HUDEBNÍ ROZHLEDY ÚVODNÍK 8/2005 Vážení a milí...

1

HUDEBNÍ ROZHLEDY

8/2005

Měsíčník pro hudební kulturu

Vydává: Společnost Hudební rozhledy, člen AHUV, za finanční podpory MK ČR, Nadace ČHF, Nadace B. Martinů, Nadace Leoše Janáčka, Nadace OSA

Šéfredaktorka: Hana JarolímkováTajemnice redakce: Marcela Šlechtová

Redakční rada: Jiří Hlaváč,Lubomír Brabec, Ivan Štraus, Jan Vičar,

Roman Dykast, Dušan NeumahrExterní spolupráce: Jitka Slavíková

Výtvarné řešení: Jiří Filip

Adresa redakce:Radlická 99, 150 00 Praha 5

tel. (šéfredaktor): 251 554 088tel. (redakce): 251 550 208,

251 552 425 tel. (sekretariát): 251 554 089

fax: 251 554 088e-mail: [email protected]

http://hudebnirozhledy.scena.cz

Nevyžádané rukopisy se nevracejí.

Distribuci a předplatné v České republice provádí v zastoupení

vydavatele firma SEND Předplatné, P.O.Box 141, 140 21 Praha 4,

tel.: 225 985 225, fax: 267 211 305, SMS: 605 202 115, e-mail: [email protected], www.send.cz

Distribuce a předplatnéve Slovenské republice:

Magnet-Press Slovakia, s. r. o., Šustekova 8,P.O.Box 169

830 00 Bratislava Cena: 50 SK

tel.: 67 20 19 21-22 – časopisy67 20 19 31-33 – předplatné

fax: 67 20 19 10, 20, 30e-mail: [email protected]

[email protected], www.press.sk

Objednávky do zahraničí vyřizuje redakce a MEDIASERVIS, s. r. o.,

administrace vývozu tisku, Sazečská 12, 225 62 Praha 10,

tel.: 271 199 255, fax: 271 199 902

Časopis Hudební rozhledy pro potřeby zrakově postižených zajišťuje prostřed-

nic tvím internetového serveru:www.braillnet.cz Sjednocená organizace

nevidomých a slabozrakých ČR, tel.: 266 038 714

Tisk: Dvořák & syn, DobříšSazba: Studio Domino Plus s.r.o., Beroun

Cena: 30 KčOdevzdáno do sazby: 4. 7. 2005Evidenční číslo MK ČR E1244

ISSN 0018-6996

Na titulní straně Vladimír VálekFoto Jiří Skupien

Ú V O D N Í K

Hana Jarolímková, šéfredaktorka

a už tu máme srpen, měsíc přinášející omamnou vů-ni pryskyřice, jež doslova taje pod žhavými paprsky let-ního slunce a stéká – jako slzy po vráskami zbrázděné tváři – po kmenech věkovitých borovic. Srpen, to je však také měsíc prosycený dechem dozrávajícího obilí, jenž slibuje dostatek božího dárku, jak poeticky naši předko-vé nazývali chléb náš vezdejší. Větší část tohoto období z nejletnějších (od počátku až do třiadvacátého dne) je v horoskopu ve znamení Lva. Zrozenci tohoto slunečního znamení se – už podle věhlasného astronoma a astrolo-ga na dvoře Rudolfa II. – Jana Keplera, vyznačují mimo jiné osobní přitažlivostí a nám ostatním dokáží v mnoha ohledech ukazovat cestu Slunce. S trochou nadsázky by se dalo říci, že majíce Slunce v duši, často je hojnou mě-rou a zcela nesobecky rozdávají. Nejlépe je to vidět tam, kde vystoupí z příšeří všední každodennosti do plného světla zářivého umění, ať již literárního, výtvarného či hudebního. Lev je opravdu znamením vzletu a rozma-chu, vzepětí a často nedefinovatelných tužeb.

Ve znamení Lva se narodil například význačný italský hudební skladatel a pedagog Antonio Salieri (18. 8. 1750), kterému bohužel v širokých vrstvách veřejnosti velmi ublížil populární film Miloše Formana Amadeus. Přitom Salieri, snad i pod vlivem svého osudového znamení, to nejlepší ze sebe rozdával plnými hrstmi a rozhodně ne málo. Vždyť mezi jeho žáky patřili i mnozí později oprav-du významní umělci, jako byli Ludwig van Beethoven, Franz Schubert, Ferenc Liszt či Ignaz Moscheles.

Kolik slunce jen dokázal – tentokrát zejména do čes-kých duší – vnést například i proslulý hudebník a kapel-ník František Kmoch (nar. 1. 8. 1848) nebo vynikající herec Oldřich Nový (nar. 7. 8. 1899), a kolik slunečního jasu kolem sebe šíří kytarista Štěpán Rak (8. 8. 1945). A mohli bychom pokračovat dalším sáhodlouhým vý-čtem. Můžeme a nemusíme věřit horoskopům a osudo-vým znamením, ale jedno jisté je: srpen byl, je a snad ještě dlouho bude měsícem pohodově slunečním.

V letošním roce však bude zároveň i obdobím, kdy se již řada těch, kteří si bez hudby neumějí život předsta-vit, znovu začne pozvolna připravovat na nadcházející koncertní sezonu, kterou kromě běžných abonetních koncertů zahájí hned na jejím počátku např. opětovné pražské vystoupení Andrey Bocelliho či některé zajíma-vé premiéry na našich operních scénách. Tou přípravou jsem měla na mysli především různé festivaly včetně již v minulých číslech zmiňovaných Pražských hudebních slavností či festivalu Prague Proms 2005, jejichž umě-lecká úroveň daná nabídkou z okruhu těch nejlepších českých interpretů či zajímavých hostů ze zahraničí i přesah do srpnových dnů, posune i kulturní život let-ní Prahy výrazně směrem k vyšší kvalitě. Mimopražští obdivovatelé vážné hudby na tom totiž bývali v tomto ohledu paradoxně dlouhá léta mnohem lépe. Vždyť např. počátek srpna bude v krásném lázeňském městě

Vážení a milí čtenáři,na soutoku Ohře a říčky Teplé, v minulosti oblíbeném např. Johannem Wofgangem Goethem, Friedrichem Schillerem, Ludwigem van Beethovenem či Fryderykem Chopinem a nedávno navštíveném jedněmi z největších hvězd stříbrného plátna, Robertem Redfordem a Sha-ron Stoneovou, již po třiatřicáté opět věnován našemu hudebnímu mládí a dokonce celý srpen se ponese ve znamení koncertů pořádaných Mezinárodním hudeb-ním festivalem v Českém Krumlově. Tento architekto-nický poklad, někdejší sídlo mocných Rožmberků, je vůbec takovou baštou vážné hudby. Vždyť již v tomto čísle se dočtete o jiné zdejší významné události, konané však o měsíc dříve, Festivalu komorní hudby, který le-tos vedle Čechokanaďana Antonína Kubálka, jenž bude s Rozhlasovými symfoniky a Janem Štvánem zahajovat Brahmsovým prvním klavírním koncertem i Pražské hudební slavnosti, hostil např. Jiřího Stivína a Kühnův smíšený sbor, Curyšský hobojový kvartet či Ivana Že-natého, a poprvé se svým nově sestaveným Collegiem tu vystoupila i naše přední houslistka Gabriela Deme-terová. Neméně zajímavé materiály však přineseme na následujících stranách i ze Smetanovy operní Litomyš-le, Beethovenova hudebního festivalu v Teplicích, kro-měřížského Forfestu či festivalu Concentus Moravi-ae, jehož součástí se letos stal i velice přínosný projekt s názvem Vlámská bouře, který nabídl zejména skvělé interprety nizozemské vokální polyfonie. Bohatá je ten-tokrát s mnoha recenzemi i rubrika divadla a událostí ze zahraničí či rubrika studií a komentářů, kde se např. dočtete nejen o inscenaci Prodané nevěsty ve Vídni či Řeckých pašijí v Soluni, ale i velice zajímavou stať z pera dr. Jana Ledeče o srpnovém jubilantovi (a mj. blízkém příteli Rafaela Kubelíka) Karlu Amadeovi Hartmanno-vi. Osobností, oslavujících významná výročí, ale tento-krát najdete v Hudebních rozhledech ještě více, protože sedmdesátky se během léta dožívá např. umělecký ve-doucí Pražského studentského orchestru, prof. Mirko Škampa či jeden z našich významných dirigentů, Vladi-mír Válek, který své narozeniny oslaví 2. září.

Ani příští číslo vás ale, vážení čtenáři, doufám, ne-zklame. I v něm se dozvíte řadu zajímavostí především z výše zmiňovaných festivalových projektů, pořádaných po celé naší republice a nebude samozřejmě chybět ani další pokračování seriálu o českých operních divadlech, kde se po Moravském divadle Olomouc můžete těšit na Severočeské divadlo opery a baletu Ústí nad Labem či pravidelný stěžejní rozhovor, jehož hlavního protago-nistu si tentokrát necháme pro sebe.

Příjemné čtení i krásné srpnové dny nejen všem „Lvům“ přeje

2

F E S T I V A L Y , K O N C E R T Y

Letní slavnosti staré hudby – Mladé pódium v Karlových Varech - Z Mezinárodního hudebního festivalu Český Krumlov – Evžen Oněgin v Lokti - O West Side Story ve Stralsundu – Česká operní divadla: IX. Severočeské divadlo opery a baletu Ústí nad Labem

CO SI PŘEČTETE V PŘÍŠTÍM ČÍSLE

Zkrácenou verzi č. 8 najdete od 30. 7. na adrese

http://hudebnirozhledy.scena.cz

Z O B S A H U

ROZHOVORO dirigování a hudbě vůbec s letošním

jubilantem Vladimírem Válkem . . . . . . . . . . . 3

FESTIVALY, KONCERTYJanáčkův máj . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6

Z letošní Smetanovy Litomyšle . . . . . . . . . . . . . . . . 7

Ohlédnutí za festivalem

Ludwiga van Beethovena v Teplicích . . . . . . . 9

Concentus Moraviae 2005 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11

Pestrý komorní festival v Českém Krumlově . . . . 12

Quo vadis, vokální Jihlavo . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 14

Harantovské slavnosti historického zpěvu . . . . . 15

Jazzový debut Barbary Hendricks s otazníky . . . 16

Na Forfestu se hrálo s odvahou . . . . . . . . . . . . . . . 18

Caspar Richter ukončil sezonu v Brně . . . . . . . . . 19

Beethovenův Hradec . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 20

HORIZONTŠanson na českých pódiích . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 22

DIVADLODruhý pokus o Rusalku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 24

Konec sezony v Ústí nad Labem . . . . . . . . . . . . . . 25

Soudobý balet dostal opět slovo . . . . . . . . . . . . . . 27

ZE ZAHRANIČÍŘecké pašije B. Martinů konečně

ve vlasti N. Kazantzakise . . . . . . . . . . . . . . . . 32

Prodaná nevěsta ve Vídni . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 33

Dva ruské tituly v Komische Oper . . . . . . . . . . . . 34

STUDIE, KOMENTÁŘEČeská operní divadla

VIII. Moravské divadlo Olomouc . . . . . . . . . 40

Misionářské poselství

Karla Amadea Hartmanna . . . . . . . . . . . . . . . 42

GRAMOREVUERozhovor s prof. Mirko Škampou . . . . . . . . . . . . . 44

Vladimír Válek, jeden z předních představitelů české dirigentské školy, oslaví 2. září svoje 70. narozeniny. Po studiích na VŠMU v Bratislavě a AMU v Pra-

ze působil nejprve střídavě u několika českých orchestrů, aby se pak od roku 1975 stal na dvanáct let dirigentem Pražských symfoniků a zároveň od roku 1985 šéfdirigen-tem Symfonického orchestru Českého rozhlasu. Hostuje však rovněž u celé řady zahraničních těles a vedle toho, že loňského roku přijal nabídku šéfdirigentského místa u Slovenské filharmonie, zastává již devátým rokem i post dirigenta České filharmonie. Vedle tzv. vážné hudby ale miluje rovněž jazz a swing . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3

Mezinárodní operní festival Smetanova Litomyšl patří k našim nejoblíbenějším a nejstarším hu-

debním festivalům. I letos, kdy trval rekordních 18 dnů, během kterých organizátoři pro návštěvníky připravili pětadvacet hudebních pořadů, přinesl mnoho nevšed-ních zážitků. K těm nejzajímavějším patřily vedle kon-certního provedení Wagnerova Tannhäusera s Evou Ur-banovou a Wolfgangem Milgramem či Galakoncertu – sólo pro baryton s Ivanem Kusnjerem, Romanem Janálem a Vladimírem Chmelem bezesporu dva: projekt nazvaný podle jedné z provedených kompozic - Oratoria smíru Jiřího Pavlici – Smíření a drama Ronalda Harwooda Na miskách vah . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7

V prostorách památných někdejším působením slav-ného Osvobozeného divadla, tedy v pražském di-

vadle ABC, proběhl ve dnech 28. 6. až 2. 7. za značné-ho zájmu publika Mezinárodní festival šansonu. Ved-le několika workshopů jej tvořily čtyři koncerty, kde vystoupilo celkem čtrnáct interpretů, z nichž dva byli Češi (Světlana Nálepková a Jiří Dědeček) a dva Slová-

ci: šansoniérka Szidi Tobias a Slovák žijící v České republice, Igor Šebo, který byl zároveň uměleckým ředitelem festivalu. Ostatní účinkující přijeli z Maďarska, Polska, Francie, Dánska a Chorvatska . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .22

Zdálo by se, že nic není logičtějšího, než uvedení Řec-kých pašijí v Řecku. Jednak je autorem předlohy

k libretu slavný řecký spisovatel Nikos Kazantzakis, jed-nak zpracovává téma, týkající se novodobých řeckých dějin. Nicméně to je zcela falešná představa a za to, že se Řecké pašije Bohuslava Martinů dočkaly 10. 6. 2005 své řecké premiéry v podání opery Národního divadla v Soluni, vděčíme hlavně úsilí režisérky Pamely Howards a intendantky divadla Ioanny Manoledaki. Kromě Ma-nolia, kterého vynikajícím způsobem ztvárnil americký tenorista Keith Olsen, byli všichni představitelé hlavních rolí z Řecka. . . . . 32


3

Jana Vašatová

V ladimír Válek, jeden z předních před-stavitelů české dirigentské školy, prošel všestranným hudebním vzděláním na

kroměřížské konzervatoři. Dirigování studoval v Bratislavě a v Praze na Akademii múzických umění. Působil u několika českých orchestrů a od roku 1975 se stal na dvanáct let dirigentem Sym-fonického orchestru hl. m. Prahy FOK a zároveň r. 1985 šéfdirigentem Symfonického orchestru Českého rozhlasu. V této funkci, v níž symbolic-ky navázal na práci svého profesora a dlouhole-tého šéfdirigenta Rozhlasových symfoniků Aloise Klímy, se s ním setkáváme dodnes. Od roku 1996 zastává rovněž post dirigenta České filharmonie. Spolupracoval s celou řadou zahraničních těles (Japan Philharmonic Orchestra, Yomiuri Sym-phony Orchestra, Izraelská filharmonie atd.); od sezony 2002/03 byl jmenován hlavním hostujícím dirigentem Osaka Symphony Orchestra a loňské-ho roku přijal nabídku na šéfdirigentské místo Slovenské filharmonie. Hostuje na prestižních pódiích a festivalech a letos mj. je „jeho“ SOČR residenčním orchestrem Mezinárodního hudeb-ního festivalu v Českém Krumlově. 2. září pak slaví Vladimír Válek 70. narozeniny.

Pane dirigente, kde nastal rozhodující mo-ment, že jste se začal věnovat hudbě a posléze dirigování?

Tatínek byl učitel a dobrý houslista. Že budu hrát na housle a na klavír bylo samozřejmostí. Moje generace zažila několik reorganizací škol-ství, maturovali jsme v septimě společně s před-chozím ročníkem a bylo těžké se dostat dál. Chtěl jsem být původně vojenským pilotem, ale najed-nou jsem nevěděl, co budu dělat. V té době mě po letech potkal můj bývalý profesor Jarolím a když jsem mu vylíčil situaci, řekl: „Vždyť ty jsi muzikant! Loni založili konzervatoř v Kroměříži, vedu tam sbor a učím dirigování, vezmi si trombón a přijď zítra na nádraží v Přerově, z Olomouce po-jede prof. Erat (žák slavného trombonisty Ušáka), představím tě…“ Tak se také stalo, prof. Eratovi jsem zahrál a ocitl jsem se na konzervatoři. Byl jsem tehdy také dobrý klavírista, spolupraco-val jsem tam se sborem a prof. Jarolím mne ob-

O dirigování a hudbě vůbecs letošním jubilantem Vladimírem Válkem

čas nechal dirigovat školní orchestr. V létě jsme hráli v Trenčianských Teplicích, viděl mne tam dr. Rajter, šéf Slovenské filharmonie a učitel na VŠMU, a pozval mne do Bratislavy. V roce 1957 jsem končil na konzervatoři a byl jsem pak u ně-ho 3 semestry. Vlastně o mém osudu z 50% roz-hodl dr. Rajter.

Co jste si představoval, když jste šel studovat dirigování? Naplnily se vaše představy?

Byl jsem tehdy přece jen starší, měl jsem za se-bou dvě střední školy, měl jsem už čas přemýšlet a byl jsem zralejší a měl jsem rozumnější názor. V praxi to znamenalo, že jsem stále hrál v taneč-ních kapelách na trombon, chodil na hodiny ke koncertnímu mistrovi – violistovi SF a hrál na violu v Lúčnici – zkrátka jsem se pořád připra-voval jako instrumentalista, protože jsem si říkal, že dirigování nemusí vyjít. Dnešní kandidáti diri-gentství dělají chybu, že se okamžitě po absoluto-riu vidí u Berlínských filharmoniků. Moje první místo mi nabídl při zájezdu AUS do Bratislavy jeho tehdejší šéf Alexej Fried. Vyhlašovali kon-kurs na dirigenta, který by uměl všechno – tzn. dirigovat symfonický orchestr se sborem, sólisty a baletem, instrumentální sóla i estrádní skupi-ny, aranžovat a swingovat. To byla moje parketa, takže jsem se rozloučil s Bratislavou (těžko, pro-tože mi dr. Rajter moc dal) a celou dobu studií na AMU i vojny jsem strávil v AUS.

Dolehne na vás někdy tíha zodpovědnosti ne-bo tíha dirigentského poslání?

To už na mne doléhalo tenkrát v Praze. Mů-žete být sebelepší žák či talent, ale musíte dostat místo a pak ještě dlouho trvá, než do sebe vstře-báte základy ovládání orchestru. Pak přijde trá-pení se skladbou – jak na ni, když už ji dirigo-vali Toscanini a jiní… A poslání? Už jenom to, že vám příroda umožnila se k hudbě dostat, je dar od Boha, a v dirigování určitá výzva je.

Máte svého žáka, Jana Kučeru, který se veli-ce dobře uplatňuje jako dirigent. Jak on k tomu přistupuje?

Nemohu hovořit za něho. Ale je výborný kla-vírista, komponuje, hraje v jazzu na trubku, aran-žuje – má zkrátka širší záběr a pokud nedostane

po absolutoriu nějaké místo, nebude ztracen. Dnešní adepti dirigování mají oproti nám jiné možnosti: jezdit po světě, poslouchat spoustu nahrávek. Ale mají jednu dost podstatnou nevý-hodu: za nás bylo víc příležitostí k praktickému dirigování, víc amatérských souborů. Naopak se založilo hodně konzervatoří, takže je to nepřímo úměrné… Každý ten mladý člověk by měl mít cíl. Já jsem moc toužil dostat se do Prahy; přišel jsem z venkova a třeba Rudolfinum, kde sídlila ČF a konzervatoř, bylo pro mne posvátné a ten po-cit mi zůstal dodnes. Zatímco moji synové, kteří se tam už jako malí kluci klouzali po chodbě a se všemi filharmoniky si tykali, jsou o to ochuzeni. Takže ty mladé je nutné vést k tomu, aby byli skromní a hodně toho dokázali, než jim začnou narůstat křídla. Nejdřív se zdá, že jde kariéra sa-ma – ale když je to uspěchané a pomáhají agen-tury a reklama, mívá to někdy krátké trvání.

Vzpomínáte, jak jste se dostal do Prahy a jak si toho vážíte ještě dnes – a přitom jste se dostal do celého světa? Jaký to byl pocit, když jste někam přijel poprvé, k novému orchestru?

Pochopitelně to bylo dobrodružství, proto-že se člověk dostal do cizího prostředí s cizím orchestrem, nemáte ty zkušenosti a nevíte, co bude následovat po zkouškách, jak budou hrát na koncertě. Trochu jsem uměl německy – v Ev-ropě to stačí, ale když jsem vyjel dál, znamenalo to anglicky a rusky – protože Rusové a Slované jsou v zahraničních orchestrech už všude. V po-čátcích jsem jezdil přes Pragokoncert hlavně do Polska a bývalé NDR a jsem vděčný, že tu taková organizace byla, protože měla jméno a důvěru za-hraničních partnerů. Mohla si dovolit nabídnout a poslat mladého dirigenta – tak jsme začali dělat kariéru, to už dnes není.

Máte nějaký orchestr svého srdce?Mám. Symfonický orchestr Českého roz-

hlasu!!!

Vedle něho?Mám rád každý orchestr, který hraje s chutí

a profesionálním nasazením. To jsou například Japonci. Ale nejraději mám SOČR. Jsou to výbor-ní muzikanti, skromní a flexibilní.


4

Existuje nějaká hranice, za kterou by ve svém přístupu, v práci s orchestrem dirigent ne-měl jít?

Pokud mluvíme o vytížení orchestru nebo nárocích na něj, je tam více momentů. Za prvé otázka dramaturgie – aby na každém koncertě nebyly nejtěžší věci a největší obsazení, proto-že je drahý materiál a orchestr musí mít čas vše kvalitně nazkoušet apod. Pokud jde o náročnost na zkouškách, musí být člověk na jedné straně tvrdý a vymáhat, co chce, na druhé straně mu-sí umět odhadnout, kam se ten orchestr může dostat. Se svým orchestrem vím, co mohu tzv. ,vypustit‘ a při pozornosti na koncertě to bude; ale u cizího nevíte, co vás čeká. I když dirigent ,trestá‘ a nechá třeba někoho samotného zahrát, musí z něho stále vyzařovat úcta k tomu muzi-kantovi: on musí vědět, že si ho vážím a pokud po něm něco požaduji, nechci ho shodit nebo ponížit – protože je to můj nástroj, který večer rozehraji. A aby mi hrál, musí všechny klapky a struny fungovat. Dnes je pryč doba dirigent-ských despotů… Toscanini prý dokonce rozšlápl hodinky, dar od královny, aby dosáhl pianissi-ma. To my si dovolit nemůžeme, protože to by bylo hodně drahé…

Vaše dvacetiletá systematická práce s rozhla-sovými symfoniky se opravdu zúročuje, orchestr je čím dál lepší. Krásný ohlas zaznamenala např. vaše kompletní nahrávka Dvořákových symfonií. Prý se zdá, jako byste k raným symfoniím přistu-poval jako ke zralým dílům a ty známé jako byste čerstvě objevoval…

Snímky vznikaly v rozmezí asi tří měsíců. Přistupuji ke všemu stejně: za prvé musí být za-hrané ty noty, které tam jsou. Muzika je v tom od počátku, i když to ještě není pravý Dvořák. Ve 2., 3., a 4. symfonii jsou místa, která zralého Dvořáka připomínají, i místa, která připomínají jiné skladatele. Zralá díla, speciálně Novosvět-ská a Anglická, to jsou nebezpečné skladby pro české orchestry. Protože to se řekne ,to umíme nazpaměť‘ a svádí to k určitému ,zahrání‘, v ně-kterých pasážích se vytrácí preciznost. To jsem musel všechno odstranit a udělat perfektní sní-mek. Jestli se to podařilo, tak mám radost. Kro-mě toho jsem řadu z muzikantů nemusel nic odnaučovat, spíš učit, protože tady se vymě-nila generace. Ti mladí neměli žádné nánosy tradic, protože víme, jak málo pozornosti se vě-nuje hraní v orchestru na konzervatoři. Tam se prakticky nehraje, takže nepadá v úvahu, aby měli přehraný alespoň český repertoár – což by mělo být samozřejmostí. Navíc musíte na každé zkoušce vyžadovat perfektnost, nenechat povo-lit pozornost. Vždycky říkám: „Vy musíte hrát, jako byste seděli na připínáčku a bojíte se, aby se vám nezapíchnul do těla“. Takové to napětí, jako

když se hraje třeba v kvartetu. Snad se to daří; pracujeme také rychleji, ekonomičtěji. Nejsem z těch, kteří by měli radost, když by se po jejich odchodu říkalo: „Nojo, když tady byl Válek, tak to hrálo, teď šlo všechno dolů.“ To by mě strašně mrzelo. Naopak bych byl rád, kdyby moje sna-žení pokračovalo a vše bylo ještě lepší. Protože my se dnes musíme srovnávat ne s našimi or-chestry, ale se světem. Aby nám náhodou neujel vlak. A to se týká i školství – musíme se zajímat o to, jaké mají jinde metody, podmínky, spole-čenské ocenění.

Co si myslíte o tom, jakého ocenění dochází tzv. vážná hudba a její interpreti u nás?

To je špatné, to víme všichni. A nejde jen o hudbu, ale o umění a kulturu vůbec. Na to na-še společnost musí časem strašně doplatit. Jestli náš národ bude vychováván na telenovelách, tak děkuju pěkně. Myslím, že v tomto jsou moud-ří Japonci, kteří se snaží nacházet rovnováhu k upachtěné přetechnizované společnosti. Ří-kají, že chodí na naše koncerty rozjímat, že je to pro ně vykoupání duše. Nám takové povznesení chybí. A nemůže dobře skončit, jestliže spotřební společnost bude jenom spotřební. K renesanci zájmu o klasickou hudbu dochází i v jiných stá-tech a na koncerty přichází mladá a střední ge-nerace. Je to i otázka času a peněz. Proč by mě-ly být koncerty jenom večer? Proto jsem rád, že máme veřejné generálky, kam chodí staří levně a bez obav, že je cestou někdo přepadne a přijíž-dějí školy třeba až ze Semil.

Vy dlouhá léta platíte za dirigenta, který do-káže pohotově a za krátký čas perfektně nastu-dovat novou skladbu a perfektně ji provést. To bylo dané dobou nebo požadavky, že jste uváděl řadu novinek?

To byla otázka objednávek. Věnovalo se to-mu více peněz, byl Svaz skladatelů a koncertních umělců a my jsme dostávali příležitosti. Nemys-lím, že by svazové koncerty byly ideální, je lepší zahrát soudobou skladbu vedle Beethovena. Ale ta péče byla. Dnes musí být všechno ,kšeft‘, aby se uvedení skladby vyplatilo. V rozhlase ovšem soudobou hudbu mapujeme – nahráváme i uvá-díme na koncertech. Pokud se říká, že jsem po-hotový – to je otázka organizace práce. Když stavíte dům, musíte nejdřív vykopat základy, potom postavit zdi, pak dát střechu a pak dá-váte teprve okna, dveře a nakonec dáváte kytky do oken. Nemohu studovat skladbu, kterou or-chestr nezná nebo dlouho nehrál bez toho, aby tam byly správné noty, správný rytmus a zapo-menout na umění – když to přeženu. Nemohu začít kytkami v okně a říkat: tady víc vibráta, ta-dy si představte to sluníčko jak vychází… a je po zkoušce! Musím hrát hrát hrát a potom teprve

vylepšovat. Není to žádný zázrak: dirigent musí být perfektně připravený, aby věděl, kde budou problémy – tady je právě dobrá průprava instru-mentalistická – že víte, kde to půjde do prstů houslím, kde změnit smyk… Je to také otázka praxe – i ze hry z listu, z korepetic se zpěváky, z doprovodu sólistů.

Mohu se zeptat na vaši oblíbenou skladbu? Vím, že máte rád některé Dvořákovy symfonie…

V principu mám rád skladby hodně rytmic-ké. Nedělám nejraději třeba Novosvětskou, i když ji mám strašně rád. Pro mě je zajímavá např. Prokofjevova svita z Romea, kde se střídá lyrika a drama, kde jsou rytmy těžší na dirigo-vání – zkrátka je tam hodně co dirigovat. Nebo Stravinského Svěcení jara, Martinů – takové vě-ci mi sedí. Ale nejraději mám Beethovena. Až po letech. Nebudu tu filosofovat, že hledám hloub-ku a ideály jsoucna, jak jsme se učili v dějinách hudby apod. To ne. Ale z hlediska interpreta, dirigenta orchestru to je prubířský kámen. Tam je řád, zase řád a zase řád. Tam musí všechno být na svém místě, třeba v takové Osudové se nedá nic omluvit, tam žádné srdíčko nepomů-že. To je jako povinná jízda v krasobruslení. Potom můžete dělat salta, ale nejdříve musíte vykroužit něco přesně na centimetr… Můžeme jít ještě dál, k Mozartovi, to je pro orchestr ješ-tě těžší nastudovat, a to nemluvím o Haydnovi a barokní muzice. Jsme symfonický orchestr, ale jako hygienu i ten Mozart se musí občas zahrát nebo natočit, a Beethovena máme po-chopitelně v repertoáru. Miluji také Brahmsovy symfonie. Ale jak říkám, vzrušuje mě víc tako-vá muzika, kde je to horší na dirigování a kde mám víc práce.

Vy ovšem hrajete skvěle také Čajkovského…To je romantika a pejorativně se říká, že my

jako čeští muzikanti nezahrajeme nic přesně, že hrajeme srdcem. Ale jak jsme poznal orchestry ve světě, má to také něco do sebe. Už si to tak neuvědomujeme, ale zpěvnost národa se projeví i ve smyčcích. Patrné je to především ve srovnání s japonskými orchestry, kde to spontánní chybí. Ale velice mne překvapilo, když jsem dirigoval na Sicílii v Palermu, jak jsou Italové zpěvní. To se nedá exaktně vysvětlit, ale je tam srdce. Čaj-kovského nikdo tak nezahraje, jako třeba Rusové nebo Slované vůbec. Každý myslí, že když udě-lá na zkoušce nějaký akcent, že to stačí. Musíme dělat nadsázku, musíme zvýrazňovat, protože potom v sále není téměř nic. Vždycky říkám: ,Je to, jako když se líčí herec. V šatně vypadá jak stra-šidlo, ale na jevišti je to přesně. U Čajkovského se za svoje city nestyďte, vy to v sobě máte!‘ Přece jen určité národy mají určité vlastnosti, které se pro-jeví v muzice.


5

Takže myslíte, že národní interpretační školy pořád ještě existují, že se to ještě nesetřelo tím, jak jsou orchestry mezinárodní?

Částečně se to setřelo, protože teď děti stu-dují po celém světě a jsou přístupné nahrávky i koncerty. Hlavní ovšem je, že naše symfonic-ké orchestry dnes už mají téměř stejné nástroje, jako ty zahraniční. Především dechové nástroje, protože abychom měli francouzské ,Selmery‘, ne-bo ,Yamahy‘ a americké trubky ,Bach‘, to dříve nebylo. Jeden rozdíl ale asi nedoženeme nikdy: zahraniční špičkové orchestry mají lepší smyčco-vé nástroje – cella, housle, violy – protože dnes sehnat italský, opravdu koncertní nástroj je ve-lice těžké a především drahé. Nicméně z našich nástrojů se technikou pravé a levé ruky (vibráto, zacházení se smyčcem) dá vydolovat také kus muziky a zvuku.

Pane dirigente, všichni vás teď slaví a máte nárok bilancovat. Co považujete za svůj největší životní úspěch?

Právě jsem dočetl Rubinsteinovu knihu Má dlouhá léta. On hrál ještě v 89 letech na klavír a když mu v 85 řekli, že by měl psát paměti, od-pověděl: „Já na to nemám čas a ještě nejsem tak sta-rý, abych bilancoval…!“ Bez nadsázky ale říkám, že se mi splnilo tolik věcí, o kterých jsem snil

a vůbec jsem si neuměl představit, že by se usku-tečnily. Zaprvé, že se dostanu do Prahy, zadruhé – copak by mě napadlo, když jsem začal chodit k prof. Klímovi, že bych mohl jednou převzít jeho post? Nebo v nejbujnější fantazii – že by mi v ČF nabídli místo dirigenta, před tím dokonce 2 ro-ky hlavního dirigenta… To jsou takové ty vrcholy z pohledu českého, protože já jsem tady vyrostl. Nenarodil jsem se v Americe, neměl jsem světo-vou agenturu a nejsem ten světoobčan, který se všude cítí doma. V tomto smyslu nejsem světový. My musíme hrozně moc cestovat, ale má to zase tu výhodu, že někam patřím. Já jsem někde do-ma. Myslím, že kdo toto nemá, je strašně ochuzen. Měli jsme zde těžké doby; zažil jsem 2. světovou válku a všechny možné revoluce a ne-revoluce, ale kdyby to bylo sebehorší, vždycky se strašně rád vracím domů: do Čech a na Moravu, protože na Moravě musím vidět Beskydy a tady musím vidět Hradčany. Nedělám ze sebe vlastence, chraň bo-že – ale vždycky jsme se těšil domů a říkal jsem si: je to fajn, že tam nemusím žít jako emigrant, protože finanční stránka není všechno. Kdybych měl tedy bilancovat, nemůžu si opravdu stěžovat. Z toho, že jsem ještě nebyl u Berlínské filharmo-nie apod., komplexy opravdu nemám. Myslím, že jsem měl hodně štěstí a byl bych nespravedli-vý, kdybych byl nespokojen.

Kdybyste mohl mít třeba jedno, dvě tři přání, co by se mělo v české kultuře změnit?

Myslím, že by se úplně od základů mělo změ-nit hudební školství; zaměřit se víc na kvalitu a ne na kvantitu, protože opravdu nemůžeme těm mladým – i když mají talent – zaručit, že se hudbou uživí. A dnešní přístup je, myslím, vůči těm dětem nečestný. Také si myslím, že ne-ní možné hodnotit učitele podle počtu hodin a žáků. Pak se nabírají žáci méně talentovaní, aby se splnil úvazek. Dále: ostuda, ostuda a za-se ostuda, že v tomto tisíciletí nemáme v Praze koncertní síň. To je ostuda mé generace, z toho mindrák mám, oproti tomu, co jsem řekl před tím. Protože se nemáme na co vymluvit a víme, jak je to ve světě. Můžeme stokrát říkat, že má-me Rudolfínum – to byl parlament, Obecní dům byl na plesy, to není jednoúčelové zařízení. A byl bych rád, kdybych se nové koncertní síně dožil. Za třetí bych si přál, aby se naše společnost už konečně vzpamatovala a uvědomila si, že este-tická výchova a zušlechťování duše je velice dů-ležité, že nestačí jenom tělo. Ve starém Řecku vyznávali ideál kalokagathia, pěstovali tělo i du-ši. Teď máme všude samá fitness-centra… vedle by se měla recitovat poezie a hrát vážná hudba s výkladem. To by naplňovalo onen řecký ideál dokonalosti. !

Foto

Jar

osla

va Š

najb

erko

vá


6

Renáta Spisarová

Janáčkův máj – největší festival klasické hud-by v Moravskoslezském kraji slavil letos 30 let. Jeho dlouholetý ředitel a dramaturg v jed-

né osobě, Jaromír Javůrek, si na výročí moc ne-potrpí, a tak měl festival sympaticky v duchu své tradice standardní úroveň, jeho rozsah megalo-mansky nevybočoval z řady třech týdnů konání akce, letos se 17 koncerty.

Mottem letošního ročníku byla hudba roman-tická, která byla na programu většiny koncertů a přilákala velký počet návštěvníků. Janáčkův máj měl letos opravdu neuvěřitelně plno, mnoho koncertů bylo daleko dopředu vyprodáno, což svědčí o dobré pověsti festivalu a zkušenosti or-ganizátorů (byť se o festival starají tři lidé!), ale také o silném posluchačském zázemí v Ostra-vě a okolí. Pro vaši představu: v době od 23. 5. do 10. 6. se v Ostravě v rámci Máje uskutečnily 4 symfonické koncerty, 6 komorních koncertů, 4 recitály a 3 koncerty mimořádné. Festival Ja-náčkův máj přece jen pracuje v jiných rozměrech a s jiným rozpočtem než další člen Asociace hu-debních festivalů ČR Pražské jaro, ale v případě

! O S T R A V A , D Ů M K U L T U R Y , J A N Á Č K O V A K O N Z E R V A T O Ř , H O R N I C K É M U Z E U M N A L A N D E K U , S L E Z S K O O S T R A V S K Á R A D N I C E , K A T E D R Á L A B O Ž S K É H O S P A S I T E L E , K O S T E L S V . V Á C L A V A , D I V A D L O L O U T E K , H U D E B N Í K L U B B O O M E R A N G , N Á D V O Ř Í S L E Z S K O O S T R A V S K É H O H R A D U

Janáčkův máj 2005symfonických koncertů bych mu přála skuteč-ně více peněz (nebo zrušení velkého daňového zatížení za honoráře pro zahraniční umělce): na jedné straně je velmi sympatické, že spolupracuje pravidelně s domácí Janáčkovou filharmonií Os-trava, ale její účinkování po tři symfonické večery (včetně zahajovacího a závěrečného koncertu) mohlo být přece jen nahrazeno jiným symfonic-kým tělesem, které nikdo jiný než festival Janáč-kův máj nemůže do Ostravy přivézt.

Chvályhodný byl proto čtvrtý symfonický koncert (29. 5., Dům kultury města Ostravy), na který exkluzivně přijela Maďarská národní fil-harmonie s dirigentem a klavíristou Zoltánem Koczisem. Zvuk takového tělesa přinesl obrov-ské zpestření symfonického života města, i pro mnohé zdejší hudebníky byl výkon Maďarů pří-kladem, s jakým profesionálním zápalem a ener-gií se přistupuje k práci. Miláčkem festivalového publika se stal 26. 5. v Domě kultury města Os-travy klavírista Mikhail Rudy s Čajkovského Kla-vírním koncertem b moll (s ním Janáčkova filhar-monie zopakovala o den později svůj program na festivalu Pražské jaro), nad možnosti kapacity sálu byl zájem o recitál mexického kytaristy Car-lose Bernala (25. 5., Divadlo loutek), na domá-cí půdu – Janáčkovu konzervatoř se 1. 6. vrátil klavírista Ivo Kahánek. Suverénní výkon poda-la na zahajovacím koncertě (23. 5., Dům kultu-

ry města Ostravy) houslistka Hana Kotková, která si zahrála pod vedením Petra Vronského Sukovu Fantazii g moll, varhany v Katedrále Bož-ského Spasitele využil (30. 5.) norský varhaník Halgeir Schiager, vyprodán byl koncert Pano-chova kvarteta, návštěvníky nově rekonstruova-ného středověkého kostela sv. Václava uchvátilo (9. 6.) vystoupení estonského souboru Rondel-lus, který interpretací středověké hudby k osla-vě Panny Marie přivedl posluchače k očistnému intimnímu zážitku. Nechyběly koncerty soudo-bé hudby (24. 5. v Hudebním klubu Boomerang vystoupení Dana Dlouhého, 6. 6. v interpretaci Ivana Kusnjera a Českého komorního orches-tru řízeného Ondřejem Kukalem na Janáčkově konzervatoři uvedení skladeb Aleksandra Lasoně a Sylvie Bodorové), i když v poměru k ostatnímu repertoáru jich mohlo být více, už jen proto, že žijeme v 21. století.

Ze zahraničních komorních souborů přijel 28. 5. na Nádvoří Slezskoostravského hradu ješ-tě s barokní hudbou Wroclavský komorní or-chestr Leopoldinum, z Prahy pak Panochovo kvarteto (2. 6., Slezskoostravská radnice), Pražští žesťoví sólisté (3. 6. Nádvoří Slezskoostravského hradu) a již zmiňovaný Český komorní orchestr s Ondřejem Kukalem. Sbor vystoupil jediný, a to Pražský filharmonický sbor, který „vystřihnul“ na závěrečném koncertě Janáčkova máje (10. 6.,

Foto

arc

hív

O recitál mexického kytaristy Carlose Bernala byl tak mimořádný zájem, že se do sálu ani všichni zá-jemci nevešli.

V Hudebním klubu Boomerang vystoupil Dan Dlouhý.

Foto

arc

hív


7

Dům kultury města Ostravy) Beethovenovu 9. sym-fonii s Ódou na radost (bohužel onemocněl Gerd Albrecht, kterého poněkud ze staré interpretační školy nahradil dirigent Hans – Peter Frank).

Opět se osvědčil tzv. odlehčený víkend, le-tos zněl jazz a swing. Dramaturg Jaromír Javů-rek pozval Laca Decziho a jeho kapelu Cellula New York (4. 6., Hornické muzeum Landek), Ondřeje Havelku s Melody Makers, Havelko-vy sestry a Karla Košárka (5. 6., Dům kultury města Ostravy). I když všichni jmenovaní účin-kují v Ostravě poměrně často, přece jen festivalo-vé publikum přineslo soustředěnou atmosféru, oba koncerty patřily jednoznačně k vrcholům festivalu. Třetím mimořádným vystoupením fes-tivalu byl večer věnovaný mladým umělcům a dě-tem – společný, velmi zdařilý projekt studentů Janáčkovy konzervatoře a žáků Múzické školy pro zdravotně postižené děti a mládež, na festi-val jednoznačně patřil.

Novinkou letošního ročníku Janáčkova máje bylo otevření dalších koncertních prostor (jasná snaha pořadatelů oslovit i jiné než věkově star-ší publikum), a tak se už tradičně vedle hornic-ké kompresorovny hrálo nově na ulici Stodolní v klubu Boomerang, v loutkovém divadle, na nádvoří nedávno rekonstruovaného Slezskoos-travského hradu. Potvrzuji, že na koncerty Ja-náčkova máje začínají chodit lidé, které např. na koncertech abonentní řady Janáčkovy filhar-monie nevidím.

Jaromír Javůrek se svým dvoučlenným tý-mem – Jaroslavou Koňaříkovou a Martinou Il-lichmanovou umí festival „prodat“, v Ostravě jsme o festival více než jindy doslova „zakopá-vali“, což je jen dobře! Stejně jako vloni si na své přišli i rozhlasoví posluchači, pořadatelé, podpo-řeni zájmem EBU Českého rozhlasu, ale i regio-nálním ČRo Ostrava, umožnili záznam i přenos téměř poloviny koncertů.

