Vladimír Papoušek

Akropolis 2012

Vladimír Papoušek

Egon HostovskýPříběh spisovatele dvacátého století

Ža lmy z  Petf ie ldu

CIP — Katalogizace v knize — Národní knihovna ČR

Papoušek, VladimírŽalmy z Petfi eldu: Egon Hostovský, příběh spisovatele 20. století /

Vladimír Papoušek. — Vyd. 1. — Praha: Akropolis, 2012ISBN 978-80-87481-91-2 (váz.)

821.162.3-051 * 929 * 821.162.3 * 82:314.15-026.49 * 316.75 * 82:93/94 * 82:316.3— Hostovský, Egon, 1908—1973— čeští spisovatelé — 20. stol.— česká literatura — 20. stol.— exilová literatura — 20. stol.— ideologie — 20. stol.— literatura a dějiny — 20. stol.— literatura a společnost — 20. stol.— eseje— korespondence— dokumenty

821.162.3.09 — Česká literatura (o ní) [11]929 — Biografi e [8]

Lektorovali prof. PhDr. Petr A. Bílek, CSc., a doc. PhDr. Jan Wiendl, Ph.D.

Vychází za laskavé fi nanční podpory Ministerstva kultury ČR a Nadace Český literární fond jako výsledek grantu MK ČR č. 8366/2009/OUK a v rámci Centra pro výzkum novější české literatury Filozofi cké fakulty Jihočeské univerzity založeného s fi nanční podporou Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR.

© Vladimír Papoušek, 2012© Egon Hostovský — dědicové/heirs, 2012© Olga Hostovská, 2012© Translation Ladislav Nagy, 2012© Graphic & Cover Design Ondřej Fučík, 2012© Photography — All rights reserved© Filip Tomáš — Akropolis, 2012ISBN 978-80-87481-91-2

Na přebalu a frontispisu Egon Hostovský před domem v Hans Jensens, Hellerup (u Kodaně), květen 1966. Rodinný archiv

I 

8 9

Ideologie promlouvá

Bývalý komunista, pravičák, levičák, fašista, anarchista, trockista — všim-něme si, jak důležitou roli hraje označování jedince prostřednictvím ideo-vého konceptu Stačí se podívat do jakýchkoliv novin, přelétnout internet nebo sledovat televizní debatu. Zdálo by se možná, že se jedná o feno-mén spojený s naší historickou periodou, možná i s dějinami dvacátého století. Jenže tento způsob před-označení jedince platil i třeba ve století devatenáctém — i když tehdy možná označoval s větší transparentností vyznavače nějaké víry — náboženské, antináboženské, politické, nacio-nální, nějaké zjevně reprezentované příslušnosti k čitelně rozeznatelné-mu táboru sdílejícímu společné přesvědčení. A tak američtí volnomyšlen-káři v Chicagu značkují katolíky i své sousedy, nenáviděné Iry. V Praze se svět dělí na německý, český a židovský. Půjdeme-li dále do minulosti, pak toto označování bude ještě úžeji spojeno s náboženstvím — katolíci, pro-testanti, věřící proti nevěřícím psům v islámském světě, věřící a barbarské přírodní národy, kterým je třeba přinést poselství víry.

Ideologie, jak je obecně známo, spojuje slova idea a logos.1 Logos obvyk-le představuje v naší kultuře cosi metafyzického — slovo stojící na samém počátku, slovo zakládající a zároveň nedosažitelné a neměnné. Idea je ovšem mnohem tekutější pojem, neboť je svázána se světem lidské pro-dukce, v tomto případě mentální. Idea má v naší kulturní diskusi historic-ký charakter, protože běžně mluvíme o idejích utvářejících epochy, náro-dy, idejích tvořících jakoby samy dějiny. Spojení slova idea s logem ovšem znamená posun onoho původně mentálního produktu konkrétního jedin-ce či jedinců do sféry metafyziky. Ideologie znamená uzákonění nějakých idejí, kodifi kaci. Ideologie je něčím, co se ocitá mimo běžný rozhovor. Je tu jako hotové, objasněné, svaté. Ideologie zavazuje komunitu věřících,

1 Kavanagh, H. J. „Ideology“, in: Lentricchia, F. — McLaughlin, T. Critical Terms for Literary Study. Chicago: The University of Chicago Press, 1995, s. 306—320.

Spisovatel a naléhavost ideologie

Spisovatel a naléhavost ideologie

přesvědčených, nebo alespoň těch, kteří jistou ideologii považují za dobrý a užitečný nástroj moci. Každá ideologie je ze samé podstaty mocenská, protože se chová jako zákon. A zákon je prostě vynutitelný. Gravitační zákon si vynucuje sama příroda a lidské mluvení má jedinou možnost — popsat gravitaci v řadě deskriptivních řečových aktů. Zákon stanovující trest smrti za urážku majestátu je vynutitelný pouze tam, kde daná komu-nita akceptuje stanovenou hierarchii a kde existuje takový systém moci, který je schopen zabránit entropickému vlivu pochybovačů. Gravitační zákon není ideologický, zákon stanovující trest smrti za urážku majestá-tu ideologický je, protože může být uplatněn jen v jisté komunitě, histo-rické situaci, může být uplatněn jen strukturou hierarchické moci, která se opírá o ideologické přesvědčení, že urazit majestát je radikálním zása-hem do sdílené víry společenství, a to se musí chránit eliminací možného nebezpečí. Série řečových aktů v tomto případě nemá charakter deskrip-tivní; jedná se o řečové akty, které cosi dělají,2 a někdy se zcela fatální-mi následky. Soudce odsuzuje, policie zatýká, publikum uráží odsouzen-ce vedeného na popravu a tak dále. Systém řečových aktů je ovšem ještě komplikovanější, protože ideologie musí mít svou mytologii, své narati-vy, které legitimizují strukturu mocenských aktů a které obnažují nebez-pečnost jedincova činu a ukazují společenství jako zřejmý a spravedli-vý systém, jemuž je dáno takového jedince trestat. Ideologie produkuje mocenské akty a stanovuje zákony, defi nuje hranice mezi absorpcí a eli-minací, mezi narativy, které nasávají netransparentní jevy z okraje spo-lečenství a jiné umlčují.

Dvacáté století přinese komplikaci v tom, že ideologických systémů významně vstupujících do života Evropanů je několik a zároveň zdaleka nejsou tak transparentní a ohraničené, jako tomu bylo v době národních obrození evropských států či v době jasného náboženského rozhraničová-ní společnosti třeba ve středověku. Další komplikaci lze spatřovat ve sku-tečnosti, že moderní doba přináší i významnou míru seberefl exe individua-lity a otázky po hodnotě jedinečnosti ve světě, jenž náhle proti sobě staví lidskou osobitost a kolektivní narativ, který se tváří jako zákon. Zatím-co středověký člověk asi neměl příliš pochybností o legitimnosti Boha — tedy nezpochybnitelného logu — a mohl se snad jen dotazovat na správ-nost provozování rituálu, na shodu Písma s chováním jedince či skupiny, ve dvacátém století výrazně narůstá podezření, že autorita logu té či oné ideologie je pouze simulovaná, že se jedná o mocenský účelový nástroj. Na druhé straně však jedinec žije ve velmi úzkém kontaktu s ideo logickými diskursy, které se tváří, že tvoří dějiny, a vtahují tak jedince do velké hry dějin, přidělují mu roli, staví ho na místa pěšáků, polních kurátů, štábních

2 Miller, J. H. Speech Acts in Literature. California: Stanford University Press, 2001; Austin, J. L. How to Do Things with Words. Oxford: Oxford University Press, 1980.

10 11

šikovatelů či jednoročních dobrovolníků, aby se podílel na velkém dějin-ném úkolu, jehož zrada se trestá nemilosrdně a fatálně.

