€¦ · Web viewVěc v mém zorném poli vykazuje sebe samu, zejména po dřívější hmatové...

Osobnost jako úděl

ADAMEC JIŘÍFILOSOFICKÝ SEMINÁŘ

KATEDRA TEORIE

OSOBNOST JAKO ÚDĚL

Brno 2010

1


OSOBNOST JAKO ÚDĚL

Adamec Jiří

B r n o 2 0 1 0

2


© Adamec Jiří Filosofický seminář – katedra teorieISBN 978-80-87234-23-5

3


Abych předešel případným nedorozuměním, považuji za svoji povinnost, ještě před tím, než čtenář vstoupí do labyrintu předkládaného textu, upozornit na to, že jsem k vypracování následujícího pojednání nepoužil žádného citátu s odvolávkou a vše, co je zde uvedeno, bylo vyhotoveno jako text z hlavy. Po přečtení celého tématu je však zcela zřejmé, že náběhy k Hegelově Fenomenologii ducha, Heideggerovu Bytí a času, Melanii Klein, Sigm. Freudovi, případně k jiným autorům, které s oblibou pročítám, se v daném zpracování jasně odráží.

Věnováno v úctě a s láskou:

K., T., H., M. a R.

Ú V O D

4


Vznik nového života, jeho příchod na tento svět a následný rozvoj nejrůznějších schopností, kterými se individualisuje jedinečný tvar konkrétní osobnosti, jsou vždy fascinujícím divadlem souhry mezi přírodou a člověkem samotným. Co všechno bylo již o této ohromující okolnosti bytí řečeno, napsáno i jinak podáno! A stále jsme nevyjádřili všechno, stejně jako jsme doposud neodhalili celou tu složitost vývoje do její podstaty. Snad právě proto podnikám i na tomto místě jeden z těch pokusů, nahlédnout do tajemství osobnosti trochu z jiného úhlu pohledu. Budu to, co stojí v nadpise vykládat jako příběh, jenž na pozadí filosofické reflexe chce odhalovat bytostnou stránku psychického vývoje osobnosti, abychom, možná, pootevřeli bránu k takové interpretaci, která se již od počátku vzdá schematisace, ale přijme za své nové podání, které čtenáře vtáhne do hlubiny vědomí, jeho sebereflexe, právě na pozadí toho – kterého, věkem podmíněného vývojového stádia. Nuže, vydejme se cestami sice již známými, jejichž směr jsme si v minulosti osvojili, avšak nadějme se, všímat si něčeho, co doposud odhaleno, tak samozřejmě, ještě nebylo.

Adamec JiříBrno, listopad 2010

5


ČLOVĚK JAKO PŘÍRODNÍ DÍLO

§1. „Skutečná“ myšlenka je vzácnost, život je však vzácný nevýslovně.

6


Pokusíme se, věrni intecím tématu, tedy intencím vývoje dostát i přes to, že se zde rozhodujeme k popisu více literárně filosofickému. I tak se již zde dostáváme do oblasti sporů. Jako bychom si osobovali nárok na to, že otázku života, jeho smyslu a vpravdě odhalené podstatě, dostojíme lépe, než kdy se kdo o podobné odhalování pokoušel před námi. Otázka po smyslu života doposud není vyčerpána a sotva můžeme očekávat, že tak učiníme my. V případě úspěchu by to znamenalo, že kdo příjde po nás, již nebude moci k našemu vajasnění nic přiložit. Tuto pýchu tedy musíme odstranit a smířit se s faktem, že neděláme nic jiného, než že na jeden a tentýž problém a jeho popis, nahlížíme pouze z jiného úhlu pohledu. Otázkou tedy je: Co je to život? Porodník s nejvyšší mírou pravděpodobnosti odpoví, že: život je narozené dítě; matka zdůrazní: mé dítě; biolog neopomene přidat: dítě, které je schopno látkové výměny; lékař zase: dítě, které je tak a tak zdravé, atp. Ale, co odpoví geometr, matematik, fysik, filosof, teolog? Geometr by mohl říci, že: život je určitý prostor mezi narozením a smrtí; matematik zase, např: život je souhra individuálních veličin; fysik: život je fysické pobývání mezi tělesy v čase a prostoru; filosof a teolog si mohou vymyslet cokoliv a tázat se dál a dál. Psycholog mnohdy na tuto otázku odpovídá tak, že mu do odpovědi spadá všechno možné o vztahu mezi

7


organismem a prostředím a rovněž nám, tuto otázku, nezodpoví nijak zvlášť určitým způsobem. Pakliže hovoříme o životě, tedy o živém, samoregulujícím se organismu, schopném reagovat na podněty, potom současně hovoříme také o tom, co takový život (tvor, rostlina) koná. Jeho konáním je mít vztah: k sobě samému, k fenoménům ve svém okolí. Tento vztah je tím, co určuje život jako pozorovatelný zdroj reakcí. Vztah a reakce vytváří nové určení, které však pozorujeme také v jiných souvislostech. Tak tedy, vztah dvou kamenů a reakce na kinesi, jednoho z nich, směrem k druhému vyvolává děj, jako např, posunutí, pohyb určitým způsobem. Vnější a vnitřní hybatelé odlišují tyto dva fenomény, ale pouze, co do oné činnosti. Život sám se vyznačuje mnohem výraznějšími individualisovanými pohyby, které jsou nejčastěji definovatelné jako pohyb o vlastní vůli a zájmu. Pohyb odhaluje na tom, co mění své místo, způsob vlastního určení. Proč je život, něco tzv. vlastního? Proč je živé teprve ve své individualisované podobě, sofistikací pohybem, jiné než např. kámen? Protože život má v sobě usilování o… Tento zdroj vnitřní síly život odlišuje od jiného bytí, bytí věcí neživých, které o nic neusilují, ale pouze trpně vykonávají to, co je jim uloženo vnějšími okolnostmi. Bytostnou stránkou života je událost. Jestliže do tématu vkládáme ontologický výraz, potom jej musíme umět také zdůvodnit. Bytostná stránka značí, že život

8


vpravdě jest. Toto určení nelze životu upřít. Ono Jest nás má upozornit na to, že život představuje nějaké jsoucno, rovné jakémukoliv jinému jsoucnu. Neživé jsoucno je jednoduché, neboť nás nemučí otázkou po svém vnitřním uzpůsobení, jako jsoucno živého. Kámen má ohraničené hodnoty svého složení, váhy atp. Ovšem život podobné jednoduchosti postrádá. Vzhledem k obsahu biologických náležitostí je život daleko vágnější v možnosti svého uchopování. Rostlina s největší pravděpodobností postrádá vědomí o sobě samé. Většina živočichů rovněž. Člověk svým vědomím naprosto mění vztah jsoucen vůči sobě, neboť vědomím vytváří soujem poznání a může tak překonávat vzdálenost jednotlivých bytí, právě proto, že jim ukáže nová určení, nové místo. Vědomí je však pouze jiný způsob po tomtéž usilování a dokonce nyní ještě zdaleka není naším tématem. Vraťme se na počátek toho, nač jsme se tázali; co je život? První náznakovou odpověď jsme se pokusili nesměle nastínit: život je usilování o… Co je vlastně předmětem usilování? Patrně je to vytváření podmínek ke změně. Jedná se o ukládání významů podle „mého“ určení. Tedy usilování je dávání příkazu, od toho, co je, k tomu, co má být. Tato tradiční formule nás ovšem nesmí zarazit. Jestliže je život usilování o…, potom změna může nastat pouze za předpokladu, že bude dosaženo toho, co stojí v zájmu takového usilování. Naplnit usilování lze jen za

9


předpokladu aktivity. Život, stejně jako jiné způsoby bytí je tedy existence v události. I pouhé setrvávání ve věkovitém spojení kamene a jeho místa, má svoji dočasnost, nepř. než se kámen rozpadne, než místo, kde se vyskytuje, pozbyde své schopnosti, tento kámen nadále v sebe pojímat. Lidský organismus je bytím vůbec. Vše, co má vykazatelnost sebe sama, je bytím vůbec. Na počátku tedy nejde ani tolik o to, sledovat jak vědomí odhaluje na bytí jeho určitost, ale zejména, jak organismus, za předpokladu, vlastní genetikou a jí předem stanovených vývojových stádií dosahuje předjímání svého dalšího stupně určitosti. Život je předjímání určitosti sebe sama v přípravě na budoucí. Takto je ono předjímání naším hlavním úkolem sledování a musíme je umět podržet po celou dobu tohoto pojednání. Co znamená předjímat? Předně je tu ohlášena příčina. Neznamená to ovšem nyní, že se budeme zabývat jejími důsledky. Vždyť skutečné předjímání v sobě uchovává i tajemství. Copak už někdo z předjímání došel odhalení té skutečnosti, která byla předjímáním ohlašována? Dítě ve svém organickém založení předjímá sebe samo v určitosti dosažení osobnostních kvalit. Obecně nejsme nikdy schopni toto osobnostní založení odhalit již předem, spíše se dovoláváme zpětného nacházení vzájemně propojených znaků, abychom lépe formulovali nastalé

10


okolnosti, pro přítomnost dovršené určitosti bytí, tohoto jedinečně určitého člověka, a to ještě ve vymyšlené sociálně-kulturní, či medicínsky (klinicky) podané normě, či patologii. Uvedli jsme ovšem, že předjímání sebou nese tajemství. Dokonce se traduje toto předjímání mnohdy častěji jako osud, temná budoucnost a kdo ví jak ještě. Předjímání se stalo součástí těch tajemství, k nimž si někteří dělají vyšší nárok přístupnosti, než ostatní (magie a zasvěcení, mystéria, astrologie, spiritistické seance, věštění z karet, koule, ruky…). Takový podnik je o těch, kdo to provozují, je o jejich nesmlouvavosti s nepřijetím možnosti, že vše je pouze takové, jaké jest. Samy sebe předjímajíc v obavách, dělí se o strach z vlastní existence s druhými a na hraně bytí a nebytí (neboť o život a smrt tu běží především) balancují, vnucujíc podobné nesmysly i svému okolí, výrazně předstírajíc optimismus na pozadí potlačeného strachu, že vlastně nedokáží žít normálně. A tak se tento druh předjímání stává výnosným obchodem, nepřispívajíc poznání samotnému, ale naopak umrtvujíc rozum iracionalitou. Aby předjímání mohlo plnit svůj účel, musí v jeho entelechickém završení bytovat fragmenty staršího založení. Tedy něco ze své minulé předjímavosti se musí přenášet, jako znak do završující přítomnosti v nově nastalém - - budoucím. Předjímání propojuje časovostí nejen následnost, ale zejména své a

11


dokončené vznikání. Také následnost, toto realisované předjímání v aktivním procesu své průběhovosti, v sobě podržuje předjímání, neboť je jeho nástrojem, splňovaným úkolem, událostí jako takovou. Takto předjímání obsahuje usilování o…, a dovršuje, prostřednictvím sebe první požadavek - - život je předjímání v usilování o… Použili jsme, dále, výrazu tajemství. Předjímání jako tajemství nás ujišťuje hned o dvojím významu tohoto pojmu. Tajemství je jednak očekávání a, za druhé, rovněž tušení neznámého ve tmě nevědomosti, nepřipravenosti, úzkosti (Heidegger) z bytí, jež má nastat a doposud nebylo rozpoznáno. Tajemství je chvění budoucího v blízkosti vědomí, téměř fysicky hmatatelné skutečnosti, která ještě nenastala, ovšem ohlašuje se, se znaky přítomného. Tímto je obsah života vyčerpán, alespoň, co do svého obecného určení. Je to usilování o…, které předjímáním zůstavuje ohlašující se budoucí, jako tajemství, které chvěním přítomnosti přechází do nového sebeurčení. Neboť ten, o koho tu běží je člověk, jeho aktivní život. Faktický zrod nového života je nesen těmito ohlašujícími se znaky, předjímáním budoucího v respektu k přítomným možnostem bytí vůbec. Organismus musí býti teprve fysiologicky předpřipraven a porodem vstoupit na půdu existence. Teprve potom, je mu uloženo, onen přerod rozvíjet a naplňovat sebeurčeními, vycházejícími z vlastní

12


individuální odlišnosti. Myšlenka je vzácností a je možné k ní dojít jen usilovnou cestou poznání, námahou, s nesmiřitelností iracionálních zkratek. Život je ovšem vzácný nevýslovně, neboť život sebe sama obhajovat nepotřebuje. Myšlenka se však této námahy vzdát nesmí, neboť vzdala-li by se sebeobhajoby, v tom okamžiku zaniká. Myšlenka mizí dřivě než život. Dokonce myšlenka není ani slovo, které by mělo být na počátku. Předjímání bytí myšlenkou je pýcha, které se nemoudrý člověk v daleké minulosti nevzdal, a aby takovou naivitu obhájil, oděl ji do svatého roucha, se zázraky. Myšlenka myslí bytí pouze z toho, co jest. Teprve vědomí ukládá tomu, co jest, význam duchovní hloubky a šířky. Tedy člověk ve vědomí konstruuje svět s jeho domělými přesahy. Myšlenka, která takto myslí, nemyslí jsoucno, ale sebe samu. Vědomí, naplněné obsahem z takového myšlení činí je věcí vlastního zájmu. Život nemůže být předmětem zájmu, ale vyrovnávání se pouze s tím, co v předjímání zachyceno, může se stát součástí pravdy o člověku.

