Date post: | 21-Jun-2018 |
Category: |
Documents |
Upload: | trinhquynh |
View: | 245 times |
Download: | 0 times |
160
25. Revoluční rok 1848
V Evropě před rokem 1848 rostlo napětí mezi vládnoucími eli-
tami, které se vrátily k moci na základě rozhodnutí vídeňského kon-
gresu, a těmi, kdo se s cenzurou, zákazem sdružování, či hlásání
odlišných názorů odmítli smířit. Opozice vůči stávajícím vládám,
složeným z aristokratů a bohaté buržoazie, volala především po
ústavě a uzákonění základních lidských a občanských práv,
republikáni odmítali monarchii, Italové a Němci usilovali o
sjednocení politicky roztříštěných území, nesamostatné národy
chtěly získat větší míru autonomie.
Vypuknutí revolucí urychlila vlna neúrody obilí způsobená opa-
kovanými suchy v letech 1844–1847. Situaci zkomplikovala i ná-
kaza brambor, které byly hlavním zdrojem obživy v mnoha chudých
oblastech Evropy. Nedostatek potravin zvýšil jejich cenu, většinu
výdělku dělníků pohltily výdaje na základní obživu, ostatní výrobky
proto nešly na odbyt. Továrny musely vinou nižší poptávky po prů-
myslovém zboží omezit výrobu a propustit část zaměstnanců.
Ačkoliv k prvním ozbrojeným konfliktům došlo na
Apeninském poloostrově, nejsilnější ohlas a největší úspěch měla
revoluce ve Francii. Odtud se „revoluční vlna“ rozšířila do většiny
evropských zemí, s výjimkou Velké Británie a Ruska.
Francie Francie byla sice po červencové revoluci v roce 1830 ústavní
monarchií, nespokojenost s vládou, která byla jen v rukách
nejbohatších, bankéřů, majitelů burz, železnic, dolů či továren, nebo
velkostatkářů, přesto narůstala. Volební právo mělo pouze jedno
procento obyvatel z celkového počtu 30 milionů Francouzů, k
požadavkům opozice proto patřilo především rozšíření volebního
práva. Vláda tzv. červencové monarchie byla předmětem veřejné
kritiky pro svou zkorumpovanost a omezování svobody
shromažďování a tisku. Vedle přívrženců republiky proti ní stáli i
bonapartisté, obdivovatelé sesazeného císaře Napoleona I. Rostoucí
počet nezaměstnaných radikalizoval dělnictvo, které žádalo levný
chléb a právo na práci.
Nashromážděné politické a sociální napětí ve Francii přerostlo
v revoluci, bezprostředním podnětem k ní se stal zákaz opozičního
banketu, svolaného na 22. února 1848 do Paříže. Na veřejném
protestním shromáždění hodlala buržoazie za účasti svých příznivců
kritizovat poměry v zemi a požadovat volební reformu, která by
dala volební právo i méně bohatým. Zákaz měl opačný účinek, než
vláda zamýšlela. Proti shromážděným dělníkům, řemeslníkům a
studentům zasáhla národní garda, došlo k pouličním bojům, které
přerostly v tzv. únorovou revoluci – během krátké doby vyrostlo
v pařížských ulicích na 2 000 barikád. Když se na stranu nespo-
kojenců přidala i většina gardistů, vláda kapitulovala a Ludvík Filip
se vzdal trůnu.
25. února 1848 byla vyhlášena druhá francouzská republika.
Revolucionáři vytvořili prozatímní vládu, která pod tlakem paříž-
ských ulic odstranila nenáviděnou cenzuru a zrušila zákaz sdružo-
vání, vyhlásila rovnost všech občanů a vypsala volby do Národního
shromáždění na základě všeobecného hlasovacího práva.
Nákaza brambor způsobila v Irsku neúrodu a následný hladomor,
kterému podlehlo více než 1 milion obyvatel. Stejné množství lidí se kvůli obživě vystěhovalo z rodné země do zámoří – zejména do USA a Austrálie. Jaké bylo politické postavení Irska v rámci Velké Británie? Zjistěte, co je typické pro většinu irských příjmení, podle nichž lze i dnes poznat v USA potomky irských přistěhovalců.
► Proč právě Velká Británie a
Rusko byly v Evropě takřka
jedinými státy, v nichž nedošlo v
letech 1848–1849 k žádným
revolucím?
Ludvík Filip Orleánský (1773–
1850) byl představitelem vedlejší dynastie Bourbonů a tzv. červencové monarchie. Po únorové revoluci 1848 se vzdal vlády a odešel do Velké Británie, kde strávil tento poslední francouzský král zbytek svého života.
161
Důležitou úlohu hráli i nespokojení dělníci, vedení socialistou
Louis Blancem [lui blankem] (1811–1882), vláda jim slíbila, že
každý z nich bude mít právo na práci a že se stát postará o
nezaměstnané. Pro dělníky bez práce byly zřizovány tzv. národní
dílny, které měly za státní peníze vytvářet nová pracovní místa.
Národní shromáždění, které se sešlo na základě voleb a v němž
měli převahu přívrženci monarchie a umírnění republikáni, však
sociální sliby prozatímní vlády pro nedostatek financí odmítlo.
Právo na práci bylo zrušeno, národní dílny byly rozpuštěny, o práci
tím přišlo více než 100 000 lidí. V červnu proto dělníci v Paříži
znovu povstali, ale v krvavých čtyřdenních bojích byli poraženi.
Podle nové ústavy vypracované Ústavodárným shromážděním
měl v čele republiky stanout prezident, volený po vzoru USA na
čtyři roky lidovým hlasováním. V prosinci 1848 byl prvním prezi-
dentem zvolen Ludvík Bonaparte (1808–1873), od něhož
buržoazie očekávala, že skoncuje s dělnickými nepokoji a bude
vládnout v duchu ústavy a zákonů, ale pevnou rukou. Mnozí si od
jeho podpory slibovali, že bude jako synovec Napoleona I.
pokračovat v jeho úspěšné zahraniční politice. Jako prezident
Francie obcházel Ludvík Bonaparte parlament často tím, že se
obracel v závažných rozhodnutích nikoliv na něj, ale formou
referend přímo k občanům. S pomocí armády provedl 2. prosince
1851 státní převrat a parlament rozpustil. Využil své popularity a
dal si v lednu 1852 potvrdit plebiscitem nejen uskutečněný státní
převrat, ale i zásadní ústavní změny, jimiž si prodloužil
prezidentský úřad na deset let. O jedenáct měsíců později se nechal
po vzoru svého strýce prohlásit císařem Napoleonem III. – období
druhé Francouzské republiky tak skončilo.
Itálie a Německo Ještě dříve než ve Francii propuklo několik revolucí na Apenin-
ském poloostrově, už v lednu 1848 se vzbouřil lid na Sicílii a
v Neapoli proti absolutistické vládě krále Ferdinanda II., na kterém
si povstalci vynutili vydání ústavy. Brzy se nepokoje rozšířily i do
ostatních částí Itálie, zejména do těch, které ovládalo Rakousko –
Milán i Benátky vyhlásily nezávislost a vyzvaly sardinského krále
Karla Alberta, aby jim s pomocí papeže pomohl sjednotit Itálii. O
sjednocení politicky roztříštěné Itálie – italsky tzv. risorgimento
[risordžimento] (obrození, vzkříšení) – usilovali vlastenci sdružení
v různých tajných spikleneckých spolcích (asi nejznámější bylo
hnutí Mladá Itálie) už od konce napoleonských válek.
Napoleon III., vlastním jménem
Charles Louis [šárl luj] Napoleon Bonaparte, byl synem Ludvíka, mladšího bratra císaře Napoleona I. a po smrti syna prvního francouzského císaře byl považován za jediného legitimního dědice císařství. Dvakrát se neúspěšně pokusil o svržení červencové monarchie Ludvíka Filipa, za což si odseděl šestiletý trest ve vězení, odkud se mu ale roku1846 podařilo uprchnout do Velké Británie, kde žil až do vypuknutí únorové revoluce v roce 1848.
V prezidentských volbách konaných ve Francii 10. prosince 1848 se utkali dva hlavní protikandidáti – generál Eugène Cavaignac [eužen kaveňak] (1802–1857) a Ludvík Bonaparte.
Jak ukazuje dobový obrázek z tisku, šlo o velmi tvrdý souboj mezi tábory příznivců obou politiků. Napoleonův synovec nad svým protivníkem jednoznačně zvítězil – získal 74,4 % ze všech odevzdaných hlasů. Ke Cavaignacově porážce bezesporu přispělo, že byl hlavním strůjcem masakru dělnického povstání z června 1848.
► Z jaké dynastie pocházeli
vládci Království obojí Sicílie
(Neapolska)?
◄ Boje na pařížských barikádách 22.–24. února 1848.
162
Povstání Italů na rakouských územích v severní Itálii úspěšné
nebylo. Rakušané v čele se zkušeným maršálem Václavem Radeckým
(1766–1858) potlačili nejprve odpor v Miláně a v červenci 1848 porazili i
armádu sardinského krále v bitvě u Custozzy [kustozi].
Pod dojmem vítězného postupu Rakušanů se hnutí za sjednocení Itálie na podzim
roku 1848 silně zradikalizovalo. V únoru 1849 byl z Říma vyhnán papež a na
území bývalého církevního státu byla vyhlášena Římská republika, v jejímž čele
stáli vůdci hnutí Mladé Itálie – Giuseppe Mazzini [džuzepe macíny] a Giuseppe
Garibaldi.
V březnu 1849 obnovil sardinský král válku proti Rakousku, ale
už 23. března byl u Novary Radeckým opět poražen. Tato porážka
rozhodla o konečném neúspěchu pokusu o sjednocení Itálie (v létě
1849 rakouské vojsko dobylo i Benátky), bylo však jen otázkou
času a příznivějších okolností, kdy se odvěký sen italských vlas-
tenců konečně splní.
Revoluční Itálie roku 1848 se podobala mozaice, jejíž kamínky se nechtějí spojit:
vladaři, a král Karel Albert především, zase jednou jednali hlavně v zájmu svých
států a zklamali tak naděje federalistů. Na povrch zase vypluly staré regionální
nesváry, kdy Lombarďané nedůvěřovali Piemonťanům, Benátčané z vnitrozemí
Benátčanům na laguně, Sicilané se bouřili proti neapolské nadvládě, Turín
soupeřil s Janovem, Florencie s Livornem...
Porážka hnutí osmačtyřicátého roku nepochybně znamenala vážnou ránu pro boj
za italskou nezávislost a svobodu, ten však postoupil již tak daleko, že nebylo
myslitelné jej zastavit. (Giuliano Procacci – Dějiny Itálie, s. 250)
Vyhledejte v textu uvedené zeměpisné názvy oblastí i měst na mapě dnešní
Itálie ve školním atlasu světa.
► Která území v Itálii byla na
základě rozhodnutí vídeňského
kongresu ať přímo, nebo
nepřímo pod kontrolou
rakouských Habsburků?
Jezdecký pomník Karla Alberta v Římě
Karel Albert (1831–1849) vládl na Sardinii, v Savojsku a Piemontu [pjemontu], kde leželo i hlavní město Sardinského království Turín. Pocházel ze savojské dynastie, jediného původem italského panovnického rodu vládnoucího na Apeninském polo-ostrově, a proto do něj vkládali italští vlastenci naděje, že zemi sjednotí.
Václav Radecký z Radče (1766 –
1858) byl český šlechtic a od roku 1836 rakouský maršál. Zjistěte, kolika panovníkům habsburské monarchie tento úspěšný vojevůdce sloužil.
