„„SSLLOOVVOO BBOOŽŽÍÍ JJEE PPLLNNÉÉ ŽŽIIVVOOTTAA AA SSÍÍLLYY““ (Židům 4,12)

DRUHÁ POSTNÍ PROMLUVA PAPEŽSKÉHO KAZATELE

Fr. Raniera Cantalamessy, ofmcap KAPLE REDEMPTORIS MATER VE VATIKÁNĚ, 29. ÚNORA 2008

V přípravě na biskupský synod o Božím slově (5. – 26. října 2008) a s ohledem na Lineamenta, která byla k němu vydána, je úmyslem předložit zamyšlení nad hlásáním evangelia v Kristově životě (Ježíš „který káže“) a v poslání Církve (Kristus „hlásaný“), nad Božím slovem, jakožto prostředkem osobního posvěcení (lectio divina) a nad vztahem mezi Duchem svatým a Slovem (duchovní četba Písma svatého).

„„ZZ kkaažžddééhhoo nneeuužžiitteeččnnééhhoo sslloovvaa““

Mluvit „jako Božími slovy“ 1. Od Ježíše, který káže, k Ježíšovi, který je hlásán

Ve druhém listu Korintským – který je výsostným listem, věnovaným kázání, píše svatý Pavel tato programová slova: „My nehlásáme sami sebe, nýbrž kážeme, že Ježíš Kristus je Pán“ (2Kor 4,5). Těmže věřícím v Korintě v předcházejícím listě napsal: „My hlásáme Krista ukřižovaného!“ (1Kor 1,23). Když chce apoštol shrnout jedním slovem obsah křesťanského kázání, tímto slovem je osoba Ježíše Krista! V těchto tvrzeních už není Ježíš nazírán jako hlasatel – jak tomu bylo v evangeliích – nýbrž jako ten, který je hlásán. Současně vidíme, že výraz „Ježíšovo evangelium“ nabývá nového významu, aniž by přitom ztrácelo ten starý; od významu „radostné zvěsti, kterou přináší Ježíš (Ježíš je podmětem!), se přechází k významu „radostné zvěsti o Ježíšovi, či týkající se Ježíše (Ježíš je předmětem!). Tento význam má slovo evangelium v slavnostním úvodu epištoly Římanům: „Pavel, služebník Krista Ježíše, povolaný za apoštola, určený k hlásání radostné zvěsti,

kterou Bůh skrze své proroky ve svatém Písmě už předem oznámil o svém Synu; ten

2

vzhledem k pozemskému bytí pochází z potomstva Davidova, vzhledem k Duchu svatosti je ustanoven jako Syn Boží s mocí skrze vzkříšení z mrtvých: Ježíš Kristus, náš Pán“ (Řím 1,1-3). V této meditaci se soustředíme na „Slovo Boží v poslání Církve“. Je to téma, kterým se zabývá třetí kapitola Lineamenti biskupského synodu, když osvětluje různé aspekty a prostředí uskutečňování. Já se omezím na pojednání o zvláštním a dosti zúženém bodě, který, jak se domnívám, má vliv na kvalitu a účinnost hlásání Církve ve všech jeho výrazech. 2. Slova „neužitečná“ a slova „užitečná“

V Matoušově evangeliu, v souvislosti s řečí o slovech, která odhalují srdce, zaznívá jedno Ježíšovo slovo, které v každé době přivádí k rozechvění toho, kdo čte evangelium: „Já však vám pravím, že z každého neužitečného slova, jež lidé pronesou, musí v soudný den vydat účty“ (Mt 12,36). Vždy bylo obtížné vysvětlit, co tímto „neužitečným slovem“ Ježíš mínil. Jisté světlo nám přichází z jiného úryvku Matoušova evangelia (7,15-20), kde se vrací stejné téma o stromu, který se pozná podle ovoce a kde – jak se zdá – je celá řeč obrácena proti falešným prorokům: „mějte se na pozoru před falešnými proroky. Přicházejí k vám převlečeni za ovce, ale uvnitř jsou to draví vlci. Poznáte je po jejich ovoci…“. Má-li Ježíšův výrok nějaký vztah s tím o falešných prorocích, potom snad dokážeme odhalit, co znamená slovo „neužitečný“. Originální výraz, překládaný slovem „neužitečný“, je ´argón´, což znamená „bez účinku (zbavující předpona a- plus ergos, dílo). Některé moderní překlady, mezi něž patří také italský CEI, používají výraz

