UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI
PEDAGOGICKÁ FAKULTA
Ústav pedagogiky a sociálních studií
Bakalářská práce
Pavlína Černochová
Neverbální komunikace v práci pedagoga základní školy
Olomouc 2013 vedoucí práce: PaedDr. Alena Jůvová, Ph.D.
Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně a pouţila jen
uvedených pramenů a literatury.
V Olomouci dne
…………………….
Pavlína Černochová
Děkuji PaedDr. Aleně Jůvové, Ph.D., za odborné vedení bakalářské práce,
poskytování cenných rad a připomínek při jejím zpracovávání, vřelou spolupráci
a vstřícný přístup. Děkuji také učitelům a ţákům, u nichţ jsem realizovala
výzkum pro tuto práci.
OBSAH
ÚVOD ...................................................................................................................... 6
I. TEORETICKÁ ČÁST .......................................................................................... 8
1 KOMUNIKACE ................................................................................................... 8
1.1 Vymezení pojmu komunikace ........................................................................ 8
1.2 Funkce mezilidské komunikace ..................................................................... 8
1.3 Formy komunikace ......................................................................................... 9
2 NEVERBÁLNÍ KOMUNIKACE ....................................................................... 11
2.1 Vymezení pojmu neverbální komunikace .................................................... 11
2.2 Historie neverbální komunikace ................................................................... 13
2.3 Funkce neverbální komunikace .................................................................... 15
2.4 Klasifikace neverbální komunikace ............................................................. 16
2.4.1 Mimika ................................................................................................... 17
2.4.2 Vizika .................................................................................................... 18
2.4.3 Haptika ................................................................................................... 19
2.4.4 Gestika ................................................................................................... 20
2.4.5 Kinezika ................................................................................................. 21
2.4.6 Posturologie ........................................................................................... 21
2.4.7 Proxemika .............................................................................................. 22
2.4.8 Paralingvistika ....................................................................................... 23
2.4.9 Úprava zevnějšku a ţivotního prostředí ................................................ 24
2.5 Vyuţití a význam neverbální komunikace v pedagogické praxi .................. 25
II. EMPIRICKÁ ČÁST .......................................................................................... 27
3 VÝZKUMNÉ ŠETŘENÍ .................................................................................... 27
3.1 Cíl výzkumu ................................................................................................. 27
3.2 Charakteristika metod ................................................................................... 27
3.2.1 Pozorování ............................................................................................. 27
3.2.2 Dotazník ................................................................................................. 28
3.3 Charakteristika výzkumného vzorku ............................................................ 29
3.4 Výzkumné otázky ......................................................................................... 29
3.5 Vyhodnocení výsledků výzkumu ................................................................. 30
3.5.1 Vyhodnocení výsledků pozorování ....................................................... 30
3.5.2 Vyhodnocení dotazníků ......................................................................... 32
3.6 Diskuse ......................................................................................................... 50
ZÁVĚR .................................................................................................................. 52
SEZNAM POUŢITÉ LITERATURY A PRAMENŮ ........................................... 54
SEZNAM PŘÍLOH ................................................................................................ 56
6
ÚVOD
„To nejdůležitější pro komunikaci je slyšet to, co nebylo řečeno.“
P. F. Drucker
Tématem mé bakalářské práce je neverbální komunikace v práci pedagoga
základní školy. Volba tohoto tématu vzešla z mého dlouhodobého zájmu o tuto
formu mezilidské komunikace, která naši komunikaci doplňuje, zdůrazňuje, často
nahrazuje a upřesňuje.
Komunikace je pojem, který má širokou škálu pouţití. Je jedním z nejdůle-
ţitějších předpokladů bytí člověka. Realizuje se prostřednictvím verbálních (slov-
ních) a neverbálních (mimoslovních) projevů člověka. Komunikace znamená
předávání informací mezi lidmi a je základní sloţkou jejich interakce. Neverbální
komunikace je komunikací mimoslovní. Je souhrnem mimoslovních sdělení, která
člověk vysílá do svého okolí. V této komunikaci člověk své projevy nevyjadřuje
slovy.
Cílem mé bakalářské práce je objasnit a zdůraznit význam neverbální
komunikace v práci pedagogů základní školy. Tedy jak se pedagogové o svou
neverbální komunikaci a její projevy zajímají, jak se o ni zajímají u svých ţáků,
nakolik si ji uvědomují ve svém projevu ve výuce.
Bakalářská práce je členěna do dvou hlavních částí. První část se zaměřuje
na vymezení teorie. Teorie je členěna do dvou kapitol. Druhá část je empirická
a zjišťuje informace o neverbální komunikaci v práci pedagogů základní školy.
V první kapitole teoretického okruhu se věnuji vymezení pojmu
komunikace, funkcím a formám komunikace. V druhé kapitole se zaměřuji na
vymezení pojmu neverbální komunikace, historie neverbální komunikace, funkcí
neverbální komunikace, klasifikace neverbální komunikace, vyuţití a významu
neverbální komunikace v pedagogické praxi.
Druhý okruh je empirický, ve kterém jsme realizovali výzkum. Zaměřili
jsme se na kvantitativní výzkum, ve kterém jsme pouţili metody pozorování a do-
tazník. Výzkumem jsme zjišťovali informace o neverbální komunikaci v práci
7
pedagogů základní školy. Dotazník obsahoval škálované otázky, ze kterých
pedagogové vybírali. V případě některých odpovědí se pedagogové mohli
písemně vyjádřit. Pozorování kvantitativního výzkumu je předem připravené, po-
zorovatel uţ před začátkem pozorování ví přesně, co a jak bude sledovat. Má při-
praven pozorovací arch, do kterého zaznamenává pozorované jevy. Vyhodnocení
výsledků výzkumu obsahuje grafy, ve kterých jsou zpracovány získané informace.
8
I. TEORETICKÁ ČÁST
1 KOMUNIKACE
1.1 Vymezení pojmu komunikace
Pojem komunikace pochází původně z latiny, kde znamená sdělení,
spojovávání. Tento pojem jiţ v češtině zdomácněl a pouţíváme ho ve více
významech (komunikace – souvisí s dopravou; dorozumíváním, sdělováním,
přenosem informací; masovými sdělovacími prostředky). Ve společenských
vědách, jako je pedagogika, psychologie a sociologie, patří komunikace mezi
ústřední pojmy a souvisí s úmyslně či neúmyslně navozovanou změnou chování,
vlastností, hodnot a postojů člověka i celých společenských skupin. Komunikace
je jednou z nutných podmínek utváření osobnosti člověka jako kulturní bytosti. Je
podmínkou i výsledkem naší lidské existence (Dohalská, 1985, s. 100-101).
Komunikace je základní sloţkou interakce a zpřístupnění informace pro-
střednictvím vzájemně sdíleného kódu mezi lidmi (Nelešovská, 1992, s. 7). ,,Pro
komunikaci je důleţité ovládat techniku hovoru, poznat základní zásady mezilid-
ských vztahů, umět poslouchat a umět mluvit“ (Leško, 2008, s. 22). Komunikace
je základním prostředkem realizace výchovy a vzdělávání (Gavora, 2005, s. 25).
1.2 Funkce mezilidské komunikace
Komunikace má svůj účel, smysl nebo funkci, kterou plní nebo chce splnit.
Kaţdá komunikační výměna plní zpravidla jednu funkci, ale můţe plnit i více
funkcí. Funkcí a dopadem na příjemce dostává komunikace smysl (Vybíral, 2009,
s. 31). M. Mikuláštík ve své knize uvádí, ţe hranice mezi jednotlivými funkcemi
nejsou jednoznačné, ale často se překrývají. Autor uvádí jedenáct funkcí
komunikace:
funkce informativní – předávání informací mezi lidmi,
funkce instruktivní – vysvětlení významů, organizace, návod jak něčeho
dosáhnout,
9
funkce přesvědčovací – přesvědčování, ovlivňování názorů, postojů druhého
člověka,
funkce posilovací a motivující – posilování sebevědomí, vlastní potřebnosti,
funkce zábavná – pobavit, rozveselit,
funkce vzdělávací a výchovná – uplatňovaná institucemi,
funkce socializační a společensky integrující – vytváření vztahů mezi lidmi,
navazování kontaktů, posilování pocitu sounáleţitosti,
funkce osobní identity – pomáhá člověku ujasnit si, uspořádat si své postoje,
názory,
funkce poznávací – prostřednictvím zkušeností jiných lidí poznáváme nové
informace,
funkce svěřovací – sdělování důvěrných informací, s očekáváním podpory
a pomoci,
funkce úniková – nezávazné popovídání, za účelem odreagování se od starostí
(Mikuláštík, 2003, s. 21, 22).
1.3 Formy komunikace
Komunikace má proměnlivou podobu a mnoho moţností, které můţe
v různých kombinacích komunikátor uţívat a měnit. Záleţí na dovednostech
uţivatele, jak dovede uţívat vyhovující způsoby, které respektují situaci, úmysl,
osobnost partnera, s nímţ komunikujeme, koho přesvědčujeme, obecenstvo,
k němuţ promlouváme (Mikuláštík, 2003, s. 32).
Komunikaci je moţné členit podle různých kritérií. V odborných publika-
cích nalézáme členění komunikace podle toho, na co se autoři zaměřují. Z. Vybíral
ve své knize člení komunikaci podle prostředí a role. Píše, ţe většina lidí
komunikuje jinak v zaměstnání, doma nebo jsou-li přítomni dospělí či děti. Kaţdá
komunikace člověka je odlišná podle prostředí, ve kterém se nachází a uplatňuje.
Různé situace vyţadují po komunikujícím, aby vystupoval v jiné roli. Autor uvádí
následující formy komunikace:
intimní párová komunikace v soukromí,
soukromá komunikace partnerů na veřejnosti,
jednostranně řízená komunikace s rozdělenými rolemi (výslech, rozhovor),
10
neformální, neřízená komunikace v malé primární skupině (rodina),
formální, řízená komunikace v malé skupině (pracovní porada),
komunikace samostatného člověka na veřejném prostranství (vystoupení na
předvolebním mítinku),
komunikace člověka v davu (fanoušci),
komunikace při obchodování (uzavírání smluv),
komunikace prostřednictvím masmédia (ţivě vysílané telefonáty do rozhlaso-
vého pořadu),
interkulturální komunikace (s cizincem, v cizím prostředí) (Vybíral, 2009, s. 39).
11
2 NEVERBÁLNÍ KOMUNIKACE
2.1 Vymezení pojmu neverbální komunikace
Neverbální komunikace je komunikací mimoslovní, je tedy řečí těla. Je
souhrnem mimoslovních sdělení, která člověk vědomě nebo nevědomě vysílá do
svého okolí. Signálů vysílaných tělem je něco přes milion.
Neverbální komunikace v sobě zahrnuje komunikační projevy, které
nevyjadřujeme slovy. Neverbální signály jsou fyzické projevy organismu, které
můţeme analyzovat a interpretovat. Tyto signály mohou být naučené (vojenský
pozdrav rukou), vrozené (mrknutí na druhou osobu) nebo jejich kombinací
obojího (smích v divadle) (Leško, 2008, s. 23, 24).
Většinu těchto signálů se člověk naučí rozeznat uţ v dětství, zejména od
svých rodičů (jedinec má podobná gesta jako jeho otec nebo matka, má podobnou
mimiku, udrţuje přibliţně stejnou vzdálenost při komunikaci jako jeho rodiče…).
Tyto signály se u jedince nemusejí upevňovat, pokud jedinec vědomě pracuje na
svém neverbálním chování (Mikuláštík, 2003, s. 123).
