Esprit 01-02 2010

1ESPRIT ZDARMA

ČASOPIS PRO VŠECHNY, KTERÝM DUŠEVNÍ STRASTI NEJSOU LHOSTEJNÉ

1–22010

H

enry

Dar

ger

Smrt pacienta na pražské psychiatrické klinice (3) | Vážné duševní nemoci v dětství (5)Schizofrenie v dětství (6) | Jak zabránit rozvinutí psychózy (10) Kdo nese vinu za smrt pacienta? (13) | Hulení a schíza (14) Brněnské sdružení Práh (16) | Psychické (n)emoce (18)

TÉMA:

DUŠEVNÍ NEMOCI DĚTÍ

2 3

napadený pacient, nebo zda by kamerový systém neměl monitorovat také sprchy, kde se tragédie odehrála. „Zabití pacienta na nejprestižnějším psychiatrickém lůžko-vém zařízení, které vede předseda České psychiatrické společnosti, je pouze vrchol ledovce. To co se skrývá pod hladinou je nízká úroveň péče o duševně nemocné v ČR. Historický model psychiatrické péče musí konečně ustoupit skutečným potřebám psychiatrických pacientů,“ říká Martin Jaro-límek s tím, že fungující síť komunitních za-řízení by v mnoha případech mohla předejít obdobným tragickým událostem. Největší díl odpovědnosti za dlouholeté zanedbávání rozvoje moderní komunitní péče podle něj nese Psychiatrická společnost ČLS JEP.

-red-

Smrt pacienta na pražské psychiatrické klinice

Vážení a milí čtenáři,

toto dvojčíslo je věnováno dětem a dospívajícím, jejich problémům a případným nemocem. Zaměřili jsme se především na autismus a schizofrenii. S těmito psychickými nemocemi souvisí problematika takzvaných kognitivních funkcí, které však mají obrovský význam v životě každého z nás. Tyto funkce jsou zodpovědné za to, jakým způsobem vnímáme informace z okolního světa, jak je zpracováváme a ukládáme do patřičných „škatulek“ našeho mozku. Mnohé výzkumné studie prokazují, že tyto kognitivní funkce bývají u některých jedinců oslabeny již před propuknutím psychózy (např. koncentrace pozornosti a tudíž zhoršená paměť). V rámci psychotické ataky se tyto funkce výrazně zhoršují (např. zkreslené vnímání okolní reality). Tento stav částečně přetrvává i po odeznění ataky psychózy v podobě tzv. kognitivního deficitu (např. oslabená vůle, apatie). Tyto obtíže pak můžou „přispívat“ k prohlubování sociální izolace, studijním či pracovním neúspěchům, poklesu sebevědomí a k dalšímu návratu, respektive relapsu psychózy.

V posledních desetiletích však bylo prokázáno, že tento kognitivní deficit lze výrazně zmírňovat, a to systematickým tréninkem kognitivních funkcí. Na řadě pracovišť ČR takovýto trénink již probíhá, ať už samostatně či v rámci širšího programu (např. denní stacionář). Ale i my sami máme možnost každodenně své kognitivní funkce pozitivně ovlivňovat: četbou, luštěním křížovek, určitými druhy počítačových her a podobně.

Tak do toho!MUDr. Martin Jarolímek

Z právy o tomto incidentu proběh-ly jen některými médii a velmi okrajově – vždy s konstatová-ním, že k žádnému prohřešku

ze strany psychiatrické kliniky nedošlo. „Velmi mne překvapilo, jak rychle tato kauze zapadla. Jakoby o nic nešlo, přitom jde o úmrtí člověka ve zdravotnickém zařízení na oddělení, kam byl ten člověk umístěn proto, aby nemohl ublížit sám sobě nebo někomu jinému,“ říká MUDr. Martin Jarolímek z Denního psychoterapeutického sanatoria Ondřejov. Agresivní pacient byl na psychiatrické klinice nedobrovolně hos-pitalizován poté, co napadl své rodiče. Jeho oběť, již delší dobu hospitalizovaný pacient, byl na oddělení se zvýšeným dohledem umístěn „za trest“ – na Nový rok byl totiž přistižen s jiointem marihuany. „Každý, včetně duševně chorých, má právo na ochra-nu zdraví a života a jako pacienti mají tito lidé samozřejmě právo na bezpečí. To je tím důležitější, že na rozdíl od naprosté většiny jiných pacientů se nedostávají do zdravot-nických zařízení dobrovolně, a ani jejich pohyb v rámci zdravotnických zařízení není svobodný. Zvláště u lidí, které společnost podrobí detenci, je zapotřebí zajistit, že se jim nic nestane,“ uvádí JUDr. Ondřej Do-stál, Ph.D., vedoucí Centra pro zdravotnické právo 3. LF UK.

Co se vlastně staloV noci z 1. 1. na 2. 1. 2010 byl na Psychiat-rickou kliniku na Praze 2 policií přivezen třicetiletý pacient potom, co velmi agresivně napadl svého otce, který musel být ošetřen na chirurgii. Pacient byl přijat k hospitali-zaci a umístěn na osmilůžkový pokoj se zvý-šeným dohledem. Nebyla mu však podána jakákoliv uklidňující medikace. Na oddělení je speciální izolační místnost s jedním lůžkem, která byla tou dobou prázdná, ale tam agresivní pacient umístěn nebyl. Mezi druhou a třetí hodinou ranní dne 2. 1. 2010 tento pacient napadl jiného čtyřicetiletého pacienta. Incident se odehrál v koupelně za-

bezpečené kamerovým systémem (kamera však kvůli zachování intimity nezachycuje prostor sprch) a prosklenou stěnou, která umožňuje kontrolu celého oddělení. Ošet-řující personál incident zaznamenal, zasáhl a odvedl oba protagonisty na jejich lůžka. Pak ale ošetřovatel a zdravotní sestra opus-tili oddělení ve snaze přivolat další pomoc a celé oddělení zůstalo bez dozoru. Když se vrátili zpět, byl čtyřicetiletý pacient udupán k smrti. „Agresor jednal pod vlivem psychó-zy, měl paranoidní blud, že likviduje vetřelce z vesmíru, který ho chce zničit. Svoje chová-ní nemohl ovládat,“ uvádí Martin Jarolímek. V tomto stavu nemá právní odpovědnost za své jednání. „Nemá trestně právní způso-bilost z důvodu nepříčetnosti. Patrně dojde k uložení ochranného léčení, s tím, že bude průběžně vyhodnocována jeho další nebez-pečnost. Nespáchal vraždu, tedy úmyslné usmrcení, ale pro laickou veřejnost, tedy pro své okolí, už vrahem vždycky bude a jeho rodina bude vždycky rodinou, která má mezi sebou vraha,“ říká Ondřej Dostál.

Problém je v systému psychiatrické péčeZda přítomný personál chyboval nebo je zodpovědné samo vedení kliniky nyní zkoumá policie. Předmětem zájmu by mělo být například to, proč nebyl agresivní pacient po přijetí zklidněn léky, proč nebyl umístěn sám do izolační místnosti, proč agresora nikdo z personálu nedoprovázel do koupelny, ve které už v tu dobu pobýval

ZPRÁVY Z ČAPZ AKTUALITY

Na pražské Psychiatrické klinice začátkem roku psychotický pacient udupal jiného pacienta. K tragické události došlo v nočních hodinách na oddělení „neklidu“ se zvýšeným dohledem.

VÝZVA K REVIZI KONCEP-CE PSYCHIATRICKÉ PÉČEČeské asociace pro psychické zdraví vyzývá výbor Psychiatrické společnosti ČLS JEP aby :

• urychleně začal pracovat na druhé

revizi Koncepce psychiatrické péče, včetně doplnění konkrétních cílů, kroků a jejich načasování,

• jakmile bude tato druhá revize ukon-čena, aby výbor vyvíjel tlak na všech-na důležitá místa k její implementaci,

• vyvíjel silný tlak na MZ, které se zavázalo, že se zástupci jiných resortů vytvoří Koncepci transformace péče o duševně nemocné (avšak stále se nic neděje),

• začal spolupracovat s Národní radou pro zdravotně postižené, při které vznikla pracovní skupina pro vytvoření zákona na ochranu duševně nemocných,

• aby vyvíjel systematický tlak na MPSV s cílem vytvoření nové právní normy, umožňující duševně nemoc-ným dosáhnout na sociální dávky.

Psychiatrická klinika v Praze na Karlově

V únoru se ve slovinské Lublani uskutečnil seminář mezinárodní rodičovské organizace Mental Hel-

th Europe (MHE ). Toto setkání zástupců „střešních“ organizací (National Focal Point) skupiny vybraných zemí (Chor-vatsko, Slovinsko, Česko, Slovensko, Německo, Maďarsko a Rakousko) pořádá MHE jedenkrát ročně. Českou republiku pro období 2009 až 2010 zastupuje Česká Asociace pro psychické zdraví a vše na-

povídá tomu, že tuto pochodeň poneseme i nadále. Zástupcům ČAPZ se v Lublani mimo jiné podařilo domluvit spolupráci se Slovinskem a Chorvatskem na společném projektu.

V průběhu celého semináře byl kladen největší důraz na to jak se „The Euro-pean Pact for Mental Health and Well being,“ přijatý zeměmi Evropské unie uplatňuje v jednotlivých státech. Během dvoudenního setkání se zástupci států

K oncem minulého roku se zástup-ci České asociace pro psychické zdraví a občanského sdružení

Kolumbus zúčastnili konference pořádané mezinárodní organizací GAMIAN-Europe. Na ostrov Malta, který hostil dvanáctý ročník konference, přijelo 79 delegátů z 25 zemí. ČAPZ zastupoval její ředitel Jan Martínek a občanské sdružení Kolumbus reprezentoval ředitel Jan Jaroš. Dvanáctý ročník konference hostil překrásný ostrov Malta. Hlavními tématy byly psychoedu-kace, tělesná pohoda (physical well being),

Setkání národních „Focal Pointů“ v Lublani

Na Maltě proběhl 12. ročník mezinárodní konference GAMIAN-Europe

sociální uzdravení, přístup k léčbě, zdroje financování, právo a samozřejmě nechy-běly příklady dobré praxe a workshopy. Konference se zúčastnili jak odborníci, tak uživatelé psychiatrické péče. Diskusemi v pracovních skupinách se jako červená nit prolínala otázka psychoedukace. Kladli na ni důraz jak odborníci, tak uživatelé péče. Nedostatky v oblasti psychoedukace se nevyhýbají ani ostatním evropským zemím s podstatně vyspělejšími systémy péče o duševně nemocné.

-jama-

EU informovali (formou ústních i písem-ných prezentací) o stavu péče o duševně nemocné v té které zemi. Přednášky či workshopy se koncentrovaly především na to, jakým způsobem působit na takzvané. stakeholders (důležité osoby které mohou něco změnit), jak na úrovni národní tak celoevropské. Tyto semináře jsou každým rokem v jiné zemi. Tentokráte hostitelskou zemí bylo Slovinsko, asi proto, že v roce 2009 byl novým prezidentem MHE zvolen Nace Kovac, ředitel slovinské organizace Šent. V roce 2011 se toto setkání uskuteční v Praze.

MUDr. Martin Jarolímek

Na podzim roku 2009 vznikl internetový časopis

SOCIOTERAPEUTICKÉ LISTY – SOCIOTERAPIE.cz

V tomto časopise lze plnohodnotně publikovat

a samozřejmě si i číst příspěvky. Uveřejňuje

texty vztahující se k tématu socioterapie,

psychoterapie a souvisejících disciplín. Časopis

vychází z konceptu socioterapie vytvářené

na systemickém půdorysu, avšak je otevřený

i dalším konceptům.

http://www.socioterapie.cz

inzerce

2 3

napadený pacient, nebo zda by kamerový systém neměl monitorovat také sprchy, kde se tragédie odehrála. „Zabití pacienta na nejprestižnějším psychiatrickém lůžko-vém zařízení, které vede předseda České psychiatrické společnosti, je pouze vrchol ledovce. To co se skrývá pod hladinou je nízká úroveň péče o duševně nemocné v ČR. Historický model psychiatrické péče musí konečně ustoupit skutečným potřebám psychiatrických pacientů,“ říká Martin Jaro-límek s tím, že fungující síť komunitních za-řízení by v mnoha případech mohla předejít obdobným tragickým událostem. Největší díl odpovědnosti za dlouholeté zanedbávání rozvoje moderní komunitní péče podle něj nese Psychiatrická společnost ČLS JEP.

-red-

Smrt pacienta na pražské psychiatrické klinice

Vážení a milí čtenáři,

toto dvojčíslo je věnováno dětem a dospívajícím, jejich problémům a případným nemocem. Zaměřili jsme se především na autismus a schizofrenii. S těmito psychickými nemocemi souvisí problematika takzvaných kognitivních funkcí, které však mají obrovský význam v životě každého z nás. Tyto funkce jsou zodpovědné za to, jakým způsobem vnímáme informace z okolního světa, jak je zpracováváme a ukládáme do patřičných „škatulek“ našeho mozku. Mnohé výzkumné studie prokazují, že tyto kognitivní funkce bývají u některých jedinců oslabeny již před propuknutím psychózy (např. koncentrace pozornosti a tudíž zhoršená paměť). V rámci psychotické ataky se tyto funkce výrazně zhoršují (např. zkreslené vnímání okolní reality). Tento stav částečně přetrvává i po odeznění ataky psychózy v podobě tzv. kognitivního deficitu (např. oslabená vůle, apatie). Tyto obtíže pak můžou „přispívat“ k prohlubování sociální izolace, studijním či pracovním neúspěchům, poklesu sebevědomí a k dalšímu návratu, respektive relapsu psychózy.

V posledních desetiletích však bylo prokázáno, že tento kognitivní deficit lze výrazně zmírňovat, a to systematickým tréninkem kognitivních funkcí. Na řadě pracovišť ČR takovýto trénink již probíhá, ať už samostatně či v rámci širšího programu (např. denní stacionář). Ale i my sami máme možnost každodenně své kognitivní funkce pozitivně ovlivňovat: četbou, luštěním křížovek, určitými druhy počítačových her a podobně.

Tak do toho!MUDr. Martin Jarolímek

Z právy o tomto incidentu proběh-ly jen některými médii a velmi okrajově – vždy s konstatová-ním, že k žádnému prohřešku

ze strany psychiatrické kliniky nedošlo. „Velmi mne překvapilo, jak rychle tato kauze zapadla. Jakoby o nic nešlo, přitom jde o úmrtí člověka ve zdravotnickém zařízení na oddělení, kam byl ten člověk umístěn proto, aby nemohl ublížit sám sobě nebo někomu jinému,“ říká MUDr. Martin Jarolímek z Denního psychoterapeutického sanatoria Ondřejov. Agresivní pacient byl na psychiatrické klinice nedobrovolně hos-pitalizován poté, co napadl své rodiče. Jeho oběť, již delší dobu hospitalizovaný pacient, byl na oddělení se zvýšeným dohledem umístěn „za trest“ – na Nový rok byl totiž přistižen s jiointem marihuany. „Každý, včetně duševně chorých, má právo na ochra-nu zdraví a života a jako pacienti mají tito lidé samozřejmě právo na bezpečí. To je tím důležitější, že na rozdíl od naprosté většiny jiných pacientů se nedostávají do zdravot-nických zařízení dobrovolně, a ani jejich pohyb v rámci zdravotnických zařízení není svobodný. Zvláště u lidí, které společnost podrobí detenci, je zapotřebí zajistit, že se jim nic nestane,“ uvádí JUDr. Ondřej Do-stál, Ph.D., vedoucí Centra pro zdravotnické právo 3. LF UK.

Co se vlastně staloV noci z 1. 1. na 2. 1. 2010 byl na Psychiat-rickou kliniku na Praze 2 policií přivezen třicetiletý pacient potom, co velmi agresivně napadl svého otce, který musel být ošetřen na chirurgii. Pacient byl přijat k hospitali-zaci a umístěn na osmilůžkový pokoj se zvý-šeným dohledem. Nebyla mu však podána jakákoliv uklidňující medikace. Na oddělení je speciální izolační místnost s jedním lůžkem, která byla tou dobou prázdná, ale tam agresivní pacient umístěn nebyl. Mezi druhou a třetí hodinou ranní dne 2. 1. 2010 tento pacient napadl jiného čtyřicetiletého pacienta. Incident se odehrál v koupelně za-

bezpečené kamerovým systémem (kamera však kvůli zachování intimity nezachycuje prostor sprch) a prosklenou stěnou, která umožňuje kontrolu celého oddělení. Ošet-řující personál incident zaznamenal, zasáhl a odvedl oba protagonisty na jejich lůžka. Pak ale ošetřovatel a zdravotní sestra opus-tili oddělení ve snaze přivolat další pomoc a celé oddělení zůstalo bez dozoru. Když se vrátili zpět, byl čtyřicetiletý pacient udupán k smrti. „Agresor jednal pod vlivem psychó-zy, měl paranoidní blud, že likviduje vetřelce z vesmíru, který ho chce zničit. Svoje chová-ní nemohl ovládat,“ uvádí Martin Jarolímek. V tomto stavu nemá právní odpovědnost za své jednání. „Nemá trestně právní způso-bilost z důvodu nepříčetnosti. Patrně dojde k uložení ochranného léčení, s tím, že bude průběžně vyhodnocována jeho další nebez-pečnost. Nespáchal vraždu, tedy úmyslné usmrcení, ale pro laickou veřejnost, tedy pro své okolí, už vrahem vždycky bude a jeho rodina bude vždycky rodinou, která má mezi sebou vraha,“ říká Ondřej Dostál.

Problém je v systému psychiatrické péčeZda přítomný personál chyboval nebo je zodpovědné samo vedení kliniky nyní zkoumá policie. Předmětem zájmu by mělo být například to, proč nebyl agresivní pacient po přijetí zklidněn léky, proč nebyl umístěn sám do izolační místnosti, proč agresora nikdo z personálu nedoprovázel do koupelny, ve které už v tu dobu pobýval

ZPRÁVY Z ČAPZ AKTUALITY

Na pražské Psychiatrické klinice začátkem roku psychotický pacient udupal jiného pacienta. K tragické události došlo v nočních hodinách na oddělení „neklidu“ se zvýšeným dohledem.

VÝZVA K REVIZI KONCEP-CE PSYCHIATRICKÉ PÉČEČeské asociace pro psychické zdraví vyzývá výbor Psychiatrické společnosti ČLS JEP aby :

• urychleně začal pracovat na druhé

revizi Koncepce psychiatrické péče, včetně doplnění konkrétních cílů, kroků a jejich načasování,

• jakmile bude tato druhá revize ukon-čena, aby výbor vyvíjel tlak na všech-na důležitá místa k její implementaci,

• vyvíjel silný tlak na MZ, které se zavázalo, že se zástupci jiných resortů vytvoří Koncepci transformace péče o duševně nemocné (avšak stále se nic neděje),

• začal spolupracovat s Národní radou pro zdravotně postižené, při které vznikla pracovní skupina pro vytvoření zákona na ochranu duševně nemocných,

• aby vyvíjel systematický tlak na MPSV s cílem vytvoření nové právní normy, umožňující duševně nemoc-ným dosáhnout na sociální dávky.

Psychiatrická klinika v Praze na Karlově

V únoru se ve slovinské Lublani uskutečnil seminář mezinárodní rodičovské organizace Mental Hel-

th Europe (MHE ). Toto setkání zástupců „střešních“ organizací (National Focal Point) skupiny vybraných zemí (Chor-vatsko, Slovinsko, Česko, Slovensko, Německo, Maďarsko a Rakousko) pořádá MHE jedenkrát ročně. Českou republiku pro období 2009 až 2010 zastupuje Česká Asociace pro psychické zdraví a vše na-

povídá tomu, že tuto pochodeň poneseme i nadále. Zástupcům ČAPZ se v Lublani mimo jiné podařilo domluvit spolupráci se Slovinskem a Chorvatskem na společném projektu.

V průběhu celého semináře byl kladen největší důraz na to jak se „The Euro-pean Pact for Mental Health and Well being,“ přijatý zeměmi Evropské unie uplatňuje v jednotlivých státech. Během dvoudenního setkání se zástupci států

K oncem minulého roku se zástup-ci České asociace pro psychické zdraví a občanského sdružení

Kolumbus zúčastnili konference pořádané mezinárodní organizací GAMIAN-Europe. Na ostrov Malta, který hostil dvanáctý ročník konference, přijelo 79 delegátů z 25 zemí. ČAPZ zastupoval její ředitel Jan Martínek a občanské sdružení Kolumbus reprezentoval ředitel Jan Jaroš. Dvanáctý ročník konference hostil překrásný ostrov Malta. Hlavními tématy byly psychoedu-kace, tělesná pohoda (physical well being),

Setkání národních „Focal Pointů“ v Lublani

Na Maltě proběhl 12. ročník mezinárodní konference GAMIAN-Europe

sociální uzdravení, přístup k léčbě, zdroje financování, právo a samozřejmě nechy-běly příklady dobré praxe a workshopy. Konference se zúčastnili jak odborníci, tak uživatelé psychiatrické péče. Diskusemi v pracovních skupinách se jako červená nit prolínala otázka psychoedukace. Kladli na ni důraz jak odborníci, tak uživatelé péče. Nedostatky v oblasti psychoedukace se nevyhýbají ani ostatním evropským zemím s podstatně vyspělejšími systémy péče o duševně nemocné.

-jama-

EU informovali (formou ústních i písem-ných prezentací) o stavu péče o duševně nemocné v té které zemi. Přednášky či workshopy se koncentrovaly především na to, jakým způsobem působit na takzvané. stakeholders (důležité osoby které mohou něco změnit), jak na úrovni národní tak celoevropské. Tyto semináře jsou každým rokem v jiné zemi. Tentokráte hostitelskou zemí bylo Slovinsko, asi proto, že v roce 2009 byl novým prezidentem MHE zvolen Nace Kovac, ředitel slovinské organizace Šent. V roce 2011 se toto setkání uskuteční v Praze.


Na podzim roku 2009 vznikl internetový časopis

SOCIOTERAPEUTICKÉ LISTY – SOCIOTERAPIE.cz

V tomto časopise lze plnohodnotně publikovat

a samozřejmě si i číst příspěvky. Uveřejňuje

texty vztahující se k tématu socioterapie,

psychoterapie a souvisejících disciplín. Časopis

vychází z konceptu socioterapie vytvářené

na systemickém půdorysu, avšak je otevřený

i dalším konceptům.

http://www.socioterapie.cz

inzerce

4 5

U ž v létě by se mohl začít stavět v Klecanech u Prahy Národní ústav duševního zdraví, který

by sloužil psychiatrickému výzkumu a modernizaci péče o duševně nemocné. Podmínkou však je, aby tým Psychiatric-kého centra Praha vyhrál soutěž o projekt podporovaný Evropskou unií a získal na výstavbu peníze. „Je to velká loterie, proto-že když neuspějeme, přijdeme minimálně o sedm milionů korun, které stojí nutná příprava projektu a Psychiatrické centrum Praha by se tím dostalo do hluboké ztráty“, řekl ředitel Psychiatrického centra profesor

Cyril Höschl. Výsledek soutěže bude znám do června. Pokud projekt uspěje, musí se okamžitě začít stavět. „Cílem projektu je poprvé po dlouhé době postavit obor psychiatrie na roveň ostatním oborům medicíny,“ uvedl profesor Höschl. Kromě neuropsychiatrického výzkumu by ústav sledoval například výskyt Alzheimerovy demence nebo vývoj závislostí na drogách a alkoholu u dětí a vedl statistiku nemoc-nosti. Konala by se zde i univerzitní výuka studentů medicíny. Ústav by měl asi 60 lů-žek a také část určenou pro ambulantní léčbu a denní stacionáře.

V sobotu 13. března 2010 se v Kon-gresovém centru Praha uskuteční jubilejní 10. ročník konference

INSPO – Internet a informační systémy pro osoby se specifickými potřebami, kterou po-řádá sdružení BMI (Březen měsíc internetu) a AISO (Asociace informačních systémů pro osoby se specifickými potřebami). Tato kon-ference je jediná svého druhu v ČR, která se specializuje na využití internetu a informač-ních technologií ve prospěch lidí se zdra-

AKTUALITY

Vznikne Národní ústav duševního zdraví? Olomoucká psychiatrie prošla rekonstrukcí Fakultní nemocnice Olomouc nechala zrekonstruovat a rozšířit budovu psychiat-rické kliniky. Rekonstrukce stála více než 70 milionů korun, z toho necelou polovinu nákladů uhradila dotace ministerstva zdravotnictví. Do budovy, ve které dříve sídlilo jen psychoterapeutické oddělení a ambulance, se mohla přestěhovat obě lůžková oddělení a pohotovostní ambulan-ce. Pokoje jsou dvoulůžkové a mají vlastní sociální zařízení. Nově se na klinice mohou léčit muži i ženy společně, což je celosvě-tový trend. „Pro personál kliniky je to sice těžší, ale u pacientů se tím zvyšuje zájem spolupracovat, což v léčbě přináší lepší vý-sledky“, řekl přednosta kliniky Ján Praško. Podle něj jsou nyní prostory kliniky o třídu lepší.

