FobiaSPOLEČENSKÝ ČTRNÁCTIDENÍK STUDENTŮ ŽURNALISTIKY

ODPOČÍVEJ VV POKOJI

PODZEMNÍVYDÁNÍ

Editorial

Editoři: Vojtěch Heřmánek, Vojtěch Koval, Ondřej Novák, Ondřej Krutilek Fotografie: Ondřej NovákRedakce: Ondřej Krutilek, Ondřej Macka, Lucie Palkosková, Valentyna Polyakova, Jan Škoda, Jan Hrbek, Michal Červenka Korektor: Michal ČervenkaSazba, grafická úprava: Ondřej Novák, Vojtěch HeřmánekObálka: MP Pobart Kontakt: fobia.redakce@gmail.com, www.facebook.com/CasopisFobia

Komentáře:VVokatá hra 2Obchodujme s východem 3Srp a svastika 3

Reportáže:Tma na konci tunelu 5Schůzka se Stalinem 10

Kultura:Rozhovor: MP Pobart 13Devadesátky 14Akvárium 15Filmové premiéry 16Krutifejeton 17

Fobia

1

Chceme-li vyjádřit dojem klamu, mů-žeme použít výraz „na oko“. Nic sinenalhávejme, užívat jej budeme nej-spíš čím dál častěji, neboť jsme vkro-čili do éry, kdy obal je důležitější než

obsah. Ať už se jedná o elektroniku, jídlo nebo politiku. Ivinou médií vnímáme více formu sdělení než zprávu sa-motnou. Mnozí toho zneužívají, a tak se chtě nechtě stá-váme oběťmi marketingu a podléháme vlivu rozličných PRoddělení.

Nové číslo Fobie se oku věnuje víc, než by se na prvnípohled mohlo zdát. Ať už se jedná o přivírání očí nad ex-tremismem nebo porušováním lidských práv v Ázerbájd-žánu, o frapantně rozloženou vládu, která na oko funguje,nebo o místa, která zůstávají oku skryta, jako třeba tunelymetra nebo chodby pod „Stalinem“ na pražské Letné.

A závěrem od oka pryč. První číslo našeho časopisu sipřečetly zhruba dvě stovky lidí. Za to vám děkujeme a do-ufáme, že nám zachováte přízeň i do budoucna.

Příjemné čtení Vám přejeVojtěch Heřmánek

P.S. Právě jste dočetli editorial, kterého jsme se dopustilijen z jednoho důvodu - aby první stránka nezela prázdno-tou. Úvodník na oko…

Komentáře

2

Na oko. Těmito dvěma slovy lzenejlépe charakterizovat součas-nou vládu. Navenek se tváří, žefunguje, ale zápach rozkladu užpomalu proniká na povrch. Vládase profiluje jako pravicová. A tam-tadadá! Tentýž kabinet zavádíprogresivní zdanění příjmu. Proč?Aby lépe vypadal! „Daň z bohat-ství“ těžko spasí státní rozpočet,povede akorát k vyšším daňovýmúnikům. V kombinaci s nízkouefektivitou výběru daní a jejichsoučasným nedůsledným vymáhá-ním málokdo věří, že se stane pří-nosem. Stejně povrchně působíi takzvané zápisné. Tři tisícekorun za semestr si student vy-dělá téměř bez problémů. Aleopravdu dokáží tyto „drobné“ vy-

léčit terciární školství?Nejen fiskální opatření vlády

působí pokrytecky. ProhlášeníVěcí veřejných o odchodu z vládyse staly tak běžnou součástí kaž-dodenního života, jako třeba sní-daně, hromadná doprava nebopočítač. Vede je k tomu nejspíš je-jich „sociální image“ a touha pozviditelnění. V tomto ohledu je topro VV jediná výhra, neboť jejichnávrhy se často neshledávají s po-chopením u Petra Nečase, respek-tive Miroslava Kalouskav záležitostech finančních. Výjim-kou budiž zachování dvou sazebDPH, eventuálně nezmrazení dů-chodů, které však napřesrokbudou valorizovány o pouhou tře-tinu oproti původním předpokla-

dům.Nad stranou, která od zvolení

páchá jednu politickou sebevražduza druhou, už nemá cenu se pozas-tavovat. Až neuvěřitelně odhod-laně zněly vévéčkařské plánybojovat s korupcí a vystrnadit „di-nosaury“ z politiky. Krásně se toposlouchalo, skvěle vypadalo.Jenže sliby přerostly v paradoxparadoxů, předseda poslaneckéhoklubu Vít Bárta má na krku obvi-nění z uplácení spolustraníkůa ministři VV tancují, jak škrto-saurus Kalousek píská.

Co také čekat od bezpečnostníagentury, jež se převlékla za poli-tickou stranu a které šéfujeloutka, za jejíž nitky tahá FerdaMravenec.

VVokatá hra Vojtěch Heřmánek

autor: MP Pobart

Fobia

3

Týden po tom, co Václav Klausprohlásil, že zveřejňování odpo-slechů našich politiků ničí demo-kracii, přivítal na Pražskémhradě ázerbájdžánského autori-tativního prezidenta Ilhama Ali-jeva. Ve velmi vstřícném projevuzdůraznil důležitost vzájemnéhopartnerství, připomněl, že Ázer-bájdžán je pro nás jedním z klíčo-vých dovozců ropy a že českéfirmy mají eminentní zájem naenergetických zakázkách v tétojihokavkazské zemi. Bohužel,v projevu, a zřejmě ani v rozho-vorech, se Klaus nezmínil o stavulidských práv v Alijevem řízenémstátě. Zato prý máme s Ázerbájd-žánem, na každém rohu ozdobe-ném obřími mozaikamiprezidenta-autokrata, zájemo stabilní spolupráci i v oblasti„kulturní výměny a školství“.

Žebříčkek Index demokracie,který sestavuje společnost Econo-mist Intelligence Unit, řadí Ázer-bájdžán na podobnou úroveň jakoČínu nebo Bělorusko, co se týčedodržování lidských práv. V zemipod Kavkazem dochází běžněk manipulaci ve volbách. Akti-visté, kteří proti takovým prakti-kám svolávají protestnídemonstrace přes sociální sítě,putují do vězení. Dva bloggery,kteří kritizovali Alijeva, ocenilsoud dvěma roky vězení za zá-stupný trestný čin chuligánství.Pro opoziční novináře je nebez-pečné jezdit v hlavním městěBaku metrem. Podle IRFS (Insti-tute for Reporters' Freedom andSafety) se v říjnu loňského rokusnažili policisté v civilu shoditv jedné ze stanic žurnalistu Se-ymura Haziyeva pod přijíždějícívlak. Kamerové záběry pro pří-padný soud vedení metra napade-nému odmítlo vydat.

Klaus také v projevu s obdi-vem zavzpomínal na svou loň-skou návštěvu Ázerbájdžánu.Zejména mu imponuje rychlýa dynamický rozvoj, kterým tatozemě prochází. Díky ropě a zem-nímu plynu patří Ázerbájdžán nadruhé místo mezi zeměmi s nej-rychleji rostoucím HDP. Ale i přes

časté ujišťování garnitury, že sezaměří i na rozvoj dalších odvě-tví, hospodářství země tak jakotak stojí na těžbě a vývozu nero-stných surovin. Tamní vláda,stejně jako v ostatních zemích so-větského bloku, podřizuje těžběa zpracování surovin vše ostatní.Prezidenta a vládu na prvnímmístě zajímá, jak vytěžit ještěvíce ropy a plynu, nebere všakohled na životní prostředí a do-pady na kvalitu života obyvatel.Není divu, že Ázerbájdžán patřímezi země s největší koncentracíoxidu uhličitého na světě. Kombi-nace těžby ropy, těžkého prů-myslu a nadměrného používáníDDT v zemědělství pak způsobilaekologickou katastrofu v Kaspic-kém moři, kde látka v některýchoblastech znečistila až 100% po-břežních vod.

