lektor: Petr Vilém Koluch metodická skripta k cyklu: Vývoj společenského protokolu a etiky v kontextu historie a filosofie

HISTORICKÝ VÝVOJ

1) Základní pojmosloví

Etiketa – ze starofrancouzského estiquer a starogermánského stechen => připevnit, vyvěsit. Souhrn pravidel a zvyklostí jednání a společenského chování, která nemají ráz jednou daných neměnných zákonů – jedná se o výsledek zvyků utvářených po generace. Neexistuje univerzální etiketa, vždy kulturní a geografické odlišnosti. „Soubor jistých zvyků a obyčejů ve vnějším styku společenském, jež jsou výrazem vztahu a odvislosti, společenské hodnoty a ceny osob spolu se stýkajících.“ Ottův slovník naučný, 1894 Etika – z řeckého ethos => mrav. Jedná se o filosofickou disciplínu zabývající se teorií morálky. Morálka – z latinského moralis => mravní – žít dle svědomí Bonton – z francouzštiny => dobré mravy – výstižnější savoir vivre => umění žít Protokol – z řeckého protokolos => po sobě jdoucí Ceremoniál a rituál – dnes používané ve světském významu ve spojitosti se společenským protokolem. Pojmenované dle liturgických knih Rituál a Ceremoniál Společenský a diplomatický protokol jsou dva odlišné pojmy. Diplomatický protokol určuje mezinárodně uznávaná pravidla a zvyklosti pro hlavy státu, mezinárodní organizace a diplomatické zástupce. Záležitosti se řídí striktně daným protokolem. Zatímco společenský protokol upravuje vzájemný styk osob ve společnosti v nejširším slova smyslu. Dodržování pravidel není vymahatelné zákonem – od vzdělaných a vychovaných jedinců se očekává, že se dobrovolně sami přizpůsobí. Od sedmdesátých let 20. století se vyvíjí tzv. profesní etiketa – pravidla chování v pracovním prostředí. Souvisí s profesní etikou (vztahy podřízený x nadřízený) a obchodní tzv. business etiketou – etiketa pro manažery a podnikatele – cíl reprezentovat firmu. S rozvojem internetu a sociálních sítí jako Facebook či twitter rozvoj netikety – upravuje vztahy ve virtuálním prostoru.

Kultura a životní styl na rozdíl od charakteru je nezděděná, nýbrž naučená. Výraznou úlohu při modelaci jedince hraje výchova (nejvíce člověka utváří rodinné prostředí a škola). Etiketa nemá za cíl jedince omezovat, ale kultivovat, usměrňovat a vést – činit ho společensky

dokonalým a usnadňovat společenský kontakt. V každém prostředí a na určité akci se od nás očekává přizpůsobení a určitý druh chování. Při nedodržování pravidel hrozí ostrakizace a sociální vyloučení z kolektivu – i když dnes již protokol není tak přísný jako v minulosti.

