Marie Šimáková

V letošním školním roce bylo prostřednictvím svých vyučujících anglického jazyka více než padesát

studentů nominováno do konverzační soutěže v anglickém jazyce.

Poté, konkrétně 9. prosince 2019, nominanty čekala

didaktická část soutěže skládající se z poslechových aktivit a úkolu,

který prověřil znalosti z oblasti gramatiky a slovní zásoby. Deset

nejlepších studentů postoupilo do závěrečné části, kde se

prostřednictvím anglického jazyka vyjádřili k tématům jako migrace

cizinců, vliv nových médií na mladistvé či genderovým otázkám apod.

Nutno podotknout, že jazyková úroveň všech deseti

účastníků finálního kola byla opravdu velmi vysoká, dle názoru poroty

sahající nad úroveň maturitní zkoušky z anglického jazyka. Odpovědi

však kromě vysoké jazykové úrovně v sobě obsahovaly i důkaz toho, že

všichni soutěžící měli značný společenský přehled, a tudíž jejich

odpovědi byly promyšlené, někdy i s filozofickým nádechem.

Vítězkou letošního ročníku konverzační soutěže v anglickém

jazyce se stala studentka 2.D oboru Informační služby Tereza Jurašová

(titulní foto), která naši školu bude reprezentovat v kole krajském.

Student 3STB oboru Strojírenství Rostislav Vinškovský se umístil na 2.

místě a krásné 3. místo obsadila studentka 2.E oboru Pedagogické

lyceum Tereza Chudáčková (oba jsou na další fotografii)

Všem účastníkům tímto děkujeme za jejich účast (finalisté

viz foto), vítězům gratulujeme a Tereze Jurašové držíme palce v kole krajském.

K O N V E R Z A Č N Í S O U T Ě Ž V A N G L I C K É M J A Z Y C E

2 0 1 9 / 2 0 2 0

Č Í S L O 4 — P R O S I N E C 2 0 1 9

R O Č N Í K X X I V . , Š K O L N Í R O K 2 0 1 9 / 2 0 2 0

Z P R A V O D A J S P Š

S T R O J N I C K É A S O Š P R O F .

Š V E J C A R A , P L Z E Ň

U V N I T Ř T O H O T O

V Y D Á N Í :

K O N V E R Z A Č N Í

S O U T Ě Ž

V A N G L I C K É M

J A Z Y C E

2 0 1 9 / 2 0 2 0

1

N Á V Š T Ě V A

F R A N C O U Z S K É

K O L E G Y N Ě N A

N A Š Í Š K O L E

2

5 . P R O D E J N Í

V Ý S T A V A V E

S P O L U P R Á C I

S E S T A C I O N Á -

Ř E M Č L O V Í Č E K

3

V Á N O Č N Í Ť U K Á -

N Í

3

Z A Č E R N Ý M

P A R T Y Z Á N E M 1 4

G R U Z I E A A R -

M É N I E 4 . Č Á S T

5

A U T O Ř I :

Ing. P. Hlávka

Mgr. H. Křivohlavá

Mgr. M. Šimáková

Mgr. I. Tomášková

Ing. J. Vejvarová

Ing. P. Vlček

B. Bláhová

Stránka 2 R O Č N Í K X X I V . , Š K O L N Í R O K 2 0 1 9 / 2 0 2 0

V odborných hodinách, na kterých nemohli z časových

důvodů být přítomni učitelé anglického jazyka, se role

překladatele ujali úspěšně sami studenti a podrobně objasnili

probíhající aktivity. Výměna informací i sdílení vzájemných

zkušeností proběhly i při neformálních příležitostech

a osobních setkáních

V závěru týdne paní Aschmit seznámila většinu tříd

s historicky známým městem Carcassonne a jeho okolím

formou prezentace, která byla zakončena krátkým kvízem

testujícím zábavnou formou znalosti českých studentů

o Francii. Během pobytu v Plzni paní Aschmit kontaktovala

několik firem, ve kterých se snažila zajistit několikatýdenní

odbornou praxi svým studentům pro příští školní rok.

Týden strávený s francouzskou kolegyní proběhl

v příjemné atmosféře, úspěšně a byl přínosem pro obě

strany.

Helena Křivohlavá, Iveta Tomášková

V průběhu prvního prosincového týdne (2. 12. – 6. 12.)

navštívila naši školu v rámci programu EU „ERASMUS +“ paní

Frédérique Aschmit, vyučující anglického jazyka na střední

škole Jules Fil v malebném městě Carcassonne ve Francii.