„nepodložené“, tedy s pasivní hodnotou: slovo, které nemá základ: tedy, pomluva. Nijak zvlášť tedy nezneklidňuje, jestliže Ježíš říká, že za každou pomluvu se musí vydávat účty Bohu! Ovšem význam slova ´argón´ je spíše aktivní a chce říci: slovo, jež nezakládá nic, nemá žádný efekt: tedy prázdné, sterilní, bez účinku1. V tomto smyslu byl správnější starobylý překlad Vulgáty, ´verbum odiosum´, marné slovo, zbytečné, který ostatně i dnes převzala většina překladů.

1 Srv. M. Zerwick, Analysis philologica Novi Testamenti Graeci, Romae 1953, ad loc.

3

Není těžké vytušit, co chtěl Ježíš říci, jestliže toto přídavné jméno srovnáme s tím, jež v Bibli stabilně označuje Boží slovo: adjektivum ´energes´, účinný, jenž působí, po němž vždy následuje účinek (ergos) - /z téhož přídavného jména pochází slovo ´energický´/. Svatý Pavel, kupříkladu, píše Soluňanům, že když přijali Boží slovo kázání, nepřijali ho jako slovo lidské, nýbrž jako to, jímž skutečně je - jako slovo Boží, které působí (energeitai) v těch, kdo věří (srv. 1Th 2,13). Protiklad mezi Božím slovem a slovem lidí, se tu implicitně představuje jako protiklad mezi slovem, jež působí a slovem, které nepůsobí, mezi slovem účinným a neúčinným, prázdným. Tento pojem účinnosti Božího slova nacházíme také v listu Židům: „Boží slovo je plné života a síly (energes) (/Žid 4,12). Je to však pojem dávného data; u Izaiáše Bůh prohlašuje, že slovo vyšlé z jeho úst se k němu nikdy nevrací „bez účinku, aniž by vykonalo“, k čemu jej poslal (srv. Iz 55,11). Neužitečné slovo, z něhož budou muset lidé v den soudu vydat účty, tedy není každé a jakékoli neužitečné slovo; je to slovo neužitečné, prázdné, pronesené tím, který by měl naopak pronášet „energická“ Boží slova. Je zkrátka slovem falešného proroka, který nepřijímá Boží slovo a přitom přemlouvá jiné, aby věřili, že je to slovo Boží. Z každého neužitečného slova o Bohu bude muset člověk skládat účty!: takový je tedy smysl vážného Ježíšova napomenutí. Neužitečné slovo je falšováním Božího slova, je parazitem Božího slova. Pozná se podle ovoce, jež nepřináší, neboť podle definice, je plané, bez účinku (rozumí se v dobrém). Může rozšířit sluch a rozum, ale nedotýká se srdce, nevede k činnosti. Bůh „bdí nad svým slovem“ (srv. Jer 1,12), žárlí na něj a nedovolí, aby si člověk přisvojil božskou moc, která je v něm obsažena. Prorok Jeremiáš nám dopřává slyšet, jako z ampliónu napomenutí, které se skrývá ve slovu Ježíšově. Celkem jasně je v něm zřejmé, že jde o falešné proroky: „Tak praví Hospodin zástupů: Neposlouchejte slova proroků, kteří vám prorokují; chtějí, abyste uvěřili prázdným věcem, hlásají vám fantazie svých srdcí, nikoli to, co vychází z Hospodinových úst … Prorok, který měl sen, ať vypráví svůj sen, ten, jenž slyšel mé slovo, ať věrně hlásá mé slovo. Co má společného sláma s obilím? Hospodinovo slovo. Není snad mé slovo ohněm – výrok Hospodinův – a jako kladivo, co rozbíjí skálu? Proto hle, já jsem proti těm prorokům, kteří kradou jeden druhému má slova. Hle, já jsem proti těmto prorokům – výrok Hospodinův (Jer 23,16,28-31).