I. Plaňava uvádí, ţe kaţdý neverbální signál je podmíněný:
druhově (nervózní poťukávání prsty, pobíhání při nucení močit…; některé
signály máme geneticky zakódovány),
osobností toho, kdo vysílá i kdo přijímá (matčino mrknutí přijímá syn jinak
neţ otec či neznámý muţ…),
kulturou (například japonské či indické úklony…),
dobou a prostředím, v nichţ se děje (potlesk na sjezdu politické strany, potlesk
v divadle…),
sociální skupinou (bohatá škála gest v rodinách, pozdravy ve skupině
narkomanů…) (Plaňava, 2005, s. 43).
12
Mimoslovně se nedá sdělit:
dilema, nutnost volby mezi dvěma moţnostmi, které se navzájem vylučují,
podmíněný vztah typu: Jestliţe přichází A, pak musí následovat B,
,,nic“ (např. ,,nic nevidím“) (Mareš, Křivohlavý, 1995, str. 106).
Mimoslovně si sdělujeme:
emoce – city, nálady, afekty,
zájem o sblíţení – navázání intimnějšího styku,
snaha o vytvoření u druhého dojmu o tom, kdo jsem já,
snaha záměrně ovlivnit postoj partnera,
řídit chod vzájemného styku (Nelešovská, 2005, s. 47).
Antropolog Albert Mehrabian odhalil, ţe pouze 7 % informací získávaných
z rozhovoru, nám poskytují slova. 38 % informací získáváme z tónu a barvy hlasu
a 55 % informací získáváme z řeči lidského těla (Nelešovská, 2005, s. 46).
Pedagogický slovník definuje neverbální komunikaci takto: ,,Mimoslovní
sdělování, vývojově starší neţ slovní komunikace. Má různé podoby, zejména:
sdělování pohledy (řeč očí), sdělování výrazy obličeje (mimika), sdělování
pohyby (kinezika), sdělování fyzickými postoji (konfigurací všech částí těla),
sdělování gesty (gestika), sdělování doteky (haptika), zaujímáním určité vzdále-
nosti (proxemika), sdělování úpravou zevnějšku (účes, oblečení, doplňky).
Nonverbální komunikace doprovází, zpřesňuje, doplňuje verbální komunikaci.
Slouţí ke sdělování emocí, zájmů, postojů, záměrů k přesvědčování lidí“ (Průcha,
Walterová, Mareš, 2008, s. 137).
Stručný psychologický slovník definuje neverbální komunikaci následovně:
,,mimoslovní; kromě pohybů těla, gest, mimiky a pohybů očí je zprostředkována
kvalitou hlasu, pauzami v řeči, zvuky jako smích, bručení, dále vzdáleností,
čichovými nebo dotykovými vjemy, oděvem, kosmetikou“ (Hartl, 2004, s. 156).
Pro potřeby této bakalářské práce uvádíme také komunikaci paralingvistic-
kou a komunikaci prostřednictvím ţivotního prostředí, i kdyţ tyto kategorie ne-
jsou do běţně chápané typologie neverbální komunikace obvykle zařazovány.
13
2.2 Historie neverbální komunikace
Historii neverbální komunikace výstiţně popsal Vlastimil Vávra (1990) ve
své knize Mluvíme beze slov. Uţ ve starém Řecku a Římě bývaly veřejné projevy
sdělovány komunikací slovní i mimoslovní. O mimoslovní komunikaci se uţ teh-
dy teoretizovalo. ,,Vycházelo se z poznání, ţe lidský duch má tendenci třídit zku-
šenosti do kategorií, které se stávají nástroji našeho myšlení“ (Vávra, 1990, s. 20).
Mluvení beze slov se rozdělovalo do dvou praktických kategorií:
,,Omnium hominum communis sermo (všem lidem společná řeč).“ Zahrnovala
takové mluvení beze slov, kterým se bezpečně domluví člověk s člověkem
mluvícím nesrozumitelným jazykem.
,,Oratorum communis sermo (řečníkům společná řeč).“ Výlučná kategorie
srozumitelná především vzdělancům, kteří uţ měli zkušenosti s veřejnými
projevy.
Při výuce se snad i tehdy postupovalo podle abecedy. Co písmeno, to jiný
mimoslovní projev. Kdyţ se dospělo aţ k Z, začalo se znovu od A na další tabuli,
kde uţ šlo o jiná gesta, mimické výrazy či tělesné pozice (Vávra, 1990, s. 21).
Humanismus antiky – člověk je vším – projevuje se vírou ve schopnost
lidského rozumu postupně pochopit harmonii světa. Ve středověku se dere do
popředí touha vyloţit všechno naráz: jednou provţdy a se závaznou platností
(Vávra, 1990, s. 22). Závazné, obecně uznávané zákony měly jen dočasnou
platnost. Význam zákonů klesal úměrně tomu, jak se prosazovala vizuální
zkušenost. V XV. a XVI. století se filosofové pokoušeli stanovit, kolik je vlastně
lidských citů. Striktní šablony omezovaly práci filosofů při zjišťování, do jaké
míry se proţívané stavy projevují v mimice. V přibývajících filosofických
rozpravách se v XVII. století dospělo k tomu, ţe ne kaţdý cit se v mimice zrcadlí
(Vávra, 1990, s. 24).
Poté, co se Charles Lebrun stal vrchním správcem uměleckých sbírek
francouzského krále Ludvíka XIV., začal určovat, jak mají mimické projevy
vyhlíţet. ,,Vznikly tak pověstné Lebrunovy Direktivy pro pravé výrazy citů duše.
Poprvé souborně vyšly v roce 1667“ (Vávra, 1990, s. 25).
14
John Bulwer se zabýval bádáním, které pojmenoval philochirosophia,
filozofie ruky, kde prozkoumával obě kategorie mluvení beze slov, které byly tak
příznačné pro antiku. Z jeho práce vzešly publikace o Chirologii a Chironomii,
v nichţ podává jeden z nejucelenějších přehledů o tom, co se v Řecku a Římě
povaţovalo za Omnium hominum communis sermo a Oratorum communis sermo
(Vávra, 1990, s. 27). V klasicistním XVIII. století se posunkům, výrazům obličeje
a pozicím nepřičítala obzvláštní důleţitost (Vávra, 1990, s. 28).
V této době došlo k rozkvětu fyziognomiky. Jejím hlavním představitelem
byl Johann Kaspar Lavater. Zpočátku navazoval na tradici srovnávání rysů lidské-
ho těla a tváře se vzhledem nějakého zvířete. Zanedlouho od tradičního postupu
upustil. Vytvořil sloţitý systém pravidel, který rozšiřoval a doplňoval. Za základ
inteligence stanovil čelo. Nízké čelo je znakem chabé inteligence, vysoké čelo je
znakem vysokých rozumových schopností, tupé tvary (tupý nos, tupá brada…)
souvisejí s tvrdošíjností a špičaté s popudlivostí (Vávra, 1990, s. 29).
,,Fyziognomie je nevědecká nauka, podle níţ lze podle vzhledu, zvláště ob-
ličeje člověka rozpoznat jeho povahu a vlohy“ (Wikipedie, dostupné z:
http://cs.wikipedia.org/wiki/Fyziognomie).
Na přelomu XVIII. a XIX. století došlo k několika pokusům uspořádat mi-
moslovní komunikaci do speciálních systémů (Vávra, 1990, s. 34). ,,Největší podíl
na obrozeném zájmu o mluvení beze slov měli divadelníci. Navazovalo se větši-
nou na výklady divadelního teoretika Johanna Jakoba Engela, které souborně vy-
šly uţ koncem XVIII. století. Jeho dvousvazková kniha Myšlenky o mimice se
začala postupně povaţovat za nevyčerpatelnou studnici příkladů výmluvnosti
mluvení beze slov“ (Vávra, 1990, s. 37).
V polovině XIX. století lékař Thedor Piderit zjišťoval, jak se změní lidský
obličej při chuťových vjemech, jako je sladkost, slanost, kyselost, hořkost nebo
při rozdílných vůních.
Systematické třídění zjištěných výsledků si usnadnil tím, ţe obličej rozdělil
do rozmanitých mimických partií s odlišnými projevy. Konec ţivota proţil
v ústavech pro choromyslné, kde s těmito výzkumy dospěl aţ k několika stovkám
základních projevů, které kombinacemi umoţňovaly vytvořit rovný bilión růz-
ných obličejových výrazů (Vávra, 1990, s. 39).
15
Pochopit princip mluvení beze slov se pokusil i Charles Darwin. Soustředil
se na pohybové činnosti, které podle něho měly u předchůdců člověka praktický
smysl (Vávra, 1990, s. 40). Teorie informace, která se po druhé světové válce
začala rozvíjet, přinesla podstatný zlom i do úvah o mluvení beze slov.
Nehovořilo se uţ o pásmu (proudu, toku) na sebe navazujících posunků, výrazů
obličeje a pozic, ale o gestikulačních, mimických a pozičních kanálech, kterými
proudí informace od jedné osoby ke druhé (Vávra, 1990, s. 44).
2.3 Funkce neverbální komunikace
Neverbální komunikace má různé formy, které mají řadu společných prvků.
Můţe slovní projev doplnit, zesílit jeho účinek, regulovat a za určitých okolností
plně zastoupit (Mikuláštík, 2003, s. 123).
Z. Vybíral ve své knize uvádí, ţe neverbální komunikaci vyuţívá člověk
k tomu, aby:
podpořil řeč (reguloval její tempo, podtrhl a zdůraznil vyslovené),
nahradil řeč (ilustroval, symbolizoval),
vyjádřil emoci (aby se dostal do emoční rovnováhy, adaptoval se),
vyjádřil interpersonální (mezilidský) postoj (sympatie k někomu, dominanci,
pochybnost),
uskutečnil sebevyjádření (sebeprezentaci) – představil se (Vybíral, 2009, s. 90).
I. Plaňava uvádí, ţe neverbální prostředky se pouţívají:
k potvrzení ceremoniálů a rituálů (úsměv při pozdravení …),
k zesílení vlivu (v propagandě, na masových shromáţděních a demonstracích;
značení úcty povstáním, zvonění klíči, délka potlesku …),
k uměleckému vyjádření (pantomima, balet …) (Plaňava, 2005, s. 43).
16
2.4 Klasifikace neverbální komunikace
Neverbální sdělování je u lidí rozmanité a bohaté, některé jeho podoby jsou
v čase proměnlivé. Neverbální projev kaţdého člověka je v něčem typický
a vlastní pouze jemu. Rozlišujeme celou řadu prostředků neverbálního
komunikování (Dohalská, 1985, s. 107).
Co je třeba vědět u neverbálního chování:
největší význam je přikládán neverbálním projevům v oblasti obličeje a hlavy,
protoţe tato část je nejvíce vnímána a nejvíce také ovlivňuje to, jak posluchač
vnímá sdělení (kontakt očima, mimika),
dále jsou to pohyby rukou a paţí,
a poté pohyby a pozice těla a nohou (Mikuláštík, 2003, s. 124).
Neverbální projevy se dělí na:
výrazy obličeje (mimika),
pohledy (vizika),
doteky (haptika),
gesta (gestika),
pohyby (kinezika),
fyzické postoje (posturika),
přiblíţení či oddálení (proxemika),
tón řeči (paralingvistika)
úpravu zevnějšku (Nelešovská, 2005, s. 46).
