dokrEvUE 1.11

dok 1

rozhovor

Dokumentbez obrazumá své přednostiRozhovor s autorkou rozhlasových dokumentůBronislavou Janečkovou Jaká je současná situace českého roz-hlasového dokumentu? Dokument byl a je i v novodobém roz-hlase vždycky tak trochu vyvzdorovanýmžánrem, který přežívá jen díky několikanadšencům. Podmínky pro jeho rozvojnejsou příliš příznivé. I ve vysílání vět-šiny stanic Českého rozhlasu převažujeproudové vysílání, v němž se střídají krát-

ké slovesné vstupy s hudbou. Mezi roz-hlasáky se vedou diskuse o tom, do jakémíry je dnes rozhlas poslouchán soustře-děně, či jako zdroj informací, anebo zvu-ková kulisa. V současnosti převažuje kli-povité vnímání, které dává přednostkrátkým informacím a zestručnění ob-sahů. Slovesné pořady, a tedy i doku-menty, jsou stále častěji přesouvány dovečerních hodin, protože přes den podleřady expertů na výzkum poslechu neod-povídají biorytmu, jaký má současnýposluchač. Pochybnost o účinku delšíchslovesných ploch je uvnitř rozhlasu pa-trná a myslím, že někdy je větší než meziposluchači samými. Pozvolné ubýváníslov může být jen dalším krokem k tomu,aby se v budoucnu vytratila schopnostintenzivního poslechu. Jaké má dokument produkční a dra-maturgické zázemí? V Českém rozhlase není speciální od-dělení dokumentární tvorby. Jeho perso-nální struktura je totiž postavena na prio-ritě zpravodajství a publicistiky a nepřeje

úvodník Každý obor sice vyrůstá z nadšení a objevů, ale od určitého okamžiku po-třebuje pevný základ pro svůj rozvoj. Po dobrodružství počátku nastupuje sy-stematická práce v rámci, který umožnínejen experimentovat, ale i navazovat napopsanou historii, vést dialog s kritickoureflexí i zdokonalovat technické doved-nosti. Je smutné, že v zemi, kde má roz-hlasové vysilání silnou, bezmála devade-sátiletou tradici a kde rozhlas hrál důle-žitou roli ve společensko-politickém vý-voji, se právě jeden z jeho výsostnýchžánrů netěší možnosti rozvoje. Jakoby rozhlasový dokument stále byl v téúvodní nadšenecké fázi. Navzdory jehopotenciálu ve vztahu k poznání společ-nosti mu chybí systém financování, vý-vojové centrum i profesionálové, kteříby se mu věnovali jako svému povolání.Rozhlasový dokument tu sice je, ale taknějak navzdory.

DokRevue

specialistům-dokumentaristům. Téměřna každé stanici je sice tvůrce, kterýdokumenty dělá nebo má tu ambici, aleskoro nikdo na ně nemá čas, protožemusí především moderovat, točit krátképříspěvky, kloubit moderované proudy.Tvůrci nemají dokument jako hlavní pra-covní náplň, a tak vzniká většinou mimopracovní dobu, „jako koníček“. Ani s ex-terními rozhlasovými dokumentaristynelze zatím příliš počítat. Systém hono-rářů a práce nejsou nastaveny tak, aby sejim spolupráce vyplatila nebo aby se jíněkteří externí tvůrci mohli věnovat sou-stavně. Odrazuje je i fakt, že na rozdíl odtelevize a filmu je rozhlasový dokumenta-rista sám sobě natáčecím technikem, stři-hačem a režisérem. Externista tedy musíinvestovat do profesionální techniky, pořídit si do počítače program na střiha hlavně se musí naučit techniku zvládat.I když je pak nezávislý, pro mnohé začína-jící tvůrce to bývá nepřekročitelná pře-kážka. Obvykle pak natočí z  fandovstvíjeden dva dokumenty do roka.

