UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI
Pedagogická fakulta
Ústav pedagogiky a sociálních studií
Diplomová práce
Bc. Dana Salfická
Fundraising volnočasových zařízení
OLOMUC 2012 vedoucí práce: PhDr. Zuzana Tichá, Ph.D.
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně a že jsem použila jen
uvedených pramenů a literatury.
V Olomouci dne podpis
Děkuji PhDr. Zuzaně Tiché, Ph.D. za její podněty a rady, které mi jako vedoucí mé diplomové
práce poskytovala při jejím zpracovávání.
Také bych ráda poděkovala všem organizacím, které mi poskytly potřebné informace, bez
nichž by tato práce nemohla vzniknout.
Obsah
Obsah .................................................................................................................... 4
Úvod ...................................................................................................................... 7
TERETICKÁ ČÁST ......................................................................................... 10
1 Volný čas ......................................................................................................... 10
1.1 Vymezení volného času.................................................................................................. 10
1.2 Historický pohled na volný čas...................................................................................... 14
1.3 Funkce volného času ..................................................................................................... 17
2 Volnočasová zařízení ...................................................................................... 22
2.1 Legislativní vymezení volnočasových zařízení .............................................................. 22
Zákon č. 561/2004 Sbírky, o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a
jiném vzdělávání (školský zákon) ................................................................................ 23
Vyhláška č. 74/2005 Sbírky, o zájmovém vzdělávání ................................................. 23
Zákon č. 76/1978 Sbírky, o školských zařízeních ........................................................ 24
Vyhláška č. 87/1992 Sbírky, o školních družinách a školních klubech ....................... 25
Vyhláška č. 432/1992 Sbírky, o střediscích pro volný čas dětí a mládeže .................. 25
Vyhláška č. 108/2005 Sbírky, o školských výchovných a ubytovacích zařízeních a
školských účelových zařízeních ................................................................................... 25
Vyhláška č. 64/1992 Sbírky, o domovech mládeže ..................................................... 26
Zákon č. 109/2002 Sbírky, o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve
školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních ........... 26
2.2 Vývoj volnočasových zařízení v ČR ............................................................................... 27
2.3 Popis jednotlivých volnočasových zařízení ................................................................... 32
Školní družina .............................................................................................................. 35
Školní klub ................................................................................................................... 36
Střediska pro volný čas dětí a mládeže ........................................................................ 37
Základní umělecké školy .............................................................................................. 41
Dětské domovy ............................................................................................................. 42
Domov mládeže ............................................................................................................ 43
Další zařízení pro realizaci volnočasových aktivit ....................................................... 44
3 Fundraising ..................................................................................................... 47
3.1 Co je to fundraising? ..................................................................................................... 47
3.2 Metody a techniky fundraisingu ................................................................................... 52
3.3 Osoba fundraisera ......................................................................................................... 57
PRAKTICKÁ ČÁST ......................................................................................... 60
4 Výzkumný projekt.......................................................................................... 60
4.1 Přípravná fáze šetření .................................................................................................... 60
4.2 Vymezení zkoumané problematiky ................................................................................ 62
4.3 Stanovení cílů výzkumného šetření ............................................................................... 63
5 Charakteristika zařízení, ve kterých bylo provedeno výzkumné šetření . 64
5.1 Zóna – Klub pro děti a mládež v Olomouci .................................................................. 64
5.2 Sportcentrum – DDM Prostějov .................................................................................... 65
5.3 Junák .............................................................................................................................. 66
5.4 Klub her Olomouc.......................................................................................................... 67
5. 5 Dům dětí a mládeže Litovel .......................................................................................... 68
5.6 Tuláci Duha ................................................................................................................... 69
5.7 Občanské sdružení Sarkander ....................................................................................... 70
5.8 Salesiánské hnutí mládeže – Klub Prostějov ................................................................ 71
6 Výzkumné šetření ........................................................................................... 73
6.1 Průběh šetření ................................................................................................................ 73
6.2 Informace získané šetřením .......................................................................................... 74
Zóna – Klub pro děti a mládež v Olomouci ................................................................. 74
Sportcentrum – DDM Prostějov ................................................................................... 74
Junák ............................................................................................................................. 74
Klub her Olomouc ........................................................................................................ 75
Dům dětí a mládeže Litovel ......................................................................................... 75
Tuláci Duha .................................................................................................................. 76
Občanské sdružení Sarkander ...................................................................................... 76
Salesiánské hnutí mládeže – Klub Prostějov ................................................................ 76
7 Shrnutí výsledků šetření ................................................................................ 77
Jak „fundraisujeme“ v České republice? ...................................................................... 78
Závěr ................................................................................................................... 80
Seznam použitých zdrojů ................................................................................. 82
Seznam použité literatury .................................................................................................... 82
Seznam použitých internetových zdrojů .............................................................................. 84
Přílohy ................................................................................................................ 87
Příloha č. 1 – Žádost o spolupráci....................................................................................... 87
7
Úvod
Volný čas se stává nedílnou součástí života každého z nás. Jak píše Potměšilová
(in Pospíšilová, 2010, str. 12). „Volný čas má nezanedbatelnou úlohu v lidském životě. Je to
čas, který slouží k odpočinku, pro získání energie k dalším činnostem, pro zábavu. Je to čas,
ve kterém je možné cestovat, získávat nové zkušenosti i znalosti, ale je to i čas, který je možné
strávit nicneděláním či dokonce děláním něčeho co není úplně v souladu se společenskými
pravidly. Je to doba, v níž se lidé setkávají se svými blízkými nebo tento čas tráví o samotě.
Pro některé lidi to může být čas plný radosti, zábavy, pohody, ale pro jiné se tento čas stává
zdrojem osamění, negativních pocitů a možných problémů.“ Tento pojem je dokonce uveden
i v mezinárodních dokumentech jako je Úmluva o právech dítěte1, což potvrzuje jeho
neopomenutelnost v životě jednotlivce, ale i celých skupin. Konkrétně její článek číslo 31 říká
doslovně toto:
„1. Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, uznávají právo dítěte na odpočinek a
volný čas, na účast ve hře a oddechové činnosti odpovídající jeho věku, jakož i na svobodnou
účast v kulturním životě a umělecké činnosti.
2. Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, uznávají a zabezpečují právo dítěte na
všestrannou účast v kulturním a uměleckém životě a napomáhají k tomu, aby dětem byly
poskytovány odpovídající a rovné možnosti v oblasti kulturní, umělecké, oddechové činnosti a
využívání volného času.“
K tomu, aby Česká republika mohla naplnit Úmluvou dané závazky, je nutná existence
zařízení, která se starají o kvalitní trávení volného času. Samozřejmě, že volný čas nemají jen
děti a mladí lidé. V dnešní době disponujeme alespoň nějakým volným časem všichni. A
proto se také rozšiřuje nabídka volnočasových aktivit i pro dospělé a seniory. V této práci
nebudu rozlišovat mezi organizacemi pro děti a mládež (i když jich je převaha) a
organizacemi pro dospělou populaci. Ale mým cílem, z hlediska tohoto tématu, je přiblížit
veřejnosti jejich vývoj a činnost.
Dalším tématem, kterým se v této práci budu zabývat je fundraising, jehož definice
jsou uvedeny níže. Zde pouze uvedu, že existuje České centrum fundraisingu2, které
podporuje „svobodu a institucionální kapacitu nevládních organizací tím, že jim pomáhá
rozvíjet finanční nezávislost.“ Na internetových stránkách tohoto centra je možné nalézt
1 http://www.stopdetskepraci.cz/download/pdf/documents_2.pdf
2 www.fundraising.cz
8
informace o dětní v oboru, možnosti vzdělávání fundraiserů a jiné zajímavé informace pro
neziskové organizace potýkající se s nedostatkem financí a které se chtějí dozvědět více o
možnostech fundraisingu. Dále o sobě prohlašují, že nejsou fundraisingovou agenturou, která
by právě finance na provoz neziskových organizací získávala.
V rámci fundraisingu existují různé metody a formy, které mohou neziskové
organizace využívat při své snaze získat prostředky pro svoji činnost. I tomuto tématu se ve
své práci věnuji.
Všechna tato témata spolu úzce souvisí. Bez neziskových organizací by nemohl být
efektivně naplňován volný čas občanů. A bez fundraisingu by naopak nemohly existovat
samotné neziskové organizace. Dalo by se říci, že mezi těmito třemi oblastmi, o kterých píši,
existuje nezrušitelné propojení. Jelikož nemůžeme vymazat volný čas ze života lidí,
nemůžeme odstranit ani neziskové organizace, ani fundraising.
Proto jsem si také toto téma zvolila jako závěrečnou práci mého studia.
Nevylučitelnost ani jednoho z objektů, navozuje otázku, jak toto spojení funguje. Je obecně
známo, že neziskových organizací zabývajících se volným časem je spousta, proto jsem se
zaměřila spíše na třetí oblast, fundraising. Pokud tedy bez něho nemohou neziskové
organizace fungovat, jak moc ho využívají a využívají ho dostatečně?
Hlavním cílem celé mé práce tedy je seznámit veřejnost s volným časem, zařízeními,
která se volným časem zabývají (tedy většinou neziskové organizace) a fundraisingem a jeho
metodami a technikami, která volnočasová zařízení využívají. Praktická část mé práce potom
obsahuje cíl výzkumného šetření, který je uveden v samotné praktické části této práce.
Výzkumné šetření, které jsem provedla je kvalitativního charakteru, v rámci něhož
jsem zvolila design případové studie. Sedláček (in Švaříček, Šeďová, et al., 2007, str. 97) o
tomto designu říká, že „případová studie jak vyplývá z názvu, je empirickým designem, jehož
smyslem je velmi podrobné zkoumání a porozumění jednomu nebo několika málo případů. …
Jednou z výhod designu případové studie je porozumění objektu v jeho přirozeném kontextu.“
Metodou, kterou jsem si zvolila je hloubkový rozhovor. Švaříček (in Švaříček, Šeďová,
et al., 2007, str. 159) o tomto rozhovoru píše že, je to „nestandardizované dotazování jednoho
účastníka výzkumu zpravidla jedním badatelem pomocí několika otevřených otázek.“ Jako
bližší určení metody, kterou jsem si zvolila, uvedu popis nestrukturovaného rozhovoru, neboli
narativního rozhovoru, o kterém Švaříček říká, že může být založen pouze na jediné předem
připravené otázce. Dále se po té badatel dotazuje na základě informací poskytnutých
zkoumaným účastníkem. Mnou zvolenou výzkumnou otázku uvádím v praktické části práce.
9
V první kapitole se tedy zabývám volným časem, jeho definicemi, metodami a
vývojem. Toto téma bylo mnohokrát popisováno a diskutováno předními autory na tuto
problematiku nejen v České republice. Já se zde pokouším o ucelený obraz a pohled na tento
problém. Tato kapitola má sloužit jako úvod k dalším tématům a zároveň i k výzkumnému
šetření.
Ve druhé kapitole se přibližují ke zkoumanému problému. Popisuji v ní jednotlivá
zařízení, školního typu, ale i další, která souvisí s trávením volného času. Společným rysem
těchto zařízení je, že je klienti, účastníci, zájemci apod. navštěvují ve svém volném čase. Ne
vždy ovšem dobrovolně. Zvláště u zařízení školního typu o docházce většinou rozhodují
rodiče účastníků nikoli účastníci sami.
Třetí kapitola se potom zabývá fundraisingem. Podrobně zde popisuji, co to fundraising
je, jaké využívá metody a techniky a kdo je to fundraiser. Tato oblast fungování neziskových
organizací je poměrně nová a existuje k ní řada literatury, bohužel ne dostupných v českém
jazyce. Přesto jsem se pokusila teoreticky tuto oblast zmapovat.
Následující kapitoly už se týkají mého výzkumného šetření. Čtvrtá kapitola je úvodem k
celé praktické části. Zde uvádím postupy a cíle celého výzkumného šetření, vymezuji
zkoumanou problematiku a také zmiňuji již provedený výzkum na toto téma. Pátá kapitola se
následně zabývá konkrétními organizacemi, které se mnou na výzkumném šetření
spolupracovaly. V šesté kapitole se konečně dostávám k samotnému šetření, jsou zde uvedeny
informace, které mi výše zmíněné organizace poskytly. A v sedmé kapitole se věnuji
zhodnocení výsledků celého výzkumného šetření.
10
TERETICKÁ ČÁST
První část práce je věnována teoretickým podkladům, které budou následně využity ke
zpracování části druhé, tedy praktické části. V teoretické části je vysvětleno, co je to volný
čas, což je nutné pro uvedení do problematiky volnočasových zařízení. Těmto zařízením je
věnována druhá kapitola. A posledním tématem, kterým se teoretická část zabývá je
fundraising, jak napovídá i název celé práce.
1 Volný čas
Tato kapitola by měla přispět k orientaci ve složité problematice, kterou volný čas
bezpochyby je. Vymezením tohoto pojmu a historií jeho vzniku se zabývá mnoho českých i
zahraničních autorů. V této práci ovšem nejde o to, aby k velkému množství definic byly
přidávány ještě definice další, ale spíše jde o to pokusit se o komparaci stávajících definic a
také o to pokusit se zjistit, zda mají společný základ, či zda se od sebe významně liší.
Vymezením pojmu volný čas se zabývá právě první část této kapitoly.
Následuje nástin historického vývoje volného času, ne pojmu volný čas, ale vývoje
samotného pojetí volného času z hlediska historického pohledu. Význam volného času v
dnešní době je samozřejmě dosti veliký na to, aby vznikla samostatná věda, která se touto
problematikou zabývá. V minulosti ovšem volnému času takový význam přikládán nebyl.
Či li jedná se o exkurz do historie, který má přinést informace o vývoji volného času jako
takového.
Kapitola je uzavřena krátkým pojednáním o různých funkcích volného času. Stejně jako
existuje nepřeberné množství definic volného času, tak také existuje i mnoho jeho funkcí a
autorů, kteří se jimi zabývají. A stejně jako u definic je i u funkcí cílem této subkapitoly
pokusit se najít jejich společný základ.
1.1 Vymezení volného času
Selucký (1966, str. 129) uvádí jeden ze základních pohledů na vymezení volného času.
„Volný čas nelze zkoumat nezávisle na práci. Vztah mezi prací a volným časem se jeví jako
11
protiklad mezi povinností a svobodou, jako rozpor mezi vnější možností a vnitřní potřebou,
jako rozpor mezi zpředmětněním a seberealizací člověka.“ Z tohoto tvrzení lze usuzovat, že
volný čas by neexistoval bez existence práce a naopak. Selucký zde naznačuje střídání
aktivity a odpočinku, které, jak tvrdí např. Chudý (in Kavanová, Chudý, 2005), odpovídá
biologickému rytmu a v současnosti dostalo podobu střídání práce a volného času.
Slovenská autorka Kratochvílová (2004) chápe volný čas jako čas volnosti a svobody,
který má jednotlivec mimo svoje povinnosti (pracovní, studijní a jiné) na sebevyjádření a
seberealizaci podle vlastních potřeb a zájmů. O způsobech využívání volného času by
si každý, podle Kratochvílové, měl mít možnost svobodně a sám rozhodovat. I zde se
objevuje pojem práce, což jen dokresluje předchozí tvrzení Seluckého. Základem této definice
je svoboda a svobodná volba.
Hofbauer (2004, str. 13) doslova popisuje volný čas jako „čas, kdy člověk nevykonává
činnosti pod tlakem závazků, jež vyplývají z jeho sociálních rolí, zvláště z dělby práce a
nutnosti zachovat a rozvíjet svůj život.“ I v této definici se objevuje pojem práce a také je
patrné, že autor spojuje s volným časem faktor svobody. Ve stejné publikaci dále Hofbauer
(2004, str. 13) uvádí volný čas jako „činnost, do níž člověk vstupuje s očekáváním, účastní se
jí na základě svého svobodného rozhodnutí, a která mu přináší příjemné zážitky a
uspokojení.“ Je zvláštní, že zde autor zmiňuje volný čas jako činnost. Přesto i tato definice
obsahuje specifika, která by měl čas splňovat, aby se stal volným. Je to například volba
takových aktivit, které bude člověk vykonávat dobrovolně a s radostí a také mu budou
přinášet uspokojení. Samozřejmě ani v tomto popisu volného času nechybí zmínka o
svobodné volbě.
Vážanský a Smékal (1995, str. 21) definují volný čas „ve smyslu od práce osvobozeného
časového úseku, je obdobím nezávislým na pracovní době, jako časový prostor vázaný
přirozenou a sociálně významnou potřebou. Volný čas v nejužším slova smyslu (vlastní,
efektivní, skutečná, svobodně a plně disponibilní doba) je obdobím nezávislým na době
spánku, zaměstnání, i na polovolném čase (jako prostoru pro uspokojení všech přirozených i
společenských potřeb, vyjma doby spánku a práce).“ Můžeme říci, že autoři pojímají volný
čas jako čas mimo pracovní povinnosti, který je vázán na sociální potřeby jedince. Tato
definice také říká, že volný čas nastává jedinci až po naplnění základních biologických potřeb
(do kterých se kromě spánku řadí také strava a hygiena). Dalším spojujícím článkem všech
definic je svoboda. Tento pojem je zde zmíněn pouze okrajově, ale přesto mu to neubírá na
důležitosti.
12
Předchozí definice se zabývají volným časem v kontextu s časem stráveným pracovními
činnostmi. Němec a kol. (2002, str. 17) uvádí definici volného času, která se zaměřuje
především na jedince. „Je to čas, v němž člověk svobodně volí a dělá takové činností, které
mu přinášejí radost, potěšení, zábavu, odpočinek, které obnovují a rozvíjejí jeho tělesné a
duševní schopnosti, popř. i tvůrčí schopnosti. Je to čas, v němž je člověk sám sebou, nejvíce
patří sám sobě, kdy koná převážně svobodně a dobrovolně činnosti pro sebe, popř. pro druhé,
ze svého vnitřního popudu a zájmu.
Autoři Vážanský a Smékal (1995, str. 21) rozdělují volný čas do časových úseků, které
jsou charakterizovány „více či méně významnou disponibilní nezávislostí a rozhodovací
kompetencí. Podle existujícího stupně svobodného využití volného času a odpovídající volby,
rozhodování a jednání na základě dobrovolnosti se může veškerá doba života označit za
jednotu tří časových období:
a) svobodně použitelné, rozdělené a osobně určené disponibilní doby (nezávislý čas –
hlavní rys: sebeurčení),
b) povinné, záměrné a závazně nutné doby (vázaný čas – hlavní rys: účelové určení) a
c) pevně stanovené, někým jiným určené a závisle determinované doby (závislý čas –
hlavní rys: cizí určení)“
Z výčtu těchto tří časových období je patrné, že volný čas se skrývá pod prvním
vymezením, tedy jako svobodně použitelné, rozdělené a osobně určené doby. Ostatní časová
období a jejich náplň si jedinec neurčuje sám a tudíž nesplňují předchozí definice volného
času a tedy jím nejsou.
S časovým vymezením lidského života souvisí i hlavní směry chápání pojmu volný čas.
Tyto směry popisují Vážanský a Smékal (1995, str. 23). „S pojmem volný čas jsou spojeny
nejen časové (volný čas – pracovní doba), ale také obsahové aspekty (volný čas – svoboda,
volnost v jednání). Přes značné těžkosti, způsobené tímto omezením, se v současné době
uvádějí dva hlavní směry v chápání termínu volný čas:
a) negativní pojem – volný čas v tomto smyslu znamená zbývající dobu celkového
denního průběhu, která zůstala pro studijně nebo pracovně podmíněném čase,
úkolech v domácnosti a po upokojení základních fyziologických potřeb,
b) pozitivní pojem – volný čas je charakterizován jako disponibilní časový prostor…
Je také dobou, v níž se individuum může nezávisle na jakýchkoli povinnostech
výhradně svobodně realizovat a dělat to či ono, k čemu je nikdo nenutí a k čemu též
není podvědomě nuceno.“
13
Příkladem negativního vymezení volného času je definice, kterou ve svém odborném
pedagogickém slovníku uvádí Průcha, Walterová a Mareš (2003, str. 274). Podle nich se pod
pojmem volný čas skrývá čas, „s kterým člověk může nakládat podle svého uvážení a na
základě svých zájmů. Volný čas je doba, která zůstane z 24 hodin běžného dne po odečtení
času věnovaného práci, péči o rodinu a domácnost, péči o vlastní fyzické potřeby (včetně
spánku).“ Přesto, že jde o negativní vymezení volného času, je i zde naznačena svobodná
volna náplně tohoto času. Další autor, který rozvádí téma negativního a pozitivního vymezení
volného času je Bartoš (2004, str. 7). „Snahy o zkracování pracovního času a dlouholetá
struktura náplně života lidí – práce, rodina, péče o vlastní osobu a odpočinek, která byla po
staletí pevně definována též ve struktuře dne – pracovní doba, čas pro rodinu, zábava,
hygiena a odpočinek (spánek) – vedly k vymezení volného času jako negace času pracovního.
Výraz „negace“ má charakter metodologický, nikoliv pejorativní. Negují se prostě faktory,
které jsou typické pro pracovní čas. Například závislost a odpovědnost na zaměstnavateli se
kompenzuje svobodou a nezávislým rozhodováním o vlastní náplni činnosti; únava a
vyčerpání, způsobené pracovním úsilím se odstraňuje odpočinkem a relaxací … S nástupem
nových technologií, životního stylu atp., dochází v polovině dvacátého století k masivnímu
nárůstu pracovních činností, které jsou natolik specifické a mají individuální charakter, že se
staly, stejně jako většina uměleckých povolání, povoláními svobodnými. Jde o celou řadu
profesí, jako jsou samostatní ekonomové, odborní poradci, konstruktéři, architekti, učitelé,
soukromí podnikatelé, burzovní makléři, profesionální sportovci atp. U všech těchto povolání
je typická mimořádná osobní motivace a zaujetí pro práci, která se mnohdy překrývá s oblastí
individuálních zájmů, které by v jiné situaci volili tito lidé jako své hobby. V této nové
společenské situaci tedy již nevystačíme jen s výše uvedeným negativním vymezením volného
času, ale je nutné vymezit takový čas jinými faktory. Takovému vymezení potom říkáme
pozitivní.“
Všechny uvedené definice mají společné především dva znaky. Tím prvním je práce.
Říkají, že volný čas, je čas mimo pracovní povinnosti, případně, že je to čas zbylý po splnění
pracovních povinností. Dalším společným faktorem je svobodná volba, svobodná vůle jedince
k trávení volného času podle jeho představ, podle jeho vlastních zájmů, přání a potřeb.
Činnosti, které si jedinec zvolí a které bude vykonávat právě ve volném čase, by mu měly
přinášet příjemné zážitky a uspokojení. Ve všech definicích se objevuje volný čas jako
protiklad času pracovnímu. Přesto může být i práce vykonávána ve volném čase a to pokud ji
člověk vykonává dobrovolně, uspokojuje jeho potřeby a zájmy a nezatěžuje ho povinnostmi.
14
1.2 Historický pohled na volný čas
Již Selucký (1966) zastával názor, že pojem volný čas je znám déle než dva tisíce let.
Jako důkazy uvádí Aristotela, podle něhož by měl být volný čas zasvěcen umění, vědě a
především filosofii. O dalším antickém autorovi píše následující. „Plutarchos označoval
volný čas za míru lidského štěstí; tím vlastně anticipoval základní myšlenky utopického a
vědeckého socialismu i humanistické koncepce některých dnešních sociologů volného času“
(Selucký, 1966, str. 9). Spousta (1994, str. 10) uvádí, že „volný čas existoval v průběhu
lidských dějin stále… Střídání činnosti a odpočinku odpovídá biologickému rytmu, vlastnímu
živočišné říši, u člověka nabylo podoby střídání práce a volného času.“ Což dokládá tvrzení,
které uvádí Chudý a je zmíněno na začátku předešlé subkapitoly. Spousta (1994, str. 10) však
své tvrzení dále upřesňuje a dodává, že „v předindustriální společnosti byl volný čas výsadou
vrstvy lidí, kteří nebyly bezprostředně spjati s výrobní prací.“ Podle jeho slov umožňoval
těmto vrstvám, tedy vrstvám elitním, volný čas rozvíjet kulturu té které doby, ať už se jednalo
o starověk, středověk nebo novověk.
Konkrétněji se o činnostech elitních vrstev a jejich poddaných zmiňuje Selucký (1966,
str. 10). „V předprůmyslových společnostech měl volný čas jiný smysl proto, že společnost
byla rozdělena na svobodné a nesvobodné, na pracující a na zahálčivé třídy. Nesvobodní byli
v zásadě zbaveni práva volně disponovat svým časem. Jejich čas byl časem jejich pánů, kteří
buď zcela libovolně, nebo podle místních či dobových zvyklostí, případně podle zákonných
ustanovení státní moci, rozhodovali o druhu činnosti svých vazalů. Samozřejmě i otroci a
nevolníci měli chvíle, které mohli věnovat sami sobě. Tyto krátké časové úseky však byly spíše
výsledkem náhody než nutnosti, výjimkou z všeobecného pravidla a z obvyklé praxe, a jen
málokdy byly podloženy reálnými zárukami.
Ve starověku byla hlavní zahálčivou třídou otrokářská aristokracie, ve středověku
šlechta. Protože život těchto tříd nevyplňovala práce, nebylo v jejich případě možno vlastně
ani hovořit o volném čase. Volný čas je totiž opak, protiklad a zároveň produkt pracovní
doby. Má-li vyniknout jeho kvalitativní specifikum, musí být srovnán s prací, s pracovní
dobou, s povinnostmi a s neodkladnými záležitostmi, které člověk musí občas nebo pravidelně
vykonávat.“
Zajímavým způsobem o volném čase v křesťansky založených společnostech píše
Spousta (1994, str. 11), který cituje třetí z Desatera přikázání Božích. „Pomni na den sobotní,
abys jej světil. Šest dní pracovati budeš a dělati dílo své; ale dne sedmého odpočinutí jest
Hospodina Boha tvého. Nebudeš dělati žádného díla, ty i syn tvůj i dcera tvá, služebník tvůj i
15
děvečka tvá, hovado tvé i příchozí, kterýž jest v branách tvých. Nebo v šesti dnech učinil
Hospodin nebe a zemi, moře a všechno, co v nich jest a odpočinul dne sedmého. Protože
požehnal Hospodin dne sobotního a posvětil ho.“ O životě ve středověku, kdy nad člověkem
a jeho časem vládla církev, hovoří také Janiš (2009). Podle jeho slov křesťanství ovlivňovalo
kromě běžného života také výchovu, vzdělání a samozřejmě i volný čas. Ten byl zcela v moci
církve, která podle Janiše odmítala jakékoli sportovní aktivity, a volný čas byl vymezen
převážně církevními svátky. Jak uvádí Přadka (1999, str. 21). „Východiskem ve všech církvích
a výchovných zařízeních bylo: zahálka a prázdný čas jsou sestrami hříchu. (Až 20. století
položí tuto pravdu do jiné roviny: Kdo si hraje, nezlobí.) Výsledkem bylo úsilí žactvo v
ústavech neustále za každou cenu zaměstnávat. Pochopitelně, že při celodenních ústavních
režimech se kromě modliteb a návštěvy kostela uplatnily další činnosti, a to divadlo a hudba.