4

3. Kdo jsou falešní proroci My tu však nejsme od toho, abychom tu dělali rozsáhlé pojednání o falešných prorocích v Bibli. Jako vždy, jsme to my, o nichž se v bibli mluví, a jsme to my, k nímž se mluví. Toto Ježíšovo slovo nesoudí svět, ale Církev; svět nebude souzen pro zbytečná slova (všechna jeho slova totiž jsou podle výše popsaného, slovy neužitečnými!), nýbrž bude souzen za předpokladu, že neuvěřil v Ježíše (srv. Jan 16,9). „Lidé, kteří budou muset vydat účty z každého zbytečného slova, jsou lidé Církve; jsme to my, hlasatelé Božího slova. Falešnými proroky nejsou pouze ti, kteří tu a tam šíří hereze; jsou jimi i ti, kdo „falšují“ Boží slovo. Tohoto výrazu, vzatého z běžné řeči, užívá svatý Pavel; doslova znamená zředit Boží Slovo, jak to dělají podvodní hostinští, když své víno ředí vodou (srv. 2Kor 2,17; 4,2). Falešní proroci jsou ti, kdo nepřestavují Boží slovo v jeho ryzosti, ale rozmělňují a oslabují ho tisíci slovy lidskými, jež vycházejí z jejich srdce. Falešným prorokem jsem i já, pokaždé, když nedůvěřuji „slabosti“, „bláznovství“, chudobě a nahotě Slova a chci jej obléci, a vážím si víc oblečení než Slova, a více času věnuji oblečení, než trávím nad Slovem,

stojíce před ním v modlitbě, adoraci a tím, že jej nechávám žít v sobě. „Pravý“ prorok v absolutním slova smyslu, není než jeden Ježíš Kristus, který vždy a jako jediný pronáší „slova Boží“ (Jan 3,34). Evangelia neobsahují žádné „zbytečné“ slovo, ani jedno, nýbrž jen „slova života věčného“, slova, která jsou „duch a život“. V Káně Galilejské Ježíš proměnil vodu ve víno, čili mrtvou literu v Ducha, který oživuje (tak tuto událost duchovně vykládají Otcové); Falešní proroci jsou ti, kdo dělají pravý opak, čisté víno Božího slova totiž proměňují ve vodu, která nikomu nezažene žízeň, v mrtvou literu, či ve slova lidské moudrosti (srv. 1Kor 2,4). V hloubi nitra se stydí za evangelium (srv. Řím 1,16) a za Ježíšova slova, protože jsou pro svět příliš „tvrdá“, či příliš chudá a nuzná pro učené, a snaží se je tedy „upravit těmi, jež Jeremiáš nazval „fantaziemi srdce“. Svatý Pavel svému učedníku Timoteovi napsal: „Horlivě se snaž o to, aby ses před Bohem ukázal jako … poctivý hlasatel slova pravdy. Vyhýbej se světským prázdným řečem. Kdo tak mluví zapadají stále více do bezbožnosti“ (2Tim 2,15-16). Světské řeči jsou ty, které nemají souvislost s Božím úradkem, které se netýkají poslání Církve. Příliš lidských slov, příliš neužitečných slov, přílišné hovory, přílišné množství dokumentů. V době masové komunikace se Církev vystavuje riziku, že i ona utone v „slámě“ neužitečných slov, vyřečených jen proto, aby se pronesly, napsaných jen proto, že existují časopisy a noviny, které je třeba zaplnit.