§2. Příchod na svět.Předjímání v sebeurčení fysiologickém nyní doplňuje předjímání v sebeurčení existenciálním. Slovem „doplňuje“ chce být zvýrazněno, že zde zatím hovoříme o zakládajícím sebeurčení. Tak jako v mateřském těle, nový život získává přírodou ukládaná předjímání, stejně tak se nyní budou nová předjímání stávat obsahem novorozence, zejména do tří let jeho

13


vývoje. Současně s tímto nabýváním zkušenosti se ocitáme v poli něčeho, co později zazní jako faktické tázání: Co je to, co jest? I když podobná otázka ještě nemůže být položena výslovně, nový život fysiologickým předjímáním zůstavuje předjímání intelektuální. Jejich prostředníkem je k tomu, úprava předjímání psychického. Dokonce emoce zastupují předjímání svého druhu. Příjem potravy je zase, předjímání pocitu slasti (Freud). Nic méně, bytí a jeho první nevývratnost v procesu události – porodu – je naplněno nesmlouvavou přítomností, zkušeností otřesem, porušením bezkonfliktního předjímání, doposud přetrvávajícího klidu v matčině těle. Pojednou tak proti sobě stojí minulé a přítomné. Dítě zakouší sebe samo, svoji jedinečnost. Nyní ještě ve strachu z odpoutanosti, která přišla tak náhle a mnohdy i bolestivě, ale přeci jen s tolika novými zážitky. S novým životem přichází nové bytí v existenci, určitost jsoucna - lidská vzácnost. Člověk je bytí v předjímání. A aby toho beztak nebylo ještě dosti, člověk je, toto bytí v předjímání, na předjímání spoluúčasten, neboť mu, za několik měsíců půjde hlavně o předjímání sebe sama. Předjímání a usilování o…, jsou záměry. Toto je originální východisko z nové situace, do níž je porodem dítě vrženo, co by do původní okolnosti, kde již není jiného zbytí. Je totiž třeba volit sebe sama. Křikem, silou stisku ruky, kopáním, kousáním, následně také řízenou

14


defetací a pomočováním, příjmem potravy a způsobem jeho průběhu. Záměr, jako praktické vykonávání ve volbě sebe sama, nahrazuje prosté předjímání usilováním o určité o… Jde tu, zejména o blízkost matky. Konečně všechny tyto okolnosti doplňuje řada nových, doposud nevýslovných, ale již všelijak zahalených otázek, z nichž nejpřednější je: Jak to, co je, je tím, čím jest? Pouhou reflexi poznenáhlu začíná doplňovat zvídavost. Je pociťována, i když zatím jen vágně, jako prostor vědomí a s ním i možnost naplňování, či lépe vyjádřeno, schopnost pojímání. Prvotní ego přechází do nesmlouvavého narcismu počátečních měsíců a let života dítěte. Tato subjektivizační absorbce o neznámém prostoru a jeho velikosti, zakládá rovněž originální zkušenost se světem. Vnějšek a vnitřek se vyhraňují osobní zkušeností. S ní souvisí i postupně nabývaná reflexe věcí v jejich nekonečné rozmanitosti. Mezi veškerou tou bohatostí forem, předjímání staví na svém počátku dítě do situace rozpolcenosti. Pudové dráždění a úzkost. Tyto dvě veličiny se začínají ohlašovat a naléhat na subjektivní sebeurčení, které doposud ještě není schopno si tyto okolnosti přiznat, ba ani jinak uchopovat, než jako plynutí v čase a bezmyšlenkovité ztotožnění. Jsem pouze toto (pudové dráždění a úzkost) a to je vše, co mohu v danou fási vývoje dělat. Pudové dráždění vyvolává zájem, zvídavost, nutkání, směřování k… Úzkost je

15


protikladem toho všeho. V pudovém dráždění subjekt realisuje nároky těla. V dráždění vyvolávaném úzkostí probleskuje zbrzdění tělesných nároků, je to ohlašování pozdější morálky, ve smyslu odpírání si na úkor dobrých mravů. Nyní však obě veličiny stojí ještě nerozpoznány proti sobě a jsou předjímáním budoucí práce, námahy sebeuvědomování, prorůstání sebou samým. Ohlášení prvního znaku sebevědomí v uchopování pudového dráždění a úzkosti, tato výplň morální sebejistoty, zde zakládá ještě další motiv. Je jím nahlížení do vlastního nitra a porovnávání se s okolím. Subjektivní a objektivní platnost bytí zde získává také prvotního zakládání, ovšem pouze v míře smyslového vnímání a pociťování této smyslovosti, co by znaku slasti z pojímání věcí a zážitků, přinášejících to libé nebo nelibé, na němž v budoucnosti onen jedinec nespočetněkrát vyhoří, pro neukázněnost. Blízkost matky však nechává zapomenout na tyto záblesky, pronikající do nitra subjektu, prostupující reality. S matkou je každá tíseň vymazávána. Pudové dráždění může být z vnitřku dáváno vnějšku. A stejně tak z vnějšku může být započato sebepojímání. V sání mléka z matčina prsu se může lehko stát vyprazdňování nenáviděné části vnějšku, sebepojímání pohlcováním. Takto se svět okolí novému životu zpřítomňuje v akci, konkrétním přístupu, události, v opakujícím se režimu nutných úkonů. Vzpomínka na tyto okolnosti je základem představivosti. Jestliže dítě

16


zapomíná v přítomnosti matky na všechno to špatné, co doposud na své „cestě“ potkalo, vzpomínka na to dobré zůstává rozjasněna a přihotovena k vyzvednutí. Její čas přichází v okamžiku, kdy lze prodlévat v čase nasycení a rozjímat o příjmu ještě vyšší dodávky libosti. Přitom vše je stále na svém počátku, nerozvinuto, ale zahaleno, avšak zpřístupněno, ba nevědouce, že je vyobsaženo jako zvnitřnění k pohotovosti, ba že vůbec takový obsah, tu již jest. Nutkání podstupovat nové a nové výpady do okolí, zdá se prozatím nejzajímavější podnik, toho všeho. Dynamika, zájem, potřeba se staly důležitostmi na prvním místě. Jakákoliv známka, náznak, že okolí nebude těmto požadavkům vyhovovat je draze placena nesmiřetelnou pozicí odporu, důrazem, vynucováním si, napadáním - - zrychlením pohybu.

§3. Rozpoznávání skutečnosti.Smyslové vnímání je organický majetek každého subjektu. Ve smyslovém vnímání se člověku zůstavuje svět s jeho prapůvodními významy. Smyslové vnímání umožňuje: 1. zůstat sebou samým; 2. kdykoliv vyjít, ze sebe sama, do exteriéru událostí. Ve smyslovém vnímání zůstává to, co rozum má tendenci později slučovat, na vždy rozloženo a přetrvávajíc ve svých elementech. Na smyslové vnímání lze ukázat, kdežto myšlenka se schovává za pojmy, abstrakce, obrazy a zjednodušování, domnívajíc se, že tímto, snad lépe, samému vědomí zpřístupňuje svět v celé a smyslová

17


data překračující významovosti, pravdě o sobě. Myšlení však pouze konstruuje svět, vytváří psychické modely objektů. Smyslové vnímání, racionalismus neracionalismu, idealismu či, co jiného, tedy pouze ono je zásadou, pro veškeré příští nabývání vztahu k sobě a, ke světu jako takovému. Tak jako narození je nastoupení cesty, přechod od pouhé pudovosti k myšlence, je smrt pouhá ztráta schopnosti myslet a řídit běh událostí, podle vlastních přání. Nyní se však myšlení začíná probouzet ke svému zůstavení. Opakující se fenomény životních akcí všeho druhu vtahují subjekt do rámce životního pole. Předurčenost neurofysiologického nastavení, umožňuje obsáhnout jen individuálně dostupný prostor toho, co později bude zváno, svět, můj svět. Před tím je však třeba úsilí. Úsilí po chtění, ůsilí po překonávání marných pokusů, úsilí po ověřování, tedy zdroj vnitřní síly, vůle jako taková. Přichází s námi na svět. Je dynamickou složkou přirozeného nastavení. Jako temperament předurčuje míru aktivity v obdobích nejvyšší naléhavosti, pro to, vykonat změnu, dosáhnout svého. Smyslové vnímání a vůle společně obhospodařují vytrvalost kognice. Vytrvalost legitimuje, pro bytí ve světě; vytrvalost zahání strach, hlad, pocity zoufalství, že něco již nelze vykonat, že snad selhaly všechny pokusy. Vytrvalost do sebe pojímá chtění, základní obraz aktivního směřování k určitému cíli. Vytrvalost a vůle ukládají tomu, co jako přijímané, nebo odmítané, se takto má

18


stát skutečností, pro pohnutku, jež vychází z autonomní vůle. Vůle předchází vědomí o vlastním Já. Aby mé Já mohlo později sebe samo deklarovat sebevědomím, musí mít vůli k sebeprosazení, sebeobhajobě, vůli k hledání sebe sama, pokud jsem se ztratil v labyrintu existenciální množiny. Takových situací, nový život čeká, na jeho pouti, bezpočet. Život je trvalé upadání, znovuvzkříšení, propadání pocitům marnosti, znovuzískání naděje. Vůle se pomalu mění v touhu, libido, naplňování pocitu slasti; z rozpoznávání skutečnosti potom zůstává jen rozpoznávání mé skutečnosti, rozmanitosti věcí, jimž náleží poslušnost, ukládaná mým vědomím. Ještě než se toto vědomí může stát sebou samým, tedy sebevědomím, musí mu v jeho středu vyzrát smyslová zkušenost. Vědomí není schopno bez smyslové zkušenosti obstát. Samo je pouze a jen takto rezervoárem sbezkušenostního obsahu. „Smyslová jistota, čili toto a mínění“ (G. W. F. Hegel, Fenomenologie ducha), se ukládají pouze jako pevná data. Hmatem, nový život k sobě poutá svět svého okolí tak, že jej, zejména v počátku, pevně třímá ve svých rukou. Věc o určité velikosti a tvaru se v dlani dítěte oběma fenomény slučuje. Toto sloučení je obrazem skutečnosti, která platí pro tuto jedinou věc. Opakovaným kontaktem ruky s touto věcí fixuje se její obraz tvaru a velikosti do hlavy dítěte. Nespočetněkrát

