Účast českých vojáků na sočské frontě za 1. světové...

- 1 -

Masarykova univerzita v Brně

Filozofická fakulta

Historický ústav

Účast českých vojáků na sočské frontě

za 1. světové války 1915-1917 (bakalářská diplomová práce)

Eliška Papcunová

Vedoucí práce: doc. PhDr. Ladislav Hladký, CSc. Brno 2009

- 2 -

- 3 -

Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou diplomovou práci vypracovala samostatně a uvedla

všechnu pouţitou literaturu a prameny.

12. srpna 2009 podpis

- 4 -

- 5 -

Zde bych chtěla poděkovat doc. PhDr. Ladislavu Hladkému, CSc., za obětavou pomoc a trpělivost.

- 6 -

- 7 -

Obsah

Úvod 1

Vypuknutí války 4

Itálie před vstupem do války 5

Boje na sočské frontě 7

Vymezení a charakteristika fronty 7

Průběh bojů 9

1. sočská ofenziva 11






7., 8. a 9. sočská ofenziva 15



Průlom u Kobaridu 16

Dohra sočských bojů 19

„12. ofenziva“, „blesková válka“, „zázrak u Kobaridu“ 20

Čeští vojáci na frontě v Horním Posočí 22

„České“ jednotky 23

„Čeští“ padlí 25

Čeští umělci na sočské frontě 29

Josef Sudek 29

Ladislav Jan Kofránek 31

Fráňa Šrámek 32

Josef Váchal 34

Památka bojů na Soči 37

Úpravy hřbitovů 37

Organizace v Horním Posočí 38

Český zájem a péče o památky na české vojáky v Posočí 39

- 8 -

Oficiální mezistátní aktivity 39

Projekty české laické i odborné veřejnosti 41

Hřbitovy a pomníky v Horním Posočí 42

Závěr 45

Bibliografie 48

Přílohy 51

Zkratky vojenských jednotek 51

Pluky rakousko-uherské armády doplňované z českých zemí 51

Čeští vojáci pohřbení na hřbitovech v Horním Posočí 54

Česko-slovinská dohoda o péči o válečné hroby 56

Slovníček místních názvů 59

Obrazová příloha 60

- 1 -

Úvod

Ve své práci se chci věnovat bojům během 1. světové války na tzv. sočské frontě, úseku

jihozápadní neboli italské fronty podél řeky Soči (it. Isonzo). V první části zpracuji historický

přehled a průběh bojů na sočském bojišti, které se zde odehrávaly od jara 1915 do podzimu

1917, a pokusím se tyto události začlenit do kontextu politického vývoje tohoto regionu.

Hlavní pozornost chci zaměřit na účast českých vojáků v rámci rakousko-uherské

armády na tomto bojišti, přičemţ z důvodu omezeného rozsahu bakalářské diplomové práce

zpracuji pouze kratší úsek bojiště, tzv. Horní Posočí, tj. vysokohorskou část bojiště v Julských

Alpách. Českým vojákům se budu věnovat ve druhé části své práce. Jako řadoví vojáci zde

bojovaly i některé významné osobnosti české kultury 20. století. Tuto velmi zajímavou

kapitolu samozřejmě nemohu opomenout, jelikoţ se zkušenost ze sočského bojiště v jejich

díle odrazila.

Ve třetí části popíši památky, které dnes k účasti českých vojáků na horním toku Soči

odkazují. Jedná se o vojenské hřbitovy, pomníky nebo např. nápisy v kostele. Zdokumentovat

chci také současné aktivity jak kulturních institucí (muzeí a spolků), tak politických orgánů

(ministerstev a velvyslanectví), které věnují péči materiální obnově těchto památek a také

zachování povědomí o nich jakoţto o kulturním dědictví.

Téma své práce jsem vybrala s ohledem na své jazykové moţnosti, které mi umoţňují

zpracovat slovinské zdroje. Protoţe sočské bojiště leţí na dnešním území Republiky

Slovinsko, je slovinská historiografická produkce k tomuto tématu poměrně bohatá. Omezení

na Horní Posočí (Zgornje Posočje, vysokohorskou část fronty, povodí řeky Soči v Julských

Alpách mezi horami Rombonem na severu u Bovce a Mengore u Tolminu na jihu) vychází

z moţnosti vyuţít materiály muzeí v Tolminu a Kobaridu – regionálních muzeí obcí Tolmin a

Bovec – a ochotné pomoci pracovníků nadace Pot miru v Posočju. V přehledu válečných

událostí ale nemohu jiţní část bojiště opomenout, protoţe tam směřovaly hlavní italské útoky.

Hlavní pozornost nebudu věnovat vojenské technice a taktice, zajímají mne spíše

dopady války na osudy vojáků, pozůstatky do dnešních dnů a reakce na ně. Italsko-rakousko-

uherské bojiště na Soči totiţ dlouho stálo mimo oblast zájmu českých historiků.

V meziválečném období za první republiky byli vyzdvihováni legionáři a o vojácích věrných

přísaze císaři nebylo ţádoucí příliš mluvit. Po druhé světové válce za komunistické totality se

na černé listině samozřejmě ocitly i legie, vojáci habsburské monarchie ale nebyli o nic

populárnější a jako vhodný obraz českého vojáka se do oficiálního výkladu českých dějin také

nehodili.

- 2 -

Teprve v posledních letech někteří badatelé o zapomenutou kapitolu českých dějin

projevili zájem. Po stopách svých předků se vydali do údolí Soči Artur Rehberger a Jozef

Vričan, věnoval se jí téţ vojenský historik Josef Fučík.

Publikace Josefa Fučíka: Soča (Isonzo) 1917 (Paseka, Praha, Litomyšl 1999) a ve

spolupráci s Markem Pavlíkem vydaný průvodce Sočská fronta 1915-1917. Průvodce po

místech bojů vojáků z českých zemí: Julské Alpy-Banjšice-Kras–Přímoří. (Elka Press, Praha

2008) pouţiji jako základ své práce. Obsahují základní informace o průběhu bojů na Soči, o

účastnících se českých plucích, ale pro zájemce také popis munice a technické vybavenosti

obou armád.

Jozef Vričan vydal velmi obsáhlou publikaci o sočském bojišti: Po zapadlých stopách

českých vojáků. Z Julských Alp k Jadranu. (O. Havlík, Olomouc 2008).

Co se týká historických faktů k průběhu bojů, za stěţejní povaţuji slovinskou práci Mira

Simčiče: 888 dni na soški fronti. Spopadi na Krasu in v visokogorju. Na novo odkriti vojaški

zemljevidi, fotografije in posebna poročila. (Orbis, Ljubljana 2000). Autor sice není

vzděláním historik, ale politolog, jeho práci to však dodává další důleţitý rozměr, události na

sočské frontě se snaţil začlenit do mezinárodní politické situace. Zpracoval zde dosud

nepublikované materiály z rakouského velitelství této fronty, které sídlilo ve slovinské

Postojně, a jen náhodou se jeho archiv zapomenut zachoval ve Slovinsku. Ačkoliv se soudilo,

ţe je ztracen, Miro Simčič jej nedávno nalezl ve slovinské Národní a univerzitní knihovně

(Narodna in univerzitetna kniţnica) v Lublani.

Účast českých vojáků na tomto bojišti dobře zpracoval Josef Fučík v jiţ zmíněných

publikacích. Jako základní pramenný materiál, který zpracovávám, jsem pouţila seznamy

padlých vojáků a popisy hřbitovů v Posočí, které vydalo Tolminské muzeum: Damjana

Fortunat Černilogar, Lovro Galić, Darja Pirih, Petra Svoljšak: Tolminsko mostišče II.

(Tolminski muzej, 2005) a Lovro Galić, Darja Pirih: Od Krna do Rombona 1915–1917

(Tolminski muzej a Ustanova »Fundacija Poti miru v Posočju«, 2007).

Současný stav památek na boje v Posočí v útlé kníţce popsala Petra Svoljšak: Soška

fronta (Cankarjeva záloţna, Ljubljana 2002), konkrétně českým vojákům se věnuje jiţ

zmíněný český průvodce Josefa Fučíka a Marka Pavlíka. Neopomenutelné jsou také materiály

nadace „Pot miru v Posočju“, která působí jako badatelské a vzdělávací centrum a spravuje

muzea v přírodě, opevnění, zákopy, kaverny a jiné pozůstatky z fronty, hřbitovy, kaple a

památníky. Vydala mapu a průvodce po těchto připomínkách válečného běsnění mezi

Rombonem a Mengore.

- 3 -

Z českých kulturních osobností, které se zúčastnily bojů na Soči, je nejvýraznější malíř

Josef Váchal, který o svém působení na italské frontě zanechal deníkové vzpomínky: Malíř

na fontě. Soča a Itálie 1917-18 (Paseka, Praha, Litomyšl 1996).

Ve stejných místech jako Váchal bojoval o rok dříve spisovatel Fráňa Šrámek. O jeho

pocitech se dozvídáme z korespondence, kterou po jeho smrti vydala jeho ţena: Listy z fronty.

Výbor z korespondence 1915-1918. (Československý spisovatel, Praha 1956).

Boje tehdy probíhaly na území rakousko-uherské monarchie, kde ţilo obyvatelstvo jak

slovinské, tak italské, ale i německé národnosti. Místní jména proto většinou existují ve všech

třech variantách. Dnes je tok Soči rozdělen mezi Italskou a Slovinskou republiku, uţívám

proto názvy v jazyce státu, kde místa leţí dnes, případně český ekvivalent, pokud existuje a je

v běţném uţití.

- 4 -

Vypuknutí války

Dusné ovzduší v mezinárodních vztazích na začátku 20. století dávalo tušit, ţe válka je

na spadnutí. Od poslední čtvrtiny 19. století se do postavení velmoci dostaly i nově vzniklé

státy (Německo, Itálie) a svoji moc chtěly demonstrovat také politickým vlivem,

ekonomickým rozmachem a územní expanzí. Svět byl ale jiţ i v zámořských oblastech

rozdělen a nezbývalo neţ jej přerozdělit. Všechny státy závodily ve zbrojení a uzavíraly

„obranné“ spojenecké smlouvy pro případ války.

Německo a Rakousko uzavřely smlouvu o spolupráci při napadení třetí stranou 7. října

1879. Byla namířena především proti Rusku, třebaţe Bismarck se snaţil ji koncipovat spíše

proti Francii a i nadále pracoval na obnově spolku tří císařů. Kdyţ ten vzal za své, vznikl

v roce 1882 Trojspolek připojením Itálie k Dvojspolku.1 Jako obranný systém aliancí proti

případné německé agresi vznikla Dohoda. Smlouva mezi Ruskem a Francií byla podepsána

1894 a v roce 1904 byla uzavřena Srdečná dohoda mezi Francií a Velkou Británií, čímţ se

Británie definitivně vymanila z mezinárodní izolace. Poslední smlouva, mezi Anglií a

Ruskem, byla podepsána 1907 a tím byla proti Trojspolku dotvořena Trojdohoda.2

K vypuknutí války chyběla jiţ jen vhodná záminka. Ta se naskytla na Balkáně, který byl

jiţ dlouhá léta velmi neklidným územím, Osmanská říše se pomalu ale jistě rozpadala a o

sféru vlivu zde soupeřily Rakousko-Uhersko, Rusko a Itálie. Smrtí hlavního odpůrce války

v Rakousku Františka Ferdinanda d’Este dne 28. června 1914 symbolicky skončilo chození

kolem horké kaše. Rakouské ultimátum srbské vládě byla jiţ jen diplomatická formalita,

ačkoli měsíční váhání s vydáním ultimáta příliš nekoresponduje s osmačtyřicetihodinovou

lhůtou na odpověď a poté okamţitou mobilizací. Přesto Srbsku nelze upřít více neţ

dostatečnou snahu konflikt zaţehnat. Z deseti bodů ultimáta nepřijalo pouze jeden: rakouské

vyšetřování atentátu přímo na srbském území. Přijalo by tím odpovědnost za atentát a popřelo

by svou suverenitu.3

Mezi 1. a 12. srpnem si navzájem na základě spojeneckých smluv vyhlásily válku hlavní

mocnosti v Evropě a jen málo z nich zůstalo neutrálních. Všichni si ale byli jisti, ţe válka

bude krátká a ţe vítězství dosáhnou snadno a rychle. Hned v létě se rozhořely boje na třech

1 Hlavačka, M., Pečenka, M. Trojspolek. Německá, rakousko-uherská a italská zahraniční politika před první

světovou válkou. Praha: Libri, 1999, s. 64-68, 98-100. 2 Vaculík, J. Obecné dějiny novověku IV (1789-1918). Brno: 1999, s. 87, 145, 148. 3 Weithmann, M. W. Balkán. 2000 let mezi východem a západem. Praha: Vyšehrad, 1996, s. 256-258.Viz téţ

Vaculík, J. Obecné dějiny novověku IV (1789-1918). Brno: 1999, s. 82.

- 5 -

hlavních frontách: na jiţní v Srbsku, východní v Haliči a východním Prusku a na západní ve

Francii. Jak Rakousko-Uhersko, tak Německo tedy bojovaly na dvou frontách zároveň.

Itálie před vstupem do války

Italské království bylo součástí Trojspolku od 20. května 1882. Stalo se tak na základě

snahy Německa spojit své dva hlavní spojence, a to i přesto, ţe mezi habsburskou monarchií a

Italským královstvím přetrvávalo letité nepřátelství kvůli sporům o jiţní Tyrolsko, ale také

hrabství Gorici a Gradišku, Istrii a Dalmácii.

Smlouva4 zavazovala strany k vzájemné pomoci v případě napadení Francií, pokud by

však jedna ze smluvních stran sama Francii napadla, ostatní slibovaly zůstat neutrální. Itálie

prosadila do smlouvy zdůraznění, ţe to platí pouze pro Francii a nikoli rpo Velkou Británii.

Při obnovování smlouvy v roce 1887 byla na ţádost Itálie dodána klauzule, ţe v případě

změny situace na Balkáně, při které by si Rakousko-Uhersko polepšilo, má Itálie nárok na

odškodnění. Tím demonstrovala, ţe nepovaţuje italské národní sjednocení za dokončené a

hranici mezi italským královstvím a habsburskou monarchií za definitivní.5

Itálie se ale nestala plnohodnotným členem spolku, vojensky byla jednoznačně nejslabší

a Německo ani Rakousko-Uhersko na její válečné úspěchy rozhodně nesázely. Itálie naopak

chovala výrazně větší sympatie k Velké Británii a Francii neţ k Rakousku-Uhersku, které pro

ni bylo i nadále největším konkurentem. Podle Vaculíka „Itálie měla v Trojspolku spojence a

v Dohodě přátele,“6 coţ ji přirozeně činilo dost nespolehlivým partnerem.

Totiţ i italské veřejné mínění bylo ještě stále prodchnuto iredentismem, podle

Procacciho se nacionalismus přirozeně projevuje nenávistí vůči někomu druhému – a pro Italy

to tradičně bylo Rakousko.7

V červenci 1914 se Itálie nepřidala ke svým spojencům, 2. srpna vyhlásila neutralitu.8

Stalo se tak na základě tajné italsko-francouzské smlouvy Prinetti-Barrére z roku 1902, ve

které se Itálie i Francie zavázaly k neutralitě, pokud jedna z nich bude nucena bojovat se třetí

stranou.9 Oficiálně ale Itálie poukazovala na to, ţe Rakousko-Uhersko je agresor, který

zaútočil na Srbsko, a odvolávala se na IV. článek spolkové smlouvy, podle které mu má

4 Stojković, M. Balkanski ugovorni odnosi 1876-1996. Dvostrani i višestrani medunarodni ugovori i drugi

diplomatski akti o drţavnim granicama, političkoj i vojnoj saradnji, verskim i etničkim manjinama. I tom (1976-

1918). Beograd: 1998, s.180-182. 5 Procacci, G. Dějiny Itálie. Praha: Lidové noviny, 1997, s. 287. 6 Vaculík, J. Obecné dějiny novověku IV (1789-1918). Brno: 1999, s. 148-149. 7 Procacci, G. Dějiny Itálie. Praha: Lidové noviny, 1997, s. 287. 8 Simić, M. Po sledeh soške fronte. Ljubljana: Mladinska knjiga, 1998, s. 10. 9 Simčič, M. 888 dni na soški fronti. Ljubljana: Orbis, 2006, s. 20.

- 6 -

pomoci, pouze kdyţ bude samo napadeno.10

Dále italská vláda kritizovala rakouskou za to, ţe

se s ní o útoku na Srbsko neporadila.11

Nicméně vyhlášení neutrality bylo překvapením i pro některé Italy - italská vláda totiţ o

tajné smlouvě s Francií neinformovala ani vrchní velitele své armády a dokonce ani krále.

Generál Luigi Carodna, vrchní velitel italské armády, proto ihned 31. července 1914 předloţil

vládě plán útoku na Francii. Kdyţ se dozvěděl o neutralitě a jejích důvodech, začal

vypracovávat plán útoku na Rakousko-Uhersko a přemlouval vládu k jeho realizaci.12

Itálie

však prozatím zachovávala formální neutralitu.

Nicméně 9. prosince 1914 se začala tajná jednání mezi Vídní a Římem, aby Rakousko-

Uhersko přimělo Itálii k trvalé neutralitě. Ta ovšem kladla územní poţadavky. V březnu

habsburská monarchie slíbila odstoupit Trentino. Itálie ale poţadavky stupňovala a v dubnu

1915 poţadovala také Bolzano, Gorici a Gradišku. Terst a okolí se měl stát samostatným

státem.13

Od 16. února 1915 ale Italské království vedlo paralelní tajné rozhovory také

s dohodovými mocnostmi.14

Ta vyvrcholila 26. dubna 1915 podepsáním tajné londýnské

dohody. Itálii zavazovala ke vstupu do války během jednoho měsíce, od Velké Británie na to

dostala půjčku 50 mil. liber15

a v případě vítězství jí byly přislíbeny územní zisky na úkor

Rakouska-Uherska v Tyrolích, hrabství Gorica a Gradiška, Terst, část Kraňska (slovinské

Přímoří do linie Terst-Sneţnik), Istrie, sever Dalmácie, některé jaderské ostrovy, na úkor

Osmanské říše Valona v Albánii, dílčí území v Malé Asii a v neposlední řadě také rozšíření

koloniálního panství v Africe.16

4. května 1915 Itálie formálně vystoupila z Trojspolku a 23. května 1915 jiţ Rakousku-

Uhersku vyhlásila válku.17

10 Procacci, G. Dějiny Itálie. Praha: Lidové noviny, 1997, s. 323. Viz téţ Hlavačka, M., Pečenka, M. Trojspolek.

Německá, rakousko-uherská a italská zahraniční politika před první světovou válkou. Praha: Libri, 1999. 11 Simčič, M. 888 dni na soški fronti. Ljubljana: Orbis, 2006, s. 21. 12 Tamtéţ, s. 31. 13 Tamtéţ, s. 19-20. 14 Tamtéţ, s. 19. 15 Vaculík, J. Obecné dějiny novověku IV (1789-1918). Brno: 1999, s. 154. 16 Simčič, M. 888 dni na soški fronti. Ljubljana: Orbis, 2006, s. 20. 17 Tamtéř, s. 20, 25.

- 7 -

Boje na sočské frontě

Vymezení a charakteristika fronty

Jak jiţ označení napovídá, fronta probíhala v blízkosti řeky Soči. Byla součástí italské

neboli jihozápadní fronty, která se táhla od rakousko-švýcarských hranic jiţním Tyrolskem,

Dolomity, Karnskými Alpami k Julským Alpám, kde pramení řeka Soča, dále podél jejího

toku aţ k moři do Panzanského zálivu. Vrchním velitelem celého bojiště na hranicích s Itálií a

také na Balkáně byl arcivévoda Evţen, náčelník generálního štábu byl Alfred Krauss.

Tyrolské armádní skupině velel gen. Viktor Dankl, 10. armádě, která operovala ve

vysokohorských oblastech Korutan a Julských Alp, velel gen. Franz Rohr, údolí Soči jiţně od

10. armády bránila 5. armáda pod velením gen. Svetozara Borojeviće de Bojna. Většina bojů

probíhala v Krasu na dolním doku Soči, horské oblasti byly poněkud klidnější.

