Obě komentované knihy mají společnýzáklad v biografických atributech dvouvýznamných českých biologů, byť z odliš-ných oborů, přičemž protagonisté rozhod-ně nebyli apolitičtí, naopak angažovaní,a zase každý jiným způsobem. Rozdíl meziedicemi je hlavně v tom, že v prvním pří-padě jde o autentický přepis deníku klí-čového roku druhé světové války: 1945(od 1. ledna do 31. prosince), zatímco dru-há publikace představuje biografické zpra-cování z pera profesionálního novináře,který byl navíc s rodinou ústřední postavyv dlouhodobém přátelském kontaktu.

Deník profesora Josefa CharvátaJe logické, ale také záslužné, že v edicideníkových záznamů zakladatele českéendokrinologie Josefa Charváta (narozen6. srpna 1897, zemřel 31. ledna 1984),který v květnu 1945 založil III. interní kli-niku 1. lékařské fakulty Univerzity Kar-lovy (vedl ji až do r. 1970), se angažoval vespolupráci s editorkami spisu Charvátůvpokračovatel v oboru, současný přednos-ta kliniky a dnes také předseda Českélékařské společnosti J. E. Purkyně ŠtěpánSvačina. Pro historii jsou deníky zachy-cující drama posledního válečného rokuvčetně bezprostředních následností poosvobození rozparcelovaného státu nena-hraditelným zdrojem faktů. Také všakpoznání o subjektivním vnímání běhuvěcí pražským badatelem a lékařem v jed-né osobě, který sám se svou rodinou bylnejednou ohrožen na životě. Zároveňovšem zachraňuje zdraví a životy jiných,často s rizikem postihu ze strany okupan-tů anebo nálety spojenců. Záznamy jsoupodivuhodně podrobné (v originále jde –podle ediční poznámky – o dva sešity roz-dělující roční běh na dvě části). V místech,kdy byl autor zápisků z nějakých důvodůvázán pobytem mimo domov anebo jinakodstřihnut od možnosti zapisovat, vyplni-la mezery jeho dcera Věra, což je explicit-ně v deníku řečeno a vyznačeno. Pečlivostv nevynechání „ničeho důležitého“ svěd-čí o cílevědomosti zachytit fakta i atmo-sféru dobového úseku, „kdy se něco váž-ného děje“ (v klidných obdobích nenítřeba deníky psát, zmiňuje někde autor).Byť se některé podrobnosti z dnešníhopohledu nemusejí zdát vůbec důležité,vykreslují často věci, charaktery nebo uva-žování tak, že Charvátův deník povyšujína živoucí (beletrizující) dokument. Ob -divuhodné spektrum známostí, kteréCharvát měl ve vědeckých, uměleckýchi politických kruzích, implikuje vhled doná zorových a vztahových dimenzí té bouř-livé doby. Pro mou (poválečnou) generaci,kdy jsme mnohé z deníkových aktérů(psychiatr Vladimír Vondráček, historikpřírodních věd Otakar Matoušek, lesnický

botanik Alois Zlatník, mikrobiolog IvanMálek, epidemiolog Karel Raška aj.), alemnohem později, ještě zastihli v aktivníčinnosti, je zajímavé je jich lidské zachy-cení deníkem v mladším věku – samotné-mu Charvátovi, jehož knížky jsme si jakostudenti kupovali a na jeho některé před-nášky chodili, v oné době bylo 48 let. Natomto místě se patří zařadit upozornění najinou, tematicky související knihu, kteráje svědectvím o pozoruhodné postavě bra-tra Heinricha Göringa, a to protinacistickysmýšlejícího Alberta Göringa, který za vál-ky využíval svého mocného bratra anebovymýšlel triky, aby zachránil dlouhou řadulidí před exekucemi nebo koncentrační-mi tábory (William H. Burke: Čtyřiatřicet,Academia, Praha 2013). Číslo v názvu před-stavuje soupis jmen osob, který A. Göringdoložil svým poválečným vyšetřovatelům,aby v norimberském procesu mohly do -svědčit, že jim zachránil život. Josef Char-vát figuruje v seznamu pod číslem 6 (ještěza války pomohl A. Göringovi při útěkupřed stahující se smyčkou Heinricha Him -mlera, jenž byl v nacistickém aparátudlouhodobým rivalem H. Göringa). V Char-vátových záznamech sledujeme, možnoříci, dvě linie – jednak válečné útrapy den-ního života propojované s politickýmodvíjením dějů, jednak události a vztahyv medicíně a obecně v akademické sféřezatlačené okolnostmi takřka do podzemí.Na jedné straně jsme svědky přepadovekgestapa, spojeneckého bombardování, po -sléze peripetií Pražského povstání v květ-nu 1945, na druhé straně osobnostníhoa oborového střetávání ve světě lékařů,nemocnic, konfesních spolků, univerzit-ního prostředí... Zatímco dramata na po -

