Hudební nauka pro základní umělecké školy

Martin Profous

Základní umělecká škola Chrudim

zuschrudim.cz

2011

Publikace vznikla v rámci projektu „Nové formy výuky na ZUŠ Chrudim“.

Projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a rozpočtem České republiky.

1

Obsah 1 Předmluva………………………………………………………………………………………………………………………………… 2

2 Hudební teorie…………………………………………………………………………………………………………………………. 3

2.1 Evropský tónový systém a notace………………………………………………………………………. 3

2.2 Vstupní definice a vlastnosti tónu………………………………………………………………………. 3

2.3 Notové délky……………………………………………………………………………………………………… 3

2.4 Takt a taktová označení………………………………………………………………………………………. 5

2.5 Rytmus a metrum………………………………………………………………………………………………. 6

2.6 Klíče…………………………………………………………………………………………………………………… 7

2.7 Základní tónová řada…………………………………………………………………………………………. 8

2.8 Vzdálenosti mezi tóny základní tónové řady – půltón a celý tón…………………………. 8

2.9 Křížek, bé a odrážka……………………………………………………………………………………………. 8

2.10 Měření vzdálenosti mezi tóny – základní a odvozené intervaly…………………………… 9

2.11 Stupnice…………………………………………………………………………………………………………….. 12

2.12 Akord…………………………………………………………………………………………………………………. 16

2.13 Složky hudebního díla – vyjadřovací prostředky hudby………………………………………. 21

2.14 Italské hudební názvosloví a další značky notace………………………………………………… 21

3 Hudební nástroje, instrumentální soubory a pěvecké umění…………………………………………………….. 24

3.1 Vstupní definice…………………………………………………………………………………………………. 24

3.2 Rozdělení hudebních nástrojů……………………………………………………………………………. 24

3.3 Hudební nástroje a instrumentální soubory, notace – partitura…………………………. 25

3.4 Pěvecké umění…………………………………………………………………………………………………… 29

4 Dějiny hudby…………………………………………………………………………………………………………………………….. 29

4.1 Periodizace dějin hudby……………………………………………………………………………………… 29

4.2 Starověk…………………………………………………………………………………………………………….. 29

4.3 Středověk…………………………………………………………………………………………………………… 30

4.4 Hudba období renesance…………………………………………………………………………………… 31

4.5 Baroko……………………………………………………………………………………………………………….. 32

4.6 Klasicismus…………………………………………………………………………………………………………. 33

4.7 Romantismus……………………………………………………………………………………………………… 35

4.8 Hudba 20. Století……………………………………………………………………………………………….. 40

4.9 Nonartificiální hudba…………………………………………………………………………………………. 44

2

1 – Předmluva

pro rodiče a učitele

Tento text vznikl z potřeby utřídění látky probírané v hodinách hudební nauky na Základní umělecké škole v Chrudimi. Používaná učebnice Dagmar Lisé je koncipována jako evolující text a je roztříděna podle jednotlivých ročníků. V praxi je však třeba některou látku, zejména ve vyšších ročnících, zopakovat a vyhledávání příslušných kapitol v učebnici takové koncepce je zdlouhavé, zvlášť při absenci rejstříku nebo obecného obsahu pro celou knihu. Tento přehled nesleduje žákův vývoj ani není cvičebnicí, pouze shrnuje znalosti, kterých by měl absolvent pětiletého cyklu hudební nauky dosáhnout, a slouží pro vytvoření systematického pohledu na hudební teorii a pro její opakování. Fragmentace informací je totiž nejčastějším problémem, s nímž se potýkáme. Tato kniha metodicky neodpovídá osnovám pro 1. – 3. ročník, neboť tyto principiálně zapovídají definice, ovšem, jak z podstaty předmětu vyplývá, je to požadavek zavádějící. Naše koncepce v praktické výuce definice uvádí v co nejsrozumitelnější formě, vysvětluje je a ihned demonstruje na hudebním materiálu, ať už na reprodukované hudbě či klavírních ukázkách. Jedná se hlavně o pomůcku pro starší žáky. Text doplňují internetové stránky hudebninauka.webnode.cz, které navíc obsahují speciální kapitoly, další materiály, cvičebnice, přehledy učiva jednotlivých ročníků, aktuality, atd. Metodické východisko je takové, že u vědomí i v minimální podobě velkého množství informací postupujeme tak, že ve všech ročnících přednášíme podobné tematické okruhy, ale s postupem let na základní informace postupně vrstvíme informace další. Informace obsažené v tomto textu jsou tedy předpokládaným výsledkem. Velmi děkuji všem kolegům, kteří přispěli do diskuze o tomto textu, jmenovitě Romanu Fišerovi, Šárce Hortové, Jaroslavu Vašíčkovi a Martině Vojtíčkové.

3

2 – Hudební teorie

2.1 Evropský tónový systém a notace

Předem je třeba vysvětlit, proč říkáme „evropský tónový systém a notace“. Systém tónů a notace, která je na ZUŠ a v drtivé většině praktické hudby používána, vychází totiž pouze z tradiční praxe a historického vývoje evropské tonální artificiální hudby (artificiální hudba – viz. kapitola 4.9). Není-li tedy řečeno jinak, automaticky předpokládáme evropskou klasickou hudební tradici, včetně temperovaného ladění. (temperované ladění - viz. Speciální kapitoly – internet)

2.2 Vstupní definice a vlastnosti tónu

Vzhledem k tomu, že zde pojednáváme o tónovém systému je potřeba si nejprve říct, co to je tón. Zvuky se dělí na tóny a hluky. Rozdíl mezi nimi je ten, že tón má přesně vyladěnou výšku, zatímco u hluku tomu tak není.

Občas se lze setkat i s dělením na zvuk - tón, kde slovo zvuk představuje hluky. Toto dělení se uplatňuje při vysvětlení rozdílu mezi vyladěnou a nevyladěnou výškou malým dětem, kde má své místo, ale fakticky je nesprávné

Tón má čtyři vlastnosti:

délka výška síla barva

Délka tónu je znázorněna tvarem resp. vzhledem noty (viz. kapitola 2.3) a výška umístěním tónu v osnově (notová osnova má pět linek a noty se zapisují střídavě na linky a do mezer, při přesáhnutí notové osnovy se využívají tzv. pomocné linky, viz. kapitola 2.7). Síla (dynamika) se označuje speciálními značkami, které vycházejí z italského hudebního názvosloví (viz. kapitola 2.14). Barva tónu nám říká, který hudební nástroj má být použit. Ten se uvádí v národním jazyce, někdy ovšem bývá s ohledem na tradici použito též italského názvosloví.

2.3 Notové délky

Délka tónu zaznamenaná notou je relativní, to znamená, že je poměrná vzhledem k ostatním notovým délkám. Přesnou (absolutní) délku noty získáme teprve ve spojení noty s taktovým a tempovým označením.

Základní notou je nota celá, kterou dělíme na poloviny a stejně postupujeme i při dělení not menších hodnot. Toto dělení (na poloviny) nazýváme pravidelné (regulární). Výjimky z tohoto dělení, například dělení noty vyšší hodnoty na tři noty nižší hodnoty (tzv.triola) nazýváme nepravidelným (iregulárním). Nota celá je nevybarvená a bez nožičky, nota poloviční hodnoty, nota půlová, je též nevybarvená, ale nožičku již má. Polovinu z noty půlové představuje nota čtvrťová, jež má nožičku a je vybarvená, její polovinu nota osminová, vybarvená s nožičkou a praporkem, a další dělením získáme notu šestnáctinovou, dvaatřicetinovou a čtyřiašedesátinovou, u nichž oproti osminové přibývají praporky. Skupinu not s praporky je pro větší přehlednost notového textu možno nahradit trámci, jejichž počet odpovídá počtu praporků. Zde je pravidelné dělení not znázorněno graficky. Čísla (názvy) not jsou vlastně jmenovatelem zlomku při dělení noty celé, využijeme je v taktových označeních.

4

Pravidelné dělení Při sazbě not různých výšek je

třeba dbát následujících pravidel:

1. Od noty na třetí lince (v houslovém klíči tón h1) dolů (mimo tuto notu) píšeme nožičky směrem nahoru po pravé straně noty 2. Od noty na třetí lince včetně směrem nahoru píšeme nožičky po levé straně noty směrem dolů 3. Praporky píšeme vždy doprava 4. Trámcem spojujeme logické skupiny not – po dvou, čtyřech, atd. 5. Pokud spojujeme trámcem noty různé výšky, upravíme podle melodického průběhu i stoupání/klesání trámce (nikoliv obojí)

Pozn. Zejména v renesanční hudbě ale nejen zde se můžete setkat i s notou dvoucelou, která, jak název napovídá, představuje hodnotu dvojnásobně větší než nota celá. Má dvě podoby:

Za notu můžeme přidat tečku, která notu prodlouží o polovinu její vlastní délky, nebo dvě tečky, které notu prodlouží o ¾ její vlastní délky. Takže např.:

Nepravidelné (iregulární) dělení - Pro rytmické oživení skladby je možné rozdělit notu vyšší hodnoty i na více než dvě noty nižší hodnoty. Tyto noty nižší hodnoty pak mají stejný tvar jako při pravidelném dělení, ale jsou svázány svorkou, a ta je doplněna o číslo (počet not v této skupině). Názvy skupin těchto nepravidelně dělených not vycházejí vždy z příslušné latinské číslovky:

3 – triola 5 – kvintola 7 – septimola

Daleko nejčastější z nich je triola:

Výjimečně je možné se setkat i s tzv. duolou (2), kvartolou (4), nebo sextolou (6), které se vyskytují např., pokud chceme lichodobý takt (např. takt na tři nebo na pět dob, takt – viz dále) naplnit sudým počtem not. Např.:

Pozn. Svorka může být někdy nahrazena obloučkem a u not s trámcem nemusí figurovat vůbec. (Píše se pouze číslo)

Historická poznámka: V době tzv. menzurální notace (přímého předchůdce notace dnešní) tomu bylo přesně naopak – dělení na tři díly bylo pravidelné (perfektní) a na dva díly bylo nepravidelné (imperfektní).

5

Tabulka praktického uchopení iregulárního dělení

Pauzy (pomlky) Stejná pravidla jako pro noty platí i pro tzv. pauzy (pomlky). Ty označují délku odmlčení se ve hře nebo zpěvu. Psané pomlky se mohou lišit od těch tištěných.

I pomlky se mohou vyskytovat v nepravidelném dělení, mohou být prodlužovány tečkami, atd.

2.4 Takt a taktové označení Takt je úsek hudby mezi dvěma taktovými čarami (svislá čára přes celou osnovu). Takty můžou být buď pravidelné (všechny takty ve skladbě jsou stejně dlouhé) nebo nepravidelné. Jsou-li pravidelné, píšeme na začátek skladby jednotné taktové označení, které platí, není-li změněno, až do konce. Funkce taktů je členit hudbu na úseky. Taktové označení nám říká jaký má takt rozměr (tedy kolik a jakých not se do něj vejde) a nota jaké délky tvoří jednu dobu. Tvoří ho dvě čísla psaná pod sebou v notové osnově. Vrchní číslo nám říká, kolik not se vejde do taktu a spodní číslo nám říká, o jaké noty se jedná (viz. tabulka notových délek) (jedna tato nota tvoří tzv. dobu) (příklad vlevo)=> v tomto případě se tedy jedná o tři čtvrťové noty

=> tento takt tedy nazýváme tříčtvrťový (kolik not + jakých)

6

V tomto taktu lze uvést nejen tři čtvrťové noty, ale i další notové délky a jejich kombinace, které vzájemně sečteny odpovídají třem čtvrťovým notám. Např.

Mezi nejběžnější takty patří:

Krom číselného označení taktu se ještě vyskytují dvě značky

Takt musí být vždy vyplněný beze zbytku. Výjimku tvoří první takt, který může být neúplný. Nazýváme jej předtaktí (Auftakt):

2.5 Rytmus a metrum

S tématem notových délek a taktů úzce souvisí téma tzv. metrorytmických vztahů, které určují chování jednotlivých not a notových délek uvnitř taktu.

Rytmus – sled notových délek Metrum – střídání přízvučných a nepřízvučných dob Metrum je vlastně to, co nám umožňuje poznat, o jaký takt se jedná, z pouhého poslechu. U pravidelných taktů se totiž předpokládá, že pokud není označeno jinak, bude na první době důraz, tedy bude výraznější než ostatní. U složených taktů (více než třídobých) je na první době větší důraz a na jiné menší – například ve čtyřčtvrťovém taktu je na první době hlavní důraz, druhá je nepřízvučná (bez důrazu), na třetí je vedlejší důraz a čtvrtá je bez důrazu. Přízvučným dobám se někdy říká těžké a nepřízvučným lehké: Synkopa je vybočení z tohoto pravidelného plynutí – je to přenesení důrazu z hlavní doby na dobu vedlejší nebo mimo dobu např.:

7

2.6 Klíče Klíč je značka, která nám říká, na které lince v notové osnově je nota g1, f nebo c1 (podle druhu klíče) a od pozice této noty se odvíjí pozice not dalších (viz základní tónová řada – kapitola 2.7). Teoreticky lze odvodit 45 různých klíčů (3 druhy klíčů x 5 linek na jejich umístění x 3 možnosti transpozice – normální, oktáva nahoru, oktáva dolu – značí se osmičkou nad nebo pod klíčem). Z výše napsaného vyplývá, že existují tři druhy klíčů: g-klíče – označují pozici noty g1, píšou se od vnitřní spirály, jejíž střed označuje danou linku, patří sem vůbec nejčastější klíč zvaný houslový, který umísťuje notu g1 na druhou linku (pozn. linky i mezery osnovy počítáme odspoda) nebo klíč francouzský, který tuto notu umísťuje na první linku.