Finanční zdroje získané z pro-deje surovin investuje prezidentz velké části do rozvoje infra-struktury hlavního města Baku.Zahraniční návštěvníky, zejménapolitiky, kteří do hlavního městapřijíždějí, díky tomu ázerbajdžán-ská metropole ohromuje všudy-přítomným „dynamickýmrozvojem“. Developerská firmaAvesta zde staví největší mrako-drap na světě, který má mít přestisíc metrů a 185 podlaží. Takjako se v Číně musely vystěhovattisíce lidí před stavbou Olympij-ských stadionů, i v Baku na sou-časný rozvoj doplácejí místní.Leyla Yunus z organizace Insti-tute of Peace and Democracyříká, že úřady vystěhovaly až 60000 lidí. V rozporu s ázerbájd-žánskou ústavou. V procesu říze-ném starostou Baku magistrátvnucoval lidem výkupní ceny podtržní hodnotou pozemků, abylevně získal prostor pro budováníbusiness center a elitních rezi-denčních čtvrtí. Demolice pokra-čovaly, i když se lidé obrátili nasoud, který nařídil bourání zasta-vit.

Den před návštěvou Alijevav Praze se Klaus na Žofínskémfóru pozastavoval nad článkemserveru Aktuálně.cz, který, jako

jeden z mála, přinesl podrobnějšíčlánek o lidských právech v Ázer-bájdžánu. Pokud chceme vyvážetnaše výrobky také do Asie, podleKlause musíme prý počítat s tím,že to přináší spolupráci s autori-tativními režimy. Ano, do bu-doucna bude pro nás stáledůležitější orientovat se na ob-chod s jinými státy než s USAa evropskou sedmadvacítkou.Stále více budeme muset jednatse státy, které mají podstatný de-mokratický deficit. To ale nezna-mená, že by politici a byznysmeniměli při jednáních s různými sa-trapy automaticky rezignovat najejich chování vůči vlastním obča-nům. Prezident České republiky,ale i ostatní západní politici, by seneměli bát připomenout středoa-sijskému chánovi, že bloggeři sedo vězení nezavírají.

Po sérii všivých let se občan-ská společnost začíná pomaluprobouzet. Lidem zkrátka do-chází trpělivost. Setrvačnost,která hnala mnoho věcí (nejentěch Veřejných) kupředu, se vy-trácí a celé naše vládnoucí sou-kolí začíná skřípat. Na povrchvyplouvá stará, dobře uleželášpína a všichni mají tolik práces posloucháním odposlechů, že sevlastně nevládne ani neuzáko-ňuje, jen řeší, kdo co komu vysle-pičil a zaznamenal.

A lid je špínou vytaženou napovrch znechucen. A chtějízměnu. Nejhlasitěji samozřejměkřičí ti nejradikálnější. Seskupenía iniciativy volající po změně činahlodání demokratického stát-ního zřízení vylezla jak vajgly pooblevě a jejich hlas sílí. Rozhoř-čení nemají daleko k revoluci,která by nemusela být tak mě-koučká, jako ta poslední. Od revo-luce je jen krok ke snahám ospravedlivější systém. Třeba ta-kový, kde všechno patří všem,nebo kde rozhodují „ti nejschop-nější a nejčistší“. Bojíte se?

Ondřej Macka

Obchodujme s východem, ale ne za každou cenu

Srp a svastika

4

S rostoucími radikalizačnímitendencemi si umírněnější poklá-dají otázku, jak těmto extrémůmzabránit v šíření a ideálně v exis-tenci. Odstranit neonacisty depor-tací či vyhlazením by bylonehumánní a nevkusné, ač podleznámého „jak se do lesa volá…“ po-měrně nabíledni. Co tedy s nimi?Může jim někdo zakázat být ne-onacisty (problém se samozřejměnetýká pouze pravicového extre-mismu, vezměme si ho ale za pří-klad)? Nemůže, lze jimmaximálně zatrhnout svůj názorveřejně projevovat. Což jednaknení příliš demokratické a jednaktím dosáhne ona autorita pouzetoho, že své názory budou šířit taj-nými cestami a jinotaji. Šíření sezpomalí a zkomplikuje, ale nezas-taví.

Zajímavou diskusi o tom, kdeleží hranice svobody projevu a kdehranice podpory totalitních re-žimů, vyvolal pražský koncertkontroverzní skupiny Laibach. Re-spektive článek, který o něm promusicserver.cz napsal publicistaLuciáš F. Svoboda. Na koncertěprodávali Laibach, v rámci mer-chandisingu kapely, čepice s nápi-sem „Arbeit macht frei“, kromětoho se prý dle autora článkuv publiku hajlovalo (neexistujeovšem žádný záznam z místa,

který by toto tvrzení doložil).Laibach zřejmě neměli v plánu

tímto propagačním předmětemjakkoliv oslavovat nacismus,pouze si trochu zaprovokovat.Jenže, kolik lidí si takovou čepicikoupí s libou myšlenkou na kon-centrační tábor? Pokud vám topřijde zvrhlé, věřte, že takoví lidése mezi námi najdou a není jichmálo. Kriminalizovat nápisy naoblečení proto, že je spjatý s nacis-mem či komunismem, nevede kesvobodě, potažmo demokracii. Je-diné, co s tím v rámci demokraciemůžeme dělat, každý sám za sebe,je názory tohoto člověk nerespek-tovat a odsoudit je. Nedivme se, ženeonacistů přibývá, když drtivávětšina národa „prostě nemá rádacikány“. Jde jen o vyhrocenouformu něčeho ve společnosti tole-rovaného a běžného.

Co se týče extremismu, našespolečnost se dopouští jedné velkénespravedlnosti. Komunisté po-kojně sedí v parlamentu a stabilněpočetná základna jejich voličů na-hání každému příznivci demokra-cie husí kůži. A kolik lidí staršíhodata narození si občas nad pivemnepovzdechne, že za komunistůbylo lépe. Ani symboly dvou nej-krvavějších režimů 20. století nej-sou rovnocenné. Důkazem budižpokus Ivana Breziny z Maximu,

který se před srp a kladivo zdobícífasádu jednoho semilského domu,postavil s hákovým křížem. Za-tímco pozůstatky budovatelskéeuforie nikoho nepobuřují, redak-tora poměrně promptně zadrželapolicie. Společnost tak dává jasnýsignál, že komunismus je méně zá-vadný, než nacismus. Podíváme-lise na zvěrstva, kterých se podvlajkou těchto hrůzovlád lidstvodopustilo, mají to jeden za osm-náct a druhý bez dvou za dvacet.Ve stamilionech zničených životů.

Do hlavy se nikomu nevlou-pete, nevnutíte mu svůj názor,i kdyby se sebesvatějším úmy-slem. Můžete jen sami pro sebe za-vrhnout veškeré extrémisticképostoje a netolerovat jejich pro-jevy. Pokud budeme odpouštět„sousedské“ úplatkářství a vý-hody pro známé, těžko můžemečekat něco jiného od našich poli-tických špiček. A stejné je to s cho-váním ohrožujícím demokracii.Zabránit šíření extremismu mů-žeme pouze vytvořením celospole-čenského klimatu, které nebudezavdávat podmínky pro jejichvznik. A s tím musí začít každýu sebe.

autor: MP Pobart

Lucie Palkosková

FobiaReportáže

5

Pražské metro ročně přepraví přes půl miliardy lidí. V roce 2010 to bylo přesně578 515 000. Ve špičce se na všech linkách pohybuje až 80 tisíc lidí během jedné ho-diny. Jeho tunely měří více než 130 kilometrů a podobnou plochu zabírají také ad-ministrativní a technické budovy. Součástí systému je i atomový kryt, množstvíventilačních šachet či nádrží na průsakovou vodu. Především pak labyrint chodeb atunelů, odboček a černočerných prostor. První souprava vyjela na lince C v roce1974.

Co se však stane po tom, když vám odjede poslední vlak a obsluha vás začne vyhá-nět z nástupiště?