Cílem pobytu bylo bližší seznámení se se systémem českého

středoškolského vzdělávání, porovnávání metodických forem

ve výuce a výměna pedagogických zkušeností.

Paní Aschmit navštívila celkem osm hodin

anglického jazyka u různých vyučujících v různých třídách,

kde měla možnost vidět hodiny zaměřené nejen na

konverzaci, odbornou angličtinu, ale i na různé prezentace či

přípravu studentů k maturitní zkoušce. V průběhu týdne se

paní Aschmit také zúčastnila výuky některých technických

předmětů, a to mechatroniky, CNC programování

a strojírenství a dalších odborných předmětů: pečovatelství,

zdravotní tělesné výchovy a organizace volného času.

N Á V Š T Ě V A F R A N C O U Z S K É K O L E G Y N Ě N A N A Š Í Š K O L E

Stránka 3 R O Č N Í K X X I V . , Š K O L N Í R O K 2 0 1 9 / 2 0 2 0

N Á V Š T Ě V A Z H O N G K O N G U

Jiřina Vejvarová

V úterý 10. prosince studenti a studentky humanitních

oborů (třídy 1.A, 1.BC, 1.D a 1.E) soutěžili v psaní na počí-

tači. Úkolem bylo opsat co nejrychleji 5minutový text

a dodržet stanovenou maximální hranici chybovosti.

Všichni opisovali zadání v programu ATF, ve kte-

rém pracují od začátku školního roku. K tomu, aby práce

byla úspěšná a aby nebyli diskvalifikováni, bylo třeba psát

s přesností 0,5 % chyb (stejně jako při soutěžích pořáda-

ných Státním těsnopisným

ústavem). To se podařilo jen

zhruba jedné třetině soutěží-

cích.

Výsledková listina

zahrnuje 10 nejlepších sou-

těžících seřazených podle

počtu napsaných čistých

úhozů za minutu při dodržení

přesnosti psaní.

V Á N O Č N Í Ť U K Á N Í

Zuzana Knězová 1. D 217 čistých úhozů za minutu

Eliška Baxová 1. A 213 čistých úhozů za minutu

Aneta Špetová 1. A 211 čistých úhozů za minutu

Filip Kobza 1. BC 204

Lucie Fastová 1. A 193

Aneta Boudová 1. E 187

Nikola Šimandlová 1. A 179

Chelsea Comans 1. D 178

9.– 10. Klára Weberová 1. D 171

9.– 10. Nicole Martínková 1. A 171

připravily zábavný program. Byl zaměřený na kolektivní hry,

výtvarné práce a pohybové hry v tělocvičně. Klienti a žákyně

si ke konci společně zazpívali. Všichni si program velice užili.

Barbora Bláhová, 2.BC

V pátek 6. 12. 2019 se v rámci předmětu Organizace

volného času konala 5. prodejní výstava ve spolupráci se

stacionářem Človíček pro osoby se zdravotním postižením.

Konala se v učebně č. 34, mohli jste si prohlédnout nebo

zakoupit drobné výrobky vyrobené klienty DS Človíček. Díky

studentům a učitelům se podařilo vybrat částku 8 211 Kč,

kterou ve Človíčku využijí k další podpoře projektu

„Malování“. Malou ukázku obrazů vytvořených klienty jste

mohli vidět na nástěnce umístěné před třídou, ve které se

konala prodejní výstava.

Dále také byla možnost k zakoupení vody, čaje

a láhve na pití k podpoření projektu „Voda pomáhá“ bude

stejně jako v loňském a předloňském roce použit na zajištění

svozu a rozvozu klientů s těžkým kombinovaným postižením

do zařízení: Stacionář Soběkury, Plamínek Merklín, Domov

Radost a Stacionář Človíček. Prodejem se podařila vybrat

částka 830 Kč.

Žákyně 2.BC si pro klienty Stacionáře Človíček

5 . P R O D E J N Í V Ý S T A V A V E S P O L U P R Á C I S E S T A C I O N Á Ř E M Č L O V Í Č E K

Stránka 4 R O Č N Í K X X I V . , Š K O L N Í R O K 2 0 1 9 / 2 0 2 0

Petr Hlávka

Ve čtvrtek 8. srpna 2019 ve 4:32 hod. nastupuji s kolem do

vlaku, na svém trekovém kole mám sbaleno na několik dní,

vešlo se tam i ukulele. Ve vlaku si ještě rekapituluji cíl cesty –

navštívit pamětníky a místa partyzánských aktivit, v nichž byl

jednou z hlavních postav Černý partyzán – Josef Serinek.