Současná témata není kam dát

Jsou v  Českém rozhlase pravidelnáokna pro vysílání dokumentu? Na Vltavě se vysílá Radiodokument vestředu večer ve 21.45, na „Dvojce“ je pakčas pro dokumenty v neděli ve 22 hodin.Český rozhlas 6 dává po dvacáté hodiněprostor historickým a politickým téma-tům, ale častěji v  publicistické podobě.Úspěšný cyklus Stanislava Motla Stopy,fakta, tajemství o tajemstvích historie, vy-sílaný v neděli dopoledne na Dvojce, do-kazuje, že dokument posluchače zajímá,patří k těm nejposlouchanějším. Je zvláš-tní, že tři čtvrtiny rozhlasových doku-mentů jsou o historii. Současná tematikabývá autorsky těžší a také je obtížnější jiumístit do vysílání. Aktuální dokumentyby tématem patřily na Radiožurnál, ale ne-hodí se tam žánrem. Radiožurnál doku-menty téměř nevysílá. Je tedy paradox, ževyloženě aktuální témata není kam dát.Na jednadvaceti stanicích. Tím, že se ne-zpracovávají pravidelně, stanice s nimi pakv dokumentární podobě nepočítají. Je toi tím, že v posledních letech jde proti do-kumentu i posun priorit rozhlasovýchžánrů a pojetí vysílacího schématu veřej-noprávního rozhlasu, které počítá spíše sestřídáním hudby a krátkých příspěvků. Nedávno se nám v týmu několika doku-mentaristů podařilo natočit hodinový do-kument Čas rozhodování o odchodu lékařůz nemocnic. Na různých místech jsme dva

měsíce mapovali, co se v nemocnicíchděje a jak tuto situaci prožívají a vidírůzní lidé včetně ministra zdravotnictví.Čili po dlouhé době ryze aktuální téma.Nakonec bylo docela obtížné dostat tentodokument do vysílání. V  čase stále větší popularity audio-knih mezi posluchači ten zájem určitěje. Jaký má však rozhlasový dokumentu nás institucionální rámec? Vyučuje senapříklad někde? Nevyučuje. Uvažuje se o přednáškáchv rámci studijního programu orální histo-rie na Fakultě humanitních studií Univer-zity Karlovy. Ale myslím, že možná i naFAMU či na žurnalistice by rozhlasovýdokument měl mít své místo. Mohlo byto motivovat další potenciální tvůrcek tomu, aby se mu věnovali. Dobrých roz-hlasových dokumentaristů není mnoho.

Občas si pomáháme sami, vozím z mezi-národních festivalů ukázky zahraničníchdokumentů, pouštíme je s kolegy, roze-bíráme je. Situaci komplikuje i fakt, žetvůrci pracují na různých stanicích, ne-mají příležitost se potkávat a dokumentvlastně ani nemají v pracovním úvazku. V jakých podmínkách vzniká rozhla-sový dokument v zahraničí? Tvůrčí investice do dokumentů je v ně-kterých zahraničních rozhlasech nesrov-natelná. Například loňský vítěz PrixItalia v kategorii radiodokumentu JensJarisch z Německa za rok natočí jako ne-závislý dokumentarista dva až tři velké

dokumenty, a tím se uživí. Složitostía pracností je lze přirovnat k  procesuvzniku rozhlasové hry. Odjel do Afriky,aby zachytil zlomky příběhů lidí z těchnejchudších států, a vytvořil úžasný dokument s  názvem Děti ze Sodomya Gomory o tom, proč je snem mladýchlidí z Afriky žít v Evropě. Vznikla tak pů-sobivá dokumentární sonda do osudůmnoha mladých lidí bez perspektivy. Máneuvěřitelně živou zvukovou stopu,každá výpověď charakterizuje prostředípočínaje ruchem hrabání na skládkáchodpadu, zvuky vesnic a ulic, zabíjenímovcí, zpěvem, křikem a střelbou konče.Autor sbíral materiál téměř půl roku.Rozhlasové dokumenty u nás nikdy ne-dostaly šanci vznikat s takovou tvůrčí,ekonomickou a časovou investicí. Kolik dokumentů by musel českýautor za rok udělat, aby se tím uživil? Kdyby točil pro Vltavu, pak takovýchdvacet dokumentů do roka. A to není sa-mozřejmě možné, protože například tendokument o situaci českých lékařů vzni-kal dva měsíce, i když jsme ho dělaliv šesti lidech. Na rovinu řeknu, že se čistěrozhlasovou dokumentaristikou nelze ex-terně uživit. Honorář za autorský doku-ment se pohybuje v rozmezí osmi až pat-nácti tisíc korun, ale to je včetně nákladů,které dokumentarista s natáčením má. Proč rozhlas nedokáže na dokumentyvyčlenit víc? Protože je personálně i finančně posta-vený převážně na publicistice a zpravo-dajství. Každá stanice zvlášť může svůjrozpočet ovlivnit. Každý šéf však uvažujeekonomicky a většinou dá přednost ob-vyklé jistotě běžného proudového vysí-lání před pracným a drahým pořadem.A pak je to začarovaný kruh, protožev rozhlase se někdy právem ozývá, že dokument je nudný nebo nekvalitní,a proto si ty podmínky nezaslouží, aleaby mohl být kvalitnější, lepší podmínky potřebuje. Je také zavádějící hodnotitkvalitu podle poslechovosti, protože vevětšině případů je dokument nasazen doméně poslouchaných časů. Ale když jetomu jinak, jako v případě cyklu Stani-slava Motla, zapne si ho 300 tisíc poslu-chačů. To je jedna z největších poslecho-vostí dané stanice.