Janáčkův máj existuje také díky městské po-kladně (mnozí pořadatelé podobných akcí dob-ře vědí, že to není samozřejmá finanční aktivita města), už jen proto je mi léta s podivem, že se přes snahy organizátorů Máje nedaří spoluprá-ce tohoto festivalu s ostravským Národním di-vadlem moravskoslezským. Chybí nám např. festivalová operní produkce, která by přirozeně obohatila dramaturgii festivalu (přitom ostrav-ské divadlo je příspěvkovou organizací města!). Janáčkův máj chvályhodně podpořil také úřad Moravskoslezského kraje a Ministerstvo kultury ČR. Bez přispění soukromého sektoru by se však ve své šíři konat nemohl.

Pro Jaromíra Javůrka jsou jeho dosavadní úspěchy velkým závazkem a výzvou. Proto je-mu a jeho týmu přejme zvědavé publikum, které je jednoznačně součástí každé kvalitní hudební události. !

Hana Jarolímková

Mezinárodní operní festival Smetano-va Litomyšl patří k našim nejoblíbe-nějším a nejstarším hudebním festiva-

lům, využívajícím romantickou atmosféru půso-bivého prostředí hradů a zámků a to včetně jejich půvabných zahrad a dekorativních, atmosférou dávných věků vydechujících nádvoří. K jejímu založení dal podnět Zdeněk Nejedlý již v roce 1949, tedy pouhé tři roky po uskutečnění prv-ního ročníku našeho festivalu s nejdelší tradicí, Pražského jara, protože se však zejména v 60. a 70. letech nekonala pravidelně, vstoupila letos „teprve“ do svého 47. ročníku. Krásný zámecký areál, někdejší sídlo mocných Pernštejnů, jehož obnovená sgrafita dodnes evokují neopakovatel-né kouzlo renesanční doby, je zařazen do Sezna-mu světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO a společně s atraktivním prostředím zámeckého pivovaru, kde se roku 1824 naro-dil slavný Bedřich Smetana, své brány tomuto festivalu otevírá již po řadu let ve druhé polo-vině června.

Letos byl tím zahajovacím dnem 17. červen, kdy se na II. zámeckém nádvoří představil Čes-ký národní symfonický orchestr řízený Liborem Peškem a sopranistka Annely Peebo, která si při-pravila Berliozovy Písně letní noci, op. 7. Celkem nás ale čekalo rekordních 18 dnů, během kte-rých si pořadatelé pro své návštěvníky připravili na pětadvacet hudebních pořadů, obohacených tentokrát ještě i několika výstavami, pořádanými v rámci tzv. Smetanovy výtvarné Litomyšle. Jako obvykle byl největší zájem o takové „trvalky“ ja-kými jsou např. Prodaná nevěsta, La Traviata, La-butí jezero či koncert Pavla Šporcla. K vrcholným projektům však určitě patřilo i koncertní prove-dení Wagnerova Tannhäusera v hlavních rolích s Evou Urbanovou, Wolfgangem Millgramem a Ivanem Kusnjerem, Galakoncert – sólo pro baryton opět s Ivanem Kusnjerem, Romanem Janálem a Vladimírem Chmelem, Beethovenova Missa solemnis, op. 123, kde se kromě čtveřice sólistů, Simony Šaturové, Karly Bytnarové, Tomá-še Černého a Gustava Beláčka představil Český filharmonický sbor a Státní filharmonie Brno s Georgem Schmöhem či večer nazvaný Píseň o zemi, kde ve skladbách Gustava Mahlera, An-tonína Dvořáka (Nokturno H dur, op. 40) a Pet-ra Ebena (Pražské nokturno) vystoupili mezzo-sopranistka Dagmar Pecková, tenorista Herbert Lippert a Pražská komorní filharmonie v čele s Jiřím Bělohlávkem. K zajímavostem, které vedle

! L I T O M Y Š L , I I . Z Á M E C K É N Á D V O Ř Í , P I A R I S T I C K Ý C H R Á M

Z letošní Smetanovy Litomyšle

Foto

Mila

n H

ořín

ek

Na zvídavé otázky novinářů odpovídal Jiří Pav-lica pod širým nebem s krásnými zámeckými sgra-fity za zády.

toho, že je většina posluchačů či diváků ještě ne-slyšela a neviděla, lákají i uměleckými osobnost-mi, které se na jejich realizaci podílely, pak roz-hodně patřily dva projekty: První, nazvaný podle jedné z provedených kompozic – Oratoria smíru Jiřího Pavlici – Smíření (což byl zároveň podtitul celého festivalu, který jako základní téma reflek-toval šedesátileté výročí od konce druhé světové války) a druhý – drama významného anglického autora Ronalda Harwooda Na miskách vah, kte-rého se ujal režisér Michael Tarant.

Ve jménu pravdy a lásky

Projekt Smíření se uskutečnil 28. 6. na II. zá-meckém nádvoří a na programu měl dvě poměr-ně rozsáhlá, vokálně-orchestrální díla: Requiem Andrewa Lloyda Webbera a Oratorium smíru Jiří-ho Pavlici.

I když Webberovo Requiem, jehož kompozi-ce byla přímou reakcí na smrt skladatelova ot-ce a zprávu v New York Times o kambodžském chlapci, který byl postaven před dilema zda za-bít svoji zmrzačenou sestru nebo se nechat zabít sám, klade jak na sólisty, tak na členy sboru zcela mimořádné nároky (tenorista má např. několi-krát opakovaně předepsáno vysoké h a sopra-


8

nistka dokonce d3!), v Litomyšli nezaznělo po-prvé. Bylo tu totiž provedeno již v roce 1996 při slavnostním znovuotevření Smetanova domu, s nímž bylo spojeno i odhalení pamětní desky obětem vykonstruovaného politického procesu s litomyšlskými studenty v autentickém místě soudu. Festivaloví návštěvníci se s ním však po-prvé setkali, i když zdejší premiéra, které se ved-le Kühnova smíšeného sboru (sbor. Jan Roze-hnal) a Pražské komorní filharmonie, řízené Tomášem Hanusem, ujala sopranistka Simona Houda-Šaturová, tenorista Petr Levíček a sólis-té Českého chlapeckého sboru Boni pueri, se, bohužel, úplně na výbornou nezdařila. Poměrně velkými nepřesnostmi v nástupech se vyznačoval zejména Kühnův smíšený sbor, který měl vcelku značné rezervy i v samotném provedení. Rovněž výkony sólistů sboru Boni pueri, poznamenané intonační labilitou, nepatřily zrovna k nejlepším. Navíc díky tomu, že byla jejich jednotlivá sóla oproti vstupům obou dospělých protagonistů amplifikována, hlasy chlapců ze zvukové masy příliš vyčnívaly a staly se tak nakonec příčinou stejného efektu, jemuž se z hlediska nevyváže-nosti dětských a dospělých hlasů snažila amplifi-kace zabránit. Některé z částí, jakou je např. nád-herně průzračné Piè Jesu, zazpívané Simonou Houdou-Šaturovou s velkým citem a intonační jistotou, působily tak značně zvukově nevyrov-naně a ztrácely i na oné „nebeskosti“, kterou se díky tomuto spojení vyznačují. Škoda, protože i druhý sólista, Petr Levíček a Pražská komor-

ní filharmonie si vedli velmi dobře, a tak jsme mohli být svědky výkonu, který by náročným přípravám tohoto projektu přece jenom odpo-vídal o něco více.

Rovněž Oratorium smíru Jiřího Pavlici, které bylo na programu po přestávce a poprvé zazně-lo teprve v rámci letošní Novoroční ekumenické slavnosti v Salvátorském chrámu Českobratrské církve evangelické v Praze, mělo v Litomyšli svo-ji premiéru. Jedná se o rozměrné, asi hodinu tr-vající dílo o sedmi částech, v němž se v různých jazycích připomínají základní tradice křesťanství. Zpívá se tu nejen česky jako např. v Prologu, psa-ném na text sv. Pavla v 1. listu Korintským o ví-ře, naději a lásce, ale i hebrejsky (ve druhé části Halelú Ét, kde se v Žalmu 150 střídá hebrejšti-na s češtinou), latinsky (v Pater noster a Credu, kde se opět zpívá i česky a v Credu se navíc čes-ký překlad latiny recituje) a v části s nejstarším dochovaným moravským liturgickým textem sv. Cyrila a Metoděje nazvané Proglas sventajego, staroslověnsky, v níž se překlad opět v češtině recituje, podobně jako překlad řečtiny a církev-ní slovanštiny v páté části Sláva Těbjé. V závě-rečném Epilogu se pak vedle sebe objeví hned čtyři jazyky, hebrejština, latina, řečtina a češti-na, najednou.

Jak je z tohoto krátkého popisu zřejmé, Pav-lica se tu snaží, řečeno v nadsázce, o jakési pro-pojení jednotlivých konfesí, k čemuž však do-spívá nejen prostřednictvím střídání nejrůzněj-ších jazyků, ale rovněž užitím velmi podobného

hudebního materiálu, vycházejícího zejména ze starých církevních stupnic, a stmelujícího celé dílo do – po určité době až příliš monotónního výrazu. Zjednodušeně řečeno, tak oratorium vy-znívá pouze jako apoteóza toho nejlepšího, co se v člověku nachází, bez – pro jeho výstavbu – nut-ných dramatických střetů, kulminujícího napětí a výrazových zvratů. Mnoho pokory a snahy po smíru totiž posluchače ke kýžené osvobozující katarzi nepřivede, zvláště, když autor ještě ne-má plně rozvinutý smysl pro proporce jednot-livých částí, celistvost formy a včasný závěr, kte-rý si docela dobře umím představit již na konci zkrácené V. části – Sláva Těbjé. Nicméně dílo je to bezesporu pozoruhodné (posluchači jej také ocenili potleskem vestoje), s mnoha harmonic-ky krásnými i instrumentačně nápaditými mís-ty, které Pražská komorní filharmonie zvládla stejně jako Kühnův smíšený sbor, jenž se tu oproti Webberovu Requiem předvedl v mnohem lepším světle, výborně. Tak trochu zklamáním však tentokrát byli sólisté, Eva Dřízgová, Vero-nika Hajnová, Petr Levíček a Richard Novák. Nikdo z nich totiž nezazpíval tak, jak jsme od nich zvyklí slýchávat, a tudíž patří pochvala ze-jména oběma recitátorům, Simoně Postlerové a Otakaru Brouskovi.

Wilhelm Furtwängler a hledání pravdy

Ve středu 29. 6. přilákalo festivalové návštěv-níky do Piaristického chrámu Nalezení sv. Kří-že drama známého režiséra, romanopisce, her-ce i autora slavných filmových scénářů (z nichž za scénář k filmu Pianista získal před třemi lety i Oscara) Ronalda Harwooda Na miskách vah. Dílo mělo premiéru ve Východočeském divadle Par-dubice, kde uzavřelo jeho 95. sezonu a setkalo se tu s bouřlivým ohlasem. Proto i v Litomyšli bylo očekáváno s velkým napětím.

Jeho základem je zdánlivě jednoduchý pří-běh výslechu o vině a nevině, který se však stává pouhou formou pro vrcholné drama, do hloub-ky rozkrývající i ty nejzásadnější otázky po lid-ské (a umělecké!) svobodě, kolaboraci, její míry a trestu za ni. Harwood při něm vyšel z auten-tického příběhu slavného německého dirigenta, dr. Wilhelma Furtwänglera, který byl roku 1946 v rozbombardovaném Berlíně kvůli podezření ze spolupráce s nacistickým režimem vyslýchán americkým vojenským vyšetřovatelem. Otázky typu – jak to, že jeho vrcholná kariéra spadá prá-vě do Hitlerovy vlády, proč Německo za celou válku neopustil či jak mohl při svém vzdělání věřit v oddělené působení umění a politiky – tu stíhají jedna druhou a nakonec dovedou i samot-ného dirigenta k pochybnostem o sobě samém, o tom, jak se zachoval a jak se možná zachovat

Josef Vrána (Major Steve Arnold), Jan Hyhlík (Wilhelm Furtwängler) a Marie Málková (Emmi Strau-beová) předvedli v Harwoodově dramatu opravdu skvělé výkony.

Foto

Mila

n H

ořín

ek


9

měl a jestli opravdu na všem tom běsnění i on svými víceméně neutrálními postoji (byť např. jeho snaha pomáhat Židům byla nepopiratelná) nenese svůj díl viny.

I když tento příběh je již sám o sobě velice silný a emotivní, režisérovi Michaelu Tarantovi se jej díky celé řadě prvků podařilo vygradovat do ještě větší intenzity a vytvořit tak skutečně působivou inscenaci. V prostorách zdevastova-ného chrámu opředeného hustými pavučinami a navozujícího ještě větší pocit marnosti a vše-obecného rozkladu všech hodnot spadlým trá-movím a zničenými oltáři použil prostou scénu se dvěma stoly pro Majora Steva Arnolda, ztvár-něného vynikajícím Josefem Vránou, a zapiso-vatelku Emmi Straubeovou, jíž se přesvědčivě zhostila dosud studentka konzervatoře, Marie Málková. Pocit autentičnosti pak dodávaly divá-kům i dva originální, přes 60 let staré americké jeepy po obou stranách jeviště a plápolající oheň, který však prostor kostela v první části hry za-halil možná až příliš čpavým dýmem. Nicméně vzhledem k vynikajícím výkonům všech prota-gonistů a dějové ose příběhu to většina z nás ani moc nevnímala Postavu Wilhelma Furtwänglera totiž ztvárnil Jan Hyhlík s takovou noblesou, dů-stojností i pochybnostmi v sebe sama, které pod tíhou všech skutečností vyústí až v palčivě sžíra-vou úzkost, vyvěrající z jeho vlastního otřesené-ho svědomí, až se tajil dech. I v dalších rolích se však ostatní protagonisté – až na Radka Žáka, jemuž však sama postava vcelku nevýrazného poručíka Willse dávala k výjimečnějšímu výkonu asi nejméně příležitostí – představili skvěle. Vý-borná byla jak Romana Chvalová, která nastu-dovala roli židovské svědkyně Tamary Sachsové, tak Zdeněk Rumpík, jenž postavu udavačského houslisty Helmutha Rodeho vzhlížejícího však k Furtwänglerovi s až posvátnou úctou prokres-lil s takovou schizofrenní sugestivností, že doká-zal diváka lehce přenést od pocitu pochopení až k naprostému znechucení.

Drama, jemuž dodávala na síle nejen stálá aktuálnost tématu, ale i řada citlivě vybraných hudebních ukázek z děl Ludwiga van Beethove-na, Gustava Mahlera, Antona Brucknera, Richar-da Strausse, Ference Liszta, Billie Holiday či Maxe Brucha, znějících v průběhu celého představení buď ze záznamu nebo v živé interpretaci pří-tomné Komorní filharmonie Pardubice a só-listů Marka Nováka (koncertního mistra sku-piny violoncell, který se ujal partu Bruchova dí-la Kol Nidrei, op. 47), klavíristy Viktora Ornsta a houslistky Martiny Zocherové, tak rozestřelo na všechny přítomné nejen bolestný opar vzpo-mínek na jednu z nejstrašnějších etap lidské his-torie, ale i velice zneklidňující pocit z toho, že se za těch 60 let příliš mnoho v myšlení a chování lidí nezměnilo… !

Lenka Přibylová

Ve 12 městech Ústeckého kraje zazně-lo 21 koncertů – takovou nabídku při-pravil všem zdejším milovníkům váž-

né hudby letošní Hudební festival Ludwiga van Beethovena. 41. festivalový ročník se jako všechny předcházející domovsky váže k seve-ročeským lázním Teplice. Oproti pouhé pětici koncertů pořádaných ještě v roce 2003 nyní již druhým rokem rozprostřel festival mozai-ku svých koncertů do významných hudebních center Ústeckého kraje, a to v časovém rozpro-stranění v období mezi 26. květnem až 23. červ-nem. Přípravou festiva-lu pověřilo statutární město Teplice obdobně jako v minulých letech Severočeskou filharmo-nii Teplice, záštitu nad festivalem převzali tep-lický primátor Jaroslav Kubera a hejtman Ús-teckého kraje Jiří Šulc. Včetně Teplic se festi-valové koncerty roze-zněly v Litoměřicích, Chomutově, Děčíně či Lounech, na zámcích v Duchcově, Klášterci nad Ohří a Libochovi-cích, v klášteře v Oseku a dalších střediscích.

Beethovenův festival již podruhé spolupracu-je při své organizaci též s dalšími kulturními in-stitucemi. Tři koncerty byly takto připraveny v kooperaci se 14. roční-kem Festivalu Mitte Eu-ropa, jeden z teplických komorních koncertů za-štítila Regionální Obec Slováků v Teplicích.

Dramaturgickou kon-cepci citovaných více než dvou desítek kon-certů je možno označit za skutečně velmi boha-tou a nápaditou, přitom

osou celého festivalu se logicky opětovně stá-vá prezentace díla Ludwiga van Beethovena ve smyslu stále živého regionálního odkazu na jeho dva teplické pobyty v letech 1811 a 1812. Vedle velkých profesionálních těles zde koncertovaly také soubory amatérské, pěvecké sbory, komorní orchestry a soubory či sólisté nejen z Čech, ale rovněž ze Slovenska, Spolkové republiky Němec-ko, USA, Kanady, Mexika či Jižní Koreje.

K festivalovým programovým „špičkám“ nále-žel již zahajovací koncert (Dům kultury Teplice – 26. 5.), kde zazněl Beethovenův Fidelio, symbo-licky v roce 200. výročí jeho první vídeňské pre-miéry. Publikum zde získalo výjimečnou příle-

! T E P L I C E , D Ů M K U L T U R Y , V E L K É B Ř E Z N O , Z Á M E K

Ohlédnutí za 41. ročníkem Hudebního festivalu Ludwiga van Beethovena v Teplicích

Foto

Luc

ie Š

najd

rová

V Beethovenově Fideliovi se představil i Tomáš Krejčiřík, který nastudoval roli Florestana.


10

žitost zhlédnout zajímavě inscenované poloscé-nické provedení, kdy rozlehlé teplické koncertní pódium poskytlo ve své přední části dostatek prostoru pro stylizovaný herecký projev „okos-týmovaných“ sólistů, od nichž oddělovala do čer-ného oděný orchestr pouze kovová mříž. Sbor setrval již tradičně ve vymezených vyvýšených prostorách zadní části pódia. Pouhý výškový roz-díl mezi jevištěm a hledištěm stačil pro vytvoření iluze Florestanovy hluboké žalářní kobky. Pod spolehlivou taktovkou Pavla Šnajdra se před-stavili fundovaní, velmi dobře připravení sólisté Janáčkovy opery Národního divadla v Brně. Na prvním místě nutno jmenovat skvělý pěvecký i herecký výkon stále mladého Richarda Nováka v roli žalářníka Rocca, výborně dramaticky poja-la svou úlohu Leonory Anna Ryan, přesvědčivě vyzněl rovněž Florestan v podání Tomáše Krej-čiříka. Niterně procítěný milostný duet Leonory a Florestana z druhého dějství patřil k vrcholům představení. Interpretačně kvalitní výkony Praž-ského komorního sboru (sbormistr Josef Kši-ca) a Severočeské filharmonie Teplice souzněly s klasicistně přehledným Šnajdrovým vedením, optimálně využívajícím veškerých dramatických aspektů díla. Jiří Nagy, režisér a současně autor této jednoduché a přitom velmi nápadité rea-lizace, zde nesporně ukázal cestu, jak vhodný operní typ přiblížit dnešnímu posluchači i při absenci náročného zázemí ryze operně-divadel-ního interiéru.

Z dalších zajímavých festivalových počinů jme-nujme koncert studentského Memphis Youth Symphony Orchestra z USA (Dům kultury Teplice – 16. 6.). Za řízení Vincenta L. Danne-ra přednesl program autorsky se alespoň sche-maticky vážící k americkému kontinentu – G. Gershwin, A. Dvořák, S. Barber, J. S. Bach, L. Sto-kowski a L. van Beethoven, jehož Symfonie č. 5 c moll, op. 67„Osudová“ sice vyzněla jako sympa-tický pozdrav zdejšímu festivalu, technická ná-ročnost a postižení vnitřní výpovědi díla však přece jenom rámec interpretačních možností tělesa poněkud přesahovaly. Dvořákův Slovanský tanec č. 1 C dur naopak zaujal snahou o melodic-kou vřelost, Stokowského orchestrální transkrip-ce Bachovy slavné Toccaty a fugy d moll, BWV 565 se zaleskla v celé šíři instrumentační nápaditosti a barevnosti.

Mezi výbornými komorními koncerty si ne-sporně zaslouží ocenění program našeho před-ního violoncellisty Daniela Veise a klavíristky Heleny Veisové. V krásném interiéru pozdně empirového zámku ve Velkém Březně u Ústí nad Labem (15. 6.) interpreti zcela zaujali stylově pře-svědčivě promyšleným a barevně sugestivním podáním děl J. S. Bacha (Sonáta č. 2 D dur, BWV 1028), L. v. Beethovena (Sonáta č. 3 A dur, op. 69) a J. Brahmse (Sonáta č. 2 F dur, op. 99).

K dalším vrcholům festivalového programu náležel závěrečný koncert (Dům kultury Tep-lice – 23. 6.) s programem netradičně souhrn-ně věnovaným Georgu Gershwinovi. Úvodem za-zněla svou melodicko-rytmickou spontánností stále okouzlující Rapsodie in blue, kde se brilant-ním podáním klavírního partu představil Ro-man Frič. Po směsi Gershwinových melodií od Václava Zahradníka tvořil druhou polovinu kon-certu výběr árií z opery Porgy a Bess. Výborně hrající Severočeskou filharmonii Teplice zde barevně a rytmicky doplňovalo instrumentální jazzové kvarteto vedené kontrabasistou a aran-žérem této symbiózy Vítem Fialou. Výrazově přesvědčivou interpretací vokálních partů, citem pro rytmus a zejména paletou barevných hlaso-vých rejstříků skutečně zaujali sólisté Barbora Řeháčková a Lee Andrew Davison (USA), s je-jichž hlasy impozantně souzněly pasáže jazzové trubky v podání Františka Tomšíčka. Vzhledem k zajímavosti tohoto projektu nutno podotknout, že jeho iniciátorkou se stala právě B. Řeháčková, a to v duchu odkazu nezapomenutelných mistrů jazzu E. Fitzgeraldové a L. Armstronga. Uvážlivě a přitom se spontánním temperamentem řídil tento večer Alexander Apolín.

Festivalovou paletu obohatila též jedna z pre-miér Pucciniho opery Tosca v nastudování Seve-ročeského divadla opery a baletu Ústí nad La-bem. Z komorních orchestrů se v rámci festivalu představily Praga Camerata a Filharmonický komorní orchestr Praha, z komorních souborů mimo jiné Trio Cantabile, Epoque kvartet, Sta-micovo kvarteto a mexický kytarista Carlos Ber-nal, Beethoven trio Ravensburg (SRN), ze sólis-tů jmenujme příkladně klavíristu Jana Simona. Beethovenův festival se s pochopením otevírá též prezentaci uměleckého mládí. Studenti Konzer-vatoře v Teplicích, hobojistka Markéta Halamo-vá a klarinetista Daniel Mourek, se v roce 2004 stali laureáty soutěže Concertino Praga. Nyní se úspěšně představili ve spolupráci se Severočes-kou filharmonií Teplice (Teplice – 2. 6.), s níž pod taktovkou Jakuba Kleckera předvedli Kra-mářův Koncert pro hoboj F dur a Busoniho Concer-tino pro klarinet, op. 48.

Letošní ročník Hudebního festivalu Ludwi-ga van Beethovena, který již tradičně provázela i vkusně provedená, obsáhlá programová brožu-ra, tak opět svou kvalitou prokázal, že mu mezi českými hudebními festivaly náleží významné místo právem. !

VELKÁ SOUTĚŽVELKÁ SOUTĚŽHudebních rozhledůHudebních rozhledů

Vážení čtenáři,minulá otázka, jak je zřejmé podle počtu vašich nesprávných odpovědí, vás poněkud

zaskočila a to jsme se domnívali, že je dost snadná. Odpověď na otázku, v níž jsme se vás ptali na název nejstaršího symfonického orchestru, který vystoupil na letošním Pražském jaru, jste si totiž mohli najít přímo v Hudebních rozhledech. Zní Sächsische Staatskapelle Dresden a my blahopřejeme trojici vítězů ze Středních a Jižních Čech:

1Marie Prchalová, České Budějovice

2Libuše Kurzveilová, Mladá Boleslav

3Marie Čerychová, Pečky

A je tu otázka na srpen: Jaké další jubileum oslaví Vladimír Válek v letošním roce vedle svých sedmdesátých narozenin?

Své odpovědi zasílejte do 16. srpna na adresu Hudební rozhledy, Radlická 99, 150 00 Praha 5 nebo na e-mailovou adresu [email protected]

Pravidelnou soutěžní otázku najdete i na našich webových stránkách http://hudebnirozhledy.scena.cz, kde je zkrácená verze každého čísla uveřejněna již o pět dnů dříve, než se objeví v prodeji nebo ve vašich schránkách.


11

Jana Vašatová

Poněkud stranou hlavních kulturních cen-ter se u nás letos od 5. června do 2. čer-vence uskutečnil už po desáté jeden zce-

la mimořádný festival na úrovni, kterou by mu tato centra mohla leckdy jenom závidět. Přitom se koncerty Mezinárodního hudebního festi-valu Concentus Moraviae, který má v názvu označení „Festival 13 měst“, konají v městech a městečkách Jižní Moravy, Vysočiny a Dolního Rakouska. Letos jich bylo 15. Ke kmenovým místům od počátku patří Boskovice, Bystřice nad Pernštejnem, Hustopeče, Ivančice, Kyjov, Lysice, Mikulov, Moravský Krumlov, Náměšť nad Oslavou, Rájec-Jestřebí, Slavkov u Brna, Tiš-nov, Třebíč, Velké Meziříčí a Žďár nad Sázavou. Vystoupení předních našich a zahraničních só-listů a ansámblů, specializovaných letos na sta-rou hudbu, tady nacházejí své místo už tradičně v krásných prostorách zámků, kostelů, divadel či synagog. Festival je členem Asociace festivalů České republiky a letos byla jeho úroveň a smě-řování oceněné přijetím do Evropské asociace hudebních festivalů.

Jednotlivé festivalové ročníky mají své speci-fické dramaturgické zaměření a jejich přípravy se ujímají specialisté na danou oblast. Letošní jubilejní 10. ročník, věnovaný staré hudbě, při-pravovala Barbara Maria Willi (sama vynikající cembalistka, která na festivalu vystupovala) a za-měřila ho na téma Migrace – emigrace: Cizinci v evropských hudebních dějinách od středověku do raného romantismu. Součástí festivalu byla i mezioborová konference pořádaná na JAMU na téma Evropská mobilita-politické a společenské vlivy v evropské hudbě dříve a dnes. Zvláštní po-zornost pak byla v rámci 36 festivalových kon-certů věnována franko-vlámské polyfonii, kterou festival početnému a nadšenému publiku před-stavil v rámci projektu ,Vlámská bouře‘. Celá tato 9 koncertů zahrnující akce se letos uskutečnila za podpory mnoha sponzorů a hlavně Vlámské vlády, zastupované u nás panem Waltrem Moen-sem. Tato spolupráce začala před třemi lety kon-certem vlámského cembalisty Jose van Immer-sela ve Velkém Meziříčí. „Tehdy jsem obdivoval“, podotýká Walter Moens, „jak skvěle organizačně byl tento koncert připraven. A tehdy jsem si řekl: ano, tohle jsou partneři, se kterými bych chtěl dál spolupracovat. Možná ještě důležitějším důvodem však pro nás bylo stejné vnímání a stejné názory na starou hudbu i stejná láska k ní, která nás svedla dohromady. Tentokrát leží hlavní akcent na vlám-ské polyfonii konce 15. a začátku 16. století – je to

! P Ř E D K L Á Š T E Ř Í U T I Š N O V A , P O R T A C O E L I

Concentus Moraviae 2005ta velká vlna vlámských hudební-ků, kteří odcházeli do Itálie – např. Duffay, Willlaert a další skladate-lé. Chtěl bych zároveň poznamenat, že máme ve Flandrech nejen tradi-ci vlámské polyfonie, ale i celou řa-du skvělých interpretů této hudby – např. Huelgas Ensemble, Colle-gium Vocale Gent, nebo saxofonové kvarteto Blindman, které hraje na moderní nástroje. Máme radost, že se nám většinu těchto vynikajících interpretů poda-řilo na letošní festival přivézt.“

V rámci jeho letošního ročníku, mnohdy svá-dějícího ke společnému koncertování naše a za-hraniční interprety, však vystoupila celá řada dalších vynikajících umělců – např. Jana Bouš-ková, Václav Luks, Jaroslav Tůma, Petr Rajno-ha, Musica Florea spolu s polským ansámblem Orkiestra I. Reczpospolita, Collegium Maria-num, Ensemble Tourbillon, Hradišťan s Jiřím Pavlicou, Afflatus Quintet, Capella Regia Praha, Magdalena Kožená s Musikou Antiquou Köln či rakouský Ensemble Unicorn se Scholou Grego-rianou Pragensis. Zahajovací koncert tohoto od samých počátků výsostně mezinárodního festi-valu, spolupracujícího se zahraničními kultur-ními středisky a instituty v České republice, se uskutečnil na zámku v Třebíči a patřil vynikající-mu francouzskému souboru Ensemble Clément

Janequin s uměleckým vedoucím Dominiquem Vissem. Prologem projektu ,Vlámská bouře‘ se pak 13. června stalo vystoupení Collegia Vocale Gent ve Žďáru nad Sázavou. Samotný projekt, jedinečný ve svém zaměření i rozsahu, byl slav-nostně zahájen 22. června v románsko-gotické bazilice Porta coeli v Předklášteří u Tišnova za účasti vlámského ministra zahraničí pana Geer-da Bourgoise a dalších významných vlámských i našich představitelů. Přijeli i starostové všech festivalových měst – především však chrámo-vou loď naplnili nadšení posluchači a přízniv-ci staré hudby, bohatě aplaudující vystoupení předního vlámského vokálního ansámblu Ca-pilla Flamenca s uměleckým vedoucím Dirkem Snellingsem. Asi to bylo v historii tišnovského chrámu poprvé, co se zde rozezněla pod heslem Válka a mír ve skladbách nejvýraznějších franko--vlámských mistrů mše, složená z jednotlivých mešních částí z děl Josquina Despréze, Jacoba Ob-rechta, Peirra de la Rue ad., komponovaných na základě melodie L’homme armé, písně z obdo-bí tureckých válek v 15. století. (Tento nápěv posloužil jako cantus firmus více jak třem de-sítkám autorů 15. a 16. století a na konci 2. tisí-ciletí ho zpracoval Jan Málek ve svém Requiem, věnovaném všem obětem válek.) V kontrastu ke čtyřhlasu Capilly Flamenky zněl pak mezi poly-fonními částmi jednohlasý gregoriánský chorál v podání souboru Psallentes. Oba ansámbly předvedly na vysoce profesionální úrovni, že tradice vokální kultury chorálního zpěvu a fran-ko-vlámské polyfonie je ve Flandrech stále živá. Do projektu ,Vlámská bouře‘ se zapojily i dva české soubory – Capella Regia Praha a Societas Incognitorum. A jak zdůraznil ředitel festivalu David Dittrich, festival si předsevzal představit nejen vlámské hudební bohatství, ale např. i ob-razy vlámských mistrů na zámku v Rájci –Jestře-bí a tapiserie na zámku v Náměšti nad Oslavou, krásně ozářeného a návštěvníkům přístupného v ,Noci světel‘. !Capilla Flamenca

Foto

arc

hív

Foto

arc

hív

Soubor Psallentes


12

Robert Škarda

Festival komorní hudby v Českém Krum-lově se v letošním roce dočkal již svého 19. pokračování. Tentokrát však nabízel

nejen lákavá jména, ale i koncerty s někdy ne-zvyklým a málo slýchaným repertoárem.

Nové sdružení – Collegium Gabriely Demeterové

Zahajovací koncert 19. ročníku otevřela vý-jimečným způsobem nejznámější česká hous-listka prvním veřejným vystoupením svého nového sdružení Collegium Gabriely Deme-terové. Početně skromně obsazený ansámbl se skládal z jejích věkových vrstevníků i ještě mladších kolegů.

Stěžejním číslem večera bylo provedení cyk-lu Čtvero ročních období Antonia Vivaldiho. Dílo zaznělo s natolik osobním nasazením a zauje-tím, že i přes svou notorickou známost přineslo posluchačům nevšední zážitek. Provedení za-působilo nezvykle a nově, neboť zdůrazňovalo prvky, které nejsou v naší interpretační tradici zcela běžné. Pro koncepci Gabriely Demeterové a jejích spoluhráčů byly příznačné dynamické akcenty a v sólovém partu typické „dloubání“ tónů i celých frází.

Rozhodně lze konstatovat, že nový soubor má kvalitu i budoucnost. Je to potěšující o to víc, že zde působí mladá generace hudebníků.

Kühnův smíšený sbor a Jiří Stivín

Nezvyklý program obohatil hned druhý kon-cert festivalu – novinka v podání Kühnova smí-šeného sboru s jeho novým sbormistrem Janem Rozehnalem a multiinstrumentalisty Jiřího Sti-vína. Projekt, který je patrně teprve ve zrodu, na-bídl možná překvapivé souvislosti.

Skladby renesančních autorů, orámované úryvky z Händelova Te Deum a motetem Komm, Jesu, komm Johanna Sebastiana Bacha, propojil Ji-ří Stivín improvizovanými vstupy na sopránový a tenorový saxofon. Spojení barokního hlouba-vého duchovního rozměru se současným hudeb-ním projevem bylo velmi zajímavé a ukázalo, že i tak časově vzdálené oblasti mají k sobě v pod-statě hodně blízko.

Snad jen oné rozjímavé nálady bylo příliš, celý projekt by si možná zasloužil více kontras-tů a oživení také v rytmu a tempovém rozvrhu. Rozhodně více, než mu dodalo následující zvu-kově příkřejší Venosovo responsorium.

Antonín Kubálek a lidská bezohlednost

Velkým lákadlem bylo také vystoupení česko--kanadského klavíristy Antonína Kubálka. Oče-kávaný recitál, tohoto dnes již legendárního inter-preta, kterého se účastnili jako posluchači i jeho přátelé z Kanady, však skončil neočekávaným fi-askem. Přitažlivý program nabízel, vedle Chopina, Janáčka nebo Suka, také málo hraná díla jako na-příklad raný cyklus Vítězslava Nováka Vzpomínky nebo Valčíky, op. 39 Johannesa Brahmse.

Bohužel koncert nedospěl ani do své poloviny, neboť byl předčasně ukončen hudebním elektrifi-kovaným hlukem z neohlášené venkovní produk-ce místní bigbeatové skupiny. Je až neuvěřitelné, že pokud probíhají na stejném místě ve stejnou dobu dvě paralení akce, nedokáží jejich pořadatelé vytvořit kompromis. Bigbeatová produkce však ni-čím rušena nebyla, zato křehký svět Kubálkových pianistických kreací byl nemilosrdně překryt.

Myslím, že je to poučení pro příště, aby tak vzácní hosté jako Antonín Kubálek, nemuseli vá-žit cestu a pak, místo předvedení svého umění, se stali obětí lidské neohleduplnosti.

Curyšské hobojové kvarteto

V přístupu komorních ansámblů k hudeb-ní literatuře existují dva protikladné póly. První z nich striktně zohledňuje původní záměr skla-

datele a dobový estetický úzus, druhý naopak vychází z možností určovaných obsazením a sle-duje hlavně své interpretační cíle. U nás zatím neznámé Curyšské hobojové kvarteto, které se představilo v Maškarním sále českokrumlovské-ho zámku na v pořadí pátém koncertě, reprezen-tuje druhý směr, což je nasnadě vzhledem k ra-ritnímu nástrojovému složení.

Soubor si pro své účely upravuje vesměs zná-mé skladby světové hudební literatury a objevuje v nich dosud skryté kouzlo. Myslím, že je škoda, že z původně inzerovaného obsazení (hoboj, alto-vý hoboj, tenorový hoboj a fagot) vypadl fagot, ne-boť neokázalá a netradiční zvukovost by byla o to dokonalejší. Místo fagotisty přijela do Krumlova violoncellistka Pi-Chin Chin, která však fagot nahradila více než dobře. Její výkon byl precizní, zvukově však trochu narušovala homogenitu sou-boru. Dobře se barevně pojící hobojové nástroje totiž hlasitostí občas překrývala, zejména nejmé-ně průrazný tenorový hoboj. Vytvořila však pevný základ kontrapunktujícím vrchním hlasům.

Bylo sympatické, že kvarteto do programu zvolilo kompozice tří odlišných stylových epoch. Koncert tak poskytl průřez tím, jakým reperto-árem se kvarteto zabývá. Postupně zazněly tran-skripce cembalového Italského koncertu F dur Johanna Sebastiana Bacha, Smyčcového kvarte-tu G dur Josepha Haydna a Amerického kvartetu, op. 96 Antonína Dvořáka.

Na hráčích ansámblu bylo vidět, že jsou skvě-le sehraní a mají nadhled. Ve stručnosti to zname-ná, že nehrají takzvaně pouze z not, ale na pódiu spolu komunikují. Z tohoto hlediska se mi nej-lépe jevil Martin Gebhardt u prvního hoboje, který, ač byl nejvytíženějším členem a v Hayd-nově kvartetu v podstatě sólistou, dokázal vždy v pravý čas dát prostor svým kolegům. Výborně spolupracoval zejména s Ori Meirazem u altové-ho hoboje, ozdobou byly jejich společné dvojhla-sy v Bachově koncertu. Kvarteto vzbudilo obdiv také svou spolehlivou intonací ve všech třech interpretovaných skladbách.

Vrcholem večera byl Dvořákův Americký kvar-tet, kde jsou jednotlivé hlasy více individuali-zovány a větší prostor dostávají i střední hlasy. Posluchači tak měli možnost více si vychutnat nezvyklou barvu tenorového hoboje v podání Miriam Moser. Vzhledem ke známosti Dvořá-kova díla vyvolala nezvyklost zvukových barev u leckterého návštěvníka koncertu úsměv, který však zračil spíše překvapení než ironii.

Úpravy děl pro jiná obsazení jsou z hlediska autenticity problematické, z hlediska interpre-tačního přínosu však navýsost podnětné. Sami

! Č E S K Ý K R U M L O V , Z Á M E K , K O S T E L S V . V Í T A

Pestrý komorní festival v Českém Krumlově

Gabriela Demeterová se poprvé představila se svým novým Collegiem

Foto

Lub

or M

ráze

k


13

skladatelé by se možná divili, jaké nové krásné témbry lze vytvořit v dílech, jež byla tvořena se zcela jinou zvukovou představou.

Kultivovaný výkon Curyšského hobojového kvarteta byl ozdobou festivalu, zámecký Maškar-ní sál byl však zaplněn pouze z poloviny. Pro festi-val, který láká velkými jmény českého interpretač-ního nebe, bylo vystoupení tohoto sympatického kvarteta trochu výjimkou a vlastně nejméně slav-ným bodem v programu. Protože si však jeho čle-nové získali v Krumlově dobrou pověst, můžeme se těšit, že až bude u nás koncertovat příště, bude to před důstojněji zaplněným sálem. !

Jak se lidé bavili v baroku

Hana Jarolímková

Projektem, na který se všichni těšili asi nejví-ce, se i letos stala tak zvaná Barokní noc na zámku Český Krumlov, tentokrát – oproti

loňskému roku, kdy celý festival zahajovala – si-tuovaná až na jeho samý závěr. Opět se na ni pod-vakrát (8. a 9. 7.) totiž vypravilo nejvíce návštěvní-ků a opět vycházeli organizátoři při skladbě jejího programu z pokynů barona Julia Bern harda von Rohra, které sepsal roku 1729 pod názvem Úvod do vědy o ceremoniích velkých pánů. Mimo jiné zajímavosti se tu dočteme: „Na některých dvorech, kde se myslí na neustálé obměňování zábav, jsou za-městnáni vlastní intendanti zábavy, kteří se starají o zařizování, uspořádání a obměňování zábav a s po-mocí dvorního maršálka musejí shánět mnohé umělce a virtuózy a různé zábavné projekty. Jsou to mnohdy urození kavalíři, neb komorníci, kteří jsou touto funk-cí pověřováni“. Je tedy zřejmé, že sestavení takové-ho zábavného večera bylo v baroku úkolem nad-míru zodpovědným, který se rozhodně nenechá-val žádné náhodě. Svědčí o tom i pozornost, která

se věnovala popisu a nákresům každého takového projektu, aby „byl uchován na paměť předků a k lep-šímu potomkům“ a nakonec i té části akce, kdy se už pobavené panstvo rozešlo do svých budoárů: „Když zábavy skončí, pak ti, kteří jsou tím pověřeni, udělají taková opatření, aby saně, stroje, maškarní kostýmy, zbraně a jiné věci, které byly za tímto úče-lem vyzvednuty ve zbrojnicích, byly opět uloženy na místo a to co bylo zničeno a poškozeno, bylo opraveno a doplněno, nebo nahrazeno jiným“.

Pokud se podíváme do historie slavností na Českém Krumlově, tak jednou z těch rozhodně největších byla oslava u příležitosti svatby dědič-ného prince Johana Nepomuka ze Schwarzenber-gu, která se konala 24. července 1768. Zámecká zahrada včetně zámečku Bellárie, fontány a ryb-níčku s ostrovem byla tehdy osvícena 20 tisíci světly, v Maškarním sále byly pořádány plesy za účasti 400 masek a v divadle bylo členy rodiny, příbuzenstva a jejich dětí a přátel provedeno cel-kem 10 představení. Naši předkové se tedy vskut-ku bavit uměli, však také tehdy popsané oslavy trvaly celých čtrnáct dnů, tedy až do 7. srpna!