… Divadlo a hudba patřily ke školám a mimoškolní činnosti té doby.“
Dalším důležitým mezníkem ve vývoji volného času je průmyslová revoluce, která
probíhala v 18. a 19. století. O té se blíže zmiňuje Selucký (1966, str. 13). „Průmyslová
revoluce se uskutečnila v kapitalistické formě. … V hierarchii životních hodnot se dostaly na
první místo nejen peníze, ale i čas.“ Další velkou změnou, kterou přinesla polovina 19.
století, bylo zrušení roboty v rakouské monarchii. V této době, jak uvádí Hofbauer (2004) se
začala v evropských zemích zkracovat pracovní doba a to až na průměrných 5,5 hodin denně.
Podle Spousty (1994) dělníci, kteří tak získali několikanásobně více volného času, začali
zakládat vzdělávací spolky a kulturně osvětové instituce, jejichž úkolem bylo „rozvíjet lidové
vzdělání“. (Vývoj zájmového vzdělávání dospělých bude zmíněn ve druhé kapitole.) Kromě
toho Spousta (1994) ještě dodává další činitele, kteří přispěli k tvorbě a zvyšování doby
volného času u většiny obyvatel. Řadí sem mechanizaci práce, oddělení pracovní doby od
zbytku dne, zvyšování produkce a vzestup pracující vrstvy obyvatelstva. Dalším faktorem,
který ovlivňuje vývoj rozsahu a trávení volného času je podle Hofbauera (2004) délka života
člověka. Ta se samozřejmě se zlepšující se lékařskou péčí a s nekončícím vývojem v oblasti
vědy a techniky i nadále prodlužuje.
Další důležité období ve vývoji volného času, tedy podle Spousty (1994, 13), je období
po druhé světové válce. V této souvislosti hovoří o „třech fázích vývoje pojetí volného času:
Po válce a v 50. letech převažovala orientace na zotavovací, regenerační a
rekreační funkci volného času. Volný čas byl časem zotavení po vykonané práci a
před prací, kterou bude třeba vykonat. Sloužil k obnově pracovní síly,
k psychofyzické sebeúzdravě a sebezáchově pracovní síly.“ Němec a kol. (2002,
str. 15) k tomu dodává, že „životní styl upřednostňuje práci a protipól tvoří volný
16
čas. … Vzdělávání je také úzce pojímáno pouze ve vztahu k práci jako zvyšování
pracovní kvalifikace. Obdobná situace je v zařízeních výchovy mimo vyučování.“
Následuje další fáze (Spousta, 1994, str. 13). „Léta 60. a 70. se vyznačují konzumní
orientací volného času. Prosperita průmyslově vyspělých zemí vede téměř
k ztotožnění volného času s časem konzumním. Volný čas slouží k utrácení peněz.
Nová hedonistická konzumní kultura se manifestuje takovými symboly, jako je auto
a cestování, televize a disco, reklama a móda. Vztah volného času k práci zůstává
v tradiční rovnovážné polaritě, ekonomický výkon v práci byl prostředkem
k sociálnímu sebepotvrzení ve volném čase…
V 80. letech nepřevládá již ve vyspělých západních zemích orientace na blahobytný
konzum. Člověk chce nyní volný čas uvědoměle a intenzivně prožívat. Skutečné
prožívání a stupňování zážitků stojí nyní v centru nové koncepce a orientace
volného času.“
Němec a kol.(2002) shrnují předchozí dvě fáze v jednu. Volný čas a práce již nejsou tak
ostře vyhraněny. Lidem přestává stačit „pouhý“ odpočinek a rekreace, ale žádají také zábavu
a prožitky. Mluví také o dalším vzdělávání dospělých, které je spojeno s potřebou
seberealizace. V rámci volného času dětí a mládeže vzniká velké množství zájmových
kroužků, a to jak při školách, tak i mimo školu. Kromě toho se také v této publikaci
konkrétněji zmiňují o vývoji v nesocialistické části Evropy, kde jsou zakládány herní
prostory, hřiště, sportovní a turistická zařízení, střediska volného času dětí a mládeže, domy
mládeže a kultury, letní tábory aj.
V Československé republice byl samozřejmě tento vývoj poněkud zbrzděn. Ale
v posledních dvaceti letech se pohled na volný čas v České republice takřka vyrovnal
vyspělým západním zemím, tedy koncepci, kterou uvádí Spousta jako vývojové období
80. let. Hájek, Hofbauer a Pávková (2010) zmiňují období 90. let, v nichž rostl rozsah a
možnosti, specifická váha a význam volného času. Podle nich se volný čas stává prostorem
pozitivního vývoje, ale současně také oblastí rozšiřujících se negativních vlivů, rizik a
nebezpečí. Dále se také volný čas stává předmětem zájmu komerčního sektoru. Což potvrzuje
i Němec a kol. (2002, str. 18), který doslova uvádí, že „v soudobé společnosti se stává volný
čas do značné míry doménou konzumu, jenž je převážně cílem lidského snažení, nikoli jeho
prostředkem. V posledních letech se tato skutečnost promítá do sociálního jevu získat co
nejvíce prostředků i za cenu prodloužené pracovní doby, druhého zaměstnání apod. Místo aby
člověk využíval postupného zkracování pracovní doby pro svůj svobodný rozvoj, přijímá delší
nebo druhé zaměstnání. Musí totiž uspokojovat narůstající požadavky své a své rodiny, a
17
často především z prestižních důvodů. A tak uspokojování relativně základních životních
potřeb vyvolává potřeby nové a nové. Člověk se stává otrokem svých potřeb.“
Tato slova dokládají existenci jednoho zajímavého paradoxu. Aby lidé mohli
„uvědoměle a intenzivně prožívat“ svůj volný čas, potřebují získat dostatečné množství
finančních prostředků. Což znamená, že prodlužují svůj pracovní čas na úkor právě času
volnému. Čímž se dostáváme do tzv. začarovaného kruhu. Hájek, Hofbauer a Pávková (2010,
str. 8) uvádějí že „volný čas se objektivně prodlužuje, ale objevuje se problém, jak získaný čas
naplnit. Objevuje se fenomén nudy.“ Dále se zmiňují, že aktivity, které by měli právě nudu
kompenzovat, ne vždy plní svoji funkci. Doslovně říkají (Hájek, Hofbauer, Pávková, 2010,
str. 8), že „při povrchním odstraňování nudy pouhým okamžitým vzrušením není osobnost
jedince zasažena a nevzbuzuje hlubší emoce, fantazii, rozum – pocit prázdnoty přetrvává, pak
jedinec hledá jiné způsoby jak se nudy zbavit – např. stimulujícími prostředky jako jsou drogy
či alkohol.“
„Třebaže volný čas existoval ve všech předprůmyslových společnostech; třebaže byl
důležitou součástí života vládnoucích tříd, které měly monopolní výsadu náročných forem
zábavy, odpočinku a tvůrčí duševní činnosti; třebaže úvahy o volném čase zaujímají významné
místo ve všech humanistických učeních starověku i středověku a v teoriích utopického i
vědeckého socialismu, přesto přese všechno je volný čas fenomén typický teprve pro
průmyslovou společnost dvacátého století, kdy vstupuje do života všech společenských
makroskupin a stává se nejrozpornějším činitelem soudobé civilizace“ (Selucký 1966, str. 9).
1.3 Funkce volného času
Volnočasové aktivity, jak uvádí Bartoš (2004, str. 8) „mají celou řadu kvalit, důležitých
pro každé individuum. … Jsou to také individualizace osobnosti, sebevzdělání, humanizace a
duchovní růst každého jedince, získávání specifických dovedností atp. Nikde jinde než v
prostoru, který nazýváme volný čas, nemůžeme vyčerpávajícím způsobem tyto kvality
osobnosti vytvářet.“
Jak je uvedeno v úvodu této kapitoly stejně, jako existuje velké množství definic
volného času, tak také existuje velké množství jeho funkcí. A stejně jako u definic volného
času je cílem této subkapitoly jejich porovnání a nalezení společných aspektů. Nelze zde také
ani uvést všechny autory, kteří se volným časem a jeho funkcemi zabývali či zabývají, jelikož
funkcí volného času a jejich autorů je opravdu mnoho.
18
Hofbauer ve své publikaci Děti, mládež a volný čas (2004, str. 13) uvádí tyto funkce
volného času:
„odpočinek (regenerace pracovní síly),
zábava (regenerace duševních sil),
rozvoj osobnosti (spoluúčast na vytváření kultury).“
Kromě toho vymezení funkcí zmiňuje Hofbauer (2004) i další autory. Ti vymezují
funkce volného času takto:
Roger Sue
psychologická funkce (uvolnění, zábava, rozvoj),
sociální (socializaci, symbolickou příslušnost k některé sociální skupině),
terapeutickou,
ekonomickou (pozitivní vliv na uplatnění člověka v profesní činnosti, výdaje
účastníků vynakládané na aktivity ve volném čase, pojetí volného času jako
prožívání, anebo pouhé spotřeby vedoucí k odcizení).
Horst W. Opaschowski
rekreace (zotavení a uvolnění),
kompenzace (odstraňování zklamání a frustrací),
výchova a další vzdělávání (učení o svobodě a ve svobodě, sociální učení),
kontemplace (hledání smyslu života a jeho duchovní výstavba),
komunikace (sociální kontakty a partnerství),
participace (podílení se, účast na vývoji společnosti),
integrace (stabilizace života rodiny a vrůstání do společenských organismů),
enkulturace (kulturní rozvoj sebe samých, tvořivé vyjádření prostřednictvím umění,
sportu, technických a dalších činností).
V publikaci, kterou napsal Selucký v roce 1966 (str. 129) lze najít hesla, která jsou
vypsána po stranách své práce jako poznámky, jedná se tedy spíše o výpisky, které implicitně
obsahují právě funkce volného času:
„Uspokojování vnitřních potřeb je spjato s činností, v níž člověk realizuje své
schopnosti, záliby a individuální preference.
Ztrácí-li člověk radost z práce, ztrácí i radost ze hry a schopnost k zábavě. – Nuda
v práci přerůstá v nudu ve volném čase.
Smyslem života je život sám, tedy aktivní prožití období, jež má každý jedinec
k dispozici na této planetě, aktivní naplnění neopakovatelného života, které umožní
každému, aby rozvinul maximálně své potenciální schopnosti, okusil všechny
19
dostupné životní radosti a požitky, aktivně přistupoval k tvorbě i k spotřebě,
k odpočinku i k zábavě, k lásce i k nenávisti.
Není-li člověk spokojen v práci a není-li navíc spokojen ani ve volném čase, jeho
pocit frustrace se totalizuje a mění se v neurózu a depresi.
Dostatečný denní spánek jako funkce volného času je mnohem typičtější pro
manuální pracovníky než pro lidi duševní práce. Pokud pasivní odpočinek souvisí
s prací, je funkcí reprodukce pracovní síly.
Aktivní odpočinek a zábava. - Většina vyšších zájmových činností splývá s aktivním
odpočinkem a zábavou.“
Chudý (in Kavanová, Chudý, 2005) uvádí tři funkce volného času, které charakterizuje
takto:
a) Výchovně-vzdělávací funkce – volný čas je relativně dostupný prostor pro
výchovu a vzdělávání, představuje příležitost pro získávání množství informací ze
všech oblastí společenského života, kultury, vědy, techniky, prostřednictvím médií,
odborné literatury a účasti na volnočasových aktivitách. Proces vzdělávání můžeme
realizovat formou skupinové práce, prostřednictvím individuálních konzultací,
poradenské činnosti. … Hry, cvičení a další aktivity umožňují formovat lidské
kvality, jako jsou mravnost, hodnotová orientace a životní styl. Obsah a zaměření
výchovného působení by měly respektovat potřeby a zájmy jednotlivců i
výchovných skupin a potřeby společnosti.
b) Rekreačně-relaxační funkce – při formování osobnosti musíme mít na paměti i
psychologické zásady a zásady pro udržování fyzického zdraví. Se zřetelem na
odstranění pracovního napětí, stresové zátěže ve škole, či na pracovišti je potřeba
do denního programu vhodně zařazovat relaxační cvičení, rekreační pobyt na
čerstvém vzduchu, vycházky a výlety. … Tyto činnosti kompenzují poměrně
dlouhé sezení.
c) Sociální funkce – socializace je proces, v rámci kterého se jedinec adaptuje do
sociálního prostředí, poznává ho, kooperuje s ním a stává se jeho členem. Člověk
potřebuje žít v různých formálních i neformálních skupinách.
d) Seberealizační funkce – zájmová činnost ve volném čase umožňuje, ve větší či
menší míře, uspokojovat potřeby, zájmy, ale i seberealizaci. Žádoucí sebeuplatnění
obsahuje několik aspektů: sebepoznání, autoregulaci, autokultivaci, sebeformování,
s osobitým zřetelem na náročnost při plánování a s přihlédnutím na horní hranici
možností jedince. Aktivity slouží osobnosti k vytváření vnitřní harmonie v souladu
20
s harmonií vnějšího prostředí. Míra dosažené vnitřní stability se potom přenáší do
všech činností.
e) Preventivní funkce – jedince stále častěji ovlivňují sociálně-patologické jevy.
Ve snaze snížit jejich účinnost se tvoří různé programy prevence, které se tradičně
chápou ve třech rovinách: primární prevence (zaměřena na celou společnost),
sekundární prevence (zaměřena na rizikové a ohrožené skupiny) a terciální
prevence (léčba a resocializace).
Chudý (in Kavanová, Chudý, 2005), kromě předchozích funkcí uvádí i funkce jiných
slovenských autorů, mezi nimi i autorku Holinovou, která za funkce volného času považuje:
reprodukci pracovní síly,
všestranný rozvoj osobnosti,
uspokojování životních potřeb,
plnění společenských úloh.
Dále uvádí Masaryka a kolektiv, kteří vymezují funkce volného času takto:
a) aktivní odpočinek: rekreační činnost, relaxace a regenerace duševních a tělesných
sil, kompenzace pracovní zátěže,
b) rozvoj a formování schopností, nadání, talentu, zabezpečení mnohostranné
kultivace osobnosti,
c) seberealizace podle zájmů a potřeb,
d) socializace: osvojování sociálních způsobilostí, komunikace a návyků, kompenzace
nedostatků sociálního a rodinného prostředí,
e) prevence vůči negativním formám chování (vandalizmus, kriminalita, drogová
závislost)
Další autor, který se zabývá funkcemi volného času je Čáp (1997, str. 306), který uvádí
tyto tři následující funkce:
a) „ odpočinku,
b) zábavy,
c) rozvoje osobnosti“
Kromě těchto funkcí Čáp (1997, str. 306) ještě uvádí, že „volný čas pomáhá lidem
obnovit pracovní schopnost a vyvážit jednostrannost pracovní činnosti. Zkušenost i
sociologické a psychologické výzkumy ukazují, že volný čas umožňuje lidem kulturní rozvoj a
obohacení osobnosti…“
21
Funkce, které jsou zde uvedeny, mají mnoho společného. Jedná se především o to, že
volný čas a aktivity v něm realizované mají za úkol rozvíjet jedince jako celek, tedy celou
jeho osobnost, ať už po fyzické či psychické stránce. Kromě toho by měli rozvíjet jedince
jako společenskou, tedy sociální, bytost. Měli by mu pomáhat s jeho začleněním do
společnosti a případně s plněním jeho sociálních funkcí.
Volnočasová zařízení by měla splňovat většinu ze zmiňovaných funkcí.
Přesto, že volný čas, v takovém smyslu jak je definován výše, je časem s výrazným
podílem dobrovolnosti a spontánnosti, je v dnešní době hodně často institucionalizován a
organizován. Zajímavě toto téma pojímá Hofbauer (2004, str. 21), který uvádí pojmy
„vyjadřující různou míru organizovanosti výchovného působení ve volném čase.“ Jako první
uvádí činnost spontánní. Tato činnost se uplatňuje individuálně nebo ve skupině podle zájmu
účastníků. Pedagogický pracovník tuto činnost podporuje, ale přímo do ní nevstupuje. Dalším
pojmem je zájmová činnost příležitostná. Ta již zahrnuje organizované rekreační, oddechové
nebo vzdělávací aktivity, kterými mohou být závody, koncerty, exkurze, divadelní
představení… Tyto činnosti jsou časově ohraničeny a přímo řízeny pedagogem. Na druhou
stranu ale dovolují participaci účastníků. Posledním z této skupiny pojmů uvádí Hofbauer
(2004) zájmovou činnost pravidelnou, která se uskutečňuje celoročně v pravidelných
intervalech pod vedením kvalifikovaného vedoucího. Cílem takovýchto činností je naučit
účastníky novým vědomostem a dovednostem.
Poslední ze zmiňovaných aktivit bývají účastníkům dostupné většinou za úplatu, a proto
se stávají takřka povinností. A povinnost už nespadá do sféry volného času. I tak jsou tyto
činnosti označovány jako volnočasové aktivity a také ve volném čase probíhají. Přesto že
volný čas „je čas, který má člověk jen sám pro sebe“.
22
2 Volnočasová zařízení
„Zařízení volného času se vyznačují vymezenými funkcemi, výchovnými a vzdělávacími
cíli, určitým stupněm institucionalizace a profesionalizace, organizační strukturou,
prostorovou a materiální vybaveností. Dětem a mladým lidem pomáhají odpovídat na otázku,
jak dobře prožít roky dětství a dospívání i jak se připravovat na dospělost“ (Hofbauer, 2004,
str. 82).
Na úvod této kapitoly je vhodné uvést legislativu, která se dotýká trávení volného času.
Bude se jednat o výtah z jednotlivých právních předpisů. Zařízení, kterých se jednotlivé
normy týkají, budou podrobněji popsány v závěrečné části kapitoly.
Další část kapitoly je nazvána vývoj volnočasových zařízení v České republice a jedná
se o exkurz do historie a vzniku jednotlivých typů zařízení. Každé zařízení má samozřejmě
svoji vlastní historii a vývoj, zde však půjde pouze o nástin historického vývoje míst a
prostor, kde trávení volného času probíhalo.
Závěr kapitoly se bude týkat vymezení jednotlivých zařízení, ve kterých se mohou
uskutečňovat volnočasové aktivity. Půjde o heslovitý výčet s jejich popisem.
2.1 Legislativní vymezení volnočasových zařízení
Jak název této subkapitoly napovídá, jedná se o dokumenty, které se především zabývají
pojmy jako je zájmové vzdělávání (zákon č. 561/2004 Sb. a vyhláška č. 74/2005 Sb.), školská
zařízení (zákon č. 76/1978 Sb., vyhláška č. 87/1992 Sb.), střediska volného času (vyhláška č.
432/1992), dále výchovná a ubytovací zařízení (vyhláška č. 108/2005 Sb. a vyhláška
64/1992), v neposlední řadě také ústavní a ochranná výchova (zákon č. 109/2002 Sb.). Tyto
pojmy velmi úzce souvisí s pojmem volný čas a volnočasová zařízení. Existují samozřejmě i
další dokumenty, které upravují například hygienické předpisy, ochranu zdraví, ochranu
osobních údajů a další důležité aspekty chodu volnočasových zařízení. Tyto pojmy souvisí se
zařízeními pro volný čas jen okrajově, a proto nebudou v této práci zmíněny.
23
Zákon č. 561/2004 Sbírky, o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a
jiném vzdělávání (školský zákon)
V rámci tohoto zákon je důležitý §111 tohoto zákona, který se zmiňuje o zájmovém
vzdělávání. Doslovně říká o zájmovém vzdělávání3, že „poskytuje účastníkům naplnění
volného času zájmovou činností se zaměřením na různé oblasti. Zájmové vzdělávání se
uskutečňuje ve školských zařízeních pro zájmové vzdělávání, zejména ve střediscích volného
času, školních družinách a školních klubech. Střediska volného času se dále podílejí na další
péči o nadané děti, žáky a studenty a ve spolupráci se školami a dalšími institucemi rovněž na
organizaci soutěží a přehlídek dětí a žáků.“ Ke školským zařízením pro zájmové vzdělávání
se vztahuje §118 téhož zákona: „Školská zařízení pro zájmové vzdělávání zajišťují podle
účelu, k němuž byla zřízena, výchovné, vzdělávací, zájmové, popřípadě tematické rekreační
akce, zajišťují osvětovou činnost pro žáky, studenty a pedagogické pracovníky, popřípadě i
jiné osoby.“
Vyhláška č. 74/2005 Sbírky, o zájmovém vzdělávání
Tato vyhláška určuje4, kdo může být účastníkem zájmového vzdělávání. Podle §1 to
mohou být „děti, žáci a studenti; účastníky mohou být také pedagogičtí pracovníci, zákonní
zástupci nezletilých účastníků, popřípadě další fyzické osoby.“ Z tohoto výčtu vyplývá, že
účastníkem zájmového vzdělávání může být v podstatě každý. Dále tato vyhláška stanovuje
formy zájmového vzdělávání, kterými jsou příležitostná výchovná, vzdělávací, zájmová a
rekreační činnost; pravidelná výchovná, vzdělávací a zájmová činnost; táborová činnost;
osvětová činnost; individuální činnost; otevřená nabídka spontánních činností. Vyhláška také
vymezuje pojem Školská zařízení, do kterých řadí Středisko volného času, Školní klub a
Školní družinu.
Středisko volného času dělí tato vyhláška na dva typy: dům dětí a mládeže, který
uskutečňuje činnost ve více oblastech zájmového vzdělávání a stanice zájmových činností
zaměřených na jednu oblast zájmového vzdělávání. Školní klub poskytuje zájmové
vzdělávání žákům škol. Činnost klubu je podle vyhlášky „určena přednostně pro žáky
druhého stupně základní školy, žáky nižšího stupně šestiletého nebo osmiletého gymnázia
nebo odpovídajících ročníků osmiletého vzdělávacího programu konzervatoře.“ Školní
3http://www.msmt.cz/ministerstvo/novy-skolsky-zakon-
1?highlightWords=%C5%A1kolsk%C3%BD+z%C3%A1kon 4 http://www.msmt.cz/dokumenty/vyhlaska-c-74-2005-sb-1
24
družina je naopak určena žákům prvního stupně základní školy. Družina umožňuje
účastníkům „odpočinkové činnosti a přípravu na vyučování.“
Zákon č. 76/1978 Sbírky, o školských zařízeních
V rámci tohoto zákona je důležitý především §17 – 31b, tyto paragrafy se zabývají
školskými výchovnými zařízeními pro výchovu mimo vyučování. §17 říká doslova5, že
„výchova mimo vyučování je součástí péče o výchovu a vzdělávání; organizují ji školy a
školská výchovná zařízení pro výchovu mimo vyučování. Školskými výchovnými zařízeními
pro výchovu mimo vyučování jsou střediska pro volný čas dětí a mládeže, školní družina,
školní klub, školní knihovna a domov mládeže.“
Další paragraf se zabývá Středisky pro volný čas dětí a mládeže. „Střediska pro volný
čas dětí a mládeže plní funkci výchovně vzdělávací a rekreační. Střediska pro volný čas dětí a
mládeže jsou domy dětí a mládeže s širokou zájmovou působností a stanice zájmových
činností specializované na konkrétní zájmové oblasti. Středisko pro volný čas dětí a mládeže
může poskytovat své služby za úplatu.“
Školní družina a školní klub, školní knihovna a domov mládeže jsou zařízení, která úzce
souvisí s činností školy, zabývají se jimi §20 – 22. „Výchově, vzdělávání, zájmové činnosti a
rekreaci žáků základní školy, základní školy pro smyslově postižené žáky, základní školy pro
žáky s více vadami, základní školy pro žáky s vadami řeči, zvláštní školy nebo pomocné školy,
popřípadě zvláštní školy pro tělesně postižené žáky, základní školy při zdravotnických
zařízeních slouží v době mimo vyučování a v době školních prázdnin školní družina a školní
klub. Školní družina je určena pro žáky prvního stupně, školní klub pro žáky ostatních ročníků
těchto škol a pro žáky těch ročníků víceletých gymnázií odpovídajících nejvýše devátému
ročníku základní školy. Školní družina nebo školní klub mohou zřizovat zájmové kroužky.
Činnosti v zájmových kroužcích se mohou podle místních podmínek zúčastnit i žáci, kteří
nejsou ve školní družině nebo školním klubu přihlášeni k soustavné docházce. Činnost v
zájmových kroužcích může být vykonávána za úplatu. Úplata se použije na částečnou úhradu
neinvestičních nákladů. Školní družina a školní klub mohou být zřízeny i jako součásti školy.
Školní knihovnu jako součást jednotné soustavy knihoven tvoří školní žákovská
knihovna a školní učitelská knihovna. Školní knihovna se zřizuje jako součást školy; své
služby může poskytovat i veřejnosti, a to za úplatu. Domov mládeže - Domov mládeže
zabezpečuje žákům středních škol výchovu, ubytování a stravování. Obsah výchovné činnosti
5 http://aplikace.mvcr.cz/sbirka-
zakonu/SearchResult.aspx?q=76/1978&typeLaw=zakon&what=Cislo_zakona_smlouvy
25
v domově mládeže navazuje na obsah výchovně vzdělávací práce střední školy. Domov
mládeže se může zřídit i jako součást školy.“
Vyhláška č. 87/1992 Sbírky, o školních družinách a školních klubech
Podle tohoto zákona6 školní družina nebo školní klub slouží výchově, vzdělávání a
rekreaci žáků jedné školy nebo několika škol. Školní družina se dělí na oddělení, přičemž v
oddělení může být maximálně 25 žáků, školní klub se dělí na skupiny, které se diferencují
podle zaměření činnosti a opět se naplňují do maximální výše 25 žáků. Podle §5 „družina a
klub realizují výchovně vzdělávací činnost ve výchově mimo vyučování zejména formou
odpočinkových, rekreačních a zájmových činností; umožňují žákům přípravu na vyučování.“
Vyhláška č. 432/1992 Sbírky, o střediscích pro volný čas dětí a mládeže
Tato vyhláška stanoví7, že střediska pro volný čas dětí a mládeže se zřizují jako domy
dětí a mládeže s širokou zájmovou působností zahrnující obory alespoň ze dvou zájmových
oblastí a stanice zájmových činností specializované na konkrétní zájmové oblasti případně
obory. Střediska uskutečňují výchově vzdělávací, případně rekreační činnost pro děti, mládež,
případně jejich rodiče a další dospělé zájemce v jejich volném čase pravidelnou zájmovou
činností, příležitostnou zájmovou činností, prázdninovou činností, individuální prací,
soutěžemi a přehlídkami a nabídkou spontánních aktivit, a to během celého roku.
Vyhláška č. 108/2005 Sbírky, o školských výchovných a ubytovacích zařízeních a
školských účelových zařízeních
Mezi školská výchovná a ubytovací zařízení patří podle této vyhlášky8 domov mládeže,
internát a škola v přírodě. Domov mládeže „poskytuje žákům středních škol a studentům
vyšších odborných škol ubytování, výchovně vzdělávací činnost navazující na výchovně
vzdělávací činnost středních škola a vyšších odborných škol a zajišťuje těmto žákům a
studentům školní stravování.“ Internát podle této vyhlášky poskytuje dětem a žákům škol
„samostatně zřízených pro děti a žáky se zdravotním postižením a dětem přípravného stupně
základní školy speciální ubytována výchovně vzdělávací činnost navazující na výchovně
vzdělávací činnost těchto škol a školských zařízení a zajišťuje těmto dětem a žákům školní
stravování.“ Posledním školským výchovným a ubytovacím zařízením je škola v přírodě,
6 http://www.zbierka.sk/zz/predpisy/default.aspx?PredpisCislo=87&Rocnik=1992
7 http://www.zbierka.sk/zz/predpisy/default.aspx?PredpisCislo=432&Rocnik=1992
8 http://www.msmt.cz/dokumenty/vyhlaska-c-108-2005-sb-1
26
které zajišťuje zotavovací pobyt ve „zdravotně příznivém prostředí dětem mateřských škol a
žákům plnícím povinnou školní docházku.“
Jako školská účelová zařízení jsou touto vyhláškou uvedeny středisko služeb školám,
školní hospodářství, středisko praktického vyučování, školní knihovna, plavecká škol a
přípravný stupeň základní školy speciální.