5

Tímto způsobem nabízíme světu nejlepší předpoklad, jak zůstat klidným ve svém nevěrectví a hříchu. Kdyby slyšel věrohodné Boží slovo, nebylo by pro nevěřícího tak snadné jej pustit z hlavy řka (jak to často po našich kázáních dělá): „Slova, slova, slova!“ Svatý Pavel nazývá Boží slova „zbrojí našeho zápasu“ a říká, že jen ona „mají od Boha sílu bourat pevnosti, bořit rozumování a každou domýšlivost, která se zdvihá proti poznání Boha, a každý úsudek podrobují poslušnosti Krista“ (2Kor 10,3-5). Lidstvo je nemocné hlukem, říkával filozof Kierkegaard; je třeba „nařídit půst, ale půst od slov; je třeba, aby někdo volal jak to jednoho dne učinil Mojžíš: „Ztiš se a poslouchej, Izraeli“ (Dt 27,9). Svatý Otec nám připomněl nezbytnost tohoto postu od slov při svém postním setkání s římskými faráři a věřím, že jako vždy, byla jeho výzva adresována nejprve Církvi a pak světu. 4. „Ježíš nepřišel, aby nám říkal malichernosti Vždy mě zasáhla tato slova Péguyho: „Ježíš Kristus, děvčátko mé – jak se Církev obrací na své děti -, nepřišel aby nám říkal malichernosti … Nevážil cestu sestupu na zem, aby nám vyprávěl hádanky a vtipy. Není čas na zábavu … Nestrávil svůj život … Aby nám přišel říkat povídačky2. Starost o udržení odlišení Božího slova od jiných dalších slov je taková, že když Ježíš posílá své apoštoly na misie, přikazuje jim, aby se s nikým cestou nepozdravovali (srv. Lk 10,4). Sám jsem na vlastní kůži zakusil, jak je mnohdy třeba brát tento příkaz doslova. Zastavit se a pozdravit se s lidmi, vyměnit si projevy zdvořilosti, zatímco se chystáme kázat, nevyhnutelně naruší koncentraci na slovo, které se má hlásat, přivádí ke ztrátě jeho odlišnosti ve srovnání s jakýmkoli lidským hovorem. Je to stejný požadavek, jaký se zakouší (či by se měl zakoušet), když se oblékáme ke slavení mše svaté. Požadavek je mnohem silnější, když nejde pouze o přípravu, ale o samotné kázání. V Markově evangeliu Ježíš cituje proroka Izaiáše: „Nadarmo mne uctívají, když učí naukám, jež jsou jen lidská ustanovení“ (Iz 29,13); nato – obrácen k farizeům a zákoníkům,- dodává: „Odsunuli jste stranou Boží přikázání, a držíte se lidského podání … zbavujete závaznosti Boží slovo svým podáním“ (Mk 7,7-13). Když se už nedokáže předložit prosté a ryzí slovo Boží, bez toho, že by se filtrovalo přes tisíce rozlišování a upřesňování, dodatků a výkladů, které jsou sami o sobě také správné, ale které oslabují slovo Boží, dělá se stejně lakonická věc, kterou vyčítal Ježíš onoho dne

