ročník 2., číslo 16., Červen 2013

SPOLEČENSKÝ ČTRNÁCTIDENÍK STUDENTŮ ŽURNALISTIKY

Fobia

Fobia Editorial

Editoři: Vojtěch Heřmánek, Vojtěch Koval, Ondřej Novák, Ondřej Krutilek Fotografie: Ondřej Novák, Vojtěch Heřmánek, Jakub ŠkrhaRedakce: Jan Hrbek, Ondřej Macka, Lucie Palkosková, Valentyna Polyakova, Sabine Kejlová, Přemysl Adamec, Tomáš Miklica, Michaela Kratochvílová, Jan ŠkodaKorektor: Eliška JunkováObálka: Ondřej Novák Sazba, grafická úprava: Ondřej NovákKontakt: www.fobia.cz, fobia.redakce@gmail.com, facebook.com/FobiaCasopis, blog.fobia.cz

„Na Moravě stoupá voda a všichni strašně pobíhají, přenášejí náby-tek a elektroniku, jen jeden chlapík sedí a pozoruje to hemžení. To zaujme televizní štáb, jdou k němu a ptají se ho, proč taky neodklí-zí. Chlapík se zasměje, zapálí si fajfku a povídá: ‚Já jsem v klídku, já mám ještě jeden barák v Troubkách…‘“. Tenhle vtip, kterým nás nedávno počastoval kolega Hrbek, byl zastaralý už při povodních v roce 2002. Dnes, kdy za sebou máme další povodně, už si na něj skoro nikdo nevzpomene, mladší generace už jej asi ani nepochopí. Kde jsou ty vody roku 1996…

Letošní živelnou pohromu máme už za sebou a buďme tomu rádi. Nejen kvůli hrozícím škodám na majetku, ale také kvůli záplavě po-vodňových zpráv v českých médích. Den, kdy internetovým přestaly vládnout fotografie zatopených domů, jsem oslavil stejně jako Vltava a náš pan prezident – řádně jsem se vylil. Ano, ani tato živelná po-hroma nezabránila Čechům v našem národním sportu, dělání vtíp-ků. Sklizeň to byla hojná a neunikl jí ani Miloš Zeman.

„Povodňové šílenství“ zato zcela zatlačilo do pozadí události, které by jinak zřejmě plnily titulní stránky všech novin. Turecko zažívá velké nepokoje, které přestože téměř unikají pozornosti českých médií, ani po čtrnácti dnech jejich trvání neutichají. Jestli je to nezájmem čes-kých novinářů (resp. jejich vytížeností díky povodním) nebo úspěš-nou cenzurou a filtrací zpráv ze strany turecké vlády, to zde nebudu rozebírat. Fobia na události v Turecku nezapomněla, zároveň se ale ani nevyhnula povodním. Ty jsou zároveň oslím můstkem k našemu teritorialu, který pojednává o tragédii, která se stala před šedesáti lety v Itálii, na přehradě Vajont.

V kultuře se podíváme na zoubek nejen souboru Umskup a trochu také českým celebritám. Samozřejmě nechybí tradiční Nerubrika.

Za celou redakci bych vám rád popřál snad již slunečný vstup do blížících se letních prázdnin. A samozřejmě pěkné čtení nejnovější Fobie!

Vojtěch Koval a redakce

Obsah

Glosy, Komentáře:Dva Panáci

Kohoutí zápasy v rozbouřené vltavěKorektnost není xenofilní buzerace aneb „slušný“ promluvil

Klaus, Zeman a Ázerbajdžán

Téma:Foto: Povodně v Praze 2013

Kultura:Virální pseudokultura škodí vám i lidem ve vašem okolí

UMSKUP: Říkají o nás, že jsme úplní kreténi. Ale máme víc fanouškůnež Národní divadlo!

Reportáž:Něco na těch přehradách je

Nerubrika: Alkoholenka v říši pivů

Malta protestuje proti medůzám. stovky požahaných

www.fobia.czwww.blog.fobia.cz

www.facebook.com/FobiaCasopis

fobia.redakce@gmail.com

sledujte a kontaktujte nás :

Fobia Glosy, Komentáře

-VK-

-LP-

Dva panáci Indicie a polooficiální zprávy na-značují, že otěže našeho státu drží v rukou mimo jiných i dva alkoholici. Jeden zastává funkci úplně nejvyšší, druhý bdí nad našimi financemi. Když si ministr Kalousek před dny v médiích „střihl“ dvě poměrně podroušená vystoupení, zachoval se „hrdinsky“. Omluvil se a přiznal, že si dal dva panáky.

Tím si vysloužil pochvaly od kolegů i od části voličů, protože, na rozdíl od

Miloše Zemana, nevymýšlel mysteri-ózní příběhy o virózách. Jenže když se nad tím zamyslíte ještě jednou, zjis-títe, jak hluboko jsme klesli. To, že je náš ministr financí na plech ve chvíli, kdy se pokouší vykonávat funkci, nikoho nezajímá, protože se omluví, nevymlouvá se a nelže. Respektive, vzhledem k jeho artikulačním schop-nostem v telefonátu s redaktorem TV Nova se možná trochu vymlouvá a pravděpodobně i maličko lže, třeba o množství panáků. Ale vzhledem

k nestydatosti našeho prezidenta se vlastně malá lež jeví jako něco, za co je autora potřeba pochvalně poplácat po zádech. Děsivé.

Kohoutí zápasy v rozbouřené Vltavě

Hladina Vltavy v Praze poklesla, me-tro už zase začalo jezdit, povodňová situace se pomalu uklidňuje a Praha se opět vrací k normálnímu životu. Sčítají se škody, hodnotí se proti-povodňová opatření, diskutuje se o tom, co se mohlo udělat lépe… Jenže ejhle, ona tahle debata už proběhla! A to možná ještě dříve, než bylo co hodnotit.

