fra

Světová próza

Dario Fo

Polomyšín

fra

Světová próza

fra

Spisovatel, dramatik, režisér, herec, scénograf a malíř Dario Fose narodil 24. března 1926 v italském Sangianu. Vystudoval mi-lánskou Akademii krásných umění (Accademia di Belle Arti diBrera) a nedokončil studia architektury. Během studií malujea vymýšlí si příběhy, které zároveň veřejně předvádí. Většinouse jedná o texty provokativní, namířené proti banalitě, konfor-mismu a aroganci moci. Díky přátelství s Frankem Parentimzačíná spolupracovat s RAI, píše groteskní monology, kterépředčítá v rozhlase a později je inscenuje v milánském divadleOdeon.

Roku 1959 zakládá se svojí ženou Frankou Rame divadelníspolečnost Compagnia Fo–Rame. Píše a inscenuje hry vyznaču-jící se ostrou politickou satirou. Umělecká dvojice Fo–Ramespolupracuje také s italskou státní televizí, ale jejich pořady, vekterých kritizují církev, mafii, politické poměry či pracovnípodmínky dělníků, se často dostávají do konfliktu s oficiálnímocí. Výsledkem je patnáctiletý zákaz televizní činnosti. Po-zději zaniká společnost Fo–Rame a místo ní vzniká divadelníasociace Nuova Scena (Nová scéna), jejímž cílem je návrat k li-dovým divadelním tradicím; inscenované hry se nadále vyzna-čují kritickým zpracováním politické a sociální tématiky. O rokpozději je založen Colettivo Teatrale la Comuna (Divadelní ko-lektiv Komuna).

V letech 1969–70 se Fo zabývá lidovými tradicemi, dialektema historií středověkých kejklířů; na základě těchto studií píšesvé mistrovské dílo Mistero Buffo. V 70. letech se Fo dostává stá-le častěji do střetu s italskou vládou, jeho inscenace jsou cen-zurovány a zakazovány. Až v roce 1977 je mu umožněn návratdo televize. V roce 1980 Dario Fo, Franca Rame a jejich syn Ja-copo zakládají Svobodnou univerzitu Alcatraz (Libera Univer-sita di Alcatraz) – kulturní a agroturistické centrum, kde sekonají setkání umělců, pořádají se divadelní, taneční, spisova-telské, psychologické a jiné kurzy, didaktické a tvůrčí aktivitypro handicapované děti.

Roku 1997 získává Nobelovu cenu za literaturu.V roce 2003 se Dario Fo a Franca Rame znovu dostávají do

konfliktu s mocí. Příčinou je představení L’anomalo bicefalo(Dvouhlavá zrůda), jehož hlavní postava je inspirována italskýmpremiérem Silviem Berlusconim. Při pokusu uvést L’anomalo bi-cefalo ve vysílání jedné soukromé televizní stanice je inscenacena příkaz člena Berslusconiho vlády vysílána bez zvuku.

2

Dario FoPolomyšínMých prvních sedm let(a nějaké navíc)

3

4

Dario FoPolomyšínMých prvních sedm let(a nějaké navíc)Přeložila Marina Feltlová

fra

6

Světová prózaDario FoPolomyšínMých prvních sedm let (a nějaké navíc)Z italského originálu Il paese dei Mezarat I miei primi sette anni (e qualcuno in piu)přeložila Marina FeltlováObálka Martin KubátVydalo Agite/Fra, Šafaříkova 15, 12000 Praha 2, fra@fra.cz, www.fra.cz,roku 2009 jako svou 70. publikaciVytiskla Tiskárna VS, PrahaVydání prvníNáklad 1000 výtisků

Czech edition © Agite/Fra, 2009© Giangiacomo Feltrinelli Editore, 2002Translation © Marina Feltlová, 2009Cover © Martin Kubát, 2009ISBN 978-80-86603-57-5

Kniha vychází s podporou Ministerstva kultury ČR.

BB012

Obsah

Prolog 9Bůh jako nejvyšší šéf státních drah 10Anarchisté musejí pryč 37Francouzský kamarád 40Novicka a Fulvio v bahně 42Moji dědečkové 48Návrat do Oleggia 58Porto Valtravaglia 62Cizinci – Cizáci 64Za poznáním těla 76Válka v Africe a světová válka 82Záhada zamilovaných soch 87Nákladní lanovka 92Gog 95Hrabě-inženýr 101„Rišáda“ 114Portrét Nefertiti 118Bindula 126Koptský svatební obřad 130U dědečka 133Putování Argonautů 139Tělesná harmonie 150Útěk do Švýcarska 162Dobrovolná vojenská služba 168Dezerce a útěk 185 Návrat k dědečkovi 200V očekávání Picassa 207V Paříži 215Otcův pohřeb 219

7

8

Prolog

Co vám předkládám, není životní příběh herce, dra-matika a ředitele divadelní společnosti, je to spíš zlo-mek mých dětských let. Nebo přesněji, je to jen začá-tek: prolog k dobrodružství, na jehož počátku mě anive snu nenapadlo, že se herectví jednou stane mýmpovoláním.