2 Ch. Péguy, Portál tajemství druhé ctnosti, in Oeuvres poétiques complètes, Gallimard 1975, str.. 587 s.

6

farizeům a zákoníkům: „ruší“ se Boží slovo; „obluzuje“ se, když se zbavuje velké části své síly pronikat do srdce lidí. Boží slovo nelze používat k náhodným rozhovorům, či k zaobalení již pronesených a zcela lidských řečí božskou autoritou s nějakým biblickým citátem. V dobách nám blízkých jsme viděli, kam taková tendence vede. Evangelium bylo zneužito k podpoře všelijakých lidských záměrů. Je-li posluchačstvo natolik předznamenáno psychologickými, oborovými, politickými či náladovými podmíněnostmi, že neumožňuje říci to, co se od něj čeká a nedá mu zcela ve všem za pravdu; není-li pražádná naděje, že bude možné přivést posluchače k onomu bodu, kdy jim lze říci: „Obraťte se a věřte!, tehdy je lépe vůbec Boží slovo nepronášet, aby nebylo zneužito ke stranickým účelům, a tedy zrazeno. Jinými slovy, je lépe zříci se pravého a vlastního hlásání, a omezit se, pokud možno, na naslouchání hledání pochopení a účasti na úzkostech a utrpeních lidí, a tak hlásat evangelium Božího království spíše přítomností a láskou. Ježíš v evangeliu vystupuje jako velmi pozorný k tomu, aby se nedal zneužít k politickým či stranickým cílům. Lidská realita a zkušenost nejsou jak patrno z kázání Církve vyloučeny , ale musejí být podřízeny Božímu slovu, ve službě jemu. Jako v Eucharistii je to Kristovo tělo, které sobě připodobňuje toho, kdo je přijímá, a nikoli naopak, tak při hlásání to musí být Boží slovo, které je nejsilnějším životním principem, jež si podrobí a připodobní slovo lidské, a nikoli naopak. Proto při pojednání o naukových a disciplinárních problémech Církve, je třeba mít odvahu častěji vycházet z Božího slova, zvláště pak z Nového zákona, a zůstat s ním pak spjati, k němu připojeni, s jistotou, že takto se mnohem jistěji dojde k cíli, kterým je odhalit v každé otázce, jaká je vůle Boží. Stejný požadavek je patrný v řeholních komunitách. Tu a tam se stává, že při výchově dávané mladým a novicům, při duchovních cvičeních a v celém ostatním životě komunity, se stráví více času nad spisy zakladatele či zakladatelky (často, na rovinu, dosti banálními a obsahově chudými), než nad Božím slovem. Formují se raději učedníci člověka než učedníci Kristovi. 5. Mluvit jako Božími slovy Uvědomuji si, že to, co říkám, může vzbudit vážnou námitku. Hlásání Církve se tedy má omezit na sled (či salvu) biblických citací, s označením knihy, kapitoly a verše, po způsobu Svědků Jehovových a dalších fundamentalistických skupin? Jistě ne. Jsme dědici jiné tradice. Vyložím, co myslím oním zůstat spjati s Božím slovem. Znovu ve druhém listě Korintským, svatý Pavel píše: „My jistě nepatříme k oněm lidem – a je jich mnoho – co s Božím slovem čachrují (doslova: rozmělňují, falšují!), nýbrž mluvíme upřímně, z Božího pověření a před tváří Boží v Kristu“ (2Kor 2,17), a svatý Petr v prvním listu vybízí křesťany slovy: „Kdo mluví, ať to dělá jak by mluvil Bůh“ (1Petr 4,11). Co se chce říci oním „mluvit v Kristu“, či mluvit „jako by mluvil Bůh“? Jistě to neznamená materiálně opakovat pouze slova, pronesená v Písmu Kristem a Bohem. Chce

7

se tím říct, že hluboká inspirace, myšlenka, která „utváří“ a podpírá vše ostatní, musí vycházet od Boha, nikoli od člověka. Hlasatel musí být „pohnut Bohem“ a mluvit jako v jeho přítomnosti. Existují dva způsoby, jak připravovat kázání či jakékoli jiné hlásání víry slovem či písmem. Mohu se nejprve posadit za stůl a sám si zvolit slovo, které budu hlásat a téma, jež rozvinu, opíraje se o mé znalosti, přednosti, atd. Poté, co řeč připravím, pokleknu a vroucně prosím Boha, aby požehnal to, co jsem napsal a dal působivost mým slovům. Už to je dobrá cesta, ale není to cesta prorocká. Spíše je třeba udělat opak. Nejprve padnout na kolena a prosit Boha, jehož slovo se má pronášet; pak se posadit ke stolu a dát tomuto slovu tělo. To pak mění všechno, neboť už to není Bůh, kdo si má přivlastnit má slova, nýbrž jsem to já, kdo si osvojuje jeho slovo. Je třeba vyjít z jistoty víry, že za všech okolností, má zmrtvýchvstalý Pán na srdci své slovo, které chce sdělit svému lidu. Zmrtvýchvstalý nenapsal sedm listů sedmeru církevních obcí v Malé Asii. Sám osobně pokračuje v psaní těchto listů každé církevní obci! Tento list pak mění skutečnosti a právě ten je třeba odhalit. On pak jej odhaluje svému služebníku, pokud ho o to pokorně a s naléhavostí žádá. Zpočátku se jedná o téměř nepostihnutelné hnutí srdce: nepatrné světlo, co se zažíhá v mysli, slovo Bible, jež začíná upoutávat pozornost a které osvětluje situaci. Vskutku „nejmenší ze všech semen“, ale následně si povšimneš, že uvnitř bylo všechno; byl tam vichr, co láme libanonské cedry. Posléze usedneš za stůl, otevřeš své knihy, porovnáš své poznámky, zkonzultuješ Otce Církve, učitele, básníky … Ale teď je to už docela jiná věc. Už to není Boží slovo ve službách tvé kultury, nýbrž tvá kultura ve službě Božímu slovu. Proces, jenž vede k tomuto objevu, popisuje pěkně Origenes. Předtím, než v Písmu svatém najdeš pokrm – je třeba snést jistou „chudobu smyslů; duše je obklopena ze všech stran temnotou, naráží na bezvýchodné cesty. Když tu hle, znenadání, po náročném hledání a modlitbě, zazní hlas Slova a hned se cosi rozsvítí; to, co hledala jí kráčí vstříc „přeskakuje hory, přenáší se přes pahorky“ (srv. Píseň písní 2,8), totiž otevírá ji mysl, aby mohla přijmout jeho mocné a zářivé slovo3. Tento okamžik provází nesmírná radost. Ta dala pronést Jeremiášovi: „Jakmile se objevila tvá slova, pozřel jsem je s dychtivostí; tvé slovo se mi stalo radostí a potěšením srdce“ (Jer 15,16). Boží odpověď obvykle přichází ve formě slova Písma, které však v daném okamžiku zjevuje mimořádnou příhodnost na situaci a problém, který je třeba řešit, jako by bylo napsáno právě pro něj. Mnohdy ani není třeba toto biblické slovo výslovně citovat či 3 Srv. Origenes, In Mt Ser. 38 (GCS, 1933, p. 7); In Cant. 3 (GCS;, 1925, str. 202).