◄ Pomník maršála Radeckého
(na kolorované fotografii z roku 1900) Ačkoliv pomník Václava Radeckého z Radče v Praze již nestojí, našli bychom památky připomínající tohoto slavného českého vojevůdce na mnoha jiných místech bývalé habsburské monarchie včetně samotné Vídně. O popularitě tohoto českého generála svědčí i slavný, dodnes oblíbený Radeckého pochod, kterým každoročně ukončuje svůj novoroční koncert Vídeňská filharmonie. Zjistěte, kde v Praze stál památník maršála Radeckého a co se s ním stalo. Kdo složil „Radeckého pochod“?
► Ferdinandovo štěstí nad vítězstvím reakce v Neapolském království
Tato dobová karikatura velmi dobře vystihuje situaci většiny italských zemí po porážce revolučních pokusů v roce 1848. Panovníci se zde vrátili k absolutistické vládě a tvrdě pronásledovali všechny, kteří usilovali o občanské svobody.
163
Na řadě míst Německého spolku propukly na jaře 1848 revoluční
bouře. Vystrašení panovníci odvolávali neoblíbené ministry a
vyhlašovali rovnost občanů, svobodu tisku, povolovali zřizování
občanských gard a slibovali ústavní vlády. Podobně si počínal i
pruský král Fridrich Vilém IV. (vládl v letech 1840–1861), který po
úspěšném ozbrojeném březnovém povstání v Berlíně musel
přislíbit, že svolá ústavodárný sněm a bude podporovat snahu o
sjednocení Němců v jednom státě.
Politickému sjednocení Německa bránila především vzájemná rivalita Rakouska a
Pruska, obě země soupeřily o dominantní postavení v Německém spolku, v němž
bylo sdruženo více než 30 různě velkých států. K největším z nich vedle
habsburské monarchie a Pruska patřily i Sasko, Bavorsko a Hannoversko.
Do Frankfurtu nad Mohanem byl svolán celoněmecký parla-
ment, který měl vypracovat ústavu pro sjednocené Německo. První
celoněmecké ústavodárné shromáždění, vytvořené na základě všeo-
becných voleb, začalo zasedat v květnu roku 1848. Od samého
počátku byla jednání komplikovaná, poslanci se dlouho nedokázali
dohodnout na podobě sjednocení a státoprávní formě nově
vytvořeného státu. Stáli tu proti sobě stoupenci republiky a zastánci
konstituční monarchie. Část poslanců usilovala o koncepci tzv.
„Velkého“ Německa zahrnujícího území celé bývalé Svaté říše
římské národa německého (tedy včetně rakouských a českých
zemí), druhá skupina prosazovala vznik „Malého“ Německa, tj.
sjednocení pouze německých území v čele s Pruskem. Pro odpor
rakouské vlády se poslanci nakonec usnesli na „maloněmecké“
variantě sjednocení.
V březnu 1849 dospěli poslanci frankfurtského parlamentu ke
schválení říšské ústavy, podle níž mělo být Německo císařstvím.
Císařskou korunu nabídli pruskému králi Fridrichu Vilému IV.,
který ji však z rukou revolučního parlamentu odmítl, korunu byl
ochoten přijmout jen od králů a knížat zemí Německého spolku.
Negativní postoj pruského krále předznamenal konec
frankfurtského Národního shromáždění.
Revoluce v mnoha německých státech (v Prusku, Sasku, Báden-
sku a Falci) byla potlačena již na jaře 1849, v červnu téhož roku
rozehnala pruská vojska i frankfurtský parlament. Pokus o
Giuseppe Mazzini (1805–1872)
byl italský revolucionář a politik, který usiloval o sjednocení Itálie a patří právě proto k největším italským národním hrdinům. Založil revoluční spolek Mladá Itálie, jehož cílem bylo vyhnat Rakušany a zrušit italské monarchie. Svého snu vytvořit ze sjednocené Itálie republiku se však nedožil.
► Zjistěte, v čem bránila
politická roztříštěnost Německa
jeho většímu hospodářskému
rozmachu.
◄ Zasedání frankfurtského parlamentu v kostele sv. Pavla –
v letech 1848–1849 zde jednalo na 600 poslanců zvolených z celého Německého spolku kromě zástupců Čechů.
Germania (Philippe Veit [filip fajt])
– symbol silného jednotného státu všech Němců v Evropě
164
sjednocení Německa svobodnou volbou zástupců lidu všech
německých států se nezdařil. Země zůstala rozdrobena a většina
králů a knížat se znovu vrátila k absolutistickému způsobu vlády a
omezení občanských práv a svobod.
Habsburská monarchie Pod vlivem revolučních hnutí v zemích západní a jižní Evropy
přišli se svými požadavky i obyvatelé mnohonárodnostní
habsburské monarchie. Usilovali o odstranění absolutistické vlády a
přebudování podunajské monarchie na nových, federativních
základech.
Revoluční hnutí v rakouské monarchii začalo v Praze. 11. března
1848 se v pražských Svatováclavských lázních konala schůze
občanů, kteří si zde zvolili Svatováclavský výbor. Jeho úkolem
bylo vypracovat petici rakouskému císaři Ferdinandovi I.
s českými požadavky. Češi usilovali především o zrovnoprávnění
češtiny s němčinou, rozšíření občanských svobod a zrušení
roboty za náhradu.
Budova Svatováclavských lázní na Novém Městě pražském, kde se v březnu
1848 v tanečním sále konalo veřejné shromáždění, svolané prostřednictvím letáků tajného klubu Repeal [ripíl].
Dříve než vyslaní zástupci Pražanů dorazili do Vídně, vypukla
v hlavním městě monarchie 13. března revoluce. Ještě téhož dne
byl odvolán neoblíbený kancléř Metternich, se svými
autonomními požadavky se přihlásili i Maďaři. Ferdinand I. byl
nucen souhlasit s účastí rakouských poslanců na jednáních
celoněmeckého sněmu ve Frankfurtu nad Mohanem. Nová vláda
slíbila, že svolá ústavodárné shromáždění. Na základě dohody mezi
delegací uherského sněmu a vídeňskou vládou byla 17. března
ustavena samostatná uherská vláda, jedním z jejích
nejdůležitějších členů byl demokrat Lajos Kossuth [lájoš košút]
(1802–1894). Revoluční zmatek ve Vídni napomohl uherské
samostatnosti, v této době byly Uhry na rakouské vládě v podstatě
nezávislé.
Liberálové a radikálové v Čechách Po březnových událostech ve Vídni přestala i v Praze fakticky
existovat cenzura a ve větších městech vznikaly národní gardy.
Všichni s nadějí čekali na slíbenou ústavu, na venkově lidé odmítali
robotu a očekávali její zrušení. Císař v dubnu odpověděl na praž-
skou petici tzv. kabinetním listem, v němž souhlasil se zrovnopráv-
něním češtiny i se svoláním českého zemského sněmu, který měl
zaručit posílení pravomocí českých zemí.
Lajos Kossuth byl hlavní postavou
revoluce v Uhrách v letech 1848–1849. Po sesazení Habsburků se stal prezidentem nezávislých Uher. Po porážce revoluce se mu podařilo ze země uprchnout a zbytek svého života strávil v cizině – v USA, Velké Británii a Itálii. Celý svůj život zasvětil boji za úplnou nezávislost uherského státu. V roce 1851 byl v nepřítomnosti odsouzen k trestu smrti. Po rakousko-uherském vyrovnání se do své vlasti mohl kdykoliv vrátit, to ale odmítl. V současném Maďarsku je Kossuth považován za jednoho z nejvýznamnějších národních hrdinů, o čemž svědčí i to, že celá řada ulic a náměstí nese jeho jméno. Je po něm pojmenován i první okruh maďarského veřejnoprávního rozhlasu (viz logo níže). Jak se jmenuje román Julesa Verna [žila] inspirovaný postavou Lajose Kossutha?
Účast Čechů na jednání frankfurt-
ského parlamentu odmítl přední
český politik a historik František
Palacký v Dopisu do Frankfurtu
z 11. dubna 1848 s tímto
odůvodněním:
Sem Čech rodu slovanského i se
vším tím nemnohým, co mám i co
mohu, oddal sem se zcela i navždy
ve službu svému národu. Tento
národ malý sice jest, ale odjakživa
zvláštní a sám o sobě stávající;
panovníci jeho účastnili se od
věkův ve svazku knížat německých,
národ ale sebe sám nikdy k národu
německému nepočítal, aniž také od
165
Císařská odpověď uspokojila umírněné liberály, kteří hájili sta-
novisko zemské šlechty a bohatších středních vrstev. Patřili k nim
např. František Palacký, František Ladislav Rieger [rígr] (1818–
1903) nebo Karel Havlíček Borovský. Liberální politici věřili, že o
další modernizaci monarchie rozhodnou poslanci ústavodárného
říšského sněmu, zvolení v letních volbách roku 1848. Představitelé
mladé generace zastávali vůči vídeňské vládě mnohem radikálnější
postoj. Jejich mluvčí, zejména Josef Václav Frič (1829–1890)
nebo Karel Sladkovský (1823–1880), požadovali zapojení co
nejširších vrstev obyvatel do veřejného života, tlumočili požadavky
dělníků a usilovali o odstranění dětské práce. Neměli však žádný
politický vliv a ve svých snahách zůstali osamoceni.
Karel Havlíček Borovský Josef Václav Frič Karel Sabina
Mnohonárodnostní společnost u nás rozdělovala i otázka účasti
poslanců z Českého království na sněmu ve Frankfurtu nad Moha-
nem. Zatímco čeští Němci pozvání přijali, František Palacký ho
naopak jménem česky mluvících obyvatel rezolutně odmítl.
Rozdílné vnímání snahy o sjednocení Německa vedlo
k definitivnímu rozdělení českého obyvatelstva podle jazyka na dva
nesmiřitelné národy, český a německý.
Slovanský sjezd a červnové povstání v Praze Společným zájmem českých politiků bylo v rámci habsburské
monarchie vybojovat českému národu rovnoprávné postavení.
K zajištění tohoto cíle hledali Češi spojence v řadách dalších slo-
vanských národů v říši – Poláků, Ukrajinců, Slováků, Jihoslovanů.
Společné zájmy slovanských národů v rakouské říši měly být pro-
jednány na Slovanském sjezdu, který se sešel 2. června 1848
v Praze. Mezi více než 300 delegáty byli i zástupci Poláků, Rusů a
Srbů žijících mimo Rakousko. Slovanský sjezd byl od počátku
vnímán jako protiváha frankfurtského sněmu, proti jeho konání byli
proto jak rakouští, tak i čeští Němci, a dokonce i Maďaři.
Mezi účastníky sjezdu převažovali příznivci tzv. austroslavismu,
jehož hlavním mluvčím byl František Palacký. Podle Palackého
mělo být silné federalizované Rakousko v čele s císařem a ústavní
vládou zárukou existence malých slovanských národů žijících na
území habsburské monarchie ohrožených tím, že budou pohlceny
sjednoceným „velkým Německem“, nebo rozpínavostí carského
Ruska.
Přes nezdar, který v revoluci myšlenka austroslavismu utrpěla, zůstala snaha o
federalizaci říše dlouho programem českých politiků. Tento politický program
jiných po všecka století kdy k němu
byl počítán.
… I kdyby se zouplna za pravdu
přijalo, že koruna Česká kdy byla
říší Německou ve svazku lenním... ,
nemůže žádnému skutečnému
znalci dějin přijíti na mysl, aby, co
se dotýče záležitostí vnitřních,
pochyboval o někdejší suverenitě a
svézákonnosti vlády a země České.
Celému světu jest povědomé, že
císařové němečtí, co se této jich
hodnosti dotýče, odjakživa s
národem českým ani dosti málo
činiti neměli, že jim v Čechách ani
nad Čechy nepříslušela moc ani
zákonodární ani soudní ani
exekutivní ... země Česká spolu se
svými korunními zeměmi
nepočítala se k žádnému
z někdejších desíti krajův
německých, ... že tudíž celé
dosavadní spojení země České s
říší Německou pokládáno i
považováno býti musí nikoli za
svazek národu s národem, ale za
svazek panovníka s panovníkem.