2) HISTORICKÝ VÝVOJ ANTIKA Staré orientální despocie jako Egypt či Babylonie, Asýrie, Persie propojení státní moci s náboženstvím. Egyptský faraon byl žijícím bohem – dvorský ceremoniál vycházel z náboženské úcty. Po bitvě u Kadeše 1269 je dochovaná první mírová smlouva – uzavřena mezi Ramessem II. a chetitským králem Chatušillišem III. – oficiální potvrzení mezinárodních styků, počátek diplomacie. Teprve až v Řecku došlo ke vzniku profánní společnosti – rozvoj řeckých polis, práva každého občana (občan pouze muž, který se v polis narodil – ženy, přistěhovalci a otroci bez práv). Pro rozvoj etiky podstatný tzv. antropologický obrat ve filosofii po perských válkách – filosofové se odklánějí od studia přírodní filosofie a vzniku světa k člověku a fungování lidského společenství. Sofisté (5. stol. B.C) Rozvoj řeckých polis – v Athénách demokratická ústava – politická angažovanost, rozvoj řečnictví. „Mírou všech věcí je člověk - jsoucích, že jsou, a nejsoucích, že nejsou.” Protágorás z Abdér (481-410 B.C.) Sofisté učili rétorice, právu, vkusu – potulní učitelé. První arbitři vkusu – do spolčenosti vnesli silný individualismus…neexistuje objektivní poznání, pouze subjektivní. Problém ohledně interpretace morálky a podstaty dobra. Vyústilo ve velikou vlnu skepticismu a morálního úpadku. Východisko nalezl Sokrates – odpůrce sofistů. Sokrates (469-399 B.C.) Stěžejní postava antropologického obratu. Rodilý Athéňan, zažil slávu Periklových Athén – po jeho smrti demokratický úpadek. Sokrates byl stoupencem aristokracie a monarchistické vlády – vládnout by měli ti nejlepší, kteří byli k vládě vychováni. Sókrates vystupoval proti relativizaci ze strany sofistů, kteří zpochybňovali pozitivní právo a objektivní existenci morálky a dávali přednost přirozenému právu (obdivovali silné jedince a pohrdali masou). Pokud není objektivní poznání dobra a zla, není žádné etiky, žádné ctnosti – Sokrates zastával názor, že objektivní poznání je možné na základě stanovení logického pojmu. Pojmem je podstata věci určena a je závazná a správná pro všechny. Co je správné a prospěšné, je zároveň mravně dobré – pomocí logického pojmu definoval pojem dobra. Ctnost je dovednost – ctnostně jednat znamená jednat prozíravě, rozvážně a poslouchat rozum. Důraz na rozumové poznání – proto vědění je ctností a ctnosti se dá naučit (důležitá je výchova – Sokrates jako učitel a jeho babická metoda dialogu). Idea nejvyššího dobra úzce spjata s věděním – o to usilovali především filosofové, proto by stát měli dle Sokrata řídit učenci – tzv. sofokracie (myšlenku dále rozvíjí Platón). Důležitý je daimonión, svědomí – řekne nám, co děláme dobře či špatně. Svědomí opět v úzkém vztahu s rozumovým poznáním a výchovou. „Poznej sám sebe.“ Sokrates

Sokrates se dostal do sporu s demokratickou vládou. Vyčítali mu kažení mládeže a neúctu ke státnímu náboženství. Pro Řeky důležitá tzv. eusebeia – dobrá úcta, poslušnost x asebeia – odmítnutí zásad, neúcta … hybris – zpupnost, pýcha. Od r. 432 B.C. trestné – Sokrates nejvýraznější osobou postiženou tímto zákonem, r. 399 B.C. byl donucen spáchat sebevraždu.

Xenofón (428-354 B.C.) Po smrti Sokrata vzniklo mnoho filosofických škol. K Sokratovým žákům patřil i Xenofón. Byl stoupencem aristokracie. Roku 401 B.C. se zúčastnil výpravy do Persie – byl fascinován perským vládcem Kýrem Velikým. Spisy O Kýrově vychování a Hireón popisují vlastnosti ideálního vládce a výchovu dobrého panovníka.

Platón (427-347 B.C.) Žák Sokratův, v politickém životě preferoval monarchistický a aristokratický způsob vlády. Platón definuje čtyři kardinální ctnosti – moudrost, spravedlnost, statečnost a uměřenost. Ctnost (řecky areté) je mravní vlastnost společensky oceňovaná – hovoří o dokonalostech duše. Zastánce sofokracie a tzv. politické společnosti politeia oproti demokracii – společnost rozdělena na principu dělby práce a každá z vrstev společnosti představuje určité morální vlastnosti (řemeslníci a obchodníci – dychtivost a materialismus, vojáci – vznětlivost a statečnost, učenci – moudrost) – Platón směřuje k totalitarismu na základě morálního odůvodnění. Dílo Ústava (Politeia) a Zákony (Nomoi) – rozvádí koncept dokonalé společnosti. Důležitý princip výchovy – zabývá se problémem ideální výchovy budoucího

vládce. Klade důraz na morální výchovu od útlého věku. Samotnou výchovu staví nad zákony. Eugenika a tzv. farma dětí – společnost přebírá plnou zodpovědnost za výchovu. Známé „podobenství o jeskyni“ v Ústavě – nejvyšší dobro, idea dobra, je přirovnána ke slunci. Za dobrou obec je možné považovat pouze tu s dobrým vládcem…dobro, lze poznat rozumem, proto svět idejí je poznatelný rozumem, zatímco smyslový smyly. Myšlenku rozvijí poté sv. Augustin. Podle Platóna má hudba blahodárné účinky – kultivuje lidskou duši, umění usměrňuje rozkoše a žádostivost, povznáší k dobru. Kalokagathia – kalon je krása, agathon je dobro – snaha o výchovu k dobru – díky ideji dobra si uvědomujeme bytí jsoucnosti.

