UNIVERZITA FRANTIŠKA PALACKÉHO OLOMOUC

Bakalářské prezenční studium

2008-2011

BAKALÁŘSKÁ PRÁCE

Natálie Němcová

Historie Lázní Jeseník a osobnost Vincenze Priessnitze

Olomouc 2011

Vedoucí bakalářské práce: Mgr. Pavel Krákora

Prohlášení

Prohlašuji, že jsem tuto bakalářskou práci vypracovala samostatně

pod vedením Mgr. Pavla Krákory, a že jsem čerpala jen z uvedených zdrojů.

Použité zdroje jsem řádně ocitovala.

V Olomouci dne 29. 6. 2011 .................................

Poděkování

Ráda bych tímto poděkovala vedoucímu mé bakalářské práce Mgr.

Pavlu Krákorovi za hodnotné rady a odborné vedení v průběhu zpracování

práce.

V Olomouci dne 29. 6. 2011 .................................

Obsah

ÚVOD.............................................................................................................5

1. Osobnost a život Vincenze Priessnitze......................................................6

1.1. Dětství a dospívání...............................................................................6

1.2. Objevení vodoléčby..............................................................................8

1.3. Světlé a stinné stránky podnikání.......................................................10

1.4. Rodinný život......................................................................................14

2. Rozvoj lázní Gräfenberk...........................................................................16

2.1. Za života Vincenze Priessnitze...........................................................16

2.2. Lázně v letech 1851–1913..................................................................19

2.3. Lázně za první světové války, první ČSR a za druhé světové války...24

2.4. Lázně v letech 1948-1989...................................................................26

2.5. Lázně po roce 1989............................................................................27

3. Léčebné procedury...................................................................................29

3.1. Léčebné metody za života Vincenze Priessnitze................................29

3.2. Léčba dnes.........................................................................................32

4. Prameny a pomníky.................................................................................33

4.1. Prameny.............................................................................................33

4. 2. Pomníky.............................................................................................36

ZÁVĚR.........................................................................................................39

SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ.................................................................40

SEZNAM PŘÍLOH........................................................................................41

PŘÍLOHA.....................................................................................................42

ÚVOD

Předmětem bakalářské práce je osobnost Vincenze Priessnitze

a historie Lázní Jeseník. Cílem práce je zaměřit se na podrobnosti ze života

Vincenze Priessnitze, z jeho lékařského umění a s ním spojeného vzniku

a rozvoje Priessnitzových lázní.

Volba tématu byla ovlivněna tím, že Vincenz Priessnitz proslavil zdejší

kraj prvním vodoléčebným ústavem, pomohl tisícům lidem, byl příkladem pro

lékaře, zabývající se vodoléčbou a vzorem pro další vodoléčebné lázně

v Evropě i ve světě.

V současné době jsou Lázně Jeseník vnímány jako turistické centrum

a lázeňské centrum, do kterého ročně přijíždí tisíce pacientů. Mnoho lidí ale

zapomíná nebo neví o nesnázích, kterými si Vincenz Priessnitz i vývoj Lázní

Jeseník prošli.

Bakalářská práce je rozdělena do čtyř kapitol. První kapitola

pojednává o životě Vincenze Priessnitze, konkrétněji o jeho dětsví,

dospívání, základech vodoléčby a následném rozvoji jeho podnikatelské

osobnosti. V poslední podkapitole první části je zahrnut Priessnitzův rodinný

život. Ve druhé kapitole je podrobněji nastíněn rozvoj Lázní Jeseník, od

období za života Vinceze Priessnitze, přes období po jeho smrti. Zmínka je

také o období za první a druhé světové války, téma uzavírá pohled na

současnou perspektivu Lázní Jeseník. Ve třetí kapitole práce jsou popsány

léčebné metody a způsoby života pacientů za působení Vincenze

Priessnitze, ale také procedury a léčba konkrétních chorob, fungující

v Lázních Jeseník dodnes. Čtvrtá kapitola popisuje nejvýznamnější pomníky,

vztahující se k Priessnitzově osobě a prameny, vybudované jak Vincenzem

Priessnitzem, tak i samotnými pacienty.

5

1. Osobnost a život Vincenze Priessnitze

1.1. Dětství a dospívání

V polovině 18. století se několik občanů z města Jeseníku, tehdy

zvaného Frývaldov, vystěhovalo na nedaleký výběžek Sokolského (dříve

Studničního) hřbetu, na jehož upátí vytvořili osadu Gräfenberk s několika

dřevěnými chalupami. V té době patřil Gräfenberk k Frývaldovu, a proto

osadníci „zůstali městskými občany, nepodléhali robotě a měli právo pást

v biskupských lesích.“ (Tinzová, 1999, s. 10)

Kolonii tvořilo osmnáct dřevěných domků, a v tom nejvyšším, s číslem

popisným 175, žil Jan František Priessnitz (1753–1836) se svou ženou Marií

Alžbětou, rozenou Buchmannovou, se kterou měl sedm dětí – jednu dceru

a šest synů. Nejznámější je osud nejstaršího syna Jana Františka, který po

svém otci zdědil chalupu a hospodářství.

Dne 7. 5. 1787 se oženil s Marií Terezou Evou, rozenou Kappelovou a

měli spolu šest dětí – pět synů a dceru. Nejmladší syn, narozen 4. 10. 1799,

dostal jméno Vincenz. „Rodina žila prostě, vládl v ní tvrdý režim naplněný

namáhavou prací. Vstávalo se ve čtyři hodiny a tento zvyk si Vincenz

Priessnitz zachoval po celý život. Drsné prostředí horské osady i těžká práce

spolu vytvářely základní rysy jeho povahy.“ (Knoppovi, 2001, s. 16)

V šesti letech začal Vincenz Priessnitz navštěvovat triviální školu ve

Frývaldově. Počítat a číst se naučil rychle, ale psaní mu činilo problémy

nejen v dětství. Nedostatky ve vzdělání způsobila nepravidelná školní

docházka.

Rodina Priessnitzů byla na tehdejší dobu zámožná, Jan František

Priessnitz byl schopný hospodář a vlastnil několik polí. Důkazem toho je

skutečnost, že nejstaršího syna mohl poslat na studia teologické fakulty.

V roce 1807 zemřel Vincenzův druhý nejstarší bratr Josef a dva roky

na to onemocněl jeho otec oční chorobou, po které úplně oslepl. Jelikož

6

Vincenzův nejstarší bratr studoval, péče o dům, pole a veškeré hospodářství,

připadlo na bedra mladého Vincenze. Z těchto důvodů proto omezil

docházení do školy, pouze v zimě mohl školu navštěvovat častěji. V šestnácti

letech byl Vincenze Priessnitz schopný hospodář a pomocník. Jeho otec

vždy ráno rozděloval, co se daný den bude dělat, a matka s dalšími

Priessnitzovými sourozenci se zavedenému řádu podrobili.

7

1.2. Objevení vodoléčby

Nejraději se Vincenz Priessnitz staral o dobytek, pásl jej na polích, při

tom pozoroval přírodu. O tom, jak našel léčebnou sílu ve vodě, pojednává

pověst: „Bylo to jednoho letního dne. Slunce se opíralo vší silou do

vyprahlých strání. Ovce zmalátnělé horkem hledaly stín na kraji lesa. Na

malé pasece ležel, zpola zakryt keřem, chlapec. Pojednou zatajil dech,

zaslechl rychlé, tlumené skoky. Z houští se vynořila srnka. Klesla na zem na

pokraji paseky, ale hned se zvedla a po třech přiskákala k malé studánce,

nedaleko níž ležel Vincenz. Ten se ani nehnul. Viděl, že srnčín zadní běhák

je v půli prostřelen a krvácí. Srnka ulehla. Raněnou nohu ponořila do vody. A

tak tu leželi dlouhou chvíli – pasáček a srnka. Srnka rychle oddechovala po

přestálém vzrušení a tiše pomekávala bolestí. Pasáček ležel nehnutě a tajil

dech. Proč srnka přiběhla právě sem? Hledala vodu nebo u ní klesla

náhodou? Za chvíli se srnka zvedla a odskákala do lesa. Její pohyby už

nebyly tak křečovité. Bylo vidět, že bolesti polevily. Na druhý den tu byla

srnka zase. Teď už chlapec viděl, že to není náhodou. Srnka poležela u

studánky a chladila si zraněnou nohu v křišťálově studené vodě. Tak

přicházela po několik dnů. Až jednou při vstávání vyskočila a jako vítr

odběhla do lesního houští. Noha byla úplně zdravá.“ (Knoppovi, 2001, str.

19) O věrohodnosti tohoto příběhu se však pochybuje dodnes.

Faktem ale je, že léčebnou sílu vody si vyzkoušel Vincenz Priessnitz

sám na sobě v roce 1814, kdy mu při svozu dřeva z lesa kmeny rozdrtily prst

na levé ruce. Pomocí zábalů ze studené vody se mu prst zcela zahojil.

Metodu si oveřil i o rok později, kdy se mu při práci na poli splašil kůň, srazil

ho kopytem k zemi a kolo povozu mu přejelo hruď. Přivolaný ranhojič

prohlásil zranění za nevyléčitelné, ale mladý Priessnitz se nechtěl vzdát.

Lékaři doporučovali ránu ošetřovat teplými obklady z koření a červeného

vína, které však nezabraly. Vincenz Priessnitz si vzpomněl, „že starý mlynář

z Písečné léčíval zlomená žebra tlakem hrudníku proti opěradlu židle.

Bolestivá metoda přivedla žebra téměř do původní polohy.“ (Kočka, 1999, s.

8

19) Na hruď si pak přikládal mokré, studené zábaly a do roka byl zcela

v pořádku a mohl normálně pracovat.