Inspirovala mě kniha Jana Tesaře Česká cikánská

rapsodie, (Triáda, 2016) se zaznamenanými vzpomínkami

Josefa Serinka, (obr. 1, *25. 2. 1900 Bolevec, + 14. 6. 1974

Svitavy), československého příslušníka protinacistického

odboje romské národnosti. Za druhé světové války byl vězněn

v koncentračním táboře Lety, odtud uprchl a se stal partyzán-

ským velitelem na Českomoravské vrchovině.

Přestože se prokazatelně účastnil ozbrojeného boje,

byl vyznamenán pouze medailí Za zásluhy, která se udělovala

za vojenské činy vykonané mimo boj.

V 8 hod. vystupuji v České Třebové, ve městě kde

strávil dětství fotograf, hudebník, spiso-

vatel, sběratel písní a folklóru Karel

Plicka. Dnes mám namířeno odtud

přes Litomyšl a Svitavy do Poličky. Po

hezké pěší zóně se dostávám na ná-

městí a odtud do městského infocen-

tra. Podle mapky okolí, zde získané,

a posilněn kakaem a palačinkou z

bistra, vyjíždím jižně od města na Koz-

lovský kopec (601 m n. m.) s rozhled-

nou (vyhlídková plošina 634 m n. m.).

Rozhlednu po půlhodině čekání přijíždí

v 10 hod. otevřít člen místního Klubu

českých turistů. Za dobrého počasí je

odtud vidět Králický Sněžník (47 km) i nejvzdálenější Sněžka

(100 km), dnes ale není vidět. Od rozhledny jedu po cyklotra-

se 4219 převážně s kopce do Litomyšle.

V Litomyšli procházím nejprve upravenými klášterní-

mi zahradami (dle aktuální terminologie „zelenou pouští“) k

zámku zapsaného na seznamu UNESCO s davy turistů a pak

dolů na náměstí, které již není tak výstavné, ale o to autentič-

tější. Město rodiště Bedřicha Smetany, Jiráskovy Filosofské

historie, spousty galerií a například muzea Josefa Váchala.

Dojídám polévku a nade mnou na stěně hotelu Zlatá hvězda

informuje pamětní deska, že zde prožila své poslední dny

Božena Němcová.

V poledním vedru jedu mírně stoupající cyklotrasou

182 a 4205 do Kukle. Odtud jedu vlevo po zelené turistické

značce k pramenu řeky Svitavy po bývalé zemské hranici

mezi Čechami a Moravou a podél hlavního evropského rozvo-

dí mezi Severním a Černým mořem.

V rodišti mecenáše Oswalda Ottendorfera a Oskara

Schindlera, zachránce Židů ve druhé světové válce, navštěvu-

ji na historickém dlouhém náměstí infocentrum, kde zjišťuji z

mapy okolí, že neexistuje přímá cyklotrasa do Poličky. Neod-

pustím si vzpomínku na Portu. V pátek 5. července 1974

jsme ve zdejším divadle s ústeckým Krakatitem získali třetí

místo v oboru Moderní trampská píseň. V Portýru napsal Mi-

roslav Kovářík: „… mírně jsem zjihl při písničce Ráno, kterou

zpíval kamarád z ústeckých časů Kapitán Kid...“ Poprvé za-

Z A Č E R N Ý M P A R T Y Z Á N E M

P R V N Í D E N : N Á V Š T Ě V A Č T Y Ř M Ě S T V P O D H Ů Ř Í

Obr. 1

(Foto Wikipedie)

Obr. 2

Pohled západním směrem k Litomyšli, v popředí chata Maxe

Švabinského.

Obr. 3

Pramen Svitavy je vyschlý.

Obr. 4

Ve městě Svitavy teče korytem řeky trocha vody z rybníků

nad městem.

https://www.kosmas.cz/nakladatelstvi/760/triada/https://cs.wikipedia.org/wiki/Josef_Serinekhttps://cs.wikipedia.org/wiki/Československá_medaile_za_zásluhy

Stránka 5 R O Č N Í K X X I V . , Š K O L N Í R O K 2 0 1 9 / 2 0 2 0

zněla píseň Rosa na kolejích od Wabiho Daňka. V soutěži

folkových skupin byla první skupina Bohdana Mikoláška s

písní Ticho o Janu Palachovi – „… zemřel živý člověk a mrtví

zůstali žít …,“ za nimi skončili Marsyas.