Aristoteles (384-322 B.C.) Žák Platónův, vychovatel Alexandra Velikého. Velmi se zabýval tématikou etiky – dílo Etika Nikomachova (napsal pro svého syna), Velká etika, Politika.

Obec jest útvarem přirozeným a člověk jest bytostí přirozeně určenou pro život v obci – termín zóon politikon. Snahou všech občanů je usilovat o dokonalou obec – v ní žijí dokonalí občané. Cílem, jak dosáhnout této blaženosti, je vést ctnostný život. Stejně jako lékař musí znát anatomii těla, musí politik důkladně znát lidskou duši. Rozděluje ctnosti na mravní a rozumové a klade opět důraz na výchovu – pro dobrou výchovu je třeba spořádaného manželství…to je důležitější než samotná obec. Zatímco pro Platóna je dobro nejvyšší idejí, pro Aristotela je prostředkem směřujícím k mravní blaženosti.

Filosofie helenismu Monarchistické vlády, odklon od řecké polis, veřejnost zbavena politického vlivu – angažovanost v rodinném a kulturně-společenském životě. Filosofické hnutí stoicismu. Cílem člověka je odolávat vášním a afektům, usilovat o dosažení blaženého stavu zvaný apatheia – tedy osvobození od vášní. Důraz na příkladný ctnostný život. Největšího vlivu dosáhl stoicismus v době Římské říše. Nejvýznamnějšími zástupci byli Seneca (4 A.D. – 65), vychovatel císaře Nerona - dílo O blaženém životě či Utěšitel a vychovatel, stejně jako římský císař Marcus Aurelius (121-180) se svým dílem Hovory k sobě, v němž můžeme výrazně pozorovat vliv filosofie Epiktétovy. Dílo sestavené ze zápisníkových poznámek, které si sepisoval pro svou potřebu zahrnují rozvahu o sobě samém a vládci, nekultivovanosti a pomíjivosti hmotného světa. „Přestaň už vykládat, jaký asi má být dobrý člověk; raději už jím buď!“ Marcus Aurelius Do stejné kategorie patří i autor a římský patricij z doby císaře Nerona – Petronius (27-66). Známé je jeho morální dílo Satyricon/ Satiricon, konkrétně s pasáží Hostina u Trimalchiona, jež popisuje úpadek starořímských ctností u vládnoucích elit. Zastával pozici arbitra elegantiae – tedy rozhodčího vkusu, posuzovatele krásy, ušlechtilosti, vzdělanosti a dobrých mravů. V průběhu historického vývoje obvykle pozici arbitra vkusu zastával na panovnických dvorech nejvyšší krejčí – z toho také pramení úzká provázanost módy a životního stylu s vybraným chováním.

Křesťanství – patristika Nejvýznamnějším zástupcem byl Augustinus Aurelius, sv. Augustin (354-430) – biskup z Hippo. Ve svém díle O Boží obci důsledně rozvedl Platónovu nauku o idejích a nejvyšší ideji dobra. Obec pozemská žije v hříchu, učení o prvotním hříchu a predestinaci – církev je seskupením věřících, které připravuje na Boží milost. Nejdokonalejší, nejčistší je Boží obec. Kniha obsahuje důkladný rozbor ctností a mravního chování – Augustin poukazuje na mravní úpadek starověkého Říma a rozklad společnosti – to je to, co rozložilo podle něj Řím, nikoli přijetí křesťanství a hněv starých bohů.