Podíval jsem se do nitra pražského podzemí. Do města pod zemí, pod městem.Prostor, který si od půlnoci do pěti žije svým vlastním životem, schovaný desítkymetrů pod povrchem, ve věčné tmě a zvláštní atmosféře.

Tak trochu jsem si připadal jako v maďarském snímku Kontroll. Byl jsem jednunoc součástí obřího kolosu, o kterém jsem nic nevěděl.

Žije to tam.

Tma na konci tunelu

Text a foto: Ondřej Novák

6

Depo KačerovJe úterý odpoledne, jaro nikde.

V poloprázdné kavárně zní Simon& Garfunkel, lidé si nevšímají ni-čeho než své kávy. Na interneto-vých stránkách se pokouším najítspojení na tiskové oddělení Do-pravního podniku hl. m. Prahy ato se mi po chvíli daří. Píšu mail,opisuju si číslo.

Ve středu jsem nedostal žá-dnou odpověď. Zvedám telefon azkouším se dovolat na příslušnéoddělení. Nikdo to nezvedá. Třebamají moc práce, říkám si.

Zkouším se dovolat přes běž-nou informační linku. Vysvětlujisvůj záměr, občas někdo zavěsí ajá musím volat znovu a doufat, žeto zvedne někdo jiný. Nakonecjsem na sedmkrát přepojen a ko-nečně mluvím s technickým oddě-

lením metra. Vedoucí je otevřenýa přívětivý.

Domlouvám si schůzku a vyrá-žím na depo Kačerov. Ve spleti ad-ministrativních budov, hangárů akolejišť projíždím autem vrátnicík příslušné budově. Kolem je cítitmotorový olej, mezi kolejemiroste tráva, vlčí mák, občas pro-jede metro, které v zatáčkáchdepa nesnesitelně skřípe. Trochusi připadám jako na rozpadlé po-ldovce Kladno. Industriální pro-story mě něčím přitahují. Nesou vsobě totiž něco čistě lidského.Jsou to místa, kde člověk nedalpřírodě šanci. Kov, pravé úhly.Pár bříz, které trčí z balkonů roz-padlého paneláku se snaží vybojo-vat své místo na slunci. Vše jevybetonováno, zaceleno. Kolemnic nežije, všechno je šedé, nijaké

a člověk i přesto cítí zvláštní at-mosféru.

Sekretářka mě usadila, dostaljsem vodu. Samé úsměvy. JakoAlenka v říši divů. Šéf technickésprávy metra Milan Petráček voboru pracuje přes 35 let. Ptá semě, co mě všechno zajímá, říká,co je možné a co ne. Nakonec sedomlouváme na dnešní noc,tiskne mi technická data a infor-mační údaje, pak se chvíli jen takbavíme o hokeji. Společně spolupak sjíždíme výtahem ČKD z roku84 do přízemí.

Jedeme se podívat do depa,Petráček mi ukazuje čističku tu-nelu, drezínu, tunelové vysavače.Zajímavé. Těším se však dovnitř.Lépe řečeno dolů.

Fobia

7

„Na Fritzlu v půl dvanáctý“Sraz máme před půlnocí na

Florenci. Jedu domů, po cestě sipročítám materiály, které mi Pet-ráček dal. Beru stativ, pár kino-filmů, dva foťáky a pořádné boty.Nevím ani z čeho, ale jsem ne-rvózní. Metro na mě působí jakoprostor, o kterém nic nevím. Alemá se to změnit.

Už samotný příjezd na Florencje zážitek. Parkuju auto, kontro-luju výbavu a přešlapuju u dveří.Zbývají 3 soupravy. Hloučkyopilců, kteří si ještě stihli uvědo-mit, že mají poslední půlhodinu,

se pomalu trousí do podzemí. Zachvíli přijíždí červené auto do-pravního podniku. „Tak jsme naFritzlu“, říká žargonem Lojza,můj další průvodce.

„Půjdeme dolů, ukážeme si od-čerpávací nádrže než to vypnou apak uvidíme.“ Tak konečně,říkám si. Dostávám reflexní

vestu DPP a sjíždím po sovět-ských eskalátorech dolů. Nikdenikdo není, občas kdosi ve vestě.Na stropě bliká zářivka, tu má nastarost elektrifikační oddělení,my jedeme dál.

Na nástupišti je jen pár opoz-dilců, poslední souprava už ujela.Přítomná městská policie je vy-hání, uklízečka začíná vytírat.Metro má 5 vagónů po 20 me-trech, s rezervou má nástupištětedy kolem 120 metrů. Za chvílizacházíme za zábranu na koncinástupiště. V tu chvíli jsem namístě, kam jsem se chtěl jako

kluk vždycky dostat. Pokaždé měvšak zastavila buď maminka,nebo výstražné cedule zákazuvstupu a všudypřítomné kamery.Sestupujeme pár metrů dolů, na-jednou jsme mezi ostatními děl-níky. Nacházíme se v čerpacímístnosti, respektive nádrži.Dívám se poklopem dolů a pode

mnou je asi 8 metrů hlubokánádrž plná vody. „To všechno jevoda, co se tady nashromáždíprosakováním přes horniny, zá-leží na tom, jaká hornina je nadnámi,“ vysvětluje mi Petráček.Čerpadlo pracuje rychle, muži vevestách pak hasičskými hadiceminádrže čistí. Stojíme teď mezi ko-lejišti, projíždí poslední souprava,ta už nezastavuje. Slyším jí už zdálky, pak přijde vítr, který stálezesiluje, nakonec se za zatáčkouvynoří světlo, které ozařuje ko-leje před sebou. „Pojďte zpátky,ještě nám tam spadnete,“ říká

Lojza. Na stropech jsou obrovskémapy kondenzovaných železi-tých a vápenatých látek. „Tohle jesvinstvo a nejde to dolů. Navíc tohrozně smrdí. Třeba dole naMůstku, tak tam to smrdí, jakokdyby někdo zařval ve ventilaci.Jsou to ale tyhle mapy. Oxid žele-zitý, myslím,“ vysvětluje Lojza.

8

Vracíme se zpátky na nástu-piště a sestupujeme níže na linkuB. Nejhlubší část pražského metraje 70 metrů pod povrchem.

Spodní nástupiště už nesvítí,sedáme si na lavičku. Zvláštní,hrobové ticho. To se na Florencičlověku moc často nestane. „Mu-síme počkat do jedný, až vypnouproud v kolejišti. Pak se podí-váme, jak to kluci čistí a půjdemedo tunelu,“ vysvětluje mi Petrá-ček. Vyptávám se na proud. Sa-motné koleje jsou bez napětí,elektřinu dodává kolejnice, kterákopíruje levou kolej ve směrujízdy. Každá souprava má speci-ální konektory, kterými se proudpřenáší. Na otázku, jak silné na-pětí je, dostávám příklad. „Minu-lej tejden tam holka spadla, chytlase toho a spálilo jí to ruku na uhelaž k ramenu. A to měla štěstí.“Souhlasím tedy s tím, že po-čkáme.

