HUDEBNÍ ROZHLEDYhudebnirozhledy.scena.cz/fota/2005_10.pdf · finančního zisku. A tak na rozdíl...

1

HUDEBNÍ ROZHLEDY

10/2005Měsíčník

pro hudební kulturu

Vydává: Společnost Hudební rozhledy, člen AHUV, za finanční podpory MKČR, Nadace ČHF, Nadace B. Martinů, Nadace Leoše Janáčka, Nadace OSA

Šéfredaktorka: Hana JarolímkováTajemnice redakce: Marcela Šlechtová

Redakční rada: Jiří Hlaváč, Lubomír Brabec, Ivan Štraus, Jan Vičar,

Roman Dykast, Dušan NeumahrExterní spolupráce: Jitka Slavíková

Výtvarné řešení: Jiří Filip

Adresa redakce:Radlická 99, 150 00 Praha 5

tel. (šéfredaktor): 251 554 088 tel. (redakce): 251 550 208,

251 552 425 tel. (sekretariát): 251 554 089

fax: 251 554 088 e-mail: [email protected]

http://hudebnirozhledy.scena.cz

Nevyžádané rukopisy se nevracejí.

Distribuci a předplatné v České republice provádí v zastoupení

vydavatele firma SEND Předplatné,P.O.Box 141, 140 21 Praha 4,

tel.: 225 985 225, fax: 267 211 305, SMS: 605 202 115, e-mail: [email protected], www.send.cz

Distribuce a předplatné ve Slovenské republice:

Magnet-Press Slovakia, s. r. o., Šustekova 8,P.O.Box 169

830 00 Bratislava Cena: 50 SK

tel.: 67 20 19 21-22 – časopisy67 20 19 31-33 – předplatné

fax: 67 20 19 10, 20, 30e-mail: [email protected]

[email protected], www.press.sk

Objednávky do zahraničí vyřizuje redakce a MEDIASERVIS, s. r. o.,

administrace vývozu tisku, Sazečská 12, 225 62 Praha 10,

tel.: 271 199 255, fax: 271 199 902

Časopis Hudební rozhledy pro potřeby zrakově postižených zajišťuje prostřed-

nictvím internetového serveru: www.braillnet.cz Sjednocená organizace

nevidomých a slabozrakých ČR, tel.: 266 038 714

Tisk: Dvořák & syn, DobříšSazba: Studio Domino Plus s.r.o., Beroun

Cena: 30 KčOdevzdáno do sazby: 9. 9. 2005Evidenční číslo MK ČR E1244

ISSN 0018-6996

Na titulní straně Petr Nouzovský Foto Jiří Skupien

Ú V O D N Í K

Hana Jarolímková, šéfredaktorka

je vcelku obecně známou pravdou, že od toho oka-mžiku, kdy se umění alespoň částečně oddělilo od ritu-álu, začal člověk uvažovat o jeho podstatě, náplni a do-sahu. Z nepřeberného množství definic umění jako ta-kového i aforismů o něm, mne zaujala slova, která kdysi napsal dramatik a prozaik, básník a esejista Oscar Wilde: „Předmětem umění není jednoduchá pravda, ale složitá krá-sa“. Možná, že právě ona složitost je mnohdy kamenem úrazu. V umění by se opravdu nemělo zjednodušovat a nemělo by se tak dít ani když se o něm uvažuje a hovo-ří. Kdybychom vzali – z historického hlediska – za ber-nou minci tu líbivě zjednodušenou frázi o tom, jak si má umění na sebe samo vydělat, dopadly by dějiny kultury jako celku asi velmi žalostně. Jeden příklad za mnohé: kdyby se tímto sloganem řídil např. císař Karel IV., těžko by se lidé této země po staletí mohli obdivovat malbám mistra Theodorika. Umění už od antiky mělo vždy nejen své obdivovatele, ale i mecenáše. Ideální byla kombinace obojího. Kde dnes v českých luzích jsou?

„Majetek pomíjí, umění zůstává“, tvrdili snad až příliš optimisticky staří Řekové, ale oni nemohli zdaleka tušit, jak to bude jednou vypadat v jedné malé vzdálené stře-doevropské zemi. Řada památek, z nichž některé bychom mohli označit za jedinečné architektonické skvosty tvoří-cí součást nenahraditelného kulturního dědictví našich předků, nám padá na hlavu, masovou kulturou se stala návštěva fotbalových utkání a sledování absurdních tele-vizních reality show nebo neuvěřitelně stupidních jihoa-merických telenovel a často jediným měřítkem úspěchu, bohužel, i v kultuře se postupně stává výše dosaženého finančního zisku. A tak na rozdíl od minulosti je kultura postupně vytlačována až na samý okraj společenského zá-jmu. Nemusíme se však jen nostalgicky obracet k dobám minulým, stačí se poohlédnout po našich evropských sousedech. U mnoha z nich stát z celkového rozpočtu běžně vynakládá na kulturu jedno procento (ve Francii a Německu jsou to dokonce procenta dvě!). U nás je to pouhých 0,48%, z čehož na hudební oblast během po-sledních dvou let připadá kolem 13 až 15%, smutná čísla, že? A to na veřejnost pronikly informace, že vlastně exis-tence ministerstva kultury, které má tuto oblast zaštiťo-vat, není zase až tak nutná. Nutná však samozřejmě je, obzvláště v době, kdy daňový systém potenciálním spon-zorům žádné výhody z podporování neziskových resortů neposkytuje, a pokud ano, tak jen velmi omezeně.

Před necelými třemi měsíci, 24. července, tento svět navždy opustil Pavel Dostál, nejdéle sloužící český polis-topadový ministr, který začínal v kabinetu Miloše Zema-na a do čela ministerstva kultury si jej vybrali i všichni tři následující premiéři. I když samozřejmě řadu věcí se mu z jeho plánů prosadit nepodařilo, k dílčím změnám

za jeho éry tu došlo. Ke svým největším úspěchům řadil především nový autorský zákon, přijatý v roce 2000, a zá-kon církevní odhlasovaný o dva roky později. Záležitostí ne nevýznamnou však byla jistě i změna chybného zně-ní české státní hymny v příloze 6 zákona České národní rady ze dne 17. 12. 1992, Sbírka zákonů č. 3/1993 o stát-ních symbolech České republiky, která byla zakotvena ve Sbírce zákonů č. 154/1998 a na jejíž nutnost ministerstvo prostřednictvím článků dr. Zdeňka Nouzy a dr. Jaroslava Mihuleho upozorňovaly právě Hudební rozhledy, a to již od roku 1994, kdy se celé záležitosti ujal Pavel Dostál ješ-tě jako člen poslanecké sněmovny! Více peněz pro kultu-ru se však, bohužel, našemu bývalému ministrovi získat nezdařilo, a tak zákon o její veřejné podpoře čeká ještě schvalování v parlamentu. Úloha nového ministra, Vítěz-slava Jandáka, kterého prezident Václav Klaus jmenoval do této funkce 17. srpna, nebude tedy vůbec jednoduchá, zvláště, když jistotu setrvání v této funkci má pouhých de-vět měsíců – a to je na nějaké výraznější změny vskutku času málo. Nicméně první úspěch – navýšení rozpočtu o 326 miliónů korun – je již na světě. I když je to zatím pouze kapka v moři, nějak se začít musí, a tak jsme panu ministrovi položili na toto téma několik otázek, které nám ochotně zodpověděl. V říjnovém čísle se však rovněž do-čtete o několika našich letních festivalech, konaných v Pra-ze, Českém Krumlově, česko-německém pohraničí, Brně a Ostravě, o dvou koncertech České filharmonie (z nichž jeden byl věnován jubileu Vladimíra Válka a na druhém vystoupil loňský vítěz Pražského jara, klavírista Ivo Kahá-nek) či několika operních představeních, jejichž kouzlo znásobila krása přírodních či architektonicky zajímavých kulis v zámeckém areálu Českého Krumlova, v romantic-kém údolí Divoké Šárky či na hradě Grabštejně. Z dění ve světě pak přinášíme obšírné materiály ze skvělých Salc-burských slavností i recenze operních představení z Krá-lovského divadla v Madridu či Královské opery ve Stock-holmu. Slibovaný Bayreuth se nám už do čísla nevešel, ale společně např. s článkem, věnovaným jubilantovi, osm-desátníku Siru Charlesi Mackerrasovi či recenzemi dvou nových operních premiér, Její pastorkyně nastudované v Národním divadle Jiřím Koutem a Lazebníka sevillské-ho, kterého ve Státní opeře Praha uslyšíme pod vedením italského dirigenta Enrika Dovika, je připraven do tisku čísla listopadového, takže o nic nepřijdete.

Přeji krásné podzimní dny i příjemné chvíle s Hu-debními rozhledy.

Kultura je to, co způsobilo, že člověk je něčím víc než náhodnou hříčkou přírody. André Malraux

Vážení a milí čtenáři,

2

F E S T I V A L Y , K O N C E R T Y

Z festivalů Pražský podzim a Svatováclavské slavnosti – Koutova Její pastorkyňa v ND – Lazebník sevillský v SOP – Rusalka v Ostravě

– Konwitschného Eugen Oněgin v Bratislavě – Festival staré hudby v Innsbrucku – Česká operní divadla: XI. Jihočeské divadlo

České Budějovice – Dvacet let Wihanova kvarteta

CO SI PŘEČTETE V PŘÍŠTÍM ČÍSLE

Zkrácenou verzi č. 10 najdete od 29. 9. na adrese

http://hudebnirozhledy.scena.cz

Z O B S A H U

ROZHOVORStručně o budoucnosti české kultury s novým

ministrem, Vítězslavem Jandákem . . . . . . . . . 3

FESTIVALY, KONCERTYPražské hudební slavnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4Úspěšný 1. ročník Prague Proms . . . . . . . . . . . . . . . 5A ještě jednou z Českého Krumlova . . . . . . . . . . . . 7Pětice koncertů na Špilberku . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9Mitte Europa počtrnácté . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10Hudební gratulace Vladimíru Válkovi . . . . . . . . . 11Prolog sezony České filharmonie . . . . . . . . . . . . . 11Ostravské dny 2005 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 12

HORIZONTPopmuseum na nové adrese . . . . . . . . . . . . . . . . . . 14

DIVADLOPoslední českokrumlovská Rusalka? . . . . . . . . . . 17Prodaná nevěsta v Šárce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 18Opera na Grabštejně potřinácté . . . . . . . . . . . . . . . 19

ZE ZAHRANIČÍKouzelná flétna v Královském divadle

v Madridu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 23Salzburger Festspiele 2005 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 25Skandinávská operní klání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 32

STUDIE, KOMENTÁŘEČeská operní divadla

X. Slezské divadlo Opava . . . . . . . . . . . . . . . . 36Jakub Jan Ryba – jubilant . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 38„Báseň a pravda“ o Janu Zachovi . . . . . . . . . . . . . . 40

RECENZE KNIHJ. Černý: Historická antologie

v českých zemích (do cca 1530) . . . . . . . . . . 41

GRAMOREVUERozhovor s violoncellistou

Petrem Nouzovským . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 42Recenze CD . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 46

Vedle Pražských hudebních slavností, které se publiku představily poprvé v loňském

roce, mohla naše alma mater letos přivítat další letní festival nazvaný vznešeně Prague Proms. Jeho iniciátorem a pořadatelem se stala agentu-ra Českého národního symfonického orchestru s ředitelem Janem Hasenöhrlem a hostujícím di-rigentem Liborem Peškem, kteří pro posluchače připravili celkem šest koncertů, až na zahajovací a závěrečný večer označených termíny Anglická, Mozartovská, Americká a Česká noc . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4

Rovněž v letošním roce se staly Salcburské slavnosti udá-lostí světové úrovně, které se zúčastnily jedny z nejvý-

znamnějších uměleckých osobností současnosti. A jak již bývá pravidlem, největší pozornost na sebe strhly přede-vším ty, s nimiž jsme se setkali ve čtveřici nově zinscenova-ných operních představení, Die Gezeichneten, Mitridate, re di Ponto, Kouzelná flétna a La traviata. K těm ze všech nej-sledovanějším patřila dvojice hlavních protagonistů Traviaty, vynikající sopranistka z Krasnodaru Anna Netrebko a stále úspěšnější mexický tenorista Rolando Villazón . . . . . . . 25

Jméno jednoho z nejvzdělanějších představitelů české kantorské hudby přelomu 18. a 19. století

Jakuba Jana Ryby je trvale spojováno především s du-chovními kompozicemi určenými pro vánoční obdo-bí, z nichž Česká mše vánoční „Hej mistře“ zajistila svému tvůrci věhlas nejen po celé Evropě, ale i v zá-moří. Jaká další díla však Rybův skladatelský odkaz obsahuje, která z nich jsou nahrána a co se v nejbližší době stran bádání, které by mělo vést k pravdivější-mu pohledu na Rybovu osobnost, připravuje, se do-čtete v článku tajemnice Společnosti Jakuba Jana Ryby, Ivany Hoyerové . . 38

Jedním z mladých hudebníků, kteří ještě neodrostli stu-dentskému věku, a přesto na sebe poutají pozornost

náhodných posluchačů i zasvěcenců, je violoncellista Pe-tr Nouzovský. Ač teprve třiadvacetiletý, má už za sebou řadu nejrůznějších úspěchů včetně vystoupení na letoš-ním Pražském jaru, řady nahrávek pro Český rozhlas, připravovaného CD s bachovským kompletem, opakova-ných recitálů v Japonsku či připravovaného vystoupení v prestižním sále amsterdamského Concertgebouw, které se má uskutečnit v příštím roce. Proto bude jistě zajímavé

dozvědět se i něco o jeho začátcích, názorech a dalších plánech . . . . . . . . . . . . 42

3

13. září jmenoval prezident Václav Klaus nového ministra kultury, Vítězslava Jandáka, který tak na tomto postu vystřídal v červen-ci zesnulého Pavla Dostála. Pro mnohé z těch, kteří Jandáka znají

především jako populárního filmového herce, jenž má na svém kontě přes dvacítku filmů a televizních inscenací, nebo prezidenta Mezinárodního filmového festivalu pro děti a mládež ve Zlíně, z něhož se mu podařilo udělat největší přehlídku tohoto druhu na světě, je to možná tak trochu překvapení. Jandák se však v oblasti politiky pohybuje již delší dobu. Od roku 1990 působil jako člen pražského zastupitelstva a o dva roky později jako radní, do jehož resortu patřila i oblast kultury. Stát se však v tomto odvětví, které, bohužel, disponuje jednou z nejmenších finančních částek ze všech ministerstev, nejvýše postaveným mužem v zemi, to je přece jenom něco jiného. Abychom však našim čtenářům alespoň rámcově poskytli pohled Vítězslava Jandáka do budoucnosti kultury u nás, položili jsme mu několik otázek.

Stručně o budoucnosti české kultury s novým ministrem, Vítězslavem Jandákem

Hana Jarolímková

Pane ministře, v návrhu rozpočtu na příští rok se vám podařilo prosadit zvýšení původně uvažo-vané částky pro tento resort o 326 miliónů korun, tedy na 5.807 miliardy Kč. Aby však objem peněz dosáhl minimální, v jiných zemích obvyklé výše jednoho procenta rozpočtu, měl by český stát na umění a kulturu ročně vyčleňovat přibližně 8,5 miliardy korun. Vidíte tento stav do budoucna jako reálný?

Samozřejmě. Já jsem životní optimista. Mys-lím si, že je třeba věci nastartovat a potom táh-nout dál až do vítězného konce. A nastartovat vzestupný trend se mi podařilo…

Na srdci vám, podle vašich slov, leží především osud českých památek. Kdybyste však chtěl na-příklad zachránit zdevastované barokní zámky pouze v okolí Prahy, musel byste sehnat miliardy korun. Nepřipadáte si s tímto vědomím tak troš-ku jako Don Quijote?

Nepřipadám a pokusím se vám vysvětlit, proč. Ve filmu Schindlerův seznam se cituje jedna krásná moudrost. Promiňte, že ji nebudu interpretovat úplně přesně: „Když zachráníte jednoho člověka, je to jako když zachráníte ce-lý svět.“ Každá zachráněná památka, každá ko-runa, kterou se mi na ni podaří získat navíc, ať už z rozpočtu nebo někde jinde, to je tak veliká věc, že mě naplní optimismem a odhodláním za památky a za kulturu vůbec bojovat.

Vše, co je spojeno s tzv. vážnou hudbou, naším rodinným stříbrem, rovněž stále bojuje o přežití,

Profesí jste herec. Máte rád i operu či koncer-ty klasické hudby?

Mám velice rád operu, především dva ta-kové protipóly, jakými jsou Verdi a Janáček. A pak především symfonickou hudbu, třeba symfonie Antonína Dvořáka. Poslouchám je poslední dobou, bohužel, většinou jenom z CD, protože jsem neustále v časové tísni. Ale nedávno se mi podařilo najít čas a zajít na kon-cert České filharmonie pod vedením Vladimí-ra Válka. Hráli Fibicha, Janáčka a Dvořákovu symfonii č. 7. Byl to úžasný umělecký zážitek a báječná relaxace. A předevčírem jsem si v dě-kanském chrámu v Mostě vyslechl Mozartovo Requiem.

a přitom je to jeden z nemnoha artiklů, které nás reprezentují takřka po celém světě. Sponzor-ské firmy si však zatím k této ob-lasti mnoho cest nenašly. Myslí-te si, že se v budoucnu dočkáme takové daňové úpravy, která by pro ně podobné aktivity mohla zatraktivnit?

Doufám, že ano, protože každá rozumná daňová úprava, která by vážné hudbě jakkoli prospěla, by byla chvályhodná. A pak – někdy se říká, že váž-ná hudba se stává hudbou elity a vzdělanců. Pokud bohatí lidé budou mít ambici stát se skuteč-nou elitou, bude podpora vážné hudby jednou z jejich vizitek.

Jsme časopis, který – kromě jiného – jako je-diný mapuje nejdůležitější události v oblasti kla-sické hudby po celých Čechách již téměř 60 let. Boj o přežití je však rok od roku těžší a jeho úspěš-nost je samozřejmě závislá i na výši grantového příspěvku, který mu ministerstvo kultury poskyt-ne. Myslíte si, že i v této oblasti, tedy v oblasti podpory odborného či odborně popularizačního časopisectví, doznáme v budoucnu nějakých pří-znivějších změn?

Už jsem říkal, že doufám – a upřímně věřím ve vzestupný trend rozpočtu i prostředků, které se budou vkládat do kultury. Takový trend se samozřejmě pozitivně odrazí i na podpoře od-borného časopisectví.

R O Z H O V O R


4


Petr Pokorný

Pod tímto názvem proběhl v době od 22. července do 13. srpna druhý roč-ník letního festivalu – sedm orchestrál-

ních koncertů ve Dvořákově síni Rudolfina a tři chrámové koncerty v Týnském chrámu. U kaž-dé podobné přehlídky vyvstává otázka po jejím smyslu. Neboť festivalů v Praze přibývá téměř každoročně. Navštívil jsem celkem pět orchest-rálních a jeden chrámový koncert a jednoznač-ně jsem dospěl k názoru, že tento festival smysl má. Všechny koncerty, které jsem vyslechl, měly slušnou návštěvnost a většinou i dobrou, někdy i velmi dobrou uměleckou úroveň. Publikum tvo-řili z velké části cizinci, zejména Japonci. A právě v tom, že koncerty nabízejí hudbymilovným tu-ristům v Praze i během letního období umělec-ky hodnotné zážitky, vidím velký klad Pražských hudebních slavností. Doufejme, že právě takové akce pomohou konečně nahradit ony neblaze proslulé „turistické koncerty“ velmi pochybné úrovně, ale tučného vstupného, jimiž Praha 90. let v letních měsících přímo přetékala.

Je tu ale ještě jeden důvod, proč Pražské hu-dební slavnosti hodnotit kladně. V sedmi or-chestrálních koncertech se totiž představilo sedm různých českých orchestrů, pražských i mimopražských. Je tedy festival současně ja-kousi malou přehlídkou českého orchestrálního umění. Je možno hned úvodem říci, že mimo-pražské orchestry v této konkurenci většinou velmi dobře obstály. A tato možnost srovnání úrovně jednotlivých orchestrů je důvod, proč jsou koncerty Pražských hudebních slavnos-tí zajímavé i pro pražské publikum. Zato jisté pochybnosti mám o účelnosti doplnění těchto orchestrálních koncertů koncerty chrámovými. Těch se na různé úrovni interpretační i drama-turgické v létě v Praze koná mnoho. Nevidím proto důvod pro rozmnožování jejich počtu. Možná, že by bylo účelnější pozvat ke spolu-práci ještě jeden orchestr a chrámové koncerty pro příště vypustit.

Po stránce dramaturgické byl pořadatel zřej-mě částečně ovlivněn i nabídkou jednotlivých orchestrů Podtitul festivalu zněl Klasika v klasi-ce. Tomu přesně nerozumím, jisté je, že drama-turgicky byla převážná část koncertů zaměřena na hudbu klasicko-romantického období. Přesto se domnívám, že i při tomhle omezení by profi-lu festivalu svědčila větší odvaha ve výběru skla-deb. Reakce publika byla velmi vstřícná i tam, kde šlo o skladby běžně neprovozované. Jako příklad může sloužit Serenáda Iši Krejčího nebo

P R A H A , R U D O L F I N U M , T Ý N S K Ý C H R Á M

Pražské hudební slavnostiharfový koncert J. K. Krumpholze. Jak v klasicko--romantickém repertoáru, tak i v hudbě 20. sto-letí lze najít tituly zajímavé a ve své podstatě pří-stupné, takže není nutné zařazovat běžně hraná díla jako Čajkovského čtvrtou či Beethovenovu sedmou symfonii.

Několik poznámek k jednotlivým koncer-tům, výkonům sólistů, orchestrů i dirigentů. Všechny orchestrální koncerty byly koncipová-ny tak, že vždy zazněl jeden nástrojový koncert, jedna symfonie a podle časových proporcí ještě nějaká kratší symfonická skladba.

Zahajovací koncert byl svěřen Symfonické-mu orchestru Českého rozhlasu. Na programu byl Brahmsův První klavírní koncert s kanadským sólistou českého původu Antonínem Kubálkem, dirigoval Jan Štván. A právě v osobě dirigenta byl určitý zádrhel večera. Štván zřejmě nedokázal své představy, svá pojetí skladeb orchestru tlumo-čit, a tak jeho hra působila tentokrát bezvýrazně a v Brahmsovi dokonce rušila řada nepřesností. Bohužel se tato skutečnost místy odrazila i na výkonu sólisty, od nějž jindy slýcháme velmi citlivou a kultivovanou interpretaci.

Setkání dvou generací: Antonín Kubálek

Václav Mácha

Foto

Zde

něk

Chr

apek

Foto

Zde

něk

Chr

apek

F E S T I V A L Y , K O N C E R T YF E S T I V A L Y , K O N C E R T Y

5

Nepříliš „festivalově“ působil i večer Severo-české filharmonie Teplice. Tento orchestr by patrně potřeboval na sobě ještě hodně pracovat, aby jeho zvuk byl kompaktní a smyčce měly pat-řičný lesk. Dirigent Tomáš Koutník sice vynikal spoustou pohybů, lahodících oku diváka, na vý-kon orchestru to však nemělo potřebný účinek. Dvořákův Karneval působil ryčně a ani Beethove-nova Pátá symfonie nedokázala plně zaujmout. Jako instrumentální koncert byl zařazen Koncert pro klavír a orchestr G dur Maurice Ravela. Václav Mácha se v něm posluchačům představil jako vy-zrálý umělec s jasným názorem na interpretaci Ravelovy hudby a s brilantní nástrojovou techni-kou. Hrál poeticky a velmi citlivě. Škoda, že tato jemná hudba byla nad možnosti orchestru, jehož vstupy působily spíš rušivě.

Další tři vyslechnuté koncerty už měly všech-ny opravdu festivalový ráz. Těžko říci, který z nich by bylo možno označit za vlastní vrchol celého festivalu. Tomáš Hanus dirigoval Tali-chův komorní orchestr, tentokrát silně posíle-ný o dechovou sekci. Hanus dokáže své nadšení a smysl pro detail i výstavbu celku i hluboké po-rozumění stylu skladby skvěle přenést na hráče tělesa. A pokud na koncertě vystoupí ještě tak mi-mořádná sólistka, jakou harfistka Jana Bouško-vá je, pak se z koncertu stává dokonalá slavnost hudby. Vedle Krumpholzova harfového koncertu F dur zazněla dále Händelova Hudba k ohňostro-ji. Ta okouzlila svým jiskřivým zvukem. Vrcho-lem večera pak bylo nádherné, jemně poetické

a v jednotlivých rovinách hlasů a tematických vztahů detailně propracované provedení jedné z vrcholných symfonií Wolfganga Amadea Mozar-ta – Symfonie C dur K 551, nazývané Jupiter.

Další sváteční večer posluchačům připravila Filharmonie Bohuslava Martinů Zlín se svým novým šéfdirigentem Jakubem Hrůšou. Tento mladý umělec je opravdu mimořádně nadaným dirigentem. Bezpečně vede orchestr a hráči ne-jen výborně hrají, je na nich vidět a z jejich hry cítit také něco, co bývá u českých orchestrů dost vzácným kořením, totiž osobní nadšení a vědo-má spolupráce každého hráče. Kromě nádher-ného Mozartova Koncertu pro klarinet a orchestr A Dur K 663, v němž se jako sólistka uplatnila čistě a stylově hrající Kateřina Váchová, měli Zlínští na programu ještě poněkud pouťovou Serenádu Iši Krejčího a romanticky nadnesenou Čtvrtou symfonii Petra Iljiče Čajkovského.

Na závěrečný koncert celého festivalu byla do Prahy pozvána Janáčkova filharmonie Os-trava s nově jmenovaným šéfdirigentem Theo-dorem Kucharem. Kuchar je světoběžník půvo-dem z USA. Pracoval ve Finsku i v Austrálii. Lze--li soudit podle jeho výkonu při tomto – patrně prvním – koncertě v nové roli, bude jistě velkým přínosem pro práci ostravského orchestru. Kon-cert splnil všechna nejvyšší očekávání, která lze na závěrečný koncert významného festivalu klást. Orchestr hrál skvěle a na programu byla převáž-ně česká hudba. V Sukově Fantazii g moll op. 24 se jako sólistka představila mladá česká houslistka

Romana Zieglerová. Hrála krásným sytým tó-nem a s velkým citem pro Sukovu nesnadnou, leč jemnou a hlubokou hudbu. Pro mne osobně patřilo toto provedení Sukovy fantazie vedle pro-vedení Mozartova Jupitera k vrcholným zážitkům celého festivalu. Dále zazněl i osobitě a tempera-mentně pojatý výběr tří Dvořákových Slovanských tanců. Festival uzavřela Janáčkova Sinfonietta, plná temperamentu a opojné zvukovosti.

Dva mladé talenty: Kateřina Váchová a Jakub Hrůša

Vladimír Říha

Přiznám se, že jsem patřil k těm, kteří po zprávě, že se v Praze chystá další letní fes-tival – tentokráte Prague Proms – neče-

kali nic převratného, ale spíše očekávali jeden z dalších „turistických“ festivalů a poloprázdné sály, nebo v lepším případě omílání „čtveráků“ či něco podobného. Přitom ve světě slavná tra-dice londýnských Proms naznačovala zcela ně-co jiného. Vždyť vloni na nich v Londýně hrála i Pražská komorní filharmonie s Jiřím Bělohláv-kem a Magdalenou Koženou!

Ve spolupráci s britskými agenturami a hlav-ně s povolením užívat slavný název se u nás chopila iniciativy agentura Českého národní-ho symfonického orchestru s ředitelem Janem Hasenöhrlem a hostujícím dirigentem Liborem

P R A H A , S M E T A N O V A S Í Ň , R U D O L F I N U M

Úspěšný 1. ročník Prague Proms

Iniciátor projektu Prague Proms a zároveň vynikající interpret, Jan Hasenöhrl

Foto

Zde

něk

Chr

apek

Foto

Zde

něk

Chr

apek


6


Peškem, jehož britské zkušenosti určitě akci ve-lice pomohly. Samozřejmě hlavním a takřka jedi-ným orchestrem byl ČNSO, byť v různých podo-bách a sestavách, což by si žádný jiný orchestr asi dovolit nemohl. Třeba ale přiznat, že všech sedm koncertů z osmi festivalových odehráli poctivě ve správném nasazení a zaujetí a ona známá „začár-kovanost“ některých hráčů byla ta tam.

Výborná marketingová i dramaturgická při-pravenost akce měla jen některé malé mouchy, což v prvním ročníku lze pochopit (pozdní ohlá-šení jediné změny v programu, kdy místo hos-tujícího, ale kvůli atentátům v Londýně nedora-zivšího Anglického komorního orchestru museli „zaskočit“ naši Virtuosi di Praga s Oldřichem Vlčkem). Až na zahajovací a závěrečný koncert byl festival rozdělen do tzv. nocí, koncertů s té-maty národními či osobnostními, a ta zabrala, protože jejich program obsahoval díla ideálně vybraná pro letní Prahu. Díky lehčímu (ale ni-kdy ve smyslu interpretačním) programu přišlo i publikum a reagovalo velice dobře – snad až na občasné tleskání mezi větami.

Ale po pořádku – zahajovací koncert ČNSO s Liborem Peškem měl vynikajícího chorvatské-ho pianistu Kemala Gekiče, jehož podání Rach-maninovova Koncertu pro klavír a orchestr d moll bylo vrcholem večera – technicky i pocitově, aniž by byl indisponován svou výškou, u klavíru zářil. V Debussyho Iberii i Ravelově Boleru by jistě přísný kritik našel slabší místa, ale celkově jejich podání bylo úspěchem a třeba nápad v Boleru s oběma bubeníky před dirigentem byl výborný. O změně v druhém koncertu nazvaném Anglická noc jsem již psal, Virtuosi di Praga ale původní program téměř dodrželi a nadchl v něm Jan Hasenöhrl

v Tartiniho Koncertu pro trubku a orchestr D dur.. Mimořádným zážitkem byla Noc mozartovská s Liborem Peškem a s Mozartovým Requiem, kde se představili výborní domácí sólisté (Maria Haan, Pavla Vykopalová, Jaroslav Březina a Ji-ří Sulženko) a Český filharmonický sbor Brno (sbormistr Petr Fiala). Velkou show připomněla zase Noc americká, kde se k ČNSO vrátil šéfdiri-gent Paul Freeman. Přivezl skvělého černého pi-anistu Leona Batese, jehož podání Gershwinova Koncertu pro klavír a orchestr F dur patřilo k nejlep-ším, jaké Praha v posledních letech slyšela. I další skladby Barbera (Adagio pro smyčce), Bernsteina

(Candide), Rodgerse (Sound of Music) a hlavně Wil-liamsova hudba ke Hvězdným válkám svým stylo-vým „letním“ muzikálově – filmově – jazzovým charakterem se setkaly s velkým ohlasem.

Úspěchem ale byla i Česká noc (dirigoval Pe-tr Altrichter) s Václavem Hudečkem a Japonská noc (SOČR a dirigentka Tomomi Nishimoto). Závěrečný koncert – tzv. Italská noc – zaplnil Smetanovu síň opět do posledního místa, tako-vým tahákem se ukázalo Verdiho Requiem s ital-ským dirigentem Marcello Rotou, italskými só-listy Marií Dragoni, Mauriziem Grazianim, Paolem Pecchiolim (a naší Yvonou Škvárovou) a opět brněnským sborem. Přes některé diskuta-bilní prvky (zejména ohledně temp) byl dojem opět vynikající.

Že organizátoři Proms mysleli i na poslucha-če lehčích žánrů, dokazovaly Jazzové noci v Ca-fé Imperial (po některých koncertech) a hlavně jediná „neklasická“ noc festivalu ve Smetanově síni, kde s ČNSO vystoupil britský skladatel, zpě-vák a textař Barry Mason, člen legendární au-torské dvojice britské popmusic z 60. let Les Re-ed – Barry Mason. Orchestr (řídil Tomáš Brau-ner) s mnoha hosty i se samotným moderujícím Masonem měl tentokrát podobu tanečního big bandu a hity jako Delilah či Last Waltz se muse-ly v Masonově podání i opakovat. Škoda, že ten večer byl nejteplejší v letní Praze (přes 30 stup-ňů), a přišlo proto málo lidí. Byl ale natáčen na CD, takže si ho později mohou vychutnat i ti nepřítomní.

Závěrem – první ročník Prague Proms se po-vedl a dalším letním festivalům včetně Pražských hudebních slavností nasadil příslovečnou laťku, ale tak trochu i zrcadlo a vzor.

Britský skladatel, zpěvák a textař, Barry Mason, který vystoupil na festivalu v jediném „neklasickém“ koncertu. A jak jinak než s úspěchem!

Italský dirigent Marcello Rota s orchestrem ČNSO zakončil Prague Proms před plným hledištěm.

Foto

Zde

něk

Chr

apek

Foto

Zde

něk

Chr

apek


7

Julius Hůlek

Souhrn článků o Mezinárodním hudeb-ním festivalu Český Krumlov jsme v mi-nulém čísle zahájili recenzí koncertu skvě-

lého kanadského trumpetisty Maynarda Fergu-sona, který, bohužel, i zde dostál své přezdívce z Newportu, kde mu říkali „Vyvolávač deště“, a po hodině a čtvrt musel svoje jediné vystoupení v Čechách přerušit. V dalším průběhu festivalu však bylo počasí již smířlivější, a tak se všechna vystoupení odehrála tak, jak je festivaloví orga-nizátoři naplánovali.

Meridies Quartet z ItálieZ celé plejády zajímavých hostů, kteří zavítali

do Českého Krumlova i ze zahraničí, se tak mj. posluchačům představil rovněž italský soubor Meridies Quartet, jenž vystoupil 10. 8. v atrak-tivním Maškarním sále. Byl založen roku 1992 a hraje ve složení Selene Pedicini a Gennaro Mi-nichiello (housle), Giuseppe Pascucci (viola) a Giovanna DÁmato (violoncello). Rozvíjí bo-hatou činnost nejen v Itálii, ale i v celé středomoř-ské oblasti a jinde. Festivalový program názorně ukázal jeho dramaturgické zaměření – jednak ke klasicistní tvorbě, reprezentované dvěma Smyčco-vými kvartety (C dur, č. 12 a D dur, č. 17) Gaetana Donizettiho – a jednak k poněkud exoticky laděné novodobé hudbě latinskoamerické provenience, tentokrát jednovětému Meditangu Astora Piazzolly a šestivětému Smyčcovému kvartetu Heitora Villy--Lobose. (Orientace kvarteta na novodobou hud-bu má ovšem širší dosah.) Kromě témbrových a melodických (méně už tektonických) zvláštnos-tí u obou posledně uvedených autorů jsme přiví-tali právě podání Donizettiho kvartetů (napsal jich celkem 18) jako ukázky postmozartovské stylové orientace. Dodejme, že violista G. Pascucci při-pravil jejich soubornou kritickou edici. Ten také, zdá se, je vůdčí osobností Meridies Quartetu, jehož polohově krajní nástroje jsou obsazeny že-nami, což přispívá rovněž ke specifiku kolekti-vu: na jedná straně elegantní perfekcionalismus houslistky Pediciniové a na straně druhé výrazo-vá spontaneita cellistky D’Amatové.

Klavírní recitál Sergeje KuzněcovaHned následující večer (11. 8.), právě tak ja-

ko další komorní koncerty situované do Maš-karního sálu českokrumlovského zámku, patřil klavírnímu recitalu Sergeje Kuzněcova (1978), laureáta Géza Anda International Competition Zurich. Tento překvapivě vyzrálý mladý umělec

Č E S K Ý K R U M L O V , M A Š K A R N Í S Á L , P I V O V A R S K Á Z A H R A D A , Z Á M E C K Á J Í Z D Á R N A

A ještě jednou z Českého Krumlova

v několika posledních letech získával ceny v me-zinárodních soutěžích, dává recitály doma v Rus-ku (pochází z Moskvy a hře na klavír se věnuje od šesti let), po celé Evropě i v zámoří, spolupra-cuje s předními interpretačními kolektivy a na-hrává. Svůj koncert zahájil Impromptu, op. 142, č. 3 (D. 935) Franze Schuberta a pokračoval Soná-tou pro klavír č. 3 h moll, op. 58 Fryderyka Chopi-na. Schubertovým Impromptu Kuzněcov nastoupil skutečně ve velkém stylu. V Chopinovi prokázal oslnivou techniku, zároveň však rozestřel pest-rou paletu barev a nálad (krásný kontrast druhé a třetí věty), včetně minuciózně propracovaných detailů. Těmi znovu fascinoval po přestávce ve dvou cyklech Maurice Ravela, ovšem ruku v ru-ce s přesvědčivým pojednáním jednotlivých vět jako celků a jejich náležitým odstiňováním. Ze všeho, co toho večera předvedl, Ravel snad nejví-ce poukazuje na cílevědomou, koncepčně ujas-něnou vizi. Sympatický Kuzněcov hojně a s chu-tí přidával.

Skvělý večer se ŠpanělyK lahůdkám festivalové dramaturgie, „stranou“

vážné hudby, už neodmyslitelně patří večerní kon-certy v Pivovarské zahradě. Ani letos jsme nebyli zklamáni, když na pódiu stanula pětičlenná sku-pina ze Španělska a v celovečerním programu předvedla efekt a atraktivnost flamenka, které je

proslulou a specifickou záležitostí španělské, re-spektive andaluzské kultury. Záležitostí původně folklórní (jako místně charakteristický projev ci-kánské populace) i komercionalizovanou, s revi-valistickými návraty počínaje zhruba polovinou minulého století. Celý večer pod širým nebem (13. 8.) byl příznačně nazván „La fiesta, španělský večer s flamenkem, vínem a ochutnávkou specialit“. Flamenko se nám tak přiblížilo zpěvem (dívky po-užívající jen prostého jména Zaira), tancem (Car-men Osado), ale hlavně instrumentální hudbou (José Antonio Conde a Juan Manuel Moreno hráli na kytary a obstarávali rytmický doprovod). Posuzovat tento druh hudby a konkrétní výkony není dost dobře možné, chybí nám totiž větší obe-známenost a možnosti srovnání. Lidé v publiku však brzy vycítili ducha té hudby a nadšeně reago-vali. Výraznou měrou se o to zasloužila samostat-ná čísla čili sólové vstupy kytaristy Javiera Con-deho, mladíka teprve sedmnáctiletého. Na publi-kum doslova „snášel“ celé kaskády virtuózní hry po celém rozsahu nástroje a jeho možností.