My jsme na to, abychom se přenesli do světa barokní zábavy, měli sice pouhých několik hodin, nicméně užili jsme si je rovněž měrou vrchovatou. V průběhu celého večera – až na hodinu vzácné návštěvy v zámeckém divadélku – nás hudbou a tancem totiž provázely hned čtyři soubory. Nej-prve to byl CK Brass Quintet, který nás přivítal schwarzenberskými fanfárami již na IV. zámec-kém nádvoří, kde se podávalo šampaňské s ne-zbytnými jahodami, a k němuž se posléze přidali ještě Krumlovští pištci, vedle nichž se tu předsta-vili i nejrůznější kejklíři v dobových kostýmech včetně akrobata na chůdách a samozřejmě všu-dypřítomného Jiřího Stivína ve slušivém šaškov-ském oblečku. Na další dvojici, s níž jsme se setkali v překrásně vyzdobeném Maškarním sále, soubor

La Corona Melodi-ca, který ve složení Susanne Scholz (barokní housle), Konstanze Rieckh (cembalo), Claire Pottinger (barokní violoncello) a Ru-dolf Brunnhuber (alt) posluchačům ve výborném pro-vedení předsta-vil díla Françoise Couperina, Geor-ga Friedricha Hän-dela a Antonia Vi-valdiho, a Soubor barokních tanců Hartig v čele s He-lenou Kazárovou, Jiří Stivín byl opravdu ve svém živlu. Zvláště, když ho obklopovala tak mladá děvčata.

s jehož členy si mohli nakonec i mnozí zatančit, jsme si ale museli ještě chvilku počkat. Byli jsme totiž předtím pozváni do Zrcadlového sálu k ha-zardním hrám, jako jsou vrhcáby, karty, domino a největší atrakce zmíněné „hráčské“ vsuvky, myší závody, kde mi můj bílý a vystrašený myšák, kte-rý se na polovině cesty obrátil a spěchal zpátky ke startovní čáře, prohrál celý můj vklad. Bylo mu však záhy odpuštěno, protože po příjemně stráve-né necelé hodince v Maškarním sále už nás čekalo to, kvůli čemuž patří tento projekt k nejžádaněj-ším: a sice návštěva zámeckého divadélka.

Jak už jsme několikrát na stranách našeho ča-sopisu psali, jedná se o nejzachovalejší barokní divadlo v Evropě, jemuž konkuruje pouze o ně-co větší objekt ve švédském Drottningholmu. Kvůli tomu, aby si toto prvenství uchovalo, je však nutné jej veskrze chránit, a tak jsou tu vedle výjimečných studijních a badatelských projektů povolena pouze tři představení do roka. Divadlo je totiž velice choulostivá stavba ze dřeva, plátna a omítky s malbou, a tak ji statické zatížení, me-chanické otěry či výkyvy vlhkosti a teploty veli-ce škodí. Vzpomeňme na období jeho souvislé-ho provozu v letech 1956–1964, po němž se ce-lých 35 let opravovalo a restaurovalo. Představení v rámci Festivalu komorní hudby Český Krumlov je proto vskutku vzácnou příležitostí, jak tento zá-mecký architektonický skvost navštívit. Tentokrát nám ji zpestřila Sinfonia Antonia Bertaliho, která předcházela hlavnímu programu večera, oratoriu Gia coma Carissimiho, Historia di Jephte. Jeho děj vychází ze zápletky, postavené na osudovém sli-bu vojevůdce Jefty, který před válečným tažením proti Amonitům prohlásí, že vyhraje-li, obětuje Hospodinu prvního ze svého domu, kterého při návratu potká. V tu chvíli ale ještě neví, že se mu v ústrety jako první vydá jeho jediná dcera. Děj tedy nijak komplikovaný, nicméně poskytující hudbě poměrně širokou škálu výrazových mož-ností, které všichni účinkující bezezbytku využili. S výborně připravenou Capellou Regiou Praha a sólisty Hanou Blažíčkovou (Filia), Hasanem el Duniou (Jefta), Marií Pšeničkovou (soprán), Karolínou Berkovou (soprán), Ondřejem Šmí-dem (alt) a Ivo Michlem (bas) dílo nastudoval umělecký vedoucí souboru Robert Hugo, který vedle technických kvalit vdechl představení ne-jenom jiskrnou živost, ale v jeho závěru i pel ne-výslovného smutku a bolesti. Dojem, umocněný běžně nevídanou perspektivou krásně malova-ných originálních kulis, které se v závislosti na průběhu děje prostřídávaly, byl tak působivý, že nám jej nezkazil ani déšť, který nás čekal na konci stavebně rovněž unikátní Plášťové chodby, ústící do stovkami svíček ozářené zahrady. Vždyť závěr tu byl opět velkolepý: pravý barokní ohňostroj, který přečkal i nápor tisíce kapek, snášejících se čím dál tím hustěji k zemi… !

Foto

Lub

or M

ráze

k


14

Jiří Fuchs

Festival sborového umění (FSU) Jihlava vstoupil letos do 48. ročníku. V před-stavách sborových odborníků je to nej-

vyšší meta v Čechách. Prvořadý český festival každoročního setkávání sborových odborní-ků, hudební a sbormistrovské „smetánky“. Ja-kýsi pomyslný klub náročného diváka, jak to známe z filmového umění. Svoji osobitou tvář dostala Jihlava ještě za polototalitního režimu, coby náročná laboratoř soudobé hudby, kdy samo pozvání na tento festival se rovnalo při-znání patřičné kvality sborové interpretace. Ale též výjezdů do zahraničí, kterýžto mezičlánek v 90. letech logicky padnul. I proto hledá dnes svoji osobitou tvář obtížněji. Organizační tvář festivalu, paní dr. J. Modrochová z Artamy, se nijak netají faktem, že kvalitní zahraniční sbo-ry se na FSU nijak nehrnou a je třeba je pracně získávat. České sbory sice stále spatřují v jih-lavském festivalu určitou tradici, leč účinková-ní již není spojeno s výhodami minulosti, čili ani zde není dnešní situace optimální, jak by-chom si přáli.

Letošní ročník si vytknul jako osu jubilea vý-znamných českých autorů Z. Šestáka, J. Temla, nedávno zesnulého M. Reichla, či festivalu tolik věrného J. Hanuše. Obtížnost soudobé stavby dramaturgie dokresluje prostý fakt, že skoro žádný z vytčených jubilantů nebyl prakticky proveden (jednu skladbu Z. Blažka zařadil pl-zeňský Akademický sbor). Lépe se dařilo čes-kým klasikům. Jubilanti P. Křížkovský a J. Suk se dočkali důstojného připomenutí.

V osvědčeném půdorysu byl festival zahá-jen vstupním koncertem v chrámu sv. Ignáce. Vystoupil zde Dívčí sbor PF UJEP z Ústí nad Labem (sbormistr V. Kuželka). Jeho pozitivním dramaturgickým vkladem bylo provedení Mis-sy brevis českého skladatele J. Laburdy, shodou okolností jediného přítomného českého autora. To není míněno jako výtka ostatním nepřítom-ným, kteří zrovna čirou náhodou nebyli v rámci festivalu nikým interpretováni… Po smíšeném sboru Musica oeconomica Pragensis (sbm. M. a K. Spiritovi) se představily spojené sbory Mu-sica capriciosa z Rakouska spolu se sbory z Jih-lavy a nedaleké Telče. Spolu s Komorní filhar-monií Vysočina za řízení Rakušana K. Dlou-hého provedly Missu brevis in B J. Haydna. Byl

! J I H L A V A , C H R Á M S V . I G N Á C E , H O T E L M A H L E R , D Ů M K U L T U R Y

Quo vadis, vokální Jihlavo aneb o 48. ročníku FSU v Jihlavě

to přirozený vrchol večera, byť jedna odpolední zkouška nemohla připravit souhru na úrovni pověstných švýcarských hodinek.

Druhý den festivalu se konal v akustickém sále hotelu Mahler. Přítomné velmi zaujal projev sboru Rosex z Liberce se sbormistryní A. So-botkovou s vyváženou dramaturgií. Hosté z Bel-gie, sbor Kalliopé se sympatickou S. Haene-balcke, představil zajímavou tvorbu belgických skladatelů S. Barbera a mladé autorky s maďar-skými kořeny Eriky Budai. Zdařilé vystoupení poté podtrhnul seminář belgické dirigentky na téma jevištního projevu sborů.

Skutečným vrcholem letošního FSU byl ovšem sobotní večerní koncert v Domě kultury. V dramaturgicky stylovém programu provedlo Foersterovo komorní sdružení s mladým di-rigentem M. Vasilkem na pěkné úrovni Sukův cyklus Deset zpěvů op. 15. Sbor hlasově vyrov-naný, ze zúčastněných ženských sborů nejvíce výrazově přesvědčivý, sbormistr přemýšlivý ve stavbě hudebních frází. To vše podtrženo pro-fesionalitou klavírního doprovodu J. Šarou-na a L. Čermákové. Ve druhém výkonu večera nám legendární PSMU s Lubomírem Mátlem ukázalo, jak lze udělat záležitost i z relativně jednodušších skladeb P. Křížkovského. Hla-sová vyrovnanost zejména střední harmonie, vysoká pěvecká kultura, plastika frází a schop-nost jemných hlasových modulací – to je stále u Moravských učitelů na vzácné úrovni. Jistě pamětníci řeknou, že v 60. letech to bylo ještě o moc famóznější, další doplní ódu na 50. léta a kdyby vstal z mrtvých sám Ferdinand Vach, ukázal by na svoji velkou éru, kdy se česká sbo-rová interpretace dostala skokem na absolutní špičku v Evropě. Já byl vděčen za klady, jimž jsem mohl naslouchat. S tím de facto souvisí následující výkon švédského sboru chrámu sv. Jakuba pod taktovkou Gary Gradena. Sboru předcházela pověst absolutní špičky letošního festivalu, který si do Jihlavy „odskočil“ z pol-ských Miedzyzdrojů (dlouholetá mezinárodní sborová soutěž) a bylo obtížné jej získat. Sbor předvedl vskutku výrazný výkon podobného střihu, s jakým k nám stále častěji jezdí sbory z jihovýchodní Asie. Profesionální projev v tech-nické základně, efektně, až komerčně vybíraný repertoár, kde víc než služba umění (jako je to u PSMU) je v popředí cítit jisté klišé, které umožní sboru se co nejvíce předvést. Drama-

turgie je plně přizpůsobena efektu podnikání a samozřejmě na závěr nemůže zas a opět chy-bět spirituál, tyto novodobé „písně přátelství“. Škoda, že si sbormistr trochu pokazil dojem u auditoria nepříliš šťastným expozé na téma hlučících žárovek a poté o duchovním a finanč-ním sebeobětování. To věru v Čechách akcento-vat nemusel. Tady se všichni sebeobětují od dob národního obrození přes právě PSMU, které je vzorem sebeobětování od r. 1903… Sbormistr by byl dosáhl ještě většího úspěchu, kdyby realizo-val Goethův bonmot:„Umělče, tvoř a nemluv.“ I přes tato konstatovaná fakta byl výkon švéd-ského sboru výtečný a vygradoval jím celý le-tošní FSU. Závěrečné nedělní matiné zahájil již v úvodu zmíněný Dívčí akademický sbor ZČU z Plzně (D. Mandysová a R. Feiferlíková). Poté nás mile překvapil muzikálním nábojem svého projevu mladý sbormistr Č. Svoboda se svým sborem Cum decore Gymnázia z Liberce. Je to jeden z opravdu výrazných mladých talentů. Zá-věr celého festivalu obstaral smíšený komorní sbor Musica capriciosa z Rakouska s prof. K. Dlouhym. Byl to šťastný závěr dramaturgicky kontrastně pojatého vystoupení pěvecky vysoké úrovně, okořeněného příjemným humorem.

V rámci festivalu se tradičně předávají nejvyš-ší ceny Unie českých pěveckých sborů. Prof. F. Zumr letos předal, jako místopředseda UČPS, hlavní cenu B. Smetany prof. dr. Tomáši Fialo-vi a paní Evě Šeinerové. Cenu F. Vacha získala dr. Ivana Štíbrová a cenu Junior mladý dirigent Roman Michálek, dnes již též tajemník UČPS.

Na samý závěr bych rád zmínil dalšího vý-znamného jubilanta, pana docenta J. M. Dobro-dinského, jenž se 22. července dožil 80 let. Bez jeho účasti si již nedovedeme FSU ani předsta-vit. Sleduje každý ročník s velkým zaujetím. Na moji otázku k letošnímu ročníku Vokální Jihla-vy odpověděl:„FSU Jihlava naléhavě potřebujeme. Kdybychom jej neměli, museli bychom si ho vymys-let. Má svůj vlastní vývoj. Dnes ho chápeme jako srovnávání různých interpretací, národní sklada-telská soutěž se dostala na bázi mezinárodní. Její cena pro sborové umění je ničím nezměřitelná. Jako poznámku k letošnímu ročníku bych dal za vzor naprosto vyrovnanou harmonii zvuku PSMU. Na rozdíl od jiných sborů, kterým se letos příliš zvu-kově prosazoval vrchní melodický hlas.“

To, že tady FSU je, že si ho nemusíme, slovy doc. Dobrodinského, vymýšlet, je neoddiskuto-vatelnou zásluhou dr. J. Modrochové, dlouho-leté pracovnice Artamy, která se letošním roč-níkem rozloučila se svojí profesí. Za sborovou obec bych chtěl paní doktorce poděkovat za obětavost a nadšení pro obor. Děkujeme jí, že jsme, že existujeme. V 90. letech nechybělo k zá-niku mnoho. Dnes tak už můžeme jen hledat a nacházet festivalu osobitější výraz. !


15

Jiří Fuchs

Na přelomu dubna a května letošního roku proběhl v Kroměříži již 10. ju-bilejní ročník soutěže Jaro se otvírá,

spojený již tradičně s Cenou skladatele Z. Lu-káše, o niž zúčastněné sbory soutěží. Zdeněk Lukáš se stal žijícím klasikem. Jeho díla (pod-trhněme, že nejen sborová!) jsou vyhledávána a s chutí interpretována. Podobný jev jistě ne-byl zvláštností v uplynulých stoletích, řekněme do pol. 20. století. Leč připusťme si, že u sou-dobých skladatelů vážné hudby je to jev velmi pozoruhodný. Lukáš vyniká mimořádnou in-vencí, v jeho díle jakoby pokračovala ona zpěv-ní linie české hudby od Smetany přes Dvořáka a Martinů. Sbormistři si navíc v jeho díle mo-hou vybrat skladby až diametrálně rozdílného stupně obtížnosti.

Jubilejní ročník byl v Kroměříži připraven na vysoké úrovni po všech stránkách. Duší byl nepochybně prof. J. Štěpánek a jeho mladé zpěvačky Dívčího pěveckého sboru při SPgŠ v Kroměříži. Se svým výborným ansámblem provedl na vstupním koncertu populární Če-pení z autorova silného neofolklorního obdo-bí a poté již náročnější kompozici Tres canti studiozorum. Na témže večeru provedl loňský vítěz soutěže J. Surovík novou skladbu Z. Lu-káše, psanou vždy autorem vítěznému sboru tak říkajíc „na míru“. Premiérou se tak staly půvabné Čarohrátky. Následující den proběh-la v Domě kultury vlastní soutěž. Účinkovalo 19 pěveckých sborů a Lukášova tvorba před-stavovala tentokrát podstatnou součást jejich programu. Odborná porota (skladatel Z. Lu-káš, prof. J. Štěpánek, dr. J. Modrochová, doc. J. Fuchs) doporučila okruh možných vítězů, ale toho si určuje skladatel sám, čehož tentokráte plně využil. Ač se favoritem jevil loňský vítěz J. Surovík, sbormistr Filharmonického sboru ze Zlína, který letos do soutěže přivedl 3(!) sbory, Lukáš se v samém závěru rozhodl udělit svoji cenu Dívčímu komornímu sboru DAJŠ, kte-rý vede teprve dva roky absolvent Ostravské univerzity J. Šimáček (absolvent prof. L. Pi-vovarského). Populární Lukášovy skladby Hej dum dá a Kravarky provedl komorní sbor s ryt-mickou pregnancí, kultivovaným komorním zvukem a velice pěkným členěním hudebních frází. Komorní výběr Cantica Laetitia (20 zpě-vaček jeho báječného velkého dětského sboru) J. Surovíka imponoval nádherně kompaktním zvukem, zejména v nesnadné Lukášově kom-pozici Holoubci a rovněž v zajímavé skladbě

Martin Horyna

Harantovské slavnosti historického zpěvu se letos (mezi 17. a 19. červnem) konaly ve východočeském městečku

Pecka již po sedmé. Jejich tradice byla díky nad-šení místních a pomoci organizace NIPOS AR-TAMA založena v roce 1993 a dosud naštěstí nebyla přerušena. Slavnosti se konají každé dva roky a jejich prvotním impulsem bylo připomí-nat památku Kryštofa Harant z Polžic a Bezdru-žic (1564--1621), renesančního kavalíra a vše-stranné osobnosti, která dovedla své mimořád-né schopnosti prokázat i na poli hudby, a která právě na hradě Pecka prožila poslední léta své-ho života. Od Kryštofa Haranta se mnoho skla-deb nedochovalo, a tak se díky své proslulosti stal jakýmsi symbolickým zástupcem hudební tvorby, která se u nás zpívala v epoše renesan-ce, ať už jejími autory byli známí nebo nezná-mí čeští skladatelé nebo jiní evropští komponis-té, jejichž skladby se u nás zpívaly a dochovaly. Harantovské slavnosti se staly zřejmě jedinou sborovou přehlídkou u nás, která je zaměřena výlučně na vokální polyfonii, navíc s důrazem na domácí tvorbu.

Následující řádky představují určitý pokus o poohlédnutí se za dosavadní historií slavností z hlediska osoby, která připravuje pro zúčastně-né sbory repertoárovou nabídku a podílí se na práci odborné poroty. Hned po prvním roční-ku slavností se totiž ukázalo, že v případě české polyfonie není příliš odkud čerpat repertoár při-měřený jejich různým schopnostem. Byl jsem

proto požádán o zpracování sborníku skladeb, z něhož je minimálně jedna kompozice povin-ná. Během desetiletí 1995--2005 vyšlo takových-to sborníků, z nichž každý ve vkusné grafické úpravě na cca 15--16 stranách obsahuje 5 až 10 skladeb v partituře, již celkem šest. Dohromady se jedná o 48 skladeb většinou dosud nepubli-kovaných z časového intervalu asi 1450--1640 s těžištěm v poslední třetině 16. a počátku 17. století. Ke skladbám je připojen stručný komen-tář týkající se jejich původu i kompoziční a in-terpretační stránky. Už takto představuje šest čísel sborníků slušnou antologii české hudby té doby. Výběr se snaží o pestrost dosažitelnou v rámci dochovaného českého repertoáru, kte-rý je do značné míry omezen na duchovní hud-bu. Texty jsou české nebo latinské. Vedle sebe jsou tu jak stručné „písničky na jednu stránku“, tak rozsáhlejší skladby (moteta, mešní části), skladby jednoduché s tendencí k homorytmii i skladby opravdu polyfonní s lineárně vede-nými hlasy. Při převaze skladeb vhodných pro současné standardní smíšené obsazení SATB jsou vždy zařazeny i skladby pro větší počet hla-sů a naopak skladby trojhlasé a skladby určené jen pro vyšší hlasy nebo pro nižší hlasy, které by mohly interpretovat ženské, dívčí, dětské nebo mužské sbory.

Kdo se Harantovských slavností účastní: Většinu souborů lze rozdělit nahrubo do ně-kolika kategorií, které se však mohou zčásti překrývat:

– tradiční společenské sbory, někdy „ma-tadoři“ jinak zaměřených sborových přehlídek

! K R O M Ě Ř Í Ž , D Ů M K U L T U R Y , Z Á M E K

Jubilejní 10. ročník soutěže o Cenu Zdeňka LukášeTyrlič I. Šama. Zainteresované výkony podaly rovněž sbory Basové G (sbm. J. Krcháková), Moravan Kroměříž (sbm. A. Hudeček), Ave s F. Mackem, Rosnička s J. Číhalem či Kam-panula z Brna s M. Jedličkovou. Pásma se v té-to soutěži neudělují, takže kromě hlavní ceny mohou sbory získat ocenění za určitou složku výkonu či dramaturgii.

Závěrečný koncert v nádherném Sněmov-ním sále zámku byl silným zážitkem pro účin-

kující i velmi početné publikum. Jubilejní roč-ník patřil zřetelně k oněm organizačně nejlep-ším. Přes úvahy o zakončení této soutěže v roce jubilea se domnívám, že si tato festivalová ak-ce našla takovou míru obliby, která prostě její ukončení nedovolí. Deset proběhnuvších, ve-směs mimořádně úspěšných ročníků (H. Krá-lové, Plzeň, Chlumec nad Cidlinou, Žďár nad S., Č. Krumlov, Most, Ostrava, Kroměříž) nás nao-pak velmi zavazuje pro budoucnost. !

! P E C K A , H R A D , K O S T E L S V . B A R T O L O M Ě J E

Poohlédnutí se za Harantovskými slavnostmi historického zpěvu


16

Exotická kráska Barbara Hendricks

a soutěží, kteří polyfonii zpívají jen jako doplněk jiného repertoáru, který jim víc „sedí“

– školní sbory, často dívčí ze SPgŠ, méně čas-to dětské a smíšené, vzhledem k plnění různých funkcí a častým obměnám jsou možnosti věno-vat se polyfonii omezené

– komorní ansámbly, někdy rodinné, někdy společenské, často se zájmem o starou hudbu, někdy překvapivě dobře interpretující světskou polyfonii 16. století (francouzské chansony a ital-ské madrigaly), většinou je znát odtažitější vztah k duchovní polyfonii

– chrámové sbory nebo sbory, v jejichž re-pertoáru je převážně duchovní hudba, a které jsou více či méně zaměřené na určité období dějin hudby. Pokud je to právě polyfonie, pat-ří zpravidla k tomu nejlepšímu, co lze na Pec-ce slyšet; tím mám na mysli zejména brněnský soubor Capella Moraviae (8--10 členů, sbormistr RNDr. Josef Gerbrich), který v posledních dvou ročnících přímo exceloval.

Kromě koncertů, seminářů a přednášek, kte-rou měl na letošním ročníku o Kryštofu Haran-tovi doc. Oldřich Kašpar, je hlavní součástí Ha-rantovských slavností i vystoupení všech sborů (letos 14), které je hodnoceno odbornou poro-tou (letos já jako předseda, dále (bez titulů) J. Modrochová za NIPOS ARTAMA, M. Kolena z bratislavské VŠMU, J. Kasal z pražské konzer-vatoře, J. Fuchs z Jihočeské univerzity a J. Kož-nar z pardubické konzervatoře). Porota má hod-notit jejich stylovost, dramaturgii a pěvecké kva-lity. Jak již bylo řečeno, sbory si povinně vybírají i skladbu z připraveného sborníku. Představa, že by z něho zazněly všechny, je naivní, výběr zpravidla padne na nejjednodušší kusy, které si porota obvykle vyslechne i několikrát. Ty nej-složitější (ale také nejzajímavější) jsou ke slyše-ní jen výjimečně. V roce 2001 porota konstato-vala, že skutečná polyfonie v repertoáru sborů spíš ubývá, a přestože v dalších ročnících byly sbory na tento zásadní požadavek upozorňová-ny, k žádné převratné změně nedošlo. K dobré tradici Harantovských slavností patřilo i zpívá-ní na nedělní bohoslužbě, sbory se samy hlási-ly s vhodným liturgickým repertoárem a jednu skladbu ze sborníku nacvičily společně. Že se to letos nepodařilo a jediná Capella Moraviae situaci zachránila, svědčí o skutečném zaměření většiny sborů a o určité změně, na kterou bude nutné zareagovat. Místo snahy o získávání zku-šeností a kooperaci nastoupila soutěživost. Ně-které sbory dávaly nepokrytě najevo, že přijely vyhrát, což se jim na nesoutěžní přehlídce, kde porota pouze oceňuje určité příkladné přístu-py k interpretaci polyfonie, mohlo těžko poda-řit. I tak však nedochází ke snižování celkové úrovně a lze se na další ročníky Harantovských slavností jen těšit. !

Vladimír Říha

Inaugurační koncert nového pražského jaz-zového festivalu Prague Jazz Open sliboval velkou hvězdu i když známou spíše z jiné-

ho oboru – 9. června zpívala v Rudolfinu slavná americká černošská sopranistka Barbara Hend-ricks. Známá operní diva byla předtím u nás již několikrát, nikdy ale jako jazzová zpěvačka. Mů-žeme tedy s klidem nazvat její koncert pražským jazzovým debutem, přestože ve světe prý již takto zpívá od roku 1994, kdy poprvé vystoupila s po-dobným repertoárem na festivalu v Montreaux. Když pomineme organizační lapsusy nezkuše-ných organizátorů (začínalo se s půhodinovým zpožděním, sál byl jen málo zaplněn většinou VIP hosty, protože lístky byly velice drahé apod.) a soustředíme se jen na hudbu, musíme konsta-tovat, že jazzová tvář operní divy je jazzová jen podle jména. Po krátkém vystoupení hosta kon-certu, naší Ivy Bittové, nastoupil švédský jazzo-vý kvartet Magnuse Lindgrena a publiku se do-stalo kvalitního mainstreamového jazzu, v němž množstvím ovládaných nástrojů připomínal mla-dý saxofonista Lingren tak trochu našeho Jiřího

Stivína. Po příchodu hlavní hvězdy však i hudeb-níci měli místy problémy s tím, co hrát, protože Barbara Hendricks sice zpívala (nebo se snaži-la zpívat) jazzové standardy Portera, Ellingtona, Rodgerse, ale její operní podání bez frázování se s jazzem dost míjelo. Až po přestávce – možná se i ona potřebovala trochu rozezpívat – se situ-ace změnila. Zpěvačka zvolila interpretaci po-malejších balad, které ji mnohem více „sedly“ a hlavně Gershwinovy písně a árie z Porgy a Bess podala mistrně – to je totiž právě její doména: jazzová opera a gospely. Rozehřálo se i studené publikum, a tak nakonec musela ještě přidávat další písně z Porgy a Bess včetně slavné Sum-mertime, která je pro ni naprosto ideální. Kon-cert, který nepříliš dobře začal, nakonec skončil úspěchem – nelze však nevidět, že prezentovat ho jako jazzový bylo trochu přehnané, když jaz-zovou stránku vyplňoval jedině švédský kvartet a Barbara Hendricks, údajně již švédská občan-ka po provdání se za Švéda (jak sama oznámila), jenom místy. K záporům organizátorů též patří nekvalitní tištěný program, ze kterého jsme se nedozvěděli ani složení kvartetu či jiné podrob-nosti k repertoáru. !

! P R A H A , R U D O L F I N U M

Jazzový debut Barbary Hendricks s otazníky

Foto

arc

hív


17

Petr Pokorný

Dechový oktet Harmonia Mozartiana Pragensis založil před pěti lety fago-tista Luboš Fait. Soubor koncertuje ve

složení Bedřich Hejsek a Josef Obrázek (ho-boje), Jaromír Valášek a Michal Studničný (klarinety), Pavel Douba a Petra Čermáko-vá (lesní rohy) a Václav Fürbach a Luboš Fait (fagoty). Uměleckým vedoucím a dirigentem je Richard Hein.

Na koncertě 8. června, který se konal v pří-jemném prostředí žižkovského Atria, vystou-pila jako host také pianistka Viktorie Kraft. Na programu bylo šest skladeb českých sou-časných skladatelů, skladeb, které soubor bě-hem své koncertní činnosti premiéroval. Hra celého oktetu se vyznačuje vysokou profesio-nalitou, přesností a stylovostí. Nezaznamenal jsem během celého večera žádné sklouznutí do obvyklých romantických manýr (nepatřič-

ná rubata či vibrata), zato velkou barevnou i dy-namickou rozmanitost. Zásluhu na výborném výkonu má samozřejmě vedle všech hráčů také zkušený dirigent.

První skladbou večera byl Voktet Slavomíra Hořínka. Mladý skladatel píše stylem, obvyk-lým na pražské AMU. Ostré souzvuky ve forte se střídají se zpěvnými místy. Martin Hybler nazval svou skladbu Zatmění mysli. Nevím proč. Na prv-ní poslech a ve srovnání s Hořínkovým Voktetem působí Hyblerova invence přístupněji. Skladba je instrumentována s vytříbeným smyslem pro možnosti jednotlivých nástrojů.

Následující Kontrasty pro klavír a dechový oktet Bohumila Hanžlíka jsou ve slohu značně neujas-něné. První věta je evidentně ovlivněna Chopi-nem nebo jeho epigony, druhá věta se rozpadá na tři části, první vzdáleně připomíná Foerst-rův dechový kvintet, druhá má podobu fugata a třetí část je snad míněna jako jakási parodie na harmonické schválnosti neoklasiků. Ani ob-

tížnou zvukovou kombinaci klavíru a dechové-ho ansámblu se autorovi nepodařilo uspokoji-vě vyřešit.

Dále zazněly dvě skladby pro menší obsazení. Ivan Váško napsal třívětou Suitu pro hoboj a fagot (Hejsek, Fait). Na koncertě zazněla v premié-ře. Je to upřímná, příjemně plynoucí hudba, ná-strojově dobře napsaná. Má typický charakter divertimenta.

V české hudbě mají skladby pro sólový kon-trafagot již od dob Schulhoffových relativně bo-hatou tradici. Do ní se zařazuje i výborně na-psaná Contrafantasy pro kontrafagot sólo Michala Macourka. Tato krátká studie využívá všech zvu-kových zvláštností kontrafagotu a nese i znaky určité virtuozity. Luboš Fait je odborníkem hry na tento nástroj. Také zde prokázal své kvality. Závěrem zazněla Serenáda C dur Jaroslava Peliká-na. Dobře napsaná skladba „ve starém slohu“, posluchačsky přístupná svou tonální stavbou, tvořila přesvědčivý závěr večera. !

! P R A H A , A T R I U M

Soudobá hudba v Atriu

Hana Jarolímková

Čtvrtý ročník cyklu benefičních koncertů Hudba v synagogách plzeňského kraje pokračoval 15. června vystoupením brat-

rů Vilímcových, houslisty (a zároveň koncertní-ho mistra České filharmonie) Miroslava Vilím-ce a klavíristy (jehož profesí je však především funkce zástupce hejtmana Plzeňského kraje) Vladislava Vilímce, kteří si pro tento večer vy-brali prostor synagogy v Radnicích. Cyklus je každoročně sestaven ze šesti dramaturgicky, organizačně a umělecky propojených koncertů, jejichž smyslem je vedle snahy o přiblížení vážné hudby co nejširšímu okruhu posluchačů i zpří-stupnění a oživení synagog, které dnes již své-mu původnímu účelu neslouží. V loňském roce to byly Stará a Velká synagoga v Plzni (z nichž na Starou synagogu je věnován celý výtěžek po-jednávaného projektu) a synagogy ve Kdyni, Radnicích a Kasejovicích, které doplnil památ-ník židovského historika a rabína PhDr. Šimona Adlera v Dobré Vodě u Hartmanic. Vzhledem k pokračující rekonstrukci Staré synagogy, po-stavené v letech 1858–59 a v roce 2003 zařazené Národním památkovým ústavem na Seznam nej-ohroženějších a nevyužívaných nemovitých pa-

! R A D N I C E , S Y N A G O G A

Radnice a bratři Vilímcovi

Bratři Vilímcové (houslista Miroslav a klavírista Vladislav) vytvořili v útulném prostředí radnické syna-gogy příjemnou a výborným interpretačním uměním prosycenou atmosféru.

mátek v České republice, se však letos zahajova-cí koncert cyklu konal v Západočeském muzeu v Plzni, kde 29. 5. vystoupilo České trio. O týden

později jsme pak mohli být svědky koncertu ve Kdyni, kde se představila harfistka Jana Bouš-ková a houslista Miroslav Vilímec, se kterým se

Foto

Vla

stis

lav

Hál

ek


18

však posluchači mohli setkat i na již zmíněném koncertu 15. 6. v Radnicích. Mohou se za ním ale vypravit ještě i do Velké synagogy v Plzni, kde 11. 9. vystoupí společně s dalšími členy Čes-ké filharmonie tvořícími jádro každoročně zde vystupujících interpretů, Petrem Novobilským, Janem Jouzou a Josefem Dvořákem, k nimž se v Oktetu Es dur, op. 20 Felixe Mendelssohna--Bartholdyho (jemuž je letošní ročník věnován) připojí Žilákovo kvarteto. Pokud by se však ně-komu tento termín nehodil a chtěl by alespoň některý z těchto šesti koncertů navštívit, může se rozhodnout ještě pro návštěvu Dobré Vody u Hartmanic, kde 8. 9. v Muzeu dr. Š. Adlera vy-stoupí houslista René Kubelík a kytarista Milo-slav Klaus, nebo zajet do Kasejovic, kde 18. 9. na závěrečném koncertě letošního cyklu vystoupí soubor Ars Instrumentalis Pragensis.

Vzhledem k tomu, že cílem těchto koncertů není jen shromáždit co největší množství finanč-ních koncertů na obnovu Staré plzeňské synago-gy či propagovat dílo Gideona Kleina, z něhož v rámci každého ročníku zazní alespoň jedna skladba, ale seznámit veřejnost i s osudem bý-valých místních židovských komunit, koncerty jsou pravidelně zahajovány i úvodním slovem připraveným vedením zdejší Židovské obce. V radnické synagoze tak vystoupení Miroslava a Vladislava Vilímců otevřelo zajímavé povídání o jednom z židovských biblických svátků zva-ném Šavuot, kterého se ujala dr. Eva Sedláková. Úvod vlastního koncertu ale již patřil Leoši Ja-náčkovi, po jehož Romanci pro housle a klavír zně-la díla Felixe Mendelssohna-Bartholdyho (Sonáta F dur), Ernsta von Dohnányiho (Sonáta cis moll, op. 21), Josefa Bohuslava Foerstera (Impromptu op. 154, č. 1 a 2) a Antonína Dvořáka. Z díla to-hoto Mistra si oba umělci mj. vybrali i Polonézu, kterou z orchestrální verze pro housle a klavír upravil slavný český houslový virtuos Jan Kube-lík. A protože bratři Vilímcovi získali její ruko-pis, tiskem dosud nevydaný, z Kubelíkova rodin-ného archivu, Polonéza v této podobě zazněla v přesvědčivě energickém podání obou jmeno-vaných interpretů (kteří ji mj. uvedou i na pro-sincovém recitálu k uctění výročí Jana Kubelíka v pražském Rudolfinu v komorní řadě České fil-harmonie) od Kubelíkových provedení poprvé. Posluchači, kteří útulný prostor synagogy zapl-nili do posledního místečka, však bouřlivým po-tleskem ocenili rovněž interpretaci dalších děl, z nichž pravou lahůdkou bylo zejména Vilímco-vo vynikající podání Dvořákovy Romance f moll, op. 11, kde se v plné kráse uplatnil jeho vroucí svítivý tón či Španělského tance Manuela de Fally a Svitu luny Clauda Debussyho, které s pravým španělským a francouzským espritem zazněly společně s žertovnou Polkou Zina Francescatiho jako přídavky. !

! K R O M Ě Ř Í Ž , M U Z E U M , O B R A Z O V Á G A L E R I E Z Á M K U , C H R Á M S V . M O Ř I C E A D .

Na Forfestu se hrálo s odvahou

Jan Vrkoč

V eškerá hudba je posvátná. Veškerá hudba je zároveň i duchovní, ale nemusí jí být v kaž-dém okamžiku. Někdy může být vnímána ta-

ké materiálně – stejně jako my nejsme v každém oka-mžiku duchovní bytosti. Ale v každém okamžiku jsme bytosti posvátné. Posvátno je fundamentální dimenze naší existence.“ (Dirigent a skladatel Liviu Dancea-nu, z přednášky Hudba a posvátno dnes.)

Rok se s rokem sešel a v Kroměříži byl zahá-jen už 16. ročník mezinárodního festivalu Forfest Czech Republic. Festival současného umění s du-chovní tematikou, který se tradičně koná v Kro-měříži v předposledním červnovém týdnu, získá-vá rok od roku na mezinárodní vážnosti.

Letos zaznělo v osmidenním programu FOR-FESTU na 76 soudobých skladeb českých i zahra-ničních autorů (z toho 33 v premiéře). V progra-mu vystoupili mj. skladatelé Dinos Constantinides (USA) a Theodor Wiprud (dramaturgický ředitel Newyorské filharmonie), dirigent a skladatel Li-viu Danceanu z Rumunska, německý autor Matt-hias Drude, slovenská klavíristka Elena Letňano-vá, vynikající brněnský violoncellista Jan Škrdlík a mladičká houslistka Anna Zielinska z Polska. Mezi interprety doslova zazářilo německé trio Ka-rin Hofmann (flétna), Sabine Bräutigam (klavír) a Matthias Bräutigam (violoncello).

Houslista Ion Marius Lacraru otevřel slav-nostním koncertem vernisáž výstavy moderních

obrazů, fotografií a soch v Muzeu Kroměřížska. Dan Dlouhý překvapil nejen originálními bicí-mi nástroji, které si sám vyrábí, ale i skladbami, v nichž nápaditě využívá možností elektroakus-tické hudby. Bohužel není možné vypočítávat další vynikající interprety a připomínat zajímavé skladby, každý den totiž přinášel opravdu skvělé hudební zážitky. Mimo to probíhalo uměnověd-né kolokvium (na téma „Duchovní proudy v sou-časném umění“), přednášek se zúčastnili naši od-borníci i zahraniční hosté z Německa, Slovenska, Rumunska a ze Spojených států.

Koncert polské hudby dokázal, že tzv.„pol-ská škola“ stále patří v uměleckém světě ke špič-ce. Houslistka Anna Zielinska sestavila pro-gram výhradně ze skladeb pro housle a mag-netofonový pás. Jaroslaw Kordaczuk, Daria Jabloňska, Katarzyna Taborowska a Dobromila Jaskot jsou bývalí spolužáci houslistky, všichni nedávní absolventi Akademie hudby v Poznani. Ať už ve skladbách používají generované šumy, samply, zpěv nebo lidskou řeč, výsledná struk-tura vytváří spíš jen podkres k partu houslí. Kompaktnější zvuk a forma se objevuje v díle Rapsodia for violin and tape, kterou vytvořila Lidia Zielinska (profesorka Akademie hudby v Poznani a členka repertoárové komise festiva-lu Varšavská jeseň). Rapsodie je promyšlenou koláží hry běžných nástrojů – varhan, zvonků, flexatonu aj., čistě elektronické prvky jsou po-užity minimálně.

Foto

Mar

ek M

ucha

Ředitel orchestru The Louisiana Sinfonietta Dinos Constantinides dirigoval v Kroměříži Komorní or-chestr Bohuslava Martinů.


19

Další skladba Mentiras vznikla vlastně po internetu. Se skladatelkou Monikou O’Reilly Vi-amontes (žije v Havaně) se Zielinska nikdy ne-setkala, ale skladba přece byla napsána „na ob-jednávku“, patří ovšem k dílům, která vyznáva-jí cageovskou „neurčitost“, jen přibližný náčrt houslového partu může být uchopen různě a houslistka tedy dílo dotváří při každém no-vém provedení. Naopak velice podrobnou parti-turu má zřejmě skladba Points of Arrival vyso-

koškolské profesorky Chin-Chin Chen z Taiwa-nu. Dokonce jakoby v“imitacích” zde navazují např. glissanda a rychlé skupiny pizzicat, souhra s magnetofonem si tedy žádá nesmírnou přes-nost. Není divu, že dílo bývá často povinnou skladbou při mezinárodních houslových kon-kursech. Koncert Anny Zielinské dokázal, že polská hudba se stále drží slavné tradice. V dí-lech mladé generace skladatelů vidíme, že ex-perimentování a hledání „nové hudby“ v Pol-

sku postupuje vpřed s otevřeností a odvahou. Kéž bychom občas našli alespoň trochu takové odvahy i sami v sobě!

Šestnáctý ročník Mezinárodního festivalu Forfest byl silným uměleckým zážitkem. Rok od roku se stává stále kvalitnějším, „světověj-ším“, dokonce je i víc a víc navštěvován. Spolu s krásami města, ve kterém se koná, významně reprezentuje uměleckou i duchovní tradici Čes-ké republiky. !

Jiří Kopecký

Posledním tradičním koncertem 49. sezo-ny se dne 16. 6. rozloučila Státní filhar-monie Brno se svým publikem. V Besed-

ním domě tentokrát v rámci sedmého komorně orchestrálního cyklu zazněla hudba, kterou si dramaturgové většinou šetří na tzv. netradiční cyklus (tvorba na pomezí vážné a populární hudby). Filharmonie zjevně zvolila směr „k li-du“, vždyť sezonu definitivně ukončily dva ve-čery onoho netradičního cyklu (23. a 24. 6.), ale poněkud podcenila „potřeby“ lehkonohé múzy: suverénní provedení, výkon postavený na dokonale připravených interpretech. Vedle Sonáty pro hoboj a smyčcové nástroje Milana Sli-máčka zazněly dva „výběry“, nejdříve ze scé-nické hudby Ericha Wolfganga Korngolda ke hře Mnoho povyku pro nic a poté z Haffnerovy

serenády č. 7 D dur KV 250 Wolfganga Amadea Mozarta.

Čestný dirigent SFB Caspar Richter byl buď unavený nebo se zkrátka nepřipravil, ublížil tím jednak samotným skladbám, jednak interpretům. M. Slimáček dobře ovládá své řemeslo, i když je-ho invence zná dva nepříjemné póly – je typová (obyčejná, „říkadlovitá“) a kostrbatá (melodická linie plná quasi originálních synkop a tečkova-ných rytmů), přesto mohl Richter z této přiroze-ně dramatické a expresívní hudby dostat víc, než dostal. Zkušená hobojistka Hana Bartoníková si nemohla dovolit – i vzhledem k technické (ne)ná-ročnosti partu – něco zkazit. Richter měl oči za-bořené v partituře, Bartoníková hrála. O skvělou hru se v závěrečném Mozartovi pokoušel i první houslista Pavel Wallinger; Richter však splašeně ukazoval jako kolibřík šestnáctinové noty a Wal-lingera v rychlém rondu uhnal. Bez ohledu na pe-

riodické členění struktury se tato čtvrtá část pro-hnala sálem v chaotickém prestu, a přitom jaká to byla radost poslouchat Wallingerův jiskřivý plný tón v předcházejícím Andante a Menuetu!