Vyhláška č. 64/1992 Sbírky, o domovech mládeže
Podle této vyhlášky9 existují dvě kategorie domovů mládeže. Do první kategorie spadají
domovy mládeže, které mají ústřední topení, teplou vodu, koupelny nebo sprchy, vlastní
jídelnu v budově domova mládeže nebo její blízkosti a pokoje s kapacitou do tří lůžek. Do
druhé kategorie patří domovy mládeže, kterým chybí „nejvýše dvě náležitosti“, které mají mít
domovy mládeže v první kategorii. Obě kategorie musí disponovat speciální místností pro
nemocné žáky.
V §2 je uvedeno, že „základní jednotkou výchovně vzdělávací činnost v domově je
výchovná skupina, která se naplňuje do počtu 24 ubytovaných žáků, nebo 15 ubytovaných
žáků cizí státní příslušnosti, nebo shodného s počtem žáků ve třídě speciální školy. Pokud to
umožní složení ubytovaných žáků ve výchovné skupině, zařazují se do výchovných skupin
odděleně podle pohlaví, škol, ročníků a věku.“
O konkrétní náplni činnosti domova mládeže se vyhláška nezmiňuje.
Zákon č. 109/2002 Sbírky, o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve
školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních
Účelem zařízení pro výkon ústavní výchovy nebo ochranné výchovy a pro preventivně
výchovné péče10
je zajišťovat nezletilé osobě na základě rozhodnutí soudu náhradní
výchovnou péči v zájmu jeho zdravého vývoje, řádné výchovy a vzdělávání. Dalším účelem
je předcházet vzniku a rozvoji negativních projevů chování dítěte nebo „narušení jeho
zdravého vývoje“, dále také „zmírňovat nebo odstraňovat příčiny nebo důsledky již vzniklých
poruch chování a přispívat ke zdravému osobnostnímu vývoji dítěte.“ Jako zařízení ústavní,
ochranné a preventivně výchovné péče tento zákon řadí diagnostický ústav, dětský domov,
dětský domov se školou, výchovný ústav a středisko výchovné péče. Děti, které jsou z
nějakého důvodu zařazeny do některého z těchto zařízení, mají podle tohoto zákona nárok na
9 http://www.zbierka.sk/zz/predpisy/default.aspx?PredpisCislo=64&Rocnik=1992
10 http://www.msmt.cz/dokumenty/zakon-c-109-2002-sb-o-vykonu-ustavni-vychovy-nebo-ochranne-vychovy-
ve-skolskych-zarizenich-a-o-preventivne-vychovne-peci-ve-skolskych-zarizenich-a-o-zmene-dalsich-zakonu
27
uhrazení potřeb pro využití volného času a rekreaci, náklady na kulturní, uměleckou,
sportovní a oddechovou činnost, náklady na soutěžní akce atd.
2.2 Vývoj volnočasových zařízení v ČR
Jak uvádí Hofbauer (2004, str. 79) v minulých stoletích byly „místem trávení volného
času nejprve prostory a zařízení šlechty jako tehdejší společenské elity: zámecké zahrady a
parky vybavené sochami, umělými jezírky a jeskyněmi, pavilony, letohrádky nebo replikami
taveb různých národů. Později se začala této tendenci otevírat města – zpřístupňovala svoje
hradby, kde vznikaly městské parky. Jejich obyvatelé volné prostory objevovali uvnitř města,
v jeho nejbližším okolí a postupně také ve vzdálenějším přírodním prostředí mimo město. Zde
odpočívali, bavili se a věnovali sportu, sem chodili nebo jezdili na vycházky a výlety a takto si
je osvojovali jako prostory svých volnočasových aktivit.“ Jak je z předchozího textu patrné,
vývoj volnočasových zařízení úzce souvisí s vývojem pojetí volného času. Pro připomenutí,
dalším důležitým vývojovým mezníkem je průmyslová revoluce. Hofbauer (2004, str. 79) o
této události hovoří jako o nástupu průmyslového kapitalismu „Po nástupu průmyslového
kapitalismu se začaly spontánní volnočasové aktivity dětí a mládeže nemajetných rodin
rozvíjet v přirozeném, nikoli však příznivém městském prostředí: na ulicích nebo náměstích,
v prolukách městské zástavby a na volných, jinak nevyužívaných prostranstvích. Taková místa
slouží neorganizované dospívající a dospělé mládeži dodnes.“
„Se vznikem a rozvojem sféry volného času dochází k jeho obsahové diferenciaci“, jak
uvádí Němec a kol. (2002, str. 19), „a přibližování potřebám a zájmům jednotlivců různých
věkových a sociálních skupin mladé generace. Tak se vytvářejí nové typy institucí a činností
zásluhou obcí, sdružení dospělých i mládeže, pedagogů, lékařů a dalších. Nejprve to byla
zařízení původně určená dospělým, část pozornosti se rozšířila i na děti a mládež, např.
hřiště, tělocvičny, zájmová sdružení, tělovýchovné organizace, dělnické domy, muzea, galerie,
planetária, parky zábavy a dobrodružství. Později vznikají zařízení zaměřená zejména na
mladší skupiny dětí, pro které je vytvářen specifický výchovný prostor, např. kluby, sportovní
zařízení na školách. … Ekonomický a politický vývoj umožňuje budovat zařízení volného času
především v západoevropských zemích. Vývoj ve střední a východní Evropě byl opožděn a
zařízení byla převážně určena pro děti ze sociálně slabších vrstev a pro zdravotně postižené.“
V publikaci autorů Pávková, Hájek, Hofbauer, Hrdličková a Pavlíková (2002) je
uvedeno, že v 17. století si bohatí obyvatelé měst stavěli mimo městské hradby budovat
28
„víkendové domy“, ve městech začaly vznikat kluby, kavárny, spolky a společnosti
dospělých. V těchto institucích sice lidé trávili svůj volný čas, ale nebyli zde odborníci
zaměření na volný čas a proto také tyto instituce nejsou označovány jako volnočasová
zařízení. Jak dále tito autoři uvádí, díky postupnému zkracování pracovní doby mohly vznikat
vzdělávací, hudební, divadelní, tělovýchovné nebo turistické aktivity, pořádaly se výlety,
slavnosti nebo shromáždění. Také vznikaly dělnické domy, zájmové, odborové, sociální i
politické organizace. Pávková a kol. (2002, str. 21) dále uvádějí že „zásluhou obcí, sdružení
dospělých i mládeže, osvícených pedagogů, lékařů a veřejných pracovníků se rozvíjely nové
typy činností a realizačních institucí. Již na počátku vykrystalizovaly dva hlavní způsoby
jejich vzniku a fungování, které přetrvaly až do současnosti.
Nejprve to byly aktivity a zařízení s původním jednoznačným určením pro dospělé, které
část své pozornosti obracely také na mládež a děti. Byly to například tělovýchovné a později
také sportovní činnosti, hřiště, cvičiště, tělocvičny a další zařízení tělovýchovných sdružení.
(např. u nás aktivity a zařízení tělovýchovné organizace Sokol založené v roce 1862), které
později rozvíjely také další aktivity (loutková divadla, knihovny, společenský a veřejný život);
o něco později se k nim přiřazovaly aktivity, sdružení a zařízení dělnických spolků a
organizací. Zpočátku nesměle, později však s rostoucím důrazem, vznikla rovněž družení a
zařízení zaměřená pouze na děti a mládež, která pro nejmladší skupiny společnosti vytvářela
nový, specifický životní a výchovný prostor. … Začaly se rozvíjet rovněž specifické činnosti a
zařízení volného času dětí a mladých lidí: kluby a sportovní zařízení na školách …; dětské
zahrádky … pro pobyt na čerstvém vzduchu a pro pohybové aktivity…“ Jak dále uvádějí ve
střední a východní Evropě byly obsahem aktivit a zařízení především sociální a zdravotní
otázky dětí ze sociálně slabých vrstev. Jednalo se především o dětské útulky a opatrovny,
tábory pro sociálně a zdravotně znevýhodněné.
Pávková a kol. (2002) v souvislosti s průmyslovou revolucí hovoří o tom, že pracovní
doba byla v té době velmi dlouhá a často byli zaměstnáni oba rodiče. Tato situace si
vyžadovala vznik institucí, které budou zajišťovat dozor a péči o děti školou povinné v době
mimo vyučování. Této činnosti se již v 19. století začaly věnovat různé dobročinné spolky,
kluby a charitativní organizace.
Jak uvádí Hofbauer (1992, str. 50) u nás „zařízení působící ve volném čase dětí a
mládeže se oproti dalším, zvláště západoevropským, zemím zřizovala později. Počátkem 20.
století měla především charakter sociální péče (například sirotčince, útulky, opatrovny). Ještě
koncem 30. let neznala naše pedagogická věda a praxe pojem mimoškolní zařízení a
registrovala jenom jednotlivé instituce (divadlo, kino, časopisy a některé další). … Po druhé
29
světové válce začala pedagogická věda soustavněji sledovat jednotlivé druhy činnosti volného
času (shromáždění žáků, soutěže, zájmové kroužky, kluby apod.). Samostatné instituce
volného času dětí a mládeže začaly však působit až v dalších letech, kdy se vytvářely celé
jejich sítě.“ Pávková a kol. (2002) uvádějí, že tehdy meziválečné Československo své
historicky vzniklé opoždění vyrovnávalo především vznikem sdružení a budováním
společných zařízení pro mladé a dospělé v oblasti tělovýchovy, sportu a turistiky.
Nedocházelo však ještě ke vzniku primárně volnočasových a zájmových zařízení. Také
uvádějí, že zařízení ve „východním bloku“ se orientovala především na organizovanou
zájmovou činnost a posilování kolektivního cítění v organizovaných aktivitách.
„Nejrozšířenější vnitřně strukturovaným zařízením volného času dětí a mládeže“, jak
uvádí Hofbauer (2004, str. 82), „se v evropských zemích staly domy (střediska) dětí a mládeže
(mládeže a kultury). Jejich základní pojetí vykrystalizovalo ve druhé polovině 20. století a
vyznačuje se zásadně dobrovolnou činnou účastí v členité paletě zájmových činností,
všestranností obsahu a různorodostí metod, značným a trvale rostoucím dosahem působení,
rozšiřujícím se souhrnem účastnických skupin, rozvojem celostátních sítí zařízení i aktivit.“
Podle Pávkové a kol. (2002) se u nás v 60. letech 20. století začaly projevovat snahy
vytvářet školy s celodenní péčí a školy-internáty, které měly plně absorbovat prakticky
veškerý volný čas svých žáků, jak také dále uvádí, v našich podmínkách se tyto snahy
neuplatnily. Další důležitou institucí, kterou tito autoři zmiňují, jsou domy pionýrů a mládeže,
které u nás byly od počátku koncipovány jako zařízení přístupná všem dětem a mladým lidem
pro dobrovolnou účast na zájmových aktivitách. Název „Dům pionýrů a mládeže“ odrážel
tendenci státních orgánů a orgánů komunistické strany nahradit pojem dítě pojmem pionýr,
což znamenalo snahu o stoprocentní organizovanost dětí v pionýrské organizaci. Po roce 1989
dostala síť domů pionýrů a mládeže nejen nové označení (domy dětí a mládeže), ale i nové
poslání, tím bylo zabezpečit širokou škálu nabídky alternativních výchovně-vzdělávacích
aktivit.
Jak také Pávková a kol (2002, str. 122) uvádějí „nezastupitelnost různých forem
zařízení pečujících o volný čas dětí a mládeže uznávají vlády pravicového i levicového
zaměření. Zkušenosti a dobré jméno sítě našich zařízení přispěly k tomu, že se Praha stala
počátkem devadesátých let 20. století sídlem ústředí mezinárodní Asociace středisek pro volný
čas dětí a mládeže (EISY).“
Hofbauer (1992) uvádí přehled zařízení, která v Československu existovala a která se
zabývala právě péčí o volný čas dětí a mládeže. Některá z nich samozřejmě existují i v dnešní
době. Tato zařízení dělí Hofbauer (1992) do následujících kategorií:
30
a) Zařízení místní
Hřiště pro spontánní a drobnou sportovní činnost, především pro děti
předškolního a školního věku, opatřená průlezkami a dalšími atrakcemi. Tato
hřiště však podle Hofbauera nebyla nijak organizačně vedena jako instituce.
Města a obce neměly povinnost je zřizovat a spravovat, takže jejich konstrukce
zastarávala a chátrala. Až v posledních několika letech je vidět opětovný „boom“
těchto hřišť. V hustě osídlených městských zástavbách je vidět, že podobných
hřišť pro děti a mládež přibývá.
Rozvinuté byly také klubovny organizací dětí a mládeže (Skaut). Většina
dětských a mládežnických organizací, podle něho, byla převedena na školské
organizace a tak využívaly kluboven právě školních. Tyto organizace a jejich
klubovny byly po listopadu 1989 znovu obnoveny nebo vznikaly nové.
Nedílnou součástí místních zařízení byly kluby mládeže, které byly zřizovány na
základě podnětu společenských organizací. Zajišťovaly kontakty s vrstevníky,
možnost rozvíjet zájmy mládeže (s vědecko-technickým zaměřením, později
elektronika a počítačová technika)
b) Typ „dům dětí a mládeže“ a „odborně zaměřené zařízení“, jedná se o státní
výchovné a vzdělávací zařízení.
Dům dětí a mládeže, dříve (kromě let 1968 až 1970) dům pionýrů a mládeže. Jak
napovídá starší název, tuto instituci zřizovala, tehdy monopolní dětská organizace
Pionýr. Přesto byly členové této organizace minimální skupinou návštěvníků
tohoto zařízení. Dům pionýrů se zaměřoval především na pravidelnou a
příležitostnou zájmovou činnost založenou na zájmu klientů. Při tom nezáleželo
na členství v pionýrské organizaci. Domy dětí a mládeže jsou dodnes
organizacemi, které mají jednu z nejširších nabídek možností pro rozvoj zájmů.
Stanice mladých přírodovědců, mladých techniků a mladých turistů, jak píše
Hofbauer, byly často součástí činnosti DDM, pouze v některých případech byly
zřizovány samostatně. Jednalo se o typ státního výchovně vzdělávacího zařízení
v resortu školství. Mezi jejich funkce patřila zájmová činnost pravidelná, zájmová
činnost příležitostná a metodická činnost se zaměřením na jeden z výše
zmíněných oborů.
Stanice mladých techniků a stanice mladých přírodovědců při výrobních
závodech, výzkumných institucích, zemědělských družstvech a dalších. Jejich
31
cílem bylo především získat nové zájemce o daný obor. Tyto stanice působily
mimo resort školství.
Další specializovaná zařízení. Zde Hofbauer uvádí Institut dětí a mládeže
v Praze, který vznikl až v roce 1991. Institut se zabývá nejen přímou prací s dětmi
a mládeží, ale také výzkumnými otázkami ohledně mladé generace.
c) Další zařízení školského resortu
Lidové školy umění
Jazykové školy a lidové školy jazyků
Zařízení s výrazným zaměřením na sociální potřeby nebo všestrannou péči
(útulky, dětské domovy, domovy mládeže – dříve žákovské domy)
d) Typy rekreačních zařízení dětí a mládeže, tedy zejména letní tábory
e) Důležitou institucí je i škola, která také významně působila v oblasti volného času
dětí a mládeže. Ať už se jednalo o exkurze, soutěže, mezinárodní výměny, letní
tábory, ale také zájmové kroužky. Nesmíme také zapomenout na školní družiny a
školní kluby. S přibývající nutností zaměstnání obou rodičů úměrně přibývalo i
klientů právě ve školních klubech a družinách.
f) Zařízení dospělých podílející se na volném čase dětí a mládeže. Mezi tyto
zařízení Hofbauer začleňuje státní kulturně osvětová zařízení, kulturně osvětová a
klubová zařízené odborů a zařízení pro tělovýchovu a sporty.
Kromě zařízení pro děti a mládež samozřejmě existovaly i instituce, které se zabývaly
volným časem dospělé populace tehdejšího Československa. Tím jak dospělí tráví svůj volný
čas, se zabývá Šerák (2009, str. 83). Nehovoří ovšem o výchově ve volném čase, ale o
zájmovém vzdělávání dospělých. „Zájmové vzdělávání je (spolu se vzděláváním občanským)
ideově i obsahově nejstarší a nejpůvodnější součástí celého moderního pojetí vzdělávání
dospělých. Zřetelná je především úzká návaznost na některé formy původní osvěty či
lidovýchovy, neboť osvěta byla do značné míry založena právě na zájmových aktivitách.“
Šerák (2009) dále uvádí, že prvním počinem vlády první Československé republiky
ohledně zájmového vzdělávání dospělých byl zákon z roku 1919 o organizaci lidových kursů
občanské výchovy, na jehož základě se uskutečňovaly bezplatné kurzy. Tyto kurzy měly za
cíl především šíření základních vědomostí týkajících se řízení a fungování státu, občanských
práv a povinností, historického vývoje Československa, významu demokracie, atd. Další
důležitou institucí ve vzdělávání dospělých byly tzv. vyšší lidové školy a lidové školy, které
nabízely především kurzy všeobecného vzdělání a odborných znalostí. Tyto kurzy byly
32
realizovány většinou formou večerní školy. Existovaly také vzdělávací centrály politických
stran. Díky těmto centrálám mohly politické strany ovlivňovat široké vrstvy obyvatelstva.
V poválečném období je nevětší zajímavostí vznik katedry lidovýchovy na Pedagogické
fakultě UK. Tato katedra bohužel neměla dlouhého trvání, jak uvádí Šerák (2009), neboť byla
roku 1951 zrušena z politických důvodů. Komunismus samozřejmé zasahoval i do vývoje
lidovýchovy jako takové. Z lidovýchovy se stávala spíše „výchova politická“, kdy činnost
lidovýchovných spolků byla zaměřena na agitaci. Kromě agitačních aspektů se osvětová
činnost postupem času začala zaměřovat i na jiné oblasti společenského života. Na osvětové
činnosti se např. začala podílet i muzea, hvězdárny nebo zoologické a botanické zahrady.
Kromě toho také přibývalo tzv. zařízení klubového typu, které vznikaly pod taktovkou
Revolučního odborového hnutí. Také byly budovány parky kultury a oddechu zaměřující se
převážně na divácké akce, částečně i na provozování pohybových aktivit.
Dalším významným aspektem mimoškolského vzdělávání byla tzv. lidová umělecká
tvořivost. „Zahrnovala organizované kulturní a umělecké činnosti zájemců a rozličné druhy
amatérské umělecké tvorby a interpretace, probíhající v nejrůznějších klubech a sdruženích.“
(Šerák, 2009, str. 90) Sbory lidové umělecké tvořivosti byly zřizovány v rámci klubů
Revolučního odborového hnutí.
Důležitým milníkem v zájmovém vzdělávání dospělých, a samozřejmě nejen v této
oblasti, byl rok 1989. V následujícím období přechází dřívější monopolní postavení státu
v rámci edukace dospělých do rozvíjejícího se soukromého sektoru. Problém byl ovšem
v nedostatečném legislativním ukotvení, což znamenalo, že lektoři nemuseli prokazovat
odbornou způsobilost a kvalifikaci. Změnu přináší až Národní program rozvoje vzdělávání
v České republice (tzv. Bílá kniha). Dále se ovšem nejvíce rozvíjí spíše další profesní
vzdělávání, jako jsou rekvalifikace, než zájmové vzdělávání.
2.3 Popis jednotlivých volnočasových zařízení
V souvislosti s rozvojem volného času a jeho výchovného zhodnocování, jak uvádí
Hofbauer (2010), vznikly a rozšířily se různé typy zařízení a ve volnočasovém životě a
výchově dětí a mladých lidí zaujaly natrvalo významné postavení. V současnosti se odlišují
podle různých hledisek:
podle ideového a výchovného zaměření (například sekulární nebo náboženské
organizace),
33
podle šíře a obsahu výchovného působení: všestranně působící (střediska a domy
dětí a mládeže) nebo specializované (stanice mladých přírodovědců, techniků a
turistů, domy umělecké nebo ekologické výchovy, sportovní zařízení),
podle svého obsahu a s tím související složitostí uspořádání (od hřiště spontánních
aktivit nebo nízkoprahového klubu po rozsáhlá a bohatě strukturovaná volnočasová
megacentra).
Jak dále Hofbauer píše (2010, str. 105) „přes rozdíly poslání a dosahu, obsahu a metod
se volnočasová zařízení dětí a mládeže vyznačují zásadními společnými rysy, které vycházejí z
jejich působení ve volném čase. Pozornost věnují rozvoji individuálních předpokladů
jednotlivých účastníků na základě dobrovolné účasti, vytváření jejich neformálních skupin
různého věku, zájmu či míry organizovanosti počínaje činností spontánní až po ucelené
soustavy dlouhodobých aktivit. Vycházejí přitom z výchovné a odborné cílevědomosti (činnost
družstev kolektivního sportu, pěveckých, tanečních nebo hudebních souborů) při různých
způsobech a stupních participace na činnosti (počínaje vlastní zájmovou skupinou až po podíl
na rozhodování o příštím zaměření celého zařízení).“ Kromě toho Hofbauer (2010) uvádí, že
zařízení pro volný čas také poskytují služby, které napomáhají zájemcům jejich volnočasové
aktivity uskutečňovat. Jako příklady takovýchto služeb Hofbauer uvádí zapůjčování potřeb
pro sportování, turistické, technické a další zájmové činnosti, vytváření vhodných prostorů
pro pobyt v přírodě (jako jsou místa pro stanování, ubytovací, stravovací a další služby)…
Průcha, Walterová a Mareš ve svém Pedagogickém slovníku (2003, str. 310) zmiňují
pouze zařízení pro výchovu mimo vyučování, čili zaměřují se na volný čas dětí a mládeže.
„Součástí českého vzdělávacího systému jsou vedle škol také zařízení, která jsou využívána
pro výchovu dětí a mládeže mimo vyučování a pro zájmové vzdělávání ve volném čase: školní
družiny a školní kluby; základní umělecké školy; jazykové školy; střediska pro volný čas dětí a
mládeže. Edukační význam a společenská užitečnost těchto zařízení je vysoká, a proto se
činností těchto zařízení zabývá nová disciplína – pedagogika volného času. “
Bartoš (2004, str. 14) dělí „instituce podílející se na výchově v rámci pedagogiky
volného času“ do dvou skupin:
a) základním činitelem podílejícím se na volném čase jedince, stejně tak jako na jeho
výchově, je podle něho rodina,
b) v průběhu posledního století se v Evropě definovaly dvě linie základních a
typických zařízení pro volný čas:
I. školní zařízení, což jsou v současnosti tzv. školní družiny. Jak Bartoš (2004)
uvádí, je školní družina nejpočetnější školské zařízení výchovy mino
34
vyučování. Dalším školním zařízením je školní klub. Školní družina a školní
klub jsou zřizovány podle zákona 76/1978 Sb. (obsah zákona je zmiňován
výše). Řídí se vyhláškou MŠMT ČR č. 87/1992 Sb., o školních družinách a
školních klubech. Školní družina je určena převážně pro žáky prvního stupně
základní školy, naproti tomu školní klub je určen pro žáky druhého stupně
základní školy. Mezi hlavní poslání školní družiny patří zabezpečení zájmové
činnosti, odpočinku a rekreace žáků. Dále také do určité míry plní sociální
funkci, což znamená, že dohlíží na žáky po dobu do odchodu žáka z družiny v
době po vyučování, či v době před vyučováním.
II. zařízení multicipální (tedy městská nebo obecní), do této skupiny řadí Bartoš
(2004) například střediska pro volný čas dětí a mládeže, těmi se rozumí domy
dětí a mládeže a stanice zájmových činností. Jsou zřizovány podle zákona č.
76/1978 Sb. (jeho obsah je zmiňován výše) K jejich posláním je naplňovat
rekreační a výchovně-vzdělávací funkce. Domy dětí a mládeže těchto funkci
dosahují prostřednictvím širokého zájmového působení, stanice zájmových
činností jsou zaměřeny konkrétněji, většinou na jednu zájmovou oblast.
III. do další kategorie řadí Bartoš (2004) různá zařízení, která spadají buď do první
či druhé kategorie, ale přesto mají specifické postavení. Znamená to, že se
zaměřují na určité vymezené skupiny dětí (například podle talentu, politického
zaměření, duchovního zaměření, sociální situace, atp.). Patří sem instituce, jako
jsou různé dětské a mládežnické organizace, sportovní kluby, mládežnické
sekce politických stran, církví a speciální vzdělávací instituce, které rozvíjí
schopnosti dětí a mládeže (případně i dospělé populace). V České republice
jsou typické například základní umělecké školy. Bartoš do této skupiny řadí
také dětské domovy, do kterých jsou v případě asociálního či antisociálního
vývoje děti umísťovány. A v neposlední řadě také internátní zařízení škol,
které soustřeďují studenty a žáky ze vzdálenějších míst a zajišťují náhradní
rodinnou výchovu a výchovu ve volném čase.
Průcha (2009, str. 504) uvádí seznam organizací zájmového vzdělávání, do kterého řadí:
„školy a školské instituce,
neziskové organizace (rozpočtové a příspěvkové organizace, nadace, církve,
občanská sdružení, odbory, politické strany),
komerční vzdělávací instituce (na komerčním základě mohou v oblasti vzdělávaní
dospělých působit i školy),
35
jednotlivé podniky, které organizují vzdělávání převážně pro své zaměstnance,
školský systém zájmového vzdělávání dětí a mládeže (střediska volného času –
domy dětí a mládeže, stanice zájmových činností, školní kluby a školní družiny).“
Není ovšem jasné, které instituce podle Průchy patří do kategorie školských institucí.
Podle předešlého dělení se sem totiž řadí organizace, které Průcha uvádí až v kategorii
„školský systém zájmového vzdělávání dětí a mládeže“
Školní družina
„Historickými předchůdci školních družin v našich zemích se staly útulky.“ Pávková,
Hájek, Hofbauer, Hrdličková, Pavlíková (2002, str. 112) píší, že „kolem roku 1885 byl v
Praze na Vyšehradě založen pražskou obcí první oficiální útulek pro děti školou povinné, o
které se rodiče nemohli během dne starat pro nemoc nebo pracovní zaneprázdnění. …
Hlavním cílem bylo děti zaměstnat tak, aby se nemohly věnovat nevhodným, škodlivým a
závadným činnostem. … Byl kladen důraz na tělovýchovu, turistiku, pracovní výchovu,
poznávání přírody a historie regionu, děti byly vedeny k sebeobsluze, vypracovávaly si v
útulku domácí úkoly. Zároveň byl již v této době vznesen požadavek, aby tuto výchovnou
oblast zajišťoval pedagogicky kvalifikovaný pracovník.“
Jak dále zmiňují, byly útulky v roce 1931 přejmenovány na družiny pro školní mládež.
Byly zřizovány, podobně jako útulky, jako sociální a výchovná zařízení, podporovaly školní
výchovu a umožňovaly matkám chodit do práce. Družiny mládeže nebyly v té době součástí
školské soustavy, tou se staly až po vydání školského zákona z roku 1948. Staly se
mimoškolními zařízeními, nebyly však součástí škol. Další zásadní změny přinesl zákon z
roku 1960, který stanovil, že pro žáky 1. - 5. tříd budou zřizovány školní družiny a pro žáky
6. - 9. tříd školní kluby. Přičemž obě zařízení se stala součástí škol a odpovědnost za jejich
vedení převzali ředitelé škol.
