211 29. Občanská válka v USA – zrod světové velmoci Spojené státy americké prožívaly v první polovině 19. století bouřlivý rozvoj. Statisíce přistěhovalců ze „starého kontinentu“ – z Evropy, ale i Asie – sem přicházely hledat svobodu, práci a přede- vším lepší budoucnost. Díky přílivu podnikavých a odvážných lidí překročil na konci 50. let 19. století počet obyvatel Spojených států amerických hranici 31 milionů, jejich rozloha se během pouhých 80 let od získání nezávislosti téměř ztrojnásobila. Koupěmi i válečnými výboji se území USA rozšířilo na západě až k Tichému oceánu, na severu k Velkým kanadským jezerům a na jihu k hranicím Mexika. ▲ Územní expanze USA v 1. polovině 19. století Západně od řeky Mississippi se rozkládalo nezměrné území, jen řídce osídlené, ale bohaté, sahající až k Tichému oceánu. Velké plochy volné úrodné půdy lákaly nové osadníky, kteří se při kolonizaci dalekých a neznámých končin střetávali s původním indiánským obyvatelstvem. Pro ně postupující kolonizace znamenala ztrátu lovišť a po mnoha marných bojích s dobře vyzbrojenými a početnějšími bílými dobyvateli se nakonec museli přestěhovat do vyhrazených rezervací. Následkem bojů, hladomorů i vyčerpávajících pochodů indiánů do vzdálených rezervací zahynuly tisíce původních obyvatel Severní Ameriky, některé indiánské kmeny byly téměř vyhubeny. Zvětšující se rozloha a rostoucí počet obyvatel posílily sebevědomí nejdynamičtěji se rozvíjející země amerického konti- Sitting Bull (česky Sedící býk) (1831–1890) Ve které slavné bitvě porazil tento náčelník indiánského kmene Siouxů [sijuksú] 7. kavalérii, vedonou americkým plukovníkem Custrem [kastrem]? Koupě území: ● Louisiana od Francie za 15 milionů dolarů ● Florida od Španělska za 5 milionů dolarů ● Aljaška od Ruska za 7,2 milionů dolarů Které prostředí vylíčil ve svých románech Jack London [džek landn]? ► Zjistěte, v jakém roce získali američtí indiáni v USA plná občanská práva. ► V jakým podmínkách žijí potomci původního amerického obyvatelstva v současnosti? Který slavný americký spisovatel popsal atmosféru v USA před občanskou válkou očima dětských hrdinů? James Monroe, pátý prezident USA, byl ve funkci v letech 1817– 1825. Jeho prohlášení přednesené roku 1823 před americkým Kongresem se stalo základem programu zahraniční politiky USA označované jako Monroeova doktrína. Podle této doktríny ► Dobývání divokého Západu Za stopaři a lovci, za karavanami vozů, prérijních „škunerů“, se posléze rozvinuly koleje transkontinentálních železnic, přetínajících celý světadíl a spojujících východní pobřeží Ameriky s pobřežím Tichého oceánu na západě. Rodily se známé mýty divokého Západu, v nichž hlavní roli hrály zbraně a nesmlouvaví pistolníci.
Transcript
211
29. Občanská válka v USA – zrod světové
velmoci
Spojené státy americké prožívaly v první polovině 19. století
bouřlivý rozvoj. Statisíce přistěhovalců ze „starého kontinentu“ – z
Evropy, ale i Asie – sem přicházely hledat svobodu, práci a přede-
vším lepší budoucnost. Díky přílivu podnikavých a odvážných lidí
překročil na konci 50. let 19. století počet obyvatel Spojených států
amerických hranici 31 milionů, jejich rozloha se během pouhých 80
let od získání nezávislosti téměř ztrojnásobila. Koupěmi i
válečnými výboji se území USA rozšířilo na západě až k Tichému
oceánu, na severu k Velkým kanadským jezerům a na jihu
k hranicím Mexika.
▲ Územní expanze USA v 1. polovině 19. století
Západně od řeky Mississippi se rozkládalo nezměrné území, jen
řídce osídlené, ale bohaté, sahající až k Tichému oceánu. Velké
plochy volné úrodné půdy lákaly nové osadníky, kteří se při
kolonizaci dalekých a neznámých končin střetávali s původním
indiánským obyvatelstvem. Pro ně postupující kolonizace
znamenala ztrátu lovišť a po mnoha marných bojích s dobře
vyzbrojenými a početnějšími bílými dobyvateli se nakonec museli
přestěhovat do vyhrazených rezervací. Následkem bojů, hladomorů
i vyčerpávajících pochodů indiánů do vzdálených rezervací
zahynuly tisíce původních obyvatel Severní Ameriky, některé
indiánské kmeny byly téměř vyhubeny.
Zvětšující se rozloha a rostoucí počet obyvatel posílily
sebevědomí nejdynamičtěji se rozvíjející země amerického konti-
Sitting Bull (česky Sedící býk)
(1831–1890) Ve které slavné bitvě porazil tento náčelník indiánského kmene Siouxů [sijuksú] 7. kavalérii, vedonou americkým plukovníkem Custrem [kastrem]?
Koupě území:
● Louisiana od Francie za 15
milionů dolarů
● Florida od Španělska za 5
milionů dolarů
● Aljaška od Ruska za 7,2 milionů
dolarů
Které prostředí vylíčil ve svých
románech Jack London [džek
landn]?
► Zjistěte, v jakém roce získali
američtí indiáni v USA plná
občanská práva.
► V jakým podmínkách žijí
potomci původního amerického
obyvatelstva v současnosti?
Který slavný americký spisovatel
popsal atmosféru v USA před
občanskou válkou očima dětských
hrdinů?
James Monroe, pátý prezident
USA, byl ve funkci v letech 1817–1825. Jeho prohlášení přednesené roku 1823 před americkým Kongresem se stalo základem programu zahraniční politiky USA označované jako Monroeova doktrína. Podle této doktríny
► Dobývání divokého Západu
Za stopaři a lovci, za karavanami vozů, prérijních „škunerů“, se posléze rozvinuly koleje transkontinentálních železnic, přetínajících celý světadíl a spojujících východní pobřeží Ameriky s pobřežím Tichého oceánu na západě. Rodily se známé mýty divokého Západu, v nichž hlavní roli hrály zbraně a nesmlouvaví pistolníci.
212
nentu. Roku 1823 vyhlásil americký prezident James Monroe
[džejmz monrou] (1758–1831) směr zahraniční politiky své země,
známý jako Monroeova doktrína, na jejímž základě americká
diplomacie odmítala evropské zásahy do osvobozeneckého boje
v Latinské Americe a jakékoliv snahy Evropanů o rozšíření svého
koloniálního panství na americkém kontinentě.
Boj proti otrokářství
Od začátku 19. století se stále zostřovaly rozpory mezi
průmyslovým severem země a plantážnickým jihem, těžko
překonatelné rozdíly panovaly mezi oběma části USA i v otázce
přístupu k otroctví. Pro severní státy bylo otrokářství ekonomicky
nevýhodné a pro většinu občanů i morálně nepřijatelné, proto zde
bylo zrušeno již na konci 18. století. Hnací silou hospodářského
rozvoje v severních státech USA bylo svobodné podnikání založené
na osobní iniciativě jednotlivců a v takové společnosti bylo otroctví
zcela nadbytečné. Průmysl a obchod potřebovaly především dosta-
tek volné kvalifikované pracovní síly, schopné obsluhovat stroje a
tovární zařízení, kterou může podnikatel snadno najmout a lehce
propustit.
Plantážníci na Jihu naproti tomu necítili potřebu investovat do
budování průmyslu, nechtěli měnit svůj životní styl, založený na
využívání levné pracovní síly, díky níž obdělávali rozsáhlé plochy
plantáží s bavlnou a tabákem. Měli naopak v úmyslu tento typ
zemědělské velkovýroby spolu s otrokářstvím rozšířit i na nově
kolonizovaná území na Západě, proti čemuž se rezolutně stavěli
Seveřané. Na jakoukoliv kritiku ze Severu reagovali Jižané velmi
podrážděně, napětí zvyšovali i odpůrci otroctví (tzv.
abolicionisté), kteří nejen podněcovali veřejné mínění proti otro-
kářství, ale dokonce i pomáhali otrokům k útěku z Jihu do
svobodných států na Severu.
Nesmiřitelný rozpor mezi průmyslovým Severem a otrokářským
Jihem vyvrcholil v prezidentských volbách roku 1860, v nichž zví-
tězil vůdce republikánské strany, přesvědčený odpůrce otroctví,
Abraham Lincoln [ejbrhem linkoln] (1809–1865).
Válka Severu proti Jihu Na protest proti zvolení Abrahama Lincolna – zvaného „poctivý
Abe“ [ejp] – prezidentem USA se jižanské státy rozhodly odtrhnout
od Severu. Prvním, kdo Unii opustil, byla Jižní Karolína, po níž
brzy následovaly další státy, do jara 1861 jich bylo celkem 11.
V únoru 1861 byl na Jihu ustaven nový stát, tzv. Konfederace,
s vlastní vládou i prezidentem. Spojené státy se rozdělily na dvě
znepřátelená území. Prezident Abraham Lincoln prohlásil odtržení
nemají evropské mocnosti právo zasahovat do záležitostí nezávislých států na území amerického kontinentu, či jakoukoliv vojenskou akcí si rozšířit své koloniální panství na západní polokouli. USA by oba případy považovaly za ohrožení své bezpečnosti a amerických zájmů. Současně se však americká politika měla zdržet vměšování do záležitostí evropských států, pokud vývoj v Evropě přímo neohrožoval národní bezpečnost USA.
Zatčení Johna Browna [džona
brauna] John Brown (1800–1859), známý
odpůrce otroctví a bojovník za jeho zrušení, se se svou skupinou odhodlaných bojovníků zmocnil v městečku Harpers Ferry [harprs fery] skladiště zbraní, s nimiž se pak neúspěšně pokusil vyvolat ve Virginii rozsáhlé povstání otroků. Většinu vzbouřenců zlikvidovala armáda, těžce zraněný Brown byl zajat a soudem odsouzen k oběšení. Po popravě se stal John Brown symbolem protiotrokářských sil USA, legendou a hrdinou mnoha příběhů a písní. Jedna z písní o něm provázela bojující armády Severu v občanské válce. Zjistěte, jak zní text této slavné písně v češtině.
Abraham Lincoln se narodil
v rodině zchudlého farmáře v Kentucky [kentaky]. Po přestěhování rodiny do Illinois [ilinoa] pracoval jako dřevorubec, zemědělský dělník, vorař na Mississippi, obchodní příručí či poštmistr. Vystudoval práva a složil advokátské zkoušky. Jeho výřečnost a dobré vystupování mu brzy dopomohly k politické kariéře.