Fučík ve svých studiích uvádí, ţe pojetí sočské fronty jako celého úseku bojiště podél

řeky Soči (přibliţně od jejího pramene aţ k ústí do moře) je „v beletrii jistě moţné, avšak

z operačního hlediska zcela nesprávné,“18

protoţe 5. armáda gen. Borojeviće, která nese

označení sočská, operovala jiţně od tolminské kotliny, kdeţto severně od hory Krn bojovala

tzv. korutanská armádní skupina gen. Rohra. Označení sočská fronta pro celé bojiště v údolí

Soči včetně nejsevernějšího úseku však pouţívají snad všichni ostatní badatelé, budu se jej

proto drţet i já. Ostatně i ing. Fučík ve svých pracích pojednává o celém tomto území.

Po vyhlášení války se rakousko-uherské jednotky stáhly z italské hranice na Soču, kde

byl příhodnější reliéf pro obranu, protoţe Italové museli útočit do kopce. Protoţe Itálie nebyla

pro Rakousko spolehlivý spojenec, stavební práce na opevnění pro případ války zde probíhaly

jiţ mnohem dříve.19

Boje na Soči tedy probíhaly na frontě od hory Rombonu (2 208 m) kolem města Bovec,

kde přešla na levý břeh řeky, vyšplhala se na vrcholky Javorčšek, Kal, Vršič, Krn (2 244 m),

Batognica, Mrzli vrh, před městem Tolminem se opět vrátila na pravý břeh, kolem vsi Volče a

kopec Mengore vedla dál k jihu přes vsi Avče, Kanal a Plavu, na vrch Sabotin, pod ním stojí

město Gorice, za ní jiţ krasová planina, Monte San Michele, Doberdo, San Giovanni al

Timavo a fronta končila u přístavu Duino v Panzanském zálivu.

Cílem italských útoků bylo obsadit „dosud neosvobozená italská území“ v Přímoří,

především města Gorice a Terst, a dále proniknout do vnitrozemí habsburské monarchie.

18 Fučík, J., Pavlík, M. Sočská fronta 1915-1917. Praha: Elka Press, 2008, s. 14. 19 Simčič, M. 888 dni na soški fronti. Ljubljana: Orbis, 2006, s. 40.

- 8 -

Rakousko-uherská armáda bránila Italům na Krasu v obsazení přístavního města Terstu,

v gorickém předmostí vpádu do Vipavského údolí a společně s tolminským předmostím, které

chránilo ţeleznici, postupu k Lublani a dále do nitra rakouské říše.

V jiţní části fronty na Krasu byla poměrně dobře rozvinutá infrastruktura, ovšem tvrdé

vápencové podloţí znemoţňovalo vybudovat dobrý obranný systém a hloubit zákopy. Střední

část je jiţ předalpská oblast, kopce jsou vyšší a cesty poněkud horší. Nejsevernější část fronty

probíhala jiţ velehorami v Julských Alpách, kde cesty byly ve velmi špatném stavu, většina

míst téměř nedostupných a boje ztěţovalo i počasí.20

Zima zde začínala jiţ někdy v říjnu a nebezpečí lavin hrozilo aţ do května. Boje tedy

probíhaly většinou jenom během krátkého léta, v zimě ale vojáci umírali na různé nemoci,

mrzli nebo uvízli pod lavinami. Také doprava zde byla nesrovnatelně komplikovanější, cesty

zatarasily závěje a spousta míst byla i v létě dostupných pouze horolezecky, a proto bylo

nutno budovat lanovky, které dopravovaly nezbytný materiál.21

Rozhraní mezi severní a střední částí fronty tvořilo tzv. tolminské předmostí. Nevysoké

kopce Mengore a Cvetje chránily městečko Sv. Lucija, dnes Most na Soči, kde byla stanice

ţeleznice, po dobu války konečná, protoţe za tunelem jiţ trať vedla na italské straně fronty.

Odtud byla zásobována celá střední část sočské fronty a rakouští vojáci tolminské předmostí

po celou dobu bojů na sotva dvou kilometrech fronty úspěšně bránili.22

Nejurputnější boje probíhaly na gorickém předmostí a v Krasu jiţně od Gorice aţ

k moři. Gorice sice nebyla strategicky důleţitá, ale pro obě strany měla psychologický

význam. Mírně zvlněné kopce Krasu pak chránily vstup do Vipavského údolí a dále do

vnitrozemí, ale také přístup k Terstu, nejdůleţitějšímu přístavu Rakouska-Uherska. Na

sluncem rozţhavených kopcích s minimální vegetací nebyla téměř moţnost se skrýt a přitom

zde probíhaly nejmohutnější boje. V létě vojáky suţovalo hrozné horko a nedostatek vody.

Zásobovací cesty byly nechráněné, v době bojů k nim nebylo moţné přinést ani vodu, natoţ

jídlo, pohřbít nebo alespoň odnést mrtvé. To byl samozřejmě ráj pro krysy a potkany a které

šířily nakaţlivé nemoci. Velké mnoţství vojáků na Krasu zbytečně umíralo na zranění

způsobená úlomky kamení po dopadu bomb. Z důvodu nedostatku surovin v rakouském

průmyslu totiţ vojáci dlouho neměli helmy.23

20 Simčič, M. 888 dni na soški fronti. Ljubljana: Orbis, 2006, s. 47. 21 Fučík, J., Pavlík, M. Sočská fronta 1915-1917. Praha: Elka Press, 2008, s. 12-13. 22 Simčič, M. 888 dni na soški fronti. Ljubljana: Orbis, 2006, s. 72. 23 Tamtéţ, s. 75, 78.

- 9 -

Průběh bojů

Po vyhlášení války Italové promarnili skvělou příleţitost k rychlému postupu, dokud

ještě Rakušané nebyli dostatečně připravení. Postupovali jen velmi pomalu a dali protivníkovi

moţnost opevnit se. Podle Borojeviće měli takovou přesilu, ţe kdyby byli ihned prudce

zaútočili, byli by zvítězili, byť s velkými ztrátami. Takto se bezvýsledné boje vlekly dva a půl

roku a ztrát bylo na obou stranách ještě mnohem více.24

Borojević a jeho velitelé měli zkušenost s boji v horách jiţ z východní fronty z Karpat,

kdeţto Italové se bojovat v horách teprve učili.25

Italský útok sváděla pěchota zastaralou taktikou, kdy vojáci v celých rotách za pokřiku

běţeli vstříc protivníkům v zákopech obranné linie. Pro ty samozřejmě nebylo obtíţné kosit

nechráněné italské útočníky kulomety. Úspěchu Italové nedosáhli a platili za to ohromnými

ztrátami, jejich útok se tak měnil v masakr. „Italské velení se nejprve pokoušelo zvětšit náraz

útočné vlny její hloubkou (četností sledů), ale stále více spoléhalo na umlčení protivníka

mohutnější a delší dělostřeleckou přípravou,“ která ničila rakouské opevnění, ale také zázemí

a spojení s velitelstvími.26

Také Simčič upozorňuje na nekoordinovanost italského útoku. Důraz zpravidla kladli na

intenzivní dělostřeleckou přípravu, ale vůbec nevěnovali pozornost spolupráci dělostřelectva

s pěchotou. Často tak italské dělostřelectvo páchalo větší škody ve vlastních pěších řadách

neţ v rakouské obraně, místo aby svoji pěchotu v závěru útoku podpořilo.27

Rakousko-uherské dělostřelectvo bylo sice slabší neţ italské, přesto se mu dost dobře

vyrovnalo a svoji pěchotu velmi účinně podporovalo.28

Rakouská obrana ve třech liniích byla poměrně úspěšná. Na začátku útoku nechávali

Italy ostřelovat prázdnou první linii, kde během dělostřelecké přípravy zůstala pouze hlídka, a

vlastní pěchota byla skryta v druhé linii. Odtamtud později přešli do první linie, aby odráţeli

italský pěší útok, a ze druhé linie je podporovalo vlastní dělostřelectvo. Ve třetí linii byly

připraveny zálohy, kdyby útočník prolomil přední linie.29

Gen. Cadorna si byl vědom své přesily a spoléhal na to, ţe tím Rakousko-Uhersko

přemůţe. Jeho armáda sice měla 50% ztráty bez hmatatelného výsledku, on ovšem věděl, ţe

podobné ztráty má i protivník, ale nemá kým řady vojáků doplňovat. Proto v útocích

24 Simčič, M. 888 dni na soški fronti. Ljubljana: Orbis, 2006, s. 37, 41. 25 Tamtéţ, s. 27. 26 Fučík, J., Pavlík, M. Sočská fronta 1915-1917. Praha: Elka Press, 2008, s. 27, 29. 27 Simčič, M. 888 dni na soški fronti. Ljubljana: Orbis, 2006, s. 67-68. 28 Fučík, J., Pavlík, M. Sočská fronta 1915-1917. Praha: Elka Press, 2008, s. 25. 29 Simčič, M. 888 dni na soški fronti. Ljubljana: Orbis, 2006, s. 58, 192.

- 10 -

pokračoval a čekal, aţ se rakouská armáda vyčerpá. Také gen. Borojević „posílal do

rozhodujícího protiútoku i poslední rezervy a vţdy znovu překvapil protivníka, ale jeho ztráty

byly ve všech sočských bitvách citelně menší neţ protivníkovy.“30

Teprve v šesté ofenzivě v létě 1916 Italové změnili taktiku útoku. Dříve ničili rakouská

postavení dělostřelectvem a pak se je snaţili pěchotou obsadit, nyní jiţ pěchota útočila před

koncem dělostřelecké přípravy. Při dobývání Gorice v této ofenzivě Italové svedli největší

dělostřelecký útok, zničili tak rakouské spojení s velením a znemoţnili příchod posil ze

zálohy. Pěchota nastoupila neprodleně po dělostřelecké přípravě a rakouské jednotky tak

neměly čas se bránit.31

Jiţ v sedmé ofenzivě se však Italové zase vrátili k původní neúčinné

taktice hromadného útoku pěchoty nekoordinovaného s dělostřelectvem.32

V desáté ofenzivě zavedl Borojević nový způsob aktivní obrany. V zákopech byli

s vojáky i poddůstojníci, kteří dávali světlicemi znamení o pomoc dělostřelectvu. Spolupráce

dělostřelectva s pěchotou se tak zefektivnila. Aktivní obrana je ostatně účinnější neţ pasivní,

muţstvo má méně obětí a neklesá jeho morálka. Na konci italských ofenziv proto Borojević

velel do protiútoků, ve kterých Rakušané často rychle získali zpět to, co Italové dobývali po

celou ofenzivu.33

Mezi pátou a šestou ofenzivou rakouští technici poprvé pouţili bojový plyn. Útok

proběhl na konci června 1916 u Monte San Michele, nepřeţilo jej 3000 italských vojáků a

jednou tolik jich utrpělo následky. Technické provedení ale bylo tak primitivn, ţe výrazně

ohroţovalo i útočníka.34

Boje na sočské frontě se vlekly dva a půl roku, s čímţ italská strana při vstupu do války

nepočítala. Přestoţe italské zázemí bylo nesrovnatelně lepší něţ rakouské, jiţ po půl roce

neúspěšných útoků se gen. Cadornovi nedostávalo ani peněz, ani střeliva a Itálie musela ţádat

své spojence o další půjčky. Italské dělostřelectvo však municí dost plýtvalo, a proto na konci

jedenácté ofenzivy dostalo rozkaz nadále střílet jen na jistý cíl. Do té doby totiţ stříleli ve

velkém nepříliš koordinovaně a na konci léta 1917 jim nezbyly ani nejnutnější rezervy pro

případ nouze.35

30 Tamtéţ, s. 80, 86. 31 Simčič, M. 888 dni na soški fronti. Ljubljana: Orbis, 2006, s. 118-122. 32 Tamtéţ, s. 141. 33 Tamtéţ, s. 162-3, 174. 34 Tamtéţ, s. 111. 35 Tamtéţ, s. 76, 192.

- 11 -

1. sočská ofenziva (23. 6.-7. 7. 1915)

První naplánovaná ofenziva začala aţ měsíc po vyhlášení války. Italské království

vyhlásilo Rakousku-Uhersku válku 23. května 1915, ale jiţ den předtím proběhla v Itálii

plošná mobilizace, v noci ze 23. na 24. května tedy mohla italská armáda překročit hranici.

Na horním toku Soči bez boje obsadili město Kobarid a vesnice na pravém břehu Soči a

směrem na jih strategicky důleţitý hřeben Kolovrat západně od Tolminu. První opravdový

úspěch Italové zaznamenali v krnském masivu nad Kobaridem. Vrchol Krnu, se 2244 m n. m.

to byl nejvyšší bod fronty, dobyli 16. června 1915 a kontrolovali ho aţ do konce bojů

v Posočí.36

Na pobřeţí obsadili Monfalcone a tok řeky Soči aţ ke Gradišce (Gradisca

d’Isonzo), kterou dobyli 8. června.37

U Gorice se italské jednotky intenzivně snaţily dobýt

vrch Sabotin, strategicky významné místo pro obranu města a gorického předmostí, ten ale

rakousko-uherští vojáci ubránili, stejně jako tolminské předmostí.38

Po prvních týdnech války se tedy sočská fronta ustálila na linii Rombon, Krn, Tolmin,

Avče, Kanal, Sabotin, Monte San Michele, Doberdo del Lago a Duin. Pozice se později

měnily jen minimálně a válka se změnila v zákopovou.

Drobné potyčky nepřinesly Itálii valný úspěch, proto gen. Cadorna na 23. června 1915

naplánoval ofenzivu. Logickým strategickým cílem bylo dobýt gorické a tolminské předmostí

a Doberdob, západní okraj krasové planiny. Italské dělostřelectvo připravovalo ofenzivu

sedmidenním ostřelováním, které mělo zničit obranu v první linii. Rakousko-uherské jednotky

se ale za první měsíc stihly poměrně dobře opevnit a připravit a tomuto útoku dokázaly čelit

tak, ţe italský neúspěch byl velmi krvavý a samy přitom měly relativně málo ztrát. Kdyţ

7. července 1915 Italové ukončili ofenzivu, k dobru si přičetli pouze několik stovek metrů u

Redipuglie. Pro Rakousko-Uhersko měla ale úspěšná obrana ohromný psychologický

význam.39

2. sočská ofenziva (18. 7.-10. 8. 1915)

Druhý organizovaný italský pokus prolomit frontu začal 18. července 1915. Cíl zůstal

přirozeně stejný – dobýt Gorici a Doberdo a probojovat se do Vipavského údolí,40

ale boje

tentokrát probíhaly intenzivně po celé délce fronty.41

36 Simčič, M. 888 dni na soški fronti. Ljubljana: Orbis, 2006, s. 37-42. 37 Svoljšak, P. Soška fronta. Ljubljana: Cankarjeva zaloţba, 2002, s. 21. 38 Simčič, M. 888 dni na soški fronti. Ljubljana: Orbis, 2006, s. 42. 39 Tamtéţ, s. 50-63. 40 Svoljšak, P. Soška fronta. Ljubljana: Cankarjeva zaloţba, 2002, s. 22. 41 Fučík, J., Pavlík, M. Sočská fronta 1915-1917. Praha: Elka Press, 2008, s. 36.

- 12 -

Před první ofenzivou Rakousko-Uhersko operovalo pouze na dočasných pozicích,

o kterých velení nepředpokládalo, ţe je udrţí, proto bylo opevnění pouze provizorní. Hlavní

opevňovací práce tehdy probíhaly ještě asi 15 km hlouběji ve vnitrozemí za frontou, kam

plánovali ustoupit. Úspěch během první ofenzivy jim ale dodal odvahu, a proto se začali lépe

opevňovat stávající pozice.42

Boje ve druhé ofenzivě začaly opět na Krasu u Gorice a Doberda, dělostřelecká příprava

ale tentokrát byla pouze několikahodinová a soustředila se pouze na tyto dva dílčí cíle.

Nejhouţevnatější boje probíhaly o vrchol Monte San Michele, Italové jej 23. července

dokonce dobyli, ale hned druhý den ráno je Rakušané opět vyhnali. U města Gorice byli

Italové ještě méně úspěšní, ztratili i to málo dobytého z předchozích bojů.43

V druhé polovině července zintenzivněly boje také ve vysokohorské části fronty, kde se

italské jednotky snaţily obsadit i zbytek krnského masivu, dobýt tolminské předmostí a

proniknout do boveckého údolí. Rakušané město Bovec opustili bez boje, nicméně aţ 23.

srpna 1915, ale i nadále kontrolovali bovecké údolí.44

Dále Italové útočili na Mrzli vrh mezi

Krnem a Tolminem. „Obránci na bojišti velikém sotva 270 x 65 m ztratili 1300 muţů,“ byli

nuceni ustoupit 100 m, ale vrchol udrţeli.45

Italské velení 10. srpna ofenzivu ukončilo, protoţe potřebovalo pro další boje doplnit

munici. V severní části fronty pokračovaly boje i v srpnu. Italové z obsazeného Bovce útočili

na Romon a Čuklu, odkud tehdy rakousko-uherské jednotky kontrolovaly bovecké údolí a jím

vstup do Julských Alp. Tyto útoky, stejně jako opětovný pokus dobýt Mrzli vrh, byly stále

neúspěšné.46

3. sočská ofenziva (18. 10-4. 11. 1915)

Po dvou měsících relativního klidu začali Italové další ofenzivu aţ v polovině října

1915. Cílem bylo opět gorické předmostí, s plánem obsadit Gorici a Vrh, a také prolomit

frontu u Tominu a v krnském masivu. V těchto bojích se poprvé uplatnilo italské letectvo.47

Nejurputnější boje probíhaly opět na Krasu o planinu Doberdo mezi vrcholy Monte San

Michele a San Martino del Carso, ovšem opět bez italského úspěchu. Kvůli vyčerpání obou

stran nastala na pár dní dokonce krátká přestávka,48

aby doplnili síly a munici.

42 Simčič, M. 888 dni na soški fronti. Ljubljana: Orbis, 2006, s. 63. 43 Tamtéţ, s. 65-67. 44 Svoljšak, P. Soška fronta. Ljubljana: Cankarjeva zaloţba, 2002, s. 21. 45 Simčič, M. 888 dni na soški fronti. Ljubljana: Orbis, 2006, s. 66. 46 Tamtéţ, s. 72-74. 47 Svoljšak, P. Soška fronta. Ljubljana: Cankarjeva zaloţba, 2002, s. 22. 48 Fučík, J., Pavlík, M. Sočská fronta 1915-1917. Praha: Elka Press, 2008, s. 38.

- 13 -

21. října italští vojáci zaútočili na Batognicu, druhý nejvyšší vrchol v krnském masivu,

Mrzli vrh a Vodil vrh, ale obránci své pozice uhájili. Poblíţ ţeleznice v Mostu na Soči Italové

obsadili vrchol Cvetje, ale brzy byli zase Rakušany zahnáni. 27. října 1915 pak napadl sníh a

to boje na horní Soči ukončilo. Od 23. října byla opět bombardována Gorice a italští vojáci

útočili na okolní vrchy Sabotin, Podgoru a Kalvariji. Za více neţ dva týdny bojů byl však

jediný úspěch obsazení dvou kót u vsi Podgora.49

Třetí ofenziva byla tedy 4. listopadu 1915

pro vysílení ukončena.

4. sočská ofenziva (10. 11.-14. 12. 1915)

Mezi italskou veřejností i v parlamentu se jiţ silně ozývaly hlasy nespokojené s vedením

války a jejími neúspěchy. Na začátek prosince bylo svoláno zasedání italského parlamentu,

gen. Cadorna proto nutně potřeboval nějaký znatelný úspěch, prolomení fronty, nejlépe dobytí

Gorice.50

Čtvrtá ofenziva proto někdy bývá označována jako bitva o parlament. Během pěti

dnů tedy rychle přesunul vyčerpané oddíly a doplnil je ze zálohy čerstvými posilami.