Žádá-li ale kdo, aby nad tento
dosavadní svazek mezi knížaty nyní
spojil se národ český sám s
národem německým, jest aspoň
toto vždy požadavek nový, nemající
žádného historického základu
právního, jemuž já o své osobě
hověti oprávněna se necítím,
pokud neobdržím k tomu
výslovného i platného mandátu.
(Minulost našeho státu
v dokumentech, s. 206)
► Jak s konaným Slovanským
sjezdem v Praze souvisejí
termíny „panslavismus“ a
„pangermanismus“?
► Proč Maďaři nesouhlasili
s konáním Slovanského sjezdu
v Praze?
František Palacký
166
◄ Účastníci Slovanského sjezdu v Praze
– slovenskou inteligenci na sjezdu zastupoval Ľudovít Štúr. Patřil k malé skupině radikálů, usilujících o rozbití monarchie. V rámci kritiky Rakouska Štúr pronesl: „Náš cieľ je zachovať rakúsku ríšu? Náš cieľ je zachovať nás ... Pádom Rakúska nepadáme my...“
podrobně rozpracoval František Palacký v sérii osmi článků s názvem Idea státu
rakouského z roku 1865.
Jednání sjezdu bylo přerušeno 12. června, neboť v Praze toho
dne propukly po velké sbratřovací mši ozbrojené boje. Po skončení
mše, jíž se u sochy sv. Václava na dnešním Václavském náměstí
vedle delegátů Slovanského sjezdu účastnilo i mnoho Pražanů, se
část shromážděného davu vydala k budově zemského vojenského
velitelství v Celetné ulici, kde sídlil generál Alfred Windischgrätz
[vindyškréc] (1787–1862). Demonstranti se před zemským
velitelstvím střetli s vojskem – v Praze vypukla revoluce. Ve městě
vyrostlo na 400 barikád hájených hlavně studenty a dělníky.
Ačkoliv vídeňská vláda nechtěla, aby do konfliktu zasahoval,
generál Windischgrätz pražskou revoluci tvrdě potlačil. Po pěti
dnech bojů se Praha vzdala, byl v ní vyhlášen stav obležení.
Slovanský sjezd se rozešel, aniž by jeho účastníci dospěli
k nějakému závěru, v zemi zavládla vojenská diktatura, která
znemožnila svolat slibovaný český zemský sněm.
UČITEL: V celé Evropě to letos vře. U nás to začalo v březnu na schůzi ve
Svatováclavských lázních.
HYNEK: Svatováclavské lázně, to zapiš, Smyle, to velitele potěší.
UČITEL: Poslali jsme odtamtud císaři do Vídně ostrou petici, že chceme…
SMYL: Pomalu, pomalu! Co je to petice?
UČITEL: To je z latiny. Česky bychom řekli prosba.
SMYL: …poslali z lázní ostrou prosbu… a dál?
UČITEL: ...že chceme svobodu tisku, shromažďování, náboženského vyznání, že si chceme sami volit vládu…
HYNEK: Volit vládu! Já bych vás hnal! Od čeho je panovník?
UČITEL: Představte si, že císař souhlasil a slíbil konstituci. To bylo slávy!
Kníže Alfred Windischgrätz
zahájil svou vojenskou kariéru za napoleonských válek, v roce 1840 byl jmenován nejvyšším vojenským velitelem v Čechách. K tvrdému potlačení pražského červnového povstání ho vedly i osobní důvody, neboť při první srážce demonstran-tů s vojskem v Celetné ulici zbloudilá kulka zabila jeho manželku a těžce poranila i jeho syna. Stejně nelítostně skoncoval i s říjnovou revoluci ve Vídni. V revolučních letech 1848–1849 patřil spolu s generály Radeckým a Jelačićem k hlavním „oporám trůnu“ a „zachráncům monarchie“.
◄ Bombardování Prahy z Letné
Dělostřelecký útok na Prahu, který nařídil generál Windischgrätz, způsobil velké hmotné škody (na obr. hoří Staroměstské mlýny a vodárenská věž). Cílem útoku bylo především zastrašit obránce barikád a donutit Pražany ke kapitulaci.
167
Tančili jsme konstituční polku, pekly se konstituční rohlíky a tenhle klobouk, co
mám na hlavě, ten je také konstituční, jelikož je mnohem nižší, než kdyby nebyl
konstituční.
SMYL: To všechno mám psát? Ty klobouky, ty rohlíky?
HYNEK: To nepiš.
VEVERKA: Poslouchej, kantore. Tady je vojenský ležení. Co se v Praze tancuje,
nás nezajímá. Řekni, jestli nás potřebujete nebo ne.
UČITEL: Potřebujeme. Moc. Ten Windischgrätz! Svolali jsme na Žofín Slovanský
sjezd. A on hned zesílil v Praze hlídky. A to víte – jak začnou chodit ulicemi stráže
po dvou po třech, tak to Pražáky znervózní. V Celetné se něco semlelo a začalo se
střílet. Windischgrätzová vykoukla z okna, a nějaká zbloudilá kulka – pic! a bylo po
ní. Umíte si představit, jak to Windischgrätze dopálilo. Vojsko hned do ulic a naši
začali stavět barikády.
VEVERKA: Co začali stavět?
UČITEL: Barikády! To je taková hromada všeho možného: kostky dlažební,
kredence, pytle s pískem, povozy…
VEVERKA: Vozová hradba.
UČITEL: No, jsou to spíš krámy.
VEVERKA: Ale né, to je vozová hradba, tomu nerozumíš.
UČITEL: K nám taky přišli, studenti, a vzali nám na barikádu prádelník. Krásný
kousek, s mým vlastním monogramem. To jsem poznal, že jde do tuhého, a mazal
jsem na Vlašim a rovnou k vám.
HYNEK: Ty tedy myslíš, že je ten pravý čas, že je nouze nejvyšší?
UČITEL: No, císaři pánu se to mele ve Vídni, teď kdyby se mu to sesypalo ještě v
Praze…
VEVERKA: Kolik má Windischgrätz mužů?
UČITEL: Deset tisíc.
VEVERKA: A kolik je našich?
UČITEL: To je právě to. My Češi vlastně žádné vojsko nemáme. Včera jsem se
díval z okna, kdo je na barikádě: čtyři studenti, hostinský Kaněra a krejčí
Suchánek s učedníkem. (ukázka ze hry Blaník Divadla Járy Cimrmana)
Zrušení poddanství a nástup Františka Josefa I.
Ve Vídni se uprostřed července roku 1848 sešel nově zvolený říš-
ský sněm, který měl pro západní část habsburské monarchie vypra-
covat ústavu. Společně s volenými zástupci dalších národů ra-
kouské říše se tohoto sněmu zúčastnili také čeští poslanci – mezi
jinými i František Palacký a František Ladislav Rieger. 7. září 1848
přijali poslanci historicky významný zákon, který definitivně zrušil
poddanství a s ním spojenou robotu. Další jednání říšského sněmu
přerušilo počátkem října nové ozbrojené povstání ve Vídni,
k němuž daly podnět uherské události. Vídeňané, kteří sympati-
zovali s maďarskou revolucí, povstali, aby zabránili rakouským
vojákům v pochodu do Uher. Proti vzbouřené Vídni úspěšně zakro-
čil generál Windischgrätz. Ústavodárný sněm byl přesto přeložen
do poklidné moravské Kroměříže, navíc v nedaleké Olomouci sídlil
po útěku z Vídně císařský dvůr.
Po porážce říjnového povstání ve Vídni nahradil 2. prosince
1848 „slabého“ a ústupky vůči revoluci zdiskreditovaného císaře
Ferdinanda I. jeho osmnáctiletý ctižádostivý a rozhodný synovec
František Josef I. (1830–1916).
Rozehnání kroměřížského sněmu a májové spiknutí 1849 Mladý císař František Josef I. (vládl v letech 1848–1916) se
rozhodl obnovit co nejrychleji starý pořádek v říši. 7. března 1849
na jeho příkaz vojsko rozehnalo kroměřížský sněm, který již nestihl
schválit dojednané znění velmi liberální ústavy, podle které se
Rakousko mělo stát konstituční monarchií s dvoukomorovým
parlamentem.
Zjistěte, proč se červnovému pražskému povstání také někdy říká „svatodušní bouře“.
► Které dílo Aloise Jiráska líčí
mimo jiné i události roku 1848?
Jaká pověst se váže k hoře Blaník u Vlašimi?
František Josef I. se dostal k moci
především díky své matce Žofii, která iniciovala rodinnou dohodu, na jejímž základě se nemocný a bezdětný císař Ferdinand I. vzdal trůnu ve prospěch svého mladšího bratra Františka Karla Josefa. Ten pak své právo na nástupnictví pod vlivem manželky přenesl na svého nejstaršího syna Františka Josefa.
168
Neúspěchem skončilo i povstání připravované českými radikály
na květen 1849. Tzv. májové spiknutí bylo prozrazeno a jeho aktéři
pozatýkáni policií. Josef Václav Frič, Karel Sabina a řada dalších
byli odsouzeni k trestu smrti, který jim byl později změněn na
dlouholetý žalář; uvězněno bylo asi 1000 osob, v Praze a okolí byl
opět vyhlášen stav obležení.
Porážka revoluce v Uhrách Na jaře 1849 vzdorovala revoluce už pouze v Uhrách, kde se Ma-
ďaři v čele s Lájosem Kossuthem postavili císaři i jeho armádě. V
boji však zůstali zcela osamoceni. Tím, že odmítli respektovat práva
nemaďarských národů v Uhrách – Slováků, Rumunů, Rusínů či
Chorvatů, které stejně jako oni usilovaly o zrovnoprávnění, docílili
toho, že se Chorvati a většina Slováků přidali na stranu císařské
armády. Maďaři v dubnu 1849 sesadili Habsburky z trůnu a
vyhlásili samostatnou uherskou republiku. Císař František Josef I.
v této situaci požádal o vojenskou pomoc ruského cara, teprve
s jeho pomocí se podařilo rakouské armádě porazit 13. srpna 1849
uherská vojska v bitvě u Világose [világoše]. Maďaři byli
poraženi, v Uhrách byl vyhlášen výjimečný stav, vojenské soudy
odsoudily k trestu smrti několik set maďarských revolucionářů.
Další tisíce jich byly uvězněny, pokud se jim nepodařilo, jako např.
Kossuthovi, včas ze země uprchnout. Revoluce v Uhrách a i v celé habsburské monarchii mohla mít úspěch
jedině jako společná akce všech národů, které zde žily. Osamocený postup
naopak vedl k postupné porážce všech revolučních ohnisek a k obnovení
centralistické absolutistické vlády v celém Rakousku. Přes celkový
neúspěch přinesla revoluce z let 1848–1849 trvale pozitivní změny –
zrušení poddanství a roboty znamenalo konec feudalismu a počátek
občanské společnosti. Zrušení ghett a dalších omezení Židů vedlo k jejich
postupnému úplnému zrovnoprávnění.
1. Které důvody vedly v roce 1848 k vypuknutí revolucí v mnoha
evropských zemích?
2. Co vedlo k pádu tzv. červencové monarchie ve Francii a jaký byl
další vnitropolitický vývoj v období tzv. druhé republiky?
3. Jaké byly politické a státoprávní poměry na Apeninském
poloostrově na počátku roku 1848?
4. Proč se sešel v květnu 1848 frankfurtský parlament a co bylo
výsledkem jeho jednání?
5. Proč byl pokus o sjednocení Itálie a Německa v letech 1848–
1849 neúspěšný?
6. Jaký byl cíl Slovanského sjezdu a jak jeho jednání dopadlo?
7. Proč byly pokusy o revoluční změny v habsburské monarchii
v letech 1848–1849 nakonec neúspěšné?