V 15 hod. posilněn dršťkovou vyjíždím po cyklotrase

24 podél Svitavy na jih do Hradce nad Svitavou, pak na zá-

pad po cyklotrase 4022 přes Radiměř vystoupám na Poličský

vrch (672 m n. m.). Do Poličky, cíle dnešního dne, přijíždím v

16:30 hod. Po ubytování v hotelu (spíš velice slušné ubytov-

ně) Opus a po večeři z vlastních zásob, se vydávám na pro-

cházku středem města obklopeném zachovalým systémem

středověkých hradeb a parkem s rybníkem na místě vodního

příkopu. Město má velice příjemnou až intimní atmosféru.

Známé je jako rodiště hudebního skladatele Bohuslava Marti-

nů a místo několika hudebních festivalů.

Méně je již známé, že bylo 19. prosince 1944 do

města nasazeno čtyřicetičlenné protipartyzánské Jagdkoman-

do gestapa, v jehož čele stál Ludvík Schulz. V únoru 1945

bylo nahrazeno vlasovci.

Bylo to v důsledku narůstající aktivity partyzánských

skupin; město se postupně stalo centrem jejich rozsáhlého

operačního území. Integrující osobností protifašistického

odboje se zde stal Josef Serinek poté, co se dostal do kontak-

tu s českou odbojovou organizací Rada tří. Převážně z uprch-

lých sovětských zajatců Serinek vybudoval třicetičlenný lesní

partyzánský oddíl. „Já jsem chtěl boj, kdyby šlo jen o nějaké

schovávání, tak bych tam nebyl,“ svěřil se po válce. Mezi

akce oddílu patřily akce vyhazování mostů do vzduchu, nebo

trestná výprava do Přibyslavi proti četníkům, kteří v říjnu

1944 zastřelili představitele Rady tří generála Vojtěcha Lužu.

Sám Serinek se účastnil osvobozování Bystřice nad Pernštej-

nem, když odzbrojil posádku vojenského lazaretu v tamní

škole.

Bilance dne: ujeto 64 km, 734 m převýšení, nejvyšší

dosažená kóta 672 m n. m.

Foto: Wikipedie, Petr Hlávka

(Pokračování)

Zdroje:

Wikipedie

TESAŘ, Jan. Česká cikánská rapsodie. Praha: Triáda, 2016.

Krajinou příběhů http://www.krajinoupribehu.cz/bohy-

pribehy-pametniku/

CHADIMOVÁ, Jana. Konec druhé světové války v Poličce. Ba-

kalářská práce. Vedoucí práce: Mgr. Dušan Foltýn. Praha:

Pedagogická fakulta Karlovy univerzity, 2011. Dostupné onli-

ne. S. 23, 48-52.

https://dspace.cuni.cz/handle/20.500.11956/38882?

show=full

V Přibyslavi před 75 lety: při odplatě za smrt generála tekla

krev. Dostupné online.

https://www.pribyslav.cz/v-pribyslavi-pred-75-lety-pri-odplate-

za-smrt-generala-tekla-krev/d-74150

Kronika města Bystřice nad Pernštýnem od války světové.

Dostupné online. S. 102-3 https://www.bystricenp.cz/pdf/

kronika%20-opravena.pdf

Obr. 5

Poličská radnice a morový sloup

Obr. 6

Polička žije odkazem B. Martinů

Petr Vlček

Na maršrutkovém nádraží nečekáme

dlouho, asi za 40 minut pojedeme do

Akhaltsikhe, odtud by snad měla nava-

zovat maršrutka do Alchakaliky. Dál si

musíme najmout taxi, neboť na armén-

ské hranice maršrutky nejezdí. Do Al-

chakaliky přímé spojení neexistuje, prý

je tam těžká a neudržovaná cesta. Jak

se později ukázalo, druhým důvodem

zřejmě bude i to, že pohraniční „okres

Alchakalika“ je na okraji zájmu Gruzín-

ské vlády. Žijí tu „údajně méněcenní

lidé“ (Arméni, Turci a Rusové), a tak

sem vláda neinvestuje a infrastruktura

je na špatné a nízké úrovni.

Řidič naší maršrutky nám i-

hned dohodil v Akhaltsikhe taxikáře

ochotného nás odvézt až na hranice.

