem autorů během času rozvíjet v zájmu

17 U smluv určených k ochraně jednotlivců je třeba upřednostnit ochranářštější výklad před výkladem méně ochraňujícím. Rudolf Bernhardt, Evolutivní výklad smluv, zvláště evropské úmluvy o lidských právech, 42 NĚMECKY Y.B. INT’L Y.B. INTEL L. 11, 14 (1999).

54

zohlednění nastávajících podmínek a výzev. Pojem lze rovněž vykládat ve světle současných podmínek v zájmu zohlednění nového rozvoje technologií nebo dalších okolností, na které autoři nebrali nebo nemohli brát zřetel. Tyto evoluční přístupy pomáhají zajistit, že smlouva zůstává účinnou při uskutečňování svého předmětu a účelu.

Pokud jde o MS, státy budou muset vykládat a provádět práva osob s poruchami čtení ve světle nových technologií a rozvíjejících se významů zdravotního postižení. Objektivním záměrem autorů Smlouvy bylo zajistit, aby osoby s poruchami čtení mohly zhotovovat a sdílet formátově přístupné rozmnoženiny dokonce i tehdy, kdy se během času způsoby rozmnožování a šíření mění. Toto se v textu Smlouvy rozumí tím, že je “formátově přístupná rozmnoženina” definována odkazem na její přístupnost spíše než odkazem na jakoukoli konkrétní technologii. Státy by proto neměly omezovat výjimky a omezení na stávající formáty nebo konkrétní technologie. Prováděcí předpisy by měly být spíše pružné a výslovně zahrnovat technologie, které se mohou v budoucnu rozvinout. Pružná, otevřená definice rovněž zajišťuje nejširší možný přístup k dílům chráněným autorským právem. Proto třebaže státy

55

mohou v prováděcích předpisech poskytnout příklady formátově přístupných rozmnoženin (např. zvětšený tisk, digitální text, e-knihy, mezi jinými), měly by výslovně uvádět, že se jedná o příklady ilustrativní, nikoli vyčerpávající.

1.2.3. Prosazování souladu s ÚPOZPJedním z cílů MS, jak je uvedeno v Preambuli, je uplatňovat “zásady nediskriminace, rovných příležitostí, přístupnosti a plného a účinného zapojení a začlenění do společnosti” vyhlášené v ÚPOZP a VDLP. Tyto křížové odkazy prozrazují, že MS sdílí mnohé stěžejní zásady a hodnoty s ÚPOZP. Navíc s ohledem na skutečnost, že ÚPOZP již ratifikovalo více než 85 % členských států OSN, většina států, které ratifikují MS, se k ÚPOZP již přidala. Výklady Výboru ÚPOZP mohou tudíž dávat státům návod k činění rozhodnutí, která plní předmět a účel MS.18 Tento pododdíl pojednává o původu ÚPOZP a o stěžejních zásadách vypracovaných Výborem ÚPOZP, které

18 Státy mohou mít povinnosti plynoucí s dalších lidskoprávních smluv zajistit přístupnost kulturních statků pro osoby s poruchami čtení. Viz např. Výbor pro hospodářská, sociální a kulturní práva, Obecná připomínka č. 5 (Osoby se zdravotním postižením), Dok. OSN E/1995/22 (1994), ¶ 5.

56

činí z úmluvy živý organismus.19

1.2.3.1. Původ ÚPOZPÚPOZP je právně závazná lidskoprávní dohoda mající za cíl prosazování a ochranu práv zdravotně postižených jednotlivců. Vstoupila v platnost 3. května 2008 a je doprovázena Opčním protokolem, který zmocňuje jednotlivce a skupiny k podávání sdělení o domnělém porušování ÚPOZP státy, které Opční protokol ratifikovaly. Do října 2016 ÚPOZP ratifikovalo 168 zemí a 92 země ratifikovaly Opční protokol. Výbor ÚPOZP, smluvní orgán ustavený úmluvou, přezkoumává uvedená sdělení a zprávy ze všech smluvních stran ohledně provádění úmluvy. Výbor podává o své činnosti hlášení Valnému shromáždění OSN.

Popudem k přijetí ÚPOZP bylo uznání, že

19 Obchodní tribunály rovněž zdůrazňují důležitost integrování rozmanitých mezinárodních režimů. Např. Spojené státy—zákaz dovozu určitých mořských krabů a krabích výrobků, WT/DS58/AB/R (1998), ¶ 129 (je zdůrazněno, že pravidla výjimek z volného obchodu “musí být vykladačem smlouvy chápána ve světle současných problémů společenství národů”); Evropská společenství a některé členské státy—opatření mající dopad na obchod s velkými civilními letadly, WT/DS316/AB/R (2011), ¶ 845 (je zdůrazněna “zásada systémové integrace, která … má zaručit výklad mezinárodních povinností na základě odkazu na jejich normativní prostředí způsobem, který dodává logickou jasnost a smysluplnost procesu právního výkladu”) (vnitřní parafráze a citace vynechány).

57

práva osob s tělesnými a mentálními postiženími, třebaže nepřímo upravená v jiných mezinárodních lidskoprávních aktech, nebyla přiměřeně uplatněna nebo chráněna. ÚPOZP buduje na předchozích aktech prostřednictvím formulování práv s větší přesností a skrze poskytnutí konkrétnějšího popisu povinností států-stran úmluvy. ÚPOZP zejména podtrhuje, že zdravotně postižení mají lidská práva, která jsou státy povinny realizovat, vyžaduje poskytnutí opravných prostředků jednotlivcům, jejichž práva byla porušena, a ukládá povinnost zapojení zdravotně postižených do tvorby a provádění zákonů, politik a technologií, které mají dopad na jejich práva.

1.2.3.2. Ústřední zásady ÚPOZPÚstředními výkladovými zásadami ÚPOZP jsou přístupnost a nediskriminace, což následně platí i pro MS, jejímž smyslem je zčásti realizovat práva uvedená v ÚPOZP.

Přístupnost. Ústředním účelem ÚPOZP je umožnit účast zdravotně postižených jednotlivců ve všech sférách společnosti. Článek 1 stanoví, že účelem úmluvy je “podporovat, chránit a zajišťovat plné a rovné užívání všech lidských práv a základních svobod všemi osobami se zdravotním postižením a podporovat úctu k jejich přirozené důstojnosti.”. Písmena

58

“e” a “y” Preambule vyjmenovávají jakožto dva hlavní cíle úmluvy přispění k odstranění hlubokého sociálního znevýhodnění pociťovaného zdravotně postiženými a podporu jejich plné účasti ve všech sférách života jak v rozvinutém, tak v rozvojovém světě.

Přístupnost fyzického, sociálního, hospodářského a kulturního prostředí představuje rozhodující nezbytnou podmínku pro plnou účast zdravotně postižených jednotlivců na životě společnosti a při užívání svých práv. Důraz na přístupnost odráží sociální model zdravotního postižení, na němž je ÚPOZP postavena. Tento model uznává, že zdravotní postižení není důsledkem jedincova tělesného nebo duševního stavu, ale spíše produktem bariér v prostředí, které brání jedinci s postižením v plné účasti na životě společnosti na základě rovnosti s ostatními. (ÚPOZP, Preambule.) Přístup ke zdravotnímu postižení založený na právech ukládá státům povinnost odstraňovat překážky v užívání práv a vytvářet podmínky nezbytné pro plnohodnotnou účast všech jedinců na životě společnosti. Důležitost přístupnosti znovu potvrzuje Výbor ÚPOZP, který vydal k této zásadě obecnou připomínku. Podle výboru je přístupnost nutnou podmínkou

59

pro realizaci a užívání práv chráněných ÚPOZP.20 Např. přístup k informacím představuje nutnou podmínku pro realizaci práva na svobodu projevu, na vzdělání a na účast v kulturním životě.21

Řada článků ÚPOZP po státech výslovně požaduje učinit kroky k zajištění přístupu k tištěným dílům. Jedná se především o ustanovení, která chrání přístup k informacím a komunikaci (článek 9), svobodu projevu (článek 21), právo na vzdělání (článek 24) a právo účasti na kulturním životě (článek 30).22 Konkrétněji: článek 30 žádá státy, aby upravily autorské právo i další duševněvlastnické zákony v zájmu usnadnění přístupu ke kulturním statkům—povinnost, která – podle vyjádření Výboru ÚPOZP – může být částečně 20 Obecná připomínka č. 2, supra note 9, ¶ 36.21 Tamtéž. ¶¶ 38, 39, 44.22 Tato práva jsou rovněž chráněna jinými smlouvami včetně MPOPP a MPHSKP. Právo účasti na kulturním životě je např. zaručeno v článku 15.1(a) MPHSKP. ÚPOZP nabízí podrobnější popis toho, co toto právo znamená pro jedince s postižením a jaké povinnosti plynou pro státy ohledně realizace práva,—které – v daném případě – zahrnuje povinnost zajistit, že DV zákony nebrání jedincům s postižením v účasti na kulturním životě. ÚPOZP, čl. 30(3). Proto ačkoli je ÚPOZP v této věci jednoznačnější, bude stát, který ratifikoval MPHSKP, nikoli však ÚPOZP i tak povinen odstranit překážky, které brání osobám s poruchami čtení v přístupu ke kulturním statkům včetně překážek vytvářených duševněvlastnickým právem.

60

splněna přistoupením k Marrákešské smlouvě.23

Nediskriminace. Nediskriminace je stěžejní zásada mezinárodního lidskoprávního práva a základní stavební kámen každé lidskoprávní smlouvy. Zaměření ÚPOZP na rovnost je zdůrazněno v článku 1, který uvádí, že účelem úmluvy je “podporovat, chránit a zajišťovat plné a rovné užívání všech lidských práv a základních svobod všemi osobami se zdravotním postižením”. Článek 4 ukládá státům povinnost přijmout veškerá náležitá opatření ke změně zákonů a politik za účelem odstranění diskriminace vůči lidem s postiženími.

K diskriminaci dochází, když stát nedokáže zajistit přístupnost nebo odstranit překážky, které brání jedincům v užívání jejich práv na rovném základě s ostatními. Jak Výbor ÚPOZP vysvětluje, povinnost států zajistit přístup k informacím a komunikaci je nutno chápat ve světle povinnosti vyhýbat se diskriminaci. “Odepření přístupu k … informacím a komunikaci … představuje akt diskriminace založené na zdravotním postižení, který článek 5 úmluvy zakazuje.”24

23 Obecná připomínka č. 2, supra note 9, ¶ 45.24 Tamtéž. ¶ 34.

61

V obecné připomínce č. 2 Výbor ÚPOZP výslovně ukazuje na blízký vztah mezi přístupností a nediskriminací. Podle výboru závazek článku 9 zajistit zdravotně postiženým rovný přístup ke zboží a službám “plyne ze zákazu diskriminace; odepření přístupu by se mělo považovat za počínání, které představuje akt diskriminace bez ohledu na to, zda se ho dopouští veřejný nebo soukromý subjekt.”25 Při rozboru povinností států tedy výbor výslovně uvádí, že “[odepření] přístupu by mělo být jasně vymezeno jako zakázaný akt diskriminace.”26 Při použití pro Marrákešskou smlouvu směrují zásady přístupnosti a nediskriminace ratifikující země k usnadňování dostupnosti děl chráněných autorským právem v široké škále přístupných formátů a zajišťování pro osoby s poruchami čtení přístupu, užívání a sdílení děl chráněných 25 Tamtéž ¶ 13. V obecné připomínce Výbor výslovně propojuje povinnosti uvedené v článku 9 ohledně přístupnosti se zákazem diskriminace obsaženým v článku 5. Tamtéž ¶ 34 (odepření přístupu, včetně přístupu k informacím a komunikaci “představuje akt diskriminace založené na zdravotním postižení, který článek 5 úmluvy zakazuje”); cf. Szilvia Nyusti a Péter Takács v. Maďarsko (názory), Sdělení č. 1/2010, Dok. OSN č. ÚPOZP/C/9/D/1/2010 (21. června 2013), ¶ 9.4 (zaznamenává pojmové propojení mezi přístupností a nediskriminací při zjištění porušení článku 9, kdy stát nebyl s to zaručit přístupnost bankomatů). 26 Obecná připomínka č. 2, supra note 9, ¶ 29.

62

autorským právem za v zásadě stejných podmínek s normálně vidícími.

1.2.3.3. Konzultace s aktéryVýznamným ustanovením ÚPOZP je povinnost konzultací s dotčenými jednotlivci a skupinami i co do promítání povinností ze smlouvy plynoucích do vnitrostátního práva a politik. Požadavek konzultací je uveden v článku 4(3) úmluvy, který stanoví:

„Při vytváření a provádění legislativy a politik za účelem provádění této úmluvy, stejně jako při rozhodování o dalších otázkách týkajících se osob se zdravotním postižením, budou státy, které jsou smluvní stranou této úmluvy, konzultovat tuto problematiku s osobami se zdravotním postižením, i s dětmi se zdravotním postižením, a budou s nimi aktivně spolupracovat prostřednictvím organizací je zastupujících.“

Povinnost konzultací nekončí přijetím prováděcích předpisů. Článek 33(3) ÚPOZP stanoví, že občanské aktivity, organizace hájící práva zdravotně postižených a zdravotně postižené osoby “se účastní procesu monitorování a aktivně se na něm podílejí.”. Konzultace

63

poskytují vládám rozhodující zpětnou vazbu při vypracovávání příslušných právních a prováděcích předpisů a napomáhají při vytipovávání a překonávání překážek v naplňování cílů ÚPOZP.

V zájmu zajištění souladu s ÚPOZP a s dalšími lidskoprávními smlouvami by se měly státy, které ratifikují Marrákešskou smlouvu, radit s osobami s poruchami čtení i s organizacemi hájícími jejich zájmy a poskytujícími jim služby, a to ve všech etapách prováděcího procesu. Tyto etapy zahrnují přípravu a přezkum prováděcích předpisů, nalezení náležitých monitorovacích institucí, posouzení, zda jsou ustanovení smlouvy ohledně přístupu a sdílení skutečně používána, a přípravu zpráv pro mezinárodní lidskoprávní organizace. V zájmu usnadnění široké účasti na těchto činnostech by vlády měly všechny příslušné dokumenty a postupy poskytnout v přístupných formátech.

Státy by se měly rovněž radit s osobami s poruchami čtení jednak při přípravě právních předpisů zakotvujících MS do vnitrostátního práva a politik a jednak v souvislosti s monitorováním praktického fungování dotčených právních předpisů a politik. Např. státy s většími správními kapacitami mohou zahájit proces konzultací v souvislosti s přípravou

64

prováděcích předpisů a vyzvat organizace hájící práva zdravotně postižených k předkládání návrhů nových zákonů a vyhlášek, k účasti na veřejných slyšeních o připravovaných právních předpisech a k vystupování nebo předkládání písemných sdělení parlamentním výborům, které dotčené předpisy projednávají. Státy s omezenějšími kapacitami mohou ustavit řídící skupinu složenou z osob s poruchami čtení a organizací, které je zastupují, v zájmu poskytování zpětné vazby při provádění MS.

Povinnost konzultací ohledně monitorovacích procesů MS by mohla např. nahrnovat zapojení autorizovaných subjektů a organizací zdravotně postižených do realizace empirických studií, které by zjišťovaly, zda výjimky a omezení autorských práv stanovené MS opravdu v praxi rozšiřují dostupnost a přeshraniční výměnu formátově přístupných rozmnoženin. Takové skupiny jsou rovněž rozhodujícími partnery při provádění osvěty o právech plynoucích z MS, což přináší relevantní zpětnou vazbu ohledně účinného provádění Smlouvy.

Kapitola 2

65

Právní a politické volby v Marrákešské smlouvě

Jak jsme uvedli v kapitole 1, ústřední cíl Marrákešské smlouvy spočívá v usnadnění zhotovování, sdílení a šíření formátově přístupných rozmnoženin ve prospěch osob s poruchami čtení. V zájmu dosažení tohoto cíle žádá MS po ratifikujících státech, aby své vnitrostátní zákony upravily tak, že budou zahrnovat řadu výjimek a omezení výhradních práv nositelů autorských práv. V kapitole 2 tohoto průvodce najdete stručný výklad stěžejních ustanovení MS po jednotlivých článcích a návod k výkladu a provádění těchto ustanovení způsoby, které jsou v souladu s cíli Smlouvy. Každé téma otvíráme stručným souhrnem a následuje text příslušného ustanovení. Nato předkládáme podrobný rozbor textu a doporučení pro státy, jak by měly zakotvit příslušné povinnosti do vnitrostátního práva.

2.1. Díla chráněná autorským právem spadající do působnosti Marrákešské smlouvyMarrákešská smlouva platí pro širokou škálu děl chráněných autorským právem.

66

Zvláště článek 2(a) stanoví, že výjimky a omezení ve prospěch osob s poruchami čtení se vztahují na konkrétní “literární a umělecká díla”—pojem umění vymezený v mezinárodním autorském právu. MS jde však nad rámec tohoto vymezení, podtrhujíc, že platí pro díla bez ohledu na prostředky, v nichž se objeví.

Vymezení pojmu “literární a umělecká díla” v článku 2(1) bernské úmluvy je krajně široké. Zahrnuje “všechny výtvory z literární, vědecké a umělecké oblasti”

67

TEXT MARRÁKEŠSKÉ SMLOUVY

Článek 2 (a): "díly” rozumí literární a umělecká díla ve smyslu článku 2 odst. 1 Bernské úmluvy o ochraně literárních a uměleckých děl, ve formě textu, notace a/nebo souvisejících ilustrací, ať již vydaná nebo jinak zpřístupněná veřejnosti prostřednictvím jakéhokoli nosiče.

s výjimkou audiovizuálních děl. Kategorie děl chráněných autorským právem podle shora citovaného článku 2(1), která jsou tudíž chráněna i Marrákešskou smlouvou, zahrnují: “knihy, brožury a jiná díla písemná; přednášky, proslovy, kázání a jiná díla téže povahy; dramatická nebo hudebně dramatická díla”, jakož i “ilustrace, zeměpisné mapy; plány, náčrty”.

Článek 2(1) bernské úmluvy podtrhuje, že literární nebo umělecké dílo je způsobilé k autorskoprávní ochraně “bez ohledu na způsob nebo formu jejich vyjádření”. Článek 2(a) MS zakotvuje tento výraz prostřednictvím odkazu a rozšiřuje jeho působnost. Článek 2(a) jasně říká, že MS se na literární a umělecká díla vztahuje bez ohledu na to, zda jsou “vydaná nebo jinak zpřístupněná veřejnosti prostřednictvím jakéhokoli nosiče”. Společné prohlášení k článku 2(a) také říká jasně, že literární a umělecká díla zahrnují taková díla i ve zvukové formě jako například audioknihy.”.

Ustanovení popsaná výše odhalují dvě primární skutečnosti. Zaprvé: MS se vztahuje jak na vydaná, tak na nevydaná díla. Osoba s poruchami čtení může tudíž zhotovovat i sdílet formátově přístupné rozmnoženiny děl, která jsou podle vnitrostátního práva považována za

68

nevydaná. Zadruhé to znamená, že práva plynoucí z MS jsou z hlediska technologií neutrální. Osoby s poruchami čtení mohou zhotovovat a sdílet díla chráněná autorským právem bez ohledu na nosič nebo technologický formát, v jakém se díla předkládají. Takže např. stát, který MS ratifikuje, musí stanovit výjimky a omezení umožňující oprávněným příjemcům zhotovovat a sdílet nejen audioknihy, ale také díla původem ryze digitální jako e-knihy, příspěvky do wikipedie, elektronické zvukové a videozáznamy a webkomixy.27

2.2. Formátově přístupné rozmnoženinyÚstředním rysem MS je dovolení udělené oprávněným příjemcům a autorizovaným subjektům (definované v tomto pododdílu Průvodce) zhotovovat formátově přístupné rozmnoženiny. Článek 2(b) MS definuje “formátově přístupnou rozmnoženinu” pružně a formátově neutrálně, aby osobám s poruchami čtení zajistil možnost užití jakéhokoli formátu, který jim poskytne k dílu co nejsnazší a nejpohodlnější přístup srovnatelný s přístupem, kterému se těší osoby bez 27 Viz Ricky Erwayovu definici “Původem digitální”, Online Computer Library Center (listopad 2010), http://www.oclc.org/content/dam/research/activities/hiddencollections/borndigital.pdf.

69

poruchy čtení.

Článek 2(b) jasně říká, že oprávnění příjemci a autorizované subjekty smějí zhotovit rozmnoženinu

70

TEXT MARRÁKEŠSKÉ SMLOUVY

Článek 2(b): “formátově přístupnou rozmnoženinou” rozumí rozmnoženina díla v alternativním provedení nebo formě, která umožňuje oprávněnému příjemci mít přístup k dílu tak schůdný a pohodlný, jako má osoba bez zrakového postižení nebo jiné poruchy čtení; formátově přístupná rozmnoženina smí být užívána výhradně oprávněnými příjemci a musí zachovat neporušenost originálu díla, přičemž se bere náležitý zřetel na změny, které jsou nezbytné k učinění díla přístupným v alternativním formátu, jakož i na potřeby oprávněných příjemců se zpřístupněním spojené.

díla chráněného autorským právem jakýmkoli způsobem nebo formou, jež zajistí přístup. MS zvláště neomezuje zhotovování rozmnoženin dotčených děl ve speciálních formátech jako např. Braillovo písmo, které jsou obvykle používány pouze osobami s poruchami čtení. Naopak “formátově přístupná rozmnoženina” je definována jako rozmnoženina zhotovená v “provedení nebo formě, která umožňuje oprávněnému příjemci mít přístup k dílu”. V závislosti na jedinci a jeho zdravotním postižení se může jednat i o formáty, které mohou využít o osoby bez poruch čtení—jako třeba e-kniha nebo audiokniha.28 Omezení MS na rozmnoženiny používané pouze osobami s poruchami čtení—jak patrně naznačuje jeden komentátor29

—by nepřiměřeně vylučovaly z dobrodiní MS všechny zdravotně postižené, kteří neužívají nebo nemohou užívat takové speciální formáty. Význam pružného, formátově

28 Společné prohlášení vztahující se k článku 2(a) “zahrnuje taková díla i ve zvukové formě, jako například audioknihy.” 29 Viz Mihály J. Ficsor, Komentář k Marrákešské smlouvě o rozmnoženinách v přístupných formátech pro zrakově postižené v 15, ¶ 6 (2013).