Vyjít ven ze studií

Proč se dokument nestal přirozenousoučástí vysílání? Vychází tento postoji z historických kořenů? První pokusy o pořady s dokumentární-mi prvky vznikly ve třicátých letech, kdy

Bronislava Janečková začínala v Česko-slovenském rozhlase jako redaktorka a moderátorka pořadů pro mládež a ste-reofonních pořadů. Od roku 1985 praco-vala jako publicistka a dokumentaristkaČeskoslovenské, později České televize,současně externě spolupracovala s Českým rozhlasem. V roce 2006 se do něj vrátila. Nyní pracuje jako odborná redaktorka pro dokumentární tvorbu.

dok 2

rozhovor Bronislava Janečková – Dokument bez obrazu má své přednosti

sport Zemřel Richard Leacock. Režisér, kterýzačínal jako kameraman u Roberta Flaher-tyho, autora prvních dokumentárních filmůvůbec. I při vlastním natáčení zůstával tím,kdo určuje, co divák vidí. Jeho filmový ob-jektiv sledoval Johna F. Kennedyho, IgoraStravinského či Marcela Duchampa. V še-desátých letech byl vůdčí postavou Directcinema, hnutí, které usilovalo o bezpro-střednost a autenticitu v kinematografii.V devadesátých letech ze stejných důvodůuvítal i nástup digitálních kamer a navzdorytehdejšímu naladění režisérů napříč gene-racemi zarputile prosazoval jejich použí-vání. „Nyní může film natočit každý. Užnepůjde o to, zda má režisér na natáčení pe-níze, ale zda má co říct. Podobně jako v li-teratuře. Tužku má každý, záleží jen na tom,co s ní dokáže napsat,“ pronesl v roce 2000na jihlavském festivalu, kde osobně převzalCenu za přínos světové kinematografii.Kromě Jihlavy navštívil ve stejném rocei karlovarský festival, kde zasedl v porotě,a o pár let později i festival Jeden svět.

Dokumentarista Martin Vadas se v roce2007 stal signatářem kontroverzního ma-nifestu D.O.S.T. Kromě některých politikůODS ho podepsali také lidé ze stran Právoa spravedlnost a sdružení Vlasteneckáfronta, které Bezpečnostní informačníslužba zařadila ve výroční zprávě za rok2006 mezi krajně nacionalisticky až xeno-fobně zaměřené organizace. „Uznávámhodnotu národa a vlasti jako konstitutivníprvek utváření lidské osobnosti a odmí-tám se rozplynout v tavicím kotlíku vyko-řeněného kosmopolitismu,“ píše se mimojiné v textu, který dále podtrhuje: „Uzná-vám nestejnost a komplementaritu mužea ženy a odmítám shora řízený programbezpohlavní společnosti.“

Z dvaceti filmových kritiků oslovenýchčasopisem Cinepur, kteří měli vybrat pětnejlepších filmů roku 2010, jen šest uvedlojako jeden ze svých nejsilnějších filmovýchzážitků i dokumentární film. Třikrát bylzmíněn Vlastní životopis Nikolae Ceau-şesca, oceněný loni na MFDF Jihlava Cenoupro nejlepší dokument střední a východníEvropy, dvakrát poslední snímek Jeana--Luca Godarda Socialismus a jednou me-xický film Alamar.