Chvíli váháme, pak snižujeme cenu

a nakonec si taxi najímáme. Na hranice

je to ještě 115 km a taxi nás bude stát

100 GEL. Jako bonus nás odveze do

nedalekého horského klášteru Saphara

nad městem Akhaltsikhe (na prvním

obrázku, na druhém jsou výhledy od

kláštera).

V malebné přírodě na jihozá-

padě Gruzie (poblíž hranic s Tureckem)

leží zdánlivě nenápadný klášter. Jeho

základy byly pravděpodobně položeny

v desátém století, ovšem hlavní stavba

komplexu – kostel sv. Sáby byl postaven

G R U Z I E A A R M É N I E – 4 . Č Á S T

N E B E Z P E Č N Ý A D L O U H Ý T R A N Z I T D O A R M É N I E ( J E R E V A N )

http://www.i-triada.net/index.php?menu=katalog&str=detail.php&id=127https://www.kosmas.cz/nakladatelstvi/760/triada/http://www.krajinoupribehu.cz/col/272/josef-serinek.htmhttp://www.krajinoupribehu.cz/bohy-pribehy-pametniku/http://www.krajinoupribehu.cz/bohy-pribehy-pametniku/https://dspace.cuni.cz/handle/20.500.11956/38882?show=fullhttps://dspace.cuni.cz/handle/20.500.11956/38882?show=fullhttps://www.pribyslav.cz/v-pribyslavi-pred-75-lety-pri-odplate-za-smrt-generala-tekla-krev/d-74150https://www.pribyslav.cz/v-pribyslavi-pred-75-lety-pri-odplate-za-smrt-generala-tekla-krev/d-74150https://www.bystricenp.cz/pdf/kronika%20-opravena.pdfhttps://www.bystricenp.cz/pdf/kronika%20-opravena.pdfhttps://www.bystricenp.cz/pdf/kronika%20-opravena.pdf

Stránka 6 R O Č N Í K X X I V . , Š K O L N Í R O K 2 0 1 9 / 2 0 2 0

až ve třináctém a čtrnáctém století.

V šestnáctém a sedmnáctém století byl

klášter ohrožován ze strany Turků,

ovšem největší krizí prošel až ve století

devatenáctém, kdy se celá Gruzie do-

stala pod nadvlá-

du Ruska. Tehdy

byla poškozena

větší část interié-

rů a nástěnných

maleb (ty nejcen-

nější v kostele

sv. Sáby zůstaly

naštěstí relativně

zachované). Te-

prve po osamo-

statnění Gruzie

se opět správy

ujala pravoslav-

ná církev, která

zde sídlí dodnes

a je zde zastou-

pena menším

množstvím pří-

tomných mnichů

ve věku od dva-

ceti do zhruba

čtyřiceti let

V době

tureckých nájez-

dů si mniši postavili nad klášterem

ochrannou hradní pevnost a ukrývali se

tam nejen oni, ale také nejcennější iko-

ny, obrazy a poklady z kostela. Dnes je

hrad ve zříceninách. Pod hradem je

samotný kostel se zvonicí a o kousek

dál stojí privátní areál ubytoven mnichů.

Z kláštera je

překrásný výhled

na okolní hory,

údolí řeky Mtkva-

ri i město Akhalt-

sikhe. Klášter

stojí na strategic-

ké poloze.

V r a c í -

me se do údolí

řeky Mtkvari a

stejnou cestou

jako včera dojíž-

díme pod pev-

nost Khertvisi.

Následuje třetí

a poslední za-

stávka v útulné

hospůdce, paní

vrchní má z nás

radost a směje

se na nás. Ujišťu-

jeme ji, že jde

pravděpodobně

o poslední setká-

ní…

Pokračujeme údolím řeky Pa-

ravani a oddělujeme se tak od včerejší

cesty. Občas končí asfaltová silnice a

mění se v prašný úsek.

Z krásného horského údolí

vjíždíme do ošklivého města Akhaltsi-

khe, které by se dalo zdánlivě přirovnat

k cikánskému ghettu. Jeho atmosféra je

depresivní. Oba jsme rádi, že město

pouze projíždíme ve zdánlivě bezpeč-

ném autě. Samotný pohyb po městě, v

horším případě nocleh, by byl nepříjem-

ným zážitkem na cestě. Místy jsou ulice

prašné. Někde jsou tu i čtyřjazyčné nápi-

sy – gruzínština, arménština, turečtina i

občas ruština. Město leží poblíž trojmezí

Gruzie – Arménie – Turecko a na hranič-

ní přechod s Tureckem je odtud 15 km,

na gruzínský asi 45 km. Sem míří naše

taxi. Za sovětských dob bylo Akhaltsikhe

velmi průmyslové

město a prožívalo

rozkvět, vedla sem

trať z Turecka

i s Tbilisi, fungovalo

tu i mezinárodní

let iště. Protože

S S S R b y l

s Tureckem ve stu-

dené válce, byla tu

i velká vojenská

posádka.

