1esprit zdarma

časopis pro všechny, kterým duševní strasti nejsou lhostejné

5–62011

Přizvání k Misi pro duševní zdraví (3) | Mají v Bohnicích šanci bláznivé sny? (4) Změní se hřiště i pro psychiatrické léčebny? (6) | Věcný záměr zákona o dlouhodobé péči (7) Na co zákon narazí v psychiatrických léčebnách (9) | Komunitní péče za branami léčeben? (11) Jak se pozná schizofrenie (12) | Netlač řeku, teče sama, říkají ve Fokusu (13) | Jmenuji se Míša (14)

téma:

dlouhodobá péče

P

eter

Käu

flin,

z cy

klu

Smut

né o

braz

y

2 zprávy z čapz

Vážení čtenáři, snaha spojit síly rodičovských a pacientských organizací k boji o zlepšení situace v oblasti duševního zdraví se projevovala už v devadesátých letech minulého století. S touto myšlenkou jsme tehdy s MUDr. Janem Pfeiferem zakládali Českou asociaci pro psychické zdraví. ČAPZ sice realizoval a realizuje řadu důležitých projektů, do kterých se pustil mimo jiné proto, aby získal prostředky na prosazování dlouhodobějších cílů, ale jak se nakonec ukázalo, většinu energie a času lidí v ČAPZ pohltila práce na konkrétních dílčích projektech. Z tohoto důvodu jsem zhruba před třemi lety inicioval vznik Ligy pro duševní zdraví, která by mohla pozvednout společný prapor, ale zůstalo jen u pokusu.

Na staré nedořešené otázky, jak zajistit financování, jakou zvolit organizační a právní formu, kdo na sebe vezme úkol stát se viditelným „praporečníkem“ našich dosti nejednotných šiků, jsme bohužel nenašli nové odpovědi. Navzdory tomu potřeba hájit zájmy vážně duševně nemocných lidí a jejich rodin je tady stále. A v této chvíli, kdy se začínají měnit stará pravidla poskytování zdravotně-sociální péče (viz věcný záměr zákona o dlouhodobé péči), je potřeba silného hlasu ještě naléhavější než dřív.

Z tohoto důvodu se objevila na scéně Mise pro duševní zdraví. U jejího zrodu stála vedle České asociace pro psychické zdraví obecně prospěšná společnost Sympathea a občanské sdružení Kolumbus. Nikdo jiný nemůže oslovit veřejnost a představitele státu autentičtěji než samotní pacienti, lidé, kteří na vlastní kůži zažívají stigmatizaci a diskriminaci spojenou s duševním onemocněním. Nikdo jiný jim v boji za důstojnější život a lepší podmínky zdravotní a sociální péče nemůže pomáhat účinněji než jejich nejbližší rodinní příslušníci. Je známo, že ve všech zemích, kde došlo k reformě psychiatrické péče, měly na tom lví podíl matky vážně duševně nemocných lidí.

V současné době se navzdory nečinnosti Psychiatrické společnosti otevírá nová příležitost k modernizaci a zlidštění našeho zastaralého systému poskytování psychiatrické péče. Tuhle šanci nesmíme propást.

MUDr. Martin Jarolímek, prezident ČAPZ

V úterý 27. září začíná Kurz zdravého životního stylu, který je určen lidem s duševním onemocněním. Kurz

pořádaný občanským sdružením Baobab nabízí inspirativní prostor pro realizaci změn vedoucích k ozdravení životního stylu a snížení váhy. Kurz je tematicky rozdělen do tří oblastí zdravého životního stylu – strava, pohyb a aktivní péče o sebe. „V tématu o stravě se klienti dozvědí o zdravých potravinách, způsobu vaření a také sezónní stravě. Toto téma provází návštěva obchodů se zdravou výživou a podle zájmu je spojíme se společným

Začne podzimní běh Kurzu zdravého životního stylu

Projekt vzdělávání terapeutů odstartoval

Tento projekt je financován Evropským sociálním fondem

a státním rozpočtem ČR.

obědem,“ říká Milena Šalamounová z ob-čanského sdružení Baobab

Pohyb a aktivní péče o sebe jsou téma-tem druhé poloviny kurzu. „V současné době nabízíme jógu, kalanetiku, automasáž

Č eská asociace pro psychické zdraví (ČAPZ) zahájila 1. června letošního roku projekt Profesní růst pracovníků

terapeutické komunity – navýšení kvality péče a sociálních služeb. Projekt je určen pro personál pobytové Terapeutické komunity

do-in a posilování problematických partií,“ uvádí M. Šalamounová. Součástí každého setkání je i reflexe cvičení, zhodnocení uplynulého týdne a rozdávání zdravých odměn za splněné úkoly. „Na začátku kurzu dostane každý klient pracovní sešit, který mu zůstává i po jeho skončení. V sešitě jsou nejen daná témata, kterým se věnujeme, ale i mnoho užitečných informací a receptů,“ říká M. Šalamounová.

Klienti mají také možnost účastnit se pětidenního pobytu, kde se mohou naučit zdravě vařit a současně se zrelaxovat poby-tem v přírodě. –red–

Mýto u Rokycan. „Cílem projektu je navýšení kvalifikace pracovníků, rozvoj všeobecných i specifických odborných znalostí a dovedností v oblasti psychiatrie, psychoterapie, sociální péče, krizové intervence a dalších oblastech,“ říká ředitel ČAPZ Mgr. Jan Martínek. Součástí

projektu je i krátkodobá odborná stáž, jejímž cílem je sdílení dobré praxe. „Hledáme nové přístupy k terapeutickým metodám (v ergo-terapii, arteterapii, muzikoterapii, atd.), které by navýšily kvalitu poskytovaných služeb v terapeutické komunitě a současně rozšířily spektrum činností, ze kterých si klient může sestavit svůj krátkodobý a dlouhodobý reha-bilitační plán,“ vysvětluje J. Martínek. Projekt potrvá do 30. září 2012. –red–

Tříměsíční kurz zakončí zdravá hostina.

3aktuality

Přizvání k Misi pro duševní zdravíObecně prospěšná společnost Sympathea, občanské sdružení Kolumbus a Česká asociace pro psychické zdraví zvou ke spolupráci v otevřené pracovní skupině Mise pro duševní zdraví každého, kdo chce svým hlasem přispět ke zlepšení života vážně duševně nemocných lidí v České republice.

D ovolujeme si oslovit všechny, kdo se chtějí zasadit o lepší životní podmínky a lidštější systém zdravotně-sociální péče

především pro osoby s vážným duševním onemocněním. Zapojte se do naší snahy o zviditelnění problémů lidí, kteří trpí váž-nou psychickou chorobou.

Mise míří k lidem dobré vůleO situaci psychiatrických pacientů, o tom jak se cítí, s čím se potýkají, v co doufají i tom, v jakých podmínkách se léčí, má širo-ká veřejnost velmi málo informací. Většina obyčejných lidí nedohlédne za zkreslený a nesmyslně zobecňující obraz „nebezpeč-ných šílenců“, který šíří komerční média a pokleslá filmová produkce. • Cílem mise je nabídnout veřejnosti

skutečný obraz života lidí s psychickým onemocněním.

• Chceme poukazovat na jedinečné osudy často velmi nadaných, citlivých a zrani-telných lidí.

• Chceme seznamovat veřejnost se situací rodičů, kteří si dělají starosti o budouc-nost svých psychicky nemocných dětí, s úsilím pacientských a rodičovských organizací o zlepšení zdravotně-sociální péče.

• Chceme hledat cesty k odstranění strachu a mlčení kolem všeho, co souvisí s psychickým onemocněním. Strach ze ztráty kontroly nad vlastními duševními schopnostmi je pochopitelný, nein-formovanost a předsudky ho však jen posilují.

Co je MiseMise pro duševní zdraví je otevřená plat-forma či hnutí lidí, kteří chtějí přispět ke zlepšení života vážně duševně mocných lidí v České republice.

Mise pro duševní zdraví vznikla jako pracovní skupina, kterou na jaře letošního roku založily Obecně prospěšná společnost Sympathea, občanské sdružení Kolumbus a Česká asociace pro psychické zdraví.

Podíl na Misi má každý, kdo se podle svých možností zapojí do aktivit vedoucích ke zlepšení života vážně duševně mocných lidí v České republice.

Formy práce MiseNemůžeme a nechceme vytvářet další orga-nizaci, která by zastupovala zájmy duševně nemocných lidí. Nabízíme jen prostor pro spolupráci jednotlivců i organizací v rámci pracovní skupiny, jejíž administrativní fungování zajišťují zakladatelé Mise.

Za nejpodstatnější úkol považujeme shromažďování svědectví o situaci vážně duševně nemocných lidí. Chceme přispět ke zmapování jejich problémů, problémů rodin pečujících o své nemocné přísluš-níky a problémů, se kterými se u svých

členů setkávají pacientské a rodičovské organizace.

K aktuálním problémům života lidí s vážným duševním onemocněním chceme pořádat pravidelné semináře. Jejich tématy budou největší „horké brambory“ – tedy ty problémy, které budou účastníci seminářů pokládat za nejnaléhavější.

Příspěvky k dohodnutým tématům a záznam diskuse budou tvořit základ pro zpracování písemných materiálů, které dostanou účastníci Mise k dalšímu využití – například pro jednání se zástupci státní správy a samosprávy.

Témata diskutovaná na seminářích budou publikována v Espritu a od ledna i na připra-vovaném webovém portálu Lidé mezi lidmi.

O křiklavých případech diskriminace duševně nemocných lidí nebo o neřešení na-léhavých potřeb této skupiny lidí ze strany státu, budeme od příštího roku informovat také další média.

Josef Gabriel

Setkání účaStníků MiSePrvní seminář, kterého s zúčastnilo kolem čtyřiceti lidí (většinou zástupců rodičovských a pacientských organizací), se uskutečnil v Denním psychoterapeutickém sanatoriu Ondřejov koncem června. Účastníci se dohodli, že na příštím setkání (předběžně plánovaném na druhou polovinu září) se budou zabývat tématem „co ve zdravotně sociální oblasti nejvíc trápí osoby s vážným duševním onemocněním“. Zveme všechny, kdo mají vážný zájem o spolupráci. Přesné místo a čas konání semináře vám rádi sdělí-me ve druhé polovině srpna na e-mailu: jan.f.jaros@seznam.cz.

4

Může být připravovaný zákon o dlouhodobé péči impulzem k zásadním změnám v systému péče o psychiatrické pacienty? Jestli se někdo nahoře zamyslí nad tím, co s léčebnami? V tom jsem mírně skeptický. Výdaje na léčebny tvoří v tabulkách tak ma-lou část, že je vlastně nezajímavá. Mluvíme o necelých čtyřech procentech rozpočtu VZP. Pro zdravotnictví nejsou léčebny zásadní problém, i když VZP má pořád tendenci přes kontroly osekávat náš budget. Nevýhodou je, že teď objektivně probíhají úspory na všech frontách. Není možné zvyšovat nároky a je fakt, že každá transformace, která by měla být poctivá, přinese zvýšené náklady. Pokud máme udržovat alespoň stávající úroveň péče, tak na reformu bychom museli do systému přisypat trochu peněz.

Přesto, co by mohl zákon o dlouhodobé péči znamenat pro psychiatrické léčebny?V září loňského roku proběhla diskuse nad věcným záměrem zákona o dlouhodobé péči v léčebně v Horních Beřkovicích. Členům Asociace psychiatrických léčeben pak pre-zentovala zákon na přelomu roku Monika Válková, která se věnuje přípravě zákona na ministerstvu práce a sociálních věcí. Z její prezentace jsem nabyl dojmu, že se speci-fickými potřebami duševně nemocných ve věcném záměru zákona nikdo nezabýval.

Mají v Bohnicích šanci bláznivé sny?

MUDr. Martin Hollý, ředitel PL Bohnice

Máme opakovanou zkušenost, že různé verze zákona o sociálních službách vynechá-vají duševně nemocné, protože ti jsou dobře uklizeni v léčebnách. O zájmy a potřeby seniorů velmi kvalitně pečuje předsedkyně České geriatrické a gerontologické spo-lečnosti Iva Holmerová, ale musím říct, že mladý psychotik, který vyžaduje dlouhodo-bou péči, má diametrálně jiné potřeby než senior, který vyžaduje dlouhodobou péči.

Jsou zástupci psychiatrických léčeben s tvůrci zákona v nějakém kontaktu? Po prezentaci věcného záměru zákona na zasedání Asociace jsem navázal kontakt s paní magistrou Válkovou a doptával jsem se, jak vlastně proces tvorby zákona probíhá. Začal jsem aktivně komunikovat s některými členy týmu, který se na přípravě toho zákona podílí, a snažil jsem se tam implementovat to, co bychom mohli nazývat potřeby duševně nemocných. Doufám, že zákon dá nějaký legislativní a finanční rámec službám, které by mohly být alterna-tivou dlouhodobé hospitalizační péče. To je to základní.

Je ještě šance něco do zákona prosadit?Teď by měl být věcný záměr zákona disku-tován ve vládě a měl by procházet nějakou odbornou diskusí. Není času nazbyt, ale ještě není pozdě na to, aby se změnil. Paralelně s tím běží projekt Optimalizace zdravotní a sociální péče, který je soustředě-ný na systém, nikoliv na klienty. Podařilo se mi prosadit do pracovní skupiny a začlenit do tohoto projektu léčebnu. Z výsledků má vycházet praktická implementace zákona, jak má vypadat síť nejen lůžkových služeb, ale obecně i zdravotních a sociálních služeb v regionech. Projekt je ve fázi analýzy, pak bude následovat fáze ověřování a nakonec z toho vzejdou nějaké doporučené počty.