Ideologické rámce se ve dvacátém století stávají zřetelnější než kdy-koliv předtím. Tyto rámce mohou v reálném světě působit jako nepře-konatelná hranice — mezi Západem a Východem, exilem a domovem — a prostřednictvím metafor, jako je kupříkladu metafora „železné opony“, produkují skutečné zdi, dráty, příkopy a překážky střežené ozbrojenci. Jindy působí jako nepřekonatelná hranice mezi jednotlivci sdílejícími stejný prostor uvnitř mikrospolečenství, jako je třeba rodina, kruh přá-tel a podobně. Všechny tyto limity jsou utvářeny diskursem. Nej prve je tu způsob mluvení, který konstituuje limity mezi naše a cizí, a pak tato řeč na téma my a oni produkuje závory, procesy, tresty a další projevy reálné moci.

Naléhavě vyvstávají otázky, jakým pohybem se vlastně toto vše děje — jak se konstituuje ideologický diskurs a jak zasahuje jedince. Jak se pře-lévají, koexistují či střetávají ideologické rámce v nestabilním prostředí, kde jich působí několik najednou a kde je zároveň narušena jejich stabi-lita a neměnnost ztrátou metafyzické autority, která ovšem je neustále přítomna v diskursu jako naléhavá potřeba mocenské persvaze a zároveň kontroly toho či onoho společenství. A konečně, z hlediska literární his-torie možná nejzajímavější, i když velmi komplexní otázka, totiž do jaké míry je určitá poetika, v níž dominují aspekty estetické nad ideologickou funkcí, vystavena působení této ideologické absorpce, jak se v diskursu autora této poetiky projevuje refl exe těchto vnějších vlivů, jak se poeti-ka brání, podléhá, co vstřebává jako „očkovací látku“, jako prvek profy-laxe, který je proti ideologii používán; či naopak jak se ideologický dis kurs vlamuje do zdánlivě imunního světa jisté poetiky a absorbuje ho. Zcela nejobecnější otázkou stojící na počátku tohoto tázání je, zda ještě vůbec může platit představa o „čistém“ nevinném umění, které se svým meta-fyzickým charakterem vymyká dějinám. Může se umělecké dílo ubránit dějinám, nebo je jeho přežití podmíněno složitými diskursivními výměna-mi, jejichž výsledkem není ani tak čistota díla a jeho záchrana před ději-nami, jako skutečnost, že v dialogu se svou dobou a jejím promlouváním, ať už estetickým či ideologickým, ten který artefakt uspěl lépe než jiný. Fakt, že některá díla přežívají a jiná nikoliv, je vcelku nezpochybnitelný, byť ani tady nemůžeme používat kategorie jako věčnost. Jejich trvání je však těžko vysvětlitelné gnosticismem Harolda Blooma3 či jinou meta-fyzikou poukazující na nějaké kosmické síly, které samy a mimo naši vůli ustavují jeho hodnotu. Tyto přístupy jsou z hlediska vědeckého zkoumá-ní pochybné už proto, že nenabízejí žádnou možnost, jak něco podob-ného ověřit. Lze se tu u Blooma, ale i u Foucaulta například spoléhat jen

3 Okouzlení gnózí je u Harolda Blooma dílo od díla patrnější, ale je zřejmé i v jeho nejznámějších textech, jako je The Anxiety of Infl uence nebo A Map of Misreading.

Spisovatel a naléhavost ideologie

na krásu a harmonii vyprávěného příběhu, což ovšem není ani málo, ani neinspirativní. I exaktní vědci dávají přednost teoriím estetickým a har-monickým před těmi, které se vyznačují zjevnou disharmonií. Problém je v tom, že materiál, v našem případě třeba literární texty, je už předem uspořádán a určen pouze „k dívání“, „k obdivu“. Nelze se ho dotýkat, jako se nesmí návštěvník muzea dotýkat exponátů. Takový exponát může být ale pouhou replikou, nedíváte se na skutečné předměty z Tutanchamo-novy hrobky, ale na jejich náhražky. A celé aranžmá předmětů, jejich per-formance závisí na vůli toho, kdo se je rozhodl právě takto vystavit.

Pokud budu ovšem předpokládat dotek a budu vnímat materiál jako cosi náležejícího skutečně své době, nikoliv věčnosti, pak stopy minulých akcí musí být ještě zřetelné — šrámy, zásahy, kontrakce předznamená-vající vzepětí k obraně.

Pokusíme se tedy předpokládat právě tento druhý proces, abychom se mohli materiálu dotknout a prohlédnout si jeho povrch, abychom se pokusili najít tyto stopy po minulých diskursivních výměnách, které kon-stituovaly i aktuální podobu literárního textu tak, jak se s ním můžeme setkat tváří v tvář.

Zanechané stopy

Předmětem mého uvažování bude diskurs spisovatele Egona Hostovské-ho. Nikoliv ovšem pouze v souvztažnostech nastavených strukturou jeho uměleckých textů a jejich vzájemných souvislostí motivických, kompo-zičních, stavby narativů a tak dále — jak jsem k jeho tvorbě přistupoval ve své první knize Člověk v uzavřeném prostoru.4 To vlastně byl pokus o uzavřené čtení, interpretaci, která, jak se mi ukázalo později, byla jis-tým typem vlastního misreading. Kniha zachycovala pokus přečíst celé-ho Hostovského v jistých, téměř mystických souvislostech konstruova-ných kolem vypravěčova proměňujícího se obrazu světa, v němž lidské společenství pozbývá zcela citu pro metafyziku, přičemž tuto vlastnost lidského světa sleduje vypravěč jako pád a dezintegraci veškerých hod-not. Tato pozorování snad nebyla úplně nesprávná, nicméně tehdy jsem málo dbal na to, jak které Hostovského dílo koresponduje s jinými dis-kursy danými historickou periodou. Chtěl jsem prostě vidět především ucelený příběh díla propojený endemickou vnitřní logikou. Vše pro mne bylo vlastností díla, nikoliv stopou ztracené skutečnosti, s níž jsou posta-vy a jejich promluvy spojeny.

Mluvíme-li o Hostovského diskursu, pak je potřeba vedle stop zanecha-ných v uměleckých textech brát v úvahu i jiné stopy Hostovského dobo-vé promluvy — v jeho dopisech, pamfl etech, esejích, které možná tra-sují historické souvislosti prostřednictvím jiného typu kódování. Bývalé

4 Papoušek, V. Egon Hostovský. Člověk v uzavřeném prostoru. Praha: H+H, 1996.

12 13

existenciální pozice promlouvajícího subjektu tu často jsou blíže konkrét-nímu obrazu tehdejší reality, nabízejí bezprostřední čtení tehdejšího pro-žívání, přičemž ovšem to, co je zanecháno historikovi ke zkoumání, není jednoduchým otiskem onoho konkrétního „tehdy“ ani jednoduchým otis-kem „tehdy prožívajícího já“. Máme před sebou jen určité nastavení zna-ků, které se zjevuje jako řada možností našeho čtení. Rozumějme tedy, že stopa nepředstavuje něco jako trvalý otisk, není to šlépěj jako v povíd-ce Karla Čapka. Stopa pro nás představuje spíše cosi jako průlet elemen-tární částice cyklotronem, nebo prostěji na okamžik se zjevující dráha meteoru na letní noční obloze. Stopa je indexem jisté přítomnosti, při-čemž způsob existence této přítomnosti je už jen předmětem interpre-tace, uhadováním možností. A tedy je interpretace řady takových stop neustálým procesem výběru jistých možností tak, aby byly propojitelné v určitých logických řadách.

Stopy této diskursivity jakoby otevřené a ztracené tehdejší skuteč-nosti tak nejsou o nic méně jednoduše čitelným prostředkem historické-ho pohybu dobové řeči než stopy kódované v uměleckých textech. Nic-méně vzájemná konfrontace těchto rozdílných způsobů kódování může možná ukázat nikoliv snad přehledný obraz existence tvůrce a díla v jis-té historické době, ten musíme vždy nějak konstruovat, ale alespoň urči-té záznamy pohybu, přeznačování a způsobů těchto přeznačování pro-bíhajících mezi dílem a jinými typy dobového mluvení.

Sama skutečnost, že se v nějakém textu vyskytne třeba jméno historic-ké postavy — například konkrétně Jana Masaryka v Hostovského romá-nu Nezvěstný —, neznamená v souvislostech samotného románu nic než to, že Jan Masaryk je tu nějakou postavou. Pro poučené odkazuje k histo-rickým souvislostem, událostem, pro nepoučené bude opravdu pouhou postavou, nicméně sama o sobě tato indikace není nijak zvláště historic-ky produktivní, není onou stopou, jakou jsme měli na mysli.