19


zakoušený kontakt s podobně třímajícími věcmi ve svých rukou, dítě později zužitkovává v prvních náznacích selektivity: rozdíl věcí je určen velikostí a tvarem. Svět je věcnost vyjímaná, ale stejně tak všeobsažná z různosti velikosti a tvaru. Svět jako různost věcí je touto růzností ne vzhledem k tomu, kdo věc pojímá, ale vzhledem k sobě samému, tedy ke světu vůbec. Věci jsou samy o sobě, Já jsem mimo věc, jsem ten kdo pojímá. Já a věc jsme vedle sebe, věc je určena svým výskytem, Já jsem rovněž výskyt sebe sama. Jsem vnímající, rukou šmátrající věc, po věci. Já a věc se nacházíme v poli bytování toho, co jest. Bytí věci je možno od sebe odloučit, ponecháním jí na místě. Sebe sama však odloučit nemohu. Jsem trvale, bytostnou stránkou každé přítomnosti, každého nyní (M. Heidegger, Bytí a čas). Vidění věci značí přesnější odloučení této věci od věcí jiných. Věc vnímaná v mé dlani, je stejně tak bytujícím fenoménem jako věc (věci), na kterou současně dopadá můj pohled. Věc v mém zorném poli vykazuje sebe samu, zejména po dřívější hmatové zkušenosti s ní, stejně jako věc v mé ruce. Rozdíl mezi věcmi může spočívat od nynějška také v tom, že nejsou v mé dlani, ale mimo mne, nyní již pouze viděny a jsou stejně tak reálně rozpoznávány ve svých zvláštnostech, či shodě. Zrak, jako fenomén rozpoznávání věcí mimo jejich (naši) hmatovou kvalitu, sumarisuje obsah dřívější hmatové zkušenosti

20


způsobem analogie. Srovnávání a připodobňování ovšem, zde nemá znamenat přibližné, relativní ukládání hodnot věcem a potřebu jejich následné verifikace. Hmat a vidění jsou směrovány k tomu, aby se člověk dokázal, zejména zorientovat. Orientace umožňuje pasívně, nebo aktívně být v místě a čase ve shodě s jejich významy a přesahem k smyslovému vnímání dalšího druhu: vnímání čichem, chutí, sluchem. Pořadí se zdá ovšem být na pováženou, neboť právě čich, jako vývojově nejstarší smyslový orgán, zpřístupňuje člověku svět k matce a potravě. Čich, fixuje zejména veškeré pachy a vůně. Jeho význam je dalekosáhlý. Podobně jako chuť, míří na emoce a orientaci. Vzhledem k jeho emotivní spjatosti, má s chutí nejhůře pojmenovatelný fenomén okolností, jimiž jej lze popisovat. Čich je to, co voní, nebo zapáchá, tvrdil by laik. Čich je ovšem víc než jen to. Má totiž zdaleka nejblíže také k tomu, co zůstavuje představy, vzpomínky, motivuje a provokuje k nejrůznějším behaviorálním úkonům. Čichové vjemy se nejlépe fixují v podvědomí, dokonce nevědomí s nimi počítá a jako fragmenty prosazované do vědomí, mnohdy otravují ve snech, až s nebývalou intenzitou a pravdivostí. Tam, kde se vnější svět stává součástí mého Já, když se mi vnucuje svými věcmi, tam se jeho zvláštní podoba, podoba vnějšku, převrací v subjektivní určení, jakmile se mi dává ve vůni, či zápachu. Vůni rozpoznanou v její sametové hebkosti chci darovat,

21


podělit se, nebo v tichosti si vychutnat. Zápach osočím odmítnutím, reakcí rovněž zásadně subjektivní motivace s intensitou prosazení, buď méně nebo více, dané okolnosti odpovídající. U hmatu a zraku tak mohu rovněž učinit. Čichem ovšem pojímáme do útrob, nádechem a jeho výsledný vjem proto zdaleka nejvíce, stejně jako chuť, souvisí s fysiologickým kontaktem. Čichem a chutí, dochází k zásadní introjekci smyslově zakoušených fenoménů, jako je vůně, zápach; či potrava a její chuťové barvy. Zůstává ještě sluch. Stejně jako předchozí počitkové zdroje, zpřístupňuje nám okolní svět na základě vnějšího receptorového uzpůsobení. Exteriorita, prostorovost, vcházení do vnějškovosti charakterisuje tento vjemový aparát. Avšak, co je to za vnějškovost, když tak, jako tak, v poli možného vnímání sluchových fenoménů, se můžeme ocitat i u něj, pouze ve své hlavě? Sluchem vyprazdňujeme vnějškovost vzhledem k tomu, co produkuje jako své zvuky. Zvuk vchází uchem do lidského mozku. Představivost je vázána na sílu zvuku, tón, jeho barvu – melodii. Zvuk člověka objímá a objímání zvukem je objímání jistotou, nepřátelstvím, laskavostí, hrubostí… Zvuk sice, na jedné straně vyprazdňuje vnějšek, na straně druhé, vnějšek zaplňuje. Má i citový obsah, pakliže jeho náplni dá někdo smysl v rytmu a melodii, kterými, potom zvuk promlouvá, co by hudebním dílem. Zvuk jako fenomén o sobě, ač neuchopitelný,

22


oproti věci třímané v dlani, daleko dříve pohne k slzám, nadšení, vzmachu revolty, či jakkoli emotivní reakci. Věc v dlani může sloužit, najmě jako nástroj, věc v hlavě zase jako duch. Tak ve smyslovém vnímání ukládají se již první zárodky pro praktické zacházení se světem, stejně jako zárodky, pro duchovní určení, jejichž proměna v lidský úděl, je jen nepatrným rozdílem mezi analýsou a syntésou, neboli tím, co je pouze vnímáno a tím, co je z toho, myšleno. Smyslové vnímání, tím, že je předurčeno, má logiku v sobě samém. To ovšem neznamená, že v sobě samém, zpřístupní nám svět v celé jeho rozmanitosti okamžitě, jakmile nový život vstoupí na pevnou zem. Rozpoznávání, tedy postupné nabývání vnitřního zraku smyslového vnímání, vnímavosti, je předpokladem individuálního úspěchu. Tak jako existují hranice vrozené dynamiky fysiologického, behaviorálního projevu, stejně tak existují, u každého zdravého jedince, hranice pro rozvoj smyslového vnímání, jeho kvalit. Vedle toho, existují samozřejmě hranice pro zachytávání těchto kvalit, jejich popis, tj. jejich filosofická reflexe. Prozatím se nacházíme na prahu života, na cestě k osamostatňování. Zde se smyslové vnímání mísí mezi sebou. Selektivita je vnucována vrozenými impulsy. Jíst, vnímat, spát; jíst, vnímat… Rozpoznávání věcí je pouze dynamika, nikoli vůle, sebeprosazující se vzhledem k nároku přežití. Svět okolí, je novým životem testován. Jednotlivé smysly

23


jsou zapojovány, aby podaly informaci o aktuálním stavu okolností. Nic více. Jen zřídka vydávají jednotlivé smysly informaci, která např. varuje. Mezi smyslovým vnímáním, bezděčným rozpoznáváním věcí, chutí, zvuků… a vytvářením vztahů mezi nimi, doposud nenastalo to nejdůležitější, a tj.: zkušenost. Zkušenost varuje, nabádá, zkušenost rovněž nutká. Zkušenost z pecivála, dělá člověka. Specializace smyslového vnímání sice dláždí cestu ke skutečnosti, tedy k tomu, co je nevývratnou součástí každého lidského bytí, ovšem, není to skutečnost, k níž lze ještě zaujmout postoj. Smyslovost je izolovaný práh, specialisovaný každým smyslovým orgánem. Ve smyslovém vnímání neexistuje možnost záměny. Neprve je tedy zapotřebí, naučit se vnímat vše takové, jaké jest. Potom může přijít celoživotní improvizace v marnosti otázek, zda tedy vše je vskutku takové, jak to vnímáme, nebo zda se někde nenachází, nějaká ta metafysická, transcendentální, religiósní, spirituální, mystická, parapsychologická… skulinka. Bytí je novému životu zprostředkováno. Usilováním o… je toto bytí pozvolna proměňováno v pochybnost, když subjektivní vnímání a rozpoznávání fenoménů vůbec, činí z věcí vnějšku, předmět jednoho celku a současně vnitřku. V tomto místě doposud netoliko tápeme, a nejsme ochotni připustit, že odmítnutím onoho, navíc proklamovaného světa zázraků, získali bychom esencialitu bytí v

24


samozřejmosti. Přirozenost není samozřejmost. Za přirozenost se má ochotu považovat i dílo stvoření, kdežto samozřejmost je, de omnibus dubitandum est, a k tomu, experientia est optima rerum magistri. Nuže, nový život vstoupil na půdu nejistoty, kterou si sám zoral, zasel a nechal vzklíčit. Nyní bude sklízet, co uložil do brázdy, když odmítl reálný plod a začal se cpát jen vlastními představami. Smyslové vnímání musilo ustoupit do pozadí, aby se duch nažral, již beztak přežvýkanou potravou a nechal nadmout, až k prasknutí. Nepokornost ducha se začíná ohlašovat.

§4. Vstávání a dosahování vzdáleností.

Kritikou duchovních sil jsme předejmuli dějinnost vývoje osobnosti k samému prahu únosnosti. Nejen, že se takto věci mají jako cesta, která je považována obecně za správnou, ale má se rovněž za žádoucí. Výsledek, se nakonec dostavuje nesmiřitelností pro přijetí hodnoty jednoduchosti, na úkor vyspekulované skutečnosti, kdesi v ráji, údajně nebeských fenoménů. Ohlašování první sebetranscendence však přichází mnohem dříve. V prostoru vynacházející se věci, které doposud mohly být jen v dosahu, přibližují se lezením a zmnožují tak o vlastní vůli veškero poznání. Druhý rozměr fysikálního světa se v mysli nového života rodí s touhou po poznání. Věci mají své vlastní fenomény, ale stejně tak zapadají do světa svého okolí. Věc lze prohlédnout z různých stran. Věc se nachází na místě,

25


kterého mohu dosáhnout pohybem celého těla. Věc bytuje v soujmu událostí. Věci na sebe „nasedají“ tím, jak jejich funkce ovlivňují existenciální významy věcí kolem sebe. Věc je jednotlivina mezi ostatními jednotlivinami. Ovšem mohou existovat i věci, které jsou nápadně stejné, přibližně funkčního charakteru, věci s obsahem, nebo věci bez obsahu, věc jako něco podobajícího se k věci jiné, atd. Pakliže hovoříme o věci, opět jen z onoho smyslového založení, je touto věcí vždy jen to, co budí zájem. Zájem, toto pojímání o sobě, dělá z věci, o kterou se zasazuji pohybem, věc, která se přibližuje, nebo vzdaluje. Lezení je novému životu poznání, že svět jeho okolí je mu dostupný. Tato dostupnost a mnohost směrů si vynucují pozornost, rozhodnutí, akci. Stále méně a méně jde nakonec o věc samu, k níž se chce nový život přiblížit, nebo se od ní vzdálit. Více se pojednou objevuje radost z pohybu jako takového. Lezení, které je střídáno vzpřimováním a chůzí, je ponenáhlu aktivitou zbrklého přebíhání. Ovládavost vlastního těla, dosahování vzdáleností, pro vzdálenost samu, nabízí zvláštní druh uspokojení. Nastal okamžik zjištění, že ve světě se můžeme cítit dobře nejen s věcmi, ale také se sebou samými, jakmile svoboda volnosti, fysické brázdění prostorem je vykonáváno o vlastní vůli, nebrzděné omezeními pouhé věcnosti světa. Pohyb těla sice vytváří mezi věcmi světa mého okolí jistá pouta, ovšem s poznatkem o

26


mnohotvárnosti, strukturovanosti jsoucna jako takového. Jsoucno zde sice ještě není vysloveno, ovšem ohlašuje se jako spojování jednotlivých částí bytí. Jejich pojítkem jsem Já sám. Přebíháním naplňuji prostor - - bytí se otevírá mým přičiněním, aktivitou. Původně jednotné a nerozlišené jsoucno se pohybem otevírá do rozměru. Toto otevírání současně nabízí vcházení. Fysické nastávání v akci, je pohybem a jeho vcházením do…, poznatkem o vnitřním ději, události a její skrytosti, jinak před zraky pasívního okolí. Domělost, že se kolem mne nic neděje střídá nahlédnutí, že událost je plně v mých rukou, pokud k ní, k jejímu přístupu a svému vcházení do…, dám pokyn. Události se dějí. Já, svým pohybem mohu mít k událostem přístup. Mohu rovněž sám sebe od pohybu odradit; událost v události. Mohu být součástí světa mého okolí jak v souvislostech vnějších, tak v souvislostech vnitřních. Prvotní zakládání mezi mnou a okolím, subjektem a objektem má zde své pevné, střízlivé založení. Aby se vstávání a dosahování vzdáleností stalo věcí úsudku, tedy: chci dosáhnout k tomu a k tomu, musí být na počátku takové akce motiv. Zpravidla je to zrak, zvuk, jimiž nahlédneme věc a k ní, se potom hodláme přibližovat. Po nutné době fixací ovšem přichází další fenomén. Paměť uchystává nový zájem i tam, kde se věc, k níž se hodláme přibližovat, před námi fysicky nevyskytuje a přesto se k ní rozhodným způsobem

27


přibližujeme v přesvědčení, že se s věcí zcela samozřejmě setkáme. Často přichází potom zklamání, od kterého nás chrání už jen přesmyk zaujetím jinou věcí; propadání smyslovým událostem. Pohybem jsme zmnožili vnímavost jsoucna. Pohybem jsme vyšli ze své vlastní tmy nevědomosti k bráně poznání. V pohybu se svět člověku zůstavuje jako širá pláň možností. Pohyb uchycuje člověka v zamyšlení, které přicházejíc později, nutí k zastavování, aby se lidský úděl nestal neřízenou střelou. Pohyb je odpovědnost. Zachytávaný pohyb ve fotografii umravňuje jsoucno lidským obsahem. Dítě je zaznamenáváno zejména pro svůj pohyb. V pohybu jsou znát všechna úskalí vývoje. Jako pohyb, událost je měřeno i to, kam až člověk, za celý svůj život došel. V pohybu je na samém počátku i síla a nadšení pro život sám. Ve zmarněném životě pohyb skomírá a v patologii chce být dokonce potlačen. Pohyb je demonstrace vnitřku vnějším projevem, sebeprozrazujícím obsah lidské existence, jako tohoto konkrétního bytí, bez možnosti zastoupení jinou varietou jsoucího. V pohybu je člověk nejurčitěji sám sebou, tím kým jest. Jako pohybující, jednající, myslící, chovající se všelijakými stupni nálad, tak tento pohyb je to jediné, co člověk má sám za sebe, neodejmutelně a spravedlivě mu to přisouzeno, pro život sám. Život je pohyb v naplňujících souvislostech. Myšlení je vyprazdňování obsahu vědění na sám kořen poznání.

28


Aktivní život jediného lidského jsoucna, toť otevírání se, nebo zavírání tomu, co se ohlašuje nesmlouvavou naléhavostí pro čin - toto sebepojímání.

ČLOVĚK JAKO DÍLO SEBE SAMA

29


§5. Oslovování světa mého okolí. Smyslové vnímání a vědomí o vlastní fysické přítomnosti, učinilo nový život tím, který tak nyní, ze základního nastavení, zapadá do okolností sobě neodejmutelného a, stejně tak, i vnějšího jsoucna. Příprava k faktické a neodvratné sebetranscendenci byla definitivně dokončena. Mezi bytím tohoto faktu a nastáváním k obratu v řeči, se nachází ještě místo posečkání. Dítě než zahájí oslovování světa svého okolí, uzavře se na krátkou chvíli do sebe. V prvotní meditaci, sbírá odvahu k odpoutání od přírodních zdrojů. Výbuch mluvení, zpočátku jen nenápadně vztahovaného k vlastním neologismům, v nichž se orientují jen dítěti nejbližší jedinci, se poznenáhlu mění v subjektivní zájem, od ukazování věcí a jejich jmenování v komunikaci a sebeprosazování, vynucováním, či argumentací. Takto jsme sice něco málo předznamenali, ovšem, nelze bez takové časové přehlednosti chápat souvislost mluvení, jako prvotního oslovování věcí, aniž bychom, právě toto, výslovně nepředpojali. Jak se to tedy má s oslovováním světa mého okolí? Jakmile smyslové vnímání opustilo půdu vzácnosti, z onoho způsobu poznání a pohyb dosáhl nejbližších vzdáleností, spojením jejich tvaru, nový život uklidnil tyto požadavky a může se nerušeně

30


věnovat zkoumání věcí. Toto uklidnění rozptylu vnímání a sebepojímání v pohybu, dává čas k hloubce. Tato hloubka se však nenachází vně nového života, ale nový život ji poprvé objevuje v sobě samém. Na místo pouhého zaplavování pocity ze smyslového vnímání dostavuje se, nečekaně, obraz, jenž se nutí být pojmenován. Pocit a obraz si k sobě nachází cestu. Obraz je dvojí. Ve vědomí a v objektu, mimo nový život. Jednotlivé obrazy vně subjektu tvoří svět, jednotlivé obrazy uvnitř něj, tvoří vědomost o vnějším světě. Obraz a vědomost se sblížili. Pocit, přeci jen zůstává vězet v neznámém poli svých vlastních určení. Pro obraz a vědomost platí zákony myšlení, pro pocity neplatí nic, pouze fakt, že jsou a jejich uchopování je vždy již a nadobro, nejistý podnik. Obraz a vědomost jsou předstupni myšlení. Myšlení je předstupněm řeči. Řeč je předstupněm oslovování světa mého okolí. Oslovování světa mého okolí je ukazování světa v podobě jeho pojímání, mým vědomím. Oslovování vyvádí mé vědomí na světlo poznání; prakticky zůstavuje můj svět, pro druhé. V uchopování světa oslovováním však zpočátku zůstáváme vězet na jednotlivostech. Kohout, pes, matka, panenka… musí býti teprve fixovány, aby následně mohlo dojít k jejich seřazení a vestavění do světa, jenž je oním okolím, zahrnutým do rámce mého bytí vůbec. Fixovanými jednotlivostmi v oslovování světa mého okolí, je obraz

31


mého světa rámován. Jako takový je, onen rám, mou prvotní zkušeností, se světem v oslovování a podání. Oslovovaná jednotlivost (kohout, pes, kočka, panenka…) přibližuje vnější jsoucno vědomí. Nechává splývat subjektivní doměnku s objektivní skutečností. V jednotlivosti je jí samé ponecháno to, čím jest. V jednotlivosti je svět určen mimo spekulaci rozumu. Oslovování v jednotlivosti, vědomí pracuje poprvé s tím, co jest. Jednotlivost vyplňuje jsoucno určitostí sebe sama. V jednotlivosti proti sobě stojí věc a její protiklad; tj. věci jiného jsoucího a stejně tak i vědomí, které v oslovování pouze pojímá. Oslovováním nový život postoupil od předjímání k pojímání. Předjímání, jak bylo již podáno, utváří k přípravě, prodlužuje nastalé k budoucímu. Pojímání v oslovování se chce sloučit s přítomným. Oslovování však ještě nebrzdí předjímání. Oslovování je zprostředkovatel k novému předjímání. Je to předjímání intelektuálně duchovní. Přitom ovšem předjímání fysiologické ještě nebylo dokončeno. Předjímání tělesné a pojímání rozumové, se rozestoupili. Cesta k normě a patologii psychických funkcí, prozrazujících o svém nositeli soulad či nesoulad, jenž může býti předmětem diagnostického zpracování, toť v tomto bodu počátek odluky rozumu od přírody a nastoupení nesmiřitelného zápasu mezi tím, co je dáno možnostmi biologické výbavy a, co je dáno tím, co si o sobě, člověk myslí. V oslovování však ještě nejde toliko o myšlení, jako o pouhé ukazování.

32


V oslovování, tedy v tomto ukazování zvláštního druhu, je smyslový vjem a jeho citový výraz zvýrazněn zvukem hlasu. Takto uzpůsoben, zatlačil pouhé dotýkání se věcí, jejich úpravou na vzdálené přenášení, neboť v oslovování se věc, která je vymezena slovem, stává nemateriální součástí pojímání, stejně jako předjímáním svého druhu. Oslovování spojilo svět vnějšku a svět vnitřku. Oslovování však doposud nenese pojem, ale jen ukazování. Oslovování je proto odrážení světa věcí, či jevů v jejich, tak jako tak, surové podobě. Setkáním oslovování a věci samé, ze smyslového vnímání, se to, co je ve své původní podobě, tedy věc a její výraz v expresi slova, stávají rovnocennými. Tedy to, oč tu běží je zachování této rovnocennosti. Jejím přestoupením, přestoupením rovnocennosti, věc ztrácí sebe samu a stává se výhradním vlastnictvím pojímajícího subjektu. V pojímání oslovováním se mění smyslový svět, na svět subjektivní výplně. Aby subjektivní výplň mohla plnit funkci světa a dostát z hlediska svého určení tomu, co je od ní požadováno, tedy zajistit poznání, musí oslovováním obsáhnout nekonečný prostor vjemů a jejich kombinací trvale monitorovat nastalé skutečnosti, neboli udržovat subjekt v naladěnosti k přítomnému stavu okolností. Oslovování je, proto současně vykazování světa mého okolí, vzhledem k nastalé aktualitě jsoucího.

§6. Zobrazování a paměť.

33


Aby se oslovování a smyslové vnímání v předjímání skutečnosti stalo vlastnictvím subjektu, musí jim pomoci zobrazování a paměť. V zobrazování nový život ze smyslové zkušenosti se světem, vyjímá to, co o vlastní vůli činí zřejmým pro osobní zájem. V zobrazování, tedy prohlížením smyslové zkušenosti v pojímající oblasti vlastního Já, dosahuje nový život stupně určitosti vzhledem k tomu, co se jemu stalo obecným zájmem. Toto obecné, však nenáleží vnějšku, ale vnitřku. Představuji si to, co je k představě nutné a jako takové, se to považuje za obecně žádoucí. Prvotní, fakticky Jáský princip se zde stává normou, pro porovnávání, se světem mého okolí. Co je, tedy představa, se rovněž má, za skutečnost. Nutnost zaobírání se představami, pojednou vnímající subjekt zaplavuje novým pojímáním a to, ohlašujícím se pojímáním sebe sama. Možnost odpoutání od světa smyslové naléhavosti a sebeuvržení do záplavy světa představ, poznenáhlu vytváří nahlížení v pojímání sebe sama, v rozdílu. Zobrazování se trápí pouze tím, zda to, co z vnějšku do sebe pojalo, věrně, tomuto vnějšku, odpovídá. Proto se zobrazování ještě nestalo plně rozvinutou skutečností vnitřního Já, ale pouze hrou s obrazy, která je rovněž součástí základu projekce behaviorálního významu, když se dítě chopí hračky a uloží jí, z pozice zvnitřnění, náležitou roli, ve specifickém zacházení s ní. Dětská hra je hra s obrazy a předměty slouží jako jejich zprostředkovatelé.