◄ Prodávání otroků
Otroci byli považováni za osobní majetek svých pánů, byli prodáváni a kupováni ve veřejných dražbách jako dobytek. Většina byla nakupována na práci na bavlníkových plantážích, kde bývaly tak těžké pracovní podmínky, že černoši po osmi až deseti letech následkem vyčerpávající dřiny umírali.
213
za protiústavní čin, rozhodl se zabránit rozpadu Spojených států i
vojenskou silou, vyzval proto jednotlivé státy Unie, aby povolaly
své občany do zbraně.
Občanská válka mezi Jihem a Severem propukla 13. dubna 1861.
Konfederace toho dne dobyla Fort Sumter [samtr], pevnost
v Charlestonu [čarlstnu], která sice ležela na konfederačním území,
ale jejíž posádka zůstala věrná Unii. Z počátku byla armáda Jihu
úspěšnější, neboť drtivá většina důstojníků tehdy nevelké
pravidelné armády USA pocházela právě z Jihu, kde uměl se zbraní
zacházet takřka každý svobodný muž. Konfederační armádu navíc
vedl velmi kvalitní generální štáb vedený zkušeným velitelem
Robertem Edwardem Lee [lí] (1807–1870). Naproti tomu v čele
armády Unie se střídali nepříliš schopní a často nerozhodní velitelé.
Od roku 1862 se však poměr sil postupně měnil ve prospěch Unie.
Jižanům docházely finanční prostředky i lidské zdroje, navíc se jim
nepodařilo získat podporu Velké Británie a Francie, největších
odběratelů bavlny, s jejichž pomocí Konfederace počítala. Americká
občanská válka se stala válkou nového typu – válkou moderní doby,
v níž o konečném výsledku rozhoduje především ekonomická převaha,
a ta byla jednoznačně na straně Unie.
Průmyslové severní státy měly k dispozici dostatek válečného materiálu a lidí. Proti
10 milionům obyvatel Jihu (z toho bylo ovšem 3,5 milionu otroků) stálo 21 milionů
Seveřanů, navíc kapacita průmyslu Severu byla oproti jižanskému čtyřnásobná. Na
Severu se např. vyrábělo 96 % všech lokomotiv a 97 % střelných zbraní. Unionistická
armáda neměla díky tomu nouzi ani o potravu, ani o ošacení. Velkou výhodou bylo i
to, že její početní stavy byly průběžně doplňovány – jak rekruty z řad četných
přistěhovalců z Evropy, tak otroky, kteří utíkali z jižanských plantáží. Jih byl naproti
tomu ve velké míře závislý na dovozu jak zbraní, tak i potravin, proto válečný plán
Unie hned od počátku konfliktu počítal s námořní blokádou konfederačních přístavů,
aby Jižané byli odříznuti od zámořských trhů, kde by mohli za prodanou bavlnu
nakoupit chybějící válečný materiál.
Několik měsíců po zrušení otroctví ovládl na jaře roku 1863
unionistický generál Ulysses Grant [ilesis] (1822–1885) řeku
Mississippi, čímž odřízl státy Konfederace od zásobování potravinami
z Texasu a z území „za řekou“. Rozhodující bitva občanské války se
odehrála počátkem července 1863 u Gettysburgu [getysberg] – ve
tři dny trvajícím krvavém střetnutí byl nakonec generál Lee
donucen k ústupu. Válka definitivně skončila v dubnu 1865 pádem
Richmondu [ričmondu], hlavního města Konfederovaných států
amerických.
Po založení republikánské strany se stal jejím předním členem, již od počátku svého působení v politice prosazoval zrušení otroctví. V roce1860 byl jako kandidát republikánské strany zvolen 16. prezidentem USA. Jeho hlavním cílem bylo udržet jednotu Spojených států, i za cenu vojenského konfliktu s jižanskými otrokářskými státy. Stal se obětí atentátu, 14. dubna 1865 jej ve Fordově divadle ve Washingtonu při slavnostním představení, pořádaném na oslavu skončení války, zastřelil jižanský fanatik, herec John Booth [džon búts]. Okolnosti atentátu nebyly nikdy zcela objasněny, Booth byl po dvanácti dnech dopaden a zastřelen dříve, než mohl promluvit.
● Oficiální název: Konfederované
státy americké
● Vlajka:
● Hlavní město: Richmond ● Prezident: Jefferson Davis
[džefrson dejvis] (1808–1889)
Jefferson Davis byl prvním a
zároveň posledním prezidentem Konfederace (1861–1865). Po skončení občanské války byl odsouzen za zradu, ale již po dvou letech byl propuštěn na kauci a nakonec roku 1869 zcela omilostněn.
► Zjistěte, na jaké straně ve
válce Jihu proti Severu stála
Virginie, kolébka americké
revoluce a boje za nezávislost.
► Kteří další významní
generálové se podíleli na vítězství
Severu?
► Zjistěte, jaký byl další osud
generála Ulyssese Granta.
◄ Vojáci Unie nosili modrou uniformu, barva Konfederace byla šedá. K oblíbeným zbraním této války patřily revolvery značky Colt typu Navy [kolt nejvy] nebo Army (vážily bezmála 1 kg). Moždíř ráže 43 mm používaly obě armády.
214
Výsledky občanské války V občanské válce padlo na obou stranách na 650 000 lidí, válečný
konflikt po sobě zanechala obrovské materiální škody. Vítězným
Seveřanům se podařilo obnovit územní celistvosti státu a prosadit
zrušení otroctví na celém území USA, které přijal v prosinci 1865
Kongres znovu obnovených Spojených států amerických jako 13.
dodatek americké ústavy. Černoši sice získali osobní svobodu, 14.
dodatkem ústavy z července 1868 dokonce i volební právo, oboje však
uplatňovali v praktickém životě jen velmi těžko.
Rozhodující vliv v USA získala po skončení války průmyslová a
finanční buržoazie Severu, která v jižanských státech zavedla
okupační správu. Vojáci a úředníci ze Severu dohlíželi na
hospodářskou obnovu válkou těžce postiženého Jihu a na zavádění
demokratizačních opatření, která měla omezit vliv jižanských
plantážníků a poskytnout politická práva černochům. V jejich
uplatňování jim ale bránily různé tajné rasistické organizace, mezi
nimiž nejvíce proslul Ku-Klux-Klan.
Pro období tzv. rekonstrukce Jihu (1865–1877) bylo typické
úsilí o vyrovnání hospodářských a politických rozdílů mezi Seve-
rem a Jihem a vytvoření jednotného vnitřního národního trhu. I
když se toto úsilí nepodařilo plně uskutečnit, byly vytvořeny pod-
mínky k tomu, aby se USA v krátké době přeměnily v hospodářsky
nejvyspělejší a vojensky nejsilnější velmoc světa.
Hospodářský rozmach Období po skončení občanské války bylo dobou industrializace a
rychlého hospodářského vzestupu, k němuž měly Spojené státy
americké všechny předpoklady. Významnou roli mezi nimi hrál
stabilní demokratický politický systém, bohatství nerostných
surovin a v nemalé míře liberální hospodářská politika vlády, která
prosazovala svobodu podnikání. Záleželo pouze na jednotlivci
samotném, na jeho schopnostech, píli, nápadu, odvaze riskovat či
cílevědomosti, jak svou příležitost „v zemi neomezených možností“
nakonec využije. Tehdy se zrodil legendární americký „selfmademan“
[selfmejdmen]. Právě v této době založili svá hospodářská impéria např.
pozdější „naftařský král“ John D. Rockefeller [džon rokifelr] (1839–
1937), zakladatel amerického automobilového průmyslu Henry Ford
(1863–1947) či vůdčí postava ocelářského průmyslu Andrew Carnegie
[endrjú kárnegi] (1835–1919).
K rozvoji amerického hospodářství přispělo i budování železnic,
které často vedlo ke konfliktům s indiány, přes jejichž kmenová území
tyto dráhy vedly. První transkontinentální železnice spojila východní
a západní pobřeží Severní Ameriky roku 1869. Krátce po ní propojily
Památník čtyř prezidentů USA Mount Rushmore [maunt rašmór]
v Jižní Dakotě Památník dokončený v roce 1941 se brzy stal symbolem Spojených států amerických a jako takový ho každoročně navštíví kolem dvou milionů turistů. Jedním ze čtyř amerických prezidentů, jejichž podoby byly vytesány do žulového masivu v Černých horách, je i prezident Abraham Lincoln. Zjistěte, které další prezidenti vedle Lincolna představuje tento americký památník.
Henry Ford a jeho úspěšný automobil Ford – model T
Henry Ford se stal průkopníkem moderní pásové velkovýroby a zakladatelem společnosti Ford Motor Company, která výrazně přispěla k rozšíření automobilismu v USA i ve světě.
Rozvoj amerického průmyslu úzce
souvisel s prudkým technickým
rozvojem, který přinesl světu
celou řadu technických
vymožeností.
Které technické vynálezy konce
19. století pocházejí z USA?
► Čím je světově proslulá
Carnegie Halle [kárnegi hól]?
◄ Kapitulace generála Edwarda Roberta Lee –
dne 9. dubna 1865 podepsal vrchní velitel jižanské armády generál Lee u Appomattoxu dohodu o kapitulaci – podpis této dohody znamenal ukončení čtyřleté války Severu proti Jihu.
215
další tratě místa těžby nerostných surovin, produkce obilí, či výroby
průmyslového zboží s odbytišti na domácím trhu, i s vývozními
přístavy, přes něž se bavlna, maso, obilí, petrolej, či první automobily
dostávaly do celého světa. Podél železnic se na řídce osídleném
vnitrozemí usídlovaly statisíce farmářů, kteří sem přicházely hospo-
dařit na finančně snadno dostupné půdě. Zlatokopové a horníci na
tomto území zase hledali štěstí v dobývání podzemí. V okolí že-
lezničních stanic postupně vznikala nová města a průmyslové
podniky.
Počet obyvatel USA dosáhl více než 90 milionů. Na tomto přírůstku
se významnou měrou podíleli přistěhovalci, jejichž příliv vyvrcholil
počátkem 20. století. Miliony vystěhovalců z chudých oblastí Evropy
a Asie zalidnily americká velkoměsta, kde pro rychle rostoucí prů-
mysl představovaly levnou pracovní sílu. Vedle Irů a Italů se ve větší
míře mezi imigranty objevovali také Němci, Poláci, Češi a Slováci,
Židé z východní Evropy, Číňané, Japonci a příslušníci dalších národů,
kteří hledali práci v hlavních průmyslových centrech, v ocelárnách v
Pittsburghu [pitsburku] či v Chicagu [šikágu], v textilkách St. Louisu
[sejnt lujs], v rafinériích ropy v Clevelandu [klívlend] nebo jako že-
lezniční dělníci. Konec století přinesl i první velké sociální konflikty,
množily se stávky, demonstrace a narůstala kriminalita. Přesto byla
životní úroveň amerických dělníků vyšší než většiny pracujících na
evropském kontinentě, v USA se proto až do 30. let 20. století
socialistické hnutí neprosadilo.