Dnešní školní družiny, jak uvádí Němec a kol. (2002, str. 21), „pracují s dětmi
mladšího školního věku na prvním stupni základní školy. Zařízení navštěvují zejména žáci
nižších ročníků. Vedle funkce výchovné a zdravotní je významná i funkce sociální, protože toto
zařazení zajišťuje bezpečnost dětem v době, kdy jsou jejich rodiče v zaměstnání. Výchovně-
vzdělávací práce se orientuje na rozmanité zájmové činnosti a pohybové aktivity.“
Janiš (2009, str. 29) o školních družinách říká, že se řídí vyhláškou MŠMT č. 74/2005
Sb., o zájmovém vzdělávání a též vyhláškou MŠMT o školních družinách a klubech č.
87/1992 Sb. „Primárně jsou určeny pro žáky 1. stupně ZŠ, ale v ojedinělých případech je
možné, aby družinu navštěvoval i žák 2. stupně. Mohou být zřizovány při základních školách,
36
ale mohou též existovat jako samostatné školské zařízení. … Školní družiny mohou být v
provozu i během prázdnin, pokud tak povolí zřizovatel. Dalším předpisem, kterým se provoz
družiny řídí, je řád školní družiny, který vydává ředitel školy nebo ředitel školní družiny,
pokud působí jako samostatné pracoviště. … Školní družina by měla být velmi dobře vedena a
i činnost v ní by měla být dobře organizována a samostatná činnost by měla být promyšlena a
přizpůsobena aktuálním potřebám žáků nebo jiným okolnostem. V této souvislosti je velká
odpovědnost kladena na vychovatele (vychovatelku), kteří mají k dispozici nehomogenní
skupinu dětí s různými zájmy, různého věku, sociálních podmínek rodiny apod.“
Pávková a kol. (2002) uvádějí, že ve školní družině by měly být uskutečňovány činnosti
odpočinkové, rekreační, zájmové, sebeobslužné, veřejně prospěšné a příprava na vyučování.
Podle nich jsou činnosti odpočinkové pohybově i duševně nenáročné, mohou mít podobu
klidných her, četby, vyprávění, atd. Naopak rekreační činnosti jsou uskutečňovány většinou
prostřednictvím pohybových aktivit, pokud možno na zdravém vzduchu. Činnosti zájmové
pomáhají uspokojovat, kultivovat a rozvíjet a především poznávat různé potřeby a zájmy
žáků. V rámci sebeobslužných činností jsou žáci vedeni k upevňování hygienických a
kulturních návyků a k péči o osobní majetek. Při činnostech veřejně prospěšných by měli být
žáci vedeni k přiměřenému podílu na dobrovolné práci ve prospěch druhých a k tvorbě i
ochraně životního prostředí. Příprava na vyučování by neměla obsahovat pouze
vypracovávání domácích úkolů, ale také didaktické hry a upevňování a rozšiřování poznatků.
Školní klub
Podle Janiše (2009), v porovnání se školní družinou, je hlavní rozdíl ve věkové skupině,
na kterou se školní klub orientuje. Školní družinu navštěvují žáci prvního stupně základní
školy, školní klub zase žáci druhého stupně základní školy. Jak Janiš (2009, str. 31) dále píše,
„zde už mohou pedagogičtí pracovníci určeni vedením operovat s tím, že děti, které
navštěvují školní klub, jsou více samostatné a jejich zájmová činnost je více specializovaná,
protože jednotliví žáci už mají své zájmy více či méně vyhraněné.“ Což byl podle jeho slov i
hlavní důvod vzniku školních klubů, které se začaly vznikat během školního roku 1958/1959.
U věkové skupiny dětí druhého stupně základní školy již není tak důležitá sociální funkce
jako u dětí mladších. Hlavní pozornost je ve školných klubech naopak věnována zájmové
činnosti, která je organizována prostřednictvím pravidelných kroužků, uměleckých souborů,
tělovýchovných oddílů apod. Janiš (2009, str. 31) dále říká, že „školní klub může též nabízet
spontánní aktivity, které se mohou konat v prostorách klubu nebo v prostorách školy
vhodných k této činnosti. Právě vhodnost prostředí je důležitá i z hlediska splnění cíle, který
37
má aktivita naplnit.“ Na aktivitách, které by měl školní klub nabízet, by se měli podílet také
samotní žáci. Tyto aktivity by měly pokrývat co nejširší nabídku zájmových činností.
Němec a kol. (2002, str. 22) v souvislosti se školními kluby zmiňuje jeden z problémů
současnosti. „Vzhledem k ekonomickým problémům škol se kluby ruší, a tak se snižuje
možnost ovlivňovat volný čas pubescentů, což z výchovného hlediska není dobré.“
Střediska pro volný čas dětí a mládeže
Macek (1998, str. 10) o střediscích pro volný čas dětí a mládeže říká, že „mohou být
zřízena jako domy dětí a mládeže s širokou zájmovou působností, nebo jako stanice zájmové
činnosti, která se specializují na konkrétní zájmovou oblast. … Jejich posláním je naplňovat
rekreační a výchovně vzdělávací funkci širokou škálou zájmových činností. Činnost středisek
pro volný čas dětí a mládeže se řídí vyhláškou MŠMT ČR č. 432/1992 Sb., o střediscích pro
volný čas dětí a mládeže. Zřizovatelem středisek pro volný čas dětí a mládeže může být:
školský úřad, obec, občanské sdružení, církev nebo i jiný subjekt (právnická nebo fyzická
osoba). Nabídka činností středisek pro volný čas dětí a mládeže je určena dětem (tj. osobám
mladším 18 let) ale i mládeži, popř. dětem předškolním a jejich rodičům, či dalším
zájemcům.“ Pávková, Hájek, Hofbauer, Hrdličková a Pavlíková (2002) ještě dodávají, že
střediska pro volný čas dětí a mládeže jsou zařazeny do sítě škol a školských zařízení, což jim
dává právo na státní příspěvek na činnost.
Kromě těchto základních údajů Macek (1998) dodává, že střediska pro volný čas dětí a
mládeže pracují i s jedinci, kteří pocházejí z ohrožených sociálních skupin. Díky usnesení
vlády byla střediska pro volný čas dětí a mládeže zařazena mezi ty subjekty, které plní úkoly
sociální prevence a protidrogové politiky. Také se podílejí na prevenci kriminality, která
podle Macka (1998) úzce souvisí s prevencí sociálně patologických jevů. V rámci těchto
oblastí působení, lze hovořit o tom, že střediska pro volný čas dětí a mládeže svojí činností
naplňují poslání primární prevence negativních jevů ve společnosti, která je zaměřena na
celou populaci, tedy děti, mládež a případně i dospělé. Dále uvádí, že v rámci zájmové
činnosti lze úspěšně integrovat handicapované děti.
Od r. 1949, uvádí Hofbauer (2010, str. 107), „začal československý stát podporovat síť
tzv. pionýrských domů. Pionýrské domy byly v 50. letech přejmenovány na domy pionýrů a
mládeže. Po r. 1989 se transformovaly na dnešní domy dětí a mládeže.“ V České republice,
jak uvádí Pávková a kol. (2002, str. 122), byl „první dům ustaven počátkem padesátých let v
Brně-Lužánkách a postupně vznikaly další. Využívaly školských prostor, ale i další objekty –
zrušené zájezdní hostince nebo vyvlastněné vily. Domy dětí a mládeže byly od svého začátku
38
ustavovány jako státní zařízení na ovlivňování organizované zájmové činnosti dětí a mládeže
v kroužcích. Měly snahu obsáhnout všechny zájmové oblasti, které byly rozděleny do skupin
na společenskovědní, estetickovýchovné, tělovýchovné a sportovní, turistické, technické,
přírodovědné. Dále DDM kromě organizování vlastní zájmové činnosti plnily i funkci
metodickou pro zmíněné zájmové oblasti.“
Jak dále Hofbauer (2010, str. 107) píše, „domy dětí a mládeže můžeme považovat za
klíčové činitele volnočasových aktivit dětí a mládeže ve druhé polovině minulého století.
Potvrzuje to propracovanost a uplatnění jejich podnětného pojetí jako typu zařízení volného
času, které se tehdy v životě a výchově našich dětí a mladých lidí objevilo jako nový činitel.
Svědčí o tom i pojetí a šíře obsahu, uplatňovaných metod a přístupů domů dětí a mládeže k
jejich reálným i potencionálním návštěvníkům, dále jejich otevřenost vůči četným podnětům
přicházejícím z přírodní a společenské skutečnosti, od účastníků i jejich blízkého sociálního
okolí a tvořivý přístup k dalšímu rozvíjení těchto podnětů. Domy dětí a mládeže vycházejí plně
z podstaty, specifik a možností volného času a odpovídají pružně na zájmy dětí a mladých lidí
i na potřeby jejich výchovy založené na jejich rozhodnutí těchto aktivit se účastnit. Dosavadní
vývoj těchto zařízení i jejich současné pojetí spojuje pozitivní tradice s potenciálem inovovat
jejich koncepci, obsah i metody. Inovace dosavadních aktivit i nacházení nových oblastí jejich
uplatnění se názorně projevuje zejména ve vztahu dětí a mladých lidí k přírodě a v různých
způsobech jejího poznávání a pobytu v ní.“
Mezi základní činnosti středisek řadí Macek (1998) pravidelnou zájmovou činnost,
příležitostnou zájmovou činnost, prázdninovou činnost, individuální práci s talenty,
organizaci soutěží a přehlídek, spontánní činnost a poskytování odborné pomoci. Pravidelná
zájmová činnost je podle Pávkové a kol. (2002, str. 122) „organizována v zájmových
útvarech, což je obecné vyšší pojmenování zahrnující zpravidla některé z těchto označení:
Kroužek je menší zájmový útvar, jehož činnost směřuje zpravidla na vnitřní
obohacení členů, zaměřuje se na vnitřní život útvaru (např. rybářský kroužek,
modelářský kroužek).“ Zajímavý historický pohled na kroužek udává Vrána (1948,
str. 50). „Kroužky žákovské, zvané též kluby, skupiny žáků stejných zájmů a zálib,
utvořené za tím účelem, aby se žáci mohli soustavněji a hlouběji oddati oblíbeným
činnostem. Žákovské kroužky jsou také výchovný prostředek. Menší počet účastníků
a přirozené ovzduší dovolují žákům, aby jednali samostatně, přirozeně, bez obav a
bez strachu. Kroužky jsou organisovány na podkladě samosprávném. Volí si
předsedu a podle potřeby i jiné činovníky. Scházejí se po vyučování. Činnost
v kroužcích má býti reakcí na přílišné vzdělávání rozumu. Pobyt v kroužcích má být
39
příjemný a osvěžující. V kroužcích je potřebí hledat cestu k dítěti, probouzet a
podporovat dětské zájmy, zvláštní schopnosti a dovednosti a využít dětské
tvořivosti. Více se cení vlastní nápad žákův a původnost myšlenek než jejich
technické provedení. Podle obsahu bývají kroužky: pěvecký, hudební, sportovní,
vycházkový, dramatický, recitační, kreslířský, šachový, filatelistický, zeměpisný aj.
Výsledků práce v kroužcích lze použít při žákovských shromážděních, při třídních
besídkách a při schůzích s rodiči.“
Jako soubor označují Pávková a kol. (2002, str. 122) „zájmový útvar, jehož činnost
směřuje zpravidla k veřejné produkci výsledků činnosti (pěvecký, hudební, taneční,
divadelní apod.). Zpravidla má závažnější strukturu a mívá více členů než kroužek.
Klub je zájmový útvar s volnější organizační strukturou a s možnou převažující
receptivní činností členů (filmový klub).
Výjimečně se užívá označení oddíl, zpravidla u tělovýchovných nebo turistických
útvarů. Pojem označuje, že útvar je součástí většího organizačního celku a ve
struktuře DDM má charakter kroužku.
Kurz je útvar s vymezenou délkou trvání – zpravidla kratší než jeden rok – a jeho
činnost směřuje k osvojení určitého množství vědomostí či dovedností (kurz
výpočetní techniky, kurz drhání, vaření apod.). Po ukončení kurzu může být
účastníkům vydáno osvědčení o absolvování.“
O příležitostné zájmové činnosti Pávková a kol. (2002, str. 123) říkají, že „zahrnuje
nabídku organizovaných příležitostných nebo cyklických akcí výchovně-vzdělávacího nebo
rekreačního charakteru.“ Dále uvádějí, že je tato činnost organizována nebo řízena
pedagogem a také je časově vymezena. Do těchto činností se mohou zařadit činnosti jako
místní soutěže a turnaje, přehlídky, výlety, zájezdy a exkurze, divadelní představení a cykly
přednášek. K rozdílu mezi kurzem a cyklem přednášek dodávají Pávková a kol. (2002) že,
kurz je určený zapsanému počtu uchazečů a je sledována docházka, kdežto u přednášek je
počet zájemců a pravidelnost docházky volnější.
Prázdninové činnosti uvádějí Pávková a kol. (2002) jako činnost táborovou, což je
podle nich organizovaná činnost s dětmi, mládeží i s rodiči a dětmi. Tato činnost je
provozovaná v době delšího volna, což jsou vlastně prázdniny, ať už letní, vánoční či jarní.
Další činnosti, do kterých spadají tábory, mají Pávková a kol. (2002, str. 123) nazvané jako
specifické formy příležitostné činnosti. Jsou to „tzv. příměstské prázdninové tábory, což je
nabídka řady akcí pro děti v určitém cyklu a má i charakter sociální služby pro děti
zaměstnaných rodičů o prázdninách.“ Macek (1998) dále uvádí individuální práci s talenty,
40
tu ale Pávková a kol. (2002, str. 124) zařazují do spontánních aktivit. O práci s talentovanou
mládeží hovoří takto: „vyhledávání talentů je v průběhu školní výuky limitováno počtem dětí
ve třídách, strukturou vyučovacích předmětů a osnovami. Více možností dává výchova mimo
vyučování a její zařízení.“ Kromě předešlých činností zajišťují také střediska pro volný čas a
mládeže garanci a organizaci soutěží a přehlídek „vyhlašovaných nebo doporučovaných
MŠMT ČR. Soutěže a přehlídky jsou součástí výchovně-vzdělávací práce DDM. Jejich
posláním je vyhledávat v práci s dětmi a mládeží talenty a účelně využívat jejich volný čas.
Soutěže dále umožňují srovnávání pedagogických postupů při vedení dětí a mládeže ve
výchovně-vzdělávací práci“ (Pávková a kol. 2002, str. 123).
V dnešní době stále důležitější a vyhledávanější činností jsou spontánní aktivity, které
by také středisko pro volný čas dětí a mládeže mělo nabízet. O těchto činnostech se podrobně
zmiňují Pávková, Hájek, Hofbauer, Hrdličková a Pavlíková (2002, str. 123). „Nabídka
spontánních aktivit je průběžná nabídka činností, které jsou pedagogicky a organizačně
ovlivňovány pedagogy nepřímo. Nabídla je využívána individuálně nebo skupinami účastníků
neorganizovaně podle jejich momentálního zájmu. Spontánní činnosti nemají pevně stanovený
začátek ani konec. Jsou vymezeny pouze provozní dobou zařízení. Jsou přístupné všem
zájemcům a není vhodné nabídku podmiňovat různými provozními či organizačními
omezeními (např. povinným přezouváním či převlékáním, členstvím v zájmovém útvaru).
Příkladem této nabídky mohou být otevřené dětské herny, čítárny, sportoviště, dopravní
hřiště, posilovny, poradenská a konzultační střediska, putovní trasy se sítí ubytoven. Pedagog
při těchto činnostech zajišťuje především bezpečnost tam, kde je to nutné, při některých
aktivitách vystupuje jako rádce, konzultant nebo činnost motivuje.“ Jak je zmíněno výše
autoři do těchto aktivit zařazují i práci s talentovanými dětmi a mládeží s vyhraněnými zájmy.
Pro ty mohou střediska pro volný čas dětí a mládeže nabízet zpřístupnění laboratoří, atelierů a
jiných odborných pracovišť.
V rámci odborné pomoci říkají Pávková a kol. (2002, str. 125), že vyhláška o činnosti
středisek pro volný čas dětí a mládeže „umožňuje těmto zařízením poskytovat odbornou
pomoc ostatním subjektům pečujícím o volný čas dětí a mládeže jak v resortu školství, tak
občanským sdružením pracujícím s dětmi a mládeží a sdružením dětí a mládeže. Pomoc
poskytují DDM na požádání podle svých personálních a prostorových podmínek formou
seminářů, školení, přednášek, vzorových akcí, kurzů, vydáváním metodických materiálů.
Uvedenou pomoc mohou poskytovat za úplatu.“
Pro shrnutí činnosti středisek pro volný čas dětí a mládeže je vhodné uvést to, co o nich
říká Hofbauer ve své publikaci z roku 2004 (str. 82). „Střediska volného času mají
41
nezastupitelnou úlohu zvláště při objevování a rozvoji zájmů a nadání, v celoroční činnosti
včetně školních prázdnin, v možnosti působit mezi různými sociálními a zájmovými skupinami
mladé generace, v navazování mezinárodních kontaktů s odbornými zahraničními zařízeními
zejména evropských zemí a v podpoře volnočasové mobility dětí a mládeže. Navazují na
působení rodiny, vyučovací i mimovyučovací činnost školy a spolupracují s dalšími oblastmi
volného času dětí a mládeže, zvláště s dobrovolnými sdruženími a zařízeními kultury a sportu.
Jejich gestory jsou státní (především školské) orgány a obce, sdružení dětí, mládeže a
dospělých, církve nebo komerční instituce. Pro tato zařízení se někdy využívá objektů, které
původně měly jiné určení (vily a zámky, kláštery, bývalé průmyslové podniky) a adaptací se
mění např. v galerie, koncertní sály, střediska mládeže, jindy jde o výstavbu zcela nových
zařízení. Funkčně a obsahově jsou zařízení specializována jako místnosti dětských her a
kluby; tělocvičny, bazény, loděnice a další sportovní a turistická zařízení; domy přátel
přírody, ekologická centra a přírodovědné laboratoře; výtvarné ateliéry, studia a zkušebny
uměleckých souborů; dílny technické tvořivosti; dětské jazykové školy pro věk 4-15 let. …
V poslední době se v rámci středisek volného času budují počítačové učebny, internetové
kavárny, informační centra pro mládež nebo redakce periodik zájemců o média. Využívání
přírodního a městského prostředí, adaptace existujících objektů i vznik nových institucí
existují souběžně, vzájemně se doplňují a inspirují.“
Základní umělecké školy
Hofbauer (2010, str. 111) píše o základních uměleckých školách, že „ve volném čase
dětí a mládeže dlouhodobě působí základní umělecké školy, které svoje působení postupně
rozšířily z výchozího pojetí základní hudební školy. Jejich organizace se blíží organizaci školy
(vyučovací hodiny, pravidelná účast), základní charakteristikou je však dobrovolná účast na
činnosti uskutečňující se na základě individuálního zájmu a předpokladů dítěte. ZUŠ umožňují
rozvoj individuálního zájmu a nadání v různých oblastech estetické (múzické nebo výtvarné)
výchovy.“
Základní umělecké školy jsou podle Němce a kol. (2002) určeny jedincům, kteří mají
vyhraněné zájmy a schopnosti především v estetické oblasti. Všichni bez rozdílu věku, tedy
děti, mládež i dospělí, se mohou podle svého zaměření připravovat v různých uměleckých
oborech, a to především v oblasti hudební, hudebně-pohybové, literárně-dramatické nebo
výtvarné.
„Dřívější název lidové školy umění“, jak uvádí Janiš (2009, str. 33), „se postupem času
přeměnil na základní umělecké školy. Tyto školy poskytují nejen možnosti pro využívání
42
volného času, ale i jakousi přípravu pro studium na dalších uměleckých školách
(konzervatoř). Někdy však docházka a touha vyniknout v nějaké umělecké oblasti je spíše
přání rodičů než vnitřní motivací samotných dětí.“
Dětské domovy
Pávková, Hájek, Hofbauer, Hrdličková, Pavlíková (2002, str. 136) zmiňují, že „dětské
domovy jsou nejrozšířenějším typem zařízení zajišťujících ústavní výchovu. Jsou to
koedukovaná zařízení určená pro děti ve věku od 3 do 18 let, popř. až do ukončení přípravy
na povolání, nejdéle však do 26 let. Do dětských domovů se umisťují děti z afunkčních či
dysfunkčního rodinného prostředí, u nichž ještě nedošlo vlivem zanedbání výchovy k
závažným poruchám chování, děti dlouhodobě nemocných rodičů nebo děti osiřelé, které z
různých důvodů nemohou být nezrušitelně osvojeny ani svěřeny do pěstounské péče. Do
dětského domova mohou být přijímány i nezletilé matky spolu se svými dětmi.
Základní organizační jednotkou v dětském domově je rodinná skupina, podle pohlaví a
věku většinou heterogenní. Do rodinné skupiny mohou být zařazovány i děti s dalším
postižením (smyslové, tělesné), pro něž je však zapotřebí vypracovat zvláštní program, který
by důsledky jejich oslabení zmírňoval. Uspořádáním interiéru i způsobem každodenního
života se rodinná skupina přibližuje provozu a soužití běžné v běžné rodině. Počet dětí ve
skupině se řídí podmínkami dětského domova a pohybuje se od 6 do 8 dětí.“
Němec a kol. (2002) o dětských domovech uvádějí, že jsou to zařízení ústavní výchovy,
jejichž jedním úkolem je dbát na hodnotné a účelné využívání volného času a také rozvíjení a
kultivaci zájmů žáků. Dále je jim zde umožněno zapojení do zájmové činnosti v jiných typech
výchovných zařízení a organizací.
O volném čase v dětských domovech hovoří Pávková a kol. (2002). Podle nich náplň
volného času v dětských domovech tvoří rozmanité druhy zájmových činností, které jsou
uskutečňovány buď právě v budově dětského domova, nebo v zájmových a sportovních
organizacích. Předností docházky dětí z dětských domovů do zájmových organizací mimo
budovu dětského domova je jednak to, že mohou navazovat širší sociální kontakty a také to,
že se mohou soustavněji a pod odborným vedením věnovat určitému druhu zájmové činnosti.
Dále uvádějí, že volný čas dětí v domově je obohacován sportovními akcemi, výstavami a
účastí v národních i mezinárodních sportovních a uměleckých soutěžích, atd.
43
Domov mládeže
Domov mládeže, je podle Pávkové a kol. (2002, str. 127) „školské zařízení, které
zabezpečuje žákům středních a vyšších odborných škol kvalifikované výchovné působení,
ubytování a stravování. Obsah výchovné činnosti v domově mládeže navazuje na obsah
vzdělávací práce střední školy. Domovy mládeže mohou být součástí střední školy nebo jsou
samostatné a slouží žákům více škol.“ Jak říká Němec a kol. (2002) posláním domovů
mládeže je především udržet zájem studentů o vybraný směr studia a přispívat ke
smysluplnému využívání volného času. Domov mládeže také musí respektovat věkové
zvláštnosti klientů a vzhledem k nim také respektovat princip dobrovolnosti. To znamená, že
zájmové činnosti by měly být realizovány formou nabídek s uplatněním vhodné motivace.
O historii domovů mládeže mluví Janiš (2009, str. 33). Podle jeho slov je historie této
instituce „poměrně bohatší než je historie školní družiny či školního klubu. Pobyt žáka ve
škole jako náhrada jeho domova byl ve středověku realizován pro chudé žáky, kteří
navštěvovali vyšší městskou školu. Tito studenti se nazývali vagabundi. Tento termín vyšel z
latinského slova vagor (toulám se), takto označení žáci pocházeli z chudých rodin a nemohli
si dovolit cestovat mezi školou a rodinou, proto se jim stala škola i domovem. … Domov
mládeže poskytuje též možnosti trávení volného času, které by měly být odborně zajištěny.
Ubytovaní studenti však mohou využívat i jiné organizace pro trávení svého volného času,
které jsou v dané lokalitě. Takovým studentům by mělo být umožněno trávit svůj volný čas v
oněch organizacích. Samotná nabídka činností domova mládeže by měla zohledňovat i
spektrum škol, které ubytovaní studenti navštěvují. Pokud by navštěvovala větší část
ubytovaných studentů sportovní školu, je příhodné nabídnout nějakou kompenzační aktivitu,
stejně tak studentům odborných učilišť, kdy je předpoklad fyzicky namáhavější práce. Nemělo
by však dojít k tomu, aby některé aktivity byly na základě takovéto analýzy předem vyloučeny
z nabídky.“
Dále Němec a kol. (2002, str. 22) o domovech mládeže říká, že „studenti jsou rozděleni
do výchovných skupin podle škol, ročníku a věku. Každou výchovnou skupinu má na starosti
jeden vychovatel, který podle odbornosti nebo zájmu svěřenců bývá pověřen vedením činností
studentů.“ Pávková a kol. (2002) dále uvádějí, že výchovná skupina by měla mít relativně
samostatný program tvořený z potřeb a podnětů žáků a to jak v prostorách domovů mládeže
tak i mimo něj.
Pávková a kol. (2002) uvádí, že přechod ze základní školy na školu střední je pro žáky
velmi obtížný nejen z důvodu odlišnosti výuky, ale také z důvodu změny prostředí. Většina
žáků přechází z rodinného prostředí do nového sociálního prostředí vrstevnické skupiny
44
domova mládeže. S touto skupinou tráví čas nejen ve škole, ale i v době mimo vyučování, což
klade zvýšené nároky na jejich psychiku. Žáci si také musí osvojit jiné studijní návyky a
podřídit se relativně pevnému dennímu režimu. Tento přechod jim má podle Pávkové a kol.
(2002, str. 131) usnadnit „výchovně-vzdělávací činnost domova mládeže, nabídka zájmových
aktivit apod. Vychovatel má nejen funkci pedagoga, ale zastupuje i rodiče, staršího
kamaráda-rádce. Proto je důležité navázání i neformálního vztahu vychovatel-žák.
Vychovatel by měl navozovat dostatek příležitostí, kdy si s ním žáci mohou pohovořit o svých
problémech, svěřit se mu se svými starostmi. Tyto rozhovory by měly být neformální, v
přátelské atmosféře vzájemného respektování a důvěry. Výchovná práce založená na
autoritativním vedení nebývá příliš úspěšná. Vychovatel si musí budovat především
přirozenou autoritu založenou na empatii, vlastních znalostech a dovednostech, důslednosti a
náročnosti nejen vůči žákům, ale i sám sobě.“
Jak je zmíněno výše, domov mládeže určuje žákům jistý pevný denní režim. V tomto
denní rozvrhu, jak tvrdí Pávková a kol. (2002), jsou stanoveny především budíček, úklid
ložnic, stravován, studijní klid a večerka. Tento režim dne by měl být sestaven tak, aby
odpovídal potřebám organizmu, který se ještě vyvíjí a také zásadám duševní hygieny. Režim
dne by měl také poskytovat dostatek prostoru pro uskutečňování zájmů. Zájmy se, podle
Pávkové a kol. (2002, str. 131), mohou „uspokojovat individuální činností v době osobního
volna nebo skupinově v organizovaném zájmovém útvaru či neformální klubovou činností. Ta
je obyčejně vázána na službu příslušného vychovatele, který danou zájmovou činnost
garantuje. Vychovatel během své služby působí jako iniciátor, vedoucí a rádce zájmových
aktivit… Pro zájmy, které nelze plně rozvinout v domovech mládeže, je žákům umožňována
účast v organizovaných činnostech, které nabízejí v místě ostatní subjekty – např. Sportovní
oddíly, taneční kurzy, jazykové kurzy, základní umělecká škola. Účast v těchto činnostech je
buď individuální, nebo ve větší skupině za doprovodu vychovatele – např. taneční.“
Další zařízení pro realizaci volnočasových aktivit
Do této kategorie lze zařadit jazykové školy, zařízení pro volný čas zřizovaná církvemi
a náboženskými společenstvími, zařízení zřízená za komerčním účelem a další organizace.