Poslední součásti protipovodňových zábran ještě ani nezapadly na svoje místo a už se začaly ozývat hlasy, že se s výstavbou začalo příliš pozdě. Kdo sledoval mocenský zvrat na pražském magistrátu, nebyl asi příliš překvapen, že jedním z kritických „hlasů“ byl odvolaný primátor Bohuslav Svoboda, který nelenil a do mrtvol začal kopat ještě dřív, než stihly vychladnout. Jeho kritika spustila slovní přestřelku, která snad ani nemohla mít vítěze. Maximálně tak dva poražené. Nepou-štějme se do rozboru toho, jestli měl

bývalý primátor Svoboda pravdu. Jisté totiž je, že členové pražské TOP09 byli za svůj „převrat“ na pražském magistrátu řádně vytrestáni. Pověřený primátor Tomáš Hudeček si asi horší vstup do funkce ani nepředstavoval. Ale stejně jako měl Bohuslav Svoboda raději gentlemansky počkat s kritikou až do opadnutí vody, byla i reakce nového magistrátu s Hudečkem v čele dost neadekvátní. „My za to nemůže-me, on nám nedal kontakty,“ - reakce hodná tak maximálně malého dítěte, které se ve školce pere o plyšového medvěda. Copak všechny kontakty na krizové štáby jsou zapsány v jednom notýsku, se kterým Bohuslav Svoboda vesele odkráčel z magistrátu?

Zůstaňme ale u bývalého primátora Svobody. Jeho kritika postupu kri-zového štábu mohla být oprávněná. Možná se s výstavbou protipovodňo-vých zábran skutečně začalo o něco později, než by bylo bývalo záhodno.

Svoboda ovšem nedokázal potlačit své uražené ego a jeho slova tak bohužel vyzněla jako uraženecké oplácení lidem, kteří ho připravili o místo. Nedalo se čekat, že Bohuslav Svoboda hodí události na magistrátu jen tak za hlavu a nabídne své zkušenosti a svou pomoc krizovému štábu. Přesto – dovedete si představit lepší prozíra-vější krok pro další komunální volby? Dospělé gesto by přitom Svobodovi mohlo jednoho dne získat jeho pri-mátorské křeslo zpět. Stačilo málo – polknout svou pochroumanou hrdost. Z povodňové kalamity tedy vyjde lépe Tomáš Hudeček. Do Prahy ho z Olomouce přinesla velká voda 2002 a rozlitá Vltava ho letos nejspíš vytlačí až do primátorského křesla.

Korektnost není xenofilní buzerace aneb „slušný“ promluvil

Za náladu ve společnosti neseme od-povědnost my všichni, a pokud chceme klidný život bez konfliktů, měli bychom se podle toho chovat. Protože kdo cítí z většinové společnosti strach a opovržení, těžko bude mít chuť se do ní začleňovat.Napětí mezi jednotlivými skupinami obyvatel vinou (nejen) útoku v Duchcově stoupá. Pořádají se pochody, na kterých

znějí ostrá rasistická hesla a výhružky likvidací. Míra frustrace, která mezi lidmi panuje, se naplno projevila v souvislosti se zprávami o čerstvě narozených pater-čatech. V diskuzích se sešla kompletní škála myslitelných nadávek. Samozřejmě, od těch slušných - bílých a přizpůsobi-vých.

Nácek na vaší zdi

Mnoho komentátorů přičítá odpověd-nost za vyhrocenou situaci médiím, která jednostranně a neobjektivně vybírají pro články především příběhy, které zapadají do našich mentálních vzorců. Z těchto příběhů pak týdny živí své titulní strany a nafukují je do obrovských afér. S tím

KomentářeFobia

-VK-

-LP-

nelze než souhlasit a doufat, že jednot-livé redakce převezmou za své chování odpovědnost. Ač se to možná na první pohled nezdá, stačí pár podobných kauz v „dobrém“ načasování a problém může narůst do celorepublikového lynče.

Nesvalujme ale veškerou vinu na média. Každý z nás má na výběr, jak se k situaci postaví a především generace sociálních sítí má ve svých rukou obrovskou moc. Každý uživatel sítě se stává malým médi-em a je na něm, co bude vysílat do světa. Čeho docílíte sdílením videa zachycující-ho násilí bez kontextu a vyjádření druhé strany? Jen dalšího násilí a potěšení oné pravicově extrémistické skupiny, která video vytáhla na světlo. Položte sami sobě otázku, čemu pomůžete, když přiživíte umístěním na svůj profil nějakou „za-ručenou“ historku o útocích, o kterých „média mlčí“, nebo si s gustem posíláte mailem fórky o „poslední dávce“ (klíčová slova pro neznalé: sociálka, brokovnice). Pravděpodobně ničemu, jen se vzájemně se svým okolím ubezpečujete o tom, že být rasistou je normální. A počet rasistů

ve společnosti přímo souvisí s počtem střetů mezi jednotlivými skupinami obyvatel.

Slovní zásobou proti zášti

Pokud vám nezáleží na lepších životních podmínkách pro menšiny, přemýšlejte o svých činech alespoň kvůli sobě a třeba kvůli svým dětem. Nenávist se snadno může otočit proti vám. Příspěvky něja-kým způsobem podporující stereotypní zobrazení Romů mají na Facebooku násobně větší počet sdílení než jakékoliv jiné zprávy. Každý si u nich rád ventiluje své frustrace a uleví si nějakým tím jadr-ným slůvkem.

Uvědomme si ale, že každý člověk je citlivý na to, jak o něm jeho okolí smýšlí. Představte si, že by vás třeba pojmenova-la maminka „Debil“ a všichni by na vás celý život volali Debile. Po čase prostě sami uvěříte tomu, že oním debilem jste, a začnete se tak chovat. Stejně tak, když víte, že na vás majorita tohoto státu volá „cikáne“ (slovo, které časem získalo tak

silnou pejorativní pachuť, že bylo třeba najít nové, bezpříznakové), nebo dokonce „černá svině“, asi se nebudete cítit v této společnosti vítáni a nebudete mít chuť podílet se na jejím chodu. Z jejích pří-slušníků ucítíte strach, nebo jimi budete pohrdat, za to, že oni pohrdají vámi. A vztah je pohřben z obou stran ještě dříve, než se spolu dva konkrétní lidé vůbec poznají. Síla předsudků.