Zabývá se přípravou transformace léčeben třeba ministerstvo zdravotnictví nebo Psychiatrická společnost?

témarozhovor

Psychiatrická společnost se transformací systému skutečně příliš nezabývá. Minister-stvo v této chvíli není nečinné, jenom zadání nepropadlo tak hluboko, že by se někdo zabýval koncepcí léčeben, ale přemalovávají se lajny na hřišti. Myslím, že je těžké argu-mentovat proti lidem, kteří změnám nepřejí. Jistě najdou spoustu rizik, ke kterým mohou změny vést. Pokládám za velmi důležité, že se do současného systému, který je už dlouhou dobu zafixovaný, alespoň rýpne. Zákon o zdravotní péči máme už padesát let a to je ostuda.

K čemu ale zákon bude, jestli do věcí jenom „rýpne“, ale nevyřeší je? I když jsem skeptický k tomu, že přijde nějaká koncepční změna se shora, tak si ale myslím, že zákon může vytvořit podmínky a systémové tlaky na to, aby léčebny měly volné ruce k transformaci. Přicházející zdravotnické zákony vytvářejí trochu jiný systém, vymezují jiné hřiště. Například podle návrhu zákona o zdravotní pojišťovně, by měl být byznysem zdravotních pojišťoven také systém nemocenské. Pojišťovna nebude hradit jenom péči, ale také dávky. To je první stupeň k tomu, aby zdravotní pojišťovny převzaly zodpovědnost za dlouhodobou péči, protože nemocenská, pokud člověk nebude efektivně léčen, půjde z jejich kapsy. Myslím, že i invalidní důchody by měly být pod kontrolou zdravotních pojišťoven.

Vyhovuje to nově nalajnované hřiště vašim plánům v bohnické léčebně?Mám pocit, že je to paradigmaticky v sou-ladu. Jde o narovnání plateb s reálným stavem, o poctivé přiznání standardu, který jsme a který nejsme schopní zaplatit – mož-ná ne úplně ve shodě s požadavky lidsko-právních organizací. Když vidím realitu našeho balíku peněz, tak vím, že nemůžeme během nejbližších pěti let jít do standardu jednolůžkových pokojů a šesti asistentů na jednoho handicapovaného. Je potřeba si poctivě přiznat, na co máme. A to je taky v souladu s tím, že nějaký standard tady je, i když víme, že není dokonalý, ale odpovídá tomu, co můžeme v této chvíli zajistit.

Jak by se podle vás měla léčebna proměnit?Změna systému záleží na někom, kdo nás řídí. Jde o to, zda léčebny mají právo přežít do budoucna. Je možná koexistence sociál-

Psychiatrická léčebna Bohnice se pod vedením ředitele MUDr. Martina Hollého připravuje na reformu současné institucionální podoby, na otevření areálu léčebny veřejnosti a na rozšíření služeb o pilotní projekt komunitní péče. Zásadní změny v zajištění péče o chronické psychiatrické pacienty by měl přinést i připravovaný zákon o dlouhodobé péči.

5

Mají v Bohnicích šanci bláznivé sny?ního ústavu, léčebny a akutní psychiatrické nemocnice? Může léčebna sama provozovat komunitní péči? To jsou otázky, které kladu jak psychiatrické společnosti, tak minister-stvu zdravotnictví. Nikdo mi zatím neodpo-věděl, ale řekli mi, že jsou to dobré otázky. Jde také o to, zda je podporována otevřenost areálu. Zřizovatel mi může klidně říct, proč tam pouštíte cizí lidi, když tam někdo něco ukradne nebo se stane něco jiného, třeba se někdo opije a něco rozbije. Proč to nezavře-te, je to váš areál. Tuhle otázku také nemáme zodpovězenou, je to trend, kterému se nikdo moc nebrání, ale kdyby mě chtěli popota-hovat, tak můžou, protože nemám žádné písemné souhlasné stanovisko. Ministryně Jurásková mi to řekla osobně, ale není na to bumážka.

Do jaké míry zasahuje zřizovatel, tedy ministerstvo, do chodu léčebny?V zásadě jsou léčebny velmi málo řízené, máme velkou autonomii, ale často vnímám, že autonomii máme jenom z toho důvodu, že se o nás nikdo nechce starat.

Je ještě nějaká zásadní otázka, na kterou byste potřebovali odpověď shora?Jaká část léčebny by mohla být nezdravot-nická, jaká část léčebny by se mohla pro-najmout nebo nakonec i prodat. To říkám nerad, nemyslím si, že je to dobré řešení, ale například v Anglii s tím mají zkušenost, rozprodali léčebnu a nakoupili nějaké malé baráky.

Na jakých změnách už pracujete?Během předloňského roku jsme s jednou renomovanou architektonickou firmou zpracovávali materiál, který měl ověřit mož-nosti nového využití a revitalizace areálu psychiatrické léčebny v kontextu Prahy 8. Stali jsme se součástí městské aglomerace, sídliště, která s námi přímo sousedí, mají 35 tisíc obyvatel, což je velikost okresního města. Na jediném volném úseku na severní straně se už staví nová rezidence, už se tam prodávají byty, brzy budeme ze všech stran obkrouženi sídlištěm. Já to však vnímám spíš jako šanci, protože bychom chtěli, aby se z areálu léčebny stal park, ve kterém jsou léčebná zařízení. Rádi bychom naučili lidi z horního sídliště procházet a využívat léčebnu jako komunikační zónu.

Víte jak na to?Urbanisté nám říkali, můžete dělat PR jaké chcete, můžete psát do všech novin, jak jste otevření, budete-li mít rozteč mezi jednotli-vými vchody do areálu delší než 500 metrů, nikdy se vám ho nepodaří otevřít. Proto hledáme způsob, jak celý areál (tajemně

obklopený plotem, který je památkově chrá-něný, takže s ním v téhle chvíli nemůžeme nic dělat), zpřístupnit tak, aby ho všichni vnímali jako identifikovaný areál, ale přitom otevřený lidem.

Nemohla by přílišná otevřenost léčebně také škodit?I v současném uzavřeném areálu jsou oplocené dvorky, protože v minulosti byla tendence budovat ještě další uzavřené ob-jekty. Při transformaci toho můžeme využít. Necháme jim jejich autonomii, ale přitom ten areál se může otevřít.

Jak by měla léčebna vypadat po transformaci z hlediska jednotlivých typů péče?Jedním z možných konceptů je rozdělit lé-čebnu na tři části. Vpravo do hlavní budovy by byla oddělení, která by se věnovala akutní péči. Tuto akutní část by odděloval průchod z hlavní budovy na nové sídliště od odborné-ho léčebného ústavu a vlevo kolem statku by mohl vzniknout ústav sociální péče. Byl by to holding tří organizací, tří zařízení, která si budou mezi sebou předávat pacienty. Je to jedna z možností. Je možné, že se neukáže jako průchozí. V areálu léčebny máme volný pozemek, kde by bylo možné postavit moderní psychiatrický špitál, ale v zásadě to není hlavní směr našeho uvažování.

Počítáte i s rekonstrukcí jednotlivých pavilónů?Máme teď novou zkušenost z pavilonu 28. Je to dětské oddělení, kterému se podařilo ve spolupráci se Chantal Poullaine dát nádherný design. Důležité ale je, že i když jsme do re-konstrukce investovali 90 milionů, pořád to ještě není dobře. Současná představa o tom, jak by mělo vypadat akutní oddělení, to je L-systém s krátkými chodbami, s velkým

rozhovor

Současný trend otevřít prostory léčeben veřejnosti zahájil už před dvaceti lety festival Mezi ploty.

přehledem o pacientech. To z těch baráků, které byly postaveny před sto lety, nikdo neudělá. Když architekti procházeli naše oddělení a mapovali potenciál k rekonstrukci, zjistili, že pokud by se měly domy ve tvaru T na horní straně areálu dostat do současné-ho standardu, to znamená malé dvojlůžkové pokoje se sociálním zázemím, přijdeme o 40 procent lůžkové kapacity. Takový dům se neuživí, odpisy by byly větší než to, co je možné provozováním lůžek vydělat.

Pokud vím, uvažujete i o poskytování komunitní péče.Začali jsme spolupracovat s centrem v ital-ském Terstu. Tam byla léčebna pro patnáct set lidí postavená ještě v Rakousku-Uher-sku. Před čtyřiceti lety ji začali postupně vyprazdňovat a přesouvat služby do komu-nity. Po čtyřiceti letech to vypadá celkem funkčně. Byl jsem tam už dvakrát, i abych je podrobil nějakým zvídavým dotazům. Na celý Terst, který má 250 tisíc obyvatel, mají 40 psychiatrických lůžek. To je další možný směr vývoje. Ale nesmíme si plést deinsti-tucionalizaci s dehospitalizačním trendem. Nejde jenom o to, osekat lůžka, ale postupně přenést ekonomické a lidské kapacity do komunity.

Připravujete projekt komunitní péče pro Prahu?V současnosti připravujeme pilotní projekt komunitní péče pro Prahu 8. Nedovedu si představit, že bychom fungovali pro celou Prahu. Dojezdová vzdálenost je po Praze sice jenom dvacet kilometrů, ale časově je to velmi nešťastné. Měli bychom začít, nevím, jestli za měsíc nebo za půl roku, poskytovat vlastními silami komunitní služby pro těžce duševně nemocné, to znamená pro psycho-tiky a pacienty s bipolární poruchou.

Josef Gabriel

arch

iv M

ezi p

loty

6

P sychiatrické léčebny patří mezi odborné léčebné ústavy zřizované ministerstvem zdravotnictví. Ve věcném záměru zákona o dlouho-

dobé péči (především v tzv. RIA – závěrečné zprávě hodnocení dopadů regulace) se o odborných léčebných ústavech opakovaně hovoří.

Zavedením nového systému dlouhodobé péče má dojít k postupným, ale význam-ným změnám ve statusu skupin dnešních pacientů zdravotnických zařízení a uživatelů sociálních služeb. Změní se také status po-skytovatelů dlouhodobé péče a v neposlední řadě dojde ke změnám i ve finančních tocích. „Část pacientů hospitalizovaných v dnešních zdravotnických zařízeních (zejména v léčeb-nách dlouhodobě nemocných, odborných léčebných ústavech a na ošetřovatelských i akutních lůžkách v lůžkových zařízeních) se stane klienty dlouhodobé péče. Předpo-kládá se, že novela Zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění navazující na zákon o zdravotních službách předklá-

Změní se hřiště i pro psychiatrické léčebny?

daný MZ ČR jasně oddělí účel a způsob poskytování následné a dlouhodobé péče. Zároveň se předpokládá, že tato novela sta-noví maximální dobu poskytování následné péče (například 3 měsíce), která může být v oprávněných případech prodloužena, ale po jejím skončení pacient přechází automa-ticky do režimu dlouhodobé péče,“ uvádějí autoři RIA. Podle nich lze očekávat změnu statusu řady dnešních zdravotnických zařízení a jejich postupnou přeměnu na poskytovatele dlouhodobé péče.

„Na rozdíl od dnešního nejasného stavu, kdy zdravotnická zařízení spadající do určité kategorie (např. léčebny dlouhodobě ne-mocných a odborné léčebné ústavy) posky-tují jak dlouhodobou, tak následnou a někdy i akutní péči, dojde k oddělení poskytování těchto druhů péče, ať už mezi zdravot-nickými zařízeními nebo uvnitř jednoho zařízení. Zejména dnešní léčebny dlouho-době nemocných a odborné léčebné ústavy (a některé nemocnice) se tak na základě místní poptávky po následné a dlouhodo-

bé péči a schopnosti získat kvalifikovaný zdravotnický personál rozhodnou, kterou část své lůžkové kapacity věnují poskytování následné péče a kterou část poskytování dlouhodobé péče,“ píší autoři RIA.

Jedním z hlavních cílů zákona je podle nich poskytování dlouhodobé péče v přiro-zeném domácím prostředí. „Předběžné ana-lýzy ukazují, že z osob, které pravděpodob-ně získají status klienta dlouhodobé péče, 25 až 30 procent potřebuje ústavní služby,“ uvádějí autoři závěrečné zprávy hodnocení dopadů regulace. Zbývajících 70 až 75 pro-cent klientů dlouhodobé péče by tedy mělo využívat ambulantních a terénních služeb ve svém domácím prostředí.

V návrhu řešení věcného záměru zákona se v bodu 1. 3 uvádí: „Dlouhodobá péče je poskytována odbornými pracovníky nejen v přirozeném prostředí, ale také v ambulant-ních nebo pobytových službách na základě oprávnění k poskytování uvedené péče. Poskytování dlouhodobé péče v přirozené komunitě klienta je považováno za nej-vhodnější způsob podpory a péče.“ V bodu 3. 9 se dále uvádí, že „zdravotní pojišťovna je povinna zajistit dostupnost dlouhodobé péče formou domácí, ambulantní nebo ústavní ošetřovatelské péče prostřednictvím smluvních poskytovatelů.“ Z citovaných pasáží vyplývá, že podle věcného záměru zákona o dlouhodobé péči by zdravotní po-jišťovny měly preferovat dostupnou domácí a ambulantní formu ošetřovatelské péče. Ta by se měla vztahovat nejen na seniory, ale i na dlouhodobě nemocné psychiatrické pacienty. –red–

Zákon o dlouhodobé péči může mít velký význam pro zajištění péče o osoby, které dlouhodobě trpí vážným duševním onemocněním.

tématéma: dlouhodobá péče

serg

is b

log,

Flic

kr.c

om

7téma: dlouhodobá péče

Věcný záměr zákona o dlouhodobé péči

S oučasná vláda se ve svém programovém prohlášení zavá-zala přijmout reformní opatření vedoucí k modernizaci zdravotnického systému a k rozvoji péče o seniory a osoby se zdravotním postižením v jejich domácím prostředí.