8. Jaké pozitivní změny u nás revoluční rok 1848 přinesl?
Památník v Trenčíně věnovaný
třem významným slovenským politikům a vlastencům – v popředí stojí bronzová socha Ľudovíta Štúra (1815–1856), za ní jsou postavy Hurbana a Hodži.
V letech 1848–1849 bojovali za zájmy Slováků. Podíleli se na zformulování petice „Žiadosti slovenského národa“ z 10. května
1848 v Liptovském Mikuláši. Jejich požadavky na národní rovnoprávnost, zřízení samostatné-ho slovenského sněmu, nebo zavedení spisovné slovenštiny do všech typů škol uherská vláda odmítla a na všechny tři vůdce národního hnutí vydala zatykač.
banket – zde opoziční
shromáždění ve Francii usilující
zejména o volební reformu
nacionalista – člověk nekriticky
upřednostňující svůj národ před
ostatními
petice – prosba, žádost
stanné právo – totéž jako
výjimečný stav; mimořádné
opatření vyhlášené vládou ke
zvládnutí mimořádné situace,
provázené často omezením osobní
svobody a zvýšením pravomocí
policie či armády
Otakar Frankenberger – Václav
Radecký z Radče (Slovo k historii
č. 2)
Alois Jirásek – Filosofská historie
Jiří Kořalka – Pozvání do
Frankfurtu (Slovo k historii č. 24)
Otto Urban – Kroměřížský sněm
1848–1849 (Slovo k historii č. 16)
Filosofská historie, režie: Otakar
Vávra (1937)
169
26. Evropské mocnosti ve druhé polovině
19. století
Velká Británie Ve druhé polovině 19. století prožívala Velká Británie období
největšího hospodářského rozmachu a velmocenského vzestupu
ve svých dějinách – její postavení mezi ostatními státy bylo zcela
výjimečné. I když měl rozhodující postavení v zemi parlament, celé
období je označováno jako viktoriánský věk, podle královny Vikto-
rie, která délkou své vlády předčila všechny své předchůdce.
Pluralitní parlamentní monarchie
Během vlády královny Viktorie (vládla v letech 1837–1901) se ve
Velké Británii upevnil parlamentní demokratický systém. Výkonná
moc se soustředila v rukách vlády, která byla odpovědná parlamentu.
Vládu řídil premiér, zastupující politickou stranu, která zvítězila ve
volbách. Ve Velké Británii existovaly pouze dvě politické strany,
které mezi sebou soupeřily o přízeň voličů. Konzervativní strana,
která prosazovala dodržování tradic, získávala podporu zejména mezi
velkostatkáři, aristokracií, členy královské rodiny a u anglické církve.
Naproti tomu liberální strana, podporující svobodné podnikání a
obchod, hájila zájmy průmyslové a obchodní buržoazie.
Britský politický systém se vyznačoval pozoruhodnou vnitřní stabi-
litou. Přes mnohá radikální hnutí, demonstrace, ba často i násilnosti,
nebyla od 17. století Velká Británie na rozdíl od většiny evropských
zemí zasažena žádnými revolucemi. Moderní demokracie se zde pro-
sazovala prostřednictvím postupných změn, reformní cestou bylo
postupně rozšířeno volební právo nebo přijato několik zásadních soci-
álních zákonů.
Právo volit zástupce do parlamentu bylo původně privilegiem založeným na vlast-
nictví majetku určité hodnoty. Volební reformy v průběhu 19. století postupně
snižovaly hodnotu majetku nutného k přiznání volebního práva a původní privile-
gium se tak rozšiřovalo na stále větší okruh lidí. Do konce 19. století se mohlo par-
lamentních voleb zúčastnit více než 60 % Angličanů, včetně mnohých kvalifikova-
ných dělníků a pracovníků v zemědělství. Ženám a nemajetným bylo však volební
právo přiznáno až po skončení první světové války.
Velký vliv na politický život ve Velké Británii mělo silné odborové hnutí, usilující o
zlepšení pracovních a životních podmínek dělníků. Odbory přispěly roku 1900 ke
vzniku nové politické strany – Labour Party [lejbr párty], která v parlamentu prosa-
zovala všeobecné hlasovací právo a další rozšíření sociálního zákonodárství.
Jak by zněl český překlad této dodnes fungující britské parlamentní strany?
Viktorie (1819–1901), královna
Velké Británie a od roku 1877 císařovna indická, měla velmi konzervativní názory na společnost. Odraz však nenašly vzhledem ke konstitučnímu způsobu vládnutí ani tak v ekonomice a v politice, jako spíše v životním stylu. Z literatury je nám dobře známá upjatá a navenek mravně bezúhonná společnost viktoriánské Anglie. Viktorie, jako první z panovníků Británie, užívala Buckinghamský [bakinghemský] palác jako své londýnské sídlo. Kteří spisovatelé druhé poloviny 19. století kritizovali tuto strnulou, pokryteckou a předsudky svázanou britskou společnost? Kde sídlili britští a angličtí panovníci předtím?
Britská královna a indická císařovna Viktorie na dobové fotografii z roku 1882. Nástupci královny Viktorie se stali Eduard VII. (vládl v letech 1901–1910) a Jiří V. (vládl v letech 1910–1936).
◄ Benjamin Disraeli [benžemin dyzrejli]
(1804–1881) byl vůdcem konzervativců a několikanásobným premiérem, ke kterému měla královna Viktorie názorově velmi blízko. Jeho jméno bylo spojeno s koloniálními výboji (např. dosáhl připojení Indie k britské říši a připravil obsazení Egypta). Disraeli prosadil jako odpůrce liberálního kapitalismu přijetí řady sociálních reforem (např. stanovením maximální pracovní doby) a opatření v oblasti veřejné hygieny (státem podporované ozdravění městských čtvrtí, výstavba vodovodů a kanalizace, kontrola nezávadnosti vody a potravin atd.).
170
Dílna světa Klidný politický vývoj Velké Británie byl umožněn i díky hospo-
dářské stabilitě. Anglie měla velký náskok před ostatními státy, pro-
tože průmyslová revoluce začala právě zde. Těžiště výroby se od tex-
tilního průmyslu postupně přesunulo k průmyslu těžkému, hutnictví a
strojírenství. Ostrovní království mělo nejvíce zmechanizovanou vý-
robu na světě, angličtí výrobci byli díky tomu schopni vyrábět zboží
levněji a mohli snadno porazit jakoukoliv mezinárodní konkurenci. Po
celé 19. století zůstala Velká Británie světovou průmyslovou vel-
mocí. Její technickou a hospodářskou převahu měla demonstrovat
první světová průmyslová výstava, která se v roce 1851 uskutečnila
právě v Londýně. V hospodářské vyspělosti předstihly Velkou
Británii na počátku 20. století Spojené státy americké a Německo.
Křišťálový palác
Většina exponátů první světové průmyslové výstavy v roce 1851 byla umístěna v Křišťálovém paláci, unikátní stavbě, která byla smontována během šesti měsíců z připravených železných a skleněných dílů v londýnském Hyde Parku [hajd]. Stavba výstavního paláce, jenž se rozkládal na ploše 70 000 m
2, byla projektována tak, aby
mohla pojmout i vzrostlé stromy v parku. Po výstavě byla stavba rozebrána a přenesena. Slavný Křišťálový palác, jeden z prvních projevů vskutku moderní architektury, byl nakonec v roce 1936 zničen požárem. Ve které zemi a v jakém roce se uskutečnila zatím poslední výstava EXPO?
Britské impérium
Velká Británie byla největší koloniální říší na světě. V roce 1889
žilo v britských koloniích 347 milionů obyvatel (v samotné Velké
Británii v té době žilo pouze 38 milionů lidí), do první světové války
se jejich počet zvýšil téměř na 400 milionů. Kolonie se staly zdrojem
surovin, odbytištěm britského zboží a cílem investic. Kromě toho
znamenaly pro mnoho Britů příležitost, jak získat v britských mimo-
evropských državách nový zdroj obživy, ať už ve sféře podnikání či v
armádě nebo v koloniální správě.
Nejvýznamnější kolonií Velké Británie byla Indie. Do mateřské
země odtud proudily ročně miliony žoků bavlny, juty a obilí, rychlé
lodě přepravovaly zásilky čaje, kávy a koření. Opačným směrem mí-
řily dodávky látek či průmyslového zboží. Britové bránili rozvoji
indického průmyslu všude tam, kde by jim mohl konkurovat.
Britové nechtěli opakovat zkušenost s americkými koloniemi,
které díky necitlivému přístupu vlády v Londýně nakonec
William Gladstone [viljem
gledstoun] (1809–1898) byl jako vůdce britských liberálů přesvědčeným stoupencem volného obchodu, rovnosti před zákonem bez ohledu na vyznání či původ a nevměšování se státu do záležitostí občanů jak v případě podnikání, tak i jejich osobního života. Jako předseda liberálů byl celkem čtyřikrát britským premiérem, naposledy v roce 1892, kdy mu bylo již 82 let. Byl odpůrcem násilné koloniální expanze. Jeho snaha prosadit samosprávu Irska však nakonec neuspěla. Kde má sídlo úřadující ministerský předseda Velké Británie?
► Proč byla v roce 1864
I. internacionála založena právě
v Londýně?
Dobová karikatura britské koloniální politiky – rozpínavost
britského impéria, které až do roku 1914 ovládalo více než jednu pětinu zemského povrchu, nekritizovali jen příslušníci jiných států, ale i někteří Britové si uvědomovali, že jejich vysoká životní úroveň byla vykoupena zbídačováním domorodého obyvatelstva v koloniích.
171
vyhlásily nezávislost. Většině zámořských osad s převahou
britských přistěhovalců se proto dostalo samosprávného
postavení. Obyvatelé Kanady, Austrálie či Nového Zélandu tak
mohli o svých vnitřních záležitostech rozhodovat sami.
K podobnému kroku se však britská vláda neodhodlala v případě své
nejstarší kolonie – Irska. Když se irským vlastencům nepodařilo pro-
sadit svébytné postavení své země parlamentní cestou, začali se ve svém
boji uchylovat i k násilí. Na únor 1867 připravovalo „Irské republikán-
ské bratrstvo“ rozsáhlé povstání, které mělo svrhnout britskou nadvládu.
Jejich plány však byly prozrazeny a pokus o povstání Irů byl v zárodku
potlačen.
Irsko bylo jedinou evropskou zemí, která zaznamenala v letech 1850–1870 úbytek
obyvatelstva. Velké množství vystěhovalých Irů z ostrova bylo způsobeno opakova-
nými neúrodami brambor a z toho plynoucími hladomory. O úbytek obyvatelstva se
postaral i nesmlouvavý přístup londýnské vlády, která ve velkém přidělovala irskou
půdu anglickým velkostatkářům a ti z takto získané půdy vyháněli původní nájemce,
kteří tak ztratili základní zdroj obživy.
Od roku 1801 bylo Irsko spojeno zákonem o unii s Anglií ve Velkou Británii. I přes
sjednocení obou zemí bariéry mezi oběma národy zůstaly – jak v oblasti náboženské,
tak i politické.
V čem se Irové liší od Angličanů v otázce náboženského vyznání?
Velká Británie díky svým koloniím a převaze na moři ovládala světový
obchod. V roce 1870 činil její podíl na světovém zahraničním obchodu
22 %. K ekonomickému růstu přispělo zejména prosazení svobodného
podnikání a obchodu. V zemi se soustřeďoval obrovský kapitál, který britští
podnikatelé investovali do podnikání v cizích zemích, např. v USA, nebo
v koloniích (stavba železnic, zakládání plantáží, budování těžebního i
spotřebního průmyslu).
◄ Britské koloniální panství
Čajový klipr – typ rychlé
plachetnice, která se snažila maximalizovat účinky větru; sloužila především k dopravě čaje z Asie do Velké Británie.
Znak „Irského republikánského bratrstva“ s výmluvným heslem „Irsko pro Iry“.
◄ Z hospodářského vzestupu a rozšiřování britského impéria netěžily všechny vrstvy britské společnosti. Stát se musel potýkat s vysokou kriminalitou v průmyslových centrech, zejména v Londýně, doprovázenou např. dětskou prostitucí. Za těmito negativními společenskými jevy stála chudoba (na dobové fotografii zástup dětí čekající na příděl polévky), způsobená vysokou nezaměstnaností, i velmi rozšířený alkoholismus. Velké množství volných pracovních sil a zavádění strojní výroby snižovalo cenu lidské práce. Liberální kapitalismus vedl k představě, že za své společenské postavení je zodpovědný každý sám. Nejvíce na tento systém doplácely právě děti ze sociálně slabého prostředí, které měly jen minimální šanci změnit svůj těžký osud.
172
Francie V prosinci 1852 se Ludvík Bonaparte prohlásil jako Napoleon III.
(vládl v letech 1852–1870) dědičným „císařem Francouzů z boží
milosti a z vůle národa“. Ustavení tzv. druhého císařství schválilo v
lidovém hlasování 97 % francouzských voličů. Za svůj strmý vzestup
vděčil Ludvík Bonaparte nejen svému jménu, ale i slibům, které dával
bohatým i chudým. Zatímco dělníkům slíbil práci, podnikatelům
svobodu podnikání a nedotknutelnost jejich majetku. Všichni od jeho
vlády očekávali zachování základních občanských práv, politickou
stabilitu, hospodářský vzestup a úspěšnou zahraniční politiku, která
měla z Francie znovu učinit první kontinentální velmoc.
Od bonapartismu k ústavní vládě
Zpočátku vládl Napoleon III. téměř absolutně, ve svých rukách sou-
středil v podstatě veškerou moc. V 50. letech ostře pronásledoval své
odpůrce, zejména z řad republikánů. Pro styl vlády, který se
v mnohém podobal politice Napoleona I., se vžilo označení bonapar-
tismus. Jeho hlavním rysem bylo propojení autoritativní vlády
s přímou demokracií – pro svá zásadní rozhodnutí hledal Napoleon
Bonaparte podporu přímo u občanů, využíváním plebiscitu tak
obcházel rozhodování parlamentu. Zákonodárná moc byla potlačena
ve prospěch moci výkonné a sloužila v podstatě jako kulisa pro
diktaturu jednotlivce.
Napoleon III. se opíral o majetné vrstvy, armádu, katolickou církev a především o
funkční byrokratický aparát. Loajalitu dělnictva si zajišťoval metodou „cukru a
biče“. Jakékoliv politické dělnické organizace byly přísně zakázány, stávka byla po-
stavena mimo zákon. Pokud tato pravidla dělníci neporušovali, zajišťoval jim Na-
poleonův systém veřejně prospěšné práce, podporoval fungování charitativních
dělnických spolků apod.
Navenek se všemocnost císaře Napoleona III. projevovala jeho oká-
zalým vystupováním, i vedením velkého a honosného dvora, který
stál Francii mnoho peněz.
Od počátku 60. let 19. století postupně Napoleon III. přesouval
zákonodárnou moc zpět do rukou parlamentu, uvolňoval svobodu
slova a shromažďování, umožnil dokonce činnost opozice. Do roku
1870 se tak Francie stala parlamentní monarchií.
Hospodářský vzestup Císař Napoleon III. byl přesvědčen, že povinností státu je zajistit
hospodářský růst a přispět k blahobytu pro nejširší vrstvy obyvatel.
Státní podpora výstavby železnic, kanálů a přístavů přispěla k rozvoji
ocelářství, k těžbě uhlí a strojírenství. Rozmach moderní dopravy
umožnil rolníkům lépe uplatnit zemědělské produkty i na vzdálených
trzích. Ve snaze omezit nezaměstnanost podpořil Napoleon III.
program veřejných prací. Nejznámější byla přestavba Paříže, která
měla město zmodernizovat a zkrášlit.
Druhé císařství trvale poznamenalo podobu současné Paříže. Podle
představ císaře Napoleona III. se Paříž měla stát „hlavním městem
světa“, městem pro několik milionů obyvatel, kde by bylo příjemné a
zdravé žít. Chtěl ji přetvořit na metropoli, která by důstojně reprezen-
tovala druhé císařství před ostatními evropskými monarchy.
Proč se Ludvík Bonaparte prohlásil císařem Napoleonem III., ačkoliv jeho předchůdcem byl Napoleon I.? Co o politice Napoleona III. vypovídá heslo, kterým se řídil: „Ordre et gloire“ – „pořádek a sláva“?
Součástí užitkových i uměleckých předmětů byly často symboly jak druhého císařství, tak i samotného Napoleona III. (na obr. nádobí z té doby).
Císařovna Evženie (1826–1920)
udávala spolu s císařským dvorem tón světové módě. Dámy začaly po vzoru císařovny nosit krinolíny a velké toalety s volány.
173
Zahraniční politika
Vedoucí roli na evropském kontinentu měla zajistit Francii výbojná
zahraniční politika. Francie pokračovala v budování koloniální říše,
co do rozsahu třetí největší na světě, a zasahovala do všech vážných
světových konfliktů, např. v Číně, Mexiku, severní Itálii nebo na
Blízkém východě.
Součástí zámořské expanze bylo i otevření Suezského průplavu v
roce 1869, který výrazně zkrátil spojení Evropy s jižní Asií a Dálným
východem a byl vybudován především díky francouzskému kapitálu.
V letech 1853–1856 bojovala Francie po boku Velké Británie a Sar-
dinského království na straně Turecka v krymské válce proti Rusku.
Mír mezi znepřátelenými stranami byl z iniciativy Napoleona III.
uzavřen právě v Paříži. Za podporu při sjednocování Itálie získala
Francie roku 1860 jako odměnu Savojsko a Nizzu.
Výbojná zahraniční politika měla vyjít vstříc zájmům armády, která Napoleonovi III.
pomohla k moci, umožnila mu posílit prestiž císařství a v neposlední řadě odvést
pozornost Francouzů od domácích vnitropolitických a sociálních problémů. Ačkoliv
tato Napoleonova politika stála státní pokladnu mnoho peněz, významné úspěchy
Francie na mezinárodním poli příliš neslavila, velkým fiaskem skončila např. fran-
couzská výprava do Mexika.
◄ Přestavba Paříže
– na místě křivolakých uliček vyrostly v metropoli nad Seinou [sénou] přímé a široké bulváry lemované parky a novými budovami. Postavena byla nová nádraží, ústřední tržnice, budova opery, byl otevřen moderní obchodní dům. Široké bulváry neplnily jen estetickou funkci, ale i vojensko-strategickou, propojovaly totiž kasárny na okraji města s vládními budovami v centru, navíc šířka ulice znemožňovala stavbu barikád. Pařížská asanace, jíž padly za oběť historické, ale i chudinské čtvrti se stala vzorem pro modernizaci i jiných evropských měst.
Eiffelova věž [efelova] – železná,
300 metrů vysoká vyhlídková věž nazvaná po svém tvůrci, francouzském inženýrovi Alexandru Gustavu Eiffelovi (1832–1923) byla postavena v roce 1889 na počest stého výročí pádu Bastily a u příležitosti deváté světové průmyslové výstavy. Stavba měla oslavit úspěchy vědy a techniky své doby a dodnes tvoří typickou dominantu Paříže.
Suezský průplav
Autorem technického řešení stavby Suezského průplavu, slavnostně otevřeného roku 1869 za účasti císařovny Evženie, byl francouzský inženýr Ferdinand de Lesseps
(1805–1894).
◄ Jeden z nejstarších a nejznámějších pařížských obchodních domů – obchodní dům Printemps – vznikl v roce
1865. Honosná budova se sochami a velkými okny byla již v roce 1881 osvětlena plynovými lampami, které o sedm let později nahradilo elektrické osvětlení.
◄ Budova Pařížské opery měla
demonstrovat slávu a lesk druhého císařství. S její stavbou se začalo roku 1861, byla však dokončena až pět let po pádu císařství.
174
Pád císařství Stále častějších nezdarů v zahraniční a hospodářské politice využí-
vala opozice ke kritice režimu Napoleona III. Protestní hnutí vyvr-
cholilo na začátku roku 1870 dvousettisícovou protivládní demon-
strací v Paříži, která byla zorganizována pod heslem „Ať žije repub-
lika!“ Vláda se domnívala, že nejlepší způsob, jak oslabit vnitřní ne-
pokoje v zemi, bude začít válku proti Prusku – na jehož mocenský i
hospodářský růst hleděl Napoleon III. s obavami. Přesvědčen o síle
francouzských armád se nechal francouzský císař při první
příležitosti vlákat do válečného konfliktu a v červenci 1870 vyhlásil
Prusku válku. Jeho cílem bylo zabrat nová území na levém břehu
Rýna, zabránit sjednocení Německa a oslabit Prusko. Vláda se také
domnívala, že úspěšné rychlé války využije k nacionalistické
propagandě a upevnění režimu. Zatímco na stranu napadeného Pruska
se přidala většina německých států, Francie zůstala v nastávající válce
bez spojenců.
Vinou nešťastně vedené zahraniční politiky se druhé císařství před osudovým kon-
fliktem s Pruskem dostalo do mezinárodní izolace. Vztahy s Velkou Británií byly
napjaté kvůli budování Suezského průplavu, s Ruskem od skončení krymské války a
s Rakouskem, protože Francie podpořila italský odboj proti němu. A nakonec i se
Sardinským královstvím kvůli vyslání expedičního sboru, který měl na příkaz Na-
poleona III. chránit papeže a zabránit připojení církevního státu k nově vzniklé Itálii.
Válka mezi Francií a Pruskem začala v létě 1870, francouzská vojska na
ni nebyla dostatečně připravena, záhy proto utrpěla řadu porážek. Sám
francouzský císař byl po bitvě u Sedanu 2. září 1870 zajat. Napoleonova
kapitulace prokázala vratkost císařského režimu – o dva dny později
vypukla v Paříži revoluce, která svrhla císařství a byla znovu
vyhlášena republika.
Pařížská komuna a třetí republika
Prozatímní vláda republiky se rozhodla pokračovat ve válce a její
vojenské jednotky několik měsíců neúspěšně čelily německé armádě,
která pronikla až k samotné Paříži. Za této nepříznivé situace
francouzská vláda na konci února 1871 předběžně souhlasila
s návrhem mírové smlouvy s Německem. Kapitulace prozatímní
vlády a ponižující podmínky předběžné mírové smlouvy diktované
vítězným Německem se hluboce dotkly národního cítění Francouzů.
Na základě mírové dohody definitivně podepsané 10. května 1871 ve Frankfurtu
nad Mohanem musela Francie odstoupit Německu své východní oblasti, Alsasko a
značnou část Lotrinska, a zavázala se zaplatit do tří let válečnou náhradu v astro-
nomické výši pět miliard franků. Některé pohraniční oblasti Francie zůstaly
Která opera byla složena k příležitosti slavnostního otevření Suezského průplavu?
Stavitel Suezského průplavu,
Ferdinand de Lesseps, se po
několika letech pustil do budování
dalšího významného průplavu.
Tento jeho pokus však zkrachoval.
O jakou stavbu šlo a který stát ji
místo Francie nakonec dokončil?
Poražený a vítěz – zajatý císař Napoleon III. a pruský ministerský předseda Otto von Bismarck
Druhé císařství ve Francii se
vyznačovalo bouřlivým kulturním
rozvojem. Pro většinu tehdejších
umělců byla Paříž „mekkou“,
kterou toužili navštívit a kde chtěli
pracovat a žít.
Kde leží skutečná Mekka?
Vilém I. (1797–1888) byl předtím,
než se stal německým císařem, od roku 1861 pruským králem. Z jaké dynastie pocházeli pruští králové?
◄ Poprava císaře Maxmiliána Habsburského v Mexiku (E. Manet)
Maxmilián Habsburský (1832–1867), mladší bratr rakouského císaře Františka Josefa I., se stal obětí nešťastné Napoleonovy zahraniční politiky. Napoleon III. jej s pomocí armády dosadil do funkce mexického císaře. Mexičané nechtěnou cizí vládu svrhli a Maxmilián (vládl v letech 1864–1867) byl roku 1867 vzbouřenci popraven. Zjistěte, jaký byl osud Maxmiliánovy manželky Charlotty Belgické [šarloty].
175
do doby, než bude částka zaplacena, v německých rukou.
Potupné mírové podmínky vyvolaly mezi obránci obklíčené Paříže
odpor. Když se vládní vojsko pokusilo Pařížany odzbrojit, vypuklo
další povstání. V březnu 1871 byla ve městě vyhlášena revoluční
vláda drobných řemeslníků, dělníků a demokraticky smýšlející
inteligence nazvaná Pařížská komuna. Tvořili ji především mladí
lidé, republikáni a socialisté různých směrů. Cíle komunardů nebyly
jasné ani jednotné. Někteří byli vedeni vzpomínkami na Velkou
francouzskou revoluci, jiní vůlí pokračovat v boji proti Německu,
další se pokoušeli realizovat své představy o zavedení sociální
rovnosti.
Všechny spojovala nenávist vůči „vládě národní zrady“, tedy legální
vládě, která mezitím přesídlila do Versailles. Po dvou měsících vy-
čkávání se tato vláda rozhodla pro ráznou akci a zahájila útok proti
Paříži. V týdnu od 21. do 28. května 1871 byla revoluce krvavě po-
tlačena versailleským vládním vojskem, posíleným asi o 100 000 vo-
jáků propuštěných z německého zajetí. Při pouličních bojích a na
barikádách zahynuly tisíce lidí. Po dobytí města začaly masové
popravy – při brutálních represích zahynulo na 30 000 komunardů,
další desítky tisíc těch, kterým se nepodařilo včas uprchnout, byly
uvězněny, nebo poslány do trestaneckých kolonií.
Zeď komunardů – na slavném hřbitově Pére Lachaise [pér lašéz] byla obklíčena
poslední hrstka komunardů, kteří se bránili převaze vládního vojska podporovaného Němci. Zajatí komunardi byli u hřbitovní zdi postříleni.
Francie rychle splatila válečnou náhradu, a tím docílila odchodu
německých vojsk ze svého území. Tzv. třetí republika (1875–1940)
se přihlásila k odkazu Velké francouzské revoluce, její hymnou se
stala Marseillaisa a státním svátkem 14. červenec. Roku 1875 byla
Pařížská komuna měla velký ohlas po celé Evropě. Mezi levicově smýšlející inteligencí a v celém dělnickém hnutí vzbudila vlnu solidarity a sympatií s komunardy nejen hrdinskou obranou Paříže, ale především svou snahou vytvořit lepší a spravedlivější společnost.
Rada Komuny, zvolená v narychlo
uspořádaných volbách v Paříži,
vydala celou řadu opatření, kterými
chtěla odstranit největší sociální
křivdy v tehdejší společnosti, zlepšit
životní podmínky nejchudších
obyvatel Paříže, odstranit
nezaměstnanost, ulehčit práci
dělníkům v továrnách apod. Většinu
z navrhovaných opatření však
Pařížská komuna s ohledem na
krátkou dobu svého trvání (od 18.
března do 28. května – 72 dní)
nestihla realizovat. Komunardi
prosazovali zvýšení dělnických
mezd a omezení těžké práce žen ve
výrobě, předání dílen a továren
opuštěných jejich majiteli do správy
dělníků, stanovení pevné ceny
základních potravin, stěhování
chudiny do domů bohatých a
upravení cen nájemného ve
prospěch nejchudších. Místo
armády a policie měly bezpečnost
zajišťovat nově vytvořené
dobrovolnické sbory, státní úředníci
byli do svých funkcí voleni a jejich
činnost kontrolována lidem, školství
všech stupňů mělo být bezplatné.
◄ Vyhlášení německého císařství ve Versailles v roce1871
Porážkou a zánikem francouzského císařství padla poslední překážka, která bránila ve vytvoření jednotného Německa. 18. ledna 1871 bylo Německé císařství slavnostně vyhlášeno
v zrcadlové síni Ludvíka XIV. ve versailleském zámku u Paříže. Císařem nově vzniklého Německa se stal pruský král Vilém I. Vyhlášení císařství přímo v sídle francouzských králů pokládali Francouzi za velké ponížení.
176
schválena nová ústava a francouzský politický systém patřil k nejde-
mokratičtějším v Evropě. V čele republiky stál silný prezident a vláda,
jejíž ministři měli být odpovědni parlamentu, do něhož se volilo na
základě všeobecného volebního práva pro muže. Ve Francii byly
tehdy plně obnoveny všechny občanské svobody, zavedeno bez-
platné školní vzdělání a důsledné odloučení církve od státu.
V posledních desetiletích 19. století pokračoval rozmach průmyslu
a budování zámořského impéria – francouzský vliv pronikl do se-
verní a rovníkové Afriky. Francie spolu s Paříží zůstávala centrem
evropského kulturního a uměleckého života.
Hlavním rysem francouzské zahraniční politiky byla snaha po odplatě (revanši)
Německu za porážku ve francouzsko-pruské válce a pokořující mír. Soupeření re-
publikánské Francie a císařského Německa se stalo osou evropské politiky až do
první světové války. Nepřátelství s Německem vedlo Francii ke spolupráci
s carským Ruskem, ale i k urovnání koloniálních sporů a následnému spojenectví
s Velkou Británií (spojenecká aliance uvedených tří zemí se označuje jako
Trojdohoda).
Itálie a Německo Touha po sjednocení Itálie a Německa byla hnací silou revolucí v
těchto zemích v roce 1848. Porážka revolucí sjednocovací proces od-
dálila, ale nezastavila.
Do čela sjednocovacího procesu na Apeninském poloostrově se
znovu postavilo Sardinské království, hospodářsky nejvyspělejší stát
v celé Itálii. Sardinskému ministerskému předsedovi Camillo Cavou-
rovi [kamilo kavúr] (1810–1861) se podařilo malé království na další
konflikt s Rakouskem, jehož porážka byla nezbytná ke sjednocení
Itálie, mnohem lépe připravit. Cavour podporoval hospodářský rozvoj
(zejména v Piemontu se rozvíjel průmysl), posílil armádu a navázal
přátelské vztahy se sousední Francií.
Rakouské vojsko vedené samotným císařem Františkem Josefem I.
bylo spojenou sardinsko-francouzskou armádou poraženo v červnu
1859 u severoitalských měst Magenty [maženty] a Solferina. Na
základě míru uzavřeného v listopadu v Curychu byla Lombardie
připojena k Sardinskému království. Současně vypukla ve střední
Itálii lidová povstání, která svrhla za pomoci Garibaldiho
[garibaldyho] dobrovolníků zdejší prorakouské vládce. V plebiscitu
pak rozhodli obyvatelé Parmy, Modeny a Toskánska o připojení
k Sardinskému království. Francie za podporu ve vítězné válce
s Rakouskem získala od sardinského krále Savojsko a město Nizza
[nyca] s okolím.
Garibaldi se za pomoci dobrovolníků pokusil dobýt i papežský stát a připojit ho
spolu s Římem k Piemontu. Tento záměr se však Garibaldimu nezdařil, neboť se
Napoleon III. prohlásil ochráncem papeže a na jeho podporu vyslal do Říma fran-
couzský expediční sbor, který ve „věčném městě“ setrval až do roku 1870.
Velký podíl na další fázi sjednocení měl revolucionář Giuseppe
Garibaldi [džuzepe garibaldy] (1807–1882). Po vypuknutí povstání
na jihu Itálie proti neapolskému králi Františku II. na jaře roku 1860
se Garibaldi přeplavil s tisícovkou dobrovolníků z Janova na Sicílii a
s pomocí místních povstalců dobyl ostrov a posléze i sousední Nea-
Trojdohoda – ruský plakát
► Jaká byla politická situace na
Apeninském poloostrově po roce
1849? Kterých osm států zde
existovalo?
Camillo Cavour byl vzdělaný
liberálně smýšlející aristokrat. Jako dlouholetý předseda vlády Sardinského království omezil vliv církve, podporoval rozvoj průmyslu, výstavbu železnic, přístavů a kanálů, byl stoupencem svobodného obchodu. Dožil se naplnění svého snu – sjednocení Itálie pod vládou savojské dynastie.
Švýcarský spisovatel a politik Henri
Dunant [ánri dynó] (1828–1910) se
stal pod dojmem krvavé bitvy u
Solferina roku 1863 spoluzakladate-
lem Červeného kříže na pomoc
raněným a nemocným vojákům za
války. O rok později inicioval
zavření Ženevské konvence o
postavení raněných a armádách
v poli.
Kde má sídlo dnešní Mezinárodní
červený kříž a proč právě zde?
Co je cílem organizace označované
jako Červený půlměsíc?
177
polsko, Království obojí Sicílie zaniklo. Po plebiscitu se k Sardin-
skému království připojila i jižní Itálie. Do konce roku 1860 byla
většina Itálie sjednocena a v březnu 1861 bylo v Turíně vyhlášeno
Italské království. Na zasedání prvního všeitalského parlamentu se
králem sjednocené Itálie stal Viktor Emanuel I. (vládl v letech 1861–
1878). Sjednocení Itálie „shora“ bylo dovršeno připojením Benátska
pražským mírem roku 1866. V roce 1870 využili Italové francouzské
porážky ve válce s Pruskem a obsadili Řím, který se v lednu 1871 stal
hlavním městem Italského království. Papežům byla vyhrazena jen
část uprostřed Říma (dnešní Vatikán).
Italské království bylo liberální konstituční monarchií, která i přes
politické sjednocení zůstala vnitřně velmi nesourodým státem. Mezi
jednotlivými částmi Itálie i nadále přetrvávaly velké hospodářské
rozdíly. Proti sobě tu stály bohatý průmyslový sever a chudý země-
dělský jih, který trpěl velkou mírou vystěhovalectví nejen do bohat-
ších severních regionů, ale i do zámoří.
Prostřednictvím emigrace se zejména do USA rozšířila i sicilská mafie pod ná-
zvem „Cosa nostra“. Počátky mafie sahají do období napoleonských válek, kdy
tato tajná organizace nahrazovala neexistující státní správu. Po sjednocení Itálie
se snažila italská vláda mafii zlikvidovat, to se jí však nikdy nepodařilo. Nemalý
podíl na tomto neúspěchu měla i nedůvěra obyvatel jižní Itálie vůči ústřední řím-
ské vládě.
Jaký význam má označení „mafie“ v současné době?
Itálie se v dalších letech stala důležitou evropskou mocností, která se
po vzoru Velké Británie a Francie snažila vytvořit si vlastní koloniální
panství v severní Africe a na pobřeží Rudého moře.
▲ Sjednocování Itálie
Po roce 1848 začalo v Německém spolku nepokryté soupeření mezi
dvěma nejmocnějšími státy, Pruskem a Rakouskem. Prusko dosáhlo
významného úspěchu již roku 1834, kdy vznikl pod jeho vedením
celní spolek, který rušil cla v obchodu mezi členskými státy. Členy
tohoto hospodářského sdružení byla většina států Německého spolku.
Prusku se podařilo zabránit vstupu Rakouska a stanout v čele ekono-
micky sjednoceného německého území.