Jazykové školy podle Němce a kol. (2002, str. 22) „realizují výuku cizích jazyků. Připravují
pro studium na středních a vysokých školách v požadovaném zaměření.“ Církve a náboženská
společenství zaměřují svoji činnost podle Němce a kol. (2002) na výchovu dětí a mládeže
mimo vyučování. Jsou to například salesiánská střediska mládeže, sdružení evangelické
mládeže a další. Mezi oblasti, které jsou realizovány na komerčním základě, patří oblasti
45
jazykových znalostí, hudební vzdělání, taneční a pohybový výcvik, … Z komerčních
organizací uvádí Němec a kol. (2002, str. 23) „kulturní centra, zábavní střediska, diskotéky,
cestovní kanceláře, herny apod. Podnikatelské subjekty mohou působit pozitivně, inovacemi
svých nabídek pružně odpovídat na existenci mezer v nabídce tradičních školských institucí,
ale i negativně podporováním nežádoucích způsobů trávení volného času. Významný vliv mají
hromadné sdělovací prostředky a informační technologie.“
Další skupinou organizací, které nabízejí smysluplné využívání volného času, jsou
nízkoprahové kluby. O těchto klubech Hofbauer (2010, str. 111) říká, že „na účastníky
nekladou vysoké nároky a poskytují jim především uspokojení z aktivit relativně méně
náročných, pro účastníky však zajímavých a přitažlivých.“ Neméně důležitou skupinou
zařízení a institucí, které ovlivňují volný čas a v současnosti je jim přikládána stále větší váha,
jsou média.
Dalšími zařízeními, kde je možné trávit volný čas, jsou podle Janiše (2009, str. 34),
„různé vzdělávací instituce, které člověk navštěvuje dobrovolně na základě svého zájmu. Na
volném čase se též podílejí organizace jako Junák, YMCA (Young Men's Christian
Association – křesťanské sdružení mladých mužů), Salesiánské hnutí mládeže, Sokol nebo
Český svaz tělesné výchovy (ČSTV). ČSTV sdružuje sportovní, tělovýchovné a turistické
organizace, po započtení členů jednotlivých organizací ho lze považovat za organizace s
největším počtem členů. Pochopitelně jsou v ČSTV registrováni i dospělí. K volnočasovým
institucím můžeme přiřadit i kina, knihovny, muzea apod.“
Děti a mládež tráví také velké množství svého volného času na různých hřištích.
Hofbauer (2010) o nich hovoří jako o místech, kde mohou lidé uskutečňovat neformální i
organizované činnosti a to v rámci všech věkových kategoriích. Existují různé typy hřišť, od
malých prostor pro spontánní hry malých dětí až po samostatná zařízení místní samosprávy
nebo sdružení dětí, mládeže a dospělých. Hřiště se u nás nejvíce rozvíjela v době 60. let
minulého století, kdy se rozšiřovala výstavba sídlišť, která vyžadovala vybavení i pro trávení
volného času. Dále také začala vznikat hřiště umožňující podle Hofbauera (2010) cílené
výchovné působení (například hřiště dopravní výchovy). Díky modernizacím a zahraničním
trendům, které k nám začaly pronikat, se objevují hřiště, která nabízejí a umožňují jízdu na
kolečkových bruslích a skateboardu, připravují programy pro děti s maminkami, některá také
půjčují pomůcky a poskytují občerstvení.
Mimo již uvedené organizace se činnostmi ve volném čase v České republice mohou
zabývat například občanská sdružení. Občanská sdružení jsou podle manuálu pro sociální
pracovníky (Pešoutová, Ramajzlová, Hirt, 2004 str. 46) „právnická osoba založená podle
46
zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů. To znamená, že má právní subjektivitu a díky ní
může jednat vlastním jménem. Základem této organizace je členství. Občanská sdružení
vznikají z vůle občanů, kteří pociťují potřebu sdružit se za určitým účelem. Mohou vyvíjet
činnost veřejně nebo vzájemně prospěšnou.“ Jak také Pešoutová a kol. (2004, str. 47) uvádějí,
obecně prospěšné společnosti. Obecně prospěšná společnost „je právnickou osobou založenou
podle zákona č. 248/1995 Sb.11
Jejím smyslem je poskytovat veřejnosti obecně prospěšné
služby za předem stanovených a pro všechny uživatele stejných podmínek. Hospodářský
výsledek (zisk) obecně prospěšné společnosti nesmí být použit ve prospěch zakladatelů, členů
jejích orgánů nebo zaměstnanců. Naopak musí být využit na poskytování obecně prospěšných
služeb, pro něž byla obecně prospěšná společnost založena.“
Každý jedinec by se ve svém životě měl setkat s nějakou institucí nebo organizací, která
se zabývá trávením volného času. Není tím myšleno přímo nějakou z nich navštěvovat, ale
třeba jen dozvědět se o ní od vrstevníků nebo z médií. Ať už se jedná o školní družinu, která
je zřizována u většiny škol v České republice, nebo základní uměleckou školu, či domov
mládeže. Institucí a organizací, které se věnují aktivitám ve volném čase je tak velké
množství, že je téměř nemožné se s žádnou nesetkat. I přes to jich neustále přibývá, volný čas
se stále více stává oblastí komerce, která láká investory. Jak jsou tyto nestátní organizace
financovány, o tom pojednává následující kapitola.
11
Zákon č. 248/1995 Sb., o obecně prospěšných společnostech
47
3 Fundraising
Předchozí kapitoly slouží k uvedení do problematiky volného času, jeho vymezení a pro
seznámení se se zařízeními, která poskytují zájemcům možnosti naplnění jejich volného času
různými aktivitami. Jak je zmiňováno výše, volný čas je v dnešní době velice finančně
náročná záležitost, a to nejen pro účastníky volnočasových aktivit, ale také pro organizace,
které tyto aktivity umožňují.
Následující kapitola je věnována právě získávání finančních prostředků na provoz
volnočasových zařízení, neboli fundraisingu. Podle Šobáňové (2010, str. 7) je fundraising
především systematická činnost, „jejímž výsledkem je získávání zejména finančních
prostředků na činnost organizace nebo jednotlivce.“ Co tato činnost obnáší a jakými
metodami lze požadovaných výsledků dosáhnout, o tom pojednává následující kapitola.
Jak finanční či jiné prostředky získat a od koho, o tom pojednává subkapitola s názvem
metody a techniky fundraisingu. V České republice lze podle Bednářové a Pelecha (2003,
str. 26) „získat finanční prostředky na činnost neziskových organizací zejména z těchto
zdrojů: státní správa a samospráva, nadace tuzemské i zahraniční, firmy a podnikatelé,
individuální dárci, benefiční akce, veřejné sbírky, vlastní činnost a příspěvek uživatelů
služeb.“
3.1 Co je to fundraising?
Jak je zmíněno v úvodu této kapitoly, fundraising je takový sled aktivit, kterými se
jednotlivec či organizace snaží získat především finanční prostředky pro svoji činnost.
Bednářová a Pelech (2003, str. 26) fundraising popisují jako „cílevědomý, promyšlený proces
zaměřený na vyhledávání zdrojů finančních prostředků – sponzorů, institucí poskytujících
dotace a granty, nadací, privátních dárců apod.“ Česká školící a poradenská firma VBC
Czech, s. r. o., která působí v oblasti rozvoje lidského potenciálu, podnikatelských strategií a
transformace firemní kultury, na svých internetových stránkách12
o fundraisingu píše, že je to
„obor managementu, který se zabývá rozvojem zdrojů pro činnost nevládních neziskových
organizací (NNO). Jeho potřebnost vznikla tím, že naprostá většina klientů NNO nebyla a
není schopna pokrýt 100% nákladů spojených se službami, které jim tyto organizace
12
http://www.vbcczech.cz/zaklady-fundraisingu.htm
48
poskytují. Ve světovém průměru vlastní příjmy od klientů a příznivců pokrývají něco kolem
50% ročního obratu NNO, ale toto procento se významně mění se zaměřením konkrétní NNO
i s tím, v jaké zemi se nachází. Organizace, která připravuje programy pro děti a rodiče v
Holandsku má jistě více vlastních příjmů, než sirotčinec v Iráku. Aby NNO mohla své služby
nadále poskytovat a rozvíjet, potřebuje zdrojů víc. Část nákladů může ušetřit díky bezplatné
pomoci dobrovolníků (opět v závislosti na tom kde a čím se zabývá, v průměru kolem 30%).
Zbytek zdrojů, který není většinou bezvýznamný, musí získat jinak – fundraisingem.
Fundraising není ani žebrání, ani vydírání. Liší se od nich především tím, že dárci nabízí
svobodnou možnost se rozhodnout, zda něco podpoří anebo ne. Nátlak do fundraisingu
nepatří. Pozitivní, otevřená a férová komunikace s dárcem je součástí snad všech etických
standardů profesionálních organizací fundraiserů. Cílem fundraisingu není získat
jednorázově co nejvíc peněz, ale dlouhodobě rozvíjet zdroje pro zajištění konkrétní činnosti a
naplnění poslání organizace. Dárce, který dá organizaci jednou či dvakrát není tak zajímavý
a efektivní, jako ten, kdo dává organizaci pravidelně, delší dobu a stále víc. Dlouhodobá
strategie rozvoje organizace staví právě na těchto dárcích.“
Slovo fundraising vzniklo, podle Šobáňové (2010) spojením dvou anglických slov –
fund (zásoba, rezerva, kapitál, …) a to raise (pozvednout, zřídit, opatřit, …). Pro upřesnění
Šobáňová dodává (2010, str. 7) příklad „raise money – sehnat peníze“. Kromě toho také píše
(Šobáňová, 2010, str. 8), že fundraising je proces, prostřednictvím kterého organizace získává
dárce, kteří ji finančně, případně i materiálně, podporují. „Je ovšem třeba mít na paměti, že
fundraising není jen o získávání prostředků potřebných k přežití v tuto chvíli. Dotýká se
především toho, zda bude organizace životaschopná, stabilní a trvale udržitelná.“
Fundraising především souvisí, jak už je zmiňováno výše, se sháněním finančních
prostředků, tedy s financováním. O financování říká Synek a Klečka (1997, str. 20), že je
„jakákoliv činnost směřující k opatření podnikového kapitálu (ať v podobě hotových peněz,
nebo v jiných kapitálových formách), jenž bude použit k dosažení vytyčeného hospodářského
cíle. Běžné financování znamená výplatu mezd, dividend, placení dluhů. Financování
mimořádné vzniká v souvislosti se zřízením podniku, rozšířením či přeměnou podniku nebo
při jeho likvidaci.“ Další definici financování zmiňují Peštová a Rotport (2004, str. 26). Podle
nich je financování „získávání a použití peněžních fondů nezbytných pro krytí potřeb
jednotlivých ekonomických subjektů. Patří sem např. získávání potřebného podnikového
kapitálu, který bude použit k dosažení vytýčeného hospodářského cíle.“ Obě tyto definice se
týkají především kapitálových společností, ale mohou být aplikovány i na organizace
49
zabývající se trávením volného času. Důležité je především to, že financování je činnost
směřující k dosažení určitého cíle, na tom se shodují obě definice.
Na začátku této subkapitoly je zmiňován pojem organizace. Organizace bývá, jak uvádí
Šobáňová (2010), většinou nestátní nezisková organizace, rozpočtová nebo příspěvková
organizace, obce, mikroregiony, kraje nebo podnikatelské právnické osoby. O nestátních
neziskových organizacích hovoří Pešoutová, Ramajzlová a Hirt (2004, str. 47). Nestátní
neziskové organizace, které se především zabývají volným časem, „pro svoji činnost využívají
vlastní zdroje (příspěvky členů, výnosy z vlastní činnosti apod.), sponzorské dary, dotace a
granty. Získávání finančních i nefinančních zdrojů pro vlastní činnost organizace se obvykle
označuje anglickým slovem fundraising, což v překladu znamená právě získávání a využívání
zdrojů.“ Dále uvádějí, že nestátním neziskovým organizacím mohou být poskytnuty dotace ze
státního rozpočtu, rozpočtu obce, nebo grantové prostředky z nadačních programů.
Neziskovostí se podle Čudlé a Hruškové (in Krbová, 2002, str. 22) „rozumí skutečnost, že
jakýkoliv zisk občanského sdružení, nadace nebo jiné neziskové organizace nesmí být
rozdělen mezi zakladatele, členy orgánů nebo pracovníky, ale musí být použit pro další
činnost neziskové organizace. Nezisková organizace je chápána jako organizace založená pro
jiné účely než podnikání. Do této kategorie patří především občanská sdružení, obecně
prospěšné společnosti a nadace, ale také některá družstva, církevní a náboženská zařízení a
případně i jiné organizace.“
Výše zmiňovaná školící a poradenská organizace VBC Czech, s. r. o. také na svých
internetových stránkách13
popisuje hlavní zásady fundraisingu. Jako první uvádí zásadu
s názvem: Musíte požádat: „V minulosti byl proveden průzkum, ve kterém se dotazovali osob
a podniků, z jakého důvodu nepřispívají neziskovým organizacím. Odpověď byla jednoduchá
– hlavní důvod byl, že je nikdy nikdo nepožádal. … Dobrý fundraiser musí umět jednoznačně
požádat přesně o to, co potřebuje.“ Druhou zásadou je dle VBC Czech, s. r. o. Osobní
přístup, což znamená, že osobní žádost (např. na schůzce), je lepší než telefonát, telefonát je
zase vhodnější než dopis adresovaný konkrétní osobě a ta je lepší než neadresná
korespondence oslovující velkou skupinu lidí. Jako třetí zásadu uvádějí Porozumění pohledu
dárce. „Akt dárcovství v sobě skrývá prvky důvěry, naděje a dobročinnosti. Důvěry, že
fundraiser skutečně zastupuje dané téma a že se dokáže stát pro dárcovy peníze efektivním
prostředníkem. Naděje, že dar, třebaže malý, bude mít nějaký dopad. Dobročinnosti coby
altruistického počinu – daru, který si neklade nárok na cokoliv hmotného na oplátku. Dále je
13
http://www.vbcczech.cz/zaklady-fundraisingu.htm
50
důležité, aby si fundraiser uvědomil, že dárce mohou k darování vést i osobní důvody.“ Další,
čtvrtá, zásada nese název Fundraising je o lidech. Lidé, kteří na dobročinnost přispívají,
dávají, aby pomohli lidem nebo aby přispěli k tomu, že se něco změní k lepšímu. V páté
zásadě, Fundraising znamená prodávat, se říká, že fundraising je o prodávání myšlenky
organizace dárci. Další důležitá zásada, v pořadí šestá, je podle VBC Czech, s. r. o,
Důvěryhodnost a vztahy organizace s veřejností. Pod názvem Dárci nevědí, kolik dát, se
skrývá sedmá zásada. „Jedním z problémů bývá, že dárci netuší, kolik se od nich očekává.
Třeba nechtějí dát velkou sumu. Na druhou stranu však nechtějí dát ani málo, aby to
nevypadalo, že jsou lakomí.“ Osmou zásadou je Poděkování. „Poděkovat znamená uznat a
ocenit dárcovu velkorysost.“ Dlouhodobé zapojení, devátá zásada, znamená, že cílem
organizace je „získat příznivce, kteří budou dávat hodně a pravidelně.“ Aby tohoto bylo
dosaženo, je vhodné dárce zapojit do činnosti organizace, aby se cítili osobně zodpovědní za
její úspěch. Poslední, desátou zásadou, je Odpovědnost a podávání informací. „Někteří dárci
si dávají závazek poskytovat informace do podmínek grantu, ale podávat informace stojí zato
v každém případě, protože dárcům ukážete, že jste jejich peníze použili efektivně. Nejde jen o
slušnost – je to běžná součást kvalitního fundraisingu, protože potěšený dárce, který se
přesvědčil, co darované peníze zmohou, spíše zváží, zda se nestane věrnějším a významnějším
přispěvatelem.“
Pro dokreslení informací o tom, co je to fundraising, následují internetové odkazy, které
o fundraisingu hovoří. Burda ve svém dokumentu, který je zveřejněn na stránkách
informačního centra pro děti a mládež v Českém Krumlově14
, poskytuje základní informace
právě o fundraisingu. Stručně hovoří o tom, že fundraising je získávání nejen finančních
prostředků pro činnost organizace. Dále je možné se zde dočíst i důvody proč je fundraising
pro organizaci důležitý. Jedná se především o přežití, kdy každá organizace potřebuje k
přežití finance (např. na provoz). Dalším důvodem je rozšíření a rozvoj organizace za
účelem udržení své pozice na trhu. Omezení závislosti znamená, že by se organizace měla
vyvarovat stavu, kdy je závislá pouze na jediném dárci a díky fundraisingu si hledat další
donátory. Budování podpory ve smyslu rozšíření pomyslné základny příznivců organizace.
A v neposlední řadě vytváření udržitelné organizace, což znamená především plánování
strategie získávání zdrojů do budoucna.
14
http://www.icmck.cz/DOC/fundraising_pro_zacatecniky.pdf
51
Na internetových stránkách fundraisingové agentury Prodialog15
je možné nalézt další
popisné informace o fundraisingu. Podle těchto stránek je „orientován na dárce. Jde o
profesionálně vedený cyklický proces žádosti o finanční podporu, časovou nebo finanční
podporu a jejich přijetí… Fundraisingový cyklus představuje cestu k dárcovství a k obnově
dárcovství. Slovo cyklus dává najevo, že se zde jedná o opakovaný kruhový oběh. Jednotlivé
komponenty jsou: zkouška žádosti, definování cílů, zjištění potřeb (jaké finanční a věcné
výkony bude organizace potřebovat), analýza potřeb trhu (analýza konkurence, události ve
společnosti), zajistit podporovatele, zajistit budget, zhodnotit dárcovský trh, zvolit
fundraisingové metody, zjistit dárce, připravit fundraisingový plán, sestavit komunikační
plán, rozšířit počet spolupracovníků, otázka finančního daru, obnovení finančního daru.“
Podle známého serveru Wikipedie16
, který je zde uveden pouze pro dokreslení tématu,
je fundraising „systematická činnost, jejímž výsledkem je získání finančních či jiných
prostředků na obecně prospěšnou činnost organizací nebo jednotlivců. Organizacemi bývají
zpravidla nevládní neziskové organizace, rozpočtové nebo příspěvkové organizace
(vzdělávací instituce, nemocnice, zařízení sociální péče atd.), obce, mikroregiony, kraje,
církve, v některých státech i politické strany a v neposlední řadě i podnikatelské subjekty
poskytující veřejně prospěšnou službu. Oslovenými dárci bývají jednotlivci (mecenáši nebo
sponzoři), firmy, nadace, státní úřady, orgány místní nebo krajské (regionální) samosprávy,
orgány EU. V rámci fundraisingu lze též pořádat benefiční akce, prodávat určité výrobky
nebo služby nebo organizovat kluby přátel, jejichž členové pravidelně přispívají na činnost
podporované organizace. V širším slova smyslu se fundraisingem rozumí i získávání
finančních zdrojů od investorů na akciovém nebo dluhopisovém trhu. Člověk, který se zabývá
fundraisingem, se označuje jako fundraiser. Bývá kmenovým zaměstnancem organizace nebo
externistou.“
Všechny výše uvedené definice jsou si velice podobné. Základním společným znakem
je především to, že fundraising je cílevědomá činnost, která vede k dosažení zadaného cíle.
Činností se většinou rozumí získávání finančních nebo jiných prostředků nutných pro chod
organizace. Jako cíl bývá uváděno především zachování udržitelnosti organizace na trhu.
Dalším společným znakem většiny definic je také to, že organizace, která se fundraisingem
zabývají, jsou většinou neziskové.
15
http://prodialog.webari.cz/o_fundraisingu_2.php 16
http://cs.wikipedia.org/wiki/Fundraising
52
3.2 Metody a techniky fundraisingu
Tato subkapitola je věnována možnostem získávání finančních a jiných prostředků
nutných pro chod a udržitelnost převážně neziskových organizací. Jak píše Töpfer (in Marek,
Vomáčková, Hunčová, 1999, str. 264) „v dnešní době je velmi obtížné sehnat potřebné
finanční prostředky na různé prospěšné činnosti. Růžné dobrovolné a charitativní činnosti
vyžadují rozdílné množství finančních „V dnešní době je velmi obtížné sehnat potřebné
finanční prostředky na různé prospěšné činnosti. Růžné dobrovolné a charitativní činnosti
vyžadují rozdílné množství finančních prostředků a tak je velmi často nutné tyto prostředky
získávat z několika zdrojů postupně. Cílová částka, která je zapotřebí k financování určité
činnosti, je tak velmi často získávána v delším časovém horizontu.“
Šobáňová (2010) rozděluje metody fundraisingu do tří skupin. Jsou to individuální
práce s dárcem, grantové žádosti a projekty a fundraising na místní úrovni. Poslední skupinu
potom tvoří konkrétní techniky fundraisingu.
Jako první je uvedena individuální práce s dárcem. O individuálním dárcovství hovoří
Bednářová a Pelech (2003, str. 28). Podle nich „je poměrně rozšířené v zahraničí, u nás nemá
velkou tradici, a není tudíž příliš časté. Pod individuálním dárcovstvím rozumíme dary od
jednotlivých osob, jež mají většinou k organizaci nějaký vztah, např. jsou to její členové či
jejich příbuzní, příbuzní cílových skupin, přátelé zařízení, bývalí klienti apod. Také
individuální dárcovství může mít věcný charakter.“ V rámci této metody se také uvádí
sponzoring. Sponzor je podle Synka a Klečky (1997) dobrovolný poskytovatel podpory,
většinou nevýdělečným akcím. Sponzoring je často významným nástrojem propagace
působícím ve prospěch sponzora. Peštová a Rotport (2004) hovoří o sponzorovi jako o osobě,
která dobrovolně podporuje společensko-prospěšné aktivity a to především finančně.
Bednářová a Pelech (2003, str. 28) dále uvádějí, že „sponzoring se v naší republice teprve
rozvíjí a postupně získává své místo. Některé velké firmy mají přesně stanovený sponzorský
systém, který určuje typ projektů, jež firma podporuje. Často jsou to např. děti nějak sociálně
znevýhodněné, např. Fischer a firma Nestlé přispívají na děti z dětských domovů apod.
Taková firma pak zpravidla projekt jiného typu odmítne, i kdyby měl výbornou myšlenku a byl
výborně zpracován. Proto musíme sledovat vnější politiku firmy, u které se chceme o
sponzoring ucházet. U menších podniků pak záleží hlavně na osobním jednání se zástupci
podniku nebo s majitelem. Výhodné je žádat nejen o peníze, ale také o výrobky podniku nebo
jeho služby. Tyto věcné dary lze zpravidla získat jednodušeji než finanční hotovost.“
Pešoutová, Ramajzlová a Hirt (2004, str. 51) k tomu dodávají, že „některé podniky či velké
53
firmy si již také vybudovaly své grantové programy. Chceme-li v jejich rámci požádat o
dotaci, musíme napsat písemnou žádost s popisem projektu, rozpočtem a informacemi o
organizaci. Tyto žádosti pak posuzuje většinou skupina lidí složená ze zástupců firmy.
V případě malých firem a soukromých podnikatelů pak vše záleží na osobním jednání s jejich
vedením. Pro místní podnikatele a firmy je většinou přijatelnější poskytnout zdarma své
služby (např. kopírování materiálů) či své výrobky (nábytek, počítač, sportovní potřeby atd.)
než finanční obnos.“
Organizace, která pracuje s jednotlivými dárci, by měla dodržovat Etický kodex
nestátní neziskové organizace pro jednání s dárci17
, který je sestaven členy Klubu
profesionálních fundraiserů a členy Koalice za snadné dárcovství, a uveden na internetových
stránkách Českého centra fundraisingu. Následuje doslovné znění kodexu. „Vedeni společným
zájmem o rozvoj svébytné a svobodné občanské společnosti prohlašujeme, že:
Získané dary využijeme v souladu s naším posláním a s vůlí dárce, ať je vyjádřená
písemně nebo ústně. Pokud víme, že bychom dar takto nedokázali využít,
odmítneme ho.
O všech přijatých darech informujeme otevřeně, pravdivě a úplně.
Odpovídáme za to, od koho přijímáme prostředky a řídíme se přitom zásadami,
které zveřejňujeme.
Přijaté dary využíváme účelně, hospodárně a v souladu s platnou legislativou.
Využíváme nástroje transparentnosti, především zveřejňujeme stanovy (statut,
zřizovací listinu) výroční zprávu, finanční závěrku, případně audit hospodaření atp.
Za dar vždy poděkujeme a ručíme za to, že se získanými údaji o dárcích bude
nakládáno diskrétně a bezpečně v souladu se zákonem o ochraně osobních údajů.
Ručíme za to, že osoby pověřené, aby naším jménem jednaly s dárci a získávaly
jejich zájem a podporu, budou dodržovat etický kodex fundraisera.“
Další metodou fundraisingu jsou grantové žádosti a projekty. Krbová (2002, str. 41) o
grantech hovoří takto: „jednou z možností je i využití tzv. grantového způsobu financování.
Jedná se o určitý, poskytovatelem vyhlášený záměr uskutečnit nebo podporovat konkrétní
činnost nebo konkrétní projekt jistých aktivit… Jde o přípěvek, podporu či dotaci, a to
většinou z veřejných prostředků.“ Pešoutová, Ramajzlová a Hirt (2004, str. 48) dodávají, že
„je však nutné mít na paměti, že na dotace a granty není právní nárok, jejich poskytování se
řídí předem stanovenými podmínkami a čerpání těchto prostředků podléhá smluvnímu vztahu.