71

neutrálního přístupu článku 2(b) je podepřen řadou dalších aspektů. Zaprvé je nemožné předem předpovědět specifické potřeby všech osob s poruchami čtení. Konkrétní formát nebo formáty, které umožní těmto osobám přístup k dílu “tak schůdný a pohodlný”, jaký má osoba bez poruchy čtení—ať jde o e-knihu, audioknihu, DAISY nebo EPUB3 formát—bude záviset na konkrétním druhu zdravotního postižení a – mezi jiným – na jeho interakci s dalšími tělesnými nebo duševními stavy. Zadruhé: pružný, formátově neutrální přístup zaručuje, že MS v budoucnu zohlední vznik a vývoj nových technologií. Státy by tudíž měly do vnitrostátních prováděcích předpisů výslovně zahrnout pružnou, formátově neutrální definici jednak v zájmu zohlednění budoucího vývoje technologií a jednak v zájmu podpory přístupnosti děl chráněných autorským právem.

2.3. Autorizované subjekty2.3.1. Úvod a přehledZa účelem zajištění stavu, kdy se osoby s poruchami čtení těší širokému přístupu k literárním a uměleckým dílům, MS zmocňuje řadu aktérů ke zhotovování a sdílení formátově přístupných

72

rozmnoženin. Mezi aktéry nepatří pouze “oprávnění příjemci” sami (tento výraz rozebereme podrobněji níže), nýbrž také ten, “kdo o oprávněného příjemce primárně pečuje nebo mu poskytuje asistenční služby”, jakož i kdokoli “za (příjemce) … jednající” (článek 4(2)(b). Tento široký výčet odráží skutečnost, že mnohé osoby s poruchami čtení potřebují asistenci při výkonu každodenních aktivit, včetně přístupu ke knihám a jejich čtení i při spotřebě kulturních statků.

Uznávajíc tyto problémy, MS rovněž vymezuje další kategorii aktérů—známou jako “autorizované subjekty”—v zájmu pomoci osobám s poruchami čtení. Autorizované subjekty mají právo zhotovovat formátově přístupné rozmnoženiny, obstarávat takové rozmnoženiny od dalších příjemců a autorizovaných subjektů a šířit nebo dávat k dispozici tyto rozmnoženiny oprávněným příjemcům a autorizovaným subjektům v dalších zemích. Autorizované subjekty jsou tudíž rozhodujícími hráči při dosahování klíčového cíle MS překonávat značné překážky, s nimiž se osoby s poruchami čtení v současné době potýkají při zhotovování a sdílení formátově přístupných rozmnoženin.

V tomto oddílu Průvodce rozebereme výraz “autorizovaný subjekt”, jak je

73

vymezen v článku 2(c) MS. Jak uvádíme níže, takovými subjekty mohou být státní nebo veřejné instituce nebo neziskové organizace nebo sdružení, která poskytují soubor služeb osobám s poruchami čtení. Některé autorizované subjekty slouží primárně společenstvím osob s poruchami čtení. MS však uznává daleko širší skupinu veřejných a neziskových subjektů a organizací—včetně škol, knihoven, zdravotnických zařízení a občanských aktivit—, smyslem jejichž činností je prospěch společnosti jako celku, čítaje v to i osoby s poruchami čtení.

Dále článek 2(c) definuje autorizovaný subjekt jako subjekt, který vytváří a rozvíjí vlastní činnosti, aby – mezi jiným – zajistil, že osoby, kterým slouží, jsou oprávněnými příjemci. Autorizovaný subjekt je povinen omezit své šíření formátově přístupných rozmnoženin na oprávněné příjemce nebo jiné autorizované subjekty. MS ponechává na autorizovaných subjektech samotných, jak tyto činnosti rozvíjet a monitorovat. Z tohoto důvodu a v důsledku rozmanitosti organizací a sdružení, která mohou být za autorizované subjekty uznána, bude s článkem 2(c) v souladu široká škála praktických činností.

74

75

TEXT MARRÁKEŠSKÉ SMLOUVY

(a) Článek 2 (c) : "autorizovaným subjektem” rozumí subjekt, kterému stát udělil oprávnění nebo jej uznal způsobilým poskytovat oprávněným příjemcům na neziskovém základě vzdělávání, instruktážní výuku, adaptivní četbu nebo přístup k informacím; zahrnuje rovněž instituce státní správy nebo neziskové organizace, které poskytují oprávněným příjemcům stejné služby jako jednu ze svých hlavních činností nebo institucionálních závazků.

Autorizovaný subjekt stanoví své vlastní postupy, jimiž se řídí:

(i) aby zjistil, zda osoby, kterým poskytuje služby, jsou oprávněnými příjemci;

(ii)aby omezil rozšiřování a zpřístupňování formátově přístupných rozmnoženin na oprávněné příjemce a/nebo autorizované subjekty;

2.3.2. Typy autorizovaných subjektůMS definuje autorizované subjekty především prostřednictvím odkazu na služby, které poskytují osobám s poruchami čtení. Článek 2(c) vyjmenovává čtyři konkrétní služby—(1) vzdělávání, (2) instruktážní výuka, (3) adaptivní četba nebo (4) přístup k informacím. Jednotlivé služby jsou od sebe odděleny slovem “nebo”, což znamená, že organizace nebo sdružení zapojené pouze do jedné z uvedených činností zůstávají způsobilými autorizovanými subjekty (přičemž mohou vykonávat několikerou činnost). Služba nebo služby organizací či sdružením nabízené musí být poskytovány na neziskovém základě. Ziskové soukromé subjekty—jako soukromé univerzity a školy, zdravotnická zařízení a

76

(iii) aby zabránil rozmnožování, rozšiřování a zpřístupňování nedovolených rozmnoženin; a

(iv) aby věnoval náležitou péči nakládání s rozmnoženinami děl a vedl o něm záznamy, při současném zachování soukromí oprávněných příjemců podle článku 8.

poskytovatelé internetových služeb—nelze za autorizované subjekty uznat, třebaže mohou poskytovat jednu nebo více uvedených služeb osobám s poruchami čtení. (Jak je však uvedeno níže, zisková organizace smí být autorizovaným subjektem, pokud je zmocněna nebo uznána státem.)

Smlouva nevymezuje pojmy “neziskový” ani “ziskový”; vymezení je tudíž ponecháno na vnitrostátním právu jednotlivých zemí. Postavení neziskového subjektu však nebrání autorizovanému subjektu ve zpoplatnění zhotovení nebo sdílení formátově přístupných rozmnoženin, např. na pokrytí svých výdajů. Omezení úhrad, které mohou autorizované subjekty účtovat za provádění dotčených služeb, se rovněž řídí vnitrostátním právem jednotlivých států, které reguluje neziskový sektor.

Ačkoli ziskové organizace nelze podle MS uznat za autorizované subjekty, neznamená to, že je těmto subjektům zakázáno zhotovovat formátově přístupné rozmnoženiny a sdílet je s osobami s poruchami čtení za úplatu či zdarma. Takové služby však musí být zdůvodněny jinými výjimkami z autorského práva než těmi, které stanoví MS, nebo v souladu s jinými vnitrostátními právními předpisy jako předpisy chránícími práva zdravotně

77

postižených.Autorizované subjekty mohou—ale

nemusí být—uznány státem. Jak vysvětlíme níže, autorizovaným subjektem může být jakékoli sdružení nebo organizace, které poskytují služby oprávněným příjemcům. To je výslovně zřejmé z prvních dvou vět článku 2(c), které popisují dva konkrétní typy autorizovaných subjektů—organizace uznané státem a organizace bez takového uznání. Státní uznání může poskytnout organizacím nebo sdružením určitou záruku, že jsou oprávněny zhotovovat a sdílet přístupné rozmnoženiny. Jakékoli řízení o uznání se musí vystříhat zatížení autorizovaných subjektů nebo odrazování neuznaných organizací od uplatňování práv podle MS.

2.3.2.1. Subjekty poskytující služby oprávněným příjemcůmKaždá nezisková organizace nebo sdružení má právo zhotovovat a sdílet formátově přístupné rozmnoženiny, pokud poskytuje jednu z vyjmenovaných služeb oprávněným příjemcům. Jak je uvedeno výše, ke zhotovování a šíření formátově přístupných rozmnoženin jakožto součásti služeb pro osoby s poruchami čtení organizace nebo sdružení nepotřebuje uznání nebo jiné povolení od státu. To je

78

patrné z druhé věty článku 2(c), která odkazuje na jakoukoli “neziskovou organizaci, která poskytuje [dotčené] služby oprávněným příjemcům”. Tento závěr dále podtrhuje Společné prohlášení k článku 9, kde se odmítá “povinná registrace” jako předběžná podmínka “k tomu, aby mohly [autorizované subjekty] provozovat činnost uznanou touto Smlouvou”.30

Ve shodě s tímto náhledem každá organizace poskytující jednu nebo více služeb vyjmenovaných v článku 2(c) si může počínat jako autorizovaný subjekt a vykonávat všechny činnosti povolené MS bez státního schválení i bez povolení nositelů autorských práv. Autorizované subjekty zahrnují organizace, jejichž posláním je pomáhat osobám s poruchami čtení prostřednictvím služeb jako vzdělávání, instruktážní výuka a přístupný formát tištěných děl a kulturních statků. Taková sdružení zahrnují např. Světovou unii nevidomých, podobné globální zájmové organizace i jejich regionální a národní součásti, školy, knihovny a 30 Společné prohlášení k článku 9 stanoví: “Je ujednáno, že článek 9 neznamená povinnou registraci autorizovaných subjektů ani pro ně nestanoví předběžnou podmínku k tomu, aby mohly provozovat činnost uznanou touto Smlouvou, nýbrž stanoví možnost sdílet informace k usnadnění přeshraniční výměny formátově přístupných rozmnoženin.”

79

tiskárny, které prvotně slouží osobám s poruchami čtení.

MS však neomezuje autorizované subjekty na sdružení, která prvotně slouží osobám s poruchami čtení. Naopak poskytování služeb osobám s poruchami čtení může být pouze jednou “z hlavních činností nebo institucionálních závazků [sdružení].”. (Článek 2(c) (důraz přidán).) Tento výraz je třeba vykládat široce tak, aby zahrnoval vzdělávací instituce, knihovny, zdravotnická zařízení, občanské aktivity a další státní nebo neziskové organizace, které jsou otevřené veřejnosti nebo slouží širšímu členstvu či klientele—pokud je jednou z jejich hlavních činností poskytování některé služby uvedené v článku 2(c). Např. chápaje jazyk amerického práva úžeji než MS, federální okresní soud v případě Cech spisovatelů v. HathiTrust nicméně shledal, že hlavní činností knihoven všeobecněvzdělávacích institucí je distribuovat materiály osobám s poruchami čtení, což je činí uznatelnými autorizovanými subjekty v souladu s novelou autorského zákona z roku 1976 navrženou poslancem Chafeem—výjimka ve prospěch osob s poruchami čtení ve Spojených státech.31

31 Cech spisovatelů, Inc. v. HathiTrust, 902 F. Supp. 2d 445, 465 (S.D.N.Y. 2012), aff’d částečně a uvolněný částečně z jiných důvodů n, 755 F.3d 87 (2d Cir. 2014).

80

Zahrnutí organizací sloužících veřejnosti do kategorie “autorizovaných subjektů” dále prohlubuje lidskoprávní cíle MS několikerým způsobem. Velkorysejší dotace, které mnohé takové organizace dostávají, jim umožňují poskytovat osobám s poruchami čtení širší nebo méně nákladné služby. Oprávněným příjemcům je tím rovněž umožněno vzdělávání i odborné školení ve stejných institucích s osobami bez poruch čtení, což usnadňuje společenskou integraci. Z uvedených důvodů by měly státy nabádat organizace sloužící obecným účelům, aby sloužily jako autorizované subjekty a tato politika by se měla zřetelně odrážet ve vnitrostátních prováděcích předpisech.

2.3.2.2. Státem uznané subjektyAutorizovanými subjekty mohou být rovněž organizace výslovně uznané nebo schválené státem, které zhotovují a sdílejí formátově přístupné rozmnoženiny. Subjekty v této kategorii mohou být veřejné instituce jako oddělení na ministerstvu nebo ve veřejné knihovně. Může se rovněž jednat o soukromé, neziskové instituce jako sdružení zdravotně postižených nebo pro zdravotně postižené. Nakonec tato kategorie zahrnuje ziskové subjekty jako

81

zisková věznice, která je uznaná státem jakožto subjekt poskytující služby osobám s poruchami čtení.

Státy mohou zavést postup, jehož prostřednictvím subjekty požádají o uznání, nebo mohou stanovit kritéria, na základě jejichž splnění udělí žadatelským subjektům příslušné uznání. Tyto procesy nebo kritéria mohou být zahrnuty v právních předpisech nebo správních nařízeních nebo mohou být uplatňovány případ od případu. Ať stát zvolí kterýkoli přístup, měl by poskytnout ujištění, že uznané subjekty jsou oprávněny zhotovovat a sdílet formátově přístupné rozmnoženiny bez povolení nositelů autorských práv, a tím předcházet hrozbám žalob pro porušení autorského práva.

Státy, které zavedou řízení o uznání nebo osvědčování, však musí zajistit, aby se jakékoli takové řízení nestalo překážkou pro organizace, které poskytují služby osobám s poruchami čtení, včetně autorizovaných subjektů, které stát neuznal. Např. řízení musí být jednoduché a žadatelé nesmí být vystaveni finančnímu břemenu. Dále musí stát jasně sdělit žadatelům, občanským aktivitám a veřejnosti, že státní uznání není pro organizaci sloužící oprávněným příjemcům jakož i pro oprávněné příjemce samotné

82

nezbytné k tomu, aby zhotovovali a sdíleli formátově přístupné rozmnoženiny.

Je rovněž důležité odlišovat státní uznání od toho, jak je autorizovaný subjekt financován. Jak uvádí Společné prohlášení k článku 2(c), uznané subjekty zahrnují, avšak nejsou omezeny na subjekty “které přijímají finanční podporu od vlády”.32 Pokud jsou organizace nebo sdružení neziskové, skutečnost, že jsou plně nebo částečně financovány státem nebo že je stát nefinancuje vůbec, nemá na jejich postavení jakožto autorizovaného subjektu dopad.

2.3.3. Postupy autorizovaných subjektůDruhá polovina článku 2(c) uvádí čtyři postupy, které autorizované subjekty vymezují a které se vztahují k činnostem vykonávaným podle MS, tj. zhotovování, zpřístupňování a přeshraniční sdílení nebo šíření formátově přístupných rozmnoženin. Smyslem tří ze čtyř postupů je zajistit, aby byly tyto činnosti vykonávány ve jménu oprávněných příjemců a dalších autorizovaných 32 Společné prohlášení k článku 2(c) stanoví: “Pro účely této Smlouvy je ujednáno, že “subjekty uznané státem” mohou zahrnovat subjekty, které přijímají finanční podporu od vlády k tomu, aby poskytovaly oprávněným příjemcům na neziskovém základě vzdělávání, instruktážní výuku, adaptivní četbu nebo přístup k informacím.“

83

subjektů a aby z těchto činností nemohly mít prospěch nezpůsobilé osoby, sdružení a organizace. Čtvrtý postup nařizuje autorizovaným subjektům věnovat náležitou péči nakládání s rozmnoženinami děl a vést o něm záznamy, při současném zachování soukromí oprávněných příjemců.

Tyto čtyři postupy jsou kumulativní; rozumí se, že autorizovaný subjekt je používá všechny. Smlouva však nepředepisuje obsah těchto postupů. Namísto toho článek 2(c) dovoluje každému subjektu “stanovit[] a řídit se[] svými vlastními postupy”. Tato formulace jasně říká, že je to subjekt sám, kdo zodpovídá za vypracování a provádění těchto povinných postupů v dobré víře. MS neobsahuje nic, co by zmocňovalo státy k monitorování nebo kontrole činností nebo záznamů autorizovaných subjektů v zájmu ověření, zda se čtyřmi postupy opravdu řídí (třebaže jiné vnitrostátní právní předpisy nebo nařízení mohou takovou pravomoc udělit).33

33 MARRÁKEŠSKÁ SMLOUVA: PRŮVODCE ORGANIZACE EIFL PRO KNIHOVNY 5 (prosinec 2014) (“[K]aždá knihovna nebo instituce, která splňuje široce pojatá kritéria stanovená v článku 2(c), je uznatelná jakožto autorizovaný subjekt…. [S]mlouva nepočítá s tím, aby státy stanovovaly pravidla, ani schvalovací procesy a mechanismy ohledně způsobilosti autorizovaných subjektů.”).

84

Tento výklad článku 2(c) odráží rozmanitost autorizovaných subjektů předpokládaný MS a praktickou nemožnost stanovení standardu, který by se hodil na všechny. Také to znamená, že by vlády neměly uvalovat povinné akreditační či osvědčovací standardy, pokud jde o tyto postupy. Takové požadavky by mohly představovat nenáležitá praktická nebo finanční břemena zejména pro subjekty v rozvojových zemích. Mělo by tudíž dostačovat, alespoň v obvyklých případech, aby nebohatý subjekt v rozvojové zemi zavedl své vlastní postupy a řídil se jimi.

2.4. Oprávnění příjemci2.4.1. Úvod a přehledStěžejním cílem Marrákešské smlouvy je pomáhat osobám s poruchami čtení, kterým jsou znepřístupněny knihy a jiné kulturní statky v běžných formátech. MS nazývá tyto osoby “oprávněnými příjemci”, výrazem podtrhujícím význam, který vyjednavači přisoudili umožnění těmto osobám zhotovovat a sdílet formátově přístupné rozmnoženiny. Ve shodě s překlenovacími lidskoprávními cíli MS rovněž nazývá tyto jedince “nositeli práv”—osobami, které jsou před

85

zákonem oprávněny zhotovovat a sdílet formátově přístupné rozmnoženiny a dostávat za tím účelem státní podporu.

Tento oddíl Průvodce provádí rozbor slovního spojení “oprávnění příjemci” v článku 3 MS a navrhuje, jak by měly státy toto ustanovení zavést do vnitrostátního práva. Jak je vysvětleno níže, článek 3 uznává tři různé kategorie osob s poruchami čtení. Tyto kategorie jsou vymezeny odkazem na funkční a sociální překážky, které brání zdravotně postiženým jedincům v přístupu k dílům tištěným obvyklým způsobem. Medicínské, tělesné nebo jiné příčiny těchto postižení—jako traumatická poranění mozku, dyslexie, demence—nejsou pro vymezení oprávněných příjemců relevantní.

Pokud stávající vnitrostátní výjimky a omezení práva autorského v současné době neplatí pro všechny tři kategorie osob s poruchami čtení, stát, který MS ratifikuje, musí příslušná ustanovení přijmout, aby uvedl své vnitrostátní právo do souladu se Smlouvou. Nejjednodušší způsob je použít jazyk článku 3. Státy se však mohou rozhodnout použít MS pro zdravotně postižené obecně, a to jednak uznáním skutečnosti, že oprávnění příjemci často mívají další zdravotní postižení a jednak naplněním ducha

86

ÚPOZP a dalších mezinárodněprávních povinností.

87

TEXT MARRÁKEŠSKÉ SMLOUVY

Článek 3Oprávnění příjemci

Oprávněným příjemcem podle této Smlouvy se rozumí osoba, která:(a) je nevidomá;(b) má zrakové postižení nebo poruchu vnímavosti nebo čtení, které nelze zlepšit tak, aby tato osoba nabyla zrakové funkce v zásadě rovnocenné s osobou, která nemá takové postižení nebo poruchu, a není tak schopna číst tištěná díla v podstatě ve stejné míře jako osoba bez takového postižení nebo poruchy; nebo(c) není jinak schopna v důsledku tělesného postižení držet knihu nebo s ní manipulovat nebo zaostřit zrak či pohybovat očima v míře normálně přijatelné pro čtení; nehledě na jakákoli jiná postižení.

2.4.2.  Kategorie oprávněných příjemcůČlánek 3 uvádí tři kategorie oprávněných příjemců. Tyto kategorie vyjmenované v odstavcích (a), (b) a (c) jsou vzájemně odděleny slovem “nebo”. Jedinec spadající pouze do jednoho ze tří odstavců je uznán za oprávněného příjemce (ačkoli některé osoby s poruchami čtení mohou spadat do více kategorií). Dále ustanovení “nehledě na jakákoli jiná postižení“, které uzavírá článek 3, jasně říká, že osoby s poruchami čtení trpící dalšími postiženími—jako mentální, duševní nebo sluchové—jsou podle MS oprávněnými příjemci a nakonec se definice neomezuje na trvalá postižení. Jedinci trpící dočasnou slepotou nebo zrakovým postižením, poruchou vnímání nebo čtení nebo tělesným postižením, které jim ve čtení brání, mají právo na prospěch z MS, dokud popsaný stav přetrvává.

2.4.2.1. SlepotaPři použití MS na osoby vymezené v odstavci (a) se mohou státy uchýlit ke stávajícím definicím slepoty v jejich vnitrostátním právu. Mnohé země zavedly definice slepoty zahrnující osoby, které netrpí úplnou ztrátou zrakové ostrosti (schopnost rozpoznávat písmena a číslice na určené vzdálenosti) nebo zorného pole

88

(prostor, v němž lze vidět předměty periferním viděním). Indie např. přijala jednak jednoduchou definici (neschopnost “určit počet ukazovaných prstů na vzdálenost 6 metrů neboli 20 stop”) a jednak technickou definici (“[v]idění 6/60 nebo méně s nejlepší možnou brýlovou korekcí”).34 Kanada používá jiný přístup, definujíc slepotu jako zrakovou ostrost 20/200 s nejlepší korekcí nebo horší na lepším oku nebo zorné pole menší než 20 stupňů.35

Tyto a další pružné definice slepoty uznávají, že jedinec může být funkčně bez zraku, dokonce i tehdy, když mu zůstává omezená zraková schopnost. Tyto definice rovněž zohledňují skutečnost, že u mnohých dospělých s poruchami čtení se vyvíjí zrakové postižení postupně s narůstajícím věkem. Ježto nic v MS neomezuje nebo nevymezuje výraz “nevidomý” v odstavci (a) článku 3, měly by být stávající definice slepoty před zákonem chápány jako jsoucí v plném rozsahu v souladu se Smlouvou. Dále by měly státy zvážit úpravu definicí v jejich vnitrostátním právu tak, aby odrážely 34 Indická vláda, Národní program kontroly slepoty, http://npcb.nic.in/index1.asp?linkid=55 35 CNIB, Slovníček pojmů z oblasti věkem podmíněné makulární degenerace, http://www.cnib.ca/en/your-eyes/eyecondtions/amd/resources/glossary/Pages/default.aspx

89

pružný přístup ke “slepotě” po vzoru MS.2.4.2.2. Zrakové postižení nebo

porucha vnímavostiDruhá kategorie oprávněných příjemců vymezených v článku 3(b) zahrnuje osoby se zrakovým postižením nebo s postižením, které souvisí buď s vnímáním nebo se čtením. Existují tři důležité aspekty pododstavce (b). Zaprvé tato část definice rozšiřuje působnost MS na jedince, jejichž zrakové postižení nedosahuje úrovně slepoty, přesto však nejsou schopni “číst tištěná díla v podstatě ve stejné míře” jako osoby bez takového postižení.