Klíčovou postavou politického sjednocení Německa byl konzerva-
tivní politik Otto von Bismarck [oto fon bizmark] (1815–1898), který
se stal v roce 1862 pruským ministerským předsedou. Usiloval o
Viktor Emanuel I. (1820 –1878)
byl prvním králem sjednocené Itálie ze savojské dynastie. Do roku 1861 vládl jako sardinský král Viktor Emanuel II.
► V čem byl rozdíl ve
sjednocování Itálie „shora“ a
„zdola“?
► Zjistěte, odkdy je Vatikán
samostatným státem.
► Které italské oblasti patří k
hospodářsky nejvyspělejším
v současné době?
Giuseppe Garibaldi – italský
národní hrdina, bojovník za svobodu, který se zbraní v ruce vybojoval pro Italy národní samostatnost. Už v mládí se zapojil do činnosti revolučního hnutí Mladá Itálie, proti Rakušanům bojoval už v roce 1834. Před pomstou nepřítele musel utéct do Jižní Ameriky. Účastnil se revoluce roku 1848 i boje proti Rakušanům, se svými dobrovolníky se roku 1859 už jako generál vyznamenal ve vítězných bitvách u Magenty a Solferina, o rok později velel legendárnímu pochodu tisícovky vlastenců v červených košilích, se kterými inicioval připojení Neapolska k Sardinskému království.
178
vojenské posílení Pruska a sjednocení středního a jižního Německa (bez
Rakouska) pod pruskou vládou. Stejně jako v případě Itálie bylo i ně-
mecké sjednocení závislé na vojenské porážce Rakouska, které jako
předsednická země Německého spolku mělo v regionu velký vliv.
Proto roku 1866 vyprovokoval Bismarck, vědom si vojenské převahy
na válku dobře připraveného Pruska, Rakousko k válce.
Prusko-rakouská válka byla sledem pruských vítězství, lépe vy-
cvičená a vyzbrojená pruská armáda měla nad Rakušany jasnou
převahu. Rozhodující bitva byla svedena 3. července 1866 u Hradce
Králové. Po ní se otevřela vítězným pruským armádám cesta na
Prahu a na Vídeň. Pruské tažení podpořili na jihu Italové, ale byli
Rakušany poraženi, přesto jako spojenci vítězných Prusů získali od
Rakouska Benátsko. Bismarck zastavil postup pruských armád na
Vídeň na jižní Moravě a nabídl rakouskému císaři velkorysý mír. Ra-
kousko se muselo „jen“ vzdát zasahování do německých záležitostí a
souhlasit s vytvořením nového Severoněmeckého spolku, sdružují-
cího státy severně od Mohanu, v čele s Pruskem, které posílilo svůj
vliv i tím, že zabralo území některých menších spojenců Rakouska.
Pruský ministerský předseda Bismarck dosáhl svého hlavního cíle –
vytlačil Rakousko z německého prostoru, pokračovat v dalším
nepřátelství s ním proto bylo zbytečné. Naopak se tu naskytla možnost
navázat v budoucnu mezi oběma středoevropskými konzervativními
monarchiemi strategické partnerství.
K dokončení sjednocení „shora“ bylo ještě třeba získat velké jiho-
německé státy (zejména Bavorsko), dosud stojící mimo vliv Pruska,
které byly pod ochranou Francie, jež si na své východní hranici ne-
přála vznik silného souseda. Posledním dějstvím německého sjedno-
cování byla válka s Francií v roce 1870. Bismarckovi se podařilo
postavit Francii do role útočníka a vyvolat u německé veřejnosti vlnu
vlastenectví, která donutila jihoněmecké panovníky souhlasit v prů-
běhu války se vstupem do Severoněmeckého spolku.
▲ Severoněmecký spolek (1866–1870)
Hned na počátku ozbrojeného konfliktu se projevila jasná pruská
vojenská převaha, Francouzi byli poraženi a zajetím Napoleona III. se
druhé císařství zhroutilo. Dne 18. ledna 1871 bylo v Zrcadlovém sále
ve Versailles na slavnostním shromáždění knížat a vojevůdců vyhlá-
Otto von Bismarck vládl německé
politice po tři desetiletí jako pruský ministerský předseda (1862–1890) a německý „železný kancléř“ (1871–1890). Tuto přezdívku si vysloužil pro způsob, jakým sjednotil Německo. Bismarckovým heslem bylo rčení „Síla přemáhá právo“. Co to o jeho způsobu vlády vypovídá?
Bismarck „cvičí“ severoněmecký parlament (soudobá karikatura)
30. září 1862 krátce po svém
jmenování pruským ministerským
předsedou pronesl Bismarck na
půdě parlamentu:
„Německo nehledí na liberalismus
Pruska, nýbrž na jeho moc...
Hranice Pruska, utvořené
vídeňskými smlouvami, se nehodí
pro zdravý státní život; veliké otázky
doby se neřeší řečmi a rozhodnutím
většiny – to bylo velkou chybou let
1848 a 1849 – nýbrž železem a
krví.“
Zrcadlový sál zámku ve Versailles, v němž bylo v roce 1871
vyhlášeno Německé císařství. Kdo nechal zámek ve Versailles
vybudovat?
179
šeno Německé císařství. V jeho čele stanul pruský král Vilém I.
(vládl v letech 1871–1888). Následná mírová smlouva s poraženou
Francií přinesla sjednocenému Německu pět miliard franků válečné
náhrady a zisk Alsaska-Lotrinska na levém břehu Rýna.
V novém federativním státě složeném z 22 monarchií a tří svobod-
ných měst si rozhodující roli podrželo Prusko. Předseda pruské vlády
byl současně i německým kancléřem (označení pro předsedu celoně-
mecké vlády). Po sjednocení nastal v Německém císařství velký hos-
podářský rozmach, díky kterému začalo záhy hrát vůdčí roli na evrop-
ském kontinentě. Na konci 19. století patřilo Německo spolu s Velkou
Británií a USA k průmyslově nejvyspělejším státům světa.
Německé císařství hodlalo vést jako hospodářská velmoc i světovou
politiku. Předpokladem této „světovosti“ měl být i zisk kolonií a bu-
dování silné námořní flotily k jejich ochraně. Urychlení německé
zámořské expanze bylo spojeno s panováním císaře Viléma II. (vládl
v letech 1888–1918). Do konce 19. století získalo tzv. vilémovské
Německo své državy v rovníkové a jižní Africe a na tichomořských
ostrovech. Ve srovnání s ostatními koloniálními mocnostmi však bylo
německé zámořské impérium slabé a ekonomicky bezvýznamné. Více
zisků přineslo jen hospodářské pronikání do Turecka a Číny.
Kromě nepřátelských vztahů s Francií se na přelomu 19. a 20. století
velmi zhoršily i vztahy s Velkou Británií, která se cítila novým eko-
nomicky silným státem na kontinentě ohrožena. Německo našlo po
odchodu Bismarcka z politiky spojence v Rakousko-Uhersku a Itálii,
které s ním měly podobné mocenské zájmy.
Rusko Rusko bylo v 50. letech 19. století zaostalým zemědělským státem,
založeným na neefektivním nevolnictví, s nepatrně rozvinutým prů-
myslem. Na světový trh dodávalo Rusko pouze obilí a další zeměděl-
ské produkty. Třicetiletá vláda cara Mikuláše I. (vládl v letech 1825–
1855) byla dobou společenské stagnace. Hned po nástupu na trůn
musel nový car čelit povstání děkabristů, tato zkušenost ho pozna-
menala na celý život. Tajná policie pronásledovala sebemenší ná-
znaky svobodomyslných projevů, cenzura dohlížela, aby nevycházely
spisy o svobodě, či přirozených právech člověka. Po červencové
revoluci ve Francii carské Rusko omezilo kontakty zejména se
západoevropskými státy – např. Rusové mohli cestovat do ciziny a to
včetně studijních cest pouze výjimečně.
První polovina 19. století byla i obdobím dalších ruských koloniál-
ních výbojů, kterými se rozloha ruského impéria značně zvětšila.
Ruská vojska si postupně podrobovala Kavkaz, pronikala do Střední
Asie a na Dálný východ, zejména se však Mikuláš I. pokusil využít
úpadku Osmanské říše a proniknout přes Balkán k Egejskému moři a
na Blízký východ.
Krymská válka (1853–1856)
Krymská válka byla největší střetnutí evropských mocností od dob
napoleonských válek, jejím prostřednictvím chtělo Rusko řešit tzv.
východní otázku. Konflikt vyvolalo Rusko, v červenci 1853 vpadla
ruská vojska bez vyhlášení války do podunajských knížectví
Moldavska a Valašska a obsadila je. Když Rusové zničili na konci
téhož roku turecké loďstvo v Černém moři, stála Osmanská říše téměř
na pokraji porážky. Západoevropské mocnosti si však nepřály, aby
Válečný křižník Bismarck – jedna
z nejobávanějších válečných lodí nacistického Německa za druhé světové války. Zjistěte, které další objekty nesly nebo nesou Bismarckovo jméno.
Na rozdíl od USA v Německu
zapustilo hluboké kořeny
socialistické hnutí. Německá
sociální demokracie se stala svou
širokou členskou základnou a
organizovaností vzorem pro jiné
socialistické strany v Evropě, včetně
českých zemí. Navzdory zákazům a
zatýkání síla strany trvale rostla. Od
90. let 19. století byli sociální
demokraté jednou z nejsilnějších
stran v říšském sněmu. Bismarck
podobně jako Napoleon III. ve
Francii uplatňoval vůči dělnictvu
politiku „cukru a biče“. Ve snaze
oslabit politický vliv dělnické strany
prosadil v prospěch dělnictva
v říšském sněmu celou řadu
sociálních reforem (např. zavedení
rozsáhlého sociálního pojištění,
které zahrnulo všechny vrstvy
obyvatelstva a mělo hmotně
zabezpečit občany v případě
nemoci, úrazu či stáří).
Přes cenzurní zákazy byla desetiletí
vlády Mikuláše I. „zlatým věkem
ruské literatury“. Ruští spisovatelé
jako např. Puškin, Gogol či Tolstoj
se stali světově uznávanými autory.
Zjistěte, kterými díly se tito autoři
proslavili.
180
Rusko zvítězilo a získalo většinu Balkánu pod svůj vliv, proto Velká
Británie a Francie, později i Sardinské království, vystoupily na
obranu Osmanské říše. Rusko zůstalo osamoceno, na jeho stranu se
nepřidalo ani Prusko, ani Rakousko.
Zejména od Rakouska se pomoc očekávala a jeho postoj byl vnímán jako zrada,
neboť to bylo právě Rusko, kdo v roce 1849 pomohlo rakouskému císaři Františku
Josefovi I. potlačit revoluci v Uhrách. Rakušané naproti tomu dokonce obsadili
Valašsko a Moldavsko, které předtím museli Rusové vyklidit. I když habsburská
monarchie po celou dobu krymské války zachovala neutralitu, Rusko bylo nuceno na
svých západních hranicích ponechat početné vojenské síly, které mu ale scházely
jinde. V průběhu krymské války se definitivně rozpadla Svatá aliance, rakousko-
ruské spojenectví se změnilo v nepřátelství.
Spojenci Turecka postupně ovládli Černé moře a později se vylodili
na Krymu, kde proběhly hlavní vojenské operace (proto se mluví o
krymské válce), které rozhodly o výsledku války.
▲ Krymská válka byla prvním konfliktem v dějinách, o němž byla evropská
veřejnost informována prostřednictvím fotografií a zpráv od prvního válečného zpravodaje Williama Howarda Russela [viljema hauárda rasla] (1820–1907), jehož válečné reportáže vycházely v listu The Times [d tájmz]. O kterých válečných konfliktech přináší informace sdělovací prostředky v současné době?