17
http://www.fundraising.cz/wp/kpf/eticky-kodex/eticky-kodex/
54
To znamená, že dotace a granty lze použít pouze na účely, které jsou specifikovány v příslušné
smlouvě. Prostředky, které jsou poskytnuty na určitý konkrétní účel, se nazývají účelově
vázané prostředky. Příjmy z vlastní činnosti a sponzorské dary oproti tomu nejsou účelově
vázané, to znamená, že organizace je může použít podle svého uvážení, avšak opět pouze
v souladu se svým posláním a cíli.“ Podle Bednářové a Pelecha (2003) je státní správa a
samospráva jedním z největších a nejdůležitějších zdrojů finančních prostředků pro neziskové
organizace. Jednotlivá ministerstva pravidelně jednou za rok vypisují výběrová řízení, ve
kterých se mohou neziskové organizace ucházet o dotace. Zpracování předepsaných žádostí o
granty ze státního rozpočtu ovšem není jednoduché. Formuláře jsou totiž velmi rozsáhlé a tzv.
křížově kontrolovatelné, což znamená, že údaje na předních stranách musí odpovídat údajům
uprostřed i na konci formulářů. Kromě ministerstvy vypisovaných grantů jsou podle
Pešoutové, Ramajzlové a Hirta (2004, str. 48) dalším možnými zdroji různé státní fondy. Dále
také existují programy podpory na úrovni krajských úřadů. „Na obecní úrovni mohou být
místní samosprávou rovněž vyhlašovány programy podpory v různých oblastech, což se
v případě měst týká nejen úrovně magistrátu, ale i jednotlivých městských částí. Vyhlašování
takových programů závisí na majetnosti obce, přičemž jejich pravidla si do značné míry každá
obec upravuje samostatně. Obce jsou však povinné vyhlášení programů podpory zveřejnit.“
Kromě státní správy a samosprávy mohou dotace poskytovat také nadace, které
Pešoutová, Ramajzlová a Hirt (2004, str. 48) popisují takto: „nadace a nadační fondy jsou
zvláštním případem organizace v tom smyslu, že jejich činnost spočívá jak v získávání
finančních prostředků, tak v jejich přerozdělování. Finanční podpora ze strany nadací a
nadačních fondů je uchazečům o poskytované prostředky většinou rozdělována v rámci
předem vyhlášených grantových programů.“ Bednářová a Pelech (2003, str. 27) dodávají že
„českých nadací působících u nás v dané problematice není mnoho. Většina z nich u nás byla
založena občanskými sdruženími či školami a slouží pro získávání finančních prostředků na
jejich vlastní projekt. Nadace zakládají také známé osobnosti, které však mají svůj program a
shromažďují finanční prostředky pro jeden konkrétní cíl, např. Nadace Terezy Maxové se
orientuje na děti z dětských domovů, cílem nadace Chantal Poullain jsou nemocnice s
onkologicky nemocnými dětmi apod. Kromě českých nadací působí v ČR také nadace
zahraniční.“
Dalším možným poskytovatelem grantů je Evropská unie a její fondy. Jak uvádí
Pešoutová, Ramajzlová a Hirt (2004), jsou ovšem podmínky pro jejich poskytnutí velmi
přísné a samotná jejich realizace zahrnuje velmi náročnou administrativu. Proto jsou
55
organizace, které se o podporu v rámci těchto fondů ucházejí, nuceny vést výroční a finanční
zprávy a podvojné účetnictví.
Poslední výše zmiňovanou metodou je fundraising na místní úrovni a jeho jednotlivé
techniky. O těchto technikách Šobáňová (2010) říká, že téměř každá akce, kterou organizace
provádí, může sloužit jako prostředek, který dokáže přinést finanční pomoc. Mezi tyto akce
patří např. různé plesy, večírky, sportovní či kulturní akce, výstavy, vernisáže, … Je však
nutné, aby měly jasně stanovený cíl, kterým může, podle Šobáňové (2010) být snaha
upozornit na jméno organizace, získat finanční obnos, pobavit účastníky apod. Všechny tyto
akce lze nazvat veřejnou benefiční akcí, která je podle Bednářově a Pelecha (2003, str. 28)
„výborným prostředkem k představení organizace, informování o projektu a jednotlivých
programech, vzdělávání široké veřejnosti v dané problematice, získání dobrovolníků či
individuálních dárců a přináší také finanční prostředky, i když většinou jde spíše o menší
doplňkový příjem. Benefiční akce může sloužit též k poděkování sponzorům a dalším
donátorům. Může mít charakter koncertu, výstavy, módní přehlídky, zahradní slavnosti,
rozhovoru se známými osobnostmi apod.“
Další technikou fundraisingu na místní úrovni je veřejná sbírka. Poláčková (2005,
str. 25) o ní hovoří jako o poměrně častém způsobu získávání finančních prostředků v místní
komunitě. „S dostatečným počtem dobrovolníků a s dobrým naplánováním bývá považována
za velmi efektivní techniku. Veřejná sbírka má v zásadě tři základní formy:
dobrovolníci navštěvují konkrétní domácnosti a tam vysvětlují účel sbírky,
dobrovolníci oslovují lidi na ulici,
na veřejných místech jsou umístěny pokladničky, do nichž lidé vhazují peníze.“
Navštěvování domácností dobrovolníky má, jak uvádí Šobáňová (2010), několik
pravidel. Nejprve je důležité vybrat správnou lokalitu, kde bude sbírka probíhat, což znamená
zjistit strukturu obyvatel v dané lokalitě, jaký je přístup do domácností, intenzitu činností a
existenci jiných organizací v daném místě apod. Dále je nutné správně vybrat i samotné
dobrovolníky, kteří musí být schopni zodpovědět otázky ohledně poslání, cílů a dalších
důležitých aspektů probíhající sbírky. Proto je nutné před zahájením sbírky jejich proškolení.
Někdy je nutné domácnosti navštívit dvakrát, nejdříve s informačními letáky a po té s žádostí
o finanční podporu. Oslovování lidí na ulici má podle Šobáňové (2010) v podstatě stejná
kritéria jako navštěvování domácností dobrovolníky. Pokladničky jsou, jak dále uvádí,
nejanonymnější způsob veřejné sbírky, ovšem na úkor případného zisku.
Velmi osobní technikou fundraisingu na místní úrovni je přímé oslovování poštou. O
této technice Poláčková (2005, str. 26) říká, že „napsání a odeslání dopisu představují jedny z
56
nejsilnějších a nejběžnějších nástrojů komunikace. Přímé oslovování potencionálních dárců
psaním adresovaných na konkrétní jméno je jedna ze základních marketingových technik,
které zdomácněly ve fundraisingu. Tato technika sice patří k nejdražším, avšak v případě
dobrého managementu, programového budování adresáře a jeho dlouhodobého rozvíjení
může zabezpečit pravidelný příjem organizace, který v celkovém rozpočtu může představovat
významnou částku. Technika přímého oslovování určitě není rychlým zdrojem zisku a její
výhody jsou určeny jen pro „běžce na dlouhé tratě“. Základním znakem techniky je schopnost
doručit určité poselství vybranému okruhu lidí v rozsahu a čase, jež si organizace zvolí. Tři
hlavní prvky, které je nutné pro efektivní výsledek spojit, jsou: příjemci, obsah dopisu a
načasování.“ Sbírkou nejsou podle Deverové (in Tošner, 1999, str. 136) „sbírky konané
politickými stranami, neziskovými organizacemi mezi svými členy vybráním peněžitých
příspěvků nebo prodejem známek odznaků apod.; sbírky konané k účelům církví a
náboženských společností v kostelích, modlitebnách a jiných místnostech určených pro
kultové obřady.“
Šobáňová (2010) jako další techniku fundraisingu na místní úrovni uvádí inzerci. Tato
technika může být použita samostatně za účelem získání finanční podpory nebo jako
prostředek ke zvýšení efektivity jiných technik. Dalšími možnými technikami jsou podle
autorky členské příspěvky a dotovaná akce. Tato akce obnáší vystoupení aktéra, nejlépe člena
místní komunity, který svým vystoupením přiláká obecenstvo, které ho finančně či jinak
podpoří. Lidé mají pocit, že podporují právě aktéra, kterého většinou znají a ne nějakou
organizaci.
Kromě výše zmiňovaných technik mohou také organizace získávat finanční prostředky
vlastní činností. Tou se podle Bednářové a Pelecha (2003, str. 29) „rozumí např. prodej
produktů vedlejší činnosti organizace (keramiky, vypěstované zeleniny, dřevěných hraček,
vyšívaných deček apod.). Tento prodej se může uskutečnit samostatně (např. na zeleninovém
trhu – spíše v menších městech) nebo být součástí benefiční či jiné akce.“ Pešoutová,
Ramajzlová a Hirt (2004, str. 51) k tomu dodávají, že „příjmy z vlastní činnosti se
předpokládají u těch organizací, které mají ve svých stanovách tuto možnost stanovenou.
Týká se to zejména obecně prospěšných společností, které ze zákona mohou uskutečňovat
výdělečnou činnost, která je ve stanovách vymezena jako vedlejší. Zisk z této činnosti však
musí být použít v souladu s posláním a cíli organizace. Například společnost, jejímž posláním
je uskutečňovat terénní sociální práci, může na tuto činnost získávat prostředky třeba
poskytováním placených kurzů práce s počítačem. V případě občanského sdružení je možné
vyvíjet vlastní ziskovou činnost pouze tehdy, když je tato činnost výslovně uvedena ve
57
stanovách a občanské sdružení na ni zároveň získá živnostenský list. V praxi závisí přidělení
živnostenského listu občanskému sdružení na benevolenci úředníků, protože v zákoně o
sdružování není možnost získávání majetku vlastní činností ani dovolena, avšak ani
zapovězena.“ Šobáňová (2010) tuto techniku nazývá prodej a dělí ji na několik kategorií.
První z nich je tzv. second hand. Znamená to, že organizace prodává předměty a výrobky,
které sama nevyrobila, ale např. je získala od sponzorů nebo je vyrobili její klienti. A nebo se
také může jednat o zboží, které organizace poskytuje (pohlednice, publikace). Druhým typem
prodeje katalogový prodej, kdy organizace zveřejňuje nabízené výrobky prostřednictvím
katalogu (příkladem je UNICEF, který distribuuje katalog s nabídkou výrobků). Dalším
typem prodeje je, podle Šobáňové (2010) prodej vlastních produktu. Sem patří jakékoli
výrobky s logem organizace. Posledním druhem prodeje je dražba, kde není zas tak důležitý
její předmět, ale spíše příležitost, při níž se akce pořádá. Ta zároveň určuje i účastníky dražby.
Proto předmět dražby bývá obvykle symbolický a jeho hodnota nemusí být vysoká.
Velmi neobvyklou technikou fundraisingu na místní úrovni je závěť. Šobáňová (2010,
str. 54) říká, že „odkazy ze závěti lze chápat jako vrcholný projev individuálního dárcovství…
Často vypovídají o vztahu dárce s obdarovaným, ale může se stát, že organizaci odkáže
finanční obnos i člověk, o kterém v životě neslyšeli.“
3.3 Osoba fundraisera
Na úvod této subkapitoly je vhodné uvést etický kodex fundraisera, který zveřejnilo
České centrum fundraisingu a který byl vytvořen Klubem profesionálních fundraiserů a členy
Koalice za snadné dárcovství.18
„Etický kodex fundraisera
Veškerá komunikace fundraisera s dárcem je otevřená, pravdivá a úplná.
Fundraiser respektuje dárce i jeho odmítnutí, nezneužije slabosti dárce, citově
nevydírá a nevyvíjí nátlak.
Fundraiser oslovuje výlučně takové dárce, kteří jsou pro organizaci přijatelní.
Fundraiser přijme pouze takový dar, jehož zamýšlené využití je v souladu
s posláním organizace a s etickými pravidly organizace.
Fundraiser jedná tak, aby neohrozil organizaci, její dobré jméno a aby nepoškodil
jiné organizace.
18
http://www.fundraising.cz/wp/kpf/eticky-kodex/eticky-kodex/
58
Fundraiser poděkuje vždy, včas a adekvátní formou.
Fundraiser chrání důstojnost, bezpečí a práva lidí, pro které organizace vykonává
svou činnost.
Fundraiser se vzdělává v oboru a usiluje o kultivaci profese.“
Úkolem fundraisera je podle Šobáňové (2010) především plánování, administrativa,
komunikace a strategie. Dále vyjmenovává dovednosti, které by měl dobrý fundraiser ovládat.
Je to dovednost komunikovat, argumentovat, vyjednávat, ovlivňovat, reprezentovat, myslet
analyticky i kreativně, dále by měl být proaktivní, schopný plánovat a ovládat informační
technologie a nástroje. Kromě toho, jak uvádí Šobáňová (2010, str. 60) „české neziskové
organizace od fundraisera očekávají, že bude stratégem a manažerem fundraisingu, výkonnou
silou pro realizaci fundraisingu v celém jeho rozsahu a ještě navíc pečlivým úředníkem.
Zatímco v zahraničí je úspěšný fundraiser především manažerem, který fundraisingové
procesy organizuje.“
V organizacích jsou dle Bednářové a Pelecha (2003, str. 26) „zpravidla jeden až dva
pracovníci, většinou v manažerských funkcích, jsou pověřeni sháněním finančních prostředků.
Některé větší organizace najímají externí fundraisery, kteří mohou být honorováni určitým
procentem z výše získaných finančních prostředků. V malých organizacích, kde všichni dělají
všechno, se zaměstnanci (sociální či pedagogičtí pracovníci) nevyhnou tomu, aby se na svoji
činnost pokusili sehnat finanční prostředky.“
Kromě profesionálů se mohou fundraisingem v organizaci zabývat i dobrovolníci. Práce
s dobrovolníky je ovšem podle Polačkové (2005, str. 15) složitá, a to zvláště na začátku jejich
činnosti. „Potřebují pravidelnou pomoc, mnoho trpělivosti a školení, pozitivní vzor a pocit
podpory. Námaha však bývá vyvážena nadšením, jímž dobrovolníci disponují a dokážou
přenést do své práce. Další výhoda, kterou zapojení dobrovolníků do aktivit spojených se
získáváním finančních zdrojů přináší, je možnost založit více týmů, které mohou pracovat
nezávisle na sobě. Každý v jiné obci, čtvrti města, nebo každý s jinou specializací.“ O tom jak
pracují fundraiseři-dobrovolníci, hovoří Šobáňová (2010). Podle ní pracují dobrovolníci
srdcem a finanční odměna u nich není motivačním faktorem, proto pro ně také není tak těžké
o finance žádat (nemají pocit, že je žádají pro sebe). Jelikož nežádají finanční odměnu, může
si jich organizace dovolit „najmout“ hned několik. Dobrovolníci většinou pocházejí z různých
společenských vrstev, a tudíž mohou oslovit velice různorodou skupinu potencionálních
dárců. Na druhou stranu ale většina dobrovolníků nemá potřebné informace týkající se
fundraisingu a také dopodrobna neznají problémy organizace. Profesionální fundraiser má
sice více informací a znalostí, ale také vyžaduje plat. Šobáňová (2010, str. 64) konkrétně
59
uvádí že, „pro úspěšný fundraising každé organizace je třeba individuálně vážit, zda jeho
strategii postavíme na dobrovolnících, profesionálech, nebo na obojím a v jakém složení. Obě
skupiny se velice dobře doplňují a dá se říci, že co umí dobrovolník, profesionál někdy
nedokáže a naopak. Jestliže profesionál lépe zastane dlouhodobou práci s nadacemi či
státními institucemi, dobrovolníci udělají kus práce při různých veřejných akcích.“
Samozřejmě také existuje možnost, že fundraiserem bude někdo zevnitř organizace.
Podle Šobáňové (2010) to může být např. předseda správní rady či představenstva nebo přímo
ředitel. Lidé v těchto pozicích by měli být dokonale seznámeni s aktuálními problémy
organizace a jako členové užšího vedení mohou působit na dárce vahou svého postu.
Největším problémem u takto v organizaci vysoce postavených funkcí bývá nedostatek času.
Tento problém může vyřešit dostatečná administrativní podpora.
V neposlední řadě existuje možnost najmout si fundraisingovou agenturu. Pokud se
organizace rozhodne najmout profesionální skupinu, jak říká Polačková (2005), osvobodí ji to
od problémů ohledně plánování. Je však také třeba počítat s tím, že najímání profesionálů
není levná záležitost a může spotřebovat velkou část získaných peněz. A i když se organizaci
podaří najmout nejlepší fundraisingová organizace, její zaměstnanci nebudou nikdy vědět o
její práci, aktivitách a poslání tolik, jako vlastní pracovníci a dobrovolníci. Šobáňová (2010,
str. 68) uvádí, že „riziko s sebou může nést najímání firem na fundraising a je třeba mít na
paměti, že jeden člověk těžko může dělat kvalitního fundraisera pro více než jednu
organizaci.“
Fundraising, jak zmiňují Bednářová a Pelech (2003, str. 29), „je práce, která ne vždy
vyjde úspěšně a ne vždy přináší uspokojení. Vyžaduje velkou vytrvalost a trpělivost. Musíme si
uvědomit, že odmítavých reakcí na žádost o podporu je více než těch pozitivních. Fundraiser
by měl být člověk vyrovnaný a zdravě sebevědomý. Někdy totiž bývá obtížné udržet si
sebedůvěru, když všechny kontakty vyjdou naprázdno a většina oslovených firem a organizací
odmítne projekt sponzorovat. V této souvislosti bývá obtížné nepropadat pocitům beznaděje.
Je však třeba se s odmítnutím vyrovnat, poučit se ze získaných zkušeností, případně chyb,
nenechat se odradit a žádat o podporu znovu a znovu.“
60
PRAKTICKÁ ČÁST
Následující kapitoly jsou věnovány kvalitativnímu šetření, které má za úkol zjistit,
jakým způsobem získávají volnočasová zařízení finance na svoji činnost. Jelikož je toto téma
velice obsáhlé, raději jsem zvolila kvalitativní přístup. A také oblast, ve které šetření
proběhlo, jsem si striktně ohraničila. Kvalitativní šetření tedy probíhalo na území
Olomouckého kraje.
4 Výzkumný projekt
V této kapitole uvádím informace důležité pro pochopení, proč jsem se rozhodla
realizovat výzkumné šetření zrovna v takové podobě, v jaké proběhlo. Dále v této kapitole
uvádím, jakým způsobem výzkumné šetření vznikalo. V první podkapitole se tedy zabývám
popisem jeho přípravné fáze. V následujících částech vymezuji zkoumanou problematiku, což
znamená, že vysvětluji, to, čím se výzkumné šetření zabývá a také jeho cíle, tedy čeho chci
prostřednictvím šetření dosáhnout a co chci zjistit.
4.1 Přípravná fáze šetření
Tuto fázi považuji za nejdůležitější krok v celém výzkumném šetření. V mém případě
jsem nejvíce promýšlela to, kolik času budu na zpracování a realizaci šetření potřebovat. Proč
jsem si zvolila právě toto téma výzkumného šetření, vysvětluji v úvodu celé práce.
Pro účely tohoto výzkumného šetření bylo nejprve nutné rozhodnout, jestli celé šetření
bude kvantitativně nebo kvalitativně zaměřené. Z hlediska náročnosti a obsáhlosti
kvantitativního šetření jsem se rozhodla provést šetření kvalitativní. V rámci zvoleného typu
šetření jsem se dále rozhodla pro metodu hloubkového rozhovoru, což je podle Švaříčka (in
Švaříček, Šeďová, 2007, str. 159) „nestandardizované dotazování jednoho účastníka výzkumu
zpravidla jedním badatelem pomocí několika otevřených otázek… Hloubkový rozhovor se
neskládá pouze ze dvou částí, z rozhovoru a přepisu. Celý proces získání dat prostřednictvím
této metody sestává z výběru metody, přípravy rozhovoru, průběhu vlastního dotazování,
přepisu rozhovoru, reflexe rozhovoru, analýzy dat a z psaní a prezentace výzkumné zprávy.“
61
Tento typ rozhovoru měl poskytnout prostor i pro volné odpovědi dotazovaných a zároveň
nedovolit odklon od daného tématu.
Dalším důležitým krokem v přípravné fázi byl výběr a kontaktování případných
respondentů. Těmi měly být organizace zabývající se nabídkou možností trávení volného
času. Dalším kritériem bylo to, že jejich sídlo se nachází v Olomouckém kraji. Pro výběr
respondentů jsem použila publikaci vydanou Olomouckým krajem s názvem Děti, mládež a
volný čas v Olomouckém kraji19
a dále dokument Neziskové organizace pro volný čas dětí
mládeže v Olomouckém kraji20
, který zveřejnilo Informační centrum pro mládež. Mnou
vybrané organizace, celkem v počtu 15 volnočasových zařízení, jsem kontaktovala
prostřednictvím e-mailových adres, které měly zveřejněny na svých internetových stránkách.
V e-mailu, který jsem těmto organizacím rozesílala, jsem uváděla, že nepotřebuji konkrétní
číselné údaje, ale především informace, o tom jak finance získávají.
Podle došlých odpovědí na mé žádosti o spolupráci na tomto výzkumném šetření, jsem
rozmýšlela další postup. Nejdříve bylo nutné připravit si rámec interwiev, které jsem chtěla se
zástupci jednotlivých organizací provést. Základem byly informace, které jsem díky studiu
literatury získala o fundraisingu a jeho metodách, tedy o tom jak je možné získávat prostředky
na chod organizace. Proto jsem zvolila základní a klíčovou otázku velice obecnou, abych dala
zástupcům organizací možnost sdělit mi potřebné informace vlastními slovy. Tato otázka
zněla velice prostě: Jakým způsobem, jakými metodami a technikami získáváte prostředky
na svoji činnost? Až v případě, že respondent vyčerpal podle svého mínění všechny
možnosti, jsem se dotazovala konkrétněji na různé metody a techniky, které respondent
nezmínil.
Z patnácti organizací, kterým jsem poslala žádost o spolupráci, vyslovilo souhlas s
osobním kontaktem sedm volnočasových zařízení. Jedna organizace mi poskytla alespoň
hrubé informace o problematice získávání prostředků pro chod prostřednictvím e-mailové
komunikace. Všechna zúčastněná zařízení jsou popsána v následující kapitole. Všechny
získané informace, které mi byly poskytnuty, jsem si zapisovala do poznámkového bloku a
následně je zapracovávala do praktické části této práce.
19
http://www.kr-olomoucky.cz/skolstvi-mladez-a-sport-cl-93.html 20
http://icm.ddmolomouc.cz/volny-cas-cestovani.php
62
4.2 Vymezení zkoumané problematiky
Jak zmiňuji výše, celá práce se zabývá volným časem, volnočasovými zařízeními a tím,
jak tato zařízení získávají prostředky na svoji činnost, tedy fundraisingem. Téma celé práce v
podstatě odpovídá i jejímu nadpisu, tedy fundraising volnočasových zařízení.
V rámci tohoto výzkumného šetření jsem si musela nejprve stanovit kritéria pro výběr
konkrétních organizací, které budu žádat o spolupráci. Nejdůležitějším aspektem pro mě bylo,
že vybraná zařízení nabízejí aktivity, které vyplní volný čas klientů. Abych výběr ještě dále
zúžila a podrobněji specifikovala, vyčlenila jsem z užšího výběru organizace, které úzce
souvisí se školou. Tedy školní družinu a školní klub, dále školní ubytovací zařízení (domovy
mládeže a koleje) a základní umělecké školy. Kromě toho jsem také neoslovovala dětské
domovy. Zaměřila jsem se tedy především na spolupráci s převážně neziskovými
organizacemi, které mají sídlo v Olomouckém kraji a které se nějakým způsobem zabývají
prací s klienty v jejich volném čase. Podařilo se mi navázat spolupráci se zařízeními v
Olomouci, Prostějově a Litovli.
Cílem praktické části, jak uvádím v úvodu práce, je prozkoumat, jakým způsobem
získávají neziskové organizace, zaměřené na volný čas a se sídlem v Olomouckém kraji,
prostředky na svoji činnost. Tedy do jaké míry mají propracované fundraisingové strategie.
Zda se spoléhají na podporu kraje a měst nebo zda také vyvíjejí vlastní aktivitu v rámci této
oblasti jejich fungování.
Fundraising je v současné době hodně diskutované téma a proto je vhodné prozkoumat,
do jaké míry jeho nástroje organizace využívají. Především je důležité zjistit, zda se
organizace zaměřují na jediný zdroj jejich financování nebo zda mají zdrojů více, pak se
hovoří o tzv. diverzifikaci zdrojů. Pokud by výsledky naznačovaly, že organizace spoléhají
většinou na jeden velký zdroj financí, mohlo by to v případě jeho ztráty znamenat i likvidaci.
Doufám, že tímto šetřením naznačím volnočasově zaměřeným organizacím potřebnost již
zmíněné diverzifikace a prostřednictvím rozhovoru jim i ukážu možnosti dalšího rozvoje v
oblasti financování.
Toto výzkumné šetření by samozřejmě bylo vhodné provést u všech neziskových
organizací v ČR, zvláště v období ekonomické krize. A to z toho důvodu, že mnoho nadací,
včetně Evropské Unie, bude zřejmě omezovat finanční podporu některým neziskovým
organizacím. Proto by bylo vhodné zjistit, jak jsou na tuto možnost organizace připraveny, a
také zda vědí i o jiných možnostech získávání prostředků na svůj provoz. Mnou provedené
63
výzkumné šetření je ovšem kvůli svému malému rozsahu pouhým exkurzem do této
problematiky.
4.3 Stanovení cílů výzkumného šetření
Hned na úvod bych chtěla uvést, že cílem výzkumného šetření není kompletně a
dopodrobna zmapovat situaci neziskových organizací v Olomouckém kraji.
V předchozí podkapitole jsem zmínila téma výzkumného šetření, to je ale příliš obsáhlé,
proto je nutné zmínit, že se budu zbývat tímto výzkumným problémem: Jakým způsobem
získávají volnočasová zařízení v Olomouckém kraji prostředky na svoji činnost? Z tohoto
problému vyplývá i hlavní cíl, ke kterému celé mé šetření směřuje. Výše je zmíněno, co mým
cílem není, nyní pojmenuji to, co mým cílem je. Cílem mého výzkumného šetření je Zjistit,
jaké metody a techniky fundraisingu používají vybrané organizace, které se zabývají volným
časem a jeho trávením a které mají sídlo v Olomouckém kraji.
Dílčím cílem, který jsem si zvolila je zjištění, zda některá z metod nebo technik
fundraisingu u zvolených organizací převládá, která je tedy využívána nejčastěji. Z tohoto
vyplývá další dílčí cíl, a to naopak zjistit, zda je některá metoda či technika fundraisingu
vybranými neziskovými organizacemi opomíjena.
Kromě těchto cílů, které se týkají přímo zjišťovaných empirických údajů, jsem si zvolila
ještě jeden praktický cíl a to přispět k orientaci ve složité problematice fundraisingu. Doufám,
že tato práce pomůže neziskovým organizacím v orientaci ve fundraisingu, a že v mnou
provedeném výzkumném šetření naleznou poučení. Také doufám, že jim poskytne inspiraci
pro jejich vlastní fundraisingovou činnost ve snaze udržet se na trhu.
64
5 Charakteristika zařízení, ve kterých bylo provedeno výzkumné
šetření
Tato kapitola slouží především k seznámení s organizacemi, které opověděly kladně na
moji žádost o spolupráci na mém výzkumném šetření. Jde o různé organizace, které se přímo
dotýkají práce s klienty v jejich volném čase. Snažila jsem se jejich výběrem pokrýt co
největší část možností, které volný čas v dnešní době nabízí.
5.1 Zóna – Klub pro děti a mládež v Olomouci
Klub Zóna je nízkoprahovým zařízením pro děti a mládež, což znamená, že spadá do
sféry sociálních služeb. Já jsem tento klub kontaktovala proto, že jej klienti navštěvují ve
svém volném čase a také proto, že se klub o volný čas svých klientů stará. Především o jeho
náplň. A proto, než se budeme blíže věnovat právě Klubu Zóna, bylo by vhodné vysvětlit, co
znamená nízkoprahové zařízení pro děti a mládež (NZDM). Podle zákona č. 108/2006 Sb., o
sociálních službách, nízkoprahová zařízení pro děti a mládež „poskytují ambulantní,
popřípadě terénní služby dětem ve věku od 6 do 26 let ohroženým společensky nežádoucími
jevy. Cílem služby je zlepšit kvalitu jejich života předcházením nebo snížením sociálních a
zdravotních rizik souvisejících se způsobem jejich života, umožnit jim lépe se orientovat
v jejich sociálním prostředí a vytvářet podmínky k řešení jejich nepříznivé životní sociální
situace. Služba může být poskytována osobám anonymně.“
Na svých internetových stránkách21
uvádějí, oproti zákonu, že jejich klientelou jsou děti
až od 7 let. Dále prohlašují, že jejich cílem je nabídnout klientům klub, kde mohou bezpečně
trávit svůj volný čas. A to prostřednictvím množství her a nových kamarádů. Kromě toho také
nechávají klientům prostor pro realizaci a rozvoj jejich zájmů a koníčků, podporují je ve snaze
porozumět druhým lidem a vycházet s nimi i přes odlišné názory. Dále se, podle svých
internetových stránek, snaží klientům pomoci být zodpovědnější za své chování, pomáhají jim
s jejich problémy, upozorňují je na nebezpečí škodlivých věcí (kouření, drogy, alkohol,
záškoláctví, porušování zákonů, …). Také poskytují během pobytu v klubu psychickou,
fyzickou, právní a sociální ochranu klientům, kteří o ni požádají a kromě toho také provádějí
osvětovou činnost prostřednictvím besed a přednášek.
