ZVUK ZVUK Zlínského k r aje jaro / léto 2012 Z lín V setín U herské Hradiště K roměříž Časopis pro kulturu a společenské dění tož - Josef Holcman • ozvěny Zlínského kraje - Helena Mráč- ková • osobnosti - Markéta Mercová • paměti - Pavel Macura • tenkrát - Magdalena Preiningerová • malý místopis - Petr Pálka • rozhovory - Bohuslav Matyáš • umění - Pavel Portl • genius loci - Josef Holcman • život - Jiří Severin • literatura - Hana Andronikova • za plotem - Pavel Popelka • dozvuk Šestá dekáda Josefa Holcmana, str. 76. O Jardovi Hovadíkovi, str. 19. Fašank, fašiangy…, str. 101.
Transcript
ZVUKZVUKZ l í n s k é h o k r a j e
jaro / léto 2012Z l í n Vs e t í n Uh e r s k é H r a d i š t ě K r o m ě ř í ž
Časopis pro kulturu a společenské dění
tož - Josef Holcman • ozvěny Zlínského kraje - Helena Mráč-
ková • osobnosti - Markéta Mercová • paměti - Pavel Macura
• tenkrát - Magdalena Preiningerová • malý místopis - Petr
Pálka • rozhovory - Bohuslav Matyáš • umění - Pavel Portl • genius loci - Josef Holcman • život - Jiří Severin • litera tura
- Hana Andronikova • za plotem - Pavel Popelka • dozvukŠestá dekáda Josefa Holcmana, str. 76.
O Jardovi Hovadíkovi, str. 19. Fašank, fašiangy…, str. 101.
EDIT
OR
IAL
Vážení čtenáři,
v době, kdy jsme přemýšleli nad tématem tohoto čísla ZVUKu, jsme absolutně netušili, nakolik bude aktuální, zejména u vrcholných politických činitelů našeho státu. Divadlo jako svět, svět jako divadlo je ono motto a zdá se, že nikdy v minulosti nedošlo k tak výraznému prolnutí obojího. Jistě, zcela oprávněně můžete namítnout, že jedním ze základních cílů divadla je realistická, dramatická, satirická, absurd-ní i humorná reflexe společnosti (tedy světa), což je samozřejmě v po-řádku, ale určitou „divadelní“ raritou se zdá být veřejné vystupování některých našich politiků, zvláště těch zastupujících nejmenovanou koaliční stranu…
Zapátráme-li v médiích (a nejde v žádném případě o bulvár), na-jdeme novinové titulky typu: Veverky berou hercům práci! Kočí vrací úder: Nemám AIDS ani kapavku! Absurdní reality show ničí politiku apod. Člověk zdejších poměrů neznalý by z těchto titulků patrně ne-poznal, že se jedná o zprávy z domácí politiky, s velkou mírou prav-děpodobnosti by je spíše zařadil k zábavnímu průmyslu. Propojenost dokazuje i několik současných divadelních her, např. Nám můžete vě-řit, která diváky zavede na volební sjezd české politické strany, patrně není třeba ani zmiňovat představení Blonďatá bestie nebo loutkovou hru Standa má problém.
Ale svět není jenom politika, přejděme proto raději do bohatého světa lidových zvyků a tradic našeho regionu, z nich některé, např. svatba nebo fašank, kterému v jarním čísle věnujeme značný prostor, mají nesporně charakter divadelního představení. Mají jasně napsaný scénář, pevnou režijní ruku, vynikající herecké osobnosti, výpravnou scénu, úžasné kostýmy a desetiletími nepřekonanou a výraznou dra-maturgickou linii. Stačí si o fašanku zajet do Strání nebo do Komně a tamní svět se vám rozevře v celé své divadelní podobě.
Divadelními herci se občas ve svém osobním životě stáváme všich-ni bez rozdílu, jde jenom o to, abychom při svém vystoupení neztratili svou identitu či charakter a zachovali si vlastní tvář. A nezapomněli přitom na známý divadelní postulát, že divadlo se hraje dobře, špatně a v Brně.
Radek Jančář, odpovědný redaktor
MÁJOVÁMarie Gazdová-Kročilová
U kříža v Bošjačkáchsme sa modljévalimájové růžencespolečně ríkali.
Vážená osobanám ho predríkalaomladina pri tempo sebe hladzela.
Májová trvalapo celučký mesjaca tak každý večérmodlic sa a íst spac.
Chlapčiská tam bolitráva bola hustávjac ích zajímaločím speš chycic chrústa.
Po májovej babyspolu vyprávalya dzecká okoloty sa naháňaly.
Tam sa hnědz poznalogdo sa kemu lúbildzjévčaci chlapčiskochrústa za krk hodzil.
Dobrá to tradycamoc dobrá to bolaludzja sa stretalijakoby u stola.
Vybráno z knihy Pavla Bezděčky a Marie Gazdové-Kročilové Kopa-nice spomjénkami šperkované, 2003.