Zdroj: MF Dnes

Průvodce sociálním zabezpečením v roce 2010Česká správa sociálního zabezpečení vydala publikaci „Sociální zabezpečení 2010“. Na-jdete v ní například informace o důchodo-vém a nemocenském pojištění, o sociálním zabezpečení v Evropské unii, lékařské po-sudkové službě a také právní předpisy, které se vztahují k oblasti sociálního zabezpečení. Je k dostání zdarma na všech pracovištích ČSSZ nebo si ji můžete stáhnout na: www.cssz.cz/cz/informace/informacni-materia-ly/publikace.html

Programy pro pacienty s duševním onemocněnímPsychiatrické centrum Praha zahajuje na začátku března šestitýdenní edukační pro-gram pro pacienty s diagnózou schizofren-ního okruhu s možností účasti rodinných příslušníků. Ten by měl zamezit prohlubová-ní sociální izolace a pocitu samoty duševně nemocných. Další skupinové programy jsou zaměřeny na zvládání úzkostných stavů, fobií, deprese a projevů stresu s použitím metody kognitivně behaviorální terapie. Program je doplněn nácvikem asertivity, relaxací, některými prvky arteterapie a pohybové terapie. Informace o termínech a kontakty najdete na internetových strán-kách Psychiatrického centra Praha www.pcp.lf3.cuni.cz

N a začátku února 2010 vláda schválila nové „Zásady vlády pro poskytování dotací ze státní-

ho rozpočtu České republiky nestátním neziskovým organizacím ústředními orgány státní správy“. Závazná pravidla o posky-tování dotací jednotlivými resorty budou platit pro poskytování dotací v roce 2011, tedy pro dotační řízení, organizovaná v roce 2010. Poskytovatelé veřejně prospěšných služeb a aktivit budou již do konce roku 2010 informováni o úspěšném absolvování výběrového dotačního řízení na projekty pro rok 2011. Finanční prostředky by měly být uvolněny již do konce března roku, ve kterém bude vybraný projekt realizován. Dlouhodobé projekty, které vyžadují kon-tinuální financování, dostanou prostředky ve dvou splátkách, do konce března a do konce září. Změny pomohou neziskovým

Neziskové organizace získají v roce 2011 státní peníze dřív

organizacím snáze plánovat a včas zahájit své projekty. Na úpravě pravidel se při jednání s předsedou vlády domluvily samy nevládní organizace – signatáři výzvy „Ne-vládky a krize“. Novelu připravil a předložil ministr pro lidská práva Michael Kocáb. „Jde o vstřícný krok vlády České republiky vůči neziskovým organizacím v období, kdy státní rozpočet bude krácen, a to včetně položek, které se týkají dotací na veřejně prospěšné aktivity a služby,“ vysvětlil ministr Kocáb. Výsledkem by mělo být také efektivnější a transparentnější používání peněz ze státního rozpočtu.

Zdroj: www.vlada.cz

V březnu začíná jubilejní INSPO

votním postižením. Program bude rozdělen stejně jako vloni do tří sekcí. První se zaměří na tvorbu webových stránek a internetový marketing neziskových organizací, druhá seznámí účastníky s možnostmi využití informačních technologií při vzdělávání a zaměstnávání osob se zdravotním posti-žením a třetí bude věnována informačním a komunikačním technologiím (ICT) pro neslyšící uživatele.

Více informací najdete na www.helpnet.cz

TÉMA

V ětšina z nás pokládá dětství za šťastné (bezstarostné, idylické) období života. Těžkých život-ních zkoušek, se kterými se lidé

potýkají v dospělosti (ve stáří), musí být přece malé děti ušetřeny. Bohužel to tak není, ani pokud jde o psychické nemoci. „Je to iluze, kterou trpí spousta lidí. Říkají: ,jak může bejt smutnej, vždyť dětství je tak úžasná věc,́ nebo ,ty jeho malý starůstky, ty bychom tak chtěli mít .́ Děti mají těžké de-presivní stavy. Dětská a hlavně adolescentní sebevražednost je relativně vysoká,“ říká pedopsychiatrička doc. MUDr. Eva Malá, CSc. Společnost podle ní nepočítá s dětskou sebevražedností, která má příčinu v nějaké duševní nemoci, ačkoli hned po úrazech a nádorových onemocněních je to druhá někdy třetí příčina smrti. „V dětství je to vážné, ale lidé to neberou vážně,“ konstatuje Eva Malá.

Poruchy vzniklé v raném dětství mají vážnější následkyDětská psychiatrie se pokouší odhalit případné psychické poruchy už v raném dětství. „Musíme si uvědomit, že dětství je nejdůležitější období života, kde se formují různé základy psychických poruch v dospě-losti. Jsou tam někdy velmi těžké poruchy a dají se diagnostikovat už v dětství,“ uvádí docentka Malá. Příkladem vážného dušev-ního onemocnění, které se projevuje již v út-lém dětství, jsou pervazivní poruchy, mezi něž patří autismus. „Pervazivní znamená vše pronikající. Tato porucha proniká všemi úrovněmi vývoje dítěte. Zasahuje motorický vývoj i vývoj řeči a intelektu, právě tak jako citový, sociální a morální vývoj,“ vysvět-luje Eva Malá. Podle ní má porucha, která zasáhne organismus během vývoje, daleko horší následky než porucha, která vznikne až v dospělosti. „Jestliže se v dospělosti objeví nějaká duševní porucha, tak buď na-sedne na něco, co už bylo poškozeno anebo na něco, co bylo úplně v pořádku a podle toho se vyvíjí dál,“ říká Eva Malá.

Kdy se psychická nemoc začíná projevovatNěkteré poruchy, například bipolární poruchu nebo schizofrenii, je možno diagnostikovat až od deseti let. „Samozřejmě dítě má příznaky už dřív, ale nejsou tak masivně vyjádřeny a hlavně je spousta lékařů, ne přímo odbor-níků na dětskou psychiatrii, neumí odečíst,“ uvádí docentka Malá s tím, že psychická porucha se pak spíše projeví tělesně. „Bývá to často u neurotických poruch, dítě takzvaně somatizuje, bolí ho hlava, bříško, má zvýšenou teplotu. U dětí se obvykle projevují somaticky konfliktní vztahy v rodině nebo rozvodové řízení, protože se najednou mění prostředí, v němž žijí, ale přitom se jedná o neurotic-kou poruchu,“ vysvětluje Eva Malá. Mnoho problémů podle ní začíná už ve školce, ale až na základní škole vyjdou najevo a teprve pak se s nimi začne něco dělat. „Typická porucha, která se takhle projeví, je ADHD. Až tlak školy, věčné napomínání a nesoustředění, houpání se na židli, pokřikování, běhání po třídě, zapomínání věcí, nedodržování režimu, ne-schopnost naplánovat si věci, vedou k odhalení nemoci. ,On byl vlastně úplně dobrej, začalo to až ve škole, ale to bylo tím učitelem, ´ říkají rodiče, ale to vůbec není pravda, ta porucha byla už před tím, jenže ve školce to pořád ještě jistila paní učitelka,“ říká Eva Malá. Podobné překvapení zažívají rodiče, kterým se narodí mentálně retardované dítě. „Říkají ,do dvou let bylo úplně normální a pak se něco stalo.́ Ve dvou letech života dítěte rodiče najednou vidí naprosto jasně, že je obrovský rozdíl mezi mentálně retardovaným a zdravým dítětem, které už zná spoustu slov, chodí a má řadu jiných dovedností – ukazuje jak je velký, paci-paci dělají už roční děti a to mentálně retar-dované to nedělá. Mentálně retardované dítě nepotřebuje tolik podnětů, je hrozně hodné, spí, leží v kočárku a kouká, tak s ním vlastně není tolik práce,“ vysvětluje Eva Malá.

Životní úkol pro rodiče Vyrovnat se s nepříznivou diagnózou je pro rodiče obrovský problém. Každý reaguje

Vážné duševní nemoci v dětství podle své povahy trochu jinak, ale přesto existuje několik typických reakcí. „První reakce je naprosté popření ,tohle nemůže být moje dítě, já ho nechci,́ pak hledá-ní viníka ,tvoje matka byla taková,́ pak následuje období naprosté rezignace ,je to hrozný, nevím, co mám dělat .́ Po období rezignace a beznaděje, které nebývá moc dlouhé, začíná období postupné akceptace ,je to takhle a teď se s tím musím vyrovnat.́ Většina rodičů nakonec přijme péči o toto dítě jako svůj životní úkol, který musí být dělaný zodpovědně,“ říká Eva Malá.

Josef Gabriel

V dětství se objevují všechny duševní poruchy – od depresí až po psychózy – byť naštěstí některé z nich vzácně. Vedle nemocí jako jsou například autismus a hyperaktivita (ADHD), které se většinou projevují už v prv-ních letech života a bývají obvykle rozpoznány po nástupu do školky nebo do základní školy, jsou to i onemocnění, která si obvykle s dětstvím nespojujeme. Například schizofrenie.

PSYCHOLOG na oddělení psychiatrie pro dospělé

Počet volných míst: 1

Požadujeme – VŠ vzdělání psychologického směru– trvalý zájem o obor klinické

psychologie a psychiatrie– započatý psychoterapeutický výcvik– zdravotní způsobilost a bezúhonnost

dle Zákona 96/2004 Sb.– registrace v oboru klinický psycholog

vítána– znalost práce na PC Nabízíme:– výhodné platové podmínky– příjemné pracovní prostředí– přátelský pracovní kolektiv– možnost ubytování– zaměstnanecké výhody (např. přísp.

na stravování, přísp. na penzijní nebo životní pojištění, 5 týdnů dovolené)

Kontakt: Ivana Manová e-mail: [email protected]: 485 312 794

Životopisy zasílejte na výše uvedenou e-mailovou adresu nebo poštovní adresu:

Krajská nemocnice Liberec, a.s.Ivana Manová – personální odděleníHusova 10460 63 Liberec 1 – Staré Město

inzerce

4 5

U ž v létě by se mohl začít stavět v Klecanech u Prahy Národní ústav duševního zdraví, který

by sloužil psychiatrickému výzkumu a modernizaci péče o duševně nemocné. Podmínkou však je, aby tým Psychiatric-kého centra Praha vyhrál soutěž o projekt podporovaný Evropskou unií a získal na výstavbu peníze. „Je to velká loterie, proto-že když neuspějeme, přijdeme minimálně o sedm milionů korun, které stojí nutná příprava projektu a Psychiatrické centrum Praha by se tím dostalo do hluboké ztráty“, řekl ředitel Psychiatrického centra profesor

Cyril Höschl. Výsledek soutěže bude znám do června. Pokud projekt uspěje, musí se okamžitě začít stavět. „Cílem projektu je poprvé po dlouhé době postavit obor psychiatrie na roveň ostatním oborům medicíny,“ uvedl profesor Höschl. Kromě neuropsychiatrického výzkumu by ústav sledoval například výskyt Alzheimerovy demence nebo vývoj závislostí na drogách a alkoholu u dětí a vedl statistiku nemoc-nosti. Konala by se zde i univerzitní výuka studentů medicíny. Ústav by měl asi 60 lů-žek a také část určenou pro ambulantní léčbu a denní stacionáře.

V sobotu 13. března 2010 se v Kon-gresovém centru Praha uskuteční jubilejní 10. ročník konference

INSPO – Internet a informační systémy pro osoby se specifickými potřebami, kterou po-řádá sdružení BMI (Březen měsíc internetu) a AISO (Asociace informačních systémů pro osoby se specifickými potřebami). Tato kon-ference je jediná svého druhu v ČR, která se specializuje na využití internetu a informač-ních technologií ve prospěch lidí se zdra-

AKTUALITY

Vznikne Národní ústav duševního zdraví? Olomoucká psychiatrie prošla rekonstrukcí Fakultní nemocnice Olomouc nechala zrekonstruovat a rozšířit budovu psychiat-rické kliniky. Rekonstrukce stála více než 70 milionů korun, z toho necelou polovinu nákladů uhradila dotace ministerstva zdravotnictví. Do budovy, ve které dříve sídlilo jen psychoterapeutické oddělení a ambulance, se mohla přestěhovat obě lůžková oddělení a pohotovostní ambulan-ce. Pokoje jsou dvoulůžkové a mají vlastní sociální zařízení. Nově se na klinice mohou léčit muži i ženy společně, což je celosvě-tový trend. „Pro personál kliniky je to sice těžší, ale u pacientů se tím zvyšuje zájem spolupracovat, což v léčbě přináší lepší vý-sledky“, řekl přednosta kliniky Ján Praško. Podle něj jsou nyní prostory kliniky o třídu lepší.

Zdroj: MF Dnes

Průvodce sociálním zabezpečením v roce 2010Česká správa sociálního zabezpečení vydala publikaci „Sociální zabezpečení 2010“. Na-jdete v ní například informace o důchodo-vém a nemocenském pojištění, o sociálním zabezpečení v Evropské unii, lékařské po-sudkové službě a také právní předpisy, které se vztahují k oblasti sociálního zabezpečení. Je k dostání zdarma na všech pracovištích ČSSZ nebo si ji můžete stáhnout na: www.cssz.cz/cz/informace/informacni-materia-ly/publikace.html

Programy pro pacienty s duševním onemocněnímPsychiatrické centrum Praha zahajuje na začátku března šestitýdenní edukační pro-gram pro pacienty s diagnózou schizofren-ního okruhu s možností účasti rodinných příslušníků. Ten by měl zamezit prohlubová-ní sociální izolace a pocitu samoty duševně nemocných. Další skupinové programy jsou zaměřeny na zvládání úzkostných stavů, fobií, deprese a projevů stresu s použitím metody kognitivně behaviorální terapie. Program je doplněn nácvikem asertivity, relaxací, některými prvky arteterapie a pohybové terapie. Informace o termínech a kontakty najdete na internetových strán-kách Psychiatrického centra Praha www.pcp.lf3.cuni.cz

N a začátku února 2010 vláda schválila nové „Zásady vlády pro poskytování dotací ze státní-

ho rozpočtu České republiky nestátním neziskovým organizacím ústředními orgány státní správy“. Závazná pravidla o posky-tování dotací jednotlivými resorty budou platit pro poskytování dotací v roce 2011, tedy pro dotační řízení, organizovaná v roce 2010. Poskytovatelé veřejně prospěšných služeb a aktivit budou již do konce roku 2010 informováni o úspěšném absolvování výběrového dotačního řízení na projekty pro rok 2011. Finanční prostředky by měly být uvolněny již do konce března roku, ve kterém bude vybraný projekt realizován. Dlouhodobé projekty, které vyžadují kon-tinuální financování, dostanou prostředky ve dvou splátkách, do konce března a do konce září. Změny pomohou neziskovým

Neziskové organizace získají v roce 2011 státní peníze dřív

organizacím snáze plánovat a včas zahájit své projekty. Na úpravě pravidel se při jednání s předsedou vlády domluvily samy nevládní organizace – signatáři výzvy „Ne-vládky a krize“. Novelu připravil a předložil ministr pro lidská práva Michael Kocáb. „Jde o vstřícný krok vlády České republiky vůči neziskovým organizacím v období, kdy státní rozpočet bude krácen, a to včetně položek, které se týkají dotací na veřejně prospěšné aktivity a služby,“ vysvětlil ministr Kocáb. Výsledkem by mělo být také efektivnější a transparentnější používání peněz ze státního rozpočtu.

Zdroj: www.vlada.cz

V březnu začíná jubilejní INSPO

votním postižením. Program bude rozdělen stejně jako vloni do tří sekcí. První se zaměří na tvorbu webových stránek a internetový marketing neziskových organizací, druhá seznámí účastníky s možnostmi využití informačních technologií při vzdělávání a zaměstnávání osob se zdravotním posti-žením a třetí bude věnována informačním a komunikačním technologiím (ICT) pro neslyšící uživatele.

Více informací najdete na www.helpnet.cz

TÉMA

V ětšina z nás pokládá dětství za šťastné (bezstarostné, idylické) období života. Těžkých život-ních zkoušek, se kterými se lidé

potýkají v dospělosti (ve stáří), musí být přece malé děti ušetřeny. Bohužel to tak není, ani pokud jde o psychické nemoci. „Je to iluze, kterou trpí spousta lidí. Říkají: ,jak může bejt smutnej, vždyť dětství je tak úžasná věc,́ nebo ,ty jeho malý starůstky, ty bychom tak chtěli mít .́ Děti mají těžké de-presivní stavy. Dětská a hlavně adolescentní sebevražednost je relativně vysoká,“ říká pedopsychiatrička doc. MUDr. Eva Malá, CSc. Společnost podle ní nepočítá s dětskou sebevražedností, která má příčinu v nějaké duševní nemoci, ačkoli hned po úrazech a nádorových onemocněních je to druhá někdy třetí příčina smrti. „V dětství je to vážné, ale lidé to neberou vážně,“ konstatuje Eva Malá.

Poruchy vzniklé v raném dětství mají vážnější následkyDětská psychiatrie se pokouší odhalit případné psychické poruchy už v raném dětství. „Musíme si uvědomit, že dětství je nejdůležitější období života, kde se formují různé základy psychických poruch v dospě-losti. Jsou tam někdy velmi těžké poruchy a dají se diagnostikovat už v dětství,“ uvádí docentka Malá. Příkladem vážného dušev-ního onemocnění, které se projevuje již v út-lém dětství, jsou pervazivní poruchy, mezi něž patří autismus. „Pervazivní znamená vše pronikající. Tato porucha proniká všemi úrovněmi vývoje dítěte. Zasahuje motorický vývoj i vývoj řeči a intelektu, právě tak jako citový, sociální a morální vývoj,“ vysvět-luje Eva Malá. Podle ní má porucha, která zasáhne organismus během vývoje, daleko horší následky než porucha, která vznikne až v dospělosti. „Jestliže se v dospělosti objeví nějaká duševní porucha, tak buď na-sedne na něco, co už bylo poškozeno anebo na něco, co bylo úplně v pořádku a podle toho se vyvíjí dál,“ říká Eva Malá.

Kdy se psychická nemoc začíná projevovatNěkteré poruchy, například bipolární poruchu nebo schizofrenii, je možno diagnostikovat až od deseti let. „Samozřejmě dítě má příznaky už dřív, ale nejsou tak masivně vyjádřeny a hlavně je spousta lékařů, ne přímo odbor-níků na dětskou psychiatrii, neumí odečíst,“ uvádí docentka Malá s tím, že psychická porucha se pak spíše projeví tělesně. „Bývá to často u neurotických poruch, dítě takzvaně somatizuje, bolí ho hlava, bříško, má zvýšenou teplotu. U dětí se obvykle projevují somaticky konfliktní vztahy v rodině nebo rozvodové řízení, protože se najednou mění prostředí, v němž žijí, ale přitom se jedná o neurotic-kou poruchu,“ vysvětluje Eva Malá. Mnoho problémů podle ní začíná už ve školce, ale až na základní škole vyjdou najevo a teprve pak se s nimi začne něco dělat. „Typická porucha, která se takhle projeví, je ADHD. Až tlak školy, věčné napomínání a nesoustředění, houpání se na židli, pokřikování, běhání po třídě, zapomínání věcí, nedodržování režimu, ne-schopnost naplánovat si věci, vedou k odhalení nemoci. ,On byl vlastně úplně dobrej, začalo to až ve škole, ale to bylo tím učitelem, ´ říkají rodiče, ale to vůbec není pravda, ta porucha byla už před tím, jenže ve školce to pořád ještě jistila paní učitelka,“ říká Eva Malá. Podobné překvapení zažívají rodiče, kterým se narodí mentálně retardované dítě. „Říkají ,do dvou let bylo úplně normální a pak se něco stalo.́ Ve dvou letech života dítěte rodiče najednou vidí naprosto jasně, že je obrovský rozdíl mezi mentálně retardovaným a zdravým dítětem, které už zná spoustu slov, chodí a má řadu jiných dovedností – ukazuje jak je velký, paci-paci dělají už roční děti a to mentálně retar-dované to nedělá. Mentálně retardované dítě nepotřebuje tolik podnětů, je hrozně hodné, spí, leží v kočárku a kouká, tak s ním vlastně není tolik práce,“ vysvětluje Eva Malá.

Životní úkol pro rodiče Vyrovnat se s nepříznivou diagnózou je pro rodiče obrovský problém. Každý reaguje

Vážné duševní nemoci v dětství podle své povahy trochu jinak, ale přesto existuje několik typických reakcí. „První reakce je naprosté popření ,tohle nemůže být moje dítě, já ho nechci,́ pak hledá-ní viníka ,tvoje matka byla taková,́ pak následuje období naprosté rezignace ,je to hrozný, nevím, co mám dělat .́ Po období rezignace a beznaděje, které nebývá moc dlouhé, začíná období postupné akceptace ,je to takhle a teď se s tím musím vyrovnat.́ Většina rodičů nakonec přijme péči o toto dítě jako svůj životní úkol, který musí být dělaný zodpovědně,“ říká Eva Malá.

Josef Gabriel

V dětství se objevují všechny duševní poruchy – od depresí až po psychózy – byť naštěstí některé z nich vzácně. Vedle nemocí jako jsou například autismus a hyperaktivita (ADHD), které se většinou projevují už v prv-ních letech života a bývají obvykle rozpoznány po nástupu do školky nebo do základní školy, jsou to i onemocnění, která si obvykle s dětstvím nespojujeme. Například schizofrenie.











inzerce

6 7 TÉMA TÉMA

U diagnózy schizofrenie v dětství musí být přítomen defekt „já“ ve všech vývojových úrovních – v oblasti vnímání, zpracovávání a uspořádávání informací, jejich použití k logickým instrukcím a výkonným funkcím jako je rozvrhnutí aktivit, denních úkolů a povinností, plánování budoucnosti a začleňování se do sociálního světa.

U schizofrenie v dětství je přítomna výrazná porucha sociálních dovedností. Děti s touto diagnózou nejsou schopny navázat vztah k ostatním, jak k ostatním dětem stejného věku, tak k dospělým. Často slovně nekomunikují, jsou dezorientované. Zároveň se sociali-zací je narušen vývoj poznávání.

Začátkem 70. let dvacátého století Benderová shrnula svoje názory na schizofrenii v dětství, kterou charakterizuje jako globální poruchu organismu. To znamená poruchu neurovývojovou, těles-nou, poruchu emocí, nálad, poruchu myšlení a logického uvažo-vání a hlavně poruchu sociální. Při srovnání psychotických dětí se skupinou nepsychotických dětí, ale i dětí s jinými psychiatrickými diagnózami byly nalezeny pouze dvě položky signifikantně odlišné na pětiprocentní hladině objevující se jen u psychotických dětí. Je to abnormální vztah k lidem a opožděný a abnormní vývoj řeči.

U schizofrenie v dětství hraje největší roli otázka genetická. Psychická traumata mohou být spouštějícím faktorem. Časté jsou drobné endokrinologické poruchy a provokujícím momentem bývá somatické onemocnění.

Rodiče žádnou vinu nenesou Temnou dobou pro rodiče schizofrenních dětí byl analytický kon-cept, který razil americký mytholog Bruno Bettleheim. Ten mylně

Schizofrenie v dětství

tvrdil, že všichni rodiče autistických dětí mají skryté vnitřní přání, aby dítě neexistovalo. Dle jeho názoru přichází dítě na svět aktivní, vysílá signály a přijímá informace z vnějšího světa. Pokud s ním ale okolní svět (v první řadě rodina) nekomunikuje a neposkytuje mu láskyplné bezpečí, je frustrované a stává se autistickým. Stáhne se do světa fantazie a odmítá svou vlastní existenci a identitu. Dítě zahrnuje svou matku otázkami, aby se ubezpečilo, že myslí stejně. Není schopno se o matku s nikým dělit. I nejmenší odchyl-ka od pravidelného řádu a nejmenší frustrace vyvolávají u dítěte záchvaty paniky. Výše popsaný koncept schizofrenogenních rodin traumatizoval několik let zoufalé rodiče nemocných dětí. Rodičům kladli vinu za onemocnění dítěte nejen laická veřejnost, rodina, ale i odborníci. Další odborníci však teorii o rodičovské vině striktně odmítli.

Kdy schizofrenie vzniká V minulém století dr. Liberman (1974) odhadoval, že do 15 roku věku onemocní 4 procenta schizofreniků. Schizofrenie u dětí nejčas-těji vzniká mezi 14 až 16 rokem. Malý počet dětí onemocní mezi 5 až 9 rokem. Dětskou schizofrenií trpí více chlapců než dívek. Převaha chlapců (tři až čtyři chlapci ku jednomu děvčátku) je popisována všemi autory.