Jazyk, který používáme při hovoru o problému, zásadním způsobem formuje náš pohled na dané téma. Proto požada-vek korektního jazyka není rozmarem xenofilů, ale regulérní cestou, jak přispět k řešení vleklých a závažných celospo-lečenských neduhů. Už když přemýšlíte nad volbou slov, nutí vás to pozastavit se nad problémem samým. Často může jiné výrazivo úplně pootočit do té doby zdán-livě pevný pohled na věc. Zkusme to.

Lucie Palkosková

Minulé léto jsem strávil den s jednou rodinou z Ázerbájdžánu. Rodiče, tak padesátníky, a jejich dvě dcery, které chodí v Baku na vysokou školu, jsem vzal jako průvodce do populárních Karlových Varů. Rodinka vypadala zaopatřeně, tak jsem si říkal, co si asi myslí o svém pre-zidentovi Alijevovi, který vládne v této zemi ne zrovna demokratickým stylem. V okamžiku, kdy si rodiče kupovali v jednom obchodě nějaký krystal, jsem se dívek zeptal, jestli jsou spokojené s vládou, kterou v Azerbájdžánu mají. Sotva dvacetileté studentky se postavi-ly div ne do pozoru a jak u kádrového pohovoru perfektní angličtinou pohotově vyhrkly, že „v Ázerbájdžánu je demokra-cie a každý si může říkat co chce“. Nedal jsem se a pověděl jsem jim o článcích na webech různých organizací, které referují o tajných agentech strkajících ve stanicích metra opoziční novináře pod přijíždějící vlaky a samozřejmě jsem přiznal, že se mi to jako studentovi žurnalistiky nelíbí. Dívky se trochu začervenaly a pak se na mě potutelně usmívaly, jako že mám pravdu. Pak už přišli jejich rodiče, tak jsem ztichnul, protože jsem nechtěl, aby si mysleli, že jejich dcery nabádám k revoltě. Přeci jenom to byli moji klienti a kšeft je kšeft. A já nemám zapotřebí, aby si na mě stěžovali v cestovní agentuře, že jo.

Podobný postoj jako já, možná ještě servilnější, zaujímají k ázerbájdžánské bohaté vládní klice naši dva poslední prezidenti. Pamatuji si, jak počátkem loňského roku řečnil Václav Klaus na Žo-fínském fóru jen den předtím, než přijal Alijeva na Pražském hradě. Že prý takhle se ten export dělat nedá, když na Aktu-álně.cz je hned v titulku „přijede diktá-tor“. Druhý den jej pak na prezidentské recepci vychválil, jak je ázerbájdžánské Baku vzkvétající město. Samozřejmě se Alijeva raději nezeptal, proč lidé, kteří měli své domy v místech, kde se dnes tyčí moderní výškové budovy, nechala vláda vystěhovat bez patřičné náhrady.

A proto jsem měl radost, když náš minis-tr zahraničních věcí Karel Schwarzenberg předal letos v březnu během festivalu Jeden svět cenu Homo homini ázerbájd-žánskému právníkovi Intigamu Alijevovi. A ještě jasně prohlásil, že v Ázerbájdžánu vládne „solidní rodinná diktatura“ . A trochu jsem se styděl, že jsem se toho blahobytně vyhlížejícího, blazeovaného ázerbájdžánského fotříka v Karlových Varech nezeptal, co si myslí o tom, že jejich prezident nechá mlátit opoziční aktivisty na ulicích a mučí je ve vězení, jak někteří vypovídají v dokumentárním filmu Úžasný Ázerbájdžán!

Nový prezident Miloš Zeman teď Schwarzenberga za jeho výrok o „solidní rodinné diktatuře“ kritizuje. Sešel se na Hradě s ázerbájdžánským velvyslancem v ČR Taghizadem. Podle prezidentovy mluvčí Hany Burianové: „Prezident odsoudil některé neuvážené výroky, které brání českým firmám v uzavírání dalších kontraktů a vedou k pozastavení či odlo-žení kontraktů dosavadních.“ Ano, kšeft je kšeft a jak podle Českých novin uvádějí „diplomatické zdroje“, kontrakty, o které mají zájem české firmy, zadává vláda v Baku, a když nebude spokojena s výroky našich politiků, podniky na ně mohou zapomenout.

Otázkou zůstává, jestli je úkolem politiků zemí EU, stále ještě relativně bohatých, leštit kliky podnikům u všelijakých dik-tátorů. Jestli by se naše firmy neměly za-měřit na zakázky, které se prostě dají jen vysoutěžit podle jasných pravidel, jakou je například cena. Nebezpečné může být i to, že časem i naši politici začnou přebírat manýry východních „chánů“. Nemám to-tiž dobrý pocit z režimu, který vychovává studenty tak, že se bojí otevřeně mluvit v cizině o své vládě.

Klaus, Zeman a Ázerbájdžán

Ondřej Macka

Fobia Téma

Fotografie: Ondřej Novák, Vojtěch Heřmánek, Jakub Škrha

Praha tak trochu pod vodou

Fotografie: Ondřej Novák, Vojtěch Heřmánek, Jakub Škrha

Fobia Téma

Fobia Téma

Někdo je kleptoman(ka), jiný spí v kra-bici od banánů a jsou i tací, co zapíchli bohemistiku a šli raději pracovat do an-tikvariátu. No, a další zas zvedá své holce telefon se slovy: „Počkej XXX, dám ti Martina. Martin by tě chtěl hrozně šukat, ale neřekne to jen proto, že je to můj ka-marád.“ Tak to jsou oni. Dámy a pánové, přivítejte uměleckou skupinu UMSKUP.

