Komunikace v rodinách z hlediska vybraných přístupů v poradenství a terapii

Univerzita Palackého v OlomouciCyrilometodějská teologická fakulta

Komunikace v rodinách

z hlediska vybraných přístupů

v poradenství a terapii

Leoš Zatloukal

Olomouc 2013

Oponenti: PhDr. Ivana Knausová, Ph.D. PhDr. Daniel Žákovský

Neoprávněné užití tohoto díla je porušením autorských práv a může zakládat občanskoprávní, správněprávní, popř. trestněprávní odpovědnost.

1. vydání

© Leoš Zatloukal, 2013© Univerzita Palackého v Olomouci, 2013

ISBN 978-80-244-3878-8

3

Obsah

Obsah

Úvod ..................................................................................................................5

1 „Komunikace“ a „rodina“ – uvedení do základních pojmů ............7 1.1 Komunikace .......................................................................................8 1.1.1 Komunikace jako sdělování pomocí symbolů .....................9 Krátký exkurs do sémiotiky ................................................... 10 Komunikační akt a jeho struktura ......................................... 13 Komunikační modely ............................................................. 18 Verbální a neverbální komunikace ........................................ 21 1.1.2 Komunikace jako utváření vztahů ...................................... 27 Komunikace a defi nování vztahů .......................................... 28 Vztahová schémata a jejich zpětný vliv na komunikaci ....... 30 1.2 Rodina.............................................................................................. 34 1.2.1 Defi nice .................................................................................. 35 1.2.2 Rodina jako sociální instituce ........................................... 39 Vznik a vývoj rodiny .............................................................. 39 Rodina v moderních společnostech ...................................... 43 1.2.3 Rodina jako síť vztahů .......................................................... 48 Láska ....................................................................................... 49 Systém ..................................................................................... 56 1.2.4 Krize rodiny a alternativy k rodinnému soužití................ 61

2 Vybrané přístupy k popisu komunikačních vzorců v rodině ........... 65 2.1 Osobnostní charakteristiky členů ................................................ 66 2.1.1 Hlubinně psychologické přístupy ....................................... 66 Freudovo pojetí nevědomí ..................................................... 67 Nevědomí u C. G. Junga ........................................................ 70 „Prototyp“ v pojetí Alfreda Adlera ........................................ 75 Analýza životních scénářů u Ericha Berna ........................... 77 Seberealizace a základní úzkost v pojetí Karen Horneyové ...................................................... 85

4

Komunikace v rodinách z hlediska vybraných přístupů v poradenství a terapii

„Interakční osobnost“ v pojetí Jürga Williho ....................... 88 Odraz konceptu nevědomí v rodinněterapeutických přístupech ..................................... 89 2.1.2 Humanistická a existenciální pojetí ................................... 91 Sebeaktualizace v pojetí C. R. Rogerse .................................. 92 Diferenciační analýza v pojetí Nossrata Peseschkiana ......... 95 Frederick Perls a jeho pojetí růstu osobnosti ........................ 98 Sebeúcta a kongruence v pojetí Virginie Satirové .............. 102 Existencialistická fenomenologie R. D. Lainga ................... 106 2.2 Systém přesvědčení ............................................................................112 2.2.1 Kognitivní hodnocení a percepce podle A. Ellise ................112 2.2.2 Narativní přístupy .....................................................................114 2.2.3 Milánský systemický přístup ...................................................121 2.2.4 Krátká terapie zaměřená na řešení .........................................126 2.2.5 Gottmanova koncepce skrytých programů ...........................129 2.3 Chování a vzájemné působení ..........................................................130 2.3.1 Behaviorální pojetí komunikace v rodině .............................130 Klasické podmiňování .............................................................130 Instrumentální a operantní podmiňování ............................131 Sociální učení ............................................................................133 2.3.2 Aplikace teorie her na komunikaci v rodině .........................134 Debaklový a kalamitní vztah podle M. Plzáka .....................137 Teorie sociální směny ...............................................................139 2.3.3 Komunikační a strategický přístup ........................................141 2.3.4 Psycho-politika a komunikační pozice členů rodiny ...........153

5 Závěr .............................................................................................................155

Seznam použité literatury .................................................................................157

5

Úvod

Úvod

„Jednejte vždy tak, abyste zvyšovali počet možností.“ (Heinz von Foerster)

V terapeutické či poradenské praxi se při práci s rodinou snad nejčas-těji objevuje stížnost „máme problém s komunikací“. Co je na té komuni-kaci tak zvláštního, že s ní má tolik lidí potíže? Jak různě lze komunikaci v rodinách pojímat? Co můžeme jako poradci či terapeuti udělat pro to, abychom lidem s trápením v komunikaci s jejich nejbližšími pomohli? To jsou otázky, kterým se v této publikaci věnuji.

Především se snažím (v první kapitole) nabídnout poněkud širší po-hled na komunikaci a rodinu. Ačkoli jde v obou případech o velmi frek-ventované pojmy, je možné jim rozumět z různých hledisek a věřím, že samotná nová hlediska mohou být obohacující. Už Bateson tvrdí, že „víc pohledů je lepší než jeden“ (Bateson, 2006, s. 25).

V druhé kapitole se snažím předložit výběr různých přístupů ke komu-nikaci v rodině, které se v rámci etablovaných poradenských a terapeutic-kých směrů používají a uplatňují. Některé přístupy nabízejí podrobnější popis toho, jak se různé komunikační vzorce utvářejí a vznikají, jiné se podrobněji zabývají procesy, kterými lze komunikační vzorce měnit.

Vezmeme-li v úvahu, že komunikaci lze defi novat jako jakékoli cho-vání v interpersonálním kontextu (Watzlawick et al., 2000), pak je svým způsobem tato kniha o všem, co se mezi lidmi odehrává. Takový záběr je velmi široký, proto chci již v úvodu zdůraznit slovo „výběr“. V této knize jde o můj výběr z obrovského množství teorií a modelů. Jako u každého výběru lze diskutovat o tom, zda něco mohlo být vynecháno nebo naopak přidáno. Důležité z mého pohledu je, aby výběr byl:

• pestrý – proto se cíleně snažím zahrnovat různé, i zcela protiklad-né pohledy

• smysluplný – proto se snažím jednotlivé pohledy nějak srozumi-telně třídit a komentovat

• respektující – proto se snažím jednotlivé pohledy stejnou měrou ocenit i kriticky refl ektovat.

Pokud se podaří, aby tento můj výběr inspiroval čtenáře k vytvoření vlastních pohledů a vlastních výběrů, bude cíle mého úsilí dosaženo.

7

1 „Komunikace“ a „rodina“ – uvedení do základních pojmů1 „Komunikace“ a „rodina“ – uvedení do základních pojmů

1 „Komunikace“ a „rodina“ – uvedení

do základních pojmů

„Naše teorie určuje, co můžeme pozorovat.“ (Albert Einstein)

John Locke kdysi napsal ve své knize „Essay on human underestan-ding“ (Locke In. Watzlawick, 1995) zajímavý příběh: Kolegium vážených anglických lékařů dlouho diskutovalo o tom, zda v nervech proudí liquor. Několikahodinová diskuse byla vášnivá, byly vzneseny argumenty pro i proti, ale učení členové kolegia se ne a ne shodnout. Tu se sám Locke přihlásil o slovo a položil otázku, zda všichni přítomní přesně vědí, co vlastně rozumějí pod slovem liquor. Všechny to poněkud vyvedlo z míry: nebylo zde jediného odborníka, který by nebyl skálopevně přesvědčen, že přesně ví, o čem mluví. Lockova otázka byla označena za „hloupou“, ale nakonec – po několika dalších hodinách bezvýsledného dohadová-ní – zoufalé kolegium jeho návrh přijalo a zabývalo se defi nicí liquoru. A zjistilo se, že jedna skupina rozuměla pod liquor reálnou kapalinu (jako je voda či krev), a proto popírala, že by něco takového protékalo nervy. Druhá strana zase chápala liquor jako jakési „fl uidum“, působící sílu (jako je např. elektřina), a proto byla přesvědčena, že nějaký liquor nervy sku-tečně protéká. Poté, co se defi nice vyjasnily, skončila debata velmi rychle všeobecnou shodou.

Kromě toho, že tento příběh ukazuje, jak někdy může vypadat ko-munikace mezi lidmi, naznačuje také něco o samotném předmětu této knihy. Pojmy „komunikace“ a „rodina“ patří podle Koernera a Fitzpat-rickové mezi ty „neslavně proslulé všeobecné či široké pojmy, o kterých platí, že každý ví, co to je, ale každý má jinou představu, jak to defi novat“ (Koerner, Fitzpatrick, 2002, s. 4). Proto je první kapitola poměrně dlouhá a nabízí uvedení do těchto pojmů.

8


1.1 Komunikace

Slovo komunikace pochází z latinského „communicare“, což lze přelo-žit jako sdílení, sdělení, pospolitost (Rahner, Vorglimler, 1996). Komuni-kaci lze chápat obecně jako spojení (případně jako technický prostředek spojení) nebo úžeji jako „sdělování významů“ (Geist, 2000, s. 123). Aby se obojí rozlišilo, mluvíme o „technické komunikaci“ a „sociální komunika-ci“ (Křivohlavý, 1988). V této knize je míněna vždy komunikace sociální.

S pojmem komunikace se do značné míry překrývá pojem interak-ce (vzájemné působení dvou či více osob: „inter“ = mezi, „action“= akce, působení). Interakce je širší pojem než komunikace a zahrnuje například i takové ovlivňování chování osob, kdy vliv na chování trvá, ačkoli s druhým právě nekomunikujeme (např. zamilovaný mladík hledící zasněně z okna). Komunikaci pak lze defi novat jako takovou interakci, která se děje pomocí symbolů (Vybíral, 2000).

Vybíral (2000) upozorňuje, že komunikace má podobu jak „sdělo-vání“, tak „sdílení“. V záplavě převažujících defi nic o komunikaci jako o „procesu sdělování“ (viz níže) je dobře si rozměr komunikace jako sdí-lení připomínat. Do komunikace totiž vstupuje celý člověk, ne jen to, co chce sdělit.

Watzlawick, Bavelasová a Jackson defi nují ve své známé knize (Watzla-wick et al., 2000, s. 17) komunikaci jako „médium pozorovatelných manifestací lidských vztahů“. Zmínění autoři komunikaci ztotožňují s veškerým chováním, které lze pozorovat. Proto také mohou napsat, že „nelze ne-komunikovat“ – nelze se totiž ne-chovat a má-li v interakční situaci jakékoli chování význam sdělení, pak i mlčení či nevěnování po-zornosti je komunikací (např. sděluje nezájem).

Zmíněný výzkumný tým z Mental Research Institute (MRI) rozlišuje v komunikaci dvě základní roviny: obsahovou a vztahovou (Watzlawick et al., 2000). Jednoduše řečeno, obsahová rovina zahrnuje to, co sděluje-me (informace), a vztahová rovina určuje povahu vztahu mezi účastníky komunikace (defi nování vztahu).

Pro přiblížení toho, co mám na mysli, uvedeme názorný příklad. Srovnejte následující výroky: „Důležité je pouštět spojku postupně a plynule…“ a „Jak dlouho ti budu muset připomínat, abys tu spojku

9

1 „Komunikace“ a „rodina“ – uvedení do základních pojmů

pouštěl postupně a plynule?!“ Obsah zprávy je v podstatě stejný (ob-sahová rovina – informace o tom, jak je třeba pouštět spojku), oba výroky však defi nují naprosto jiný vztah mezi účastníky komunikace.

V této kapitole se zaměříme nejprve na obsahovou rovinu komunika-ce (kapitola 1.1.1) a posléze na rovinu vztahovou (kapitola 1.1.2).

1.1.1 Komunikace jako sdělování pomocí symbolů

Většina defi nic komunikace, s kterými se v naší odborné literatuře setkáme, sleduje komunikaci z hlediska obsahové roviny a popisuje ko-munikaci jako „sdělování určitých významů“ (srv. např. Hartl, Hartlová, 2000; Výrost, Slaměník, 1997; Vykopalová, 2000; Janoušek, 1968; Janou-šek et al., 1988) Připomeňme drobnou nepřesnost předložené defi ni-ce, která hovoří o sdělování významů. Jak správně upozorňuje Berl (In Geist, 2000), významy samotné přenášet a sdělovat nelze, protože jsou nepřenosné: nejsou totiž ve sdělení samotném, ale v uživatelích sdělení (srv. také Janoušek, 2004). Proto by bylo přesnější komunikaci z hledis-ka její obsahové složky defi novat jako přenos(y) symbolických sdělení, do nichž komunikátor („vysílač“) zakódoval nějaké významy a z něhož komunikant („přijímač“) nějaké (v ideálním případě totožné) význa-my dekóduje. Uživatelé spojují sdělení a jeho význam (ať při kódování nebo naopak při dekódování) na základě určitého „významového klíče“, který je předem dohodnutý mezi účastníky, ačkoli tato dohoda je větši-nou implicitní (dohoda je natolik považována za samozřejmou a danou, že si účastníci mnohdy ani neuvědomí, že jde vlastně o dohodu). Sděle-ní má tedy podobu symbolů, které „něco“ zastupují. Komunikace proto nutně předpokládá jakýsi sdílený soubor používaných symbolů a jim od-povídajících významů, aby bylo vůbec možné se dorozumět (srv. Vyko-palová, 2000).

Již nyní, na začátku kapitoly o významové struktuře komunikace, na-rážíme na pojmy, které bude třeba alespoň stručně vysvětlit. Proto nyní následuje krátká kapitola věnovaná sémiotice. Zde se pokusíme co nejsrozumitelněji a přitom co nejstručněji představit některé důle-žité pojmy, se kterými se budeme místy dále setkávat. Čtenáři, kteří se

10


v dané oblasti orientují, mohou snadno kapitolu přeskočit a věnovat pozornost rozboru významové struktury komunikace.

KRÁTKÝ EXKURS DO SÉMIOTIKYSémiotika je všeobecná teorie znaků (Cmorej, 2002). Název je od-

vozen z řeckého séma = znak, znamení (Störig, 2000, s. 412). Všeobec-nost sémiotiky je dána tím, že se zabývá nejen přirozenými jazyky (coby nejdůležitějšími znakovými systémy), ale i jazyky umělými (esperanto, programovací jazyky pro počítače, vědecké jazyky – např. matematický apod.), dále obrazovými znaky (např. dopravní značky), symboly v ná-boženství a umění či dorozumívacími soustavami v živočišné říši (Storig, 2000).

Znakem se rozumí podle Peirce (1997) něco, co pro někoho něco zastupuje z nějakého hlediska nebo v nějaké úloze. Tak například věta „Kain zabil Ábela“ je znakem, který se vztahuje k třem objektům: ke Kai-novi, k Ábelovi a k zabití. Znak musí podle téhož autora (Peirce, 1997) obsahovat zároveň nějaké vysvětlení (argument nebo jiný kontext), které ukazuje na základě jakého systému nebo z jakého důvodu znak reprezen-tuje právě ten který objekt či soubor objektů. Toto vysvětlení (interpre-tans) pak společně se znakem vytváří další (rozšířený) znak, a protože vysvětlení se tak stane znakem, bude zřejmě vyžadovat další (dodatečné) vysvětlení. Toto dodatečné vysvětlení se společně s již dříve rozšířeným znakem stane opět (ještě rozšířenějším) znakem a tak bychom teoreticky mohli pokračovat donekonečna. Nyní lze již ocitovat podrobnější Peirce-ovu defi nici znaku (závorky vlastní): „Znakem je cokoli, co vztahuje něco jiného (jeho interpretans) k nějakému objektu, k němuž se samo vztahuje (svému objektu) týmž způsobem, přičemž interpretans se stává postupně znakem, a tak se opakuje ad infi nitum“ (Peirce, 1997, s. 69).

Peirce (1997) rozlišuje tři druhy znaků: ikón, který zůstává signifi -kantní i tehdy, když jeho objekt nemá žádnou existenci (např. čára tuž-kou, pokud má reprezentovat geometrickou přímku), index, což je znak, který by ztratil rys, který ho činí znakem, kdyby jeho objekt přestal exis-tovat, ale neztratil by tento rys, pokud by chyběl interpretans. Např. mod-řina pod okem je znakem úderu pěstí při sobotní zábavě, a to znakem indexovým, protože 1. bez onoho úderu by modřina nevznikla – objekt musí existovat, ale 2. modřina pod okem zůstává, ať už je někdo scho-pen ji správně interpretovat jako důsledek úderu pěstí nebo ne – chybění

11


interpretans nevadí. Posledním je symbol, jenž by ztratil rys, který ho činí znakem, i v případě neexistence interpretans (typickým příkladem jsou jazykové výroky, které nelze pochopit bez interpretans, jak jsme to zmínili i v závěru předchozí kapitoly). Doubravová (2002) uvádí tři cha-rakteristické rysy symbolu, a to: 1. konkrétnost („fyzická reprezentace ideje“) a současně nepodobnost této ideji, 2. dvojznačnost (otevřenost obsahu) a 3. závislost na kultuře.

Znaky můžeme dělit také na fyzické a ideální (srv. Cmorej, 2002, s. 20–25). Fyzické znaky jsou smyslově vnímatelné předměty a jevy (slo-va na papíře, zvuky mluvidel, výraz tváře apod.), zatímco znaky ideální jsou nevnímatelné a nelokalizují se v prostoru a čase. Platí, že fyzický znak je realizací ideálního vzoru. Proto také fyzických realizací bude vždy konečné množství (protože je konečné množství papírů, mluvidel, tváří apod.), zatímco ideálních znaků může být teoreticky nekonečné množství. Rozdíl mezi uvedenými kategoriemi si můžeme ukázat názor-ně na výrazu vytištěném kurzívou:

láska, láska, láska

V uvedeném výrazu nacházíme tři fyzické realizace pouze jednoho ideálního znaku. Rozdíl mezi fyzickými a ideálními znaky je důležité po-chopit, aby bylo možné porozumět defi nici jazyka coby systému ideál-ních znaků (nikoli tedy fyzických realizací) a řeči, která vzniká právě fyzickou realizací ideálních znaků (Cmorej, 2002, s. 25).

Důležitým pojmem je i metajazyk, který je, zjednodušeně řečeno, ja-zykem o (objektovém) jazyce. V objektovém jazyce formulujeme určité výroky, v metajazyce používáme (nejlépe jiného) jazyka ne k formulování dalších výroků, ale k formulování poznatků o jazyce, v němž byly výroky formulovány (včetně syntaktických a sémantických pravidel objektového jazyka).

Morris (1997) rozlišuje tři dimenze sémiotiky:• syntaktiku, která se zabývá logicko-gramatickou strukturou ja-

zyka, aniž se zabývá vztahy znaků k objektům (významem zna-ků) či k interpretům. Zabývá se formačními pravidly (vymezují přípustné nezávislé kombinace prvků dané množiny, tj. větami) a transformačními pravidly (vymezují věty, které lze získat z jiných vět). Watzlawick a jeho kolegové (2000, s. 18) aplikují syntaktiku

12


na lidskou komunikaci a ztotožňují ji s předmětem zájmu teoreti-ka informací, který se zabývá předáváním zpráv (kódy, kanály, ka-pacitou, ruchy a dalšími statistickými vlastnostmi jazyka), protože tyto záležitosti nemají prakticky nic společného s významem po-užitých symbolů ani s jejich účinkem na účastníky. Ovšem jejich vliv z hlediska přenosu sdělení je značný.

• sémantiku, která se zabývá vztahem znaků k objektům, k nimž se vztahují, a vlastnostmi a vztahy výrazů, které s tím souvisí (srv. Morris, 1997; Cmorej, 2002). Zabývá se tedy sémantickými pravi-dly, tj. pravidly vymezujícími, za jakých podmínek je znak použi-telný k označení nějakého objektu. Aplikováno na komunikaci, je hlavním předmětem zájmu sémantiky významová struktura ko-munikace (Watzlawick et al., 2000), což předpokládá také dohodu mezi komunikujícími o významu užívaných symbolů (zmíněný „významový klíč“). Významovou strukturou komunikace se bude-me zabývat níže.

• pragmatiku, která zkoumá vztahy znaků k jejich uživatelům. Za-bývá se tedy všemi psychologickými, biologickými a sociologic-kými jevy, k nimž dochází při fungování znaků (Morris, 1997). Aplikováno na sociální komunikaci, je pragmatický aspekt komu-nikace to, co ovlivňuje chování všech zúčastněných (srv. Watzla-wick et al., 2000), a to, čemu budeme v této práci věnovat primární pozornost.

Ačkoli Morris mluví o dimenzích sémiotiky, nevnímá je ve skutečnos-ti jako oddělené. V kapitole nazvané „Jednota sémiotiky“ píše: „Dosud jsme zkoumali rysy fungování znaků tak, že jsme se drželi abstrakcí ve-doucích k rozlišení syntaktiky, sémantiky a pragmatiky – stejně jako bio-logové zkoumají anatomii, ekologii a fyziologii. I když jsme tyto abstrakce výslovně uznávali a neustále tři poddisciplíny sémiotiky konfrontovali, musíme nyní ještě výrazněji věnovat pozornost právě jednotě sémiotiky“ (Morris, 1997, s. 238). Jednotlivé dimenze sémiotiky ve svém zkoumá-ní využívají i výsledků studia ostatních dvou a každou z nich lze chápat jako neredukovatelný a stejně oprávněný přístup ke zkoumání znaků. V této kapitole je komunikace představována, lze-li to tak říci, nejprve ze syntaktického a sémantického hlediska (přenos sdělení, významová

13


struktura komunikace) a potom z hlediska pragmatického (utváření vzta-hů skrze komunikaci).

KOMUNIKAČNÍ AKT A JEHO STRUKTURAVrátíme-li se od sémiotiky zpět k obsahové rovině komunikace, mů-

žeme nyní popsat pomyslnou jednotku komunikace. Přenos jednoho sdělení (komuniké) od „vysílače“ (komunikátora) k „přijímači“ (ko-munikantovi) je základní jednotkou komunikace, kterou nazýváme s Vybíralem (2000) komunikační akt.1 Komunikační akt je znázorněn na obrázku 1.

VÝSTUPK

O

M

U

N

I

K

Á

T

O

R

K

O

M

U

N

I

K

A

N

T

PŘÍJEM

SDĚLENÍ

KONTEXT

KÓDOVÁNÍ DEKÓDOVÁNÍ

STRATEGICKÝ

ZÁMĚR

POROZUMĚNÍ

ZÁMĚRU

MOTIVACE

KOMUNIKÁTORAÚČINEK NA

KOMUNIKANTA

SMYSL PRO

KOMUNIKÁTORA

SMYSL PRO

KOMUNIKANTA

ŠUM

OSOB.

PROMĚNNÉ

OSOB.

PROMĚNNÉ

Obr. 1: Schéma komunikačního aktu (upraveno podle Vybíral, 2000; Křivohlavý, 1988; Janoušek, 1988; Plaňava, 1992)

Jak je z obrázku patrné, přenos jednoho sdělení je poměrně složitá záležitost, ve které hraje svou roli velké množství faktorů. Uvedené sché-ma je navíc potřeba chápat jen jako pomůcku, což znamená, že rozhodně

1 Janoušek (1968, 1988) a posléze i Křivohlavý (1988) hovoří o „významové struktuře sdělení“.

14


není vyčerpávající a složitost komunikačního aktu bude ve skutečnosti mnohem větší. U jednotlivých částí schématu se nyní stručně zastavíme:

Motivace komunikátora ke komunikaciMotivace je podle Balcara (1991) hybnou (aktivizující) silou v du-

ševním životě. To znamená, že jednotlivé motivy dávají směr a energii chování člověka (Atkinsonová et al., 2003). Základní formou motivu je (vnitřní) potřeba ve smyslu nějakého nedostatku, ať už biologického nebo sociálního, a pobídka, tedy působící vnější podnět (Balcar, 1991; Nakonečný, 1995). Motiv směřuje ke změně stávajícího stavu nedostat-ku směrem k uspokojení potřeb. Potřeby se většinou dělí na biologické, psychologické a sociální (Nakonečný, 1995), případně i na metapotřeby (Maslow, 2000). Z hlediska komunikace jsou pro nás podstatné přede-vším sociální potřeby, i když nelze opomenout ani potřeby biologické či psychologické, jejichž uspokojení je většinou nemyslitelné bez interakcí s druhými lidmi.

Vybíral (2000) rozlišuje několik druhů motivace ke komunikaci s ohledem na potřeby, které komunikující skrze komunikování uspoko-juje: kognitivní motivaci (uspokojuje potřebu vyjádřit se, něco druhým sdělit), sdružovací (potřeba kontaktu s druhými, vztahu), sebepotvrzo-vací (potřeba nalézání a hájení své vlastní identity), adaptační (potřeba začlenění a přizpůsobení se společnosti, hraní příslušných rolí), přesilo-vou (potřeba uplatnit se, získat pozornost, úctu a respekt druhých), exi-stenciální (potřeba smyslu života, strukturování času do smysluplných celků, vyhnutí se nudě), požitkářskou (potřeba odpočinku, rozptýlení, zábavy) a mnohé další (např. zamluvit choulostivé téma, rozptýlit pode-zření, někoho zmást apod.).

Styk s druhými lidmi a komunikace s nimi jsou pro nás lidi bez nad-sázky řečeno přímo životně důležité. Jedná se o skutečně základní potřebu, nutnou k přežití člověka. Pěkně to demonstruje následující příběh, který se snad skutečně stal: Jistý panovník prý chtěl vytvořit zvláště kvalitní vojsko. Odebral proto několika matkám jejich právě narozené děti a speciálně o ně pečoval. Zaopatřil je vhodnou stra-vou a ošacením a dbal o jejich maximální hmotné blaho. Aby však děti nebyly „změkčilé“, přikázal, aby s nimi žádná osoba, která o ně pečovala, vůbec nemluvila. Uvádí se, že do několika měsíců všechny děti zemřely! Ačkoli v současné době nelze z etických důvodů reali-zovat experiment, který by životní důležitost komunikace podobným

15


způsobem potvrdil, zdá se tento příběh celkem věrohodný – i s ohle-dem na provedené výzkumy psychické deprivace v dětství (Lang-meier, Matějček, 1963). Bytostná potřeba kontaktu s druhými lidmi je zdůvodňována různě: evoluční teorie například poukazují na to, že člověk jako jediný živo-čich je schopen komunikovat pomocí jazyka (symbolů) – díky tomu získali prý lidé schopnost lépe a efektivněji spolupracovat, zvýšili tím podstatně své předpoklady na přežití a nakonec v evoluční „soutěži“ o nadvládu na Zemi překvapivě zvítězili, ačkoli nejsou zdaleka nejsil-nější ani největší (Cumminsová, 1998, Ridley, 2000). De Fleur s Ball--Rokeachovou (1996) dokonce tvrdí, že pokrok lidstva nelze měřit primárně dosaženou zručností při výrobě nástrojů a rozvojem tech-nologií, ale především kvalitativními skoky ve schopnosti komuniko-vat – od používání signálů (což činí i jiní živočichové), přes používání jazyka, vynález písma, až po komunikaci masovou. Berne (1992) zase v souvislosti s motivací komunikovat mluví o potřebě „pohla-zení“, „hladu po podnětech“ a o potřebě „strukturování času“. Argyle (1967) uvádí následující potřeby: 1. Popudy nesociální povahy, které mohou vést k sociální interakci (potřeba jídla, peněz apod.), 2. Závis-lost (potřeba uznání, pomoci, ochrany, vedení – zejména od autorit), 3. Afi liaci (potřeba blízkosti, očních kontaktů, vřelých a přátelských odpovědí druhých a přijetí sobě rovnými), 4. Dominanci (potřeba být uznán za vedoucího pro určitý úkol, mít možnost mluvit většinu času, rozhodovat a být skupinou uctíván), 5. Sex (potřeba tělesných kon-taktů, vřelosti a intimních vztahů s atraktivními příslušníky opačné-ho pohlaví), 6. Agresi (potřeba ubližovat druhým lidem, ať už fyzicky nebo slovně nebo jiným způsobem), 7. Sebehodnocení (self-esteem) a egoidentitu (potřeba poskytovat druhým lidem podporu a dosaho-vat zpětně sebe potvrzení).

Strategický záměr komunikátoraStrategický záměr komunikátora představuje to, čeho chce komuniká-

tor u komunikanta svým sdělením dosáhnout (Vybíral, 2000). Například co mu chce sdělit, jakou reakci chce vyvolat apod.

Smysl sdělení pro komunikátoraSmyslem sdělení pro komunikátora míníme to, jak sám komuniká-

tor rozumí svému sdělení, jaký význam svému sdělení přikládá (Plaňava, 1992). V ideálním případě by se měl shodovat nebo alespoň přibližně shodovat se smyslem sdělení pro komunikanta (viz níže).

16


KódováníKódování (formulace) je proces, při němž je význam sdělení komu-

nikátorem převeden do symbolů, které umožňují dorozumívání. K tomu existuje společenský konsensus ohledně používaných symbolů a jejich významů (Vykopalová, 2000). Přesto však při kódování dochází často k chybám: některé symboly jsou mnohoznačné a vágní a mohou mít pro různé účastníky komunikace odlišné významy. Komunikátor může mít navíc také problém své sdělení vůbec zakódovat (to často bývá signali-zováno větami typu: „nevím, jak bych to vyjádřil“, „nedokážu to popsat“, „jak to jen říct?“ apod.).

VýstupVýstupem rozumíme akustickou, paralingvistickou či neverbální for-

mu sdělení, tak jak opouští komunikátora. Ve schématu je to znázorněno plnou šipkou (obr. 3, 4).

Sdělení (komuniké)Sdělení samotné je věcný obsah toho, co sdělujeme.

PříjemPříjem je akustická, paralingvistická a neverbální forma sdělení, které

zachytí „přijímač“ (komunikant). Představuje to, co komunikant smyslo-vě vnímá (Křivohlavý, 1988).

DekódováníDekódování je opačný proces než kódování. Z přijatého sdělení se

na základě daného klíče pro určování významu symbolů získává význam sdělení. Platí zde stejná rizika nedorozumění jako u kódování, tj. vágnost symbolů, neschopnost dešifrovat některé symboly apod. Navíc je třeba brát v úvahu možnost různého porozumění jednotlivým symbolům či ztrátu dat.

Smysl sdělení pro komunikantaPo provedeném dekódování má sdělení pro příjemce nějaký význam,

příjemce přijatému sdělení nějak rozumí. Zásadní otázka zní, zda mu ro-zumí tak, jak mu rozuměl komunikátor, který sdělení vyslal.

17


Porozumění záměru komunikátoraPorozumění záměru komunikátora znamená představu komunikanta

o tom, čeho chtěl vlastně komunikátor svým sdělením dosáhnout.

Účinek na komunikanta To, jaký vliv, účinek, efekt mělo sdělení na příjemce. Opět je důležité

srovnání, nakolik tento skutečný účinek na komunikanta odpovídá zá-měru komunikátora.

Kromě těchto základních prvků komunikačního aktu se na obrázku objevují další faktory, které hrají v komunikačním aktu důležitou úlohu (Vybíral, 2000). Jedná se o:

ŠumŠum je zakreslen v oblasti mezi výstupem a příjmem sdělení. Jedná se

o rušivé působení prostředí fyzikálně-technického charakteru (např. hluk v místnosti). V širším slova smyslu jsou za šum považovány jakékoli „po-ruchy“ ve sdělování, o nichž mluvíme na jiných místech, tedy i séman-tický šum (výše zmíněné problémy kódování a dekódování významů) a psychologický šum (osobnostní proměnné) (de Vito, 2001).

Osobnostní proměnnéNejvýznamnější osobnostní proměnnou z hlediska struktury komu-

nikačního aktu je motivace ke komunikaci, o které jsem pojednal dříve. V komunikaci se však uplatní a ovlivní ji všechny složky osobnosti včetně temperamentu, emocí, vůle, kognitivních procesů a dalších. Tento vliv osobnostních proměnných většinou působí spíše ve směru negativním (poruch v přenosu sdělení), protože osobnostní proměnné způsobují své-ráz a jedinečnost každého člověka. V komunikaci jsou takové individuál-ní faktory z hlediska přesnosti přenosu sdělení spíše překážkou, protože komplikují přesné dorozumívání (Křivohlavý, 1988).

18


Kontext Nemalý vliv na průběh komunikačního aktu má i kontext, ve kterém

se komunikace odehrává. King (1979) a Hayesová (2000) rozlišují:

• fyzický kontext, který se dělí na časový (zda se komunikace ode-hrává např. ráno nebo večer, zda je čas na komunikaci nějak li-mitován, třeba dalšími povinnostmi, apod.) a místní (bude jistě rozdíl mezi komunikací doma v obývacím pokoji, s přáteli v čajov-ně nebo na fotbalovém stadiónu při důležitém zápase)

• sociální kontext, který zahrnuje vztahy mezi účastníky, jejich role, status a atraktivitu.

• kulturní kontext, kam lze zařadit všechny vlivy skupiny (v nej-širším slova smyslu), do níž patříme. Typickými komponentami kulturního kontextu budou hodnoty, normy, přesvědčení a návo-dy k jednání, které jsou v daných skupinách relevantní.

KOMUNIKAČNÍ MODELYKomunikace je poměrně složitý jev. Abychom složitý jev mohli po-

psat, používáme modelů. Ať v chemii, fyzice nebo v psychologii, modely slouží k přiblížení nějakého jevu nebo skutečnosti (Fay, 2002). Skuteč-nost je samozřejmě mnohem složitější než její model, který nám před-kládá jevy a skutečnosti zjednodušené, abychom si je vůbec byli schopni představit. Jeden takový model, schéma komunikačního aktu, již čtenář zaznamenal v předchozí kapitole. A další budou nyní následovat. Schéma komunikačního aktu se snažilo přiblížit strukturu jedné jediné komuni-kační jednotky, komunikování však obsahuje nepřeberné množství ta-kových jednotek. Existují tedy i modely sociální komunikace, které nám pomáhají si představit průběh komunikace mezi lidmi. Modely se vyvíjejí v souvislosti s tím, jak se prohlubuje poznání dané věci, proto i mode-lů komunikace existuje několik v návaznosti na to, jak byly upravovány a zpřesňovány (De Vito, 2000).

Lineární modelLineární model komunikaci popisuje jako děj, při němž jeden účast-

ník něco sděluje a druhý (či další) naslouchají (De Vito, 2000). Zjednodu-šeně ho lze znázornit tak, jak vidíme na obrázku 2.

19


Obr. 2: Lineární model komunikace (upraveno podle De Vito, 2001)

Jedná se vlastně o to, že v určitém čase sledujeme izolovaně jen jednu komunikační jednotku – komunikační akt (plná šipka na obr. 2 by mohla být rozkreslena podle obr. 1). Tento model je možná částečně vhodný pro popis masové komunikace, sociální komunikace však rozhodně není jednosměrná.2 Tento nedostatek napravuje následující model.

Interakční modelV interakčním modelu (viz obr. 3) se střídají role zdroje – vysílače

(komunikátora) a přijímače (komunikanta) (De Vito, 2000).

Obr. 3: Interakční model komunikace (upraveno podle De Vito, 2001)

Komunikace tedy již není jednosměrná a není pojímána jako izolo-vaný komunikační akt. Každý z účastníků se komunikace účastní (podle výše zmíněného axiomu o nemožnosti nekomunikovat vlastně ani nemů-že neúčastnit). Sdělování a přijímání sdělení jsou však stále považována za dvě oddělené akce, které tatáž osoba neprovádí současně.

2 Masová komunikace, striktně vzato, také není jednosměrná. Reakce diváků televize má například vliv na skladbu pořadů apod. Nejedná se však o bezprostřední, přímý vliv, navíc je většinou více ovlivněn divák než masové médium a divák je většinou v pasivnější roli než masové médium – proto je zde tento model svým způsobem použitelný.

20


Transakční (systémový) modelTransakční model (viz obr. 4) již sdělování a přijímání sdělení z ča-

sového hlediska striktně neodděluje (De Vito, 2000). Naopak, účastník komunikační výměny je „vysílačem“ i „přijímačem“ zároveň. Navíc ne-vysílá a nepřijímá v jednom okamžiku pouze jedno, ale velké množství sdělení (například mluví, zároveň se nějak tváří, zároveň například stojí s rukama v bok; a zároveň vnímá, jak se chová druhý, jak stojí, jestli se ho snaží přerušit apod.)

Obr. 4: Transakční model komunikace (upraveno podle De Vito, 2001)

Ve chvíli, kdy vysíláme nějaké sdělení, přijímáme také sdělení z reakcí druhé osoby (či dalších osob) i ze své vlastní komunikace. To nás přivádí k pojmu tzv. „zpětné vazby“. Pojem zpětná vazba se v naší současné od-borné literatuře používá poněkud nejednoznačně (Vybíral, 2000). V ky-bernetických teoriích, které stály u zrodu systémového přístupu k rodině, je zpětná vazba chápána jako vyhodnocování skutečného (nikoli oče-kávaného) chodu systému a vkládání těchto výsledků zpět do systému (Wiener In Vybíral, 2000), a to tak, že působí změnu buď proti směru odchylky („negativní zpětná vazba“), nebo ve směru odchylky („pozitivní zpětná vazba“).

Takových zpětnovazebných cyklů probíhá souběžně velmi mnoho, mnohé z nich účastníci komunikace nejsou ani schopni vědomě zachy-tit a refl ektovat (Watzlawick, 1998). V komunikaci se ovšem projevují i výše zmíněné šumy, osobnostní proměnné a kontext. Celkový model

21


komunikace by tedy mohl vypadat tak, jak je znázorněno na obráz-ku 5. Tam, kde jsou zakresleny jen šipky, je možné si představit celou podrobnou strukturu jednotlivých komunikačních aktů (podle obr. 1), která není podrobně rozkreslena, a také počet současně vysílaných a při-jímaných sdělení není omezen na dvě (více jich není zakresleno jen kvůli přehlednosti nákresu). Celá komunikace se zároveň odehrává v nějakém kontextu, což zde taktéž není kvůli přehlednosti zakresleno.

Obr. 5: Celkový model komunikace (upraveno podle De Vito, 2001)

VERBÁLNÍ A NEVERBÁLNÍ KOMUNIKACEV žádné knize, která se aspoň okrajově dotýká problematiky sociální

komunikace, nemůže chybět klasické dělení komunikace podle použité-ho média na komunikaci verbální a neverbální (příp. ještě na sdělová-ní činy). Za připomínku stojí, že Watzlawick (2000) označuje verbální komunikaci jako „digitální“ (je relativně přesná, ale omezená v použití symbolů) a neverbální jako „analogovou“ (je pestřejší, ale mnohem ne-přesnější při přenosu sdělení).

22


Verbální komunikaceVerbální (slovní) komunikace je ten druh komunikace, který vyu-

žívá zvláštní druh symbolů – slov. Komunikace pomocí slov vyžaduje, jak bylo uvedeno výše, určitou dohodu účastníků o tom, které symboly se používají a jaký mají význam. To samozřejmě platí pro komunikaci obecně, tedy i pro komunikaci neverbální, ovšem v případě verbální ko-munikace se nemůže jednat o „tichou dohodu“ (nevyslovená a často ani neuvědomovaná pravidla výkladu neverbálních symbolů), ale musí to být dohoda více jasná, formálně propracovaná a všeobecně známá. Důvod je jednoduchý – zatímco porozumění neverbální komunikaci se z velké čás-ti odehrává i na rovině instinktů (i zvířata spolu neverbálně komunikují), verbální komunikace je naučená a musí se odehrávat podle stanovených pravidel (Vykopalová, 2000). Tato pravidla přitom zavedli sami lidé a tra-dují se. Ani verbální komunikace však není přísnými pravidly používání symbolů ochráněna před nedorozuměními a nejasností.