Zadruhé pododstavec (b) rozšiřuje definici oprávněných příjemců na osoby s poruchami vnímavosti nebo čtení. Jedinec, který nemá zrakové postižení, ale trpí poruchou čtení jako dyslexie, která mu brání ve čtení tištěných děl v porovnání s neomezenou schopností jedince bez postižení, je rovněž oprávněným příjemcem.

Zatřetí zdravotní postižení nesmí být snadno napravitelné, takže by osoba rázem získala zrakové funkce, které by v podstatě odpovídaly funkcím normálně vidícího člověka. MS by se např. nevztahovala na člověka, jehož zrakové postižení lze korigovat brýlemi, pokud je

90

pro onoho jedince taková korekce fyzicky i finančně dostupná.

Je třeba pochopit druh zlepšení, která mohou u osob s poruchami a bez poruch čtení vést k “v podstatě stejné míře” schopnosti číst chráněná díla. Vyjednavači MS přikládali této záležitosti značný význam, což se odráží ve Společném prohlášení upřesňujícím slovní spojení “nelze zlepšit”. Společné prohlášení stanoví, že odstavec (b) se na osobu vztahuje dokonce i tehdy, existují-li teoretické nebo potenciální “zdravotní diagnostické procedury a léčba”, které by zmírnily jeho postižení.36 To např. znamená, že ve shodě s lidskoprávní zásadou nezávislosti nepřestává jedinec být oprávněným příjemcem jednoduše proto, že existuje možnost zlepšení jeho zraku stávající nebo budoucí léčbou či technologiemi.

Z lidskoprávní perspektivy by neměla formulace odstavce (b) “nelze zlepšit” představovat pro osoby s poruchami čtení a omezenými finančními prostředky nepřiměřené břímě včetně osob v rozvojových zemích. Při rozhodování, zda je zlepšení opravdu “k dispozici”, může 36 Společné prohlášení k článku 3(b) stanoví: “Z formulace "nelze zlepšit" nevyplývá, že je nutné využít veškerých možných zdravotních diagnostických procedur a léčby.”

91

stát, který je smluvní stranou MS, zohlednit nejen svoji úroveň hospodářského rozvoje a systém veřejného zdraví, nýbrž také finanční dostupnost onoho zlepšení pro zrakově postižené osoby nebo pro osoby s poruchami vnímavosti či čtení.

Zdravotní stav známý jako šedý zákal—při němž se oční čočka stává postupně neprůhlednou—názorně dokládá, jak článek 3(b) zohledňuje rozdílné úrovně zdrojů, které jsou k dispozici v jednotlivých zemích. Počáteční stádia šedého zákalu lze léčit brýlovou korekcí. Náprava zhoršujícího se stavu však obvykle vyžaduje operaci. V zemích, kde nejsou takové operace široce dostupné nebo jsou finančně nedosažitelné, může stát dojít k rozumnému závěru, že odstavec (b) se na osoby trpící šedým zákalem vztahuje, protože jejich postižení nelze realisticky zmírnit. Dokonce i tam, kde je příslušná léčba k dispozici a je finančně dostupná, je na uvážení každého ratifikujícího státu rozhodnout, co představuje postižení, které “nelze zlepšit” se zřetelem k potřebám jednotlivých oprávněných příjemců a relevantním místním kontextům.37

37 Cf. S.H. a další v. Rakousko, Podání č. 57813/00 ¶ 97, Evropský soud pro lidská práva (Velká síň 2011) (byl učiněn závěr, že státy mají široký “prostor pro

92

2.4.2.3. Tělesná porucha čteníTřetí kategorii oprávněných příjemců tvoří osoby, jejichž tělesná postižení jim brání ve čtení běžně tištěné knihy nebo jiné publikace. Tělesná postižení, na něž se tento odstavec vztahuje, zahrnují neschopnost držet knihu nebo s ní manipulovat nebo zaostřit zrak či pohybovat očima obvyklým způsobem. Příklady zahrnují kvadruplegii, mozkovou obrnu, poranění mozku či páteře nebo motorickoneuronové a neurodegenerativní choroby jako amyotrofická laterální skleróza (ALS). Osoby trpící těmito tělesnými neduhy mají problémy v přístupu k běžným tištěným materiálům podobné těm, které vykazují nevidomí nebo zrakově postižení.

2.4.3. Vymezení oprávněných příjemců v prováděcích předpisechKategorie osob s poruchami čtení uvedené v článku 3 představují minimální standard pro ochranu oprávněných příjemců poskytnutou MS. Všechny ratifikující státy jsou povinny tento standard při provádění Smlouvy dodržet.

posouzení” (tj. širokou možnost zvážení) při regulaci oplodnění in vitro s ohledem na rozdílné reakce jednotlivých států na “rozvoj medicíny a dalších věd” a na rozdílné způsoby “dosahování rovnováhy mezi soupeřícími veřejnými a soukromými zájmy”).

93

Níže probereme tři problémy, které mohou vzniknout při provádění článku 3, a navrhneme, jak by se měly řešit.

Zaprvé: pro státy, které dosud nezavedly výjimky z autorského práva ve prospěch osob s poruchami čtení, by nejjednodušším způsobem zavedení článku 3 bylo přenést do svého vnitrostátního práva formulace všech tří odstavců tak, jak jsou uvedeny v MS. Právní předpisy, které text MS přesně neopíší, riskují zúžení vymezení oprávněných příjemců, a tím nedodržení v plném rozsahu povinností plynoucích z Marrákešské smlouvy. Např. Singapur přijal novelu autorského zákona v roce 2014 před ratifikací MS v roce 2015. Zákon definuje “osobu s poruchou čtení” jako “(a) nevidomou osobu; (b) osobu, jejíž zrak je těžce poškozen; (c) osobu neschopnou knihy držet nebo s nimi manipulovat nebo zaostřit zrak nebo hýbat očima; nebo (d) osobu s postižením vnímání.”. Singapurský zákon povětšině kopíruje kategorie oprávněných příjemců v MS, ale je preskriptivnější než MS, protože článek 3 MS rovněž zahrnuje osoby s “poruchou čtení”.

Zadruhé: Země, jejichž vnitrostátní autorskoprávní předpisy již výjimky a omezení pro osoby s poruchami čtení

94

upravují, musí tyto předpisy přezkoumat a – je-li to nezbytné – novelizovat tak, aby zahrnovaly všechny rozmanité projevy postižení popsané v jednotlivých odstavcích článku 3. Např. § 32.01 kanadského autorského zákona vymezuje “poruchu čtení” jakožto zahrnující “těžké postižení nebo úplnou ztrátu zraku”—vymezení, které je významně užší než “zrakové postižení nebo porucha vnímavosti či porucha čtení” uvedené v odstavci (b) článku 3 MS. Vnitrostátní autorskoprávní předpisy dalších států jsou dokonce ještě restriktivnější a bude je nutno novelizovat, až tyto státy MS ratifikují. Např. Indonéský autorský zákoník výjimku pro “zhotovování rozmnoženin vědeckých, uměleckých a literárních děl v bodovém písmu pro slepé” a arménské autorské právo osvobozuje pouze “zhotovování v bodovém písmu nebo jinými speciálními způsoby určené pro nevidomé.”38 Kromě toho, že platí pouze pro jednu ze tří kategorií osob vymezených v článku 3, nezačleňují tyto zákony pružný, formátově neutrální přístup článku 2(b) probraný výše.

Zatřetí: Státy se mohou rozhodnout ke 38 Indonéský autorský zákon, čl. 15(d); Zákon o právu autorském a příbuzných právech z 15. června 2006 (Arménie), čl. 22(2)(ii).

95

sladění zákonů provádějících MS se zákony, které provádějí širší vymezení invalidity v mezinárodních dohodách nebo v regionálních právních předpisech. Např. Indie a Izrael (oba státy MS ratifikovaly) rozšiřují právo zhotovovat a sdílet formátově přístupné rozmnoženiny na jakkoli postiženou osobu.39 Kromě toho Směrnice o informační společnosti EU zdůrazňuje, že je “důležité, aby členské státy přijaly opatření nezbytná k usnadnění přístupu k dílům pro osoby, jejichž postižení je překážkou při užití samotných děl, a aby věnovaly pozornost zejména přístupným formátům.”40 Článek 5.3(b) směrnice tudíž povoluje zavedení výjimek a omezení z autorského práva pro “užití ve prospěch osob zdravotně postižených, přičemž toto využití se přímo týká uvedeného postižení a je nekomerční povahy, a to v rozsahu vyžadovaném dotyčným postižením.”41 Naplňujíce toto ustanovení, zavedly

39 Zákon o zpřístupnění děl, představení a televizního a rozhlasového vysílání osobám se zdravotním postižením (novely), §1(A), 2014 (Izrael), http://www.wipo.int/wipolex/en/text.jsp?file_id=341960; Autorský zákon (novela), § 32, 2012 (Indie) http://www.wipo.int/wipolex/en/text.jsp?file_id=342028 40 Směrnice o informační společnosti, supra note 7, preambule ¶ 43.41 Tamtéž čl. 5(3)(b).

96

mnohé evropské země výjimky ve prospěch osob trpících širokou škálou tělesných a mentálních postižení.42

Marrákešská smlouva neobsahuje nic, co by zavazovalo státy ke zúžení již zavedených výjimek z autorského práva, které překračují minimální požadavky článku 3. Tak např. stát, který již zavedl práva na přístup a sdílení pro osoby s dalšími postiženími, není povinen příslušný zákon před ratifikací MS měnit. Taková retrogresivní opatření by naopak byla neslučitelná s lidskoprávním rozměrem MS. Zavedení širšího vymezení oprávněných příjemců se rovněž shoduje s chápáním zdravotního postižení jakožto pojmu “který se vyvíjí” uznaným v preambuli ÚPOZP. Nadto takový přístup reaguje na praktickou realitu—která se 42 Např. rakouský spolkový zákon o autorských právech na literární a umělecká díla a o souvisejících právech osvobozuje zhotovování a šíření materiálů pro “zdravotně postižené osoby”. Spolkový zákon o autorských právech na literární a umělecká díla a o souvisejících právech, č. 58/2010 (Rakousko), čl. 42d(1). Irský zákon o autorských a souvisejících právech, 2000 (č. 28 z roku 2000), čl. 104, 252, vymezuje příjemce takové výjimky jako “osoby s tělesným nebo mentálním postižením”. Francouzský autorský zákon vymezuje příjemce jako “lidi s jedním nebo více zdravotními postiženími” včetně postižení “tělesných, smyslových, mentálních, kognitivních nebo duševních”. Zákon č. 2006-961 z 1. srpna 2006 o autorském právu a souvisejících právech v informační společnosti (Francie), čl. L. 122-5, 7°.

97

odráží v ustanovení článku 3 “nehledě na jakákoli jiná postižení”—, že mnozí zrakově postižení trpí také jinými postiženími a jsou vystavení několikanásobné diskriminaci.43

Zároveň musí stát, který zavede širší vymezení oprávněných příjemců, zajistit, že je tato volba slučitelná s DV smlouvami, které ratifikoval. MS neomezuje již existující pružnost platnou podle těchto smluv a odkazy v článku 11 MS na třístupňový test (viz níže) jasně dokládají, že mezinárodní DV závazky zůstávají v platnosti. Státy tudíž musí své rozhodnutí rozšířit o kategorie oprávněných příjemců, na něž se MS vztahuje, a odůvodnit odkazem na další mezinárodní závazky včetně lidskoprávních nástrojů jako ÚPOZP.

2.5. Výjimky a omezení práva autorského ve vnitrostátním právu2.5.1. Úvod a přehledMarrákešská smlouva ukládá ratifikujícím zemím povinnost zavést do svého vnitrostátního práva konkrétní výjimky a omezení (V&O) z několika výhradních práv nositelů autorských práv. Zahrnutí 43 Např. EUROPEAN UNION NONDISCRIMINATION LAW AND INTERSECTIONALITY: INVESTIGATING THE TRIANGLE OF RACIAL, GENDER AND DISABILITY DISCRIMINATION (Dagmar Schieková & Anna Lawsonová red., 2011).

98

povinných V&O představuje jeden z nejvýznamnějších výdobytků Smlouvy. Povinná ustanovení jsou doplněna určitými nepovinnými V&O, které, jsou-li zavedeny, zvyšují dostupnost formátově přístupných rozmnoženin a umožňují státům v plném rozsahu udělit práva z MS plynoucí oprávněným příjemcům a autorizovaným subjektům. Povinné a nepovinné V&O jsou uvedeny v článcích 4 až 7 MS, které představují jádro podstatných ustanovení Smlouvy, jakož i v článcích 11 a 12, které stanoví obecné podmínky provádění V&O. Tento oddíl Průvodce se soustředí na článek 4, týkající se V&O z výhradních práv rozmnožování, rozšiřování a zpřístupňování a veřejného provozování. Následující oddíly se zabývají přeshraniční výměnou formátově přístupných rozmnoženin (článek 5), dovozem formátově přístupných rozmnoženin (článek 6) a závazků týkajících se technických prostředků (článek 7).

99

100

TEXT MARRÁKEŠSKÉ SMLOUVY

Článek 4Vnitrostátní právní úprava omezení a výjimek týkajících se formátově přístupných rozmnoženin

1. (a) Smluvní strany ve svých vnitrostátních autorskoprávních úpravách stanoví omezení nebo výjimku z práva na rozmnožování, práva na rozšiřování a práva na zpřístupňování díla veřejnosti, jak jsou stanovena Smlouvou SODV o právu autorském, aby byla usnadněna dostupnost děl ve formátově přístupných rozmnoženinách pro oprávněné příjemce. Omezení nebo výjimky stanovené ve vnitrostátním právu by měly dovolovat změny, které jsou nezbytné ke zpřístupnění díla v alternativním formátu.(b) Smluvní strany mohou rovněž stanovit omezení nebo výjimku z práva na veřejné provozování, aby byl usnadněn přístup k dílům pro oprávněné příjemce.

2. Smluvní strana může splnit povinnost podle odstavce 1 ve vztahu ke všem právům tam uvedeným tím, že ve

101

své vnitrostátní autorskoprávní úpravě stanoví omezení nebo výjimku tak, že:

(a) autorizovaným subjektům bude dovoleno, aby bez souhlasu nositele práv zhotovily formátově přístupnou rozmnoženinu díla nebo ji získaly od jiného autorizovaného subjektu

(b) oprávněný příjemce nebo osoba za něj jednající, včetně toho, kdo o oprávněného příjemce primárně pečuje nebo mu poskytuje asistenční služby, může zhotovit formátově přístupnou rozmnoženinu díla pro osobní užití oprávněným příjemcem nebo může jinak oprávněnému příjemci pomoci formátově přístupnou rozmnoženinu zhotovit a užívat, pokud má oprávněný příjemce k předmětnému dílu nebo jeho rozmnoženině oprávněný přístup.

3. Smluvní strana může splnit povinnost podle odstavce 1 tím, že ve své vnitrostátní autorskoprávní úpravě stanoví další omezení nebo výjimky podle článků 10 a 11.

4. A Contracting Party may confine limita-

2.5.2. Závazky plynoucí z článku 4(1)2.5.2.1. Povinné výjimky a omezení

Článek 4(1)(a) ukládá státům povinnost zavést V&O do vnitrostátního práva “aby byla usnadněna dostupnost děl ve formátově přístupných rozmnoženinách pro oprávněné příjemce.”. Konkrétně musí vnitrostátní právo začlenit V&O z níže uvedených výhradních práv nositelů

102

4. Smluvní strana může zúžit omezení a výjimky podle tohoto článku na díla, která v daném přístupném formátu nelze na tamním trhu za přijatelných podmínek pro oprávněné příjemce získat. Smluvní strana, která tuto možnost využije, o tom učiní písemné prohlášení, které bude uloženo u generálního ředitele SODV při ratifikaci nebo přijetí této Smlouvy nebo při přistoupení k ní nebo kdykoli poté.

5. Vnitrostátní právní úprava stanoví, zda omezení nebo výjimky podle tohoto článku jsou úplatné.

autorských práv: právo na rozmnožování, právo na rozšiřování a právo na zpřístupňování díla veřejnosti.44 Tyto V&O dovolují dva typy činností: (1) zhotovování formátově přístupných rozmnoženin; a (2) předávání těchto rozmnoženin oprávněným příjemcům buď přímo nebo prostřednictvím autorizovaných subjektů. Níže uvedená tabulka podává přehled typů činností vymezených v článku 4(1)(a) a uvádí příklady každé činnosti:Výhradní právo

Dovolené typy činností

Příklady

Rozmnožování

– Konverze rozmnoženin v běžných formátech na formátově přístupné rozmnoženiny

– Rozmnožování formátově přístupných rozmnoženin

– Zhotovení audioknihy z běžné knihy

– Zhotovování rozmnoženin brailské knihy

44 Další informace o obsahu a rozsahu těchto výhradních práv, viz SAM RICKETSON & JANE C. GINSBURG, INTERNATIONAL COPYRIGHT AND NEIGHBOURING RIGHTS: THE BERNE CONVENTION AND BEYOND (2d ed. 2006).

103

Výhradní právo

Dovolené typy činností

Příklady

Rozšiřování

– Předávání nebo prodej formátově přístupných rozmnoženin oprávněným příjemcům nebo mezi nimi, oprávněným příjemcům a autorizovaným subjektům nebo mezi nimi, nebo mezi autorizovanými subjekty—bez ohledu na přenos vlastnictví

– Nekomerční půjčování přístupných e-knihy

– dary

Dostupnost

– Skenování a ukládání souborů na “cloud” nebo digitální úložiště za účelem budování knihovny děl dostupných pro výhradní užití

– Uložení audioknihy nebo e-knihy pro stažení oprávněnými příjemci nebo autorizovan

104

Výhradní právo

Dovolené typy činností

Příklady

oprávněnými příjemci

ými subjekty z heslem chráněných knihoven nebo z jiných internetových společenství výhradně směrovaných na služby osobám s poruchami čtení

Poslední věta článku 4(1)(a) stanoví, že V&O “by měly dovolovat změny, které jsou nezbytné ke zpřístupnění díla v alternativním formátu.”. Jednoduše řečeno: tato věta jednoznačně hlásá, že podle Marrákešské smlouvy mají oprávnění příjemci a autorizované subjekty právo modifikovat díla chráněná autorským právem, je-li to nezbytné v zájmu zpřístupnění takových děl osobám

105

s poruchami čtení. V&O obsažené ve vnitrostátních prováděcích předpisech musí tudíž dovolovat změny, které mohou představovat derivativní díla podle vnitrostátního autorského práva, jakož i změny, které mohou zasahovat do neporušitelnosti díla podle článku 6bis bernské úmluvy.45 Takové změny mohou zahrnovat vypracování textových popisů fotografií nebo jiných výtvarných součástí knihy; konverzi psaného textu na zvuk, do Braillova písma nebo jiných přístupných formátů; vyhotovení hmatové grafiky založené na obrázcích v knize; nebo uzpůsobení typu, řezu nebo velikosti písma.

Poslední věta článku 4(1)(a) neomezuje povahu nebo rozsah povolených změn; spíše dovoluje jakékoli změny nezbytné pro učinění děl chráněných autorským právem přístupnými oprávněným příjemcům. S ohledem na širokou škálu poruch čtení a rozličné technické potřeby osob trpících těmito poruchami by státy měly toto ustanovení Smlouvy zavést v plném rozsahu, a tak dovolit oprávněným příjemcům a autorizovaným 45 Článek 6bis stanoví v příslušné části, že “má autor právo uplatňovat své autorství k dílu a odporovat každému znetvoření, zkomolení nebo jiné změně díla, jakož i jinému zásahu do díla, který by byl na újmu jeho cti nebo dobré pověsti.”

106

subjektům provést veškeré nezbytné změny v zájmu zpřístupnění díla všem osobám s poruchami čtení.

2.5.2.2. Nepovinné výjimky a omezeníKromě povinných V&O stanovených v článku 4(1)(a) článek 4(1)(b) státy zmocňuje (ale nepožaduje od nich) přijetí V&O z práva veřejného provozování. Taková výjimka by např. povolovala veřejné předčítání literárních děl ve prospěch osob s poruchami čtení. V zájmu provádění Marrákešské smlouvy způsoby, které účinněji prosazují její lidskoprávní cíle, by měly státy zavádět nepovinné V&O uvedené v článku 4. Skrze uplatnění vlastního uvážení při zavádění takových výjimek budou státy prosazovat účinněji cíl MS maximalizovat příležitosti pro osoby s poruchami čtení při zhotovování, užívání a sdílení dotčených děl chráněných autorským právem za podmínek srovnatelných s osobami bez poruch čtení.

2.5.3. Režimy provádění článku 4(1)Marrákešská smlouva poskytuje státům značnou pružnost při naplňování článku 4(1) v jejich vnitrostátních právních soustavách. Dva hlavní režimy provádění jsou uvedeny v článcích 4(2) a 4(3):

107

2.5.3.1. Článek 4(2)—Možnost bezpečného přístavuČlánek 4(2) stanoví model, kterým se mohou státy řídit při plnění povinností plynoucích z článku 4(1). Tento model zahrnuje požadavky třístupňového testu (TST) rovněž zmíněného v článku 11, který požaduje, aby V&O uzákoněné k provádění článku 4(1) byly omezeny na zvláštní případy, které nejsou v rozporu s obvyklým využitím díla a nepředstavují nepřiměřenou újmu oprávněným zájmům nositele práv. Tím článek 4(2) vytváří ratifikujícím státům “bezpečný přístav”, protože právní předpisy, které se řídí tímto navrženým přístupem, předem splňují požadavky TST. (Podrobněji o TST viz níže v oddílu 2.8.)

