Básníček

...sebráno ze zdrojů mnohých...

Z deníku (Marie Bieblová) Narodila se láska. Její ocúnový květ pokryl louku srdce. Slavíci zpívali v závitech mozku jako ve větvích stromu poznání. Onemocněla. Sestřička v bílých šatech podává jí lék. Její ústa se semkla stuhami mlčení. Srdce se stalo semeništěm jedu. Znehybněla. Srdce kráčí po špičkách, aby jí nevzbudilo. Leží v mrákotách svých omamností nebezpečná i ve spánku. Zemřela. Hrany krve se rozezněly. Hlas sténá, hlas křičí jako zoufalý pták nad sutinou světa.

Úděl (Marie Bieblová) Dlouho, trpělivě a marně stojíme frontu na sebe samy. Ačkoliv nás čas sune vpřed, nedojdeme tam. Malíř zubožený, zarostlý, vychrtlý, nosí pod paží blok a malířské štafle. Trpělivě, stojí frontu na nového Rembrandta až do konce svých dnů.

Dětství (Neznámý autor) Dětství je když v člověku roste všechno tak nějak samo sebou. Jenže mají-li povyrůst dospělí už je to dřina a někdy to bolí a někdy moc. Tak proto máma pláče Janinko.

Píseň o nejbližší vině (Jan Skácel) Je studánka a plná krve a každý z ní už jednou pil a někdo zabil moudivláčka a kdosi strašně ublížil. A potom mu to bylo líto a do dlaní tu vodu bral a prohlížel ji proti světlu a moc se bál a neubál. A držel, ale neudržel tu vodu v prstech, bože můj, a v prázdném lomu kámen lámal a marně prosil kamenuj. A držel, ale neudržel a bál se, ale neubál a studánka je plná krve a každý u ní jednou stál.

Vyznání chemikovo (M. Svoboda) Buď mi ženou. Buď mi věnem. Buď mým polyetylénem!

Rada ženám (Neznámý autor) Chceš-li být vysoká, štíhlá a ztepilá, vezmi si malého tlustého debila.

Balada o člověku (Milan Tesař) Už zase nevíš, kudy dál. A kdosi řekl, že bez cesty pouští nenajdeš oázu. Když nepolezeš vzhůru, k vrcholu se nedostaneš. Nechápeš, proč máš trpět? Tak poslouchej: To, co se stalo, ještě není utrpení, ještě tě čeká cesta daleká. Zatím jdeš trávou, než vstoupíš bosou nohou na kamení, odpusť mi chybu, tu chybu člověka. Mluvím jen k tobě a vlastně ke všem lidem. Když zhasne život na zemi, snad jinde pokračuje. Když přetrhne se pouto lásky, může se z ní stát přátelství. Však rozvážeš-li uzel přátelství... A zase nevíš, kudy dál. Kdosi šel po nábřeží a dechem ti rozcuchal vlasy. Možná to byl jen přízrak, ale řekl ti, že pokud nevystartuješ, nemůžeš doběhnout k cíli. Poslouchej a pamatuj. To, co stalo, ještě není konec žití,

ještě tě čeká cesta daleká. Víš jaké starosti závratně se řítí? Tak odpusť mi tu chybu, chybu člověka. Když něco zničíš, obyčejně to můžeš postavit znovu. Však přetneš-li uzel přátelství...

Mnohý člověk má čisté svědomí jen proto, že má špatnou paměť.

Smutná báseň pro Janu (Hanzlík) Jsem smutný, Jano, a opravdu nevím, co bych Ti dal, lidé mi říkají, pane, vy jste smutný pán - a usmívám se taky docela smutně. Tak poslyš, Jano, půjdeme a jako se sejdem u divadla a já Ti jako přines kytku a nevadí, že už je zvadlá, a půjdeme a přinesu ti bonbóny a spoustu obrázků a budem říkat hlouposti a budem přít se o lásku že je velká, malá, zbytečná a zoufanlivá a vůbec ledajaká, a budeš mluvit o lidech, proč mlčí jako ryby, a málem spolkneš hašlerku a budeš se mi líbit, no vidíš, Jano, půjdeme a všechno bude jiné a my nikomu neřeknem, že tohle všechno víme, a půjdeme a nevadí, že nebudu už já a ty, budou nám svítit kaštany a budou vonět akáty, moc malých rekvizit. A já jsem, Jano, smutný. Vždyť to prý stačí: kupovat rtěnky a šátky v krámě, zkoušet si, přít se, vybírat a říkat pro mne za mne, vždyť to prý stačí zaplatit a dostat za to svoje,

být klidný, hrát a nebát se, nemít nic, co bys projel, vždyť to prý stačí nevadit a říkat vida, vývoj - a pít si život po lžičkách a jako vlažné pivo. Cožpak je to pravda ? A tak mi lidé říkají jste, pane, smutný pán. Nu, poslyš Jano, půjdeme a jako se sejdem u divadla a já ti jako přines kytku a nevadí, že už je zvadlá, slyšíš mě, Jano ? Půjdem a jako budem nefňukat a já budu jako já a ty budeš jako Jana. Je to černé a klepe to na dveře. Co je to? (naše růžová budoucnost)

Smuténka (Jan Skácel) To až se v září stmívá už bez sametu, drsně, naholo, po poli chodí smuténka a zpívá smuténka chodí kolem hrud šedých jak skřivani a zpívá, (je starší nežli já, než moje smrt, než smutek ze mne, odpusť) zpívá si na poli smuténka a chodí po konopných cestách podzimu.

Jiná smuténka (Jan Skácel) V noci jsem uslyšel smuténku Přišla a prostředním prstem ťukala na sudy, jestli je víno doma. Všechno chce o nás vědět smuténka za nás smutná. Klepala na sudy. Potmě je tolikrát líto.

Dítě (Jan Toušek) Jíš jídlo bez chuti a vtipy bez humoru, pospícháš bez hnutí a chlastáš do úmoru. Je dávno pohřbený dítě cos býval kdysi není čas na snění zbyly jen kompromisy. Milostný dopisy a zase stejná scéna, jen nový kulisy, jiná a stejná žena. Přátelé bez jména jsi jiskra bez žáru směšná i dojemná nová řeč postaru. Jsi hostem bez zvaní znáš všechny odpovědi nic už tě nezraní hřích končí u zpovědi. Je dávno pohřbený dítě, cos býval kdysi není čas na snění, zbyly jen kompromisy.