Zajímavým způsobem mapování významu slov je Osgoodovo mě-ření sémantického diferenciálu (Křivohlavý, 1988). Jedná se v podstatě o velmi jednoduchou, ale důmyslnou metodu. Osgood předpokládá tři dimenze slov: hodnocení, sílu (potenci) aktivitu (činnost). Tyto tři di-menze si můžeme představit jako tři osy znázorňující tři dimenze prosto-ru: výšku (osa x), šířku (osa y) a hloubku (osa z). Každé slovo můžeme pomyslně umístit do tohoto „prostoru“ významu tím, že mu přiřkneme nějaké hodnocení (dobrý – špatný; umístění na ose x), sílu (silný – sla-bý; umístění na ose y) a aktivitu (aktivní – pasivní; umístění na ose z). Když mají dva lidé „oznámkovat“ nějaké slovo a umístit je do pomyslné-ho „prostoru významu“, dochází velmi často k rozdílům. Vezměme si na-příklad slovo „lékař“. Jeho význam bude například často jiný u pacienta a jiný u lékaře (viz obr. 7; čísla v závorkách oddělená středníky označují souřadnice bodu na osách v zažitém pořadí x, y, z).

23


Obr. 6: Sémantický diferenciál (upraveno podle Křivohlavý, 1988)

Zatímco pacient (P) může lékaře vidět jako velmi dobrého (na ose x), ale málo silného (na ose y) a pasivního (na ose z), lékař (L) může vidět sám sebe úplně jinak: méně dobrého (osa x), zato více silného (osa y) a aktivního (osa z). Oba, pacient i lékař, používají stejného slova „lékař“ a mají dokonce na mysli stejného lékaře, a přece má u každého z nich slovo „lékař“ jinou významovou strukturu. Tento rozdíl Osgood nazývá sémantickým (významovým) diferenciálem. V rodinném poradenství se sémantického diferenciálu využívá například k určení rozdílu v chápá-ní manželství (Křivohlavý, 1988), případně manželské spokojenosti apod. Sémantický diferenciál může působit v mnoha rodinách jako onen po-věstný „šotek“, který působí problémy, konfl ikty a nedorozumění. Jedná se totiž o rozdíl v přisuzování významu, který nelze tak snadno odhalit: i když si lidé ujasní, že mají na mysli tentýž denotát (skutečnost, kterou slovo označuje), neví, zda mu přisuzují stejné významy (tedy stejné hod-noty na dimenzích hodnocení, síly a aktivity).3

3 Sémantický diferenciál nemusí mít jen tři dimenze (síla, aktivita a hodnocení). Jsou to sice dimenze, které se uplatňují nejvíce, ale už Osgood počítal až se sedmi dimenzemi (Nakonečný, 1998) a autoři, kteří jeho teorii rozpracovali, pracují ještě s větším počtem dimenzí (Hofstätter In. Nakonečný, 1998). Větší počet dimenzí se pochopitelně neznázorňuje do trojrozměrné krychle, ale do jakéhosi „grafu“, který připomíná EKG. Nesrovnává se tedy vzájemná pozice bodů v prostoru, ale spíše tvary křivek, které vznikly spojením jednotlivých bodů na dimenzích (ukázka grafi ckého znázornění sémantického diferenciálu slov „červená“ a „láska“, viz Nakonečný, 1998, s. 350; Griffi n, 1994b).

24


Kromě významové analýzy jednotlivých slov se provádí také obsa-hová analýza slovních projevů (Křivohlavý, 1988). Zjišťuje se například výskyt určitých typických slov (podle toho se například určuje autorství starých knih a spisů) nebo frekvence výskytu určitých slov ve slovním projevu. U lidí v krizové situaci byl například potvrzen častější výskyt slov jako smrt, úraz, neštěstí, ztráta, zahanbení, opuštění apod. (Křivo-hlavý, 1988).

Austin (In. Křivohlavý, 1988; Vybíral, 2005) dělí slovní sdělení na po-pisná a činnostní. Popisným sdělením se rozumí konstatování nějaké skutečnosti, činnostním sdělením pak sdělení, ke kterým se bezprostřed-ně váže nějaká aktivita (např. sdělení usnesení, výkon úředního vlivu, prohlášení záměru, reakce na chování, vysvětlení nějaké činnosti).

Neverbální komunikaceNeverbální komunikace bývá většinou defi nována negativně jako sdě-

lování mimoslovní. Tedy neverbální komunikací rozumíme všechno to, co nemůžeme zařadit do komunikace verbální (Tegze, 2003).

Křivohlavý (1988) rozlišuje v neverbální komunikaci mimiku (sdělo-vání výrazem obličeje), proxemiku (sdělování přiblížením a oddálením), haptiku (sdělování dotykem, zejména podáním ruky), posturologii (sdě-lování fyzickým postojem a držením těla), kineziku (sdělování pohyby těla a jeho částí; do kineziky patří: 1. gesta, tj. pohyby se silným sdělova-cím účelem, které provázejí mluvenou řeč nebo ji zastupují, 2. mimic-ké sdělování a 3. sdělování pohledem očí), paralingvistiku (sdělování „svrchními tóny řeči“, které nelze písemně zaznamenat, jako je hlasitost řeči, výška tónu, rychlost, objem, plynulost, intonace, melodičnost, chy-by v řeči, výslovnost, věcnost a frázování) a úpravu zevnějšku. Zmíně-ný autor pojednává zvlášť o sdělování činy (cokoli děláme, jakékoli naše chování má podobu sdělení; často je ostře sledováno druhými, nakolik jsou naše činy v souladu s tím, co říkáme), které ovšem lze do neverbální komunikace zařadit také.

Argyle (1968, 1975) v neverbální komunikaci rozlišuje tělesný kon-takt („bodily contact“), fyzickou blízkost („physical proximity“), vzá-jemné postavení („orientation“), vzhled („appearance“), fyzický postoj („physical posture“), pohyby hlavy („head-nods“), výraz obličeje („fa-cial expression“), gesta („gestures“), pohledy („looking“) a mimoslovní aspekty řeči („non-verbal aspects of speech“).

25


Neverbální komunikaci nelze chápat mechanicky a přiřazovat jedno-duše jednotlivým neverbálním projevům jasné významy. Bez přihlédnutí ke kontextu komunikace, ostatním složkám sdělení a osobnostem komu-nikujících je takové pojetí zjednodušující a vlastně nebezpečné. Tegze (2003, s. 3) upozorňuje, že „interpretace tělesného výrazu začala mít po-dobu technického přístupu a mechanického přiřazování významů… ze snahy porozumět člověku se tak stala snaha rychle ho označkovat a za-řadit“. Tegze (2003) také kritizuje splynutí neverbální komunikace s řečí těla, která je jen jednou ze složek neverbální komunikace, a nabízí širší pojetí neverbální komunikace. Podle něj zahrnuje neverbální komunika-ce pět oblastí (Tegze, 2003), a to:

1. Řeč těla (body language), která je považována za oblast nejdůle-žitější a nejzajímavější. Pozornost autor věnuje zejména postoji, chůzi, způsobu sezení, pohybům rukou, trupu, pánve, oblasti krku a šíje, hlavě (mimické svaly, obočí a čelo, nos, oči a jejich pohyby, dolní čelist a brada), pohybu v prostoru, tělesnému kontaktu a hla-su). Pro interpretaci řeči těla Tegze (2003) navrhuje i pomocná kri-téria. Dělí je do dvou skupin: na kritéria prvního řádu, která jsou snáze pozorovatelná a jednoznačněji interpretovatelná (dostatek nebo nedostatek energie, aktivita nebo pasivita, otevřenost nebo uzavřenost, přiblížení nebo vzdalování, spontaneita nebo aktivi-ta), a kritéria druhého řádu, která vyžadují důkladnější znalost účastníků komunikace i kontextu, a jsou tedy časově náročnější (kontakt s vnitřními prožitky, soulad nebo nesoulad mezi výrazem a prožitkem, extenze nebo redukce pohybu, regres nebo progres, obecnost nebo individuálnost, častost nebo ojedinělost, pohyb nebo znehybnění). Nezbytnou součástí interpretace neverbálního sdělení je i analýza kontextu.

2. Komunikace činy, která ukazuje míru souladu mezi prožíváním, chováním, jednáním, postoji, vyslovenými názory apod. Právě určitá míra nesouladu v mezilidských interakcích (ať už skuteč-ného nebo předpokládaného nebo prostě jen možného) je podle Tegzeho (2003) důvodem, proč se lidé zaměřují ve svém „pátrání“ po správném vysvětlení a pochopení chování druhého i na never-bální signály.

3. Vlastní produkty, ať už se jedná o písemný, výtvarný či hu-dební tvořivý akt člověka. Všechny tvořivé počiny (a nemusí jít

26


samozřejmě o vrcholná umělecká díla) mají velkou vypovídající hodnotu, vyjadřují velmi silně vnitřní svět jedince. Tvořivé pro-dukty ovšem vyžadují u pozorovatele vysokou kvalitu pozorování, schopnost vnímat hlubší souvislosti a odstoupit od svých hodnotí-cích schémat a dívat se očima autora.

4. Konzumace cizích produktů je vypovídající tím, že odhaluje druhým naši selekci. A to, co si vybíráme, sděluje druhým mnohé o tom, co jsme zač, jaké hodnoty vyznáváme, jakým dojmem chce-me působit apod. To, jaké oblečení nosíme, zboží, které nakupuje-me, knihy, které čteme, apod., jsou často jasnými sděleními o nás.

5. „Nadčasové spojnice“, tedy oblast, která není spojena jako před-chozí s důrazem na osobní historii člověka a tvorbou jeho indivi-duální zkušenosti, ale spíše s kulturou – hodnoty, základní model lidských vztahů v dané společnosti, organizace vnitřního života společnosti či přístup k hodnotám přesahujícím jednotlivce (Bůh, svoboda apod.). Tyto „spojnice“ vytvářejí důležitý interpretační kontext, na jehož základě je možné lépe chápat a interpretovat lid-ské chování.

Pro neverbální komunikaci platí výše uvedený model komunikační-ho aktu s určitými omezeními. Velmi často totiž nedochází k vědomému záměru komunikanta vyslat určité neverbální sdělení (zvlášť u řeči těla) ani k jeho vědomému kódování a dekódování. Mnohé z toho se odehrává podvědomě a automaticky (například když máme vztek, automaticky se nám hrne krev do tváře, stahují se mimické svaly v obličeji nebo se chvěje hlas; podobně interpretace může být automatizována předsudky a sché-maty). Automatický nástup některých neverbálních signálů také na ně koncentruje pozornost posluchačů, přesně podle Goff manovy teorie, že posluchač se zaměřuje na ty aspekty sdělení, které považuje za hůře ovla-datelné, aby odhalil, co si komunikátor skutečně myslí (Goff man, 1999). Zvlášť bedlivě neverbální komunikaci sledujeme tehdy, když je ve zjev-ném rozporu se slovním sdělením.

Čísla, která dobyla svět (7 : 38 : 55)Velký zájem o studium a výzkum neverbální komunikace se zvednul

v druhé polovině 20. století. Ještě dnes se v odborné literatuře setkáme s tvrzením, že „je zjištěno, že pomocí slov vyjadřuje člověk pouze 7 %

27


emocí, 38 % toho, co cítí je vyjádřeno pomocí tónu hlasu a modulace, 55 % je vyjádřeno ostatní řečí těla, tj. gesty, pohledy apod.“ (Vykopalo-vá, 2000, s.75) Takové procentuální vyčíslení podílu jednotlivých složek komunikace na sdělení však vyvolává pochybnost. Vybíral (2002, 2003) se důkladněji zabýval výzkumem, o nějž se tato „zázračná čísla“ opíra-jí, a zjistil, že se jedná o experiment provedený r. 1967 Mehrabianem a Ferrisovou na Kalifornské Univerzitě, který měl četné metodologické nedostatky. Za prvé, výzkumný vzorek tvořily Mehrabianovy studentky (navíc jejich účast na experimentu byla podmínkou pro získání zápočtu z úvodu do psychologie!), verbální složka komunikace byla silně „zne-výhodněna“ oproti ostatním, protože byla zredukována na jediné slovo „maybe“ (možná) – a skutečně, když verbální složka příliš mnoho nevy-jadřuje, nelze se divit, že větší pozornost byla věnována mimoslovním as-pektům sdělení, které mohly napovědět víc –, a nakonec je tu skutečnost, že výzkumníci bez rozpaků sloučili vedle sebe do jedné rovnice výsledky získané ze dvou měření, uskutečněných na dvou různých vzorcích. Dluž-no podotknout, že zmínění kalifornští výzkumníci svá tvrzení opravili a Merhabian (Vybíral, 2002) sám připomněl, že existují situace, kdy se v řadě sdělení v konkrétních mezilidských vztazích a kontextech verbální složka blíží i 100 % celého sdělení – například když někomu popisujeme, kde a co najde a jak se tam má dostat.

Můžeme prohlásit, že jak verbální tak neverbální složka komunika-ce má velmi silný sdělovací potenciál. To, jak významně se bude podílet na sdělování v dané situaci, bude dáno celkovým kontextem komunikace.

1.1.2 Komunikace jako utváření vztahů

Komunikace není jen sdělováním informací, ale má i zásadní vliv na lidské vztahy. V této kapitole se proto budeme věnovat tomu, jak jsou mezilidské vztahy v komunikaci defi novány, jak jsou tyto defi nice vzta-hů „zvnitřňovány“ v podobě kognitivních vztahových schémat a jak tato schémata zpětně působí na komunikaci.

28


KOMUNIKACE A DEFINOVÁNÍ VZTAHŮHaley se v první kapitole své známé knihy (Haley, 1969) zabývá tím,

jak bývá defi nován vztah mezi dvěma nebo více lidmi. Ačkoli své úvahy směřuje k popsání vztahu mezi terapeutem a klientem, lze je aplikovat na mezilidské vztahy obecně.

Co se stane, když se setkají dva cizí lidé? Neznají se a existuje široká škála možností, jakou podobu bude jejich vztah mít. Mohou si vzájemně lichotit nebo se shazovat. Jeden může ovládat druhého. Jejich vztah může být odměřený a formální nebo naopak vřelý či dokonce důvěrně přátel-ský, případně milenecký. To vše podle Haleyho postupně krystalizuje v komunikaci mezi účastníky: od prvních pozdravů a obecných otázek o počasí až třeba po důvěrnou komunikaci nejlepších přátel či manželů. Komunikaci je zde ovšem opět potřeba chápat v tom nejširším slova smy-slu, tedy jako synonymum chování.

Haley své tvrzení, že „vztah je defi nován výskytem či absencí sdělení, která si lidé navzájem vyměňují“ (Haley, 1969, s. 7), dokládá na jednodu-chém příkladě: když mladý muž poprvé obejme nějakou ženu, znamená to, že se v jejich vztahu objevuje nový druh komunikace a že tento mladý muž tím ze své strany defi nuje vztah jako, řekněme, „potenciálně mile-necký“. Pokud ovšem dívka zareaguje odtažením se, výstražným pozved-nutím obočí nebo úderem z kung-fu, znamená to, že s takovou defi nicí jejich vzájemného vztahu se neztotožňuje a že milenecké chování (tento nový druh vzájemné komunikace) nemá v jejich vztahu místo. Když zmí-něná dívka naopak zareaguje úsměvem a přivinutím se, dává najevo, že nová podoba komunikace je v jejich vztahu akceptovatelná i z jejího hle-diska a že s redefi nováním jejich vztahu souhlasí. To, jakou podobu má vztah, je tedy podle Haleyho (1969) defi nováno oboustranným souhla-sem s tím, jaké druhy sdělení jsou mezi danými osobami přípustné. Tato defi nice je relativně konstantní, to znamená, že se nemění, dokud jeden nebo druhý nepřijde s novým chováním a tím i úmyslným či neuvědo-movaným pokusem o redefi nici vztahu nebo se nezmění okolí a nevyvolá změnu v jejich chování.

Defi nování vztahu se účastní všechny komunikační kanály (verbální i neverbální). Může dojít k situaci, kdy zaměstnanec radí svému šéfovi, co má dělat, což zdánlivě defi nuje jejich vzájemný vztah jako rovnocen-ný, ovšem „ponížený“ tón hlasu, shrbený postoj, ostražité pokukování

29


zaměstnance a další neverbální signály jasně ukazují, že vztah defi nován coby rovnocenný není.

S defi nováním vztahů podle Haleyho (1969) souvisí kromě stanovení toho, jaké chování je v daném vztahu přípustné, také označení tohoto chování. Pro vysvětlení, co je označením míněno, se vrátíme k příkla-du mladého páru. Zjišťujeme, že je rozdíl, pokud dívka obejmutí iniciuje (např. si o ně řekne) nebo pokud se o obejmutí pokusí spontánně mladý muž sám. V prvním případě je to dívka, která určuje, jaké chování se může ve vztahu vyskytovat a tedy i defi nici vztahu. V druhém případě má dívka tři možnosti: 1. obejmutí prostě akceptuje, čímž zároveň ne-chává partnera (re)defi novat vztah4, 2. odmítne ho, čímž přebírá sama kontrolu nad defi nováním vztahu nebo 3. akceptuje obejmutí s tím, že situaci komentuje v tom smyslu, že mu dovoluje ji obejmout – tím ovšem opět přebírá kontrolu nad defi nicí vztahu. Rozdíly mezi zmíněnými body jsou způsobeny právě různým označením přípustného chování: od pa-sivního přijetí nového chování („podřízení se“) či odmítnutí nabízené defi nice vztahu („vzepření se“), přes aktivní negativní či pozitivní redefi -nování vztahu („dovolení“ či „zákaz“). Praktický důsledek 1. a 3. způsobu je v podstatě stejný, označení je ale jiné, protože je rozdíl v tom, kdo má kontrolu nad defi nicí vztahu a kdo je tedy označen jako „rozhodující“ či „klíčový“ hráč (Haley, 1969; Watzlawick et al., 2000).

Z hlediska defi nování vztahu komunikací nás tedy podle Haleyho (1969) zajímá:

a) jaká sdělení a jaké druhy chování jsou v daném vztahu přípustné,b) kdo to určuje a kdo tedy má kontrolu nad defi nicí vztahu.

Často nebývá jednoduché obě zmíněné charakteristiky zjistit. Zjistit, které chování je v daném vztahu přípustné, je problematické proto, že oboustranný souhlas s defi nicí vztahu je často „implicitní“ (není vyjádřen přímo). Řečeno s Watzlawickem (2000, s. 46): „Vztahy jsou jen zřídka-kdy defi novány po zralé úvaze nebo s plným vědomím.“ Navíc nemusí panovat shoda (a často nepanuje) mezi partnery o defi nici vztahu; defi -nice vztahu se pak opakovaně mění s tím, jak se jeden nebo druhý snaží

4 Watzlawick (1998) uvádí, že pouhý fakt výskytu určitého chování, i když není komentován (potvrzen) druhou stranou, vytváří precedens a zavádí do vztahu nové pravidlo. Jinými slovy, pokud nové chování není odmítnuto, lze jej považovat za potvrzené druhou stranou, i když tato ho výslovně nepotvrdí.

30


„prosadit“ svou defi nici vztahu. Takové boje o (re)defi nování vztahu jsou většinou příznakem problémů.5 Watzlawick (et al., 2000, s. 46) uvádí, že „čím spontánnější a ‚zdravější‘ je vztah, tím více se vztahový aspekt komunikace ztrácí v pozadí… ‚nezdravé vztahy‘ jsou charakterizovány neustálým bojem o povahu vztahu, a tím potlačují obsahový aspekt ko-munikace, který se pak stává méně důležitým.“

Ani zjištění, kdo má kontrolu nad defi nicí vztahu, není bez problé-mů. Vezměme si například často diskutovanou „naučenou bezmocnost“ (Hewstone, Stroebe, 2006). Zjednodušeně řečeno: člověk předstírá nemo-houcnost a naprostou závislost na pomoci druhých (na faktu předstírání nic nemění ani skutečnost, že tomu ten člověk někdy může i sám věřit). Zdánlivě nemá jako bezmocný žádnou „kontrolu“, protože je v péči ji-ných. Ale ve skutečnosti je to on, kdo defi noval, jakou podobu bude mít jeho vztah s druhými (tedy že to bude vztah, v němž o něj budou jiní pečovat) a tím se nenápadně a takřka nepozorovaně stal tím, kdo určuje pravidla. V komunikaci rodin najdeme mnoho podobných „zastíracích manévrů“, které jen stěží umožní přesně určit toho, kdo vlastně určuje defi nici vztahu.6 Problém s tímto určením má nejen vnější pozorovatel, ale ani sami členové rodiny si často neuvědomují, kdo a v jaké míře určuje povahu vztahů v rodině.

VZTAHOVÁ SCHÉMATA A JEJICH ZPĚTNÝ VLIV NA KOMUNIKACI

Mluvíme-li o tom, jak je účastníky komunikačního procesu defi no-ván vztah, je na místě zmínit otázku kognitivních schémat. Jedná se totiž o zkoumání toho, co se děje účastníkům komunikace „v hlavě“, když de-fi nují svůj vzájemný vztah.

Kognitivní schémata jsou důležitou oblastí výzkumu v sociální psy-chologii. Jak připomíná Nakonečný (2004), sociální psychologie „byla

5 Haley (1969) toto úsilí o změnu, které „klade nad vztahem otazník“ (tj. zpochybňuje stávající defi nici), nazývá „manévrováním“ (maneuver). Vysoká frekvence manévrů je typická pro symetricky eskalující vztahy, o kterých bude řeč později v 2. kapitole.

6 Například: Kontroluje defi nici vztahu manžel-alkoholik anebo pečující manželka – ať už v podobě rázné hospodyně nebo uplakané a zakřiknuté trpitelky? Jiný pří-klad: kontroluje defi nici vztahu otec a manžel, který doma „vládne tvrdou rukou“ a vzbuzuje hrůzu nebo matka a manželka, která „to s ním umí“ a dokáže ho uko-nejšit a dostat, kam chce?

31


vždy psychologií kognitivní“, protože „kognitivní aspekty v ní hrály klíčovou roli“. Hayesová (1997, s. 367) defi nuje schéma jako „kognitiv-ní rámec, který jsme si vytvořili na základě zkušenosti a používáme ho k řízení našeho konání“. V klasické učebnici psychologie Atkinsonové a kol. (2003, s. 604) jsou schémata defi nována jednoduše jako „utříděná přesvědčení a vědomosti o lidech, předmětech, událostech a situacích“.

Začněme tím, jak se schémata utvářejí. Zajisté zkušeností, jak uvá-dí Hayesová ve výše zmíněné citaci. To je ovšem třeba rozvést. Goff man (1999) se zabývá jedním aspektem získávání zkušenosti s druhými, a to tím, jak jedinec působí na ostatní. Zajímá ho, jakým způsobem jedinec u ostatních vytváří dojem, jak ho ostatní hodnotí a jaký si o něm vytváře-jí „obrázek“. Používá při tom metaforu divadelního představení, v němž je každý aktérem (hercem) i obecenstvem zároveň. Každý člověk, podob-ně jako herec na jevišti, na druhé působí a vytváří tak určitý dojem. Svým působením na druhé a vytvářením dojmu zároveň umožňuje druhým, aby si utvořili nějakou představu o něm, tj. to, co jsme nazvali schéma. Zajímavou Goff manovou myšlenkou je, že lidé velmi dobře vědí, že ostat-ní se mohou snažit (a často se také snaží) je oklamat (vytvořit dojem něče-ho, co nejsou), a proto k hodnocení a vytváření svých schémat o někom využívají přednostně takový aspekt komunikace, který považují za neo-vladatelný nebo obtížně ovladatelný (Goff man, 1999). To znamená, že si jakoukoli událost rozdělí na dvě části: na tu část sdělení, kterou (podle všeobecného mínění) mohl komunikátor snadno ovládnout (např. ver-bální sdělení) a na aspekty, které považuje za neovladatelné (např. některá průvodní neverbální sdělení). To ovšem vede k tomu, že jedinci, kteří chtějí udělat dojem, se zaměří právě na tu část sdělení, která se považuje za neovladatelnou (a tedy pro hodnocení klíčovou), a tu se snaží dokona-le „nacvičit“. Tím by samozřejmě „diváka“ naprosto jednoduše přelstili. Tak jednoduché to ovšem „herec“ zase nemá, protože podle Goff mana (1999) je „divák“ vždy před „hercem“ ve výhodě, o krok napřed. To proto, že máme zřejmě větší schopnost rozpoznat snahu o přetvářku než přizpů-sobovat své chování, které nás často nějak prozradí.

Další důležitou oblastí je týmová spolupráce (Goff man, 1999) při vy-tváření dojmu a defi nování situace. Takovým týmem může být rodina, stejně jako pracoviště, obchod nebo zájmová skupina. Tým ale není to, co skupina – u týmu platí, že všichni členové mají stanovenou roli při utváření dojmu na okolí, tento dojem je závislý na všech členech týmu

32


a utváření dojmu je primárním kritériem pro určení týmu (tedy nikoli in-terpersonální vztahy apod.). Goff man (1999) také upozorňuje na stálost schématu: „Způsob, jakým jednotlivec sám sebe prezentuje, jej zavazuje k určitému způsobu chování a vyžaduje od něj, aby se vzdal všech názna-ků, že je něčím jiným… Zdá se, že pro jednotlivce je daleko jednodušší rozhodnout, jaký vztah vyžadovat od ostatních a jaký vztah jim nabíd-nout v samém začátku setkání, než měnit rozvíjející se vztahy v průběhu interakce.“

Zatímco Goff man se zabýval tím, jak jedni lidé (aktéři) svým cho-váním ovlivňují tvorbu schémat u druhých (diváků), jiné koncepce se naopak zabývají tím, jak si jedinec utváří a organizuje kognitivní sché-mata o druhých. Zajímavý příspěvek v této oblasti představuje koncepce vztahových schémat dvojice výzkumníků z Minnesotské a Wisconsinské univerzity – Koernera a Fitzpatrickové (2001, 2002, 2004). Stručně ho zde představím, protože je poměrně srozumitelný a navíc je aplikován přímo na vztahy v rodině. Zmínění autoři přicházejí s několika axiomy, které tvrdí, že lidé si organizují své poznání o druhých do kognitivních sché-mat, že tato kognitivní schémata tvoří určitou hierarchii podle obecnosti7 (viz obr. 7), že se v komunikaci zapojují v pořadí od nejspecifi čtějšího po nejobecnější, že vytvořená schémata zpětně ovlivňují komunikaci a že obecnější schémata mají větší tendenci ke stálosti než schémata specifi č-tější.

7 Autoři (Koerner, Fitzpatricková, 2003) rozlišují: 1. Všeobecné sociální schéma (general social schema), které obsahuje nejobecnější znalosti týkající se sociálních vztahů jako takových, 2. Schémata vztahových typů (relationship type schemas), která jsou specifi čtější a týkají se různých druhů vztahů (např. rodinných, pracov-ních, apod.) a znalostí, které jsou pro jednotlivé typy relevantní a 3. Schémata specifi ckých vztahů (relationship specifi c schemas), která se týkají již zcela kon-krétních osob a jsou jedinečná.

33


Obr. 7: Hierarchická organizace sociálních znalostí člověka do tří vztahových schémat (upraveno podle Koerner, Fitzpatrick, 2002)

Důležitým aspektem je zde zpětný vliv vytvořených schémat na ko-munikaci. Koerner a Fitzpatricková (2002) uvádějí několik oblastí zpětného vlivu sociálních schémat na komunikaci: vliv na kódování a dekódování, vliv na zapamatování sociálních událostí, na rozhodování, vyhledávání informací a interpersonální chování, vliv na sebehodnocení, hodnocení partnera a vzájemného vztahu a další. Jedná se o to, že vztaho-vá schémata ovlivňují komunikaci díky tomu, že ovlivňují zpracovávání informací („information processing“), a to jak kontrolované tak automa-tické (Koerner, Fitzpatrick, 2002). Zmínění autoři také razí pojem „pře-svědčení o rodinných vztazích“ (Koerner, Fitzpatricková, 2001, 2002), které patří do rodinného vztahového schématu (viz obr. 8), a rozlišují na jejich základě čtyři typy rodin.8

Watzlawick a spolupracovníci naznačují zpětný vliv vztahových sché-mat na komunikaci jinak, aniž by vstoupili do „černé skříňky“ jednotlivé osobnosti a zabývali se jejími kognitivními procesy. Zavádějí totiž pojem 8 Podrobněji viz. Koerner, Fitzpatrick (2001, 2002) nebo Zatloukal (2005).

34


„omezujícího účinku každé komunikace“. Jde o to, že „v komunikač-ním sledu zmenšuje každá výměna sdělení možný počet dalších kroků“ (Watzlawick et al., 2000, s. 114). Manifestní sdělení vyměňovaná mezi účastníky komunikace se totiž podle nich stávají také součástí „interper-sonálního kontextu“, a tak svým působením následnou interakci ome-zují. Je-li vztah kupříkladu defi nován jako komplementární, zavazuje to a omezuje i partnera, který by se měl chovat odpovídajícím způsobem. Pokud se tak nechová, jedná se vlastně o pokus (byť třeba neuvědomělý) vztah redefi novat (Watzlawick et al., 2000).

1.2 Rodina

Rodina je dalším pojmem, který nás nyní bude zajímat. Na začátku podáme několik defi nic rodiny, které zdůrazňují různé prvky jevu zdánli-vě tak všedního a zřejmého, jakým je rodina. Připojíme k nim také struč-ný komentář. Poté se budeme na rodinu dívat ze dvou doplňujících se úhlů pohledu. Nejdříve ji popíšeme jako sociální instituci a pokusíme se alespoň stručně představit rodinu jako sociální instituci, která vznikla za určitým účelem, prochází různými změnami, jež mají souvislost s ce-lospolečenskými změnami (respektive vzájemně na sebe působí), a která nadále určité funkce plní.

V další části se zaměříme na rodinu jako na síť vztahů a budeme zkoumat, v čem jsou rodinné vztahy specifi cké a přiblížíme vztahovou dynamiku rodin v perspektivě vývoje rodiny. V této souvislosti otevře-me také důležité téma lásky jako normativní hodnoty pro rodinný život a otázku tzv. „rodinného systému“ (koneckonců výraz „síť vztahů“ systé-mové pojetí naznačuje).

35


1.2.1 Defi nice

Vybral jsem pět defi nic rodiny:

1. „Rodina je institucionalizovaná bio-psycho-sociální skupina, vytvořená přinejmenším ze dvou členů odlišného pohlaví, mezi nimiž neexistují pokrevní pouta, a z jejich dětí.“ (Langmeier In. Kňourková, 1998, s. 304)

První defi nice zdůrazňuje, že rodina je skupina, v níž nalezneme bio-logickou, psychickou (zde lze zahrnout i nevyslovenou dimenzi spi-rituální, transpersonální či noetickou, kterou mnozí autoři postulují – např. Smékal, 2004; Frankl, 1996) i sociální dimenzi, že je to sku-pina institucionalizovaná (tedy nikoli neformální společenství osob, ale sociální instituce plnící určité funkce a řídící se určitými pravidly platnými v dané společnosti) a že ji tvoří nejméně dva nepříbuzní je-dinci opačného pohlaví a jejich děti (zde bychom „jejich“ měli chápat šířeji, ve smyslu „děti, o které tito jedinci pečují“, a ne striktně jako „jejich vlastní děti“). Tato defi nice rodiny představuje tradiční rodinu, to, co si nejspíše představíme, když se řekne rodina. Bohužel defi nice nezahrnuje rodiny s jedním rodičem nebo třígenerační rodiny.

2. „Rodina je institucionální zajištění lidské reprodukce, legitimní v dané společnosti.“ (Možný, 2002, s. 99)

Tato defi nice koncentruje naši pozornost na ústřední funkci rodiny ve společnosti, a tou je reprodukce. Nechceme zde podporovat tezi, že rodina je jen „továrnou na děti“, a tvrdit, že dětí mají být v rodině vždy nutně na prvním místě nebo že rodiny bezdětné nemají žádnou hodnotu. Péče o děti však byla zřejmě konstitutivním faktorem pro samotný vznik rodiny (Matoušek, 1993) a stále zůstává klíčovou funk-cí rodiny, jakkoli lze pozorovat vměšování státu a institucí do péče o děti a do jejich výchovy v současných západních společnostech. Mluvíme-li o reprodukci, nejde jen o prosté plození dětí a péči o ně, důležitá je i reprodukce sociální způsobilosti, protože nový jedinec se rodí do hierarchizovaného a komplikovaného světa „velké socie-ty“ (Možný, 2002, s. 99), v němž se musí nějak zorientovat a naučit se v něm pohybovat. V rodině je z tohoto důvodu nezbytná jistá tr-valost či stálost (Možný, 2002), která je alespoň částečně zajištěna

36


institucionalizací rodiny (je sice možné společný rodinný život ukon-čit, ale jen za určitých podmínek a podle určitých pravidel). Předlože-ná defi nice rodiny je velice fl exibilní, protože to, co je ve společnosti legitimní dnes, nemusí být legitimní již zítra – a defi nice stále bude platit. Autor sám s takovými změnami do jisté míry i počítá (Možný, 2002). V defi nici ovšem chybí poukaz na vztahy, které v moderních rodinách nabývají většího významu než kdykoli předtím (De Singly, 1999), dokonce bychom mohli říci, že rodina je nejen institucionální zajištění reprodukce, ale stejně tak, ne-li ještě více, i pokus o institu-cionální zajištění vztahu. Píšeme schválně „pokus“, protože někteří autoři (Evely, 2002) upozorňují na skutečnost, že instituce manželství ani se svými funkcemi a úkoly (zejména výchova dětí) není schopna funkční rodinné vztahy zajistit, naopak péče a kultivace vzájemných vztahů v rodině může zajistit trvání a fungování instituce.

3. „Rodina představuje skupinu osob přímo spjatých příbuzenskými vztahy, jejichž dospělí členové jsou odpovědní za výchovu dětí.“ (Giddens, 1999, s. 156)

Tato defi nice je podobná předchozí v tom, že akcentuje péči o děti jako důležité rozlišovací kritérium rodiny. Zdůrazňuje navíc i odpo-vědnost za výchovu dítěte, což je také zásada, která se promítla do le-gislativ většiny „vyspělých“ zemí. Zmíněná defi nice však nevěnuje tolik pozornosti institucionalizaci rodiny ve společnosti a věnuje více pozornosti příbuzenským svazkům a vztahům: do jisté doby cizí oso-by se od určité chvíle předepsaným způsobem (sňatkem) stávají pří-buznými.

4. Rodina je „společensky schválená forma stálého soužití skupiny osob, které jsou spojeny manželskými, pokrevními nebo adopč-ními vztahy. Tyto osoby spolu zpravidla bydlí a realizují sociálně uznávanou dělbu úkolů a rolí, z nichž nejzávažnější se týkají výživy a výchovy dětí.“ (Máchová, J. In. Mlčák, 1996, s. 58)

Tato defi nice rodiny je velmi důkladná: popisuje rodinu jako sociální instituci (společensky schválená forma soužití), příbuzenské vztahy, které vznikají manželstvím, narozením dítěte (pokrevní pouto) nebo adopcí (přesnější by bylo osvojením, protože zastaralý pojem „adop-ce“ již náš právní řád nezná), sdílení společné domácnosti, dělbu

37


práce v rodině a plnění předepsaných rolí a úkolů coby klíčové vzta-hové aspekty rodinného života a samozřejmě péči o děti, která je opět zmiňována jako úkol nejdůležitější (ne však jediný).

5. „Rodina je intimní vztahový systém, který se vyznačuje časoprosto-rovým ohraničením, trvalostí a utvářením psychické (zejména emoční) intimity.“ (Schneewind In. Říčan, 1991, s. 38–39)

Poslední zde uvedená defi nice je psychologická. V centru stojí systé-mové pojetí rodiny, důraz je položen na hranice s vnějším okolím (čle-nové rodiny utvářejí společný život především v privátním prostoru, z něhož jsou cizí osoby vyloučeny), trvalost (na základě vzájemných závazků a sdílených cílů se předpokládá širší časový rámec) a intimitu (důvěrnost). Podle našeho soudu vystihuje velmi dobře základní psy-chologické kvality rodiny, možná by bylo vhodné v defi nici zahrnout i sociálně-psychologický koncept rolí coby souboru očekávání vůči jednotlivým členům (otec, matka, děti). Říčan (1991) vytýká této de-fi nici přílišnou širokost, protože zahrnuje i bezdětné milenecké páry (dokonce i páry homosexuální) nebo i různá polygamní společenství. To poukazuje na skutečnost, že ryze psychologická defi nice rodiny, bez zmínky o kulturně-právním rozměru soužití, je velmi problema-tická (podobně, jako by byla ryze sociologická defi nice bez zdůrazně-ní psychologických aspektů, které hrají zvlášť v současných rodinách ústřední roli).

Zmíněné defi nice nejsou jistě vyčerpávající – realita je vždy pest-řejší než jakékoli vymezení. Kromě zmíněné diskutabilní otázky homo-sexuálních soužití je zde například otázka pěstounských rodin: jedná se o rodiny, které pečují o cizí děti, ale na rozdíl od osvojení nevzniká mezi pěstouny z právního hlediska takový vztah jako mezi biologickými rodiči a jejich dětmi. Taková rodina se jistě bude v mnoha ohledech vymykat výše předloženým defi nicím i v této práci dále popsaným aspektům ro-dinného soužití a komunikace.

38


K těmto několika pokusům o defi nici rodiny ještě připojíme několik důležitých kategorií a pojmů, které se dále v textu mohou objevit a které pomáhají tuto problematiku uchopit (Možný, 2002; Matoušek, 1993):

1. Rozlišení rodin z hlediska role jedince v ní Původní rodina („family of origin“; někdy také nazývaná „orientač-

ní“) je rodina, do níž se jedinec narodí a má zde roli dítěte (nebo poz-ději dospívajícího či dospělého potomka), zatímco prokreační rodina („family of procreation“; Durkheim /in Možný, 2002/ ji označuje jako „manželskou“) je druhá, ta, kterou s partnerem založí a v níž má roli dospělého a rodiče.

2. Rozlišení rodin podle „šířky“ participace na rodinném soužití Nukleární rodina (ojediněle též „jaderná“) se skládá z dospělých

partnerů a jejich vlastních či osvojených dětí žijících ve společné do-mácnosti. Rodina rozšířená je taková rodina, kde ve společné domác-nosti žijí také další blízcí příbuzní (prarodiče, sourozenci rodičů se svými manželskými partnery apod.).

3. Rozlišení rodin na základě počtu manželských partnerů Důležité jsou také pojmy jako monogamie, tj. zákonem stanovený zá-

kaz, aby muž či žena měli více manželských partnerů současně. Tento požadavek je v ČR stále zakotven v legislativě (zákon o rodině). Je ale třeba si uvědomit, že monogamie není totéž, co věrnost jedno-mu partnerovi. Ta běžná není, naopak je spíše vzácností. Nejde jen o množství nevěr v tradičním slova smyslu, tedy paralelních sexuál-ních vztahů9, ale také o to, že je možné legálně mít více manželských i nemanželských partnerů v časové posloupnosti (tedy nikoli součas-ně, ale po sobě). Tato druhá varianta je naprosto běžná, některými odborníky je dokonce doporučováno, aby lidé měli více známostí, než uzavřou manželství (Plzák, 1988), druhá a následná manželství lze naopak považovat za riziková (Možný, 2002). Vedle monogamie existuje také polygamie, tedy stav, kdy je v dané společnosti přípustné mít legálně vztah s více než jedním manželským partnerem (typic-kým příkladem jsou islámské země, ale nejsou zdaleka jediné; uvádí se, že až 80 % kultur na této planetě polygamii připouští – Murdock

9 K tomu viz Weiss, Zvěřina, 1997; 1999.

39


In. Giddens, s. 157). Tvrdí se však, že polygamie je na ústupu i v těch-to zemích. Polygamie může mít podobu polygynie (mnohoženství) nebo polyandrie (mnohomužství). Druhá forma se vyskytuje mno-hem méně.