8

komentovat. Stačí, že je zřetelně přítomné v mysli toho, kdo mluví a formuje celou jeho řeč. Jedná-li tak, pak mluví „jako by mluvil Bůh“. Tato metoda platí vždy: pro významné dokumenty, stejně jako pro lekce, které učitel dává novicům, pro učenou konferenci stejně jako pro prosté nedělní kázání. My všichni jsme udělali zkušenost, co dokáže jediné Boží slovo, jemuž hluboce uvěří a které prožije nejprve ten, kdo ho hlásá a mnohdy dokonce aniž by to věděl; často musíme konstatovat, že mezi tolika ostatními slovy, to bylo právě ono, jež se dotklo srdce a přivedlo více než jednoho posluchače ke zpovědnici. Při mé službě komentování nedělního evangelia v televizi, jsem nashromáždil spoustu svědectví. Vzpomínám na dva snoubence, jejichž filozofií – jak říkali, bylo co nejvíce se bavit, bez jakýchkoli omezení a zásad“. Rodiče je vyzývali k jistému úkolu a oni z poslušnosti kývli, na hony vzdáleni tomu, aby věc brali vážně. Přihodilo se, že v homílii zaslechli slova: „Široká je cesta, která vede k záhubě …“. Dívkou jako by projel blesk; obrátí se ke snoubenci a praví: „My se ubíráme po široké cestě … Buď se změníš i ty, nebo se už víc neuvidíme“. Podrážděně jí odsekl, že se zbláznila; doprovodil ji domů a pak, sbohem. Cosi však hlodalo i v něm. Jednoho dne otevřel Bibli a další Boží slovo způsobilo zázrak. Čte: „Stojím u dveří a klepu …“. Dnes jsou svoji, mají několik dětí a jsou jako laici zapojeni do evangelizace v jedné diecézi jižní Itálie. Poté, co nastínil podmínky křesťanské zvěsti (mluvit o Kristu, s upřímností, jak pohnuti Bohem a před jeho pohledem), se apoštol ptá: „Kdo však je k takovému úkolu způsobilý?“ (2Kor 2,16). Je jasné, že způsobilý není nikdo. Tento poklad máme v nádobách hliněných (tamtéž 4,7). Můžeme se však modlit slovy: Pane, smiluj se nad touto ubohou hliněnou nádobou, která má nést poklad tvého slova; chraň nás, abychom – když mluvíme o tobě - nepronášeli neužitečná slova; dej nám někdy zakusit chuť tvého slova, abychom jej dokázali odlišit od každého jiného a každé jiné slovo se nám tak jevilo jako bez chuti. Rozmnož, jak jsi slíbil, hlad na zemi, „nikoli hlad po chlebě, ani žízeň po vodě, ale po naslouchání Hospodinovu slovu“ (Ámos 8,11).