Rakousko-Uhersko však takovými zálohami nedisponovalo a v tak krátké čase se jim ani

v dostatečné míře nepodařilo opravit opevnění.51

Po pěti dnech klidu zbraní 10. listopadu začala v pořadí jiţ čtvrtá ofenziva. Tentokrát se

Italové soustředili především na úsek mezi Plavami a Vrhem, kde dělostřelectvo i letectvo

ničilo Gorici.52

Město se zcela proměnilo v trosky, rakousko-uherské velitelství však útok

přestálo v podzemních bunkrech.53

Italské velení předpokládalo, ţe rakouské jednotky budou většinou přesunuty na Kras,

proto 25. listopadu nařídilo útok na Vodel a Mrzli vrh a na Rombon. Po čtyřech dnech

neúspěšných bojů však tuto akci ukončilo.54

Protoţe nadcházející zima ve vysokohorském prostředí boje silně znemoţňovala,

soustředil se italský útok i nadále především na severní část Doberda (San Michele a San

Martino) a na Gorici.55

Italové slavili jen dílčí úspěchy. Podařilo se jim dobýt Osavlje u Gorice, coţ bylo pro

obranu velmi nevýhodné. 29. listopadu se dostali aţ na dohled Gorice, ale neměli jiţ sílu

pokračovat dále. Rakouští vojáci dobyli Osavlje zpět koncem ledna 1916.56

49 Simčič, M. 888 dni na soški fronti. Ljubljana: Orbis, 2006, s. 77-78. 50 Fučík, J., Pavlík, M. Sočská fronta 1915-1917. Praha: Elka Press, 2008, s. 39. 51 Simčič, M. 888 dni na soški fronti. Ljubljana: Orbis, 2006, s. 79. 52 Svoljšak, P. Soška fronta. Ljubljana: Cankarjeva zaloţba, 2002, s. 22. 53 Simčič, M. 888 dni na soški fronti. Ljubljana: Orbis, 2006, s. 80. 54 Tamtéţ, s. 82. 55 Fučík, J., Pavlík, M. Sočská fronta 1915-1917. Praha: Elka Press, 2008, s. 39.

- 14 -

5. sočská ofenziva (11.-16. 3. 1916)

Po tříměsíčním zimním období relativního klidu proběhla krátká ofenziva 11.-16. března

1916, italské velení ji totiţ dlouho odkládalo, aţ bude mít vše dobře připraveno a zlepší se

počasí. Boje probíhaly především v krasové části fronty, protoţe v horské oblasti je stále

znemoţňovalo špatné počasí.57

Udrţitelnost Gorice v rakouských rukou se ztěţovala,58

protoţe ostřelování bylo stále intenzivnější, ale ani tentokrát Italové neuspěli.

V dalších čtyřech měsících samozřejmě boje neutichly, probíhaly dál především mezi

Plavami a Goricí a na Doberdu.59

To byl ovšem od rakouského velení pouze zastírací manévr,

aby Italy zmátli – v červnu totiţ proběhla rakousko-uherská ofenziva v Tyrolích.60

6. sočská ofenziva (4.-16. 8. 1916)

V této ofenzivě slavili Italové svůj největší úspěch. Po neúspěchu v předchozí ofenzivě

se italská armáda na tuto bitvu velmi dobře připravila. S útokem nijak nespěchala a zahájila

jej aţ 4. srpna 1916. Ve vysokohorské části fronty od Tolminu na sever se téměř nebojovalo,

cílem byly opět Doberdo a Gorica. Dělostřelecký útok na San Michele a vrcholy gorického

předmostí byl tak obrovský, ţe se mu rakousko-uherské vojsko neubránilo.61

Rakouské velení nepředpokládalo, ţe po tyrolské ofenzivě zaútočí Italové tak brzy, a na

boje nebylo dostatečně připraveno. Po mohutném ostřelování italská pěchota velmi rychle

obsadila Sabotin a záhy potom Podgoru a Oslavje, vrchy gorického předmostí, které byly pro

jeho obranu stěţejní, takţe nyní jiţ Italové shlíţeli na město. Proto 7. srpna rakousko-

uherským jednotkám nezbývalo neţ vyklidit trosky Gorice a 8. srpna brzy ráno za sebou

strhly mosty. Vojáci, kteří ještě stále bránili Kalvárii, se ale jiţ neměli jak stáhnout,

vzdorovali tedy Italům do 10. srpna a pak padli do zajetí.62

Rakušané se zastavili na obranné linii za řekou od Sveté gory do Opatjeho sela. Italové

dál útočili i na tyto pozice, ovšem jiţ bezúspěšně.63

6. srpna italské jednotky obsadily také Monte San Michele a San Martin. Rakouské

velení proto 9. srpna rozhodlo opustit i doberdobskou planinu. Další útok směrem na Terst se

56 Simčič, M. 888 dni na soški fronti. Ljubljana: Orbis, 2006, s. 82. 57 Simčič, M. 888 dni na soški fronti. Ljubljana: Orbis, 2006, s. 107-109. 58 Fučík, J., Pavlík, M. Sočská fronta 1915-1917. Praha: Elka Press, 2008, s. 40. 59 Svoljšak, P. Soška fronta. Ljubljana: Cankarjeva zaloţba, 2002, s. 23. 60 Simčič, M. 888 dni na soški fronti. Ljubljana: Orbis, 2006, s. 110. 61 Fučík, J., Pavlík, M. Sočská fronta 1915-1917. Praha: Elka Press, 2008, s. 41-42. 62 Simčič, M. 888 dni na soški fronti. Ljubljana: Orbis, 2006, s. 118-127. 63 Svoljšak, P. Soška fronta. Ljubljana: Cankarjeva zaloţba, 2002, s. 23.

- 15 -

ale jiţ nezdařil a Italové ofenzivu 17. srpna ukončili, coţ bylo pro rakousko-uherskou armádu

velké štěstí, protoţe se ocitla na pokraji svých sil. 64

Dobytí Gorice sice ze strategického vojenského hlediska nebylo vůbec důleţité, ale pro

Italy mělo velký význam z psychologického hlediska, čehoţ si byl gen. Borojevič velmi dobře

vědom, a proto na obraně tolik lpěl.65

Gen. Cadorna tak konečně uspěl, třebaţe z města zbyly

jen rozvaliny, ovšem „podařilo se mu, při jeho tvrdošíjnosti, zapsat šestou sočskou bitvu do

vojenskohistorických análů jako jednu z nejkrvavějších bitev vůbec.“66

7., 8. a 9. sočská ofenziva (14.-19. 9., 9.-12. 10, 31. 10.-4. 11. 1916)

Do konce roku 1916 zaútočili Italové ještě třikrát, vţdy to však byly jen několikadenní

boje: sedmá ofenziva 14.-17. září, osmá ofenziva 9.-12. října a devátá ofenziva 31. října-4.

listopadu. Po úspěchu šesté ofenzivy se italské velení snaţilo probít do Vipavského údolí,

odkud by jiţ byla otevřená cesta do Lublaně, a přes Fajti hrib na kopce Trstelj a Grmadu,

které brání přístav Terst. Italské dělostřelectvo houţevnatě ostřelovalo celou frontovou linii

od Gorice k moři, ale pěší útoky byly vţdy odraţeny. V horské části zmiňme neúspěšný

italský útok na Rombon 16. září.67

Gen. Borojević jiţ sice nedisponoval vůbec ţádnými zálohami, podařilo se mu však

stávající pozice udrţet a Italové se probili jen na některých místech do hloubky 4 km. Teprve

na konci deváté ofenzivy se Rakušané dočkali posil z východní fronty. Zasáhly do bojů aţ

poslední den bitvy, Italy nečekaná síla obrany překvapila a ofenzivu raději ukončili.68

10. sočská ofenziva (12. 5.-5. 6. 1917)

Zima na přelomu let 1916 a 1917 byla velmi tuhá a dlouhá, boje se proto omezily na

drobné potyčky a s další ofenzivou Italové otáleli. Ve vysokohorské části fronty napadly

místy aţ 4 m sněhu a vojáky místo válečných zranění stály ţivot spíše mráz, hlad, nemoci a

laviny.69

Italský útok začal aţ 12. května a probíhal téměř po celé délce fronty. Hlavními dvěma

cíli v této bitvě byly hřeben Banjšice na levém břehu Soči severně od Gorice (Kobilnik, Kuk,

Vodice, Sveta gora) a tradičně Fajti hrib směrem ke Grmadě a posléze k Terstu.70

64 Simčič, M. 888 dni na soški fronti. Ljubljana: Orbis, 2006, s. 127-130. 65 Tamtéţ, s. 128. 66 Fučík, J., Pavlík, M. Sočská fronta 1915-1917. Praha: Elka Press, 2008, s. 42. 67 Simčič, M. 888 dni na soški fronti. Ljubljana: Orbis, 2006, s. 139-144. 68 Tamtéţ, s. 144. 69 Tamtéţ, s. 155. 70 Fučík, J., Pavlík, M. Sočská fronta 1915-1917. Praha: Elka Press, 2008, s. 46-48.

- 16 -

Dobytím planiny Banjšice si Italové chtěli otevřít cestu do čepovanského údolí, kterým

b\ Rakušanům vpadli do boku v tolminském předmostí. Podařilo se jim obsadit hřeben

Priţnice-Kuk-Vodice, ale Sveta gora nad Goricí zůstala v rakouském drţení, třebaţe během

bojů se na jejím vrcholku střídaly obě armády.71

Na Krasu vrcholily boje na konci května, Italové se dokonce probojovali do

Kostanjevice na Krasu, coţ byl v jiţní části fronty nejzazší italský úspěch, ovšem brzy byli

i odtud opět vyhnáni. 3. června 1917 se dokonce Rakušané odhodlali k silnému protiútoku,

protoţe dostali posily z rozpadající se V fronty. Italové se na nových pozicích ještě nestihli

opevnit a nezbylo jim neţ se zcela stáhnout na původní předofenzivní linii.72

11. sočská ofenziva (18. 8.-13. 9. 1917)

17. srpna 1917 Italové začali poslední pokus prolomit rakouskou obranu na Soči.

Pokračovali ve stejných směrech jako v předchozí ofenzivě a vynaloţili na to nebývalou sílu.

Na konci srpna se jim podařilo dobýt banjskou planinu, ale neměli jiţ dostatek sil, aby vtrhli

do čepovanského údolí. V září se rozhořely boje na Krasu, Italové dobyli Fajti hrib a Monte

San Gabriel, ovšem v závěru ofenzivy je rakousko-uherské jednotky v protiútoku opět

zatlačily zpět. Přesto italské velení v této ofenzivě slavilo úspěch z dobytí Banjšic, Svete gore

a Fajti hrib.73

Italové ostřelovali banskou planinu, ale neměli jiţ sílu na pěší útok. Rakousko-uherské

jednotky se 23. srpna organizovaně stáhly a měly ještě čas se opevnit na nových pozicích,

Italové totiţ Banjšice definitivně obsadili aţ 24. srpna a rakouský ústup k dalšímu útoku do

čepovanského údolí nevyuţili.74

V září pak v krnském masivu ve vrcholu Batognica probíhala minová válka. Uţ

v květnu rakouští vojáci objevili italskou šachtu s náloţí. Výbuchu zabránili a sami začali také

kopat chodby. V září si jiţ byly šachty tak blízko, ţe vojáci mohli slyšet hlasy protivníka.

24. září se proto Rakušané rozhodli vyhodit vrchol Batognice do vzduchu.75

Průlom u Kobaridu (24.-27. 10. 1917)

Situace rakousko-uherské obrany byla jiţ ve velmi kritickém stavu. Rakouské jednotky

se sice zatím úspěšně bránily, ale v desáté a jedenácté ofenzivě jiţ bylo jasné, ţe příliš dlouho

71 Simčič, M. 888 dni na soški fronti. Ljubljana: Orbis, 2006, s. 165. 72 Tamtéţ, s. 169-173. 73 Fučík, J., Pavlík, M. Sočská fronta 1915-1917. Praha: Elka Press, 2008, s. 48-49. 74 Simčič, M. 888 dni na soški fronti. Ljubljana: Orbis, 2006, s. 184. 75 Simčič, M. 888 dni na soški fronti. Ljubljana: Orbis, 2006, s. 196. Viz téţ Svoljšak, P. Soška fronta. Ljubljana:

Cankarjeva zaloţba, 2002.

- 17 -

nevydrţí. Jak podotýká Fučík,76

ač by byla obrana sebelepší, zvrat ve válce by stejně

nepřinesla, a proto se rakouské velení rozhodlo pro důraznou protiofenzivu.

Císař Karel I. sice nebyl nakloněn spolupráci s Německem a přál si spíše rychlý, ale

kvalitní separátní mír,77

ovšem jeho armáda na takto velkou soukromou akci neměla

prostředky. Byl proto nucen poţádat své spojence o pomoc, ţádal však jen o materiální

výpomoc a povolení k přesunu rakousko-uherských jednotek z východní fronty. Němečtí

velitelé si byli vědomi, ţe habsburská monarchie je na Soči těsně před poráţkou, ale

samostatnému rakouskému útoku nakloněni nebyli. Jednak nevěřili, ţe by na to mělo

Rakousko-Uhersko dostatek sil, a zadruhé případný úspěch by vskutku Karlovi dovolil jednat

o separátním míru. Přislíbili proto velkou společnou akci pod jménem „Věrnost ve zbrani

(Zvestoba v oroţju)“ (Waffentreue), do které se zapojí i sedm německých divizí.78

Byla tak naplánována společná ofenziva pod velením německého generála Otto von

Bellowa. Cílem bylo prolomit italské linie ve vysokohorské části sočské fronty mezi Bovcem

a Tolminem, přičemţ jednotlivé proudy se měly setkat u Kobaridu a dál pronikat na západ do

italského vnitrozemí. Pod velením gen. Borojeviće měly samozřejmě probíhat boje i na

zbytku sočské fronty od Mengor k moři.79

Nová 14. armáda byla sloţena z pěti rakousko-uherských divizí a sedmi německých a

přitom rozčleněna do čtyř skupin označených jménem velitele: Krauss, Stein, Berrer a Scotti.

Kvůli špatnému počasí byl útok o dva dny odloţen a začal 24. října 1917 ve 2 hodiny ráno

dělostřeleckým ostřelováním fronty od Rombonu do Logu u Tolminu.80

Armádní skupina gen. Krausse měla prolomit frontu v boveckém údolí u Rombonu a

operovat v linii Javoršček-Krn. Její součástí byl chemický 35. batalion. U rozvodněné řeky

Boky se skupina zdrţela, ale většinu horských vrcholků obsadila jiţ první den, italští alpíni se

bránili jen na Rombonu, Stolu a Krnu.81

Skupina Stein měla na starost úsek Batognica-Mrzli vrh-Mengore. Část útočila na

krnský masiv, přes který se pak spustila do údolí k Soči a postupovala ke Kobaridu, kde se

setkala se skupinou gen. Krausse. Druhá část skupiny Stein měla prolomit frontu od Tolminu

u Volčí také směrem ke Kobaridu, obsadit Kolovrat a Matajur a postupovat do údolí Nadiţe.

76 Fučík, J., Pavlík, M. Sočská fronta 1915-1917. Praha: Elka Press, 2008, s. 60. 77 Simčič, M. 888 dni na soški fronti. Ljubljana: Orbis, 2006, s. 184. 78 Tamtéţ, s. 199. 79 Fučík, J., Pavlík, M. Sočská fronta 1915-1917. Praha: Elka Press, 2008, s. 61. 80 Simčič, M. 888 dni na soški fronti. Ljubljana: Orbis, 2006, s. 199, 215. 81 Simčič, M. 888 dni na soški fronti. Ljubljana: Orbis, 2006, s. 200-201, 221, 237.

- 18 -

Kobarid padl hned první den - stejně jako na začátku války byl prvním obsazeným městem.

Pouze Kolovrat odolával trochu déle, na Mrzlém vrhu byli alpíni obklíčeni.82

Armádní skupiny Berrer a Scotti operovaly v okolí Mostu na Soči a postupovat měly do

Furlanské níţiny k Cividale del Fuili. Borojevićova sočská armáda bojovala na zbytku fronty

od Logu aţ k moři. Tady však Italové útok očekávali a houţevnatě se bránili. Během prvních

dvou dnů ale spojená útočící armáda splnila plán, u Kobaridu se spojila v jednotný proud a

postupovala údolím Nadiţe do italského vnitrozemí.83

Rakousko-uhersko-německá strana se na útok velmi dobře připravila a soustředila se

také na to, aby Italy co nejvíce zmátla a utajila místo i čas útoku. Doprava materiálu probíhala

skrytě, především v noci, vojáky přivezli aţ na poslední chvíli. Naopak se snaţili na přípravy

upozornit v jiných úsecích fronty: u Terstu probíhaly drobné potyčky, v Tyrolích fingovaně

kumulovali bojové jednotky.84

Německý plán byl velmi smělý a rakouští velitelé z něj měli obavy, vše stálo na

momentu překvapení a rychlosti akce, ostřelování bylo krátké a intenzivní, pouţity byly

granáty s bojovými plyny. Ovšem předpoklad se vyplnil. Italové ţádný útok před zimou

neočekávali a pokud ano, pak na jiţní části fronty, kde předtím sami útočili, anebo v Tyrolích,

kde jiţ jednou Rakušané frontu prolomili, třebaţe pak byli v postupu zastaveni. Kromě toho

vrchní velitel Cadorna a jeho nejlepší generál Capello spolu špatně vycházeli a v této kritické

chvíli se nemohli domluvit na formě obrany, s čímţ po jedenácti ofenzivách neměli dosud

zkušenosti. Cadorna přikázal začít budovat obranu, ovšem během jeho dvoutýdenní dovolené

rozkaz teprve pomalu předávali niţším důstojníkům a k praktickému provedení obranných

staveb nedošlo. Capello naopak v jeho nepřítomnosti dělal přípravy na protiútok. Z

protichůdných zpráv výzvědných jednotek a rakouských dezertérů bylo italské velení tak

zmatené, ţe neodhalilo ani místo připravovaného útoku.85

Těsně před útokem přijel na frontu král Viktor Emanuel III, spolu s Cadornou navštívil

dokonce obrannou linii na hoře Stol. Byl ale ujištěn, ţe na frontě se nic zvláštního neděje a

ţádné nebezpečí nehrozí.86

Úspěch celé akce spočíval v překvapení protivníka. Němci pouţili novou taktiku, kdy

dělostřelecká příprava byla jen velmi krátká, ale o to intenzivnější, a bombardovány byly

předem přesně zaměřené cíle, útok byl tedy velmi účinný. Přitom desetina granátů obsahovala

82 Tamtéţ, s. 201-202, 221-226, 238. 83 Tamtéţ, s. 202-203, 230, 241. 84 Tamtéţ, s. 203-204. 85 Tamtéţ, s. 203, 206-211. 86 Zgodovinska turistična karta. Ustanova „Fundacija Poti miru v Posočju“, Kobarid 2006.

- 19 -

plyn fosgen (Italové totiţ měli masky proti chlóru). Poté se pěchota vydala údolím, kóty de

facto obklíčila a teprve potom dobyla. Útočníkům bylo nakloněno i počasí, mlha a mraky

zakryly údolí a z italských pozic na vrcholcích nebylo postupující armádu v údolí vidět.

Německé dělostřelectvo přitom mělo cíle určené jiţ předem.87

Vše proběhlo tak rychle, ţe se zprávy o situaci na bojišti do italského velícího stanu

dostaly příliš pozdě nebo vůbec a na italské straně fronty vládl chaos. Ještě 24. října

dopoledne Cadorna nevěděl, jestli hlavní útok jiţ začal, nebo teprve přijde, zmatek vládl i na

velitelství, protoţe informace z bojiště byly kusé a situace se tam tak rychle měnila, ţe nebylo

lze vydávat smysluplné rozkazy. Odpoledne se Cadorna vydal z Udine do Cividale na poradu

s Capellem, večer jiţ ale pochopili, ţe se italská armáda bude muset stáhnout za řeku

Tagliamento.88

Během prvního dne spojená rakousko-uhersko-německá armáda na 32 km velmi

náročného terénu prorazila od 4 do 9 km za frontu a obsadila všechny tři italské obranné linie.

Útočníci plně vyuţili překvapení, které způsobili, postupovali stále dál a nenechali Italům ani

chvilku oddechu.89

28. října poslední Italové opustili údolí Soče a Němci obsadili Udine. Italská armáda

ustupovala do Benátska a 1. listopadu přešla přes rozvodněnou řeku Tagliamento, německo-

rakousko-uherská armáda ji překročila v noci ze 4. na 5. listopadu. To uţ ale do Itálie

přicházely na pomoc francouzské a britské jednotky. Mezi 9. a 16. listopadem se postup

spolkových armád zastavil na řece Piavě, 3. prosince byla ofenziva ukončena a německé

jednotky se začaly vracet na západní frontu. Rakouská armáda se ale dostala příliš daleko od

svého zázemí a zásobování tak velmi vázlo. Vţdyť Most na Soči – i nadále poslední

ţelezniční stanice – byl nyní vzdálen aţ 200 km.90

Dohra sočských bojů

Jihozápadní fronta se posunula 200 km do italského vnitrozemí na řeku Piavu. Byl to

poslední rakouský úspěch před definitivním pádem. Naopak Itálii tento fatální neúspěch

přinutil přehodnotit dosavadní vedení války – gen. Cadorna byl odvolán, nahrazen gen.