Vzpomínám si, že Bruno Bettelheim, autor revo-luční teorie o utváření lidského charakteru a intelek-tu, prohlásil: „Stačí, když mi dáte prvních sedm let ži-vota jednoho člověka; je v nich obsaženo vše, zbyteksi klidně nechte.“

Rozhodl jsem se, že to malinko přeženu: nabízímvám deset let a k tomu ještě pár kapitol o cestě k do-spělosti… Věřte mi, je toho ažaž!

9

Bůh jako nejvyšší šéf státních drah

Všechno záleží na tom, kde ses narodil, tvrdí jedenvelký mudrc. Co se mě týče, řekl bych, že se vážně tre-fil do černého.

Hned na začátku musím poděkovat své matce, ježse rozhodla porodit mě v San Gianu, kousek od LagoMaggiore. Stejně, je to ale zvláštní metamorfóza jmé-na: Giano neboli Janus, římský bůh se dvěma tvářemi,se promění ve zcela vymyšleného křesťanského svět-ce, svatého Giana, navíc údajného ochránce všech ko-mediantů a komiků. Ve skutečnosti to nebyla mojematka, kdo si vybral místo mého narození, byly to Ital-ské státní dráhy, které se rozhodly poslat mého otcesloužit do této stanice. Ano, můj otec byl přednostastanice, i když jen příležitostný. Vlaková zastávka SanGiano byla tak bezvýznamná, že jí strojvůdci častoprojížděli, aniž by si jí vůbec všimli. Jednou jistý ces-tující, kterému se už zajídalo vystupovat vždycky ažv následující stanici, zatáhl za ruční brzdu. Po dlou-hém brzdění se vlak zasekl a zůstal stát zrovna upro-střed tunelu. Nákladní vlak, který jel za ním, do tohostojícího narazil plnou parou. Jako zázrakem nikdonepřišel o život. Byl jen jeden těžce raněný – onen ce-stující, co zatáhl za ruční brzdu; toho nebožáka totižzmlátili ostatní cestující včetně jedné jeptišky.

Ale když na železniční stanici San Giano nastoupilmůj otec, všechno se změnilo. Felice Fo byl člověk,jenž budil úctu a respekt. Když stál v pozoru upro-střed kolejiště, s červenou čepicí vraženou do čela,a mával signalizačním praporkem, rovněž červeným,zastavovaly úplně všechny vlaky. Všechny osobáky, ro-zumí se, a taky lokálky, ty byly dohromady čtyři.

Přišel jsem tedy na svět v této malé stanici pár kro-

10

ků od Lago Maggiore (ANTELACUS – „předjezeří“,zní nápis na jedné vykopávce z doby románské) v do-bě mezi příjezdem lokálky a nákladního vlaku. Bylosedm ráno, když jsem se rozhodl vykouknout mezinohama své mámy. Ženská, která plnila úlohu porod-ní báby, mě vytáhla ven a zvedla za nohy do vzduchujako nějaké kuře. Pak mě bleskurychle pleskla přes za-dek… zařval jsem jako siréna. V tom okamžiku zrovnaprojížděla lokálka z půl sedmé – jako obvykle mělazpoždění. Maminka vždycky tvrdila, že můj první pláčmnohonásobně přehlušil píšťalu té lokomotivy.

Zkrátka spatřil jsem světlo světa v San Gianu z vý-hradního rozhodnutí Italských státních drah. Ale tamjsem se narodil jen podle matriky.

Pokud jde o mě, ve skutečnosti jsem přišel na světa začal brát rozum o třicet až čtyřicet kilometrů dálna sever podél břehu jezera, v městečku Pino Tron-zano, a o pár let později v Porto Valtravaglia, na „hu-beném“ břehu Lago Maggiore. Obě tato městečka semi stala „říšemi divů“. Popustila uzdu nejbláznivějšímpředstavám a ovlivnila každou moji budoucí volbu.O tom, kam se budeme stěhovat, ovšem rozhodovalovedení Italských státních drah, jeho milánské zastou-pení.