Do stanice přijíždí servisnívlak. Kontroluje koleje, pražcea veškeré technické zařízení. Teďje nás tady asi deset, ostatníberou hasičské hadice a připra-vují se na mytí kolejiště. Za chvíliale budeme sami. Z nástupištěskáču do kolejí. Zvláštní pocit.Dole jsou zase mapy rozpuště-

ných hornin, zápach a voda. Po-prvé vidím zastávku z jiné per-spektivy a když se otočím, předemnou je obrovská černočernátma. Chvíli pokračujeme, pak setunel rozsvítí. „Když tunel svítí,znamená to, že tu jsou lidi,“ vy-světluje mi pan Petráček. Jdemeasi sto metrů, vedle kolejiště pochvíli začíná betonový chodníček.„Dá se tady stát, kdyby jelometro?“, ptám se. „Ale jo, jenomnesmíte mít moc velkej pupek,“uklidňuje mě Lojza. Dívám se nabřicho. Asi v pořádku. Po chvíli sezastavíme, pan Petráček se do-mlouvá s někým, kdo zrovna pro-chází, jestli už vypnuli větracíšachtu. Vypnuli a my se tedy vy-dáváme z tunelu kamsi doprava.Chodba se zužuje, má sotva dvametry do výšky. Přecházímejednu, druhou, třetí křižovatku.Neuvěřitelné množství chodeb,u kterých ani nevidím konec.Občas se objeví někdo v reflexnívestě. „Zdar,“ pozdraví se. Zachvíli jsme u větrací šachty. Je tovysoký, dlouhý tunel, který je za-stavěn velkými železnými průdu-chy. „Tudy proudí vzduch, kdybyto bylo zapnuté, tak byste se tadyani ničeho neudržel. Ty železnéstěny jsou tady především proti

hluku. Rozbíjejí vítr,“ vysvětlujemůj průvodce. Po chvíli přichá-zíme ke dvěma obrovským venti-látorům, které vzduch vytváří.V1 a V2. Větrací šachty jsou takésoučástí atomového krytu, ke kte-rému se pomalu blížíme. Šachtakončí mohutnými pancéřovanýmidveřmi. Jak jsem se dozvěděl,dveře sice udrží radiaci a zamo-řený vzduch dokáží filtrovat,proti vodě však nebyly koncipo-vané. Proto se v roce 2002 zato-pila tak velká část.

V nouzi by kryt pojmul až 700tisíc lidí. Čistý vzduch a čerstvouvodu zajistí po 72 hodin, kdy jeradiace nejagresivnější. Připadámsi jako na tajné vojenské zá-kladně. Od radiačních dveří vedeuž jen žebřík kolmo na povrch.Asi 70 metrů. Taková rozhlednana Petříně, jen pod zemí.

Vracíme se zpátky, jinýmichodbami, jinými dveřmi. Zhasí-náme po sobě a necháváme tak zasebou absolutní tmu. Prázdnýprostor.

Na zastávkách se mezitím pra-cuje. Po výluce nastupuje několiktýmů a pracovních úkonů je ne-spočet. Čistí se koleje, kanálkovépřípojky, kontrolují se všechnaelektrická zařízení, odčerpává se

Fobia

9

prosáklá voda, kontrolují sevstupy do metra, zamřížování,stav kolejí, tunelů a nástupišť. Zeshora dolů, z tunelu pryč

Je půl třetí ráno, ale čas tadyubíhá pomalu. Jdeme dál tune-lem, pěšky z Florence na Hlavnínádraží. Cestou míjíme další se-rvisní vlak, čistí kanálky mezi ko-lejnicemi. Údržbáři nás zdraví apózují mi při focení. Tunelem

vede množství kabelů. Vysoké aslabé napětí, optický internetovýkabel, hasicí potrubí.

Pak se vracíme zpátky, kolemnás jen proražený tunel, občastemná chodba někam stranou,jednou za pár metrů graffiti,občas nedodělané. „Sprejeři semchodí často,“ říká mi pan Petrá-ček. Dozvídám se, že se tam do-stávají buď z konečných stanic,

nebo ventilačními šachtami. O dopravním podniku slýchá-

vám spíš „z povrchu.“ Myslím tímkauzy s bývalým ředitelem Dvo-řákem nebo Bémovými Opencard.

Až teď jsem však nahlédl Do-pravnímu podniku pod pokličku.Ne však pod tu politickou, ale re-álnou. Viděl jsem obrovské městopod tím naším. Neznámé, ta-juplné a opuštěné.

10

Schůzka se StalinemOd roku 1991 stojí na Letné podivná konstrukce, kterou lidé obyčejně nazývají Met-

ronom. Schází se pod ní turisti i milenecké páry, aby se pokochali pohledem na pano-ráma Starého Města, a Metronom jim v neměnném rytmu odkrajuje vyměřený čas.Jen málo lidí ale ví, že toto kyvadlo pod sebou ukrývá jedno z nejtajemnějších praž-ských podzemí: labyrint, o němž se říká, že může být propojený tajnými chodbami sHradem či podzemními nemocnicemi. Mauzoleum, v němž odpočívá dynamitem roz-metaný Stalin.

Poprvé mi o podzemí vyprávěl kamarád Tomáš, amatérský speleolog a technický gé-nius. Na internetu mi ukázal několik fotografií skrytého komplexu a pověděl mi, žeačkoliv se dovnitř oficiálně nesmí, jeden jeho známý se tam dostal tajným vchodem.Výprava do letenského podzemí nás přirozeně oba velmi lákala, a tak jsme se domlu-vili a přichystali spolu expedici.

text: Michal Červenka

foto: ceskepodzemi.net

Fobia

11

Naivní výpravaNakonec se na Letné scházíme

tři, přibrali jsme ještě kama-rádku Elišku. Ačkoliv ránopršelo, ve tři odpoledne už svítí

sluníčko a prostranství za Metro-nomem, kde v letech 1955 až1962 stávalo majestátní Stali-novo sousoší, se jen hemží mla-dými skateboardisty. Tomáš senám chlubí svým vybavením,vzal speleologickou kameru a dvazdroje světla: baterku připevně-nou ke kameře a podomácku se-strojený reflektor. Kudy se dostatdo podzemí ale tak úplně neví.Chvíli pátráme v okolním křovía nadáváme si za vlastní naivitu.Tajný vchod se nám nedaří obje-vit, a tak se zkoušíme zeptatmístních skateboardistů, kteří tuzjevně tráví spoustu času. Tivšak o podzemí nemají ani po-nětí. „Chodím sem každej den tré-novat, ale o žádnejch tunelechnetuším. I kdyby, stejně tambudou houmlesáci. Přeju hodněštěstí,“ říká nám jeden z nich.Zklamaně odcházíme, ale nako-nec nás zachrání šťastná náhoda:za jednou nízkou zídkou Eliškaskutečně objeví poklop, který jdesnadno odsunout. Tomáš si nakrk pověsí kameru a slézá dolůpo kovových příčkách.

„Aha, tak tudy to nepůjde,“volá na nás zezdola Tomáš, sotvazmizí v temném tunelu. Nechcese mi věřit a lezu dolů za ním. Má

snad naše dobrodružství skončitdřív, než vůbec začalo? Dole miTomáš podává reflektor a já na-hlížím do malé podzemní pro-story. Úplně chápu, proč se

Tomášovi nechtělo pokračovatdál: vypadá to tam jako typickýbrloh bezdomovce, betonovýbunkr vystlaný odpadky a pách-noucím bahnem. Ze stěn trčí re-zavé potrubí, nezdá se, že bypodzemí někam pokračovalo. Ne-hodlám ovšem dělat ukvapenézávěry a po důkladném prů-zkumu skutečně objevím úzkouprůrvu mezi trubkami. Underground

Tomáš mě vysílá na průzkuma půjčuje mi svou speleologickoukameru. Plazím se kamsi ku-předu úzkým tunelem a jsemvděčný, že netrpím klaustrofobií.Asi po deseti metrech se dostá-vám do velké místnosti - světlona kameře ale nemá nijak valnýdosah, velký prostor tak vnímámhlavně díky intuici.

Volám na své přátele, ať měnásledují. Po chvilce se ke mněTomáš a Eliška připojují, i s re-flektorem, který nám odhaluje,že jsme se ocitli v dlouhé, širokéchodbě. Brzy dostáváme důkaz,že rozhodně nejsme první sku-pina, která se sem vypravila. Na-cházíme vyhořelé čajové svíčky,provázky coby Ariadniny nitěi křídové značky na betonovýchstěnách. Přemýšlíme, zda by-

chom si také neměli něčím značitcestu, ale nakonec se rozhod-neme spoléhat na orientačnísmysl.

Pokračujeme jednou z po-stranních chodeb. Po několikametrech nám světlo reflektoruodkrývá ohromnou podzemníhalu a my si připadáme úplnějako hrdinové z Pána Prstenů vechvíli, kdy vstupují do temnéMorie. Masivní betonové sloupykdysi podpíraly Stalinův pomník,ale dnes už podléhají pomalézkáze, některé vypadají jakokosti, ohlodané až k morku - žele-zným výztuhám. Atmosféru ještěumocňuje zvláštní dunění, kterék nám tlumeně doléhá ze všechstran, skoro jako bychom byliv břiše velryby hluboko podvodou. Zvuky nás znervózňují, pochvíli však Eliška přijde na to, žeje způsobují skateboardisti u Met-ronomu, který teď musí býtpřímo nad námi.