1.2.2 Rodina jako sociální instituce

Rodina není coby sociální instituce neměnný útvar, to bylo již nazna-čeno výše. Nyní jen stručně připomenu vývojové fáze instituce rodiny v dějinách moderních společností. Tento krátký exkurz může pomoci porozumět fenoménu rodiny a proměnlivosti této „základní buňky spo-lečnosti“ v čase.

VZNIK A VÝVOJ RODINYPoložme si otázku: Kde se tu rodina vzala? Podle zjištění mnoha etno-

logů znají instituci rodiny v nějaké formě všechny známé kultury, včetně těch, které označujeme za primitivní a chápeme je jako jakési „živé fosí-lie“, které v mnoha aspektech ukazují, jak mohli žít naši předkové před mnoha tisíci lety (Matoušek, 1993; Giddens, 1999). Přestože se o tom vedly spory, v současné době se odůvodněně předpokládá (Matoušek, 1993), že instituce rodiny existuje odnepaměti – snad již v době kamen-né. Nelze si totiž představit společnost, která by byla lidská a přitom ne-organizovaná – a základní a nejmenší jednotkou organizace společnosti je právě rodina (Matoušek, 1993).

Matoušek (1993) také tvrdí, že rodičovské chování je původnější než partnerské. To znamená, že hnací silou vytváření rodin v dobách dávno minulých, o kterých můžeme jen teoretizovat, byla především potřeba zajistit péči o potomstvo. Zkusme jen stručně shrnout vývoj rodiny až do podoby, jak ji známe dnes, abychom snáze pochopili provázanost in-stituce rodiny s celospolečenským vývojem.10

Pravěké rodinyO pravěku rodiny se můžeme jen dohadovat z archeologických nále-

zů a ze studia některých primitivních kultur. Zdá se, že člověk dnešního typu se na zemi objevil v mladší době kamenné a do tohoto období je 10 Podrobnější informace lze najít v Matoušek (1993), Giddens (1999), Možný (2002).

40


také situován vznik rodiny. Pravěcí lidé žili zřejmě ve skupinách, které byly pokrevně spřízněné (Matoušek, 1993). Živili se lovem a sběračstvím, později také zemědělstvím (někteří etnologové, např. Schmidt, spojují dominující způsob obživy kmenů s tím, zda zde byl patriarchát či mat-riarchát: v loveckých společnostech vládli muži, v kmenech sběračských a zemědělských ženy – Skalický, 1994). Jakmile lidé začali pěstovat rost-liny a chovat zvířata a nebyli tolik nuceni migrovat, začala vznikat první sídla, kde se rozvíjel obchod, řemesla a vojenství. Společnost se začala diferencovat podle majetku (Matoušek, 1993) a rodina se pozvolna stává základní jednotkou stratifi kace (nerovnosti) společnosti (Možný, 2002).

Antické rodinyV době „homérské“ (8.–7. stol. př. n. l.) byla řecká společnost orga-

nizována do širokých rodů („genos“). Tyto rody odvozovaly svůj původ od společného předka a tvořilo je větší množství rodin (Matoušek, 2003). Rodiny byly patriarchální, s jasnou dělbou práce mezi pohlavími, mužům se tolerovaly konkubíny (většinou otrokyně) a jejich nemanželští potom-ci mohli být uznáni za legitimní, pokud se manželce nenarodil syn.

V klasickém Řecku vznikaly městské státy (tzv. „polis“), které měly řádově několik tisíc obyvatel. Plnoprávných občanů, kteří se mohli po-dílet na důležitých rozhodnutích, byla menšina: většinu tvořily ženy, děti a otroci. Menšími jednotkami společnosti byly „fyly“ (bylo jich deset), dále „demy“ (těch bylo sto) a „fratrie“ – pokrevně spřízněné rodiny. Nej-menší jednotkou tehdejší řecké společnosti byl „oikos“, který má trochu širší význam než naše rodina. Jednalo se o celé obydlí, včetně neživých předmětů, zvířat a otroků. Muži se neženili „z lásky“, ale především proto, aby měli mužského potomka, který by udržoval rodinný kult. Věřilo se totiž, že kdyby rodinný kult nikdo neudržoval, zemřelý by nebyl na onom světě šťastný (Matoušek, 1993). Ženy byly v podřízeném postavení, pe-čovaly o chod domácnosti a mimo dům chodily minimálně. Komunika-ce a sexuální kontakty mezi manžely byly relativně málo časté, dokonce vyšly i zákony, které sexuální kontakty manželů upravovaly, aby vůbec byl mužský potomek zplozen. Muži ovšem mohli mít (a mívali) četné sexuální styky s konkubínami a jinochy. Muž se mohl rozvést bez problé-mů, žena se musela s žádostí o rozvod obrátit na státního úředníka, který posoudil její důvody.

41


Ve starověkém Římě existoval dvojí druh sňatku: přísný (nevěsta pře-cházela z péče otce do péče manžela) a volný (ponechával nevěstu v péči otce). Nálezy na náhrobcích dokazují, že ženy se již mohly věnovat někte-rým povoláním, dokonce i lékařství (Matoušek, 1993).

Středověké rodinyOd prvních staletí našeho letopočtu sílil vliv křesťanství. Křesťanský

ideál rodiny způsobil obrovskou revoluci v našem kulturním okruhu. Možný (2002) označuje křesťanské myšlení za „první sexuální revoluci“, která zasáhla hlouběji a významněji než jakákoli jiná pozdější sexuální revoluce. Nejde ovšem jen o radikální změnu konzumace sexu, ale i o zá-sadní změnu v pojetí manželství. V křesťanském pojetí je rodina přísně monogamní, s požadavkem doživotní věrnosti partnerovi a má naprostý monopol na sex (netolerují se mimomanželské sexuální kontakty). Po-hled na rodinu v křesťanské tradici byl jaksi „obojetný“. Je to dáno tím, že většina významných teologů, kteří určovali směr křesťanského myšlení, byli lidé žijící v celibátu (nejčastěji jako mniši). Proto byla na jedné straně rodina považována za „Boží dílo“ a „cestu ke spáse“, na straně druhé bylo oslavováno a nepřiměřeně vyzdvihováno panictví a panenství a sexuální kontakty byly považovány i v manželství za hříšné (Kasper, 1997).

Středověká rodina byla většinou jakousi „výrobní jednotkou“ (Ma-toušek, 1993), která buď obdělávala půdu nebo se věnovala řemeslu či chovala dobytek. Klíčový byl zájem o udržení a rozšíření majetku rodiny. Tomu bylo podřízeno i uzavírání sňatků: partnera volili rodiče s ohledem na majetkové zájmy rodiny. Prožitek citové blízkosti, který dnes spoju-jeme s rodinným životem, v té době nebyl normou a lidé o něj ani ne-usilovali. Nezřídka se ale stávalo, že se manželé po uzavření sňatku také do sebe zamilovali. Navíc, a to je dobré si uvědomit, tehdejší rodiny sice existovaly „dokud nás smrt nerozdělí“, ale přesto měly poměrně krátké trvání, protože se lidé nedožívali zdaleka takového věku jako nyní (Mož-ný, 2002).

Od pozdního středověku se na šlechtických dvorech pěstovala tzv. „ro-mantická láska“. U běžných lidí se neprovozovala, ba naopak byla ozna-čena za nemoc či hřích (někteří kazatelé dokonce tvrdili, že být zamilován do své ženy je stejně hříšné jako cizoložství), v aristokratických kruzích se ale pěstovala hojně (Možný, 2002). „Romantická láska“ se netýkala většinou vlastního partnera, ale partnerů mimomanželských, s nimiž se

42


příslušníci aristokracie pouštěli do milostných dobrodružství. Je zajímavé si uvědomit, že „romantická láska“, která mnoho staletí nebyla spojová-na s manželstvím a ani v současnosti v mnoha kulturách s manželstvím spojována není, se stala jakousi normou pro současné manželské a part-nerské vztahy.11 John Boswell (in. Giddens 2001, s. 15) píše: „Moderní průmyslová společnost je doslova posedlá romantickou láskou… málo-která tradiční kultura by souhlasila s názorem, o němž jsme na západě tak nezvratně přesvědčeni, totiž že pro muže je smyslem života láska k ženě a naopak. Většina lidí jindy a jinde něco takového považovala z hlediska hodnoty člověka téměř za nicotné!“

Přechod k současné podobě rodinyZhruba od roku 1800 přestává být romantická láska jen výsadou šlech-

ty a pozvolna se stává normou. To znamená, že nejdůležitějším kritériem výběru partnera se stávají pocity zamilovanosti. Ženy, a to je velmi důle-žitý faktor, se pozvolna začaly emancipovat – na práci v manufakturách a továrnách se začaly podílet i ženy a děti a tím poklesla prestiž muže coby živitele rodiny (Možný, 2002). Sňatky již nebyly striktně vázány na sou-hlas rodičů, často byl souhlas rodičů až dodatečný a formální (Matoušek, 1993). Rodina pozvolna dostávala podobu, jakou známe v současnosti. Možná máme za to, že rodina se, v souladu s evolučními teoriemi, vyvíjí stále k lepšímu. Nelze pochybovat o tom, že obrat k citovému prožívání, emancipaci žen a svobodné volbě partnera má spoustu pozitivních do-padů na rodinný život i život celé společnosti. Není to ovšem tak jedno-duché a černobílé. Zajímavé srovnání, nad kterým se můžeme zamyslet, zda „vývoj“ skutečně kráčí správným směrem a třeba i nad tím, kam by se mohl ubírat dál, předkládá již zmíněný Boswell (in. Giddens, 2001, s. 158):

„V předmoderní Evropě se manželství uzavíralo obvykle z majetko-vých důvodů, pak se týkalo především výchovy dětí a končilo láskou. Lidé se většinou nebrali z lásky, ale mnohdy se mezi nimi láska časem vyvinula s tím, jak vedli společnou domácnost, vychovávali potomstvo

11 Romantickou lásku zde chápeme v širším slova smyslu, tedy nikoli jen jako lásku „platonickou“ (vznešené city a obdiv k milované bytosti bez sexuálních kontaktů, ba mnohdy i bez osobního setkání či komunikace), ale jako citovou náklonnost, která má pro partnery větší význam a hodnotu než ohledy na majetek, postavení či závazky (i manželské) a je (nebo přinejmenším může být) prožívána i sexuálně.

43


a sdíleli životní zkušenosti. Takřka všechny dochované epitafy věnova-né zemřelým manželům či manželkám svědčí o hlubokém citu. Naproti tomu v dnešním západním světě začíná manželství láskou, pokračuje vý-chovou dětí (jsou-li jaké) a končí – nezřídka – majetkovými spory v době, kdy je láska už dávno zapomenuta.“

RODINA V MODERNÍCH SPOLEČNOSTECH Současnou rodinu v západních společnostech můžeme charakterizo-

vat z několika úhlů pohledu. My se zamyslíme nad několika důležitými otázkami, které nám přiblíží rodinu jako sociální instituci: 1. jaké funkce rodina coby instituce zajišťuje, 2. jaký je vztah rodiny, širších příbuzných a státu a 3. jak rodina v současné společnosti působí jako klíčový faktor stratifi kace společnosti.

Funkce rodiny Většinou se uznávají čtyři základní funkce rodiny (Šulová, 1998), a to:a) reprodukční – už jsme zmínili, že reprodukce je svým způsobem klí-

čová skutečnost pro porozumění rodině. Zde mluvíme o reprodukci v užším, čistě biologickém smyslu, protože sociální a kulturní repro-dukci zahrnuje níže uvedená socializační funkce. Rodina svou ne-zastupitelnou úlohu v oblasti biologické reprodukce pozvolna ztrácí vlivem rozvoje genetiky a medicíny (např. tzv. umělá oplodnění), což klade nad budoucí podobou rodiny jistý otazník.

b) materiální – materiální zabezpečení je nyní méně ve středu zájmu než v dřívějších dobách, kdy se rodiny rozrůstaly se stálým ohledem na majetek. Kapitál, který se cení v současných rodinách, je přede-vším vzdělání (De Singly, 1999). Materiální závislost však přesto hraje významnou roli, zejména v podobě materiální závislosti dětí na ro-dičích, ale i starých rodičů na jejich dětech. Materiální funkci rodiny do značné míry supluje stát systémem sociálního zabezpečení (např. důchodové pojištění, dávky sociální podpory, garance minimálního příjmu).

c) výchovná (socializační) – rodina je prostředím, které dětem umož-ňuje získat orientaci v okolním světě a začlenit se do společnosti. Tato funkce je životně důležitá, člověk již není schopen přežít ve světě bez kultury. Je však třeba si uvědomit, že současná rodina hraje v sociali-zaci dítěte menší roli než rodiny kupříkladu středověké a tento trend

44


stále pokračuje. Socializační funkci od jistého věku dítěte přebírají ve velké míře instituce, zejména školy a zájmová sdružení (De Sing-ly, 1999, s. 20). I přesto lze říci, že rodina není v tomto ohledu zcela nahraditelná a pokusy nahradit rodinnou výchovu zcela výchovou v institucích nedopadly příliš dobře. (Langmeier, Matějček, 1963; Ma-toušek, 1999)

d) emocionální – emocionální funkce rodiny bývá většinou zmiňována jako poslední, ale není zdaleka nejméně významná. Naopak, v sou-časných rodinách hraje stále důležitější úlohu. De Singly (1999) razí označení „vztahová rodina“, protože vzájemné vztahy se dostávají v současných rodinách do centra zájmu. Durkheim již v roce 1921 napsal (in de Singly, 1999, s. 11): „Ke své rodině máme pevný vztah jen proto, že máme pevný vztah k osobě svého otce, matky, k osobě své ženy a dětí.“ V současných rodinách je vztah klíčovým faktorem, o čemž svědčí množství odborných i populárních knih o manželství a rodině, očekávání lidí, kteří uzavírají manželství (Plaňava, 2002), dále hodnoty, které členové rodin považují za nejdůležitější (Riehl--Emde, Th omas, Willi, 2003), i skutečnost, že krize v rodinách i roz-vody se nejčastěji týkají vztahové stránky manželství – zahrneme-li sem mimomanželské vztahy, komunikaní potíže, citové ochladnutí a sexuální potíže (Plaňava, 2002). De Singly (1999) poznamenal, že na místo morálních norem nastupují v současných rodinách normy psychologické. Tyto normy nejsou však o nic méně svazující a vyvolá-vají stejné pocity viny. Žádný rodič není a ani nemůže být dokonalým rodičem, protože by se musel řídit spoustou odborníky vymyšlených pravidel, která si navíc někdy vzájemně protiřečí, takže je zde velký prostor – a velmi často se to děje – pro obviňování rodičů z přílišné povolnosti a shovívavosti nebo naopak přísnosti nebo jiného nevhod-ného výchovného působení. Podobně nikdo zřejmě nebude „doko-nalý“ manžel (manželka) a v případě problémů či dokonce rozpadu manželství fungují stejné mechanismy obviňování a sebeobviňování. K důležitosti vztahů v rodinách se vrátíme v další podkapitole.

45


Manželská rodina, příbuzní a státVztah „manželské rodiny“12 a širšího příbuzenstva a vztah rodiny

a státu má zajímavé paralely. Podívejme se nejdříve na vztah manželské rodiny a příbuzenstva.

V dřívějších dobách (viz výše) žilo v jedné domácnosti společně – z naše-ho pohledu – několik rodin. Širší rodina (příbuzní) plnila jednak funkci podpůrnou (zejména ekonomicky) a jednak funkci kontrolní. To ovšem znamenalo, že za podporu, kterou od příbuzných manželská rodina získá-vala, platila jistou ztrátou soukromí a svobody, v důsledku vměšování pří-buzných do jejich záležitostí. U současných rodin je trend zcela opačný: až na malé procento výjimek, které jsou často dány nedostupností vlastní-ho bydlení, se nejpozději po svatbě partneři stěhují od rodičů a žijí samo-statně, relativně ekonomicky nezávislí na rodičích. Většinou ovšem mladí dospělí odcházejí od rodičů i v případě, že nezakládají rodinu, prostě jen na základě pocitu, že nastal čas „vylétnout z hnízda“. Také společné sou-žití partnerů nezačíná většinou svatbou, ale již mnohem dříve a mnohdy takové soužití ani ke svatbě nevede. Mezi manželskou rodinou a příbuz-nými (zejména rodiči z obou stran) existují vztahy, které musí respektovat princip autonomie. Od rodičů a ostatních příbuzných se, zřejmě vlivem výše zmíněné „psychologizace“ rodiny, očekává respekt a nevměšování. Rodiče mohou rodiny svých potomků podporovat, ovšem pouze potud, pokud to tyto rodiny nevede k pocitům přílišné závislosti na rodičích nebo pokud se necítí ohrožení ve své nezávislosti skrytě předpokládanou protislužbou (ta může mít i psychologický charakter, např. častější kon-takt, úcta, potvrzování jejich důležitosti, oceňování apod.). Na druhou stranu, poskytování podpory je na straně rodičů a ostatních příbuzných limitováno pocitem, že jsou využíváni. De Singly (1999, s. 75) to shrnuje do jednoduchého axiómu, že „systém výměn musí zachovat rodičům (a ostatním příbuzným) a dětem jejich místo“. Tento respekt a střežení nezávislosti je však v praxi často porušován a vede ke konfl iktům.

Vzhledem k tomuto vývoji vztahů mezi nukleárními (manželskými) rodinami a příbuznými se posílila role státu i možnost státu pohybovat se a zasahovat v hájené privátní oblasti rodin (Durkheim in de Singly,

12 Označení převzato od Émile Durkheima (in Možný, 2002). Parsons používá možná přesnějšího, ale bohužel také delšího pojmu „manželská párová rodina“ (De Singly, 1999).

46


1999, s. 12). Podpůrnou, ale i kontrolní funkci nad rodinami tedy místo příbuzných přebírá stát.

Podpůrnou funkci vykonává zejména pomocí sociálního zabezpeče-ní. U nás v ČR je v současnosti sociální zabezpečení koncipováno „tří-vrstevně“ (Krebs, 2003): 1. sociální pojištění, v němž si každý odkládá povinně či navíc dobrovolně část spotřeby na nejistou (ale někdy, napří-klad u důchodového pojištění, očekávanou a předvídanou) budoucnost (patří sem zejména důchodové pojištění, zdravotní pojištění a nemocen-ské pojištění ), 2. státní sociální podpora, která je fi nancována z veřejných zdrojů a zabezpečuje redistribuci (přerozdělení) fi nančních prostředků tak, aby podpořila lidi nacházející se v obecně uznané nevýhodné sociál-ní situaci (především rodiny s dětmi) a 3. státní sociální pomoc (někdy se používá i pojmu „sociální péče“), která je rovněž fi nancována z veřejných zdrojů a je určena pro lidi, kteří by se ocitli (i při využití všech dostupných možností) pod obecně uznaným minimálním příjmem, který stát každé-mu občanu garantuje. Podrobnější informace o sociálním zabezpečení v ČR lze najít v Tomeš et al. (2002), Večeřa (1996) nebo Krebs (2003).

Funkci kontrolní zastává stát především ve dvou oblastech. První je školství (zde se ovšem role kontrolní stýká i s rolí podpůrnou), které se stále výraznější měrou podílí na socializaci dětí. Přes školu kontroluje stát rodiny a zasahuje do nich nepřímo pedagogickým a formačním působe-ním svých zaměstnanců. Připomeňme, že ve všech západních společnos-tech je základní školní docházka povinná – a už to je samo o sobě možno chápat jako výrazný zásah do autonomie rodin. De Singly (1999) spoju-je se vznikem a rozvojem organizovaného školství mnohé změny, které v současných rodinách pozorujeme. Jde především o proměnu vztahu ro-dičů k dětem (afektivní sblížení rodičů a dětí, které nejsou stále doma, ale docházejí do škol a vracejí se z nich zpět domů). A proměna vztahu k dě-tem je vždy zásadním transformačním činitelem rodiny (de Singly, 1999). Stát tedy nepřímo (a zřejmě i ne vždy záměrně) působil významně na po-dobu současné rodiny tím, že rozšířil školní docházku. Druhou oblastí, v níž stát výrazně kontroluje a zasahuje do rodin, je tzv. „zájem dítěte“. Stát chrání práva dětí (zejména chrání děti před zneužíváním a týráním) a vytváří kontrolní instituce (úřady, soudy, školy, ústavy) a mechanismy (předběžná opatření, procedury stanovení dohledu nebo umístění dítěte do ústavní výchovy, institut opatrovnictví), které mají za úkol chránit zá-jmy dítěte, a to i před jeho biologickými rodiči (Matoušek, 1993).

47


Rodina jako základní faktor nerovnosti ve společnostiNerovnost mezi členy společnosti patřila vždy k základním téma-

tům sociologie. Můžeme říci, že vzhledem k omezenosti zdrojů a služeb neexistuje společnost, která by garantovala rovnost všem svým členům (Keller, 1997). Dokonce i společnosti, které se pokusily takovou rovnost nastolit, nakonec nastolily jen jinou podobu nerovnosti. Nerovnost není ve společnostech ani tím největším problémem, spíše se ukazuje, že se společnosti ocitají v krizi ve chvíli, kdy nedokážou nerovnost uspokojivě a srozumitelně vysvětlit (Keller, 1997).

V našem prostředí bude zřejmě nejznámější Marxovo vysvětlení nerovnosti a stratifi kace společnosti, které považuje za klíčovou nerov-noměrnou alokaci ekonomických zdrojů. To podle něj způsobuje, že ve společnosti vznikají třídy, mezi nimiž dochází k napětí a bojům. Mar-xovo řešení revolucí se v zemích bývalého východního bloku vyzkoušelo a výsledky příliš dobré nebyly. To ovšem neznamená, že Marx není do-sud významným inspirátorem sociologického myšlení. Teorií nerovnosti je ovšem v sociologii více. V moderních demokratických společnostech se například vychází (Keller, 1997) z koncepce parlamentní demokracie (občané si volí své zástupce ve svobodných volbách, kterým je svěřena moc) a meritokracie (všichni členové společnosti mají formálně stejné šance získat jakékoli bohatství). Ačkoli oba koncepty jsou celkem snadno zpochybnitelné (je zjevné, že volení zástupci nereprezentují své občany, ale spíše sledují vlastní zájmy a podobně platí, že formální rovnost šancí k získání bohatství v praxi nefunguje), zůstávají v platnosti, protože žád-né lepší se dosud nepodařilo vymyslet (Keller, 1997).

Můžeme říci, že rodina hraje v procesu stratifi kace společnosti vý-znamnou úlohu. Lze mluvit o čtyřech druzích „kapitálu“, které se v ro-dinách předávají (Keller, in Petrusek et al., 1996). Důležitou úlohu hrál a stále ještě hraje ekonomický kapitál. V dřívějších dobách rodiny také vznikaly za účelem rozmnožení ekonomického kapitálu a stále platí, že ekonomický kapitál je velmi důležitým činitelem nerovnosti. Vedle eko-nomického kapitálu je významný i kapitál sociální, který představuje „sumu aktuálních i potenciálních zdrojů, které může určitá osoba vyu-žívat díky tomu, že se zná s druhými lidmi“ (Keller in Petrusek et al., 1996, s. 91). Jde tedy o bohatství styků a známostí, které mohou být uži-tečné. Kromě peněz a známostí se v rodinách střádá i vzdělání coby druh kapitálu (tzv. školní kapitál; De Singly, 1999). To je spojeno, na rozdíl

48


od kapitálu ekonomického, s nemožností určit dědice a nutností vázat in-vestice nutné k získání tohoto kapitálu na konkrétní osobu a ne na rodi-nu jako celek. Se školním kapitálem přímo souvisí kapitál kulturní, jenž představuje „zvláštní formu získaných předpokladů jedince nebo skupi-ny k dosažení určitého sociálního statusu, která je vázána na charakter a úroveň enkulturace“ (Hubáček in. Petrusek et al., 1996, s. 92). Je to tedy jakýsi soubor dovedností, způsobů chování, stylu a vkusu, které umožňují participovat na „elitní statusové kultuře“, tedy pohybovat se úspěšně a být přijat v dané společenské vrstvě. To se projevuje právě v procesu vzdělá-vání, protože jedinci, kteří si osvojili statusovou kulturu školy, se jeví jako nadanější a inteligentnější a učitelé jim věnují zvýšenou péči a pozornost. Mnoho schopností, které vzdělávací systém předpokládá, přitom sám ne-zprostředkovává, ale je možné je získat v rodině. Proto míra kulturního kapitálu jedince často závisí do značné míry na tom, kolik je ho akumu-lováno v původní rodině (Hubáček in. Petrusek, 1996, s. 93). Můžeme shrnout, že jednotlivé „kapitály“ neexistují odděleně, ale vzájemně se ovlivňují. Získání vzdělanostního (školního) kapitálu vyžaduje ekono-mické prostředky i kulturní kapitál. Ekonomický kapitál a sociální kapitál spolu velmi úzce souvisí, protože kdo má peníze, má často i vlivné známé. Pak se také pohybuje v určité elitní skupině a rozmnožuje svůj kulturní kapitál. Podobně bychom mohli hledat vztahy vzájemné podmíněnosti mezi všemi druhy kapitálu. Zdá se, že je to většinou tak, že někteří jedin-ci a rodiny mají ve vysoké míře všechny zmíněné zdroje a ostatní mají všechny velmi omezené. Existují ovšem výjimky a vrstvení společnosti je poměrně kontinuální se silnou koncentrací uprostřed (střední třída). K souvislostem nerovnosti a rodiny lze více najít u Možného (2002).

1.2.3 Rodina jako síť vztahů

Sociologové, kteří se zabývali rodinou, měli pochopitelně tendenci se především zajímat o relativně snadno měřitelné a statisticky zachytitelné charakteristiky rodin. Proto jsou oblasti, které byly diskutovány v před-cházející kapitole, poměrně dobře výzkumně zpracovány a podloženy. Přesto i v sociologii rodiny sledujeme významné trendy refl ektovat vzá-jemné vztahy členů rodin. Příkladem je už výše citovaný Durkheim nebo současný vlivný francouzský sociolog de Singly, který tvrdí (de Singly,

49


1999), že se při defi nování a studiu rodin nelze zaměřovat jen na její for-mální a strukturální charakteristiky, ale především na rodinné vztahy, které jsou z teoretického hlediska tím nejdůležitějším prvkem. Význam-ným příspěvkem, který akcentoval význam vztahů mezi členy rodiny, byl i článek Bergera a Kellnera „Manželství a konstrukce reality“, v němž auto ři ukazují, že soužití v rodině umožňuje jednotlivým členům vnímat realitu jako uspořádanou a smysluplnou, ovšem tuto uspořádanost (řád) a smysluplnost je třeba neustále potvrzovat v každodenní vzájemné ko-munikaci s několika významnými blízkými (Berger, Kellner in Radimská, 2003).

Psychologové a manželští a rodinní terapeuti a poradci přišli s nepře-berným množstvím teorií rodinných vztahů. V této kapitole se zaměříme na fenomén lásky, jakožto základního žádoucího vztahu v rodině a struč-ně zmíníme systémové pojetí, které v současné psychologii rodiny i v kli-nické a poradenské práci s rodinami převládá (Plaňava, 2000). Podíváme se tedy na rodiny ze dvou úhlů pohledu: pohledem zaměřeným na jedin-ce a pohledem zaměřeným na celek, systém. Považujeme tyto pohledy spíše za kompatibilní (doplňkové) než kontradikční (protichůdné).

LÁSKAV této práci stále narážíme na obtížně defi novatelné pojmy. Ovšem

láska, to je snad úplně nejhůře defi novatelný pojem ze všech. Možná pro-to se zkoumání lásky vědci úzkostlivě vyhýbali (Výrost, Slaměník, 1997). Je třeba si uvědomit, že představa o lásce má velmi normativní charak-ter – většina koncepcí fungování rodiny se zjevně nebo skrytě odvolává na ideál lásky (Matoušek, 1993). Otázka lásky je metapsychologická, spa-dá spíše do oblasti fi losofi e nebo dokonce teologie.

Láska bývá většinou defi nována jako hluboký kladný cit, ozývají se ovšem silné hlasy, které lásku označují spíše za postoj, který jedna osoba zaujímá vůči druhé a který zahrnuje i sklon myslet o ní a chovat se k ní určitým způsobem (Rubin in Kratochvíl, 2002; Baron, Byrne, 1996).

Podívejme se krátce na několik úvah o lásce z per významných psy-chologů a fi losofů. Výběr je značně subjektivní, ovšem se snahou o jistou různorodost, aby vyniklo, jak obtížně postižitelným jevem láska je.

Fromm (1996) vnímá lásku jako umění, kterému je třeba se učit jako jakékoli jiné dovednosti. Nezastává ovšem již poněkud zbanalizované pojetí lásky některých behaviorálně orientovaných teoretiků, kteří lásku

50


vnímají jako směnu příjemností a učení lásce jen jako nácvik oboustran-ně výhodných výměn. To je jistě důležité, ale bylo by to málo. Fromm lásku označuje za „existenciální potřebu spojení“ (Fromm, 1996, s. 38), zdůrazňuje však odpovědnost člověka – člověk musí chtít milovat, musí se pro lásku rozhodnout. Je to jako ozvěna slov známého mystika Mistra Eckharta z přelomu 13. a 14. století: „Máš-li pravou, správnou vůli, ne-může ti nic chybět, ani láska ani pokora ani žádná jiná ctnost. Naopak, co silně a celou vůlí chceš, to máš a ani Bůh ani všechno stvoření ti to nemohou vzít… Poslyš! Je-li něco tisíc mil ode mne a já to chci, mám to vlastně víc než to, co mi leží v klíně a co nechci.“ (Mistr Eckhart, 1993) Důležité je ono „celou vůlí“, tedy nikoli vůlí rozdvojenou a rozpolcenou. Když vezmeme v potaz, že ambivalence, nerozhodnost a rozpolcenost jsou typickými rysy existence člověka13, pochopíme snáze, proč je láska mezi lidmi takříkajíc „nedostatkovým zbožím“.

V jistém slova smyslu protikladem Frommova pojetí lásky jako umění a aktu vůle (a naprostým protikladem k behaviorálním pojetím lásky) je názor známého analytického terapeuta a spisovatele Moora (1997, 1998), který navrhuje, abychom přestali lásku považovat za záležitost vztahu, ale spíše za událost duše. Argumentuje tím, že ve starých mýtech je vždy důraz kladen spíše na působení lásky v duši než na úsilí při utváření vzta-hů. Moorovo pojetí lásky je také velice zajímavé a inspirativní. Ve svých knihách se zaměřuje na to, jak prožitek lásky formuje a obohacuje nitro člověka, jak „nás vpouští do království božské imaginace, kde duše roste a rozpomíná se na své nepozemské touhy a potřeby“ (Moore 1997, s. 97) a dává vědomí, „které je bližší snovému stavu“ (Moore, 1997, s. 97). Uka-zuje to na příkladu zamilovanosti – většinou se setkáváme s názorem, že zamilovanost je jakási „zaslepenost“ a „posedlost“, která vede člověka k nerealistickým závěrům. Ale co když je zde láska spíše tím, co umožňu-je vidět skutečnou, „andělskou“ přirozenost druhé osoby, jakousi „aureo-lu božství“? (Moore, 1997, s. 97) Co když právě v posedlosti láskou teprve vidíme správně? Není v druhých lidech spíše záblesk tajemství a skrytá velikost, kterou můžeme odhalovat, když je milujeme, než jen nízkost, ubohost, fádnost a nuda, které v druhých lidech odhalujeme, když je jen rozumově analyzujeme? Centrem Moorovy teorie je duše, která „leží na půl cesty mezi chápáním a nevědomím a jejímž nástrojem není ani

13 Kierkegaard (1989, s. 33) mluví o „čistotě srdce“ výstižně: „Čistota srdce je chtít jedno.“

51


mysl ani tělo, nýbrž představivost“ (Moore, 1997, s. 13). Tato duše je po-dle Moora (1997) velmi ohrožena u současného člověka a příznaky ztráty duše jsou prázdnota, ztráta smyslu života, zklamání z manželství, ztráta hodnot apod. Problém je, že „bez duše“ se i z věcí jinak hodnotných stá-vají věci bezcenné a neuspokojivé: „Nadměrně toužíme po zábavě, moci, intimitě, sexuálním uspokojení a hmotných věcech a domníváme se, že tyto věci můžeme najít, když poznáme to pravé zaměstnání, církev nebo terapii. Bez duše bude však neuspokojivé všechno, co najdeme, protože to, po čem toužíme doopravdy, je duše v každé z těchto oblastí.“ (Moore, 1997, s. 16) Proto Moore (1998) mluví o „duševním partnerství“, vztahu s člověkem, s nímž jsme tak hluboce propojeni, že to vzbuzuje pocit, že vzájemná komunikace a společenství nejsou plodem záměrného úsilí, ale jaksi sami „plynou“ jako jakýsi „dar božské milosti“, známý ze starých příběhů a mýtů.

Podobně jako Moore vidí lásku i kolínský psycholog a terapeut Laus-ter, který lásku ztotožňuje se schopností senzitivně prožívat a vnímat pří-tomnost, se schopností být otevřený, bdělý a zranitelný (Lauster, 1994). Tato schopnost lásky je v Lausterově podání totéž, co Moore označuje poněkud poetičtěji „duše“. Lauster (1994) uvádí pět charakteristických znaků lásky: láska jako náklonnost, láska jako meditace (transpersonální zkušenost), láska jako sebeobjevování (vidět sebe v druhých), láska jako duševní zdraví a láska jako život.

Powell označuje lásku za „životní princip“. Životní princip je podle něj (Powell, 1994, s. 11) „zobecněný, přijatý úmysl či zamýšlený postoj, který pak uplatňujeme při konkrétním rozhodování ve specifi ckých pod-mínkách“. Není ovšem jediným možným životním principem, alterna-tivami jsou kupříkladu životní princip bezpečí (život jako vyhýbání se nebezpečí), povinnosti (život jako plnění povinností), slasti, zábavy (ži-vot jako užívání zábavy), uznání (život jako honba za pochvalou a uzná-ním), moci apod. Životní princip se utváří a udržuje v každodenních rozhodnutích, člověk se nestává takovým, jakým je, ze dne na den: „Lidé, kteří se ve stáří projevují jako naprosto zaměření na sebe a nároční, stejně jako ti, kdo projevují toleranci…, tento postoj prohlubovali po celý ži-vot; podivíni stařecké podivínství, světci svou svatost. Prostě uplatňovali různé životní principy.“ (Powell, 1994, s. 12–13) Powell kritizuje zejména tři životní principy: princip slasti (reprezentovaný podle něj Freudem), princip moci (reprezentovaný podle něj Adlerem) a princip zříkání se

52


odpovědnosti (reprezentovaný podle něj Skinnerem). Jako alternativu k těmto životním principům představuje Powell životní princip lásky, který sice mnoho stojí a je jakousi sázkou či kráčením po nevyšlapané cestě (Powell, 1994), ale přináší smysl života, stálý zdroj sebeúcty a pří-jemné pocity a zážitky. A jako každý životní princip i životní princip lásky je sledem opakovaných a vědomých rozhodnutí – v tomto případě pro lásku.

Velice zajímavé zamyšlení o podstatě lásky přináší španělský fi losof José Ortega y Gasset (1996). Především důsledně rozlišuje lásku a „lásky“, které jsou „více či méně dobrodružnými příběhy, které se sběhnou mezi muži a ženami… ve většině případů je v „láskách“ všechno, jen ne to, co přesně zasluhuje názvu láska. (Ortega y Gasset, 1996, s. 58) Láska v pra-vém slova smyslu je charakteristická (Ortega y Gasset, 1996, s. 60–66) od-středivostí (na rozdíl od touhy neusiluje o přivedení „objektu“ k sobě, ale naopak vychází ze sebe směrem k objektu), nepřetržitostí (není jedno-rázovým aktem, jako je myšlenka či čin, ale jakýmsi stálým „duchovním vyzařováním“ neustále směřujícím k objektu lásky) a aktivitou (na rozdíl od pasivních stavů – být smutný, být veselý – je láska aktivní a její akti-vita směřuje k potvrzování či oživování objektu lásky, tedy k neustálé-mu potvrzování toho, že je hoden bytí, ba dokonce, v mezích možností subjektu, nepřipouštět vůbec možnost světa, v němž by objekt neexisto-val). Ortega y Gasset se ve svém pronikavém zamyšlení nad podstatou a atributy lásky ohrazuje proti mnoha mylným pojetím: zejména proti ztotožňování lásky s touhou (láska je odstředivá, touha dostředivá), zto-tožňování lásky s radostí u Spinozy (láska může trpět, ba dokonce sama sebe poměřuje schopností trpět kvůli milovanému) a ztotožňování lásky s jednorázovým aktem či pasivním stavem subjektu (viz výše). Autor na-konec své pojetí lásky shrnuje do stručné defi nice: „Láska je odstředi-vým aktem duše, která v ustavičném přílivu směřuje k objektu a zahaluje jej ve žhavém zesilování, přičemž nás s ním sjednocuje a dotvrzuje jeho bytí.“ (Ortega y Gasset, 1996, s. 66)

53


Z výše diskutovaného ideálu lásky vyplývají i konkrétní požadavky na komunikaci. Měla by být:

• otevřená, protože láska je extatická a chce se sdílet;• pozitivní, protože láska je mimo jiné pozitivním vyladěním

na druhého, nebo přesněji pozitivním postojem k druhému;• upřímná (autentická), protože láska usiluje o skutečné setkání

a ne o vzájemné reagování na obrazy (představy) o druhém (Me-llo, 1997);

• respektující, protože láska dbá o blaho druhého a má k němu úctu;

• věcná (a ne rušivá), protože láska se chce sdílet;• naslouchající, protože láska se skutečně zajímá o druhého;• aktivní a angažovaná, protože pokud se něco naprosto příčí pova-

ze lásky, pak je to lhostejnost.

Jistě by bylo možné uvést další charakteristiky komunikace, které vy-cházejí z ideálu lásky. Podobně z ideálu lásky vycházejí i komunikační zlozvyky, popsané v literatuře (Salomé, 1997; Praško, 2005). Odkud by-chom jinak věděli, že není správné v komunikaci klamat, manipulovat, skákat do řeči a přerušovat, připisovat mluvčímu nepodloženě nečestné úmysly, odbíhat od tématu, uzavírat se, nenaslouchat nebo být lhostejný? Jistou konkretizací je Sternbergův trojúhelníkový model lásky.

Trojúhelníkový model lásky Důležitým příspěvkem k teoriím lásky v partnerských vztazích je troj-

úhelníkový model lásky, se kterým přišel významný kognitivní psycho-log Sternberg (Baron, Byrne, 1996; Kratochvíl, 2000). Láska má podle něj tři složky:

1. Intimitu (blízkost, důvěrnost; angl. „intimacy“), kterou Sternberg rozumí pocit vzájemné blízkosti a spojení, intimita ale zahrnuje i péči o blaho druhého, vzájemné porozumění, výměnu důvěrných informací, emoční podporu a konkrétní pomoc.