21
http://www.zonaklub.cz/home
65
Klub Zóna má stanovenou otvírací dobu, v níž mohou klienti volně přicházet a
odcházet. Jedinou povinností klientů, podle internetových stránek klubu, je dodržování
pravidel kvůli bezpečnosti klientů. Klienti nemusí uvádět žádné osobní údaje ani platit žádné
členské příspěvky, tím je zaručena anonymita a nízkoprahovost klubu.
Nízkoprahové zařízení pro děti a mládež klub Zóna je součástí občanského sdružení Pro
Vás, které je založeno na křesťanských hodnotách a principech, mezi něž patří např. láska k
bližnímu, pomoc člověku v nouzi, podpora tradiční rodiny, atd. Na základě těchto principů
funguje i samotný klub. Tento klub byl registrován jako sociální služba Krajským úřadem
Olomouckého kraje dne 1. ledna 2007.
5.2 Sportcentrum – DDM Prostějov
Sportcentrum – dům dětí a mládeže (DDM) v Prostějově22
je, jak uvádějí na svých
internetových stránkách, zařazen v rejstříku škol jako středisko volného času. Řídí se
zákonem č. 561/2004 Sb. (Školský zákon) a vyhláškou č. 74/2005 Sb. (O zájmovém
vzdělávání). Jak také na svých stránkách píší, Sportcentrum při DDM Prostějov „provádí
svou činnost částečně v objektu sportovní haly a jejího příslušenství. Významná část činnosti
je realizována v zařízeních jiných organizací ve městě (nutnost – vzhledem k rozšiřující se
potřebě komerční činnosti). Samozřejmě, že víkendové akce, pobytové zájezdy a tábory jsou
organizovány mimo sídlo působnosti zařízení.“
Na svých internetových stránkách dále zmiňují, že svoje prostory (především sportovní
halu) poskytují komerčně ke sportovním aktivitám pořádaným zájemci z řad organizací,
spolků, klubů, sdružení apod. Dům dětí a mládeže realizuje, podle jejich slov, „úkoly
školského zařízení pro aktivní a účelné využívání volného času dětí a mládeže (středisko
volného času). Tyto dva hlavní směry se vzájemně doplňují a prolínají s cílem maximálního
využití tohoto městského zařízení a poskytnutím co nejširší nabídky zájmových a
volnočasových aktivit se zaměřením na sport.“
Kromě sportovní haly patří ke Sportcentru – DDM Prostějov od roku 2005 i středisko
volného času Spektrum zaměřené na činnost v oblasti technických a kulturních dovedností.
Činnosti obou částí Sportcentra mají společný cíl i přesto, že činnosti jsou, podle jejich slov,
prováděny v rozdílných oblastech, různorodých podmínkách a v rozdílném režimu. Dále pod
tuto organizaci patří i dětské dopravní centrum, to je otevřeno pro žáky 4. tříd, školní družinu,
22
http://www.sportcentrumddm.cz/
66
ale i pro mateřské školy a veřejnost. Pod Sportcentrem – DDM Prostějov pracuje i
Zastupitelstvo dětí a mládeže města Prostějova a to od roku 2001.
Podle rejstříku škol Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy23
bylo Sportcentrum –
DDM Prostějov do jeho registru zapsáno 1. ledna 2005 jako příspěvková organizace. Kromě
toho je také možné z informací v rejstříku uvedených zjistit, že zřizovatelem sportcentra je
město Prostějov.
5.3 Junák
Junák neboli svaz skautů a skautek, okres Olomouc24
je součástí organizace Junák –
svaz skautů a skautek ČR. V okrese Olomouc mají hned několik oddílů. Jak uvádějí na svých
internetových stránkách, nacházejí se v Olomouci, Šternberku, Dubu nad Moravou, Velkém
Týnci, Velké Bystřici, Doloplazech, Bystrovanech, Bělkovicích a dalších městech v okolí
Olomouce.
„Skauting je určen pro všechny děti a mladé lidi, kteří se chtějí neustále něčemu učit a
pracovat na sobě. Oddílová činnost se zaměřuje na hodnotovou výchovu dětí a současně
vychází vstříc jejich specifickým zájmům. Programová náplň zahrnuje celou řadu aktivit
v oblastech jako je sport, věda a technika, kultura, přírodověda a další.
Junácká organizace se dělí do tří skupin tak, aby mohly být respektovány požadavky
rozdílného přístupu k různým věkovým kategoriím dětí. Jsou to:
Světlušky a vlčata (věk 6–10 let).
Skauti a skautky (věk 11–15 let).
Rangers a roveři (věk nad 15 let).
Konkrétní podoba jednotlivých oddílů se liší. V některých se výchovná činnost uskutečňuje
společně pro chlapce a děvčata, jinde je samostatná.
Program v každé skupině je vyladěn tak, aby odpovídal představám, zájmům a
potřebám daného věku. Světlušky a vlčata, kteří jsou velmi hraví a teprve poznávají svět
kolem sebe, provází na jejich skautské cestě vyprávění o Broučcích či příběh Mauglího
z Knihy džunglí. Skauti a skautky se učí týmové spolupráci ve skupině vrstevníků, jsou
podporováni v rozvoji samostatnosti a odpovědnosti. Roveři a rangers si již většinou svůj
program připravují sami a v jeho rámci se snaží najít si vlastní cestu životem.“
23
http://rejskol.msmt.cz/ 24
http://olomouc.skauting.cz/
67
Jak také na svých stránkách uvádějí, vlastní olomoučtí skauti několik základen (chat),
které využívají při vícedenních akcích, a které mohou také využívat jiné dětské oddíly,
případně i veřejnost. Kromě toho mohou tyto základny a klubovny využívat, kromě
ubytování, případně i na další činnosti, jako jsou setkání, kurzy, školení, kroužky a další.
O historii Junáku v České republice je možné se více dozvědět na celorepublikových
stránkách skautu25
Já zde uvedu pouze jeho začátky, jelikož jeho historie je díky změnám, ke
kterým v České republice docházelo, velice bohatá. „V létě roku 1911 profesor A. B. Svojsík
odjíždí do Anglie, aby poznal zdejší skauty. V roce 1912 vychází jeho kniha Základy Junáctví,
na které spolupracoval s tehdejšími představiteli vědy a kultury. V červenci téhož roku začíná
první skautský tábor nedaleko hradu Lipnice s třinácti chlapci. V roce 1913 se již skauti
zabydlují v prvních podsadových stanech – světovém unikátu, který dodnes obdivují skautky a
skauti z celého světa. Brzy se ke skautingu přidávají dívky. První tábor skautek se koná v roce
1915 u Živohoště.“
5.4 Klub her Olomouc
Na svých internetových stránkách26
uvádějí, že „olomoucký klub her vznikl za podpory
města Olomouce a 7. Střediska Junáka - "Žlutý kvítek" v Olomouci. Klub her je zájmová
skupina lidí, kteří se příležitostně schází, aby se bavili hraním různých deskových her.“
Dále prohlašují, že do klubu her může přijít každý, kdo má o jeho činnost zájem.
Nutnost také není pravidelná účast na činnostech, Klubem her pořádaných. Vstup a půjčení
společenských hej je zdarma, Pro případné návštěvníky je v prostorech Klubu her připraveno,
za úplatu, drobné občerstvení, ale čaj pro příchozí je zdarma.
Kromě toho, že si zájemci mohou v Klubu her nejrůznější deskové hry vyzkoušet,
mohou si je přímo na místě i zakoupit, přičemž hry budou dodány do sídla Klubu her. V
portfoliu her se nachází více než stovka her, ze kterých si mohou zájemci vybírat. Dále také
na svých stránkách umožňují zájemcům prostřednictvím inzerce prodávat a nakupovat mezi
sebou různé hry.
Členové Klubu her se také zúčastňují nejrůznějších herních festivalů, přehlídek a
soutěží.
25
http://verejnost.skaut.cz/skauting/o-skautingu/historie 26
http://klubher.skauting.cz/
68
Nejstarší data, která na svých internetových stránkách uvádějí, pocházejí z roku 2005.
Předpokládám tedy, že v tomto roce byl Klub her založen.
5. 5 Dům dětí a mládeže Litovel
Dům dětí a mládeže Litovel, jak uvádějí na svých internetových stránkách27
, působí v
Litovli ve dvou budovách. Kromě toho také využívají také část bývalého agitačního střediska,
kde se od září 2008 nachází Klub mladých, který nabízí spontánní aktivity. Další detašování
pracoviště se nacházejí v Července, Nasobůrkách, Senici a Náměšti na Hané. Dále provozují
stálou táborovou základnu v Cakově a letní tábor ve Vidnavě.
Podle současných informací, zveřejněných na internetových stránkách, pracuje v Domě
dětí a mládeže Litovel sedm pedagogů volného času a pět provozních zaměstnanců.
Každoročně otevírají asi 50 zájmových útvarů, jejichž činností se může zúčastnit přibližně
550 účastníků od 3 let až po dospělé zájemce. Zájmové vzdělávání nabízejí „formou
pravidelné a příležitostné činnosti, spontánních aktivit a táborů, pro zájemce každého věku,
nejrůznějších zájmů a zaměření.“
Dle výroční zprávy, také zveřejněné prostřednictvím internetových stánek, jsou
hlavními úkoly Domu dětí a mládeže Litovel „poskytování zájmového vzdělání a dalších
činnosti pro zájemce od předškolního věku až po dospělé v Litovli i v okolních vesnicích;
zajištění a rozšiřování spontánních aktivit v Klubu mladých v areálu pro in-line; organizace
prázdninových táborů a jiných pobytových akcí; inkluze osob se zdravotním postižením;
zajišťování dopravní výchovy v základních školách mikroregionu, provozu a činnosti na
dopravním hřišti; spolupráce se školami mikroregionu; spolupráce s městem a komisí
prevence kriminality; individuální práce s dětmi a mládeží se speciálními vzdělávacími
potřebami; zapojení dobrovolníků do naší práce; provoz táborové základny.“
Kroužky zájmového vzdělávání rozděluje do několika kategorií, jako jsou hudební a
dramatická výchova, jazyková výchova, kluby, přírodověda, tanec, technika, tělovýchova a
výtvarná výchova. Celkem nabízí zájemcům činnost v přibližně 50 kroužcích, jak je zmíněno
výše. Tyto kroužky začínají svoji činnost v polovině září a podmínkou přijetí do některého z
nich je podání přihlášky a zaplacení poplatku.
Zvláštním druhem činnosti jsou spontánní aktivity. „Nabídce spontánních aktivit se v
DDM věnujeme již dlouhých deset let. V tomto dlouhodobém programu spolupracujeme po
27
http://www.ddmlitovel.cz/index.htm
69
celou dobu s městem Litovel, Městskou policií Litovel a Komisí prevence kriminality.
Společně se podílíme na zpracování projektů. Začali jsme výstavbou hřiště pro in-line a jeho
vybavením překážkami. Později jsme vystavěli sklad in-lineového materiálu a jeho vybavením.
Po celou dobu však bojujeme za opravdové zájemce o tento sport proti jiným narušitelům,
kteří prostor hřiště zneužívají k jiným aktivitám. Další naší nabídkou je otevřený klub
mladých, kam mohou zájemci přijít a využít vybavení klubu podle svých zájmů.“
Dům dětí a mládeže Litovel byl do sítě škol zařazen 24. května 1996.
5.6 Tuláci Duha
Podle internetových stránek28
jsou Tuláci „tábornický - hravě indiánský oddíl (kmen,
dužina). Oddíl je rozdělen na menší skupinky = rody. Rod se schází 1x týdně na rodové
schůzce v naší oddílové klubovně, kde se učí základním znalostem a dovednostem táborníka,
hrají se různé hry, připravují se výpravy a plní odznaky odborností a tábornické stupně. Celý
oddíl (kmen, dužina), se schází většinou 1-2x měsíčně na kmenové výpravě. Jednou za 14 dnů
vyrážíme na výpravy. V zimě 3-4x na vícedenní do TZ v Cakově, v létě jezdíme tábořit do
Laškova.“
Svůj název Tuláci, odvodili od toho, že se rádi toulají. Milují volnost a nekonečné dálky
cest plných romantiky, dobrodružství, her a legrace.
Z historie oddílu se dozvíme, že byl „založen 26. září 1985 jako zájmový turistický
oddíl ODPM (okresní dům pionýrů a mládeže) Olomouc. V roce 1987 se stal prvním
turistickým oddílem MěDPM (městský dům pionýrů a mládeže) v Olomouci, který v té době
vznikl. Od roku 1992 je dužinou-tábornickým oddílem sdružení dětí a mládeže DUHA.“
Pokud se chceme dozvědět něco více o sdružení dětí a mládeže Duha, je nutné navštívit
jejich internetové stránky.29
„Duha je občanské sdružení, které na principech zážitkové
pedagogiky organizuje volnočasové aktivity pro děti a mládež. Má 4 500 členů ve stovce
základních článků (dužin) po celé republice se zaměřením na turistiku a táboření, outdoorové
sporty, deskové hry, amatérské umění a mezinárodní výměny. Duha je velice úspěšná v
projektech pro děti a mládež z dětských domovů, v programech pro neorganizované děti a
mládež, v podpoře participace dětí a mládeže, rozvíjení dobrovolné služby a ve
zprostředkování workcampů pro mladé lidi. … Duha znamená nejen pestrost barev, ale i
28
http://tulaciol.cz/index.php?page=news 29
http://www.duha.cz/
70
názorů a ideálů, které existují vedle sebe, vzájemně se tolerují a respektují. Svoboda dužin
rozhodnout se pro činnost je možná proto, že hlavní ideou členů Duhy je přátelství
rozrůzněných. Chtějí se potkávat, vyměňovat si zkušenosti, učit se od sebe navzájem a sdílet
radosti i strasti z dobrovolné práce pro děti a mládež. … Duha se hlásí ke světovému hnutí
přátel přírody. To vzniklo v roce 1895 ve Vídni a v současnosti má přes půl milionu příznivců
ve 23 zemích světa. Jeho podstatou je rozvoj a podpora udržitelného života, řešení
přeshraničních environmentálních problémů a podpora ohleduplného turismu a ekologické
výchovy. Přátelé přírody provozují na tisíc Domů přátel přírody.“ Toto sdružení bylo
založeno v roce 1989
5.7 Občanské sdružení Sarkander
Občanské sdružení dětí a mládeže Sarkander30
, je nestátní neziskovou organizací, které
vychází z křesťanských principů. Jejich posláním je, podle jejich internetových stránek,
pomoc při výchově, formaci a rozvoji osobnosti dětí a mládeže. Snaží se zaměřit na účelné a
smysluplné využívání jejich volného čau. Při své činnosti spolupracují s Centrem pro mládež
Arcibiskupství olomouckého. „Počet členů sdružení se každým rokem zvyšuje a k 4. dubnu
roku 2009 dosáhl počtu 3.496 osob.“
Jako svoji pravidelnou činnost uvádějí setkávání v malých skupinách, jejichž náplní je
společný program (hry, tvořivá činnost, sport, zpěv apod.). Dále pořádají krátkodobé akce,
což jsou sportovní dny, olympiády, přehlídky, karnevaly, víkendové pobyty, výlety apod.
Letní křesťanské tábory probíhají pravidelně na mnoha místech Moravy. Provádějí také
školení vedoucích zapojených v pravidelné činnosti (animátoři) a školení pro táborové
vedoucí, instruktory, zdravotníky a hospodáře.
Veškerou zmíněnou činnost provádějí pobočky v Olomouckém, Zlínském,
Jihomoravském a Pardubickém kraji. V současnosti je těchto poboček 15, plus pobočka
Archa, která působí na diecézní úrovni a zároveň je základnou pro Táborové středisko
ARCHA v Rajnochovicích. Toto středisko je v provozu celoročně.
Cílem občanského sdružení dětí a mládeže Sarkander je „vyvíjet aktivity, aby děti a
mládež mohli účelně využívat svůj volný čas a k tomu je systematicky vést; pomáhat
animátorům – tj. těm, kteří konkrétně pracují s dětmi a mládeží – skrze školení a metodickou
pomoc; skrze kvalitní formaci vedoucích prohlubovat a zkvalitňovat veškerou práci s dětmi a
30
http://ado.cz/sarkander/
71
mládeží na jarních i letních dětských táborech i v pravidelné činnosti během roku, a tím
neustále zvyšovat úroveň činnosti; snažit se co nejvíce dětí a mládeže zapojit do pravidelné
činnosti v jednotlivých místech; pomáhat při vytváření osobního životního stylu dětí a
mládeže, ve kterém by uměli zajímavě trávit volný čas, a tím jim umožnit alespoň z části čelit
negativním vlivům společnosti; budovat naše Táborové středisko ARCHA v Rajnochovicích
jako místo stálého přijetí, kam mohou mladí lidé přijíždět jako na „svoji základnu“;
prezentovat svoji činnost a aktivně se podílet na různých akcích – regionálních i
celostátních.“
Občanské sdružení dětí a mládeže Sarkander vzniklo na podzim roku 1993.
5.8 Salesiánské hnutí mládeže – Klub Prostějov
„Je nezisková organizace pracující s dětmi a mládeží. Klub patří pod občanské sdružení
SHM a je jedním z mnoha v celé ČR. Naším hlavním cílem je zaujmout co nejširší spektrum
dětí a mládeže, hlavně z vícečetných rodin a sociálně slabších skupin a nabídnout jim
smysluplné prožití volného času. 31
“
Na svých internetových stránkách odkazují na ústředí organizace32
Salesiánského hnutí
mládeže, podle nichž je „Salesiánské hnutí mládeže (SHM) křesťanské občanské sdružení dětí
a mládeže s celostátní působností.“
Jejich posláním je výchova dětí a mladých lidí. Při realizaci činnosti usilují o předávání
hodnot, které vedou ke kvalitnímu a radostnému prožívání života. „Jde nám o výchovu
směřující k rozvoji harmonické osobnosti. … Naše práce vychází z principů preventivního
systému. Ten má tři základní prvky. Laskavost (vlídnost a taktnost pedagoga), rozum
(schopnost přemýšlet, uvažovat), náboženství (víra v to, že nás Někdo či Něco přesahuje).
Velmi účinně dokázal tuto výchovnou metodu uplatňovat pedagog a kněz sv. Jan
BOSKO (1815 - 1888). Jeho život a dílo je pro nás stálou inspirací.“
Salesiánské hnutí mládeže se snaží poskytnout dětem kvalitní nabídku využití volného
času, mladým lidem se snaží nabídnout možnost rozvíjet se a zapojit se do výchovné práce s
dětmi a rodinám nabízí podporu a zázemí. Jejich činnost zahrnuje „přímou práci v klubech
SHM po celé republice. Podle místních podmínek nabízejí sportovní, výtvarné, taneční,
jazykové, formační kroužky. V některých klubech jsou otevřeny nízkoprahové oratoře a centra
31
http://prostejov.shm.cz/o-shm-prostejov/ 32
http://www.shm.cz/
72
pro rodinu. Kluby také pořádají tábor, výpravy, turnaje, besídky, i výjezdy do zahraničí.
Pořádání celostátních sportovních a kulturních akcí. Účast na Mezinárodních hrách
salesiánské mládeže. Pořádání kurzů pro vedoucí táborů a přípravy na manželství.“
Své poslání se snaží naplňovat již od roku 1991.
Všechny výše uvedené organizace splňují mnou nastavené podmínky, tedy zabývají se
trávením volného času, jsou neziskové a mají sídlo v Olomouckém kraji. Některým
organizací musí členové, pokud chtějí využívat jejich služeb, platit členské příspěvky. Ty
ovšem většinou stačí pouze na pokrytí nákladů spojených s provozem aktivity, kterou si
účastník zaplatil. Proto jsou i tyto organizace nuceny využívat metod a technik fundraisingu.
Obdobně jsou v tomto ohledu i příspěvkové organizace.
Nyní jsem popsala všechny organizace, které mi poskytly souhlas se zpracováním
údajů, které mi sdělily. Následující kapitola se bude právě těmito informacemi zabývat.
73
6 Výzkumné šetření
Jak píši v úvodu praktické části, rozhodla jsem se pro kvalitativní šetření.
6.1 Průběh šetření
Nejprve jsem musela nastudovat literaturu týkající se kvalitativních šetření, abych se
seznámila s postupem v jednotlivých designech. Z těchto informací mi vyplynulo, že pro
mnou zvolené téma se nejlépe hodí design případové studie. Což je podle Sedláčka
(in Švaříček, Šeďová, 2007, str. 96) „detailní studium jednoho nebo několika případů.“
K postupu v designu případové studie dále uvádí, že „každý zkoumaný aspekt je nahlížen jako
součást celého systému, a ne jako izolovaná část. Rozkrýváním vztahů mezi těmito součástmi
dochází k vysvětlování podstaty případu. Tímto případem může být osoba, skupiny osob,
procesy, události nebo instituce. Podstatné vždy je, že v případové studii badatel usiluje o
komplexní porozumění případu v jeho přirozeném prostředí. Cílem je interpretovat interakce
mezi případem a okolím“ První fází případové studie je, podle Sedláčka (in Švaříček, Šeďová,
2007) určení výzkumného tématu a definování otázek. Následujícím krokem je výběr
zkoumaného případu. Obě tyto fáze v případě mého výzkumného šetření jsou tyto fáze blíže
popsány v kapitole Výzkumný projekt. Další fází je sběr dat, kterému se budu zabývat právě
v této subkapitole. Analýze a interpretaci se věnuji v kapitole s názvem Shrnutí výsledků
šetření. Posledním krokem je vytvoření výzkumné zprávy o případové studii, což je
v podstatě celá tato práce.
Po zvolení výzkumného designu, jak už popisují výše, jsem zvolila organizace, se
kterými jsem chtěla spolupracovat, a ty jsme kontaktovala prostřednictvím e-mailu, který je
uveden v příloze práce. Po té jsem musela vyčkat příchodu prvních odpovědí.
S každou organizací jsem se domlouvala individuálně na osobní schůzce, která
následovala bezprostředně po přijetí kladné odpovědi respondentů. Po seznámení se se
zástupcem organizace jsem položila otevřenou otázku, která je uvedena výše. Následně jsem
si zapisovala odpovědi, případně nějaké téma rozváděla. Všichni respondenti byli velice
otevření a ochotně se mnou spolupracovali a odpovídali na mé dotazy.
Po té, co jsem zaznamenala odpovědi od všech respondentů, jsem se začala zabývat
jejich vyhodnocením. A případně jsem pátrala po jejich výročních zprávách.
74
6.2 Informace získané šetřením
V této části práce jsou uvedena konkrétní data od konkrétních organizací tak, jak mi
byla sdělena. Jejich vyhodnocením se zabývá následující kapitola, takže je zde nebudu nijak
dopodrobna hodnotit.
Kromě dat přímo poskytnutých respondenty zde využívám i jimi zveřejněné výroční
zprávy.
Zóna – Klub pro děti a mládež v Olomouci
Zóna – klub pro děti a mládež v Olomouci se v rámci získávání financí především
zaměřuje na projekty vypisované Evropskou unií a Ministerstvem školství mládeže a
tělovýchovy. V současné době čerpají dva hlavní projekty, které jim ale v blízké době skončí.
Dále se zabývají projekty, které vypisují různé nadace. Např. díky nadaci Vodafone
vybavili klub počítačovou technikou.
Spolupráce s drobnými dárci se jim nejeví jako efektivní a několikrát v této technice
neuspěli. Pokud jim tedy někdo poskytne dar, je to spíše ojedinělá událost než pravidlo.
Sportcentrum – DDM Prostějov
Jejich zřizovatelem je město Prostějov, či-li je i největším zdrojem financí. Finance
poskytnuté městem jsou použity především na zajištění chodu budovy a na platy některých
zaměstnanců. Dále na úrovni státní správy a samosprávy využívají zdrojů kraje, ze kterých
jsou financováni pedagogové a provozní pracovníci.
Dalšími zdroji financován jsou pro ně sponzorské dary, příjem z pronájmu reklamních
ploch, členské příspěvky, také pronajímají svoji halu.
Tato organizace má v Prostějově nezastupitelné místo, proto nemají takový problém se
sháněním sponzorů jako předešlá organizace.
Do budoucna také uvažují o využití projektů Evropské unie a jiných institucí.
Junák
Základním příjmem do rozpočtu této organizace jsou členské příspěvky.
V rámci Evropské unie žádají příspěvky na jimi pořádané zahraniční akce. Dalším
zdrojem jsou dotace Ministerstva školství mládeže a tělovýchovy, o které žádá ústředí celé
organizace a následně je přerozděluji nižším organizačním celkům. Dalším zdrojem ze státní
75
správy a samosprávy, je kraj, od kterého dostávají jednorázový roční přípěvek. Také
každoročně žádají o příspěvek město.
Dále využívají grantů vypisovaných různými nadacemi.
Sponzorské dary získávají většinou od svých členů nebo jejich rodinných příslušníků a
jejich firem. Také spolupracují s velkými firmami, které jim zdarma, nebo s výraznou slevou
poskytují své služby.
Kromě těchto metod využívají i techniky fundraisingu na místní úrovni jako jsou
veřejné benefiční akce (ples, dětský den), prodej (především známek na podporu skautingu)
Klub her Olomouc
Prostřednictvím ústředí získávají od Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy
pravidelné roční příspěvky. Dalším pravidelným příjmem jsou příspěvky z kraje a města.
Dále pak získávají, v rámci celé organizace Junák, podíl z členských příspěvků.
Sponzorské dary získávají většinou od rodinných příslušníků svých členů. Další
možností jak získávají sponzory je, že případným sponzorům nabídnou zveřejnění jejich
reklamy na větších, jimi pořádaných akcích. Např. na svých internetových stánkách, které
jsou zmiňovány výše, uvádějí seznam sponzorů, kteří jim poskytli přípěvek finanční ale i
movitý.
Kromě toho také pronajímají své prostory.
Dům dětí a mládeže Litovel
Zřizovatelem Domu dětí a mládeže je město Litovel, které také poskytuje většinu
financí potřebnou pro vedení zájmových útvarů. A také financuje případné opravy budov,
které městu patří a ve kterých organizace sídlí. Kromě toho s městem spolupracují na
příležitostných projektech (dotace od města)
Dalším pravidelným zdrojem financí je Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy. Z
rozpočtu kraje dostávají každoroční příspěvky. V rámci projektů Evropské unie zatím
neuspěli. Také využívají projektů, které vypisuje kraj.
Sponzorské dary jsou většinou spojovány s akcemi, které organizace pořádá. Tyto akce
musí být samofinancované a zároveň z jejich výnosu musí připadnout 10% na režijní nálady.
Dále získávají finance z pronájmu svých prostor.
Také využívají grantů od různých nadací.
76
Tuláci Duha
Využívají dotací Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy a Ministerstva vnitra. Od
Ministerstva vnitra získává dotace tzv. „velká Duha“, která pak přerozděluje finance menším
organizačním jednotkám.