Jasně, je to trochu nadsázka, ale tahle banda má skutečně smysl pro absurdní humor. Samorostlost Umskupu navíc funguje fakt dobře, protože za nějakých 4-5 let od vzniku (přesné datum prý nee-xistuje) například nasbírali na Facebooku víc fanoušků než Národní divadlo. Vážně, schválně se podívejte.

Přitom Umskup není podle jejich režiséra Janka nic jiného, než jen parta kamarádů z gymplu, kteří se mají rádi a baví je spo-lu dělat divadlo. „Původně okolo stálo asi 20 lidí, kteří měli všichni pocit, že k nám patří, ale to se nedá zvládnout. Takže se to časem ustálilo na těch 5 lidí a takhle je nám nejlíp,“ říká Janek.

Z těch pěti lidí v souboru jenom dva sku-tečně studují uměleckou školu. Janek dělá režii na Katedře alternativního a loutko-vého divadla na DAMU a nejnovější po-sila Martin, podle svých slov tak trochu Saturnin (podle Janka prostě vaří kafe), na stejné univerzitě studuje dramaturgii . K souboru ještě patří bohemista Daniel, jediná a podle kluků taky nejhezčí holka a budoucí právnička Saša. A posledním je

geolog-vlastně-geograf Ondřej.

Jak v takové sestavě vypadá zkoušení no-vých věcí? A není to všechno jenom jed-na velká improvizace? „Tak improvizace to docela je, ale mám i představení, která mají pevně daný text, třeba Divadlo, vole! Nás spíš nebaví se s něčím patlat. Vlastně tak trochu recyklujeme a vysvětlujeme celej svět, akorát že se snažíme nacpat co nejvíc materiálu do co nejmíň minut,“ vysvětluje Janek.

Zkoušení jim obvykle podle něho taky moc času nezabere. „Většinou ještě 2 hodiny před začátkem představení doděláváme poslední scény, ale jinak když se to vymyslí, nezabere nazkoušení víc jak týden. Blbý je to, že jsme každej

KulturaFobia

Tomáš Miklica

Kultura je ošemetná záležitost, jejíž pravidla se vyvíjejí organicky, nepředví-datelně a ustavičně. Má to co do činění s tím, jak nestálé jsou choutky publika, jak se demograficky přelévají procenta od intelektuálů k pracujícím masám, od mamin s dětmi ke stárnoucím rockerům a tak dále, dle vaší osobní zkušenosti. Vždycky ale platilo, že producenti kultury se nalézají v jedné ze tří skupin. Skupina první budiž reprezentována jakýmkoliv vaším oblíbeným umělcem: jde o ty, kdo něco dělají a umějí to. Do druhého pytle vhoďme libovolného nenáviděného umělce: jsou v něm ti, kteří nedělají nic pořádně/pořádného, ale umějí to (pro-dat). Poté vám z lidu tvůrčího zůstane hrstka statečných, kteří něco dělají, jenže to neumějí.

První dvě skupiny zastupují staré známé a osvědčené pořádky, kdy se publikum řídí kombinací vlastního vkusu a toho, co je mu podsouváno médii a imagemake-ry. Třetí skupina je relativní novinkou, jelikož v podstatě vzniká téměř bez účasti médií (nepočítáme-li uživatelské platfor-my typu YouTube). S vášnivou podporou fanoušků/haterů se objevují pseudoce-

lebrity, s nimi pseudokultura a v nepo-slední řadě dostáváme obrázek moderní společnosti, respektive ztracené generace digitálních dětí.

Vlastní vinou se vracíme kamsi před jes-kynní malby, když ze zvráceného zájmu, kam se to bude vyvíjet, podporujeme v jejich snažení neumětele a prosťáčky. Nová média otevřela přístup k masám nejen bloggerům a shutterbugům, ale rovněž rozsáhlé hromadné šikaně. Český virální svět díky tomu například ovládl rapper Metrix – nikoliv způsobem, jakým to evidentně vnímá on sám, ale v roli, ja-kou minulé kultury nechávaly vesnickým blbům, případně hradním šaškům. Po-třeba bavit se neuvědomovanou neschop-ností nějakého chudáka je zakořeněna v každém z nás, tu více, tu méně.

Přístupnost a rozsah virtuálního prosto-ru to posouvají na zcela jinou úroveň, kterou bychom mohli v katastrofickém měřítku vnímat až jako nebezpečnou. Metrix, pejskařka Marie Pojkarová, pří-padně recyklované záznamy retrožumpy od Kolotoče po Česko hledá SuperStar jednotlivě znamenají neškodný výsměch

lidské hlouposti. Problémem ovšem je, že v rámci virální nabídky nic z toho jednot-livě nepůsobí, často jde spíše o souhrnný proud všeho jmenovaného. Publikum se tak pomalu mění a místo požadavku kvality začíná stále častěji požadovat i nekvalitu, protože uspokojení z výsledku bývá často stejné, ne-li lepší. Zoufalým tvůrčím amatérům mizí schopnost sebe-kritiky a laťka klesá na samé dno, kde je novodobému znuděnému divákovi dob-ře, jelikož vidí něco, co by se před ním uvědomělejší civilizace snažila skrýt.

Tisíce až miliony nás dávají přednost výsměchu a pohlazení ega („je to dement a já nejsem“) před hledáním inspirace, vzorů a úspěchů, jejichž váhu bychom potom měli potřebu překonat. Dů-sledkem toho ubývá pozornosti, která je věnována těm opravdu schopným a my je tak přestáváme vidět. Poptávka s nabídkou se vzájemně deformují. Všichni totiž chtějí Metrixe, všichni chtějí šou. A s každým dalším lajkem se legitimizuje neschopnost.

Virální pseudokultura škodí vám i lidem ve vašem okolíaneb Řekni mi, co lajkuješ, a já ti řeknu, kam jde tvoje

civilizace

UMSKUP: Říkají o nás, že jsme úplní kreténi. Ale máme víc fanoušků než Národní divadlo!