zadí válečného a okupačního vývoje při-bližuje mnoho zdrojů, těsně poválečnývývoj do té míry zmapován není, resp.veřejnosti není ani příliš znám, možnápostrádá (zdánlivě) „akční“ žhavost nebopřitažlivost. Přitom je vším jiným než„idylou budování nového po osvoboze-ní“. V kontextu dnešních zvolna se zno-vu vynořujících hrozeb pro malý stát kot-vící ve vlnobití mezi velmocemi se všemiopakujícími se dilematy bude možná uži-tečné si připomenout některá mementa:„Množí se zprávy o tom, jak Rusové ven-ku drancují vily, berou a kradou, přepadajíženy. Lidi začínají mít obavy a jsou zkla-máni... Mimo to se opětovně tvrdí, žeAmeričané v Plzni velmi dobře slyšelipražské volání o pomoc za revoluce, chtě-li jít na pomoc, ale nesměli, až z toho bylatéměř revolta ve vojsku. Sobota 19. květ-na 1945“ (str. 115); „Ruská okupační armá-da od nás požaduje 8 miliard korun ná -kladů na gáže. Moc prý odtud odváže jízařízení z továren a jiných majetků... Úte-rý 19. června 1945“ (str. 133); „... ulice miprocházejí policejní dvoučlenné hlídkyozbrojené puškami: Rusové totiž v nociřádí, olupují, vraždí lidi. Naše policie do -stala rozkaz hned střílet bez ohledu nahodnost. Pátek 7. září 1945“ (str. 166).Frekvence podobných poznámek se odkvětna do konce r. 1945 zvyšuje.

Mnohem soustavnější a podrobnější jevšak ilustrace obnovy výuky medicíny poopětovném otevření českých vysokýchškol a etablování poválečného zdravotnic-tví ve zčásti vybombardovaných prosto-rách klinik po jejich převzetí z německéhoobsazení. Jsme svědky „zabírání“, licitacío oborová teritoria, vybírání nezkompro-mitovaných osob do vedoucích pozic, na -opak udávání, braní do vazby, selekcepodle činů nebo podle ventilace názorůběhem války. V krystalické podobě lze vi -dět vše, co se skrytěji a možná ne v takpřekotném sledu ve vědě a akademickémprostředí vždy odehrávalo a děje i dnes.Některé základní pilíře (institucionální,směrové, etické) se však pokládaly právěv této době a přetrvaly k dnešku. JosefCharvát má na nich nezanedbatelný podíl,je bezespornou autoritou, o čemž svědčí(jím odmítnutá) nominace na prezident-skou kandidaturu v r. 1968 a zvolení rekto-rem UK, které nedospělo k uskutečněnípro bezprostřední nástup „normalizace“po okupaci země sovětskými vojsky.

