Zjevení ve světových náboženstvích

Mgr. František Štěch, Th.D.

Co je zjevení?

„Zjevení“ (lat. revelatio; podobně např. angl. Revelation a další) je slovesné podstatné jméno odvozené od slovesa „zjevit“ (zjevit se). Již samo slovo ukazuje, že jde o jakési odhalení dosud neznámých, či ne zcela zřejmých skutečností.

Latinské „revelatio“ znamená „odhalení něčeho co bylo zakryto“ (podobně jako řecké „apokalypsis“). V náboženském smyslu se jedná o zjevení tajemství, které v sobě skrývá zpravidla řád fungování světa, smysl veškeré existence, či jiné skutečnosti, lidskému poznání běžně skryté.

Pojem „zjevení“ je jedním z centrálních témat fundamentální teologie, neboť se nachází u samotného kořene náboženského jednání člověka.

Uvěřit ve zjevení znamená stát se věřícím člověkem. Uvěřit, znamená být uveden do vztahu s posvátnem. Nadpřirozeno se zjevuje člověku a člověk na toto zjevení odpovídá vírou.

„(…) Každé živé náboženství se přirozeně stará o zjevení, často ve velice rozmanitém smyslu. Proto je důležité, aby fundamentální teologie započala vždy své dokazování vyjasněním tohoto konceptu.(…)“

BULST, W. Revelation, New York: Sheed & Ward, 1965, s. 12

Koncepty zjevení v rozličných náboženských tradicích světa

1. Tzv. „primitivní náboženství“, šamanismus a divinace

2. Hinduismus3. Buddhismus4. Zoroastrismus5. Manicheismus6. Judaismus7. Křesťanství8. Islám

„Primitivní náboženství“, šamanismus a divinace

Tzv. „Primitivní náboženství“ – Velice často se setkáváme s konceptem „prazjevení“. Jedná se o dobu, kdy nejvyšší bytost byla ještě na zemi a žila s lidmi. Tato doba je považována za počátek dějin. Tehdy je nejvyšší bytost učila všem dovednostem důležitým pro život. Jednalo se ale nejen o technologie, ale také např. o iniciační rituály, rituály přechodu, způsoby motlitby a uctívání nejvyšší bytosti (kult), mravní a společenské principy.

Šamanismus – Centrální postavou je šaman jako „zjevovatel“. Šaman je prostředníkem mezi světem duchů a světem lidí. Šamanem se může stát pouze osoba něčím výjimečná. Dá se říci, že šaman není profese, ale povolání. Role šamana se však neomezuje pouze na léčebné praktiky. Je vykladačem snů a vizí. Poradcem lidí ve věcech posvátna i mezilidských vztahů. Ovládá techniky vytržení a extáze. Je vykladačem a prostředníkem „zjevení“.

Divinace – Tento pojem znamená vlastně formu „poznávací magie“. Zjednodušeně řečeno je to jakési „hádání osudu“ či budoucnosti. Od pradávna totiž člověka zajímala nejen jeho minulost, ale přitahovalo jej zejména to, co se stane. Předvídání budoucnosti proto patří k nejstarším praktikám spojeným s náboženstvím. V různých kulturách můžeme vystopovat různé techniky jak se dopátrat zjevení budoucnosti. Zdá se tedy, že člověk nějak přirozeně „touží po zjevení“. Touží po tom znát svoji budoucnost.

Hinduismus Většina hinduistů uznává Védy jako kodifikovanou sbírku hinduistického zjevení. Ty byly podle některých tradic sděleny na počátku věků tzv. „vidoucím“ (rši). Máme zde tedy také určitý pojem „prazejevení“, které se událo na počátku časů. Podle jiných tradic se zjevily sami o sobě.

Celkem jsou tedy tři skupiny textů, které jsou považovány za tzv. „šruti“ = zjevení.

1. První z nich jsou samotné Védy (Rgvéda, Jadžurvéda, Sámavéda, Atharvavéda)

2. Druhou skupinou jsou komentáře k Védám sepsané bráhmany, podle nichž je také nazýváme (Brahmány).

3. Třetí skupinou zjevených hinduistických textů jsou Upanišády a Áranjaky.

Zatímco tedy Védy jsou podle tradice pozitivně zjevené na počátku věků, ostatní texty sice zjevení obsahují, poněvadž jsou jeho komentátory, avšak nejsou přímo zjevené.