Taková stopa je zřetelná, teprve když analyzujeme například pasáže reprezentující úzkost, nedůvěru a strach v ulicích Prahy, jak je zachycuje vypravěč v románu, a konfrontujeme je s jinými zdroji diskursu — Hos-tovského dopisy z té doby, žurnalistickými či memoárovými texty sváza-nými s dobovým kontextem románu, případně i s jinými typy dobových textů uměleckých (Graham Greene) i neuměleckých (řeč dobového tisku, komunistického či antikomunistického). Ukáže se samozřejmě, že mnohé z Hostovského diskursu v románu Nezvěstný je literární řečí odkazující k jiným autorům, příběhům, textům, jinde však například může vypravě-čova promluva simulovat typy řeči přicházející z vnější historické každo-dennosti — hesla, křik davů, způsob promluvy komunistických funkcio-nářů. Zároveň je tu píšící autor a psychofyzický spisovatel čtoucí svou existenci uprostřed mnohohlasí svého pobytu v historii, ale i pod tlakem dominující a vše pohlcující či negující aktuálně vítězící mocenské řeči.

Spisovatel a naléhavost ideologie

Hrdinou této knihy tedy je čtoucí a píšící subjekt v dějinách, jehož psa-ní a čtení nikoliv rekonstruuje, ale konstruuje jiný píšící a čtoucí subjekt, jenž si volí s jistou fatalitou právě tohoto autora a právě tyto cesty dekó-dování, jimiž hodlá popisovat, interpretovat a identifi kovat dobové sto-py dávno dokonaného a ztraceného pohybu.

Texty pro mne budou spíše indikací procesů a interakcí probíhajících mezi někým (spisovatelem, spisovatelem-čtenářem, kritikem čtoucím spi-sovatelovo dílo, nebo prostě čtenářem zaznamenávajícím si dojmy ze čtení), kdo píše a čte v dějinách a kdo svým pohybem čtení a psaní zane-chává jakoby mimoděk identifi kovatelné stopy po svých dávných akcích. Greenblatt píše o rozmlouvání s mrtvými.5 To se mi zdá poněkud stra-šidelné a příliš spojené s černokněžnictvím, jež ovšem coby jistý status připisuje Greenblatt moderním univerzitním učencům zabývajícím se literaturou.

Než tento typ rozmluvy, na kterou příliš nevěřím, je pro mne důležitější spíše možnost pozorování způsobů dávných přeznačování, pohybů mezi tím, jak jisté vědomí kdysi v textu reprezentovalo své úzkosti, pohled na dějiny, existenci, humanitu a jakými strategiemi řešilo toto vědomí svůj pobyt v dějinách. Příběh trasující tuto linii historické existence pak v kon-frontaci s příběhy reprezentujícími tuto existenci coby spisovatele i se strategiemi jisté dominující sebereprezentace moci, která chce vyprávět své vlastní dějinné příběhy, pak, zdá se mi, skýtá produktivní prostor pro tato pozorování.

Austinovo rozlišení řečových aktů na řeč, která popisuje, a řeč, kte-rá něco dělá, má pro mé uvažování zásadní dopad. Kde působí nějaký mocenský zájem, kde vůči sobě stojí na jedné straně pohlcující či umlčují-cí síla a na straně druhé síla odporující, bránící se či subvertující, tam všu-de musí být přítomny řečové akty, které něco dělají. Zájmem vědce ovšem není touha zasáhnout do dějů, které pozoruje, spíše naopak — aby se vůbec mohl vyjevit nějaký pohyb či morfologické tvary v souvztažnostech, je potřeba, aby vědec používal v co největší míře řečové akty deskribují-cí. Tento imperativ nezasahování do pozorovaného vlastní řečí se ovšem snadno deklaruje. Je však sporné, zda takového stavu lze vůbec dosáh-nout. Jedinou záchranou snad tu je alespoň pokus o permanentní rozli-šování aktů vlastní řeči, tedy sebepozorování toho, kdy pozoruji, a toho, kdy řečí vstupuji do pozorovaného. Ani toto není bez obtíží a lze o tako-vém postupu mluvit spíše jako o touze než jako o čistém metodologickém nástroji. Greenblattovo rozmlouvání s mrtvými zdá se mi být zcela prosto těchto ideologických nebezpečí, tedy vědomí řeči, která cosi dělá, a tím i mění. Rozmlouvání s mrtvými tu je pojímáno, pokud ovšem tomu dobře rozumím, jako něco metafyzického, očištěného od pozemského plahočení

5 Greenblatt, S. J. Shakespearean Negotiations. Berkeley: University of California Press, 1988.

14 15

a všednosti. Ve svém důsledku to znamená, že Greenblatt ve svých myš-lenkových konceptech uvádí do hry dějiny a „špínu historické každoden-nosti“, která ulpívá na díle. Na druhé straně ale jako by věřil v možnost jistého typu „vyššího rozhovoru“ s dějinami, respektive dějinnými subjek-ty. Domnívám se, že v poněkud absurdním paradoxu rozmlouvat s mrt-vým jako rovný s rovným může pouze mrtvý. Živý s mrtvým nerozmlouvá, pouze mu vnucuje svou vlastní řeč. Cosi tedy dělá a mění. Netvrdím, že takový řečový akt je neproduktivní a neinspirativní. Jeho problém spočí-vá v tom, že zakrývá akt mocenský. V rozmlouvání s mrtvým se uplatňu-je moc živého, byť nás metafyzik Harold Bloom sugestivně přesvědčuje o moci mrtvých nad živými.

Vyhnout se tomuto problému můžeme jedině tehdy, vzdáme-li se simu-lace rozmluvy a přistoupíme na metodu řečových aktů deskribujících. To ovšem neznamená, jak může někdo namítnout, totální odlidštění řeči his-torika-vědce. Mrtví jsou přece vnímáni jako mrtví a nelze s nimi vstou-pit do žádného rozhovoru. Proti tomu lze namítnout, že deskripce sle-duje stopy a pohyby nikoliv jen nějakých neosobních znaků pohybujících se různými směry a všelijak se grupujících a přeskupujících, že nejde jen o chladný vesmír plný jakýchsi elementárních částic, ale o stopy repre-zentující kdysi živou existenci, jedinečnost „s tělem“, řečeno tentokrát s Greenblattem.6 Stejně tak dobová moc není tvořena jen nějakým nepo-psatelným obludným molochem, který se vymyká jakémukoliv subjektiv-nímu chápání, ale realizuje se právě prostřednictvím mnoha jednotlivých řečových aktů, mnoha existenciálních strategií jedinců pochlebujících, vystrašených, odsuzujících, simulujících či jen bezduše opakujících.

Metodologický posun oproti přístupu Greenblattovu či Foucaultovu, který Greenblatta inspiroval, vidím v tom, že deskripce pohybů a stop v našem pojetí znamená přesun zájmu právě k oněm jednotlivým pohy-bům a strategiím, oproti například syntetickému přístupu M. Foucaul-ta, který sleduje pohyb diskursu v rámci celé epochy. U Greenblatta to na první pohled není tak patrné, ale i on se soustřeďuje na velké plo-chy — konkrétně na diskurs alžbětinské doby. I u něho jako u Foucaul-ta nabudeme dojmu, že lidskou skutečnost ovládají nadosobní kosmické síly. Například jeho nejasný koncept cirkulace sociální energie implikuje jakýsi neosobní děj, který se sice rodí v prostředí různých mezilidských komunikací, uplatňování konkrétní, třeba královské moci, dobových rituá-lů, tabu, zákonů a podobně, nicméně výsledkem je morfologický útvar děsící svou nelidskostí. V našem pojetí si nebudeme klást tak ambiciózní úkol, tedy odhalit něco jako generální strategie dobové historie; půjde nám spíše o pokus skutečně sledovat otisky různých ideových či ideolo-gických strategií v různých typech textu jediného autora, jehož dílo zahr-novalo jak reakce na konkrétní historickou každodennost, tak umělecké

6 Greenblatt, S. J. „Mlčení zločince“, Litteraria Pragensia 1991, překlad M. Procházka.

Spisovatel a naléhavost ideologie

texty, jejichž kódování obsahuje stopy dobové historie, ovšem vyskytují-cí se v naprosto jiných způsobech pohybu znaků.