Nacházíme se v takzvanéSloupové síni, která je největšíprostorou komplexu - zabírátéměř hektar. Zde bylo centrumporevolučního undergroundu,v této hale fungoval po roce 1989rockový klub a vysílala odtudjedna z prvních českých soukro-mých rozhlasových stanic, RádioStalin. Kousek od nás stojí malýkumbál, který snad býval vysí-lací kabinou.Zde odpočívá J. V. Stalin

Nejvíc nás nadchne hromadakamenných trosek uprostředhaly. Jsou to poslední zbytky ob-rovského Stalinova pomníku, ně-kdejší pražské dominanty, kterábyla roku 1962 rozervaná výbuš-ninami. Sousoší z roku 1955, pře-zdívané „fronta na maso“, byloztvárněno jako řada za sebou sto-jících postav v čele se zesnulýmsovětským diktátorem, JosifemVissarionovičem Džugašvilim(známým jako Stalin). Po něko-lika letech ale přestal být pomníkčeskoslovenským komunistůmpohodlný, a tak ho odstranili.Nový vůdce Sovětského svazu,Nikita Chruščov, totiž Stalinůvkult osobnosti odsoudil.

foto: en.wikipedia.org

12

Autor Jan Berwid-Buquoyovšem na stránkách reflex.cz na-vrhuje, že skutečným důvodem li-kvidace mohlo být lidovépohoršení. Partyzánka na pravéstraně monumentu jako kdyby sa-hala do poklopce vedlejšího vo-jáka.

Většina kamenného materiáluze zničeného pomníku se sicev 60. letech použila ke stavbě sil-nic nebo byla navozena na dnoVltavy, část ovšem zůstala ležetv podzemí. V některých neforem-ných kusech kamene jsme dosudschopni rozeznat povědomé tvary- třeba záhyb kabátu. Těžko aleříct, zda patřil samotnému Stali-novi nebo některému z jeho noh-sledů. Na vrcholu hromady ležíbalvan veliký alespoň jako maléauto, jehož tvar nápadně připo-míná hlavu. Stíny s námi všakhrají pochybnou hru a my možnávidíme jen to, co si vidět přejeme.Jsme v temném mauzoleu, tadyStalina roztrhali psi. Připadáme sijako nacističtí okultisté z nějakéhobrakového hororu, kteří pátrají posovětských relikviích. Čas tu za-mrzl.Betonové monstrum

Magistrát už mnohokrát zvažo-val, jak ohromný prostor Sloupovésíně využít a zároveň se zbavit

břemena. „Toto podzemní beto-nové monstrum o několika tisícíchmetrech čtverečních nás stojíročně kolem půl milionu korun,“uvedl v roce 2000 tehdejší radníFilip Dvořák pro serveridnes.cz. V tom samém roce pro-běhla veřejná soutěž, kterou vy-hrála společnost UnderwaterWorld Oceanarium s návrhem ob-rovského akvária s více neždvěma sty druhy mořských ryb.Ale jak se zdá, všechny stavby,které mají něco společného s Let-nou, jsou postiženy zvláštním pro-kletím (stačí si připomenoutnovou budovu Národní knihovnyči tunel Blanka) a podzemní ob-jekt dodnes chátrá, netknutý ja-koukoliv stavební činností.

Obcházíme celý hlavní sála zjišťujeme, že už zbývá jen je-diná chodba, kterou jsme ještě ne-prozkoumali. Tomáš a Eliška měopět vysílají napřed s kamerou,abych zjistil, jestli chodba vůbecněkam vede. Slabé zelené světlokamery působí dost tísnivě, lituji,že mi Tomáš s sebou nepůjčil spíšreflektor. Cesta se zužuje, všudekolem mě se vine rezavé potrubí,procházím steampunkovýmivnitřnostmi Nautilu. „Tenhle tunelmůže být klidně kilometrydlouhý,“ říkám si sám pro sebe,ale nakonec přece jen skončí a do-vede mě do další haly. Vracím sepro ostatní, ale trochu mě znepo-kojuje, že nevidím světlo reflek-toru. Mí přátelé sedí v úplné tměna zemi a vysvětlují mi, že reflek-tor se přehřál, část se ho roztavilaa přestal fungovat. Jsme tedy od-kázáni jen na slabé světlo na ka-meře a přitom toho musíme ještětolik prozkoumat!

Vstupujeme do nově objevenéhaly, podle informací z internetuse jedná o takzvanou Bazénovousíň. V některých místech má ve-lice nízký strop, protože kdysisem byly shora zapuštěny bazény,v nichž bývaly okrasné fontány -procházíme vlastně pod jejich dny.

V jednom koutě nacházíme po-divné posezení, možná pozůstatekbývalého rockového klubu. Kolemnízkého stolku, na němž leží párrozbitých panákových skleničeka popelník s cigaretovými špačky,

jsou rozestavěny žulové kvádry.O kus dál objevuje Tomáš řečnickýpultík. Stoupne si k němu a paro-duje přednesy někdejších komu-nistických pohlavárů.666

Žertovnou náladu z nás ovšemrychle vyžene další objev. Zdá se,že naše dobrodružství skutečněgraduje. Na stěně je nasprejovanýveliký pentagram a pod ním 666,nadto zjišťujeme, že stojíme upro-střed kruhu ze zvadlých květin.Schází se tu snad satanisté? Před-stavuji si tajnou seanci, jsem pře-svědčen, že v okolních graffiti jsouzašifrována jména démonů. A pře-mýšlím, co bych dělal, kdybychomse tu s někým cizím skutečně se-tkali…

Po tomto objevu se shodneme,že je nejvyšší čas vrátit se zpátkyna denní světlo. Ať už se tady doleschází kdokoliv, narkomani, tee-nageři nebo svobodní zednáři, ne-stojíme o žádnou konfrontaci.Cestu zpátky nacházíme bez prob-lémů, zas takový labyrint to tadynaštěstí není. Sotva všichni vyle-zeme, Tomáš s vítězným úsměvemuzavře poklop a důkladně ho za-hrabe listím. „Tohle je teď naše ta-jemství,“ vysvětluje. „Hned zítravečer sem zajdu, dám na poklopvlastní zámek a pořádně ho za-kryju vším možným.“ Je to jasné,Tomáš se zkrátka nechal opítpředstavou, že by mohl mítohromný podzemní komplexv centru Prahy jen sám pro sebe.Osobně si ale myslím, že zámek napoklopu dlouho nevydrží - to místožije vlastním životem a nenechá sedržet na řetězu.

Vracíme se k Metronomu a připohledu na Prahu, která se podnámi rozprostírá, přemýšlíme,kolik dalších podobných míst asiukrývá. Kolik dalších zdevastova-ných objektů, kam se stahují ztra-cené existence a pro které senikdy nenajde kloudné využití.V letenském podzemí se dá sicezažít skvělé dobrodružství, ale jeto nebezpečné místo, které nikdonehlídá - dovnitř se klidně dostanei malé dítě. Pokud se vám uvnitřněco stane, pomoci se nedovoláte.Skrz tlustou betonovou slupku seneprokouše ani mobilní signál.

foto: kudykam.com

Fobia

13

Kultura

Mladé umění a street artzatím v Česku nenabyly přílišmonstrózních rozměrů. Ale conení, může být a dá se říct, žese snažíme dohnat krok se za-hraničím. K rozvoji a zviditel-nění mladého umění přispějei výstava A TASTE OF YOUTH,která začne vernisáží 20.4v HUB Prague. Díla zde před-staví mladí a nadějní umělci –Pavel Soukup, Aneta Vrkotová,Black Bee, Maxim Stano, Mi-chal Blažek, Teodorik Menšla MP Pobart v zastoupení Mi-lana Pobočka. Právě Milan Po-boček nám přiblížil význam svétvorby a záměr výstavy.

Skupina MP Pobart je usku-pení pěti mladých umělců – MilanPoboček, Petr Táborský, ImrichZahii, Thedeor Bohmonnta B5160-8. Tedy nejspíše pěti.Skupina se vyznačuje tím, ženikdy nevíte, kdo dané dílo utvo-řil. Klidně se může stát, že na je-jich společné výstavě potkáte pětMilanů Pobočků nebo Petrů Tá-borských. Ani já nemůžu s jisto-tou říct, jestli jsem rozhovorudělala s opravdovým Milanemnebo s nějakým jiným členemskupiny, který se za něho jen vy-dával. Musím dodat, že rozhovorvůbec nebyl rozhovorem, ale ko-respondencí, která probíhá na zá-

kladních školách. Sešla jsem ses „Milanem“ v kavárně, ale on sese mnou odmítl bavit, takže nášpseudorozhovor probíhal formoulístečků. Nakonec z toho vzniklazajímavá forma bezeslovné kon-verzace, ale zároveň jsem mohlapozorovat reakce ve tváři, smícha zamyšlení.

Co vlastně svými kresbamichceš vyjádřit?

Snažím se tím reagovat naokolí. Není v tom žádný plán, pro-stě jen otevřu noviny, pustím te-levizi nebo počítač. Anebo jeduv MHD, což je pro mě asi největšíinspirační peklo. Na jednu stranuto nenávidím a na druhou si toužívám a ty protipóly mě ženoudo nějaké reakce a tou je obraz,socha nebo něco dalšího.

Jakou reakci na svoji práciočekáváš od lidí?

Co se týká lidí, jde mi jen o to,aby přemýšleli. Nic víc, nic míň.Jednoduše, aby si řekli, že to, covidí v televizi, je prostě hovadina.Chci jim také dát inspiraci, kte-rou oni dali mně. Je to takový ob-chod.

Každý člověk si to přece alemůže vyložit jinak. Diskutuješs lidmi nebo pozoruješ jejich re-akce na tvojí práci?

Musí na to být chvíle. Rád sly-ším názory ostatních, ale zase ne

všech. Měl jsem jednou na verni-sáži obraz a ten zaujal jednuslečnu a od té chvíle jsem se jísnažil celý večer vyhýbat, pro-tože se chtěla neustále dělito svůj pohled na tu kresbu. Jájsem k němu ale neměl co říct.A zase na druhou stranu ses někým zaseknete v rozhovoruna dvě hodiny o detailu, který naobrazu není, a řešíte s ním, cokdyby tam byl. A v neposlednířadě na to má vliv konzumace al-koholu.

Takže by se dalo říct, že jsidetailista a očekáváš od lidí, žeuvidí zdánlivě neviditelné?

Já po nich, když to vezmemedoslova, nechci vůbec nic. Nebochci, podle mého, minimum.Když přijdou, ať si to užijí podlesvého a já budu spokojený.A vlastně mohou přijít jen kvůliobčerstvení. Jednoho člověkaobraz rozesměje a druhý je z nějv depresi, třetí hledá to, co tamnení, a čtvrtého to nezajímávůbec, ale jeho přítelkyně potře-buje nutně něco nad postel.

Měl bys sám pro sebe nějaképojmenování? Nebo by sesnerad škatulkoval?

Ono to zaškatulkovat aninejde, protože všechno se v časeprolíná. A různé myšlenky si žá-dají různá zpracování. Zatímvím, že nejsem malíř… I když…

Máš určitou představuo sortě lidí, kterou výstavaA TASTE OF YOUTH osloví?

Můžou přijít maminky s dce-rami, tátové se syny, dědové a ba-bičky s vnoučaty. Vystavuji mladípro mladé i nemladé. Prostěo věku či vyznání to není, jeno tom, jestli vás zajímá uměníanebo třeba zrovna nevíte, cos pátečním večerem.

A co takhle téma? Majívšichni vystavující jedno spo-lečné, nebo budete každý „mlu-vit“ o něčem jiném?

Bude to různorodé. Podle tohoco jsem viděl, tak já „zastupuji“kresbu, ve které je prý cítit streetart a reklamní tvorba. Další vystavují fotografie s různými

Milan Poboček: MHD je inspirační peklo aneb o divnostechna papíře

14

tématy a různými zpracová-ními.A jeden kamarád se prezen-tuje malbou.

Jak bys zhodnotil českoustreetartovou scénu? Dá sesrovnat s tou zahraniční?

Snaží se, ale za hranicemi je torozhodně výraznější a bezesporunápaditější. Jednoduše řečeno,ale ne jednoznačně, u nás to za-mrzlo na graffiti. Práce s okolímtu začíná být vidět až v poslednídobě a bohužel dost málo.

Nemyslíš, že je to způsobenoi tuzemským publikem?

Může být, ale naštěstí se todost generačně mění a přístupyjsou různé. Byt´ jsem Čech, českámentalita je pro mě jisté mysté-rium. Ale to je všude, trvá déle dotoho proniknout. Všude jsou lidéotevření a zabednění. Mně tozase dává motivaci, takže jednobez druhého asi nepůjde.

Ale proč je tedy v zahraničístreet art víc rozvinutý nežČeské republice?

Pohledů je víc a většinou je to

na dlouhé zimní večery. Městajinde jsou třeba větší, to znamenávíce ploch a více lidí, tím pádemi více konzumentů a více umělců.U nás je stále cítit přístup „co jábych s tím mohl dělat“ a „mě se toči ono netýká“. Lidé jsou utahaníz všudypřítomné masáže v tele-vizi a po dni stráveném v práci je

jednoduší zmáčknout čudlík, nežněco hledat v oblasti mladéhoumění. Přirovnal bych to ke dva-náctihodinovému spánku, kdypak je člověk stejně utahaný.A čím víc spí, tím je to horší. Aleteď nevím, jestli to dává smysl.

Dává?

Populární muzika je ze svépodstaty spotřební, má navíčku jasně dané datum, do kte-rého je nutné ji prodat. Proto jimůžeme považovat za dobrýpříklad učebnice společensko-kulturních dějin, i když mů-žeme mluvit jen o kulturních amódních vlnách, které majíjasný konec. Podívejme se nadekády, které nejlépe ilustrujístaré klišé „zpátky ke koře-nům“.

Jakkoli byla osmdesátá létainovativní svým přístupem kmódě a hudbě, z dnešního po-hledu to vypadá, jako by téměřvšichni odhodili zábrany a ne-smyslné plastové oblečení, vy-šňupali vlastní tělesnou váhu vkokainu a tancovali po syntezáto-rech. Určitě je to tehdy moc ba-vilo, synťáky byly pořád ještědocela novou zábavou a vypadalyjako „ten další krok“ ve vývojihudby. Jak se ale ukázalo, jsoutypickým zastupitelem slepé vý-vojové větve.

Schválně si zkuste pustit Ma-donnino první album od začátkudo konce. Zábava jen pro opravduotrlé. Pokud jste s ním nevyrůs-tali nebo nejste absolutně nekri-tičtí zastánci čehokoliv, za čímstojí dáma s mezizubní mezerou,ve které by se ztratil kontinent,nejspíš si hrůzou z plastovéhozvuku desky ukoušete ruce. Vdobě vzniku bylo album hodno-ceno velmi pozitivně, ale zestárlopřímo zoufale.

Další alba už ukazují, proč seMadonna stala ikonou, která idnes diktuje podobu tanečníhopopu. Jak rostla její sláva a s nímožnost mluvit do produkce i docelkové koncepce značky, Ma-donna ukázala, že má „nos“ na to,jaké trendy v hudbě potáhnou.Zahodila syntezátory, a i když jejísnahu dále mařily neduhy osmde-sátkové produkce, posunula sváalba na čas k živějšímu zvuku.Zanedlouho také shodila stigmadobového šatníku. Jak už dnesdobře víme, prospělo jí to, násle-

dující dekáda Madonně patřila avidea jako Frozen režiséra ChriseCunninghama patří do kulturnípokladnice. Z potrhlé holky v ko-ženém vaku a teplákách se stalakrásná ženská. A to jí bylo čtyři-cet!

S výbuchem grunge v devade-sátém prvním se špinavcům veflanelkách a potrhaných kalho-tách podařilo na nějakou dobuúplně vypnout nekonečnou (a ne-konečně stejnou) záplavu hair-metalových kapel, kterým přišlov pořádku nosit na hlavě koště amalovat se i do postele. Když sedíváme na obrázky obou scén, jejasné, která dekáda stárne lépe.Conversky a triko nebo košilejsou dodnes v šatníku mnohých znás, kožené kalhoty, džínovábunda a jágrovská „deka“ jsouzločinem srovnatelným s ponož-kami v sandálech.

Bohužel, jak zpívá David Kol-ler, nic není na stálo. Devade-sátky končily honbou za penězi.Grunge nahradily generické ka-

Devadesátky vyro stly do krásyValentyna Polyakova

pely typu Nickleback, katastro-fální iluze uhrovatých, velkohu-bých, bílých kluků (ano,Emineme, všichni si vzpomnělina tebe) ukončila zlatou érasmysluplného hiphopu. Nu metalzdegeneroval do vlastní parodiehned, jak Korn přihráli smlouvuFredu Durstovi.

Takže zatímco osmdesátá létajsou dnes jako Mickey Rourke,devadesátky jsou mnohem vícjako Johnny Depp. Osmdesátkynejdřív visely v každé dívčí lož-nici, teď už se za nimi neotočí anizohavený transsexuál. Devade-sátá léta se zápalem překonalaúvodní nesnáze a dneska se na nědíváme jako na vyzrálou klasiku,které ty komerční úlety rádi od-pustíme.

Legendární pražský klub RockCafé má za sebou rok zkušebníhoprovozu. Tato lhůta měla ověřit,zda prostory po nákladné rekon-strukci vyhovují hygienickýmnormám, především v oblasti hla-diny hluku přenášeného do vy-

šších pater budovy, kde se klubnachází. Podle vyjádření zastupi-telství Prahy 1 kontroloři neobje-vili žádná závažná pochybení.Příběh klubu s dlouholetou tra-dicí tak zřejmě spěje ke šťa-stnému konci. Byl to příběho bezpráví ze strany městskéčásti a loajalitě příznivců hudby,kteří se postavili za svůj oblíbenýpodnik a nenechali snahu o jeholikvidaci bez povšimnutí. To všes typicky čecháčkovským dovět-kem „To se snad může stát jenu nás!“.

My Češi si rádi myslíme, ževšechno bezpráví se děje jen „unás v Kocourkově“. Stačí ale po-pojet zhruba 500 kilometrů domaďarské metropole rozdělenéřekou Dunaj a přesvědčíme seo opaku. V Budapešti donedávnafungoval klub Gödör, zcela uni-kátní kulturní prostor v napros-tém centru města. Klub senacházel v parku, kde původněmělo stát nové budapešťské Ná-rodní divadlo. Po dokončení pracína suterénech divadla ovšem

došlo ke změně v původních plá-nech a divadlo bylo nakonec pos-taveno na jiném místě. Suterény,včetně podzemních garáží nezůs-taly nevyužity, společně s přile-hlým parkem se staly unikátnímkulturním centrem, kde se schá-

zela budapešťská mládež. Po celýden zde byly otevřené bary, ko-naly se zde výstavy a koncerty.

Městské zastupitelstvo ovšemprovozovatelům klubu a přile-hlých prostor nijak neulehčovalopráci, například nájemnísmlouvy byly podepisovány vždypouze na tři měsíce. Pro dlouho-dobé pořádání koncertů to jsouvelice obtížné podmínky, kdyžprovozovatel nemůže zaručit, žeza čtvrt roku bude klub stálev chodu. Přesto se klubu dařilohostit povedené akce napříčžánry, od koncertů mainstreamo-vých kapel až po reggae a ska ve-čírky. Jezdily sem zahraničníkapely a vždy se jim dostalo skvě-lého zacházení i odpovídající fi-nanční odměny a napříkladi občerstvení, což u některýchčeských klubů zdaleka není sa-mozřejmostí.

Začátkem tohoto roku ovšemměsto neprodloužilo nájemnísmlouvu a Gödor se musel vystě-hovat do náhradních prostor„někde v Budě“, jak se poněkudnegativně vyjádřil Peter Hargitai,frontman budapešťské ska ka-pely Kingston Cruisers. Podle nějtím éra Gödöru skončila, přestožečást fanouškovské základny prýklubu zůstala věrná.

Místo Gödöru je nyní v prosto-rách pod parkem nedaleko sta-nice metra Deák Ferenc térhudební klub Akvarium, jehož ve-dení dosadilo městské zastupitel-stvo. Provozování takovéhokulturního centra totiž může býtmnohem lukrativnější byznys,než by se na první pohled mohlozdát. Výhodná poloha v centruměsta uprostřed parku, kdenavíc nikoho neruší hlasitá hu-dební produkce, zaručuje vyso-kou návštěvnost. Rozlehléprostory podzemního parkovištěpak umožňují pořádat velkokapa-citní akce. Nedávno se napříkladv garážích pod Akváriem konalkoncert kapely Irie Maffia, kterýnavštívilo 3000 lidí, zájem o vstu-penky přitom dalece převyšovalnabídku.A to klub funguje teprvepár měsíců.

Fobia

15

Jan Hrbek

Skrývá budapešťskéAkvárium zlatourybku?

16

Pořádáním takových akcí se sa-mozřejmě dá slušně uživit.

Peter a ostatní členové ko-munnity budapešťských muzi-kantů nyní čekají, jak novévedení klub vyprofiluje. Jestližese zde budou pořádat pouze velkékoncerty, byť kapel věhlasnýchjmen, může to znamenat citelnouránu pro nemainstreamovou hu-dební scénu v Budapešti. Proza-tím ale Akvarium nabízí prostor imenším alternativním akcím.Třeba Kingston Cruisers zde osla-vili své šesté narozeniny. Kdebudou slavit ty sedmé, to je zatímve hvězdách. A v rukou mana-žera klubu Akvarium.

Tak nám to zase pomalu za-číná. Distributoři do českých kinvyslali už většinu oscarových,oceňovaných i jinak velebenýchsnímků. Na premiéru čeká snadjen rozporuplně přijímaná, promě však vcelku působivá ždí-mačka slz z 11. září Neuvěřitelněhlasitě & nesmírně blízko. Místov promítačkách a digiprojekto-rech se proto pomalu uvolňuje.Pro koho? Pro snímky lehčí, uvol-něnější a mnohem míň náročné.Pro velkorozpočtové blockbus-tery a komedie. Opulentní výbu-chy, hluboké výstřihy a 3D efektyjsou samozřejmě vítány. Letní se-zóna velkých filmů zkrátka za-číná na jaře. Na ty nějvětší flákysi sice budeme muset ještě pártýdnů počkat, první vlaštovky alepřílétají už teď.

Letní sezónu odstartovalyPrci, prci, prcičky: Školní sraz.Pokračování kultovní teenage-rovské série, která si libuje v ob-hroublém humoru, nikdo mocnevěřil. Tvůrci ale vysekli kome-dii tak zábavnou a upřímnou, žeuž letos budou jen těžko hledatkonkurenci. Čtvrté Prcičky (tyčtyři videopokračování původnítrilogie tvůrci ignorují, tak na něpojďme zapomenout taky) znovusázejí na hrubozrnný, fekální asexistický humor, navrch ale při-dávájí koňskou dávku nostalgie auvěřitelných emocí. Hrdinové užnejsou středoškoláci a řeší trochujiné problémy. Místo extempores jablečným koláčem přichází napřetřes třeba manželství neboděti. Na filmu se to podepisuje ne-čekaně příznivě, výseky ze životamladé rodinky jsou přesně odkou-kané a jejich humorný potenciálvytěžen na maximum. Všichnizkrátka dospěli, jen Stifler zůstalpořád Stifmeisterem. S Jimovýmtátou si krade film pro sebe a ob-starává pointu tak geniální, že ji inovináři na pracovní projekci za-tleskali. O tom si může Oscary ob-těžkaný The Artist nechat jenomzdát.