Hudba mladého E. W. Korngolda (vídeňské představení Shakespearovy hry se konalo krátce po první světové válce) ukázala, kam také vedl pozdní romantismus: k nižším žánrům, k filmo-vé hudbě, k děsivému patosu a kýči. Průměrný skladatel by toto neradostné dědictví neudr-žel pohromadě a bez dobré interpretace by ani Korngoldova suita nevyzněla. Karel Procházka zahrál svůj violový „slaďák“ tak, jak měl, a s pří-značným úsměvem na rtech. Dřevěné nástroje se briskně hemžily nad melodiemi, výborně vyšla kombinace dvou lesních rohů (Milan Mrazík, Igor Michalík) a klarinetu (Emil Drápela) atd. Za občasné křečovité nástupy a neúčinné zlomy v tempech mohl C. Richter. Bohužel. !

Marie Hofericová

Varhanní soutěž Organum regium se v Par-dubicích stala již tradicí. Letošní 4. ročník proběhl 22. 6. opět v rámci městského fes-

tivalu Zrcadlo umění, který se věnuje rozdílným uměleckým sférám (tanci, hudbě i divadlu). Or-ganum regium, které je organizováno ZUŠ Par-dubice – Polabiny, Lonkova 510, se tak stalo jeho nedílnou součástí a své „pole působnosti“ si peč-livě rozšířilo. Od svého prvopočátku, kdy účastní-ky byli amatérští soutěžící pouze z Pardubického kraje, se vypracovalo na soutěž, kde se potkávají mladí umělci z celé České republiky. V rámci pra-videl stanovených organizačním výborem, si kaž-dý účastník soutěžního klání připravil tři skladby, které byly poté porotou hodnoceny. Soutěž je svou existencí unikátní tím, že se jí účastní posluchači

ZUŠ, a tak mohou své umění konfrontovat nejen s ostatními kolegy, ale hlavně mají příležitost své výkony konzultovat s pedagogy jiných ZUŠ, kon-zervatoří a hudebních fakult.

Letošní ročník se konal v nově zrekonstruova-ném sále – Sukově síni pardubické konzervatoře, kde si mladí varhaníci zahráli na nový, exkluzivní nástroj. Zvuk varhan naplňoval celou koncertní síň téměř tak dokonale, jako v sakrálních prosto-rách, které jsou pro tento nástroj typické. Do po-myslné lavice poroty zasedlo sedm členů – Mar-cela Hanáčková (ZUŠ Vracov), Irena Chřibková (ZUŠ Praha – Radotín), Jana Kubová (ZUŠ Brno – Židenice), Josef Rafaja (Konzervatoř Pardubice), František Vaníček (Pedagogická fakulta UHK), Martina Zelová (Konzervatoř Ostrava), předsedou byl Jan Kalfus (Konzervatoř Praha). Porota udělila 1. místo Janu Rotreklovi (20 let), který již vyhrál

! B R N O , B E S E D N Í D Ů M

Caspar Richter ukončil koncertní sezonu v Brně

! P A R D U B I C E , K O N Z E R V A T O Ř

Organum regium vyhrál Jan RotreklSoutěž mladých varhaníků v Opa-vě. Tento mladý a nadějný interpret velmi precizní tech-nikou zahrál Toc-catu a fugu d moll J. S. Bacha, dále Fu-gu č. VIII C dur J. K. Vaňhala a Finale ze Sonáty č. 1 d moll A. Guilmanta. Na 2. místo usedla Barbora Scholleová (19 let), 3. místo obsadil Marek Kozák (12 let), který rov-něž získal zvláštní cenu, jakožto nejmladší účast-ník celé soutěže. Dále byla udělena dvě čestná uznání, a to Pavle Bočkové (19 let) a Marku Scholleovi (17 let). Slavnostní vyhlášení proběh-lo při zahájení navazujícího večerního koncertu sopranistky Hany Pospíšilové-Medkové a varha-níka Václava Uhlíře v kostele sv. Bartoloměje. Or-ganizátoři na závěr posluchače pozvali na příští již 5. ročník soutěže. Podrobné informace je možné nalézt na www.fpb.cz/organumregium !


20

Petr Hanousek

V zámku Hradci nad Moravicí se ve dnech 2.–10. června konal již čtyřicátý čtvrtý hudební festival a mezinárodní interpre-

tační soutěž Beethovenův Hradec. Podvanácté bylo soutěžním oborem violoncello a o své mís-to se přihlásila i hudební kompozice v podobě finále dětské celostátní skladatelské soutěže. Na zámku, kde podvakrát pobývaly dvě celebrity de-vatenáctého století, Beethoven a Liszt, tak opět ožila opuštěná myšlenka zakladatelů Hradecké-ho hudebního léta ze začátku šedesátých let mi-nulého století. Tehdy se zde konal jediný ročník skladatelské soutěže, vzápětí vystřídaný soutěží O cenu Beethovenova Hradce ve hře na klavír (později přibyly housle, violoncello, viola, smyč-cové kvarteto a klavírní trio).

Přítomnost dvanácti nejúspěšnějších začína-jících skladatelů do dvaceti let byla také důvo-dem, proč letošní festival zahájily dva koncerty soudobé hudby. Hned ve čtvrtek 2. 6. zazněly ve vstupní hale Bílého zámku skladby Lenky Kiliç, Petry Gavlasové, Jany Bařinkové, Kateřiny Růžič-kové a Markéty Dvořákové v programu s názvem HUDBABY Zdeňku Rotreklovi. Autorky, které teprve nedávno ukončily studia na JAMU a za-ložily velmi aktivní skladatelské sdružení, se in-spirovaly texty známého brněnského básníka a převedly je do sugestivních a často interpretač-ně velmi náročných partů pro mužské pěvecké kvarteto Q VOX (ve složení Petr Julíček, Tomáš Badura, František Fiala, Tomáš Krejčí).

Experimenty s novými zvuky, ale i humor prvního koncertu předznamenaly celé dvouden-ní setkání autorů, jejich učitelů a rodičů s tak trochu slezskou porotou. V té se sešly renomo-vané osobnosti, které mají blízko k dětem – Ilja Hurník a Milan Báchorek – a také jedna z nej-úspěšnějších mladých skladatelek, Markéta Dvo-řáková, která pochází z nedaleké Opavy. Každý z porotců se po několik týdnů probíral více než stovkou kompozic žáků ZUŠ, takže do Hrad-ce přijeli již jen ti nejlepší. Dílka, která získala zlaté pásmo, byla provedena dopoledne 3. 6. jako dárek dětem z místní školy. Čtvrtý ročník soutěže, kterou vyhlašuje ministerstvo školství a pořádá ZUŠ Háj ve Slezsku spolu s agenturou Ritornel, se možná stane díky přítomnosti skla-datele Ivo Medka odrazovým můstkem pro po-řádání pravidelných skladatelských kurzů. Krás-né prostředí a hudební tradice by tomu mohly jen napomoci.

! H R A D E C N A D M O R A V I C Í , Č E R V E N Ý Z Á M E K

Beethovenův Hradec jako pocta tradici, komponování a violoncella

Oficiální zahajovací koncert violoncellové soutěže byl nazván Pocta knížatům Karlovi a Fe-lixovi Lichnovským a uskutečnil se v sobotu 4. 6. Charismatický violoncellista Jiří Bárta (laureát BH z roku 1984) spolu s klavíristou Janem Če-chem (laureátem BH 1983) přednesli skladby proslulých hostů dřívějších majitelů zámku. Obě knížata se významně podílela na kulturní i poli-tické tváři tehdejší Evropy (Karel Lichnovský byl přítelem Beethovenovým a dvakrát jej pozval na Hradec, Felix se zase přátelil s Ferencem Lisztem a také jej opakovaně na zámku hostil). Poslucha-če však oslovila nejen hudba klasiků, ale i Sonáta modernisty Alfreda Schnittkeho, který do uhran-čivé výpovědi o dnešním světě účinně zapojuje prvky hudby minulých věků.

Další koncertní pocta připomněla předchá-zející majitele zámku, knížata z Neffzernu. Těm hradecký zámek patřil od roku 1733 a počínaje rokem 1771 je doložena existence stálé kapely, jedné z prvních ve Slezsku. Proto dramaturgie festivalu zařadila do programu vystoupení praž-ského souboru Musica Florea a mezinárodně proslulého chlapeckého sboru Boni Pueri. Spo-lečně v neděli 5. 6. přednesli v kostele sv. Petra a Pavla žalmy Jana Dismase Zelenky prokládané autenticky znějícími Sonátami Františka Ignáce

Tůmy. Tento koncert patřil i díky přítomnosti mnoha obdivovatelů barokní hudby k těm nejú-spěšnějším z posledních ročníků festivalu.

Třetí koncertní pocty, tentokrát poslední ma-jitelce zámku, kněžně Mechtildě Lichnovské, se ujal v Česku žel méně známý soubor Bratislava Hot Serenaders v čele s trumpetistou Jurajem Bartošem. Protože kněžna patřila k velmi zná-mým osobnostem meziválečného období (vyda-la několik knih, během svého pobytu v Londýně i později se přátelila s předními spisovateli Evro-py, sama hrála na klavír a komponovala), poprvé v rámci Beethovenova Hradce zazněla swingová hudba 20. a 30. let minulého století. To, že poslu-chači po dvou hodinách nechtěli pustit hudební-ky a zpěváky domů, bylo jen logickým potvrzením všeobecného nadšení ze strhujících výkonů.

Šestidenního maratónu violoncellové soutě-že se letos účastnilo třiatřicet kandidátů z Bělo-ruska, Česka, Francie, Jižní Koreje, Polska, Rus-ka a Slovenska. To je sice o deset méně než před čtyřmi roky, ale i tak to porota neměla snadné. Pořádající Sdružení pro umění a výchovu Talent požádalo o předsednictví odborné jury vynikají-cí ruskou interpretku a skladatelku Victorii Ya-gling (působící na Sibeliově akademii v Helsin-kách). Dalšími členy byli Jan Hališka (pedagog Ostravské univerzity), Václav Horák (Konzer-vatoř Brno), Mee-Hye Ryo (Hudební akademie Soul, Jižní Korea) a Ján Slávik (Vysoká škola mú-zických umění Bratislava). Porota pracovala v ko-munikativní atmosféře, byť každý z porotců měl mezi soutěžícími své žáky a vnášel do bodování trochu jiné estetické ideály (stále ještě není při-jímán autentizující pohled na frázování a zvuk, přednost má sytý tón a technická bravura).

Zatímco v první kategorii do 19 let po všech-na tři kola suverénně kraloval Adam Krzeszowic z polských Katovic, v druhé kategorii do 30 let bylo nadějných a osobitých instrumentalistů ví-ce. Těsným bodovým průměrům za všechna tři kola pak odpovídá i udělení dvou prvních a tří druhých cen. Řadou diplomů porota rovněž po-děkovala za vynikající klavírní spolupráci (při-pomenu jen Renatu Ardaševovou a Radanu Kubíčkovou). Vítězové a držitelé dalších cen věnovaných hudebními nadacemi se veřejnos-ti představili na závěrečné exhibici v pátek 10. 6. ve Velké dvoraně Červeného zámku. Koncert tradičně snímal Český rozhlas Ostrava, a tak se například na Beethovenovy Variace Es dur měkce modelované Nicolasem Hugonem z Francie, energií nabitou Janáčkovu Pohádku v provedení

Vítěz II. kategorie Štěpán Švestka

Foto

Pav

ol M

rave

c


21

Artur Sommer

Dne 2. června dozněly tóny festivalu, který staví město Opavu do řady těch něko-lika míst v naší zemi, v nichž se každo-

ročně koná dnes už specifická hudební slavnost onoho báječného spojení barokní hudby s hud-bou varhanní. Město je k tomuto typu vícemé-ně předurčeno nástrojem, který byl v chrámu sv. Ducha postaven jako replika barokního ná-stroje s výjimečně zvolenou dispozicí právě pro danou slohovou oblast.

Festival barokní varhanní hudby je koncipo-ván jako mezinárodní, takže na něm každým ro-kem vedle českých umělců především participují zahraniční hosté. Letošní festivalový pořad byl navíc předznamenán uctěním 320. výročí naro-zení varhanního génia J. S. Bacha. Jednotlivé kon-certy nesly podtituly „Italský Bach“ – hrál Luca Scandali (Itálie), „Bach v brázdě francouzské školy“ – Jean-Paul Lécot (Francie), „N. Bruhns – předchůdce Bachův“ – Jan Vermeire (Belgie), „Šest Bachových sonát pro housle a cembalo“ – Gabriela Demeterová a Giedré Lukšaité-Mráz-ková (ČR) a konečně „Hudba rodiny Bachů“ – Bernard Marx (Německo).

Je třeba poznamenat, že třetí festivalový kon-cert byl ozvláštněn vystoupením brněnského vo-kálního souboru Affetto v hlasovém složení kon-tratenor (J. Milušek), 2 tenorů (M. Olbrzymek a V. Richter) a basu (A. Procházka), kteří výbor-ně provedli 7 severoněmeckých chorálů, jejichž autory jsou J. Walter, Michael Praetorius a Hein-rich Schütz. Na festivalových koncertech zazněla také díla G. Frescobaldiho, A. Corelliho, B. Mar-cella, F. Roberdaye, J. Krebse, L. Couperina aj.

Festival pořádá od jeho vzniku v r. 2001 Umě-lecká agentura MgA. Tomáše Thona za podpory řady institucí. Festival svou vysokou interpretač-ní úrovní již pevně zakotvil v uměleckém prostře-dí města a bývá hojně navštíven poučeným pu-blikem. Pořadatel oslovuje mezinárodně známé umělce, kteří se netají svým zájmem o vystupo-vání v Opavě a předvádějí zde hudbu nejen tech-nicky dokonalou, ale i zajímavou v pojetí svého naturelu, jak bylo možno na letošním festivalu sledovat v Bachových dílech pojetí francouzské, německé a italské. To je také jeden z aspektů, kte-rým Mezinárodní barokní festival varhanní hud-by v Opavě účinně přispívá k ideám vzájemného spojení evropských kultur a předznamenává po-chopení našeho kontinentu bez hranic. !

Štěpána Švestky z Brna či na virtuózně střiže-né Variace na Rossiniho téma Bohuslava Martinů v podání Hye-Jin Mok z Jižní Koreje mohou těšit i posluchači stanice Vltava.

Příští pětačtyřicátý ročník bude podle čtyřleté-ho cyklu věnován mladým houslistům. Pokud po-řadatelům zůstanou věrní všichni sponzoři a in-stituce, z nichž největší finanční dotaci poskytují Krajský úřad Moravskoslezského kraje a Minis-terstvo kultury České republiky, mohla by se na zámku Hradci opět odehrát řada povznášejících koncertních poct, výstav a setkání. Vždyť letošní bohatý program (šest koncertů a vernisáž výsta-vy v devíti dnech) tak trochu testoval, o co budou mít posluchači ze širokého regionu zájem v příš-tím roce, kdy uplyne 200 let od první návštěvy Beethovena na letním sídle knížat Lichnovských. A to už by určitě chtělo připravit akce mediálně i společensky zřetelně viditelné. !

VÝSLEDKY:VIOLONCELLO I. KATEGORIE: 1. cena: Adam Krzeszowi-ec, Polsko, Hudební škola K. Szymanowského Katovice, pe-dagog Paweł Głombik; 3. cena: Jan Zvěřina, Česko, Kon-

zervatoř Brno, pedagog Miroslav Zicha; 3. cena: Ivan Vo-káč, Česko, Pražská konzervatoř, pedagog Miroslav Petráš; 3. cena: Marie Šimková, Česko, Pražská konzervatoř, peda-gog Jaroslav Kulhan; Čestné uznání: Semiro Park, Korea, Univerzita Soul, pedagog Mee-Hae Ryo; Čestné uznání: Václav Petr, Česko, Gymnázium Jana Nerudy Praha, peda-gogové Martin a Mirko Škampovi; Cena Městského úřadu v Hradci nad Moravicí za nejlepší provedení skladby L. v. Beethovena: Adam Krzeszowiec, Polsko; Cena Nadace ČHF za nejlepší provedení skladby soudobého českého autora: Ivan Vokáč, Česko

VIOLONCELLO 2. KATEGORIE: 1. cena: Hye-Jin Mok, Korea, Univerzita Soul, pedagog Mee-Hae Ryo; 1. cena: Ště-pán Švestka, Česko, Janáčkova akademie múzických umě-ní Brno, Sibeliova akademie Helsinky, pedagogové Jozef Podhoranský a M. Rousi; 2. cena: Petr Malíšek, Česko, Hu-dební akademie múzických umění Praha, pedagog Daniel Veis; 2. cena: Joanna Kielar, Polsko, Chopinova akademie Varšava, Sibeliova akademie Helsinky, pedagogové Andrzej Orkisz, Victoria Yagling; 2. cena: Nicolas Hugon, Francie, Vysoká škola Karlsruhe (Německo), pedagog Martin Oster-tag; Cena Městského úřadu v Hradci nad Moravicí za nej-lepší provedení skladby L. v. Beethovena: Nicolas Hugon, Francie; Cena Nadace Leoše Janáčka za nejlepší provede-ní autorovy skladby: Štěpán Švestka, Česko; Cena Nadace Bohuslava Martinů za nejlepší provedení autorovy skladby: Hye-Jin Mok, Korea

! O P A V A , C H R Á M S V . D U C H A

Za V. Mezinárodním varhanním festivalem barokní hudby

Filharmonikové vzpomínají na Václava Neumanna

Dita Hradecká

V září uplyne deset let od smrti dirigenta, který spolu s Václavem Talichem dal Čes-ké filharmonii její charakteristickou tvář.

Václav Neumann (1920-1995) strávil s filharmo-niky dlouhá léta. Poté co nastoupil po emigraci Karla Ančerla v roce 1968, držel šéfovskou tak-tovku až do roku 1990. Na dirigentské umění, ale především na osobní šarm a noblesu Václa-va Neumanna vzpomínají členové orchestru do-dnes. „Jeho dirigentský projev byl krásný a spíš než aby směřoval k nějaké vyhraněné technice, sledoval hudbu. Proto byl nejvlastnější v Mahlerovi, Sukovi, Dvořákovi a Martinů,“ míní violista Karel Špelina. Hobojista Jiří Mihule k tomu dodává: „Například v Mahlerových pomalých větách, které svádějí k pro-dlení, ke ždímání citů, v těch se Neumann nikdy ne-koupal. To bylo velmi rafinované: ty krásné melodie a harmonie vnímal s nadhledem. Díky tomu vyzníva-jí ještě dráždivěji.“ Diskografii České filharmonie obohatil Neumann o ceněné komplety symfonií Antonína Dvořáka, Bohuslava Martinů a Gustava Mahlera, který patřil k jeho oblíbeným autorům. Byl to ostatně Mahler, nebo přesněji skladatelova 9. symfonie, jíž se dirigent s Českou filharmonií rozloučil. Na nezapomenutelné setkání vzpomí-ná Karel Špelina: „Odehrálo se asi tři dny před Neu-mannovou smrtí. Na konci této skladby o posledních věcech člověka a o tom, co přijde poté, už Neumann téměř nemohl dirigovat. Rozplakal se. Tušil, že se lou-čí. My jsme v obrovském napětí a soustředění dohráli, ačkoli už téměř neukazoval. Ale jeho duch a hudba z něj vyzařovala stále...“ Neumannovská zpěvnost je vkladem, z něhož orchestr čerpá dodnes. !

Na tomto místě, hlouběji než je obvyklé, můžete nahlížet do dění v České filharmonii. Při psaní příštích textů se rádi necháme inspiro-vat i vašimi otázkami, které lze zaslat e-mailem na sekretariat@cfmail. cz, nebo poštou na adresu České filhar-monie či Hudebních rozhledů.

H O R I Z O N T

22

Milan Jíra

Šanson je písnička vo něčomJaroslav Jakoubek

Platí-li quasidefinice, kterou jsme použili ja-ko motto celého článku, pak se na českých pódiích – zejména na těch „klubových“ –

můžeme setkat se skutečnou spoustou šansonů. Ona ovšem ta charakteristika není úplná, patří k ní ještě dovětek:… šanson je stylový svou nesty-lovostí, tj. bere si (řečeno s Molierem) své dobré tam, kde je nalézá – v tzv. „vážné hudbě“ v jazzu, folklóru, městské odrhovačce – ovšem v závislos-ti na obsahu, jemuž přizpůsobuje i svou formu; od prosté strofické písně až po rozšířené a volné útvary, používaje občas i prvků melodramu. Stá-vá se tedy nepřehledným natolik, že se posluchač či divák může právem ptát:„Promiňte, ale to že je všechno šanson? Vždyť to zní jako rocková balada, jako lidová píseň, jako jazz!“ Odpověď zní:„Ano, je – pokud je to vo něčom.“

A abych to zkomplikoval ještě víc: zaznělo tu slovo „divák“ – slovo, spojené samozřejmě s di-vadlem. A jsme u dalšího pokusu o definici, ten-tokrát z úst Ljuby Hermanové: „Šanson je drama v kostce.“ Něco na tom je, vždyť kolik herců tak sugestivně interpretuje právě šansony! Má te-dy (nebo spíše bohužel měla) Ljuba Hermano-

Šanson na českých pódiích

vá kus pravdy. Ovšem kus – ne celou, protože jsou i šansony lyrické, epické, groteskní, politic-ké a nevím jaké.

Nebo:„Šanson je pomalá smutná píseň, pokud možno o lásce“. To není definice, to je obecné povědomí. Ale jsou opět šansony veselé, rychlé a o všem možném; i když Edith Piaf pravila, že o něčem jiném než o lásce by se šansony nemě-ly psát a zpívat. Sama to párkrát porušila, např. když nádherně natočila proslulou francouzskou revoluční píseň Ça ira.

Šanson je žánr syntetický – vyžaduje jedno-tu slova, hudby, gesta, postoje … a samozřejmě textu. Ten je osou dění a musí být jednoznač-ný. Báseň, která vás zaujme, ale které zcela ne-rozumíte po prvním přečtení, můžete přečíst dvakrát, třikrát … třeba stokrát. Šanson byste měli pochopit rozumem i citem hned. Pokud jde o hudbu, o její polystylovosti už byla řeč. Ale měla by umocňovat text, zdůraznit ho, uči-nit srozumitelnějším – ne ho zatemňovat sa-moúčelnými efekty a komplikovat zbytečnými „umělostmi“. Slouží textu a tím i obsahu a je to služba nad jiné čestná.

Interpret (tedy „šansoniér“, chcete-li) musí být slyšet, musí mu být rozumět a musí být vě-rohodný. Nemá partnera (nejvýš imaginárního), jeho reálným partnerem je divák. Jde sám za sebe a to i v případě, že zpívá jakoby za nějakou posta-

vu. Měl by být prostý, srozumitelný a vynalézavý. Proto měl pravdu Ru-dolf Pellar, když říkal svým studen-tům na Pražské konzervatoři:„Když na jevišti nevíš, co dělat, nedělej nic. Stůj a zpívej. A když uděláš gesto, ať je vidět a ať má smysl.“

Ale v pozadí našeho šansonové-ho rozjímání byl a je zcela konkrét-ní počin. V prostorách, památných působením slavného Osvobozené-ho divadla, tedy v pražském diva-dle ABC, proběhl ve dnech 28. 6.–2. 7. za značného zájmu publika Mezinárodní festival šansonu, se-stávající ze 4 koncertů a několika workshopů. Mimochodem, to mís-to konání je velmi případné, proto-že jestli něco byly z valné většiny šansony, tak to byly právě písnič-ky Jaroslava Ježka na texty V + W. Na festivalu vystoupilo celkem 14

interpretů, z toho 2 Češi (Světlana Nálepková a Jiří Dědeček), Slovenka Szidi Tobias a Slovák, žijící v České republice, Igor Šebo – umělecký ře-ditel festivalu a jeho „podněcovatel“ či jak to říci.

Igor Šebo

Maria Mayer

Foto

Alb

ína

Hou

škov

á

Foto

Alb

ína

Hou

škov

á

H O R I Z O N T

23

A závěrem pozvání. Všem, kdo ztrácejí náladu, sledujíce superstarové blbnutí masově-spotřební kultury, bych doporučil: zajděte do Balbínovy poetické hospůdky. Uslyšíte tam (a samozřejmě nejen tam) dnes již oprávněně slavnou Radůzu, navštivte Salmovskou literární kavárnu a poslech-něte si tam českou Barbaru – Janu Rychterovou, v pořadu „Šanson – věc veřejná“, o němž jsme se již zmínili, se můžete setkat s doyenem českého šansonu Rudolfem Pellarem či s vycházející muzi-kálovou hvězdou Terezou Duchkovou, která vám otevře oči i srdce bez barevného dýmu a lasero-vých efektů. Najděte si Hutku, Veita a další členy bývalého písničkářského sdružení Šafrán – dnes už nemusí suplovat politiku, přestali být dráždi-dlem, jehož vnímání bylo pokládáno za jakési rozhřešení za tichou kolaboraci s totalitou. Zůstal

jim jen jejich kumšt – či nekumšt, jak komu libo. Vyhledávejte ty zapadlé sálky a hospody, protože i to je šanson. Kdysi vzal svůj počátek v putyčkách a „koncertních kavárnách“ Paříže, naši „národní zpěváčkové“ zpívali po hospodách za pár krejcarů – taky počátek českého šansonu. Nehledejte tam romantiku podsvětí, není tam. Je tam jen atmosfé-ra spříznění, důvěry a upřímnosti – jako chvílemi v hledišti ABC i v hledištích všech těch festivalů a festiválků, co jich jen po Česku je. A jednou, dvakrát do roka můžete zajít do Divadla na Vi-nohradech, abyste se setkali s Hanou Hegerovou či Martou Kubišovou (pokud za ní nezajdete do Ungeltu). V televizi a dnes bohužel i v rozhlase se s těmi jmény (až na posledně jmenované dámy) setkáte jen sporadicky – tam na „tohle“ není pro-stor – špatně se to váže s reklamou. !

Ostatní byli z Maďarska, Polska, Francie, Dán-ska a Chorvatska. Festival to byl, jak už řečeno, mezinárodní, na rozdíl od jiného šansonového festivalu, který se konal vloni v říjnu, a který byl čistě český a autorský. Podnět k němu dal ten-krát Jakub Zahradník. Vystoupili na něm např. Rudolf Pellar, Ester Kočičková, Jan Burian, Tere-za Duchová, Václav Koubek a další.

Když jsem byl vyzván, abych něco napsal o šansonu v souvislosti s oním festivalem, vy-mínil jsem si, že nebudu adresně kritický – sám totiž v té „branži“ po léta pracuji a asi bych nebyl objektivní. Ostatně v rámci svých časových mož-ností jsem shlédl a vyposlechl pouze 2 koncerty a musím říci, že byly zajímavé a poučné, navíc se považuji za ideálního diváka v tom smyslu, že když někam jdu, tak c h c i, aby se mi to líbi-lo. Ty koncerty, které jsem v ABC prožil, jakoby potvrdily to, co si o různorodosti šansonové-ho žánru myslím. Viděl a slyšel jsem „klasický“ francouzský šanson, ať už zpívaný v originále nebo jiném jazyce, folkování s kytarou, staroby-lý a místy až přebohatě „vymakaný“ folklór, za-jímavý a bezprostředně podaný typ rockového šansonu, slyšel jsem malý, ale barevný hlas i po-zounové „vytrubování“ dlouhých vokálů, plných poněkud dřevní tragiky doprovázené sošnými gesty, zažil jsem trochu sterilní napodobování velké Edith i pokus o osobité pojetí jejího odka-zu, párkrát jsem zaznamenal i společný rys řady tradičněji zaměřených šansoniérů, tj. zdůrazňo-vání velkých kontrastů dynamických i tempo-vých atd., atd. Ale především jsem byl svědkem velkého záj mu o tento žánr, potěšilo mě téměř plné hlediště a nepředstírané sympatie k tomu, co bylo na jevišti k vidění i k slyšení. Publikum bylo vynikající. „Šlo“ s interprety, fandilo jim a vytvořilo prostředí pochopení, spřízněnosti a povzbuzení.

Leč – má-li mít titulek tohoto povídání, úva-hy či čeho smysl, musíme zachovat plurál v něm obsažený. Ne tedy o jednom českém (byť festiva-lovém) pódiu budiž řeč, ale přinejmenším o ně-kolika, i když si autor nečiní ani zdaleka nárok na vyčerpávající přehled.

Chci se teď vrátit k tomu poněkud provoku-jícímu mottu z úvodu statě. Vlastně spíše k jeho průvodci. Jaroslav Jakoubek už nežije, ale patřil k největším osobnostem českého šansonu jako skladatel i básnivý textař. Zbyla po něm pamětní deska na domě č. 68 v Mánesově ulici na Vino-hradech a hlavně spousta vynikajících šansonů, které znějí vlastně už jen v pořadech skupiny „Šanson – věc veřejná“ jednou za měsíc v sále Konzervatoře Jana Deyla na Maltézském náměs-tí nebo v Chodovské vodní tvrzi. A přece kdysi Jakoubek psal i pro Karla Gotta (Píseň pro Mar-tinu) či pro Waldemara Matušku a Martu Kubi-šovou (D’Artagnan).

Szidi Tobias

Foto

Alb

ína

Hou

škov

á

D I V A D L O

24

Josef Herman

Brněnské Janáčkově opeře se při inscena-ci Dvořákovy pohádkové opery Rusalka vedlo jen o poznání lépe nežli dva týdny

předtím Státní opeře Praha. Ambice byly v obou případech stejné – inscenovat Rusalku „tradič-ně“ pro rodinné publikum. V Brně sice bez spo-lečenského pozlátka spojeného s mediálně zná-mými tvářemi, nicméně s obdobným výsledkem vyplývajícím z obdobné koncepční chyby: v dob-rém slova smyslu tradiční inscenace nevznikne napodobením dřívějších řešení, ale novým na-plněním oné očekávané tradice, přinejmenším v dnešních jevištních materiálech a postupech. A hlavně současným přečtením smyslu díla, tře-ba záměrně tradicionalistickým, tedy snažícím se vyhovět autorskému úmyslu skladatele a lib-retisty tak, jak jsme ho dnes schopni z díla sa-mého vysledovat.

Jenže brněnským stejně jako pražským in-scenátorům se Rusalčin příběh rozplynul v jen naznačených obecnostech, bez konkrétního prožitku, který tu neplyne ani z jedné strán-ky inscenačního celku. Josef Jelínek postavy opět oblékl do pohádkově nadčasových a za-se až příliš jen krásných kostýmů, Ivo Žídek vystavěl dvojité náznakové jeviště (je nejpůso-bivější ve vzdušném prostoru pro druhé jed-nání), na němž režisér Josef Novák spíše jen zaranžoval základní mizanscény. Na rozdíl od režiséra pražské inscenace Zdeňka Trošky pře-ce jen vedl postavy ke konkrétnějšímu a méně jen zdobnému jednání, přesto jim lze jen těžko uvěřit skutečné vášně, radosti či smutky. A di-vím se tak zkušenému režisérovi, jakým Josef Novák je, že se občas pokoušel postavy vnitřně ozřejmit popisnými akcemi, jež nutně vyvoláva-ly nechtěný úsměv – zvláště když se Princ vilně sápal na Cizí kněžnu a ona ho povzbuzovala

! B R N O , J A N Á Č K O V A O P E R A

Druhý pokus o Rusalkuobnaženým stehnem. Řešení přece tkví jinde nežli v popisné názornosti, a bohužel pro drti-vou většinu zdejšího současného operní diva-dla je většinou nedostupné, neboť už pěvecké výstavbě role chybí vnitřní život postavy, tedy příslušný dramatický výraz, jsou to spíše od-zpívané tóny nežli zpěvem vyjádřené emoce, osudy, situace, a zpravidla málo tvárné herectví dílo zkázy jen dokončuje. Hned Rusalka Ivety Jiříkové je toho kabinetním dokladem, jakko-li pěvkyně zpívá kultivovaně, přesně a citlivě, krásně vypadá a nakonec i docela obratně plní herecké úkony – jenže jen plní. Je příznačné, že se jí nejlépe daří ve scénách s Vodníkem Ri-charda Nováka, prakticky jediného interpreta obou nastudování Rusalky, který nezpívá, ale vskutku vytváří postavu – a je jedno, že už v po-žehnaném věku neintonuje zcela brilantně, byl opět ozdobou a hlavním trumfem inscenace. Ostatně i při uvedené výhradě dal flek oběma pražským Vodníkům i ryze technicky, včetně toho, že zvládl všechny vysoké tóny partu, což se o nich tvrdit nedá. Stejné jako o Jiříkové se dá říci o Tomáši Černém v roli Prince, kterou navíc zpívá v obou nastudováních připravo-vaných takřka paralelně – jak potom od něho chtít nějakou konkrétnost a přesnost v drama-tickém provedení postavy? Jen další doklad, jak těžko u nás najít obsazení titulu, který kdysi býval běžnou součástí repertoáru nejmenších divadel – a jaké jsou dnes poměry. Cizí kněžnu dobře zazpívala Dagmar Žaludková, ovšem její korpulentní postavě už vůbec nesvědčily ony režisérem naordinované erotické hrátky. Pě-vecky byla nejslabším článkem inscenace Jitka Zerhauová v roli Ježibaby, naopak byla pěkně sezpívaná trojice mladých žínek (Hana Šruba-řová, Magda Kloboučková a Jana Štefáčková), kterou mohl choreograf Zdeněk Prokeš zapojit i do tanečního reje. V partu Lovce zněl krásně měkký baryton Pavla Kamase. Pěvecký sbor byl opět dobře sezpívaný.

Brněnská inscenace předčila pražskou hlavně v obsazení a v hudebním nastudování. Dirigent Milan Kaňák správně otevřel některé škrty par-tu Ježibaby ze třetího jednání, dbal na zvukové detaily a stylovou přesnost provedení, jež ovšem chvílemi ztrácelo tah a brilanci. Ozvaly se i hráč-ské chyby. Nadále platí, že klasický český reper-toár zvláště nelítostně odhaluje nízké limity tu-zemského operního divadla. !

Národní divadlo Brno – Antonín Dvořák: Rusalka. Diri-gent Milan Kaňák, režie Josef Novák, scéna Ivo Žídek, kos-týmy Josef Jelínek, choreografie Zdeněk Prokeš, sbormistr Josef Pančík. Premiéra v Janáčkově divadle 20. 5. 2005.

Tomáš Černý (Princ) a Iveta Jiříková (Rusalka)

Foto

Lud

ěk S

vítil

D I V A D L O

25

Zleva Jevhen Šokalo (Don Pasquale) a Jiří Hájek (Doktor Malatesta)

Foto

Pav

el K

řiván

ekLilka Ročáková-Rybářová

Komická opera Gaetana Donizettiho Don Pasquale, uvedená na jevišti Velkého di-vadla premiérami 30. 4. a 5. 5., potěšila

plzeňského diváka. Dramaturgie opery divadla J. K. Tyla měla tentokrát šťastnou ruku nejen při výběru opery, ale též při volbě sólistů, kteří se s obtížnými pěveckými party vyrovnali se ctí.

Hudební nastudování šéfem plzeňské opery Janem Zbavitelem (druhý dirigent Jiří Štrunc) respektovalo specifika Donizettiho vrcholné ko-mické opery. Recitativy probíhaly živě, ansámb-ly zněly vyváženě (zvláště bych vyzdvihla finál-ní kvartet 2. dějství), lyrická místa nepostrádala citovost. Škoda poněkud rozpačitého začátku předehry, na druhé premiéře navíc intonačně nejistého violoncella. To je ovšem pouze drobná vada „na kráse“ jinak dobře hrajícího orchestru plzeňské opery.

K režii byla přizvána mladá režisérka Magda-lena Švecová. S výtvarníkem scény a kostýmů Markem Cpinem posunuli děj do současnos-ti. Stavba scény, s dominující červenou barvou, byla vtěsnána mezi oba portály. Svým principem připomínala nejspíše budovu La Grande Arche v urbanisticky vyhraněné čtvrti La Défense v Pa-říži. Vrchním patrem probíhala terasa ústící do obou portálů dveřmi. V dolní části byla vytvořena obytná část domu Dona Pasquala s miniaturními pokojíky po stranách. Ve střední části se nachá-zel pouze sedací nábytek. Spolu s kostýmy, které vtipně charakterizovaly své nositele, tvořila scéna esteticky uspokojivý celek.

Režisérka Mag dalena Švecová se na více jak 150 let starou Donizettiho operu podívala po-hledem současníka. Lyrická místa inscenovala s určitou nadsázkou, aniž je ovšem zesměšnila. Komické scény, které dodnes nezestárly, v režii M. Švecové vyšly vtipně jak v aranžmá, tak i ve hře. Do hry zapojila také sbor, který pouze ne-statoval, ale díky pohybové spolupráci Martina Packa se stal dynamickou součástí děje. Mám na mysli skvěle vystavěný sbor ze 3. dějství a vlože-nou commedii dell’arte v témže dějství.

O úspěchu inscenace rozhodují samozřejmě také sólisté, kteří vedle nesnadných pěveckých partů musí přesvědčit také herecky. Především ro-le Dona Pasquala a Noriny vyžadují vyzrálé před-stavitele. S potěšením lze konstatovat, že Plzeň, zejména v prvním obsazení, takové představitele nalezla. Neodolatelným Donem Pasqualem byl Jevhen Šokalo. Jeho objemný a barevný bas byl dostatečně pohyblivý a v rytmu precizní. Po herec-ké stránce působil přirozeně a hloupou naivitou

Lenka Šaldová

Na ústecké inscenaci Tosky je znát, že re-žisérka Karla Štaubertová-Sturm ne-chtěla zůstat u povšechného aranžová-

ní, u pouhého pravděpodobnostního vyhrávání situací, u efektní operní podívané. Ján Zavar-

ský jí navrhl jednoduchou scénu z šedých ploch a mříží, doplněnou jen pár rekvizitami: v prvním jednání Cavaradossimu položil obraz na zem kdesi u kostelních dveří, místně tedy dějiště si-ce vymezil, ale rezignoval na veškerou kostelní nádheru. Vše má být soustředěno k interpretovi – herci. Ve výsledku se ale bohužel obrazné akce

! Ú S T Í N A D L A B E M , S E V E R O Č E S K É D I V A D L O O P E R Y A B A L E T U

Konec sezony v Ústí nad Labem

budil v divácích sympatie. Basista Pavel Horáček v téže roli prokázal hlasovou ohebnost i volumen. Jeho posazení hlasu však znělo místy nepřirozeně. Herecky je jeho Don Pasquale vzezřením mladý, nabitý energií, a tak se vlastně míjel se záměrem autorů a koneckonců i režie. Největším překva-pením 1. premiéry byl výkon Marie Fajtové v roli Noriny. Její nosný barevný soprán s brilantní ko-loraturou a suverénními výškami nenechal nikoho na pochybách, že se jedná vskutku o mimořádný pěvecký talent. Vedle kvalitního zpěvu zazářila ta-ké herecky. Její Norina byla milující, dle potřeby prostoduchá a hlavně temperamentní. Jana Sibera v téže roli podala také kvalitní výkon. Její lehounký soprán je nosný a pohyblivý. Nejlépe jí vycházela lyrická místa. Nejvyšší tóny zpívala s jistotou, ale jaksi menším hlasovým objemem, než by člověk očekával po předcházející hlasové poloze. Z tohoto hlasového předpokladu vycházelo i její herectví.

V roli Ernesta se na první premiéře představil Tomáš Kořínek. Jeho lyrický tenor postrádá více barevnosti z důvodu hojně preferovaného falze-tu. Na druhou stranu však vysokou polohu par-tu Ernesta zvládl s přehledem. Tenor Plamena Prokopieva v téže roli ztrácel ve vysoké poloze nosnost. Doktora Malatestu zpíval na první pre-miéře koncentrovaným tónem barytonista Jiří Hájek. Objemný baryton Dalibora Tolaše měl trochu problém se vtěsnat do subtilnějšího hla-sového oboru Malatesty.

Co říci závěrem? Plzeňská inscenace opery G. Donizettiho dokazuje, že „moderní kabát“ dílu sluší, pokud je „střižen“ s vkusem a hlavně vychází z „látky“ autorů. !

Divadlo J. K. Tyla – Gaetano Donizetti: Don Pasqua-le. Dirigent Jan Zbavitel, režie Magdalena Švecová, vý-tvarník scény a kostýmů Marek Cpin. Premiéra 30. 4. a 5. 5. 2005.

! P L Z E Ň , D I V A D L O J . K . T Y L A

Vtipný don Pasquale

D I V A D L O

26

Lenka Šaldová

Královské město Rakovník slaví své slav-né rodáky: bratry Karla a Emila Buriany. V rámci 18. ročníku festivalu vokální tvor-

by Rakovník bratří Burianů v místním divadélku zazpívali Richard a Maria Haanovi, na dalším koncertě pak zpěváci nejmladší generace, ve vzpo-mínkovém pořadu se povídalo o literární tvorbě bratří Burianů a Emy Destinnové. Ale především: premiéru tu měly dvě opery Michaela Keprta, Bře-hy Gangy a Nevěsta z Korinthu – první z nich již za-zněla v rámci Bušení do železné opony ve Stavov-ském divadle, druhá nyní vůbec poprvé! Světová operní premiéra v malém městečku je dnes zále-žitostí ojedinělou – a plné hlediště svědčilo o tom, že šlo pro místní opravdu o událost.

Pro rakovnické publikum to nebyla vůbec lehká zkouška – Michael Keprt píše hudbu sice

harmonicky tradicionalistickou, příjemně po-slouchatelnou, leč nevytváří žádné chytlavé me-lodie, a to ani v delších orchestrálních plochách. Vysílá krátké motivky, hudební nástroje jako by si mezi sebou povídaly a komentovaly, inspirovaly, podtrhovaly mluvené nebo zpívané slovo. Vůbec snadné není ani vstřebat tematiku děl, k nimž si libreto, v obou případech na námět Goetha, na-psal skladatel sám – v hudebně-taneční baladě Břehy Gangy se vyrovnává s východní filozofií: velký Brahma krutým příběhem odpovídá na otázky modlícího se, aby údajně zvěstoval „uni-verzální princip milosti, který nerozlišuje osoby nízké a vznešené“. Ve srozumitelnější Nevěstě z Korinthu se střetává křesťanství s vírou v olymp-ské bohy, především ale mrtvá snoubenka zahubí svého milého. Její matka, ač křesťanka, obě těla podle dávného obyčeje spálí, aby jejich duše na-lezly klid v blízkosti bohů řeckého pantheonu.