Několikrát byl v tomto textu akcentován výraz „pohyb“. Znamená pro mě sledovat v rámci různých stop dobových pragmatických interakcí způ-soby existenciálního čtení slovníků jisté doby a historických situací, jak je po sobě zanechala určitá existence. Neslibujeme žádné převratné obje-vy. Zajímá mě primárně sama možnost realizace takových deskriptivních pozorování jistých pohybů, přičemž jejich výsledkem by neměl být soud nad dobou ani jejími subjekty, ale, řekl bych, pochopení možností, kte-ré skýtal dobový slovník imaginace a různé strategické pozice zaujíma-né prostřednictvím realizovaných řečových aktů.

Jestliže jsme rovněž mnohokrát použili slovo „deskripce“, bude namís-tě vymezit naše pojetí vůči metodě, o níž hovoří Cliff ord Geertz, tedy metodě takzvaného hustého popisu (thick description).7 Geertzova meto-da je nám inspirací především v jejím aktu pozorování a nezasahování do pozorovaného. Na druhé straně však v našem pojetí nejde o „hustý“ kul-turní popis doby, ale o mnohem skromnější pokus sledování řečových aktů konstituujících existenci jednoho autora a do značné míry zřejmě i produkujících typ jeho poetiky, tvar jeho díla v rámcích dobové mluvy, která je prostoupena oněmi mocenskými akty ideologické řeči, jež roz-děluje, absorbuje, vylučuje, umlčuje i trestá.

Příběh Egona Hostovského, příběh jeho díla stejně jako příběhy vyprá-věné samým spisovatelem v jeho románech a povídkách představují pro naše pozorování velmi podstatný a zároveň i výhodný zdroj. Konfronta-ce rozdílných narativů a s nimi spojených obrazů, jejichž producentem je jedna psychofyzická bytost v různých existenciálních situacích, bytost žijí-cí svůj dějinný příběh, snad umožní analyzovat síť pohybů a pozic, jež lze pozorovat prostřednictvím textových zdrojů a v nich obsažených znako-vých reprezentací. Výsledkem pak ovšem nebude pravda o životě autora a díla, výsledkem nebude vlastně vůbec žádná pravda. Výsledkem mohou být jen soubory pozorovaných pohybů, možností a pozic. Tyto soubo-ry budou navíc konfrontovány se znakovými reprezentacemi produko-vanými dobovou mocí, která se pokouší vyprávět jiný příběh, totiž pří-běh kolektivní účasti na velkých dějinách, velký legitimizující příběh, jak o něm mluví J.-F. Lyotard.8 Vedle těchto — řekněme — univerzalizujících a také nepříliš častých příběhů, které spojují velké časové plochy a pro-stupují celou kulturou daného areálu, ovšem produkuje moc i množství menších narativů — jakýchsi vyprávěných úkolů doby, z nichž pro jedince vyplývá vždy jasný závazek oběti. Onen generální příběh stojí vždy někde v pozadí, ale v jisté historické situaci je pro jedince nezbytné být k dispo-zici dané historické chvíli — padnout při útoku v boji o kótu xy, pracovat

7 Geertz, C. Interpretace kultur. Praha: Sociologické nakladatelství, 2000. 8 Lyotard, J.-F. O postmodernismu. Praha: Filosofi cký ústav AV ČR, 1993.

16 17

pro splnění pětiletky, opustit domov v zájmu budování přehrady. Jedinec není konfrontován ani tak s oním velkým legitimizujícím příběhem, jako spíše s těmito derivovanými narativy, jimiž je vyzýván k oběti či je oprav-ňováno jeho vyloučení, eliminace, zavržení.

Spisovatel

Egon Hostovský je považován za významného českého prozaika dvacáté-ho století. Psal česky, ale jeho dílo bylo českým čtenářům doma dlouho nepřístupné, protože byl exulant. Jeho exil započal už v roce 1938 v době bobtnající nacistické rasové ideologie — Hostovský byl žid. Jasně vní-mal, že kvůli jeho židovskému původu není jeho dílo považováno za tak docela české a že je, jak sám několikrát uvedl, vylučován z české litera-tury. Už v prvním válečném exilu v období let 1938 až 1945 se neiden-tifi koval s českým exilem v USA a byl za své příběhy i za své postoje několikrát velmi brutálně napaden českým exilovým tiskem. Paradoxně bylo Hostovského dílo po jistou část jeho života přijímáno s respektem v anglo saském jazykovém prostředí i v dalších jazycích, ačkoli sám ang-licky neuměl natolik, aby mohl, jako například Joseph Conrad, začít psát v angličtině. Byl tedy svědkem mnoha dramatických misreading přede-vším při převádění svých děl do fi lmové podoby nebo při překladu romá-nů Nezvěstný, Půlnoční pacient či Všeobecné spiknutí. Hostovský se střetl s ideologií českého exilu, který se profi loval nacionalisticky či v duchu zjednodušované tradice benešovské. Střetl se ovšem i s ideologií komu-nistickou, a to v téměř tragikomickém příběhu, kdy doma je komunisty jako exulant označován za kapitalistického zaprodance, zatímco v exi-lu je exulanty považován za komunistu. A konečně střetl se i s ideologií amerického liberálního konzumu, když nebyl schopen přijmout americ-ký životní styl a stát se skutečným Američanem, který říká správné věty na správných místech.

Všechny tyto konfl ikty jsou refl ektovány jak v jeho korespondenci a dal-ších dokumentech, tak jsou kódovány v jeho románech a povídkách.

Nikde doma, všude cizinec, žid, komunista, exulant, levičák, který nemi-loval levicovou avantgardu, pravičák s nepřípustně levicovými názory, čes-ký spisovatel pro světové publikum, světový spisovatel chápaný jako deri-vát jiného světového spisovatele, spisovatel vyobcovaný z Čech v Americe, která mu byla spíše ložnicí, jak jednou napíše o svém sídle v New Jersey, než skutečným domovem.

Hostovského dílo i jeho osobní příběh pokrývají značnou část dvacá-tého století; narozen roku 1908 v Hronově ve východních Čechách, umí-rá roku 1973 v New Jersey v USA.

Příběh jeho díla i jeho osobní je zároveň příběhem permanentního stře-tu jedince, individuality s mocenskými ideologickými ataky velkých dějin vstupujících mnohdy absurdně a paradoxně do života člověka a umělce

Spisovatel a naléhavost ideologie

dvacátého století snad ještě výrazněji než kdykoliv předtím. Je to boj o záchranu vlastní identity, a často i života samého, boj individua o vlastní nárok na vidění existence i toho, co ji obklopuje, po svém, prostřednictvím vlastního označování žité situace v konfl iktu s ideologickým diskursem vpadajícím do individuální řeči o sobě i o světě, diskursem nárokujícím si kontrolovat individuum tím, že přijme a opakuje nabízený příběh a nabí-zený repertoár řeči, která spoutá defi nitivně jeho vidění. Je to vlastně neutuchající zápas o zrak.

Zápas o zrak ovšem není jen záležitostí jednoho spisovatele a jedno-ho díla. Možná se jedná o jednu z nejdramatičtějších metafor dneška. Zápas o zrak podstupujeme každodenně všichni. Přál bych si, možná tro-chu neskromně, aby má pozorování v této knize byla alespoň drobným nástrojem v každodenním boji s ideologickou slepotou.

Moje úvahy zasahují až do doby, kdy spisovatel Egon Hostovský poprvé naráží tvrdě na dobovou ideologii, která ovládne veřejný prostor, tedy do konce třicátých let, kdy je poprvé konfrontován s nezbytností exilu. Do té doby je Hostovský spisovatelem, který se soustředí na témata jedincova boje o vlastní stabilitu uvnitř vratkého či narušeného společenského pro-středí a zároveň se pokouší zahlédnout skrze toto matoucí předivo vzta-hů nějaký metafyzický řád, který jednou pro vždy ustálí chaos, jemuž je jedinec vystavován ve své každodennosti. Hostovského dílo se od počát-ku vyznačuje sociální citlivostí, ale nikde není ani stopa po vypravěčské ambici řešit bídu světa prostřednictvím politického diskursu či příklonu k dobově provozované ideologii.