Fobia Kultura

Sabine M. KejlováFoto: UMSKUP

rok vyplodili alespoň jednu novou věc. Letos jsme zjistili, že jsme nevyplodili ale absolutně nic. Ne že bychom byli líní, ale nám se podařilo vypěstovat tak úžasnou kytku, že snad každá zkouška skončila takhle. Prostě takový hulení jsme ještě ni-kdy neměli, a to normálně ani nehulíme! Krom toho taky máme služby na whisky, no a pak to v praxi vypadá tak, že asi za tejden máme někde hrát, dokonce je už napsaný i název představení, jenomže my to nemáme nazkoušený ani vymyšlený. Jmenuje se to Cabernet doktora Šmucle-ra – ano, velice komplikovaný název neexistující hry.“

Největší ohlas z jejich repertoáru má prý asi Česká historie. Ta vznikla tak, že v létě jezdili po Čechách a potřebovali si vždycky vydělat na benzin na další cestu. Jak už to tak ale bývá, krom pozitivních reakcí a popularity slýchají z různých

stran i názory, že jsou úplní kreténi a že je to celý příšerný. Umskupu je to ale nejspíš úplně jedno. „Ono divadlo nikoho moc netankuje, za což si taky můžou divadelníci sami. Válení se v krvi, křičení něco rusky, samý depky nebo děsně starý věci ve verších? To si radši doma pustím film… Chtěl bych z toho udělat něco po-užitelnýho,“ říká Janek, když vysvětluje, že v divadle podle něj chybí

mainstream. Problém podle dramaturga Martina ale spočívá taky v tom, že diva-dlo, stejně jako cokoliv jiného, funguje na kamarádíčkování a politice.

Umskup ale celkem zdařile vyšlapává svou vlastní cestičku. Nedávno zorgani-zovali malý divadelní festival Horká jehla založený na improvizaci. Šesti zúčastně-ným souborům přidělili hlavní postavu, místo děje, název hry a přesně 8 hodin

na její kreativní nazkoušení. Složení bylo pestré – včetně mimů a loutkařů. Účast-nil se i Umskup. „No, my jsme tam šli hlavně proto, aby to nevypadlo, že něco vymyslíme a děláme idioty jenom z ostat-ních,“ tvrdí Janek. Nikdo ale jako idiot nevypadal. Horká jehla byla svěží, vtipná a nikdo se neválel v krvi ani nevykřikoval nic rusky.

Umskup je prostě tak nějak svébytný mikrovesmír, do kterého jen tak někdo nepronikne. Nenechají si do ničeho kecat a mluví dost otevřeně prakticky o všem. Jen jedna fanynkovská a fanouškovská otázka pořád visí ve vzduchu: „Ne, já nejsem gay!!!“ uzavírá Janek.

Sabine M. KejlováFoto: UMSKUP

Fobia Reportáž

Pokaždé, když do Čech dorazí velká voda, otevře se znovu otázka bezpečnosti a efektivity vodních přehrad. Jsou ty stávající uži-tečné? Proč nedokázaly včasnou regulací zabránit zaplavení sídel, která se nachází níže na toku problematických řek? Měla by se

postavit přehrada na Berounce?Především je dobré si uvědomit, že vltavská kaskáda nevznikala jako systém retenčních nádrží, které budou zadržovat velkou vodu.

Přehrady Lipno, Orlík, Slapy, Štěchovice a Vrané jsou všechny dávno stojící vodní díla, pro jejichž vznik existovaly nejrůznější motivy, od hydroelektrárenského využití, přes zajištění splavnosti níže po proudu Vltavy až po snahu dokázat si, že my na to máme

a poručíme větru i dešti.Problematičtějším se zdá být fakt, že to vypadá, že některé přehrady za povodní upouštěly bez toho, že by o tom podaly dopředu

informace obcím pod hrází. Na problémy tak nenarazily jen obce u Vltavy, ale i pražské čtvrti na Botiči, pod Hostivařskou přehra-dou. V 18:00 se přihlásil premiér Nečas přímo z kaskády se sdělením, že je nutné upouštět Orlík. Ve 21:00 se tato skutečnost proje-vila na hladině řeky v Praze, když mezi tím musela překonat hráze tří jiných vodních děl. Uvedenou rychlost zpochybnilo několik

znalců v oblasti vltavské plavby. Pracovník povodí Vltavy dohady po velké vodě přešel s tím, že se jim rozbil měřič průtoku.Ano, přehrady nám mnohdy před následky povodní pomohly. Pořád mám ale v hlavě neodbytnou otázku – nemůžeme si za ně a

jejich rychlost my sami? Překopáním ekosystému, napřimováním toků a nakonec i těmi hrázemi, které sice na nějakou dobu zvýše-ný průtok přibrzdí, ale když chybí správný odhad, tak mohou přispět k daleko větší katastrofě?

Před padesáti lety si mysleli v Itálii, že na přírodu vyzráli a dokázali ji spoutat k užitku lidstva. Zoufale se jim to vymstilo. Nepozna-la jsem moc tísnivějších míst, než je oblast v okolí Vajontu. Taková málo zprofanovaná Pripjať. Města duchů, kde když už někoho potkáte, tak se vám nepodívá do očí. Ne náhodou Američané obsadili při invazi do Iráku v roce 2003 jako jedno z prvních míst

Mosulskou přehradu. Voda totiž dokáže být tou nejhorší a nejdostupnější zbraní ze všech.

NĚCO NA TĚCH PŘEHRADÁCH JE

Přezdívali mu veliký, Il Grande. Měl se stát posledním článkem v síti vysokohorských přehrad na horním toku řeky Piavy. Tím, kde se vše bude spojovat, díky kilometrům podzemních tunelů a čerpadel, ženoucích

jimi masy vody. Nejvyšší hráz, největší výkon – výš, dál, líp! Sen o vrcholném in-ženýrském vodním díle se rozplynul jedné říjnové noci před padesáti lety. Dodnes je

tam. Shlíží na údolí pod sebou a upře-ný pohled mu stejnou měrou oplácí jen moderní kostel ve tvaru vlny v městečku Longarone. Přehrada šílenství, tak mu

říkají dnes. Mlčenlivé memento lidského megalomanství. Vajont.