A po Kuzněcovovi další laureátPodivuhodně vyváženou a vydařenou akcí se

stal další laureátský koncert v předvečer závě-

Vynikající francouzská flétnistka Magali Mosnier, loňská laureátka mnichovské soutěže ARD

Foto

Lib

or S

váče

k

Temperamentní tanečnice f lamenka, Carmen Osado

Foto

Lib

or S

váče

k


rečného dne celého festivalu (Maškarní sál, 26. 8.). Český komorní orchestr dirigoval Andreas Sebastian Weiser pocházející sice ze Stuttgar-tu, ale českého prostředí a hlavně české hudby dobře znalý. Od roku 2003 je stálým dirigentem ČKO. Večer pěkně otevřelo Divertimento č. 1, B dur (K. 137), které uvádí trojici divertiment z do-by Mozartova mládí. Zaznělo možná až v příliš svižném spádu, avšak s vtipným nadhledem a se všemi náležitostmi. Jednoznačnou protagonist-kou večera ovšem byla francouzská flétnistka Magali Mosnier, loňská laureátka mnichovské soutěže ARD. Komentář přímo uvedl, že „… se dramaticky rozběhla během posledních dvou let“. Tento rozběh jako by se přímo promítl do elánu a dovedností, s jakými zvládla Koncert pro flétnu a orchestr D dur (K. 314) W. A. Mozarta. Bri-lantní technika se ideálně doplňovala s nádher-nou, vzdušnou kantilénou. Mozartova hravost a graciéznost v těch chvílích slavily svůj triumf. Druhá polovina programu pak cele patřila Sere-nádě pro smyčcový orchestr Es dur, op. 6 Josefa Suka. Bylo skutečným potěšením poslouchat tento kle-not české hudby a zároveň sledovat, s jakým po-rozuměním jej vnímá a reflektuje publikum ze zahraničí. Stalo se tak zásluhou kvalit ČKO, v je-hož tradici zůstává hluboko vyznačena talichov-ská a vlachovská stopa. Velký podíl však aktuálně náleží i dirigentu A. S. Weiserovi.

O festivalu s Jaromírem Boháčem Na příští rok chystáme velké překvapení

Vladimír Říha

Po skončení 14. ročníku Mezinárodního hudebního festivalu Český Krumlov, který po sedm týdnů od 15. července do 27. srp-

na plnil hudbou historické prostory i okolí zám-ku v Českém Krumlově, jsme se zeptali ředitele festivalu a prezidenta pořádající agentury Au-viex, Jaromíra Boháče.

Jak hodnotíte letošní ročník festivalu?Během sedmi týdnů jsme uskutečnili všech-

ny koncerty, jak jsme plánovali, během festiva-lu přijížděli i význační hosté a z prvních ohlasů mohu konstatovat, že koncerty se jim vesměs líbily a těší se již na příští ročník. Můj dojem je jednoznačně pozitivní.

Letos bylo hodně koncertů pod širým nebem. Jak vám přálo počasí?

Stejně jako loni k nám bylo počasí milostivé a s výjimkou samotného závěru koncertu trumpe-tisty Maynarda Fergusona ani jednou nezapršelo a všechny koncerty jsme dohráli. Podle toho, jaké bylo letos počasí, to považuji za malý zázrak.

Co považujete za umělecký a společenský vr-chol festivalu?

K vrcholům festivalu určitě patřily všechny koncerty Symfonického orchestru Českého roz-hlasu, jmenuji za všechny zahajovací s Mishou Maiskym, dále koncert big bandu Maynarda Fer-gusona, španělský večer s flamenkem a Javierem

Condem či recitál našeho Ivana Moravce. Za spo-lečenský vrchol bych určitě označil zahajovací den festivalu, kterého se vedle řady dalších hostů zúčastnil i prezident Václav Klaus, premiér Jiří Pa-roubek a eurokomisař Vladimír Špidla s chotí.

Jak jste spokojen s návštěvností a ohlasem u veřejnosti?

Festival si za dobu trvání našel své stálé ná-vštěvníky a to je moc dobře. Veřejnost velmi pří-znivě vnímá naši dramaturgickou koncepci roz-šíření o další žánry i novou formu tzv. kompo-novaných večerů.

Letos nebyl žádný koncert na II. nádvoří zám-ku. Proč?

Naším malým mottem letošního ročníku byly koncerty v zahradách. To se nám podařilo napl-nit i díky přízni počasí. Na II. nádvoří jsme zcela nezanevřeli a počítáme s tím, že v příštích letech budeme opět v tomto inspirativním prostředí po-řádat velké koncerty.

Jaké máte plány do budoucna?V současné době jsou již pilíře 15. ročníku

postaveny a vedeme diskuse o ostatních koncer-tech. Chystáme opravdu velké překvapení, ale ne-chtěli bychom nic prozrazovat, protože musíme ještě vše dobře propočítat, abychom nepřekročili naše finanční možnosti. Věřím, že připravovaný 15. ročník přinese opět řadu nádherných veče-rů, zvláště bude-li nám přát počasí jako v posled-ních letech.

Skvělý závěr, i když, bohužel, nakonec bez Vladimíra Válka

Realizace závěrečného festivalového koncer-tu (27. 8.) byla svěřena Symfonickému orchest-ru Českého rozhlasu v čele s jeho šéfdirigentem a letošním jubilantem Vladimírem Válkem (1935). Došlo však k jeho náhlému onemocnění a prove-dení plánovaných skladeb se doslova na poslední chvíli ujal Petr Vronský (1946). Koncert se konal ve zcela zaplněné Zámecké jízdárně. Dramatur-gická volba zastoupených skladeb byla poněkud „dvojdomá“. V první polovině skladby líbivé, při-tom hodnotné, které publikum rozhodně vítá: Španělské capriccio Nikolaje Rimského-Korsakova, dále Romance pro housle a orchestr f moll, op. 11 Antonína Dvořáka a Mazurek pro housle a orchestr e moll, op. 49 téhož autora. Sólový part v obou přípa-dech pozorně a korektně přednesl Martin Válek (1970). Provedení jasně ukázalo, že orchestr je kva-litně připravený a dirigent s ním pracuje tvořivě.

Jen u Dvořákových koncertantních skladeb bych od sólisty očekával trochu více vřelosti a výrazu. Po přestávce byla hlavní pozornost pochopitelně upřena k provedení Symfonie č. 9 d moll s Ódou na radost Ludwiga van Beethovena se sólisty Simonou Houda-Šaturovou (soprán), Karlou Bytnarovou (alt), Tomášem Černým (tenor) a Gustávem Be-láčkem ze Slovenska (bas) a Brněnským filhar-monickým sborem (sbormistr Petr Fiala). O kva-litě nastudování lze zopakovat již řečené, u práce dirigentské bych snad ještě více zdůraznil podíl P. Vronského. Vyznění Beethovenova monumentu a tím pádem celého festivalu bylo velkolepé, a tak na posluchače i hluboce zapůsobilo.

Český Krumlov 2005 je tedy za námi i s pří-značně živou atmosférou uvnitř a kolem festiva-lového dění. Celkově by se dalo říci, že proběhl ve znamení nápadnější žánrové pestrosti a za patrnějšího podílu hudebního mládí. Co přine-se příští, jubilejní 15. ročník?

Místo Vladimíra Válka se na závěrečném koncertě ujal taktovky Petr Vronský.

Foto

Lib

or S

váče

k


9

B R N O , H R A D Š P I L B E R K , B E S E D N Í D Ů M

Pětice koncertů na ŠpilberkuTomáš Kučera

V Brně se konal již šestý ročník mezinárod-ního hudebního festivalu Špilberk. K jedi-nečné atmosféře pětice koncertů (15.–25.

srpna) patří krom uzavřeného hradního nádvoří a hvězdného nebe i svěží vánek, poletující party hudebníků, kolíčky na pultících, letní déšť a tvrdé lavice k sezení. Festival si nedává za úkol prezen-tovat poslední novinky současných skladatelů ani

uvádět posluchačsky náročnější, např. Mahlero-va díla, ale využít odlehčené nálady letních dní a přilákat i tu část obecenstva, která by jinak do koncertního sálu zavítala jen zřídka.

V Besedním domě se kvůli dešti odehrál úvod-ní koncert s Pražkou komorní filharmonií. Je zarážející, že si toto renomované těleso na Beetho-venově Pastorální symfonii málem vylámalo zuby. Dirigent Michel Swierczewski nedokázal celek tempově vyvážit. Především 2. věta připomínala

spíše pohřební pochod než romantickou scénu u potoka. Orchestr měl časté problémy se sou-hrou, symfonie postrádala švih a především to podstatné, co se přenáší z pódia na posluchače, aby je vtáhlo do hudebního dění. Milhaudův Vůl na střeše a Ibertovo Divertimento jsou zábavná a vděčná díla a již rozehraný orchestr je bravurně zvládl.

Z „vážné“ linie koncertů vybočoval, podobně jako na minulých ročnících, večer s jazzovými skladbami. Svými nebeskými výškami ovládl pro-

Hana Čechová

F estival staré hudby v Českém Krumlově patří ke specializovaným hudebním festi-valům, které probíhají v letní sezoně v his-

torických budovách města i jeho blízkého okolí. Je zaměřený převážně na hudbu i tance středověku, renesance, baroka a klasicismu, dále na world mu-sic, alternativní hudbu, výrazový tanec a syntézní projekty inspirované starou hudbou a rituály. Ně-kdy bývají zařazovány i koncerty soudobé hudby v kombinaci se starou hudbou nebo divadelní představení, výrazový tanec či multimediální pro-jekty. Hlavní ideou festivalu je představit starou hudbu v autentické interpretaci na historických nástrojích dle původních pramenů nebo díla sta-rou hudbou inspirovaná. Značně se odlišuje od ostatních českokrumlovských letních hudebních festivalů – jeho originalita i překvapivá dramatur-gie získávají každoročně stále více posluchačů.

14. ročník festivalu se v letošním roce usku-tečnil 10.–16. 7. a představily se na něm české i zahraniční soubory staré hudby.

Úvodní koncert italské raněbarokní hudby v podání souboru Ad Vocem byl dokonalým za-čátkem festivalu, obzvlášť působivý byl interpre-tační výkon Václava Lukse na cembalo i pěvec-ký výkon sopranistky Anny Hlavenkové. Druhý koncert se dramaturgicky odlišoval od ostatních – byl věnován písňové tvorbě Franze Schuberta, konkrétně jeho cyklu Zimní cesta (Winterreise). Lahůdkou tohoto koncertu byl hudební dopro-vod Moniky Knoblochové na unikátní kladívko-vý klavír zn. Louis Kulmbach, vyrobený v Heil-bronu 1820–30. K opravdu skvěle provedeným koncertům festivalu patřil vokálně-instrumentál-ní koncert italské hudby 16. a 17. století „Židov-ský manýrismus v Mantově“ brněnského sou-

Č E S K Ý K R U M L O V , P R O K Y Š Ů V S Á L P R E L A T U R Y

Českokrumlovský Festival staré hudbyboru Societas Incognitorum, kde se zaskvěla hlavně sopranistka Jana Chocholatá. Specialitou koncertu Barokního tria bylo zařazení skladeb soudobé hudby Jana Kapra a Tomáše Illeho, in-spirovanými hudbou baroka a starozákonním textem Písně písní.

Vrcholem festivalu bylo netradiční hudebně--taneční noční představení, jež bylo spojením stře-dověké rituální hudby v podání souboru Kvin-terna a posvátného tance bútó, předvedeného v Evropě známým japonským tanečníkem Ke-nem Maiem. K posluchačsky, ale i divácky atrak-tivním koncertům patřilo i noční vystoupení zpě-vačky a hráčky na středověké nástroje Hany Blo-chové v kostele sv. Martina, která svůj program zaměřila na mystické písně abatyše Hildegardy

z Bingenu z 12. století a mystické a apokalyptické zpěvy ženských klášterů středověké Evropy. Oba zmíněné noční koncerty měly rituální charakter a velmi působivou atmosféru. Závěrečný koncert polského souboru staré hudby Rocal Fuza patřil k velkému překvapení festivalu, zvláště bylo nut-né ocenit skvělý pěvecký výkon nejmladšího čle-na souboru Szczepana Dembinského.

I v letošním roce měl festival slušnou návštěv-nost, zajímavou dramaturgii a jako každoročně skvělou atmosféru. Již nyní se můžeme těšit na jeho jubilejní již 15. ročník, který proběhne v ter-mínu od 7. do 15. 7. 2006, a jistě se zaskví jako obvykle objevnou dramaturgií a přinese do města zajímavou, méně slýchanou hudbu v podání vý-znamných českých i zahraničních souborů.

Japonský tanečník Ken Maie předvedl posvátný tanec bútó.

Foto

Jos

ef Š

imeč

ek


10


Tomáš Kábrt

Letošní již XIV. ročník česko-německého pohraničního Festivalu uprostřed Evro-py Mitte Europa skončil ve slavnostním

sále bavorských lázní Bad Steben. Podél třista-kilometrového úseku severozápadní česko-ně-mecké hranice mezi bavorským Goldkronachem, Karlovými Vary, Ústím nad Labem a saskými Drážďany přinesl lidem více než osm desítek koncertů, výstav, setkání, divadelních i filmových představení. „Byl to velmi úspěšný rok, o koncerty byl obrovský zájem. Na mnoha místech v Německu i v Česku se zájemci nevešli ani na místa k stání a na představení se k naší lítosti nedostali,“ zhodnotila projekty vedoucí organizačního týmu festivalu Ivana Thomaschke-Vondráková.

Na české straně se festivalu dařilo hlavně v kar-lovarském kraji, kde byla letos většina koncertů vyprodaná, a to hned od zahajovacího koncertu Dráždanských symfoniků v Sokolově (kostel sv. Jakuba), dlouho dopředu nebyly vstupenky ani na vystoupení Ivy Bittové v Karlových Varech (Galerie umění), zcela plno bylo i v kostele sv. Ja-kuba ve Skalné na barokního trumpetistu Cristia-na Steel-Perkinse a na barokním koncertu v kos-tele Zvěstování v Chebu, na zpěvy japonských buddhistických mnichů v Pavilonu pramenů Sol-ný a Luční ve Františkových Lázních se tlačili i li-dé za okny, plný byl Kulturní dům v Jáchymově hostící finský soubor Rajaton i kostel Vykupitele v Kynšperku s židovským souborem fenomenál-ního klarinetisty Davida Orlowského.

„Severní Čechy se k nám připojily teprve loni a naše přehlídka si tak zdejší publikum teprve zís-kává,“ komentoval menší zájem diváků na severu Čech intendant festivalu Thomas Thomaschke. Letos zde již bylo plno na koncertech Flautan-da Köln v kostele sv. Mikuláše v Lounech, ho-landského gambisty Ralpha Meulenbroekse na zámku v Děčíně, Hannoverského chlapeckého sboru v cisterciáckém klášteře v Oseku nebo na vystoupení mladého korejského studenta zpěvu jménem Byoung-Ik Jung na zámku Klášterci. „Předpokládáme, že si však i v ostatních festivalo-vých místech severních Čech jako jsou Ústí nad La-bem, Litoměřice nebo Duchcov své publikum po-stupně najdeme,“ řekl Thomaschke.

V Litoměřicích byli letos festivaloví návštěv-níci svědky zcela mimořádné hudební a výtvar-né události v podobě experimentální moderní opery Benjamina Brittena Řeka kolih. Do zdej-šího kostela Zvěstování ji přivezli němečtí, ko-rejští a japonští studenti Vysoké hudební školy v Lübecku.

Magickým příběhem potulných mnichů o ší-lené ženě hledající své unesené dítě Britten a je-ho libretista William Plomer velmi odvážně spo-jili romantickou evropskou tradici s přísně styli-zovaným středověkým japonským divadlem nó. V přízračně barevném barokním chrámu v Lito-měřicích, uprostřed zdejší stálé expozice syrových rozměrných děl současných středoevropských vý-tvarníků, rozehráli neapolský režisér Alberto For-tuzzi a vídeňský dirigent Norbert Strolz s mladými pěvci a hudebníky uhrančivou, jako řeka se valící

a vlnící podívanou v exotických maskách a kostý-mech s fascinující diatonickou hudbou jako vlny střídající pět celých tónů a dva půltóny.

Diváci s úžasem sledovali pomalu se stupňující děj na březích řeky a na kymácející se lodi převoz-níka připomínající buddhistické balancování na vlnách smutku a veselí, vášní a klidu, posměchu a soucitu, sólových výstupů a sboru, flétny a bicích, violy a kontrabasu, křiku a modlitby, šílenství a zti-šení. Příběh však nekončí východním ustrnutím v lhostejné marnosti, ale graduje ke vzrušující křes-ťanské katarzi, uzdravení z vody a zvony a křížem ohlášené naději na budoucí shledání matky a umu-čeného syna v zázračném Božím zmrtvýchvstání. V Brittenově velkolepém prámu na řece s naději vzbuzujícím flétnovým ptačím zpěvem kolih tak nakonec symbolicky všichni přítomní dospěli z vý-chodního na západní duchovní břeh.

Publikum odměnilo účinkující, mezi nimiž vynikl zejména velmi expresivní výkon mladého korejského tenoristy Ho-Joon Leea v roli šílené ženy, velkým aplausem.

Program i výběr umělců na letošním česko-ně-meckém pohraničním Festivalu uprostřed Evro-py tedy zaznamenal tentokrát u posluchačů, kteří po uspěchaných letech velkých hospodářských změn začínají i v pohraničí znovu objevovat umě-ní a krásu jako důležitou součást svých životů, velký ohlas. Na festivalu tak česko-německý spo-lečenský život jen kvete, a návštěvníků z obou ze-mí, mezi nimiž se díky velkému prostoru, který byl tentokrát dán i mladým evropským umělcům, ob-jevilo i nové mladé publikum, stále přibývá.

N Ě M E C K O , B A D S T E B E N ; Č E C H Y , S O K O L O V , K A R L O V Y V A R Y , S K A L N Á , C H E B , F R A N T I Š K O V Y L Á Z N Ě , J Á C H Y M O V , K Y N Š P E R K , L O U N Y , D Ě Č Í N , O S E K , L I T O M Ě Ř I C E , K L Á Š T E R E C

MITTE EUROPA počtrnácté

stor trumpetista Juraj Bartoš. Spolu s dirigentem a klavíristou Milanem Vidlákem a s nejmenova-nými hráči na bicí, basovou kytarou a v pozadí se Státní filharmonií Brno vytvořili pravou at-mosféru tradičního jazzu. Tichá až komorní My Funny Valentine byla skvělým vrcholem úterního koncertu pod vlahým nebem.

Na dalších dvou koncertech se představil stej-nojmenný orchestr pořádající instituce Státní filharmonie Brno. Pod pevnou dirigentskou rukou Arilda Remmereita odvedla filharmo-nie soustředěný výkon a i přes určitá pochybení v hornové sekci se z pódia do obecenstva přenes-la právě ta komunikativní jiskra, jež je potřebná pro celostní zážitek a prožití díla (zejména při strhujícím uvedení Stravinského Ptáka Ohniváka). Dirigent Christoph Campestrini pak přenesl tu-to jiskru na posluchače při Koncertě pro marimbu a smyčcový orchestr současného brazilského skla-

datele Neye Gabriela Rosaura s mladým sólis-tou na bicí nástroje Thomasem Lechnerem.

Magnetem celého festivalu byl závěrečný kon-cert s houslistou Pavlem Šporclem. Legendy o jeho bravurní a jisté hře nelžou, proto snad ani nemá cenu opět skládat oslavné ódy. V Men-delssohnově houslovém koncertu jsme mohli slyšet opravdový zpěv Šporclových houslí a vychutná-vat jejich subtilní tón. Dá se říci, že při poslechu již není přímo vnímána hudba samotná, ale to co je za ní. Nový curyšský orchestr odvedl sice prů-měrný výkon (častá nejistota většiny dechových nástrojů), avšak jeho zakladatel Martin Studer--Müller jej i posluchače nabíjel každým okamži-kem elánem a nadšením z hraní. Dirigent svými gesty přímo vyjadřoval slyšenou hudbu. Závěr festivalu byl nabit příjemnou atmosférou pod-pořenou netradičním koncertním prostředím hradu Špilberk.

Thomas Lechner při interpretaci Koncertu pro marimbu a smyčcový orchestr brazilského sklada-tele Neye Gabriela Rosaura

Foto

Mar

tin F

oret

ník

11

Vladimír Říha

S ymfonický orchestr Českého rozhlasu nemohl začít letošní 79. sezonu lépe než gratulačním koncertem svému dlouhole-

tému šéfovi Vladimíru Válkovi. Přesně v den jeho sedmdesátin 2. září zcela zaplněná Dvořákova síň Rudolfina v přímém přenosu Českého rozhlasu vyslechla hudební gratulaci, na níž se na pódiu sešli – vedle oslavence sedícího tentokrát výjimeč-ně v publiku v přízemí – i další příslušníci rodiny Válkovy: bratr Jiří, flétnista České filharmonie, a syn Martin, houslista. Orchestr řídil Válkův stu-dent z HAMU a asistent Jan Kučera a za klavírem usedli i dva „hrající ředitelé“ Jan Simon (SOČR) a Marián Lapšanský (Slovenská filharmonie, kde je Válek rovněž od loňska šéfdirigentem).

Hned první číslo programu bylo určeno jim – Koncert d moll pro dva klavíry Francise Poulenka byl skvělým úvodem večera. Dílo člena Pařížské šestky z roku 1932 má všechny znaky skupiny i doby, ve které působila: hravost někdy až jaz-zovou ale i poetickou něhu. Oba sólisté v díle excelovali, jejich souhra byla báječná a tak nasa-dili večeru vysokou laťku. Ten pokračoval Kon-certem pro flétnu, housle a orchestr dalšího „Paří-žana“ z třicátých let – Bohuslava Martinů, tedy

jen o čtyři roky mladší skladbou s převládající neoklasicistní notou, tentokrát bez jazzových prvků, ale s vtipem a virtuozitou, jež rodinná sestava podala mírou vrchovatou.

Před přestávkou začalo první oficiální pře-rušení – křest kompletu Supraphonu se šesti symfoniemi P. I. Čajkovského, kde SOČR řídí Vladimír Válek. Komplet navazující na podob-ný s Dvořákovými symfoniemi s Válkem pokřtili i Jana Gondová a Václav Kasík.

Po přestávce ještě publikum vyslechlo Dvo-řákovu Symfonii č. 5 F dur, která v Kučerově po-dání nebyla jen doplňkem programu, nýbrž se v ní zejména v posledních dvou větách projevila výrazně škola a vliv dirigentova učitele.

Ani po ní však ještě večer neskončil – slavnost-ní ráz zcela převážil a následovala poděkování a oficiální gratulace zástupců orchestrů (SOČRu – věnoval Válkovi dokonce pracovní kalendář do roku 2035 – i České a Slovenské filharmonie), vedení rozhlasu a členů rodiny. Pak se konečně chopil taktovky i mladistvě vypadající oslavenec, aby alespoň dvěma Slovanskými tanci připomněl své umění. Tak jak ho známe, svižně, s potřebnou gradací a smyslem pro ukázkové gesto. Ovace sto-jícího sálu byly tou nejlepší gratulací, odměnou i tečkou za výjimečným večerem.

Dita Hradecká

Ještě před otevřením své 110. sezony využila Česká filharmonie a Zdeněk Mácal příleži-tosti natáčení dvou Čajkovského symfonií do

chystaného kompletu a uspořádala dva koncer-ty příjemné dramaturgickou sevřeností (hrál se výhradně tento autor) a osvěžující přítomností mladých interpretů.

Pro Pavla Šporcla (vystoupil 24. 8.) nebylo setkání s filharmonií první, ovšem debut u na-šeho prvního orchestru si v sobotu 27. 8. tak-to odbyl pianista Ivo Kahánek, vítěz loňského Pražského jara.

Úspěch v této prestižní soutěži postrčil kari-éru mladého a v dobrém smyslu ambiciózního umělce zase o kousek dále. Na finálovém veče-ru doslova kraloval se suverénním provedením Lisztova klavírního koncertu. Je to vysloveně pó-

diový typ s přiměřenou dávkou extroverze. Na sólových recitálech už tolik nepřesvědčil – ano, má neobyčejný technický potenciál a dispozice, vládne ušlechtilým tónem kultivovaným pod dohledem Ivana Klánského, ale absolutní kon-trola nad všemi parametry skladby, tedy onen nadhled, jaký obdivujeme u velkých mistrů, je-ho podání dosud postrádá.

To platí také o Kahánkově interpretaci Čaj-kovského populárního Koncertu b moll. Interpre-taci zjevně do detailu promyšlené, postavené na kontrastu dokonale artikulovaných lyrických ploch a virtuózních pasáží. Jako celek se však ze-jména první věta drobila na pouhý sled krásných témat, což ovšem není jen vina sólisty.

Ivo Kahánek je mladý a slibný pianista (a ti to nemají lehké), jehož čeká ještě dlouhá cesta. Sympatická je jeho dravost a chuť vydobýt si mís-to na slunci.

P R A H A , R U D O L F I N U M

Prolog sezony České filharmonie

P R A H A , R U D O L F I N U M

Hudební gratulace Vladimíru Válkovi


ČESKÁ FILHARMONIEhraje všem

... čtenářům Hudebních rozhledů doporučujeme

6+7/10/05

Giuseppe VERDI: Messa da Requiem

sólisté L. Orgonášová, L. Paasikivi, M. Dvorský, P. Mikuláš Pražský filharmonický sbor

dirigent Zdeněk MÁCAL

Výpravné dílo je první příležitostí pro společné vystoupení České filharmonie a jejího charis-matického šéfdirigenta v jubilejní sezoně

Další říjnové koncerty České filharmonie se Zdeňkem Mácalem

13+14/10/05 L. van BEETHOVEN: Stvoření Prométhea L. van BEETHOVEN: Symfonie č. 4P. I. ČAJKOVSKIJ: Symfonie č. 5

26+27/10/05 O. MÁCHA: Symphonia Bohemorum - premiéra F. LISZT: Koncert č. 1 pro klavír a orchestrklavír Peter JablonskiJ. BRAHMS: Symfonie č. 1

Nejpohodlnější cesta ke vstupenkám:Informační servis České filharmonieTel: 227 059 227, fax: 227 059 327e-mail: [email protected]

sloupek_hudebni rozhledy_CB_9_05.indd 1 22.9.2005 12:10:11


12

O aktuálním dění i záměrech Přítomnosti do budoucna se budete moci nyní pravidelně seznamovat na stránkách Hudebních rozhledů. Necháme se rádi inspirovat i vašimi otázkami, které lze zaslat e-mailem na adresy [email protected] nebo [email protected].

Přítomnost, sdružení pro soudobou hudbu

Pavel Trojan

Přítomnost, sdružení pro soudobou hudbu, je hudebním spolkem, který se systematicky a programově věnuje pre-

zentaci soudobé české i světové hudby v inter-pretaci předních českých i světových umělců. U jejího zrodu stál Alois Hába. Za necelých 15 let obnovené činnosti vyprodukovala více než 160 koncertů a 5 CD z jejich nahrávek. Po-slední trojici z těchto CD vydala letos na pod-zim firma ArcoDiva a právě se dostávají na trh. A to jmenujeme jen ty nejvýznamnější aktivity. Všechny koncerty - bývá jich 12 do roka - se ko-nají v Galerii Lichtenštejnského paláce v Praze, vždy ve středu. Přítomnost sama vydává pro-gramový list Rytmus, ve kterém lze vedle pro-gramů koncertů najít zajímavé rozhovory (le-tos v podzimním čísle např. s pěvcem Petrem Matuszkem), úvahy či přehledy tvorby členů Přítomnosti.

Z podzimní nabídky bychom rádi upozor-nili na tři nejbližší koncerty. 9. listopadu 2005 zazní skladby členů Přítomnost (J.Rut, V. Mic-ka, J. Teml, J. F. Fischer, J. Sternwald) v rámci festivalu Dny soudobé hudby. 30. listopadu vystoupí na koncertu Přítomnosti Ensemble Martinů a uvede skladby moderních (nejen) českých autorů ovlivněné jazzem (A. Fried, L. Hurník, M. Hybler, I. Kurz, L. Sluka, A. Piaz-zolla). A 14. prosince se na dnes již tradičním vánočním koncertu představí mladí interpreti, tentokrát ze ZUŠ Štefánikova, Praha 5, a před-vedou skladby současných českých autorů ur-čené mládeži.

Všechny koncerty jsou od 19.30 (vždy jde o středy) v Galerii Lichtenštejnského paláce. Jste srdečně zváni!

Michal Matzner

Festival nové hudby Ostravské dny 2005 se tento rok konal ve dnech 21.–27. srpna. Samotnému festivalu před-

cházel dvoutýdenní skladatelský kurz, na kte-rém mladé adepty vedly osobnosti jako Louis Andriessen, Petr Kotík, Alvin Lucier, Phill Niblock, Martin Smolka, Christian Wolf. Z těchto autorů byli studenty nejvíce ceněny semináře Christi-ana Wolfa, Luise Andriessena a Alvina Luciera. Téměř čtyřicet studentů z celého světa se tak mohlo setkat s poměrně reprezentativním vý-běrem protagonistů současné tvorby.

V rámci vlastního festivalu pak byly hrá-ny především kompozice skladatelů americké „odnože“ Nové hudby, to znamená skladatelů z okruhu geniálního hudebního novátora Johna Cage. Vedle Cage byl na letošním bienále polo-žen důraz na skladby Mortona Feldmana. Dále se dramaturgická koncepce pořadatelů festivalu orientovala na vcelku reprezentativní výběr špič-kových skladatelů logicky především americké provenience, nechyběla ani vazba k evropským klasikům 20. století (Satie, Webern, Messiaen, Xenakis, Boulez). Velký prostor byl pochopitel-

ně dán některým z pedagogů letošního bienále – Kotík, Andriessen, Lucier. Co vidím jako hlavní přednost Ostravských dnů, je možnost provádě-ní skladeb studentů renomovaným orchestrem Janáčkovy filharmonie Ostrava. Poslech i soud těchto prací byl spojen pro všechny účastníky bi-enále s jistým dobrodružstvím.

Bohužel právě připravenost a koncentrace některých hráčů Janáčkovy filharmonie letos představovala hlavní kámen úrazu. Kdo by če-kal bravurní výkon, jaký Janáčkova filharmo-nie podala například při provedení Feldmano-va houslového koncertu na letošním Pražském jaru, byl zklamán. I když pořadatelé nahrazují nedostatky spolupráce s tímto orchestrem růz-nými ad hoc sestavenými seskupeními jako Ostravská banda, Sólisté Ostravského centra nové hudby etc. (dlužno říci, že vesměs bri-lantní úrovně), vyřešení otázky spolupráce s Janáčkovou filharmonií považuji za klíčový bod celého projektu.

Je vcelku pochopitelné, že akce takovéhoto formátu musí mít řadu svých ale. Organizační-mu týmu v čele s Petrem Kotíkem se však urči-tě podařilo vytvořit unikátní projekt, který má obdoby pouze ve světovém měřítku.

O S T R A V A , D Ů M K U L T U R Y

Po třetí na stříbrném východě aneb Ostravské dny 2005

Pracovní soustředění Petra Kotíka (uprostřed) a mladých adeptů skladatelského kurzu

Foto

Dan

iela

Dos

tálk

ová


13

Daniel Jäger

Aida je v obecném povědomí kulturní veřej-nosti chápána jako jedna z nejznámějších a nejčastěji uváděných Verdiho oper. Vět-

šina obecenstva v ní vidí především výpravnou operu, jejíž inscenování se neobejde bez pyramid a průvodu slonů, obklopených obrovským sbo-rem v bílých řízách. Zasvěcenější diváky naopak dojímá rozpor mezi zákony morálky a skutečnými životními nároky, zasazený do exotického prostře-dí, v němž se vyhroceně střetávají otázky týkající se cti, odpovědnosti, lásky, žárlivosti nebo zrady.

Opera vznikla na objednávku egyptského místokrále Ismaila Paši, který v souvislosti s osla-vami zahájení provozu Suezského průplavu 17. listopadu 1869 postavil v Káhiře novou oper-ní budovu. Pro zahajovací představení (6. lis-topadu 1869) byl vybrán Verdiho Rigoletto. Po úspěšné premiéře se místokrál obrátil na sklada-tele s přáním, aby přímo pro Káhiru složil operu s egyptskou tématikou. Verdi nejprve odmítl, ale v květnu 1870 svolil, že podobné dílo pro káhir-ské divadlo napíše. Na libretu se vedle Verdiho blízkého přítele Camilla du Locle (ředitel paříž-ského divadla Opéra-comique), jenž navrhl fran-couzský scénář v próze, Antonia Ghislanzoniho (spisovatel, autor definitivní italské verze libre-ta), samotného Verdiho a jeho ženy Giuseppiny, podílel také slavný francouzský egyptolog Au-guste Mariette. Ten dbal na zachování historic-ké věrohodnosti jednotlivých reálií, vypracoval dějovou osnovu a při prvním provedení díla byl také výtvarníkem kostýmů a dekorací.

Děj zasadili do prostředí Memfisu a Théb do-by faraónů. Egyptský vojevůdce Radames pohrd-ne láskou dcery egyptského krále ve prospěch mladé otrokyně Aidy, jež je dcerou etiopského krále Amonasra, zapřísáhlého nepřítele krále Egypta. Radames z lásky k Aidě zradí svou zemi a je odsouzen k trestu smrti pohřbením za živa. Jeho vyvolená jej v trestu dobrovolně následuje a umírá společně s ním.

Příběh Aidy se točí kolem tří hlavních postav – Radama, Aidy a Amneris. Jako první z nich se na scéně objevuje Radames. Jeho slavná árie na začátku prvního dějství, Celeste Aida, pojednává nejen o Radamových válečných ambicích, ale také o jeho lásce k Aidě a postoji k lásce, kterou Aida chová ke své vlasti. Árii volně předchází reci-tativ. Mezi ním a árií je patrný kontrast – v recita-tivu Radames promlouvá bojovně, úderně (jeho slova jsou zdůrazněna motivem trubky), v árii samotné se naopak objevuje jemná lyrická melo-die (doprovázená smyčci a dechovými nástroji). Mezi oběmi částmi není žádný přechod ani in-

Z A D Á N O P R O

Verdiho Aida se vrací do Národního divadla

trodukce. Verdi zde výrazně kontrastní hudbou poukazuje na rozpor Radamových válečných a milostných myšlenek, čímž nás upozorňuje na blížící se kolizi.

Rovněž v Aidině slavné árii Ritorna vincitor z prvního dějství je patrné, jakým způsobem hlavní hrdinka postupně vnímá neslučitelné tla-ky, jimž je vystavena – je zmítána mezi city ke své-mu milenci, svému otci a vlasti. Vášnivě hovoří o své lásce k rodné zemi, ale ihned zase myslí na své city k Radamovi. V průběhu děje vnímáme neustálý rozpor mezi těmito rozdílnými myšlen-kami, které hrdinku neúprosně přivádějí k bez-naději – v úzkosti vykřikuje, že mezi milencem a otcem nelze volit, a že smíření je možné nalez-nout až po smrti. Na rozdíl od Radamovy árie nejsou tyto kontrasty po hudební stránce příliš zdůrazněny, každá část postupně přechází v část následující. Hudebně je postava Aidy vykreslena prostřednictvím konfliktů dvou neslučitelných světů – politického a milostného.

Třetí hlavní postava, Faraonova dcera Amne-ris, se podobně jako Radames a Aida zmítá v pro-tichůdných vášních – neopětované lásce k Rada-movi a úporné touze po pomstě. Amneris má zce-la dominantní pozici v klíčových okamžicích děje, ve kterých se postupně projevují její nešťastná lás-ka, zklamání, beznaděj a touha po pomstě.

Aida je v rámci Verdiho tvorby považována za projev uměleckého ustálení. Téměř šedesátiletý skladatel v ní zužitkoval své bohaté zkušenosti, které pak daly základ originálnímu hudebnímu jazyku jeho posledních oper – Othella (1887) a Falstaffa (1893). Chronologicky Aida (1871) za-ujímá místo mezi první verzí Dona Carlose (1867) a revizemi Síly osudu (1869) a Requiem (1874).

Premiéra v Káhiře by-la naplánována na le-den 1871. V červenci 1870 ale Francie vy-hlásila Prusku vál-ku, čímž se přípravy značně zkomplikova-ly – scéna, kostýmy a rekvizity pro káhir-ské představení, které vznikaly v Paříži pod dohledem Camilla Du Locle a Augus-ta Mariettea, zůsta-ly v listopadu 1870 v pruským vojskem okupovaném městě. Bylo tedy nutné pre-miéru odložit. Verdi sám tuto skutečnost

uvítal. Pozvolna skládal hudbu na Ghislanzoni-ho verše a operu prakticky dokončil na přelomu let 1870 a 1871. Zbývalo ji jen rozepsat pro jed-notlivé hudební nástroje, což Verdi obvykle dělal v období zkoušek před prvním uvedením díla. Je-likož se rozhodl zůstat v Itálii, pracoval na parti-tuře doma a notový materiál nechal poté odeslat do Káhiry. Premiéra Aidy se konala 24. prosince 1871 bez jeho osobní účasti a podle očekávání měla ohromný úspěch.

Již v září 1871 se Verdi začal věnovat uvedení svého nového díla v milánské La Scale. Velkou péči věnoval nejen sólistům (byla mezi nimi ta-ké sopranistka českého původu, Tereza Stolzo-vá, která zpívala titulní roli), orchestru a sboru, ale také scénické podobě inscenace, pro kterou osobně vybral výtvarníka. Do částečně přepraco-vané verze Aidy určené pro La Scalu, která pak zůstala jako definitivní, Verdi připsal mj. slavnou Aidinu árii O Patria mia.

Milánská premiéra se konala 8. února 1872. Na českém území se Aida poprvé objevila 11. prosince 1875, kdy zazněla německy ve Stavov-ském divadle v Praze. Česky byla provedena až na scéně pražského Národního divadla 15. úno-ra 1884 v překladu Václava Judy Novotného. Na jevištích první české scény se Aida průběžně ob-jevovala až do roku 1967, kdy měla derniéru její prozatím poslední inscenace.