34


V zobrazování doposud nejsou nahlíženy rozdíly v detailech. Zobrazování je přijímáno jako celek. V tomto počátku již, chvějícího se nadšení pro život sám, subjekt přechází od pouhé vnímavosti k uchopování „mého světa“ svým způsobem. Neboť to, co je, byť spontánně představováno v obrazech, ze smyslové zkušenosti, zde rovněž odpovídá přirozenému nastavení neurofysiologické dynamiky, případně probleskujícího talentu, onoho zvnitřňujícího se Já. Je tedy zobrazováno (představováno) jen to, po čem prahne přirozený zájem, tohoto Já a na co, tento zájem doposud stačí, vzhledem ke své předpřipravené a z minulosti předjímající zaměřenosti, na své podstaty, k nimž tíhne o sobě a bude je následným sebeurčováním, již jen rozvíjet a to, k osobitému postoji. Zobrazování, se proto odehrává jako prozrazení skutečného založení, poměru osobnosti, ke světu, svému světu, jako takovému. Zobrazování je takto, rovněž vykázání světa, jako svého vlastnictví. Zobrazování předjímá pozdější názor. Uchopování v zobrazování dělá to, že obraz světa je dán v projekci a nutnosti, tuto projekci také vysvětlovat. Tím je zobrazování předurčeno k obhajobě, neboť tam, kde nejvíce naráží, je střetávání. Paměť se zobrazováním rozšiřuje z obrazů zprostředkovaných smyslovým vnímáním, o zvnitřněné zážitky, přisuzované jednotlivým obrazům a tomu, co z nich, v emotivní oblasti, zůstává živé. Stejně tak, se

35


zde paměť stará o to, aby nežádoucí zobrazování bylo potlačeno a to, které má sloužit k navázání na život důležité a aktuální potřeby, stalo svěží součástí realisovaných úkonů a potřeb. Z předjímající části vývoje, se tu opět dostáváme, ovšem na novou, kvalitativní úroveň práce s fixovanými zážitky z osobní minulosti. Paměť rozmísťuje realisované úkony a jejich emotivní výplně, do okruhů takových pojímání, i když mnohdy potlačených, které se vždy mohou stát aktuálně přítomným stavem subjektu. Paměť je proto pohotovost, připravenost k seberealizaci vyjímáním i z dávné minulosti subjektu, aktualisovat již neevidované zážitky se smyslovou zkušeností, nebo jejich zobrazované fragmenty. Takto se pameť ocitá na jiném spektru významů, než je vše, co jsme doposud opisovali. Paměť totiž zůstavuje subjekt, poprvé tísni z vlastního obsahu pojímání. Pamětí se otevírá cesta k sebeupamatování, sebereflexi, k aktuální výzvě: Nezapomínej na sebe sama! Jelikož je tato výzva stále naléhavější, činí paměť z jejího postavení věc prvního zájmu. Zobrazování a paměť k sobě přibližují vnejšek a vnitřek. Já a svět mého okolí se začínají dotýkat jeden druhého, nečekaně, v úžasu, že to, co bylo doposud jen tušené, se stalo skutečným vlastnictvím mne samotného. Já jsem svět, svět je to, co jsem Já. Narcistní uchopení skutečnosti, osobování si absolutního práva na skutečnost, je tímto pojímáním vnějšku současně předjímáním sebe sama. Stal jsem

36


se objektem mezi objekty, protože toto právo na to, být objektem, je vysoustruženo z jediného: doposud nahlížené věci smyslové zkušenosti mi byly vzdálené a jako k takovým jsem k nim vzhlížel s náležitou úctou, zejména pro jejich tajemnost. Nyní jsem rovnocenným, neboť své tajemství představ (zobrazování) prokládám touto skutečností, a kdykoliv si je mohu, o své vůli vyvolat zpět. Prvotní pocit nadvlády se tu zrodil pouze z jediného, svou představou obsáhnu víc, než pouhou jednotlivinu smyslové vnímavosti; představivostí a pamětí se stávám nositelem světa vůbec. Nyní Já, jako jednotlivina v mnohém, převrátil se mi svět, v němž se bezprostředně nacházím, ve svůj protiklad. Co bylo dříve smyslově jedním, se pro svoji jednoduchost stalo mnohým a, co je vydělením z této mnohosti vnímajícím subjektem (předjímáním, oslovováním, pojímáním, zvnitřněním, zobrazováním a pamětí), stalo se nyní jedním. Toto jedno do sebe pojalo svět a samo, se ohlašuje světskostí. Tj. ukládáním významu s v ě t všemu, co se dotýká jeho schopnosti zvnitřňování, jež tu ještě zdaleka neskončilo, ale nachází se tady, na samém počátku svého intelektuálního rozvoje. Vedle rozumu se nyní ohlašují, již první náznaky, po zájmu uplatnění pozdějšího vzmachu lidskosti, nebo-li ducha.

§7. Nesnadnost „pojmu“.

37


Aby se oslovování, zobrazování a paměť mohli stát součástí vědomí, musí se sloučit v pojem. Pojem je zahrnování, doposud rozdělených funkcí psychiky pod jeden celek. Pojem slučuje dálky vnímaných forem a ukládá jim důvod, proč být ve výsledku tímto novým, jedním. Pojem věcem, které jsou nějak určité ukládá to, proč jsou určité z hlediska těch a těch významů. Pojem tedy může také odnímat (abstrahovat) a to, co je určité, se tak může stát určitým pouze z nějakého důvodu, tedy z části sebe sama. Věcem přiřazuje, nebo odnímá pojem vlastnosti, aby tak odpovídali specifické schopnosti pojímání, jediného subjektu. Např. kočka bude muset, vzhledem k dřívější smyslové zkušenosti s tímto tvorem, již nadobro splňovat jistou třídu podmínek, aby ji následně pojem uchopil jako kočku, co nejadekvátněji vázanou k té, která tedy byla smyslově prožívanou a fixovanou. Pojem nejen označuje, ale stejně tak ukládá, věcem dříve pouze oslovovaným, obsah. Tento obsah se váže na celou fysickou zkušenost s pojímaným objektem, který se oslovuje v pojmu – kočka. Pojem, dále, není nositelem absolutních významů. Mění se podle toho, jaká je, jeho zkušenost se světem a sebou samým. Pojem zahrnuje možnost paradoxu. Oslovování, smyslová zkušenost, předjímání k individuální určitosti ovšem nikoliv. Toto jsou znaky podřízenosti se světu mého okolí z důvodu pouhého fysiologického nastavení a vyhovování. Pojmem však

38


zachází subjekt za hranice pouze toho, co jest. Ukládá fenoménům světa své významy, stejně jako jim je odnímá. V pojmu je uložen talent kombinace a schopnosti využít, tuto, ve svůj záměr. Pojem tak menusí nutně zahrnovat řeč, která má své samostatné místo, ale je s ní totožný. Pojem je řečí ještě před tím, než došlo k utváření vět v jazykovém podání. Neboť pojem může mlčet a přesto prohovořovat nesmlouvavostí svého podání. Pojem je před vlastní řečí výsledkem rozpínání vnitřního ducha jedince. Kresba, stavba z dětských kostek, hra na to a ono, odkazují, tedy na vnitřní stavbu, která vyráží k pojmům – pojímání světa svého okolí, se svými významy důležitosti. Proto je pojem schopen definovat momentální situaci subjektu. Sleje se v něm moment veškerosti a jako jediný znak může obsáhnout naprosto celý svět. Tímto světem v jediném pojmu je každý subjekt, pokud tedy tuto schopnost má a svůj pojem náležitým způsobem, z vnitřku, svému okolí předkládá. Dítě své pojmy ověřuje nápodobou. Tato hra ovšem není samoúčelná, neboť ve hře se dítě mění v to, co je objektem hry. Stejně jako sny jsou vyobsaženy pouze tím, komu se sen zdá, kde není rozdílu mezi dítětem a dospělým. Ve snech se pojem vytrácí ze svého účelu, neboť je podřízen marnivosti morálních zákazů a jejich přestupování. Ve snech jde o pocity, které dříve nedošly svého přirozeného uvolnění. Ovšem pochopit sen, lze jen tak, že mu

39


přiřadíme pojem, jímž se nám stane srozumitelným to, co sen říká, i když tu běží stále jen o emoce. Pojem a hra s pojmy, kombinace jejich významů, založených zase jejich obsahy, tedy to, co do nich ukládáme, je celá ta složitost porozumění smyslu vět, které se skládají, opět jen z pojmů. Pojem však může obsahovat celé spisovatelovo dílo o několika desítkách svazků a přesto, nemusí býti nalezena shoda mezi těmi, kdo toto dílo interpretují. Dítě své pojmy utváří tím, že znovu a znovu klade svému světu otázky. Dospívá konečně k prvním pochybnostem, zejména, když se setkává s neporozuměním tomu, jak jeho pojmům nedokáže mnohdy vyhovět, jeho okolí. Pojmy rovněž dokáží určitou okolnost změnit. Např. oslovením psa jeho jménem, dítě dokáže tohoto tvora přimět k tomu, aby si sedl, lehl, přestal štěkat, přiběhl, atp. Pojem však není jméno, jako např. Alík. Pojem zde je to, co všechno Alík udělá, když je s jeho jménem zacházeno. Pojem je základním stupněm pro účelovou výbavu vědomí člověka. V pojmu se člověk nachází jakoby ve svém světě významů. I dítě je pouze to, co obsahují jeho pojmy. Pojmy lze přenášet na papír, je možné je mnemotechnicky vázat k paměťovým stopám, činit součástí prvotní logiky. Pojmy zastupují celé třídy jevů, ve zkušenostní výbavě subjektu. Pojem je uložen také v pohádce, když děj přestoupí na dítě, které se s ním ztotožní způsobem hry. Jediný obsah, vyjímaný pouze z názvu pohádky, se může dítěti učinit hrou na celé

40


odpoledne. Vedle toho, do takové hry začínají pozvolna prostupovat nové a doposud netušené možnosti, vytváření vlastních pojmů, vlastní logické výstavby světa, přestávajíc respektovat doposud jen jeho přebírané formy. Tak se v pojmu prozrazuje individuální určitost s potřebou tvořivosti a prostá smyslová zkušenost, její zážitková reflexe potom i touhou, po vyhledávání a sběru nových zdrojů. Pojem jako účelné zacházení s tím, co je skutečné, volbou vlastních záměrů, rovněž odděluje světy subjektivních určení již tím, že k sobě vzhlíží, zejména jako oddělená a svými světy vyobsažená jsoucna. Světy subjektivních určení na sebe prostě a jednoduše začínají narážet. Pojem je vlastnictví. Vlastnictví a nárok na jedinečnost v sebeurčení. Pochvala druhého je pociťována jako újma sebe sama. Neboť pojem obecné dobroty, mi nebyl přiznán. Pojem jako nárok.

§8. Sebevědomí jako úděl. Pojem je předjímání nového druhu. Musí jím být, neboť bez předjímání je pojem prázdná abstrakce. Pojem se zaměřuje na… Pojem je o… Pojem se zaciluje k… V pojmu je přesah od pouhé smyslovosti k obsahu jejího kvanta, neboli maximální množina takto získaných zkušeností. Pojem je zacházení se zkušeností, které člověk rozumí svým způsobem. Takto je pojem, rovněž, cestou k prvotnímu sebevědomí. Nový život, nyní již vyobsažen konkrétními zkušenostmi a schopnostmi s ní účelně také zacházet,

41


získává skrze pojem, sebe sama. Jde o určitost uvědomování si vlastní existence, bytí vůbec. Já a svět mého okolí, jeho věci a zvuky, vůně a chutě, atd. Pochopení prvotní trýzně z faktu, že prostě a jednoduše jsem. Proč, ale nikoliv pochopení radosti? Protože prvotní nacházení se v sobě samém, skrze pojmy je sebevědomím narušenou nesmlouvavou evidencí vnějšku, jenž stejně tak, dostává svůj pojem. Sebevědomí je úděl v pojmu, že vnějšek nedostoupí nikdy vnitřku, ale vnitřek se bude muset, již nadobro o přízeň vnějšku, ucházet. Tato trýzeň sebevědomí je zpočátku ještě nerozpoznána konkrétně. Má pouze znaky ohlašující se úzkosti ze světa mého okolí a je, ve zvnitřněné podobě, uložena v pojmu o světě vůbec. Je součástí přirozené výbavy, že nový život o život musí usilovat. Sebevědomí je usilování o bytí vůbec. Aby takové usilování mohlo nabýt určitosti, musí se spojit s rozhodnutím. Já a svět mého okolí jsme vůči sobě v konfliktním postavení. Má přání a vedle mne, ze světa mého okolí nastalé okolnosti, z mých přání dělají povinnost. Rozhodování je rozvrhování vědomí mezi tím, co jest a tím, co se ode mne očekává. Toto očekávání ovšem ještě není viděno ve vědomí jako sobě vlastní úkol. Toto očekávání je mi zprostředkováno těmi, kdo jsou kolem mne. Jejich způsoby vnucování toho, co je, ode mne očekáváno, vrhají mne do stavu pocitu stísněnosti. Tento pocit je popíráním mého libida a pocity slasti, si hledají své