Současně se zavázala vymezit společně s odborníky dlouhodobou zdravotně-sociální péči a navrhnout zavedení uceleného systému zdravotních a sociálních služeb, včetně způsobu jejich financování.

Za stejné peníze nově a efektivnějiCílem návrhu věcného záměru zákona je zajistit v rámci objemu dnes vynakládaných veřejných prostředků dostupnou a kvalitní dlouhodobou péči, poskytovanou efektivním způsobem v domácím i institucionálním prostředí. „K tomu je třeba navrhnout dlouhodo-bě udržitelný způsob financování a vytvořit podmínky pro to, aby dlouhodobou péči potřebovalo co nejméně lidí. Do systému zajištění dlouhodobé péče musí být více zainteresováni stávající či potenciální klienti a jejich rodinní příslušníci,“ uvádějí autoři závěrečné zprávy hodnocení regulace – RIA.

Co je dlouhodobá péčePodle vymezení OECD je dlouhodobá péče (long term care) posky-tována lidem, jejichž soběstačnost je dlouhodobě omezena a jejichž schopnost vykonávat každodenní sebeobslužné aktivity je snížena. Jsou tedy závislí na cizí pomoci: potřebují pomoc a péči při každo-denních aktivitách i v péči o svou domácnost pro zajištění důstoj-ného života. „Specifikem této péče je potřeba pomoci při zajištění soběstačnosti z důvodu zdravotních problémů. Jedná se obvykle o osoby chronicky nemocné, které jsou často hospitalizovány, kde již neprobíhá akutní péče, ale obvykle péče pouze ošetřovatelská a paliativní. Tyto osoby potřebují převážně ošetřovatelskou péči s vy-sokým podílem preventivně rehabilitační péče. Pro definici dlouho-dobé péče je klíčová právě potřeba zkombinovat významné množství zdravotní a sociální péče,“ píší autoři RIA. Služby dlouhodobé péče podle nich potřebují lidé, kteří mají omezenou soběstačnost zejména v základních sebeobslužných aktivitách a tento stav je setrvalý. „Může být způsoben jak chronickými onemocněními, tak může být důsledkem zdravotního postižení, ať již tělesného nebo duševní-ho. Většina těch, kteří potřebují služby dlouhodobé péče, jsou lidé vyššího věku. Patří k nim ale i osoby, které v důsledku vrozených postižení nebo úrazů či nemocí získaných v raném věku, potřebují dlouhodobou péči po většinu svého života,“ uvádějí autoři RIA.

neudržitelné financování dlouhodobé péčeJiž dnes potřebuje v České republice dlouhodobou péči přibližně 170 000 osob. V důsledku stárnutí obyvatelstva bude jejich počet

Ministerstvo zdravotnictví a ministerstvo práce a sociálních věcí zveřejnily věcný záměr zákona o dlouhodobé péči spolu se závěrečnou zprávou hodnocení dopadů regulace (tzv. RIA). Přinášíme čtenářům Espritu nejdůležitější pasáže z tohoto materiálu.

narůstat. „Finančně dnes dlouhodobá péče stojí veřejné rozpočty zhruba jedno procento HDP (bez zahrnutí neplacené neformální péče poskytované v rodinách). Tento objem podle modelací naroste o 20 procent každých deset let. Dnešní organizace a financová-ní je nesystémově rozdrobeno mezi resorty MZ a MPSV, kraje, obce a zdravotní pojišťovny, což vede k významným nerovnostem mezi srovnatelnými klienty zdravotnických a sociálních zařízení, nedostatečnému zajištění kvality a dostupnosti, neefektivnímu poskytování a k vysokým transakčním nákladům. Dnešní průběžné financování z daní a ze zdravotního pojištění je z důvodu stárnutí obyvatelstva neudržitelné,“ konstatují autoři RIA. Odhad celkových veřejných nákladů, které lze spojovat s dlouhodobou péčí, se podle nich pohybuje okolo 30 miliard korun. „Do tohoto odhadu nejsou započítány náklady na veškerou péči poskytovanou v rámci rodin nebo komunit osobami blízkými nebo jinými (kvalifikovaný odhad uvádí až 200 000 přepočtených úvazků blízkých osob),“ přiznávají autoři RIA.

Rozdílné platby ve zdravotnických a sociálních zařízeníchProfesionální služby v oblasti dlouhodobé péče poskytované jednak zdravotníky, jednak sociálními pracovníky (z resortu MPSV) mezi sebou nejsou koordinované, což podle autorů RIA vede k významným nerovnostem mezi srovnatelnými klienty zdravotnických a sociálních zařízení. „Navíc finanční spoluúčast občana v případě pobytové péče se významně liší podle toho, zda je občan s obdobnými potřebami pacientem zdravotnického zařízení poskytujícího lůžkové zdravotní služby nebo klientem zařízení poskytujícího pobytové sociální služby. V případě pobytu v zaří-zení poskytujícím pobytové sociální služby se klient (do výše dané

čeho Má být pRoStředniCtvíM nové pRávní úpRavy doSaženo• Jasné vymezení oblasti dlouhodobé péče, zdravotních a so-

ciálních služeb poskytovaných v jejím rámci, nároků klientů, požadavků na personální a věcné vybavení poskytovatelů a financování dlouhodobé péče.

• Překlenutí segmentace a překážek mezi službami zdravotní a sociální péče.

• Zajištění optimálního způsobu poskytování dlouhodobé péče podle individuálních potřeb klienta a provázanost jejích různých forem.

• Vytvoření nových profesí v dlouhodobé péči a podpora po-třebného počtu kvalifikovaných pracovníků pro tyto služby.

• Zvýšení efektivity a kvality služeb.

• Podpora poskytování dlouhodobé péče v přirozeném prostředí.

8

zákonem) podílí na úhradě stravy a ubytování ve výši maximálně 330 Kč denně za hotelové služby a v průměru cca 150 Kč denně za sociální péči (z příspěvku na péči), zatímco při hospitalizaci ve zdravotnickém zařízení hradí pouze regulační poplatek ve výši 60 (100) Kč denně,“ upozorňují autoři RIA s tím, že ve zdravot-nických zařízeních je hospitalizována řada pacientů, kterým je de facto poskytována dlouhodobá péče.

Tento stav podle nich vede ke zvýšeným výdajům zdravotních pojišťoven – pacienti hospitalizovaní dlouhodobě ve zdravotnic-kých zařízeních nedostávají příspěvek na péči ani neplatí zdra-votnickému zařízení příspěvek na stravu a ubytování. „Mimo to jsou většinou hospitalizováni na lůžkách akutní nebo následné péče, jejichž personální zajištění je ve smyslu kvalifikace personálu zbytečně vysoké. Na druhé straně se zdravotní pojišťovny zatěžo-vané těmito výdaji brání plně proplácet potřebnou zdravotní péči poskytovanou v zařízeních pobytových sociálních služeb,“ uvádějí autoři RIA.

Co hrozí, když se nestane nicPokud stát nepřistoupí k reformě v oblasti dlouhodobé péče, naroste podle autorů RIA tlak na veřejné rozpočty na úhradu potřebné péče. Nedostatek finančních prostředků povede ke snížení úrovně poskytování zdravotně sociálních služeb. To bude mít důsledek v nárůstu hospitalizací, které povedou k dalšímu přetrvávání klientů v zdravotnických zařízeních,a tím k neúčelnému vynakládání pro-středků z veřejného zdravotního pojištění a k nevhodnému způsobu poskytování dlouhodobé péče. Výsledkem bude neschopnost zajistit odpovídající služby stále většímu počtu lidí, kteří je v důsledku stár-nutí obyvatelstva budou potřebovat.

Co si od nové právní úpravy slibují její autoři „Bude vytvořen systém dlouhodobé péče integrálně navazující na zdravotní a sociální služby podle zvláštních právních předpisů s efektivním využitím stávajících kapacit v systému zdravotnictví a sociálních služeb,“ uvádějí autoři RIA s tím, že tak dojde k opti-malizaci a sjednocení poskytování dlouhodobé péče, včasnému po-skytnutí podpory potřebným obyvatelům v místě jejich přirozeného prostředí a k významnému zvýšení dostupnosti dlouhodobé péče.

Předností navrhovaného řešení má být také zvýšení efektivnosti využití stávajících zdrojů financování, stimulace růstu efektivity navazujícího zdravotnického a sociálního systému, podpora vzniku nových profesí v komunitní péči, rozvoj terénních a ambulantních služeb a péče, zvýšení zaměstnanosti v konkrétním regionu a rozvoj pracovních pozic v terénních a ambulantních službách. Nová právní úprava by měla vést k podpoře vzniku nového typu lůžkové péče, zaměřené na zdravotně sociální potřeby klienta, k podpoře tzv. „sdí-lené péče,“ kdy stát podporuje stanovenou sociální politikou kombi-naci formální a neformální péče ve snaze udržet osoby se sníženou soběstačností závislé na cizí pomoci v jejich přirozeném prostředí.

Slabé stránky navrhovaného řešení a rizika s ním spojená podle autorů RIA spočívají v možném problematickém implementování nových postupů do stávajících systémů péče. Problémy by mohla přinést i nutnost zajištění koordinace zdravotní a sociální péče. Pokud by systémové změny uvnitř obou rezortů neproběhly hladce, mohlo by to vést k dočasnému lokálnímu zhoršení dostupnosti péče.

kudy cesta nevedeNulová varianta – ponechání současného stavu, je dlouhodobě neudržitelná již na základě faktu stárnutí obyvatelstva. „Existující poskytování dlouhodobé péče rozdrobené mezi resorty MPSV ČR a MZ ČR je nevhodné z hlediska dostupnosti a kvality služeb pro klienty, z hlediska ekvity a transparentnosti i z hlediska efektivity vynakládaných veřejných prostředků,“ uvádějí autoři RIA.

Systém, který je již dnes významně nefunkční, podle nich nemů-že obstát v situaci, kdy dlouhodobou péči bude z důvodu stárnutí obyvatelstva potřebovat významně větší počet obyvatel. „Stávající systém nedisponuje kapacitami ani finančními zdroji k zajištění potřebné péče,“ tvrdí autoři RIA.

Vyřešení současných problémů neslibuje ani koncepce dlouho-dobé péče, která by spoléhala pouze na kapacitu registrovaných sociálních služeb ve smyslu zákona o sociálních službách. „Tato varianta nezohledňuje provázanost zdravotní a sociální kompo-nenty dlouhodobé péče. Není řešitelná bez koordinace poskytování zdravotních a sociálních služeb. Navíc masivní investice potřebné k vybudování kapacit v rámci systému sociálních služeb nejsou k dispozici ve státním rozpočtu ani v dalších veřejných rozpočtech. Tento finanční problém se netýká jen investičních, ale i provoz-ních prostředků,“ upozorňují autoři RIA. Podle nich, i kdyby bylo možno tyto prostředky získat, pokračovalo by nadále neefektivní a nekvalitní, ale vysoce nákladné poskytování dlouhodobé péče ve zdravotnických zařízeních. „Tato forma poskytování péče nezohled-ňuje sociální potřeby klientů a vede k zatěžování systému veřejného zdravotního pojištění, neschopnosti zaplatit potřebnou akutní péči a ke vzrůstajícím požadavkům na státní rozpočet. Navíc pokračující oddělené poskytování služeb dlouhodobé péče v systému sociálním a zdravotním za významně jiných finančních podmínek pro klienty se stejnými potřebami, ale pobývajícími v různých institucích, je v zásadním rozporu s principem ekvity,“ konstatují autoři RIA.

kudy z problémůNávrh řešení, které přináší věcný záměr zákona o dlouhodobé péči, podle závěrečné zprávy RIA na rozdíl od předchozích variant reflek-tuje přirozený zdravotně-sociální charakter dlouhodobé péče, vytváří transparentní a provázaný systém jejího poskytování a financování, který je schopen zareagovat na vzrůstající potřebu této péče v důsled-ku stárnutí obyvatelstva. „Vytváří jednotné prostředí pro poskytování dlouhodobé péče, stanoví jasně způsob posuzování potřeby této péče a vytváří podmínky pro poskytnutí služeb ekonomicky nejvýhodněj-ším způsobem, tedy pokud je to možné v domácím prostředí klienta při zapojení rodinných příslušníků,“ uvádějí autoři RIA. –ga–

Budou mít po přijetí nového zákona stejný důvod k radosti i dlouho-

době nemocní psychiatričtí pacienti a jejich rodiny?

tématéma: dlouhodobá péče

foto

uzi

9

V psychiatrii je všechno v pohybu. Některé problémy se však vracejí

stále dokola.

D louhodobou péči potřebují lidé, kteří mají sníženou schopnost postarat se o své základní životní potřeby. Nejčastěji jsou to nemocní senioři, ale patří sem i mladí lidé s vážnou psychiatrickou diagnózou. Mnozí z nich

po opakovaných hospitalizacích a ztrátě kontaktu s každodenním životem, končí v psychiatrických léčebnách jako „nepropustitelní ze sociálních důvodů“. Za selháváním v běžném životě je ovšem těžké a již nezvratné postižení psychiky duševní poruchou, které navíc vy-žaduje trvalou léčbu psychofarmaky k zabránění vzplanutí psychózy.