V roce 2010 distributoři uvedli do čes-kých kin 21 hraných a 16 dokumentárníchčeských celovečerních filmů. Českého lvai Cenu kritiků pro nejlepší dokument zís-kal snímek Katka režisérky Heleny Třeš-tíkové, který patří mezi mezinárodně i di-vácky nejúspěšnější české filmy minuléhoroku. „Bída zdejší filmové kritiky je dánaneustálým nadbíháním mainstreamu,“ na-psal Kamil Fila ve své reflexi Cen české fil-mové kritiky. 

tvůrci vycítili, že jakmile jim to technikaumožní, musejí vyjít ven ze studia. Ale tose ještě vůbec nepoužívalo slovo doku-ment, to byla rozhlasová pásma. Obvyklešlo o rozhovory, reportážní popisy neboaranžované scénky na jedno téma, kteréspojoval komentář a hudba. Jejich vývojpřerušila válka a tři roky po ní následo-valy únorové události v roce 1948. Tota-litní režimy tomuto žánru nepřejí, protoženestojí o to, zaznamenávat realitu s jejímikontrasty. Nejstarší zachovaná nahrávkareportážního pásma Haló, vzhůru doPrahy! z roku 1938 byla natočena jako si-mulace přímých vstupů z  nejrůznějšíchkoutů Prahy v čase všesokolského sletu.Při představě tehdejších těžkopádnýcha objemných záznamových zařízení jetakto dynamické pásmo technologickýmzázrakem, protože se v něm prolínají au-tentické zvuky a rozhovory s komentá-řem reportéra. Takovýchto pokusů zachytit realitubylo velmi málo a pak na dvacet let téměřvymizely, dokument umřel, protože roz-hlas byl nástrojem politiky. Až politickéuvolnění šedesátých let možnosti pro dokumentaristické metody rozšířilo. Poroce 1969 je tradice českého dokumentuznovu nadlouho přerušena. Během nor-malizace na tomto poli téměř nic pozo-ruhodného nevzniká. Tradice dokumentu v rozhlase tedypokračuje až po pádu komunistickéhorežimu? Po roce 1990 se mění i terminologiea začíná se hovořit o dokumentech a tak-zvaných featurech. Dokumenty vznikajíz logické potřeby znovu a jinak komen-tovat dějiny. Ten skutečný dokument vytváří až Zdeněk Bouček. V té době sezačínají mapovat nové fenomény součas-nosti. Například jeho dokument Předkoncertem po koncertě o střetu skin-headů, punkerů a anarchistů, v němž na-plno zaznívají názory extremistů. Po roce1990 se vyvíjí i specializovaná dramatur-gie dokumentů, v rozhlase vznikají spe-ciální dokumentární řady a tento žánr sestává pravidelnou součástí programo-vých schémat.

Bezprostřednější než na kameru

Máte zkušenost i s televizním doku-mentem. V čem vidíte přednosti tohorozhlasového? Rozhlasoví dokumentaristé se vyjadřu-jí zvukem, který nahrazuje obraz a vyvo-lává vjemy. Neexistence obrazu může býtzvlášť u určitých témat výhodou. To si