Půlkacíř (Karel Kryl) Jde jaro do léta a léto do podzimu. V kostýmu Hamleta - - a v mozku Hirošimu - strach krajem obchází seškvařen s beznadějí. Vrah pije se zloději v putyce nad hrází. Na prášek rozemnou má váhání - mé činy. Vždyť kdo je onde mnou je vlastně někdo jiný: zombie - sen z morfia - ve vodě obraz klamný. Kdo jsem? Jen bezvýznamný zatrpklý paria. Ten druhý přebírá vítězství, pocty, ceny. Mé já - je nevíra... půlkacíř uřícený z útěku před citem, před láskou, před pohodlím. Ještě se někdy modlím v tom příliš hlasitém hrabivém očistci co zbývá milí páni? Pozorně přečíst si - - tiše a bez reptání - - rozsudek mlčení

a nad skleničkou raki dál věřit na zázraky. Uctivost, vážení!

Kdo potmě pije víno (Jan Skácel) Celou noc čeká na anděla, čeká, až přijde sepsat jeho při, věří, že anděl uvěří. Andělé zatím (přišli tři) váhají venku u dveří a vymýšlejí práh. Každá věc má právě takovou cenu, kolik jsme ochotni za ni obětovat.

Hledání (Václav Hrabě) Hledám Tě v městě

rozpáleném za poledne v městě stočeném do klubíčka noci

hledám Tě v tomto městě rozkopaných ulic pivních lásek krásných podzimů a dlouhých kostelních věží, které se podobají tvým prstům.

Hledám Tě a je to beznadějné,

legrační a naivní. Je přece tolik tramvají,

v kterých mě můžeš minout, je tolik nároží, kde můžeš - prokřehlá a doufající - čekat na něco úplně jiného,

je tolik biografů, kde můžeš potichu plakat nad divným koncem krásného Itala,

je tolik ulic a slov, přes která na sebe nevidíme,

je tolik mužů, kteří Tě mohou učinit šťastnější než by se podařilo mne,

je tolik dobře znějících milostných veršů a republika má v oběhu tolik peněz, je tolik domů, kde můžeš být právě na návštěvě, je tolik štěstí na doplňkovou půjčku, je tolik postelí a tolik telefonních čísel. Jo, máš pravdu,

je to trochu sentimentální to, co říkám, ale co třeba slunce, to není pozér? Každý večer se jde utopit s ohromnou slávou a bengálem

a ráno zase vstává jako by nic. Čekám až pianista skončí, abych zahrál svůj chorus. Nevím, co budu hrát. Je tolik dobře znějících milostných veršů a republika má tolik peněz a v oběhu je tolik postelí. Hraju a myslím, že to není beznadějné, neboť skrze pot a kouř za sebou slyším buben, jak v nepravidelných chraplavých příklepech vytlouká chválu věčného hledání.

Dopřej nám, Bože, abychom v bitvě, která jde životem,

měli odvahu udeřit a riskovat, a máme-li vyhrát, dej aby to bylo podle zákona a aby přitom naše čest a víra udržely se vysoko.

A máme-li prohrát, dej, abychom dovedli stát u cesty a pozdravit vítěze, až půjdou kolem. (Miroslav Nevrlý)

Oči jako tabák (Václav Hrabě) To není alej kaštanů, které kvetou, to není zástup andělů s myrtou. To je noc. Modrá a bílá. Na Vltavě zamrzly lodě a svatební kytice. Máš oči jako tabák. A stromy na podolském hřbitově jsou cypřiše a stříbrné štiky. Jednou jsi řekla: Já si tě najdu. Je noc. Modrá a bílá. Kouř u stropu se chvěje jako tvoje ruce. Nad námi někdo poslouchá Haendla. Módní hudba. Slyšíš? Napudrované růže v téhle zimě, to je ale nerozum, že? Máš oči jako tabák. Bojím se, abych to všechno nepokazil nějakým překrásným gestem. Až půjdeš zítra ode mne,

potkáš paní domácí,

jak se vrací s masem na neděli.

Bude se divit, že seš tak mladá a už se touláš po nocích.

Pak si řekne, že jsou tím stejně vinni komunisti. „Podolí není Montmártr,“ informuje jemně inženýr z prvního patra. A dáma v tramvaji se ušklíbne, protože budeš hrozně moc vonět kouřem. Bude ráno. Střízlivé, moudré a šedé jako vlasy mého otce, málo kdo si všimne, že máš oči - jako tabák.

Štěstí (Václav Hrabě) Jako je v tématu fugi

obsažen nástup třetího hlasu, a tím tedy i potlesk a nával u šaten

nutí mne chvění tvých zubů na mých ústech myslet na konec milování. Zdá se to morbidní? Ale vždyť i v šmouhách soumraku nad slaďáckou siluetou Hradčan, vidím popelavé slunce s fanfárou pekařských aut a někde na refýži snad i koně ohniváka s modrýma očima, na Střeleckém ostrově hnije listí v barvách Leonardova stáří. Tranzistory chválí sýry

a rodinné pojištění. Několik básníků trpělivě vyšťourává z omoklé dlažby jambickou pikantérii na osm slabik. Mezi tím za devaterou řekou metafor, za devaterými horami akcií zodpovědně připravených a zodpovědně prováděných

stává nezodpovědné štěstí.

Oblečeno velmi neurčitě

schází k vystydlé řece pohazujíc si dvěma melouny tak něžně, tak smutně, jako jistá královna hlavou svého popraveného milence.

Tma (Václav Hrabě) Tma stéká do kaluží Na šedivém pijáku nebe otisky cyklámových růží Uprostřed ulice lynčují autogenem zbytky této noci kterou jsem prochodil abych se ujistil že žiji Možná že právě dnešní ráno přinese amnestii všem promlčeným láskám...