STŘEDOVĚK Postupný rozvoj dvorského ceremoniálu – propojení privátní a veřejné sféry. Cílem je udržet společenský řád – ordo. Nejsofistikovanější dvorský ceremoniál byl v raném středověku rozvinut v Byzantské říši – cézaropapismus, císař zároveň v ruce veškerou duchovní moc – z toho vycházela i náležitá úcta. Byzantský ceremoniál dochován v Knize ceremonií z první poloviny 10. století. Z byzantského ceremoniálu vycházel následně i papežský, nejsofistikovanější v západní Evropě – ten ovlivnil dvorský ceremoniál na dvoře Karla Velikého a Franskou říši. Stejně tak výrazněným bylo působení benediktýnů – sv. Bendedikt z Nursie pocházel z římské patricijské rodiny, jeho řehole obsahuje mnoho pozdně-antických pravidel typických pro urozené vrstvy. Hinkmar z Remeše (806-882), arcibiskup remešský, sepsal pro mladého krále Karlomana dílo O uspořádání paláce z r. 882, popisuje dvůr Karla Velikého a Královské korunovace pro Karla Holého. Důležitým autorem byl rovněž dánský duchovní Saxo Grammaticus (1140-1220), v jehož rozsáhlém dějepiseckém díle Gesta Danorum popisuje i morálku a zvyky na dvoře krále Knuta Velikého. Aristokratický etický kodex formulován společně s rozvojem rytířství a kurtoasie ve 12. století. Násilný bojovník byl postupně církví přeměněn ve vojáka ve službách křesťanské víry a přijal rovněž morální kodex. Důležitou součástí byla loajalita k feudálnímu pánovi a úcta k ženě. Rytířskými ctnostmi byly statečnost, věrnost, štědrost, víra a zdvořilost. Významnou roli v rozvoji dvorské kultury a formování etického kodexu a společenského protokolu sehrály rytířské turnaje, společně s tzv. kurtoazní milostnou poesií. Počátky tohoto druhu literatury můžeme najít již v Písních o Rolandovi či Cidovi z 11. a 12. století. Důležitými trubadúry se stali Walther von der Vogelweide (1170-1230), Wolfram von Eschenbach (1160-1220) a Ulrich von Liechtenstein (1200-1275). Důležitou součástí literatury o morálce jsou rovněž knihy nazývané obecně jako Fürstenspiegel – naučení o ctnostech pro panovníka či jeho syna a nástupce. Z českého prostředí popisuje dvorský protokol Zbraslavská kronika – v níž je popsána pražská korunovace Václava II. z r. 1298. Z doby vlády Karla IV. je nejvýznamnějším dokumentem upravujícím společenskou hierarchii v Říši Zlatá bula z r. 1365, Korunovační řád a Summa recreatorum – traktáty o poučení, jak se chovat při slavnostních hostinách.

RENESANCE Za renesance dovršen vývoj dvorské etikety. V 15. Století se stal nejváženějším panovnickým dvorem dvůr burgundských vévodů – vznik burgundského dvorského protokolu. V souvislosti s ním vznikl i tzv. komponovaný oděv, přesně stanovený oděv pro určité příležitosti u dvora. Byl inspirací pro další panovnické a vévodské dvory západní Evropy. Nejvíce ovlivnil tvorbu francouzského a španělského dvorského ceremoniálu. Španělský dvorský ceremoniál dominoval Evropě v 16. století – oficiální dvorský protokol Habsburků až do r. 1918. V Itálii výrazný vliv Danteho Božské komedie a Boccacciova Dekameronu. Ve Florencii v 15. století opět otevřena platónská akademie, Platónova etická filosofie velmi populární. Humanistický kruh učenců se shromaždoval kolem filosofa Pico della Mirandoly (1463-1494), jehož nejvýznamnějším dílem se stal spis Řeč o lidské důstojnosti. Erasmus Rotterdamský (1469-1536) Holandský myslitel, představitel křesťanského humanismu, vycházejícího z pozdně-středověkého křesťanského hnutí devotio moderna. Spisy De civilitate, sepsaný pro syna knížete Adolfa Burgundského, a O výchově křesťanského vladaře, sepsaný jako poradní spis pro mladého Karla V., patřily k nejčtenějším spisům o výchově a kultivovaném životě šlechty v 16. století. Staví se do opozice vůči Machiavellimu – správný vladař pro spravedlivou a shovívavou vládu musí být projít všeobecným vzděláním a měl by se vyvarovat násilí, aby se nestal zdrojem útisku.