Dva životy Vladimíra KrajinyPo memoárech našeho asi nejvýznamněj-šího bojovníka proti oběma totalitám, pro-fesora botaniky na Přírodovědecké fakultěUniverzity Karlovy a také politika Vladi-míra Krajiny (Vysoká hra, NakladatelstvíEva – Milan Nevole, Praha 1994, 2005),máme před sebou jiné vzpomínky. Jsouz pera syna známého právníka JaroslavaDrábka, který v roli poválečného prokurá -tora soudil Karla Hermanna Franka a poemigraci do USA před komunisty byl známjako komentátor Hlasu Ameriky. RodinyDrábkových a Krajinových se sblížily ještěna území předválečného Československaa pokračovaly dál ve vynuceném exilu. JanDrábek se stal spisovatelem a novinářem.Ve své knize Dva životy Vladimíra Krajinypřináší dosud méně známý pohled na

živa 6/2016 CLXI

Pavel Kovář RECENZE

Marie Bahenská a Hana Barvíková (eds.): Deník profesora Josefa Charváta z roku 1945a Jan Drábek: Dva životy Vladimíra Krajiny

© Nakladatelství Academia, SSČ AV ČR, v. v. i., 2016. Přetisk článků včetně obrázků se výslovně zapovídá. Veškerá práva včetně práva reprodukce jsou vyhrazena.

Ptačích vajec každý z nás snědl pěknouřádku, ať už v ranním hemenexu, neboméně nápadně v jiných podobách. Ale coo ptačích vejcích vlastně víme? K čemu jedobrá na první pohled tak bezvýznamnáčást vejce jako bílek? Kterým pólem septačí vejce klade – ostrým, nebo tupým?Proč jsou některá vejce čistě bílá a jiná takbarevná?

Ačkoli jsou takové otázky celkem na -snadě, je až zarážející, jak málo toho víme.Třeba studium zbarvení ptačích vajec byloa zůstává Popelkou. Právě proto, že jsemměl to štěstí se jako spolupracovník účast-nit několika objevů ohledně zbarvení vajec,např. první detekce pigmentů ve skořáp-kách vajec fosilních ptáků (Igic a kol. 2010),nálezu, že kutikula modifikuje zbarvenív ultrafialové části spektra (Fecheyr-Lip-pens a kol. 2015), nebo rozklíčování che-mické podstaty mimikry kukaččích vajec(Igic a kol. 2012), vím, jak nesnadné bylotyto (bez nadsázky) objevy publikovat – ne

pro technickou úroveň práce, ale kvůli do -tazům recenzentů a editorů „koho to budezajímat?“. Podobnou otázku si např. v rám-ci studia čehokoli týkajícího se sexuálníselekce lze těžko představit.

Zatímco klasické evoluční, behaviorál-ní a ekologické studie řeší převážně otáz-ky počtu a velikosti vajec ve snůšce, TimBirkhead cílí ve své nové knize přímo najednotku těchto analýz, tedy konkrétnívejce, resp. jeho vnitřní strukturu. Provázíčtenáře od kutikuly, přes skořápku a pa -pírové blány až k bílku a žloutku. Ačkolito může znít nudně, vyznívá kniha právěopačně: zrovna tam, kde jsem čekal nud-nější pasáže, mě Birkhead vtáhl do dějezcela nečekanými příběhy, poznatky a sou-vislostmi. Nakonec ani nevadila na prvnípo hled chudá barevná příloha – jakouškálu zbarvení ptačí vejce pokrývají semůžeme dočíst jinde i česky (MichaelWalters: Ptačí vejce, Knižní klub, Praha2007) a naopak v jiných publikacích nena-

jdeme detailní a úžasné záběry struktur napovrchu vajec nebo ukázky, co se stane,když vejce naložíme přes noc do octa.

Celou knihou se táhne jako pověstnáčervená nit to, co dnešním studentům bio-logie zpravidla žalostně chybí – zvědavost.

prolínání jeho profesní dráhy univerzitní-ho profesora botaniky a elitního účastníkapodzemního odboje za nacistické okupa-ce. Krajina je znám jako nadaný absolventpražské přírodovědy oceněný T. G. Masa-rykem, vbrzku mladý docent angažující seza zlepšení kariérních podmínek docen -tů na univerzitě, posléze kontaktní osobas exilovou vládou prezidenta Edvarda Be -neše v Londýně. Odesílatel asi 25 tisícšifrovaných depeší (Winston Churchill,který ho také přijal, se měl vyjádřit, že ne -být Krajiny, válka by v Evropě trvala o rokdéle), také jako Frankův „osobní vězeň“,když se po heydrichiádě gestapu podaři-lo rozbít předtím nejlépe v okupovanýchstátech vedený odboj a V. Krajinu dopad-nout, a konečně po válce jako generálnítajemník Československé strany národněsocialistické, který jen taktak unikl komu-nistickým represím do zahraničí (viz t鞎iva 2003, 3: XXXVI a 2012, 4: LXIX).