Článek 4(2) uvádí V&O, které musí vnitrostátní autorskoprávní úprava stanovit a podmínky pro splnění požadavků TST. První část článku 4(2) uvádí doporučené V&O pro autorizované subjekty; druhá část pak doporučené V&O pro oprávněné příjemce. Státy jsou povinny uzákonit obě ustanovení, aby MS vyhověly.

2.5.3.1.1. Bezpečný přístav pro autorizované subjektyPodle článku 4(2)(a) se přijatelnou V&O pro autorizované subjekty rozumí taková

108

V&O, která dovolí autorizovaným subjektům věnovat se třem vzájemně se lišícím činnostem:

• zhotovovat formátově přístupnou rozmnoženinu,

• získat takovou rozmnoženinu od jiného autorizovaného subjektu a

• poskytnout tuto rozmnoženinu přímo oprávněnému příjemci jakýmkoli způsobem.

Článek 4(2)(a) rovněž stanoví, že vnitrostátní úprava musí zajistit poskytování rozmnoženin, mezi jiným, včetně nekomerčního půjčování a “elektronického sdělování po drátě nebo bezdrátově”. Státy tedy musí dovolit rozšiřování a sdílení formátově přístupných rozmnoženin prostřednictvím internetu, knihovny nebo jiného výpůjčního systému. Nakonec článek 4(2) dovoluje autorizovaným subjektům činit “jakékoli mezikroky k dosažení těchto cílů”. To může např. zahrnovat zhotovování záložních rozmnoženin díla, jakož i ukládání a archivování takových rozmnoženin v zájmu umožnění konverze do řady rozličných formátů v budoucnu.

Zavedení V&O pro autorizované subjekty podléhá čtyřem kumulativním podmínkám, jejichž smyslem je zajistit

109

rovnováhu mezi právy oprávněných příjemců a zájmy nositelů autorských práv. Tyto podmínky stanoví vnější hranice bezpečného přístavu V&O pro autorizované subjekty. Státy jsou povinny zahrnout všechny čtyři podmínky do vnitrostátních prováděcích předpisů:

(i) autorizovaný subjekt “má k předmětnému dílu nebo jeho rozmnoženině oprávněný přístup;”

(ii) dílo je „převedeno do přístupného formátu, pokud při tom nejsou provedeny jiné změny než ty, které jsou nezbytné ke zpřístupnění díla;“

(iii) formátově přístupné rozmnoženiny “jsou poskytovány výhradně pro užívání oprávněnými příjemci;“ a

(iv) činnost je “provozována neziskově.”.

Pokud jde o první podmínku, zahrnuje “oprávněný přístup” přístup prostřednictvím nákupu nebo licence nebo přístup získaný prostřednictvím jiné V&O ve vnitrostátním autorském právu. Např. pokud knihovna získá licenci na elektronickou rozmnoženinu knihy nebo jiného literárního či uměleckého díla spadajícího pod MS, má oprávněný přístup

110

k rozmnoženině dotčeného díla a její pracovníci smějí zhotovit verzi v přístupném formátu, která je k dispozici oprávněným příjemcům.

2.5.3.1.2.  Bezpečný přístav pro oprávněné příjemce

Článek 4(2)(b) rovněž stanoví model pro zavedení V&O týkající se oprávněných příjemců. Podle článku 4(2)(b) musí přijatelná V&O splnit podmínku oprávněného přístupu k formátově přístupné rozmnoženině díla jednak pro osobu s poruchami čtení a jednak pro osobu, která jedná jejím jménem—jako pečovatel, učitel nebo knihovník.

Na tuto V&O se vztahují dvě kumulativní podmínky: rozmnoženina musí sloužit osobnímu užití příjemce a příjemce musí mít “oprávněný přístup” k dílu a k jeho rozmnoženině, jak je uvedeno výše. Stejně jako v případě bezpečného přístavu pro autorizované subjekty stát, který zavede V&O pro oprávněné příjemce podle vzoru článku 4(2)(b), předem vyhoví požadavkům TST.

2.5.3.1.3. Dopady možnosti bezpečných přístavů

Použití modelů bezpečného přístavu článku 4(2) má významné důsledky pro mezinárodní autorské právo a pro vypořádávání sporů ve SOO souvisejících

111

s Dohodou TRIPS. Zvláště státy, které se řídí mnohostranně povolovacím vzorem v článku 4(2), mají silný argument, že vnitrostátní prováděcí předpis, který se podle tohoto vzoru řídí, neporušuje TRIPS, ani jiné autorskoprávní úmluvy zahrnující TST. Pokud by bylo shledáno, že jsou shora zmíněné právní předpisy v rozporu s těmito DV smlouvami, došlo by k nesouladu s jasnou řečí Marrákešské smlouvy, podkopalo by to její předmět a účel a zneplatnilo by to praktický smysl článku 4(2). Nadto skutečnost, že Smlouva předepisuje konkrétní model pro provádění svých zásadních povinností představuje přesvědčivé svědectví o tom, že je tento model v souladu s mezinárodním autorským právem včetně TST.

Kromě sladění práv a povinností v řadě mezinárodních právních aktů má dodržování modelů bezpečného přístavu článku 4(2) další výhody. Zvyšuje jistotu a předpověditelnost týkající se výkladu MS, usnadňuje výměnu formátově přístupných rozmnoženin přes státní hranice a názorně dokládá dobrodiní takových výměn pro další země, a nabádá je tak k ratifikaci a provádění Smlouvy.

112

2.5.3.2. Článek 4(3)—Možnost zvláštního druhuČlánek 4(3) Marrákešské smlouvy dovoluje ratifikujícímu státu jakožto alternativu k modelu bezpečného přístavu v článku 4(2) splnit povinnosti plynoucí z článku 4(1) stanovením „dalších“ nebo spoléháním se na „další“ V&O ve svém vnitrostátním právu. Země mají tudíž volnost použít svůj vlastní přístup k provádění článku 4(1) např. spoléháním se na stávající zákonné výjimky z autorského práva, včetně doktrín jako spravedlivé použití nebo spravedlivé vyjednávání. Avšak stát, který tento zvláštní přístup zvolí, musí zajistit, že jsou výsledné V&O v souladu s dalšími požadavky Marrákešské smlouvy včetně TST, který zmiňuje článek 11 a jiná ustanovení Smlouvy.

Třebaže možnost zvláštního druhu poskytuje státům značnou volnost při uzpůsobování vnitrostátních prováděcích předpisů jejich specifickým politickým cílům a potřebám domácích oprávněných příjemců, přílišná různost mezi vnitrostátními předpisy zemí, které Marrákešskou smlouvu ratifikovaly, také něco stojí. Čím více státy vzájemně sladí domácí provádění MS, tím snazší jsou přeshraniční výměny formátově přístupných rozmnoženin. To je zvlášť

113

důležité pro rozvojové a nejchudší země, z nichž mnohé disponují omezenými finančními i technickými prostředky k domácímu zhotovování takových rozmnoženin a musejí se spolehnout na rozmnoženiny poskytnuté z rozvinutých zemí. Z tohoto důvodu i v zájmu zvýšení právní jistoty a předvídatelnosti by státy měly upřednostnit volbu přístupu bezpečného přístavu před možností zvláštního druhu.

2.5.4. Výjimky a omezení pro překlad děl chráněných autorským právemMnohá díla chráněná autorským právem nejsou vydána v jazycích, kterými mluví osoby s poruchami čtení, nebo nejsou do nich přeložena. Dostupnost takových děl v místních jazycích představuje tudíž klíčový aspekt zajištění, že oprávnění příjemci realizují práva přístupu a sdílení stanovená MS v plném rozsahu. Zejména pro osoby s poruchami čtení v rozvojových a nejméně rozvinutých zemích je existence formátově přístupné rozmnoženiny (např. audioknihy) v jazyce, kterým mluví, životně důležitá pro dosažení širšího cíle Smlouvy řešit hlad po knize.

Společné prohlášení k článku 4(3) Marrákešské smlouvy jasně říká, že

114

uzákonění V&O podle tohoto ustanovení “nezužuje ani nerozšiřuje rozsah použitelnosti” V&O, které mohou státy uzákonit v souvislosti s výhradním právem na překlad podle Bernské úmluvy. Jinými slovy MS potvrzuje jednak rozsah práva na překlad uznaný v Bernské úmluvě, jednak již dříve existující výjimky z tohoto práva.46 Státy mohou tudíž zavést výjimku nebo omezení, které umožní oprávněným příjemcům a autorizovaným subjektům přeložit dílo z jednoho jazyka do druhého v zájmu usnadnění přístupu osobám s poruchami čtení, pokud tak učiní v souladu s Bernskou úmluvou.

2.5.5. Možnost Komerční dostupnostiČlánek 4(4) Marrákešské smlouvy umožňuje, ale nevyžaduje, aby smluvní strany omezily V&O zavedené podle článku 4 na “díla, která v daném přístupném formátu nelze na tamním trhu za přijatelných podmínek pro oprávněné příjemce získat.”. Podle uvedené možnosti “komerční dostupnosti” může stát zúžit působnost MS zákazem zhotovení

46 Jak uvádějí vůdčí znalci mezinárodního práva autorského, překladatelské právo je historicky předmětem celé škály V&O ve vnitrostátních právních předpisech. RICKETSON & GINSBURG, supra note 44, § 13.83 (probírá možné výjimky z překladatelských práv).

115

formátově přístupných rozmnoženin děl, která nositel autorského práva učinil komerčně dostupnými v tomto konkrétním formátu. Např. může stát rozhodnout, že by V&O neměly dovolovat převod školní učebnice do Braillova písma, jestliže byla táž učebnice v Braillově písmu již vydána a lze ji od vydavatele koupit.

Na úvod je důležité zdůraznit, že možnost komerční dostupnosti je vázaná na formát. Státy mohou vyloučit pouze ta díla, která jsou již dostupná v konkrétním formátu poptávaném osobou s poruchou čtení. Dostupnost díla v jednom přístupném formátu (např. Braillově písmu) nemůže zabránit příjemci nebo autorizovanému subjektu ve zhotovení nebo sdílení rozmnoženiny v jiném přístupném formátu (např. e-kniha nebo audiokniha). To také prosazuje předmět a účel MS, jelikož ne všechny formáty jsou přístupné všem oprávněným příjemcům.

Ačkoli MS dovoluje ratifikujícím zemím zavést požadavek komerční dostupnosti, tato okolnost zvětšuje problémy a břemena kladená na osoby s poruchami čtení. Tento Průvodce proto doporučuje, aby státy rozšířily V&O na všechna dotčená díla včetně děl, která jsou komerčně dostupná. Před vyjednáním MS mělo jen málo zemí, jejichž autorské zákony zahrnovaly V&O pro osoby s

116

poruchami čtení, i ustanovení o komerční dostupnosti. Některé země, které takové ustanovení měly, je omezovaly na rozmnoženiny dostupné za přiměřených podmínek.47 Popsané rozdíly mezi zeměmi znamenají, že existuje málo vodítek, jak by mohl takový standard fungovat na mezinárodní úrovni a jaký by měl dopad na dostupnost formátově přístupných rozmnoženin. Nedořešené otázky týkající se požadavku komerční dostupnosti zahrnují následující problémy:

• Co z komerční dostupnosti plyne? Znamená dostupnost v knihkupectvích? Online? Musí být knihkupectví prodávající formátově přístupné rozmnoženiny přístupné oprávněným příjemcům z hlediska zeměpisného umístění a fyzické přístupnosti? Měl by pojem „dostupnost“ zahrnovat i finanční dostupnost?

• Co vlastně znamená komerční? Musí dílo nabízet ziskový subjekt? Nebo výraz “komerční” odkazuje na šíři nabízení přístupné rozmnoženiny?

• Kdy by měla být dostupnost posouzena? V čase vydání díla, v čase, kdy osoba s poruchou čtení

47 Viz STUDIE SODV, supra note 4, 112–13.117

projeví zájem o jeho nákup, nebo někdy jindy?

• Kde by měla být komerční dostupnost posuzována? Globálně? Regionálně? Na vnitrostátním trhu osoby s poruchou čtení?

Neexistence uspokojivých odpovědí na tyto otázky by měla státy vést k odmítnutí možnosti omezení V&O na formátově přístupná díla, která nejsou komerčně dostupná. Taková restrikce by byla v příkrém rozporu se zásadním cílem MS zajistit, aby měly osoby s poruchami čtení rovnou příležitost k užití děl chráněných autorským právem s vidícími osobami. Takové omezení rovněž vytváří riziko redukce práv, která plnou pro osoby s poruchami čtení z dalších autorskoprávních V&O, jako jsou výjimky v oblasti pořizování soukromých rozmnoženin. Nejasnosti ve významu výrazu komerční dostupnost by rovněž představovaly značná právní rizika pro autorizované subjekty a oprávněné příjemce, což by mohlo ztížit účinné uplatňování jejich práv plynoucích ze Smlouvy.

Jestliže i přes všechny uvedené obavy smluvní stát zavede restrikci komerční dostupnosti, nemůže toto rozhodnutí snížit možnost autorizovaných subjektů

118

vyměňovat díla přes hranice. Článek 5 (viz níže) neposkytuje potvrzující pravomoc pro omezování vývozu děl, která jsou komerčně nedostupná. Takže: pokud byla rozmnoženina legálně zhotovena v jurisdikci, kde má původ, smí být vyvezena do jiné Smluvní strany.

2.5.6. Možnost úplatnostiČlánek 4(5) Marrákešské smlouvy dovoluje státům rozhodnout, zda by V&O přijaté podle článku 4 měly být úplatné. Toto nepovinné ustanovení umožňuje státům podmínit zhotovování, rozšiřování nebo zpřístupňování formátově přístupných rozmnoženin za vyplacení autorského honoráře nebo jiného licenčního poplatku nositeli autorských práv.

Ačkoli možnost požadovat úplatu mají státy k dispozici, měly by se jí obecně vyhýbat. Článek 4(5) ujišťuje, že státy, které již zavedly požadavek úplatnosti, nejsou povinny měnit stávající předpisy. Státy mohou rovněž zvážit zahrnutí požadavku úplatnosti do nově zaváděných V&O.

Široké zavádění požadavku úplatnosti by však bránilo zhotovování a výměně děl v přístupných formátech v nejméně dvou ohledech. Zaprvé by došlo k zavedení

119

nadbytečné složitosti, která by mohla odrazovat oprávněné příjemce a autorizované subjekty od uplatňování jejich práv plynoucích z MS. Zadruhé představuje úplata finanční břemeno, které může způsobit faktickou nedostupnost děl pro mnohé oprávněné příjemce; úplata tudíž představuje vážné riziko pro rozvojové a nejméně rozvinuté země, jakož i pro chudé jedince v zemích se středními příjmy i v zemích bohatých.

Široce uplatňovaný požadavek úplatnosti vytváří také riziko diskriminace osob s poruchami čtení oproti ostatním. Uplatňování práv podle vnitrostátních V&O není obvykle podmíněno vyplacením nějaké náhrady a pokud je požadována, vztahuje se zpravidla pouze na specifické a úzce zákonem stanovené licence.48 Zavedení úplaty za uplatnění práv plynoucích z MS by tudíž uvalilo břemeno na osoby s poruchami čtení, které se zpravidla nevztahuje na osoby poruchami čtení trpící. Nejen že by to nebylo v souladu s cíli MS, ale mohl by také nastat rozpor s povinností státu vystříhat 48 Úplatu nevyžaduje ani mezinárodní lidskoprávní právo. Zvláštní zpravodajka pro kulturní práva např. uvádí, že užívání bez úhrady může být v souladu s ochranou zájmů autorů zejména tam, kde by požadavek úhrady vytvořil finanční nebo správní překážku oprávněným využitím. Viz Autorskoprávní zpráva zvláštní zpravodajky, supra note 3, ¶ 72.

120

se diskriminace na základě zdravotního postižení, jak ukládá ÚPOZP a další mezinárodní lidskoprávní smlouvy.

Státy, které se nicméně rozhodnou zavést nebo ponechat v platnosti požadavek úplatnosti, by měly zajisti minimalizaci břemene pro osoby s poruchami čtení. Jestliže se úplata vztahuje na oprávněné příjemce-fyzické osoby, musí její výše být stanovena tak, aby neučinila díla finančně nedostupnými a aby byla přiměřená hospodářským, sociálním a kulturním podmínkám v jednotlivých jurisdikcích.

Postup rozhodování o částkách úplat musí rovněž minimalizovat břímě pro osoby s poruchami čtení. Zákonná úprava, která předem stanoví částky úplat, by poskytla jasný signál oprávněným příjemcům i autorizovaným subjektům; povinnost pro tyto aktéry vyjednávat o výši úplat s každým nositelem autorského práva zvlášť naopak vyvolává riziko uvalení nepřiměřeného administrativního břemene. Jestliže jsou jednání vyžadována, musí stát zajistit, že oprávnění příjemci i autorizované subjekty mohou i nadále využívat práva zhotovovat a sdílet formátově přístupné rozmnoženiny do doby dosažení dohody o výši úplat. Jinými slovy: nositeli autorských práv by nemělo být dovoleno

121

zabránit oprávněným příjemcům v užívání práv plynoucích z MS tím, že odmítnou vyjednávat nebo stanoví nepřiměřeně vysoké licenční poplatky. A nakonec: stát by měl nepřetržitě monitorovat požadavek úplatnosti, aby zajistil, že se nejedná o bránění účinnému provádění Smlouvy.

2.6. Přeshraniční výměna a dovoz formátově přístupných rozmnoženin2.6.1. Úvod a přehledČlánky 5 a 6 Marrákešské smlouvy upravují přeshraniční výměnu formátově přístupných rozmnoženin. Tato doplňující ustanovení fungují v tandemu s článkem 4 v zájmu zvýšení globálního šíření takových rozmnoženin včetně požadavku na státy, aby dovolily vývoz a dovoz formátově přístupných rozmnoženin za dodržení určitých podmínek. Smlouva naplňuje tyto cíle prostřednictvím požadavku výjimek a omezení práva na rozšiřování děl chráněných autorským právem a práva činit dotčená díla dostupnými. Stejně jako u článku 4 - třebaže je zavedení těchto V&O povinné - Smlouva poskytuje státům pružnost při naplňování těchto ustanovení v právních předpisech provádějících MS nebo jiné vnitrostátní zákony.

122

123

TEXT MARRÁKEŠSKÉ SMLOUVY

Článek 5Přeshraniční výměna formátově přístupných rozmnoženin

1. Smluvní strany stanoví, že formátově přístupná rozmnoženina zhotovená na základě omezení nebo výjimky nebo podle právního předpisu může být rozšiřována nebo zpřístupňována autorizovaným subjektem oprávněnému příjemci nebo autorizovanému subjektu v jiné Smluvní straně.

2. Smluvní strana může splnit povinnost podle odstavce 1 tím, že ve své vnitrostátní autorskoprávní úpravě stanoví omezení nebo výjimku tak, že:

124

(a) autorizovaným subjektům bude dovoleno, aby bez souhlasu nositele práv rozšiřovaly nebo zpřístupňovaly pro užívání výhradně oprávněnými příjemci formátově přístupné rozmnoženiny autorizovanému subjektu v jiné Smluvní straně; a(b) autorizovaným subjektům bude dovoleno, aby bez souhlasu nositele práv a v souladu s článkem 2 písm. (c) rozšiřovaly nebo zpřístupňovaly formátově přístupné rozmnoženiny oprávněným příjemcům v jiné Smluvní straně; za předpokladu, že původní autorizovaný subjekt předtím, než takto rozšíří nebo zpřístupní formátově přístupnou rozmnoženinu, nevěděl ani neměl rozumný důvod se domnívat, že by tato rozmnoženina byla použita pro jiné osoby než oprávněné příjemce.3. Smluvní strana může splnit povinnost podle odstavce 1 tím, že ve své vnitrostátní autorskoprávní úpravě stanoví další omezení a výjimky podle odstavce 4

125

a podle článků 10 a 11.4.  (a)  Pokud autorizovaný subjekt

ve Smluvní straně obdrží formátově přístupné rozmnoženiny podle odstavce 1 a tato Smluvní strana nemá závazky podle článku 9 Bernské úmluvy, zajistí v souladu se svým vlastním právním řádem a praxí, že předmětné formátově přístupné rozmnoženiny budou rozmnožovány, rozšiřovány nebo zpřístupňovány pouze ve prospěch oprávněných příjemců v rámci jurisdikce této Smluvní strany.

(b) Rozšiřování a zpřístupňování formátově přístupných rozmnoženin autorizovaným subjektem podle odstavce 1 je omezeno na uvedenou jurisdikci, není-li Smluvní strana stranou Smlouvy SODV o právu autorském nebo nejsou-li omezení a výjimky provádějící tuto Smlouvu ve vztahu k právu na rozšiřování a právu na zpřístupňování veřejnosti

126

zvláštní případy, které nejsou v rozporu s obvyklým využíváním díla a nezpůsobují neospravedlnitelnou újmu oprávněným zájmům nositele práv.

(c)Žádné ustanovení tohoto článku nemá vliv na určení, co představuje akt šíření nebo akt zpřístupňování veřejnosti.

5. Žádné ustanovení této Smlouvy se nepoužije k řešení otázky vyčerpání práv.Článek 6 Dovoz formátově přístupných rozmnoženin

V tom  rozsahu, v jakém vnitrostátní právo Smluvní strany dovolí oprávněnému příjemci, osobě za něj jednající nebo autorizovanému subjektu zhotovit formátově přístupnou rozmnoženinu díla, jim vnitrostátní právo této Smluvní strany rovněž dovolí dovézt takovou rozmnoženinu ve prospěch oprávněných příjemců bez souhlasu nositele práv.