U dětí se schizofrenie diagnostikuje v jednom procentu do 10 let, ve čtyřech procentech před 15 rokem a asi ve dvaceti procentech před 21 rokem. Do třicátého roku je diagnostikováno 80 procent všech schizofrenií.

Zvýšený výskyt schizofrenie je spjat s vývojovými obdobími tzv. věkových krizí.

První krizové období přichází ve věku čtyř až šesti let (dokončení vývoje „já “ a začátek akulturace). Druhé nastává v jedenácti letech (věk, kdy dochází ke kognitivnímu pochopení smrti jako nevratného děje). Třetí se objevuje v 16 letech (typická adolescentní krize).

Příznaky schizofrenie v předškolním věkuV předškolním věku se schizofrenie projevuje tzv. syndromem bludných fantazií, který byl celosvětově přijat. Bludné fantazie se objevují v raném věku dítěte, když jeho fantazijní produkce nabývá takové intenzity, že se dítě ponořuje do svého fantazijního světa a odklání se od reality, vrůstá podezření na psychotické onemocnění. Zpočátku lze často v těchto bludných fantaziích vystopovat odraz si-tuace, která dítě traumatizovala. Postupně mizí obraz reálné situace a emoční vztah k ní. Bohatost fantazijní produkce se ztrácí a pro-dukce pak přejde v blud. Poruchy myšlení vedou ke komunikačním poruchám, dítě se uzavírá „do svého světa“ a komunikace s okolím je minimální. Jde o centrální poruchu poznání. Poruchy vnímání zahrnují odlišné odpovědi na zrakové, čichové, hmatové a sluchové podněty. Poruchy myšlení a kognitivních funkcí vedou k psychické nepružnosti, k neobvyklé roztržitosti, k podivínskému vnímání světa, ke zkreslení reality.

Porucha afektů s vysokou úzkostí znemožňuje kladné emoční odpovědi. Postupně dochází ke ztrátě zájmu o lidi a ke ztrátě schop-nosti vcítit se do druhých lidí. Objevují se panické reakce na běžné každodenní situace s neschopností utišit se. Pro neschopnost vy-tvořit emoční vztah k lidem dochází k sociální maladaptaci vedoucí k osamělosti a izolaci.

Schizofrenie u dětí mladšího školního věkuNejvýraznějšími symptomy u této diagnostické jednotky jsou poru-chy interpersonálního kontaktu a poruchy emocí. Ta je vyjádřena buď emoční plochostí, nebo naopak přecitlivělostí, náladovostí, emoční nezdrženlivostí. Děti jsou bez zájmu a zvídavosti. Hrají-li si, tak stereotypně, bez účasti vrstevníků. Výrazné jsou poruchy řečového vývoje. Skoro u všech dětí jsou přítomny strachy, a to i z obyčejných předmětů (voda, pračka, dveře atd.). Obvykle začínají v noci, váží se na pohádky, bájné osoby a zvířata. Nezřídka se poru-cha emočního vývoje stupňuje, nemocné dítě se stává zlé, objevuje se agresivita.

Schizofrenie u dětí školního věku Ve školním věku se projevuje schizofrenie buď jako akutní mani-festní porucha, nebo jako tzv. plíživá forma schizofrenie. Akutní porucha je charakterizována paranoiditou, depersonalizací, halu-cinacemi a bludy. Zpočátku se objevuje nesoustředivost, strachy, poruchy nálady, někdy poruchy chování. Později apatie, izolace, ambivalence. Charakteristická je agresivita a hostilita obrácená dovnitř – projevující se sebe zraňujícím chováním.

Druhá, plíživá forma schizofrenie má latentní průběh. V sym-ptomatice dominují těžké obsedantní stavy, stavy neschopnosti zvládat zklamání, emoční nezralost, nekontrolovatelné impulzy, s množstvím destruktivních fantazií. Nejcitelnější pro nemocné dítě a jeho rodinu je ztráta schopnosti sociální adaptace, sociálních

SCHIZOFRENIE ŠKOLNÍHO VĚKUNejvýraznějšími příznaky jsou poruchy poznávacích intelekto-vých funkcí, depersonalizace a paranoidita. Výskyt halucinací je velice vzácný. Schizofrenie v prepubertě, pubertě a adoles-cenci probíhá buď akutně, nebo plíživě. Akutní průběh je až u 50 procent pacientů charakterizován – po prodromální fázi – náhlým psychotickým zlomem. Objeví se výrazné poruchy afektivity, atypické motorické vzorce chování, poruchy myšlení, vzácněji poruchy vnímání a poruchy kognitivní.

PROGNÓZA U SCHIZOFRENIE ŠKOLNÍHO VĚKUVětšina autorů se shoduje na této prognóze: 1/6 se vyléčí, 1/8 má remise a 1/4 se progresivně horší.

Dobrá prognóza je u většího počtu pacientů, kteří mají:

• akutní začátek onemocnění,

• vznik onemocnění až kolem 14 – 18 roku věku (vzácně po 10 roce),

• výrazně afektivní symptomatiku,

• psychotické pozitivní příznaky a psychotické chování,

• normální EEG,

• nadprůměrné IQ,

• syntonní premorbidní osobnost,

• nepřítomnost hereditární zátěže (je-li přítomna, pak ve smyslu afektivních poruch).

Špatná prognóza je u většiny pacientů:

• s takzvaným „early onset“ časným začátkem nebo,

• s pozvolným, plíživým začátkem onemocnění,

• s hereditární zátěží,

• s nižším IQ,

• s abnormním EEG.

dovedností a sociální komunikace . Kupodivu při své těžké poruše, celkem dobře prospívají v normální škole a dosahují uspokojivých výsledků. Nedokáží však od druhých přijmout přátelský vztah. Jsou podezíravé a najdou-li si kamaráda, připoutají se k němu nadměrně a kladou na něho vysoké požadavky – jsou žárlivé a neracionální. Proto – přes zvýšenou touhu po přátelství, jsou vlastně izolované, odmítnuté, opovrhované. Též domácí prostředí, naplněné úzkostí rodičů, vytváří u dítěte pocity strachu z rodičů a z jejich smrti. Schizofrenní dítě ví, co je sociálně schvalované jako „dobré“ a co „špatné“, ale pro slabou schopnost sebekontroly to nerespektuje.

Čím se vyznačuje schizofrenie v dětství Z pozitivních příznaků převažují sluchové halucinace. Jsou zjišťová-ny až u 80 procent případů. Jde o „hlasy“, které vyhrožují, rozkazují, nařizují, mluví mezi sebou. Méně často děti referují o tom, že by „hlasy“ mluvily o nich, komentovaly jejich činnost atd. Vyskytují se i zrakové a útrobní a tělové halucinace. Obsah halucinací a bludů se mění s věkem. U mladších jedinců jsou poruchy myšlení i vnímání méně komplikované, soustřeďují se hlavně na rodiče, bájné postavy a zvířata. Myšlení je magické a nesouvislé. Dle studie dr. Kumry (1998) děti vykazují nedostatky v oblastech sluchové pozornosti, ve slovní paměti, v prostorové orientaci, v pochopení informací a faktů, v představivosti, v mentální schopnosti rychle reagovat a přizpů-sobit se změnám okolního prostředí. Nálezy podporují hypotézu špatného kontaktu s realitou, s nepochopením souvislostí. Tak jako u dospělých, jsou i u schizofrenie v dětství popisovány komunikační změny emoční expresivity v rodině.

Doc. MUDr. E. Malá,CScDenní psychoterapeutické sanatorium Ondřejov, Neurologická

klinika 1. LF UK a VFN

Pink

She

rbet

, Flic

kr.c

om

6 7 TÉMA TÉMA

U diagnózy schizofrenie v dětství musí být přítomen defekt „já“ ve všech vývojových úrovních – v oblasti vnímání, zpracovávání a uspořádávání informací, jejich použití k logickým instrukcím a výkonným funkcím jako je rozvrhnutí aktivit, denních úkolů a povinností, plánování budoucnosti a začleňování se do sociálního světa.

U schizofrenie v dětství je přítomna výrazná porucha sociálních dovedností. Děti s touto diagnózou nejsou schopny navázat vztah k ostatním, jak k ostatním dětem stejného věku, tak k dospělým. Často slovně nekomunikují, jsou dezorientované. Zároveň se sociali-zací je narušen vývoj poznávání.

Začátkem 70. let dvacátého století Benderová shrnula svoje názory na schizofrenii v dětství, kterou charakterizuje jako globální poruchu organismu. To znamená poruchu neurovývojovou, těles-nou, poruchu emocí, nálad, poruchu myšlení a logického uvažo-vání a hlavně poruchu sociální. Při srovnání psychotických dětí se skupinou nepsychotických dětí, ale i dětí s jinými psychiatrickými diagnózami byly nalezeny pouze dvě položky signifikantně odlišné na pětiprocentní hladině objevující se jen u psychotických dětí. Je to abnormální vztah k lidem a opožděný a abnormní vývoj řeči.

U schizofrenie v dětství hraje největší roli otázka genetická. Psychická traumata mohou být spouštějícím faktorem. Časté jsou drobné endokrinologické poruchy a provokujícím momentem bývá somatické onemocnění.

Rodiče žádnou vinu nenesou Temnou dobou pro rodiče schizofrenních dětí byl analytický kon-cept, který razil americký mytholog Bruno Bettleheim. Ten mylně

Schizofrenie v dětství

tvrdil, že všichni rodiče autistických dětí mají skryté vnitřní přání, aby dítě neexistovalo. Dle jeho názoru přichází dítě na svět aktivní, vysílá signály a přijímá informace z vnějšího světa. Pokud s ním ale okolní svět (v první řadě rodina) nekomunikuje a neposkytuje mu láskyplné bezpečí, je frustrované a stává se autistickým. Stáhne se do světa fantazie a odmítá svou vlastní existenci a identitu. Dítě zahrnuje svou matku otázkami, aby se ubezpečilo, že myslí stejně. Není schopno se o matku s nikým dělit. I nejmenší odchyl-ka od pravidelného řádu a nejmenší frustrace vyvolávají u dítěte záchvaty paniky. Výše popsaný koncept schizofrenogenních rodin traumatizoval několik let zoufalé rodiče nemocných dětí. Rodičům kladli vinu za onemocnění dítěte nejen laická veřejnost, rodina, ale i odborníci. Další odborníci však teorii o rodičovské vině striktně odmítli.

Kdy schizofrenie vzniká V minulém století dr. Liberman (1974) odhadoval, že do 15 roku věku onemocní 4 procenta schizofreniků. Schizofrenie u dětí nejčas-těji vzniká mezi 14 až 16 rokem. Malý počet dětí onemocní mezi 5 až 9 rokem. Dětskou schizofrenií trpí více chlapců než dívek. Převaha chlapců (tři až čtyři chlapci ku jednomu děvčátku) je popisována všemi autory.

U dětí se schizofrenie diagnostikuje v jednom procentu do 10 let, ve čtyřech procentech před 15 rokem a asi ve dvaceti procentech před 21 rokem. Do třicátého roku je diagnostikováno 80 procent všech schizofrenií.

Zvýšený výskyt schizofrenie je spjat s vývojovými obdobími tzv. věkových krizí.

První krizové období přichází ve věku čtyř až šesti let (dokončení vývoje „já “ a začátek akulturace). Druhé nastává v jedenácti letech (věk, kdy dochází ke kognitivnímu pochopení smrti jako nevratného děje). Třetí se objevuje v 16 letech (typická adolescentní krize).

Příznaky schizofrenie v předškolním věkuV předškolním věku se schizofrenie projevuje tzv. syndromem bludných fantazií, který byl celosvětově přijat. Bludné fantazie se objevují v raném věku dítěte, když jeho fantazijní produkce nabývá takové intenzity, že se dítě ponořuje do svého fantazijního světa a odklání se od reality, vrůstá podezření na psychotické onemocnění. Zpočátku lze často v těchto bludných fantaziích vystopovat odraz si-tuace, která dítě traumatizovala. Postupně mizí obraz reálné situace a emoční vztah k ní. Bohatost fantazijní produkce se ztrácí a pro-dukce pak přejde v blud. Poruchy myšlení vedou ke komunikačním poruchám, dítě se uzavírá „do svého světa“ a komunikace s okolím je minimální. Jde o centrální poruchu poznání. Poruchy vnímání zahrnují odlišné odpovědi na zrakové, čichové, hmatové a sluchové podněty. Poruchy myšlení a kognitivních funkcí vedou k psychické nepružnosti, k neobvyklé roztržitosti, k podivínskému vnímání světa, ke zkreslení reality.

Porucha afektů s vysokou úzkostí znemožňuje kladné emoční odpovědi. Postupně dochází ke ztrátě zájmu o lidi a ke ztrátě schop-nosti vcítit se do druhých lidí. Objevují se panické reakce na běžné každodenní situace s neschopností utišit se. Pro neschopnost vy-tvořit emoční vztah k lidem dochází k sociální maladaptaci vedoucí k osamělosti a izolaci.

Schizofrenie u dětí mladšího školního věkuNejvýraznějšími symptomy u této diagnostické jednotky jsou poru-chy interpersonálního kontaktu a poruchy emocí. Ta je vyjádřena buď emoční plochostí, nebo naopak přecitlivělostí, náladovostí, emoční nezdrženlivostí. Děti jsou bez zájmu a zvídavosti. Hrají-li si, tak stereotypně, bez účasti vrstevníků. Výrazné jsou poruchy řečového vývoje. Skoro u všech dětí jsou přítomny strachy, a to i z obyčejných předmětů (voda, pračka, dveře atd.). Obvykle začínají v noci, váží se na pohádky, bájné osoby a zvířata. Nezřídka se poru-cha emočního vývoje stupňuje, nemocné dítě se stává zlé, objevuje se agresivita.

Schizofrenie u dětí školního věku Ve školním věku se projevuje schizofrenie buď jako akutní mani-festní porucha, nebo jako tzv. plíživá forma schizofrenie. Akutní porucha je charakterizována paranoiditou, depersonalizací, halu-cinacemi a bludy. Zpočátku se objevuje nesoustředivost, strachy, poruchy nálady, někdy poruchy chování. Později apatie, izolace, ambivalence. Charakteristická je agresivita a hostilita obrácená dovnitř – projevující se sebe zraňujícím chováním.

Druhá, plíživá forma schizofrenie má latentní průběh. V sym-ptomatice dominují těžké obsedantní stavy, stavy neschopnosti zvládat zklamání, emoční nezralost, nekontrolovatelné impulzy, s množstvím destruktivních fantazií. Nejcitelnější pro nemocné dítě a jeho rodinu je ztráta schopnosti sociální adaptace, sociálních

SCHIZOFRENIE ŠKOLNÍHO VĚKUNejvýraznějšími příznaky jsou poruchy poznávacích intelekto-vých funkcí, depersonalizace a paranoidita. Výskyt halucinací je velice vzácný. Schizofrenie v prepubertě, pubertě a adoles-cenci probíhá buď akutně, nebo plíživě. Akutní průběh je až u 50 procent pacientů charakterizován – po prodromální fázi – náhlým psychotickým zlomem. Objeví se výrazné poruchy afektivity, atypické motorické vzorce chování, poruchy myšlení, vzácněji poruchy vnímání a poruchy kognitivní.

PROGNÓZA U SCHIZOFRENIE ŠKOLNÍHO VĚKUVětšina autorů se shoduje na této prognóze: 1/6 se vyléčí, 1/8 má remise a 1/4 se progresivně horší.

Dobrá prognóza je u většího počtu pacientů, kteří mají:

• akutní začátek onemocnění,

• vznik onemocnění až kolem 14 – 18 roku věku (vzácně po 10 roce),

• výrazně afektivní symptomatiku,

• psychotické pozitivní příznaky a psychotické chování,

• normální EEG,

• nadprůměrné IQ,

• syntonní premorbidní osobnost,

• nepřítomnost hereditární zátěže (je-li přítomna, pak ve smyslu afektivních poruch).

Špatná prognóza je u většiny pacientů:

• s takzvaným „early onset“ časným začátkem nebo,

• s pozvolným, plíživým začátkem onemocnění,

• s hereditární zátěží,

• s nižším IQ,

• s abnormním EEG.

dovedností a sociální komunikace . Kupodivu při své těžké poruše, celkem dobře prospívají v normální škole a dosahují uspokojivých výsledků. Nedokáží však od druhých přijmout přátelský vztah. Jsou podezíravé a najdou-li si kamaráda, připoutají se k němu nadměrně a kladou na něho vysoké požadavky – jsou žárlivé a neracionální. Proto – přes zvýšenou touhu po přátelství, jsou vlastně izolované, odmítnuté, opovrhované. Též domácí prostředí, naplněné úzkostí rodičů, vytváří u dítěte pocity strachu z rodičů a z jejich smrti. Schizofrenní dítě ví, co je sociálně schvalované jako „dobré“ a co „špatné“, ale pro slabou schopnost sebekontroly to nerespektuje.

Čím se vyznačuje schizofrenie v dětství Z pozitivních příznaků převažují sluchové halucinace. Jsou zjišťová-ny až u 80 procent případů. Jde o „hlasy“, které vyhrožují, rozkazují, nařizují, mluví mezi sebou. Méně často děti referují o tom, že by „hlasy“ mluvily o nich, komentovaly jejich činnost atd. Vyskytují se i zrakové a útrobní a tělové halucinace. Obsah halucinací a bludů se mění s věkem. U mladších jedinců jsou poruchy myšlení i vnímání méně komplikované, soustřeďují se hlavně na rodiče, bájné postavy a zvířata. Myšlení je magické a nesouvislé. Dle studie dr. Kumry (1998) děti vykazují nedostatky v oblastech sluchové pozornosti, ve slovní paměti, v prostorové orientaci, v pochopení informací a faktů, v představivosti, v mentální schopnosti rychle reagovat a přizpů-sobit se změnám okolního prostředí. Nálezy podporují hypotézu špatného kontaktu s realitou, s nepochopením souvislostí. Tak jako u dospělých, jsou i u schizofrenie v dětství popisovány komunikační změny emoční expresivity v rodině.

Doc. MUDr. E. Malá,CScDenní psychoterapeutické sanatorium Ondřejov, Neurologická

klinika 1. LF UK a VFN

Pink

She

rbet

, Flic

kr.c

om

8 9 TÉMA TÉMA

Autismus, který patří mezi pervazivní (všepronika-jící) vývojové poruchy, je jistě závažná a celoživotní duševní porucha. Není ale nutno z ní dělat mýtus.

Autismus má u nás dle mého jisté „výsadné postavení“. Díky rodi-čům nemocných dětí, díky spolupráci pedagogů a psychologů se po revoluci podařilo v České republice postavit fungující komplexní systém vzdělávání pro děti s autismem. Bohužel se stalo zvykem zařazovat děti do speciálních vzdělávacích programů (speciálních škol pro děti s pervazivní vývojovou poruchou) jenom základě „nálezu“ pracovníků speciálních pedagogických center. Poslední dobou se vyrojilo množství „odborníků“ na autismus. Nezřídka se jimi cítí pedagogové už i v mateřských školkách, hlavně u nezvla-datelných dětí.

Díky tzv. „školskému zákonu“ a prováděcí vyhlášce vznikl sys-tém specializované pedagogické péče o děti s pervazivní vývojovou poruchou – s autismem. Byla vytvořena speciální pedagogická cent-ra (SPC) pro děti s autismem v rámci krajů, kde se tyto děti koncent-rovaly. Postupně se stalo běžnou praxí, že děti s podezřením na tuto duševní poruchu byly primárně směřovány a následně pak „diagnos-tikovány“ psychology v těchto pedagogických centrech (v lepším případě). V tom horším často postačoval „nález“ speciálního peda-goga pro problematiku autismu. A takové děti pak byly zařazovány do speciálních tříd pro děti s autismem. Na tuto klinickou diagnózu, ještě jednou zdůrazňuji na klinickou diagnózu, byl vytvořen náklad-ný finanční podpůrný systém. Do speciálního vzdělávacího systému pro autisty jsou určeny obrovské finanční prostředky na speciální školství – na pedagogické asistenty. Málokdo si ale uvědomuje, že následně jsou na tuto klinickou diagnózu vázány i další prostředky z oblasti sociální péče a to až do dospělosti.

Ve světle moderních poznatků neurověd a pedopsychiatrie je třeba zdůraznit, že autismus je primárně problematika biologická – medicínská. Na ni pak navazuje problematika pedagogická – sociální. Autismus má ryze biologický podklad. Podle dlouhodobých i posledních výzkumů jsou pervazivní vývojové poruchy zapříčiněné hlavně genetickou poruchou, ne vždy přesně hmatatelnou a dnes diagnostikovatelnou. Jedná se o komplexní heterogenní geneticky podmíněné onemocnění a samotný autismus je pouze syndromem – souborem příznaků. U 10 až 30 procent symptomatických nálezů autismu je taky nález jiných onemocnění, například fragilního chromozomu X, neurofibromatosy, tuberózní sklerózy, Angel-manova syndromu, Cornelia de Lange syndrom…. Této genetické poruše je společný abnormní vývoj mozku – vrozená neurovývojová porucha mozku. Lidově řečeno mozek u autistů má jinou strukturu, neurony mají odlišné propojení mezi sebou a jednotlivé části mozku jsou i makroskopicky odlišné od mozku ve zdravé populaci. Dnes je prokázána jiná struktura v mozkové kůře, mozečku, v hlubokých mozkových centrech. Týká se to hlavně oblastí odpovědných za sociální funkce, opakující se nebo nutkavé jednání, emoce…

Až 75 procent dětí s autismem má taky neurologické abnormity. Čím nižší intelekt, tím vyšší a výraznější je výskyt neurologických

Diagnostikovat autismus může jen dětský psychiatr

poruch. Dnes je obecně známým faktem, že děti s pervazivní vývojo-vou poruchou až v 25 procentech mají epilepsii.

Druhým velice významným, ale v laické veřejnosti méně známým faktem je problematika intelektu. Více než 70 procent dětí s autis-mem má intelekt v pásmu mentální retardace, hlavně středně těžkou a těžkou. V praxi tedy vůbec neplatí mediální a filmový mýtus, že pro autismus je charakteristická nějaká fenomenální schopnost, nejčastěji paměť. Právě intelektové schopnosti společně s vývojem řeči jsou rozhodujícím faktorem pro sociální kompenzaci autistické poruchy. Výše intelektu – míra kognitivních schopností je tím limitujícím faktorem do života a ne autismus jako takový. Ve světě i v běžném životě jsou známy případy velice úspěšných autistů. Ve své praxi mám děti, kde jsou autistické projevy taky u jednoho z jejich rodičů (přece se jedná o genetický přenos). Mnozí z nich jsou přitom v různých jak středoškolských, tak vysokoškolských profesích, včetně takových zaměstnání jako je lékař, bankéř, inženýr nebo profesor vysoké školy. Autismus sám o sobě tedy neinvalidizuje, když je adekvátně výchovně a výukově veden. Bohužel, dnes se v běžné praxi často stává, že rodiče

jsou doslovně zhroucení, když se dozví diagnózu z okruhu autismu u jejich ratolesti. Přitom další, o mnoho závažnější, diagnózu pro výchovu, vývoj dítěte a celoživotní fungování, je mentální retardace. Rodiče vytěsňují, bagatelizují, nebo mají představu, že ji výchov-ně zkompenzují a zvládnou. Tedy přesně opačně než je prokázáno vědeckými fakty, a jaká je realita. Právě autismus se dá adekvát-ními prostředky a komplexním

přístupem kompenzovat a socializovat tak, že člověk s autismem je plně zařazen do společnosti. Při dobrém intelektu může být autista velice sociálně úspěšný a má i svoji rodinu. Zdůrazňuji, že rozhodující a limitující faktor je právě intelekt a vývoj řeči.

Při vší úctě k práci speciálních pedagogů a psychologů v oblasti školství pro děti s autismem nelze neupozornit, že není v odborných ani legislativních kompetencích psychologů a speciálních pedagogů speciálních pedagogických center stanovovat jakoukoliv klinickou diagnózu, tedy ani autismus. Přitom jejich práce si skutečně nesmír-ně vážím a dennodenně se s ní setkávám.