Americký imperialismus Pro rostoucí výrobu zboží potřebovali američtí průmyslníci nové trhy
i zdroje surovin, hospodářský růst byl logicky spojen s územní ex-
panzí. Po úspěšné válce se Španělskem roku 1898 ovládly Spojené
státy Kubu, Portoriko a o tři roky později i asijské Filipíny. Téhož
roku byly ke Spojeným státům připojeny Havajské ostrovy, díky
jejichž strategické poloze mohli Američané lépe expandovat do
Tichomoří. Vojenskými zásahy, okupací, nátlakem a finančními
investicemi se Američanům podařilo před vypuknutím první světové
války dostat do ekonomické (někdy se hovoří o tzv. dolarové
diplomacii) i politické závislosti většinu států Latinské Ameriky.
Američané např. podpořili v roce 1903 odtržení Panamy od Kolumbie,
aby si smlouvou s novou panamskou vládou zajistili kontrolu nad
chystaným kanálem. Panamský kanál, spojující Atlantik s Pacifikem,
byl slavnostně otevřen roku 1914.
1. Co bylo charakteristické pro Monroeovu doktrínu?
2. Jaký byl hospodářský rozdíl mezi Severem a Jihem před
občanskou válkou?
3. Které důvody vedly k vypuknutí občanské války v USA a v čem
se tato válka lišila od válek předchozích, co rozhodlo o jejím
výsledku?
4. Proč patří Abraham Lincoln k nejvýznamnějším prezidentům
v amerických dějinách?
5. Co umožnilo USA stát se po skončení občanské války
hospodářskou velmocí?
Společnost Union Pacific [junyjon
pesifik] byla založena v roce 1862 a dodnes patří k největším železničním společnostem v USA.
► Z jakých důvody vznikaly
v centrech amerických
velkoměst první výškové budovy
zvané mrakodrapy?
► Který havajský přístav se
proslavil jako tichomořská
základna ozbrojených sil USA?
doktrína – v současnosti označení
pravidel, jimiž se řídí zahraniční
politika určitého státu
imperialismus – velmocenská,
dobyvačná politika státu
selfmademan – člověk úspěšný
vlastním přičiněním
Ivan Brož – Hvězdy proti
hvězdám, americká občanská
válka 1861–1865 Margaret Mitchellová – Jih proti
Severu
Josef Opatrný – Amerika
v proměnách staletí; Poslední
indiánské války; Válka Severu
proti Jihu
Antonín Zhoř – Poctivý Abe
Gettysburg, režie: Ronald F.
Maxwell (1993)
Lincoln, režie: Steven Spielberg
(2012)
Scartlett (TV seriál), režie: John
Erman (1994)
Sever a Jih [North and South]
(TV seriál), režie: Richard T.
Heffron (1985–1986)
216
30. Svět na přelomu 19. a 20. století
Skvělá doba Evropa a USA zažívaly na přelomu 19. a 20. století období
hospodářského a kulturního rozkvětu i relativního blahobytu.
Už současníci nazývali nadneseně tuto dobu, kdy starý kontinent
nesužovaly žádné ničivé války, či epidemie, jako „skvělá doba“
(belle époque [bel epok]). S ještě větší nostalgií vzpomínali na tuto
dobu všichni ti, co na vlastní kůži zažili utrpení první světové války.
Žádná jiná doba nepřinesla v různých oborech tolik převratných
vynálezů a objevů, které by tak významně pozměnily a
zpříjemnily život člověka. S mnoha objevy z oblasti přírodních věd
a řadou technických vynálezů druhé poloviny 19. a počátku 20.
století se setkáváme běžně i dnes. Elektrické osvětlení se sice rychle
šířilo, ale v této době se zatím uplatňovalo většinou jen na
veřejných prostranstvích a třeba v divadlech, v měšťanských
domácnostech se však svítilo plynovými lustry, venkovské
světnice osvětlovaly většinou petrolejové lampy.
Po silnicích jezdily vedle povozů a kočárů tažených koňmi stále
častěji motocykly a automobily, k jejichž pohonu sloužil nově ob-
jevený spalovací motor. Automobil přestal být kuriozitou a sloužil
k přepravě osob i nákladu. Dopravu ve velkých městech běžně ob-
starávaly elektrické tramvaje, začaly se objevovat dokonce i první
autobusy. K překonávání velkých vzdáleností mezi lidmi přispívaly
vedle železnice a parolodní dopravy i zcela nové technické
vynálezy – telegraf a telefon. Na obloze byly zatím jen výjimečně
k vidění létací stroje lehčí než vzduch – balony, vzducholodě – i
první motorová letadla.
Objevy v lékařství a změny ve zdravotnické péči snížily zejména
dětskou úmrtnost, počet obyvatelstva v Evropě neobyčejně
vzrostl. Špitály, původně útulky pro nemajetné, se postupně měnily
v moderní nemocnice, při jejichž výstavbě se již pamatovalo na
oddělené pavilony, které měly bránit šíření nákazy. Po objevu
mikrobů v roce 1876 se zaváděla základní hygienická opatření –
sterilizace chirurgických nástrojů a dezinfekce sálu. O pacienty se
staraly odborně vyškolené pracovnice, ošetřovatelky, Vznikla i stře-
diska péče o děti. Řada Evropanů hledala novou životní příležitost mimo přelidněnou Evropu, stěhovali se za lepším životem do Se-
verní a Latinské Ameriky, nebo kolonií v Africe či Asii.
Vědecké objevy, technické vynálezy, zlepšující se sociální i zdra-
votní podmínky, vedly Evropany k víře v pokrok a lepší budouc-
nost. Evropská civilizace svou podnikavostí překonala během jed-
noho století všechny předchozí kultury, moderní technologie dobyly
postavení ve světě v oblasti hospodářství, kultury i diplomacie.
Vedle dělnictva početně vzrostla na počátku 20. století zejména
střední třída. Tvořili ji spolu s menšími podnikateli a malorolníky
především představitelé inteligence, lékaři, lékárníci, právníci, uči-
telé, notáři a jiní státní zaměstnanci, kteří spolu s panem farářem
patřili k elitě každého většího i menšího města. Státní služba – v
úřadech, na poště, u železnice, ve školství – byla vyhledávaným za-
městnáním. Měla nejen společenskou prestiž, ale poskytovala oproti
soukromé sféře jistotu stálého pevného platu, a dokonce penze.
Nádraží Saint Lazare [san lazar] v Paříži
První vzducholodě, tj. létající
stroje lehčí než vzduch, vzlétly již koncem 18. století. V polovině následujícího století je už poháněl parní stroj, byly však jen těžce ovladatelné. Zásadní změnu přinesla vzducholoď německého konstruktéra Ferdinanda von Zeppelin [fon cepelin] (1838–
1917). Jeho řiditelná vzducholoď se spalovacím motorem na krátký čas ovládla vzdušný prostor. Deset let po prvním úspěšném letu zajišťovaly zeppeliny od roku 1910 pravidelnou civilní leteckou dopravu. Zjistěte, jaký byl osud těchto řiditelných vzducholodí po první světové válce.
Louis Blériot [luj blério] (1872–
1936), průkopníkem letectví, jako první přeletěl v červenci 1909 kanál La Manche. Na letadle pojmenova-ném po tomto odvážném letci vzlétl do vzduchu i první český pilot. Jak se jmenoval první český letec, který v roce 1911 absolvoval svůj první veřejný let v Čechách, a jakou při svém letu překonal vzdálenost?
► Který umělecký styl si na
počátku 20. století oblíbili bohatí
měšťané při výzdobě svých
příbytků?
217
Zárukou společenského uplatnění a vzestupu bylo především
kvalitní vzdělání, pro děti z venkova bylo úspěšné studium jedinou
cestou, jak se vymanit ze stereotypu venkovského života
provázeného celoživotní fyzickou dřinou.
Zatímco život na venkově se oproti minulosti příliš nezměnil, lidé
ve městech měli díky technickým vynálezům využitým v praxi
život jednodušší, zbývalo jim i více volného času, který mohli
věnovat svým zálibám, zájmovým spolkům, divadlu, oblíbenými se
staly nedělní výlety „za město“ do přírody, nebo letní pobyty na
venkově u přátel či příbuzných. Organizovaná zábava se stala
velmi výnosným podnikáním, do módy přišlo cestování po Evropě.
Zásluhou husté sítě železnic se cesty do lázní, k moři či na oblíbené
dostihy staly dostupné i pro sociálně slabší skupiny obyvatel.
Velký zájem projevovali lidé i o politiku, která přestala být v této
době záležitostí úzké privilegované skupiny, ale získala masový
charakter. Každá sociální vrstva si postupně vytvořila vlastní poli-
tickou stranu, hájící jejich specifické zájmy.
Ve všech vrstvách společnosti kvetl čilý společenský život,
v každém i sebemenším městě a i na venkově působil čtenářský
hasičský sbor, či myslivecký spolek, jež pravidelně pořádaly plesy s
oblíbenými tombolami a loteriemi.
Důležitým znakem moderního životního stylu se stal organizo-
vaný sport, který byl oblíbenou zábavou bohatých i chudých.
Příjemný způsob odpočinku po práci poskytovaly vedle lehké a
těžké atletiky, gymnastiky to byla i kopaná, ragby, cyklistika, tenis,
turistika, plavání, bruslení a lyžování.
Ve sportu se brzy uplatnily i nové technické vynálezy. Roku 1900
se konaly první mezinárodní automobilové závody Paříž – Lyon, o
tři roky později se uskutečnil první ročník dodnes slavného
cyklistického závodu Tour de France [túr d fráns]. Baron Pierre de
Coubertin [pijér d cubertán] (1863–1937) oživil antické
olympijské hry, které se poprvé konaly roku 1896 v Athénách, s
cílem, aby sport pomohl zmírnit nepřátelství mezi národy. V
úvodním projevu při zahájení první novodobé olympiády mimo jiné
pronesl: „Telegraf, železnice, telefon, náruživé vědecké bádání,
kongresy a výstavy očividně udělaly pro mír víc než všechny smlouvy
a diplomatické dohody. Doufám, že atletika bude ještě mnohem
účinnější.“ Olympiády se však bohužel staly spíše příležitostí pre-
zentovat svou politickou prestiž a národní sebevědomí.