O jeho novém působišti na vancouver-ské Univerzitě Britské Kolumbie jsme při-nesli rovněž svědectví – s jeho poslednímzámořským žákem, prof. Karlem Klinkou(Živa 2003, 3: XXXVII–XXXVIII), který bylodborným poradcem Jana Drábka v bota-nice při psaní knihy Dva životy V. Krajiny.Bohužel se jejího českého vydání nedo-žil. Osobně musím ocenit, že to byl právěon, kdo mi v éře omezených zahraničníchkontaktů z Kanady posílal vědecké prácea spisky publikované V. Krajinou a jehokolegy nebo žáky, a po našem politickémuvolnění byl také skvělým průvodcem pomonitorovacích lesních plochách na zá -padním pobřeží Kanady, kde V. Krajinavytvořil svou biogeoklimatickou klasifika-ci ekosystémů a prosadil stěžejní principyochrany přírody do správy cenných les-

ních společenstev. Bylo by nošením dřívído lesa vypisovat sekvence dramatickýchperipetií, které Krajinův bohatý život unesl,jakýkoli výběr epizod by nepostačoval kekompletnímu obrazu, jenž se snaží Dráb-kova kniha předestřít. Nám, coby generaci„vnuků“, není lhostejné, že sedíme v bu -dově někdejšího Botanického ústavu praž-ské fakulty (dnes katedry botaniky), kdeKrajinovi studenti dešifrovali pod jehovedením nespočet depeší, na něž on reago -val z jiných míst odesíláním těch špionáž -ně nejcennějších informací (např. o chys -taném přepadení SSSR Němci, které Stalinve své nedůvěře k Západu ignoroval), a že

jsme mohli být účastni setkání s V. Kraji-nou při příležitosti jeho návštěvy na almamater v r. 1990 po obdržení Řádu Bíléholva od prezidenta Václava Havla, po dlou-hých letech, kdy přes hranice domů ne -směl. Přínosné je „Úvodní slovo“ od his-torika Jana B. Uhlíře, který má k hlavnípostavě knihy víc než profesní vztah, ne -boť V. Krajina byl gestapem zatčen v Tur-nově u jeho pradědečka Bohumila Doleža -la; patřičné detaily tohoto dramatu jsouk dispozici. Snad jen drobná kritická po -známka by se mohla vztahovat na požada -vek pečlivější redakce přeloženého textu,kam se občas vloudila gramatická opome-nutí typu pádových nesprávností nebo veshodě podmětu s přísudkem apod. V úhrnujde však o velmi cenné dílo, které s odstu-pem pouhých čtyř let od originálního ka -nadského vydání vyplňuje mezeru v his-torickém poznání na poli přírodních věd(Vladimir Krajina. World War II Hero andEcology Pioneer, Ronsdale Press, Vancou-ver 2012, recenzováno v Journal of Land -scape Ecology, 2014, 1: 148–150).

Obě edice mají kromě vyzdvižených vý -znamů také hodnotu připomenutí lidskýchvzorů, kterých se v současném světě, i svě-tě vědy, jaksi nedostává.

Deník profesora Josefa Charváta z roku 1945. Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2014. 240 str. Doporučená cena 269 Kč

Dva životy Vladimíra Krajiny. Nakladatelství Toužimský a Moravec,Praha 2016. 206 str. Doporučená cena 299 Kč

CLXII živa 6/2016

Tomáš Grim RECENZE

Tim Birkhead: The Most Perfect Thing. Inside (and Outside) a Bird’s Egg

© Nakladatelství Academia, SSČ AV ČR, v. v. i., 2016. Přetisk článků včetně obrázků se výslovně zapovídá. Veškerá práva včetně práva reprodukce jsou vyhrazena.