Milán! Vzpomínám, jak jsem tam jel poprvé s ot-cem. Byl jsem ještě hodně malý a on se tam musel vy-dat, aby složil zkoušku, kterou potřebují mít všichnivýpravčí; doufal, že povýší na přednostu stanice druhétřídy stupně C. Ale proč mě vlastně bral s sebou, ta-kového prcka? Vždycky jsem ho podezíral, že to udě-lal z pověrčivosti. Protože všichni v rodině byli pře-svědčení, že nosím neskutečné štěstí. Narodil jsem setotiž v košili, jak se říká, vylezl jsem celý obalený mat-činou placentou. A to je podle dávných jezerních tra-dic považováno za skvělé osudové znamení.

Když jsme dorazili do Milána, krátce předtím, než

11

jsme vjeli do obrovské haly Hlavního nádraží, vlak ná-padně zpomalil… jel doslova krokem. Tatínek Felice– Pa’ Fo, jak mu říkala máma – otevřel okýnko a ne-chal mě, abych se vyklonil do půli těla. „Podívej setamhle nahoru,“ řekl a ukázal na vysokánský most,který podpírala ocelová konstrukce a pod nímž pro-jížděly všechny vlakové soupravy. Byla to obrovskáplošina plná reflektorů namířených do všech stran.Množství prosklených kabin ozářených velice silnými,barevnými světly. Tento fantastický mechanismuspodpíraly mohutné pilíře.

„Co je to?“„To je řídící centrála, odkud se řídí pohyb všech vla-

ků, včetně výhybek a semaforů.“V tom okamžiku mi bylo jasné, že se uvnitř těch

skleněných kabin ozářených světly musí zcela jistě na-cházet Bůh se všemi svatými přednosty stanic. Nebylopochyb: generálním ředitelem Italských státních drahnemohl být nikdo jiný než Bůh Všemohoucí. To on ří-dil činnost všech železničářů, pohyb vlaků, vymýšlelstroje a plánoval, kdy se narodí dětí přednostů!

Ale vraťme se k našemu prvnímu stěhování ze sta-nice San Giano do stanice Pino Tronzano na švýcar-ských hranicích; všechen náš nábytek byl naložen donákladního vagonu. Cesta netrvala víc než půldruhéhodiny. Když jsem uviděl, jak rozmontovávají všechnypostele a skříně, hodně jsem se vyděsil. Myslel jsem,že je rozbíjejí, a začal jsem žalostně plakat. Otec měale ukonejšil: „Uvidíš, že jakmile dorazíme, dáme jezas dohromady!“

Jenže běda, během nakládání věcí vypadla z vagonunaše litinová kamna a rozbila se na kusy, načež mojemaminka vydala srdceryvný výkřik. Vzal jsem ji za ru-ku a začal chlácholit: „Neboj, až dorazíme, táta všech-no slepí!“ Ach, ta odvěká důvěra v otce!

Vagon připojili k vlaku, do kterého jsme nasedli.

12

Potom, když jsme dorazili do Pina Tronzana, náš ná-kladní vagon odpojili a otec s matkou s pomocí dvounosičů začali vykládat kusy nábytku, které se pak mě-ly znovu smontovat.

Byl jsem tím místem doslova fascinován: nádraží by-lo větší než to, kde jsem se narodil. Bydleli jsme na-hoře, v prvním patře. O sto metrů níž, kolmo dolů,bylo jezero.

Za námi se tyčila skalnatá stěna, do níž byla vyhlou-bena cesta klikatící se až nahoru k vesnici. Tu tvořiloasi padesát domků namačkaných jeden na druhém ja-ko na nějakém románském basreliéfu. Starobylá věž,zvonice, pod ní farní kostel a velká budova, ve kterésídlila radnice, škola a dokonce ambulance.

Nosiči a táta s mámou ještě ani nestačili vyložit vše-chen nábytek, a už se objevil pan farář. Přišel, aby náspřivítal a požehnal našemu čerstvě vymalovanémudomu. Spolu s ním přišel i ministrant, jehož vlasy by-ly stejně rudé jako komže, a ten mi hned po pože-hnání šel ukázat velkou ohradu na plácku za nádra-žím. Uprostřed se tyčil velkolepý kurník ve tvarualtánku plný kohoutů a slepic, jež nás vítaly radost-ným kdákáním. Za altánkem byla spousta kotců, kte-ré téměř nadskakovaly, jak byly nacpané mrskajícímise uvězněnými králíky.