87 Simčič, M. 888 dni na soški fronti. Ljubljana: Orbis, 2006, s. 215, 217. 88 Tamtéţ, s. 233, 235-236. 89 Tamtéţ, s. 236, 238. 90 Simić, M. Po sledeh soške fronte. Ljubljana: Mladinska knjiga, 1998, s. 226-228.

- 20 -

Diazem a v lednu 1918 dokonce kvůli fiasku u Kobaridu vyšetřován.91

Přesunutí bojiště do

italského vnitrozemí pozvedlo také bojové odhodlán řadových italských vojáků.

Rok po průlomu u Kobaridu válka skončila. Itálie stála na straně vítězů a poţadovala

území, která jí byla slíbena londýnskou dohodou. Rakousko-uherská monarchie nejenţe

prohrála válku, ale celé soustátí se rozpadlo. Jedním z nástupnických států bylo Království

Srbů, Chorvatů a Slovinců, které de facto vzniklo rozšířením Srbského království o

jihoslovanská etnická území bývalého Rakouska-Uherska.

Království SHS – také vítězný stát – se tak dostalo do sporu s Itálií o stejná území, která

Itálii odmítla postoupit zaniklá habsburská monarchie. Starý rakousko-italský spor se tak

vlekl dál. Italové dokonce pod vedením básníka d’Annunzia obsadili Rijeku. Alespoň

formálně byla situace vyřešena v roce 1920 na konferenci v Rapallu, kde spojenci přiřkli Itálii

slovinské Přímoří, Istrii, Dalmácii aţ k Zadaru a Kvarnerské ostrovy. Pouze Rijeka se stala

svobodným městem (ačkoli tento stav vydrţel pouhé tři roky, neţ Rijeku Itálie po nástupu

Mussoliniho k moci anektovala).92

Slovinci a Chorvaté tak přišli o velkou část svého etnického území, přestoţe se za něj

v sočských bitvách houţevnatě a úspěšně bili a v rámci rakousko-uherské armády jej ve

skutečnosti i ubránili. Trvalo více neţ čtvrt století, neţ bylo toto území v roce 1947 přičleněno

k Jugoslávii.

„12. ofenziva“, „blesková válka“, „zázrak u Kobaridu“

Poslední boje na Soči bývají často označovány jako dvanáctá ofenziva nebo – s ohledem

na rychlost a intenzitu prolomení fronty – jako blesková válka.

Fučík však oba tyto pojmy zpochybňuje a povaţuje je za „z operačního hlediska

nesprávné.“ Jedenáct ofenziv na Soči bylo svedeno z italské strany, kdeţto poslední boje

probíhaly čistě z rakousko-uhersko-německé iniciativy. „Nešlo jiţ o odráţení útočníka

rakousko-uherskou poziční obranou, ale o přechod k dynamické útočné operaci.“93

Bleskovou válku Fučík definuje jako „typ operce zaloţen na pohybu útočných klínů

pronikajících rychle do hloubky sestavy nepřítele,“ a posléze pronásledování, obkličování a

91 Simić, M. Po sledeh soške fronte. Ljubljana: Mladinska knjiga, 1998, s. 227. 92 Weithmann, M. W. Balkán. 2000 let mezi východem a západem. Praha: Vyšehrad, 1996, s. 266. 93 Fučík, J., Pavlík, M. Sočská fronta 1915-1917. Praha: Elka Press, 2008, s. 64.

- 21 -

zajímání prchajícího muţstva. Ve vysokohorském prostředí a bez vybavení bojovými vozidly

ale toto nebylo moţné, postup zpomalovaly také rozvodněné řeky a strhané mosty.94

Simčič naopak upozorňuje na nesprávnost lokace u Kobaridu, totiţ průlom německo-

rakouská armáda provedla u Tolminu a Bovce. U Kobaridu se k ránu po překvapivé noci sešly

hlavní proudy postupující armády a odtud pramení ono spojení bitvy s Kobaridem.95

Pro Italy

se slovo „Caporetto“ stalo synonymem pro totální fiasko i v přeneseném smyslu.

Ve slovinské literatuře je poslední sočská bitva často označována jako „čudeţ pri

Kobaridu“ (zázrak u Kobaridu). Podle Simčiče není toto označení příliš vhodné z etického

důvodu. Vţdyť nesporný vliv na úspěšný postup spolkových armád mělo pouţití bojového

plynu. Dodává ale, ţe „klasickými zbraněmi by při tehdejším rozloţení sil bylo moţné

italskou armádu přemoci pouze zázrakem“.96

94 Tamtéţ, s. 64-65. 95 Simčič, M. 888 dni na soški fronti. Ljubljana: Orbis, 2006, s. 217. 96 Tamtéţ, s. 217.

- 22 -

Čeští vojáci na frontě v Horním Posočí

Všeobecné povědomí laické veřejnosti o české vojenské historii se v drtivé většině

omezuje pouze na bitvu na Moravském poli, u Lipan, na Bílé hoře nebo u Chlumce nad

Cidlinou – tedy bitvy prohrané, z úspěšnějších českých válečných počinů je v povědomí leda

bitva na Vítkově a z novější doby bitva u Zborova. Dobrý pocit z národního úspěchu ovšem

kalí fakt, ţe v posledně jmenované de facto bojovali Češi proti Čechů. V kaţdém případě ale

tato bitva a další legionářské taţení zcela zastínilo pravděpodobně „největší válečné zasazení

českých vojáků v celé naší historii“97

– dvanáct bitev na sočské frontě.

V učebnicích dějepisu budeme zmínku o Soči hledat marně a informace o jihozápadní

frontě vůbec se omezují na jedinou větu o Piavě. Italská fronta byla v první světové válce aţ

druhořadého významu – přesněji po západní frontě ve Francii a východní v Haliči zaujímala

vlastně aţ třetí místo v pomyslném ţebříčku důleţitosti. Výsledek války neovlivnil ani pád

východní fronty, tím méně na něj mohly mít vliv dílčí úspěchy a neúspěchy kterékoli strany

na jihozápadní frontě.98

Přesto urputnost bojů a nasazení všech moţných prostředků na italské frontě je naprosto

srovnatelné s ostatními frontami a v krutosti bojů je spolehlivě předčí. Kolem Soče vedla

frontová linie i po vrcholcích Alp a v zimním mrazivém počasí situaci znesnadňovaly jak

závěje, tak laviny, v létě zase odpolední bouřky, na podzim deště a mlhy. V Krasu se bojovalo

o kaţdý metr, přitom nebylo kam se schovat jak před nepřítelem – vykopat i úplně mělký

zákop v tvrdé skále byl ohromný úspěch -, tak před horkým letním sluncem, kdy se kaţdá

kapička vody do vápencového podloţí okamţitě vsákla.

Jsme poměrně dobře zpraveni o hrůzách u Verdunu, který je od Paříţe relativně blízko.

Ale koho zajímalo odlehlé italsko-slovinské pomezí, jen málo obydlené strmé svahy Julských

Alp a sluncem rozţhavené holé kopečky Krasu? Právě tato odlehlost od civilizace a v širším

politickém kontextu relativní nedůleţitost zapříčinila opomíjení této fronty a nevědomost o

hrůzách bojů kolem Soče. Ovšem „intenzitou dělostřelecké palby jsou sočské bitvy zcela

srovnatelné s tolik připomínaným Verdunem,“99

boje v krasových zákopech si s verdunskými

a haličskými v ničem nezadají a těţkosti bojů na horní Soči umocňovalo vysokohorské

prostředí. Ţe je „sočské bojiště ve srovnání se západní frontou mnohem krutější,“ míní také

97 Fučík, J. Isonzo 1915-1917. Katalog mezinárodní výstavy k 90. výročí bitev na Soči s českou účastí na téma

„Vojáci z českých zemí na sočské frontě“. Příbramská tiskárna, Evropský parlament, 2007, s. 7. 98 Simčič, M. 888 dni na soški fronti. Ljubljana: Orbis, 2006, s. 8. 99 Fučík, J. Isonzo 1915-1917. Katalog mezinárodní výstavy k 90. výročí bitev na Soči s českou účastí na téma

„Vojáci z českých zemí na sočské frontě“. Příbramská tiskárna, Evropský parlament, 2007, s. 5.

- 23 -

ředitelka Tolminského muzea Damjana Fortunat Černilogar, která dobře zná ţivot v horách a

ví, ţe „příroda zde umí být krásná a příjemná, ale rychle také dokáţe ukázat svoji krutou

tvář.“100

Během čtyř let první světové války povolaly rakouské úřady do zbraně přibliţně jeden

milion Čechů.101

Bojovali na srbské a především haličské frontě a kdyţ v květnu 1915

vyhlásila Rakousku-Uhersku válku Itálie, museli hájit také rakouskou hranici na Soči a

v jiţních Tyrolích. Od roku 1917, kdy Rusko odstoupilo z války, se italská fronta stala pro

habsburskou monarchii hlavním bojištěm, kam koncentrovala svoje vojska, tedy i české

vojáky. Desetitisíce z nich navţdy zůstaly leţet kolem břehů Soče.102

Přesné počty ale nikdy nezjistíme. Po válce proběhly velké změny v hranicích mezi

státy, Rakousko-Uhersko se rozpadlo a nástupnické státy měly jiné starosti, Československo

se věnovalo převáţně těm vojákům, kteří během války přešli do legií, v Jugoslávii vojáci,

kteří bojovali na protisrbské straně, také nebyli politicky ţádoucí, a Itálie, na jejímţ území se

po válce sočská fronta ocitla, všechny padlé identifikovat a spočítat nestihla. Obnovování

sočské krajiny a upravování vojenských hřbitovů probíhalo po celé meziválečné období,

Italové nepracovali příliš rychle a nakonec tyto práce přerušilo vypuknutí další války.

Československo se tehdy k českým rakousko-uherským vojákům nehlásilo, a to ani k těm,

kteří padli ještě dříve, neţ legie vůbec začaly vznikat.

„České“ jednotky

Ale kdo to vlastně je „český“ voják? Jiţ právě tato ošemetná definice „češství“ nám

nikdy neumoţní tyto vojáky přesně spočítat.

Za „české“ jsou tradičně povaţovány ty pluky, jejichţ doplňovací obvod byl na

historickém území zemí Koruny české. Přehlednou tabulku uvádějí publikace Vojenské

dějiny Československa103

a novější Pod císařským praporem104

. Samozřejmě ale tyto jednotky

nebyly čistě české, protoţe i obyvatelstvo bylo národnostně smíšené. Tabulka v obou

publikacích obsahuje i procentuální zastoupení Čechů v jednotlivých plucích, evidentně je

100 Fučík, J. Isonzo 1915-1917. Katalog mezinárodní výstavy k 90. výročí bitev na Soči s českou účastí na téma

„Vojáci z českých zemí na sočské frontě“. Příbramská tiskárna, Evropský parlament, 2007, s. 4. 101 Fučík, J., Pavlík, M. Sočská fronta 1915-1917. Praha: Elka Press, 2008, s. 4. 102 Tamtéţ, s. 18. 103 Broft, M. Vojenské dějiny Československa. 2. díl (1526-1918). Praha: Naše vojsko, 1986, s. 159-161. 104 Pernes, J., et al. Pod císařským praporem. Historie habsburské armády 1526-1918. Praha: Militaria, Elka

Press, 2003, s. 330-331.

- 24 -

však z jedné publikace do druhé přejatá a stejné údaje uvádí také Fučík.105

Ten z „českých“

pluků vybral ty, které bojovaly na sočské frontě - přesněji v Borojevićově Sočské armádě,

tedy od Krnu na jih aţ k moři. Vričan106

naopak uvádí kompletně všechny pluky rakousko-

uherské armády. Jako české pluky označil všechny, které měly doplňovací obvod na území

zemí Koruny české, a národnost muţstva nijak nezohledňoval.

Tolminské muzeum a nadace Pot miru v Posočju (Cesta míru v Posočí) vydaly obsáhlé

seznamy padlých na frontě Avče-Krn107

(kde bojovala Borojevićova XV. armádní skupina,

dnes okres Tolmin) a Krn-Rombon108

(úsek sočské fronty, kde bojovala korutanská armádní

skupina Rohr, dnes okres Bovec). Evidována jsou zde všechna známá pohřebiště – hřbitovy,

skupiny hrobů i samostatné pohřby – podle stavu na konci války, ke kterým existovala

rakousko-uherská nebo italská dokumentace. Seznamy jsou doplněny soupisy padlých podle

matričních knih jednotlivých pluků, případně nemocnic v zázemí. Seznamy by měly

obsahovat jméno a příjmení padlého, hodnost, jednotku, datum smrti, datum pohřbu, pokud se

liší, rok a místo narození. Přestoţe údaje nejsou úplné, pokusila jsem se na jejich základě

rekonstruovat, které jednotky s českou účastí bojovaly v Horním Posočí.

V Rohrově armádní skupině na Soči nenacházíme ani jeden český pluk. Češi zde

bojovali v jednotkách z jiných doplňovacích obvodů, především tyrolských a korutanských,

které byly lépe vycvičené pro boj v horách, a proto byly nasazeny na této části fronty. V roce

1915 bojovali v rámci pluku LIR21 ze St. Pölten. Od roku 1916 Češi nejčastěji bojovali

v domobranských k.k.LsB41 praporu a k.kLsIR26 pluku. Najdeme je také u pevnostního

(FsAB4, FsAB14) a horského dělostřelectva (GbAR22, GbAR11) a u tyrolských císařských

střelců (TKS2, TKS4). Mnohem častěji neţ v jiţnější části fronty se zde setkáváme s Čechy

zařazenými do pomocných technických praporů: SB10, SB11 nebo BauK IR91.

V nejsevernější části působení Borojevićovy Sočské armády, v krnském masivu jiţně od

vrcholku Krnu, bojovaly I/91 a II/18. Českobudějovický 91. pluk toto místo hájil od samého

začátku bojů na Soči do léta 1916, kdy jsou zaznamenáni poslední padlí, 18. pluk z Hradce

Králové přišel na sočské bojiště patrně aţ na podzim 1915, výjimečné poslední pohřby jsou

ale ještě i z 12. ofenzivy.

105 Fučík, J. Soča (Isonzo) 1917. Praha – Litomyšl: Paseka, 1999, s. 130-132. 106 Vričan, J. Po zapadlých stopách českých vojáků. Z Julských Apl k Jadranu. Olomouc: Ondřej Havlík, 2008, s.

32-35. 107 Fortunat Černilogar D., Galić L., et al. Tolminsko mostišče II. Tolminski muzej, 2005. 108

Galić, L., Pirih, D. Od Krna do Rombona 1915 – 1917. Tolminski muzej, Ustanova »Fundacija Poti miru v

Posočju«, 2007.

- 25 -

Velké mnoţství českých vojáků bránilo planinu Sleme, Mrzli vrh a Vodel. Byly to

především pěší prapory II/18, III/18, plzeňský III/35, IV/80, I/91 a brněnský FJB25, objevuje

se také III/46 a domobranecký LsB155, jiné prapory pouze výjimečně. Hradecký 18. pluk

operoval v těchto místech od léta 1915 aţ do průlomu fronty v říjnu 1917. Pěší prapor I/91

z Českých Budějovic zde zanechal spoustu svých muţů pouze v létě a na podzim 1915, stejně

tak prapor III/35 z Plzně. Naopak prapory polních myslivců z Brna FJB25 a FJB17 zde

bojovaly aţ od konce léta 1917 a zasáhly do 12. ofenzívy, stejně tak pohřby padlých z praporu

rakouské domobrany LsB155 jsou uváděny pouze v létě 1917. Prapory IV/80 a III/46

zmíněné tabulky pluků mezi české oddíly nezahrnuji, uvádím je však proto, ţe na Mrzlém

vrhu v jejich řadách padlo i nemálo vojáků narozených v českých zemích. V 80. pluku

bojovali vojáci ze všech koutů Rakouska a muţi českého původu v něm nebyli ţádnými

výjimkami. IV. prapor zde operoval od podzimu 1915 a v prvním roce bojů je evidováno

velké mnoţství pohřbů, pak se ale zřejmě vyčerpal a v roce 1917 jich seznamy uvádějí jiţ

výrazně méně. Maďarský III. prapor 46. pluku zde bojoval od samého počátku v květnu 1915

aţ do průlomu fronty v říjnu 1917 a v jeho řadách zde padlo i několik vojáků narozených

v Čechách. Čeští padlí se však výjimečně objevují také v plucích 57. ze Slezska a 66.

z Podkarpatské Rusi, ve vídeňském I/4, lvovském IV/30, temešvárském I/61 a bratislavském

II/72 praporu.

Tolminské předmostí na nevýrazném, ale strategicky významném vršku Mengore

střeţili západočeští vojáci z plzeňského III/35. Jiţně od Mengore se u Logu fronta opět vrátila

na levý břeh Soče a boje probíhaly na kalsko-lomském hřebenu. Nasazen zde byl čáslavský

prapor I/21 a brněnský III/8. V závěrečné ofenzivě v říjnu 1917 zde do bojů výrazně zasáhly

střelecké pluky vytvořené z původní zeměbrany: kroměříţský SchR25, brněnský SchR14 a

čeští vojáci v poměrně velkém počtu bojovali také ve vídeňském SchR24 a hercegovinském

SchR37. Do 12. ofenzivy zde byli nasazeni také polní myslivci z Brna FJB25 a FJB17 a také

mladoboleslavští FJB12.

„Čeští“ padlí109

Na základě seznamů padlých v publikacích „Tolminsko mostišče II“ a „Od Krna do

Romona“ jsem se snaţila alespoň přibliţně určit počet padlých českých vojáků v Horním

Posočí.

109 Podle seznamů padlých v Tolminsko mostišče II a Od Krna do Rombona.

- 26 -

Kritérium pro „českého“ vojáka je stejné, tedy místo narození v zemích Koruny české.

Jsem si vědoma, ţe takto jsem zahrnula i české Němce, ovšem na základě omezených údajů,

které seznamy padlých obsahují, není moţné je eliminovat. Na druhou stranu seznamy

padlých zdaleka neobsahují o kaţdém vojákovi všechny údaje, často chybí i údaj o místě

narození. Nevyhnutelně jsem tedy velké mnoţství českých vojáků vůbec nepostihla. Počet

padlých Čechů proto určuji pouze jako minimální číslo, to znamená, ţe sečteni jsou pouze ti,

které dokáţeme s jistotou identifikovat.

V úseku Rombon-Krn jsou dnes upraveny pouze čtyři hřbitovy, kam byly přeneseny

ostatky padlých z okolních hřbitovů, dnes opuštěných. Jedná se o hřbitovy Log pod

Mangartom, Bovec, Soča a Trenta. V Logu pod Mangartom je pohřbeno 39 Čechů. Z nich 9

bojovalo v praporu k.k.LsB41 a dalších 6 v k.k.LsIR26, ostatní v různých jiných jednotkách.

Na hřbitov v Bovci byly přeneseny také ostatky z jiných vojenských hřbitovů v nejbliţším

okolí, dnes tu tedy odpočívá 29 českých vojáků, z nichţ 12 bojovalo v domobraneckém pluku

k.k.LsIR26. Na hřbitově v Soči jsou dnes uloţeny ostatky vojáků také ze hřbitovů na Vršiči,

Golobarju, Planini Duplja a Blaţu, vojáků z českých zemí tu tedy je 109. Bojovali většinou za

domobrance (25 za k.k.LsIR26 a 10 za k.k.LsB152) a zeměbrance (18 za LIR21). Leţí zde ale

také poměrně hodně příslušníků technických praporů, kterým vzala ţivot lavina – 10 muţů

SB11, 7 BauK.IR91 a 13 dalších vojáků, mezi kterými jsou také příslušníci

českobudějoviského 91. pěšího pluku a jičínského 74. Na hřbitobě v Trentě jsou pohřbeni

pouze 4 čeští vojáci. Na úbočí Rombonu bylo pohřbeno 11 českých vojáků, většinou

tyrolských císařských myslivců, ovšem o exhumaci nejsou ţádné doklady a hřbitovy nejsou

do dneška zachované. Dalších 45 muţů z českých zemí je však v seznamech vedeno jako

nezvěstných. Jde opět především o domobrance z praporu k.k.LsB41 a pluku k.k.LsIR26.

Autoři seznamů pro XV. armádní sbor seřadili padlé podle původního pohřbu před

italskými exhumacemi v meziválečném období. Lokace, kde se vojenská pohřebiště

nacházela, rozdělili do 14 zón (A-N). Tuto strukturu jsem při svém sčítání českých padlých

víceméně zachovala.