17
2.4.1 Mimika
Mimika jsou pohyby obličejových svalů, které jsou nejvýraznějším
sdělovačem emocí. Mimika nevyjadřuje jen to, co jedinec proţívá, ale také to,
jaký má vztah ke sdělení a k objektu, o němţ hovoří. Naznačuje posluchači
proţitek mluvčího.
,,Nejde jen o empatické vcítění do emočního stavu druhého, ale
i o signalizování, ţe jsme přijali jeho mimický výraz emocionálního stavu jako
sdělení o tomto stavu a ţe tomuto sdělení adekvátně rozumíme“ (Mikuláštík,
2003, s. 125, 126). Z mimických signálů dovede citlivý člověk dobře číst (tvar
natočení úst, pozvednutí obočí, uhýbavý pohled…) (Mikuláštík, 2003, s. 126).
A. Nelešovská uvádí, ţe výzkumy zjistily, ţe člověk dokáţe s velkou
přesností odlišit sedm primárních emocí ve výrazech obličeje:
,,štěstí – neštěstí,
neočekávané překvapení – splněné očekávání,
strach a bázeň – pocity jistoty,
radost – smutek,
klid – rozčilení,
spokojenost – nespokojenost, aţ znechucení,
zájem – nezájem“ (Nelešovská, 2005, s. 48).
A. Nelešovská dále uvádí sekundární emocionální mimické výrazy:
,,Splynutí – fúze výrazů – rychlé vystřídání jednoho emocionálního výrazu
druhým, změna výrazu obličeje probíhá velmi rychle – 1/8 aţ 1/5 sekundy.
Sloţení mimických projevů – jedna část obličeje vyjadřuje jiné, kvalitativně
odlišné emoce neţ druhá.
Levá polovina obličeje vyjadřuje jiný druh emocí neţ pravá.
18
Aktivace svalových komplexů obličejových svalů, které jsou normálně
v činnosti při kvalitativně odlišných činností“ (Nelešovská, 2005, s. 48).
Funkce mimických projevů:
sdělování kulturně tradovaných projevů (zdvořilostní úsměv …),
instrumentální pohyby (výrazy obličeje při kýchání, při zívání),
sdělování emocí – citů, pocitů, nálad, citových proţitků… (Nelešovská, 2005,
s. 47).
Mimický projev je tvořen třemi oblastmi obličeje:
dolní oblast: tváře + nos + ústa,
střední oblast: oči + víčka,
horní oblast: čelo a obočí (Svatoš, 2006, s. 65).
2.4.2 Vizika
,,Oči hrají v komunikaci velmi důleţitou roli. Působí jako sdělovače, ale
také jako přijímače. Čím menší je oční kontakt, tím nejistěji se cítí příjemce
zprávy, tím kratší je vzájemný kontakt a tím méně slov se ve vzájemném kontaktu
vysloví“ (Mikuláštík, 2003, s. 128).
Sdělování pohledy patří mezi nejčastější mimoslovní způsoby sdělování
v sociální komunikaci (Mareš, Křivohlavý, 1995, s. 107).
Kendon rozeznává čtyři základní funkce pohledů:
poznávací – kognitivní funkce (pohled zaměřujeme na místa, kde hledáme
informace, umoţňující nám lepší pochopení situace),
řídící – regulující funkce (svým pohledem do určité míry řídíme dění ve svém
okolí),
19
organizující a koordinující funkce (pohledem v rozhovoru mohou být od
účastníků vyţadovány odpovědi, ticho …),
vyjadřující – expresivní funkce (svým pohledem můţe účastník komunikace
vyjadřovat úroveň své pozornosti …) (Křivohlavý, 1988, s. 28, 29).
Abychom porozuměli řeči očí, je důleţité vědět, jaké prvky obsahuje:
směr zorné osy (zaměření pohledu na určitý cíl),
délka doby jednoho pohledu (trvá-li pohled na určitou osobu příliš dlouho,
bývá hodnocen negativně),
četnost pohledů (ţáci velmi citlivě zaznamenávají, jak často se na ně učitel
dívá v porovnání s ostatními spoluţáky),
celkový objem pohledů (je ukazatelem sociálního zájmu, na objem učitelo-
vých pohledů jsou ţáci neobyčejně citliví),
sled pohledů (pořadí pohledů),
úhel pootevření očních víček (při různých pohledech můţe být odlišný),
tvary obočí (svraštěné obočí, pokrčení čela …),
vrásky kolem očí (po stranách očí, nad očima),
frekvence mrkacích pohybů (souvisí s fyziologickými ději a některými
psychickými stavy),
velikost zornic (je přímo úměrná intenzitě emocionálního stavu člověka)
(Mareš, Křivohlavý, 1995, s. 107, 108).
2.4.3 Haptika
Jde o komunikaci tělesným dotykem. Nejčastěji jde o podání ruky. Haptické
signály jsou velmi silné, mají velkou informační hodnotu a leccos napoví
o vnitřním stavu člověka (Svatoš, 2006, s. 66).
20
A. Nelešovská píše, ţe termín haptika byl zaveden lingvistou Williamem
Austinem, který vyjadřuje taktilní kontakt (dotek) a zahrnuje:
,,příjem zpráv o působení tlaku, který působí deformaci kůţe,
příjem zpráv o působení tepla,
příjem zpráv o působení chladu,
příjem zpráv o vlivu podnětů, které působí bolest,
někdy bývá zařazován i smysl pro vibrace, který registruje chvění“
(Nelešovská, 2005, 54).
Význam této mimoslovní komunikace spočívá v mimořádné citlivosti
koţního smyslu (Mareš, Křivohlavý, 1995, s. 111).
M. Mikuláštík uvádí, ţe doteky mohou mít význam formální, neformální,
přátelský a intimní. Dále autor uvádí doteková pásma těla, která jsou respektována
v rámci dotekové komunikace:
,,pásmo společenské, profesionální a zdvořilostní (ruce a paţe),
pásmo osobní, přátelské (paţe, ramena, vlasy, obličej),
pásmo intimní, erotické a sexuální (neomezené).“
Existují výjimky, například u lékaře nebo drţení při tanci (Mikuláštík, 2003,
s. 130).
2.4.4 Gestika
Jde o záměrné pohyby rukou, hlavy, případně i nohou, které mohou
dokreslit verbální projev, případně ho zastoupit (Mikuláštík, 2003, s. 127). Gesta
jsou jednou z nejčastějších a neuţívanějších podob neverbální komunikace
(Svatoš, 2006, s. 65). Gesta umoţňují lepší komunikaci a zároveň uvolňují napětí.
Často odráţejí aktuální emocionální stav (úzkost, radost) (Leško, 2008, s. 29).
Dělení gest do tří základních skupin:
Ilustrace jsou gesta, kterými dokreslujeme ve vzduchu verbální projev,
ukazujeme směr, vysvětlujeme (gesto vzrůstu, poklesu, dělení…).
Gesta jako regulátory chování, jako upozorňování na něco nebo někoho
(ukazujeme na toho, kdo nedává pozor).
21
Znaky (zvednutý palec směrem nahoru znamená, ţe je to výborné; palec
směrem dolů znamená, ţe je to špatné) (Mikuláštík, 2003, s. 127).
Funkce gest:
gesta naznačují určitou ideu – sdělení významu je doprovázeno souborem
pohybů,
gesta obrazně naznačují to, co je srozumitelnější, kdyţ se to ukáţe,
gesta zvyšují názornost řečeného,
gesta mohou vyjadřovat pravý opak toho, co je slovy sdělováno (Nelešovská,
2005, s. 52).
2.4.5 Kinezika
Jsou to pohyby těla v čase a prostoru. Jde o pohybové sledy a skupiny
pohybů, koordinaci, plynulost, kompozici a souznění pohybů lidí v komunikačním
aktu. ,,Kinezika přináší další informace, ilustruje a zvyšuje důraz výpovědi, po-
skytuje zpětnou vazbu od příjemce informace, je signálem pro udrţování pozor-
nosti.“ Základních pohybů je 26 a při zohlednění druhu, rozsahu a prostorovosti
pohybu je moţné rozlišit bezmála 700 000 moţností (Leško, 2008, s. 30).
Kaţdý člověk má své charakteristické pohyby, podle nichţ se dá poznat uţ
na dálku. I kdyţ jsou spontánní, dá se z nich někdy vyčíst určitá informace
(Mikuláštík, 2003, s. 128). Rozsah pohybů souvisí s intenzitou emocionálního
proţívání situace (Mareš, Křivohlavý, 1995, s. 110). Lidé, kteří mají mimořádný
pozorovací talent, dovedou podle druhu pohybů uhádnout, v jaké náladě se
pozorovaný člověk nachází (Nelešovská, 2005, s. 51).
2.4.6 Posturologie
Sdělovat informace můţeme i konfigurací všech částí těla. Tím, ţe člověk
zaujme určitou polohu těla, rukou, nohou, hlavy, můţe lidem sdělit, zda je jeho
psychický postoj přátelský, či nepřátelský, zda s nimi chce dále komunikovat,
nebo ne. ,,Posturologie rozeznává otevřené a zavřené fyzické postoje jedné osoby,
rozlišuje souhlasné a nesouhlasné fyzické postoje dvou a více osob. Souhlasný
22
fyzický postoj nevyţaduje naprostou ,,kopii“ postoje druhé osoby, ale shodu,
obdobnou zaměřenost mimoslovního sdělování“ (Mareš, Křivohlavý, 1995,
s. 110, 111).
Fyziologie rozlišuje tři základní polohy člověka – vstoje, vsedě a vleţe. Při
kaţdé z nich mohou různé části těla zaujímat různé polohy.
Základní tělesné postoje:
kompozice – vzájemná poloha dvou částí těla při téţe základní i tělesné
poloze,
konfigurace – vystiţení vzájemných poloh všech částí těla při dané základní
tělesné poloze,
pozitura – celek, který udává základní tělesnou polohu a polohovou
konfiguraci všech částí těla (Nelešovská, 2005, s. 53).
2.4.7 Proxemika
V proxemice jde o vyuţívání vzdálenosti při komunikaci ve směru horizon-
tálním i vertikálním. Kaţdý jedinec potřebuje určitý prostor, aby se cítil pohodlně.
Tento prostor je relativní, individuálně a kulturně odlišný (Mikuláštík, 2003, s. 129).
Proxemika ukazuje, co si říkáme vzdáleností mezi sebou ve vzájemném
kontaktu. Kaţdý zásah do zóny se projevuje emotivně (Leško, 2008, s. 31).
Druhy proxemických zón podle E. T. Halla:
Intimní prostor – vzdálenost, kdy se můţeme navzájem dotýkat, jde o prostor
od cca 15 do cca 45 cm a vstupují do něj jen nejbliţší osoby.
Vlastní osobní prostor – je prostor délky nataţených paţí (například při
společenských událostech a všude tam, kde si podáváme ruce), jde
o vzdálenost od cca 46 cm do cca 120 cm.
Společenský prostor – tento prostor vyuţíváme ve většině kaţdodenních
setkání, v této vzdálenosti se cítíme pohodlně (například při s jednání s kolegy
z práce nebo s jinými známými lidmi), vzdálenost cca od 1,2 do 3,6 m.
Veřejný prostor – tento prostor vyuţíváme při kontaktu s cizími lidmi, jde
o vzdálenost nad cca 3,6 m (Hartley, 2004, s. 44, 45).