Pod vedením skladatele hráli sólisté a členové orchestrů Státní opery Praha a Národního diva-dla, dobře zpívala většina sólistů: Josef Moravec, Jiří Kalendovský, Jaroslava Maxová, Martina Bauerová a Jiří Přibyl. Lubomír Havlák, v sou-časné době duše rakovnického festivalu, nemá zvláštní režisérské tvůrčí ambice, na náznakové scéně tak spolu s choreografem Martinem Dvo-řákem především zaranžoval nástupy a jedno-duché akce. Záslužné je především tedy samo uvedení novinek v Rakovníku – tím záslužnější, že by se nemělo jednat jen o jednorázovou zá-ležitost, ale plánují tu dát při dalších ročnících festivalu další příležitost mladým skladatelům a s nimi snad i mladým inscenátorům. !

Tylovo divadlo – Michael Keprt: Břehy Gangy, Nevěsta z Korinthu. Dirigent Michael Keprt, režie Lubomír Havlák, scéna Stanislav Hrdlička, kostýmy Lenka Křehová, chore-ografie Martin Dvořák. Premiéra 10. 5. 2005.

! R A K O V N Í K , T Y L O V O D I V A D L O

Světová premiéra v Rakovníku

srážejí s rádobyrealistickým operním naznačová-ním: tak například žárlivost Tosky na Cavarados-siho práci chtěla režisérka patrně naznačit tím, že krásná zpěvačka symbolicky svádí malíře rozva-lujíc se na rozmalovaném obraze. Leč vzhledem k tomu, že Cavaradossi chvíli před tím urputně předstíral, jak štětcem na obraz nanáší barvy, di-váka (místo aby odkrýval podstatu akce) nejspí-še napadne, že by se Tosca pěkně zmazala. Pří-během provází postava nazvaná Anděl – anděl

smrti? anděl lásky? Těžko říci: na za-čátku podává An-gelottimu klíč od kaple, v závěru na scéně rozbalí červe-ný koberec, po kte-rém kráčejí nejprve Cavaradossi a poté Tosca ke smrti. Zá-sluhou režisérky zůstává, že zame-zila zběsilé honbě za Toskou na střeše a celkově projev in-terpretů oprostila od největších oper-ních klišé. Ale i tak na jevišti nevidíme originální lidské

bytosti, ale operní primadonu, operního milov-níka a operního padoucha – jedny z mnohých, zaměnitelné a tak bohužel i zapomenutelné.

Snad je tomu tak i vlivem dispozic jednotli-vých interpretů – byť celkově lze říci, že v Ústí nad Labem mají velmi solidní pěvecké obsazení: nejbarvitější je hlasový i herecký projev Jordan-ky Derilové, okouzlující, štíhlé, temperamentní Tosky. Igor Jan (Cavaradossi) by sice mohl ubrat forte a part více odstínit, ale jeho barva hlasu se každopádně krásně poslouchá. Nikolaj Ně-krasov (Scarpia) je baryton v plné síle, škoda monotónní výsměšné hlasové manýry. Dirigent

Norbert Baxa vede orchestr, který se na červ-nové repríze nevyhnul pár hráčským chybám, k efektním dynamickým kontrastům, volí spíše volnější tempa, což patřičně tíživě působí přede-vším ve třetím jednání.

Nedlouho po Tosce přišlo Severočeské di-vadlo opery a baletu ještě s jednou premiérou: s inscenací Mozartovy opery Così fan tutte. S ús-teckým orchestrem a sborem se již po šesté před-stavili kanadští studenti, kteří v rámci Meziná-rodních operních kurzů (pořádaných ústeckým divadlem ve spolupráci s vancouverskou univer-zitou) pravidelně vstupují do ústeckých inscena-cí a k tomu vždy přinášejí jednu inscenaci vlast-ní. Obě strany na tom jistě umělecky vydělávají: studenti mají možnost vyzkoušet si účinková-ní v krásném klasickém divadelním prostoru, ústečtí diváci si mohou poslechnout zajímavé mladé interprety. Tentokráte například Briana Lee (Ferrando) a Erinn Robertsovou (Dorabel-la). Škoda, že režisérka Nancy Hermiston, která v Kanadě inscenace připravuje, vede mladé zpě-váky k těm nejbanálnějším operním šablonám, takže k životnému jevištnímu projevu, jakého by jistě studenti mohli dosáhnout, mají daleko. !

Severočeské divadlo opery a baletu Ústí nad Labem – Gi-acomo Puccini: Tosca. Dirigent Norbert Baxa, režie Karla Štaubertová – Sturm, scéna Ján Zavarský, kostýmy Tomáš Kypta, sbormistr Pavel Baxa. Premiéra 27. 5. 2005, psáno z reprízy 7. 6. 2005.Severočeské divadlo opery a baletu Ústí nad Labem – W. A. Mozart: Così fan tutte. Dirigent Norbert Baxa, režie Nancy Hermiston, scéna a kostýmy Alessia Carpoca. Pre-miéra 17. 6. 2005.

Jordanka Derilova (Floria Tosca), Igor Jan (Ma-ria Cavarados)

Foto

arc

hív

D I V A D L O

27

! P R A H A , S T A V O V S K É D I V A D L O , S T Á T N Í O P E R A

Soudobý balet dostal opět slovoJaroslav Someš

Skladatel Zbyněk Matějů vstoupil vlastně už po druhé „do téže řeky“. Znovu čerpal in-spiraci v tajuplném a magickém prostředí

staré židovské Prahy. Před více než třemi lety uve-dl Pražský komorní balet na scéně Státní opery jeho taneční legendu Golem, námětově se opírají-cí o známou pověst o rabbi Löwovi. Nyní baletní soubor Národního divadla v Praze nastudoval skladatelovu novinku nazvanou Ibbur aneb Praž-ské mystérium, jejíž libreto vychází z Meyrinkova románu Golem. Pověst o Löwově hliněném ho-munkulovi se však v knize pouze připomíná; vlastní děj se totiž neodehrává v atmosféře rudol-finské Prahy, nýbrž někdy na konci 19. století a lí-čí prostředí ghetta v předkafkovské době.

Epické literární příběhy se nikdy nepřevádějí do podoby baletních libret lehce. A Meyrinkův ro-mán má děj a hlavně myšlenkový obsah tak sple-titý, že i slovně jej odvyprávět je nesnadný úkol. Daniel Wiesner se o libreto pokusil jistě s vědo-mím všech záludností, které na něho čekají. Na

jedné straně se zjevně snaží usnadnit orientaci ve složitostech vlastního příběhu, na druhé straně celou věc komplikuje ještě víc. Původní rámec, v němž se vypravěč, nazývaný zde Já, převtěluje do osudem pronásledovaného Athanasia Per-natha (slovo „ibbur“ je judaistické označení pro schizofrenní stav), rámuje šachovou partií dvou ženských postav, symbolizujících věčnou životní možnost dvojí volby. V závěru pak nově přidává další vrstvu zarámování, která obsah baletu do-konce poněkud banalizuje. Děj končí překvapi-vým odhalením, že šlo pouze o sen ve snu. Ne o horečnatou vizi pacienta psychiatrické léčebny, nýbrž o obyčejného „šlofíka“ u televizoru.

Baletní tvorbě se Zbyněk Matějů s úspěchem věnuje už řadu let. V každém novém díle jako by zúročoval zkušenosti z prací předchozích. Tak je tomu i v Ibburu, kde především v pasážích zalo-žených na židovské melodice cítíme ohlasy jeho Golema (na nějž přetrvávají příjemné vzpomín-ky). Skladatelovou silnou stránkou je nepochyb-ně též práce s rytmem – i z pouhého poslechu je znát, jak si Matějů možnosti rytmické variability

přímo vychutnává. Pokud jde o instrumentaci, výrazné je tentokrát využívání nástrojových sól. Obecně platí, že je lépe, když je balet inscenován na „živý“ orchestrální doprovod. V nastudování Ibburu je však použita nahrávka a patrně jiný způsob by v daném případě ani nebyl možný. Součástí hudebního záznamu je totiž také slo-žitý podkres hlasů a zvuků, který přispívá k su-gestivitě dojmu.

Inscenace je – nemýlím-li se – první celove-černí choreografií Petra Zusky. Za šťastný nápad lze považovat, že si ke spolupráci přizval zku-šeného scénografa Jana Duška a kostýmního výtvarníka Romana Šolce, který sám zná balet také jako výkonný tanečník. Duškova základní dekorace – průřez několikapatrovým starým do-mem -- skvěle evokuje atmosféru Meyrinkova románu a připomíná přízračné výpravy Vlasti-slava Hofmana pro dramatizace Dostojevské-ho anebo zjitřenost kreseb Aléna Diviše. Šolc ve svých návrzích kostýmů využil příležitost odlišit různá dějová i rámcová prostředí a zvlášť efektně se vypořádal s oběma symbolickými postavami

(Jakin, Boaz).Petr Zuska jako choreo-

graf má na svém kontě už víc než dvacet kratších ba-letů. Podařilo se mu v nich dopracovat se k osobité-mu slovníku, kombinující-mu výrazové prvky s pohy-bovou abstrakcí. Co však dokáže bohatě naplnit ko-morní rozměr o několika postavách, je zřejmě pro-zatím málo na celovečer-ní balet. Prudce nasazené tempo se nemění, vazby a pozice se opakují, pro-měnlivost příběhu se ne-odráží v proměnlivosti ta-nečního výraziva, ani větši-na sólových rolí nedostává prostor k výraznějšímu uplatnění. Naopak, leckte-rý dějový motiv je znejas-něn (např. antagonismus rabína Hillela a vetešníka Wasserturma či symbol ta-rotového Viselce). Působi-vě však vycházejí sborové hospodské scény a zejmé-na choreograficky vděčné pasáže dvojnictví – přede-vším okamžiky, kdy v du-Z inscenace Národního divadla Ibbur aneb Pražské mystérium.

Foto

Rom

an S

ejko

t

D I V A D L O

28

etech dochází jakoby mimoděk k synchronizaci pohybů (v premiérovém obsazení hlavních rolí plně obstáli Alexandre Katsapov a Viktor Kon-valinka). Režijně nejsou obratně řešeny ani časté přestavby předscény, mechanicky je vyplňují fil-mové dotáčky, což působí těžkopádně. Zato úpl-ný závěr je krásný – hřbitovní náhrobky z kufrů jsou nejen výtvarným obrazem, ale také jímavou metaforou. Škoda, že podobných momentů není v průběhu večera víc. I tak si však Národní diva-dlo zaslouží za uvedení Ibburu uznání – premi-

éry celovečerních baletních novinek zas nebý-vají tak často.

Výjimky však potvrzují pravidlo. Ani ne za tři týdny po ND se s novým baletem přihlási-la Státní opera Praha. I v tomto případě šlo o současné dílo, byť ne původní ani co do hu-dební složky, ani co do choreografie. Time of Pain neboli Čas bolesti nastudoval Bronislav Roznos nejprve ve svém stálém působišti, ve Zwickau, v roce 1999. Před čtyřmi lety svou choreografii úspěšně přenesl na scénu Divadla J. K. Tyla v Plz-

ni a nyní ji přepracoval pro Pražský komorní balet – soubor baletu SOP. Jak už sám název napovídá, námětem díla je narušení lidských vztahů, psychické i fyzické utrpení, které však někdy může být i očistné. Představení není bale-tem v tradičním slova smyslu. Je moderní pohy-bovou kompozicí, která přes mezní technickou náročnost hraničící s gymnastikou, ba s akroba-cií, neztrácí charakter tanečnosti. Nevypráví se tu ucelený příběh, jednotlivými sekvencemi se spíš nastiňují myšlenky. Emoce vyvolává insce-nace až druhotně, působí proto poněkud odta-žitě. Vícevýznamovost počítá s fantazií (pouze 4. část, Uniformita, je málo obrazivá, jaksi do-slovná, ilustrující ideový záměr). Je zajímavé, že z celkových šesti epizod se třikrát stává obětí násilí žena. Muž je bolesti vystaven pouze jako Ukřižovaný v náboženské symbolice a pak v zá-věru, kdy je ukončen mučivý vztah dvou mužů, procházející celým večerem.

Scénograf Robert Schrag umístil inscenaci na točnu s půlkruhem mříží, posetých desítka-mi hořících svíček. Je to nadmíru působivé, jen si při významné roli, kterou hraje právě pohyb točny, lze těžko představit, jak bude představe-ní fungovat na zájezdech, pro něž je předurčeno. Součástí dekorace je soustava barelů, které jsou mezi jednotlivými sekvencemi využívány jako bubny. Bicisty se stávají sami tanečníci a patří-li jim mimořádné uznání za naplnění všech náro-ků choreografie, stejně velký obdiv si zaslouží za vynikající zvládnutí perkusních partů (extrém-ně obtížné se jevily zejména dva poslední vstupy v první polovině večera).

Hudební složku tvoří výběr ze skladeb růz-ných autorů či skupin (Ondekoza, Philip Glass, Dead can Dance, Les Tambours du Bronx, Klaus Nomi). Je dobré, že nejsou promíchány navzá-jem, každá sekvence má jednotný doprovod. O výkonech všech tanečníků lze hovořit s upřím-nou chválou. Inscenace je příkladem kolektivní umělecké výpovědi. V úkolech ani provedení tu není žádný rozdíl mezi úlohami sólovými a sbo-rovými. Přesto, nebo právě proto, by program měl uvádět jména účinkujících i s označením rolí. Povšechný údaj „Tančí Pražský komorní ba-let – soubor baletu Státní opery Praha“ rozhod-ně nestačí. Takovová anonymita je nemístná, ba téměř nezdvořilá. !

Národní divadlo Praha – Zbyněk Matějů: Ibbur aneb Praž-ské mystérium, libreto Daniel Wiesner, choreografie Petr Zuska, režie Daniel Wiesner a Petr Zuska, scéna Jan Du-šek, kostýmy Roman Šolc, světla Petr Zuska. Premiéra ve Stavovském divadle 12. května 2005. Pražský komorní balet, soubor baletu SOP – Time of Pain (Čas bolesti), hudba Ondekoza, Philip Glass, Dead can Dance, Les Tambours du Bronx a Klaus Nomi, libreto, režie a choreografie Bronislav Roznos, scéna a kostýmy Robert Schrag, světla Silvio Gahs. Premiéra ve Státní ope-ře 2. června 2005.

Roznosova choreografie baletního představení Čas bolesti, uvedeného ve Státní opeře Praha, vyniká řa-dou ikonografických prvků.

Foto

Pet

er B

renk

us

D I V A D L O

29

Hudba v Praze

FESTPOL – FESTIVAL POLICEJNÍCH ORCHESTRŮ A SBORŮ – uzavřelo (4. 6.) vystoupení na Staroměstském náměstí, kde si účastníci mimo jiné společně zahráli píseň Muziky, muzi-ky od F. Kmocha. Mezinárodní festival se konal pošesté. Pořádá jej každé dva roky Hudba Hradní stráže a Policie ČR. Na letošním ročníku vystoupilo na 400 hudebníků a zpěváků.

SVĚT PRAŽSKÝCH VARHAN, festival v katolickém kostele sv. Ludmily na náměstí Míru, obsáhl (6.–15. 6.) tři koncerty. Vystoupili při nich Laurent Jochum, varhaník pařížského chrámu St. Jean Baptiste de Belle Wille s flét-nistou a skladatelem Jaroslavem Peli-kánem, dále regenschori tohoto chrá-

Hudba v ČecháchFESTIVAL BAROKNÍ PERLY pořádá (3.–9. 7.) houslistka Gabriela Demetero-vá pátým rokem. V západních Čechách je věnován podpoře mladých talentova-ných hudebníků a záchraně zapomenu-tých památek. Místy konání koncertů jsou zámky v Manětíně a Horšovském Týně, kostely v Mariánské Týnici a Ko-zojedech a zámky Chýše a Valeč.

FESTIVAL UPROSTŘED EVROPY – Mitte Europa – se letos (12. 6.–31. 7.) tematicky zabývá světem fantazie a uto-pie. Jeho 14. ročník se koná v 62 měs-tech a obcích Česka, Bavorska a Saska. Je také zaměřen na mladé, a to jak výbě-

rem mladých interpretů, tak pozorností k mladému publiku.

ČTVRTÝ ROČNÍK Stamicových slav-ností, připomínajících během pěti týd-nů skladatele a houslistu Jana Václava Antonína Stamice, začal (18. 5.) v Hav-líčkově Brodě vystoupením žáků Sou-kromé základní umělecké školy. Na os-mi koncertech účinkovala řada amatér-ských i profesionálních umělců z Česka i ze zahraničí, včetně Jaroslava Tůmy, Komorní filharmonie Pardubice či He-roldova kvarteta. Se Stamicovým kvar-tetem účinkovala japonská houslistka Shizuka Ishikawa. Závěr festivalu patřil (23. 6.) v klášterním kostele sv. Rodiny Českému komornímu orchestru.

Ve věku 61 let nečeka-ně zemřel významný hráč na vio-lu, ale v posledních letech přede-vším iniciativní ředitel a manažer Plzeňské filharmonie Jan Motlík. Jako hráč na violu se po absolvo-vání Pražské konzervatoře začal nejdříve prosazovat v Amsteroda-mu, kde byl 5 let zástupcem kon-certního mistra. Po návratu přijal místo v tehdejším Plzeňském roz-hlasovém orchestru a stal se čle-nem výborného Plzeňského roz-hlasového kvarteta. Na plzeňské konzervatoři vyučoval hru na vilu. Aby zachránil rozhlasový orches-tr před rozpadem založil se dvě-ma spolupracovníky Plzeňskou filharmonii jako společnost s r.o. Ta pak jeho zásluhou obdrže-la koncem 90. let statut obecně prospěšné společnosti a J. Motlík se stal jejím ředitelem. O prospěš-nosti až nutnosti orchestru doká-zal přesvědčit nejen představitele města Plzně, ale pro jeho finan-cování dokázal získat i sponzory. Pro filharmonii, která se vypraco-vala na vynikající uměleckou úro-veň, sjednával zahraniční umělec-ké zájezdy. Během velkého turné po Spojených státech se pak pl-zeňský orchestr stal důstojným re-prezentantem města. Za J. Motlíka bude jen obtížné najít rovnocen-nou náhradu. Jaroslav Fiala

JAN MOTLÍK

6. 3. 1944–29. 5. 2005

mu Pavel Černý (Bach, Franck, Men-delsohn-Bartholdy, Liszt) a polský varhaník Waclaw Golonka s violoncel-listou Janem Páleníčkem.

MUSICA SACRA PRAGA, třetí roč-ník mezinárodního festivalu duchov-ní hudby, se uskutečnil (24.–26. 6.) ve třech pražských kostelech – U Salváto-ra, u sv. Mikuláše a u sv. Šimona a Judy. V mimořádně silné konkurenci nepro-fesionálních sborů zazářilo filipínské univerzitní těleso Singing Ambassadors of Philippines. Zvítězil v soutěži se sou-bory z Německa, Polska, Ruska, Sloven-ska, Velké Británie a České republiky a stal se laureátem festivalu. Úspěšný byl i Vysokoškolský soubor Univerzity Karlovy, který ve své kategorii vyhrál.

HUDBA V RUKOPISECH od 12. do 16. století byla předmětem výstavy Serena mente iubilo, otevřené (20. 6.) v Zrca-dlové kapli Klementina. Při té příleži-tosti se uskutečnil koncert polského souboru Ars cantus z Vratislavi. Projekt se realizoval za podpory programu EU Culture 2000.

534. ÚTEREK UMĚLECKÉ BESEDY nabídl publiku v Salonu Zd. Podhaj-ské (21. 6.) skladby M. Kabeláče, M. Slavického, M. Kopelenta a L. Matouš-ka. Účinkovalo Quintetto sine nomine (O. Vaníček, D. Wichterlová, A. Ptáková, P. Cígler, D. Hucek) a J. Pták.

GUTTA MUSICAE uvedla v letohrád-ku Hvězda (19. 6.) Missu super Alma redemptoris mater od Leonela Powera – nejstarší cyklickou kompozici psanou na jediné jednotící téma. Program dopl-nil výběr drobnějších instrumentálních skladeb renesanční sbírky Canti B Otta-viana Petrucciho.

UNIE ČESKÝCH PĚVECKÝCH SBO-RŮ uspořádala ve velkém sále pražské-ho Hlaholu (14. 6.) u příležitosti nedo-žitých 85. narozenin Rudolfa Zemana, dlouholetého sbormistra Pěveckého sdružení pražských učitelek a Foerstro-va komorního pěveckého sdružení slav-nostní koncert. Účinkovalo Foerstrovo komorní pěvecké sdružení s Lukášem Vasilkem, Pěvecké sdružení pražských učitelek s Ivanem Zelenkou a klavíristé L. Čermáková a J. Šaroun (Dvořák, Mar-tinů, Suk, Eben).

KOMORNÍ ORCHESTR BERG vystou-pil (13. 6.) v Ledeburské zahradě v pro-gramu nazvaném Druhá návštěva Víd-ně (Mahler, Eric Zeisl, Lukáš Hurník, Schönberg).

Po krátké nemoci se v neděli 29. 5. v motolské nemocnici v Pra-ze uzavřel život jednoho nenápad-ného, skromného, slušného člově-ka – muzikologa Miroslava Nového. Nedočkal se už vydání Tematického katalogu skladeb Josefa Suka – díla, na němž se Zdeňkem Nouzou v po-sledním desetiletí pracoval a na je-hož vydání letos na podzim v nakla-datelství Editio Bärenreiter Praha se velmi těšil.Život Miroslava Nového byl pozna-menán jeho křehkým zdravím. To se projevilo během studia hudební vědy a estetiky na Karlově univer-zitě. Od roku 1953 pracoval jako redaktor v symfonické a hudebně vzdělávací redakci Českosloven-ského rozhlasu, odkud přešel do Českého hudebního fondu jako lek-tor pro tvůrčí práce (1963–1969). Od července 1969 až do odchodu do důchodu (31. 12. 1988) byl za-městnán jako odborný pracovník ve Smetanově muzeu v Praze. Tehdy se také zapojil do rozsáhlého projek-tu Československé akademie věd a Českého muzea hudby: do zpra-cování desetisvazkové řady Antonín Dvořák. Korespondence a dokumen-ty. Kritické vydání (zpracoval kol. pod vedením Milana Kuny, Editio Supraphon– Editio Bärenreiter Pra-ha 1987–2004). V únoru 1991 se M. Nový účastnil – na pozvání americké strany – Mezinárodní dvořákovské konference, pořádané Univerzitou New Orleans, s příspěvkem ke ge-

nezi Dvořákových Cypřišů. Obdržel zde také diplom čestného občanství města. Od osmdesátých let se podí-lel také na přípravě několika svaz-ků not edice souborného vydání díla Antonína Dvořáka. S jeho odborný-mi články se mohli čtenáři setkávat v různých periodikách již od polovi-ny čtyřicátých let.Mirek Nový měl mimořádnou paměť jak hudební, tak faktografickou, če-hož plně využíval ve své odborné práci. Kolegové v muzeu oceňovali zvláště jeho schopnost přečíst do-sud nevyjasněné skici a bezpečně určit rukopis mnohých skladatelů. Po léta přispíval svou radou a svými vědomostmi také ve výboru České-ho spolku pro komorní hudbu, Spo-lečnosti Antonína Dvořáka a Společ-nosti Josefa Suka. Mezi jeho posled-ní editorské práce patří prvá vydání dosud nepublikovaných skladeb Jo-sefa Suka u Editio Bärenreiter Pra-ha: počátkem letošního roku vyšla Sukova úprava Ella-polky pro smyč-cový orchestr a triangl, Sukovo zpra-cování menuetu z klavírní Suity pro smyčcové kvarteto a drobná úprava prvního dílu Vesnické serenády.Miroslav Nový, nadšený muzikant, měl po celý život intenzivní potře-bu kontaktu s živou, znějící hudbou. Ještě počátkem tohoto roku si nene-chal ujít dva koncerty České filhar-monie, přesto, že se do Rudolfina už musel nechat dovést. Netušil, že da-tum jeho odchodu z tohoto světa se rychle blíží a že připadne právě na výroční den úmrtí jeho milovaného Suka, kterému věnoval největší část svého pracovního úsilí.

Markéta Hallová – Zdeněk Nouza

MIROSLAV NOVÝ

3. 3. 1924–29. 5. 2005

Z P R Á V Y Z D O M O V A

30

MEZINÁRODNÍ SMETANOVSKÁ

KLAVÍRNÍ SOUTE�

27. ročníkPlzen, 5. - 12. brezna 2006

www.piano-competition.comuzáverka prihlá�ek 15. 12. 2005

ÿ

ÿÿ

Kontakt: KONZERVATOR PLZEN, Kopeckého sady 10, 301 00 Plzen

tel.+fax.: 377 226 387e-mail: [email protected]

ÿÿ

ÿ

ÿ ÿ

křesťanů a židů, se počtvrté uskutečnil (5. 6.) v Libčicích nad Vltavou. Bohatý program byl připraven po ekumenické bohoslužbě do farní zahrady katolické-ho kostela i do evangelického kostela. Vystoupili mj. kazatel, písničkář a poli-tik Svatopluk Karásek, Vladimír Merta, Dagmar Voňková, skupiny Chesed, Ko-rach, Marcipán a Ruach, Petr Lutka, Mo-nika Žáková, Jan Matěj Rak a Slávek Kle-candr. * Akce navázala na Koncert proti antisemitismu (29. 5.) ve Valdštejnské zahradě v Praze. Soustředil interprety věnující se křesťanské a židovské hudbě (Mišpacha, taneční skupina z Prostějo-va, synagogální zpěvák a cimbálová mu-zika Milana Horvátha z Brna). Hovořilo se o tom, proč křesťané vystupují proti antisemitismu a proč podporují Izrael. * Podobné tematice byl věnován festi-val Three Rings (2.–12. 7.) v Rudolfi-nu, Španělské synagoze a kostele sv. Ši-mona a Judy (Komorní orchestr Berg, Gentleman Singers, teplická filharmo-nie, kvarteto Penguin, Schola Gregori-ana Pragensis a zástupci dalších hudeb-ních žánrů). Záměrem tohoto projektu bylo osvětlovat a oslavovat rozmanité příspěvky judaismu, křesťanství a islá-mu do západní kultury.

ZÁKLADNÍ UMĚLECKÁ ŠKOLA V. TALICHA v Berouně uspořádala

(28. 5.) ke 122. výročí Talichova naro-zení koncert svého orchestru tvořené-ho žáky i přáteli školy (Ryba, Mozart, Schubert). Dirigoval Jiří Šimáček.

KARLOVARSKÝ SYMFONICKÝ OR-CHESTR patří díky lázeňskému charak-teru města nejen k nejstarším orches-trům u nás (zal. 1835), ale také k těle-sům nejvytíženějším. Ve své 170. sezoně uskutečnil vedle desítek populárních, kolonádních, mimořádných a zájezdo-vých pořadů dvě abonentní řady po 11 koncertech. O podzimních, spjatých s Dvořákovským rokem 2004, jsme již informovali. Ale ani některé koncerty z roku 2005 by neměly upadnout v za-pomnění. Připomínám Bendovu Ariad-nu na Naxu s Jitkou Molavcovou, Alfré-dem Strejčkem a dirigentem Romanem Válkem (11. 2.), Brahmsův koncert D dur s mladičkou jihokorejskou hous-listkou Ji-Yoon Park a dirigentem Jiřím Štruncem (17. 3.), Wagnerovy Wesen-donck-Lieder a Isoldinu smrt s Karlou Bytnarovou (26. 3.), Gemrotův drama-tický houslový koncert s Jiřím Hurní-kem a dirigentem Jiřím Stárkem (29. 4.), Šostakovičovu Leningradskou symfonii v promyšlené koncepci Miloše Formáč-ka (8. 5.), Smetanovu Mou vlast v oso-bité interpretaci kanadského dirigenta Kerry Strattona (19. 5.) či ojediněle po-

V nedožitých 83 letech zemřel 21. 6. jeden z našich nejvý-znamnějších varhaníků prof. dr. Jiří Ropek. Narodil se v rodině důstojní-ka. Od šesti let se učil na klavír a při gymnaziálních studiích v Kroměříži se začal zajímat o varhany – chodil si zahrát a především improvizovat ke sv. Mořici. Setkání s varhanami po-kládal pro svůj život za rozhodující. Sám o tom poznamenal: „Být varha-níkem – to není náhoda. To je cesta, na kterou vás osud zákonitě přive-dl.“ Z nastoupené cesty se už nikdy neuchýlil. Po maturitě začal studovat varhanní hru na Pražské konzervato-ři u prof. B. A. Wiedermanna, který vychoval celé generace českých var-haníků a pokračoval u něj na právě založené AMU. Zároveň studoval na Karlově univerzitě hudební vědu, ale protože nebyl v 8. semestru poli-ticky prověřen, rehabilitační dokto-rát dostal až v roce 1991. Jako jeden z Wiedermannových nejlepších žá-ků působil na varhanním oddělení AMU dva roky jako asistent. V roce 1951 se stal varhaníkem pražské mi-noritské baziliky sv. Jakuba a při tzv. „varhanních mších“ a varhanních ho-dinkách po více než 40 let prováděl stěžejní díla varhanní literatury a pře-devším francouzskou hudbu, svou životní lásku. Nelehkou úlohu udržet nejvyšší hudební kvalitu duchovní hudby za doby, která tomu napros-to nepřála, splnil dokonale. Chrámo-vá hudba u sv. Jakuba byla pojmem. Davy obecenstva toužící po neopa-kovatelných zážitcích proudily do kostela a vysoká úroveň Ropkových interpretací byla známá i cizincům navštěvujícím Prahu. Vytvořil si tím vlastní obecenstvo, které přeplňova-lo jeho koncerty i v sálech, protože veřejné koncerty v kostelech nebyly povoleny. Ohlas jeho vystoupení byl

mimořádný, brzy přišly nabídky na-táčení na gramofonové desky, které rozšířily jeho umění i do ciziny. Jed-nou z prvních zemí byla Anglie, kam potom Ropek často zajížděl. Byl prv-ním českým varhaníkem, který vy-stoupil v londýnské Royal Festival Hall a Anglie se stala jeho srdci zemí nejbližší. Londýnská Royal College of Organists mu také jako do té do-by jedinému varhaníkovi z Východu udělila čestné členství – Honorary Fellowship. Pozvání do dalších ev-ropských států však na sebe také ne-dala dlouho čekat, a tak prof. Ropek záhy koncertoval opakovaně i v celé Evropě a zámoří – např. v rámci před-olympijského festivalu v Mexiku při příležitosti Olympijských her 1968.Velmi úspěšná koncertní činnost způsobila, že Jiří Ropek byl povolán jako profesor varhanní hry na Praž-skou konzervatoř a později se stal vedoucím oddělení. Celá řada jeho absolventů s vděčností vzpomíná na jeho nadšení pro královský nástroj, neobyčejné znalosti varhanní litera-tury a zkušenosti se slavnými nástro-ji v cizině, které osobně poznal.Už od šedesátých let se také věnoval skladbě, převážně pro sólové varhany nebo v kombinaci s jinými nástroji. Protože zdravotní obtíže a dvě pro-dělané operace páteře mu omezovaly koncertní působení, věnoval se kom-poziční činnosti o to intenzivněji. Z je-ho skladeb především Variace na veli-konoční sekvenci „Victimae Paschali Laudes“ se staly významnou součástí soudobého varhanního repertoáru.Pro nás mladší byl velkým vzorem. Ne-podléhal ve svém rozsáhlém repertoá-ru pokřivenému vkusu vládnoucí to-talitní ideologie a hrál vše, co pokládal z varhanní literatury za cenné, osobitě a s velkým zaujetím bez ohledu na pr-chavé módní trendy. Byl skromným člověkem ryzího charakteru a milým kolegou, jehož umění jsme hluboce obdivovali. Bude nám velice chybět.

Jan Hora

JIŘÍ ROPEK

1. 7. 1922–21. 6. 2005

DVOŘÁKOVA HUDEBNÍ NELAHO-ZEVES pokračovala (17. 6.) koncertem v chrámu Nanebevzetí Panny Marie ve Zlonicích. Účinkoval Vysokoškol-ský umělecký soubor Univerzity Kar-lovy s dirigenty Jakubem Zichou a Ji-řím Petrdlíkem, s barytonistou Petrem Matuszekem, varhaníkem Vladimírem Roubalem a dalšími sólisty. Zněla du-chovní hudba (A. Dvořák, Vít Clar, Pe-tr Hanzlík).

HUDEBNÍ MLÁDEŽ uspořádala (3.–5. 6.) v Liberci 15. ročník svého festivalu, letos s podtitulem Hudba v zoo. Mimo jiné se při něm uskutečnil Koncert pro zvířata a v pavilonu tropického ptactva performance hudby a ptačího zpěvu. Dále vystoupili Z. Jandová se Zd. Mer-tou a Bennewitzovo kvarteto.

HUDEBNÍ FESTIVAL Tichý hlas pro Svatou zemi, pořádaný Společností


31

etickou Griegovu hudbu k Peer Gynto-vi pod čarující taktovkou venezuelské-ho dirigenta Manuela Hernándeze Silvy (3. 6.). Sezonu uzavřela Beethovenova Osudová symfonie (23. 6.) s Jiřím Stár-kem, který se v červnu stal šéfdirigen-tem KSO. Neméně angažován vstupuje KSO do své 171. sezony. Zahajuje ji 47. ročník festivalu Dvořákův karlovarský podzim, v němž orchestr vystoupí na šesti koncertech, které řídí José Miguel Rodilla, Jiří Stárek, Miloš Formáček, Ale-xandr Apolín, Yun-Sung Chang a Milen Nachev. Jako sólisté se představí mj. vi-olista Lubomír Malý, sopranistka Amy Goldstein a houslisté Ho-Joon Lee a Vla-dislav Liněckij. Na programu jsou vr-cholné Dvořákovy symfonie a předehry, ale i Smetanovy švédské symfonické básně, Brahmsův Dvojkoncert, Berlio-zův Harold v Itálii a Mahlerova IV. sym-fonie. Festivalové koncerty jsou součástí

dvou abonentních řad po 12 pořadech. V roce 2006 se v dramaturgii výrazně uplatňuje Mozart vzhledem k 250. vý-ročí skladatelova úmrtí. Zapomenuto není ani na 150. výročí úmrtí Roberta Schumanna a 100. výročí narození Dmi-trije Šostakoviče. Jubilanti ovšem zdale-ka neovládají celý program sezony, v je-jím průběhu zazní hudba všech sloho-vých období a různých národních škol. Z významných dirigentů opět přivítáme Kerry Strattona, Manuela Hernándeze Silvu a Francouze Martina Lebela. Po-prvé se na karlovarském pódiu před-staví Elli Jaffe z Izraele. Ze zahraničních sólistů jmenujme kanadskou pěvkyni Annu Romain či italského houslistu Ste-fana Succiho. Karlovarský symfonický orchestr i ve 171. sezoně tedy zaujímá v hudební kultuře Karlových Varů do-minantní postavení.

ZP

Hudba na Moravě a ve SlezskuFESTIVAL CONCENTUS MORAVIAE nabídl letos (5. 6.–2. 7.) 36 koncertů ve dvou desítkách měst jižní Moravy a Vysočiny. Dva programy se usku-teční tradičně v rakouském pohrani-čí. Do hlavního tématu, týkajícího se migrace a úlohy cizinců v evropských hudebních dějinách, přispěl projekt Vlámská bouře – přehlídka předních souborů staré hudby z Belgie. Devět koncertů tak obsáhlo bohatý výběr z franko-vlámské vokální polyfonie 15. a 16. století, recitál s repertoárem pro historický kladívkový klavír a vy-stoupení nekonformního saxofonové-ho kvarteta Blindman s aranžmá rene-sanční hudby. Do projektu Vlámská bouře se zapojily i české specializova-né soubory.

MLADÍ BRNĚNŠTÍ SYMFONIKOVÉ – symfonický orchestr základních umě-leckých škol města Brna – ukončili jedenáctou sezonu (28. 5.) koncer-tem v Besedním domě (A. Marquez, C. Stamitz, G. Gershwin). Závěrem zaznělo se smíšeným pěveckým sbo-rem při gymnáziu Křenová a pěvec-kým sborem Gaudeamus Dvořáko-vo Te Deum. Dirigovali T. Krejčí a G. Tardonová.

MEZINÁRODNÍ FESTIVAL CIMBÁ-LU ve Valašském Meziříčí na Vsetín-sku začal (26. 5.) interpretační soutě-ží. Povinnou skladbu předvedlo téměř pět desítek soutěžících z osmi zemí. Ve druhém kole hráli barokní nebo klasi-cistní skladbu podle vlastního výběru a soutěž pokračovala přednesem ro-mantické nebo impresionistické sklad-by. Teprve po ní se rozhodlo o finalis-tech, kteří zahráli originální skladbu. Zvláštní postavení v soutěži měli cim-balisté z Číny. Jejich nástroje i technika hry jsou odlišné, a proto byli hodnoce-ni zvlášť. Úvodní koncert festivalu se konal ve velkém sále zámku Žerotínů, hráli cimbalisté ze všech zúčastněných zemí. Společně se svými žáky vystoupi-ly také předsedkyně Světové asociace cimbálu Victorie Herencsárová z Ma-ďarska a také Číňanka Liou Jüe-Ning. V rámci festivalu se uskutečnily také přednášky a doprovodné koncerty a galakoncert vítězů.

LINHA SINGERS vyprodali při kon-certě v cyklu Klasika viva (14. 6.) kláš-terní kostel v Šumperku (Benda, Tele-mann, Rejcha aj., lidové písně).

RůznéSOCHA GUSTAVA MAHLERA bymohla stát do roku 2010 v Jihlavě, v uva-žovaném novém parku pojmenovaném po skladateli, který tam prožil dětství. Areál má vzniknout na místě dnešní trž-nice v Benešově ulici. Stávala tam syna-goga, kterou Mahler s rodiči navštěvoval. Autorem návrhu je sochař Jan Koblasa, pedagog na univerzitě v Kielu a profesor AVU v Praze. Rok 2010 bude rokem 150. výročí Mahlerova narození. (veb)

PŘEHLÍDKA JAZZ MEETS WORLD mě-la v červnu na programu dva koncerty – 6. 6. kubánské septeto Santiagouero hrálo v Lucerna Music Baru a 8. 6. již po několikáté v Praze zpíval sbor z ruské Tuvy Huun-Huur-Tu, tentokráte v kos-tele sv. Václava. Na zakončení jarní řa-dy koncertů cyklu Jazz na Hradě zahrál 7. 6. na Terase Jízdárny pianista Abdul-lah Ibrahim se svým triem. (vla)

DEVĚT BRAN, již VI. ročník tohoto me-zinárodního festivalu židovské kultury, proběhl v červnu v Praze. Zahajovací ve-čer 14. 6. ve Valdštejnské zahradě měl za-jímavou hudební dramaturgii – Filhar-monia orchestr řízený Mario Klemen-sem uvedl hudbu ze slavných ruských filmů režisérů Kozinceva, Pudovkina a Ejzenštejna od skladatelů Dmitrije Šostakoviče (Hamlet), Alfreda Schnitt-keho (Poslední dnové Petrohradu) a Ser-geje Prokofjeva (Ivan Hrozný). (vla)

FESTIVALY ETNICKÉ HUDBY pro-bíhaly tentokrát zejména v červnu – v Praze se konal kupř. ve dnech 3.–5. 6. na několika místech United Island of Prague, 10. a 11. 6 na Štvanici zase Re-spekt festival. (vla)

MISTR JAN HUS, scénické oratorium skla-datele Richarda Pachmana, vidělo publi-kum ve Valdštejnské zahradě poprvé 29. června. V režii Ireny Žantovské účinkují mj. Marián Vojtko a Ilona Csáková, druhé představení se konalo na Staroměstském náměstí, další i mimo Prahu. (vla)

PAPEŽ KOUŘIL TRÁVU, výstava o rock-ové kultuře 60. let, která probíhá v praž-ské Galerii U zlatého prstenu mezi 3. 6.–18. 9., nabízí i promítání hudebních filmů či snímků zachycujících 60. léta s velkým podílem hudby. Každý čtvrtek od 23. 6. se promítají v kině Lucerna vždy dva filmy převážně americké produkce. Až do 28. 8. tak budou uvedeny mj. Wo-odstock, Festival Express, Monterey Pop, Bezstarostná jízda, Jahodová proklamace či Gimme Shelter. (vla)

Objednávky zasílejte na adresu:Editio Bärenreiter Praha, spol. s r. o. – Zákaznické centrum

Běchovická 26, 100 00 Praha 10tel.: 274 001 932, 274 001 933, fax: 274 001 920, GSM: 603 179 265e-mail: [email protected], www.noty-knihy.cz, www.editio-baerenreiter.cz

TROPI PROPRII MISSAEpars Ieditorka Hana Vlhová-WörnerPětisvazkový ediční projekt Repertorium Troporum Bohemiae Medii Aevi přináší textovou a hudební edici mešních tropovaných zpěvů z českých pramenů od 11. do 16. století. Mnohé z vydávaných textů a melodií jsou v této publikaci zpřístupněny vůbec poprvé. První svazek Tropi Proprii Missae zahrnuje edici tropovaných zpěvů mešního propria opatřenou četnými komentáři, vstupní studii a obrazovou přílohu. Tropy jsou vydány v úplném znění se svými kmenovými zpěvy; díky tomu je tato edice určena nejen odborné veřejnosti, nýbrž i pro praktické provádění.

H 7878ISMN M-2601-0331-3rozsah 176 stran textu + 12 stran obrazové přílohycena 490 Kč

H u d e b n í n a k l a d a t e l s t v í

EDITIO BÄREN REI TERPRAHA, spol. s r. o.,

vám nabízí první svazek ediceREPERTORIUM TROPORUM BOHEMIAE MEDII AEVI


Z E Z A H R A N I Č Í

32

Aleš Březina

Zdálo by se, že nic není logičtějšího, než uvedení Řeckých pašijí v Řecku. Jednak je autorem předlohy k libretu slavný řecký

spisovatel Nikos Kazantzakis, jednak zpracová-vá téma týkající se novodobých řeckých dějin. Nicméně to je zcela falešná představa a za to, že se Řecké pašije Bohuslava Martinů dočkaly 10. 6. 2005 své řecké premiéry v podání opery Národ-ního divadla v Soluni, vděčíme hlavně úsilí reži-sérky Pamely Howards a intendantky divadla Ioanny Manoledaki.