Otec přebíral tuto pohraniční stanici po kolegovi,který odešel do penze. „To všechno je vaše!“ prohodilznenadání ministrant a obrátil se přitom i k matce,která v tom okamžiku zrovna přicházela.

„Jak to?“„Spadá to do vaší kompetence stejně jako výhybky

a píšťalky.“„Hele, zrzku, chceš si z nás utahovat?“ Nato se vý-

řečný ministrant rozhodl prozradit nám původ tohonečekaného dědictví. Jenže vzápětí se objevil i trať-mistr, a ten vzal hned ministrantovi slovo: „Přednosta

13

stanice, co tu sloužil před váma, byl vášnivej chovatel.Trávil víc času v kurníku než u telegrafu. Ty bestie semnožily až hrůza, takže když se měl odstěhovat, jeli-kož šel do důchodu, nechal celej tenhle zvěřinec těm,co nastoupěj po něm, teda vám…“

„Pěkně děkujeme, to je vážně terno,“ vybuchla ma-minka.

„Taky bych řek, krásnej dárek, jen bych rád věděl,jak zvládnete celou tuhle bandu divochů obstarat,“přisadil si traťmistr, „a to ani nemluvím o tom, že vámjich nejmíň půl tuctu každej den uteče a z nich aspoňjeden dva zákonitě skončej na kolejích přesně vechvíli, kdy přijede vlak.“

„V tom případě doufám, že aspoň část té fašírky bu-de použitelná,“ poznamenala maminka.

„Stačí si vybrat,“ chechtal se traťmistr, „jestli radšigulášek nebo dušené s cibulí a bramborem, a všech-no bude, jak má být.“

Nejspíš jste už pochopili, že naše stanice byla pořád-ná díra: bydleli jsme tam jen my a traťmistr-výhybkářse ženou. Dole na úpatí svahu, naproti útesům noří-cím se do hlubokého jezera, stála kasárna celní sprá-vy s přístavištěm pro jeden hlídkový člun a jednu ma-jákovou loď, které se říkalo Torpédo.

V noci bylo naprosté ticho, v dlouhých intervalechpřerušované jen tlukotem čerpadla, nabírajícího vo-du z jezera, aby naplnilo velkou nádrž, která záso-bovala projíždějící lokomotivy na cestě do Švýcarskaa zpět. Ten pravidelný zvuk jsem měl moc rád… jakobych slyšel srdce stanice, uklidňující a konejšivé.

Dalším příjemným zvukem bylo vyzvánění, kterýmse ohlašoval příjezd vlaků. Občas mě pískot některéprojíždějící lokomotivy probudil, ale hned jsem zaseblaženě usnul. Můžu říct, že jsem vyrůstal s rachotem

14

kol vagonů a skřípěním brzd v hlavě; a před očimamám dosud světelné signály Torpéda, jak sekaly po vo-dě, nebi a horách a poté pronikaly mezi žaluziemi ažke mně.

Vzhledem k tomu, že jsme žili přímo na hranici,neustále se tu řešily problémy s pašeráky a nešťastní-ky, kteří se snažili projet schovaní v nákladních vago-nech. Celníci a karabiníci prohledávali každý stojícívlak. Často mě probudily signály, které si dávali po-mocí píšťalky, a křik oddílů ve službě. Doléhaly kemně nesnesitelné rány, dopadající na stěny vagonů,zvuk odšupovaných dveří, příkazy, že se má lépezkontrolovat ten nebo onen vagon. Nakonec někdozvolal: „Všechno v pořádku!“ Byl jsem napjatý po ce-lou dobu prohlídky, a teprve teď jsem konečně mohlpořádně vydechnout. Vždycky jsem si představoval ně-jakého muže nebo chlapce, co visí pod vagonem, že semu konečně podařilo vyváznout a dostat se na dru-hou stranu. Usínal jsem s ulehčeným povzdechema s úsměvem na tváři.

Psal se rok 1930. Ti, co cestovali ilegálně, byli větši-nou pronásledovaní antifašisté, kteří se snažili dostatdo Švýcarska nebo do Francie. Pamatuji se na jednunoc, kdy mě znenadání probudily výkřiky, hlasité roz-kazy a výstřel. Šel jsem k oknu a tajně sledoval, co seděje dole: chytili jednoho černého pasažéra a vedliho dolů do kasáren. Druhý den jsem viděl, jak honakládají do vagonu, který jel do Luina, kde bylovězení. Později mi otec naznačil, že jde o politickéuprchlíky. Nerozuměl jsem tomu, ale ta scéna mi na-vždycky uvízla v paměti jako nějaký temný klín.