Niccolo Machiavelli (1469-1527) Florentský diplomat, historik, politik a politický filosof. V otázce etiky se jednalo o pragmatika. Jeho dílo Vladař – tedy o výchově a činech ideálního vládce. Machiavelli zcela mění tradiční chápání ctnosti. Nedefinuje jednotlivé ctnosti, nýbrž pro něj je zcela podstatnou a zároveň ctnostnou vlastnost mravní pružnosti – ochota dělat to, co diktuje nutnost…a to ať se jedná o čin ničemný nebo ctnostný. Pokud chce vládce dosáhnout svých cílů, nemá se řídit mravností. Odmítá křesťanství, neboť činí z lidí slabochy. Zdůrazňuje individualitu osobnosti, sílu ducha – každý jedinec si sám určuje, co je a co není mravné a prospěšné.

Baldassare Castiglione (1478-1529) Italský šlechtic a diplomat. Vyrůstal na dvoře mantovských vévodů, následně působil jako vyslanec v Římě a u Karla V. Ve svém nejvýznamnějším díle Dvořan popisuje výchovu aristokrata, mentalitu aristokracie, jejich zásady a společenský protokol. Toto dílo je možno chápat jako vrchol renesančního universalismu ve smyslu dokonalosti. Co je na díle zajímavé – dílo není pouze pro šlechtu, nýbrž pro všechny, kteří jsou ochotni se s ideálem šlechtictví ztotožnit. Nejdůležitější podstatou šlechty je ctnost. Vše, co aristokrat koná, provádí s jistou gracií a nonšalancí – specifický termín sprezzatura.

Francois de la Noue (1531-1591) Francouzský maršál, sepsal dílo Promluvy politické a vojenské, jež pojednává o šlechtické identitě. Konkrétně pátá promluva se jmenuje: O správné výchově a vzdělání, které je třeba dopřát mladým francouzským šlechticům. Jedná se o kritiku tehdejších poměrů – rodiče by neměli své potomky zabezpečovat pouze materiálně, ale měli by zajistit i jejich řádnou výchovu osobnosti. Usiloval o založení šlechtické akademie, kde by se mladí aristokraté mohli učit kultivovanému životu – to se zdařilo r. 1594, kdy Antoine de Pluviel zakládá se svolením Jindřicha IV. Navarského první akademii pro výchovu šlechty ve Francii.

Michel de Montaigne (1533-1592) Francouzský aristokrat a filosof. Autor slavného díla Eseje – je považován za tvůrce tohoto literárního žánru. Eseje nemají žádný logický řád, jde o volné úvahy o světě, životě, člověku a postatě lidského bytí. Montaigne v díle představuje svůj skepticismus vůči scholastickým univerzitním metodám, naproti tomu staví sílu osobnosti. V Esejích se snaží o předobraz dokonalého společenského člověka a šlechtice – předchůdce modelu honnête homme.

BAROKO Vůdčí roli při formování pravidel v 17. století hrál dvůr s monarchou – panovník byl centrem veškerého universa. Určoval, co je dobré a zlé, co společensky vhodné či nikoliv. Tento vývoj souvisí s rozvojem a vyvrcholení královského absolutismu, tak jak jej známe v podobě dvorské společnosti Ludvíka XIV. Došlo k dotvoření dvou interpretací společenského protokolu – francouzského a španělského dvorského ceremoniálu. V 18. století byla pravidla zavedená na královském dvoře již natolik ukotvena, že došlo k jejich převedení mezi aristokratickou společnost – každý aristokrat si vydržoval vlastní malý dvůr. 18. století je vyvrcholením aristokratické společnosti a vůdčí role aristokracie na formování společenských pravidel. Zažitým společenským modelem 17. a 18. století byl tzv. honnête homme a honnête femme tedy ideál slušně jednajícího, šlechetného a kultivovaného člověka, člověka s přehledem a jemného – tedy jedince působícího u dvora. Autorem konceptu byl Nicolas Faret (1596-1646), jenž ho představil ve svém díle Honnête homme neb jak se líbit u dvora. Tento společenský model vychází z renesančních představ Castiglioneho a Montaigneho. Marie de Sévigné (1622-1696) Francouzská aristokratka a dvorní dáma na dvoře Ludvíka XIV. Známé je její autobiografické dílo Dopisy, které mezi léty 1664-1694 psala své dceři. Patřila k velmi vzdělaným ženám dvora a byla uznávaná jako znalkyně protokolu. O způsobech a skandálech panujících na dvoře Ludvíka XIV. píše právě ve své korespondenci.