V okolí krnského masivu (zóna A a B) bojovaly především hradecký 18. a

českobudějovický 91. pluk. Během války byli na svazích Krnu pohřbeni na třech hřbitovech,

jeden byl samostatný pro 7 Východočechů z 18. pluku a druhý pro 34 Jihočechů z 91. pluku,

na třetím leţelo 25 příslušníků I/91 a s nimi i 5 Čechů a Moravanů z jiných pluků (II/18,

IV/80, FKR 29/4). Na dalších hřbitovech (také na italské straně fronty) nebo v samostatných

hrobech v okolí bylo pohřbeno dalších minimálně 6 vojáků z českých zemí z FJB25 praporu

polních myslivců, pevnostního dělostřelectva FAR19 a jiných oddílů.

- 27 -

Mezi Vodel vrhem a údolím Tolminky (zóna C) byli čeští vojáci pohřbeni na nejméně

dvaceti známých i neznámých lokálních vojenských hřbitovech a další v samostatných

hrobech roztroušených kolem fronty. Na hřbitově v Selcích bylo pohřbeno 20 českých

příslušníků III/18 z východních Čech, kromě nich ale také 1 voják 81. pluku z Jihlavy. Během

11. a 12. ofenzivy bylo na vlastním hřbitově na Mrzlém vrhu pohřbeno 49 moravských, ale

také českých myslivců z praporu FJB25 – identifikovaných bylo pouze 39, ale podle údajů

v matrice byla určena i jména dalších 10, třebaţe je nelze přiřadit k tělům. Na třech

hřbitovech praporu III/46, nacházejících se na Mrzlém vrhu, bylo pohřbeno také 6 jeho

příslušníků z českých zemí a dále 6 Východočechů z praporu II/18. Na blízkém hřbitově

praporu IV/80 odpočívalo 7 jeho příslušníků z Čech a Moravy, dalších 10 je zdokumentováno

v matrikách padlých, ale nejsou evidováni na ţádném známém hřbitově. Svůj vlastní hřbitov

na Mrzlém vrhu měly prapory II/18 a I/91, na Nové planině se nacházel hřbitov III/35 a druhý

hřbitov praporu II/18. Na hřbitově 91. českobudějovického pluku odpočívalo 213 padlých

vojáků převáţně z jiţních, ale také z východních Čech a dalších míst; v létě 1917 tu byl

pohřben ještě 1 brněnský polní myslivec z praporu FJB25. Na hřbitově hradeckého praporu

II/18 bylo pochováno 64 vojáků, na druhém známém hřbitově tohoto praporu pak dalších 111.

25 vojáků praporu III/35 leţelo na plukovním hřbitově na Nové planině. V létě 1917 bylo na

hřbitůvek praporu LsB155 na planině Sleme pohřbeno 5 domobranců z Čech a Slezska. Na

dalších známých hřbitovech nebo v samostatných hrobech, kterými byly Mrzli vrh, Vodel a

planiny Sleme a Nova doslova posety, bylo pohřbeno dalších 89 vojáků narozených

v Českých zemích, o kterých máme informace. V matrikách je uvedeno také 62 vojáků, kteří

na tomto úseku fronty zemřeli (ať jiţ v boji nebo padli za oběť lavinám), ovšem nejsou

evidováni na ţádném ze známých hřbitovů. Jedná se o vojáky II. a III. praporu 18. pluku,

příslušníky III/35, II/66, IV/80, I/91, III/46, FJB17, FJB25 a výjimečně jiných jednotek.

V nejbliţším okolí Tolminu (zóna D) nacházíme relativně málo padlých narozených

v českých zemích – 48, roztroušeni byli na 7 hřbitovech. 29 z nich bylo pohřbeno na hřbitově

v Ločích, data pohřbů jsou však rozprostřena do celé délky trvání bojů na Soči a vojáci

příslušeli k mnoha různým jednotkám, ve větším počtu tu nacházíme pouze muţe II. praporu

18. pluku z Hradce Králové. Na jiných dvou hřbitovech najdeme 9 příslušníků 98. pluku

z Vysokého Mýta. Víceméně jednotlivě zde padli vojáci jednotek II/8, FJB17 a FJB25 z Brna,

jihlavského praporu I/81 a horského střeleckého pluku SchR7 z Plzně.

Jediný hřbitov na tomto úseku fronty je dnes hřbitov v Ločích. Na něj byly

v meziválečném období přeneseny ostatky z většiny hřbitovů zón A, B, C a D, bohuţel však

- 28 -

nemalá část z nich zanikla bez exhumace pohřbených. Němečtí vojáci byli ale důsledně

přeneseni do kostnice v Tolminu.

Tolminské předmostí zahrnují zóny E-I. Prostor je to poměrně malý, kopec Mengore je

vysoký pouze 453 m n. m. a spolu s kótou 588 bránil Italům v přístupu k ţelezniční stanici v

Mostu na Soči (tehdy Sv. Lucija). Za uhájení pozic na těchto nevysokých kopcích na pravém

břehu Soče poloţilo ţivot nejméně 262 Čechů. Drtivá většina z nich jsou Západočeši III/35

praporu z Plzně a původně byli pohřbeni přímo na kopci Mengore. V dalších šesti známých a

několika neznámých lokalitách v blízkém okolí Mostu na Soči a Modrejcí bylo pochováno

dalších 50 českých vojáků z mnoha různých dělostřeleckých praporů a pomocných čet. Padlí

ze hřbitovů v zónách E, F, G, H, I, L a částečně také v zóně J byli přeneseni na hřbitov

v Modrejcích.

Kalsko-lomská planina (zóna J) byla po závěrečné 12. ofenzivě, stejně jako Mrzli vrh a

planina Sleme, na kaţdém kroku pokrytá mnoţstvím hřbitůvků a bezpočtem samostatných

hrobů. Na více neţ 30 hřbitovech a v mnoha dalších hrobech bylo evidováno 202 padlých

vojáků pocházejících z českých zemí. Drtivá většina zde zahynula na konci léta a na podzim

1917. 13 z nich bojovalo v čáslavském pěším 21. pluku a dalších 13 v brněnském 8. pluku.

Padlo zde 44 polních myslivců z Brna (FJB25, FJB17) a 9 z Mladé Boleslavi, 30 střelců

z brněnského pluku SchR14, 19 z kroměříţského SchR25, 3 střelci SchR6 z Chebu a ještě při

10. ofenzivě 3 domobranci z Jíčína (LsIR11). Ve větším počtu byli Češi členy také

hercegovinského SchR37, v jehoţ barvách jich v těchto místech zemřelo 21, a vídeňského

SchR14, kterých zde padlo 12.

Další hřbitovy vznikaly v nejbliţším týlu za frontou v údolí řeky Idrijce a potoka Bače

(zóny K-M). Na jedenácti hřbitovech zde odpočívalo 318 vojáků z českých zemí, kteří padli

na blízké frontě, anebo zemřeli na následky v některé z místních nemocnic. 31 českých

příslušníků různých praporů bylo pohřbeno na hřbitovech v Podbrdu, 21 v Bači pri Modreju ,

na nemocničních hřbitovech v Koritnici 20 a v Rece 21 vojáků narozených v českých zemích.

Největší hřbitov byl v Podmelci, kde mezi více neţ 1100 pohřbenými vojáky odpočívalo také

208 muţů Čech, Moravy a Slezska. Příslušeli k mnoha různým plukům, ve větším počtu jsou

zastoupeni vojáci z pěších pluků: 18. z Hradce Králové, 21. z Čáslavi, 35. z Plzně, 91.

z Českých Budějovic a 98. z Vysokého Mýta a také z 8. pionýrského batalionu (PB8).

Některé hřbitovy zóny K byly mezi válkami přeneseny na hřbitovy v Klavţích. Tam

byly původně dokonce tři vojenské hřbitovy, nicméně po druhé světové válce kromě spousty

hřbitovů v okolí zanikly i dva z těchto tří.

- 29 -

Do zóny N autoři seznamů zahrnuli příslušníky XV. armádního sboru, kteří na následky

zranění z fronty zemřeli v nemocnicích v zázemí. V nemocnici v Bohinjské Bistrici zemřelo

27 českých vojáků především z praporů II/18, III/35, I/91 a FJB25. V nemocnici ve Škofji

Loce a v Kranji nedokázali pomoci 4 vojákům z III/35, na Bledu 3 z II/18 a 5 z I/91.

V Lublani zemřelo dalších 6 Čechů, kromě jednoho však příslušeli k ukrajinským jednotkám.

Podle autorů seznamů je zdokumentováno přibliţně 95 % všech padlých v Horním

Posočí. Na úseku fronty, kde operoval XV. armádní sbor, je evidováno 11 780 rakousko-

uherských padlých, v okolí Bovce pak dalších 3 989. Dohromady je tedy registrováno 15 769

padlých rakousko-uherských vojáků na horním toku Soče.110

Z toho mezi Krnem a Avčemi,

v rámci XV. korpusu, boje na sočské frontě zaplatilo ţivotem minimálně 1 636 a mezi Krnem

a Rombonem v armádě gen. Rohra 237 vojáků, kteří se narodili v zemích Koruny české.

Dohromady je to tedy 1 873 identifikovaných mrtvých Čechů na přibliţně 50 km fronty.

Nutno je však zdůraznit, ţe faktický počet českých padlých je mnohem vyšší. Uvádím pouze

ty vojáky, které lze pojmenovat, zařadit do vojenského útvaru a určit místo jejich narození.

Nespočet dalších záţitky od Soči na celý ţivot poznamenaly, ale bohuţel nikoli krásou zdejší

přírody.

Čeští umělci na sočské frontě

Bojů v horách kolem Soče se s českými vojáky zúčastnili také čtyři umělci – spisovatel

Fráňa Šrámek, sochař Ladislav Jan Kofránek, malíř, grafik a spisovatel Josef Váchal a Josef

Sudek, který se na uměleckou dráhu vydal aţ po návratu domů. Všechny válka ovlivnila –

Kofránek a Váchal po sobě zanechali uměleckou stopu přímo na frontě, na dvou hřbitovech

nedaleko od sebe, Šrámek promítnul zkušenost z fronty do svých textů a Sudek by nebýt

války moţná celý ţivot pouze vázal knihy a fotografii by se nevěnoval.

Josef Sudek

Josef Sudek je z umělců, které jsem se rozhodla přiblíţit, válkou poznamenán nejvíce.

Měl vysloveně štěstí v neštěstí a jako válečný invalida si nesl fyzickou vzpomínku na válku

celým ţivotem.

110 Fortunat Černilogar, D. Vojenské hřbitovy padlých na sočské frontě v Horním Posočí. (Referát přednesen na

konferenci v Plzni (říjen 2008), sborník se připravuje k tisku.)

- 30 -

Narodil se v roce 1896 ve středočeském Kolíně a později se v Praze vyučil na knihaře.

Toto povolání krátce vykonával v Nymburce a v prosinci 1915 byl povolán do armády.

Nejdříve narukoval do Kadaně k 74. pěšímu pluku a na jaře 1916 odešel na italskou frontu.111

V květnu 1917 byl nešťastnou náhodou raněn. Podle Sudkových vzpomínek

reprodukovaných Petrem Herbichem112

byl Sudek pro nedostatečnou bojovou morálku místo

ve vězení internován ve spodní, odlehlejší části zákopů u latrín. Při rakouském dělostřeleckém

protiútoku špatně zaměřená palba dopadla do vlastních řad a usmrtila vojáky Sudkova oddílu.

Sudek v base byl úlomkem granátu „pouze“ raněn do pravého ramene. Převezen byl do

nemocnice v Grazu, ale protoţe se mu rána zanítila, v září mu museli celou ruku amputovat.

Do konce války pobýval v různých vojenských nemocnicích a jeho poslední stanicí byla

praţská Invalidovna. Zde také vznikly jeho první umělecké fotografie. Po válce měl pracovat

jako pomocná síla v úřadu, ale v předvečer nástupu se odhodlal toto místo odmítnout a naplno

se věnovat fotografii.113

Bez pravé ruky jiţ nemohl vykonávat práci knihaře, ale fotografovat

mohl. Vystudoval uměleckou fotografii a jeho sestra se vyučila retušérkou.

Jiţ na frontě s sebou měl fotoaparát, ale tyto fotografie nikdy neupravil, umělecky

nezpracoval a nevydal. Vyšly teprve ve velké monografii Anny Fárové ke stému výročí

Sudkova narození. Za zmínku stojí fotografie vojáků u granátem zlomeného silného

stromu.114

Jiţ tehdy však nefotil pouze fotografie dokumentární, ale objekty stylizoval a snaţil

se pracovat s hrou světla, jak dokazuje jeho vojenský autoportrét.115

Zpětně zpracoval pouze své fotografie z Invalidovny, z čehoţ vznikl jeden z jeho

nejznámějších cyklů. Z mlhavých fotografií válkou postiţených vojáků, kteří jako by se

skrývali za zdmi Invalidovny, je cítit spousta bolesti a bezmoci. Kromě těchto fotografií

vytvářel Sudek v Invalidovně také portréty svých postiţených kamarádů. Tyto fotografie

zřetelně vypovídají o hrůzách války, která ničí obyčejného člověka.116

Na konci dvacátých let se Sudek vydal do Itálie, mimo jiné také do míst, kde deset let

předtím bojoval. Kromě několika málo snímků ale z této cesty ţádný cyklus nevytvořil.

111 Sudek, J. Fotografie. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1956, s. 13.

Fárová, A. Josef Sudek. Praha: Torst; Mnichov: Kehayoff, 1998, s. 21.

Zdroje se ovšem neshodují v jednotkách, u kterých měl Sudek slouţit. Jičínský 74. pěší pluk měl posádku v

Kadani, je tedy pravděpodobné, ţe Sudek narukoval tam. Tento pluk opravdu na Soči bojoval. Fárová ovšem

uvádí, ţe byl lednu přemístěn ke 4. pěšímu pluku, tento pluk měl ale posádku ve Vídni. Linhart také uvádí

Kadaň, ovšem místo k pěchotě řadí Sudka k polním myslivcům. Tento prapor ale na sočské frontě nenacházíme. 112 Fárová, A. Josef Sudek. Praha: Torst; Mnichov: Kehayoff, 1998, s. 23. 113 Sudek, J. Fotografie. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1956, s. 13. 114 Fárová, A. Josef Sudek. Praha: Torst; Mnichov: Kehayoff, 1998, s. 21. 115 Tamtéţ, s. 22. 116 Sudek, J. Fotografie. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1956, s. 13.

- 31 -

Později se jiţ Sudek k válečné tematice nevracel. Nicméně nálada jeho fotografií zůstala

stejná. Dál vytvářel lyrické obrázky, do kterých jako by cize pronikají sluneční paprsky. I

nadále zůstal věrný obyčejnosti, která se v jeho fotografii stávala neobyčejnou. Nacházel

kouzlo v kaţdodennosti praţských ulic, krásu v jednoduchosti české krajiny a překvapivé

momenty při pohledu na všední věci.

Ladislav Jan Kofránek117

Sochař Kofránek u nás není příliš známý, teprve více neţ půl století po své smrti se

dočkal své druhé samostatné výstavy – od prosince 2008 do ledna 2009 v galerii VŠUP.

Naopak jeho válečné dílo v Logu pod Mangartom je ve Slovinsku velmi ceněno.

Ladislav Kofránek pocházel z Vojic u Hořic, kde obţivu téměř všem obyvatelům

v okolí poskytovaly pískovcové lomy. Také jeho otec byl kameníkem a dalo by se říci, ţe

osud jeho syna byl jasně předurčen. V roce 1984 byla v Hořicích otevřena kamenicko-

sochařská škola, a tak není s podivem, ţe základy tohoto uměleckého řemesla získal Kofránek

jiţ velmi záhy. Po absolvování této školy nastoupil na praţskou Akademii výtvarných umění

a dále se učil v ateliéru Josefa Myslbeka. Díky stipendiu Josefa Hlávky podnikl na začátku

století dvě studijní cesty po Evropě a jiţ před válkou byl uznávaným umělcem. V roce 1913

dokonce získal třetí cenu v soutěţi na návrh pomníku Jana Ţiţky.

Válka ovšem přerušila realizaci tohoto pomníku a také Kofránek musel narukovat.

Odvelen byl na italskou frontu přímo k pramenu Soči pod Rombonem. Brzy ale jeho velitelé

zjistili, ţe mají ve svých řadách schopného umělce. Byl mu tedy svěřen úkol vytvořit pomník

padlým spolubojovníkům na místní vojenský hřbitov. Tak Kofránek vyvázl z bitevní vřavy a

od roku 1916 se věnoval umělecké činnosti – na vojenském hřbitově v Logu pod Mangartom

dnes stojí 8 m vysoké sousoší. Sochař po několika různých studiích nakonec ztvárnil

bosenského vojáka s fezem a příslušníka rakouské horské jednotky, jak upírají zrak směrem

k Rombonu, který tehdy bránili.118

Po válce se zúčastnil soutěţe na návrh jiného pomníku válečným padlým – tentokrát do

italského Rovereta, tedy vlastně pro druhou stranu fronty. V soutěţi získal první místo, avšak

z politických důvodů se projekt nerealizoval a z Kofránkova návrhu sochy se zachovala pouze

skica.

117 Podle Boborovská, S. L. J. Kofránek (1880-1954). Katalog výstavy Sochař mezi tradicí a modernou. Praha,

2008. 118 Pipan, D. E. Spomenik hrabrim braniteljem Rombona. Na fronti – revija vojaške zgodovine, 2, 2003, s. 48-52.

- 32 -

Kofránek ve své umělecké dráze prošel mnoha různými styly, od symbolismu přes

secesi aţ ke kubismu. Sandra Boborovská ve své studii poukazuje na jeho „hluboké

zakořenění v secesně symbolistní tradici“, které podle ní „odpovídalo jeho lyrické a umírněné

povaze“.119

Přesto v jeho válečných pomnících je cosi odhodlaného, slavnostního, moţná aţ

pompézního. Obě jeho práce jsou pro „vítězné“ vojáky a rozhodně nevypovídají o utrpení na

frontě.

Také po válce se Kofránek věnoval pomníkové tvorbě, opět se poměrně úspěšně účastnil

soutěţe pro Ţiţkův pomník na Vítkově, třebaţe jeho návrh nebyl realizován. Často vytvářel

dekorativní figurální sochy pro veřejné budovy nové republiky – jmenujme Městskou

knihovnu v Praze na Mariánském náměstí - vrátil se tak k tradičnímu sochařství, se kterým

kdysi začínal. „Po nervovém vyčerpání z první světové války symbolizovala umělcovu tvorbu

ve dvacátých letech klasická realistická figura, návrat k myslbekovské jistotě.“120

Kofránek během své tvorby prošel mnoha různými styly, všemi se nechal inspirovat, ale

k ţádnému nepřilnul. Právě nedávná výstava se snaţila ukázat jeho dílo mnoha tváří a

interpretovala to jako tvůrčí pestrost.121

Podle kurátorky výstavy byl totiţ Kofránek opomíjen

právě pro nedostatečnou stylovou čistotu. S odstupem času to ale jiţ můţeme vnímat jako

pouhý jeden úhel pohledu z více moţných a nalézat pozitivum právě v různorodosti jeho

díla.122

Přesto vše se neubráníme dojmu, ţe válka Kofránkovi poněkud překazila osobní rozvoj,

jestliţe se po ní vrátil k formě, kterou jiţ dříve překonal. Doufejme, ţe i čeští historici umění

jednou objeví pomník na vojenském hřbitově pod šedými vrcholky Alp, na který jsou

Slovinci velmi pyšní: „Ten pomník nám závidí všichni, šťastně přeţil válečné i přírodní

katastrofy a doufejme, ţe tomu tak bude i nadále.“123

Fráňa Šrámek

Ani básník nebyl ušetřen vojenské povinnosti. Paradoxně právě on, který se dávno před

vypuknutím války veřejně antimilitaristicky profiloval.