Po jedenáctiměsíčním obléhání byla v září 1855 dobyta největší čer-
nomořská základna Ruska – přístav Sevastopol. Nový ruský car Ale-
xandr II. (vládl v letech 1855–1881) si uvědomil nevyhnutelnost
porážky a požádal o uzavření příměří. Krymská válka definitivně
skončila uzavřením míru v Paříži v březnu 1856.
Pařížský mír z roku 1856 sice zaručoval Osmanské říši územní celistvost a
samostatnost, ve skutečnosti se však sultanát postupně měnila v polokolonii,
závislou politicky i hospodářsky na Velké Británii a Francii. Černé moře, včetně
úžin, bylo prohlášeno za neutrální území, poraženému Rusku bylo zakázáno obnovit
v Černém moři válečné loďstvo a muselo zrušit všechny pevnosti na jeho pobřeží.
Dále dočasně ztratilo jižní Besarábii, ležící při dunajské deltě, čímž přišlo o kontrolu
nad lodní dopravou na tomto evropském veletoku. V Moldavsku a Valašsku byla
obnovena turecká nadvláda.
Na porážce v krymské válce se vedle mezinárodní izolace Ruska
podepsala nemalou měrou i hospodářská zaostalost carského režimu.
Ke konečnému neúspěchu přispěly i nedostatky ve velení armády,
které byly znásobeny technickou zaostalostí ruských zbraní a zásobo-
vacími potížemi včetně rozkrádání potravin pro obležený Sevastopol.
Rozdělování „dědictví nemocného muže na Bosporu“
(dobová karikatura). Jako východní otázka se
v mezinárodních vztazích 19. století označovaly různé představy evropských velmocí o dalším osudu upadající Osmanské říše. Velká Británie spolu s Francouzi prosazovali zachování její územní celistvosti a nezávislosti, Osmanská říše měla být bariérou proti ruskému pronikání na Blízký a Střední východ. Západoevropské mocnosti chtěly současně prostřednictvím výhodných smluv ovládnout vnitřní trh Turecka. Rusko naproti tomu chtělo osmanský sultanát rozdělit. Usilovalo o ovládnutí většiny Balkánu a černomořských úžin včetně Cařihradu, což by carskému impériu umožnilo získat volnou cestu z Černého do Středozemního moře. Proč Velké Británii vadila případná ruská expanze do oblasti Blízkého a Středního východu? Jak se nazývají černomořské úžiny, kterými vede v současnosti uznávaná geografická hranice mezi Evropou a Asií?
„Náš vlastní korespondent – Muž pro Times“
William Howard Russel jako první „válečný zpravodaj“ na světě (dobová karikatura časopisu Punch z roku 1881)
181
Zrušení nevolnictví a další reformy Alexandra II. Nový ruský car Alexandr I. byl stejně přesvědčeným samovládcem
jako jeho otec, na rozdíl od něj však uznával, že pro zachování
samoděržaví je nezbytné Rusko modernizovat. Negativní zkušenosti
z krymské války a množící se rolnická povstání proti nevolnictví jej
vedly k přijetí reforem, které ruskou společnost výrazně proměnily.
Roku 1861 zrušil Alexandr II. nevolnictví, mužici se stali osobně
svobodnými, přestali podléhat šlechtické soudní a policejní pravo-
moci. Rolníkům byla přidělena půda, kterou však museli statkářům
zaplatit nebo si její cenu odpracovat. I nadále zůstali občany druhého
řádu, většina z nich nemohla např. svobodně opustit svou vesnici. Pro
rolníky byla reforma velkým zklamáním, neboť očekávali, že budou
osvobozeni od veškerých závazků a půdu dostanou od státu zdarma.
Přesto znamenalo zrušení nevolnictví zásadní společenský převrat.
Statkáři získali výkupem rolníků z poddanství finanční prostředky,
které mohli investovat do nově vznikajícího těžebního a těžkého
průmyslu.
Záhy následovaly další změny, snad nejpodstatnější byla reforma
soudnictví. Po západoevropském vzoru byly zavedeny porotní soudy
s nezávislými soudci, jednání se stala veřejnými, obžalovaní měli
právo na obhájce. Tělesné tresty byly až na řídké výjimky zakázány.
Uvolnila se cenzura, začalo se rozvíjet školství a vzdělání bylo zpří-
stupněno širším vrstvám obyvatelstva. Byly zavedeny místní, městské
a krajské volené samosprávy, o celoruském zastupitelském sboru
však car v žádném případě neuvažoval. Poslední velkou reformou
byla reforma armády, díky níž došlo k postupné modernizaci
pozemního vojska i válečného loďstva. Vojenská služba byla z 25
zkrácena na šest let a byla zavedena všeobecná branná povinnost.
Reformy zeslabily revoluční vření a alespoň částečně uvolnily cestu
ke kapitalistickému podnikání. Započalo se s výstavbou železnic, stát
usiloval o rozvoj průmyslu a vývoz obilí.
Rusko bylo obrovskou říší se 130 miliony obyvatel a i přes svou
hospodářskou slabost zůstalo evropskou a asijskou velmocí. Carská
expanzivní zahraniční politika směřovala i na Dálný východ, kde
Rusko získalo na úkor upadající Číny rozsáhlou oblast kolem řek
Amur a Ussuri, včetně přístavu Vladivostok. V Evropě usilovalo
Rusko o proniknutí na Balkánský poloostrov, kde se střetlo se
zájmy Rakousko-Uherska, které po porážce v Itálii a Německu mělo
zájem o expanzi do jihovýchodní Evropy. Rusko zpočátku usilovalo o
dobré vztahy s Německem císařstvím, ale později se začalo orientovat
na spolupráci s Francií.
Lev Nikolajevič Tolstoj (1828–
1910) se jako mladý šlechtický důstojník podílel na hrdinné obraně Sevastopolu. Své zážitky z krymské války vylíčil v Sevastopolských povídkách.
Car Alexandr II. (1818–1881)
Oslabení ruského samoděržaví po
prohrané krymské válce se pokusili
využít Poláci a roku 1863 povstali
s cílem obnovit nezávislost Polska.
Povstání bylo stejně jako všechna
předchozí během jednoho roku
krutě potlačeno. Poláci ztratili
poslední zbytky své samosprávy,
násilná rusifikace pokračovala.
► Kterému státu prodal v roce
1867 ruský car za 7,2 miliónů
dolarů Aljašku?
► Jak jmenuje v současnosti
nejdelší železniční trať na světě,
která spojila na počátku 20. století
řídce osídlené, ale bohaté oblasti
Sibiře a Dálného východu
s evropskou částí Ruska?
◄ Florence Nightingalová [florans najtingejlová]
(1820–1910) byla britská ošetřovatelka, která se rozhodla od základu změnit špatné hygienické podmínky v polních lazaretech. Většina vojáků totiž umírala nikoliv v boji, ale následkem špatné hygieny na choleru, tyfus a krvavé průjmy. „Dáma s lampou“, jak ji přezdívali vojáci, svou obětavou prací zachránila tisíce vojáků. Henri Dunant na její adresu poznamenal: „Jsem zakladatelem Červeného kříže a tvůrcem Ženevské konvence, ale o úctu, které se mi dostalo, se dělím s jednou anglickou dámou. To, co mě přimělo jet během války do Itálie a na bitevní pole u Solferina a pomáhat, byl ten velký vzor, který nám Florence na Krymu dala.“
182
Atentát na Alexandra II. a návrat ke zpátečnické vládě
Pro většinu pokrokově smýšlející společnosti bylo však reformní
úsilí cara Alexandra II. zcela nedostatečné, na absolutistickém způ-
sobu vlády se přijatými reformami nic nezměnilo. Rusko i nadále zů-
stalo bez ústavy a parlamentu, veškerá moc byla v rukách cara,
označovaného též jako gosudar [gasudar], který se opíral o loajální
pravoslavnou církev, armádu, byrokratický aparát a tajnou policii,
tvrdě pronásledující jakékoliv kritiky režimu.
O svržení carského režimu usilovali mnozí ruští radikálové, často
nespokojení studenti. Tzv. narodnici (tajná organizace Narodnaja
volja = Svoboda lidu) se snažili agitací získat pro revoluci vesnické
masy, ale rolníci o ideály revoluce nejevili nejmenší zájem a dokonce
udávali agitátory carské policii. Poté, co pokus o vyvolání velkého
rolnického povstání selhal, přišlo nejradikálnější křídlo narodniků
s myšlenkou, že samoděržaví lze odstranit pouze přímou fyzickou
likvidací cara. Po mnoha neúspěšných atentátech byl car Alexandr II.
ruskými teroristy zabit roku 1881.
Zavraždění Alexandra II. k zavedení ústavní monarchie a parla-
mentního politického systému založeného na všeobecném volebním
právu však nevedlo, naopak Alexandrovi nástupci utužili samoděržaví
a celou řadu pokrokových reforem omezili či dokonce odvolali.
Nový car Alexandr III. (vládl v letech 1881–1894) připomínal
svými postoji svého děda. Atentátníci byli popraveni, řada dalších
odsouzena k těžkému žaláři či vypovězena na Sibiř. Revoluční
organizace během několika let tajná policie zlikvidovala, opět zesílila
cenzura, posílily pravomoci policie, univerzity se ocitly pod státním
dohledem. Změny ve společnosti, které vyvolalo panování jeho
předchůdce, však už nebylo možné zastavit. Nejdříve se jejich dů-
sledky projevily v hospodářské sféře. V posledních dvou desetiletích
19. století nastoupilo Rusko cestu urychlené industrializace.
1. Co bylo hlavní příčinou úspěchu britského impéria za vlády krá-
lovny Viktorie?
2. Které dvě hlavní politické strany ve Velké Británii soupeřily o
politickou moc a jaký byl jejich program?
3. Za jakých okolností vznikla Pařížská komuna a co bylo jejím
programem?
4. Kteří dva muži se nejvíc zasloužili o úspěšné sjednocení Itálie?
5. Jaké byly hlavní rysy zahraniční a domácí politiky Otto von
Bismarcka?
6. Jaké byl průběh a výsledky krymské války?
7. Jaké důsledky měla pro vnitropolitický vývoj v Rusku krymská
válka?
Dne 1. března 1881 bylo pěkné
počasí ohlašující jaro. Car Alexandr
II. si vyjel na slavnost výměny stráží.
Kolem třetí hodiny se vracel
v kočáře provázen kozáky do
Zimního paláce. Jel kolem
Kateřinského kanálu, když byla před
Michajlovským palácem hozena
bomba. Mnoho vojáků a civilních
osob doprovázejících cara bylo
raněno nebo zabito. Původce
atentátu Rysakov byl okamžitě
zadržen. Car zůstal nezraněn.
Vystoupil z kočáru a řekl:
„Prohlédněme si raněné.“ V tom
okamžiku mu padla pod nohy druhá
puma, která mu roztrhala obě nohy
a zohavila tvář. Car se v Zimním
paláci, kam byl odnesen, jen na
malou chvilku probral z bezvědomí.
Zemřel, aniž promluvil jediné slovo.
Bomba, která smrtelně zranila cara,
byla ukryta v mazanci.
(Dějiny Ruska, s. 265)
autoritativní – vyžadující
poslušnost vůči silnému jedinci
gosudar – z rus.: государь, od
poloviny 14. století označení
ruského vladaře; základem slova
государство = stát
Jaroslav Halada, Milan Hlavačka –
Světové výstavy – od Londýna
1851 po Hannover 2000 Franz Herre – Císařovna Evženie
Guy de Maupassant – Kulička
Libor Piruchta – Giuseppe
Garibaldi
Edvard Radzinskij – Alexandr II.
Lytton Strachey – Královna
Viktorie
Alan Percivale Taylor – Bismarck
Lev Nikolajevič Tolstoj –
Sevastopolské povídky
Královna Viktorie [The Young
Victoria], režie: Jean-Marc Vallée
(2009)
◄ Atentát na cara Alexandra II.
183