Dane Rudhyar: The Astrological Houses – The Spectrum of Individual Experience 1972, Astrologické

domy – Spektrum individuální zkušenosti

pracovní překlad Jiří Markes

Dane Rudhyar: PRVNÍ DŮM

Z hlediska astrologie s na jedince soustředěným přístupem, akt dýchání určuje první okamžik

individualizované existence. V okamžiku prvního nádechu se otevírá ventil v srdci, krev se

žene do plic a dva základní životní rytmy lidského organismu, proudění krve a dýchání,

začínají fungovat. Třetí rytmus, o kterém pravděpodobně nic nevíme, který poukazuje na

pulsace mozkomíšního moku, který se sám o sobě vztahuje k elektromagnetickým –

„éterickým“ – proudům, může být také zahájen.

Identifikace „života“ s dechem je stará jako lidské myšlení. Sanskrtské termíny prána a átman

poukazují na dech ve dvou rozdílných úrovních. Stejně tak řecké slovo pneuma které má

význam dech i duch, a latinské slovo anima značící duši. V ještě širším smyslu, existence v

sobě zahrnuje pohyb, dynamismus, rytmickou změnu.

V biblické knize Genesis je veškerá existence vyřčena a začíná božím příkazem „Budiž

Světlo“. Ale toto Světlo není sluneční světlo jak může být rozpoznáno z následujících

biblických zpráv. Je to pohyb, vibrace a proto tedy rytmus. Nezrozený plod zakouší rytmy, ale

tato zkušenost se odehrává v uzavřeném prostředí ovládaném rytmy matky. Pouze pokud

lidský organismus vstupuje do otevřeného prostředí vesmíru

může začít fungovat aktivně a pozitivně jako „jednotlivá osoba“. Být zrozen jako jednotlivá

osoba znamená dýchat. Z tohoto důvodu jóga která usiluje o spojení individuality s

univerzálním Celkem praktikuje pránájámu – doslovně smrt dechu. Záměrně

disindividualizuje a odosobňuje jedincovo celkové bytí nebo alespoň jeho vědomí.

Proto je tedy dýchání prvním činem nezávislé existence v otevřeném prostředí vesmíru. Je

prvním projevem bytí. První dům nativity začíná ascendentem, symbolem východu Slunce,

začátku aktivity na naší planetě a obvykle všech začátků. Každá zkušenost může být novým

začátkem. Každý jedinec může být kdykoliv znovuzrozen. Může vztahovat sám sebe k svému

vesmíru novým způsobem, jedinečným způsobem – jeho vlastním způsobem. Tento způsob

dává formu nebo alespoň existenciálně manifestuje jeho identitu – která určuje také způsob

kterým je orientován k vesmíru.

Co zde míním vesmírem je jednoduše bytí jak ho tato jednotlivá osoba může vidět, cítit, znát,

zakoušet. Můžeme mluvit o tomto vesmíru na třech hlavních úrovních. Člověk je narozen v

biosféře Země – první úroveň. Je také narozen v solárním systému – druhá úroveň. Může sám

sebe vědomě vztahovat a účastnit se aktivity galaxie, jíž je solární systém pouze malou částí –

třetí úroveň. Za galaxií si může představit buď konečný einsteinovský vesmír nebo nekonečný

prostor, a pravděpodobně obě dvě koncepce mají svůj díl pravdy. Protože jakýkoliv

realistický a zkušenostní účel, cokoliv, by měl končit u galaxie – a skutečně vždy platí, vědět

kde a kdy skončit s intelektuálními spekulacemi aby se vědomí neztratilo v oceánu čirého

nerozlišování a existenciálně prázdných abstrakcí.

Tyto tři úrovně – zemská biosféra, solární systém a galaxie – jsou velmi skutečné, alespoň

potenciálně. Připouštějí bytí námi zakoušené, proto tedy mohou být použity jako symboly

tříúrovňového procesu vývoje individuálního já. Tento vývoj probíhá teoreticky ve třech

fázích, probíhá ve všem, z hlediska lidské zkušenosti a růstu typu vědomí které může být

formulováno a převedeno v čin. Tento tříúrovňový proces může také poukazovat, alespoň v

archetypálním smyslu, na tři základní periody lidského života, individuálně a vědomě

naplněného : od narození do 28 let, od 28 do 56 let, od 56 do 84 let. Osmdesátičtyřletý cyklus

je uranskou revolucí kolem Slunce, a protože Uran je hlavně symbolem transformace a

metamorfózy, tento cyklus poukazuje na člověka působícího na úrovni na které jsou možné

stálé transformace. Z jiné strany – tradiční sedmdesátiletý cyklus existence, 3 × 20 + 10 –

poukazuje na lidský život ovládaný biologickými a společensko-kulturními tradicemi a

dvacetiletými cykly vztahu Jupitera se Saturnem a mělo by být samozřejmé že většina

lidských bytostí stále působí na této úrovni existence a vědomí.

Číslo 28 bylo uvažováno jako „číslo člověka“. Vztahuje se ke 4 a 7 a tak představuje vrchol

skutečného zpracování sedmiletého cyklu, neboť 4 je symbolem konkrétnosti. 84-letý cyklus

obsahuje tři 28-leté cykly, dvanáct sedmiletých období, které přivádí tento cyklus k

potenciálně plné kosmické manifestaci. V okultnějším smyslu tento 84-letý cyklus poukazuje

na budování nesmrtelného Kristova těla, nebo v buddhistické terminologii Diamantového těla,

výsledku „sňatku Nebe a Země“.

K těmto cyklům se vrátím v další kapitole, protože to co se nás zde týká, je skutečnost že se

zkušenostmi na které každý z dvanácti domů poukazuje, se můžeme setkat a alespoň

potenciálně jim dát smysl na třech základních úrovních. Jedinec může být narozen a

znovuzrozen na každé z těchto úrovní. Rovněž, může zakoušet a jednat s tím co vlastní z

hlediska několika souborů hodnot – druhý dům – jakož i rozvinout svůj jedinečný přístup k

svému prostředí – třetí dům – také na třech rozdílných úrovních. Potom, jak se snaží najít

opěrný bod na kterém by vybudoval pevný a bezpečný smysl osobní aktivity, může najít

takový opěrný bod buď v povrchních vztazích a tradičních způsobech své rodiny, nebo v

hlubších úrovních svého kolektivu, národní kultury – symbolizované hlavním kořenem

velkého stromu. Může také proniknout symbolickým jádrem Země, což značí skutečným

centrem jeho „globálního“ bytí – čtvrtý dům.

Vraťme se nyní k prvnímu domu: lidská bytost se fyzicky narodí z matčiny dělohy. Může –

dosud však nepotřebuje – zakoušet psychologicky druhé zrození jako individualizovaný

jedinec postupně si stále více vědomý svého místa a funkce ve svém společenství. Toto je

zrození jeho individuality, zatímco první zrození bylo zrozením „organicity“. Někteří jedinci

dosahují úrovně třetího zrození – zrození Světla nebo duchovní reality.

Jestliže se tyto tři úrovně procesu zrození uvažují jako časová posloupnost vývoje, potom

mohou poukazovat na začátky tří 28-letých cyklů vědomé individuální existence – teoreticky

na aktuální úroveň zrození – na období mezi 27,5 a 29 lety, a mezi 56 a 59 lety. Ale tyto tři

úrovně mohou být uvažovány také bez vztahu k času, protože alespoň potenciálně jsou zde

stále, člověk může fungovat na každé úrovni a na všech úrovních, jestliže se jeho vědomí

může nějak naladit na vibrující stupně těchto úrovní a stát se vědomým si svých specifických

horizontů. Každý člověk žije zároveň v biosféře, v solárním systému a v galaktickém vesmíru,

ale málo lidí si je vědomo všeho toho co to v sobě zahrnuje.

První dům jedincovy nativity naznačuje především typ zkušenosti pomocí níž objeví kdo je

jako jedinečná individualita. Takový objev může být učiněn na třech úrovních vědomí, které

mohou být nazvány – instinktivní, mentálně-kulturní a spirituálně kosmická. Tyto úrovně

mohou být dosaženy v aktivním dynamickém stavu vědomí nebo přemítavě a pasivně.

Ovšemže každá astrologická indikace může být vždy interpretována pozitivně nebo negativně,

což znamená reflexivně. První dům a jeho počátek nebo hrot, Ascendent, naznačuje jak

uskutečňování může být děláno efektivněji a významněji aby se uvolnil individuální soubor

potencialit charakterizující jedinečnou osobu. Později uvidíme jak může být interpretována

přítomnost každého zodiakálního znamení a každé planety v prvním domu.

V předcházejícím odstavci jsem mluvil o úrovních vědomí. Každá zkušenost může být

vnímána jako zkouška osobního vědomí a jako zkouška připravenosti a ochoty být zrozen

znovu. Převážná většina lidských bytostí, ale implicitně pokud ne výslovně odmítá být

zrozena znovu. Jedinec může zavírat svůj mentálně-spirituální zrak před potenciálním

významem zkušenosti – to znamená, před tím co může přinést a mohlo by ho pobídnout k

provedení činu sebeobjevení. Indická filosofie stále mluví o osvobození nebo vysvobození z

máji, z tužeb které mají své kořeny v základní neznalosti postavení člověka. Ale to co je

podstatné není osvobození, je podstatnější umožnit zrození nové formy vědomí, nového

způsobu existence na nové úrovni.

Každá hluboce a celkově žitá zkušenost může v jedinci probudit vůli znovuzrodit se a

transformovat nebo transcendovat, přesto určité typy zkušeností jsou při dosahování tohoto

přiměřenějšími, významnějšími a účinnějšími prostředky než jiné. Musíme se podívat na

první dům a hlavně ascendent abychom přišli na to o jaké zkušenosti může jít. Přirozené

procesy růstu nemohou nebo spíše neměly by být urychleny, aby vědomí nezahrnovalo

svéhlavé jednání. Někdo může „pozorovat a čekat“ – a nějaká vůle říká modli se – bez

požadavku života jímž přichází magická zkušenost, bez nedočkavé touhy.

Neočekávané je obvykle nejzjevnější, ale jen někdo může polarizovat vědomí k

neočekávanému. Někdo může vytvořit a udržovat – což je těžší – kvalitu připraveného

očekávání (v širokém smyslu se o tom můžeme znovu zmínit jako o motlitbě) které se vyhýbá

pasti vyžadující dílčí životní událost, vnější nebo vnitřní. Nicméně to co má být uskutečněno

jako první a přednostně, nemůže být vdechnuto opravdu hlubokým a oživujícím nádechem

bez toho aby se předtím nevyprázdnily plíce a na jiné úrovni existence psychické bytí a

vědomí.

Být prázdný, naplňovat se , reagovat na příliv čehokoliv co je bytostí zakoušeno – toto jsou tři

fáze téměř dialektického procesu. Ale z hlediska lidské existence bychom si měli uvědomit to

co přichází první a čím je bytost zaplněná – neautentickými, neindividualizovanými obsahy,

karmou druhu homo sapiens, jednotlivé rasy, kultury a rodiny, a mohlo by být dodáno,

nevědomými, zakrnělými zbytky předchozích vtělení. Novorozenec je naplněn matčiným

obsahem, dítě se během času naplňuje společensko-kulturním obsahem. Jestliže má zakusit

druhé zrození, musí se vynořit z této kolektivní společensko-kulturní matrice. Musí objevit

individuální tón svého bytí, svou vlastní mantru, své nebeské Jméno. A když není žádný

Iniciátor který by mu poskytl jeho skryté Jméno musí ho objevit v nějakém hlubokém

vzedmutí vědomí. Ale ve skutečnosti je tímto nebeským Jménem jeho nativita.

Síla tohoto Jména je v tom že individualizuje a odděluje. Čím větší intenzita, ostrost, přesnost

charakteristik tohoto Jména – zjevovatele individuálního osudu – tím silnější nevyhnutelné

vědomí samoty, které následuje po zjevení. Ježíš žádal své následovníky „Vydělte se“

Aforismy Patandžaliho Jógasútry zdůrazňují to co bylo přeloženo jako „izolace“. Za dávných

časů nebylo hinduistickým čélům dovoleno dotýkat se jakékoliv lidské bytosti, spali na

matracích naplněných vlastním dechem, aby tak byli izolováni dokonce od zemského

magnetismu.

Dnes působíme na odlišné úrovni. Ve staré Indii muselo být překonáno hluboké vědomé

spojení s kmenem a zemí, zatímco v tomto století, zvláště ve Spojených státech to je

pronikavý pocit nepatření nikam, nezakořeněnosti a psychického odcizení. Proto tedy je

ohniskem nového způsobu života celková příbuznost, a ideální je život v komuně s celkově

otevřenými formami vztahu. V této situaci může být oprávněněji zdůrazněn symbol

descendentu – hrotu sedmého domu – než symbol ascendentu. Přesto skutečná komuna dní

které přijdou by měla být něčím v čem se jednotlivci vědomě a záměrně setkají, proniknou za

svá společensko-kulturní ega a zakusí harmonii holistické vzájemné závislosti, kdy každá

bytost bude připravena a ochotná hrát svou osudovou roli v rámci celku.

Slovo izolace se etymologicky nevztahuje pouze ke slovu solus „sám“ ale k sol „Slunce“.

Každé slunce je izolováno v prostoru, je středem skupiny planet na které vyzařuje svou

oživující energii, přesto je Slunce také hvězdou, a jako hvězda je jednou z mnoha v bratrstvu

hvězd v galaxii. To je jistě nejzjevnější symbol. Individuální jedinci jsou jako Slunce, nebo se

zdají být, oddělení. To je cena která musí být zaplacena za individualizaci – často těžká cena,

požadovaná za neodmyslitelně tragický proces. Ale být oddělen nemusí znamenat cítit se

osamělý, a ještě méně odcizený.

Žádné slunce nevyzařuje život na své planety v prázdném prostoru, žádný jedinec není

narozen na cizí Zemi. Každé slunce je hlavně hvězda v galaxii a každý jedinec je narozen aby

naplnil funkci, aby odpověděl na potřebu lidstva a Země, jediného domova lidstva. Ale v

takových dobách jako je naše, by se člověk, alespoň na nějakou dobu, měl odloučit od části

lidstva která ho zrodila, proto aby mohl žít svou „dharmu“, kterou se potřebuje stát. Staré

okultní přísloví říká: „Když syn opouští matku, stává se otcem.“ Semeno musí opustit

rostlinu, která mu dala formu a základ předtím než se může stát zárodkem nové rostliny,

možná na vzdálené půdě ke které bylo zaváto křídly osudu.

Člověk který takto zakusil druhé zrození jako jedinec postupně si stále více vědomý svého

osudu musí být v nějakém smyslu odlišný od jiných lidí skrývajících se za matrici své

společnosti. Přesto odlišnost může být jednoduše negativním výrazem, pro mnoho

individuálních tendencí, zdůrazňujících a velebících jeho odlišnost od kolektivu. Příkaz

„Vyděl se!“ je oprávněný pouze jako nutný prostředek k zakončení, ale toto zakončení,

jednou dosažené, jak se často děje, pouští z mysli prostředky jako bezcenné. Vědomí nemůže

déle přesvědčivě soustředit svou pozornost k těmto prostředkům.

Pocit odlišnosti plodí vědomí rozdělenosti, odstupu, neslučitelnosti a možná fanatismu, díky

kterým se jedinec objevuje. Pozitivním doplňkem odlišnosti je individualita. Být odlišný

znamená vystupovat ze středu skupiny – ne protože někdo chce nebo je povznesený nad tuto

skutečnost – ale jednoduše proto že jiní členové skupiny mohou fungovat zmateně a

neautentickým, nezformovaným a necharakteristickým způsobem, odlišný jedinec žije

autentický a zformovaný život, který odhaluje jedinečný charakter jeho bytí a osudového

postavení. Jeho život je řadou „Signatur“ kterými označuje všechno čeho se dotýká svým

vlastním géniem, v kterékoliv oblasti aktivity může předvést své typické skutky.

Takový člověk je zdrojem, zatímco člověk jehož touha má být „originální“ se zajímá hlavně o

zdůrazňování odlišnosti na kterou je jeho ego tak pyšné, možná za hranicemi vkusu a

platnosti. Dychtění po originalitě konzervuje a mumifikuje rozdíly, ale vespod všech rozdílů

zůstává jedinec základnou obecného lidství.

Tajemstvím znovuzrození – znovuzrození v jádru každé zkušenosti – je vyprázdnit vlastní já,

přesto klidně a ve víře udržovat tvar nádoby do které může plynout déšť ducha, někdy

(potom) jí protékat. Pramen je místo kterým voda, skrytá v obrovském prostoru země, proudí.

Každá zkušenost může být takto pramenem nového, transformujícího, tvořivého životního

vývoje. Každá zkušenost se nalézá zjevená na ascendentu okamžiku v kterém se stává.

Mluvit o ascendentu a prvním domu jako o něčem co představuje „osobnost“ pojímanou jako

prchavou a většinou iluzorní skutečnost existence, jak činí mnoho teosoficky orientovaných

astrologů, a glorifikovat Slunce v nativitě jako symbol „duchovního Já“ nebo „Individuality“ ,

znamená opomenout ústřední skutečnost duchovního života jak může být dnes žit

individualizovanými jedinci. Ascendent je opravdu nejprchavější a nejhůře poznatelný faktor

v nativitě, ale právě protože je nejprchavější a nejindividuálnější, je bodem manifestace

univerzálního ducha – nebo Boha. Bůh jedná pouze skrze jednotlivé. Všeobecnosti a obyčejná

životní síla patří k zprostředkujícím říším, k úrovni kosmické stavby a formativních působení.

Duchovní se vtěluje pouze do individuálního – On nebo To zastiňuje skupinu. Nejvyšší

zodpovědnost závisí vždy na jedinci. V přesném okamžiku, nejurčitějším způsobem, osud

promlouvá a jedná skrze jednotlivé.

První dům nativity poukazuje na oblast zkušenosti v které může promlouvat osud a v určitých

okamžicích popohánět provedení specifických činů. Co potřebuje individuální jedinec, který

by mohl být takovým soustřeďujícím činitelem božského, je úplná ochota, úplná otevřenost

jakýmkoliv a všem okolnostem a požadavkům existence. To je naprostá užitečnost, ale

užitečnost orientovaná na tu stránku života světa která má pro tuto jednotlivou individualitu

charakter autenticity.

Často se může objevit že vzezření jedince, zvláště struktura jeho tváře a jeho vnějšího výrazu

jsou studovány ve spojitosti se zodiakálním znamením které vycházelo při narození. Hlava

symbolizuje základní charakter individuality osoby jako vědomé bytosti. Všechno dospěje ke

svému vrcholu ve výrazu, alespoň za normálních okolností, protože obličej vyjadřuje podobu

individuality. Bylo řečeno že oči jsou okna duše ale hlava je příbytkem toho co dalo

individualitu dohromady. To odráží tvůrčí Slovo na počátku.

Zodiakální znamení na ascendentu nám říká mnohé o tom co se týká dharmy jedince – což je

ústřední možnost kterou by se měl jedinec snažit vědomě aktualizovat jako nádoba nebo

čočka skrze kterou může Božské působit. Jestliže se v prvním domě nacházejí planety,

naznačují typ nebo typy funkcí které budou v procesu objevování jedincova autentického bytí

nejhodnotnější.

Být, dýchat, začínat a vždy a stále začínat znovu, setkat se a odhalit přítomnost Boha a

schopnost tvořivé osobitosti v každé zkušenosti, mluvit s oprávněním dharmy: toto jsou

klíčová slova. Rozjímání nad těmito klíčovými slovy může vést jedince k samému zdroji jeho

nebo jejího vlastního bytí.

DRUHÝ DŮM

Druhý dům tradičně poukazuje na bohatství a v naší společnosti na peníze – symbol

schopnosti vlastnit cokoliv co jedinec potřebuje nebo po čem touží. Pojem bohatství je

nicméně velmi komplexní, má několik úrovní významů a většina astrologů má, nešťastně,

tendenci interpretovat tento pojem a „záležitosti druhého domu“ povrchním, hlavně

společenským způsobem. To co je skutečně v sázce v typu individuálních zkušeností které se

vztahují k druhému domu nativity je problém vlastnictví, to co je zamýšleno vždy když

jedinec používá slova „moje“ a „moje vlastní.“

Poté co se většina dětí naučila říct několik slov, objeví používání slova „moje“.To se může

stát náhle, když velmi mladé dítě jak se dotýká různých předmětů, rozčileně prohlásí „moje“.

Současně, vědomá existence zahrnuje základní druh vlastnictví a počáteční vědomí majetku –

což je představa o tom že nějaké materiální substance jsou „moje“. Jedinec, který říká Já

jsem, musí mít hrtan a jazyk aby mohl mluvit. Já bez jsem je ale abstrakce, která v sobě

zahrnuje existenci fyzického těla. Toto tělo je prvním a základním majetkem vlastního Já.

Poskytuje prostředky pro postupnou aktualizaci možností vrozených do pole osobitosti.

Obsahuje ve svým buňkách a atomech ohromnou zásobárnu potenciální energie. Jak je tato

energie užita? Jak by měla být užita tak aby novorozenec mohl naplnit svou funkci v zemské

biosféře a jako součást lidstva? Toto jsou otázky na které by druhý dům nativity měl být

schopen dát platné odpovědi.

Jak jsem již řekl, druhý dům je „následný“ dům a mottem tohoto typu domů je používat.

Proces zrození přivádí lidský organismus do otevřeného prostředí biosféry, cokoliv se vrací k

tomuto impulsu musí vzít v úvahu jak použít schopnosti vrozené do tohoto organismu. Na

striktně biologické úrovni je příčinným faktorem narození život – život fungující podle

zvláštního způsobu působení druhu homo sapiens a bytosti soustředěné skrze rodiče. Tito

rodiče působí pouze jako nosiči spermatu a vajíčka. Jejich role individuálních jedinců je velmi

malá, ačkoli se věří v možné působení typu duchovní entity která se vtěluje do lůna před a

během těhotenství.

Život operuje skrze to co nazýváme instinkty. Nový organismus je „programován“ na setkání

s existenciálními potřebami a nepředvídanými případy určitými způsoby. Instinkty nám říkají

jak mnoho svých dílčích částí použít. U zvířat je programování závazné a nepřipouští žádnou

odchylku, a čím vyspělejší druh v evoluční řadě, tím větší možnost přizpůsobení zásadním

změnám v prostředí za předpokladu že nejsou příliš radikální nebo příliš náhlé. U lidských

bytostí se tato možnost projevuje nápadně. Vyspělejší proces individualizace je – proces který

je závislý na stimulaci a zkomplikování mentálních schopností – na zvětšení potenciálu který

přesahuje instinktivní reakce. Jak mysl začíná uvažovat sama nad sebou – to znamená být si

vědoma vědomého bytí – „Já jsem“ začíná fungovat ve vědomí organismu jako

transcendentní faktor – monáda nebo duše – nebo jako imanentní rytmus existence – vlastní

já.

V okamžiku kdy se dítě stává vědomým si své bytosti odlišné od jiných bytostí kolem něho,

nevyhnutelně uskutečňuje vše co nazývá „moje“. Jeho vědomí se brzy dostatečně odděluje od

jednotlivých orgánů a funkcí těla a je schopno mluvit o „mých“ rukách, „mé“ hlavě nebo

břichu atd., zvláště když tam pociťuje bolest. Petr má silné tělo a Jana má nádhernou tvář

může být konstatováno rodiči a příbuznými. Dítě má jméno, tělo, určitou povahu, zvláštní

schopnosti. Toto ho charakterizuje, je jeho bohatstvím na nejosobnější a nejintimnější úrovni

existence.

Podle některých názorů, je toto bohatství tím čím je, protože je geneticky podmíněnou a

zděděnou minulostí dítěte. Je jeho prvním a nejzákladnějším zděděným majetkem. Jestliže

někdo uznává koncept reinkarnace transcendentní entity, duše, těla a všeho co je v tom

latentní – nadání, povaha, sklony, vrozené schopnosti mysli, psychologické predispozice atd.

– tvořící to s čím tato inkarnující se duše musí jednat, to co vlastní a může nazývat „svým

vlastním“. Problémem pro tuto duši je jak použít, spravovat, plně aktualizovat a dokonce si

užívat tento základní majetek.

Toto tvoří první úroveň vlastnictví. Druhá úroveň pojednává o předmětech majetku,

eventuálně o penězích, o schopnosti množit majetek aby byly uspokojeny potřeby, představy

a nálady, a později o způsobilosti dát pozitivní hodnotu jedincovu vztahu s jinými osobami a

se společností jako celkem. Toto je společenská úroveň vlastnictví, užívající termín

společenský v nejširším smyslu, který zahrnuje vztahy dítěte k jeho rodině a jeho přátelům

nebo společníkům. Na této úrovni se nenasytnost po majetku stává řídící silou, v nadsazené

podobě miliardářovou hrabivostí pro moc kterou ohromné bohatství může poskytnout.

Všechno co se stává vlastnictvím je tak nebo onak výsledek aktivity živých organismů a

společenských skupin v minulosti. Každý jedinec, ve velmi skutečném smyslu, dědí minulost

přírody a lidské společnosti. Jeho dědictví může být malé a nepřiměřené pro opravdovou

sebe-aktualizaci, nebo může být ohromné ve svém rozsahu ale vždy představuje minulost.

Víra v reinkarnaci přidává této minulosti jinou dimenzi, což znamená, snahy, schopnosti,

které karma vytvořila v minulých životech a přenesla do současnosti. Co dělat nyní se vší

touto minulostí tvoří základní otázku druhého domu. Výsledek závisí na pojetí snahy o

zvládnutí, což je inteligentní, účinné a úspěšné užití jehož výsledkem je co nejúplnější

aktualizace jedincova potenciálu zrození a tedy jedincovy individuality.

Správné užívání majetku vede k odhalení, projevení a naplnění jedincovy individuality, tedy

toho kdo je, ve vztahu k jiným lidským bytostem a jedincově společnosti. Jedinec uskutečňuje

to co je užíváním toho co vlastní, předvádí co je sám sobě a všem lidem užitím toho co mu

bylo dáno při narození spolu s tím čeho dosáhl a nabyl později. Ideálně, měl by transformovat

tento majetek z hlediska jeho individuálního cíle a osudu. Toto nicméně může být stěží

dosaženo, jestliže jedinec nepostupuje za hranice tradičního užívání majetku, protože potom

jedná pouze jako sluha minulosti, jako zástupce duchů, karmy – ať už individuální nebo

společenské. Jeho život je potom žit jeho předky, nebo hledisky zvěčňujícími společensko-

kulturní výsady po nich zděděné, nebo bytím řízeným starými společensko-náboženskými

nenávistmi a strachy.

Živočišné instinkty jsou podmíněny minulými zkušenostmi druhu a tak jsou reakcemi

primitivního lidského bytí. Dokonce individualizovanější jedinci jsou programováni

tradičními vzorci chování vštěpovanými jim rodiči a státem nebo náboženstvím. Vzorce

chtivosti a poptávky po exkluzivním vlastnictví jsou v naší společnosti stále základními. „To

je moje, nikdo jiný to nemůže mít“ – je velkým voláním naší moderní, individualistické a

kapitalistické společnosti. Velké úsilí je úsilím o zisk a bohatství a o neurčitější majetek

týkající se prestiže, společenského vlivu, slávy a dokonce „lásky“. Téměř každý lpí na

nějakém druhu privilegia – negativním aspektu vlastnictví. Je negativní, protože se zakládá na

minulosti a obvykle na nejistotě, strachu a domýšlivosti. Na druhé straně, pozitivním

aspektem vlastnictví je schopnost přivést energie přírody a hodnoty minulosti na novou

úroveň působnosti a plodnosti – působnosti a plodnosti ne z hlediska zvláštních

privilegovaných jedinců, skupin nebo společenských tříd, ale z hlediska celku lidstva.

Majetek by měl být užíván. Nepoužité schopnosti nebo majetek – například půda (pozemek,

statek) – jsou překážkami lidského růstu, buď individuálního nebo obecného. Ale jedinec se

nesmí ztotožňovat s tím co vlastní, protože potom je použit svým majetkem – který

automaticky vyžaduje expanzi – místo aby on užíval ho. Měl by vtisknout rytmus své

individuality do toho co vlastní, měl by dát individuální a ne pouze kolektivně společenský

význam svému majetku. Je důležité, aby jeho vlastnictví bylo utvářeno z hlediska jeho

individuálního charakteru a osudu. To co má by měl zasvětit tomu co je, protože jedině bytost

dává smysl vlastnění. Nic není nicotnější a duchovně prázdnější než vlastnění bez bytí a toto

je pravda týkající se všech druhů vlastnění. Řádná a zdravá společnost by měla jako základní

princip ustanovit: Žádné vlastnictví bez individuálně významného upotřebení. Co je nebo není

významné musí zůstat osobním problémem, přesto společenství může očekávat od jednotlivce

že vědomě a uváženě zasvětí to co vlastní účelu který je pro něho významný. Jedině účel ke

kterému majetek slouží dává vlastnictví hodnotu a význam.

V pouhé skutečnosti vlastnictví není nic posvěceného. Pouze podstatně neduchovní

společnost, jako naše západní společnost dnes a možná ještě více v minulých stoletích, může

velebit skutečnost vlastnictví bez ohledu na způsob jakým je nebo není majetek užíván. Na

třetí úrovni lidské existence, na které jsou akceptovány duchovní a všelidské hodnoty jako

životní měřítka, je všechen majetek přirozeně a spontánně zasvěcen procesu lidské evoluce –

což znamená v užším smyslu blahu společenství kterého se toto bohatství týká protože

blahobyt povstává z lidské spolupráce, podle okolností nevyslovené nebo zřejmé.

Nahromadit jmění díky nějakému novému vynálezu nebo objevu přírodního zdroje na zemi, je

skutečně a duchovně přečin proti společenské harmonii a veřejnému zdraví. Majetek lidí je

přímý výsledek staletí lidského úsilí a souhry, všechna bohatství jsou výsledkem přírodních a

společenských procesů v minulosti. Všechno co vlastník má dědí z historie biosféry a lidské

společnosti. Význam a hodnotu jeho majetku může dát jedině užití které je vytváří. Co je od

něho požadováno, je to že toto užití dodá novou hodnotu a nový tvořivý smysl do ohromného

proudu života Země a lidské společnosti.

V konečné analýze, pro jedince který žije podle duchovních hodnot a uskutečňuje sám sebe

jako živou bytost, je jediným posledním bohatstvím odevzdat se na oltář lidské evoluce.

Tímto darem naplňuje sám sebe osvobozováním se od dychtivosti po majetku. Vlastněním

ničeho může konečně smísit své bytí s velkými rytmy vesmíru.

Nechá se vést vesmírem a jeho vědomí se může stát magickým zrcadlem v kterém každá

událost nabývá význam a hodnotu. Je vesmírem veden k službě poslednímu záměru veškeré

existence – odhalení smyslu.

Bůh je všeobklopující smysl všech možností existence.

TŘETÍ DŮM

Když astrologické učebnice mluví o třetím domu jako o domu „bratrů a sester a blízkých

příbuzných“, skutečně to znamená nejranější prostředí novorozence a rozvíjení vztahu k

němu. Všechno v tomto prostředí působí na dítě a to je v kontaktu s tím čím začíná objevovat

rozsah svých schopností a rozlišovat co je, jako živý organismus nadaný zvláštním druhem

vědomí, z vnějšího světa. Tento svět obsahuje předměty a možná zvířata a záležitosti

podporující růst, jakož i členy jeho uzavřené rodiny. Opravdu, astrologické odkazy na členy

jeho rodiny – rodiče, sourozence, příbuzné – náležející k typu života který je stále uzavřeně

zapojen do kmenových vztahů nebo příbuzenství. Ve společnosti, v které staré rodinné vzorce

ztrácejí většinu ze své důležitosti, musí být vzaty v úvahu podstatnější hodnoty, hodnoty které

poukazují na jakékoliv prostředí jako celek představující se rostoucímu vědomí dítěte.

Vztah dítěte k jeho prostředí je podstatný v utváření jeho charakteru a reakcí na život. Takový

vztah existuje jednoduše proto že žádný živý organismus není narozen v prázdnu. Je narozen

pod vlivem všeho co vyplňuje prostor kolem hranic jeho vnitřního světa, to znamená, kolem

jeho „kůže“ nebo můžeme říct kolem pole působnosti prostupující všechny jeho orgány a

buněčné aktivity. Jakýkoliv organismus si musí nejdříve podrobit svůj „životní prostor“. V

mnoha případech v sobě toto podrobení zahrnuje boj, dokonce i když jde pouze o boj o

přitažlivost a udržení si mateřské péče zajišťující nezbytnou výživu – a mateřské lásky

zajišťující vědomí bezpečnosti a dobrého bytí.

Bratři a sestry mohou být nebo se mohou jevit jako překážky při získávání této pozornosti a

proto mohou být považováni za konkurenty. Ale jiní lidé, předměty a dítěti nepochopitelná

činnost toho kdo zajišťuje výživu a lásku, když je mu nepřítomen, dítěti konkurují a připravují

ho o výlučnou pozornost. Dokonce to nemusí být skutečná matka, čí pozornost dítě požaduje

a instinktivně nárokuje. Skutečné fyzické příbuzenství může být mnohem méně důležité než

se tradičně věří a v případech kdy dítě přijímá mléko od kojné a je v její kompletní péči, toto

příbuzenské pouto hrálo druhořadou roli. Dosud může existovat hluboce nevědomý instinkt v

aktu propojování organismu dítěte s jeho uzavřenou rodinou, nicméně nepochybně důležitost

tohoto instinktu, pokud existuje, je jistě zveličována a idealizována všemi tradičními

kulturami které dávají pokrevním vztahům a všem ideálům kořenícím v kmenovém typu

vědomí a společenské organizace posvěcený význam.

Tento instinkt nachází své elementární pole projevu v čtvrtém domu, ale předtím než může

ovlivnit vědomí dítěte, se dítě musí naučit jednat se svým prostředím jako výzvou, a jeho

vlivem na svou existenci. Právě na této výzvě je založen rozvoj nervového systému, protože

nervový systém jakéhokoliv živého organismu je organickým projevem schopnosti vyrovnat

se s prostředím.

Pro dítě je toto „vyrovnávání se“ napřed zcela nevědomé a instinktivní a nedělá si nárok na to

co je v lidském smyslu nazýváno vědomým. Prvotně působí jako „vjemy“ a jako spontánní

svalové reakce na ně. První pláč novorozence je svalová odpověď na vjem vzduchu otevírající

dýchací membrány. Postupně je stabilizován pevný systém spojení mezi nervovými buňkami

který je základem lidské inteligence. Inteligencí mám na mysli schopnost vyrovnat se s

jakýmkoliv prostředím – napřed fyzickým a potom také psychickým – a proto přizpůsobit své

nevyhnutelné požadavky a případně je transformovat pokud je to možné. Na své nejnižší

úrovni je inteligence zchytralostí zvířat jakož i primitivních lidí a dětí. Vychytralost je

schopnost stavět jeden faktor v prostředí proti jinému – například když dítě staví jednoho ze

svých rodičů proti druhému.

Toto v jistém smyslu vytváří „hru“, a hra života se stává stále více složitější a důvtipnější

jelikož sociální prostředí se stává složitějším – a také protože se člověk snaží přežít v

prostředí které je velmi rozdílné od jeho přirozeného prostředí – v takovém jakým je měsíční

povrch. Jakákoliv hra v sobě zahrnuje pravidla, a příroda určuje pravidla v normální

biologické hře života. Člověk vytváří svá vlastní pravidla, ale v překroucených společenských

hrách a dokonce v národní nebo mezinárodní politice. Aby se někdo dostal dopředu, musí

znát a rozumět pravidlům, významům – v biosférickém prostředí a solárním systému –

„zákonitostem“ vesmíru. Z tradičního hindského úhlu pohledu je vesmír lila (hra nebo sport)

Stvořitele. Proto tedy musí člověk objevovat pravidla univerzální boží hry. Žádá Boha o klíče

pomocí vzývání a modlitby, nebo usilováním o sladění své mysli s myslí Boha. Bůh pro

změnu laskavě odměňuje žadatele a lidstvo celkově, různými druhy „zjevení.“

Třetí dům potom nepoukazuje pouze na povahu prostředí a osob které v něm působí –

příbuzné atd. – ale na rozvíjení inteligence a případně analytického intelektu a empirických

znalostí. Co odlišuje tento dům od jeho opozice, devátého domu, je to že třetí dům poukazuje

na zkušenosti zahrnující přímý osobní kontakt s uzavřeným prostředím jedince, zatímco

devátý dům pojednává o zkušenostech které se mohou přihodit pouze v podmínkách

spolupráce mezi lidskými bytostmi. Zkušenosti devátého domu v sobě zahrnují jazyk a

kulturní pozadí, a to co Korzybski nazývá závazným časem pro uplatnění schopností člověka.

Takové zkušenosti předpokládají přenos znalostí z generace na generaci. Jsou založeny na

komplexním a společensky stabilizovaném typu chápání. Ve třetím domu je chápání stále

velmi rudimentární, jeho charakteristickým rysem je empiričnost, skládá dohromady osobní

pozorování, třídí je a ukládá do praktické sady pravidel. Tyto jsou, nicméně, prostě pravidly a

ne univerzálními zákonitostmi. Typ myšlení spojený s třetím domem zevšeobecňuje už jenom

možné. Je behavioristický, pragmatický, technicky – orientovaný. Jednoduše chce vědět jak

věci slouží praktickým pohnutkám. Může být největší měrou zvídavé a vynalézavé, ale také

důvtipné a dovedné v rozvojových experimentech – být svědkem neuvěřitelně složitých

experimentů vymyšlených laboratorními vědci, ať už fyziky nebo psychology. Přesto není

filosofické a dokonce ještě méně metafyzické nebo náboženské. Je myšlením odborníka, ne

všestranného člověka.

Dosud, aby kontroloval nebo transformoval své prostředí, musí člověk formulovat svá

zjištění, alespoň primitivním a pragmaticko-technickým způsobem. Učí se komunikovat s

jinými lidmi, přesto tato komunikace poukazuje hlavně na praktické cíle, na to jak přežít a

případně se ve svém prostředí cítit šťastný a osobně naplněný.

Měli bychom se dívat na třetí dům jako na nevyhnutelné pokračování domu prvního a

druhého. V prvním domu je základním problémem být – to znamená, objevit co a kdo jsme a

prosazovat naši jedinečnost. V druhém domu objevujeme a zakoušíme typ materiální

substance – nejprve bio-psychické, společensko-kulturní a finanční – kterou vlastníme a proto

je námi užívána. V třetím domu začínáme poznávat jak ji nejlépe použít v prostředí v kterém

musí být použita, a tato znalost může přijít pouze, alespoň na tomto stupni, tím že se budeme

pokoušet vyjadřovat svým chováním co jsme a užívat svůj majetek – především naše tělo – až

do bodu kde jsme pozastaveni odporem okolních předmětů a lidí.

Každé dítě od okamžiku narození instinktivně zkouší zjistit jak daleko může jít v jakémkoliv

směru, fyzickém jakož i psychologickém, napřed se jeho gestikulace a jednání zastavuje u

něčeho nebo někoho. Učí se že není narozeno v prázdnu. Je obklopeno překážkami a

protikladnými silami a energiemi, musí vymezit svůj vlastní „životní prostor“ a zjistit co je k

dispozici k uspokojení jeho potřeb a co je přípustné za hranicemi jeho aktivity.

Požadavek takové znalosti se opakuje na vyšší úrovni a dospělý se také musí učit jak daleko

může bezpečně jít v společenských a intelektuálních oblastech. Často jedinec odmítá připustit

osobní omezení nebo nebezpečí v užívání toho co vlastní, a výsledkem mohou být neurózy,

psychózy nebo sociální tragédie. Dnešní lidstvo čelí takovému druhu potenciální tragédie

protože západní člověk odmítá akceptovat hranice toho co může dělat a způsobit ve svém

planetárním prostředí. Musíme poznat skutečný rozsah svých schopností jako fyzických a

mentálních lidských bytostí, a skutečnou hodnotu toho co ovládáme – naši technologii a náš

blahobyt – a bohužel jediným způsobem jak se to naučit, je objektivně zjistit jaké konečné

výsledky bude mít užívání našeho majetku. Megalomanský sebeobraz usilující o sebeprojekci

pomocí ohromných schopností vymknutých z přirozenosti bude nevyhnutelně

nejpravděpodobněji vyžadovat velmi mocnou reakci z našeho planetárního nebo kosmického

prostředí.

Měli bychom se rychle učit pokud se chceme vyhnout katastrofě. Znalost na úrovni devátého

domu směřuje k tomu být teoretickou a velmi všeobecnou, ale zkušenosti třetího domu mají

charakter bezprostřednosti. V sázce může být přežití. Snaha něco poznat, v oblasti zkušenosti

třetího domu, je nebo by měla být podmíněna potřebou dozvědět se jak všechno z praktického

hlediska funguje, aby jedinec mohl efektivněji demonstrovat čím podstatně je. Nicméně, když

je osoba v této snaze něco poznat vedena společensky determinovanými cíly a tlaky, znalost

kterou nabývá pro sebe jako jedince, přestává mít skutečný význam. Jeho intelekt se může

nafouknout, zaplnit bezvýznamnými údaji které nemůže asimilovat. Jestliže nesleduje svůj

postup nebo „výpadky“ v prostředí které nahrazuje falešný ideál jeho opravdového

jedinečného jáství, potom se nevyhnutelně může přihodit nějaký druh tragédie.

Třetí dům je nazýván, docela příznačně, domem padajícím (výsledným), protože obsahuje

možnost odtržení od toho co je naznačeno v rohovém domu který předcházel. Padající

(výsledný) dům může znamenat integraci a syntézu, nebo může končit dezintegrací a

zhroucením, nebo překroucením. Proces transformace může působit a zkušenosti vztahující se

ke všem čtyřem padajícím (výsledným) domům mohou být – a měly by být – předehrou k

reorganizaci v nové říši existence. Ale proces může selhat pokud zkušenosti vztahující se k

rohovým domům – prvnímu, čtvrtému, sedmému, desátému – nebyly pořádné a zdravé, anebo

schopnosti užité v následných domech – druhém, pátém, osmém, jedenáctém – byly zneužity

nebo s nimi bylo špatně naloženo. Toto je zvláště samozřejmé pokud jde o šestý a dvanáctý

dům, ale o nic méně v podmínkách mentálních procesů vztahujících se k třetímu a devátému

domu. Naše současná společnost idealizuje znalosti, zvláště technologie a všechny informace

typu „jak na to“. S počítači získala na schopnosti hromadit, uvádět ve vzájemný vztah a

zpřístupnit ohromné množství informací. Tato schopnost je záležitostí třetího domu. Může být

požehnáním nebo kletbou, což závisí na síle a platnosti obrazu který má člověk o sobě a

vesmíru. Bohužel, obraz který západní člověk vytvořil na oficiální úrovni myšlení je

podstatně hrubý a megalomanský. Jestliže nebude zásadně změněn, pád se zdá nevyhnutelný.

Nemusí být příliš pozdě změnit to, ale čas je omezený, velmi omezený.

ČTVRTÝ DŮM

Se čtvrtým domem se dostáváme k jedné z nejvýznamnějších, přesto všeobecně nejméně

správně chápaných částí moderních astrologických nativit. Příčina toho proč je čtvrtý dům

uvažován pouze ve svém nejpovrchnějším smyslu – jako poukazující na domov a všechno

nemovité jmění – je ta, že většina z nás stále žije na Zemi, která v naší základní pocitové

zkušenosti zůstává plochou, přestože všechna naše rozumová ujištění představují protiklad.

Astrologie stále čerpá velkou část svého symbolismu a významů z ptolemaiovské koncepce

světa, a takto je čtvrtý dům stále spojován s ideou že pod povrchem Země není nic kromě

pevné substance prostírající se stále hlouběji a s žádným jiným významem kromě toho že je

pevná a je podkladem na kterém se staví domy a z kterého vzchází úroda a dobývá se

podzemní bohatství.

Čtvrtý dům má samozřejmě takové významy, ale jak přestáváme poznávat pouze svým

mozkem, a pociťujeme celkem naší osobnosti – tělem a duší – že Země je koule a že žijeme

na jejím zakřiveném povrchu, čtvrtý dům nabývá nový, mnohem hlubší význam. Nabývá

komplexní význam, protože přestává reprezentovat pouze plodnou půdu, základ domova a

Zem do které se kopou hroby – „konec“ všech věcí – ale nese s sebou především význam

středu zeměkoule. Ve čtvrtém domu jedinec může a měl by dospět ke zkušenosti základu –

základu jeho vlastní, komplexní, úplné osobnosti jakož i k základu souhrnné lidské

přirozenosti, pevně vžitému a hmatatelně skutečnému bratrství člověka. Bez takové

zkušenosti základu jedinec nikdy nemůže v plnosti projevit svou lidskou úroveň. Zůstává

tvorem neměnné úrovně, užitečné půdy která tvoří povrch Země, ať už po něm prochází jako

zvíře na vyšší úrovni nebo se usazuje v neměnné jednotvárné zakořeněnosti do jednoho bodu

nazývaného „můj domov“ nebo „moje země“.

Čtvrtý dům potom může mít dva základní významy podle úrovně na které lidské vědomí

funguje. V prvořadém a biologicko-psychickém smyslu poukazuje na rodnou zem v které má

„člověk- rostlina“ (termín užívaný v starých esoterických tradicích) kořeny. Hrot čtvrtého

domu je bodem nejhlubšího podepření a nejspolehlivějšího základu pro stavbu čehokoliv co

vystupuje nad zem. Takto poukazuje na tradici po předcích a velké obrazy a symboly na

kterých je postavena kultura – Spenglerovy „prvotní symboly“ a Jungovy „archetypy

kolektivního nevědomí“ – vlastně na všechno, co jedinec považuje za nezpochybnitelné

pravdy, včetně postulátů vědy a jejích konstant.

Aby se lidská bytost úspěšně vynořila z matrice své jednotlivé kultury potřebuje hlubší a

individualizovanější typ podepření. Symbolicky řečeno, svůj hlavní kořen který dosahuje ke

středu planety. Jedinečnost může být zakoušena pouze jako soustřednost v sobě samém, a tím

nemyslím transcendentní, všezahrnující princip, ale spíše rytmickou sílu která leží v

samotném středu konkrétní existence. Tato síla byla podávána jako sídlící v srdci, protože

údery srdce tvoří nejzákladnější rytmus živého organismu. V rosikruciánské symbolice je toto

centrum zobrazováno jako růže která kvete ve středu kříže – kříže tvořeného v lidském těle

vertikální linií páteře a horizontální linií roztažených paží.

V takovém centru, ať je přesně umístěno kdekoliv, hindský mystik a jogín cítil a viděl

přítomnost átmanu, centra veškeré skutečnosti. V Bhagavadgítě, Kršna, vtělené Božstvo říká:

„V srdci každého stvoření prodlévá Pán, Íšvara, který svou magickou silou zapřičiňuje

všechny věci a tvory a otáčení univerzálního kola času. Učiň z něho jedinou svatyni, celou

svou duší, jeho milosrdenstvím dosáhneš nejvyšší blaženosti , věčného místa…..“

Je to skutečně v symbolickém Nadiru – který je také půlnočním bodem vědomí – který může

být „zkušeností Boha“. Tam přebývá imanentní Bůh, Bůh hloubek který polarizuje okázalost

Boha výšin, plamenného poledního Boha jehož tvář nemůže být pozorována bez oslepnutí

diváka. Každý skutečně individualizovaný jedinec „ví“, důvěrnou, existenciální,

neopravitelnou obeznámeností že nemůže být žádného bezpečného základu, kromě stavu kdy

dosáhne neochvějného vystředění. Než lidská bytost zakusí tento stav, zůstává svázána

nějakým typem matrice. To již nemusí být skutečná matka nebo náhradní Matka-obraz, ale

kulturní tradice, organizovaná církev, nebo každá strana například komunisté, a ty mohou

stále být zahalující psychickou nebo ideologickou dělohou. Všechny „pevné“ základy se

mohou rozpadnout, pevně zakořeněný strom může být poražen, ale zeměkoule stále udržuje

svůj střed. „Komplexní člověk“ si je jistý vystředěním svého individualizovaného jáství.

Symbolismus hlavního kořene může být přiveden o krok dále aby mohl dosáhnout zemského

středu. Vertikální linie nativity (od zenitu k nadiru), body směrem k obloze když jsou viděny

jako protějšky. Kdyby všichni lidé stáli vzpřímeně na povrchu Země, dolů směřující

prodloužené linie jejich páteří by se setkaly ve středu zeměkoule, a ještě dále by dosáhly

protějšků. Pohledem přesně nad sebe se každý člověk setkává s jinou hvězdou. Hlavy lidí

směřují do rozdílných bodů oblohy, jejich chodidla směřují do středu kde jsou všechny

existující věci jedním. Jednota je ve středu Země, ne na obloze. Společná lidská přirozenost

člověka je zakoušena v hloubkách, jsou to funkce myšlení které rozlišují a dělí.

To je důvod proč je to co je dnes nazýváno hlubinná psychologie tak významné, v naší době

individualizace založené na pseudo-centru vědomí a žádosti které nazýváme ego. Hlubinná

psychologie používá koncept a zkušenost hloubky k dosažení centra. Když lidská bytost

dosahuje svého vlastního středu, objevuje také že je jednou z mnoha jiných lidských bytostí,

protože všechny věci směřují do středu. V zednářské tradici je toto symbolicky zmiňováno

jako meditace nad půlnočním Sluncem, protože o půlnoci je Slunce na hrotu čtvrtého domu,

osvětlující protějšek. Jedinec realizuje to čím je sjednocováním se svým protikladem, a

filosofové často mluvili, v abstraktním smyslu, o smíření protikladů. Každá hodnota a kvalita

může být definována a vztahována k tomu čím není. Pojetí dobra které je založeno na zlu.

Slavné shakespearovské rčení „Být či nebýt: to je oč tu běží“ je typickým vyjádřením tragické

duality vlastní západní společnosti. Nicméně, bytí a nebytí, život a smrt, jang a jin jsou

neoddělitelné. Komplexní, holistické vědomí, – které symbolizuje tao – zahrnuje tyto

protiklady v měnících se proporcích.

Astrologické učebnice, inspirované tvrzeními made in teosofické knihy, často prohlašují že

první dům je domem „osobnosti“. Toto podle mého může být nejklamnější, pokud někdo

víceznačným termínem osobnost míní úplného jedince a to co vyzařuje. To co Ascendent a

první dům ve skutečnosti představuje, je prvotní impuls individuálního bytí nebo, můžeme

říct, já jako specifickou vibraci a rytmus a jedinečný osud jedince někdy velmi málo rozdílný

od všech jiných jedinců. Tento impuls si musí osvojit velké množství materiálu okolo sebe

aby mohl existovat jako skutečně fungující lidská bytost. Novorozenec, se svým

rudimentárním vědomím, se musí naučit být schopen používat tělo, schopnosti a vlastnictví –

druhý dům – poté omezení která jsou a která mohou být kladena na toto používání jeho

prostředím a příležitosti které jsou mu dopřány – třetí dům. Pouze poté se může vědomí, Já,

stát plně výkonnou a stabilní „bytostí“.

Zkušenosti čtvrtého domu pojednávají o tomto procesu integrace a stabilizace. Na primární

úrovni biologického a psychicko-kulturního vědomí, je integrace teoreticky nebo ideálně

dosaženo v rámci domova a v podmínkách jasné a ustálené tradice. Normální úspěšně

integrovaná osoba je zdravým exemplářem rodinného typu jakož i kolektivního ideálu

kulturního a společenského způsobu chování. Jako skutečně individualizovaná osoba se stává

soustředěnou v jedinečném rytmu a síle svého individuálního jáství a osudu. Na ještě vyšší

úrovni se tato individualita stává vědomě a absolutně naladěnou na potřeby lidstva a osoba se

stává „osobností“ s nějakým druhem poslání jako zprostředkovatel Člověka nebo Boha.

Astrologický charakter čtvrtého domu a planet které mohou být umístěny v této části nativity

by měly pomoct objevit nejlepší způsob jak dosáhnout stavu integrace a získat pevný, účinný

základ osobnosti.

Osobnost, jak je zde tento termín používán, je více než pouze bio-psychický organismus

schopný efektivně fungovat mezi jinými organismy, může být uvažována jako motor schopný

uvolnit energii k činnosti. Samozřejmě, každý organismus je ve skutečnosti motorem skrze

který funguje životní energie. Funkční začlenění částí v živém celku vytváří sílu. Tato síla

musí být použita nějakým způsobem, a zkušenosti které se vztahují k tomuto užití náležejí do

oblasti pátého domu, který je proto nazýván domem osobního sebe-vyjádření.

Vertikální osa astrologické nativity poukazuje na schopnost, horizontální na vědomí. Typ síly

vztahující se ke čtvrtému domu je osobní, v tom smyslu že je vyvolávána bio-psychickým

celkem který nazýváme individuální osoba. Je to schopnost konkretizované manifestace typu

života všeobecně charakterizovaného lidským druhem, homo sapiens. Je to schopnost

předpokládaná v „člověku a jedinci“. Tento jedinec je ve většině případů v podstatě

podmíněn, pokud ne zcela určen, svými předky, rodinou a společensko-kulturními vzory. Je

motorem převážně masově produkovaného na výrobních linkách které nazýváme tradice,

rodina, škola a prostředí. Přesto, v některých případech, a dnes v obrovsky narůstajícím počtu,

tito kulturně masově produkovaní jedinci opouští továrnu nejen proto aby získali individuální

charakteristiky – dokonce masově produkované motory nefungují přesně stejným způsobem –

ale aby se stali nezávislými a mohli sami sebe realizovat. Jedinec potom již není pouhým bio-

sociálním exemplářem, ale je skutečně individualizován, což znamená že síla funguje na jiné

úrovni než je ta na které se život zmocňuje motoru osobnosti, nejdříve možná většinou váhavě

a neúplně. Tato síla může být nazvána Duch, Duše, Já, nebo dokonce Bůh podle typu

metafyziky kterou jedinec přijímá. Tato operuje skrze mysl, která následně ovlivňuje

biologický organismus, ale není to mysl v obvyklém slova smyslu. Někteří filosofové a

psychologové mluví o vůli, ale zde opět musí být rozlišováno mezi tím co je nejčastěji

nazýváno vůlí, a náleží pouze do říše biologických vedení a emocionálních tužeb, a duchovní

Vůlí která jediná může skutečně individualizovat.

Vůle je síla připravená ke konkrétnímu vyjádření. Je to ona která aktualizuje to co bylo pouze

potencialitou. Ascendent poukazuje na potenciál jedince. Je symbolicky „Slovem které bylo

na počátku“, logem. Ale slovo je pouze obraz potenciálně schopný mobilizovat sílu sama

sebe, nemůže dělat nic dokud nepodnítí cítění v konkrétním, skutečném organismu. Potom se

síla vlastní tomuto organismu dá do pohybu pomocí cítění a výsledků jednání. Ascendent je

slovem: Nadir a čtvrtý dům poukazují na organismus a jeho schopnost dát se do pohybu

obrazem, slovem a celkově typem pocitu který spontánně mobilizuje a řídí energie lidského

organismu, ať už na čistě fyzické nebo psychologicko-intelektuální úrovni.

Proto může být řečeno že čtvrtý dům poukazuje na základní psychickou funkci kterou Carl G.

Jung nazval cítění. První dům poukazuje na jungovskou intuici, která fakticky znamená

konkrétní citlivost na superosobní instrukce nebo na image-symboly odhalující okamžitě

charakter a význam celé komplexní situace. Definovány v astrologii jsou intuice i cítění v

podstatě osobní v tom smyslu že produkují intimní a nevyvratitelné zkušenosti které se týkají

jedince a odrážejí jeho nebo její stupeň vývoje.

Tento stupeň vývoje je v druhém domu vyjadřován jedincovým vlastnictvím – samozřejmě

vlastnictvím na všech úrovních – a ve třetím domu způsobem kterým se jedinec setkává se

svým prostředím, reaguje na něho a shromažďuje a potom vyjadřuje informace. Počítač může

být živen velkým množstvím údajů, stejným způsobem rodinné prostředí, společnost, TV

programy, noviny, několik let ve škole sytí rostoucí mozek dítěte a dospívajícího množstvím

informací – zkušenostmi třetího domu. Tyto zkušenosti jsou neužitečné a ve skutečnosti se

mohou stát psychologicky toxickými, pokud nejsou koordinovány, integrovány, asimilovány

a tudíž vztaženy k subjektu a jeho specifickému obsahu centralizujícího vědomí – symbolicky

ascendentu. Tedy je čas na konci období ovládaného třetím domem – v normálním životě

teoreticky pozdní adolescence – kdy by jedinec měl umět zastavit přijímání dalších a dalších

údajů a pracovat místo toho na procesu stabilizace a dobrovolně přijatých omezeních. Za

starých časů to býval čas svatby a stavby domu, což znamená přesného vymezení místa které

si jedinec zvolil – nebo ke kterému byl veden – zapouštění kořenů na jedincově vlastním

osudovém místě. Pojetí domova a budování rodiny zřejmě ztratilo hodně ze svého významu v

naší technologické společnosti vykořeněných poutníků a inteligentů zapálených pro další a

další informace a vzrušení ale bez ohledu na spojení zkušeností třetího a čtvrtého domu s

konkrétním obdobím života, skutečností zůstává že touha po nových zkušenostech a

hromadění informací jsou nesmyslné pokud jako jedinečné osoby tyto záležitosti

neasimilujeme a nevytvoříme z nich stavební bloky našeho nového vlastního „domu

osobnosti“. Ascendent nám může říct kdo jsme, ale Nadir naznačuje co jsme, alespoň

potenciálně a kde stojíme.

Znalosti třetího domu by měly být transformovány v schopnost čtvrtého domu. Je možné že se

hledání dalších vědomostí zastaví příliš brzy, tak že osobní integrace a schopnost jednat

individuálně může být příliš omezená a průměrná. Je také možné zachovat si nabyté

informace které nemohou být konstruktivně a významně integrovány do jedincova systému

životního a světového názoru, a toto může vést k různým druhům neštěstí. Celá naše západní

společnost následuje tento druhý postup a může dosáhnout stavu v kterém se bude dusit

spoustou nestravitelných údajů a neurotických nutkání mít a znát víc a víc toho co nemůže

dále integrovat v rámci prospěšné a harmonické filosofie bytí.

V části astrologické nativity která začíná čtvrtým domem – obvykle nazývané severo-západní

sektor vzhledem k dvoudimenzionálnímu charakteru nativity – všechno závisí na indikacích

vztahujících se k čtvrtému domu a zvláště k jeho hrotu – Imu Coeli nebo Nadiru. Zkušenosti

čtvrtého domu mluví v podstatě o tom čím lidská bytost je jako konkrétní, skutečná osoba.

Tyto osobní základy podmiňují to co jedinec bude schopen vyjádřit, milovat nebo nenávidět,

plodit nebo tvořit. Všechny tyto aktivity budou mít buď pevný nebo nejistý charakter,

harmonickou nebo zahlcenou kvalitu kreativity – nebo vůbec žádnou kreativitu. A toto

následně povede ke sklizni plodů – nebo k žádné sklizni – v typu zkušeností které se vztahují

k šestému domu.

PÁTÝ DŮM

To co bylo ve čtvrtém domu asimilováno, stabilizováno, integrováno nebo vystavěno

produkuje potenciál energie. Sílu která je dostupná k užití. Na biologické úrovni to není pouze

energie potřebná pro mezibuněčnou výměnu a přizpůsobení se těla změnám teploty, vlhkosti

nebo magnetismu nacházejícího se ve fyzickém prostředí, ale také nervová a svalová energie

vyžadující přijímání potravy, setkávající se s překážkami a nepřátelstvím a uspokojováním

základních psychologických potřeb, například potřebou druhu reprodukovat se pářením. U

mentálně a emocionálně vyvinutého jedince je osobní síla k dispozici v menším nebo větším

rozsahu pro sebevyjádření z hlediska společenských a kulturních hodnot.

Kreativita se vztahuje k pátému domu protože tvořit, v lidském smyslu, znamená vtisknout

jedincovu společenství některé rysy jeho vlastní osobnosti. To znamená zanechat svůj otisk v

jeho společenství, nebo v lidstvu obecně. Toto může být evidentně prováděno různými

způsoby. Biologickým způsobem je dát dítěti život a pomoci mu stát se osobou společensko-

kulturní důležitosti. Produkce umění a literatury, zakládání kulturních institucí, vymýšlení a

objevování velkých vynálezů které ovlivňují způsob života lidí a vedou jedincův národ k

význačnému úspěchu – všechny tyto aktivity ztělesňuje a uvádí v život schopnost tvůrce,

vynálezce nebo vůdce.

Nicméně v některých případech, ztělesňovaná schopnost a projektovaná vize vzniká v říši

která je skutečně nadosobní. Osoba se stává zprostředkovatelem nějakého velkého

kolektivního nebo planetárního a vývojového záměru, působí jako průsvitná a perfektně

tvarovaná čočka kterou je světlo kondenzováno a přiváděno k zaměření. Tato činnost – tvůrčí

práce a její výsledky – je nepochybně podmíněna přirozeností a temperamentem jedince, v

podstatě dokonce spíše určena faktory které přesahují osobní sklony a dokonce možná osobní

touhy a pokusy kontrolovat tvůrčí proces nebo ho zaměřit k vědomě formulovanému konci.

Nicméně, měli bychom si uvědomit, že když jedinec vykonává práci společenské důležitosti z

hlediska své profese a pod tlakem kolektivní potřeby a když tato práce má vědomou nebo

nevědomou podporu společenských institucí, obchodních firem nebo celého společenství, pak

se toto provádění – i když se může zdát tvůrčí – vztahuje zrovna tak nebo ještě víc k

jedenáctému domu jako k pátému. V pátém domu teoreticky jedinec jedná striktně jak jen je

to možné jako individualita. Netýkají se ho kolektivní, společenské výsledky, nebo pokud

ano, potom to je především do té míry, do jaké mu tyto výsledky přinesou věhlas, prestiž a

ego-uspokojení. V pátém domu se osoba pokouší pozvednout svou vlastní přirozenost. Více

ho zajímá být „originální“ než být původcem. Ať už to je nebo není vědomě akceptované,

otázka která se nachází v pozadí skutků zní : „Co z toho můžu dostat? Jak mi toto jednání

umožní cítit se lépe, naplněněji, šťastněji, významněji?“ Toto se týká národů stejně jako

individuálních osob, čehož příkladem může být náš americký přístup k mezinárodním

záležitostem.

Pátý dům je tradičně uvažován jako část nativity vztahující se k milostným záležitostem,

zatímco sedmý dům se vztahuje k manželství a to proto že, alespoň ve staré společnosti,

milostné záležitosti měly být pouze uvolněním emocionálně-sexuálních napětí anebo

osobních frustrací a nespokojenosti, nebo často pouhou hrou nebo zábavou nebo stykem

určovaným osobním přáním. Na druhé straně manželství nebo stabilní obchodní partnerství

naznačovalo trvalé spojení osob které si představovali tento svazek jako prostředek k

vytvoření biologických, společenských nebo kulturních výsledků – výsledků které byly

považovány za funkční z hlediska celého společenství. Manželství až donedávna neznamenalo

svobodné spojení dvou nezávislých jedinců hledajících v tomto spojení způsob většího

osobního naplnění v lásce, protože manželství bylo nejčastěji dohodnuto podle třídy a

finančního postavení za účelem udržet lidské pokolení a hodnoty jednotlivé kultury a

náboženství prostřednictvím plození dětí náležitě vychovaných k provádění těchto funkcí –

bod který je dnes velmi často nepochopený nebo prakticky zapomenutý.

Pátý dům je oblastí zkušeností které jsou v podstatě výsledkem emocí a měli bychom být

opatrní v rozlišování emocí a pocitů. Pocity jsou zakoušeny ve čtvrtém domu protože vytváří

spontánní reakce celého organismu na životní situaci, ať už na čistě biologické a instinktivní

nebo na psychologické a individuální úrovni. Může to být vnitřní situace – například když

pociťujeme bolest v některé části svého těla protože orgán byl poraněn – nebo vnější situace

způsobená setkáním s jinou osobou. Cítění je holistický proces zahrnující organický stav

vědomí, nebo alespoň neúplného vědomí. Tento stav hledá vyjádření a proces vyjadřování je

nejen emoce – výchozí bod – na psychologické úrovni, ale také nějaký typ svalové nebo

chemické reakce na fyzické úrovni. Detektor lži a podobné nástroje měly přesvědčivě ukázat

že všechny emoce – ať už strach, láska, deprese, štěstí nebo hněv – jsou synchronní s

organickými změnami a svalovými pohyby, i když mohou být nepatrné a nevědomé. Takové

reakce na konfrontace nebo vnitřní události – vytváření konkrétních představ v meditaci může

být jednou z nich – by měly být považovány za zkušenosti pátého domu.

Pátý dům byl spojován s „hazardní hrou“ v jakékoliv podobě, od zahrávání si s láskou až po

přijímání rizik v propagování uměleckých a finančních podniků. Taková asociace je

oprávněná vždycky když hazardní hráč striktně následuje svá tušení nebo představivost, nebo

podléhá tlaku vnitřní frustrace nebo komplexu. Ale když je přijmutí rizika projednáno se

společníkem a založeno na rozumovém zhodnocení společenských a obchodních procesů,

potom by se mělo vztahovat k osmému nebo v některých případech k jedenáctému domu.

Tradičně se o pátém domu mluví také jako o domu vztahujícím se k plodnosti a výchově,

alespoň v její ranější fázi. Příčina tohoto je ta že většina rodičů má sklon považovat svoje děti

za projekce a pokračování svých vlastních osobností, často od svých dětí očekávají že budou

tím v čem sami neuspěli. Mohou se snažit dát jim příležitosti které ve svém vlastním mládí

neměli, nebo projektovat na ně své vlastní touhy a ambice, možná tak že mohou mít nepřímo

požitek z jejich úspěchu a dokonce jejich lásek. Rodiče mohou také cítit že je jejich

povinností více nebo méně násilně propůjčovat svým dětem kulturu a způsoby které sami

přijali od svých vlastních rodičů.

Výchova se takto stává procesem vštěpujícím hypoteticky nedotčené mysli a cítící

přirozenosti dítěte kolektivní soubor společensko-kulturních pravidel a vzorů reakcí. Pokud je

výchovný proces chápán tímto způsobem tak zaujímá pouze minimální vědomí individuality

dítěte a jedinečnosti bytí a osudu. Toto, více než cokoliv jiného, je tím co plodí dnešní revoltu

mladých. Tato revolta je částečně výsledkem skutečnosti že mnoho rodičů již není

přesvědčeno o tom že jejich kulturní a nábožensko-etickou tradici stojí za to předat dál, nebo

že měnící se okolnosti života v našem technologickém věku to činí nemožným. Je to také

výsledek velkého nárůstu mnoha druhů vnějších podnětů – TV dramat a zpravodajství,

rodičovských výstupů doma, ustavičných změn prostředí atd. – které vytvářejí předčasný

smyslový a rozumový vývoj a zanechávají citovou přirozenost bez opory a příkladů

integrovaného a plného skupinového života.

Na biologické úrovni, dokonce i v naší chaotické společnosti se může pátý dům týkat

jedincova potomstva. Nicméně, dnes se začínají dělat stále více pokusy s emotivním

sebevyjádřením a kreativitou mužů a žen kteří se potřebují „odreagovat“ během toho co se

účastní jednotvárných a automatických aktivit, a kteří musí nalézt nějaký typ výpusti pro své

frustrace a neurotická nutkání. Přesto je tento dům také oblastí zkušeností které se vztahují k

opravdu tvořivým aktivitám velkých umělců a fascinujícím vystoupením hudebníků, herců a

filmových hvězd.

Každý dům nativity se vztahuje k nějaké velké zkoušce, protože každá kategorie základní

zkušenosti nutí rozvíjejícího se jedince postavit se sám sobě novým způsobem a zacházet s

jednotlivými druhy problémů. Znamení na hrotu domu a povaha planet které se mohou

nacházet v tomto domu by měly dát studujícímu astrologie klíče k tomu jak může, on nebo

ona, nejlepším způsobem řešit tyto problémy. Žádná planeta nemůže být dáno do vztahu s

indikacemi, které jsou sami o sobě negativní, protože se všechny vztahují k typu energie který

je v podstatě cenný, i když ho člověk má na svém současném stupni evoluce sklon, v mnoha

případech, užívat nedostatečně nebo tak že vytváří očišťující a možná rozkladné účinky.

Zkoušku spojovanou se zkušenostmi prvního domu můžeme popsat jako izolaci, to znamená,

vynoření se specifického jedince z masy. Ve druhém domu je zkouškou vlastnictví. Ve třetím

domu je zkouškou myšlení, tedy, jak získat vědomý a inteligentní přístup k výzvám prostředí.

Čtvrtý dům je zkouškou stability. Velká zkouška pátého domu vyžaduje schopnost vyjádřit

jedincovu nejniternější přirozenost z hlediska čistoty motivu a její užívání „ryzím“ způsobem

a prostředky dostupnými k uvolnění jedincových energií.

Slova ryzí a ryzost byla bohužel používána nesprávným způsobem. Být ryzí znamená být

výhradně tím čím osoba je jako specifický jedinec z hlediska svého vlastního osudu. Čistá

voda je voda která neobsahuje žádné sedimenty nebo cizorodé chemické substance, je čistou

H2O. Ryzí jednání je takové které vyjadřuje esenciální charakter nebo přirozenost jednajícího.

Být ryzí znamená zcela a výlučně plnit dharmu – Bhagavadgíta dodává „s žádným osobním

zájmem o profit z jednání“, protože takový zájem indikuje zapojení ega, kterým činná vůle

působí na jednajícího.

Každý čin naznačuje uvolnění a vědomé nebo nevědomé užití síly. Energie vytéká z

jednajícího. Ryzí čin je takový který užívá energii podle jejího skutečného charakteru a rytmu.

Například, na striktně biologické úrovni, přirozeností a funkcí sexuální energie, je v podstatě

plození dětí které budou zvěčňovat lidské pokolení. Výsledek plození – dítě a jeho potřeby –

nakonec vyžaduje vynaložení obrovské energie a práce ze strany jeho rodičů. Mužský a

ženský organismus při kopulaci fungují jako nosiči spermatu a vajíčka – je to jejich přirozená

sexuální funkce. Jednají tedy jako služebníci života, a život reaguje na jejich oddanost, i když

může být nevědomá, jejich vyzdvižením v životodárných biorytmech, který je smyslem

orgasmu. Moment exaltace se zdá být nádherným, a proto ho lidské bytosti chtějí opakovat.

Ale opakovat ho v podmínkách které předem vylučují rozmnožovací cíl je, na biologické

úrovni, ošizením života, proto náboženské instituce, jako římsko-katolická církev, které

považují biologické faktory za nezbytné základy pro hlavní obřady a obecné lidské hodnoty –

ať už připustili nebo nepřipustili tuto skutečnost – se staví proti antikoncepčním praktikám.

Nicméně, člověk nefunguje pouze na biologické úrovni na které slouží lidskému druhu, ani

neoperuje pouze na společensko-kulturní úrovni na které je nositelem jejích hodnot a tradice.

Člověk se může stát skutečně individualizovaným, když se jeho bezprostředním cílem stane

naplnění sebe sama jako úplné bytosti. Sex na této úrovni získává zcela jiný význam, protože

se týká především schopnosti dvou osob najít navzájem to co potřebují – to znamená, to co

individuálně postrádají – pro osobní naplnění a tvůrčí spokojenost. Vzájemné proniknutí

jejich biopsychických energií může intenzivně pomoci dosáhnout každému z partnerů

zdravější přístup k existenci a společenským kontaktům nebo problémům. Toto je potom

psychologickou a sekundárně společenskou hodnotou sexu. Taková hodnota je popřena

jestliže sexuální akt nezahrnuje nic víc než sebe-uspokojení a pouhé uvolnění energií žláz

nebo naplnění nějakého egocentrického osobního nebo společenského cíle. Akt potom ztrácí

svou ryzost. Znehodnocuje se.

Pro osobu pro kterou jsou okultní energie nebo jemné bio-psychické síly skutečnými a

významotvornými faktory v jejich potenciálním rozvoji, může mít ryzost ve vztahu k

sexuálním aktům dosud jiný význam. Může v sexuálním aktu vidět proces sladění a možná

identifikace s velkými polaritami kosmické existence – jinem a jangem čínské filosofie, Šivou

a Šakti indické tantry. Jestliže je tento okultní a mystický přístup upřímně následován, potom

by jakékoliv osobní a egocentrické pohnutí a myšlenka během rituálního aktu vytvářely

nečistotu. V tomto přístupu ztrácí osobní charakteristiky partnerů všechny významy: co hraje

roli je schopnost partnerů vyhnout se vnesení osobních žádostivostí nebo nevědomých nutkání

do aktu. Pro západního muže nebo ženu je velmi neobvyklé být schopen pojmout a zakoušet

sex tímto způsobem, ale může být že někteří mladí jedinci se dnes snaží neobratně a intuitivně

dosáhnout takové úrovně sexuální zkušenosti.

Všechno co jsem řekl v předcházejících odstavcích o sexuální zkušenosti může být stejně

dobře použito při interpretaci jakéhokoliv činu. Středověký křesťanský ideál vykonávání

jakéhokoliv činu, dokonce i nejběžnějšího, jakoby za přítomnosti Boha, je jiným vyjádřením

stejné věci. Jakýkoliv čin může být vykonán z pouhé biologické nutnosti, nebo může být

vykonán z hlediska požadavků, vášní, frustrací nebo rozpoložení osobního ega. Na vyšší

úrovni může být provedení naprosto oddané Bohu, nebo – což je v podstatě tou samou věcí –

může být tak otevřené a naladěné na velké kosmické rytmy že představitel skutečně zakouší

sám sebe jako zprostředkovatele kosmických sil, jako jednotlivé vlákno v božské tapiserii

vesmíru.

Šestý dům

Šestý dům je dům „padající“, je posledním ze tří domů které mají svůj symbolický počátek v

Nadiru, to znamená v nejnižším konci vertikální osy nativity, poledníkové linie. Padající

domy jsou třetí, šestý, devátý a dvanáctý, ale je základní rozdíl mezi šestým a dvanáctým

domem které končí v tomto pořadí na Descendentu a Ascendentu – západním a východním

bodu natálního horizontu – a třetím a devátým domem které končí na Nadiru a Zenitu.

Horizont je nezaměnitelnou skutečností zkušenosti. Odděluje to co je nad od toho co je pod

zemským povrchem. Žádné dělení nemůže být hmatatelnější. Vertikální linie meridiánu není

tak snadno vnímatelná. Rozdělení oblohy a celé nativity na východní a západní polovinu není

naznačeno žádnou zřetelnou dělící čarou. Ta se pohybuje z třetího domu do čtvrtého, ale

přechod z šestého do sedmého a dvanáctého do prvního je jasný. To s sebou samozřejmě nese

krize vnímání, „změnu vědomí“. Šestý dům se vztahuje k fázi osobního přepracování,

dvanáctý k fázi společenské a existenciální repolarizace. Avšak typ zkušenosti šestého domu

vede přirozeně k domu sedmému, a když člověk zakouší ve dvanáctém domu konečnou fázi

cyklu zkušenosti zároveň zasévá,ať už to ví nebo ne, semena která budou vytvářet a

podmiňovat začátek nového cyklu v prvním domu.

Proč by měly zkušenosti šestého domu napravovat a co v sobě taková náprava zahrnuje. Tato

otázka může být zodpovězena pokud uvážíme že šestý dům následuje pátý, dům sebe-

vyjádření a emotivní nebo tvůrčí aktivity. V každém lidském životě nastává doba kdy si je

člověk nucen uvědomit že to co dělá, cítí nebo myslí není ideálním stavem chování, osobního

úspěchu a zdaru který si sám pro sebe určil. Dokonce nejsebeuspokojenější jedinec si je

vědom nějakého nedostatku, jeho sebeuspokojení je velmi často obrazovkou za kterou se

skrývá nepřiznaný pocit méněcennosti, nejistoty nebo strachu ze selhání. I kdyby existoval

plně sám se sebou spokojený jedinec, život by mu jednoho dne ukázal že jeho tělo nebo jeho

mysl, jeho emoce nebo jeho nervy nebyly schopné setkat se s jistým stavem nouze nebo

zpochybnění. Nemoc, bolest, vnitřní pochybnosti a konflikty jsou charakteristickými doklady

alespoň relativní porážky nebo nedostatku.

Ale kdo může být naprosto úspěšný v ztělesňování a aktualizaci potencialit které obsahuje

jeho osobnost? Jednou je tvůrčí práce dokončená, skladatel, spisovatel nebo výtvarník si je

často bolestně vědom že by mohl vytvořit větší dílo. Milenec dosahuje bodu kdy láska slábne

nebo prudce končí a může se vynořit pronikavý pocit:“ Proč jsem nebyl schopen udržet tento

milostný vztah šťastný, naplňující? Co jsem udělal a řekl že jsem narušil nebo zmařil pocit

sdílení?“ A rodič nebo učitel který se setkává se vzdorovitostí a možná pohrdáním nebo

nepřátelstvím dítěte které chtěl vychovávat, si nemůže pomoci a láme si hlavu nad tím co

udělal špatně, nebo jestli cíl promítaný na dítě měl fakticky nějakou hodnotu. Tudíž,

zkušenost nezdaru vzniká když se sebe-vyjádření a tvůrčí snahy setkávají se zvraty a mysl a

duše se cítí prázdné a poražené životem – alespoň do určitého stupně, sami proti sobě.

Skutečným problémem za těchto okolností je co jedinec dělá se svou zkušeností nezdaru a

důsledky alespoň relativní porážky. Jak reaguje na poznání toho že postrádá sílu, odolnost,

přizpůsobivost, technickou zručnost nebo moudrost, vytříbenost a schopnost upřímně milovat.

Jak se setkává s uvědoměním si nezbytnosti sebe-zdokonalení. Jak by se s ním měl setkat tak

aby zajistil nejlepší možné výsledky.

Skutečná lidská důležitost je často odhalena když se člověk musí vypořádat se zkušenostmi

nedostatku, nouze, frustrace nebo porážky. Když je schopný běžných potřeb dne a schopný

setkat se s rozumnou rozvahou s tím co po něm život a společnost – nebo jeho rodina –

požaduje, vidíme pouze jeho pracovní SCHOPNOSTI. Když tyto schopnosti selhávají nebo

nejsou rovny svému úkolu, když jeho tělo onemocní nebo jeho mysl ztrácí svou normální

stabilitu, potom vidíme bytost SAMU O SOBĚ. Ale ve skutečnosti poznáváme toto skutečné

jedincovo já ani ne tak tím čeho dosáhl jako spíše způsobem jakým přistupuje k mimořádným

událostem, KVALITOU JEHO REAKCÍ na nedostatek a porážku.

Jestliže osoba s velkými zásobami vitality onemocní a dosáhne efektního uzdravení, jestliže

se národ stojící tváří v tvář válce nebo katastrofě úspěšně vrhne na program enormní

produkce, toto nutně neodkrývá velikost jedincova vnitřního já nebo duše člověka. Co se

duchovně počítá je kvalita úsilí a co toto úsilí vytváří v jedinci nebo národu. Jsou to důsledky

vítězství které prověřují kvalitu vítězství. To je to co působí na mysl a duši vítězného.

Krize jsou příležitostmi k růstu stejně jako výzvami, ale je růst a růst. Člověk může růst ve

většího a tlustšího, bohatšího a sebe-důležitějšího. Činí ho to lépe připraveným na setkání s

příštími krizemi? Je tím blíže k naplnění svého skutečného a podstatného cíle v životě?

Jestliže ne, potom se jedná pouze o falešný typ růstu. Růst znamená stávat se, skutečně a

efektivně, tím co potenciálně jsme jako spirituální bytosti na prahu našeho zrození. To

znamená dosáhnout podstatného cíle našeho života jako celku – Božího záměru s námi, jak by

mohl říct jedinec s náboženskými sklony.

Hlavní otázkou potom je: jak se můžu nejlépe orientovat v blížících se krizích? Jestliže

přichází neohlášené ( takové jako náhlá nemoc, nehoda nebo smrt ) je nejzákladnější silou,

úkolem nebo hnací silou to že bych měl zvládnout mimořádnou událost – a co víc, zvládnout

ji tak že duchovně vyrostu díky obtížím?

Většina lidí, se očividně nezdržuje kladením těchto otázek nebo nalézáním odpovědí, je dobře

že to nedělají, alespoň ZPOČÁTKU, protože je pro mladou bytost dobré podrobit samu sebe

zkoušce, poznat svá omezení pomocí opravdového selhání. To posiluje charakter a uvědomění

si „sebe sama“. Ale když dosáhnou určitého věku a uvědomí si že je něco zcela v nepořádku,

ve způsobu kterým přistupovali ke svým krizím a vypořádávali se se svými nemocemi nebo

pocitem méněcennosti, potom nastává čas odhalit víc o sobě samých a svých vrozených

schopnostech k zvládnutí těchto krizí. Reorientace se ukázala být nezbytnou. Možná bude

potřeba naučit se novým technikám a co je podstatnější novému přístupu k používání

dovedností které již ovládáme.

A to tam kde zaujímá své místo idea učednictví. Jedinec se může naučit jak na to z psané

instruktáže nebo nestranného vyjádření. Může se také zpaměti naučit soubor odpovědí na

kritické situace – například, co dělat v dopravní zácpě když řídí auto. To je technická znalost

a v Americe dnes uctíváme tento typ znalosti. Ale i technicky zručný řidič může – díky

netrpělivosti, emocionální bezstarostnosti nebo vyčerpání a nervovému napětí – přesto

způsobit vážnou nehodu. Technika může být přiměřená k zvládnutí blížící se krize, ale

osobní, emocionální nebo psychologický přístup k možnosti krize může přemoci schopnost

použít tuto techniku. V některých případech účast podvědomí přející selhání nebo smrti může

činit porážku téměř chorobnou.

Učednictví, když je správně chápáno v sobě nezahrnuje pouze učení a dovednost. Je to bytí

vystavené vlivu jedince který nemá pouze dovednost, ale je schopný ji používat k maximální

plnosti v době krize. Žák osvojující si znalost od učitele, učedník přijímající od svého mistra

schopnost transformovat svůj osobní postoj k životu, k sobě samému a Bohu, tak že může

používat jakoukoliv dovednost kterou má – nebo jakékoliv vnuknutí které k němu přichází –

efektivně a kreativně.

Nicméně, tato schopnost kterou učedník přijímá, k němu nepřichází POKUD K TOMU NENÍ

ZPŮSOBILÝ. Musí objevit způsob jak nejlépe získat způsobilost a to v sobě vždy zahrnuje

nějaký druh přípravné reorientace. Předtím než může učedník skutečně přijmout schopnost

zakoušet, s pomocí mistra, skutečnou vnitřní proměnu, musí TOUŽIT po změně a růstu. Musí

být připraven sloužit a poslouchat, protože opravdová a dychtivě přijatá služba je pouze

lékem na egocentričnost nebo sobectví. Schopnost poslouchat a řídit se příkazy je nutná,

pokud má učedník úspěšně projít krizí což v sobě zahrnuje zpochybnění samotné existence

jeho ega.

Protože šestý dům představuje v podstatě všechno co se týká OSOBNÍCH KRIZÍ a způsobu

jak se nimi setkat, ukazuje více než kterýkoliv jiný faktor v celku astrologické nativity, jak

jedinec může růst a transformovat se. Naznačuje, svým obsahem, základní typ nebo typy

výzev které mají být očekávány vždycky když se projevují vhodné příležitosti k růstu. Tyto

příležitosti se mohou projevovat pomocí života samotného nebo přítomností mistra a

duchovního průvodce, JEJÍMIŽ ÚKOLY JE ČINIT PŘÍLEŽITOSTI KONKRÉTNĚJŠÍ A

TÍM KRIZE ZAMĚŘENĚJŠÍ A NALÉHAVĚJŠÍ.

V tradičních astrologických učebnicích je šestý dům zmiňován jako dům vztahující se k

zaměstnání – buď k zaměstnancům které jedinec zaměstnává nebo k jedincovu zaměstnavateli

– ke každodenní práci, ke všem formám tréninku, k záležitostem týkajícím se zdraví a

hygieny – a ve zvláštních případech vojenské služby. Jako obvykle jsou takové tradiční

významy samy o sobě povrchní, omezující a selhávající pokud mají odhalit základní význam

tohoto nejdůležitějšího domu.

Základním významem je osobní růst. Růst znamená transformaci nebo změnu stavu. Tato

změna vyžaduje udělat nový krok dopředu, nebo, jestliže je pohyb negativní, zpět. V každém

novém kroku který jedinec dělá, je okamžik během něhož ztrácí rovnováhu, ztrácí předchozí

stav rovnováhy (nebo stability) a ještě nedosáhl stavu který je před ním. Tento stav ztráty

rovnováhy je známkou krize. Všechny krize jsou přechody mezi dvěma stavy nebo

podmínkami existence nebo vědomí. Většina přechodů je těžkých nebo bolestných, těžko

nimi nějaký člověk projde rozvážně a vědomě pokud netouží po riziku náhlého nebo

bolestného poznání že postrádá nějakou dovednost, že, alespoň částečně selhal nebo byl

poražen.

Nemoc může být přímým důsledkem nějaké porážky vitálních energií neschopných dostát

výzvě stát se silnějšími nebo pokusu duše vtisknout vědomí potřebu nápravy postoje nebo

známkou normální tělesné dezintegrace ve stáří. Tělu nebo mysli může být také vnucena

násilným vlivem celospolečenské krize, války nebo revoluce. Nicméně v tomto případě je

nejdůležitějším polem rozrušení dvanáctý dům, šestý dům, jeho polární protiklad, v prvé řadě

ukazuje reakci jedince na společenskou situaci.

Nicméně, nemělo by se zapomínat, že pro jedince je normálním způsobem rozvoje reakce na

společenskou nebo národní potřebu, a tento normální způsob nevyhnutelně nevyžaduje aby

prošel vážnou krizí nebo zkušeností nemoci. Vyžaduje aby přispěl k produktivitě a růstu

svého společenství, a toto přispění obvykle bere podobu zaměstnání nebo služby.

Takový příspěvek může zahrnovat velké množství malých krizí nebo odhodlaných snah

přizpůsobit se společenským podmínkám – i když jde pouze o denní dojíždění v přeplněných

podzemkách , nebo snahu přemoci ranní únavu když zazvoní budík – moderní otrocký dráb –

vyhánějící člověka z dřímot.

Jestliže je vztah jedince k jeho společenství negativní, zaměstnání představuje otročinu,

hrubou nebo mírnější, pokud je jedincova společnost vnitřně rozpolcena válkou nebo revolucí,

oblast zkušeností šestého domu představuje nějaký typ nedobrovolné vojenské služby. Krize

se potom zostřují, přestože jsou malé a opakované. Přesto tyto krize mohou pro jedince stále

představovat vývoj – otrok může vykazovat rychlejší duchovní vývoj než jeho bezohledný

pán! To co hraje roli je zaujatý postoj a stupeň na který byl duch, uvnitř vnitřního já, probuzen

a je schopný vyvolat transformace v celku osobnosti. Toto by mělo, alespoň do určité míry,

zahrnovat transformaci tělesných reakcí a instinktivních nutkání a tužeb.

V nejzazší mezi, je alternativou transformace smrt. Smrt může být velmi pomalý a postupný

proces ke kterému jedincova duše dává souhlas nebo dokonce způsobuje vyčerpanost a

zoufalství. Růst vždy představuje nějaký typ transformace. Hlavní myšlenkou šestého domu

je: PROMĚŇTE SE! Žádná osoba se zdůrazněným šestým domem by se neměla pokoušet

vyhnout se nebo odmítat pozornost tomuto volání po transformaci.

Jednat v rámci pravidel znamená akceptovat neměnný stav, to znamená přijmout

nevyhnutelnost krystalizace, degradaci živého v neživé, v kámen. Všechno dynamicky živé v

sobě zahrnuje transformaci – transformaci osobnosti a tvůrčího příspěvku k transformaci

společnosti a civilizace. Být tvůrčí znamená být zprostředkovatelem transformace, to

znamená použít krize k maximálnímu naplnění tak jak přicházejí a vyžadují skutečné a

úspěšné proměny.

Zrození, katarze a proměny v sobě nejčastěji zahrnují utrpení. Největší zkouškou šestého

domu je zkouška utrpením – a také trpělivosti a schopnosti snášet utrpení. Schopnosti snášet

ho s živou a pevnou vírou, takovou že krize povedou k novému typu zkušenosti a tím k typu

znovuzrození nebo reintegrace která je příslibem úspěchu. Přesto, víra nečiní bolest nebo

psychické tlaky a úzkosti o nic méně skutečnými, nicméně může jim dát konstruktivní

význam a člověk může snášet téměř cokoliv co je smysluplné, ledaže by vitální síly jeho těla

nemohly déle aktivovat zničené orgány.

V dobře známém gnostickém hymnu prvních křesťanských století Ježíš říká: „Jestliže nevíte

jak trpět, nemáte sílu trpět.“ Utrpení je cestou k repolarizaci nebo znovuzrození. Opětovné

vzkříšení v sobě zahrnuje předchozí ukřižování. Jedinec se musí naučit čelit neúspěchu s

odvahou a čistou myslí – ať už se jedná o jeho vlastní neúspěch nebo osob mu blízkých nebo

jeho společnosti jako celku. Musí se vyrovnat s příčinami neúspěchu nebo frustrace

objektivně a nezaujatě, jakoby z odstupu, avšak se soucitem a bez pocitu viny. Toto je

nestrannost a také to co je fakticky míněno oddělením. Oddělení nepopírá schopnost vcítit se,

vytváří odstup, a odstup je nezbytný k zhodnocení toho co se stalo.

Říká se že čas léčí všechny rány, ale to jenom proto že mnoho nepatrných spojení pocitů a

vzpomínek které spojovaly toho který jedná se skutkem se postupně přerušily a zmizely z

vědomí zatímco jiné zkušenosti zaplňovaly mysl okamžik po okamžiku, rok po roku. Ten

který jedná se vypořádá se skutkem a utrpení je zapomenuto – možná až do dne, kdy se setká

s novou zkouškou své schopnosti transformovat se. Musí se s ní setkat na pravém místě v poli

vědomí v kterém bylo něco podobného kdysi zakoušeno. Všechno potom závisí na kvalitě

ozdravného procesu který zaujal místo. Úplné ozdravení posiluje narušenou funkci, neúplné

může vést k oslabení a zranitelnosti organismu.

Šestý dům se vztahuje ke všem zkušenostem uzdravování a strachu z nemoci nebo selhání.

Jestliže kořeny osobnosti nejsou hluboké nebo široké, individuální požadavek sebevyjádření a

emocionálního naplnění v pátém domu aktivit má větší šanci ve svých pokusech selhat,

jestliže používá sebevyjadřování k zakrytí své touhy po pomoci. Nezdar potom vede

sebelítosti. Zraněné vědomí křičí: “ Proč se to stalo mně?“ Stalo se to protože jedinec ještě

plně nerealizoval své schopnosti a svůj konkrétní osud.

Taková realizace často přichází skrze pracovní nadšení. Může přijít skrze službu, protože

pouze skrze služebnictví může jedinec nabýt mistrovství. Nejhlubší význam jedince je

odhalován v jeho schopnosti a ochotě sloužit – která může zahrnovat jeho způsobilost

rozpoznat význam jiných a být pokorný. Velká osoba je pokorná protože ví, hluboko uvnitř

sebe, jak by mohla být mnohem větší. Opravdová velikost předem vylučuje sebeuspokojení.

Pouze velký člověk může vidět až za sebe, a tato vize musí projít stadiem „stínu“ které se

váže k dosažení čehokoliv. V šestém domě se jedinec může setkat se svým stínem – ne s

konečným „Strážcem prahu“ který patří spíše k dvanáctému domu, ale se stínem své touhy

být velký, ušlechtilý, vlivný. K tomuto setkání může dojít skrze ponížení, nemoc nebo

nekontrolovatelný strach když přichází osudová výzva. Může jít o silně katarzní zkušenost,

může také jít o exaltované a transformující navštívení. Kvalita reakce celkové bytosti na toto

navštívení určuje kvalitu skutečně přínosného vztahu do kterého jedinec vstupuje s ostatními.

Přítomnost planety v šestém domu nativity neznamená že planeta je v nepříznivém postavení.

V tomto domu není nic skutečně negativního nebo „špatného“. Když je v něm planeta

umístěna, znamená to že základní funkce představovaná planetou by měla být použita k co

nejúspěšnějšímu setkání se zkušenostmi vztahujícími se k práci, službě, nemoci,

sebetransformaci, přepracování a repolarizaci jedincových energií a ega které je do značné

míry neúspěšně užívalo. Tyto zkušenosti jsou nutné v celkovém procesu individuálního růstu.

Dochází k nim na dvou nebo třech úrovních, od těch které jsou fyzickou prací a zdravotními

potížemi až po ty které jsou skutečným následovnictvím „mistrovství“. Tyto zkušenosti by

neměly být odsunovány stranou jenom proto že obvykle způsobují napětí a stres, bolest a

utrpení. Jak jsem již napsal jinde:“Bolest je strážcem našich neodhalených pokladů….lidé

ještě nejsou tak úplně „Lidmi“. Podnikají kroky k mistrovství, k správnému užívání

schopnosti „být člověkem“….utrpení je podkladem našeho božství. Můžeme o ně zakopnout a

vrátit se zpět do dělohy času opakovat ještě jednou náš tragický pokus o metamorfózu. Nebo

se ho můžeme dotknout, pozvednout potlačením samotného zdroje našich slz a použít utrpení

k dosažení široké náruče Toho Který je naším Já přivedeným k novému životu. Utrpení může

ustat pouze s opětovným vzkříšením v každém člověku který je opravdu člověkem. Protože

být člověkem znamená být neustále něčím větším než jedinec je. Až do okamžiku kdy se

lidství spojí s božstvím. Dokud se jedinec nestane člověkem. Až se všichni vítězní lidé naučí

správně používat ve své plnosti schopnost která je jejich božstvím, nebude již utrpení třeba.

Sedmý dům

Když je dosaženo sedmého domu zabýváme se zkušenostmi které již nevyplývají z typu

aktivity založené zejména na individuálním já, ale místo toho na zakoušení způsobů vztahu k

jiným já, způsobů vztahu které naznačují elementární smysl spolupráce a sdílení s jinými

osobami. Ale pouhá kooperace neodhaluje úplný příběh, protože sama o sobě může mít pouze

pomíjivou a povrchní hodnotu. Spolupracující by měli pocítit, že jejich „společný projekt“

slouží v rámci rozsáhlejšího existenčního celku, obvykle v rámci konkrétní společenské

komunity nebo v nejlepším případě v rámci lidstva uvažovaného jako planetární organismus.

Měl by být funkční účastí. Mělo by být nalezeno alespoň nejasné uvědomění si toho k čemu

vztah slouží, co vztah mezi dvěma partnery zahrnuje, co je jeho účelem, a v rámci tohoto

účelu by potom každý z partnerů měl být schopný objevit svůj vlastní individuální smysl.

Život bez cíle – nebo jak by řekl americký indián, bez „vize“ – je žitím téměř bez hodnoty, a

není do značné míry odlišný od života zvířete. Ale z hlediska různorodosti cílů mohou lidské

bytosti evidentně, vědomě nebo instinktivně, žít, jednat a spolupracovat.

Otázka účelu je astrologicky velmi důležitá – stejně jako psychologicky a společensky –

protože sama o sobě může objasnit základní vztah mezi prvním, čtvrtým, sedmým a desátým

domem. V prvním domu si může člověk intuitivně uvědomit – a nejdříve pod prahem toho co

nazýváme vědomí – to že je individuálním „Já“. Toto uvědomění, z hlediska skutečné a

účinné existence, vede ve čtvrtém domu k vědomému a více nebo méně stabilizovanému

pocitu bytosti jako konkrétní osoby s konkrétním charakterem a pevnými názory a hodnotami,

k základům na kterých je úspěšná nebo neúspěšná, učí se a trpí na cestě sebe – transformace.

Tato sebe – transformace v sobě zahrnuje změnu polarity. Jedinec si začne uvědomovat, chtě

nechtě, že je dílčí součástí rozsáhlejšího celku. Jde často o matoucí uvědomění které jedince

nechává zcela nechráněného, postaveného tváří v tvář velkému otazníku na horizontu vědomí.

Co je mi naplánováno udělat? Budu schopný to udělat dobře?

Dítě si velmi pravděpodobně tyto otázky neklade, alespoň ne v základním smyslu, protože

normálně považuje za samozřejmou svou přináležitost k rodině a prostředí. Zkouší se v nich

vyjádřit, je zraňováno, učí se, atd. S probuzením sexuálních energií, normálně v pubertě,

vyvstává pocit že existuje síla která je daleko větší než jeho omezené vědomí. Lidský druh si

činí na dítě nárok – on nebo ona musí plnit osobitou funkci, on nebo ona má biologický

osobnost přesahující účel. Po adolescentovi také jeho společnost stále více požaduje jakmile

jde na střední a vysokou školu. Objevuje sám sebe fungujícího v oblasti aktivity v které si

není jistý co se od něho požaduje, nebo zda chce nebo může vyhovět těmto požadavkům.

Může být emocionálně zmatený, může slepě protestovat, může uniknout pomocí náboženské

horlivosti a zasvětit se Bohu – božskému Ty, které vždy naslouchá a poskytuje útěchu za

předpokladu že je výlučně uctíváno.

V horární astrologii se říká že sedmý dům nativity ukazuje v určitém čase odpověď na

tazatelovu otázku, ukazuje výsledek prozkoumávané záležitosti. Funkce organismu je

výsledkem její identity – první dům. Všechno co je zrozeno má naplnit zvláštní funkci.

Nicméně, tato funkce může být poznána pouze pokud je nová entita vztažena k jiné s kterou

musí spolupracovat. „Život“ produkuje muže a ženy, ale ti mají hodnotu pro lidský druh

pouze pokud fungují společně. Každá osoba poznává co je, nejenom biologicky ale i z

hlediska společensko-kulturní komunity, pouze pokud funguje společně s jinými lidskými

bytostmi. Tato funkční spolupráce nakonec vytváří něco významného pro lidskou rasu, pro

jednotlivé společenství nebo pro oba.

Kdyby primitivní člověk z Nové Guineie nalezl starou leteckou vrtuli ležící na poli, mohl by

podrobně popsat její podobu a dokonce kolem ní vybudovat nějaký druh sochařské výzdoby,

vrtule má „formu“ a je vyrobena ze substancí které jsou určitelné. Je entitou, ale člen

kmenového společenství z Nové Guineie neví k čemu slouží. Mohl by to poznat pouze pokud

by byl instruovaný jak vrtule funguje ve vztahu k jiným předmětům, všem které jsou částmi

organizovaného systému s konkrétním účelem: to znamená, létání. Když je člověk který nikdy

neopustil městskou chudinskou čtvrť poslán do lesa a zaujme ho tvar žaludu, může si s ním

hrát, dokonce ho rozpitvat, ale nebude schopen v něm vidět potencialitu velkého dubu.

Nemůže poznat jeho funkci, jeho místo ve vegetačním cyklu, pokud si ho neumí nějak uvést

do vztahu se stromem. Z hlediska životních procesů nebo organizovaných aktivit veřejného

nebo národního celku, má jednotlivá entita význam pouze ve vztahu k jiným entitám.

Totéž platí, a je poměrně důležité, dokonce asi bez podstatných rozdílů, pro lidskou bytost.

Můžeme vědět co ji stavebně a biologicky tvoří, ale taková vědomost je nutně neúplná dokud

nevidíme její funkci ve vztahu k jiným jednotlivcům a v rámci společensko-kulturního pole

aktivity.

Funkce naznačuje účel, a funkce i účel jsou vlastní a potenciální tomu co člověk je, ale jsou

odkrývány pouze když člověk funguje v rámci rozsáhlejšího celku v kterém je podílející se

jednotkou. Teoreticky, účel individuální existence je naplněn v desátém domu, ale toto

naplnění – pozitivní nebo negativní, částečné nebo úplné – vyplývá z toho co bylo vědomě

zjištěno nebo pochopeno na úrovni sedmého domu. Kvalita jedincova vztahu k jiným na

funkční úrovni je základem na kterém dosáhne výsledku nebo neuspěje, dosáhne čehokoliv co

bylo vlastní účelu jeho existence od jeho narození, ať už si tohoto účelu byl nebo nebyl

vědom.

Individuální zkušenosti vztahující se k sedmému domu by všechny měly odkazovat na

aktivity které, alespoň potenciálně, mají funkční charakter. Konečnou klíčovou myšlenkou

těchto zkušeností je participace, avšak zakoušející si zpočátku nemusí být vědom toho, že je

zapojen do většího celku – společenství nebo lidského druhu. Může být upoután svým

partnerem a vzrušením z partnerství, nebo jimi může být zmaten. Fascinující pocit umožňující

poznat a zakusit úplně jinou lidskou bytost pomocí níž může jedinec dosáhnout sebe –

naplnění, intenzivně působí v počáteční fázi vztahu. Nicméně, často se funkční význam

vztahu stane jasným jakmile se partneři začnou plně věnovat každodenní činnosti. Hodnota

veřejného a rituálního svatebního obřadu je ta – jak to bývá součástí rodinných a skupinových

procesů – že na úplném počátku manželského vztahu je stvrzen a posvěcen jeho společenský

význam. Z manželského svazku vyvstává očekávaná přítomnost nějakého výsledku – dítěte

nebo alespoň nějaké formy společného úspěchu – které mají zastínit čistě emotivní pnutí a

extázi vlastní partnerskému vztahu. Ze stejného důvodu člověk který nastupuje do

významného veřejného úřadu je do něho jmenován skrze veřejnou ceremonii inaugurace nebo

korunovace. Vstupuje do vztahu který má jasnou veřejnou funkci – vztah s novými

spolupracovníky s kterými má spolupracovat na naplnění svého úkolu. Je nerozlučně spjatý se

společenským cílem.

Toto jednání bytosti spjaté s účelem je vlastní všem typům vztahu sedmého domu, dokonce –

opakuji – i když jsou si jednotlivé bytosti málo vědomy základů svého spojení. Ale teprve v

osmém domu se odpovědnost kterou s sebou takové spojení nese, stává partnerům zřejmou,

možná velice živě a emotivně. Protože to může znamenat „smrt“ nějakých klamných představ

a regeneraci osobností partnerů, byl osmý dům nazýván domem smrti a regenerace.

V současnosti se pojetí manželství natolik změnilo že se zdá jakoby vztah muže a ženy neměl

žádnou jinou funkci než přinášet partnerům osobní štěstí, bezpečnost a emocionální naplnění,

s žádným významným odkazem na potomstvo – službu rase – nebo společensko-kulturnímu

úspěchu – službu společenství. Toto je v jistém smyslu výsledek přespříliš individualistického

a analytického charakteru naší civilizace a jejího rozkouskovaného vědomí které uvažuje

jakoby části nebyly součástí celku, v kterém jim bylo určeno fungovat. Tyto části jsou přesto

také celky, které jsou samy utvářeny mnoha vzájemnými vztahy a nezávislými částmi.

Dnes je na to ta odpověď, často braná jako samozřejmost, že lidská bytost je velmi zvláštní

druh celistvosti která funkčně nepatří žádné větší jednotce. Z úhlu pohledu filosofa který věří

v „Personalismus“, má každý jedinec konec sám v sobě, druhu absolutna. Vztahuje se k jiným

osobám, ale tento vzájemný vztah je v podstatě personalistický, to znamená, není částí

žádného vesmírného projektu, není „funkční“. Společnost, lidstvo, planeta Země netvoří

„organismus“ jehož jednotliví jedinci by mohly být symbolicky nazváni jednotlivými

buňkami. V podstatě každý jedinec stojí sám jako monáda. Kontakty navázané s jinými

jedinci mají čistě existenciální charakter, mají hodnotu a význam pouze z hlediska co

přinesou jedinci samostatně.

Toto všechno se může zdát docela metafyzické a pro astrologa málo významné, ale ve

skutečnosti předchozí odstavce popisují základní protiklad dvou nejdůležitějších přístupů ve

vzájemném vztahu mezi dvěma nebo více jedinci a mezi těmito jedinci a organizovaným a

sociálním společenstvím v kterém žijí a lidské rase jako celku. Zda jedinec zvolí jeden přístup

nebo jiný bude zásadně ovlivňovat to co lidský vztah, manželství a partnerství bude ve

skutečnosti znamenat v každodenním životě. Neradostnou věcí je to, že lidé dnes víceméně

nevědomě zkouší žít částečně z hlediska jednoho z těchto přístupů a částečně z hlediska

jiného. Tím panuje ve všech záležitostech lidského vzájemného vztahu – ve všech

záležitostech sedmého domu – elementární zmatek.

Starobylý náboženský přístup k manželskému svazku a jakémukoliv alespoň relativně

trvalému pracovnímu vztahu který má společenský a kulturní charakter je v podstatě funkční.

V současnosti je tento funkční základ v mnoha případech nedostatečný. Jednotlivci se spolu

setkávají jenom v zájmu rozvoje vlastních osobností. To samozřejmě může být velmi

rozumné a konstruktivní, ale vzájemný vztah sám o sobě tím končí nebo je spíš prostředkem

napomáhajícím rozvíjení čtvrtého domu – v podstatě oddělených osobností, nebo uvolnění

energií pátého domu. Když se to stane, potom je téměř nevyhnutelné že dříve nebo později

bude typ zkušeností osmého domu naznačovat konec vztahu – nebo pokud jde všechno dobře

– transformující znovuzrození.

Shrnuto: zkušenosti vztahující se k sedmému domu – to znamená manželství a všechny formy

víceméně stabilního partnerského vztahu – mohou znamenat pouze spolupráci jednotlivců,

nebo mohou znamenat účast na větším celku ke kterému spřízněné osoby velmi vědomě patří

z hlediska obecného osudu nebo konkrétního společensko-kulturního účelu. Hlavní otázkou v

těchto vzájemných vztazích není to zda jde o velkou lásku nebo hluboce pociťovaný společný

zájem obchodních partnerů, ale to jaká je kvalita této lásky nebo tohoto společného zájmu.

Manželství může představovat to co Francouz nazve l´égoisme á deux – což je složitá fráze

pokud má být přeložena, ale znamená spojení dvou osob výhradně pro jejich vlastní vzájemné

uspokojení a osobní rozvoj*; do obchodního vztahu se může vstupovat pouze za účelem zisku

dvou partnerů bez zájmu o společenské následky. Na druhé straně vztah může být zasvěcen

více – než – osobnímu účelu, a to na jakékoliv úrovni.

Žádný astrolog nemůže jednoznačně říct který ze dvou přístupů bude jedinec ve svém

důvěrném a trvalém vztahu následovat, ale zodiakální znamení na hrotu domu, pozice a

aspekty na vládce tohoto znamení a přirozeně planety které mohou být v sedmém domu

umístěny, mohou hodně napovědět o tom co může upřímnému jedinci dychtícímu po zapojení

do většího pole existence pomoci určit jaké jsou nejlepší podmínky pro takové zapojení, a

možná ho také varovat před hrozbami nebo zkouškami které jsou v tom zahrnuty. Toto

nemůže učinit vztah jednodušším, mohlo by ho to učinit významuplnějším a plodnějším.

Astrologicky vzato, nejdůležitějším bodem implicitním ve všech předchozích pojednáních je

to, že sedmý dům by neměl být uvažován – nebo vlastně jakýkoliv dům – samostatně, když

interpretace záležitosti popisuje zkušenosti nebo problémy vyrovnávající se s touto oblastí

lidské existence a aktivity. Princip příbuznosti, Descendent, a princip osobitosti, Ascendent,

vytvářejí dvě nezávislé polarity. To co jedinec představuje jako nezávislé já bude

demonstrováno způsobem vztahujícím se k jiným osobám a světu obecně; podobně výsledky

vzájemných vztahů poskytují zpětnou vazbu která působí na to co dnešní psychologové

nazývají „sebeobraz“. Obraz jedinečné specifičnosti – který se na biologické úrovni

manifestuje v genetické kódu ve všech buněčných jádrech – je trvalým prvkem v cyklu

existence jedince. Změna v osobnosti nastává pomocí všech typů vztahů. Vztah je tvořivou –

a v některých případech destruktivní – odpovědí na existenciální skutečnost souvislosti. Takto

je sedmý dům potenciálně nejdynamičtějším ze všech domů. A právě v této oblasti lidské

zkušenosti může být jedinec nejpodstatněji transformován. Zde také člověk zakouší svou

největší svobodu – pokud určité planety nejsou příliš blízko descendentu, planety které

symbolizují nepřekonatelné tlaky osudu, které samy mohou vytvářet pomocí magického

vzájemného vztahu typ základů, které si žádají naplnění významného účelu vlastního

individuálnímu já. V takovém případě může jedinec shledat, že je tímto účelem veden k

započetí určitého typu vztahu, nebo vztahu s určitým typem osoby, které mohou poskytnout

zkušenosti přinášející to nejvhodnější pro dynamizaci osudového účelu, i kdyby mělo jít o

tlaky a vypjaté situace, nebo dokonce tragédie.

Manželství a také jiné druhy partnerství mohou být oblastí neřešitelných napětí. Zkušenosti

získané z těchto napjatých situací mohou také posloužit účelu osobního růstu a mohou vést k

naplnění jedincova osudu. Planeta blízko Descendentu je obvykle výrazným náznakem toho

jak se s takovými zkušenostmi setkat. K setkání dojde na rozdílných úrovních podle jedincova

stupně rozvoje, a může být doplněno, podle fáze evoluce „Ducha“, kterou tento jednotlivý

život ztělesňuje. Může zde být pozorován dialektický proces, jako vlastně všude, odhalující tři

základní úrovně vztahovosti.

Na základní biologické a kmenové úrovni jsou všechny vztahy podřízeny nutkavým příkazům

života a zájmu veřejného kolektivu. Vztahy jsou výrazně účelové a společensky usměrňované

silnými tabu, v podstatě jsou vytvářeny vzhledem k tomu co je přirozené, hodnotné a

konstruktivní pro kmenový celek, i když časem mohou jiné zájmy narušit původní záměr.

Když člověk dosahuje stavu kde začíná výrazně fungovat individualizační proces, vztahy

nabývají osobnějšího charakteru, ale základní manželský vztah je stále podmíněný

biologickým imperativem a potřebou zachovat a předávat kulturní a náboženské hodnoty.

Tradiční vzorce vztahu se začaly rozpadat teprve od dob průmyslové revoluce – ve

skutečnosti ne před začátkem tohoto století – tak že sílící individualismus a vzpoura žen proti

patriarchálním pravidlům naprosto proměnily instituci manželství. Manželství pozbylo

většinu ze svého společenského a institucionalisticky – náboženského charakteru. Ve většině

případů přestalo být záležitostí určovanou rodiči, společenskou třídou a finančními měřítky.

Nyní je převážně záležitostí dvou individualit které dává dohromady jejich svobodná vůle za

účelem užívat společně bohatšího života. Takto prvky individuálnosti a vztahovosti získali

téměř veškerou pozornost a záležitosti vztahující se k desátému a dokonce čtvrtému domu

ztratili svou základní důležitost – protože většina sňatků, alespoň ve Spojených Státech, nemá

osudový význam a společenský nebo transcendentní účel (desátý dům) a ve skutečnosti ani

velmi podstatné a pevné kořeny, sociální stejně jako geografické.

V současnosti by mělo být dosaženo třetí úrovně na které je manželský model ještě více

transformován a možná že je od něho upouštěno. Na této úrovni bude vzájemný vztah znovu

ovládán obecným účelem – společenským a nadspolečenským , duchovním nebo planetárním.

Skutečně autonomní a autentičtí jedinci spojí své energie, možná rituálním způsobem, aby

pracovali pro skutečně obecný a promyšleně sdílený účel – funkční účel předvídaný z

hlediska účasti na celkové evoluci lidstva a Země.

Zdá se zřejmé, že tato třetí úroveň důvěrného a kreativního vztahu – která může , avšak

nemusí být také plodná – je stále nepřijatelná a snad nemyslitelná pro převážnou většinu

lidstva. Ale velké změny mohou být blízko, a nově vznikající nebělošské země mohou nalézt

ve svých starodávných kulturách prvky které všem lidem usnadní přijmout nový typ plodné a

nadosobní soudržnosti.

*před lety byl v časopise Sovětské Rusko recenzován ruský film, pojednávající o mladém

muži a mladé ženě kteří bojovali na dvou válečných frontách. Dopis hocha své milované

soudružce byl citován: “ V této době se rozhoduje o osudu světa a my musíme o tomto osudu

rozhodnout. Jsme vystaveni tvrdému a válečnému životu a já se chci podílet na tomto životě s

tebou“. Bylo velmi důležité že hoch neřekl „sdílej můj život“ ale místo toho „podílet se na

tomto životě s tebou“. Sdílení účasti na novém životě, což je velmi odlišné od l´égoisme á

deux!

Osmý dům

Život jedince je jako elipsa která má dvě ohniska, na rozdíl od kruhu který má pouze jeden

střed. Těmito dvěma ohniskovými body, principy nebo tendencemi které jsou gravitačními

body života a vědomí lidské bytosti, jsou, jak jsme viděli, individuálnost a vztahovost,

jednotlivě představované Ascendentem a Descendentem. Protože astrologie vztahuje všechny

své symboly a interpretace k začátku cyklů, prvnímu okamžiku individuální existence,

prvnímu nádechu který propojuje nově zrozený organismus s otevřeným prostředím, domy

nativity jsou počítány od Ascendentu, od prvního k dvanáctému. Nicméně, cykly existence

nejsou uzavřené kruhy, dvě síly pocházející z principů individuálnosti a vztahovosti ovládají

každá jednu polovinu cyklu. Hemicyklus pod horizontem je ovládán úsilím o aktualizaci

všech možných potencialit obsažených v jedinci při narození, hemicyklus nad horizontem,

přestože stále hluboce ovlivněn procesem sebe – aktualizace a úsilím o sebe – naplnění, je

silně podmíněn charakterem a výsledky vztahů do kterých jedinec musí vstoupit pokud má

dosáhnout úplného osobního naplnění.

Z těchto důvodů, přestože je naprosto logické počítat domy od prvního k dvanáctému, by

měla být brána v úvahu také skutečnost, že na Descendentu začíná poutat jedincovu pozornost

nová řada faktorů – faktorů souvisejících se změnou – způsobující a alespoň na určité úrovni

vedoucí k vzájemným vztahům. Takto je Descendent rovněž, v jistém smyslu, výchozím

bodem řady zkušeností které vyžadují plodné vzájemné vztahy – vztahy které také

nevyhnutelně zásadním způsobem transformují jedincův životní postoj a vědomí. Dům s

číslem osm, pokud začínáme počítat od Ascendentu, by také měl být interpretován jako

druhý, když začínáme od Descendentu. Z tohoto důvodu může mít každý ze šesti

zmiňovaných domů nad horizontem dva základní významy, jeden vztahující se k Ascendentu

– principu osobitosti – a druhý vztahující se k Descendentu – principu vztahovosti. Jedinec se

rozvíjí a aktualizuje své schopnosti pomocí prvních šesti domů, a vztahy se kterými se setká v

těchto šesti oblastech zkušenosti jsou zakoušeny a hodnoceny zejména z hlediska

individuálního já.

Stejným způsobem, to co se aktualizuje a utváří v šesti domech které začínají na Descendentu

je zejména to, s čím se jedinec setkává z hlediska vztahů které mají stále větší důležitost a vliv

– ať už uvažujeme manželské nebo striktně společenské vztahy. Od tohoto bodu jedinec

soustřeďuje svou pozornost spíše na to co jeho životu přináší vztahy než na své vlastní já.

Samozřejmě že se to co tyto vztahy přinesou nakonec vrátí k jeho osobnímu smyslu a začne

nový cyklus na vědomější a zralejší – nebo negativně, sestupné – úrovni osobní existence.

To neznamená že v každém okamžiku svého života má jedinec zkušenosti pouze v oblasti

jediného domu. V každém okamžiku života jsou potenciálně zapojeny všechny domy – tak

jako léto předpokládá zimu a ledové polární pustiny tropickou džungli. Když astrolog dává

konkrétní významy oblasti domu z hlediska cyklického procesu rozvíjející se osobnosti, tak

by měl stanovit základní kategorie zkušeností, a především vztahu mezi těmito rozdílnými

kategoriemi zkušeností, to znamená, způsob kterým se navzájem slučují a jedna závisí na

okolnostech jiných. Každý typ zkušenosti je potenciálně zahrnutý v každé další a každá

významná zkušenost může být dána do spojitosti s archetypem. Je to spojitost zkušenosti s

tímto archetypem, který jí dává svůj esenciální význam z hlediska celého života jednotlivce.

Alespoň holismus takový přístup k existenci uplatňuje. V současnosti může být skutečně plná

zkušenost žita, pouze pokud bude mít povahu opravdové plnosti, každé pole aktivity – každý

dům – bude do značné míry zapojeno. Přesto bude některé pole aktivity zdůrazněno, a je to

toto zdůraznění, toto ohnisko vědomé pozornosti, které výrazně ovlivní cíl zkušenosti a

podmíní její výsledky.

Když tradiční astrolog mluví o osmém domu jako o domu smrti a regenerace – jeho

interpretace je založena především na korespondenci s tak často – a podle mého názoru

přehnaně – zdůrazňovaným vztahem mezi zodiakálními znameními a domy, to znamená že

první dům koresponduje s Beranem, druhý s Býkem a osmý se znamením Štíra. Vytváření

takových korespondencí má určité opodstatnění, ale obvykle je to zavádějící. Zodiakální

znamení a domy představují dvě odlišné významové řady. I když dvě významové řady spolu

souvisejí – zejména z numerologického úhlu pohledu, poukazují na odlišné faktory. V případě

osmého domu pomocí takové korespondence ničeho nedosáhneme, protože Štír je jedním z

méně chápaných a většinou nerozumně očerňovaných znamení zodiaku.

V sezonním cyklu solárního roku se Štír vztahuje ke středu podzimu. Každoroční vegetace v

mírném podnebním pásmu v tomto období obvykle zakouší svůj „zánik“. Ale jsou tu také

semena která v rámci procesu rozpadu a tlení listí neumírají. Ztotožnit jedincovo vědomí se

semenným procesem znamená pro jedince povznést se nad cyklickou smrt a možná zakusit

když ne transformující přeměnu nebo zásadní repolarizaci, tak alespoň podílnictví na

konečném jarním znovuzrození vegetace. Numerologicky, a podle gnosticko – křesťanské

tradice, osmička opakovaná na třech úrovních je symbolickým číslem Krista (888). Kristův

mýtus je soustředěný kolem Ukřižování a opětovného Vzkříšení, číslo osm je tedy adekvátní

domu smrti a regenerace.

Ale cyklická posloupnost domů má jiný důležitý význam. Popisuje dvanáct základních fází

rozvoje jedincova vědomí. Vědomí, v západním smyslu slova, v sobě zahrnuje dva opačné

póly: individuálnost a souvztažnost. Stejně jako žádný jedinec není narozen osamělý nebo bez

minulosti, podmiňují výsledky minulých vztahů – karma – stav nového já, které se následně

ukazuje samo sobě a světu tím způsobem že se setkává s novými vztahy a zakouší je. Tyto

vztahy poté podmiňují nové já.

Takto, astrologicky řečeno, by měl být Descendent nahlížen jako začátek nového procesu,

procesu kterého je sedmý dům první a osmý dům druhou fází. Osmý dům také poukazuje na

vlastnictví, ale – snad s výjimkou horární astrologie, ve které je každý symbolický koncept

zosobňován a interpretován z hlediska samostatných událostí – je tradiční interpretace

vlastnictví typu osmého domu jako „majetku partnerů“ nesprávná. To co je naznačováno je

bohatství vztahu, totiž, osmý dům popisuje celou existenciální situaci které vztah musí čelit

pokud se mají aktualizovat jeho možnosti. Odhaluje také to co má vztah k dispozici aby se

stal funkčním prvkem společnosti.

Evidentně, vztah „vlastní“ to co do něho partneři přinesou. Ale není to pouze součet dvou

příspěvků, prozatím je to vztah typu sedmého domu stabilizovaný a na cíl orientovaný

interakcí mezi dvěma partnery, která dodává hodnotu navíc těmto příspěvkům uvažovaným

samostatně. Kvalita partnerského vztahu se stává aktivním a produktivním – nebo

potlačujícím a možná destruktivním – prvkem. Toto je velmi důležitý fakt. Například, pokud

se v sedmém domu nachází planeta, neovlivní pouze záležitosti vztahu, ale také záležitosti

nebo problémy zasahující do osmého domu.

Kromě toho, tak jako se žádný jedinec nerodí do prázdna, tak se žádný vztah neodehrává v

prázdném prostoru. Prostor přestavuje jednak biosféra jako celek, tak i konkrétní společnost

ke které partneři náleží nebo v které vztah začíná a bude se rozvíjet. Biosféra partnery

vybavuje – podle podnebí, země a ročního období – základními psychickými potřebami,

společnost má stanoveny způsoby kterými má být každý vztah prováděn. Manželský vztah

musí vyhovět společenským a nábožensko-etickým tabu, právě tak jako obchodní partnerství

musí být včleněno, musí se držet řady předpisů, platit daně atd. Partnerský vztah se musí

přizpůsobit precedentům platným v jejich prostředí. Společnost je vybavuje velkým

množstvím možností, ale také mnoha omezeními. Všechny se vztahují k osmému domu.

Dům, jeho hrot a planety v něm umístěné naznačují jak nejlépe a nejrealističtěji může jedinec

přistupovat k možnostem a omezením zahrnutým ve vztazích pokud mají být úspěšné.

Úspěšnost mohou představovat peníze, expanze, vliv nebo to může znamenat že jedinec, díky

těmto vztahům, zakusí cennou sebe-transformaci a bude schopen dosáhnout hlubokého

uvědomění a zkušenosti kterých by sám nikdy dosáhnout nemohl.

Vztah by neměl být myšlen pouze jako zainteresování dvou partnerů v exkluzivním

manželství nebo obchodním svazku. Několik partnerů, vlastně skupinu, může spojovat

relativně stabilní a pevný základ – tak pevný jaký dnes spojuje většinu manželství. Taková

skupina může mít obchodní význam, ale její cíl může být náboženský, politický nebo

„okultní“. Skupinový vztah obvykle funguje pomocí nějakého typu rituálu: moderní obchod je

dlouhým sledem rituálů od kanceláře a továrny až po Wall Street a její směnu cenných papírů,

život v armádě není téměř ničím jiným než nepříjemnou sérií rituálů, končících na bojišti.

Celé město, pokud by bylo pozorováno z výšky v průběhu celého dne, skýtalo by pohyblivý

obrázek rituálu pouličního dopravního ruchu, hromadění a vyprazdňování, světla a tmy. Své

rituály mají náboženské organizace. Cílem těchto rituálů, všech kolektivních slavností, včetně

koncertů, oper a baseballových zápasů je posílení kolektivních psychických vazeb mezi členy

jednotlivé společnosti nebo skupiny. Jinými slovy, rituál je považován za něco co vytváří

zvláštní plus faktor, který je vyvolán když je skupina psychicky a emočně integrovaná.

Existuje dokonce fyzická a elektromagnetická integrace která nastává když se lidská těla

dotýkají a společně pohybují podle sdíleného rytmu.

Rituály kterých se drží okultní nebo mystické skupiny při svých setkáních, zvláště v

nebezpečné formě „obřadné magie“, mají stejný účel jako kterékoliv společenské nebo

náboženské rituály, kromě toho mají, nebo by měly mít, pokud jsou účinné stále vědomější,

promyšlenější a často působivější smysl. Mantry, zaklínadla, tradiční gesta a užívání

symbolických předmětů může přinést u skupinově zúčastněných pronikavé soustředění jejich

volní síly stejně jako emocí. Pro určitou úroveň těchto skupinových operací jsou

charakteristické rituály amerických indiánů, stejně jako Svobodných zednářů. Ve skutečnosti,

společnost jako celek je založena na rituálech.

Pouze pokud je individualismus intenzivně zdůrazněn mohou být ritualistické vzorce

společenských institucí překonány. Ale vzdorovití jedinci poměrně záhy budují nový typ

rituálů. Životní činnost mění své skupinové utváření, své standardizované postupy a způsoby

jednání, ale vždy se setkává s typem zkušeností osmého domu. Také sexuální rituály nadále

existují, přestože způsoby jednání a etika se mohou změnit.

Základním problémem je, zda těmto rituálům má být dán pozitivní, exaltovaný a emoce

pozvedající význam, nebo jestli mají být zakoušeny jako obtěžující rutina a otročina. K

setkání s takovým problémem dochází, když ideál Praxe Boží Přítomnosti v každém

okamžiku dne nabývá svůj nádherný a léčivý význam. Každý rituál by ve svých účastnících

mohl evokovat Božské. Této realizace může být dosaženo pouze pokud kvalita vztahu mezi

účastníky vytváří možnost evokace – a tím jejich přerození na vyšší úroveň celistvosti a

neegoistické lásky.

Ve společnosti v které je všechno ovlivněno „businessem“ je opravdu podivné že toto slovo

není uváděno v tradičním přehledu záležitostí ke kterým se tento dům vztahuje. Uvažovat o

druhém domu jako o domu businessu znamená neporozumění tomu co slovo business v

podstatě naznačuje. Druhý dům se vztahuje k tomu co jedinec soukromě vlastní a co může

používat k aktualizaci svého potenciálu zrození, ať už jsou vlastnictvím hmotné majetky nebo

psychologické a duševní schopnosti. Osmý dům pojednává o businessu jako takovém protože

jakýkoliv business v sobě zahrnuje nějaký typ smluvního vztahu nebo dohody které vyžadují

alespoň dvě osoby a více nebo méně legální garance společnosti jako celku. Manželství je

nebo bylo smlouvou teoreticky platnou „dokud nás smrt nerozdělí“, a stvrzenou zákonným a

náboženským souhlasem. Splátka úvěru, hypotéka a všechny různé druhy směny, ať už se

týkají nebo netýkají peněz, jsou založeny na meziosobních a společenských vztazích a to v

podstatě znamená na svěřené důvěře.

Ve všech záležitostech kterými se fakticky zabývá oblast zkušenosti osmého domu jsou

obsaženy tři základní faktory: důvěra – která sama o sobě naznačuje čestnost – organizace a

zodpovědnost. A to na pozadí rozsáhlé aktivity sedmého domu lásky – lásky jako schopnosti

dát konstruktivní a integrovaný význam meziosobním a tím společenským vztahům a takto

zhmotnění schopnosti zakoušet a konkretizovat smysl a hodnotu soudržnosti.

Účastnit se rituální aktivity bez důvěry v účastníky může být velmi nebezpečné, přestože je to

něco co se v životě naší společnosti děje neustále, zvláště v moderních městech, a proto naše

společnost dává zkušenostem osmého domu převážně negativní význam. Politika je negací

důvěry, a dokud bude samotný koncept politiky nacházet místo v společenských a

meziosobních vztazích, společenská soudržnost stejně jako některé případy bohaté sklizně

musí mít v osmém domu své hořké plody. Politika musí být nahrazena správou v

společenském a úředním smyslu. Tedy, výsledek vztahu nebo obchodní smlouvy – a plus

hodnota vytvářená lidskou kooperací – by měly být řízeny nejen zájmy účastníků, ale zájmem

vztahu samotného a toho co přináší společnosti a lidstvu a Zemi, obrovskému planetárnímu

organismu v kterém by lidstvo mělo vykonávat konkrétní funkci, tak jako ji vykonává

rostlinná a živočišná říše, větry a moře.

Jestliže je vztah sedmého domu opravdu funkční, tak tento funkční účel v oblasti zkušeností

osmého domu dosahuje své substanciace. Stejně jako s touto substanciací a přijetím

konkrétního charakteru se partneři musí vyrovnat se zodpovědností za cokoliv co tento vztah

přináší jiným osobám a zvláště celému společenství a Zemi.

Společná aktivita páru nebo skupiny produkuje různé výsledky, uvolňuje nové energie, nebo

vytváří nové bohatství. Jak mají být plody této aktivity použity? Toto je základní otázka

osmého domu, protože tento dům je domem následným a všechny takové domy – druhý, pátý,

osmý a jedenáctý – pojednávají o užití síly která je k dispozici tomu co se nachází v rohových

domech – prvním, čtvrtém, sedmém a desátém. V druhém domu jedinec užívá to co vlastní, a

je zde naznačen určitý typ osobního řízení. Ale v oblasti obchodu přijímá řádné vedení

nadosobní význam, to znamená, manager nepoužívá plody skupinové aktivity k svému účelu,

ale k účelu vztahu mezi účastníky skupiny – to znamená firmy, vlády, národa jako celku.

Zodpovědnost znamená schopnost reagovat. Reagovat na co? Na manželskou nebo

společenskou situaci způsobenou konkrétními výsledky společného vztahu. To znamená

schopnost řídit, zvládat a přidávat konstruktivní společenské cíle plodům tohoto vztahu.

Tato zodpovědnost se vztahuje ke všem úrovním aktivity sedmého domu – sexuální aktivitě

stejně jako obchodním ziskům nebo ztrátám. Schopnost se projevuje navenek. Může být

zhmotněna jako početí dítěte, nebo jako peněžní zisky, ale také jako znečištění vzduchu a

vody průmyslovým podnikem. Každé uvolnění energie může být jak pozitivní tak negativní –

nejčastěji je částečně obojím. Je obchod výnosný? Co dědictví zanechá pro budoucnost?

Budoucnost účastníků, určené především pro jakýkoliv vztah který bere v úvahu smluvní

dohodu která jejím účastníkům dědictví přinese. To by mohlo představovat smrt minulosti po

které následuje přerození, nebo umírání které obklopuje budoucnost karmickými přízraky a

nerozřešenými pocity marnosti.

Osmý dům je velmi důležitým domem, ale pro někoho je těžké interpretovat jej v jedincově

nativitě. Z hlediska typu zkušenosti osmého domu musí jedinec učinit své snad nejhlubší a

nejpodstatnější volby. Tyto volby nebudou ovlivňovat pouze jedince ale společnost jako

celek. V tomto smyslu mají existencialističtí filosofové pravdu když říkají že člověk je

zodpovědný celému lidstvu.

Devátý dům

Zkušenosti dávané do souvislosti s devátým domem jsou v podstatě ty se kterými se jedinec

setkává v průběhu svého hledání smyslu věcí. Tento dům který je domem “ padajícím “

speciálně popisuje také záležitosti které vztahům a všem druhům skupinové aktivity umožňují

nejúspěšněji fungovat a rozvíjet se v rámci systému konkrétní společnosti a kultury. Toto

vyžaduje znalost celkových podmínek, postupů a pravidel které strukturují konkrétní způsob

života společnosti a možností které k dosažení úspěchu a expanze tento způsob života

poskytuje. Devátý dům je tradičně domem filosofie a náboženství, ale také pojednává o všech

zákonných otázkách. Obecně se vztahuje k všemu co rozšiřuje jedincovo pole aktivity a

prostor jeho mysli – dlouhé cesty, úzké kontakty s jinými kulturami a obecně cizinci a takto “

velkými sny “ které odhalují otevřenému vědomí směřování životních změn, význam

minulosti, přítomnosti a předvídatelných událostí stejně jako trendů individuálního a

kolektivního osudu. V rámci tohoto domu přicházejí také zkušenosti s věštci, proroky,

vykladači osudu, statistiky zaměřenými na budoucnost, vyvozovači závěrů atd.

Devátý stojí proti třetímu a doplňuje jej. Zatímco třetí dům poukazuje na potřebu jedince

vyrovnat se se svým uzavřeným a osobním prostředím, a tak ho poznat a porozumět mu,

devátý dům je polem ve kterém se pokouší objevit význam rozsáhlejších oblastí společenské

existence které nemůže zakoušet přímo ale které jeho mysl může zkoumat pomocí použití

analogie, generalizace a abstrakce. Tyto dva domy symbolizují dvě polarity lidské mysli,

konkrétní a abstraktní. Každá plně rozvinutá mysl funguje z hlediska kombinace obou typů

myšlení, ale téměř každý bude mít sklon upřednostňovat jeden před druhým. V našem

analytickém a empirickém věku bude člověk s vědeckým smýšlením přirozeně zaměřovat

svou pozornost na zkušenosti třetího domu, příkladem tohoto trendu je Louis Pasteur, protože

jeho nativní horoskop ukazuje komplexní nahromadění planet ve třetím domu.

Na druhé straně u metafyzika nebo filosofa, jehož úkolem je syntetizovat data a objevovat

všeobecné principy, by se dalo předpokládat že by mohli mít v nativitě plný devátý dům.

Nicméně, takové očekávání není zrovna oprávněné protože planety v domě nutně nenaznačují

že jedinec bude mít mimořádné zkušenosti nebo bude produkovat velké věci z hlediska toho

co dům představuje. Planeta v domě naznačuje že funkce označovaná touto planetou by měla

být nejvýhodněji použita při zacházení se zkušenostmi ke kterým se dům vztahuje, měla by

být použita protože problém který se objeví v této oblasti zkušenosti může být nejlépe vyřešen

tímto způsobem. Nicméně, dům může být klidně prázdný a v této oblasti není žádný velký

problém protože jedinec je schopný se přirozeně vypořádat s tím co v ní nachází. Musí být

hledána jiná indikace v zodiakálním znamení na hrotu domu nebo v jeho vládci. Přítomnost

lunárních uzlů může být signifikantní a jako vždycky musí být uvažována celá nativita, někdy

to co se zdá být pozoruhodným prvkem jedince je ve skutečnosti druhotným výsledkem

nějaké podstatnější vlastnosti nebo schopnosti. A zřejmě velký myslitel může být ve

skutečnosti médiem nebo kanálem skrze které kolektivní mysl, nebo dokonce mysl partnera

jehož vliv může nebo nemusí být vědomě přijímaný, operuje.

Dane Rudhyar: The Astrological Houses – The Spectrum of Individual experience 1972

pracovní překlad Jiří Markes

V nativitě Alberta Einsteina je Jupiter na 27 st. Vodnáře v devátém domu v opozici na Uran

ve třetím domu a Pluto v kvadratuře na Jupiter. To může být považováno za významně

symbolické stejně jako prorocké. Einsteinův slavný vzorec umožnil výrobu atomové bomby,

bomby která používá uran a plutonium, v případě plutonia prvku který byl v době Einsteinova

narození a dokonce i v době kdy objevil Teorii relativity neznámý. Ale zatímco Jupiter v

devátém domu evidentně rozšiřuje schopnost abstraktního myšlení, a Uran ve třetím domu

zostřuje jeho analytický intelekt a odpor ke starým koncepcím, tyto planety se stejnou měrou

vztahují k problémům kterým musel čelit a k tomu jak je řešil. Tyto problémy, samozřejmě,

měly mnoho do činění se společenskými faktory – Jupiter – a s jeho rodným prostředím, které

musel opustit. Jupiter je vládcem silně obsazeného desátého domu s hrotem ve znamení Ryb

dynamizovaného přítomností Slunce, což by normálně naznačovalo že by získal maximální

profesionální a veřejný vliv v cizí zemi.

V záležitostech týkajících se mysli jedince, by se vždy mělo rozlišovat mezi „znalostí“ a

„pochopením“. Akt obeznámenosti patří k třetímu domu protože naznačuje pouze přímý

kontakt jedince s něčím v jeho prostředí. Znalost může být získána přímo z dojmu nebo v

psychologickém a mystickém smyslu ze stejně tak přímého jako i nevyvratitelného vnitřního

náhledu nebo poznání. Pochopení je daleko složitější proces protože vyžaduje syntézu mnoha

faktorů a známých dat. Je výsledkem holistického procesu který ve skutečnosti zahrnuje

pozadí zkušenosti člověka a jeho kultury. Nedá se striktně říct „znám“ smysl něčeho,

zkušenost smyslu přichází skrze pochopení.

Synonymem pochopení je porozumění. Porozumět něčemu znamená pochopit soudržnost

faktorů na kterých jsou tyto věci závislé z důvodu své existence a svého chování. V

nejhlubším smyslu pochopit něco nebo někoho znamená vzít v úvahu kritérium vztahu této

věci nebo tohoto jedince k celému vesmíru. Můžete „vědět“ že osoba spáchala zločin, ale toto

jednání můžete „pochopit“ pouze pokud jej uvidíte v jeho osobním, společenském a dokonce

kosmickém – a tím astrologickém – referenčním rámci. Newton „věděl“ že zralá jablka padají

z jabloně dolů, ale toto padání pochopil až když je mohl vztáhnout k univerzálnímu zákonu,

gravitaci. Samozřejmě, nejobtížnější formou pochopení je ta, která se týká jednání nebo osoby

v kterých je poznávající osobně zainteresován.

Složitá povaha procesu pochopení a hledání smyslu vede ve většině případů k použití

symbolů. Devátý dům je domem symbolů. Všechna slova jsou symboly. Většina gest jsou

symboly které se vědomě nebo nevědomě opakují. Pářící tance ptáků jsou symbolické, a tak

tomu je i s lidským jednáním a tělesnými postoji při namlouvání. Všechna umění jsou

symbolická, i když to umělec odmítá připustit ve své zaujetí tím co nazývá „objektivita“ nebo

náhodné faktory. Toto zaujetí některých moderních umělců je samo o sobě symbolickým

vyjádřením konkrétní kulturní fáze a umělecké výsledky takovou fázi symbolizují. Jasnovidec

který je požádán o vyřešení klientova problému obvykle vizualizuje symbolický objekt nebo

scénu, nebo ve svém mozku slyší slova která jsou také symbolická.

Symboly musí být interpretovány. Každý jedinec je interpretuje z hlediska toho čím je, toho

co zná, nebo co cítí – anebo cítil v minulosti – na pozadí své kultury a rodinné tradice.

Nativita je také symbolem. Symbolizuje složitý vztah existující mezi nově zrozeným

organismem a vesmírem. Rovněž všechny náboženské koncepce a mystické vize jsou

symbolem takového vztahu člověk – vesmír. Mluvit o „zkušenosti Boha“ – typické zkušenosti

devátého domu – je zkrátka nešikovný způsob symbolizace Boha, „pocitu“ takzvané

„jednotící“ zkušenosti v které je celý vesmír zredukován v jednotu na kterou osoba promítá

odpověď na všechny své myslitelné potřeby.

To neznamená že Bůh neexistuje. Samotná skutečnost že víme že jsme obklopeni mnohostí

předmětů, pohybů, energií, činí pro nás nevyhnutelným, nebo alespoň pro některé bytosti,

představovat si nebo pociťovat existenci protikladných faktorů, jednotu. Metafyzik může

tento fakt a jeho nevyhnutelné následky chápat, pokud jde o mentální koncepce a může

formulovat kosmologii nebo teologii. Oddaný stoupenec a mystik, možná dvěma rozdílnými

způsoby, ho pociťují a zakouší jako vědomí transformující intuici tak reálnou že nabývá

podoby určitého druhu Přítomnosti. Ale přesto jsou slovo, jednota a ztělesněná Přítomnost

symboly. Celý vesmír, jak ho vnímáme, je symbolem našeho lidského a individuálního stupně

evoluce. Proto je hindským filosofem nazýván mája, slovem které je obvykle ale neadekvátně

překládáno jako „iluze“. Symboly nejsou iluzemi! Jsou projekcemi toho co jsme, obecně,

kolektivně a individuálně. Ale my je potřebujeme abychom fungovali jako lidské bytosti. Jsou

vyjádřením kvality lidské soudržnosti v jakémkoliv konkrétním čase a místě.

To co nazýváme „zákon“ je také takovým symbolickým výrazem. Zákony společnosti

prozrazují základní charakter soudržnosti jejích členů – a často spíš než ideál opravdové

kvality ideál konkrétního způsobu života. Společenská realita často nedává za pravdu ideálům

ztělesněným v zákonech. Nicméně v případě obchodní operace nebo dokonce manželského

vztahu musí být tyto zákony „známy“ – devátý dům je třetím domem pokud začínáme počítat

od Descendentu, principu vztahu – i když mají být překračovány. Devátý dům představuje

prostředí vztahu , tak jako třetí dům představuje prostředí subjektu. Znalost podmínek v

jakémkoliv prostředí umožňuje jedinci fungovat úspěšně jak jen je to možné.

V tomto smyslu je znalost silou, nebo spíše způsobem dosažení síly. A zatímco na osobní

úrovni je síla představována čtvrtým domem, na společenské úrovni je záležitostí desátého

domu.

Nebezpečí kterému se čelí z hlediska devátého domu je přílišná expanze způsobená ctižádostí

a nenasytností po moci nebo symbolu společenské moci, penězích. Ctižádost je negativním

aspektem pochopení, protože naznačuje chorobný egocentrický přístup k lidským vztahům.

Ctižádostivý, egocentrický jedinec používá vztahy k vzestupu svého vlivu nebo prestiže, dělá

ze vztahu pomocnou sílu a ty kterých se vztah týká si podmaňuje k svému záměru. Tím je

vztah zneužit a nakonec se alespoň potenciálně stává destruktorem harmonického a zdravého

života většího celku – společnosti nebo samotné planety.

Výše jsem uvedl že osobitost a vztahovost jsou dva základní principy veškeré existence,

harmonický a správný způsob života vyžaduje jejich souhru. Jeden nabývá na síle v určitém

čase zatímco druhý ztrácí a naopak. Ale každý by si měl ponechat svou skutečnou povahu.

Když se jednomu z nich daří znehodnotit charakter konkrétního cíle druhého, lidský život se

stává disharmonickým, napjatým a z podstaty získává destruktivní kvalitu. Ve většině případů

začíná disharmonický proces ve zkušenostech třetího domu, pro destruktivní tlaky nebo šoky

prostředí působící na vnímavost, nervový systém nebo mysl jedince. To může být ještě více

soustředěno ve čtvrtém a pátém domu, jak osobnost roste v individualitu je zmrazena

strachem, nedůvěrou nebo zlostí a ve svých snahách o sebevyjádření opakovaně zakouší

frustraci. Potom se učí pomocí zkušeností šestého domu že základní volba která je mu

ponechána je být mistrem nebo být otrokem. Výsledkem je že již nemůže zakoušet lásku,

sdílení, důvěru, tak začíná v rámci skupin a se svými partnery jednat chtivě, snaží se

nahromadit vliv vytvářený společností a skupinovým vztahem. To může znamenat hromadění

velkého množství kapitálu stejně jako dosažení nejlepší společenské úrovně, a to naznačuje

překroucení zákonů – přírodních stejně jako politických – které se tak stávají nástroji jeho

vzestupu.

V takových případech nejde o otázku harmonického pochopení ale pouze o typ vědomí který

slouží ambicím ega. Je to vědomí které může být použito v rozporu s harmonickým

naplněním, v rozporu s láskou. Je to vědomí pervertované mysli, nebo dokonce může jít o

vědomí těch kteří hledají vědomost pouze ve svém vlastním zájmu a v procesu posilování své

osobní proslulosti. Jde o vědomí kterému chybí moudrost, vědomí které nezvažuje konečné

důsledky toho co je poznáváno a formulováno pro obecné a nenáročné společensko-politické

užití. Ve skutečnosti je to typ vědomí který má naše společnost v největší úctě, protože naše

společnost je prostoupena soutěživým a ambiciózním duchem, zbožňováním úspěchu a síly,

bez zájmu o použité prostředky nebo o to co tyto prostředky učinily s kvalitou vztahů které

umožnily možnosti vzestupu vlivu egocentrického jedince.

V takové společnosti se mysl až příliš snadno stává nástrojem který říká jak používat energii

uvolňovanou skupinovým vztahem a kooperací – často kooperací pod nátlakem – k dosažení

úspěchu. Toto je způsob myšlení politika a také černého mága, protože magie byla původní

cestou pomocí které mohly být lidské energie použity ke skupinovému účelu. Účel může být

buď ozdravný nebo zajišťující skupině cokoliv co je podstatné pro její existenci nebo

duchovní růst. V takovém případě se dá mluvit o „bílé magii“. Nicméně, když se motivací pro

použití skupinové síly stává ambice skupiny nebo nenasytnost vůdce, když je založena na

nenávisti nebo má své kořeny ve strachu, potom jde o „černou magii“.

Zkušenostní pole osmého domu potvrzuje uvolnění kolektivní skupinové síly, ať už fyzické

nebo psychické – okultní. V devátém domu jsou poznávány zákony a techniky které činí

takové uvolnění skutečně efektivním. V desátém domu je tato síla zakoušena v soustředěném

stavu, stala se společenskou silou, v dobrém i ve zlém.

Desátý dům

Ve čtvrtém domu se jedinec učí stabilizovat a organizovat své energie z hlediska toho co

zakouší jako základní prvky své osobnosti, poté co si osvojil alespoň instinktivní uvědomění

toho co mu život a jeho původ dal k dispozici do užívání – druhý dům – a také poté co si

osvojil znalost toho jaké možnosti mu poskytuje a dává jeho prostředí – třetí dům.

Instinktivně nebo vědomě zjišťuje kam patří v omezené oblasti své rodiny a jaký postoj musí

jako jedinec přijmout. Jeho povaha nabývá konkrétní formy, z hloubky jeho bytosti a jako

výsledek souhry všech organických funkcí zakouší sílu, nebo jestliže byl podmíněn slabostí

nebo hrozivým a chaotickým prostředím – bezmocnost.

V desátém domu se jedinec setkává se zkušenostmi které vyplývají ze skutečnosti úspěchu

nebo nesplnění očekávání v dosahování společenského postavení – to znamená místa v

složitém rituálu společenských, veřejných nebo profesních aktivit. Je včleněn nebo se mu

nedaří začlenit se do většího celku v kterém se učil nebo se mu nepodařilo naučit se společně

se podílet. Má ve svém společenství místo, konkrétní funkci, veřejné postavení. Vzhledem k

tomuto postavení má určitý stupeň společenského vlivu který v naší společnosti implikuje

především peníze ale v jiných společnostech může obnášet jiné faktory také se vztahující k

společenskému nebo veřejnému vlivu a prestiži. V nejširším smyslu pojem funkce naznačuje

úlohu nebo roli kterou jedinec vykonává společně s jinými jedinci. Je „funkční jednotkou“

obrovského kolektivního rituálu. Je to tato „funkce“ která přesně vymezuje jeho místo ve

společnosti jakož i to čeho je jako jedinec schopný dosáhnout.

Desátý dům je domem úspěchu. Řada postupného vývoje, v kterém je obzvláště důležitý

sedmý dům vztahů, dosahuje klíčového bodu. To co se rozvinulo bylo v rámci původního

impulsu, nebo logu – „slova“ – které symbolizuje Ascendent, možností. Potenciál prvního

domu je teoreticky plně aktualizován v desátém domu, pokud šlo všechno dobře v průběhu

aktualizačního procesu, který je plný záludností, překážek a možností ztráty vlastní cesty.

Jedinec a společenská pozice kterou naplňuje jsou v jistém smyslu diametrálně odlišnými

protiklady, tak jako čtvrtý a desátý dům. Měly by se navzájem doplňovat, tak jak to vyžadují

všechny protiklady. Kombinace skutečného jedince s funkcí je pro něho nejsmysluplnější,

znamená naplnění lidské existence, na všech úrovních aktivity. V naší současné anarchické

společnosti je takového naplnění dosaženo poměrně zřídka, což může vysvětlovat často

viditelný kontrast mezi kvalitativní hodnotou jedince a charakterem funkce kterou naplňuje.

Člověk může nalézt to co nazývá svým „posláním“ – uskutečnění desátého domu – ale to

nezaručuje že uspokojivě projde obtížným procesem který mu umožňuje, a jiným

zúčastněným v procesu, vidět jestli je nebo není skutečně připraven k účinnému splnění úkolů

funkce kterou toto poslání naznačuje. V desátém domu je jedinec posuzován podle jediné

zkoušky která je existenčně důležitá – zkoušky činnosti.

Může jedinec který věří že má poslání, obstát? Obstát znamená jednat skrze a z hlediska

definitivní formy. Pianista předvádí skladbu podle požadavku notového zápisu nejenom z

hlediska svalové bravury, ale také z hlediska psychologické zralosti a pochopení – typického

znaku devátého domu. Je samozvanec funkční jednotkou skutečně schopnou významuplně

naplnit funkci pro niž byl svým posláním vybrán? Může mu být svěřena schopnost která je

funkci vlastní?

Každá společenská funkce – jakákoliv práce nebo profesní aktivita která má ve společenství

organický a integrální význam – vybavuje svého vykonavatele společenskou schopností.

Tragédií která je vlastní našemu individualistickému a

a údajně demokratickému systému je že výkon společenské funkce se projevuje navenek

převážně, a často výhradně, ve formě peněz, a peníze jsou abstraktní formou společenské

moci která může být skrytá, zmanipulovaná, použitá k jakémukoliv účelu, a tak použita

anorganicky. Sexuální a emocionální síla která se vytváří ve čtvrtém domu může být také

užita anorganicky a pro abstraktní a nerealistické záměry ega, ale toto egocentrické a nervy-

stimulující nebo eroticky přitažlivé užití vede obvykle k přesycení a nudě, nebo nemoci.

Používání peněz nemá prakticky žádná omezení, protože obnáší užití moci – nejmocnější síly

nad lidmi. A touha po moci může být velmi zřídka eliminována. Toto je prokletí peněz a

význam který v kapitalistické společnosti získali.

Člověk zodpovědný za společenskou funkci, zvláště jestliže je tato funkce nepostradatelná pro

prosperitu společenství, může stát před rozhodujícími zkušenostmi. Zvláště pokud tuto funkci

převzal bez toho aby byl vyzkoušen, nejen ze své intelektuální a technické dovednosti, ale i

kvality svých psychologických reakcí na typ rozhodnutí která bude činit, jedinec může

postrádat lásku a odhodlání k spolupráci – sedmý dům – smysl pro zodpovědnost – osmý dům

– a pochopení – devátý dům – potřebné k vykonání jeho úkolů. Výsledky takové situace jsou

často tragicky demonstrovány chováním policistů a příslušníků armády, jakož i mnoha

kongresmenů, senátorů a prezidentů.

Ve skutečně „organické“ demokracii by nesprávné užití moci předávané osobě na základě její

funkce mělo být považováno za trestuhodnější než nesprávné užití osobních energií, zvláště v

případě emocionálního tlaku nebo fyzického strádání, například hladu. Tedy, jestliže policista

postrádající sebekontrolu brutálně zachází s lidmi na veřejné demonstraci, nebo využívá svou

pozici – a skutečnost že jeho svědectví bude u zákonného soudu těžko zpochybnitelné – k

vydírání někoho jehož přízeň požaduje, nebo k získání peněz za „ochranu“, takové jednání by

mělo vést ne k pouhému propuštění z funkce ale k ostudnému trestnímu řízení. Toto je

společenský zločin, a jako takový je pro obecný prospěch a harmonii destruktivnější než

osobní zločin jako je krádež nebo poranění nějaké osoby z čistě osobních důvodů. Stejně tak

generál který posílá své vojáky na zbytečnou smrt nebo který vykazuje neschopnost zvládat

válečnou situaci, by neměl být pouze degradován, ale měl by být soudně stíhán. Omluvou

nemůže být neschopnost, emocionální neschopnost nebo hloupost ve vykonávání veřejné

funkce, přestože v mnoha případech je to celý společenský systém a jeho postupy při

povyšování které jsou do značné míry na vině.

Žádné společenské postavení by nemělo být nikdy jakýmkoliv jedincem pojímáno natrvalo,

bez ohledu na jeho povahu nebo hodnotu a efektivitu jeho výkonnosti, jeho zabezpečení

vyžaduje ochranu před propuštěním nebo dokonce trestním řízením za nezodpovědné užití

moci nebo úřadu, to je to co je příčinou toho že byrokraté se stávají rakovinným bujením v

celku státu. Každý veřejný představitel by velmi brzy ztratil svou popularitu, pokud by

nečekaně odhalil úpadek, snad s vyjímkou odcházejícího stárnoucího veřejného idolu který se

stal historickou figurou kterou měli lidé dlouhou dobu před očima. Nicméně špatné umělecké

představení společenství nutně neubližuje, vedení války nebo přehnaná policejní reakce na

poklidný veřejný protest však ano.

Glorifikace jednotlivce jako nezávislé a jedinečné reality existence má evidentně oprávněný

smysl, zvláště v průběhu určitých historických období. Ale ve skutečnosti žádný jedinec

nestojí sám nebo nemůže dosáhnout plné aktualizace svých schopností bez kooperace se

společností. Individuální úspěch je mýtus. Úspěšná je společnost – a nakonec lidstvo – díky

jedinci který rozvinul schopnosti mysli nebo techniky které jsou ve skutečnosti výsledkem

snah a úsilí nesčetných předcházejících generací. Samozřejmě že v mnoha případech dosahuje

člověk moci a úspěchu pouze potlačením nebo potřením mnoha jiných lidských bytostí.

Jedinec, který dosáhl určitého stupně efektivity ve své společenské nebo úřední výkonnosti,

může velmi často zakoušet frustraci a nepřátelství, protože systém – establishment – se

odmítá transformovat navzdory do očí bijící nevýkonnosti a zastaralosti. Společenské

struktury a instituce jsou značně netečné, to znamená, odmítají změnu, a nevyhnutelně

vznikají konflikty mezi nimi a jedinci kteří se snaží cítit, milovat, myslet a chápat v

podmínkách nové a adekvátnější úrovně vztahu. Tyto konflikty potom vedou k typu

zkušeností jedenáctého domu.

Když jsem v předcházejícím odstavci mluvil o společnosti a společenských hodnotách,

nepoukazoval jsem na žádný konkrétní společenský systém, instituci nebo kulturní normy.

Není to žádný „systém“ sám o sobě nebo konkrétní způsob vykonávání které byly zmiňovány,

ale vztah mezi jednotlivcem nebo malou skupinou a společností jako celkem. Konkrétní typ

společenského systému v kterém člověk žije, může být odlidšťující nebo zastaralý, nebo může

překrucovat krásný původní ideál, potom může mít jednotlivá osoba oprávněné důvody

usilovat o jeho transformaci nebo svržení. Nicméně, žádný jedinec nemůže podstatně

zdokonalit, reformovat nebo transformovat to čeho se osobně neúčastní. V oblasti aktivit

desátého domu se stává zúčastněným a zakouší výsledky své angažovanosti. A musí se

zúčastnit, ať už vědomě přijímá tuto skutečnost nebo ne. Dokonce jogín meditující v horské

jeskyni je zúčastněn, často velmi vědomě a intenzivně, ale někdy negativním způsobem.

Severní buddhismus pohrdal paččékabuddhy kteří se pokoušejí dosáhnout nirvány sami, bez

starosti o osud zbytku lidstva. To co může být dosaženo tímto způsobem je pouze iluzorní

nirvána, v novém cyklu bude odpadlík nucen setkat se s karmou svého „spirituálního

sobectví“. Nemůže být skutečného úspěchu, který není úspěchem v rámci lidstva a v podstatě

v rámci lidské evoluce jako celku.

Hrot desátého domu – Střed nebes – je jedním ze čtyř rohů nativity. Jak jsme viděli v první

části této knihy, Střed nebes obvyklé astrologické nativity není skutečným Zenitem, to

znamená bodem na obloze přesně nad hlavou člověka stojícího vzpřímeně na povrchu naší

zeměkoule. Je spíše bodem v kterém meridián – velký kruh který prochází skutečným

Zenitem a Nadirem – protíná ekliptiku, to znamená rovinu zdánlivého ročního pohybu Slunce

po obloze od jedné jarní rovnodennosti k další. Z tohoto důvodu je Střed nebes „solárním

faktorem“. Vztahuje se k vitalistickým procesům. Představuje naplnění organických a

veřejných funkcí. To je podstatné většinou tam kde společnost funguje v podmínkách

biologických hodnot a striktně přírodních rytmů, což je typické pro zemědělskou společnost.

Když člověk dosahuje stavu skutečné individualizace a je schopný fungovat jako autonomní a

autentické já, jeho vědomí by mělo být schopné fungovat nebo participovat nejen v na život

orientovaném společenství a biosférických aktivitách, ale mělo by být schopné spojit se s

transcendentní oblastí zkušenosti a nadfyzickými energiemi. Podle nové úrovně astrologické

symboliky se tato oblast vztahuje ke hvězdám – tedy galaktickému prostoru. Když člověk

stojí vzpřímeně, jeho páteř se stává částí linie, která skrze něho propojuje střed Země a jednu

konkrétní hvězdu přesně nad jeho hlavou.

Tato hvězda je potenciálně velkým symbolem, představuje spirituální identitu člověka, jeho

„místo“ v rozsáhlé galaxii.

V dnešní astronomické praxi není možné takovou hvězdu identifikovat, a možná je to tak

nejlepší, pokud uvažujeme současný stav lidské evoluce. Kromě toho, pokud bychom takovou

hvězdu byli schopni určit, nevěděli bychom jaký symbolický význam nebo charakter ji dát. A

přesto tato hvězda existuje. Jestliže pohlížíme na galaxii jako na „Dělohu Duší“, tak jak to

činily starověké národy, potom je v této nesmírné kosmické matrici jedna hvězda která

představuje naši neuskutečněnou a nevtělenou „Duši“. Její paprsek námi prochází když

stojíme ve velikosti našeho nejniternějšího já. To je symbol naší kosmické funkce, a toho co

je Mistrovství, které každý jedinec může jednou zrealizovat a umožnit tím jeho zhmotnění ve

své transformované úplné osobě.

Mistrovství vyžaduje někoho kdo včlení jeho kvality a jeho sílu do vědomí a

transpersonálních činů. Velká funkce vyžaduje vykonavatele který by nejen naplnil své

vrozené schopnosti v náležitém provedení, ale aby se také současně stal naprosto zasvěceným

zprostředkovatelem a služebníkem jejího záměru. Dvě hnutí jsou obsažena ve skutečném

naplnění individualizované osoby: člověk usiluje, směřuje úsilí k vědomému a

neodvolatelnému zasvěcení sebe sama záměru společenské – a nakonec planetární a kosmické

funkce. Současně s tím jak „upadá“ komplementární a synchronní archetyp – božská

myšlenka – kterou tato funkce vyjadřuje, odehrává se setkání jedince s osobním „vzestupem“.

Mistrovství se setkává s tím kdo má být Mistrem a v tomto setkání se spojuje Nebe se Zemí,

Bůh s člověkem který se tak stává nesmrtelným aspektem Člověka.

Toto je transfigurační proces na Hoře, kde se Syn Boha a Syn Člověka stávají jedním. Hvězda

nad hlavou spojuje své paprsky s tónem subjektu, uvnitř lidského srdce.

Jedenáctý dům

Právě tak jako pátý dům popisuje projevení schopností které byly získány ve čtvrtém domě,

tak jedenáctý dům pojednává o formách kterých schopnosti projevené ve fázi desátého domu

mohou nabývat jakmile jsou využity. Energie a nadání koncentrované ve čtvrtém domě

nacházejí své vyjádření díky mechanismu objevujícímu se v pátém domě, plodné nebo tvůrčí

aktivity, emoční citové výlevy vlastního já, přijímání rizika a všechny druhy odvahy,

dramatická gesta v kterých jedinec funguje v osamělém jasu nebo jako pán lidí a okolností.

Pátý dům je domem kosmického autokrata, Slunce, které v zářivé slávě vylévá samo sebe do

prostoru a nesmlouvavě kontroluje pohyby svých planet.

V jedenáctém domu je společenská, kolektivní nebo skupinová síla projevována skrze jedince.

Ještě přesněji, tato síla je uvolňována skrze aktivity které jedinec provádí v rámci společenské

jednotky – národa, třídy, církve, klubu, profesní skupiny – ke které patří. Když se jedinci daří

etablovat se jako podílník společnosti, je následně schopný kreativně a radostně fungovat ve

společenském prostředí, a otevírá se mu cesta k jeho práci a prestiži. Zkušenost kterou získal

v desátém domu mu umožňuje stanovit si nové společenské nebo profesní cíle, nebo relaxovat

ve společnosti svých spolupracovníků nebo přátel. Jestliže je tato zkušenost desátého domu

vitální a jedinec se v ní setkává s reálnou schopností a v otevřenosti potřebám situace které

čelí, objeví novou vizi, nové ideály a konkrétní plány pro společenský nebo profesní pokrok.

Jestliže byla jeho účast na životě společnosti povrchní, nebo založena pouze na užívání

privilegií, je pravděpodobné že hledá nějaký způsob společenského úniku, od čajových párty

po povyražení v nočním klubu ve společnosti stejně založených přátel.

V předcházejících kapitolách jsme viděli že meridián může být uvažován jako osa schopnosti,

zatímco horizont představuje osu vědomí. Ve čtvrtém domě čerpá jedinec sílu nevědomě,

nebo pouze z hlediska subjektivního vědomí, z živné půdy rasy, rodiny, tradice nebo

prostředí. To je jedincem následně zpracováno a přizpůsobeno. Je to síla která vyvěrá z

kořenů, z půdy a nakonec ze středu naší zeměkoule, která je opěrným základem veškeré

lidskosti. Schopnost desátého domu vyplývá ze sdílené účasti, která se zformovala v sedmém

domě, v osmém domě se stala produktivní a v devátém domě dosáhla potřebné hloubky

pochopení kterou vyžaduje zabezpečení systému platného pro budování civilizace.

Aktivity desátého domu mají tento systém nebo plán zajistit. V desátém domě jsou indický

kastovní systém, ekonomická a obchodní schémata římské říše, bratrstva svobodných měst

konce středověku, „plánovaná společnost“ mnohých zítřka, vybudovány na základech zákonů

objevených v devátém domě. Ale schéma nebo systém musí být vyplněny substancí a

životaschopností. Schopnost lidské osobnosti musí být uvolněna v a skrze tyto záměry, ať už

samostatně nebo ve skupině. Zákon a rituál sám o sobě netvoří civilizaci. Běh civilizace

zachovává interakce mnoha jedinců. Ale tak jako dům bez potomstva – biologického nebo

duchovního – je pouze konstrukcí, tak společnost bez kreativní vize a prostředků k uvolnění

schopností kreativních jedinců je bezduchou konstrukcí která se musí časem rozpadnout.

Ale co je podstatou kreativní vize, a jak se rozvíjí v myslích a duších jednotlivců? V diskusi o

významu meridiánu a Zenitu jsem řekl že meridián má být také uvažován jako linie tvořená

lidskou páteří když člověk stojí rovně. Tato vzpřímená páteř je „Já“ tvořené hmatatelným a

funkčním. Je signaturou schopnosti lidského ega a jeho pevnosti a zodpovědnosti. Jeden z

pólů meridiánu je středem zeměkoule – a za ním leží všechny nevědomé síly vnitřního života.

Na druhém je hvězda která svítí v Zenitu jedincova života. Zakořeněna ve středu, s hvězdou

na svém čele, se individualizovaná a vědomá lidská bytost stává zprostředkovatelem uvolnění

kreativní schopnosti vertikální osy veškerého života, jeho podstaty a zdroje.

V pátém domě jsou původní síly činné. V jedenáctém domě se tvoří nové semeno. A v říši lidí

je toto nové semeno více než pouhým zopakováním semene nedávné minulosti. Je novým

semenem protože člověk má schopnost neustále rozšiřovat svou vizi a své dílo. Všechno

minulé může být tvůrčím člověkem sloučeno v nový zítřek, který nepotřebuje opakovat

dnešek.

V textu Alfreda Korzybského se říše lidí rozvinula díky schopnosti spojovat čas. Člověk může

sám sebe neustále doplňovat protože je schopen si pamatovat. Pamětí může zaznamenávat své

zkušenosti a své závěry, zaznamenáváním může to čeho nabyl přenášet na nové generace,

které budou následně dělat to samé. Tak vzniká v činnosti lidstva nepřetržitý proces

hromadění a slučování a to je považováno za civilizaci. Mohou nastat opakující se temné

epochy, ale dokonce i v těchto relativně ponurých obdobích je civilizace v semeni zachována.

Záznamy jsou zachovány – v jeskyních, v klášterech, v ústním podání. Plamen civilizace

neumírá. Žádná generace nepotřebuje začínat od nuly. Revoluce ničí vyšší vrstvy společnosti,

ale tu a tam si několik lidí vzpomene a šíří jejich vědění dychtivě hledajícím myslím. A hle!

Rusko jehož aristokracie a inteligence byla vyhlazena, povstalo v méně než dvou desetiletích

a překvapilo svět svými iniciativami ve válce a v míru.

Co to znamená? Symbolicky to znamená že hvězdy v Zenitu nepřestávají svítit a investovat

do kreativních jedinců, kteří si v sedmém domu uvědomili tajemství „sdílené účasti“,

schopnosti nebeské společnosti počátku. Lidstvo je organický celek. Lidstvo žije ve své

celkové podstatě jako nebeská klenba, jako galaxie. „Mrtví“ stejně jako „živí“ – a v určitém

smyslu snad také „dosud nenarození“ – tvoří kreativní Zástup. Člověk je součástí tohoto

Zástupu. Ten funguje díky oplodňování vizemi těch jedinců kteří jsou čistí a dost silní, oddaní

a dostatečně intenzivní aby nesli hořící pochodeň civilizace.

V jedenáctém domě se každá jedincova osudová hvězda, která svítí v Zenitu jeho života, stává

živým zdrojem síly v skutečné činnosti. Realizace které naplňují zkušenost fáze desátého

domu jsou velkou měrou podmíněny tím co se odehrává během fáze sedmého, osmého a

devátého domu. Nicméně, když je dosaženo Zenitu, nějaká nová síla oplodňuje sumu

celkového počtu těchto předchozích zmiňovaných fází. Tato nová síla je silou větší

kolektivity, lidské společnosti, národa, univerzálního Celku. Symbolicky řečeno je to síla

hvězd. A tato síla sestupuje z výšky a korunuje jedince který naplňuje nejlepším způsobem

svou způsobilost a svou funkci v činnosti světa. Je „jazykem ohně“ který sestoupil na každého

z apoštolů o letnicích. Je svatým duchem. Je to nebeská síla – síla společenství, síla církve,

boží síla, pokud je Bůh představován jako duše a celistvost univerzálního celku.

Tato síla která sestupuje z výšky v jedenáctém domě funguje jako kreativní vize. Tady je

podstata každého tvořivého zítřka shromažďována a oživována silou konstelace v Zenitu.

Tady je tvůrčí osud tvarován odvážnýma rukama a do dáli pohlížející myslí. Tady má činnost

élan vital který neustále vytváří světy, silnou a nepředvídatelnou vlnu kreativní evoluce která

je rozeznávána na povrchu zítřků v duchovní a kreativní svobodě.

Astrologové často identifikovali všechny kreativní procesy s pátým domem. Ale v pátém

domě je to jedinec který tvoří, striktně jako individualita nebo jako hlava rodiny, a jeho kreace

je v podstatě založena na biologických faktorech. V jedenáctém domě je to Celek který tvoří

skrze jedince, naplňujícího svou funkci v soustavě Celku. Není to jedincova kreativita , ale

kreativita skrze jedince. Kristus – univerzální Duch – potom jedná skrze proměněnou lidskost

Ježíše. Takové jednání, potom, projevuje navenek sílu Krista, sílu Celku – sílu která, pokud

nenastává stagnace a krystalizace, musí periodicky obnovovat substanci a formu organismu.

Je to jednání bez osobního zájmu na výsledcích tohoto jednání. To je jediný skutečně

kreativní a svobodný způsob jednání. Jedinec se stává průzračnou čočkou soustřeďující Světlo

a promítající na všechna nedotčená území obraz Slunce nebo nebeské harmonie Bratrstva

hvězd.

Tradiční astrologie nepřesvědčivě mluví o jedenáctém domě jako o domě „nadějí a přání“. Jak

nevýrazná koncepce pro jeden z nejenergičtějších domů! Je to středověká koncepce pro v

společnosti naprosto dominující biologické a feudální obrazce, co jiného by mohl potopený

jedinec, „hříšník“ dělat, než „doufat a přát si“ lepší budoucnost? Jedinou cestou otevírající se

kreativnějšímu jednání bylo stát se členem Bratrstva, a tak v tajnosti participovat na

kreativních impulsech lidstva. to znamenalo semknout se spolu s přáteli, se společníky

hnanými podobnou touho po kreativní společenské nebo náboženské změně.

To ještě dnes znamená spojení malé skupinky lidí která společně dává vzniknout semenům

budoucnosti. V tomto spojení je síla, a tato síla sama o sobě je zárukou nesmrtelnosti, nebo

schopnosti stále se proměňovat, přestože staré přežívá. Ve dvanáctém domě se semeno

promění v konečném obětování aby umožnilo stvoření nového světa. V jedenáctém domě

kolem sebe shromažďuje sílu. V rámci svých omezení zaměřuje pozornost na univerzální a

kreativní sílu života. Nakonec život vždy zvítězí. Nicméně mnozí jsou semeny která zaniknou

a pro budoucnost se stanou humusem. Snít a vytvářet ideály nestačí. Jedenáctý dům je domem

činné a konkretizované síly.

Jestliže nyní vidíme záležitosti jedenáctého domu z psychologičtějšího úhlu pohledu, zjistíme

že zkušenosti s kterými jsme se měli z hlediska tohoto domu normálně setkat, musí mít

mnohem víc co do činění s jedincovým postojem k úspěchu a společenskému úspěchu, nebo

jejich nedostatku. Řekněme že člověk dychtivě a trvale usiloval o dosažení něčeho a svého

cíle dosáhnul. Naplnil své ambice a je za své úsilí odměněn společenskou pozicí, a možná

prestiží nebo dokonce slávou. Jak se svým úspěchem naloží? Nebo jestliže se mu nepodařilo

dosáhnout vytouženého cíle co bude schopný udělat se svým nezdarem?

Jedenáctý dům je domem následným, a jak jsme viděli, základní myšlenkou těchto domů je

slovo použití. Nezdar může být použit tvořivě stejně jako úspěch, a často přirozeněji. Úspěch

stejně jako nezdar musí být užívány uvážlivě, významně a tvořivě. Je to způsob použití buď

úspěchu nebo nezdaru osobou, které určuje její význam. Jestliže jedinec v desátém domě

osvědčuje že může uspokojivě naplnit veřejnou funkci, v jedenáctém domě musí ukázat – sám

sobě stejně jako svým přátelům – co tento úspěch přinesl jeho celkové bytosti, způsobu jakým

žije, cítí a jedná ve svém společenském kruhu.

Nebo musí být schopný ukázat zda má odvahu a vytrvalost poučit se ze svého nezdaru a

povznést se nad něj.

Úspěch nebo nezdar může být užit nápaditě a tvořivě pouze pokud se jedinec zcela

neztotožnil s úsilím o úspěch. Standard „úspěšného člověka“ naneštěstí úzce spojuje se svou

aktivitou. Pokud má úspěch, stává se zajatcem společenského obrazu který definuje co se od

něj očekává, jeho snahy dosáhnout vrcholu obvykle podmiňují jeho ztotožnění s vžitou

povahou jeho společenské nebo profesní role a se zájmy a způsoby života všech těch kteří

patří k jeho třídě nebo skupině. Získal to co si přál, našel přátele z hlediska svých

společensko-profesních úspěchů. Možná se stal členem určitého klubu, naučil se těšit se z

určitého typu kulturních aktivit, je členem politické strany nebo bratrské organizace které jsou

mu vzhledem k jeho úspěchu otevřeny, ale musí být vždy ve střehu, protože tuto stranu nebo

organizaci si musí předcházet aby dosáhl více, produkoval více, stal se větším a větším.

Jestliže, na druhé straně, člověk zmařil své snahy nebo byl zamítnut systémem kterým

opovrhuje nebo ho nenávidí, nachází přátele mezi muži a ženami kteří sdílejí jeho postoj

nespokojenosti a odporu. Potom se stává oponentem, možná aktivistou a revolucionářem.

Nebo může být prostě člověkem hnaným nadšením pro reformu, pro liberální reformu kterou

chce provést v rámci systému své profese, nebo zákonných možností stanovených nějakým

typem implicitní když ne přímo explicitní „Konstituce“.

Ideály pro které jedinec pracuje jako reformátor nebo revolucionář mohou být vybudovány

pomocí různých typů zkušeností – v jeho raném prostředí, doma, s těmi které miluje, ve státní

vojenské službě, s partnery a spolupracovníky, pomocí styků s odlišnými kulturami nebo

inspirativními náboženskými příznivci, a tím jak vykonává své společensko-profesní úkoly.

Vlastně může být zahrnuta každá oblast aktivity – každý dům nativity. Ale zkušenosti

jedenáctého domu pojednávají konkrétně o ztělesnění ideálů člověka ve vztahu k lidem kteří

tyto ideály sdílejí. Tito lidé se stávají společníky, jsou „přáteli“ fungujícími v rámci

společensko-profesního systému, nebo bojujícími proti němu. Přesněji řečeno to vysvětluje co

přátelé znamenají, protože přátelství – alespoň ve smyslu jedenáctého domu – není založeno

tolik na ryze osobních sympatiích – typ vztahu pátého nebo sedmého domu – jako na

sdíleném a efektivním užití zaměření které znamená buď požitek z kolektivních modelů nebo

proti nim zaměřenou revoltu.

Vzdorovitý postoj nebo hluboká nespokojenost se status quo vyplývá ze základního problému

který je vlastní všem okolnostem desátého domu. V podstatě to je potíž se sloučením nebo

uspokojivým přizpůsobením dvou protikladných faktorů v každé společenské situaci která se

stabilizovala nebo dokonce vykrystalizovala, čímž dala vzniknout formalismu, byrokratické

rutině a privilegiím. Na jedné straně je hodnota jedincovy svobody a osobní iniciativy nebo

vynalézavosti a na druhé zavedené požadavky osobní funkce a úsilí o dokonalost v každém

veřejném vystoupení. Problém může být vyřešen negativním způsobem když se společnost

snaží podrobit si jedince jeho funkcí – dělá z něho odosobněné kolečko ve stroji – nebo když

jedinec považuje moc a autoritu svého úřadu za své vlastnictví a užívá je k uspokojení svých

požadavků. Výsledky těchto negativních řešení problémů desátého domu podmiňují

zkušenosti jedenáctého domu. Mohou vyvolávat vzdorovitost nebo urážky moci a bohatství

které následně vedou ke vzpouře méně zvýhodněných a naštvaných jedinců.

Jak jsem řekl, všechny společenské instituce vyvíjejí mocný odpor vůči změně. Nicméně,

musí se změnit když se jejich negativní produkty stanou nesnesitelnými. Tyto produkty

mohou být nesnesitelné fyzicky, psychologicky nebo duchovně. V každém případě všeobecný

proces – změna jakékoliv příliš dominantní tendence ve svůj opak – nemůže být zastaven.

Objevují se muži a ženy kteří ztělesňují takový proces radikální repolarizace společenských

hodnot a, ve většině případů, destrukce institucí a privilegovaných skupin nebo tříd. Tito muži

a ženy jsou prométheovskými duchy kteří ztělesňují uranskou schopnost neustálé

metamorfózy – schopnosti podporované neptunským soucitem a devastací plutonských

katarzí, které nezanechají nic nedotčené, žádná modla nezůstává na svém místě. Jsou

ikonoklasty, ale jsou také velkými snílky často nedonošených transformací. Často jsou

perzekuováni, mohou zakusit mučednictví a možná znovuzrození.

Jedenáctý dům je následován dvanáctým a ještě dál novým začátkem v zkušenosti stvoření

prvního domu. Zcela plné se musí vyprázdnit předtím než může být prostorem pro nový růst,

nové obsahy. Nicméně zůstává věčná otázka: kolik ze starého může být zachráněno? Jakou

hodnotu měl nynější vykrystalizovaný a strnulý model když byl neotřelý a vitální? Jak jedinec

může zachránit semeno, duchovní sklizeň zkušeností minulosti? Je nutné zodpovědět tuto

otázku, jasnou, pronikavou, intenzivní a přesto faktickou otázku po základní hodnotě

mnohého co společnost dlouho brala jako samozřejmost. Historik obdařený holistickou vizí a

smyslem pro vývoj musí spolupracovat s emotivním a zaníceným skandalizátorem. Oba dva

fungují z hlediska aktivity jedenáctého domu, ale rozdílným způsobem. Oba dva jsou potřební

v závěru cyklu.

Jsou muži a ženy kteří kladou velký důraz na nespokojenost a protest, někteří z nich mají

nepochybně požitek z tragédie a usilují o revoluci jako způsob života, básníci a romanopisci

se proslavují odhalováním nechutností a dekadence, dokonce své vlastní. Tento způsob je také

potřebný, protože netečnost průměrné osoby je skutečně velká a musí být nějak „otřesena“.

Ale hlubší proces je vždy – symbolicky řečeno, ten který transformuje kruh do spirály – to

znamená, ten který znemožňuje historii znovu se opakovat. Bod pohybující se kruhovým

způsobem se vrátí přesně do své počáteční pozice, ale jestliže návrat následuje schéma

spirály, zaujme místo na vyšší úrovni, nebo rozsáhlejší – a doufejme harmoničtější –

celkovosti. Větší celkovost je znepokojivá výzva privilegiu a exkluzivnímu vlastnictví, a tak

úsilí pokračuje. A velkým klíčem k vítězství a rozvoji je překonání strachu. Největší obavou

může být obava ze ztráty drahocenné identity individuálního ega. Ve všech následných

domech se jedinec musí zříci negativního aspektu života stejně jako relativně izolovaného

bytí.

„Čistý dech“ potenciální individuality, vztahující se k Ascendentu, se drží svého izolovaného

postavení a své domýšlivé touhy po originalitě. Musí se zříct alespoň některých ze svých

nároků, když má použít materiály které vytvořila nebo kultivovala dlouhá linie předků –

druhý dům – materiály které, jako duchovní faktory, pociťoval jako méněcenné a používal

pouze když si to přál. V pátém domě, zkušenost emotivní touhy nebo vášně a starosti o

potomstvo, může vyžadovat zřeknutí se ego pýchy, vzdání se bezstarostnosti, domova,

zakořeněnosti – záležitosti čtvrtého domu. Ve zkušenostech typu osmého domu vadne

dokonalé štěstí líbánek – sedmý dům – protože jejich exklusivismus a půvab jsou najednou

zpochybněny společnými požadavky a tlaky trhu.

Konečně v jedenáctém domě, ukázka úspěchu, osobitá schopnost a monopol pozice – desátý

dům – když naplňují jedince pýchou a pompou, se jich musí vzdát jestliže má směřovat

k realitě a přijmout možnost znovuzrození. Svou pozici si může delší nebo kratší dobu

udržovat, ale všechno co je založené na výlučném vlastnictví, pýše a sebe – glorifikaci

směřuje v průběhu egocentrického užívání k nevyhnutelnému úpadku a smrti – smrti která,

když nastane čas, povede svého karmicky zatíženého hostitele k novému zrození. Okamžik

volby je rozpoznán během zkušeností které patří do jedenáctého domu, ale tato volba byla již

podmíněna rozhodujícími zkušenostmi vztahujícími se k druhému, pátému a osmému domu.

Padající domy, potom, jsou svědkem výsledku této volby. Ve dvanáctém domě nacházíme

konečný výsledek, semeno každé budoucí karmy.

Dvanáctý dům

Dvanáctý dům uzavírá cyklus lidské zkušenosti. Je poslední fází v procesu který se může

během života jedince opakovat, nebo uzavřít tím co nazýváme smrt. Ve dvanáctém domě

jedinec buď slučuje své úspěchy do semene nového cyklu růstu nebo se setkává s

nahromaděnými výsledky svých nezdarů. Ve skutečnosti prakticky neexistuje člověk který

nedosáhl nějakého úspěchu a nezakusil osobní nebo společenské prohry. V posledním domě

cyklu je člověk nevyhnutelně konfrontován se svými úspěchy a nezdary. Jeho vzpomínky na

minulost, vědomé nebo nevědomé, se shromažďují před prahem začátku nového cyklu. Jsou

to Andělé Světla zvoucí na druhou stranu, nebo temní Strážci Prahu, jejichž rysy mají podobu

jedincových frustrací, jeho životních odmítnutí, jeho strachu, jeho hříchů opomenutí stejně

jako spáchaných přestupků. Jedinec se musí vyrovnat s touto složenou entitou kterou sám

vytvořil. Musí jí projít, za každou cenu – jestliže pro něho má začít nový cyklus.

Nicméně, nový cyklus musí vždy začít, dokonce i když je to cyklus který se odehrává po

ztrátě fyzického těla. Tak neexistuje žádný skutečný únik z konfrontace. Nicméně, vědomé

ego které je nakloněno k začátku, nebo je mu předurčené začít nový cyklus ve stejném těle,

obvykle věří že může uniknout přízračným formám shromažďujícím se v branách

znovuzrození. Horečně si razí cestu v nevědění, neschopné přijmout nebo požehnat, očistit se

nebo zvítězit. Trýzněné bolestí a vzpomínkou na své neúspěchy, nebo deprimované obavami

z toho co přinese nový cyklus, dožaduje se pomoci a světla. A pomoc přichází – ale často bez

povšimnutí, protože člověk může být zaslepený temnotou a znepokojený odtikáváním hodin

času, které vždycky běží příliš pomalu nebo příliš rychle.

Přesto tato temnota může být snesitelná, jestliže si člověk uvědomuje že pouze rezignací na

méně významné je možné zrodit se do významnějšího. V jádru semene je také světlo které

čeká na příslib obnovení vlastní jaru, ale toto světlo je cizím a znepokojujícím světlem, které

způsobuje že všechny věci přijímají neočekávané formy a všechny události se stávají tajuplně

symbolickými. Je to cizí světlo protože prosakuje skrze mlhu akumulované minulosti ze

vzdálené reality. Univerzální princip vysílá svoje signály ke konkrétnímu člověku, Celek

zalévá část mořem nové životodárné krve. Pod vlivem tohoto světla naše omezená pojetí září

všezahrnující vizí života, jako temné skály proměněné ultrafialovými paprsky v barevné

fantazie.

Dvanáctý dům by měl být chápán, především, jako poslední fáze hemicyklu, který začal v

sedmém domě. Ve dvanáctém domě končí sféra oblohy. A v této sféře nad horizontem se

lidské zkušenosti nacházejí soustředěné kolem pocitu účasti ve společnosti, nebo ve světě

všezahrnujícího Ducha. Zapojení do společenského nebo univerzálního Celku se definitivně a

konkrétně ustavilo v desátém domě, v Zenitu. Energie produkovaná takovým zapojením se

uvolnila v jedenáctém domě. Skupinová schopnost proudila skrze jedince, když tento jedinec

vykonával svou společenskou nebo profesní činnost. Jestliže se jedinec setkal se zkušenostmi

desátého domu vitálně a tváří v tvář, může užívat požitků kultury a přátelství nebo může

hledat obraz nových společenských ideálů, nových nadějí pro lepší budoucnost. Může si

užívat přítomnosti a může pro sebe a pro všechny lidi vytvářet nové zítřky. Zdrojem takového

kreativního jednání je vize která se zrodila ve spojení s hvězdou která svítí v Zenitu jedincova

bytí, spojení které vytvořilo skutečné a konkrétní pomocí stálého úsilí.

V pojednání o významu jedenáctého domu jsem řekl že v něm Celek působí skrze jedince a

ten tak může naplnit svou funkci v soustavě tohoto Celku, není to kreace jedince – jako v

pátém domě – ale skrze něho. Jaké jsou potom výsledky této kreace? Našim myslím které

jsou silně hypnotizovány svou separační ideou toho co individuální jáství znamená, mohou

připadat cize.

Jestliže jsme v jedenáctém domě jednali jako kreativní zprostředkovatelé skrze které

schopnost společnosti – nebo naší konkrétní společenské skupiny – mohla být uvolněna

tradičním způsobem jako určená kolektivními ideály, kulturou a náboženstvím, potom je

pouze přirozené že bychom měli být ovlivněni nebo modelováni povahou těchto ideálů.

Jestliže žijeme v materialistické úpadkové společnosti, a jestliže jsme dovolili aby fungovala

skrze nás bez otázky po své opodstatněnosti, můžeme doufat že unikneme nevyhnutelnému

osudu takové společnosti? Jestliže zpíváme a tančíme v bezohledném uspokojení zatímco svět

spěje ke své zkáze, nemusíme pociťovat v našem podvědomí, pokud ne vědomí, dopad této

zkázy?

Dopad kolektivního osudu na jedince je zhoubný. Nicméně, musí si pamatovat že ve

dvanáctém domě musí čelit konečným, logickým následkům záležitostí desátého domu – a

vzdáleněji, příčinným následkům fungujícím ve všech předchozích rohových domech –

prvním, čtvrtém a sedmém. V desátém domě se setkáváme s potřebami společnosti, to

znamená, vybíráme si nebo jsme vedeni k povolání nebo společenské pozici určitého

charakteru. S těmito společenskými potřebami se setkáváme pod vzdáleným – ve

výjimečných případech důvěrným – vedením naší Hvězdy v Zenitu. Stanovujeme své místo v

rozsáhlejším schématu věcí. Od tohoto bodu, vliv rozsáhlejšího společenského nebo

všeobecného schématu musí mít v našich životech dominantní vliv. Jej dominantní ať už ho

pasivně přijímáme nebo se proti němu bouříme, ať už hrajeme hru se svými spoluobčany,

nebo jednáme jako reformátoři, revolucionáři nebo delikventi.

Ve dvanáctém domě se setkáváme s výsledky naší pasivní přizpůsobivosti, nebo naší

duchovní revolty. Podvědomým a slepým způsobem čelíme karmě společnosti, nebo naší

karmě jako jednotlivci kteří jsou spornou stranou společnosti, pro své vlastní jáské zájmy

nebo pro lepší svět. Buď směřujeme v pohodlí k duchovnímu spočinutí, akceptujíce tradice a

precedenty, nebo neseme břemeno a následky svých ideálů a snah zahrnujících včlenění naší

vize mezi lidi. V mnoha životech dochází v proměnlivých proporcích k setkávání obou těchto

možností.

Tak jako můžeme mluvit o čtvrtém, pátém a šestém domu jako o představitelích tří rozdílných

způsobů vyjádření ega, tak desátý, jedenáctý a dvanáctý dům představují několik typů

kolektivního vyjádření. A tak jako šestý dům vyjadřuje krize ve zkušenosti a přechod mezi

sférou pod a nad horizontem, také dvanáctý dům vyjadřuje kritický stav mezi dvěma světy.

Jedinec který byl ovládán společenskými a kolektivními potřebami se potýká s potížemi při

překonávání souboru podmínek které ho úzce spojovaly se společenskými a duchovními

vzorci, a s přerozením v nového jedince. Toto, také, znamená repolarizaci a reorientaci, ale ne

stejným způsobem jako v šestém domě, kde jedinec fungoval skrze osobní podmínky a

potřebu sebekázně. To s čím se jedinec setkal ve dvanáctém domě, má svůj zdroj v

kolektivních problémech, v národním nebo společenském osudu, v tlacích společnosti na

vědomé ego. V obou z těchto domů může být zakoušeno mnoho bolesti, ale bolest která

povstává z metamorfózy zakoušené ve dvanáctém domě má naléhavost a kvalitu

nevyhnutelnosti která ji může dělat hůře snesitelnou. Jedinec nemá ve vztahu ke světu žádné

východisko, kromě znovuzrození.

Dvanáctý dům obsahuje semeno tohoto znovuzrození. Symbolicky to ukazuje skutečnost že

horizont – který je demarkační čarou mezi dvanáctým a prvním domem – je zakřivený. Ať už

je jakkoliv malé, má toto zakřivení, které vychyluje hrot prvního domu dolů ze zorného úhlu

dvanáctého domu, význam. Symbolicky můžeme říct že celková váha oblohy naléhá na

horizont. Obloha se vtiskuje do semenného obrazu nového osudu a semeno budoucího cyklu

se zbavuje minulosti. Podle prastaré tradice indické filosofie, určuje poslední myšlenka v

okamžiku smrti vzorec budoucího vtělení.

Toto můžeme považovat pouze za symbolické tvrzení, ale jeho základní pravda může být

těžko zpochybněna. Každé zrození je novým Božím skutkem, ale půda do které je semeno

zaseto a samotná substance tohoto semene jsou produktem minulosti. Co je nového není ani

půda ani semenná substance, ale bohem propůjčená schopnost nové bytosti přizpůsobit tyto

podmínky zděděné z minulosti novým cílům. Tato schopnost je představována Ascendentem,

a symbol vycházejícího stupně zodiaku nám ji pomáhá interpretovat.Tato schopnost je

skutečnou Identitou jednotlivce, jestliže úspěšně dosahuje stavu opravdu individualizované

osobitosti. Je mystickém Jménem novorozence.

Tato individuální Identita může nebo nemusí být funkční. Síla kolektivní paměti akumulovaná

ve dvanáctém domě – která je nazývána karmou – může být tak velká že přemáhá individuální

Identitu novorozence nebo přehlušuje Tón nového cyklu člověka směřujícího k možnosti

znovuzrození. V tomto případě potom má nový cyklus tendenci nestát se ničím víc než

opakováním starého, za nepatrně změněných podmínek, a síla kolektivu bude neustále

zpochybňovat a možná úplně přemáhat jedincova ducha usilujícího o identitu. Ale jestliže se

jedinec s konfrontacemi zakoušenými ve dvanáctém domě setkal úspěšně a absorboval a

integroval temnotu představovanou „Strážcem Prahu“ – vzpomínky a komplexy osobního a

kolektivního nevědomí – potom může Tón nového cyklu zaznít jasně. Jedinec vědomý si své

skutečné Identity je schopný použít k účelu svého osudu jakékoliv podmínky zděděné ze své

minulosti a minulosti své rodové linie, svých rodičů a lidstva.

Jestliže má jedinec kráčet cestou kreativního uskutečnění, minulé musí být použito. Kreativní

život je ustavičnou syntézou minulosti a budoucnosti v zářivé přítomnosti – syntézy

vzpomínek a cílů pomocí kreativního jednání. Je to plný a požehnaný život. Individuální

Identita, Osobnost, Láska a Účast na organickém životě celku – to jsou úhelné kameny

chrámu naplněného mužství a ženství. Jsou čtyřmi rohy nativity, velkolepého kříže lidského

života.

Jednou z méně známých charakteristik naší západní civilizace bylo její odmítnutí myšlení a

cítění z hlediska cyklických procesů. Takové odmítnutí může být pozorováno od rozhodnutí

Konstantinopolského koncilu v pátém století n.l., které zakázalo víru v reinkarnaci a všechny

podobné cyklické procesy, ale to je pravděpodobně podstatné pro konkrétní zdůraznění které

si vybírá západní společnost a její základní funkce v historickém vývoji lidstva, to znamená,

zdůraznění po definitivním rozchodu se všemi tradicemi tehdy končícího „vitalistického

věku“. Naše civilizace vždy zdůrazňovala, často s tragickými výsledky, lidskou schopnost

přesahování svého přirozeného bio-psychického stavu – stavu který ovládá všechny

instinktivní a kmenové formy společenské organizace, zvláště ty vztahující se k zemědělským

a chovatelským činnostem – a uskutečnění takového procesu pomocí použití intelektuálních

rozborů a mentálních abstrakcí. To vyžaduje oddělení mysli a jejího organizátora ega od

přirozených instinktů a v určitém smyslu od všech přirozených procesů. To dohání

egoistickou mysl k sebeglorifikaci v protikladu k biologickým požadavkům a k představě

sebe jako nejvyššího vládce životních funkcí a jejich cyklických rytmů. Ale mysl samotná

stěží odolává těmto přirozeným pudům a biologickým nutkáním často idealizovaným jako

„velká touha“ nebo jinými smyšlenými představami, takže se křesťanské náboženství muselo

stát jejím spojencem v úsilí přesáhnout tyto životní funkce ovládané přirozenými rytmy. Toto

spojenectví umožnilo vznik absolutní víry v použitelnost pouze jednoho života v kterém bude

dosažen cíl duchovní transcendence.

Pouze jeden krátký život k dispozici pro dosažení takového cíle! To znamená, že každý

okamžik v životě by měl usilovně směřovat k nesnadnému cíli, nesměl by být „ztracen“ žádný

čas, žádná zbytečná snaha. Aby uspěl musí jedinec neustále kontrolovat energie své vnitřní

přirozenosti, stejně jako přirozenosti celkově. Všechno toto nevyhnutelně vede konec konců k

smrti jako velké tragédii proti které není žádné pomoci. Umírání a život jsou dvě části

přirozeného cyklického procesu, ale jestliže by intelekt člověka a ambice nebo zoufalé

odhodlání mohly do značné míry kontrolovat životní procesy, budou se jevit bezmocní při

překonávání posledního nepřekonatelného nepřítele, smrti. Smrt musela být odsunuta za

každou cenu – dokonce za cenu smrti jiných lidí. Zde máme konečný cíl „černé magie“, a

také válek které v současnosti vedeme, nejen proti lidem jiných národů a ras, ale proti přírodě,

která, sebezáchovně, nedbá toho co musí zemřít a nezajímá se jednotlivě o přirozené umírání.

Někteří lidé v Indii a Tibetu měli také sklon k přesahování přirozenosti. Ale přirozenými

silami které kontrolovali a přesahovali byly instinkty a touhy v hloubi individuální bytosti.

Způsob myšlení který byl použit v tomto procesu transcendence a v asketických postupech

nebyl analytický nebo intelektuální, ale především holistický, imaginativní a integrující sílu

uvnitř jednotlivého jedince. To nezahrnovalo společenské funkce a organizaci veřejného

života, ale alespoň relativní a většinou vnitřní izolaci jedince od společnosti, v této izolaci

nacházel pocit blaženosti a míru, v existenci naladěné na cyklické rytmy přírody. Výsledkem

bylo vymizení strachu ze smrti, protože byla nahlédnuta jako nic víc než fáze všezahrnujícího

procesu existence. Jogín usiloval o zkušenost smrti takovým způsobem že umírání by vedlo,

buď okamžitě nebo po fázi duchovní asimilace k znovuzrození – tak jak se to děje v přírodě.

Tím vznikla všeobecná víra v „reinkarnaci“ která byla přizpůsobena pro obecně rozšířené

potřeby, ale jejíž univerzalistický a osobnost přesahující význam byl díky mudrcům zachován.

Jestliže strach ze smrti zmizí a je přijata víra v dostupnost „mnoha životů“ pro postupně se

rozvíjející „duši“ nebo monádu, potom by mohl být navržen postup vědomé přípravy na smrt.

Tento proces by měl být zahájen tiše během poslední fáze života jedince. Život a umírání byly

polárními protiklady , tak jako jang a jin, a když polarita života zeslábla na určitý stupeň,

polarita smrti by měla ovládat situaci. Toto byl čas na přípravu významné, poklidné a

ušlechtilé smrti.

Toto je v astrologii nejpozitivnější a nejobdivuhodnější význam dvanáctého domu. Může

popisovat zkušenosti které se vědomě a pokojně vztahují k úkolu přivedení procesu aktivity

do významného a nepřehnaně – a zvláště ne nepřirozeně – dlouhotrvajícího konce.Toto může

být, a rozhodně je, složitý úkol, nejen když jde o umírání, ale pokaždé když se jedinec

pokouší přivést k smysluplnému a přesvědčivému závěru jakoukoliv aktivitu kterou na sebe

vzal.

Jakýkoliv jedinec který musel improvizovaně mluvit po slavnostní párty, ví jak těžké je

přivést svou řeč k přesvědčivému a významuplnému konci. Mnozí řečníci, když se dostávají k

závěru svých promluv, tápou, opakují se, dosahují vrcholu a možná nakonec přece jejich

slova vyčerpaně a bezvýchodně mizí. Jejich posluchači se během tohoto času unavili a

okamžitě pustili z hlavy nebo zapomněli to co je snad zaujalo v některém bodě proslovu.

Hudební skladatel, dramatik a romanopisec se setkává se stejnou nesnází když stojí před

samozřejmou nutností přivést svoje dílo k závěru. Je poměrně snadné něco začít, spouštěcím

mechanismem může být instinktivní životní impuls v jedinci, emotivní nadšení k

sebevyjádření – a pozornost člověka na začátku ještě není správně zaměřena nebo je

nekritická. Postupně ji poopravuje a zapomene jak věc začala.

Ale přirozená vlastnost v člověku nevytvoří významný závěr, hodný připomenutí. Přirozeným

koncem všeho je vyčerpání – něco se vyčerpalo stejně jako lidé okolo vás. Projev nebo

jedinec samotný umírá beze smyslu stářím. Pokud já, duchovní bytost, nepřebírá kontrolu a

nesvazuje všechny volné spoje celoživotního úsilí, neshromažďuje nejpodstatnější prvky do

působivého a odhalujícího závěru, existuje nebezpečí že velký okamžik bude zastřen prachem

usilovného snažení.

Všechno co minulo může být z velké části zapomenuto, ale takový významný konec bude

nezapomenutelný. Ten se zapisuje do povědomí a duše lidí kteří jsou mu přítomni. Jako

semeno které je posledním produktem, dovršením ročního života rostliny. Rostlina umírá a

semeno padá do země, ale to v sobě obsahuje sílu stále se obnovujícího života. „Jestliže

pšeničné zrno nepadne do země a nezemře, zůstane samo. Zemře-li však, vydá mnohý

užitek“. (Jan 12:24).

Symbolicky řečeno, každý velký a významný konec dlouhotrvajícího lidského úsilí může být

„semenem“. Každý cyklus zkušenosti stejně jako každý lidský život může být zakončen

uvolněním takového semene. Jestliže se tak nestane, potom to co zůstává je pouze prchavou

vzpomínkou. Krása vrcholu cyklu může být vzpomínána, listy mohly poskytnout ochranu a

potravu některým živým tvorům, kteří díky nim žily šťastněji, ale jestliže tu není žádné

semeno, tresť a substance cyklu zkušenosti, slov, života jsou ztraceny.

Tělo umírá, ale hodnota života může nadále existovat. Jestliže byl jedinec schopný vytvořit

hodnotný příspěvek pro své společenství, trvá v společenské formě, ve vzpomínce přátel a

nepřátel. Edisonův význam navenek jasně svítí v každé elektrické lampě, má svůj hlas v

každé gramofonové nahrávce. Ale součástí významu není pouze společenský faktor. Je jím

také osobní a spirituální faktor. Způsobem života člověk posiluje význam své duše, protože

duše je obilnicí v které je uložena sklizeň všech cyklů, tato sklizeň je tou pravou substancí

konečné nesmrtelnosti člověka v duchovním těle. Když je obilnice plná, člověk dosahuje

individuální nesmrtelnosti. Překonal smrt, ne jejím popřením – marným gestem – ale znalostí

toho jak zemřít významuplně: zemřít smrtí rostliny která je plodná, obsahuje život obnovující

semeno. Jedinou tragickou smrtí je ta která přichází v naprosté nesmyslnosti a absolutní

vyčerpanosti nebo nudě – to znamená, v duševní porážce.

Umění přivést každou zkušenost k tvůrčímu konci je největším ze všech umění – a v našem

západním světě možná nejméně praktikovaným. To co toto umění vyžaduje v první řadě je

odvaha zříci se „stínů minulosti“. Je to odmítnutí které je také nazýváno oddělením. V

znovuzrození nemůže být žádná skutečná svoboda bez vědomého oddělení od minulosti, bez

schopnosti buď přivést celou minulost k významuplnému závěru, anebo odvahy říct

„ukončeno“, a pustit z hlavy vzpomínku na to co muselo zůstat nedokončeno, neasimilováno,

nevyřešeno, jestliže jedinec má vstoupit do nového života, nového cyklu zkušenosti.

Stíny bohužel přežívají, s nepatrnou neústupností v nevědomí – stíny nedodělaných věcí,

nevyřčených slov, malých nebo velkých gest která srdcem nebo rukama nemohly být

předvedeny. Řečník který vidí na hodinách na zdi že jeho čas vypršel, že musí svou řeč

ukončit, si může ale nemusí najednou vzpomenout na všechno co měl v úmyslu říct. Pokusí se

to všechno zhustit do zmatku poslední minuty projevu, což by vedlo k úplnému popletení jeho

posluchačů? Řečníci se o to často pokoušejí a bývají zklamáni. Jedinec musí mít odvahu

přestat myslet na nevyslovené záležitosti, neprožitá gesta, neprožitou lásku a vytvořit

přesvědčivý konec na základě toho co vykonal. Toto samozřejmě vyžaduje dovednost, ale

ještě více je potřeba odvaha. Je to nezvyklý druh odvahy, psychologický druh, ale je to

odvaha nejryzejšího druhu a často je daleko obtížnější ji najít než sebrat sílu k rozhodné smrti

ve vzrušení bitvy. Povaha této odvahy není obvykle ani poznána ani správně chápána. Není to

citový nebo fyzický druh odvahy. Je zčásti mentální, ale ve většině případů se jedná o akt

duchovní vůle. Jedinec přijímá vlastní prohru a pokračuje znovu, dobře si vědom že někdy a

někde se znovu setká se stíny odmítnutého. Ale jestliže mezitím dostatečně dospěl a etabloval

se na vyšší úrovni vědomí a schopnosti, bude lépe obeznámen s tím jak zacházet s

nedokončenou záležitostí.

Astrologické učebnice opakují že dvanáctý dům je domem karmy a svázanosti. Ale je také

potenciálně oblastí naplnění a symbolem naprostého konce který je předehrou zářnější

budoucnosti. Nativní dvanáctý dům naznačuje jak může jedinec dosáhnout dokonalého

naplnění, jestliže ho vůbec dosáhnout může. Neříká jestli ho jedinec dosáhne nebo nedosáhne.

Neříká zda jedinec zanechá nebo nezanechá mnoho přebytečných produktů a nedokončených

záležitostí v závěru svého životního cyklu nebo jakéhokoliv z menších cyklů. Neříká zda bude

nebo nebude schopen zavrhnout své stíny – zavrhnout je s požehnáním a odvážně obnovit

svou mysl a svůj život. Ale vypovídá něco ohledně povahy a trvání stínů s kterými se jedinec

musí vyrovnat a poskytuje celkový obraz podvědomí – říše stínů a zbytků nevyřešených

problémů nebo neprožitých zkušeností. Naznačuje nejlepší způsob jak se vyrovnat s

jedincovými stíny a s dezintegrujícími produkty podvědomí.

Dvanáctý dům poskytuje pozitivní indikace stejně jako jakýkoliv jiný dům. Špatné domy ve

skutečnosti neexistují. Ale jsou oblasti zkušenosti v kterých se odehrávají krize, a musí se

odehrávat v zájmu lepší budoucnosti. V šestém domě se jedinec setkává s krizemi které

vyžaduje příprava na život ve vztazích – oblast sedmého domu. Jedinec se s těmito krizemi

musí zdárně vypořádat jestliže má zakusit skutečné partnerství a hluboký, živý smysl sdílení

stabilního společenství. Ve dvanáctém domě jsou krize výsledkem způsobu kterým jedinec

pracoval ve vztahu ke společenství nebo kultuře a jejím hodnotám. Ve dvanáctém domě se

člověk setkává s výsledky svých společenských a profesních neúspěchů, nebo pocity

marnosti, ale také se svými úspěchy a zisky. Především se setkává s méně zřejmými výsledky

způsobů které použil aby dosáhl věhlasu a moci, nebo s výsledky zahálčivosti a netečnosti

které mu přinesly vnitřní nebo vnější porážku. Mnoho úspěchů samozřejmě vytváří stín tak

temný jak působivé bylo jejich dosažení. Úspěch často plodí zášť nebo nepřátelství, nebo

může způsobit ostatním mizérii nebo dokonce smrt. Jedinec by si měl být těchto negativních

výsledků vědom a také rizik, pocitu viny, výčitek svědomí, nočních můr opakujících minulé

tragické scény které jedinec nemůže zastavit – stíny které vytvořili naše vlastní činy, přímo

nebo nepřímo, dobrovolně nebo nedobrovolně.

Jediný způsob jak se vyrovnat se stínem je osvítit jej světly zaostřenými na něj z různých

směrů. Jedinec nesmí být vystrašený nebo ztuhlý. Duchové a stíny zmizí když budou

vystaveny světlu pochopení a soucitu.

Astrologická tradice přiřazuje čtvrtému domu význam „konce věcí“, a tak si čtenář může

lámat hlavu jak se to hodí k tomu co bylo uvedeno v předcházejících odstavcích o dvanáctém

domu. Tento zdánlivý rozpor může být rozřešen jestliže si jedinec uvědomí že konec o kterém

mluvili tradiční astrologové byl absolutním koncem, koncem který v sobě nezahrnuje nový

začátek. Ve dvanáctém domě jedinec čelí konci který se může stát a stává se začátkem –

přechodem mezi dvěma cykly. Stojí na prahu mezi dvěma stavy.

Ale předpokládejme že nad tímto prahem klopýtá a hroutí se, že ho přemáhají stíny které

potkává. Potom není nový cyklus znovuzrozením ale sestupem do propasti konečné a celkové

dezintegrace. Jedinec propásl rozhodující okamžik transformace a sestupuje postupně prvním,

druhým a třetím domem ke dnu, k definitivnímu konci ve čtvrtém domě.

V každodenním životě mnoho věcí opravdu umírá bez jakéhokoliv myslitelného obnovení,

přinejmenším tak jak je naše osobní vědomí někdy schopné poznat. Když se osoba ptá na

specifickou, konkrétní záležitost v horární astrologii, čtvrtý dům horárního horoskopu se

opravdu vztahuje ke konci záležitosti. Avšak to co vypadá úplně bez života může po sobě

zanechat stíny, v tomto případě se pozůstatky záležitosti která je považována za ukončenou

vrací v podobě posedlosti jedince v podvědomí.

Nic by nemělo být uznáno za definitivně mrtvé, všechno by mělo být transformováno a

přetvořeno – transformováno v jedenáctém a přetvořeno ve dvanáctém domě. Každý cyklus

aktivity, když se dostává do své fáze jedenáctého a dvanáctého domu, by teoreticky měl být

přetvořen v nový začátek aktivity na vyšší úrovni. Nic nekončí na mrtvém bodě, pokud to

neselhalo v některém rozhodném okamžiku krize a příležitosti stát se přetvořeným a

proměněným v něco nového a většího. Symbolickým místem kde se může taková proměna

odehrát je dvanáctý dům. Pouze pokud je tato proměna neúspěšná nastává nevyhnutelně

definitivní konec čtvrtého domu postupnými fázemi – v prvním, druhém a třetím domě

považovanými v čistě negativním smyslu za fáze dezintegrace. Z tohoto důvodu je dvanáctý

dům nesmírně důležitou oblastí zkušenosti, s významem který sahá daleko za povrchní

význam přisuzovaný mu klasickou astrologií. Je určitě domem tajemství, protože všechny

přechodné fáze jsou naplněny tajemnými a nepoznatelnými nebo iracionálními faktory. K

setkání s nimi musí také dojít ať už přijímají jakoukoliv podobu. K tomuto setkání bychom

měli být vybaveni jasným chápáním celého sledu minulých zkušeností, odvahou a důvěrou, a

také soucitem. Taková setkání jsou přísliby nesmrtelnosti.