Po vyléčení získal Vincenz Priessnitz ve vodní léčbu intenzivní víru.

Když poté uzdravil několik zvířat i služku ze sousedního domu, zprávy o

těchto úspěších nezůstaly dlouho utajeny.

Postupem doby sám Priessnitz nabyl jistoty a začal lidem léčit jejich

vnější zranění, krevní výrony a zlomeniny

9

1.3. Světlé a stinné stránky podnikání

Když se zprávy o léčitelských postupech Vincenze Priessnitze dostaly

až za Ramzovou a Červenohorské sedlo, přicházeli k Vincenzi Priessnitzovi

nemocní ze Šumperka, Králík a Nisy. S narůstajícím zájmem o Priessnitzovu

léčbu se začal Gräfenberk proměňovat. Při budování nových budov a domů

se projevila výborná Priessnitzova podnikatelská a organizační schopnost,

která mu zaručovala doživotní úspěšnost. V roce 1826 byl Vincenz Priessnitz

pozván k osobnímu lékaři, doktoru Schmidtovi, velkovévody Antonína, člena

císařské rodiny. „Mladému Priessnitzovi bylo jasné, že za pozváním stojí

císařský dvorní rada Maxmilián Hofbauer, kterého loni léčil. Významný lékař

Schmidt s ním chtěl konzultovat otázky vodoléčby.“ (Kočka, 1999, s. 92)

Po této návštěvě začala Gräfenberk navštěvovat řada zahraničních

pacientů a známých osobností. Ti s sebou po vyléčení, plní sil a energie,

nesli pověst o muži, jehož vodoléčba stojí za povšimnutí.

Rostoucí Priessnitzův úspěch s sebou nesl závist. Zejména u doktora

lékařství a farmacie Antonína Schnorfeila z Javorníku.

Tento muž vykonával v kraji lékařskou policii a na popud místních

ranhojičů, od kterých pacienti odcházeli k věhlasnému Priessnitzovi, a tím je

připravovali o výdělky, dal 6. 6. 1829 úředně zabavit houbu, kterou byli

pacienti omýváni. Při té příležitosti podal Arnold Schnorfeil na frývaldovský

magistrát stížnost, v níž označil Priessnitze za šarlatána a jeho léčbu za

protizákonnou.

Priessnitz se však vzdát nechtěl a k omývání pacientů začal používat

vlastní dlaň, podle něj s větším účinkem, poněvadž „přichází život na život.“

(Tinzová, 1999, s. 11)

To Antonína Schnorfeila natolik vyprovokovalo, že se se stížností

obrátil na krajský úřad v Opavě a ke stížnosti byl připojen posudek

frývaldovského chirurga Antonína Günthera, v němž bylo uvedeno, že

„mladý, nevzdělaný a vědě úplně cizí Vincenz Priessnitz se u lidí pokouší

vzbudit důvěru, že omýváním houbou ponořenou do studené vody je

10

schopen léčit.“ (Knoppovi, 2001, s. 22,23) Podle ustanovení trestního zákona

z roku 1803 byl takový způsob léčby policejním přestupkem trestaným

pobytem v žaláři v trvání až šest měsíců. „Trestnímu oznámení se Vincenz

Priessnitz snažil čelit žádostí o povolení malého lázeňského ústavu a dvou

vanách k očistě těla, žádost podpořili kolektivním podáním jeho vlivní

příznivci. Úřad vyřázení žádosti odložil do skončení trestního řízení.“

(Tinzová, 1999, s. 12)

Dne 13. 10. 1829 vynesl soud rozsudek, kde byl Vincenz Priessnitz

uznán vinným z „přestupku proti bezpečnosti života a konáním

neoprávněného léčení bez živnostenského povolení“ (Tinzová, 1999, s. 13),

trestaným čtyřdenním žalářem zostřeným půstem. Vincenz Priessnitz se ale

proti tomuto rozsudku zpět ke krajskému úřadu v Opavě odvolal. Krajský

soud v Opavě celý případ předal brněnskému zemskému guberniu.

Gubernium odvolání vyhovělo a pro nedostatek doložených důkazů Vincenze

Priessnitze zprostil obžaloby.

Pod dohledem frývaldovských chirurgů Antonína Günthera a Franze

Dittricha dostal léčitel povolení k provozu lázní, avšak omezené pouze pro

očistu těla a přijímání domácích pacientů.

V říjnu 1833 podali Antonín Günther a Franz Dittrich novou stížnost

s návrhem, aby byl „Vincenz Priessnitz potrestán za neoprávněné léčení

a jeho lázeňský ústav uzavřen.“ (Kočka, Kubík, 2006, s. 27)

Poté, co se Vincenz Priessnitz o této stížnosti dozvěděl, začal bojovat

za uznání svého léčitelského objevu u magistrátu ve Vidnavě, kde prohlásil,

že „dokud z Gräfenberku odcházejí uzdravení lidé, které lékaři prohlásili za

nevyléčitelně nemocné, nemá se vodoléčba čeho obávat“ (Tinzová, 1999,

s. 12)

K výroku podal i důkazy, které získal v roce 1832, kdy Javorník a

Frývaldov postihla epidemie cholery. V uvedených oblastech zemřelo u

lékařů Antonína Schnorfeila, Antonína Günthera a Franze Dittricha 154 lidí.

Vincenz Priessnitz ošetřil na Gräfenberku 21 lidí s touto chorobou, přičemž

nezemřel ani jediný. Touto událostí se začal zabývat tisk a o gräfenberských

lázních se dozvídala široká veřejnost.

11

V roce 1833 vyšla o Vincenzi Priessnitzovi první kniha vratislavského

lékaře A. H. Kröbera „Priessnitz und Gräfenberg und seine Wasserheilkunde

für Ärtzte und Laien“ (Priessnitz na Gräfenberku a jeho metoda použití

studené vody proti nemocem. Pro lékaře a laiky.), (Tinzová, 1996, s. 17) Ve

stejném roce vyšel spis královského vládního sekretáře Theodora Branda:

„Vincenz Priessnitz, Gräfenberg und die Wasserheilkunde im

österreichischen Schlesien“ (Vodní kůry Vincenze Priessnitze na

Gräfenberku v rakouském Slezsku.), (Tinzová, 1996, s. 17)

V roce 1834 vydal v Lipsku doktor filozofie Christian Oertel leták

s názvem „Vinzenz Priessnitz oder Aufruf an alle Staatsregierung

Deutschland (v překladu Vincenz Priessnitz aneb provolání ke všem vládám

německých států)“ kde hned v úvodu napsal: „Vincenz Priessnitz je slavné

jméno onoho muže, jehož příklad mi dal podnět i odvahu, abych se pro

zdraví trpícího lidstva obrátil tímto provoláním na všechny vlády německých

států.“ (Kočka, Kubík, 2006, s. 27) Oertelovo provolání vzbudilo mezi lidmi

zájem a lidé se začali ptát, kdo je Vincenz Priessnitz, který neléčí léky, nýbrž

vodou.

Lékaři z Württemberku se rozhodovali zřídit na svém území

vodoléčebný ústav dle Priessnitzova vzoru. Vše však potřebovali předem

prozkoumat. Tudíž pověřili vyslance z Vídně, aby Priessnitzovu léčbu

prošetřili a výsledek brzy císařskému dvoru sdělili.

Předsedou prošetřující komise byl zvolen doktor Ludvík baron z

Türkheimu, jehož odbornost a nestrannost zajišťovaly objektivní posudek.

Komise strávila na Gräfenberku osm dní a mluvila se samotným  Vincenzem

Priessnitzem o léčebných metodách, i s Priessnitzovými nepřáteli,

frývaldovskými ranhojiči a se samotnými pacienty. V konečném posudku

znělo: „Priessnitz není žádný obyčejný člověk. To musí uznat i jeho

nepřátelé. Není šarlatán, nýbrž muž, který je naplněn nejčistší snahou

pomoci, kde může a k tomu je nadán znamenitými vlastnostmi. Počet těch,

kdo nazývají Priessnitze šarlatánem

a zištným, je jen nepatrný. Jsou to místní lékaři a ranhojiči, kteří vedou proti

němu stížnosti ze závisti a obavy o svůj chléb. Nenáročný, nikdy se

12

nevychloubá, vždy připraven pomoci svým nemocným ve dne i v noci,

laskavý, ale přísný a důsledný ve svém jednání. I když jeho ústav může trpět

nedostatky, ať uzdravil mnoho nebo málo lidí, ať nemoci propuštěných se po

delším nebo kratším časovém odstupu mohou vrátit, vždy zůstává jeho

léčebná metoda nových pozoruhodným jevem v oblasti zdravotnictví. Tento

pozoruhodný jev a tento nevšední člověk zasluhuje v každém případě plnou

pozornost a každý násilný zásah by byl na nepravém místě.“ (Tinzová, 1996,

s. 13)

Krátce po vydání posudku získal Vincenz Priessnitz neomezené

povolení k provozování léčebných lázní a ty navštěvovalo čím dál více

pacientů. „Z chudé horské kolonie vzniklo vyhledávané místo lázeňského

pobytu i té nejvznešenější klientely z řad šlechty, což se nemohlo neodrazit

jak v životním stylu, tak v urbanizaci lázní a města Frývaldov.“ (Growka,

2008, s. 18)

Za svého života se Vincenz Priessnitz dočkal mnohého ocenění.

Nejvýznamnějším byla Zlatá občanská záslužná medaile první třídy, kterou

mu v roce 1846 udělil rakouský císař Ferdinand V. V rakouském Slezsku

takovou medaili nikdo před ním neobdržel.