Jisté ideologické aspekty ovšem přítomny jsou a vyplývají z Hostovské-ho refl exe židovství. Židovství je téma, které je Hostovskému vnucováno veřejným prostorem řeči, v němž se otevírá pokaždé, objeví-li se otázka původu a příslušnosti k celku.

Ve dvacátých a třicátých letech sledujeme tři podstatné proudy spo-jené s židovskou identitou. Sionismus, který byl na vzestupu a jehož lite-rární stopu zaznamenáme třeba v Olbrachtově povídce O smutných očích Hany Karadžičové nebo v románu Moskva — hranice od Jiřího Weila.

Dalším — spíše velmi vzácným prvkem než proudem — bylo ortodox-ní židovství a chasidismus identifi kovatelné například díky Jiřímu Lan-gerovi, ale v literárním obrazu stopovatelné opět v díle Olbrachtově či Hostovského.

A konečně posledním je asimilantství, jehož čelným představitelem byl fi lozof Jindřich Kohn. Asimilantství předpokládalo přijetí většinové kul-tury a jazyka, přičemž vědomí původu mělo zůstat spíše kulturní vzpo-mínkou a nemělo se stát jakkoliv prvkem vydělujícím židovskou identitu z většinového společenství. Asimilantství představovalo ve své době asi nejpřijatelnější a také nejrozšířenější řešení pro všechny jedince židov-ského původu, kteří se ztotožnili se zemí, jazykem a kulturou. K nim se hlásil i Egon Hostovský. Hostovský se vždy, zcela přirozeně, pokládal za

18 19

českého spisovatele židovského původu. Je to patrné například z faktu, že řadu let redigoval Kalendář česko-židovský.

Proto se také Hostovský nebál otevírat českému čtenáři téma židov-ství jako vnitřního stavu, jako tajemství původu produkujícího specifi cké úzkosti, specifi ckou obraznost či mentalitu; byl přesvědčen, že tato spe-cifi ka jsou přirozenou součástí české kultury. Podobně tak ve své době činili například i Otokar Fischer či František Gottlieb v románu Životy Jiří-ho Kahna. Olbracht přináší obraz židovství jako jistého exotika a soudí, že by bylo dobré, aby si je Češi prohlédli a podivovali se nad ním. Ze zcela opačné pozice židovské ortodoxie ukazuje židovství Čechům Jiří Langer v chasidských příbězích Devět bran. Pro Hostovského, Fischera či Gottlie-ba je obraz vnitřního vyrovnávání se s židovstvím výrazem důvěry v český jazyk a ve společenství, které ho užívá. Ve svých příbězích neslibují vypja-tý nacionalismus a neříkají „budeme navždy už jen věrnými Čechy“, ale předvádějí a nabízejí k rozumění svůj neklid, svou univerzalistickou tou-hu po světě jako celku, své potíže s provincialismem, zakořeněním v rituá-lech českého maloměstského světa, ukazují původ svého neklidu a oba-vy z možného vyčlenění.

Doba se zdála být pro takové představení jinakosti v rámci většinové-ho společenství příznivá. Československá republika se po roce 1918 oteví-rala světu. Spojenectví s evropskými velmocemi, demokracie, nové sebe-vědomí mladé republiky, která věřila, že je zásadním stavebným prvkem evropské stability, exotismus v dílech mladé avantgardy — Jáva Konstan-tina Biebla, San Francisco a Moskva u Nezvala či Seiferta, Čapkovo R.U.R. na Broadwayi — čtete-li časopisy, noviny či literární texty dvacátých let, téměř cítíte úpornou snahu Čechů zbavit se lokálního provincialismu, nálepky buranů, kteří po staletí nemají nic lepšího na práci než se škor-pit se svými německými sousedy, z nichž mají nepřekonatelný mindrák. Představení židovského „weltschmerz“ jako přirozené součásti otevírají-cí se společnosti tak mělo svou logiku.

U Hostovského bylo téma vyčleněnosti a problému vztahu jedince a společenství přítomno vždy. Už v Zavřených dveřích, jeho prvních kniž-ně publikovaných prózách z roku 1926, jasně převládá. Téma ovšem bylo v této době spojeno s obecným rozšířením dobové expresionistické módy, která vyhovovala židovským autorům pro reprezentaci obrazů izolace a vyčleněnosti ze společenství, ale nebylo spojeno jen s nimi. Otázky izo-lovanosti a nefungujících vztahů objevující se už v předválečné literatuře zejména u německých a severských autorů (Strindberg, Hamsun, Musil) se umocní během první světové války (Werfel, Kafk a, Weiner), aby po vál-ce tvořily zjevnou dominantu uměleckého diskursu.

Poprvé je téma vyčlenění spojeno s židovstvím u díla, které Hostov-ského proslaví — Ghetto v nich z roku 1928. Pak se vynořuje periodicky třeba v Případu profesora Körnera. Jinde naopak nedominuje, například ve Žháři, Ztraceném stínu, Třech starcích.

Spisovatel a naléhavost ideologie

Výrazně se objevuje židovská symbolika až v románu Dům bez pána, kde však slouží jako inovativní prostředek obraznosti. Hostovský, kte-rý po návštěvě Podkarpatské Rusi objevil díky Jiřímu Langerovi kouzlo „haggadah“, používá nově osvojený repertoár symbolů k tomu, aby jinak varioval svůj věčný námět existenciálního vztahu jedince ke ztracenému řádu skutečnosti, s nímž se tato rozkolísaná lidská individualita pokouší prostřednictvím symbolů a slov obnovit kontakt. Dům bez pána z roku 1938 stvrzuje Hostovského jako anticipátora existencialismu stejně jako specifi ckého mystika, přičemž tento prvek mysticismu bude v budoucnu různě kolísat a bude více či méně viditelný. Spíše řekněme, že Hostov-ský-vypravěč bude vždy kolísat mezi materialistickým existencialismem a mystikou, že toto bude jedna z věčných ambivalencí, jež ho bude pro-vázet po celý tvůrčí život.

Když v románu Žhář konstruuje Hostovský mystické kruhy signující vztahy mezi jedinečnostmi a obecnostmi univerza, mystik Josef Florian napíše Hostovskému 23. září 1935 dopis:

Milý pane Hostovský,

„Žháře“ jsem přečetl v sobotu najednou. Máte velký dar spisovatelský, povídka je dobře zkomponována, 16 míst jsem si zatrhl, jež možno zanésti do Konkordance obecného Studia, ale nemáte plnost „ozvěny času“, slov a skutků, jež spojuje (spojovati má!) všechny příběhy; a to nemůžete Vy sice pochopiti, poněvadž žijete „před Kristem“, t.j. v Starém Zákoně, ale já, žijící v Novém, jsem povinen říci (a říkati pravdu).Jinak, rozumí se, za knížku Vám velmi děkuji a srdečně Vás pozdravuju.

Josef Florian

Je zřejmé, že ona představovaná „jinakost“ není jednoduchou cestou k začlenění, že tu existují vedle sebe dvě různé řeči, dva světy, které nejsou jednoduše slučitelné. Střetnou-li se dva výrazně strukturova-né typy obraznosti, je tato distance znemožňující plnou absorpci ješ-tě patrnější.

Hostovský však jako spisovatel kráčí ve třicátých letech od úspěchu k úspěchu. Vydává román za románem v prestižním nakladatelství Melan-trich. Velmi rychle se zařazuje mezi dobovou spisovatelskou elitu. Přáte-lí se s Janem Čepem, Františkem Halasem, Jaroslavem Seifertem. Píše si s Arnem Novákem, Bedřichem Fučíkem, Karlem Čapkem, J. S. Macharem. Je uznávaným českým spisovatelem a tato pozice zdá se být na konci tři-cátých let neotřesitelná. Hostovský je úředníkem ministerstva zahraničí, ožení se s krásnou Květou Ondrákovou, narodí se mu dcera Olga a žije

20 21

v pěkném pražském bytě; může si dovolit chůvu k dítěti, prostě všechny znaky úspěchu, které si talentovaný umělec své doby v malém českém prostředí mohl přát.

Přichází rok 1938, konec první republiky, nacistický antisemitismus začí-ná pomalu dýchat i v Praze mezi českou ultrapravicí. Vpád ideologie se blíží a spisovatele čeká první dramatická srážka s dějinami. Tato událost jde pak ruku v ruce s momentem, kdy český spisovatel překročí uzavře-ný kruh relativně idylického domácího prostředí a nabídne své dílo širo-kému světu, po němž jeho hrdinové tolik touží.

Obrazová příloha

Obrazová příloha

Dopis Lewisi Mumfordovi, 1955. University of Pennsylvania

180 181

S doktorem Karlem Steinbachem, New York, počátek šedesátých let. Rodinný archiv

Cestovní pas Egona Hostovského vystavený roku 1964. Rodinný archiv

Obrazová příloha

S Josefem Škvoreckým na zahradě svého domu v Millburn, New Jersey, 1970. Rodinný archiv

S dánskou spisovatelkou Elsou Gressovou a její rodinou, Dánsko, prosinec 1964. Rodinný archiv

182 183

Dopis Václava Havla, 1969. Rodinný archiv

218 219

Hostovského texty „Manipulace ždanovské linie v Československu“ (Manipulation of Zhdanov Line in Czechoslovakia) a „Židovští spisovatelé v novější české literatuře“ (Participation in Modern Czech Literature) uvá-díme v plném rozsahu; z angličtiny přeložil Ladislav Nagy. Text „Manipula-tion of Zhdanov Line in Czechoslovakia“ byl objeven ve sbírkách Columbia University v New Yorku. Text „Participation in Modern Czech Literature“ byl poprvé zveřejněn ve sborníku The Jews of Czechoslovakia, Vol. 1, Jewish Publication Society of America: Philadelphia, 1968, s. 439—453, dodatek Petra Dena tamtéž, s. 454—455. Rešerše citátů Pavla Lenzová.

Na s. 180 citujeme verše z Ficherovy básně „Ke kořenům“ podle Fischer, O. Hlasy. Aventinum: Praha, 1923, s. 23. U citace z Chlupeckého na s. 179 je zdroj nejasný, překládáme z anglického textu E. G.

Text „Prohlášení“ byl objeven v archivech Library of Congress, Washing-ton. Text přetiskujeme celý; dle současných pravidel upravujeme psaní slov přejatých, velkých písmen, zkratek a interpunkci a zjevné tiskové chy-by. Kurzivou píšeme názvy knih a tiskovin.

Citovaná korespondence pochází z rodinného archivu, ze sbírek Van Pelt Library, University of Pennsylvania (korespondence E. Hostovské-ho s L. Mumfordem), dále pak z archivů Beinecke Library, Yale University a Library of Congress, Washington. Citované recenze pocházejí z archi-vu autora a výstřižkového archivu Library of Congress, Washington. Vše v překladu V. P. Pasáže o Juliu Fučíkovi byly publikovány ve sborníku Julek Fučík / věčně živý!, Host: Brno, 2010/2012, ed. F. A. Podhajský.

Rozhovor s Olgou Hostovskou vznikl pro potřeby této publikace. Otištěné fotografi e jsou majetkem rodiny a za jejich laskavé zapůjče-

ní děkuji paní Olze Hostovské.

Ediční poznámka

Literatura

Barthes, R. Kritika a pravda. Dauphin: Praha, 1997Barthes, R. Mytologie. Dokořán: Praha, 2004Barthes, R. Sade, Fourier, Loyola. Dokořán: Praha, 2005Bloom, H. A Map of Misreading. Oxford University Press: Oxford, 2003Bloom, H. The Anxiety of Infl uence. Oxford

University Press: Oxford, 1973Bourdieu, P. Pravidla umění. Host: Brno, 2010Dasenbrock, R. W. (ed.). Literary Theory Aft er Davidson.

The Pennsylvania State University Press: Pennsylvania, 1993Davidson, D. Inquiries into Truth and Interpretation.

Oxford University Press: Oxford, 1984Foucault, M. Essential Works of Foucault 1954—1984,

vol. 2. Penguin Books: London, 1994Gallagher, C. — Greenblatt, S. J. Practising New Historicism.

The University Chicago Press: Chicago, 2000Geertz, C. Interpretace kultur. Sociologické nakladatelství: Praha, 2000Hartman, G. Scars of the Spirit. Palgrave Macmillan: New York, 2002Iser, W. Prospecting: From Reader Response to Literary Anthropology.

The John Hopkins University Press: Baltimore, 1989Iser, W. The Range of Interpretation. Columbia

University Press: New York, 2000Josephson, M. and E. Man Alone: Alienation in Modern

Society. A Laurel Edition: New York, 1962Lyotard, J.-F. Návrat a jiné eseje. Herrmann & synové, Praha, 2002Lyotard, J.-F. O postmodernismu. Filosofi cký ústav AV ČR: Praha, 1993Marcel, G. Man against Mass Society. South Bend: Indiana, 1952Marcus, S. Representations. Columbia University Press: New York, 1975Miller, J. H. Speech Acts in Literature. Stanford: California, 2001Peirce, Ch. S. (Hoopes, J., ed.). Peirce on Signs. The University

of North Carolina Press: North Carolina, 1991Ricœur, P. The Rule of Metaphor. Routledge: London, 1978

Literatura

220 221

Rorty, R. Contingency, Irony and Solidarity. Cambridge University Press: Cambridge, 1989

Rorty, R. Essays on Heidegger and Others. Cambridge University Press: Cambridge, 1991

Rorty, R. Filozofi cké orchidey. Kalligram: Bratislava, 2006Rorty, R. Objectivity, relativism, and Truth. Cambridge

University Press: Cambridge, 1991Veeser, H. A. The New Historicism. Routledge: New York, 1989White, H. Tropika diskursu. Karolinum: Praha, 2010

Summary

The book Psalms of Petfi eld is a collection of studies that attempt to ana-lyse the work of the leading Czech writer Egon Hostovský whose books were known, in the 1950s, mainly to English speaking readers. Egon Hos-tovský spent most of his life in exile in the United States and it is the pe riod of the writer’s exile that the book focuses on. The purpose of the studies, however, is not to provide a monographic survey of the writer’s life and work. The author asks how the temporal discursivity and radical interven-tion of ideology infl uence the literary output of the writer. Through a con-frontation of traces left by Hostovský not just in fi ction but in non-fi ction, documents, letters, it creates a web of associations that make it possible to understand the writer’s poetics as it developed in particular historical moments. The speech of the literary work, together with the speech of the author in public space, is confronted, at all times, not just with the li-terary context but also with non-literary speech acts that oft en represent power-driven intervention in texts and the concrete human life.

The author attempts to grasp the story of the writer’s work and life in history as a clash and contradiction of various discursive powers pene-trating a concrete historical horizon. The book does not search for the truth about the life and work of a particular writer, rather it tries to pre-sent and interpret the polyphony of voices, thus proving the thesis that literary history is no clearly structured continuity and that it cannot be reconstructed in any way, since its very nature, both for the protagonists and the historian, is a chaotic entity about which it is possible to speak only on the basis of literary traces found and the accepted construction model of the historian.

The book includes unpublished texts by Egon Hostovský translated by Ladislav Nagy and other hitherto unpublished documents.