Cyklistický klub v Bouloňském [buloňském] lesíku
Cena Jiřího Gutha-Jarkovského
nejstarší české sportovní ocenění. Jiří Stanislav Guth-Jarkovský (1861–1943) byl mimořádnou osobností s velmi širokými zájmy. Přestože sám žádný sport osobně nepěstoval, zasvětil propagaci sportu celý svůj život. V roce 1896 se osobně zúčastnil i prvních olympijských her, zásluhou Pierra de Coubertina se stal dlouholetým členem Mezinárodního olympijského výboru. Roku 1899 založil Český olympijský výbor
(na obr. dále současný znak), jeho zásluhou se Češi zúčastnili hned druhé olympiády v Paříži. S Coubertinem jej spojovala i snaha zavést na školách povinnou tělesnou výchovu.
J. S. Guth-Jarkovský byl i předsedou Klubu českých turistů a redaktorem časopisu Turista. Do povědomí široké veřejnosti se však zapsal především svými příručkami o pravidlech slušného chování. Zjistěte, jakou funkci zastával na Pražském hradě krátce po vzniku Československa.
◄ Fotbal našel nadšence i u nás. Roku 1892 vznikl klub SK Slavie, o necelý rok později byl založen pražský fotbalový klub AC Sparta. První slavné derby Sparta – Slavie se odehrálo v roce 1896 na Císařské louce v Praze, výsledek byl 0:0. Proč byla pro tyto sportovní kluby vybrána právě tato jména, na co odkazují?
◄ Jako první začali s rekreační turistikou již v polovině 18. století bohatí Britové. Zakladatelem první moderní cestovní kanceláře byl Thomas Cook [tomas kuk] (1808–1892), který již roku 1863 zorganizoval první
zájezd do Švýcarska, vyhledávaného cíle zámožných turistů. Cookova firma nabízela i cesty mimo Evropu, vedle USA např. i do Egypta. K rozvoji cestovního ruchu přispěl Cook i zajímavým nápadem používat místo peněz cestovní šeky.
218
Monopoly a kartely Hospodářský růst ve vyspělých státech provázela i koncentrace vý-
roby, tzn. růst velkých průmyslových podniků na úkor malých. Na
přelomu 19. a 20. století vedl tento přirozený proces ke vzniku tzv.
monopolů, schopných diktovat ceny bez obav z konkurence.
Monopoly jsou obrovské průmyslové podniky, které se snaží získat na trhu výhradní
(to jest monopolní) postavení ve svém oboru. Monopoly likvidují konkurenci tzv.
cenovou válkou, to znamená, že na čas výrazně zlevní cenu zboží, s níž nemůžou
jejich konkurenti soutěžit, po ovládnutí trhu zboží opětovně zdraží.
Pro vedoucí průmyslové podniky se jako nejvýhodnější cesta
k maximalizaci zisků ukázaly vzájemné dohody o cenách zboží a sfé-
rách vlivu, tzv. kartely. Průmysloví giganti získali postupně kontrolu
nad celým procesem výroby – od těžby surovin až po konečnou pro-
dukci zboží. Jejich ekonomická převaha jim umožňovala zasahovat i
do politiky. Vynucovaly si na vládách zavedení vysokých dovozních
cel, která by je chránila před zahraniční konkurencí, a poskytla tak
domácímu zboží výhody na trhu, získávaly výhodné vládní zakázky,
státní dotace a často i daňové úlevy.
Pod tlakem veřejnosti byly vlády a parlamenty nuceny přijímat pro-
timonopolní zákony, které měly zabránit nebezpečnému slučování. V
případě tzv. přirozených monopolů, tedy tam, kde je konkurence ve
stejném regionu jen stěží představitelná (výroba elektřiny, plynu, roz-
vod vody, kanalizace), vlády určovaly i ceny výrobků a služeb.
Omezování vlivu monopolů bylo jen jedním z příkladů, kdy stát začal
stále silněji zasahovat do hospodářství. Pod vlivem sociálně demo-
kratických stran stále častěji vstupoval stát i do vztahů mezi
podnikateli a jejich zaměstnanci, které do té doby pod vlivem
hospodářského liberalismu nijak regulovány nebyly.
Sociální otázka S rozvojem velkoprůmyslu se především v Evropě rozšiřovala so-
ciální hnutí dělníků, zpočátku velmi spontánní, ale postupem času
organizovaná odbory, jejichž prostřednictvím mohli dělníci vyjedná-
vat se zaměstnavateli o zlepšení pracovních podmínek, zvýšení platů,
či se bránit propouštění. Vliv odborů do konce 19. století výrazně
stoupl a v mnoha vyspělých zemích s nimi začaly vlády vyjednávat o
zlepšení životních podmínek dělníků, ve Francii dokonce zástupci
sociálně demokratické strany zasedli i ve vládě. Jedním z jejich hlav-
ních požadavků bylo zavedení osmihodinové pracovní doby.
Zásluhou státu, který vstupoval do vztahu mezi zaměstnanci a za-
městnavateli z obav před sociálními bouřemi, byla postupně omezena
práce žen a dětí, zkracována pracovní doba a zaváděna pravidla bez-
pečnosti práce. Průkopníkem tzv. sociálního zákonodárství bylo
bismarckovské Německo. V 80. letech 19. století zde bylo zavedeno
povinné pojištění dělníků pro případ úrazu, nemoci, invalidity či stáří.
Na placení pojištění se vedle dělníků musel podílet i jejich zaměstna-
vatel a v některých případech dokonce i samotný stát. Německé soci-
ální zákonodárství se stalo vzorem i pro ostatní evropské státy. Ob-
dobné zákony byly přijaty i v Rakousko-Uhersku, Francii, Itálii a na
počátku 20. století i v carském Rusku.
Sociální reformy byly často důsledkem tlaku stále silnějšího
národního
Pohled na závod firmy Krupp v Essenu (včetně dělnických
domků). Koncern Krupp byl ke konci 19. století jedním z prvních strojírenských monopolů. Podobné postavení měly v chemickém a elektro-technickém průmyslu také firmy AGFA či Siemens. V jakých oborech uvedené firmy podnikají v současnosti?
Sociální napětí bylo typickým
znakem společnosti na počátku 20. století
Joseph Fourier [žozef furijé]
(1768–1830), francouzský matematik, jako první roku 1827 varoval před nebezpečím ohřevu atmosféry emisemi oxidu uhliči-tého. Rostoucí industrializaci doprovázelo totiž zhoršování životního prostředí. Na nebezpeč-né důsledky průmyslových exhalací upozorňoval např. švédský vědec Svante Arrhenius (1859–1927),
který jako jeden z prvních popsal v roce 1896 důsledky tzv. skleníkového efektu. Varování vědců však nenašla v této době větší odezvu.
219
mezinárodního dělnického hnutí. Socialisté vyzývali dělníky, aby
se spojili proti společným nepřátelům, solidarita se projevovala
např. i v pomoci radikálům, kteří byli ve svých zemích
pronásledováni. K nejznámějším politickým emigrantům patřili
např. Karel Marx, Michail Alexandrovič Bakunin (1818–1876) a
později i Vladimír Iljič Lenin (1870–1924), kteří nalezli azyl ve
Velké Británii a ve Švýcarsku. Mnozí socialisté se domnívali, že
společnost lze přeměnit postupně prostřednictvím přesvědčování a
zavedením všeobecného volebního práva. V opozici vůči nim stáli
stoupenci revoluce proletariátu.
Radikálové však nebyli jednotní. Auguste Blanqui [ógist blanki] (1805–1881) a
jeho přívrženci tvrdili, že revoluce je záležitostí malé skupiny profesionálů.
Oproti tomu německý filozof a politický ekonom Karel Marx prosazoval
myšlenku světové revoluce, založené na mezinárodní spolupráci masového
socialistického hnutí. Spolu s Fridrichem Engelsem vypracovali jednu
z nejvlivnějších teorií socialismu, označovanou jako marxismus. Fridrich Engels se
podílel v roce 1889 na vzniku tzv. II. internacionály označované jako Dělnická
nebo také Sociálnědemokratická internacionála, v níž měli marxisté jasnou převahu,
neboť z ní byli stoupenci Blanquiho vyloučeni.
Co bylo podle marxistů cílem „světové revoluce“ a kdo měl stát v jejím čele?
Jak marxistická teorie ovlivnila 20. století?
Na přelomu století v socialistickém hnutí převládl vliv umírněných
socialistů, kteří prosazovali boj za zlepšení postavení dělníků pro-
střednictvím sociálních reforem.
První ruská revoluce (1905–1907) Po smrti cara Alexandra III. se roku 1894 ujal vlády jeho syn Mikuláš
II. (vládl v letech 1894–1917). Rusko bylo stále zaostalým převážně
zemědělským státem, ve druhé polovině 19. století však zasáhla Rusko vlna
industrializace, doprovázená růstem počtu městských obyvatel, především
továrních dělníků. V roce 1905 žilo v Rusku téměř 150 milionů lidí, jejich
otřesné životní podmínky se na rozdíl od ostatních evropských států nijak
nezlepšily. Rolníci na venkově stejně jako dělníci ve městech žili v bídě,
sužovala je dlouhá pracovní doba, bydleli v hygienicky nevyhovujícím
prostředí, měli minimální přístup ke vzdělání.
Rostoucímu sociálnímu a politickému napětí ve společnosti se místo
potřebných reforem snažil Mikuláš II. čelit výbojnou zahraniční politikou
Internacionála – slavná dělnická
hymna vznikla v roce 1871 Zjistěte, ve které zemi sloužila tato píseň jako státní hymna.
Karel Marx (1818–1883)
◄ Svátek práce – 1. máj, mezinárodní dělnický svátek, se pravidelně
slaví od roku 1890. Svátek práce zavedla v roce 1889 II. internacionála na paměť vypuknutí stávky amerických dělníků v Chicagu, kteří 1. května 1886 demonstrovali za zavedení osmihodinové pracovní doby. Při stávce téměř 300 tisíc dělníků došlo ke střetu protestujících s pořádkovými silami, při nichž přišlo několik dělníků o život, pět anarchistů bylo po zkonstruovaném procesu později popraveno. V českých zemích se Svátek práce poprvé slavil v roce 1890 na Střeleckém ostrově v Praze. Který český spisovatel a novinář tuto událost zachytil ve svém slavném fejetonu „1. máj“? Zjistěte, proč a odkdy se začal slavit Mezinárodní den žen (MDŽ).