Kazantzakis je i dnes, téměř padesát let po své smrti, postavou navýsost kontroverzní. Byl jsem velmi překvapen, že v žádném z mnoha soluň-ských knihkupectví nebyla vystavena ani jedna z jeho knih a to v době, kdy na mnoha sloupech a obchodech visely plakáty zvoucí na návštěvu Řeckých pašijí. Na můj dotaz odpovídali maji-telé i prodavači shodně, že nevidí důvod dávat Kazantzakisovy knihy do výkladních skříní a že mezi uvedením opery podle jedné z nich a pří-padným prodejem nevidí žádnou přímou sou-vislost. Teprve v rozhovorech se zpěváky a s in-scenačním týmem vyšly najevo pravé důvody pro tento podivný stav. Jednak je zřejmé, že se

! S O L U Ň , H E P T A P Y R G I O N

Řecké pašije B. Martinů konečně ve vlasti Nikose Kazantzakise

ortodoxní církev stále nesmířila s jeho chápáním Boha jako člověka, což je kromě románu Kristus znovu ukřižovaný námět i jiného jeho slavného románu Poslední pokušení. Kromě toho je pra-vicově orientované vládě trnem v oku Kazantza-kisovo nezastírané levičáctví, i když autor Řeka Zorby nikdy nekoketoval s komunismem ani s žádnou levicovou politickou stranou.

Když odhlédneme od problémů, které ma-jí Řekové se svým klasikem, narazíme na dal-ší komplikace. Jednou z nich je skutečnost, že v Řecku neexistuje žádná operní tradice. Jedi-nou stálou operní scénou je Řecká národní opera v Aténách, v Soluni existuje až od roku 1997 a je součástí Severořeckého národního divadla. Roč-ně nastuduje maximálně dvě inscenace. Dále je nutné si uvědomit, že Martinů je, nebo spíše do-sud byl, v Řecku autorem naprosto neznámým, považovaným kvůli zvláštnímu příjmení za skla-datele rumunského, nebo alespoň balkánského. Jen v jedné z několika soluňských prodejen kla-sické hudby bylo možno nalézt alespoň několik málo nahrávek s jeho díly, nejčastěji nahrávek firem Supraphon a Hyperion.

A navíc hlavním řeckým bohem není Zeus, jak jsme se kdysi učili, ale bezpochyby Chaos. Datum nastudování se měnilo třikrát, nejprve se mělo uskutečnit v době olympijských her s tím,

že využije zvýšené publicity, které se v té době Řecku dostávalo. Potom bylo vše odloženo o půl roku a nakonec naplánováno na 3. června 2005. Teprve měsíc před premiérou bylo změněno na konečné datum 10. června. Jelikož divadlo ne-disponuje vlastním operním orchestrem a ani jednomu ze dvou soluňských symfonických or-chestrů se nechce účinkovat v opeře, najímá si Soluňská opera pokaždé jiný orchestr, vždy však až na poslední chvíli. Tentokrát se jí podařilo zís-kat výborný orchestr opery v rumunském Teme-šváru, který se se složitostmi partitury B. Martinů vypořádal velmi dobře, z velké části díky talentu, charismatu a trpělivosti německého dirigenta Christiana von Gehrena. Ten byl soluňskému divadlu doporučen v květnu 2004 jako jeden z nejlepších znalců první verze Řeckých paši-jí (nastudoval ji v roce 1999 jako asistent Ulfa Schirmera pro světovou premiéru v Bregenzi). Osloven byl však až v únoru 2005, takže nebýt toho, že s červnovým termínem nastudování Řec-kých pašijí počítal již rok předem, nebyl by vůbec býval mohl pozvání přijmout. Stejně tak americ-ký tenorista Keith Olsen, představitel Manolia, který si původně plánoval volné léto. Zkoušelo se jen jednou denně a v podstatě všichni účin-kující byli překvapeni, že by tomu mohlo být jinak. A tak by bylo možné pokračovat dál, ale

Olga Xanthopoulou (Lenio) a Keith Olsen (Ma-nolios)

Zleva Dimitris Nalmbandis (Panait), Keith Olsen (Manolios), Panagiotis Maniatis (Michelis), Dimitris Kassioumis (Grigoris), Aaron Ovadias (Janakos), Akis Lolousis (Kostandis), Filippos Vazakas (Fotis), na schodech Apostolos Sotiroudis (Ladas), pod ním sbor uprchlíků.

Foto

arc

hív

Foto

arc

hív


33

tím bychom odváděli pozornost od věcí umě-leckých k záležitostem zcela provozním a to ne-ní naším záměrem.

Režisérka, scénografka a výtvarnice kostý-mů Pamela Howards na projektu pracovala více než dva roky. Podařilo se jí vytvořit velmi přesvědčivý a přirozeně působící koncept, kte-rý počítal jednak s uvedením na otevřené scé-ně – v tomto případě na nádvoří bývalého by-zantského opevnění a později turecké věznice Heptapyrgion – jednak zohlednil skutečnost, že hranice mezi postavami opery a běžnými obyva-teli dnešní Soluně bude stále ještě menší, nežli by tomu bylo v případě uvedení mimo hranice Řecka. Vycházela tedy z jistého naturalismu jak při navrhování kostýmů, tak i ve vedení postav, což se ukázalo být velmi šťastným řešením. At-mosféru představení výtečně umocnil světelný designér Henk van der Geest, holandský spe-cialista na projekty na otevřeném prostranství a dlouholetý spolupracovník Nederlandse Ope-ra Amsterdam.

S výjimkou již zmíněného Manolia, kterého vynikajícím způsobem ztvárnil americký tenoris-ta Keith Olsen, působící hlavně v Anglii (Covent Garden) a Itálii, byli všichni představitelé hlav-ních rolí z Řecka. Nastudování využilo výborné-ho překladu Ioanny Manoledaki, která při něm samozřejmě vycházela důsledně z původního znění Kazantzakisova románu. Díky tomu se mohli posluchači s operou mnohem lépe iden-tifikovat, než kdyby byla nastudována v původ-ní angličtině. Vedle Manolia byli i v tomto nastu-dování hlavními postavami oba kněží, Grigoris a Fotis. Vesnický kněz Grigoris se v podání Di-mitrise Kassioumise vyznačoval jistou dobroti-vostí, která se postupně měnila v podrážděnost a nakonec vyvrcholila rozkazem k zavraždění Manolia. Filippos Vazakas dodal postavě Foti-se velkou naléhavost a mesiášské rysy, zároveň ukázal, že si je dobře vědom své charismatické síly a je ji schopen v případě potřeby i zneužít, jako například ke svedení prosťáčka Manolia. Panait (Dimitris Nalmbandis), Janakos (Aaron Ovadias) a Kostandis (Akis Lalousis) naplnili své menší role opravdovostí projevu a v případě Akise Lalousise i dobře posazeným tenorem, ur-čitým zklamáním naopak byla Kateřina v podání Kateriny Karatzy, která se na tuto roli nehodila věkem a neměla pro ni ani pěvecké předpokla-dy. Lenio v podání Olgy Xanathopoulou byla velmi přesvědčivá herecky i pěvecky. Zajímavým a zcela neobvyklým nápadem bylo obsazení role Komentátora herečkou Linou Lampraki, která svým drsným hrdelním hlasem a strohostí svého projevu dokázala vytvořit velké napětí a udržet ho po dlouhou dobu. Dobrý sbor opery v Soluni, doplněný několika bulharskými basy, připravil Giorgos Vayannis.

První uvedení neznámé opery dosud nezná-mého skladatele Martinů zaznamenalo pozo-ruhodný ohlas jak u ansámblu, tak i u publika a odborné kritiky. Již dnes je jisté, že inscenace Řeckých pašijí bude znovu nastudována v roce

2007, kdy bude uvedena v Iraklionu na počest 50. výročí úmrtí Nikose Kazantzakise. Tepr-ve potom bude možné říct, zda měli pravdu ti odborníci, kteří v ní spatřují řeckou národ-ní operu. !

! V Í D E Ň , V O L K S O P E R

„Tak velmi mne dojímá českého lidu píseň…“ aneb Prodaná nevěsta ve Vídni

Vlasta Reittererová

Básní pražského rodáka německého jazy-ka Rainera Marii Rilkeho je uvedena pro-gramová brožura, vydaná k nejnovějšímu

nastudování Prodané nevěsty ve vídeňské Lidové opeře. Opera se zde objevila po jedenácti letech a nastudování byla věnována značná pozornost médií; dva týdny před premiérou 30. dubna byl stanicí Radio Stephansdom opakovaně vysílán pořad s ukázkami z opery a rozho-vory s inscenátory a účinkujícími, objevil se šot v televizi apod.

„Sokolská“ idea, prezentovaná poslední inscenací týmu Dvořák – Nekvasil v pražském Národním divadle, se zjevně ujala. Prodaná nevěsta ve vídeňské Volksoper se neodehrává v roce 1862, je však umístěna do jakési dnešní tělocvič-ny (scéna Christoph Schubiger), v níž se chystá, odehrává a poslé-ze doznívá veřejná (nejspíš před-volební) akademie. Ta umožnila do civilně šedého světa integrovat nějaké ty kroje a odstupňovat tak rozdíl mezi reálným životem a jeho ozdobou v podobě tance. Při pře-dehře vbíhá do tělocvičny skupina dětí s učitelkou a během několika minut se odbude ve zkratce hodi-na tělocviku. Ilustrované předehry jsou dnes v módě, Smetanova mi-strovská hudba je tím však bohu-žel degradována na doprovod, je-muž je sotva věnována pozornost. Vstupní sbor je ještě celý v civilu. Krušinovi jsou správci objektu a ši-roké okno jejich bytu umožňuje Ludmile, aby nenápadně za záclo-nou sledovala dění dole. Během prvního dějství se chystá výzdoba,

tělocvičnu ozdobí červeno-modro-bílé fábory, obrazy politiků a reklamy, je připravena tombo-la, nad níž přebírá dozor Kecal. Ten však přede-vším musí dodržet Sabinou předepsanou záplet-ku a to je první moment, kdy koncepce režiséra zaskřípe, i když Kecalovo „dohazovačství“ uplat-ňuje moderní triky: vychvalování Vaškových vy-nikajících vlastností podtrhuje pomocí videa, na němž jsou klipové výjevy ze života nabízeného ženicha, pro Jeníka má ve druhém dějství připra-

Z inscenace Prodané nevěsty ve vídeňské Volksoper

Foto

arc

hív


34

veno několika čísel Playboye, kde si má vybrat náhradu za odstoupenou Mařenku. První a dru-hé dějství se hrají bez pauzy. Po přestávce (tedy po slavnosti) je na scéně patrná všeobecná koco-vina, fábory jsou potrhány, obrazy politiků visí nakřivo nebo už vůbec ne, tombola je vyplund-rována, nad vším se válí kouř a asociace pivního oparu je velmi věrohodná. Poslední, kdo ještě neodešel, je společensky unavený Vašek. Kome-diantská scéna se mu vlastně zdá, logicky však pak nevychází závěr opery s Vaškovým medvě-dím převlekem. Komedianti ovšem byli skuteč-ní cirkusáci (Cirkus Aros) a přivedli i nádherný exemplář živé walliserské černokrké kozy s kůz-látky. Režie (Uwe Eric Laufenberg) však leckde ublížila hudbě. Kromě předehry například po-škodila Mařenčinu první árii, jíž Jeník nevěnuje pozornost a staví zatím (s nezbytným hlukem) nábytek pro nadcházející akademii. S Kecalem si v závěru opery režisér vůbec nevěděl rady. Byla zde však také velmi nápaditá místa. Například duet v prvním jednání bez selankové nálady, ci-vilní, ale velmi působivý, či příprava a dějové za-pojení tanečních scén (choreografie Matyas Jur-kovics). Kroje ovšem byly odvozeny spíše z Uher či Srbska než z Čech (kostýmy Jessica Carge).

Pokud jde o pěvecké obsazení (podávám zprávu o první repríze 1. května 2005): Mařen-ka (Asa Elmgren) je na první pohled (v civilním oblečení) tuctový typ klackovité adolescentky, ovšem v kroji se z ní vyloupne temperamentní místní kráska. Pěvecky však zatím ne vždy ví, jak s rolí naložit. Lépe jí vycházejí místa lyrická. Michael König (Jeník) je fyzicky i hlasově trochu typ Johana Bothy. Árie se mu skutečně podařila, v recitativech byl zatím trochu křečovitý. Mla-distvý Kecal Larse Woldta upoutal suverénním vstupem a volumenem (herecky spíše asocioval dr. Falkeho ze Straussova Netopýra), jeho basso profondo však ještě na předepsané hloubky ne-dosáhne. Roztomilý herecky a příjemný pěvecky byl Vašek (Karel-Michael Ebner): žádný ťulpas (chválabohu už snad krössingovská šarže defi-nitivně vymizela), ale chlapec, který je strkán někam, kam ještě nepatří. Nakonec po své bla-máži skončí spokojen v kuchyni Krušinových obklopen místními dětmi, s nimiž si stále ještě rozumí nejlíp. Rodiče Krušinovi (Regula Rosin a Einar Gudmunsson) byli matní, podle vše-ho záměrně, Mícha (Markus Raab) překvapivě pasivní (možná proto, že si nemohl zopakovat Kecala, s kterým se úspěšně uplatnil v loňském roce v Kloster-Neuburgu – o inscenaci jsem in-formovala v Hudebních rozhledech č. 9/2007) a Háta (Sulie Girardi) pěvecky buď za zenitem nebo mimo obor (což bohužel znatelně pozna-menalo sextet). Principál (Rudolf Wasserlof) se snažil dát najevo své světáctví, kombinoval maďarskou výslovnost s bémákováním i vídeň-

štinou a bůhví odkud vlastně byl. Sabinovo libre-to a Smetanova hudba vytvořily živé lidské typy, které dovolují hrát nepatetické, civilní divadlo a to je také velká devíza životnosti této opery. Byl použit překlad Kurta Honolky, který je sice obsahu originálu věrnější než přebásnění Ma-xe Kalbecka, výslovnost některých kostrbatých obratů však činí i zpěvákům německého jazyka evidentně potíže. Největším a nejpodstatnějším kladem inscenace je vynikající orchestr pod ve-dením Marka Pioletta.

Vídeňská kritika se stavěla k výsledku roz-porně. Prodaná nevěsta je ve Vídni vnímána ja-ko součást celorakouského kulturního dědictví a i tady se tradice obtížně prolamuje. Prodaná nevěsta je dílem kmenového repertoáru, svou nesmrtelnost už navždy osvědčila a jako taková by měla existovat v tradiční podobě i jako pro-středek k rozvinutí fantazie (i divákovy). Jindy poměrně konzervativní Gert Korentschnig v Ku-rieru byl jak s režií tak s pěveckými a hereckými výkony jednoznačně spokojen, Laszlo Molnar v Salzburger Nachrichten vytýkal přetížení maso-vými scénami a především mu byl trnem v oku

cirkus, Ljubiša Tošić v Der Standard rovněž po-znamenala, že „návštěvou tohoto představení si ušetříme návštěvu cirkusu“, režii považovala vůbec za chatrnou, vyzdvihla však hudební na-studování, nicméně „zvlášť napínavou záležitostí tento večer obchodování s city právě není“. Ger-hard Kramer v Die Presse dal svůj úsudek najevo už podtitulkem: „Deformace originálu, ani hudba neposkytla dostatečnou útěchu.“ První se týkalo režie („dnes už si přece mladí nenechají mluvit do výběru partnera“) a scény („pěst na oko“), druhá „hlasitému a brutálnímu“ orchestru; ani s jedním jeho tvrzením bych osobně nesouhla-sila. Je to jako vždy: kritici mohou být zajedno pouze v případě, kdy jde buď o jedinečný milník, v němž je všechno v souladu od samého počát-ku, nebo o jedinečný propadák. Všechny ostatní případy svědčí jen o tom, že se bohudíky v diva-dle stále ještě něco děje. !

Bedřich Smetana: Prodaná nevěsta, Volksoper Wien. Hu-dební nastudování: Marc Piollet, režie Ewe Eric Laufen-berg, scéna Christoph Schubiger, kostýmy Jessica Karge, choreografie Matyas Jurkovics. Premiéra 30. 4. 2005 (psá-no o repríze 1. 5.).

Lenka Šaldová

Podzimní premiéra Šostakovičovy Lady Ma-cbeth Mcenského újezdu v berlínské Ko-mische Oper byla podle německé kritiky

pro kontroverzního režiséra Hanse Neuenfelse, který svými inscenacemi obvykle značně pobu-řuje, dosti nezvyklou událostí: žádný skandál, žádné bučení. Ale ono není divu: Neuenfels to-tiž tentokrát vytvořil inscenaci vskutku nikterak zásadně provokativní – ovšem zároveň také bo-hužel nikterak zásadně vzrušující.

Neuenfels se vyjadřuje vizuálními symboly – jeho inscenace má býti (podle slov dramatur-gyně) význačná, protože není na rozdíl od jiných interpretací této opery přízemně realistická. Mě-la by vidět Radokovu pražskou inscenaci! Proti ní jsou Neuenfelsovy obrazy poněkud chtěné a především velmi málo emotivní. Příběh Kateři-ny, která zabije tchána Borise, spolu s milencem Sergejem poté manžela Zinovije a na Sibiři s se-bou do hlubiny strhne Sergejovu novou milenku, umístil Neuenfels do časově i místně neutrální-ho obdélníkového prostoru, ze tří stran vyme-zeného řadami dveří. V úvodu jevišti příznačně dominuje manželská postel. Káťa je sexuálně výbojná, smyslná žena: dráždivě se vlní před Bo-risem a sexuálně ovládne i popa, aby zapomněl,

že ji umírající Boris označil za vražednici. Káťa se od počátku vyděluje z masy, jejíž nudnou uni-formitu demonstrují šedé obleky připomínající vězeňské mundúry. Lidé jsou v nich navíc sešně-rovaní provazy – tedy nesvobodní, utlačení. Je to jedna a táž masa od začátku do konce, ať jde o Borisovy zaměstnance, svatebčany (pro tuto příležitost si dámy jen přetáhnou sukně a páno-vé košile a saka) či vězně na Sibiři. Kateřina jako předzvěst dalších událostí na začátku zoufale, vztekle rozerve provazy a osvobodí volné šedé šaty, po vraždě tchána Borise pak demonstra-tivně oblékne elegantní růžový kostýmek. Na Sibiři je ocejchována nápisy na (již zase šedých) šatech: děvka, svině. V podání výborně zpívající Anne Bolstad je Káťa pozoruhodnou osobnos-tí – škoda, že jí chybějí inspirující partneři, ať už vlivem režijní koncepce nebo (ne)dispozic in-terpretů: především projev Douglase Nasrawi-ho je hodně neobratný a poplatný operáckému posunčení, takže Sergej má daleko k rajcovnímu chlapovi (jakkoli se jako první vzepře uniformitě a frajeří v kožené bundičce).

Příliš mnoho pozornosti režisér poutá k při-psané trojici čarodějnic – podivně perverzních bytostí, které jistě odkazují k osudovým figu-rám ze Shakespearova Macbetha. Mladíci v čer-ných trikotech (později také v černých kože-

! B E R L I N , K O M I S C H E O P E R

Dva ruské tituly v Komische Oper


35

sen) a snila o velké lásce s Oněginem. Když se její vysněný po čase objeví, nervózně ho sleduje pohledem. Ale pak ho až překvapivě odměřeně odmítá: žádná srdceryvná scéna. Klidně se mu podívá do očí a políbí ho – bez vášně, jako by konečně pochopila svůj omyl a loučila se takto se svým snem. A spěchala za Greminem (James Creswell), solidním mladíkem, jakým by Oně-gin teď najednou také rád byl (však se podle to-ho na poslední schůzku také oblékne). Víc než o Taťáně se tady hraje právě o Oněginovi – Gab-rielu Suovanenovi, o grázlíkovi, životním klika-ři, který ale jen beznadějně přežívá. A který po-stupně čím dál více chápe, jak promarňuje svůj život, a že s tím nedokáže nic udělat. Na jevišti se objeví jako správný frajer v džínách a zelené mikině s nápisem Brazil, na slavnosti pak v bílém oblečku a černé košili, na nohou zářivě zelené tenisky a na očích černé brýle. Na první pohled kápo, předvádí se před ostatními (Taťánin dopis mezi pány hezky koluje), zkope Triqueta, když pozná, že by tím mohl získat body. Režisér ho (namísto souboje) nechal s Lenským (Matthias Klink) zkusit štěstí v ruské ruletě – a nastrojil tak fascinující scénu, v níž se snad nejpřesněji projeví Oněginova životní situace. Bezstarostně přiloží zbraň ke spánku, Lenskij mu ji ale vytrhne a zku-sí štěstí jako první. Zbraň vystřelí – a tak nikoli Oněgin, ale nenápadný hoch v levné kostkaté košili a bílém tílku se stává hrdinou. Oněgin se jako šílený pokouší také zabít, znovu a znovu tiskne spoušť (to už zní plesová hudba) – a zno-vu a znovu se ozývá jen prázdné cvaknutí. Zato když mu někdo strhne ruku, revolver vystřelí. Ani zabít se mu není dopřáno…

Představení se trošičku pomalu rozbíhá, v první půli se také nový výklad někde drobně sráží s textem a dobovými reáliemi (mimocho-dem – obě ruské opery jsou dle zvyklostí v Ko-mische Oper nastudovány v němčině), ale od setkání Taťány, Olgy, Lenského a Oněgina „u La-rinových“ (žádná oddělená dueta, ale zábavné společné špásování) následuje jedna emotivní scéna za druhou – s přesně vyměřenými střety pohledů, postoji, gesty: žádná povšechnost, která mě rozčilovala u Neuenfelse. Andreas Homoki s rozmyslem a fantazií vypráví příběh několika mladých lidí, kteří hledají své místo v dnešním světě. Zdařila se mu veskrze současná výpověď vyslovená moderním jevištním jazykem. Kéž by takové inscenace vznikaly i u nás! !

Komische Oper Berlin – Dmitrij Šostakovič: Lady Macbeth Mcenského újezdu. Dirigent Vassily Sinaisky, režie Hans Neuenfels, scéna Gisbert Jäkel, kostýmy Elina Schnizler, světlo Franck Evin, sbormistr Robert Heimann. Premiéra 21. 11. 2004, psáno z reprízy 17. 6. 2005.Komische Oper Berlin – Petr Iljič Čajkovskij: Evžen Oně-gin. Dirigent Kirill Petrenko, režie Andreas Homoki, scéna Harmut Meyer, kostýmy Mechthild Seipel. Premiéra 22. 5. 2005, psáno z reprízy 15. 6. 2005.

ných kabátech), připjaté suspenzory, zrzavé dredy až po pás, číhají, kibicují a směřují po-stavy k určitému jednání – vlastně sunou pří-běh kupředu, např. dovedou Borise k Sergejovi odcházejícímu z Kátiny ložnice, pomohou na-lézt ukrytou mrtvolu Zinovije a v závěru Káťu navigují k díře, ve které skončí svůj život. Mají tedy vlastně spíše praktickou úlohu, než že by samy něco symbolizovaly, znamenaly. Ostatně to je jedna z věcí, která mi na inscenaci nejví-ce vadí: leckteré jevištní řešení se mi zdá spíše prakticistní, nežli aby sloužilo výkladu. Jako výraz bezradnosti, nikoli provokaci divákovy fantazie, chápu i to, že se režisér vyhnul přímé-mu inscenování podstatných momentů: před scénou soulože tak nechá Sergeje symbolicky rozmlátit Kátinu manželskou postel a extáze v hudbě pak ovšem graduje při zavřené oponě. Jinde režisér naopak rozptyluje vizuálními há-dankami: na portál promítne nápisy (třeba citát z bible: Krásná žena bez kázně je jako svině se zlatým prstenem v nose), po smrti Borise čaro-dějnice přihopkají se zkrvavenými ústy, jako by si na mrtvole pochutnaly, vězni na Sibiři si v závěru nasadí masky s úsměvem zkrouceným do šklebu apod. A tak jakkoli i v této inscena-ci Neuenfels leckde dokazuje, že umí výstižně vyložit situaci, nastolit téma, výsledkem není koncentrovaná, intenzivní výpověď.

Úspěch tak má, myslím si, především sama Šostakovičova hudba – byť by mohla vyznít ješ-tě kontrastněji, především leckde groteskněji, někde možná naléhavěji (nikoli hlasitěji!) či bo-lestněji, nežli se děje v nastudování ruského di-rigenta Vassily Sinaiského. Ale orchestr je kaž-dopádně dobrý a dirigent ho vede s přehledem.

Ještě lépe orchestr zahrál Kirillovi Petrenkovi Evžena Oněgina: pod jeho rukama dýchá niter-ným zamyšlením i stupňovaným napětím. Pet-renkův Oněgin je nepatetický a nesentimentální, působivý v citových odstínech.

Inscenace Evžena Oněgina si celkově velmi cením: intendant Andreas Homoki mě opět pře-svědčil, že v dnešní době patří k nejpozoruhod-nějším operním režisérům střední generace. Na-bídl originální, ucelenou koncepci Čajkovského opery a v ní odpověď na otázku, kdo jsou Oně-ginové, Taťány, Lenští, Greminové dnešní doby. Na zešikmeném jevišti k tomu potřeboval jen několik řad otáčecích sedátek (jaká potkáváme v čekárnách, v kině, ve třídách) a nad nimi velký nápis azbukou: v první půli Léto, v druhé Zima. A samozřejmě pětici skvělých interpretů – origi-nálních osobností, které sice nejsou světovými hvězdami, ale suverénně dokáží hlas rozeznít do tichého piana i bolestného či radostného forte a v jejich přesně, racionálně vystavěném proje-vu není stopy po operáctví.

Před předehrou se sedátka postupně zapl-ňují – z tohoto současného davu (kdokoli z nás by mohl tenhle příběh prožít…) se pak vyloup-ne i Taťána (Sinéad Mulhren): obyčejná holka v růžovém tílku, zeleném svetříku a světlých kal-hotách, na nohách bílé tenisky, vlasy nepečlivě chycené do culíku. Na konci večera se objeví ve stejných (módních) barvách, ovšem v poněkud luxusnějším oblečení: bílá sukně s květy, růžo-vá blůzka, zelené sáčko a lodičky, vlasy uprave-né do drdolu, drahý šperk kolem hrdla. Vnitřně se nicméně nezmění – stále je to ta holka, co poslouchala Čajkovského předehru ve walkma-nu, přetahovala se o něj s Olgou (Hilke Ander-

Uprostřed Anne Bolstad (Káťa) s čarodějnicemi

Foto

arc

hív

36

DivadloKOMPLETNÍ WAGNERŮV PRSTEN NIBELUNGŮV POPRVÉ V ČÍNĚ. Na Pekingském hudebním festivalu na podzim 2005 zazní v provedení Norim-berského státního divadla, které bude hostovat v pekingském Poly Theatre. Norimberský ansámbl představí svou inscenaci kompletního Prstenu v na-studování britského režiséra Stephena Lawlesse a pod taktovkou generálního hudebního ředitele Norimberku Phi-lippe Auguina v době od 23. 10. do 1. 11. Hostování bude stát 1 milion euro, na částce se bude stejným dílem podí-let čínská i německá strana. Pekingský hudební festival byl založen v roce 1998 a je jedním z největších a nejvýznam-nějších asijských kulturních festivalů. Letošní ročník se zaměří na německou hudbu a umělce – vedle Norimberské-ho státního divadla zde vystoupí Ber-

základě vědeckých analýz historických pramenů. Kyoto Prize byla založena v roce 1985.

NĚMECKÝ DIRIGENT INGO METZ-MACHER byl jmenován nástupcem Kenta Nagana ve funkci šéfdirigenta Německého symfonického orchestru Berlín, a to od sezony 2007/08 na do-bu tří let. Orchestr byl založen pod ná-zvem RIAS-Symphonie Orchester v roce 1946, v čele tělesa stáli mj. Lorin Maa-zel, Riccardo Chailly, Vladimír Ashkena-zy a od roku 2000 Kent Nagano. Metz-macher ukončil letos v červnu své os-mileté období ve funkci generálního hudebního ředitele města Hamburk. Na podzim 2005 se stane šéfdirigen-tem Nizozemské opery v Amsterdamu a na tomto postu zůstane i po nástupu k berlínskému orchestru.

MECENÁŠ UMĚNÍ ALBERTO VILAR, který byl 27. 5. uvězněn na základě ob-vinění z defraudace 5 milionů dolarů (viz HR 7), byl 20. 6. propuštěn na kauci 10 milionů dolarů. Pokud se obvinění prokáže, hrozí Vilarovi až 10 let vězení. Od 90. let minulého století věnoval Vi-lar na sponzorování hudebních orga-nizací přes 225 milionů dolarů. Např. Covent Garden od něho dostala 17 mi-lionů, Metropolitní opera 20 milionů a petrohradské Mariinské divadlo 14 milionů.

SEIJI OZAWA prodloužil svůj kon-trakt s Vídeňskou státní operou do ro-ku 2010. Hudebním ředitelem vídeň-ské opery je od roku 2003, poprvé zde debutoval v roce 1988, kdy řídil novou inscenaci Čajkovského Eugena Oně-gina.

FRANZ WELSER-MÖST byl jmenován generálním hudebním ředitelem Cu-ryšské opery s nástupem od září 2005. Welser-Möst zde dosud působil jako šéfdirigent. Jeho nový kontrakt vyprší v roce 2011. Souběžně se svým novým postem bude nadále vykonávat funk-ci hudebního ředitele Clevelandského orchestru.

RůznéŘEDITEL MARKETINGU ANGLICKÉ NÁRODNÍ OPERY Ian McKay se 8. 6. veřejně omluvil za to, že dal velmi hla-sitě najevo svůj odpor k Paulu Danie-lovi v závěru představení Bergovy Lu-lu 13. 5., které Paul Daniel naposledy řídil ve funkci hudebního ředitele. Na tento post rezignoval, když byl odvo-

lán generální ředitel Nicholas Payne, na jehož místo nastoupil Sean Doran. Paul Daniel v interview pro deník Gu-ardian kritizoval ostře v dubnu 2005 jak Seana Dorana, který podle něho ne-má s operním managementem žádné zkušenosti, tak i předsedu rady Marti-na Smithe. Prohlásil, že Doran „potře-buje silné a schopné spolupracovníky, aby vůbec dokázal operní ansámbl ří-dit.“ Na adresu Smithe zase uvedl, že ho ansámbl neakceptuje a že ohrožuje dobrou pověst Anglické národní opery u diváků. Marketingového ředitele Ia-na Mc Kaye jeho slova rozhořčila nato-lik, že když Paul Daniel přijímal ovace diváků po svém posledním představe-ní, McKay přehlušil potlesk hlasitým bučením.

NEZNÁMOU SKLADBU JOHANNA SEBASTIANA BACHA objevil ve Výma-ru bachovský badatel Michael Maul. Jedná se o árii pro soprán s doprovo-dem smyčců nebo cembala, datovanou říjnem 1713. Dvoustránkový autograf, o jehož pravosti není podle ředitele Bachovy nadace v Lipsku a profesora na Harvardské univerzitě Christopha Wolfa pochyb, byl mezi dokumenty Knihovny kněžny Anny Amalie ve Vý-maru. Šťastnou shodou okolností byl odtud odvezen k restaurování krátce předtím, než v knihovně vypukl po-žár a zcela zničil 50. 000 vzácných his-torických tisků a dokumentů a vážně poškodil dalších 62. 000. Badatel Mi-chael Maul se výzkumem německých chrámových i státních archívů v souvis-losti se svým bachovským výzkumem zabývá od roku 2002. Řekl, že nezná-mý Bachův autograf byl mezi několi-ka sty básní a blahopřání k 52. naro-zeninám knížete Wilhelma Ernsta von Saxony-Weimar, na jehož dvoře Bach působil jako varhaník. „Kdybych sys-tematicky nezkoumal tuto sbírku, ni-kdy bych Bachův rukopis neobjevil“, řekl Maul. Je to třetí neznámá Bachova skladba objevená za posledních sedm-desát let: v roce 1935 to byl fragment kantáty Bekennen will ich seinen Na-men a v roce 1975 kopie Goldbergo-vých variací obsahující skladatelovy vlastnoruční dodatečné kánony. Nově objevená árie zhudebňující báseň o 12 slokách teologa Johanna Antona Myli-use začíná mottem knížete Wilhelma Ernsta „Vše s Bohem a nic bez něho“. Podle sdělení Bachovy nadace chce árii natočit na CD sir John Eliot Gardiner, který v květnu 2005 obdržel medaili města Lipska za své zásluhy o uvádění Bachovy hudby.

Slavná bulharská sopranistka Ghena Dimitrova, jejíž kariéra trvala více než 40 let, zemřela v Miláně ve věku 64 let. Narodila se ve vesnici Beg-lej 6. 5. 1941, zpěv studovala na Sofijské hudební akademii a debutovala v roce 1965 v So-fijské národní opeře (Abigaille). Hostovala v La Scale, Vídeňské státní opeře, Pařížské opeře, Berlínské státní opeře, Covent Garden, Lyrické opeře Chica-go, Metropolitní opeře, veron-ské Aréně (kterou její fanouš-kové přejmenovali na Arena di Ghena) ad. V USA debutovala v roce 1981 v Dallaské opeře, o tři roky později v newyorské Carnegie Hall, kde její vystou-pení v roli Abigaille v Nabuc-covi vyvolalo obrovskou sezna-ci. V Metropolitní opeře debu-tovala v roce 1987 (Turandot) a během následujících 9 sezon zde účinkovala v 74 představe-ních (Santuzza, Tosca, Amneris, Minnie v Děvčeti ze zlatého Zá-padu a Gioconda). Naposledy zpívala v Met v roce 1997 San-tuzzu. K jejím dalším velkým ro-lím patřily Aida, Leonora v Tru-badúrovi, Manon Lescaut, Lady Macbeth a Desdemona.

GHENA DIMITROVA

6. 5. 1941–11. 6. 2005

línská filharmonie se Sirem Simonem Rattlem a Jihozápadní německý rozhla-sový orchestr se Sirem Rogerem Nor-ringtonem.

ANGLICKÁ NÁRODNÍ OPERA bude používat anglické titulky. Londýnská druhá největší operní scéna uvádí na rozdíl od Covent Garden všechny své inscenace v angličtině. Anketa diváků však ukázala, že velká většina návštěvní-ků si přesto přeje anglické titulky. Ty se začnou používat od března 2006, první inscenací s nimi bude opera Sir John in Love od Vaughana Williamse.

POLSKÁ NÁRODNÍ OPERA odjela 16. 6. na dvoutýdenní turné do Japon-ska, kde uvede svou inscenaci Straus-sovy Salome v nastudování českého režiséra Martina Otavy. V titulní roli alternují finsko-kanadská sopranist-ka Eilana Lappalainen, Američanka Kelly Cae Hogan a Francouzka Sylvie Valayre.

MOSKEVSKÉ VELKÉ DIVADLO by-lo 1. 7. uzavřeno na tři roky z důvodu rozsáhlé rekonstrukce. Rozpočet byl odhadnut na 700 milionů dolarů (580 milionů euro). Byl určen poté, co pre-zident Putin odmítl předchozí stano-venou částku 1 miliardu dolarů. I tak je nová suma dvakrát vyšší než stála nedávná rekonstrukce Kremlu (320 milionů dolarů). Rekonstrukce 149 let staré budovy je podle hudebního ře-ditele divadla Alexandra Vedernikova nevyhnutelná: „Nastalo reálné nebez-pečí nenávratného zničení budovy“, řekl. Dosud nejnákladnějšími byly re-konstrukce Mariinského divadla v Pe-trohradu a Covent Garden v Londý-ně (obojí kolem 360 milionů dolarů), oprava milánské La Scaly stála „pouze“ 72 milionů dolarů.

OsobnostiRAKOUSKÝ DIRIGENT NIKOLAUS HARNONCOURT obdržel 10. 6. ja-ponskou cenu Kyoto Prize 2005 za ce-loživotní zásluhy o umění. Prestižní cena (380. 000 euro) je každoročně udělována ve třech kategoriích: tech-nologie, věda a umění. Pětasedmde-sátiletý rakouský dirigent, který pra-videlně hostuje u Vídeňských a Ber-línských filharmoniků a řadu let stojí v čele hnutí za autentické provozování barokní a klasické hudby na dobových nástrojích, získal cenu za „výjimečnou tvůrčí činnost“ v oblasti znovuobjevo-vání originálního znění Early Music na

Z P R Á V Y Z E Z A H R A N I Č Í

37

UNIKÁTNÍ ŠOSTAKOVIČŮV AR-CHÍV OHROŽEN. O mimořádně cen-né neznámé sbírce zahrnující kolem 700.000 rukopisných dokumentů a rozsáhlou kolekci nahrávek Dmitri-je Šostakoviče informoval německou agenturu Reuters Mark Matsov jr. Jeho otec, estonský dirigent Mark Matsov sr., udržoval se Šostakovičem přes 30 let velmi úzké přátelství, o němž věděl jen okruh jejich nejbližších známých. Matsov uváděl v Tallinu Šostakovičovy skladby bezprostředně po jejich mos-kevských a petrohradských premié-rách a okamžitě je i nahrával na desky, čímž se dochovala kolekce vzácných nahrávek i těch skladeb, jejichž pro-vádění sovětské úřady zakázaly. Mat-sov je přesvědčen, že jak dokumenty, tak i tyto nahrávky mohou nově osvět-lit Šostakovičův trudný život v době stalinského SSSR. Dnes jednašedesá-tiletý Matsov se ale obává, že poté, co se Estonsko stalo členem EU, vzros-te značně nájemné a on si již nebude moci dovolit nadále držet dům v Tal-linu, kde je archív uchováván. Mluv-čí estonské vlády prohlásil, že Matsov nikdy vládu o archívu neinformoval. Matsov řekl, že nabídl estonským i rus-kým vědcům, aby archív prozkoumali

a ověřili jeho výjimečnou hodnotu, že však dosud nikdo z nich o archív ne-projevil zájem.

Česká hudba v zahraničíKOMORNÍ KONCERT Z TVORBY KARLA REINERA se koncem května konal u příležitosti 95. výročí jeho na-rození (27. 6.) a příležitosti konce dru-hé světové války v Rostocku. Zazněl zde reprezentativní výběr Reinerových skla-deb v provedení významných němec-kých i zahraničních interpretů, mj. dvě prvé klavírní sonáty, Sonáta pro kontra-bas a klavír a Prolegomena pro smyčco-vý kvartet. Mezi účinkujícími byl vedle Frankfurtského Chagall Quartetu i čes-ký kytarista Štěpán Matějka. Koncert uspořádal Tonkünstlerverband Me-cklenburg-Vorpommern a záštitu nad ním převzal český velvyslanec Boris La-zar. Iniciátorkou projektu byla němec-ká muzikoložka Anke Zimmermann, která věnovala Reinerovi pozornost již ve své diplomové práci o jeho klavírní tvorbě s podtitulem Verlogt-verdrängt--vergessen (2004).

ČESKÝ CHLAPECKÝ SBOR BONI PUE-RI se zúčastnil festivalu sborového zpě-vu Polyfollia 2005 v Normandii (4.–7. 7. 2005). Vystoupil na třech koncertech v Brettevile sur Laize, Tirepied a Gou-ville pod vedením svého sbormistra Pavla Horáka.

FAGOTISTA VÁCLAV VONÁŠEK kon-certoval sólově v rámci 34. konferen-ce International Double Reed Society (Společnosti dvouplátkových nástro-jů), která se konala v Austinu, hlavním městě amerického státu Texas (5.–8. 6.). Na letošní jubilující ročník (25. vý-ročí soutěže) byla pozvána řadu vítězů minulých ročníků; Vonášek byl oslo-ven na základě svého vítězství v roce 2004, kdy se konference konala v aus-tralském Melbourne. Vonášek dále vy-stoupil v Ingramu, Briarfieldu a jako vů-bec první český umělec v nově otevře-ném Českém centru v Houstonu. Na programu měl mj. skladby českých au-torů Zdeňka Lukáše a Ivana Kurze.

LIBERECKÝ DĚTSKÝ SBOR SEVERÁ-ČEK se vrátil ze svého prvního japon-ského turné, na němž se představil se svými sbormistry Silvií a Petrem Pál-kovými a klavíristkou Evou Dvořáko-vou. Třicet děvčat sboru absolvovalo týdenní turné do města Nagoja, hlav-ním bodem cesty byla účast sboru na Českém národním dnu (24. 6.) v rám-ci světové výstavy Expo 2005 v Aichi. Na svých koncertech představil Severá-ček repertoár všech slohových období s důrazem na českou sborovou tvorbu. Pro tuto cestu si Severáček připravil též dvě japonské písně Sakura a Furusato (Domov). Zajímavé bylo pro náš sbor i setkání s dětským sborem z Toga, kdy české i japonské děti společně zazpíva-ly úpravy lidových písní Milana Uherka Černé oči jděte spát a U Dunaja stála. Mimořádnou událostí pro Severáček pak byla účast na zahajovacím koncer-tu Českého národního dne na EXPO 2005. Kromě samostatného vystoupení účinkoval sbor na galakoncertu společ-ně s orchestrem FOK (2. scéna z Janáč-kovy opery Liška Bystrouška) pod tak-tovkou Petra Altrichtera. Na koncertu vystoupili také harfenistka Jana Bouš-ková, violoncellista Jiří Bárta a klari-netistka Ludmila Peterková. Českými a moravskými lidovými písněmi Seve-ráček uvítal i premiéra České republiky pana Jiřího Paroubka.