Rozsudek

Když se po první světové válce v Itálii za-čal masově rozvíjet průmysl, záhy se uká-zalo, že stávající zdroje elektrické energie nebudou stačit. Všimlo si toho i vedení společnosti SADE, největšího producenta proudu na severu země. Vybudovat síť vzájemně propojených vysokohorských přehrad s hydroelektrárnami se zdálo být výbornou investicí. Na sklonku dvacátých let tak SADE vyslala geology na horní tok Piavy, aby vyzkoumali, zda by bylo možné projekt realizovat.

Odpověď byla kladná a začaly přicházet tipy na jednotlivá místa, kde by se vodní

díla mohla nacházet. Horských potoků a říček, vhodných k tomuto účelu, bylo v oblasti nespočetně. Zbývalo jediné, najít prostor pro zlatý hřeb celé soustavy. Pro přehradu, ve které se spojí podzemní tu-nely hloubené pod horami, a která bude přečerpávat i vodu z Piavy. S řešením přispěchal geolog Giorgio Dal Piaz, když ukázal na údolí nad městem Longarone.

V roce 1943 dostala stavba od státu zelenou. Na klíčovém zasedání chyběla řada členů z důvodu probíhající války. Rozhodnutí tedy nebylo regulérní. SADE už však byla rozjetá a nic ji nemohlo zastavit. Nízko položené pozemky v údolí potoka Vajont byly vyvlastněny,

REPORTÁŽFobialidé z vesnic přesídleni do výše polože-ných vesnic Erto a Casso nebo naopak do údolí Piavy. Architektům byl zadán úkol vyprojektovat nejvyšší hráz Evropy, dosahující 262 metrů, s důrazem na její naprostou odolnost.

Boj s větrnými mlýny

Stavba přehrady narážela od počátku na potíže. Vysídlení obyvatelé údolí odmítali opustit své domovy. Často odcházeli se zpožděním, až v okamžiku, kdy hladina vznikajícího jezera stála na prahu jejich domů. Podporu nalezli u novinářky Tiny Merlinové, píšící pro list ľUnità.

Merlinová se začala o celý projekt zají-mat. Brzy se jí podařilo získat informace o geologických průzkumech, které si SADE nechala vypracovat. Jejich výsled-ky nebyly pozitivní. Některé poukazovaly na nestabilní podloží hory Monte Toc, tyčící se nad nádrží. Varovným článkům nikdo nepřikládal význam, výstavba pokračovala dál.

Alarmující zprávou mohlo být neštěstí na přehradě Pontesei, ležící pouhých pár ki-lometrů od Vajontu. V březnu roku 1959 se utrhl podmáčený břeh a sjel do jezera, které z poloviny zaplnil. Vznikla dva-cetimetrová vlna, která smetla jednoho z dělníků z koruny hráze a přepadla do údolí říčky Maè.

SADE nedbala ani na toto varování. Výstavba Vajontu finišovala a Tina Mer-linová, která o Pontesei referovala, byla předvolána před soud za šíření paniky. Vyvázla díky obyvatelům Erta a Cassa, kteří ji přišli podpořit.

První varování

V únoru 1960 bylo zahájeno napouštění jezera. Koruna hráze se nacházela ve výš-ce 721 metrů nad mořem, místo původně plánovaných 677 metrů. Navýšil se tak i objem nádrže, a to přibližně trojnásobně oproti prvotnímu záměru.

SADE podnikla první testy díla – pro-tiprávně. S hladinou manipulovala bez vědomí italské vlády a dalších zodpověd-ných orgánů. Hned při prvním napouš-tění zahrozila hora Monte Toc. V říjnu se na jejím severním úpatí, spadajícím do jezera, objevily první trhliny a rychle se rozšiřovaly.

O měsíc později podloží nevydrželo a přišel sesuv. Byl to první signál, který

přiměl správce hráze k činnosti. Byla snížena hladina a vyžádán nový geolo-gický průzkum od pěti odborníků. Na

úbočí hory Monte Toc byla patrná další puklina.

Názory geologů se vzájemně lišily. Na jedné straně stál jeden z otců díla, Dal Piaz, spolu s Franceskem Pentou, pracu-jícím pro SADE. Ani jeden si možnost dalšího uvolnění zeminy příliš nepřipou-štěl. Jako nejhorší scénář si dokázali před-stavit sesuv masy o objemu 40 milionů metrů krychlových. Na straně druhé stáli zbylí tři vědci, kteří se obávali možnosti, že by jezero mohl ohrozit materiál až o pětinásobném objemu.

Vedení elektrárenské společnosti posud-ky prozkoumalo a rozhodlo se přijmout za své ony méně negativní. Ve stejné době se ale začal hloubit podzemní tunel, který by umožnil využívání vodní elektrárny na Vajontu i v případě, že by nádrž byla rozdělena do dvou částí.

Vědci z univerzity v Padově byli pověřeni sestavením modelu, který by ukazoval, co by v údolí nastalo při dalším sesuvu. Jako výchozí hodnoty pro pokus jim byly dodány výsledky Dal Piazova a Pentova výzkumu. Po experimentu putoval na Vajont jednoznačný vzkaz: „Pokud ne-překročí hladina jezera výšku 700 metrů nad mořem, situace je bezpečně pod kontrolou.“

„Velké M“

V roce 1963 se SADE stává součástí nově

vzniklé společnosti ENEL. V Itálii se při-pravovalo zestátnění společností vyrábě-jících elektrický proud. ENEL rozhodně

nechtěl přijít o své eso v rukávu a rozhodl se pro prodej Vajontu státu za nejvyšší možnou cenu. Aby jí dosáhl, muselo dílo projít posledním testem – přehrada musela být napuštěna až po kótu 715 nadmořských metrů.