uvědomuji i při sledování některých tele-vizních pořadů, v nichž je obraz doslovazbytný a režisér jej vycpává záběry, kterépozornost diváka spíše oslabují. Pokud jezákladem televizního pořadu vyprávění či rozhovor, nebývá taková obrazovábezradnost výjimkou. Jsou dokumenty,v nichž režisér nutí své protagonisty ne-ustále chodit odkudkoliv kamkoliv, věšetsuché prádlo na balkoně a dělat různéúkony, aniž by to mělo vnitřní obsahovouspojitost s tématem. V takovém případěstačí zavřít oči a zjistíte, že vám obraz ne-chybí, a co víc, že vás neruší. Ono totiž jakv rozhlase, tak v televizi platí, že skutečnýdokument nejde ošidit. Čím je rozhlasový dokumenty typickýv používání výrazových prostředků? Jednou se mne někdo zeptal, zda bypouhým zrušením obrazu u televizníhodokumentu automaticky vznikl rozhla-sový dokument. To určitě ne. Rozhlasovýdokument má svou dynamiku, vnitřnístrukturu, svou interpunkci… a drzeřeknu, že i svou barevnost a obraznost.Jeho základem je příběh, který se ode-hrává ve zvukovém prostoru. S prosto-rem pracuje režisér rozhlasové hry, herec,ale i rozhlasový dokumentarista. Takovýprostor není reálně vyměřen, ale jeho po-dobu vytváříme stereofonním zvukem,pohybem v exteriéru, slovem jako výra-zovým prostředkem. Pracujeme s ruchy,s hudbou, ale i s tichem. I pauza má svojidramatičnost. Čeho se obáváte nebo co vám v sou-časnosti nejvíc chybí? Trápí mne nedůvěra některých kolegůve vztahu k tomuto žánru. Jsem přesvěd-čená, že v rozhlase je tvůrčí potenciál vy-tvořit kvalitní, mezinárodně srovnatelnéa poslouchané dokumentární cykly. Chybívšak možnost specializace rozhlasáků na dokumentaristiku a lepší podmínkypro externisty. Dokumentů nemusí býtmnoho, ale měly by z programu zasvítitv časech, které jsou poslechu příznivější.Když už se podaří špičkový dokument,málokdo ho slyší. Posluchači potřebujívědět, že se někde pravidelně setkajís kvalitou. Například nyní se začal v Čes-kém rozhlase 6 vysílat zajímavý doku-mentární cyklus o historii Rádia Svo-bodná Evropa, který by si zasloužil mini-málně jednu reprízu na některé z celo-plošných stanic. Ale jsem nakonec opti-mistka a myslím, že rozhlasový doku-ment je natolik výlučná a originální dis-ciplína Českého rozhlasu, že ji ta lepšíobdobí teprve čekají.

-pk-as-mh-

rozhovor Bronislava Janečková – Dokument bez obrazu má své přednosti

dok 3

Lepší nežChaplinova„Modernídoba“Vše pro dobro světa a Nošovic – nejno-vější film režiséra Víta Klusáka, so-ciální groteska zkoumající souvislostistavby a současného provozu automo-bilky Hyundai v moravských Nošovi-cích, vstoupil v únoru do kin. O vyjád-ření k filmu jsme požádali bývalého po-litika, který pracuje ve velké finančnískupině, novináře, který se dlouhodoběvěnuje ekologickým tématům, a obyva-tele Jihlavy, jehož živobytí je spojenos automobily. Polemický text je důka-zem diskuse napříč společností, kteroufilm vzbuzuje.

Nadnárodní koncern ve vztahu k regionu

Robert Kafka: Menší místní firma seo své okolí většinou zajímá opravdově,nemůže si dovolit obvyklý postup nadná-rodního koncernu, protože by to na ni sa-mozřejmě mělo zpětný vliv. Pak působíúsměvně, když podobný moloch oslovujesvé dodavatele a partnery s dotazníky,jak se jim firma jeví. Tomáš Feřtek: Pokud vím, srovnatelnéprojekty se stavějí skoro vždy na zelenélouce, bez zvláštního ohledu na krajinnýráz a rozdíly v míře ostrakizace zaměst-nanců jsou dány spíš kulturními rozdílymezi dejme tomu Němci a Korejci neždobrými úmysly a kultivovaností některéz firem. Korporátní kultura je v tomtosměru už významně globalizovaná a v zá-sadě se nijak významně neliší. Vladimír Mlynář: To, že korejská fir-ma má jiné pracovní i kulturní vzorcechování než české firmy, je jasné a byloby to určitě zajímavé téma, ale o tom filmbohužel není. RK: Z ekonomického pohledu je posta-vení fabriky v Nošovicích určitě přínosnejen pro zaměstnance, kteří v tomto re-gionu práci shánějí obtížněji, ale určitěi pro místní dodavatele, ale toť vše. Ne-nabízí takřka žádné další hodnoty, ať prosvé zaměstnance, nebo pro své okolí. Sice