► Sociálními otázkami se zabývala i katolická církev, svědčí o tom papežský list z roku 1891, nazývaný podle úvodních slov Rerum novarum. Nová sociální doktrína církve, kterou vyhlásil papež Lev XIII. (1810–1903, na obr. vpravo), zásadně odmítla třídní boj
a násilné řešení sociálních problémů. Současně uznala právo dělníků na spravedlivou mzdu, kritizovala liberální kapitalismus. Proti preferování sobeckých zájmů a osobního prospěchu zdůrazňovala návrat k hodnotám křesťanské solidarity a desatera. Pod vlivem tohoto dokumentu vznikly v řadě katolických zemí křesťansko-sociální strany, které mnohde získaly i poměrně velký politický vliv.
220
v oblasti Dálného východu. Válka s Japonskem se však pro špatně
připravené, nedostatečně vyzbrojené a vojensky zaostalé carské Rusko stala
katastrofou. Nečekaná porážka v rusko-japonské válce (1904–1905) měla
pro Rusko dalekosáhlé negativní důsledky. Válečné výdaje a nedostatek
potravin vyostřily napětí v zemi, které v lednu 1905 přerostlo v první ruskou
revoluci.
Podnětem k revoluci se stala tzv. krvavá neděle 22. ledna 1905. Pokojné dvousettisí-
cové procesí směřovalo k Zimnímu paláci v Petrohradě, aby caru Mikuláši II. pře-
dalo petici, v níž žádalo zlepšení pracovních podmínek, svobodu tisku a svolání
ústavodárného shromáždění. Na pokojné demonstranty zaútočilo vojsko, střežící
carské sídlo. Výsledkem bylo krveprolití, při němž přišlo o život několik set osob.
Mikuláš II. v době masakru sice v Zimním paláci nebyl, v očích většiny Rusů byl
„báťuška car“ jako „gosudar“ za tragédii jednoznačně zodpovědný.
Po masakru v Petrohradě propukly na mnoha místech Ruska stávky,
demonstrace a rolnické nepokoje. Situaci neuklidnily ani carovy
sliby, že svolá parlament. Vzpoury propukly dokonce i v samotné ar-
mádě, největší ohlas mělo vzbouření námořníků na křižníku Po-
těmkin. Na podzim roku 1905 dosáhla revoluce vrcholu, když byla
v zemi vyhlášena generální (všeobecná) stávka. Car Mikuláš II. byl
nucen vydat tzv. říjnový manifest, jímž přislíbil zavedení občanských
svobod a svolání celoruského zákonodárného orgánu, tzv. dumy, na
základě voleb. Slib ústavy velkou část liberální opozice uspokojil, akce
radikálů byly postupně vojensky potlačeny. Car Mikuláš II. sice svolal
státní dumu, ale již roku 1907 ji rozpustil a vládl stejně jako jeho před-
chůdci absolutisticky. Pouze v případě rolníků se vláda odhodlala
k významnější reformě.
O zmírnění sociálního napětí se pokusil předseda vlády Pjotr Stolypin (1862–1911).
Snažil se svými agrárními reformami posílit malé a střední rolníky, kteří se měli
stát hlavní oporou carského režimu. Rolníci mohli začít vystupovat z občin a začít
svobodně obchodovat s obilím, byli dokonce osvobozeni od placení poplatků za
vykoupenou půdu. Vláda se snažila podporovat i osidlování odlehlých oblastí. Sto-
lypinova snaha však nepřinesla očekávaný efekt a sám premiér se stal v roce 1911
obětí atentátu, čímž jakékoliv pokusy o změny v Rusku ustaly.
Přestože došlo v Rusku v letech 1905–1914 k výraznému prů-
myslovému rozvoji a dokonce zavedení povinné čtyřleté školní do-
cházky, patřila tato země i nadále vzhledem k malé míře gramot-
nosti a nízké životní úrovni obyvatel k nejzaostalejším státům Ev-
ropy. Hospodářská a politická slabost Ruska se naplno projevila v
první světové válce, jež urychlila definitivní zhroucení zaostalého
carského režimu.
Mikuláš II. (1868–1918) – poslední
ruský car s manželkou Alexandrou Fjodorovnou (v historických kostýmech na plesu v roce 1903). Zjistěte, jaký byl osud carské rodiny po druhé ruské revoluci v roce 1917.
O vzpouře námořníků na křižníku Potěmkin byl natočen i stejno-jmenný film Sergeje Michailoviče Ejzenštejna (1898–1948).
Carský pár „jako loutky“ v rukách Rasputina (dobová
karikatura). Zásluhou čeho získal Rasputin na cara Mikuláše II. takový vliv?
O popularitě Rasputina svědčí i úspěšný singl skupiny Boney M. z roku 1978 (viz obr. dole)
◄ Krvavá neděle
– střelba do
dělníků před
Zimním palácem v
Petrohradu
221
Emancipační hnutí Ženská otázka byla vedle problematiky dělnictva jednou ze stě-
žejních sociálních otázek. Konec 19. století přinesl změny i v posta-
vení žen. Průměrný věk žen se zásluhou lepší lékařské péče i život-
ních podmínek prodloužil a zároveň se snížil počet let, která žena
strávila péčí o děti. Industrializace a technický pokrok vedl ke
vzniku řady nových zaměstnání, které mohly ženy vykonávat. Pra-
covaly jako dělnice v továrnách, prodavačky v obchodních domech,
telefonistky nebo jako sekretářky v kancelářích. Stále větší počet žen
potřeboval pro své povolání potřebnou kvalifikaci, přístup ke
vzdělání však měly velmi omezený. První střední školy pro dívky
byly otevřeny až v poslední třetině 19. století (1871 ve Velké
Británii, 1884 ve Francii), postupně umožnily ženám studium
i některé evropské univerzity. Ženy se začaly výrazně prosazovat
i v umění, zejména v literatuře, zásluhou Marie Curie-Sklodowské
i ve vědě. Mezinárodní respekt si svou odvahou a obětavostí
vydobyly ošetřovatelka Florence Nightingalová, nebo Maria
Montessoriová (1870–1952). Ve vyspělých evropských státech bylo
od druhé poloviny19. století již běžné, že ženy mohly vlastnit
majetek, nebo dokonce podnikat, neměly však žádná politická práva.
Ženské hnutí se vedle přístupu ke vzdělání soustředilo i na boj za
přiznání volebního práva. Jako první jej získaly ženy na Novém
Zélandu (1893) a v Austrálii (1902), v Evropě jej první uzákonilo
Finsko (1906) a Norsko (1913). Zásadní zvrat přinesla v této otázce
až první světová válka, která postavení žen výrazně zlepšila. Do
boje o emancipaci žen se zapojila i řada mužů. Ve Velké Británii
hájil v britském parlamentu už v 60. letech 19. století zájmy žen
filozof a politický ekonom John Stuart Mill [džon stjuart] (1806–
1873), v českém prostředí ženské hnutí podporovali např. cestovatel
Vojtěch Náprstek (1826–1894), sociolog Tomáš Garrigue
Masaryk, nebo mladí umělci z hnutí Česká moderna.
Židé se během 19. století stali v naprosté většině evropských zemí
plnoprávnými občany. Jejich úspěchy v obchodu, bankovnictví a
průmyslu, v umění a ve vědě znovu probudily u méně úspěšných
lidí protižidovské postoje, které však již na rozdíl od předchozího
období nebyly motivovány nábožensky, ale rasově. Vlna
antisemitismu zasáhla koncem 19. století celou Evropu. Jako
obrana před sílícím nepřátelstvím vůči Židům se zformovalo nacio-
nální židovské hnutí – sionismus, které usilovalo o návrat Židů do
Palestiny a založení vlastního židovského státu.
Projevem rostoucího antisemitismu v Evropě byla i Dreyfusova aféra [drejfu-
sova]. Roku 1894 byl ve Francii obviněn židovský důstojník Alfréd Dreyfus
(1859–1935) ze špionáže ve prospěch Německa a na základě zfalšovaných dů-
kazů odsouzen za vlastizradu k doživotí. Přestože byl pravý viník nakonec odha-
len, Dreyfus propuštěn nebyl. Na jeho obranu se postavila řada významných
osobností v čele s Emilem Zolou, který roku 1899 uveřejnil v novinách svůj ote-
vřený dopis francouzskému prezidentovi s názvem J'accuse! [žakís] (Žaluji!),
v němž žádal o nové prošetření Dreyfusova případu. Kapitán Dreyfus byl
propuštěn po 12 letech věznění jen díky neúnavnému úsilí své rodiny a přátel.
Mezi reportéry, kteří přinášeli zprávy o soudu, byl i rakouský židovský novinář
Theodor Herzl [hercl] (1860–1904), který na vlastní oči viděl protižidovské
demonstrace ve Francii a uvědomil si, že Židé nejsou v Evropě v bezpečí, a stal
se proto zakladatelem sionistického hnutí.
První dívčí gymnázium ve střední
Evropě bylo otevřeno roku 1890
v Praze, dostalo název Minerva.
Cesta k jeho založení byla velmi
komplikovaná, postoj mužské
populace k ženskému vzdělání
výstižně vyjádřil jeden Pražan,
který na žádost o příspěvek na
dívčí školu reagoval slovy:
„To tak, ženské budou studovat!
To bych si radši tuhle ruku u
samého ramene usekl, než abych
přispíval na takové zvrácenosti!”
Zjistěte, kdo se zasloužil o vznik
této instituce a co jej k tomu
vedlo.
Výjimečná pedagožka Maria Montessoriová prosazovala
moderní vzdělávací metody, jejím stěžejním heslem bylo „Pomoz mi, abych to dokázal sám“. Úkolem dospělých je podle ní, aby dítě vlastními silami a svým tempem získávalo nové vědomosti a dovednosti, vrůstalo do světa, který ho obklopuje.
Bojovnicím za volební právo se říkalo sufražetky. K prosazení
svých požadavků využívaly tyto aktivistky všechny dostupné prostředky – od distribuce letáků a pouličních demonstrací až po přivazování se řetězy k budově parlamentu nebo ničení obrazů v galeriích.
Humanita a pacifismus Zlepšující se životní podmínky v Evropě posílily i mezinárodní hu-
manitární cítění. V roce 1864 byl založen Mezinárodní červený kříž
a přijata Ženevská konvence, která stanovila podmínky pro zacházení
s válečnými zajatci. Červený kříž byl jedním ze směrů, které usilovaly
o odstranění válek vůbec. Roku 1899 se v Haagu konala první mírová
konference, o osm let později zde vznikl Mezinárodní soudní dvůr,
jehož úkolem bylo řešit spory mezi jednotlivými státy mírovou cestou.