VOKÁLNÍ SOUBOR GENTLEMEN SINGERS z Hradce Králové (umělec-ký vedoucí Richard Uhlíř) se po dvou-apůlleté existenci vydal na své první

Legendární italský diri-gent, jedna z klíčových osob hu-debního světa 20. století, zemřel v Brescii (severní Itálie) ve věku 91 let. Jeho posledním stálým působištěm bylo místo hudební-ho ředitele Los Angeleské filhar-monie v letech 1978–1985, které opustil, aby se mohl věnovat své nemocné ženě. Ve své dlouholeté kariéře byl rovněž šéfdirigentem La Scaly, Chicago Symphony Or-chestra a Vídeňských symfoniků. Narodil se ve městě Barletta 9. 5. 1914. V raném věku začal hrát na violu, poté studoval na Akademii Santa Cecilia v Římě u Bernardina Molinariho. Jako dirigent debu-toval v roce 1944 v Římě. Na jed-nom koncertu byl tehdy přítomen Arturo Toscanini, který byl výko-nem mladého dirigenta nadšený. Oba se stali přáteli a Toscanini byl Giulinimu v jeho začátcích velkou oporou. Po 2. světové vál-ce vedl Giulini rozhlasové symfo-

nické orchestry v Miláně a Římě, od roku 1951 byl šéfdirigentem La Scaly, kde v roce 1956 dirigo-val památné představení La travi-aty s Marií Callas. Zejména byl ce-něn pro své interpretace Mozarto-vých a Verdiho oper. V londýnské Covent Garden debutoval v roce 1958, kdy řídil legendární Vis-contiho inscenaci Dona Carlose. Po roce 1967 se však již za oper-ním dirigentským pultem objevo-val jen zřídka; prohlásil, že práce s pěvci ho odvádí od intenzivního soustředění, které dirigování vy-žaduje. V symfonické hudbě dá-val přednost Brahmsovi, Bachovi, Mozartovi, Beethovenovi, Bruck-nerovi a Schubertovi. Z jeho čet-ných nahrávek byly vysoce oceňo-vány zejména Verdiho Requiem a Falstaff, jeho Don Giovanni je označován za vůbec nejlepší inter-pretaci toho díla. Skromný, tak-řka asketický Giulini považoval dirigování za duchovní poslání. „Slovo kariéra je mi odporné“, ře-kl jednou, „dirigent je ve službách hudebních géniů. Jsme pouze in-terpreti.“

CARLO MARIA GIULINI

9. 5. 1914–14. 6. 2005

Z P R Á V Y Z E Z A H R A N I Č Í

turné do USA (27. 6.–10. 7.). Dvoutý-denní turné si mladý devítičlenný an-sámbl vyzpíval na loňském Světovém setkání chlapeckých a mužských sbo-rů, které se uskutečnilo poprvé mimo americké území, a to v Hradci Králové a v Praze. Letošní ročník World Festival of Singing for Men and Boys 2005 byl stejně jako loni přísně výběrový, Gen-tlemen Singers byli vybráni jako jeden ze čtyř zástupců „starého kontinentu“. Kromě vystoupení členové Gentlemen Singers uspořádali i přednášky o české hudbě a českém folkloru. Turné zahr-nulo města Minneapolis (stát Minne-sota), Des Moines (hlavní město státu Iowa) a New York.

PRAŽSKÝ SMÍŠENÝ SBOR pod ve-dením Miroslava Košlera absolvoval ve dnech 22.–26. 6. turné do Španěl-ska. Představil se na dvou koncertech v Ávile a Bustarvieju a turné zakončil hudebním setkáním se Sborem Univer-zity Complutense v Madridu. Pro tuto příležitost vybral sbor ze svého reper-toáru především skladby českých auto-rů (Dvořák, Smetana a Janáček), ale i li-dové písně české, moravské, slovenské, ukrajinské a španělské. Při organizová-ní všech koncertů úzce spolupracovalo České centrum v Madridu s Velvysla-nectvím ČR ve Španělsku. Pražský smí-šený sbor reprezentoval českou hudbu již v 16 evropských zemích, dále pak v USA, Izraeli a Japonsku.

KÜHNŮV DĚTSKÝ SBOR podnikl v červnu krátké turné po Německu (Sasko – Anhaltsko). Na třech koncer-tech se představil jako interpret du-chovních skladeb a potvrdil svou vý-jimečnou pověst v této oblasti. Z roz-sáhlého repertoáru si vybral několikeré zhudebnění „Ave Maria“ (Brahms, Dvo-řák, Schubert, Arcadelt ad.) a uvedl skladby současných skladatelů (Ivan Kurz: „Precatio“, Arvo Pärt: „Zwei Be-ter“, Petr Eben: „Missa adventus et qua-dragaesimae“). Na varhany sbor dopro-vázel Jan Kalfus.

PRAŽSKÝ FILHARMONICKÝ SBOR PO ČTRNÁCTÉ V IZRAELI. Na zákla-dě úspěšné spolupráce v minulých se-zonách byl Pražský filharmonický sbor opět pozván do Izraele, kde vystoupil na prestižních koncertech v Tel Avivu, Jerusalémě a Haifě. Izraelský symfonic-ký orchestr, světoví sólisté a PFS pod vedením Zubina Mehty předvedli ve dnech od 11. 7. do 1. 8. na devíti kon-certech Beethovenovu 9. symfonii a na pěti koncertech Verdiho Requiem.

(sla)

38

S T U D I E , K O M E N T Á Ř E

Jiří Pilka

Když v roce 1992 přišel Jan Hasenöhrl s myšlenkou vytvořit v Praze další sym-fonický orchestr, považoval jsem to za

nemožné. Trh se mně zdál být nasycen existen-cí České filharmonie, FOKu, SOČRu, Pražské-ho komorního orchestru a hned na to Pražské komorní filharmonie. Všem těmto tělesům pak těsně za zády stála řada dal-ších seskupení s názvy nej-rozmanitějšího charakteru – v podstatě komorních or-chestrů (Vitruosi di Praga, Talichův komorní orches-tr, Český komorní orchestr, Filharmonický komorní or-chestr a mnohé další).

Základní idea Jana Ha-sen öhrla byla sice širší, prv-ní útvar měl název Interna-tional Culture Network. Byl jsem i na výstavě, kterou uspořádal, plánoval vydává-ní knih (uskutečnilo se, ale tato aktivita byla předána ji-nam). Bylo to velké sousto. Velice prospěšně a účelně se soustředil na hudbu, ovšem ne jen na koncertní činnost. Vytvořil respektuhod-né nahrávací studio. Jakoby v tomto muži byl neu-stálý nepokoj, který ho nutí iniciovat nespočet zají-mavých aktivit. To pochopitelně není vše, protože v seznamu jeho činností je občasné zabroušení do světa kompozice (většinou jazzového charakteru) a konečně osudová láska – hra na trubku.

Stalo se však cosi neuvěřitelného: opravdu vzniklo nové těleso, které začalo působit pod ná-zvem Český národní symfonický orchestr. Jeho sestava se proměňuje, hrává kolem 90 umělců, stabilní jádro čítá asi 50 hráčů. Zkušení poslucha-či koncertů pochopitelně znají hudebníky, tak-že mohou poznat hráče dosavadních pražských těles, kteří zasedají v ČNSO ve svém volném ča-se. Organizace s takto proměnnou sestavou ne-budívají důvěru, ale je nutno přiznat, že ČNSO předestírá kvalitní koncerty na velmi dobré in-terpretační úrovni.

Zásluhu na tom má zřejmě dobrý „čich“ ma-nažera, protože pro své těleso si hned v začátku vybral Zdeňka Košlera, prvořadého umělce, který v devadesátých letech měl již více volného času. Vykonal pro ČNSO zakladatelskou práci, kterou je nutno po letech velice ocenit. Bohužel jeho úmrtí v roce 1995 situaci zkomplikovalo, ale houževna-tý Hasenöhrl se nikdy nevzdává a našel atraktivní

Z A D Á N O P R O

Úspěšná houževnatostřešení. Při nahrávání se seznámil s černošským dirigentem Paulem Freemanem, který u tělesa pravidelně hostoval. Tento spontánní hudebník dobře navázal na Košlerův odkaz, docílil řady úspěchů jak při nahrávkách, tak při koncertech orchestru u nás doma i v cizině. Jeho desetileté působení se pomalu dostává do další fáze, kdy zů-stane pravidelným hostem, ale do čela ČNSO (byť nejde o zaměstnání, ale o určující vliv) se dostává

od l3. sezony (2005--2006) Libor Pešek. Tento umělec, proslavený Rytíř britského impéria (vyznamenaný za desetileté působení v Liver-poolském královském sym-fonickém orchestru), pře-kročil letos 72. rok, je tedy pro dirigenta v nejlepším vě-ku. Svěží duševně i tělesně může sumarizovat všechny životní i hudební zkušenos-ti. Jistě se dočkáme řady je-dinečných koncertů. Ověři-ly to hned letní Prague Pro-ms, jejichž dramaturgickou koncepci pomáhal vytvářet. Pešek je značně angažován, proto ve 13. abonentním cyk-lu nehostuje, nicméně s těle-

sem nahrává a zajíždí do ciziny. Další dirigentskou osobností, která získala kredit jak u orchestru tak u posluchačů, je Marcello Rota z Itálie. Rodinný původ má výsostně hudební, protože Nino Rota byl jedním z nejvýznamnějších filmových sklada-telů. V nové sezoně se objeví ještě několikráte Jan Chalupecký, v Prague Proms Petr Altrichter. Zdá se tedy, že dirigentská otázka, klíčový bod pro ži-vot orchestru, je řešena zajímavě a velice slibně. V jistém smyslu lze panu Hasenöhrlovi závidět, protože se ve své práci nepotýká s různými výbory a radami a směrnicemi, je ve „svém“ tělese, a proto pracuje koncepčně pružně.

Dramaturgie ČNSO musí být „bezpečná“, to znamená cílit k získání a udržení širokého abo-nentního publika. U orchestru, který nezbytně neustále bedlivě zvažuje svou ekonomickou situ-aci je to „conditio sine qua non“. Převažuje proto romantický repertoár a díla klasiků 20. století. Jak v minulé sezoně, tak v nastávající orchestr uplatnil hudbu cizích, relativně málo známých skladatelů. Například Nino Rotu, Johna William-se, Edwarda Elgara, nechybí pochopitelně Bern-stein. Česká soudobá tvorba není příliš zařazo-vána. Nová sezona počítá s Václavem Trojanem, Jan Hasenöhrl hrál premiéru Koncertu pro trub-ku Zdeňka Lukáše. Tento autor píše pro ČNSO

Trojkoncert (lesní roh, trombon, trubka), který brzy po dokončení uslyšíme.

Udivující je velký počet nahrávek ČNSO, za 12 let natočili 120 titulů, prakticky všechny ve své produkci (výhoda symbiózy se studiem). Řadu snímků dirigoval Zdeněk Košler, jsou mezi nimi tituly slavné a známé (Dvořákovy Symfonie č. 5, 7, 8, 9), ale také rozměrné celky jako Bachova Mše h moll. Paul Freeman se několikráte vydal smě-rem k Mahlerovi, velice cenná je nahrávka Hol-stových Planet. CD zahrnují i některá díla Jana Hasenöhrla jako skladatele, jazzově laděné Bílá muleta, Barbieca, Hlavní téma, Lvice na mých zá-dech. Pochopitelně pak skladby, kde se uplatňuje výborným způsobem jako hráč na trubku v kla-sickém repertoáru (Vivaldi, Telemann, Hummel aj.). Chystají se i další zajímavá CD, například 5. symfonie Gustava Mahlera s Liborem Peškem, Musorgského Kartinky s Marcello Rotou, uvažuje se o CD s francouzskou hudbou.

Orchestr hraje většinou v Praze, i když v se-zoně 2005/06 vystoupí v Jihlavě, Brně a Lito-myšli. Pro Prahu připravuje pokaždé 8 abonent-ních koncertů. Pravidelných abonentů je asi 600, ovšem návštěva se vždy pohybuje kolem tisícov-ky. Kdykoli přijdu na večery ČNSO, obdivuji skladbu návštěvníků. Jsou to úplně jiní lidé než na České filharmonii nebo FOKu. Podle všeho je to střední třída: lékaři, právníci, podnikatelé, relativně i mladší posluchači. Umění náboru bylo a je stále uměním a návštěvnost ČNSO dokazuje, že i ve zdánlivě nasyceném hudebním prostředí jsou stále rezervy. Jen k nim umět vhodným způ-sobem přijít s nabídkou.

Pochopitelně, že žádné symfonické těleso není schopno žít ze vstupného. Instituce spon-zorů je nezbytností a ČNSO se podařilo získat významné partnery, především stavební firmu SYNER a firmu EDS. K nim pak přistupují další sponzoři. Pan Hasenöhrl tvrdí, že je to přiroze-ný návrat ke starým časům, do 18. a 19. století, kdy byly prakticky orchestry placeny mecenáši, knížaty, šlechtou, jedinci. Státní dotace je věc re-lativně mladá. O dobrou hudbu se mají starat všechny složky společnosti.

ČNSO reprezentoval naši zem mnohokráte na zájezdech v cizině, hrál prakticky v celé Evro-pě, očekává čtvrtý zájezd do Japonska.

Když přehlédneme všechny zmíněné aktivi-ty, dobré výsledky, započetí 13. sezony, lze ho-vořit o velkém úspěchu. A to vše je dílem muže, který vystudoval hru na trubku u Václava Junka a vlastně si vytvořil orchestr, v němž pravidelně zasedá mezi své hráče u pultu trubky a stačí ješ-tě nacvičit a realizovat řadu sólových koncertů, skládat, bavit se jazzem a rozdávat kolem sebe krásu. Úspěšná houževnatost – to je důležitý rys práce a povahy Jana Hasenöhrla, před nímž musíme smeknout. !

Jan Hasenöhrl

Foto

arc

hív


39

Rudolf Pečman

Že na zámku v Českém Krumlově máme pravý klenot, barokní divadlo (1675), ví-me z cestovních průvodců. Méně už je zná-

mo, že je dnes možno provozovat v něm stylová operní představení barokních tvůrců, neboť jeho budova je nově rekonstruována, leč zachovává původní divadelní (jevištní, hledištní, strojový aj.) ráz barokní scény. Restaurování začalo v 70. letech minulého století a zhruba před dvanácti lety bylo v podstatě dokončeno. Leccos je třeba ještě dopracovat, ale experimentálně lze v di-vadle mnohé provozovat. Ožil tu znovu např. Händel, Alessandro Scarlatti – a 3. června v bu-dově uvedl soubor Hofmusici, taneční ansám-bl Hartig a mladí sólisté operu („festa teatrale per musica“) Johanna Josepha Fuxe (1660--1741) Usmířená Juno (Giunone Placata, 1725). Tento „rakouský Palestrina“, dvorní skladatel a dvorní dirigent Karla VI., který u příležitosti jeho koru-novace v Praze 1723 napsal věhlasnou operu Stálost a síla (Costanza e fortezza), nalezl již ve 20. století opětovně cestu k vnímateli (jmenova-ná opera byla v průřezu provedena v Brně 1982 a tamtéž zazněla „polojevištně“ i opera Psyché, 1969. Český Krumlov nyní přistoupil k úplnému italskému provedení dalšího Fuxova operního díla. Hrálo se podle dobového opisu partitury v Rakouské národní knihovně, Vídeň (sign. Mus. Hs 17. 268), libreto bylo rekonstruováno podle exempláře v Lobkovické knihovně na zámku v Nelahozevsi (sign. II Kb 20, N. 20). Předsta-vení řídil od cembala Ondřej Macek, koncert-ní mistryní byla houslistka a muzikoložka Jana Spáčilová, choreografii připravila doc. Helena Kazárová, režii měla Zuzana Vrbová. Provede-ní jsme sledovali s očima navrch hlavy. Hudeb-níci a hrající pěvci, vesměs mladí interpreti Pavla Jančová (Giunone), Martina Kučerová (Vikve), Jana Malcová-Jedličková (Venere) a Zdeněk Krapl (Mercurio), dílo nastudovali s ponorem do stylové problematiky, byli oděni do kostý-mů z Fondu Národního divadla Praha a nalíče-ni podle barokních zásad (provedla specialistka Zuzana Bednářová). I hudebníci vystupovali v dobových barokních oděních. Na scéně jsme postupně spatřovali staré prospekty, v opeře ne-chyběly původní jevištní efekty atd., slovem:„ba-rokní“ iluze byla dokonalá; vyvolali ji oni pracov-níci, kteří stáli v zákulisí a pod jevištěm u starých scénických strojů, složitě dávali do pohybu ku-lisy apod. – vše podle zásad starého barokního divadla. Spoluúčinkoval sbor bohů, sbor vánků, opět a opět vánky „tančily“ a my jsme se obdivo-vali jejich kostýmům i jejich baletnímu umění.

Bohyně Juno se usmířila aneb Český Krumlov

Fux sáhl k libretu Appolita Zanelliho, dvor-ního básníka modenského vévody Donalda I. d’Este. K 9. listopadu 1725 vytvořil svou novou vážnou operu k svátku císařovny Alžběty Kris-tiny. Pojal látku vlastně již rokokově (galantně). Juno žárlí, neboť její manžel Jupiter Zeus vzpla-nul milostným citem k Venuši. Pletichy lásky se na jevišti rozvíjejí, ale vše končí slastně: Juno, jež chce Jova opustit, se k němu vrací. Poznala, že je její nejvyšší ochranou. Projevila k manželství svrchovaně morální vztah. Dílo bylo nejen ku-sem o pravé manželské věrnosti, nýbrž i oslavou císařovny, která přece měla rovněž rysy výsostně ctnostné bohyně, ochranné síly každé ženy. Byla věrnou manželkou, strážkyní krbu.

J. J. Fux měl věhlas jako vyznavač benátské orientace. Věnoval se hlavně církevní hudbě, ale oper napsal přemnoho. Vytýkali mu, že je v nich příliš kontrapunktu. Pravda, nedosahoval úrov-ně G. F. Händela, ani A. Scarlattiho nebo hvězd-ných Francouzů. Opeře a její struktuře však rozu-měl. V instrumentaci byl tradicionalistou, nepro-žil „ozáření“ Vivaldim. Dovede charakterizovat jevištní náladu prostou, „písňově“ vyznívající ho-mofonií. Jeho melodická invence netryská z ro-hu hojnosti, je přece jenom rozmyslnější teoretik (Gradus ad Parnassum, latinský 1725) než bez-prostřední hudebník. Ale i tak: díky za vzhled do italské opery za Alpami.

Představení bylo součástí mezinárodní kon-ference Svět barokního divadla, která se 3.–5. června konala na českokrumlovském zámku již počtvrté. Setkali se divadelní a muzikologičtí od-borníci z mnoha států Evropy i ze zámoří. Gene-rální tematika je vždy stejná, ale náplň se postup-ně mění. Přednášky (s obrazovými i hudebními ukázkami) byly vždy hodinové (čeština, anglič-tina). Zamysleli jsme se nad libretistikou vybra-ných Fuxových oper a srovnávali jsme J. J. Fuxe s jeho slavným žákem Janem Dismasem Zelen-

kou (Rudolf Pečman), zastavili jsme se u exotis-mu v opeře 17. a 18. věku (Miloslav Blahynka), seznámili jsme se s problematikou uložení barok-ních kostýmů v evropských sbírkách, z nichž ona zdejší patří k nejpozoruhodnějším, a zkoumali jsme, z jakých ikonografických zdrojů vycházeli barokní kostyméři (Kateřina Cichrová). Součas-ná divadelní praxe roste sice z dnešních postojů a možností i při tvorbě replik barokních divadel-ních kostýmů, ale stojí pevně na bázi slohu a slo-hovosti (Sylva Marková). Dnes je kostým vlastně pracovním oděvem herce i pěvce. Při dodržová-ní předpokladů a zásad barokního divadla však musí souznít s požadavky divadla moderního (Aleš Frýba). Dobové barokní líčení se zcela liší od běžných dnešních praktik. Demonstrovala to i s praktickými ukázkami – seminární formou – naše přední znalkyně-maskérka (Zuzana Bedná-řová), aby postoupila místo za řečnickým pultem specialistkám pro jevištní tanec (Boženě Brodské a Heleně Kazárové), které nejen se svým příspěv-kem zaměřily na vývoj starých tanců a staré cho-reografické techniky, ale dokumentovaly i taneční projevy za baroka na českokrumlovském zámku Osobitostí a precizní dokumentací překvapil Ope-ra Atelier z Toronta. Předvedl zevrubnou přípravu barokní operní kompozice i na svém filmovém záběru (Marshall Pynkoski – Jeannette Zingg). Řešili jsme prostorové problémy na příkladu fran-couzské produkce (aklimatizovaný Pařížan Alan Jones), abychom se posléze zamysleli nad virtu-álním modelem divadla na zámku v Krumlově (Jindřich Hodač – Radim Balík). Akci vzorně zor-ganizovala Nadace barokního divadla.

Summa summarum: Hudební a divadelní (operní) akce na zámku v Českém Krumlově, vedené Petrem Peřinou a Pavlem Slavkem, jsou pozoruhodné a perspektivní. Roku 2006 se bu-de vše orientovat k problematice operního lib-reta. !

Zámecké divadlo

Foto

arc

hív


40

Česká operní divadlaVIII. Moravské divadlo Olomouc

Josef Herman

Stálý český divadelní provoz se v Olomou-ci datuje od roku 1920, kdy tu v reakci na vznik republiky bylo ustaveno České diva-

dlo. Podobně jako jinde se české soubory usíd-lily v budově původně německého Městského divadla (otevřeno 1830) na úkor dosavadních německých souborů, jimž v provozu divadla zbyla pouze třetina termínů a v roce 1922 svoje působení skončily. Německá divadelní předsta-vení zde až do vzniku protektorátu hrál němec-ký soubor z Brna, za okupace bylo olomoucké německé divadlo obnoveno, definitivně zaniklo na podzim 1944 v souvislosti s uzavřením všech říšských divadel. Pro české divadlo tehdy vypuze-né z městské divadelní budovy byla upravena Or-lovna v Hodolanech pod názvem Nové divadlo, která se po roce 1945 stala druhou scénou olo-mouckého divadla. Sídlila v ní zejména lehkono-há múza, připomeňme, že v Olomouci existoval samostatný operetní soubor od roku 1920, a že za dlouhého šéfování režiséra Stanislava Regala (1954--1980!) bylo olomoucké divadlo jednou z prestižních tuzemských muzikálových scén.

Ostatně i prvním ředitelem Českého divadla a šéfem jeho opery se na necelou sezonu stal operetní skladatel a dirigent Jaroslav Wilkonský, sbormistr pěveckého spolku Žerotín, s nímž už dříve v Olomouci suploval česká operní a ope-retní představení. Neuspěl, zato jeho nástupce Antonín Drašar (1921--1931) by mohl a měl slou-žit za vzor divadelní podnikavosti, prozíravosti a odvahy – zakrátko mohl soubor opery vyslat za slávou a výdělkem nejen po vlastech českých, ale také do Bratislavy, Budapešti, Krakova, a tři roky po sobě též do Vídně! Rychlý vzestup olomoucké opery byl dílem dirigenta a šéfa Karla Nedbala, jenž převzal původně německý operní orchestr, zřídil balet a sestavil výtečný mladý soubor. Už v roce 1924 s ním provedl kompletní smetanov-ský cyklus (se kterým se poprvé představil ve Vídni), hrál Wagnera, R. Strausse, Janáčka, a čes-ké i světové novinky své doby v obdivuhodné šíři, spolupracoval s avantgardními výtvarníky a vyznával tehdy moderní zásady pujmanovské režie. Vysoký kurs olomoucké opery udrželi di-rigenti a šéfové E. Bastl, A. Heller, po válce I. Krej-čí, Z. Košler, P. Pokorný. Na takovém historickém pozadí zvláště vynikají současné vleklé problémy

olomoucké opery. Začaly za šéfů M. Konvalinky (1972--1976) a R. Kefera (1977--1990), přesto-že se ještě hrály pozoruhodné tituly a neméně pozoruhodné inscenace vytvářel režisér J. Glo-gar, vyvrcholily pak po roce 1989 a dodnes jim není konec.

Polistopadovým šéfem opery se stal režisér Martin Dubovic (1990--1999), který v roce 1993 z úsporných důvodů spojil operní soubor s ope-retním a muzikálovým. Stalo se tak na základě obecného „zeštíhlování“ prý přebujelých oper-ních provozů, které výrazně poznamenalo česká operní divadla do dnešních dnů. Operně ope-retní dualita souboru je patrná dodnes, přesto-že v angažmá zůstaly pouze špičky původního operetního ansámblu, a přestože samo sloučení trochu přispělo k již tehdy nezbytné generační proměně souboru sólistů. V té době přišli nebo se výrazněji uplatnili pěvci, z nichž někteří tvoří páteř olomoucké opery i dnes – E. Gazdíková, L. Machytková, M. Málková, R. Schimkeová, V. Má-lek, P. Martínek, V. Třebický aj. V souboru zazáři-la M. Tkadlčíková, pro kterou se však po oslnivě provedené Lucii di Lammermoor (1994) nenašel repertoár a pěvkyně se poté stala oporou Státní opery Praha (pod jménem M. Haan). Také do Olomouce byly angažovány zahraniční, převážně východo a jihoevropské posily (A. Karapetyan, C. T. Slutskaja aj.), ty však, s výjimkou V. Čavda-rové, situaci souboru nijak výrazně nevylepšily. Vleklou krizi řešil nový šéf opery Václav Málek (1999--2002) razantním angažováním mladých nadějných pěvců (T. Hinterholzinger, H. Koste-lecká, D. Szendiuch, P. Špaček, A. Valenta, J. Vin-klárek a další), což vyvolalo napětí v souboru, které možná přispělo ke konci Málkova šéfování. Nově jmenovaný ředitel divadla Daniel Wiesner (2002-2003) totiž ustanovil šéfkou opery (mož-ná na přání olomoucké radnice) vůdčí osobnost původní části souboru, výtečnou operetní sub-retu Ludmilu Machytkovou (2002 dodnes). Ta přibrzdila nástup mladé generace a vrátila více prostoru původním členům souboru. Důkazem patového výsledku protichůdných snah jsou stá-le značné až občas neúnosné výkyvy kvality al-ternací, až na naprosté výjimky (s přimhouřením očí Příhody lišky Bystroušky 2003, Halka 2002) tu nelze v posledních letech nalézt inscenaci bez výrazných pěveckých šrámů.

Ruku v ruce s řečenými jdou problémy s ne-dostatečně obsazeným pěveckým sborem a ne-

Foto

arc

hív


41

příliš kvalitním orchestrem. Důvody lze jistě hle-dat v podfinancování operního souboru, nic-méně po celé polistopadové období olomoucká opera trpí nedostatkem kvalitních dirigentů. Z předchozího období se uplatnil pouze Z. Skři-van, ovšem už na samém sklonku kariéry, krátce se tu mihl O. Bohuňovský, příliš se neosvědčili S. Macura ani později M. Phillippe či M. Braun, poté ani M. Machek. V. Málek jako šéf opět hledal me-zi mladými adepty, vyhlásil možná až příliš širo-ký a tudíž dlouhodobý konkurs na šéfdirigenta, a šéfka L. Machytková v usilovném hledání po-kračovala. Poslední sezony zajišťují především nadějní mladí dirigenti Tomáš Hanák a Miloslav Oswald, ovšem s výsledky proměnlivými, které poukazují na zásadnější problémy v orchestru, v kvalitě hráčů i v soustavnosti přípravy a vedení tělesa. V této situaci je zvláště podivné, jak málo prostoru dostává zdejší nejzkušenější dirigent P. Šumník, předtím dlouholetý velmi úspěšný operní šéf v Opavě.

Nejprůkaznější však je olomoucké tápání in-scenační a dramaturgické. Počátkem 90. let se hrály převážně atraktivní italské tituly s převa-hou Verdiho a Pucciniho v pochopitelné obavě

o ztrátu diváků v nových polistopadových po-měrech. Jenže na nejoblíbenějším repertoáru staví olomoucká opera dodnes, a tak bychom od poloviny 90. let mohli zmínit pouze několik „neobvyklých“ titulů, jakými tu byly Mozartův Idomeneo (1996), Ponchielliho La Giocconda (1997) či Gluckův Orfeus a Eurydika (1998). Zvláště pak z repertoáru trčela starší „soudobá“ opera současného maďarského skladatele S. Szo-kolaye Krvavá svatba (1997), kterou ředitel di-vadla V. Kožušník hodlal rázem vylepšit obraz dramaturgie, v níž jinak nefigurovala jediná pů-vodní novinka, ani jen trochu průbojnější ope-ra 20. století. Opět až Málek připravoval trvalejší dramaturgické inovace (Britten: Albert Herring 2001, Moniuszko: Halka 2002).

První polistopadový šéf Martin Dubovic za-čal režírovat v olomoucké opeře v polovině 80. let a už tehdy byla jeho vize operního divadla zastaralá. Byl a je aranžérem základních situací v mizanscéně a hereckých úkonech, uplatňuje prověřená operní i operetní klišé stará dvě tři desetiletí. On stojí na počátku olomouckého se-trvávání na tradicionalistických operních kon-vencích, podpořen výtvarníky Martinem Víškem

Prodaná nevěsta v režii Václava Málka, 2001

Foto

arc

hív

a Růženou Švecovou, kteří též jen opakují jediný archaický scénický princip. Dubovic však v olo-moucké opeře pravidelně režíruje dodnes a za šéfky Málkové dokonce spoluurčuje směřování souboru, což znovu dokládá, že olomouckou operu nezasáhla ani ozvěna nových trendů oper-ní režie a že zůstala nejzarytější baštou operní-ho tradicionalismu, která vyhovuje uměleckému přesvědčení současné šéfky L. Machytkové a ře-ditele V. Kožušníka. Tradicionalistickou podobu režie alespoň oživilo několik kvalitních inscena-cí hostujících režisérů téže nejstarší generace L. Štrose (zejména Idomeneo, 1996) a pravidelně V. Věžníka (Káťa Kabanová 1998), naopak ne-gativa návratů do inscenační minulosti lze dolo-žit i na režii Rigoletta (2003) I. Švandové-Kou-tecké. Okruh režisérů, jimž Machytková věří, je výmluvný. Náhodné inscenace mladších a vý-jimečně i původem ne-operních režisérů situa-ci řešit nemohlo (L. Fritz, Z. Černín, Z. Kaloč), jisté naděje vzbuzoval jako režisér sám V. Málek zejména originálním výkladem Prodané nevěsty (2001). K lepším příštím by snad mohly ukazo-vat poslední premiéry Michaela Taranta (Nabuc-co 2004) a Karly Štaubertové-Sturm (Figarova svatba 2005), kteří souboru ukázali i jiné mož-nosti operní režie.

Nedobrá situace kdysi průbojné olomoucké opery trvá tedy už dobrých patnáct dvacet let a zřejmě souvisí nejen s objektivními důvody, jakými je nedostatek dobrých pěvců na českém „trhu“ či zjevné podfinancování olomoucké ope-ry, ale také s vývojem olomouckých operních poměrů. Opernímu souboru už třetí desetiletí chybí koncepční vedení, na němž nemohlo nic změnit ani krátké období šéfa V. Málka, který se pokusil nově nastavit umělecký program, včetně zlepšení podmínek provozu a upevnění umělec-ké kázně. Škoda, že zde neuspěl s ambiciózním, třeba diskutabilním programem směřujícím také k rozbití zdejšího konzervativismu zmíněný D. Wiesner. A dvakrát škoda, že paradoxně právě on předčasně ukončil šéfování V. Málka. Zažil jsem na sklonku Málkova období jednání divadla s několika olomouckými radními, kteří vznášeli vážně míněné argumenty laické až naivní, ale ta-ké pravděpodobně tlumočili nespokojené členy divadla, jimž naslouchali. V každém případě se neodborně pletli do odborných věcí (posuzovali vhodné obsazení!), přestože jim přísluší politic-ká a správní rovina zřizování divadla. Odtud mé podezření, že se na nedobrém stavu olomoucké opery podílí zdejší radnice nikoli jen nízkými do-tacemi, ale také ovlivňováním jejího chodu.

Olomoucká opera připomíná způsobem své existence maloměstské poměry za první repub-liky, či poměry předlistopadové. Nezdá se, že by to někoho v Olomouci zneklidňovalo a že by ně-kdo toužil po zásadních změnách. !


42

Jan Ledeč

K centenáriu narození Karla Amadea Hart-manna (1905--1963) „Muž, jehož přátel-ství mělo v sobě sílu antického světa… Daro-

val mně víru v nepomíjivou sílu hudby, umění, víru v nerozborný vztah mezi přírodou a člověkem, víru v individuální svobodu a v boj o to vše, který na sebe musí vzít ten, kdo chce být nazýván umělcem…“

Citovanými slovy reagoval na Hartmannovo úmrtí (5. 12. 1963) Rafael Kubelík. Oba se stali blízkými přáteli na začátku Kubelíkova působe-ní v Mnichově. Kubelík byl vynikajícím interpre-tem posledních velkých skladeb Hartmannových a jako o nezapomenutelných se později zmínil o mnohahodinových rozhovorech s ním.

Karl Amadeus Hartmann se narodil 5. srpna 1905 a převážnou část svého života strávil v Mni-chově. V jeho postojích a působení jsou při vší od-lišnosti východisek pozoruhodné styčné body a pa-ralely s vývojem české kultury. Pokusím se nahlížet do jeho života a díla z českého úhlu pohledu.

Hartmann studoval na mnichovské Státní hu-dební akademii skladbu u Josepha Haase, žáka Maxe Regera, autority tradicionalistického za-měření. V době svého uměleckého zrání, ve dva-cátých a na počátku třicátých let, se spontánně orientoval k levicovým výhonkům avantgardy. Připojil se ke sdružení hudebníků a výtvarných umělců s půvabným názvem „Die Juryfreien“. Nové dojmy mu přinášely koncerty, na nichž

Misionářské poselství Karla Amadea Hartmanna

se objevovala jména jako Bartók, Hindemith, Stravinskij, a mezi dalšími také Ervín Schulhoff a Alois Hába. Z jeho vlastních skladeb stojí za zmínku vedle klavírní „Jazzové toccaty a fugy“ zvláště pětidílná komicko-fantastická opera „Ka-binet voskových figurin“; její pátá část: „Život a skon svatého ďábla (Rasputina)“ byla v roce 1930 provedena experimentálním studiem Ba-vorské státní opery.

Podle vlastních slov se Hartmann tehdy po-stupně přikláněl „k různým směrům a hnutím, jež se v oněch vzrušených dobách střídala na výsluní moderny.“ Za své směrodatné učitele považoval Hartmann teprve Hermanna Scher-chena a Antona Weberna. Svěřil se později, že u Scherchena získal po profesionální stránce víc než na jakékoliv konzervatoři nebo vysoké škole a že díky němu si uvědomil, čeho vlastně chce svým komponováním dosáhnout. Prvé setkání mezi Hartmanem a Scherchenem je datováno cca k roku 1931, tedy do doby, kdy se v Mnichově uskutečnila světová premiéra čtvrttónové opery Aloise Háby „Matka“ se Scherchenem jako diri-gentem (17. května 1931). Je pravděpodobné, že tehdy začíná přátelský vztah mezi Hartmannem a Karlem Ančerlem, který jako korepetitor pro-vedení Hábovy opery připravoval.

Mimořádně významné bylo pro Hartmanna jeho přímé setkání s Prahou: právě u nás poprvé vstoupil jako skladatel na mezinárodní hudeb-ní scénu. Na festivalu ISCM v Praze v září 1935 měla světovou premiéru jeho symfonická báseň „Miserae“ (hrála Česká filharmonie, dirigoval H. Scherchen). Tato skladba má v podtitulu dedikaci obětem nacistického násilí, zahynuvším v prvém koncentračním táboře, zřízeném v roce 1933 po-blíž skladatelova rodného Mnichova: „Meinen Freunden, die hundertfach sterben mussten, die für die Ewigkeit schlafen, wir vergessen Euch nicht. Dachau 1933/34.“ Publikovaný autorský komentář ke koncertu jen stručně popisuje prů-běh skladby, ale v českém odborném tisku byl zřejmě pochopen i obsahový záměr autorův, když příznivá recenze je uzavřena názorem, že sklad-ba „nežije jen z tragiky, ale i z odboje“ („Rytmus“ říjen 1935, str. 5, šifra G).

Symfonická báseň „Miserae“ nebyla tvůrčí epizodou. Hartmann byl nekompromisní od-půrce nacistického režimu. Nepomýšlel však na emigraci. Při tvorbě neustupoval od svého pře-svědčení a komponoval s vědomím, že se jeho skladby nemohou v Německu objevit na veřej-nosti. Podařilo se mu ještě dosáhnout provede-ní 1. smyčcového kvartetu „Carillon“ na festivalu ISCM v Londýně, jinak jeho skladby zůstávaly

v nepublikovaných záznamech. Našel své pojetí protestu, které znamenitě vystihl Ulrich Dibe-lius: „Svůj protest spojil s projevem nevýslovného smutku… Chtěl svou hudbou připomínat ztrace-né základní hodnoty lidské existence, chtěl, aby se zfanatizovaní lidé, kteří nad sebou ztratili vládu, vzpamatovali.“ Vzniká tak řada skladeb a skic, mj. prvá verze symfonie s názvem Pokus o rekvi-em (s verši Walta Whitmana), zárodky symfonií dalších, Lamento, Klagegesang. Řadí se k nim i opera Simplicius Simplicissimus, v níž tragédie třicetileté války vyznívá jako alegorie rozervané doby a v níž titulní postava ztělesňuje myšlenku svobody a lidské důstojnosti. Ještě těsně před koncem války zkomponoval Hartmann klavír-ní sonátu 27. duben 1945, ve které vyjádřil svůj otřesný zážitek z pohledu na vlekoucí se mnoha-tisícový zástup vězňů z Dachau. „Byl to nekonečný proud, byla to nekonečná bída, bylo to nekonečné utrpení“, poznamenal v podtitulu skladby.

Jako skladatelé byli Hartmannovi nedostiž-nými vzory dlouho Mozart a Wagner, po čase k nim přibyl jako rozhodující Bach. Při plánech na další studium inklinoval k Schönbergově ví-deňské škole. Na Scherchenovo doporučení se v roce 1942 stal žákem Antona Weberna. U něj se naučil zejména ukáznit svou fantazii a dát svému projevu pevný řád. I když se důkladně obeznámil se schönbergovskou technikou, která před ním otevřela nové možnosti, šel nadále svou vlastní cestou. Sám sebe řadil koncem svého života ni-koliv k avantgardistům, ale ke „střední generaci“, tedy k těm, kteří vedle svého vlastního poselství vytvářejí most pro avantgardu šedesátých let.

Skončení druhé světové války zahájilo novou etapu Hartmannova života. S obrovskou energií se vrhl v Mnichově na obnovení zcela rozložené-ho německého hudebního života. Při probouzení zájmu o umělecké hodnoty za nacismu zakázané a při prosazování soudobé hudby působil prý ne-jednou dojmem biblického proroka a současně moderního koncertního manažera. Hned v září

Karl Amadeus Hartmann v roce 1963

Foto

arc

hív

Houslový part 1. věty Concerta funebre (příležitost-ný záznam Václava Snítila, prvého interpreta toho-to díla v Praze).

Foto

arc

hív


43

1945 se stal generálním intendantem a pak dra-maturgem Bavorské státní opery. Byl iniciátorem zrodu proslulých mnichovských koncertů s ná-zvem Musica viva a stál v jejich čele až do konce svého života. V kompoziční tvorbě Hartmannově dochází nyní ke skutečné realizaci jeho předcho-zího skrytého vývoje. Definitivní podobu nabývá všech jeho osm symfonií i dříve skicovaná další díla. Rodí se i skladby nové s aktuální tématikou, kterou přináší současný vývoj společnosti, zvláš-tě v letech 1961--63 apokalypticky otřesná vokál-ně symfonická Gesangsszene na verše poemy Sodoma a Gomora (Jean Girodoux) – poslední Hartmannovo poselství, varující před hrozícím nebezpečím zániku lidské civilizace.

Závěrečný příklad dosvědčí, že od přislíbe-ného záměru nahlížet do Hartmannova života a díla z českého úhlu pohledu jsme se odchýlili jen zdánlivě. Jde o houslový koncert, který Hart-mann zkomponoval po vypuknutí druhé světové války na podzim 1939, a který nazval Concerto funebre. Je to jeho nejznámější skladba a v sou-časné době, více než šedesát let po svém vzniku, jeden z nejčastěji uváděných soudobých houslo-vých koncertů. Např. v minulém roce byla zazna-menána jeho mimořádně četná provedení s růz-nými interprety v Německu, Švýcarsku, Francii, v Gruzii, v USA a v Austrálii; šlo přitom o prove-dení koncertní, festivalová, ale rovněž o choreo-grafické ztvárnění (Staatstheater Kassel) nebo o provedení chrámová k památným příležitos-tem (např. ve frankfurtské Pauluskirche k při-pomenutí obětí 20. července 1944). Letos jen v květnu přibylo i provedení rakouské a finské.

U nás má Concerto funebre zvláštní posta-vení. Zaznělo v Praze poprvé až takřka třicet let po svém vzniku: 10. března 1968 ve Velkém sále Žofínského ostrova na koncertě SOČR k šedesá-tinám Karla Ančerla, sólistou byl Václav Snítil, dirigoval Ančerl. Dá se říci, že jsme si od té do-by tuto skladbu „přisvojili“. Příběh začal recenzí v Hudebních rozhledech, v níž čteme mj.:„Na-píše-li německý skladatel v roce 1939 a k tomu ještě v Mnichově dílo, jehož ústředním tématem je chorál Kdož jste boží bojovníci a v jehož finále zazní známý motiv pochodu za padlé hrdiny, pak to zřejmě není náhoda, ale umělecký protest proti bezpráví vůči čes-kému národu.“ Odtud se pak tento postoj vleče naší hudební publicistikou, proniká i do vysoko-školské učebnice dějin hudby a objeví se i v ko-mentáři k nedávno vydanému záznamu zmíněné pražské premiéry, kde je Concerto funebre ozna-čeno za Hartmannův „manifestační projev sym-patií k osudu českých zemí“. Paradoxem přitom je, že v dalších pětatřiceti letech se toto dílo na našich koncertních pódiích již neobjevuje.

Uvedený výklad je dezinformativní, ochu-zuje pro české posluchače vnímání této sklad-by a omezuje její význam. Concerto funebre ne-

vzniklo bezprostředně po nacistické okupaci našich zemí, ale až po přepadení Polska a vy-puknutí druhé světové války; definitivní podobu nabylo dokonce až po revizi v roce 1959. Vedle smutku nese v sobě i touženou naději odpůrců nacistického režimu na jeho blížící se pád, očeká-vaný od evidentní nehoráznosti expanze.