Specifika psychiatrie „Psychiatrie psychóz léčí obvykle chronické pacienty a je v nákladech na jednoho nemocného třetím nejdražším medicínským oborem za onkologií a kardiovaskulárními onemocněními. Celkové náklady na obor psychiatrie ale činí v České republice pouze asi 3 až 4 procenta ze všech nákladů na zdravotní péči. Hůře než Česká republika je na tom ze sledovaných zemí už jen Slovensko. Ve Velké Britániii vydávají na psychiatrickou péči kolem 12 procent ze zdravotnických financí (Mental Health Economics European Network, 2004).

Psychiatrie má třetí nejpočetnější invaliditu, s čímž souvisejí sekundární náklady jak na nově přiznanou, tak na dlouhodobou invaliditu. Průměrná doba hospitalizace na akutních odděleních je 12,4 dnů, v psychiatrických léčebnách je to 81 dnů. V délce hospita-lizace jsme úplně mimo rank ostatních medicínských oborů,“ říká ředitel PL Bohnice MUDr. Martin Hollý.

Psychiatrie má podle něj těžkou pozici i v medicíně, protože se některými základními parametry liší od ostatních oborů. „Nemáme k dispozici žádnou prakticky používanou tzv. tvrdou diagnostiku, nedokážeme zrentgenovat, nějak změřit nebo otestovat člověka, který je v roli pacienta, a říct: to je schizofrenie, to je bipolární porucha,“ vysvětluje M. Hollý. Výzkum jde podle něj sice značně do-předu, ale ještě nic není aplikováno v praxi tak, aby psychiatři mohli pojišťovně říct, tohle je jasná diagnóza, protože tato a tato vyšetření vyšla tak a tak. „Vždy je tam vsunutý subjektivní pohled lékaře, a proto je to často zpochybňováno,“ tvrdí M. Hollý.

Zpochybňování psychiatrie jako medicínského oboru, zpochyb-ňování adekvátnosti stanovených diagnóz a efektivity jejich terapie a tedy zpochybňování potřeby investovat do psychiatrické péče víc peněz (je to vůbec k něčemu?), to všechno vede k upozadění psychi-atrie v systému zdravotní péče. Navíc vznikající zákon o dlouhodobé péči iniciovala Česká geriatrická a gerontologická společnost, která hájí zájmy a potřeby seniorů, zatímco Psychiatrická společnost nevyvíjela v tomto směru žádnou aktivitu.

Na co zákon narazí v psychiatrických léčebnách

Jsme bašta ústavnictvíČeská psychiatrie je podle ředitele Hollého jednoznačně pozname-naná dědictvím velkých ústavů. „Česká republika je jedna z mála bašt ústavnictví v Evropě. Když si vezmeme strukturu lůžek, tak je to přes devět tisíc (9 200) lůžek v léčebnách, jenom zhruba 1 400 lů-žek je v nemocnicích. Přitom jedním z trendů moderní psychiatrie jsou malá příjmová oddělení, kde bude krátká doba hospitalizace, a většina péče pak bude probíhat v ambulanci, eventuálně v kom-plexních zařízeních,“ říká M. Hollý.

Polovina z uvedených 9 200 lůžek je podle něj ve čtyřech léčeb-nách a druhá polovina v dalších osmi léčebnách. „Máme čtyři léčeb-ny, které mají nad tisíc lůžek: Opava, Kroměříž, Dobřany a Bohnice. Říkám, že jsem ředitelem největší léčebny v České republice a možná i ve střední Evropě a nejsem na to hrdý,“ konstatuje M. Hollý. Boh-nická léčebna je s 1 250 lůžky třetím největším lůžkovým zdravotnic-kým zařízením v Praze.

K velkým léčebnám patří i Psychiatrická léčebna Havlíčkův Brod, která má v současnosti 750 lůžek. Před 20 lety zde bylo 1 530 lůžek. „Vzhledem k tomu, že v našem regionu je dost péče v terénu, nemáme tolik příjmů jako třeba v Bohnicích nebo v lé-čebně v Opavě. Tam mají pět až sedm tisíc příjmů ročně, my tady máme každý rok okolo dvou a půl tisíce příjmů,“ říká zástupce ře-

Připravovaný zákon o dlouhodobé péči by se měl dotknout i psychiatrických léčeben. Od ledna 2013 by měla platit nová pravidla pro poskytování dlouhodobé péče i pro chronické psychiatrické pacienty. Pokusili jsme se zmapovat, jaké oblasti problémů by měl zákon v psychiatrických léčebnách do budoucna ošetřit.

téma: dlouhodobá péče

mar

fis

75, F

lickr

.com

10

ditele léčebny v Havlíčkově Brodě a primář gerontopsychiatrického oddělení MUDr. Jiří Konrád.

Dědictví velkých ústavů, které pečují o naprostou většinu chro-nických psychiatrických pacientů, bude při snaze o změnu systému dlouhodobé péče pro chronické psychiatrické pacienty tím hlavním problémem.

„hektarové výnosy“ v léčebnách Léčebny jsou sice příspěvkové organizace státu, ale naprostá většina výnosů, celých 98 procent, jsou platby zdravotních pojišťoven za poskytnuté zdravotní služby. „Čím víc přijímáme, tím víc dostáváme zaplaceno, funguje to podobně jako hektarové výnosy. Takže vysoká obložnost je ekonomickou nutností. Je to v úplné kontradikci se

vším, co cítíme, že by bylo dobré – zkracovat hospita-lizace, atd., říká M. Hollý. Všechny léčebny však podle něj mají upřímnou snahu nemít lidi dlouho hospitali-zované. „Nemyslím, že by si některá z léčeben lidi schra-ňovala. Na našem příjmu je takový přetlak, že nemusíme zbytečně natahovat hospita-lizace. Spíš lidi tlačíme ven, abychom měli prostor pro ty ostatní,“ tvrdí M. Hollý.

Přechod na nový systém organizace a financování dlouhodobé péče je příležitostí ke změně celého systému financování psychiat-rických léčeben. Z jednoho pytle peněz je zde financována akutní psychiatrická péče, následná (léčebenská) péče a sociální péče.

akutní a dlouhodobé hospitalizace„V Bohnicích ročně vyšetříme zhruba 8 000 pacientů, kteří přijdou na příjem, z toho 6 500 přijmeme na lůžko,“ uvádí M. Hollý a dodá-vá, že z tohoto počtu je 5 500 pacientů prvně přijatých v daném roce. „Je evidentní, že je v léčebnách poskytována akutní péče. Spočítali jsme, že celorepublikově se v léčebnách nachází asi 2 700 lůžek akut-ní péče. Také jsme si spočítali, že v celé republice máme asi 2 800 pacientů, kteří jsou v léčebnách hospitalizováni víc než rok, kde se dá předpokládat, že už hraje roli sociální složka. Když si porovnáme tato čísla, vidíme, že máme 2 700 akutních lůžek, která jsou pro nás drahá a která by v léčebnách být neměla, a že máme přibližně stejný počet sociálně hospitalizovaných,“ vysvětluje ředitel Hollý. Pro stát je to podle něj velmi jednoduché – drahá akutní lůžka, na kterých lé-čebny prodělávají, jsou přibližně vykompenzována levnými lůžky, na kterých leží lidé hospitalizovaní spíše ze sociálních důvodů. „Když to trošku zjednoduším, za každého pacienta dostaneme od pojišťovny zhruba stejně. Platby za různá lůžka se liší ve stokorunách, dělá to možná deset procent,“ říká M. Hollý.

Obdobně to funguje i v Havlíčkově Brodě. „Je pravda, že chronic-ká oddělení s dlouhodobě hospitalizovanými mají vyšší výnosy než náklady, ale akutní přijímací oddělení jsou zase ekonomicky v mínu-su, takže se to sumárně jakž takž srovná,“ říká J. Konrád.

Co vlastně hradí zdravotní pojišťovny Financování léčeben je velký kompromis založený na tiché dohodě, kterou ovšem zdravotní pojišťovny čas od času porušují. „Léčebna má trochu problém, že jí zdravotní pojišťovny hradí ošetřovací den paušálem jako následnou péči a přitom vykonáváme akutní péči,“ konstatuje J. Konrád. Podle něj byly pro poskytování akutní péče stanoveny vyšší požadavky na personální vybavení, které léčebny

„papírově“ nesplňují, ale akutní pacienty stejně přijímají, protože psychiatrických oddělení nemocnic je málo a často jsou vybavena personálně hůř než léčebna. „Dostatek doktorů mají jen kliniky, ale ty zas nejsou vybaveny středním a pomocným zdravotnickým personálem na akutní bouřlivé stavy s agresivitou, tak tyhle pacienty stejně posílají k nám, protože středního zdravotnického personálu máme dost,“ popisuje zavedenou praxi primář Konrád.

Na druhou stranu jsou v léčebně pacienti, jejichž pobyt na lůžku je rovněž placen paušálem jako následná péče, ale důvody pro jejich pobyt v léčebně jsou částečně i sociální. „Zdravotním pojišťovnám se to nelíbí a snaží se tyhle peníze nějak vydobýt. Zvlášť když pojiš-ťovnám docházejí finance, to už se periodicky několikrát zopakova-lo, tak vyvíjejí aktivitu v tomhle směru,“ říká J. Konrád.

kobercové bombardováníPro stát je podle ředitele Hollého nediferencovaný systém financo-vání léčeben velmi jednoduchý. „Pacienta odvezou do Bohnic nebo do jiné spádové léčebny a tam proběhne celý terapeutický proces. Až pak přijde pojišťovna, která říká, že bychom neměli mít lidi, u kte-rých je sociální problematika významná a škrtají nám peníze. Třeba přijdou na kontrolu, prozkoumají dokumentaci pacienta v roce 2008 a řeknou: tento půlrok neproplácíme. V letošním roce začali kober-cové bombardování po všech léčebnách. Opavě vzali osm miliónů, v Jihlavě čtyři milióny, což je v našich rozpočtech významná část,“ uvádí M. Hollý.

O systémovější řešení než jsou finanční sankce se ministerstva zdravotnictví a práce pokusila zavedením institutu zdravotně sociálního lůžka, které však v praxi nikdo nevyužívá. „Měli bychom pacienta, který do 6. května ležel na pokoji č. 2 za šedesátikorunový regulační poplatek, přeložit 7. května na vedlejší pokoj č. 3, kde bude platit sociální lůžko (jako v sociálním ústavu) ve stejném standardu, protože lepší standard nemáme a zůstane mu jen 15 procent z jeho invalidního důchodu. Pro nás by to znamenalo, že velmi pravděpo-dobně nedosáhneme příjmů, které známe ze zdravotního pojištění, což by vedlo jenom k zhoršení kvality plošných standardů, protože nebudeme mít ani na údržbu, kterou děláme,“ říká M. Hollý.

investice do areálu a budoucnostiOd začátku roku 2013, kdy má zákon o dlouhodobé péči nabýt účin-nosti, připravuje podle ředitele Hollého zdravotní pojišťovna změny v pravidlech financování léčeben. Problém investiční zanedbanosti léčeben to ale nevyřeší. „Na to, abychom z Bohnic udělali moderní, hezky vypadající ústav, bychom potřebovali dvě miliardy korun. Oprava jednoho oddělení stojí padesát až sto miliónů, a máme jich třicet. Od revoluce jsme zrekonstruovali kompletně čtyři oddělení,“ uvádí M. Hollý.

Léčebny jsou sice příspěvkové organizace státu, ale v letech 2000 až 2008 podle něj ministerstvo zdravotnictví investovalo do všech léčeben v republice pouze 600 miliónů korun. „Peníze od pojišťo-ven bychom neměli a nesmíme využívat na investice, na obnovu areálu, protože jsou to peníze ze zdravotního pojištění, které mají jít v první řadě za pacientem,“ říká M. Hollý s tím, že nedostatek peněz v léčebnách není otázka posledních roků ani porevolučního období, ale minimálně posledních šedesáti let. „Na psychiatrii nejdou peníze možná od doby, kdy přišla psychofarmaka a vznikla naděje, že lidi, které máme v ústavech, vyléčíme a půjdou domů. Ve finanční tísni by vnitřní systém péče optimalizován na to, aby byl levný, ne na to, aby respektoval člověka, abychom vyhověli požadavkům všech pacientů,“ uvádí ředitel Hollý. Přelití peněz podle něj může přinést pouze postupná proměna léčeben na zařízení modernějšího typu, která budou odpovídat současným požadavkům – tak, aby změnou neutrpěli pacienti, jejich rodiny ani zdravotníci. –ga–

tématéma: dlouhodobá péče

Na to, abychoM z Bohnic udělali ModerNí, hezky vypadající ústav, bychoM potřeBovali dvě miliardy korun.

11

Komunitní péče za branami léčeben?Perspektiva rozvoje komunitní péče vypadá jinak z Havlíčkova Brodu a jinak z Prahy.

P ro přesunutí těžiště dlouhodobé péče do domácího prostředí hovoří především ekonomické důvody. Stát nebude mít peníze na

postavení a fungování pobytových zařízení pro narůstající počet seniorů, kteří se neobe-jdou bez cizí pomoci. Pravděpodobně nebude mít ani miliardy potřebné na rekonstrukci areálů psychiatrických léčeben, které u nás zajišťují většinu lůžkové psychiatrické péče. Vysunutí části péče o vážně duševně nemoc-né z léčeben do komunity je z tohoto hlediska logický krok (navíc jde o celoevropský trend moderní psychiatrické péče). Je však v našich podmínkách takový krok reálný?

Spolupráce s neziskovkamiPsychiatrické léčebny samozřejmě spolupra-cují s různými organizacemi poskytujícími komunitní péči, ale aby ji samy poskytovaly, to zatím běžné není. Pacientům propuštěným z psychiatrických léčeben pomáhají v terénu pouze neziskovky, které jsou financovány z grantů nikoliv z rozpočtu léčeben.

Například jihlavská léčebna spolupracuje s občanským sdružením VOR, které vzniklo díky pilotnímu projektu Matra II zaštítěnému holandským ministerstvem zahraničních věcí. Holanďané se v první vlně (Matra I) snažili podporovat neziskové organizace, ve druhé vlně se rozhodli podpořit psychiatrické léčebny. V roce 1998 vznikl denní stacionář při psychiatrické léčebně v Jihlavě, kde v rám-ci projektu vybudovali například artetera-peutickou a keramickou dílnu. „Tak vzniklo i občanské sdružení VOR, které mělo být jakousi nadstavbou léčebenské a stacionární péče,“ říká Mgr. Martin Šťastný, psycholog, který patřil mezi zakladatele VORu. „Je ještě hodně lidí, kteří pomoc potřebují, ale zůstávají doma a jsou izolovaní. Věnují se své nemoci, mají problémy, které by se daly vy-řešit terénní podporou. Jsme schopni s nimi navázat spolupráci a po dohodě s nimi je i navštívit doma. Tohle je jednoznačně směr, na kterém teď pracujeme, abychom si ujas-nili, jakým způsobem dál služby poskytovat, respektive rozšířit,“ vysvětluje M. Šťastný.

první vlaštovkaBohnická léčebna by měla v nejbližší době odstartovat pilotní projekt komunitní péče

pro Prahu 8. „Měli bychom poskytovat vlast-ními silami výjezdovou službu. V jednom z pavilonů vznikne krizové oddělení pro krátkodobé hospitalizace pacientů z Pra-hy 8. Budeme si ověřovat, jak je můžeme provázet na cestě k propuštění, jak jim můžeme poskytovat servis v jejich přiro-zeném prostředí,“ uvádí ředitel bohnické léčebny MUDr. Martin Hollý. Pro pilotní projekt má už písemně podporu ministerstva zdravotnictví. „Psychiatrie do komunity – to je jednoznačný trend, je to evropský trend, myslím, že je tak silný, že v České republice nemůžeme být jinde,“ tvrdí M. Hollý.

terst: směr evropaBohnická léčebna se inspiruje příkladem italského Terstu, kde původní velkou psychi-atrickou léčebnu během čtyřiceti let nahra-dil dobře organizovaný systém komunitní péče. „Na 256 tisíc obyvatel má Terst čtyři krizová centra po šesti až osmi lůžkách, kde probíhají také nedobrovolné hospitalizace. Ta lůžka nejsou žádné vysoké kvality, jsou to železné postele, železné skříně a zamřížova-ná okna. Protože klienti tam nejdou bydlet, jdou se tam léčit na pár dnů nebo na dva týdny,“ uvádí M. Hollý.

Světová zdravotnická organizace, která jednoznačně podporuje přesun péče z velkých institucí do menších komunitních zařízení, zřídila v Terstu poradenské a tré-ninkové centrum. Ředitel bohnické léčebny ho navštívil letos už podruhé. „V Terstu za relativně málo peněz poskytují péči, která je funkční,“ říká M. Hollý. Podle něj krizová centra zachytí většinu lidí, kteří trpí nějakou duševní nemocí, ale je důležité vědět, že definice psychiatrického pacienta je v Terstu jiná než u nás. „Lidé, kteří jsou standardně na lůžku, kteří mají změněný stav vědomí, kteří jsou po těžkých úrazech mozku, kteří jsou v alkoholickém deliriu, nejsou v Terstu pacienty psychiatrie – pečují o ně na soma-tických odděleních, kde psychiatr pouze po-skytuje konziliární službu. U nás máme na psychiatrických odděleních mnoho pacientů s psychickou symptomatikou, kteří jsou ve vážném tělesném stavu. Což znamená, že se nemůžeme zbavit tolika lůžek jako v Ters-tu,“ upozorňuje M. Hollý.

nejsou lidi a penízeNa změnu systému poskytování psychi-atrické péče, kterou by měl přinést zákon o dlouhodobé péči, není Česká republika při-

pravena. Zástupce ředitele léčebny v Havlíč-kově Brodě a primář gerontopsychiatrického oddělení MUDr. Jiří Konrád nevidí pro rozvoj komunitní péče dva základní předpoklady: lidi a peníze. „Teoreticky se prosazuje, že péče by měla být u pacienta, psychiatrická oddělení by jim měla být blíž, čili v okresních nemocnicích, nemluvě o mobilních týmech a dalších službách, ale na to vůbec není personál. V současné době v našem spádo-vém území, které zahrnuje zhruba bývalý Východočeský kraj a část Středočeského kraje, asi milión sto tisíc obyvatel, je několik lůžkových psychiatrických oddělení, která velmi trpí nedostatkem lékařů. V Novém městě nad Metují na jednom z psychiatric-kých oddělení zůstala jen primářka, sloužit tam chodí externisti, a teď tam snad nemá ani sekundáře. Měla tam dvě kolegyně, jedna šla na mateřskou, druhá odešla jinam, a to je periodický problém,“ říká J. Konrád.

Komunitní služby jsou podle něj velmi nákladné a navíc je tato forma péče vhodná pouze pro malou část klientely léčeben. „Představa, že by se léčebny umenšily a část peněz by se použila na tohle, je podle mě nesmyslná. Protože léčebny se už umenšily, my tady máme polovinu lůžek než před dvaceti lety, tady bylo 1 530 lůžek, teď jich máme 750,“ uvádí J. Konrád. Většina těchto pacientů podle něj potřebuje lůžkovou péči a tu ani psychiatrická oddělení nemocnic nejsou v současnosti schopná zajistit.

komu komunitní péče?„Plošně nastavený systém nás neustále bude saturovat dalšími a dalšími klienty, u kterých si nedokážu představit alternativu hospita-lizace. Nedokážu si představit, že bychom o člověka, který má zlomenou nohu a je v deliriu nebo je psychotický, pečovali jinde než na akutním lůžku,“ říká M. Hollý s tím, že komunitní péče je podle definice nelůžková a nemůže komplexně nahradit péči posky-tovanou v psychiatrických léčebnách. „Po úžasných zážitcích z Terstu jsem si uvědomil, že to může fungovat, jen když je hranice mezi somatickou medicínou a psychiatrií posunu-tá. Respektive to, co funguje v Terstu, je pro část naší klientely. Není to pro 1 300 pacien-tů, kteří jsou v léčebně,“ konstatuje M. Hollý. Pilotní projekt komunitní péče pro Prahu 8 bude zaměřen pouze na lidi s opakujícím se psychotickým onemocněním, ne na pacienty, kteří mají organické poruchy nebo jsou vážně tělesně nemocní. –ga–

téma: dlouhodobá péče

12 péče

Skupina odborníků, kteří se zabý-vají léčbou psychóz, vytvořila za podpory firmy Eli Lilly program Preduka nabízející přehledné seznámení s příčinami, projevy a léčbou psychotických onemoc-nění. Čtenářům Espritu tento-krát přinášíme alespoň základní informace o příznacích a příčinách psychózy. Více najdete na interne-tových stránkách www.lilly.cz.

Jak se pozná schizofrenie

T rpět psychózou znamená ztratit do jisté míry kontakt se skuteč-ností. Psychózy, o nichž bude řeč, začínají obvykle v mladém

věku. Jejich společnou příčinou je porucha přenosu dopaminu. Dopamin je nervový přenašeč, který zprostředkovává výměnu informací mezi nervovými buňkami. Zmno-ží-li se dopamin, určité systémy v mozku začnou nadměrně fungovat, zatímco jiné systémy se naopak utlumí a výsledkem jsou příznaky psychózy.

Schizofrenie je psychóza, při níž se vyskytuje řada příznaků, a proto ji lze použít v dalším výkladu jako model. Schizofrenii mohou lékaři rozpoznat podle tzv. pozitiv-ních příznaků – to jsou bludy, halucinace, dezorganizované myšlení a chování, ztráta kontaktu se skutečností, ztráta náhledu; dále podle tzv. negativních příznaků – patří k nim apatie, ztráta zájmů a iniciativy, sní-žení komunikace. U schizofrenie se mohou vyskytovat také tzv. kognitivní příznaky – zhoršená pozornost a poruchy paměti.

bludy a halucinaceHalucinace jsou vjemy, které vznikají v moz-ku a jsou způsobeny nemocí. Mohou být sluchové (hlasy), zrakové (vidiny), čichové a dotekové. Halucinace se dají nazvat „šále-ním smyslů“. Jsou to intenzivní vjemy, které mohou ovlivňovat chování nemocného, kte-rý si například pak s hlasy povídá. Haluci-nace mohou být pro pacienta i nebezpečné, protože někdy nemocnému přikazují, co má dělat, a on se někdy zachová tak, jak by se v plném zdraví nezachoval.

Bludy jsou mylná přesvědčení, která vzni-kají v důsledku choroby. Bludné přesvědčení je pevné, pro nemocného je realitou, i když ho ostatní nesdílejí a existují doklady, že to

nemůže být pravda. Bludy vznikají v důsled-ku nemoci. Nemocný může být chorobně vztahovačný – myslí si, že si ostatní o něm povídají, dívají se na něj, mluví se o něm v televizi, píše se v novinách, atd. Výsledkem jsou nepříjemné pocity ohrožení a paranoidní stavy. Někdy se nemocný domnívá, že má nadpřirozené schopnosti, například umí řídit počasí. Bludy jsou nevývratné a mohou budit velikou úzkost. I pod vlivem bludů se může nemocný chovat tak, jak by se jinak nechoval.

nemoc není nevychovanostZtráta energie, ztráta schopnosti radovat se, apatie, neschopnost prožívat emoce, vyhýbání se ostatním – všechny tyto pří-znaky mohou připomínat lenost a neochotu se přizpůsobit. Jde však o projevy nemoci, které nejdou ovlivnit „silou vůle“. Nemocný se například nemyje, nepřevléká, straní se ostatních, protože nemá zájem anebo se mu nedaří komunikovat. Příznakem onemocně-ní je i dezorganizované chování – „klackovi-té projevy“, ztráta kontroly nad skutečností, ztráta náhledu. „Klackovitě“ se nemocný nechová naschvál, jde o projev nemoci.

U schizofrenie mohou být dočasně po-rušeny poznávací (kognitivní) funkce, mezi něž patří paměť, soustředěnost, schopnost udržet pozornost. Výsledkem je zhoršení celkového „mentálního výkonu“. Nemoc-ný si například stěžuje, že se nesoustředí na učení a hůře si pamatuje. Schizofrenii mohou provázet i depresivní příznaky. Prohloubí-li se beznaděj a sebevražedné myšlenky, je třeba ihned vyhledat lékaře.

dopamin a limbický systémŘadu různorodých psychiatrických onemoc-nění souhrnně nazýváme psychózami, neboť je jim vlastní narušení kontaktu s realitou,

které je způsobeno porušenou funkcí dopa-minu. Připomeňme si, že dopamin je nervový přenašeč, který zprostředkuje výměnu informací mezi nervovými buňkami. Výměna informací je jeden z mnoha chemických pro-cesů, které neustále v našem těle probíhají. Dopamin je vyráběn buňkami sídlícími ve středním mozku. Zakončení těchto buněk, ze kterého je dopamin uvolňován, je rozprostře-no prakticky v celém mozku. Je to dokonalý systém. Nás v této chvíli zajímá jenom jedna část těchto zakončení, která vede do struktur, kterým říkáme souhrnně limbický systém. Limbický systém má na starosti mnohé funk-ce. Umožňuje nám prožívat emoce. Umož-ňuje nám ukládat události do paměti. Pro nás je ale nejdůležitější další úloha limbického systému. Umožňuje nám připsat význam věcem, které skutečně významné jsou.

dopamin utržený ze řetězuPředstavme si limbický systém jako pás, na kterém běží události, které prožíváme. Některé jsou banální a nezasluhují si naši pozornost (např. kolik červených aut jsem potkal cestou do práce). Jiné důležité jsou (na určitém přechodu mě málem přejelo auto, musím si na toto místo dát pozor). Právě důležitou událost označí dopamin v limbickém systému za skutečně důležitou. Takto dopaminem označkovaná důleži-tá událost je pak speciálně ukládána do paměti. Jak to ale vypadá ve chvíli, kdy se při psychóze utrhne dopamin ze řetězu? Pokud se hladina dopaminu v limbickém systé-mu zvýší, začne zcela náhodně připisovat speciální význam věcem, které si to vůbec nezasluhují. Hromadou těchto dopaminem chybně označených, jakoby důležitých, událostí je mozek zahlcený a automaticky si s tím poradí po svém – ve snaze vysvětlit si tyto události je začne porůznu spojovat do různých a často nelogických konstrukcí, které nemocný pokládá za realitu. Tak vzni-kají bludy. Trochu složitějším mechanismem vznikají i halucinace a ostatní příznaky, které se objevují u psychóz. –red–

Člověk třeba při procházce městem může zcela náhodně připisovat speciální význam věcem, které spolu naprosto nesouvisejí, jako jsou dopravní značky, barva auta, nápisy nastříkané sprejery nebo heslo na billboardu. Začne mít například dojem, že nějaká vnější síla naaranžovala vše na ulici proto, aby ho testovala nebo mu předala nějakou šifrovanou zprávu. Tento stav se nazývá psychóza.

brad

kin

g, F

lickr

.com

13reportáž

Netlač řeku, teče sama, říkají ve Fokusu

Slovo „fokus“ nemají v názvu jen prodejny optiky, ale také nejznámější síť organizací zajišťující následnou sociální péči pro klienty s duševním onemocněním. První Fokus vznikl před dvaceti lety v Praze. Od roku 2006 funguje Fokus také v Českých Budějovicích.

N ěkteří lidé sem přicházejí pro brýle,“ směje se Eva, jedna ze stálých klientek občan-ského sdružení Fokus České

Budějovice. Evě a mnoha dalším lidem, kteří trpí vážným duševním onemocněním (především schizofrenií a afektivními poruchami) nabízí budějovický Fokus prostor pro vzájemné setkávání a příležitost k mnoha různorodým aktivitám. „Máme ve své evidenci 150 klientů. Většina z nich do centra dochází. Pracujeme i s lidmi, kteří z nějakého důvodu potřebují pomoc posky-tovanou doma. Chodíme také za pacienty na psychiatrii do nemocnice a do léčeben,“ říká ředitelka Zdeňka Kuviková. Nemocnice působí na všechny bez rozdílu skličujícím dojmem. Pacienti na psychiatrickém oddě-lení i v léčebně jsou proto rádi, když je někdo z Fokusu navštíví. „V nemocnici jsem byl v roce 1998 dva měsíce, nelíbilo se mi tam, byl jsem odříznut od rodiny. Potom už jsem tam nikdy nebyl. I když mi bylo hodně špat-ně. Od té doby funguji sám jen s ambulantní péčí,“ vypráví pan Zdeněk, jeden z klientů.

Sociálně terapeutická dílna a sociální rehabilitaceKlienti mají nejrůznější zájmy. Vyjít jim vstříc, skloubit vše dohromady, vytvořit program na celý měsíc dopředu a pružně ho obměňovat, není vždy nejjednodušší. V budějovickém Fokusu pracuje sociálně terapeutická dílna, kde klienti vyrábějí ve vyčleněných prostorách tzv. Tiffany techniku. Tiffany technika nabízí zkušenost se skleněnými vitrážemi a se sklem vůbec. Má své vlastní jméno – Kočka. Ke všem výrobkům, které zde vznikají, přidávají balicí papír s potiskem kočky. I prostory

určené pro vzájemné setkávaní se čas od času promění v rukodělnou dílnu – vyrábí se zde keramika, mozaiky, výrobky ozdobené drátky či ubrouskovou technikou.

Fokus nabízí svým klientům také různé sportovní a výletní akce. Vícedenní pobyty v přírodě byly zatím na základnách ve Zlaté Koruně a Nových Hradech. Letos se dokon-ce vyráží i na vodu. Oblibu si našel literární klub, další aktivitou jsou tzv. Piliny – ote-vřená skupina pro sebepoznání. Klienti se mohou zdokonalit ve vaření, ovládání cizích jazyků, využívání počítačů a mnoha dalších věcech. „Někdo se snadno seznamuje, je

komunikativní a ve skupině si rychle najde své místo. Roli v tom hraje i pracovník, který může novému klientovi pomoci překonat ostych. Jsou však i klienti, kterým skupinové aktivity nevyhovují a dávají přednost indi-viduální spolupráci s pracovníkem,“ uvádí ředitelka Kuviková.

Ve Fokusu vychází i časopis – Fokuso-viny, který v současné době vedou sami klienti. Čtenáři ho chválí, i když pro klienty není vždy snadné dodat včas slíbené pří-spěvky a práci redaktorů stěžuje i potřeba souhlasu s použitím fotografií. Řada klientů se totiž obává svého spojení s psychickým onemocněním.

partnerský život a bydleníPsychicky nemocní lidé složitě hledají part-nery. Potencionální partneři mívají strach navázat kontakt s člověkem, který trpí duševním onemocněním, obávají se reakce okolí. Navíc sami nemocní se často bojí někoho si hledat. Jsou tedy osamělí a pečují o ně rodiče.

I tady se Fokus snaží nabídnout řešení. Například již zmiňovaná příležitost naučit se něco uvařit klientům pomáhá získat jis-totu, že budoucí samostatný život zvládnou. Další nabídkou je chráněný byt nedaleko sídla Fokusu, kde mohou určitý čas fungovat zcela nezávisle na okolí. Dokonce zde už jednou zažili svatbu klientů.

obrana proti předsudkůmDuševní onemocnění je stále vnímáno jako cosi nepatřičného a k posměchu pak není daleko. „Kolem psychických nemocí exis-tuje bohužel spousta mýtů. Lidé si běžně myslí, že psychicky nemocní oplývají malou inteligencí. Nebo že jsou to masoví vrazi, ze kterých jde strach,“ uvádí Z. Kuviková. Podle ní za to mohou také média, která ra-ději informují o tom, že psychicky nemocný někoho zabil, než že něco vytvořil, ačkoliv procento skutečně nebezpečných psychicky nemocných lidí je velmi nízké. „Proti před-sudkům veřejnosti bojujeme svou činností. Snažíme se ukázat, že tito lidé jsou schopni vytvořit úžasné věci. Zároveň se snažíme je zapojit do běžného života,“ říká ředitelka.

Fokus dělají lidéPaní ředitelku motivovalo k práci v sociální oblasti narození nevidomé dcery. „Musíte to přijmout,“ odpovídá na otázku, jaký měla recept na život s handicapovaným dítětem. „Snažíme se naučit ji dostatečné soběstač-nosti, aby nás jednou vůbec nepotřebovala,“ vysvětluje ředitelka Kuviková. Ve Fokusu panuje i díky jejímu příkladu hezká, domác-ká atmosféra. Všichni, kteří tam docházejí, viditelně pookřívají. „Důležité je nezabývat se moc nepodstatnými záležitostmi, jít k podstatě věci, dělat svoji práci dobře, být empatická vůči okolí,“ prozrazuje své krédo Zdeňka Kuviková.

Na nástěnce mě zaujalo heslo: „Netlač řeku, teče sama.“ I díky tomuto přístupu se lidé do Fokusu rádi vracejí. Mohou zde zapomenout na zbytečné obavy a sdílet své radosti i starosti s ostatními. Každý klient má svého klíčového pracovníka. Schází se s ním ke konzultacím a společně sestavují tzv. individuální plán. Svému klíčovému pracovníkovi klienti řeknou, jakou mají představu o dalším životě a jakou pomoc od Fokusu potřebují. „Kvalita služeb je dost dobrá,“ říká pan Karel, jeden z klientů. „Souhlasím. Protože lidé musí mít pocit, že musí se sebou něco dělat, že někam patří, někam mohou chodit,“ připojuje se pan Zdeněk. Na kvalitu služeb si klienti mohou stěžovat jak zcela anonymně tak otevřeně. Opravdu závažnou stížnost tu ještě řešit nemuseli.

Jitka Stojanová

Prosluněná řeka odplaví spoustu starostí

a smutků.

14

N arodila jsem se ve městě zvaném Aš, kde dodnes žiji spolu s mamkou. Máme dům na okraji města s velkou zahradou a přírodou kolem. Jako malá jsem blbla s bráchy. Chodili jsme do bažin, do lesa stavět bunkry,

lezli po stromech, prali se. To mi vydrželo tak do deseti let. Do té doby jsem měla jen jednu kamarádku Kláru. Mamka jí moc v lásce neměla a tak buď ona nemohla ke mně nebo já k ní. Venku jsme spolu mohly být, ale i to se rodičům nelíbilo.

Do školky se mi chodit nechtělo, brečela jsem, když jsem tam mu-sela jít. Hrála jsem si zásadně sama s hračkami. Zato do první třídy jsem se moc těšila. To jsem ale netušila, co mě tam čeká. Jelikož jsem se narodila s oční vadou – šilháním. Musela jsem od narození nosit brýle. Posadili mě do lavice vedle nejzlobivějšího kluka. Neustále do mě strkal, bral mi věci a házel s nimi. Posmíval se mým popelníkům na očích. Vlastně nejen on. Téměř všichni. Zkrátka ve škole jsem nezapadla mezi ostatní. Z tělocviku jsem měla vždy čtyřky – naruše-ná motorika. To byla pro ostatní sranda, když se například přeskako-vala koza a já jí musela podlézt a třikrát dokola oběhnout Byla jsem

témapříběh

Jmenuji se Míšavzornou žákyní, co seděla vždy v první lavici. Nedělala jsem žádný blbiny. Držela jsem se máminy sukně. Můj vývoj se od ostatních lišil. Byla jsem jiná než ostatní. Bohužel kvůli mé odlišnosti jsem zažila šikanu v plné parádě ze strany žáků i učitelů. Moji vrstevníci chodili do tanečních, blbli s holkami, první lásky, chodili se bavit, do hospo-dy a já v tomhle směru byla dost pozadu a nevyhledávala to.

Moje sebevědomí se dostalo až na bod mrazu – nic nedokážu. Jsem nula. Všechno pokazím. Jsem neschopná a k ničemu. Kaž-dým dnem jsem s velkou nechutí vstávala ráno do školy s obavou, co se zase bude dít. Co pokazím. Ztrapním se. Udělám si ostudu. Nedovedla jsem si představit, že bych byla vyvolaná před tabuli. Každý den jsem se těšila, až škola skončí a já půjdu domů, zavřít se do pokoje. Mít klid.

Na základní škole jsem od první třídy až do deváté nenašla žádné kamarádky. Cítila jsem se osaměle. Mezi lidmi tak sama. Přesta-la jsem komunikovat s kamarádkou Klárou a čas jsem trávila na internetu zamčená v pokoji. V osmé třídě jsem už přestala být obětí šikany, ale šrámy na duši mi už zůstaly. Byla jsem jak zombie. Tělo bez duše a duše bez těla. Nějak jsem přežívala den za dnem.

Teď se vrátím do období, kdy mi bylo 10 až 16 let. Psal se rok 1996. To jsem dostala první počítač za 45 tisíc a s možností připojení k internetu se mi změnil život. Bylo to v období šikany na škole a virtuální realita mě držela před totálním zhroucením. Trávila jsem na PC dny i noci. Rodiče za mě byli rádi. Přece, kdo si hraje,

pete

r käu

flin

, Flic

kr.c

om, z

cyk

lu s

mut

né o

braz

y

15příběh

tak nezlobí. A já si hrála na PC. Byli moc rádi, že nekouřím, nepiju, nefetuju, nesexuju (to mi zůstalo dodnes). Byla jsem ta tichounká, plachá, hodná holčička, co poslouchala své rodiče na slovo. Zatímco bráchové byli pravý opak. Užívali si života se vším všudy a já se trápi-la doma ve svém pokoji. Nikomu jsem o mém trápení neřekla, hezky pěkně jsem to v sobě dusila. Základku jsem dokončila s odřenýma ušima. Přestala jsem se totiž učit. Nemohla jsem se soustředit a byla unavená, zničená vším kolem. Hádky doma mezi rodiči, osamělost, nepochopení, výčitky.

Když přišlo na nějakou práci doma a kolem baráku, tak to byl teror. Všechno, co jsem udělala, bylo špatně. Tak se nebylo čemu divit, když jsem poprvé do ruky vzala hrábě a nevěděla, jak je uchytit a hrabat posekanou trávu. Trvalo mi to strašně dlouho a tak táta nezapomenul podotknout ironicky, jestli by to nešlo pomaleji a jasně mi dával najevo, jak jsem neschopná. Jak nic neumím. Sám by si to udělal lépe. Napadá mě další situace, kdy jsem si před tátou ukrojila trochu křivě chleba a on mě za to vynadal, že ho neumím krájet rovně a prohlásil.

„Kdo neumí krájet chleba, tak ho ani nemá jíst.“Takových momentů v životě bylo tolik, že jsem z táty dostala

velký strach a z práce také. Došlo to tak daleko, že jsem se mu začala vyhýbat. Kdykoliv jsem měla před ním pracovat, tak jsem se rozklepala. Hrála jsem si na hrdinku a dělala jsem jako, že mi to jeho chování nevadí. Slyšet od něj chválu, tak to byste chtěli moc. Ze školy jsem rovnou šla do svého pokoje a z něj vycházela, jen když to bylo nezbytně nutné (toaleta, jídlo). Tím pádem jsem nešla přes obývák, neviděla se s tátou, nepozdravili jsme se za celý den, týden, měsíc. Jestli jsem se s rodiči sešla u stolu, tak to bylo jen jednou do roka a to na Vánoce.

Dovršila jsem mých 16 let a ukončila základní vzdělání. Ani nevíte, jak se mi ulevilo, že jsem školu opustila. Bylo to jako vysvo-bození. Následovaly dva měsíce prázdnin, které jsem strávila sama mezi čtyřmi zdmi ve svém pokoji. Ven jsem nechodila, kamarádky už od základky jsem neměla, s rodiči jsem nekomunikovala. Chodili do práce, tak nebyl čas ani nálada a ani zájem z mé strany. Jediným spojením se světem byl ten internet a chat. To už mamka nebyla tak spokojená, že si hraji a nezlobím. Už v tom viděla závislost a odloučit mě od PC bylo téměř nemožné. Začala mi ten počítač vyčítat a pro-klínat. Litovala dne, kdy mi ho koupili.

Na střední školu (textilní průmyslovka) jsem šla s tím, že lidé jsou zlí, nedá se jim důvěřovat. Neměla jsem potřebu hledat kamarádky, protože v minulosti se mi jen posmívaly a pomlouvaly mě. Přes pole a les jsem chodila do školy, jen abych se lidem ve městě vyhnula. Mám i takový problém, že nepoznávám lidské tváře. Nejsem schop-ná například poznat ve městě mojí mamku nebo kohokoliv známého. Z tohoto důvodu jsem nezdravila lidi, zkrátka jsem je nepoznávala a oni si pak stěžovali u mých rodičů, že je nezdravím a já to doma nedokázala nikdy vysvětlit. Tak další průser a vlna nadávek.

Ztratila jsem úplnou důvěru v lidi. Už jsem se nepokoušela nava-zovat kamarádské vztahy ani na internetu. Rychle jsem zapomněla, co znamená chat. Nečetla jsem noviny, nesledovala televizi, nepo-slouchala rádio. Uzavřela jsem se totálně do sebe a izolovala před lidmi. Doma jsem nevydala ani hlásku. Den jsem trávila v posteli snažíc se ten den zaspat. Totální rezignace na život. Nezajímala mě móda, chodila jsem ve vytahaných hadrech, které jsem měla i deset let doma. Nečistila jsem si ani zuby. Zkrátka jsem o sebe přestala pe-čovat. Byla jsem tak nešťastná a zoufalá zároveň. Moc jsem si přála jednoho dne usnout a už se neprobudit.

No, život šel dál. Na konci školního roku mi jeden učitel řekl, že se příští rok otevírá nový obor zaměřený na počítače, tak jsem se o to začala zajímat. Další rok se nový obor otevřel, tak jsem tam přestoupila. Byla jsem jediná holka mezi samými kluky a zase v pr-

váku. Žila jsem si ve svém vnitřním světě. Měla jsem velké problémy s učením. Najednou byl nehorázný problém zapamatovat si látku do školy. Udržet pozornost a soustředit se. Vymyslela jsem způsob, jak si školu usnadnit – taháky. Vedla jsem si je až do čtvrťáku a nikdo na ně nepřišel. Kdybych se tu látku měla naučit, tak bych to ani nedala. Vlastně, učila jsem se hlavně angličtinu. Nějak mi začínalo zase být všechno jedno, byl problém ráno vstát a jít do školy, každý den jsem slýchávala, jak jsem nemožná a hlavně líná. Moje motivace a vůle byly oslabeny a paměť stávkovala. Když už jsem se donutila do učení, tak mi to do té palice nelezlo. Nakonec jsem odmaturovala se samý-mi čtyřkami kromě informatiky.

Ve čtvrtém ročníku školy jsem se poprvé ocitla na psychiatric-kém oddělení. Bylo mi devatenáct let. Předtím jsem rok docházela k psychologovi, který mi vůbec nepomohl. Byla jsem z toho úplně vykulená a plachá. Naštěstí jsem se dostala na psychoterapeutické oddělení, které se zrovna otevíralo, a já jsem byla mezi prvními, co tam přišli. Nevěděla jsem, do čeho jdu. Chtěla jsem jen pomoc z toho utrpení, které jsem zažívala. Najednou jsem byla mezi lidmi a já do té doby byla zvyklá žít v ústraní. Bylo to tam na šest týdnů. Program od rána až do odpoledne. Najednou jsem se tam začala cítit dobře. Poznala jsem bezva lidičky. Také jsem poznala poprvé v životě, co je to panická ataka. Poprvé jsem mluvila s psychiatrem. Nebyla jsem schopna slov. Jen jsem kývala a kroutila hlavou. Od té doby jsem začala užívat psychofarmaka. Na skupinových terapiích jsem jenom v kruhu seděla s hlavou svěšenou a zrakem upřeným na koberec a dostat ze mě větu nebo nějaké slovo bylo nemožné. Dalo by se říct, že těch šest týdnů jsem to tam jen odseděla. Na arteterapii jsem věčně měla čistý papír, jelikož jsem se bála a styděla něco namalovat. Když už jsem něco vytvořila, tak jenom tužkou a byl to obrázek o ve-likosti 1 × 1 cm. Všechny obrázky byly prťavý a tenounce nakreslený, že to ani nebylo vidět. Když mě propouštěli, tak v propouštěcí zprávě bylo napsáno: úzkostně depresivní porucha. Konečně jsem dokázala pojmenovat moje potíže. Přesto, i když jsem byla tak pasivní, mi tento pobyt hodně dal. Byla jsem to zase já a schopná dokončit školu.

Co následovalo dál, to už nemůžu říct do detailu. Jediné, co vím, že jsem se po maturitě psychicky znova totálně zhroutila (Nevím, co bylo příčinou. Nepamatuji si). Nebyla jsem schopná vstát z postele. Prostě děs. Deprese jako hrom. Rodiče mě odvezli opět do nemoc-nice na psychiatrii a tam už si mě nechali. Tentokrát na uzavřeném oddělení. Změna medikace, která nezabírala. Chtěla jsem skončit se svým životem. Lékaři se mi snažili pomoci, tak za mnou přišli s tím, že je tu šance na uzdravení – elektrošoky (ECT). Nic jsem o téhle metodě nevěděla. Trpěla jsem, a když mi řekli, že je šance se uzdravit, tak jsem bez váhání s elektrošoky souhlasila. Dostala jsem jich deset a můj ži-vot začal být zase veselejší. Plánovala jsem si, co budu dělat dál a těšila se domu na kocourka Vikyho, rodiče a můj pokojík. Bohužel vedlejší účinek ECT je výpadek paměti, který u mě byl veliký. Asi 2–3 měsíce nazpět a část pobytu v nemocnici si dodnes nepamatuji. Doma jsem hledala kocourka, a když ho nemohla najít, tak jsem se po měsíci opa-trně zeptala mamky, kde je a ona se divila, že si to nepamatuji. Zabil ho sousedův kocour. Takže je i možný, že si nepamatuji, co předcházelo k tomu, že jsem spadla do těžkých depresí.

ztratila jsem úplnou důvěru v lidi. už jsem se nepokoušela navazovat kaMarádské vztahy aNi Na iNterNetu.

16

Byla jsem jako vyměněný člověk. Poprvé jsem se po mnoha letech utrpení cítila docela dobře. Bylo to na mě i vidět. Měla jsem radost ze života. Dokonce jsem si psala a volala s kamarádkami, které jsem si našla první rok na tom psychoterapeutickém pobytu. Teď se vídám jen s jednou z nich (Jarkou). Je to kamarádka s velkým K. Ta mě hodně podržela a pomohla. Každý týden si voláme a občas zajedu na kafe. Dalo by se říct, že je to moje druhá mamka. Je jí 58 let. Uběhlo pár týdnů až měsíců a vše se vrátilo do starých kolejí, apatická jsem ležela v posteli. Nic mě nebavilo, netěšilo. Bylo mi všechno jedno i to, že jsem chodila spát oblečená. Vůbec jsem se nepřevlékala, nemyla, nekomunikovala. Nebyla jsem schopná se o sebe postarat. Doma jsem slýchávala, že jsem jen líná. Což mi moc nepřidalo, ba naopak. Tak následovala další hospitalizace, potom zlepšení, za pár týdnů zhoršení a tak dokola pár let, až mi doktor řekl, že by pro mě bylo nejlepší mít ID. Já na něj vyvalila oči, co si to představuje mi říkat. Důchod ve 22 letech? To snad ne. Řekla jsem to kamarádce a ta, ať to vezmu, že mi to pomůže. Přiznali mi ho a tak jsem dva roky v ID. Ješ-tě jsem se s tím moc nesmířila. Raději bych byla zdravá a pracovala.

témapříběh

Za těch pět let, co se léčím u psychiatra, jsem byla třináctkrát hos-pitalizovaná na psychiatrii. Moje diagnóza se vyvíjela, až dostala konečnou podobu schizofrenie. Letos v lednu jsem se ocitla nedob-rovolně v léčebně Dobřany a tam mi dělali psychologické vyšetření dva měsíce, celkem podrobné a já tajně doufala, že se ta schizofrenie nepotvrdí. No, potvrdila se. Já si jí nepřipouštím, ale léky poctivě zobu. Do všeho se nutím a snažím se bojovat. Stojí mě to dost sil. Kdo ví, jakým směrem se můj život bude dál vyvíjet. Poslední úprava léků mi asi sedla, jelikož se už necítím tak depresivní. Zato mám problém, že jakoby neprožívám emoce jako radost, lásku, vztek, smutek.

Doma se atmosféra taky zklidnila. Rodiče přijali fakt, že jsem duševně nemocná a tak mi už nic nevyčítají a nenadávají. Táta je ke mně hrozně milý a hodný. Když mám dělat nějakou práci, tak už to nekomentuje a nevadí, že mi to trvá strašně dlouho. To samé i mam-ka. Ta se mnou začala komunikovat a zajímat se o mě. Je též hodná. Nejhezčí vzpomínky mám na psychiatrii. Vídám se s kamarádkou Jarkou, jak už jsem se zmiňovala a nějak žiji.

Napsáno 22. 6. 2011 Míša, 24 let

T řicetiletá sympatická blondýnka Pavlína je schizofrenič-ka. Nemoc u ní propukla v době, kdy zemřela její matka. To bylo Pavlíně 17 let. V té době Pavlína chodila na uči-liště a asi rok po smrti její matky se u ní poprvé objevily

sluchové halucinace – hlasy. „Zpočátku jsem si říkala, že to nic není, že to je v pohodě, že to přejde. Jenže se to rozjelo čím dál tím víc a víc, až ty hlasy začaly být intenzivní,“ popisuje Pavlína začátek své nemoci. Pak už ji sluchové halucinace začaly zcela ovládat. Nařizo-valy jí, co má dělat, nadávaly jí a začala si myslet, že ji pronásleduje policie. „Říkala jsem různé nesmysly. Mám sestru, se kterou nemám dobrý vztah, ale v té době mi pomohla. Naznala, že se něco vážného děje a zajistila mi odbornou pomoc. Sehnala u nás na vesnici jednu paní, která mě odvezla k doktorce,“ pokračuje Pavlína. Lékařka se nejprve snažila zjistit, jestli Pavlína neexperimentovala s drogami, což nedělala. Pavlína se nejdříve na doporučení lékařky na pár dní přestěhovala k babičce, aby jí domácí prostředí nepřipomínalo rodinnou tragédii a navíc tam žila sama. Samotná změna prostředí a léky však nepomohly a byla nutná léčba v psychiatrické léčebně. Tam byla Pavlína hospitalizována zhruba měsíc, pak byla propuště-na s diagnózou schizofrenie.

Jenže po propuštění se její stav opět zhoršoval a po návratu domů se její nemoc znovu rozjela v plné síle. Ocitla se znovu na začátku. Pavlína se toulala po nocích, hlasy zcela ovlivňovaly její jednání. Na nátlak babičky se tedy Pavlína opět obrátila na svou lékařku, která jí změnila medikaci, a pak se pomalu hlasy začaly ztrácet. „Pořád jsem je měla, ale už to nebylo tak silné. Objevovaly se jen občas, ne pořád ve dne v noci,“ vysvětluje Pavlína. Od té doby je stále sledová-na v psychiatrické ambulanci, sluchové halucinace prý občas mívá. „Například po chřipce, nebo když mi z nějakého důvodu není dobře, tak se mi to stává,“ přiznává. Už ví, o co jde, a svým způsobem se s nimi naučila žít. Na otázku, zda ji nemoc změnila, odpovídá

Pavlína každý den bojuje o svůj „obyčejný“ život

kladně. „Dřív, když jsem byla pod vlivem hlasů, tak jsem byla až agresivní, taková vzteklá. Když mi je dobře, nejsem taková prudká,“ uvažuje.

Pavlína v současné době bydlí v chráněném bytě a nemůže si tenhle azyl vynachválit. „Bydlím tady už asi rok a půl a jsem tady moc spokojená,“ básní. Často ji také můžeme vidět v centru denních služeb pro psychiatrické pacienty, jehož součástí je kromě zmíněné-ho chráněného bydlení i kavárna a výtvarná dílna. Právě tam Pavlína ráda chodí, komunikuje s ostatními klienty a vytváří různé výtvarné předměty, její slabostí jsou neobvyklé šperky.

Mezi její záliby dále patří hra na sopránovou zobcovou flétnu. Říká, že má ráda zvířata, obzvlášť psy. „Také ráda zpívám, i když s tím zpěvem je to horší než s hraním, protože hlas nemám úplně ta-kový, jaký by měl být,“ přiznává a dodává, že mezi její koníčky patří i vaření. Na ručních pracích ji prý nejvíce baví skutečnost, že svůj výtvor může pak někomu darovat. „Třeba svému příteli Martinovi,“ vypráví s nadšením. S Martinem chodí už rok, za pár dní oslaví své první výročí.