Nepatrný úspěch měly i pokusy zakázat některé druhy zbraní a kont-
rolovat zbrojení. Pacifismus, jehož zastánci odmítali válku jako způ-
sob řešení vzájemných sporů, nakonec v boji s rostoucí agresivitou
nacionalismu, prosazujícím zájmy vlastního národa na úkor ostatních
jakýmikoliv prostředky, neuspěl.
Imperialismus a kolonialismus V letech 1880 až 1914 si evropské velmoci spolu s USA a Japon-
skem rozdělily svět ve formě kolonií a zájmových sfér. Tyto vel-
moci usilovaly o kolonie především z hospodářských, ale i vojensko-
strategických důvodů. Moderní průmysl vyspělých zemí potřeboval
odbytiště pro stále rostoucí produkci průmyslových výrobků, domácí
trhy byly již nasycené. Sto let od začátku průmyslové revoluce byly
zásoby důležitých nerostných surovin v řadě zemí již vyčerpány,
kolonie tak představovaly pro mateřské země vítané nové zdroje
levných surovin. Evropské velmoci zabíráním oblastí v Africe a
v Asii řešily i aktuální problém s přelidněním a chudobou –
v koloniích mohli přistěhovalci z Evropy získat levně půdu, anebo
nalézt uplatnění i v koloniální armádě či správě.
Výboje jednotlivých států a vytváření rozsáhlých říší – impérií –
bylo vedle bouřlivě se rozvíjejícího kapitalismu dalším typickým ry-
sem konce 19. století. Do značné míry tím byl i vykoupen „klid
zbraní“ v Evropě. Největší koloniální říši vytvořila do závěru 19.
století Velká Británie, následovaná Francií.
Nemalá koloniální území ovládly i Německo a Itálie, přestože tyto
nové evropské státy začaly svou koloniální říši budovat s velkým
zpožděním. Stejně úspěšné impérium jako Velká Británie vybudovalo
i carské Rusko, které však na rozdíl od ostatních koloniálních velmocí
připojovalo obsazené oblasti přímo ke svému území (Zakavkazsko,
Střední Asie, Dálný východ).
Vedle kolonií existovaly ve světě i tzv. polokoloniální státy, které
formálně sice samostatné, ve skutečnosti však hospodářsky i politicky
závislé na některé z velmocí. Týkalo se to Latinské Ameriky, kterou
hospodářsky ovládlo USA, Osmanské říše či Číny.
Koloniální expanzi Evropané odůvodňovali materiální a duchovní
► Kdy bylo uzákoněno volební
právo pro ženy u nás?
Karolína Světlá (1830–1899),
jedna ze známých českých spisovatelek, spolu s Vojtou Náprstkem založila v roce 1865 první ženský spolek u nás – Americký klub dam. Kromě
osvětových přednášek spolek pořádal i různé exkurze, členky se kromě vzdělávání zabývaly i charitativní činnosti. Zjistěte, proč tento ženský spolek nesl právě tento název. Které spisovatelky se proslavily v 19. století?
William Booth [viljem bús] (1829–1912) založil v chudinských čtvrtích východního Londýna roku 1865 Křesťanskou misi, známou jako Armáda spásy, která se proslavila
zejména rozdáváním polévky pro chudé. Byl jedním z těch, kdo se snažil dělníkům jejich těžký život alespoň trochu ulehčit.
◄ Rozloha kolonií evropských
mocností v letech 1800 a 1914
Cecil Rhodes [sesl rouds] (1853–
1902) byl hlavním představitelem imperialismu konce 19. století. Jako spolumajitel diamantových dolů organizoval britské koloniální výboje
223
převahou bílé rasy, vůči domorodému obyvatelstvu se proto chovali
nadřazeně. Časté vzpoury původních obyvatel proti zotročování,
zabírání nejlepší zemědělské půdy a drancování přírodního bohatství
končily často krvavou porážkou domorodců. V některých oblastech
Afriky, např. v Belgickém Kongu či německých koloniích neváhali
moderně vyzbrojení kolonizátoři vyvraždit celé domorodé kmeny
(např. kmen Hererů v roce 1904). Období koloniální nadvlády zvrátilo
přirozený vývoj většiny afrických a asijských zemí. S následky
vykořisťování ze strany evropských velmocí se tyto země
vypořádávají i na počátku 21. století.
Příchod Evropanů měl ale i pozitivní stránky. Mnoho misionářů
bojovalo proti otrokářství a pomáhalo zlepšit životních podmínky
původních obyvatel, součástí křesťanských misií byly kromě
nemocnic i školy. Samy koloniální úřady začaly s výstavbou silnic
a železnic, budováním především těžebního průmyslu, přístavů.
Právě o tuto základní infrastrukturu se bývalé kolonie opírají
dodnes. Evropské vzdělání umožnilo některým z domorodých
obyvatel seznámit se s myšlenkami moderní společnosti, založené
na občanské rovnosti a lidských právech, které však Evropané
mimo Evropu vůči původním obyvatelům zpravidla neuplatňovaly.
Součástí imperiální politiky byly i snahy odstranit z mapy světa
poslední bílá místa. Obrysy jednotlivých světadílů byly v této době
již známy, jejich pobřeží prozkoumána a zmapována. Jedinou vý-
jimku představovala Antarktida. Díky odvaze a hrdinství novodo-
bých cestovatelů byl zakreslen do map i tento dosud neprobádaný
„ledový“ kontinent. Člověk pronikl i do pouští, pralesů či velehor,
kam dosud noha Evropana nevkročila.
Podmanění Afriky a Asie
Období tzv. „velkých afrických objevů“ je spojeno hlavně se
jmény dvou cestovatelů – Davida Livingstona [dejvida
livingstouna] (1813–1893) a Henryho Stanleyho [stenlyho] (1841–
1904). O africké vnitrozemí se jako první začali zajímat Britové
krátce po ztrátě severoamerických osad. Roku 1788 byla v Londýně
založena společnost pro výzkum afrického vnitrozemí. Až
do poloviny 19. století však přesto zůstávalo vlastní nitro Afriky
zcela neznámé. O území od Čadu až po jižní Afriku, zahrnující
rozsáhlá povodí Konga a Zambezi, se nevědělo vůbec nic. Největší
podíl na prozkoumání nitra „černého“ kontinentu měl skotský lékař
a misionář David Livingstone. Velkoplošný výzkum Afriky
dokončil Henry Stanley, který prozkoumal poslední neznámý
africký veletok, řeku Kongo až k jejímu ústí. Podíl na tom, že byla
na konci 19. století Afrika prozkoumána, mají i další cestovatelé –
Němci Heinrich Barth [hajnrich bart] (1821–1865) a Gustav
Nachtigal [nachtygal] (1834–1885) nebo Češi Antonín Stecker
[štekr] (1855–1888) a Emil Holub (1847–1902).
Po objevitelích a misionářích přicházeli do nitra Afriky i ob-
chodníci, úředníci a vojáci, kteří pro své vlády zabírali rozsáhlá
území a vytyčovali nové hranice. Evropany lákalo zdejší přírodní
bohatství, diamanty a zlato v jižní Africe, kaučuk a slonovina ve
střední Africe. Během patnácti let (1875–1890) se ocitlo pod kolo-
niální nadvládou 90 % afrického území.
v jižní Africe; podílel se také na rozpoutání búrské války. Nutnost imperiální politiky zdůvodnil takto: Mým největším přáním je vyřešení sociální otázky. To znamená: chceme-li my, koloniální politikové, zachránit 40 milionů obyvatel Spojeného království před vražednou občanskou válkou, musíme zabrat nová území, která by pojala nadbytek obyvatelstva, a vytvořit nová odbytiště pro zboží vyráběné v našich továrnách a dolech. Vždy jsem tvrdil, že imperialismus je otázka žaludku. Nechcete-li občanskou válku, musíte se stát imperialisty. (Dějiny evropské
civilizace II., s. 154). Za konečný cíl koloniální expanze v Africe považoval vytvoření souvislého pásu britských držav od Kapského Města po Káhiru, jak ukazuje dobová karikatura dole.
Zjistěte, jak se jmenují dva současné
africké státy, které tvořily Rhodésii,
pojmenovanou po tomto britském
podnikateli.
► Který evropský stát spravoval
ostrovy Island a Grónsko?
David Livingstone, lékař a teolog,
roku 1840 byl vyslán Londýnskou misionářskou společností do jižní Afriky. Po několika letech, během nichž bojoval proti chorobám a otrokářství, se začal věnovat výzkumným výpravám po Africe.
224
▲ V roce 1884 se sešla v Berlíně mezinárodní konference, kde se evropské velmoci dohodly na úplném rozdělení Afriky („rozkrájely si Afriku jako koláč“ – viz dobová karikatura vpravo). Který německý politik byl hlavním organizátorem tohoto setkání (v karikatuře stojící muž s nožem v ruce)? Které problémy způsobují Evropany uměle vytvořené hranice i dnes?
Nezávislými státy v Africe zůstaly pouze Libérie a Habeš (dnešní
Etiopie), která se roku 1896 úspěšně ubránila pokusu Italů o anexi.
Největší část Afriky kolonizovala Velká Británie spolu s Francií, ale
své kolonie zde měli i Portugalci, Němci, Belgičané, nebo Italové.
Velké Británii se v 80. letech 19. století podařilo ovládnout strate-
gicky významný Suezský průplav, jehož vybudování zkrátilo plavbu
z Velké Británie do Indie ze tří měsíců na tři týdny, a získat kontrolu i
nad sousedním Egyptem. Odtud její výboje postupovaly podél horního
Nilu dále na jih. Konečným cílem Britů bylo vytvořit souvislý pás ko-
lonií od severu k jihu (od Káhiry až po Kapské Město). Britský plán
narazil na úsilí Francie propojit své africké kolonie od západu na vý-
chod. Britové se s oddílem Francouzů střetli roku 1898 na území
Súdánu u Fašody (dnešního Kodoku), k vojenskému střetnutí ale
nedošlo. Francie ustoupila a uznala povodí Horního Nilu za britskou
sféru vlivu. Ve snaze zabránit Německu v rozšiřování jeho afrických
kolonií se nakonec Velká Británie a Francie dohodly na spolupráci,
jejich spojenectví završila roku 1904 tzv. „srdečná dohoda“.
▲ Afrika v roce 1914 Zjistěte ve školním atlasu světa, které dnešní africké státy jsou bývalými koloniemi Belgie, Německa a Itálie.
Prošel poušť Kalahari, objevil jezero Ngami, podél horního toku Zambezi dorazil do Luandy u Atlantiku. Na Zambezi objevil roku 1855 vodopády, které nazval po britské královně Viktoriiny, a po proudu řeky došel až k jejímu ústí do Indického oceánu. Jako první Evropan prošel Afrikou od západu na východ v její jižní části. Jako první zmapoval středoafrická jezera a horní tok řeky Konga. Při hledání pramenů Nilu ztratil kontakt s civilizací. Nalezla jej až po pěti letech u jezera Tanganika záchranná expedice vedená americkým novinářem Stanleyem, kterou z reklamních důvodů financoval časopis New York Herald [ňjújork héralt]. Livingstone se odmítl k civilizaci vrátit, zbytek svého života strávil mapováním centrální Afriky.
Vlajka Libérie Za jakých okolností stát Libérie vznikl a co má jeho název symbolizovat?
Emil Holub, jeden z nejznámějších
českých cestovatelů 19. století. Na dráhu afrického cestovatele se připravoval již při svém studiu medicíny. Po vzoru Livingstona pracoval od roku 1872 jako lékař v jižní Africe, později podnikl po africkém kontinentě tři expedice, o nichž napsal cestopisy. Jako první detailně zmapoval oblast kolem Viktoriiných vodopádů na řece Zambezi. Jeho cílem bylo seznámit českou veřejnost s Afrikou a za tímto účelem přivezl do Čech bohaté sbírky přírodnin a národopisných předmětů, pro něž však nenašel žádné vhodné umístění. Která dvojice českých cestovatelů se proslavila ve druhé polovině 20. století cestou napříč Afrikou od severu
k jihu?
225
Na jihu Afriky se Britové setkali s nečekaně houževnatým odporem
Búrů, bílých osadníků původem z Nizozemska, kteří odhodlaně hájili
nezávislost svých republik Transvaalu a Oranžska.
V roce 1910 byla z britských držav v jižní Africe vytvořena tzv. Ji-
hoafrická unie, která získala stejně jako předtím Australský svaz,
Nový Zéland a Kanada statut dominia, samosprávné britské kolonie,
v nichž si o vnitřních záležitostech rozhodovali sami bílí osadníci.
V Jihoafrické unii (pozdější Jihoafrické republice) byla dlouhá léta
uplatňována politika zvýhodňování menšiny bělošského oby-
vatelstva na úkor většinové černošské populace. Společnost zde
byla přísně rozdělena podle rasového hlediska, přičemž původnímu
domorodému obyvatelstvu byla upírána i základní lidská práva.
Tato politika, označovaná termínem apartheid, skončila až na po-
čátku 90. let 20. století.
Rusko ovládající velkou část Asie pokračovalo i ve druhé polovině
19. století ve své územní expanzi do Střední Asie a přes Sibiř
k Tichému oceánu a do Mandžuska. Při expanzi na jih narazilo na
území Afghánistánu a Persie (dnešní Írán) na zájmy Velká Británie,
jež tato území vnímala jako bariéru ochraňující její Britskou Indii.
Ruské plány na ovládnutí Dálného východu překazili Japonci.
Největší část jižní a jihovýchodní Asie ovládala Velká Británie, její
nejcennější državou byla Indie. Roku 1876 byla tato nejbohatší brit-
ská kolonie přeměněna v samosprávné císařství. Pod britskou sprá-
vou byla dále ještě Barma a Malajsie
Jižní a jihovýchodní Asie v roce 1914. Francie využila úpadku „Říše středu“ a
ovládla většinu poloostrova Zadní Indie (jako tzv. Francouzskou Indočínu), který byl do té doby v zájmové oblasti Číny. Nizozemsko si udrželo kontrolu nad svou Východní Indií (dnešní Indonésie). Které dnešní státy zahrnovala tehdy Britská Indie? Zjistěte, která území patřily Nizozemsku v té době v Americe?
Belgie získala v Africe oblast
povodí Konga (tzv. Belgické
Kongo), Itálie obsadila část pobřeží
Rudého moře (Eritrea) a větší část
Somálského poloostrova (později
své državy v Africe rozšířila o
Libyi). Portugalsku z dob, kdy se
Španělskem ovládaly obrovské
koloniální říše, zůstaly kromě
ostrovů v severním Atlantiku i dvě
rozsáhlá území v jižní Africe
(dnešní Angola a Mosambik). Do
roku 1918 mělo svá území ve
střední a jižní Africe i Německo
(Togo, Kamerun, dnešní Tanzanie a
Namibie).
Jak se jmenuje černošský politik na fotografii, který za svůj celoživotní boj proti apartheidu obdržel v roce 1993 Nobelovu cenu míru?
Belgický král Leopold II. (1835–
1909) získal díky své diplomatické obratnosti rozsáhlou oblast Konga, jehož výzkum finančně podporoval, do osobního vlastnictví. Zavedl zde tvrdou kořistnickou politiku. Obrovské bohatství, plynoucí zejména z těžby kaučuku a prodeje slonoviny, zaplatilo životem více než 20milionů domorodců, kteří zahynuli v nelidských podmínkách při práci v dolech a na plantážích, anebo byli zmasakrováni koloniálními vojáky při potlačování vzpour.
◄ Britové v tzv. búrských válkách (1899–1902) ve snaze získat za
každou cenu nově objevená bohatá naleziště zlata a diamantů použili v boji taktiku „spálené země“. Vypalovali búrské farmy, civilní obyvatelstvo včetně žen a dětí přesouvali do koncentračních táborů, v nichž 30 000 zajatců podlehlo nemocem a hladu. Búrské republiky nakonec zanikly a Britové ovládli celou jižní Afriku.
226
Úpadek Číny a vzestup Japonska
Při pronikání na Dálný východ museli Evropané násilně překonat
politiku izolace, kterou po několik století uplatňovaly Čína a
Japonsko. V čele Číny stála i nadále mandžuská dynastie, jež svou
izolacionistickou politikou přivedla zemi k hospodářskému a
mocenskému úpadku. Velká technická zaostalost se projevila v tzv.
opiových válkách, probíhajících ve 40. a 50. letech 19. století, v
nichž byla více než 300 milionová Čína Brity poražena.
▲ Záminkou k rozpoutání opiových válek byl zákaz čínského císaře dovážet
opium, které do země pašovala britská Východoindická společnost z Bengálska (na obr. vlevo pašování opia přes městské zdi). Během první opiové války (1839–1842) neměly čínské dřevěné džunky v boji s dobře vyzbrojeným britským válečným loďstvem (na obr. vpravo) žádnou šanci. Jaké negativní následky měl pro Čínu britský dovoz opia?
Pekingský císař musel otevřít Evropanům nejdůležitější čínské pří-
stavy (britskou kolonií se v této době stal např. Hongkong) a zrušit
dovozní cla, díky tomu čínský trh zcela ovládl import evropského a
amerického zboží.
K dalšímu poklesu prestiže vládnoucí mandžuské dynastie přispěla i
zdrcující porážka ve válce s Japonskem o Koreu a Taiwan, patřící
dosud pod čínskou sféru vlivu. Čínsko-japonská válka (1894–1895)
jasně ukázala, že kdysi mocná „Říše středu“ je na konci 19. století jen
„obrem na hliněných nohou“. Japonská moderně vyzbrojená a disci-
plinovaná armáda slavila velké úspěchy. Dobyla Koreu i důležitý
strategický přístav Port Arthur, pronikla do Mandžuska a ohrožovala
samotný Peking. Tehdy však zasáhly evropské mocnosti, hlavně
Rusko, které tu mělo vlastní zájmy, a donutily Japonsko většinu do-
bytých území vrátit.
Porážka od Japonska prokázala neschopnost vlády. Na prohlubující
se krizi v Číně se podepsali i zkorumpovaní císařští úředníci, kteří za
úplatky udělovali Evropanům další výhody. Rostoucí nenávist vůči
cizincům vyvrcholila roku 1900 v tzv. povstání boxerů, které však
bylo evropskými vojsky krvavě potlačeno. Čína se fakticky přeměnila
v polokolonii evropských států. Nespokojenost obyvatel vedla roku
1911 k revoluci, která svrhla dynastii Čching a vyhlásila Čínskou
republiku.
Japonsko prošlo v 19. století zásadní změnou. Během několika de-
setiletí se ze zaostalé feudální země, uzavřené vůči jakémukoliv vlivu
okolního světa, stala moderní světová průmyslová velmoc. Japonci
pochopili, že pokud si chtějí udržet nezávislost, musí stát i hospodářství
od základů zmodernizovat. Stoupenci reforem svrhli roku 1868 zastaralý
šógunát a do čela země znovu postavili císaře. Za vlády císaře
Mucuhita (vládl v letech 1867–1912) byla odstraněna stará privilegia a
zahájena rychlá modernizaci země podle evropského vzoru. Inspiraci
ke změnám hledali Japonci v řadě států, v politických a vojenských
reformách jim bylo vzorem především Německo. Japonsko se pře-
Světová veřejnost, pobouřená krutým zacházením s domorodci, donutila roku 1908 Leopolda II. předat konžskou kolonii do správy státu. Svou rozlohou představovalo Belgické Kongo téměř osmdesátinásobek plochy vlastní Belgie.
Poznejte z karikatury, které státy měly zájem na úpadku „říše středu“ a rozdělení jejího území.
► Ve kterém roce přešel
Hongkong zpět do správy
čínského státu a za jakých
podmínek?
Na povstání boxerů se podílela
především společnost I-che-tchuan, což znamená „Pěst ve jménu míru a spravedlnosti“, odtud název boxeři. Povstání proti „mořským ďáblům“ (cizincům) se rozhořelo po celé severovýchodní Číně, pod tlakem povstalců vyhlásila cizincům válku samotná císařovna. Cizinecká čtvrť v Pekingu byla obklíčena, smrt německého vyslance se stala záminkou pro mezinárodní vojenskou expedici Velké Británie, Japonska, Francie, Německa, Ruska, Rakousko-Uherska, USA a Itálie. Po porážce povstání musela čínská vláda zaplatit náhradu ve výši 150 milionů liber a povolit pobyt cizích vojsk v Pekingu.
227
měnilo v konstituční monarchii, která se již koncem 19. století stala
významnou průmyslovou velmocí, schopnou konkurovat i Velké Bri-
tánii a Francii. Chybějící nerostné suroviny vedly Japonsko k expanzivní
zahraniční politice. Moderně vyzbrojená japonská armáda porazila
nejen Čínu (1894–1895), ale v letech 1904–1905 zvítězila i nad ruským
impériem. Na základě míru uzavřeného v roce 1905 v Portsmouthu
[portsmusu] získalo Japonsko Koreu, jižní Sachalin a vliv v Man-
džusku.