se samozřejmě snaží tvářit vstřícně a pod-niká v tomto směru různé PR kroky, alevětšinou jen pro to, aby bylo co založit dofiremního archivu, což plyne už ze samépodstaty takového podniku, přece jen jdepouze o peníze. VM: Postavení fabriky Hyundai je zá-sahem do fungování regionu i rozvojovýmkrokem, film ale není v těchto otázkáchvýzvou k dialogu. Je to ryze autorský – ná-zorový film, jednostranný a schematický. TF: V tomto směru mi přijde film poně-kud matoucí. Staví do kontrastu chladnýsvět výroby aut a zemité pěstitele zelí. Aleve skutečnosti jsou Nošovice kousek odFrýdku-Místku, na okraji ostravské aglo-merace a přes všechny výhrady přispívák řešení nezaměstnanosti, která tamopravdu je velkým problémem. Takže ačto neříkám úplně rád, považuji stavbu fa-briky spíš za rozvojový krok.

Nezapomenutelná scéna RK: Lidský řetěz při nakládání zelí navalník. Situace podobná práci u pásu, aleveliký rozdíl v pracovní atmosféře – smě-jící se a zpívající ženy, na druhé straněplotu by jim asi do smíchu příliš nebylo. VM: Nezapomenu je asi silné slovo, ale působila na mě scéna, kdy jedna z ná-vštěvnic fabriky kolegyni vypráví, že ne-pojede na bratrův pohřeb, neb by jí pro-padl zaplacený zájezd. TF: V hlavě mi zůstal ten kluk, který jeza odmlouvání potrestán prací na lincea tančí na špičkách, aby vůbec dosáhl naauto plující nad ním. K tomu nadháněčjeho věku s vysílačkou a přísným výra-zem. Lepší než Chaplinova Moderní doba.

Hodnoty přístupu k práci a pracovnímu prostředí

RK: Zcela jistě bych do této fabrikypracovat nešel. Když pominu, že to nenítyp firmy, ve které bych chtěl pracovat,nesmířil bych se s pozicí výrobního nástroje, v níž jakákoliv osobní invencenení žádaná. Těžko by se asi mezi dělníkyHyundai našel některý, kterého jehopráce naplňuje a který je na svou firmuhrdý. Navíc rozdíl kultur je zde přílišznačný, český dělník se svými návyky sevelmi těžko přiblíží asijskému. TF: Možná nejpřesnější a nejvtipnějšími přišla ona závěrečná „reklama na zelí“,natočená ve velkohubém Hyundai stylu.Tam je ta pitomost a směšnost korpo-rátní kultury jasně pojmenovaná a v tuchvíli jako divák jednoznačně fandím

těm paním s motykami prostě proto, žese nenechaly zblbnout. VM: Představitelé továrny ve filmužádné hodnoty nereprezentovali, pouzebyli zachyceni (role mluvčího) jako hlu-páci, takže není co srovnávat a pojmeno-vávat. RK: To, co ve filmu souznělo s mojí osob-ní zkušeností, je zejména předstírání čin-nosti, aby zaměstnanec vypadal zaměst-naně i v momentě, kdy na práci opravdunic nemá. Krom toho absence lidskéhopřístupu, v tomto případě ještě znatel-nější než v jiných podobných továrnách.Mlč, buď rád, že si vyděláš své, pokud seti u nás nelíbí, za branou stojí další. Pra-covník roven robotům s tím, že oprotistroji má jednu zásadní nevýhodu –občas se zamyslí, a dokonce i něco poža-duje. Krom toho přístup nadřízených –scéna s Ondrou balancujícím na špičkácha pánem v plášti mi připomněla pokusstudentů psychologie rozdělených na do-zorce a vězně.

V čem film vystihuje dnešníčeskou společnost?