2.6.2. Podstatné povinnosti plynoucí z článků 5 a 6

2.6.2.1. Článek 5—Vývoz formátově přístupných rozmnoženinČlánek 5(1) ukládá státům povinnost umožnit autorizovaným subjektům uvnitř státních hranic předávat formátově přístupné rozmnoženiny děl chráněných autorským právem autorizovaným subjektům a oprávněným příjemcům v dalších zemích, kde platí Marrákešská smlouva. Toto předávací nebo vývozní právo, které lze naplňovat prostřednictvím rozšiřování fyzických nebo elektronických rozmnoženin, nevyžaduje souhlas nebo svolení nositele autorského práva.

Článek 5(1) hraje významnou úlohu při dosahování cílů MS. Zaprvé: řeší potřeby osob s poruchami čtení v zemích s omezenými finančními nebo technickými prostředky k vlastní výrobě materiálů v přístupných formátech. Bez práva dostávat rozmnoženiny zhotovené v cizině by dotčení jedinci využívali jen málo z dobrodiní, která má MS přinášet. Zadruhé: článek 5(1) prosazuje růst výměny a šíření těchto materiálů mezi zeměmi a regiony na různých úrovních společenskohospodářského rozvoje v zájmu zajištění toho, aby země s omezenými nebo žádnými kapacitami

127

k výrobě formátově přístupných rozmnoženin nebyly vyloučeny z dobrodiní poskytovaných MS. Zatřetí: takové výměny zamezují neefektivnosti a zdvojování investic do zhotovování formátově přístupných rozmnoženin tím, že umožní sdílení dotčených děl, jakmile jsou zhotovena; díky tomu není nezbytné opakované zhotovení téže rozmnoženiny v každé zemi zvlášť.

Právo vývozu podle článku 5(1) platí, když je formátově přístupná rozmnoženina (1) “zhotovená na základě omezení nebo výjimky” nebo (2) “podle právního předpisu”. Pokud jde o první ustanovení, mají státy značnou volnost při udělování pravomoci zhotovovat formátově přístupné rozmnoženiny způsobilé pro vývoz. Jak vysvětlíme podrobněji níže, nejjednodušší způsob, jak může stát zmocnit ke zhotovování jakékoli formátově přístupné rozmnoženiny je uzákonění omezení nebo výjimky, které jsou ušity namíru tomuto účelu.

Právo vývozu rovněž platí, když je formátově přístupná rozmnoženina zhotovena “podle právního předpisu”. Toto slovní spojení se v MS vyskytuje pouze jednou a není definováno. Avšak ježto je tento výraz postaven jakožto alternativa k “omezení nebo výjimka”, nabízí se přiměřený výklad, že zahrnuje

128

formátově přístupnou rozmnoženinu zhotovenou podle jakéhokoli ustanovení vnitrostátního práva. Jinými slovy: výraz “podle právního předpisu” zahrnuje vnitrostátní zákony—jako zákony o právech postižených a nediskriminaci nebo správní nařízení—, které zmocňují školy i jiné vzdělávací instituce k poskytování formátově přístupných rozmnoženin osobám s poruchami čtení. Rovněž zahrnuje zákony upravující podobná zmocnění pro knihovny, státní organizace i další neziskové subjekty.

Dále se může výraz “podle právního předpisu” vztahovat na díla, která—ač technicky splňující mezinárodně uznaná kritéria autorskoprávní ochrany—jsou podle zákona vyloučena z materiálů autorskoprávní ochraně podléhajících. Společné prohlášení k článku 5(1), které stanoví, že “žádné ustanovení této Smlouvy nezužuje ani nerozšiřuje rozsah výlučných práv podle jakékoli jiné smlouvy” potvrzuje, že si státy podrží svoji dřívější volnost. Článek 5(1) na oplátku jasně říká, že státy musí přeshraniční výměnu formátově přístupných rozmnoženin zhotovených podle tohoto zmocnění umožnit.

Jak jsme probrali výše, článek 4 dovoluje Smluvním stranám podmínit zhotovení formátově přístupné

129

rozmnoženin v případě komerční nedostupnosti díla v požadovaném formátu (ačkoli tento Průvodce nedoporučuje zavedení tohoto požadavku). Uvedená možnost se však v článku 5 neobjevuje. Ze zavedených zásad výkladu smluv probraných v první kapitole vyplývá, že MS neupravuje potvrzovací zmocnění pro takové omezení. Lidskoprávní cíle Smlouvy navíc podporují závěr, že by státy neměly podmiňovat vývoz formátově přístupných rozmnoženin komerční dostupností konkrétního formátově přístupného díla v cílovém státě.

Právo vyvézt formátově přístupná díla rovněž nezávisí na tom, zda cílový stát uzákonil omezení komerční dostupnosti ve svém vnitrostátním právu. Záleží na cílovém státu—nikoli na státu vyvážejícím—, jak rozhodne podle článku 6 (viz níže), zda omezit dovozy formátově přístupných rozmnoženin na díla, která nejsou komerčně dostupná v daném formátu. Státy nesmějí diktovat jiným státům politiku uvážení, jaké možnosti provádění MS pro sebe zvolí. Podmiňování vývozu tím, zda cílový stát povolí zhotovení rozmnoženiny, by bylo nefunkční a nepřijatelně by zatížilo uplatnění práv z MS plynoucích, protože by od autorizovaných subjektů v zásadě

130

požadovalo znalost právních předpisů všech jurisdikcí, v nichž by mohli oprávnění příjemci formátově přístupná díla používat.

2.6.2.2. Článek 6—Dovoz formátově přístupných rozmnoženinV úloze doplňku k článku 5(1) článek 6 ukládá státům povinnost dovolit oprávněným příjemcům, osobám za ně jednajícím a autorizovaným subjektům dovézt formátově přístupné rozmnoženiny pro oprávněné příjemce bez zmocnění nebo souhlasu nositele autorského práva. Za zmínku stojí dva aspekty článku 6—kdo může dovézt formátově přístupné rozmnoženiny a místo původu dotčených rozmnoženin.

Pokud jde o první problém, slova “v tom rozsahu” v článku 6 propojují právo dovozu s právem zhotovovat formátově přístupné rozmnoženiny požadovaným článkem 4. Stát, který dovolí osobám s poruchami čtení, jejich zástupcům a autorizovaným subjektům zhotovit formátově přístupnou rozmnoženinu, musí tudíž také dovolit týmž aktérům dovézt předmětnou rozmnoženinu podle článku 6. Jednoznačněji řečeno: právo zhotovit s sebou nese právo dovézt.

Zadruhé: článek 6 nevyžaduje, aby byla místem původu dovezené

131

rozmnoženiny Smluvní strana. V důsledku toho mohou země, které Smlouvu ratifikovaly, dovolit dovoz formátově přístupných rozmnoženin ze zemí, které MS neratifikovaly. Zmocnění k dovozu ze zemí, které MS neratifikovaly, rozšíří dostupnost formátově přístupných rozmnoženin osobám s poruchami čtení a autorizovaným subjektům, ať jsou umístěny kdekoli. 2.6.3. Režimy provádění článků 5 a 6Stejně jako v případě článku 4 dává MS státům značnou volnost ve volbě provádění článku 5(1) a 6. Následuje souhrn dostupných možností provádění:

2.6.3.1. Článek 5(2)—Možnost bezpečného přístavuStejně jako článek 4(2) Článek 5(2) stanoví způsob provádění článku 5(1), které je předpokladatelně ve shodě s TST, a díky tomu poskytuje “bezpečný přístav” pro země-smluvní strany MS. Článek 5(2) konkrétně umožňuje státům provádět článek 5(1) zavedením výjimky nebo omezení ve vnitrostátních zákonech, které dovolí autorizovaným subjektům rozšiřovat nebo činit dostupnými formátově přístupné rozmnoženiny autorizovaným subjektům nebo oprávněným příjemcům v jiné zemi-smluvní straně.

132

Státy musí tuto výjimku nebo omezení podrobit dvěma níže uvedeným podmínkám: (1) pokud je příjemcem autorizovaný subjekt, rozšiřování nebo zdostupnění se vztahuje na výhradní použití oprávněnými příjemci; a (2) odesílající autorizovaný subjekt před momentem předání “nevěděl ani neměl rozumný důvod se domnívat, že by tato rozmnoženina byla použita pro jiné osoby než oprávněné příjemce.”. Společné prohlášení k článku 5(2) stanoví, že “v případě rozšiřování a zpřístupňování formátově přístupných rozmnoženin přímo oprávněnému příjemci v jiné Smluvní straně může být vhodné, aby autorizovaný subjekt uplatnil další opatření pro ověření, že osoba, které poskytuje služby, je oprávněným příjemcem, a využil své vlastní postupy, jak je popsáno v článku 2 písm. (c).”. Ze společného posouzení článku 5(2) a k němu příslušného Společného prohlášení je tudíž patrná pečlivě nastavená rovnováha mezi zajištěním, že autorizované subjekty nejsou vystaveny zatěžujícím požadavkům nebo standardům, a zajištěním, že konkrétní předání formátově přístupných rozmnoženin jsou provedena v souladu s podmínkami

133

stanovenými v MS.49

Společné prohlášení rovněž říká, že státy nesmějí uvalovat další evidenci nebo další správní břemena na autorizované subjekty. Tyto subjekty mohou dobrovolně přijmout další opatření k potvrzení, že jednotlivci, kterým slouží, jsou oprávněnými příjemci. Stát však po autorizovaných subjektech nemůže požadovat, aby se těmto doplňkovým opatřením věnovaly. To potvrzuje odkaz Společného prohlášení k článku 2(c), který výslovně povoluje autorizovaným subjektům zvolit vlastní postupy při rozhodování, zda osoby, kterým slouží, jsou oprávněnými příjemci. Požadavek doplňujících opatření by představoval riziko zatížení autorizovaných subjektů a 49 Několik zemí uvalilo omezení na vývozy, které přesahují požadavky Marrákešské smlouvy. Izrael, např. zřejmě požaduje, aby se autorizovaný subjekt ubezpečil, že vyvezená rozmnoženina nebude předána neoprávněným příjemcům nebo takovými osobami použita. Singapur stanoví, že vyvážející autorizovaný subjekt učiní kroky “předepsané v právních předpisech” v zájmu ověření totožnosti cizozemského právního subjektu nebo příjemce požadujícího materiály. Ježto je přesný význam těchto ustanovení nejistý, mohou odradit autorizované subjekty od vývozu rozmnoženin dokonce i tehdy, bude-li to v souladu se zákonem. Ještě významnější je skutečnost, že jsou tato ustanovení neslučitelná s MS do té míry, že autorizovaným subjektům dávají konstruktivní argumenty, že budou vyvážené rozmnoženiny použity neoprávněnými příjemci.

134

bránil by jim v přeshraničním sdílení rozmnoženin, omezuje tím účinnost Smlouvy.

2.6.3.2. Článek 5(3)—Možnost zvláštního druhuStejně jako u alternativy k “bezpečnému přístavu” v článku 5(2) dovoluje článek 5(3) Marrákešské smlouvy ratifikujícím zemím splnit vývozní povinnost stanovenou v článku 5(1) zavedením “dalších” V&O do svých vnitrostátních autorskoprávních úprav. Aby bylo autorizovaným subjektům umožněno vědět, jaké materiály je jim dovoleno vyvážet, měla by taková úprava jasně vymezit podmínky, za jakých jsou vývozy povoleny. Dále musí V&O zavedené podle této možnosti splňovat požadavky článku 5(4), článku 10 (Obecné zásady ohledně provádění Smlouvy) a článku 11 (třístupňový test).

Článek 5(4) se vztahuje na situace, kdy země, která ratifikovala Marrákešskou smlouvu, není zároveň stranou některé DV smlouvy, která požaduje, aby dotčený stát zajistil shodu s třístupňovým testem (TST). V takovém případě je možné, že by mohl autorizovaný subjekt šířit dílo neobtížené povinností TST. Článek 5(4) pro tento případ stanoví, že autorizovaný subjekt ve státě, který není smluvní stranou Bernské

135

úmluvy nebo smlouvy SODV o právu autorském (SSODVPA) nebo ani jinak nezačleňuje TST do své vnitrostátní úpravy, může obdržet formátově přístupnou rozmnoženinu zhotovenou v jiném státě, ale nesmí tuto rozmnoženinu šířit do jiné jurisdikce.

Přesněji řečeno: článek 5(4) uvaluje jurisdikční omezení na použití formátově přístupných rozmnoženin vyvezených autorizovaným subjektům působícím v zemích, které nejsou vázány TST:

1. Článek 5(4)(a). Autorizovaný subjekt sídlící v zemi, která není stranou Bernské úmluvy a obdrží formátově přístupnou rozmnoženinu, musí zajistit, že takové rozmnoženiny „budou rozmnožovány, rozšiřovány nebo zpřístupňovány pouze ve prospěch oprávněných příjemců v rámci jurisdikce této Smluvní strany.“ (důraz přidán).

2. Článek 5(4)(b). Autorizovaný subjekt sídlící ve státě, který není ani stranou smlouvy SODV o právu autorském ani neomezuje V&O uzákoněné jako součást provádění Marrákešské smlouvy způsoby vyhovujícími třístupňovému testu, musí omezit jakékoli rozšiřování a omezování formátově přístupných rozmnoženin

136

“na danou jurisdikci”.

Jinými slovy: jestliže Smluvní strana Marrákešské smlouvy neratifikovala autorskoprávní smlouvu SODV, nebo jestliže její výjimky a omezení nejsou ve shodě s třístupňovým testem, autorizované subjekty sídlící v tomto státě smějí dostávat formátově přístupné rozmnoženiny z ciziny a smějí takové rozmnoženiny používat a šířit na domácí půdě, ale nesmějí tyto rozmnoženiny vyvézt do jiné Smluvní strany.50

Z článku 5(4) plyne několik dalších závěrů. Zaprvé: smluvní strana MS, která je rovněž Smluvní stranou smlouvy SODV o právu autorském, smí dovolit vývoz formátově přístupných rozmnoženin.

Zadruhé: Smluvní strana MS, která není stranou smlouvy SODV o právu autorském, ale zavedla omezení podle vzoru v článku 4(2)—režim “bezpečný přístav”, který předpokladatelně splňuje požadavky TST—může rovněž dovolit vývozy formátově přístupných 50 Společné prohlášení k článku 5(4)(b) říká, že MS nepožaduje po smluvních stranách buď (1) “že by Smluvní strana měla přijmout nebo aplikovat třístupňový test nad rámec svých závazků z této Smlouvy nebo z jiných mezinárodních úmluv;”; nebo (2) “ratifikovat Smlouvu SODV o právu autorském nebo k ní přistoupit, ani se řídit jakýmkoli z jejích ustanovení”.

137

rozmnoženin.Zatřetí: Smluvní strana MS, která není

stranou smlouvy SODV o právu autorském a provádí Marrákešskou smlouvu poskytováním jiných výjimek a omezení nebo spoléháním na ně ve svém vnitrostátním právu—přístup sui generis povolený články 4(3) a 5(3) MS—, musí zajistit, že jsou tyto domácí V&O ve shodě s TST, než dovolí vývozy formátově přístupných rozmnoženin.

2.6.4. Vyčerpání právČlánek 5(5) stanoví, že Marrákešská smlouva nemá dopad na “vyčerpání práv”. Zásada vyčerpání—rovněž známá jako “doktrína prvního prodeje”—stanoví, že jakmile majitel konkrétní rozmnoženiny díla prodá nebo předá jiné osobě nebo subjektu včetně zmocnění nositele autorského práva, nový vlastník může naložit s dotčenou rozmnoženinou svobodně, jakkoli uzná za vhodné, včetně dalšího prodeje, darování nebo zapůjčení. Pokud platí, že článek 5 a MS jako celek řeší předání, která nejsou povolena nositeli práv, může se zdát nadbytečným zahrnovat ve Smlouvě ustanovení o vyčerpání. Podobná ustanovení se však objevují v mnoha jiných DV úmluvách. Prvotním účelem těchto ustanovení je

138

zdůraznit, že nic v těchto dohodách—nebo v MS—nemění stávající mezinárodní pravidla týkající se vyčerpání.

2.6.5. Provádění článku 6Společné prohlášení k článku 6 uvádí, že ratifikující země Marrákešské smlouvy “mají při plnění svých závazků podle článku 6 stejnou flexibilitu, jaká je stanovena v článku 4 při provádění povinností podle článku 6.”. To znamená, že všechny možnosti i volby dle uvážení, které jsou k dispozici při provádění článku 4, jsou ve stejné míře použitelné pro provádění článku 6. Tato „flexibilita“ zahrnuje:

• Článek 4(3) dovoluje státům “plnit“ Článek 4(1) prostřednictvím stanovení dalších omezení nebo výjimek ve vnitrostátním autorském právu podle článků 10 a 11.”. Tato flexibilita umožňuje státům provádět článek 6 prostřednictvím zavedení dalších V&O, které však musí být ve shodě s TST.

• Článek 4(4) dovoluje státům omezit V&O článku 4 “na díla, která v daném přístupném formátu nelze na tamním trhu za přijatelných podmínek pro oprávněné příjemce získat” (důraz přidán). Podle tohoto ustanovení je

139

každému státu dovoleno—nikoli však uloženo—zavést požadavek “komerční dostupnosti” na dovozy formátově přístupných rozmnoženin.

• Článek 4(5) dovoluje státům rozhodnout, zda by měly V&O podle článku 4 “podléhat úplatě”. Státy mají na zvážení možnost požádat, aby byly dovozy formátově přístupných rozmnoženin zpoplatněny přiměřeným honorářem nositeli práv.

Z důvodů probíraných při rozboru článku 4 MS riskuje stát, který zavede možnost úplatnosti, uvalení dodatečných překážek vůči zhotovování a přeshraničnímu předávání formátově přístupných rozmnoženin. Takové překážky podkopávají lidskoprávní cíle MS. Záporné dopady zavedení kteréhokoli z těchto ustanovení v kontextu článku 6 by bylo zvlášť závažné pro oprávněné příjemce v rozvojových a nejméně rozvinutých zemích, z nichž mnohé nemají ani technickou kapacitu ani finanční prostředky k uspokojení potřeb svých občanů s poruchami čtení. 2.6.6. Přeshraniční otázky, které Marrákešská smlouva neřešíMS se nezabývá dvěma problémy značné důležitosti v oblasti rozvoje globální dostupnosti formátově přístupných

140

rozmnoženin. Státy mohou nicméně zvážit regulaci těchto záležitostí a pokud tak učiní, usnadní tím dosahování cílů Smlouvy:

• Rozšiřování formátově přístupných rozmnoženin do zemí, které MS nepodepsaly a neratifikovaly. Rozšíření výměny formátově přístupných rozmnoženin i na vývozy z a dovozy do zemí, které nejsou smluvními stranami MS, není Smlouvou výslovně ani povoleno, ani zakázáno. Takové rozšíření však představuje dalekosáhlé výhody pro oprávněné příjemce po celém světě. Zaprvé by došlo k nárůstu počtu a rozmanitosti formátově přístupných rozmnoženin dostupných většímu počtu lidí s poruchami čtení ve větším počtu zemí, což by vedlo i k nárůstu působnosti MS ve Smluvních stranách. Zadruhé by se názorně ukázala dobrodiní přeshraničních výměn.

• Přímé výměny mezi oprávněnými příjemci. Ač ani tohle není ve Smlouvě výslovně dovoleno nebo zakázáno, předávání formátově přístupných rozmnoženin mezi osobami s poruchami čtení, včetně osobních

141

výměn, sdělování prostřednictvím onlinových platforem a předávání krajanům stejného jazyka, by rovněž pomohlo dosahování cílů MS. Přímá výměna mezi vidícími osobami se zpravidla uskutečňuje podle jedné z několika výjimek ve vnitrostátním autorském právu, včetně osobního užití, spravedlivého použití a vyčerpání práv. Podobně by měly být zvažovány přímé výměny mezi oprávněnými příjemci buď v rámci těchto výjimek nebo by měly být výslovně v prováděcích předpisech MS.

Závěrem uvádíme, že ustanovení MS o přeshraniční výměně jsou zásadní pro účinné provádění a fungování Smlouvy. Rukuvruce s V&O stanovenými článkem 4 usilují články 5 a 6 - povinně uložená vývozní a dovozní práva - o vybudování globální sítě určené pro přeshraniční šíření formátově přístupných rozmnoženin a růst dostupnosti dotčených děl všem osobám s poruchami čtení bez ohledu na finanční nebo technické kapacity zemí, v nichž tyto osoby pobývají. 2.7. Závazky týkající se technických prostředků2.7.1. Úvod a přehledZákaz obcházení závazků týkajících se

142

technických prostředků (ZZTP)51 je požadavkem mezinárodního autorského práva od uzavření Smlouvy SODV o právu autorském a Smlouvy Světové organizace duševního vlastnictví o výkonech výkonných umělců a o zvukových záznamech („SSODVVVUZZ) v roce 1996.52 Ustanovení zakazující obcházení ZZTP je začleněno do vnitrostátního práva mnoha členských států SODV i v regionálních a plurilaterálních obchodních dohodách. V důsledku toho se stalo standardem používání rozmanitých technických nástrojů, často doprovázené omezujícími smluvními ustanoveními, jehož 51 “ZZTP mají různou formu a jejich vlastnosti se nepřetržitě mění, avšak některé podstatné vlastnosti se nemění. Nejzákladnějším a nejdůležitějším typem opatření technické ochrany OTO je technologie řízení přístupu. Jedním z obvyklých způsobů řízení přístupu je šifrování nebo kódování obsahu. V takovém případě uživatel obdrží data, musí však učinit další kroky; teprve potom jsou data použitelná. Dalším způsobem řízení přístupu je postup, který umožní přístup ke zdroji pouze na základě důkazu oprávnění, např. ochrana heslem. Jiný významný typ OTO, řízení rozmnožování nebo použití umožňuje nositeli práv povolit určité činnosti a zároveň zakázat neoprávněné činnosti uživateli, který má k dílu přístup.” IFPI, The WIPO Treaties: Technological Measures (2003), http://www.ifpi.org/content/library/wipo-treaties-technical-measures.pdf 52 Viz SSODVPA čl. 11; SSODVVVUZZ čl. 18. Ustanovení požadující účinnou právní ochranu ZZTP rovněž viz článek 15 Pekingské smlouvy o audiovizuálních výkonech z roku 2012.

143

prostřednictvím nositel autorských práv reguluje přístup k digitálním dílům a k jejich užívání.