Každý dětský psychiatr ví, jak složité je oddiferencovat sym-ptomy sociální odtažitosti jako projev jiných duševních poruch. Jak těžké je odlišit repetice – opakující se chování a rituály v rámci autismu od kupříkladu stejných projevů obsedantně kompulziv-ní poruchy – nutkavého chování a jednání, kde je absolutně jiná motivace tohoto jednání a tedy i léčba. Přitom není zřídkavé, že se tyto dvě poruchy vyskytují často společně. Jak je u autistů nesmírně obtížné včas zachytit a přeléčit deprese či bipolární poruchu – ma-niodepresivitu. Také je velmi náročné diagnostikovat psychotické onemocnění z okruhu schizofrenie, které se objevuje i u autistů. To vše je kompli kované dětským věkem. V praxi se potvrzuje rčení,

že „autismus neochrání před jinými duševními poruchami“. Právě naopak. Velice častá a rušivá je hyperaktivita s poruchou pozornos-ti. Výrazná úzkostnost autistů akcentuje sociální izolaci. Deprese či sezónní rozlady ( jindy deprese při školním přetížení) mají spíše agresivní projevy s poruchami chování a v praxi u laiků je mylně interpretována jako agrese k okolí. To vše komplikuje korekci primárního hendikepu, autismu. Přitom u všech výše uvedených poruch je známá kvalitní terapie včetně farmakoterapie. Jedině správná diagnostika může vést k správné terapii.

Dětský psychiatr by měl být garantem kvalitní diagnostiky, diferenciální diagnostiky a terapie dětí s autismem. On je tím koordinátorem v celém procesu. Právě dětský psychiatr směřuje rodiče s dětmi k vyšetření neurologickému, aby se vyloučila některá závažná neurologická onemocnění, neurometabolické poruchy, nebo doporučí i vyšetření genetické. Dle potřeby zkoordinuje další vyšetření u jiných specialistů, aby byla vyloučena nebo potvrzena další onemocnění (hluchota apod.). Pedopsychiatr velice úzce spolupracuje s klinickým psychologem v diagnostice intelektu, míry autismu, při posouzení struktury osobnosti (dg. by neměl dělat psycholog speciálně pedagogického centra, jehož kompetence leží jinde). S klinickým psychologem spolupracuje v rámci diferenciální diagnostiky a v diagnostice míry deprese, úzkosti i u eventuálních psychotických onemocnění. Konečným arbitrem ve stanovení diagnózy „autismus“, jeho typu a určení komorbidních poruch je pedopsychiatr. Klíčový je přitom celkový klinický obraz, podepřený výsledky všech vyšetření a observací. Proces je to velice složitý. Vždyť jenom obraz repetitivního a ritualizovaného, neboli opaku-jícího se chování a rituálů má minimálně dalších devět psychiatric-kých poruch. Sociálně odtažité chování můžeme pozorovat kromě autismu i u dalších dvanácti duševních poruch, atd.

Vzhledem ke složitosti diagnostiky, pro takzvanou „celoživot-nost“ diagnózy je na zodpovědnosti pedopsychiatra tyto diagnózy

PORUCHY AUTISTICKÉHO SPEKTRAJedním z okruhů duševních poruch jsou i poruchy autistického spektra (PAS) – autismus. Dle posledních statistických údajů ze Spojených států bylo v roce 1960 přibližně 5 dětí s autismem na 100 000 obyvatel. Toto číslo se v průběhu let zvyšovalo a v roce 2008 už bylo odhadem 110 autistických dětí na tento počet. I v české republice se v praxi setkáváme s vyšším počtem dětí s touto diagnózou. Míváme v ambulancích děti pro tuto diagnó-zu stále častěji v předškolním věku, což je dobré a správné pro další terapii. Nicméně se zdá, že zvyšování je zapříčiněno spíše včasným záchytem na základě dobré informovanosti rodičů a učitelů, než nově vzniklými poruchami v populaci.

KONEČNÝM ARBITREM VE STANOVENÍ DIAGNÓZY „AUTISMUS“ A JEHO TYPU JE PEDOPSYCHIATR.

správně stanovovat, odolávat účelovým a rentovým (zištným) snahám některých rodičů „získat“ pro dítě tuto diagnózu.

Pro pedopsychiatra je obtížné odolávat i tlakům stran SPC respektive pedagogů ve speciálních školách pro děti s autismem, kde „chybí žáci a je nutno naplnit počty dětí, abychom otevřeli – zacho-vali třídu ve speciálních školách“. Dle mého je ale taky povinností SPC respektovat legislativu, nepřekračovat své kompetence, nepod-léhat snahám speciálních škol získat dostatek autistických dětí do nově zřizovaných tříd. Je profesionální povinností pracovníků těchto center neschvalovat a nedoporučovat zařazování děti s podezřením na autismus do speciálních vzdělávacích programů bez řádného pe-dopsychiatrického vyšetření a diagnostického závěru. Jen tak nedo-jde k poškození dítěte ve vývoji nesprávnou diagnózou, nesprávným zařazením ve vzdělávání, celoživotní stigmatizací a hendikepem.

MUDr. Jaroslav Matýs

mx

wat

man

, Flic

kr.c

om

8 9 TÉMA TÉMA

Autismus, který patří mezi pervazivní (všepronika-jící) vývojové poruchy, je jistě závažná a celoživotní duševní porucha. Není ale nutno z ní dělat mýtus.

Autismus má u nás dle mého jisté „výsadné postavení“. Díky rodi-čům nemocných dětí, díky spolupráci pedagogů a psychologů se po revoluci podařilo v České republice postavit fungující komplexní systém vzdělávání pro děti s autismem. Bohužel se stalo zvykem zařazovat děti do speciálních vzdělávacích programů (speciálních škol pro děti s pervazivní vývojovou poruchou) jenom základě „nálezu“ pracovníků speciálních pedagogických center. Poslední dobou se vyrojilo množství „odborníků“ na autismus. Nezřídka se jimi cítí pedagogové už i v mateřských školkách, hlavně u nezvla-datelných dětí.

Díky tzv. „školskému zákonu“ a prováděcí vyhlášce vznikl sys-tém specializované pedagogické péče o děti s pervazivní vývojovou poruchou – s autismem. Byla vytvořena speciální pedagogická cent-ra (SPC) pro děti s autismem v rámci krajů, kde se tyto děti koncent-rovaly. Postupně se stalo běžnou praxí, že děti s podezřením na tuto duševní poruchu byly primárně směřovány a následně pak „diagnos-tikovány“ psychology v těchto pedagogických centrech (v lepším případě). V tom horším často postačoval „nález“ speciálního peda-goga pro problematiku autismu. A takové děti pak byly zařazovány do speciálních tříd pro děti s autismem. Na tuto klinickou diagnózu, ještě jednou zdůrazňuji na klinickou diagnózu, byl vytvořen náklad-ný finanční podpůrný systém. Do speciálního vzdělávacího systému pro autisty jsou určeny obrovské finanční prostředky na speciální školství – na pedagogické asistenty. Málokdo si ale uvědomuje, že následně jsou na tuto klinickou diagnózu vázány i další prostředky z oblasti sociální péče a to až do dospělosti.

Ve světle moderních poznatků neurověd a pedopsychiatrie je třeba zdůraznit, že autismus je primárně problematika biologická – medicínská. Na ni pak navazuje problematika pedagogická – sociální. Autismus má ryze biologický podklad. Podle dlouhodobých i posledních výzkumů jsou pervazivní vývojové poruchy zapříčiněné hlavně genetickou poruchou, ne vždy přesně hmatatelnou a dnes diagnostikovatelnou. Jedná se o komplexní heterogenní geneticky podmíněné onemocnění a samotný autismus je pouze syndromem – souborem příznaků. U 10 až 30 procent symptomatických nálezů autismu je taky nález jiných onemocnění, například fragilního chromozomu X, neurofibromatosy, tuberózní sklerózy, Angel-manova syndromu, Cornelia de Lange syndrom…. Této genetické poruše je společný abnormní vývoj mozku – vrozená neurovývojová porucha mozku. Lidově řečeno mozek u autistů má jinou strukturu, neurony mají odlišné propojení mezi sebou a jednotlivé části mozku jsou i makroskopicky odlišné od mozku ve zdravé populaci. Dnes je prokázána jiná struktura v mozkové kůře, mozečku, v hlubokých mozkových centrech. Týká se to hlavně oblastí odpovědných za sociální funkce, opakující se nebo nutkavé jednání, emoce…

Až 75 procent dětí s autismem má taky neurologické abnormity. Čím nižší intelekt, tím vyšší a výraznější je výskyt neurologických

Diagnostikovat autismus může jen dětský psychiatr

poruch. Dnes je obecně známým faktem, že děti s pervazivní vývojo-vou poruchou až v 25 procentech mají epilepsii.

Druhým velice významným, ale v laické veřejnosti méně známým faktem je problematika intelektu. Více než 70 procent dětí s autis-mem má intelekt v pásmu mentální retardace, hlavně středně těžkou a těžkou. V praxi tedy vůbec neplatí mediální a filmový mýtus, že pro autismus je charakteristická nějaká fenomenální schopnost, nejčastěji paměť. Právě intelektové schopnosti společně s vývojem řeči jsou rozhodujícím faktorem pro sociální kompenzaci autistické poruchy. Výše intelektu – míra kognitivních schopností je tím limitujícím faktorem do života a ne autismus jako takový. Ve světě i v běžném životě jsou známy případy velice úspěšných autistů. Ve své praxi mám děti, kde jsou autistické projevy taky u jednoho z jejich rodičů (přece se jedná o genetický přenos). Mnozí z nich jsou přitom v různých jak středoškolských, tak vysokoškolských profesích, včetně takových zaměstnání jako je lékař, bankéř, inženýr nebo profesor vysoké školy. Autismus sám o sobě tedy neinvalidizuje, když je adekvátně výchovně a výukově veden. Bohužel, dnes se v běžné praxi často stává, že rodiče

jsou doslovně zhroucení, když se dozví diagnózu z okruhu autismu u jejich ratolesti. Přitom další, o mnoho závažnější, diagnózu pro výchovu, vývoj dítěte a celoživotní fungování, je mentální retardace. Rodiče vytěsňují, bagatelizují, nebo mají představu, že ji výchov-ně zkompenzují a zvládnou. Tedy přesně opačně než je prokázáno vědeckými fakty, a jaká je realita. Právě autismus se dá adekvát-ními prostředky a komplexním

přístupem kompenzovat a socializovat tak, že člověk s autismem je plně zařazen do společnosti. Při dobrém intelektu může být autista velice sociálně úspěšný a má i svoji rodinu. Zdůrazňuji, že rozhodující a limitující faktor je právě intelekt a vývoj řeči.

Při vší úctě k práci speciálních pedagogů a psychologů v oblasti školství pro děti s autismem nelze neupozornit, že není v odborných ani legislativních kompetencích psychologů a speciálních pedagogů speciálních pedagogických center stanovovat jakoukoliv klinickou diagnózu, tedy ani autismus. Přitom jejich práce si skutečně nesmír-ně vážím a dennodenně se s ní setkávám.

Každý dětský psychiatr ví, jak složité je oddiferencovat sym-ptomy sociální odtažitosti jako projev jiných duševních poruch. Jak těžké je odlišit repetice – opakující se chování a rituály v rámci autismu od kupříkladu stejných projevů obsedantně kompulziv-ní poruchy – nutkavého chování a jednání, kde je absolutně jiná motivace tohoto jednání a tedy i léčba. Přitom není zřídkavé, že se tyto dvě poruchy vyskytují často společně. Jak je u autistů nesmírně obtížné včas zachytit a přeléčit deprese či bipolární poruchu – ma-niodepresivitu. Také je velmi náročné diagnostikovat psychotické onemocnění z okruhu schizofrenie, které se objevuje i u autistů. To vše je kompli kované dětským věkem. V praxi se potvrzuje rčení,

že „autismus neochrání před jinými duševními poruchami“. Právě naopak. Velice častá a rušivá je hyperaktivita s poruchou pozornos-ti. Výrazná úzkostnost autistů akcentuje sociální izolaci. Deprese či sezónní rozlady ( jindy deprese při školním přetížení) mají spíše agresivní projevy s poruchami chování a v praxi u laiků je mylně interpretována jako agrese k okolí. To vše komplikuje korekci primárního hendikepu, autismu. Přitom u všech výše uvedených poruch je známá kvalitní terapie včetně farmakoterapie. Jedině správná diagnostika může vést k správné terapii.

Dětský psychiatr by měl být garantem kvalitní diagnostiky, diferenciální diagnostiky a terapie dětí s autismem. On je tím koordinátorem v celém procesu. Právě dětský psychiatr směřuje rodiče s dětmi k vyšetření neurologickému, aby se vyloučila některá závažná neurologická onemocnění, neurometabolické poruchy, nebo doporučí i vyšetření genetické. Dle potřeby zkoordinuje další vyšetření u jiných specialistů, aby byla vyloučena nebo potvrzena další onemocnění (hluchota apod.). Pedopsychiatr velice úzce spolupracuje s klinickým psychologem v diagnostice intelektu, míry autismu, při posouzení struktury osobnosti (dg. by neměl dělat psycholog speciálně pedagogického centra, jehož kompetence leží jinde). S klinickým psychologem spolupracuje v rámci diferenciální diagnostiky a v diagnostice míry deprese, úzkosti i u eventuálních psychotických onemocnění. Konečným arbitrem ve stanovení diagnózy „autismus“, jeho typu a určení komorbidních poruch je pedopsychiatr. Klíčový je přitom celkový klinický obraz, podepřený výsledky všech vyšetření a observací. Proces je to velice složitý. Vždyť jenom obraz repetitivního a ritualizovaného, neboli opaku-jícího se chování a rituálů má minimálně dalších devět psychiatric-kých poruch. Sociálně odtažité chování můžeme pozorovat kromě autismu i u dalších dvanácti duševních poruch, atd.

Vzhledem ke složitosti diagnostiky, pro takzvanou „celoživot-nost“ diagnózy je na zodpovědnosti pedopsychiatra tyto diagnózy

PORUCHY AUTISTICKÉHO SPEKTRAJedním z okruhů duševních poruch jsou i poruchy autistického spektra (PAS) – autismus. Dle posledních statistických údajů ze Spojených států bylo v roce 1960 přibližně 5 dětí s autismem na 100 000 obyvatel. Toto číslo se v průběhu let zvyšovalo a v roce 2008 už bylo odhadem 110 autistických dětí na tento počet. I v české republice se v praxi setkáváme s vyšším počtem dětí s touto diagnózou. Míváme v ambulancích děti pro tuto diagnó-zu stále častěji v předškolním věku, což je dobré a správné pro další terapii. Nicméně se zdá, že zvyšování je zapříčiněno spíše včasným záchytem na základě dobré informovanosti rodičů a učitelů, než nově vzniklými poruchami v populaci.

KONEČNÝM ARBITREM VE STANOVENÍ DIAGNÓZY „AUTISMUS“ A JEHO TYPU JE PEDOPSYCHIATR.

správně stanovovat, odolávat účelovým a rentovým (zištným) snahám některých rodičů „získat“ pro dítě tuto diagnózu.

Pro pedopsychiatra je obtížné odolávat i tlakům stran SPC respektive pedagogů ve speciálních školách pro děti s autismem, kde „chybí žáci a je nutno naplnit počty dětí, abychom otevřeli – zacho-vali třídu ve speciálních školách“. Dle mého je ale taky povinností SPC respektovat legislativu, nepřekračovat své kompetence, nepod-léhat snahám speciálních škol získat dostatek autistických dětí do nově zřizovaných tříd. Je profesionální povinností pracovníků těchto center neschvalovat a nedoporučovat zařazování děti s podezřením na autismus do speciálních vzdělávacích programů bez řádného pe-dopsychiatrického vyšetření a diagnostického závěru. Jen tak nedo-jde k poškození dítěte ve vývoji nesprávnou diagnózou, nesprávným zařazením ve vzdělávání, celoživotní stigmatizací a hendikepem.

MUDr. Jaroslav Matýs

mx

wat

man

, Flic

kr.c

om

10 11

Jak zabránit rozvinutí psychózy


Na zkušenosti s prvními projevy schizofrenie a na možnosti léčby tohoto onemocnění jsme se zeptali MUDr. Martina Jarolímka, vedoucího lékaře Denního psychoterapeutického sanatoria Ondřejov. Psychotic-kým pacientům se zde věnuje už přes dvacet let.

Lze u mladého člověka rozpoznat dispozici k psychotickému onemocnění? Počínající psychotické onemocnění se v naprosté většině případů vyvíjí nenápadně. Nejčastěji vzniká mezi třináctým a osmnáctým rokem, v pubertálním a postpubertálním období, kdy je člověk kon-frontován s požadavky reálného světa – studovat, pracovat, vydělá-vat peníze, mít partnera nebo partnerku – a není na to připravený. Mnozí z mých pacientů byli vzorní žáci, ale v něčem jakoby psychic-ky nedonošení, citlivější, víc zranitelní, proto méně průrazní.

Jak se začínají projevovat první problémy?Větší náchylnost k onemocnění se najednou může začít projevovat například zhoršenou schopností koncentrace. Hodně se to stává při přechodu na vyšší stupeň školy. Student sedí nad knihou pět hodin, ale učení mu do hlavy neleze, neví, proč to dřív šlo a teď to nejde. Dostává špatné známky, rodiče ho mají k tomu, aby chodil do školy, ale jemu se tam nechce. Zavírá se doma, zatímco jeho spolužáci dávno balí holky a dělají všelijaké skopičiny. Dal se na vegetariánství a místo učení se zabývá nějakou esoterickou naukou, vede podivné pseudofilosofické hovory nebo naopak s nikým nekomunikuje. Mohou se přidat další faktory, když manželství rodičů nefunguje optimálně, jsou tam hádky, konflikty, které vyvolávají stres, špatně se soustředí, hůř se učí a nakonec se zblázní.

Je možné vzniku schizofrenie předejít? Kamarádi, sourozenci a rodiče by měli mít dostatek informací, aby si dokázali všimnout, když někdo v rodině nebo ve třídě začne být „něja-kej divnej“. S grafikem Štěpánem Tesařem jsme proto vytvořili komiks pro středoškoláky, aby viděli, že takové onemocnění existuje, jak se může projevovat a jaký vliv na odstartování schizofrenie může mít na-příklad kouření trávy. Při včasném rozpoznání člověka, kterému hrozí propuknutí psychózy, je možné plnému rozvinutí nemoci zabránit. V denním psychiatrickém sanatoriu Ondřejov se o to všemožně snaží-me. Když k nám zavolá rodič „syn vypadl z učňáku, je zavřený doma, vůbec nic nejí, jenom kouří trávu, brblá si pro sebe jako by s někým mluvil,“ je to jasný signál pro náš mobilní krizový tým, aby se s ním pokusil velmi citlivě navázat kontakt a nějak ho získat pro spolupráci. Čím dříve je onemocnění rozpoznáno, tím větší šanci má do budoucna.

Daří se to?Onemocnění je bohužel rozpoznáno často pozdě a ten člověk na sebe a na svoji nemoc upozorní až nějakým náhlým činem, jako je skok z Nuseláku, nebo když napadne někoho na ulici v přesvědčení, že po něm jde ruská mafie. Měl jsem v léčbě jednu věřící dívku, která vešla nahá do kostela, protože byla přesvědčená, že musí přistoupit k Ježí-ši naprosto očištěná, to znamená bez šatů. Pak je nezbytná nedobro-volná hospitalizace, většinou za účasti sanitky a policajtů. Někdy je nutné k člověku, který je zavřený doma, mlátí do zdi a něco pořvává nebo něco zapaluje, vniknout násilím. Tam pak musí figurovat hasiči s celou parádou, což také není dobré, protože celý barák se dozví, že tam bydlí nějaký jedinec, který „zešílel“.

Jak dlouho se onemocnění vyvíjí skrytě? Průměrná délka neléčeného období od vzniku příznaků po zahájení léčby je jeden rok. Po řadu měsíců je ten človíček se svými bludy a halucinacemi sám. To je dost dlouhá doba na to, aby se onemoc-nění v člověku pevně zachytilo, a pak dá velkou práci ho vymýtit. Teprve potom se zahájí léčba, v takovém případě velmi radikální, skoro drastická. Psychiatrická léčebna, poprvé sám na jednom pokoji s dvanácti jinými pacienty, z nichž někteří jsou mentálně retardovaní.

Nedobrovolná hospitalizace asi není úplně optimální začátek léčby? Často se setkávám s podobnými případy, jako je tento: studentka se dostane na příjem psychiatrické léčebny, protože se snažila přepla-vat Vltavu, když byly mrazy. Přijela sanitka, zabalili ji do deky a se slovy „někam vás odvezeme do tepla“, ji bez dalšího vysvětlování naložili a vysadili v Bohnicích. V přijímací kanceláři se s ní nikdo o ničem nebavil, vzali jí osobní věci a dali do igelitového pytle, nikdo ji nevysvětlil kde je, proč tam je, že bude nutné užívat léky a na co ty léky jsou. Počáteční zkušenost s psychiatrickou péčí se v 80 procen-tech případů odehraje v psychiatrických léčebnách, na místě, kde má personál strašně málo času, na oknech jsou mříže, některé pokoje jsou po dvanácti lůžkách. Rodiče, kteří tam druhý den přijdou, po-tkávají utlumené pacienty pod vlivem léků, jak se šourají v županech po chodbách, vidí svou dceru na posteli. Holka je ztuhlá, protože ne-věděla kde je, co je, proč stojí nahá na vyšetřovně, začala kolem sebe mlátit a rozmlátila třeba lékovou skříňku, dostala injekci a vytuhla. Kdyby se bránila ještě víc, tak ji přikurtují k posteli.

Pro rodiče to musí být šok. Jak tuhle situaci zvládají?Při první návštěvě lékař na rodiče zpravidla nemá čas, dostanou pouze informaci – přijďte za dva, tři dni, vypadá to, že se jedná o akutní psychiatrické onemocnění, uvidíme. Za tři dny se rodiče dozvědí, že dcera má schizofrenii – nevyléčitelné, geneticky dané onemocnění, což mnohdy znamená celoživotní užívání léků s vedlejšími účinky. Říkám tomu maligní informace. Emočně rozdrásaní rodiče se při neuváženém sdělení diagnózy musí vypořádat s tím, že mají dceru schizofreničku, vyčítají si, že nemoc zavinili, nevědí, co na to řeknou příbuzní, sousedi. Obávají se, že až se nebudou moci starat, jejich dítě skončí v domově důchodců nebo na ulici. Rozhovor s lékařem při prv-ní hospitalizaci je uzlový bod, kde se předurčuje osud pacienta i celé rodiny. Od této chvíle už kráčí „schizofrenickou cestou“. Je předurčen k tomu, co sociologové nazývají „kariéra psychiatrického pacienta.“

Jak by měl podle vás vypadat první rozhovor rodičů s lékařem? Na začátku léčení by rodiče měli dostat co nejoptimističtější infor-maci. Něco se stalo, mělo to psychotické projevy, ale nevíme, zda se jedná o dlouhodobější nebo jednorázové onemocnění. Je možné, že šlo o přechodnou psychotickou poruchu, která se víckrát neobjeví a vaše dcera bude celý život fungovat docela normálně. A kdyby to náhodou byla schizofrenie, je prokázáno, že jedna třetina schizo-freniků má velmi velkou možnost na úplné vyléčení. S diagnózou přechodná psychotická porucha má člověk daleko větší šanci v ži-votě, než když dostane nálepku paranoidní schizofrenie. Může z něj být chronický schizofrenní pacient ve vytahané teplákové soupravě, nebo člověk, který funguje v různých sférách života – v rodinné, osobní, pracovní, sociální.

Do jaké míry je schizofrenie léčitelná? Před více než sto lety jeden z nejvlivnějších psychiatrů Eugen Bleuer dospěl na základě rozsáhlého výzkumu schizofrenních pacientů ke zjištění, kterému říkáme třetinové pravidlo. U jedné třetiny pacientů se toto onemocnění projeví jednou a víckrát ne. U druhé třetiny má tendenci se čas od času navracet, třeba dvakrát třikrát, zanechá nějaké stopy, ale člověk s tím může žít. Pouze u poslední třetiny zraní onemocnění člověka hodně hluboko a vykolejí ho z klasických životních rolí, jako je práce, sociální fungování, osobní vztahy. Dnes ale máme k dispozici účinné léky, které uzdravení velmi napomáhají, takže pravděpodobnost, že se pacient úplně vyléčí nebo bude ales-poň celkem normálně fungovat, je v současnosti daleko vyšší.

Nepřekáží nemocnému člověku jeho fantazijní svět v přijetí reality?Záleží na obsahu fantazijního světa a na tom, jaký dopad má na život člověka. Někdo může naprosto bezvadně pracovat, mít kámoše, partnerku, žít relativně normální život, ale furt může být uvnitř bludně přesvědčený, že je geniální filosof a že jednou vymyslí něja-kou geniální filosofickou teorii. Tenhle blud je takzvaně opouzdřený a nijak výrazně neovlivňuje praktický život dotyčného člověka. Čím víc se bude nacházet v reálném světě, bludné přesvědčení bude tím víc slábnout. Blud někdy sám úplně vyhasne. Samozřejmě se to dá ovlivňovat také psychoterapeuticky. Pak jsou fantazijní světy, jejichž

základními kameny jsou bludy a halucinace, které člověka velmi trápí. Pod vlivem poruchy vnímání může za vámi takový člověk opa-kovaně chodit s tím, že už zase projela pod oknem tři červená auta za sebou, jsou to zase ti mafiáni a že má strach.