TF: Klusákův film mi v tomhle směrunepřijde přehnaně pronikavý, ale musímuznat, že ukazuje výstižně pozoruhod-nou míru českého (v tomhle případěvlastně spíš moravského) kompromisnic-tví, nestatečnosti a neochoty se ozvat. Najedné straně ti, kteří sice brblají na „ve-třelce“, ale přesto podepíšou, na druhéstraně jejich sousedé v rolích nadnárod-ních nadháněčů a ukázňovatelů, to je do-cela povědomý obrázek z naší historie. VM: Pokud v něčem film vystihuje čes-kou současnost, tak snad v povrchnostipohledu na daný problém. Je to film ře-meslně asi dobře natočený, ale podlemého názoru dost jednostranný, schema-tický a ideologizující. Je strašně snadnékarikovat nadnárodní koncern a poetizo-vat venkovský život. Myslím, že věci jsoupodstatně složitější a film je nezachycuje.Bohužel. RK: Nic objevného či neznámého, stá-le raději skloníme hlavu, abychom mělisvé malé jisté, v hospodě si zanadávámea ráno opět stojíme se zalepenými víčkyu píchaček.

Vladimír Mlynář, bývalý politik, momentálně pracuje ve finanční skupině PPF.Tomáš Feřtek, novinář a dramaturg, pracuje v oddělení vývoje Media Pro Pictures.Robert Kafka, řidič kamionu, zaměstnán v Aeroklubu Jihlava.

-mh-as-pk-

dok 4

situační recenze

dok 5

básEňSvět nevejde se do vět,nejde přestavět, svět nejde vyprávět.Prezidenti, disidenti, doktoři a pacienti,všichni tady trávíme svůj malý večer.Je čas Odcházení.Je čas natočit film o vlastní době,natočit film a věnovat ho sobě.Běda, běda kritikům,běda, běda projevům,napíšu hru, porodím syna,pokácím strom. Čech, Rom, na CD–ROM se uložím, data flow, low, low, atmosféra budiž stále tak nízko,jednou se zvedne,v noci i ve dne.

Úryvek z pětiminutového improvizované-ho vystoupení, které přednesl 6. dubna napřehlídce nejvýraznějších slam básníků do-kumentarista Bohdan Bláhovec, mistr ČRv slam poetry roku 2005. Natočil dokumen-tární muzikál o stacionáři pro děti s dětskouobrnou O domě či reportáž z prostředí čes-kého pornobyznysu Kdo chce zabít Ashley.

Monumentbez proporcí Česká televize, zákonem delegovaná slu-žebnice veřejnoprávnosti a lidu, spustila poNovém roce sérii proměn a představila novoustrukturu vedení televize, nová vysílací sché-mata pro své čtyři kanály a také vypustilaemisi nových pořadů, které měly dát obrys jejímu novému směřování. Spíše však jde o novou etapu cesty k zatracení a definitivníodklon od poslání, které platí koncesionářke zvelebování svého vkusu a potřeb.

Veřejnoprávní formátování

Mezi nové pořady patří i populárně-ar-cheologické zpytování české kinematografieuplynulých dvou dekád, Rozmarná léta čes-kého filmu. Pořad, který má – vzhledem kesvému ambicióznímu nasazení do hlavníhovysílacího času na ČT1 – zřejmě swingovatjako Stardance, napínat jako Ach ty vraždy!a dojímat jako Pošta pro tebe. Zkrátka bavit. Janečkovo impérium tímto nesoudným expe-rimentem bezodkladně směřuje k nepouče-nému infotainmentu, bez zahraničních vzo-rů, bez inspirace, bez nápadu. Na rozdíl od „franchisingových“ velkofor-mátových pořadů mají Rozmarná léta skrom-nější produkční zázemí, zkušený tým autorů(scenáristů) a pracují s rešeršemi. Producen-tem je jedna z nejznámějších producentskýchstájí u nás, VAC Petra Vachlera. Ta vedle kdysinonkonformního Kinoboxu vytvořila také bilanční cyklus Tváře českého filmu, který bylpředzvukem Rozmarných let a uplatňovalk mapování dějin české kinematografie ze-jména žánrový klíč. Z kontinuity vývoje VAC a progresivníchambicí jejích aktivit ovšem zbylo málo –patrně také kvůli šéfproducentské nervozitěz nasazení v hlavním vysílacím čase. Svébytníkustodi a moderátoři – trademark VAC – jsouv Rozmarných létech rozptýleni v charismatusofistikovaně odměřeného komentáře Vik-tora Preisse. Pečeť původu „Vachlerovy umě-lecké společnosti“ nebo bystré schvalovacíoko vylučují veškeré originální analýzy, ko-mentáře a postřehy pořadu (scenáristů). Zůs-távají mechanicky řazené mluvící hlavy naklíčovaném pozadí, primitivní titulky, „kos-mická“ intermezza a čtený komentář.