Novým nastudováním dirigenta Olivera Do-hnányiho a režiséra Steffena Pionteka se 15. října 2005 Aida slavnostně vrátí do Národního diva-dla. V hlavních rolích se představí vynikající sólis-té – Olga Romanko nebo Daniela Longhi (Aida), José Azocar nebo Sergej Ljadov (Radames), Ivan Kusnjer (Amonasro) a mnozí další.

Snímek z představení Aidy v Národním divadle v roce 1948

Foto

: arc

hiv

ND

H O R I Z O N T

14

H O R I Z O N T

Aleš Opekar

Tři roky trvalo hledání vhodných nových prostor. A už je to tady!

Popmuseum bylo původně otevřeno v břez-nu 2000 v Besední ulici v Praze v rozleh-lých prostorách 2. suterénu někdejší Umě-

lecké Besedy, v bývalé Janáčkově síni, jejího foyer a dalšího bohatého zázemí. Vedle stálé expozice „Bigbít 1956--1972“, navštěvované pamětníky i školními dětmi, novináři, studenty i zahranič-ními turisty, zde probíhaly koncerty, projekce a hudební konference a další akce.

V srpnu 2002 všechno zničila povodeň. Vo-da zatopila suterénní část expozice až po strop a přízemní část expozice včetně depozitáře cca do 3/4 výšky. Podařilo se zachránit téměř všech-ny hudební nástroje a obsah výstavních vitrín s nejdůležitějšími dokumenty. Voda zničila zvu-kovou techniku včetně dvou nejvzácnějších his-torických zesilovačů a jejich příslušenství. Zni-čeny byly všechny dekorativní prvky včetně kos-týmovaných drátěných figur, všechny historické rozhlasové přijímače a televizory, z nichž většina byla pevně zabudována do zdí a vitríny s kom-pletní sbírkou obalů gramofonových desek. V de-pozitáři byly mimo jiné poničeny vzácné pozů-stalosti zpěvačky Inky Zemánkové, hlasového pedagoga Lea Jehneho či hudebního publicisty Karla Knechtla.

Národní muzeum poskytlo Popmuseu velmi rychle moderní depozitář v Horních Počernicích pro údržbu zachráněných předmětů, hlavní měs-to Praha přidělilo mimořádný povodňový grant, pomáhala i řada dalších subjektů a přátel, ale obnova expozice narazila na největší problém: bylo zřejmé, že instituce tohoto typu musí sídlit na bezpečnějším místě.

Nastalo usilovné tříleté hledání a vyjednává-ní, jehož výsledkem je dnešní spolupráce s Uni-jazzem v kulturním centru Kaštan.

Co vlastně Popmusem je a co nabízí?

Popmuseum je zkrácený název pro společ-nost Muzeum a archiv populární hudby a pro její hlavní projekt, stálou expozici s informač-ním centrem v Praze. Cílem Popmusea je ini-ciace a podpora vzniku státní instituce muzea a archivu populární hudby. Takováto instituce v České republice neexistuje a Popmuseum se

Popmuseum na nové adrese!

proto snaží rozvíjet aktivity, nahrazující alespoň z části její funkce. To znamená především vy-hledávat, archivovat a zpřístupňovat veřejnosti předměty, nahrávky, dokumenty, nástroje a další podobné exponáty či archiválie, které vypovídají o vývoji české, respektive československé popu-lární hudby. Populární hudbu chápe Popmuse-um v celé její šíři bez ohledu na stylové, žánrové a časové omezení.

V současném sídle Popmusea v přízemí kul-turního centra Kaštan jsou k dispozici databáze, specializované časopisy a literatura, případně i další materiály z fondů Popmusea. K poslechu či ke shlédnutí je zde na výběr široká nabídka his-torických nahrávek či audiovizuálních dokumen-tů. Navštěvují nás domácí i zahraniční novináři, studenti a badatelé, studující či zpracovávající určitý úsek historie populární hudby, i kurátoři, chystající výstavy k tématům souvisejícím s po-pulární hudbou.

V Popmuseu si můžete prohlédnout stálou expozici hudebních nástrojů, především elektric-kých kytar československé výroby a vybraných nástrojů klávesových, které byly v bývalém Čes-koslovensku používány.

Další části výstavních ploch jsou věnovány krátkodobým tematickým výstavám, které často

přerůstají do dalších prostor kulturního centra Kaštan, do vstupní haly, schodištních stěn a pro-stor baru v 1. patře.

V nabídce jsou i různé interaktivní hříčky s počítačovými hudebními programy, můžete si prověřit své skladatelské nadání, práci zvukaře, můžete si vyzkoušet hru na opravdové elektrické hudební nástroje i zpěv na mikrofon do předto-čeného základu (tzv. karaoke).

Ve Vagonu nekončíme

Popmuseum má vedle hlavního sídla ještě malou galerii uprostřed hudebního klubu Vagon na Národní třídě. Sem totiž přeneslo své koncert-ní aktivity ihned po povodni. Již 8. září 2002 zde proběhl koncert slovenského varhaníka a sklada-tele Mariana Vargy a následovaly desítky dalších. Právě k vybraným koncertům Popmuseum pořá-dalo a bude pořádat i nadále výstavy. Obvykle je provází i audiovizuální projekce.

Výstavy v klubu Vagon mívají spíše doku-mentární, respektive naučný či popularizační ráz. Hlavním kritériem výběru výstavního předmětu není jeho aktuální umělecká hodnota, nýbrž je-ho hodnota historická, jeho schopnost vypoví-dací a dokumentační. Vystavovány jsou dobo-

Nová adresa Popmusea: Kaštan, Bělohorská 150, Praha 6, kde si můžete posedět na příjemné zahrádce nebo ve sklepním klubu Varan.

Foto

Ale

š O

peka

r

H O R I Z O N TH O R I Z O N T

15

vé fotografie, plakáty, brožurky, pozvánky, ko-pie zajímavých dobových časopiseckých článků a drobné trojrozměrné předměty (pouzdro na nástroj, knížka, CD).

První velkou akcí Popmusea v klubu Vagon byl dvojkoncert DOUBLE ENERGY. Na proti-lehlých pódiích stály dvě skupiny, Laura a její tygři a Žáha, a přetahovali se o přízeň publika. Uprostřed mezi pódii byla otevřena naše galerie s výstavou o historii obou skupin.

Mezi dalšími projekty v klubu Vagon, propo-jujícími výstavu s koncertem, patřila na jaře ro-ku 2004 výstava „Karel Kryl 1944–1994–2004“, spojená s koncertem „Zmrtvýchvstání Karla Kry-la“, kde dvanáct účinkujících předneslo své úpra-vy jeho písní . Koncert byl velmi žánrově a stylově pestrý a prezentoval jak nosná a zajímavá pojetí předlohy (Jablkoň, Kamil Jasmín Band), tak i ta méně výrazná, byť upřímně míněná.

Poslední akcí tohoto typu byla výstava „Ma-gické noci 1968--04“, o Milanu Hlavsovi, skupi-ně Plastic People a českém undergroundu. Nyní, koncem října, se do Vagonu přesouvá z Kaštanu část výstavy „Zabte ho, je to kritik!“ o české hu-dební publicistice do roku 1989.

Pomůžem, kde můžem

Popmuseum má také svou moravskou po-bočku, která sídlí v prostorách Staré pekárny ve Štefánikově ulici v Brně. Zde například vzniká elektronický archív a jsou zde uloženy vinylové gramofonové desky a obaly.

Popmuseum (které se vloni zapojilo do ce-lostátního projektu Česká hudba 2004, v jejímž rámci uspořádalo stěžejní akci k poctě českého písničkáře Karla Kryla) spolupracovalo s Ná-rodním muzeem na řešení vstupní místnosti do nové expozice Českého muzea hudby v Karme-

litské ulici „Člověk, hudba, nástroj“. Ve spolu-práci s Milanem Caisem a Tomášem Veselým zde připravilo historickou audiovizuální projekci a vybralo k výstavě hudební nástroje 20. století.

Ještě bychom mohli zmínit podíl na výstavě o rockové hudbě a alternativní vizuální kultu-ře 60. let „The Pop Smoked Dope“, kterou letos uspořádal v galerii U Zlatého prstenu v Praze Zdeněk Primus, dále spolupráci s Městskou kni-hovnou, kde pořádáme výstavy k cyklu Rebelu-jící dámy české hudby a s Českou televizí, s níž dopracováváme internetovou databázi, souvise-jící s televizním seriálem Bigbít a občas konzul-tujeme některé hudební programy.

První výstava Popmusea na nové adrese, na-zvaná Zabte ho, je to kritik!, je věnována české hudební publicistice do roku 1989: návštěvník je účasten „dobře placené procházky“ od první-ho čísla Časopisu českých citeristů k prvnímu číslu Rock & Popu s řadou těžko uvěřitelných okamžiků. Autor výstavy Radek Diestler k tomu říká:„Uvidíte to, co jste nikdy neviděli. Uvidíte to, co jste si přáli shlédnout. A last but not least uvi-díte i to, co jste už nikdy nechtěli vidět.“

Co říci na závěr? Podívejte se na www.pop-museum.cz a přijďte nás navštívit do kulturního centra Kaštan na Bělohorské ulici č. 150 v Pra-ze 6, kde můžete též posedět na zahrádce či ve sklepním klubu Varan! Popmuseum je otevřeno vždy od středy do neděle od 16 do 20 hodin, ale na telefonickou objednávku (776 /141. 531-2) i mimo tuto dobu.

Do úklidových prací po ničivých povodních v srpnu 2002, které postihly i Janáčkovu síň v Besední ulici, kde původně Popmuseum sídlilo, se zapojil rovněž autor článku, dr. Aleš Opekar.

Foto

Zde

něk

Tich

ý

Interiérem současného Popmusea „plují“ kytary, vitríny obsahují proměnlivé výstavy, plátno předvádí vybrané projekce...

Foto

Ale

š O

peka

r

16

D I V A D L O

Hana Jarolímková

Výběr, který skýtá českému posluchači oblast do-mácích komorních orchestrů, je poměrně pestrý a na-víc většinou provázený zárukou vysoké interpretační kvality. Jedním z těles, která se na našem trhu už ve-lice dobře etablovala a našla si své stálé příznivce, je i Česká komorní filharmonie. U šálku čaje jsem se tedy sešla s její manažerkou Olgou Kokoškovou, aby-chom si o všem, co chod takového souboru u nás pro-vází, popovídaly.

Jak vlastně Česká komorní filharmonie vznikla a co provázelo její počátky?

Hlavním podnětem jejího vzniku byla touha ho-bojisty Zdeňka Adama mít kolem sebe hudebníky, kteří by měli zájem a chuť muzicírovat v komorním orchestru, z touhy se stala myšlenka a pak byl již „jen krok“ k jejímu uskutečnění. Ve složitých začátcích pomohla agentura B-Arts Production a pak již násle-dovaly koncerty (dokonce nejdříve v zahraničí), natá-čení CD, vznik samostatné koncertní abonentní řady, vystoupení v rámci festivalů, posléze koncerty v Praze atd. Dnes již ČKF patří mezi významná česká komorní tělesa. Specifické místo si našla v jedinečné interpre-taci hudby baroka a klasicismu. Je to určitě jediný or-chestr v Čechách a jistě jeden z mála v Evropě, který ačkoliv nehraje na dobové nástroje, uplatňuje zásady historicky poučené interpretace a maximálně se tak přibližuje hráčskému stylu a výrazu té doby.

A jak se ČKF na cestu historicky poučené inter-pretace dostala?

Zásluhu na tom má bezesporu dirigent Vojtěch Spurný, který je od roku 2004 jejím hlavním dirigen-tem a který je na starou hudbu sám specialista jak vzděláním (studoval např. v holandské Hoogeschool de Kunsten v Utrechtu), tak i svým vnitřním přesvěd-čením a jistým druhem fandovství. Orchestr se tak přirozeně zaměřil na hudbu 18. století a z té zejména na hudbu českých mistrů, kteří v 18. stol. působili po celé Evropě. Pod neúnavným vedením pana dirigenta Spurného si časem zcela zvykl na nový styl hry, který je navíc umocňován používáním barokních smyčců. Zvuk orchestru působí pak jasně, měkce, uvolněně a zcela přirozeně.

Doslechli jsme se o vašich hudebních objevech. Je opravdu ještě možné v hudbě objevit něco nového?

Jak již bylo naznačeno, dirigent Vojtěch Spurný, který se od studentských let zajímá zejména o hudbu 18. století, zaměřuje svoji pozornost na vyhledávání zapomenutých děl z tohoto období pravidelně. Tak-to se setkal se jmény již mnoha skladatelů, kteří jsou dnes pro běžnou posluchačskou obec a mnohdy i pro odborníky zcela neznámí. Mezi ně patří např. i Josef Bárta, s nímž se ve většině běžných encyklopedií vů-bec nesetkáme a z jehož odkazu např. Vojtěch Spur-ný v Muzeu české hudby objevil rukopisy symfonií a v knihovně v Klementinu mikrofilmy opisů jeho symfonií z Kyjeva, což vlastně svědčí o dobové oblíbe-nosti a rozšířenosti děl tohoto dnes již zapomenutého

Pátá sezona České komorní filharmonieautora. Zejména Bártovy mollové symfonie se mohou směle řadit k vyspělým symfoniím Haydna, Ditters-dorfa a Vaňhala. Bárta se tak stává dalším významným autorem hudebního směru poněkud nepřesně ozna-čovaného jako „Sturm und Drang“. Jeho čtyři sym-fonie ze 70. let 18. stol. Spurný spartoval a Symfonii c moll dokonce natočila Česká komorní filharmonie na CD „Mistři českého baroka a klasicismu III“ jako další světovou premiéru. Je to hudba tak krásná, ori-ginální a propracovaná, že když jsme ji poprvé zahráli na koncertě, publikum bylo doslova šokováno: nikdo nevěřil, že tato kompozice právě zazněla po více než dvou stech letech.

Myslím, že by naše čtenáře zajímalo něco bližšího rovněž o vašem projektu nahrávaní děl českých mis-trů 18. století.

Zatím ČKF natočila dvě CD tohoto zaměření, kte-rým dala název Mistři českého baroka a klasicismu I a II. Obě vydala firma BMG a obsahují díla Linka, Vaňhala, Duška, Brixiho, Koželuha, Rejchy a Vranic-kého. Právě připravovaný titul Mistři českého baroka a klasicismu III je unikátní tím, že bude obsahovat výhradně světové premiéry, tj. díla, která dosud ne-byla nahrána a v případě symfonie Josefa Bárty vlast-ně ani hrána. Kromě jeho Symfonie c moll toto CD, vydávané již ve spolupráci s Vydavatelstvím GZ Digi-tal Media Loděnice, obsahuje ještě Symfonii in F J. A. Bendy, Koncert pro cembalo F. X. Richtra a Symfonii e moll J. K. Vaňhala.

Kam za ČKF na koncerty v Čechách?Česká komorní filharmonie vstupuje právě do své

páté koncertní sezony. Její komorní cyklus nese od počátku název Hudební čtvrtky s ČKF. Jedná se vždy o osm koncertů v sezoně, z nichž je právě velká část věnována hudbě českých mistrů 18. století, někdy i ve velmi zajímavých souvislostech. Koncerty, jak sám název napovídá, se konají vždy jeden čtvrtek v měsíci a to v Kongresovém sále hotelu Crowne Plaza Praque a v sále Boccaccio Grand Hotelu Bohemia. Letošní koncertní sezonu otevřeme poprvé koncertem ze sálu Kongresového centra České národní banky, kde se na jaře 2006 budou konat i další dva koncerty. Paralelně s tímto komorním cyklem pořádáme ve spolupráci se Senátem PČR vždy ještě cyklus pěti dalších koncertů a ve spolupráci s Obecním domem pravidelně pro Smetanovu síň vánoční koncert. Ve spolupráci s měs-tem Mníšek pod Brdy dále každoročně v září koncer-tujeme v rámci Dnů evropského kulturního dědictví v barokním areálu Skalka a samozřejmě máme mnoho dalších mimořádných koncertních aktivit. Tak např. 2. 12. 2005 budeme doprovázet ve Smetanově síni Obecního domu sopranistku Evu Urbanovou.

Co považujete za největší úspěch orchestru v jeho dosavadní historii? Nebo na něj ještě čekáte?

Za dosavadní nejvýraznější úspěch ČKF bychom určitě považovali vydání již zmíněných titulů CD Mi-stři českého baroka a klasicismu I a II (obě CD se na-víc setkala s vynikajícími kritikami) a přípravu stej-nojmenného třetího CD se světovými premiérami.

Z koncertní činnosti je to bezesporu pravidelné kaž-doroční hostování orchestru v Berlínské filharmonii, kde jsme např. v roce 2004 hostovali 14x, takže více v Berlíně než v Praze! Mezi velké úspěchy řadíme i tři „zlaté desky“: 1. Vivaldi/Händel; 2. Beethoven: Symfo-nie č. 4 a 5; 3. M. Kokoška: 3 koncerty pro marimbu. Pro ČT natočila ČKF Vánoční koncert ze Senátu, který byl na Čt 2 vysílán 25. prosince 2004. To je jen malý výčet z poměrně krátké doby působnosti orchestru. Vždyť v roce 2007 oslavíme „teprve“ 10 let činnosti. Takže se pilně připravujeme, studujeme a zkoušíme a jak je známo: připraveným štěstí přeje.

A co vaše účast na zahraničních nebo domácích festivalech?

Z těch zajímavějších můžeme jmenovat festival Mitte Europa, festival Brühler Schlosskonzerte (2004) zaměřený na interpretaci hudby baroka a klasicismu, v roce 2001 vystoupil orchestr spolu se světoznámým trumpetistou Sergejem Nakarjakovem na festivalu Janáčkův máj. Na festivalu Weilburger Schlosskon-zerte jsme doprovázeli předního německého trum-petistu Rheinholda Friedricha, na festivalu Rheing-au Musikfestival zase amerického saxofonistu Johna E. Kellyho. V říjnu 2004 zahajovala Česká komorní filharmonie s dirigentem V. Spurným Dimitria Fes-tival v řecké Soluni. Kromě jmenovaných festivalů a koncertů v Berlínské filharmonii hostuje orchestr pravidelně v Německu, Rakousku, Švýcarsku a Be-neluxu. V nové koncertní sezoně by pak měla začít spolupráce s mladým izraelským dirigentem Mich-aelem Zukernikem a s americkým dirigentem Fran-cisem Legérem.

Všichni uvedení sólisté patří mezi opravdové světové hvězdy, na svém kontě má však ČKF ještě jednu slavnou star: Sarah Brightman, kterou orche-str doprovázel na slavnostním koncertě v Monaku v září 2003.

A jak se vám spolupracuje s českými sólisty? Našli bychom nějaké přímo ve vašem orchestru?

Orchestr typu České komorní filharmonie se mu-sí skládat z individualit. V tzv.“komořině“ se nikdo za nikoho neschová, natož v interpretačním směru, kte-rým se ČKF vydala (myslíme tím historicky poučenou interpretaci), takže považujeme za osobnosti více mé-ně všechny, kteří u nás hrají. Výraznou interpretační osobností je tak např. umělecký vedoucí orchestru Zdeněk Adam, který je zároveň sólistou na hoboj, milostný hoboj a anglický roh, oba koncertní mistři a všichni první hráči, jak ve smyčcové tak i v dechové sekci. Takže si v podstatě sólisticky vystačíme sami.

Co na závěr? Nějaké poselství, přání?Určitě bychom si přáli více koncertů na domácí

půdě (koncertujeme totiž častěji v zahraničí než do-ma), přáli bychom si natočit další skvělá CD s hudbou českých mistrů 18. století, ale určitě nejvíce bychom si přáli, aby naše mravenčí práce ve spojitosti s pou-čenou interpretací hudby 18. století došla uznání. Je pravda, že forem uznání je celá řada, takže se máme určitě na co těšit.

Z A D Á N O P R O

D I V A D L O

17

Josef Herman

Českokrumlovská „točna“ v zámecké za-hradě se zřejmě příští rok roztočí napo-sledy. S odpuštěním, je to blbost – ona

zahrada, kterou točna prý neúměrně hyzdí, mezi skutečně hodnotnými světovými či evropskými a nakonec i jen českými zahradami neznamená mnoho. Památkáři s podivnou představou vyu-žití historických objektů, která za pár let stejně vezme za své, dosáhli Pyrrhova vítězství. Město České Budějovice, které točnu vlastní, se roz-hodlo vybudovat novou ve svém areálu, rozhod-ně lepší než stávající českokrumlovskou, s jejíž megalomanskou podobou nesouhlasil už její duchovní tvůrce scénograf Joan Brehms. Toho objektu škoda nebude, ale onoho divadelně již posvěceného prostoru, který se těžko najde jin-de a v Krumlově zůstane ležet ladem.

Novou inscenaci zde přirozeně nejoblíbenější opery Rusalka hudebně nastudoval mladý Mar-tin Peschík, na něhož zřejmě v českobudějovické opeře přechází možná největší dirigentská zod-povědnost. Vedl si rozhodně dobře, ovšem nu-ance se v tomto prostoru a v tomto technickém způsobu nazvučení, jakkoli provedeném pečlivě, prostě hledat nedají. Správně tu stavějí přede-vším na spoluúčinku Dvořákovy hudby s přírod-ním prostředím parku, které scénograf Martin Hruška velmi šťastně propojil s přiznanou di-vadelní rovinou inscenace. Zabránit střetu pří-rodního reálu s umělostí inscenace je totiž jeden z nejobtížnějších úkolů každého hraní divadla v přírodě. Prostoru dominovalo uměle vytvořené

jezero ztrácející se v oparu až někde na tušeném horizontu, do něhož v závěru Rusalka odchází opravdu jako světélkující bludička (ostatně řa-dou světelných bodů symbolizujících postavu Rusalky je velmi působivě řešeno i poslední se-tkání Rusalky s Princem), kontrapozici k němu tvořily přiznaně umělé divadelní stavby kolem točny. Také na vtipně stylizované herecké akce Průdek velmi dbal, operu oprostil od možného sentimentu a přidal na humoru. Nemohl jsem si odpustit nabízející se srovnání – tato inscena-ce vnitřně koresponduje s legendární inscenací Václava Kašlíka a tím s obecnou představou po-doby notoricky známého příběhu. Kdyby točna v parku zůstala, tahle inscenace by tu, myslím, dobře vydržela několik sezon.

Obsazení je ovšem nevyrovnané, v roli Cizí kněžny tu hostovala dokonce Eva Urbanová, kterou jsem na druhé premiéře nezastihl, měl jsem však štěstí na Rusalku Simony Procházko-vé, která partu dala stříbrný témbr hlasu a přiro-zeně plnila ne zcela obvyklé režijní úkoly. V roli Cizí kněžny namísto obvyklých dramatických a statných zpěvaček vystoupila subtilní Gabri-ela Podnecká, která zase jednou přirozeně na-plnila logiku příběhu, neboť lze dobře uvěřit, že Prince pobláznila. Její hlas zní ve středních polohách krásným tmavším témbrem, potře-bovala by však jevištně vyzrát, jenže k tomu zatím v našich divadlech nedostala příležitost. Škoda pro ni i pro ta divadla. Do třetice dobré-ho přinesl Martin Gurbaľ, jeho vysoká posta-va i způsob interpretace partu Vodníka nemůže nepřipomenout legendárního Eduarda Hakena.

Č E S K Ý K R U M L O V , Z Á M E C K A Z A H R A D A

Poslední českokrumlovská Rusalka?

Škoda, že této společnosti kazil dílo Bohdan Pe-trović coby Princ tóny často nekultivovanými a nepříjemným hlasem, který do potřebných výšek nevyšplhá.

Otáčivé hlediště Český Krumlov, Jihočeské divadlo České Budějovice – Antonín Dvořák: Rusalka. Hudební nastu-dování Martin Peschík, režie Josef Průdek, scéna Martin Hruška, kostýmy Vladimíra Fomínová, sbormistr Josef Sychra. Premiéra 21. července, psáno z druhé premiéry 22. července 2005.

Martin Gurbaľ (Vodník) a Simona Procházková (Rusalka)

Foto

arc

hív

D I V A D L O

18

D I V A D L O

Jitka Slavíková

Open-air operních produkcí je dnes jako máku a je opravdu z čeho si vybírat. Když jsem od paní Mgr. Taťány Sou-

čkové, pracovnice archívu Národního divadla, dostala mailem skvěle informativní barevný le-ták o představení Prodané nevěsty v Šárce (paní magistra se na akci podílela výstavou o historii šáreckého přírodního divadla), zaujalo mě to spí-še jako staromilce, který se po vzoru Kondelíků vypraví na slavnostní sobotní odpoledne do této v 1. republice tak oblíbené výletní lokality. Netu-šila jsem, co mne čeká a že na tu sobotu 3. září opravdu budu dlouho vzpomínat.

Nejdřív trochu historie. V letech 1913--1922 se přírodní amfiteátr v Šárce těšil velké populari-tě. U jeho zrodu v roce 1913 stál dramatik a reži-sér Jaroslav Kvapil, basista Emil Pollert a A. F. Šu-bert, tehdejší ředitel Národního divadla. Prvním představením v tomto přírodním divadle, které nabízelo 10. 000 míst k sezení a 8. 000 míst k stá-ní, byla 16. 5. 1913 Prodaná nevěsta v provedení ansámblu Národního divadla. V průběhu dalších let zde vystoupily další velké pěvecké osobnosti včetně Emy Destinnové.

Zapomenutou historii objevily paní Jana Divi-šová a Renée Nachtigallová a pro svou ideu ales-poň jednorázově obnovit někdejší operní Šárku získaly starostu Prahy 6 Tomáše Chalupu: zorga-nizováním představení Prodané nevěsty se připo-jily k oslavám 85 let městské části Prahy 6.

Na přehledných webových stránkách šesté-ho pražského obvodu jsem se o šáreckém před-stavení dočetla mj. i to, že když v oněch dobách 1913--1922 „bylo ošklivo, byl na bance Na Pří-kopech vyvěšen prapor, že se představení ruší.“ Nuže, roku 2005 prapor vyvěšen být nemusel, počasí akci přálo, ale myslím, že i kdyby pršelo, do Šárky bych se stejně vypravila. Myslela jsem, že šárecké údolí znám z procházek dokonale. Neznám! Nebýt skvělých map přístupových cest k místu činu, které pořadatelky rozeslaly, určitě bychom zabloudili. I tak jsme se do přírodního divadla vypravili o dvě hodiny dříve, a nevěři-la jsem svým očím, když jsem zjistila, že jdeme v podstatě v procesí. Díky včasnému příchodu jsme zabrali skvělé místo mezi vzrostlými stro-my, rozložili deky, vybalili termosky, svačinky… A pozorovali, jak se „hlediště“ plní… Pak jsme se dozvěděli, že přítomno bylo 2. 000 lidí a že už 20 minut před zahájením byly z důvodu zaplně-nosti „hlediště“ uzavřeny příchodové cesty, na nichž zůstali lidé, aby alespoň vzdáleně mohli

slyšet Prodanou nevěstu. O první pauze jsem by-la přesvědčena, že se „hlediště“ značně vyprázd-ní. Opak byl pravdou! Všude, kde zůstala mezi dekami, ručníky, karymatkami apod. mezerka, se vtěsnali posluchači do té doby stojící po stra-nách stráně, nebo někde nad ní. Kdybych tam nebyla, neuvěřím!

A jaká byla umělecká podoba Prodanky? Ne-mohu si pomoci, jsem velmi, velmi náročný kri-tik, ale před interprety šárecké produkce hlubo-ce smekám. Orchestr umístěný na malém dře-věném pódiu byl dobře sehraný, sbor (členové od Národního divadla po Pražský filharmo-nický sbor) zpíval i na kvantitativně malé ob-sazení skvěle a evidentně si představení užíval stejně jako všichni sólisté. Ostatně i to je velkou zásluhou pořadatelek, že se jim podařilo vedle našeho v současné době nejlepšího operního dirigenta Františka Preislera zajistit i Hele-nu Kaupovou (Mařenka), Aleše Brisceina (Je-ník) a další sólisty ND, včetně Luďka Veleho (Kecal), který se sice několik posledních sezon

prosazuje svou tvrdošíjnou intonací o půl tónu níž, ovšem v Šárce svůj markantní vokální nedo-statek nahradil skvostnými komickými etuda-mi. Překvapením byl pro mě Václav Lemberk, který Vaška zpívá i v ND; krásný nosný hlas, který má ještě hodně práce před sebou, ale ta-ké i velkou budoucnost.

Akustika přírodní scény byla výborná, i přes vzrostlé stromy, které někdejší amfiteátr zahltily. A vůbec – to, co se 6. pražskému obvodu, pořa-datelkám a umělcům včele s dirigentem Františ-kem Preislerem podařilo, je skutečně mimořád-né. A tak se stále ptám, jak je možné, že v době seriálů Big Brother a Vyvolení piknikuje mladá generace v Šárce a poslouchá Smetanu. Že by to s kulturností našeho národa nebylo až tak špatné?

Praha, Šárecké údolí. Bedřich Smetana: Prodaná nevěsta, 3. 9. 2005. Dirigent František Preisler, režie Jana Divišová, Renée Nachtigallová, kostýmy Jan Skalický, choreografie Pavel Šmok. Pořadatel: Městská část Praha 6 a Originální hudební divadlo Praha. Vstupné zdarma.

P R A H A , Š Á R E C K É Ú D O L Í

Dobrá věc se podařila aneb Prodaná nevěsta v Šárce

Přírodním amfiteátrem v Šárce se opět po dlouhých letech rozezněly tóny Smetanovy Prodané nevěsty, kde Jeníka tentokrát ztvárnil Aleš Briscein (uprostřed).

Foto

Pav

el H

orní

k

D I V A D L OD I V A D L O

19

Radka Hrdinová

J iž potřinácté pořádal sólista opery pražského Národního divadla Luděk Vele v sobotu 20. srpna benefiční koncert na záchranu kaple

sv. Barbory na severočeském hradě Grabštejně. Ačkoli nebe slibovalo bouřku, nádvoří hradu za-plnil do posledního místa více než tisíc diváků, kteří se sem sjeli z širokého okolí i z Prahy. Pří-tomen byl i předseda Senátu ČR Přemysl Sobot-ka, který úsilí o obnovu této krásné dominanty Euroregionu také ocenil.

Na novém jevišti zazněla letos Pucciniho Bo-héma v jednoduchém scénickém provedení, jež akcentovalo zimní atmosféru příběhu průběž-ně zdobeným vánočním stromkem. Obsazení předními sólisty opery pražského Národního divadla připravilo divákům hodnotný zážitek. Pěvecky dokonalý a herecky prožitý výkon po-dala sopranistka Helena Kaupová v roli Mimi, výborným partnerem jí byl Valentin Prolat, pro jehož lyrický tenor je Rodolfo ideální rolí, v trojici pařížských studentů zazářili Luděk Vele, Vrati-slav Kříž a Zdeněk Harvánek, kteří tyto postavy zpívají již třináct let v inscenaci pražského Ná-rodního divadla stejně jako Bohuslav Maršík roli domácího Benoita. Obdiv zaslouží v Čechách zdomácnělá Japonka Michiyo Keiko, která ztvár-nila Musettu v liberecké inscenaci Bohémy a na Grabštejn ji přijela zazpívat na záskok narychlo a bez přípravy. Za klavír usedl opět spolehlivý Jiří Pokorný, který suploval i roli dirigenta. Ital-sky zpívaná Bohéma publikum nadchla i dojala a grabštejnským nádvořím zněl bouřlivý aplaus a volání „Bravo!“

Před představením se konala vernisáž v obra-zárně sv. Barbory, kde letos vystavovala liberec-ká výtvarnice a jubilantka Eva Kubínová krásné lyrické dřevoryty s náměty vztahu muže a ženy i mateřství a o patro níž prezentoval podještěd-ské krajiny Jaroslav Švihla. Každý z nich věnuje jeden obraz do grabštejnské obrazárny, jako to před nimi již učinili Jaroslav Klápště, Jan Kunov-ský, Josef Jíra, Vladimír Komárek a další umělci. Výtěžek letošní benefiční akce půjde především na osvětlení kaple sv. Barbory, kterou mohli ná-vštěvníci obdivovat před představením, stejně jako další prostory hradu, který díky Veleho be-neficím prožívá své znovuzrození. Po Puccini-ho Bohémě se konala ještě jedna malá slavnost – křest profilového kompaktu Il mio catalogo, na který Luděk Vele nazpíval své oblíbené basové árie z českého i světového repertoáru. CD pokřtil mj. jeho první učitel zpěvu, liberecký profesor Josef Brada.

G R A B Š T E J N , H R A D

Opera na Grabštejně potřinácté

Helena Kaupová jako Mimi a Valentin Prolat jako Rodolfo v inscenaci Bohémy na hradě Grabštejn.

Foto

Jos

ef H

erm

ann

VELKÁ SOUTĚŽHudebních rozhledůVážení čtenáři,naše minulá otázka – V jaké roli se Václav Neumann objevil v České filharmonii popr-

vé – většině z vás poněkud zamotala hlavu. Správná odpověď totiž měla znít, že poprvé se Václav Neumann v České filharmonii objevil jako violista, nikoliv houslista, dirigent, šéf-dirigent či zástupce uměleckého šéfa, jak mnozí z vás psali. A kdože z těch, kteří odpověď znali, byl vylosován tentokrát?

1Martin Krtek, Ústí nad Labem

2Vlasta Hájková, Chrudim

3Olga Půlpánová, Slatiňany

Blahopřejeme! A jaká bude říjnová otázka? Kolik Mozartových oper bude v rámci Salcburských slavností uvedeno v příštím roce?

Své odpovědi zasílejte do 16. října na adresu Hudební rozhledy, Radlická 99, 150 00 Praha 5 nebo na e-mailovou adresu [email protected]

Pravidelnou soutěžní otázku najdete i na našich webových stránkách http://hudeb-nirozhledy.scena.cz, kde je zkrácená verze každého čísla uveřejněna již o pět dnů dříve, než se objeví v prodeji nebo ve vašich schránkách.

20

Z P R Á V Y Z D O M O V A

Christopher Hogwood, dirigentka Marin Alsopová, houslista Ernst Kovacic, klaví-risté Alexander Toradze, Michail Rudy a Martin Kasík, pěvci Galina Gorčakovo-vá, Iris Vermillion, László Polgár a další.

MOZARTIANA IUVENTUS, tradiční fes-tival mladých umělců (3.–28. 9.), začal koncertem na Bertramce. I letos před-stavil Mozartova díla v interpretaci mla-dých domácích i zahraničních hudební-ků. Tradicí také je, že pro tuto přehlídku komponují nová hudební díla, inspirova-ná Mozartovým tvůrčím odkazem či po-etickým prostředím Bertramky, součas-ní skladatelé. Letos zazněly tři novinky – klavírní skladba Moz-art a la Schnittke bulharského skladatele Roumena Bal-jozova, Píseň Beránkova od Ivana Kur-ze a na závěrečném večeru Consonan-za pro housle a klavír Luboše Sluky. Na festivalu vystoupili například rakouská violistka Vera Reigersbergová, bulharský klavírista Radoslav Nikolov, švýcarská houslistka Melina Mandozziová a mladé flétnistky z Belgie, Slovinska, Slovenska, Rakouska a Japonska s rakouskou klaví-ristkou Atsuko Wada-Rieblovou (kom-plet Mozartových sonát pro flétnu).

GUTTA MUSICAE provedla (17. 9.) v posledním letošním programu cyklu Koncerty v Letohrádku Hvězda – Hud-ba ke mším Ockeghemovu Missu super L‘homme armé. Koncert doplnily in-strumentální skladby z Hlohovské sbír-ky a drobné kompozice evropských re-nesančních mistrů z 15. století.

KVARTETO PAVLA HAASE hrálo (8. 9.) v Zrcadlové kapli Klementina (Richter, Šostakovič, Janáček) v Cyklu mladých, pořádaném agenturou Euro-Art. Soubor (Veronika Jarůšková, Ka-teřina Gemrotová, Pavel Nikl a Peter Jarůšek) vyhrál letošní soutěž Pražské-ho jara a poté v Itálii prestižní soutěž Paola Borcianiho.

VIOLONCELLISTA MARTIN SED-LÁK s doprovodem klavíristy Daniela Wiesnera měl (15. 9.) koncert v Cho-dovské vodní tvrzi (Beethoven, Marti-nů, Brahms).

PRAŽSKÝ JARMARK, druhý ročník mezinárodního folklorního festivalu (30. 8.–4. 9.), ukončila zemská pře-hlídka dětských folklorních souborů. Přehlídka se konala na Ovocném tr-hu a nabídla vystoupení pětatřiceti ko-lektivů z ČR a dalších evropských ze-mí i z Jižní Ameriky, Indonésie a Číny. Například soubor Ondráš představil folklorní muzikál Čertovinky na mo-

2. srpna ve věku 70 let náhle zemřel dirigent a sbormistr Pavel Pokorný. Praž-ský rodák byl přijat na AMU po maturitě a soukromé přípravě. Je-ho mimořádná inteligence se pro-jevila už během studia u tehdej-šího pedagogického tandemu R. Brock, A. Klíma, V. Smetáček na-tolik výrazně, že se ihned po abso-lutoriu stal asistentem Z. Košlera v olomoucké opeře a po 4 letech jejím šéfem. Jeho nepokojná pova-ha jej pudila k objevování nových operních světů, takže Olomouc měla za jeho devítiletého šéfování jeden z nejprogresivnějších reper-toárů v Československu.Pokorný vedle „běžného“ reperto-áru tak uvedl v československých premiérách Orffovu Chytračku, Honeggerova Orlíka, Hindemi-thova Malíře Mathise, Sokolova Marnotratného syna či Pololání-kova Pierotta.V roce 1986 byl povolán na mís-to šéfa Komorní opery Praha. Od r. 1990 pak byl angažován v Ná-rodním divadle v Praze a součas-ně byl sbormistrem v tehdejším Smetanově divadle (později Stát-ní opeře). Logicky předával také své bohaté zkušenosti nejmladší dirigentské generaci na HAMU. Z těchto aktivit byl tedy 2. srpna odvolán. Ivan Štraus

PAVEL POKORNÝ

26. 4. 1935–2. 8. 2005

Otakar Trhlík, vý-znamný dirigent a pedagog, jeden ze zakladatelů Státní filharmonie Brno, zemřel (27. 8.) ve věku 83 let. Vystudoval dirigování v mis-trovské třídě Václava Talicha na pražské konzervatoři a hudební vědu na Filozofické fakultě Ma-sarykovy univerzity. Jako diri-gent brněnského rozhlasového orchestru přešel po boku Břeti-slava Bakaly v roce 1956 do nově zřízené Státní filharmonie, v níž pracoval prvních šest let její exis-tence. Poté se stal šéfem symfonic-kého orchestru v bratislavském rozhlase, v letech 1963 až 1964 byl uměleckým šéfem Káhirské-ho symfonického orchestru a 18 let stál v čele Janáčkovy filharmo-nie v Ostravě. Ve Státní filharmo-nii Brno působil jako umělecký šéf do roku 1997. Byl profesorem a vedoucím dirigentské subkated-ry na Hudební fakultě Janáčkovy akademie múzických umění. Spo-lupracoval s předními orchestry v ČR i v zahraničí, dirigoval v 36 zemích světa. (veb)

OTAKAR TRHLÍK

19. 1. 1922–27. 8. 2005

tivy pohádky Čert a Káča. Ze středních Čech přijel Čtyřlístek, Prahu zastupo-val slovenský kolektiv Limbora a me-zi zahraničními účastníky se neztratily ani slovenské soubory Kopaničiar a Kri-váň. Zvláštními hosty byli Hana a Petr Ulrychovi se skupinou Javory. Koncer-ty doplnily ukázky zajímavých řemesel a ochutnávky specialit české kuchyně. * Pořádající Folklorní sdružení zastře-šuje 412 souborů působících v 17 auto-nomních regionálních sdruženích. Po-dílí se na organizaci 54 lidových slav-ností a festivalů.

INDICKOU KLASICKOU HUDBU uvedli na zbraslavském zámku (11. 9.) Elena Kubíčková (esrádž) a Tomáš Reindl (tabla).

PRAŽSKÉ ZNĚNÍ, druhý ročník festivalu alikvotního zpěvu, world music, lidové

ným mladým umělcům v oboru vážné hudby, jimž chce usnadnit počátky jejich profesní dráhy, pomoci zprostředkovat první kontakty na mezinárodní úrovni a umožnit navazování přátelství s kolegy ze světa. Desetidenní mezinárodní pře-hlídku financovali z větší části japonští sponzoři. Čtrnáctý ročník přehlídky, pořádané česko-japonským organizač-ním týmem, se tradičně vedle hlavního města konal i v regionech – úvodní den měl paralelu v kostele sv. Václava v Srb-ské Kamenici. Maďarský soubor Corvi-nus Quartet zahrál smyčcové kvartety Antonína Dvořáka a Erna Dohnányiho. Další koncerty, jichž bylo celkem 12, se uskutečnily vedle Prahy v Jindřichově Hradci, Františkových Lázních, Poličce, Litomyšli, Teplicích a Slatiňanech. Jeden koncert se uskutečnil v Německu, v ob-ci Bad Schandau nedaleko Děčína. Ved-le sólistů ze střední Evropy účinkovala na Mladé Praze řada japonských uměl-ců včetně dvou pěveckých sborů. Iniciá-tory festivalu Mladá Praha byli předsta-vitelé Mezinárodní hudební společnosti v Mnichově (IMGM), kteří se v roce 1990 rozhodli situovat akci do tehdejšího Čes-koslovenska. První ročník se uskutečnil v roce 1992 za účasti umělců osmi ná-rodností od Peru až po Japonsko. Ve stej-ném roce vznikl v Tokiu japonský výbor festivalu Mladá Praha s úkolem vybírat nejzajímavější mezi mladými hudebníky z Asie. Po úmrtí člena Smetanova kvar-teta Lubomíra Kosteckého v roce 2003 se stal prezidentem festivalu houslista Josef Suk.

PRAŽSKÝ PODZIM představil letos (12. 9.–2. 10.) v patnáctém ročníku pře-devším devět zahraničních symfonic-kých orchestrů – tělesa z Basileje, z Li-verpoolu a jihoanglického Bournemou-thu, z Mexika, Lucemburska a Bretaně, Symfonický orchestr Ruska a rozhlasové orchestry z Berlína a Budapešti. Na fes-tivalu s dvěma desítkami programů vy-stoupil také Symfonický orchestr České-ho rozhlasu a Pražský komorní orchestr a dvakrát Česká filharmonie. Orchestry budou dominovat Pražském podzimu i v příštích letech. * Velký zájem projevi-lo letos publikum vedle klasické hudby už předem nejen o jazzový koncert, ale také o cikánské tance v podání interpretů z Budapešti. Festival zahájil – už tradičně výhradně českým programem – zahra-niční host, tentokrát Lucemburský sym-fonický orchestr. Druhou stálicí progra-mu je Dvořákův violoncellový koncert na závěr; letos dílo pořadatelé svěřili ra-kouskému cellistovi Heinrichu Schiffo-vi. Mezi dalšími známými interprety byli v programu přehlídky mimo jiné dirigent

Hudba v PrazeČESKÁ FILHARMONIE zahájila (7. 9.) jubilejní 110. sezonu mimořádným koncertem. Program nazvaný Pocta české hudbě připomněl sedmdesá-tiny dirigenta Vladimíra Válka a byl z Dvořákovy síně projekcí přenášen také před Rudolfinum na Palachovo náměstí. Česká televize záznam večer-ního koncertu z Fibichových, Janáčko-vých a Dvořákových děl odvysílala (10. 9.) společně s novým filmovým doku-mentem o orchestru z dílny režiséra Ja-roslava Hovorky. Abonentní sezona tě-lesa začíná (6. a 7. 10.) uvedením Verdi-ho Requiem v nastudování šéfdirigenta Z. Mácala.

FESTIVAL MLADÁ PRAHA zahájil (20. 8.) pod širým nebem na Bertram-ce koncert komorního sdružení Mla-dá Praha (Mozart, Gouvy, Gounod, Françaix). O den později zazněl tentýž program v sala terreně Valdštejnské za-hrady. Desetidenní festival byl stejně jako předchozí ročníky věnován naděj-

21


a novodobé hudby, vyvrcholil (4. 9.) zá-věrečným koncertem u sv. Šimona a Ju-dy. Předcházel mu rituální program na Střeleckém ostrově a charitativní kon-cert v památníku na Vítkově. Na čtyřden-ní přehlídce se představili například zpě-vačka Feng Jün-Song, která od poloviny 80. let žije v Praze, folková písničkářka Dagmar Andrtová Voňková, olomoucká Muziga, populární Hradišťan, hudebník a muzikoterapeut Vlastimil Marek, Lo-thar Berker, moravská skupina Shirah a Christian Bollmann z Kolína nad Rý-nem a řada dalších domácích a zahranič-ních interpretů. Většina z nich se věnuje takzvanému alikvotnímu zpěvu, vychá-zejícímu z tradic východních kultur. Jde o techniku, která moduluje barvu lidské-ho hlasu, a vytváří tak zdání dvojhlasého i vícehlasého zpěvu. Je založena na vědo-mém zvýraznění jednotlivých spektrál-ních tónů, jejich zesílení a „oddělení“ od základního zpívaného tónu.

RICHARD PACHMAN, skladatel, zpě-vák a klávesista, oslavil na Výstavišti (13. 9.) svůj 100. koncert na Křižíkově fontáně během uplynulých deseti let. V hodinovém bloku představil za do-provodu světelné a vodní show skladby ze 14 alb včetně ukázek z oratoria Mistr Jan Hus, které mělo premiéru na počát-ku prázdnin.

Hudba v ČecháchIVAN KLÁNSKÝ, prezident české Cho-pinovy společnosti, uzavřel mezinárod-ní festival Fryderyka Chopina v Mari-ánských Lázních (20.–27. 8.). Klánský, prezident festivalu, vystoupil se Západo-českým symfonickým orchestrem a pol-ským dirigentem Tadeuszem Strugalou (Chopin). Na 46. ročníku přehlídky se vystřídali umělci z Česka, Polska, Vel-ké Británie, Německa, Itálie, Slovenska a Maďarska. Mezi jedenácti koncerty by-ly tři orchestrální, ostatní byly klavírní re-citály. Beznadějně vyprodáno bylo nok-turno na zámku Kynžvart, kde předsta-vil v improvizovaném pořadu úspěšné studenty houslista Václav Hudeček. Při matiné (27. 8.) se veřejnosti také předsta-vil nejmladší účastník festivalu – devate-náctiletý Jakub Uhlík. Jeho nejnovějším úspěchem je druhá cena na mezinárodní soutěži Rudolfa Firkušného z letošního června. Festival pořádá česká Společnost Fryderyka Chopina, jedna ze čtyř desí-tek existujících po celém světě. Vznikla v roce 1959. Poprvé v historii se jí nepo-dařilo pro letošek z finančních důvodů udržet interpretační soutěž. Odkládá se podle Klánského o jeden rok.

16. HUDEBNÍ SLAVNOSTI EMY DES-TINNOVÉ začaly v Českých Budějovicích 19. srpna koncertem Jihočeské komorní filharmonie řízené Leošem Svárovským. V koncertě Písně letní noci na Radničním nádvoří spoluúčinkovala i pěvkyně Kar-la Bytnarová. Během zahajovacího večera převzal houslista Pavel Šporcl Cenu měs-ta České Budějovice za významný a mi-mořádný počin v roce 2004. (vla)

ČESKÁ KOMORNÍ FILHARMONIE s dirigentem Vojtěchem Spurným vy-stoupila (10. 9.) v barokním církevním areálu Skalka nad Mníškem pod Brdy nedaleko Prahy. Odpolední koncert se-stavený z populárních melodií nazvala Ohňostroj klasiky. Dobrovolné vstupné bylo věnováno na obnovu kláštera.

VILÉM VEVERKA, mladý hobojista, byl (11. 9.) společně s klavíristou Danielem Wiesnerem ve Dvořákově rodišti Nela-hozevsi protagonistou hudebního mati-né ke 164. výročí skladatelova narození. Koncert uspořádalo Muzeum Antonína Dvořáka.

Hudba na Moravě a ve SlezskuFESTIVAL MAHLER JIHLAVA 2005 otevřela (9. 9.) Mahlerova 9. symfonie

v podání Janáčkovy filharmonie Os-trava s Petrem Vronským. Koncert se uskutečnil v chrámu sv. Ignáce. Před-cházelo mu na Masarykově náměstí odpolední vystoupení dechového or-chestru Tutti jihlavské základní umě-lecké školy. Festival zdůrazňuje vaz-bu G. Mahlera na Jihlavu a okolí, kde prožil prvních 15 let života. Vystoupi-la během něj Vojenská dechová hud-ba z Hradce Králové a vokální kvarteto QVOX (Izaiášovo proroctví od B. Mar-tinů a koncert pro mládež s názvem Elvis Presley jinak). Herci Horáckého divadla připravili úryvky z korespon-dence Gustava Mahlera a vzpomínek jeho vnučky Almy. V závěru festivalu hrál klavírista Martin Kasík (12. 9.) Dvořákovy Slovanské tance a Brahm-sovy Uherské tance. Součástí letošní-ho mahlerovského festivalu bude ta-ké společný koncert tenoristy Štefana Margity a mezzosopranistky Kateřiny Hebelkové, jihlavské rodačky, v Ho-ráckém divadle (19. 11.). Příští rok se podle ředitele festivalu J. Štilce usku-teční společný projekt s organizátory festivalu Antona Brucknera v rakous-kém Linci.

FILHARMONIE BOHUSLAVA MAR-TINŮ ve Zlíně změní svou právní for-mu z příspěvkové organizace města na obecně prospěšnou společnost a na je-

jím financování by se měl nově kromě místního magistrátu podílet také Zlín-ský kraj. Správní a dozorčí rada se bude skládat ze zástupců města a kraje. Tento rok dala radnice na provoz filharmonie 27 milionů korun. Filharmonie v nad-cházející sezoně oslaví 60 let existence. Budovu filharmonie vlastní město. Těle-so by se mělo v budoucnu stěhovat do nového Kulturního a univerzitního cen-tra, které chce město vybudovat společ-ně s Univerzitou Tomáše Bati.

JANÁČKOVA FILHARMONIE Ostrava zahájila novou sezonu (8. a 9. 9.) hud-bou ruských skladatelů (Čajkovskij, Šostakovič), spoluúčinkoval finský pi-anista Henri Sigfridsson, orchestr vedl nový šéfdirigent Theodore Kuchar.

KARLA DITTERSE z Dittersdorfu, skla-datele, houslistu a dirigenta, který po-býval v 18. století na zámku Jánský Vrch v Javorníku na Jesenicku, si mohou při-pomenout lidé v rámci stejnojmenného mezinárodního festivalu. Jeho 13. roč-ník, jehož pět koncertů se během září konalo hlavně v kostelech a kaplích, ale i na zámku, je zařazen mezi významné projekty Olomouckého kraje.

BONI PUERI s varhaníkem J. Tůmou zpívali (15. 9.) v konventu Milosrdných bratří v Brně (Zelenka, Černohorský).

„HUDBA JE ŘEČÍ SRDCE“ bylo motem výstavy fotografíí, maleb a dalších exponátů, nazvané Japonsko očima Věry a Pav-la Eretových. Výstava proběhla 6. září v Galerii Futura na Praze 1 pod záštitou Velvyslanectví Japonska v ČR a v rámci akce „2005 – Rok mezilidských vztahů mezi Evropskou unií a Japonskem“. Sourozenci Eretovi, kteří v zemi vycházejícího slunce strávili každý zhruba pět let, se na vernisáži 6. září podělili s přítomnými o své zážitky, jež publiku sami přednesli i v japon-ském. překladu. Svou řeč prokládali interpretací skladeb japonských autorů včetně variací na tradiční píseň Sakura, sakura. Následovala i ochutnávka japonských specialit a překvapení v podobě japonských mistryň kaligrafie. Oficiální část verni-sáže se poté za neobyčejného zájmu široké veřejnosti proměnila ve zcela neformální setkání a poznávání tajemství kultury daleké východní země.

Foto

Jiří

Růž

ička

22

Z E Z A H R A N I Č Í

KANTILÉNA, brněnský pěvecký sbor dětí a mládeže, oslavil na dvou koncer-tech (11. 9.) svou 50. sezonu. V Besedním domě se sešli a zpívali současní členové i řada bývalých. Zazněla mnohá díla, kte-rými Kantiléna zvítězila v soutěžích na řadě míst v zahraničí. * Do brněnské ka-tedrály sv. Petra a Pavla na Petrově chys-tá Kantiléna (na 25. 12.) vánoční koncert z děl Jakuba Jana Ryby. * Historie Kanti-lény sahá do roku 1956, kdy umělecký vedoucí souboru Ivan Sedláček založil Šlapanický dětský sbor. O šest let později již zvítězil v celostátní soutěži v Bratisla-vě. Ze zájmového školního sboru vznikl v roce 1967 výběrový soubor s názvem Kantiléna, který už vystoupil na více než 1200 koncertech doma, ale i v Japonsku, Kanadě nebo USA. Od roku 1984 působí Kantiléna při Státní filharmonii Brno. Je-jími členy jsou mladí talentovaní zpěváci od 12 do 19 let. * Letos třiasedmdesáti-letý dirigent Sedláček postupně předává řízení souboru o půlstoletí mladšímu Ja-kubovi Kleckerovi.

V MIKULOVĚ se konal již po šesté (22. 8.--29. 8.) prázdninový klavírní kurz AUDACES FORTUNA IUVAT pod vedením pěti skvělých lektorů – Doc. A. Vlasákové (HAMU Praha, JAMU Brno), Mgr. E. Horákové (Konzervatoř Brno), PhDr. I. Gajana (JAMU Brno, VŠMU Bratislava), Prof. J. Doležela (JAMU Brno), Mgr. P. Hanouska (ZUŠ Háj ve Slezsku). Během tohoto kurzu se kona-

ErratumV minulém čísle Hudebních rozhledů si náš nezbedný tiskařský šotek zase-dl na křestní jména a popletl je hned třikrát. V článku Deset let bez Václava Neumanna způsobil chybu na str. 6 ve třetím mezititulku a u popisku k fo-tografii u Ivana Medka, kde místo Ivan vpašoval křestní jméno Ivo, na str. 8, kde ředitele Pražské konzervatoře, Pavla Trojana přejmenoval na Jana a aby toho nebylo málo, tak ještě na str. 22 ve Zprávách z domova, v nichž opako-vaně ve jménu Ruggiero zdvojil místo písmena g písmeno r. Trojici poško-zených i čtenářům se omlouváme. Redakce

KATEDRA MUZIKOLOGIE FI-LOZOFICKÉ FAKULTY UNI-VERZITY PALACKÉHO V OLO-MOUCI pořádá – jako již tradič-ně – Setkání absolventů někdejší Katedry hudební vědy a výchovy (od 1946) a Katedry muzikolo-gie UP. Akce se uskuteční v budo-vě Uměleckého centra UP (Kon-vikt), Univerzitní 3 a jako vždy poslední sobotu v říjnu, tj. tento-krát 29. v době od 13.00 do18.00 hodin.

ly dva koncerty účastníků, Pokusná ho-dinka (improvizace) Petra Hanouska, klavírní recitál Ondřeje Hubáčka, clas-sic-jazz-romantic recitál Jazzové promě-ny Jana Šimíčka, přednáška Doc. Aleny Vlasákové na téma Základy pedalizace--metodika-styl. Nechyběly ani zajímavé akce doprovodného programu.

DivadloMOZARTOVA FIGAROVA SVATBA první zářijovou sobotu (3. 9.) na ná-dvoří jindřichohradeckého zámku přilákala na tisíc diváků. Hostoval tam operní soubor Národního diva-dla v Praze. Iniciátorem projektu Ope-ra Jindřichův Hradec je Vratislav Kříž, sólista ND. Letošní představení navá-zalo na loňské vzkříšení slavné tradi-ce opery na tamním zámku, které mě-lo velký úspěch. Figarova svatba byla vyvrcholením letních kulturních akcí v Jindřichově Hradci. Vedle Kříže v ro-li hraběte Almavivy zpívali Iveta Jiříko-vá v úloze hraběnky, Zdena Kloubová v roli Zuzanky a František Zahradní-ček jako Figaro. Představení se kona-lo v režii Josefa Průdka, dirigoval Jan Chalupecký.

OPERA PERONICA, nový koncertní cyklus s operními melodiemi, zahájila (3. 9.) pražská Galerie Peron. V malém historickém sálku nedaleko Čertovky dostávají prostor zejména mladí oper-ní pěvci – letos to byla například sopra-nistka Irina Bozhedomová z Ruska, Ka-rel Pajer nebo Andrea Kalivodová. Hos-tem byl barytonista Andrej Vilelzhanin. Za doprovodu Karla Krále se představil také Zdeněk Plech, který bude vystupo-vat v opeře v kanadském Torontu.

MUZIKÁL DONAHA! uvádí s ohlasem Městské divadlo v Pardubicích. Broad-wayský muzikál Terence McNallyho a Davida Yazbeka je divadelní podobou britského filmu – příběhu nezaměstna-ných kamarádů, kteří se rozhodnou za-ložit pánskou striptérskou skupinu.

RůznéMINISTR KULTURY VÍTĚZSLAV JAN-DÁK v návrhu rozpočtu na příští rok pro-sadil při jednání vlády (7. 9.) zvýšení pů-vodně uvažované částky pro resort kul-tury o 326 milionů korun, tedy celkem na více než 5,8 miliardy korun. K tomu se zřejmě ještě připočtou dvě procen-ta slíbená na navýšení platů 7000 za-městnanců resortu. Jeho cílem je zasta-vit sestupný trend. Návrh rozpočtu na rok 2006 původně počítal pro kulturu s částkou o více než čtvrt miliardy korun nižší než letos -- zatímco v roce 2005 mi-nisterstvo hospodařilo s 5,757 miliardy korun, na následující rok se mělo spo-kojit s 5,482 miliardy korun. Výdaje na umění a kulturu po odečtení výdajů na církve a náboženské společnosti činily le-tos 0,48 procenta státního rozpočtu.

KNIHOVNA MĚSTA PLZNĚ otevřela počátkem září hudební a internetové oddělení v nových prostorách v Tábor-ské ulici na Slovanech. Návštěvníci si

zde mohou vypůjčit téměř 3000 CD a zhruba stejný počet gramofonových desek. Zájemcům o internet bude slou-žit pět nových počítačů. Hudební oddě-lení dosud sídlilo na Lochotíně. Prosto-ry tam již nestačily.

VLÁDA schválila sloučení České filhar-monie s Pražským filharmonickým sbo-rem. Vyhověla tak (31. 8.) návrhu zesnu-lého ministra kultury Pavla Dostála. Ten se tak rozhodl už loni. Ředitel sboru Petr Daněk uvedl, že sbor jednoznačně vnímá navrhované spojení jako posun k lepšímu – z důvodu prestiže sboru i zabezpečení existence, tedy napojení na státní rozpo-čet. Představitelé ČF Zdeněk Mácal a Vác-lav Riedlbauch nejsou příliš pro. Filhar-monie i sbor jsou dosud příspěvkovými organizacemi. Do ČF mířil letos příspěvek 68,6 milionu korun, sbor dostal ze státní-ho rozpočtu 23, 8 milionu korun. Slouče-ní se může uskutečnit pouze formou no-vého zákona, musí ho proto ještě schválit Parlament a podepsat prezident.

(veb)


��

��

��

��

��

��

Z P R Á V YZ E Z A H R A N I Č Í

23

Hana Jarolímková

Královská opera v Madridu je ve světě mi-lovníků tohoto v současnosti stále disku-tovanějšího žánru opravdovým pojmem.

Za sebou má také již poměrně bohatou minu-lost, vždyť její monumentální budova hned na-proti královskému paláci stojí na místě, kde se provozovalo divadlo více než 200 let. Jako první se tu v roce 1704, kdy se tato městská čtvrť ještě nazývala Lavaderos de los Caňos de Peral, usa-dila italská divadelní společnost, která se o čtyři roky později mohla díky Franciskovi Bartolímu pyšnit i první skromnou scénou. V provozu pak byla téměř třicet let, tedy až do roku 1737, kdy ji nahradilo tehdy opravdu již slavné divadlo „Co-liseo de los Caňos de Peral“. V roce 1814 však ani ono již potřebám španělských milovníků opery nestačilo, a tak král Ferdinand VII. pověřil svého dvorního architekta Isidra Gonzáleze Velázqueze vybudováním divadla nového. V původních plá-nech se sice nejprve počítalo pouze s rozšířením budovy divadla stávajícího, ale protože její stav

M A D R I D , E L T E A T R O R E A L

Kouzelná flétna v Královském divadle v Madridubyl natolik špatný, že se musela nako-nec strhnout, začíná v roce 1818 hlav-ní madridský architekt Antonio López Aguado se stavbou divadla zcela no-vého, všem příznivcům opery dodnes známého jako El Teatro Real – tedy Krá-lovské divadlo. Protože se však oproti pr-votním předpokladům jeho stavba veli-ce protáhla, bylo nakonec dokončeno až v roce 1846, tedy za panování jedné z nejnadšenějších obdivovatelek tohoto žánru, královny Isabely II.

Dnes patří Teatro Real k předním scénám Evropy, do níž se sjíždějí ti nej-lepší inscenátoři i interpreti z celého světa. Tak tomu bylo rovněž v přípa-dě nové inscenace Mozartovy Kouzelné flétny, nastudované madridským Krá-lovským divadlem ve spolupráci s Tri-enale Ruhr a Národní operou v Paříži, které se režijně ujala katalánská sku-pina La Fura dels Baus, založená ro-ku 1979 v Barceloně. Skupina, v jejímž čele stojí Carlos Padrissa a Alex Ollé, velice úspěšně s klasickou operou již celou řadu let experimentuje, a tak má dnes na svém kontě nemálo zcela ori-ginálních projektů včetně neoperních

jako je např. nové ztvárnění Fallovy scénické kantáty Atlantida (Granadský hudební festival), Berliozova Odsouzení Fausta (Salzburger Fest-spiele), Debussyho Umučení svatého Šebestiána

provozovaného již na mnoha scénách Evropy či dokonce volné adaptace Kafkových „Proměn“, premiérovaných v září v Japonsku.

V Kouzelné flétně, která ke svému ztvárnění poskytuje celou řadu možností od lidového diva-dla až po filozofické drama, se La Fura dels Baus soustředila zejména na dva rozdílné úhly vidění, z nichž jeden umožňoval klasické vnímání tohoto díla a druhý naprostou svobodu s úžasným pro-storem pro zcela nový pohled. Ten se v inscenaci opírá především o scénickou práci barcelonské-ho výtvarníka, vystavujícího své práce v nejrůz-nějších zemích světa, Jaumeho Plensy (z jeho četných ocenění připomeňme např. Quadrien-nale, Praha 1999), jejímž základem je od prvních minut představení sen, a tak se Kouzelná flétna v pojetí této režijní skupiny mění v jakýsi surre-alistický dvorský příběh, zasazený do snového a absolutně subjektivního prostoru. Tamino, kte-rý je tu drcen záplavou zpráv, informací i neustá-lým stresem, což všechno je znázorněno jakýmsi světelným hadem kroužícím po stěnách jeviště, totiž záhy omdlévá a když se po vteřině, která tu však představuje 32 000 let, probouzí, jeho život je – pochopitelně – úplně jiný než předtím. Hlavní kulisu, s níž Plensa v obou dějstvích pracuje, tvo-ří dvanáct nafukovacích modulů připomínajících obří průhledné matrace, které tím, že mají podle jeho slov symbolicky znázorňovat různé stránky našeho myšlení, jež v průběhu času řadíme jako kartotéční lístky, využívá přímo ve funkci důle-žitého formotvorného prvku příběhu. Sestava

S Ľubicou Vargicovou se v roli Královny noci střída-la Erika Miklósa (na fotografii), s níž je na snímku Toby Spence (Tamino), rovněž z prvního obsazení.

Toby Spence a „obří pavouci“

Foto

arc

hív

Foto

arc

hív


24


modulů připomínající vnitřním členěním cihlo-vou zeď, se totiž podobně jako prchavé myšlenky neustále proměňuje, pulsuje, dýchá, množstvím vzduchu uvnitř mění svůj objem, a tak mnohdy evokuje představu prázdných kukel hmyzu, tedy opět symbolu nejdokonalejší metamorfózy. Změ-ny se ale týkají i seskupování jednotlivých modu-lů připomínajících tak až jakousi neidentifikova-telnou živou bytost – a to od poloh vodorovných, přes nejrůznější variabilní mozaiky po uspořádá-ní svislé, kde je využíván nejen jejich vnitřní pro-stor sloužící k prolézání a sestavování pestrých obrazců z lidských těl, ale i lehkost a pohyblivost materiálu, umožňující použít i efekt tzv. domino-vého pádu celé „dvanáctky“. Navíc se tu stále něco děje. Postavy v černém jsou buď z výšky spouště-ny na lanech doprostřed jeviště, kde v několika metrech nad zemí připomínají svými do detailu choreograficky vypracovanými pohyby obrovské pavouky, podobně jako když jsou připevněny na koncích jakýchsi kladek, kde rotují kolem svých os. Mění se často i velmi vyzývavé kostýmy, z ja-kéhosi kvádru, v němž stojí až po ramena skrytý Sarastro a je probodáván meči, se řine krev, Mo-nostatos je zpodobněn jako potetovaný kulturis-ta s obrovskými svaly… Vše je ale velice ústrojně propojeno a ani na chvíli vás nic z toho – přes určité extravagance - nepobuřuje a nevytrhuje ze soustředění. Co však vedle nápaditých, nepřetr-žitě se měnících, technicky dokonalých projekcí kolem celého jeviště, inscenaci ozvláštňuje nej-více a vás zavádí do opravdu snového světa s až magicky tajemným nádechem irreality, jsou texty Rafaela Argullola, které prolínají celou operou a ve velice působivém přednesu Loly Dueňas ještě ví-ce umocňují její celkovou až bizarní atmosféru. Jedná se o jakési neutrální, velice poetické resu-

mé, v němž myšlenky poletují sem a tam a niko-ho nezavazují k soustředěné pozornosti. Přesto navozují velice zvláštní, až jakousi neuchopitelně tesknou náladu, která celý příběh staví do zcela originálního světla, ústícího do naprosto svébytné výpovědi, umocněné i vynikajícím nastudovaním celé inscenace zkušeným Markem Minkowským a výkony většiny protagonistů. Hlasově i herecky skvělí byli zejména Matthias Klink jako Tamino, Marie Arnet (Pamina) a většině z nás dobře zná-má Lúbica Vargicová, jejíž Královna noci měla snad všechny parametry skvělého výkonu: per-fektní intonaci, technickou brilanci i přesvědčivý výraz plný vášně, umocněný navíc krásnou bar-

vou hlasu, jímž je pěvkyně pověstná. Výborně se však svých rolí zhostili i Attila Jun jako velice pře-svědčivý Sarastro, čistě intonující a ve svých výstu-pech svěží a pohybově dobře připravené Tři dámy Ana Ibarra, Cecilia Díaz a Francisca Beaumont, oblečené do vskutku extravagantně netradičních kostýmů se svítícími ňadry a lůnem, či komediál-ně nadaný a rovněž skvěle hlasově disponovaný Gabriel Bermúdez jako Papageno. Škoda pouze představitelky Papageny, Emmanuelly Goizé, která byla sice rozkošná, ale především intonačně velice slabá, což bylo slyšet zejména ve slavném závěrečném duetu s Papagenem. Výkon, nad kte-rým zůstává – v tom dobrém slova smyslu – ro-zum takřka stát, však podali představitelé Třech géniů – asi tak osmi až devítiletí sólisté chlapec-kého sboru z Tölzu. Tak perfektně sezpívané zpě-váčky s naprosto ryzí intonací jsem opravdu ještě nikdy neslyšela a připočteme-li k tomu i vskutku vynikající výkon zdejšího sboru, připravený Jor-di Casasem, a Madridského symfonického or-chestru, poprvé zde vystoupivšího 7. září 1904 (tedy asi rok po svém založení) a tentokrát (18. 7.) řízeného mladým, nesporně talentovaným Jéré-mie Rhorerem, nelze než konstatovat, že se po dlouhé době jedná o bezesporu nejinspirativnější inscenaci Kouzelné flétny, jaká kde byla v posled-ních letech nastudována. Zvláště srovnáme-li ji např. s kontroverzně přijatou Kouzelnou flétnou Grahama Vicka, jejíž premiéra proběhla v rámci Salcburských slavností o pouhých dvanáct dnů později.....

El Teatro Real – W. A. Mozart: Kouzelná flétna. Dirigent Marc Minkowski, režie La Fura dels Baus, scénografie a kos-týmy Jaume Plensa, sbormistr Jordi Casas, recitace Lola Dueñas. Premiéra 5. 7. 2005 (psáno z reprízy 18. 7. 2005)

Scéna, využívající efektu „prolézacích“ modulů.

Brett Polegato (Papageno) a Emmanuelle Goizé (Papagena)

Foto

arc

hív

Foto

arc

hív

Z E Z A H R A N I Č ÍZ E Z A H R A N I Č Í

25

Hana Jarolímková

Rovněž letos představoval Salcburský festi-val vrcholnou hudební událost, na níž se sešla celá řada i těch nejvýznamnějších

umělců světa. Vzpomeňme namátkou pěvce Rol-landa Villazóna, Matthiase Goerneho, Michae-la Schadeho či Thomase Hampsona, z pěvkyň skvělou Annu Netrebko, Karitu Mattilu, Ceciliu Bartoli nebo Annu Caterinu Antonacci a z diri-gentů slavná jména počínaje Christianem Thiele-mannem, Simonem Rattlem a Riccardem Mutim a konče Nikolausem Harnoncourtem, Valery Gergievem a Kentem Naganem. Vynikající se-stavou se však letos mohli pyšnit rovněž účin-kující sólisté v čele s Maximem Vengerovem, Ivo Pogorelichem, Maurizio Pollinim nebo feno-menální houslistkou Leilou Josefowitz, i slavní režiséři, z nichž k těm nejoriginálnějším patřil zcela určitě Nikolaus Lehnhoff, který se tento-krát zasloužil o skvělou inscenaci Schrekerovy opery Die Gezeichneten, Willy Decker, jehož

S A L C B U R K , F E L S E N R E I T S C H U L E , G R O S S E S F E S T S P I E L H A U S , M O Z A R T E U M , R E S I D E N Z H O F

Salzburger Festspiele 2005 – událost světové úrovně

La traviata patřila k dalším velkým úspěchům letošního ročníku, či Günter Krämer, jenž se představil zdařilou inscenací Mozartovy opery Mitridate, re di Ponto.

Salcburský festival se však nehonosí pouze plejádou hvězdných interpretů, předvádějících špičkové umělecké výkony, ale rovněž neopako-vatelnou atmosférou, jež každého nenásilně utvr-zuje v tom, že se vskutku jedná o nejvýznamnější kulturně společenskou událost sezony. Všechna představení i koncerty byly beznadějně vyprodá-ny (stala jsem se dokonce svědkem, že za vstu-penku na premiéru La traviaty kdosi nabízel dokonce jakoukoliv cenu!) a nechyběl tu snad ani jeden z těch, kteří se na zajištění zdárného průběhu celého festivalu tím či oním způsobem podíleli. O přestávkách tak bylo ve všech částech foyeru vyznačených pro sponzorské firmy velice rušno: vždyť nedostavit se by bylo neodpustitel-ným společenským faux pas.

Podobně jako v loňském roce i letos patři-la k těm nejočekávanějším produkcím zejména

operní představení, z nichž až na Così fan tutte se u čtveřice oper Die Gezeichneten, Mitridate, re di Ponto, Die Zauberflöte a La traviata jednalo o nové inscenace, Mazeppa, hudebně nastudova-ný Valery Gergievem a Alceste Ivorem Boltonem byly uvedeny koncertně.

Franz Schreker: Die Gezeichneten

K nesporně největším zážitkům festivalu pa-třilo uvedení Schrekerovy opery Die Gezeichneten v režii Nikolause Lehnhoffa (psáno z posled-ní reprízy 7. 8.), která byla premiérována v roce 1918 ve Frankfurtu a po té v kontroverzní verzi Hanse Neuenfelse na stejné scéně nastudována až v roce 1979. K její další prezentaci patřila ro-ku 2002 inscenace v pozoruhodné režii Marti-na Kušeje ve Stuttgartu s Lotharem Zagrosekem u dirigentského pultu, s nímž a Německým sym-fonickým orchestrem Berlín byla rovněž v roce 1995 nahrána na CD.

Efektní scéna ze Schrekerovy fascinující opery Die Gezeichneten, která bezezbytku využila jedinečného prostoru Skalní jezdecké školy.

Foto

arc

hív


26


Dnes se pomalu nechce věřit, že Schreker, u něhož studovali např. Berthold Goldschmidt, Alois Hába či Ernst Křenek, patřil svého času k nejhranějším operním autorům vůbec. Jeho opera Der ferne Klang představovala dokonce jeden z vrcholů ve vývoji powagnerovského hu-debního divadla, v současnosti však ani toto dílo v repertoáru jednotlivých scén většinou nenajde-me. Pomineme-li jeden z důvodů této nepřízni-vé skutečnosti, jímž bylo odsunutí Schrekerovy tvorby mezi neuváděné tituly kvůli židovskému původu jeho otce, který v roce 1933 vedl až ke skladatelovu propuštění ze svazku Pruské aka-demie umění, druhou z příčin tohoto faktu je be-zesporu vysoká interpretační náročnost, kterou se všechny Schrekerovy opery vyznačují. Vedení melodické linie, prochromatizovaná harmonie, barvy a hutnost instrumentace jsou nejenom Wagnerovým dědictvím, ale také hranicí, za kte-rou už nebylo možno jít. Jednotlivá Schrekerova díla tak vyžadují pěvce velkých hlasů a vzhledem k námětové oblasti, vycházející z přelomu stole-tí – tedy z doby ovlivněné Otto Weiningerem a Sigmundem Freudem, i pěvce schopné vyjá-dřit ty nejtemnější a nejhlubší vášně. A takové salcburská inscenace opery Die Gezeichneten, provázená i výstavou Židovského muzea Franz

Schreker, Grenzgänge/Gränzklenge pořádanou u příležitosti premiéry opery Irrelohe a přenese-nou sem z Vídně, rozhodně měla.