S podporou Velké Británie napadlo Japonsko v únoru 1904 bez vyhlášení války
ruskou tichomořskou flotilu, kotvící v pevnosti Port Arthur. Rusové přístav dobře
opevnili, přesile nepřítele čelili téměř sedm měsíců. Uvězněním většiny lodí ruské
asijské flotily v přístavu však získali Japonci převahu na moři a mohli nerušeně
přivážet vojenské posily na souš, do Mandžuska. Porážka pozemní armády u
Mukdenu v březnu 1905 a zničení ruského válečného loďstva o dva měsíce
později u ostrova Cušimy vedly k překvapivému vítězství Japonska.
V bitvě u Mukdenu se poprvé v dějinách boj změnil ve vleklou zákopovou
válku. Zjistěte, co je pro tento způsob válčení typické.
Dobytí severního a jižního pólu
Odlehlost polárních oblastí a drsnost zdejších přírodních podmí-
nek dlouho bránily jejich zeměpisnému poznání. První lidé stanuli
na obou zeměpisných pólech až na počátku 20. století.
Do Arktidy se první Evropané dostali již na počátku 17. století, badatelské výpravy
však do „oblasti věčného ledu“ zamířily až ve druhé polovině 19. století. Jako první
proplul v roce 1879 severovýchodní cestou mezi Atlantským a Tichým oceánem
podél severního pobřeží Ruska švédský badatel Adolf Nordenskjöld [nordnskjélt]
(1832–1901). Tato námořní cesta je s pomocí ledoborců využívána i v současnosti,
na rozdíl od tzv. severozápadní průjezdu, který v letech 1903–1906 objevil norský
polárník Roald Amundsen. O plavbě do ledových jižních moří dlouho platilo, co si
poznamenal James Cook, jenž se za jižní polární kruh dostal jako první: „Směle
tvrdím: žádný člověk se nikdy neodváží dál, než jsem se odvážil já, a země kolem
jižního pólu zůstanou navždy neobjeveny a nezbádány.“ První výzkumné expedice se
k břehům Antarktidy vydaly v první polovině 19. století. Jednou z prvních byla ruská
výprava vedená Fabianem Bellinghausenem (1778–1852), který s loděmi Vostok a
Mirnyj obeplul v letech 1820–1821 Antarktidu po jiné trase než Cook a přinesl o této
oblasti nové poznatky. V následujících letech se na jih vydaly tři výpravy –
francouzská, americká a britská – s úkolem nalézt jižní magnetický pól. Britská vý-
prava Jamese Clarka Rosse [džejmse klarka rose] (1800–1862) poměrně přesně
stanovila polohu hledaného pólu již v roce 1840.
Severní pól dobyl roku 1909 Američan Robert Edwin Peary [robrt
píri] (1856–1920), o dosažení jižního pólu spolu svedly dramatický souboj
dva badatelské týmy. Jako první dosáhl vytčeného cíle lépe připravený
norský badatel Roald Amundsen (1872–1928), jenž se saněmi taženými
psy stanul na jižním pólu 14. prosince 1911. O několik dní později
dorazila ke stejnému cíli i výprava britského kapitána Roberta Scotta
[robrta skota] (1868–1912), jejíž všichni členové však na zpáteční cestě
zahynuli.
Mucuhito (1852–1912), jeho vláda je známá jako období Meidži
(česky „osvícená vláda“). Během této éry se díky reformám přetvořilo Japonsko v moderní stát. V nově sjednoceném japonském císařství byla zavedena všeobecná branná povinnost a vytvořena pravidelná armáda podle německého vzoru. Vláda podporovala industrializaci země, vznikly první železnice a banky. Povstání samurajů v roce 1877, vyvolané omezováním jejich privilegií, bylo tvrdě potlačeno. Ústava z roku 1889 zajistila císaři rozsáhlé pravomoci. Podpis spojenecké smlouvy s Velkou Británií v roce 1902 znamenal definitivní přijetí Japonska mezi světové velmoci.
Severozápadní (SZP) a severovýchodní průjezd (SVP)
přes Arktidu
Jak může ovlivnit hospodářské
využití Arktidy současné globální
oteplování?
Současná americká výzkumná stanice Amundsen-Scott na jižním
pólu
◄ Lodě Terror (Hrůza) a Erebus (Podsvětí),
na nichž James Ross objevil roku 1840 hluboký záliv, kde vniká moře podél 180. poledníku do antarktické pevniny nejhlouběji. Tato oblast byla po něm pojmenována Rossovo moře.
228
Vznik znepřátelených koalic Francie ztratila po porážce ve válce s Pruskem postavení nej-
mocnějšího státu na evropském kontinentu. V jeho čele po roce
1871 nově stanulo Německé císařství, jehož kancléři Bismarckovi
se téměř dvacet let dařilo držet třetí Francouzskou republiku v izo-
laci. Nejbližším spojencem Německa bylo Rakousko-Uhersko,
s nímž neměli Němci už žádné spory. V roce 1872 vznikla zásluhou
Bismarcka koalice tří konzervativních monarchií, Německa, Ra-
kousko-Uherska a Ruska, tzv. spolek tří císařů.
Po roce 1871 se válčilo pouze na Balkáně či v zámoří, pro většinu
Evropanů nastalo dlouhé období bez válek. Nepřátelství mezi
evropskými zeměmi se vybíjelo v hospodářském soutěžení
a soupeření o ovládnutí dosud nekolonizovaných území
v Africe, Asii a v Tichomoří. Trvalým zdrojem napětí v Evropě byl
Balkán, kde pokračoval rozklad kdysi mocné Osmanské říše.
Z evropských velmocí se o Balkánský poloostrov nejvíce zajímaly
Rakousko-Uhersko a Rusko. Rusové doufali, že se jim podaří dostat
většinu balkánských států pod svůj vliv. Podporovali proto
protiturecký boj zdejších národů a zdůrazňovali svou slovanskou či
náboženskou příbuznost. Během 19. století svedlo Rusko s Tureckem
několik válek, k poslední z nich došlo v letech 1877–1878. Rakousko-
Uhersko se snažilo, aby na Balkáně nevznikl silný balkánský stát,
přitažlivý pro slovanské menšiny, žijící v habsburském soustátí. Spolu
s Velkou Británií chtěly na Balkáně zabránit jakýmkoliv změnám a
omezit pronikání ruského vlivu do východního Středomoří. Naproti
tomu balkánské národy již od 20. let 19. století vedly urputný boj za
nezávislost. Vzorem jim bylo Řecko, které se z osmanské nadvlády
vymanilo již v roce 1830. K největšímu protitureckému povstání
došlo v roce 1875 na území dnešní Bosny a Hercegoviny a Bulharska.
Proti povstalcům zakročila turecká armáda velmi tvrdě. Na obranu
terorizovaných civilistů vstoupilo roku 1877 do války proti Turecku
i Rusko, jemuž se podařilo vytlačit Turky z téměř celého Balkánu.
Mírem v San Stefanu, uzavřeným na jaře 1878 pouhých deset kilometrů od Istan-
bulu, byli Turci nuceni uznat nezávislost Rumunska, Srbska a Černé Hory a
souhlasit s vytvořením Bulharska, pouze formálně podřízenému osmanskému
sultánovi, sahajícího až k Egejskému moři (mluví se o tzv. „velkém“ Bulharsku).
Ruský úspěch na Balkáně ohrožoval zájmy Velké Británie i
Rakousko-Uherska. Z podnětu německého kancléře Bismarcka se
proto roku 1878 sešel v Berlíně mezinárodní kongres s cílem jednat o
novém uspořádání na Balkáně po skončené rusko-turecké válce.
Otto von Bismarck přesně
definoval zahraniční politiku Německa: „Pokud Francie nemá spojence, není pro nás nebezpečná. Pokud se velké monarchie Evropy budou držet pohromadě, žádná republika nás neohrozí.“ Které válka definitivně ukončila vzájemné spory mezi Pruskem a Rakouskem?
Balkán jako „vroucí kotel problémů“ (na dobové karikatuře
z roku 1912) Na rozdělení „tureckého dědictví“ v
severní Africe se evropské velmoci dokázaly shodnout: Francie se zmocnila Alžíru a Tuniska, Velká Británie Egypta a Itálie Libye. Na Balkáně byla však situace komplikovanější. Balkánský poloostrov byl od nepaměti pestrou směsicí národů, jazyků a náboženství, evropské velmocemi nebyly schopné se shodnout na budoucím politickém uspořádání této problematické oblasti.
◄ Berlínský kongres patřil po kongresu ve Vídni (1815)
k nejdůležitějším mezinárodním jednáním evropských států v 19. století. Výsledkem bylo rozdělení Bulharska na dvě části, formálně podřízené sultánovi v Cařihradu, uznání úplné nezávislosti Rumunska, Srbska a Černé Hory a souhlas s vojenským obsazením Bosny a Hercegoviny Rakousko-Uherskem. Rusko získalo od Rumunska tzv. Besarábii, část tureckého území získaly i Srbsko, Černá Hora a Řecko. Bosnu a Hercegovinu, která zůstala formálně součástí Turecka, připojili Rakušané ke svému území roku 1908. Po anexi v říjnu 1908 se Bosna a Hercegovina nestala součástí ani Předlitavska, ani Zalitavska, ale podržela si zvláštní postavení.
229
Rusko se na berlínském kongresu ocitlo v mezinárodní izolaci a bylo
diplomaticky poraženo. Jeho konečné válečné zisky byly minimální a
plán na vytvoření „velkého“ Bulharska byl zamítnut. Na kongresu se
Německo a Rakousko-Uhersko postavily společně proti Rusku a spo-
lek tří císařů tím zanikl. V roce 1879 uzavřeli Němci s Rakušany tzv.
Dvojspolek, spojeneckou smlouvu namířenou zpočátku především
proti Rusku. O tři roky později (1882) se Dvojspolek rozšířil vstupem
Itálie na Trojspolek. Italové v něm hledali spojence pro svou koloni-
ální politiku, která nutně vedla ke sporům s Velkou Británií a Francií.
Hlavní osou evropské politiky bylo až do vypuknutí první světové
války vedle rakousko-ruských sporů v jihovýchodní Evropě francouz-
sko-německé nepřátelství. Tradičně napjaté vztahy Francouzů a
Němců dále zhoršilo hlavně připojení Alsaska a Lotrinska k Německu.
Obě znepřátelené strany byly přesvědčeny o nevyhnutelnosti další
války. V hledání vhodných spojenců bylo zpočátku úspěšnější Ně-
mecko. Francie nakonec nalezla spojence v carském Rusku, které se
stejně jako ona ocitlo zásluhou Německa v mezinárodní izolaci a mělo
oprávněné obavy z agresivní německé zahraniční politiky císaře Vi-
léma II. (vládl v letech 1888–1918). Francie poskytla Rusku velkorysé
půjčky na vyzbrojení armády a na stavbu transsibiřské magistrály.