V autorském komentáři Hartmann mj. píše, že základní charakter skladby je dán dobou, kdy ji komponoval a že tato doba byla podnětem k je-jímu vzniku; cituji z něj:„Oba chorály – ten úvodní i ten závěrečný – mají čelit tehdy převládnuvším po-citům bezvýchodnosti. Chtěl jsem vyjádřit všechno, nač jsem v té době myslel a co jsem cítil.“

Můžeme předpokládat, že v Hartmannově pojmu „všechno“ je obsažena také Praha, bylo by ale pošetilé se domnívat, že v něm jsou zahrnuty především nebo dokonce jen naše země. Nemůže nás k tomu svádět ani užití husitského chorálu v introdukci skladby. Podlehli bychom tak u nás vžitému omylu, že ve třicátých letech minulého století mohl mít tento chorál v zahraničí a zvláště v Německu týž význam, jaký má tradičně v obec-ném povědomí u nás a jak ho pro nás upevnil především Bedřich Smetana. Vždyť mezinárodní šíření Mé vlasti jako cyklu začalo ve skutečnos-ti až s festivalem Pražské jaro 1946 a pokud jde o jeho vyznění a smysl symfonických básní Tábor a Blaník musela být v Německu překážkou k jeho pochopení i v tamním všeobecném povědomí ži-vá pověst o německých středověkých recích, dří-majících údajně v hoře Kyffhausen s obdobným posláním, jaké u nás bylo připisováno blanickým rytířům. U nejednoho posluchače mohlo také za-znění smutečního pochodu ve druhé větě Con-certa funebre vyvolat asociaci na Hindemithovu Trauermusik, komponovanou v roce 1936 pro BBC. Jaké další asociace může vyvolávat a jaké své pověsti mají jiné národy nebudeme v této chvíli

zkoumat. Naprostá většina nečeských interpre-tů a posluchačů neví a nepotřebuje vědět o čes-kém původu úvodní husitské písně. Hartmann nadto necituje husitský chorál ve „smetanovské podobě“, ale v podstatně odlišné verzi z Jisteb-nického kancionálu. Protože identická německá verze chorálu nebyla zjištěna, lze takřka s jistotou tvrdit, že Hartmannovi jistebnickou verzi poskytl k užití jako kryptogramu někdo z jeho pražských přátel, pravděpodobně výpisem z Nejedlého Dě-jin husitského zpěvu, kde jedině byla ve třicátých letech minulého století dostupná. S Hartmanno-vým pojetím nacistického protestu koresponduje i jeho interpretace chorálu, který u něj nevyzní-vá jako bojová píseň, ale má charakter pokorné-ho „…blaze každému, kdo pro pravdu zhyne“. Hartmannův vztah k českému národu byl dale-ko hlubší, než by z u nás dosud vžitého výkla-du vyplývalo, a obdobný byl jistě i jeho vztah ke kterémukoliv národu jinému. Bude nám zřejmý, pochopíme-li jeho projev jako alegorický a uvědo-míme-li si jeho občasné, ale významově závažné užívání melodií známých i méně známých, evi-dentně i skrytě, jako symbolů.

Úvodnímu a závěrečnému chorálu Concerta funebre se nesluší přidělovat národní ani územní příslušnost. Jsou to dva póly, dva symboly, které se navzájem doplňují. Tvoří rámec skladby, v níž je vyjádřen pocit smutku v takové šíři a s takovou in-tenzitou, že concerto funebre nabývá obecné plat-nosti obdobně jako jiné největší umělecké výtvory světové kultury. Je vnímáno jako nářek nad nevin-nými obětmi násilí kdekoliv na světě a kdykoliv. Je to nářek, který se pozvedá v obžalobu.

Měli bychom si toto dílo přestat přisvojovat a začít je konečně poslouchat a osvojovat si je. Snad potom pro nás budou přibývat i další Hart-mannovy skladby, jejichž poselství porozumíme lépe než dosud. !

Po premiéře Hartmannovy 8. symfonie v Západoněmeckém rozhlase Kolín (25. 1. 1963). Zleva Eigel Kruttge, Karl Amadeus Hartmann, Elsie a Rafael Kubelíkovi a Karl Otto Koch.

Foto

arc

hív

44

Petr Kadlec

V těchto dnech slaví 70. narozeniny prof. Mirko Škampa (nar. 8. 8. 1935). O svém jubileu ovšem při našem setká-

ní odmítl hovořit, a to rezolutně. Proto jsme se věnovali hlavně Pražskému studentskému or-chestru. Prof. Škampa ho spolu se svojí ženou Vlastou založil už v roce 1956, příští rok to tedy bude padesát let, co je jeho uměleckým vedou-cím. Kronika orchestru, kterou jsme listovali, za-znamenává většinu koncertů, do července 2005 jich orchestr odehrál 1272. Z kroniky se ale dá vyčíst mnohem víc: podle obsazení orchestru můžete spočítat, kolik jeho bývalých hráčů dnes působí v nejlepších českých profesionálních or-chestrech i komorních souborech. Při čtení vás možná překvapí, že na oslavy pětadvacátého výročí orchestru v roce 1982 bylo pozváno 547 bývalých členů. (Dnes už by jich bylo víc než 1600!) U většiny soutěží – domácích i zahra-ničních – najdete stručnou poznámku asi toho-to znění:„nepřetržitě první cena posledních 5, 10, 20 let…“ Co ovšem v kronice nenajdete, je několik prvních stránek. Proč?

Začátek kroniky nemáme vlastně z politic-kých důvodů. 28. října 1968 jsme v pražském Rudolfinu uspořádali koncert, který zahájila čes-koslovenská státní hymna a po ní následoval Su-kův Smuteční pochod c moll – spojení v době po srpnové okupaci více než symbolické. Tehdejší ředitel nuselské lidové školy umění, pod kterou jako soubor patříme, krátce nato v „našem zá-jmu“ vytrhl a zničil těch několik prvních kroni-kových listů, aby takzvaně „nebyl malér“. Podle kroniky tedy historie Pražského studentského orchestru začíná až jednatřicátým koncertem v červnu 1969.

„Každá práce s mladými lidmi vyžaduje legraci i kázeň“

říká prof. Mirko ŠkampaA byl někdy „malér“? Mlá-

dežnický orchestr, nijak stra-nicky nekontrolovaný, musel být mnohým funkcionářům tr-nem v oku?

Pro tehdejší režim jsme vždycky byli trochu podezře-lí, jestli náhodou nejsme něja-ká „sekta intelektuálů“. Vyvr-cholilo to v červnu 1972, když jsme do Prahy pozvali dánský sbor a společně nazkoušeli Requiem Jiřího Ignáce Linka. Na včasné varování jsme kon-cert z Týnského chrámu, který měl být zajištěn policií, přesu-nuli do Klementina. I tak z to-ho byl velký poprask a státní bezpečnosti jsme se dokonce museli zpovídat z obvinění, že pomáháme katolické círk-vi „tahat mládež do kostela“. I když byl v té době ve světě o české studenty ohromný zá-jem a my plánovali mnoho zá-jezdů, měli jsme pak absolutní zákaz někam vyjet. Ale mladé lidi právě takové situace ohromně stmelují.

Na koncertování v cizině jste pak museli če-kat až do revoluce?

Naštěstí ne, ale v cizině jsme si několik let nezahráli, do západní Evropy jsme se dostali až v roce 1980. Na důrazné naléhání francouzských pořadatelů nám byl povolen zájezd na soutěž do Paříže. Nejvyšší ocenění, titul laureáta Jeunesse musical, zapůsobil i u nás, od té doby nebyl se zájezdy problém. Pro studenty zahraniční cesty znamenaly mnoho. Byla to vždycky jedinečná šance poznávat úplně jinou podobu společen-ské kultury a myslím, že na změnu režimu byli potom lépe připravení.

V roce 1989 orchestr nejvíc poznamena-la smrt mojí ženy, která ho vedla a milovala od úplných počátků. Objevila se otázka, jestli čin-nost neukončit. Názor, že po třiatřiceti letech na to máme plné právo, zněl logicky. Druhá skupi-na ale říkala, že nejlépe se památka paní pro-fesorky uctí, když budeme pokračovat. Vedení

orchestru se pak ujal Ondřej Kukal, do té doby člen orchestru.

Když se vrátíme ke vzniku orchestru, co Vás lákalo na spolupráci s mladými lidmi?

Myslím, že člověk si až po letech uvědomí, jaký to byl dar, být s nimi trvale v kontaktu. Nej-větší poklad orchestru pořád vidím v tom, že se setkávají mladí lidé různých profesních směrů. Jet třeba na dlouhý zájezd, sedět v autobuse mezi medikem a filosofem a nic nepochytit, to už by člověk musel být velké „dřevo“. Přitom zpočát-ku jsme váhali, jestli vytvářet orchestr spíš pro budoucí profesionály, nebo pro studenty ama-téry, kteří „jen“ milují hudbu. Myslím, že jsme se rozhodli dobře. Mozkový potenciál takového – vlastně různorodého – tělesa je větší než u ko-lektivu lidí zaměřených jenom na svůj nástroj, o tom jsem přesvědčený.

Amatér navíc hraje vždy pro svoje obohacení. A je mu cizí neustálý pohled na hodinky a pou-hé přehrávání, ke kterému se profesionál musí občas uchýlit. Amatérský orchestr by na druhou

Foto

arc

hív

45

G R A M O R E V U E

stranu těžko přežil, pokud by musel zvládnout rozsáhlejší repertoár povinný pro profesionály.

Má pak posluchač ve svých nárocích rozlišit, jde-li na koncert profesionálů, nebo amatérů?

Není dvojí umění, takže neexistuje ani dvojí metr. Amatérský orchestr by měl dostát stejným nárokům jako profesionální. Může si ovšem vy-brat například technicky méně obtížné skladby. Dobrý výběr repertoáru je vůbec pro amatéry velmi důležitý. Velké nebezpečí skýtá současná móda zvládnout za jakoukoli cenu největší hity vážné hudby.

Blíží se padesáté narozeniny orchestru. Jak se mu dnes daří?

Musím přiznat, že jsem poněkud skeptický. Když se dřív říkávalo, že jsme v mnohém dvacet nebo třicet let pozadu za Evropskou unií, člo-věk měl tendenci brát to jako špatný vtip, zvlášť v oblasti kultury. Teď se ovšem ukazuje, že to tak je. Připadá mi paradoxní, že našemu orchestru v současnosti nechybí ani svoboda cestovat, kam chceme, nechybí ani pozvání do ciziny, máme do-konce i mladé hráče, kteří chtějí hrát – ale nejsou peníze. Ukazuje se, že bez štědrého sponzora se neobejdeme. Těleso podobného typu musí mít placený management, člověka, který se v plném úvazku bude starat o jeho provoz.

Dnešní stav pro nás fakticky znamená závis-lost na zahraničních zájezdech, ze kterých mů-žeme nějaký čas vyžít. Ale je to stálá nejistota. Umělecky je pak asi nejhorší, že se náročnému repertoáru nemůžeme věnovat tak dlouhodobě jako dřív, spíš musíme být pohotoví a rychle na-zkoušet, co je žádáno.

A ještě problém z trochu jiné strany. Po smrti mojí ženy jsme vždycky dbali, aby mladý orchestr dirigovali mladí dirigenti. Je to oboustranně mi-mořádně přínosné. V devadesátých letech se tak objevilo hned několik mladých dirigentů, kteří s orchestrem pracovali s ohromným nasazením a plnou zodpovědností – vedle Ondřeje Kukala také Jiří Štrunc, Stanislav Vavřínek, Tomáš Ha-nák, Jakub Hrůša a Marko Ivanovič. Dnes je ale problém někoho najít. Mladí adepti jezdí na stu-dijní stáže do ciziny a možná mají pocit, že ve-dením takového orchestru by mohli o něco při-jít. Zdá se mi, že jsou v zajetí přemíry možností. Anebo podlehli klamnému dojmu, v našich kra-jích mimochodem rozšířenému, že totiž ten, kdo vede amatéry, je sám amatér.

Proč myslíte, že podobné projekty – v jiných evropských zemích podporované – jsou u nás na okraji zájmu?

Myslím, že jde o krizi způsobenou zčásti ještě totalitní dobou. Tehdy se prostřednictvím něko-lika vynikajících souborů a institucí udržovalo

oprávněné povědomí, že jsme velmi kulturní ze-mě. Byla to ale do jisté míry kamufláž, vezměte si, že jakákoli spolková – a skutečně nezávislá čin-nost – byla v podstatě vyhubená. Dnes se u nás tyto struktury naštěstí obnovují. Ve vyspělých zemích je ovšem běžné, že mají štědrou podpo-ru, protože jak známo: trh nezařídí vše! „Zařídí“ jedině to, že na příležitost zahrát si dnes lačně čeká několik profesionálních souborů, které jsou připravené hrát za týchž podmínek, jako jsme donedávna hráli my. A „zařídí“ také, že musíme – i když se hraním neživíme – platit horentní su-my za pronájmy sálů nebo půjčování not.

Vracím se k tomu, co už jsem naznačil. Mu-sí vyrůst generace osvícených mecenášů, kteří si uvědomí, že určité aktivity bez jejich pomo-ci nepřežijí. Dokud se budeme na koncertě, který si objedná nějaká velká firma, setkávat s instrukcemi, aby nás hrálo co nejmíň a ještě k tomu potichu, protože domlouvají kontrakty – dokud se toto nezmění, nikam se nepohne-me. Problém dnešní takzvané elity je v tom, že jde o lidi schopné a majetné, ale většinou ještě nekultivované…

Byl jste prvním učitelem Jiřího Bárty, Micha-la Kaňky nebo Jana Páleníčka. Jste skeptický i v tom, jak lze u dnešních dětí probudit zájem o hudbu?

Věřím, že pořád nejvíc záleží na pedagogovi. Důležité je, aby uměl dítě zabavit a současně byl dobrý kantor. Někdy se bohužel objeví nepříliš školený pedagog, který děti umí nadchnout. Ten taky může natropit ohromné škody. Říkám to asi tak: když se budu s láskou a nadšením hrabat

v autě, kterému nerozumím, nadělám tolik ško-dy, že ji mechanik nikdy neodstraní.

Téměř padesát let jste uměleckým vedoucím Pražského studentského orchestru. Co mladé lidi spolehlivě odradí a co naopak přivede ke spolu-práci, ke společnému muzicírování?

Lapidárně řečeno: každá takováhle práce vy-žaduje legraci i kázeň. Jakmile nebude legrace, tak tam mladí nebudou chodit, a když nebude kázeň, tak se nic neudělá…

Co pro Vás bylo na těch padesáti letech spo-lupráce nejtěžší?

Mohlo by se zdát, že nejtěžší je vždycky na-studovat nějakou náročnou skladbu, ale to je nakonec samozřejmost a k věci to přirozeně pa-tří. Nejnáročnější asi bylo a je mít čas pravidelně každé pondělí a čtvrtek, kdy jsou zkoušky, a mít vždycky alespoň přiměřeně dobrou náladu.

Jak velká je diskografie Pražského student-ského orchestru?

V současnosti máme vydaná tři CD. První výlučně se soudobou hudbou, kterou její auto-ři (Fischer, Teml, Jiráčková) psali přímo pro náš orchestr. Druhý titul obsahuje oba Haydnovy vio loncellové koncerty a Čajkovského Rokokové variace. Na posledním cédéčku je záznam Kon-certu pro studentstvo ze 17. 11. 1995 se skladba-mi Čajkovského, Mozarta, Šostakoviče a Bartóka i s průvodním slovem Zdeňka Svěráka. Vedle toho léta nahráváme pro Český rozhlas, napo-sledy Requiem pro tři violoncella a orchestr Da-vida Poppera. !

V roce 2002 s Jakubem Hrůšou (vpravo), tehdejším šéfdirigentem Pražského studentského orchestru

Foto

arc

hív

46

OD FIRMYK FIRMĚ

! Dalšími tituly vydavatelství AR-CODIVA, které vycházejí v této době, jsou nahrávky varhanice Evy Bublo-vé (UP 0059), která připravila spolu s mezzosopranistkou Karolinou Ber-kovou zajímavý program z děl Bedři-cha Antonína Wiedermanna (pedago-ga a přítele nedávno zesnulého Jiřího Ropka), Césara Francka, Klementa Slavického a Charlese-Marii Widora, a nahrávka houslových skladeb Alfré-da Schnittkeho, Ronalda Stevensona a Bohuslava Martinů v podání Ivany Tomáškové a Renaty Ardaševové (UP 0077).

! K vydání během letních měsíců jsou však u firmy ARCODIVA připrave-ny ještě další tituly: České smyčcové trio nahrálo skladby Tanějeva a Dohnányiho, duo německé houslistky Barbary Doll a rumunské klavíristky Cristiny Marton, žačky Marty Argerich, vydává houslové skladby George Enescu, Franze Schuber-ta, Arnolda Schönberga a Hanse Werne-

ra Henzeho. Na třech discích je připrave-na i specializovaná edice soudobé české hudby spolku Přítomnost.* Společnost se ale v poslední době sou-střeďuje i na velké orchestrální projek-ty. Hned v září vychází ve spolupráci s vydavatelstvím Radioservis nová na-hrávka houslových koncertů Antoní-na Dvořáka a Samuela Barbera, které nastudoval Martin Válek a Symfonic-ký orchestr Českého rozhlasu řízený Vladimírem Válkem a DSD nahrávka koncertů pro violu a orchestr s Jitkou Hosprovou a Pražským komorním or-chestrem. Ke společné nahrávce pís-ňového repertoáru se pak na podzim ve studiu sejdou Gabriela Beňačková a Štefan Margita.

! Po fantastické nahrávce Britteno-va Klavírního koncertu, která v minu-lých měsících získala několik vysoce hodnocených kritik, vydává firma NA-XOS (CLASSIC) jeho skladbu Sinfonia da Requiem, op. 20, která původně vy-šla u dnes již zaniklého anglického vy-davatelství Collins Classics. Requiem je doplněno Čtyřmi mořskými interludii a Passacaglií z Brittenovy opery Peter Gri-mes, op. 33 a symfonickou suitou Gloria-na, op. 52a. Všechny skladby nastudoval světoznámý London Symphony Orchest-ra pod vedením Steuarta Bedforda.

! Po loňské nahrávce Fallovy opery La vida breve (Krátký život) vychází toto dílo u frmy NAXOS (CLASSIC) nyní ve zbrusu novém provedení, doplněném ještě dvěma významnými scénickými skladbami tohoto slavného španělské-ho autora: baletem o dvou aktech s ná-zvem Třírohý klobouk a druhou verzí (z roku 1924) baletu Čarodějná láska. Díla nastudovali vynikající španělští umělci – mezzosopranistky Alicia Nafé a Maria José Martos, které doprovází As-turias Symphony Orchestra v čele s Ma-ximianem Valdésem. Titul je k dispozici rovněž na SACD a DVD-Audio.

! Sopranistka Gabriela Beňačková patří v posledních desetiletích zejména k nejslavnějším představitelkám Janáč-kovy Jenůfy a Káti Kabanové. Také tyto její vrcholné pěvecké kreace viděli a sly-šeli diváci i těch nejvěhlasnějších oper-ních domů na celém světě, Japonskem počínaje a Spojenými státy americkými konče. Svůj lyrický soprán krásného za-barvení však pěvkyně během své úspěš-né umělecké dráhy propůjčila i celé řadě jiných operních postav. Výběr árií ze svě-tových a českých oper, který v součas-nosti na náš trh přináší firma SUPRA-PHON, na obrovskou šíři repertoáru, jenž Gabriela Beňačková zvládala s ne-uvěřitelnou pěveckou lehkostí a umě-leckou přesvědčivostí, ukazuje více než výmluvně (Verdi – Otello, La forza del destino, Puccini – Bohéma, Madama Butterfly, Manon Lescaut, Čajkovskij – Evžen Oněgin, Piková dáma, Smeta-na – Libuše, Prodaná nevěsta, Dvořák – Rusalka, Janáček – Její pastorkyňa, Káťa Kabanová). Výběr však přináší i jednu raritu v její umělecké dráze: jen jednou, a to v roce 1983 při znovuotevření bu-dovy Národního divadla v Praze, zpívala Gabriela Beňačková dramatickou roli Li-buše ve stejnojmenné Smetanově opeře. A nová nahrávka ji připomíná slavným Libušiným proroctvím.

! Sir Charles Mackerras, světově uznávaný znalec, propagátor, vyda-vatel a především interpret Janáčkova skladatelského odkazu oslaví v listopa-du tohoto roku v obdivuhodné umělec-ké aktivitě osmdesáté narozeniny. Jako dirigent mohl své celoživotní hluboké znalosti Janáčkovy hudby nesčetněkrát prezentovat jak na světových koncert-ních pódiích a v prestižních operních domech, tak i v celé řadě nahrávek. Sir Charles Mackerras je držitelem mno-ha cen, z nichž v posledních letech ma-jí mimořádný význam Gramophone Awards 2001 a dvě nominace na slav-

nou americkou Grammy v roce 2002 za nahrávku Janáčkovy operní prvoti-ny Šárka. Mackerrasovy nahrávky patří k chloubám supraphonského katalogu. Dvojkomplet s nahrávkami Janáčkova orchestrálního díla v provedení České filharmonie pod taktovkozu Sira Char-lese Mackerrase, který v lednu loňské-ho roku vydal SUPRAPHON, nyní do-plní DVD s Janáčkovým monumentem, Glagolskou mší. DVD dále přináší zá-znamy předehry Žárlivost a rapsodie pro orchestr Taras Bulba.

! Jenö Jandó pokračuje ve svém monumentálním cyklu věnovaném só-lovým klavírním skladbám maďarské-ho skladatele Bély Bartóka. V pořadí již čtvrtý svazek, který realizuje pro firmu NAXOS (CLASSIC), obsahuje sklad-bičky pro děti, inspirované především maďarským a slovenským folklórem. Maďarský klavírista nahrává pro tuto firmu již více než patnáct let a jeho na-hrávky získávají velice příznivé ohlasy i mezinárodní hudební ceny.

! Wolfgang Amadeus Mozart, snad nejgeniálnější skladatel všech dob, en-fant terrible společnosti druhé polovi-ny 18. století, milován i obdivován pu-blikem až do dnešních dnů, po sobě zanechal obrovité dílo, které žije na kon-certních pódiích a operních scénách ce-lého světa. Některé skladby či jejich části se staly doslova lidovým majetkem. Po Formanově filmu Amadeus dostal kult skladatelova díla další nevídanou di-menzi. To, co máme rádi a při prvním poslechu poznáváme, přináší výběr Best of Mozart, který přináší firma SUPRA-PHON. Samozřejmě je to jen jeden dílčí výsek z geniálního Mozarta, ale neměl by chybět nikomu, kdo tuto hudbu rád poslouchá. Pojďte s námi na příjemnou procházku tímto kouzelným světem Mo-zartovy hudby a poslechněme si části ze skladeb Symfonie č. 40 g moll (Allegro molto), K 550, Malá noční hudba (I. Al-legro), K 525, Koncert A dur pro klarinet a orchestr (II. Adagio), K 622, Don Gio-vanni – předehra k opeře, K 527, Requi-em d moll (Dies irae, Rex tremendae), K 626, Koncert pro housle a orchestr G dur (I. Allegro), K 216, Figarova svat-ba – předehra k opeře, K 492, Symfonie č. 38 D dur „Pražská“ (III. Presto. Finale), K 504, Koncert pro klavír a orchestr č. 23 (III. Allegro assai), K 488, Symfonie č. 41 „Jupiter“ (I. Allegro vivace), K 551.

! K dalším novinkám firmy NAXOS (CLASSIC) patří Skladby pro čtyřruční klavír – sv. 14 Johannesa Brahmse. Tato brahmsovská edice slaví jeden úspěch

! Na novém kompaktním disku společnosti ARCODIVA (UP 0069), který 29. 6. v sále Emy Destinnové v Kaisersteinském paláci pokřtila Zuzana Stivínová, vycházejí tři komorní skladby Dmitrije Šostakoviče, které reprezentují i tři tvůrčí etapy svého tvůrce. Klavírní trio č. 1, op. 8, které vzniklo v roce 1923 jako sklada-telova studentská práce, v níž posledních šestnáct taktů dokončil Boris Tiščenko, Klavírní trio č. 2 e moll, op. 67, patřící do okruhu Šostakovičových nejslavnějších děl, které napsal za druhé světové války na památku svého přítele Ivana Sollertin-ského a vokálně instrumentální suita Sedm písní na poezii Alexandra Bloka, op. 127, která vznikla v roce 1967 a autor ji věnoval Galině Pavlovně Višněvské a na na-hrávce reprezentuje „pozdního“ Šostakoviče. Díla vycházejí v provedení komorního souboru ArteMiss trio (Adéla Štajnochrová – housle, Alžběta Vlčková – violoncello a Jana Holmanová – klavír) a sopranistky Alžběty Poláčkové. Na fotografii zleva Zuzana Stivínová, Adéla Štajnochrová, Jana Holmanová, režisér nahrávky Jaroslav Krček, Alžběta Vlčková a majitel a ředitel firmy ARCODIVA, dr. Jiří Štilec.

Foto

arc

hív

47

G R A M O R E V U E

za druhým, získává nadmíru kladné hodnocení odborné kritiky (Gramo-phone, Fanfare, Amazon. com ad.). Čtrnáctý svazek obsahuje transkrip-ce několika komorních skladeb včet-ně slavného kvartetu č. 2 A dur či Pěti valčíků, op. 39, které jsou transkribo-vány pro klavírní duo, opět v podání vynikající dvojice Silke-Thora Matthies a Christian Köhn.

! Novou nahrávkou firmy SUPRA-PHON je i dvořákovský profil jednoho

z nejvýznamnějších českých dirigentů minulého století, Václava Neumanna (1920–1995). Česká sui ta, kterou zde doplňují předehry Husitská a Domov můj, Nokturno H dur a Scherzo cap-ricioso, je jednou z inspiračně nejhýři-vějších Dvořákových skladeb, končící patrně nejzářivějším z galerie Dvořá-kových furiantů. Slyšíme zde opravdo-vou radost z muzicírování: hudebníci však hrají Dvořáka rádi, protože je je-ho skladby „hýčkají“ nejen krásnými melodiemi, ale i logikou ve všech i těch

zdánlivě nepodstatných nástrojích a hlasech.

! Přední představitel tzv. České mo-derny Josef Suk (1874–1935) byl tak talentovaný, že již v jedenácti letech vstoupil na Pražskou konzervatoř. Ve-lice brzy začal komponovat a celý život psal mj. klavírní skladby, ač byl vzdělá-ním a povoláním houslista. Jakkoli Su-kovi na jeho skladatelské činnosti velice záleželo, provozoval ji – podobně jako Gustav Mahler při svém povolání šéfa vídeňské opery – celý život jakoby na „vedlejší úvazek“, protože většinu času zasvětil kariéře sekundisty ve slavném Českém kvartetu, s nímž v letech 1892–1933 odehrál tisíce koncertů a poznal téměř celý svět. Klavír byl Sukovi intim-ní tvůrčí zpovědnicí, tlumočníkem a dů-věrníkem jeho nejvnitřnějších pocitů a nálad. Klavírní díla můžeme s trochou nadsázky označit za jakési klavírní vý-tahy Sukovy abstraktně hudební tvůr-čí dílny. Český klavírista Pavel Štěpán (1925–1998), který souborný projekt, vydávaný firmou SUPRAPHON nyní v reedici, realizoval (Fantazie-Poloné-za, op. 5, Humoreska, Nálady, op. 10, Klavírní skladby op. 12, Vesnická sere-náda, Suita, op. 21, Jaro, op. 22a, Let-ní dojmy, op. 22b, O matince, op. 28, Životem a snem, op. 30, Ukolébavky, op. 33, O přátelství, op. 36 a Epizody), svou uměleckou dráhou navázal na slavné tradice rodiny. Byl synem skla-datele, pianisty a teoretika – sukovské-ho specialisty Václava Štěpána. Za pů-vodní pětideskový komplet Sukova kla-vírního díla ještě na LP nosičích dostal v roce 1978 Zlatou desku Supraphonu. Jeho přítel a komorní partner Ilja Hur-ník o něm napsal:„Umění Pavla Štěpá-na je uměním sugestivního náznaku, jež je díky exaktní technice a zvukové kultuře bezezbytku srozumitelné a pře-svědčivé.“

! Legendární dirigent Václav Talich (1883–1961), který po celá desetiletí formoval Českou filharmonii, v roce 1955 realizoval v tehdejší Českosloven-ské televizi záznam Dvořákových Slo-vanských tanců. Byla to jeho poslední spolupráce s filharmoniky. O práci di-rigenta Václav Talich řekl:„My dirigenti jsme taková zvláštní kombinace sebe-vědomí a pokory. Sebevědomí potře-bujeme před orchestrem, pokoru pak před skladatelem, jehož dílo studuje-me…“ Inspirován Talichovým životem natočil režisér Martin Suchánek filmový dokument nazvaný Václav Talich. Sebe-vědomí a pokora, v němž sleduje všech-ny závažné okamžiky umělcovy životní

a umělecké cesty. Společně s oběma řa-dami Slovanských tanců opp. 46 a 72 jej vydala firma SUPRAPHON.

! Nová nahrávka Händelovy pasto-rely s názvem L’Allegro, il Penseroso ed il Moderato je vítaným přírůstkem do již tak rozsáhlé händelovské edice u firmy NAXOS (CLASSIC). Pastorela vznikla zhudebněním textů Johna Miltona a mě-la premiéru roku 1740. Dílo nastudova-li Linda Perillo (soprán), Barbara Han-nigan (soprán), Knut Schoch – tenor, Stephan MacLeod – bas, Junge Kantorei a Frankfurt Baroque Orchestra řízený Joachimem Carlosem Martinim.

! Během natáčení pořadu České te-levize a vydavatelství LOTOS Pocta Jiří-mu Voskovcovi (21. 6., uvedeno 26. 6.) bylo slavnostně pokřtěno i CD Jiří Vos-kovec: Relativně vzato obsahující vy-právění Jiřího Voskovce. Bylo natočeno původně v roce 1975 v New Yorku jako nápad Jiřího Plannera ze Svobodné Ev-ropy a zasíláno tehdy prostřednictvím nakladatelství 68 Publishers z Toronta objednavatelům po celém světě (mi-mo Československo, kde bylo zakázá-no). Kmotry reedice alba vydané záslu-hou Lotosu nyní byli Jiří Planner a Gita Fuchsová, na koncertě zpívali a na Jiří-ho Voskovce mj. vzpomínali Jiří Suchý, Jitka Molavcová, Eva Pilarová, Ondřej Havelka a Soňa Červená, která dokon-ce spolu se Suchým zazpívala slavný duet z Divotvorného hrnce S čertem si hrát. (vla)

! Z dalších křtů desek v červnu vy-bíráme 7. 6. křest třetího alba jazzového tria Roberta Balzara Overnight (SONY MUSIC) v Lucerna Music Baru během koncertu tria, 8. 6. pokřtil SUPRA-PHON CD Karla Černocha (Srdcové trumfy), 21. 6. dostal zpěvák Petr Spá-lený Zlatou desku firmy SUPRAPHON za poslední album s výběrem svých hitů a 26. 7. v kavárně Divadla Bez zábradlí bylo pokřtěno (kmotra Bára Hrzánová) dvojalbum výběru největších hitů dvoji-ce Hana a Petr Ulrychovi nazvané Písně (opět SUPRAPHON). (vla)

! Po premiérovém uvedení kom-pletní původní verze Stravinského ba-letu Pták Ohnivák vydává firma NAXOS (CLASSIC) nahrávku jeho dalších tří baletů, tentokrát s tematikou řecké my-tologie (Apollo Musagetes, Orpheus a Agon), a to ve skvotném nastudování Londýnských symfoniků a světoznámé-ho amerického dirigenta Roberta Crafta (nar. 1923), Stravinského žáka a blízké-ho přítele. (jar)

! Firma SUPRAPHON pořádala 16. 6. v sále Emy Destinnové v Kaiserstein-ském paláci na Malostranském náměstí prezentaci dvou nových titulů. Protagonis-tou první nahrávky byl barytonista Roman Janál, který si pro své CD, na němž ho na klavír doprovází Karel Košárek, zvolil Dvořákovy, Bendlovy a Novákovy Cigánské melodie, inspirované stejnojmennou básnickou sbírkou Adolfa Heyduka a Brahm-sovy Cigánské písně, jejichž východiskem je německá verze původně maďarských lidových textů s cikánskou tematikou. Protagonistkou druhé nahrávky se pak stala světová operní pěvkyně Soňa Červená (* 1925), která je zároveň nositelkou titulu Komorní pěvkyně a do konce 50. let minulého století – než v roce 1962 emigrovala do Západního Berlína – působila v brněnské opeře. Během absolvování více než 4000 operních představení a dalších koncertních vystoupení hostovala na všech předních evropských operních scénách, působila i v zámoří, účinkovala v rozhlase a televizi a na svém kontě má celou řadu nejrůznějších nahrávek. Spolupracovala s nejslavnějšími dirigenty a operními režiséry včetně Angličana Roberta Wilsona, s nímž spolupracuje již celou řadu let. Po ukončení pěvecké kariéry v roce 1988 při-jala četné činoherní nabídky a proslavila se tak i na řadě činoherních scén (Basilej, Hamburk ad.). V 90. letech se pak vrátila do Prahy, kde ji diváci mohli vidět např. v Národním divadle v Janáčkově Osudu, hraje však např. rovněž v Klicperově diva-dle v Hradci Králové, kde byla obsazena do titulní role v Dürrenmattově Návštěvě staré dámy. Pěvecký portrét, který pokřtila v Kaisersteinském paláci, je sestaven z nahrávek, které stačila realizovat v 50. letech ještě před emigrací. Nahrávky jsou digitálně remasterovány (24 bit) a zvukově upraveny z originálních pásů. Jsou zde díla Otakara Ostrčila (Osiřelo dítě, balada pro mezzosoprán s průvodem orches-tru, op. 9), Ladislava Vycpálka (Chvála houslí, variace pro mezzosoprán, housle a klavír, op. 19), Leoš Janáček (Zápisník zmizelého – výběr: IX. Vítaj Janíčku, X. Bože dálný, XI. Táhne vůně k lesu) a Petr Eben (Šestero piesní milostných). Soňu Červenou tu doprovází Břetislav Bakala (klavír), Petr Eben (klavír) a Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK v čele s Václavem Smetáčkem. Na fotografii zleva Karel Košárek, Soňa Červená a Roman Janál.

Foto

Jiří

Sku

pien

48

P Ř E S A Z B A

AMABILE AM 0035-2

Il mio catalogo… (české a světové operní árie pro bas), Luděk Vele, Komorní filharmonie Pardubice, dirigent František Preisler

Jaroslav Someš

Basista Luděk Vele patří k před-ním sólistům opery Národního

divadla v Praze a zároveň k nejvýraz-nějším pěveckým osobnostem své generace. „Tovaryšská léta“ si od-byl v Divadle F. X. Šaldy v Liberci. Zkušenosti, které na regionální scé-ně získal, pak naplno zúročil, když byl v roce 1983 angažován Zdeňkem Košlerem jako jedna z mladých posil operního souboru ND. Dnes má na svém uměleckém kontě přes 50 rolí ztvárněných doma i na četných za-hraničních zájezdech a kromě toho je častým hostem také na koncertních

pódiích i v nahrávacích studiích. S ší-ří jeho repertoáru nás alespoň zčásti může nyní seznámit profilové CD ba-sových operních árií, nazvané leporel-lovskou parafrází Il mio catalogo…

Mozart, Rossini, Weber, Verdi, Puccini, Smetana, Dvořák, Janáček – to je výčet skladatelů, z jejichž děl bylo vybíráno. V naprosté většině jde o role, se kterými se Vele už se-tkal na jevišti (nemýlím-li se, s výjim-kou Kašpara z Čarostřelce a Bonifá-ce z Tajemství). Však je také na před-nesu jednotlivých árií zažitost znát. Vele ovšem patří mezi pěvce, u nichž je herecká stránka projevu od celko-vého podání postav neodmyslitelná. Při poslechu CD nám tedy skoro při-jde líto, že nejde o videozáznam. Že si nevychutnáme i pohled třeba na jeho plebejského Leporella, náfuku Bartola nebo lišáckého Kecala.

Kdyby měl být nějak blíže speci-fikován Veleho bas, téměř by se na-

bízelo převzetí termínu z tenorové oblasti – „leggero“. Jde o hlas vynika-jící lehkostí, pohyblivostí, a světlostí (podpořený vzácně dobrou artiku-lací). Má poměrně široké použití. Je výhodný jak pro obor „cantante“, tak pro bufózní „parlande“, méně už pro „serioso“ party. Právě bez možnosti vnímat spolu se zpěvem i Veleho he-recké podání cítíme např. u žalářní-ka Beneše z Dalibora anebo Vodníka z Rusalky potřebu temněji zabarve-ného hlasu. Teoreticky by se mohl ta-kový pocit předpokládat i v případě árie krále Filipa z Dona Carlose ; pro-cítěnost podání je tam ale tak silná (obzvlášť v závěru), že nedovolí na nějaké teoretizování ani pomyslet. Osobně však za nejpůsobivější číslo celé nahrávky považuji to nejkratší – Collinovo loučení s pláštěm z Pu-cciniho Bohémy; prosté všeho sen-timentu, a přece nesmírně dojemné. Pokud jde o celkový výběr, je ško-da, že sem nebyl zařazen také baron Ochs z Růžového kavalíra. Byla to jedna z nejlepších Veleho rolí v celé jeho dosavadní kariéře.

Pěvce spolehlivě doprovází Ko-morní filharmonie Pardubice, ří-zená dirigentem Františkem Preis-lerem. Samostatně se na CD prezen-tuje předehrami k Figarově svatbě a Donu Giovannimu. Nejen z jejich provedení, ale ze všech mozartov-ských ukázek je znát, že právě kla-sicistní repertoár je silnou stránkou tělesa. Naopak – což je vlastně jedi-ná vážnější připomínka k výkonu orchestru – závěru z Janáčkových Příhod lišky Bystroušky by trochu jemnějšího impresionistického kouzla neškodilo.

BMG – RCA RED SEAL 82878 60309-2

Un Piano à l’Opéra (74’52), Verdi – Liszt: Parafráze na opery Rigo-letto, Ernani, Simone Boccaneg-ra, Troubadour, Wagner – Lizst: Transkripce na opery Tannhäu-ser, Tristan a Isolda, Parsifal, Mi-chel Dalberto, klavír

Zdeněk Pachovský

Francouzský pianista Michel Dalberto je pro českou hudeb-

ní veřejnost velkou neznámou. Pa-řížský rodák, žák Vlado Perlemute-

ra a laureát prestižních mezinárod-ních soutěží Clary Haskil (1975) a v Leedsu (1977) se stal postup-ně partnerem světových orchestrů a dirigentů, předsedou významných festivalů a nositelem Velké ceny l’A-cadémie du Disque Francais. V roce 1996 mu vláda udělila titul „Chevali-er dans l’Ordre National de Mérité“. Michel Dalberto natáčí exklusivně pro BMG, mj. Mozartovy koncerty a kompletní klavírní dílo Schuber-tovo. V recenzované nahrávce hra-je Lisztovy parafráze a transkripce na opery Verdiho a Wagnera.

Z více než 300 podobných Lisz-tových skladeb, které ve své době byly běžnou součástí klavírních pro-dukcí, zvolil Dalberto ty nejcennější. Hudba čtyř Verdiho oper se tu ob-jevuje ve formě volných parafrází, zrcadlících Lisztovu vynalézavost, fantazii a improvizační schopnosti. Svět operních koloratur, italského belcanta i dramatické naléhavosti převádí Liszt do bohatě odstíněné-ho klavírního zvuku. První para-

fráze z Rigoletta se opírá o kvartet z třetího dějství Bella figlia dell’amo-re. Liszt ji komponoval v roce 1859 a ve stejném roce napsal i pozoru-hodnou sérii variací na árii O sommo Carlo ze třetího dějství opery Erna-ni. Jedna z posledních skladatelo-vých parafrází z roku 1882 je psána na motivy opery Simone Boccanegra. Její vztah k předloze je nejvolnější a Liszt ji sám nazval reminiscencí. Verdiovskou řadu uzavírá působivá parafráze na sbor mnichů Miserere z Troubadoura.

Wagnerovskou čtveřici zahajuje známá transkripce Písně o večernici z Tannhäusera, v níž melodie v pal-cové poloze je zdobena zvonivými kaskádami a podložena basovými

Kre

sba

Pav

el H

artl

akordy. Z Tristana a Isoldy upravil Liszt pro klavír jen závěrečnou Isol-dinu smrt z lásky. Transkripci pře-dehry, která na koncertních pódi-

ích s tímto zpěvem tvoří nerozluč-nou dvojici, napsal v duchu Lisztově maďarský pianista Zoltán Kocsis. Transparentní a soustředěný klavír-ní styl Tristana se markantně odlišu-je od barvitého slohu verdiovských parafrází. Snímek uzavírá Liszto-va transkripce na Parsifala z roku 1883. Je to vůbec poslední Lisztova skladba tohoto druhu, napsaná v ro-ce Wagnerova úmrtí jako panychida za vzácného přítele.

Michel Dalberto hraje všech-na díla svrchovaně. Jeho průzrač-ná technika a bohatě diferencovaná dynamická škála reprezentuje do-konale tradici vytříbené francouz-ské klavírní školy. Skutečnost, že Dalbertovo jméno je takřka totož-né se jménem nejmilejšího Liszto-va žáka D’Alberta je sice náhodná, ale v mnohém symbolická. Vynika-jící snímek, jehož kvality podporuje i profesionalita technického zázna-mu a znamenitě intonovaný a nád-herně znějící Steinway, je doprová-zen pozoruhodným bukletem. Ten obsahuje řadu umělcových fotogra-fií s noblesní statí samotného inter-preta a esej Jeana-Jacquese Vellyho ve francouzštině a anglickém překla-du. I do tohoto bukletu se však vlou-dily drobné chybičky v údajích o ro-ce Wagnerova narození i autorství Tannhäusera, přičteném na zadní stránce obálky Verdimu. To uvádím jen pro přesnost, vysokou hodnotu nahrávky to nemění. Organizátoři českých hudebních festivalů by na Michela Dalberta, který je na vrcho-lu svých sil, neměli zapomínat.

Date post:	03-Oct-2020
Category:	Documents
Upload:	others
View:	1 times
Download:	0 times

HUDEBNÍ ROZHLEDY ÚVODNÍK 8/2005 Vážení a milí...

Documents