Hlavním hrdinou příběhu, jehož autorem je sám Schreker, který si byl sobě podobně jako Wagner s výjimkou prvního díla i libretistou, je Alviano Salvago, představující v okruhu boha-té janovské šlechty jakéhosi outsidera, jenž se rozhodne ze společenského i milostného života odejít stranou. Na ostrově poblíž města si jako ráj imaginace dává zbudovat Elysium, kam se však neodvažuje vstoupit sám, a tak tam zatím jeho přátelé odvlékají mladé ženy a pořádají s nimi divoké orgie. Když se to Alviano dozví, rozhodne se ostrov raději věnovat občanům Janova, v čemž – aby nedošlo k prozrazení a potrestání zhýralců – mu má zabránit hrabě Andrea Vitelozzo Tamare, milující starostovu dceru, malířku Carlottu Nardi. Ta má ale zájem o Alviana, kterého pozve do svého ateliéru, kde mu při snaze o zachycení jeho duše barvami vyzná lásku. Vévoda Antoniotto Adorno, vládce Janova, se mezitím rozhodne přijmout Alvi-anův dar a Elysium předává do rukou janovským. Tehdy se jej konečně odhodlává navštívit i Alvia-no. Hledá tam Carlottu, jejíž láska však mezitím opadla, a nakonec ji nalezne v jeskyni uprostřed ostrova s Tamarem, který ji tu znásilnil. Alviano

v záchvatu zuřivosti Ta-mareho zastřelí a poté, co Carlotta padá mrtva k ze-mi, sám zešílí. Příběh te-dy značně surrealistický, jenž ve spojitosti s atrak-tivní scénou Raimunda Bauera, jejímž jediným objektem byla gigantická polorozbořená pískovco-vá socha ženy přes celou délku obřího jeviště Skal-ní jezdecké školy a až do krajnosti vypjatou emotiv-ní Schrekerovou hudbou, na posluchače zapůsobil až ohromujícím dojmem. Zvláště, když hudebního nastudování se ujal skvělý Kent Nagano, pro něhož podle jeho slov Schrekero-vo dílo představuje nejen závěr jedné velké epochy, ale zároveň snahu o pro-niknutí do nových, dosud neznámých sfér. Němec-ký symfonický orchestr Berlín dokázal pod jeho vedením zvládnout těž-kou partituru vskutku obdivuhodně – s plocha-mi, v nichž prudká a ne-

spoutaná fortissima střídala náhlá ztišení až do téměř neslyšitelných pianissim a kde krása zvu-ku a technická brilance byly jaksi samozřejmostí. Vynikajícími výkony se však prezentovali i všich-ni sólisté v čele se skvělou Anne Schwanewilms (Carlotta Nardi), jejíž nádherný, technicky doko-nale ovládaný zvučný hlas bezpečně zvládl celou plochu Skalní jezdecké školy, i pěvecky a herec-ky výbornými Robertem Brubakerem (Alviano Salvago), Michaelem Vollem (Andrea Vitelozza Tamare), Robertem Halem (Vévoda Antoniotto Adorno) či Wolfgangem Schönem (Lodovico Nardi). Režie Nikolause Lehnhoffa (mj. rovněž někdejšího asistenta Wielanda Wagnera), který se ve Skalní jezdecké škole tentokrát představil již podruhé (v roce 1989 tu inscenoval Mozar-tovu operu Idomeneo, král krétský), totiž pěv-cům poskytovala i mnoho příležitostí k tomu, aby jednotlivé postavy v jejich podání nepůso-bily staticky, ale ožily v duchu prudkých vášní, které příběh provázejí. Sólisté se tak pohybovali nejen po jevišti, nýbrž i po celé ploše sochy, ved-le níž jako další prvek scény režisér ve III. dějství využil tři osvícená patra lóží, vytesaná do skal na čelní a levé straně jeviště, kam byl umístěn skvě-le zpívající sbor Konzertvereinigung Wiener Staatsopernchor v černých pláších, s třírohými klobouky a s obličejovými maskami výtvarnice kostýmů Andrey Schmidt-Futterer. I kostýmy dalších postav, připomínajících svými černými plášti a zobáky obrovské ptáky, mezi nimiž se po-hybovaly černě oděné ženy s bohatými pery na hlavách, působily tajemně až snově, nicméně zá-roveň i silně eroticky: postupně si totiž jednotlivé kusy šatstva odkládaly, až většina z nich zůstala na jevišti téměř nahá pouze v průhledné takřka neviditelné síťovině. Přímo fascinující byl potom závěr stále gradujícího představení, kdy jeskyni Lehnhoff znázornil rozpůlením torza sochy tím, že jeho první část zajede pod jeviště a vnitřek dru-hé části jako dějiště Carlottinina znásilnění a její, Tamareho a Alvianovy smrti, nechal rudě osvítit. Hudební katarzi v dramaticky vystupňovaném závěru pak provází opětovné zcelení sochy, z je-jíž úst a očí prýští rudá krev…

Standing ovation, které následovaly po do-znění posledních taktů tohoto pozoruhodného díla, hovořily samy za vše. Škoda, že série oper, věnovaná v Salcburku „zakázaným skladatelům“ Alexandru Zemlinskému (König Kandaules), Egonu Welleszovi (Die Bakchantinnen), Erichu Wolfgangu Korngoldovi (Die tote Stadt) a po-jednávanému Franzi Schrekerovi (Die Gezeich-neten), tímto představením skončila.

Salzburger Festspiele 2005 – F. Schreker: Die Gezeichne-ten. Dirigent Kent Nagano, režie Nikolaus Lehnhoff, scéna Raimund Bauer, kostýmy Andrea Schmidt-Futterer, chore-ografie Denni Sayers, sbormistr Rupert Huber. Premiéra 26. července 2005, psáno z reprízy 7. srpna.Autograf opery Die Gezeichneten – začátek 1. dějství

Foto

arc

hív


27

„Operní pár snů“ a La traviata

Pro krásnou Annu Netrebko a temperament-ního Rolanda Villazóna se termín „operní pár snů“ vžil již natolik, že se jím během festivalu hemžily všechny noviny a časopisy v Salcbur-ku, které se tímto hudebním žánrem zabývají. A mohu potvrdit, že jich není málo. Odevšad tak na vás hledí jejich nejrůznější – okostýmované či civilní fotografie a všude si s nimi můžete pře-číst nějaký rozhovor. O popularitě této umělecké dvojice hovoří i beznadějně vyprodaná předsta-vení, v nichž účinkují a celé zástupy fanoušků, pro které – aby své dva „miláčky“ viděly – není vůbec těžké podstoupit jakékoliv oběti. Snad i díky tomu mohly ve stejném roce o Anně Ne-trebko vyjít dokonce dvě různé monografie, což je v dnešní době jev vskutku zcela nevídaný! Po-pularita obou umělců, jejichž výjimečnost jako je-den z prvních rozpoznal Plácido Domingo, který je letos v únoru v Los Angeles obsadil do Judge-sovy nové inscenace Gounodova Romea a Julie a v příští sezoně s nimi počítá i do Massenetovy Manon, dosahuje již takových rozměrů, že do-kud je spolu nevidíte (a neslyšíte) na scéně, máte dojem, že takové adorace ani nemohou být prav-divé. Ale jak říkám, dokud se nestanete svědky jejich – přese všechno mládí – výsostného umění a dokonalé profesionality osobně.

Událostí, jež pohnula snad celým Salcbur-kem, tak samozřejmě byla premiéra Verdiho La traviaty 7. srpna ve Velkém festivalovém domě (kromě Rakouského rozhlasu živě přenášené i na obřím plátně na Kapitelplatz), kde se Ne-trebko a Villazón zhostili hlavních rolí, Violetty Valéry a Alfreda Germonta. Já už jsem skvělou sopranistku z ruského Krasnodaru (která si do-byla srdce salcburských posluchačů již jako Do-na Anna v Kušejově inscenaci Dona Giovanniho, kam ji angažoval sám Nikolaus Harnoncourt) na festivalu slyšela v loňském roce, kdy v Belliniho opeře Kapuleti a Montekové skvěle zpívala part Giulietty. Vidět ji ale přímo na scéně je něco zcela jiného. Nejen, že její technicky dokona-le ovládaný intonačně křišťálový hlas září jako drahokam v plném slunci a zdvihá odborníky ze sedadel: Anna Netrebko je vedle svého pů-vabu navíc i nadaná herečka, a tak se na jevišti pohybuje s takovou grácií a přirozeností, jakou by ji mohl leckterý z činoherců jen závidět. Její Violetta byla rozpustile koketní i vzdorná, vrou-cí i smyslná, zoufalá i odevzdaná, prostě taková, jak ji příběh, čerpající z Dumasova románu Dá-ma s kaméliemi, líčí. Stejně úspěšně sopranist-ce ale kontroval i její partner, mexický tenorista Rolando Villazón, který je díky svému sytému, lehce hrdelně zabarvenému a téměř barytonově znějícímu hlasu připodobňován k mladému Do-

mingovi. Však také jeho kariéra začíná nabývat stále strmějšího a strmějšího vzestupu. Vzpo-meňme např. na senzační úspěch Donizettiho Nápoje lásky, uvedeného 3. dubna ve Vídeňské státní opeře, kde Villazón v roli Nemorina po boku skvělé Anny Netrebko jako Adiny excelo-val natolik, že se v této souvislosti psalo přímo o senzaci sezony! Není divu, po doznění árie Una furtiva lagrima se rozbouřil takový aplaus, že tenorista musel árii dokonce opakovat – a to už publikum této slavné scény nezažilo celých 15 let! Podobně tomu bylo – na rozdíl od médii té-měř nepovšimnuté La traviaty přede dvěma lety v Bavorské státní opeře, v níž se na pódiu setkal s Annou Netrebko poprvé – i tentokrát při Vil-lazónově salcburském debutu, i když opakování některé z árií jsme se tu, bohužel, nedočkali. Vil-lazónův Alfredo byl jižansky temperamentní a ve svých projevech veskrze přesvědčivý, výšky záři-vě jasné a intonačně dokonalé. Hvězdnou sesta-

vu salcburské inscenace však skvěle doplňovala ještě jedna star světového renomé: barytonista Thomas Hampson jako Giorgio Germont. Tento proslulý představitel Dona Giovanniho a zdejší stálý host si roli přísného otce téměř s požitkem vychutnával. Nechal se dokonce slyšet, že Ger-montův lyrický part, protkávaný dramatický-mi výbuchy, je přesně to, co jeho naturelu nad-míru „sedí“. Salcburská Traviata ale nepatřila k vrcholným představením festivalu pouze díky svému hvězdnému obsazení, byť doplněnému i výbornými výkony představitelů ostatních rolí. K celkově přesvědčivému účinku totiž nemenší měrou přispěla i moderně pojatá režie Willyho Deckera, plně korespondující s jednoduchou, ale přitom velice působivou scénou Wolfganga Gussmanna. Její hlavní kulisou se stala v průbě-hu představení různě nasvícená stěna postavená do půlkruhu podél celého jeviště a obestavěná lavicemi, a centrálním bodem, kam se soustředi-

„Operní pár snů“, Anna Netrebko (Violetta Valéry) a Rolando Villazón (Alfredo Germont)

Foto

arc

hív


28


la většina veškerého dění, opět postupně v růz-ných barvách vyvedená jednoduchá pohovka či od II. dějství pohovky čtyři. Vpravo potom scénu ozvláštňovaly velké kulaté hodiny, jakési memento mori, provázející pravidelným cho-dem (v nejvypjatějším místě však narušeným zběsilým úprkem obou ručiček) Violettin nemo-cí ohraničený život stejně jako téměř po celou dobu němá postava Doktora Grenvila v podání Luigi Roniho, kterou režisér k hodinám posa-dil na otevřené scéně ještě před začátkem před-stavení. Vše v jednoduchých hladkých liniích, kdy šťastné chvíle na venkovském sídle Violetty Decker vyjádřil bezstarostným laškováním obou milenců mezi pestrými květovanými přehozy na pohovkách, jejichž veselý dekor se promítal i na všechny plochy jeviště. Ruku v ruce s tímto až asketicky strohým, a přitom dokonale ústrojným

režijním plánem šlo i špičkové, od všeho inter-pretačního balastu oproštěné hudební nastu-dování, na němž se vedle souboru Mozarteum Orchester Salzburg podílel i ve skvělé formě zpívající sbor Vídeňské státní opery. Tentokrát se o něj zasloužil italský dirigent Carlo Rizzi, pod jehož vedením Vídeňští filharmonikové opět potvrdili, že patří k těm nejvýznamnějším orchestrům současnosti. Je opravdu osvěžující slyšet zase jednou operu na úrovni symfonic-kého koncertu, a to zejména v případě, kdy se jedná o tak známé dílo, jakým Verdiho Traviata bezesporu je. Samozřejmě, že ani po této insce-naci nemohlo následovat nic jiného, než velko-lepý aplaus a volání bravo, brava či bravi! Operní fanoušci ve „městě andělů“, kam se nejslavnější operní pár dneška chystá v příští sezoně, se již tedy mají na co těšit.

Salzburger Festspiele 2005 – G. Verdi: La traviata. Diri-gent Carlo Rizzi, režie Willy Decker, scéna Wolfgang Gus-smann, kostýmy Wolfgang Gussmann/Susana Mendoza, choreografie Athol Farmer, sbormistr Rupert Huber. Pre-miéra 7. srpna 2005

Gluckova Alceste koncertně

Vedle oper Mozarta, Verdiho, Čajkovského a Schrekera zařadila letos dramaturgie Salcbur-ského festivalu do svého programu i operu ba-rokní, a sice Alceste Christopha Willibalda Glucka. Její francouzskou verzi, kterou Gluck vypraco-val roku 1776 pro Paříž, nastudoval a koncert-ně na nádvoří velkolepého Residenzhof 10. a 12. srpna uvedl se členy Salzburger Bachchor a Mo-zarteum Orchester Salzburg americký dirigent Ivor Bolton (od podzimu 2004 nový šéfdirigent orchestru), který má s Gluckovými operami již celou řadu zkušeností. Pro francouzskou verzi se podle svých slov rozhodl především pro její vyšší umělecké kvality, vyznačující se nejen kompakt-nější formou, ale oproti verzi italské i mnohem dramatičtějším spádem.

Děj opery je poměrně jednoduchý: Alceste, žena umírajícího krále Admeta, zasvěceného Sty-xu, se rozhodne obětovat a zemřít místo něho. Když se to ale král dozví, její oběť odmítá. V tu chvíli se však za životy svých přátel ve jménu své-ho otce, boha hromu Dia, vrhá do boje s fúriemi neohrožený Herakleitos. Nakonec se objevuje Apollon, který mu oznamuje, že za svou stateč-nost jednou dostane místo na Olympu a oba od-souzené, Alcestu i Admeta, osvobozuje. Vcelku tedy přímočarý příběh, jehož hudební zpracová-ní – zvláště pak party jednotlivých protagonistů v čele s představitelkou Alcesty, Annou Cateri-nou Antonacci – jsou však nesmírně náročné. Italská sopranistka (a také klavíristka a sklada-telka), jejíž repertoár zahrnuje nejen díla Mon-teverdiho, Purcella, Händela, Glucka či Mozarta, ale i Rossiniho, Belliniho, Donizettiho či Berlioze nastudovaná pod taktovkami Claudia Abbada, Ivora Boltona, Richarda Mutiho či Sira Johna Eli-ota Gardinera, jej však zvládla vskutku bravur-ně – a to nejen technicky, ale i výrazově. Podob-ně se své role ujal i americký tenorista Charles Workman (Admetos) a další protagonisté (Topi Lehtipuu, Luca Pisaroni, Johan Reuter, Sandra Trattnigg a Michail Petrenko), jejichž podíl na celém představení byl však již mnohem menší.

Vynikající byl i soubor Mozarteum Orchester Salzburg, jehož historie sahá až do roku 1841 a za jehož dirigentským pultem se již vystřídala celá řada vynikajících umělců včetně Huberta Soudanta, který orchestr vedl posledních deset let. Hrál s plným nasazením a temperamentem, kdy obdiv vzbuzovaly především výborné dechy a jednolitě znějící smyčce.Anna Netrebko (Violetta) tentokrát s další hvězdou večera, Thomasem Hampsonem (Giorgio Germont)

Foto

arc

hív


29

Kouzelná flétna

Jana Vašatová

Letošní Salzburger Festspiele byly jakýmsi finišem před finále, které zdejší organizá-tory čeká příští rok, kdy se na festivalu ob-

jeví všech 22 oper Wolfganga Amadea Mozarta. Festival si proto už několik let připravuje inscena-ce těchto děl. Letos se tu takto nově objevily ope-ry Mitridate (dirigent Marc Minkowski, režisér Günter Krämer) a Kouzelná flétna (dirigent Ric-cardo Muti, režisér Graham Vick, premiéra 30. 7. ; následovalo 8 představení, recenzované proběh-lo 11. srpna). Byla to v pořadí už 15. inscenace Kouzelné flétny na salcburském festivalu, celkově byla opera uváděna v rámci 36 festivalových roč-níků! Provází festival od jeho samotných počátků, tedy od r. 1928, kdy dirigoval Franz Schalk a re-žii měl Lothar Wallerstein. Některé inscenace se pak zapsaly do tváře festivalu obzvláště výrazně: patří k nim především Kouzelná flétna dirigen-ta Jamese Levina a režiséra Jean-Pierre Ponnella z roku 1978, která se pak na festivalu hrála ještě v osmi ročnících, naposledy v r. 1986. Tak dlou-ho se zde neudržela žádná z podob této Mozar-tovy poslední opery. Letošnímu novému před-stavení předcházela úspěšná a spíše do krásné pohádky přenesená inscenace režiséra Achima Freyera (premiérovaná v r. 1997, obnovená 1999 a 2002). Z předchozího přehledu je myslím jas-né, že festival nemá vůbec lehkou úlohu, pokud

chce svým návštěvníkům poskytnou nový po-hled na tuto operu, která provokuje inscenátory několika generací a klade před ně řadu otázek. Je tento příběh krásná pohádka? Je v něm hlu-boká životní moudrost? Skrývá se v něm odkaz tajného zednářského učení? A nebo je jeho pod-kladem šikovné libreto, složené (nebo dokonce slátané?) zkušeným divadelníkem Emanuelem Schikanederem z tehdy vděčných a pro diváky přitažlivých témat, které Mozart geniálně sjedno-til svou hudbou? Není divu, že Kouzelná flétna láká inscenátory k dalším a dalším, šťastnějším i méně šťastným výkladům a ztvárněním. Reži-sér Graham Vick, umělecký ředitel Birmingham Opera Company, se rozhodl poněkud anachro-nicky přenést tuto operu z pohádkového světa, v němž se většina dosavadních inscenací usídlila, do světa tzv. fantasy – k Harry Potterovi, Pánovi prstenů, nebo filmům Matrix či Stargates. V něm se snaží nalézt podobnost s prostředky a kouzly divadla kolem roku 1800. Na otázku, co vlastně je Sarastrova říše, pak hledá odpověď v analogii s Orwelem, s jeho přestárlou společností, která se pokouší zachránit různými genově technickými experimenty. Podobně jako v Orwelovi i zde myš-lenka „budeme šlechtit sami sebe“ ztroskotává, a skutečný pokrok nebo spásu může přinést jen mladý pár, zde Tamino a Pamina. Toto vyústění inscenace ke „světlým zítřkům“ se divákovi, pře-devším takovému, který si ony „světlé zítřky“ na vlastní kůži zažil, může jevit poněkud plakátové a laciné. Oproti tomu inscenace velice zajíma-vě a slibně začíná: Tamino je probuzen ve svém

zcela moderně zařízeném pokoji Třemi dámami, oblečenými do stejné látky jako tapety v pokoji, ze kterých vystoupí a zase v nich zmizí; podob-ně překvapivě odzpívá Královna noci svou první velkou árii v Taminově posteli. Pak následuje ješ-tě vpád Papagena, který zde hledá úkryt – a tím překvapení – nebo spíš Taminův zlý sen – končí. Dále se inscenace uchýlila k v podstatě klasické-mu výkladu, lišícímu se od předchozích snad jen „obrácením barev“. Sarastrovo panství není říší světla, ale stínu. Scéna předvádí cosi málem jako domov důchodců – a není zcela jasné, od čeho chce Sarastro Paminu před její matkou, Králov-nou noci, zachraňovat. Jakoby zde bylo oběma – tzn. Taminem a Paminou – pouze manipulo-váno v zájmu jakési vyšší moci; Papageno a Pa-pagena se nějak svezou s sebou, ale nakonec pů-sobí jako ten nejživější článek celého dění právě oni dva. To by bylo však příliš jednoduše řečeno; inscenace není pouze v tmavých barvách, i v je-jím průběhu je několik krásných a nápaditých momentů (přestože se neobejde bez obligátního schodiště, na kterém se odehrává hned setkání Papagena s uvězněnou Paminou, či které určuje tvář celé zatmělé, snad dokonce podzemní míst-nosti, představující Sarastrovu říši): tři cesty, které se před Taminem a Papagenem otvírají, předsta-vují trojí dveře či skříně, umístěné na scéně, na-depsané láska, vědění a moudrost. Jeden ze Sara-strových kněží, který pak oba přivádí, je oblečen do zlatě oranžové barvy, a cesta k Sarastrově říši je v kontrastu s tmavým nebem plná slunečnic. V nich je ukryt sbor (Konzertvereinigung Wie-

Foto

arc

hív

Uprostřed Markus Werba (Papageno), Michael Schade (Tamino), Edith Haller, Karine Deshayes

a Ekaterina Gubanova (Tři dámy)


30


ner Staatsopernchor), z nich se vynořují – pou-ze symbolicky, tu křídlem, tu hlavou – fantazijní tvorové, ohrožující Tamina a Papagena. Podobně jsou pouze náznakem předvedeny zkoušky, jimiž Tamino prochází. Také Tři geniové se v závěru ope-ry objeví (jako záchranná četa nešťastného Papa-gena a posléze Paminy) v oranžovém. Tím barev-nost scény končí. Sarastro a jeho muži, pospávající a posléze umírající ve svém úkrytu – vězení, jsou oblečení do obleků stylu poloviny minulého sto-letí, Královna noci do jakési noční košile, ve které se vynoří ze země i ke své druhé árii a v níž v závě-ru zmizí v jámě, kterou mezitím kopali na pódiu dva ze Sarastrových mužů. Sarastro pak pomalým krokem stoupá pryč po schodišti – a o světlých zí-třcích už byla řeč.

Hudba naštěstí k podobným inovacím nesvá-dí. Nastudování Riccarda Mutiho s Vídeňskými filharmoniky bylo velmi detailně propracované a neslo se v klidném, málem by se dalo říci až ne-měnném tempu s náhlými, o to více působivými dramatickými vybočeními. Do této jednotné, spíše lyricko-epické linie pak dobře zapadali svými vý-kony a především charakterem hlasů i jednotliví představitelé: i u nás dobře známý Michael Scha-de jako skutečně skvělý Tamino (zpíval v Salcbur-ku tuto roli už v inscenacích 1997 a 1999); poně-kud nevýrazná (ale takové jsou asi všechny…) Pa-mina v hlasově jinak velmi dobrém podání mladé salcburské rodačky, vítězky zdejší mozartovské soutěže Genie Kühmeier; nezvykle ve zpěvu ly-rický barytonista Markus Werba, který na sebe i herecky a v bystrých mluvených pasážích strhá-val pozornost jako Papageno; Martina Janková, dlouholetá sólistka opery v Curychu a rodačka ze severní Moravy svou nádherně živou Papagenou (kterou zpívala v Salcburku už r. 2002) ukázala, že je velký komediální talent (navíc vládnoucí velkým hlasem) a že není malých rolí. Krásný a znělý byl soprán mladé finské koloraturní zpěvačky Anny--Kristiny Kaappoly (Královna noci), která měla si-ce v prvním dějství určité problémy s dramatickým úvodem svého výstupu, samotné koloratury však předvedla přímo flétnově a ve druhém dějství se jí dařilo už vše. René Pape zpíval v Salcburku ro-li Sarastra už v 90. letech. Nevím, zda se tentokrát natolik vžil do podoby Sarastra jako velmi starého muže – herecky ho tak alespoň přesně vystihl, ale jeho Sarastro nebyl občas hlasově pevný, přesvěd-čující a přesvědčivý – jakoby se i zde promítl spíš lidský rozměr postavy (nebo hlasová únava?). Tři dámy představovaly perfektně sezpívané a hlasově lahodící Editha Haller, Karine Deshayes a Eka-terina Gubanova, Tři génie pak chlapci ze sboru Wiener Sängerknaben. Tato inscenace bude sou-částí festivalu i v příštím roce, kdy si Salcburk při-pomene 250. let od Mozartova narození. V operní oblasti se napřesrok bude hrát pouze Mozart, ale na festivalových koncertech se jistě objeví i jiní au-

toři. Podobně jako letos, kdy tu jako obvykle mě-li svůj prostor Vídeňští filharmonikové, hostující přední orchestry z Berlína, Amsterodamu, Dráž-ďan a Vídně i řada komorních ansámblů (v řadě Debut to tentokrát byla smyčcová kvarteta), pěvců a instrumentalistů, z nichž např. Konstantin Ščer-bakov na dvou večerech v nabitém salcburském Mozarteu provedl všech 24 Preludií a fug Dmit-rije Šostakoviče.

A rovněž dva večery neoperní: Daniele Gatti s Vídeňskými filharmoniky a recitál Andráse Schiffa

Hana Jarolímková

Nezapomenutelné zážitky však posluchačům přinesly i večery neoperní, z nichž jsem navštívi-la dva: koncert Vídeňských filharmoniků v če-le s Danielem Gattim a recitálové vystoupení maďarského klavíristy Andráse Schiffa, který mě zaujal i skladbou svého programu, v němž dominovala díla Leoše Janáčka.

Vídenští filharmonikové vystoupili 5. a 6. 8. s díly Franze Schrekera (Předehra k velké opeře – na-konec nekomponované Memnon – pro velký orches-tr), Ludwiga van Beethovena (Scéna a árie pro sop-rán a orchestr, op. 65) a Gustava Mahlera (Symfonie č. 4 G dur), kde se ve IV. větě (Sehr behaglich – Sehr zart und Geheimnisvoll bis zum Schluss) ujala só-lového partu podobně jako u Beethovena vynikají-cí finská sopranistka Karita Mattila, kterou mohli před několika lety slyšet návštěvníci Salcburské-ho festivalu s Českou filharmonií a Jiřím Koutem jako vynikající Jenůfu v Janáčkově Její pastorkyni. I tentokrát se předvedla ve skvělé formě, jenž se v Beethovenovi vedle hlasové kultivovanosti a in-tonační čistoty projevila vášnivě strhujícím výra-zem a v Mahlerovi až nebesky krásnou vyrovna-ností a klidem. Až frenetický aplaus po skončení posledních tónů tohoto symfonického veledíla ta-ké nebral konce a pěvkyně se musela stále a stále přes nekonečně dlouhé jeviště Felsenreitschule s nainstalovaným ženským torzem z inscenace Schrekerových Die Gezeichneten vracet. Schrekera tu ale nepřipomínala pouze polorozpadlá pískov-cová socha ženy, ale i první dílo večera, jeho mis-trovsky instrumentovaná Předehra k velké opeře z roku 1933, kterou Vídenští filharmonikové pod vedením italského dirigenta Daniela Gattiho pro-vedli opravdu nádherně. K dynamické a výrazové propracovanosti, jež u orchestru tento dirigent, ale i klavírista, houslista a skladatel, docílil, byla téměř nepochopitelná. Celý začátek v až neskutečných pianissimech se za pomoci bicích pomalu rozvíjel do nádherného zvukového oparu, připomínající-ho jemně znějící javanský gamelan, postupně se rozrůstající až do opulentní hostiny plně znějícího

orchestru. Vše kořeněno vynikajícími sóly nelze ohodnotit jinak, než slovy nejvyšší umělecká příč-ka, které může orchestr dosáhnout.

András Schiff se představil pouze na jediném večeru 9. 8. ve Velkém sále Mozartea, v němž nej-větší podíl zaujala již zmíněná tvorba Leoše Janáč-ka: I. řada cyklu Po zarostlém chodníčku, Klavírní sonáta I. X. 1905 „Z ulice“ a cyklus V mlhách. By-la jsem opravdu zvědavá, jaké pojetí Schiff zvolí, protože i mezi českými interprety se často hodně liší a může vést až k tak nešťastnému posunutí skladatelovy výpovědi, že z jejího dramatického jádra zůstanou jenom ubohé trosky. K mému příjemnému překvapení se tak tentokrát vůbec nestalo. Schiffův Janáček měl všechny parametry skvělé interpretace včetně vášnivě vygradovaných ploch, dynamické a barevné pestrosti i úsečných (kromě nepochopitelně se vymykajícího „Sýč-ka“), typicky janáčkovských sčasovek. Obzvláš-tě krásně mu vyšla klavírní sonáta a cyklus V ml-hách, u některých skladbiček „Chodníčku“ však tomuto staviteli spíše rozsáhlejších ploch chyběl ten pravý smysl pro půvab křehké miniatury. (Ne-vím však, do jaké míry mohla např. přemíru zvu-ku ovlivnit akustika sálu či Schiffův zvyk na větší prostor.) Také jeho práce s pedálem tu pro mě zů-stala poněkud záhadou, protože Lístek odvanu-tý s minimem pedálu působil příliš úsečně (ale přitom vzhledem k prodlužování časovek málo pregnantně) a Dobrú noc či Frýdecká Panna Ma-ria, hrané naopak celé pod pedálem, se slévaly v jeden přehlučený proud. Celkově mi připadl Chodníček fádnější a méně výrazově a dynamic-ky propracovaný, nicméně rozhodně originálně pojatý a zjevně interpretem promýšlený.

I další díla, která zde zazněla, Smetanovy Tři poetické polky, op. 8 a Klavírní sonáta č. 3 h moll, op. 58 Fryderyka Chopina, nesla znaky té nejvy-spělejší interpretace. Chopina však posluchačům Schiff oproti všem ostatním kompozicím (jež jsme slyšeli prostřednictvím zástupce slavných Steinwayů) předvedl na nástroji značky Pleyel z roku 1816, na který měl údajně Chopin sám hrát. Jeho zvuk se svítivými vrchními tóny byl měkčí a pocit z koncertu ještě slavnostnější…

Salcburský festival, který se může pyšnit již pětaosmdesátiletou tradicí, má tedy za sebou další úspěšný ročník. Stal se již zcela nedílnou součástí nejen života místních obyvatel, ale i těch, kteří se chtějí každoročně (nebo alespoň občas) zúčastnit té nejvybranější umělecké hostiny, jaká vůbec může být pro takové gurmány pořádána. A pro příští rok se připravuje nabídka – podobně jako v Bayreuthu – pro ty ještě specializovanější. A sice ty, kteří milují nejslavnějšího salcburské-ho rodáka, Wolfganga Amadea Mozarta, z jehož tvorby tu zazní v podání těch nejlepších inter-pretů současnosti celý komplet všech jeho oper. Náročné, ale neskutečně lákavé…


31

Jana Vašatová

Letošní Salzburger Festspiele přinesly jako vždy řadu zajímavých produkcí, ovšem pohled organizátorů byl podobně jako

už v několika předchozích ročnících upřen do roku 2006, k oslavám velkého jubilea slavného salcburského rodáka, jehož dílo prochází jako červená nit celým salcburským hudebním živo-tem – k oslavám 250. výročí narození Wolfgan-ga Amadea Mozarta. Už loni se začal přestavovat Malý Festspielhaus na Mozartův dům – Haus für Mozart, a také dramaturgie dávno směřuje k s napětím očekávanému příštímu roku. Potvr-dil to i rozhovor s paní Susanne Stähr, tiskovou mluvčí Salzburger Festspiele.

Jak tedy pokračují práce na Mozartově domě?Hrubá stavba už je dokončena. Ten, kdo na-

vštívil představení ve Skalní jízdárně, ve Felsen-reitschule – uváděli jsme tu Schrekerovy „Ge-zeichneten“, taneční divadlo „Nelken“ nebo Čaj-kovského „Mazeppu“, procházel hrubou stavbou nového Mozartova domu. Stěny ještě nejsou omítnuty, ale všechno jsme provizorně vyložili koberci, aby to mělo alespoň trochu festivalový charakter. Základní architektonické rysy nového Mozartova domu jsou už zřetelné, ale otevřen bu-de až příští rok Figarovou svatbou.

Tento rok jste tedy hráli např. v Rezidenci a na jiných místech v Salcburku …

Ano, Rezidenci jsme museli brát jako výji-mečné místo, ale také by nebylo špatné tam hrát i příští rok během mozartovských slavností. Le-tos jsme si na to nechali udělat celé technické za-řízení, tribunu a střechu, protože zde není žádné místo, kam bychom se mohli uchýlit, když začne pršet. Nechali jsme zastřešit nádvoří Rezidence, což představovalo velký akustický oříšek – aby muzika neunikala k salcburské obloze. Navíc jsme udělali nad střechou takový rozprašovač, aby do ní déšť tolik nebubnoval.

Na nádvoří Rezidence se provozovala festiva-lová představení Mozartova Mitridata a Glucko-vy Alcesty. Navštívila jsem právě Alcestu – zvuk byl výborný a vůbec nepršelo… Myslím, že ne-jen proto můžete být s letošním festivalem spo-kojeni…

Je to jeden z nejlepších ročníků za dlouhá lé-ta. Operní a činoherní představení, která se do-sud zrealizovala, byla, dá se říci, všechna přijata převážně pozitivně. Především představení Mitri-

data a Traviaty byla rozhodně velkým úspěchem; na Kouzelnou flétnu byly kontroverzní reakce. Tolik k opeře. I v činohře se nám však dostalo mnoha uznání.

Kolik premiér jste vlastně letos měli?Celkem sedmnáct scénických operních a či-

noherních produkcí, což je samozřejmě strašně moc. Tolik má jinak jedno divadlo za celý rok. A uvedli jsme je během osmatřiceti dní! Takže si dovedete představit, co to znamená pro organizá-tory a celý štáb! To také vysvětluje okolnost, proč zde v létě pracuje a spoluúčinkuje tolik lidí. V létě je tu téměř čtyři tisíce pracovníků.

Ta práce se ovšem jistě vyplatí. Určitě budou produkce z letošního roku a z minulých let opako-vány příští rok při mozartovských slavnostech…

Převedeme jen mozartovská představení, te-dy z letošního roku nové nastudování Mitridata a Kouzelné flétny a obnovenou inscenaci Così fan tutte. K tomu se napřesrok přidá několik dalších nových představení, ale i věci z minu-lých let, jako Don Giovanni nebo La Clemenza di Tito; dokonce bude znovu uveden i Idomeneo z roku 2000. Když máte na jevišti uvést 22 Mo-zartových oper, nemůžete všechny premiérovat během jednoho roku, ale musíte využít i obno-vené inscenace a koprodukce s jinými scénami. Něco se také předem nazkouší v jiných divadlech – do Salcburku přijdou tyto inscenace ve fázi zá-věrečných zkoušek, a u nás pak mají premiéru. Luciu Sillu uvedeme v koprodukci s Teatro La Fe-nice v Benátkách. V případě Zaïdy – Adama (Mo-zartova nedokončená opera konfrontovaná s dí-lem v USA žijící skladatelky Chayi Czernowin) je to divadlo z Basileje. „Ascania in Alba“ máme z Národního divadla v Mannheimu, což je také mozartovské město. Ale je zde např. i Klagenfurt, Brémy a další rakouské i zahraniční scény.

Připomněla jste soudobou skladatelku Chayu Czernowin, jejíž skladby zněly letos v rámci tzv. Salzburg Passagen – spolu s díly dalších soudo-bých autorů, z nichž někteří psali na objednávku festivalu. Pokračujete v autorských objednávkách i pro příští rok?

V tomto roce jsme uspořádali vlastně festival na festivalu, Salcburské pasáže, které se upsaly otázce postmoderny. Zde bylo provedeno de-vět kompozic, objednaných festivalem. Desátá, skladba Toshio Hosokawi, zazněla ve festivalo-vém cyklu Vídeňských filharmoniků. Příští rok je toho ještě více. Zaprvé máme operu, což je vlast-

Salcburk 2005 aneb Velké přípravy na mozartovský rok 2006

ně Mozartova Zaïda, z níž zbyl pouhý fragment, který dokončila Chaya Czernowin s vlastní čás-tí nazvanou Adama. Na koncertech se vědomě pokoušíme spojit výhradně Mozartovu hudbu s hudbou 21. století, především s velkými orches-trálními díly. K tomu jsme už zadali dalších 11 kompozičních objednávek.

(Obdrželi je Georges Aperghis, Brian Ferney-hough, Reinhard Fuchs, Adriana Hölszky, Olga Neuwirth, Matthias Pintscher, Wolfgang Rihm, Johannes Maria Staud, Manfred Trojahn, Fabio Vacchi a Herbert Willi.) To znamená, že nejsme zaměřeni jen do minulosti, ale stále se snažíme přinášet něco nového, ať už jsou to nové hlasy nebo nová hudba. Salcburk se snaží otevírat se budoucnosti.

Jak to přijímají návštěvníci? Kolik diváků jste letos měli na festivalu?

Podle vstupenek 210. 000. K tomu musíme připočítat ještě generální zkoušky, které jsme částečně prodali jako benefiční akci ve prospěch Mozartova domu. Pak dojdeme k celkem asi 220 tisícům. A příští rok to může být ještě víc. Tento rok jsme měli pět scénických a dvě koncertantní provedení oper. Příští rok bude 22 představení. Samozřejmě nebudeme jednotlivé věci uvádět tak často jako letos, kdy jsme například hráli Mitridata desetkrát. Příští rok bude Mitridate jen dvakrát. Ale stejně je rozdíl mezi pěti nebo sedmi a dvaadvaceti tituly prostě tak velký, že bude celkově mnohem více operních provede-ní. A je to samozřejmě zvláštní stimul, to ještě v historii nebylo. Kdy máte příležitost na jednom místě scénicky zažít celého hudebního dramati-ka Mozarta? To se nebude hned tak opakovat! A bez úsilí organizačních a logistických složek by určitě bylo sotva představitelné něco takového realizovat. Kolik je potřeba jevištních zkoušek, technických pracovníků, aby se stále přestavo-valo a instalovalo, kolik pěvců je celkem anga-žováno. Zařídili jsme to tak, aby lidé mohli vidět skutečně všechny věci. Opery se nikdy nehrají paralelně tak, abyste se musela rozhodovat, zda teď chcete vidět La finta giardiniera nebo raději Lucia Sillu. Přijdeme i s celkovou abonentkou na všech 22 Mozartových oper. Prvních deset dílčích abonentních sérií, které jsme začali pro-dávat v lednu, je už vyprodáno.

Jak dlouho by musel být člověk v Salcburku, aby mohl navštívit všech 22 operních inscenací?

To je ta vada na kráse, že to člověk nestihne za méně než 5 týdnů. Je to také otázka peněz, ale kdo si přeje být Mozartovi nablízku a zařídí si nějakým způsobem výhodné ubytování, tomu to mohu jen velice doporučit. Tímto způsobem totiž zjistí, kdy se Mozart stal Mozartem, jak se sám našel, kdy je-ho génius prorazil. Je to napínavé.


32

Pavel Horník

Severské země již nemají v polovině srpna prázdniny, a tak se zde rozjíždí bohatý hu-dební život. Ve Stockholmu byl 13. srpna

zahájen v budově Královské opery hudební Fes-tival baltického moře odpoledním představením Borise Godunova v podání souboru Mariinského divadla z Petrohradu. Toto i večerní představení řídil legendární dirigent Valery Gergiev, který je mimochodem jedním z uměleckých ředitelů to-hoto týden trvajícího festivalu. Opera se hrála bez pauzy a bez polského obrazu. Inscenace režiséra Lasse Zilliacuse byla překvapivě moderní a nápa-ditá, rychlý sled obrazů a dynamické proměny na otevřené scéně udělaly z tohoto klasického díla té-měř akční drama. Invenční jednoduchá scéna Ge-orge Tsypina zaujala moderní stylizací ruských historických architektonických prvků a převádě-la realitu až do snové symboliky. Vynikající byla světelná režie a choreografie. Představení prostě žilo a přesvědčovalo. Synteticky se spojovala režie s Gergievovým expresivním hudebním pojetím díla, síla tohoto charismatického muže byla cítit v každém místě krásného operního sálu.