Je správné akceptovat bludné představy nemocného člověka, nebo bychom mu měli dávat najevo, že skutečnost je jiná? Blud je nevývratné přesvědčení, že něco je tak. Jednoznačně se doporučuje bludy nevyvracet, ale také nepotvrzovat. Přirozená reakce je říct „Václave to je blbost, náhodně projela tři auta a jaký-pak mafiáni v naší ulici.“ Blud má ale v sobě obrovskou pevnost, na racionální rovině ho nevyvrátíte. Vyvracení bludu působí většinou škodlivě. Nemocný člověk, který opakovaně naráží na nepochopení ze strany svých blízkých, může odmítání bludu vnímat jako odmítání sebe sama. Syn nebo dcera pak může dospět k názoru – to nemůžou být moji rodiče, když mi nevěří a chovají se ke mně takhle odmítavě. „Moji rodiče jsou někde v Persii a do téhle rodiny jsem se dostal bůhví jak. To nemůžou být moji rodiče, ti by se chovali jinak, ti by museli stát při mně.“ Na druhou stranu nelze bludy ani potvrzovat, říkat „Vašíku, tihle mafiáni, to je blbý.“

Psychiatři si ale někdy s pacienty povídají, jako kdyby jim věřili…Přistoupit na bludné přesvědčení si může dovolit pouze vyškolený terapeut, protože ví, jak s tím zacházet. Rodiče, rodinní příslušníci určitě ne. Posilovalo by se tím přesvědčení, že mafie krouží kolem. Zbývá nějaká zlatá střední cesta. Výrok: „Vašku věřím ti, že jsi viděl tři auta, která jela za sebou, věřím ti, že si to vykládáš takhle, na druhou stranu mě napadá, že existují i jiná vysvětlení, ale především ti věřím, že to v tobě vyvolává velikou úzkost, velký strach“. Důležité je být v něčem na jeho straně. Čím víc se pacienti s touto diagnózou setkávají s nepochopením a odmítnutím, strká je to stále hlouběji do jejich fantazijní bubliny. Vyvracení, svým způsobem, nemocného člověka přesvědčuje, že to tak je. Kámoš řekne, „hele neblbni, to je blbost, že by tě slunce na dálku ovlivňovalo,“ ale ten člověk tomu věří, cítí potřebu zesilovat zeď, která opevňuje blud proti kritice. Proto přidává další a další cihly. Čím víc naráží na neporozumění, tím víc je přesvědčený vnitřně a vzdaluje se reálnému světu.

Josef Gabriel

Je zavřený doma, mlátí do zdi a pořád něco pořvává... sanitka už přijela, ještě počkáme na hasiče a policajty a dostaneme ho ven.

MPD

O16

05, F

lickr

.com

ROZHOVOR ROZHOVOR

10 11

Jak zabránit rozvinutí psychózy


Na zkušenosti s prvními projevy schizofrenie a na možnosti léčby tohoto onemocnění jsme se zeptali MUDr. Martina Jarolímka, vedoucího lékaře Denního psychoterapeutického sanatoria Ondřejov. Psychotic-kým pacientům se zde věnuje už přes dvacet let.

Lze u mladého člověka rozpoznat dispozici k psychotickému onemocnění? Počínající psychotické onemocnění se v naprosté většině případů vyvíjí nenápadně. Nejčastěji vzniká mezi třináctým a osmnáctým rokem, v pubertálním a postpubertálním období, kdy je člověk kon-frontován s požadavky reálného světa – studovat, pracovat, vydělá-vat peníze, mít partnera nebo partnerku – a není na to připravený. Mnozí z mých pacientů byli vzorní žáci, ale v něčem jakoby psychic-ky nedonošení, citlivější, víc zranitelní, proto méně průrazní.

Jak se začínají projevovat první problémy?Větší náchylnost k onemocnění se najednou může začít projevovat například zhoršenou schopností koncentrace. Hodně se to stává při přechodu na vyšší stupeň školy. Student sedí nad knihou pět hodin, ale učení mu do hlavy neleze, neví, proč to dřív šlo a teď to nejde. Dostává špatné známky, rodiče ho mají k tomu, aby chodil do školy, ale jemu se tam nechce. Zavírá se doma, zatímco jeho spolužáci dávno balí holky a dělají všelijaké skopičiny. Dal se na vegetariánství a místo učení se zabývá nějakou esoterickou naukou, vede podivné pseudofilosofické hovory nebo naopak s nikým nekomunikuje. Mohou se přidat další faktory, když manželství rodičů nefunguje optimálně, jsou tam hádky, konflikty, které vyvolávají stres, špatně se soustředí, hůř se učí a nakonec se zblázní.

Je možné vzniku schizofrenie předejít? Kamarádi, sourozenci a rodiče by měli mít dostatek informací, aby si dokázali všimnout, když někdo v rodině nebo ve třídě začne být „něja-kej divnej“. S grafikem Štěpánem Tesařem jsme proto vytvořili komiks pro středoškoláky, aby viděli, že takové onemocnění existuje, jak se může projevovat a jaký vliv na odstartování schizofrenie může mít na-příklad kouření trávy. Při včasném rozpoznání člověka, kterému hrozí propuknutí psychózy, je možné plnému rozvinutí nemoci zabránit. V denním psychiatrickém sanatoriu Ondřejov se o to všemožně snaží-me. Když k nám zavolá rodič „syn vypadl z učňáku, je zavřený doma, vůbec nic nejí, jenom kouří trávu, brblá si pro sebe jako by s někým mluvil,“ je to jasný signál pro náš mobilní krizový tým, aby se s ním pokusil velmi citlivě navázat kontakt a nějak ho získat pro spolupráci. Čím dříve je onemocnění rozpoznáno, tím větší šanci má do budoucna.

Daří se to?Onemocnění je bohužel rozpoznáno často pozdě a ten člověk na sebe a na svoji nemoc upozorní až nějakým náhlým činem, jako je skok z Nuseláku, nebo když napadne někoho na ulici v přesvědčení, že po něm jde ruská mafie. Měl jsem v léčbě jednu věřící dívku, která vešla nahá do kostela, protože byla přesvědčená, že musí přistoupit k Ježí-ši naprosto očištěná, to znamená bez šatů. Pak je nezbytná nedobro-volná hospitalizace, většinou za účasti sanitky a policajtů. Někdy je nutné k člověku, který je zavřený doma, mlátí do zdi a něco pořvává nebo něco zapaluje, vniknout násilím. Tam pak musí figurovat hasiči s celou parádou, což také není dobré, protože celý barák se dozví, že tam bydlí nějaký jedinec, který „zešílel“.

Jak dlouho se onemocnění vyvíjí skrytě? Průměrná délka neléčeného období od vzniku příznaků po zahájení léčby je jeden rok. Po řadu měsíců je ten človíček se svými bludy a halucinacemi sám. To je dost dlouhá doba na to, aby se onemoc-nění v člověku pevně zachytilo, a pak dá velkou práci ho vymýtit. Teprve potom se zahájí léčba, v takovém případě velmi radikální, skoro drastická. Psychiatrická léčebna, poprvé sám na jednom pokoji s dvanácti jinými pacienty, z nichž někteří jsou mentálně retardovaní.

Nedobrovolná hospitalizace asi není úplně optimální začátek léčby? Často se setkávám s podobnými případy, jako je tento: studentka se dostane na příjem psychiatrické léčebny, protože se snažila přepla-vat Vltavu, když byly mrazy. Přijela sanitka, zabalili ji do deky a se slovy „někam vás odvezeme do tepla“, ji bez dalšího vysvětlování naložili a vysadili v Bohnicích. V přijímací kanceláři se s ní nikdo o ničem nebavil, vzali jí osobní věci a dali do igelitového pytle, nikdo ji nevysvětlil kde je, proč tam je, že bude nutné užívat léky a na co ty léky jsou. Počáteční zkušenost s psychiatrickou péčí se v 80 procen-tech případů odehraje v psychiatrických léčebnách, na místě, kde má personál strašně málo času, na oknech jsou mříže, některé pokoje jsou po dvanácti lůžkách. Rodiče, kteří tam druhý den přijdou, po-tkávají utlumené pacienty pod vlivem léků, jak se šourají v županech po chodbách, vidí svou dceru na posteli. Holka je ztuhlá, protože ne-věděla kde je, co je, proč stojí nahá na vyšetřovně, začala kolem sebe mlátit a rozmlátila třeba lékovou skříňku, dostala injekci a vytuhla. Kdyby se bránila ještě víc, tak ji přikurtují k posteli.

Pro rodiče to musí být šok. Jak tuhle situaci zvládají?Při první návštěvě lékař na rodiče zpravidla nemá čas, dostanou pouze informaci – přijďte za dva, tři dni, vypadá to, že se jedná o akutní psychiatrické onemocnění, uvidíme. Za tři dny se rodiče dozvědí, že dcera má schizofrenii – nevyléčitelné, geneticky dané onemocnění, což mnohdy znamená celoživotní užívání léků s vedlejšími účinky. Říkám tomu maligní informace. Emočně rozdrásaní rodiče se při neuváženém sdělení diagnózy musí vypořádat s tím, že mají dceru schizofreničku, vyčítají si, že nemoc zavinili, nevědí, co na to řeknou příbuzní, sousedi. Obávají se, že až se nebudou moci starat, jejich dítě skončí v domově důchodců nebo na ulici. Rozhovor s lékařem při prv-ní hospitalizaci je uzlový bod, kde se předurčuje osud pacienta i celé rodiny. Od této chvíle už kráčí „schizofrenickou cestou“. Je předurčen k tomu, co sociologové nazývají „kariéra psychiatrického pacienta.“

Jak by měl podle vás vypadat první rozhovor rodičů s lékařem? Na začátku léčení by rodiče měli dostat co nejoptimističtější infor-maci. Něco se stalo, mělo to psychotické projevy, ale nevíme, zda se jedná o dlouhodobější nebo jednorázové onemocnění. Je možné, že šlo o přechodnou psychotickou poruchu, která se víckrát neobjeví a vaše dcera bude celý život fungovat docela normálně. A kdyby to náhodou byla schizofrenie, je prokázáno, že jedna třetina schizo-freniků má velmi velkou možnost na úplné vyléčení. S diagnózou přechodná psychotická porucha má člověk daleko větší šanci v ži-votě, než když dostane nálepku paranoidní schizofrenie. Může z něj být chronický schizofrenní pacient ve vytahané teplákové soupravě, nebo člověk, který funguje v různých sférách života – v rodinné, osobní, pracovní, sociální.

Do jaké míry je schizofrenie léčitelná? Před více než sto lety jeden z nejvlivnějších psychiatrů Eugen Bleuer dospěl na základě rozsáhlého výzkumu schizofrenních pacientů ke zjištění, kterému říkáme třetinové pravidlo. U jedné třetiny pacientů se toto onemocnění projeví jednou a víckrát ne. U druhé třetiny má tendenci se čas od času navracet, třeba dvakrát třikrát, zanechá nějaké stopy, ale člověk s tím může žít. Pouze u poslední třetiny zraní onemocnění člověka hodně hluboko a vykolejí ho z klasických životních rolí, jako je práce, sociální fungování, osobní vztahy. Dnes ale máme k dispozici účinné léky, které uzdravení velmi napomáhají, takže pravděpodobnost, že se pacient úplně vyléčí nebo bude ales-poň celkem normálně fungovat, je v současnosti daleko vyšší.

Nepřekáží nemocnému člověku jeho fantazijní svět v přijetí reality?Záleží na obsahu fantazijního světa a na tom, jaký dopad má na život člověka. Někdo může naprosto bezvadně pracovat, mít kámoše, partnerku, žít relativně normální život, ale furt může být uvnitř bludně přesvědčený, že je geniální filosof a že jednou vymyslí něja-kou geniální filosofickou teorii. Tenhle blud je takzvaně opouzdřený a nijak výrazně neovlivňuje praktický život dotyčného člověka. Čím víc se bude nacházet v reálném světě, bludné přesvědčení bude tím víc slábnout. Blud někdy sám úplně vyhasne. Samozřejmě se to dá ovlivňovat také psychoterapeuticky. Pak jsou fantazijní světy, jejichž

základními kameny jsou bludy a halucinace, které člověka velmi trápí. Pod vlivem poruchy vnímání může za vámi takový člověk opa-kovaně chodit s tím, že už zase projela pod oknem tři červená auta za sebou, jsou to zase ti mafiáni a že má strach.

Je správné akceptovat bludné představy nemocného člověka, nebo bychom mu měli dávat najevo, že skutečnost je jiná? Blud je nevývratné přesvědčení, že něco je tak. Jednoznačně se doporučuje bludy nevyvracet, ale také nepotvrzovat. Přirozená reakce je říct „Václave to je blbost, náhodně projela tři auta a jaký-pak mafiáni v naší ulici.“ Blud má ale v sobě obrovskou pevnost, na racionální rovině ho nevyvrátíte. Vyvracení bludu působí většinou škodlivě. Nemocný člověk, který opakovaně naráží na nepochopení ze strany svých blízkých, může odmítání bludu vnímat jako odmítání sebe sama. Syn nebo dcera pak může dospět k názoru – to nemůžou být moji rodiče, když mi nevěří a chovají se ke mně takhle odmítavě. „Moji rodiče jsou někde v Persii a do téhle rodiny jsem se dostal bůhví jak. To nemůžou být moji rodiče, ti by se chovali jinak, ti by museli stát při mně.“ Na druhou stranu nelze bludy ani potvrzovat, říkat „Vašíku, tihle mafiáni, to je blbý.“

Psychiatři si ale někdy s pacienty povídají, jako kdyby jim věřili…Přistoupit na bludné přesvědčení si může dovolit pouze vyškolený terapeut, protože ví, jak s tím zacházet. Rodiče, rodinní příslušníci určitě ne. Posilovalo by se tím přesvědčení, že mafie krouží kolem. Zbývá nějaká zlatá střední cesta. Výrok: „Vašku věřím ti, že jsi viděl tři auta, která jela za sebou, věřím ti, že si to vykládáš takhle, na druhou stranu mě napadá, že existují i jiná vysvětlení, ale především ti věřím, že to v tobě vyvolává velikou úzkost, velký strach“. Důležité je být v něčem na jeho straně. Čím víc se pacienti s touto diagnózou setkávají s nepochopením a odmítnutím, strká je to stále hlouběji do jejich fantazijní bubliny. Vyvracení, svým způsobem, nemocného člověka přesvědčuje, že to tak je. Kámoš řekne, „hele neblbni, to je blbost, že by tě slunce na dálku ovlivňovalo,“ ale ten člověk tomu věří, cítí potřebu zesilovat zeď, která opevňuje blud proti kritice. Proto přidává další a další cihly. Čím víc naráží na neporozumění, tím víc je přesvědčený vnitřně a vzdaluje se reálnému světu.

Josef Gabriel

Je zavřený doma, mlátí do zdi a pořád něco pořvává... sanitka už přijela, ještě počkáme na hasiče a policajty a dostaneme ho ven.

MPD

O16

05, F

lickr

.com

ROZHOVOR ROZHOVOR

12 13 NÁZOR

P říspěvek pana předsedy vítám. Nemohu jen v žádném případě souhlasit s jeho závěrečným tvrzením, že moje „svárlivá a ne-

podložená reakce by mohla narušit vztahy mezi rodičovským sdružením a pacient-skými organizacemi“. Moje názory nesou-visejí s členstvím v jakékoliv organizaci, výhrady k ustanovením německé legislati-vy o prohlídkách psychiatrických pacientů „i za cenu přímého donucení“ jsem psala jen a jen za sebe. Stejně jako kdokoliv jiný v psychiatrii nejsem schopná se úplně oprostit od své osobní zkušenosti – pa-cientské a pracovní ani zkušenosti s péčí o blízkého člověka se středním stupněm demence. Na jejich základě považuji (sama za sebe) některé názory pana předsedy za příliš subjektivní, povrchní, případně i věc-ně nesprávné (tak jako on moje). Nemluv-me ale o „svárlivých reakcích,“ mluvme o jiném pohledu…

Velmi oceňuji, že stránky Espritu v jed-notlivých tématech zobrazují celou složitou mozaiku reality české psychiatrie. Ale i při největší snaze o objektivitu dokumentuje toto pestré spektrum názorů pravdivost starého přísloví „Každý cikán podle své planety“. Nic divného. Každý individuální pohled (včetně „pouhých“ pocitů) má jistě nějaký svůj objektivní základ a je součástí „skutečné pravdy o české psychiatrii“. Jako kontraproduktivní vidím ale přílišné zobecňování dílčích témat a subjektivních poznatků. Psychiatrie je rozsáhlý a členitý obor a její pacienti nemohou být jedinou cílovou skupinou – univerzální duševně nemocný neexistuje.

Je samozřejmé, že pohled profesioná-lů a pacientů není a nemůže být totožný. Nepožadujme ale ani totožný pohled a názor pacientů a rodinných příslušníků – dvou rozdílných zájmových skupin. Bez ohledu na důvody jsou ti, kdo se nemohou odpou-tat od původní rodiny jinými osobnostmi i pacienty, než zralí, mentálně dospělí pacienti s léty „normální“ životní zkuše-nosti, schopní žít samostatně, případně být i manželskými partnery a rodiči. Někteří

V tomto případě však nebyl příči-nou nedostatek peněz. Oddělení „neklidu“, na kterém byl agresiv-ní pacient umístěn, bylo před ně-

kolika lety nákladně rekonstruováno, je zde instalován kamerový systém, je zde z jedné strany průhledná skleněná stěna umožňující personálu přehled o tom, co se na oddělení děje, v kritické době byla k dispozici volná izolační místnost.

Vedle konkrétních pochybení se za tra-gickou událostí skrývá vážná chyba systému psychiatrické péče v České republice. Ten přežívá z hluboké minulosti, je založen na síti velkých psychiatrických léčeben, kterými projde 80 procent psychiatrických pacientů a menším počtu psychiatrických oddělení ve všeobecných nemocnicích. Ambulantní psychiatři nemají povinnost postarat se o pacienty ze spádových oblastí, kteří do jejich ambulance sami nepřijdou. Pacient s psychotickou poruchou, který na psychiatrické klinice spáchal násilný čin, svého psychiatra (prof. Rabocha) několik let nenavštívil, rok nebral léky.

Pacienta, který odmítá terapii a pod vlivem bludů a halucinací může být agresivní, odveze záchranka nejčastěji do psychiatrické léčebny, až když je nebezpečný sobě nebo svému okolí. V domácím prostředí se o něj (krom příbuzných a blízkých) nikdo nestará. Opakované hospitalizace zhoršují zdravotní i sociální situaci nemocného. Bez zajištění návazné zdravotně sociální péče je velmi drahá farmakologická léčba neúčinná. Po propuštění z lůžkového zařízení přestává brát pravidelně léky většina pacientů, bez vlastních finančních zdrojů a kvůli nedosta-tečnému sociálnímu zajištění se mnozí z nich propadají do dalších problémů. Zhruba třetina bezdomovců jsou lidé trpící schizofre-nií. Stát, kraje ani obce nemají povinnost po-starat o duševně nemocné, kteří mají sociální problémy související s jejich chorobou.

S nevyhovujícím systémem péče o psychiatrické pacienty jde ruku v ruce stigmatizace a diskriminace „bláznů,“ kteří

Kdo nese vinu za smrt pacienta?

z nich nepotřebují žádné organizace, jiní se stávají proškolenými aktivisty schopnými kvalifikovaně pomáhat stejně postiženým – a vidí skutečnost jinak. Výměna názorů mezi všemi skupinami v psychiatrii může být tou jedinou cestou k hledání společ-ných jmenovatelů. Pojmenování rozdílů je důležité pro hájení skupinových zájmů a pro vnitřní změny v psychiatrii. Společná „jedna pravda“ je potřebná k obhajobě zájmů celého oboru, k prosazení nutných změn zvnějšku a zlepšení postavení psychiatrie, profesionálů i nemocných.

Jestli se „my všichni dobří bojovníci“ v psychiatrii na něčem (doufám) stopro-centně shodneme, potom to budou tři hlavy ohavného draka‚ který nám brání v cestě ke zlepšení dnešního nepříliš utěšeného stavu: Hlava neuskutečněné transformace, hlava vše podlamujícího podfinancování a daleko nejhorší dračí hlava stigmatizace.

„Cesty mohou býti rozličné, jenom vůli mějme všichni rovnou,“ říká klasik. Názory

jsou u nás stále ještě především zavíráni do „blázince“. Třetina pacientů v psychiatric-kých léčebnách je přitom hospitalizována ze sociálních důvodů, protože nemají kam jít.

Problém tedy není jen v tom, že Česká republika vydává z rozpočtu na zdravotnic-tví ve srovnání s ostatními státy EU úplně nejmíň (ČR 3,6 procenta tohoto rozpočtu, např. Lucembursko 13 procent), ale také v tom, na co se tyto prostředky vynakládají. Většina peněz putuje do ústavních zaří-zení, které suplují také sociální péči a na nízkoprahové, terénní, komunitní služby už nezbývá téměř nic. Kdyby u nás v rámci komunitních služeb existovala hustá síť krizových center a mobilních týmů, dalo by se mnohdy předejít vyhrocení agrese a tím

na rozličnost cest nás mohou i rozdělovat, ale shodneme se určitě alespoň na tom, že odstranit podfinancování bude během na dlouhou trať a cesta za destigmatizací bude jedna z nejdelších a nejtěžších.

Uvnitř i navenek se někdy shodují a ně-kdy rozcházejí názory na obor psychiatrie jako celek, na odlišnost duševních nemo-cí‚ na roli a podmínky léčby v léčebnách, na rehabilitaci a následnou péči, úroveň ambulancí, komplexní léčbu, komunitní péči a sociální služby pro duševně nemocné, stav a možnosti legislativy, na rozdíly mezi duševně nemocnými a tělesně postiženými, na priority, prognózy, možnosti dalších postupů…, na všechno.

Co k tomu mám říci sama za sebe? V první řadě si myslím, že smyslem života duševně nemocných není léčit se, ale žít, že jejich nejvyšší hodnotou není psychiatrie‚ ale kvalita života. Nikdy jsem nezatracovala léčebny a nevidím je jako mučírny a jejich vedení jako spolek banditů. Za málo peněz, málo péče…

Přes svá specifika nejsou psychiatrie a duševní nemoc „zcela jiné“. I ostatní obory mají své úspěchy a své prohry. Nevyléčitel-ná, ale léčitelná je například také cukrovka, stigma a sociální vyloučení provází lidi pozitivní na HIV, psychologickým peklem často procházejí ženy po ablaci prsu, zcela nedostatečná je následná péče o pacienty po mozkových příhodách. Život mnoha rodin devastuje Alzheimerova choroba, těžká postižení dětí i umírání onkologických pacientů. Péče o seniory v některých zaříze-ních je děsivá a všechny neduhy psychiatrie najdeme v té či oné míře i v celém systému zdravotnictví.

Máme stejná práva na hájení svých zájmů jako všichni nemocní a postižení, ale ukřivděná sebestřednost nám nepomůže. Ke srovnávání se skupinou tělesně postižených je velmi žádoucí znát konkrétní souvislosti. Potřebu legislativních změn bych hledala především v sociální oblasti.

Přes všechny kritické výhrady k mým názorům ovšem příspěvek pana předsedy rodičovské organizace považuji za užitečný. Především proto, že vyzývá k dialogu a uvě-domuje si jeho nutnost. Vážení kolegové z vedení OSPDN, kdy a kde se jako zástupci pacientských a dalších rodičovských organi-zací sejdeme?

Ing. Martina Přibylová

i hospitalizaci. Stále máme v ČR pouze tři krizová centra a jeden jediný mobilní tým.

Na rozdíl od ostatních států EU u nás systém psychiatrických služeb nezazname-nal za posledních 20 let prakticky žádnou výraznější změnu. Důsledkem je nízká kva-lita poskytovaných služeb, porušování práv duševně nemocných, diskriminace těchto lidí v dosažení potřebných sociálních dávek atd. Tento stav byl opakovaně kritizován zahraničními i tuzemskými institucemi, ale nic se nezměnilo.

Hlavní zodpovědnost za (ne)přijetí jasné koncepce péče o psychiatrické pacienty nese Psychiatrická společnost ČLS JEP, v jejímž čele už 16 let stojí právě prof. Jiří Raboch. Psychiatrická společnost si však pod jeho vedením žádné chyby nepřipouští. „Jsme přesvědčeni, že náš konzervativní, ale dobře fungující systém určitě zasluhuje další rozvoj a kultivaci, nikoliv skokové změny. V mezinárodním porovnání se ukázala spokojenost našich pacientů s poskyto-vanou péčí minimálně srovnatelná s údaji např. z Velké Británie či SRN,“ vyjádřil prof. Raboch. svůj názor na petrifikovanou situaci české psychiatrie. Od autora těchto (nepravdivých) výroků nelze pochopitelně očekávat impulz k nějaké změně, ale ani vydobytí většího objemu peněz na psychiat-rickou péči.

Zabití pacienta na nejprestižnějším psychiatrickém lůžkovém zařízení, kterému přednostuje předseda České psychiatrické společnosti, je pouze vrchol ledovce. To co se skrývá pod hladinou, je nízká úroveň péče o duševně nemocné v ČR. Historický model psychiatrické péče musí konečně ustoupit skutečným potřebám psychiatric-kých pacientů.

Řešení vidím v přijetí dokonalejšího zákona na ochranu duševně nemocných, který bude vycházet z trendu Evropského společenství postupně přesunovat těžiště poskytování péče z velkých psychiatrických institucí do péče komunitního typu. Tento trend je vyjádřen v dokumentech, ke kterým se Česká republika připojila: Deklarace o duševním zdraví a Akční plán duševního zdraví pro Evropu (2005) a Zelená kniha Komise evropských společenství (2005), Akční plán na podporu práv a plného zapojení osob se zdravotním postižením do společnosti (2006).


NÁZOR

O jiném pohledu a potřebě dialogu Následující úvahy volně navazují na příspěvek předsedy Občanského sdružení pomoci duševně nemocným (OSPDN) Ing. Josefa Záviška – Duševní nemoc není jako každá jiná (Esprit 9-10/2009).

Prof. MUDr. Jiří Raboch, DrSc., přednosta pražské psychiatrické klini-ky, kde na začátku roku psychotický pacient udupal jiného pacienta, dává tuto tragickou událost do souvislosti s nedostatkem finančních prostředků vynakládaných na psychiatrickou péči (viz článek „Na psy-chiatrii jde nejméně peněz v celé EU“ uveřejněný v MF Dnes 18. 1. 2010).

„PŘÍLEŽITOSTI K NAVÁZÁNÍ ŠIRŠÍHO DIALOGU BY MOHLA POSKYTNOUT VÝSTAVA NON-HANDICAP, KTERÁ SE USKUTEČNÍ 20. AŽ 23. DUBNA 2010 NA PRAŽSKÉM VÝSTAVIŠTI. VE FÁZI POČÁTEČNÍCH PŘÍPRAV JE MOŽNOST DISKUSNÍHO SETKÁNÍ O SITUACI V PL V RÁMCI DOPROVODNÉHO PROGRAMU NA DUBNOVÉ VÝSTAVĚ NON-HANDICAP.“

Trep

elu,

Flic

kr.c

om

12 13 NÁZOR

P říspěvek pana předsedy vítám. Nemohu jen v žádném případě souhlasit s jeho závěrečným tvrzením, že moje „svárlivá a ne-

podložená reakce by mohla narušit vztahy mezi rodičovským sdružením a pacient-skými organizacemi“. Moje názory nesou-visejí s členstvím v jakékoliv organizaci, výhrady k ustanovením německé legislati-vy o prohlídkách psychiatrických pacientů „i za cenu přímého donucení“ jsem psala jen a jen za sebe. Stejně jako kdokoliv jiný v psychiatrii nejsem schopná se úplně oprostit od své osobní zkušenosti – pa-cientské a pracovní ani zkušenosti s péčí o blízkého člověka se středním stupněm demence. Na jejich základě považuji (sama za sebe) některé názory pana předsedy za příliš subjektivní, povrchní, případně i věc-ně nesprávné (tak jako on moje). Nemluv-me ale o „svárlivých reakcích,“ mluvme o jiném pohledu…

Velmi oceňuji, že stránky Espritu v jed-notlivých tématech zobrazují celou složitou mozaiku reality české psychiatrie. Ale i při největší snaze o objektivitu dokumentuje toto pestré spektrum názorů pravdivost starého přísloví „Každý cikán podle své planety“. Nic divného. Každý individuální pohled (včetně „pouhých“ pocitů) má jistě nějaký svůj objektivní základ a je součástí „skutečné pravdy o české psychiatrii“. Jako kontraproduktivní vidím ale přílišné zobecňování dílčích témat a subjektivních poznatků. Psychiatrie je rozsáhlý a členitý obor a její pacienti nemohou být jedinou cílovou skupinou – univerzální duševně nemocný neexistuje.

Je samozřejmé, že pohled profesioná-lů a pacientů není a nemůže být totožný. Nepožadujme ale ani totožný pohled a názor pacientů a rodinných příslušníků – dvou rozdílných zájmových skupin. Bez ohledu na důvody jsou ti, kdo se nemohou odpou-tat od původní rodiny jinými osobnostmi i pacienty, než zralí, mentálně dospělí pacienti s léty „normální“ životní zkuše-nosti, schopní žít samostatně, případně být i manželskými partnery a rodiči. Někteří

V tomto případě však nebyl příči-nou nedostatek peněz. Oddělení „neklidu“, na kterém byl agresiv-ní pacient umístěn, bylo před ně-

kolika lety nákladně rekonstruováno, je zde instalován kamerový systém, je zde z jedné strany průhledná skleněná stěna umožňující personálu přehled o tom, co se na oddělení děje, v kritické době byla k dispozici volná izolační místnost.

Vedle konkrétních pochybení se za tra-gickou událostí skrývá vážná chyba systému psychiatrické péče v České republice. Ten přežívá z hluboké minulosti, je založen na síti velkých psychiatrických léčeben, kterými projde 80 procent psychiatrických pacientů a menším počtu psychiatrických oddělení ve všeobecných nemocnicích. Ambulantní psychiatři nemají povinnost postarat se o pacienty ze spádových oblastí, kteří do jejich ambulance sami nepřijdou. Pacient s psychotickou poruchou, který na psychiatrické klinice spáchal násilný čin, svého psychiatra (prof. Rabocha) několik let nenavštívil, rok nebral léky.

Pacienta, který odmítá terapii a pod vlivem bludů a halucinací může být agresivní, odveze záchranka nejčastěji do psychiatrické léčebny, až když je nebezpečný sobě nebo svému okolí. V domácím prostředí se o něj (krom příbuzných a blízkých) nikdo nestará. Opakované hospitalizace zhoršují zdravotní i sociální situaci nemocného. Bez zajištění návazné zdravotně sociální péče je velmi drahá farmakologická léčba neúčinná. Po propuštění z lůžkového zařízení přestává brát pravidelně léky většina pacientů, bez vlastních finančních zdrojů a kvůli nedosta-tečnému sociálnímu zajištění se mnozí z nich propadají do dalších problémů. Zhruba třetina bezdomovců jsou lidé trpící schizofre-nií. Stát, kraje ani obce nemají povinnost po-starat o duševně nemocné, kteří mají sociální problémy související s jejich chorobou.

S nevyhovujícím systémem péče o psychiatrické pacienty jde ruku v ruce stigmatizace a diskriminace „bláznů,“ kteří

Kdo nese vinu za smrt pacienta?

z nich nepotřebují žádné organizace, jiní se stávají proškolenými aktivisty schopnými kvalifikovaně pomáhat stejně postiženým – a vidí skutečnost jinak. Výměna názorů mezi všemi skupinami v psychiatrii může být tou jedinou cestou k hledání společ-ných jmenovatelů. Pojmenování rozdílů je důležité pro hájení skupinových zájmů a pro vnitřní změny v psychiatrii. Společná „jedna pravda“ je potřebná k obhajobě zájmů celého oboru, k prosazení nutných změn zvnějšku a zlepšení postavení psychiatrie, profesionálů i nemocných.

Jestli se „my všichni dobří bojovníci“ v psychiatrii na něčem (doufám) stopro-centně shodneme, potom to budou tři hlavy ohavného draka‚ který nám brání v cestě ke zlepšení dnešního nepříliš utěšeného stavu: Hlava neuskutečněné transformace, hlava vše podlamujícího podfinancování a daleko nejhorší dračí hlava stigmatizace.

„Cesty mohou býti rozličné, jenom vůli mějme všichni rovnou,“ říká klasik. Názory

jsou u nás stále ještě především zavíráni do „blázince“. Třetina pacientů v psychiatric-kých léčebnách je přitom hospitalizována ze sociálních důvodů, protože nemají kam jít.

Problém tedy není jen v tom, že Česká republika vydává z rozpočtu na zdravotnic-tví ve srovnání s ostatními státy EU úplně nejmíň (ČR 3,6 procenta tohoto rozpočtu, např. Lucembursko 13 procent), ale také v tom, na co se tyto prostředky vynakládají. Většina peněz putuje do ústavních zaří-zení, které suplují také sociální péči a na nízkoprahové, terénní, komunitní služby už nezbývá téměř nic. Kdyby u nás v rámci komunitních služeb existovala hustá síť krizových center a mobilních týmů, dalo by se mnohdy předejít vyhrocení agrese a tím

na rozličnost cest nás mohou i rozdělovat, ale shodneme se určitě alespoň na tom, že odstranit podfinancování bude během na dlouhou trať a cesta za destigmatizací bude jedna z nejdelších a nejtěžších.

Uvnitř i navenek se někdy shodují a ně-kdy rozcházejí názory na obor psychiatrie jako celek, na odlišnost duševních nemo-cí‚ na roli a podmínky léčby v léčebnách, na rehabilitaci a následnou péči, úroveň ambulancí, komplexní léčbu, komunitní péči a sociální služby pro duševně nemocné, stav a možnosti legislativy, na rozdíly mezi duševně nemocnými a tělesně postiženými, na priority, prognózy, možnosti dalších postupů…, na všechno.

Co k tomu mám říci sama za sebe? V první řadě si myslím, že smyslem života duševně nemocných není léčit se, ale žít, že jejich nejvyšší hodnotou není psychiatrie‚ ale kvalita života. Nikdy jsem nezatracovala léčebny a nevidím je jako mučírny a jejich vedení jako spolek banditů. Za málo peněz, málo péče…

Přes svá specifika nejsou psychiatrie a duševní nemoc „zcela jiné“. I ostatní obory mají své úspěchy a své prohry. Nevyléčitel-ná, ale léčitelná je například také cukrovka, stigma a sociální vyloučení provází lidi pozitivní na HIV, psychologickým peklem často procházejí ženy po ablaci prsu, zcela nedostatečná je následná péče o pacienty po mozkových příhodách. Život mnoha rodin devastuje Alzheimerova choroba, těžká postižení dětí i umírání onkologických pacientů. Péče o seniory v některých zaříze-ních je děsivá a všechny neduhy psychiatrie najdeme v té či oné míře i v celém systému zdravotnictví.

Máme stejná práva na hájení svých zájmů jako všichni nemocní a postižení, ale ukřivděná sebestřednost nám nepomůže. Ke srovnávání se skupinou tělesně postižených je velmi žádoucí znát konkrétní souvislosti. Potřebu legislativních změn bych hledala především v sociální oblasti.

Přes všechny kritické výhrady k mým názorům ovšem příspěvek pana předsedy rodičovské organizace považuji za užitečný. Především proto, že vyzývá k dialogu a uvě-domuje si jeho nutnost. Vážení kolegové z vedení OSPDN, kdy a kde se jako zástupci pacientských a dalších rodičovských organi-zací sejdeme?

Ing. Martina Přibylová

i hospitalizaci. Stále máme v ČR pouze tři krizová centra a jeden jediný mobilní tým.

Na rozdíl od ostatních států EU u nás systém psychiatrických služeb nezazname-nal za posledních 20 let prakticky žádnou výraznější změnu. Důsledkem je nízká kva-lita poskytovaných služeb, porušování práv duševně nemocných, diskriminace těchto lidí v dosažení potřebných sociálních dávek atd. Tento stav byl opakovaně kritizován zahraničními i tuzemskými institucemi, ale nic se nezměnilo.

Hlavní zodpovědnost za (ne)přijetí jasné koncepce péče o psychiatrické pacienty nese Psychiatrická společnost ČLS JEP, v jejímž čele už 16 let stojí právě prof. Jiří Raboch. Psychiatrická společnost si však pod jeho vedením žádné chyby nepřipouští. „Jsme přesvědčeni, že náš konzervativní, ale dobře fungující systém určitě zasluhuje další rozvoj a kultivaci, nikoliv skokové změny. V mezinárodním porovnání se ukázala spokojenost našich pacientů s poskyto-vanou péčí minimálně srovnatelná s údaji např. z Velké Británie či SRN,“ vyjádřil prof. Raboch. svůj názor na petrifikovanou situaci české psychiatrie. Od autora těchto (nepravdivých) výroků nelze pochopitelně očekávat impulz k nějaké změně, ale ani vydobytí většího objemu peněz na psychiat-rickou péči.

Zabití pacienta na nejprestižnějším psychiatrickém lůžkovém zařízení, kterému přednostuje předseda České psychiatrické společnosti, je pouze vrchol ledovce. To co se skrývá pod hladinou, je nízká úroveň péče o duševně nemocné v ČR. Historický model psychiatrické péče musí konečně ustoupit skutečným potřebám psychiatric-kých pacientů.

Řešení vidím v přijetí dokonalejšího zákona na ochranu duševně nemocných, který bude vycházet z trendu Evropského společenství postupně přesunovat těžiště poskytování péče z velkých psychiatrických institucí do péče komunitního typu. Tento trend je vyjádřen v dokumentech, ke kterým se Česká republika připojila: Deklarace o duševním zdraví a Akční plán duševního zdraví pro Evropu (2005) a Zelená kniha Komise evropských společenství (2005), Akční plán na podporu práv a plného zapojení osob se zdravotním postižením do společnosti (2006).


NÁZOR

O jiném pohledu a potřebě dialogu Následující úvahy volně navazují na příspěvek předsedy Občanského sdružení pomoci duševně nemocným (OSPDN) Ing. Josefa Záviška – Duševní nemoc není jako každá jiná (Esprit 9-10/2009).

Prof. MUDr. Jiří Raboch, DrSc., přednosta pražské psychiatrické klini-ky, kde na začátku roku psychotický pacient udupal jiného pacienta, dává tuto tragickou událost do souvislosti s nedostatkem finančních prostředků vynakládaných na psychiatrickou péči (viz článek „Na psy-chiatrii jde nejméně peněz v celé EU“ uveřejněný v MF Dnes 18. 1. 2010).

„PŘÍLEŽITOSTI K NAVÁZÁNÍ ŠIRŠÍHO DIALOGU BY MOHLA POSKYTNOUT VÝSTAVA NON-HANDICAP, KTERÁ SE USKUTEČNÍ 20. AŽ 23. DUBNA 2010 NA PRAŽSKÉM VÝSTAVIŠTI. VE FÁZI POČÁTEČNÍCH PŘÍPRAV JE MOŽNOST DISKUSNÍHO SETKÁNÍ O SITUACI V PL V RÁMCI DOPROVODNÉHO PROGRAMU NA DUBNOVÉ VÝSTAVĚ NON-HANDICAP.“

Trep

elu,

Flic

kr.c

om

14 15

Dcera přestala chodit do školy, celé dny proleží v posteli, s námi prakticky nekomunikuje. Nedávno jsme skrz dveře zaslechli její hlas, jako kdyby s někým hovořila. Je jí sedmnáct a zhruba od patnácti let kouří marihuanu. Co máme dělat?

V obdobných případech se na náš mobilní krizový tým při DPS Ondřejov obrací s žádostí o pomoc čím dál tím víc nešťastných rodičů. Mají strach, že se jejich potomek „zbláznil“. Určitých podivností v chování svého dítěte

si všimli již zhruba před rokem, ale v poslední době se příznaky podivného chování u jejich dítěte zesilují. Po řadu měsíců rodiče vy-světlovali sobě i ostatním, že jde jen o opožděnou pubertu, ale nyní je zřejmé, že se jedná o něco vážnějšího.

Četné výzkumné studie potvrdily, že období od vzniku prv-ních prepsychotických příznaků po zahájení adekvátní léčby trvá průměrně jeden rok. To znamená, že po dobu dvanácti měsíců je dotyčný jedinec čím dál tím víc ovlivňován zpravidla nepříjemnými příznaky schizofrenní psychózy, především bludy a halucinacemi.

Rozvíjející se duševní onemocnění je obtížně rozeznatelné především ze dvou důvodů. Prvním z nich je fakt, že schizofrenie vzniká nejčastěji v období od 13 do 19 let, takže okolí má tendenci nápadnosti v chování považovat za bouřlivější projevy puberty. Druhým důvodem je fakt, že dvě třetiny jedinců v tomto období má již zkušenost s kouřením marihuany neboli trávy.

Řada mladých lidí nezůstane u pouhé první zkušenosti, ale pokračuje v kouření dál. Marihuanu ve formě jointů, nebo „špeků“ konzumují v partě svých rovných, kde joint koluje postupně z úst do úst. Pokud takovýchto jointů zakoluje víc nebo se jedná o tvrdší formu marihuany s větším obsahem THC, emoce, myšlení i chování „huličů“ se začínají poměrně rychle proměňovat.

V posledních letech se v České republice objevily zvlášť nebez-pečné marihuanové modely zvané „skunk“, speciálně vyšlechtěné pod umělým světlem. Kde jsou ty časy, kdy se jezdilo „zahulit si“ do Amsterodamu v jeho typických coffee shopech! Dnes pěstují viet-namští imigranti (a nejen oni) ve sklepích pod speciálními lampami daleko rizikovější odrůdy trávy přímo u nás doma.

Vlivem velkého obsahu THC se někteří „huliči“ na základě sebe-menšího podnětu nesmyslně řehtají, jiní se uzavírají do depresivní temnoty. O trávě je totiž známo, že zesiluje emoční stav, ve kterém se člověk nachází. Smutná nálada se proměňuje v depresi, veselá rozjařenost v tupou euforii. Vyslovené věty přestávají mít logický smysl, asociace se rozvolňují. Tyto stavy bývají často doprovázeny pocity vztahovačnosti, které mohou nabýt až charakteru paranoid-ních bludů.

Další vědecké studie prokazují, že dvacet procent schizofreniků onemocnělo po dlouhodobém užívání marihuany. Zrádné nebezpečí tkví v tom, že počáteční projevy schizofrenie jsou mnohdy velmi podobné projevům lidí silně ovlivněných THC. To vede k tomu, že příznaky rozvíjejícího se duševního onemocnění bývají dlouho nerozpoznány.

Skutečnost vyjde najevo až když se nemocný jedinec pod vlivem psychotických prožitků (bludů a halucinací) náhle dopustí nějakého akutního činu, například skoku z okna či napadení neznámého člo-věka. Poté zpravidla následuje nedobrovolná hospitalizace v psychi-atrickém lůžkovém zařízení za asistence záchranky a policie. Ještě před pár dny „zdravým“ klukům a holkám jsou podány utlumující

léky s možnými vedlejšími nežádoucími účinky a někdy je nezbytné sáhnout k použití tzv. omezujících prostředků (kurtování a podob-ně). Bohužel se stále často stává, že hned na začátku onemocnění přidělí nezkušený lékař mladému člověku diagnózu schizofrenie. A tím je kariéra psychotického pacienta odstartována…

Kouření marihuany je častým spouštěčem schizofrenní psychózy zvláště u biologicky disponovaných jedinců. Kdyby se s THC na své cestě životem nikdy nesetkali, mohli by žít zcela normální život jako ostatní. Je až neuvěřitelné, jak je tato skutečnost mladými lidmi opomíjena, stejně však také lidmi z jejich okolí (učitelé, profesoři, rodinní příslušníci atd.).

Každá psychiatrická hospitalizace jednou skončí a propuštěný člověk se snaží vrátit zpět do života před „blázincem“. Většina mla-dých však nemá kolem sebe kromě blízkých příbuzných jiné lidi než ty, kteří patří do cannabisové party. Jakmile se k nim zase připojí, bezesporu se dříve či později najde někdo, kdo jim jointa nabídne a dotyčný jedinec zpravidla neodolá i přesto, že mu na psychiatrii vysvětlili, jakým nebezpečím pro něj marihuana je.

Lidé, jejichž aktuální život vypadá dosti bezútěšně, to udělají proto, aby si navodili dřívější příjemné pocity. Jiní po trávě sáhnou ve snaze zkrotit svůj vnitřní neklid. A to vskutku THC v krátkodobé perspektivě umí. Avšak v dlouhodobějším časovém úseku se obrátí proti člověku samotnému a nastane relaps neboli návrat schizofren-ní psychózy. Tento relaps je zpravidla opět doprovázen hospitalizací, vyššími dávkami léků a kolo neštěstí se opět otočí o jednu obrátku.

S každým relapsem a případnou hospitalizací nemocný člověk o něco přichází – o kamarády, o partnerku, o práci… Z mnohaleté

Demosthenes Dotaz na autora: Píšete – Další vědecké studie prokazují, že dvacet procent schizofreniků onemocnělo po dlouhodobém užívání marihua-ny… Nemohl byste poskytnout konkrétní citace? Děkuji

Lena No, tak o souvislosti mezi marihuanou a schi-zofrenií jsem poprvé slyšela od psychologa v manželské poradně. Tak nějak se to potenciálně týkalo mého bývalého manžela. Dál být vyšet-řován nechtěl, radši se se mnou rozvedl. Hrozně jsem se tomu tenkrát divila – tedy té souvislosti, nikoliv rozvodu. Bylo mi řečeno, že se to může spustit dokonce po jednom požití. Je to možné?

alesdrobekPane doktore, jako odborník jste buď zaujatý, nebo nemáte nejčerstvější informace. Nevím, odkud pochází váš údaj o souvislosti mezi marihuanou a schizofrenií, nicméně nejnovější fundované studie dokazují, že taková souvislost je velice pochybná. Přinejmenším pro ni neexis-tují žádné důkazy. Honza„dvacet procent schizofreniků onemocnělo po dlouhodobém užívání marihuany“ je impozantní

číslo (sice bez citace, ale budiž), ale co to zna-mená „dlouhodobé užívání“? Jeden joint týdně, nebo jeden joint denně, pět jointů denně?

Martin JarolímekKritici požadují, abych své tvrzení o vlivu dlouho-dobého užívání THC na vznik schizofrenie doložil citacemi vědeckých studií a řekl, co považuji za „dlouhodobé užívání.“ Při velmi zjednodušeném zprůměrování považuji za dlouhodobé užívání marihuany jeden joint denně po řadu měsíců a let. Musím ale upozornit, že ve výjimečných případech může schizofrenii odstartovat i jeden joint. Zřejmě je to dáno vyšší dispozicí, která u některých jedinců spočívá v abnormalitě can-nabioidních receptorů (máme je všichni). Jejich mozek je citlivější na THC. Kdo patří do skupiny disponovaných, ovšem nikdo z nás předem neví.

Schizofrenie je multifaktoriální onemoc-nění. Při jejím vzniku hrají svoji roli faktory biologické (přidušení při porodu), genetické a psychosociální (především v raném dětství). Dispozice k onemocnění schizofrenií se skládají v jakousi mozaiku, a pak stačí jeden kamínek, aby mozaika scvakla a vznikla schizofrenie. Tím posledním kamínkem (spouštěčem) může být právě cannabis.

Je pravda, že různé výzkumy potvrdily také příznivý vliv THC na lidské zdraví. Vědecké stu-die o vlivu marihuany na psychické zdraví jsou však nejednoznačné, mnohdy protichůdné. Je to

způsobeno rozdílnou metodologií a malým po-čtem lidí zúčastněných v jednotlivých studiích. Někteří autoři tvrdí, že spousta „huličů“ začne kouřit trávu jako formu auto-terapie. Cítí v sobě velký tlak, velké napětí a tráva je po nějakou dobu zklidňuje.

Největší a nejserióznější studie však prokázaly vztah mezi užíváním cannabis a vznikem schizo-frenní psychózy. Například studie Cannabis and schizophrenia, kterou v roce 2002 uveřejnili Ber-sani et al., ukázala, že před vznikem onemocnění schizofrenií užívalo cannabis 67 procent pacientů. Ve Švédsku zkoumali a prokázali vliv kanabinoidů na vznik schizofrenie v kohortě 50 087 branců. Výsledky této longitudinální studie potvrdila analýza zkoumané skupiny po 27 letech.