23
V proxemice při rozhovoru hraje svou roli i osobnostní charakteristika
člověka (např. liší se průměrná velikost oddálení u extrovertů a introvertů). Velmi
důleţitý je vztah, který mezi sebou komunikující osoby mají (Nelešovská, 2005,
s. 56). Proxemika řeší důleţitá témata, mezi která patří i tzv. teritorialita. Je to
členění prostoru (školy, třídy, pracovního stolu …) na oblasti, které jednotlivé
osoby povaţují za své území, kde jsou ,,doma“ (Nelešovská, 2005, s. 55).
Pro označení teritoria se pouţívají tři typy značek:
Centrální označení – oznamuje, ţe teritorium je uţ vyhrazeno.
Hraniční označení – rozlišuje teritorium od teritorií druhých.
Znaky – identifikují váš majetek (DeVito, 2001, s. 135, 136).
2.4.8 Paralingvistika
Paralingvistika neboli sdělování tónem řeči. Vztahuje k naší řeči, ale nedá se
zachytit klasickými metodami jazykovědy (například zapsat). Proto patří do
základního souboru neverbálních projevů. Tvoří určitý přechod od mimoslovních
k slovním způsobům chování (Nelešovská, 2005, s. 56).
P. Gavora mezi paralingvistické prostředky komunikace řadí:
hlasitost řeči (intenzita hlasu, vyjadřuje se na škále šepot – křik),
pauzy (přestávky v řeči, mohu být různě dlouhé a vyskytovat se na různých
místech řeči),
rychlost řeči (od pomalé po velmi rychlou řeč),
slovní důraz (přiloţení síly na výslovnost slova),
barva hlasu (vyznačuje se různými přívlastky: hlas zvučný, nosový, pisklavý
…) (Gavora, 2005, s. 101 – 104).
Někteří autoři dále přidávají intonaci, rytmus, akustickou náplň pauz a jiné
(Gavora, 2005, s. 100). V běţném rozhovoru je důleţité vyuţívat sílu hlasu. Slu-
chový orgán rozeznává intenzitu hlasitosti od šepotu (10 decibelů) aţ po hranici
bolesti (130 decibelů) či maxima (135 decibelů). Vyhovující je 40 – 50 decibelů.
24
V běţném akustickém projevu se objevují pauzy, které mají souvislost s tempera-
mentem, emocemi, připraveností k vedení komunikace. V toku řeči rozeznáváme
řečový registr, který slouţí k vedení komunikace řečí s různými sociálními
skupinami (jinak mluvíme s kamarádem, jinak s nadřízeným, jinak s dopravním
policistou).
Klasifikace řečových registrů:
deklamační – formální projev rozhovoru, písemné sdělení;
formální – určen autoritám;
informativní – s cizími lidmi, neformální charakter;
familiární – s přáteli, známými;
intimní – úzký rodinný kruh, blízký přítel, partner (Leško, 2008, s. 34 – 36).
V komunikaci rozpoznáváme čtyři základní situace pro vyuţití paralingvistiky:
ţádání o slovo (chceme něco říct a hlasitě se nadechneme),
udrţení slova (v okamţiku zachycení ţádosti o slovo zvýšíme hlas nebo
vynecháme pauzy),
předání slova (vyšleme signál, ţe jsme skončili, nebo ţe očekáváme jeho vstup
do mluvy)
vzdání se slova (mlčení, vyslání neverbálního či verbálního signálu) (Leško,
2008, s. 36).
2.4.9 Úprava zevnějšku a ţivotního prostředí
Tímto druhem neverbální komunikace se rozumí to, co je moţno vyčíst ze
způsobu oblečení, účesu, líčení ... S tímto způsobem komunikace se setkávají
zejména učitelé dospívající mládeţe (např. způsob oblékání ţáků, zvláštní případ
tvoří úprava vlasů, volba zdobných prvků na oblečení, nápisů, odznaků …)
(Nelešovská, 2005, s. 56, 57).
Tato sloţka komunikace má na starosti vyslat do našeho okolí co
nejkladnější informaci o naší osobnosti. Tato informace je rychlejší neţ verbální či
neverbální informace. Takováto informace nemusí odpovídat skutečnosti.
25
Komunikace úpravou zevnějšku můţe slouţit jako maskování, jako hra, ale můţe
slouţit na odlišení se od společnosti (Leško, 2008, s. 36).
O lidech nevypovídá jen úprava zevnějšku, ale i úprava prostředí, ve kterém
ţijí a pracují. Upravené či neupravené prostředí nám vypovídá o člověku
samotném.
2.5 Vyuţití a význam neverbální komunikace v pedagogické
praxi
Následující definice dokazuje, ţe neverbální komunikace v pedagogické
praxi je součástí pedagogické komunikace. J. Sup definuje komunikaci takto:
,,Komunikací rozumíme přenos informací, myšlenek, pocitů atd. od jednoho člo-
věka k druhému, resp. skupině lidí, uskutečňovaných pomocí symbolů (znaků)
umoţňujících přetváření poznatků a dorozumění mezi lidmi“ (in Nelešovská,
2005, s. 26).
,,Pedagogická komunikace je disciplína, která se zabývá popisem, analýzou
a hodnocením komunikace ve výchovných a vzdělávacích situacích. Shrnuje po-
znatky o systému a zákonitostech komunikace, o efektivní komunikaci, o moţ-
nostech jejího nácviku a zlepšení“ (Gavora, 2005, s. 30). Komunikace je základ-
ním prostředkem výchovy a vzdělávání prostřednictvím verbálních a neverbálních
projevů učitele a ţáků (Gavora, 2005, s. 25).
Řada projevů neţádoucího chování můţe být odstraněno bez přerušení
hodiny prostřednictvím neverbální komunikace ze strany učitele. Pouhý pohled na
ţáka, který se chová neţádoucím způsobem, můţe stačit pro zastavení tohoto
chování. I pohyb učitele směrem k ţákovi, který se chová nevhodně, můţe toto
chování zastavit. Jestliţe ani toto nestačí, můţe učitel lehce poloţit ruku na ţáko-
vo rameno. Důleţité je postupovat opatrně u ţáků, kteří jsou v pubertě, protoţe na
takový kontakt mohou reagovat popudlivě. Výhoda neverbální komunikace spo-
čívá v tom, ţe obvykle působí jen na ţáka, který se chová nevhodně, aniţ by byla
přerušena hodina (Kusák, Dařílek, 2001, s. 28).
Komunikace ve třídě má širokou škálu zvláštností, kterými se odlišuje od
komunikace v jiných institucích nebo ţivotních situacích. Odlišnosti v komuni-
26
kaci jsou dané rolemi partnerů, cílem (proč komunikují), obsahem (o čem ko-
munikují), časovými a prostorovými danostmi (vyučovací hodina, učebna).
Prostřednictví komunikace učitel uskutečňuje výchovně-vzdělávací cíle,
vyučovací obsah a realizuje vyučovací metody a formy. Výchovně-vzdělávací cíl,
obsah a metody nemohou nikdy vystupovat ve vyučování přímo, ale pouze
zprostředkovaně – v podobě verbálních (slovních) a neverbálních projevů učitele
a ţáků (i v podobě učebnice či učebních pomůcek) (Gavora, 2005, s. 25).
27
II. EMPIRICKÁ ČÁST
3 VÝZKUMNÉ ŠETŘENÍ
Výzkum je systematický způsob řešení problémů, kterým se rozšiřují
vědomosti lidí. Výzkumem se potvrzují či vyvracejí dosavadní poznatky nebo se
získávají poznatky nové (Gavora, 2010, s. 13).
Výzkumná metoda je postup, kterým se získávají data v terénu. Mezi
nejčetnější výzkumné metody patří: pozorování, škálování, dotazník, interview,
obsahová analýza textu a experiment (Gavora, 2010, s. 85).
Pro vypracování empirické části této práce jsme se zaměřili na kvantitativní
výzkum, jehoţ prostřednictvím jsme zjišťovali informace o neverbální komu-
nikaci v práci pedagogů základní školy. K tomuto zjišťování jsme pouţili metody
pozorování a dotazník.
3.1 Cíl výzkumu
Před realizací tohoto výzkumu bylo nutné prostudovat si odbornou literaturu
zabývající se komunikací, neverbální komunikací, ale také literaturou, která se
zabývá metodou pozorování a dotazníku, tedy pedagogickým výzkumem.
Cílem našeho výzkumu bylo ukázat:
jak se pedagogové o svou neverbální komunikaci a její projevy zajímají,
jak se o ni zajímají u svých ţáků,
nakolik si jí jsou vědomi,
jestli ji vědomě zařazují do svého projevu ve výuce.
3.2 Charakteristika výzkumných metod
3.2.1 Pozorování
Pozorování je sledování činnosti lidí, záznam této činnosti, její analýza a vy-
hodnocení. V kvantitativním výzkumu pozorovatel uţ před začátkem pozorování
ví přesně, co a jak bude sledovat. Stanovil si kategorie jevů, které bude pozorovat.
28
Také před začátkem výzkumu má pozorovatel připravený pozorovací arch, do
kterého zaznamenává své pozorování.
Škála pozorovaných jevů je velmi široká. Lze ji roztřídit na kategorie kogni-
tivního charakteru (například ,,učitel vysvětluje učivo“), afektivního charakteru
(týká se postojů, zájmů a pocitů, například ,,učitel obviňuje ţáka“) a psychomoto-
rického charakteru (například ,,ţák pracuje s nástrojem“) (Gavora, 2010, s. 93, 95).
Pokud pozorovatel sleduje průběh činností osobně, hovoříme o přímém
pozorování. Opakem je nepřímé pozorování, které se uskutečňuje tehdy, pokud
pozorovatel sleduje průběh činností z videa či audiofonního záznamu. Při přímém
pozorování je důleţité, aby byl pozorovatel umístěn tak, aby co nejméně rušil
pozorované osoby (Švec, 2009, s. 91).
Poţadavky kladené na dobré pedagogické pozorování:
zpřesnění předmětu pozorování (odpovídá na otázku ,,Co se má pozorovat?“),
zaměřenost pozorování na cíl (odpovídá na otázku ,,Co je třeba zjistit?“),
organizovanost pozorování (odpovídá na otázku ,,Jak toho dosáhnout?“),
přesný záznam pozorování (odpovídá na otázku ,,Jak to zachytit?“) (Chráska,
2007, s. 152).
Pozorování by také mělo mít dobrou validitu a reliabilitu. ,,Pozorování má
dobrou validitu tehdy, jestliţe se pozoruje skutečně to, co se pozorovat má.
Dobrou reliabilitu má pozorování tehdy, jestliţe není ve větší míře zatíţeno
chybami pozorování, tzn. tehdy, jestliţe spolehlivě a přesně zachycuje pozorované
jevy“ (Chráska, 2007, s. 152).
3.2.2 Dotazník
Dotazník je způsob písemného kladení otázek a získávání písemných
odpovědí. Je nejčetnější metodou zjišťování údajů a je určen především pro
hromadné získávání údajů (Gavora, 2010, s. 121).
Dotazník je soustava předem připravených a pečlivě formulovaných
otázek, na které dotazovaná osoba (respondent) odpovídá (Chráska, 2007, s. 163).
29
Podle stupně otevřenosti se rozlišují otázky v dotazníku na uzavřené,
polouzavřené a otevřené. Uzavřená otázka nabízí jiţ hotové alternativní odpovědi,
ze kterých si respondent vybere a vyznačí vhodnou odpověď. Otevřená otázka
nenabízí respondentovi alternativní odpovědi, ale dává respondentovi velkou vol-
nost u odpovědí. Polouzavřená otázka nabízí respondentovi nejprve alternativní
odpověď a poté ještě ţádá o vysvětlení nebo objasnění v podobě otevřené otázky
(Gavora, 2010, s. 124-126).
Do našeho dotazníku jsme pouţili škálované otázky v podobě Likertovy
škály, které se pouţívají na měření postojů a názorů lidí. Skládají se z výroku
a stupnice, na které dotazovaný vyjádří míru svého souhlasu, či nesouhlasu
s výrokem (Gavora, 2010, s. 110).
Dotazník by měl splňovat základní poţadavky kladené na dobré měření,
kterými jsou validita, reliabilita a praktičnost. Validita dotazníku spočívá v tom, ţe
dotazník zjišťuje skutečně to, co má zjišťovat, tedy to, co je cílem výzkumu.
Reliabilita dotazníku je schopnost dotazníku zachycovat spolehlivě a přesně
zkoumané jevy. ,,Dostatečně vysoká reliabilita je nezbytným předpokladem dobré
validity dotazníku“ (Chráska, 2007, s. 171).
3.3 Charakteristika výzkumného vzorku
Výzkumný vzorek tvořili pedagogové základních škol. Pro získání údajů
o neverbální komunikaci v práci pedagogů základní školy jsme rozdali a rozeslali
dotazníky. Tohoto výzkumu se celkem zúčastnilo 100 respondentů, z toho 68 ţen
a 32 muţů. Výzkum byl realizován na základních školách. Dotazník byl
respondentům rozdán v tištěné podobě či elektronicky formou e-mailu.
3.4 Výzkumné otázky
Pro náš výzkum jsme zvolili tyto výzkumné otázky, které se soustřeďují na
názory pedagogů o neverbální komunikaci a neverbální komunikaci ţáků
z pohledu pedagoga.
Víte, co si představit pod pojmem neverbální komunikace?
Všímáte si neverbální komunikace ţáků?
30
3.5 Vyhodnocení výsledků výzkumu
3.5.1 Vyhodnocení výsledků pozorování
K zaznamenávání pozorovaných jevů jsme pouţili námi upravený
záznamový arch neverbální komunikace učitele, který uvádí Peter Gavora ve své
knize Učitel a ţáci v komunikaci (Gavora, 2005, s. 142). Záznamový arch viz
příloha č. 1.
Pozorování neverbální komunikace učitele jsme zrealizovali u jedné paní
učitelky, pokaţdé v jiném ročníku a jiném předmětu. Pozorování jsem se
zúčastnila vţdy osobně, jako tichý pozorovatel nenarušující činnosti. Pozorování
proběhlo v ročnících a předmětech uvedených v následující tabulce.
ROČNÍK PŘEDMĚT
1. ročník Matematika
2. ročník Český jazyk
3. ročník Český jazyk
4. ročník Matematika
5. ročník Výtvarná výchova
Ve výzkumu jsme pozorovali paralingvistické projevy učitelky: intenzitu
hlasu, tempo řeči, pauzy v řeči, barvu hlasu a neverbální komunikaci: pohled,
polohu těla, postoj a gestikulaci. Intenzitu hlasu, tempo řeči, barvu hlasu
a gestikulaci jsme pozorovali na pětistupňové škále. U pauz v řeči, pohledu,
polohy těla a postoje nebyla vyznačena škála, ale moţnost výběru z odpovědí.
Škály a moţnosti výběru moţných odpovědí, podle kterých jsme
zpracovávali pozorování:
Intenzita hlasu
velmi tichý 1 2 3 4 5 velmi hlučný
Tempo řeči
velmi pomalé 1 2 3 4 5 velmi rychlé
Pauzy v řeči
1 většinou nenáleţité 2 většinou náleţité (logické, dramatické)
31
Barva hlasu
nevýrazný hlas 1 2 3 4 5 nadsazený hlas
Pohled
1 většinou nesleduje očima třídu 2většinou sleduje očima třídu
3 zaměřený většinou na stejné ţáky 4 zaměřený rovnoměrně na většinu
ţáků
Poloha těla
1 většinou sedí 2 většinou stojí 3 většinou chodí (popište dráhy)
Postoj
1 většinou strnulý 2 většinou uvolněný
Gestikulace
chybí 1 2 3 4 5 je přehnaná
křečovitá 1 2 3 4 5 přirozená
POZOROVANÉ JEVY /
ROČNÍK 1. 2. 3. 4. 5.
Intenzita hlasu 3 4 3 4 4
Tempo řeči 2 3 3 3 3
Pauzy v řeči 2 2 2 2 2
Barva hlasu 3 3 3 3 3
Pohled 2 2 2 2 2
2 2 2 1 1
Poloha těla 3 2 3 2 3
Postoj 2 1 2 2 2
Gestikulace 4 4 3 4 3
3 3 4 4 4
Z výzkumu vyplynulo, ţe intenzita hlasu paní učitelky byla častěji hlučná
neţ průměrná. Vyšší intenzita hlasu paní učitelky byla z důvodu napomínání ţáků.
Na průměrnou intenzitu hlasu ţáci nereagovali.
Tempo řeči bylo nejčastěji průměrné a v souladu s daným ročníkem. V první
třídě paní učitelka tempo řeči zpomalila kvůli pomalejšímu tempu prvňáků.
Pauzy v řeči byly nejčastěji náleţité, vţdy v souladu se slovním projevem.
32
Barva hlasu byla nejčastěji průměrná. Hlas paní učitelky nebyl nevýrazný
ani nadsazený.
Paní učitelka většinou sledovala očima celou třídu. Vizuálním kontaktem
vyučující kontrolovala kázeň ţáků, pozornost a práci ţáků. Ve většině případů byl
její pohled zaměřený rovnoměrně na většinu ţáků.
Ve většině případů paní učitelka chodila po třídě mezi lavicemi a ţáky.
Ţákům individuálně pomáhala, popřípadě ukazovala a vysvětlovala danou látku.
Pokud neseděla, stála paní učitelka u tabule, kde se ţáci střídali ve zpracovávání
daných úkolů. Postoj paní učitelky byl většinou uvolněný, přirozený. Strnulý
postoj byl způsoben nevolností a rozčilením učitelky.
Gestikulace byla průměrná, vhodná k dané situaci, tedy nechyběla ani
nebyla přehnaná. Ve většině případů byla více neţ průměrná, vztahovala se více
k přehnanosti, ale přesto byla většinou přirozená. V dalších případech byla
gestikulace průměrná, tedy nebyla křečovitá ani přirozená.
3.5.2 Vyhodnocení dotazníků
V následující části práce jsem zhodnotila získané výsledky z dotazníkového
šetření. Dotazníků se vrátilo 102 ze 115 kusů, přičemţ bylo pouţito 100 do-
tazníků. Dva dotazníky nebylo moţné pouţít z důvodu nečitelnosti. Dotazník ob-
sahoval 17 poloţek. Některé poloţky dotazníku byly jak otevřené, tak uzavřené.
Prvních šest poloţek dotazníku bylo zaměřeno na zjišťování údajů o samotném
respondentovi. Další poloţky byly změřené na zjišťování údajů o neverbální
komunikaci u respondenta, tedy učitele a ţáků. Ke kaţdé poloţce dotazníku jsem
zpracovala tabulku, graf a písemné shrnutí.
Jaké je Vaše pohlaví?
počet
Relativní
četnost
ţeny 68 68 %
muţi 32 32 %
Tabulka č. 1: Pohlaví respondentů
33
Graf č. 1: Pohlaví respondentů
První poloţka v dotazníku zjišťovala, kolik se zúčastnilo výzkumu ţen
a muţů. Z tabulky či grafu je patrné, ţe ţen se zúčastnilo více neţ muţů. Ţen se
zúčastnilo 68 (68 %) a muţů 32 (32 %). Z průzkumu je patrné, ţe pedagogů
muţského pohlaví je na základních školách méně neţ ţen.
2. Kolik je Vám let?
ţeny
Relativní
četnost muţi
Relativní
četnost
18 - 30 let 14 20,5 % 3 9,3 %
31 - 40 let 17 25,0 % 11 34,3 %
41 – 50 let 19 27,9 % 9 28,1 %
51 - 60 let 18 26,4 % 9 28,1 %
jiný věk - - - -
Tabulka č. 2: Věk respondentů
34
Graf č. 2: Věk respondentů
Ve druhé poloţce dotazníku jsme zjišťovali věk respondentů. Z grafu je
patrné, ţe učitelskou profesi zastávají více ţeny neţ muţi. Ve všech věkových
obdobích zastupují větší počet ţeny. Do prvního věkového období 18 – 30 let se
zařadilo 14 ţen (20,5 %) a 3 muţi (9,3 %). Do druhého věkového období 31 – 40
let se zařadilo 17 ţen (25,0 %) a 11 muţů (34,3 %). Do třetího věkového období
41 – 50 let se zařadilo 19 ţen (27,9 %) a 9 muţů (28,1 %). Do čtvrtého věkového
období 51 – 60 let se zařadilo 18 ţen (26,4 %) a 9 muţů (28,1 %). Starší
pedagogové s věkem nad 60 let se výzkumu nezúčastnili.
3. Jaká je délka Vaší pedagogické praxe?
ţeny
Relativní
četnost muţi
Relativní
četnost
do 6 let 14 20,5 % 3 9,3 %
do 12 let 12 17,6 % 14 43,7 %
do 19 let 20 29,4 % 5 15,6 %
do 27 let 11 16,1 % 7 21,8 %
nad 27 let 11 16,1 % 3 9,3 %
Tabulka č. 3: Délka pedagogické praxe respondentů
35
Graf č. 3: Délka pedagogické praxe respondentů
Tato poloţka zjišťovala délku pedagogické praxe respondentů. Moţnosti
výběru, tedy délku pedagogické praxe jsem volila podle platové tabulky pro
pedagogické pracovníky platné od 1. 1. 2012. Z grafu je patrné, ţe do prvního
období s délkou pedagogické praxe do 6 let se zařadilo 14 ţen (20,5 %) 3 muţi
(9,3 %). Do druhého období s délkou pedagogické praxe do 12 let se zařadilo 12
ţen (17,6 %) a 14 muţů (43,7 %). Do třetího období s délkou pedagogické praxe
do 19 let se zařadilo 20 ţen (29,4 %) a 5 muţů (15,6 %). Do čtvrtého období
s délkou pedagogické praxe do 27 let se zařadilo 11 ţen (16,1 %) a 7 muţů
(21,8 %). Do posledního období s délkou pedagogické praxe nad 27 let se zařadilo
11 ţen (16,1 %) a 3 muţi (9,3 %).
4. Jaká je Vaše aprobace?
ţeny
Relativní
četnost muţi
Relativní
četnost
1. stupeň ZŠ 35 51,4 % 2 6,2 %
2. stupeň ZŠ 33 48,5 % 30 93,7 %
Tabulka č. 4: Aprobace respondentů
36
Graf č. 4: Aprobace respondentů
Čtvrtá poloţka dotazníku zjišťovala, jakou aprobací respondenti disponují.
Z tohoto grafu vyplývá, ţe zaměření aprobace pro 1. stupeň základních škol mělo
35 ţen (51,4 %) a 2 muţi (6,2 %). Zaměření aprobace pro 2. stupeň základních
škol mělo 33 ţen (48,5 %) a 30 muţů (93,7 %).