Jiţ v roce 1915, kdy byl jako rezervista 28. pěšího pluku povolán na cvičení, otiskl

v časopise „Práce“ provokativní texty: báseň „Píšou mi psaní“ a průvodní esej, ve které se

119 Boborovská, S. L. J. Kofránek (1880-1954). Katalog výstavy Sochař mezi tradicí a modernou. Praha, 2008. 120 Tamtéţ. 121 [online] http://www.artantiques.cz/09/02/0902_soubory/0902recenze.htm [cit. 7. srpna 2009] 122 Boborovská, S. L. J. Kofránek (1880-1954). Katalog výstavy Sochař mezi tradicí a modernou. Praha, 2008. 123 Pipan, D. E. Spomenik hrabrim braniteljem Rombona. Na fronti – revija vojaške zgodovine, 2, 2003, s. 52.

http://www.artantiques.cz/09/02/0902_soubory/0902recenze.htmcitováno%207.%208

- 33 -

jasně postavil proti sluţbě v armádě a jakýmkoli válkám. Pět týdnů ho proto vojenský soud

vyšetřoval a odsoudil na další čtyři týdny vězení.124

Nicméně válce neunikl a hned v srpnu 1914 odjel se svým plukem na haličskou frontu

do první linie. Byl ale raněn a hned v září se jiţ vrátil domů. Strávil dovolenou v Praze aţ do

května 1915, kdy vypukly boje s Itálií, a byl proto povolán na Soču. Od srpna působil u

pomocného technického praporu, který měl za úkol nosit na frontu veškerý potřebný materiál,

protoţe ve vysokých horách nebylo moc jiných moţností dopravy. O tom vypráví povídka

„Cesta do hor“. V září přestal fungovat jako nosič a na čas pracoval v sanitní koloně ve vsi

Soča. Evidentně se mu ulevilo, jak je patrno z dopisů, které psal své ţeně. V únoru byl

povolán do bojové linie, protoţe se podle mínění velitelů příliš pěkně choval k ruským

zajatcům. Hned po dvou dnech si ho ale lékař vyţádal zpět. V květnu 1916 jej nacházíme na

Rombonu, odkud je jedna z jeho sočských básní – „Cesta s Rombonu“. V červnu se vrátil do

zázemí a v září se přesunul na rumunskou frontu. V dubnu 1917 měl dovolenou, poté se vrátil

do Rumunska, kde bojoval aţ do listopadu. Tehdy se jeho jednotka přesunula zpět do Itálie,

tentokrát jiţ k řece Piavě. Během roku měl ještě dvě krátké dovolené a od srpna jiţ slouţil ve

vojenské kanceláři ve Vídni.125

Své svědectví o válce zanechal v dopisech své ţeně Miloslavě. Polní pošta byla dosti

omezená, psaly se pouze krátké lístky a o listovním tajemství nemohlo být ani řeči. Příliš

konkrétních faktů se z této korespondence nedozvíme, ale o to zajímavější je v nich

zachycená atmosféra, válka očima básníka. Šrámek se opravdu projevoval jako básník, právě

krátké lístky mu poskytovaly prostor pro malé poetické zamyšlení a zasnění. Psaníčka od

Milky a pro ni mu dávaly sílu přeţít. Navzájem se povzbuzovali a snaţili se být „dobrého

humoru“. Kritická situace nastávala ve chvílích, kdy pošta několik dní nedošla, to celá

jednotka klesala na duchu.

Ţe ale situace zdaleka nebyla tak růţová, jak se ji Šrámek snaţil líčit na lístcích polní

pošty, svědčí dopis, který poslal po kamarádovi odjíţdějícím na dovolenou a který tak zůstal

utajen zrakům armádních cenzorů. Šrámek je zde mnohem otevřenější, realističtější a

smutnější. Poprvé Milce vyloţil, co vlastně přesně na frontě dělá, a zde si jiţ nedal takovou

práci, aby text zněl bezstarostně a optimisticky. Dopis je obšírnější, snaţí se Milku uklidnit,

ale přiznává, ţe situace je horší, neţ se smí psát dopisech posílaných polní poštou.126

124 Knap, J. Fráňa Šrámek, Praha: Fr. Borový, 1937, s. 9. 125 Šrámek, F. Listy z fronty. Výbor z korespondence 1915-1918. Praha: Československý spisovatel, 1956, s.

198-199.

Šrámek, F. Ţasnoucí voják. Praha: Československý spisovatel, 1955, s. 185-205. 126 Šrámek, F. Listy z fronty. Výbor z korespondence 1915-1918. Praha: Československý spisovatel, 1956, s. 10.

- 34 -

Po návratu domů se Šrámek k válce ve svých dílech často vracel. Z básní zůstalo jen

pár, které napsal na frontě, zkušenost z války se ale promítla do jeho her a především povídek.

Navázal na předválečnou povídku „Ejhle člověk“ (1904) kníţkou povídek „Ţasnoucí voják“

(1924). Od bojového antimilitarismu se ale jeho pojetí války přesunulo k vnímání utrpení

obyčejného člověka.127

První válečná povídka, „První akt“, kterou napsal po svém krátkém

pobytu na ruské frontě, odráţí jeho zděšení nad hrůzami války, které si předtím vůbec

nedovedl představit, ačkoli byl vţdy protiválečně orientován. Také „Cesta do hor“ odráţí

úzkost, která ho při druhé cestě na frontu provázela. Další povídky jsou ale postupně

odlehčenější a Šrámek i ve válečné nepohodě hledá alespoň malé radosti z obyčejných věcí.

Ani válka v něm nezahubila duši poetického básníka, snad právě naopak byl posléze ještě

vnímavější k přírodě, kráse ţeny a poetice malých radostí.

Josef Váchal

Malíř na frontě, Josef Váchal, byl zřejmě nejslavnější český voják ze sočské fronty.

Zanechal totiţ ze svého pobytu v Julských Alpách kniţně vydané vzpomínky, velmi svérázný

text, ve kterém se mísí pohrdání lidstvem a láska k přírodě s určitým druhem švejkovství.

Josef Váchal se narodil v roce 1884 u Domaţlic, ke kterémuţto kraji měl později velmi

vřelý vztah. Byl nemanţelské dítě a o jeho výchovu se starali prarodiče z matčiny strany a

posléze praprarodiče z otcovy strany – tedy babička a dědeček Mikoláše Alše, který byl

bratranec Váchalova otce. K umění měl tedy blízko. V Praze se Váchal vyučil knihařem, začal

se věnovat umělecké tvorbě, a to nejen výtvarné, ale také literární. Blíţe se seznámil

s různými filozofiemi a novými myšlenkovými směry, nejvíce ho ovlivnilo teosofické hnutí.

Strýc Mikoláš Aleš mu v umělecké dráze dost pomáhal, Váchal vystudoval malířství a

věnoval se také dřevořezbě. Jeho výtvarné pojetí velmi ovlivnila barokní tělesnost a krvavé

romány, ale zároveň také mysticismus a okultismus a především velmi vřelý vztah ke

zvířatům a přírodě vůbec.128

Jeho zdraví nebylo příliš silné a první dva roky války ho ochránilo před odvodem.

Narukovat musel aţ v listopadu 1916 do Plzně, cvičení probíhalo v Rumburku, kde proslul

nešikovností při střelbě, v lednu 1917 se mu podařilo nechat se přeloţit do Vídně k nově

vznikajícímu 3. dělostřeleckému pluku. Protoţe byl velmi slabý, přiřadili ho k muniční

2. koloně. V březnu se svým plukem odjel do Kranjské Gory. Záhy byl poslán přímo na

frontu pomáhat kopat zákopy, ihned ale vzbudil pozornost svým civilním povoláním –

127

Polan, B. Fráňa Šrámek, básník mládí a domova. Svoboda, Praha 1947, s. 25. 128 [online] http://www.vachal.cz/vachal.htm [cit. 7. srpna. 2009]

http://www.vachal.cz/vachal.htm

- 35 -

akademický malíř. Nejdříve pracoval jako nosič všeho moţného materiálu, především pak

dopravoval jídlo vojákům od zákopů na Javorščku, ale brzy se mu začaly jen hrnout zakázky

od různých důstojníků i vyšších velitelů, kreslil postavení kaveren a zákopů, ale také

vzpomínkové obrázky a pohlednice. Jako nosič si v botě rozedřel patu, která se mu zanítila, a

tak se na konci května 1917 dostal do 27. sanitní kolony ve vesnici Soča, stále ještě v těsné

blízkosti fronty, ale jiţ mimo dostřel italského dělostřelectva. Tam se setkal s uměnímilovným

lékařem, který nad ním drţel ochrannou ruku a hospitalizoval ho i po uzdravení nohy – pro

„nervovou slabost“. Feldkurát v Soči mu svěřil kreslení tabulek se jmény padlých na sočský a

golobarský hřbitov a posléze také výzdobu sočského kostelíku. Na malbách pracoval spolu

s kostelním malířem Buřilem z Veselí na Moravě aţ do říjnové ofenzivy. Po měsíci, kdyţ se

fronta posunula a rakouská armáda vyklidila Posočí, odešel s muniční kolonou na Piavu také

Váchal.129

V lednu 1918 odjel na první dovolenou domů, po návratu dostal na starost hlídání

vojenských vězňů, ale dva během jeho sluţby utekli, proto ho raději přidělili do skladu

s potravinami. Na podzim opět dostal dovolenou a na frontu se jiţ nevrátil, protoţe válka

skončila. Po válce zpracoval cyklus dřevorytů s motivy z války pod názvem „Fronta“ a v roce

1924 vydal svoji nejznámější knihu „Krvavý román“. Hodně cestoval po republice a

soustavně tvořil. Avšak jeho dílo nebylo veřejností přijato, coţ ho zlomilo, zahořkl a

odstěhoval se na venkov, kde přeţil druhou světovou válku. Po změně reţimu se jeho situace

ještě zhoršila, trpěl hladem a zimou podobně jako na frontě, ale veškerou pomoc odmítal,

stejně jako nabídky na výstavy. Aţ na sklonku ţivota se nechal přemluvit k poslední výstavě,

která měla překvapivý úspěch, v roce 1969 byl oceněn jako zaslouţilý umělec, ale záhy nato

zemřel.130

Své záţitky z fronty sepsal do knihy „Malíř na frontě“.131

Je to opravdu text hodný

umělce, Váchal zde mísí různá umění dohromady – prózu i poezii, dřevoryty i fotografii,

v textu se prolínají deníkové záznamy s filozofickými úvahami. Váchalův postoj k válce

poněkud připomíná Švejka, který se snaţí skrýt před nebezpečím a přeţít válku co

nejpohodlněji, autor se k tomuto postoji i otevřeně hlásí.132

Rozdíl však lze spatřovat v tom,

ţe Váchal je inteligentní vzdělanec a nikoli hlupák. Jeho výpověď je upřímné doznání a

129

Váchal, J. Malíř na frontě. Soča – Itálie 1917-18. Praha – Litomyšl: Paseka, 1995, s. 12-

160. 130 [online] http://www.vachal.cz/vachal.htm [cit. 7. srpna 2009] 131 Váchal, J. Malíř na frontě. Soča – Itálie 1917-18. Praha – Litomyšl: Paseka, 1995. Poprvé vyšlo 1929 jako

soukromý tisk Anny Mackové v pouhých 457 číslovaných výtiscích. 132 Váchal, J. Malíř na frontě. Soča – Itálie 1917-18. Praha – Litomyšl: Paseka, 1995, s. 90.

http://www.vachal.cz/vachal.htm

- 36 -

zároveň obvinění, ţe válka svou krutostí udělala ze všech, tedy i z něj, tvory nízké, kteří

poslouchají jen své nejzákladnější pudy a potřeby a bojují pouze kaţdý za sebe a své přeţití.

Hlavní starostí vojáků nejen na frontě bylo jídlo133

a nikoho nezajímal smysl válčení a cíl

politických přestavitelů.134

Při tom všem téměř překvapuje, ţe múzy neumlkly a Váchalovi

bylo dopřáno tvořit.135

Silné proţitky z fronty Váchala vedly k různým filozofickým úvahám

o vztahu člověka k přírodě, o zlu, které člověk páchá, o různých náboţenstvích, přičemţ se

střídavě přikláněl ke katolicismu a zase odkláněl k jakési formě pohanství.136

Švejkovsky se

při tom snaţil pomocí různých simulací (třebaţe zranění jeho nohy bylo váţné) dostat se od

fronty co nejdál.137

Jeho vyprávění je sarkastické a s určitým nadhledem, který si po letech

mohl dovolit, ale vylíčení válečných hrůz je dostatečně silné, aby čtenář pochopil pohnutky

vojáka, který se na frontě snaţil jen nějak tiše a pohodlně přeţít.

133 Váchal, J. Malíř na frontě. Soča – Itálie 1917-18. Praha – Litomyšl: Paseka, 1995, s. 41, 62-63, 90, 160. 134 Tamtéţ, s. 20, 30, 86, 100. 135 Tamtéţ, s. 70-160. 136 Tamtéţ, s. 13, 81-82, 120, 151. 137 Tamtéţ, s. 86, 121.

- 37 -

Památka bojů na Soči

Stopy ukrutných bojů v údolí řeky Soče samozřejmě nezmizely ani po devadesáti letech.

Dnes navštěvují turisté Horní Posočí především kvůli krásné čisté přírodě, vysokým horám a

smaragdové Soči. Kromě adrenalinových sportů jak na řece, tak ve skalách je ale stále více

lákají také pozůstatky války. Vojenští nadšenci navštěvují zákopy, bunkry a kaverny, které

jsou jakousi samozřejmou součástí této krajiny, potkáváme je doslova na kaţdém kroku.

Kromě těchto válečných staveb zde vojáci obou stran zanechali spoustu kaplí a pomníků,

které jiţ tehdy stavěli s přáním zanechat památku na své padlé spolubojovníky, a samozřejmě

okolí fronty pokrylo mnoţství hrobů padlých vojáků. Muzea a další organizace, které se

v Posočí válce věnují, v posledních letech zaznamenaly zvýšený zájem laiků, přicházejících

na bývalé sočské bojiště hledat stopy svých příbuzných, kteří zde bojovali, mnoho z nich zde

padlo a na březích Soče našlo místo posledního odpočinku.

Úpravy hřbitovů138

Po skončení války bylo v Horním Posočí evidováno téměř 100 hřbitovů, na kterých

leţeli rakousko-uherští vojáci, a kromě toho zde bylo bezpočet samostatných hrobů.

Samozřejmě ne všichni padlí byli důstojně pohřbeni, mnoho jich zůstalo na bojišti kvůli

rychlému ústupu nebo postupu armády.139

Tato situace však nebyla únosná – Posočí byl jeden velký hřbitov, coţ navrátivšímu se

civilnímu obyvatelstvu znemoţňovalo návrat k normálnímu ţivotu, velké mnoţství hrobů

bylo jen velmi těţko přístupných, tudíţ neudrţovatelných, a v neposlední řadě si změnu

v organizaci pohřebišť ţádal hygienický ohled.

Protoţe celé slovinské Přímoří mezi válkami připadlo Itálii, byly úpravy hrobů a celých

hřbitovů v italské reţii. Během celého meziválečného období probíhaly exhumace ostatků

padlých a přenášení na vybrané hřbitovy. Takto se počet hřbitovů v Horním Posočí sníţil na

dnešních sedm. Ve 30. letech 20. století byly v rámci monumentálních projektů postaveny

kostnice, kam byly ze hřbitovů přeneseny ostatky italských vojáků – z okolí Tolminu jsou

uloţeny v Oslavji a z okolí Kobaridu a Bovce v kobaridské kostnici. Tehdejší spojenectví

mezi Mussoliniho Itálií a hitlerovským Německem umoţnilo stavbu také německé kostnice

138 Fortunat Černilogar, D., Galić, L., et al. Tolminsko mostišče II. Tolminski muzej, 2005.


Posočju«, 2007. 139 Fortunat Černilogar, D., Galić, L., et al. Tolminsko mostišče II. Tolminski muzej, 2005, s. 86.

- 38 -

v Tolminu, třebaţe v oněch bojích stáli tito vojáci proti sobě. Německá kostnice stojí u

soutoku Tolminky a Soče, v místech, kde při 12. ofenzivě nejvíce Němců padlo.140

Rakousko-uherští vojáci byli přeneseni na sedm hřbitovů – Soča, Trenta, Bovec, Log

pod Mangartom, Loče, Modrejce a Klavţe. Bohuţel tyto práce byly velmi zdlouhavé a

přerušila je další válka. K velké části hrobů i celých hřbitovů neexistují dokumenty, které by

dokazovaly, ţe by z nich byly ostatky exhumovány a přeneseny na některý z těchto hřbitovů,

mnoho vojáků tak zůstalo pohřbených na místech, která jiţ dnes nedokáţeme lokalizovat.141

Po roce 1945 se Horní Posočí stalo součástí Jugoslávie a péči o hroby aktivně převzali

Slovinci. Upravovaly to Zákon o označování a udrţování hřbitovů a hrobů příslušníků

spojeneckých a jiných cizích armád v Jugoslávii (Ur. l. SFRJ, št. 60/75) a Zákon o hřbitovech

a hrobech hrdinů v cizině (Ur. l. SFRJ, št 29/73 in 29/76). Socialistická republika Slovinsko

jako součást federace upravovala péči o hroby Zákonem o pohřebištích a hrobech hrdinů (Ur.

l. SFRJ, št. 4/78). Po osamostatnění Slovinska nahradil tyto zákony (ovšem aţ v roce 2003)

Zákon o vojenských pohřebištích (ZVG).142

Organizace v Horním Posočí

Vzpomínka na velkou válku je v údolí Soče stále ţivá. Mnoho zdejších obyvatel má

soukromé sbírky válečných pozůstatků, které lze ještě i dnes v oblasti fronty nalézt (od

předmětů denní potřeby aţ po munici – tyto objevy ale občas nálezce zaplatí ţivotem).

Fungují zde různé spolky nadšených dobrovolníků (Društvo Peski, Društvo Mengore,

Društvo 1313, Turistično društvo Drežnica, Turistčino društvo Kobarid), kteří památky

na zdejší boje udrţují. Kromě soukromých sbírek, které jsou také přístupné veřejnosti

(registrovaných je 12), se na oficiální profesionální úrovni sočské frontě věnují muzea

v Tolminu a Kobaridu a nadace Pot miru v Posočju.

Tolminské muzeum143

je zastřešující organizace muzejních sbírek v této oblasti.

Zpracovává průřez celými dějinami regionu a první světová válka je jen jednou ze součástí,

třebaţe velmi důleţitou. Ředitelka muzea mgr. Damjana Fortunat Černilogar je velmi aktivní

a při příleţitosti devadesátého výročí začátku a konce bojů na Soči uspořádala výstavy

Tolminsko mostišče (Tolminské předmostí) a Soška fronta 1915-1917 (Sočská fronta 1915-

1917). První výstava, která se konala v roce 2005, představila nejdůleţitější strategické body

140 Fortunat Černilogar, D., Galić, L., et al. Tolminsko mostišče II. Tolminski muzej, 2005, s. 95-101. 141 Tamtéţ, 97-100. 142 Tamtéţ, s. 105. 143 [online] http://www.tol-muzej.si/ [cit. 9. srpna 2009]

http://www.tol-muzej.si/

- 39 -

tolminského předmostí – vrch Mengore a horu Mrzli vrh –, ve spolupráci se soukromými

sběrateli byly vystaveny exponáty soukromých sbírek, především předměty denní potřeby a

také obrazová dokumentace. Druhá výstava devadesát let po průlomu sočské fronty, v roce

2007, byla mezinárodní, sešli se na ní potomci někdejších spolubojovníků – Slovinci, Češi a

Rakušané. Muzeum také vydalo tři jiţ zmíněné velmi obsáhlé publikace144

, které kromě

popisu bojů v Horním Posočí obsahují především seznamy ve válce zemřelých civilistů

z okolí Soče a padlých rakousko-uherských a německých vojáků.

Kobaridské muzeum145

je přímo specializováno na první světovou válku v Julských

Alpách. Expozice přibliţuje bojové události v horách kolem Kobaridu, krutost mrazivého

počasí i např. bojového plynu, minovou válku na Batognici a především průlom fronty v říjnu

1917, kterému dalo městečko Kobarid své jméno. V podkrovních prostorách muzea je

umístěna maketa reliéfu fronty v Horním Posočí, která návštěvníkům nejlépe ukáţe, jakým

terénem se frontová linie ubírala. V muzeu jsou ke shlédnutí také kaţdoročně obměňované

dočasné výstavy věnované jednotlivým národům, které na sočské frontě bojovaly (výstava

věnovaná Čechům zde se konala v roce 2001-2002).