Ještě častěji než vznik schizofrenie způsobuje kouření marihuany návrat akutní fáze tohoto one-mocnění – takzvaný relaps. Je to pravděpodobně dáno tím, že cesta k propuknutí schizofrenní psy-chózy byla už jednou užíváním THC prošlapána. Spousta nemocných přesto dál kouří trávu a jejich blízcí nevědí, zda jim mají užívání marihuany zakazovat, nebo se s tím smířit. Nejdůležitější je, jaký dopad má hulení na konkrétního jedince. Po-kud kouření vyvolává psychotické krize a návraty nemoci, tam jsem pro radikální zákaz. Nemocným je třeba zdůrazňovat, že kouření marihuany může vyvolat relaps psychózy, který může vyústit v hospitalizaci. Důležité je vytvořit propojení – dáš si jointa a do dvou měsíců jsi znovu v blázinci.

zkušenosti vím, že často je zapotřebí dvou až tří re-hospitalizací na psychiatrii, než nemocnému mladíkovi „docvakne“ úzké propojení mezi marihuanou a návratem psychózy. V těchto případech platí striktní zákaz konzumace trávy v jakékoliv podobě. Nicméně znám pár pacientů, kterým se jakýmsi zázrakem podařilo negativní vliv THC dostat pod kontrolu a u nich jsem o něco tolerantnější. Stále jim však zdůrazňuji, že požívání marihuany nepatří do normálního způsobu života. Že podobné, ne-li příjemnější pocity mohou zažít prostřednictvím běžných a bezpečných podnětů, jako je např. láska k blízkému člověku, měkký chléb s máslem a medem či plavání v nekonečném moři.

MUDr. Martin Jarolímekhttp://blog.aktualne.cz/blogy/martin-jarolimek.php

Psychiatr, narozen 1955 v Praze, vystudoval me-dicínu na 1. LF UK, zakladatel a hlavní lékař Den-ního psychoterapeutického sanatoria Ondřejov, kde se věnuje především léčbě schizofrenie. Hájí zájmy duševně nemocných a jejich rodin. Je zakladatelem a prezidentem České asociace pro psychické zdraví. Stál u zrodu dalších pacient-ských a rodičovských organizací (Sympathea, Fokus, Green Doors, Baobab) a iniciativ k trans-formaci systému psychiatrické péče v ČR.

Wir

os, F

lickr

.com

BLOG BLOG

Hulení a schíza Diskuse

14 15

Dcera přestala chodit do školy, celé dny proleží v posteli, s námi prakticky nekomunikuje. Nedávno jsme skrz dveře zaslechli její hlas, jako kdyby s někým hovořila. Je jí sedmnáct a zhruba od patnácti let kouří marihuanu. Co máme dělat?

V obdobných případech se na náš mobilní krizový tým při DPS Ondřejov obrací s žádostí o pomoc čím dál tím víc nešťastných rodičů. Mají strach, že se jejich potomek „zbláznil“. Určitých podivností v chování svého dítěte

si všimli již zhruba před rokem, ale v poslední době se příznaky podivného chování u jejich dítěte zesilují. Po řadu měsíců rodiče vy-světlovali sobě i ostatním, že jde jen o opožděnou pubertu, ale nyní je zřejmé, že se jedná o něco vážnějšího.

Četné výzkumné studie potvrdily, že období od vzniku prv-ních prepsychotických příznaků po zahájení adekvátní léčby trvá průměrně jeden rok. To znamená, že po dobu dvanácti měsíců je dotyčný jedinec čím dál tím víc ovlivňován zpravidla nepříjemnými příznaky schizofrenní psychózy, především bludy a halucinacemi.

Rozvíjející se duševní onemocnění je obtížně rozeznatelné především ze dvou důvodů. Prvním z nich je fakt, že schizofrenie vzniká nejčastěji v období od 13 do 19 let, takže okolí má tendenci nápadnosti v chování považovat za bouřlivější projevy puberty. Druhým důvodem je fakt, že dvě třetiny jedinců v tomto období má již zkušenost s kouřením marihuany neboli trávy.

Řada mladých lidí nezůstane u pouhé první zkušenosti, ale pokračuje v kouření dál. Marihuanu ve formě jointů, nebo „špeků“ konzumují v partě svých rovných, kde joint koluje postupně z úst do úst. Pokud takovýchto jointů zakoluje víc nebo se jedná o tvrdší formu marihuany s větším obsahem THC, emoce, myšlení i chování „huličů“ se začínají poměrně rychle proměňovat.

V posledních letech se v České republice objevily zvlášť nebez-pečné marihuanové modely zvané „skunk“, speciálně vyšlechtěné pod umělým světlem. Kde jsou ty časy, kdy se jezdilo „zahulit si“ do Amsterodamu v jeho typických coffee shopech! Dnes pěstují viet-namští imigranti (a nejen oni) ve sklepích pod speciálními lampami daleko rizikovější odrůdy trávy přímo u nás doma.

Vlivem velkého obsahu THC se někteří „huliči“ na základě sebe-menšího podnětu nesmyslně řehtají, jiní se uzavírají do depresivní temnoty. O trávě je totiž známo, že zesiluje emoční stav, ve kterém se člověk nachází. Smutná nálada se proměňuje v depresi, veselá rozjařenost v tupou euforii. Vyslovené věty přestávají mít logický smysl, asociace se rozvolňují. Tyto stavy bývají často doprovázeny pocity vztahovačnosti, které mohou nabýt až charakteru paranoid-ních bludů.

Další vědecké studie prokazují, že dvacet procent schizofreniků onemocnělo po dlouhodobém užívání marihuany. Zrádné nebezpečí tkví v tom, že počáteční projevy schizofrenie jsou mnohdy velmi podobné projevům lidí silně ovlivněných THC. To vede k tomu, že příznaky rozvíjejícího se duševního onemocnění bývají dlouho nerozpoznány.

Skutečnost vyjde najevo až když se nemocný jedinec pod vlivem psychotických prožitků (bludů a halucinací) náhle dopustí nějakého akutního činu, například skoku z okna či napadení neznámého člo-věka. Poté zpravidla následuje nedobrovolná hospitalizace v psychi-atrickém lůžkovém zařízení za asistence záchranky a policie. Ještě před pár dny „zdravým“ klukům a holkám jsou podány utlumující

léky s možnými vedlejšími nežádoucími účinky a někdy je nezbytné sáhnout k použití tzv. omezujících prostředků (kurtování a podob-ně). Bohužel se stále často stává, že hned na začátku onemocnění přidělí nezkušený lékař mladému člověku diagnózu schizofrenie. A tím je kariéra psychotického pacienta odstartována…

Kouření marihuany je častým spouštěčem schizofrenní psychózy zvláště u biologicky disponovaných jedinců. Kdyby se s THC na své cestě životem nikdy nesetkali, mohli by žít zcela normální život jako ostatní. Je až neuvěřitelné, jak je tato skutečnost mladými lidmi opomíjena, stejně však také lidmi z jejich okolí (učitelé, profesoři, rodinní příslušníci atd.).

Každá psychiatrická hospitalizace jednou skončí a propuštěný člověk se snaží vrátit zpět do života před „blázincem“. Většina mla-dých však nemá kolem sebe kromě blízkých příbuzných jiné lidi než ty, kteří patří do cannabisové party. Jakmile se k nim zase připojí, bezesporu se dříve či později najde někdo, kdo jim jointa nabídne a dotyčný jedinec zpravidla neodolá i přesto, že mu na psychiatrii vysvětlili, jakým nebezpečím pro něj marihuana je.

Lidé, jejichž aktuální život vypadá dosti bezútěšně, to udělají proto, aby si navodili dřívější příjemné pocity. Jiní po trávě sáhnou ve snaze zkrotit svůj vnitřní neklid. A to vskutku THC v krátkodobé perspektivě umí. Avšak v dlouhodobějším časovém úseku se obrátí proti člověku samotnému a nastane relaps neboli návrat schizofren-ní psychózy. Tento relaps je zpravidla opět doprovázen hospitalizací, vyššími dávkami léků a kolo neštěstí se opět otočí o jednu obrátku.

S každým relapsem a případnou hospitalizací nemocný člověk o něco přichází – o kamarády, o partnerku, o práci… Z mnohaleté

Demosthenes Dotaz na autora: Píšete – Další vědecké studie prokazují, že dvacet procent schizofreniků onemocnělo po dlouhodobém užívání marihua-ny… Nemohl byste poskytnout konkrétní citace? Děkuji

Lena No, tak o souvislosti mezi marihuanou a schi-zofrenií jsem poprvé slyšela od psychologa v manželské poradně. Tak nějak se to potenciálně týkalo mého bývalého manžela. Dál být vyšet-řován nechtěl, radši se se mnou rozvedl. Hrozně jsem se tomu tenkrát divila – tedy té souvislosti, nikoliv rozvodu. Bylo mi řečeno, že se to může spustit dokonce po jednom požití. Je to možné?

alesdrobekPane doktore, jako odborník jste buď zaujatý, nebo nemáte nejčerstvější informace. Nevím, odkud pochází váš údaj o souvislosti mezi marihuanou a schizofrenií, nicméně nejnovější fundované studie dokazují, že taková souvislost je velice pochybná. Přinejmenším pro ni neexis-tují žádné důkazy. Honza„dvacet procent schizofreniků onemocnělo po dlouhodobém užívání marihuany“ je impozantní

číslo (sice bez citace, ale budiž), ale co to zna-mená „dlouhodobé užívání“? Jeden joint týdně, nebo jeden joint denně, pět jointů denně?

Martin JarolímekKritici požadují, abych své tvrzení o vlivu dlouho-dobého užívání THC na vznik schizofrenie doložil citacemi vědeckých studií a řekl, co považuji za „dlouhodobé užívání.“ Při velmi zjednodušeném zprůměrování považuji za dlouhodobé užívání marihuany jeden joint denně po řadu měsíců a let. Musím ale upozornit, že ve výjimečných případech může schizofrenii odstartovat i jeden joint. Zřejmě je to dáno vyšší dispozicí, která u některých jedinců spočívá v abnormalitě can-nabioidních receptorů (máme je všichni). Jejich mozek je citlivější na THC. Kdo patří do skupiny disponovaných, ovšem nikdo z nás předem neví.

Schizofrenie je multifaktoriální onemoc-nění. Při jejím vzniku hrají svoji roli faktory biologické (přidušení při porodu), genetické a psychosociální (především v raném dětství). Dispozice k onemocnění schizofrenií se skládají v jakousi mozaiku, a pak stačí jeden kamínek, aby mozaika scvakla a vznikla schizofrenie. Tím posledním kamínkem (spouštěčem) může být právě cannabis.

Je pravda, že různé výzkumy potvrdily také příznivý vliv THC na lidské zdraví. Vědecké stu-die o vlivu marihuany na psychické zdraví jsou však nejednoznačné, mnohdy protichůdné. Je to

způsobeno rozdílnou metodologií a malým po-čtem lidí zúčastněných v jednotlivých studiích. Někteří autoři tvrdí, že spousta „huličů“ začne kouřit trávu jako formu auto-terapie. Cítí v sobě velký tlak, velké napětí a tráva je po nějakou dobu zklidňuje.

Největší a nejserióznější studie však prokázaly vztah mezi užíváním cannabis a vznikem schizo-frenní psychózy. Například studie Cannabis and schizophrenia, kterou v roce 2002 uveřejnili Ber-sani et al., ukázala, že před vznikem onemocnění schizofrenií užívalo cannabis 67 procent pacientů. Ve Švédsku zkoumali a prokázali vliv kanabinoidů na vznik schizofrenie v kohortě 50 087 branců. Výsledky této longitudinální studie potvrdila analýza zkoumané skupiny po 27 letech.

Ještě častěji než vznik schizofrenie způsobuje kouření marihuany návrat akutní fáze tohoto one-mocnění – takzvaný relaps. Je to pravděpodobně dáno tím, že cesta k propuknutí schizofrenní psy-chózy byla už jednou užíváním THC prošlapána. Spousta nemocných přesto dál kouří trávu a jejich blízcí nevědí, zda jim mají užívání marihuany zakazovat, nebo se s tím smířit. Nejdůležitější je, jaký dopad má hulení na konkrétního jedince. Po-kud kouření vyvolává psychotické krize a návraty nemoci, tam jsem pro radikální zákaz. Nemocným je třeba zdůrazňovat, že kouření marihuany může vyvolat relaps psychózy, který může vyústit v hospitalizaci. Důležité je vytvořit propojení – dáš si jointa a do dvou měsíců jsi znovu v blázinci.

zkušenosti vím, že často je zapotřebí dvou až tří re-hospitalizací na psychiatrii, než nemocnému mladíkovi „docvakne“ úzké propojení mezi marihuanou a návratem psychózy. V těchto případech platí striktní zákaz konzumace trávy v jakékoliv podobě. Nicméně znám pár pacientů, kterým se jakýmsi zázrakem podařilo negativní vliv THC dostat pod kontrolu a u nich jsem o něco tolerantnější. Stále jim však zdůrazňuji, že požívání marihuany nepatří do normálního způsobu života. Že podobné, ne-li příjemnější pocity mohou zažít prostřednictvím běžných a bezpečných podnětů, jako je např. láska k blízkému člověku, měkký chléb s máslem a medem či plavání v nekonečném moři.

MUDr. Martin Jarolímekhttp://blog.aktualne.cz/blogy/martin-jarolimek.php

Psychiatr, narozen 1955 v Praze, vystudoval me-dicínu na 1. LF UK, zakladatel a hlavní lékař Den-ního psychoterapeutického sanatoria Ondřejov, kde se věnuje především léčbě schizofrenie. Hájí zájmy duševně nemocných a jejich rodin. Je zakladatelem a prezidentem České asociace pro psychické zdraví. Stál u zrodu dalších pacient-ských a rodičovských organizací (Sympathea, Fokus, Green Doors, Baobab) a iniciativ k trans-formaci systému psychiatrické péče v ČR.

Wir

os, F

lickr

.com

BLOG BLOG

Hulení a schíza Diskuse

16 17

Občanské sdružení Práh nabízí lidem s psychotickým onemocněním z Brna a okolí pomoc a podporu při jejich začleňování do běžného života. V loňském roce oslavilo deset let poskytování služeb.

S družení Práh pomáhá lidem, kteří za sebou mají pobyt v psychiatrické léčebně nebo na nemocničním psychiatric-kém oddělení a chtějí se znovu zapojit do obyčejného živo-ta. „Lidé s duševním onemocněním měli zajištěnou léčbu

v Psychiatrické léčebně Brno Černovice, na Psychiatrické klinice Brno Bohunice, na psychiatrickém oddělení vojenské nemocnice a v ordinacích ambulantních psychiatrů. Návazné služby však před deseti lety nebyly v Brně žádné, na rozdíl například od Prahy, Pardu-bic, Ostravy,“ říká ředitelka Sdružení PaeDr. Blanka Veškrnová.

Duševní nemoc je podezřeláSdružení poskytuje své služby především lidem se schizofrenií a těžkými depresemi, tedy skupině lidí nejvíc ohrožených stigma-tizací. Snaží se jim pomáhat při návratu do běžného života a také hájit jejich práva. S diskriminací a předsudky veřejnosti se totiž psychiatričtí pacienti sekávají častěji než jiné handicapované sku-piny občanů. „S tělesně i mentálně postiženými se lidé naučili žít. Chápat je a pomáhat jim. Duševní nemoc je však podezřelá, podivná, nikdo jí nerozumí a veřejnost se jí bojí. Příbuzní se za své nemocné stydí a také často nemoci nerozumí,“ vysvětluje Blanka Veškrnová. Sdružení Práh proto podporuje svépomocné skupiny rodičů a snaží se něco dělat i pro zlepšení vztahu veřejnosti k lidem s duševním onemocněním. „U mnohých lidí s duševním onemocněním na nich na první pohled onemocnění nepoznáte. Někdy se chovají a vypadají jako každý jiný. Například pracují v chráněné dílně, žijí poměrně kvalitním rodinným životem… a pak, ze dne na den se pokusí o se-bevraždu a jsou dlouhodobě hospitalizováni. Je velmi složité s takto nemocnými lidmi pracovat,“ říká Blanka Veškrnová. O tom, že se to nakonec vyplatí, svědčí podle ní osobní příběhy mnoha klientů (viz například příběh paní Evy „Jak to může jít k lepšímu“).

Co odstartovala Matra Sdružení Práh vzniklo v roce 1999 díky projektu Matra II holandské-ho ministerstva zahraničí. Velkorysá pomoc Holanďanů se v Brně šťastně potkala se vstřícností Psychiatrické léčebny Brno Černovice – obdobně jako například v Jihlavě, kde při psychiatrické léčebně vzniklo díky projektu Matra II občanské sdružení VOR. Brněn-ský Práh se za uplynulých deset let pořádně rozrostl. V roce 1999 otevřelo sdružení první chráněnou (šicí) dílnu, o deset let později poskytovalo dalších šest registrovaných služeb. Před deseti lety za-čínalo občanské sdružení s pěti zaměstnanci, v roce 2009 měl Práh už 94 zaměstnanců, z toho 52 uživatelů služeb. V roce svého vzniku začínalo sdružení s rozpočtem 350 tisíc korun, o desetiletí později to už bylo čtrnáct a půl milionu. V šicí chráněné dílně začínali s pracov-ní rehabilitací čtyři duševně nemocní, v nedávné minulosti využí-valo široké nabídky služeb 514 uživatelů. To je sice velký úspěch, ale ani tak nemůže Práh nabídnout své služby všem. „Ve městě Brně žije přibližně 2 500 osob s duševním onemocněním, které by potřebo-vali pomoc Sdružení Práh. Sdružení Práh však v současné době

REPORTÁŽ REPORTÁŽ

Brněnské sdružení Práh vloni slavilo po skytuje služby pouze 514 lidem,“ říká Blanka Veškrnová. Lidé s duševním onemocněním jsou podle ní od Jihomoravského kraje i od města Brna podporováni dlouhodobě nejméně. „Nemají lobbis-tickou skupinu, neumějí se bránit,“ zdůrazňuje Blanka Veškrnová.

Úspěchy, problémy, plányZa nejvýznamnější úspěch považuje ředitelka Veškrnová fungující spolupráci s Psychiatrickou léčebnou Brno Černovice, rozvíjející se spolupráci s Psychiatrickou klinikou Brno Bohunice a s někte-rými ambulantními psychiatry. „Poskytujeme kvalitní, vzájemně provázané profesionální služby. V Galerii Vaňkovka se nám podařilo vybudovat kavárnu Café Práh, kde obsluhují lidé s duševním one-mocněním. Služby Sdružení Práh jsou součástí plánu sociálních služeb města Brna i Jihomoravského kraje,“ hodnotí dosažené úspě-chy Blanka Veškrnová. Práh se však podle ní pochopitelně potýká i s problémy. „V některých službách jsou dlouhé pořadníky zájemců o službu, čekající na přijetí mnoho měsíců. Zejména je to služba chráněného bydlení a centra denních služeb. Uživatelé našich služeb

PRÁH ROK ZA ROKEM, KROK ZA KROKEM

1999 – vznik občanského sdružení, pronájem základní školy v Tuřanech, kde dosud Práh sídlí, otevřena první chrá-něná dílna – šicí,

2000 – členem sdružení se stala Psychiatrická léčebna Brno Černovice, vznikla chráněná dílna rukodělná, činnost zahájil Klub (dnešní Centrum denních služeb) jako místo pro setkávání, vzniklo Sociální centrum (pora-denství),

2001 – opravení budovy v Tuřanech z prostředků holandské nadace Civilia, budování chráněného bydlení,

2002 – vznik skupinového chráněného bydlení s kapacitou pět míst, vznik podporovaného zaměstnávání,

2003 – zapojení do celostátní destigmatizační jarní kampaně Měsíc bláznovství a do podzimní destigmatizační akce Dny duševního zdraví, vznik Agentury podporovaného zaměstnávání, vznik sdružení příbuzných a přátel uži-vatelů služeb Amicus, vzdělávání příbuzných a uživate-lů služeb,

2004 – vznik Denního centra jako sociální služby s profesio-nálním pracovníkem, organizace celostátní konference Sociální psychiatrie,

2005 – dva byty pro chráněné individuální bydlení, otevření Café Práh, akreditace všech programů pro víceleté financování Jihomoravského kraje,

2006 – získání třetího bytu pro chráněné individuální bydlení, 2007 – získání čtvrtého bytu pro chráněné individuální bydlení,2008 – inspekce ve službě chráněného bydlení, 2009 – zapojení dvou služeb do Individuálního projektu Jiho-

moravského kraje podpořeného z EU, snaha o získání dalšího domu pro chráněné bydlení.

Prvně jsem byla hospitalizovaná v roce 1998. To mě sice dost zlomilo, ale zkoušela jsem jít dál. Pak jsem se ocitla v léčebně po druhé v roce 2004. Pracovala jsem tehdy jako vedoucí v jednom obchodě a bylo toho na mě moc…Vyšla jsem z léčebny a bála jsem se, aby to nebyl bludný kruh, abych se do ní pořád nevracela. Požádala jsem tedy o pomoc Sdružení Práh, aby mi pomohli zvládat mou nemoc, abych se mohla znovu vrátit do práce. Vzali mě do služby Podporo-vané zaměstnávání a začali jsme pracovat na přehledu, co zvládám a s čím mám problémy. Nabídli mi místo v nově vzniklé kavárně, kde bych si mohla natrénovat, co mi nejde.

Připadala jsem si pomalá jako hlemýžď, neschopná se nějak rozhodovat, bylo mi ze

mě zle. Postupně jsme na tom s asistentkou pracovali a dařilo se! Začala jsem v kavár-ně pracovat nejdříve dva dny v týdnu po čtyřech hodinách a postupně jsem si hodiny navyšovala. Po osmi měsících tréninku v kavárně jsem se cítila připravená najít si práci.

Nastoupila jsem do obchodu, kde jsem tajila, že jsem nějak nemocná. Přiznala jsem, že beru léky, protože jsem kdysi měla nějakou psychickou krizi. Délku pracovní doby i práci jsem zvládala bez problémů. Měla jsem přece natrénováno! V práci to však nebylo lehké s vedoucí. Neustále mi vyčítala pomalé pracovní tempo, tvrdila, že na to mají vliv léky. Dávala mi zabrat i před ostatními zaměstnanci. Asistentka Prahu

mě podržela, několikrát týdně jsem jí volala a měly jsme pravidelné schůzky. Začala se mnou trénovat asertivitu, abych si dokázala říci svoje a jen se tak nedusila v koutku. Postupně se mi zlepšily vztahy v práci, zejména s vedoucí. Dařilo se mi zvýšit si pracovní tempo a to mi taky dalo pocit, že jsem o něco lepší. Přestala jsem být, jak se říká, outsider.

Bylo mi však jasné, že nemůžu podpory využívat donekonečna. Domluvily jsme se, že začneme snižovat schůzky, abych se nau-čila zvládat vše sama. I když to pro mě často nebylo lehké! V současné době pracuji na poloviční úvazek jako prodavačka v obchodu s lahůdkami a nápoji.

Eva

JAK TO MŮŽE JÍT K LEPŠÍMU

velmi těžce získávají příspěvek na péči a nemohou si tedy ze zákona placené služby hradit. Služby se tak dostávají do velkých finančních problémů,“ uvádí Blanka Veškrnová s tím, že v příštích letech chce Práh udržet již provozované služby a pokud možno je dále rozvíjet. Plány do budoucna zahrnují například vybudování dalšího chrá-něného bydlení nebo vytvoření nácvikových míst pro uživatele ve firmách, které je budou zaměstnávat. Sdružení Práh poskytuje s vé služby lidem od 18 let, ale v budoucnosti by se dolní hranice „cílové

skupiny“ měla snížit na 15 let. „Za deset let si Sdružení Práh vytvo-řilo pevnou pozici v systému poskytovatelů sociálně-zdravotnických služeb. Pomohlo mnoha lidem s duševním onemocněním, pomohlo příbuzným, seznámilo alespoň část veřejnosti s tím, jak je těžké žít s duševní nemocí a jak se dá lidem s duševním onemocněním pomo-ci,“ říká Blanka Veškrnová.

Josef GabrielVíce na: www.prah-brno.cz, www.cafeprah.cz

16 17

Občanské sdružení Práh nabízí lidem s psychotickým onemocněním z Brna a okolí pomoc a podporu při jejich začleňování do běžného života. V loňském roce oslavilo deset let poskytování služeb.

S družení Práh pomáhá lidem, kteří za sebou mají pobyt v psychiatrické léčebně nebo na nemocničním psychiatric-kém oddělení a chtějí se znovu zapojit do obyčejného živo-ta. „Lidé s duševním onemocněním měli zajištěnou léčbu

v Psychiatrické léčebně Brno Černovice, na Psychiatrické klinice Brno Bohunice, na psychiatrickém oddělení vojenské nemocnice a v ordinacích ambulantních psychiatrů. Návazné služby však před deseti lety nebyly v Brně žádné, na rozdíl například od Prahy, Pardu-bic, Ostravy,“ říká ředitelka Sdružení PaeDr. Blanka Veškrnová.