Abych se seznámil s chlapci svého věku, s nimižbych si mohl hrát, musel jsem vystoupat až nahoru dovesnice. Byl to výšlap, při kterém se člověk pořádnězadýchal… muselo se jít asi tři sta metrů doslova počtyřech.

15

Skamarádit se s těmi kluky nebylo těžké: jejichhlouček na náměstí u kostela byl na „cizince“ jako jádostatečně zvědavý. Všichni mluvili tvrdým dialektemplným zet místo es podobně jako Švýcaři, ale nepro-tahovali tolik samohlásky jako v kantonu Ticino.

Aby mě „prubli“, vymysleli okamžitě několik drs-ných žertíků: hodili na mě hadr politý naftou a pod-pálili ho přesně ve chvíli, když jsem čůral dolů ze srá-zu. Jen zázrakem se mi neusmažil!

Jako druhou zkoušku mi strčili do kapsy kalhot roz-zuřenou ještěrku a pak se váleli smíchy, když sledova-li moje zděšení, které se projevovalo tím, že jsem vy-skakoval, mrskal nohama a nakonec udělal salto, přiněmž se naštěstí ta zelená potvora osvobodila.

Tihle malí lotři byli skoro všichni syny pašeráků a je-jich velitelem, což je trochu bizarní, byl syn strážmist-ra od karabiníků. Ve vesnici žily i dvě holčičky, dcerycelníků, ale jejich rodiče si nepřáli, aby se stýkaly s ta-kovou společností. Ramenáči – tak se říkalo pašerá-kům, co si nakládali na ramena krosny se zbožím a no-sili je přes hranice sem a tam – se neživili jenompašeráctvím. Skoro všichni chovali kozy a ovce, praco-vali jako dřevorubci, stavěli suché zídky, podpírajícípolíčka a lesíky na strmých svazích, které by se jinakpři každém lijáku sesuly do údolí. Celníci byli velmishovívaví. Moc dobře věděli, že si ramenáči tou dři-nou bůhvíjak nevydělají. Sem tam ale dostali rozkazněkterého z nich zmáčknout, aby dokázali, že jsou či-lí, pozorní a že si zaslouží svůj mizerný plat. A tak jichčas od času pár načapali. Připadalo mi, že si jen takhrají. Viděl jsem, jak chycení ramenáči sestupují kestanici… na rukou neměli želízka, povídali si s celní-ky nebo karabiníky, jako by šli společně na skleničku.

Rád jsem se toulal pro strmých hřebenech, šplhalnahoru podél bystřin, které se řítily do údolí takprudce, že vyhloubily ve skále koryta a nezřídka ji

16

provrtaly tak, že vzniklými úžlabinami, brázdami a rý-hami byla hora dočista rozrytá. Samozřejmě jsem tamnechodil sám… cupital jsem za chlapci z Pina, o dvatři roky staršími než já. Karabiníkův syn byl devítiletý,proto ho také zvolili za velitele a vůdce. Jak tvrdil,znal v tomhle labyrintu každou strž i každou rokli…a nejspíš proto jsme se vždycky ztratili!

Jednou nás zachránil jeden pašerák, když zaslechlnaše zoufalé volání. V paprsku světla pronikajícímtemnou průrvou v rokli se nám zjevil jako nějaký svě-tec. Byl to strýc jednoho z mých kamarádů a neuvěři-telnou shodou náhod se jmenoval Salvatore, tedy Za-chránce. Jak už jsem řekl, byl jsem nejmladší z celé tébandy, proto si mě vysadil na ramena, a já odtud s jis-tou dávkou hrdosti shlížel dolů na své kamarády.

Připadal jsem si jako oživlá reprodukce fresky na-malované na průčelí kostelíka v Tronzanu, na níž ob-ří světec přenáší malého Ježíška přes řeku. Jezulátkopřitom žehná. A tak i já jsem se smíchem střelhbitěnaznačil malinkaté požehnání. Takový jsem byl ne-znaboh, už tehdy, v tomhle věku!

Když jsme se blížili k městečku, začínalo se stmívat.Maminka celá ustaraná vyšla nahoru na náměstí v Pi-nu a tam narazila na ostatní matky, které vyhlížely svésyny, ale ani jedna z nich nejevila známky úzkosti; na-opak, zdálo se, že jsou klidné, byly už na ty pozdní pří-chody zvyklé. A tak jakmile jsme se objevili na náměs-tí, matky bez jediného slova vykročily ke svým dětem.Žádná poznámka, žádná výčitka. Moje maminka městáhla dolů z ramen svatého Salvátora a pevně mě ob-jala: „Nebál ses?“ A já zalhal: „Ne, mami, byla to psi-na!“ A ona v pevném objetí zašeptala: „Ty moje hla-vinko dubová, vždyť ty vůbec neumíš lhát!“ („Hlavinkadubová“ byla něžná přezdívka, kterou mě maminkaoslovovala při každé příležitosti.)

Mezi čekajícími matkami byl i strážmistr karabiní-

17

ků, a ani ten svého syna neplísnil, jen ho postrkovalpřed sebou. Když mě pak maminka nesla v náručí do-lů serpentinami ke stanici, uviděl jsem strážmistraa jeho syna, tam daleko, kde silnice opisovala velikýoblouk. Pořád šli za sebou… otec při každém krokuchlapce pořádně nakopl do zadku a syn poskakovaljako kůzle!

Po tomhle dobrodružství maminka rozhodně nebylanadšená z představy, že se budu dál potulovat po kop-cích s tou bandou malých nezvedenců. Neměla všakve zvyku mi něco přísně zakazovat, a jelikož nebylahloupá, vymyslela na mě velmi účinnou kulišárnu:vždycky když vycítila, že co nevidět začnu „hrabat ko-pýtky“, protože se ve mně nevyhnutelně probouzí vo-lání divočiny, položila na kuchyňský stůl hromádkučistých papírů, vysypala množství pastelek a barvičeka jala se mě lákat k malířským orgiím: „Jen do toho,hlavinko moje dubová, vyčaruj mi tu pár pěkných pa-náčků!“

A já v tu ránu začal pokrývat barvami bílý papíra klikatými čarami tvořit obrazy, které se zjevovaly je-den za druhým, jako bych je měl otištěné v paměti.Jak jsem postupně pronikal do té skládačky a vybar-voval políčka, byl jsem natolik omámen, že jsem sedostával do tranzu.

Stávalo se, že se v podloubí našeho nádraží objevilimoji malí souputníci a volali na mě pod oknem; ma-minka mě pak vždycky musela upozornit: „Dario, jsoutady ti tvoji lumpičáci… chceš s nima jít ven?“

Musela mi to zopakovat… V tu chvíli jsem neslyšelani pískot vlaku, natolik mě ten papír přede mnoupohlcoval.

„Vážně s nima nechceš jít?“ opakovala maminkas rozzářenou tváří. „Mám jim říct, že ti není dobře, žemáš trochu teplotu?“

18

„Ne, ne,“ odpověděl jsem nepřítomným hlasem,„když řekneš, že jsem nemocnej, budou si ze mě ještětejden utahovat a pokřikovat na mě: ‚Hej, ty padav-ko!‘ Řekni jim radši, že jsem jel do Švýcarska sestřeni-ci Tullii na svatbu.“

„Na svatbu? Prosím tě, vždyť Tullii bylo teprve dva-náct!“

„Dobře, tak řekni, že se vdává její sestra Noemi… tauž je velká,“ snažil jsem se to napravit.

„To jo, ale ona se chce stát jeptiškou!“„Tak řekni, že se vykašlala na klášter, protože si chce

vzít kapitána švýcarský gardy!“„Myslíš jako papežovy stráže?!“„No jasně, jeptiška se přece nemůže zahodit s prv-

ním, co se namane!“

O Švýcarsku se u nás mluvilo často. Už jenom z tohodůvodu, že na druhé straně jezera, na „tlustém“ bře-hu kantonu Ticino, žila tatínkova sestra s manželema dcerami Tulliou a Noemi. Bydlel tam taky bratra-nec, jejich nejstarší syn, který ztělesňoval vše, čímjsem chtěl být, až budu velký. Jmenoval se Bruno, bylto fotbalový šampión – brankář Lugana, varhaníkv katedrále v Lucernu, nedávno byl dokonce jmeno-ván zástupcem Helvétské republiky u naší vlády v Ří-mě… a ke všemu měl nádhernou snoubenku, s kte-rou nás občas přijel navštívit. Pa’ Fo byl mezi všemistrýčky jeho nejoblíbenější, byli skoro stejně staří.Mluvili spolu o politice, ale jen pološeptem, a jakmi-le se rozohnili natolik, že už nedokázali kontrolovattón hlasu, maminka je vždycky poslala ven: „Jděte seprojít dolů k jezeru. Jak říkají v Sartiraně: Bystré řečipo vodě kloužou neslyšně a ty závažnější se utopí.“

Jakmile Bruno s tatínkem odešli, já dělal všechnomožné, abych na sebe upoutal Bedeliinu pozornost(tak se jmenovala Brunova snoubenka). Šíleně se mi