S čerpáním se začalo od dubna, navzdo-ry protestům veřejnosti a starostů obcí u přehrady. Se stoupající hladinou se vyostřily projevy nestability na úpatí hory Monte Toc. Poprvé se objevilo „velké M“, několikakilometrová puklina v severním svahu.

V následujících měsících nastoupený vývoj pokračoval. ENEL stále napouštěl a seismická aktivita v oblasti rostla. Při dosažení 710 metrů nad mořem znejistěl i správce přehrady. Rozhodl se udržet po nějakou dobu hladinu na této výšce, aby se okolní terén stabilizoval. O den později zasáhlo oblast zemětřesení o síle čtyř stupňů Richterovy škály. Část domů v okolních vesnicích byla poškozena. Vyvo-lávacím prvkem byl Vajont.

Tentokrát už ENEL situaci nemohl dál přehlížet. Obavy postihly i velín hráze, který oproti původnímu rozhodnutí začal masivně upouštět vodu. Byla to poslední z řetězce chyb, které ENEL navršil. Je ovšem pravda, že v říjnu 1963 už se tak jako tak nacházel v patové situaci. Další napouštění nepřipadalo v úvahu, protože by voda ještě více podmáčela úbočí hory Monte Toc. Rychlé vypuštění ale také

nebylo řešením. Voda svým tlakem po-stup sesuvu pomáhala zadržovat.

Vítr vane z hor

Pracovníků na přehradě se začala zmoc-ňovat panika. Na levé straně jen kousek od koruny hráze se objevila nová trhlina. Po čtyřech hodinách se rozšířila už na metr. Vedoucí směny se neustále po-koušel dovolat majitelům ENELu. Ti jej uklidňovali, že je situace pod kontrolou. Návrh nařídit evakuaci obyvatel pod hrá-zí jednoznačně zamítli. Večer se začaly ozývat dunivé zvuky z nitra hory Monte Toc se zvýšenou intenzitou. Po setmění nařídil hrázný světlomety směrem k „velkému M“.

V Longarone, městečku pod přehradou, neměl nikdo tušení, co se odehrávalo jen kilometr a půl nad nimi na Vajontu. Ten-to večer, 9. října 1963, se tam sešlo více lidí než obvykle. V tamním baru vysílali fotbalové utkání mezi Realem Madrid a Glasgow Rangers, jen málokdo měl doma vlastní televizor.

Ve 22:39 už podmáčený svah tíhu neudr-žel. Sesuv překonal i ty nejčernější odha-dy geologů. V průběhu pouhé půl minuty se masa země čítající 260 milionů metrů krychlových sesunula do jezera. Vlna, která se vzedmula, nejprve smetla nižší části Erta a zasáhla Casso, které leželo dvě stě devadesát metrů nad hladinou. Zbylá voda se přelila přes korunu hráze, vzala s sebou silnici, stávající na jejím vrcholu a vřítila se do údolí pod ní.

Obyvatelé Longarone slyšeli silnou ránu. Vzápětí vypadl proud. Když vyšli z domů ven, zahlédli blikající světla v údolí Va-jontu, domnívali se tedy, že v horách zuří bouřka. Ve skutečnosti právě voda při svém postupu zkratovala vedení elek-trického proudu. Najednou začal vát vítr, který neustále sílil. Za chvíli už lomcoval dveřmi a vytrhával okna z pantů. Vlna, dosahující devadesáti metrů, nebyla ve tmě vidět, přesto to najednou někomu došlo. Ve městě vypukla panika. Pouze pár lidí se pokusilo vyběhnout na protější kopec. Jiní se snažili nastartovat auta a

zachránit své blízké, když vodní stěna udeřila.

Longarone bylo první, následovaly další vesnice v údolí Piavy. Hladina řeky byla o dva metry vzedmutá ještě v Benátkách, vzdálených sto kilometrů. S rozbřeskem přišlo zoufalství. Místo několika měst zů-staly jen krátery v písku, z více než dvou tisíců obětí se polovina nikdy nenašla.

REPORTÁŽFobia

Text a foto Michaela Kratochvílová

Občas se mi stává, že večer vyrážím ně-kam do háje a nad ránem končím v kopru. Přirovnání je v podstatě stejně zelené, jako je můj obličej vždycky druhý den ráno. Večírky bývají samozřejmě zábava, občas zabředneme do náročné filosoficko-eko-nomicko-politicko-ekologicko-entymolo-gicko-sexuologicko-pivní debaty, občas se bavíme jen tak pro zábavu, a i když člověk opouští po večerech svůj pohodlný vyhřátý domov, do kterého většinou neprší, jen proto, aby si trochu vyčistil hlavu, stejně se nevyhne cestou domů intelektuálnímu zápřahu.

Alence stačilo k tomu, aby se dostala do říše divů, jenom proskočit dírou v zemi a kopnout do sebe neznámý, bůh ví jak dlou-ho prošlý koktejl. Já si vystačím s několika pivy, nočním autobusem nebo tramvají, a jsem tam taky. Jakmile projdu dveřmi a dopravní prostředek si tradičně zavyhrožu-je, že pokud okamžitě neukončím výstup a nástup, klidně mi usekne nohu a nechá jí ožrat lidožravými holuby, objevím se ve světě úplně nových, široké veřejnosti ne-známých bytostí. Nespojuje je nic, kromě únavy, alkoholu a poměrně krátkého úseku

životní cesty, který budou muset urazit pohromadě.