Summary

222 223

AAlbee, Edward 99Alexandrov, Georgij

Fjodorovič 191Arkenberg, Bedřich 52—55, 63Aškenazy, Ludvík 93, 206Austin, John Langshaw 10, 14

BBailey, Angus 76Barthes, Roland 220Bauer, Josef 154Bauer, Ludvík 154Bauer, Petr 154Bauer, Zdeněk 154Bauerová, Irma 154Bauerová, Růžena 154Bednář, Kamil 48—50, 92, 93Bella, Ján Levoslav 195Beneš, Bohuš 25—27,

31, 34, 38, 39Beneš, Edvard 17, 31, 36, 48,

51, 68, 71, 75, 80, 103, 146Bergman, Ingmar 119Bergson, Henri 49, 70, 71Bidlo, František 171Biebl, Konstantin 19,

67, 74, 192, 193Bittner, William 85Bjørnson, Bjørnstjerne 202, 203Blake, William 145

Blatný, Ivan 69Bloom, Harold 11, 15, 220Bonn, Hanuš 202Boucher, Anthony 76Boucher, François 35Bourdieu, Pierre 220Bradbury, Ray 109Branislav, František 67, 193Breton, André 30, 70, 71Brooks, Van Wyck 112Brumlíková, Jindra 48, 56, 65Březovský, Bohuslav

48—50, 92, 93Budín, Stanislav 34, 38, 40Buksa, Pavel viz Michal, KarelBürger, Gottfried August 118

CCamus, Albert 43, 44, 49,

65, 87, 95, 114, 130, 132Capote, Truman 99, 105Castilleová, Olga

viz Hostovská, OlgaClementis, Vladimír

(Vlado) 51, 52Clouzot, Henri-Georges

86—88, 91, 100, 107Conrad, Joseph 17, 77Cowley, Malcolm 76, 77Culler, Jonathan 27

Jmenný rejstřík Rejstřík pokrývá všechny části publikace a zahrnuje i adjektivní podoby jmen (např. benešovský).

Jmenný rejstřík

ČČapek, Karel 13, 19, 20, 27,

44, 59, 78, 94, 102, 106, 155, 172, 203, 204

Čarek, Jan 194Čep, Jan 20, 51, 52, 56, 86,

94—96, 98—100, 107, 127, 138—140, 144

Černý, Václav 49, 202Červinka, Vincenc 204Červinková, Marie 154Čumpelík, Jan 196

DDagan, Avigdor viz Fischl, ViktorDante Alighieri 58Danzer, Josef 154Danzerová, Irma 154Danzerová, Zdeňka 154Dasenbrock, Reed Way 220Dassin, Jules 86—88Davidson, Donald 220De Voto, Bernard 112Dejnožka, Ladislav 179Delteil, Joseph 70Deml, Jakub 143Den, Petr 207, 219Dolenský, Antonín 200,

201, 203, 204Dostojevskij, Fjodor

Michajlovič 43, 44, 74, 78, 124, 125, 139, 142, 198

Drda, Jan 53, 67, 193Dufek, Karel 53Durych, Jaroslav 39, 119, 155

EEisenhower, Dwight

David 117, 124Eisner, Pavel 202Engle, Paul 55Enzensberger, Hans Magnus 65Erben, Karel Jaromír 118Erenburg, Ilja Grigorjevič 41

Eska viz Beneš, BohušEta (Eduard Táborský) 213

FFaulkner, William 99Ferko, Milan 159Figuš-Bystrý, Viliam 195Filla, Emil 68, 195Firkušný, Rudolf 28Fischer, Otokar 19, 155, 199—201Fischerová, Viola 157Fischl, Viktor 201Florian, Josef 20, 52, 143, 174Foucault, Michel 11, 15, 220Frank, Waldo David 86, 115Freud, Sigmund 70, 71, 81, 91, 198Fromek, Jan 70Fučík, Bedřich 20, 52Fučík, Julius 66, 68—74,

78, 160, 219Fuchs, Alfred 204

GGagarin, Jurij Alexejevič 117Gallagher(ová), Catherine 220Gauguin, Paul 128Geertz, Cliff ord 16, 220Gellner, František 197Gide, André 81Giusti, Wolfango (Wolf) 86Goethe, Johann

Wolfgang von 200Goll, Yvan 71Gottlieb, František 19, 201Gottwald, Klement 73Graham, Billy 117Greenblatt, Stephen J.

14, 15, 220Greene, Graham 13, 51,

76, 77, 86, 162, 163Gress(ová), Elsa 182Grögerová, Bohumila 65, 115, 128Grosz, Georg 84Guth, Otakar 155

224 225

HHaas, Hugo 203Hájek, Jiří 67, 194Hajný, Emanuel 210, 211Halas, František 20, 67,

71, 74, 155, 192Hamsun, Knut 19, 118, 139, 142Hanč, Jan 103Hanč, Josef 210Hanuš, Miroslav 49, 50, 155Hartman, Geoff rey 220Hašek, Jaroslav 61, 68, 89Havel, Václav 157, 183Hawthorne, Nathaniel 119Hegel, Georg Wilhelm

Friedrich 68Heidegger, Martin 49, 114, 125Heine, Heinrich 200, 204Hemingway, Ernst 99, 130Henlein, Konrad 210Heydrich, Reinhard 103Hiršal, Josef 48, 50, 65,

93, 115, 128, 160Hitler, Adolf 80, 204Hoel, Sigurd 86Hoff meister, Adolf 35, 36, 211Holan, Vladimír 67, 155, 192Hoopes, James 220Hora, Josef 73, 118Hostovská, Bedřiška 169Hostovska, Jarmila 128, 129, 178Hostovská (roz. Ondráková),

Květa 20, 48, 161, 170Hostovská, Olga 20, 30, 79,

115, 128, 130, 153, 219Hostovská, Regina

(Reggie) viz Hostovsky, Regina (Reggie)

Hostovský, Egon od stránkování upuštěno

Hostovský, Josef 169Hostovsky, Paul 66

Hostovsky (Hostovská, roz. Weiss/ová/), Regina (Reggie) 22, 65, 66, 84, 89, 97, 113, 140, 141, 163, 178

Hrabal, Bohumil 77, 93, 117, 161Hromádka, Josef Lukl

23—25, 28, 31, 34, 211Hrubín, František 155Hrubý, Blahoslav 28Hudec, Karel 37, 208,

209, 211, 212Hurban, Vladimír

Svetozár 209—212Huxley, Aldous 77

ChChalupecký, Jindřich 49, 199Chesterton, Gilbert Keith 77Chruščov, Nikita

Sergejevič 117, 124

IIser, Wolfgang 220

JJakobson, Roman 31, 38James, Henry 76, 118Janeček 210, 211Jean Paul 203Jelínek, Hanuš 155Ježek, Jaroslav 37, 210Jirásek, Alois 39, 68Josephson, Joseph 220Josephson(ová), Mary 220

KKafk a, Franz 19, 37, 60, 61,

72, 75—77, 85—87, 95, 134, 164, 198, 202

Kantorová, Anna 154Kapper, Siegfried 197Kautman, František 139, 142Kavanagh, James H. 9Kazin, Alfred 116

Jmenný rejstřík

Kisch, Egon Erwin 35Kleist, Heinrich von 200Klíma, Ivan 157Klíma, Ladislav 143Klinger, Evžen 53Kloss, Gerald 76Koestler, Arthur 77Kohn, Hans 199Kohn, Jindřich 18, 201Kolář, Jiří 48, 92, 93, 103, 157Kolda, Ladislav 86, 95, 162Kolliner, Bedřich 154Kolliner, Karel 154Kollinerová, Hana 154Konrád, Karel 74Kopal, Zdeněk 211Kopta, Josef 155, 156Kotalík, Jiří 158Kovárna, František 54Kraus, Otto B. 206Krtil(ová), Ann 56Kunc, Jaroslav 201—203, 206Kundera, Milan 98, 103, 107

LLacina, Václav 67, 194, 203Langer, František 24, 25,

39, 197, 198, 203, 205Langer, Jiří 18—20, 32, 205Laurin, Arne 37, 38, 208—213Leary, Timothy 116Leda viz Lederer, EduardLederer, Eduard 202, 203Leitner, Karel 211Lenin, Vladimir Iljič 81Lentricchia, Frank 9Lenzová, Petra 219Leonov, Leonid Maximovič 41Levin, Ira 109, 130Lewis, Jack 111Liehm, Antonín Jaroslav 87,

88, 97—99, 105, 140, 157Lindbergh, Charles A. 33Linhartová, Věra 98, 107

Long(ová), Fern 56, 141, 142Lustig, Arnošt 206Lyotard, Jean-François 16, 220

MMácha, Karel Hynek 201Machar, Josef Svatopluk 20Mailer, Norman 99Majakovskij, Vladimir