Všechny role byly interpretovány na vysoké a vzácně vyrovnané úrovni. Titulní roli zpíval vo-luminózním hlasem Sergej Aleksasjkin, působil civilně a ve scéně Borisovy smrti nikterak nepře-hrával. Zajímavě byl řešen jeho kostým. V oficiál-ních scénách korunovace nebo v carské dumě se pohyboval v jakési drátěné kleci znázorňující car-ské roucho, ze kterého pak vystupoval a naznačil tím, že je vlastně normálním člověkem. Pimena ztvárnil známý bas Alexander Morozov a v roli Lžidimitrije na sebe upozornil znělým tenorem kovového lesku mladý Andrej Iljušnikov. Poje-tí postavy knížete Šujského v podání Leonida Zachozjajeva nebylo možná vinou režie úplně přesvědčivé. Aplaus na otevřené scéně byl častý, ale pravé ovace mezi z velké části rusky mluvící-ho obecenstva vypukly na závěr, kdy se na jevišti objevil Gergiev. Další představení pouze s jinými sólisty následovalo večer.

O dva dny později jsem se přepravil lodí do sousedního Finska, kde v přístavu Turku v části, která se nazývá Forum marinum, probíhaly po-slední přípravy k uvedení premiéry Wagnerova Bludného Holanďana. Tato světově ojedinělá pro-dukce situovala hrací plochu na paluby dvou his-torických lodí, před kterými byla postavena užší, ale velmi široká forbína a vše pak bylo orámová-no obrovským jevištním portálem. Několik tisíc diváků sedělo ve velkém kruhovém amfiteátru na břehu řeky vlévající se do moře. Představení

S T O C K H O L M , K U N G L I G A O P E R A N ; T U R K U , F O R U M M A R I N U M

Skandinávská operní klánízačínalo až v deset hodin večer, aby za skoro úpl-né tmy mohly být rozehrány velkolepé světelné efekty. Opera byla kvůli velkému prostoru ozvu-čena uměle, bohužel hlasy zpěváků byly repro-dukovány až příliš silně. Orchestr byl umístěn pod přední částí jeviště, kde byl chráněn před deštěm, zde velmi častým. V den premiéry bylo naštěstí velmi hezky. Hrála se celkem tři předsta-vení. Hlavním organizátorem a uměleckým ředi-telem celého projektu byl rodák z blízkého okolí města, slavný pěvec Matti Salminen, který záro-veň zpíval Dalanda. Vše bylo organizačně doko-nale zvládnuto, opera se hrála oproti zvyklostem s jednou dlouhou pauzou, kdy svařák byl v chlad-né hvězdnaté noci tím nejžádanějším nápojem. Režie Erika Söderbloma byla tradiční stejně ja-ko scéna a kostýmy Carmely Wager, které byly dány stávajícím reálným prostředím. Zpívalo se samozřejmě v originále, anglické a finské titulky se promítaly na hořejší část jevištního portálu. Filharmonický orchestr města Turku, který byl zároveň hlavním pořadatelem, řídil jeho šéf Pertti Pekkanen. Pěveckému obsazení vévodil mohut-ný bas Matti Salminena a v ničem si s ním neza-dal vynikající, dnes již světový představitel role Holanďana Juha Usitalo. Ten vytvořil skutečně vynikající pěveckou a hereckou kreaci. Byl znatel-ně lepší, nežli jsem jej slyšel před několika měsíci ve stejné roli v Semperově opeře v Drážďanech. Erika ztvárnil neméně známý Jorma Silvasti, od kterého jsem ale očekával více. Výborný byl Dan Karlström jako kormidelník. Tento mladý pěvec

ztvárnil například náročný part Fausta v Gouno-dově opeře na festivalu ve finské Savonnlině. Sen-tu zpívala ve Finsku velmi známá Päivi Nisula. V roli debutovala, ale přes některé ostřejší tóny se náročného partu zhostila úspěšně. Do úlohy Mary byla obsazena mladá velmi úspěšná mez-zosopranistka Tiina Penttinen. Na velké scéně byl pohybově dokonale rozehrán veliký pěvecký sbor a početný kompars statistů, z nichž někteří šplhali do závratných výšek stěžňů obou lodí. Sentin skok do moře v závěru opery byl realizo-ván tak, že dablérka, kráčící v desetimetrové výši po horní části portálu, se vrhne před zraky zdě-šeného obecenstva dolů. Jednoduchou záměnou byla ale shozena pouze loutka a při děkovačce pak dívka kráčela po hraně portálu zpět. Iluze ale byla dokonalá. Mimoděk mi to připomnělo skok Senty –kaskadérky z vysokého majáku do vody Bodamského jezera při představení Holanďana, které jsem před lety viděl na festivalu v Bregenzi. Představení v přírodním prostředí mají své klady i nevýhody, ale tím, že nejsou tak časté, je to jis-té zpestření oproti produkci v kamenném diva-dle. Bravo Wagner, bravo Holanďan, bravo finští umělci. A ještě bravo Gergiev.

Královská opera Stockholm – Modest Petrovič Musorg-skij: Boris Godunov. Dirigent Valery Gergiev, režie Lasse Zilliacus, scéna George Tsypin, 13. 8. 2005 (pohostinské představení Mariinského divadla z Petrohradu)

Turku, Forum marinum. Richard Wagner: Bludný Holan-ďan. Dirigent Pertti Pekkanen, režie Erik Söderblom, scé-na a kostýmy Carmela Wager, 17. 8. 2005

Před Wagnerem neuniklo ani chladné Švédsko, kde Bludného Holanďana mohli jeho příznivci vidět do-konce na palubách dvou historických lodí.

Foto

Pav

el H

orní

k


MEZINÁRODNÍ SMETANOVSKÁ

KLAVÍRNÍ SOUTEŽ

27. ročníkPlzen, 5. - 12. brezna 2006

www.piano-competition.comuzáverka prihlášek 15. 12. 2005

ˇ

ˇˇ

Kontakt: KONZERVATOR PLZEN, Kopeckého sady 10, 301 00 Plzen

tel.+fax.: 377 226 387e-mail: [email protected]

ˇˇ

ˇ

ˇ ˇ

AIDA

LÁSKA A SMRT VE STÍNU PYRAMID!

Giuseppe Verdi

I. a II. premiéra 15. a 18. října 2005v Národním divadle

Dirigent: Oliver Dohnányi, Režie: Steffen PiontekScéna a kostýmy: Mike Hahne,Choreografie: Tomáš Rychetský, Sbormistr: Pavel Vaněk

V hlavních rolích:Daniela Longhi, Olga Romanko, José Azocar, Sergej Ljadov,Alina Gurina, Jolana Fogašová, Ivan Kusnjer

www.narodni-divadlo.cz

90x115.qxd 16.9.2005 13:24 StrÆnka 2

34

Nestor slovenské scénografie a zakladatel kated-ry scénografie VŠMU prof. La-dislav Vychodil byl jednou z ve-doucích osobností slovenského divadelního života, dlouhé ob-dobí určoval jeho vývojové tren-dy a svým dílem zasáhl i do ev-ropské scénografie.Od roku 1942 působil jako scé-nograf v Beskydském divadle v Hranicích, o tři roky později se stal šéfem výpravy Slovenského národního divadla v Bratislavě a od roku 1951 vedoucím umě-lecko-dekoračních dílen SND. V Bratislavě stál prof. Vycho-dil při zrodu slovenské národ-ní operní tvorby, byl spolutvůr-cem prvních uvedení většiny děl Eugena Suchoně, Jána Cikkera a dalších autorů. Zásadní stopu zanechal i jako pedagog, a to na bratislavské VŠMU, kde půso-bil od roku 1951 jako vedoucí katedry scénografie. V letech 1969-71 zastával tutéž funkci i na pražské DAMU. K základ-ním kapitolám novodobých dě-jin československého divadla patří Vychodilova spolupráce s významnými režiséry: Alfré-dem Radokem, Jozefem Bud-ským, Tiborem Rakovským, Branislavem Kriškou, Milošem Pietorem či Jozefem Bednári-kem. Jeho tvůrčí odkaz obsa-huje okolo 560 scénických ná-vrhů. Řada z nich byla realizo-vána v zahraničních divadlech, především evropských a zejmé-na severských zemích (Krakov, Saratovo, Vídeň, Budapešť, So-fie, Lipsko, Berlín, Brusel, Nový Sad, Malmö, Stockholm, Tam-pere, Ljublaň a Záhreb) a také v Santa Barbaře.Ladislav Vychodil byl spoluza-kladatelem mezinárodní orga-nizace scénografů a divadelních techniků OISTT. Uskutečnil řa-du významných profilových vý-stav. Přednášel v jižní i severní Americe. Získal mnoho vyzna-menání a cen; za všechny jme-nujme zlatou medaili na Bienále výtvarného umění v Sao Paulu (1965) a zlatou medaili na Praž-ském quadrienále (1987).

FestivalyNEJVÝZNAČNĚJŠÍ HUDEBNÍ LETNÍ FESTIVAL VE ŠVÝCARSKU v Lucernu začal 11. srpna koncertem Lucernského festivalového orchestru řízeného Clau-diem Abbadem. Až do 18. září uvedl 35 koncertů, na kterých účinkovaly tako-vé významné orchestry jako Berlínská filhamonie, Vídeňská filharmonie, Ge-wandhausorchester Lipsko, Newyorská filharmonie, dirigovali Sir Simon Ratt-le, Daniel Barenboim, mezi sólisty se objevili Thomas Quasthoff či Christian Tetzlaff. (vla)

DivadloLITEVSKÁ NÁRODNÍ OPERA v Rize musela po dvou představeních zrušit další představení své nové inscenace Prokofjevova baletu Popelka, a to na základě protestů představitelů Proko-fjevovy pozůstalosti. Noelle Mann, ku-rátorka Prokofjevova archivu, řekla, že v inscenaci je obrovský rozdíl mezi pů-vodní hudbou a novým pojetím příbě-hu. Ten se odehrává v nevěstinci, kde je Popelka služka, její nevlastní sestry pro-stitutky a macecha majitelkou bordelu. „Prokofjevova rodina byla velmi roztrp-čena, že ji Litevská národní opera nepo-žádala o souhlas s touto koncepcí,“ řek-la paní Mann a dodala, že Prokofjevova rodina si myslí, že pokud LNO chtěla vystavět takovýto příběh, měla anga-žovat nějakého skladatele, aby k němu napsal novou hudbu. Vedení LNO nic-méně chce s Prokofjevovou nadací najít kompromis, aby novou inscenaci moh-la dále uvádět.

OsobnostiSKLADATEL STEVE REICH se stal 46. držitelem ceny Edward MacDowell Me-dal. Medaile je udělována každoročně za výjimečný přínos v oblasti umění, z hudebníků ji zatím obdržel napří-klad Aaron Copland.

JAPONSKÝ DIRIGENT SEIJI OZAWA oslavil 1. 9. své sedmdesátiny kon-certem na Saito Kinen Festival, který Ozawa založil v roce 1992. Na kon-certu, jehož dramaturgie obsáhla jak operu (Mozart, Wagner), tak i jazz (Gershwin), vystoupili mj. ruský cel-lista a dirigent Mstislav Rostropovič a americký jazzový pianista Marcus Roberts.

RůznéČÁST NOVĚ OBJEVENÉ SKLADBY ANTONIA VIVALDIHO – Dixit Domi-nus – provedla 9. 8. skupina hudební-ků Univerzity v Melbourne, kontrate-norista Christopher Field a univerzitní barokní soubor. Melbournská muziko-ložka Janice Stockigt objevila Vivaldi-ho rukopis vokální skladby Nisi Do-minus, obsahující výše zmíněnou část Dixit Dominus, v roce 2003 v Saské státní knihovně v Drážďanech, kde si všimla nesrovnalostí v jedné skladbě připisované Baldassarre Galuppimu. Spolu s vivaldiovským badatelem prof. Michaelem Talbotem došla po pečlivé analýze k závěru, že se skutečně jed-ná o Vivaldiho rukopis. Od roku 2002 je to už o třetí významný vivaldiovský objev: V Bristolu byla nalezena sbír-ka árií z opery La costanza trionfante, v Drážďanech zmíněná skladba Nisi Dominus a v Berlíně partitura opery Montezuma (viz HR č. 9). Celá skladba Nisi Dominus má být provedena v ro-ce 2006 během 800. výročí založení Drážďan.

HŘBITOV SV. MARXE VE VÍDNI bude renovován a to včetně tradovaného po-

sledního odpočinku Wolfganga Ama-dea Mozarta. Hřbitov je považován za vzácnou kulturní památku a je jediným hřbitovem v dochovaném biederemeie-rovském slohu. Vídeňští umělci, vědci a politikové zde byli pohřbíváni v letech 1784 až 1878. Místo, kde byl Mozart po-hřben, bylo identifikováno v roce 1855 a v roce 1859 zde byl postaven truchlí-cí génius (autor Hanns Gasser). Ten-to náhrobek byl v roce 1891 přemístěn na Centrální hřbitov, kde byli pohřbe-ni Beethoven, Schubert, Brahms ad. Na hřbitově sv. Marxe byly potom v roce 1899 umístěny na místo Mozartova hro-bu socha anděla (autor: Alexander Kug-ler) a zednářský sloup.

LUCIANO PAVAROTTI zahrnul do své-ho turné na rozloučenou také Čínu, a to Peking a Šanghaj letos v prosinci. Teno-rista, který oslaví v říjnu své sedmdesá-tiny, zahájil turné na začátku tohoto ro-ku. Pavarotti vystupoval v Číně poprvé v červnu 1986 a poté v roce 2001 spo-lu s Domingem a Carrerasem v Zakáza-ném městě v Pekingu.

VZÁCNÉ STRADIVÁRKY zachránila pro veřejnost Královská akademie hud-by v Londýně. Od dosavadních maji-

PROF. LADISLAV VYCHODIL

28. 2. 1920–20. 8. 2005

MINISTERSTVO KULTURY ČESKÉ REPUBLIKYoznamuje:

Odbor umění a knihoven MK vyhlašuje

GRANTOVÉ ŘÍZENÍpro rok 2006 pro právnické osoby(s výjimkou příspěvkových organizací MK)

a fyzické osoby s živnostenským oprávněnímpro projekty z oblasti profesionálního divadelního,

hudebního, tanečního a pohybového umění, výtvarného umění, užitého umění, uměleckých řemesel a architektury.

Formuláře žádosti o dotaci, rozpočtové formuláře a podmínky pro přihlašování projektů si vyzvedněte

na adrese: http://www.mkcr.cz/ – umění a knihovny – granty

nebo

Ministerstvo kultury, odbor umění a knihovenPraha 1, Maltézské nám. l – Nostický palác

MgA. N.Zichová – oblast divadla a tance tel. 257 085 213, [email protected],

PhDr. A.Chorvátová – oblast hudby tel. 257 085 218, [email protected],

Mgr. R. Musil – oblast výtvarného umění, užitého umění, uměleckých řemesel, architektury

tel. 257 085 209, [email protected].

Uzávěrka pro podání přihlášek je 30. listopadu 2005.

Z P R Á V Y Z E Z A H R A N I Č Í

35

telů je vykoupila za 3,5 milionů liber, z toho více než 2 miliony získala roz-sáhlou kampaní od veřejných organi-zací i soukromých dárců. Nástroj jednu dobu vlastnil Giovanni Battista Viotti. Housle nazývané podle něho – Viottiho Stradivárky – budou vystaveny v mu-zeu akademie, nicméně příležitostně budou i používány: například slavný houslista Maxim Vengerov, který se ne-dávno stal profesorem na akademii, byl požádán o koncert, na němž bude hrát právě na tento nástroj.

MEZINÁRODNÍ PĚVECKÁ SOUTĚŽ IMRICHA GODINA IUVENTUS CANTI 2006 v kla-sickém sólovém zpěvu (pěvci do 28 let) se uskuteční od 25.–28. 4. 2006. Jedná se o VIII. ročník soutěže, kte-rou vyhlašuje Ministerstvo školství SR a organizuje Základní umělecká škola Imricha Godina Vráble a město Vráble. První cena v nejvyšší věkové kategorii je 20. 000 Sk. Termín uzá-věrky přihlášek je 31. 1. 2006. Sou-těžní repertoár, organizační pokyny, program soutěže, formulář přihlášek a bližší informace najdete na webové stránce www.iuventuscanti.com

Česká hudba v zahraničíKLAVÍRNÍ TRIO ARTEMISS v červen-ci vystoupilo na několika koncertech mezinárodního festivalu komorní hud-by ve finském KUHMO. Dramaturgie letošního ročníku byla zaměřena na českou hudbu a soubor tak provedl převážně díla českých autorů. S vel-kým ohlasem se setkalo nastudová-ní tria „Antologie de reves“ Kryštofa Mařatky.

AMERICKÝ DENÍK NEW YORK TI-MES chválí Magdalenu Koženou za je-jí poslední dvě nahrávky. Ve vydání ze dne 21. 8. otiskla Anne Midgetteová re-cenzi alb Lamento a Gluckovy opery Paris a Helena, kde Kožená rovněž zpí-vá. Chválí Koženou, která je prý doma „jak ve staré hudbě, tak v raném klasi-cismu“, chválí i její výběr souborů An-tiqua Musica Köln a Gabrieli Consort and Players. „V Lamentu se lehce a pře-svědčivě pohybuje Kožená od kontra-altu k sopránu, aniž by namáhala hlas. Má ukázkovou německou výslovnost a hudba vyplývá z textu i naopak,“ píše. recenzentka. V Gluckově opeře chválí i další pěvkyni Susan Grittonovou jako Helenu. (vla)

ŠTEFAN MARGITA vystoupil ve dvou koncertních provedeních Janáčkovy opery Její pastorkyňa jako Laca v Berlí-ně 10. a 12. září. Berlínskou filharmonii dirigoval Simon Rattle, Jenůfu zpívala Karita Matilla.

SMETANOVO TRIO (Jitka Čechová – klavír, Jana Nováková – housle, Jan Páleníček – violoncello) získalo cenu londýnského časopisu BBC MUSIC MAGAZINE za nejlepší CD měsíce srpna 2005. Nahrávku, kterou vydal Supraphon (B. Smetana: Klavírní trio g moll, op. 15, J. Suk: Klavírní trio c moll, op. 2, J. Suk: Elegie – klavírní trio, op. 23, V. Novák: Trio d moll quasi una ballata, op. 27), jednoznačně vy-zdvihl renomovaný britský kritik Jan Smaczny.

MARTIN KASÍK opět exceloval v pres-tižní Tonhalle Zürich. Již podruhé byl český klavírista Martin Kasík pozván do slavné Tonhalle Zürich. Po sólovém re-citálu v listopadu 2003 se 4. 9. předsta-vil v Chopinově 2. klavírním koncertu f moll za doprovodu Tonhalle Orches-ter Zürich s českým dirigentem Tomá-šem Netopilem. I tentokráte si publi-kum vynutilo přídavek. 28. 8. zahrál Martin Kasík rovněž Chopinův 2. kla-vírní koncert pro Chopin Society v Han-noveru. Open air koncertu v krásném prostředí hannoverské Georgengarten se zúčastnilo na 5. 000 diváků.

STÁTNÍ OPERA PRAHA OPĚT V JA-PONSKU. Na své sedmé turné po Ja-ponsku odjede soubor Státní opery Praha 8. 10. 2005. Během měsíční-ho hostování (do 7. 11.) představí ja-ponskému publiku inscenaci Verdiho Aidy, s níž zde vystupovala s mimořád-ným úspěchem již na podzim 2002.

Tehdy se k našemu souboru připojil v šesti představeních slavný argentin-ský tenorista José Cura, letos se v v ti-tulní roli představí jako hosté slavné světové sopranistky Maria Guleghina a Inez Salazar a v roli Radama Piero Giuliacci. V sérii představení vystou-pí pod taktovkou italského dirigenta Giorgia Crociho a dirigenta SOP Jiří-ho Mikuly sólisté a stálí hosté SOP An-da-Louise Bogza a Maida Hundeling (Aida), Igor Jan a Jan Vacík (Radames), Galja Ibragimova a Veronika Hajnová (Amneris), Martin Bárta a Miguelange-lo Cavalcanti (Amonasro), Lukáš Hy-nek-Krämer a Oleg Korotkov (Král), Ladislav Mlejnek a Oleg Korotkov (Ramfis), Jiří Hruška (Posel) a Jana Levicová (Kněžka).* Jeden ze svých nejúspěšnějších ti-tulů, Verdiho La traviatu, která je na repertoáru SOP v režii Ladislava Štro-se, ve výpravě Vladimíra Nývlta a kos-týmech Josefa Jelínka nepřetržitě od roku 1982, uvede Státní opera Pra-ha v Salcburku 15. a 16. 10. 2005 ve slavném Velkém festivalovém domě. V hlavních rolích se představí Ad-riana Kohútková (Violetta), Yikun Chung a Aleš Briscein (Alfred), Vladi-mír Chmelo a Roman Janál (Germont),

sbor SOP a Mozarteum Orchestra Sal-zburg, diriguje Leoš Svárovský. * V ně-meckém městě Bad Elster uvedla 18. 9. Státní opera Praha svou inscenaci Do-nizettiho opery Lucia di Lammermo-or. Pod taktovkou intendanta König Albert Theater Florina Merze se v titul-ních rolích představili Dagmar Vaňká-tová (Lucia), Martin Šrejma (Edgardo) a Vratislav Kříž (Enrico). Po úspěchu s tituly Carmen a Nabucco je to již třetí hostování SOP v tomto městě.

VARHANICE VĚRA HEŘMANOVÁ se na začátku srpna vrátila ze čtyřtýden-ního koncertního turné po Dánsku a Německu. Do Dánska, které oplý-vá znamenitými varhanami, zavíta-la již poosmé a v katedrále v Odense přednesla svůj jubilejní padesátý reci-tál v této významné „varhanní“ zemi. Z koncertů v Německu jmenujme ales-poň vesměs festivalové recitály v kated-rálách ve Schleswigu, Ulmu a význam-ných chrámech v Berlíně a Wiesbade-nu. Umělkyně uvedla s úspěchem nejen závažná díla světové varhanní literatury, nýbrž se značným ohlasem i skladby českých soudobých skladate-lů Jana Jiráska a Vladimíra Wernera.

(sla)

Z P R Á V Y Z E Z A H R A N I Č Í

S T U D I E , K O M E N T Á Ř E

36


Radmila Hrdinová

Historie divadelní činnosti v Opavě sa-há až k počátkům 16. století (kočovné, školské, později zámecké a městské di-

vadlo). Budova pro stálou profesionální scénu byla vystavěna v letech 1804–1805 podle vídeň-ského vzoru (výzdoba L. Sachetti) a provoz Měst-ského divadla byl zahájen v říjnu 1805. Od roku 1827 byla součástí Městského divadla i opera (s výjimkou let 1854--55 a 1858--60), za ředitele F. Bluma (1849--53) vznikl samostatný soubor činohry a Blumova operní společnost. V tomto období přišel do Opavy tenorista Balthasar Bigl, pozdější ředitel divadla, s manželkou, uznáva-nou pěvkyní Theresou Biglovou.

Budova divadla prošla několika úpravami, z nichž tou zásadní byla přestavba po požáru v roce 1909. Až do roku 1945 se v Opavě – stej-ně jako v řadě dalších měst – provozovalo di-vadlo v německém jazyce, v letech 1918--38 za-jišťovaly česká představení soubory z Ostravy a Olomouce.

V červnu 1945 převzal divadelní budovu a provoz divadla MNV Opava a po opravě bu-dovy poškozené za osvobozovacích bojů se na podzim konala první česká představení. Oper-ní soubor zahajoval 27. 10. 1945 Smetanovou Prodanou nevěstou. Slezské národní divadlo, jak zněl tehdejší název divadla až do roku 1949, kdy se změnil na Městské divadlo Zdeňka Ne-jedlého (později Divadlo Z. Nejedlého a od ro-ku 1957 Slezské divadlo Z. Nejedlého), převzalo od německého divadla model vícesouborového provozu (činohra, opera a opereta se společným orchestrem a sborem, balet). Operetní soubor za-hájil provoz 16. 11. 1945 Nedbalovou Polskou kr-ví. Ve vedení operetního souboru se po jednom až dvou letech střídaly umělecké osobnosti, aniž by se soubor výrazněji prosadil, až opereta v roce 1954 ztratila samostatnost a operetní repertoár nadále převzal soubor opery.

Ten se soustavněji profiloval pod vedením F. Preislera (1946--53), přičemž dramaturgic-ky se opíral především o český klasický reper-toár. V prvním poválečném desetiletí působily v opavské opeře pěvecké osobnosti, jež se pak staly oporou souboru pražského Národního di-vadla – J. Wysoczanská, K. Berman (kromě pěvce i jako režisér), J. Horáček, D. Jedlička, M. Karpí-šek, O. Spisar aj. V letech 1953--56 vedl soubor

Česká operní divadlaX. Slezské divadlo Opava

dirigent a režisér I. Jirásek, který se zde prosadil i jako skladatel (Pan Johanes). Pod vedením E. Křepelky a P. Kareše, kteří se na postu šéfa ope-ry dvakrát vystřídali, se soubor dále proměňoval, repertoár však zůstával stabilně opřen o světo-vou i domácí klasiku, sólistickou příležitost do-stal nově příchozí J. Zahradníček, M. Frydlewicz a další sólisté. Na přelomu 50. a 60. let se v reper-toáru více prosadila soudobá opera (O. Mácha: Polapená nevěra, J. Pauer: Žvanivý slimejš, J. Ha-nuš: Sluha dvou pánů aj.), významným počinem

byla světová premiéra rekonstruované opery J. Myslivečka Medon, král epirský (1961). V tom-to duchu pokračoval vývoj opavské opery i v 60. a 70. letech, kdy se na scéně objevilo několik dra-maturgicky pozoruhodných titulů – ze součas-ných děl to kromě „povinných“ sovětských auto-rů (Chadžijev, Molčanov) bylo především první provedení novinky Hostinec U Kamenného sto-lu J. Berkovce (1973), z klasických titulů česká premiéra Haydnova Světa na Měsíci ve Swarov-ského úpravě (1976). V té době přišly do soubo-ru i umělecké osobnosti, které později vytvořily kontinuitu opavské operní tradice anebo posílily další moravské a slezské soubory – dirigent O. Bohuňovský, režiséři J. Měřínský, A. Vaňáková, J. Novák, pěvci P. Kamas, M. Urbánek, V. Zápraž-ný, V. Třebický, O. Procházková aj. V 80. letech za šéfování sbormistra P. Škarohlída pokračovala opera v uvádění především obligátního italského a domácího klasického repertoáru, operet a lido-vých zpěvoher, nároky na hudební nastudování udržoval dirigent O. Bohuňovský, který se stal také prvním šéfem opery po listopadu 1989. Pře-vzal kvalitativně nevyrovnaný patnáctičlenný só-listický ansámbl s řadou vedlejších úvazků a jeho snahou bylo především pozvednutí interpretační

kvality a dramaturgické objevnosti repertoáru. To se mu v poměrně krátkém čase podařilo, tak-že například již slavnostní představení Janáčkovy Její pastorkyně (dirigent O. Bohuňovský, režie V. Věžník), jímž se v říjnu 1992 budova Slezské-ho divadla (od února 1990 zbaveno přídomku Zdeňka Nejedlého) otevírala po rekonstrukci, jež měla odstranit alespoň část necitlivých úprav v socialistickém duchu, znamenalo v kontextu polistopadového českého operního divadla vý-razný umělecký počin. V titulní roli na sebe vy-nikajícím pěveckým výkonem i precizní češtinou upozornila mladá bulharská sopranistka V. Čav-darová, která se stala čerstvou posilou souboru a v této roli získala ocenění na prvním ročníku Festivalu českého hudebního divadla, pořádané-ho Jednotou hudebního divadla v Praze, stejně jako O. Bohuňovský a sbormistryně K. Pescha-ková byli oceněni za hudební nastudování Janáč-kovy opery. Po onemocnění a posléze předčas-ném odchodu O. Bohuňovského převzala vede-ní souboru režisérka I. Švandová-Koutecká a od roku 1995 mladý dirigent, absolvent brněnské JAMU, P. Šumník. Ten pokračoval v umělecké ná-ročnosti nastavené O. Bohuňovským v interpre-tační i dramaturgické linii a pod jeho pětiletým vedením získal operní soubor Slezského divadla vysoký standard a vynikající pověst, podpořenou řadou ocenění na třech ročnících Festivalu hu-debního divadla Opera.

Šumník především doplnil soubor o nové pě-vecké síly a zvýšil uměleckou náročnost v poža-davcích na orchestr i sbor, který po léta v Opavě velmi úspěšně a spolehlivě vede sbormistryně K. Peschaková. Tyto kroky mu umožnily nasazo-vat kromě běžných titulů i náročnější repertoár, jako Händelova Julia Caesara (1996), Pucciniho Bohému a Madame Butterfly, Orffovu Chytrač-ku či Poulenkovy Dialogy karmelitek. Pro posu-zování opavské opery je důležité si uvědomit, že se jedná o početně nepříliš velký ansámbl, který se během 90. let ocital na jedné straně pod eko-nomickým tlakem na snížení nákladů na „ná-ročnou“ operu, na druhé v neustálé konkurenci nedaleké Ostravy, která Slezskému divadlu od-čerpává sólisty a vytváří i dramaturgický tlak na originalitu repertoáru. Na druhé straně je ovšem nutno vidět i kladné stránky tohoto sousedství, především v možnosti (a často i nutnosti) umělec-kých výpomocí. I tak se ovšem od poloviny 90. let objevují hlasy po sloučení či případném zrušení

Foto

arc

hív

S T U D I E , K O M E N T Á Ř ES T U D I E , K O M E N T Á Ř E

37

jednoho z blízkých operních souborů. Je nasna-dě, které z obou těles by bylo na řadě jako první. Od roku 1994 je zřizovatelem Slezského divadla Magistrát města Opavy a tamním radním slouží ke cti, že chtějí své divadlo udržet za každou ce-nu. Ta cena ovšem znamenala od 90. let stupňova-né požadavky na extrémní omezení uměleckých souborů, především kolektivních těles, s nímž byl P. Šumník nucen bojovat. Dokázal nalézt pro opavskou operu osobitou cestu v uvádění zají-mavých, interpretačně náročných, ale zároveň schůdných titulů, jakým byly již zmíněné Dialogy karmelitek, Janáčkovy Příhody lišky Bystroušky či Oldřich a Boženka I. Hurníka. Podobně divácky „riskantní“ tituly byly vyvažovány dvěma i třemi operetními tituly v sezoně a dalšími, převážně ko-mickými operami (Rossiniho Lazebník sevillský, Donizettiho Don Pasquale, Smetanova Hubička, Dvě vdovy či Dvořákova Čert a Káča). S výše zmí-něnými tituly (Oldřich a Boženka, Dialogy kar-melitek plus Pucciniho Bohéma) hostovalo Slez-ské divadlo opakovaně na Festivalu hudebního divadla Opera a postupně získalo nejen řadu oce-nění, ale i trvalý zájem pražského publika o vzdá-lený opavský soubor, který přiváží zajímavé tituly v kvalitním hudebním i pěveckém nastudování. Na tom se podíleli sólisté K. Hájovská, O. Pro-cházková, Š. Maršálová, B. Zádrapová, V. Marek,

P. Murcek, J. Tolaš, P. Schubert, cenní příchozí z východu K. Vovková a A. Vovk, kteří se zá-hy prosadili i v českém reper-toáru, A. Proklov, Ch. A. Beha, hostující P. Kamas, J. Dvorský, E. Gazdíková, G. Kopperová, R. Novák, V. Kupka aj.

O spíše tradiční a konvenč-ní inscenační podobu opav-ských inscenací se po listo-padu 1989 starali režiséři F. Preisler, J. Andělová-Pleticho-vá, J. Novák, J. Glogar, M. Du-bovic, I. Švandová-Koutecká, B. Jansa, výtvarníci M. Víšek, R. Švecová, E. Zapletalová, A. Babraj, jako dirigent se vedle P. Šumníka uplatnil B. Vaňkát, K. Mládek a od roku 1993 R. Hein.

Příchod ředitelky S. Gapkové v září 2000 zna-menal konec soustavné umělecké práce operního souboru. Již po roce odchází z opavského divadla P. Šumník a po období usilovného neklidu a ne-jistoty byl konkurzem ustanoven do funkce šéfa opery dirigent J. Snítil, jemuž ale nebyl dopřán ani rok a byl opět své funkce zbaven, aby posléze na místo šéfa opery přišel v červnu 2003 ostrav-

ský sólista D. Hrda. Tak časté střídání šéfů, na-víc uprostřed sezony a bez zjevných i zjevených důvodů, umělecké práci operního souboru ni-kterak nesvědčilo a je zázrak, že si opavský sou-bor dokázal udržet i nadále přijatelnou úroveň. O neprůhlednosti uměleckého směřování svědčí například kuriózní fakt, že pod dramaturgickým plánem několika posledních sezon je podepsán tajemný Z. Smetana, o jehož osobě a existenci vedení divadla není schopno ani ochotno nic konkrétního sdělit, patrně se za tímto jménem skrývá kolektivní dramaturgická samovýpomoc. Jako dirigent zůstává v souboru nadále J. Snítil, který má nepochybnou zásluhu na kvalitním hu-debním nastudování několika titulů posledních sezon (Verdiho Loupežníci, Smetanova Prodaná nevěsta, Moniuszkova Halka, Pflügerova Histo-rie jednoho snu), kromě něho se nadále uplatnil i B. Vaňkát a hosté jako P. Chromčák, J. Krygel či D. Binetti (Belliniho Norma). Sólistický ansámbl obohatil příchod slovenské sopranistky K. Kra-molišové, která slavila úspěch jako Amálie ve Ver-diho Loupežnících a v minulé sezoně v titulní roli Belliniho Normy, za níž byla odměněna prestižní Cenou Thálie, v tenorových rolích na sebe v po-sledních sezonách výrazně upozornil M. Vojta, z dalších sólistů pak opětovně A. Vovk a K. Vov-ková, T. Janošová, O. Procházková, V. Marek, D. Hrda či hostující N. Nekrasov. Dramaturgicky pokračuje snaha o hledání neotřelé dramaturgie, významný počin představovala světová premié-ra opery současného švýcarského skladatele A. Pflügera Historie jednoho snu v červnu 2004, či u nás nepříliš uváděná Belliniho Norma. Proti 90. letům se stále častěji prosazuje i na opavské scéně uvádění oper v originálních jazykových verzích, což je nepochybně podmíněno přílivem zahranič-ních pěvců. Opavský soubor si přes všechna ome-zení a zmatky posledních let dokázal najít a udr-žet vlastní cestu dramaturgické neotřelosti a vyso-kého pěveckého i hudebního standardu. Václav Marek a Katarína Jorda Kramolišová v opeře G. Verdiho Loupežníci, SD Opava 2002

Charles Gounod: Faust, SD Opava 2002

Foto

arc

hív

Foto

arc

hív


38


Ivana Hoyerová

Jméno jednoho z nejvýznamnějších předsta-vitelů české kantorské hudby přelomu 18. a 19. století, vzdělaného učitele, regenscho-

riho, spisovatele a básníka Jakuba Jana Ryby (26. 10. 1765–8. 4. 1815) je všeobecně trvale spojováno především s duchovními kompozi-cemi určenými pro vánoční období, z nichž tzv. Česká mše vánoční „Hej, mistře“ z r. 1796 zajis-tila svému tvůrci věhlas nejen po celé Evropě, ale stala se trvalou součástí vánočních svátků i v zá-mořských zemích. Je s podivem, že právě sklad-ba nanejvýš odrážející český lidový prvek jak po textové, tak i po hudební stránce a autor sám si jí ani nijak zvlášť necenil, nejen stále a úspěšně v období Vánoc konkuruje dílům skutečných velikánů světové hudby, ale zastínila i skladate-lovu další, velice rozsáhlou a žánrově rozmani-tou tvorbu, která tak zůstává stranou zájmu a je dostupná pouze úzké skupině hudebních znalců a několika nadšených příznivců.

Páteří Rybova díla je hudba církevní, jež vzni-kala z praktické potřeby rožmitálského kůru a z povinností vyplývajících z funkce jeho ředi-tele, kterou Ryba zastával po celých 27 let svého působení v Rožmitále (1788–1815). Vedle skla-deb určených právě pro místní potřebu, mezi něž patří i zmíněná Česká mše vánoční, vznikla také řada děl, určených jiným českým kůrům, která svým rozsahem, obsazením i náročností překro-čila hranice možností Rybova působiště (sklad-by pro plzeňský a svatohorský kůr aj.). Z velice rozsáhlého díla (cca 1100 skladeb) se však do-

„Skladatel zkrátka musí umět promluvit k různým srdcím a to dokáže, když své kusy skládá celým srdcem.“ Jakub Jan Ryba

Jakub Jan Ryba – jubilantdnes zachovala pouze část, v případě hudby cír-kevní okolo 400 skladeb, z hudby světské však pouze nepatrné torzo. A právě, díváme-li se dnes komplexně na Rybův hudební odkaz, shledává-me autora osobností všestranně nadanou, kte-rá překročila hranice tvorby z povinnosti, pro výdělek a zanechala dílo, které i dnes vzbuzuje respekt a úctu.

Ryba pocházel z Přeštic z kantorské rodiny. Již jeho otec Jakub Jan Ryba st. byl znamenitým varhaníkem a schopným skladatelem, ale jeho povahové rysy mu nedovolily více vyniknout. Svůj talent, který nesporně po otci zdědil, Ryba brzy rozvinul. Po studiích na piaristickém gym-náziu v Praze, která však nedokončil, a po ab-solvování učitelského kursu působil krátký čas jako učitel v Nepomuku a v Mníšku, aby pak od r. 1788 trvale zakotvil v Rožmitále. Srovnáme--li jeho podmínky s podmínkami současníků působících za hranicemi, musíme vyzdvihnout jeho pracovní nasazení podpořené úžasnou pí-lí, kterou kompozici věnoval, i když nebyla jeho hlavní životní náplní ani rozhodujícím nástrojem příjmu, neboť tím byla práce ve škole, výchova a vzdělávání dětí a mládeže, které se svědomitě a cele i za cenu osobních obětí až do své smrti věnoval. Jako otec sedmi dětí, které zůstaly na-živu z 13 narozených, musel častokrát, zvláště v posledních létech života, čelit nemalým exis-tenčním potížím.