5. Jaký je stupeň školy, na které působíte?
ţeny
Relativní
četnost muţi
Relativní
četnost
1. stupeň ZŠ 37 54,4 % 2 6,2 %
2. stupeň ZŠ 10 14,7 % 1 3,1 %
1. i 2. stupeň ZŠ 21 30,8 % 29 90,6 %
Tabulka č. 5: Stupeň působnosti respondentů
37
Graf č. 5: Stupeň působnosti respondentů
Pátou poloţkou dotazníku jsme zjišťovali, na jakém stupni základní školy
respondenti působí. Na výběr měli ze dvou moţných odpovědí – 1. stupeň ZŠ
a 2. stupeň ZŠ. Někteří respondenti zakrouţkovali obě moţnosti, protoţe vyučují
na obou stupních základních škol. Na 1. stupni základních škol působí 37 ţen
(54,4 %) a 2 muţi (6,2 %). Na 2. stupni základních škol působí 10 ţen (14,7 %)
a jeden muţ (3,1 %). Na 1. i 2. stupni základních škol působí 21 ţen (30,8 %) a 29
muţů (90,6 %).
6. V jakém ročníku učíte?
ţeny
Relativní
četnost muţi
Relativní
četnost
1. ročník 17 25,0 % - -
2. ročník 18 26,4 % - -
3. ročník 25 36,7 % 2 6,2 %
4. ročník 21 30,8 % 2 6,2 %
5. ročník 24 35,2 % 4 12,5 %
6. ročník 25 36,7 % 23 71,8 %
7. ročník 25 36,7 % 27 84,3 %
8. ročník 22 32,3 % 25 78,1 %
9. ročník 18 26,4 % 21 65,6 %
Tabulka č. 6: Působnost respondentů v ročníku
38
Graf č. 6: Působnost respondentů v ročníku
V této poloţce dotazníku jsme zjišťovali, v jakém ročníku či ročnících
respondenti učí. Z grafu je patrné, ţe v 1. ročníku vyučuje 17 ţen (25 %) a ţádní
muţi. Ve 2. ročníku vyučuje 18 ţen (26,4 %) a ţádní muţi. Ve 3. ročníku vyučuje
25 ţen (36,7 %) a 2 muţi (6,2 %). Ve 4. ročníku vyučuje 21 ţen (30,8 %) a 2 muţi
(6,2 %). V 5. ročníku vyučuje 24 ţen (35, 2 %) a 4 muţi (12,5 %). V 6. ročníku
vyučuje 25 ţen (36,7 %) a 23 muţů (71,8 %). V 6. ročníku se začaly rozdíly mezi
ţenami a muţi postupně vyrovnávat. V 7. ročníku vyučuje 25 ţen (36,7 %) a 27
muţů (84,3 %). V 8. ročníku vyučuje 22 ţen (32,3 %) a 25 muţů (78,1 %).
V 9. ročníku vyučuje 18 ţen (26,4 %) a 21 muţů (65,6 %). V 7., 8. a 9. ročníku se
převýšil počet muţů nad ţenami.
7. Víte, co si představit pod pojmem neverbální komunikace?
ţeny
Relativní
četnost muţi
Relativní
četnost
Spíše ano 33 48,5 % 7 21,8 %
Ano 33 48,5 % 6 18,7 %
Nevím - - 2 6,2 %
Ne 2 2,9 % 2 6,2 %
Spíše ne - - 15 46,8 %
Tabulka č. 7: Představy respondentů o neverbální komunikaci
39
Graf č. 7: Představy respondentů o neverbální komunikaci
Tato poloţka dotazníku zjišťovala, jestli respondenti vědí, co si mají
představit pod pojmem neverbální komunikace. Respondenti měli na výběr
z moţných odpovědí: Spíše ano, Ano, Nevím, Ne a Spíše ne. Pokud odpověděli
ano, měli uvést, co si představují. Spíše ano odpovědělo 33 ţen (48,5 %) a 7 muţů
(21,8 %). Ano odpovědělo 33 ţen (48,5 %) a 6 muţů (18,7 %). Jen 2 muţi (6,2 %)
nevěděli, co si mají představit pod tímto pojmem. Ne odpověděli 2 ţeny (2,9 %)
a 2 muţi (6,2 %). Spíše ne odpovědělo jen 15 muţů (46,8 %). Respondenti si pod
tímto pojmem nejčastěji představovali řeč těla, mimiku, postoje, pohledy, vzhled,
prostor, gesta, pohyby těla, vzdálenost, dotyky, oční kontakt, mimoslovní
sdělování, komunikaci beze slov a barvu hlasu.
8. Zajímal/a jste se někdy blíže o tuto formu komunikace?
ţeny
Relativní
četnost muţi
Relativní
četnost
Spíše ano 20 29,4 % 3 9,3 %
Ano 13 19,1 % 2 6,2 %
Nevím - - 1 3,1 %
Ne 7 10,2 % 17 53,1 %
Spíše ne 28 41,1 % 9 28,1 %
Tabulka č. 8: Zájem respondentů o neverbální komunikaci
40
Graf č. 8: Zájem respondentů o neverbální komunikaci
Touto poloţkou dotazníku jsme zjišťovali, jestli se respondenti zajímali
někdy blíţe o neverbální komunikaci. Respondenti měli na výběr z moţných
odpovědí: Spíše ano, Ano, Nevím, Ne a Spíše ne. Z grafu je patrné, ţe spíše ano
se zajímalo 20 ţen (29,4 %) a jen 3 muţi (9,3 %). O tuto formu komunikace se
zajímalo 13 ţen (19,1 %) a 2 muţi (6,2 %). 1 muţ (3,1 %) nevěděl, jestli se
zajímal někdy blíţe o tuto formu komunikace. Blíţe se nezajímalo o tuto formu
komunikace 7 ţen (10,2 %) a 17 muţů (53,1 %). Spíše ne odpovědělo 28 ţen
(41,1 %) a 9 muţů (28,1 %).
9. Uvědomujete si svoji neverbální komunikaci při kontaktu se žáky?
ţeny
Relativní
četnost muţi
Relativní
četnost
Spíše ano 12 17,6 % - -
Ano 20 29,4 % 3 9,3 %
Nevím 2 2,9 % 1 3,1 %
Ne 23 33,8 % 7 21,8 %
Spíše ne 11 16,1 % 21 65,6 %
Tabulka č. 9: Uvědomění si své neverbální komunikace
41
Graf č. 9: Uvědomění si své neverbální komunikace
Tato poloţka dotazníku zjišťovala, jestli si respondenti uvědomují svoji
neverbální komunikaci při kontaktu se ţáky. Respondenti měli na výběr
z moţných odpovědí: Spíše ano, Ano, Nevím, Ne a Spíše ne. Z grafu vyplývá, ţe
spíše ano odpovědělo jen 12 ţen (17,6 %). 20 ţen (29,4 %) a 3 muţi (9,3) si
uvědomují svoji neverbální komunikaci při kontaktu se ţáky. 2 ţeny (2,9 %)
a 1 muţ (3,1 %) nevěděli, jestli si svoji neverbální komunikaci uvědomují. 23 ţen
(33,8 %) a 7 muţů (21,8 %) si svoji neverbální komunikaci při kontaktu se ţáky
neuvědomují. Spíše ne odpovědělo 11 ţen (16,1 %) a 21 muţů (65,6 %).
10. Přikládáte neverbální komunikaci velký význam?
ţeny
Relativní
četnost muţi
Relativní
četnost
Spíše ano 21 30,8 % 3 9,3 %
Ano 19 27,9 % 1 3,1 %
Nevím 11 16,1 % 9 28,1 %
Ne 1 1,4 % 9 28,1 %
Spíše ne 16 23,5 % 10 31,2 %
Tabulka č. 10: Význam neverbální komunikace
42
Graf č. 10: Význam neverbální komunikace
Desátá poloţka dotazníku zjišťovala, jestli respondenti přikládají neverbální
komunikaci velký význam. Respondenti měli na výběr z moţných odpovědí:
Spíše ano, Ano, Nevím, Ne a Spíše ne. Spíše ano odpovědělo 21 ţen (30,8 %)
a 3 muţi (9,3 %). Velký význam přikládá neverbální komunikaci 19 ţen (27,9 %)
a 1 muţ (3,1 %). 11 ţen (16,1 %) a 9 muţů (28,1 %) neví, jestli neverbální
komunikaci přikládají velký význam. 1 ţena (1,4 %) a 9 muţů (28,1 %)
nepřikládají neverbální komunikaci velký význam. Spíše ne odpovědělo 16 ţen
(23,5 %) a 10 muţů (31,2 %).
11. Nakolik si myslíte, že vědomě využíváte neverbální komunikaci?
ţeny
Relativní
četnost muţi
Relativní
četnost
Nikdy 2 2,9 % 6 18,7 %
Občas 25 36,7 % 10 31,2 %
Nevím 14 20,5 % 14 43,7 %
Často 27 39,7 % 2 6,2 %
Vţdy - - - -
Tabulka č. 11: Četnost vyuţívání neverbální komunikace
43
Graf č. 11: Četnost vyuţívání neverbální komunikace
Touto poloţkou dotazníku jsme zjišťovali, nakolik si respondenti myslí, ţe
vědomě vyuţívají neverbální komunikaci. Respondenti měli na výběr z moţných
odpovědí: Nikdy, Občas, Nevím, Často a Vţdy. Pokud odpověděli ano, měli uvést
procentuální zastoupení své neverbální sloţky komunikace v mezilidské
komunikaci. 2 ţeny (2,9 %) a 6 muţů (18,7 %) odpovědělo, ţe ji nikdy
nevyuţívají. Neverbální komunikaci občas vyuţívá 25 ţen (36,7 %) a 10 muţů
(31,2 %). 14 ţen (20,5 %) a 14 muţů (43,7 %) neví, nakolik vědomě vyuţívají
neverbální komunikaci. Neverbální komunikaci často vyuţívá 27 ţen (39,7 %)
a 2 muţi (6,2 %). Moţnost odpovědi vţdy neoznačil ţádný respondent.
Procentuální zastoupení neverbální sloţky respondentů se pohybovalo v rozmezí
od 30 % do 90 %.
44
12. Myslíte při přípravě na vyučování na to, jak budete neverbálně
komunikovat?
ţeny
Relativní
četnost muţi
Relativní
četnost
Spíše ano 2 2,9 % 1 3,1 %
Ano - - - -
Nevím 2 2,9 % - -
Spíše ne 22 32,3 % 2 6,2 %
Ne 42 61,7 % 29 90,6 %
Tabulka č. 12: Neverbální komunikace součástí přípravy na vyučování
Graf č. 12: Neverbální komunikace součástí přípravy na vyučování
Tato poloţka dotazníku zjišťovala, jestli respondenti myslí při přípravě na
vyučování na to, jak budou neverbálně komunikovat. Respondenti měli na výběr
z moţných odpovědí: Spíše ano, Ano, Nevím, Ne a Spíše ne. Pokud odpověděli
ano, měli uvést jakým způsobem. Spíše ano odpověděli 2 ţeny (2,9 %) a 1 muţ
(3,1 %). Při přípravě na vyučování nemyslí ţádný respondent na to, jak bude
neverbálně komunikovat. Jen 2 ţeny (2,9 %) nevěděli, jestli při přípravě na
vyučování myslí na to, jak budou neverbálně komunikovat. Spíše ne odpovědělo
22 ţen (32,3 %) a 2 muţi (6,2 %). 42 ţen (61,7 %) a 29 muţů (90, 6) nemyslí při
přípravě na vyučování na to, jak budou neverbálně komunikovat.