2. Vášeň (angl. „passion“), která zahrnuje puzení vyvolané zamilova-ností a fyzickou přitažlivostí. Vede k sexuálním kontaktům a při-náší mnoho emocí, především kladných, ale i záporných (stesk, žárlivost) a četné fyzické změny (bušení srdce, zrychlení dechu

54


apod.). Je spojena především s motivací (ke kontaktům, fyzickému sblížení) a psychickou i fyzickou aktivizací člověka.

3. Závazek (rozhodnutí, oddanost; angl. „decision/commitment“), který označuje kognitivní prvky související s rozhodnutím vy-tvořit vztah (z krátkodobější perspektivy) či odhodláním vztah udržovat, rozvíjet a nadále se v něm angažovat (z dlouhodobější perspektivy).

Čistě přátelská láska

Partnerská (klidná) láska

Prázdná láska

Osudová láska

Zaslepená láska

Romantická láska

I

V Z

Obr. 8: Trojúhelníkový model lásky (upraveno podle Baron, Byrne, 1996)

Tyto tři dimenze můžeme znázornit grafi cky jako trojúhelník (viz obr. 8; vrcholy V = vášeň, I = intimita, Z = závazek) a rozlišit sedm druhů lásky. Jsou to:

1. Čistě přátelská láska („Liking“), kde je silný aspekt intimity, ale chybí vášeň i závazek trvale milovat.

2. Zaslepená láska („Infatuation“), která je především vášnivá, ale bez intimity i závazku.

3. Prázdná láska („Empty love“), vznikající především na základě rozhodnutí, bez vzájemné intimity a vášně.

4. Romantická láska („Romantic love“), zahrnující jak intimitu, tak vášeň, ovšem bez rozhodnutí a závazku (někdy se uvádí typický příklad letních „milostných románků“ – Baron, Byrne, 1996).

5. Partnerská (klidná) láska („Companionate love“), charakteristic-ká intimitou a závazkem, avšak bez vášně.

6. Osudová láska („Fatuous love“), která je založena na vášni a zá-vazku, postrádá však intimitu.

55


7. Úplná láska („Consumate love“), která má všechny složky zastou-peny v rovnováze, ideál, který ve skutečnosti nalézáme velmi vzác-ně (Baron, Byrne, 1996, s. 298).

Rovnostranný trojúhelník, který je zobrazen na obrázku nejvýrazněji (plnou čarou a vyplněný), platí samozřejmě pro poslední zmiňovanou, tj. úplnou lásku. V ostatních případech se jedná o trojúhelníky různě po-sunuté, jak je to na obrázku znázorněno přerušovanými čarami. Podle Sternberga (in Výrost, Slaměník, 1997) je typické, že každá složka lásky má jiný vývoj v čase: vášeň prudce stoupá a poměrně záhy opět klesá, intimita roste pomaleji a také pomaleji klesá a závazek roste nejpomaleji, ale – alespoň u vydařených vztahů – již výrazněji neklesá (mohou se obje-vit menší výkyvy, ale ne výrazný pokles). Wojciszke (in Kratochvíl, 2000, s. 123) zakreslil vývoj intenzity jednotlivých složek lásky v čase do jedno-ho grafu (obr. 9).

Obr. 9: Časový průběh tří složek lásky z hlediska jejich intenzity (převzato z Kratochvíl, 2000)

intenzita

vášeň

oddanost

důvěrnost

časTypická fáze vztahu

1 2 3 4 5

práh

intenzity

56


Práce s trojúhelníky lásky je velmi dobře použitelná v manželském poradenství či terapii. Výhodné je vytvořit s každým partnerem při společném sezení jeho vlastní trojúhelník lásky (jednoduchý Stern-bergův dotazník lze najít v Kratochvíl, 2000) a potom jednotlivé trojúhelníky porovnat (nejlépe zakreslením do jednoho obrázku). Vyplynou z toho mnohá zajímavá témata, která lze v rámci terapie rozvést: jak velké jsou plochy jednotlivých trojúhelníků (je zde velký rozdíl?), v jaké míře se plochy trojúhelníků překrývají a co to vypoví-dá, které složky lásky jsou u jednotlivých partnerů akcentovány a kte-ré naopak opomíjeny, v jaké vývojové fázi se náš vztah nachází14 apod.

SYSTÉMKdyž jsem rodinu označil jako „síť vztahů“, naznačil jsem tím, že nejde

o izolované vztahy členů rodiny, ale o jakýsi „propletenec“ vzájemných vztahů, který tvoří určitý celek. V odborném jazyce se mu říká rodinný systém. V psychologii rodiny se pohled na rodinu jako systém prosazoval od druhé poloviny 20. století, kdy mnozí analyticky vycvičení terapeuti porušili „tabu“ psychoanalytiků a začali zvát na terapeutická sezení celé rodiny a terapeutické intervence směřovali do celé rodiny a sledovali je-jich vliv opět v celé rodině (Matoušek, 1993). Významnou inspirací byla von Bertalanff yho obecná teorie systémů (Von Bertalanff y, 1972) a ky-bernetika (Wiener, Ashby a další).

„Systém“ je obtížně defi novatelný pojem. Ludewig (1994) podotý-ká, že jednotnou defi nici tohoto pojmu se dosud (!) nepodařilo nalézt. Von Bertalanff y defi nuje systémy jako „komplexy složek v interakci“ (von Bertalanff y, 1972, s. 98). Rozlišuje systémy uzavřené a otevřené. Otevřené systémy si vyměňují látky, energii nebo informace se svým prostředím, uzavřené nikoli. Příkladem uzavřeného systému může být chemická reakce v izolované zatavené nádobě. Při zkoumání rodinných systémů se ukázala jako velmi užitečná pomoc další věda – kybernetika. Kybernetika se zabývá abstraktními principy uspořádání systémů, tedy

14 Toto je velmi často otevírané téma v manželském poradenství/terapii. V našich podmínkách se využívá především známého Plzákova modelu (Plzák, 1973; Kratochvíl, 2000). Práce s časovým průběhem lásky poskytuje racionální zdůvodnění manželských krizí, a tím motivují klienty ke spolupráci na jejich zvládání. Kromě toho ovšem takové vysvětlení a zarámování problému do vývojového schématu působí i jako terapeutický faktor samo o sobě. Yalom (1999) to nazývá univerzalitou, zpochybněním pocitů klienta o jedinečnosti (či jedinečné zrůdnosti a obludnosti) jeho problémů.

57


spíše tím, jak systémy fungují, než tím, z čeho jsou tvořeny (Heylingen, Joslyn, 2001). Rozlišuje se kybernetika prvního řádu a kybernetika dru-hého řádu (či „kybernetika kybernetiky“, „metakybernetika“). Kyber-netika druhého řádu zdůrazňuje aktivní roli pozorovatele při popisu systémů a nutnost odlišovat skutečné vlastnosti systémů od vlastností jejich modelů, s nimiž pozorovatel nutně pracuje a které jsou vždy re-dukcí skutečnosti (Heylingen, Joslyn, 2001). Z kybernetiky jsou převzaty ústřední pojmy jako sebeřízení, zpětná vazba, stabilita, cirkulární kauza-lita apod. Přehledným úvodem do kybernetiky je např. Heylingen, Joslyn (2001) nebo Ashby (1956).

Rodina je z hlediska systémového přístupu vnímána jako otevřený systém, který můžeme podle Watzlawicka a spolupracovníků (2000) cha-rakterizovat:

a) celistvostí – každá část systému je v takovém vztahu k ostatním částem, že změna jedné části vyvolá nutně změnu ve všech ostat-ních částech a v celém systému. S tím souvisí důležitý koncept ne--sumativnosti (Watzlawick et al. 2000), což znamená, že systém není jen součtem či shlukem jednotlivých na sobě nezávislých čás-tí, nýbrž novou kvalitou. Systém totiž dosahuje složitosti, které by jednotlivé prvky, chápany odděleně, nikdy dosáhnout nemohly.15

b) zpětnou vazbou – pojem, který podle Wienera (in Vybíral, 2000) označuje vyhodnocování skutečného – nikoli očekávaného – cho-du systému a vkládání těchto výsledků zpět do systému. Jde o to, že systém reaguje na podněty od svých členů nebo z okolí (Jone-sová, 1996), a to dvěma způsoby: 1. potlačením výstupní odchyl-ky, pak se jedná o negativní zpětnou vazbu, která působí směrem k zachování homeostázy (rovnováhy) v systémech, nebo 2. zesí-lením výstupní odchylky, v tom případě jde o pozitivní zpětnou vazbu, která vede ke zvětšování odchylky, změnám a nestabilitě v systému. Jak názorně ukazuje Watzlawick (et al., 2000), hodnotit obecně v rodinných systémech negativní zpětnou vazbu jako žá-doucí a pozitivní jako nežádoucí není přesné, protože existuje také

15 Knobloch s Knoblochovou (1999) uvádějí příklad s hodinkami: je rozdíl, jestli máte fungující hodinky nebo sáček součástek. I když v obou případech jsou prvky naprosto stejné, zapojení součástek do fungujícího celku vytváří novou kvalitu – ne tím, že by bylo něco přidáno, ale tím, že to bylo nějak smysluplně sestaveno, zorganizováno.

58


nežádoucí stabilita i žádoucí změna. Existence zpětnovazebných cyklů v systémech vede k nutnosti nahradit v úvahách o systémech lineární kauzalitu kauzalitou cirkulární (kruhovou).

c) ekvifi nalitou – teze, že výsledky (změny v systému) nejsou urče-ny ani tak počátečními podmínkami, jako povahou procesu a pa-rametry systému. To také znamená, že stejného výsledku může být dosaženo i při různých počátečních podmínkách. A naopak rovněž platí, že může být dosaženo různých výsledků i při stej-ných počátečních podmínkách (Watzlawick et al., 2000; Jonesová, 1996).

Při zkoumání rodinných systémů se věnuje pozornost zejména třem oblastem (Sobotková, 2001):

1. Organizace (uspořádání). Mezi klíčové pojmy z hlediska organi-zace systémů patří především hranice a koalice/aliance. Hranice vymezují, co do systému patří a co nikoli. Systém je sice ohrani-čený od okolí, ale hranice jsou velmi pružné a proměnlivé. Balcar (In Sobotková, 2001) upozorňuje, že jsou spíše konstrukcí pozo-rovatele, než „skutečným“ jevem. Knobloch a Knoblochová (1999) ve svém integrujícím psychoterapeutickém přístupu upozorňují na nutnost stanovit hranice systému užitečně. Zkoumat jedince izolovaně nemá podle nich smysl vůbec, zkoumat ho v příliš ma-lém systému znamená nezachytit důležité proměnné (a nemoci ani adekvátně terapeuticky působit) a naopak zvolit hranice příliš ši-roké znamená „utopit se v datech“, která získáme. Ideální je proto v praxi nalézt nejmenší možný systém, který zahrnuje všechny důležité prvky. Kromě hranic systému sledujeme u systémů z hle-diska jejich organizace také koalice a aliance. Jednotlivé prvky systému se mohou různě shlukovat a sdružovat. Pokud se jedná o prosté sdružení, jedná se o alianci. Jde-li však o sdružení proti někomu dalšímu, jde o koalici (Haley, 1977). Typickým příkladem koalice je tzv. „perverzní trojúhelník“ („perverse triangle“), kde trojici tvoří dva „vrstevníci“ a jeden z jiné „generace“16, který s jed-ním z „vrstevníků“ uzavře koalici proti druhému (Haley, 1977).

16 Pojem „generace“ Haley (1977) chápe jako různou mocenskou pozici (rodič – dítě, šéf – podřízený apod.). „Vrstevníci“ jsou tedy jedinci na stejné mocenské pozici (např. sourozenci), třetí člen je na vyšší mocenské pozici (např. rodič).

59


2. Morfostáze. Skutečnost, že systémy přes veškerou dynamiku a vý-voj v průběhu času udržují jakousi stabilitu, je označována jako morfostáze systémů. K udržování stability slouží především ne-gativní zpětná vazba a pravidla systému. Důležitou roli zde hraje pojem rodinné homeostázy zavedený Jacksonem (1977b, 1977d).

3. Morfogeneze. Systém však také prochází změnami a vývojem v průběhu času (v rodinách se hovoří o „životním cyklu rodiny“; např. Haley, 2003, Plaňava, 1998, Šulová, 1998). V morfogenetic-kých mechanismech se uplatní zejména princip pozitivní zpětné vazby, která přivádí výstup ze systému zpět na vstup, ale ten pů-sobí změnu ve směru odchylky. Typickým příkladem destruktivně působící pozitivní zpětné vazby je symetrická eskalace (Watzla-wick et al., 2000) nebo sebepodrývající chování (Knobloch, Kno-blochová, 1999). Působení pozitivní zpětné vazby může být však i funkční (např. změny rodinného systému související s vývojem dětí). Přehled vývojových stádií rodin podle Světové zdravotnic-ké organizace (WHO) je uveden na obr. 10. V pozdějších teoriích se pod vlivem objevů a prací fyziků (Prigogine, Haken) a biologů (Maturana, Verela) opouští koncept homeostázy, který zahrnuje latentní normativnost (ideální rovnovážný stav, kterému se reál-ný systém může přinejlepším přiblížit), a nahrazuje se pojmy jako „disipativní struktury“ (Prigogine), „synergetika“ (Haken), „auto-poiéza“ (Maturana, Verela), „autoreference“ (Luhmann), „sociál-ní konstrukce“ (Gergen) apod. (von Schlippe, Schweitzer, 2001) Tyto koncepty zdůrazňují autonomii systémů, které lze maximálně podněcovat ke změně, ale nikoli je měnit cíleně, a které mají v sou-časné rodinné (nebo systemické) terapii značný vliv (von Schlippe, Schweitzer, 2001).

Fáze rodinného

životního cyklu

Charakteristické události

Počátek fáze Konec fáze

1. Tvoření Sňatek Narození 1. dítěte

2. Extenze Narození 1. dítěte Narození posledního dítěte

3. Ukončená extenze Narození posledního dítěte První dítě opouští domov

4. Kontrakce První dítě opouští domov Poslední dítě opouští domov

5. Ukončená kontrakce Poslední dítě opouští domov První z manželů umírá

6. Uzavření První z manželů umírá Smrt přežívajícího manžela

Obr. 10: Vývojové fáze rodiny podle WHO (převzato z Šulová, 1998)

60


Mluvíme-li o systémech, musíme ještě zmínit jejich hierarchii. Kaž-dý systém má své subsystémy (tj. podsystémy; např. rodičovský či souro-zenecký), ale také sám je součástí vyšších celků – jakoby „nadsystémů“ (komunita, region, stát, vesmír apod.). Další důležitou skutečností je, že jednotlivé prvky systému mohou náležet (a většinou náleží) do více systémů najednou (například dcera náleží do rodinného systému, ale i do školní třídy, party apod.). Upozorníme ještě, že v pozdějších pojetích (tzv. „systemických“ – založených na kybernetice druhého řádu), se pře-sunuje pozornost od prvků systému „obalených kůží“ k systémům coby jednotkám významů (Boscolo et al., in von Schlippe, Schweitzer, 2001). V těchto přístupech je „náležení“ jednotlivých členů systémů do různých podsystémů či systémů chápáno jen jako metafora.

Grafi cké znázorňování rodinných systémů (genogramy)K přehlednému zaznamenávání informací o rodině se v praxi použí-

vají různá grafi cká znázornění rodinných systémů. Typickým příkladem jsou tzv. genogramy (Satirová, 1994; Gjuričová, Kubička, 2003; Simon, Stierlin, 1995). Jednotliví členové rodiny jsou v nich označeni značkami, v nichž je znázorněno jejich pohlaví, věk, jméno a případně další důležité informace (úmrtí, identifi kovaný pacient, vážné onemocnění apod.) a ča-rami mezi těmito značkami je znázorněn vztah mezi jednotlivými čle-ny systému. Do genogramů se zakreslují i prarodiče a sourozenci rodičů a další významné osoby, které daný systém nějak ovlivňují, a to i přesto, že mohou být již mrtví. Genogram může obsahovat i více generací, pokud to terapeut považuje za důležité. Vysvětlení jednotlivých značek a pří-klad genogramu jsou uvedeny na obr. 11. Přečíst tento genogram není nijak těžké. Ústředními postavami jsou rozvedení rodiče Jindřich a Irena s dětmi Elzou, Erikou (ta je indexový pacient) a Karlem, který již nebyd-lí ve společné domácnosti. V jednoduchém záznamu se také dozvídáme o sourozencích a rodičích Jindřicha a Ireny. Genogram tak tvoří jakousi základní kostru pro orientaci v rodině a jejím okolí a jak poznáváme do-tyčnou rodinu blíže a hlouběji, můžeme nové informace velmi jednoduše a přehledně začlenit do celku.

61


Obr. 11: Genogram (převzato ze Simon, Stierlin, 1995)

1.2.4 Krize rodiny a alternativy k rodinnému soužití

Slovo, které se velmi často používá ve spojení s rodinou, je krize. Všu-de můžeme slyšet, že rodiny jsou v krizi – ať už od politiků, psychologů, sociologů nebo kazatelů. Existuje spousta teorií a spekulací o proměně či dokonce nutném zániku rodiny v postmoderní společnosti (Beck, in Možný, 2002). Klesající porodnost a zvýšená nákladnost dětí, orien-tace na svobodu (chápanou jako nezávislost), vyhraněnější sledování egoistických cílů u dospělých (místo přece jen vždy jaksi altruistického

62


rodičovství), psychologizace rodin (a tím i nezvládnutelné nároky kla-dené na rodiče, kteří tak vždy mohou mít pocity viny ze selhání při vý-chově dětí, a na partnery, od nichž se ve větší míře očekává uspokojení psychologických potřeb), změny pozice žen ve společnosti – to jsou jen některé faktory, které mohou k zániku nebo přinejmenším k radikální proměně rodiny podle mnohých autorů vést. (Možný, 2002; Sullerotová, 1998) Mluvit o zániku rodiny je možná poněkud přehnaný pesimismus. Možný (2002) upozorňuje, že rodina zůstává stále v mnoha ohledech vel-mi výhodnou institucí. Kromě institucionalizovaného zabezpečení lidské reprodukce (s možností kontroly státu) je výhodná i pro partnery tím, že jejich egoismům dává smysl. A pořád je lepší být, metaforicky řeče-no, lehce uvázaným egoistou, který má proč žít, než volně poletujícím egoistou, který neví, kam letět. Možný (2002, s. 219) tvrdí, že „mnohé ukazuje, že ke konci rodiny máme asi stejně daleko, jako jsme měli za dob Platónových, tak po všech stránkách výhodnou instituci tato civilizace nerozpustí“. Uvidíme.

Ačkoli nemusíme přímo hlásat zánik rodiny jako takové, musíme dát pesimistům částečně zapravdu v tom, že podoba rodin se mění a měnit zřejmě nadále bude. Jak? To lze jen těžko předvídat a předvídání je již nad rámec této práce. Můžeme jen podotknout, že tradiční rodina (tj. otec, matka a dvě tři děti) již není ani jedinou, ba ani nejrozšířenější for-mou soužití. Když ji Leach (in Osborne, van Loon, 2002, s. 159) označu-je za „normu z reklamy na sušenky“, naznačuje jednak to, že nám bývá v médiích předkládán jakýsi ideál rodinného soužití (usměvavý, věčně mladý tatínek s usměvavou, věčně mladou a krásnou maminkou a dvěma třemi milými a poslušnými dětmi, kteří si pochutnávají na té správné su-šence nebo jogurtu), ale také fakt, že ve skutečnosti – tedy mimo televizní obrazovku – se s ním příliš často nesetkáme. Zato narazíme na spoustu ji-ných forem soužití, které jsou buď jakousi pozměněnou podobou rodiny, nebo jsou přímo alternativami k rodinnému životu. Zde je několik pří-kladů, které se vyskytují nejčastěji: nesezdaná soužití (soužití partnerů opačného pohlaví, kteří nejsou sezdáni, ve společné domácnosti, případ-ně i s jejich dětmi, které mají v péči), rodiny s jedním rodičem (osamělý rodič, většinou matka, s dítětem či dětmi – ať už v důsledku rozvodu nebo plánovaně), komuny (více rodin, které většinou sdílejí svůj majetek a ně-kdy i partnery s ostatními a společně zajišťují všechny funkce, od výchovy

63


dětí až po zabezpečení živobytí; nejčastěji bývají uváděny jako příklad židovské kibucy, komuny vznikají také v různých sektách apod.), nábo-ženské komunity, soužití homosexuálních párů (někdy i s dětmi, které mají v péči) a další.

65

2 Vybrané přístupy k popisu komunikačních vzorců v rodině

2 Vybrané přístupy k popisu

komunikačních vzorců v rodině

„Hrají hru. Hrají si na to, že nehrají hru.“ (Ronald D. Laing)

Jakékoli smysluplné a užitečné zkoumání komunikace v rodině vy-chází z předpokladu, že tato komunikace se řídí určitými pravidly (Watzlawick et al., 2000). Komunikace v rodině vykazuje poměrně vy-sokou pravidelnost a uspořádanost. Pro tuto skutečnost razí Watzlawick se spolupracovníky (2000) pojem redundance. Pro snazší pochopení, co mají na mysli, uvedeme jejich srovnání s homeostatem (Watzlawick et al., 2000). Homeostat sestrojený Ashbym je zařízení, které se skládá ze čtyř stejných seberegulujících dílčích systémů, které jsou vzájemně pro-pojeny tak, že jakákoli změna (porucha) v jednom z nich ovlivní i ostatní a takto vyvolané změny v ostatních zase vyvolají změny v ostatních. Ani jeden dílčí systém tak nemůže dosáhnout rovnováhy nezávisle na sta-vu ostatních dílčích systémů. Homeostat jako celek disponuje 390 625 možnostmi nastavení vůči změnám ve svém vnitřním i vnějším pro-středí a dosahuje stability tím, že jednotlivé kombinace zkouší metodou pokus-omyl tak dlouho, dokud nedosáhne odpovídající konfi gurace. Na rozdíl od homeostatu, konstatuje Ashby (In Watzlawick et al., 2000), u živých organismů by takový postup, tedy hledání řešení výhradně me-todou pokus-omyl (takříkajíc „od nuly“, jako by tu nic předtím nebylo), nebyl možný. Naopak, živé organismy jednou nalezené přizpůsobení uchovávají. To ovšem výrazně zvyšuje pravděpodobnost výskytu urči-tého chování. Homeostat se neřídí žádnými pravidly a pravděpodobnost výskytu jakékoli konfi gurace je vždy stejná, systém živých organismů naopak bude na základě předchozích zkušeností volit s větší pravděpo-dobností určité chování. Můžeme tedy říci, že chování živých systémů vykazuje redundanci (pravidelnost, řídí se určitými pravidly). Tím se dostáváme k našemu klíčovému pojmu – vzorec (anglicky „pattern“, kte-rý je podle Watzlawicka (et al., 2000) vlastně používanějším synonymem

66


redundance. Komunikační vzorec v rodinných systémech je tedy vlastně soubor pravidel, podle nichž se komunikace řídí.17

Představím zde několik přístupů, které podle mého soudu přispěly svým dílem k porozumění komunikačním vzorcům v rodinách. Výběr je pochopitelně subjektivní – objevuje se zde to, co za významné považuje autor této práce. Výběr také není vyčerpávající (jak samo slovo „výběr“ napovídá) a není nutně chronologický, jde spíš o několik vybraných okru-hů a příspěvků, které danou oblast podle mého soudu obohatily. Protože je třeba usilovat o určitou stručnost, není možné se pustit do zevrubněj-ších popisů jednotlivých směrů a důkladného přiblížení teoretického po-zadí předkládaných koncepcí. Pro důkladnější seznámení se s nimi lze využít literaturu, kterou citujeme přímo v textu, případně literaturu ze seznamu literatury.

2.1 Osobnostní charakteristiky členů

Individuální charakteristiky jednotlivců můžeme označit za jeden z konstitučních prvků utváření komunikačních vzorců. Představím zde několik koncepcí, které věnují pozornost jednotlivci v sociálním poli.

2.1.1 Hlubinně psychologické přístupy

Pod hlubinně psychologickými či dynamickými rozumíme ty přístu-py, které v návaznosti na Freuda a jeho žáky akcentují roli osobnostních proměnných, nevědomí, vnitřních (intrapsychických) konfl iktů a vlivů z ranného dětství (Kratochvíl, 2002). Mezilidské vztahy a komunikace jsou tedy nahlíženy a interpretovány především na základě osobnostních charakteristik účastníků, zejména těch nevědomých.

Již několikrát jsme narazili v této práci na to, že pravidla, kterými se řídí komunikace v rodině (tedy komunikační vzorce), jsou z velké čás-ti neuvědomovaná, nevědomá. V tomto bodě se vzácně shodují hlu-binně orientovaní výzkumníci a praktici s komunikačně či strategicky 17 Zde je vhodné připomenout Jacksonovu defi nici rodiny jako „systému řízeného

pravidly“. (Jackson, 1972b, 1972d)

67


orientovanými, kteří jinak hlubinně psychologické (zejména psychoana-lytické) koncepce podrobují ostré kritice (např. Haley, 1963)18. Průkopní-kem ve zkoumání nevědomí byl Freud, rozšíření a četných změn doznalo Freudovo pojetí zejména v dílech C. G. Junga a dalších jeho pokračova-telů. Nabídnu také několik příspěvků z okruhu hlubinně psychologicky orientovaných přístupů k rodinné terapii.

FREUDOVO POJETÍ NEVĚDOMÍSigmund Freud (1990e) navrhnul nejdříve tzv. topografi cký (prosto-

rový) model osobnosti, který zahrnuje vědomé psychické obsahy (to, co si aktuálně uvědomujeme), předvědomé psychické obsahy (to, co si ak-tuálně neuvědomujeme, ale můžeme si to snadno vybavit, tedy nevědo-mé v deskriptivním, nikoli však dynamickém slova smyslu) a nevědomé psychické obsahy (to, co si vybavit nelze vůbec nebo jen velmi obtížně). Hranice nejsou příliš ostré a Freud později toto rozlišení svým způsobem opustil ve prospěch strukturálního modelu. Sám o tom píše: „…kvalita nevědomí pro nás ztrácí na významu. Stává se mnohoznačnou vlastností, která nedovoluje ony dalekosáhlé a výlučné závěry, k nimž bychom jí byli rádi využili.“ (Freud, 1990e, s. 103) Hned však dodává, že se „musíme střežit před tím, že bychom ji (tedy kvalitu nevědomí) zanedbávali, neboť vlastnost, že je něco vědomé nebo nikoli, je nakonec jediným světlem v temnotách hlubinné psychologie“. (Freud, 1990e, s. 103)

Freudův novější a známější strukturální model (obr. 12) postuluje tři vrstvy osobnosti:

• Zcela nevědomé Id (Ono), které je energetickým zdrojem psy-chiky a funguje na principu slasti (neomezené usilování o uspo-kojení; v souvislosti s Id píše Freud o primárních procesech). Energie, kterou Freud nazývá libido, má podle něj ryze sexuální charakter19 (Freud, 1990e, s. 30), sexualitu je však třeba chápat

18 Samozřejmě tato shoda panuje pouze v základním zjištění, že si aktéři komunikace v rodině pravidla, podle nichž se jejich komunikace odehrává, neuvědomují. V chápání a popisu „nevědomí“ již taková shoda neexistuje.

19 Pro doplnění uveďme, že Freud postuluje v pozdějších pracích dva základní pudy: eros, pud k sebezáchově a uchování druhu a thanatos, pud destruktivní, který směřuje k zániku. Freud sám přiznává, že jeho teorie pudů je spíše spekulací: „V dílech svých posledních let jsem povolil svému dlouho tlumenému sklonu ke spekulaci a nastínil tam též nové řešení problému pudů.“ (Freud, 1990e, s. 46)

68


v širším slova smyslu20. Psychické obsahy v Id jsou podle Freuda nevědomé proto, že jsou nepřijatelné. Člověk je učiní nevědomými vytěsněním a udržuje je nevědomými odporem (Freud, 1990e).

• Ego (Já) je zčásti vědomé, zčásti předvědomé a zčásti i nevědomé (obranné mechanismy Ega) a funguje na principu reality (snaží se sladit požadavky Id, Superega a vnější realitu – to vede například k odkladu uspokojení požadavků Id na vhodnější dobu). Freud považuje Ego za část sféry Id, která byla změněna přímým vlivem vnějšího světa (Freud, 1990c). V Ego fungují nevědomé obranné mechanismy, zejména vytěsnění, které nepřijatelné obsahy vytla-čují do nevědomí a vytváří odpor, který brání jejich opětnému při-vedení do vědomí.

• Superego (Nadjá, někdy označované také jako „jáský ideál“) je opět zčásti vědomé, předvědomé i nevědomé a funguje na princi-pu dokonalosti. Superego podle Freuda (1990c) vzniká na základě Oidipovského komplexu – po jeho vyřešení zůstávají identifi kace s rodičem stejného pohlaví, které pak utvářejí Superego. Po oidi-povském dramatu totiž podle Freuda ta část Ega, která se iden-tifi kuje s rodičem stejného pohlaví, zachovává jakési zvláštní postavení vůči ostatnímu obsahu Ega a obsahuje požadavky ply-noucí z identifi kace s rodičem stejného pohlaví („takový jako on máš být“), ale také požadavek nebýt zcela jako on (Freud, 1990c). Při silnějším Oidipovském komplexu a urychlenému vytěsnění může podle Freuda (1990c) Superego vystupovat vůči Egu jako svědomí či nevědomý pocit viny.

Jednotlivé složky osobnosti spolu podle Freuda nevycházejí nijak harmonicky, naopak často se dostávají do konfl iktu. Konfl ikt je v jeho pojetí intrapsychické střetnutí protichůdných požadavků Id, Ega

Jeho pojetí pudu smrti také mnoho psychoanalytiků odmítlo. Podobně otázka výlučně sexuální podoby libida vedla k mnoha kritikám a byla jedním z důvodů rozkolu mezi Freudem a Jungem.

20 Freud (1990e, s. 31) píše: „Doufám, že… jasně vyplývá, v čem spočívá rozšíření pojmu sexuality, které bývá tolik zdůrazňováno a kritizováno. Toto rozšíření je dvojí. Předně zbavuje sexualitu příliš těsných vztahů k pohlavním orgánům a popisuje ji jako mnohem obsáhlejší tělesnou funkci, která usiluje o slast a teprve druhotně slouží k rozmnožování; za druhé počítá k sexuálním hnutím i něžné a přátelské city, jež jazyková konvence označuje slovem ,láska‘.“

69


a Superega (Freud, 1990c). Ego se brání proti nepřijatelným obsahům vy-těsněním do nevědomí (a dalšími obrannými mechanismy) a stále balan-cuje mezi požadavky Id a Superega a vnější realitou (Mitchell, Blacková, 1999). Viděno Freudovýma očima, samotný základ osobnosti je utkán z pohnutek a obran (Mitchell, Blacková, 1999).

Vytěsněné konfl ikty jsou potenciálním zdrojem neuróz a cílem tera-peutické intervence je podle Freuda přivést vytěsněné obsahy zpět do vě-domí a integrovat je (Freud, 1990e). Výborným prostředkem k tomu jsou sny (Freud je nazýval „královskou cestou do nevědomí“), kde se v zastřené podobě objevují vytěsněné psychické obsahy a naplnění kon-fl iktních přání (Mitchell, Blacková, 1999). Jinou známou metodou jsou volné asociace (Mitchell, Blacková, 1999), tedy verbalizování všech myš-lenek, jakkoli nevhodných či pohoršlivých, jež pacienta napadají na dané téma (často sen nebo událost, které mu terapeut zadá k volnému asocio-vání), a to v terapeutickém prostředí, které má působit co nejméně ru-šivě a umožňovat snadné vytvoření přenosu (terapeut mimo zorné pole pacien ta, pacient ležící na pohovce apod.).

Pro sledování komunikace v rodinách je z Freudových teorií důležité především zjištění, které se většinou pokládá za ověřené (Atkinsonová et al., 2003), že chování člověka je alespoň zčásti určováno nevědomými motivy. Dále Freud u neurotických pacientů objevil tzv. „nutkání k opa-kování“, tedy že tito jedinci byly z jim neznámých důvodů (nebo přesněji z jimi neuvědomovaných pohnutek) vedeni k tomu, aby stále opakovali své chování, ačkoli bylo zjevně nefunkční a působilo problémy (Mitchelll, Blacková, 1999). Takové začarované „nekonečné kruhy“ známe z mnoha dysfunkčních rodin, důležité je, že jsou převážně nevědomé. Další důle-žitý prvek Freudovy teorie je Oidipovský komplex, což je situace, kdy asi

Obr. 12: Freudův strukturální model osobnosti (převzato z Plháková, 2003)

70


čtyřleté dítě (těsně před vývojovým stádiem latence) prožívá velmi silnou náklonnost k rodiči opačného pohlaví a silnou zášť vůči rodiči stejné-ho pohlaví, který je vnímán jako sok. Tato anabáze je později vytěsně-na do nevědomí, ale její vliv je patrný dál, například ve výše zmíněných požadavcích Superega (Fonagy, Target, 2005). Významný vliv primární rodiny, kterého si nejsme vědomi, na utváření pravidel rodinných vzta-hů v dospělosti lze považovat za relativně prokázaný (Kratochvíl, 2000). Některé koncepty týkající se přímo rodinné dynamiky, jež jsou založené na Freudovské teorii nevědomí, budou představeny níže v textu.

NEVĚDOMÍ U C. G. JUNGA

Obr. 13: Osobnost v pojetí C. G. Junga (převzato z Drapela, 1997)

Bývalý „korunní princ psychoanalýzy“ a přední Freudův žák Carl Gustav Jung rozvíjel v rámci psychoanalytického hnutí vlastní koncep-ce, které nakonec vedly k jeho odloučení od Freuda a vytvoření vlastní-ho hlubinně psychologického přístupu, který se většinou označuje jako „analytická psychologie“ (Kratochvíl, 2002). Jung se s Freudem neztotož-ňoval v myšlence, že libido je ryze sexuálního původu, rozšířil Freudovu koncepci nevědomí o tzv. kolektivní nevědomí a v terapii využíval jiné metody (imaginaci, test slovních asociací, analýzu snů – poněkud jinou než v psychoanalýze – apod.). Představím zde jeho pojetí osobního a ko-lektivního nevědomí ve vztahu ke komunikaci v rodině.

Jung podobně jako Freud považuje nevědomí za velmi důležitou a mocnou součást psychiky člověka. Tvrdí, že se nevědomými obsahy

71


nemůžeme zabývat přímo, protože nejsou dostupné, lze je sledovat jen podle jeho produktů, které překročí práh vědomí (Jung, 1993, s. 48). Tyto produkty nevědomí mají podle Junga (1993) dvojí podobu: 1. rozpozna-telný materiál jednoznačně osobního původu (individuální zisky nebo produkty instinktivních procesů, zapomenuté nebo potlačené obsahy, tvořivé obsahy) a 2. obsahy zcela neznámého původu, které nelze popsat jako individuální získané vybavení a vztahují se k lidstvu jako celku (my-tologický charakter – mají kolektivní povahu). Na základě toho rozlišuje osobní (1.) a kolektivní (2.) nevědomí. Jungův model osobnosti je zná-zorněn na obrázku 13. Začneme osobním nevědomím, kde jsou na ob-rázku vyznačeny tzv. „komplexy“. Komplex je slovo, které hraje v Jungově teorii důležitou roli.21 Zároveň je pojmem problematickým, protože zli-dověl (i v češtině běžně říkáme, že „někdo má komplexy“) a tím může vést k nedorozuměním. Jung (1998h) mimochodem tvrdí, že komplexy spíše mají člověka.

Komplex je podle Junga (1998h, s. 246) „…obraz určité psychické situace, která je živě emocionálně zdůrazněna a kromě toho se ukazu-je jako inkompatibilní s habituálním stavem vědomí nebo vědomým postojem. Pro tento obraz je charakteristická velká vnitřní soudržnost, má svoji vlastní celost a mimoto disponuje relativně vysokým stupněm autonomie, to znamená, že vědomým dispozicím je podroben jen v malé míře, a chová se proto v prostoru vědomí jako oživené cizí těleso“. Kom-plexy jsou částmi psýché, které se odštěpily většinou v důsledku traumatu (emoční šok apod.), jsou nevědomé22 a mají tendenci utvářet jakousi ma-lou osobnost samu o sobě. Mají vlastní volní sílu, chovají se „jako kartezi-ánští čertíci a zdá se, jako by se obveselovali šotkovskými kousky. Kladou nám na jazyk právě to nesprávné slovo, berou nám jméno zrovna té 21 Jung dokonce uvádí, že „na komplexech závisí štěstí i neštěstí osobního života“.

(Jung, 1996h, s. 252)22 Jung tvrdí, že právě neuvědomovanost dává komplexům ve velké míře svobodu

k akci, takže mohou dokonce asimilovat já, čímž dochází k nevědomé a okamžité změně osobnosti, kterou Jung (1998h, s. 249) označuje jako „komplexovou identitu“ a kterou srovnává s jevem dříve označovaným jako „posedlost“ (démonem). Podobně jako Freud i Jung zjišťuje, že se lidé zvědomění nevědomých obsahů (zde kopmplexů) brání. Důvodem je strach: „Vědomí postupuje jako člověk, který slyší podezřelý hluk v horním poschodí, horempádem se vydá do sklepa a tam zjistí, že žádného zloděje nenašel, a proto měl být hluk jen pouhou iluzí. Ve skutečnosti se tento opatrný muž do horního poschodí neodvážil.“ (Jung, 1996h, s. 250)

72


osoby, kterou bychom měli představit, způsobují dráždění ke kašli právě při nejhezčím pianu na koncertě, způsobí, že opozdilec, snažíc se být ne-nápadný, s bouchnutím zakopne o židli. Ony doporučí při pohřbu gratu-lovat namísto kondolování, … jsou jednajícími osobami našich snů, proti nimž stojíme tak bezmocně…“ (Jung, 1996h, s. 247–248). Uvědomíme-li si, že je zde ve hře vysoká intenzita emocí, není na tom nic překvapivého. Emoce působí na naše fyziologické procesy (návaly krve do tváří, bušení srdce, zrychlené dýchání apod.) – a čím více se člověk snaží o potlačení takových reakcí, tím méně se mu to většinou daří. Nezvládnuté komplexy stojí i za vznikem příznaků schizofrenie (Jung, 1993; Jung, 1996i). Kom-plexy však nejsou ryze patologické, ba právě naopak: nemají podle Jun-ga vůbec chorobnou povahu, patří k normálním životním jevům a tvoří strukturu nevědomé psýché (Jung, 1996h). Jung považuje výše zmíněný strach z komplexů spíše za předsudek a chybu a nazývá komplexy sku-tečnou královskou cestou do nevědomí (nikoli sny, protože ty jsou podle něj způsobeny komplexy). Vliv komplexů na komunikaci v rodině není těžké domyslet, mnohé již bylo naznačeno. Když se druhý chová zvlášt-ně, nepatřičně či nevhodně, když se ho ptáme „co to do něj zase vjelo“, pak Jung nabízí svou teorii komplexů jako vysvětlení. Komplexy působí složitost osobností jednotlivých členů rodiny, vytvářejí jakési malé dílčí, relativně autonomní osobnosti, které se i v komunikaci projevují různě. Vysvětlují i nepřiměřenou reakci na určité podněty, které se afektivně na-bitého komplexu nějakým způsobem dotýkají. Otázkou zůstává, nakolik je možné Jungovu koncepci existence komplexů a jejich fungování ověřit vědecky. Jung svou koncepci komplexů opírá o výsledky svého asociač-ního experimentu – asociace se podle všeho uskupovaly do určitých au-tonomních skupin a projevovaly se autonomně i na fyziologické úrovni (Jung, 1993).