Duševní nemoc je podezřeláSdružení poskytuje své služby především lidem se schizofrenií a těžkými depresemi, tedy skupině lidí nejvíc ohrožených stigma-tizací. Snaží se jim pomáhat při návratu do běžného života a také hájit jejich práva. S diskriminací a předsudky veřejnosti se totiž psychiatričtí pacienti sekávají častěji než jiné handicapované sku-piny občanů. „S tělesně i mentálně postiženými se lidé naučili žít. Chápat je a pomáhat jim. Duševní nemoc je však podezřelá, podivná, nikdo jí nerozumí a veřejnost se jí bojí. Příbuzní se za své nemocné stydí a také často nemoci nerozumí,“ vysvětluje Blanka Veškrnová. Sdružení Práh proto podporuje svépomocné skupiny rodičů a snaží se něco dělat i pro zlepšení vztahu veřejnosti k lidem s duševním onemocněním. „U mnohých lidí s duševním onemocněním na nich na první pohled onemocnění nepoznáte. Někdy se chovají a vypadají jako každý jiný. Například pracují v chráněné dílně, žijí poměrně kvalitním rodinným životem… a pak, ze dne na den se pokusí o se-bevraždu a jsou dlouhodobě hospitalizováni. Je velmi složité s takto nemocnými lidmi pracovat,“ říká Blanka Veškrnová. O tom, že se to nakonec vyplatí, svědčí podle ní osobní příběhy mnoha klientů (viz například příběh paní Evy „Jak to může jít k lepšímu“).

Co odstartovala Matra Sdružení Práh vzniklo v roce 1999 díky projektu Matra II holandské-ho ministerstva zahraničí. Velkorysá pomoc Holanďanů se v Brně šťastně potkala se vstřícností Psychiatrické léčebny Brno Černovice – obdobně jako například v Jihlavě, kde při psychiatrické léčebně vzniklo díky projektu Matra II občanské sdružení VOR. Brněn-ský Práh se za uplynulých deset let pořádně rozrostl. V roce 1999 otevřelo sdružení první chráněnou (šicí) dílnu, o deset let později poskytovalo dalších šest registrovaných služeb. Před deseti lety za-čínalo občanské sdružení s pěti zaměstnanci, v roce 2009 měl Práh už 94 zaměstnanců, z toho 52 uživatelů služeb. V roce svého vzniku začínalo sdružení s rozpočtem 350 tisíc korun, o desetiletí později to už bylo čtrnáct a půl milionu. V šicí chráněné dílně začínali s pracov-ní rehabilitací čtyři duševně nemocní, v nedávné minulosti využí-valo široké nabídky služeb 514 uživatelů. To je sice velký úspěch, ale ani tak nemůže Práh nabídnout své služby všem. „Ve městě Brně žije přibližně 2 500 osob s duševním onemocněním, které by potřebo-vali pomoc Sdružení Práh. Sdružení Práh však v současné době

REPORTÁŽ REPORTÁŽ

Brněnské sdružení Práh vloni slavilo po skytuje služby pouze 514 lidem,“ říká Blanka Veškrnová. Lidé s duševním onemocněním jsou podle ní od Jihomoravského kraje i od města Brna podporováni dlouhodobě nejméně. „Nemají lobbis-tickou skupinu, neumějí se bránit,“ zdůrazňuje Blanka Veškrnová.

Úspěchy, problémy, plányZa nejvýznamnější úspěch považuje ředitelka Veškrnová fungující spolupráci s Psychiatrickou léčebnou Brno Černovice, rozvíjející se spolupráci s Psychiatrickou klinikou Brno Bohunice a s někte-rými ambulantními psychiatry. „Poskytujeme kvalitní, vzájemně provázané profesionální služby. V Galerii Vaňkovka se nám podařilo vybudovat kavárnu Café Práh, kde obsluhují lidé s duševním one-mocněním. Služby Sdružení Práh jsou součástí plánu sociálních služeb města Brna i Jihomoravského kraje,“ hodnotí dosažené úspě-chy Blanka Veškrnová. Práh se však podle ní pochopitelně potýká i s problémy. „V některých službách jsou dlouhé pořadníky zájemců o službu, čekající na přijetí mnoho měsíců. Zejména je to služba chráněného bydlení a centra denních služeb. Uživatelé našich služeb

PRÁH ROK ZA ROKEM, KROK ZA KROKEM

1999 – vznik občanského sdružení, pronájem základní školy v Tuřanech, kde dosud Práh sídlí, otevřena první chrá-něná dílna – šicí,

2000 – členem sdružení se stala Psychiatrická léčebna Brno Černovice, vznikla chráněná dílna rukodělná, činnost zahájil Klub (dnešní Centrum denních služeb) jako místo pro setkávání, vzniklo Sociální centrum (pora-denství),

2001 – opravení budovy v Tuřanech z prostředků holandské nadace Civilia, budování chráněného bydlení,

2002 – vznik skupinového chráněného bydlení s kapacitou pět míst, vznik podporovaného zaměstnávání,

2003 – zapojení do celostátní destigmatizační jarní kampaně Měsíc bláznovství a do podzimní destigmatizační akce Dny duševního zdraví, vznik Agentury podporovaného zaměstnávání, vznik sdružení příbuzných a přátel uži-vatelů služeb Amicus, vzdělávání příbuzných a uživate-lů služeb,

2004 – vznik Denního centra jako sociální služby s profesio-nálním pracovníkem, organizace celostátní konference Sociální psychiatrie,

2005 – dva byty pro chráněné individuální bydlení, otevření Café Práh, akreditace všech programů pro víceleté financování Jihomoravského kraje,

2006 – získání třetího bytu pro chráněné individuální bydlení, 2007 – získání čtvrtého bytu pro chráněné individuální bydlení,2008 – inspekce ve službě chráněného bydlení, 2009 – zapojení dvou služeb do Individuálního projektu Jiho-

moravského kraje podpořeného z EU, snaha o získání dalšího domu pro chráněné bydlení.

Prvně jsem byla hospitalizovaná v roce 1998. To mě sice dost zlomilo, ale zkoušela jsem jít dál. Pak jsem se ocitla v léčebně po druhé v roce 2004. Pracovala jsem tehdy jako vedoucí v jednom obchodě a bylo toho na mě moc…Vyšla jsem z léčebny a bála jsem se, aby to nebyl bludný kruh, abych se do ní pořád nevracela. Požádala jsem tedy o pomoc Sdružení Práh, aby mi pomohli zvládat mou nemoc, abych se mohla znovu vrátit do práce. Vzali mě do služby Podporo-vané zaměstnávání a začali jsme pracovat na přehledu, co zvládám a s čím mám problémy. Nabídli mi místo v nově vzniklé kavárně, kde bych si mohla natrénovat, co mi nejde.

Připadala jsem si pomalá jako hlemýžď, neschopná se nějak rozhodovat, bylo mi ze

mě zle. Postupně jsme na tom s asistentkou pracovali a dařilo se! Začala jsem v kavár-ně pracovat nejdříve dva dny v týdnu po čtyřech hodinách a postupně jsem si hodiny navyšovala. Po osmi měsících tréninku v kavárně jsem se cítila připravená najít si práci.

Nastoupila jsem do obchodu, kde jsem tajila, že jsem nějak nemocná. Přiznala jsem, že beru léky, protože jsem kdysi měla nějakou psychickou krizi. Délku pracovní doby i práci jsem zvládala bez problémů. Měla jsem přece natrénováno! V práci to však nebylo lehké s vedoucí. Neustále mi vyčítala pomalé pracovní tempo, tvrdila, že na to mají vliv léky. Dávala mi zabrat i před ostatními zaměstnanci. Asistentka Prahu

mě podržela, několikrát týdně jsem jí volala a měly jsme pravidelné schůzky. Začala se mnou trénovat asertivitu, abych si dokázala říci svoje a jen se tak nedusila v koutku. Postupně se mi zlepšily vztahy v práci, zejména s vedoucí. Dařilo se mi zvýšit si pracovní tempo a to mi taky dalo pocit, že jsem o něco lepší. Přestala jsem být, jak se říká, outsider.

Bylo mi však jasné, že nemůžu podpory využívat donekonečna. Domluvily jsme se, že začneme snižovat schůzky, abych se nau-čila zvládat vše sama. I když to pro mě často nebylo lehké! V současné době pracuji na poloviční úvazek jako prodavačka v obchodu s lahůdkami a nápoji.

Eva

JAK TO MŮŽE JÍT K LEPŠÍMU

velmi těžce získávají příspěvek na péči a nemohou si tedy ze zákona placené služby hradit. Služby se tak dostávají do velkých finančních problémů,“ uvádí Blanka Veškrnová s tím, že v příštích letech chce Práh udržet již provozované služby a pokud možno je dále rozvíjet. Plány do budoucna zahrnují například vybudování dalšího chrá-něného bydlení nebo vytvoření nácvikových míst pro uživatele ve firmách, které je budou zaměstnávat. Sdružení Práh poskytuje s vé služby lidem od 18 let, ale v budoucnosti by se dolní hranice „cílové

skupiny“ měla snížit na 15 let. „Za deset let si Sdružení Práh vytvo-řilo pevnou pozici v systému poskytovatelů sociálně-zdravotnických služeb. Pomohlo mnoha lidem s duševním onemocněním, pomohlo příbuzným, seznámilo alespoň část veřejnosti s tím, jak je těžké žít s duševní nemocí a jak se dá lidem s duševním onemocněním pomo-ci,“ říká Blanka Veškrnová.

Josef GabrielVíce na: www.prah-brno.cz, www.cafeprah.cz

18 19

PŘEDPLATNÉPodle svých možností můžete přispět na pokrytí nákladů spojených s vydáváním Espritu. Orientační cena jednoho výtisku je 30 korun. Číslo konta ČAPZ: 182843294/0300. Podpořit nás můžete také zasláním dárcovské DMS ve tvaru DMS PSYCHICKEZDRAVI na číslo 87777. Cena jedné DMS je 30 kč, ČAPZ získá 27 Kč. Za jakoukoli finanční pomoc předem děkujeme.

ODBĚRATEL:Do konce roku 2010 Vám budeme Esprit zasílat zdarma. Stačí, když vyplníte tento objednací lístek a zašlete jej na adresu: ČAPZ, Jelení 9, Praha 1, 118 00.

ADRESA PRO ZASLÁNÍ

Jméno a příjmení: ........................................................Titul: ...............................................

Obec: ..........................................................................PSČ: ................................................

Ulice: ..................................................................................................................................

Případně uveďte telefon: ............................................e-mail: .............................................

Esprit si můžete objednat také na e-mailu: [email protected]

objednací lístek 2010 ESPRITMK ČR 13874, ISSN 1214-2123Časopis České asociace pro psychické zdraví Ročník XIV, číslo 1–2 Cena výtisku: zdarma

Kontaktní adresaJelení 9, Praha 1, 118 00Tel./fax: 224 212 656 E-mail: [email protected], Blog: www.casopis-esprit.blogspot.com

RedakceŠÉFREDAKTOR: Mgr. Josef GabrielKOREKTOR: Marcela MojžíšováART DIRECTOR: Josef Gabriel ml.TISK: AHOMI, s. r. o.

Redakce si vyhrazuje právo krácení a úpravy příspěvků způsobem, který nezmění jejich smysl. Nevyžádané materiály nevracíme. Názory autorů uveřejněné v článcích se nemusí shodovat s názory ČAPZ. Své názory, připomínky a články zasílejte nejlépe e-mailem nebo na adresu redakce.

Časopis Esprit vychází za finanční podpory Úřadu vlády České republiky.

Časopis pro všechny, kterým duševní strasti nejsou lhostejné

BLÁZNIVÉ UMĚNÍ INZERCE

Psychické (n)emoce Co spojuje autory básnického almanachu Ametyst, který je reedicí samizdatového svazku z roku 1987 a sborníku Mládí, bohnické (u)sebrání, který vyšel v loňském roce? Poezie psaná a žitá v době psychické krize jedince. Léčebné účinky takové literární tvorby jsou

zřejmé – poezie nejenže odráží duševní stav člověka a popisuje tak vývoj a ničivé schopnosti psychické choroby. Popisuje také pozitiv-ní emoce a z nich plynoucí uvolnění, které dokáží spolu s vůlí nad nemocí zvítězit.

Světlana Slovanová

Za záchranu

Za záchranu, co má životza záchranu, co je dobréprávě aby neranilakdyž hustota přikryje všedržadla smazána jsoua dech s dechem zbyl nahýpak víšže jenom láskazhola za úsvit zápasit budeaby zachránilaa nebude vážit svou krev

Monika Stehnová-Kowalská

Velikonoční

Posílám Vám píseň o růžích,které trpěly spolu s Kristemv zahradě před Velikonocemi – růžově jim zrovna nebylo ale přesto zůstaly krásné

Pavel Stehno

A podívejte se.

Třeba se najde někdo, kdo dokáže být svůj. Lidé nesnáší, když je někdo jiný než oni. Řvou. On si řekne – nemá to cenu. Přetne pásy, jimiž se držel, aby ho nerozšlapalo stádo. A najednou uvidí mezi těmi řvoucími několik plačících tváří: „Proč jsi nezůstal takový, jaký jsi byl? Proč nejsi to, co jsi byl?“

Viera Zviera

Čtvrtá báseň z Bohnic

Brečím v soběV této prapodivné doběProč ve své vzorné ochotěMařím svůj život v robotěVe hříšném pokoleníJsme přece tady pro stvoření Jen v sobě najdu příteleAť je to smutné nebo veseléNechci umírat mladáJá mám svůj život ráda Přes sebevraždu „jsem“Zde v objetí vesmíru Ušij mi rubáš na míruA v klidu po hře osudu „jdem“Srdce v srdci v ruce ruka Už žádná lidská muka

Richard Křížek

The Eternity Blues

Chce se mi prostězpívat blues.Blues velmi prosté:12 taktů pro jednu z dívčích pus;pomilovat se s tónikou, vzít to zkrátka, nemyslet jako jiní na zadní vrátka, provonět dech hudby arnikou.Ale to malý blues sejak koník vzpíná.Nechce, ach nechce, vidím to před očima.Říkám si hochu, tak to ještě zkus:na flautu, na banjo, na kytár:tohleto malý, milýThe Eternity Blues.

Michal Zemánek

Paleta

Za skříní ještě leží ta paleta,kterou vypůjčil jsem si od léta.Jsou na ní všechny odstíny,až na jeden jediný. Jen jednu barvu léto nezná.Že nevíte, ale to je přece černá,až přijde letní čas, oddám se malování zas a na řadu přijde paleta, kterou vypůjčil jsem si od léta.

Eva Feiglová

Procitnutí z nemoci

Oči mé, smysly mé, kde jste se toulaly, koho jste potkávaly?My jsme se koulely po lukách voňavých, kde pláčou děti malý.

Oči mé, smysly mé, kde jste se toulaly, kde jste si zmáčely řasy?My jsme se koulely po horách, po vodách,ach, tam ti bylo krásy.

Oči mé, smysly mé, co jste mi přinesly,když jste se vrátily ke mně?My jsme ti přinesly tři stýbla bojínkua vůni černý země.

Dana D.

Osamění 7. 4. 2009

Řeka, která ukázala svou nezměrnou sílu, proti které byl jakýkoliv boj předem prohraný.Vymknutá práci lidských rukou, na jezech, na stráních zpevněných i zákonu nejvyššímu, zákonu přírody.Na místě kde rostla tráva, blatouchy i kapradí, je labuť sama, bez druha, jejího smyslu života.Tak jen ta tráva pod vodou, jí dává sílu k přežití…Je tichá a zkrocená živlem(jemuž se nelze ubránit)Kterému nezbývá, než se podrobit.

ČAPZ VS. FINANČNÍ KRIZEPOMÁHÁME DUŠEVNĚ NEMOCNÝM LIDEM UŽ 13 LET. TEĎ NÁM VINOU HOSPODÁŘSKÉ KRIZE ZAČÍNÁ DOCHÁZET KYSLÍK A HROZÍ, ŽE BUDEME NUCENI SVOU ČINNOST UKONČIT. NEZTRÁCÍME ALE NADĚJI.

RGB

oranz: 243/151/27 (FF/99/00)

purpur: 228/31/103 (FF/00/66)

CMYK

oranz: 0/60/100/0

purpur: 0/95/27/0

Víme, že naštěstí existuje mnoho lidí, kterým duševní strasti nejsou lhostejné. Prosíme, pošlete nám dárcovskou SMS ve tvaru DMS PSYCHICKEZDRAVI na telefonní číslo 87 777.

Nyní můžete nově přispívat pravidelně každý měsíc po dobu jednoho roku. Stačí odeslat SMS ve tvaru DMS ROK PSYCHICKEZDRAVI na číslo 87 777 a každý měsíc Vám bude automaticky odečtena částka 30 Kč. Více informací najdete na www.darcovskasms.cz.

Cena DMS je 30 Kč, Česká asociace pro psychické zdraví obdrží 27 Kč.

RGBoranz: 243/151/27 (FF/99/00)purpur: 228/31/103 (FF/00/66)

CMYKoranz: 0/60/100/0purpur: 0/95/27/0

18 19

PŘEDPLATNÉPodle svých možností můžete přispět na pokrytí nákladů spojených s vydáváním Espritu. Orientační cena jednoho výtisku je 30 korun. Číslo konta ČAPZ: 182843294/0300. Podpořit nás můžete také zasláním dárcovské DMS ve tvaru DMS PSYCHICKEZDRAVI na číslo 87777. Cena jedné DMS je 30 kč, ČAPZ získá 27 Kč. Za jakoukoli finanční pomoc předem děkujeme.

ODBĚRATEL:Do konce roku 2010 Vám budeme Esprit zasílat zdarma. Stačí, když vyplníte tento objednací lístek a zašlete jej na adresu: ČAPZ, Jelení 9, Praha 1, 118 00.

ADRESA PRO ZASLÁNÍ

Jméno a příjmení: ........................................................Titul: ...............................................

Obec: ..........................................................................PSČ: ................................................

Ulice: ..................................................................................................................................

Případně uveďte telefon: ............................................e-mail: .............................................

Esprit si můžete objednat také na e-mailu: [email protected]

objednací lístek 2010 ESPRITMK ČR 13874, ISSN 1214-2123Časopis České asociace pro psychické zdraví Ročník XIV, číslo 1–2 Cena výtisku: zdarma

Kontaktní adresaJelení 9, Praha 1, 118 00Tel./fax: 224 212 656 E-mail: [email protected], Blog: www.casopis-esprit.blogspot.com

RedakceŠÉFREDAKTOR: Mgr. Josef GabrielKOREKTOR: Marcela MojžíšováART DIRECTOR: Josef Gabriel ml.TISK: AHOMI, s. r. o.

Redakce si vyhrazuje právo krácení a úpravy příspěvků způsobem, který nezmění jejich smysl. Nevyžádané materiály nevracíme. Názory autorů uveřejněné v článcích se nemusí shodovat s názory ČAPZ. Své názory, připomínky a články zasílejte nejlépe e-mailem nebo na adresu redakce.

Časopis Esprit vychází za finanční podpory Úřadu vlády České republiky.

Časopis pro všechny, kterým duševní strasti nejsou lhostejné

BLÁZNIVÉ UMĚNÍ INZERCE

Psychické (n)emoce Co spojuje autory básnického almanachu Ametyst, který je reedicí samizdatového svazku z roku 1987 a sborníku Mládí, bohnické (u)sebrání, který vyšel v loňském roce? Poezie psaná a žitá v době psychické krize jedince. Léčebné účinky takové literární tvorby jsou

zřejmé – poezie nejenže odráží duševní stav člověka a popisuje tak vývoj a ničivé schopnosti psychické choroby. Popisuje také pozitiv-ní emoce a z nich plynoucí uvolnění, které dokáží spolu s vůlí nad nemocí zvítězit.

Světlana Slovanová

Za záchranu

Za záchranu, co má životza záchranu, co je dobréprávě aby neranilakdyž hustota přikryje všedržadla smazána jsoua dech s dechem zbyl nahýpak víšže jenom láskazhola za úsvit zápasit budeaby zachránilaa nebude vážit svou krev

Monika Stehnová-Kowalská

Velikonoční

Posílám Vám píseň o růžích,které trpěly spolu s Kristemv zahradě před Velikonocemi – růžově jim zrovna nebylo ale přesto zůstaly krásné

Pavel Stehno

A podívejte se.

Třeba se najde někdo, kdo dokáže být svůj. Lidé nesnáší, když je někdo jiný než oni. Řvou. On si řekne – nemá to cenu. Přetne pásy, jimiž se držel, aby ho nerozšlapalo stádo. A najednou uvidí mezi těmi řvoucími několik plačících tváří: „Proč jsi nezůstal takový, jaký jsi byl? Proč nejsi to, co jsi byl?“

Viera Zviera

Čtvrtá báseň z Bohnic

Brečím v soběV této prapodivné doběProč ve své vzorné ochotěMařím svůj život v robotěVe hříšném pokoleníJsme přece tady pro stvoření Jen v sobě najdu příteleAť je to smutné nebo veseléNechci umírat mladáJá mám svůj život ráda Přes sebevraždu „jsem“Zde v objetí vesmíru Ušij mi rubáš na míruA v klidu po hře osudu „jdem“Srdce v srdci v ruce ruka Už žádná lidská muka

Richard Křížek

The Eternity Blues

Chce se mi prostězpívat blues.Blues velmi prosté:12 taktů pro jednu z dívčích pus;pomilovat se s tónikou, vzít to zkrátka, nemyslet jako jiní na zadní vrátka, provonět dech hudby arnikou.Ale to malý blues sejak koník vzpíná.Nechce, ach nechce, vidím to před očima.Říkám si hochu, tak to ještě zkus:na flautu, na banjo, na kytár:tohleto malý, milýThe Eternity Blues.

Michal Zemánek

Paleta

Za skříní ještě leží ta paleta,kterou vypůjčil jsem si od léta.Jsou na ní všechny odstíny,až na jeden jediný. Jen jednu barvu léto nezná.Že nevíte, ale to je přece černá,až přijde letní čas, oddám se malování zas a na řadu přijde paleta, kterou vypůjčil jsem si od léta.

Eva Feiglová

Procitnutí z nemoci

Oči mé, smysly mé, kde jste se toulaly, koho jste potkávaly?My jsme se koulely po lukách voňavých, kde pláčou děti malý.

Oči mé, smysly mé, kde jste se toulaly, kde jste si zmáčely řasy?My jsme se koulely po horách, po vodách,ach, tam ti bylo krásy.

Oči mé, smysly mé, co jste mi přinesly,když jste se vrátily ke mně?My jsme ti přinesly tři stýbla bojínkua vůni černý země.

Dana D.

Osamění 7. 4. 2009

Řeka, která ukázala svou nezměrnou sílu, proti které byl jakýkoliv boj předem prohraný.Vymknutá práci lidských rukou, na jezech, na stráních zpevněných i zákonu nejvyššímu, zákonu přírody.Na místě kde rostla tráva, blatouchy i kapradí, je labuť sama, bez druha, jejího smyslu života.Tak jen ta tráva pod vodou, jí dává sílu k přežití…Je tichá a zkrocená živlem(jemuž se nelze ubránit)Kterému nezbývá, než se podrobit.

ČAPZ VS. FINANČNÍ KRIZEPOMÁHÁME DUŠEVNĚ NEMOCNÝM LIDEM UŽ 13 LET. TEĎ NÁM VINOU HOSPODÁŘSKÉ KRIZE ZAČÍNÁ DOCHÁZET KYSLÍK A HROZÍ, ŽE BUDEME NUCENI SVOU ČINNOST UKONČIT. NEZTRÁCÍME ALE NADĚJI.

RGB

oranz: 243/151/27 (FF/99/00)

purpur: 228/31/103 (FF/00/66)

CMYK

oranz: 0/60/100/0

purpur: 0/95/27/0

Víme, že naštěstí existuje mnoho lidí, kterým duševní strasti nejsou lhostejné. Prosíme, pošlete nám dárcovskou SMS ve tvaru DMS PSYCHICKEZDRAVI na telefonní číslo 87 777.

Nyní můžete nově přispívat pravidelně každý měsíc po dobu jednoho roku. Stačí odeslat SMS ve tvaru DMS ROK PSYCHICKEZDRAVI na číslo 87 777 a každý měsíc Vám bude automaticky odečtena částka 30 Kč. Více informací najdete na www.darcovskasms.cz.

Cena DMS je 30 Kč, Česká asociace pro psychické zdraví obdrží 27 Kč.

RGBoranz: 243/151/27 (FF/99/00)purpur: 228/31/103 (FF/00/66)

CMYKoranz: 0/60/100/0purpur: 0/95/27/0

20 21











inzerce

Date post:	26-Mar-2016
Category:	Documents
Upload:	ceska-asociace-pro-psychicke-zdravi
View:	220 times
Download:	1 times

Esprit 01-02 2010

Documents