Dalším příkladem je Kršnovo (Krišnovo) zjevení v Bhagavadgítě. Jedná se zde o konkrétní zjevení boha, konkrétnímu člověku (Ardžunovi). Ardžunovo „kšátrijské“ dilema mezi vztahem k rodině a povinností kšatrije (válčit a udržovat pořádek) pomáhá řešit jeho vozataj (Kršna), který mu postupně odhaluje všechna tajemství lidského života i osudu a pravdu o procesech probíhajících ve hmotě. Nakonec vyjevuje Ardžunovi i svou pravou totožnost Kršny, 8.vtělení boha Višnu, původce a nejvyššího pána všech bytostí i všeho stvoření.

कृ� ष्ण = Kršna

BuddhismusTo co se podle legendy děje se Siddhártou pod bájným stromem „bódhi“ je zjevení. Zjevení ve formě náhlého a nadpřirozeného osvícení přetavuje člověka Siddhártu v osvíceného Buddhu, jemuž byla zjevena spásonosná cesta vedoucí ven ze zajetí Karmy (osudu). Tohoto zjevení Buddha nedosáhl díky blahosklonnému slitování nějakého boha, ale jen díky vlastnímu úsilí a odhodlání. Své zjevení formuluje Buddha a po něm jeho žáci do nauky, která se v buddhistickém světě označuje jako „dharma“ (Dhamma), což lze přeložit jako „zákon“ nebo „řád“. Z potřeby zapsat, zatím jen ústně tradovanou nauku vzniká tzv. „Pálikánon“ = nejstarší věroučné knihy Buddhismu zapsané v jazyce „pálí“ (Indický dialekt příbuzný sánskrtu). Celý soubor se pak nazývá „Tripitaka“ (Tipitakam) = „Tři koše“.

Podle legendy Buddha žije v rodině jakéhosi šlechtice (knížete) ve městě Kapilavastu na severu indického poloostrova. Tradice klade místo jeho narození do oblasti dnešního Nepálu. Žije u dvora a pak dokonce v manželství. První manželka ve 14 letech. Prý měl i děti. Jednoho dne opouští palác a mimo jeho zdi se setkává s utrpením (bídou), nemocí a smrtí. (Vyprávění o setkání s žebrákem, nemocným žebrákem a mrtvým žebrákem neseným v pohřebním průvodu.) Otřesen z tohoto poznáni odchází z paláce a dává se na asketickou cestu, do níž ho zasvěcují hinduističtí asketové. Na vrcholu své askeze je na pokraji smrti (konzumuje prý jen jedno zrnko rýže denně). Na pokraji zhroucení jej však potkává mladá žena a nabízí mu misku rýže, Buddha přijímá a zavrhuje asketickou stezku, neboť poznává, že nevede k cíli, jejž si stanovil, totiž poznat cestu k vymanění se z koloběhu životů a objevit ji nejen pro sebe, ale i pro jiné bytosti, a vydává se tzv. střední (umírněnou) cestou. Jednoho dne přichází pod bájný strom „bódhi“ (strom probuzení), usedá pod něj a medituje (usiluje o poznání pravého poznání). V meditaci naň však začne útočit bůh „Mára“ (bůh zmaru) a jeho synové a dcery. Snaží se jej zmást a zmařit jeho snahu o poznání. Tyto snahy se však míjí účinkem a poté co pokušitelé odcházejí Siddhárta procitá (probouzí se) jako Buddha = probuzený. Poznání, ke kterému došel pak sděloval dál všem, kdo chtěli poslouchat. Takto se konstituuje tzv. „sangha“ komunita mnichů, kteří následují Buddhou doporučenou cestu.

Zoroastrismus

Zoroastrismus nalézáme v oblasti Persie. Jako náboženský systém je zjevený. Zjevení se dostalo ZOROASTEROVI (Zarathuštra), který, jak se zdá, byl historickou osobou žijící v Persii asi v 6. stol. př. n. l. AHURA-MAZDA = moudrý pán zjevuje Zoroasterovi řád světa i nauku, kterou má šířit jeho jménem. Říká mu, i jak to má dělat. Máme zde zjevení jako přímý rozhovor historické osoby s bohem. Zprávu o tom podává tzv. Avesta = posvátný text Zoroastriánů.

Manicheismus Manicheismus je náboženství čistě gnostické. Jeho zakladatelem

byl prorok MÁNÍ, který žil ve 2. stol. n. l. v Persii. Jeho prožitek zjevení se rovná jakémusi sebeuvědomění božskosti. Člověk žije jakoby ve spánku, v odcizení, zapomíná na svou jednotu s bohem. Gnostické zjevení spočívá v nějakém silném existencionálním otřesu, který zapříčiní procitnutí z onoho spánku a znovu-uvědomění si soupodstatnosti naší duše s bohem. Zjevení v manicheismu je tedy chápáno jako znovu-sebeuvědomění si vlastní božskosti.