Dále jsou financováni z členských příspěvků. A kromě toho si členové hraní většinu
nákladů spojených s různými akcemi sami.
Občanské sdružení Sarkander
Pro svoji činnost využívají projektů Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy.
Takto získané finance po té ústředí přerozděluje mezi jednotlivé pobočky. Dalším zdrojem
financování v oblasti státní správy a samosprávy jsou města.
Jelikož je Sarkander křesťanskou organizací, využívá i příspěvků od farních úřadů.
Dále využívají grantů vypisovaných nadacemi a nadačními fondy.
Dárci, kteří je podporují, jsou většinou současní a bývalí členové nebo jejich rodinní
příslušníci. V některých oblastech působnosti získávají prostředky i prostřednictvím
sponzoringu malých firem, které jsou také většinou ve vlastnictví členů nebo jejich rodinných
příslušníků.
V minulosti využívali i techniku prodeje reklamních materiálů.
Salesiánské hnutí mládeže – Klub Prostějov
S touto organizací jsem byla v kontaktu pouze prostřednictvím e-mailu, kde mi bylo
sděleno, že mají dva pravidelné příjmy z dotací (ovšem nevím od koho ty dotace pocházejí).
Dále využívají sponzoringu a darů přátel.
77
7 Shrnutí výsledků šetření
Ze získaných informací vyplývá, že nejvíce preferovanou metodou u oslovených
organizací je využívání grantových žádostí a projektů. Přičemž zadavatelem nejčastěji bývají
různá ministerstva, a to především Ministerstvo školství mládeže a tělovýchovy. Stejně hojně
využívanou oblastí je státní správa a samospráva na úrovni krajů a měst. Dalším častým
zdrojem jsou příjmy od nadací a nadačních fondů. Zajímavé je, že pouze dvě organizace (u
Salesiánského hnutí dětí a mládeže si nejsem jistá) využívají zdrojů Evropské unie.
Velmi častým zdrojem je individuální práce s dárci. I když většina organizací této
metodě nepřikládá velký význam, jelikož sponzory a dárci bývají jejich členové, rodinní
příslušnici členů a přátelé. Přesto zde vidím největší potenciál rozvoje. Většina organizací se
sponzoringem vlastní zkušenost má, jen ji potřebují více rozvinout.
Jen velmi málo oslovených organizací využívá techniky fundraisingu na místní úrovni.
Což podle mého názoru také není správná cesta. Jelikož prostřednictvím těchto technik se
organizace může zviditelnit, a tudíž může přilákat potencionální dárce.
Z výsledků výzkumného šetření je patrné, že některé organizace se spoléhají pouze na
dva velké zdroje příjmů. Což jim v budoucnosti může přinést velké existenční problémy. Přes
to mohou říci, že mnou provedené výzkumné šetření dopadlo ve prospěch organizací. Nejen,
že se snaží alespoň komunikovat s potencionálními dárci, ale především si uvědomují své
mezery v možnostech fundraisingu a tudíž předpokládám, že se do budoucna budou snažit
portfolio svých finančních zdrojů rozšířit.
Také jsem se v žádné organizaci nesetkala s profesionálním fundraiserem. O finance
organizace se většinou stará vedoucí pracovním, v případě větších organizací ekonomický
pracovník.
Mohu tedy říci, že hlavní cíl, který jsem si uložila, byl splněn. Totiž cílem bylo zjistit,
jaké metody a techniky fundraisingu používají vybrané organizace, které se zabývají volným
časem a jeho trávením a které mají sídlo v Olomouckém kraji. Jako další cíl jsem si zvolila
zjistit, které z metod a technik fundraisingu je využívána nejčastěji. Tento cíl byl splněn také.
Posledním, mnou zvoleným cílem bylo zjistit, zda je některá metoda či technika fundraisingu
vybranými neziskovými organizacemi opomíjena. V podstatě by se dalo říci, že nedoceněny
jsou metody fundraisingu na místní úrovni, tedy většina technik fundraisingu. Kromě
benefičních akcí a drobného prodeje nebyla zmíněná jiná technika.
78
Průzkum s podobně zaměřeným tématem provedla obecně prospěšná společnost
Neziskovky.cz. Jejich výzkum byl zaměřen na neziskové organizace obecně, bez užšího
vymezení jejich zaměření. Uvádím zde celé znění jimi provedeného výzkumu, které zveřejnili
na svých internetových stránkách.33
Jak „fundraisujeme“ v České republice?
„Při své návštěvě v červenci 2008 provedla Deborah Edward, která vyučuje strategii
neziskových organizací a jejich podnikání na texaské univerzitě v Austinu a spolupracuje s
Neziskovkami.cz, krátký výzkum v oblasti financování neziskových organizací a fundraisingu.
Data byla sbírána od 83 účastníků na seminářích, které pořádal Siemens Fond
pomoci společně s Neziskovkami.cz v Praze a Olomouci. Odpovědi byly zaznamenány a
vyhodnoceny metodami deskriptivní statistiky. Předběžné výsledky budou dále porovnány s
výsledky výzkumu u srovnatelného vzorku neziskových organizací ze Spojených států. Získané
údaje mohou neziskovkám pomoci při plánování fundraisingových strategií.
Různé techniky a zdroje
Neziskové organizace uvádějí, že jsou primárně podporovány z rozpočtových zdrojů
měst, obcí a krajů, nebo ze státních a evropských fondů. Dalším zdrojem financování jsou
příspěvky od firem, z vlastního výdělku a z pořádání různých akcí. Nejčastěji se na získávání
finančních prostředků podílejí výkonní ředitelé, následně pak přímo fundraiseři. Příjmy z
příspěvků tvoří každým rokem vyšší podíl na rozpočtu. V loňském roce také u většiny
organizací vzrostl počet dárců. Jen 30 % respondentů udává, že finančně přispívají i členové
správní rady.
Výzkum také vyhodnotil nejčastější a nejúspěšnější techniky fundraisingu. Nejčastěji
byly uváděnystátní dotace, dále návštěvy firemních dárců. Jako nejméně efektivní se
ukázaly dopisy jednotlivcům. Většina dotázaných nevyužívala strategie získávání finančních
prostředků spojené s textovými zprávami nebo on-line dárcovstvím. Avšak mnozí disponují
širokou řadou technik, které označily za úspěšné pro svoji organizaci. Konkrétně se jedná
především o budování vztahů, spolupráci s veřejnou správou, vytváření projektů, pořádání
různých akcí a plánování schůzek s potenciálními donátory.
Co chybí?
Respondenti ve svých dotaznících zároveň uváděli, v čem by se rádi zdokonalili. Měli by
především zájem dozvědět se více o následujících strategiích a technikách:
oslovování firemních dárců
33
http://www.neziskovky.cz/clanek/1009/0/hledej/102008-jak-
%E2%80%9Efundraisujeme%E2%80%9C-v-ceske-republice/
79
pořádání akcí
využívání internetu
posílení marketingu
zviditelnění se
Vyhodnocení výzkumu
Výsledky poskytují východisko k poznání, jak pomoci neziskovým organizacím v
posilování strategií fundraisingu a v analýze efektivity různých technik pro různé typy
neziskovek. V současnosti je důraz kladen na získání státní podpory (z obecních, krajských,
státních zdrojů a zdrojů EU) a budování vazeb s firemními dárci. Zástupci neziskových
organizací jsou si vědomi faktu, že potřebují zviditelnění a kontakty, aby byly efektivní v
získávání soukromých finančních prostředků.
Velmi odlišné zaměření jednotlivých neziskových organizací zúčastněných ve výzkumu
(mnoho z nich sídlí v malých komunitách a zaměřuje se na služby veřejnosti) může vysvětlovat
různorodost odpovědí na otázky věnované strategiím fundraisingu. Skupiny nabízející
fundraisingové služby mohou zvýšit svoji užitečnost poskytnutím svých znalostí a schopnosti
orientovat se v širokém poli strategií a tak pomoci neziskovkám přizpůsobit jejich strategie
potenciálním dárcům, kteří pak budou mít dobrý důvod se s projektem identifikovat.“
Přesto, že se tento výzkum věnoval neziskovým organizacím všech možných zaměření,
jsou výsledky mého výzkumného šetření obdobné. V obou případech jako nejvíce
využívaným zdrojem byly uváděny rozpočty měst, obcí a krajů. Dále pak státní a evropské
fondy.
Neziskové organizace, které se zúčastnily výzkumu z roku 2008 oproti mnou zvolených
organizací, více využívaly metodu individuální práce s dárci.
Více si tento výzkum a mé výzkumné šetření nedovolím srovnávat, jelikož byly
provedeny za odlišných podmínek.
80
Závěr
Z výsledků praktické části je patrné, že mnou zvolené volnočasové organizace se sídlem
v Olomouckém kraji, mají velké rezervy ve využívání fundraisingových metod a technik. Pro
jejich přežití i budoucnu bych doporučila tzv. diverzifikaci jejich portfolia příjmů. Což
znamená rozrůznění jejich zdrojů především financí. Toto opatření je vhodné právě pro
případ, že některý z větších sponzorů či projektů už nadále nebude moci organizaci
financovat. Pokud s diverzifikací organizace začne včas, nebude pro ni taková ztráta
likvidační. Toto se samozřejmě týká především menších organizací, které nemají tak veřejně
známé jméno. Přesto i velké organizace se potýkají s nedostatkem financí.
To může být způsobeno především neochotou sponzorů a dárců, nebo jejich
nesprávným oslovováním a nevhodnou komunikací s nimi. Dále také tím, že organizace se
neodvažují dárce oslovovat, jelikož jim to v minulosti nevyšlo a bojí se dalšího neúspěchu.
Dalším důležitým krokem, který především malé organizace podceňují, je kontakt s
veřejností, ať už prostřednictvím reklam a zviditelnění jména a poslání, ale také pořádáním
akcí pro veřejnost.
I přes to, že je pro mě tento průzkum přínosem, a doufám, že i pro samotné organizace,
má velké rezervy především v rozsahu oslovených respondentů. Aby byl tento výzkum
přínosem pro celou společnost a ne jen pro hrstku vyvolených, bylo by potřeba zvolit
kvantitativní přístup a zapojit co největší množství organizací. Vhodné by ale bylo zůstat u
zaměření na volný čas. Protože pokud budou oslovené organizace stejného zaměření, bude
mít výzkum alespoň jeden společný ukazatel. A tudíž z něho případně vyplynou i doporučení
pro konkrétní organizace a ne jen obecná prohlášení.
Dále doufám, že tato práce bude přínosem právě neziskovým organizacím, které hledají
odpovědi na otázky kde a jak hledat prostředky na svoji činnost. Případně, že díky této práci
se rozhodnou využít rad odborníků z řad fundraisingových firem a agentur, z jejichž
internetových stránek jsem také čerpala, a které také mohou neziskovým organizacím pomoci.
V teoretické části považuji za nedostatečně propracované téma fundraisingu, jelikož
jsem disponovala malým množstvím literatury na toto téma. Vím, že existuje literatura, kterou
jsem nepoužila, a také uvědomuji si, že jsem mohla použít i zahraniční literaturu, bohužel
jsem se ale obávala chybného překladu a tím pádem i zkreslování informací, které bych zde
uváděla.
81
Jako hlavní cíl celé práce jsem si zvolila seznámit veřejnost s nastolenou problematikou.
Tedy s tématem volného času, zařízeními, která se volným časem zabývají a fundraisingem a
jeho metodami a technikami, které volnočasová zařízení využívají. Jelikož považuji témata
takto mnou popsána za dostačující, považuji i tento cíl za splněný. A to přes nedostatky v
literárních podkladech u fundraisingu. To, že jsem neměla k dispozici dostatečné množství
literatury, neznamená, že toto téma není dostatečně popsáno.
Pro pedagogickou teorii a praxi je tato práce přínosem především kvůli kapitole o
fundraisingu. Přesto, že ji považuji za nepříliš propracovanou. A právě díky tomu by bylo
potřeba tuto oblast blíže prozkoumat a podrobněji popsat. Tato práce může sloužit jako
podklad pro další autory, kteří by se chtěli problematikou fundraisingu zabývat.
82
Seznam použitých zdrojů
Seznam použité literatury
(1). BARTOŠ, V. Kapitoly z výchovy mimo vyučování a pedagogiky volného času. 1. vydání.
Ústí nad Labem : Univerzita Jana Evangelisty Purkyně, 2004. 50 s.
ISBN 80-7044-608-0.
(2). BEDNÁŘOVÁ, Z., PELECH, L. Slabikář sociální práce na ulici. Supervize, streetwork,
financování. 1. vydání. Brno : Doplněk, 2003. 104 s. ISBN 80-7239-148-8.
(3). ČÁP, J. Psychologie výchovy a vyučování. Dotisk. Praha : Univerzita Karlova, 1997. 416
s. ISBN 80-7066-534-3.
(4). HÁJEK, B., HOFBAUER, B., PÁVKOVÁ, J. Pedagogika volného času.
2., přepracované vydání. Praha : Univerzita Karlova v Praze, 2010. 128 s.
ISBN 978-80-7290-471-6.
(5). HOFBAUER, B. Děti, mládež a volný čas. 1. vydání. Praha : Portál, 2004. 176 s.
ISBN 80-7178-927-5.
(6). HOFBAUER, B. Kapitoly z pedagogiky volného času. Soubor pojednání o volném čase a
jeho výchovném zhodnocování. 1. vydání. České Budějovice : Jihočeská univerzita v
Českých Budějovicích, Teologická fakulta, 2010. 168 s. ISBN 978-80-7394-240-3.
(7). HOFBAUER, B. Zařízení volného času dětí a mládeže. 1. vydání. Praha : Institut dětí a
mládeže MŠMT ČR, 1992. 72 s. ISBN 80-85105-42-X.
(8). JANIŠ, K. Úvod do problematiky volného času. 1. vydání. Opava : Slezská univerzita v
Opavě, 2009. 64 s. ISBN 978-80-7248-530-7.
(9). KAVANOVÁ, A., CHUDÝ, Š. Výchova a voľný čas. Vybrané kapitoly z pedagogiky
voľného času. 1. vydání. Zlín : Univezita Tomáše Bati ve Zlíně, 2005. 157 s.
ISBN 80-7318-266-1.
(10). KRATOCHVÍLOVÁ, E. Pedagogika voľného času. 1. vydání. Bratislava : Univerzita
Komenského v Bratislave, 2004. 308 s. ISBN 80-223-1930-9
(11). KRBOVÁ, J. Neziskový sektor a veřejná správa. Sborník příspěvků z work shopu
pořádaného Katedrou veřejné ekonomiky a služeb Vysoké školy ekonomické v Praze,
Vzdělávací nadací Jana Husa a Nadací CERGE-EI. 1. vydání. Praha : Vysoká škola
ekonomická v Praze, 2002.152 s. ISBN 80-245-0436-7.
(12). MACEK, M, et al. Střediska pro volný čas dětí a mládeže. Souhrn metodických textů
k vybraným problémům činnosti domů dětí a mládeže a stanic zájmových činností.
83
1. vydání. Praha : Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, odbor pro mládež, 1998.
120 s.
(13). MAREK, J., VOMÁČKOVÁ, H., HUNČOVÁ, M. Sborník příspěvků z konference s
mezinárodní účastí. Neziskový sektor v teorii a praxi rozvoje společnosti a regionu. 1.
vydání. Ústí nad Labem : Fakulta sociálně ekonimická UJEP v Ústí nad Labem, 1999.
305 s. ISBN 80-7044-271-9.
(14). NĚMEC, J., et al. Kapitoly ze sociální pedagogiky a pedagogiky volného času, pro
doplňující pedagogické studium. 1. vydání. Brno : Paido, 2002. 120 s.
ISBN 80-7315-012-3.
(15). PÁVKOVÁ, J., HÁJEK, B., HOFBAUER, B., HRDLIČKOVÁ, V., PAVLÍKOVÁ, A.
Pedagogika volného času. Teorie, praxe a perspektivy výchovy mimo vyučování a
zařízení volného času. 3., aktualizované vydání. Praha : Portál, 2002. 231 s.
ISBN 80-7178-711-6.
(16). PEŠOUTOVÁ, M., RAMAJZLOVÁ, Z., HIRT, T. Zaměstnanostní projekty a
fundraising. Vydané jako studijní materiály dvoustupňového vzdělávacího programu pro
terénní sociální pracovníky. 2. vydání. Brno : Drom, 2004. 60 s. ISBN 80-903472-6-6.
(17). PEŠTOVÁ, S., ROTPORT, M. Slovník ekonomických pojmů pro střední školy a
veřejnost. 1. vydání. Praha : Fortuna, 2004. 104 s. ISBN 80-7168-898-3.
(18). POLAČKOVÁ, Z. Fundraisingové aktivity: jak získat finanční prostředky od místní
komunity. 1. vydání. Praha : Portál, 2005. 119 s. ISBN 80-7178-694-2.
(19). POSPÍŠILOVÁ, H., et al. Mládež, hodnoty a volný čas.1. vydání. Olomouc : Hanex,
2010. 274 s. ISBN 978-80-7409-036-3.
(20). PRŮCHA, J., et al. Pedagogická encyklopedie. 1. vydání. Praha : Portál, 2009. 936 s.
ISBN 978-80-7367-546-2
(21). PRŮCHA, J., WALTEROVÁ, E., MAREŠ, J. Pedagogický slovník. 4., aktualizované
vydání. Praha : Portál, 2003. 322 s. ISBN 80-7178-772-8.
(22). PŘADKA, M. Kapitoly z dějin pedagogiky volného času. 1. vydání. Brno : Masarykova
univerzita v Brně, 1999. 96 s. ISBN 80-210-2033-4.
(23). SELUCKÝ, R. Člověk a jeho volný čas. Pokus o ekonomickou formulaci problému.
1. vydání. Praha : Československý spisovatel, 1966. 208 s.
(24). SPOUSTA, V., et al. Teoretické základy výchovy ve volném čase. 1. vydání. Brno :
Vydavatelství Masarykovy univerzity, 1994. 183 s. ISBN 80-210-1007-X.
(25). SYNEK, M., KLEČKA, J. Stručný výkladový slovník ekonomických pojmů. 1. vydání.
Praha : Vysoká škola ekonomická v Praze, 1997. 83 s. ISBN 80-7079-764-9.
84
(26). ŠERÁK, Mi. Zájmové vzdělávání dospělých. 1. vydání. Praha : Portál, 2009. 208 s.
ISBN 978-80-7367-551-6.
(27). ŠOBÁŇOVÁ, P. Fundraising. 2. vydání, reedice. Ostrava : Ostravská univerzita v
Ostravě, 2010. 80 s. ISBN 978-80-7368-750-2.
(28). ŠVAŘÍČEK, R., ŠEĎOVÁ, K, et al. Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách:
pravidla hry. 1. vydání. Prah : Portál, 2007, 384 s. ISBN 978-80-7367-313-0.
(29). TOŠNER, J. Finanční řízení. Sborník vybraných materiálů specializačního kurzu „Řízení
neziskových organizací“. 1. vydání. Praha : Agnes, 1999. 150 s. ISBN 80-902633-5-6.
(30). VÁŽANSKÝ, M., SMÉKAL, V. Základy pedagogiky volného času. 1. vydání. Brno :
Paido, 1995. 176 s., přílohy. ISBN 80-901737-9-9.
(31). VRÁNA, S. Slovník moderní pedagogiky. 2. rozšířené vydání. Brno : Komenium, 1948.
168 s.
(32). Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách. In: Úplné znění 811. 2011.
Seznam použitých internetových zdrojů
(1). BURDA, J. Fundraising pro úplné začátečníky. In: Informační centrum pro mládež Český
Krumlov: Index of/Doc [online]. Národní institut dětí a mládeže, 2007 [cit. 2012-03-13].
Dostupné z: http://www.icmck.cz/DOC/fundraising_pro_zacatecniky.pdf.
(2). České centrum fundraisingu [online]. 2012 [cit. 2012-03-13]. Dostupné z:
http://www.fundraising.cz/wp/ccf/aktuality/.
(3). Děti, mládež a volný čas v Olomouckém kraji. Olomoucký kraj [online]. Olomouc, 2009
[cit. 2012-03-21]. Dostupné z: http://www.kr-olomoucky.cz/skolstvi-mladez-a-sport-cl-
93.html.
(4). Duha: sdružení dětí a mládeže pro volný čas, přírodu a recesi [online]. 2000 [cit. 2012-
03-25]. Dostupné z: http://www.duha.cz/.
(5). Dům dětí a mládeže Litovel [online]. 1996 [cit. 2012-03-25]. Dostupné z:
http://www.ddmlitovel.cz/index.htm.
(6). Elektronická Zbierka Zákonov. Vyhláška o domovech mládeže [online]. 1999 [cit. 2012-
02-21]. Dostupné z:
http://www.zbierka.sk/zz/predpisy/default.aspx?PredpisCislo=64&Rocnik=1992.
(7). Elektronická Zbierka Zákonov. Vyhláška o střediscích pro volný čas dětí a
mládeže [online]. 1999 [cit. 2012-02-19]. Dostupné z:
http://www.zbierka.sk/zz/predpisy/default.aspx?PredpisCislo=432&Rocnik=1992.
85
(8). Elektronická Zbierka Zákonov. Vyhláška o školních družinách a školních
klubech [online]. 1999 [cit. 2012-02-21]. Dostupné z:
http://www.zbierka.sk/zz/predpisy/default.aspx?PredpisCislo=87&Rocnik=1992.
(9). Fundraising. Wikipedie [online]. 5. 2. 2012 [cit. 2012-03-13]. Dostupné z:
http://cs.wikipedia.org/wiki/Fundraising.
(10). Klub her Olomouc [online]. 2008 [cit. 2012-03-25]. Dostupné z:
http://klubher.skauting.cz/index.htm.
(11). Malý fundraisingový slovníček. Prodialog [online]. 2011 [cit. 2012-03-13]. Dostupné z:
http://prodialog.webari.cz/o_fundraisingu_2.php.
(12). Neziskové organizace pro volný čas dětí mládeže v Olomouckém kraji. Informační
centrum pro mládež[online]. 2011 [cit. 2012-03-21]. Dostupné z:
http://icm.ddmolomouc.cz/volny-cas-cestovani.php.
(13). Občanské sdružení Sarkander [online]. 1998 [cit. 2012-03-25]. Dostupné z:
http://ado.cz/sarkander/.
(14). Projděte se 100letou historií skautingu. Skauting: Najít kamarády - zažít
dobrodružství [online]. 2011 [cit. 2012-03-25]. Dostupné z:
http://verejnost.skaut.cz/skauting/o-skautingu/historie.
(15). Rejstřík škol. Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy [online]. 2006 [cit. 2012-03-
24]. Dostupné z: http://rejskol.msmt.cz/.
(16). Salesiánské hnutí mládeže: mladí pro mladé [online]. 2012 [cit. 2012-03-25]. Dostupné z:
http://www.shm.cz/.
(17). Salesiánské hnutí mládeže: SHM Klub Prostějov [online]. 2012 [cit. 2012-03-25].
Dostupné z: http://prostejov.shm.cz/.
(18). Sbírka zákonů: Ročník 1978. Zákon o školských zařízeních [online]. 2010 [cit. 2012-02-
19]. Dostupné z: http://aplikace.mvcr.cz/sbirka-
zakonu/SearchResult.aspx?q=76/1978&typeLaw=zakon&what=Cislo_zakona_smlouvy.
(19). Sbírka zákonů: Ročník 2002. Zákon o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve
školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních [online]. 2002
[cit. 2012-02-19]. Dostupné z: http://www.msmt.cz/dokumenty/zakon-c-109-2002-sb-o-
vykonu-ustavni-vychovy-nebo-ochranne-vychovy-ve-skolskych-zarizenich-a-o-
preventivne-vychovne-peci-ve-skolskych-zarizenich-a-o-zmene-dalsich-zakonu.
(20). Sbírka zákonů: Ročník 2004. Nový školský zákon [online]. 19. listopadu 2004 [cit. 2012-
02-19]. Dostupné z: http://www.msmt.cz/ministerstvo/novy-skolsky-zakon-
1?highlightWords=%C5%A1kolsk%C3%BD+z%C3%A1kon.
86
(21). Sbírka zákonů: Ročník 2005. Vyhláška o školských výchovných a ubytovacích zařízeních
a školských účelových zařízeních [online]. 2005 [cit. 2012-02-19]. Dostupné z:
http://www.msmt.cz/dokumenty/vyhlaska-c-108-2005-sb-1.
(22). Sbírka zákonů: Ročník 2005. Vyhláška o zájmovém vzdělávání [online]. 2005 [cit. 2012-
02-19]. Dostupné z: http://www.msmt.cz/dokumenty/vyhlaska-c-74-2005-sb-1.
(23). Skauti okresu Olomouc [online]. 2011 [cit. 2012-03-25]. Dostupné z:
http://olomouc.skauting.cz/.
(24). Sportcentrum - DDM PRostějov [online]. 2010 [cit. 2012-03-24]. Dostupné z:
http://www.sportcentrumddm.cz/.
(25). Tuláci: Duha [online]. 2011 [cit. 2012-03-25]. Dostupné z:
http://tulaciol.cz/index.php?page=news.
(26). Úmluva o právech dítěte. Stop dětské práci: Je lepší chodit do školy [online]. 2011
[cit. 2012-03-25]. Dostupné z:
http://www.stopdetskepraci.cz/download/pdf/documents_2.pdf.
(27). Základy fundraisingu. VBC CZECH [online]. 2010 [cit. 2012-03-25]. Dostupné z:
http://www.vbcczech.cz/zaklady-fundraisingu.htm.
(28). Zóna: Klub pro děti a mládež v Olomouci [online]. 2001 [cit. 2012-03-24]. Dostupné z:
http://www.zonaklub.cz/home.
(29). 10/2008 Jak "fundraisujeme" v České republice?. In: Neziskovky.cz [online]. 2008 [cit.
2012-03-24]. Dostupné z: http://www.neziskovky.cz/clanek/1009/0/hledej/102008-jak-
%E2%80%9Efundraisujeme%E2%80%9C-v-ceske-republice/.
Přílohy
Příloha č. 1 – Žádost o spolupráci
Dobrý den,
jsem studentkou Univerzity Palackého v Olomouci, Pedagogické fakulty. A ráda bych Vaši
organizaci požádala o spolupráci na tvorbě diplomové práce, jejíž téma je Fundraising
volnočasových zařízení.
Jedná se o sběr dat, která se týkají získávání financí organizací zabývajících se trávením
volného času. Cílem práce není získat konkrétní data a čísla, ale informace o tom, z jakých
zdrojů získávají tyto organizace finance. Tyto informace by byly využity čistě pro výzkumné
potřeby.
Kdyby jste byli ochotni mi požadované informace poskytnout, myslím si, že je nejvhodnější,
abych Vás osobně navštívila. Případný termín schůzky si samozřejmě stanovte sami. Pokud
pro rozhodování potřebujete ještě další informace, ráda Vám je poskytnu.
Zároveň Vás prosím o odpověď i v případě, že moji žádost odmítnete.
Předem Vám děkuji a přeji hezký zbytek dne.
S pozdravem
Bc. Dana Salfická
![VYRÁŽÍM NA TÚRY. TAK JAKO TY. · spo ort.cz! esPřesev ... Pánská obuv pro volný čas Icra Trainer SD Svršek ze semiše, protiskluzová gumová podrážka. [3460010] Dámská](https://static.dokumenty.site/doc/80x56/5e4223456cd0ba09e50790db/vyrm-na-try-tak-jako-ty-spo-ortcz-espesev-pnsk-obuv-pro-voln.jpg)