Osudová (Václav Hrabě) Ztracený v mrtvém moři asfaltu a sektorového štěstí brouzdáš se velebností Václaváku a tma je něžná a sladká a šišlavá jako párek teplejch, několik regimentů samozvaných proroků dupe tvou hlavou, vzorný předpisový krok, vzorné předpisové mozky, žádající přiznání úplné, veřejné a předpisové. Ty jim utíkáš anonymním krokem flákače a nikdo z kolemjdoucích neví kolikátá je to alej, kolikátý večer, a země, kterou utíkáš v anonymitě flákače utahaný a zmatený až do chvíle než v zastrčené ulici vykřikne z okna těch pár tónů, které přebývají. Může to být bluesový mišunkrum a deště, lidovka o zarostlé cestě a jeřabinách, trombóny pana kapelníka Beethovena flekující osud, na tom nezáleží. Zastavíš se -

a prokurátoři zaplňují ulici rozkročení, sebejistí a slintající s dojímavým úsměvem, který vše chápe, zatímco ty říkáš, že teda jó, že tu holku máš rád, ať ti dají konečně pokoj. Ale tím jsi učinil přiznání úplné a veřejné a namísto soudců se za tebou rozbíhají jiní. Anonymita flákače Ti už nepomůže. Utahaný a zmatený zády k oknu z kterého pořád ještě padá těch pár tónů, které přebývají. Snažíš se. Zelenáč v pistolnickém městě. A tu přibíhá první s balíkem dopisů od ní. A ty vzpomínáš na ty dna dny, kdy jsi četl od Á do Zet telefonní seznam, aby ses dozvěděl, jak se jmenuje a kde bydlí! A znovu je štědrý den a ty jsi úplně sám na celé koleji s balíčkem tabáku, lahvinkou špiritusu a rabiátským smutkem Majakovského. Přibíhá další s cucflekem na krku.

A ty myslíš na její slzy ve vystydlém zaprášeném parku a jak se ti aspoň jednou povedlo zahrát to sólo v Saint James In Firmeri pořádně. a jak jsi poprvé uviděl ten krásně žlutý obraz od Veneziena! A další vytahuje z kapes její prádlo a pikantně vypráví. A ty znovu jedeš v kodrcavé tramvaji na Spořilov s půllitrem rumu a malou deskou Maltze Davise a moc se bojíš, abys ji nerozbil! A znovu stojíš po bůhvíkolikátém zbytečném flámu před výkladní skříní a obdivuješ ten krásně žlutý obraz od Veneziana. Někdo ti říká: Stejně seš trhlej. Ano! A přibíhají stále další a další, protože ses přiznal a teď si to musíš zodpovědět proti všem, kteří přijdou a mohou přijít. A tento bijící se v prsa a pleš pukétem dekretů: Ejhle, pravověrný. Křičí: mladíku, život je jako kolotoč, uhněte, dokud je čas.

A ty říkáš: Ano! Totiž, točí se jak kolotoč. Zase je říjen, koupím si tři lampióny a večer se zamknu a budu si na nich přehrávat ten žlutý renesanční obraz. A rok se otáčí jak kolotoč. Hulánské koně srpna. Aeroplán s babím létem. Natupírovaná Ofélie v březnovém blátě. Pokašlávající labutě listopadu se otáčí jako kolotoč a flašinet vrže unisono těch pár tónů, které přebývají: Beethovena, verbuňk nebo blues. Rok se otáčí. Stojíš v té ulici sám proti všem, kteří mohou přijít a do chroptění flašinetů slyšíš odněkud z přízemí věží a luceren ženský hlas, jak volá: Zastavte principále, zastavte, toho člověka od střelnice odněkud znám.

Křížová cesta (Jiří Fikar)

Ví, že hledá - přestože nenajde i to ví.

Kdo nachází, ten i ztrácí a pravda uniká Kdo našel a ví, že našel, a ví, že nemůže už nikdy ztratit, Klame sám sebe v hloupé pýše - neví však vůbec nic.

Výběr z básní (Veronika Křenková) 150 Nahý stůl postává rozpačitě v refektáři Mniši kolem chodí modlí se a zpívají ale vůbec nejedí. Stůl potichu pláče. 128 Vysychají trochu slova co dřív byla ještě platná mladíkovi v parku. Dnes už je umí každý a neopakovat se je poněkud obtížné. 120 Burák je jako pantoflíček

černé plantážnice stejně vetchý svrasklý a zanedbaný jenže když ho trhala zpívala mu smutnou písničku takže trochu připomíná malé housličky. 149 Vlasy skrz naskrz promočené ždímu ti do dlaní. Hořkou vůni říkals že chceš pít ždímu se do tvých dlaní nevím zda mám.

Hrál kdosi na hoboj (Karel Hlaváček) Hrál kdosi na hoboj a hrál již kolik dní, hrál vždycky navečer touž píseň molovou a ani nerozžal si oheň pobřežní, neb všecky ohně prý tu zhasnou, uplovou. Hrál dlouze na hoboj, v tmách na pobřeží, v tmách, na plochém pobřeží, kde nikdo nepřistál: Hrál pro svou Lhostejnost, či hrál spíš pro svůj Strach? Byl tichý pastevec či vyděděný král? Hrál smutně na hoboj. Vzduch zhluboka se chvěl pod písní váhavou a jemnou, molovou... A od vod teskně zpět mu hoboj vlhkem zněl: Jsou ohně marny, jsou, vždy zhasnou, uplovou.

Cesta vede dál a dál (JRRT) Cesta jde pořád dál a dál kupředu, pryč jde od mých vrat. Daleko už mi utekla a musím za ní pospíchat. Na lehkých nohou dám se vést až k cestě větší, nežli znám, tam, kde se stýká mnoho cest. A potom kam? To nevím sám.

Jam session (Václav Hrabě) Přišel. V černém baloňáku, zmáčený a prokřehlý. Paruku a černý frak odložil na židli. Pak upustil cigaretu. Na piáno sáh! „Dovolte mi představit se: Jmenuji se Bach!“ Jsem bez peněz. Jako vždycky. Za kafe a jeden štok já budu s vámi chvíli hrát. A třeba twist! A třeba rock! Nečekal až někdo kývne. Dupnul čtyřikrát - a pak začal dole v basech tenhle chorus hrát. Byl to chorus o životě, o slávě a o hladu, jak hrál, aby králi spravil po večeři náladu, Jak je těžké rychle napsat pro biskupa mši, když ti tluče na dveře exekutor a vši. Jak je krásné chodit městem, když zavřeli hospody, a v hlavě ti něco zpívá a není to z náhody. Jak je možné přežít krále, císaře a říše, i když nemáš na penzi, i když ti kručí v břiše! Dohrál, dopil, rozloučil se. Řekl: „Je čas k návratu. Ráno musím být zase klasik Zaplaťte tu útratu. Až vás budou strašit krásou, z které padá prach, řekněte, že tohle hrál za kafe s vámi Bach!“

Romance (Václav Hrabě) Zelená, zářivkami vybledlá noční obloha Kymácí se jako opilý kazatel. A hvězdy - i na tu dálku jsou cítit okurkovým lákem. Krasavec bílý měsíc si strčil dva prsty do krku Takový fešák A zvrací! Úsměvy, rady do života - vyčichlé pivo smutek špiritus a saze z řas Až skončí, dotáhnu ho do postele vždyť celé noci nespí A potom přijde můj zlatý hřeb programu Žongluji s láhvemi V každé z nich trochu vody, písku a slepeného peří a v jedné ještě srdcová dáma napůl rozmočená Musím to dělat rychle aby se to aspoň trochu podobalo ohňostroji závrati z milování bílému úsměvu klaunů něžným piruetám kormoránů a divokých hus blýskavému a vratkému kruhu života musím to dělat tak rychle, aby to nešlo napodobit. Aby slušný oholený pán z první řady nemohl vstát

poklepat mi otcovsky na rameno a říci: „Příteli omlouváme vaši ztřeštěnost ale víme že to všechno je jen namáhavá práce rukou Tak příteli, nač potom ty iluze, nač ty iluze? Musím to dělat tak rychle, aby nikdo nepoznal jak se mi třesou ruce a s opatrností tak velkou jako je velký můj strach že by se tyto jinak obyčejné lahve letící vzduchem v touze napodobit lásku, ohňostroje, lidi a ptáky mohly rozbít Jen tak Vinou roztřesených rukou a zemské gravitace Končím bez potlesku ráno mne uvidíte jak krmím racky nad řekou svým povídáním a plivaje na oblohu dělám obláčky neboť božský měsíc má kocovinu a je potřeba, aby to někdo udělal než pojedou lidé do práce.

Infekce (Václav Hrabě) Spadl jsem ze skály porostlé arnikou, a teď ležím rozedřenou kůži mám plnou písku, suchého listí a Tebe. Nejhorší případ tetanu v dějinách lékařství Všechny kapacity nade mnou pokývaly hlavami a odešly Je to prý skorem zbytečné Vrchní sestra přináší pomeranče, cigarety a třináct reprodukcí Botticelliho „Vezmou vám srdce. Máte příliš velké srdce na to abyste mohl žít.“ Loupu pomeranč a vzpomínám na Prahu Čvachtavý sníh Rackové, na 7. listopadu, bylo slavnostní osvětlení, pamatuješ? Moje bílá nemocniční postel se houpe jako tramvaj, do které se opřel vítr Je to smutné nebo možná směšné ale asi jim umřu pod nožem, protože jenom ty máš krev stejné skupiny jako já. Musím jim říct, kde Tě najdou Nelekej se až pro Tebe přijdou budu ležet mezi lesklými vyvařenými nástroji a nebudu vědět že jsi přišla

Vím že mě nemáš ráda ale já tě mám v krvi rozpuštěnou s bacily tetanu s vůní kouře a arniky a šlágry tak starými že je už vůbec nikdo nepamatuje.

...Život je totiž děsně složitej. (Hurvínek)

Ukolébavka (Václav Hrabě) Je březen Černé nebe nad městem voní deštěm Ještě jednou to všechno spočítám Aspoň jednou ještě Procenta ztrát procenta smutku procenta štěstí to co jsem dostal to co jsem vyhrál to co jsem propil to co jsem ztratil po cestě to co jsem získal poctivě i nepoctivě Plnoletost i špatnou pověst papírovou zlatku po strýčkovi ve vestě. Strýček byl legionář válčil na Piavě a byl tak poctivý, že když se vrátil neměl práci zato měl hodnou ženu na rukou tetování a smysl pro legraci A k stáří rakovinu Po celý život nenáviděl válku a všechnu její špínu On byl jeden z těch lidí, kteří poletí do vesmíru

A já nezdárný synovec zrozený za války a vychovaný v míru pod očima kruhy jak smuteční pásky v této černé promoklé noci Počítám na prstech metály života a šrámy z naší lásky. A ty spíš a možná se ti zdá něco tak krásného, že na to do smrti nebudu mít Dobrou noc Jsi krásná i když spíš Dobrou noc Je slyšet jak přichází den Pomalu jakoby se vracel z flámu Bloudí ulicemi hospod a chrámů Teď zívá Zastavil se na rohu Spi Já nemohu.

Chvíle v Tróji (Wislava Szymborská) Malá děvčátka, hubená, beze stínu naděje, že jim kdy zmizí z obličeje pihy, nepoutající ničí pozornost, přecházející světu po víčkách, podobná tatínkovi nebo mamince a upřímně tím zděšená, od talíře, od knížky, od zrcadla bývají odnášena do Tróje. Ve velkých převlékárnách okamžiku proměňují se v krásné Heleny. Vystupují po schodech pro královny za šumu obdivu a dlouhé vlečky. Jsou jak pták v povětří A vědí, že krása je odpočinek a řeč nabývá smyslu podle tvaru úst a gesta že se sama utvářejí nadšeným dlátem bezděčnosti. Jejich tvářičky, které jsou hody odmítání poslů, pyšně ční na šíjích, stvořených k obléhání.

Bruneti z filmů, bratři spolužaček, učitel kreslení, ach, padnou do jednoho! Malá děvčátka z věže úsměvu pohlížejí na tu katastrofu. Malá děvčátka lomí rukama v opojivém obřadu pokrytectví. Malá děvčátka vprostřed zpustošení, s třpytivým diadémem hořícího města, s náušnicemi cizích nářků v uších. Bledá bez jediné slzy. Pohledem nasycená. Triumfální. Smutná jen proto, že se musí vracet. Malá děvčátka, jež se vracejí.

Příspěvek ke statistice (Wislava Szymborská) Na sto lidí je: těch, co vědí všechno lépe - dva a padesát nejistých každým krokem - skoro celý zbytek ochotných pomoci, pokud to nepotrvá dlouho - až čtyřicet devět vždycky dobrých, neboť to nedovedou jinak - čtyři, možná pět, náchylných obdivovat bez závisti - osmnáct těch, uvedených v omyl mládím, které míjí - plus minus šedesát s kterými nejsou žerty - čtyřicet a čtyři, žijících v stálém strachu z někoho nebo něčeho - sedm a sedmdesát schopných být šťastný - nejvýše třiadvacet ne nebezpečných jako jednotlivec, ale stávajících se surovými v davu

- určitě víc než polovina krutých, pokud je k tomu nutí okolnosti - to radši neznat ani přibližně zmoudřelých po škodě - ne o moc víc než zmoudřelých před škodou neberoucích si ze života nic krom věcí - třicet, ačkoliv bych se ráda mýlila, schoulených, obolených, bez lampičky ve tmě - osmdesát tři, dřív či později spravedlivých - dost, totiž třicet pět, pokud se tato vlastnost spojuje s námahou porozumět - tři hodných soucitu - devadesát devět smrtelných - ze sta sto číslo, které až dosud nepodléhá změně.

O duši (Andrea Vlková) Má duše je balónek. Vznese-li se vzhůru, stahují ho k sobě, aby nezmizel z dohledu jejich očí. Chtějí ho mít jako všechno, co je jen mé. A co je jen mé, to je draze vykoupeno bolestí. Denně musí trpět a zápasit o svou podstatu, z níž je ujídáno jako z rozinkového koláče (bojím se, že rozinky jediné zůstanou, že těsto zhltnou dřív než vychladne) Má duše je koráb. V úzkostech vrávorá po moři času. Přeje si být klidný a tichý škuner, ale větrná bouře a lijáky mu nedají spočinout. Hodím-li do moře kotvu, zachytí se o písčitou dunu, ale sotva se zaraduji, písek se rozvíří v divoký tanec a bárka je znovu v zajetí mrakodrapových vln. Má duše je kytara. Dokáže jí rozeznít jen samota a milovaný člověk. Má duše je bludička. Bloudí světem jako hladový žebrák a touží po jiných světech, v nichž by byla průzračná jako křišťál a svobodná od mříží těla. Má duše je studnice pochybností. Je-li prázdné vědro nenaplněním, plné dvojnásobným, neboť každý krok je odrazem kroku minulého, jenž jsem se rozhodla

učinit. Ale proč zrovna tak, nevím. Každý krok značí cestu, po níž není jiného návratu než v myšlenkách. Má duše je růže. Kvete, aby uvadla a smísila se s hvězdným prachem. Má duše je věčný poutník. Vstoupila do těla a byla obdařena nevědoucností, cítíc ztracené poznání, jehož se nemůžeme dopátrat. Má duše je složena z letokruhů, jichž se nikdy nedopočítám. Má duše je nejlepší detektiv. Přišla tajnými dveřmi a také jimi odejde.

Vyznání víry (Edith Södergranová) Štěstí není to, o čem sníme, štěstí není noc, na niž vzpomínáme, štěstí není v písni naší touhy. Štěstí je cosi, co jsme nikdy nechtěli, štěstí je cosi, čemu stěží rozumíme, štěstí je kříž, který byl pro nás vztyčen.

Věru, věřil bych v toho vašeho vykupitele, kdybyste vypadali více vykoupení. (Nietzche)

Co mě čeká v životě (Zdeněk Daniel)

(optimistická verze) Odmaturuji. Udělám přijímací zkoušky na vysokou školu. Ukončím vysokou školu. Půjdu na vojnu. Nastoupím do zaměstnání. Půjdu do důchodu. Umřu.

(pesimistická verze) Umřu.

Nakonec (T. Kunteri) Ať je sebekouzelnější první setkání, ať jsou sebeupřímnější první slova, ať jsou sebečistčí první polibky, ať jsou sebekrásnější večery u moře, ať jsou sebenezapomenutelnější promlčené noci, ať je sebehlubší a sebetrvalejší tvá láska, zůstaneš sám, nakonec vždycky zůstaneš sám.

Papoušci (E. Kocbek) Termiti napadali krajinu, rozežírali mosty, pomníky, stoly, postele se rozpadly v prach. Bacily byly doma v laboratořích, nalepily se na čisté nástroje a obelstili jen tak mimochodem učence. Všechno se stálo v strašidelném tichu. A tenkrát ujali se u nás papoušci, zelení, žlutí, začali povykovat v zahradách, domech, v kuchyních, žraví, špinaví, sprostí, do ložnic vtrhli, do koupelen, a posléze se uhnízdili v lidech. Všechno se dálo strašně halasně. A nikdo už nedovede lhát a nikdo nemůže říct pravdu, mluvíme jazykem tak neznámým, a řveme, roztahujeme ústa, napínáme zrak, křičíme, klnem, překrucujem slova, že dokonce i dvorní šašek ztratil filipa a vříská stejně jako ostatní. Někde však stojí v kruhu mužové a mlčky hledí do klidného středu, nehybně stojí, tak blaženě mlčí, že jejich ramena jsou čím dál statnější pod strašnou váhou změřeného ticha. (Až se však jednou prudce obrátí, zahynou papoušci, co v nás se usadili.)

Kdy je člověk (V. Fojtová) Kdo napíše poslední báseň, nebude chtít, nebude přepočítávat. Zbytečná jsou čekání. Těch, co si berou, prázdné chvíle, i těch, co se loučí. Kdo napíše poslední báseň, vezme kovovou ženu a naprogramuje jí absolutní milování. Ale člověk nezná vždycky odpověď. A tak se ptá, kdy je, kdy ještě je, a kdy už není.

Viděla jsem strom (E. Södergranová) Viděla jsem strom a ten se tyčil nad ostatními a bylo na něm plno nedostupných šišek. Viděla jsem velký chrám s dveřmi dokořán a každý, kdo vyšel, byl bledý a silný a připraven zemřít. Viděla jsem ženu, která nalíčena, s úsměvem, hrála v kostky o své štěstí

a viděla, že prohrála. Kruh byl tažen kolem těchto věcí a nikdo jej nepřekročí.

Františkovy lázně (Jan Macháček) „Jste literární prasata,“ řekl. „Nejistými prsty se těžko pletou slavobrány a přesto zaplétáme slovy své uzlíčky nervů,“ namítli jsme. „Vyhlížíte noc ve snaze vecpat se pod sukně přísedících dívek,“ řekl. Stonásobně puklá skořápka, která je uvnitř patrně prázdná, přesto dokud zůstává vejcem, zbývá místo pro představy. /Fénix?/,“ namítli jsme. „Jeden z vás leží na záchodě zvrací do dlaní a mumlá cosi o smrti,“ řekl. „Mlčeli jsme, protože bylo vysloveno její jméno.“ „Co chcete nabídnout lidem ?!“ křikl a ukázal z okna. „Šeří se,“ zašeptali jsme. Odešel. Někteří z nás se pak v pokojích vedrali pod sukně dívek, někteří zvraceli o samotě, někteří slova. Ráno se z našeho hotelu vyplížilo hejno rajek a kolibříků. Ačkoliv nelétalo upoutalo několik chodců tím, že požíralo mlhu.

Doba ledová (Jan Macháček) Narodilo se nám dítě samoty Devět měsíců od sebe Ještě občas šeptám tvoje jméno do nesprávných uší ještě tě občas potkávám ve snu Doba ledová za dveřmi a v nás Už tak dlouho jsem nenapsal žádnou milostnou báseň Bojím se slov i sebe Ještě občas šeptám tvoje jméno a hladím tvoje tělo po cizí kůži Ráno pak mívám bíle dlaně za nehty omítku Bojím se o slova Tak dlouho už jsem nenapsal žádnou milostnou báseň Miluji Tě.

Nymburk (Jan Macháček) „Jde kolem blázen s deštníkem. Usmívá se na chlapce a nese si deštník jako by mělo pršet. Když zajde, pošeptají si, že nemá dobrý rozum. Nemít dobrý rozum znamená stále jen chodit od vesnice k vesnici s deštníkem a usmívat se.“ (V. Nezval - Anička Skřítek a Slaměný Hubert) „Budeme svobodní!“ rozhodli jsme se a pokusili se naskočit do rozjetého nákladního vlaku těžko už vylezeme do vagónu když stojí Vlak zahřměl a zmizel Snažili jsme se propočíst maximální rychlost dosažitelné svobody a krmili dvě cikánské dívky červeným vínem a piškoty které se nepatřičně podobaly hostiím Odvedly si nás k sobě My v domnění že naskakujeme na sedlo noci cpali si peníze do bot Nestačili jsme propočíst rychlost natož cenu dosažitelné svobody Na betonové podlaze opřeni o dětský kočárek ohmatáváme Její kosti Když nás obraly o lovecký nůž obrázkovou knihu ohrožených druhů

a skládací deštník vyhodily nás Rekapitulujeme poznatky o Ní nelze naskočit - je rychlá bojíme se - boty plné peněz žere věci Prochladlí klepeme na tvé okno Marie vaříš nám belgický čaj pouštíš Haydna Stvoření Ráno tě líbáme pokorně a čistě (snažíme se neposkvrnit) Uprostřed náměstí se v dešti objímají dvě rozesmáté dívky s mým deštníkem zatím co slzy Velkého Bílého Namyšlence s růžovým břichem a ochablým pohlavím nás roztřásají zimou.

Dopis cizí ženě (Jan Macháček) Od rána jsem ti napsal několik básní v duchu na papíru zatuchlé hadry slov ne a ne zavonět Vypadám stejně opuštěně jako plyšové kuře vedle bakelitového tanku v hračkách na Bělohorské Zkusil jsem trochu výt Nemám psí srdce ani oddanost Nepomohlo mi Cítím dál srst tvých doteků Budu ti alespoň vyprávět anekdotu o mouše a pavouku. Zachránil jsem mouchu z pavoučí sítě pak se mi zželelo pavouka a hodil jsem mouchu zpět přitom jsem ji zabil propadl jsem výčitkám zabil jsem tedy i pavouka Můj byt mi náhle připadal opuštěný velmi opuštěný Jsem osminou blázen o zbylých sedm osmin se perou obtloustlí bílí trpaslíci na Sněhové hůrce skepse v mém středu tichounce zpívají prapodivný hit.

Gorily gorily gorily gorily v lidské podobě mluvily cosi o klecích o klecích v lidské podobě Něžná zvířata neněžní lidé Vzpomínám si jak po milování v tobě sněžilo jak jsi se smála a víčky drtila křídla mých čerstvých nočních můr

Na tváři lehký žal, hluboký v srdci smích.

Klínové boudy (Jan Macháček) Odjel jsem do Krkonoš s dalekohledem a blokem papíru malovat tvář svého osobního bůžka Žloutly trávy v té syčící osamělosti V noci jsem vylézal na hřbet střechy obkresloval výrazy měsíce přimalovával vousy na různý způsob také pleše - atributy moudrosti a autority Ráno jsem zatápěl Jeho nepravými tvářemi Myslím, že ještě nikdo nikdy nedokázal být naprostým ateistou Uprostřed ticha mne budily skleněné stíny laní a sny o rozpáraném hrdle Ze strachu před ničím jsem si k posteli postavil sekeru Nedokáži být bez lidí dokáži být bez Boha přesto mě zajímá Jeho tvář Když napadl první sníh

vytvořil jsem několik neviditelných kreseb. Ani toto mé bílé období nepřineslo výsledek Vracel jsem se prázdný z baru Pětiletka vyšla dívku v tričku Coca-cola „To je ono.“ řekl jsem si. „Zkurvená zima,“ oznámila. Přeškrtal jsem zbylé náčrty měsíce a obkresloval ji Sprostou Prázdnou Nedosažitelnou Její tvář Jeho tvář

Výlov (Jan Macháček) Stahují se sítě na rybníku Svět ve jménu Klidu a Pokoje Jaképak rybí utrpení Kdo mlčí - není.

Pomsta krásných motýlů (Jan Macháček) Shodily kukly kabátů a nad křivulí krásy vyzvánějí ňadra houpavě na lepší časy roku Klopýtám očima pláču potem a každým rokem za vyšším plotem čím dál víc mimo. Tak ještě na dobu „Starý a sám“ do síťky několik motýlů křidélka suchá uschovám Už sprinter věkových rozdílů dohání mé stárnoucí mládí V špalíru diváci neteční a v cíli kapela dívek se smíchem ladí smuteční.

Potkal jsem (Honza Volf) Potkal jsem slunce a ono mě zahřálo. Potkal jsem vodu a ona mě zchladila. Potkal jsem ptáčka a on mi zazpíval. Potkal jsem člověka a on mě nasral.

Slušnost se nevyplácí (Honza Volf) Šel jsem na hajzl vymočit se Otevřel jsem dvéře Slušně jsem pozdravil Čůrající chlapi se odvrátili od svých mušliček a svorně na mě zařvali: Táhni do hajzlu! Ty buzerante!

Jaký to s ním bylo (Josef Kainar) Malinkej člověk padá zas a zas. Ta země matička, jak to s ním nakládá! Von padá na nosík, von padá na záda, von padá o stýblo, von padá pod kaluže. Kterýmžto padáním se proměňuje v muže. Vyroste z košilky a škobrtne jen zřídka. To když ho ošidí ta lasička, ta Lidka, nějakej přechodník anebo panák lihu. Už zvládnul zemskou tíhu, mládenec! S rukama v kapsách po světě se klátí a propasti jsou pro něj čirej hec, že naučil se vůbec nepadati. No, ale právě, dyž to nejlíp umí, dyž nohy nehlídá a v hlavince mu zněj vznešený myšlenky jak ňáký hvězdný splavy, najde se kamínek, najde se beznaděj, zašeptá horečka, či suchý stýblo trávy, von padne, a už nevstane.

Trošku se zaprášilo. A velkej bude světa soud, esli směl takhle upadnout a jaký to s ním bylo.

Je to (Josef Kainar) Tam na nároží u výčepu blýská se vždycky trocha střepů. Nic nesmete je, nevyklove, oslepnou jedny, svítí nové. Tam na nároží pod schůdky lampa má krámek klenotnický. Tam na nároží pod schůdky je něco rozbitého vždycky. Taková pošetilost, chtít v žalu mít radost, v zimě léto! Ta dlažba špatně zametená! To všechno už být nemá, nemá. Nemá to být už, ale je to.

Kocourek (Josef Kainar) Kocourku milej,

čerte můj, já pro tě pláču. A přece mlíčko jsem ti nalívala do talířku pěkně kvítečkovanýho, už zrána, před školou, abys mi nevyhládl, než se k tobě vrátím. V podvečer, to jsme si povídali, já jsem tě hladila, a tys byl elektrickej, a jenom předls, jak ti bylo dobře. Někdy mi vyprávěls kocouří pohádky. Tu o myšce, co zlobila svou mámu, tu o měsíčku, malým čaroději, co přičaroval kočce zvonek na ocas, a vykládals mi o dalekým zámku, kde všechno piští podle princezny, a ta si leží na gauči, jí sýr, a je tak smutná. Kocourku černej, kampak ses mi poděl? Kdybys mi tlapkou slůvko naškrábal, ale ty nic. Propad ses do zlý noci. A mně se nechce nic než brečet si a stýskat. Táta se s mámou ustavičně hádá, přišlo k nám psaní, modrý od soudu. Má kamarádka Jana už mě zradila. Strašně se chlubí, půjde na trvalou,

ten druhý tatínek jí dává spoustu peněz. To se ví, knížku o Amundsenovi, tu mi v té ztrátě vrátit nemá čas. Strašně si přeju stát se Amundsenkou a odjet na sever svou malou lodí, do věčné noci, kde kry praskají a chtěla bych si čítat z knížek při polární záři a námořníkům ve svátek upéci medvěda. Přeju si odjet obzvláště na Špicberky. Je sice chyba, že tam nejsou myši, no, ale mlíka, kondenzovanýho, na mojí lodi měl bys dost a dost. A velmi často rybu, však mi dva se známe. Prosím tě, vrať se. Vezmu si tě s sebou. Co se tě člověk všude nahledá! Kocourku drahý! Čerte škaredá!

Píseň o dívkách (Jaroslav Seifert) Uprostřed města dlouhá řeka teče sedm mostů ji spíná Po nábřeží chodí tisíc krásných dívek a každá jiná Od srdce k srdci jdeš zahřát si ruce v paprscích lásky veliké a hřejné po nábřeží chodí tisíc krásných dívek a všecky jsou stejné

Román (Rimbaud) Jaký je člověk bloud, když je mu šestnáct let, Až v jeden krásný den, pryč s pivem, s limonádou, a lustry v kavárnách, jež září jako květ, a jde se pod lipami bloudit promenádou. Za letních večerů tě zmámí vůně lip, vzduch mnohdy způsobí, že přivřeš náhle víčka. Co zvuků ve vzduchu - však město voní líp, má vůni drahých vín a piva, jež tě zhýčká. V tom člověk uvidí mráček, jenž uplyne, a kousek blankytu, jejž větev zaclonila, a stíhá jitřenku, která se rozplyne, malinkou jitřenku, jež tiše zazvonila. Noc v červnu. Šestnáct let. Jak nebezpečný věk! Jak ze šampaňského ti stoupá pěna v hlavě, člověk je poblouzen a cítí polibek, jak malé zvířátko, jež leze po rtech hravě.

A srdce robinzonáduje v románech, když v svitu lucerny, jež ozařuje chodce, jde slečna stydlivě, zatajujíc dech, pod stínem epolety na límečku otce. A ježto se jí zdáš být hodně naivní, jdouc, cupe střevíčky a odvrací se přísně, chtěl bys se dozvědět vše, co se tají v ní. A tu hned umlkají na vašich rtech písně. Jste zamilováni až do srpna. Těch hrůz. Jste zamilováni. Váš sonet je jí k smíchu. Přátelé smějí se, prý máte špatný vkus. - Až jednou v dopise vám vrazí k srdci dýku. V ten den se vracíte zas k lustrům jako svět zas rádi pijete pivo a limonádu... Jaký je člověk bloud, když je mu šestnáct let a lípy zaplaví svou vůní promenádu.

Něha (Jana Štrohlová) Krajino dálky, ty, která k nám přirostlas! Dýcháme - pod zemí šelestí spodní splavy. Horečka ulpívá na všem jak zimostráz. A obklad oblaku ulpívá sluncím z hlavy. U koho se ti po mně stýská? Přes pyšné hory se ptáme.

Kde jsi? Kdesi.

Mít tě jak dítě... nejblíž (Nejspíš? Nejspíš... ne) Prostranství prázdnoty... a dítě: - A kudy se chodí na svět?

- Vrátky už zapomenutými v osudné zahradě snů a kopřiv.

- Vrátím se zpátky? - Osud? Ne. - A co je smrt? - Jen hození pláště přes plášť, proměna v neviditelné. Jako v ozvěně se ztratí hlasy.

- Už nebudeš na světě? A to pak budu sám?

- Neplač, ona si bere všechny. - Snad na mne...

nezapomene -Ne...

Konverzace (Marie Bieblová) My hráli se slovy jako na ruletě a necítily jejich váhy tisícileté. My mluvili a slova tekla jako ručeje a v řeči byla radost, plytkost, naděje. Ale když ústa navždy oněmí a hovoří už jenom se zemí, po nejvšednějších slovech stýská se jako po tklivé písni dvojhlasé.

Na scéně (Marie Bieblová) Mládí, má krásná nápovědo, zapomněla jsem svou roli, ozvi se mi odkudkoli, dokud jsem ještě na jevišti. Neumím výstup příští čeká mne jenom proměna: Budu Johankou z Arku ohněm souzená, anebo Julií? Kolikrát ještě hořký nápoj do dna vypiji. Nemá kulis moje scéna, líčidla tu neplatí, nenaučím se svou roli, a přece ji musím dohráti, já, herec beze jména.

Myšlení bolí. (Masaryk)

Martině v sedmi pádech (Karel Kryl) V obálce džbán a květina a list, v němž ptá se Martina, jak chutná chleba, co jím, když země vymetám a proč jsem tady a ne tam, kde je mě třeba. Smažím si vejce na špeku a ač je očím do breku ústa se smějí, když nad otázkou přemítám, proč nejsem tady, ani tam, kde prý mě chtějí...

Zvláštní sen (Jiří Pokorný) Dnes v noci jsem měl zvláštní sen, seděl jsem v kavárně a číšník v černém obleku a bílé košili mi přinášel na podnose všechny mé lásky.

Ke hvězdám (Jiří Pokorný) Ke hvězdám budu vždy zvedat hlavu i z bláta i ze stoky kde stejně jednou skončím pak poteče se špínou i spousta ideálů.

Galileo Galileji (Miroslav Holub) Mouchy olizují rybí oči svatých... Já, Galileo Galileji, Florenťan, stár 70 let, kleče před vašimi výsostmi... Ustává dupot věků. Svěcená mana kane po srsti časoprostoru, kosmická slepičí hlava zobanem vytlouká zuby zcepenělých hvězd, aleluja, aleluja. Já, Galileo Galileji, přísahám, že jsem vždy věřil, že věřím teď, že s pomocí boží budu věřit vždy... K smrti unavení muži u mikroskopů ptají se – co teď, děti vstávají v lavicích, krvácejí slabikáře, nosiči dějin skládají krosny, polocesty, poločiny, polopravdy, vzpříčeny jako kosti v hrdle. ...vše co hlásá, uznává a učí svatá církev katolická, apoštolská, římská... Ticho. Země byla vydána. Slunce bylo vydáno, sny tuhnou v žilách. On, Galileo Galileji, Florenťan, stár 70 let...

Já, Galileo Galileji, Florenťan, v košili, v kostele Minervině, nesa váhu světa na svých pavoučích nohou, já, Galileo Galileji, do vousů šeptem, jen aby děti, aby nosiči, aby Slunce – šeptem říkám nakonec.... A Země se skutečně točí. Úloha osobnosti v dějinách se stává prakticky z ochoty dané osobnosti zemřít nebo nechat se zabít dříve než stačila odvolat.

Jean D'Arc (Miroslav Holub) Nic zvláštního se nestalo. Nebylo hlasů, nebylo zmrtvýchvstání a odpuštění hříchů. Jen státní zájmy, církevní zájmy a plameny, Jano. Popel na apokalyptických vahách historie. Nic zvláštního se nestalo. Dál vlály fialové korouhve Orleánsu, Dunois zvítězil, Karel kraloval, vojáci chroptěly pod kopyty. Lidé vzpomínali několik dní a století. A když se odečetlo, že jsi milovala, nenáviděla a křičela hrůzou před hranicí, shledali, že jsi svatá, Jano.

Vytí z dálky (Miroslav Holub) V Alsasku šestého července 1885 porazil vzteklý pes devítiletého Josepha Meistera a čtrnáctkrát ho kousl. Meisner byl první pacient, jehož Pasteur zachránil svou vakcínou, ve třinácti vzestupných dávkách oslabeného viru. Pasteur pak umřel za deset let na itkus. Vrátný Meister za padesát let spáchal sebevraždu, když mu Němci obsadili Pasteurův ústav i s chudáky psy. Jen ten virus zůstal nad věcí.

Zvláštní představení pro sochy (Miroslav Holub) Jednotlivé sochy jsou uvedeny do přízemí, sousoší jsou v lóžích. Jest pamatováno, aby velké sochy nevadily menším ve výhledu. Zcela malé sochy mají přístup jen v doprovodu nefigurálních kompozic. V prvním jednání není na jevišti nic. Sochy nemají rády moc pohybu a rámusu. Vibrace poškozují jejich krystalické struktury. V druhém jednání je na jevišti otevřen lom na černý kámen. Kámen je lámán a opracován majzlíky. Když se začne rodit tvar, přichází pyrotechnik, obratně umístí nálože a tichounce vyhodí vše do povětří. Sochy nemají rády, když se jejich podoby opakují. V zásadě se vůbec nemají rády. Ve třetím jednání je na jevišti velké hejno racků. Rackové jsou vyplašeni závanem symfonického orchestru z propadliště, rozletí se do jeviště a usedají sochám na hlavy. Zachovají se zde přirozeně. Je to neodolatelná taškařice, to nejlepší nakonec. Sochy to oceňují minutou ticha. Po představení je divadlo zrušeno a přeměněno v muzeum. Divadel proto ubývá. V referátu však Venuše Milótská oceňuje práci rukou a Niké ze Samothraky si libuje, že význam lidské hlavy nadále vzrůstá.

Modlitba ptáčka (C. B. de Gasztold) Pane, není lehké modlit se takhle sám... Tvá ruka ať chrání mé hnízdečko před uplakaným počasím. Dej ranní rosu květům a prach cest ať zlátne obilím, co z pole povezou. Ať se nebe modrá převysoko a vítr listím povívá, ať měkké světlo na obloze s večerem hned nejde spát. A mého srdci uchovej tu nekonečnou píseň, abych mohl zpívat, zpívat, zpívat, prosím. Pane. tak to dej. Amen.

...Naposled (František Hrubín) Vždy mne bude víc o těžkou chvíli jedné srpnové noci, kdy jsem chtěl, aby ožil její předobraz, a kdy Viktor namířil světla reflektorů do lopuchů ve škarpě pod hospodou a tys odtamtud, štíhlá, se vznešeným držením, bosa s mechovýma očima, a s ňadry, v jejichž oblém světle se nikdy neusmějí dětská ústa, tys odtamtud nevyšla. Navždy mne bude víc o tu noc, kdy jsem tě vyvolával z měsíčních par a popel na žhavém srdci chtěl udržet tvar něčeho, co už není, zatímco tys žila a žiješ, ne přízrak, ne stín, jejž vstává z már, ne bludička, ne bysta náměsíčně bílá, ale láska, jež v krvi žil a cév divoce tepá. Navždy mne bude víc o člověka, z jehož břímě lásky a smrti a břímě života vyrazí zpěv.