S Máním mělo Boží zjevení skončit, resp. dosáhnout svého vrcholu, avšak neskončilo jen zjevení, nýbrž i celý manicheismus, který byl krvavě potlačen všude tam, kde se vyskytl. Není bez zajímavosti, že k manicheismu se hlásil (prý 9 let) i Sv. Augustýn. V moderní době se gnosticismus v nejrůznějších převlecích objevuje ve filosofii Schopenhauerově, či v myšlení C. G. Junga.

„Základními texty manicheismu (…) jsou Máního spisy: Velké evangelium, Kniha tajemství, Kniha o obrech a Poklad života, které byly sepsány v syrštině, a Šáhpuhrakán, sepsaný persky, v němž Mání vysvětluje své poslání jako završení nedokončeného díla Buddhy, Zoroastra (Zarathuštry) a Ježíše Krista. Mnohé z textů (v koptských překladech) byly nalezeny při vykopávkách ve Fajjúmu. V letech 763-840 byl manicheismus státním náboženstvím celé Ujgurské říše (v povodí řeky Orchon). V 7.-14. stol. ovlivnil i řadu čínských synkretických sekt.“

(Srov. http://www.cadpress.sk/manicheismus.htm)DECRET, F. Mání a tradice manicheismu. Bratislava: CAD Press, 2007.

Judaismus

Bůh se v judaismu zjevuje v dějinách Izraele konkrétním osobám, při zcela určitých příležitostech a to skrze své slovo i mocné činy. Důvodem jeho zjevování je jeho věrnost svému vlastnímu stvoření a neustálé připomínání důležitosti zachovávání smlouvy, kterou uzavírá s lidmi hned na několika místech tóry.

Bůh odpovídá na nedodržení smlouvy s prvními lidmi svým zaslíbením (Gn 3, 15 – „proto-evangelium“?) a dalšími smlouvami (Noe, Abrahám, Mojžíš).

Bůh se v judaismu zjevuje skrze své slovo a také skrze své činy (zásahy) v dějinách Izraele. Porušení smlouvy ze strany Izraelců jej vždy přiměje k nějakému „spásnému“ konání (konkrétní pomoc a vždy nové zaslíbení). Toto Boží zjevování se děje vždy v konkrétním historickém čase.

Křesťanství Zjevení je Boží svobodná aktivita směrem k jeho duchovním tvorům.

Ve svém zjevování poskytuje Bůh dar, který převyšuje a precizuje základní dar stvoření.

Skrze zjevení Bůh sdílí pravdu o sobě samém i o svém vztahu s člověkem. Zjevená pravda je vždy, alespoň svou částí, za hranicí poznatelnosti lidskou myslí a jí vlastními silami.

Pravda zjevení je duchovně důležitá. Má svou hodnotu pro spásu (to znamená, pro absolutní a konečné dobro jedince a společenství). Většina by považovala zjevení za nezbytné pro spásu.

Zjevení přichází pro křesťany konečně rozhodujícím způsobem v Ježíši, vtěleném Slově Božím.

Pro křesťany je normální cestou ke zjevení církev, která čte a hlásá biblické poselství.

Zjevení vyžaduje pozitivní vnímání ze strany těch, k nimž přichází. Toto vnímání či odpověď se povětšinou označuje slovem „víra“.

„Zjevení je svobodná Boží činnost sdělující spásonosnou pravdu stvořeným vědomím, především skrze Ježíše Krista, jak to přijala apoštolská církev a dosvědčuje Bible a trvající společenství věřících.“

Srov. DULLES, A. Models of Revelation. New York: Orbis Books, 1992, s. 117.

Islám Boží zjevení v Islámu je pojímáno jako přímý boží diktát

zjevených pravd v arabštině, jehož se dostalo proroku Mohamedovi. Muslimové mají za to, že tak jako Bůh zjevil Mojžíšovi Tóru, Davidovi Žalmy, Ježíšovi Evangelium, zjevil i Mohamedovi Korán jako své konečné zjevení, jako svou konečnou a nejúplnější pravdu. Toto zjevení se událo, jak jsme řekli, jako přímý diktát skrze archanděla Gabriela, či skrze božského ducha (Ruach). Mohamedem je tedy veškeré prorokování jednou provždy uzavřeno (Mohamed je pokládán za pečeť proroků) a Korán jako zjevená kniha má navýsost spásný obsah. Ortodoxní muslimové navíc hovoří o nemožnosti překladů Koránu, poněvadž autentické boží slovo bylo Mohamedovi zjevováno arabsky. Zajímavé je, že muslimské zjevení žije a je chápáno ve stejně lineárním čase jako zjevení biblické (v judaismu a v křesťanství). Je však prosté jakéhokoliv svého prohlubování, rozvíjení či stupňování.