Když jsem zmínil test slovních asociací, stojí za připomenutí Jun-gův výzkum rodin provedený touto metodou a některé závěry, které z něj vyplynuly (Jung, 1993). Všiml si zejména významných paralel mezi reakcemi různých členů rodin. Situaci v rodině, kde otec byl alkoholik a matka s šestnáctiletou dcerou vykazují velmi podobné asociace (třicet procent naprosto shodných slov!), komentuje ve své přednášce takto: „Tato participace vysvětluje, proč dcera alkoholika, která v mládí prožila peklo, bude hledat muže, který je alkoholik, a provdá se za něj; a když náhodou alkoholik nebude, ona ho z něj udělá – kvůli té pozoruhodné

73


identitě s jedním členem rodiny (matkou)“. (Jung, 1993, s. 87) Na jiném příkladu tzv. „dokonalé harmonie“ (manželé, kteří měli prakticky stejné výsledky asociačního testu) zase Jung ukazuje, že dokonalé přizpůsobe-ní nemusí být vždy výhrou: „Nedělejme chybu a nemysleme si, že tato harmonie je nějakým rájem, protože tito lidé se za chvíli začnou stavět jeden proti druhému, protože jsou právě příliš harmoničtí. Velmi dobrá harmonie v rodině založená na participaci vede brzy k šíleným pokusům ze strany obou manželů zbavit se jeden druhého, osvobodit se a vyna-leznou si pak dráždivá témata pro diskusi, aby měli důvod k pocitu, že si nerozumí. Když studujete obyčejnou psychologii manželství, objevíte, že většina potíží tkví v tomto prohnaném vynalézání iritujících témat, která nemají absolutně žádný podklad.“ (Jung, 1993, s. 87) V obou uvedených příkladech Jung na základě vlastních klinických pozorování do značné míry předjímá pozdější komunikační teorie.

Obr. 14: Kolektivní nevědomí (převzato z Drapela, 1997)

S druhou oblastí – kolektivním nevědomím – souvisí další význam-ný aspekt, který se týká komunikace v rodině. Jedná se o konfrontaci s Animem či Animou. Jung vytvořil svou koncepci kolektivního nevě-domí na základě své klinické zkušenosti. Překvapilo ho, že pacientům se zdály vysoce symbolické sny, aniž by oni sami mohli takové symboly znát

74


a vytvořit (to by spadalo do oblasti osobního nevědomí).23 Ve snech se projevovaly jakési univerzální symboly, obsahující mytologické motivy, které Jung nazval „archetypální obrazy“. Kolektivní nevědomí tedy ob-sahuje zkušenost lidstva jako celku (Jung, 1996) (viz obr. 14). Seskupení určitých archetypových obrazů s mytologickými motivy nazval Jung ar-chetypy24. Jedním z archetypů je i Anima (Animus). Každý muž v sobě nosí jakýsi univerzální obraz ženy (Anima) a žena naopak obraz muže (Animus). Tento obraz je nevědomý a je promítán do postavy milostného partnera a je příčinou jak vášnivé přitažlivosti (fascinace), tak i vášnivé nenávisti a odporu (Jung, 1996). To ale způsobuje, že vztah mezi part-nery má podobu nutkavé závislosti na podkladě nevědomých motivů, nejedná se tedy o vztah v pravém slova smyslu, který musí být vědomý (Jung, 1996)25. To vede pochopitelně i k poruchám komunikace: zamilo-vané „žvatlání“ Jung (1996) připisuje falešnému pocitu jednoty (splynutí) způsobené vzájemnou fascinací Animem/Animou, podobně nadměrně agresivní reakce mohou mít příčinu v projekci tohoto archetypu do dru-hého. Cílem terapeutické intervence je stáhnout z druhého (partnera) projekce své Animy (v případě žen Anima) a integrovat je, pak je možné se setkat s tím druhým jako se skutečným člověkem a ne jen projekčním plátnem pro vlastní psychické obsahy. (Jung, 1996)

Zajímavé jsou i myšlenky Jungových pokračovatelů, například rozli-šení „manželské blaho vs. spása“ u Guggenbühl-Craiga (2001) nebo prá-ce Hillmanovy (1997, 2000), Moorovy (1997, 1998, 2001), Corneauovy (2000) a dalších.

23 Jung (1993) popisuje případ chudého černocha, který měl sen o muži ukřižovaném na kole. To je dosti neobvyklý obraz (očekávali bychom kříž). Pokud, a je to nepravděpodobné, se nikdy s tímto symbolem nesetkal, jedná se podle Junga o archetypický obraz „slunečního kola“, což je prastará mytologická představa, kterou lze vystopovat v mnoha různých kulturách.

24 Z řečtiny: arché = původ (archaios = od prvopočátku) a typos = ráz, podoba, postava, forma, charakter, obsah, vzor, příklad.

25 Jung (1996, s. 91) používá termín individuální (osobní) vztah v protikladu ke ko-lektivnímu vztahu (na bázi kolektivního nevědomí).

75


„PROTOTYP“ V POJETÍ ALFREDA ADLERAAlfred Adler byl, podobně jako Jung, významným Freudovým žá-

kem, který opustil psychoanalytické hnutí a rozvíjel vlastní koncepce. Jedním z důležitých rozdílů od pojetí jeho učitele je pojetí kauzality. Za-tímco Freud zastával teorii o určujících vlivech z ranného dětství, Adler byl přesvědčen o tom, že naše současné chování není ovlivňováno ani tak minulostí, jako spíš budoucností (Prochaska, Norcross, 1999). Mluví o jakési „teleologické síle“26, která vede jedince k tomu, že usiluje o ur-čitý cíl (Adler, 1999). Toto usilování o nějaký cíl určuje chování jedince v současnosti. Adler (1999) odkazuje k analogii s tělesnými orgány, které se také vyvíjejí do určité, jakoby předem dané podoby. Tento cíl vývoje jedince je stanoven podle Adlera už v dětství (cca do 4–5 let věku dítě-te) a tuto „rannou osobnost ztělesňující cíl“ (Adler, 1999, s. 10) nazývá prototyp. Prototyp je tedy jakýmsi osobnostním vzorcem, který si dítě utvořilo během prvních let života a který určuje jeho další vývoj. Podoba prototypu závisí podle Adlera na mnoha faktorech. Tělesná vada kupří-kladu způsobuje zvýšený zájem o sebe a je velikým rizikem pro vznik komplexu méněcennosti27 a tím i velkým rizikem chyby v prototypu. Dalšími faktory utváření prototypu jsou podle Adlera (1999) vhodné nebo naopak nevhodné výchovné zásahy rodičů (např. nepřiměřené tres-ty, rozmazlování), velký vliv má i sourozenecké postavení (prvorozený, prostřední, poslední, jedináček apod.). S chybami (vývojovými vadami) prototypu souvisí tzv. soukromá logika (chybné subjektivní interpretace reality – například zločinec, který je přesvědčený, že je hrdinou a „chyt-rákem“, ačkoli často naopak trpí strachem a zaslepeností), sebestřednost

26 „Teleos“ znamená účel, cíl.27 Podle Adlera se každé dítě cítí v určitých situacích méněcenné a nedostatečné. Tyto

pocity mu pomáhají překonávat lidé v jeho okolí, zejména rodiče. Abnormální nezvládnutý pocit méněcennosti, který prostupuje celou osobností, označuje Adler jako „komplex méněcennosti“ (Adler, 1999, s. 32). Komplex méněcennosti však stojí i za pocity zdánlivě opačnými, tzv. „komplexem nadřazenosti“ (a naopak, i komplex méněcennosti je doprovázen komplexem nadřazenosti; komplex méněcennosti je ovšem podle Adlera primární). Komplex méněcennosti i komplex nadřazenosti se proto často projevují jak nedůvěrou v sebe, vyhýbáním se novým a neznámým věcem a situacím, vyhýbáním se druhým lidem, váhavostí a nejistotou, tak i zvýšeným úsilím a nadměrnou ctižádostí a potřebou vítězit a manipulovat druhými, předváděním se. Vždy, a to je rozhodující, se jedná o zveličení a orientaci na nekonstruktivní cíle.

76


(Adler považuje tzv. „sociální zájem“ – opak sebestřednosti – za nej-důležitější cíl výchovy dětí. U dětí s vadným prototypem bývá sociální zájem malý) a výše zmíněné komplexy méněcennosti a nadřazenosti. Vliv prototypu v pojetí Adlera na sociální chování jedince a potažmo na komunikaci v rodinách je značný – především, pocit méněcennosti je vůbec hlavní motivací, proč se dítě snaží komunikovat s jinými lidmi28. A protože lidé stále potřebují uspokojovat potřeby, které nelze uspokojit bez součinnosti ostatních, a chtějí překonávat své pocity nedostatečnosti a méněcennosti, jsou ke komunikaci puzeni neustále. Prototyp, vytvořený v ranném dětství, určuje, zda komunikace bude například bojem o moc (špatný prototyp utvářený komplexem méněcennosti či nadřazenosti vede jedince k úsilí vyniknout nade všechny, zvítězit za každou cenu, být v centru pozornosti), skrytým bojem o moc29 či domácím násilím v jaké-koli podobě (Adler tvrdí, že agresivita není známkou odvahy, ale strachu a komplexu méněcennosti – agresor si totiž vybírá slabší oběti). Prototyp také podle Adlera způsobuje nadměrně obezřetnou až nepřátelskou ko-munikaci doprovázenou pocitem ohrožení: „Jestliže si ale lidé rozvinou komplex méněcennosti, zdá se jim, jako by žili na nepřátelském území – hledí si jen svých vlastních zájmů, přehlížejí zájmy druhých a nema-jí žádný cit pro společenství.“ (Adler, 1999, s. 41) Špatným prototypem způsobená falešná soukromá logika může mnohé problémy vlastního prototypu i vztahů v rodině ospravedlňovat nebo bagatelizovat, a tím vposledku blokovat dorozumění, nebo naopak problémy vytvářet. (Adler, 1999) Dalšími oblastmi, které Adler tematizuje v souvislosti s rodinným životem a mají vliv na komunikaci v rodině, jsou kromě sociál ního zájmu empatie (Adler mluví o schopnosti představit si sám sebe na partnerově místě), rovnoprávnost („Nelze být šéfem v situaci, kde není místo pro dominaci“ – Adler, 1999, s. 131; boje o moc v rodinách jsou jen přízna-ky vadného prototypu), rodičovské vlivy, váhavost, nadměrná kritičnost,

28 „Když nejsou potřeby dítěte uspokojeny, dítě usiluje o pozornost… kdyby nepotře-bovalo upoutat pozornost, nikdy by se nenaučilo mluvit.“ (Adler, 1999, s. 25)

29 Adler velmi přesně popisuje to, co později tým z MRI označil za „metakomplementární vztah“ (zdánlivě bezmocný jedinec určuje pravidla vztahu a tedy má skrytou moc), když píše o depresivních osobách trpících úzkostmi: „Úzkost z nich činí tyrany: používají ji k ovládání druhých. Jelikož kolem sebe potřebují neustále někoho mít, všude je musí někdo doprovázet atd. Jejich společníci jsou přinuceni celý svůj život podrobit jejich potřebám a požadavkům.“ (Adler, 1999, s. 37)

77


přecitlivělost, osamělost a pesimismus. (Adler, 1999; 1995) Adler jako jeden z prvních upozornil na nutnost sledovat sociální kontext jedince a jeho vliv na osobnost: „Individuální psychologie zkoumá veškeré pro-blémy v kontextu, v němž se odehrávají… cílem individuální psychologie je sociální přizpůsobení… jednotlivec se stává jednotlivcem teprve v so-ciálním kontextu. Jiné psychologické systémy rozlišují mezi takzvanou psychologií osobnosti a sociální psychologií, my však žádný takový rozdíl nevnímáme.“ (Adler, 1999, s. 25 a 109)

ANALÝZA ŽIVOTNÍCH SCÉNÁŘŮ U ERICHA BERNAPřístup Ericha Berna bývá (i jím samotným) označován jako „trans-

akční analýza“, což není příliš výstižné, protože analýza transakcí je vedle analýzy scénářů, analýzy struktury a analýzy her jen dílčí součástí jeho teorie a praxe. Bernův přístup má rysy určité eklektičnosti, protože sice tkví svými kořeny v psychoanalýze, ale významně zohledňuje i průběh interakcí (zde můžeme najít styčné body s behaviorálními a komunikač-ními přístupy) a naplnění potřeb (pohlazení, strukturování času, potřeba podnětů), které spíše korespondují s některými existenciálními či hu-manistickými přístupy. Zde se zaměříme na analýzu životních scénářů a související analýzu struktury, což jsou ty části Bernovy teorie, které mají k hlubinné psychologii (zejména k Freudovu a Adlerovu pojetí) nejblíže a které se snaží objasnit vliv osobnostních charakteristik na chování je-dince, jeho komunikaci s okolím a jeho vývoj.

Začněme strukturální analýzou. Berne popisuje (1997), jak si během své klinické praxe všimnul, že se mu lidé zničehonic měnili takříkajíc „před očima“ – chvíli se chovali jako malé děti, vzápětí jako dospělí a ne-závislí. Jeden úspěšný právník, který se při terapii často cítil jako malé dítě a na toto téma s Bernem několikrát hovořil, se jednou při sezení zeptal: „Mluvíte s právníkem, nebo s chlapcem?“ To vedlo k tomu, že Berne za-měřil pozornost při léčbě na oddělení těchto dvou „stavů bytí“ a také jim věnoval větší pozornost při terapii dalších pacientů (Harris, 1997). Na zá-kladě důkladného pozorování nakonec Berne (1997) rozlišil tři stavy ega (viz obr. 15):

1. Rodič, což je takový stav, kdy člověk myslí, mluví, jedná, cítí a re-aguje stejně jako jeden z jeho rodičů v době, kdy byl ještě malý. Harris (1997) proto mluví o „nahrávce“ – vše, co dítě vidělo rodiče

78


dělat a slyšelo říkat se jakoby nahrálo do jeho Rodiče (s velkým písmenem, tedy stavu ega).

2. Dítě, které je opět „nahrávkou“, tentokrát však toho, co člověk ří-kal, dělal, cítil v určitém dětském věku. V něm lze rozlišit tři prvky: rodičovský (adaptované Dítě), dětský (vzpurné Dítě) a dětský, pří-tomný již v době fi xace Dítěte (přirozené Dítě).

3. Dospělý, tedy stav, v němž člověk realisticky zvažuje možnosti a pravděpodobnosti na základě zkušeností.

Obr. 15: Struktura osobnosti podle E. Berna (převzato z Berne, 1992)

Jednotlivé stavy ega Berne nechápe jako svébytné psychické skuteč-nosti (jako Freud chápal Id, Ego a Superego), ale jako fenomenologické skutečnosti – momentální stav je vyvolán zpětným přehráním dat mi-nulých událostí, které zahrnují skutečné lidi, odehrály se skutečně v čase a na skutečných místech a byly doprovázeny skutečnými pocity (Harris, 1997). Je třeba zdůraznit, že žádný z prvků není pokládán a priori za špat-ný, naopak, všechny se doplňují a člověk by měl být schopen se podle situace přepínat do jednotlivých stavů ega. Rigidní lpění na jednom stavu ega je naopak příznakem patologie – bez Dítěte chybí bezprostřednost, umělecké sklony, inspirace, živost, kreativita, bez Rodiče zase smysl pro pořádek, pravidla, autorita a bez Dospělého je ohrožen kontakt s realitou a koordinace přepínání stavů ega (Harris, 1997).

Berne (1997, 1992) rozlišuje ve své analýze motivace tři základní po-třeby člověka: 1. Hlad po podnětech či senzacích, tedy potřebu stimulace

rodičovský stav ego

rodič

dospělý stav ego

dospělý

dítědětský

stav ego

79


organismu. Berne navazuje na studie Spitze o „hospitalismu“ u dětí, které trpí nedostatkem vhodného zacházení (Berne, 1997). Upozorňuje také v této souvislosti na známou skutečnost, že samovazba je trestem, kterého se obávají i ostřílení kriminálníci a uzavírá tvrzením, že potřeba podnětů má v jistém slova smyslu k zachování lidského organismu stejný vztah jako hlad po potravě (Berne, 1997). 2. Hlad po uznání (potřeba pohlaze-ní) – jde o jakousi přeměnu primitivního hladu po podnětech. Jedná se o komplikovanější a maskovanější způsob získávání pozitivních a příjem-ných podnětů ze sociálního okolí. Pohlazení může mít podobu verbál-ního uznání stejně jako určitého fyzického kontaktu (obejmutí, laskání, hlazení, poplácání, přátelské pošťuchování apod.) nebo neverbálních signálů (úsměv, povzbuzující pohled, gesto apod.). 3. Hlad po struktu-ře, tedy potřebu zorganizovat si nějak smysluplně čas, kdy člověk nespí. Pokud se to nepodaří, zažívá jedinec obrovskou úzkost a pokud se nuda a nestrukturovanost času zahnízdí v jedinci dlouhodobě, může mít podle Berna (1992) stejné příznaky i důsledky jako výše zmíněné citové strá-dání. Tyto tři zmíněné potřeby spolu velmi úzce souvisejí – jedinec se snaží obdržet podněty ze svého sociálního okolí, a to podněty pozitivní (pohlazení), a proto svůj čas vyplňuje a strukturuje s ohledem na to, aby takových pozitivních podnětů dosáhnul (například tím, že vyhledá spo-lečnost ostatních nebo že koná něco, o čem předpokládá, že bude ostat-ními oceněno). Z krátkodobého hlediska jedinec svůj čas strukturuje do 1. rituálů (nejbezpečnější styk probíhající na úrovni předpověditel-ných a ujišťujících obřadů), 2. stažení se (lidé otevřeně nekomunikují, zů-stávají ponořeni do svých myšlenek), 3. aktivit (vzájemné interakce jsou určeny tím, na čem se pracuje), 4. zábav (nepříliš stylizované a předpově-ditelné, ale přece jen se zde vyskytuje v určité míře opakování, do značné míry jsou determinované přípustností tématu a způsobu mluvení o něm v daném kontextu), 5. her (specifi ckých nečestných transakcí sledujících přesně vymezený psychologický zisk) a 6. skutečných intimních vztahů (upřímné interakce bez postranních úmyslů, vzájemné dávání i braní bez využívání druhého). Kromě těchto nástrojů ke strukturování času v ak-tuálních situacích (s cílem vyhnout se nudě a získat co nejvíce pohlazení) má každý člověk také jakýsi životní plán, kterým jedinec strukturuje del-ší časové úseky (měsíce, roky, ba i celý život). Tento životní plán Berne nazývá scénář.

80


Ve své analýze životních scénářů vychází Berne z předpokladu, že scénář je nastaven již v ranném dětském věku (podobně jako Adler před-pokládá Berne, že do 6. roku věku dítěte)30. Děti jsou podle něj do znač-né míry obětmi svých rodičů, kteří je scénářově programují, což ovšem nic nemění na skutečnosti, že člověk může toto kouzlo či zakletí zlomit (Berne, 19997). Ne ovšem tím, že se začne chovat přesně opačně, než při-kazuje scénář (tzn. že používá výhradně tzv. „antiscénář“), neboť i to by byl scénář svého druhu, ale spíše tím, že, většinou v terapii, získá dovolení (tj. osvobození) k tomu, aby se choval tak, jak chce (Harris, 1997). Toto „zakletí“ (tzv. „scénářový aparát“) má podle Berna (1997) několik kom-ponent: 1. Příkaz ohledně ukončení života (např. „Chcípni!“, „Zmizni!“, „Skončíš jako tvůj otec /alkoholik/!“), 2. Nečestný příkaz, který neumož-ní zrušit kletbu, tzv. „záklopka“ (např. „Neotravuj!“, „Nedělej chytrýho!“), 3. Povzbuzení chování vedoucího k zisku, tzv. scénářová provokace (např. „Takhle to nenecháš, že ne?“, „Dej si ještě panáka!“, „Nedělej drahoty!“), 4. Příkaz ohledně trávení času mezi akcemi, většinou formou morálního příkazu (např. „Pracuj tvrdě celý týden /by ses v sobotu večer mohl opít/!“, „Šetři si každej drobák /abys to pak mohl utratit všechno naráz/!“), 5. Předání praktických znalostí a dovedností pro uskutečnění scénáře (např. jak míchat pití, jak vést účty a u toho podvádět), 6. Rušivě ve scénářovém aparátu působí „démon“ (potřeby a nutkání Dítěte, které narušují hladký chod scénáře), 7. Schovaný rušič kouzla (např. „Můžeš uspět po čtyřicít-ce“, většinou však je rušičem kouzla až smrt).

Na různé lidi scénář působí různou intenzitou. Podle Berna (1997) jsou lidé, kteří jsou scénářem řízení (musí si splnit své scénářové povin-nosti, ale mají pak relativně velký prostor svobody – dovolení) a hnaní (jejich život je v drtivé většině plněním povinností scénářů, dovolení je naprosto minimální).

Berne (1997) dále rozlišuje tři typy lidí podle úspěšnosti v naplně-ní scénářů: 1. Vítěze („prince“, „princezny“), tedy ty, kteří splní svou „smlouvu se světem“ a dosáhnou toho, co chtěli; 2. Poražené („žáby“), kteří nebyli úspěšní a nedokázali uskutečnit to, co si předsevzali a 3. Ne-vítěze („alespoňové“), kteří zachovávají jakési vyrovnané skóre, nedosa-hují sice vítězství, ale dosahují „alespoň něčeho“. Je zajímavé si uvědomit, že cíle si člověk vybírá sám (na základě rodičovského programování, ale

30 „Každý člověk se již v ranném dětství rozhodne, jak bude žít a jak zemře, a tento plán, který nosí v hlavě, ať jde kamkoli, se nazývá scénář.“ (Berne, 1997, s. 37)

81


po posouzení svým Dospělým). To ale znamená, že úspěšnost je relativ-ní: pro někoho může být například post vysokoškolského pedagoga nebo 10 bodů za zápas v košíkové úspěchem, pro jiného (s vyššími ambicemi) naopak prohrou nebo nevítězstvím. U poražených se často setkáme s ne-realistickými cíli, často v kombinaci s překvapivou skutečností, že když se nějakým zázrakem poražený dostane na krůček od vítězství, s takřka železnou pravidelností se přihodí něco, co běh událostí zvrátí – ať už je to nehoda, zdravotní potíže nebo tragické selhání. Jeho scénář poraženého mu prostě nedovolí dosáhnout vítězství (Berne, 1997). Berne ani jeden výše uvedený typ (vítěz, poražený, nevítěz) nepovažuje za ideální, ačkoli by se mohlo zdát, že ideální je být „princem“ (vítězem). Zvlášť v našem kulturním okruhu hraje potřeba úspěchu (vítězství) velmi významnou roli. Problémem je, že zvítězit znamená jen naplnit scénář, nikoli však naplnit svou skutečnou existenci. A to platí i v případě, že scénář působí velmi vznešeně (pečovat o chudé, rozjet velký projekt nebo být slavným vynálezcem). Proto Berne (1997, s. 259) nekompromisně tvrdí: „Opakem scénáře je skutečný člověk žijící ve skutečném světě. Tento skutečný člo-věk je pravděpodobně skutečné JÁ, tedy JÁ, které se může přesunovat z jednoho stavu ega do druhého.“

Rozlišit, kdy je člověk pod vlivem scénáře a kdy je sám sebou, není vůbec snadné, jak dokládá i krásné Bernovo vyznání, v němž svůj život přirovnává k hudbě: „Co se mě týká, nevím, jestli jsem ještě ří-zen hudbou svých předků nebo nikoli. Pokud ano, čekám se zájmem a předjímáním, avšak bez pochopení, až další noty rozvinou svou melodii a až se objeví harmonie či nesouzvuk… V tomto ohledu je můj život smysluplný, protože pokračuji v dlouhé a nádherné tradici svých předků, kterou mi předali rodiče, v hudbě možná sladší, než bych byl sám schopen složit. Pochopitelně vím, že existují ohrom-ná prostranství, na nichž mohu svobodně improvizovat. Možná jsem na Zemi jedním z několika šťastlivců, kteří se zcela zbavili pout a hrají svou vlastní melodii. V tom případě jsem odvážný improvizátor a če-lím světu sám. Ale ať už improvizuji na mechanické piano nebo brn-kám na struny silou vlastní mysli a rukou, píseň mého života je stejně napínavá a plná překvapení, jako když se kutálí z pulsující deskové ozvučnice osudu – je to barkaola, která tak jako tak, doufám, zanechá šťastné ozvěny.“ (Berne, 1997, s. 259–260)

82


Berne (1997) rozlišuje několik typů scénářů, a to jednak podle stano-visek (základních postojů) a jednak podle časového průběhu.

Stanoviska mohou být v zásadě dvě „O. K.“ nebo není „O. K.“ a mo-hou se vztahovat – v tom nejjednodušším případě (viz obr. 16) – na dvě osoby (já a ty), v případech složitějších i na více osob (já, ty, on, případně oni).

Já nejsem O. K. Já jsem O. K.

Ty jsi O. K. Ty jsi O. K.

Já nejsem O. K. Já jsem O. K.

Ty nejsi O. K. Ty nejsi O. K.

Obr. 16: Čtyři životní postoje podle E. Berna (převzato z Berne, 1992)

Podle časového průběhu rozlišuje Berne (1997) šest typů scénářů: 1. „Nikdy“ scénáře (či jejich varianta „znovu a znovu“), tedy scé-

náře, jejichž nositelé dostali od rodičů zákaz dělat věci, po kterých touží nejvíce, takže svůj život trápí obklopeni a týráni pokušeními. Příkladem z řecké mytologie je Th anatos, který v podsvětí trpěl hlady a žízní, ačkoli měl neustále před sebou lákavé ovoce i pra-menitou vodu nebo Sisyfos, jenž v podsvětí valí do kopce obrovský kámen, který se mu vždy těsně před vrcholkem vysmekne, a za-číná nanovo. Tento scénář připomíná „hru s budoucností“, kte-rou skvěle a s humorem popisuje Watzlawick (1994), kdy hlavní axiom zní: je lepší putovat s nadějí, než dorazit do cíle, protože každé uskutečnění snu sen zničí (a každé ukončení Th anatovské sebetrýzně zničí to napětí a „tragično“, které dodává alespoň vrat-ký smysl tomuto životnímu putování). Příkladem „nikdy“ scénáře může být manželka, která nikdy pro sebe nic nežádá a obětuje se rodině, otec, který klade na dítě neuskutečnitelné, vysoké nároky, místo aby se s ním vydal „banální cestou malých krůčků“ (Watzla-wick, 1994, s. 45), čímž ho vyhání na cesty, které nemohou vést k cíli, ale jen ke koketování s vidinami úspěchů a k nesčetným no-vým začátkům (ono „znovu a znovu“ s plejádou různých „kdy-by“), nebo týraná manželka, která nedokáže odejít z dysfunkčního vztahu, protože má ve scénáři ono „nikdy“ týkající se jejího štěstí

83


a důvěrnosti – takže se stále trápí a chvílemi již takřka podléhá pokušení (rady kamarádek, intervence odborníků), aby nakonec mnohdy opět zakotvila v pochybném bezpečí svého scénáře.

2. „Vždy“ scénáře, které jsou jakýmsi opakem předchozích. Člo-věk dostává rodičovský příkaz dělat stále to, co chce. Mytickým hrdinou je zde Arachné, která vyzvala Athénu k soutěži ve tkaní a za svou zpupnost byla proměněna v pavouka a tká stále jemná vlákna pavučin. Analogii s „vždy“ scénářem najdeme ve Watzla-wickově (1994) „jen houšť“ – úsilí, které je založeno na „osvědče-ných“ řešeních z minulosti a jejich prosté aplikaci na přítomnost, ačkoli zjevně nefungují – a čím více nefungují, tím více je nutno své úsilí znásobit (nefungují, protože se snažím málo) a tím méně je přípustná diskuse o změně postupu. Příkladem z praxe rodinné terapie může být manželka, která se láskou a péčí snaží „polep-šit“ manžela – alkoholika – nebo manžel, který na nespokojenost manželky reaguje větším úsilím o zajištění rodiny a získání zásluh tímto způsobem, ačkoli manželku rozčiluje to, že netráví více času s rodinou.

3. „Dokud“ scénáře, které jsou typické tím, že je nejdříve nutno něco vykonat a splnit určité úkoly, než přijde odměna. Mytickými hrdiny mohou být skoro všichni rekové – Héraklés, který si musí odsloužit 12 let jako otrok, Perseus, který musí zabít Medúsu, Iá-són, který musí přivést zlaté rouno, apod. Scénáře „dokud“ mají nejčastěji podobu očekávání něčeho, co přijde „až po tom a tom“.

4. „Potom“ scénáře jsou zase v jistém slova smyslu opakem předcho-zích – člověk se může těšit ze života, ale jako stín se nad ním vznáší hrozba: „Potom (někdy v budoucnu) přijdou problémy“. Mytic-kým hrdinou je zde Damokles, kterému je umožněno si vyzkoušet, jaké je kralovat. Damokles si kralování užívá a poklidně hoduje až do chvíle, kdy nad sebou zpozoruje meč, visící ze stropu na tenké koňské žíni. V tu chvíli je po klidu a radosti veta a jeho kralování se mění v příšerná muka strachu a neúspěšných pokusů meči (a hlav-ně strachu) uniknout. Podobně žijí mnozí lidé v jakési předtuše zlé budoucnosti, temného osudu a nevyhnutné tragédie, která se na ně za chvíli snese. Podobně by mohl být mytickým hrdinou Oi-dipús, o němž Popper (in Watzlawick, 1994, s. 40) napsal, že jeho „věštba se naplnila proto, že o ní věděl a pokoušel se jí vyhnout.

84


Právě opatření, která přijal, aby se jí vyhnul, vedla nakonec k je-jímu naplnění.“ Tomuto scénáři se v říká „sebenaplňující před-pověď“ (Watzlawick, 1998) – to, co člověk prohlásí za skutečné, se stane skutečným ve svých důsledcích. Je k tomu ovšem potřeba nejen pojmout podezření a posléze vnitřní jistotu o neodvratně se blížící tragédii, ale i podniknout jisté akce (protiopatření) a zajistit si podporu dalších, kteří budou naši domněnku sdílet a utvrzovat a v neposlední řadě si nepřipisovat na výsledku zásluhu (kdo také může zpětně dokázat, zda se mi kupříkladu dříve vysmívali lidé, na což jsem reagoval dramatickými výstupy ve společnosti nebo jsem to naopak byl já, kdo svými nepodloženými dramatickými výstupy jejich výsměch spustil?).

5. Scénáře „s otevřeným koncem“, které nastávají tehdy, když lidé už splnili všechny své Rodičovské příkazy a neví co dál. Mytickými hrdiny mohou být Filemón a Baucis, kteří byli za své dobré skutky proměněni v keře vavřínu a tráví své životy pouhým vegetováním a „klábosením“ (šuměním listí ve větru). Takový je podle Berna 1997) osud mnoha žen, jejichž děti odrostly a odešly z domova, či mužů v penzi, kteří již odpracovali své roky. Mnoho starších párů již své scénáře ukončilo a nevědí, jak dále naložit se svým časem, jak jej dále strukturovat, a svůj život tráví čekáním na „zemi zaslí-benou“.

Zmínil jsem už skutečnost, že podle Berna jsou děti svým způso-bem oběťmi rodičů. Mechanismus je poměrně jednoduchý, jak dokazuje příklad (Berne, 1997): Rodiče mohou například dítě označit na sebelí-tostivého hysterického uplakánka. Protože znají skrytou slabinu dítěte, mohou ho například trápit před návštěvami tak dlouho, dokud to pro ně bude nesnesitelné a nevypukne v pláč. Jakmile v pláč propukne, po-tvrzuje to, co rodiče říkají. Když se snaží pláč co nejdéle zadržet, aby nebylo obviněno ze sebelítosti a „uplakánkovství“, stejně nakonec bude přemoženo a pláč vypukne s tím větší intenzitou. Na to mohou rodiče reagovat: „Taková hysterická reakce! To dělá vždycky, když máme návště-vu. Uplakánek!“ Berne (1997) také zdůrazňuje problém s opuštěním scé-náře – je to jako s vězením. Když je vězeň propuštěný na svobodu, jeví se mu svět chladný, neznámý, neumí v něm žít (zatímco ve vězení se žít naučil, do tamní kultury proniknul, umí se v ní pohybovat a zastává tam

85


nějakou pozici v hierarchii apod.). Tak se často do vězení vrací. Podobně je to s lidmi, kteří jsou uvězněni ve svých scénářích – pokušení vracet se ke známému, byť nefunkčnímu, je velmi silné. Berne (1997, s. 184) to komentuje metaforicky:

„Říká se, že v příštím století budou děti vychovávány v lahvích, podle specifi kací určených státem a rodiči, a že budou geneticky programo-vány. Ale všichni jsme už nyní vychováváni v lahvích podle specifi ka-cí určených státem a rodiči a v lahvích dostáváme také své scénářové programování. Scénářovému programování lze uniknout snadněji, než programování genetickému, ale tuto výsadu má pouze málo lidí. Ti, kteří ji mají, mohou mít i podnětnější náhrobek, téměř všechny zbožné epitafy, přeložené do marťanštiny (jazyka nezávislého a naší kultury neznalého pozorovatele) zní: „byl vychován v láhvi a také tam zůstal.“ A tak na hřbitově stojí řady křížů a jiných symbolů a všechny mají stejné motto. Jen tu a tam se objeví překvapení: „Vychovali mě v láhvi, ale – vyskočil jsem!“ Mnoho lidí však odmítne z láhve vysko-čit, dokonce i když chybí zátka.“

Není třeba dodávat, že podle Berna je ideálem v rodinách skutečné setkávání skutečných lidí, kteří spolu také komunikují odpovídajícím způsobem. Autentičtí lidé budou vytvářet zdravá pravidla komunikace a interpersonální kontext bude zpětně pozitivně působit na jejich růst a spokojenost.

SEBEREALIZACE A ZÁKLADNÍ ÚZKOST V POJETÍ KAREN HORNEYOVÉ

Základní tezí, kolem které je zbudována teorie Karen Horneyové, je vrozená tendence člověka k naplnění jeho možností – seberealizaci. Horneyová (2000) předpokládá, že když jedinci poskytneme příhodné podmínky, bude sám od sebe růst a realizovat své možnosti, aniž by mu někdo musel vysvětlovat, jak na to. Používá přirovnání se žaludem – není třeba jej učit, jak se má stát dubem, bude-li mít příhodné podmínky pro růst, jistě se dubem stane. Tato růstová síla je hybnou silou utváření „pra-vého já“. Podmínky pro růst však mnohdy příznivé nebývají a růst jedince může být už v dětství zásadně ohrožen nebo zabržděn. Lidé v okolí dítěte (zejména rodiče) jsou příliš v zajetí svých neuróz a nejsou schopni jej mi-lovat ani respektovat jako jedinečnou osobnost (Horneyová, 2000). Jejich postoje k dítěti jsou určovány jejich vlastními neurotickými potřebami

86


a reakcemi. To může mít podobu přílišné dominance, ochranitelství, zastrašování, pedantství, podrážděnosti, přílišné shovívavosti, nejistoty, pokrytectví, lhostejnosti apod. To vede podle Horneyové k tomu, že si dítě nevytvoří pocit sounáležitosti a bezpečí, ale naopak pocit hlubokého ohrožení a neurčitého strachu, který autorka označuje jako „základní úz-kost“. Základní úzkost lze defi novat jako „pocit izolovanosti a bezmoci ve světě, který dítě považuje za potencionálně nepřátelský“ (Horneyová, 2000, s. 20). Dítě vystavené takovým pocitům vytváří určité strategie, jak tuto základní úzkost zmírnit. Horneyová (2000) poukazuje na tři: přilnu-tí, vzpouru (boj) a emocionální distancování (odstup). Tyto tři strategie, směřující k druhým, proti druhým a od druhých, vidíme na obrázku 17.

Obr. 17: Tři strategie zmírnění základní úzkosti podle Horneyové (převzato z Drapela, 1997)

Horneyová (2000) považuje všechny tři strategie za důležité a u zdra-vého jedince se doplňují – měl by být schopen náklonnosti a podvole-ní se i schopen bojovat a vymezit se vůči druhým nebo se držet zpátky. Problém nastává, pokud jedinec v důsledku své základní úzkosti není schopen své strategie přizpůsobit okolnostem a ony se stávají strnulými a extrémními. Jedinec se na jednu z nich upne, aby si tak zajistil pocit bezpečí. Místo náklonnosti se pak objevuje lpění, z poddajnosti se stává podlézavost a ze zdravého odstupu se stává jakýsi štít či krunýř, kterým si jedinec udržuje ostatní daleko „od těla“ bez ohledu na své pocity a ne-přiměřenost takového opatření. Zvolená rigidní strategie ve vztahování k ostatním lidem – poddajnost, agrese nebo uzavřenost – pak podle Hor-neyové (2000) působí další změny osobnosti.

87


Pokud se ovšem jedinec na některou ze strategií upnul, aby domněle překonal základní úzkost a nalezl pocit bezpečí, vede to také k tomu, že se sám sobě odcizil, protože už nejedná v souladu se svými pocity a se svým „pravým já“, ale to vše podřizuje cíli udržet si vratký pocit bezpečí a iden-tity za každou cenu. Člověk, který se odcizil sám sobě, podle Horneyové (2000) většinou utíká do fantazie a vytváří si idealizovaný sebeobraz. Sám sebe si představuje jako výjimečného a geniálního a svá selhání do-vedně omlouvá (tzv. falšování reality). Pokud se jedinec se svým idea-lizovaným sebeobrazem identifi kuje, stává se pozvolna svým obrazem. Horneyová to označuje jako „idealizované já“ na rozdíl od „pravého já“. Energie, která by měla směřovat k seberealizaci (tj. k realizaci „pravého já“) se takřka nepozorovaně přesouvá k realizaci „idealizovaného já“. Pro-tože jedinec potřebuje v takovém případě své „idealizované já“ osvědčit v praxi (jinak by jen těžko mohl žít v iluzi, že to není jen výtvor jeho fantazie), orientuje se na „honbu za slávou“ (Horneyová, 2000). Tak jako vrozená tendence k seberealizaci realizuje „pravé já“, tak honba za slávou je silou realizující „idealizované já“. „Honba za slávou“ má podle Hor-neyové (2000) aspekt potřeby dokonalosti (pomocí „tyranie měl bych“ a různých tabu chce člověk dosáhnout dokonalé realizace idealizovaného já), neurotických ambic (honba za viditelným úspěchem – člověku zde nezáleží ani tak na obsahu, tj. jestli se jedná o ambici být první ve třídě nebo být prezidentem USA, ale spíš na samotné skutečnosti vyniknutí) a pomstychtivého triumfu (hlavním cílem je někoho zahanbit, ponížit, získat nad někým moc – pomstychtivost této pohnutky je dána potřebou člověka mstít se za příkoří zakoušená v dětství).