ZZTP však může bránit zákonnému užití děl chráněných autorským právem, včetně přistupování k formátově přístupným rozmnoženinám, jejich zhotovování a sdílení osobami s poruchami čtení a autorizovanými subjekty. Užití ZZTP může bránit uplatňování a využívání práv udělených Marrákešskou smlouvou a mařit cíle ÚPOZP, protože ZZTP uvalují překážky na zdravotně postižené, které jim brání v plné účasti na životě společnosti. Cílem MS je nastolit rovnováhu mezi zachováním zákonných pravidel bránících obcházení ZZTP a zároveň zajistit, že tato pravidla neodrazují osoby s poruchami čtení a autorizované subjekty a nebrání jim v přístupu k formátově přístupným rozmnoženinám ani v jejich zhotovování a sdílení. Těmito otázkami se zabývá článek 7 Smlouvy.

144

2.7.2. RozborČlánek 7 ukládá státům, které poskytují zákonnou ochranu ZZTP zajistit, že taková ochrana nebrání uplatňování V&O požadovaných článkem 4 nebo práv udělených podle článků 5 a 6 Smlouvy. Výjimky požadované MS se dále týkají veškerých stávajících nebo budoucích výjimek ze ZZTP zakotvených ve vnitrostátních úpravách. Podle článku 7 musí státy zajistit, aby existovaly výjimky z právní ochrany ZZTP pro osoby s

145

TEXT MARRÁKEŠSKÉ SMLOUVY

Článek 7Závazky týkající se technických prostředkůPokud Smluvní strany poskytují přiměřenou právní ochranu a účinné právní prostředky nápravy proti obcházení účinných technických prostředků, přijmou vhodná opatření nezbytná k zajištění toho, aby tato právní ochrana nebránila oprávněným příjemcům ve využívání omezení a výjimek stanovených touto Smlouvou.

poruchami čtení a pro autorizované subjekty. Z toho plyne, že tam, kde vnitrostátní právo zakazuje obcházení ZZTP, je stát povinen zajistit, aby tento zákaz nebránil ani zhotovení digitálních děl, ani přístupu k nim, ba ani jejich oprávněnému sdílení a užívání autorizovanými subjekty a oprávněnými příjemci.

Z textu článku 7 lze vyčíst několik propojených zásad. Zaprvé: státy chránící ZZTP musí zajistit, aby nebyla omezena práva plynoucí z MS oprávněným příjemcům a autorizovaným subjektům skrze dotčenou ochranu, a to ani formálně (např. v právních předpisech nebo správních nařízeních), ani v praxi (např. v důsledku konání nositelů autorských práv nebo jiných soukromých subjektů). Článek 7 používá slovo “přijmou” k podtržení povinnosti zaručit práva osob s poruchami čtení proti využívání ZZTP, které narušuje práva zakotvená v MS—důraz požadovaný lidskoprávními cíli MS.

Zadruhé: článek 7 se vztahuje pouze na ty strany MS, které obcházení ZZTP zakazují. V současné době nemá řada zemí mezinárodní povinnost takový zákaz uzákonit, např. ty, které nejsou smluvními stranami SSDVPA a SSODVVVUZZ. Třebaže se článek 7 formálně na tyto státy nevztahuje, pokud a dokud

146

nezavedou zákony zakazující obcházení ZZTP, doporučuje se, aby tyto státy do předpisů prováděcích MS zahrnuly výjimku z předpisů proti obcházení pro zhotovování a sdílení formátově přístupných rozmnoženin autorizovanými subjekty a oprávněnými příjemci. To zajistí autorizovaným subjektům a oprávněným příjemcům ochranu, jestliže daný stát později zavede právní předpisy zakazující obcházení ZZTP, nebo v případech, kdy mají soukromá smluvní ujednání zakazující obcházení podobný dopad na práva plynoucí z MS.

Zatřetí: nejjednodušší a nejméně zatěžující způsob provádění článku 7 je zavedení zákonné nebo správní výjimky zákazu obcházení ZZTP. Např. Kongresová knihovna Spojených států amerických (v níž sídlí americký úřad pro právo autorské) má pravomoc osvobodit díla od zákazu obcházení ZZTP. Od roku 2003 osvobozuje literární díla v elektronické formě pro použití zdravotně postiženými jednotlivci.53 Třebaže má postup Kongresové knihovny nedostatky (viz níže), její výslovné osvobození vysílá jasný signál oprávněným příjemcům a autorizovaným subjektům, že mohou obcházet ZZTP a zhotovovat formátově přístupné 53 Platná verze vyhlášky, viz Výjimky ze zákazu obcházení, 37 C.F.R. § 201.40(b)(2) (2015).

147

rozmnoženiny.Bez takto jasně formulovaného

osvobození by oprávnění příjemci a autorizované subjekty musely prosazovat V&O plynoucí z MS a jiné autorskoprávní V&O prostřednictvím žalob, přičemž související právní rizika by mohla některé z nich odradit od obhajoby práv plynoucích z MS. Také zkušenosti členských států EU ukazují, že spoléhat se na soudy nebo správní úřady při řešení sporů mezi autorskoprávními V&O a ZZTP není účinné, pokud jde o ochranu uplatňování zákonných práv.54 Výslovné zákonné nebo správní osvobození plní nejlépe předmět a účel MS obecně a článků 4 a 7 zvláště.

Každé osvobození tohoto druhu by mělo být rovněž jednak trvalé a jednak technicky neutrální. Např. americká 54 Směrnice EU o informační společnosti ukládá státům zajistit, aby ZZTP neomezovaly uplatňování autorskoprávních výjimek. Směrnice o informační společnosti, supra note 7, ¶¶ 51–52. Navzdory tomuto požadavku mnohé členské státy EU nezahrnuly do svých vnitrostátních právních úprav ustanovení osvobozující obcházení ZZTP v zájmu zajištění přístupu, zatímco jiné zahrnuly pouze obecné prohlášení o důležitosti vystříhání se sporům nebo delegovaly tuto záležitost na soud či úřad. Ukazuje se, že žádný popsaný přístup není účinný v zájmu zajištění toho, aby ZZTP nebránily oprávněnému přístupu. Caterina Sganga, Disability, Right to Culture and Copyright: Which Regulatory Option?, 29 INT’L REV. LAW, COMPUTERS & TECH. 88, 102 (2015).

148

Kongresová knihovna, která vyžaduje periodické obnovování osvobození, vystavuje oprávněné příjemce vrtochům postupu správních úřadů, které mohou pravidla svévolně měnit. Nejrannější varianty osvobození byly rovněž omezeny na “[l]iterární díla šířená ve formátu eknihy, kdy všechna stávající elektronická vydání díla (včetně vydání v digitálním prostém textu zpřístupněných autorizovanými subjekty) obsahují technická omezení přístupu, která brání spuštění hlasitého čtení a použití odečítačů, které by zobrazily (nebo přehrály) text ve specializovaném formátu.”55 Takové omezení bylo v rozporu s ÚPOZP, protože bylo omezeno na konkrétní asistivní technologie, které někteří jedinci s poruchami čtení možná nebyli s to používat nebo které možná nereagovaly na jejich potřeby. Popsané osvobození bylo revidováno v roce 2012; nyní neobsahuje odkaz na konkrétní formáty a soustřeďuje se na funkcionalitu.

Technicky neutrální přístup plní účely MS lépe, protože umožňuje oprávněným příjemcům a autorizovaným subjektům vyvíjet jakoukoli činnost nezbytnou pro zpřístupňování děl bez ohledu na ZZTP. Takový přístup by byl rovněž v souladu

55 Viz např. 37 C.F.R. § 201.40(b)(4) (2003).149

s vymezením “formátově přístupné rozmnoženiny” v článku 2(b) MS jakožto rozmnoženiny, která dovoluje osobám s poruchami čtení “mít přístup k dílu tak schůdný a pohodlný, jako má osoba bez zrakového postižení nebo jiné poruchy čtení”.

Jiné přístupy ke shodě s článkem 7 představují riziko neslučitelnosti s předmětem a účelem Marrákešské smlouvy. Např. požadavek na nositele autorských práv, aby poskytli autorizovaným subjektům a oprávněným příjemcům prostředek k otevření “digitálního zámku” instalovaného jakožto opatření technické ochrany představuje riziko omezení uplatňování práv plynoucích z MS tím, že břímě rázně požadovat přístup k dílům po jednom se přesune na oprávněné příjemce a autorizované subjekty.

Dokonce i zavedení výslovného osvobození i nadále zatěžuje oprávněné příjemce a autorizované subjekty, protože musí činit energické kroky k obejití OTO, čímž upírají osobám s poruchami čtení přístup k tištěným materiálům na základě rovnosti s ostatními. Oprávněným příjemcům i autorizovaným subjektům se může nedostávat technických kapacit pro obcházení ZZTP nebo se mohou obávat, že obcházení—třebas i povolené—

150

představuje riziko občanskoprávní žaloby nebo dokonce obvinění z trestného činu. Jak je uvedeno výše, MS samotná zdůrazňuje, že osoby s poruchami čtení mají právo na přístup “tak schůdný a pohodlný” jako osoba bez poruchy čtení. Přístup, který je možný pouze, pokud má člověk nezbytné znalosti, techniku a hroší kůži vůči riziku souvisejícímu s prolomením technického zámku, není roven přístupu, kterému se těší osoby bez poruch čtení.

V zájmu zmírnění popsaných břemen by mohly státy zvážit, že budou požadovat po nositelích autorských práv, aby ukládaly do knihoven nebo státních subjektů rozmnoženiny děl bez ZZTP; tyto rozmnoženiny by pak byly na požádání poskytovány oprávněným příjemcům a autorizovaným subjektům. Tento přístup by pomohl zmírnit nepříznivý dopad ZZTP prostřednictvím zpřístupnění oprávněným příjemcům a autorizovaným subjektům uložené verze díla, která nevyžaduje obcházení. Poskytnutí přístupu do popsaného depositáře by však mělo být přidanou možností, nikoli náhradou dovolení autorizovaným subjektům a oprávněným příjemcům obcházet ZZTP a zhotovovat formátově přístupné rozmnoženiny.

Nakonec: Marrákešská smlouva 151

neukládá autorizovaným subjektům uplatňovat ZZTP na formátově přístupné rozmnoženiny; Společné prohlášení k článku 7 pouze dovoluje těmto subjektům tak činit.56 Ježto je zajištění účinného provádění a fungování Smlouvy v konečném důsledku zákonem danou povinností států, musí státy bránit soukromým subjektům včetně subjektů autorizovaných ve využívání ZZTP k maření naplňování cílů Smlouvy.

Souhrnně řečeno: zásadním účelem článku 7 je zajistit, aby ZZTP nebránil využívání práv zaručených Smlouvou. Nepoužití závazku zákazu je zvlášť důležité pro oprávněné příjemce v rozvojových a nejméně rozvinutých zemích, u nichž lze velmi pravděpodobně očekávat nenáležité zatížení skrze ZZTP. S ohledem na skutečnost, že přeshraniční výměny formátově přístupných rozmnoženin významně podpoří společenskou úroveň a lidská práva osob s poruchami čtení v nejchudších částech světa, měly by státy zavádět opatření k ulehčení podmínek potřebných 56 Společné prohlášení k článku 7 stanoví: “Je ujednáno, že autorizované subjekty se za různých okolností rozhodují pro použití technických prostředků při zhotovování, rozšiřování a zpřístupňování formátově přístupných rozmnoženin, a žádné ustanovení této Smlouvy nenarušuje takové postupy, pokud jsou v souladu s vnitrostátním právem.”

152

k účinnému využívání práv plynoucích z MS pro oprávněné příjemce. Tato opatření mohou např. zahrnovat osvobození od trestní odpovědnosti a účinnou podporu vývoji technologií obcházení dostupných autorizovaným subjektům i osobám s poruchami čtení.

2.8.  Třístupňový testTřístupňový test (TST) přítomný v řadě DV smluv se objevuje i v několika ustanoveních Marrákešské smlouvy. První zmínku najdeme v článku 5(4)(b), který omezuje rozšiřování a zpřístupňování formátově přístupných rozmnoženin v zemích, kde osoby s poruchami čtení mající prospěch z V&O buď (1) výslovně podléhají testu nebo (2) testu podléhají nepřímo v důsledku toho, že je dotčený stát smluvní stranou Smlouvy SODV o právu autorském. Článek 11 požaduje použití TST, když Smluvní strany “při přijímání opatření nezbytných k zajištění aplikace této Smlouvy []uplatní práva a dodrží závazky.”57

57 Konkrétněji: článek 11 ukládá povinnost použít TST, jak stanoví článek 9(2) Bernské úmluvy, článek 13 Dohody o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví a články 10(1) a 10(2) SSODVPA. Všechny čtyři příslušné pododstavce v článku 11 se týkají TST tak, jak je zakotven v těchto DV smlouvách. Několikeré odkazy Marrákešské smlouvy na výskyt TST se týkají v podstatě stejného zásadního standardu. V důsledku

153

Tento oddíl Průvodce vysvětluje zdůvodnění politik, z nichž se TST odvíjí, a dlouhodobé uznání skutečnosti, že V&O, které jsou ku prospěchu nevidomým, jsou s testem ve shodě. Po popisu stavu, jak se toto dávno zavedené stanovisko odráží v náležitém výkladu TST v MS, v závěru uvádíme, že V&O “bezpečného přístavu” v článcích 4, 5 a 6 jsou předpokladatelně slučitelné s TST.

2.8.1. Zdůvodnění třístupňového testuTST pro posouzení výjimek a omezení je součástí mezinárodního autorského práva již téměř půl století. Byl poprvé přijat v souvislosti s kodifikací výhradního práva rozmnožování děl chráněných autorským právem, které bylo zavedeno ve Stockholmské novele Bernské úmluvy z roku 1967. Článek 9(2) bernské úmluvy uváděl, že V&O dovolující rozmnožování děl bez svolení nositele autorských práv by bylo uděleno na základě splnění tří podmínek—a to: že se dané rozmnožení dovoluje (1) “v určitých zvláštních případech”, že (2) takové rozmnožení “nenarušuje normální využívání díla” a (3) “nezpůsobuje neospravedlnitelnou újmu oprávněným zájmům autora.”.

toho se tento Průvodce řídí společným výkladem TST platným pro všechna zmíněná ustanovení smluv.

154

Od přijetí Dohody TRIPS v roce 1994 se TST vztahuje na všechna výhradní práva nositelů autorských práv. SSODV o právu autorském z roku 1996 rozšířila test na V&O z výhradních práv v digitálním prostředí. TST je tudíž pevně zakotven v mezinárodním autorském právu, což je skutečnost, která vysvětluje četné odkazy na test v Marrákešské smlouvě.

TST vymezuje politický prostor, v jehož rámci mohou státy oprávněně uzákoňovat V&O výhradních práv nositelů autorských práv.58 V této úloze slouží test dvojímu účelu: zaručit tato práva proti nenáležitě expansivním a neregulovaným omezením nebo výjimkám; druhým a stejně důležitým cílem je však zabránit “narušo[vání] rozpětí svobody, které smluvní státy pokládají[] za nepostradatelné pro uspokojení významných sociálních nebo kulturních potřeb.”59 V&O, jsoucí ve shodě s TST, představují tudíž nikoli pouze přípustné restrikce autorského práva; jsou výslovným potvrzením státní politiky, která se řídí společensky žádoucími a chvályhodnými cíli, včetně praktického uplatňování řady 58 Viz např. MARTIN SENFTLEBEN, COPYRIGHT, LIMITATIONS AND THE THREE-STEP TEST: ROZBOR TŘÍSTUPŇOVÉHO TESTU V MEZINÁRODNÍM PRÁVU A V PRÁVU ES 1 (2004) (uvádí, že když “na věc [p]ohlížíme z funkční perspektivy,” TST “stanoví omezení omezením výhradních práv”). 59 Tamtéž 48.

155

mezinárodně chráněných lidských práv.60

2.8.2.  Třístupňový test a výjimky a omezení pro nevidoméNavzdory svému funkčnímu významu je TST kritizován jako neurčitý a nejednoznačný, a umožňující tudíž celou řadu výkladů. Např. ač některé výklady nahlížejí na TST jako na nástroj kumulativní, tj. fungující tak, že pro udělení svolení k V&O musí být vyhověno všem jeho jednotlivým krokům, jiní odborníci nesouhlasí.61 V praxi zůstává použití TST na skutečné nebo potenciální V&O nedořešené a zpochybňované. Jen málo vnitrostátních soudů nebo mezinárodních tribunálů dosud vykládalo test v kontextu konkrétních sporů zahrnujících vnitrostátní autorskoprávní předpisy a komentátoři zůstávají rozděleni 60 Viz např. Autorskoprávní zpráva zvláštní zpravodajky, supra note 3, ¶ 61 (“Autorskoprávní výjimky a omezení—vymezení specifických použití, která nevyžadují svolení nositele autorského práva—tvoří životně důležitou součást rovnováhy, kterou musí autorské právo zachovat mezi zájmy nositelů práv pod jejich výhradní kontrolou a zájmy ostatních účastníků kulturního života.”). 61 Viz SENFTLEBEN, supra note 58, 125–27; Institut Maxe Plancka pro inovace a hospodářskou soutěž, A Balanced Interpretation of the “Three-Step Test” in Copyright Law (1. září 2008), http://www.ip.mpg.de/en/the-institute/events/patentrechtszyklus.html

156

v názoru jak vykládat onu hrstku soudních výroků, které se testu týkaly.62

Ve světle popsané nejednoznačnosti je historie přípravy novely bernské úmluvy z roku 1967 zvlášť užitečným dokladem pro vytipování těch V&O, které bernští vyjednavači výslovně probírali a schválili. Pro MS je v této souvislosti zásadní skutečnost, že zmíněná historie přípravy zřetelně dokládá, že V&O ve prospěch nevidomých jsou od samého počátku chápány jakožto zásahy, které požadavkům TST vyhovují.

Prostudování záznamů o vyjednávání prozrazuje, že smluvní státy Bernské úmluvy se ve Stockholmu dohodly na kompromisním ujednání, které kodifikovalo výhradní práva na rozmnožování výměnou za vymezení společné vnější hranice týkající se pravomoci smluvních států uzákonit V&O z tohoto práva v jejich vnitrostátních autorskoprávních úpravách.63 Jakožto součást kompromisu tvůrci novely výslovně uznali, že určité dlouhodobé V&O byly chápány jako předpokladatelně 62 Viz Spojené státy—§110(5) amerického zákona o právu autorském Dok. SOO WT/DS160/R (15. června 2000) [dále SOO § 110(5) Panelová zpráva]. Viz obecně GRAEME B. DINWOODIE & ROCHELLE C. DREYFUSS, A NEOFEDERALIST VISION OF TRIPS: THE RESILIENCE OF THE INTERNATIONAL INTELLECTUAL PROPERTY REGIME (2012). 63 Viz SENFTLEBEN, supra note 58, 81–82.

157

vyhovující TST. Za tím účelem SODV vypracovala seznam V&O, které existovaly v roce 1967. Smluvní strany Bernské úmluvy byly srozuměny s tím, že tento seznam představuje “určité zvláštní případy”, jsoucí ve shodě s TST. Za zmínku stojí, že seznam uvádí dvě konkrétní ustanovení formulovaná ve prospěch osob s poruchami čtení:

(9) Rozmnoženiny ve speciálních znacích pro použití nevidomými; [a]

(10) zvukové záznamy literárních děl pro použití nevidomými.64

A tak se stalo, že je platnost V&O ve prospěch nevidomých přijímána od samotného zavedení TST v roce 1967. Toto uznání nebylo v následujících padesáti letech zpochybněno dokonce ani navzdory skutečnosti, že mezinárodní autorskoprávní dohody rostou jako houby po dešti. Naopak: členské státy SODV svolaly diplomatickou konferenci k přijetí MS právě za účelem vyjasnění a rozšíření těchto povinných V&O. To dokládá důležitost, jakou státy přikládají zlepšení možnosti osob s poruchami čtení v přístupu ke knihám a dalším materiálům chráněným autorským právem. 64 Dok. S/1, Záznamy 1967, 112, n.1 (citováno v SENFTLEBEN, supra note 58, 48).

158

2.8.3. Použití třístupňového testu na Marrákešskou smlouvuHistorický význam V&O pro nevidomé—a uznání, že zákony, které je obsahují, jsou předpokladatelně slučitelné s TST—představuje důležitá vodítka pro výklad MS. Z těchto dávno přijatých stanovisek, když na ně pohlížíme ve světle stěžejního cíle Smlouvy rozšířit dostupnost formátově přístupných rozmnoženin osobám s poruchami čtení, plynou čtyři jasné závěry.

Bezpečný přístav. Jak uvedeno jinde v tomto průvodci, zásadní povinnosti v článcích 4, 5 a 6 MS upravují možnost “bezpečného přístavu” pro V&O, které dovolují oprávněným příjemcům a autorizovaným subjektům přeshraniční zhotovování, sdílení a výměnu formátově přístupných rozmnoženin. Stát, který využije výhody bezpečných přístavů a uzákoní vnitrostátní V&O řídící se přístupem stanoveným ve smlouvě, by měl být považován za jsoucí ve shodě s TST v plném rozsahu. Zvlášť platí, že země nemusí požadovat úplatu nebo omezovat výjimky plynoucí z MS u děl, která nejsou komerčně dostupná, aby tak vyhověly požadavkům TST.

Jinak řečeno: s obezřetnou důkladností

159

vyjednaný text Marrákešské smlouvy aktualizuje a rozšiřuje rozsah možností využít již dříve existující V&O ve prospěch osob s poruchami čtení. Stejně jako autoři novely bernské úmluvy z roku 1967 výslovně uznali vnitrostátní V&O pro nevidomé jakožto slučitelné s TST, vyjednavači MS jednoznačně označili předpokladatelně zákonnou cestu, po které se mají státy vydat při provádění zásadních povinností plynoucích ze Smlouvy. Jakýkoli jiný výklad by podkopal toto pečlivě sesazené mnohostranné ujednání a pohřbil by předmět a účel Smlouvy.

Flexibilní výklad třístupňového testu. Zahrnutí TST do MS potvrzuje, že je test dostatečně flexibilní, aby pohltil další V&O stojící mimo bezpečný přístav. Marrákešská smlouva samotná v článcích 4(3) a 5(3) výslovně uznává, že státy mohou plnit povinnosti prostřednictvím poskytování dalších V&O. “Flexibilita” testu je pro tento účel podtržena v Preambuli Smlouvy65 a dále posílena odkazy v článku 11 MS na články 10(1) a 10(2) SSODVPA. Tato ustanovení 65 Desátý odstavec preambule MS stvrzuje “důležitost a flexibilitu třístupňového testu pro omezení a výjimky, zakotveného v článku 9 odst. 2 Bernské úmluvy o ochraně literárních a uměleckých děl a v dalších mezinárodních instrumentech.”