Houslový klíč V houslovém klíči se notují vyšší nástroje – flétna, trubka, pravá ruka u klavíru, atd. Pozn. houslový klíč se někdy používá s přidanou osmičkou, která značí oktávovou transpozici (viz. kapitola 2.10 - intervaly), takový klíč se nazývá italský tenorový klíč a na druhé lince se v něm nachází nota g (malé g), používá se u některých tenorových nástrojů a pro zpěvní tenorový hlas. f-klíče – označují pozici noty f (malé f), daná linka leží mezi tečkami, patří sem například druhý nejpoužívanější klíč – basový, který umisťuje f na čtvrtou linku. Basový klíč se používá pro hlubší nástroje.

Basový klíč: c-klíče – označují pozici noty c1, daná linka se nachází uprostřed klíče, v místě na které míří zobáček. Tyto klíče se dříve používaly pro zápis různých zpěvních hlasů, dnes se prakticky používají pouze u violy a u vysokých poloh violoncella a pozounu.

Altový (violový) klíč: Tabulka klíčů

8

2.7 Základní tónová řada

Základní tónová řada (hudební abeceda) je soubor sedmi tónů, které jsou základním stavebním kamenem celého tónového systému. Jsou to tóny – c, d, e, f, g, a, h: Pokud tuto řadu přesáhneme, názvy not se opakují. Abychom rozlišili noty různých výšek, které se stejně jmenují, doplňujeme je o název dané oktávy. (Oktáva je interval (rozmezí) mezi nejbližšími tóny se stejným jménem.) Oktáva, ve které je zde zobrazena základní tónová řada, se nazývá jednočárkovaná a její tóny se označují malým písmenem a jedničkou (jako index). Další oktávy seřazené od nejnižší po nejvyšší jsou:

kontra oktáva … C1 – H1 Pod kontraoktávou se nachází ještě subkontra oktáva, velká oktáva … C – H která se označuje velkým písmenem s indexem 2. malá oktáva … c – h jednočárkovaná … c1 – h1 Nad tříčárkovanou oktávou bychom mohli s rozvíjením dvoučárkovaná … c2 – h2 počtu čárek pokračovat i k číslu 4 a 5, ostatní tóny tříčárkovaná … c3 – h3 jsou neslyšitelné.

2.8 Výškové vzdálenosti mezi tóny základní tónové řady – půltón a celý tón

Nejmenší výškový rozdíl (vzdálenost) mezi tóny se nazývá půltón. Tato (nejmenší) vzdálenost se v základní tónové řadě nachází mezi tóny e-f a h-c. Mezi ostatními sousedními tóny je vzdálenost dvojnásobně větší – celý tón.

Mějme na paměti, že slovo tón může znamenat jak jeden tón, tak celotónovou vzdálenost mezi dvěma tóny – aby nedošlo k omylu, zvykněme si označovat jednotlivé tónové výšky slovem tón a vzdálenosti mezi nimi celý tón a půltón

2.9 Křížek, bé a odrážka Abychom dosáhli i na tóny, které leží mimo základní tónovou řadu (např. tón o půltón vyšší než c), používáme křížky, bé (někdy říkáme béčka, což není zcela spisovné) a odrážky.

Křížek zvyšuje notu o půltón. Název takového zvýšeného tónu se tvoří přidáním koncovky –is ke jménu noty – cis, dis, eis, fis, gis, ais, his

Dvojitý křížek (španělský) zvyšuje notu o dva půltóny (celý tón). Přidává se koncovka –isis – cisis, disis, eisis, fisis, gisis, aisis, hisis

Bé (béčko) snižuje notu o půltón. Název takového sníženého tónu se tvoří přidání koncovky –es ke jménu noty – ces, des, es, fes, ges, as, hes Pozn. pozor na název not - es, as … nota hes se častěji označuje jako „bé“

Dvojité bé (béčko) snižuje notu o dva půltóny (celý tón). Přidává se koncovka –eses – ceses, deses, eses, feses, geses, asas, heses

Odrážka ruší předchozí zvýšení/snížení

9

Těchto pět značek souhrnně označujeme jako posuvky. Posuvky se píší přímo k notám (resp. před ně, jak je ukázáno) a platí po celý takt. Posuvky lze podle určitých pravidel umístit i na začátek řádku, potom se jim říká předznamenání a platí po celý řádek pro noty stejného jména ve všech oktávách. (viz.kap. 2.11 Stupnice) Jak z výše řečeného vyplývá, může se stát, že budeme mít dva tóny, které stejně znějí, ale různě se píší. Například – víme, že mezi tóny c a d je celotónová vzdálenost, tedy dva půltóny. Pokud tón „c“ o půltón zvýšíme a tón „d“ o půltón snížíme, dostaneme se na tón, který stejně zní, ale zapíšeme ho buď jako cis nebo jako des. Této vlastnosti tónů (ale i intervalů, akordů nebo stupnic, které stejně znějí, ale liší se zápisem) říkáme enharmonie. (Tedy cis a des jsou enharmonické tóny)

Z výše řečeným je spojen i další jev – chromatický a diatonický půl tón. Půltónovou vzdálenost můžeme zapsat dvěma způsoby – buď se budou obě noty lišit posuvkami ale jejich základ bude stejný, nebo to budou dvě rozdílné noty, které svírají půltónovou vzdálenost.

2.10 Měření vzdálenosti mezi tóny – základní a odvozené intervaly Interval je vzdálenost mezi dvěma tóny. Rozlišujeme interval harmonický, kde tyto dva tóny znějí najednou a interval melodický, kde znějí po sobě. Intervaly dělíme na základní a odvozené. Základní intervaly jsou ty, které svírá první stupeň durové stupnice se stupněm jiným. Odvozené intervaly získáme rozšiřováním (zvyšováním) nebo zužováním (snižováním) intervalů základních. Intervaly mohou být stoupající nebo klesající. Pokud není řečeno jinak, předpokládáme automaticky, že se jedná o interval stoupající. Název intervalu se skládá ze dvou slov – označení kvantity a kvality

Kvantita intervalu prima – 1, tóny odvozené od stejného tónu kvinta – 5 (9 – nóna) sekunda – 2, tóny sousední sexta – 6 (10 – decima) tercie – 3, vzdálenost 3 tónů (ob 1 tón) septima – 7 (11 – undecima) kvarta – 4, vzdálenost 4 tónů oktáva – 8 (12 – duodecima) (13 – tercdecima)

Povšimněme si, že kvantitativní označení nám nestačí pro přesné určení intervalu, sděluje jen vzdálenost not v notové osnově. Např.:

10

Proto k označení kvantity přistupuje ještě označení kvality, které určuje přesný rozměr intervalu – intervaly čisté, velké, malé, zvětšené, zmenšené. Tabulka přesných rozměrů základních intervalů (Toto není třeba se učit zpaměti, počet půltónů si můžeme odvodit ze základní tónové řady)

čistá prima 0 půltónů čistá kvinta 7 půltónů

velká sekunda 2 půltóny velká sexta 9 půltónů

velká tercie 4 půltóny velká septima 11 půltónů

čistá kvarta 5 půltónů čistá oktáva 12 půltónů

Odvozené intervaly se získávají z hlavních odvozováním – snižováním nebo zvyšováním:

Dalším zvyšováním lze získat intervaly dvojzvětšené, snižováním dvojzmenšené. Výjimku tvoří interval primy, která může být pouze čistá nebo zvětšená. Je to z toho důvodu, že stoupající zmenšená prima by byla intervalem klesajícím, což vede k rozporu. Posun tónu, či celé skupiny tónů o nějaký interval se nazývá transpozice. Intervaly se také dělí (stejně jako akordy) na konsonance (klidné, libozvučné) a disonance (vyžadující rozvedení, dráždivé)

Ať již popisujeme napsaný interval, či jej vytváříme, je nezbytné zachovat pořadí v řešení intervalu – nejprve kvantita, potom kvalita.

A. Řešení kvantity intervalů je jednoduché – prostě jen spočítáme, kolik tónů je jejich vzájemná vzdálenost v notové osnově – pouze je třeba dohlédnout, aby do součtu byl zahrnut i první a poslední tón. Např.:

B. Při následném řešení kvality intervalu máme několik možností: 1. Pokud je první tón intervalu tónem, od nějž lze bez problémů vystavět durovou stupnici (o stupnicích je pojednáno dále), lze tuto použít – např. – Víme že se jedná o tercii (spočítali jsme kvantitu) od tónu e, představíme si durovou stupnici od tohoto tónu a podíváme se, jestli druhý tón intervalu je také tercií dané durové stupnice (slovy prima, tercie, apod. se označují nejen vzdálenosti mezi tóny, ale i stupně stupnice) – pokud ano, jedná se o interval základní – čistý nebo velký - pokud ne, zjistíme rozdíl mezi tímto druhým tónem intervalu a příslušným tónem stupnice – podle tabulky.:

11

2. Pokud je první tón intervalu tónem, od nějž durovou stupnici neznáme, musíme postupovat tak, že spočteme půltóny, které tento interval obsahuje, a na tomto základě rozhodneme, o jaký interval se jedná. Např.

3. Odvození tzv. doplněním do oktávy. Pokud nechceme použít stupnicovou metodu a zároveň máme řešit interval větší než kvarta, u nějž je počítání vnitřních půltónů zdlouhavé, můžeme použít následující metodu. Intervaly se doplňují do oktávy podle určitých pravidel: a) Pokud u vzestupného intervalu transponujeme druhý tón o oktávu níž (a naopak), součet kvantit těchto intervalu dává vždy číslo devět b) Pokud byl stoupající interval čistý, klesající bude také čistý. Pokud byl stoupající interval velký, bude klesající interval malý. Pokud byl stoupající interval zmenšený, bude klesající zvětšený. (A naopak)

12

4. Interval srovnáváme s jiným intervalem – např. malou sextu odvodíme zvýšením čisté kvinty apod. (je potřeba dbát na zachování kvantity intervalu)

2.11 Stupnice

Stupnice je řada tónů seřazených podle výšky v rámci jedné oktávy. Stupnice poskytuje hudbě materiál. Skladatel si zvolí stupnici a vybírá z ní tóny pro svou hudbu. Pokud hovoříme o skladbě, neříkáme ale, že je např. ve stupnici G-dur, ale v tónině G-dur. Stupnice je vždy dána počtem tónů a vzájemnou vzdáleností sousedních tónů.

Durová stupnice Durová stupnice má osm tónů a jejich vzájemná vzdálenost je 1-1-1/2-1-1-1-1/2. (1 - celý tón, 1/2 – půltón). Má tedy pět celotónových vzdáleností a dvě půltónové, které se nacházejí mezi třetím a čtvrtým stupněm a mezi sedmým a osmým stupněm. Sedmému stupni v durové stupnici říkáme citlivý tón, protože díky jeho půltónové vzdálenosti s osmým stupněm očekáváme, že do něj bude rozveden. Základní stupnice je řada tónů c – c, shoduje se základní tónovou řadou. Názvy durových stupnic označujeme velkým písmenem (podle počátečního tónu) a označením dur.

Durovou stupnici můžeme vytvořit od libovolného tónu, ale musíme pomocí křížků nebo béček upravit jejich vzdálenosti tak, aby byla zachována pozice celých tónů a půltónů. Všimněme si, že základní tóny sousedních stupnic s křížky jsou od sebe vzdáleny o stoupající čistou kvintu a u stupnic s béčky je tímto intervalem stoupající čistá kvarta. Tomuto jevu říkáme kvart-kvintová posloupnost a, jak uvidíme dále, nacházíme ji nejen u stupnic durových. Křížky a béčka píšeme na začátek stupnice, resp. skladby a platí pro celý řádek, říkáme jim předznamenání. Teoreticky lze odvodit stupnice od jakéhokoliv tónu, včetně tónů s dvojitou posuvkou, v praxi se ovšem užívají pouze stupnice do 7 křížků a 7 bé. (Každý tón max. jednou zvýšíme/snížíme)

Všimněte si opačného pořadí – fis je první křížek - fes poslední béčko, cis druhý křížek – ces předposlední béčko, atd.

13

Při uspořádání tohoto schématu do kruhu vznikne tzv. kvint-kvartový kruh. (Malými písmeny jsou označeny stupnice mollové – viz dále). Všimněme si, že šest tónin ve spodu kruhu se překrývá (po dvojicích) – jsou to tóniny enharmonické. Jak je z tohoto schématu patrné je možné tuto závislost přeformulovat jako čistě kvintovou - základní tóny stupnic s křížky postupují od C-dur vždy o stoupající čistou kvintu, stupnice s béčky postupují od C-dur o klesající čistou kvintu.

14

Mollové stupnice Mollové stupnice mají, stejně jako stupnice durové osm tónů, mezi nimiž se vyskytuje pět celotónových vzdáleností a dvě půltónové. Jediný rozdíl je v pozici dvou půltónových vzdáleností. V mollové stupnici jsou půltóny mezi 2. a 3. a mezi 5. a 6. stupněm. Pro mollové stupnice platí stejná pravidla - včetně pravidla kvart-kvintové posloupnosti, pouze musíme vycházet od základní stupnice a-moll – jako pro stupnice durové. Mollové stupnice označujeme malým písmenem, durové velkým.

15

Důležité pojmy: Paralelní stupnice (tzn. souběžné) – dvojice stupnic dur-moll, které obsahují stejné tóny a mají tedy stejné předznamenání (např. C-dur a a-moll) … Mollová začíná na 6. stupni paralelní durové a durová na 3. stupni paralelní mollové. Stejnojmenné stupnice – dvojice stupnic dur-moll, které mají stejný základní (první) tón (např. C-dur a c-moll) Enharmonické stupnice – stupnice, které stejně znějí, ale různě se zapisují (např. Fis-dur a Ges dur) Modulace – přechod z jedné tóniny do druhé Tónorod – je durový nebo mollový, ale nevztahuje se pouze na stupnice durové nebo mollové, ale na všechny, jejichž tónický kvintakord je durový nebo mollový – říká nám, zda daná tónina směřuje spíše k durovosti nebo mollovosti Tonalita – tóny nejsou nezávislé, ale jeden s druhým souvisí, tomuto jevu říkáme tonalita (tonální hudba) Tetrachord – čtyři tóny, první nebo druhá polovina stupnice

Modifikace stupnic Tónový materiál stupnice ne vždy vyhovuje skladebným účelům, proto bývá podle určitých pravidel pozměněn. Harmonické a melodické stupnice jsou vlastně důsledkem míšení (harmonického nebo melodického) stupnic durových a mollových, všimněme si toho při srovnání základních harmonických funkcí a tetrachordů modifikovaných stupnic se stupnicemi čistě durovými nebo mollovými. 1. Harmonická stupnice Obohacuje harmonickou stránku skladby. Nejčastěji je používána harmonická mollová. Tu získáme tak, že v přirozené mollové stupnici zvýšíme o půltón sedmý stupeň.

Je možné vytvořit i durovou harmonickou – vznikne snížením šestého stupně a vnáší tak do dur mollovou subdominantu.

2. Melodická stupnice Přizpůsobuje stupnici melodickým účelům. Nejběžnější je opět melodická mollová. Získáme ji zvýšením šestého a sedmého stupně přirozené mollové stupnice, ale pouze směrem nahoru, klesající melodická mollová je stejná jako přirozená. Vypůjčuje si tedy celý vrchní tetrachord z durové stupnice. (Odstraní se zde problém harmonické stupnice - nezpěvný krok zvětšené sekundy mezi 6. a 7. stupněm.)

Analogicky lze získat i durovou melodickou – stoupající je shodná s přirozenou durovou, ale klesající durová melodická má snížený šestý a sedmý stupeň – vypůjčuje si vrchní tetrachord z mollové stupnice

3. Diatonická flexe Vnáší do durové nebo mollové stupnice typické intervaly jiných stupnic – nejčastěji tzv. církevních.

16

Jiné stupnice

Durové a mollové stupnice, ač tvoří základ dur-mollové tonality typické pro západní klasickou hudební tradici, nejsou stupnicemi jedinými. Následující oddíl demonstruje široké možnosti stupnic.

Mody (církevní stupnice) Mody (sg. modus) jsou paralelní řady tónů založené na základní tónové řadě, které se využívaly až do doby renesance. Tehdy se používaly tak, jak je uvedeno v tabulce, dnes už je lze i transponovat, stejně jako durové a mollové stupnice. Každá přináší nějaký typický interval, který se vymyká tónorodu stupnice. (Interval od základního tónu). Zároveň se používaly i stupnice, jejichž tetrachordy byly vzájemně zaměněny (plagální, původní stupnice - autentické) a tyto dostaly ke svému názvu předponu hypo-.

Název modu Řada Tónorod Typický interval

ionský c - c dur - - -

dórský d – d moll sexta (velká)

frygický e – e moll sekunda (malá)

lydický f – f dur kvarta (zvětšená)

mixolydický g – g dur septima (malá)

aiolský a – a moll - - -

(lokrický) h – h (zm.) - - -

Všimněme si, že mody jsou navzájem paralelní. Nad to je možné tyto mody kombinovat – např. kombinací lydického a mixolydického modu vznikne tzv. podhalanský modus – obsahuje jak zv. 4 lydického modu, tak m. 7 mixolydického modu – tato řada od c by tedy vypadala takto – c-d-e-fis-g-a-b-c. (Takový modus již s ostatními samozřejmě paralelní není.)

Stupnicím, které obsahují pouze celotónové a půltónové kroky, říkáme diatonické. Celotónová stupnice Z názvu je patrné, že se jedná o stupnici, která obsahuje pouze celotónové vzdálenosti. Abychom se dostali na horní oktávu, musíme v průběhu stupnice provést jednu enharmonickou záměnu. Např. celotónová od c – c-d-e-fis(ges)-as-b-c Chromatická stupnice Chromatická stupnice vyplňuje oktávu 12 půltónovými kroky. Většinou vycházíme ze základu dur nebo moll s přidáním tónů. Zvláštním případem je alterovaná stupnice, která vznikne vyplněním durové nebo mollové tak, aby nebyly dotknuty tóny tónického kvintakordu. Pentatonika Pětitónová stupnice, existuje celá řada nejrůznějších pentatonik. Ta nejjednodušší je odvozena od čtyř kvintových kroků (např. f-c-g-d-a) stažených do oktávy – c-d-f-g-a-(c). Cikánská stupnice Je charakteristická dvěma nezpěvnými kroky půldruhého tónu. Cikánská dur vznikne z harmonické dur snížením druhého stupně a cikánská moll vznikne z harmonické moll zvýšením čtvrtého stupně. 2.12 Akord Akord je souzvuk tří nebo více tónů, s tím, že se musí jednat o tóny různé (např.c1 a c2 jsou považovány za tytéž tóny (princip oktávové identity) a tzv. prázdný akord např. c-g-c, či akord s vynechanou kvintou, např.c-e-c, sice mohou plnit jistou harmonickou funkci, ale akordy v pravém slova smyslu nejsou) a musí mít harmonický význam (tzv. clustery – hrozny tónů, jako např. když se opřete o klavír celým předloktím – sem nepatří)

17

Akordy se dělí podle čtyř základních hledisek do různých skupin. Nejlepší cestou, jak akord popsat, je využít všechna tato čtyři hlediska. Jsou to: doškálnost počet tónů vnitřní struktura vztah k tónině Doškálnost – akord je doškálný pokud všechny jeho tóny náleží dané tónině. Počet tónů – akordy se dělí podle počtu tónů na kvintakordy (3 tóny), septakordy (4 tóny), nónové akordy (5 tónů), atd., kde tento název je odvozen od intervalu, který svírá první a poslední tón akordu v základním tvaru. Vnitřní struktura – vzájemná vzdálenost tónů v akordu, drtivá většina akordů, které se v naší hudbě používají jsou terciové (složené z tercií), takže při rozboru vnitřní struktury toto předpokládáme a zabýváme se už jen tím, o jaké tercie se jedná. Vztah k tónině – znamená, na jakém stupni stupnice je akord vystavěn, tedy kolikátým stupněm stupnice je základní (nejnižší) tón akordu (také harmonická funkce, tj. význam akordu)

V praxi ovšem není většinou potřeba popisu ze všech hledisek, neboť některá jsou samozřejmá, některá se vzájemně doplňují. Například stačí říct – tónický kvintakord – sdělili jsme vlastně jen, že má tři tóny (kvintakord) a že je vystavěn na prvním stupni tóniny (tónický), ale to, že je doškálný, je automatické a to, o jaký druh kvintakordu se jedná, rozhodne tónina, ve které se pohybujeme (např. v dur je tónický kvintakord vždycky durový). Druhy (doškálných) kvintakordů (podle vnitřní struktury):

18

Druhy septakordů (podle vnitřní struktury) Názvy septakordů se tvoří složením dvou slov - prvního, které označuje spodní kvintakord v septakordu tvrdě- (dur) měkce- (moll) zvětšeně- (zv.) zmenšeně- (zm.) - druhého - přídavného jména, které označuje septimu – malá/velká/zmenšená (pozn.zv.7 by byla enharmonická s č.8)

Základní harmonické funkce Jsou tři – tónika, subdominanta a dominanta – reprezentují je kvintakordy a v případě subdominanty a dominanty i septakordy vystavěné na I., IV. a V. stupni. Jako tónika (I), subdominanta (IV) a dominanta (V) se označují jak stupně stupnice, tak akordy na nich vystavěné. Tónický, subdominantní a dominantní kvintakord a jejich značení:

Subdominantní a dominantní septakord a jejich značení:

Vedlejší kvintakordy jsou akordy vystavěné na jiných stupních stupnice. Označují se římskými čísly, mají sice také své názvy, ale ty se již v běžné praxi nevyužívají. V našem příkladu jsou ukázány kvintakordy na všech stupních durové stupnice.

Všimněme si, že v durové stupnici jsou základní harmonické funkce durové akordy (podle vnitřní struktury) a vedlejší funkce jsou mollové (mimo VII.st. – zmenšený). Vedlejší kvintakordy v určité míře funkčně zastupují hlavní kvintakordy (základní harmonické funkce) (pozn. uvedené spol.tóny platí pro modelovou tóninu C-dur) II – příbuznost se subdominantou (spol. tóny f, a), znač. též škrtnuté S, nazývá se supertónika Předchází-li dominantě, nazývá se také střídavá dominanta VII – příbuznost s dominantou (spol. tóny h, d), znač. též škrtnuté D, nazývá se subtónika III – tóny e, g má z tóniky, tóny g, h z dominanty, kombinace T – D, znač. též škrtnuté TD Také tzv. medianta VI – a, c ze subdominanty, c, e z tóniky, kombinace S – T, znač. též škrtnuté ST Také tzv. submedianta (tedy spodní medianta)

19

Obraty akordů - Utvořit obrat akordu vlastně znamená změnit pořadí jeho tónů. Obraty kvintakordů - kvintakord má dva obraty – sextakord a kvartsextakord. Sextakord získáme ze základního tvaru tak, že jeho spodní tón transponujeme o oktávu výš. Kvartsextakord získáme ze sextakordu stejným postupem – transpozicí spodního tónu o oktávu výš. Například obraty tónického kvintakordu jsou:

Obraty septakordů - septakordy mají o jeden tón víc, mají tedy i o jeden obrat víc. Obraty septakordu jsou – kvintsextakord, terckvartakord a sekundakord. Postup při jejich získávání je stejný jako u kvintakordů

Např. obraty dominantního septakordu jsou

Pozn. V praxi se obraty rozlišují podle nejnižšího tónu akordu: Kvintakord – v nejnižším hlase je základní tón Septakord – v nejnižším hlase je základní tón Sextakord – v nejnižším hlase je tercie Kvintsextakord – v nejnižším hlase je tercie Kvartsextakord – v nejnižším hlase je kvinta Terckvartakord – v nejnižším hlase je kvinta Sekundakord – v nejnižším hlase je septima

20

Příklady rozboru akordu. Pokud není dáno jinak, předpokládáme doškálné akordy v durových tóninách (proto tuto vlastnost nesledujeme). Zároveň v příkladech rozebíráme pouze základní tvary akordů. Pokud bychom v praxi narazili na obrat akordu, je nejlépe jej pro rozbor převést na základní tvar – seřadit tak, aby mezi jednotlivými tóny byly pouze tercie.

Kytarové značky V praxi se setkáme ještě s jedním možným označováním akordů. Jedná se o akordové značky, které doplňují melodii. Tyto značky nám řeknou, jaký je základní tón akordu (velké písmeno) a o jaký druh akordu se jedná (znaky následující) – nesledují harmonickou funkci, pouze strukturu akordu. Pokud je potřeba použít obrat, je tón který má být v basové lince uveden za lomítkem. (Např. C/E – sextakord C-dur)

C – kvintakord dur Cm/Cmi – kvintakord moll Cdim – zmenšený kvintakord C5+/Caug – zvětšený kvintakord C6 – kvintakord dur s přidanou sextou (v.) Cm6 – kvintakord moll s přidanou sextou (v.)

C7 – tvrdě malý septakord Cmaj7 – tvrdě velký septakord Cm7 – měkce malý septakord Cm7(5+) – zvětšeně malý septakord Cdim7 – zmenšeně malý septakord

21

2.13 Složky hudebního díla – vyjadřovací prostředky hudby Melodie – řazení tónů různých výšek s určitým hudebním záměrem – horizontální (vodorovná) složka hudebního díla Harmonie – souzvuky, vertikální (svislá) složka hudebního díla Rytmus – střídání not různých délek Dynamika – síla (hlasitost) tónů ve skladbě Tempo – rychlost, jakou skladbu hrajeme Instrumentace – nástrojové obsazení

2.14 Italské hudební názvosloví a další značky notace Italským hudebním názvoslovím lze označit v hudbě téměř vše, v běžné praxi však do dnešních dnů zůstala pouze následující označení.

1. Dynamická znaménka - dynamika nám říká, jak silně máme hrát

22

2. Tempová označení – tempo nám říká, jak rychle máme hrát. Tempo můžeme označit buď přesně číslem, které odpovídá počtu dob za jednu minutu, nebo italským slovem.

rubato – v pohyblivém tempu

3. Označení přednesu – způsobu hry

ad libitum – podle libosti ossia – označuje druhou (např.jednodušší) možnost v hudebním textu attacca – ve vícedílné skladbě naznačuje, že následující část se má hrát ihned po skončení předchozí části con/senza sordino – s dusítkem/bez dusítka pizzicato/arco – u smyčcových nástrojů drnkat na struny/smyčcem vibrato/tremolo – chvějící se tón ligatura – značí se stejně jako legato, ale spojuje dvě noty stejné výšky – hrají se bez přerušení solo (soli) – jeden/více sólistů x tutti – všichni portamento – přednes na rozhraní staccata a legata, značí se tečkou a čárkou nad sebou

23

4. Melodické ozdoby

5. Označení výrazu - Sem patří slova, která uvádějí výraz, náladu, a emocionální náboj apod. Např.:

affetuoso – s citem, náruživě agile – hybně, živě alla marcia – pochodem amoroso – láskyplně animato – oživeně appasionato – vášnivě burlesco – dovádivě calmo – klidně

cantabile – zpěvně noc fuoco – ohnivě con moto – pohyblivě con sentimento – s citem dolce – sladce doloroso – bolestně espressivo – výrazně furioso – zběsile

giocoso – žertovně leggiero – lehce lacrimoso – plačtivě maestoso – vznešeně parlando – mluveně patetico – pateticky religioso – zbožně risoluto – rázně

ritmico – přesně rytmicky semplice – jednoduše serioso – vážně scherzando - žertovně sostenuto – zdrženlivě tranquillo – klidně

6. Hudební nástroje - zejména v klasické partituře symfonického orchestru se nástroje označují italskými slovy/zkratkami. Je o nich pojednáno v kapitole o hudebních nástrojích. 7. Opakovací znaménka

24

3 - Hudební nástroje, instrumentální soubory a pěvecké umění 3. 1 Vstupní definice Organologie – věda o hudebních nástrojích Hudební nástroj – předmět, který umožňuje produkování hudebního zvuku Instrumentální hudba – hudba hraná na hudební nástroje Vokální hudba – hudba zpívaná

3.2 Rozdělení hudebních nástrojů

Kompletní rozdělení hudebních nástrojů I – nástroje strunné 1 – smyčcové (event. třecí) – housle, viola, violoncello, kontrabas 2 - drnkací a – bez hmatníku – harfa b – s hmatníkem – kytara, banjo, loutna, mandolína c – s klaviaturou – cembalo 3 – úderné a – s klaviaturou – klavír, pianino b – s paličkami – cimbál II – nástroje dechové 1 – dřevěné a – hranové – příčná flétna, pikola, zobcová flétna b – jednoplátkové – klarinety, saxofony c – dvojplátkové – hoboj, anglický roh, fagot 2 – žesťové a – přirozené – přirozený roh a trubka b – chromatické s ventilovým mechanismem – trubka, lesní roh, ventilový pozoun, tuba, eufonium c – chromatické se snižcem – snižcový pozoun 3 – vícehlasé a – s klaviaturou – varhany, harmonium, akordeon b – bez klaviatury – foukací harmonika, dudy III – nástroje bicí 1 – samozvučné a – s vyladěným tónem - dřevěné – xylofon, marimba - kovové – zvonkohra, celesta, metalofon b – se zvukem neurčité výšky - dřevěné – kastaněty - kovové – triangl, zvonky, rolničky, činely 2 – blanozvučné a – s vyladěným tónem – tympány b – se zvukem neurčité výšky - jednoblánové – bonga, conga - dvoublánové – malý buben, velký buben

25

Zjednodušené rozdělení hudebních nástrojů

3.3 Hudební nástroje a instrumentální soubory, notace – partitura 3.3.1 Nástroje strunné - smyčcové

Smyčcové nástroje tvoří již dlouhou dobu základní a nejdůležitější sekci symfonického orchestru. Patří sem housle, viola, violoncello a kontrabas. Housle a violoncello se hojně využívají i sólově. Mají čtyři struny, na které se hraje smyčcem – ten je vyroben z prutu a koňských žíní. Housle i viola se drží pod krkem, kdežto u violoncella se sedí a nástroj se drží mezi koleny a kontrabas se musí kvůli své velikosti ovládat vestoje. Housle (+smyčec) Viola Violoncello Kontrabas

3.3.2 Nástroje strunné - drnkací – jak název napovídá, na struny takových nástrojů se drnká prsty. Kytara se stala národním nástrojem ve Španělsku a její obliba ve zbytku Evropy vzrostla až v 18. a 19. století.

Kytara Harfa

3.3.3 Nástroje strunné - úderné Klavír se ovládá pomocí klaviatury (černé a bílé klávesy), která je napojena na mechanizmus zakončený kladívkem. Pokud stisknete klávesu, kladívko udeří do příslušné struny a ta se rozezní. (Na rozdíl od cembala, kde mechanizmus napojený na háček o strunu drnká – je tedy nástrojem drnkacím.) Pro jednu klávesu jsou 2-3 struny. Klavír je univerzální nástroj vhodný jak pro sólovou tak doprovodnou hru a uplatňuje se v celém spektru hudebních stylů a žánrů.

26

Klaviatura

3.3.4 Nástroje dechové - dřevěné Zobcová flétna – využívala se hodně ve starší hudbě, dnes ji v orchestru nahradila příčná flétna. Zobcových fléten je několik druhů – od sopraninové, přes nejvíce používanou sopránovou a altovou až k těm nejhlubším. Příčná flétna – je stálým nástrojem velkého symfonického orchestru i nástrojem sólovým, má něžný, vzdušný zvuk. Přestože se vyrábí z kovu, je z historických důvodů spolu s ostatními flétnami řazena mezi dřevěné nástroje. Má rozsah c1-c4. Je jí příbuzná menší a vyšší pikola. Klarinet – jasný Hoboj – dřevěný nástroj s velmi vysoký jednoplátkový dlouhou historií, od poloviny nástroj. V orchestru je 17.století spolu s fagotem používán až od 18.století. nejdůležitější dechový nástroj Zvuk v nástroji vzniká orchestru. Má příjemný zvuk. rozechvíváním plátku Hoboji příbuzný je anglický roh. dechem. (rozsah e-f3) (Hoboj má rozsah b-g3) ¨

Fagot – nejhlubší z dřevěných dechových nástrojů. Podobně jako hoboj je to nástroj dvouplátkový. (Rozsah B1-es2)

3.3.5 Nástroje dechové žesťové Zatímco u dřevěných nástrojů obstarává chvění potřebné ke vzniku zvuku plátek (mimo flétnu), u žesťových nástrojů zajišťují chvění hráčovy rty. Tyto se opírají o nátrubek, který tvoření tónu usnadňuje

Trubka – je nejvyšším z žesťových nástrojů. Má jasný pronikavý zvuk. Využívá se jak v klasické, tak v populární a jazzové hudbě. Má rozsah e-b2 (c3, d3 – podle vyspělosti hráče) Lesní roh – přirozený lesní roh se stejně jako

přirozená trubka využíval k signálním účelům. Později byl tento nástroj opatřen strojivem (písty) a od té doby hraje nezastupitelnou úlohu v klasických orchestrech. Jeho tón je na žesťový nástroj velmi hebký, proto se v instrumentaci velmi dobře pojí s nástroji dřevěnými. Má rozsah H1-f2.

27

Pozoun – jediný z žesťových nástrojů, který má místo pístů tzv. snižec, který umožňuje plynule klouzat mezi jednotlivými tóny. Tvar pozounu se od doby svého posledního zdokonalení (15/16 století) prakticky nezměnil. Dříve se využíval jako signální nástroj a zejména jako podpora pro zpěvní hlasy pěveckého sboru. Dnes má své místo v orchestrech nejrůznějšího druhu.

3.3.6 Dechové nástroje – vícehlasé

Akordeon – Stejně jako u varhan není u akordeonu hnací silou dech, jak by se mohlo zdát z názvu nástrojové skupiny. Vzduch, který rozechvívá jazýčky jednotlivých tónu je přiváděn do nástroje pohyby měchu. Pravou rukou se hraje melodie na klaviatuře a levou se pomocí tlačítek ovládá doprovodná linie. Akordeon vznikl na začátku 19.století. Varhany – největší ze všech nástrojů. Varhany mají své stálé místo v kostele, kam funkčně a historicky patří, ale můžeme je objevit i v některých koncertních síních. Varhany mají nejen nejsilnější zvuk, ale i největší rozsah ze všech hudebních nástrojů a

také nejširší zvukové možnosti. Zvuk je tvořen na nesčetném množství různě velkých píšťal, do kterých je vháněn vzduch dnes již za pomoci kompresoru, dříve bylo nutné vhánět vzduch „šlapáním měchů“. Varhany jsou univerzálně využitelné, ovšem omezeny svou nepřenosností. Přenosnému nástroji odvozenému od varhan se říká harmonium. (Existují i varhany menších rozměrů, kde je zvuk generován elektronicky.) 3.3.7 Bicí nástroje

Mezi bicí nástroje patří nepřeberné množství nejrůznějších nástrojů s vyladěnou i nevyladěnou výškou tónů. Ukážeme si dva, se kterými se setkáváme nejčastěji. Tympány – nejdůležitější bicí nástroj klasického symfonického orchestru a tzv. souprava (bicích nástrojů) – sestavená skupina bubnů a činelů, kterou ovládá jeden hráč a používá se zejména v nonartificiální hudbě.

Pozn. Kromě klasických nástrojů se v praxi využívá také tzv. elektrofonických nástrojů, zejména sólové a basové elektrické kytary a kláves. Tyto nástroje jsou odvozeny od klasických nástrojů – kytary, klavíru a rozšiřují jejich zvukové možnosti.

Tympány

28

3.3.8 Instrumentální soubory Instrumentální soubory rozlišujeme na větší orchestry a komorní soubory s menším počtem hudebníků Komorní soubory

o Duo – hrají dva hráči, skladba pro toto obsazení se jmenuje stejně o Trio – tři hráči, např. smyčcové trio (housle, viola, violoncello) nebo klavírní trio (housle violoncello, klavír),

skladba se opět jmenuje stejně o Kvarteto – čtyři hráči, např. smyčcové kvarteto – dvoje housle, viola, violoncello, skladba je kvartet o Kvinteto – pět hráčů, např. dechové kvinteto – flétna, hoboj, klarinet, fagot, lesní roh, skladba je kvintet o Komorní soubory lidové hudby – různé složení – housle, klarinet, cimbál, dudy, kontrabas o Komorní soubory jazzové hudby – obvykle klavír, kontrabas a bicí souprava, někdy i sólový dechový nástroj o Komorní soubory rockové hudby – složení se ustálilo na třech kytarách (sólová, doprovodná a basová) a bicí

soupravě Orchestry

o Symfonický orchestr – nejdůležitější typ orchestru, jeho složení je pojednáno dále o Smyčcový orchestr – smyčcová sekce symfonického orchestru – skupina prvních a druhých houslí, viol,

violoncell a kontrabasů o Dechový orchestr – obsazení je u každého orchestru jiné – klarinety (popř.saxofony nebo hoboje), křídlovky a

baskřídlovky jako hlavní melodické nástroje, trubky, bastrubky, lesní rohy, pozouny, atd. a samozřejmě skupina bicích nástrojů

o Bigband – obsazení mírně kolísá podle typu hudby (jazz, swing, funky) – sekce saxofonů (2 altové, 2 tenorové a barytonový), pozounů (3-5) a trubek (3-5), dále tzv. rytmická sekce – bicí, perkuse, basová kytara, sólová kytara, klavír, klávesy.

Partitura – zápis vícehlasé (orchestrální nebo sborové) hudby. Takty, které znějí najednou, jsou pod sebou. Klavírní výtah – Orchestrální hudba stažená do klavírní podoby – dva řádky – vrchní v houslovém a spodní v basovém klíči, případně doplněno o zpěvní part Part – zápis pro jeden nástroj 3.3.9 Notace - partitura Toto je klasické obsazení symfonického orchestru a partitura pro takový typ orchestru. V případě, že se ve skladbě vyskytují další nástroje, jako harfa, klavír, nebo sólový nástroj anebo zpěvní hlasy, píšou se nad smyčce. Počet hudebníků kolísá, ale obvykle je 10 prvních houslí, 10 druhých houslí, 8 viol, 6 violoncell, 4 kontrabasy, 2 flétny (druhý hráč střídá za pikolu), 2 hoboje (druhý hráč střídá za anglický roh), 2 klarinety, 2 fagoty, 4 lesní rohy, 2 trubky a 3 pozouny.

29

3.4 Pěvecké umění Zpěv je nejpřirozenější lidský hudební projev. Vzniká na hlasivkách – to je orgán umístěný v hrtanu, jenž se rozechvívá proudem vzduchu z plic a umožňuje nám mluvit a zpívat. Vokální (zpívaná) hudba může být doprovázená (accompagnato) nebo bez doprovodu (a capella). Zpěv je sólový, komorní nebo sborový. Lidské hlasy se dělí na mužské, ženské a dětské a dále podle výšky. Zpěv může být jednohlasý (jedna melodie nikoliv pouze jeden zpěvák) nebo vícehlasý. Sbory mohou být dětské, dívčí, chlapecké, mužské, ženské nebo smíšené (tj. s mužskými i ženskými hlasy). Smíšený sbor je obvykle čtyřhlasý (S, A, T, B), ženský a mužský troj- nebo čtyřhlasé a dětský sbor jedno- až tříhlasý, podle hudební vyspělosti souboru.

4 – Dějiny hudby 4.1 Periodizace dějin hudby

Periodizací dějin hudby myslíme rozčlenění na jednotlivá období. Zabýváme se pouze evropskou (resp.euroamerickou) vážnou (artificiální hudbou). K periodizaci můžeme přistupovat třemi způsoby – zabývat se obecnými dějinami, pouze kulturními dějinami, nebo hudbou samotnou (tzv. členění hudebně imanentní) Pro praktickou potřebu užíváme periodizaci smíšenou, jaká je uvedena zde:

1 – Středověk cca od 5.stol. - 14.stol 476 – pád Západořímské říše 2 – Renesance 15. – 16. stol. 1492 – objevena Amerika, 1450 – vynalezen knihtisk 3 – Baroko 1600 – 1750 1750 – umírá J.S.Bach 4 – Klasicismus 1750 – 1820 1827 – umírá L.v.Beethoven 5 – Romantismus 19.stol 6 – Hudba 20. století Novověk Hudební slohy se nestřídají ze dne na den, jejich přechod je velmi pomalý. Data jsou pouze orientační, či mají symbolický význam. Např. L.v.Beethoven jako jeden z největších klasicistních skladatelů umírá 1827, ale již romantický skladatel F. Schubert umírá 1828, jiný romantický skladatel C.M.Weber dokonce již 1826. Pro lepší pochopení toho, jak hudba v jednotlivých epochách fungovala, si ještě uvedeme hudebně imanentní členění dějin hudby. (Vztahuje se pouze na hudbu): 1 - Monodie - jednohlas 2 - Polyfonie (zejm. renesance) – vícehlas, hlavní slovo má melodické vedení hlasů, tzv. kontrapunkt 3 - Harmonicko-melodický sloh (1600-1900) – akordický doprovod se stává důležitějším, doprovázená melodie je přehlednější než předivo různých melodických linek, tato hudba je tonální 4 - Rozpad tonality – zánik vztahů mezi tóny, vznik nových pravidel Tyto slohy existují částečně paralelně (souběžně), např. rozpad tonality neznamená zánik tonální hudby, jen se objevil nový směr a řada skladatelů se později k tonální hudbě vrátila.

4.2 Starověk Zaměřujeme se na hudbu antického Řecka, která je nám historicky i místně nejbližší, ale rozvinutá hudební kultura je dokázána i v Mezopotámii, Palestině, Egyptě, Indii nebo Číně.

O hudbě starověku se toho příliš říct nedá, neboť hudební památky, které se nám z té doby zachovaly, se dají počítat na desítky – nejznámější z těchto památek je Seikilova píseň vytesaná na náhrobku (ukázka). O tehdejší hudební teorii a notaci se dovídáme z nejrůznějších prací antických filosofů. Hudba se zaznamenávala písmeny a značkami nad textem. Hudební a vůbec veškeré umění se zjevně těšilo velké popularitě, ale vzhledem k nedostatku pramenů není možné přesně říct, jak antická hudba vypadala. Antika je také domovem prvních akustických pokusů na tzv.monochordu a doby nejrůznějších filosofických vysvětlení uměleckých děl, která se stala silným inspiračním zdrojem pro hudební teoretiky období renesance.

30

4.3 Středověk Gregoriánský chorál (od 7. století) Nejstarší dochovaná forma jednohlasého liturgického (obřadního) zpěvu. Před gregoriánskou reformou církevního zpěvu existovala celá řada liturgií. Papež Vitalianus se rozhodl křesťanskou liturgii sjednotit. Pro svůj počin však použil jméno papeže Řehoře I. (Gregora), a to z toho důvodu, že papež Řehoř byl v zaalpské oblasti (Galie), kde se očekával nejsilnější odpor proti sjednocení liturgie, nesrovnatelně oblíbenější. Další důležitou věcí, která byla při gregoriánské reformě využitá, je zavedení notace. Do té doby se adepti na profesionální liturgický sborový zpěv učili všechny skladby zpaměti. Notace usnadnila nejen vyučování, ale také rozšíření gregoriánského chorálu. Jednalo se o tzv. notaci neumovou, která k textu přidává speciální značky, které určují pohyb melodie. Dnes se gregoriánský chorál zaznamenává chorální notací do čtyřlinkové osnovy (viz.ukázka). Tónový materiál představovaly tzv. církevní stupnice (kap. 2.11). Gregoriánský chorál ovládl veškerou liturgickou hudbu a povinnost ho využívat přetrvala až do období renesance, kdy začala být víc a víc narušována touhou po emancipaci skladatele. Zapamatujme si, že gregoriánský chorál je hudba jednohlasá, zpívaná, liturgická (křesťanská, obřadní) a latinská.

Hudba světská Objevuje se od 11. století u francouzských trubadúrů (např. Vilém Akvitánský) a truvérů (např. Adam de la Halle) od 12. století u německých minnesängerů (např. Walter von der Vogelweide) a meistersängerů (např. Frauenlob, vl.jm. Heinrich von Meissen). Středověká lyrika neklade důraz na sdělení osobního prožitku, umění básníků-hudebníků se projevuje nápaditostí kompoziční (skladebnou). To ovšem neznamená, že by zde byla nouze o emocionálně nabitá témata – nejdůležitějším tématem je láska a nenaplněná touha (chanson, milostná píseň), dále odloučení (alba), „nižší“ láska (pastorela, vztah rytíře a rolnické dívky), společenská tématika (písně politické, moralizující, atd.), smrt (smuteční písně), písně o křižácké válce, atd. Nejstaršími českými hudebními památkami jsou jednohlasé písně Hospodine, pomiluj ny (asi 10.stol.) a Svatý Václave (asi 12.stol.), další významnou památkou jsou písně období husitského (Ktož sú boží bojovníci) Počátky vícehlasu Vícehlasá hudba pravděpodobně není o tolik mladší než jednohlasá. Dnes máme za to, že existovala již dříve, než začala být zapisována, ale tehdy byla improvizovaná. (Tzn. sestavovaná přímo na místě při produkci). Tato nejstarší forma vícehlasu se nazývá organum – probíhalo v paralelních kvintách/kvartách. Od 12.století je již organum zapisováno do not. Vícehlas - Období Notre Dame (pol. 12. stol - pol. 13. stol, podle stejnojmenné katedrály v Paříži) – skladatelé jsou většinou anonymní, známe pouze jména dvou mistrů - Leoninus a Perotinus. Používá se tzv. modální rytmus a notace – hudba probíhá většinou v rychlých třídobých taktech na základě rytmických modů – rytmický vzor, který se neustále opakuje. Hudební druhy – organum (zpracování greg.chorálu), moteto a konduktus. - Období ars antiqua (cca 1240 – 1320) – patří sem např. Petrus de Cruce. V této epoše se dále rozvíjejí formy předchozího období a jejich rozvoj si vynucuje vznik novou, tzv. menzurální notaci, která je předchůdcem notace dnešní. Z této doby máme zachované doklady o dalších odlišných možnostech zpracování vícehlasu mimo Francii– nejvýraznější v Anglii, dále Německo a Španělsko. Hudba je většinou vokální a nástroje jsou pouze prvkem doprovodným. - Období ars nova (tj, „nové umění“, cca 1320 – 1380) – centrum je Paříž. Nejvýznamnějšími autory jsou Guillaume de Machaut a Philippe de Vitry. Rozvíjí se menzurální systém a zrovnoprávňuje se dělení not vyšších délek na dvě a na tři noty nižší hodnoty. Hlavním druhem je moteto. V Itálii se rozvinul jiný vícehlas, 14.století zde říkáme trecento, nejvýznamnějším skladatelem je Francesco Landini.

31

4.4 Hudba období renesance Zhruba 15. a 16. století. V obecné rovině znamená renesance návrat k antickým ideálům – po období středověku, které se soustředilo na nadpozemskou existenci, je renesance stále více fascinována žijícím a tvořícím člověkem (novověk). Hudba samotná nemá na co z antiky navázat (nedostatek pramenů), opírá se tedy o jiné druhy umění renesance a humanismus. Hudba je nejen uměním, ale i předmětem matematicko kosmologického studia. - vokální polyfonie – přizpůsobení lidskému hlasu, vokální melodika, styl a capella - vztah slova a hudby – není jen kostrou pro noty – text se umělecky zrovnoprávňuje - rovnoprávnost perfektních (4, 5) a imperfektních (3, 6) souzvuků, krystalizace funkční harmonie – kadence dominanta-tónika - standardizuje se čtyřhlasá harmonická sazba (S, A, T, B) - gregoriánský chorál jako základ skladby ztrácí důležitost - autonomie (nezávislost) hudebního díla na jeho liturgické funkci – vývoj mše - objevuje se i čistě instrumentální hudba -svobodná tvůrčí práce umělce (ve středověku ad maiorem Dei gloriam – v renesanci je již důležité tvůrcovo nadání (ingenium) a jeho dílo (opus) - notace menzurální, event. tzv.tabulatura Michelangelo – San Pietro (Řím)

S.Boticelli – Zrození Venuše

Mše – cyklická vokální skladba, která textově vychází z křesťanského ritu (liturgie). Mše jako taková má části propriální, které se mění během liturgického roku vzhledem k jednotlivým svátkům a části ordinální, které jsou zachovány po celý rok – Kyrie eleison (Pane, smiluj se), Gloria in excelis Deo (Sláva Bohu na nebesích), Credo in unum Deum (Věřím v jednoho Boha – vyznání víry), Sanctus (Bendedictus) (Svatý (Požehnaný)) a Agnus Dei (Beránku Boží). Zvláštním případem mše je Requiem (podle prvních slov Requiem aeternam dona eis…), což je mše sloužená za zemřelé (Missa de profunctis), obsahující jednu ze sekvencí povolených Tridentským koncilem (Dies irae) Madrigal – vrcholná forma dobové hudby, poetická hodnota je dána použitím textů tehdejších básníků Skladatelé: Guillaume Dufay, Josquin Desprez, Giovanni Pierluigi di Palestrina, Orlando di Lasso, Claudio Monteverdi (stojí na předělu renesance a baroka a svou tvorbou jej definuje). V Čechách např. Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic

32

4.5 Baroko Peter Paul Rubens – Stavění kříže

Období zhruba od roku 1600 do roku 1750. Barokní společnost poznamenaná bitvami vedenými jak z politických tak náboženských důvodů (reformovaná protestantská církev, třicetiletá válka) velmi silně vnímá kontrast pozemského nedokonalého života a života nadpozemského – posmrtného. V architektuře a malířství vstupuje hry složitá kompozice díla, monumentálnost, silná působivost a zdobnost. V hudbě zásluhou florentské cameraty vzniká nové pojetí homofonie – dominantní melodie je ostatními hlasy doprovázena, čili hlasy už nemají rovnoprávné postavení jako v renesanci. Silně se rozvíjí i polyfonní technika, která zde dosahuje svého vrcholu. Důležitý je vznik generálního basu, to je basová melodie doplněná o značky, podle kterých interpret improvizuje akordický doprovod. Hudební formy se rozvíjejí a vznikají nové Opera – rozsáhlá hudebně dramatická kompozice vyžadující scénické (divadelní) provedení Kantáta – rozsáhlejší vokálně instrumentální skladba, nevyžaduje scénické provedení Oratorium – zjednodušeně řečeno duchovní opera (náboženský námět) Sonáta – důležitá hudební forma se složitým vývojem, viz. sonátová forma v klasicismu Suita – Soubor zejména tanečních čísel Koncert – z it. concertare – soupeřit, skladba založená na kontrastu hráče případně skupiny hráčů (solo/soli) a orchestru (tutti), postupně krystalizuje v třídílnou (třívětou) formu, v baroku se rozvíjí tzv. concerto grosso Fuga – vrchol polyfonického imitačního umění, imitace znamená, že jeden hlas napodobuje druhý v jeho tématu

…dále Alessandro Scarlatti, Arcangelo Corelli, Giovanni Battista Pergolesi, Jean Philippe Rameau a Jean Baptiste Lully, části své tvorby sem patři i Claudio Monteverdi

C.Monteverdi (1567-1643). Svou tvorbou významně přispěl ke zrodu barokního stylu, což se odráží v jeho tvorbě madrigalů (9 knih madrigalů). Po vzniku opery (Jacopo Peri – Dafne, 1597, Euridice, 1600) dovedl tuto formu k vrcholu – zachovaly se opery L’Orfeo (Orfeus, 1607), Il ritorno d’Ulisse in patria (Návrat Odyssea do vlasti, 1640), L’incoronazione di Poppea (Korunovace Poppey, 1642) a Nářek Ariadny z opery Ariadna (1608). Z duchovního díla jsou nejznámější Mariánské nešpory (1610, viz. notová ukázka vpravo A.Vivaldi (1678-1741), hudební skladatel a houslový virtuóz. Je autorem stovek koncertů pro nejrůznější nástroje, desítek oper a sonát a mnoha velkých světských i duchovních vokálně instrumentálních děl. Jeho nejznámější kompozicí je Čtvero ročních období (1725, 4 koncerty)

33

G.F.Händel (1685-1759), německý hudební skladatel, spolu s J.S.Bachem dovršitelé barokního stylu. Zachovalo se nám 612 skladeb (katalog HWV), důležité jsou zejména opery a oratoria. Mezi nejznámější díla patří oratorium Mesiáš a suita Vodní hudba J.S.Bach (1685-1750), dovršitel baroka a jeden z největších hudebních skladatelů vůbec. Působil na různých místech v Německu, mezi nejvýznamnější patří Výmar, Köthen a Lipsko. Jeho dílo čítá na 1126 děl (katalog BWV) – fugy (Umění fugy), preludia, tokáty, chorální skladby, mše (Mše h-moll), oratoria, kantáty (Matoušovy pašije), koncertní a orchestrální skladby (Braniborské koncerty), suity, sonáty a skladby pro sólové nástroje (Dobře temperovaný klavír). Baroko v Čechách – Bohuslav Matěj Černohorský, Jan Dismas Zelenka, Pavel Vejvanovský, Adam Václav Michna z Otradovic (Česká mariánská muzika, Loutna česká)

Bachův rukopis

4.6 Klasicismus

Období zhruba 1750-1820. Někdy sem řadíme i první polovinu 18.století – galantní sloh - kde byl nastartován proces negace barokní monumentality a příklon k jednoduchosti a lehkosti v hudebním výrazu, což pokračovalo v klasicismu. Klasicismus souvisí s duchovním proudem osvícenství – zdůraznění rozumové složky v lidském jednání. Klasicistní melodie je většinou posluchačsky jednodušší a je pravidelně členěná. Melodika je zdobená, avšak toto zdobení již není otázkou improvizace, ale přesného notového zápisu. V harmonické složce prokomponovaného (nikoliv improvizovaného doprovodu) byl dokončen proces krystalizace harmonie založené na základních harmonických funkcích, hudba je čistě tonální. Formy Opera – žánr hudebního divadla, podle druhu využívá orchestr, sólisty, sbor a balet (taneční čísla). Obsahuje árie (sólové, často virtuózní pasáže, zastavený děj) a recitativy (hudebně chudší a skromně doprovázené pasáže posunující děj vpřed). Rozeznáváme dva základní druhy – opera seria (vážná) a opera buffa (komická). Nadto v klasicismu vstupuje do opery národní prvek – opera italská, německá, francouzská. Sonátová forma – nejdůležitější forma (uspořádání hudebního materiálu) v období klasicismu. Bývá vykládána různě – někdy je za formotvorný prvek brán kontrast tónin, event. témat. Sonátová forma obsahuje expozici (předvedení témat), provedení (zpracování témat) a reprízu (zopakování tématu) – ovládá první větu symfonie, koncertu, sonáty, atd. Symfonie – cyklická sonátová forma (tj. o několika částech), vrchol instrumentální hudby, klasická symfonie, zejména v dílech W.A.Mozarta a L.v.Beethovena je čtyřvětá Koncert – cyklická skladba pro sólový nástroj (nástroje) s doprovodem, obvykle třívětý Sonáta – obvykle cyklická skladba pro sólový nástroj případně duo. Smyčcový kvartet - nejdůležitější komorní forma v klasicismu – dvoje housle, viola a violoncello

Dále se rozvíjí samostatná instrumentální hudba, stoupá význam notového zápisu, který se zdokonaluje, aby byl schopen zachytit všechny požadavky skladatele, standardizuje se obsazení orchestru (dirigent postupně přestává být hráčem na cembalo či koncertním mistrem a získává samostatnou řídící místo), příčná flétna nahrazuje v orchestru flétnu zobcovou a housle získávají vedoucí pozici Christoph Willibald (von) Gluck (na obrázku) (1714-1787), německý hudební skladatel, významný zejména pro operu – provedl reformu tohoto žánru s cílem odstranit převahu formy nad obsahem a vrátit opeře důraz na text a prožitek z něj. C. Ph. E. Bach (1714-1788), syn J.S.Bacha, cembalista, skladatel a pedagog. Francois Couperin (1668-1733), francouzský skladatel a varhaník, patří sice do období

baroka, ale svou tvorbou, stejně jako Bachovi synové přispěl ke zrodu klasicistního umění Antonio Salieri (1750-1825), významný italský skladatel (zejména opery, později instrumentální a chrámové skladby), dirigent a jeden z nejlepších hudebních pedagogů své doby – mezi jeho žáky patřili L.v.Beethoven, J.N.Hummel, I.Moscheles, C.Czerny, G.Meyerbeer, F.Schubert, F.Liszt, F.X.Süssmayr a F.X.Mozart (syn W.A.Mozarta). Příběh o tom, že otrávil Mozarta je fiktivní (Puškin, Korsakov, Shaffer, Forman)

34

Nejdůležitějšími skladateli období klasicismu jsou představitelé tzv. vídeňské školy

Joseph Haydn – nar. v Rohrau. Nejvýznamnější léta tvorby jsou ve službách knížete Esterházyho. Ovlivněn citovým slohem a hnutím Sturm und Drang, radikální odklon barokního ideálu hustě prokomponované kontrapunktické sazby. Je autorem 104 smyfoniíí (Ráno, č.6, Poledne, č.7, Večer, č.8, Na odchodnou, č.45, Oxfordská, č.88, Londýnské, č.93-98 a 99-104), smyčcových kvartetů a velkých vokálně-instrumentálních děl. Wolfgang Amadeus Mozart – nar. v Salzburgu, syn skladatele Leopolda Mozarta. Již od raného dětství projevoval vyjímečné nadání. Za doprovodu otce cestovali se sestrou Evropou, kde byli na koncertních podiích představováni jako zázračné děti. Mozart je autorem řady chrámových skladeb (např. Korunovační mše, KV 317, Requiem, KV 626, známé moteto Ave, verum corpus, KV 618), oper (např. Idomeneo, KV 366, Únos ze serailu, KV 384, Divadelní ředitel, KV 486, Figarova svatba, KV 492, Don Giovanni, KV 527, Cosi fan tutte (Takové jsou všechny), KV 588, Kouzelná flétna, KV 620, La clemenza di Tito (Titus), KV 621), oratorií, kantát, orchestrálních děl (zejména symfonií (41) – např. Symfonie č.31 Pařížská, KV 297, Symfonie č.35 Haffnerova, KV 385, Symfonie č. 38 Pražská, KV 504, Symfonie č.40 g-moll, KV 550, Symfonie č.41 Jupiter, KV 551), koncertů pro sólové nástroje, arií, písní, sborů a komorních děl. Zkratka KV značí číslo v katalogu Mozartových děl L.R.von Köchela (KV – Köchelverzeichnis – Köchelův seznam) Ludwig van Beethoven – nar. v Bonnu. Byl velkým obdivovatelem myšlenek Velké francouzské revoluce a ideálu svobody. V této souvislosti byl velmi zklamán Napoleonem, kterému původně věnoval svou třetí symfonii, ale poté, co se Napoleon prohlásil císařem, dedikaci zrušil. Skladatelsky již stojí na rozhraní klasicismu a romantismu. Ke konci života trpěl velkými zdravotními problémy způsobenými otravou olovem, která mimo jiné zapříčinila jeho hluchotu a podepsala se na jeho psychickém stavu. Mezi jeho nejvýznamnější díla patří 9 symfonií (zejm. Symfonie č.3 Es-dur „Eroica“, op.55, Symfonie č.5 c-moll „Osudová“, op.67, Symfonie č.6 „Pastorální“, op. 68, Symfonie č.9 „S Ódou na radost“, op. 125 – text F.Schiller), klavírní koncerty, předehry, opera Fidelio, op.72, oratorium Christus am Ölberge, op.85, dvě mše (Messe C-dur, op.86 a Missa solemnis D.dur, op.123), houslové sonáty, klavírní sonáty (např. Klavírní sonáta č.8 c-moll „Pathétique“, op.13, Klavírní sonáta č.14 cis-moll „Mondschein“, op.27 nebo Klavírní sonáta č.23 f-moll „Appassionata“, op.57), komorní díla – smyčcové kvartety, klavírní kvartety a tria a hudba k divadelní hře Egmont, op.84. Pozn. – Zkratka „op.“ Znamená „opus“ tedy „dílo“. Skladatelé takto někdy třídí svá díla - pod opusovými čísly.

35

4.7 Romantismus Romantismus je kulturní hnutí 19. století. V hudbě znamená romantismus negaci klasicismu ve smyslu vstupu hlubší emocionality (citovosti, cit-duše-individualita) a abstraktnosti do hudebního díla. Romantismus směřuje k melodickému, harmonickému a rytmickému uvolnění – častěji se využívá chromatika, střídání tónin, volnější spoje akordů, synkopický a iregulárně členěný rytmus. Hudební formy klasicismu se udržují, ale jako vzpoura proti nim vznikají nové formy tzv. programní hudby – zejména symfonická báseň. Do hudby také výrazně vstupuje národnostní prvek. absolutní hudba programní hudba - hudba sama o sobě - mimohudební námět - klasicistní symfonie =program - symfonická báseň

Eugène Delacroix – Svoboda vede lid na barikády

Romantismus dělíme chronologicky na raný, vrcholný a pozdní, podle národních škol a podle dalších kompozičních přístupů.

Německo (Rakousko) – raný romantismus

Franz Schubert (1797-1827) – Měl velký poetický talent a je jedním z nejvýznamnějších skladatelů raného romantismu. Většinu svého života žil bez trvalejšího zajištění, protože měl však spoustu přátel, u kterých mohl bydlet, netrpěl nouzí a mohl se věnovat skladbě. Jeho největší význam je v písňové tvorbě (přes 600 písní, např. písňové cykly Krásná mlynářka, D 795 a Zimní cesta, D 911) a tvorbě komorní (Kvintet A-dur „Pstruh“, D 667, Smyčcový kvartet d-moll, D 810 známý pod názvem Smrt a dívka). Je také autorem sedmi symfonií a osmé slavné „Nedokončené“, D 759 a mnohých dalších liturgických a scénických skladeb. Carl Maria von Weber (1786-1826) – Je tvůrcem německé opery. Mezi jeho nejznámější díla patří opery Čarostřelec (Freischütz), Euryanta (Euryanthe) a Oberon. Robert Schumann (1810-1856) – Poté co mu zdravotní obtíže znemožnily stát se profesionálním klavíristou, pustil se do komponování klavírní hudby. Kromě té je ještě autorem čtyř symfonií a řady písní. Felix Mendelssohn-Bartholdy (1809-1847) – obdivoval a propagoval hudbu J.S.Bacha a F.Schuberta. Mezi jeho významná díla patří zejména symfonie a koncerty, ale nejznámější z jeho tvorby je Sen noci svatojánské se slavným Svatebním pochodem.

36

Německo – vrcholný a pozdní romantismus

Richard Wagner (1813-1883) – Wagner byl především operní skladatel a na tomto poli provedl celou řadu reforem. Jeho osobnost patří mezi kontroverzní, ale pro hudební dějiny má nesporný význam. Mezi jeho díla patří Rienzi, poslední z tribunů, Bludný Holanďan, Tannhäuser aneb souboj bardů na Wartburgu, Lohengrin, Tristan a Isolda, Mistři pěvci norimberští, tetralogie Prsten Nibelungův (Zlato Rýna, Valkýra, Siegfried, Soumrak bohů), Parsifal Gustav Mahler (1860-1911) – spolu s Brucknerem patří mezi nejvýznamnější autory symfonické hudby. Je jej možné považovat částečně za českého skladatele, neboť se v Čechách narodil a v jeho hudbě se objevuje i inspirace českou lidovou hudbou.. Je autorem písní (Písně potulného tovaryše, Písně o mrtvých dětech), ale hlavně devíti symfonií (desátá nedokončená). Podrobil se psychoanalýze u Sigmunda Freuda. Richard Strauss (1864-1949) – mistr orchestrální tvorby. Napsal symfonické básně jako Tak pravil Zarathustra (inspirace Friedrichem Nietzschem), Don Quijote a Alpská symfonie a opery – např. Salome, Elektra a Růžový kavalír Anton Bruckner (1824-1896) – skladatel úspěšných symfonií (celkem 9) a také liturgických skladeb.

Absolutní hudba v romantismu (též „klasicko-romantická syntéza“) – částečně sem patři Dvořák a Čajkovskij.

Johannes Barhms (1833-1897) – Představuje kompromis mezi klasicismem a romantismem. Autor dvou serenád, čtyř symfonií, klavírních i jiných koncertů a dalších orchestrálních skladeb. Věnoval se i komorní a sborové tvorbě (Německé requiem)

Itálie

Italští skladatelé prosluli zejména svými operami. Rossini a Verdi jsou autoři období romantismu, kdežto Leoncavallo a zejména Puccini vytvořili sloh, který je označován jako verismus – pokouší se zachytit přirozenou „pravdivou“ realitu.

Gioacchino Rossini (1792-1868) – Lazebník sevillský, Vílém Tell, Italka v Alžíru Giuseppe Verdi (1813-1901) – Nabucco, Rigolettpo, La traviata, Trubadůr, Aida, Otello, Falstaff, Macbeth, Maškarní ples, Síla osudu, Don Carlos, Ruggero Leoncavallo (1857-1919) - Komedianti Giacomo Puccini (1858-1924) – Manon Lescaut, Bohéma, Tosca, Madama Butterfly, Turandot, Gianni Schicchi (z Il trittico)

37

Francie

Hector Berlioz (1803-1869) – Jako osobnost byl vzpurný, vznětlivý a senzitivní. Miloval literaturu. V hudbě je ceněn zejména pro instrumentaci, o níž napsal i knihu. K jeho dílům patří opery Trojané, Beatrice, předehry Rob Roy a Král Lear, ale zejména jeho nejslavnější dílo – Fantastická symfonie. Charles Gounod (1818-1893) – Stejně jako Beriloz, Liszt nebo César Franck byl žákem Antonína Rejchy. Věnoval se zejména skladbě scénických děl, z nichž nejznámější je opera Faust, ale je i autorem tří symfonií a několika komorních skladeb. Obdivoval hudbu Palestriny a Bacha a jeho melodii přidanou k Bachovu Preludiu C-dur podloženou textem mariánské modlitby Ave, Maria slýcháme v nejrůznějších úpravách dodnes velmi často. George Bizet (1838-1875) – je autorem asi 20 oper, z nichž se v repertoáru zachovaly tyto – Lovci perel, Kráska z Perthu, Džamilé a jeho nejslavnější opera Carmen. Je považován za protoveristu (předchůdce verismu) Dále - César Franck nebo Jacques Offenbach

Ruská romantická hudba Čajkovskij

Petr Iljič Čajkovskij (1840-1893) - Jako jinde i v Rusku se skladatelé snažili o národní hudbu spojováním prvků hudby vážné a lidové. Čajkovskij je skladatel známý nejen v Rusku, ale i po světě. Je autorem 6 symfonií, programní symfonie Manfred, oper, z nichž nejznámější je Evžen Oněgin na motivy Puškinovy básně, dále klavírní koncerty (např. Klavírní koncert č.1, b-moll) a zejména jeho balety Labutí jezero, Šípková růženka a Louskáček. Michail Ivanovič Glinka (1804-1857) – otec ruské klasické hudby a obecně uznávaný skladatel. Proslavil se operami Život pro cara a Ruslan a Ludmila a orchestrální skladbou s lidovými motivy Kamarinskaja. Sergej Rachmaninov (1873-1943) – skladatel pozdního romantismu, věnoval se zejmén klavírní hudbě. Alexandr Glazunov (1865-1936)

Rusko – Mocná hrstka

Mocná hrstka byla skupina pěti ruských skladatelů, kteří se snažili tvořit typickou ruskou hudbu. Značnou měrou ovlivnili nastupující generaci skladatelů. Nejznámějšími členy jsou Musorgskij (opera Boris Godunov, klavírní cyklus Obrázky z výstavy, orchestrální skladby a písně) a Rimskij-Korsakov (krom orchestrální a komorní hudby zejména opery – Sadko, Mozart a Salieri, Zlatý kohoutek, atd.)

38

Romantismus – ostatní národní školy

Norsko - Edvard Hagerup Grieg (1843-1907) – Ve svých pracích vycházel především z norské hudební (lidové) tradice. Je autorem Koncertu pro klavír a orchestr a-moll, op.15, orchestrálních suit Z časů Holbergových a Peer Gynt (scénická hudba ke hře H.Ibsena, proslavené částmi jako Ráno nebo V sluji krále hor) a dalších skladeb. Finsko - Jean Sibelius (1865-1957) – Pocházel ze švédsky mluvící rodiny a plynně finsky se naučil až v dospělosti. Hlásil se však k národnostnímu hnutí tehdy Ruskem obsazeného Finska. Prorazil symfonickou básní pro sbor a orchestr Kullervo. K jeho dalším dílům patří symfonické básně (např. Finlandia), 7 symfonií, opery, písně, atd. Polsko - Frederyk Chopin (1810-1849) – Tento polský skladatel je znám především svou klavírní tvorbou – klavírní

koncerty, etudy, preludia, mazurky, polonézy, valčíky, nocturna, scherza, balady, impromptu, fantazie. Maďarsko - Ferenc Liszt (1811-1886) – Kromě skladatelského působení byl také dirigentem a význačným klavírním virtuosem své doby. Je autorem klavírních skladeb (koncert, etudy) a také skladeb sborových a orchestrálních (např.

symfonická báseň Les Preludes, Dantovská symfonie, Faustovská symfonie).

Romantismus v Českých zemích Český romantismus je spojen s kulturním a společenským hnutím zvaným České národní obrození, které se snažilo emancipovat českou kulturu v rámci rakousko-uherské monarchie. Krom hudebníků formovali vznikající svébytnou českou kulturu zejména dějepisci (Dobner, Pelcl, Dobrovský, Jungman, Palacký), spisovatelé (Čelakovský, Mácha, Němcová, Erben, Havlíček) a dramatici (Thám, Klicpera, Kopecký, Štěpánek). Do tohoto období spadá i vznik české státní hymny – původně zazněla píseň Františka Škroupa Kde domov můj ve hře Fidlovačka, jejímž autorem Josef Kajetán Tyl. (Poprvé 1834)

Zde je Škroupův zápis písně Kde domov můj.

39

Bedřich Smetana (1824-1884) – zakladatel české národní hudby. Narodil se v Litomyšli jako syn sládka zámeckého pivovaru. Již od mládí projevuje hudební nadání. Začíná drobnějšími klavírními skladbami, ale opravdový úspěch mu přinášejí až první opery. Jeho první ženou je Kateřina Kolářová, s níž měl čtyři dcery – památce jedné z nich, Bedřišce, je věnováno Klavírní trio g-moll. Smetana odjíždí do Švédska, při návratu Kateřina umírá – dedikace 3. části kvartetu Z mého života. Smetana se potom znovu oženil s Barborou Ferdinandovou. Od roku 1970 se výrazně zhoršuje jeho zdravotní stav, jeho nemoc je mimo jiné doprovázena hluchotou. Dnes se má díky doc. Rambovi za to, že příčinou jeho smrti nebyla syfilitida, nýbrž tzv. osteomyelitida – dlouhodobý infekční zánět. Smetana umírá 12.5.1884 v Jabkenicích. Toto datum připomíná festival Pražské jaro, vždy 12.5 zahajovacím koncertem, kde je uváděna Smetanova Má vlast. Opery – Braniboři v Čechách, Prodaná nevěsta, Dalibor, Libuše, Dvě vdovy, Hubička, Tajemství, Čertova stěna a nedokončená Viola. Písňová a sborová tvorba – písňový cyklus na slova V. Hálka Večerní písně, sborová kantáta Česká píseň, mužské sbory např. Píseň na moři, Rolnická, Odrodilec, atd. a cyklus ženských sborů (Má hvězda, Přiletěly vlaštovičky, Za hory slunce zapadá)

Komorní skladby – Smyčcový kvartet e-moll „Z mého života“, Klavírní trio g-moll, atd. Klavírní dílo – polky (Luisina, Jiřinková), cyklus České tance, koncertní etudy (Na břehu mořském) Orchestrální skladby – cyklus symfonických básní Má vlast (Vyšehrad, Vltava, Šárka, Z českých luhů a hájů, Tábor a Blaník), švédské symfonické básně Richard III, Valdštýnův tábor a Haakon Jarl, Symfonie E-dur „Triumfální“ Antonín Dvořák (1841-1904) – Narodil se v Nelahozevsi u Kralup. Jeho otec byl řezníkem. Proslavil se poprvé díky Slovanským tancům, které doporučil vydavateli Simrockovi skladatel Johannes Brahms. Dvořák se dostává na západ i díky svým vynikajícím skladbám Requiem a Stabat Mater. Je pozván do Spojených států amerických, aby se stal ředitelem New Yorkské konzervatoře. Dvořákovo umění spočívá v dokonalé melodičnosti a instrumentaci jeho děl. Vytvořil osobitý styl komponování a dnes je hrán na světových podiích, na rozdíl od Smetany, jenž se těší spíše oblibě u domácího publika. Symfonie – 9 (10. Nedokončená), 9.Smyfonie e-moll „Novosvětská“ Symfonické skladby – Scherzo capriccioso, Vodník, Polednice, Zlatý kolovrat, Holoubek, Slovanské tance I. a II. řada (verze pro čtyřruční klavír a verze pro orchestr), atd. Komorní hudba – Smyčcový kvartet F-dur „Americký“, atd. Vokální hudba – Moravské dvojzpěvy, Biblické písně, Cigánské melodie, atd. Klavírní tvorba Velká vokálně instrumentální díla – Stabat Mater, Requiem, Svatá Ludmila, Te Deum, Mše D-dur „Lužanská“, atd. Opery – Alfred, Král a uhlíř, Tvrdé palice, Vanda, Šelma sedlák, Dimitrij, Jakobín, Čert a Káča, Rusalka, Armida

Zdeněk Fibich (1850 – 1900) – vlevo - typický představitel romantismu, autor oper (Nevěsta messinská, Bouře, Šárka, Medea), melodramů (Hippodamie), symfonií (3) a symfonických básní Toman a lesní panna a Othello, a další vokální, orchestrální i komorní hudby, Nálady, dojmy a upomínky – setkání s jeho vyvolenou Anežkou Schulzovou, také symfonická báseň – selanka V podvečer. Vilém Blodek (1834-1874) – vpravo – skladatel, flétnista, sbormistr, učitel – nejznámějším dílem je jednoaktová opera V studni.

40

4.8 Hudba 20. století

Dvacáté století bylo velmi bouřlivé – dvě světové a několik lokálních válek, politické převraty, studená válka, obrovský pokrok technologií versus stále rostoucí globální sociální rozdíly atd. I hudební umění se v návaznosti na společenské a kulturní události dostalo na počátku dvacátého století do krize. Skladatelé cítili, že hudební materiál je jaksi vyčerpán a tonalita se napíná k prasknutí. Snažili se buď radikálním odklonem od kodifikovaných norem, či jejich přetvořením, vyhnout krizi, a právě o způsobech, jakými se s rozpadem tonality vypořádali, bude následující kapitola. Říká se, že ve 20. století končí dějiny hudby – vystihuje to až nepřehlednou paralelní existenci různých přístupů, škol a individuálních skladatelských technik. Při členění hudby 20. století musíme více než kdy jindy vycházet z hudby samotné a neřídit se striktně definovanými kategoriemi. Řada skladatelů totiž střídala hudební směry dílo od díla a kombinovala různé přístupy.

Impresionismus Impresionismus je směr původně malířského umění z přelomu 19. a 20. století. Jeho snahou je zachycení „imprese“ – nálady, dojmu. Důležitým prvkem v impresionistické hudbě je harmonie – modalita, uvolněné tonální vztahy, složité akordy – a instrumentace, hudební „barvy“. Rozpadají se nejen harmonické normy, ale i normy melodie a klasického formálního členění. Claude Debussy

Claude Debussy (1862-1918) – francouzský skladatel. Díla – Preludium k Faunovu odpoledni, opera Pelleas a Melisanda, symfonická skica Moře, 24 preludií (např. Potopená katedrála nebo Dívka s vlasy jako len) a další klavírní cykly Maurice Ravel (1875-1937) – francouzský skladatel Švýcarsko-španělského původu. Z klavírní tvorby jsou ceněny Vodotrysky, Zrcadla a Valses nobles et sentimentales, dále tvorba komorní, vokální a zejména orchestrální – Pavana za mrtvou infantku, Španělská rapsodie, Dafnis a Chloe, La Valse a proslulé Bolero. Dále se věnoval úpravám cizích skladeb, z nichž nejvíce proslavená je jeho instrumentace díla M.P.Musorgského Obrázky z výstavy. dále – Eric Satie, Ottorino Respighi

Claude Monet - Impression, soleil levant

41

Expresionismus – atonalita – dodekafonie – 2. vídeňská škola Ukázka z partitury – dodekafonie v praxi

Expresionismus je hnutí, jež neguje impresionismus a realismus svou touhou vyjádření pocitů bez ohledu na konvence, avantgardnost spočívá v časté deformaci reality užité jako prostředku ke zvýšení působivosti. Atonalita znamená dokonalé opuštění tonálních vztahů v hudebním díle, jednotlivé tóny nemají vztah, rozpadá se pojem harmonie a melodie v tradičním slova smyslu Dodekafonie je první atonální kompoziční technika, která stanovuje nová pravidla pro výstavbu hudebního díla, resp. pravidla pro použitý hudební materiál. Tato technika bývá také označována jako sérijní, pokud je princip výběru materiálu vztažen pouze na tónové výšky a seriální, resp. multiseriální, pokud se pravidla uplatňují i na jiné složky hudebního díla 2. vídeňská škola - Arnold Schönberg (1874-1951, díla Zjasněná noc, Ten, který přežil Varšavu, atd.) a jeho dva žáci Alban Berg (1885-1935, opery Vojcek a Lulu) a Anton Webern (1883-1945, mistr miniatury, jeho celoživotní dílo vychází na třech CD). Schönberg jako první překročil hranice tonality, přestože ještě dodekafonickou řadu melodizoval a z jistého pohledu na věc navazoval na pozdní romantismus. Podobně postupoval Berg, ovšem techniku seriality dovedl k bizardní dokonalosti Anton Webern.

Příklad dodekafonní řady – kompoziční materiál – zjednodušeně řečeno náhrada stupnice

neoklasicismus – tvůrčí návrat ke kompozičním postupům 17. a 18. století Igor Stravinskij (1882-1971) - protipól A. Schönberga. Prošel těmito tvůrčími obdobími – ruské období (balety Pták

ohnivák, Petruška a Svěcení jara), jazz a neoklasicismus (Příběh vojáka, Pulcinella, Oidipus Rex) a kupodivu se ke sklonku života pustil i do experimentování na poli trialismu, přestože stál většinu života vůči němu v opozici. Stravinského kompoziční styl zahrnuje repetitivní melodiku, důležitý až formotvorný je rytmus a harmonie přes svou těžkost (neobvyklé harmonické postupy, polytonalita) má většinou tonální centrum. Pařížská šestka – volné sdružení autorů, které tvořilo programní opozici vůči wagnerianismu a impresionismu. Patřili do něj Darius Mlihaud, Arthur Honegger, Francis Poulenc, Georges Auric, Louis Durey a Germaine Tailleferreová. Sergej Prokofjev (1891-1953) – ruský skladatel první poloviny 20. století. Jeho kompoziční styl je bezprostřední a je v neustálém vývoji, od drsných skladeb z mládí přes melodické a tonální skladby ze středního období, až k vyrovnaným skladbám období závěrečného. Řada jeho skladeb spadá do neoklasicistního stylu. Je autorem oper (Láska ke třem pomerančům, Ohnivý anděl), baletů (Romeo a Julie), filmové hudby, koncertů, komorní hudby, hudební pohádky Péťa a vlk a vrchol jeho tvorby tvoří 7 symfoniíí. Dmitrij Šostakovič (1906-1975) – ruský skladatel, neméně talentovaný než Prokofjev, ovšem méně výbušný. Oba byli neprávem kritizováni za formalizmus. Je autorem 15 symfonií, několika vokálně instrumentálních skladeb, oper, baletů, atd. a je i autorem klavírní hudby (24 preludií a fug). Další skladatelé – Carl Orff (kantáta Carmina Burana), Béla Bartók, Kurt Weil (Žebrácká opera), Ernst Křenek, Benjamin Britten (Simple Symphony), Edgar Varése, Charles Ives a George Gershwin (inspirace jazzovou hudbou, Rhapsody In Blue, Američan v Paříži)

42

Hudba po druhé světové válce Proud dodekafonie a serialismu – vychází ze Schönberga a Weberna, tzv.multiseriální organizace, nehovoří se již o melodii, harmonii, atd. tónu, ale o technických parametrech zvuku. Střediskem moderní hudby je německý Darmstadt. Patři sem např. Karlheinz Stockhausen (Křížová hra, Kontrapunkty, Struktury) nebo Pierre Boulez Hudba elektroakustická – využívá ke kompozici a hudební produkci nejnovější zvukové techniky. Herbert Eimert, Luciano Berio, Luigi Nono, a jíž výše zmiňovaní Stockhausen a Boulez. Patří sem i tzv. konkrétní hudba – liší se tím, že tón není vytvořen uměle, ale zvuk je nahrán a pak zpracováván – Pierre Schaeffer, Olivier Messiaen Aleatorní hudba – vnáší do kompozice princip náhody (alea=kostka), hudba systémově uvolněná (oproti serialismu) John Cage (z jeho bohaté experimentální tvorby se nejvíce vryl do povědomí Koncert pro klavír a orchestr (prepared piano) a slavné 4‘33‘‘, skladba sestávající se ze čtyř a půl minuty ticha), a dále významní polští skladatelé Krzysztof Penderecki a Witold Lutoslawski Témbrová hudba – hlavní důraz je kladen na prožitek ze zvukové barvy. Využívá se velkých barevných dlouhotrvajících ploch. Nejvýznamnější postavou je v tomto ohledu maďarský skladatel György Ligeti (typickou ukázkou je skladba Atmospheres, uvedená v Clarkově filmu 2001: Vesmírná Odysea) Minimalismus – hudba, která se střetává s rockovou a jazzovou hudbou, ale i s východní filosofií. Využívá dlouhých meditativních ploch bez velkých kontrastů jen s drobnými obměnami – motiv, který se opakuje a nenápadně mění. K americkým zástupcům této hudby patří Philip Glass, Steve Reich, Terry Riley a Le Monte Young.

Příklad: Karlheinz Stockhausen – Elektronická studie

43

Česká hudba 1.pol. 20.století - Česká hudební moderna Leoš Janáček (1854-1928) – český (resp.moravský) hudební skladatel, jeden z nejvýraznějších komponistů české hudební moderny a spolu s Dvořákem ve světě nejhranější český autor. Narodil se na Hukvaldech. Studoval v Brně a v Praze a po návratu do Brna se stal ředitelem varhanické školy, v té době se věnuje také dirigování a samozřejmě skladbě. Oženil se se Zdeňkou Schulzovou, měli syna a dceru, ale ti zemřeli. Kromě kompozice se zabývá folklorismem – zapisuje a studuje tzv „nápěvky mluvy“, zabývá se jejich rytmickou a melodickou stavbou. Jeho hudební styl je velice originální, např. v operách s přesahem až k verismu. Opery – Šárka, Počátek románu, Její pastorkyňa, Osud, Výlety páně Broučkovy, Káťa Kabanová, Příhody lišky Bystroušky, Věc Makropulos, Z mrtvého domu Orchestrální skladby – fragment symfonie Dunaj, Lašské tance, Šumařovo dítě, rapsodie pro orchestr Taras Bulba, Sinfonietta Vokálně instrumentální skladby - kantáty – Amarus, Hospodine, Otče náš, Věčné evangelium, Glagolská mše Dále sborová (Kantor Halfar, Maryčka Magdonova) a komorní hudba, skladby pro klávesové nástroje (Po zarostlém chodníčku, V mlhách, 1.X.1905), liturgické skladby a úpravy lidových písní

Bohuslav Martinů (1890-1959) – Světově známý český skladatel, byl ovlivněn mnoha tvůrčími směry, od impresionismu, přes expresionismus a neoklasicismus až k inspiraci jazzovou hudbou. Narodil se v Poličce. Studoval a pobýval ve Francii a v USA. Dílo: Opery – Julietta, Hry o Marii, Voják a tanečnice, Řecké pašije, Mirandolina Balet – Špalíček Kantátový cyklus Otvírání studánek 6 symfonií, komorní hudba, koncerty

Josef Suk (1874-1935) – žák A. Dvořáka. Serenáda Es-dur pro smyčce, scénická hudba k Zeyerově hře Radúz a

Mahulena, Píseň lásky, symfonické skladby Asrael, Pohádka léta, Zrání, Epilog a klavírní cykly Jaro, O matince a Životem a snem. Vítězslav Novák (1870-1949) – také žák A. Dvořáka, tíhne k impresionismu. Z díla jsou nejdůležitější orchestrální skladby – symfonická báseň V Tatrách, kantáta Bouře, Slovácká suita, Podzimní symfonie, dále opery (např. Lucerna podle A.Jiráska), balety a písňová a komorní tvorba Josef Bohuslav Foerster (1859-1951) Otakar Ostrčil (1879-1935) Čeští skladatelé druhé poloviny 20. století – Alois Hába (část tvorb tvoří čtvrttónová hudba), Pavel Bořkovec, Vilém Petželka, Klement Slavický, Václav Trojan (známé filmy J. Trnky), Ilja Hurník, Petr Eben, Svatopluk Havelka, Jan Klusák, Marek Kopelent, Ctirad Kohoutek, Pavel Blatný, a dále skladatelé současní – Miloš Štědroň, Martin Smolka, atd.

44

4.9 Nonartificiální hudba Termín nonartificiální hudba tvoří protipól termínu hudba artificiální. Tato oposita nahrazují méně přesná, ovšem v praxi zaužívaná rozdělení universa hudby na hudbu lehkou, populární, zábavnou nebo nízkou na jedné straně (NAH) a vážnou, klasickou či uměleckou na straně druhé (AH). Nonartificiální hudba se obvykle dělí do tří sfér: 1. Lidová hudba – hudební folklór – etnická hudba – z vědeckého hlediska se jím zabývá obor zvaný etnografie 2. Tradiční populární hudba

Opereta (Franz Lehár, Rudolf Friml, Jacques Offenbach, Franz von Suppé, Emmerich Kalmán, a další), dále vaudeville, salónní hudba, produkce dechových hudeb – lidovka, kramářská píseň

3. Moderní populární hudba – někdy také hudba jazzového okruhu

A. Jazz – Typickými znaky jazzové hudby jsou: improvizace, specifická rytmická organizace (synkopický, až nepravidelně členěný rytmus), bluesová intonace („nečistá“ intonace některých stupňů), feeling (jazzové cítění), jednoduché formy, kolektivnost a akce, uplatnění nezvyklých nástrojů, posun vztahu skladatel-interpret, důraz na výrazovost, atd. Jazz má kořeny v hudbě afrických otroků přivlečených do USA, zejména v lidových, pracovních a náboženských písních (spiritual, gospel). Z tohoto vychází blues jako vrcholná forma afroamerického folklóru a ragtime (Scott Joplin), na němž se podílela bělošská populace. Jazz se vyvíjel ze své klasické podoby, přes bigbandy (Glenn Miller, Duke Elington, Count Basie, trumpetista L. Armstrong) a jejich swingovou hudbu 30. a 40. let. Poté se objevily styly jako bebop (Chatlie Parker), cool jazz, west coast jazz, third stream music (experimenty s postupy moderní AH), east coast jazz a free jazz. Dnes lze v jazzu rozeznat tři hlavní proudy – straight ahead jazz (přímočará nekomplikovaná hudba), tzv. jazzový pusrismus (návrat ke klasickým jazzovým směrům) a fusion music (fúze, crossover – střetávání jazzu s jinými hudebními styly) B. Rock – zrodil se v 50. letech. Významným mezníkem byl rock’n’roll Billa Haleyho Rock Around The Clock. Znakem rockové hudby je pravidelné osmi- nebo dvanáctitaktové schéma, jednoduchá, ale výrazná rytmika, většinou rychlé tempo, taneční charakter a typický zvuk kytar (sólová, doprovodná, basová) a bicích nástrojů spojený s nástrojem sólovým nebo se zpěvem. Typ rockové skupiny kodifikovali Beatles. V rocku se začaly postupně uplatňovat různé stylové proudy – folk rock (Bob Dylan), jazz rock (Weather Report. Miles Davis), surf rock (směřuje k pop music, Beach Boys), psychedelic rock (souvislost s experimentováním s drogami), classical rock (inspirace vážnou hudbou), art rock (snaha o artificiální hudbu rockovými prostředky, Pink Floyd, Genesis), hard rock (návrat k drsnějšímu zvuku, Deep Purple, Led Zeppelin) a nejtvrdší projevy rockové scény – black, death, metal, atd. V polovině 70.l et se objevil jako revolta punk (dravá, nevybíravá, hudebně prostá zvukovost, Sex Pistols) a jeho protipól alternativní/experimentální rock (intelektuálnější, Frank Zappa) C. Folk – Pololidová a umělá tvorba představující prolínání moderní populární hudby a folklóru. D. Pop music - Pro tuto těžko definovatelnou skupinu použijeme popis I. Poledňáka – „Typově nepříliš specifická množina projevů fungujících jako většinově oblíbená, nepříliš náročná, zábavná, užitková hudba modernějšího střihu … určená k relaxaci, tanci, či jako background music“. Poledňák dále definuje typy hudby, které se obecně řadí do pop music – běžná písničková produkce - hity (ABBA, M.Jackson, Madonna, Spice Girls, atd.), nenáročná poslechová instrumentální hudba, taneční hudba (disco), moderní dětské písničky, písničky z muzikálů, doprovodná hudba (reklamy, atd.) Na pomezí popu a rocku kulminují další styly inspirované hudbou nějakého národního/kulturního/sociálního prostředí – reggae (ska), hip hop (spojený s dalšími projevy kultury – rap, breakdance, atd.), afropop, apod. S populární hudbou je spojena také country, šanson a zčásti také muzikál (přenesení hudby jazzového okruhu na divadlo – A.L.Webber, L.Bernstein, C.M.Schönberg, a mnoho dalších).