Když se zeptám koho má na světě nejraději, odpověď přichází bez váhání. „Je to můj přítel Martin. Já říkám, že to je nejlepší chlap na světě a jsem moc ráda, že jsme se našli. Máme spolu báječný vztah. I když někdy mezi námi proběhne i výměna názorů. Ale bez toho to asi nejde. Zatím jsme se nakonec vždycky dohodli. Dokážu i ustoupit a přiklonit se k Martinovu názoru, protože vím, že on dělá všechno pro to, abych já byla šťastná,“ vysvětluje. Pavlínino největší životní přání je mít vlastní bydlení a moc by si také přála, aby tam žili s přítelem společně. Na otázku, zda by chtěla ve svém životě něco změnit, odpovídá, že by si přála být zdravá, ale to se jí prý asi nesplní. „Ale momentálně se cítím šťastná. Líbí se mi bydlet tady v chráněném bydlení a skutečnost, že mám Martina… Myslím, že bych to nevyměnila za nic na světě.“ –le–

17bláznivé umění

Dina Kavanová Konec iluzí

MotýlBývala jsem motýlemv zahradě pestrých květů.Teď balancuji seč se dána rozhraní dvou světů.

Květy už dávno odkvetlya mráz zlámal mi křídla,však nevzdávám se nadějí,že budu znova lítat.

Puchýře po lítém boji

Představ si. Představ si, že na jeden den jsi Bohem. Se vším všudy, se vším, co k tomu náleží.

Hlásáš lásku a mír, svobodu a volnost a ono ti to vychází. Na chví-li. Na chvíli jsi Bohem, se vším, co k tomu náleží.

Oslovuješ lidi v ulicích, dáváš jim část své lásky, víš, že je zachrá-níš a dáváš jim to najevo. Někteří tomu věří, doopravdy věří tomu, že na ně přeskočí jiskřička, přesně taková, jakou nyní planou tvé oči. Jiní tě neberou vážně, ale tobě to nevadí, víš, že tvá slova se brzy naplní a ti, co nevěřili, uvěří. Že tě vezmou vážně, uvidí, žes měl pravdu a bu-dou se kát. Na soše hlásáš svůj manifest lásky, manifest milujících mužů a milujících žen.

Vtom se ti však před očima mihne blesk, ne takový, jako za bouřky, ale mnohem, mnohem jasnější. Na chvíli tě oslepí a ty vidíš, vidíš všech-no. Nedokázal jsi to, vyšší moc tě potrestá, žes zkoušel dosáhnout na nejvyšší trůn, trůn Boha. Zabijí tě, už teď tě sledují, jdou po tobě. Zabijí všechny, co jsou s tebou. Blesky se míhají a ty nevíš, kdo jsi, ztrácíš pojem o čase a orientaci v prostoru. Ani nevíš jak, dostaneš se ze sochy dolů. Náhle jsi ničím, hned po tom, cos byl Nejvyšším z nejvyšších. Utíkáš. Prostor se mění v prázdnotu, v kalné bahno a ty utíkáš před svými pronásledovateli, avšak síly tě opouští a strach ti svazuje nohy. Bojíš se, tak, jako se jiní bát nedokáží. Zabijí. Zabijí. Tebe i všechny, co tam s tebou byli. Zapříčiní konec světa, kvůli tomu, žes selhal.

Konec světa. Ano. Konec. Boj o čas a o život na hranici smrti. Na tváři se ti odráží modré světlo a v hlavě ti hučí. Ztratil ses a jiskra ve tvých očích se změnila ve vatru spalující tvé tělo na popel. Nesmíš jim dát šanci, musíš to ukončit dřív, stejně nemáš šanci se skrýt, sledují tě a vypátrat tě mohou naprosto všude. Proto je lepší se vypařit. Ty vlídné hlasy okolo jsou jen fikce, hra, iluze. Abys zůstal a oni si ušetřili energii, kterou by jinak věnovali boji. Ale ne. Nebude. Žádný boj. Konec, konec světa, konec tebe. Pak už těm okolo nic neudělají, potrestáš se přece sám.

Proč tě drží ty pevné paže? Kam tě vedou? Nechceš to vědět, chceš zhasnout všechna ta děsivá světla, chceš odejít pryč, do věčné tmy. Zavřeš oči a necháš se vést, kdo ví, jaká síla pohání tvé nohy obtěžka-né strachem. Slyšíš slova míchající se s hlasy ve tvé hlavě, ale ta slova jsou příjemná a ty bys tak rád znovu zažehl plamen života ve své duši. Poddáváš se jim, nevědomě, protože jsi stále ještě pryč. Řeka. Vzpo-mínáš na řeku a rozmlžené střípky vzpomínek na ráj naplňují tvé oči slzami. Držíš se těch spásných rukou a jdeš bos, bolest ti nic neříká. Jen aby neměli stopu a nedostali tě před cílem.

Tvé nohy omývá proud chladné řeky, ležíš, a bleděmodrý kouř vzlíná z tvých úst. Jsi u cíle. Tady už tě nemohou dostat, jen se dostat pryč, navěky tady zůstat nemůžeš.

A zas tě vedou, dál a dál, do nekonečných dálav, nemáš ani potu-chy kam. I když se ti mysl pomalu bystří, ještě stále nevidíš tu pravou stezku. Paměť ožívá a ty jdeš, bez opory, i když se musíš pořád držet těch, co tam byli s tebou, protože jsi unaven z toho předlouhého boje. Pomaličku docházíš do cíle, je tam tma, dobře. Tma, moc černé, to je dobře. Propadáš se do říše snů, do područí královny Mab. Tady jsi v bezpečí.

Nemůžeš být Bohem, když se koukáš na ruce plné puchýřů. Jsou tam po lítém boji. Po boji se samotným Bohem, jenž je polovinou tvé mysli.

18 bláznivé umění

Hana Korbičková Můj osobní psycholog„Mám starosti a je mi smutno,“ svěřila jsem se mu. Neodpověděl. Jen se na mne chápavě díval, přivřel oči a vzdychl si. Pohladila jsem ho. Jeho blízkost mi dělá dobře. Přivinul se ke mně a začal vrnět. Poprvé jsme se viděli před dvěma lety a už tehdy jsem věděla, že se stane sou-částí mého života. Hladím ho po zádech, prohrábnu mu konečky prstů krátký zrzavý trávník na temeni hlavy, drbu ho za ušima. Vysloveně si to užívá. Tahle terapie působí blahodárně i na mě. Hned je mi líp. Za-vřel oči a já vím, že se mnou soucítí. Za chvíli vstanu a jdu vařit. Jde se mnou. Sedne si na židli doprostřed kuchyně a bedlivě mě sleduje. Dřív jsem svoje problémy probírala jenom s manželem. Teď si o nich můžu povídat i se svým osobním psychologem. Ke kávě mám ráda něco slad-kého, ale on by si dal spíš maso. Neodmítnu a nabídnu mu kus šunky. Ještě si musím umýt vlasy, uvědomím si. V koupelně se nakloním nad vanu a sprchuju si vlasy proudem vody. Přidám šampon a jemně si je promnu. Stojí vedle mne a dívá se, jak na dně vany ubíhají bublinky. Potom si zapneme televizi. Lehne si mi na klín, ví, že ho budu celou dobu vískat. Opravdu mi rozumí jako málokdo. Je empatický a můžu

se mu svěřit úplně se vším. Jeho terapeutickým schopnostem důvěřuje celá rodina. I manžel. Chápe, že mám pro svého osobního psychologa tak trochu slabost. Jsem ráda, že na něj nežárlí, i když… Znáte to. Občas mě vidí, že ho pohladím. Ale já prostě potřebuju dávat svoje city najevo! Samozřejmě, že manžel je na prvním místě, i když se mi terapeut líbí. Ani mi nevadí, že je zrzek. On si s tím také hlavu neláme. Rozhodně z toho nemá žádné mindráky jako někdo. Pochopitelně ne-chci, aby kvůli němu nastal v naší rodině rozkol. Někdy mám ale pocit, že to můj psycholog nerespektuje a dělá si na mne přílišné nároky. Je prostě na ženské. Jak přijde ze školy starší dcera, hned za ní běží. Jasně, je odpočinutý, tak je teď ve svém živlu. Přichází mladší dcera, zavolá na něj a on zas hned za ní. Vrací se manžel z práce. Obejme-me se. Dám mu svačinu a povídáme si. Pak si jdeme chvíli lehnout. Položím mu hlavu na rameno. Přidají se k nám i obě dcery a také můj osobní psycholog. Přijde a drcne manžela do brady. Mokrým čumá-kem se dotkne jeho tváře. Nakonec jsme na manželské posteli všichni. Celá rodina a náš kocour. Terapie je u konce. Jsem šťastná.

Michal Zemánek Co se mi přihodilo

Stalo seCo se mi všechno přihodilo?

Zkazil se mi počítač.Zkazil se mi vysavač.Roztrhl se mi nový ruksaktěsně před odjezdem na dovolenou.Zkazila se mi lampička v mém pokoji,při které jsem zvyklý číst prodobrou náladu básně Jiřího Žáčka.Ukradli nám popelnici.Onemocněl jsem chřipkou.

A já se ptám všech, co bude dál?

Ale pro mě řešitelný problémnení žádný problém.

BlbostiV novinách jsou samé blbosti.V rozhlase jsou samé blbosti.V televizi jsou samé blbosti.

Hlavně že ty hovoříš tak inteligentně.

SviněValí se dvě sviněv Číně.Hrají si dvě sviněv Číně.Pomlouvají se tři sviněv Číně

nebo jsou někde tadyz blízka,

ale to je jedno.

19inzerce

objednací lístek 2011eSpRitmk Čr 13874, issn 1214-2123Časopis České asociace pro psychické zdraví ročník Xv, číslo 5–6cena výtisku: zdarma

kontaktní adresaklánova 300/62, 147 00 praha 4-hodkovičky tel.: 224 212 656, e-mail: esprit@capz.cz

Redakce šéFredaktor: Mgr. josef Gabriel korektorka: marcela mojžíšová art director: josef Gabriel ml. tisk: tiskárna pratr, a. s.

redakce si vyhrazuje právo krácení a úpravy příspěvků způsobem, který nezmění jejich smysl. nevyžádané materiály nevracíme. názory autorů uveřejněné v článcích se nemusí shodovat s názory Čapz. své názory, připomínky a články zasílejte nejlépe e-mailem nebo na adresu redakce.

Časopis esprit vychází za finanční podpory  úřadu vlády České republiky

Časopis pro všechny, kterým duševní strasti nejsou lhostejné

do konce roku 2011 vám budeme esprit zasílat zdarma. stačí, když vyplníte tento objednací lístek a zašlete jej na adresu:  čapZ, klánova 300/62, 147 00 praha 4-hodkovičky.

ADreSA Pro ZASLáNí

jméno a příjmení: ........................................................titul: ...............................................

obec: ..........................................................................psČ: ................................................

ulice: ..................................................................................................................................

případně uveďte telefon:  ............................................e-mail: .............................................

esprit si můžete objednat také na e-mailu: esprit@capz.cz

předplatnépodle svých možností můžete přispět na pokrytí nákladů spojených s vydáváním espritu.  orientační cena jednoho výtisku je 30 korun. Číslo konta Čapz: 182843294/0300.

za jakoukoli finanční pomoc předem děkujeme.

klub samělých srdcí

Všem osamělcům!Cítíte se osamělý(á)? Chcete si s někým jen tak nezávazně popovídat a nevíte s kým? Toužíte se s někým blíže seznámit?Pokud ano, Klub osamělých srdcí je tu pro vás!

Setkání se koná vždy první sobotu v měsíci od 19 hodin, v kavárně hotelu Gradient (naproti sanatoriu Ondřejov), Klánova 61, Praha 4-Hodkovičky

Spojení ze stanice metra C Kačerov, bus 170, 203 do zastávky Vavřenova ze stanice metra C Budějovická, bus 121 do zastávky Filosofská

Co v našem klubu najdete Přátelskou atmosféru, nejrůznější „psychohrátky“ vedené dvojicí zkušených psychoterapeutů a živou či reprodukovanou hudbu různých žánrů (pop, rock, electrohouse atd.) Cílem je se uvolnit, pobavit, s někým sympatickým se seznámit a malinko poznat i sám sebe.

Termíny setkání v roce 2011 6. srpna, 3. září, 1. října, 5. listopadu, 3. prosince Vstupné je 50 Kč

MUDr. Martin Jarolímek; Andrea Scheansová, Ph.D.; Lada Háková Pro případné dotazy či upřesnění kulturního programu volejte 777 783 166.

osamělci, nezdráhejte

se přijít pobavit!

těšíme se na vás!

Cítíte se nejistí v mezilidských vztazích?nevíte, jak se s někým sympatickým seznámit?toužíte navázat partnerský vztah a nevíte, jak na to?Máte málo zkušeností a informací v oblasti intimity?pokud ano, je tu pro vás Škola seznamování.

škola seznamování je určena lidem, kteří trpí duševním  problémem a cítí se osamělí. cílem školy seznamování je  nabytí tzv. seznamovacích dovedností, čímž se rozumí především  posílení sebevědomí a rozvoj komunikačních dovedností. 

kurs pokrývá  sebepoznávání v rámci skupinových setkání  nácvik komunikačních dovedností  sexuální výchovu   základy praktických dovedností typu vaření, péče o zevnějšek,  společenského tance a společenské etikety  společné návštěvy různých společenských akcí

kurs probíhá 1× až 2× týdně po dobu 4 měsíců,  pracujeme ve skupině 10 až 15 lidí.

setkání probíhají v dps ondřejov (klánova 62, praha 4) pod vedením martina jarolímka a andrey scheansové. účastnický poplatek  za kurs školy seznamování činí 800 kč.

zájemci se mohou hlásit na telefonním čísle 777 783 166.

škola seznamování