160

SSODVPA je třeba chápat ve světle k nim připojených Společných prohlášení, což potvrzuje flexibilitu TST jakožto jsoucí v souladu s vnitrostátní pravomocí stanovovat a zachovávat V&O.66 Vzaty společně, uvedené odkazy na SSODVPA, jakož i ustanovení Marrákešské smlouvy, v nichž je zakotven TST, zachovávají volnost států zavádět vlastní V&O k dosahování cílů Smlouvy.

Použití v Digitálním prostředí. Rozšíření V&O Marrákešské smlouvy na díla chráněná autorským právem v digitálním prostředí se zakládá na závazku ve Společném prohlášení k článku 10 SSDVPA, které shledává rozšíření V&O na digitální prostředí za náležité. Např. článek 4(1)(a) MS přímo vyvolává právo SSODVPA o “umožnění dostupnosti“ a článek 4(2)(a) dovoluje autorizovaným subjektům poskytovat formátově přístupné rozmnoženiny oprávněným 66 Společné prohlášení k článku 10 SSODVPA stanoví: “Rozumí se, že ustanovení článku 10 připouštějí, aby Smluvní strany zachovaly ve svých vnitrostátních zákonech a vhodně rozšířily na digitální oblast omezení a výjimky, které byly shledány za přijatelné podle Bernské úmluvy. Stejně by se tato ustanovení měla vykládat tak, že dovolují, aby Smluvní strany zavedly nové výjimky a omezení, jež jsou vhodné v prostředí digitální sítě. Má se také za to, že článek 10 odst. 2 nezužuje ani nerozšiřuje rozsah působnosti omezení a výjimek dovolených Bernskou úmluvou.” SSODVPA, Společné prohlášení K článku 10.

161

příjemcům “jakýmkoli způsobem, včetně … elektronického sdělování po drátě nebo bezdrátově.”. Nadto článek 2 MS definuje “díla” jakožto materiály zpřístupněné “prostřednictvím jakéhokoli nosiče”. Vzata společně, tato ustanovení zmocňují státy k zavádění V&O umožňujících osobám s poruchami čtení a autorizovaným subjektům zhotovovat a sdílet formátově přístupné rozmnoženiny za použití všech sociálních prostředků a digitálních technologií.

Úplata. Historie přípravy stockholmské novely z roku 1967 prozrazuje, že státy mají značnou volnost při rozhodování, zda uložit či neuložit povinnost úplaty nositelům autorských práv v souvislosti s V&O, které jsou ve shodě s Bernskou úmluvou. Ve vnitrostátním právu jsou obvyklé bezúplatné výjimky—ať jde o soukromé rozmnožování, knihovny, citace nebo zájmy nevidomých. Následující judikatura a komentář však uznávají, že v některých případech může úplata uvolnit napětí mezi pozitivním právem a normativními zřeteli při použití třetího a závěrečného kroku TST.67

Článek 4(5) Marrákešské smlouvy výslovně ponechává rozhodnutí, zda úplatu poskytnout, na uvážení 67 Viz SENFTLEBEN, supra note 58, 131; cf. SOO § 110(5) Panelová zpráva, supra note 62, ¶ 6.229.

162

jednotlivých států. Článek 4(5) říká: “Vnitrostátní právní úprava stanoví, zda omezení nebo výjimky podle tohoto článku jsou úplatné.“ (důraz přidán). Pokud je rozhodnutí na „vnitrostátní právní úpravě”, pak tomuto rozhodnutí nelze nadřadit mezinárodní autorskoprávní pravidla—stejně jako výjimky stanovené v Bernské úmluvě, které jsou věcí „vnitrostátní úpravy”, ale i bez ní jsou použitelné v souladu s touto úmluvou.68 Díky tomu smluvní stát MS, který se rozhodne nepožadovat úplatu při provádění článku 4, nemůže—z tohoto důvodu jakožto jediného—porušit TST. Opačný výklad by byl nejen v rozporu s nepřítomností požadavků úplaty v mnoha stávajících vnitrostátních V&O zavedených ve prospěch osob s poruchami čtení, zároveň by to znamenalo, že možnost zvážení, kterou Smlouva na státy výslovně deleguje, vlastně vůbec svobodnou volbou není.

Komerční dostupnost. Jak bylo již dříve uvedeno, článek 4(4) MS dává zemím možnost omezit V&O na díla ve formátech, které nemohou oprávnění 68 Např. článek 2(4) Bernské úmluvy stanoví, že “[Zákonodárstvím států Unie se vyhrazuje, aby upravila ochranu přiznávanou úředním textům z oboru zákonodárství, veřejné správy a soudnictví, jakož i úředním překladům takových textů.”

163

příjemci získat za komerčně přiměřených podmínek. Z důvodů probíraných jinde v tomto průvodci by se měly Smluvní strany zdržet od zavádění této podmínky, která může podkopat důležité lidskoprávní cíle Smlouvy. Nadto požadavek komerční dostupnosti neposkytuje právní záruku, že jsou V&O daného státu ve shodě s mezinárodním autorským právem. Naopak: jak vysvětluje Společné prohlášení k článku 4(4), takový požadavek “nepředjímá, zda omezení nebo výjimka dle tohoto článku je či není v souladu s třístupňovým testem.”.

2.8.4.  Třístupňový test a mezinárodní lidskoprávní právoFlexibilní použití TST je rovněž posíleno mezinárodním lidskoprávním právem. Jak uvedeno v kapitole 1 tohoto průvodce, článek 30(3) ÚPOZP ukládá státům povinnost podniknout “v souladu s mezinárodním právem, veškeré odpovídající kroky s cílem zajistit, aby zákony na ochranu duševního vlastnictví nevytvářely nepřiměřené nebo diskriminační překážky bránící přístupu osob se zdravotním postižením ke kulturním materiálům.”. ÚPOZP tudíž nepřímo posiluje platnost dlouhodobých V&O ve prospěch osob s poruchami čtení

164

a výslovně ukládá stvrzující kroky—včetně flexibilního přístupu k TST—v zájmu zmírnění napětí mezi výhradními právy nositelů autorských práv a potřebami oprávněných příjemců podle Marrákešské smlouvy.

Zahrnutí TST do smlouvy rovněž ilustruje možnou úlohu, kterou může sehrát test v DV systému, jenž ctí lidská práva. Jak nedávno uvedla zvláštní zpravodajka pro kulturu “[s]táty mají pozitivní povinnost zavádět odolný a flexibilní systém výjimek a omezení z autorského práva v zájmu dodržování svých lidskoprávních povinností. ‘Třístupňový test’ mezinárodního autorského práva by se měl chápat tak, že nabádá k zavedení takového systému výjimek a omezení.”69 Toto vyjádření chápe TST jako prostředníka mezi dvěma právními režimy zajišťujícího, že státy mohou použít autorské právo způsoby, které chrání lidská práva a brání proti zneužití ze strany nositelů autorských práv.

Kapitola 3

69 Autorskoprávní zpráva zvláštní zpravodajky, supra note 3, ¶ 104.

165

Zavedení Marrákešské smlouvy do praxe vnitrostátního práva

Je nezbytné, aby byl nejzásadnější lidskoprávní cíl Marrákešské smlouvy—zvýšit dostupnost formátově přístupných rozmnoženin osobám s poruchami čtení—naplněn nejen na papíře, ale také v praxi. Článek 10(1) MS tento závazek odráží, zdůrazňuje, že každý stát musí “přijmout opatření potřebná k zajištění provádění této Smlouvy.”.

Účinné provádění MS nemusí však být drahé nebo komplikované. Na nejzákladnější úrovni musí každá ratifikující země novelizovat vnitrostátní autorskoprávní předpisy v zájmu dovolení zhotovování, používání a sdílení formátově přístupných rozmnoženin. Aby však byly cíle MS uskutečněny v plném rozsahu, měly by státy rovněž budovat na dřívějším provádění lidskoprávních smluv, zejména včetně ÚPOZP. Odpovědnost za uvedení MS do praxe může být rovněž svěřena státním agenturám nebo úřadům pro DV v partnerství s lidskoprávními institucemi.

Následující podkapitoly objasňují, jak 166

mohou státy dosáhnout účinného -provádění prostřednictvím tvorby právních nápravných prostředků, které umožní oprávněným příjemcům a autorizovaným subjektům uplatnit práva na zhotovování a sdílení formátově přístupných rozmnoženin (3.1); prostřednictvím udělení pravomoci nad MS do rukou příslušných vnitrostátních lidskoprávních a DV institucí (3.2); a prostřednictvím zmocnění těchto institucí provádět činnosti související s monitorováním a vymáháním dodržování (3.3).

3.1. Tvorba právních nápravných prostředků Začlenění MS do vnitrostátního práva je nezbytným, nikoli však dostatečným krokem k zajištění práv osob s poruchami čtení zhotovovat a sdílet formátově přístupné rozmnoženiny. Státy musí rovněž zavést nápravné prostředky pro případ porušování těchto práv. Přístup k nápravnému prostředku je významnou zásadou mezinárodního lidskoprávního práva. To je rovněž životně důležité pro zajištění, aby byla práva plynoucí z MS v praxi účinná. Přístup k opravnému prostředku znamená, že osoby s poruchami čtení a autorizované subjekty

167

musí mít možnost podat stížnost, jestliže právo odpovídajícím způsobem neuspokojuje jejich potřeby nebo jestliže třetí strany porušují jejich práva.

Státy mohou upravit přístup k nápravným prostředkům tak, že zajistí, aby osoby s poruchami čtení, organizace, které je zastupují, a autorizované subjekty mohly uplatnit právo zhotovovat a sdílet formátově přístupné rozmnoženiny jakožto žalující strana v soudních řízeních. Např. v nedávném soudním sporu (Cech spisovatelů v. HathiTrust) proti knihovnám, které digitalizovaly knihy, aby k nim umožnily přístup osobám s poruchami čtení, knihovny úspěšně prosadily argumenty proti tvrzení o porušení autorského práva jak se zřetelem ke spravedlivému použití, tak k novele Chafeeho—což je specializovaný americký zákon, který stanoví výjimky z autorského práva pro činnosti ve jménu osob s poruchami čtení.70

Státy by měly rovněž zajistit, aby mohly osoby s poruchami čtení i autorizované subjekty soudní cestou vymáhat a právně stvrzovat svá práva zhotovovat a sdílet formátově přístupné rozmnoženiny. Opravné prostředky podle MS dostupné oprávněným příjemcům by měly 70 Cech spisovatelů, Inc. v. HathiTrust, 755 F.3d 87, 92 (2d Cir. 2014).

168

zahrnovat předběžná opatření, odškodnění a další formy nápravy nezbytné pro plné hájení těchto práv. Vnitrostátní zákony by také měly dovolit oprávněným příjemcům, autorizovaným subjektům a vnitrostátním lidskoprávním institucím zasáhnout do existujících sporů.71 Státy by mohly rovněž odkazovat na ÚPOZP nebo jiné lidskoprávní nástroje v prováděcích předpisech MS v zájmu pomoci soudům a dalším institucím při výkladu smlouvy, jak naplňovat její lidskoprávní cíle.72

Opravné prostředky rovněž poskytují oprávněným příjemcům a autorizovaným subjektům právní jistotu a sebedůvěru ke zhotovování, šíření a sdílení formátově přístupných rozmnoženin. Dokonce i tehdy, když vnitrostátní právo takové činnosti dovoluje, mohou být tito aktéři na vážkách, zda se opravdu svých práv domáhat v důsledku neurčitého nebo 71 OD VYLOUČENÍ K ROVNOSTI: REALIZACE PRÁV POSTIŽENÝCH (PŘÍRUČKA PRO POSLANCE O ÚMLUVĚ O PRÁVECH OSOB SE ZDRAVOTNÍM POSTIŽENÍM A JEJÍM OPČNÍM PROTOKOLU) 103–04 (2007) [dále PŘÍRUČKA PRO POSLANCE].72 Obdobně některé země stanoví, že vnitrostátní právo týkající se zdravotně postižených musí být chápáno ve světle smluv chránících práva osob se zdravotním postižením. Viz RPOSN, NAŠE PRÁVO NA ZNALOSTI: PRÁVNÍ PŘEHLEDY PRO RATIFIKACI MARRÁKEŠSKÉ SMLOUVY PRO OSOBY S PORUCHAMI ČTENÍ V ÁZII A PACIFIKU 42 (2015). 2 (2015).

169

nejednoznačného jazyka práva nebo počínání třetích stran.

Státy mohou minimalizovat tyto nepříznivé účinky tím, že zajistí, aby výjimky z autorského práva byly v prováděcích předpisech MS jasně formulovány a sdělovaly přesně a jednoznačně práva oprávněných příjemců i autorizovaných subjektů zhotovovat a sdílet formátově přístupné rozmnoženiny. Právní předpisy by se rovněž měly vyhýbat vytváření dodatečných břemen—jako jsou standardy výkaznictví, požadavky komerční dostupnosti nebo kritéria pro ověřování způsobilosti příjemce—které mohou odrazovat osoby s poruchami čtení i autorizované subjekty od uplatňování jejich práv.

Ačkoli jasně vymezená práva a vyhýbání se zbytečným zátěžím je obojí významným prvním krokem, státy by měly také přijímat zákony a politiky odrazující nositele autorských práv od vyvolávání soudních řízení s cílem bránit osobám s poruchami čtení a autorizovaným subjektům ve zhotovování a sdílení formátově přístupných rozmnoženin. Nespravedlivé autorskoprávní soudní spory—a hrozby takovými žalobami—mohou významně poškodit uplatňování práv plynoucích z MS. Jak podle DV, tak podle lidskoprávního práva představují takové soudní spory

170

zneužití práv. Státy by měly zvážit zavedení občanskoprávních opravných prostředků určených na odškodnění související s nepodloženými žalobami (jako delikt zlomyslné žaloby ve zvykovém právu) a pravidla řízení, která zmocní soudce přesunout náklady sporu na poraženou stranu (jako řády přesunu poplatků).

Státy musí rovněž zajistit, aby nositelé autorských práv neužívali smlouvy k bránění oprávněným příjemcům a autorizovaným subjektům ve zhotovování formátově přístupných děl např. tím, že zahrnou ustanovení, která omezí užití elektronických materiálů za účelem obejití ZZTP. Taková smluvní ustanovení podkopávají předmět a účel Smlouvy. Státy by měly tudíž zvážit zahrnutí ustanovení do prováděcích předpisů, které zneplatní jakákoli smluvní ustanovení nadřazená výjimkám a omezením povinně plynoucím z MS.73

3.2. Zmocnění vnitrostátních institucí Marrákešská smlouva poskytuje státům značnou volnost uvážení ve volbě institucionálních opatření k zajištění účinného vnitrostátního provádění 73 Německé právo např. zahrnuje takové ustanovení pro jakoukoli smlouvu, která je nadřazena výjimce z autorského práva. STUDIE SODV, supra note 4, 45.

171

Smlouvy. Státy mohou např. udělit pravomoc nad Smlouvou vnitrostátní lidskoprávní instituci (VLI), úřadu pro duševní vlastnictví nebo agentuře, jíž je svěřena ochrana občanských svobod. Mohou rovněž rozdělit tyto činnosti mezi několik agentur nebo ministerstev.

3.2.1. Lidskoprávní instituceSlibnou možností je propojení provádění MS na postupy a instituce již zřízené nebo plánované pro ÚPOZP a jiné lidskoprávní smlouvy. Propojení provádění MS s těmito mechanismy pomáhá zajistit, aby bylo úsilí států dodržet smlouvy důsledné. To státu rovněž umožňuje budovat na stávajících znalostech a expertíze, vyhnout se zdvojování úsilí, koordinovat činnosti mezi vnitrostátními agenturami a srozumitelně politicky reagovat na řadu mezinárodních povinností.

Ještě důležitější je, že takto sladěný přístup pomůže zajistit, že domácí aktéři—osoby s poruchami čtení, jejich zájmové organizace a instituce, jimž je svěřena ochrana lidských práv a boj s diskriminací zdravotně postižených—jsou účastny na klíčových rozhodnutích souvisejících s naplňováním MS. Ať stát zvolí jakékoli uspořádání, zodpovědné instituce musí mít nezávislost, pravomoci a zdroje k

172

dohledu nad všemi záležitostmi v rámci jejich působnosti, včetně – pokud je to vhodné – pravomoci šetřit stížnosti na porušování práv přístupu a sdílení plynoucích z MS.

Článek 33 ÚPOZP ukládá státům povinnost svěřit pravomoc nad ÚPOZP státním i nestátním institucím—jednak nezávislý mechanismus jako VLI a jednak centrální a koordinační místa v rámci státní správy.

VLI, někdy nazývané “lidskoprávní komise” nebo “veřejní ochránci práv”, zpravidla sdílejí řadu společných vlastností. Jedná se o trvalé instituce, zřízené obvykle zákonem nebo vládním nařízením. VLI jsou primárně správními subjekty, které vydávají stanoviska a doporučení; mnohým jsou rovněž svěřeny částečné soudní pravomoci přezkumu stížností a vypořádání sporů souvisejících s lidskoprávními záležitostmi. Zásady, jimiž se řídí struktura VLI, vyžadují, aby tyto instituce zodpovídaly za – mezi jiným – monitorování provádění lidskoprávních smluv, za hlášení mezinárodním dozorčím mechanismům o míře realizace práv a za prosazování osvěty o právech vůči veřejnosti.74 Nezávislost VLI se různí podle jejich vztahu ke státu, podle zdrojů

74 PŘÍRUČKA PRO POSLANCE, supra note 71, 98.173

financování, členstva a způsobu fungování. Ideálně by VLI měly být plně nezávislé na státu, což jim umožní účinněji prosazovat, chránit a monitorovat provádění lidských práv.

ÚPOZP rovněž ukládá státům povinnost zřizovat “kontaktní” místa v rámci státu k ochraně práv zdravotně postižených. Některé země již zřídily nové agentury nebo úřady, např. v rámci ministerstva spravedlnosti. Jiné rozšířily pravomoci stávajících orgánů – agentur, jimž je svěřena ochrana občanských svobod, a jiné pak rozdělily tyto funkce mezi několik agentur nebo ministerstev.75 Kontaktní místa se věnují řadě různých úloh jako navrhování novel vnitrostátních zákonů a politik, koordinaci státních aktivit a iniciativ, zvyšování povědomí, nabádání zdravotně postižených jednotlivců k účasti na tvorbě politik a sběrem a rozborem údajů. Ať zvolí smluvní stát ÚPOZP jakékoli uspořádání, musí udělit instituci nebo institucím dostatečné pravomoci k dohledu nad veškerými aktivitami státu souvisejícími s ÚPOZP.76 Kontaktní místo by např. mělo disponovat odpovídajícími zdroji a trvale zaměstnanými pracovníky a mělo by být zřízeno na nejvyšších

75 Viz tamtéž 94.76 Tamtéž 94–95.

174

vládních úrovních.77

“Koordinačním” mechanismem požadovaným ÚPOZP je zpravidla veřejný subjekt koordinující různá státní opatření, která mají dopad na zdravotně postižené.78 Usnadňuje opatření související s ÚPOZP napříč různými oblastmi a rozmanitými úrovněmi státní správy. Koordinační bod by měl být trvale zřízen a měl by usnadnit účast zdravotně postižených jednotlivců na rozhodování. Každý stát by měl zajistit, že jsou instituce a postupy svěřené za účelem provádění a monitorování MS propojený s tímto koordinačním bodem ÚPOZP.

3.2.2. Instituce duševního vlastnictvíJežto Marrákešská smlouva používá autorskoprávní nástroje k dosahování lidskoprávních cílů, vnitrostátní agentury a úřady odpovědné za DV zákony a politiky by se měly také zapojit do úsilí o provádění Smlouvy. Státy by se však měly vyhnout svěření uvedeným úřadům nebo agenturám výhradních vnitrostátních pravomocí nad záležitostmi souvisejícími s MS. MS zmocňuje osoby s poruchami čtení k přístupu, zhotovování a sdílení formátově přístupných rozmnoženin bez

77 Tamtéž 94.78 Tamtéž 96.

175

svolení nositelů práv. Tyto cíle jsou v určitém rozporu s povinnostmi, metodami práce, kulturami a zájmovými skupinami obvykle spojovanými s DV institucemi.

Nicméně expertíza a vztahy, které tyto instituce během let vybudovaly, mohou být užitečné pro dosahování cílů MS. Např. tyto subjekty dobře rozumějí začasté formálním aspektům duševněvlastnického práva a politik. Mají též spojení na soukromý zábavní průmysl a další odvětví, což může pomoci zajištění podpory nositelů práv provádění MS.

Nadto se DV orgány chopily odpovědnosti za úsilí o vymáhání výjimek z autorského práva v jiných kontextech. Např. americká Kongresová knihovna dozoruje postup osvobozovacích opatření z pout zákonů proti obcházení.79 V důsledku dvojjediné podstaty MS jakožto lidskoprávního i DV instrumentu, může tudíž nejúčinnější přístup k jejímu provádění spočívat na vytvoření sdílené pravomoci vnitrostátních institucí v obou oblastech.

79 Viz např. osvobození od zákazu obcházení systémů ochrany autorských práv pro technologie řízení přístupu, 37 C.F.R. § 201.40(b)(2) (2015).

176

3.2.3. Propojení se shromážděním Marrákešské smlouvy Smluvní strany by měly propojit své vnitrostátní prováděcí mechanismy s mezinárodní institucí zřízenou MS—shromážděním smluvních stran. V souladu s článkem 13(2), zodpovídá Shromáždění za připuštění mezivládních organizací, rozhoduje o svolání diplomatické konference za účelem novelizace MS a – což je pro náš účel nejrelevantnější - “projednává otázky, jež se týkají chodu a rozvoje této Smlouvy, jakož i jejího provádění a uplatňování.”.