42


přípravné rituály i s únikovými cestami. Nejčastěji je to dobrovolná izolace. Únik do samoty. V ní, v samotě, se oddáváme přemýšlení, jež nás uvrhuje do hlubšího spojení s vlastním Já. Východisko ze situace, kdy mi okolí nutí své požadavky je potom pouze v odpoutávání se od tohoto vlivu, ve vytváření nového světa, světa ve vlastním vědomí. Tímto zrodem sebe sama a nabýváním vlastního vědomí o bytí mého Já stáváme se osobnostmi; v odporu vůči vnějšku, v příchodu k sobě samým, na úkor vůči okolí, v údělu separace, v nutnosti překonávání toho, co potlačuje naše libido, v nabývání obrazu sebe sama způsobem přijímání sebe sama, případně, je-li toto zacházení s námi nepravým ukládáním pravdy o nás, tak v úzkosti z toho všeho a pocitech marnosti; Já a oni; Já a svět. V údělu osobnosti je svoboda. Jejím přáním zůstalo to, co se již vyskytlo a bylo rozpoznáno jako, to dobré, příjemné a stalo se, tímto i žádoucí. Fixace na takové okolnosti poměřují munulé a přítomné s tím, co se nyní jeví v nejvyšším požadavku, dosáhnout toho vlastním usilováním, nebrzděným přehradami zábran. Vědomí o nesvobodě násobí nutkání svobodu prosadit svým způsobem. Fixace na již dříve pojímanou okolnost, která mne učinila šťastným, např. hra určitého druhu, způsobí, že ve stavu stísněnosti se navrátím do doby o několik měsíců dříve. Infantilisace si zde vybírá svoji daň. Okolí na mne tuto změnu pozoruje a nese ji poměrně nelibě. Nedostavují-li se však adekvátní

43


odpovědi, ba naopak, potom moje svoboda bude vnímána opět jako potlačovná a protest se setká s náležitým zvýrazněním. Noční pomočování, v tomto případě vyvolané neblahými pocity úzkosti, vydemonstrují danou situaci v okolnost, kterou bude třeba řešit. Pozornost k mé osobě se stane výhradní. Libido se bude uspokojovat dvojím, jednak touto pozorností, jednak pocitem dobře vykonaného, neboť ve výsledku jsou trestáni ti, kdo jsou rozpoznáváni jako utlačovatelé. Fixace na původně to dobré, si vynutí fixaci na přítomně úzkostlivé. Obojí se spojí v jeden celek, jakmile se pocit zadostiučinění, ovládání světa mého okolí tímto způsobem, prováže s autoerotickým obdobím a dá, této vzpomínce, svolení. Tento zrod prvotní zapomenutosti na sebe sama, je demonstrací prvotního prosazení nevědomí, na přední místa vlastní existence a její behaviorální presentace. Zapomenutostí je nyní sebevědomí uchráněno nového fenoménu, jenž se v budoucnosti bude mít potřebu prosazovat s nebývalou naléhavostí, s úzkostí jako takovou, s bolestí na hrudi, s přeobsazováním všeho druhu, s poruchami spánku, s pocity marnosti bytí, s pocitem, že sebevědomí je v zásadě, sobě samému na překážku. Nyní ovšem, toto sebevědomí, vázající se ještě tak blízko ke svým psychofysiologickým funkcím, má možnost, bez zjevnější újmy, na krátký čas ony zvraty přemáhat a jako běžnou nervozitu zpracovat do jejího úplného vymizení. Čím vzdálenější je

44


sebevědomí, svými intelektově – duchovními obsahy od své psychofysiologické podstaty, tím hůře jsou pro něj případné propady, do psychické tísně, zpracovávány. Intelektově duchovní rozvoj nechává totiž zapomenout na své bio-fysiologické nastavení sebevědomí a i to, se snaží vysvětlit prostředky čistě jen teoretickými. Jelikož takto má duch, vědomí, předcházet biologické uspořádání člověka, vyrůstá z tohoto názoru, prvotní idealismus. Sebevědomí si myslí, že je tento duch o sobě a tak se uzavřelo do svého světa významů, neboť toto myšlení pojalo za sobě vlastní, aby se uchránilo zklamání, že je tu stále, nadto, vnějškovost, doposud ještě svá a nepřekonána. A tak, aby se sebevědomí mohlo plně rozvinout, jelikož z počátku neumí přistupovak ke skutečnosti, zaobírá se vzpomínkami. Opakováním slov, činností atp., zvnějšňuje nyní sebe samo a nenápadně k těmto okolnostem přidává nové poznatky. Zde stále více splývá se svým světem významů, neboť to, co činí svým světem, je současně jeho osobitostí, obhazováním se vlastními objekty. Člověk je to, s čím zachází, jak myslí a jakých objektů je podstatou. Vedle sebevědomí je tu ovšem také individuální rozdíl. Nacházet se v rozdílu, tomto odlišení sebe sama, lze jen tehdy, pokud se sebevědomí zvnějšňuje aktivním sebeutvářením. Tedy konfrontace různých sebevědomí nechává vynikat individuální rozdíly, později potom, individuaci subjektivních sebeurčení. Ovšem, to je již

45


předjímání, náš ústřední pojem v novém zaměření, zaměření na určité konání, jemuž předchází onen duch, myslící sebevědomí, skutečné vědění, zakládající se na tom, že se toto sebevědomí zná a ví, kam mají jeho zacílení směřovat. Intuice se tak stala pouhou nápomocí. Hlavní slovo zde má, potom, rozum. Jestliže se ovšem sebevědomí ve svém údělu stalo řízeným utvářením sebe sama, ve výsledku to znamená, že toto sebevědomí, získávajíc dohled nad tím, co koná, zpřístupňuje k sobě svět způsobem, již nikoliv cestou zprostředkování, ale zejména tím, že světu ukládá své významy a dohlíží na jejich dodržování. Svoboda sebevědomí se tak stala svobodou pro ukládání mravnosti všemu, co je v jeho dosahu. Vedle protestu z vnucovaných pravidel, se rodí cesta k prosazování a tedy, vnucování pravidel vlastních. Tento čistě intelektuální rozvoj sebevědomí z údělu o sobě, činí doslova utrpení, když se tato pravidla střetávají, nejčastěji s tak tuhým odporem ve světě mého okolí. Proto se sebevědomí ztahuje do pozadí a pracuje v tomto případě jen s tím, co je v možnostech sebeprolínání. Jednak je to fakt, že svobodu může individuální sebevědomí zakoušet, jako přestupování nejrůznějších možností, které jsou zvány normami. Za druhé, svoboda může býti chápána, jako nárok pro to, aby se zakoušely předkládané možnosti v jejich plném seberozvinutí. Tedy, přestupovat, nebo bezděčně přijímat? Obě hlediska mají nakonec k sobě velmi

46


blízko. V přestupování i bezděčném přijímání se nachází pojítko, které sebevědomí přehlíží; nerespektování toho, co se nabízí, jako zamyšlení nad vhodností, vzhledem k obecně prospěšným okolnostem. Ze sebevědomí se rodí skutečná filosofie, nebo naopak, sebevědomím je filosofie plně potlačena. Sebevědomí je takto, sebeurčení v rozhodnutí. Sebevědomí je úděl, jímž se individuace dává vnějšku na pozadí vnitřku, tj. rozumu a jím uchopované naléhavosti, pro rozhodnutí, vydat se životní cestou určitého, konkrétního druhu naplňování; odpovědnost.

§9. Role, „ zapadání “ a výčitka. Sebevědomí učinilo z pouhého sebepojímání věc aktivního očekávání. Tato aktivita je, přimykáním se k okolnostem, jež jsou, nebo se nachází ve stavu očekávaného. Z dynamiky tohoto očekávání vyplývá celková nastraženost k životním úkolům, které toto sebevědomí bude muset samo sobě zpřístupnit, aby obstálo. Jedním z předpokladů, jak toto očekávání pozvolna zpřístupňovat vlastnímu způsobu utváření je, přijetí sebe sama v tom, kým jsem. Role zpravidla odpovídají sexuálnímu určení. Ať v normě, či patologii, tato role je prostě rolí a nic víc. Někdy se může rozpadat ve dvojí, ne vlastní vinou, utvářený zájem, pokud homosexualita došla svého významu v takovém rozdělení osobnosti, kdy se mužské a ženské od sebe odpoutalo psychicky, ale fysicky na sobě zanechalo stopu pouze jednoho z nich. Vedle této role se

47


sebevědomí zajímá, stejně tak o role sociální a své postavení v jejich řadě, či středu. Domácí práce mají být jejich nejúplnějším vyjádřením. Stejně tak způsob řeči, nebo přístupu k jedincům stejného a opačného pohlaví. Tady všude se má role prozrazovat tím, jak je očekáváno, nebo je od tohoto očekávání daný subjekt odkloněn. Přitom jediným měřítkem je subjektivní cítění tohoto sebevědomí, kam žádný vnějšek nemá mít správně přístup. Pokud si vnějšek tady činí nárok na rozhodování, potom sebe uložil, na úkor subjektu. Přesto se otisky vnucovaných znaků daných rolí stávají, pro nově utvářené sebevědomí, tím nejúplnějším zprostředkováním, na cestě vedoucí k sobě samému. Myšlení se má rovněž, tomuto nároku sebeutváření přizpůsobit, když v mužském a ženském principu mají platit jakési subjektivní přístupy, jež odráží to, co je, pro každého z nich, nezadatelně typické. Role spojuje sebepojímání s vyhovováním a výčitkou. V roli se uplatňují neadekvátní pocity viny. Pocit viny je, s touto rolí spojen do té míry, do jaké je sebevědomí upozorňováno na vhodnost svého sebepojetí, vzhledem k roli, která je okolím očekávána. Pocit viny vyděluje ze soukolí okolností a osamostatňuje sebevědomí studem, zahanbením, pocitem marnosti. V tomto pocitu viny, výčitce a zahanbení je současně zdroj k akci. Nelze utéct ze sebe sama, lze se vzdálit okolnostem, které, toto sebevědomí vrhají do oněch pocitů. Lze, dokonce,

48


nejrůznějšími způsoby tyto pocity eleminovat, snižovat jejich působení, když se dá převrátit onen obsah na stranu jiného způsobu utrpení. Opět tedy, ale utrpení, jež utvoří dojem, v němž má býti okolí přesvědčeno o opaku. Nikoliv být tím, komu je výčitka přisouzena, ale tím, komu je výčitka odnímána pro utrpení, které musí snášet, za nějaký druh újmy. Sebevědomí tedy může, přicházejíc na to, trpět sebou samým, demonstrovaným smutkem, či skutečnou úzkostí. Role, vedle toho, představuje také zapadání nebo vypadávání z toho, co je s jejím obsahem spojeno. Subjektivní roztříštěnost vnitřního nastavení zpočátku způsobuje, že sebevědomí ze své role vypadává převrácením. Na místo dodržování předpokládaných forem jednání, se behaviorální projev ještě, tu a tam, stává vlastním protikladem. Strhávání na stranu tohoto protikladu souvisí se subjektivně pudovou složkou, udržování se v soukolí sobě uložených intimit, které se musí stát pouze tím, co má být ovládáno a plně uchopeno zdravým rozumem. Pojímající sebevědomí zde může zakoušet první ozvuky schopnosti empatie, jak k vlastním fenoménům toho, co je uloženo v pozadí, své subjektivně nahlížené existence, stejně jako se může stát základem, pro empatii s altruistickým vnímáním pro bytí, kolem sebe. Jelikož se vědomí o bytí vůbec, nyní setkává s jasně vyostřeným poměrem, Já a svět mého okolí, je tento vnímající subjekt, vůči světu svého okolí, výrazně

49


kritický. Role, zapadání a kritika způsobili, že se sebevedomí setkalo s názorem. Pro sebevědomí přestává platit pouze to, co způsobuje svými postoji vnějšek, sebevědomí zde začíná realisovat své vlastní zájmy jako oblast názorů, za nimiž tuší možnosti změn. Aby se takto sebevědomí setkalo se svými záměry, musí ještě nesčetněkrát projít nárazem s vnějšími okolnostmi; sebevědomí doposud není samostatnost, ale pouhé nahlížení sebe sama v odlišnosti k východiskům toho, kam lze vstupovat o vlastní vůli a zakoušet, přeci jen, doposud více mnohá a ještě i tak, přetrvávající zklamání. Uvržením do této vědomé nejistoty, jen pozvolna nové sebevědomí zůstavuje, sebe samo v tom, co by mohlo považovat za pevné.

§10. Jistota vědomí o sobě samém, osobnost a „ to - co ví “.