Fundacija Poti miru v Posočju146

(Nadace Cesty míru v Posočí) byla zřízena vládou

Republiky Slovinsko v roce 2000 a sídlí v Kobaridu přímo vedle muzea. Jejím úkolem je

vybudovat badatelské, školící a informační středisko o bojích na sočské frontě za první

světové války. Nadace spolupracuje se spolky, které se jiţ před jejím zřízením věnovaly práci

v terénu. Společně sanují a obnovují pozůstatky války jako zákopy, kaverny, ale také hřbitovy

a kaple. Nadace zřídila naučné stezky po těchto památkách a nabízí také průvodcovskou

sluţbu na těchto trasách. Ve spolupráci s Tolminským muzeem, které seznamy vydalo kniţně,

vede evidenci rakousko-uherských a německých vojáků padlých v Horním Posočí a italských

vojáků pohřbených v kobaridské kostnici. Nadace vydala mapu147

fronty v Horním Posočí a

také průvodce148

po muzeích v přírodě (opevnění, hřbitovy a další památky), které spravuje,

spolu s DVD.

144 Galić, L., Marušič, B. Tolminsko mostišče I. Tolminski muzej, 2005.

Fortunat Černilogar, D., Galić, L., et al. Tolminsko mostišče II. Tolminski muzej, 2005.


Posočju«, 2007. 145 [online] http://www.kobariski-muzej.si/ [cit. 9. srpna 2009] 146 [online] http://www.potimiruvposocju.si/ [cit. 9. srpna 2009] 147 Zgodovinska turistična karta. Kobarid: Ustanova „Fundacija Poti miru v Posočju“, 2006. 148 Galić, L., Pirih, D. Od Krna do Rombona 1915 – 1917. Tolminski muzej, Ustanova »Fundacija Poti miru v

Posočju«, 2007.

http://www.kobariski-muzej.si/

http://www.potimiruvposocju.si/

- 40 -

Český zájem a péče o památky na české vojáky v Posočí

Jak jsem jiţ zmínila, povědomí naší veřejnosti o české účasti v první světové válce se

většinou omezuje pouze na legionáře, a to především ruské. O bojích na italské frontě ví jen

málokdo a o tisíce českých hrobů v Posočí se skoro nikdo nezajímá. Tak tomu alespoň bylo

ještě před deseti lety.

V letech 1997-2001 zastávala úřad české velvyslankyně v Republice Slovinsko PhDr.

Jana Hybášková. Neutěšený stav českých hřbitovů a především český nezájem o ně ji přiměl

k iniciaci některých projektů, především ke snaze o dvoustrannou mezinárodní smlouvu, která

by péči o pohřebiště upravovala, a k propagaci sočských pomníků a památek, která by

přispěla k větší informovanosti v České republice.

Oficiální mezistátní aktivity149

Jiţ v roce 1998 se Česká republika spolupodílela na financování opravy kostela sv.

Ducha na Javorci, který byl poškozen zemětřesením. Senát ČR na obnovu kostela poskytl

100 000,- Kč a Ministerstvo obrany ČR 7 000,- DEM, dohromady tedy více neţ 200 000,- Kč.

Na přání českého velvyslanectví Vojenský historický ústav v Praze připravil výstavu

o českých vojácích na Soči. Pod názvem „Vojáci z českých zemí na sočské frontě 1915–1917“

byla veřejnosti zpřístupněna od října 2001 do podzimu 2002 v Kobaridském muzeu.

Ministerstvo obrany ČR na tento projekt přispělo částkou 100 000,- Kč.

27. listopadu 2003 byla v Lublani mezi vládou České republiky a vládou Republiky

Slovinsko podepsána Dohoda o péči o válečné hroby (č. 95/2005 Sb. m. s.)150

, která vstoupila

v platnost 6. června 2005. Přípravy k uzavření této dohody zajišťovalo české ministerstvo

zahraničí v Lublani, smlouvu dnes naplňují ministerstva obrany obou států. Na základě čl. 10

byla jmenována šestičlenná mezivládní komise – česká část jiţ v roce 2006, slovinská aţ

v březnu 2009. První setkání se uskutečnilo v Lublani a v Kobaridu 22.-23. června 2009,

během kterého byl podepsán Statut Komise pro péči o válečné hroby. Hlavními úkoly Komise

je „napomáhat vyhledávání a evidování českých i slovinských válečných hrobů; zabezpečovat

výměnu informací o výskytu, umístění a stavu hrobů“ a také věnovat se problematice

„udrţování a ochraně hrobů a pietního nakládání s nimi; zabezpečování přístupu k hrobům za

149 Na základě e-mailové korespondence s Markem Pavlíkem, pracovníkem Ministerstva zahraničních věcí ČR, a

Ing. Pavlem Filipkem z Ministerstva obrany ČR, viz téţ [online] http://www.army.cz/scripts/detail.php?id=7112

[cit. 10. srpna 2009] a [online] http://www.valecnehroby.army.cz/htm/9_01.html [cit 10. srpna 2009] 150 [online] http://www.army.cz/images/id_8001_9000/8284/002.pdf [cit. 10. srpna. 2009]

http://www.army.cz/scripts/detail.php?id=7112

http://www.valecnehroby.army.cz/htm/9_01.html

http://www.army.cz/images/id_8001_9000/8284/002.pdf

- 41 -

účelem jejich údrţby a úpravy či vzdání úcty padlým“. Komise navštívila hřbitovy v Logu

pod Mangartom a v Dutovlje, kde pietně uctila památku padlých.

Na základě čl. 8 odst. 3 poskytla Česká republika Slovinsku dary na údrţbu českých

válečných hrobů. V letech 2005 a 2006 to bylo bez konkrétního určení 25 000,- Kč a 15 000,-

Kč, v roce 2008 pak 30 000,- Kč na opravu pomníku na Mrzlém vrhu.151

Na tomto posledním

projektu spolupracoval také Klub vojenské historie - Historický c. a k. řadový pěší pluk č.18

Hradec Králové.

V roce 2006 přispělo Ministerstvo obrany ČR slovinské straně částkou 15 000,- Kč na

zpracování dokumentace českých vojáků pohřbených v Posočí a na vytvoření informační

databáze.

Projekty české laické i odborné veřejnosti

Zvýšený zájem o české padlé lze pozorovat i v neoficiální rovině. Hledat své padlé

příbuzné přichází do Posočí stále více Čechů. Vţdyť ze stejného podnětu vznikla obsáhlá

publikace Jozefa Vričana, jehoţ dědeček bojoval na Krnu, celý ţivot na to vzpomínal a

vyprávěl o tom vnukovi.152

Josef Fučík a Marek Pavlík vydali pro tyto „turisty“ jdoucí po

stopách svých příbuzných praktický průvodce.153

Kromě historických údajů a souvislostí zde

najdeme popis míst, která stojí za to navštívit – hřbitovy, pomníky, kaple, zákopy a opevnění

–, ale také uţitečné instrukce na cestu a popis tras.

Také na začátku aktivit Arthura Rehbergera byla touha najít alespoň nějakou stopu po

zemřelém strýci. Dopátral se ho na vojenském hřbitově v Modrejcích pod vrchem Mengore,

kde jeho strýc u kostelíka Panny Marie padl v září 1915, stár 18 let byl jedním z nejmladších

vojáků plzeňského 35. pluku. Osud strýce podnítil A. Rehbergera k hlubšímu studiu účasti

plzeňského pluku při obraně tolminského předmostí. V květnu 2005, při příleţitosti

devadesátého výročí prvních bojů na Soči, zorganizoval pouť Plzeňanů po stopách jejich

předků – vojáků 35. pěšího pluku, který bojoval v okolí Tolminu. V tolminském kostele

plzeňský biskup František Radkovský spolu s koperským biskupem slouţili společně

dvojjazyčně mši za padlé vojáky na tolminském předmostí. Poutníci navštívili pomník bojů

na vrchu Mengore a uctili památku plzeňských vojáků na hřbitovech v Modrejcích a Ločích.

151 Kromě toho poskytlo české ministerstvo obrany finanční obnosy na opravu a údrţbu hrobů mimo Horní

Posočí – v roce 2007 částku 60 000,- Kč pro hřbitovy v Brje, Ptuji a Kamniku a v letech 2001-2006 celkovou

částku 685 000,- Kč na obnovu českého hřbitova v Dutovlje v Krasu (podle informací od ing. Filipka). 152 Vričan, J. Po zapadlých stopách českých vojáků. Z Julských Apl k Jadranu. Olomouc: Ondřej Havlík, 2008, s.

9-19. 153 Fučík, J., Pavlík, M. Sočská fronta 1915-1917. Průvodce po místech bojů vojáků z českých zemí. Julské

Alpy–Banjšice–Kras–Přímoří. Praha: Elka Press, 2008.

- 42 -

Zúčastnili se také vernisáţe výše zmíněné výroční výstavy v Tolminském muzeu. V roce

2006 se v Plzni konala výstava, ve které A. Rehberger představil nejen první světovou válku

jako takovou, ale především účast 35. pěšího pluku na Soči a také výrobu zbraní v plzeňské

Škodovce.154

V roce 2007, devadesát let po průlomu sočské fronty u Kobaridu, se v Tolminském

muzeu konala výroční výstava s českou účastí. Jako základ byla pouţita plzeňská výstava

Arthura Rehbergera a panely o českých vojácích ostatních pluků v Posočí ji doplnil Josef

Fučík. Tolminské muzeum představilo pozůstalost tří dalších rakouských vojáků, kterou mu

věnovali jejich potomci, jednalo se především o fotografickou dokumentaci.155

Patronát nad

výstavou převzala tehdejší poslankyně Evropského parlamentu Jana Hybášková, která ani po

skončení svého mandátu na českém velvyslanectví ve Slovinsku zájem o české padlé v Posočí

neztratila. Česká část výstavy poté putovala do Prahy, Bruselu, Brna, Slaného a Ústí nad

Orlicí.156

Hřbitovy a pomníky v Horním Posočí

Fyzických památek na české vojáky v Horním Posočí není málo. Pochováni jsou na

všech sedmi zachovalých hřbitovech, jejich jména pokrývají stěny kostelíka na Javorci a

o působení českých pluků se dozvídáme z obnovených pamětních desek.

Jedna z nich je na Mrzlém vrhu, který bránil 18. pěší pluk z Hradce Králové, v místech,

kde byl dříve hřbitov tohoto pluku. Členové Društva Peski objevili polorozpadlý pomník a

kontaktovali hradecký Klub vojenské historie. Ten nechal podle staré fotografie vyhotovit

repliku pamětní desky a v srpnu 2008 byl zrekonstruovaný pomník slavnostně odhalen.157

Pamětní deska 35. pěšího pluku z Plzně je na vrchu Mengore, kde plzeňští vojáci bránili

tolminské předmostí. Památník za pomoci místního Društva Mengore vybudoval Sbor

brněnských městských střelců.158

154

Rehberger, Arthur: Katalog výstavy "Se západočechy na Sočské frontě I. světové války". Příbramská

tiskárna, 2006. 155 Katalog mezinárodní výstavy k 90. výročí bitev na Soči "Isonzo 1915-1917" s českou účastí na téma "Vojáci

z českých zemí na sočské frontě". Příbramská tiskárna, 2007.

Damjana Fortunat Černilogar: Soška fronta 1915–1917. Ob 90.letnici zadnjih bojev na Soči. Katalog

mednarodne slovensko-češke razstave. Izdal Tolminski muzej, 2007. 156 [online] http://www.hybaskova.cz/hlavni//Mezinarodni-vystava-Socska-fronta-1915-1993~.html [cit. 10.

srpna 2009]. 157 [online] http://hradec.1866.cz/ [cit. 10. srpna 2009]. 158 Rehberger, Arthur: Katalog výstavy "Se západočechy na Sočské frontě I. světové války". Příbramská tiskárna,

2006, s. 40.

http://www.hybaskova.cz/hlavni/Mezinarodni-vystava-Socska-fronta-1915-1993~.html

http://hradec.1866.cz/

- 43 -

Jak jsem jiţ zmínila, hřbitovů bylo po válce v údolí Soče a na svazích i vrcholcích

okolních hor nepřeberné mnoţství. Italové mezi válkami tato pohřebiště upravovali a snášeli

ostatky na vybrané hřbitovy, ale velké mnoţství hrobů zůstalo nevyzdviţených,

nezdokumentovaných a patrně je jiţ nikdy nenajdeme a neidentifikujeme. Oněch sedm

zachovalých a upravených hřbitovů je v Trentě, Soči, Bovci, Logu pod Mangartom, v Ločích,

Modrejcích a v Klavţích.159

Nejméně českých vojáků je evidováno na hřbitově v Trentě. Určen byl především

vojenské nemocnici, pohřbeni zde jsou i někteří z ruských zajatců, kteří stavěli cestu přes

sedlo Vršič.

Také hřbitov v Soči byl nemocniční. Právě zde byl hospitalizován Váchal a na tomto

hřbitově kreslil tabulky se jmény pohřbených. Mezi více neţ 1400 vojáky a válečnými zajatci

leţí alespoň 110 Čechů. Hřbitov zdobí z kamenů poskládaný kříţ ve svahu, v době války byl

z daleka viditelný, jak je patrno mimo jiné z Váchalových kreseb, dnes jej kryjí vzrostlé

stromy. Kostelík sv. Josefa u hřbitova je právě ten, který vevnitř skrývá Váchalovy malby.

Bohuţel dnes jiţ je nespatříme, v roce 1944 je přemaloval slovinský malíř Tone Kralj. V roce

1998 postihlo tuto oblast zemětřesení a poškodilo malbu na stěnách kostela. Pod opadanou

omítkou se objevila práce Váchala a Buřila. Za podpory českého velvyslanectví v Lublani

byly tyto kresby zdokumentovány Vyšší odbornou školou restaurování a konzervačních

technik v Litomyšli. Poté je ale zpět zakryli rekonstruovanými Kraljovými obrazy.

Z Váchalova díla je zde dnes k vidění pouze 16 dřevěných destiček v rozích oken.

Na hřbitov v Bovci byly přeneseny ostatky padlých z více hřbitovů na Rombonu a

v okolí. Z 600 zde pohřbených vojáků jich je minimálně 31 Čechů.

Ostatky z dalších hřbitovů na Rombonu byly uloţeny na hřbitově v Logu pod

Mangartom, na třech terasách jich zde leţí 800, z toho 39 Čechů. Tento hřbitov patří

k nejlépe zachovalým, dodnes jsou tu patrné mohyly jednotlivých hrobů a mezi nimi stojí

Kofránkův pomník obráncům Rombonu. Poblíţ vsi je ústí štoly, kudy před válkou chodili

horníci za prací na druhou stranu horského masivu. Během války, neţ byla postavena cesta

přes sedlo Vršič, byla štola vyuţívána k transportu vojáků i veškerého materiálu. Tudy na

frontu přijel také Váchal, jak působivě popisuje ve svých vzpomínkách.

159 Damjana Fortunat Černilogar, Lovro Galić, Darja Pirih, Petra Svoljšak: Tolminsko mostišče II. Tolminski

muzej, 2005.

Lovro Galić, Darja Pirih: Od Krna do Rombona 1915–1917. Tolminski muzej, Ustanova »Fundacija Poti miru v

Posočju«, 2007.

Koren, Tadej: Pot miru – Vodnik po soški fronti v Zgornjem Posočju. Ustanova »Fundacija Poti miru v

Posočju«, Kobarid 2007.

Fučík, Josef, Pavlík, Marek: Sočská fronta 1915-1917. Elka Press, Praha 2008.

Svojšak, Petra: Soška fronta. Cankarjeva zaloţba, Ljubljana 2002.

- 44 -

Loče je malá vesnička u Tolminu, na hřbitově na jejím konci je ale pohřbeno přibliţně

3 300 padlých rakousko-uherských vojáků, tedy nejvíce na jednom místě v Horním Posočí.

Byli sem přeneseni ze hřbitovů mezi Krnem a Vodelem, z nich přibliţně 700 bylo českého

původu a bojovali převáţně u 18., 35. a 91. pluku. Na hřbitově jsou dnes hroby pouze

symbolicky zaznačeny malými betonovými náhrobky uspořádanými v pravidelných řadách,

uprostřed mezi nimi stojí pomník ve tvaru pyramidy a s rakouskou orlicí na vrchu.

Hřbitov v Modrejcích je ještě nenápadnější, upraven je stejně jako v Ločích – řady

malých betonových náhrobních kamenů. Velká část z nich byla dodána při rekonstrukci

v roce 2002. Odpočívá zde asi 1 600 vojáků, kteří bránili vrch Mengore, mezi nimi asi 300

Čechů, většinou příslušníků 35. pěšího pluku.

V Klavžích byly původně tři hřbitovy, na které pohřbívali vojáky zemřelé v blízké

nemocnici, bylo jich přibliţně 1 220, z toho asi 70 českého původu. Do dneška se zachoval

pouze jeden ze hřbitovů.

K nejzajímavějším místům v Horním Posočí patří bezesporu dřevěný kostel sv. Ducha

na Javorci. V těsné blízkosti fronty jej vystavěli rakousko-uherští vojáci 3. horské brigády

v roce 1916 a v době bojů si sem pro chvilku klidu přicházeli nejen křesťané, ale také

muslimové, ţidé a nevěřící. Projekt v secesním stylu vypracoval vídeňský architekt Remigius

Geyling a stavbu svépomocí provedli frontoví vojáci pod vedením nadporučíka Gézy

Jablonského. Ke kapli vedou mohutné schody, zvenčí ji zdobí erby všech historických zemí

monarchie, společný znak Rakouska-Uherska je nad vchodem, nad ním sluneční hodiny a

nápis PAX, projev touţebného přání po míru. V tzv. „knize mrtvých“ můţeme hodiny číst

jména vojáků padlých v nejbliţším okolí od začátků bojů na Soči v květnu 1915 do dokončení

kostela v listopadu 1916. Jména jsou vypálena do dřevěných desek z krabic na náboje,

obloţeny jimi jsou všechny stěny kostela, a protoţe se místa nedostávalo, přidány byly další

popsané desky na pohyblivých křídlech, coţ vzbuzuje zmiňovaný dojem knihy. Vypáleno je

tu na stěnách 2 565 jmen padlých, z toho 439 Čechů. Většina je dnes pohřbena na hřbitově

v Ločích dole v údolí. V roce 1998 byla Javorca silně poškozena zemětřesením a na její

obnovu, jak jsem jiţ uvedla, přispěla také Česká republika. V roce 2007 byl kostelík zapsán

na seznam evropského kulturního dědictví

- 45 -

Závěr

Ve své práci jsem se snaţila přiblíţit méně známý osud tisíců českých vojáků za první

světové války. Od té doby uplynulo téměř celé století, coţ je dostatečně dlouhá doba na to,

abychom k tomu mohli přistupovat nezaujatě, ale přitom to ještě není tak dávno, abychom

směli zapomenout.

Za toto uplynulé století se mnohokrát změnila politická situace a spolu s ní jednak

vztahy mezi jednotlivými národy, které se účastnily bojů na Soči, jednak vztahy dalších

generací k událostem první světové války. V roce 1918 se rozpadlo Rakousko-Uhersko a nově

vzniklé Československo navázalo dobré vztahy s Itálií, kdeţto vůči Rakousku, třebaţe se

zřeklo habsbursko-lotrinské dynastie, přetrvávala určitá nevraţivost a nedůvěra. Záhy vypukla

druhá světová válka a po ní nastoupil komunistický reţim, který zdiskreditoval i všechny

legionáře. Na „správné“ straně se tak ocitli pouze vojáci, kteří bojovali po boku Rudé armády.

První republika oslavovala legionáře, kteří pomohli vzniku samostatného

československého státu, ale vojáci, kteří zůstali v rakouské armádě aţ do konce, se do tohoto

obrazu nehodili. Stáli ve stínu legionářů a oficiálními místy byli přehlíţeni přesto, ţe jejich

pohnutky byly různé: někteří čestně dodrţeli přísahu danou císaři, jiní byli k politice lhostejní

a válka pro ně nebyla o nic smysluplnější ani na druhé straně fronty, nemalá část z nich však

padla dříve, neţ mohli o vstupu do legií vůbec začít přemýšlet.

Situace na italské frontě ale byla značně odlišná od ostatních bojišť. Zde na druhé straně

fronty nestáli „bratři Slované“ jako v Rusku a Srbsku, proti kterým se Čechům příčilo

bojovat. Zde Slované bojovali na rakouské straně stejně jako vojáci z českých zemí. Rakouští

Slovinci a Chorvaté bránili svoji zem proti Italům, kteří chtěli k Itálii připojit slovinské

Přímoří a chorvatskou Istrii a Dalmácii a rozdělit tak slovanská etnická území. Slovinská a

chorvatská situace pod rakouskou a maďarskou nadvládou nebyla o nic růţovější neţ situace

česká, ale správně vytušili, ţe italská nadvláda by byla – resp. bude ještě horší160

. Na sočské

frontě, která procházela slovinským územím, to pochopili i Češi a bránili pod rakouským

praporem slovanské Přímoří, Kraňsko a Istrii před italskou iredentou.

Stejná nevraţivost přicházela i z druhé strany. Italové byli velmi podezřívaví ke všemu

slovanskému, Čechy z toho nevyjímaje, a vzniku českých legií na italské straně fronty se

160 V meziválečném období tato území skutečně připadla Itálii a práva národnostní menšiny v nich Slovanům

nebyla přiznána.

- 46 -

dlouho bránili. Před průlomem fronty u Kobaridu k ničemu takovému nedošlo a čeští vojáci

na Soči znamenali v Itálii jedny z nejodváţnějších.161

Váleční historikové počítají ofenzivy a tuny vystříleného materiálu – pro člověka tu

nezbývá místo. Vojáky jsme degradovali na číslo pluku a sečetli jsme padlé. Ani já jsem se

z toho nedokázala vymanit a pouze jsem sečetla hroby. Na základě seznamů padlých

v Horním Posočí, které zpracovalo Tolminské muzeum a nadace Pot miru v Posočju, jsem

s jistotou určila 1873 obětí války, které pocházely z českých zemí. Jsou to ale pouze ti, o

nichţ uvedené seznamy obsahují dostatek údajů, skutečný počet na tomto krátkém úseku

fronty jistě přesáhne dva tisíce.

Zabývala jsem se přirozeně pouze těmi vojáky, kteří zůstali v Julských Alpách kolem

Soče pohřbeni a z války se jiţ domů nevrátili. Význam sočského bojiště pro české dějiny ale

tkví v celkovém mnoţství vojáků z českých zemí, kteří zdejšími boji prošli. Ti, kteří měli to

štěstí, ţe boje na Soči přeţili, samozřejmě v seznamech ze kterých jsem vycházela, nejsou

obsaţeni. Dokázat Fučíkovo tvrzení, ţe boje na Soči jsou „největší válečné zasazení českých

vojáků celé v naší historii“,162

by mohlo být cílem dalšího bádání, které by obsáhlo celou

délku sočské fronty, tedy i kanalské údolí a Kras, a vycházelo by především z dokumentace

jednotlivých pluků, které se těchto bojů zúčastnily.

V Tolminském muzeu a nadaci Pot miru v Posočju „vynaloţili neobvyklé úsilí, aby

padlým rakousko-uherským vojákům znovu dali jména a příjmení“163

protoţe podle ředitelky

muzea je to dnes to jediné, co pro ně můţeme udělat. Snaţila jsem se proto přiblíţit osobní

příběh alespoň čtyř vojáků, nadaných umělců. Nešli bojovat z vlastního přesvědčení a

všechny je válka nějakým způsobem poznamenala. Ač jim bylo dopřáno přeţít, byla pro ně

válka nejsilnějším ţivotním záţitkem.

Mým cílem bylo především poukázat na opomíjenou válečnou událost a na české hroby

a další památky, které teprve v posledních letech objevujeme a jimţ bychom měli věnovat

péči. Při bitvách na Soči se vojáci z českých zemí statečně účastnili bojů ve velmi těţkých

podmínkách a splnili svůj úkol výborně. V Horním Posočí byly české jednotky

koncentrovány především na tolminské předmostí, kde po celou dobu úspěšně bránily

Mengore a Mrzli vrh. Za tento úspěch ale zaplatilo mnoho českých vojáků svým ţivotem a

především proto bychom sočské boje neměli nechat zmizet v propadlišti dějin.

161 Simčič, M. 888 dni na soški fronti. Ljubljana: Orbis, 2006, s. 69. 162 Fučík, J. Isonzo 1915-1917. Katalog mezinárodní výstavy k 90. výročí bitev na Soči s českou účastí na téma

„Vojáci z českých zemí na sočské frontě“. Příbramská tiskárna, Evropský parlament, 2007, s. 7. 163 Fortunat Černilogar, D. Vojenské hřbitovy padlých na sočské frontě v Horním Posočí. (Referát přednesen na

konferenci v Plzni (říjen 2008), sborník se připravuje k tisku.)

- 47 -

Krásná divoká krajina Horního Posočí kaţdoročně láká mnoţství českých turistů.

Pozůstatky války jsou v těchto místech nepřehlédnutelné, snad tedy také ony vzbudí jejich

zájem. Doufejme, ţe tomu pomohou také nové informační tabule, které nadace Pot miru

v Posočju v blízké době instaluje a budou obsahovat také český text.

- 48 -

Bibliografie

Prameny

Fortunat Černilogar, D., Galić, L., et al. Tolminsko mostišče II. Tolminski muzej, 2005.

Galić, L., Marušič, B. Tolminsko mostišče I. Tolminski muzej, 2005.

Galić, L., Pirih, D. Od Krna do Rombona 1915 – 1917. Tolminski muzej, Ustanova

»Fundacija Poti miru v Posočju«, 2007.

Stojković, M. Balkanski ugovorni odnosi 1876-1996. Dvostrani i višestrani medunarodni

ugovori i drugi diplomatski akti o drţavnim granicama, političkoj i vojnoj saradnji, verskim i

etničkim manjinama. I tom (1976-1918). Beograd: 1998.

Zgodovinska turistična karta. Kobarid: Ustanova „Fundacija Poti miru v Posočju“, 2006.

Literatura

Boborovská, S. L. J. Kofránek (1880-1954). Katalog výstavy Sochař mezi tradicí a modernou.

Praha, 2008.

Broft, M. Vojenské dějiny Československa. 2. díl (1526-1918). Praha: Naše vojsko, 1986.

Čornej, P., et al. Slavné bitvy naší historie. Praha: Marsyas, 1995.

Enciklopedija Slovenije. 12. zvezek. Ljubljana: Mladinska knjiga, 1998.

Fárová, A. Josef Sudek. Praha: Torst; Mnichov: Kehayoff, 1998.

Fortunat Černilogar, D. Vojenské hřbitovy padlých na sočské frontě v Horním Posočí.

(Referát přednesen na konferenci v Plzni (říjen 2008), sborník se připravuje k tisku.)

Fučík, J. Isonzo 1915-1917. Katalog mezinárodní výstavy k 90. výročí bitev na Soči s českou

účastí na téma „Vojáci z českých zemí na sočské frontě“. Příbramská tiskárna, Evropský

parlament, 2007.

Fučík, J. Soča (Isonzo) 1917. Praha – Litomyšl: Paseka, 1999.

Fučík, J., Pavlík, M. Sočská fronta 1915-1917. Průvodce po místech bojů vojáků z českých

zemí. Julské Alpy–Banjšice–Kras–Přímoří. Praha: Elka Press, 2008

Hlavačka, M., Pečenka, M. Trojspolek. Německá, rakousko-uherská a italská zahraniční

politika před první světovou válkou. Praha: Libri, 1999.

- 49 -

Knap, J. Fráňa Šrámek, Praha: Fr. Borový, 1937.

Nedorost, L. Češi v 1. světové válce. 2. díl, Na frontách velké války. Praha: Libri, 2006.

Pernes, J., et al. Pod císařským praporem. Historie habsburské armády 1526-1918. Praha:

Militaria, Elka Press, 2003.

Pipan, D. E. Spomenik hrabrim braniteljem Rombona. Na fronti – revija vojaške zgodovine,

2, 2003.

Polan, B. Fráňa Šrámek, básník mládí a domova. Svoboda, Praha 1947.

Procacci, G. Dějiny Itálie. Praha: Lidové noviny, 1997.

Rehberger, A. Se západočechy na italské frontě 1915-1918. Plzeň: Západočeské muzeum,

2004.

Rehberger, A. Katalog výstavy "Se západočechy na Sočské frontě I. světové války".

Příbramská tiskárna, 2006.

Sedmak, D. Soška fronta 1915-1917. Trst, Gorica, Videm, Nova Gorica, 1992.

Simčič, M. 888 dni na soški fronti. Ljubljana: Orbis, 2006.

Simić, M. Po sledeh soške fronte. Ljubljana: Mladinska knjiga, 1998.

Sudek, J. Fotografie. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1956.

Svoljšak, P. Soška fronta. Ljubljana: Cankarjeva zaloţba, 2002.

Šrámek, F. Listy z fronty. Výbor z korespondence 1915-1918. Praha: Československý

spisovatel, 1956.

Šrámek, F. Ţasnoucí voják. Praha: Československý spisovatel, 1955.

Vaculík, J. Obecné dějiny novověku IV (1789-1918). Brno: 1999.

Váchal, J. Malíř na frontě. Soča – Itálie 1917-18. Praha – Litomyšl: Paseka, 1995.

Vričan, J. Po zapadlých stopách českých vojáků. Z Julských Apl k Jadranu. Olomouc: Ondřej

Havlík, 2008.

Weithmann, M. W. Balkán. 2000 let mezi východem a západem. Praha: Vyšehrad, 1996.

- 50 -

Elektronické zdroje

Art + antiques

http://www.artantiques.cz/09/02/0902_soubory/0902recenze.htm

Jana Hybášková

http://www.hybaskova.cz/hlavni//Mezinarodni-vystava-Socska-fronta-1915-1993~.html

Klub vojenské historie IR18 Hradec Králové


Kobaridské muzeum


Ministerstvo obrany ČR




Nadace Pot miru v Posočju


Tolminské muzeum


http://www.artantiques.cz/09/02/0902_soubory/0902recenze.htmcitováno%207.%208

http://www.hybaskova.cz/hlavni/Mezinarodni-vystava-Socska-fronta-1915-1993~.html








- 51 -

Přílohy

Zkratky vojenských jednotek

BauK. technická jednotka pro stavební práce

FJB prapor polních myslivců

FsAB, FAR pevnostní dělostřelectvo

GbAR horské dělostřelectvo

IR pěší pluk

k.k.LsB domobranecký prapor

k.k.LsIR domobranecký pluk

LIR zeměbranecký pluk

SB sapérský prapor

TKS tyrolští císařští střelci

TKJ tyrolští císařští myslivci

Pluky rakousko-uherské armády doplňované z českých zemí164

číslo čestný majitel doplňovací obvod Mírová

posádka štábu

podíl

Čechů v

%

účast

na Soči

PĚŠÍ PLUKY

1 Císař Opava Krakov /

Opava

18 x

3 Arciv. Karel Kroměříţ Těšín 83 x

8 Arciv. Karel Štěpán Brno Brno 67 x

164 Podle Pernes, J., et al. Pod císařským praporem. Historie habsburské armády 1526-1918. Praha: Militaria,

Elka Press, 2003, s. 330-331.

Broft, M. Vojenské dějiny Československa. 2. díl (1526-1918). Praha: Naše vojsko, 1986, s. 159-161.

Vričan, J. Po zapadlých stopách českých vojáků. Z Julských Apl k Jadranu. Olomouc: Ondřej Havlík, 2008, s.

32-35.

Fučík, J. Soča (Isonzo) 1917. Praha – Litomyšl: Paseka, 1999, s. 130-132.

- 52 -

11 Jan Jiří, princ saský Písek Praha 79 x

18 Arciv. Leopold Salvátor Hradec Králové Hradec

Králové

75 x

21 Hrabě Abensperg/Traun Čáslav Kutná Hora 87 x

28 Viktor Emanuel III. Praha Innsbruck /

Trient

95 x

35 Svobodný pán Sterneck Plzeň Plzeň 60 x

36 Říšský hrabě Browne Mladá Boleslav Bruneck 95 x

42 Vévoda August z

Cumberlandu

Terezín Terezín 14 x

54 Alt-Starhemberg Olomouc Olomouc 64

73 Vévoda Albrecht

z Württemberku

Cheb Praha 3 / 4 x

74 Svobodný pán Schönaich Jičín Liberec 63 x

75 - Jindřichův Hradec Jindřichův

Hradec

79

81 Svobodný pán von

Waldstätten

Jihlava Jihlava 69

88 - Beroun České

Budějovice

72 x

91 Svobodného pána Cibulky České Budějovice Praha 45 x

92 Von Herstein Chomutov Terezín 20 x

93 - Šumperk Krakov 35 x

94 Svobodného pána Kollera Turnov Liberec 22 x

98 Von Rummer Vysoké Mýto Josefov 68 x

99 - Znojmo Vídeň 37 x

100 Svobodný pán von

Steinsberg

Těšín Krakov 33

102 Polního zbrojmistra

Potiorka

Benešov Praha 91 x

121 válečný pluk III/94 + IV/94 +

III/74

x

102 válečný pluk II/92 + IV/92 +

IV/42

x

PRAPORY POLNÍCH MYSLIVCŮ – „FJB“

1 Terezín Lienz 36

2 Hradec Králové Lienz / Borgo 74 x

5 Olomouc Tarvisio 25

6 Plzeň Sillian 69 x

12 Mladá Boleslav Innsbruck /

Cavalese

67 x

16 Opava Riva 34

17 Brno Mikulov /

Judenburg

63 x

22 Cheb Tione 49

25 Brno Vídeň 75 x

JEZDECKÉ PLUKY

1 dragounský Terezín Most 48

2 Dragounský hraběte Paara Dobřany Tarnopol 61 x

- 53 -

6 dragounský Brno Přemyšl 61

7 Dragounský vévody z

Lotringen

Stará Boleslav Stanislav 50 x

8 dragounský Pardubice Jaroslav 58

10 Dragounský kníţete

Liechtensteina

Jindřichův Hradec Krakov 62 x

12 dragounský Olomouc Olomouc 50

13 dragounský Louny Klatovy 51

14 Dragounský kníţete

Windisch-Grätze

Klatovy Brandýs nad

Labem

59 x

11 Hulánský ruského cara

Alexandra II.

Terezín Czortków 65 x

DĚLOSTŘELECKÉ PLUKY

2 polní kanónový pluk Olomouc Olomouc 32

5 polní kanónový pluk Brno Brno 20

22 polní kanónový pluk Plzeň Plzeň 39

23 polní kanónový pluk Praha Praha 72

24 polní kanónový pluk České Budějovice České

Budějovice

70 x

25 polní kanónový pluk Josefov Josefov 62

26 polní kanónový pluk Terezín Terezín 43

27 polní kanónový pluk Hradec Králové Hradec

Králové

66

8 Polní houfnicový pluk

císařův

Praha Praha 88 x

9 Polní houfnicový pluk

kníţete Liechtensteina

Josefov Josefov 63 x

8 těţký houfnicový pluk Praha Praha 60

9 těţký houfnicový pluk Terezín Terezín 54 x

PĚŠÍ ZEMĚBRANECKÉ PLUKY

6 Cheb, Beroun Cheb 3 x

7 Plzeň, Beroun,

Písek

Plzeň 60 x

8 Praha, Beroun Praha 95 x

9 Litoměřice Litoměřice 14

10 Mladá Boleslav Mladá

Boleslav

95

11 Jičín, HK Jičín 63

12 Čáslav, Mladá

Boleslav

Čáslav 87

13 Olomouc,

Šumperk

Olomouc 64

14 Brno, Jihlava Brno 67 x

15 Opava Opava 18

25 Kroměříţ Kroměříţ 83 x

28 Písek, Jindřichův

Hradec, Benešov

Písek 79 x

29 České Budějovice,

Písek

České

Budějovice

45

- 54 -

30 Vysoké Mýto, HK Vysoké Mýto 68

31 Těšín Těšín 33

ZEMĚBRANECKÉ HUÁNSKÉ PLUKY

2 Východní Čechy 58

6 Střední Čechy 39

ZEMĚBRANECKÉ POLNÍ KANÓNOVÝ DIVIZION

21 Praha 72

26 Terezín 43


ZEMĚBRANECKÉ POLNÍ HOUFNICOVÉ DIVIZIONY


26 Severní Čechy 43

44 Čechy 39

SAPÉSKÉ PRAPORY – 2 s českou účastí

PIONÝRSKÉ PRAPORY – 2 s českou účastí

VOZATAJSKÉ DIVIZIONY – 2 s českou účastí

Čeští vojáci pohřbeni na hřbitovech v Horním Posočí (před exhumací)

lokalita hřbitov počet

Čechů

pozn.

Rombon-Krn

(237)

Log pod Mangartom 39

Soča – nemocniční hřbitov 26

- Blaţ 19 11 zemřelo pod lavinou

- Duplje 9 7 z BauK.IR91 zemřelo pod

lavinou

- Vršič 39 10 z SB11 zemřelo pod

lavinou

- Golobar 16

Bovec - Ravelnik 7

- Jablenc 9

další místa 13

Rombon a okolí 11

Trenta 4

pohřešovaní 45

A, B – krnský

masiv (77)

Krn 7 IR18

Krn 34 IR91

Ukanc 30

další místa 6

C – Vodel-

Tolminka (684)

Javorca 14

Selce 22 III/18

- 55 -

Mrzli vrh 214 I/91

Mrzli vrh 64 II/18

Mrzli vrh – další místa 68

Nova planina 111 II/18

Nova planina 25 III/35

Sleme 5 LsB155

další místa 89

neznámá místa 72

D – Tolmin (48) Loče 29

při Doljah 6 IR98

další místa 13

E-I – Tolminské

předmostí (262)

Mengore 212 III/35

Modrejce 19

Most na Soči 10

další hřbitovy 5

neznámá místa 16

J – kalsko-lomská

planina (202)

Log Gorenji 21

Mali vrh 5 FJB17

Draga 17

Bremec 26

Dolgi laz, Kremence 20

další hřbitovy 101

neznámá místa 12

K-M údolí Idrijce

a Bače

(nemocnice) (318)

Bača při Modreju 21

Podbrdo 31

Koritnica 20

Trebuša/Hotenje 6

Reka 21

Podmelec 208

další místa 11

N – nemocnice

v týlu (45)

Bohinjska Bistrica 27

Bled 8

Kranj 1

Škofja Loka 3

Lublaň 6

celkem 1873

- 56 -

Česko-slovinská dohoda o péči o válečné hroby

- 57 -

- 58 -

- 59 -

Slovníček místních názvů

slovinsky italsky německy česky

Avče Auzzu

Beljak Villach Bělák

Bovec Plezzo Flitsch Flič *

Celovec Klagenfurt Celovec

Čedad Cividale del Fuili

Devin Duino

Doberdob Doberdo del Lago

Dunaj Vienna Wien Vídeň

Gorica Gorizia Görz Gorice

Gradišče Gradisca d‘Isonzo Gradiška

Grmada Monte Ermada Hermada

Kanal Canale

Kobarid Caporetto Karfreit Kobarid

Kranjska Gora Kronava *

Krn Monte Nero

Kras Monti del Carso Karst Kras

Ljubljana Leibach Lublaň

Nadiţa Natisone

Reka Fiume Rijeka

Sabotin Monte Sabotin

Soča Isonzo Isonto Soča

Šmihel Monte san Michele

Tilment Tagliamento

Tolmin Tolmino Tolmein Tolmin

Trbiţ Tarvisio

Trst Trieste Triest Terst

Trţič Monfalcone

Videm Udine Weiden

* pouţívá Váchal

- 60 -

Obrazová příloha

Frontová linie na začátku bojů (Vričan, J. Po zapadlých stopách českých vojáků. Z Julských Apl

k Jadranu. Olomouc: Ondřej Havlík, 2008.)

Výsledky jednotlivých italských ofenziv (Vričan, J. Po zapadlých stopách českých vojáků.

Z Julských Apl k Jadranu. Olomouc: Ondřej Havlík, 2008.)

Kofránkův pomník „Chrabrým obráncům Rombonu“ v Logu pod Mangartom (Vričan, J.

Po zapadlých stopách českých vojáků. Z Julských Apl k Jadranu. Olomouc: Ondřej

Havlík, 2008.)

Váchalův dřevoryt „Soča“ – kostel, který vevnitř maloval, za ním hřbitov s velkým

kříţem vyskládaným z bílých kamenů (Váchal, J. Malíř na frontě. Soča –

Itálie 1917-18. Praha – Litomyšl: Paseka, 1995)

hora Krn

hřbitov Loče

„Kniha mrtvých“ v kostelíku sv. Ducha na Javorci

kostelík sv. Ducha na Javorci

řeka Soča

- 61 -

- 62 -

- 63 -

- 64 -

- 65 -

- 66 -

Date post:	06-Feb-2018
Category:	Documents
Upload:	dolien
View:	235 times
Download:	2 times

Účast českých vojáků na sočské frontě za 1. světové...

Documents