„Honba za slávou“ vytváří prostor pro vznik nutkavých neurotických potřeb. Horneyová (in Drapela, 1997) některé jmenuje: 1. Neurotická potřeba náklonnosti a schválení, 2. Neurotická potřeba „partnera“, který převezme péči o jedincův život, 3. Neurotická potřeba vymezit svůj život úzce vytyčenými hranicemi, 4. Neurotická potřeba moci, 5. Neurotická potřeba využívat druhých, 6. Neurotická potřeba prestiže, 7. Neurotic-ká potřeba obdivu, 8. Neurotická potřeba výkonu, 9. Neurotická potřeba soběstačnosti a nezávislosti, 10. Neurotická potřeba dokonalosti a nena-padnutelnosti.

Pro vliv osobnosti na komunikaci v rodině má přístup Horneyové několik zajímavých postřehů. Především ukazuje (podobně jako Adler) nutnost dbát o růst členů rodiny a jejich blaho jako základní podmínku

88


fungující komunikace v rodině a soužití jejich členů. Adlerem kritizova-ná zahleděnost do sebe (sebestřednost) má v pojetí Horneyové podobu přílišné koncentrace na pocit bezpečí. Lidé, u nichž zvítězí nutkavá po-třeba bezpečí a úzkost nad vlastním růstem a kteří jsou ve jménu zajištění pocitu bezpečí ochotni zaprodat své „pravé já“31, jsou velmi nebezpeční jak pro sebe samy tak pro ostatní. Místo autentických vztahů nabízejí jen své neurotické strategie k posilování svého „idealizovaného já“, falšují realitu a druhé zneužívají ke svým cílům. Promítnutí neurotických po-třeb do komunikace v rodině není těžké domyslet: podlézavost a strach se projevit, krutost, ovládání druhých, závislost, předvádění se, emocio-nální odstup apod.

„INTERAKČNÍ OSOBNOST“ V POJETÍ JÜRGA WILLIHOAnalyticky orientovaný párový a rodinný terapeut Jürg Willi razí po-

jem „interakční osobnost“, aby zdůraznil experimentálně potvrzenou skutečnost, že partneři se projevují rozdílně, jsou-li sami a jsou-li po-spolu. Ve své knize „Párová terapie“ (Willi, 1998) shrnuje výsledky ex-perimentu s Rorschachovým testem, který byl vyplňován manželskými páry buď individuálně nebo společně. V individuálním Rorschachově testu nebyly shledány statisticky významné rozdíly mezi muži a ženami, ve společném, kde se partneři musí sjednotit na interpretaci, se projevily významné rozdíly mezi muži a ženami jak ve vnímání skvrn, tak, a to především, v sociálním chování (aktivita partnerů, kdo drží tabule, kdo přichází s návrhy a kdo své návrhy prosadí apod.). Výsledky výzkumu korespondovaly i s Williho klinickou zkušeností, že v individuální tera-pii se mnoho žen projevovalo aktivněji, zatímco v párové terapii se spíše stahovaly do sebe a byly pasivnější, podobně muži se často v individuální terapii více otevírali a byli ochotni více hovořit o svých problémech než v terapii párové. Willi (1998) tu osobnost, která se vztahuje k partnerovi nazývá „interakční“, čímž ji odlišuje od „skutečné“. Interakční osobnosti partnerů jsou charakteristické interdependencí (tj. vzájemnou závislos-tí) a tím, že jsou silně určovány nevědomou společnou hrou partnerů

31 Horneyová (2000) tento proces skutečně přirovnává k zaprodání duše ďáblovi se všemi následky, které známe symbolicky vyjádřené ve Faustovi nebo jiných příbězích s podobnou tématikou.

89


– koluzí32 (Willi, 1998). Důležitým cílem párové terapie je uvolnění a od-bourání strnulých interakčních osobností a posun k autentičnosti, man-želé by se také měli naučit prožívat se odděleně a zároveň jako ti, kdo k sobě patří (Willi, 1998, s. 21).

ODRAZ KONCEPTU NEVĚDOMÍ V RODINNĚTERAPEUTICKÝCH PŘÍSTUPECH

Koncept nevědomí hraje důležitou roli i v rámci rodinné terapie, i když se autoři jednotlivých přístupů více či méně od psychoanalýzy di-stancovali, přinejmenším tím, že uznali nutnost zapojit do terapie celou rodinu (Ackerman). Mnozí se dokonce pokusili sladit psychoanalytické a systémové pojetí (Willi, Stierlin, Boszormeniy-Nagy, Sager), což se bez určitých modifi kací klasické psychoanalýzy obejít nemohlo. Několik pří-spěvků stručně představíme, aby bylo zřejmé, jak velký vliv koncept ne-vědomí má i v rodinné terapii (Nichols, 1984).

Sager patřil v 60. a 70. letech 20. století k nejvlivnějším a nejcitovaněj-ším psychoanalyticky orientovaným manželským terapeutům (Gurman, Fraenkel, 2002). Ačkoli se v duchu psychoanalýzy zabýval „oidipskými elementy“ v rodině a jeho práce byla silně orientovaná na jednotlivé čle-ny rodiny, praktikoval společná sezení manželů. Proslul zejména svým konceptem manželské smlouvy. Manželská smlouva (dohoda, kontrakt) podle Sagera (in. Nichols, 1984) obsahuje tři úrovně vědomí: 1. uvědo-movanou a verbalizovanou (ne však nutně vždy slyšenou), 2. vědomou, ale neverbalizovanou a 3. nevědomou, která může například obsahovat povinnost chovat se jako vlastní otec nebo matka. To znamená – a zde se dostáváme k otázce komunikace v rodině –, že jeden partner u dru-hého předpokládá chování, které odpovídá této smlouvě ve všech jejích úrovních (tedy i nevědomé), a cítí se poškozený, nebo dokonce reaguje agresivně, pokud se partner chová jinak. Protože se jedná o bilaterální (dvoustrannou) smlouvu, druhý partner je na tom podobně a rovněž očekává plnění smlouvy. Takto se partneři navzájem nepřijímají jako skutečné a jedinečné osobnosti, ale vyvíjejí na sebe navzájem tlak smě-řující k tomu, aby se přizpůsobili zvnitřněným modelům rolí a vzájemně se trestají, pokud jejich nerealistická očekávání zůstávají nenaplněna (Ni-chols, 1984).

32 Jedná se vlastně o nevědomou vzájemnou dohodu o delegování částí funkcí Já na partnera.

90


Pojetí Ivana Boszormenyi-Nagyho, označované jako kontextuál-ní terapie, zdůrazňuje etické chování, vyrovnání transgeneračních účtů a spravedlnost, vzájemnou důvěru a podporu, otevřenost a upřím-nost jednotlivých členů rodiny. To platí zejména u rodičů, protože po-dle Nagyho právě jejich upřímné a zodpovědné chování působí na děti tak, že se chovají podobně. Důležitou roli hraje v Nagyho pojetí loajalita („loyalty“), tedy etická forma vazby (Simon, Stierlin, 1995). Ta je právě podle Nagyho (in Nichols, 1984) známkou fungujících rodin a projevuje se péčí o rozvoj a blaho každého člena, etickým chováním členů vůči sobě navzájem33. Každý člen rodiny je situován do víceosobní „loajalitní sítě“ (Simon, Stierlin, 1995). Problém kupříkladu nastává, když jeden z rodičů vyžaduje, aby dítě (popř. více dětí) bylo více loajální vůči němu, a tedy jaksi méně loajální vůči druhému rodiči. Dalším zdrojem problémů jsou podle Nagyho tzv. „neviditelné loajality“ („invisible loyalties“), které jsou zároveň nevědomé. Jedná se třeba o případy, kdy se jeden člen rodiny (často dítě) chová určitým způsobem, který ostatní členy ponouká k péči o jeho blaho (například se může stát nemocným, a tak si zajistit pozor-nost a péči rodičů). Tím se ovšem může zároveň snažit odvést pozornost od problémů mezi manželi nebo od nevyrovnaných účtů z dřívějších generací nebo nějaký „dluh“ splácet. U této transgenerační perspektivy a rodinných účtů se krátce zastavíme. Nagy předpokládá existenci jakési „velké rodinné (účetní) knihy“ („family ledger“), která obsahuje položky dluhů a zisků v průběhu času (Hoff man, 1981). Pohledávky se projevu-jí v životě rodu (tedy posloupnosti generací) stále znovu, dokud nejsou splaceny (pohledávka samozřejmě nemusí být splacena vždy původním dlužníkem) nebo prominuty. Problémy se vyskytují zejména tehdy, když spravedlnost (vyrovnání) přichází příliš pomalu nebo je vyrovnání ne-dostatečné anebo, jak to bývá časté právě u neviditelných loajalit, když dochází k „řetězci nesprávného34 odškodnění“. Řešit symptom bez ohledu na historii rodu a „velkou účetní knihu rodiny“ je podle Nagyho nešťast-né a neúčinné.

Příkladem (Nagy in Hoff man, 1981) může být matka, která byla od-mítána svou vlastní matkou a tuto záležitost kompenzovala (splácela)

33 Nagy předpokládá, že etické chování vede k ziskům pro všechny členy rodiny, že se vyplatí (tzv. „ethical accountability“).

34 Ve smyslu odškodnění na nesprávném místě, v originále „the chain of displaced retributions“ (Nagy In. Hoff man, 1981).

91


ve vztahu ke své dceři – zahrnovala ji ohromnou láskou, péčí, ba až uctíváním či zbožňováním. V Nagyho terminologii bylo po dceři po-žadováno, aby obnovila spravedlnost v rodinném účetnictví tím, že své matce umožní, aby jí dala to, co ona sama (její matka) od své mat-ky nedostávala – tedy lásku a péči. Jak dcera rostla, objevovaly se u ní nevysvětlitelné negativní pocity vůči „milující matce“ a podle Nagyho (in Hoff man, 1981) se rýsovala v terapii dvě možná řešení: 1. dcera pochopí, že ji matka využila k tomu, aby si vynahradila svou vlastní deprivaci a to může vést k tomu, že jí dcera odpustí, nebo 2. mat-ka prohlédne a zjistí, že nevědomě využila dceru k vyrovnání dluhu po své matce a změní svá očekávání a svůj přístup k dceři. Je důležité připomenout, že celý proces splácení dluhu se odehrával nevědomě, práce terapeuta spočívala zejména v tom, že jednotlivým členům po-mohl uvědomit si neviditelné loajality, které je svazují.

Zinner se Shapirem (in Nichols, 1984) razí pojem delineace („deli-neation“), kterým označují postoje a chování rodičů, které přenášejí ob-razy jejich rodičů na svoje děti. To se samozřejmě odehrává nevědomě. Patogenní delineace jsou založeny spíše na obranách rodičů než na jejich skutečném vztahu s dětmi. Dokonce mají rodiče spíše tendenci vnímat dítě v souladu s delineací nezávisle na tom, co dítě skutečně dělá a jak se aktuálně projevuje. Takže není podle zmíněných autorů nic zvláštního, když najdeme rodiče, kteří jsou přesvědčeni, že jejich dítě je zlé, nepo-slušné, nemocné, neschopné nebo naopak skvělé, normální nebo geniální – nezávisle na tom, jak se dítě ve skutečnosti projevuje. (Nichols, 1984)

2.1.2 Humanistická a existenciální pojetí

Existenciální a humanistická pojetí se vyvinula jako svého druhu reakce na psychoanalytický (v Evropě) a behavioristický (v Americe) redukcionismus (proto mají v obou světadílech poněkud jiné akcenty – Prochaska, Nocross (1999). Zdůrazňují jedinečnost člověka, jeho potřeby (včetně specifi cky lidských potřeb, jako je osobní růst, smysluplnost ži-vota, svoboda, realizace osobního potenciálu apod.). Existenciální a hu-manistická pojetí se, jak jsme zmínili, vyvíjela poněkud odlišně v Evropě a v Americe. V Evropě je kladen důraz spíše na existenciální úzkost člo-věka „vrženého“ do světa a je zde patrný silný vliv psychoanalýzy, v Ame-rice byl spíše položen důraz na růst osobnosti a její nepostižitelnost

92


behavioristickými zákononitostmi (Prochaska, Norcross, 1999). Vý-znamnými představiteli obou směrů jsou zejména Binswanger, Boss, Frankl, May, Bugental, Perls, Yalom, Laing, Rogers, Maslow a další.

SEBEAKTUALIZACE V POJETÍ C. R. ROGERSEJedním z nejvýznamnějších představitelů „třetího proudu“ (tedy hu-

manistického) v psychologii je bezesporu Carl Ransdom Rogers. Hu-manističtí psychologové se vyznačují orientací na existenciální situace, zkušenost a – což je odlišuje od existenciální a fenomenologické psycho-logie – především zásadním důrazem na seberealizaci či sebeaktualizaci (sebeuskutečnění) člověka (Nakonečný, 2002). Toto téma důkladně zpra-coval především Rogers, který ho také aplikoval na rodinný život a ko-munikaci v rodině.

Koncept sebeaktualizace není Rogersovým „vynálezem“, myšlenku sebeaktualizace najdeme už u Nietzscheho a Kierkegaarda, rozvíjel ji již Goldstein, hraje důležitou úlohu u Horneyové, Maslowa a mnoha dalších (Yalom in Rogers, 1997). Rogers ji ale rozhodně výrazně rozvinul. Rogers (1995, s. 159) je přesvědčen, že se lidé v podstatě vyvíjejí pozitivním smě-rem, pokud jejich vývoj není deformován nějakými překážkami růstu: „Základní povaha lidské bytosti, pokud funguje svobodně, je konstruk-tivní a hodná důvěry. Pro mě je to nevyhnutelný důsledek mé čtvrtstoletí trvající zkušenosti s psychoterapií. Pokud jsme schopni osvobodit jedince od jeho defenzivnosti (obrany) tak, aby byl otevřený širokému rozsahu svých potřeb, stejně jako širokému rozsahu požadavků společnosti a pro-středí, je možné věřit, že jeho reakce budou pozitivní, progresivní a kon-struktivní.“ S tím, aby se jedinec mohl rozvíjet a realizovat své možnosti (sebeaktualizovat se), jsou spojeny tři facilitující podmínky vzájemných vztahů (Rogers, 1997):

1. Kongruence. Jedinec je podle Rogerse vystaven velkému množ-ství zkušeností, organismických prožitků, které konfrontuje se svým sebepojetím (jástvím; self – Nakonečný, 2002) a následně symbolizuje (verbalizuje) – celý proces je znázorněn na obrázku 18. Sebepojetí, jehož podstatou je sebehodnocení či sebeoceňo-vání, je velmi závislé na sociálním okolí, zejména výchově v ro-dině. Důležité je ztotožnění sebepojetí (jáství) s organismickými zkušenostmi a jejich přijetí jako přirozených a neohrožujících. Pak dochází ke správné symbolizaci těchto dojmů – kongruenci

93


(souladu organismického prožívání se sebepojetím; někdy se po-užívá synonyma autentičnost, opravdovost), což je podmínka se-beaktualizace. Některé zkušenosti (zejména agresivní a sexuální povahy) mohou být však pro jedince těžko akceptovatelné. Dochá-zí k nesouladu mezi zkušeností organismu a sebepojetím a v této konfrontaci se jedinec odvrací od toho, co pokládá za nežádoucí (neslučitelné se sebepojetím), což Rogers (1997) označuje jako sebeobranu. Odmítnuté zkušenosti jsou vytěsňovány a vymykají se uvědomění i vědomé kontrole – cílem psychoterapie je naopak posílit otevřenost vůči zkušenostem – a vedou k nesprávné sym-bolizaci (deformované interpretace skutečnosti) a k poruchám chování (zejména neurotickému chování). Kongruence jednoho člověka v interakci s druhým je významným povzbuzením i pro jeho vlastní otevřenost prožitkům a tím i pro jeho sebeaktualizaci.

Sebeobrana Otevřenost

Organismická

zkušenost

Sebepojetí

(jáství)

Poruchy chování

a stagnace

Vlivy sociálního

prostředí

Inkongruence

(falešná

symbolizace)

Přiměřené chování

a sebeaktualizace

Kongruence

(správná

Obr. 18: Osobnost v pojetí C. R. Rogerse (upraveno podle Nakonečný, 2002)

2. Akceptace. Akceptaci Rogers (1997) chápe jako „bezpodmíneč-né positivní přijetí“. Pokud je člověk přijímán takový, jaký je, je tak formováno jeho sebepojetí jako „širší“ (nevylučuje zkušenosti,

94


které by „užší“ či „vybíravější“ sebepojetí vylučovalo), a tak je pod-pořen jeho proces sebeaktualizace přesně v souladu s mechanismy popsanými v předchozím bodě.

3. Empatické porozumění. Empatickým porozuměním je myšleno důsledné vcítění se do druhého. Rogers (1997, s. 125) ho nejprve defi noval jako stav „vnímání referenčního rámce druhého člověka s přesností, emocionálními složkami a významem, které k němu patří, jako bych byl oním člověkem, aniž bych ovšem ztratil onu dimenzi ,jako ty‘… při zrátě dimenze ,jako ty‘ se jedná o identifi -kaci.“ Později však empatické porozumění redefi noval jako pro-ces (Rogers, 1997, s. 126–127): „Empatický způsob bytí s druhým člověkem má několik aspektů. Je to vstupování do osobního per-cepčního světa druhého a dokonalé zabydlení se v něm. Je třeba být citlivý, vteřinu po vteřině, k proměnám pociťovaných význa-mů plynoucích v nitru druhého člověka, včetně strachu, vzteku, něhy, zmatku nebo čehokoli jiného, co druhý prožívá. Znamená to dočasně žít životem druhého člověka, orientovat se v něm taktně a vzdát se vlastního hodnocení… Předpokládá to intenzivně ově-řovat správnost svých pocitů s míněním druhého a nechat se vést odezvami, které od něho dostávám. Je třeba být důvěrným společ-níkem druhého člověka v jeho či jejím světě.“

Tyto tři základní facilitační podmínky vzájemných vztahů vedou k se-beaktualizaci jednotlivců a mají význam i pro manželské vztahy, vztahy rodičů a dětí apod. Pokud se kongruence, akceptace a empatické poro-zumění pěstují v rodinách, má to zásadní dopad na soužití jejich členů a na jejich vzájemnou komunikaci (Rogers, 1995): pocity jsou vyjadřo-vány otevřeněji, členové rodiny odkládají masky (přetvářky, sebeobrany), roste vzájemná důvěra a důvěrnost (intimita) vztahů, komunikace je sku-tečná (díky empatii se předchází nedorozuměním a „čtení myšlenek“), členové respektují individualitu každého a podporují jeho samostatnost.

Rogersův přístup měl a má obrovský vliv v psychologii i v psychotera-pii – a to i v rodinné terapii (např. Satirová, Whitaker).

95


DIFERENCIAČNÍ ANALÝZA V POJETÍ NOSSRATA PESESCHKIANA

Německý psychiatr (původem z Íránu) Nossrat Peseschkian označuje své pojetí jako „pozitivní psychoterapii“, protože věnuje pozornost rozví-jení schopností jedince a jeho potenciálu spíše než jeho problémům a ne-zdarům. Jeho přístup je nesen vysokou citlivostí pro kulturní odlišnosti, snahou o „přeznačkování“ negativních projevů a výchovou (či sebevý-chovou), využívá také hojně krátké poučné příběhy. Jádrem Peseschkia-nova přístupu je diferenciační analýza35. Základním předpokladem je, že člověk je ve své podstatě dobrý, je vybaven určitými schopnostmi, které určují jeho vývoj a které se mohou, ale nemusí projevit. Jejich projevení mohou bránit nevhodné podmínky těla, okolí a času (Peseschkian, 2000).

DIFERENČNĚANALYTICKÝ INVENTÁŘ

AKTUÁLNÍCH SCHOPNOSTÍ

Sekundární schopnosti Primární schopnosti

Dochvilnost Láska, emocionalita

Čistotnost Vzor

Pořádnost Trpělivost

Poslušnost Čas

Zdvořilost Sexualita

Čestnost, upřímnost Kontakt

Věrnost Důvěra

Spravedlnost Spolehnutí

Píle, výkon Naděje

Šetrnost Víra, náboženství

Spolehlivost Pochybnost

Přesnost Jistota

Svědomitost Jednota

Obr. 19: Diferenčněanalytický inventář (podle Peseschkian, 2000)

Peseschkian (2000) rozlišuje základní schopnosti, což je schopnost lásky (emocionalita) a schopnost poznání (tázání se a hledání souvislos-tí mezi skutečnostmi), a schopnosti aktuální. Aktuální schopnosti jsou

35 Někdy bývá celý Peseschkianův přístup označován – i jím samým – přímo jako diferenciační analýza (Peseschkian, 2004, s. 2)

96


pak primární (vztahují se ke schopnosti lásky) nebo sekundární (ty se vztahují ke schopnosti poznání). Peseschkian vytvořil i jakýsi seznam primárních a sekundárních schopností, který nazval „diferenčněanaly-tický inventář (DAI)“ a který vidíme na obr. 19. DAI samozřejmě neob-sahuje všechny možné primární a sekundární schopnosti, podle autora (Peseschkian, 2000) však zahrnuje ty oblasti chování, které se v mezilid-ských vztazích objevují nejčastěji.

Aktuální schopnosti jsou potenciálním zdrojem interpersonálních i intrapersonálních konfl iktů. Peseschkian (2000) je přesvědčen, že všechny schopnosti musí tvořit vyvážený celek. Ke konfl iktům může dojít v oblasti primárních schopností (člověk některé má a jiné ne – zanedbal je; například člověk, který je schopen důvěřovat druhým, ale ne sobě), v oblasti sekundárních schopností (opět člověk některé rozvinul a jiné ni-koli; např. člověk pilný, ale ne pořádný) a nakonec mezi primárními a se-kundárními schopnostmi (nesoulad mezi oběma skupinami schopností; např. člověk pořádný, ale netrpělivý). Aktuální schopnosti ovlivňují naše očekávání – to co očekáváme od sebe i od druhých (zde je hlavní zdroj interpersonálních konfl iktů), jsou obsahem výchovy (socializace), mo-hou mít i funkci náboženství (nadměrné uctívání vybraných schopností), masky (někdy je výhodné pro člověka, aby předstíral určité schopnos-ti) či zbraně (záminky, kterou lze použít v hádkách – např. „Protože jsi tak nepořádný, nevidím důvod, proč bych se k tobě měla chovat hezky /zdvořile/“). Autor jednotlivé aktuální schopnosti, primární i sekundární, důkladně popisuje a zabývá se jejich pozitivními stránkami i poruchami a konfl ikty, které mohou kolem dané schopnosti vzniknout. Peseschkian (1995) uskutečnil i výzkum založený na modelu pozitivní psychoterapie, který prokázal, že k poruchám v manželských vztazích nevedou velké zdrcující události, ale dlouhodobě se opakující maličkosti, které působí tzv. „mikrotraumata“. Takto mikrotraumaticky působí podle výsledků tohoto výzkumu (Peseschkian, 1995) zejména tyto nevyvážené aktuální schopnosti: přehánění pořádku, čistoty, zdvořilosti, píle/výkonnosti, po-slušnosti a věrnosti, dále nedostatečná schopnost kontaktovat se s druhý-mi lidmi, malá důvěra, beznaděj, nedostatek pocitu smyslu života.

97


Peseschkian (1995) dále rozlišuje tři interakční stadia partnerských vztahů:

1. Stadium jednoty, v němž je riziko převážení základní schopnos-ti lásky. Tato nevyrovnanost může vést až k neurotické potřebě jednoty a tzv. „primárně naivnímu chování“, které vedou k útěku do vztahu, případně útěku do samoty.

2. Stadium rozlišování (diferenciace), které je založeno na základ-ní schopnosti poznání. Pokud zde dojde k nerovnováze a jedno-strannému zdůraznění poznávání, může se vyvinout „nutkavě neurotická struktura“, kdy se jedinec brání pudovým potřebám pedantským způsobem života, dává přednost vztahům k věcem než k lidem a typickým je zde útěk do aktivity.

3. Stadium odpoutání, které je charakteristické samostatností a vy-tvořením určité míry nezávislosti na partnerovi. Velmi často se ovšem objevuje kolísání mezi autonomií a jednotou, které může přerůst až do „hystericko-neurotické struktury“ (Peseschkian zde mluví také o „lidech dvojné vazby“) – jedinci se zařizují podle okamžité situace a možností zvenčí, jsou nevypočitatelní pro okolí i pro sebe samotné.

Peseschkian (1995) rovněž rozlišuje 33 způsobů partnerství, z nichž některé se mohou vyskytnout s větší pravděpodobností ve stádiu jedno-ty, jiné zase ve stádiu rozlišení či odpoutání. Názvy jednotlivých forem partnerství jsou natolik výstižné, že není třeba je ani zvlášť komentovat. Peseschkian (1995) například představuje partnerství jako: alianci, di-vadlo, hledání rovnováhy, charitativní instituci, majetek, mentorování, místo k odpočinku, náboženské poslání, nouzové řešení, (p)akt věrnosti, pokus naslepo, potvrzení si vlastní ceny, pouto, pudové uspokojení, trest, výkon, vztah za každou cenu apod. Kromě 33 způsobů partnerství autor věnuje pozornost ještě onomu „jednomu způsobu“ (podtitul jeho knihy zní: „33 a jeden způsob, jak žít ve dvou“). Tento způsob je podle autora „tím pravým“: „…najít toho pravého, v pravý čas – a mít pro to opravdové důvody“ (Peseschkian, 1995). Bohužel, navzdory autorovu krédu věnovat pozornost pozitivním aspektům věnuje Peseschkian tomuto „jednomu způsobu“ partnerství poměrně málo prostoru (zatímco třiatřiceti nepříliš šťastným způsobům partnerství věnuje přes 200 stran, onomu jednomu pozitivnímu věnuje stran sotva pět). A, opět bohužel, i na tomto malém

98


prostoru zůstává autor nekonkrétní a spíše opakuje známé fráze o lásce, autonomii apod.

FREDERICK PERLS A JEHO POJETÍ RŮSTU OSOBNOSTIGestalt terapie v pojetí Fredericka Perlse volně navazuje na význam-

nou tradici tzv. gestalt psychologie (Wertheimer, Koffk a, Köhler, Gold-stein, Lewin). Perls sám svůj přístup zařazuje mezi existenciální (Perls, 1996), jiní autoři jej řadí spíše mezi přístupy humanistické (Polster, Pol-sterová, 2000). V jeho pojetí skutečně nalezneme četné paralely s Ro-gersem, Maslowem a dalšími předními teoretiky těchto směrů. Perls se především ztotožňuje s myšlenkou vrozené tendence člověka k sebeak-tualizaci a spolu s Horneyovou, Rogersem, Yalomem a dalšími je pře-svědčen o tom, že smyslem terapeutické práce je především odstraňovat překážky, které růstu brání.

Musíme upozornit, že gestalt psychoterapie jako celek zahrnuje mno-ho různých proudů a prošla výrazným vývojem od dob, kdy Perls pra-coval se skupinami v Esalenu. Současná gestalt terapie je, podobně jako jiné psychoterapeutické směry v současnosti, mnohem eklektič-tější (přejala spoustu vlivů z jiných směrů) a možná skutečně i inte-grující, jak tvrdí Mackewn (2004) nebo Polsterovi (2002). Vzhledem k značné svéráznosti Perlsovy terapeutické práce a kontroverznosti samotné osoby tohoto terapeuta se mnozí současní gestalt psychote-rapeuti od Perlse jaksi distancují a zdůrazňují odlišnost jejich pojetí od klasického Perlsova (Mackewn, 2004). Důležitými inovacemi je kromě silnějšího přilnutí k Lewinově teorii pole, a tím i významněj-šího zohlednění sociálního prostředí jedince, i důraz na fenomenolo-gické hledisko a existenciální dialog (Roubal, 2003). Současní gestalt terapeuti se snaží překonat svými články a publikacemi zažité a ne-správné chápání tohoto přístupu jako přehnaně na zážitek a rychlou změnu orientovaný slepenec akčních technik (tato poměrně rozšíře-ná představa neodpovídá dokonce ani Perlsovu pojetí, jak uvidíme dále). Pro bližší seznámení s moderní gestalt psychoterapií lze nalézt podrobnější informace v Mackewn (2004), Polster, Polsterová (2002), Roubal (2003), Staemler (2003), Yontef, Simkin (1981) či Rektor (1981).

99


Perls (1996) se koncentruje především, jak bylo řečeno, na otázku růstu, zrání jednotlivce. Podobně jako Rogers věří v „moudrost orga-nismu“36, který se v příznivých podmínkách spontánně rozvíjí. Co se týče jeho pojetí organismu, hlásí se Perls (1996) ke Goldsteinovu celostnímu (holistickému) pojetí – nemůžeme podle něj říkat, že „máme“ játra, slezi-nu, mozek a nelze jednotlivé orgány studovat odděleně, naopak, my sami jsme játry, slezinou, srdcem apod. a člověka lze smysluplně studovat jen jako celek vzájemně propojených částí. Perls jde i dál, protože tvrdí, že organismus nelze oddělit ani od jeho prostředí: „Skutečností je teprve to, co nazýváme ekologickým aspektem. Protože nemůžeme dokonce oddělit ani organismus a prostředí. Rostlina vytržená ze svého prostředí nemůže přežít a ani lidská bytost vytržená ze svého prostředí, bez kyslíku a bez jídla, nemůže existovat. Tak musíme vždy považovat tu část světa, ve kterém žijeme, za součást sebe samých. Kamkoliv jdeme, neseme si kus světa s sebou.“ (Perls, 1996, s. 14) Tento kus světa většinou sdílíme s dalšími lidmi. Tak vzniká MY, které nemá vlastní existenci, ale je zcela závislé na JÁ a TY a na jejich setkání (Perls, 1996). V tomto setkání hraje klíčovou roli ego hranice. Hranice je něčím, co něco vymezuje a odděluje od okolí. Ego hranice v Perlsově pojetí odděluje organismus od prostředí. Není ve skutečnosti pevná a neměnná, naopak má být pružná. Pokud se stane strnulou (jakýmsi „krunýřem“), označuje ji Perls (1996) jako cha-rakter. Chování určované charakterem je příliš stabilní až ritualizované, předvídatelné a nedostatečně přizpůsobivé aktuální situaci. V rodinách se poměrně často setkáváme se stereotypními komunikačními vzorci, které by v Perlsově pojetí jasně signalizovaly charakterový „krunýř“, který je třeba rozbít. Ego hranice má dva základní aspekty: identifi kaci (ztotožně-ní) a odcizení. Identifi kaci s ego hranicí provádíme tehdy, když si uvědo-mujeme, že tento pohyb dělá moje ruka, toto je moje rodina (identifi kace s rodinou se projevuje například nepříjemnými pocity, když někdo o na-šich příbuzných mluví zle), toto jsou moje peníze (drastickým příkladem ztotožnění s majetkem je nárůst množství sebevražd v dobách ekonomic-ké krize), toto je moje profese apod. Uvnitř ego hranic (v oblasti identifi -kace) se cítíme bezpečně, převládá soudržnost, spolupráce, láska. Naopak vně ego hranic je cizota, chlad, podezření, nedůvěra, hrozba. Přesun vně ego hranic je odcizení (zapření), jde přímo o jakési pomyslné zničení druhého člověka (přestává existovat v našem světě). V běžném jazyce 36 „Organismus ví všechno. My toho víme velice málo.“ (Perls, 1996, s. 30)

100


se ujalo hovořit o „odcizení“ manželských partnerů, o tom, že manželé žijí vedle sebe, ale ne spolu apod. To se velmi shoduje právě s Perlsovým pojetím. Organismus je však neustále nucen ego hranici překračovat či přesněji rozšiřovat, protože vně hranice existují věci, které potřebujeme (např. jídlo, sex, uspokojení citových potřeb). Perls (1996) mluví o jakém-si permanentním metabolismu (látkové výměně). Tento metabolismus probíhá tak, že organismus, který má nějakou potřebu (například jídlo), objeví ve vnějším světě (ve smyslu vně ego hranic) nějaký „první plán“ či „tvar“ („gestalt“), kupříkladu stánek s občerstvením, kde se peče kuře. Organismu jídlo chybí, zde ve stánku se nalézá. Když si tedy kuře kou-píme a sníme, je obnovena rovnováha, situace je vyvážena a gestalt37 je uzavřen. Jakmile ovšem jeden gestalt uzavřeme, objeví se hned jiný: „Náš život není v podstatě nic jiného než nekonečný počet neukončených situ-ací – neúplných tvarů (gestaltů). Sotva uzavřeme jednu situaci, už se tvoří jiná.“ (Perls, 1996, s. 22) Gestalt je tedy základní jednotka zkušenosti, kterou nelze již rozdělit. Je samozřejmé, že v jednom okamžiku působí množství nedokončených gestaltů, organismus si vždy vybírá dokonče-ní těch, které jsou nejakutnější. V tomto bodě se Perls inspiruje gestalt psychologií nejvíce a jeho důraz na uzavření nedokončených záležitostí můžeme v rodinné terapii chápat jako potřebu vést rodiny k řešení (a ne pouhé přecházení) aktuálních konfl iktů, vytváření prostoru pro vyjadřo-vání emocí všech členů rodiny apod.

Centrální téma růstu (zrání, sebeaktualizace) tedy velmi úzce souvi-sí s ego hranicemi. Jsou-li strnulé (charakter), růst není možný. Růst se ovšem někdy může dostat do tzv. „slepé uličky“. Slepá ulička je jakýsi pomyslný bod, který se jedinci nepodařilo překonat (přerůst). Místo dal-šího růstu tedy člověk ustrne, přizpůsobí se očekáváním okolí (sociální roli) a obalí se tak neviditelným krunýřem. Tak jako živočichové musí opustit ulitu, chtějí-li růst, tak i člověk musí riskovat a opustit bezpečí krunýře a vydat se ze slepé uličky na dlouhou cestu zrání (Perls, 1996). Dokud je člověk v krunýři, místo autentického bytí a autentické komuni-kace hraje hry. Autentické existence není schopen charakterem svázaný člověk, „soubor naučených odpovědí“ (Elliot in Perls, 1996, s. 40), ale jen člověk sebeaktualizující. Perls (1996) přitom nevěří na žádné zkratky

37 „Gestalt“ je obtížně přeložitelný pojem, lze jej překládat jako tvar, konfi gurace, smysluplný organizovaný celek, struktura, téma, strukturální vztah. (Perls, Heff er-line, Goodman, 2004)

101


(„zapínače“ jako LSD nebo některé druhy terapie), ale na poctivou práci na osobním růstu. Zdůrazňuje při tom pozitivní stránku frustrace: bez neuspokojených potřeb není motivace překonávat ego hranice a růst.

Důležitá je v gestalt terapii také orientace na „tady a teď “. Perls (1996) zdůvodňuje, že minulost ani budoucnost neexistují. Pokud má minulost na naše „tady a teď“ nějaký vliv, pak proto, že si ji „tady a teď“ připomí-náme. Podobně budoucnost má aktuální vliv jen proto, že ji plánujeme – ovšem plánování probíhá opět „tady a teď“. Skutečná komunikace – a v rodině je to velmi zjevné – není možná bez orientace na tady a teď. Jen když jsme skutečně přítomni, ať už s druhými mluvíme nebo jim naslou-cháme, vytvoříme kontakt (spojení). Typické odbytí druhého otázkou, výtkou, protiútokem nebo vytáčkou je známkou, že kontakt tady a teď nenastal (Polster, Polsterová, 2000). Také věčné „čekání na něco“ dopro-vázené nervózními výmluvami uspěchaných rodičů nebo zlobících dětí je jakýmsi únikem do budoucnosti, jakousi „obchodní smlouvou“ (Pol-ster, Polsterová, 2000), v níž se zavazujeme stále očekávat den D, pláno-vat a odkládat skutečný život a při tom si vybudujeme návyk podceňovat prožívání přítomnosti a v den D sklízíme zasloužené zklamání, protože to očekávané blaho nedokážeme, když se stane skutečností „tady a teď“, pro-žít. Únik z tady a teď souvisí s výše zmíněnými krunýři či „dírami v osob-nosti“, které vedou jedince k nevhodnému chování. Nejhorší jsou podle Perlse ti, kteří nedokážou naslouchat: „Tou nejhorší alternativou, jakou si umím představit, je osoba, která neumí naslouchat. Týká se to obvykle lidí, kteří mluví a mluví a očekávají, že jim svět naslouchá. Věty druhých lidí používají jen jako odrazový můstek pro další pohotovou odpověď, pokud vůbec do té doby poslouchají… V tomto světě máme zvláštní po-laritu – naslouchání versus boj. Lidé, kteří naslouchají, nebojují a lidé, kteří bojují, nenaslouchají. Kdyby znesvářené strany v naší společnosti – manželé, obchodníci – začali naslouchat svým oponentům, nenávist v našem prostředí a mezi národy by značně poklesla.“ (Perls, Heff erline, Goodman, 2004, s. 124)

Gestalt terapie kromě mnoha zajímavých technik přispěla i význam-nou měrou k „humanistické“ revoluci v psychologii a psychoterapii. Z hlediska komunikace v rodinách je zajímavé pojetí charakteru, coby krunýře znemožňujícího skutečnou existenci i skutečný kontakt s dru-hým člověkem, pojetí růstu a roli frustrace v jeho uskutečnění a jeho ori-entace na „tady a teď “.

102


SEBEÚCTA A KONGRUENCE V POJETÍ VIRGINIE SATIROVÉPostava Virginie Satirové zaujímá zvláštní a výsadní místo v proudu

rodinné terapie. Je považována za jednu ze zakládajících osobností rodin-né terapie vůbec, protože byla jednou z prvních terapeutů a terapeutek, kteří začali zvát k účasti na terapii celé rodiny – tzv. „conjoint family the-rapy“ (Satirová, 1964).

Pojetí Satirové, většinou označované jako experienciální (Nichols, 1984) nebo experienciačně-komunikační (Langmeier, Balcar, Špitz, 1996), můžeme zařadit mezi pojetí integrovaná – mnoho vlivů z komuni-kačních, existenciálních, humanistických, kognitivních, neopsychoanaly-tických, strukturních, na tělo orientovaných, transpersonálních a jiných přístupů (Banmen, 2003) spojila v jeden smysluplný celek (terapeutický systém). My se nyní zaměříme na oblast sebehodnocení (postoje k sobě samým) a kongruence (autentičnosti) v komunikaci.