Aby se vědomí mohlo stát sebou samým, musí mít vědomost sebe sama, stejně jako tuto vědomost musí umět učinit jistotou, vzhledem k uchopení toho, co je jeho obsahem. Předjímání v této rovině bylo započato již daleko dříve, a to tam, kde se oslovování, zobrazování a pojem stali prvotní určitostí, pro vycházení ze sebe sama a nahlížení světa mého okolí způsobem zaujatosti, fenomény rozpoznávání pramenů smyslového vnímání. Nyní se tytéž prameny stávají předmětem takového oslovování, kde začíná převažovat nikoliv pouhé nahlížení, ale pevné datum. Např. číslo může být zařazeno do souboru jednotek

50


podobného řádu. Jedna kočka a dva psy jsou tři zvířata. Ve vztahu k sobě samému, vnímající subjekt rovněž pojímá sebe, na základě pevných dat. Jméno, adresa, hračky, rodinní příslušníci, vrstevníci, požadavky…; toto všechno jsou pevná data o mě samotném, svět mého okolí, Já a svět, sebevědomí. Pakliže sebevědomí, toto vše pojímá do vlastního Já, vstoupilo tím na cestu k osamostatňování. Jeho vědomí pevná data přenáší v sobě samém. Může takto vyobsaženo, kdekoliv jinde, rozbít svůj tábor jistoty a žít nerušeně tím, co do sebe pojalo. Nejurčitěji sebevědomí v údělu osobnosti vystupuje tam, kde tímto osamostatněním, vždy navazuje na sebe samo. Takto sebevědomí realisuje to, co je v jeho základním nastavení, tím, co vidí v sobě samém jako úkol, talent, předjímání se v činnostech, smysluplně utvářených jako výsledek, jenž je již, v tomto vědomí hotov; jde pouze o jeho zpracování a zvnějšnění, vyjmutí a zůstavení, pro okolí samo. Odtud, pro mnohé začíná být v životě horko, neboť se zde nacházíme na půdě vážné seberealizace. Tady, se zakládajícími způsoby odehrává předjímání ve způsobu činnosti, neboli v tom určení, které dá naplnit jménu v údělu osobnosti. Nesmlouvavost bytí je uchopena jako usilování o… Jeho perzekuce napadáním našich dobrých úmyslů, ukazuje na to, že nic nelze ponechat náhodě a přetváření světa mého okolí v to, co je mým úmyslem, lze dosahovat pouze tu a tam. Smíření s faktickými

51


změnami je smiřování s trvalou anticipací, která se naplňuje sotva z desetiny. Přitakání skutečnosti, prolomení vášně sebevědomí vášní k vnějšku je a zdá se být, úkol nesnadný. Ještě tak vášeň pro život, ale vášeň sebevědomí, to tu již také bylo. Sebe - vědomí ! Pro sebevědomí, prolamující se do oblasti vědomosti, neboli reflexe vědění, se pojednou začínají jevit detaily jako nejschůdnější možnost v samém procesu sebeutváření. V detailech je uloženo to, na čem lze později trvat. Detaily odlišují vnímající bytí jednou tím, jindy oním způsobem pojímání světa našeho okolí a stejně tak i předjímáním všeho, co je takového předjímání hodno. V tomto detailu a na podkladě jeho předjímání je zůstaven přístup ke světu mého okolí. Zahrnuji do světa svého okolí pouze to, co v předjímající fási obstálo před mým způsobem pojímání. Pojímání je výsledek předjímání a předjímání je zakládající vztah k…, neboli předjímání na svém vlastním, elementárním počátku. Jistota vědomí spočívá proto, rovněž ve vyjasňující pozici, vnímajícího subjektu, vzhledem k těmto okolnostem: jsem předjímající v pojímání, stejně jako pojímající pro předjímání. Sebevědomí, tedy pouze toto a na základě tohoto, má k sobě přístup, jen jako výsledek spojení obou. Událost, dění, rezonování ve vztahu k sobě, toť život sám. Pro existenci neplatí pouhé přebývání v marnivosti nic nedělání, avšak jen a pouze marnivost

52


překračující od předjímání k pojímání…; jen tak lze naplnit bytí obsahem vlastní existence, pokud sebevědomí v údělu tohoto pochopení, dojde k sobě samému a pro sebe, takto k obratu, ve svůj opak, tj. dílo. Vědomí se má naplňovat sebou samým, ale nesmí v tomto sebepojímání, zůstat vězet. Jakmile se vědomí setkalo s tímto sebepojetím, uchopilo se v ideálu čisté myšlenky. Pro její dosahování se však musí smiřovat s mnohými sklamáními. Nic méně, tento ideální rozměr bytí ukládá úkoly, předsevzetí, zvyšuje laťku toho, po čem sebevědomí touží. Ideál je završením původního předjímání v zobrazování, stejně jako uchopování v pojmu. Ideál sloučil všechny tyto okolnosti v jediný výsledek, osobnost samu. Osobnost je úděl, vyhovovat vlastním ideálům a podřizovat jejich výzvám řevnivost života samotného. Ideál má trvat, ve své síle, všude a za všech okolností, zejména, je-li součástí mravnosti.

§11. Úděl patologické osobnosti.

Sebevědomí v normě usiluje o takové sebepojetí, které nestrádá sebou samým, ale hlavně, nenaplněností tvořivého potenciálu, který na sobě rozpoznalo již v minulosti. Proto se sebevědomí, které toto ví, potýká zejména s tím, jak takové okolnosti vyhovět. Podmiňuje tímto zájmem veškerou každodennost a cíleně směřuje k tomuto naplnění, svému úkolu. Naproti tomu nešťastné sebevědomí se jen obtížně smiřuje se životem samotným. Dělá vše

53


pro to, aby nemuselo sebe samo vyjímat z celku událostí, v šedi ničeho splývá se svým okolím, nebo nad ně vyniká, když za své přijalo zkratku takového jednání, které si svým charakterem vynutilo sankci. Toto nešťastné sebevědomí se však svým obsahem může nacházet rovněž na jiném spektru sebepojetí, když tvořivost a inteligence ještě nedosáhli stupně konkrétnosti a zůstali vězet někde na půli cesty. Tomuto sebevědomí se ukazuje svět se zcela jinými hodnotami. Pro to, aby se mohlo se svým světem spojit, však navíc potřebuje zprostředkování. Jiného sebeurčení pak dosahuje sebevědomí ukotvené v demenci. Toto sebevědomí se nachází nešťastným proto, že zašlo za vlastní horizont tvořivosti a rozpoznává svůj úděl, jako cestu ke konci života. Jeho sebepojímání je určeno vůlí, překonáváním neúprosného vlivu přírody. Probleskující návraty k normě, jen prohlubují stavy marnosti, které toto sebevědomí vytrhávají ze subjektivní pohody a nedovolují, rozvinout pocit vnitřní spokojenosti. Má-li nastat tento neodvratný vývoj k vlastnímu konci, potom nechť je absolutní ve ztrátě sebevědomí, jež uchrání jinak myslící subjekt tísně z vlastní neschopnosti. Bytím k neodvratnosti, se zde, člověk zbavovaný postupně krásy sebevědomí, stává údělem v nesamostatnosti. Východiskem se tu stala láska bližních a jejich ochota své sebevědomí dodat tam, kde

54


právě chybí. Toto dělení se, o svá sebevědomí, je účel bez prostředku; čisté nabývání sounáležitosti. V oslabené vůli, uchopující sebevědomí na úrovni, kde vyšla na jevo ztráta zdrženlivosti, došlo k tomu, že toto sebevědomí učinilo hlavním zájmem hned dvojí: protest a odměnu za protest. Obojí se sloučilo a výsledkem zůstala pouze touha po odměnách. Toto sebevědomí se ztratilo sobě samému. Ztenčilo vlastní obsah pouze na příjem toho, co je považováno za nejdůležitější a vlastně už jen a pouze, hlavní zájem veškerého bytí: uspokojení této touhy, bažení. Takto nešťastné sebevědomí, se vzdálilo možnosti navázat na staré způsoby samo za sebe. Bludný kruh se otáčí všude kolem, sebevědomí je uprostřed a neporušenost okrajů, které vnímá kolem sebe, jej ubezpečují nadto, že východisko není; tudíž zůstává jediná možnost, vymyšlená obhajoba, pro pozustání v něm. Sebevědomí oslabené vůlí, tu a tam nahlíží směrem za okraj takového kruhu a závidí svobodu, nezatíženou tímto polapením do vlastní sítě neschopnosti. Jelikož přetrvávají vzpomínky na tvořivost, jakési fragmenty na něco navázat, pomáhají tyto, při práci s tímto sebevědomím k tomu, aby se cesta ven jevila přeci jen možnou. Sebemenší úspěch je přijímán s náležitým nadšením. Jelikož se zde jedná o, pro sebevědomí oslabenou vůli, selhávají pozornost a vytrvalost. Těm se dá dopomoci zejména důsledným nácvikem, když

55


sebevědomí rozpoznává, mezi oslabenou vůlí a v jejím posilování, cestu k nabývání sebe sama, údělu Já. Sebevědomí a schizofrenie zdánlivě nenesou žádné ovoce. Sebevědomí ví o sobě samém, schizofrenie ví zase své. Toto své je ve výsledku blud a halucinace. Sebevědomí s nimi nepracuje, nemá k nim přístup, leda že jsou blud a halucinace předmětem teoretické reflexe. O bludu a halucinaci může sebevědomí tak leda přemýšlet, mluvit, nebo si je představovat. Jakmile blud a halucinace působí, sebevědomí je to tam. Blud a halucinace vždy nastupují na místo sebevědomí a obsazují jej v plném rozsahu. Obrazy, které pochází z bludu a halucinací nejsou pravým bytím, ale pouze tím, které produkuje toto nešťastné sebevědomí, které vlastně již ani sebevědomím není. Toto sebevědomí – nesebevědomí v bludu a halucinaci realisuje to, co blud a halucinace požadují. Tímto způsobem tedy dochází k tomu, že schizofrenie rozděluje vnímající subjekt na ten, který nějakou dobu svým sebevědomím vládne a nějakou dobu zase nikoliv. To je první stupeň rozštěpení osobnosti. Druhý stupeň spočívá v tom, že osobnost se vlivem bludu a halucinace plně podřizuje jejich působení a jednou se projevuje na základě příkazu přicházejícímu z bludu, jindy příkazu přicházejícímu z halucinace. Schizofrenie podmiňuje osobnost k nesouladu takových příkazů a vzhledem k tomu, že osobnost takto zatížená, jedná

56


zcela neadekvátně, nekontrolovaně, její obsah je vyprazdňován těmito „nesmysly“, až na hranici bytí. Osobnost strádající neuspokojivým sebepojetím, propadá se do zvláštního způsobu sebeurčení, kde začínají chybět opěrné body. Deprese, se proto ohlašuje jako vakuum možností. Co je to možnost? Je to naděje, že stále existuje způsob, jak něco uskutečnit. V možnosti je předjímání. Možnost se ukládá do každého budoucího jako jeho tušený, ale prozatím neprojevený obsah. Jako možnost, dále fungují nejen naše časové koreláty, ale stejně tak i vzpomínky - - co by nastalo, pokud bych tehdy a tehdy jednal jinak? Tedy možností předjímáme nastávající, ale stejně tak i to, co jako událost již proběhlo a stalo se nevývratnou skutečností minulého. Jako možnost se ohlašuje také vnitřní bolest depresivního vědomí. Deprese totiž působí za plného vědomí a k neadekvátním (schizoidním) obrazům sice může vést, ale to je její extrém. V naprosté většině, deprese nechává svého majitele, sebou samou, trpět zcela vědomě. Tímto vědomím o tom, že mám depresi, sebe sama posouvám do budoucnosti v nedočkavém očekávání, že už, už, se okolnosti zlepší, případně se vrhám s výčitkami do minulosti a ukládám si depresi jako jakýsy neadekvátní trest za to, co bylo vykonáno špatně. Jako forma sebeobviňování je deprese potlačením sebevědomí, na jehož místo přichází

57


izolace od vnějších událostí, zájem po vypojení ze souvislostí, zpřetrhání zájmu o životní děj; odpor bytí. Maniakální stav je opakem deprese. Sebevědomí sice pociťuje stejnou marnost jako v depresi, ovšem nadto si o sobě nalhává, že tomu tak není a brání se této situaci tím, že ji přehlušuje aktivitami všeho druhu. Aby se takové sebevědomí u sebe setkalo s úspěchem, musí pro to učinit nejedno opatření. To spočívá v tom, že si svoji tíseň zvnějšňuje a, aby takové zvnějšňování bylo dostatečně transparentní potřebuje k tomu diváky. Takto se maniakální sebevědomí chová zcela nepřístojným způsobem a objekty svého zájmu plně identifikuje se svým zvnitřněním. Oslovuje je zejména zesměšňujícími obsahy, strhává k nim nespravedlivě pozornost a snaží se z nich učinit ještě bolestivější subjekty, než je sám o sobě. Toto sebevědomí postrádá tvořivost, je rozrušováno kdejakou okolností a nemá pra žádnou výdrž a kvalitu spánku. V maniakálním sebevědomí se rozprostírá bolest jako falešná aktivita, nejčastěji nedokončovaná a, pro sám důvod, jen těžko smysluplně postižitelná také na svém začátku. Aby se toto sebevědomí dostalo ze své tísně, tak přílišným přeenergetisováním, sebe samo řídí pádem do deprese a deprese opět do stavu maniakálního. Toto bipolární přelévání vlastního Já, do oněch stavů chronické úzkosti, pomáhá snad jen tomu, že se jednotlivé pozice

58


neprohlubují víc, než by bylo i tak nebezpečné a to, mnohdy, pro život sám. Mánie bytí vytrhává silou. Pro neursóu a hysterii se sebevědomí stalo překážkou. Neboť to, co neurósa a hysterie žádá, je vyrovnat se s minulostí a z ní, do vědomí pronikajícími založenými konflikty. Nevědomí do sebe pojalo bolest minulosti. Vědomí tuto bolest odmítá přijmout. Sebevědomí mezi vědomím a nevědomím vlaje, jako hadr na holi. Jednou si vědomí usmyslí vykonat cosi morálního, tak sebevědomí skloní svoji hlavu, neboť naučeno vždy tomuto požadavku vyhovět, udělá to pokaždé. Nevědomí dá najevo, že něco ze svého obsahu prosadí, i proti vůli do vědomí a sebevědomí znervozní. Ví totiž, že obsahem nevědomí je to, co mu může uškodit, jakmile by vědomí něco z tohoto fragmentu převzalo a opět se rozpomenulo na to, co má zůstat potlačeno, neboť toto potlačení má své dobré důvody. Proto je sebevědomí opakem vědomí i nevědomí. Vzhledem k vědomí je sebevědomí hrdý výsledek jeho snahy zůstat za všech okolností rozumným. Nevědomí sebevědomí sice nepopírá, ale s jeho obsahy se neztotožňuje právě proto, že je považuje za méněcenný přívažek vědomí jako takového. Sebevědomí se nevědomí vysmívá, aby potlačilo sílu jeho možných prosazení a znejistění sebe sama. Tímto vychloubáním se do nevědomí, však sebevědomí dosahuje pouze jediného, utvrzuje

59


nevědomí v jeho pravdě, po zájmu prosadit to, co je v jeho obsahu potlačeno. Kontrast obou přetrvává.

§12. Závěrečná poznámka. Když jsem jako dítě vyrůstal v okolí Penkýřáku, na samém hraničním konci Dyje, v místě, kterému se říkalo mezi místními také Na žabě, tak mne tam fascinoval nespočet toho, co bylo lze poznávat. Jednak proměny přírodních krás nedotčeného Podyjí, ale stejně tak, to množství chatařů, kteří se sjížděli vždy na jaře a zůstávali až do podzimu. Mě bylo dopřáno, některá léta zůstat s rodiči i přes zimu. Uvědomoval jsem krásu ticha, kouzlo a vzácnost samoty. Projekce mých představ, při procházce krajinou, která jakoby patřila pouze a jen mě. Potom se opět sjeli chataři se svými rodinami. Dorazli i moji vrstevníci a o rok starší, sdělovali jsme si své zážitky ze života. Úžasná žeň poznatků ve mně zanechala nejeden dojem. Avšak nad jiné vynikal ten, když jsem začínal rozeznávat, mezi tím, co jsme si vyprávěli, jak se mění sebepojímání mých vrstevníků, jejich sebevědomí. Někteří se mému duchu i sympatii vzdalovali, jiní naopak zase přibližovali. Transparence osobního zrání byla natolik zjevnou. Těšil jsem se z tohoto poznatku a provazoval jej bezděčně také přemýšlením o sobě samém. To tajemství nepoznaného, že vlastně nemohu nikdy plně uchopit to, jak mne vnímá mé okolí, nebo následně, když jsem o něco povyrostl, to nadšení pro další taková poznání, když jsem byl představen před

60


problém, jak uchopit sebe sama; toto všechno tak mocně hýbalo mým bytím v době, kdy jsem sám vstupoval do života a marně se pokoušel být tím, či hned oním, než jsem přijal námahu sebe a za sebe sama. V sebevědomí je nejtěžší, probouzení se k sobě samému. Kde potom najít tu správnou míru? Vždyť bytí je naším druhým Já. Z bytí povstává utrpení v jsoucím a z něj. Bytí je radost z vynacházení se ve smysluplnosti a nadšení pro život. Protiklady, jejich důsažnost, překonávání a vlastně fakt, že jen takto jsou okolnosti našeho výskytu na světě, vlastně normální. Osobnost je úděl nikoliv o sobě, ale pro druhé. Osobnost je člověk, jenž usiluje o pobývání s druhými v míře, kdy se stará o to, aby těm druhým bylo s ním dobře. Je to první krok k překonávání a stejně tak, je to krok k nastavení. Naslouchání v tichosti hlasu vlastního sebevědomí, ne pro jeho pýchu, ani pro jeho pád, ale pro míru citlivého nastavení, pro druhé. Sebevědomí je sice mé, ovšem daleko nejpočetnějším způsobem jej předkládáme. Co, vlastně a ve skutečnosti, předkládáme?!

==========

========== ==========

==========

61


© Adamec Jiří Osobnost jako úděl

Adamec Jiří - Filosofický seminář - Katedra teorieNeprodejný výtisk.

2010 - Lidická 79, 602 00 BrnoA5, 100 výtisků

62


ADAMEC JIŘÍ (narozen 1957) původně vyučen pekařem, v letech 1979 – 1989 vyučuje filosofii na středních a vysokých školách a od roku 1990, až do současnosti, vede soukromý seminář a realisuje universitní semestrové cykly a jednotlivé přednášky, se zaměřením na psychologii, psychiatrii a filosofii, jako součást vysokoškolského učitelského praktika v Brně - MU, Praze - UK a Olomouci - UP. Externí pracovní pobyty: Universität Wien, Trinity College – Dublin.

PUBLIKACE1. Filosofické základy logiky, Brno PřF-MU 1999 (ISBN 80-210-2118-7).2. Stát a právo v díle Tomáše Akvinského, Brno 2001 (ISBN 80-328-7645-7). 3. Filosofie - Biologie – Psychologie, Brno 2002 (ISBN 80-238-8235-X).4. Filosofické otázky Feynmanovy fysiky, Brno 2002 (ISBN 80-238-8643-6).5. Psychologická čítanka, Brno 2002 (ISBN 80-238-8642-8). 6. Psychologie pro stomatology, Brno 2003 (ISBN 80-238-9985-6).7. Kleine philosophische Lesebuch, Brno 2003 (ISBN 80-239-2020-0).8. Latinská čítanka středověkých textů I., Brno 2003 (ISBN 80-239-2018-9).9. Čínská filosofie, Brno 2004 (ISBN 80-239-2017-0). Druhé vydání, 2005.10. Vývojová a kognitivní psychologie, Brno 2004 (ISBN 80-239-2019-7). 11. Psychoanalytické studie, Brno 2004. (ISBN 80-239-4357-X).12. Vesmír – jazyk – sen (Ontologie přítomného), Brno 2005 (ISBN 80-239-4355-3).13. Latinská čítanka středověkých textů II., Brno 2005 (ISBN 80-239-4354-5).14. Průvodce po sebraných spisech M. Heideggera, Brno 2005 (ISBN 80-239-4356-1).15. Techniky výkladů snů, Brno 2005 (ISBN 80-239-4358-8).16. Psychologie v Hegelově Fenomenologii ducha, Brno 2005 (ISBN 80-239-4359-6).17. Psychoanalýsa dětí v díle Melanie Kleinové, Brno 2006. 18. Psychologie v dějinách filosofie, Brno 2006. 19. Fragmenty z filosofie a psychologie - I., Brno 2007.20. A History of Philosophy (Students reader), Brno 2007.21. Psychologie C. G. Junga. (Interpretace podle německých textů), Brno 2007.22. Biologická neuropsychopatologie, Brno 2007 (ISBN 978-80-254-0199-6).23. Indická filosofie, Brno 2007 (ISBN 978-80-254-0200-9).24. Psychologie „nesmrtelnosti duše“, Brno 2008 (ISBN 978-80-254-1317-3).25. Fragmenty z filosofie a psychologie – II., Brno 2008.26. Průvodce dílem H.-G. Gadamera, Brno 2008, (ISBN 978-80-254-1318-0).27. Přehled díla Sigmunda Freuda, Brno 2008, (ISBN 978-80-254-1319-7).28. Psychiatrie a fenomenologie, Brno 2008, (ISBN 978-80-254-1320-3).29. Narcismus. Psychologie budoucnosti, Brno 2008 (ISBN 978-80-87234-00-6).30. Úvod do četby „Bytí a času“, Brno 2008 (ISBN 978-80-87234-01-3).31. Psychologie logiky. (Princip. Mathem.), Brno 2008 (ISBN 978-80-87234-02-0).32. Vnímání a myšlení. Psychologie I. Kanta, Brno 2008 (ISBN 978-80-87234-03-7).33. Existenciální psychologie Karla Jasperse, Brno 2008 (ISBN 978-80-87234-04-4).34. Úvod do studia Aristotelovy Metafysiky, Brno 2009 (ISBN 978-80-87234-05-1).35. Psycholingvistika, Brno 2009 (ISBN 978-80-87234-06-8).36. Péče o duši (Jan Patočka), Brno 2009 (ISBN 978-80-87234-07-5)37. Druhý život psychoanalýsy (Dopisy), Brno 2009 (ISBN 978-80-87234-08-2).38. Nietzsche a Heidegger, Brno 2009 (ISBN 978-80-87234-10-5).39. Psychologie svobody a závislosti, Brno 2009 (ISBN 978-80-87234-09-9).40. Psych. a jistota poznání. (Merleau-Ponty), Brno 2009 (ISBN 978-80-87234-11-2).41. Psychoanalytické poradenství, Brno 2009 (ISBN 978-80-87234-12-9).42. Psychologie práva a sociální patologie, Brno 2009 (ISBN 978-80-87234-13-6).43. Psychologie náboženství, Brno 2009 (ISBN 978-80-87234-14-3).44. Skupinová psychoterapie, Brno 2010 (ISBN 978-80-87234-15-0).45. Homérské zákl., antic. psych. osobn., Brno 2010 (ISBN 978-80-87234-16-7).46. Psychické jevy a reálné bytí, Brno 2010 (ISBN 978-80-87234-17-4).47. Diagnostika duševních poruch a psychoanalýsa, Brno 2010 (ISBN 978-80-87234-18-1).48. Deprese a neurologie (Rekurent. por. nálad…), Brno 2010 (ISBN 978-80-87234-19-8).49. Psychologie morálky, Brno 2010 (ISBN 978-80-87234-20-4).50. Úvod do hermeneutické psychologie, Brno 2010 (ISBN 978-80-87234-21-1).51. Spánek a sny v klinické psychopatologii, Brno 2010 (ISBN 978-80-87234-22-8). 52. Osobnost jako úděl, Brno 2010 (ISBN 978-80-87234-23-5).

63

Date post:	09-Jun-2020
Category:	Documents
Upload:	others
View:	2 times
Download:	0 times

€¦ · Web viewVěc v mém zorném poli vykazuje sebe samu, zejména po dřívější hmatové...

Documents