45
13. Myslíte si, že dokážete ovlivnit svoji neverbální komunikaci?
ţeny
Relativní
četnost muţi
Relativní
četnost
Spíše ano 14 20,5 % 2 6,2 %
Ano 5 7,3 % - -
Nevím 25 36,7 % 14 43,7 %
Spíše ne 21 30,8 % 8 25,0 %
Ne 3 4,4 % 8 25,0 %
Tabulka č. 13: Ovlivnitelnost neverbální komunikace
Graf č. 13: Ovlivnitelnost neverbální komunikace
Třináctá poloţka dotazníku zjišťovala, jestli si respondenti myslí, ţe
dokáţou ovlivnit svoji neverbální komunikaci. Respondenti měli na výběr
z moţných odpovědí: Spíše ano, Ano, Nevím, Ne a Spíše ne. Pokud odpověděli
ano, měli uvést jak. Spíše ano odpovědělo 14 ţen (20,5 %) a 2 muţi (6,2 %). 5 ţen
(7,3 %) si myslí, ţe dokáţou ovlivnit svoji neverbální komunikaci. 25 ţen
(36,7 %) a 14 muţů (43,7) neví, zda dokáţou ovlivnit svoji neverbální
komunikaci. Spíše ne odpovědělo 21 ţen (30,8 %) a 8 muţů (25,0 %). 3 ţeny
(4,4 %) a 8 muţů (25,0 %) si myslí, ţe nedokáţou ovlivnit svoji neverbální
komunikaci. Ţeny nejčastěji dokáţou ovlivnit svoji neverbální komunikaci
46
soustředěním se, zaměřením na ovládání svých emocí a přizpůsobením se dané
situaci.
14. Všímáte si neverbální komunikace žáků?
ţeny
Relativní
četnost muţi
Relativní
četnost
Spíše ano 20 29,4 % 6 18,7 %
Ano 24 35,2 % 2 6,2 %
Nevím 1 1,4 % - -
Spíše ne 22 32,3 % 14 43,7 %
Ne 1 1,4 % 10 31,2 %
Tabulka č. 14: Sledovanost neverbální komunikace ţáků
Graf č. 14: Sledovanost neverbální komunikace ţáků
Touto poloţkou dotazníku jsme zjišťovali, jestli si respondenti všímají
neverbální komunikace ţáků. Respondenti měli na výběr z moţných odpovědí:
Spíše ano, Ano, Nevím, Ne a Spíše ne. Spíše ano odpovědělo 20 ţen (29,4 %)
a 6 muţů (18,7 %). 24 ţen (35,2 %) a 2 muţi (6,2 %) si všímají neverbální
komunikace ţáků. Jen 2 ţeny (1,4 %) neví, jestli si všímají neverbální
komunikace ţáků. Spíše ne odpovědělo 22 ţen (32,3 %) a 14 muţů (43,7 %).
1 ţena (1,4 %) a 10 muţů (31,2 %) si nevšímají neverbální komunikace ţáků.
47
15. Používají žáci nevhodnou neverbální komunikaci?
ţeny
Relativní
četnost muţi
Relativní
četnost
Vţdy - - - -
Často 4 5,8 % 3 9,3 %
Nevím 12 17,6 % 11 34,3 %
Občas 48 70,5 % 17 53,1 %
Nikdy 4 5,8 % 1 3,1 %
Tabulka č. 15: Nevhodná neverbální komunikace ţáků
Graf č. 15: Nevhodná neverbální komunikace ţáků
Tato poloţka dotazníku zjišťovala, zda ţáci pouţívají nevhodnou neverbální
komunikaci. Respondenti měli na výběr z moţných odpovědí: Vţdy, Často,
Nevím, Občas a Nikdy. Pokud odpověděli ano, měli uvést jakou. Na odpověď
vţdy neodpověděl ţádný respondent. Na odpověď často odpověděli 4 ţeny
(5,8 %) a 3 muţi (9,3 %). 12 ţen (17,6 %) a 11 muţů (34,3 %) odpovědělo, ţe
neví, zda ţáci pouţívají nevhodnou neverbální komunikaci. Odpověď občas
vybralo 48 ţen (70,5 %) a 17 muţů (53,1 %). 4 ţeny (5,8 %) a 1 muţ (3,1 %)
odpověděli, ţe ţáci nepouţívají nikdy nevhodnou neverbální komunikaci. Mezi
časté příklady nevhodné neverbální komunikace respondenti uváděli koulení
48
očima, mračení, vypláznutí jazyka, úšklebky, nevhodné posunky, ťukání na čelo
a grimasy.
16. Reagujete na ni?
ţeny
Relativní
četnost muţi
Relativní
četnost
Spíše ano 31 45,5 % 3 9,3 %
Ano 6 8,8 % 3 9,3 %
Nevím 4 5,8 % 2 6,2 %
Spíše ne 19 27,9 % 15 46,8 %
Ne 8 11,7 % 9 28,1 %
Tabulka č. 16: Reakce respondentů na nevhodnou neverbální komunikaci ţáků
Graf č. 16: Reakce respondentů na nevhodnou neverbální komunikaci ţáků
Předposlední poloţka dotazníku zjišťovala, jestli respondenti reagují na
nevhodnou neverbální komunikaci ţáků. Respondenti měli na výběr z moţných
odpovědí: Spíše ano, Ano, Nevím, Ne a Spíše ne. Pokud odpověděli ano, měli
uvést, jaká je jejich reakce. Spíše ano odpovědělo 31 ţen (45,5 %) a 3 muţi
(9,3 %). 6 ţen (8,8 %) a 3 muţi (9,3 %) reagují na nevhodnou neverbální
komunikaci. 4 ţeny (5,8 %) a 2 muţi (6,2 %) neví, zda reagují na nevhodnou
neverbální komunikaci ţáků. Spíše ne odpovědělo 19 ţen (27,9 %) a 15 muţů
49
(46,8 %). 8 ţen (11,7 %) a 9 muţů (28,1 %) odpovědělo, ţe nereagují na
nevhodnou neverbální komunikaci ţáků. Nejčastější reakce respondentů na
nevhodnou neverbální komunikaci ţáků byly upozornění, napomenutí, vysvětlení,
důrazná domluva a zamračení.
17. Snažíte se ji korigovat?
ţeny
Relativní
četnost muţi
Relativní
četnost
Spíše ano 25 36,7 % 2 6,2 %
Ano 10 14,7 % 2 6,2 %
Nevím 4 5,8 % 3 9,3 %
Spíše ne 16 23,5 % 15 46,8 %
Ne 13 19,1 % 10 31,2 %
Tabulka č. 17: Korekce neverbálních projevů ţáků respondenty
Graf č. 17: Korekce neverbálních projevů ţáků respondenty
Poslední poloţka dotazníku zjišťovala, jestli respondenti korigují nevhodné
neverbální projevy ţáků. Respondenti měli na výběr z moţných odpovědí: Spíše
ano, Ano, Nevím, Ne a Spíše ne. Pokud odpověděli ano, měli uvést jak. Spíše ano
odpovědělo 25 ţen (36,7 %) a 2 muţi (6,7 %). 10 ţen (14,7 %) a 2 muţi (6,2 %)
nevhodné neverbální projevy ţáků korigují. Odpověď nevím vyuţili 4 ţeny
50
(5,8 %) a 3 muţi (9,3 %). Spíše ne odpovědělo 16 ţen (23,5 %) a 15 muţů (46,8
%). 13 ţen (19,1 %) a 10 muţů (31,2 %) nevhodné neverbální projevy ţáků
nekorigují. Mezi nejčastější způsoby korigování nevhodné neverbální komunikace
ţáků respondenti zařadili upozornění, vysvětlování, domluvu, stanovení
a dodrţování pravidel.
3.6 Diskuse
Empirická část této práce byla zaměřena na neverbální komunikaci v práci
pedagogů základní školy. Zjišťovali jsme, jak si pedagogové uvědomují
neverbální komunikaci a jak si jí všímají ve své práci se ţáky.
Dotazník obsahoval celkem 17 otázek. 1. část otázek byla zaměřena na
demografické údaje o pedagogovi, 2. část na pedagogovu neverbální komunikaci
a 3. část byla zaměřena na pedagogovu neverbální komunikaci a ţáky.
Ve výzkumném šetření jsme si poloţili 2 výzkumné otázky. K výzkumné
otázce č. 1: Víte, co si představit pod pojmem neverbální komunikace? Této
výzkumné otázce odpovídá otázka č. 7 v dotazníku. Zjistili jsme, ţe 39
respondentů z celkového počtu 100 uvedlo, ţe vědí, co si mají představit pod
tímto pojmem. Naopak 4 respondenti z celkového počtu uvedli, ţe nevědí, co si
mají představit pod tímto pojmem. S touto výzkumnou otázkou souvisí další
otázky, které jsou uvedeny v dotazníku pod otázkami číslo 9, 10, 11, 12 a 13.
Z našeho výzkumu vyplynulo, ţe 23 respondentů z celkového počtu si uvědomuje
svoji neverbální komunikaci při kontaktu se ţáky a 30 respondentů si ji neuvědo-
muje. 20 respondentů přikládá neverbální komunikaci velký význam, naopak 10
respondentů jí velký význam nepřikládá. Vědomě nevyuţívá neverbální
komunikaci 8 respondentů, vědomě ji vyuţívá 29 respondentů z celkového počtu.
71 respondentů nemyslí při přípravě na vyučování na to, jak budou neverbálně
komunikovat. 5 respondentů si myslí, ţe dokáţou ovlivnit svoji neverbální
komunikaci a 11 respondentů si myslí, ţe ji nedokáţou ovlivnit.
K výzkumné otázce č. 2: Všímáte si neverbální komunikace ţáků? Této vý-
zkumné otázce odpovídá otázka č. 14. Touto otázkou jsme zjistili, ţe jen 26 re-
spondentů z celkového počtu 100 si všímá neverbální komunikace ţáků. 11 re-
51
spondentů z celkového počtu 100 si neverbální komunikace ţáků nevšímá. Sedm
respondentů uvedlo, ţe ţáci nevhodnou neverbální komunikaci pouţívají často
a pět respondentů uvedlo, ţe ji nepouţívají nikdy. Na nevhodnou neverbální ko-
munikaci reaguje 9 respondentů, naopak nereaguje na ni 17 respondentů. 12 re-
spondentů se snaţí nevhodnou neverbální komunikaci korigovat, 23 respondentů
ji nekoriguje vůbec.
52
ZÁVĚR
Cílem této bakalářské práce bylo objasnit a zdůraznit význam neverbální
komunikace v práci pedagogů základní školy. To, jak se pedagogové o svou ne-
verbální komunikaci a projevy neverbální komunikace zajímají, jak se o ni
zajímají u svých ţáků, nakolik si ji uvědomují ve svém projevu ve výuce. Jak
člověk vystupuje a komunikuje s lidmi, je velmi důleţité.
Práci jsme rozdělili do dvou částí. První část je teoretická, je členěna do
dvou kapitol. V první kapitole jsou vymezeny základní pojmy, mezi něţ patří
komunikace, funkce mezilidské komunikace a formy komunikace. Ve druhé ka-
pitole jsou vymezeny pojmy neverbální komunikace, historie neverbální komuni-
kace, klasifikace neverbální komunikace, vyuţití a význam neverbální ko-
munikace v pedagogické praxi.
Druhá část je empirická, v níţ jsme zrealizovali výzkum. Zde jsme se
zaměřili na pedagogy základních škol. Provedli jsme kvantitativní výzkum, ve
kterém jsme pouţili metody pozorování a dotazník. Výzkumem jsme zjišťovali
informace o neverbální komunikaci v práci pedagogů základní školy. Z výzkum-
ného dotazníkového šetření nevyplynuly moc působivé výsledky. Pouze 39
respondentů z celkového počtu ví, co si představit pod pojmem neverbální
komunikace, z toho 15 respondentů se zajímalo někdy blíţe o tuto formu ko-
munikace. 23 respondentů si uvědomuje svoji neverbální komunikaci při kontaktu
se ţáky. Neverbální komunikaci přikládá velký význam pouhých 20 respondentů
z celkového počtu. 29 respondentů vědomě vyuţívá neverbální komunikaci často.