Hudba, a především její tvorba se stávala Ry-bovi důležitou duševní vzpruhou v těžkých ži-votních situacích, utíkal se k ní jako do jiného, krásného světa, po kterém stále marně toužil.

Stále se zhoršující zdravotní stav, neutuchající spory s rodiči žáků i s vrchností, pocity marnosti, zoufalství, beznaděje, podpoře-né četbou Senekových spisů však nakonec zvítězily nad radostí, op-timismem a harmonií, které vtělil do svých skladeb, převážily i hod-noty plynoucí z jeho opravdové víry v Boha a přivedly jej až k roz-hodnutí předčasně ukončit život. Rybův osud se dovršil v lesní tiši-ně nedaleko Rožmitálu, kde si 8. 4. 1815 po vzoru Senekově pod-řezal břitvou hrdlo.

Přesto, a možná právě proto, že byl často nu-cen těžce překonávat každodenní překážky, vy-tvořil dílo, které přetrvalo staletí, a může a jistě stále bude oslovovat tisíce posluchačů na celém světě. Neprávem opomíjený Ryba má šíří své tvorby, vznikající často v těžkých životních situ-acích, trvalé místo mezi nejpozoruhodnějšími osobnostmi české hudby. Avšak z tohoto roz-manitého a velice početného hudebního odka-

zu zůstávají v povědomí českého posluchače, pomineme-li vánoční mši, už jen zcela mlhavé a nekonkrétní odkazy k několika málo dalším dílům. Snad každý rok přichází na trh další, no-vá nahrávka Rybova nejslavnějšího díla. Avšak to je již natolik známo, že snad ani další popula-rizaci nepotřebuje. Pokusy o vyzvednutí dalších Rybových skladeb z anonymity jsou záslužné, avšak nepočetné.

Mezi ty nejstaršího data patří dodnes na tr-hu dostupné „Pastorely“ (Supraphon, 1989), jež jsou však pouze zlomkem rozsáhlé Rybovy pas-

Pečeť Jakuba Jana Ryby

Kresba kostela sv. Jana Nepomuckého v Nepo-muku, kde Ryba působil na počátku své učitelské dráhy.

Stará škola v Rožmitále, kde J. J. Ryba po dlouhá léta působil. Rekonstrukce Jiří Běl

Foto

arc

hív

Foto

arc

hív

Foto

arc

hív

S T U D I E , K O M E N T Á Ř ES T U D I E , K O M E N T Á Ř E

39

torální tvorby. Díky titulům Missae (Multisonic, 1993), Missa solemnis in C major, Missa in E mi-nor (Multisonic 2002) a Missa in B, Litanie laure-tanae in B, in Es (Agentura „A“ společný podnik, 1992) se mohla veřejnost seznámit s dalšími díly zastupujícími bohatou Rybovu duchovní tvorbu. Na CD Česká mše vánoční, Missa pastoralis (Na-xos, 1998) můžeme v podání Sboru a orchestru českých madrigalistů srovnávat poprvé nahra-nou tzv. Českou mši půlnoční, která je zcela ne-správně nazývána 2. českou mší vánoční, spo-lu s její mnohem slavnější „jmenovkyní“. Zcela ojedinělým je také CD Pocta českým světcům (Panton, 1995), kde je zařazen i Chvalozpěv k sv. Janu Nepomuckému, rodáku z města, kde Ry-ba prožil dětství, a patronu rožmitálského měst-ského kostela. Jedinečným projektem můžeme nazvat „znovuobjevení“ Rybových varhanních skladeb. Na CD Česká varhanní hudba období klasicismu (Rosa, 1999) zaznívá jediný autorův soubor skladeb určených královskému nástroji, nazvaný příznačně Novae et liberae cogitationes (Nové a svobodné myšlenky) z r. 1798 v podání prof. Michala Novenka na původním nástroji z r. 1750 dochovaném v kostele Povýšení sv. Kříže ve Starém Rožmitále. Tato nahrávka je pro autora jakousi satisfakcí za dlouhá léta přetrvávající měl-ký názor, kvůli němuž byl neprávem považován jen za schopného kantora, autora, který se sice stal populárním díky jediné mši, avšak v díle ni-jak zvlášť nevybočoval z kompozičních zvyklostí své doby. Autor se zde představuje jako skutečný experimentátor, neboť nejen že používá odváž-ných harmonických prostředků, ale k úvodní Toccatě C dur připojuje i filosofické poznámky, osvětlující postup vzniku díla a jeho obsah. Tato

Varhany z roku 1750 ve farním kostele Povýšení sv. Kříže ve Starém Rožmitále, na něž v letech 1788 až 1815 J. J. Ryba hrával a kde v roce 1796 pravdě-podobně poprvé zazněla jeho Česká mše vánoční „Hej, mistře…“.

Foto

arc

hív

Upravený dobový opis posledních slov J. J. Ryby (Muzeum české hudby, Praha)

smělá autorova „vize budoucnosti“ však zůstala nedokončena, sbírka měla obsahovat mnohem více skladeb, k jejichž kompozici se již Ryba zřej-mě z rozličných důvodů nedostal. Z Domažlic pochází nahrávka Rybova nejstaršího, českého Stabat mater (MKS Domažlice, 2001). Místní nadšenci hodlají v představování Rybových ne-známých skladeb i nadále pokračovat.

Jedním z nejnovějších na trhu je také CD Dětské písně českých skladatelů 18. a 19. sto-letí (AMU, 2003), v jehož úvodu zaznívá 7 pís-ní z Daru pilné mládeži a Ukolébavka Spi má zlatá.

Koncem tohoto, nebo začátkem příštího ro-ku by se měla na trhu objevit jedinečná nahráv-ka všech Rybových dochovaných kvartetů, které jsou reprezentativním vzorkem rozsáhlého, za-jímavého, leč v minimálním rozsahu dochova-ného Rybova komorního díla. Vždyť např. do r. 1809 napsal Ryba 72 kvartetů, do dnešní doby se však zachovaly pouze čtyři. Společnost Jakuba Jana Ryby, která vznikla v Rožmitále pod Třem-šínem v roce 1990, si pokládá za čest, že někteří její členové mohli přispět k realizaci této nahráv-ky, ať již pomocí při získávání notových zápisů jednotlivých kvartetů, tak především přepisem flétnového kvartetu F dur, který dosud běžně v opisech neexistoval. Je velkým přáním všech ctitelů Rybova díla, aby tato unikátní nahrávka pomohla rozšířit pohled na Rybu – skladatele a nebyla do budoucna zdaleka poslední.

K hlubšímu poznávání Rybova (nejen) hu-debního odkazu přispívají nemalou měrou i mé-dia. Avšak ne vše, co je prezentováno v tisku, roz-hlase či televizi, vede k opravdu nezkalenému, věrohodnému a pravdivému pohledu na Rybovu osobnost. Jakýmsi moderním trendem součas-nosti se stala šťavnatá a šokující odhalení. Avšak životní osudy rožmitálského kantora takové zda-leka nejsou. Sám Ryba v úvodu svého „hudební-ho životopisu“ píše: „Velký svět bývá nadšen (a to musím potvrdit z vlastní zkušenosti) dobrodružným, podivuhodným a podobným vyprávěním, můj pří-běh muzikanta je však prost takových věcí a nato-lik jednoduchý a nerománový, že si zaslouží přečíst sotva jednou a zahodit.“

Životopisnou stať Jacob Johan Ryba’s musika-lischer Lebenslauf… napsal Ryba již v roce 1801. Vůbec poprvé jej do češtiny přeložila a v r. 1946 vydala tiskem dr. Irena Janáčková. Tento překlad je však již poněkud zastaralý. Společnost Jakuba Jana Ryby chystá letos ve spolupráci s Národní knihovnou v Praze a Knihovnou kláštera pre-monstrátů na Strahově při příležitosti 240. výročí Rybova narození vydání faksimile původního ru-kopisu spolu s novým překladem. Zajímavý ná-stin svého života s hudbou zakončil Ryba 14 let před svou smrtí jasným odhodláním:„A tak se zce-la odevzdávám Boží Prozřetelnosti pevně rozhodnut, že ve dnech, které mi zbývají, budu v tichém ústraní podle svých sil pracovat pro všeobjímající hudební umění, a že se v něm budu víc a víc zdokonalovat. Nakolik svému předsevzetí dostojím, posoudí jednou bez všemožných ohledů současníci, milující sprave-dlnost, a nezaujaté pozdější generace.“ Nezbývá si než přát, aby Rybova hudba zaznívala stále čas-těji, abychom měli podle čeho soudit.

Foto

arc

hív


40

Rudolf Pečman

Vypůjčili jsme si okřídlený titul Goetho-vv knihy. Právem. Starý mistr 18. stole-tí, Jan Zach, je stále předmětem zájmu.

O jeho životě a působení píší literáti, je objektem muzikologického bádání. To značně pokročilo, zatímco v povídkách „vystupuje“ Zach pěkně postaru.

Mám rád literaturu faktu, s oblibou se začítám do novel o velkých zjevech. Ak-ceptuji požadavek básnické licence, jde-li o umělecké dílo věnované například dáv-no zemřelému hudebníkovi. Zvedám vý-stražně prst, odchyluje-li se poetická kon-cese příliš od pravdy. Nelze brát vždy doslo-va, co se píše v beletrii o géniích, mistrech a mistříčcích.

Moje knihovna obsahuje nejen muzi-kologickou literaturu, nýbrž právě i spisy pojednávající o hudbě a o umění jakožto o předmětu literárního zpracování. Prošel jsem svými skříněmi a regály. Objevil jsem, že v nich mám i „zachovské“ tituly.

Tak útlý svazek Vladislava Mareše (Če-lákovice 1993) chce oslavit zdejšího rodáka Jana Zacha, kolem jehož životních osudů je dosud leccos nejasného. Měl pohnutý život. Působil v Praze, byl jmenován dvorním ka-pelníkem v Mohuči, podnikl cestu do Říma, vrátil se do Čech, aby se krátce nato dozvě-děl, že ho suspendovali z místa mohučské-ho kapelníka, po šesti letech je z něj pro-puštěn. Bloudí německými městy. Ehren-breitsstein, klášter v Seligenstadtu, Kolín nad Rýnem, Koblenz aj., klášter Stams na Innu; Řím, kam se vydává na uměleckou cestu, je vystřídán opět Stamsem, následuje Wallerstein a Ellwangen, kde Zacha zastihuje smrt (24. 5. 1773). Z pohnutého životopisu mistrova vybral spisovatel Mareš několik momentů, aby je zpří-tomnil v útvarech povídek. Jsou spojeny smyš-leným vyprávěním Jana Zacha na zámku knížete Öttingen-Wallersteina, kam znavený hudebník dorazí ke konci života za mrazivého lednového večera. Kníže se na něho s láskou rozpomene, pozve ho k pobytu. I jeho dcera nalezne ve stár-noucím skladateli zalíbení. Vyzve ho, aby vypra-voval o svém bohatém hudebnickém životě. Zach váhá, ale posléze přece jen povídá o tom, jak jeho hru vyslechl (za bouřného počasí) sám Bohuslav Matěj Černohorský, který si ho vybral za žáka. Vypravuje o svém putování, o svém zklamání,

že Praha si jej nevyvolila za kapelníka u sv. Víta. Pokračuje o tom, kterak jej urazil žárlivý dvor-ní rada von Schmidt, s nímž se pak dostal i do šermířské potyčky. Pro souboj byl Zach proná-sledován.

Vyprávění přerušuje kníže Öttingen-Waller-stein. Vyzve Zacha,, aby zaimprovizoval na kláve-sovém nástroji. Zach se ponoří do hudby a vzpo-

mene si na motivy svých nejslavnějších skladeb, zejména na své Regina coeli. Spatra znovu a znovu zpracovává svá témata. Kníže je u vytržení a rád připomene Zachovi, jak si všude váží jeho umě-ní a jak je dokonce nazýván „českým Bachem“. Tento knížecí výrok Zacha neobyčejně potěší. Rád by zůstal u knížete, ale jeho povinnosti jej pohánějí. Zítra už musí napevno odjet do kláš-tera ve Stamsu. Očekávají ho tam. Jsou zvyklí, že se vždy zjara vrací ze svých cest.

Spisovatel Mareš vyšel z hudebně-historic-kých poznatků o Zachovi a koncipoval své texty jako letmá zastavení. Rozhodně se chová k pra-menům citlivěji než např. Zdeněk Gintl (O sta-rých českých muzikantech, Praha 1946), který líčí Zacha jako zpěváka a kapelníka s taktovkou v ru-ce (O věrném českém muzikantu Janu Zachovi, tam-

též, s. 68); uvede i jeho setkání s Černohorským na pražském kůru u sv. Jakuba ve Štupartské ulici. Jak mohl mít Zach v ruce taktovku, když byla vynalezena až v 19. století? A máme vůbec doloženo, že se oba velcí hudebníci setkali? Tuto otázku klademe i V. Marešovi. Osobně bych vel-mi váhal s označením „český Bach“. Tak Mareš pojmenovává i celou svou sbírku (Český Bach).

Když už by to bylo nutné, přiřkl bych toto epiteton spíše Zelenkovi, než Zachovi. Vtírá se ovšem jeden základní problém: J. S. Bach nebyl za svého života příliš vážen jako skla-datel. Považovali ho za konzervativce, který pěstuje kontrapunkt v době, kdy už zcela vyšel z módy. Až Mendelssohnovou záslu-hou (1829) byla znovu objevena Bachova velikost v oblasti hudební kompozice. Kdy-by byl býval Zach za života nazván „českým Bachem“, byl by tak označen po skladateli ve své době neuznávaném …

Vnesli jsme v posledních letech jasno do některých diskutabilních otázek kolem Ja-na Zacha. Tomáš Slavický (Praha) věnoval Zachovi disertaci (Ph. D.) a publikoval ji v Hudební vědě (Bohemicalia Zachiana, roč. 2001 č. 3--4. s. 221--244, a roč. 2002, č. 1, s. 3--28). Kritické zrcadlo staví před Karla Mi-chaela Kommu a jeho spis Johann Zach und die tschechischen Musiker im deutschen Um-bruch des 18. Jahrhunderts (Kassel 1938), stejně jako před některé další autory a jejich zachovské spisy. Slavický zjišťuje, že Zach se nenarodil 13. 11. 1699 v Čelákovicích, nýbrž byl pokřtěn až 26. 11. 1713 v Dehtá-rech. To vnáší nové aspekty do zachovské-ho bádání. Zach tedy není současníkem

pozdně barokních mistrů, nýbrž souputníkem bratří Bendů, Jana Václava Stamice a Christopha Willibalda Glucka. Mnohé nejasnosti zůstávají při zkoumání jeho mladých let, leccos bude třeba upřesnit i v jeho další biografii. Umírá v Ellwan-gen, jak jsme se již zmínili. V tomto švábském městečku byla odhalena (v říjnu 1982) pamětní deska, jejímž autorem je pražský výtvarník Lu-mír Šindelář. Již předtím prezentoval Zacha ve svém portrétu jako rozervaného muže, který byl pronásledován ústrky a osobními neúspěchy. Za-chovu genialitu svět nepochopil. Nyní, po létech, si ellwangenští občané uvědomují, že v tamním bývalém poštovním domě zemřel jeden z těch starých skladatelů, kteří bloudili světem, aby na-lezli obživu. Desku mohou obdivovat v kostele sv. Wolfganga.

„Báseň a pravda“ o Janu Zachovi

Foto

arc

hív


41

Jan Baťa

Těm, kdo se zajímají o starší českou hud-bu, jistě neušlo, že se za výlohami a na pultech mnohých knihkupectví objevi-

la nová publikace s nevšedně při-tažlivou obálkou – Historická an-tologie hudby v českých zemích (do cca 1530). Jedná se o týmovou práci, jež vznikla pod vedením re-nomovaného českého muzikologa Jaromíra Černého. Až na jedinou výjimku patří všichni, kdo se na ediční přípravě této notové edice podíleli, k jeho žákům, jichž Černý vychoval pro obor celou řadu.

Publikace není určena pou-ze odborníkům, nýbrž širokému spektru zájemců o starší českou hudbu, zejména profesionálním i amatérským interpretům. To-mu je také přizpůsoben celko-vý ráz knihy. Obsah je rozdělen na tři oddíly – středověk (do cca 1420), husitství a konečně refor-mace a renesance, každý oddíl se pak dále vnitřně člení podle jed-notlivých hudebních žánrů a for-mových útvarů. To dává zejména při plynulém listování knihou ve-lice plastický obraz o různorodo-sti tehdejšího hudebního života. Jednotlivé skladby jsou průběžně číslovány, v záhlaví je rovněž uve-den název příslušné formy (snad nedopatřením schází jen u č. 129). Nechybí odkaz na pramen či edi-ci, ze kterých je skladba vybrána. S ohledem na praktický ráz edice je kritický aparát zcela vypuštěn, v jis-tém ohledu jej však supluje krátký a výstižný komentář připojený ke každé skladbě, který osvětluje širší kontext jejího vzniku a funkce v dobové hudební praxi.

U latinských textů je uveden jejich český a an-glický překlad. U jednoho kusu však není český překlad kompletní (č. 3e). Problematičtějším se jeví anglický překlad, a to hned v několika ohledech. Předně u liturgických a biblických textů je zcela namístě sáhnout po oficiálním anglickém znění. Zejména liturgická angličtina má svá specifika, jež je nutno respektovat a je tedy naprosto zbytečné

pokoušet se o svůj překlad vlastní (navíc ne přímo z latiny, nýbrž přes češtinu), který bude potenciál-nímu anglickému čtenáři nutně připadat jako no-šení uhlí do Newcastelu. Ať to jsou liturgické texty nebo komentáře ke skladbám, nebylo by na škodu

nechat překlad přehlédnout rodilého mluvčího. Dalším otazníkem jsou překlady strofických fo-rem. Zpravidla je přeložena pouze první sloka, což je u publikace mířící nejenom k českému zájemci poněkud škoda. Je zde však patrná určitá nedů-slednost, poněvadž se setkáme jak s kompletním překladem (č. 2d, 5, 9, 10, 16, 20, 45, 60–62, 91, 97c), tak pouze s výběrem slok (č. 22, 29, 30, 46, 47, 74, 86, 89, 93, 105, 109, 112, 135, 136), o krité-riích výběru však není v předmluvě ani slovo.

Při konečné redakci patrně unikla pozornos-ti korektora odlišná sazba u melismat některých skladeb (č. 15, 28) a chybná sazba textu (č. 129), což ale nikterak nesnižuje jinak graficky preciz-ně připravenou publikaci. Skvělou pomůckou je

rejstřík v české i anglické mutaci, který v mnohém usnadňuje prá-ci s edicí. V bibliografickém soupi-su dle mého názoru chybí zmínka o edici písňových skladeb z kode-xu Speciálník (ed. Dagmar Vanišo-vá, Praha 1990), ze které sice neby-la přebírána žádná skladba, nicmé-ně má s antologií mnoho styčných bodů. Vedle odkazů na prameny a edice se přímo nabízela také dis-kografická poznámka, neboť po-zornému čtenáři jistě neujde, že poměrně velká část skladeb v an-tologii obsažených se již dočkala zvukové realizace na CD. Při pro-klamativně praktickém zaměření této knihy by podobný druh odka-zu mohl mít svůj význam.

Výše zmíněné připomínky ovšem nic nemění na tom, že His-torická antologie hudby v českých zemích je publikace ve svém obo-ru průlomová. Nabízí čtenáři 144 precizně vybraných a edičně při-pravených skladeb, které mapují staletí trvající hudební vývoj na našem území od „Hospodine, po-miluj ny“ až po renesanční polyfo-nii. I přes několik podobných po-kusů v minulosti (Pohanka, Sníž-ková, Venhoda) lze až s vydáním tohoto svazku říci, že česká muzi-kologie úspěšně zkrátila bezmála dvousetletý náskok literární vědy ve vydávání starších památek ve formě antologie (vzpomeneme-

-li Hankova Starobylá skládanie). Po této práci rozhodně musí sáhnout jak hudebníci a muzi-kologové, tak i badatelé z příbuzných oborů – obecných dějin, jazykovědy, dějin literatury a výtvarného umění. Nelze si než přát, aby His-torická antologie hudby v českých zemích přispě-la nejen k větší praktické znalosti starší české hudby, ale probudila zájem o její další výzkum a dočkala se tak dalšího pokračování pro obdo-bí po roce 1530.

Historická antologie hudby v českých zemích (do cca 1530)Historical Anthology of Music in the Bohemian Lands (up to ca 1530), ed. Jaromír Černý et alii, Koniasch Latin Press, Praha 2005, XVI + 304 s., ISBN: 80-86791-11-4

R E C E N Z E K N I H

Foto

arc

hív

42

Miloš Pokora

J edním z mladých hudebníků, kteří ještě neodrostli studentskému věku, a přesto na sebe upínají pozornost náhodných posluchačů i zasvěcenců, je violoncellista Petr Nouzovský. Ač teprve třia-dvacetiletý, má už za sebou řadu recitálů i koncertantních vystoupení s orchestry, hostování na

domácích i zahraničních festivalech (letos například i na Pražském jaru), nahrávky pro Český rozhlas i připravené CD s bachovským kompletem, může se pyšnit po několik let opakovanými recitálovými výstupy v Japonsku a příští rok ho kromě jiného čeká dokonce samostatný recitál v prestižním sále amsterdamského Concertgebouw. A to nehovoříme o jeho zkušenostech z řady mezinárodních kurzů nebo o jeho neuvěřitelně strmém repertoárovém zrání se zajímavými exkurzemi do světa soudobé hudby. Ti, kdo Petra Nouzovského poznali blíže, mi dají jistě za pravdu, že vezmeme-li v úvahu cel-listovo mládí, máme co do činění s hudebníkem vskutku překvapivě osobnostního projevu a nápadně vyhraněných názorů, cellistu, který jako by už ve svých třiadvaceti letech dobře věděl, čeho chce do-sáhnout, i jak se k těmto cílům dobrat. Tím spíš bylo lákavé, položit mu pár otázek.

Slovo „tlumočí“ nemám v hudbě rád

říká violoncellista

Petr Nouzovský

Snad bychom nejprve měli čtenářům předsta-vit vaše úplné začátky…

Cello jsem si nevybral. Cello mi bylo přidě-leno. Prošel jsem klasickým náborem ve školce. Přišla paní učitelka, zahrála něco na klavír, uděla-la tam chybu a já jsem se přihlásil, abych ji na ni upozornil. Řekla:„No výborně, pojď ke mně a ukaž mi ruku“ a rozhodla, že budu hrát na klavír. Jenže v garsonce, kde jsme bydleli, klavír nebyl, a tak se mi na ruku podívala ještě jednou a rozhodla, že budu hrát na cello.

Proč jste se později přihlásil na hudební gym-názium a ne rovnou na konzervatoř?

Pan profesor Pišinger, k němuž jsem chtěl na Pražskou konzervatoř, mě tehdy upozornil, že bych se na školu asi nedostal, protože je tam velká konkurence. Proto jsem se přihlásil na Gymnázium Jana Nerudy, což kvůli vyhlídce, že se mi dostane patřičného všeobecného vzdělá-ní, uvítali i moji rodiče. Hned druhý rok jsem si ale uvědomil, že vzhledem k zátěži, kterou pro mne představovalo cvičení, se takový druh studia stihnout nedá, a tak jsem to zkusil s konzerva-toří znovu. Prošel jsem tam pak vskutku neob-vykle pestrým školením. Dva roky jsem studo-val u Františka Pišingra, dva roky u Jiřího Bárty a dva roky (poté, co se Bárta musel pro nemoc načas odmlčet) u Jana Páleníčka.

Mohl byste se svěřit, na koho z pedagogů nej-více vzpomínáte?

Od každého jsem se něco naučil. Dobře to fungovalo už na gymnáziu, kde mě Mirko Škam-pa učil techniku a Martin Škampa přednes. Hod-ně mi pomohl František Pišinger i Jan Páleníček, ale nejvíc jsem miloval Jiřího Bártu. Obdivuji, jak hluboce se Bárta umí vcítit do interpretovaného, jak se snaží dostat z každé skladby maximum

a vůbec, jaké charisma z něho vyzařuje. Žádný uhlazený pán, ustrojený ve fraku, který jenom tlumočí (toto slovo nemám v hudbě rád), co skla-datel napsal, ale muzikant, který hraje jako o ži-vot a snaží se skladbě vtisknout také svou vlastní tvář. Ještě jeden zajímavý moment. Je zajímavé, že učí jinak, než hraje. Zatímco při hře se nechá-vá často snadno unášet vlastní fantazií, při výu-ce postupuje přesně podle pravidel. Sám jsem dobře tento kontrast pociťoval a přiznávám, že mě to fascinovalo.

Myslím, že to byl také Bárta, na jehož dopo-ručení jste se dostal už jako konzervatorista na Piatigorského seminář v Los Angeles. Byla to pro vás zásadní zkušenost?

Určitě. Šlo o můj první výjezd ven. Byl jsem tehdy na konzervatoři zhýčkán lichotkami, po-řád jsem slyšel, jak jsem výborný a skvělý a když jsem najednou viděl ty světové špičky, pochopil jsem, jak předlouhou cestu musím k takové úrov-ni krůček po krůčku absolvovat.

Byl jsem svědkem, že mezi velkými osobnost-mi, které se vám chvilku věnovaly, byl také Ro-stropovič. Jak jste se k němu dostal?

Když slavil své, už nevím kolikáté výročí pro-fesor Chuchro, přijel Rostropovič do Prahy. Den

předtím si nás svolal pan Bernášek a řekl, ať se připravíme, protože zítra bude v Martinů sále workshop s Rostropovičem. Všichni si napsali, co budou hrát, ale když se mistr zeptal, kdo by chtěl svůj projev konzultovat, dívali se do země. Je fakt, že jsem byl tehdy až přehnaně sebevědo-mý, a tak jsem se přihlásil. Zkoušeli jsem Rach-maninova a bylo to úžasné. Ještě jednu věc, která se týká pedagogů, bych však chtěl dodat. Myslím, že jsem měl a mám – a to i nyní na HAMU v pří-padě profesora Hoška – štěstí na takové, s nimiž si rozumím umělecky i lidsky. Nemám rád, když mi někdo jenom lakonicky vytkne „hraješ to bl-bě“, ale jsem šťastný, když se mě někdo zeptá „proč to tak hraješ? Mě to zajímá“ a když se pak podaří spornou partii obhájit, řekne třeba – jak se mi to stalo u jednoho pána z pařížské kon-zervatoře – „Máš pravdu, nevím, proč bys to tak vlastně hrát nemohl.“

Z vašich odpovědí i z toho, komu fandíte, je dobře znát, jak blízko máte k fantazijně uvolně-nému projevu, sám jsem si to ověřil poslechem. Nádherně klidná a tklivá fráze dokáže třeba ve svém závěru vklouznout do překvapivě rozpusti-lého výrazu, pohrávajícího si s rytmem (Beetho-ven). Je to vzrušující rozeznívat u známé hudby dosud nepoznané struny…

G R A M O R E V U E

43

G R A M O R E V U E

Ani Beethovena ani Martinů a další nepovažuji za svaté ob-rázky. Kdyby tomu tak bylo, mu-seli bychom hrát všichni danou skladbu stejně. I takový Bach byl, navzdory své přísné víře, člověk jako my a nelze z něho dělat ně-koho, kdo chodil po špičkách a hlídal, aby mu probůh některá nota nezněla třeba příliš dlouze. Proto také tak úplně nesouhla-sím s historicky poučenou in-terpretací, i když na druhé stra-ně přiznávám, že každý kontakt s člověkem, který je v tomto obo-ru poučený – viz mou spolupráci s Monikou Knoblochovou při na-hrávce Bachových sonát – je nes-mírně zajímavý. Navíc se mi kaž-dé pojetí proměňuje, vyvíjí. Když hraji Beethovena, mohu se třeba s klavíristkou desetkrát dohado-vat o stejných místech a pokaždé přijít na trochu jiné řešení. Když hraji Bacha, tak si po koncertě ří-kám, jestli jsem tu a tu pasáž ne-mohl pojmout jinak. Myslím si, že právě to je krásné, že člověk nehraje tytéž věci pořád stejně. Nikdy jsem nevyhrál žádnou vel-kou soutěž a obávám se, že ji ani nevyhraji, protože se svým sty-lem projevu, který není tak úplně zaškatulkovatelný, budu asi vždy některému z porotců moc vadit. Pro vysvětlení. Brzy mám mít re-citál ve slavném Concertgebouw a jak je známo, v Holandsku se ctí notový zápis nadevše. Abych ty, kdož mě na toto vystoupení pozvali, nezkla-mal, rozhodl jsem se, že na něm předvedu sklad-by, u kterých uvolněný přístup tolik nevadí – Ko-dályho sonátu a Cassadovu suitu.

Máte pocit, že už jste na svou dráhu dostateč-ně repertoárově vybaven?

Malý příklad. Když jsem přišel k profesoru Pišingrovi z gymnázia a přehrál jsem mu Bocche-riniho Koncert B dur, prohlásil můj učitel:„Hraješ to krásně, půjdeme na Pražské jaro.“ Zaskočilo mě to tak, že jsem skoro brečel, ale to nebylo všech-no. Vzápětí jsem dostal k nastudování Dvořá-kův Violoncellový koncert h moll, který jsem se naučil – protože jsem takovou odpovědnost ještě nebral vážně – za tři měsíce. Už v 15 letech jsem měl tedy v repertoáru kromě několika re-citálových skladeb Boccheriniho koncert, oba Haydnovy koncerty i Dvořáka. Ten stěžejní re-pertoár jsem pak studoval u Jiřího Bárty. Dnes mám v repertoárovém rejstříku deset koncertů

a zhruba stejný počet závažných děl recitálové-ho charakteru včetně řady skladeb soudobých (Kopelent, Loudová, Reynolds, Zemek – Novák, Lukáš Matoušek ad.), do jejichž tajemství proni-kám tím hlouběji, čím déle je cvičím. Na druhé straně bych nebyl upřímný, kdybych nepřiznal, že mi většinu z toho, co musím studovat, vybírají sami pořadatelé.

I tak předpokládám, že určitě máte své reper-toárové lahůdky…

Jelikož jsem mladý, nemám ještě nějaký úpl-ně vyhraněný idol, ale už teď mohu například říci, že jsem rád, že např. takový Mozart žádný cellový koncert nenapsal, protože by sice byl jis-tě báječný, ale bylo by hrozně těžké naučit se ho hrát tak krásně, jako hrají houslisté Mozartovy koncerty houslové. Pro mě je absolutní svátek, když studuji romantickou muziku, k té klasicist-ní mám obrovský respekt a musím ji enormně cvičit, podobně jako třeba Bachovy suity, kte-ré se sice na první pohled nezdají příliš těžké, avšak je velmi obtížné přednést je tak, aby zněly

naprosto přirozeně. Velmi mě lá-ká i ona stylově předělová sféra, například Rachmaninov, který se paradoxně moc neuznává, proto-že je víc „klavírní“ než cellový, ale když se potkají dva skvělí interpre-ti, je to rovněž nádherná muzika. A pak třeba Debussy nebo ze sou-dobých Pavel Zemek – Novák, je-hož sonáta pro mne byla láskou na prvý pohled.

Dosud jsme nehovořili o ko-morním muzicírování…

V patnácti, šestnácti jsem byl trošku nafoukaný, hloupě jsem prohlašoval, že mě komořina ne-baví. Dnes mám podobný pro-blém, ale už to není tím, že jsem nafoukaný, ale že hledám kolegy, s kterými bych se mohl domluvit. Takže komorní hra přišla až poz-ději. Ale když už se mám svěřovat, nechtěl bych být celý život napří-klad kvartetním cellistou, i když mám k jeho poslání velký respekt. Nebyl bych šťastný a také bych si nedovedl představit, že budu ta-kovým posláním trvale vázán a vy-stupovat sólově budu moci pouze ve volných chvílích. Jinými slovy, představuji si další dráhu přede-vším jako recitálový hráč a jako koncertantní sólista.

Nejsou to trochu odvážná slova na studenta teprve 2. ročníku HAMU?

Kdybych si nevěřil a nevěděl, jak toho cíle dosáhnout, dělal bych něco jiného, třeba nabízel světu báječné talenty v nějaké agentuře. Ale já si věřím. Teď se těším, až nám s Monikou Knoblo-chovou vyjde avízované bachovské CD. Kromě pokračování studií na HAMU, spousty vystoupe-ní na domácích pódiích a již zmíněného recitálu v Concertgebouw chci zvládnout řadu dalších soudobých skladeb, těším se na studium Kron-berg Academy u prof. Geringase, vystoupení se Státní filharmonií Brno, další turné po Japon-sku s klavíristkou Yukie Ichimurou, zájezd do Španělska, vystoupení na Hudečkově festivalu ve Španělské synagoze a další akce, takže jsem ve svém živlu.

A na závěr – čím je pro vás cello?Když to řeknu hodně metaforicky – krásnou

ženou, kterou mám rád a která je mi v tu chví-li úplně nablízku. Člověk se s ní laská a jejím prostřednictvím o něčem velmi vzrušeném vy-práví.

Foto

arc

hív

44

OD FIRMY K FIRMĚ Nahrávky děl Ludwiga van Beethovena, Franze Schuberta a Sergeje Rachmaninova vydávané opět firmou NAXOS HISTORICAL (CLASSIC) tentokrát nabízejí umění světoznámé-ho amerického klavíristy Williama Ka-pella, zaznamenané v letech 1946, 1947 a 1952. Jedná se již o třetí album věno-vané tomuto mimořádnému umělci v historické edici Naxosu, které obsa-huje Beethovenův Klavírní koncert č. 2 B dur, op. 19, kde sólistu doprovází NBC Symphony Orchestra řízený Vla-dimirem Golschmannem, Schubertovy Valčíky D 145 č. 2 a č. 6, D 365 č. 26, 32, 34, Německý tanec D 783 č. 7, Ländler D 734 č. 1 a Rachmaninovovu Violon-cellovou sonátu g moll, op. 19, kde se sólového partu ujal Edmund Kurtz.

Ačkoliv oratoria většinou nebý-vají uváděna na scéně, Händelův Saul je poněkud výjimečný: obsahuje totiž velice precizní scénické poznámky sa-motného skladatele. Saul, který je po-važován za Händelovo nejdramatičtější dílo, vychází nyní u firmy HARMONIA MUNDI FRANCE (CLASSIC) v málo nahrávané kompletní verzi na 2 CD, a to v podání skvělých anglických só-listů (Rosemary Joshua – Michal, Em-ma Bell – Merab, Lawrence Zazzo –David, Jeremy Ovenden – Jonathan, Gidon Saks – Saul), které doprovází RIAS-Kammerchor pod vedením René Jacobse. Tento renomovaný belgický di-rigent se proslavil mj. händelovskými nahrávkami oper Flavio, Rinaldo a Giu-lio Cesare. Jacobs je letos také nomino-ván v kategorii Umělec roku časopisu Gramophone.

Antonín Rejcha byl uznávaným profesorem kontrapunktu a fugy na pa-řížské konzervatoři i autorem pedago-gických spisů, z nichž studovali rovněž Bedřich Smetana nebo Fryderyk Cho-pin. Z jeho tvorby, zahrnující dechové kvintety, klavírní fugy, ouvertury, sym-fonie i velká vokálně-instrumentální dí-la (která však do povědomí hudebních vědců a hudebníků vešla až po objeve-ní skladatelových rukopisů v pařížské Národní knihovně ve druhé polovině 20. století), SUPRAPHON vybral Re-quiem pro sóla, sbor a orchestr. Skladba nepostrádá znaky typické pro Rejchův kompoziční rukopis jako je chromatika,

bohatý modulační plán, barvitá instru-mentace a smysl pro hudební vyjádření obsahu latinského textu.

Živá nahrávka Mahlerovy Páté symfonie, jejíž Adagietto použil Vis-conti ve filmu Smrt v Benátkách, vy-chází díky Radiu France u firmy NAÏVE (CLASSIC) v podání nejlepšího fran-couzského orchestru, Orchestre Natio-nal de France, který při této příležitosti v Théâtre des Champs-Elysées řídil Ber-nard Haitink. Jejich společné nahráv-ky Mahlerovy Šesté symfonie (V 4937) a Debussyho opery Pélleas et Mélisande (V 4923) s Anne Sophií von Otter patří dnes mezi referenční.

NAXOS HISTORICAL (CLAS-SIC) přichází v těchto dnech rovněž s remasterovanou legendární nahráv-kou Verdiho opery Otello z období vr-cholné éry Metropolitní opery v New Yorku v roce 1938, kterou za doprovo-du orchestru a sboru newyorské Met-ropolitní opery nastudovalo hvězdné obsazení v čele s tenoristy Giovannim Martinellim, Nicholasem Massuou a Giovannim Patrinierim, sopranist-kou Elisabeth Rethberg, mezzosopra-nistkou Thelmou Votipkou, barytonisty Lawrencem Tibbettem a Georgem Ce-hanovským a basistou Nicolou Mos-conou.

U příležitosti 70. narozenin nej-známějšího estonského skladatele Ar-vo Pärta, které oslavil 11. září 2005, vy-dává HARMONIA MUNDI FRANCE (CLASSIC) výběr z nahrávek, které po-řídil Pärtův dlouholetý spolupracovník a životopisec, Paul Hillier. CD obsahu-je i nahrávku nové skladby Doppo la Viktoria.

Unikátní záznam z koncertu Pražského jara 1992, který vydává fir-ma SUPRAPHON, přináší vytříbené mistrovství legendárních uměleckých osobností – houslisty Josefa Suka a kla-víristy Rudolfa Firkušného. Po letech emigrace se vrátil na pódium pražského Rudolfina jako partner sonátového re-citálu Josefa Suka. Tento koncert se stal senzací festivalového programu ročníku 1992. Live záznam koncertu, na jehož programu byla Sonatina G dur op. 100 A. Dvořáka, Sonáta pro housle a kla-vír L. Janáčka, Sonáta pro housle a kla-vír d moll, op. 108 a Sonáta pro housle a klavír G dur, op. 96 L. van Beethovena, je doslova uměleckou lahůdkou.