Člověk tam potká moudrého kmeta, od kterého dostane přednášku o životě, opilého barda, který hraje a zpívá parád-ní blues, hezké blonďaté mojitové víly. Potkáte tam ale i síly temna. Trolly žijící pod mostem, kteří si před zraky všech vybí-rají z vlasů vši, nebo exotické tanečníky ze vzdálených planet, kteří se bojí posadit, aby neusnuli, a tak raději předvádějí u tyče podivné rituální pohyby vedené, spíše než vlastní iniciativou, směrem, jakým vůz zrovna zatáčí. Skutečně nebezpečné jsou skupinky skřetů, kteří chtějí vyvo-lávat válečné konflikty a rušit křehký klid světa nočních spojů, nebo nehybné jakoby spící stíny, které se v nestřežené chvíli dokáží vytasit s překvapivě vybrou-šenou šavlí. Řidič pak zastupuje vrtošivé fantaskní božstvo. Svou libovůlí a stylem jízdy vybírá, kdo bude stát a kdo půjde k zemi, případně, kdo jeho svět ohraničený kouzelnými dveřmi navždy opustí a počká si v nehostinném mimoprostoru na dalšího vůdce noční dopravy, který bude ochotný ho nabrat.

Skutečně zajímavá ale začíná být jízda ve chvíli, kdy se dáte s někým z cestujících do řeči. Nikdo z nich pravděpodobně není střízlivý (často nejspíš ani řidič), každý člověk má co říct a kromě alkoholu mu rozváže jazyk i fakt, že vás pravděpodobně už nikdy neuvidí. Takže dostanete zdarma lekci Italštiny, životní příběh na úrovni Hamleta, nebo stručnou analýzu historic-kého vývoje posledních šedesáti let z po-hledu očitého svědka. Je to prostě kouzelné místo a donutí vás občas k intelektuálnímu vypětí na hranici vašich reálných ranních rétorických i mentálních schopností.

Spousta lidí si myslí, že party končí ve chvíli, kdy dopijí, zaplatí a opustí podnik. Já tvrdím, že skutečný konec nastane až ve chvíli, kdy se probudíte a dáte si první ranní cigaretu (nekuřáci snídani, spíš ale oběd a v některých případech začíná den až večeří). Vše co se stane do té doby, je pořád součást vašeho večerního programu. Že to není součást plánu? Ale prosím vás, kdo může mluvit o plánu, když se vrací domů noční MHD?

Kvůli povodním a protivládním protes-tům v Turecku média naprosto přehlížejí rozsáhlé protimedúzní protesty, které probíhají po celé Maltě. V posledních pěti dnech, kdy počet protestujících překročil padesát tisíc, řeší přeplněné maltské nemocnice stovky případů mno-hačetných žahnutí od medúz. O situaci na Maltě informuje náš tamní zpravodaj Janis Meduzak.

Protimedúzní protesty, probíhající již pátý den v kuse, rozpoutal útok medúz na několik dětí v předškolním věku, které skončily s žahnutími dvouapůltého stup-ně v nemocnici. Počet útoků medúz totiž na Maltě již několik let vytrvale stoupá. „Dříve jsem nechával syna si plavat, kde chtěl, protože se medúzy držely dál od břehu, v posledních letech jsou ale čím dál tím drzejší a nikdo jim nic neřekne,“ stěžuje si místní rybář Joseph Marcot.

Populace medúz v okolí maltských břehů se za posledních pět let ztrojnásobila, zároveň se však jedná z 80% o medúzy imigrantky, které sem připluly od jižních

břehů Madagaskaru. Maltská vláda však aktuálně nemá žádné prostředky, jak jejich počet omezit nebo regulovat. „Naše zdejší medúzy jsou spořádané a dodržují dané zákony. Ty problémové jsou zde nové a neasimilované. Nemáme ale bohu-žel žádné páky, jak je umravnit. Dělají si doslova, co chtějí,“ říká maltský ministr životního prostředí Georg Fenecha.

Občané Malty proto vzali situaci do svých rukou a již pátý den se shromaž-ďují na plážích a po kolena ve vodě stojí s transparenty většinou volajícími po ukončení násilí. Najdou se však i takové transparenty, které volají po použití síly vůči medúzám. Situace se stala výrazně napjatější hned druhý den protestů, kdy na pláži Postana během několika vteřin požahaly medúzy pět desítek protestují-cích. Tento na první pohled velmi dobře organizovaný útok medúz vyvolal u lidí agresivní reakci. Do moře začalo létat kamení, lavičky, odpadkové koše a došlo dokonce i ke střelbě do vody.

Kvůli vyostření situace operují v posled-

ních dnech na hlavních plážích protikon-fliktní týmy, které se snaží o zklidnění emocí. Vláda a policie se však kvůli tomu stala terčem posměchu, jelikož jeden z členů týmu skončil v nemocnici velmi silně požahán poté, co se vyzbrojen šnorchlem a peticí pokusil s medúzami promluvit.

Podle oficiálních policejních statistik bylo zatím za pět dní demonstrací požaháno 478 protestujících, ani jedno zranění nebylo smrtelné. Situace se však zatím jeví jako bezvýchodná. Vláda i kvůli nátlaku ochránců přírody nechce proti medúzám zakročit vojenskou silou, na druhou stranu jí však protesty přerůstají přes hlavu, jelikož transparenty začínají čím dál častěji volat po jejím odstoupení a demonstrantů každým dnem přibývá několik tisíc. Policie očekává, že do konce týdne se jich po celé zemi sejde ke sto tisícům, což je rovná čtvrtina veškeré populace Malty.

Fobia Nerubrika

Alkoholenka v říši pivů

Malta protestuje proti medúzám. Stovky požahaných

Ondřej Krutilek

Přemysl Adamec

Fokus, InzerceFobia

V příštím čísle Fobie se kromě klasických kometářů, Kultury a Nerubriky dočkáte další z naší série reportáží

z industriálních klenotů Prahy. Tentokráte jsme se zaměřili na legendární Waltrovku, bývalý areál ČKD a Kolbenky ve Vysočanech a na opuštěné Automobilové

závody Klementa Gottwalda. Fotit bude Ondřej Novák, o místě vám více poví

Vojtěch Koval.

V další Fobii: