Základy sociální práce, Oldřich Matoušek a kol., portál, 2001

použité zkratky: sociální práce=SP, sociální pracovní=SPR, nestátní organizace=NO,*=vznik

str.13-154

Předmluva:

- r.1915 – se SP jako obor už vyučovala na několika VŠ, sociální pracovníci již dlouho prosazovali svébytnost své profese

- konání Národní konference charitativních a nápravných organizací v Chicagu – přednáška A.Flexnera – prohlásil, že SP není žádnou zvláštní profesí, neboť nemá žádnou specifickou teorii.

- ve stejné době M. Richmondová dokončuje průkopnickou práci Sociální diagnóza (obsah díla: podrobný popis sbírání info o klientovi sociální služby, z nichž měl být schopen sociální pracovník schopen vytvořit způsob „sociální léčby“, dnes tzv. případová práce).

- J. Adamsová neměla důvěru k formálnímu vzdělávání a státu jako garantu sociálních služebXzastánkyně modelu komunitní sociální práce, zakladatelka komunitních center

- následující desetiletí – SP se pokoušela o formulování vlastních teoretických východisek, např. antiopresivní přístup1 a zároveň SP adoptovala teoretické modely jiných disciplín (např. psychiatrie) a nadoborové teorie (např. teorie komunikace).

- SP během 20 stol. – se stala společensko vědní disciplína i oblast praktické činnosti, jejich cílem je odhalování, vysvětlování, zmírňování a řešení sociálních problémů (např. chudoba). SPR pomáhají jednotlivcům, rodinám, skupinám i komunitám dosáhnout způsobilosti k sociálnímu uplatnění nebo získat způsobilost zpět. A zároveň pomáhají vytvářet pro jejich uplatnění příznivé společenské podmínky.

- SP jako akademická disciplína – se dotýká filozofie, práva, sociologie, politologie, ….

- SP jako praktická činnost –SP je vázána na určité hodnoty, které dělají SPR dobrým sociálním pracovníkem a dovednosti, které se dají osvojit tréninkem

- v současnosti je SP – součást systému sociálního zabezpečení občanů, v širším pohledu je součást sociální politiky

Náboženství a společenská solidarita (str.13-41)solidarita mezi lidmi a postoj k společensky hendikepovaným = ústřední téma novodobé SP, solidarita a postoj spadají do oblasti morálkymorálka = soubor norem předepisující lidskému chování určité směřování a hraniceetika = filozofická nauka o správném jednánímorální normy se do novověku zdůvodňovaly autoritou zjeveného tedy nábožensky, civilizace do doby průmyslové revoluce byly spojovány morálkou založenou v tradici a náboženství solidarita dnes „kdo se nemůže spolehnout na solidaritu rodiny a komunity, čeká na podporu státu“. Stát garantuje vzdělávání pomáhajících profesí a zřizuje instituce poskytující sociální péči, profesionál pracuje i v NO, solidarita se v posledních sto letech profesionalizovala, institucionalizovala a stala se méně závislou na náboženství a náboženských charitativních organizacích.

Jednota posvátného a světskéhonáboženství=víra v existenci mocností, které předcházejí existenci lidského jednotlivce a lidských skupin a které zároveň podstatně ovlivňují lidský život a je možné s nimi komunikovat. Věřící člověk uznává, že je pod vlivem posvátného, které nemůže být ze strany člověka kompletně poznáno. Původní náboženské představy – za pomoci náboženských obřadů je třeba si pronikající síly naklonit, usmiřovat, u tzv. přírodních národů se oblast posvátna a světského života překrývaly.Přírodní národy – náboženství přírodních národů nezná historický čas, bohové svými činy stvořili svět, činy těchto bohů byly náboženskými rituály napodobovány a tak byla udržována rovnováha mezi člověkem a přírodou (lovenými zvířaty)-život lidí před vznikem zemědělství, tzv. před neolitickou revolucí = lidé se prožívali jako součást své skupiny i přírody, neprožívali se jako unikátní osobnosti (dle Junga, stav mystické participace s přírodou), zvířata měla stejnou hodnotu jako člověk, zvířata přišla na svět dříve něž člověk, lovení zvířat nebyla jen pro produkci masa, ale pro komunikaci s mystickým předkem, stromy byly živými bytostmi, stromy měly duši, který mohla způsobit člověku újmu, když se při špatném zacházení rostlina rozhněvala. Cílem náboženských rituálů se stalo udržování rovnováhy mezi člověkem a kosmickým řádem.. Solidarita pramenila z příkazů posvátné ústně udržované traduce. vysoce se ctilo stáří, starý člověk žil blízko předkům. Jednotlivec měl význam pouze jako součást skupiny a mohl být obětován pro zájem skupiny jednalo se o antiindividuální rys, nadřazenost společnosti nad jednotlivcem a nadřazenost kosmického řádu (dodnes uchována v náboženských systémech Východu). Hendikepovaný člověk mohl být obětován, hodil se k tomu, aby se stal obětním beránkem, neboť byl předem bohy viditelně označen svým hendikepem.Starověká Mezopotámie*prvních chrámových měst v Mezopotámii mezi Eufratem a Tigridem okolo roku 3500př.n.l., chrámová města se měnily v městské státy , které se sjednotily v říši (trvající několik set let)- božstva jsou původci živlů (země. vody, větru), lidí i démonických netvorů-hvězdářství (první zmínky právě z Mezopotámie) – předvídání budoucnosti, což vedlo k matematickému modelování řádu pohybů nebeských těles-komunikace mezi bohy a lidmi byla prostřednictvím polobožských králů (Epos o Gilgamešovi)-lidé nemohli dosáhnout nesmrtelnosti, mohli žít v souladu s bohy, modlitbami si lidé mohli vysloužit požehnání bohů-uzákonění ( kodifikace) práva (Mezopotámské zákoníky, jsou zdroje společenského étosu (zvyk, mrav,

základ, charakter) a principů, co dnes nazýváme sociální péčí)- nejstarší zákoník – sumerský zákoník vladaře města Uru, naspaný na tabulkách – upravuje míry, váhy, brání zneužívání úřední moci, pečuje, aby se sirotek nestal kořistí bohatého, apod.- zákoník Chammurapiho (1792-1750 př. n.l.) – součástí jsou ustanovení týkajících se ohrožených skupin, např. právo vdovy po vojákovi na důchod, pokud po vojákovi zůstane nezl. syn- 539 př. n. l. – Babylon byl dobyt Peršany, perská nadvláda konec staromezoptámie – významný král Dareios, který jednal podle práva a spravedlnosti a neutlačoval sirotky ani chudinu, proto mu dal bůh Ahura-mazda veškerou přízeň.

Egypt*kolem roku 3000 př.n.l., egyptští bohové byli bohy nebe, země, vzduchu a slunce, nejvyšší bůh je sluneční bůh Re, faraon je jeho synem, lidé vznikli ze slz boha Re, bůh Re zavedl řád (maat), maat=pravda

- solidarita s chudými a potřebnými byla v egyptském náboženství posilována představou posledního soudu, bůh Usir položí na jednu misku vah srdce zemřelého a na druhou oko nebo pero (symboly maat), zemřelý odříkává modlitbu s vyznáním, že se nerouhal vůči bohu, nedopustil násilí na chudém, apod.- kánon (zásada) „sedmi skutků tělesného milosrdenství“: sytit hladové, napájet žíznivé, oblékat nahé, ubytovávat cizince, osvobozovat vězně, ošetřovat nemocné a pohřbívat mrtvé- egyptské hrobky obsahují na stěnách myšlenky Egypťanů o charitě a mravnosti.

Archaičtí Indoevropané- pravlast národů je oblast severně od Černého moře, expanze těchto národů začala ve druhém tis. př. n. l., závěrečnou vlnou byl příchod Slovanů do české kotliny okolo 5. století nl., jednotný jazyk- nejvyšší bůh Indoevropanů z kmene deiwos=nebe=odvozeny následně názvy hlavních božstev: Djaus,Zeus, Jupiter, božstva představovala přírodní síly a byla vzývána pod širým nebem- indoevropská civilizace není civilizací měst, ale vesnic, vedoucí postavení má vojenský náčelní, zdroj obživy je pastevectví a kořistnické války, náboženská tradice byla šířena jen ústním podáním- Védské náboženství neboli bráhmanismus (bráhman=kněží, nejvyšší vrstva kastovně rozdělené společnosti)– se začalo šířit po vpádu indoevropských Árjů do Indie, původní obyvatelé byli ztotožňováni s démony a potíráni vítězným bohem –válečníkem Indrou. Nejvyšší bůh je stvořitel vesmíru Varuna. Varuna je zdrojem principu rta, rta ovládá celý svět (rta je analogií egyptského maat), Varuna =jediné božstvo, princip ovládající všechny síly a bytosti, kdo se protiví rta, musí Varunu usmířit obětí, oběti byli spalováni, protože rta sídlí v ohni, kult ohně, bráhmanismus ovlivnil např. hinduismus, buddhismus: duše neodchází ze světa s úmrtí nositele, ale převtěluje se do jiných bytostí, podle toho, jaký život tato bytost žila, kdo si vedl ctnostně a v souladu s řádem (drahmou), ten si zasloužil převtělení do vyšší kasty. - indoevropské národy sdílely představu o třech hlavních společenských stavech:1.kněží, 2.bojovníci (z bojovníků se rekrutoval panovník),3.lid (zemědělci, řemeslníci, obchodníci)- dnes v Indii stále kasty, mezi jednotlivými kastami existují zákazy styku, pravidla sňatků a dědění, to má za důsledek, aby člověk narozený v jedné kastě se stal členem jiné kasty (i když to platný indický zákon nepřipouští)

Evropský starověk-společnost evropských Keltů byla členěna na druidy (učenci a čarodějové), flaithy (vojenská aristokracie vlastnící půdu) a airg (občané=majitelé krav)

Buddhismus-vyzdvihl ideály, které napříč kastami humanizovaly vztahy mezi lidmi, doporučuje zapomínat na křivdy, neodpírat zlému, být laskavý, milosrdný ke všem lidem bez ohledu na rasu a náboženství- buddhistický obrat v náboženském myšlení se objevil v tzv. bráhmanských textech, na poč. 1. tis. př. n.l., podle lesních textů=áranjaků, jsou bohové skryti v člověku-karuna=schopnost cítit a soucítit se všemi živými tvory( epos Život Buddhův)-buddhistické svatyně=stúpy, mají na vrcholu věžičku symbolizující Buddhův soucit, stúpy soužily adeprům učení jako pomůcka k meditaci- Buddhova střední cesta znamená nemarnit čas zbytečnostmi, žít prostě, ukázněně, ke střední cestě patří správné myšlení, jednání a řeč, nenásilí, poctivost vůči lidem bez rozdílu kasty, věku a pohlaví- buddhismus= náboženství bez bohů, Buddha nepotřebuje ani nebe ani podsvětí, Buddhovo učení nelze racionálně pochopit, kategorie jeho učení musí být zažity, nutný výcvik a zkušenost, jinak je to prázdný pojem, učení Buddhy se předává z mistra na žáka v celoživotním vztahu, po Buddhově smrti se žáci rozdělili do skupin dle aspektů Mistrova učení (mnišský život)- významným buddhistou byl indický císař Ašóka, 3. století př.n.l. – politika míru, vzdělání, ohled na sociálně slabé lidi, stavěl domy odpočinku, budoval studny, zakládal nemocnice pro lidi a zvířata, dodával do nich léky, bránil krutosti lidí vůči zvířatům (Ašóka je to k buddhismu jako Konstantin Veliký, 306-337 n.l.,ve vztahu ke křesťanství)

AntikaŘecko – městský stát, který byl pro svobodné občany demokratickou společností, občané byli zapojeni do politických rozhodnutí určujících fungování státu, i v Řecku vliv náboženských představ, byly zde však kritici náboženství, kteří zpochybňovali náboženské představy, ale společnost přesto nebyla ateistická, tak jak ji známe dnes, život antického člověka byl ovlivňován náboženskými svátky, bohům se přinášeli oběti, původně lidské, pak zvířecí, řecké náboženství bylo polyteistické(mnohobožství), prominentem byl Zeus=vladař nebes, vládce bohů, lidí a patron vladařů

pozemských, Zeus byl doplňován panteonem bohů a bohyň, vize posledního soudu, kdy bůh podsvětí Hádés, rozhodne o osudu zemřelého-jedinec byl solidárními poty vázán k rodině a rodu, udržoval se kult předků, knězem byl otec, patriarcha. Rody dovozovaly identitu od mužského předka, měly původně společný majetek, bohoslužby a pohřebiště, povolání se dědilo v rámci rodu, rod se mohl rozšířit o cizí osoby, pouze tak, že se cizí osoba chtěla věnovat stejné činnosti, rod podporoval své příslušníky, kteří neměli dost prostředků k obživě (kolem 6.-5. st.n.l. – obd. klasického Řecka se rodové zřízení rozpadá), osud člověka určovaly sudičky, Moiry- kdo se závažným způsobem provinil proti zvyklostem a zákonům, byl trestán trojicí bohyň žijících v podsvětí, Erinyemi (erynie=duše zavražděných lidí, které mstily vlastní smrt, trestaly smrtí, morem, nouzí, nemocemi, neplodností)- městské státy měly (podobně jako rody) svá ochranná božstva, nejzn. je Athéna chránící Athény, zároveň byla bohyně moudrosti, plodnosti, vítězství-zákony v Řecku byly (poprvé v dějinách) záležitostí společenské smlouvy- řecká společnost nemá charakter pyramidy, ale ideál rovného podílu svobodných občanů na moci (mezi ně se však nepočítali ženy a otroci), zákony ztrácí božskou garanci (posvátné principy analogické egyptskému maat nebo indoevropskému rta nemá v antice ústřední význam)Řím-rozšířil model řeckého městského státu na říši, zvýhodňoval rodilé občany, umožňoval získat občanství cizincům a propuštěným otrokům-na rozdíl od řeckého náboženství, je kompetence jednotlivých božstev jako osob volnější (vlastní božstvo všechny druhy společenského jednání, dokonce i všednodenní úkony, uctívali se rodinné tradice, kultem udržoval přednosta domácnosti- základní sociální jednotky=kurie, rody=gens, spolky=kolegia měly svá ochranná božstva, státním patronem byla bohyně Minerva-tři hlavní bohové – Jupiter= bůh přísahy, vysoká hodnota věrnosti závazkům (prvořadým závazkem je závazek k obci), Mars, Quirinus

JudaismusJudaismus, křesťanství a antický názor na svět=tři nezpochybnitelné pilíře západní civilizace. Křesťanství je nemyslitelné bez judaismu, křesťanství je odnož judaismu.judaismus=první ryze monoteistický náboženský systém, monoteismu se považuje za nejvyšší formu náboženství, nejrannější podoba náboženství je animismus přírodních národů (v každé bytosti je skryta síla, která ji oživuje, tu je třeba uctíváním podpořit), polyteismus=zalidňováním nebe množstvím bohů, kteří mají resortní kompetenci, ale podobají se lidem, v polyteismu válečných národů obvykle existuje ústřední božstvo, které vládne jiným bohům (Aton v Egyptě, Zeus u Řeků). Toto božstvo je předobrazem jediného Boha monoteistických náboženství.-jediný Bůh je Bohem sjednocujícím národ, díky víře v Boha se izraelité dokázali cítit jako národ, i když žili rozptýleni po světě, Bůh ztrácí podobu, Izraelité zakázali Boha zpodobňovat, ztrácí sídlo, stává se čistou abstrakcí, je nezávislý, autonomní, odpojuje se od přírodního cyklu, nesmí se zpodobňovat, jeho jméno je tabu, proto ho židé vyjadřovali opisy např. Jsem ten, který jsem.-jediného Boha bez jakékoliv konkurence přijme pod vlivem judaismu křesťanství i islám-první monoteista byl praotec Abraham (měl za úkol od Boha přivést svůj národ do nové země),Abrahama určil Bůh za představitele národa, který šířil slávu Boha. Bůh stvořil člověka k obrazu svému (kniha Genesis), předtím stvořil tvorstvo, přírodu, a to svým slovem. Slovo boží bylo kanonizováno v tóře=soubor starozákonných spisůjudaismus=první náboženství Knihy, Bůh nemá podobu, zajímá se ale o člověka, cítí s ním, miluje ho, trest člověka (potopa za kolektivní provinění lidstva)boží láska=nejvyšší atribut nejvyšší bytosti a člověk je příjemcem, která má povinnost předávat ji dál. Boha nejde racionálně poznat. Bůh shledával všechno stvořené na počátku velmi dobrým, zlo vnesl do světa člověk svým prvním proviněním a to překročením zákazu neochutnávat ovoce ze stromu poznání dobrého a zlého. Člověk byl za tento prvotní hřích potrestán vyhnáním z ráje a musel

dobývat své živobytí, ženy navíc tím, že v bolestech rodí své potomky. Člověk je svobodná bytost, která může svoje provinění napravit, pokud bude dodržovat soubor Božích přikázání vyjádřené souhrnně v Desateru.-judaismus klade důraz na běh dějin, jedinečnost, neopakovatelnost historických událostí, v kritických chvílích Bůh zasahuje do dějin, výjimeční lidé Abraham, Mojžíš nebo Noe s ním mohou komunikovat přímo a Bůh jim poskytne návod, jak odvrátit katastrofu.- podle izraelitů jsou si před Bohem všichni rovni, jak prostí lidé, tak král, útlak a vykořisťování ve jménu osobního zájmu je neospravedlnitelné-ve Starém zákoně (* v období od 9. do 2. století př. n. l.) najdeme zmínky o formách a podobě sociální péče, cílem bylo omezit chudobu na minimum, i když ji nelze eliminovat, židovský étos sociální podpory je spjat s představou Boha jako toho, kdo se ujímá slabých, je jejích ochráncem a na druhé straně vyzývá věřící k činné sociální aktivitě a k pomoci lidem v nouzi, viz druhé přikázání Starého zákona „Milovati budeš bližního svého jako sebe samého“, což se mělo projevit konkrétními činy k sociálně slabším skupinám. Pomoc potřebnému člověku nebyla jenom dobrovolnictví, ale chudý člověk na ni měl právo, chudí měli právo na šest darů z plodů země: loket=paběrky po žních z pole,šicha=zapomenuté plodin, snopy z polí, vinic a sadu, pe’a=cíp pole, který se nesměl sklízet měl být ponechán chudým, peret=jednotlivá zrna z hroznů zbylá na vinici, olelot=trsy hroznů zbylé na vinici, ma’aser ani = desátek = každá třetí a šestý rok dávali majetní desátky chudým. Anulování dluhů jako uzavření sedmi sabatických cyklů, na základě anulování byli propuštěni ti, kdo se z důvodu dluhů dostali do otroctví. V desateru je „nezabiješ“=zásada práva člověka na život. Desatero = první deklarace lidských práv. Právo člověka na existenci bylo deklarováno až za Velké francouzské revoluce. Kromě Starého zákona se o sociální péči zmiňoval talmud. Existovaly pokladničky, kam se vhazovaly mince, které sloužili k charitě. byla zřízena komora utajených, kde dárce položil dar po chudého, z tohoto daru byli tajně zaopatřováni chudí. V 2. století n.l. byl ustanoven systém chudinské péče: v židovské komunitě byly dvě chudinské pokladny-kupa, do ní se vybírali dary určené pro místní chudé, v pátek z této pokladničky dostávali peníze na jídlo a oblečení na celý týden a druhá tamjuch-miska na milodary ve formě potravin, z ní se příspěvky vydávali každý den chudým, které vandrovali z místa na místo a pouze projížděli. Tamjuch a kupa měly zabránit žebrání.Starověký judaismu měl koncepci skutků milosrdenství=sedm odvětví skutků: sytit hladové,; oblékat nahé,; navštěvovat nemocné,; pohřbívat mrtvé a utěšovat umírající,; vykupovat zajatce,; vychovávat sirotky a poskytovat přístřeší bezdomovců a sedmým je vybavovat neprovdané chudé dívky věncem.Židovská obec ve středovku přebírala péči o osamělé, chudé, nemocné, staraly se o živobytí studentů a učenců, staraly se o chudé ženy v šestinedělí, pečovaly o sirotky, vykupovali židy ze zajetí. Přímou pomoc poskytovaly rodiny. Rodina byla posvátnou institucí, doslova chrámem. Obrovská síla rodinných pout, která pomohla přežít nejhorší nepřízně osudu. Existoval obecní útulek, ošetřovna pro chudé, pocestné, nemocné (tzv. hekdeš). Postupně se začaly objevovat spolky poskytující sociální péči. Rozmach začal na počátku novověku, zaměřovaly se na vykupování zajatců, výbavu chudých nevěst, sirot, vdovy, nemocné a postižené. * pohřební bratrstva, první pravděpodobně vzniklo v Praze v roce 1564, zaměřovali se na péči o umírající, zemřelé, pozůstalé, oběti válek a epidemií, udržovali hřbitovy, každý člen bratrstva přispíval do komunity, a pokud byl z bratrstva vyloučen bylo to těžká hanba a byl zbaven nároku na pomoc při umírání a na pohřeb. Bratrstva nenutily vzdát se civilního života a totálně se oddat jejich myšlenkách. Bratrstvo se podobalo dnešním dobrovolnickým organizacím.Židovství je spojeno s myšlenkou charity. Myšlenka charity se propojila v organizování pomoci, také při řešení problémů, které se objevily ze soužití ve společnosti jiné víry. Důraz judaismu na sociální péči se odrazil v propracovaném systému sociálního zabezpečení a rozvinuté sociální práci v Izraeli.

Křesťanství*z judaismu pod vlivem myšlenkových proudů pozdní antikyJežíš z Nazareta vystoupil v době, kdy byl Izrael pod nadvládou Římanů. Ježíš ale nebyl politickým reformátorem, nenabádal k dobytí politické moci, ale chtěl osvobodit člověka od hříchu, chtěl pomoci člověku navázav vztah s Bohem a zachránit jeho nesmrtelnou duši pro věčný život. Z lásky k Bohu

pak vyplývá láska k druhým lidem, vztah lásky k druhým lidem se v křesťanství projevuje činnou sociální aktivitou. Ježíš stejně jako Jan Křtitel patřil mezi putující židy, kteří usilovali o revitalizaci judaismu. Z vlastního rozhodnutí se vystavil extrémním podmínkám v poušti, aby udělal osobní zkušenost s Duchem svatým a jeho protihráči, nečistými silami. Po této zkušenosti začal vystupovat na veřejnosti, kázal v synagogách i venku, obracel se zejména k chudým, postiženým, zavrhnutým, k vyvrhelům společnosti. Říkal, že lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Veřejně vystupoval, stavěl se kriticky k významu Chrámu, představitelé pravověrné židovské komunity ho označili kacířem. Oslaboval svým učením význam Zákona, oslaboval význam společenských rozdílů, vyvoleného národa, protože jeho náboženství bylo pro všechny lidi bez rozdílu. Prohloubil důraz na Boží lásku=láska je jádrem morální teologie, jedná se o lásku laskavou, trpělivou, nemající radost ze špatnosti, ale vždy se radující z pravdy. Nový zákon navazuje na starozákonní požadavek lásky k člověku, která má být důsledkem lásky k Hospodinu. Prvním zdrojem lásky je Hospodin Jeho láskyplnost se k lidem zjevila skrze jeho syna. Ježíš vyzdvihuje dvojí přikázání lásky: Milovat Hospodina a milovat svého bližního jako sám sebe. Křesťanství je sociální náboženství, neboť není orientováno pouze na vztah jednotlivého člověka k vyšší moci, navede jednotlivce jen k sebezdokonalování, ale snaží se i o zlepšení mezilidských vztahů a podmínek života společenství. Klade také důraz na dobrý vztah člověka jako individuality k Bohu, platí, že vnitřní dění v člověku má i vnější důsledky. Křesťanská víra nápadně preferuje hendikepované. Ve Starém zákoně se apel na solidaritu vztahuje jen na soukmenovce, souvěrce a ty, kteří se připojili k židovské pospolitosti. V Novém zákoně se vztahuje apel na solidaritu na všechny lidi bez ohledu na jejich národnostní a náboženský původ. Nový zákon vztahuje závazek lásky na všechny potřebné, křesťanem není ten, kdo říká, že je křesťan, ale ten, kdo svým životem svou víru dokazuje. Příběh o Samaritánovi, který pomohl přepadenému a zraněnému člověku, když dva vážení představitelé židovské obce mu nepomohli. Tohoto člověka zavezl do hostince, kde se o něho staral, a když musel odjet, tak dal hostinskému peníze, aby o zraněného pečoval. Příběh o Samaritánovi je důkazem charitativní činnosti, popisuje posloupnost jednání. Samaritán poskytl zraněnému pomoc, dopravil do zařízení, pomohl v zařízení stabilizovat jeho stav a vynaložil peníze a vrátil se na kontrolu. Ježíš učí, že zlo nemá být opláceno. Bůh se může slitovat nad těmi, kteří chybovali a žili v hříchu. První tři století n. l. byli křesťané brutálně pronásledováni, a přesto křesťané praktikovali lásku k bližnímu – existovaly dvě formy vybírání almužny pro chudé, a to pokladna v kostele (dary sloužili na péči o chudé, výdaje na pohřby, vzdělání dětí, péče o ztroskotané námořníky, ti co byli za víru v Krista uvrženi do vězení) a sbírky pořádané při bohoslužbách.- Martin Luther=nejvýznamnější reformátor křesťanství na sklonku středověku-odmítnul tradiční církev jako nutného prostředníka mezi člověkem a Bohem a tvrdil, že církev tvoří ti, kteří mají díky Boží milosti spojení s nejvyšší bytostí a že jde o církev „neviditelnou“, v níž je každý věřící knězem=člověk stojí před Bohem sám a jediný způsob, jak může poznat Boží vůli, je studium evangelií. Učil, že člověk je ospravedlněn před Bohem pouze z víry, nikoliv z dobrých skutků. Nezavrhoval dobré skuty, ale oprostil je od možnosti získat jimi zásluhu. Velikost Božího odpuštění se neřídí množstvím dobrých skutků a výší almužen. Ne ten, kdo činí dobré skutky, bude blahoslavený, nýbrž ten, kdo je blahoslavený, bude také konat dobré skutky. Toto byl základní posun v chápání dobročinnosti. Chtěl, aby se světská knížata starala o své chudé a potřebné, aby se každý zároveň staral o své potřeby a nespoléhal na dobročinnost. Dílo: Křesťanské šlechtě německého národa- zde navahuje, aby se každé město staralo o své chudé, nepřipustilo cizí žebráky, aby zřídilo zvláštní pečovatele pro chudé, kteří své chudé zají a tito pečovatele mohli obecní radě nebo faráři oznámit, co potřebují. Zdůrazňuje, že kdo může, měl by si z nouze pomoci vlastníma rukama, tj. prací.

IslámŠest století po Kristu vystoupil v Arábii s novým učením prorok Muhammad, zpočátku měl malý okruh žáků, na sklonku života mělo jeho učení ohlas i mimo arabská města. Dnes je islám nejvlivnějším náboženstvím Blízkého a Středního východu.

Korán=posvátná kniha islámu, měl být Prorokovi diktován přímo Alláhem, tedy Bohem. Muhammad pojal tohoto Boha (stejně jako křesťané a židé) za univerzální a unikátní nejvyšší bytost. Korán předpovídá i poslední soud=každá duše pozná, co vykonala. Každý člověk má vedenu účetní knihu, zúčtování bude provedeno s pomocí této knihy. Hříšníci budou vystaveni mukám. Skrze Ráj dojdou spravedliví -věřící k přímému poznání Boha. Islám nepodporuje askezi (odříkání), ani mnišství, počítá s lidskou nedokonalostí, islám je náboženství pro kohokoliv. Korán je pro muslimy výkladem náboženských představ, je přímo totožný s nejvyšším zákonem. Korán přesahuje úlohu zákonů, jak je pojímají západní společnosti. -předepisuje věřícím dodržování desatera: sloužit jedinému Bohu, dobře nakládat se zestárlými rodiči, dávat příbuzným, pocestným a chudým, co jim náleží, nezabíjet děti ze strachu před zchudnutím, nesmilnit, nezabíjet (leč po právu) a při neúmyslném zabití dát výkupné, nedotýkat se jmění sirotků, zachovávat správné míry a váhy, nepodezírat bez důvodu, nepočínat si domýšlivě (doslova-nekráčet domýšlivě po zemi). Mohammed zahájil proces, že se islám stal státním náboženstvím.- islám klade důraz na dávání almužen, péči o staré lidi, vdovy, sirotky, žebráky a ke slušnému zacházení s otroky.- almužna – povinná =zakát a dobrovolná=sadaka, almužna je způsob boje proti bažení po majetku, sadaka = spravedlnost, zakát = očištění, sadaka se dává dobrovolně žebrákům, zakát je součást náboženské povinnosti (později daň)- 5 základních, zákonných předpisů určujících muslimův víru: modlitba konaná 5xdenně, almužna, půst během měsíce ramadánu, posvátná pouť a opakování základního vyznání víry- na chudé se pamatuje i při svátku ukončení půstu, během něho se chudým předává zakát al-filtr (zakát ukončení půstu), vystačí na jeden den, ve formě potravin nebo peněz a také při svátku obětování, kdy se obětuje zvíře (1/3 zvířete zůstává rodině a 2/3 je almužnou pro chudé)- mešita je místem uctívání Boha a zároveň dobročinným zařízením, k mešitám byly přičleněny nemocnice, chudinské kuchyně, fondy podpory, apod., byli zřizováni náboženské nadace=wakfy.- v současné době ve společnosti zužované chudobou, je charita často jediným způsobem jak získat politicky pasivní masu obyvatelstva, proto se SP může stát v rukou islámských fundamentalistů způsobem, jak získat voliče

Náboženské zdroje společenské solidarity (str. 41-44)

Monoteistický/Polyteistický

monoteistické systémy = systémy etické, univerzální, Bůh je v nich zdrojem a strážcem univerzálních principů mravnosti, udržujících společenské vazby. Příkazy přicházejí od jediného Boha, pro ochranu nelze utéct k jinému Bohu. Jedinému Bohu je člověk vydán na milost a nemilost (stejně tak je dítě vydáno na milost a nemilost svému rodiči) Opakem ctnosti je v monoteistickém náboženství definován hřích, zbloudění ze správné cesty. -ctnost/hřích-Bůh/Ďábel, ďábel je ztělesněním stálé hrozby, kdo se nebude chovat ctnostně, propadne jeho moci a spasen nebudesolidarita má výsadní postavení mezi náboženskými a společenskými hodnotami, monoteistické náboženství přikazují solidaritu s jinými lidmi stejné víry, postupně se však princip solidarity rozšiřuje do požadavku solidarity věřících se členy jiných náboženských komunit, popř. se všemi lidmi (lidé vyznávající jiného Boha jsou ozn. pohany či neznabozi,je třeba je obrátit na pravou víru, aby bylo možné jim pomáhat)

-protipólem Boha je Ďábel, ďábel=ztělesnění stále hrozby, kdo se nebude chovat ctnostně, propadne jeho moci a spasen nebude

- pozor: pomáhání bližnímu se tak může stát deklarovaným cílem, s nímž jde ruku v ruce touha po moci, křesťanské misie civilizovaly příslušníky necivilizovaných národů i proti jejich vůli

- 20. století – pouze některé země a při některé formě sociální pomoci (např. azyl), kterou poskytují náboženské organizace se daří realizovat zásadu pomáhání každému bez ohledu na náboženství a pomoc není spojené s povinností přestoupit na víru

- * dvě formy zřízení na podporu solidarity:

ad1/ odvádění finančních dávek církvi (přerozdělování potřebným)

ad2/ přímá osobní pomoc (materiální, nemateriální)

- pouze u monoteistického náboženství vznikají typy institucí jako například jen křesťanství inklinuje ke * zvláštních ústavních zařízení pečujících o hendikepované (předobrazem byly kláštery), dnes mluvíme o systému státní sociální péče

pozn.: islámské země mají přísnou sociální kontrolu, je nemyslitelné, aby žena měla za svobodna dítě, proto zde nejsou sirotčince, muslimovi stačí k vyjádření soucitu s nemajetným almužna, křesťan muže a nemusí se účastnit charity, pravoslavný žid pokládá milosrdné skutky za jednu ze tří věcí, na nichž je založen svět

- náboženství formuje i postoje příjemců podpory: judaismus, katolicismus a protestantismus odrazují od zneužívání podpor, tím, že říkají, že podpora je pouze dočasná a příjemce by měl se z nouze pokoušet dostat vlastními silami

(u židů je závislost na podpoře ostudou, ale muslimové mají žebráctví jako uznávanou společenskou pozici, kdyby nebylo žebráků u muslimů, pak by muslimové neměli komu dávat almužnu, muslimové žebráctví spíše „zakonzervovávají“ než, aby chudí byli podněcováni ke zlepšení společenského postavení

- církve v nové době formulují svoje sociální doktríny, některé se přiklánění k tvrdší, či jiné měkčí variantě solidarismu (i v globálním měřítku- bohatý sever/chudý jih), dále zdůrazňují lidskou důstojnost, lidská práva, podtrhují význam rodiny, cechů, odborů,…. Chtějí, aby práce byla uznávána jako aktivita dodávající lidskému životu smysl, církve zavrhují ideu třídního boje a násilného převzetí moci majetnou třídou

Filozofická témata významná pro sociální práci (str. 47-81)

Filozofie – chce pochopit svět racionálně (na rozdíl od náboženství)

V souvislosti se SP jako oborem se zajímáme v dějinách západní filozofie o okruhy:

Determinanty lidského chování, zejména svobodná vůle

Ideál dobrého života a odměny za něj Poměr občana a státu Koncepce spravedlivé společnosti, fenomén lidské solidarity Postavení tzv. duchovědných oborů (tedy i SP) mezi ostatními vědami

Ve filozofie - otázky založení názoru na dobro a zlo

- v antice – hledá se odpověď nezávislá na náboženství- středověk – filozofie se spojuje s náboženstvím- renesance – filozofie je oddělena od náboženství

Filozofické otázky SP jsou specialisty formulovány až po 2. světové válce.

18. století – politická filozofie

19. století * sociologie a politologie.

S průmyslovou revolucí slábl vliv církve na stát i občany, do popředí se dostává téma odpovědnosti občanů vůči státu a odpovědnosti státu vůči občanům, tzv. společenská smlouva. Více se zajímají o společenské nerovnosti.

Formování SP jako samostatné disciplíny bylo spojeno s problémy hodnot, s praktickou etikou.

První pokusy o systematickou SP v 18. a 19 st. – spíše spojeny s „napravováním“ lidí

V 19. století se u socialistsky smýšlejících objevuje i otázka napravování společnosti, cílem bylo, aby bylo ve společnosti, co nejméně hendikepovaných.

I. Antický středověk

První škola věnující se otázkám morálky: sofisté (sofista Protagora, výrok: Člověk je mírou všech věcí, jsoucích, že jsou a nejsoucích, že nejsou)

Sofisté říkají, že na každou věc je možné hledět ze dvou stran, a že nic jistého i ní vypovědět nelze.

Antika- myšlenka: lidská bytost je řízena třemi propojenými „dušemi“ (ekvivalent dnešním pojmům intelektu), duše sídlí v mozku, emoce sídlí v hrudi, pudy sídlí v břichu.

Na sofisty navazoval Sokrates, tvrdil, že racionální analýzou pojmů je možné se dobrat pravdy (včetně i v záležitosti dobra a zla), určil program a základy vědecké etiky, zkoumal pojmy etika, teorie státu a vlády, byl obžalován ze zavádění falešných bohů a z kažení mládeže, byl souzen, odmítnul nabídku útěku i nabídku smíru pod podmínkou, že se vzdá učitelování, raději volil smrt

Žák Sokrata, Platon: vedoucí úlohu má rozum, rozumové poznání při řízení lidského chování, vede-li duši člověka rozum, může člověk vést ctnostný a spravedlivý život, rozum je rozum jen díky tomu, že je vedený idejemi, nejvyšší idea je idea dobra, duše je nesmrtelná, tělo je smrtelné, formuluje ideál 4 základních občanských ctností: uměřenost, spravedlnost, moudrost a statečnost. Jedině ve státě se může plně rozvinout občanská ctnost. Stát je řízen třemi vrstvami: vůdci, válečníci a pracovníci. Dílo „Ústava“ – Platon říká, že dětem se nejlepšího vzdělání dostane ve státě a ve věku 20 let budou lidé (muži) testováni a rozděleni ke společenským stavům.

Platon byl z dnešního pohledu konzervativec. Stát není od toho, aby pomáhal překonávat bariéry. Vedoucí pozici mají zastávat nejschopnější. Nejlepší ústavou je aristokracie. Válečníci a vládci

reprezentují rozum obce, mají zůstávat svobodní a z nich ti nejlepší mají mít přístup k nejlepším ženám a mít děti. Tato skupina nejlepších mužů nemá mít majetek, ale být zaměstnanci státu a žít skromně. Chtěl zrušit rodinu, jako základní sociální strukturu obce a soukromý majetek. Další díla: Zákon – chování jednotlivců je v ideální obci podřizováno zájmům celku (ideální obec=stálý počet obyvatel, lidé nad 50 lest nesmí cestovat, Aby nezaváděli do obce cizorodé mravy, důraz na tradice a náboženství, vzor umění je umění starého Egypta)

Aristoteles - Východiskem poznání nejsou existující ideje, ale empirie, přímá zkušenost, z nichž usuzujeme na obecné pojmy. Věc se skládá z látky a formy, forma je jakási idea věci. Látkou touží po tom, aby na ni forma působila a zároveň jí klade odpor. Vzájemné působení látky a formy je pohyb, prvotní příčinou pohybu je dokonalá forma , a to Bůh. Jádrem Aristotelovy filosofie je jeho nauka o jsoucnu. Ke vzniku konkrétních věcí je podle Aristotela třeba látka, tvar, účel a hybná příčina (za nejvyšší hybnou příčinu považuje Aristoteles boha). Tento dokonalý základní hybatel je také podmínkou správného řádu ve světě. Prvotní hybatel vše uvádí do pohybu, ale sám se nepohybuje (je totiž absolutní dokonalost, což se s jakýmkoliv pohybem ve filozofii neshoduje).

Účelem politiky je posílit úctu lidí ke společenství, k obci a učit je tuto úctu posilovat. Mravnosti je třeba člověka vychovávat. O mravnosti lidského chování nerozhoduje výsledek, ale úmysl.

Ke známým lidem cítíme přátelství (filia), proto jim vycházíme vstříc k neznámým lidem cítíme přízeň, ale pro ně se nenamáháme (nečinné přátelství). Obec potřebuje svornost. Jedná se o souhlas v jednání, jehož cílem je prospěch všech (občanské přátelství).

aristotelův přínos pro vědy i filosofii je obrovský a dodnes velmi dobře patrný. Za jeho patrně největší skutek je považováno vytvoření formální logiky, kterou pokládal za předpoklad vědecké a filosofické činnosti. Díky Aristotelovi přišly na svět také první zákony logiky a popis logických kategorií. Vypracoval též učení o dělení pojmů, soudu, úsudku, definici a generalizaci.

Aristotelův názor na vesmír měl obrovský vliv na myšlení lidí. Geocentrický (Země je středem všeho) systém se pak stal uznávaným až do konce středověku. Aristoteles dále dělí vesmír na pozemskou část, která sahá k Měsíci, kde vše vzniká i zaniká, a oblast nad Měsícem, kde je svět nebeských těles vybudovaný z pátého živlu - éteru. Slunce, Měsíc, planety i stálice jsou umístěny ve sférách.

Velký důraz věnoval Aristoteles také zkoumání živé hmoty - stal se dokonce zakladatelem několika vědních disciplín. Při výkladu organické přírody důsledně dodržoval teorii o tvaru a látce. U živého organismu je podle něj tělo látkou a duše tvarem. Pro růst rostliny nebo živočicha má mít hlavní význam duše. Aristoteles se mylně domníval, že nižší živočichové vznikají samoplozením, a to tak, že životoplodná látka působí na bahno, tlející materiál atd. Aristoteles prozkoumal na 500 živočichů, klasifikoval je (chybně) a zkoumal také orgány živočichů. Zde se dopouštěl těžkých chyb, když za centrum myšlení považoval srdce, zatímco mozek jen za ochlazovací orgán pro krev, ale i pře četné omyly je jeho práce úctyhodná. Jako první využil Aristoteles výhod skupinové práce.

Dobročinnost – zdá se, že dobrodinci více miluji ty, kterým prokázali dobro, než obdarovaní dobrodince. „Ten, kdo dobrodiní přijal, jest jejich dílem“, Milovat je stav činný, být milován je stav trpný.

Názory na stát: člověk není jen rozumem řízený jedinec, ale je tvorem společenským, člověk zakládá rodinu a stát, a to je projevem jeho přirozenosti. Stá je od přirozenosti dříve než rodina a než každý jedinec.

Je zastáncem středních vrstev, které jsou pilíře obce. Majetek přidělený chudým z nadbytku slouží k tomu, aby si zařídili hospodářství a obchod.

Lidé si nejsou od přírody rovni. Otrok se rodí jako otrok, bez otroků nemůžou svobodní občané věnovat čas obci. Neduživé děti je možno zabít, aby nezatěžovali obec. Potraty jsou ospravedlnitelné jako způsob regulace počtu obyvatel.

Řím

Starověcí Římané prosluli propracovaností systému práva. Stár je smluvně založený subjekt, ústřední roli hraje právo.

Cicero říká, že stát je společenství lidí, kteří se shodli na tom, co je právo.

Stoikové – požadují o řádného občana spravedlivé jednání vůči všem členů, společnosti a propojení lásky, proto jsou považování za první humanisty, respektování každé jedinečné lidské bytosti

Novoplatonismus navazuje na platónskou tradici, nejvyšším jsoucnem je Dobro, tělo je nečistá substance, ale člověk rozvíjením intelektuálních činností může nečistou substanci neutrapovat.

II. Křesťanský středověk

Zdrojem legitimity je Bůh. Boží mysl obsahuje všechny ideje, tedy i ideu státu. Podle věčných a neměnných idejí je formováno vše existující. Duše ideje nazírá vnitřním okem, tj. rozumem. Každá duše ale nemá oko.

Významné osobnosti:

Augustin – formuloval první závazné křesťanské doktrín, ve společnosti existuje trojí lid (původně kněží, vojáci a venkovský lid), ti všichni jsou jedinou obcí věřící. V pozdním středověku přibývá společenských skupin, a to obchodníci, z nich se pak vytvořilo měšťanstvo. Každá skupina je vystavena pokušení a páchá specifické hříchy. Jednotu mezi skupinami církev udržuje za pomoci nové verze antické představy o společnosti jako jediném těle, o stavech jako údech tohoto těla.

Tomáš Akvinský -13. století, komentuje a vykládá Aristotela, o syntézu antiky s křesťanstvím s e snaží i v etice:k řeckým ctnostem přidává křesťanskou víru, naději a lásku. Lidská vůle je svobodná, člověk se může rozhodnout jakou cestou v životě půjde.

Necenění výbavou člověka pro život je rozum. To, co potřebuje si může zhotovit, ale sám by na úkoly nestačil, proto musí spolupracovat s jinými lidmi. Učí se od jiných lidí. Aby mohl sdílet s jinými lidmi, tak má řeč. Vše, co se děje je řízeno (vesmírná tělese boží prozřetelností, člověk je řízen duší, duše rozumem.

Tomáš vymezil hranice mezi vírou a rozumem, pokusil se je vzájemně uvést do harmonie. Pravda je podle něj jen jedna, ale vedou k ní dvě cesty, cesta rozumu a cesta víry, tj. cesta zjevené pravdy, která je poznatelná lidským rozumem podobně jako pravdy přírody (tj. přirozeného světa). Stejně tak je možné obhájit rozumem existenci Boha.

Je zastánce formy vlády – království (král má být pastýřem lidu).

Nejvyšším cílem lidského života je obcování s Bohem, cílem společnosti je toto bdívání podpořit, král má pečuje o to, aby se lidé chovali ctnostně a měli dostatek hmotných statků.

Králové z obecní pokladny měli přispívat chudým, vdovám a sirotkům, zastávat se poutníků i cizinců. Bůh si to přeje. Bůh projevuje zvláštní péči o chudé, chce jim vynahradit nedostatek,který mají od přirozenosti. Peníze jsou měřítkem ve světě tělesném, almužna je měřítkem ve světě duchovním.

Králům doporučuje zřizovat špitály pro chudé, a to nejen pro křesťany (Akvinský připomíná, že pohané zakládali špitály).

III. Renesance

15. století – renesanční myslitelé neopovažovali stát za dílo Boží, ale tát je lidským výtvorem, který mohl být podle potřeby měněn, přežilo ale středověké dělení na trojí lid.

Model společnosti byl definovaný podle věkových stupňů a daňových povinností (bohatí, středně majetní a chudí), pozn. nikoliv podle funkcí.

Machiavell i – teoretik státu – nejsilnější jednotlivec je vladař, může se spolehnout jen sám na sebe (nemůže se spolehnout na pomoc Boží). Z dnešního pohledu by měl vladař užívat politiku cukru a biče, protože lidé jsou nevděční, tají, předstírají, dychtí po zisku. Ale podpora lidu je cennější než podpora boháčů. Boháčů je málo, považují se za stejně významné jako vladař, proto je jim těžké rozkazovat. Úspěch vlády je v silné individualitě panovníka a v podpoře lidu. Machiavelliho ideální vláda je kombinace aristokracie s náznaky demokracie.Pozn.: aristokracie je forma vlády, kde je moc v rukou elity, skupiny urozených občanů. Tím se liší jednak od monarchie jako vlády jediného panovníka, i od demokracie jako vlády všech svobodných občanů. Zvrhlou formou aristokracie je podle Aristotela oligarchie, vláda skupiny bohatých, kteří se žádnou jinou předností nevyznačují.Ve starověku a v některých zemích (například v Itálii) až do novověku byla tato "vláda nejlepších", obvykle vybíraných z nejpřednějších rodů v obci, typická pro nezávislé městské státy. V novověkých monarchiích, kde se na vládě podílela také šlechta, se název aristokracie začal používat právě pro tuto privilegovanou vrstvu.

Campanella – odpůrce Machiavelliho, vytýká mu amorálnost a pragmatismus. Campanellův ideální stát (vychází ze vzoru Platona) je z dnešního pohledu totalitárně komunistický (panovník je totožný s knězem, jeho nejbližší pomocníci jsou přednosty na ministerstvu Moci, Moudrosti a Lásky), i další občanské ctnosti mají svá ministerstva (Velkomyslnost, Statečnost, Dovednost, aj.), dílo Sluneční stát – státní paternalismus – dovoleny pouze čtyři druhy oblečení, každý jeden pro jednu roční dobu, partnery pro sex vybírají úřednicí, aby vzniklo, co nejzdatnější potomstvo (tělnatý muž je přidělen k hubené žene, aby vzniklo, co nejméně odchylek), vhodnou dobu k sexu určuje astrolog. Je vize jsou extremní, dokonale centralizovaný stát, pro dobro občanů neváhá život svazovat pravidly a omezeními. Předobraz utopických představ marxistů.

IV. Novověký osvícenský racionalismu a romatismus

Rehabilitace rozumu (renesanční návrat k antice), lidský rozum liší člověka od zvířete.

Thomas Hobbes – materialista a determinista ,neuznával možnost svobodné lidské volby, hlavním činitelem je stát, éra všemocného státu, dílo leviatan – lidé mají od přirozenosti povahu egoistickou, nesnášenlivou a zlou, lidé mezi sebou bojují, stát vzniká proto, aby zabránil boji. Povinností silného státu je patří pečovat o nemajetné a hendikepované lidi, kdyby to stát nečinil, může dojít k destabilizaci státu . Poprvé se zde objevuje koncept státu – ochránce (toto je inspirací pro současnost – sociální stát).

John Locke - žil v 17. století, byl důsledným empirikem, je jedním z prvních teoretiků společenské smlouvy. Je názoru, že politická moc je výsledkem dohody. Neodmítá náboženství, uznává jeho pozitivní vliv na chování a fungování státu. Majetková nerovnost a nerovnost schopností je součástí přirozeného stavu, všichni včetně vlády se musí řídit platnými zákony. Zákony vyjadřují vůli většiny lidí. Menšina vůli musí respektovat.

J.J.Rousseau - oponent racionalistických osvícenců,ve spise O společnské smlouvě se opírá o požadavek svobody jednotlivce. Této dílo bylo později označeno za bibli Francouzské revoluce. Každý člověk se rodí svobodný a jako pán sebe sama, niko si jej bez jeho souhlasu nemůže podrobit. V díle O společenské smlouvě nikdy nevyzývá k zásadu státu ve prospěch hendikepovaných, propaguje princip rovnosti příležitostí. Kritizuje soukromé vlastnictví, člověk má podle něj pouze jedinou přirozenou ctnost-schopnost soucítit. Rousseauu medituje o nenapravitelném prvotním hříchu, který člověk spáchal tím, že si přivlastnil majetek (poz. této myšlenky se chopili socialisté a komunisté)

Charles Louis Montesquieu – formuluje moderní názor řešení chudoby a jiných druhů sociálního hendikepuj (člověk není chudý, protože nic nemá, ale protože nepracuje, skutečně civilizovaný stát pro chudé hledá obživu v řemeslu, kteří jsou schopni pracovat, tak hledá práci, druhé učí pracovat, což je také práce. Několik almužen lidem bez přístřeší nepokryje závazky státu. Stát má povinnost zajistit všem existenci, obživu, vhodné oblečení, životní styl.

J. S. Mill - poč. 19. století, umírněný liberál – pod pseudonymem Milovník spravedlnosti, napsal článek do novin, kde se zastal služebné, která se soudila se zaměstnavatelem, připojil se k hnutí za zrovnoprávnění žen (poprvé se zrovnoprávnění žen objevilo za Velké francouzské revoluce), dílo: Poddanství žen. Je zastáncem toho, že stát smí omezit občana pouze tehdy, když by od něj hrozila újma jinému občanovi. Člověk má svoji suverenitu, kterou nikdo nesmí porušit. Svobodní lidé jsou nejlépe způsobilí vytvořit funkční společnost, propaguje princip vyrovnání šancí na startovní čáře (později označováno jako princip rovnost příležitostí) např. státní podporu vzdělávání dětí rodičům, kteří nemohu dostatečnou podporu poskytovat.

V.Německá klasická filozofie a F. Brentano

Osvícenský racionalismu vrcholí v 2.pol. 18. století

Imanuel Kant –jeho průlomové dílo z roku 1781 “Kritika čistého rozumu“ =>odlišuje tam dva hlavní zdroje:zkušenost a principy čistého rozumu. Soustřeďuje se na jednu ze tří základních duševních mohutností, na mohutnost žádací. Charakterizuje rozum stojící mimo historii, kulturu, mimo jakýsi diskurz. Mravní jednání, solidarita mají být zdůvodněny vnitřně. Dobro je uplatnění dobré vůle. Kant požaduje, aby člověk nikdy nepovažoval jiného člověka za prostředek, nýbrž respektoval ho jako účel sám o sobě . Této požadavek by měla respektovat i sociální práce.

G.W.F.Hegel-absolvent studia protestantské teologie,pokračovatel Kanta, obdivovat antiky.Ústředním tématem jeho učení je rozum,vývoj lidstva vidí jak pohyb světového ducha Světový duch se dělí do tří sfér: subjektivní duch = individuální život ,objektivní duch = rodina, obec stát ,absolutní duch = filozofie, umění, náboženství. Společnost pojímá Hegel jako soustavu tří stavů: 1. rolníků, 2.dělníků a obchodníků a 3.úředníků a vládců. Hegela zajímají především vůdčí osobnosti.

Pro sociálně nedolepované nemá mnoho soucitu, nazývá je luzou. Hodnotí je přísnými morálními soudy. Vyživovaní chudých odporuje zásadám občanské společnosti, podpora chudých rozleptává samostatnost chudých a zneucťují je. Umělé vytváření pracovních příležitostí není dobré, protože vnikají nepotřebné statky, které nemají spotřebitele.jeho myšlenkou je hledat spotřebitele mimo stát.

Franz Brentano -rakouský filozof 2. pol. 19. století,vystudoval teologii, byl vysvěcen, stojí v protikladu k německým klasickým filozofům, věnoval se morálce,ovlivnil hodně evrop.filozofů včetně Freuda či Masaryka.V letech 1870–1873 Brentano stále více bojuje s dogmaty katolické církve, zvláště s dogmatem o papežské neomylnosti (které bylo přijato na prvním vatikánském koncilu roku 1870). V tomto období Brentano odcestoval do Londýna, setkává se zde s Herbertem Spencerem a navazuje písemný styk s J. S. Millem. Během své nepřítomnosti je roku 1873, i přes výhrady university, která nesouhlasila s jeho zapojením do diskuse proti papežské neomylnosti, jmenován mimořádným profesorem. Avšak Brentano již nechtěl být dále knězem. Krátce po habilitaci a jmenování „odložil sutanu“.Začal pracovat na svém ústředním díle Psychologie z empirického hlediska. První svazek byl vydán roku 1874.Brentano byl ke své práci velmi kritický, proto v této době publikoval pouze přednášky. V těchto pojednáních (Genius, Původ rozpoznávání dobrého a zlého atd.) představuje svůj pohled na etická témata.

Svoji filozofii buduje na psychologii (chápanou jako teorie poznání)

VI. Marxismus

-hlavní filozof.linie pro 19.století jsou dvě: romantická a racionalistická.

Karel Marx – jeho učení představuje spojení obou proudů = z racionální kritiky soudobého kapitalismu jsou vyvozovány romantické závěry o možnosti uskutečnění sociálního ráje proletářskou revolucí.

- se stává mluvčím třídy dělníků , která stojí v opozici třídě kapitalistů, kapitalisté si ze zisku přisvojují maximum a dělníkům nechávají nezbytné minimum, mzdu, která je tak vysoká, aby zabránila vymření dělníků jako druhu. Dělníkův život nepatří jemu, ale odcizenému předmětu práce. Práce pro boháče produkuje divy divoucí, pro dělníka produkuje nedostatek. Produkuje paláce, pro dělníky brlohy. Dějiny jsou neustálý boj mezi vykořisťovanými a vykořisťujícími. Převzetí moci ve státě dělnickou třídou a nastolení diktatury proletariátu. Revoluce proletariátu nastolí spravedlnost a rovnost mezi lidmi, zestátnění soukromého vlastnictví skoncuje s vykořisťováním člověka člověkem, přechodnou fází je socialismus, po něm nastupuje komunismus = každý bude pracovat podle svých schopností a dostávat bude podle svých potřeb. K uskutečnění cíle se musí proletáři všech zemí spojit.

- Marx ve svém názoru reaguje na poměry vlád v Německu, Francii a Anglii v 19. století.

- Marxovo učení se po bolševické revoluci v Rusku stalo státní ideologií v SSSR a později mnoho zemí sovětského bloku, tyto ideologie zkrachovali vkoncem 80. let 20. st., , byla prokázána utopičnost a pomýlenost Marxových závěrů, kapitalismus jednoznačně zvítězil nad komunismem

- r. 1989 nemohla nastat okamžitě rychlá změna zažitých způsobů chování a uvažování lidí

VII.Pozitivizmus, filozofie života, Masarykův praktický humanismus a Schelerův řád lásky

- v 19. století - vyhraňuje se protiklad mezi racionálním vědeckým postojem ke společenským problémům a humanistickým postojem

August Comte - (1798 – 1857) byl francouzský matematik, společenský reformátor a originální myslitel, zakladatel pozitivizmu (v souvislosti s filosofií Augusta Comta byl také zaveden pojem pozitivismus. Podle něj se konečně jako jednotná metoda všech věd ustavuje metoda pozitivní, která se na rozdíl od tzv. negativní filosofie vzdává hledání prvotních či konečných příčin a nevysvětluje fakta silami nebo entitami, které nelze bezprostředně verifikovat, nýbrž se omezuje pouze na studium faktů a vztahů mezi nimi: „Nakonec v pozitivním stádiu lidský duch, vědom si, že nelze nabýt absolutních poznatků, vzdává se hledání původu a účelu vesmíru, stejně jako poznání vnitřních příčin jevů, aby se pomocí velmi složitého usuzování a pozorování věnoval objevování jejich skutečných zákonů, tj. jejich stálých vztahů následnosti a podobnosti) a jeden ze zakladatelů sociologie. Comte tvrdí, že lidské poznání prochází třemi vývojovými etapami: Stadium mytologické, stadium metafyzické a stadium vědecké čili pozitivní (Zákon tří stádií Auguste Comte žil v bouřlivé době revolucí a uvolňování morálky. Hlavním cílem jeho učení byla reforma společnosti, obnova morálních hodnot a stability. Zákonem tří stádií dokládá v prvních dvou stádiích vývoj myšlení lidského jedince i lidstva jako celku a ve třetím stádiu pak nabízí svou vizi ideálního společenského zřízení. 1. Stadium teologické neboli fiktivní -Člověk hledá absolutní poznání skrze zkoumání vnitřní povahy věcí. Věří, že za každým procesem je živá vůle. Toto stadium probíhá ve třech etapách: animismus, polyteismus a monoteismus.2. Stadium metafyzické neboli abstraktní - I zde hledá člověk absolutní poznání, ale nezkoumá již nadpřirozené síly, nýbrž abstraktní pojmy a entity. Za nejvyšší obecnou entitu uznává přírodu, v níž vidí pramen všech ostatních jevů. 3. Stadium vědecké neboli pozitivní -Člověk dospívá k tomu, že absolutní poznání není možné. Snaží se tedy pozorováním a rozumem poznat podobnosti a posloupnosti v daných faktech, s cílem podřídit je jedinému všeobecnému faktu.Ve stadiu pozitivního myšlení lidstva by měla nastat podle Comta ideální forma společenského zřízení. Jednalo by se o stát s pevně stanoveným řádem, řízený vědci, odborníky a specialisty, kde by u každého převažoval smysl pro celek)Pozitivizmus a neopozitivizmus kladou sociální práci neopominutelnou otázku týkající se její vědeckosti. Má-li být SP počítána k vědě, tak na základě jakých kritérií. Comte je zakladatelem sociologie. Vidí ji jako filosofii dějin, které procházejí již zmíněnými třemi stadii. Neodráží se v ní jen státní, právní a společenský vývoj (jak říká Hegel), ale i vývoj umění, náboženství, vědy a filosofie. Sociologii rozděluje Comte na dvě části: teorii přirozeného uspořádání (společenská statika), jejíž jádrem je uvažování o institucích, které zajišťují rovnováhu společnosti. Za ty Comte považuje náboženství, rodinu a stát, které odpovídají třem základním mozkovým funkcím cítění (rodina), jednání (stát) a intelektu (církev). Druhou částí Comtovy sociologie je a nauka o pokroku (společenská dynamika), jejímž jádrem je zákon tří stádií.Obecně řečeno Comte dal sociologii jméno a program (řídit společnost na základě poznání jejích zákonitostí). Na Comtovy myšlenky výslovně navazoval i Tomáš Garrigue Masaryk.

Herbert Spencer - ang. filozof 19. století, původně technik a redaktor ekonomického časopisu, jeho teorie poznání je relativistická,skeptická až agnostická,byl silně ovlivněnComtem,později Darwinem;jako celoživotní program si vytkl popsat evoluční princip,vč.historie morálky a politiky.Spencerova evoluční teorie již obsahuje zárodek ideje ohraničeného systému od méně konkrétního ke konkrétnějšímu, od jednoduchého ke složitějšímu a od stejnorodého k různorodému.Díla: Základy sociologie, Základy etiky.Společnost Spenser přirovnává k obřímu organismu, celek má sloužit jednotlivci, společnost vzniká postupným spojováním rodin, garancí spravedlivého uspořádání společnosti je funkční právní systém, ten dokáže řešit střety zájmů mezi jednotlivci a skupinami

Wilhem Dilthey-filozof 19.st.,ústředním pojmem jeho filozofie je život.Na rozdíl od Comta tvrdí, že mezi přírodovědeckými disciplínami a vědami je zásadní rozdíl.Snaha legitimovat neracionální aspekty života člověka a společnosti jako předmět vědeckého zájmu;duchovní vědy obsahují 3 třídy výpovědi: první to,co je skutečné a co poznáváme díky vnímání,druhou třídou jsou abstraktní závěry vyvozené z přímého poznání a třetí třída je hodnotový soud a předpisy pravidel.

T.G.Masaryk – (7. března 1850 Hodonín – 14. září 1937 Lány) byl státník, politik, filozof a pedagog. Byl poslancem rakouské říšské rady a univerzitním profesorem. V roce 1918 se stal prvním prezidentem Československa. Za klíčový podíl na vzniku samostatného nezávislého státu byl označen za Prezidenta Osvoboditele (zákon č. 232/1935 Sb. z. a n., z 21. prosince 1935) a k jeho osmdesátým narozeninám byl přijat tzv. Lex Masaryk obsahující větu: „Tomáš Garrigue Masaryk zasloužil se o stát.“

r. 1901 – dílo: Ideály humanitní – humanita (člověčenství) je ideálem.

Z humanity se odvozují lidská práva, hospodářská a sociální práva, práva týkající se rodiny, žen, dětí, práva národů. Charakterizoval socialismus, individualismus (kam řadí liberalismus i narcismus), anglický utilitarismus, pesimismus, evoucionalismus a pozitivizmus, formuloval vlastní názor na humanitní etiku.Mravnost je poměr člověka k člověku, musí kořenit v náboženství. Milovati všechny lidi nelze, musíme se na někoho zaměřit – samozřejmě na blízké, děti, rodinu, národ. Humanita čili láska musí být pozitivní, láska má být účiná, Odlišovat stát (organizovanou moc) a společnost (danou od přírody). Hlavním úkolem demokratického státu je řešit antagonistické (nepřátelské) zájmy lidí, organizovat jejich součinnost. Stát by měl do činnosti jednotlivce zasahovat, co nejméně.

Max Scheler - (1874 –1928),filosof a sociolog. Vyšel z novokantovství, později se zabýval fenomenologií a filosofickou antropologií. Kromě Edmunda Husserla jej ovlivnili hlavně Immanuel Kant, Henri Bergson a Friedrich Nietzsche.

Všichni máme osobní řád lásky. Scheler odlišuje vědění panující (oblast technovědy zajišťující člověku moc na přírodou, definující člověka jako bytnost pracující, homo faber) od vědění vzdělávacího (nazírání podstaty spojené s láskou. Ještě větší stupeň je vědění spásné, metafyzika jako čistá láska k bytí.Člověk je obdařen duchem = schopností myslet v idejích (a tím se vymyká od bytostí rostlinných a živočišných), má sebe-vědomí. Je svobodný i vůči svému životu. Může žít asketicky, odmítnout pudové uspokojení.Vznik člověka a vznik Boha nejde oddělit.

Poznámka navíc: Formalismus v etice a materiální etika hodnot (1913) je pokus o překonání „formální“ etiky, založené pouze na postulátu rovnosti a svobody. Oproti Kantově etice povinnosti staví etiku hodnot, jež člověk bezprostředně vnímá a pociťuje jako „materiální apriori“. Scheler zde rozlišuje čtyři roviny hodnocení a hodnot:

1. smyslové hodnocení příjemného - nepříjemného;2. vitální hodnocení ušlechtilého - sprostého;3. duchovní hodnocení: právem – neprávem, krásné – ošklivé, pravdivé – nepravdivé;4. hodnoty posvátné – profánní.

Formy vědění a vzdělávání (1925) rozvíjejí Schelerovu antropologii. Ve srovnání s jinými živočichy se člověk může jevit jako omyl přírody: živočišný instinkt dosahuje udržení rodu jednodušeji a účinněji. Scheler oceňuje výsledky psychologie živočichů, protože teprve na nich se ukáže zvláštní postavení člověka. Člověka totiž charakterizuje teprve schopnost vnímat zvláštní zákonitost hodnot, kterou získává vzděláváním.

1. Lidský duch není veden pudy, nýbrž věcnými hodnotami své kultury, které poznává.2. Člověk je schopen nezištné lásky ke světu a k druhým.3. Člověk je s to rozlišovat podstaty věcí, překračovat poznání jednotlivého a získávat náhled obecného.

Na rozdíl od živočichů člověk dokáže přesahovat každé určité životní prostředí, vytváří si vzděláním „vědomí světa“ a jako mikrokosmos obráží v sobě celý Vesmír. Vzdělávání tedy není vzděláváním k něčemu, nýbrž je cílem samo o sobě, je „smyslem Země a dokonce Vesmíru“ a má tedy svůj kosmologický význam. Scheler rozlišuje tři „formy vědění“:

1. účinné, ovládající vědění vědy, jímž dosahuje praktických cílů;2. vzdělávací vědění filosofie, jímž si utváří svou osobnost;3. spásné vědění náboženství jako láskyplnou účast na procesu bytí samého.

Tomu odpovídají i hodnoty 1. životní, 2. duchovní a 3. hodnoty svatosti; všechny jsou pro člověka nezbytné, pokud se však omezí na životní hodnoty, přestává být člověkem. Člověk má ovšem své poslání: nemá být jen „uměleckým dílem“ a i duchovní hodnoty vzdělání či kultury mají sloužit jeho spáse.

Místo člověka v kosmu (1928) opět zdůrazňuje zásadní přesah lidských možností – a lidského poslání – vůči živočišné říši. Všechny praktické schopnosti člověka, a to i geniálního vynálezce typu Edisona, nepřesahují zásadně možnosti antropoidů. Teprve tím, jak člověk - vedle zachování života – nahlíží a sleduje své kosmické poslání lásky a spolutvoření, stává se plně člověkem.

VIII. Liberalismus a komunitarismus

Politická filozofie se pohyboval v 19 a 20. st. Mezi dvěma póly. A to klasický liberalismus (odvolávají se na Locka a Milla) a na druhé straně marxisticko-socialistická kritika institucí industriálního kapitalismu.

Martin Buber - (1878-1965) - židovský myslitel,ovlivněn židovským mysticismem, bývá řazen do linie – komunitarismus (pokusil se promyslet základní otázky lidské vztahovosti).Nejvlivnějším dílem je spis“Já a ty“. člověk žije ve dvojím světě. Jedním základním slovem je slovní dvojice Já-Ty, druhým základním slovem je dvojice Já-Ono. Lidský život je podle Bubera vždy setkáváním, které se děje v modu dvou „základních slov“, buď v modu „Já-Ty“, anebo „Já-Ono“. Osoba ovšem vzniká pouze v modu Já-Ty, a to právě skrze Ty. V modu Já-Ty se děje i vztah člověka k Bohu, protože je to dialog. Naopak vztah Já-Ono je monologický a Já se v něm nesetkává s něčím jiným, nýbrž se svojí představou protějšku, s nímž pak nakládá jako s předmětem. Předměty lze potom zkoumat, anebo využívat ke svému prospěchu, což je podle Bubera charakteristické pro moderní dobu a jedna z příčin jejích problémů. Jsou tři sféry vztahů:život s přírodou,život s lidmi a život s duchovními jsoucnostmi. V oblasti života s lidmi Ty znamená, že partner není věc, není zažíván jako předmět.

Soudobá politická filozofie - Liberální teoretici mají sklon pojímat společnost jako soubor atomizovaných jedinců. K regulaci jejich chování postačuje právo.Významným průlomem v politické filozofii byla Rawlsova Teorie spravedlnosti (publikovaná v roce 1971).Rozdíly pokládá Rawls za nevyhnutelné a prospěšné. Spravedlnost je ztotožněna s férovostí a spojena s teorií racionálního rozhodování. Svrchovanou autoritou je rozum (stejně jako u Kanta). Lidé se v původní situaci shodnou na soustavě primárních dober: svobodě myšleni, svobodě svědomí, svobodě pohybu, svobodě při volbě povolání, na ustanovení úřadů a pozic spojených s odpovědností, na instituci příjmu a bohatství a konečně na sebeúctě občanů (toto všechno jsou obecné podmínky pro dosahování individuálních cílů) Společenská smlouva má zajistit, aby společenská dobra se dala realizovat co nejvíce.

Maeve Cooková – tvrdí, že posttradiční společnost jsou významné oba typy solidarity (solidarita založená na úctě a solidarita založená na ocenění)

IX. FILOZOFICKÝ POHLED NA PRAXI SOCIÁLNÍ PRÁCE

Novověcí myslitelé se pohybují v polaritách rozumu a citu, vědomých a nevědomých motivací a uznání menší či větší možnosti individuální svobodné volby. Bylo by ideální, kdyby SP jako odborní specialisté dokázali u jednotlivého klienta diferencovat vliv konstitučních determinant a nepříznivého společenského prostředí a pak teprve odhadnout možnosti klientovy svobodné volby = tzv. jemní

determinismus či smíšený pohled, jedná se názor, kdy SP nepřeceňuje příčiny hendikepu ani možnost klientovy svobodné volby.

U hendikepovaných skupin specialisté uznávají , že na klientovo chování mají vliv determinanty nezávislé na vůli klienta (např. fyzicky postižený člověk).Posuzování možností klienta by se mělo opírat o rozbor případu, co nejméně o předsudky. Předsudky je nejvíce zatížena chudoba. Čím méně je SP angažován v práci s klienty, tím větší k ní má nechuť, tím spíše bude náchylný k tomu, aby potíže klientů viděl jako následky nedostačivosti, za níž jsou oni sami osobně odpovědní.

Lidské společenství založené na sdílené tradici, jazyce, hodnotách zasluhuje podle komunitaristů zvláštní ohledy a ochranu. Komunita má svá práva, komunity jsou i rodiny. Proto komunitarismus pro SP je nejpřitažlivější variantou světonázoru. Marxismus má naopak málo zastánců, protože připouští omezování osobních svobod a práv člověka.

Solidarita = přirozený lidský projev vztahující se k blízkému člověku, ale musí se vztahovat k širšímu společenství. Problém je ve vymezení okruhu osob, míry solidarity a v posledním století hlavně to, kolik solidarity má garantovat stát.

Solidarita není výhradně osobním rozhodnutím (placení daní regulováno zákonem).

Solidarita s příbuznými je podporována např. o nesoběstačného člena rodiny se stará člen rodiny (péče o malé děti, , staré lidí, postižené.

Dobrovolnictví – i dnes je dobrovolnictví podceňováno

Potřeby „potřebných“ jsou vždy vyšší než zdroje k jejich uspokojování.

Státem garantována solidarita – různé názory filozofů – například: nárok na společné statky mají jen ti, co se podíleli na jejich vytvoření, jiný názor říká stát má povinout kompenzovat lidem nevýhody, do kterých se nedostali vlastní vinou

Vývoj sociální práce jako oboru v západním světě (str.83-108)

Vývoj SP jako svébytného oboru je možné sledovat teprve jedno století, zárodky SP se objevují společně se sociálními problémy, na než reagují ve společnosti organizace, až po revolucích v 19. st. (se *centralizovaného novověkého státu) začíná být přijímána představa o rozdělování zdrojů sociálního blahobytu (blahobyt = peníze, možnosti bydlení, vzdělání, pracovní příležitosti, podpora zdraví,…)

I. Starověké formy institucionalizované solidarity

Lovecko sběračské společnosti – (žádní specialisté SP, žádná znalost pojmu blahobyt) – solidarita poskytována v rámci rodiny a rodové společnosti (kmene), pozn. Tento typ solidarity mají i vyšší savci (opičího sirotka se ujme okamžitě jiná samice), vztahy v kmeni byly osobní, pokud byl někdo v nozi, ihned mu další pomohl, pomoc přišla bezprostředně a neformálně, ale zájmy o přežití skupiny byly nadřazeny zájmům individuálním

Neolitická revoluce = přechod k soustavnému pěstování polních plodin a vznik městských států, velkých odosobněných komunit → vytvořili podmínky pro státní zásahy do soudu lidí – pokud se nebyli schopni sami život nebo žili v nouzi, příklady sociálního zaopatření: penze vysloužilým

vojákům (Babylon), finance lidem žijícím na úrovni životního minima (Řecko), bezplatné jídlo, volné vstupné do divadel pro chudinu, podpůrné řemeslnické spolky v Římě. Sociální pomoc poskytoval státní úředník , v případě řemeslnického spolku pak skupina kolegů, nebo i soukromá osoba. Nikdo to však nebyl specialista na SP.Pokud byly chráněny zájmy žen nebo otroků (pokud byly vůbec chráněny), pak je chránil státní úředník nebo soudce.

Řecko = vysoce solidární společnost, ale jedná se o jiné priority solidarity než dnes, pouze okrajově spadaly do sféry obecného zájmu problémy, které nazýváme problémy sociálními.

Stát se nestaral o ani o vzdělání občanů. Obecné zajištění v řecké polis zahrnovalo: armádu, budování opevnění, zajištění trhu s potravinami, veřejnou lékařskou službu, budování chrámů, policie (vykonávali státní otroci), soudy, údržbu cest, lázně, cvičiště, divadelní slavnosti, pohřbívání mrtvol a obětí války.

Stát platil lidem zastávajícím veřejné úřady, pouze nepatrná část veřejných peněz byla dávána na důchody nemajetných lidí (ale museli být schopni práce – žadatel svůj nárok musel obhájit před porotou). Důchody dostávali sirotci, vdovy po vojácích.

Kdo měl rodinu a ta se o něj mohla postarat, pak neměl nárok na státní podporu.

Řekové si žádali ideál krásného člověka (vidíme to na sochách), jednalo se o ideál tělesné a duševní stránky člověka=kalokagathie, tělesné nedostatky vyvolávaly odpor a pohrdáním, všechny narozené děti byly úředně prohlíženy radou starších, děti s vadou byly svrženy do rokle Apothet , takt byl udržovaný vysoký fyzický standard obyvatel (život v Řecku byl zaměřený na válku), definitivní rozhodnutí o úmrtí dítěte se nechávalo na otci, poroto někdy přežili postižení kluci, holčičky nikdy (hendikepovanou ženu by si nikdo nevzal za manželku), Řekové nebyli přívětiví ani k nechtěným dětem, sice je přímo nezabíjeli, ale nechali je zemřít z nedostatku potravy a péče (dítě bylo odloženo venku v nádobě, která mohla být i jeho rakví – speciální keramické nádoby, odkládány byly i nemanželské děti, či zákonné přebytečné děti, odložené děti si mohl kdokoliv vzít k vychování (někdy pro otroctví), nelezené odložené děti vítali neplodné matky, které předstíraly, že je přivedly na svět (mít děti bylo povinností občanky vůči obci). Otrok = věc, za živý nástroj, která nemá schopnost uvažovat, často byli mučeni a týráni, otrok byl vyslýchán za stálého mučení.Nebezpečím pro svobodné občany bylo zchudnutí a upadnutí do dlužního otroctví → reformy zaměřené na navrácení svobody dlužním otrokům např. Solonův seisachtheiou (setřesení břemene) =zrušení hypotekárních dluhů a zrušení dluhů, za které dlužník rušil svojí svobodou.Zákone mylo přikázáno rodičům pečovat o děti a byla povinnost živit staré rodiče.Sociální požitky v Řecku a Římě byly přidělovány a nebyl na ně nárok. Dary nebyly založeny na institucionalizované povinnosti státu pomáhat všem chudým. Některé byly určené davu (veřejné hostiny). Příspěvky se týkaly jen svobodných občanů, ne otroků a barbarů. Vláda, která by nechtěla dávat veřejné výdaje na pomoc, by byla vnímána jako špatná vláda. Mělo to i politický podtext, aby si vládci zachovali přízeň davů, tak se chudým rozdávalo obilí a pořádaly se pro ně hry.

Řím – by nedosáhl (stejně jako Řecko) vyspělosti bez existence otroků, postavení otroků se postupně měnilo, zpočátku byli na úrovni zvířat, později byla uznávána jejich práva na důstojné zacházení (zákaz kastrace otroků, zákaz prodávání otrokyň do nevěstinců, fyzické tresty byly kontrolovány úředníkem), nikdy však nebyli pokládáni za osoby se způsobilostí k právním úkonům, jejich právní ochran a byla na úrovni ochrany dnešních zvířat. Propuštění otroci se stávali řemeslníky, kupci. Vnuci propuštěných otroků se mohli stát římskými občany s plnými občanskými právy.

Sociálním problémem bylo (stejně jako v Řecku) dlužní otroctví. Bylo učiněno opatření promíjení placení úrokům ale situaci to nevyřešilo a stejně se z dlužníků stávali otroci (na určitou dobu), r. 326 př.n.l. bylo zotročování svobodných občanů pro dluhy zakázáno. Bohatí se obklopovali tzv. klienty (byli oblečeni v bílé toze), klienti se kolem patrona shromaždovali, doprovázeli ho a za to dostávali

oběd, večeři a mohli si odnést jídlo pro svoji rodinu, případně dostávali finanční dávku →klientismus =systém podpory (populární i přes poskytování podřadné stravy a bylo s nimi ujednáno s despektem).

Politický vliv v době republiky Říma mělo shromáždění lidu = concilia plebis. Ale za císařských dob konsilia svolávána nebyla, zákony navrhoval císař, schvaloval je senát. V senátu byly pouze občané s obrovským majetkem, méně majetní neměli politickou reprezentaci.

Společenská solidarita byla realizována klientským systém a státními institucemi. Městské pokladny byly povinně dotovány majetnými úředníky města. Péče o výživu dětí Chudých rodičů a sirotků přešla na stát (původně se jednalo o Dobrovolnou aktivitu jednotlivců) →→alimentační fond (na 5 % úrok se půjčovalo rolníkům), půjčka sloužila jako pomoc, úrok sloužil jako pomoc na výživu nezaopatřených dětí (ale byl zde nepoměr mezi hochy a dívkami, protože z kluků mohou vyrůst vojáci).

Byla zakládána collegia, např. collegia tenuiorum = podpůrný spolek s nemocenskou pokladnou, collegium mělo náboženský, svépomocný ráz, nikoliv hospodářský, např. collegium funeratica = pohřební spolek

II. Od křesťanské charity ke státní garanci

V Říme se za vlády Konstantina I stalo křesťanství státním náboženstvím → dobročinnost spočívala převážně na křesťanské církvi.

Křesťanský starověk - - křesťanství přišlo do Evropy z blízkého výchovu, s potížemi zapouštělo kořeny v „pohanském“ prostředí.

Křesťanství prohlásilo dobročinnost za mravní povinnost věřícího, za bohulibou zásluhu, která se nedá právně vynutit. Panovníci a šlachta mohli , ale nemuseli jednat ve shodě s ideálem lásky k bližnímu. Jednalo se o individuální projevy dobročinnosti, pouze s lokálním dopadem, nutně mizeli v době válek, moru či neúrody. Zlom nastal r. 313 vydáním Ediktu milánského (veřejně bez strachu z pronásledování mohla být vykonávána křesťanská charita )→ budují se zvláštní ústavy (bylo nesnadné pečovat o osoby potřebující pomoc, které byly rozptýleny) s vyškoleným personálem, dostupnost pomůcek např. Xenodochium =ústavy pro cizince, chudé a nemocné

Nosokomium = ošetřování nemocných

Brefotrofium = nalezinec pro kojence

Orfanotrofium= sirotčinec

Gerontotrofium = starobinec

Ptochotrofium = chudobinec

V Egyptě vznikaly první křesťanské kláštery, některé se zabývaly dobročinností. Tyto kláštery se staly příkladem pro praktikování křesťanské lásky kláštery na Západě.

Západ v době středověku

Za vlády Karla velikého (742-814) – vydány soubory zákonů - kapitulare = povinnost pánů starat se o své poddané, jednalo se o první pokus povinnosti stáru starat se o chudé, plnění však nebylo vynutitelné, Charita byla ve středověku záležitostí církve – církev si vytvořila socializované instituce – útulky, později se některé řády přímo specializovaly na pomoc chudým, některé až dodnes, o postižené se staraly spíše ženské řády – 13. století * řád Milosrdných sester Pany Marie Jeruzalémské – péče o poutníky

16. století – boromejky (provozovaly klášter a špitál), do Čech přišly boromejky ve 30. letech 19. století, podílely se o péči o nevidomé na Hradčanech, nyní nemocnice Pod Petřínem, před komunistickou represí provozovaly domovy důchodců, nemocnice, školy,

r. 1537 – Španělsko –milosrdní bratři – mužský řád pomáhající nemocným – vzdělávání v medicíně a v léčitelství

Reformace

Na podkladě Lutherovych myšlenek vnikaly chudinské zákony, 1520-1521 – wittenberský řád o žebrotě, 1522 – wittenberský městský řád, 1525 – švýcarsko – zwingliho chudinský řád

1523 – reorganizace chudinské péče ve Štrasburku – Butzer rozlišoval pravé a falešné chudé, usiloval o individuální zacházení s potřenými s ohledem na současný stav potřebného, práceschopného chudého je třeba vychovat k práci, podpora pouze práce neschopných lidí, řídil se chudinským zákonem o péči královny Alžběty z roku 1601

vnikaly chudinské městské zákony, církev se pokoušela o společnou chudinskou péči, vznikaly sborové diakonie (v Anglii:Jan Laski – vytvořil nový církevní řád založený na chudinské péči, ale s nástupem vlády krvavé Marie musel utéct do Německa, kde založil církevní a chudinský řád, kde působilo 32 diakonů, kteří působili na zahaleče a alkoholiky a dále na námořníky a lidi, kteří byli pro svou víru vyhnáni z vlasti)

zvláště v Nizozemí se rozvinula sborová diakonie – sirotčince, starobince, nemocnice, pracovní domy, káznice, ústavy pro chorobomyslné, v Amsterodamu se pořádali loterie na podporu sborové diakonie a sbírky na provoz charitativních domů, v sociální péči diakonům pomáhaly diakonky, staraly se o kuchyni, prádelnu, ošetřování nemocných

manželé Zellovi – založili evangelickou faru ve Štrasburku – pečovala o trpící a pronásledované, nastartovali vývoj evangelických far (za účelem konání skutků milosrdenství se spojuje mužská činorodost s ženskou péčí)

Církevní bratrstva, nové řády a kongregace

Církevní bratrstva = rozšíření během 14 a 15. století v Itálii =laická sdružení věřících (spjaté okolo kostela) – charitativní a bankovní činnost, okázalé slavení církevních svátků, peníze věnovali na údržbu a výstavbu kostela, tato bratrstva byla kritizována za to, že se spíše starají o pompéznost, např. bratrstvo pečující o odsouzené zločince (členem byl i Michelangelo)

Katolické řády - pečující o vzdělání a zakládání kolejí – Kajetáni, jezuité (misijní činnost, vzdělávání, podléhal přímo papeži), selestiáni (výchova chudých a odložených chlapců), u nás selestiáni v roce 1927 Kryštát na Moravě

Činnost řádu a kongregací odpovídá dnešnímu pojetí sociální práce jako specializované činnosti, jejichž úkolem byla podpora lidem sociálně hendikepovaných, mniši ajeltičky šly dokonce nad tuto sociální práci tím, že se starali o potřebné

Při klášterech vznikaly speciálně založené řehole a instituce pro podporu sociálně hendikepovaných, kláštery měly funkci almužníka (odpovědnost za rozdělování peněz, jídla a ošacení

řád - mají tradici sahající do středověku, benediktini, premonstráti, naposledy jezuité →

kongregace =v novověku * řeholní společenství, která jsou méně mnišská a orientují se na praktické potřeby

Člověk ve společnosti ve středověku a na počátku novověku

Feudální společnost měla značné nároky na manuální práci, práce hlavně spočívala v obdělávání půdy, značná míra nejistoty hrozba hladomoru, společnost decimována epidemiemi a válkami , zajištěním proti nejistotě byla vazba na Boha, vrchnost a rodinu a příslušnost člověka ke stavu, do něhož se narodil, každý člověk měl pevné místo s jasně definovaným očekáváním, vymknout se z této role bylo nemožné, z dnešního pohledu byli lidé velice málo svobodní, ale starý člověk si mohl být jist, že se o něho rodina postará, méně jistý zajištěním si mohl být mentálně a tělesně postižený člověk, protože postižení bylo chápáno jako nepřízeň Boha a opravňovala vyhnání, podpora těmto lidem na omezenou dobu stravu jim přidělovali v době svátků, tito vyloučení lidé se živili žebrotou

pojem sociální vyloučení – člověk bez příslušnosti k rodině a pánovi nebyl považován za plnohodnotného člověka, všichni lidé kromě krále byli něčími vazaly, král byl podřízen papeži jako božímu náměstkovi a papež Bohu, kdo vazalem nebyl, byl vyloučen mimo společnost (tuláci, lapkové, kejklíři) – neměli žádná právo, mohli být vyhnáni z vesnice, města, byly fyzicky trestáni, vězněni, podobně bylo ve středověku zacházeno s židy a ti, kteří byli označeni církví za kacíře, byla na ně pořádány hony, obviňovali se z moru, byly vražděni a páleny jejich domy, malomocní byli považováni za původce epidemií a bez souzení zabíjeni, cizinci = lidé nepříslušní vrchnosti a místu – měli nejisté postavení, hendikepovaní v přímořských zemích byly vsazováni na lodě bláznů, která lula po řece k moři, zastavovala a vysazoval lidi na opuštěných místech, kde tyto skupiny lidí živořili jako tuláci

v zdecimovaných oblastech morem – zákaz pohybu práceschopných tuláků a žebráků mimo farnost, příkaz přijmout práci

renesance je dobou, kdy se pokračuje ve vylučujících praktikách starších dob, na druhé straně začíná být fascinována temnými stránkami lidské psychiky (instituce královských šašků říkající pravdu, blázni v Shakespearových dílech usvědčují normální lidi s pokrytectví,moci, apod.

stát na počátku novověku ještě neusiluje o formulování a uplatňování komplexní sociální politiky, jejíž součástí by byla obdoba dnešní sociální práce, ale v renesanci ožívá anticky vzor institucionalizované solidarity omezené na příslušníky jednoho řemeslnického cechu, např. uměleckého cechu, cechy dbaly na kvalitu práce, určovaly obchod, podporovaly členy, kteří se dostali do nesnází, pročesky získávaly z darů a dědictví, nejvíce cechů byly v Itálii, významné byly pohřební slavnosti (Tyto cechy jsou obdobou pohřebních bratrstev v komunitách evropských židů ), cech měl církevního patrona, ale byl světskou institucí pro podpor podnikání (cechy horníkům učňů, apod)

Počátky státní garance

Jindřich VIII – poč. 16. století, žebrání musí být povoleno starostou na vymezeném území, žebráci tak byli registrováni a žebráctví se stalo poprvé kondolováno státem

1552 říšský policejní řád vydaný Ferdinandem I ustanovil domovské právo = povinnost obce postarat se o svoje osoby v nouzi

1601 – Anglie královna Alžběta - zákon o chudých, tzv. alžbětinský zákon – první zákon, který říkal nepočítal s církví, jež měla nést odpovědnost za zaopatřování chudých, odpovědnost za

zaopatřování ukládal zákon místním úřadům příbuzným a dozorci nad chudinou (městský úředník), registrovaným chudým byl pouze ten, kdo patřil k farnosti, neměl příbuzného, který by se o něho postaral (péče hrazena z místních daní a darů) – 3 skupiny chudých: 1. práceschopní = pracovali v donucovacích pracovnách, kdo odmítnul pracovat, mohl být uvězněn a neměl nárok na almužnu 2.práceneschopní chudí = zaopatření v chudobincích, ale jen pokud neměli bydliště, pokud měli, kde bydlet, pak měli nárok jen na jídlo,topivo a ošacení ( z dnešního pohledu dvě formy zaopatření: ústavní a pečovatelská), z dnešního pohledu nízká úroveň, málo financí, drsné podmínky, mezi staré byli umísťováni duševně nemocní i děti, spalo se na slámě, jídla bylo málo 3. závislé děti = děti bez rodičů a příbuzných, o tyto děti se staral jiný dospělý, pokud se našel, pak za to bral peníze, staral se o dítě do vyučení se řemeslu

v 17 století sílí síla měšťanstva , stát se vyvazuje z poručenství církve a stát není spokojen s nesystematickou charitativní činností církve, začínají být zaváděny regulativa práce s nemajetnými a hendikepovanými → stát zakládá instituce garantující jednotné postupy

jako paralela církevní charitativní instituci 1656 Paříž, 1676 již každé město ve Francii zakládá Všeobecný špitál – pro chudé, nemocné, duševně nemocné, nejednalo se o léčebné zařízení, ale o polosoudní budovou, kde se rozhodovalo vině a trestu

III. Industriální kapitalismus a vznik moderního státu

reformační církevní hnutí v 16. stol., a osvícenská ideologie v 17. a 18. stol. vedly ze strany panovníků k redukci klášterů →→tlak na stát, aby se zabýval chudými a hendikepovanými lidmi, reformace kladla důraz na práci a ekonomickou činnost a tím se společnost připravovala na nástup industriálního kapitalismu (požadavek na tvrdou práci)

konec 18. století – absolutistické monarchie – zesvětšťování a centralizace, Josef II v roce 1782 zavedl farní chudinské instituty, které budovaly útulky pro chudinu, zrušil mnoho klášterů, a v prázdných klášterních budovách zřídil špitály, sirotčince, věznice, chudobince, blázince (zařízení kontrované státem)

r. 1835 novelizace alžbětinského zákona chudých – u práceschopných lidí vázal podporu na jejich pobyt v pracovních domech a práci neschopnému omezoval výši podpory, organizace péče o chudí byla přenesena na jednotky, vznikl ústřední orgán dozírající na péči o chudé

nástup industriálního kapitalismu→ zvětšování společenských rozdílů, na jedné straně bohatí lidé, úspěchy průmyslu, na druhé straně chudina, chudina byla bezprostředním ohrožením pro stát, tyto obavy posilovaly během 19. stol. revoluční výbuchy ve Francii (původně se svých nároků domáhaly střední vrstvy a pak dělníci

souběžně s industrializací civilizace (zakládání továren, , růst měst, vznik dělnictva, počínající usilování žen o zrovnoprávnění s muži) se rozvíjí charita, továrny potřebovaly dělníky, kteří přicházeli z venkova, ale lidé neměli důstojné bydlení, hygienu i jídlo, vazby na rodinu případně komunitu byly narušovány, kdo ve městě neobstál, tak padl na dno

v 17. stol. - * podpůrných spolků (majetné skupiny se však obávaly nátlakových tendencí spolků, ale zároveň v nich viděly, že státu tyto spolky uleví v péči o nemajetné) → z obav před možností nátlaku byl přijat v Anglii zákon v roce 1793 =dělnické spolky podřizující se státnímu dohledu, ve Francii a Rakousku se dělnické spolky dostaly pod kontrolu až v roce 1848

konec 18. století – ekonomie jako samostatná věda, * liberalismu (stát se nemá plést do fungování trhu), paralelně s technickou industrializací jsou formulovány socialistické doktríny (zdůrazňovaly potřebu společenských reforem ve prospěch lidí), věda a technika se stala hybným motorem společenského pohybu v 19. století

umění: soupeření akademického klasicismu inspirovaného antikou a romantismu (rozvinul individualitu, pěstoval temné stránky života, všímal si lidí žijících na okraji, nositeli „SP“ byli příslušníci vyšších a středních vrstev, kteří byli motivovaní soucitem s chudými, převážně ženy

motivem charity majetných vrstev byl jejich zájem o udržení společenské stability (hladomory byly až do 30 let 19. století), hladomory a nepokoje měly za příčinu podporu charitativních akcí – sbírky šatstva pro chudé před zimou, stát a církev se spojily v pokusu o systematické řešení situace chudiny – zákon o principu vyrovnávajícího příjmu do výše životního minima nemajetným lidem (přetrvává dodnes)

odpovědnost za chudé postupně přebíraly orgány státu, regionu a obce, r. 1862 rakousko uherský zákon, kde chudinské břemeno nese obec

situace v USA: přebírání alžbětinského zákona v jednotlivým amerických státech, ve federální ústavě péče o chudé deklarována jako záležitost jednotlivého státu, federace se začala angažovat až na sklonku občanské války tzv. Freedmanův výbor: ustanovení první celostátní agentury pro sociální záležitosti (poskytování podpory lidem bez domova z důvodu války, zdroj obživy, podpora černochů, organizování vzdělávacích kurzů, ale po krátké době opět přešla starost z federace na jednotlivé státy

IV. Počátky sociálního zabezpečení a konstituování sociální práce

2.pol.19.stol. = šíření socialistických idejí, které se opíraly o kritiku stavu společnosti, ale v hospodářských vlivných sférách je názor, že za selhání si může neschopnost. lenost lidí (tento názor byl podporován Darwinovou teorií o původu druhu na principu přírodního výběru = princip vítězství silnějšího nad slabším)

SP jako samostatná profesionální specializace vznikla v průmyslových zemích západní Evropy a USA až na konci 19. st.

→ vznikají státní systémy sociálního zabezpečení, které ale nepočítají s využitím mnoha lidí, dávky jsou adresovány nejnuznějším, jejichž postavení bylo zoufalé, stát chtěl odstraňovat zneužívání dávek

přelom 19. a 20. stol. = některé politické strany a nevládní organizace chtějí zavádět plošné podpory hendikepovaným, ale tento trend se prosadil až mezi světovým válkami a zřetelně až po 2. světové válce

Rakousko – zavedeno zajišťování některých skupin lidí pro případ nouze, nemoci a stáří = penze pro státní úředníky, v Německu pokus o první sociální pojištění (Bismarckovy reformy)

v církvi během 19 století: první iniciativy které jsou předchůdci některých forem SP:

Německo – Amalie Sievekingová: r. 1832 Ženevská společnost pro péči o chudí a nemocné = zaměřovala se na neprovdané ženy, které by formou zaměstnání našly náplň života, tuto myšlenku realizoval farář Theodor Fliedner: 1836 založil diakonii žen (mateřský dům diakonek a malá nemocnice), pol.19.stol: Johan Wichern založil v Německu diakonii mužů formou azylového domu pro děti z rozvrácených rodin , vychovatelům v tomto azylu se říkalo bratři, Wichern pořádal vzdělávací kurzy, je považován za zakladatele soustavného vzdělávání v sociální péči

Anglie (posléze i v USA) – 70. léta 19. století- * hnutí Společnost charitní organizace(COS) - vychází z myšlenek Thomase Chalmerse (hnutí se kontaktovalo s chudými formou návštěv v domácnostech, tito návštěvníci domácností zprostředkovávali kontakt s dalšími organizacemi, kde mohli dostat práci, právní pomoc, prověřovalo, zda finanční pomoc potřebného je nutná), tato organizace se pokoušela ovlivňovat sociální zákony a v roce 1898 organizovala jeden z prvních vzdělávacích programů v sociální práci

obdobou COS byl v Německu Elberferdský systém – dobrovolníci, kteří byly v kontaktu s minimálně 4 rodinami, znali podobně situaci v rodině, podávali zprávu magistrátu a na jejich doporučení dostávali rodiny dávky

2.pol.19.stol. * YMCA, YWCA = církevní organizace pro mládež, pro mladé lidi, kteří neměli podporu z rodiny, příležitost k mimoškolnímu vzdělání, sportu a rekreaci

* skautingu (necírkevní org.) – poč. 20. století

konec 19. století – Anglie - * „hnutí usuzování“ (settlement movement) – vikář Barnett společně s manželkou založili v r. 1884 v Londýně dům Toynbee Hall , kde Barnett zblízka studoval příčiny chudoby, definovaným cílem jeho práce byla podpora soběstačnosti a podpora poradenství, po jejich vzoru byly podobné domy založeny V New Yorku a v Chicagu, ti, kdo začali s touto formou SP, byly překvapeni vysokou informovaností o jiných lidech a jejich situaci a ochotou nemajetných lidí si pomáhat, dnes je Toynbee Hall považováno za první komunitní centrum, byla o zde uplatňováno první individuální vedení případů (=první pokus o supervizi v SP)

V USA v těchto centrech byly nabízeny vzdělávací a rekvalifikační kurzy pro dospělé

80.leta 19. století – Anglie - zavedeny funkce rozdělovatelů zdravotních podpor (=almoners), almoners měli tři funkce: hodnotili finanční situaci pacientů, při úmrtí poskytovali poradenství, poskytovali domácí péči a pomůcky = tato práce je prvním pokusem o zavedení systematické případové práce

paralelně také pracovali církevní řády zaměřené na charitu, také se stávaly partnery státu, 2.pol. 20. stol. - * Společenství misionářek lásky zaměřené na bezdomovce a chudé lidi

V. Zvědečťování oboru podle vzoru medicíny

přelom 19./20. století * první specializované školy sociální práce: Amsterodam, New York, Londýn, nejdříve měly formu krátkých kurzů- v New Yorku v roce 1898 šestiměsíční letní kurz a v roce 1910 dvou leté studium, v roce 1920 již první absolventi magisterského studia sociální práce v Severní Americe, stejně tak vznikaly školy v Evropě i jižní Americe (světské i církevní)

převládající metodou SP byla případová práce a práce s rodinou

významná osobnost: Elizabeth Fryová – zajímala se o vězněné ženy, v londýnské věznice organizoval pro vězenkyně kurzy šití, vymohla, že dozorkyněmi budou zase jenom ženy, po propuštění z věznice hledala ženám práci a ubytování

*první vědecké studie - bída je důsledek nezaměstnanosti a příslušnosti k sociální vrstvě nikoliv jako něco, za co plně odpovídá ten, kdo v bídě žije

před 1. světovou válkou se v SP prosazuje metoda skupinové a komunitní práce – významná osobnost: Octavia Hillová- v Anglii průkopnice skupinové a komunitní práce, snažila se zlepšit velkoměstskou chudinu, podpora výstavby bytů, zakládání dílen, klubů a hřišť

v USA – velkým tématem SP je přistěhovalectví – významná osobnost: Jane Addamsová – zakladatelka Hull House (středisko pomoci přistěhovalcům)

průkopníky profesionální sociální práce byly ženy, zakladatelky ženského hnutí považovaly SP a rodící se nové zaměstnání za nástroj k emancipaci žen, do dnešní doby přetrvává feminizace sociálního pracovníka

poč. 20. století – dochází v SP ke specializaci – v roce 1905 v nemocnici v Bostonu - první skupina zdravotních sociálních pracovnic ze zdravotních sester, následně pak například psychiatrické zdravotní sociální pracovnice

zároveň dochází v SP ke snahám k zvědečtění SP, první pokusy o systematický výzkum (studium podmínek dělníků)

charakteristickým rysem poč. 20. století je přejímání medicínského jazyka, významná osobnost: Mary Richmondová, r. 1917, dílo Sociální diagnóza (klient je vnímám jako součást rodiny a společenské skupiny, cílem SP je objektivní zhodnocení potřeb klienta a zprostředkování adekvátní pomoci), další dílo Co je případová práce (popisuje případovou práci jako metodu, která pomáhá klientovi uvědomit si jeho možnosti a vypracovat program směřující k přijatelnějšímu životu)

zároveň nevládní charitativní organizace začínají spolupracovat se státními institucemi

→→→ SP se tak stává oborem, který je součástí systému sociálního zabezpečení, je propojena se zdravotnictvím a školstvím, rozvíjí se státní sociální služby a * první národní společnosti sociálních pracovníků

VI.Sociologizující a psychologizující etapa

-období mezi válkami, poválečné období – bohatnou evropské státy, zesiluje u méně majetných států pocit, že by měli mít účast na bohatství těchto států

-USA: r. 1935 přijat zákon o sociálním zabezpečení=garance každému občanovi jistý minimální životní standard, * systému sociálního zabezpečení (sociální pojištění placenému pojištěnci, veřejná podpora financovaná z rozpočtu federace, státu a místních dodání-dětem, starým lidem, slepým, matkám s malými dětmi, zdravotní a sociální služby)

SP začala být ovlivňována psychologii a pedagogikou, sociální případ je posuzován v kontextu osobnostního výboje, je rozebírána vědomá i nevědomá motivace klienta, a vliv minulosti

před 2. sv. válkou - V.P. Robinsonová: významné dílo Měnící se psychologie v případové sociální práci – důraz na psychologizující hledisko před sociologizujícím hlediskem

po 2. sv. válce v USA zaveden systém kontrol v domácnostech lidí, kteří pobírali dávky, ženy bydlící s jakýmkoliv mužem přišly o dávky na nezaopatřené děti, tato situace trvala až do 60. let 20. st., kdy byla provedena studie Michaela Harringtona: Jiná Amerika (studie ohledně toho, že si lidé v nouzi za svoji situace ne vždy mohou oni sami).

konec 40 let. * Maxwell James - na půdě psychiatrie vzniká model terapeutické komunity, jedná se o model ústavní péče, který se šíří do práce s hendikepovanými lidmi, aj., u drogově závislých se hovoří o tzv. daytop (posílání principu spoluzodpovědnosti klienta na výsledku a průběhu léčby, oslabení úlohy profesionála)

r.1953 – Chad Varah (anglikánský kněz) – systém telefonické pomoci v krizi, který se po Evropě šíří jako linky důvěry, prvními dobrovolníky byli zaškolení věřící

VII. Stát blahobytu a meze zaopatřování

60. léta 20. st. v USA – program boje s bídou (War on Poverty) – podpora i úplným rodinám s děva nezaopatřenými dětmi, programy předškolní výchovy, rekvalifikační kurzy, zlepšování úrovně výživy nemajetných osob s dětmi, v závislosti na příjmu dostávali lidé poukázky na jídlo, palivo do vozidel, dětské jídlo a na přídavky na penzi

SP se dostává více do sféry státu, ideologové, kteří chtějí prosazovat programy, které jsou nekompatibilní s programem vládnoucích stran skoro nikdy neuspějí

Evropa - * dvou modelů sociálního státu (sociální politiky)

1) Skandinávie – univerzalistické pojetí role státu vůči sociálnímu hendikepu – plná zaměstnanost, klade se důraz na větší úlohu SP, vytváří se systém redistribuce prostředků a agentury poskytující sociální služby, od 80. let tento model kritizován pro finanční náročnost a nízkou efektivitu sociálních služeb, ale snahy tento systém obhájit, protože pomáhá vytvářet pracovní příležitosti, začínají se ale uplatňovat úsporná opatření v podobě snížení dávek v nezaměstnanosti, zvyšování hranice odchodu do důchodu, podpora adresnosti dávek

2) Německo, Rakousko, Francie – korporativistický model sociálního státu – zdroj společenské stability je ve vyjednávání mezi jednotlivými sociálními aktéry, podpora rodiny jako přirozená podpůrná instituce, sociální pojištění, sociální dávky ze státního rozpočtu, sociální pracovník vstupuje do hry až v momentě, když selže primární systém podpory státu (sociální pojištění, rodina, apod),

v Anglii – reziduální pojetí sociální politiky = zásah státu pouze v nejnutnějších případech a jen u těch lidí, kde niko jiný nemůže pomoci

VIII. Hnutí lidských práv, svépomoci a dobrovolnictví

velký vliv studie zdůrazňující lidská práva hendikepovaných r. 1961 Ervin Goffman – Asylums – Goffman se nechal zaměstnat v psychiatrické léčebně, za pomoci pozorování a rozhovorů s pacienty sbíral údaje o praktikách v PL jako zbavování občanské identity pacientům, odebírání jejich věcí, ostříhání, ústavní oděv, apod), toto nazval degradačním rituálem, podařilo se mu odstranit kritiku antipsychiatrického hnutí (ideologem tohoto hnutí byl Thomas Szasz, Mýtus o duševní nemoci – nemoci jsou pro psychiatry pouze nálepkami pro udržování mocenské převahy nad pacienty)

poslední desetiletí 20. století = éra lidských práv, r. 1848 Všeobecná deklarace lidských práv přijata OSN

60. léta – politické otřesy v západních zemích, hnutí hippies, SP se přiklání k modelu založenému na posilování solidarity a odpovědnosti v občanských komunitách

v 70. letech nastává boom dobrovolnických organizací včetně necírkevních, nejvíce v USA, šíří se hnutí svépomocných skupin (první svépomocnou org. byla organizace Anonymních alkoholiků, založená v roce 1939 v USA. v 80 letech AA působili v 115 zemích)

Svépomocné skupiny a dobrovolnické skupiny jsou projevem rostoucího občanského sebevědomí a zároveň reakce na chybějící profesionální služby, dochází k postupnému rozšiřování okruhu působnosti včetně rozšíření o oběti trestných činů, domácí násilí

v 80 letech využívali svépomocné skupiny statisíce lidí - princip činnosti: oslabení pocitů izolace u lidí s jakýmkoliv problémem, emocionální a někdy i jiná podpora členů, zvládání těžkosti tím, že postižený pomáhá s touto těžkostí někomu jinému, prosazování zájmů skupiny ve veřejném prostoru →→ hutí svépomocných skupin přineslo diskuzi nad tím, zda je nutné, aby byla SP profesionalizována.

velkými tématy SP se staly ženská práva a feminismus, etnické menšiny dosáhly rovnoprávnějšího postavení s bílou většinou, významnému posunu se dostalo v oblasti dětských práv, svých práv se začali domáhat homosexuálně orientovaní lidé (společným jmenovatelem byl boj za sociální spravedlnost)

nyní probíhá diskuze o sociálních právech občanů a jejich zakotvení v závazných normách

Ústava, LZPS – obsahuje v podobě nároku pomoc v hmotné nouzi, ve stáří, vzdělání, na práci, na svobodnou volbu povolání, ochranu zdraví

Rovnost příležitostí = princip, že nikdo nesmí být hendikepován v dosažení k přístupu ke vzdělání a k práci

Trendy SP: témata spojená s etnickými menšinami v západoevropských zemích, deprivační vlivy velkých měst, trvale se SP věnuje problémům spojených s chudobou, stářím, delikvencí mládeže, nezaměstnaností, apod.

Domácí tradice sociální práce (str.111 -153)

Sociální práce do druhé světové války:

Středověk –nejstarší organizovanou pomoc potřebným poskytovala církev, péče se stala předmětem činnosti náboženských obcí řeholních řádů a klášterů, na hladomory, epidemie církev reagovala zakládáním ústavů při klášterech, nemocnic, útulků pro chudé, slepce, sirotky, apod. (z dnešního pohledu se jednalo o instituce smíšeného charakteru)

-nemocnice a chudobince = špitály, budovány podél středověkých potních tras (původní funkcí bylo poskytování střechy nad hlavou poutníkům), první špitál 929 v Praze, Boleslav I, přednostně do špitálů byli přijímání ti, kteří měly nadační nárok (dávali špitálu dary, odkázali majetek), zbylá místa byla doplňována chudinou, soustava špitálů téměř zničena husity v období revoluce, ale ani husité nedokázali jinak nemocným a chudým pomoci., ve 13 a 14. století došlo k nárůstu nemajetných, proto se církev byla schopna postarat pouze o nejpotřebnější, proto iniciativu převzala i města (zaměstnávala a vyplácela lékaře, opatrovníky chudých), byla otevřena městská zařízení, kde byla nabízena základní bezplatná lázeňská péče

-na sklonku středověku spolky nábožensky založených žen, tzv. bekyně, přijímaly životní styl jeptišek, ale neskládaly kongregační slib – ošetřovaly nemocné, pečovaly o odložené děti, byly závislé na darech, jejich záslužnou činnost omezilo husitské hnutí, zanikly v 16. století

-nejčastější a nejosvědčenějším prostředkem získání okamžité podpory v bylo prošení almužny od domu k domu - žebrota , žebráci se uchylovali především k Praze, muselo se užívat represivním prostředků – žebráci byli vyháněni, trestáni

-vznikala cechovní bratrstva a sdružení, cechy byly stavovskými zařízeními, pečující o řemeslníky stejného řemesla a jejich rodiny, byla dodržována cechovní pravidla, potlačovaly konkurenci, měly vlastní cechovní pokladnu

Renesance a doba osvícenská- vznik nové společenské třídy – měšťanstvo, měšťanstvo částečně přebírá iniciativu vedle církve, došlo k rozvíjení organizované léčebné péče, první nemocnice r. 1484 – Městský špitál

- od 16. st. – sirotčince (ústavy pro výchovu opuštěných dětí, např. Vlašský špitál, který se staral o nemocné, ale i osiřelé děti

- ošacení a stravu dostávali chudí prostřednictvím institutu „nadání“ – tento institut spravoval dědické odkazy

- r-.1529 – kancléř Adam z Hradce zřídil záložnu

-r. 1637 zřízeny ohřívárny pro žebrající

- dělení žebráků na domácí (měli prostor, kde byla žebrota trpěna – u kostelů, , lázní, špitálů)) a přespolní (přespolní vyháněni z města), tzv. tříbení žebráků (= třídění žebráků, pokud žebrák prokázal, že , že nemá možnost jinak se živit, pak mu bylo vydáno povolení k žebrání → státní (královská či městská) sociální péče má nadále v tomto období represivní charakter

- v 16. a 17. století je rozvoj měšťanské péče zbrzděn díky rekatolizaci země (= posílení moci církve) a habsburské monarchii, r. 1620 zřízena pražská nemocnice Milosrdných bratří, jednalo se o nemocnici která poskytovala zdravotní péči a zároveň špitál poskytoval sociální péči

- 18. st. Evropa – změny v sociální a ekonomické sféře - snahy o budování léčebných a azylových zařízení, opatření hraběte Jana Buquoye r. 1779 – ústav chudinských Spolek lásky k bližnímu

- období vlády Marie Terezie: soustava obecného školství, reorganizace univerzitního studia (odnětí jezuitům, zrušení řádu jezuitů r. 1773), velký problém byly děti ulice (děti rodičů, kteří sice pracovali, ale o děti se nestarali), kapacita existujících ústavů nestačila, proto rodičům těchto dětí bylo nařizováno pod sankcí ztráty podpor posílání dětí do tkalcovských škol (= typ obecných škol, děti zde byly za práci placeny → rodina měla příjem), později do výuky zařazeno šití, pletení a předení, výuka čtení a psaní pouze dvě hodiny týdně

- konec 18. st. – katolická církev pod vlivem reforem přichází o rozhodující postavení v oblasti péče o chudě, Josef II zrušil některé hygienicky nevyhovující špitály, zřídil nové zdravotně-sociální chorobince, r.1789:chorobinec s oddělením pro duševně nemocné muže a ženy, porodnice, r. 1790: Všeobecná nemocnice, r. 1784: nalezinec ve Vídni s péči o nalezené i nemanželské děti, r. 1789 pražský nalezinec (dnes Zemský ústav pro péči o dítě) měl funkci útulku pro nemanželské děti, z tohoto zařízení byly umísťovány děti do pěstounských rodin, později začal přijímat i děti z ulice a děti narozené v jiných zařízeních, Josef II určoval pravidla fungování ústavů → předpisy pro fungování, farní chudinské ústavy, které se staly základem veřejného chudinství (poslání ve sbírkách, dědických darech)

Rakousko – uherská monarchie do první světové války-r. 1863 majetek farních ústavů byl převeden na příslušné obecní chudinské pokladny, r. 1868 - chudinský zákon (= povinnost obce pečovat o občana, který se ocitl v nouzi a příslušel do obce, ale až poté, co byla vyčerpána možnost osob ze zákona žadatele pečovat), jednalo se o poskytnutí nezbytné výživy, strava, ošacení, otop, ošetření v nemocnici, péče, výchova potomků

- další forma péče – umístění do obecních ústavů (chorobinec, chudobinec) nebo do ústavů cizího (tedy jiné obce), nemajetný občan mohl být ubytován v obecním domku (pastoušce), stravoval se u obyvatel obce (jednou denně), obec měla povinnost zaopatřit člověka v případě okamžité nouze nebo onemocnění člověka i osobu nepatřící do obce, pokud na to neměla peníze, pak tato povinnost přešla na vyšší celky, postupně přešel podíl chudinských nákladů na jednotlivé země tedy správní jednotky podobné dnešním krajům(jednalo se o: ošetření chudých ve veřejných nemocnicích, ošetření chudých choromyslných v zemských ústavech, o porody chudých nemanželských matek v zemské porodnici, o částečné náklady za ošetření chorých, za pobyt opuštěných chudých nemanželských dětí v nalezinci do 6 let

- 19. st. – proces industrializace, zbídačování širokých vrstev obyvatelstva, práce dětí velmi nízkého věku, nedostatečná péče o děti a mládež, nárůst tuláctví, kriminality a žebrota

r. 1811 – občanský zákoník – první právní forma zabezpečující postavení dítěte v rodině, nárok na výživu, výchovu, ochranu soudem, r. 1869 – školský zákon upravující i zřizování ústavů pro děti zanedbané a zpustlé, ale fakticky tyto zařízení neexistovala (péče o děti byla jen na papíře), r. 1852 – trestní zákon upravoval, jak chránit mládež proti nezákonnému jednání jiných osob, ale neřešil, jak pracovat s ohroženou mládeží, významné instituce - Jednota pro blaho opuštěných káranců, Spolek pro blaho nuzných dívek, …), první vychovatelna pro chlapce v r. 1183 v Libni, dále Olivovna v Říčanech, zemská vychovatelna z ro. 1885

- poč. 20 st. – došlo k postupnému přeměňování péče o potřebné děti na organizovanou péči postavenou na principech individualizace a prevence, r. 1902 * Zemský sirotčí fond, který přispíval na děti v cizí péči, r. 1904 * nestátní okresní komise pro péči o mládež (patronace na potřebnými dětmi), výkonnými orgány byli obecní úředníci, jejich činnost byla doplňována aktivitami soukromých spolků

- postup poskytnutí pomoci byl určován žádostí potřebného, pokud žádost nevyhovovala, pak byla zamítnuta, pomoc měla vyhovět základním třem požadavkům: uspokojení životních potřeby obdarovaného, uspokojení morální potřeby dárce a uspokojení sociální potřeby společnosti

- industrializace si vynutila nové formy sociální práce (snaha seznámit se lépe s potřebným a tak mu účinněji pomoci), společnost si postupně začala uvědomovat, že potřebný jedinec v roli žadatele je součást společnosti a krátkodobá pomoc neodstraní příčiny chudoby → * aktuální potřeby stanovení objektivních měřítek na základě kterých by se dala posoudit žadatelova potřebnost (každý, kdo nebyl soběstačný mohl být poslán do donucovací pracovny = sociální opatření bylo represí)

Od vzniku samostatného státu až do konce druhé světové válkynově vzniklý stát převzal legislativu RU, nelehká situace v zásobování potravinami, RU před převratem zabavila zemědělské produkty → závislost na dovozu, průmysl byl orientován na výrobu válečnou, proto bylo nutné změnit výrobu, velký vliv celosvětové krize (1937)

-zhoršené životních podmínek, vzrůstající nezaměstnanost → nárůst nemocnosti a úmrtnosti, nárůst sociálně patologických jevů jako alkoholismus, prostituce, trestná činnost mladistvých, rozvody, ale díky dobré finanční politice se naše měna stabilizovala a patřila k těm, které měly důvěru, snížilo se vystěhovalectví např. do Ameriky, prodlužila střední délka života, zárukou stability byla střední třída, velmi ceněna byla státní služba pod penzí, kvalifikovaný dělník našel uplatnění i v zahraničí, zedníci pracovali pouze část roku, horníci období nezaměstnanosti využili pro stavbu vlastního domku, v rodinném hospodářství na venkově pracovala celí rodina, dělníci žádali záruku stálého zaměstnání, sociální jistoty ve stáří, nemoci a nezaměstnanosti, bezpečnost práce, demokratizace byla chápána jako cesta k socializaci společnosti, i rolníci byli silnou vrstvou, která chtěla vlastnit pozemky, které doposud vlastnila šlechta

- základním cílem sociální politiky Československa bylo zlepšení sociálních poměrů širokých vrstev = snaha o nápravu největších sociálních rozdílů daných majetkovou rozděleností společnost, zásluha o uchování demokratického charakteru první republiky, první skupina potřebující sociální ochranu byly váleční veteráni, invalidé, pozůstalí z války (ženy a děti), dělníci nesly následky války, především zdravotní (tubera), nezaměstnaní, nemajetní nájemníci bytů (odkázáni na libovůli majitelů domů), ohrožení nekvalifikovaných osob (museli přijmout každou práci za nízké peníze), ženy a děti nižší peníze za práci než muži

- sociální péče byla zajišťována kombinací veřejnoprávních a soukromoprávních institucí a církevních, ale vznikají dobrovolnické organizace se sociálním zaměřením, ne však podle potřeby-důsledky války přinutily k intenzivnějšímu rozvoji sociální péče, prioritou se stalo zdraví, do popředí péče o stravu ve škole, vznikají aktivity Ochrana matek a dětí (= poradny na snížení kojenecké a dětské úmrtnosti), * Ministerstvo sociální péče (= sociálněpolitická problematika, péče o mládež, péče o válečné poškozence, bytová a stavební péče, ochrana spotřebitelů a družstevníků), nové zákony, sociální pojištění (materiální pomoc v nemoci, stáří a invaliditě), stát podporoval spolky, které měly význam pro společnost (Masarykova liga proti tuberkulóze, Ústřední prázdninová péče, ČS červený kříž), obecní samospráva měla samostatnou působnost v chudinské péče (i když

pod dohledem státu) – rozšiřování a podpora ústavů, ozdravovny, denní útulky pro děti, starobince, mateřské školy, prázdninové osady pro chudé děti.

MSP spolupracovala s dalšími ministerstvy, na sociálních aktivitách se podílely odborné úřady a ústavy (např. živnostenské inspektoráty, apod), do sociálních opatření garantovaných státem patřila: řízená distribuce potravin, péče o poválečné poškozence, péče o nezaměstnané, ochrana žen, dětí a mladistvých, veřejná chudinská péče a péče o mládež

- další oblastí byla péče negarantovaná státem, např. péče rekreační, činnost Červeného kříže, ochrana ženských zájmů, volnočasové aktivity, dobrovolnické spolky s opravdovým zaujetím (dobrovolnictví přineslo i komplikace, a to neúplnost, nevyhraněnost, nekoordinovanost laického nadšení)

- ve veřejnoprávní sféře se podařilo sjednotit zdravotní, sociální a výchovné složky na úrovni okresů a docílit tak, komplexní pojetí sociální péče

- vzdělávání sociálních pracovníků a jejich profesionalizace: první generace odborně vyškolených sociálních pracovníků (bez titulu, slušného zabezpečení, zajištění existence), proto průkopníky sociální práce byli lékaři, právníci, pedagogové, s růstem sociální péče vzrůstala potřeba profesionálních sociálních pracovníků s odborným vzděláním, první pokus o odbornost byl desetidenní kurz pořádaný Českou zemskou komisí pro péči o mládež v roce 1917, autorkou první zmínky o sociální práci v tisku byla Alice Masaryková v roce 1914, r. 1918 zřídila Česká zemská komise na návrh Anny Berkovcové Zemskou vyšší školu sociální péče s ročním studiem (ve skutečnosti šlo o návrh Masarykové), později rozšířeno na dvouleté pomaturitní studium a škola byla přejmenována na Vyšší školu sociální péče, ale veřejnost a úřady odmítaly akceptovat odbornost nově vzniklého povolání sociálních pracovnic, docházelo k záměnám s profesí ošetřovatelek a pěstounek →→→ sociální pracovnice zformulovaly tři podmínky pro výkon sociální práce:

1/profilování sociální péče jako samostatného pracovního oboru

2/vybudování soustavy samostatného sociálního školství na základě sociálních věd skutečným potřebám sociální práce

3/hodnocení sociální práce jako odborného výkonu, tedy SP musí vykonávat síly na základě odborné kvalifikace

Absolventky založily spolek s názvem Organizace absolventek VŠSP, který byl partnerem pro vyjednávání se státem. V roce 1927 tato organizace intervenoval o státu, aby místa pro sociální službu byla výhradně obsazována kvalifikovanými sociálními pracovníky = první zformulování definice sociální práce a to jako snah za zlepšení hospodářských, existenčních, právních a zdravotních poměrů lidí, kteří nejsou schopni se hájit samostatně

významnou osobností A. Masaryková - předsedkyně české sekce přípravného ČS sjezdu sociální a zdravotní péče před mezinárodní konferencí v Paříži, , npř. příspěvek I.A. Bláhy, který definoval SP jako specializovanou činnost represivní, preventivní či směřující k odstranění sociálních nedostatků a tp za předpokladu, že je vykonávána na základě odborné přípravy, SP se od příbuzných oborů lidí svojí metodou a rozsahem, všímá si všech stránek lidské osobnosti, studuje je, organizuje nápravu, racionalizuje ji, zkoumá příčiny i účinky, vedle teorie je potřeba i povahových předpokladů

-bylo zřejmé přesně vymezit obsah povolání sociální pracovnice, Vostřebalová ve svém příspěvku toto přesně vystihla slovy: omezit stále přetrvávající ideu almužnictví, čímž myslela důraz na preventivní poskytování péče

-studium na VŠSP poskytovalo vzdělání v teorii, které bylo doplňováno exkurzemi do zařízení a praxí s výcvikem, studium bylo ukončeno závěrečnou zkouškou s povinností předložení písemné páce, úlohu této školy převzala Masarykova státní škola zdravotní a sociální péče (vznikla z podnětu lékařů), výuka měla vysokou úroveň, byla rozdělena na teorii, nemocniční praxi a praxi v sociálních a zdravotních institucích, na úseku sociální péče se o rozvoj zasloužili manželé Krakešovi (Krakešová dílo: Psychogeneze sociálního případu ), tato škola zanikla v padesátých letech, protože převládl na rozhodujících místech názor, že sociální pracovníci nebudou potřeba

-střední sociální školy vznikaly od roku 1926 jako součást odborných škol pro ženská povolání, prvotně byly osnovy poplatné osnovám škol ženských, pak se postupně přibližovaly odborným školám, nejlepší podmínky

měla brněnská odborná škola (zásluha M. Trnkové), která využila tradice spolku Vesna, její vysoká úroveň podnítila spolupráci s vš pedagogy a následně byla v roce 1946 zavedena vysokoškolská forma studia sociální práce

-r.1930-35 obd. otevřené diskuze ohledně společenského postavení profese SP, SP jako profese nebyla považována za samostatnou profesi, proto nebyla oficiálně uznávána a náležitě hodnocena (příčiny byly v krátké moderní tradici sociální péče, faktu, že se jednako o převážně ženské povolání, vedení a rozhodování o sociální péči bylo svěřeno tradičním profesím

- r. 1935-40 – sociální práce již tvořila uznávaný prvek života společnosti, o nové výrazy jako sociálně potřebný, či sociálně slabý, veřejná sociální péče není výtvorem dobrovolníků, ale součást povinné činnosti státu, pokud stát rozhodl svěřit sociální práci odborníkům, pak ti musejí mít odpovídající pracovní zázemí, kam klienti mohou docházet, sociální pracovník vede osobní spisy klienta a připravuje se na jednotlivé kauzy, spolupráce s dobrovolnými pracovníky je prospěšná, ovšem odpovědnost musí zůstat na profesionálovi

-Ústřední sociální ústav založen v roce 1919 při MSP, zaměřen na studium sociálních věd, propagační činnost a měl funkci poradního sboru MSP, stát se díky němu kontaktoval s evropskými a zámořskými státy a napojil se na mezinárodní org., odborně konzultoval návrhy zákonů, v rámci ústavu byla založena Sociální poradna, která se stala cvičným pracovištěm studentek VŠSP a Masarykovy státní školy, Sociální poradna byla první institucí řízenou sociálními pracovnicemi, cílem byla situační pomoc v tísni, poradenství, poskytování materiální pomoci. účastnila se zhodnocení posouzení žádostí o nouzové ubytování asi 1200 žadatelů, organizovala pomoc při zřícení obchodního domu, v roce 11938 zabezpečila německé uprchlíky z českého pohraničí, tento ÚSU založil pro děti bez domova Ústřední dětskou ochranovnu (za ve spolupráci s pedagogy rozhodovala o umístění dětí v DD nebo rodinné kolonii

-PP byla stabilizována v roce 1930 zřízením kolonie pěstounské péče (nepravidelná neohlášená kontrola pěstounů ze strany Odboru péče o mládež v Praze)

- sociální pracovníci byly zaměstnány tako v Sociálním ústavu v Krči, tzv. Masarykových domovech – jednalo se o systém pavilonů pro péči o dospělé dle typu postižení, zcela detašovány byly dětské ústavy, které měly charakter ozdravoven a zotavoven, sociální pracovnice působily na rodinné poměry, aby se děti mohly vrátit do vyhovující rodinné situace

-v roce 1937 začala pražská obec pokusně organizovat bytovou službu v obecních domech postavených pro sociálně slabé občany, sociální pracovnice docházeli za klienty, ale tato péče byla přerušena válkou

- dobrovolnickou činnost znemožňovaly násilné zásahy státu během okupace a po převratu r. 1848

- další oblast práce SP: největší pozornost se upírala na děti, *Poradny pro matku a dítě, tyto poradny měly postupně nahradit církevní péči, úřadovny Okresní a městské sociální péče, Masarykovy ligy proti tuberkulóze, apod.

- sociální pracovnice do praxe zavedli individuální případovou práci, převzaly kontrolu nad případy , prováděly plánovité organizování sociální a zdravotní péče, vykonávaly poradenství, vyšetřovaly sociální případy, vypracovávaly odborné sociální diagnózy, nejvíce se sociální pracovnice uplatňovaly v různých typech poraden, které později přešly pod stát (poradna pro volbu povolání, poradna pro dušení zdraví, venerické poradny, tuberkulózní poradny, apod)

- Obecně působnost sociálních pracovnice dle zaměření na cílové skupiny: oblast zdravotní, sociální, osvětovou a státní správu

- spolupráce státní správy s péčí dobrovolnickou byla běžná, převládala spíše činnost zaměřená na zdravotní problémy klientů, v meziválečných letech byla dobrovolnická činnost nutní, dobrovolníci byl vyjednávači mezi profesionálem a adresátem péče

- Eva Taussigová zpracoval kolektivní studii zaměřenou na profil sociální pracovnice pro III mezinárodní konferenci SP V Londýně (znalost prostředí, odborná znalost, znalost zákonů, ….)

Stavovská sdružení sociálních pracovnice a jejich činnost – jedná se aktivity vyvíjené především Organizací sociálních pracovnic (OSP), tato org. vydával časopis Sociální pracovnice, prostřednictvím časopisu odborníci a veřejnost se seznamovali s trendy v sociální práci, poskytoval názory na sociální práci z pohledu sociálních pracovnic, reportáže ze zahraničí) a dále se podařilo vybudovat knihovnu, pořádala exkurze do různých zařízení sociální péče, odborné přednášky, semináře, propagační činnost, prosazoval platové úpravy, vlastnila rekreační objekt, činnost byla ukončena rokem 1848

Propagace SP – problém informovat veřejnost prostřednictvím tisku o SP, vliv politických stran, další možnosti propagace byl film

Sociální zákonodárství bylo na vysoké úrovni, ale to neznamenalo, že se uspokojivě dařilo řešit vzniklé problémy např. v péči o válečné poškozence, nezaměstnanost, apod., trend vybudovat samostatný systém soudnictví pro mládež, ale v ČSR neexistovaly specializace sociální práce

SP od druhé světové války doposudPoválečné období-ovlivněno sociálním projektem lorda Beweridge, první změny sociální politiky a tudíž i SP začaly ihned v roce 1945 – znárodnění majetku osob spolupracujících s fašisty a odsun německého a maďarského obyvatelstva = zvýšení podílu vlivu státu na přerozdělování majetku, snížení sociální a příjmové rozdílnosti a tím se změnila sociální a třídní struktura obyvatelstva , snížil se počet nejchudších a zároveň nejbohatších, vliv předválečné tradice charitativní sociální péče, vliv exilu

po válce byly státem zřizovány čtyřleté vyšší školy sociálně-zdravotní (původně odborné školy pro ženská povolání) – orientovali se na zdravotní a vychovatelskou činnost

r. 1945 – dekretem prezidenta republiky byla zřízena Vysoká škola politická a sociální, jednou z fakult byla sociální fakulta (měla pobočku i v Brně, později v Brně * Vysoká škola sociální), ale obě školy v roce 1949 zrušeny

r. 1945-1948 – soulad západních a východních vlivů

r. 1948 –vláda jedné politické strany, diktatura proletariátu, převzat model centrálního plánování i v oblasti sociální politiky a sociální péče, výrobní prostředky znárodněny, tím se předpokládalo, že dojde navždy k odstranění chudoby, nezaměstnanosti, sociální problémy byly chápány jako přežitky kapitalismu, stát na sebe převzal podstatnou část majetku (znárodnil) a tím na sebe převzal sociální ochranu a sociální zabezpečení obyvatelstva, sociální politika a sociální péče byly závislé na státních úřadech, sociální péči se nevěnoval pozornost, protože se předpokládalo, že všechny problémy zmizí, jakmile se odstraní třídní rozdíly →sociální práce se tak stala nežádoucí disciplínou, nepovažoval se za vhodné používat slovo sociální problém, chudí lidé, ale chudí lidé se označovali termínem osoby s nedostačených příjmem, pojem chudí lidé patří do kapitalismu, předpokládala se plná zaměstnanost, vše se řídilo shora, realizátory pak byly národní výbory, které spadaly pod MV, v NV pracovaly sociální pracovnice a sociální pečovatelky.

pozn. v terminologii: termín sociální péče = sociální práce

30. 6. 1948 zrušeno domovské právo a bylo nahrazeno československým státním občanstvím a tím přešla na stát povinnost sociálního zabezpečení. na stát přešly všechny charitativní ústavy, domovy odpočinku, dětské domovy, výchovné ústavy řízené doposud církvemi. Byl zrušen ČS ústav práce, jediným zaměstnavatelem se sta stát.

zákon č. 99/1948 – zákon o všeobecném národním pojištění – poskytoval minimální zabezpečení všem občanům, všichni byli na této formě zabezpečení závislí včetně bývalých majitelů podniků, kterým byl znárodněný majetek

Postupně zrušeny sociální pojišťovny, ukládané prostředky lidí byly převedeny do Ústřední národní pojišťovny. Bylo odděleno nemocenské pojištění od důchodového, oba druhy pojištění byly zestátněny a styl se jednotné pro všechny zaměstnance. Stát tyto prostředky přerozděloval podle třídního původu.

Sociální péče byla redukována především na poskytování finančních dávek , zcela byly eliminovány individuální snahy člověka.

1.pol. 50 let – redukce sociálních služeb, násilné odebírání charitativní práce z rukou charitativních organizací a dobrovolnických organizací , sociální péče byla roztříštěna mezi státní resorty, změny probíhaly i ve školství (vytvořeny školy středního typy – vyšší školy sociálně zdravotní a později školy specializované pro výchovu středního zdravotnického personálu se speciálními větvemi pro vychovatelky se sociálním zaměřením, nakonec zbyla jedna škola Vyšší sociální škola, od roku 1959 při této škole vznikla dvouletá nástavba s názvem Střední škola sociálně-právní v Praze, sociální práce byla trnek v oku pracovníků ministerstev, protože výchova sociálních pracovníku nepřímo potvrzovala skutečnost, že i v socialismu existují lidé, kteří potřebují sociální pomoc. Důraz byl kladen na sociálně-právní ochranu, pod tímto názvem se skrývala sociální práce. SPO se zaměřoval na mládež, osoby staré, práce neschopné, na pracující na závodech a na oblast bytové péče. Po smrti Gottwalda a Stalina, se objevil názor, že sociální služby nemohou být jen věcí příslušných komisí NV, ale obyvatelstvo musí myslet na osoby, které potřebují službu a že určitý typ lidí má přirozený zájem o sociální práci.

I přes nepříznivé podmínky pracovaly sociální pracovnice velmi obětavě, systematicky a iniciativně, neformálně se organizovaly, předávaly informace, vzniklo jakési hnutí zdola

šedesátá léta – komunisté tvrdili, že Československo přešlo z období diktatury dělnické třídy do fáze lidové demokracie a později do fáze socialistické společnosti, v této době docházelo k určité renesanci institucí sociální politiky např. řádové sestry se mohly vrátit do léčeben pro nevyléčitelně nemocné nebo psychiatricky nemocné. Až v druhé polovině 60 let došlo k formulování nové koncepce sociální politiky a znovuobnovení sociální peče = snaha o reformu společenského systému, snaha o omezení postavení státostrany, vše bylo ukončeno 21.8.1968 (invaze států Varšavské smlouvy), jednalo se o změny označované Pražské jaro 1968 či socialismus s lidskou tváří. Byly pořádány konference, kde se otevřeně mluvilo o chybách v sociální politice, vyšla první učebnice sociálního zabezpečení, došlo o obnově sociální práce jako vědního oboru (Šálková, Schimmerlingová, Kvízová-Novotná), r. 1965 * ČS sociologická společnost, jsou obnoveny katedry sociologie, * řada výzkumných ústavů zabývající se sociálními problémy, některé teze se staly součástí Akčního programu spojovaného se jménem Dubčeka, tento program se nikdy neuskutečnil, v roce 1969 * Společnost sociálních pracovníků, v roce 1973 se ale změnila v sekci sociálních pracovníků jako součást České lékařské společnosti Purkyně. Tato sekce se snažila inovovat SP až do roku 1990, usilovala o zvýšení kvalifikace sociální pracovníků. Byl udržen systém sociálního školství (hrozilo to, že budou školy pouze střední).

V období reálného socialismu byly sociální problémy často interpretovány jako nemoci, proto byly medikalizovány – řešením byla represivní institucionální forma – zavírání pacientů do psychiatrických léčeben, protialkoholních léčeben, LDN, domovů důchodců. Tato forma péče začala být zpochybňována a objevují se inovativní trendy například v přístupu ke starým lidem (MUDr. Trojan – koncepce gerontologických poraden)

sedmdesátá léta a osmdesátá léta = období normalizace, sociální zabezpečení spadalo pod MPSV a částečně MV a MS, dávky důchodového zabezpečení spady pod Úřad důchodového zabezpečení, služby sociální péče a dávky poskytovaly NV, * posudkové komise, dávkové komise, komise pro rodinu a děti, všechny tyto organizace byly ovládány komunistickou stranou, ale poučili se z předchozího období, uvědomili si, že sociální otázky je třeba řešit i v socialismu, proto měla sociální práce možnost pomalého rozvíjení, byla obnovena činnost sociálně-právních školy, prodloužena mateřská dovolení na dva roky, později tři roky, rozšířena byla pečovatelská služba o staré lidi, objevily se myšlenky na budování domovinek (azyly pro staré lidi, objevují se domovy soustředěné péče o staré lidí, zdatně pracovali OPD (odbory péče o dítě), r. 1978 příručka Péče o děti. Sociální práce se nerozvíjela jako odborná disciplína, ale jako tematika nutná pro praxi, které se věnují osvícení lidé, propojování sociální a zdravotní tematiky. Významné osobnosti: Krakešová, Trojan, Bureš, Charvátová, apod. Ve velkých závodech se přirozeně rozvíjela sociální práce (byla systematizována funkce sociálního pracovníka – přešla sem řada odborníků, kteří byli vyloučeni z VŠ, výzkumných ústavů), sociální služby se přesouvají na závody – péče o pracovníky se změněnou pracovní schopností, ženy s malými dětmi, svobodné matky, sociální pracovnice se starají o propuštěné z vězení, zařazování občanů cikánského původu), organizují

se kluby důchodců, apod., původně zavrhovaná sociální práce se pomalu neviditelně obnovuje, vycházejí první články o prostituci na ulici, o prostituci žen z domácností, užívání drog, píše se o bídném postavení cikánského obyvatelstva, tím že jim byl násilně změněn styl života, objevují se kusé informace z různých metod sociální práce ze Západu, starší sociální pracovníci se otevřeně hlásí k brněnské sociologické škole, otevřeně s e hovoří u profesoru teorie a státu Fouskovi, Bláhovi apod. Probíhají různé výzkumy, ale jsou možné je publikovat pouze formou výzkumných zpráv. na školách. Konají se různé konference zaměřené na sociální psychologii, psychoterapii, práci s občany cikánského původu, zde se setkávají lidé názorově si blízcí. Je vydáván časopis Sociologický obzor, který se částečně zabývá sociálními tématy. Ale mnohá témata byla cenzurována, protože výsledky mohly ovlivnit život socialistického člověka (jednalo se například o informace o drogově závislých, alkoholismu, sebevražednosti, mentálně retardovaných, apod). Nesměly se zveřejnit, přesto některé tajné údaje pronikly a vycházely v samizdatech – Listy, Svědectví, 150000 slov, Index, Charta 77 (jednalo se o informace o rasismu, bídě Romu, nízkých důchodech starých lidí, dlouhé čekací doby na umístění v DD, otřesné podmínky na gerontologických odděleních, nízká porodní váha novorozenců, četnost úmrtnosti novorozenců, četnost vrozených vývojových vad v průmyslových oblastech. Specializované VŠ vzdělání sociálních pracovníků bylo zrušeno, střední vzdělání se zaměřovala na výkon správních předpisů, sociální práce jako obor byla podceňována, degradována, ale přesto se rozvíjela. Byli SP, kteří nezneužívali svého postavení, ale lidem pomáhali. V polovině 80. let se zrodilo ve Výzkumném ústavu práce a sociálních věcí úsilí o sociální plánování- vypracování metodiky, jak objektivizovat potřeby, jak plánovat prostředky pro rozvoj podnikových sociálních institucí. Podniky z podnětu pracovnice MPSV Šálkové přejali tuto metodiku(metodika péče o lidské zdroje neboli sociální práce), na každých 2500 pracovníků má být jeden sociální pracovník. některé výrobní podniky byly zastaralé, proto politické vedení schválilo záměr hledat formou výzkumu řešení sociálních otázek, až bude zastaven provoze některých velkých podniků Chyběli sociální pracovníci s vysokoškolským titulem, velkou úlohu o znovuzrození myšlenky SP s VŠ vzděláním měla H. Šálková, jednalo o možnosti zřízení kateder sociální práce. Zároveň I. Tomeš aj. Šandera dali podnět k vypracování koncepce sociální politiky, tento podnět obsahoval i koncepci sociální práce.

Období po roce 1989 – priorita v obnově vzdělávání v sociální práci na Š úrovni a reforma dosavadního středoškolského vzdělávání, současně se objevují nové sociální problémy nebo ty, které se dříve nechtěli řešit, již v únoru 1990 se Tomeš obrátil na univerzity s žádostí o zřízení kateder sociální práce a vytvořil pro tento účel skupinu poradcům, ČS dostalo nabídku pomoci ze zahraničí, a to Nizozemí, USA, Velké Británie. Podařilo se poměrně rychle obnovit vysokoškolskou výuku sociální práce. V Praze pod vedení Šilové * subkatedra sociální práce. Spolupracovali jednotlivé univerzity, pracovala se na psaní skript a knih. katedry měly různou úroveň. Odbornou úroveň formou neoficiální akreditace garantovala nově založená Asociace vzdělavatelů v sociální práci )opírala se o minimální standardy vzdělávání v SP)

*nové sociální problémy: neskrývaná prostituce, začlení tisíce poruštěných vězňů, bezdomovectví, migrace uprchlíků, do popředí se dostávaly otázky postavení menšin, zabezpečení uprchlíků na našem území, cizinců s přiznaným dočasným pobytem, cizích dělníků pracujících na černo, otázky řešení pomocí ženám, které byly zneužívány sexuálním průmyslem, obětem násilí, CAN, drogově závislých, lidé závislý na hracích automatech, ale i romských rodinám, které emigrovaly a nedostaly statut uprchlíka a musely se vrátit.

Hlavním trendem byla snaha o deinstitucionalizaci sociálních služeb, t. vytváření alternativ k tradiční, většinou ústavní péči, masivní nástup nestátních organizací. Novinkou byly neprofesionální sociální služby poskytované dobrovolníky, * nevládní organizace. Mezi státními e nestátní organizacemi vznikalo napětí, objevuje se nutnost vzájemné spolupráce. Zcela novou oblastí sociální práce se staly alternativní tresty a alternativní postupy trestního řízení, soudy zřizují funkci probačních pracovníků. ČR usiluje o přijetí do EU, proto je nutné koordinovat legislativu a praxi v sociálních službách včetně výchovy sociálních pracovníků. je nutné řešit specifické problémy, jako je otevření hranic a migrace přes území republiky. Pouhé převzetí metod sociální práce je nefunkční. Jedná se o období anomie (období, kdy staré hodnoty neplatí a nové ještě nejsou přijaty). Proto je nutné hledat nové přístupy v sociální práci.

Společnost sociálních pracovníků a Komora sociálních pracovníků – hájí zájmy sociálních pracovníků, vznikají organizace, které se sdružují pod instituce stejného typu (Asociace linek důvěry) jsou partnery pro státní správu při tvorbě zákonů, tvorbě standardů sociální práce a pravidel akreditace sociálních služeb.

SP je obor s nekončícím procesem, který dohání měnící se společnost. SP nebude mít níkdy dlouhodobě stabilní, jednoznačný obsah, nikdy nebude možné tuto disciplínu dlouhodobě vyučovat řadu let stejným způsobem. V tom je obtížnost i výzva sociální práce.

-