Vladimirovič 193Majerová, Marie 73, 74Malraux, André 95Mann, Thomas 196Mára, Mikuláš 211Marcel, Gabriel 49, 220Marcus, Steven 220Martin, Henri 195Martinů, Bohuslav 28, 29Marx, Karl 68, 70, 81Mařánek, Jiří 74Masaryk, Jan 13, 51, 55,

57—59, 175, 201, 210Masaryk, Tomáš Garrigue

200, 204Mašek, Jiří 155Mauriac, François 41McCarthy, Joseph 52McLaughlin, Thomas 9Michal, Karel 162Miller, Joseph Hillis 10, 27, 220Mináč, Vladimír (Vlado) 67, 193Morton, Frederic 76Moyzes, Mikuláš 195Mrkvička, Otakar 194Muir(ová), Willa 56Mumford, Lewis 44, 72, 76, 77,

86, 97, 112—119, 128—130, 135, 137, 140, 141, 163, 180, 219

Münzer, Jan 31, 34, 37, 38, 208—212, 214

Musil, Robert 19

226 227

NNagy, Ladislav 219, 222Nečas, Jaromír 213Neff , Vladimír 56, 67, 155, 194Nejedlý, Zdeněk 68, 195Němcová, Božena 27Němeček, Zdeněk 52, 53, 55, 94Neuhard(ová), Else Westh

viz Westh Neuhard(ová), ElseNeuman, Míla 155Neumann, Stanislav

Kostka 67, 73, 194Nezval, Vítězslav 19,

30, 68, 74, 195Niesiołowski, Krzysztof 158Nietzsche, Friedrich 91, 108, 200Nikolajevová, Nina 69Novák, Arne 20, 200, 201, 203Novák, Bohumil (Bouša) 155Novomeský, Ladislav (Laco) 48Novotná, Jarmila 210Novotný, Josef 208Nový, Karel 92, 155

OOdložilík, Otakar 28, 29, 47,

48, 53—55, 65, 86, 95, 177Ogden, Archibald G. 66Olbracht, Ivan 18, 19, 56, 71, 73,

94, 139, 155, 156, 160, 205Ondráková, Jitřenka

viz Zimová, JitřenkaOndráková, Květa

viz Hostovská, KvětaOrten, Jiří 201, 202Orwell, George 77Osers, Ewald 55, 56Otto, Jan 155

PPapánek, Jan 209, 210, 212Papoušek, Vladimír 12Pasternak, Boris Leonidovič 115Peirce, Charles Sanders 220

Pellar, Rudolf 161Pellarová, Luba 161Perec, Jicchok Lejb 204Peroutka, Ferdinand 66, 75Picasso, Pablo 67, 191, 195Pick, Jiří Robert 206Pick, Robert 54Pistorius, Jiří 86, 87, 91, 92,

94, 95, 98, 139, 142—144Píša, Antonín Matěj 67, 194Podhajský, František A. 219Podivínský, Miroslav (Mirek) 138Poe, Edgar Allan 61, 99, 119,

126, 135, 139, 142, 143Pohorský, Miloš 111Poláček, Karel 67, 134,

161, 194, 203Polan, Bohumil 194Ponc, Miroslav 195Potoček, Václav 153Prescott, Orville 55, 56, 76, 101Presley, Elvis 117Prinz, Joachim 65Procházka, Martin 15Proust, Marcel 43, 70, 71, 198

RRakous, Vojtěch 197Rakušanová, Lída 101Rathouský, Josef 161Reisen, Abraham

(Avruhorm) 204Ricœur, Paul 220Rilke, Rainer Maria 202Robbe-Grillet, Alain 65, 77Rorty, Richard 114, 221Rozehnal, Alois 184

ŘŘezáč, Václav 56

Jmenný rejstřík

SSabina, Karel 68Saint-Exupéry, Antoine de

95, 130Salinger, Jerome David 161Salivarová, Zdena 142Sarraute (Sarrautová),

Nathalie 65Sartre, Jean-Paul 41, 42,

44, 49, 59, 84, 85, 87, 88, 91, 113, 114, 116

Seifert, Jaroslav 19, 20, 67, 71, 155, 164, 194

Shakespeare, William 14, 195Smith, Philip H. 75, 85Smith(ová), Dorothy 85Součková, Milada 95, 102Soupault, Philippe 70Spal, Jindřich 161Stalin, Josif Vissarionovič 63,

117, 190, 192, 196, 206Steinbach, Karel 181Stevenson, Robert Louis

95, 119, 142, 204Strindberg, August 19, 90, 127Svatopluk, moravský

panovník 159

ŠŠafránek, Miloš 212Šimončič, Klement 52Škvorecká, Zdena

viz Salivarová, ZdenaŠkvorecký, Josef 93, 111,

117, 142, 161, 182Šolom Alejchem 204Štern, Jan 67, 194Štoll, Ladislav 155, 196Štyrský, Jindřich 30

TTatarka, Dominik 67, 193Taufer, Jiří 196Taylor(ová), Elizabeth 117

Teige, Karel 34, 35, 49, 67, 70, 71, 193

Těsnohlídek, Rudolf 144Thorez, Maurice 195Tohn, Zdeněk 201Toman, Karel 173Träger, Josef 67, 194Tutanchamon, egyptský

faraon 12Twain, Mark 99

UUrbánek, Zdeněk 48—50, 92, 93Urbánková, Jarmila 92Urzidil, Johannes 37, 210

VVáclavek, Bedřich 30Vaculík, Ludvík 103Valenta, Edvard 93Valja, Jiří 49, 50Vančura, Vladislav 30, 39,

61, 94, 146, 155, 212Vaníčková, Marie 160Veeser, Harold Aram 221Vlach, Robert 95Vonnegut, Kurt 130Vosková 210Voskovec, Jiří 31, 34—37,

48, 52, 71, 210

WWaldes, Jindřich 212Wassermann, Jakob 95Weil, Jiří 18, 206Weiner, Richard 19, 125,

143, 198, 199Weiskopf, Franz Carl

34—36, 48, 52, 210Weisl, František 210, 212Weiss(ová), Edith 66Weiss(ová), Regina

(Reggie) viz Hostovsky, Regina (Reggie)

228 229

Werfel, Franz 19, 210Werich, Jan 31, 34, 35,

37, 48, 71, 156, 210Westh Neuhard(ová), Else 56, 86White, Hayden 221Williams, Tennessee 99Winter, Gustav 203, 204Winter, Zikmund 39Wolfe, Bernard 100, 106, 114Wordsworth, William

123, 144, 148

ZZeyer, Julius 197Zimová (roz. Ondráková),

Jitřenka 154, 161, 162Zoščenko, Michail

Michajlovič 193Zvěřina, Ivan 93, 94

ŽŽantovský, Jiří 102Ždanov, Andrej Alexandrovič

66, 67, 81, 190—196, 219Ženatý, Berty 211

ISpisovatel a naléhavost ideologie 9Nenadálá procházka 22„Nezvěstný“ 47Amerika 97Dvacáté století — noční můra 142

IINezvěstného jsem si mohla přečíst až dvacet let

po jeho prvním vydání… (Rozhovor s Olgou Hostovskou) 153

Obrazová příloha 169

IIIEgon Hostovský: Manipulace ždanovské linie v Československu 189Egon Hostovský: Židovští spisovatelé v novější české literatuře 197Egon Hostovský: Prohášení 208

IVEdiční poznámka 219Literatura 220Summary 222Jmenný rejstřík 223

Obsah

Vladimír Papoušek

Žalmy z  Petf ie lduEgon Hostovský. Příběh spisovatele dvacátého století

Vydal Filip Tomáš — Akropolis(Severozápadní IV 16/433, 141 00  Praha 41,www.akropolis.info)v roce 2012 jako svou 221. publikaci

Redakce Irena DanielováPřeklad anglických textů Ladislav NagyJmenný rejstřík Josef SchwarzGrafi cká úprava, obálka a sazba písmem ComeniaSans Ondřej Fučík

Tisk Těšínské papírny, s. r. o., Bezručova 212/17, 737 01  Český Těšín

Vydání první. Počet stran 232. TS 12

ISBN 978-80-87481-91-2

Doporučená cena včetně DPH 259 Kč