Při přípravě na vyučování nemyslí nikdo z respondentů na to, jak budou never-
bálně komunikovat. 5 respondentů se domnívá, ţe dokáţou ovlivnit svoji
neverbální komunikaci. Pouhých 26 respondentů si všímá neverbální komunikace
ţáků. Při otázce jestli pedagogové reagují na nevhodnou neverbální komunikaci
ţáků, vyšla znepokojující odpověď, pouze 9 respondentů z celkového počtu
reaguje na nevhodnou neverbální komunikaci ţáků a 12 respondentů se ji snaţí
korigovat.
Během výzkumu jsem se setkala i s neochotou pedagogů spolupracovat,
a tak bylo realizování tohoto výzkumu náročnější, neţ jsem předpokládala. Po
53
oslovení více škol jsem získala dostatečné mnoţství dotazníků určených pro
zpracování výzkumu.
Jsem si vědoma, ţe jsem v této práci nepouţila vše, co s touto problema-
tikou souvisí, a ţe by si toto téma zaslouţilo další pozornost.
54
SEZNAM POUŢITÉ LITERATURY A PRAMENŮ
Monografie
DEVITO, Joseph A. Základy mezilidské komunikace. 1. vyd. Praha: Grada,
2001, 420 s. ISBN 80-7169-988-8.
DOHALSKÁ, Marie. Mluvím, mluvíš, mluvíme: kapitoly z moderní rétoriky.
1. vyd. Praha: Horizont, 1985, 124 s.
GAVORA, Peter. Učitel a žáci v komunikaci. Brno: Paido, 2005, 165 s. ISBN
80-7315-104-9.
GAVORA, Peter. Úvod do pedagogického výzkumu. 2., rozš. české vyd. Brno:
Paido, 2010, 261 s. ISBN 978-80-7315-185-0.
HARTL, Pavel. Stručný psychologický slovník. Vyd. 1. Praha: Portál, 2004,
311 s. ISBN 80-7178-803-1.
HARTLEY, Mary. Řeč těla v praxi: teorie, cvičení a modelové situace. Vyd. 1.
Praha: Portál, 2004, 104 s. ISBN 80-7178-844-9.
HOLOUŠOVÁ, Drahomíra a Milena KROBOTOVÁ. Diplomové a závěrečné
práce. 2. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého, 2005, 117 s. ISBN 80-244-
1237-3.
CHRÁSKA, Miroslav. Metody pedagogického výzkumu: základy
kvantitativního výzkumu. Vyd. 1. Praha: Grada, 2007, 265 s. ISBN 978-80-
247-1369-4.
KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Neverbální komunikace. 1. vyd. Praha: Státní
pedagogické nakladatelství, 1988, 147 s.
KUSÁK, Pavel a Pavel DAŘÍLEK. Pedagogická psychologie - A. 2. vyd.
Olomouc: Univerzita Palackého, Pedagogická fakulta, 2001, 234 s. ISBN 80-
244-0294-7.
LEŠKO, Ladislav. Náhled do sociální komunikace. V Tribunu EU vyd. 1.
Brno: Tribun EU, 2008, 99 s. ISBN 978-80-7399-466-2.
MAREŠ, Jiří a Jaro KŘIVOHLAVÝ. Komunikace ve škole. Vyd. 1. Brno:
Masarykova univerzita, 1995, 210 s., fot. příl. ISBN 80-210-1070-3.
55
MIKULÁŠTÍK, Milan. Komunikační dovednosti v praxi. Vyd. 1. Praha:
Grada, 2003, 361 s. ISBN 80-247-0650-4.
NELEŠOVSKÁ, Alena. Pedagogická komunikace v teorii a praxi. Vyd. 1.
Praha: Grada, 2005, 171 s. ISBN 80-247-0738-1.
NELEŠOVSKÁ, Alena. Vybrané kapitoly z komunikativních dovedností: pro
studující učitelských oborů UP. 2. upr. vyd. Olomouc: Vydavatelství
Univerzity Palackého, 1992, 96 s. ISBN 80-7067-174-2.
PLAŇAVA, Ivo. Průvodce mezilidskou komunikací: přístupy - dovednosti -
poruchy. Vyd. 1. Praha: Grada, 2005, 146 s. ISBN 80-247-0858-2.
PRŮCHA, Jan, Eliška WALTEROVÁ a Jiří MAREŠ. Pedagogický slovník. 4.,
aktualiz. vyd. [i.e. Vyd. 5.]. Praha: Portál, 2008, 322 s. ISBN 978-80-7367-
416-8.
SVATOŠ, Tomáš. Kapitoly ze sociální a pedagogické komunikace: teoretická
minima a praktické náměty. Vyd. 2., upr. Hradec Králové: Gaudeamus, 2006,
158 s. ISBN 80-7041-176-7.
ŠVEC, Štefan. Metodologie věd o výchově: kvantitativně-scientické a
kvalitativně-humanitní přístupy v edukačním výzkumu. České rozš. vyd. Brno:
Paido, 2009, 302 s. ISBN 978-80-7315-192-8.
VÁVRA, Vlastimil. Mluvíme beze slov. 1. vyd. Praha: Panorama, 1990, 308 s.
ISBN 80-7038-128-0.
VYBÍRAL, Zbyněk. Psychologie komunikace. Vyd. 2. Praha: Portál, 2009,
319 s. ISBN 978-80-7367-387-1.
Elektronické zdroje
Wikipedie. Fyziognomie [online]. [cit. 2013-03-04].
Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Fyziognomie
56
SEZNAM PŘÍLOH
Příloha č. 1: Záznamový arch pozorování
Příloha č. 2: Dotazník
Příloha č. 1: Záznamový arch pozorování
ZÁZNAM POZOROVÁNÍ
NEVERBÁLNÍCH A PARALINGVISTICKÝCH PROJEVŮ UČITELE
Jméno pozorovatele:
Datum pozorování:
Škola:
Ročník:
Vyučovací předmět:
Jméno učitele:
INTENZITA HLASU
velmi tichý 1 2 3 4 5 velmi hlučný
TEMPO ŘEČI
velmi pomalé 1 2 3 4 5 velmi rychlé
PAUZY V ŘEČI
1 většinou nenáleţité 2 většinou náleţité (logické, dramatické)
BARVA HLASU
nevýrazný hlas 1 2 3 4 5 nadsazený hlas
POHLED
1 většinou nesleduje očima třídu 2 většinou sleduje očima třídu
3 zaměřený většinou na stejné ţáky 4 zaměřený rovnoměrně na většinu
ţáků
POLOHA TĚLA
1 většinou sedí
2 většinou stojí
3 většinou chodí (popište dráhy)
POSTOJ
1 většinou strnulý 2 většinou uvolněný
GESTIKULACE
chybí 1 2 3 4 5 je přehnaná
křečovitá 1 2 3 4 5 přirozená
Příloha č. 2: Dotazník
Dobrý den váţené/í kolegyně/kolegové, jmenuji se Pavlína Černochová a studuji
Pedagogickou fakultu UP v Olomouci. Chtěla bych Vás poţádat o vyplnění mnou
sestaveného dotazníku na téma Neverbální komunikace v práci pedagoga základní
školy. Tento dotazník bude pouţit jako součást mé bakalářské práce. Všechny
Vámi podané informace jsou anonymní.
V dotazníku, prosím, zakrouţkujte odpověď, která je Vám nejbliţší.
1. Jaké je Vaše pohlaví?
ţena muţ
2. Kolik je Vám let?
18 – 30 let 31 – 40 let 41 – 50 let 51 – 60 let jiný věk ___________
3. Jaké je délka Vaší pedagogické praxe?
do 6 let do 12 let do 19 let do 27 let nad 27 let
4. Jaká je Vaše aprobace? _____________________________________________
5. Jaký je stupeň školy, na které působíte?
1. stupeň ZŠ 2. stupeň ZŠ
6. V jakém ročníku učíte?
1. stupeň ZŠ: 1. ročník 2. ročník 3. ročník 4. ročník 5. ročník
2. stupeň ZŠ: 6. ročník 7. ročník 8. ročník 9. ročník
7. Víte, co si představit pod pojmem neverbální komunikace?
Spíše ano Ano Nevím Ne Spíše ne
Pokud ano, prosím uveďte ____________________________________________
8. Zajímal/a jste se někdy blíţe o tuto formu komunikace?
Spíše ano Ano Nevím Ne Spíše ne
9. Uvědomujete si svoji neverbální komunikaci při kontaktu se ţáky?
Spíše ano Ano Nevím Spíše ne Ne
10. Přikládáte neverbální komunikaci velký význam?
Spíše ano Ano Nevím Spíše ne Ne
11. Nakolik si myslíte, ţe vědomě vyuţíváte neverbální komunikaci?
Nikdy Občas Nevím Často Vţdy
Pokud ano, uveďte, prosím procentuální zastoupení vaší neverbální sloţky
komunikace v mezilidské komunikaci ___________________________________
12. Myslíte při přípravě na vyučování na to, jak budete neverbálně komunikovat?
Spíše ano Ano Nevím Spíše ne Ne
Pokud ano, jakým způsobem___________________________________________
13. Myslíte si, ţe dokáţete ovlivnit svoji neverbální komunikaci?
Spíše ano Ano Nevím Spíše ne Ne
Pokud ano, uveďte, prosím, jak ________________________________________
14. Všímáte si neverbální komunikace ţáků?
Spíše ano Ano Nevím Spíše ne Ne
15. Pouţívají ţáci nevhodnou neverbální komunikaci?
Vţdy Často Nevím Občas Nikdy
Pokud ano, jakou, prosím uveďte _______________________________________
16. Reagujete na ni?
Spíše ano Ano Nevím Spíše ne Ne
Pokud ano, jaká je vaše reakce, prosím vypište ____________________________
17. Snaţíte si ji korigovat?
Spíše ano Ano Nevím Spíše ne Ne
Pokud ano, jak? ____________________________________________________
Děkuji za spolupráci
ANOTACE
Jméno a příjmení: Pavlína Černochová
Katedra nebo ústav: Ústav pedagogiky a sociálních studií
Vedoucí práce: PaedDr. Alena Jůvová, Ph.D.
Rok obhajoby: 2013
Název práce:
Neverbální komunikace v práci pedagoga základní
školy
Název v angličtině:
Nonverbal communication in work of pedagogue at
Primary school
Anotace práce: Práce je rozdělena na teoretickou a empirickou část.
Teoretická část obsahuje stručný náhled do
komunikace a neverbální komunikace. Empirická
část zjišťuje informace o komunikaci v práci
pedagogů na základní škole. K tomuto zjišťování
jsme pouţili metody pozorování a dotazník.
Klíčová slova: Komunikace, neverbální komunikace
Anotace v angličtině:
The theoretical part includes a brief insight into
communication and nonverbal communication.
The empirical part investigates information about
nonverbal communication in work of pedagogues
at Primary school. We have used an observational
method and guestionnaries for this recognition.
Klíčová slova v angličtině: Communication, nonverbal communication
Přílohy vázané v práci:
Příloh č. 1: Záznamový arch pozorování
Příloha č. 2: Dotazník
Rozsah práce: 56
Jazyk práce: Čeština