Louis de Rouvroy, duc de Saint- Simon (1675-1755) Představitel nejvyšší francouzské aristokracie, vojevůdce a diplomat. Ve svém historickém díle Paměti popisuje francouzskou vyšší společnost a dvůr za vlády Ludvíka XIV., Filipa Orleánského a Ludvíka XV. – jako člen staré rodové šlechty nesl velmi špatně královský absolutismus a omezování rodových privilegií. Staví se do opozice vůči králi. Ve svém díle se zabývá analýzou dvora, popisuje ceremonie, protokol, skandály.

Johann Gottfried Gregorii (1685-1770) Německý geograf, kartograf, historik a genealog. Publikoval pod pseudonymem Melissantes. Ve svém díle Der curieuse Affectenspiegel popisuje společenské konvence jako ctnosti, dobré manželství, volbu partnera, čest, galantnost, lásku. Jedná se o jednu z nejdůležitějších příruček o společenském chování 18. století.

Félicité de Genlis (1746-1830) Francouzská aristokratka, spisovatelka, dvorní dáma a guvernantka dětí vévody orleánského. Stoupenkyně katolicismu a křesťanské výchovy – odmítala Voltaira, radikální osvícence a stoupence francouzské revoluce, před nimiž musela z Francie uprchnout. Svým dílem Kritický a výkladový slovník dvorní etikety výrazně ovlivnila vývoj společenského protokolu – ve své příručce kodifikovala společenská pravidla. Ostatní příručky věnované společenskému chování, vydané v 19. století, byly její prací výrazně ovlivněny. V 19. století snad nebylo šlechtické domácnosti, kde by se v knihovně nenacházela její práce o etiketě.

OSVÍCENSTVÍ Jean-Jacques Rousseau (1712-1778) Francouzský filosof, vůdčí osobnost naturalismu a předromantismu. Jeho díla Rozprava o vědách a umění, Rozprava o původu a základech nerovnosti mezi lidmi, Společenské smlouvě či Emil aneb o výchově měla rozhodující vliv na formování občanské společnosti. Domníval se, že výchova, náboženství, umění i kultura mají negativní dopad na vývoj jedince, narušují jeho psychiku. Je potřeba se navrátit do prvobytně pospolné společnosti – lidé žili v harmonii a nevinnosti, inspirace přírodou a animálními pudy. Byl ovlivněn filosofií Angličana Johna Locka – člověk je tabula rasa, nepopsaná tabule – teprve až výchova a naše kultura člověka kazí, překrucuje jeho charakter, svazuje ho pravidly. V Emilovi doporučuje ochranu dětí a teenagerů před kulturou. Odsuzuje učení z knih a je zastáncem empirické zkušenosti. Dítěti by se měla dopřát myšlenková, tvůrčí i tělesná volnost…důležité pro rozvoj silné osobnosti, důležitý individualismus – velmi moderní edukativní názory.

Adolf von Knigge (1752-1796) Německý osvícenec, spisovatel, zastával řadu dvorských funkcí na dvoře lantkrabat Hessensko-Kasselských. Známý je svou příručkou o společenském chování O jednání s lidmi, jež se stala nejpopulárnější příručkou o etiketě v německy mluvícím prostoru. Dodnes se v Německu pod jménem Knigge obecně označují příručky o společenském chování.