Vynikající houslista a dnes již i re-nomovaný anglický dirigent Andrew

Manze se společně s The Choir and Or-chestra of The English Concert po roce vrací k hudbě původem českého skla-datele, Heinricha Ignaze Franze Bibera (1644 – 1704). Biber působil nejdříve v Kroměříži, kde byl předchůdcem Vej-vanovského, nejvýrazněji se ale uplatnil v Salcburku. Tam také vznikla překrás-ná velikonoční mše Missa Christi resur-gentis (Fidicinium sacro-profanum: So-náty č. I, III, V, VII, IX; Sonáta a 6; Fan-fáry č. 1 a 4), která je na této nahrávce doplněna o dvě drobnější skladby Jo-hanna Heinricha Schmelzera (1623 – 1680), Sacro-profanus concentus musi-cus a Sonáta XII. Nahrávka firmy HAR-MONIA MUNDI FRANCE (CLASSIC) je pořízena formou SACD.

Firma OPUS ARTE (CLASSIC) přichází na trh v těchto měsících s ně-kolika zajímavými DVD, mezi nimiž ne-chybí např. kompletní Pucciniho opera Gianni Schicchi (Alessandro Corbelli, Massimo Giordano, Sally Matthews, Felicity Palmer, Marie McLaughlin, London Philharmonic Orchestra v če-le s Vladimirem Jurowskim, Glynde-bourne Opera House, 2004, 74 minut) či Wagnerovy opery Siegfried (John Treleaven, Graham Clark, Falk Struck-mann, Günter von Kannem, Eric Half-varson, Andrea Bönig, Deborah Polaski, Cristina Obregón, Symphony Orchest-ra of the Gran Teatre del Liceu Barcelo-na s Bertrandem de Billym, 2004, 3 dis-ky, 256 minut) a Soumrak bohů (John Treleaven, Falk Struckmann, Günter von Kannem, Matti Salminen, Debo-rah Polaski, Elisabete Matos, Julia Juon, Leandra Overmann, Cristina Obregón, María Rodríguez, Francisca Beaumont, Symphony Orchestra of the Gran Teatre del Liceu Barcelona opět s Bertrandem de Billym, 2004, 3 disky, 284 minut).

K významnému životnímu jubi-leu šéfdirigenta Symfonického orches-tru Českého rozhlasu a šéfdirigenta Slo-venské filharmonie Vladimíra Válka. vy-dávají společně novou nahrávku dvou houslových koncertů vydavatelství AR-CODIVA a RADIOSERVIS. Martin Vá-lek se spolu s Rozhlasovými symfoni-ky a letošním jubilantem Vladimírem Válkem, představuje jako skvělý sólis-ta v Koncertu op. 14 Samuela Barbe-ra. Obě nahrávky vznikaly v rozhlaso-vém Studiu 1 v Pražském rozhlase le-tos v létě.

Ve speciální edici věnované Vác-lavu Talichovi vychází u firmy SUPRA-PHON již čtvrté CD tentokrát s díly W. A. Mozarta (Koncertantní symfonie

Es dur pro hoboj, klarinet, fagot, les-ní roh a orchestr, K 297b a Symfonie Es dur, K 543), na jejichž provedení se pod mistrovou taktovkou podílí Decho-vé kvinteto českých filharmoniků a Čes-ká filharmonie. Nahrávka Koncertant-ní symfonie, o jejímž nastudování pro-hlásil jeden z členů kvinteta, hobojista Josef Schejbal, že jej považuje za stylo-vě naprosto dokonalé a technicky čis-té, pochází z roku 1949. První z trojice posledních tří vrcholných Mozartových symfonií – velká symfonie Es dur v Tali-chově podání je jednou z posledních di-rigentových nahrávek z března 1955.

Petr Iljič Čajkovskij byl nejen ústřední osobností ruské moderní hud-by, ale také jeden z největších světových symfoniků. Jeho šest symfonií tvoří živý repertoár všech orchestrů světa a troji-ce těch posledních jsou vedle Dvořáka a Brahmse tím nejcennějším, co v novo-romantickém období v symfonickém světě vzniklo. Nejnovější studiový zá-znam kompletu, který vychází u firmy SUPRAPHON, je v digitální kvalitě. Hraje Symfonický orchestr Českého rozhlasu, řídí Vladimír Válek, který mi-nulý měsíc oslavil nejen svoje sedmde-sátiny, ale rovněž 20 let Rozhlasových symfoniků na postu šéfdirigenta.

Houslové skladby ze slavného Kroměřížského archívu, které vydává firma CPO (CLASSIC), přinášejí méně hrané skladby Heinricha Ignaze Bibera (Sonáty c moll, 1681; D dur, A600/IV: 174; E dur; g moll, A572/IV: 136, Ciaco-na D dur), které doplňuje jedna sonáta Georga Muffata (Sonáta D dur). Bibe-rovy houslové sonáty vycházejí ve svě-tové premiéře! Na jejich znovuobjevení se podílel vynikající houslový virtuoz a znalec barokní houslové tvorby, An-ton Steck, který si k jejich interpretaci přizval další vyhledávané sólisty, Chris-tiana Riegera (cembalo, varhany), Lee Santanu (arciloutna, chitarrone) a Hille Perla (viola da gamba).

Rok 1700 znamenal pro němec-kou církevní hudbu nové začátky. Pub-likum tehdy vyžadovalo zpěvné melo-die, “importované” z Itálie a milovalo operní árie a světské kantáty Ariostiho, Bononciniho a Steffaniho. Georg Böhm (1661 – 1733), který byl podle někte-rých zdrojů hudebním učitelem J. S. Ba-cha, byl však nejen varhaníkem, ale ta-ké autorem cca 12 kantát a motet, které jsou dnes prakticky neznámé. Na na-hrávce uslyšíme kantáty: Das Himmel-reich ist gleich einem Könige; Ach, Herr, komm hinab; Mein Freund ist mein und

G R A M O R E V U E

45

G R A M O R E V U E

ich bin sein; Wie lieblich sind deine Wo-hnungen, Herr Zebaoth. Nastudovali Irmela Bruenger, Inga Schneider, Beat Duddeck, Joern Lindemann, Markus Flaig, Capella Sancti Georgi, Musica Al-ta Ripa, diriguje Ralf Popken. Jedná se o světové premiéry, které vydává firma CPO (CLASSIC).

Soubor skladeb, které Jan Dis-mas Zelenka působící většinu života na drážďanském dvoře zkomponoval s největší pravděpodobností v Praze roku 1723 pro orchestr zdejšího hra-běte Hartiga, vydává v těchto dnech firma SUPRAPHON. Composizioni per Orchestra, Ouverture a 7, Sona-ta č. 3 B dur, Concerto a 8 concertan-ti (in G), Hipocondrie a 7 concertanti

(in A) a Sinfonia a 8 concertanti (in A) jsou nahrány podle originálních ruko-pisů, uložených v Drážďanské zemské knihovně, jenž nastudovali členové sou-boru Collegium 1704.

Klavírní duo Genova Dimitrov (Angelika Genova a Liuben Dimitrov) má na svém kontě již šest velice úspěš-ných nahrávek pro CPO (CLASSIC). Pro svůj nejnovější projekt si dvojice zvolila americký muzikálový repertoár slavných skladatelů Gershwina (Prelu-dia - ar. Gregory Stone, Kubánská pře-dehra - ar. Gregory Stone, Fantasie Por-gy a Bess - ar. Percy Grainger), Coplan-da (Kubánský tanec, Mexický salon) a Bernsteina (Symfonické tance z West Side Story – ar. John Musto).

V rámci Talichovy speciální řady vydává v současnosti firma SUPRA-PHON i dva Dvořákovy instrumentální koncerty s mistry svých nástrojů, ozna-čené již číslem 5. Dlouho podceňovaný a kvůli údajnému nedostatku virtuosi-ty a lesku v minulých letech málo hra-ný Koncert pro klavír a orchestr g moll, op. 33 můžeme slyšet v podání jedno-ho z velkých českých klavíristů, Fran-tiška Maxiána. S Koncertem pro vio-loncello a orchestr, op. 104, posledním Dvořákovým dílem, napsaným během jeho pobytu v USA, se potom potěší-me v nastudování violoncellové legen-dy, Mstislava Rostropoviče, jemuž v té době bylo 25 let a při svém vystoupe-ní tehdy fascinoval pražské publikum i kritiku. Spolupráce s Talichem byla pro Rostropoviče nezapomenutelná. “Tuto nahrávku Dvořákova violoncel-lového koncertu považuji za svou vů-bec nejlepší”, řekl. “A i když jsem poz-ději tento koncert nahrál ještě sedm-krát, znamená pro mě nejvíc. Celý život jsem zůstal věrný tomu, co mě naučil Václav Talich”.

Ediční řada značky ORFEO – OR-FEO D’OR (CLASSIC) přináší převáž-ně snímky ze slavných Salzburger Fest-spiele. Jedním z nich je i titul Dvořák a jeho doba, přinášející Biblické písně op. 99, Čtyři písně op. 2, Večerní písně, op. 3, Dvě písně z op. 82 a Cikánské me-lodie, op. 55 A. Dvořáka, Zur Rosenzeit a Ein Traum E. Griega a Die Mainacht, Von ewiger Liebe aj. J. Brahmse – vše v podání skvělé sopranistky Barbary Bonney, barytonisty Thomase Hamp-sona, mezzosopranistky Michelle Bre-edt a basisty Georga Zeppenfelda, kte-ří za klavírního doprovodu Wolframa Riegera vystoupili na tomto festivalu v loňském roce.

Dalším titulem ediční řady OR-FEO D’OR (CLASSIC) je nahrávka kompletní Mozartovy Kouzelné flétny z roku 1949, na jejímž nastudování se podíleli např. sólisté Josef Greindl, Wal-ther Ludwig, Paul Schöffler, Hermann Gallos, Karl Dönch, Wilma Lipp, Irm-gard Seefried či Gertrude Grob-Prandl, Sbor Vídeňské státní opery a Vídenští filharmonikové s Wilhelmem Furtwän-glerem za dirigentským pultem.

Neméně lákavou je však v edič-ní řadě ORFEO D’OR (CLASSIC) i na-hrávka další Mozartovy opery, Úno-su ze serailu, z roku 1956. Vedle řady sólistů (Hannsgeorg Laubethal, Erika Köth, Lisa Otto, Rudolf Schock, Murray

Dickle, Kurt Böhme), Sboru Vídeňské státní opery a Vídeňských filharmoni-ků ji nastudoval americký dirigent ma-ďarského původu, George Szell (1897 – 1970), který nějakou dobu působil i v Praze.

Třetí pokračování úspěšné série DVD, LEAVING HOME – Orchestrál-ní hudba 20. století: Colours, kterou vydává ARTHAUS (CLASSIC) a ve své diskografii ji můžete mít za 529 Kč, při-náší např. díla I. Stravinského (Pták Oh-nivák), C. Debussyho (Faunovo pozdní odpoledne), A. Schönberga (Pět orches-trálních kusů, op. 16), P. Bouleze (No-tations for piano) či O. Messiaena (Et expecto resurrectionem mortuorum). Celá série využívá také mnoha vizuál-ních efektů, které s uváděnou hudbou korespondují a představení jsou tak při-tažlivá i pro posluchače či diváky, kte-ří se s těmito hudebními díly setkávali pouze sporadicky. Cyklus byl před ča-sem take vysílán Českou televizí. Scénář napsal sám Simon Rattle, který společ-ně s Birminghamským orchestrem také jednotlivá díla nastudoval.

Z DVD nabídky bude pro mno-hé jistě atraktivní i Wagnerův Soumrak bohů, který jako závěrečná část Prste-nu Nibelungova vychází na 3 discích, trvajících celkem 284 minut. Setkáme se zde se sólisty Johnem Treleavenem, Falkem Struckmannem, Günterem von Kannenem, Matti Salminenem, Deborah Polaski, Elisabethe Matos, Ju-lií Juon, Leandrou Overmann, Cristi-nou Obregón, Marií Rodriguez, Fran-ciskou Beaumont, jež doprovází Sym-phony Orchestra of the Gran Teatre del Liceu Barcelona v čele s Bertrandem de Billym. DVD vychází u OPUS ARTE (CLASSIC) a koupíte ho za 916 Kč.

A do třetice všeho dobrého do-poručujeme na DVD značky TDK (CLASSIC) koncertní nastudování Pucciniho Turandot, které zaznělo na Salcburských slavnostech v roce 2002 a na němž se podíleli Gabriele Schnaut (Turandot), Robert Tear (Altoun), Paa-ta Burchuladze (Timur), Johan Botha (Calaf), Cristina Gallardo-Domas (Liu), Boaz Daniel (Ping), Vincente Ombuena (Pang), Steve Davislim (Pong), Robert Bork (Un mandarino), Sbor Vídeňské státní opery, Chlapecký sbor z Tölzu a Vídenští filharmonikové v čele s Vale-ry Gergievem. Opera je nahrána na jed-nom disku, trvajícím 141 minut a v ree-dici s novým obalem ji pořídíte za pou-hých 470 Kč!

(jar)

Významný britský dirigent Sir Charles Mackerras, velký znalec české hud-by a jeden z mála žijících žáků Václava Talicha, obdržel 14. září v Cukrárně Obec-ního domu během tiskové konference Symfonického orchestru hl. města Prahy FOK zlatou desku od zástupců Supraphonu. Šéfdramaturg Petr Vít mu ji předal za mimořádný přínos zlatému fondu Supraphonu a přínos k interpetaci a propa-gaci české hudby. Mackerarras 13. září řídil ve Smetanově síni koncert Pražských symfoniků s díly Antonína Dvořáka (mj. i Novosvětskou) a záznam z koncertu vydá Supraphon na podzim. Sir Charles se navíc 17. listopadu dožije osmdesáti let. Po ceremonii mj. řekl „Narozeniny oslavím v divadle v londýnském Covent Garden, kde budu řídit Verdiho Maškarní ples. Zlaté desky si velice vážím i toho, že jsem mohl zase spolupracovat s FOK, se kterým pracuji již 40 let. A to, že jsem mohl Novosvětskou dirigovat v Praze je splnění mého snu, řídil jsem ji s českými orchestry již dříve ale nikdy v Praze.“ Na stejné tiskovce bylo oznámeno i jmeno-vání Jiřího Kouta šéfdirigentem FOK od sezony 2006/2007. (vla)

46

RADIKULA ART PRODUCTION

Závrať letu (The Dizziness of Flight), Igor Vavrda – housle, František Tomšíček – trumpeta, křídlovka, Milan Kašuba – kytara, Petr Beneš – klavír, Petr Kořínek – kontrabas, klavír, Vítězslav Vavr-da – bicí, Natočeno ve studiu Čes-kého rozhlasu v Brně Stadion 20. – 21. 5. 2004. Total time 57:08

Erika Smithová

Přední jazzman Petr Kořínek přizval ke svému novému albu

další renomované kolegy, z nichž s mnohými jej pojí dlouholetá spo-lupráce a osobní přátelství.

Nahrávka byla inspirována vý-tvarnými díly malíře a sochaře Zdeňka Macháčka. Tento umělec, jemuž je CD věnováno k jeho na-rozeninám, již v minulých letech v místě svého vysočinského ateli-éru v Křížovicích několikrát hostil produkce zúčastněných hráčů.

Právě z těchto kořenů vyrostla

Macháčkovi dedikovaná jazzová svi-ta, jejíž název se stal také titulem CD. Kořínek ji jako její autor rozvrhl do sedmi částí, které volně sledují po-selství „vznášejících“ se výtvarných děl. Šíře zvoleného námětu vytváří velký prostor pro vzlet jazzové fan-tazie. Ten se Kořínkovi na poměr-ně rozsáhlé (více než půlhodinové) ploše daří naplňovat s uvolněností spojenou s tematickou a náladovou semknutostí.

Je nesnadné vyzdvihovat jed-notlivé výkony, neboť všichni vyni-kající hráči se svým individuálním přínosem podílejí na kompaktním a barevně členitém předivu skladeb. Nesporně zaujme hned v úvodu Ko-řínkovy svity exponované houslo-vé sólo Igora Vavrdy či intonačně

precizní, avšak autenticky jazzově proměnlivý zvuk trubky Františka Tomšíčka.

Druhou polovinu programu tvoří pětidílný blok Ellingtonových skladeb (čtyři z nich napsal Duke Ellington, jedna je dílem Mercera El-lingtona). V něm se ve výtečně uvol-něném dialogu setkává kontrabas Petra Kořínka a kytara Milana Kašu-by (Moravské jazzové duo). Ztvárnění tradičních jazzových kompozic se vzdaluje jakémukoliv pocitu muze-ální piety a přínáší kouzlem přítom-ného okamžiku a hráčské spontane-ity nabitý zážitek.

Tuto druhou část považuji za lo-gický vrchol nové nahrávky. Doka-zuje, jak lze ze střídmého obsazení dvou nástrojů vykouzlit muzikant-sky plnohodnotný a v mnoha vrst-vách zvukově apartní protipól bo-hatěji obsazených jazzových aranž-má. Na přirozeném vyznění těchto repertoárově tradičních, avšak ná-strojovou sazbou a interpretačním ztvárněním nekonvenčních čísel je z nahrávky znát bohatá spolupráce obou protagonistů. Její progresivní tendenci ostatně naznačuje i titul el-lingtonovského bloku Přátelé – neu-stále! (Friends – Forever!).

V případě recenzovaného alba se jistě nejedná o nějaký alternativně či experimentálně laděný exkurz, ale především o bohatě strukturovaný jazz se všemi atri-buty, které k ně-mu náleží.

Posluchači se tak dostává do ru-ky nahrávka, která nejen inspiruje vy-nikajícím technic-kým a výrazovým naplněním zvole-ného repertoáru, ale zároveň – tak jako každý kvalit-ní jazz – je před-určena k vychut-náváni ve chvílích pohody a relaxa-ce. Tomuto du-chu odpovídá i na jakékoliv zbytečné analýzy rezignují-cí, neformálně la-děné slovo Petra

Kořínka v bookletu, v němž jsou osvětleny inspirační zdroje projek-tu (postrádat lze jen stručné údaje o jednotlivých interpretech a rovněž chybějící specifikaci složení Morav-ského jazzového dua).

Jednou větou: toto CD zaujme a obohatí profesionála, jazzového gurmeta i v tomto žánru nepříliš zkušeného, avšak dobrým vkusem obdařeného posluchače!

LOTOS LT 0135--2 131

Ludwig van Beethoven, Smyčcový kvartet č. 15 a moll op. 132, Prelu-dium a fuga C dur, Preludium a fu-ga F dur, Fuga na téma z Ouvertu-ry Händelova oratoria Salomon, Wihanovo kvarteto

Jaroslav Smolka

Pozdní smyčcové kvartety Ludwi-ga van Beethovena jsou všeobec-

ně uznávány za prubířské kameny interpretačního mistrovství a Wi-hanovo kvarteto novým snímkem třetího z nich, Smyčcového kvartetu a moll, op. 132, jednoznačně proká-zalo, že je mistrovským souborem. Dílo má zvláštní, v Beethovenově době zcela neobvyklou formu, k níž skladatele dovedl jedinečný obsaho-vý záměr. Není to cyklické dílo typu ani iniciálního, to znamená s nejdů-raznější a směrující výpovědí v prv-ní větě, ani finálního, tedy s takovou

povahou poslední věty. Vrcholem Beethovenova Smyčcového kvartetu a moll op. 132 je věta střední – třetí z pěti. Skladatel zřejmě volil pětivětý rozvrh proto, aby jedinečnost poma-lé věty zdůraznil jejím symetricky centrálním postavením mezi dvěma sousedními hybnými a závažnými krajními Allegry. Její význam je ta-ké zdůrazněn neobvyklou délkou: trvá téměř 18 minut, kdežto I. věta s druhou největší délkou jen málo přes 10 a ostatní tři jsou ještě krat-ší. Beethoven přitom neubírá nic na

závažnosti ani vnitřní konfliktnosti zejména krajních vět. III. věta Molto adagio je jedinečně zvláštní zcela novou kvalitou hudební výpovědi. Je to niterné vyznání skladatele po překonání těžké nemoci – jak to vy-jádřil programním přípisem na za-čátku Posvátný zpěv díků božství od uzdraveného člověka. A je tu i jiný pří-

G R A M O R E V U E

47

G R A M O R E V U E

pis: V lydické tónině. Taková volba tó-nového materiálu u Beethovena pře-kvapí, ale není náhodná. Skladatel se v době koncipování díla zabýval díly Giovanniho Palestriny, jež mu jako hudbu v té době velmi neob-vyklou. dal posoudit vídeňský na-kladatel Artaria. Čistota a výrazová hloubka děl čelného skladatele vr-cholné renesance mistra tak zauja-la, že se rozhodl její slohové postu-py – modalitu a imitační polyfonii vokální povahy – využít i ve vlast-ním posvátném zpěvu díků. Ve vel-ké třípětidílné formě její tři podoby vystřídal s dvojím zpracováním hyb-né myšlenky ve vlastním slohu, jež charakterizuje návrat životních sil. Wihanovo kvarteto položilo v řádu skladatelova záměru důraz právě na tuto větu. Jeho Posvátný zpěv díků má při volném tempu a klidu, pro tako-vou hudbu nezbytném, má v podání souboru zvláštní vnitřní napětí a jen v širokých hudebních plochách po-střehnutelný vývoj, vedoucí od po-kory a zkormoucenosti začátku až k jasu poslední varianty lydické dě-kovné hudby. Je to interpretace ne-jen správná a technicky dokonalá, ale i inspirovaná, umělecká výpověď na úrovni Beethovenovy velikosti. To platí nejen o této jedinečné větě, ale o celém díle. Soubor korektně, krás-ným tónem a s bezpečným zvládnu-tím stavby, hraje i Beethovenovy rané polyfonní kvartetní práce, dvojice Preludia a fugy C dur a F dur a struč-nou Fugu na téma z Ouvertury Hän-delova oratoria, jež je v bookletu, na jeho první straně i na inlayi, titulo-váno Salomon. To je ovšem Hände-lův anglický titul; v českém názvu Beethovenova díla by jméno mělo znít Šalamoun – o tuto starozákonní postavu totiž v daném oratoriu jde. A všechna tři díla bez opusových čí-sel by měla být označena symbolem WoO (Werke ohne Opuszahl) a pří-slušným číslem podle Kinského te-matického katalogu Beethovenových děl, jak se to dnes běžně v koncert-ních programech i na trvalých nosi-čích zvuku píše. Právě při poslechu této sice korektní, ale přece jen spíš „žákovsky“ kompozičně technicky pojaté polyfonie si uvědomíte, jak jedinečnou výpovědí monumentál-ní dílo zralého velikána – Smyčcový

kvartet a moll op. 132, je. Zvláště pak ve skvělé, zralé a invenčně zají-mavé interpretaci, jakou tu soubor českých kvartetistů, který má před sebou ještě nepochybně dlouhou kariéru, posluchačům předvádí.

BMG 82876 59422 2 (RCA RED SEAL)

Frédéric Chopin, Valčíky, op. 18, Grand valse brilllante Es dur, op. 34, č. 1 Valse brillante As dur, č. 2 Valse brillante a moll, č. 3 Valse brilllante F dur, op. 42 Two-four As dur, op. 64, č. 1 Minute Des dur, č. 2 cis moll, č. 3 As dur, op. 69 č. 1 LÁdieu As dur, č. 2 h moll. op. 70, č. 1 Ges dur, č. 2 f moll, č. 3 Des dur, op. posth. e moll, Impromp-tus op. 29 As dur, op. 36 Fis dur, op. 51 Ges dur, op. 66 Fantasie – Impromptu cis moll, Arthur Ru-binstein – klavír

Jaroslav Smolka

F rédéric Chopin byl ve 20. století nepochybně nejhranějším kla-

vírním skladatelem. A jeho o 77 let mladší krajan Arthur Rubinstein byl čelným, ve 20. věku snad nejre-spektovanějším interpretem jádra Chopinova tvůrčího odkazu. Obdiv vzbuzuje už jeho obrovská vitalita, se kterou po sedm desetiletí od prv-ních závratných koncertních úspě-chů v Londýně a Paříži (1905) do-kázal plnit nejrenomovanější kon-certní sály Ameriky, kde se brzy usadil, Evropy i dalších světadílů. Měl obrovský repertoár, hrál nejen tvorbu klasiků a romantiků, ale i im-presionisty a přední moderní skla-datele, i mladší, než byl on sám. A je-ho hra inspirovala i špičkové tvůrce 20. století: komponovali pro něj Fal-la, Poulenc, Villa-Lobos, Stravinskij, Szymanowski i další. K Chopinovi se však Rubinstein vracel neustále, do-tvářel i znovu a znovu oživoval jeho tvůrčí odkaz. A pěstoval jej nejen na koncertních pódiích, ale nahrával i na trvalé nosiče zvuku. První jeho nahrávky valčíkových opusů, ryté do vosku a vydané na šelakových standardních deskách, vznikly už v letech 1929--30, 1953 nahrál pro nedávno předtím na trh uvedené LP celý soubor 14 Chopinových Valčíků, které měl na repertoáru. Jednotlivá

Impromptus nahrával porůznu od roku 1946. Na CD, které vyšlo ro-ku 2004 v BMG CLASSICS, jsou di-gitálně remasterovány nahrávky 14 Valčíků z roku 1963 a čtyř Impromp-tus z roku 1964. Nahrál je tedy umě-lec šestašedesáti a sedmašedesáti-letý. Slučují celoživotní zkušenost génia a neodolatelnou výrazovou invenci s technicky dokonalými in-terpretačními řešeními a bezmála zázračnou svěžestí i fyzickou dispo-

zicí. Rubinstein zažil ještě plný ži-vot interpretační tradice 19. století a ponechal si z ní mnohé po celý ži-vot. Jeho Chopin, to je hudba agogic-ky bohatá a živá, plná změn a vtipu mj. také pohybového. To se zvlášť uplatňuje zejména ve Valčících, kde lze vyposlouchat snad všechny typy charakteristických zvolnění, počká-ní, popohnání a rozvlnění tempa, ja-ké k valčíkovému světu patří. Při po-slechu však cítíte, že tu není ani zbla svévole: každou interpretaci ovládá železná zákonitost stavby a přitom i jemná grácie a elegance. Arthur Rubinstein Chopinovými valčíky i Impromptus skvěle baví i dojímá, zároveň však oslňuje dokonalos-tí a prostou přirozeností virtuosní brilance. Na náš trh se s tímto CD dostává vrcholná hodnota klavírní interpretace.

ARTES MON AS 716–2, ČESKÁ FILHARMONIE – ČESKÁ

SPOLEČNOST PRO KOMORNÍ HUDBU VOL. 5

VIOLA BOHUSLAVA MARTINů, Jan Pěruška – viola (ve všech skladbách), Rapsodie – koncert pro violu a orchestr, Symfonický orchestr Českého rozhlasu v Praze řídí Jan Kučera, Tři madrigaly pro housle a violu, Jiří Hurník – hous-

le, Sonáta č. 1 pro violu a klavír, Daniel Wiesner – klavír, Duet pro housle a violu, Jiří Hurník – hous-le, Divertimento – Serenáda IV pro housle, violu a malý orchestr, Jiří Hurník a Český komorní orchestr, řídí Andreas Sebastian Weiser

Jaroslav Smolka

Bohuslav Martinů věnoval sólo-vé viole pozornost dlouho jen

v komorních dílech. Teprve po še-desátce – tedy v 50. letech – napsal dvě závažná díla s vedoucím violo-vým hlasem.

Rapsodie – Koncert pro violu a or-chestr z jara 1952 a Sonáta č. 1 s klaví-rem z podzimu 1955 mají hudební řeč a obsah i formu navzájem velmi blízkou. Jsou to cyklická díla pou-ze dvouvětá s hudebními výpověď-mi spíš nostalgickými, klidný výraz smutku v obou převažuje nad vy-pjatější a rychlejší hudbou. Nejsou to tedy díla výrazněji konfliktní. Je-jich hudební invence je zřetelně čes-ká a má blízko k nejpopulárnějšímu dílu Bohuslava Martinů z této doby, ke komorní kantátě Otvírání studá-nek. Ze tří dalších děl je nejstarší

drobné koncertantní Divertimento z roku 1932, jež skladatel po dru-hé světové válce zařadil jako č. 4 do svých Serenád. V souladu s tím, že je skladatel psal pro pařížskou So-cieté dÉtudes Mozartiennes, mají její tři stručné věty zřetelně neokla-sicistický slohový náboj. Slohově i hudebním obsahem k sobě mají blízko dvě skladby pro housle a vio-lu: Tři madrigaly z roku 1947 a o tři roky pozdější Duo č. 2, jež na ně na-vazuje. To jsou skladby nejpohybli-vější a instrumentálně nejnáročněj-ší, z rodu nejslavnějších komorních děl Bohuslava Martinů. Jan Pěruška

48

P Ř E S A Z B A

se tu všude opět prezentuje jako mi-str svého nástroje a obohacuje tu dál řadu svých skvělých CD. Osvědčil se zároveň jako interpret, který ni-terně hluboce souzní s hudebním světem tohoto českého mistra. Je-ho viola má v kantilénách překrás-ný témbr, prohlubující výraz skla-datelovy nostalgie, violista se však dokáže témbrem přizpůsobit všem obsahovým situacím, které hudba Martinů navozuje, až po náročné, technicky vypjaté hybné pasáže. Skvěle řeší také stavbu všech skla-deb: každá jeho interpretace má se-vřený tvar. Za ocenění stojí i výběr spolupracovníků. V čele SOČR se tady vyznamenal mladý dirigent Jan Kučera, znamenitý byl i výkon Čes-kého komorního orchestru s jeho německým šéfem Andreasem Se-bastianem Weiserem. Plně se tu osvědčili dva mladší čeští instru-mentalisté, kteří se citlivě přizpů-sobili Pěruškovu pojetí a projevili znamenitý smysl pro souhru i mí-ru uplatnění svých nástrojů: hous-lista Jiří Hurník a klavírista Daniel Wiesner. Na jinak znamenitě vyba-veném bookletu udiví, že uvádí jen názvy skladeb, ne však čísla Halbrei-chova tematického katalogu; vžila se a běžně se v posledních letech na koncertních programech i nosičích zvuku uvádějí.

ARCO DIVA UP 0069-2 131

Dmitrij Šostakovič: Piano Trios No. 1 and 2, Seven Songs Op. 127, ArteMiss Piano Trio, Alžběta Po-láčková – soprano

Petr Pokorný

Šostakovič napsal během svého ži-vota celkem dvě klavírní tria. To

první je jednověté, má opusové číslo 8, je z roku 1923 a je to studentská práce ve stylu ruského novoroman-tismu. Z Šostakovičova osobitého stylu zde nenajdeme nic. To druhé – opus 67 – je z doby války a patří k vrcholným skladbám autorovým. Bývá také velmi často hráno a patří ke kmenovému repertoáru většiny stálých souborů klavírních trií. Zařa-zení obou skladeb na jednom sním-ku je názornou ukázkou, jak a kte-rým směrem se Šostakovičův mi-mořádný talent rozvíjel. Emotivní

působení díla na posluchače je zcela mimořádné. Třetí skladbou snímku je pozdní Šostakovičova skladba – Sedm písní na texty Alexandra Bloka op. 127 pro soprán a klavírní trio. Doprovod sólistky je tu řešen tak, že v prvních třech písních ji dopro-vázejí jednotlivé nástroje tria, v dru-hé trojici vždy dva nástroje a teprve v závěrečné písni se připojují všech-ny tři nástroje k zpěvnímu hlasu. Je ironií skladatelových pohnutých ži-votních osudů, že tento silně indivi-duální. hluboce emotivní cyklus, do-končený v roce 1967, oficiálně věno-val výročí říjnové revoluce!

ArteMiss Trio hraje dnes ve slo-žení Adéla Štajnochrová – housle, Alžběta Vlčková – violoncello a Ja-na Holmanová – klavír. Od začátku (soubor vznikl za studií na pražské HAMU v roce 1995) trio vzbuzova-lo značné naděje. A ty se mu daří plnit. Nejen, že toto dívčí uskupe-ní získalo řadu ocenění na různých soutěžích a že úspěšně koncertuje u nás i v zahraničí, ale zejména je tře-ba ocenit způsob jejich interpretace. Ta je nejen technicky brilantní, ale i zvukově velmi vyvážená (což ne-ní u tak různých nástrojů samozřej-mostí) a stylově čistá. To vše lze sle-dovat i na recenzovaném snímku. Trio č. 1 je romanticky rozevláté, Trio č. 2 zato ve výraze velmi koncentro-vané a hluboce emotivní. Výborně se umělkyně zhostily i funkce do-provodu sólového hlasu.

Sólistkou na snímku je sopra-nistka Alžběta Poláčková. Je to školená operní pěvkyně s velkým a nosným hlasem, obtížný part s řa-dou nesnadných skoků zvládá po technické stránce výborně. Ne vždy je její dikce zcela zřetelná. Hlavně však její způsob zpěvu neodpovídá požadavkům na intimní interpretaci

písňového repertoáru. To je z valné části dáno také typicky pražským způsobem školení mladých pěvců, kteří jsou vždy rovnou připravováni na operní kariéru a specifiku inter-pretace koncertní písňové literatury téměř nepěstují.

Zajímavé CD je i technicky na velmi dobré úrovni. Je doplněno informativním bookletem, do ně-hož text napsal švýcarský muziko-log Walter Labhart. Připojeny jsou i texty Blokových básní v ruštině, a to v azbuce a v transliteraci do la-tinky. Omylem je tvrzení, že připo-jen je překlad. Ten bohužel chybí.

HÄNSSLER CLASSIC CD 93. 113

Dmitrij Šostakovič: Concertos for Piano and Orchestra, Concertino, Florian Uhlig – Piano, Peter Leiner – Trumpet, SWR Rundfunkorches-ter Kaiserslautern, Jiří Stárek

Petr Pokorný

Na rozdíl od houslí a violoncel-la, jimž Dmitrij Šostakovič vě-

noval po dvou závažných koncer-tantních skladbách, stal se klavír – ač Šostakovič sám byl vynikající pianista, jenž se v mládí dokonce rozhodoval mezi kariérou pianisty a skladatele – spíš předmětem vzni-ku příležitostných skladeb. Výjim-ku tvoří První koncert pro klavír, trub-ku a smyčcový orchestr op. 35 z roku 1933. Mladý skladatel tehdy experi-mentoval nejen v oblasti neoklasic-kého stylu, ale najdeme v tomto díle i ohlasy v té době módní vlny jazzu a hlavně mnoho parodie. Skladba je živá, temperamentní, plná citátů z děl slavných předchůdců i dobo-vých, dnes už neznámých šlágrů. Nezvyklé spojení dvou sólových ná-strojů, klavíru a trubky, jen přispívá k apartnosti díla. Však také pozdě-ji na dlouhá léta zmizelo ze sovět-ských koncertních pódií, protože naprosto neodpovídalo estetice so-cialistického realismu.

Concertino pro dva klavíry op. 94 vzniklo o dvacet let později. Šosta-kovič je psal pro syna Maxima a jeho kolegyni ze studií, kteří skladbou ab-solvovali své střední hudební vzdě-lání. Na CD zazní ve zpracování pro klavír, smyčcový orchestr a bicí ná-stroje. Úpravu připravil ruský, v USA

žijící skladatel Ilja Dymov. Je to svě-tová premiéra nahrávky této velmi zdařilé úpravy, v níž se Dymovovi podařilo zachovat pro Šostakoviče typický styl instrumentace a toto jednověté, vnitřně členěné dílo tak zachránit pro koncertní provádění.

Klavírní koncert číslo 2 op. 102 vznikl roku 1957 opět jako příleži-tostná skladba, tentokrát pro absol-ventské vystoupení syna Maxima. Třívětá skladba ani vzdáleně nedo-sahuje kvalit předchozích skladeb. Pomalá věta je jen chabým odleskem obecných vzorů ruské klavírní ško-ly, úzce se vážící na Chopinův kom-poziční styl, témata nejsou příliš vý-razná. Rychlá finální věta je zas jen banálním opakováním či rozmnože-ním pro Šostakoviče typických ryt-micky pregnantních postupů. Nic nepomůže zdůvodnění, že skladba má i pedagogický cíl – vést mladé li-di k chápání klasické hudby.

Po stránce interpretační jde ovšem o vynikající nahrávku. Kla-vírista Florian Uhlig je nejen vyba-ven brilantní perlivou technikou, ale z jeho hry je přímo cítit porozumění a láska k Šostakovičově hudbě. Má-lokterý interpret dokáže tak skvě-le vystihnout všechny zvláštnosti skladatelova stylu jako on. Zvláště obtížné bývá vystihnout únosnou míru parodičnosti v této hudbě. To se Uhligovi skvěle zdařilo. Výborně se svého úkolu zhostil v první sklad-bě i trumpetista Peter Leiner. SWR Rundfunkorchester Kaiserslau-tern může právem tuto nahrávku přičíst k úspěchům svého působe-ní. Orchestr zní čistě, rytmicky přes-ně, jeho zvuk je vyrovnaný a hlavně – vůči sólistům naprosto vyvážený. To jsou ale už většinou zásluhy di-rigenta Jiřího Stárka. Také on má dlouholeté zkušenosti se Šostako-vičovou hudbou a umí se plně do této zvláštní kombinace brilantní zvukovosti, parodie a živé rytmič-nosti vžít. Ze snímku posluchač vy-cítí, že Stárek Šostakovičovu hudbu miluje. Protože i čistě po technické stránce je nahrávka na vysoké úrov-ni, lze tedy říci, že jde přímo o na-hrávku vzorovou, jejíž zvuková vy-váženost a stylová čistota zaujmou každého posluchače, který má tuto hudbu rád.

Date post:	26-Jan-2020
Category:	Documents
Upload:	others
View:	1 times
Download:	0 times

HUDEBNÍ ROZHLEDYhudebnirozhledy.scena.cz/fota/2005_10.pdf · finančního zisku. A tak na rozdíl...

Documents