19

líbila, ta její dlouhá šíje, jemné ruce a prsty madony,a hlavně ta kulatá prsa! Vždycky když jsem se jí uvele-bil na klíně, cítil jsem, jak malátním, a tváře mi oka-mžitě zrudly. Ano, přiznávám, už od první chvíle, kdyjsem přišel na svět, líbily se mi ženy natolik, že jsemkvůli nim ztrácel hlavu! A když jsem se ocitl ve spo-lečnosti tak okouzlující ženy jako Bedelia, jejíž kůževoněla květinami a ovocem… Bože, já byl zpajcova-nej! Jak mě tak objímala, očichával jsem ji s lačnostínarkomana.

I moje máma byla krásná a svěží jako Bedelia, ne-livíc. Není divu, porodila mě v pouhých devatenácti le-tech! Maminka se nedá s nikým srovnávat. Vždyckykdyž jsem ucítil její vůni, začaly se mi sbíhat sliny,chtělo se mi dumlat, proniknout do každého záhybua prohlubně jejího těla. V jejím náručí nebylo větruani horka. Její vlahé teplo zahánělo každičký strach.U ní jsem byl skutečně v lůně vesmíru!

Ale zpět k Bedelii. Pokaždé když od nás s Brunemodjížděli, celý den jsem byl smutný a nemluvný. Od-plouvali lodí a my je šli vždycky doprovodit k přísta-višti. Jejich cesta netrvala dlouho, stačilo přeplout je-zero. Brissago bylo přímo na protější straně. Pokaždéjsem zůstal stát na můstku, kde kotvily lodě, a sledo-val tu jejich, jak dýmá a nechává za sebou pěnivou sto-pu, jež se ztenčovala čím dál víc, jak se člun vzdaloval,až byl úplně malilinkatý, ale nikdy nezmizel. Viděljsem ho dokonce, jak přistává na opačném břehu.

Jednou mi strážmistr celní správy půjčil svůj dale-kohled; jakmile jsem ho přiložil k oku, spatřil jsemloď i švýcarské přístaviště úplně zblízka. Viděl jsem ta-ké Bedelii… Pak jsem zaostřil na domy a střechy. „Tise mají,“ prohlásil jsem, „žijou si uprostřed tý spoustyčokolády a marcipánu!“ To bylo tak, od prvního dne,kdy jsem přijel do Pina Tronzana, mi namlouvali, ževe Švýcarsku mají všechno z čokolády, kandovaného

20

ovoce, marcipánu a dokonce že ulice jsou z turecké-ho medu! Jako první mě začal takhle tahat za nos te-legrafista z naší stanice. Nabídl mi čtvereček čokoládya prohodil: „Ten život je tak nespravedlivej! My tadymusíme uždibovat malinký kousíčky a tamhle ti pito-mí Švýcaři maj čokolády na rozhazování, dokonce si jidávaj i na střechy!“

„Na střechy?“ opáčil jsem.„Jo, copak nevidíš, jak jsou všechny tmavočervený?

Maj tašky z lisovanýho kakaa!“„Tašky z čokolády?! To se teda maj!“ A polkl jsem ta-

kovou slinu, že jsem se málem zadusil.Ten prolhanej mizera od telegrafu to vykecal trať-

mistrovi, celníkům i karabiníkům… a ti všichni mi dálvěšeli bulíky na nos a vyprávěli mi báchorky o tom čo-koládovém ráji ve Švýcarsku.

„Právě proto se tomu říká tlustej břeh,“ vysvětlovalimi ti mizerové. „Když budeš hodnej, uvidíš, že Pa’ Fotě tam jednou vezme. Máš pas? Ne? V tom případě setam nikdy nepodíváš!“

Vzhledem k tomu, že jsem jim jako úplný ťulpas natu jejich báchorku o břehu Rajských potěšení naletěl,přistoupila na hru i moje maminka, aby mě nezkla-mala. „Uvidíš, že až nás příští týden přijede Brunonavštívit, přiveze nám spoustu čokolády!“

Můj táta okamžitě upozornil bratrancova otce. A takse stalo, že když Bruno jako obvykle připlul lodí a jáho s mámou čekal na molu, chybělo málo a byl bychomdlel. Když Bruno se svou přítelkyní vystoupili z lo-dě, nesli v ruce obrovský balík. Jakmile dorazili k cel-níkově kukani, úředník jim nařídil, aby ho rozbalili.Z přístaviště jsem se snažil něco zahlédnout, ale neda-lo se poznat, co se uvnitř skrývá. Celník je pak nechalprojít, ale zvýšeným hlasem poznamenal: „Není to siceúplně legální, ale pro tentokrát přimhouřím oko…“