Každý stát vysílá na shromáždění jednoho delegáta, kterého mohou doprovázet náhradníci, poradci a znalci. Jakožto součást vytvoření vnitrostátního mechanismu pro provádění MS by měl každý stát určit vhodnou osobu, která jej na shromáždění zastupuje v úloze delegáta; delegátovi by měla být vysílajícím státem poskytnuta veškerá náležitá technická, právní a další podpora. Ideálně by měla být delegátem osoba se znalostí a zkušenostmi ve všech třech oblastech záběru Smlouvy—právo týkající se zdravotně postižených, mezinárodní lidskoprávní právo a DV právo. Osoba znalá pouze DV práva by byla nevhodná pro plnění stěžejních lidskoprávních cílů MS. Dále by měly státy důkladně zvážit

177

jmenování jedné nebo více osob s poruchami čtení v úloze delegáta nebo členů delegace na Shromáždění.

3.3. Vymáhání plněníVnitrostátní instituce zřízené každou Smluvní stranou a vybavené pravomocemi v otázkách souvisejících s Marrákešskou smlouvou by se měly účastnit řady aktivit, aby zajistily, že osoby s poruchami čtení mají prospěch z práv smlouvou zaručených.

3.3.1. Monitorovací právaPoskytnutí oprávněným příjemcům a autorizovaným subjektům možnosti použít opravné prostředky svým vlastním jménem samo o sobě nezajistí účinné vymáhání Marrákešské smlouvy. Státy musí rovněž aktivně monitorovat míru prospěchu, do jaké se osoby s poruchami čtení těší díky nárůstu přístupu ke knihám a dalším chráněným dílům. Monitorování je nezbytné pro zjišťování, zda jsou práva MS udělená naplňována—tj. zda osoby s poruchami čtení a autorizované subjekty skutečně zhotovují formátově přístupná díla a sdílí je s oprávněnými příjemci v dalších zemích.

Skrze soustředění na reálné využívání práv monitorování rovněž poskytuje

178

veledůležité informace, které státy mohou použít pro rozpoznání a překonání konkrétních překážek přístupnosti. Monitorování může např. odhalit, že oprávnění příjemci a organizace, které je zastupují, nevyužívají práv plynoucích z MS v důsledku nedostatku znalostí, hrozeb soudními spory, vnucení restriktivních smluv, nebo v důsledku úsilí třetích stran omezit přístup jinými způsoby. Monitorování také pomůže zajistit, aby soukromí aktéři nevytvářeli v důsledku své velikosti nebo expertízy de facto monopoly, které by vládly na trhu s formátově přístupnými rozmnoženinami. V těchto a v podobných situacích bude stát muset podniknout další rázné kroky k překonání popsaných překážek, aby zajistil realizaci cílů Smlouvy.

Monitorování vyžaduje nepřetržitý proces vyhledávání překážek přístupnosti, které by mělo začít v okamžiku ratifikace MS a pokračovat v pravidelných intervalech po začlenění Smlouvy do vnitrostátního práva. Vnitrostátní instituce zmíněné v předchozím oddílu by měly např. sbírat údaje o různých aspektech shody jako počet děl v různých přístupných formátech, počet děl dovezených a vyvezených a počet uživatelů majících prospěch z přístupu k chráněným dílům. Tam, kde je to

179

možné, by se měly údaje rozčlenit podle zeměpisných oblastí, pohlaví, rasy, etnického původu nebo dalších menšinových ukazatelů, podle příjmu a věku, přičemž je nezbytné ctít soukromí oprávněných příjemců v souladu s článkem 8. Rozčleněné informace mohou pomoci nejen při posouzení obecné úrovně využívání práv v konkrétní zemi, nýbrž i při posouzení, zda jsou práva přístupu a sdílení využívána bez diskriminace i zranitelnými, marginalizovanými a znevýhodněnými skupinami obyvatelstva.

Monitorovací postupy by se měly řídit vnitrostátním akčním plánem (viz níže) a měly by být realizovány na základě porad s oprávněnými příjemci a autorizovanými subjekty. Vnitrostátní agentury a instituce zodpovědné za monitorování by měly podávat pravidelné zprávy vládě a tyto zprávy by měly být zveřejňovány i v přístupných formátech. Úřadům duševního vlastnictví by např. mohlo být uloženo podávat hlášení o počtech a typech oprávněných příjemců využívajících práv plynoucích z MS a zda počet formátově přístupných rozmnoženin časem narůstá.

180

3.3.2. Opravné prostředky a vymáháníVnitrostátní instituce, kterým je svěřen dohled nad plněním MS, by měly mít pravomoc použít opravné prostředky jménem oprávněných příjemců. Mnohé státy zmocňují vládní orgány k přímému vymáhání práv, a to jak lidských práv, tak práv duševněvlastnických. Takový orgán může monitorovat uplatňování práv přístupu a sdílení, šetřit a zjednávat nápravu při jejich porušení, včetně – kde je to vhodné – podávání žalob jménem osob, jejichž práva jsou porušována.

Instituce odpovědné za vymáhání opravných prostředků mohou rovněž nabádat k prostředkování s nositeli autorských práv, jestliže se tito nositelé zabývají činnostmi bránícími využívání práv plynoucích z MS. VLI mají např. často pravomoc prostředkovat nebo usmiřovat spory.80 Takové postupy řešení sporů by mohly hrát významnou úlohu při zmírňování konfliktů mezi nositeli autorských práv, oprávněnými příjemci a autorizovanými subjekty.

3.3.3. Vnitrostátní akční plán Státy by měly zvážit zakotvení cílů Marrákešské smlouvy do vnitrostátních

80 PŘÍRUČKA PRO POSLANCE, supra note 71, 98, 102–03.

181

akčních plánů, které zpracovávají v zájmu výkonu povinností podle ÚPOZP a dalších lidskoprávních smluv.81 Vnitrostátní akční plán bývá zpravidla komplexní dokument, který obsahuje jednak cíle a jednak měřitelné výsledky stanovené vládou po poradě s klíčovými aktéry. Provádění MS by mohlo být začleněno do stávajících vnitrostátních akčních plánů zabývajících se realizací práv zdravotně postižených osob. Plány mohou např. zvyšovat povědomí o právech plynoucích z Marrákešské smlouvy, stanovovat cíle pro rozšiřování přístupu k tištěným materiálům v přístupných formátech a shromažďovat údaje ohledně dotčeného přístupu. Australský národní akční plán např. vyzývá k “[nárůstu účasti] zdravotně postižených, jejich rodin a pečujících osob ve společenském, kulturním, náboženském, rekreačním a sportovním životě společnosti.”82 Rakouský národní akční plán zdůrazňuje význam zvýšení povědomí o problému přístupnosti a úkoly pro ministerstva v oblasti vztahů s veřejností.83

Vnitrostátní akční plán může rovněž 81 Vídeňská deklarace a akční program (25. června 1993), ¶ 71.82 Rada australské vlády, národní strategie zdravotního postižení 2010–2020, s. 31.83 Rakouský národní akční plán pro zdravotní postižení 2012–2020, s. 43–44.

182

uvést opatření vedoucí ke zvýšení přístupu k formátově přístupným rozmnoženinám. Albánský národní plán např. vyzývá k “[p]odpoře výroby „zvukových knih“ a publikací v bodovém písmu, což zahrnuje školní učebnice, technickou, právní a uměleckou literaturu” a tento úkol svěřuje nevládním organizacím a albánskému svazu nevidomých.84 Národní akční plány státům rovněž umožňují přesně stanovit, který útvar vlády bude zodpovídat za plnění konkrétních cílů, a stanovit pro tyto útvary konkrétní opatření k výkonu této činnosti. Státy by měly zajistit, aby byly veškeré aspekty plánu přístupné osobám s poruchami čtení a organizacím, které je zastupují.

Státy mohou rovněž do vnitrostátních akčních plánů zahrnout opatření k podpoře vývoje technologií umožňujících osobám s poruchami čtení obejít ZZTP, kde je to potřebné při zhotovování formátově přístupných rozmnoženin. Státy by měly zvážit podporu zpřístupňujících technologií prostřednictvím výzkumněvývojových politik. Státy by měly také zvážit zrušení možnosti žalob na vývoj a výrobu technologií užívaných oprávněnými příjemci a autorizovanými subjekty 84 Albánská republika, Národní strategie pro osoby se zdravotním postižením, 2006, s. 33, http://www.osce.org/albania/40201?download=true

183

k obcházení ZZTP za účelem uplatňování práv plynoucích z MS.85

3.3.4. Školení a práce v terénu Školení a práce v terénu má obojí kritickou důležitost pro zajištění účinnosti úsilí států provádět Marrákešskou smlouvu. V zájmu zajištění tohoto cíle musí osoby s poruchami čtení, autorizované subjekty, nositelé autorských práv, vývojáři technologií a programového vybavení i veřejnost pochopit, že osoby s poruchami čtení a autorizované subjekty mohou zhotovovat a sdílet formátově přístupné rozmnoženiny bez souhlasu nositele autorského práva.

Školící iniciativy i činnost v terénu by se měly zaměřit na všechny shora uvedené aktéry. Kontakt s nositeli autorských práv je zvlášť důležitý pro omezení rizika, že mohou např. hrozit jednotlivcům a autorizovaným subjektům nepodloženými žalobami nebo mohou uvalovat smluvní podmínky, které podkopávají práva plynoucí z MS. Širší osvětové kampaně o právu zhotovovat a sdílet formátově 85 Článek 9(2)(h) ÚPOZP ukládá ratifikujícím státům povinnost “podporovat plánování, vývoj, výrobu a distribuci informačních a komunikačních technologií a systémů již v rané fázi způsobem, který zajistí jejich přístupnost za vynaložení minimálních nákladů.”

184

přístupné rozmnoženiny umožní osobám s poruchami čtení a autorizovaným subjektům využívat výhod Smlouvy. Tyto znalosti rovněž pomohou těmto aktérům rozpoznávat a překonávat veškerá břemena při uplatňování práv z MS plynoucích a používat opravné prostředky při jejich porušování.

Státy by měly rovněž široce propagovat své ratifikace a provádění MS, a to hlavně ve školách, v knihovnách a v ústředních, regionálních i místních státních úřadech. Uvedená propagace může např. zahrnovat oznámení o veřejných službách a dopisy s titulkem “Poznej svá práva”. Organizace zdravotně postižených jsou nejvýznamnějšími partnery v úsilí dosáhnout až k oprávněným příjemcům; ideálně by se měly tyto organizace angažovat v každé etapě provádění MS, včetně nepřetržitého procesu konzultací. A dále: poskytování školení a zdrojů státním DV agenturám by umožnilo jejich pracovníkům reagovat na dotazy nositelů autorských práv. Aktualizace informací o prováděcích předpisech by právníci mohli také dostávat prostřednictvím profesních organizací jako advokátní komora apod.

3.4. Vnitrostátní hlášení Smluvní strany Marrákešské smlouvy by

185

měly být ochotny podávat informace o právech přístupu a sdílení osob s poruchami čtení v pravidelných zprávách orgánům OSN, které monitorují dodržování lidských práv v jednotlivých státech. Toto monitorování provádějí tři druhy institucí—smluvní orgány OSN (včetně zvláště Výboru ÚPOZP), Rada OSN pro lidská práva a orgán pro zvláštní postupy OSN.

3.4.1. Smluvní orgány OSNJak je zmíněno v kapitole 1 Průvodce, všech deset nejvýznamnějších lidskoprávních úmluv OSN včetně ÚPOZP má mezinárodní monitorovací mechanismus známý jako “smluvní orgán”—výbor znalců, jemuž je svěřen dohled nad prováděním příslušné úmluvy, a posouzení, zda státy dodržují úmluvou chráněná práva. Pokud jde o ÚPOZP, jsou tyto funkce vykonávány Výborem ÚPOZP.

Smluvní orgány se zabývají čtyřmi hlavními činnostmi—přezkumem zpráv států, přijímáním sdělení, šetřením a zveřejňováním obecných připomínek. Zaprvé: smluvní orgány zkoumají zprávy předkládané státy, smluvními stranami, v několikaletých intervalech, které líčí opatření přijatá k naplňování úmluv. Členové výboru pokládají předkladatelům

186

zpráv otázky a vedou rozhovory s činovníky ve veřejných útvarech v New Yorku nebo v Ženevě. Smluvní orgány uzavřou přezkum závěrečnými zjištěními a doporučeními pro další činnost. Např. jak zmíněno v oddílu 1.1.4, při přezkumu zpráv od smluvních států ÚPOZP nabádal Výbor vlády, aby ratifikovaly a prováděly Marrákešskou smlouvu.

Zadruhé: smluvní orgány přijímají stížnosti nazývané sděleními od jednotlivců, kteří tvrdí, že stát porušuje chráněná práva a svobody. Výbory sdělení přezkoumají a rozhodnou, zda stát smlouvu porušuje, a doporučí, jak by měla vláda porušení napravit. Smluvní orgány však mohou přezkoumávat stížnosti od jednotlivců pouze tehdy, když stát přijal opční ustanovení nebo opční protokol, který uznává pravomoc těchto orgánů tak činit. Do října 2016 Opční protokol ÚPOZP ratifikovalo 92 ze 168 členských států OSN.

Zatřetí: Opční protokol ÚPOZP rovněž zmocňuje Výbor ÚPOZP k provádění šetření ve státech-smluvních stranách, pokud obdrží spolehlivé informace naznačující závažná nebo systematická porušení ÚPOZP. Do konce roku 2016 taková šetření nepodnikl.

Začtvrté: kromě závěrů a doporučení ke zprávám jednotlivých zemí smluvní

187

orgány zveřejňují “obecné připomínky” k otázkám a problémům společným pro všechny smluvní státy. Např. v roce 2014 zveřejnil Výbor ÚPOZP dvě obecné připomínky – jednu o přístupnosti pro zdravotně postižené a druhou o uznávání rovnosti před zákonem. Obecné připomínky popisují chrněná práva a svobody způsoby, které bývají často podrobnější—a relevantnější k současným okolnostem—než text lidskoprávních úmluv samotných. Pokud jde o práva MS v oblasti přístupu a sdílení, mohou smluvní orgány poskytnout normativní zásady pro oblast lidskoprávních povinností, které se s těmito ustanoveními překrývají.

Shrnuto: státy mohou poskytovat informace Výboru ÚPOZP nebo jiným smluvním orgánům ve spojitosti s periodickými hlášeními jakožto reakci na sdělení osob s poruchami čtení, nebo pokud výbor vyvolá šetření práv přístupu a sdílení MS. Státy, které Smlouvu ratifikovaly, by měly takové informace poskytnout Výboru ÚPOZP a, kde je to náležité, dalším smluvním orgánům, kterým podávají zprávy, pokud jde o jejich postup při provádění MS a při zdolávání veškerých překážek provádění, s nimiž se setkají. Aby mohly takové informace poskytovat, se budou

188

vnitrostátní lidskoprávní a DV instituce pověřené dohledem nad MS muset zapojit do ohlašování smluvním orgánům. Úředníci připravující periodické zprávy jednotlivých zemí nebo reagující na sdělení nebo dotazy by měli vyžadovat informace od těchto institucí a ostatních orgánů, jimž je svěřeno provádění a monitorování MS.86 Státy by si měly být vědomy skutečnosti, že osoby s poruchami čtení a organizace, které je zastupují, mohou rovněž připravovat a předkládat výboru “stínová” hlášení určená k upozorňování na mezery nebo nepřesnosti v úředních zprávách předkládaných vládami.

Žádná prohlášení smluvních orgánů—závěrečná stanoviska ke zprávám států, obecné připomínky, ani přezkumné výroky jednotlivých stížností—nejsou právně závazná. Avšak jakožto úřední vyjádření znalců zmocněných k monitorování shody s mezinárodním lidskoprávním právem mají tato prohlášení značnou přesvědčovací a morální váhu pro smluvní 86 Austrálie, např. zavedla důkladný postup pro získávání stanovisek relevantních státních orgánů pro přípravu svých periodických hlášení. Viz Australian Human Rights Commission, Inquiry into the Commonwealth’s Treaty-Making Process (20. Března 2015), https://www.humanrights.gov.au/submissions/inquiry-commonwealth-s-treaty-making-process#fnB8

189

státy. Tyto dokumenty jsou např. s příznivým dopadem citovány při řešení sporů před mezinárodními i vnitrostátními soudy, přiměly některé státy ke změně vnitrostátních zákonů a spoléhají se na ně organizace občanské společnosti, které prosazují vnitrostátní právní a politické reformy.87

3.4.2. Orgány Charty OSN Charta OSN je mezinárodní zakládací úmluva Organizace spojených národů. Několik institucí zřízených na základě zmocnění Chartou OSN rovněž vykonává důležité úlohy související s prosazováním a ochranou lidských práv. Mezi těmito institucemi je nejdůležitější Rada pro lidská práva, volený orgán 47 členských států OSN. Náplň práce Rady zahrnuje normativní vypracovávání lidskoprávních standardů, jmenování nezávislých znalců, kteří v konkrétních zemích zpracovávají studie na daná témata nebo šetří skutečný stav podle zadání, veřejné i neveřejné posuzování stížností na domnělé porušování lidských práv a 87 Viz např. Jarlath Clifford, The UN Disability Convention and Its Impact on European Equality Law, 6 EQUAL RTS. REV. 11 (2011); Rosanne van Alebeek & André Nollkaemper, The Legal Status of Decisions by Human Rights Treaty Bodies in National Law, in UN HUMAN RIGHTS TREATY BODIES: LAW AND LEGITIMACY 356 (Helen Keller & Geir Ulfstein eds., 2012).

190

pravidelný univerzální přezkumný proces, který jednou za čtyři roky posuzuje stav lidských práv ve všech 193 členských státech OSN. Státy, které ratifikovaly MS, mohou být tázány na provádění Smlouvy v rámci tohoto přezkumu.

Další lidskoprávní institucí zřízenou podle Charty OSN je Úřad vysokého komisaře pro lidská práva (anglická zkratka = „OHCHR“). Vznikl v roce 1993 a má široký mandát, který zahrnuje prosazování úcty k lidským právům a varování proti jejich porušování po celém světě.

3.4.3. Zvláštní postupy OSNČas od času jmenuje Rada pro lidská práva znalce za účelem zpracování konkrétních lidskoprávních témat nebo zjištění stavu lidských práv v konkrétních zemích. Tyto úlohy existují pod hromadným názvem “zvláštní postupy”; jmenovanými znalci mohou být jednotlivci (“nezávislí experti” nebo “zvláštní zpravodajové”) nebo skupiny (“pracovní skupiny”). Znalci pracují ve svých oborech a jsou zapojení do řady činností: sbírají důkazy a hlásí porušení lidských práv, vypracovávají právní normy, komunikují s vládami o jednotlivých případech a odsuzují porušování lidských práv. Zprávy

191

a ostatní dokumenty vzešlé ze zvláštních postupů nejsou právně závazné, představují nicméně značnou morální autoritu a poskytují významný zdroj vodítek pro výklad a chápání podstaty lidských práv v konkrétních oblastech. Jedním ze znalců, jehož práce přímo souvisí s MS, je zvláštní zpravodaj OSN pro práva osob se zdravotním postižením.88

88 Stanovisko zvláštního zpravodaje bylo poprvé vydáno v roce 1993 k monitorování provádění Standardních pravidel OSN pro narovnání příležitostí osob se zdravotním postižením.

192

Závěr

Marrákešská smlouva o usnadnění přístupu k vydaným dílům pro osoby nevidomé, zrakově postižené nebo s jinou poruchou čtení představuje převratný počin v mnoha ohledech. Jedná se o první mezinárodní právní nástroj, jehož zásadním cílem je zavést povinné výjimky z výhradních práv nositelů autorských práv. Je to rovněž poprvé, kdy došlo k tomu, že se naplňování mezinárodních lidských práv stalo výslovným cílem smlouvy Světové organizace duševního vlastnictví a mezinárodního systému ochrany duševního vlastnictví.

Marrákešská smlouva ukládá ratifikujícím zemím povinnost zavést právní předpisy, které umožní osobám s poruchami čtení a autorizovaným subjektům zhotovovat a sdílet formátově přístupné rozmnoženiny děl chráněných autorským právem. Marrákešská smlouva rovněž usnadňuje přeshraniční výměnu dotčených rozmnoženin v zájmu rozšíření jejich dostupnosti osobám s poruchami čtení po celém světě. Smlouva poskytuje

193

státům řadu možností jak dané povinnosti plnit, předkládá nové a začasté záludné otázky související s jejím výkladem a prováděním.

Tento Průvodce nabízí komplexní rámec pro vládní činitele, tvůrce politik a organizace hájící práva zdravotně postižených smlouvu vykládat a provádět ve vnitrostátním právu. Ústředním východiskem Průvodce je konstatování, že Marrákešská smlouva používá instituce a doktríny práva duševního vlastnictví k dosahování lidskoprávních cílů. Tento přístup je zakotven v Preambuli Smlouvy, která se odvolává na Všeobecnou deklaraci lidských práv a Úmluvu o právech osob se zdravotním postižením. Uvedený přístup je rovněž slučitelný s mezinárodní autorskoprávním systémem a prosazuje jeho základní cíle veřejného blaha. Uznávaje skutečnost, že státy mají povinnosti jak podle duševněvlastnických, tak podle lidskoprávních smluv, nabízí průvodce doporučení jednak v oblasti obecných zásad a jednak v oblasti konkrétních politik v zájmu výkladu a provádění smlouvy ve shodě s oběma soubory uvedených závazků.

Tento Průvodce si neklade za cíl odpovědět na všechny otázky, které velmi pravděpodobně vzniknou v průběhu provádění a používání Marrákešské

194

smlouvy i v rámci právních soustav jednotlivých států. Státy mají širokou volnost zvážení jak nejlépe Smlouvu naplňovat. Mnohé aspekty Marrákešské smlouvy se budou rovněž časem vyvíjet s ohledem na působení vládních činitelů a občanských aktivit, na nové technologie a na domácí i mezinárodní instituce, které dodržování smlouvy monitorují. Tento vývoj by se však měl vždy řídit praktickými potřebami osob s poruchami čtení, které představují hlavní oprávněné příjemce. Obecně přijímaný zřetel na blaho těchto osob posílí nejen autorskoprávní a lidskoprávní režimy, nýbrž povede i k plné realizace sdílených aspirací vzkvétání lidstva, které Smlouva ztělesňuje.

Překlad tohoto Průvodce do češtiny je spolufinancován Evropskou unií nevidomých a Programem Evropské unie pro lidská práva, rovnost a občanství.

195