Centrum a

většina města leží

nad údolím řeky,

kterým jsme sem

přijeli. Začíná tu

velikánská náhorní

plošina ve výšce

2000 mnm. Plošina

se táhne až do Ar-

ménie naším smě-

rem a obklopují ji

hory o výšce až

3300 mnm. Má

hrubý tvar obdélníka (jakýsi kostrbatý

elipsoid) o rozměrech 60 km x 30 km.

Je to to v podstatě rovina v horách

s krásnými kvetoucími lukami, několika

vesnicemi a také jezery, některá z nich

jsme viděli cestou (Kchancali, Akhmuz,

Bagdasheni a největší Madatapa u hra-

nic). V Arménské

části je plošina sou-

částí náhorního ná-

rodního parku Lake

Arpi se stejnojmen-

ným obrovským

jezerem.

Z Akhaltsikhe jede-

me po plošině směr

Kulasi, kde je želez-

niční uzel. Trať

z Tbilisi se tu rozdvo-

juje, jedna větev

vede do Turecka,

kde je před hranice-

mi přerušeno něko-

lik kilometrů koleje,

takže je neprůjezdná

a větev do Akhaltsi-

khe je již od osamo-

statnění Gruzie

v takzvané výluce,

prý kvůli opravám.

Nedaleko Kulasi je

také vidět to, co

zbylo z mezinárodního a vojenského

letiště Akhaltsikhe. Prý se také opravuje

Stránka 7 R O Č N Í K X X I V . , Š K O L N Í R O K 2 0 1 9 / 2 0 2 0

a jeho provoz je omezen.

Za Kulasi už pojedeme dalších

30 km k přechodu po prašné cestě. Je

to mezinárodní silnice s označením

EG61. Někde to vypadá, že se staví

a asfaltuje, ale dělníci se dost často jen

opírají o lopaty a pracovní stroje jsou tu

jako dekorace pro naše výhledy z auta.

Projíždíme krásnou rozkvetlou

loukou náhorní plošiny. Místy jsou tu

vidět na sloupech i modré značky, po-

dobné těm našim (styl KČT), bál bych

ale se v této oblasti po nich putovat.

Přesto, že je náhorní louka krásná, le-

movaná horami, působí tu civilizace

vesnic velmi depresivně, podobně jako

město. K arménským hranicím jedeme

postupně přes tyto vesnice: Ninotsmin-

da, Orlovka, Gerlovka, Empremovka,

Zhdanovakani. Míjíme odbočky i na

další slovansky pojmenované vesnice

např. Spasovka. Slovanská jména proto,

že tu žije početná ruská menšina. Od-

bočky jsou spíše sjízdné terénním au-

tem, ale to tu má málokdo. Každé auto,

které stojí u domu, je zaneseno po celé

karoserii silným nánosem prachu.

Vesnice jsou poměrně velké,

postavené z hliněných cihel a zapuštěné

částečně do země, jakési zemljanky. U

zadních oken domů je vidět sklad potra-

vin jen tak na hromadách či v bednách.

V současném létě době je tu většinou

kukuřice a obilí a zelenina. Protože

v zimě je teplota i -40°C, skladuje se

v tomto období pod okny i maso na klo-

básy. Vesnice nemají školy, ani obchody

nebo hospody.

Protože není v okolí žádný les,

lidé si vyrábí výkalové brikety z trusu

dobytka a jimi v zimě topí. U každého

stavení je vždy velký sklad těchto briket.

Lidé se živí pastevectvím a každé stave-

ní má záhumenky, kde se pěstují bram-

bory a zelenina, případně nízké obilí či

kukuřici, prostě to, co jim vysoká nad-

mořská výška a podnebí dovolí. Musí tu

být velmi těžký život, zvláště když v zimě

je tu až 4 metry sněhu, silnice se prota-

huje jedenkrát týdně a maršrutky sem

jezdí dvakrát denně z Akhaltsikhe. Ob-

last je na okraji zájmu gruzínské vlády

a investic. Plyn sem zaveden není, záso-

bování neexistuje, elektřina se pravidel-

ně vypíná a má přerušované dodávky

téměř každý den, nejbližší pumpa je ve

městě Akhaltsikhe. Ono stačí, když silně

zaprší…

Tyto zajímavosti nám ochotně

vyprávěl náš taxikář. Nebyl moc nadše-

ný, že musí dojet až na hranici po práší-

cí, místy i hodně hrbolaté cestě. V jednu

chvíli jsme dojeli maršrutku, na kterou

nás chtěl vysadit, ale ta odbočovala

a nejela k hraničnímu přechodu.

A tak jsme se postupně doko-

drcali v mlžném prachu cesty

k hraničnímu přechodu Zhdanovakani –

Bavra. Taxikář nás vysadil, rozloučil se

s námi, otočil se a odjel. Ani oproti před-

pokladům nečekal na další kšeft.

Hraniční formality proběhly

velmi rychle, razítko do pasu, formální

dotazy na drogy a totéž na arménské

straně, kde jsme si vyměnili peníze.

V Arménii budeme platit dramy, kurz

dramu: 100 AMD=5 Kč, takže si bude-

me zvykat na jiné nominální částky.

Co teď? Taxi tu žádné nestojí,

ptáme se řidičů odbavených aut, ale ti

nás vzít nechtějí. Do Gyumri, nejbližšího

většího města je to 50 km. První vesni-

ce Bavra je vzdálena 3 km. Maršrutku

ani taxi tam dle slov celníků stejně ne-

seženeme. Jediná možnost je, nechat si

taxi přijet na zavolání z Gyumri, což je

drahé.

Naštěstí se nás asi po 15 mi-

nutách zželelo řidiče náklaďáku, který

jel na kraj Gyumri. Jedeme směr Zigakb-

jur a začínáme serpentinou sjíždět

z náhorní plošiny dolů do Gyumri. Silnice

se už od hranic změnila v asfalt a je

celkem slušná. Ani civilizace už nepůso-

bí tak depresivně. Městečka jsou upra-

venější, uklizenější, ovšem výkalové

brikety používají v hojné míře i zde. Ale-

spoň tu ale mají ochody a sem tam lido-

vou hospůdku.

Město Gyumri bylo po staletích

jedním z nejstarších míst kultury armén-

ského národa. Dne 7. 12. 1988 zahynu-

lo na následky ničivého zemětřesení

oficiálně okolo 25 tisíc, neoficiálně 80

tisíc obyvatel, z nichž byla více než třeti-

na dětí. Dvacet let již spojuje postižené

rodiny smíření se ztrátou svých dětí.

Většinou se jim pak narodily další,

z nichž většina nosí jméno svého mrtvé-

ho bratra a sestry, které samy ve svém

životě neviděly. Pro některé rodiče se

staly jakoby zástupci dětí předešlých.

Časté srovnávání vyvolává u některého

dítěte přinejmenším pocit nevůle. Přes-

to nepřestává věřit, že duše bratra nebo

sestry žije s ním, vedle či přímo v něm.

Tak věří Arméni ve více životů a převtě-

lování.

Gumry je velké průmyslové

město, které bylo po zemětřesení vybu-

dováno znovu. Je druhé největší město

Arménie. Přesto, že by asi stálo za ná-

vštěvu, rozhodujeme se dojet do Jereva-

nu. Dopravní infrastruktura je tu daleko

horší než v Gruzii. Sice tu také fungují

maršrutky, ale jen hvězdicovitě z větších

měst do Jerevanu. Maršrutky mezi

ostatními městy, pokud obě neleží na

cestě do hlavního města, nejedí. Jak se

říká cestovatelky, pak funguje metoda

„only taxi“.

Nákladní vůz nám zastavil na

kraji města v téměř průmyslové zóně.

Město je obrovské, ale naštěstí tu fun-

guje cosi jako maršrutková MHD, která

jezdí velmi často. A tak za 45 minut

proplétání městem jsme vystoupili u

autobusového nádraží. Uvažovali jsme i

o nádraží vlakovém, ale to je na jiném

místě a domorodci tvrdili, že vlaky do

Jerevanu jezdí jen dvakrát denně a dnes

už nám ujel. Přímo do Sevanu, což jsme

chtěli původně, nemáme šanci se do-

stat. Jen přes Jerevan. Přímo to jde jen

metodou „only taxi“

Na autobusovém nádraží se

nás ihned ujímá taxikář, který si pro-

střednictvím autobusového nádraží

zajišťuje kšefty. Posílá nás do centrální

pokladny, kde platíme jako za autobus

(lístek stojí 300 AMD), dostáváme do-

konce jakousi čipovou kartu, kterou

nám taxikář ihned odebírá a nasedáme

sami dva do supermoderního taxíku.

S námi jede ještě mladý student, prav-

děpodobně příbuzný našeho řidiče. Začí-

ná jízda hrůzy.

Arogantní řidič spoléhá na

dokonalé zrychlení svého luxusního

auta a dokonalé brzdy. Snad něco ne-

selže. Od začátku kličkuje a myškuje

mezi auty v hustém provozu ještě ve

městě. Leckdy mezi protijedoucím au-

tem a námi je tak 10 metrů. Když je

auto moc blízko, bliká dálkovými světly,

a myslí si „uhni, já jedu“. Cestou sprostě

nadává ve stylu „co se mi sem, ty idiote,

pleteš“. Na polo-dálnici to už není jízda

hrůzy, ale jízda „smrti“. Běžná cestovní

rychlost se pohybuje od 100 do 150

km/h dle momentální situace. A to je

dálnice místy jednosměrná, jde spíš

o širší státní silnici 1. třídy.

V cestě nám stojí nejvyšší hora

Arménie Mt Aragans (4019 mnm) a

silnice ji polopouští objíždí západním

obloukem. Ovšem ukázat na Aragans

Arménovi jako nejvyšší horu, je téměř

urážkou. Nejvyšší horou Arménie zůstal

bájný Arrarat (5165 mnm), který během

válečných dějin v minulosti dostal na

území Turecka. Hora je západně od

Jerevanu vzdálena od centra vzdušnou

čarou cca 40 km. Arménii kdysi patřila

obrovská území od řeky Arras až po

Černé moře. Navíc Turecko podporuje

Azerbajdžán ve sporu o Náhorní Kara-

bach. To jsou důvody válečného stavu

mezi Arménií a Tureckem. Proto je dod-

nes uzavřená hranice mezi oběma státy. Nepronikne tudy ani komár, neexistují

hraniční přechody. Setkal jsem se s touto situací podruhé, neboť na tureckém

území jsem navštívil před několika lety bývalé hlavní město Arménie Ani, které

leží na tureckých březích hraniční řeky Arras. Tehdy jsem přísně střeženou hranici

viděl na vlastní oči. Při arménské genocidě, která následovala po obsazení daro-

vaného území Turky, bylo město vypleněno a zůstal jen archeologický areál staré-

ho města, který se později začal opravovat pro turistický ruch. Stejně je při vstupu

do Ani třeba povolení tureckých úřadů kvůli existenci hraničního pásma…

Naše auto se nebezpečně řítí podél tureckých hranic směr Malik, Talin,

Astarak, Jerevan. Někde v oblasti Talinu dělá arogantní řidič zdravotní přestávku.

Na kraji Jerevanu, u vysokoškolských kolejí, vystupuje mladý pán. A pak jsme se

dojeli na maršrutkové nádraží v Jerevanu, které je hned vedle mezinárodního a

hlavního nádraží vlakového. Náš skvělý, bezpečný a slušný řidič se námi loučí s

nadávkami, že neumíme ani pořádně otevřít dveře jeho luxusního vozu. To se

nám ulevilo. Jsme tu živí a to myslím doslova. Snad se s tím „arogantem“ už ni-

kdy v životě nesejdu.

Je už pozdě k večeru, ale máme štěstí a poměrně brzy jsme vypátrali cenově i kvalitativně slušný hotel blízko u obou

nádraží. Na hlavním nádraží je stanice metra. Za tento den se nám podařilo zvládnout téměř bez čekání přesun dlouhý 350 km.

© 2019 pro školní zpravodaj (Pokračování příště)

Klatovská 109,

301 00 Plzeň

Telefon: 371 510 811 - vrátnice,

371 510 825 - sekretariát.

S P Š S T R O J N I C K Á A S O Š

P R O F . Š V E J C A R A , P L Z E Ň

http://www.spstrplz.cz

Zpravodaj připravuje J. Gruber (gruber@spstrplz.cz). Za obsah příspěvků odpovídají autoři.

Toto číslo vyšlo v prosinci 2019.

V novém roce si nenechte....

(foto JG)