Snoubenci konečně dorazili na molo. Já byl tak ro-

21

zechvělý a zvědavý na to, co je ukryto v balíku, že jsemnádhernou Bedelii málem ani nepozdravil. Až doma,nahoře na stanici, jsme tu záhadu konečně rozluštili:když jsme odstranili papír a celý obal, objevila se ob-rovská taška, střešní taška… celá z čokolády!“

„Utrhl jsem ji u nás ze střechy,“ řekl Bruno jen takmimochodem, „je pro tebe, hlavinko dubová, klidněsi ji celou sněz!“

Byl jsem tak ohromený, že jsem ani nemohl dýchat:„Můžu ji jen tak olíznout na ochutnání?“ osmělil jsemse. „Ale jistě! Lízej si, jak dlouho chceš!“ odpovědělivšichni sborem.

A maminka zvolala: „Ať žije Švýcarsko!“

O rok později se mi konečně naskytla příležitost vy-pravit se přes jezero do Brissaga. Bylo mi necelých pětlet. Byl jsem vzrušený jako cvrček na jaře. Když námv hodinách náboženství pan farář vyprávěl o Adamo-vi a Evě, o ráji na zemi a vší té hojnosti, vždycky jsemmyslel na Švýcarsko, přesněji na kanton Ticino – tam,v tom švýcarském ráji, žili všichni vyvolení, a tadyu nás žili hříšníci… ve věčném zatracení!

Maminka byla velice obezřetná, když mi sdělovalaonu zprávu o brzké cestě do země zaslíbené. „Mož-ná… za pár dní…“ začala mi naznačovat, „jestli dajído provozu trajekt… pojedeme za strýčkem do Bris-saga… možná…“

Té noci se mi zdálo, že byl provoz trajektu opět pře-rušen. Otec stál v přístavišti, vztekem celý bez sebe…jak se mu stávalo, když měl zrovna špatný den, na so-bě vyšívanou přikrývku (tu, co jsme měli doma pře-hozenou přes velkou postel), a jako Mojžíš s rukamazdviženýma k nebi řval z plných plic: „Ty zatracený je-zero… rozestup se a nech nás projít, čeká nás zemězaslíbená!“

22

A najednou, bác ho! Zvedl se silný vítr, voda začalavřít jako v obrovském kotli a… stal se zázrak: vzduchvycucl vodu, zvedl ji k nebi, kde se rozdělila vedvía Rudé moře… pardon… Lago Maggiore se roze-stoupilo! A my, celá naše rodina, následována všemilidmi z Pina Tronzana, Zenny, Maccagna se zpěvempřecházíme na druhou stranu, zatímco zoufalí celní-ci za námi křičí své výhrůžky: „Stůjte! Vraťte se, nebozačneme střílet! Bez pasu a platného víza nesmítepřejít!“ Nikdo jim nevěnuje pozornost… i venkova-né z hor a pastevci přecházejí spolu s kravami, ovce-mi a kozami.

„Ne… kozy ne… to je zakázané!“ křičí karabiníci.Kozy místo odpovědi sem tam vystřelí salvu bobků,

kulatých jako bronzové koule, klidně si jdou dál a ve-sele přitom pohupují zadkem. Co vám mám říkat…už tehdy se mi zdály úplně filmové sny.

Ale najednou se ozve volání „Probuď se! Probuďse!“ a nedovolí mi dokončit ten biblický sen. Byla tomaminka. „Už je pozdě, vstaň, za půl hodiny přijedeloď!“ Byl jsem tak rozrušený, že jsem si oblíknul kal-hoty obráceně, obě nohy do jedné nohavice, shodiljsem šálek s horkou bílou kávou na kočku, málemjsem zapomněl posbírat pastelky a papíry a strčit si jedo tašky. „Honem, honem…“

Lodní siréna zahoukala, aby oznámila, že loď při-stává. Jako kontrapunkt jí pískotem odpověděla loko-motiva, která zrovna vyjížděla z tunelu, a do toho seozývalo supění čerpadla vodní nádrže naší stanice. Užjsme byli kousek od přístaviště.

„Vylez na můstek. Už tam jsi?“„Všichni naloděný?“„Odplouváme!“Šel jsem si najít místo na přídi. Maminka se vydala

za mnou: „Hlavinko moje dubová, musím ti říct jed-nu věc, která tě moc nepotěší.“

23

9 788086 603575

fra.cz