Pro popis sebehodnocení či míry sebeúcty používá Satirová (1994) metaforu hrnce. Metafora vznikla při její terapeutické práci s jednou ro-dinou, kdy její členové měli potíže vyjádřit své pocity a ona jim vyprávěla o jednom hrnci, který měli doma. Členové oné rodiny pak začali spon-tánně mluvit o „svých“ hrncích a o tom, čím jsou naplněné. Metafora se tedy ujala a autorka se rozhodla ji používat nadále. Hrnec může být prázdný nebo plný, a pokud je plný, může být naplněn různými věcmi. Plný hrnec označuje vysokou sebeúctu. Sebeúcta se pozná tak, že si člo-věk sám sebe cení, má se rád a chová se sám k sobě s důstojností, láskou a opravdovostí (Satirová, 1994). Plný hrnec tedy především znamená mít rád sám sebe, vážit si sám sebe, ale zahrnuje i takové faktory jako osob-ní růst, životní optimismus (nebo přesněji naději), schopnost intenzivně prožívat, zvládat stres a autenticky komunikovat (o tom se zmíníme poz-ději) a také mít rád druhé lidi. Sebeúcta se dotýká osmi hlavních oblastí (Satirová, 1994): vlastního těla, myšlenek, citů, smyslů, vztahů, kontextu, výživy a duše (duchovní roviny existence). Lidé s nízkou sebeúctou, kte-ří si sami sebe neváží a nemají sami sebe rádi, očekávají podle Satirové (1994), že je ostatní budou podvádět, ušlapávat nebo podceňovat, což je pak nejlepší způsob, jak se skutečně stát obětí a skutečně být podváděn, ušlapáván nebo podceňován. Typickým znakem člověka s nízkou sebe-úctou je strach a přebujelé pocity neschopnosti a viny (Satirová, 1994). Satirová je přesvědčena, že na to, zda je hrnec plný či nikoli, má velký vliv sociální okolí – což zejména platí o dětech a jejich výchově (Satirová,

103


1994). Děti jakékoli projevy rodičů (pochvalu i nesouhlas) přijímají jako důležitý zdroj pro vlastní sebehodnocení. To se samozřejmě může v prů-běhu dalšího života měnit, ale velmi často se nemění. Až děti dospějí a budou mít vlastní děti, bude jejich sebeúcta opět hrát velkou roli ne-jen ve vzájemném vztahu, ale i ve vztahu k jejich dětem. Nízká sebeúcta se v rodinných vztazích podle Satirové (1964) projevuje tím, že jedinci extrémně záleží na tom, co si o něm ostatní myslí. Proto se raději vzdá své individuality a autonomie, jen aby si uchoval souhlas a „lásku“ ostat-ních a tím i plný hrnec (Satirová to popisuje jako „roztažení“ (extenzi) já na druhé či jako zahrnutí druhých do já – srv. Satirová, 1964). Snaží se také ostatní nějak zaujmout. Každopádně se jedinec s nízkou sebeú-ctou vydává na cestu přetvářky a klamu, aby získal „potvrzení“ sebe sama. Manželé spolu uzavírají jakýsi neuvědomovaný „pakt o přežití“ (Satirová, 1964), hrají spolu sérii her bez konce, protože se bojí změny: „Člověk, který si sám sebe necení, očekává, že někdo jiný – manželka, manžel, syn nebo dcera – je povinen mu toto ocenění projevit. To často vede k ne-konečným manipulacím, které obvykle mají nežádoucí účinky na obou stranách.“ (Satirová, 1994, s. 35) Autonomie a odlišnost jsou v takovém vztahu velkými hrozbami a jsou všemožně potlačovány.

Dostáváme se od sebeúcty ke komunikaci. Satirová píše (1994, s. 35), že „Dobré lidské vztahy a laskavé chování pramení z lidí majících vyso-ký stupeň sebehodnocení“ (tj. vysokou sebeúctu, plný hrnec). Naopak nízká sebeúcta vede k nevhodnému, manipulativnímu, neuctivému a de-struktivnímu chování. Při „prázdném hrnci“ se podle Satirové (1994) ob-jevují čtyři typické reakce, které odpovídají čtyřem typům lidí s nízkou sebeúctou, kteří hledají maskovaně sebepotvrzení (zvýšení sebeúcty), ale ve skutečnosti získávají jen pseudopotvrzení (falešný pocit, že získali po-tvrzení):

1. Smířlivec, který reaguje usmiřováním. Smířlivec se snaží zavděčit za každou cenu, omlouvá se, souhlasí za všech okolností, necítí se hoden pozornosti druhých lidí, a když už se mu druzí věnují, vůbec mu nevadí, že se k němu chovají třeba neuctivě. Trpí také nadměrnými pocity viny, je přesvědčen, že není dost dobrý. Jeho nízká sebeúcta se projevuje tím, že ze strachu, že by mohl druhé ztratit, se jim raději naprosto ve všem podvolí.

2. Vinič, který reaguje obviňováním. Vinič vidí všude chyby, je hluč-ný, tyranský, despotický, demostruje svou sílu a převahu. Jeho

104


nízká sebeúcta se ukazuje v tom, že své pocity, že za nic nestojí, řeší tím, že si najde někoho, kdo ho poslouchá, a tím si vytváří pocit, že něco znamená.

3. Počítač, který reaguje odtažitostí a vyloučením emocí. Počítač vše zdůvodňuje, racionalizuje, ale je chladný a potlačuje jakýkoli zá-blesk emocí. Svou nízkou sebeúctu řeší tím, že se upíná k chladné racionalitě a odtažitosti – volí jakousi „narkózu“, v níž nevnímá nepříjemné pocity doprovázející nízkou sebeúctu. Tělesný postoj viz obr. 16.

4. Rušič, který reaguje matením komunikace a vyhýbáním se komu-nikaci. Rušič reaguje na komunikaci neadekvátně, působí chao-ticky, neodpoví na otázky, převádí chaoticky témata hovoru. Jeho nízká sebeúcta je vyřešena neustálým pohybem, „přelétáváním“, které člověka zaměstnává a dovoluje mu nemyslet na vlastní vnitř-ní prázdnotu.

Satirová upozorňuje i na souvislost postojů k sobě samému (sebeú-cty) s držením těla a psychosomatickými problémy. Užívá k tomu i velmi názorných her pro rodiny, kdy členové vůči sobě zaujímají různé pozi-ce podle toho, který typ hrají, a věnují pozornost svým pocitům ze sebe i z druhých a svým tělesným reakcím.

Výše uvedeným způsobům komunikace se každý člověk podle Sati-rové učí v dětství (1994) a stejně jako platí, že vycházejí z nízké sebeú-cty, můžeme také říci, že tento způsob reakcí nízkou sebeúctu způsobuje a podporuje.

Kromě zmíněných čtyř typů existuje ještě jeden – kongruentní, kte-rý reaguje autenticky a je sám sebou. Je schopen se přiměřeně omlouvat (a ne se přehnaně obviňovat jako smířlivec), kritizovat (a ne obviňovat za každou cenu), komunikovat věcně a přesně (ale ne s naprostým vylou-čením emocí, chladně a odtažitě) i měnit téma (ale ne chaoticky, jen pro změnu samotnou). U kongruentního člověka panuje soulad mezi verbál-ní a neverbální složkou komunikace, soulad mezi výrokem a skutečnými pocity mluvčího a komplexnost, tedy zapojení celého člověka do komu-nikace včetně jeho těla, myšlenek, citů (Satirová, 1994).

105


Můžeme si jednotlivé typy reakcí ukázat na příkladu – člověka, který někomu právě vrazil do ruky, se bude různě projevovat podle toho, je-li smířlivec, vinič, počítač, rušič nebo kongruentní (Satirová, 1994):

SMÍŘLIVEC (dívá se dolů a lomí rukama): „Prosím vás, odpusťte mi, jsem to ale nemehlo.“VINIČ (silným hlasem): „Kruci, vrazil jsem vám do ruky. Příště ji drž-te tak, aby se to nestalo!“POČÍTAČ (monotónním hlasem): „Chtěl bych vám vyjádřit svou omluvu. Z nepozornosti jsem vám při chůzi vrazil do ruky. Jestli jsem vám způsobil nějakou škodu, obraťte se na mého právního zástupce.“RUŠIČ (dívá se na někoho jiného): „Hele, kdosi se tady vzteká… asi do něj někdo vrazil…“KONGRUENTNÍ (dívá se zpříma): „Vrazil jsem do vás. Je mi to líto. Nestalo se vám něco?“

Jednotlivé typy lidí samozřejmě v rodině na sebe navzájem působí. Opět uvedeme několik příkladů (Satirová, 1994): smířlivá reakce A může vyvolávat pocity viny u B, což může vést k tomu, že B bude A šetřit; obvi-ňování A může u B vyvolat strach, což může vést k tomu, že B bude A po-slouchat; vypočítávání A může vzbudit závist u B, což může vést k jejich spojenectví; rušící reakce A může vyvolat u B chuť se bavit, což může vést k tomu, že ho B bude tolerovat. Tak se jednotlivé typy lidí a jejich reakce spojují a vytvářejí jakési „puzzle“, tj. komunikační vzorce. Ty zase zpětně působí na osobnosti účastníků komunikace. Jedná se tedy ve vztahu mezi „chudou sebeúctou“ a „chudou komunikací“ o cirkulární (a nikoli lineár-ní) kauzalitu (Gurman, Fraenkel, 2002).

Kromě těchto nejznámějších typů tematizuje ve svých pracích Satiro-vá další problémové oblasti komunikace související s jednotlivými členy rodiny a jejich sebeúctou, jako jsou předsudky a „čtení myšlenek“, nut-nost uzavřít „nedokončené záležitosti“ a orientace na „tady a teď“ (pokud si s sebou vezeme zátěž z minulosti, je to podle Satirové jako bychom jezdili ve vlaku s odpadky), věnování pozornosti a naslouchání druhému, rizika nejasného vyjadřování (vágní mluva, narážky, automatické odpo-vědi), kritická hodnocení (ta je lepší nahradit popisem), neschopnost vy-slovit uznání apod.

106


EXISTENCIALISTICKÁ FENOMENOLOGIE R. D. LAINGASkotský psychiatr Laing proslul zejména jako známý kritik medicín-

ského a redukcionistického pojetí psychóz i jako kritik „normálních“ lidí (či „normální“ společnosti jako celku), kteří přes proklamovanou „nor-málnost“ vykazují podle něj mnoho příznaků rozštěpené existence: „Člo-věk, který říká, že lidé jsou stroje, může být velký vědec. Člověk, který říká, že je stroj, je v psychiatrické hantýrce ,depersonalizovaný‘… Chtěl bych zdůraznit, že náš ,normální‘, ,regulovaný‘ stav je příliš často zřeknu-tím se vytržení a zradou našich opravdových možností a že mnoho z nás si jen osvojilo falešné Self, aby se adaptovalo na falešnou realitu.“ (Laing, 2000, s. 10) Jazyk odborné psychiatrie považuje pro popis psychóz za zce-la nedostatečný. „Schizofrenie“, v celé paletě jejích druhů od kompulziv-ní až po katatonní, je podle Lainga (2000) spíše „nálepkou“ na soubory příznaků, které se vzpírají jednoduché klasifi kaci a jakýmsi výrazem po-třeby odborníků (psychiatrů) nějak příslušné onemocnění označit, a tím vytvořit od nemocného odstup a zároveň ulevit nepříjemným pocitům nejistoty (Laing, 2000; 1967; Laing, Esterson, 1970). Je známo, že ani od-borníci sami nejsou schopni se shodnout na tom, co schizofrenie je a co ne a že neexistují všeobecně přijímaná a jednoznačná kritéria pro posou-zení, zda se jedná o schizofrenii či nikoli (Laing, Esterson, 1970; srv. také Szasz, 1960; 2001; 2002). Laing se naopak snaží porozumět konkrétnímu člověku, na základě empatie s ním sdílet (jak je to jen možné) jeho zku-šenost. Na základě dlouholeté praxe s psychiatrickými pacienty spojuje jejich poruchy totožnosti (kdo jsem já) s třemi oblastmi (Laing, 2000):

1. Ontologická nejistota. Ontologicky nejistý je podle Lainga ten, kdo nemá jasný pojem vlastní identity, skutečnosti, nezávislosti či vnitřní důstojnosti a hodnoty. Ontologicky nejistý člověk může sám sebe zakoušet jako mrtvého či neskutečného, postrádá jasné vědomí kontinuity. Laing rozlišuje tři typy ontologické nejistoty: pohlcení (absorpce – jedinec má hrůzu ze vztaženosti, je si natolik nejistý sám sebou, že se bojí, při sebemenším náznaku vztahu, že bude pohlcen), zahlcení (imploze – jedinec má hrůzu z okolní-ho světa, protože sám se cítí prázdný a se zaplněním má spojenu představu ztráty sebe sama, své subjektivity) a zkamenění (petrifi -kace – strach jedince, že se změní v mrtvou věc, kámen či automat bez vlastní subjektivity).

107


2. Neztělesněný Self. Zde se jedná o neztotožnění se s vlastním tě-lem, rozštěpení na tělo a Self. Jedinec se ztotožňuje se Self a tělo vnímá spíše jako „předmět“ světa.

3. Systém falešného Self. Ten slouží jako jakási maska či fasáda na skutečné Self, který je zakrývá při interakcích s ostatními lidmi. Zatímco „normální“ jedinec může z mechanického, regulované-ho „fasádového“ chování přejít do spontánního výrazu, hysterický jedinec vykazuje zřetelnější rozštěp a schizoidní jedinec může do-konce na celou svou existenci pohlížet jako na výraz svého faleš-ného Self. Pokud je ale pravé já odříznuto od kontaktu s ostatními a interakce je vedena jen skrze systém falešného Self, hrozí posun směrem k psychóze, protože k udržení stabilního pocitu totožnosti je nutné, aby jedinec byl znám ostatním. Je-li pravé já před druhý-mi zcela skryto, může se dramaticky měnit (jak je to typické u psy-chóz): může zfantastičnět, stát se neskutečným, prázdným, apod. Na to pak navazují různé nepřizpůsobivé strategie chování.

Tyto tři prvky psychického onemocnění nejsou podle Lainga intra-psychického původu (jak tvrdil tehdy dominující psychoanalytický pří-stup), ale spíše jsou výsledkem problematického interakčního prostředí v rodinách. Laing proto ve svých pracích věnoval velkou pozornost, podobně jako výzkumné týmy z Palo Alto, vztahu rodinných interakcí a psychického onemocnění některého člena rodiny (zejména Laing, Es-terson, 1970; Laing, 1971). Ústředním pojmem je pro Lainga zkušenost (chápaná jako osobní zakoušení), zvláště zkušenost s druhým člověkem. Zkušenost s druhými je totiž základem naší vlastní identity: „Mé vlastní bytí, mé vědomí a pocity ze sebe samého… zahrnují mé zakoušení tebe… něčí ,vlastní‘ identita nemůže být zcela abstrahována od jeho identity pro druhé.“ (Laing, 1971, s. 35 a 86) Identita je totiž komplementární38, to znamená, že potřebuje druhého, který ji potvrzuje. Žena nemůže být mat-kou, pokud nemá dítě, ani manželkou, pokud nemá manžela, podobně učitel nemůže být učitelem, pokud nemá žáky, apod. Komplementaritou tedy Laing (1971) rozumí funkci vzájemných vztahů, kde druhý doplňu-je či naplňuje Self. Důležitá je při tom vzájemnost: „Self přijímá a dává. Druhý potřebuje také přijímat a dávat. Čím víc Self přijímá, tím více musí

38 Laing zde, jak uvidíme a jak na to sám upozorňuje, používá pojem komplementární v jiném smyslu než komunikační a strategičtí terapeuti z Palo Alto.

108


dávat. Čím víc druhý není schopen přijímat, tím více ho Self potřebuje zničit. Čím více Self ničí druhého, tím prázdnějším se Self stává. Čím je prázdnější, tím je nepřátelštější, čím je nepřátelštější, tím je destruktivněj-ší.“ (Laing, 1971, s. 84) Příkladem může být frigidita, kterou Laing (1971) vysvětluje jako odpor k tomu, aby muž triumfoval tím, že ženě dá uspo-kojení. To ovšem vede k většímu naléhání (roste mužova potřeba dávat), pocitům odmítnutí, vnitřní prázdnotě a nepřátelství. Obdobně to podle Lainga platí i o impotenci.

Laing (1971) uvádí jeden případ psychicky nemocného, který se do-mníval, že jeho identita není komplementární a že ji může libovolně měnit. Jednalo se o mladíka, který se narodil jako syn námořního důstojníka a prostitutky. Asi v šesti letech byl odebrán z péče matky a svěřen otci. Otec ho vychovával sám. Mladíkovi nevyšly přijímací zkoušky na universitu, a co bylo ještě horší, nedokázal se ani stát dů-stojníkem u námořnictva. Za to se jej otec zřekl a vyhnal ho. Zane-dlouho se u něj začaly projevovat příznaky duševní nemoci. Zdá se, že otcův tvrdý trest poničil mladíkovu identitu, protože nad ním nadále visel pomyslný Damoklův meč vyhnání. Místo pocitu (či racionální-ho přesvědčení), že je synem svého otce, ať udělá cokoli a ať se to otci líbí nebo ne, nabyl dojmu, že je synem svého otce, pouze pokud udělá určité věci. Musí tedy dokazovat, že jím je. Převzal také otcovu pre-misu, že otec může rozhodovat o tom, zda je mladík jeho synem nebo ne („Když řeknu, že jsi můj syn, tak jím jsi, když řeknu, že ne, tak jím nejsi“), a upravil si ji do podoby: „Jsem, co řeknu že jsem, a nejsem, co řeknu že nejsem.“ Problém je v tom, že okolí ho tak nebralo, takže na-konec skončil v paradoxu – nejsem, co říkají oni, že jsem (protože já si myslím, že jsem něco jiného a jsem přece to, co já říkám, že jsem), ale nejsem ani to, co sám říkám, že jsem, protože mi to druzí nevěří a nestvrzují moji identitu. V takovém případě jedinec podle Lainga (1971) často zpřetrhá svazky s realitou a uchýlí se do svého vnitřního světa fantazie a začne vykazovat „schizofrenické“ příznaky.

Jak bylo vidět i v předchozím příkladě, klade Laing (2000) velký důraz na autentické prožívání v kontaktu s druhými. Schizofrenii vnímá jako jakousi výzvu a šanci k růstu. Svým způsobem schizofrenie pravdivě uka-zuje jádro problému a tím je i šancí na jeho překonání.

Můžeme zde jako příklad zmínit rodinu Abottových z knihy „Sa-nity, madness and family“ (Laing, Esterson, 1970). Identifi kova-ným pacien tem v této rodině byla v té době osmadvacetiletá Maya

109


Abottová (více k této rodině viz Laing, Esterson, 1970, s. 31–50). Ta strávila v psychiatrických klinikách podstatnou část svého života (od 8 do 14 let a posléze od 18 do 28). Laing s Estersonem uspořádali a nahráli 45 rozhovorů, přičemž některé jen s Mayou, některé s Ma-you a její matkou nebo s Mayou a jejím otcem a nakonec osm rozho-vorů, kterých se zúčastnili všichni. Maya měla sluchové halucinace, cítila se spíš jako stroj než jako člověk, byla přesvědčena, že ji druzí ovládají, byla odtažitá a uzavřená do sebe. Diagnostikována u ní byla paranoidní schizofrenie. Můžeme vyzvednout jeden aspekt vzájem-ných interakcí, který zřejmě s paranoidními symptomy Maye souvisí: Maya měla neustále dojem, že mezi jejími rodiči se odehrává něco, co se jí týká, ale čemu nemůže přijít na kloub. To se později přenes-lo na i jiné naprosto „nevinné“ záležitosti, jako je program v televizi nebo prosté odložení brýlí, které považovala za vzkazy určené pro ni. Ovšem při společném rozhovoru Maye s rodiči se ukázalo, že měla pravdu! Laing a Esterson (1970, s. 40) to popisují takto: „V průběhu společného rozhovoru si matka s otcem neustále vyměňovali význané pohledy, kývali na sebe, mrkali, gestikulovali a usmívali se. Bylo to natolik zjevné, že pozorovatel na to upozornil po dvaceti minutách prvního setkání. Rodiče ovšem něco takového popřeli a nadále v tom pokračovali.“ To, co při pohledu na jednotlivce vypadalo jako nepo-chopitelná vztahovačnost paranoidní osobnosti, dostalo při pohledu na interakce v rodině smysl. Většina toho, co bylo možné považovat na Maye za paranoidní, vzniklo proto, že Maya nedůvěřovala vlastní nedůvěře. Nedokázala také správně rozlišovat mezi komunikačními sděleními a gesty či aktivitami, které jako komunikace nebývají ob-vykle zamýšleny ani chápány (mrknutí, poškrábání se, odložení brýlí apod.). Jakmile se Maya pokusila signály probíhající mezi rodiči ko-mentovat, rodiče odpovídali s předstíraným údivem: „Co máš na my-sli?“, „Jaké mrknutí?“ apod. Paranoidní příznaky, čtené v sociálním kontextu pacienta, dávají smysl a ukazují na jádro problému: přes všechno zapírání odkazuje na komunikační hru rodičů, která vede k tomu, že dítě ztrácí kontakt s realitou (nemůže metakomunikovat) a uzavírá se v ontologické nejistotě do svého vnitřního světa.

Laing také uvádí jakési dyadické „komunikační vzorce“ (Laing, 1971), u kterých sleduje především to, jak vidí jedinec sám sebe a druhého. Zná-zorňuje to pomocí symbolů: O (osoba), D (druhý), O → O (jak O vidí sama sebe), O → D (jak O vidí D), D → D (jak D vidí sebe), D → O (jak D vidí O) a dále O → (D → D), tedy jak O vidí to, jak se asi vidí D, O → (D → O), tedy jak O vidí že ji vidí D a analogicky D → (O → O)

110


a D → (O → D). Uvedené lze samozřejmě různě kombinovat a srovnávat (> znamená je lepší, = znamená, že je stejný, apod.).

Můžeme si ukázat několik příkladů (Laing, 1971):

1. Malý chlapec byl potrestán, protože udělal něco špatného. On sám nad svým skutkem žádnou lítost necítí, ale ví, že se od něj očekává, že bude vypadat zkroušeně a že se omluví. Můžeme to znázornit takto:

O → O Nemrzí mě to. O → (D → O) Máma se na mě zlobí. Chce po mně, abych se omluvil a abych cítil lítost. Já ale vím, jak vypa-

dat zkroušeně. Tedy: O → O ≠ O → (D → (O → O)) Není mi to líto. Myslím, že si máma myslí, že je mi to líto

2. Tento příklad bude mnohem složitější. Jedná se o paranoidního muže (O) a jeho ženu (D). O předpokládá, že jeho žena ho chce učinit žárli-vým. On na sobě ovšem nedá znát, že to ví a že její hru „prokouknul“ a předstírá, že je žárlivý (ačkoli není), aby zjistil, jestli je to pravda. Myslí si tedy (O), že ona (D) si myslí, že jej oklamala a přivedla k žár-livosti, ale je možné že D pouze předstírá, že to naaranžovala, že on (O) pouze předstírá, že žárlí a že D může prohlédnout, že O prohléd-nul její taktiku a nebude si moci být jistá, zda skutečně žárlí, nebo ne. Ve vzorcích by to vypadalo následovně:

D → (O → (D → (O → D))) a O → (D → (O → (D → O → D))))

Musím přiznat, že sledovat Laingovy rozbory komunikace není nic snadného, podobně jako číst jeho známou knihu „Uzly“ (2003). V této knize lze najít spoustu patologických komunikačních vzorců v poetické podobě. Název je příznačný, básně jsou skutečně „zauzlované“ a „zašmo-drchané“ jako komunikace v dysfunkčních rodinách. Nabízím zde něko-lik ukázek:

111


Má matka mě má ráda.Cítím se dobře.

Cítím se dobře, protože mě má ráda.

Jsem dobrý, protože se cítím dobře.Cítím se dobře, protože jsem dobrý.

Má matka mě má ráda, protože jsem dobrý.

Má matka mě nemá ráda.Cítím se špatně.

Cítím se špatně, protože mě nemá ráda.

Jsem špatný, protože se cítím špatně.Cítím se špatně, protože jsem špatný.Jsem špatný, protože mě nemá ráda.Nemá mě ráda, protože jsem špatný.

(Laing, 2003, s. 17)

JANANemám úctu k sobě –

Nemohu mít úctu k nikomu, kdo má úctu ke mně.Můžu mít úctu jedině k tomu, kdo ke mně nemá úctu.

Mám úctu k Honzovi,protože ke mně nemá úctu.

Pohrdám Petrem,protože mnou nepohrdá.

Jedině opovrženíhodná osobamůže mít úctu k někomu tak opovrženíhodnému, jako jsem já.

Nemohu milovat někoho, kým pohrdám.

Poněvadž miluji Honzu,nemohu věřit tomu, že mě miluje.

Může to snad nějak dokázat?(Laing, 2003, s. 26)

112


2.2 Systém přesvědčení

V této podkapitole věnuji pozornost kognitivnímu přístupu, narativ-ním přístupům, milánským systemickým přístupům a na řešení oriento-vanému přístupu.

2.2.1 Kognitivní hodnocení a percepce podle A. Ellise

Kognitivní aspekty hrají ve zkoumání rodin a jejich terapii důležitou, ba možná klíčovou roli (srv. Carr, 2000; Epstein, Schlesinger, Dryden, 1988; Sobotková, 2001). Epstein, Schlesinger a Dryden (1988) zmiňují četné výzkumy, které ukazují, že na kognitivních schématech jednotlivců (přesvědčeních, percepcích, konstruktech) týkajících se rodinných vzta-hů a interakcí závisí jejich emoční i behaviorální odezvy.39 Tohoto tématu jsme se dotkli v první kapitole (model vztahových schémat A. F. Koer-nera a M. A. Fitzpatrickové). Zde se zaměříme na racionálně-emoční behavio rální terapii (REBT) Alberta Ellise.

Ellis (2001; 2002; 2005) tvrdí, že mezi podnětem a reakcí jednotlivce stojí systém jeho přesvědčení. Znázorňuje se to jeho slavnou „abecedou“, kde A („activating event“) je aktivizující událost, spouštěč, B („believes“ či „belief system“) označuje přesvědčení či systém přesvědčení a C („con-cequences“) znázorňuje následky40. Vzhledem k tomu, že zmíněné polož-ky na sebe vzájemně působí, můžeme je znázornit takto:

39 Autoři v tom spatřují významnou paralelu kognitivně-behaviorální rodinné terapie, kterou se sami zabývají, s dalšími směry rodinné terapie: funkcionální (Baron, Alexander), strukturální (Minuchin), strategickou (Haley) a dalšími. Srovnáním kognitivně-behaviorální terapie s jinými přístupy rodinné terapie se zabývá také příspěvek L. A. Leslia (1988) a krátce i Ellise s Mac Larenovou (2005).

40 Na tato písmena Ellisovy abecedy navazují další, která označují proces terapie (Ellis, 2005): D („disputation“) označuje disputaci (diskuzi) s iracionálními přesvědčeními, E („efective new philosophy“) znamená novou životní fi losofi i, která z disputace s iracionálními přesvědčeními a z jejich přehodnocení do racionální podoby vykrystalizuje a někdy se uvádí i G („goal“), tedy cíle, které akcentují oblast hodnot a cílesměrnosti lidského života a hrají důležitou roli při utváření přesvědčení.

113


A

C BObr. 20: Ellisova abeceda (podle Ellis, Mac Larenová, 2005)

Tento vzájemný vliv aktivizujících událostí, přesvědčení a následků je možné sledovat nejen na rovině intrapersonální, ale i na rovině interper-sonální (Ellis, Mac Laren, 2005). Pokud spolu komunikují dva nebo více lidí, ovlivňují nejen své ABC, ale i ABC toho druhého. Příkladem z pra-xe mohou být manželé Bruce a Grace (Ellis, Mac Larren, 2005). Bruce za něco kritizoval svou ženu Grace, což byla pro ni aktivizující událost (A), která vyvolala přesvědčení (B): „Bruce mě nesmí takto kritizovat! To nesnesu!“ a následkem (C) bylo, že se naštvala. Bruce zpozoroval její vztek a bylo mu to nepříjemné (A2) a tato aktivizující událost vedla k tomu, že si řekl (B2): „Vždycky se rozčiluje, což znamená, že dělám něco špatně. Jsem opravdu neschopný!“ A cítil se sklíčeně (C2). Grace si všimla Bru-ceovy sklíčenosti, což aktivizovalo (A3) nepříjemné pocity u ní a řekla si (B3): „Přivedla jsem Bruce svým vztekem do deprese, což se nemělo stát. Jsem hrozná!“ A cítila se provinile (C3). Bruce zase viděl Graceiny po-city viny, které ho mrzely (A4) a vedly k přesvědčení (B4), že je opravdu hrozný, když jí navíc zapříčinil pocity viny a následkem toho (C4) se cítil provinile a ještě sklíčeněji než před tím. A tak by se mohlo pokračovat dále. V párové či rodinné REBT se terapeut snaží členům rodiny ukázat, jak se navzájem ovlivňují, a pracovat s iracionálními přesvědčeními, která za tím stojí. V duchu Epikretova výroku, že to nejsou věci samy o sobě, co nás znepokojuje, ale naše mínění o nich, vnímají kognitivně orientovaní výzkumníci i praktici pozornost při narušené a neefektivní komunikaci především kognitivním procesům: „Většina problémů v komunikaci jsou ve skutečnosti problémy myšlení. Lidé sdělují prázdné, nudné, bizarní, opakující se a protichůdné informace a vlastně tak odhalují prázdný, nud-ný, bizarní, opakující se či protichůdný charakter vlastního myšlení. Efek-tivní dialog se objevuje zřídkakdy, protože lidí, kteří přemýšlejí efektivně, je velice málo. Když lidem pomůžeme, aby racionálněji mysleli, obvykle začnou i efektivněji komunikovat.“ (Prochaska, Norcross, 1999, s. 268).

114


Velmi podobný kognitivní přístup jako Ellis rozvíjel nezávisle na něm i A. T. Beck. Jedná se skutečně o velmi podobný přístup, který je po-měrně důkladně představen v knize P. Možného a J. Praška (1999), dále o něm pojednává například Kratochvíl (2002) a Prochaska, Nor-cross (1999). Podobně stojí za zmínku kognitivně-behaviorální terapie (KBT), která vznikla logickým sloučením behaviorálních a kognitiv-ních přístupů. Podrobněji o KBT viz Možný, Praško (1999), k aplikaci KBT na práci s rodinami viz Epstein, Schlesinger, Dryden (1988).

2.2.2 Narativní přístupy

Narativní přístupy kladou zásadní důraz na subjektivní „vnitřní svět“ jedince, na jeho osobní interpretace události a na jejich podkladě utvá-ření smysluplných celků – příběhů (White, Epston, 1990). Tyto příběhy se etablují a udržují skrze opakovaná převypravování a získání konsensu skupiny (rodiny) na interpretaci událostí. Proto jsou narativní přístupy řazeny mezi ty přístupy rodinné terapie, které pracují se systémem pře-svědčení (Carr, 2000).

U narativních přístupů je třeba se důkladněji zmínit o fi losofi ckém pozadí. Většinou se uvádí tzv. postmoderní fi losofi e, konkrétně (radi-kální) konstruktivismus (reprezentovaný např. pracemi Maturany, von Glasersfelda, Verely a dalších) a především sociální konstrukcionismus (Gergen in Gjuričová, Kubička, 2003; Freedman, Combs, 1996; Joneso-vá, 1996; von Shlippe, Schweitzer, 2001). Freedmanová a Combs (1996) označili čtyři základní fi losofi cké teze narativních přístupů:

1. Reality jsou sociálně konstruované. Pojem „reality“ je v postmo-derních fi losofi ích klíčový. Berger a Luckmann (1999) považují ontologický problém „skutečné“ existence nějaké „reality“ za me-tasociologický (a potažmo metapsychologický) a přenechávají jej fi losofům: „Filosof je nucen rozhodnout, kde jsou uvozovky na svém místě a kde mohou být bez obav vypuštěny, tedy rozlišo-vat mezi platnými a neplatnými tvrzeními o světě… sociolog vězí až po krk v uvozovkách.“ (Berger, Luckmann, 1999, s. 10) Zmínění autoři tedy ve své práci věnují pozornost sociální relativitě toho, co běžně považujeme za „realitu“ či „vědění“. Podívejme se na jedno-duchý příklad z rodinného života. Když se setkají dvě dosud cizí osoby, začnou ve vzájemné interakci (jak bylo řečeno v 1. kapitole)

115


defi novat svůj vztah. Jejich interakce se pozvolna stávají předví-datelnějšími a je možné efektivněji koordinovat činnosti jednot-livých aktérů, od dělby práce až třeba po sexuální aktivity a péči o potomstvo, když dojde ke sblížení. Když tyto osoby mají děti, situace se zásadně změní, protože instituce (zde otcovství a mateř-ství) se potomkům jeví jako něco existujícího zcela nezávisle na je-dincích, kteří zrovna „shodou okolností“ tyto instituce ztělesňují (koneckonců „existovala“ – alespoň z jejich pohledu – i nezávisle na nich). S příchodem dalších generací se realita takto vytvoře-ného světa a institucí ještě „přitvrzuje“, a to pro děti i pro rodiče. Místo „takto to uděláme“ již platí „takto se to dělá“. Na tomto často citovaném příkladu Bergera a Luckmana (1999) je vidět, že se pře-dáváním dalším generacím ztrácí vědomí okolností, za nichž dané uspořádání vznikalo, původnímu rozdělení činností se přisuzují nové významy a dané instituce vystupují jako objektivní reality. Podobně jsou konstruovány zákony, přesvědčení, sociální zvyk-losti, stejně jako šaty či jídlo. Řečeno prostě, lidé společně tvoří své reality tím, že je žijí (Freedman, Combs, 1996). Procesy, které se na tomto utváření realit podílejí, nazývá Berger s Luckmannem (1999) typizace, institucionalizace, legitimace a reifi kace.

2. Reality jsou utvářeny jazykem („jazykováním“). Podle Bergera a Luckmanna (1999) je naše ukotvení v každodenní realitě za-jištěno jazykem. Pro lepší porozumění můžeme srovnat moder-ní a postmoderní základní postuláty (Freedman, Combs, 1996). „Modernisté“ předpokládají, že existují jakési dva světy – objektiv-ní (skutečný) svět a subjektivní (vnitřní) svět – a jazyk je jakýmsi spojením mezi nimi. Někde „mimo“ existuje objektivní, skutečný svět a my se o něm dozvídáme skrze jazyk. Jazyk tedy můžeme použít k tomu, abychom přesně reprezentovali vnější realitu, a na-opak naše vnitřní mentální reprezentace jsou přesnými reprezen-tacemi skutečnosti. Postmoderní pohled je odlišný – sleduje, jak jazyk, který používáme, utváří naše přesvědčení a naše vidění rea-lity. „Jazykování“ není jen pasivním příjímáním existujících pravd, ale aktivním tvůrčím procesem (Freedman, Combs, 1996).

3. Reality jsou organizovány a usměrňovány (maintained) vyprá-věním. Jednotlivé události, které se v procesu „jazykování“ posílí a „zažijí“ se organizují do příběhů: „Organizujeme naši zkušenost

116


a naše vzpomínky na události převážně v narativní formě – pří-běhy, mýty, důvody proč něco dělat nebo nedělat apod.“ (Bruner in Freedman, Combs, 1996, s. 18) Podobně White a Epston ve své klasické práci „Narrative means to the therapeutic ends“ (1990, s. 10) píší: „Ve snaze dodat smysl svému životu jsou lidé postave-ni před úkol uspořádat jejich životní zkušenosti do časových sek-vencí tak, aby vznikl koherentní celek jejich zkušeností a okolního světa… tento celek může být popsán jako příběh.“ Tvorba příběhu má několik podstatných náležitostí (Mc Leod, 1997): sekvenčnost (každá událost má své místo a čerpá svůj význam z umístění v sek-venci celého příběhu), napětí mezi očekávaným a neočekávaným (porušujícím pravidla či rolová očekávání, což žádá vysvětlení), subjektivitu komunikujících (příběh podává informace o vnitř-ním světě vypravěče, jeho významové jádro leží v tom, co je ře-čeno o identitě, záměrech a pocitech vypravěče) a proměnlivost významu (ačkoli příběhy odkazují ke konkrétním faktům, nejsou přesným vylíčením skutečnosti – ani jazyk sám o sobě neumož-ňuje důkladně rozlišovat mezi skutečnými a imaginárními příbě-hy – a při opakovaných vyprávěních v jiných kontextech mohou příběhy dostávat jiné významy).

4. Neexistují žádné základní pravdy („essential truths“). Pokud není podle postmoderních fi losofů možné bezprostředně pozná-vat objektivní svět, jediné, co můžeme dělat, je interpretovat svou zkušenost. Zde je ovšem mnoho možností, jak určitou zkušenost interpretovat, ale žádná z nich není jediná pravá. Nejde zde o zre-lativnění faktů samotných, ale o relativitu jejich interpretací (Fre-edman, Combs, 1996).

Narativní přístupy tedy „realitu“ dávají do uvozovek, protože není něčím, co objektivně existuje někde vně, ale je konstrukcí pozorovate-le. Samozřejmě vliv pozorovatele na pozorovanou skutečnost už v době po teorii relativity bude zpochybňovat málokdo. Je-li ovšem „realita“ konstrukcí, nabízí se možnost změny – stvoření nového, lepšího příběhu.

V narativní terapii se v tomto smyslu setkáme s pojmem dekon-strukce. Jedná se vlastně o terapeutické převyprávění daného pří-běhu. Terapeut může používat kognitivní techniky (argumentace, zpochybňující otázky, otázky, jak tu stejnou událost interpretují další

117


zúčastnění) a nabídnout jiný, „šťastnější“ příběh s novými slovy, no-vými představami a novými významy (Prochaska, Norcross, 1999; Freedman, Combs, 1996). Klienti jsou vyzváni k autorství svých pří-běhů a jsou jejich „hvězdami“. Některé narativní přístupy postulují možnost převyprávění „hlavního příběhu“ na šťastnější s využitím externalizace problému (tj. problém, který byl „označen“ jako součást klienta je „zvnějšněn“ – je to „pokušení“, „lenost“, „hněvivost“ apod. – které jakoby zvenčí útočí na člověka a uvrhují ho do problémů).

Vrátíme-li se k ústřední problematice této práce, ke komunikaci v ro-dině, můžeme konstatovat, že aplikace narativní metafory bude velmi podobná jako u kognitivních přístupů. V zásadě stačí místo „systém pře-svědčení“ dosadit „příběh“. Narativní přístupy kladou, lze-li to tak říci, důraz na proces dojednávání příběhu skrze komunikaci, zatímco ko-gnitivní přístupy se především zabývají dopadem takových přesvědčení na jednotlivé členy systému a jejich hodnocení. V obou přístupech je však nejdůležitější změna dysfunkčních přesvědčení/příběhů a můžeme říci, že techniky, které se používají, jsou velmi podobné. Narativní (a další) přístupy nesené tezemi radikálního konstruktivismu a sociálního kon-strukcionismu rozpoutaly v rámci rodinné terapie důležitou fi losofi ckou diskusi o nesamozřejmosti „skutečností“ a o společném vytváření celého procesu terapie.