Vladimír Maděra: Pole válečná(Pavel Macura, Radovan Jančář) ............................. 24
TENKRÁTČeské divadlo v Peru(Magdalena Preiningerová) ...................................... 33
MALÝ MÍSTOPISO počátcích českého gymnázia v Kroměříži(Petr Pálka) ............................................................. 37
ROZHOVORY… s Petrem Michálkem ....................................... 44… s Igorem Stránským a Liborem Vodičkou(Bohuslav Matyáš) .................................................. 48
UMĚNÍ
Kostýmy inspirované životem(Pavel Portl)............................................................ 54Kostýmní a scénické návrhyMiloše Součka (Pavel Portl) ................................... 58Jak to bylo, pohádko? (Hana Kuslová) ................ 60
zase jsem v zimě cosi nasliboval (však jaro bylo daleko) a teď se v tom topím: zajistím napsání úvo-du od některého ze zvučných divadelníků, když za téma tohoto ZVUKu byl vzat svět jako divadlo (a divadlo jako svět). Napíšu Lojzovi Hajdovi, říkal jsem si. Odepsal: Po mamince jsem Hanák, po otci Valach, po srdci Moravský Slovák. Působil jsem v di-vadlech ve Zlíně, na Vsetínsku v Karolince, v Uher-ském Hradišti i Kroměříži. Z toho pochopíš, že ZVUK je časopis mého srdce. Je to můj Hospodin – Čas, kde minulost není jenom minulostí a budouc-nost se rodí v přítomnosti, ovlivněné minulostí – ta stojí pořád přede mnou. ZVUK je pro mne průsečík všech tří časů v jednom přítomném bodě.
No a pak mně do telefonu řekl, že to mně musí stačit, že má jiné starosti: Politici a kmotři si por-cují zemi tak, že v ní nezbude místo ani pro naše kosti. Jejich chování je naředěno konzumem, re-klamou a byznysem. Ale ani herec, který se pouze opírá o svoje placené řemeslo, nevydrží: takové he-rectví je prázdné.
Prázdný je také svět lidí, kteří myslí jen na svoje byty, sídla, odměny a imunity. Nelze jim však upřít, že se jim daří touto prázdnotou zaplnit náš svět. Můj stařeček říkával: politika je šroťák. Jen tak je možno si vysvětlit, že skoro každého, kdo ji okusí, už nepustí. Opravdu bude nutné, aby došly naplně-ní výzvy lidí naštvaných i zakomplexovaných, aby politiku řešila divokost a horkost krve, tak jako je tomu v shakespearovských dramatech? Divadlo je možná ze všech umění to nejkomplexnější. Je schopno podat reflexi o čemkoliv kolem nás, když už ji vládci nemají.
Ještě jednou Hajda, který toto Tož nechtěl psát: Režisér učí druhé to, co sám neumí. Ale má na to odborníky, autora, dramaturga, scénografa, muzi-kanta, výtvarníka.
Problém světa je možná v tom, že hodně lidí dělá to, co neumí, navíc za pomoci odborníků či asistentů: zemědělec šéfa sněmovny, novinář minis-tra vnitra, lékař ministra obrany. Občané je pěkně platí a oni pracují na tom, aby jim politiku zohavili. Na jejich aférách je dobré (pro ně) to, že jedna za-valí druhou. Politika ovšem není špinavost, špina-ví jsou pouze někteří její protagonisté. Je to chyba všech: těch slušných a dobrých, kteří do ní nechtějí vstoupit, a těch lhostejných, kteří už nechtějí jít ani k volbám. Politiky lze vyměnit, národ nikoliv.
Co víme o světě kolem nás? V podstatě to, co nám předhodí média. Občané vidí svět skrze pár egoistických blbců, ale nelekejme se, bez blbosti by ani chytrost neměla význam. Televizní kaná-ly a papírové Plesky nám nepřetržitě vaří vývar z ohně, krve, havárií a podvodů. A my ho hltáme, jako by nic jiného k pozření nebylo. Tento svět mé-dií v podstatě nemá žádného přirozeného nepříte-
le. Nemá oponenta a my při jeho sledování pořád čekáme, že přijde chvíle, kdy slepice zadáví lišku.
Protiváhou tohoto světa by mělo být mimo jiné umění (Hajda: komik musí mít rozkoš ze svobodného myšlení, kterým nakazí diváky). Není vůbec náhodou, že když se má v rozpočtu šetřit, tak je první na řadě právě umění. Když navíc jeho bývalý ministr (kultu-ry, pro změnu taky lékař) si pořídil s poradcem soud-ně trestaným byt u moře, a to až za mořem. A navíc o tom, šibal jeden, ani nevěděl. Hajda mně do telefonu ještě řekl: Žijeme 22 let bez hrůzného světa strachu. Životní situace jsme mohli do roku 1989 hodnotit bez cenzury jenom vnitřně. Strach byl fenomén, kte-rý zachvacoval všechny. Dnes je to obrácené, strach jako kdyby neměl nikdo: všechny skandály a zločinná
jednání veřejných činitelů, které jim beztrestně pro-cházejí, legitimují ty další, ještě horší.
Náš svět je médii p(r)odáván jako negativní diva-dlo. Občan je z toho cynický, apatický, jízlivý nebo agresivní. Ale četl jsem v novinách, že pražské studio Rubín uvádí hru Bestie vrací úder a má to být o Bárto-vi a jeho kočí. I o Škárkovi – o něm řekl jejich předse-da, že k němu nechodil, protože se bál jeho psa. V té inscenaci se říká, že lhal, protože Škárkův pes se bál Johna. V právě skončeném trestním procesu se uká-zalo, že lhali všichni. Ve skutečnosti se John a Škárkův pes měli docela rádi, často si telefonovali a veverky si je nahrávaly. Až budou tyto odposlechy zveřejněny, tak to bude teprv divadlo. Haf.
Eduard Ingriš, český hudební skladatel, fotograf, kameraman, mořeplavec a dobrodruh (1905-1991), odešel v roce 1947 do Jižní Ameriky a usadil se v Peru. Aktivně se zde účastnil spolkového života českých kra-janů a výrazně se podílel na kulturních akcích, které pořádal český klub Masaryk.
tu už objevil několik a v dílnách obuvnické fabriky se daly vyrábět kulisy.“
(Z dopisu E. Ingriše)
„Česká kolonie v Limě nebyla velká, asi tak 50 rodin. Zanedlouho po mém příjezdu do Limy kaž-dý věděl, že se mezi nimi nalézá český skladatel a muzikant Eduard Ingriš. Někteří měli dokonce mé gramofonové desky a skoro každý znal Niaga-ru. Co prý, kdybych na českém večeru v klubu Ma-saryk něco zahrál a zazpíval. K muzice mě každý utáhl na vařené nudli. Šestým smyslem muzikanta jsem vytušil, že by se tu mohlo udělat české diva-dlo. Proč ne? Mladých lidí s chutí ochotničit jsem
„Provisorní sál s více méně provisorním kapes-ním jevištěm. V sále několik desítek židlí, někdy stolové zařízení. Při výpravných hrách obecenstvo často v menšině. Nevadí – herci hrají sami sobě. Mezinárodní publikum: přátelé – cizinci – kteří česky nerozumí: Jihoslované, Rakušané, Němci, Rusové, Angličani, Američani, Francouzi, Italo-vé – ale i Peruánci. A tak se často utíkáme k pan-tomimám. Ale i když nerozumí, bouřlivě tleskají a upřímně se baví. Nalézají u nás kousek Evropy a hudbu, která jim nezní cize.“
(Z kroniky Českého divadla v Peru)
tenkrát / 33
34 / tenkrát
U nás doma
Sloka 2:Podťali lípy nám na náměstína pražce, na klády,do rána změnily klidné štěstíza strach a – brigády.
Refrén:U nás domanení už – není hezky,už tam nejsoujablíčka, hruštičky, švestky…Když zajdeš do polí,kolchoz tě zabolí…u nás doma – bolesti, nářky a stesky…
(Ukázka z programu)
P. S.
Autor skromně podotýká, že práce nekončila pouze smolením textu a veršotepectvím. A taktéž ne rozepisová-ním rolí (často i několikrát), napsáním originální hudby, rozepisováním pro orchestr atp.
…ale též sháněním a doprošováním se jak lidského, tak i divadelního materiálu (kulis, paruk, mastixu atd. do nekonečna), půjčováním a stěhováním vlastního kla-víru (nebo Jardového), ale i ú m o r n ý m i zkouškami (na kterých též často osiřel jen s Jardou či Frantou) – až do nekonečných ranních hodin. A to vše v „rozkošném“ subtropickém tuberkulózním klíma, jaké má Lima.
Avšak bez pomoci Jardy Baumana, jaké nenalezneš, kdybys procestoval půl světa, Franty M. a několika ochot-ných rukou, ani On sám (autor) nebyl by měl úspěch.
Dělal to rád a končí svým veršem z Berny, kterému rozumí jen Ti, co to také měli rádi.
Těm – kdož mě měli rádi,vzpomínky to vynahradí,jim přeju moc a mocChau! – Dobrou noc! Chau!D o b r o u n o c ! F I N
(Z kroniky Českého divadla v Peru)
(Fond Eduarda Ingriše věnovala Muzeu jihovýchodní Mo-ravy ve Zlíně paní Nina Ingrišová v roce 2001. Stal se součástí cestovatelských sbírek Archivu H+Z.)
Divadelní jeviště je nepochybně zrcadlovým odrazem toho, co se odehrálo či odehrává na jevišti světa i v nitru jeho obyvatel. Svět je plný násilí, vražd, touhy po moci, nemocí i bezmoci, něhy, lásky naplněné i zmařené, poezie, výjimečností i všedností, slunce i temnoty, smíchu i plá-če, chladu i vřelosti, pravdy i lži, dobra i zla… Divadlo je jako svět. Ale otočme to: Co když taky platí, že svět je jako divadlo, že se často chová tak, jako by v nejvážněj-ších chvílích šlo pouze o hru, že všechny nejzávažnější otazníky i vykřičníky lidstva na jevišti této planety jsou vlastně jenom jako…
MgA. Petr Michálek se zapřáhl do Thes-pidovy káry Městského divadla ve Zlíně, kde řediteluje. Úvodem chci vědět, jak se stalo, že je divadelníkem?
Jako rodák z Hradce Králové jsem řadu předsta-vení už jako kluk viděl v Divadle Drak. Ale nějaký vážnější vztah k divadlu vznikal až mnohem pozdě-ji, až na soukromém gymnáziu Schola ludus v Ústí nad Labem, kde jsme měli učitele filozofie a poté i na předmět autorské divadlo Karla Tománka,t. č. je dramaturgem Dejvického divadla v Praze. Ten přede mnou poprvé vyslovil slova herec, dra-maturg, režisér… Tam jsem v šestnácti letech zís-kal i první amatérskou zkušenost. – Takže docela pozdě.
No pozdě… Všichni nezačínají jako dětští herci.
Pak jsem absolvoval zkoušky na DAMU a na JAMU a dostal jsem se na dramaturgii do Brna
k panu prof. Srbovi. Pátý ročník už jsem trávil tady ve Zlíně jako dramaturg, což byla velká zkušenost. Potom jsem byl v Brně, v Karlových Varech, v Děčí-ně a teď jsem se po jedenácti letech vrátil do Zlína.
Rovnou jako ředitel. – Jak často chodíte do ředitelské lóže? A sledujete odtud víc je-viště nebo hlediště?
Jsem tu rok a půl a v ředitelské lóži jsem byl asi jenom jednou. Mimochodem, je z ní mizerně vidět na jeviště. Vím ale, kam míříte. Chodívám samo-zřejmě na zkoušky a na generálky. Jednotlivá před-stavení potom navštěvuju i opakovaně, jsem ovšem radši v hledišti mezi lidmi. Už během zkoušek de-batujeme, jak se vyvíjí ta která inscenace, po pre-miéře hodnotíme výsledek, každopádně si musím na každou inscenaci utvořit vlastní názor.
Jaké vám pozice diváka přináší poznatky, které se pak dají uplatnit v další ředitelově práci?
Co se reakcí publika týká, mám radost z toho, co jsme teď zavedli. Myslím hlasovací lístky po představení. Takže máme velmi zajímavou a vel-mi početnou zpětnou vazbu přímo od diváků hned po poslední oponě. To jsou pro mne pochopitelně podstatné informace. Hlasuje se sice pouze jako ve škole – jedna až pět, nejsou tam teda komentáře. Jedním z pozoruhodných zjištění například je, že jsou představení, na která se příliš nechodí, ovšem ti, co je navštíví, bývají hodně spokojeni.
Jaké jsou vlastně povinnosti ředitele diva-dla? Vysvětlete prosím laikovi, co ředitelem divadla nikdy nebyl.
Především je to člověk, který zodpovídá za všechno, co se v tom divadle stane. Musí řídit
… s Igorem Stránským a Liborem Vodičkou
Ředitel Mgr. Igor Stránský (jeho odpovědi na otázky budou dále označeny písmenem S)
a dramaturg Mgr. Libor Vodička, Ph.D., (dále jen V) stojí v čele vyznavačů Thálie ve Slo-váckém divadle v Uherském Hradišti.
Kdy a jak se, pane řediteli, projevil váš sklon k divadlu?
S: Můj dědeček byl řídícím učitelem v malé vesničce u Opočna, která se jmenuje Pohoří.(Jeden z dědečkových žáků rodem z Pohoří byl Miloň Čepelka.) Děda, krom toho, že byl Sokol, měl na starosti v obci všechno možné a taky ves-nické loutkové divadlo – to bylo moje opravdu první dětské setkání s divadelní múzou. Když jsem byl ve čtvrté třídě, tak mi moje pražská teta zařídila, že jsem mohl vidět ve Smetanově divadle představení Théâtre National Populaire, kde hrál Gérard Philipe Cida. Takže jsem chodil do diva-dla odmalička, ale v životě mě nenapadlo, že ho budu jednou dělat. Měl jsem jiné zájmy – sport, archeologie i medicína mne zajímaly. Na gymplu jsme potom měli češtinářku, která nám za trest dávala básničky…
…skvělá metoda, jak vzbudit zájem o poe-zii!?
S: Mě to ale bavilo a protože jsem byl velmi nepokojný žák, tak mi to vyneslo spoustu básni-ček a jedniček. Holky tomu říkaly Igorova neděl-ní chvilka poezie. – Myslím, že to bylo ve třetím ročníku, když jsem se naučil Šrámkův Raport.
Holky mě s tím přihlásily do Soutěže tvořivosti mládeže a já jsem vyhrál místní, okresní i krajské kolo a dostal jsem se až na Wolkrův Prostějov. Po-dotýkám, že jsem do té doby nikdy nehrál divadlo, nikde jsem nevystupoval. V Prostějově jsem dostal čestné uznání, skamarádil jsem se s hlasatelem Te-levizních novin Frýbou, který tam tenkrát účinko-val se souborem ze Sobotky, a ten mi půjčil knížku Zdeňka Štěpánka Herec. Za dva dny jsem ji přečetl a bylo mi jasno – budu herec. To bylo v roce 1963, maturoval jsem v 64. A otec řekl: Žádné přijímač-ky na AMU, ty půjdeš do pardubického divadla, tam mám kamaráda, budeš dělat eléva v technice ,a když tam vydržíš, pak můžeš jít dělat přijímačky na školu. V pardubickém divadle tehdy účinkova-la spousta výborných herců, z hereček třeba Věra Galatíková, ujali se mne, připravili mě na zkoušky a byl jsem přijat na JAMU v Brně.
V Hradišti teď nejen hrajete, ale i režíru-jete a navíc ředitelujete. Do hlediště se zřej-mě moc neženete, protože už tak se z divadla asi vůbec nehnete.
S: Do hlediště samozřejmě chodím, a docela často, sleduju jak průběh představení na jevišti, tak i reakce diváků. – V divadle jsem do devíti úřední-kem, od devíti do 13 hodin režisérem, to mě nikdo nesmí žádným úřadováním otravovat. Potom dě-lám oboje. No a na svá představení chodím vlastně téměř na všechna jako dozor. Tady jsou herci zvyk-lí, že práce na inscenaci nekončí premiérou, ale že všechno se může ještě vyvíjet, konzultovat a posou-vat k lepšímu. Jako šéf divadla chodím samozřejmě i na představení další, abych měl přehled. Takže jsem v ředitelské lóži dost často. Herci tomu říkají ředitelovo orlí hnízdo.
Tak nějak nadepsal a naplácal jakýsi trouba do lednového Reflexu svoji inkoustovou slinu o tom, že Jízda králů byla zapsána v UNESCU do seznamu nehmotného kulturního dědictví lid-stva. Ne, nepobouřilo mě to; ani jsem to nedočetl. Je mně však líto takového telátka, nic nevědoucího o identitě a kořenech jižní Moravy, která půl tisíci-letí odolávala nejrůznějším loupeživým nájezdům, která přežila a zachovala si svoji řeč, písně a kroj. Fandil bych mu, kdyby dobře provokoval nebo kdyby byl vtipný. Nebyl a Pavel Popelka to na ji-ném místě tohoto ZVUKu napsal brilantně, po na-šem a slušně: Krom duše hovado. Protože:
Když v neděli dopoledne 14. srpna 2011 pět vyslanců skoronické jízdy králů na koních vyje-lo z dolního konce kyjovského náměstí k radnici, zprvu jaksi váhavě, potom odhodlaně a nakonec cvalem, lidé v oknech domů, na střechách i ve špa-lírech kolem cesty s otevřenými ústy sahajícími až k nevědění, k nemožnu, k absenci rozumu, k oproš-tění od reality sledovali, jak se jezdci zdálky zvět-šují a přibližují. Jak koňské hlavy jsou větší a větší, jak to spojení kroje, mladých mužů a ladných zví-řat, které tu zůstalo v čisté podobě po staletí, je pohlcuje, jak se bílé kosárky s červenými muškáty na kloboucích pohupují v povětří. Nebránili se dát najevo svoje pocity, které umocňoval jiskřivý kle-pot podkov o dlažbu, a já jsem cítil, jak se ta barev-ná kometa jako láva vlévá do našich vnitřností.
Když každoročně jedu na svátek letnic do Vlč-nova, kde jedou kluci poprvé a naposledy, jejich
premiéra je zároveň derniérou, jenom králi se může poštěstit, že pojede jízdu králů dvakrát, protože u nich pořád jde o rituál přijímání chlapců za muže, iniciační obřad, a nikdo nemůže být přijat dvakrát, takže ani nezužitkuje svoje zkušenosti příští rok, tož si uvědomuju, jak mě rituály vzrušují. Vlčnovští jako poslední drží tradici, že jedou pouze odveden-ci neboli legrúti, jenže co bude, když zrušili vojnu? Určitě se pojede dál, takže ve Vlčnově budou mít odvedence pořád, i tehdy, když v jiných dědinách už žádní nebudou. Jízdu králů tam budou mít tak trochu místo vojny, ti kluci jsou hrdinové a husaři, že se na koně posadí, takže v pondělí dopoledne, když se obudí, má Vlčnov o dvě desítky chlapů víc než v neděli.
Když jednou za tři roky jedu do Hluku, kde klu-ci umějí jezdit a jedou i do těch posledních uliček se snahou volat na každého občana svého městeč-ka, kterému vévodí tvrz a také Rajčúrňa, několik historických domků v místě, kde dříve ložírovala vojska a kde se rajtovalo na koních, tož si nasávám do těla svého minulost, v níž tělem ještě nebylo a bylo pouze kapkou čekající na svoji příležitost v průsečíku minulosti a budoucnosti. Tož na chvíli zavírám oči a vím, že i kdybych oslepl, tak se poje-du dívat na jízdu králů, protože klepot podkov do-káže ťat do živého.
Když každý druhý rok u radnice v Kunovicích, kde se jezdecký vůdce Milan Stašek točí, popo-jíždí, volá a ovládá svého koně tak, že mám chuť vyskočit si do sedla za ním, abych cítil, jak tato jízda, na kterou bylo už zapomenuto a která vstala z popela vzpomínek, je pro mladé znovu přitažlivá, dokáže navíc zasáhnout všechny generace, sešít je, propojit a povzbudit ve vědomí, že jejich město je jejich domovem (dost patosu!).
74 / genius loci
Zejména když kunovičtí dokázali opravit Pan-ský dvůr, kde se zástupci a nadšenci ze všech čtyř míst, kde se jízdy králů konají, sešli loni po zápisu do UNESCA na ostrově Bali, aby se poradili, inspi-rovali a obohatili a za přítomnosti zástupců NÚLK dohodli na tom, jak jízdu králů uchovat a rozvíjet. Letos 11. února se všichni zase sjeli na prvním plesu jízdy králů ve Skoronicích, kde každá obec jízdy měla samostatné vystoupení v krojích a kde Jura Petrů hrál písničky o koních jak o dušu. Jedenáct dní nato se ukázalo, že tento zápis berou vážně i ministerští úředníci, kteří přijeli z Prahy na poradu do Skoronic, aby slíbili ústy paní doktorky Malcové a Mgr. Beneše, že když my budeme plnit tzv. záchovná opatření, tak oni se postarají, aby jízda králů měla i finanční zázemí pro zapůjčení koní a aby ji nepotkal osud řady zvyků, které ze seznamu UNESCO vypadly.
Já však vím, že jízdě králů se to nestane, protože její družiny jsou plátnem živoucím, obrazem barevným, s převažující sytou, zemitou červenou, ti naši předko-vé uměli poskládat kroj a jeho barvy a Uprka to uměl geniálně namalovat – proč geniálně? Protože jsem ještě neviděl žádnou fotografii z jízd králů, která by v sobě měla i to, co Uprkovy obrazy, které nejsou jen doku-mentem, jsou živé, jsou v pohybu: mají člověčí dech.
Všechny čtyři obce jízdu králů zdokumentovaly (Vlčnov několikrát, naposled v Záhadné jízdě krá-lů, Hluk ve studii Lidová kultura, Obřad, obyčej, zvyk - rituál?, Kunovice v Jízdě králů a Skoronice v Hýlom hálom), a podrobně, prakticky i vědecky, také etnologové z Národního ústavu lidové kultury ve Strážnici. Takže teď už zbývá jenom maličkost: abychom nemuseli nasedat bez koní.
V roce 2003 mě spoluzakladatel Edice Zlínský kraj Jiří Severin a Krajská knihovna Františka Bar-toše požádali, abych v roli redaktora pomohl sesta-vit dětskou knížku Pohádky z Moravy. Hned mě na-padlo několik jmen: Květa Legátová, Eva Eliášová, František Pavlíček, Ludvík Vaculík, Antonín Přidal, Ivan Binar, Jiří Stránský a další. Náhodou jsem se pak před zlínskou radnicí setkal s Hanou Andro-nikovou. Zašli jsme do tehdejší kavárny v knihku-pectví Pavla Jungmanna, popíjeli víno a povídali si. Její debut Zvuk slunečních hodin měl už víc než rok úspěch a mezitím jí vyšla sbírka povídek. Zajímalo mě, co chystá dál. Knihu pověstí severoamerických indiánů, prozradila. Řekl jsem, že pověsti jsou sou-rozenci pohádek, chvíli jsme to rozebírali. Nako-nec mi slíbila do toho „mého“ sborníku taky něco poslat. Možná o vodnících. Ale nemluvili jsme jen o psaní a literatuře. Spojovali nás společní známí s podhoubím starého Zlína. Hanka mě například překvapila sdělením, že její babička se jmenuje Hil-da Turnová. Zeptal jsem se, jestli je z rodiny, které patřilo slavné pekařství na rohu Dlouhé ulice, kam chodila nakupovat a besedovat moje babička z ho-telu Balkán. Přikývla a podotkla, že za několik roků se bábi Turnová určitě, což zdůraznila, dožije sta let. Určitě proto, zažertoval jsem, že byla pacientkou mého otce, a hned jsem to vylepšil povzbudivou lichotkou: Ale hlavně má asi zdravý kořínek, a ty ho máš po ní. Asi, řekla. Pokrčila rameny. Za pár týdnů mi poslala pohádku Jak vyšplouchnout Sucho-pára a občas jsme se pak potkávali ve Zlíně i v Pra-ze, kde bydlela. Pokaždé jsem jí připomněl slíbené indiánské pověsti. Pořád je nosím v hlavě, ubezpe-
čovala mě, ale tehdy pracovala na další knize, měla se jmenovat Blues. Potom jsme se dlouho neviděli, hodně cestovala. Babička Turnová zemřela ve věku 102 let, Hanka se dožila čtyřiačtyřicítky, ke konci jsme komunikovali jen na dálku. Naposledy jsem jí mobilem poslal gratulaci za Nebe nemá dno. Cenu za tu knížku si už nemohla osobně převzít. Od-pověděla mi e-mailem, (…) ještě jednou se omlouvám za dlouhou odmlku způsobenou mým zdravotním kotr-
melcem, chci jen říct, že pro mě vždycky tvoje podpora moc znamenala (…) moc tě zdravím a objímám, těším se, až si konečně dáme slibované deci vína :-) Hana. Ještě ji čekala operace. Naděje.
Na internetu se o ní můžeme porůznu dočíst obvyklá fakta: Hana Andronikova, česká spisova-telka. Narodila se 9. září 1967 ve Zlíně. Vystudovala tamní gymnázium, pak Filozofickou fakultu Uni-verzity Karlovy v Praze, obor angličtina a čeština. Po ukončení studia pracovala v podnikatelské sfé-ře, od r. 1999 se věnovala literatuře. Autorčin debut Zvuk slunečních hodin získal v roce 2002 jako objev roku cenu Magnesia Litera. V témže roce vydala sbírku povídek Srdce na udici. V březnu 2008 pláno-vala vydat nový román s pracovním názvem Blues, ale nakonec v roce 2010 vydala knihu Nebe nemá dno. V roce 2011 za tuto knihu obdržela Cenu čtenářů Magnesia Litera. Kromě toho uveřejnila krátké prózy v různých sbornících a napsala divadelní hry Tanec přes plot (2008, s Janou Svobodovou), Pakos-ti a drabanti (2010) a Šašci, špioni a prezidenti (2010). Dne 20. prosince 2011 podlehla rakovině.
Musím dodat, že měla štíhlou, křehkou posta-vu. Ale ti, co ji znali, věděli, jak je uvnitř kurážná. Autobiografický román Nebe nemá dno napsaný ne-tradičně provokativním stylem to potvrzuje: pře-vtělená do mladé ženy Amy zmizí v amazonském pralese a v nevadské poušti, aby zápasila s možnos-tí vlastního konce tím, že ho bez výhrad přijme. Smrt se pro ni stává krokem jinam. Útěchu nalézá například v prolínání vlastních atomů s atomy ob-lázků. Očima kamene (cituji) vidí zpátky na začátek, čas, než se země pověsila slunci na krk. Její telefonní číslo mám pořád uloženo v paměti mobilu. Chci, aby zazvučelo, i kdyby to byl jen omyl.
Antonín Bajaja
Hana Andronikova:Jak vyšplouchnoutSuchopára
Pod širým nebem, pod vysokou horou, kde pra-mení řeka Morava, je malinké jezírko. A na jeho bře-hu stojí staletá vrba. A tam, pod vrbou, v průzrač-ném jezírku, přebývá vodnička Moravanka. Každý den se češe vlnkami, čechrá hladinu jako peřinku, dýchá na jikry a krmí malé pulce. Život jí plyne v lí-bezném dovádění. Ráno vítá sluníčko písničkou, ve-čer si povídá s hvězdami, které se zrcadlí v jezeře.
A pak, zčistajasna, se jednoho dne rozčeří po-klidná hladina a pod vrbou, v Moravančiných vý-sostných vodách, se objeví neznámý zelený mužík. Dlouhé vlasy svázané do culíku, moderně střižené sako, místo košile tričko v barvě čerstvého rákosí. Na nohou tmavozelené tenisky z nepromokavého plátna. Mladý, urostlý a docela hezký.
Moravanka si ho změřila pronikavým pohle-dem.
– Kdo jsi a co tu chceš?– Tobry den. Ich bin hastrman Franz. Vydal
jsem se z rodné zátoky do světa, plavu s proudem i proti proudu a hledám čistou vodu. Omlouvám se, jestli jsem tě vystrašil.
Moravanka se na cizince usmála.– Ani ne, jen pulci se trochu vyplašili. Já jsem
Moravanka.Hastrman Franz se rozhlížel kolem sebe.– Máš to tady moc krásné, Moravanko, tak čis-
tou vodu jsem ještě neviděl. Moravanka pozvala hosta dál. Se zájmem naslouchala vyprávění o vo-dách a řekách, které Franz zcestoval.
Z fašankové soboty, která už není, ale která byla natolik krásná, že se k ní budu ještě mnohokrát vracet, je tady neděle a byť jsem z noci užil jenom ubohý zlomek, je třeba se vzchopit. Chtělo by to „vyprošťováka“, letos mám tu slivovici obzvláště dobrou s chutí jader, ale to bych pak nemohl řídit, protože do Borského Mikuláše je to ze Strání přes 70 km.
A tak si dávám na bolavé nohy alespoň Ibalgin.Proč jedu do Borského Mikuláše? Nebudete vě-
řit, ale Strání a Borský Mikuláš spojují šavle, tanec zvaný Pod šable. O fašankové sobotě se to proká-zalo i na straňanském festivalu a já si tuto spojitost jdu dnes užít i na Búry, jak se říká regionu kolem Borského Mikuláše. Naposledy jsem tady byl ně-kdy před 25 lety a jsem tedy zvědav, jak se fašiangy dodržují ještě dnes.
Ke kostelu přijíždím přesně ve dvanáct a jako by to bylo vypočítané, právě teď se otevírají dve-ře kostela a mezi prvními vycházejí šablári, taneč-níci zdejšího mečové tance. Seřazují se do zástupu a pěkným svižným krokem (rytmus jim pomáhá udržet kapela, v níž jsou zastoupeny harmonika, trubky, klarinety i saxofon) míří na prostranství u Obecního úřadu. Sotva jim stačím.
Fašankové veselí od nepaměti vrcholí posled-ní čtyři dny před Popeleční středou, tedy vždy se koná v zimním období. Zatímco datum Popeleční středy určuje církevní rok (datum Velikonoc, které
je odvislé od prvního jarního úplňku), povinnost zatančit tanec o posledních masopustních dnech stanovuje letitá tradice. Nic z toho nelze vynechat, posledních deset let se navíc v neděli před Pope-leční středou tančí velké kolo, společné vystoupení všech zdejších skupin.
Začíná pršet, ale lidí postupně přibývá. Navíc se zde v několika hrncích topí sádlo – ve zdejším dialektu „vytápá slanina“. S chlapy, kteří mají na zá-dech čísla, se dávám do řeči a zjišťuji, že ona je to vlastně soutěž o nejlepší „oškvarky“.
Na prostranství je seřazeno pět skupin, každá zhruba o patnácti lidech, starosta obce vedoucímu každé skupiny – tzv. rychtárovi předává dřevěnou feruli (právo) a společné velké kolo začíná. Nevím, jak je to v této vesnici s krojem ženským, dnes jsou v něm oblečeny pouze tři děvčata, do mužského kroje je však oblečeno kolem sta tanečníků a vidím, že kroj zde plní i své rozlišovací funkce. Mladí ta-nečníci jsou oblečeni do nohavic modrých, na klo-boucích mají připevněny dlouhé kosíry, které dříve pro chlapce vyráběly jejich galánky. Kosíry jsou z bí-lého husího peří, které se navazuje na obílený prut. Aby bylo peří stejně dlouhé a rovnoměrně zahnuté, musí pocházet z husích krků. Do peří se vplétají i staniolové růžičky. Ženáči kosíry nemají a nosí nohavice barvy černé. Jedna skupina je dokonce oblečena jen do konopných košil a třaslavic.
Fašank sleduji již více než čtyřicet let a vesnic, které jsem navštívil, je nemálo. Vždy odjíždím s do-jmy víceméně příjemnými. Jaké to bude dnes?
Nedají se slovem popsat všechny podoby tance ani jeho úžasná atmosféra. To dnešní vystoupení by se dalo srovnat s velkolepým tanečním kolem po-kladarů na ostrově Lastovo a v mnohém mi připo-míná i společné vystoupení straňanských fašančárů
ZVUK poprvé vyšel v březnu 1990. Vydává Krajská knihovna Františka Bartoše, Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně, Mu-zeum regionu Valašsko, Slovácké muzeum Uherské Hradiště a Muzeum Kroměřížska.
Odpovědný redaktor: Radovan Jančář. Redakční rada: Josef Holcman (předseda), Antonín Bajaja, Eva Čermáková, Zdeňka Fried-lová, Ivo Frolec, Radovan Jančář, Tomáš Ježek, Hana Kuslová, Bohuslav Matyáš, Tomáš Mikulaštík, Helena Mráčková, Svatava Navrátilová, Petr Odehnal, Petr Pálka, Karel Pavlištík, Ivan Plánka, Pavel Popelka, Jiří Severin, Antonín Sobek, Pavel Stojar, Jiří Stránský, David Valůšek, Jaroslav Zapletal.Redakční kruh: Petr Motyka, Otmar Oliva, Miroslav Potyka, Jiří Rohel, Oldřich Šuleř, Marie Vaculíková.Výkonná skupina redakční rady: Zdeňka Friedlová, Josef Holcman, Radovan Jančář, Hana Kuslová, Tomáš Mikulaštík, Helena Mráčková, Petr Odehnal, Petr Pálka, Jiří Severin, Pavel Stojar, David Valůšek, Jaroslav Zapletal.Příprava pro tisk: Tomáš Ježek – Ottobre 12, Uherské Hradiště. Tisk: BOMA Print, s. r. o., Kyjov.Pokyny pro autory: http://www.kfbz.cz/zvuk.htmArchiv starších čísel časopisu je k dispozici online: http://dlib.kfbz.czV roce 2012 vychází dvakrát ročně. Cena tohoto čísla je 50 Kč, celoroční předplatné včetně poštovného 120 Kč. Toto číslo vyšlo 1. května 2012 v nákladu 500 kusů. Část nákladu je distribuována bezplatně pro vzdělávací, osvětové a propa-gační účely.
Sídlo vydavatele: Krajská knihovna Františka Bartoše, příspěvková organizace, tř. T. Bati 204, 761 60 Zlín, IČ 70947422.Sekretářka redakce a distribuce: Eva Pavlíčková, e-mail: [email protected], tel. 577 042 201, mobil 739 684 121, fax 577 439 823. Textová redakce: Radovan Jančář, e-mail: [email protected]://www.kfbz.cz/zvuk.htm
Vychází za podpory Zlínského kraje.
MK ČR 12570ISSN 1214-0139
1. máj 1990V U H E R S K É M B R O D Ě
Tož…, str. 3.
Lázeňské dobrodružství, str. 93. Tvořeno světlem…, str. 70.