Historizující pábení Soukromý záměr společnosti VAC v dosudneexistující odborné debatě i rešeršní prácise zřetelnými výsledky supluje normotvornéa významotvorné role institucí, jako jsouČeská televize (zadavatel) nebo Národní fil-mový archiv. Projekt tohoto rozsahu měl být

(po vzoru mnohých evropských počinů) ini-ciován a patronsky dohlížen oběma institu-cemi a dalšími odbornými pracovišti, kteráambice pořadu zhodnocují a dlouhodobě pe-čují o historické myšlení a reflexi dějin kine-matografie. Fatálně chybějící systémový přístup nahra-zují subdodavatelské počiny soukromých spo-lečností – VAC (Tváře českého filmu, Rozmarnáléta českého filmu) nebo První veřejnoprávní(Zlatá šedesátá). Namísto patronství se všaktvůrci potýkají s archivními ukázkami, těžcevydobytými z depozitů obou institucí. Rozmarná léta z nadčasových, encyklope-dických televizních počinů vycházejí s lehcepošramocenou ctí – věnují se nejen konkrét-ním filmům a tvůrcům, ale i diachronně stě-žejním mezníkům, jako je vzkříšení karlovar-ského festivalu nebo nástup DVD, či klíčo-vým událostem jednotlivých etap. Přesto silze představit přístup plastičtější, barvitější,relativizující, s menším důrazem na paušali-zaci (představování nejlepších filmů jednot-livých let), s větším citem pro detailní analýzy,a pozornost věnovanou komplexnímu po-hledu na kinematografii jako životný kul-turní komplex. Zcela chybí – vedle obligátníhokarlovarského festivalu – festivalové pod-houbí generující divácký zájem o minoritníkinematografie a tvůrčí počiny, nedistribučnítvůrčí okruh, význam FAMU a filmových školnebo publicistická reflexe. Celkový přístup k dobovým reáliím, zázna-mům, výpovědím je silně poznamenán pře-kotností časově omezených příprav, touhouvytvořit instantní zábavný rej příběhů a po-vídání, touhou těžit z resentimentu vůči ne-dávno sedimentované minulosti české kine-matografie. Populární tváře herců vytěsňujíkritický a odborný pohled lidí nezaujatých,kteří nejsou „od fochu“. Stejně tak chybí pečlivá a dlouhodobá příprava rešerší, syste-matický a odborně nadstandardní přístupk historii, využití všech dostupných audiovi-zuálních pramenů, preciznost a exkluzivitapředkládaných svědectví. Všechny pomyslnékvality lze opět jen zahrnout do filmografic-kého snění o tom, jaký by Česká televizemohla mít status, kdyby si její vedení uvědo-milo svou významnou, nezastupitelnou spo-lečenskou roli v českém kulturním horizontu. Z Rozmarných let tak zůstal pouhý monu-ment bez proporcí, moloch složený z výjimeč-ných postřehů, ukázek a výpovědí, jehož švyvystupují na povrch jako jizvy po nepříliš zda-řilé operaci. Jeho největší hodnotou tak para-doxně zůstává uvedení některých vzácných,pozapomenutých děl uplynulých dvaceti let(Čas sluhů), jejichž celkový výběr ovšem taképodlehl vábení popkulturní nostalgie.

Petr Vachler, Jan Stehlík: Rozmarná léta českého filmu (ČR, 2010)

Pavel Bednařík

recenze

Redakce: Andrea Slováková, Petr Kubica, Marek Hovorka. Korektury: Daniela Iwashita.

Přepisy: Hanka Procházková. Ilustrace: Michaela Kukovičová.

Design: Belavenir. Font: Suitcasetype.com. Dok.revue vydává Mezinárodní festival

dokumentárních filmů Jihlava ve spolupráci s týdeníkem Respekt, za podpory Státního

fondu ČR pro podporu a rozvoj české kinematografie a Ministerstva kultury ČR.

dokument-festival.cz

dokrEvUE 1.11