13

1.4. Rodinný život

V necelých devětadvaceti letech se 5. 2. 1828 Vincenz Priessnitz

oženil se Žofií, rozenou Priessnitzovou, dcerou Antonína Priessnitze,

vesnického rychtáře z České Vsi. Nebyli v příbuzenském vztahu, příjmení

Priessnitz bylo v okolí Frývaldova často používané. Manželství bylo vzorné,

Priessnitz našel v Žofii milující ženu, vzornou hospodyni a pomocnici.

Dne 30. 11. 1828 se jim narodila první dcera Kristina, která se dožila

pouze jednoho roku. Druhorozená dcera se narodila 8. 1. 1830 a dostala

jméno po své matce Žofii. Rok poté se narodil první syn František, který se

nedožil ani jednoho roku. Od roku 1833 do roku 1841 následovalo šest dcer:

Terezie, Marie Anna, Anna Marie, Antonie Marie, Karolina Marie a Albertina

Marie. Děti byly vychovávány v Javorníku, jelikož na ně rodiče na

Gräfenberku neměli čas a výchova byla narušována přílišnou pozorností

lázeňských hostů. Vychovatelkou byla Rosalie Kaltfeldová ze Švýcarska,

která zůstala u rodiny po celý její život.

Vincenz Priessnitz často trpěl depresemi, neboť se nedočkal

vytouženého syna, následovníka a pokračovatele. Největší nadějí byla

nejstarší dcera Žofie, která však místo studia lékařství dala přednost sňatku.

V sedmnácti si vzala velkostatkáře Josefa Ujháziho z uherského Budimíru.

Tuto událost nesl Vincenz Priessnitz velice těžce, den po svatbě se zhroutil,

upadl do bezvědomí, z kterého se sice probral, ale nikdy se již plně nezotavil.

Vincenz Priessnitz se syna nakonec dočkal. Dne 22. 6. 1847 se

narodil Priessnitzově ženě Žofii syn Vincenz Pavel. Aby syna zajistil, hned po

narození koupil dva velké statky v České Vsi a sousední dům. Jako majitele

uvedl Vincenze Pavla.

Zdraví Vincenze Priessnitze se v lednu 1851 zhoršovalo, a proto dal

dne 1. 2. 1851 sepsat závěť. „Podlomené zdraví, vyčerpanost, jistota

blížícího se konce, pět nezletilých neprovdaných dcer, syn ani ne čtyřletý,

ohrožení lázní, jeho životního díla – to byla situace, za níž Vincenz Priessnitz

psal svou poslední vůli.“ (Kočka, Kubík, 2006, s. 92) V závěti byl hlavně

14

zmiňován syn Vincenz Pavel, jemuž odkázal celé lázně pod podmínkou, že

se stane vodním lékařem. V případě nesplnění podmínky by následovalo

rozdělení lázní mezi ostatní potomky nebo prodání. Nevyřešené zůstalo

panství v Bílém Potoku a Javorníku. Aby tento majetek nezdědili budoucí

manželé Priessnitzových dcer, ustanovil, že žádný z dědiců těchto

nemovitostí je nesmí zadlužit ani prodat. Prodat je smí až vlastní potomci

jeho dětí - tedy jeho pokrevní vnuci.

Priessnitzův majetek byl odhadován v průměru na 265 000 zlatých,

avšak někteří odhadovali výši majetku až na tři miliony zlatých. Vincenz

Priessnitz myslel i na zajištění provozu lázní, než syn Vincenz Pavel dospěje,

vystuduje podle jeho přání lékařství a ujme se nástupnictví.

Jako svého nástupce vybral Josefa Schindlera, majitele

vodoléčebného ústavu v Potočné v Jizerských horách. „Prozíravý hospodář

měl v tomto výběru velmi šťastnou ruku.“ (Tinzová, 1996, s. 17) Josef

Schindler byl Priessnitzovým obdivovatelem a rád přijal na Gräfenberk

pozvání, ke kterému došlo dne 30. 7. 1851. Josef Schindler souhlasil

s převzetím lázní Gräfenberk, než syn Vincenz Pavel dospěje a vystuduje.

„Jeho úkolem bylo důstojně vyplnit místo po zakladateli lázní, působit v jeho

duchu, rozptýlit předsudky odpůrců a pečovat o zachování vysoké úrovně

lázní.“ (Tinzová, 1996, s. 55)

Vincenz Priessnitz zemřel 28. 11. 1851 ve věku 52 let. Podlehl

nachlazení, které si přivodil cestou do Javorníka. Ve frývaldovské matrice

úmrtí je napsáno: „Vincenz Priessnitz, vlastník vodoléčebného ústavu, majitel

velké zlaté medaile za zásluhy, 52 let, příčina úmrtí – vodnatelnost hrudníku.“

(Knoppovi, 2001, s. 28) Lidé, kteří považovali Vincenze Priessnitze za

šarlatána tvrdili, že si vodnatelnost hrudníku přivodil sám, a to nadměrným

pitím studené vody. Po provedení pitvy, kterou nařídila Priessnitzova žena,

bylo prokázáno, že úmrtí zapříčinila tuberkulóza plic a atrofická cirrhosa,

degenerace jater. Pohřeb se konal 4. 12. 1852 a Priessnitzovy ostatky byly

nejdříve uloženy na frývaldovském hřbitově, později byly přesunuty do

společné hrobky na Gräfenberku, kde je pochován se svou ženou Žofií a

dcerou Karolinou Marií.

15

2. Rozvoj lázní Gräfenberk

2.1. Za života Vincenze Priessnitze

Po prvních léčebných úspěších začali k Vincenzi Priessnitzovi

přicházet postupně nemocní i ze širokého okolí. Ordinací mu byla lavice za

stodolou, léčebnými prostředky pramenitá voda, houba, kterou koupil na trhu,

aby držela vodu. Měl výsledky a ty přiváděly další nemocné. Když už nebylo

kde léčet, Vincenz Priessnitz v roce 1822 přestavěl se svolením jeho otce

rodnou chalupu na kamenný dům, do jedné místnosti umístil necky, vodu

dodal domácí pramen a tak vznikla první místnost pro léčení. Proto je rok

1822 považován za rok vzniku prvního vodoléčebného ústavu na světě. Když

do lázní začali přijíždět pacienti z daleka, nebylo je kde ubytovat. Všechny

chalupy a domy byly zařízeny prostě a přizpůsobeny životu místních

hospodářů, jejich rodinám a ustájení dobytka. Mladý Vincenz Priessnitz

nabídl těmto lidem, že v jejich domech přistaví ještě jednu místnost, která by

sloužila jako pokoj pro lázeňské hosty. Peníze pro stavbu obdrží až z toho,

co od ubytovaných dostanou.

V roce 1826 nashromáždil Vincenz Priessnitz dostatečný obnos, aby

mohl dát jeden starý dřevěný dům srovnat se zemí

a na jeho místě postavit nový dům s lázeňskými místnostmi a několika pokoji.

Tyto budovatelské kroky s sebou nesly mnoho výhod: určoval, kde

bude pacient ubytován a tím rozšířil možnost léčení. V roce 1826 byla na

Gräfenberku postavena samostatná budova s dvanácti pokoji a jídelnou.

V domě se nacházelo i několik van. Budova stojí dodnes a je v ní úmístěno

muzeum Vincenze Priessnitze.

Když počet pacientů stále narůstal, byly v roce 1829 zavedeny

takzvané „Cur liste“(Knoppovi, 2001, s. 26), seznamy pacientů, kteří se

v danou dobu v lázních léčili. Podle nich se dal pozorovat nárůst léčených

osob. V roce 1829 to bylo 45 pacientů, v roce 1832 120, v roce 1834 256,

16

v roce 1838 již 763. Proto nechal postavit další dům s devatenácti obytnými

místnostmi a velkou jídelnou.

Domy narůstajícímu počtu lázeňských hostů stále nestačily, a proto

byli pacienti posíláni do České Vsi, frývaldovských hotelů a měšťanských

domů. V roce 1838 se Vincenz Priessnitz pustil do další stavby velkého

kamenného domu, který v té době měl přijít na tři tisíce zlatých. „Aby stavba

rychle pokračovala, stavitel vyzvedl vnější zdi až do druhého patra bez

dostatečného vnitřního spojení. Po děštích a za prudkého větru se část

stavby zřítila a v troskách zahynulo pět dělníků a šestnáct jich bylo těžce

zraněno.“ (Tinzová, 1996, s. 14) Pozůstalým Vincenz Priessnitz poskytl

finanční podporu a o těžce zraněné se postaral. Vedení stavby převzali bratři

Franz a Johann Hampové, kamenné zdivo nahradily cihly a stavba mohla být

dokončena. Slavnostní otevření proběhlo dne 9. 6. 1838.

Na Gräfenberk se v třicátých letech 19. století sjíždělo i mnoho

významných osobností. Jedním z nich byl básník, kritik a autor operetních

libret Josef Krasoslav Chmelenský (1800–1839), který často psal

z Gräfenberku chvalné dopisy svému dlouholetému příteli, Františku

Ladislavovi Čelakovskému (1799–1852). Dvakrát lázně navštívil i ruský

spisovatel Nikolaj Vasiljevič Gogol (1809–1852). Ten od roku 1836 cestoval

po Evropě a kvůli nemoci jater zamířil k Vincenzi Priessnitzovi, o něhož se již

dříve zajímal. Předem domluvený pobyt měl s přítelem, hrabětem a velitelem

carské armády z Petrohradu, A. P. Tolstým (1808–1877). Gogol v jednom ze

svých dopisů příteli píše: „Jsem jako ve snu, ve stálém balení do mokrých

prostěradel, v chladných sedacích koupelích, osušování, oblévání i jakémsi

násilném běhání pro zahřátí.“ (Knoppovi, 2001, s. 57)

Největší sézonou lázní byl rok 1839, kdy se v lázních léčilo 1544

hostů. Čtyřtýdenní pobyt v té době přišel na 71 zlatých, tudíž si nemohl léčbu

dovolit každý. Ale i přesto Vincenze Priessnitze pacienti obdivovali a posílali

mu děkovné dopisy. Pro nárůst zásilek byla v roce 1841 tehdejší

frývaldovská sběrna dopisů povýšena na poštovní úřad.

17

V okolí Gräfenberku existovalo mnoho dalších lázeňských domů

s více než devadesáti pokoji a byly maximálně využívány. Pacienti se

mnohdy museli objednávat i tři týdny předem.

V letech 1848–1849 zaznamenaly lázně pokles návštěvnosti, jelikož

byla Evropa zasažena revolučními událostmi a navíc se zdraví Vincenze

Priessnitze postupně zhoršovalo. Přispěl k tomu i fakt, že v období revoluce

celých 15 měsíců neměl o své dceři Žofii a její rodině v Uhrách žádné zprávy.

Na jaře roku 1850 do lázní přijížděl větší počet pacientů a v historii

lázní byl tento rok čtvrtou největší sezónou.

18

2.2. Lázně v letech 1851–1913

Když 28. 11. 1851 léčitel Vincenz Priessnitz a zakladatel lázní

Gräfenberk zemřel, zůstala po něm vdova, děti, pacienti a odkaz vodoléčby.

V roce 1851 se v lázních léčilo přes 1100 pacientů, a i když Vincenz

Priessnitz zemřel před zimním obdobím, kdy počet léčených klesal, nastal

hlavní problém s převzetím lázní a péčí o pacienty. Vše padlo na majitele

vodoléčebného ústavu v Potočné v Jizerských horách, Josefa Schindlera,

kterého si sám Vincenz Priessnitz pár měsíců před smrtí vybral.

Josef Schindler se narodil 29. 7. 1814 v Jablonci nad Nisou a po studiu na

lékařské fakultě Univerzity Karlovy obdržel titul patrona chirurgie. Chtěl dále

pokračovat ve studiu, ale to mu jeho finanční situace nedovolovala. Mladý

student Schindler se stal velikým obdivovatelem Priessnitze a pilně se učil

nejen jeho léčebné postupy, ale i jeho léčitelskou filosofii. Vlastnil

vodoléčebný ústav v Potočné v Jizerských horách, první toho druhu

v Čechách, kde měl dobré výsledky. Na Gräfenberk nastoupil 24. 12. 1851,

necelý měsíc po smrti Vincenze Priessnitze. „Věrně pokračoval v tradicích

vodního doktora, léčebnou metodu však upravil. Využil všechny tehdejší

diagnostické a terapeutické prostředky. Právě on začal používat metodu

poklepu a poslechu.“ (Knoppovi, 2001, s. 41)

Do lázní přivedl významnou klientelu. Byl to například vévoda Adolf

von Nassau (1817–1905), který se v roce 1855 přišel do lázní léčit

s žaludečními potížemi. Schindlerova léčba byla úspěšná a vévoda se do

lázní rád vracel. Když v roce 1889 nastoupil na trůn jako velkovévoda

lucemburský, Josef Schindler mu zaslal gratulaci a pár dní na to se dočkal

odpovědi: „Svému starému příteli vyslovuji srdečný dík. Za to, že jsem zde,

vděčím Gräfenberku. Na to nikdy nazapomenu.“ (Tinzová, 1996, s. 56)

Dalším významným pacientem Josefa Schindlera byl důstojník rakouské

armády Jan Ripper (1830–1912). Ten se v roce 1856 přišel do lázní léčit

s žaludečními obtížemi a revmatismem. Během pobytu v lázních se

19

zamiloval do dcery Vincenze Priessnitze, Marie Anny, s kterou se v roce

1860 oženil. Zanedlouho vstoupil do penze a naplno se podílel na rozvoji

Gräfenberku. „Jeho zásluhou byl vybudován Hudební pavilon, zřízen

poštovní a telegrafní úřad, rozšířeny promenádní cesty, podílel se na

výstavbě polského pomníku, má hlavní zásluhu na postavení českého

pomníku a jeho přičiněním byla postavena železnice Hanušovice-Glucholazy,

která spojila Frývaldov se světem a zvýšila návštěvnost gräfenberských

lázní.“ (Tinzová, 1996, s. 56) O svém tchánovi napsal také knihu „Padesát let

vzpomínek na Gräfenberk“, v které mu vzdává hold a projevuje zklamání, že

se se zakladatelem lázní nikdy nemohl osobně potkat.

Z pěněžních výnosů koupil Josef Schindler pozemek na

gräfenberském kopci, dal jej vyrovnat a v letech 1857-1860 na něm nechal

vystavět čtyři domy, dnes takzvané „schindlerovy domy – Doktorský,

Švýcarský, Zahradní, Prkenný.“ (Knoppovi, 2001, s. 42)

Od roku 1851 do roku 1864 byl Josef Schindler jediným lékařem

v gräfenberských lázních, v roce 1865–1870 působili v lázních i vodolékaři

Franz Rumpelmaer (1820-1887) a Alois Brecher (1797–1873).

Roku 1865 založil Josef Schindler s Janem Ripperem lázeňský výbor,

který se staral o správu pacientů, Schindlerovy léčebné domy. Na starost měl

i organizační záležitosti, týkající se lázeňských zábav.

Josef Schindler sice lázně Gräfenberk spravoval, ale klíčovou osobou

v závěti, sepsané Vincenzem Priessnitzem a dědicem lázní, byl Vincenz

Pavel. Dědictví bylo podmíněno studiem vodního lékařství. Vincenz Pavel ve

Vídni lékařství sice studoval, ale studium nedokončil a stejně jako jeho sestra

Žofie, dal přednost sňatku. V roce 1871 se oženil s Vilmou, rozenou

Waissnixovou a do Vídně se nastálo přestěhoval. Manželství nemělo

dlouhého trvání, protože v říjnu 1874 podala Vilma Priessnitzová ve Vídni

soudní žádost o rozvod s odůvodněním, že od začátku manželství trpí její

manžel neunosnými výkyvy nálad. „Spor o rozvod se obnovil po přestěhování

manželů z Vídně do České Vsi opět žalobou manželky, podanou v lednu

1876 u Zemského soudu v Opavě. Houževnatý, tvrdý, vyčerpávající spor

s množstvím obsáhlých podání a vyslýchaných svědků skončil až po čtyřech

20

a půl letech u Nejvyššího soudu v Brně rozsudkem – stejným jako

v předchozích instancích – v neprospěch žalovaného manžela.“ (Tinzová,

1996, s. 58)

V roce 1875 se z Vídně přestěhoval do České Vsi, a i když vodní

lékařství nedostudoval, měl pod správou veškeré domy, vybudované

Vincenzem Priessnitzem.

Podle „Lázeňského a domovního řádu“ z 1. 5. 1868, schváleného

Okresním úřadem ve Frývaldově, podléhaly záležitosti týkající se lázeňských

zábav lázeňskému výboru. Tomu Vincenz Pavel pronajal smlouvou z roku

1871 velký sál s přilehlými místnostmi v domě, vybudovaném Vincenzem

Priessnitzem. Když smlouva vypršela, odmítl další pronájem s tím, že

poplatky ze zábav bude vybírat sám. To odporovalo uvedenému řádu a

lázeňský výbor podal stížnost okresnímu hejtmanovi. Vztahy se dále

přiostřovaly poté, co na jeden ze svých domů pověsil Vincenz Pavel ceduli

„Lázeňská inspekce“. Hned poté mu bylo nařízeno do 48 hodin ceduli

sundat, „s odůvodněním, že jde jen o inspektora Priessnitzových domů, nikoli

lázní.“ (Tinzová, 1995, s. 58) Proti zákazu podal Vincenz Pavel odvolání až

k vídeňskému ministerstvu, kde neuspěl. Vincenz Pavel nedokázal unést, že

není takovým pánem, jako byl jeho otec, a že lázně nemůže vést sám.

Do vypjaté situace mezi Josefem Schindlerem a Vincenzem Pavlem

Priessnitzem se zapojily státní orgány a dne 6. 5. 1876 vydal zemský

prezident nařízení založení Lázeňské komise pro správu lázní. „Úkolem

Lázeňské komise bylo v co nejvyšší míře podporovat zájmy lázní, spravovat

lázeňský fond a jeho majetkové hodnoty využít výhradně ve prospěch lázní,

přijímat přání a stížnosti hostů a o všech událostech podávat zprávy

okresnímu hejtmanovi ve Frývaldově.“ (Knoppovi, 2001, s. 43)

Z těchto důvodů byl 29. 8. 1876 název „Lázně Frývaldov –

Gräfenberk“ změněn na „Lázně Gräfenberk-Frývaldov.“

Josef Schindler s Vincenzem Pavlem Priessnitzem měli odlišný názor i

ve stylu lázeňského života. Josef Schindler převzal po Vincenzi Priessnitzovi

prostýl styl, Vincenz Pavel měl úmysl přizpůsobit Gräfenberk jiným

evropským moderním lázním. Proto nechal postavit v roce 1878 nový

21

léčebný dům s názvem Annenhof, který nabízel hostům přepych a modernu.

Dům se pyšnil šedesáti pokoji, restaurací, sálem a verandou.

V okolí vyrostlo i několik vilek, jako například vila Polonia, Binder či

Silesia. Na budování se podíleli především frývaldovští stavitelé Rudolf

Zelenka a Johann Gröger. Stavební ruch s sebou přinášel až dvojnásobný

počet hostů. V roce 1878 to bylo 1290 hostů, v roce 1900 už 2990 pacientů.

Vztah mezi Josefem Schindlerem a Vincenzem Pavlem Priessnitzem

představoval konkurenční boj. Ten byl způsoben i tím, že vedle

Schindlerových, Priessnitzových domů na Gräfenberku působili i soukromí

ubytovatelé. Uvolnit situaci měly Lázeňské seznamy, které vydávala

Lázeňská komise. V těch bylo uváděno místo pobytu pacienta pouhým

popisným číslem domu. To zvýhodňovalo známý Priessnitzův ústav.

Konkurence však prosadila nařízení Lázeňské komise z 20. 6. 1880, které

znělo: „Tímto se uvádí ve všeobecnou známost, že podle zákonných

ustanovení každému z hostů, ať bydlí v kterémkoli domě, přísluší volná volba

lékaře a lázeňský i služební personál musí – pod sankcí propuštění – přesně

provést nařízení lékaře.“ (Kočka, Kubík, 2006, s. 84)

Vincenz Pavel zemřel na srdeční mrtvici dne 30. 6. 1884 v České Vsi

a dne 8. 3. 1890 po 38 letech vedení lázní Gräfenberk zemřel Josef

Schindler. Jeho nástupcem byl zvolen doktor Eduard Emmel, syn zakladatele

prvního vodoléčebného ústavu v Rakousku dle Priessnitzova vzoru.

Dědicem „Priessnitzových domů“ se stal dle testamentu z roku 1881

tehdy dvanáctiletý syn Vincenze Pavla Priessnitze, Vincenz Alois. Jelikož byl

v době otcova úmrtí nezletilý, opatrovníkem byl soudem ustanoven Alois

Regenhart. Mladý Vincenz Alois se pro studium lékařství nerozhodl, a proto

lékařskou správu jeho domu řídil doktor Rudolf Hatschek a doktor Josef

Reinhold. Sotva dosáhl plnoletosti, v hlavě se mu zrodila myšlenka

gräfenberské nemovitosti prodat a trvalo dvanáct let, než prodej zrealizoval.

„Dne 6. března 1909 byla ve Vídni uzavřena smlouva o zřízení společnosti

Priessnitzovy léčebné ústavy v Gräfenberku, společnost s ručením

omezeným se sídlem na Gräfenberku, která byla dne 27. dubna 1909

22

zapsána do Obchodního rejstříku u Zemského soudu v Opavě.“ (Tinzová,

1996, s. 58)

Společnost převzala všechny gräfenberské nemovitosti včetně práv

patřících Vincenzi Aloisi Priessnitzovi, tak i vdově po Josefu Schindlerovi,

Marii Schindlerové.

V roce 1909 začalo budování Priessnitzova sanatoria pod vedením

vídeňského architekta Leopolda Bauera. Objekt byl vystavěn na hřebeni

frývaldovského kopce a v současnosti je dominantou celých lázní. Dům měl

tři patra, 300 pokojů a patřil k největším léčebným domům v Evropě.

Gräfenberk získal celosvětové uznání a v roce 1911 se v lázních léčilo

rekordních 4585 pacientů.

23

2.3. Lázně za první světové války, první ČSR a za druhé světové války

Za první světové války, v letech 1914–1918, prožily lázně Gräfenberk

úpadek. Mnoho mužů muselo nastoupit do rakouské armády, nedostatečné

zásobování způsobovalo, že některé léčebné domy musely omezit svůj

provoz nebo zůstat zavřené. Některé lázeňské domy fungovaly jako lazarety

pro vojáky zraněné při bojích. V letech 1914–1918 zemřelo 165 obyvatel

Frývaldova a Gräfenberku.

Další rozvoj zažily lázně po skončení první světové války. Pacienti

přicházeli především z Maďarska, Německa, ale také ze zámoří.

„V Priessnitzově sanatoriu byl postaven i malý operační sálek, kde se

prováděly nejen drobné chirurgické zákroky, ale snad i pochybné zákroky

gynekologické. Vždyť zde pacienti a pacientky pobývali řadu měsíců.“

(Knoppovi, 2001, s. 44)

Hlavním lékařem a přednostou Priessnitzova sanatoria byl Josef

Reinhold, vynikající lékař, psychiatr a filozof. Priessnitzovy metody propojil

s nejnovějšími vědeckými poznatky a lázně se začaly specializovat na

duševní a nervové choroby. To přineslo Gräfenberku více pacientů. V roce

1926 lázně navštívilo 8151 pacientů. V lázních působil Josef Reinhold jen do

roku 1938, jelikož byl donucen z rasových důvodů emigrovat do Polska, kde

byl později zatčen a uvězněn v koncentračním táboře. Tam jako zázrakem

přežil, v roce 1946 se vrátil do lázní a provozoval tu praxi až do 13. 11. 1947.

Dne 14. 11. 1947 ho stihl infarkt a v necelých šedesáti letech zemřel. Během

sedmnácti let Reinholdova působení získal Gräfenberk pověst kvalitního

prosperujícího neuropsychiatrického pracoviště.

V roce 1925 bylo ve Frývaldově a na Gräfenberku v provozu patnáct

léčebných domů, o rok později jich bylo devatenáct. Pokoje byly komfortně

zařízeny, restaurace fungovaly jako kvalitní jídelny a kulturní a sportovní

vyžití bylo také na úrovni.

V sálech se pořádaly koncerty lázeňských kapel, divadelní představení

a taneční večery. Byly postaveny čtyři tenisové kurty, několik hřišť pro děti,

24

kuželny, v zimě se lyžovalo a sáňkovalo. Po roce 1920 byl založen Šachový

klub. „Původní romantické zásady intenzivního vztahu člověka k přírodě,

které zde byly dovedeny až na samou hranici možností, byly postupně

vystřídány tendencí k naplňování ideálu velkosvětského koloritu.

Symbolizovalo to velmi názorným způsobem i proměny samostatné

společnosti.“ (Tinzová, 1996, s. 83)

Třicátá léta pro Gräfenberk znamenala vrchol rozkvětu, podobný jako

za života Vincenze Priessnitze. Stal se lázeňským centrem, který ovlivňoval

celý kraj. Priessnitzovo sanatorium se proměnilo v moderní budovu, které se

až do obsazení německou armádou specializovalo na léčbu nemocí

oběhového ústrojí a nervových chorob.

V lázních se léčilo i mnoho známých osobností. Jednou z nich byl Jan

Masaryk, syn prvního československého prezidenta. Diplomat a pozdější

ministr ministr zahraničních věcí se přijel i se svým přítelem, věhlasným

gynekologem Karlem Steinbachem.

Po začátku druhé světové války se z lázeňského prostoru a léčebných

domů stal jeden velký lazaret pro občany a vojáky ze západního a severního

Německa. Každý zájemce o léčbu musel podat žádost na německý úřad, kde

byl výběr striktně omezován. Obyvatelé židovského původu byli donuceni

k emigraci.

V lázních se nacházelo i sídlo Jagdkomanda (stíhacího oddílu SS),

dočasně i poslední útečiště opavského kreisleitera (šéfa krajského úřadu).

V létě 1945 byly lázně Gräfenberk zabaveny jakožto německý majetek

a jednotlivé domy připadly do rukou národních správců. „Okresní správní

komise ve Frývaldově rozhodla, že zde bude zřízena vojenská ozdravovna

pro válečné invalidy. Národním správcem se stala Revírní bratrská pokladna

v Moravské Ostravě.“ (Knoppovi, 2001, a. 49)

V březnu 1946 byly vládou tehdejšího Československa vypsány

ankety pro české názvy obcí na Frývaldovsku. K přejmenování Frývaldova

na Jeseník došlo v roce 1948. Tento název nikdo na světě neznal, tudíž se

prosperující místo stalo v zahraničí neznámým.

25

2.4. Lázně v letech 1948–1989

Po únoru 1948 a nástupu nového totalitního režimu byly lázně

znárodněny, řadě léčebných domů byl změněn název a některé byly

přeměněny na bytové a hospodářské budovy. Léčba se zameřila na „léčbu

neuropsychiatrických nemocí, v menší míře i na odstraňování následků otrav

těžkými kovy a hlavně na nemoci cest dýchacích.“ (David, Soukup, Kratěna,

1998, s. 14) Okolí lázní začalo pustnout. Některé prameny přestaly téct,

mnohé pomníky byly rozbity, budovy získaly zašedlý vzhled.

Do města a lázní přestala jezdit zahraniční klientela, především

z takzvaných kapitalistických států. Lázně ztrácely společenský a kulturní

život, pacienty a svou pověst.

Rozkvět lázně prožily v roce 1956, kdy se v lázních konal první

celostátní sjezd padesáti zahraničních lékařů, neurologů. V roce 1959 se do

lázní sjeli lékaři z celého světa, pod vedením světoznámého psychiatra a

zakladatele psychodramatu Levy Morena.

Dne 1. 7. 1960 se doposud samostatný okres Jeseník v rámci dělení

územního uspořádání začlenil do okresu Šumperk, což znamenalo pro

obchodníky hospodářský pokles.

V osmdesátých letech se v lázních léčilo v průměru osm tisíc pacientů

ročně, především s psychickými poruchami. O pacienty se staralo 12

odborných lékařů s jedním vědeckým pracovníkem, přes 20 kvalifikovaných

zdravotních sester, 24 rehabilitačních pracovníků a několik laborantů. Lázně

byly vybaveny moderními léčebnými přístroji. V roce 1983 byla dokončena

stavba lázeňského komplexu, pozdně funkcionalistické novostavby

Balneoprovozu.

Radikálně proměněná podoba lázní symbolizovala velmi názorným

způsobem proměny tehdejší společnosti.

26

2.5. Lázně po roce 1989

Od r. 1990 začalo jak v lázních, tak i v Jeseníku probíhat důsledné

odstátňování majetku a v průběhu malé a velké privatizace tak podniky

získávali nový, většinou soukromý charakter.

Z lázní se stala akciová společnost Priessnitzovy léčebné lázně, a.s.

Znak lázní tvoří dodnes lev, „symbolizující vítěznou cestu Priessnitzovy

vodoléčby, ale i lva zavazujícího, že pokračovatelé proslulého "vodního

doktora" budou i nadále čistými přírodními prostředky spolu s nejnovějšími

poznatky vědy vracet lidem zdraví a radost ze života.“ (David, Soukup,

Kratěna, 1998, s. 14)

Při příležitosti dvoustého výročí narození zakladatele lázní, Vincenze

Priessnitze, byla v roce 1999 otevřena stála expozice s názvem „Muzeum

Vincenze Priessnitze“. Výstava věnovaná jeho osobě a vývoji Lázní Jeseník

byla otevřena v budově, kde Vincenz Priessnitz zřídil první vodoléčebný

ústav na světě. V expozici jsou bohaté pramenné i hmotné doklady

Priessnitzova života, osobní předměty, dokumenty. K nejcennějším

exponátům patří originály i věrohodné kopie vzácných záznamů (zápis v

matrice o narození a křtu Vincenze Priessnitze, jeho cestovní pas), i rodinné

šperky, obrazy a vodoléčebná literatura. Mezi zajímavosti expozice patří

maketa lázeňské scény z 19. století a figurína Vincenze Priessnitze

v nadživotní velikosti.

Dvousté výročí narození Vincenze Priessnitze zapsala světová

organizace UNESCO do Kalendáře kulturních výročí a při této příležitosti,

pod záštitou ministra kultury České republiky Pavla Dostála, byl natočen

celovečerní hraný dokument o zakladateli moderní vodoléčby a lázeňství na

Jesenicku. Dokument režíroval Pavel Linhart a název nesl jméno Vincenze

Priessnitze.

V letech 1996–2004 proběhla velká rekonstrukce lázní. Opravovaly se

jak domy, tak i pomníky a prameny. Jen rekonstrukce v Priessnitzově

sanatoriu přišla na 94 milionů korun. Důvodem tak velké rekonstrukce byl rok

27

1997, kdy se pacient z Pardubicka, trpící psychickou poruchou, rozhodl

ukončit svůj život přímo ve vstupní hale Priessnitzova sanatoria. Na tělo si

uložil trhavinu, kterou aktivoval. Nikdo, kromě sebevraha nezemřel.

Pacientům se po rekonstrukci zkvalitnila nabídka pobytů a léčebných

procedur. V roce 2010 byla úspěšně dokončena stavba Balneoparku,

takzvané „vodní zahrady“ s hydroterapeutickými pomůckami. Nejen pro

pacienty byly v lázních vybudovány cyklistické stezky, tenisové a golfové

hřiště, bazény a fitnescentra.

„Z kulturní oblasti je každoročně pořádaná mezinárodní klavírní soutěž

Karla Ditterse z Dittersdorfu, rakouského barokního hudební skladatele a

autora 50 oper a 200 symfonií, který polovinu života prožil ve Slezsku. V létě

jsou pak pořádány promenádní koncerty v lázeňském parku a další kulturní

pořady v Zrcadlovém a Kongresovém sále.“ (David, Soukup, Kratěna, 1998,

s. 15)

Lázně v dnešní době disponují osmi ubytovacími domy s kapacitou

723 lůžek a v roce 2010 zde bylo léčeno něco málo přes deset tisíc pacientů.

28

3. Léčebné procedury

3.1. Léčebné metody za života Vincenze Priessnitze

Vincenz Priessnitz zpočátku léčil zhmožděniny, podvrtnutí, povrchní

poranění, a to omýváním, obklady a pitím vody. K omývání používal houbu,

nasátou studenou vodou, později vlastní dlaň. Priessnitzův holistický přístup

k pacientům byl nejprve založen na pohovoru o příčínách onemocnění,

následně na testu reakce pokožky a organismu na studenou vodu. Na

základě pozorování stanovil způsob léčení a procedury.

Po vyléčeních několika zhmožděnin a povrchních poranění se pustil

do léčení revmatismu, dny, chorob jater, žaludku i potíží nervového původu.

Pokoušel se také o léčení tuberkulózy a rakoviny.

Priessnitzovy léčebné metody, pravidla a principy zdravého způsobu

života zaznamenala „Rodinná kniha o vodě“, sepsaná v roce 1847. Zprvu

sloužila jen pro blízkou rodinu a ty, kdo se v léčebných kúrách vyznali.

Sepsána byla na žádost Priessnitzovy nejstarší dcery Žofie. Vincenz

Priessnitz o vodoléčbě psát nechtěl, poněvadž každý případ léčeného je jiný.

O genezi knihy napsala Žofie Ujházy roku 1880 svému švagru Janu

Ripperovi: „Tuto knihu mi diktoval můj zesnulý otec v onom čase, kdy jsem

opouštěla otcovský dům jako mladší paní a následovala svého manžela do

Maďarska. Chtít se podle ní léčit ve všech případech by nešlo pro krátkost

popisu a otec ponejvíce volil jen hesla, poněvadž mě měl za zběhlou ve

vodoléčbě.“ (Kočka, Kubík, 2006, s. 83) V tomtéž roce nechal Jan Ripper

knihu opsat a ověřit. Obsahovala třináct rad, které sám Priessnitz označil za

„gräfenberský způsob životního stylu“ (Kočka, Kubík, 2006, s. 84) a byly

základem jeho léčby. Kniha zůstala pouze v rukopise Žofie Ujházy. V roce

1880 dal Jan Ripper vyhotovit a ověřit její opis. Mnoho lékařů knihu

prozkoumávalo, propojovalo danou léčbu a procedury s moderními

léčebnými prostředky a dodnes je považována za „pravou pokladnici dávno

v zapomnění upadlých skutečností o geniálním znovuobjeviteli a obnoviteli

vodoléčby.“ (Kočka, Kubík, 2006, s. 85)

29

Pacient se musel správně stravovat a dodržovat zdravý styl života.

Spali v chladném prostředí s otevřeným oknem a neustálým přísunem

čerstvého vzduchu, chodili časně spát a brzy vstávali, ráno se šli rovnou

z postele osprchovat, umýt si obličej a vypít několik sklenic vody; na snídani

a večeři nejedli nic teplého a vůbec nejedli teplou polévku, jedli jen prostá

jídla a vynechávány byly veškeré sladkosti a alkohol. Večer se lázeňští hosté

scházeli ve společenských místnostech, kde vedli debaty, hráli hry či

poslouchali hudbu.

Během léčebného pobytu podstupovali pacienti léčebné kůry spojené

především s aplikací vody. Byly to „většinou individuálně trvající celkové

lázně spojené s třením pokožky, ale také – dle stavu pacienta – pololázně,

brouzdání ve vodě, sedací koupele, lázně končetin i jiné částečné lázně,

dešťové sprchy, někdy i střevní nálevy studené vody. Vedle toho byly

aplikovány časté studené zábaly. Intenzivně působily sprchy v přírodě, kdy

voda z pramene ve svahu byla odváděna do dřevěného žlabu a dopadala na

léčeného z výšky 1,5 – 3,5 m.“ (Kočka, Kubík, 2006, s. 106) Ke způsobu

léčby studenou vodou prohlásil: „Není to chlad, který léčí, nýbrž teplo, které

je studenou vodou vytvářeno. Voda posiluje organizmus a takto uvolňuje

cestu léčivé síle. Podporuji pouze přírodu, tato pak sama od sebe nemoc

léčí.“ (Kočka, Kubík, 2006, s. 106)

Lidem, trpícím revmatismem, ordinoval sluneční lázně, kdy se pacienti

zcela obnaženi vystavovali přímým slunečním paprskům. Na bolest hlavy,

migrénu a problémy dýchacích orgánů doporučoval chůzi bosýma nohama

po orosené trávě. Všem pacientům byla ordinována pohybová terapie.

Nemocný měl podstupovat vydatné procházky, směřované k určeným

pramenům. „Ten, kdo se nemohl vydat na pochod, se pasivně pohyboval tím

způsobem, že byl vystaven otřesům jízdy po horských kamenitých cestách

v nepérovaném voze.“ (Kočka, Kubík, 2006, s. 131) Pacienti po dobu léčby i

fyzicky pracovali. Na podzim hrabali listí, v zimních měsících odhazovali sníh.

Dále řezali pilou a štípali dřevo. Za nepříznivého počasí se pohybové terapie

uskutečňovaly v jídelnách léčebných domů.

30

Během léčby docházelo u některých léčených ke krizovým stavům či

zvýšením teploty, ale zejména ke kožním projevům v podobě vyrážek,

potniček a vředů. To ale Priessnitz považoval za důkaz úspěšnosti léčby.

U několika případů se vyskytly krizové projevy ve formě, například

zvracení, průjmu, návalů potu. K tvorbě krizových projevů přistupoval

s vytrvalostí a tak dlouho, až se „očištěné tělo vzdalo veškeré snahy vytvářet

další vyrážky a vředy.“ (Kočka, Kubík, 2006, s. 133)

Během kúry se dostavovala v několika případech ztráta zraku, která

při postupné léčbě vymizela. I toto považoval Priessnitz za krizi, ačkoliv

mohlo jít o známku skrytého onemocnění, které se při léčbě vyhojilo.

Z dnešního pohledu mohlo jít o alergické reakce a současný lékař by po

těchto projevech léčbu přerušil. Priessnitz ale pokračoval dál, někdy pouze

zmírnil intenzitu léčby.

Několik Priessnitzových procedur prošlo výzkumem na Karlově Univerzitě

v Praze. Doktor Jánský zkoumal opakované brouzdání končetin ve studené

vodě a zjistil, že nastávají „pozitivní změny v nervově-hormonálně-imunitním

řízení organismu. Proto jsou částečné koupele vhodné u všech věkových

kategorií od raného dětství po zralou dospělost jako primární i sekundární

prevence nemocí.“ (Kočka, Kubík, 2006, s. 136)

31

3.2. Léčba dnes

Léčba dnes pokračuje v Priessnitzově tradici a je spojena s moderní

medicínou.

V lázních se dnes léčí především: choroby dýchacího ústrojí, jako

astma, alergie, chronická bronchitida; choroby štítné žlázy; srdeční

onemocnění jako vysoký krevní tlak nebo choroby ohrožující cévní systém;

choroby pohybové, duševní a kožní.

Vincenz Priessnitz vymyslel asi pětapadesát léčebných kúr. Dodnes

jsou používány venkovní bazénky s chladnou vodou nebo kombinace zábalů,

studené vody, teplých sprch a kartáčování.

Jako jediné lázně v České republice léčí pacienty s psychickými

onemocněními. K léčbě neuróz, depresí nebo nespavosti je používán

takzvaný elektrospánek. V klidném a příjemném prostředí poslouchá pacient

relaxační slova, spojená s hudbou nebo hudbu samotnou.

K odtučňovacím kúrám, při bolestech zad, zvyšování fyzické kondice

či vadném držením těla je používána Priessnitzova pohybová terapie.

Vycházky do přírody, omývání minerálními prameny, přírodní koupele

horních a dolních končetin jsou kombinovány s dechovým cvičením.

Přímo v areálu Priessnitzova sanatoria se nachází solná

mikroklimatická jeskyně, která nabízí procedury s využitím kombinace solí z

Mrtvého moře a himálajských solných krystalů. Tato jeskyně blahodárně

působí na kožní onemocnění, jako jsou ekzémy nebo lupenka.

Nově zavedená je Balneoterapie, což jsou hydroterapeutické relaxační

procedury. Belneoparkem prochází potok s vybudovanou řadou zařízení pro

tyto terapie. Soustavu tvoří: Priessnitzovy přírodní lázně horních a dolních

končetin, Priessnitzova lavička, sprcha, Priessnitzovy střiky a koupel nohou

s akupresurou. Venkovní koupele léčí nedostatečné prokrvení končetin,

duševní potíže, ale i poruchy imunity.

Lázně mají mimořádně příznivé klimatické podmínky a pro svou

úspěšnost se zde každoročně jezdí léčit tisíce pacientů.

32

4. Prameny a pomníky

4.1. Prameny

První prameny budoval sám Vincenz Priessnitz, a to k léčebným

účelům. Z počátku byly stavěny pouze v blízkosti lázní, ale když po roce

1839 klientela lázní rostla, kapacita Gräfenberku nestačila a pacienti se

ubytovávali ve Frývaldově a jemu blízké České Vsi. Tam se pod

Priessnitzovým dohledem léčili, měli naordinované vycházky, spojené s pitím

vody v blízkém lese. Zde vyhledávali studánky a prameny a dle lázeňského

vzoru u nich stavěly pomníčky, mohyly či ochranné zdi, často s děkovnými

nápisy. V nejbližším okolí lázní, pod vrcholem Zlatého Chlumu a Křížového

vrchu, se nachází šest desítek pojmenovaných pramenů. Ke stavbě byl

používán převážně materiál z místních surovin – slezské žuly a slezského

mramoru. Otevírání pramenů veřejnosti bylo doprovázeno slavností, většinou

i za doprovodu lázeňské hudby. Stavby financovali především pacienti, kteří

jako uzdravení chtěli finančním darem poděkovat.

Se zajímavou kapitolou života Priessnitzovy rodiny je spojen Žofiin

pramen, jehož jméno připomíná Priessnitzovu nejstarší dceru, která se

provdala do Uher. U příležitosti této svatby byl pramen upraven, následně

pojménován po Žofii. Pramen je umístěn v mramorovém pomníku

s letopočtem 1846 a maďarským nápisem v překladu: „Sofii, dceři

Priessnitzově.“

V nadmořské výšce 880 metrů se nachází Schindlerův pramen,

pojmenován po Josefu Schindlerovi, prvním lázeňském lékaři a nástupci po

zemřelém Vincenzi Priessnitzovi. Dodnes je zachována původní deska na

prameni.

Pramen Gyula nese název po Gyulovi von Beothovi z Budapešti,

maďarském šlechtici, který při návštěvě lázní v roce 1871 utrpěl vážný úraz

při pádu z koně. Svému zranění podlehl a na jeho počest nechala Gyulova

sestra v roce 1874 postavit pomníček z lomového kamene.

33

Mezi cestou z lázní do České Vsi se nachází Adolfův pramen, kde

stávaly i jedny z deseti Priessnitzových lesních sprch. Poblíž se nacházejí

prameny Adelin a Flořin.

K jednomu z nejstarších lázeňských pramenů patří Domácí pramen,

který vyvěrá od roku 1830. Byl postaven při příležitosti postavení a vysvěcení

Velkého léčebného domu, taktéž zvaného Hradu. Pramen je dodnes

zachován a je umístěn přímo na této budově.

Nejvýznamější z lázeňských pramenů je pojmenován po zakladateli

lázní, Vincenzi Priessnitzovi. „Podle pověsti byla jednomu z předků Vincenze

Priessnitze za třicetileté války unesena dcera. Nešťastný otec pronásledoval

se svojí čeledí násilníky a dostihl je právě u jmenovaného pramene. Dívce se

ve zmatku podařilo uprchnout, ale otec a většina jeho věrných byli pobiti.

Zoufalá dívka si pak sama vzala život. Z pramene vystoupila víla, smísila

krev s pramenitou vodou a předpověděla budoucí slávu rodu.“ (Mazura,

Latner, 1999, s. 23) O vybudování kamenné pyramidy, která tvoří pomník

pramene, se zasloužil sám Vincenz Prieesnitz. Na přední části jsou vyryty

dva letopočty. Rok 1642 připomíná smutnou událost z pověsti, rok 1842 jeho

dvousté výročí a datum vzniku památníků.

Bohatě zdobeným a jedním z nejkrásnějších pramenů je Rumunský

pramen. Z vděčnosti a pocty ho nechal roku 1888 zbudovat král Karol I.,

léčený u Josefa Schindlera. Je zhotoven z bílého supíkovického mramoru

a „napodobuje staré antické chrámky.“ (David, Soukup, Kratěna, 1998, s. 23)

Z mramorového pomníku vyvěrá Bezručův pramen, dříve zvaný

Pruský, jenž byl v roce 1864 postaven hosty z Pruska. Do roku 1945 byl

zdoben nápisem: „Dem unsterblichen Priessnitz, die dankbaren Preussen“

(nesmrtelnému Priessnitzovi, vděční Prusové.) Se souhlasem básníka Petra

Bezruče byl podle něj pramen v roce 1945 pojmenován, stejně jako jeden

z léčebných domů. Ke stavbě byl použit největší kus mramoru, jaký byl pro

stavbu pramenů v lázních použit.

Pražský pramen nechal postavit častý lázeňský host, pražský bankéř

Josef Daniel Kuchynka. Pramen byl zhotoven z lomového kamene a má

hlubinný pramen. V roce 1984 byl pramen renovován.

34

Enhuberův pomník pochází z roku 1848 a je náhrobkem u hrobu

majora rakouské armády Fridricha Edelmanna von Enhubera z Vídně. Když

mu bylo 39 let, zamiloval se do chudého děvčete. Rodina mu však ve sňatku

bránila a proto si vzal život. Jako sebevrah nemohl být pohřben na

frývaldovském hřbitově, a tak ho Priessnitz nechal pohřbít v lese nedaleko

svého pozemku. Na pomníku se nachází nápis: „Jeden muž, ještě plný života

zlomil zde svou poutnickou hůl a přátelství zbudovalo jeho schránce

v zeleném lese květinový hrob. Co mu odepřelo pobožné rozhorlení, ten

kousek země k poslednímu odpočinku, dala mu lidská láska a vyplakal ještě

mnohé němé slzy k tomu.“ (Mazura, Latner, 1999, s. 19)

„S prvními opravami pramenů začala v osmdesátých letech skupina

lesních dělníků, dnes se jimi zabývá dobrovolné jesenické hnutí

Brontosaurus a renovace je hlavní náplní letních táborů, pořádaných touto

organizací. Během posledních šesti let se jim podařilo zrenovovat patnáct

lázeňských pramenů.“ (Poláček, 2008, s. 3)

35

4. 2. Pomníky

Na počest osobnosti Vincenze Priessnitze byly stavěny pomníky.

Vznikaly za života i po smrti Vincenze Priessnitze.

První pomník nechal postavit francouzský pacient Alfred de Chabot.

V roce 1836 dal na skálu nedaleko lázní, vytesat nápis: „Géniovi studené

vody. Věnováno v roce 1836 baronem de Chabot.“

Pomník, zvaný Český se stal svou stavbou v roce 1874 prestižní

záležitostí. Pro jeho stavbu se v Praze zahájily sbírky z podnětu

Priessnitzova tchána, Jana Rippera. Pomník je zdoben sochou Hygie,

mýtické bohyně zdraví, ulitou z bronzu v dílně Josefa Benkeho z Prahy. Pod

sochou se nachází kruhový medailon s Priessnitzovým portrétem z dílny

Josefa Václava Myslbeka, který je jediným jeho dílem na slezském území.

Na zadní straně je vyryt nápis řeckého filozofa Tháleta z Milétu: „Nad vodou

nic, z vody vznik, z vody růst, voda léčivo živné.“

Řadu let se v Jeseníku jednalo o postavení pomníku k příležitosti

stého výročí narození Vincenze Priessnitze. Konkurzu, který vypsal výbor pro

postavení pomníku, se zúčastnili čtyři sochaři. Soutěž vyhrál Josef Obeth,

rodák z Terezína u Mikulovic. Levou část sousoší tvoří skupina nemocných

a zubožených lidí, střední část tvoří socha Vincenze Priessnitze v nadživotní

velikosti a pravou stranu představuje skupina zdravých, šťastných lidí. Dílo

bylo dokončeno v první polovině roku 1909 a 25. 7. 1909 slavnostně

odhaleno veřejnosti. „Na prostředním bloku pomníku je vytesán nápis

v německém jazyce, v překladu: Vincenze Priessnitz, zdroj lidského mládí.“

(Mazura, Latner, 1999, s. 36)

Ke stému výročí Priessnitzova narození byl postaven i Jubilejní

pomník, tvořený bustou Vincenze Priessnitze. Jejím autorem je Adolf Franke,

zakladatel kamenného průmyslu na Žulovsku. Na podstavci jsou vyryty tři

letopočty: 1799 rok Priessnitzova narození, 1851 rok jeho úmrtí a rok 1899

stého výročí narození. Slavnostně odhalen a posvěcen byl pomník 7. 7.

1899.

Hrabě János Erdödy a baron Miklós Wessellény dali vybudovat

Maďarský pomník. Stavbu z let 1839-1840 tvoří socha lva, symbolizujícího

36

vítězství, sílu vodoléčby a jejího zakladatele. Figura lva byla vytvořena

rakouským sochařem Ludwigem Schwanthalerem. Na podstavci sochy je

vyryt nápis v maďarském originále i v českém překladu: „Lidé i němá tvář

společný nápoj kdys pili – náhle však člověk z pýchy vody se vzdal,

v churavé klesl klíčené stáří. Priessnitz pak vzkřísil moc hojnou vodou –

zázračně znova ve staré síle a mládí zas lidské povstane plémě. Zásluhy

Priessnitze, dobrodince lidstva, velebí vděční Maďaři a od pramenů

životodárných v Gräfenberku zdraví své krajany, co po nás přijdou.“ (Kočka,

Kubík, 2006, s. 74)

Francouzský pomník dal roku 1841 vybudovat plukovník francouzské

armády, rytíř M. de Plaremberg. Pomník ve formě sedmidílného jehlanu

zdobí amfora s iniciály Vincenze Priessnitze a nadpis: „Géniovi studené

vody.“ (Kočka, Kubík, 2006, s. 74)

Orel s královskou korunou a roztaženými křídly českého architekta

Aleše Lindbauera, je dominantou Polského pomníku. Pomník byl postaven

skupinou polských pacientů v roce 1899 a slavnostně odhalen 7. 8. 1901. Na

přední straně spodní části pomníku je nápis: „Priessnitzowi“ na zadní straně

v překladu: „Bůh mu dal vnuknutí, aby nejlahodnějším a nejúčinnějším

prostředkem – vodou, trpícím pomáhal. Čest jeho památce.“ (Kočka, Kubík,

2006, s. 76)

Pomníky Vincenze Priessnitze se nacházejí i v cizině. Prvním takovým

je Kašna v Poznani na náměstí Wolnósci, kterou v roce 1841 vybudoval

Edward Raczyński, jehož syn se u Vincenze Priessnitze léčil. Na pomníku,

zhotoveného z pískovce, je umístěn bronzový Priessnitzův portrét, pod nímž

je napsáno: „Nic lepszego nad wode.“ (Kočka, Kubík, 2006, s. 77)

Dalším městem, pyšnícím se Priessnitzovým pomníkem, je Vídeň.

Důvodem postavení bylo sté výročí Priessnitzova narození. Pomník je

zhotoven ze slezské žuly a je dílem sochaře C. M. Schwerdtnera. Na vrcholu

pomníku bylo vytesáno křeslo, u kterého stojí socha Vincenze Priessnitze

v nadživotní velikosti. Slavnostní odhalení proběhlo 4. 10. 1911 v den stého

výročí Priessnitzova narození. Za druhé světové války byl pomník těžce

poškozen bombou.

37

Konečně v německém Kirchheimu nechali v roce 1969 odsunutí

Němci z Frývaldovska vybudovat bustu Vincenze Priessnitze jako součást

kašny. Znamenala projev úcty k významné osobnosti z rodného domova,

přičemž patřila k poslednímu pomníku, který byl Vincenzi Priessnitzovi

postaven.

38

ZÁVĚR

Tématem bakalářské práce je osobnost vodního lékaře Vincenze

Priessnitze a historický pohled na vývoj Lázní Jeseník. Práce se zabývá

vlivem Vincenze Priessnitze na vývoj lázeňství, zahrnuje Priessnitzovy

pokračovatele a postupnou modernizaci lázeňské medicíny.

Dalším výzkumem byly prameny a pomníky, vystavěne Vincenzem

Priessnitzem, jeho pacienty a obdivovately.

Práce konkrétně přináší průřez dějinami jesenického lázeňství od

poloviny 18. století po současnost a je zaměřená zvláště na stěžejní fakta,

představující mezníky v dějinách jesenických lázní a v jesenickém okresu.

V dnešní době jsou považovány Lázně Jeseník za reprezentanta

olomouckého kraje, kulturní a turistické centrum. Jelikož jsou Lázně Jeseník

pod ochranou UNESCO, zájem o ně přichází z celého světa. Další rozvoj,

spojený s modernizací, je předvídatelný.

V bakalářské práci jsem se zaměřila na komplexní pojetí tématu, které

bych v budoucnu chtěla rozšířit o didaktický výzkum na téma: zapojení

tématu Vincenze Priessnitze a historie Lázní Jeseník ve vyučovacích

hodinách na jesenickém gymnáziu.

39

SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ

KOČKA, M. Prameny živé vody. 3.vyd. Praha: ROH, 1999. ISBN 978-80-

86438-22-1

KOČKA, M. Vincenz Priessnitz: Ein Lebensroman. 2. erw. Ausg. Štíty:

Veduta, 1999. ISBN 80-901592-8-1

KOČKA, M. Cholera a převratný způsob její léčby Vincenzem Priessnitzem.

Jeseník: SokA, 2004.

TINZOVÁ, B. Vincenz Priessnitz: almanach k 200. výročí narození. 1.vyd.

Jeseník: Město Jeseník, 1999.

KNOPPOVI, T., E. Oázy vody a vzduchu. 1.vyd. Jeseník: Sotiris Joanidis,

2001. ISBN 80-902929-2-5

KOČKA, M., KUBÍK, A. Vincenz Priessnitz: Světový přírodní léčitel. 1. vyd.

Štíty: Pavel Ševčík, 2006. ISBN 80-86438-16-3

GRÜNNER, O. Graefenberg ve víru změn. 1.vyd. Brno: SURSUM, 1998.

ISBN 80-85799-41-3

KUBÍK, A. Proměny Lázní Jeseník – Gräfenberku v druhé polovině 20.

století. 1.vyd. Jeseník: SOkA, 2010. ISBN 978-80-86388-79-3

GROWKA, K. Jeseník. 1.vyd. Praha: Paseka, 2008.

ISBN 978-80-7185-884-3

MAZURA, V., LATNER, J. Lázně Jeseník: Prameny a pomníčky. 1.vyd.

Praha: S+D, 1999. ISBN 80-86050-35-1

GROWKA, K., MALÝ, L. Jeseníky mezi vzpomínkou a přítomností. 1.vyd.

Liberec: KNIHY 555, 2008. ISBN 978-80-86660-25-7

DAVID, P., SOUKUP, V., KRATĚNA, J. Lázně Jeseník a okolí. 1.vyd. Praha:

S+D, 1998. ISBN 80-86050-20-3

MAREK, P. Nový Balneopark v Priessnitzových lázních. Právo, 2010, roč.

XX., č. 203, s. 11

POLÁČEK, M. Opravují zapomenuté pramínky. Mladá fronta dnes, 2008, roč.

XIX., č. 178, s. 4-6

40

SEZNAM PŘÍLOH

Obr. č. 1 Priessnitzovo sanatorium (foto: Natálie Němcová, 2011)

Obr. č. 2 Portrét Vincenze Priessnitze, umístěný v Priessnitzově sanatoriu (foto: Natálie Němcová, 2011)

Obr. č. 3 Kaple s hrobkou Vincenze Priessnitze, jeho ženy Žofie a dcery Karoliny Marie (foto: Natálie Němcová, 2011)

41

PŘÍLOHA

42

Obr. č. 1

Obr. č. 2 Obr. č. 3

ANOTACE

Jméno a příjmení: Natálie NěmcováKatedra: Společenských vědVedoucí práce: Mgr. Pavel KrákoraRok obhajoby: 2011

Název práce: Historie Lázní Jeseník a osobnost Vincenze Priessnitze

Název v angličtině: The History of Jesenik Spa and the personality of Vincenz Priessnitz

Anotace práce:Práce se zabývá osobností Vincenze Priessnitze, historií Lázní Jeseník, vývojem lázeňské léčby a stavbami pomníků a pramenů

Klíčová slova: Osobnost Vincenze Priessnitze, historie Lázní Jeseník, léčebné procedury, prameny, pomníky

Anotace v angličtině:

The bachelor thesis focuses on personality of Vincenz Priessnitz, the history of Jesenik Spa, development of spa medication and building of monument and stream

Klíčová slova v angličtině:

Personality of Vincenz Priessnitz, the history of Jesenik Spa, spa medication, monument, stream

Přílohy vázané v práci:

Priessnitzovo sanatorium

Portrét Vincenze Priessnitze

Kaple s hrobkou Vincenze Priessnitze, jeho ženy Žofie a dcery Karoliny Marie

Rozsah práce: 43 stran

Jazyk práce: čeština

43