Immanuel Kant (1724-1804) Pruský filosof doby osvícenství. Jeden z nejvýznamnějších filosofů etiky. Ve svém rozsáhlém díle Základy metafyziky mravů, Kritika praktického rozumu a Kritika soudnosti představuje model racionalizované křesťanské morálky. Dle Kanta naše mysl stojí na křižovatce – rozum říká, abychom se chovali rozumně, zatímco nás touhy podněcují k uspokojení tužeb. Důležitou roli hraje rozum – jednat mravně znamená jednat rozumně. Základy pro ustavení rozumného jednání nachází v maximách (motivy jednání) Je-li maximum rozumné, musí mít všeobecnou platnost, neboť právě to vyžaduje rozum. „Jednej tak, jako by se maxima tvého jednání měla na základě tvé vůle stát obecným přírodním zákonem.“ Definice kategorického imperativu: „Jednej tak, abys používal lidství jak ve své osobě, tak i v osobě každého druhého vždy zároveň jako účel a nikdy pouze jako prostředek.“ Immanuel Kant Ideální společnost je ta, která utváří své jednání na základě kategorického imperativu. Zdrojem lidské důstojnosti je dobrá vůle.

19. století V 19. století byly společenské konvence výrazně ovlivněny formováním buržoazních vrstev a zakládáním měšťanských salónů. Zformoval se nový typ muže – dandy a gentleman. Vůdčími osobnostmi byli Georg Bryau Brummell, král dandysmu a arbiter elegantiae za vlády Jiřího IV., George Gordon Byron, princ Albert či pozdější král Eduard VII. Životní styl městských vrstev i šlechty se inspiroval Anglií. Rozhodující vliv měla vláda královny Viktorie a tzv. viktoriánská morálka, která byla velmi puristická.

MODERNÍ DOBA Erica Pappritz (1893-1972) Německá diplomatka v době vlády Konrada Adenauera. Stala se oficiální šéfkou protokolu Spolkové republiky Německo, kodifikovala oficiální pravidla diplomatického protokolu. Jejím dílem je Kniha etikety, dodnes celosvětově uznávaná příručka o společenském chování.

Asfa-Wossen Asserate (1948- ) Prasynovec posledního etiopského císaře Haile Selassie I. Po etiopské revoluci r. 1974 zůstal v Německu, kde vystudoval práva a historii. Dnes působí jako politický poradce pro Afriku v Německu. Uznávanou knihou jsou jeho Dobré mravy, kde srovnává starou dobu aristokracie a patriciátu s dnešní hektickou kosmopolitní společností.

Jiří Stanislav Guth-Jarkovský (1861-1943) Původním povoláním středoškolský profesor a šlechtický vychovatel u knížecí rodiny Schaumburg-Lippe, po vzniku Československa se stal oficiálním ceremoniářem TGM (je autorem řádu Bílého lva), mimoto se stal generálním tajemníkem Mezinárodního olympijského výboru, předsedou Československého olympijského výboru a Klubu turistů. Široké veřejnosti je znám jako autor příruček o společenském chování Společenský katechismus, Pravidla slušného chování pro mládež, Společenský slabikář, Na veřejnosti, Slušnost a demokracie, Mladému republikánu, Obchodník gentleman, Stolničení, Rodinné události. Ve svých knihách klade důraz na přirozenou slušnost, čestnost, skromnost a vzájemnou úctu.

Eliška Hašková-Coolidge (1941- ) Pochází z rodiny bankéře Josefa Haška, po emigraci do USA působila jako asistentka amerických prezidentů. Je členkou představenstva Klubu mecenášů umění TRIGA a provozuje kurzy etikety. Etiketa pro děti – Draka je lepší pozdravit anebo o etiketě – základy slušného chování ve verších a pohádkách.

Ladislav Špaček (1949- ) Původním povoláním pedagog, televizní moderátor, novinář, spisovatel a tiskový mluvčí Václava Havla. Je snad nejznámějším českým propagátorem etikety – pořádá odborné kurzy pro veřejnost i business kruhy, připravil televizní pořad Etiketa. Nejznámější jsou jeho knihy Velká kniha etikety, Nová velká kniha etikety, Malá kniha etikety pro každý den, Komiksová etiketa, Malá kniha etikety pro manažery, Malá kniha etikety pro úřad a firmu, Malá kniha etikety u stolu. Etiketa pro nejmenší – Dědečku vyprávěj.