Salvy smíchu by patrně chtělavyvolávat i Sněhurka. Pokud septáte jaká, ptáte se správně. Dokin se totiž v krátkém časovémrozmezí chystají dvě verze slavnépohádky. Jedna rozverná, roz-

tančená a komediální, druhádrsná, temná a trikově nabitá. NaSněhurku rozvernou můžete vy-razit právě teď, terno ale neče-kejte. Režisér Tarsem Singh by siočividně rád pohrál s pohádko-vými klišé a do filmu začlenil bol-lywoodské a divadelní prvky čiironické narážky. To by ale dofilmu nesměli mluvit producenti.Patrně jejich vlivem se ze Sně-hurky stala podivně rozháranábizarnost, která zmíněná„ozvláštnění“ jen naťukne a ve fi-nále se přemění do infantilní vy-právěnky pro batolata. Škoda.Paradoxní je, že v obou Sněhur-kách nejde vůbec o Sněhurky, aleo zlé královny. Respektive jejichpředstavitelky. Sněhurce (v pod-ání dcery Philla Collinse Lily)kraluje Julia Roberts. Vysloužilákrálovna romantických limonádsi part vyloženě užívá, trousíjeden sarkastický bonmot za dru-hým a nebojí se ani sexuálníchnarážek na adresu poloobnaže-ného prince. Představitelka zlékrálovny ve druhé Sněhurce(celý název zní Sněhurka alovec) Charlize Theron se budemuset sakra ohánět, aby tuhlepersonu s největší orální kapaci-tou na zeměkouli trumfla.

Právě do královny romantic-kých limonád se donedávna ne-únavně pasovala hollywoodskáblondýnka Katherine Heigl.

Vojtěch Koval

Léto začínána jaře. Per-fektnímiPrcičkami arozháranouSněhurkou

Prci, prci, prcičky: Školní sraz

Fobia

17

Natočila milovanou Zbouchnu-tou, milou komedii Chceš mě, chcitě, pak to ale s jejím angažmáv celuloidových romantikách za-čalo jít z kopce. Průměr střídalprůměr anásledně i podprůměr.Poslední hřebíček do rakve svékariéry zatlouká Katherineprávě teď ve zrádné komediiSlečna nebezpečná, která v ano-taci navnazuje na akci, humori romantiku, ve finále ovšem nicz toho nenabídne! Ukáže se jenKatherine Heigl ve sprše, nahoty-chtiví muži budou ale zklamaní,nic není vidět. Existuje větší mar-nost?

Lehce podvedeni se možná bu-dete cítit i při projekci thrilleruS ledovým klidem. Ten totiž prozměnu láká na Bruce Willisev roli tajného agenta, kterému nadovolené ve Španělsku unesourodinu. Čekáte efektní záchran-nou misi plnou suchých hlášek,ve které božský Brucepřipomene trhák 96 hodin? Neče-kejte. Willisova postava totiž poněkolika minutách děj opustía špinavou práci přenechá synoviv podání Henryho Cavilla. Tonebyl úplně nejšťastnější tah.Z Cavilla (budoucího představi-tele Supermana) se sice postupněstává agent par excellence, škodavšak, že krom fyzičky nezískávái charisma. Neuvěříte mu jedinouemoci, nic. Jinak je ale Ledovýklid naprosto snesitelná a neurá-žející honička po ulicích i klubechMadridu, která umně vyzobala tolepší z žánrových konkurentů po-slední doby. Pročež funguje.

Svůj účel takřka dokonalesplní i rodinné drama Koupilijsme zoo, které spolehlivě zafun-guje jako neocenitelný rozprašo-vač pozitivní atmosféry, dobrénálady a optimismu. Stejně fun-guje i Okresní přebor – Poslednízápas Pepika Hnátka, který sicepůsobí jako dramaturgicky roz-tříštěná prodloužená epizodkaseriálu, je ale přístupná i pro „ne-fotbalisty“ a seriálové neznalce.Neprohloupíte ani s perfektní ko-medií Máme papeže! Ta se lehcenekorektní optikou dívá na volbua zvolení nového papeže, který se

odmítá ujmout funkce. Vatikánproto povolá psychiatra. Jak alepsychoanalyzovat papeže, kdyžse nemůžete ptát na sex, vztahyani na Oidipovský komplex?Těžko. Tuhle drzou italskou odpo-věď na britskou Královu řeč sinenechte ujít.

Navzdory všem pochybámstojí za zhlédnutí i 3D konverzeTitanicu. Do kolen z třetího roz-měru asi nikdo nepůjde (někde jehloubka záběru dechberoucí,jinde se ale z obrazu stává nepře-hledná šmouha), zážitek z Came-ronova eposu ale přestoumocňuje. Titanic nezestárl, jepořád monumentální, fascinujícívlajkovou lodí kinematografie.A na velkém plátně definujevšechno, co na filmech milujeme.

Nejtěžší to v dnešním světěmají malé děti. V životě na něčeká celá řada nebezpečí. Prvnípokusy na kole, první pokusy sestudiem, první pokusy s prvnímiláskami. Žádná obrana protistrastem dospívání, stárnutía přestárnutí není, přesto aledětem můžeme život trochu uleh-čit. Zbavujme je iluzí, už od út-lého věku, nejlépe od peřinky.

Iluze děti nasávají, jako maléroztomilé houby. Třeba jenom ta-ková volba povolání. Sortimentpovolání, ke kterým se upínají,není příliš široký. Není divu. Veš-kerý jejich čas většinou spolykáplánování útěku ze školky nebovymýšlení stále nových a rafino-vanějších způsobů, jak se dostatk zábavní pyrotechnice. Aby sevás zbavili, kluci vám většinouřeknou, že chtějí být fotbalistou,popelářem nebo kosmonautem.Když nejsou včas zbaveni iluzí,může se klidně stát, že tahle po-volání budou v budoucnosti vyko-

návat, většinou latentně. Někteřílidé jsou dokonce schopní vyko-návat všechna jmenovaná povo-lání najednou. Když třebasledujete z gauče sportovní ut-kání a jste si naprosto jistí, že při-hrávku do vápna bystezpracovali mnohem líp, pak sevyhrabete z hromady odpadkůa vyrazíte do hospody kde vám toFranta a Pepa potvrdí, jste la-tentní fotbalista a popelář. Pokudnavíc vypijete větší množství al-koholu, než vaše okolí uznává zavhodné, často si uvědomíte, žebyste byli nejen lepší fotbalisté,ale také trenéři, rozhodčí, mini-stři financí nebo premiéři a podnočním nebem se vracíte měsíčníchůzí domů. Každý jednotlivýkrok je sice malým krokem prolidstvo, o to větším skokem je alepro vás jako konkrétního člo-věka. Ve vašem nitru se protivaší vůli právě ujal vedení la-tentní kosmonaut a vy s tím ne-můžete vůbec nic dělat. Holčičkyjsou na tom podobně. Chtějí býtherečkami, zpěvačkami nebo uči-telkami, kterými se, pokud nej-sou řádně zbaveny iluzí, častostávají pár týdnů po svatbě. Dra-matické scény se stávají jen scé-nami, bel canto se změní v ječenía učení v poučování.

Je pravda, že s kulturou seiluze různě modifikují. Řecké dětichtějí být státním úředníkem,ruské děti vám odpoví jen za pa-náka vodky a cigaretu, v Africe jelepší na nic se dětí neptat, nikdynevíte, které z nich má zrovna poruce kalašnikov. Nebezpečí fik-tivních představ o životě je alevšude stejné. Zbavte děti iluzí,společnost vám bude vděčná.

Jan Škoda

Krutifejeton

Zbavte děti iluzí

Ondřej Krutilek