V rámci narativních přístupů zde zmíním přístup Chvály a Trapkové (2004). Jedná se vlastně o integraci narativní, strukturální a komunikační terapie s psychobiologií, Eriksonovým pojetím psychického vývoje a dal-šími vlivy. Jak napovídá název jejich společné knihy (Chvála, Trapková, 2004), zabývají se především rodinnou terapií psychosomatických po-ruch. Otázka „psychosomatiky“ není jednoduchá, jak by se snad mohlo zdát. Lieb (1993) předkládá tři modely psychosomatiky: 1. nerozlišitelný celek, 2. instruktivní interakce psyché–soma (tento přístup předpoklá-dá, že se jedná o oddělitelné oblasti, které se mohou kauzálně ovlivňo-vat) a 3. koevoluce dvou operacionálně uzavřených celků (tento přístup opět předpokládá oddělitelnost, ale vylučuje kauzální ovlivňování jed-noho druhým v duchu systemických teorií). Chvála s Trapkovou otázku psychosomatiky řeší tím, že somatické onemocnění zasazují do příběhu člověka, nebo přesněji do příběhu systému, jehož je člověk částí. Tento příběh se odvíjí dokonce transgeneračně: „Patrně neexistuje choroba, která by svým smyslem nezapadala do příběhu člověka. Každá událost

118


má vztah k zjevným a skrytým dějům v jeho mysli a v životě jeho blíz-kých. Neexistuje událost sama o sobě a neexistuje nemoc sama o sobě.“ (Chvála, Trapková, 2004, s. 48)

Můžeme uvést příklad z praxe autorů: Léčili například rodinu s dí-tětem, u něhož se objevila velmi těžko stabilizovatelná cukrovka ve chvíli, kdy se jeho matka diabetoložka (!) rozvedla a pětiletý syn ztratil kontakt s otcem. Když se matka sžívala s novým partnerem, ne-moc pozoruhodně ustoupila, ale jak se vztah zhatil, cukrovka u dítěte opět propukla v nové síle. (Chvála, Trapková, 2004)

Autoři k popisu dění v rodině používají metaforu „sociální dělohy“. Tato metafora, jak autoři upozorňují (Chvála, Trapková, 2002; 2004), vznikla při práci s klienty. Mají za to, že vývoj plodu v děloze během tě-hotenství je analogií vývoje jedince v rodině. Porod dítěte je zase analo-gií odchodu dítěte z rodiny. Tak jako děloha matky vytváří pro embryo a později plod bezpečné prostředí, které jej chrání před takovými okol-ními vlivy a nároky, jež by pro něj byly fatální, podobně rodiny vytváří takové psychosociální bezpečné prostředí pro narozené dítě. Je zde za-jištěna ochrana, výživa a veškeré podmínky pro růst. Sociální děloha je, podobně jako děloha v biologickém smyslu, jen místem přechodného po-bytu. Proces zrání, těhotenství, vrcholí porodem, kdy je dítě schopno žít mimo privilegované prostředí dělohy. Podobně se sociální děloha připra-vuje na sociální porod jedince. Jako se v porodnictví rozlišují trimestry těhotenství (třetí, šestý a devátý měsíc), kdy dochází k zásadním změnám a posunům, v sociální děloze trvá „těhotenství“ osmnáct let, přičemž je lze opět rozdělit na třetiny (šestý, dvanáctý a osmnáctý rok), v nichž se odehrávají klíčové změny a vývojové skoky (Chvála, Trapková, 2002). Při pohybu zevnitř ven v sociálním porodu hraje klíčovou roli jazyk. Ja-zyk je základním médiem vytvářejícím hranice (uvnitř systému i mezi ním a okolním prostředím). Autoři ale především kladou velký důraz na mužský a ženský modus (případně těžiště) jazyka a na oscilaci dítěte mezi nimi (Chvála, Trapková, 2002). Ženský jazykový modus je charak-teristický pohybem dovnitř a autoři jej nazývají „akceptujícím“, mužský naopak směrem ven a je označován jako „vyžadující“ (Chvála, Trapková, 2004). Je třeba upozornit, že se mluví o „mužském“ a „ženském“ modu jazyka, což není totéž, co pohlaví rodičů. Je sice pravda, že ženy rozvíjejí především ženský jazykový modus, ale nejen ten, a muži naopak rozvíjejí

119


především mužský modus, ale opět nejen ten. Zde jsou charakteristiky jednotlivých jazykových modů:

Mužský jazykový modus Ženský jazykový modus

vymezovánínezřetelná hranice mezi

vyslovovaným a zamlčovaným

rozhodování

vyčkávání a formulace až ve chvíli, kdy cítí, že je čas

(pak s velkou

naléhavostí)

podmiňování autorita prožitku

naléhá na změnu okolního světa nenaléhá na změnu, ale proměňuje se

prosazuje se zmatenost

soutěží o nejvýhodnější postavenídorozumívání na preverbální

úrovni, péče

pevný rytmus, ráznost, úsečnost váhavost, pauzy, sametový tón

ironiecitlivost na ironii

(zejm. v době vyčkávání)

přizpůsobuje se fyzikálnímu času („chronos“)souznění s biologickými rytmy,

zráním („kairos“)

Obr. 21: Charakteristiky mužského a ženského jazykového modu (sestaveno podle Chvála, Trapková, 2000)

Dítě ke svému zrání a zdárnému sociálnímu porodu potřebuje po-dle citovaných autorů oba jazykové mody, i když sociální porod chlapce a dívky probíhá odlišně. Ideální pak je, jak autoři ukazují na četných pří-kladech z praxe, aby nositeli jazykových modů byli zejména rodiče pří-slušného pohlaví (tedy muž mužského modu a žena ženského modu). Oscilace mezi mužským a ženským jazykovým modem má epigenetickou povahu, to znamená, že se nepostupuje stále po stejných (pomyslných) trajektoriích, ale pokaždé výše a úspěšné dokončení je závislé na úspěš-ném završení všech dílčích kroků (Chvála, Trapková, 2004). Při oscilaci je vždy jeden jazykový mod (dočasně) opuštěn a druhý vyhledán.

Autoři (Chvála, Trapková, 2004) ukazují, že sociální porod má jiný – byť v zásadních bodech podobný – průběh u chlapců a u děvčat. Sociální porod dcery začíná sblížením s matkou v bezpečí její péče, pokračuje separací dcery od matky směrem k otci (v prostoru rodiny začne být dvě-ma ženám „těsno“, objevují se otci těžko pochopitelné konfl ikty), kde otec navazuje na péči matky a uvádí ji do „mužského světa“ (z něho si časem

120


vybere partnera, takže toto uvedení je velmi důležité) a nakonec i separa-ce od otce a osamostatnění (objevují se drobné konfl ikty s otcem). Sociál-ní porod syna začíná rovněž sblížením s matkou, ovšem v jiné situaci než dcera, protože se musí mnohem dříve vyrovnávat s „heterosexuálním vztahem nanečisto“ (sblížení dcery s otcem je o několik let později než sblížení syna s matkou, synovi bývá kolem 12 let, dceři kolem 16–18 let). Důležitá je zde role otce, který již v té době uvádí částečně syna do muž-ského světa a působí mediačně – mezi péčí a ochranou matky a nároky mužského světa – což později přechází k separaci od matky směrem k otci a k prosazování se ve vrstevnických skupinách. V této fázi je nejdůležitější bezpodmínečné přijetí syna otcem (Chvála, Trapková, 2004). Tak může tento proces vyvrcholit sblížením otce a syna, společným trávením času. Autoři upozorňují, že zatímco předposlední fáze dcer je heterosexuální, u synů je homosexuální, což se odráží i ve vizáži a chování mladých mužů (často připomínají dívku dlouhými vlasy, jemnými rysy apod.). Navazuje poslední fáze separace od otce a osamostatnění syna.

Zatím jsme popsali bezproblémový a ideální průběh sociálního poro-du dítěte. Skutečnost má však mnohdy k ideálu hodně daleko a objevuje se mnoho komplikací a problémů. Chvála s Trapkovou (2004) popisují coby komplikace sociálního porodu následující situace: předčasný po-rod (dítě je zhruba v desíti letech již schopno přežít rozpad rodiny, např. ve válce, ale důsledky na jeho další vývoj jsou katastrofální, pokud se ne-najdou vhodní pěstouni), obrácený porod (v porodnictví porod koncem pánevním, u sociálního porodu analogicky záměna mužské a ženské role rodičů), vzpříčení dítěte v děloze (dítě není schopno se přiblížit k jedno-mu rodiči a opustit dočasně druhého, někdy takto udržuje vzájemně od-cizené rodiče pohromadě), úzké porodní cesty (rodiče jsou v tak těsném komplementárním vztahu, že neumožňují či ztěžují oscilaci a separaci dítěte), překotný porod (například separace dětí, které byly dlouho pod velmi přísným dohledem rodičů), vcestné lůžko (v porodnictví porod, při kterém stojí v cestě placenta, analogicky v sociálním porodu situace, kdy vztah rodičů – často symetricky eskalující – blokuje sociální porod dítěte), předčasné odloučení lůžka (v počátcích separace rozpad rodiny, dítě ztrácí potřebnou „výživu“), nedostatek porodních sil (ustrnutí, ab-sence konfl iktu aktivizujícího separaci dítěte). Chvála s Trapkovou (2004) věnují také pozornost vícečetným těhotenstvím v sociální děloze (souro-zencům) a vývoji rodu coby posloupnosti sociálních děloh.

121


Můžeme říci, že se autorům podařilo vytvořit zajímavou metaforu „sociální dělohy“, která má své uplatnění především v terapii. V tom se také zejména projevuje jejich narativní orientace, protože příběh rodiny vypravují a převypravují v rámci tohoto narativního rámce.

2.2.3 Milánský systemický přístup

Milánská škola měla a má v rámci rodinné terapie obrovský vliv, srovnatelný snad jen s vlivem týmů z Palo Alto (viz níže). Milánský systemický přístup41 je spojen především se čtyřmi terapeuty (všichni byli původně vycvičeni v psychoanalýze), a to Marou Selvini-Palazzoli, Giulianou Pratou, Luigi Boscolem a Gianfrancem Cecchinem. Původní milánský tým navázal na práce Gregory Batesona a praxi krátké terapie praktikované v Palo Altu v MRI (Mental Research Institute), jak se s ní seznámili v sérii konzultací s Paulem Watzlawickem v Itálii (Carr, 2000). Ve svém již klasickém článku (Selvini-Palazzoli, Boscolo, Cecchin, Prata, 1980) popisují tři pilíře jejich práce:

1. vytváření hypotéz, tedy předpokladů coby podkladů pro zdůvod-ňování (bez potřeby odkazovat na jejich „pravdivost“) a zároveň „odrazových můstků“ pro intervence do systému. Hypotéza musí být především užitečná a systemická.

2. důsledné uplatňování cirkularity, tedy osvobození od lineární-ho myšlení. Zde jsou klíčové dva axiomy: 1. informace je rozdíl (to platí už o vnímání, kde vnímáme rozdíl mezi objektem a po-zadím) a 2. rozdíl je vztah nebo změna ve vztahu. Při získávání informací o rodině je proto důležité respektovat výše nastíněnou

41 Je třeba upozornit na jisté terminologické obtíže. Přístup Milánské školy bývá vět-šinou označován jako „Milánský systemický přístup“ (Jonesová, 1996) nebo jen „Milánský model“ (von Schlippe, Schweitzer, 2001) nebo jen prostě jako „systemic-ký přístup“ (Jonesová, 1996, s. 27). Poslední označení je trochu matoucí, protože se často používá k označení směrů rodinné terapie, které pracují s kybernetikou druhého řádu, což je kromě milánského přístupu např. přístup zaměřený na řešení (de Shazer, Kim Bergová), přístup využívající „refl ektujícího týmu“ (Andersenová, Goolishian) nebo narativní přístupy. Někteří autoři, zejména u nás, rozlišují systé-mové a systemické pojetí (Kratochvíl, 2002; Plaňava, 2002), přičemž to, co ozna-čují za systémová pojetí, odpovídá většinou přístupům založeným na kybernetice 1. řádu, systemické zase kybernetice 2. řádu.

122


diferenciační a vztahovou povahu informace a zahrnout celý sys-tém v jeho komplexnosti (každý člen má možnost vyjádřit, jak vidí vztahy mezi členy rodiny). Autoři přišli s technikou cirkulár-ního dotazování, při kterém překonávají odpor ke sdělování. Mís-to přímého dotazu adresovaného matce na její vztah s dcerou je možno zeptat se na vztah matky a dcery třeba syna nebo otce. Au-toři doporučují klást otázky na specifi cké chování ve specifi ckých podmínkách (místo kladení otázek v pojmech z oblasti pocitů a interpretací), na rozdíly v chování (a ne na předpokládané zá-jmy osob), na změny ve vztazích (či lépe na behaviorální ukazatele změny ve vztazích) před a po sledované události apod.

3. neutralitu, přičemž nejde o vnitřní dispozici terapeuta, ale o „vy-vážené“ chování, které nevyvolává v některých členech rodiny dojem, že terapeut straní druhé straně – například spravedlivé rozdělení času.

Kromě toho se ještě uvádí (Langmeier, Balcar, Špitz, 2000, s. 239) pozitivní konotace, tedy vstup terapeuta do systému rodinných pře-svědčení tak, že vlastnosti či skutečnosti, která je v rodinách hodnoce-na jako nežádoucí, bývá někdy překvapivě a paradoxně dán pozitivní význam. Tato technika může fungovat jen tehdy, je-li nápaditá a je-li použita v pravý čas. Milánští terapeuti zavedli také nové terapeutické uspořádání – s rodinou pracovali dva terapeuti nejlépe opačného pohla-ví (později jen jeden terapeut) a jejich práci sledoval za jednosměrným zrcadlem tým, který mohl terapii kdykoli přerušit telefonem, pokud měl za to, že terapeuti něco přehlédli (Carr, 2000). Terapeuti mohli také tým podle potřeby žádat o rady a doporučení. Práce původního milánského týmu měla, podobně jako Haleyho přístup, především podobu strategic-kých intervencí, které měly způsobit změnu v systému (von Schlippe, Schweitzer, 2000). Šlo především o to odhalit „rodinnou hru“, nezaplést se do ní (aby se terapie nestala součástí či dokonce akcelerátorem problé-mu), ale naopak tuto hru (která obsahuje paradox) narušit předepsáním paradoxních (nebo přesněji kontraparadoxních) předpisů či rituálů (Selvini-Palaz zoli, 1991, Selvini-Palazzoli et al., 1993). Někdy se dokonce využívalo invariantní intervence – jakési univerzální, pro všechny ro-diny stejné intervence, která ovšem probíhá podle přesně daných pravi-del a podle citovaných autorů je vysoce účinná u rodin s psychotickým

123


členem. Kromě narušování her se pracovalo se systémem přesvědčení. Už cirkulární způsob dotazování vedlo k hlubšímu porozumění členů rodiny jejich rodinné situaci (zatímco „lineární dotazování“ vedl spíše k infor-mování a změnám terapeuta) a vedl také k novým pohledům a v novém kontextu ke změnám významu a tím i přesvědčení, podobně pozitivní konotace cíleně nabízí změnu významů (Langmeier, Balcar, Špitz, 2000; Carr, 2000).

Základní fi losofi cké premisy milánského přístupu mají velmi blízko k těm, které jsme uvedli v kapitole o narativních přístupech. Campbell (in Langmeier, Balcar, Špitz, 2000) charakterizuje systemické myšlení třemi podstatnými prvky:

1. Vše, co pozorujeme, lze chápat různým způsobem. Záleží na kon-textu, v němž se děj odehrává, protože každý kontext je spojen s určitým významem, který události přisuzujeme. To ovšem zna-mená, že neexistuje nějaké jediné, univerzální vidění nějaké udá-losti či jevu.

2. Vědomí souvislosti mezi přesvědčením a chováním. Přesvěd-čení je významným hnacím motorem našeho chování, které jej zase odráží. I destruktivní chování (např. nepřiměřené trestání dětí nebo obviňování partnera) je založeno na problematických přesvědčeních (v našem příkladě nepřiměřeného trestání dítěte na přesvědčení, že ve výchově je třeba přísnosti, a u obviňování partnera na přesvědčení, že jsem v právu a musím se bránit či při-vést partnera k nápravě).

3. Pozorovatel je vždy součástí systému, který pozoruje, nějaké ne-závislé, nezaujaté či objektivní pozorování neexistuje (tuto skuteč-nost tematizuje tzv. kybernetika druhého řádu).

Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let 20. století se tým rozdě-lil. Po rozpadu týmu ženská část této zakládající čtveřice (Selvini-Pala-zzoli a Prata) rozvíjela dále spíše strategické intervence, zejména při práci s rodinami se schizofrenním členem. Von Schlippe a Schweitzer (2001, s. 22) jej charakterizují takto: „Její (mají na mysli Selvini-Palazzoliovou po rozdělení týmu – pozn. autora) způsob práce je (resp. byl) velmi dras-tický, vychází z osobnosti ženy, plně si vědomé své kompetence, pro niž disciplína, technika a přesnost představují důležitější kvality než empa-tie, vřelost nebo kongruence.“ Jako malou ukázku nabízíme úryvek ze

124


závěrečné intervence v případě mladé dívky považované za schizofrenič-ku, kterou učinila Selvini-Palazzoliová na sklonku své kariéry (von Schlip-pe, Schweitzer, 2001, s. 22): „Tvoje matka se chová skoro jako svatá, jen aby se zalíbila tvým prarodičům. Nenávidí tvého otce, ale může mu to říci jenom tehdy, když si hraješ na blbou a on tě kárá; tehdy má možnost ulevit si (matka otce velmi napadala, když káral dceru). I pro svého otce děláš něco velice užitečného. Tvá matka je krásná žena a tvůj otec mrzák, starý a žárlivý. Tvá matka by si někdy ráda někam vyšla a měla přátele, ale musí zůstat doma, protože má šílené dítě – jsi dokonce tak hloupá, že se mícháš do problémů svých rodičů. Jsi hloupá ne proto, že ti řekl psychiatr, že jsi blázen, ale proto, že ty jsi se rozhodla, že budeš blázen, abys tak získala moc. Tvoje sestra bude mít brzy přítele a později vedle něj bude stát v bílém závoji v kostele. A co potom ty? Budeš pořád dělat blbý obličej a eh, eh?“

Boscolo s Cecchinem se po rozchodu týmu věnovali spíše výuce no-vých terapeutů a v dialogu s těmi, kdo na práci milánského týmu naváza-li, rozvíjeli své pojetí více v duchu kybernetiky druhého řádu a sociálního konstrukcionismu. Do značné míry opustili „strategické počátky“ milán-ské školy (Boscolo et al. in von Schlippe, Schweitzer, 2001) a místo po-užívání terminologie a metod „studené války“42 (von schlippe, Schweitzer, 2001) se pokoušeli spíše vytvořit prostor pro spolupráci a konstruktivní dialog. Za klíčovou pro terapii považují Boscolo a Cecchin již zmíněnou skutečnost, že nelze být pozorovatelem rodinného systému, aniž by pozo-rovatel byl zároveň jeho součástí a měnil jej (Cecchin, Soderlund, 2002). Pozorovatel je podle nich nejen součástí rea lity, kterou pozoruje, ale sám ji také spoluvytváří (Cecchin, Soderlund, 2002). Tím se autoři dostávají do blízkosti konstruktivismu (a v mnoha ohledech čerpají z Maturany) či sociálního konstrukcionismu. V souladu se sociálním konstrukcionis-mem v atmosféře spolupráce a dialogu dochází ke konstruování nového systému přesvědčení. Co se týče epistemologie, Cecchin (2002, s. 28) po-stuluje jakési kompromisní pojetí reality: „Věříme v realitu, a pak kon-struujeme realitu. Nemůžeme být nikdy jen přesně v jedné pozici. Když věříte v realitu, dostanete se do problémů. Když si myslíte, že jenom vy-tváříte realitu, stanete se solipsistickým, izolovaným člověkem.“ Boscolo

42 Klasická milánská škola často používala pojmů jako „strategie“, „protiútoky“, „ma-névry“ a rodinu vnímala spíše jako protivníky, jejichž hru je třeba odhalit a překa-zit.

125


s Cecchinem v důsledku toho nesměřují své intervence cíleně k nějakému danému cíli, ale spíše poskytují podněty, nabízejí alternativy: „Cecchin jednou poznamenal, že ráj kybernetiky 1. řádu je ztracen, ráj vzbuzující víru, že je možné vrhnout do systému „bombu“, která trefí přesně na cíl. Prostě nejsou bomby, nejsou cíle, nic „tam venku“, je jen velký vyvíjející se, pozorující systém, sestávající ze všech lidí zúčastněných na původním problému. Výsledek je určován společným úsilím, které většinou všechny překvapí.“ (Boscolo et al. in von Schlippe, Schweit zer, 2001, s. 26–27) Je-jich představa terapeutické změny je jednoduchá: změna je pro systémy normální, každý systém prochází změnami a musí se adaptovat na změny v okolí (Cecchin, Soderlund, 2002). Změna je normální a běžná a sys-témy jsou organizované kolem změny. Terapie přichází ke slovu tehdy, když jsou systémy strnulé (zablokované ve fi xních ideách) a nemění se. Stále dokola opakují určité sekvence chování, stále mají stejná přesvěd-čení. Nehybnost je ovšem velice nepříjemná i pro systém samotný. Roz-pohybovat ustrnulý systém lze pomocí nové myšlenky, která je členům systému nabídnuta. Mohou sami sebe vidět jinak, nalézt nový příběh. Rozpohybovat strnulý systém lze i tím, že se objeví nové chování, které-mu se ostatní musí přizpůsobit. Většinou se používá více činitelů změn najednou: „Když vidíte ustrnulou rodinu, atakujte ji z různých pozic – způsobte behaviorální změny, dejte nové myšlenky a přidejte paradoxní, šokující příkazy. Nevíte, co účinkuje. Pravděpodobně se jeden malý prvek systému změní tak, jak byste nikdy nečekali.“ (Cecchin, Soderlund, 2002)

Jistou inovací oproti původní milánské koncepci je také nahrazení často kritizovaného a často nepochopeného pojmu neutralita výstižněj-ším pojmem „zvídavost“ (Langmeier, Balcar, Špitz, 2000). Také Cecchi-novo (2002) pojetí předsudků stojí za zmínku. Předpokládá, že všichni máme nějaké předsudky, které přirovnává k brýlím, jimiž sledujeme rea-litu. Cecchin je nevnímá jen negativně, jak bývá většinou zvykem. Pokud je člověk schopen své předsudky korigovat v závislosti na situaci – zejmé-na z hlediska jejich heuristické užitečnosti – není s nimi žádný problém. Urputné lpění na předsudcích však vede k fanatismu a zaslepenosti, což je naopak velmi problematické. Můžeme říci, že Cecchin používá pojem „předsudek“ jako synonymum pro „kognitivní schéma“ či „konstrukt“ a podobně s nimi i pracuje.

126


2.2.4 Krátká terapie zaměřená na řešení

V Americkém Milwaukee vzniklo další důležité centrum rozvíjející rodinnou terapii, a to „Brief Family Th erapy Center“ (BFTC; česky „Cen-trum krátké rodinné terapie“). Klíčovými osobnostmi BFTC byli Steve de Shazer a jeho žena Insoo Kim-Berg, dále Eve Lipchik, Scott Miller, Alex Molnar a další. Práce této skupiny byla opět výrazně ovlivněna spoluprací s MRI v Palo Alto (zejména s Johnem Weaklandem) a specifi ckým přístu-pem Miltona Ericksona. Terapeutické „aranžmá“ je zpočátku velmi po-dobné tomu, které používali v Miláně (zejména tým za zrcadlem a hlavní fáze terapie; srv. De Shazer, 1982), ale terapeutický proces byl odlišný. Zatímco ve strategických přístupech (ať už v Palo Alto nebo v Miláně) šlo o odhalení a narušení patologických komunikačních vzorců, přístup zaměřený na řešení se snaží hledat to, co funguje, a vést klienty, aby to dělali více a naopak aby opustili to, co nefunguje (Mc Kergow, 2002). Zá-kladním mottem tohoto přístupu je, že „mluvení o problémech vytváří problémy, mluvení o řešení vytváří řešení“ (de Shazer in von Schlippe, Schweitzer, 2001, s. 27). Dalším axiomem tohoto přístupu je představa, že lidé nejsou patologičtí ve své podstatě, nýbrž ve svých akcích, reak-cích a interakcích, že není nutné porozumět kořenům problému k tomu, aby bylo možno nalézt řešení. Že důležitý je klientův pohled na to, co se děje (a ten je třeba brát vážně a nebagatelizovat jej, i když to, co popisuje jako problém z našeho pohledu vypadá banální), že lidé mají dostatek vnitřních zdrojů k řešení (terapeut je jen facilitátor) a nakonec tvrzení, že k dosažení změny je pouze třeba, aby klient zkusil jiné chování nebo na-hlédl věci z jiného úhlu pohledu (De Shazer, Norman, Mc Kergow, 2003). De Shazer (in von Schlippe, Schweitzer, 2001) tyto axiomy demonstruje na známé metafoře zámku: Stížnost, s níž klient přijde k terapeutovi je jako zámek na dveřích, za nimiž ho čeká spokojený život. Klient zku-sil už všechno, aby dveře otevřel, ale zůstávají zavřené a on proto situa-ci považuje z hlediska vlastních možností za neřešitelnou. Proto se vrhá do jiných snah, pátrá po tom, proč je zámek ve dveřích takový, jaký je, proč se nedá otevřít (tj. ptá se na příčiny). Přitom je zřejmé, že k řešení se lze dostat pomocí klíče a ne zkoumáním zámku. Terapeutická intervence má vytvořit řešení (v podstatě změnit přesvědčení klienta o neřešitelnosti problému vlastními zdroji tím, že mu nabídne nové perspektivy), nikoli analyzovat pomyslný zámek (problém).

127


Krátká terapie zaměřená na řešení má tři podstatné okruhy, kterým se věnuje pozornost (Carr, 2000, von Schlippe, Schweitzer, 2001):

1. Očekávání klientů. De Shazer a jeho spolupracovníci předpo-kládají, že každý klient má zdroje k řešení. Klienti ovšem přišli do terapie s přesvědčením, že je nemají, proto je klíčovým úkolem terapie je přesvědčit o opaku. Proto terapeut stále vyvolává a pod-poruje očekávání změny. K tomu se využívají 1. otázky na změ-nu před začátkem terapie („Od chvíle, kdy jste se rozhodli přijít, dosud se problém zlepšil, nebo zhoršil? Pokud se zlepšil, v čem konkrétně?“ – zjistilo se, že asi dvě třetiny klientů uvádí pozitiv-ní změnu) a 2. otázky na podmínky a okolnosti, kdy se problém nevyskytuje nebo kdy se jej podařilo efektivně zvládnout (tzv. vý-jimky), 3. domácí úkoly, které mají působit proti přesvědčení, že již nelze nic udělat (např. dostávají za úkol pozorovat, co by mělo zůstat tak, jak je, nebo zkusit udělat něco úplně jinak) a 4. výro-ky „mnozí lidé by udělali…“, které dávají podnět k přemýšlení o tom, že existuje více možností řešení.

2. Terapeutický vztah. V závislosti na tom, jak pojímají svůj problém a jaký terapeutický vztah navazují, lze účastníky sezení rozdělit na 1. návštěvníky, kteří nemají zjevné potíže ani si nemyslí, že mají problém, v terapii jsou většinou nedobrovolně, 2. stěžovate-le, kteří jsou si vědomi problému, ale mají za to, že nemají dostatek zdrojů k řešení, a očekávají změnu od jiných (partnera, terapeuta apod.) a 3. zákazníky, kteří jsou si vědomi problému a zároveň jsou přesvědčeni, že proti tomu mohou aktivně něco udělat a za-pojují se do terapie. Jednotlivé typy nejsou statické, a tak se velmi často stává, že klienti v průběhu terapie mezi jednotlivými typy přecházejí. Tomu, kde se nachází klient, je nutno přizpůsobit i in-tervence: 1. návštěvníkovi dodáváme povzbuzení („komplimen-ty“), zejména když dosáhne nějakého úspěchu či řešení problému, a získáváme jej pro spolupráci, 2. stěžovatele se sklonem pozorovat a kritizovat žádáme, aby pozoroval a zamýšlel se nad tím, co vy-pozoroval (je v tom obsažena i paradoxní intervence – předepsání symptomu), 3. zákazníkům kromě pozorování ukládáme domácí behaviorální úkoly.

3. Formulace cílů. V rámci krátké terapie orientované na řešení se klade velký důraz na to, aby klient byl schopen vyjádřit svou vizi

128


řešení problému a cíle terapie. K tomu se používá známé „zázrač-né otázky“: Představte si, že se v noci, zatímco jste spal, stal zázrak a problém se vyřešil. Jak to poznáte? Co bude jinak? Jak to pozná osoba X, aniž byste jí to řekl? Jak na to bude reagovat? Co bude za půl roku, za rok po zázraku? A tak by se mohlo v podobném duchu pokračovat. Při formulaci cílů, ale i pocitů a nálad, se brání vágnosti a obecnosti používáním škál (Máte škálu 1 až 10, kde 10 znamená, jak se budete cítit, když bude problém vyřešen. Jak se cítíte teď?). Výhodné je provést toto zaznamenání do škály opa-kovaně s určitým časovým odstupem a zaměřit se na změny (Jak si vysvětlujete zlepšení/ zhoršení oproti tehdejšímu měření? Co přesně se změnilo?)

Charakteristiky přístupu orientovaného na řešení lze shrnout mne-motechnickou pomůckou. Mc Kergow (2002) používá anglické slovo SIMPLE (= jednoduchý), kde každé písmenko označuje jeden důležitý aspekt tohoto přístupu:

S – Solutions (řešení) – zaměření na řešení, nikoli na problémy.I – Inbetween (uprostřed) – zaměření na systém, ne na jedince.M – Make use of what’s there (využít, co je k dispozici) – zaměřit se

na rozvoj dostupných zdrojů, navázat na úspěchy a silné stránky a ne se zaměřit na to, co chybí.

P – Possibilities (možnosti) – ty mohou být v minulosti (co se po-vedlo, kdy se navzdory všemu situace nějak změnila k lepšímu), v přítomnosti a v budoucnosti.

L – Language (jazyk) – používání prostého, každodenního jazyka. Jazyk složitý a abstraktní je často důsledkem snahy objasňovat a analyzovat minulost, je složitý a působí nedorozumění.

E – Every case is diff erent (každý případ je jiný) – individuální pří-stup ke každému, terapie „šitá na míru“.

Přístup orientovaný na řešení velmi jasně ukazuje, jak jsou kognitiv-ní aspekty důležité pro terapii i každodenní život. Přesvědčení, že něja-ký problém nemohu vlastními silami vyřešit, vede k určitému chování (analýza příčin, útěk od problému, obviňování druhých apod.). Pokud se podaří otevřít člověku nové perspektivy tím, že zkusí nové chování nebo dostane ke zvážení nové alternativy založené na pozorování a komento-vání úspěchů, může nastat změna velmi rychle. Tato doporučení neplatí

129


jen pro terapeutickou praxi. Pokud se v rodinách při řešení konfl iktů a problémů položí důraz na pozitivní aspekty, na to, co je žádoucí a co se osvědčilo, případně na testování nových potencionálních řešení, může se předejít spoustě chronických konfl iktů. Praxe ukazuje, že ve skutečnos-ti lidé mnohem více pozornosti věnují negativním aspektům rodinného soužití, které sankcionují, zatímco pozitivní a fungující aspekty přecháze-jí bez povšimnutí a ocenění (DE Shazer, 1982).

2.2.5 Gottmanova koncepce skrytých programů

Gottman přichází s koncepcí skrytých programů (Gottman et al., 1976), která má velmi blízko ke kognitivním a na systém zaměřeným po-jetím. „Skrytý program“ je označení pro poměrně stálé tendence a moti-vy, které natolik zahlcují komunikaci, že jakýkoli námět a jakékoli sdělení se vztahují k dotyčným tendencím a motivům (nebo možná přesněji ko-gnitivním schématům) mnohem více než k tomu, co je samotným ob-sahem sdělení (srv. Plaňava, 2000). Podle Gottmana (in Plaňava, 2000) pramení všechny skryté programy z iracionálních úzkostí. Autor rozli-šuje tři druhy skrytých programů:

1. Skryté programy založené na obavě, že jeden z partnerů ztrácí nebo již ztratil zájem o druhého. V takovém případě převládá a komunikaci určuje pocit ohrožené intimity („ty už mě nemáš rád“). Jakékoli sdělení (tedy i chování) partnera je hodnoceno op-tikou tohoto přesvědčení.

2. Skryté programy založené na obavách ze ztráty bezpečí a jistoty. Jeden partner se obává, že ten druhý ztratil odpovědnost za vztah, že se o něj přestává starat, nezajímá se o to, jak se mu daří, a že ztrácí pocit odpovědnosti za společné soužití.

3. Skryté programy založené na obavách z vzájemných mocen-ských pozic partnerů. Například se může jeden z partnerů obávat, že není považován za rovnocenného partnera nebo se cítí ovládán, případně se cítí silný a bojí se o to, aby nebyl „svržen z trůnu“. Veškeré akce či interakce ve vztahu jsou hodnoceny optikou mo-cenských pozic a každé sdělení je primárně vnímáno v kontextu boje o moc, ačkoli tak vůbec nemuselo být myšleno.

130


2.3 Chování a vzájemné působení

Přístupy, které se zabývají pozorovatelným chováním jednotlivých členů rodiny, jeho vzájemnou provázaností a jeho pravidly, vycházejí z metafory „černé skříňky“ („black box“). To znamená, že vnitřní svět jednotlivce je pro ně něčím, co nelze zkoumat, co zůstává tajemstvím. Co však naopak zkoumat lze a s čím lze i terapeuticky pracovat, je chová-ní, tedy komunikace v tom nejširším slova smyslu. Představíme zde čtyři vlivné směry: behaviorismus, komunikační a strategický přístup a teorii her.

2.3.1 Behaviorální pojetí komunikace v rodině

Behaviorismus byl svého času velmi vlivným směrem v psychologii a psychoterapii a přes jisté oslabení jeho vlivu v posledních desetiletích patří stále k základním přístupům, a to i v rodinné terapii (Langmeier, Balcar, Špitz, 2000). Jak sám název napovídá (z angl. „behavior“ = cho-vání), behavioristé se zaměřují na chování, na jeho příčiny a na možnosti jeho změny učením.

KLASICKÉ PODMIŇOVÁNÍ Výzkum tohoto typu učení rozvíjel Ivan Petrovič Pavlov a jeho ko-

legové (I. M. Sečenov, V. M. Bechtěrev a další). Mluvíme o klasickém podmiňování, které je charakteristické tím, že se neutrální podnět spojí (asociuje) s nepodmíněným podnětem tak, že nakonec sám o sobě vyvo-lává reakci, jako by byl nepodmíněným podnětem (viz obr. 22). Známé jsou Pavlovovy pokusy s vyvoláváním slinění u psů. Bylo zjištěno, že nepodmíněný podnět (např. potrava) vyvolává automatickou nepodmí-něnou reakci (slinění psa). Pokud se ovšem s nepodmíněným podnětem zároveň po určitou dobu vyskytoval i jiný, v podstatě neutrální podnět (zvuk zvonku, červené světlo), pes začal reagovat sliněním již při něm, aniž by ještě cítil potravu. V tom případě mluvíme o zvuku zvonku či světle jako o podmíněném podnětu a o jím vyvolané reakci jako o reakci podmíněné.

131


Nepodmíněný podnět

(potrava)

Nepodmíněný podnět

(potrava)

+

podmíněný podnět

(zvonek)

Nepodmíněný reakce

(slinění)


(slinění)


(slinění)

Podmíněný podnět

(zvonek)

Obr. 22: Klasické podmiňování (podle Praško, Možný, 1999)

Klasické podmiňování Pavlov nerozvíjel jako psychologickou teorii učení. Sám se označoval za fyziologa zkoumajícího mozkové refl exy a po-užívání psychologické terminologie u svých žáků přísně peskoval (Hunt, 2000). Přesto měly jeho experimenty značný vliv na psychologii. V ro-dinné komunikaci bychom mohli klasickým podmiňováním vysvětlit na-příklad hysterickou reakci manželky na pozdní příchod manžela z práce, byly-li jeho předchozí pozdní příchody dostatečně dlouho asociovány s jeho alkoholovým opojením a výtržnostmi v domě.

INSTRUMENTÁLNÍ A OPERANTNÍ PODMIŇOVÁNÍZa objevitele instrumentálního podmiňování bývá označován Ed-

ward Lee Th orndike. Věnoval se především pokusům se zvířaty, zejména kuřaty (v disertační práci) a kočkami. Kočky například umístil do skří-něk, z nichž se mohly dostat pouze šlápnutím na pedál, stisknutím tlačít-ka nebo jiným úkonem, někdy i složitější sousledností úkonů. Pokusná skříňka fungovala jako jakýsi stimul, který spouštěl reakce koček (zkou-šely se různě dostat ven ze skříňky). Většina reakcí k výsledku nevedla, ale jedna ano. Th orndikeův zákon účinku tvrdí, že ta, která vedla k úspě-chu posiluje spojitost reakcí a podnětů a oslabuje či vylučuje jiné. Tedy, účinek každého jednání rozhoduje, zda se stane reakcí na daný podnět nebo ne (Hunt, 2000). Zákon cviku, opět formulovaný Th orndikem, pak

132


dodává, že takto vzniklá reakce na podnět bude při relativně konstant-ních vnějších podmínkách tím pevněji spojena s podnětem, čím častěji se s ním bude spojovat a čím větší bude průměrná síla a doba trvání tohoto spojení (Hunt, 2000).

Na Th orndika navázal ve svých výzkumech Burrhus Frederic Skin-ner, který rozvíjel tzv. operantní podmiňování. Zatímco v instrumentál-ním podmiňování se neutrální refl ex (náhodné šlápnutí na páčku apod.) po odměně stává naučeným chováním, které slouží k tomu, k čemu pů-vodně nesloužilo (osvobození z klece, získání potravy), Skinner chápe jakýkoli náhodný pohyb, který zvíře z jakéhokoli důvodu udělá, jako nějak „operující“ v prostředí (tedy tzv. „operant“). Když tento operant odměníme, zvyšujeme pravděpodobnost výskytu takového chování – tedy podmiňujeme operantně (Hunt, 2000). Existují v zásadě čtyři druhy operantního podmiňování (viz obr. 23): pozitivní zpevnění (proces, kdy určité chování vede k následku, který zvýší pravděpodobnost dalšího vý-skytu takového chování, tzv. „odměna“; například pochvala, povzbuzení, protislužba), negativní zpevnění (proces, kdy ke zvýšení pravděpodob-nosti výskytu daného chování dochází tím, že vede k oslabení určitého nežádoucího vlivu či stavu a tím k úlevě, např. když manžel omezí pití al-koholu, manželka nedělá „hysterické scény“), pozitivní oslabení (proces, při němž dochází ke snížení pravděpodobnosti výskytu určitého chování tím, že vede k nežádoucím a nepříjemným následkům, tzv. „trest“, např. když si dítě neuklidí v pokoji, bude mu zakázáno jít si hrát ven) a nega-tivní oslabení (proces, kdy se pravděpodobnost určitého chování sníží proto, že nevedlo k očekávaným pozitivním výsledkům, např. rezignace jednoho partnera na sexuální soužití po dlouhodobě neúspěšných poku-sech).

Následek chování

Vliv na chování

Podnět následuje

(je poskytnut)

Podnět nenásleduje

(není poskytnut)

Pravděpodobnost výskytu daného

chování se zvýší

Pozitivní zpevnění

(odměna)

Negativní zpevnění

(úleva)

Pravděpodobnost výskytu daného

chování se sníží

Pozitivní oslabení

(trest)

Negativní oslabení

(zklamání)

Obr. 23: Typy operantního podmiňování (podle Murdoch, Baker, 1996)

133


Teorie podmiňování sice nedokázaly beze zbytku vysvětlit a předvídat výskyt chování ani u zvířat ani u lidí (Možný, Praško, 1999; Hunt, 2000), ale stále zůstávají v platnosti a zachovávají si jistou užitečnost pro teorii i praxi. Behaviorální rodinná terapie sestává ze tří základních prvků (srv. Liberman, 1970): 1. vytvoření a udržení pozitivního terapeutického spo-jenectví, 2. vypracování behaviorální (či funkcionální) analýzy problému (či problémů) a 3. aplikace behaviorálních principů vzájemného ovlivňo-vání a modelování chování v kontextu probíhajících interpersonálních interakcí.

K třetímu bodu můžeme říci několik poznámek. V rodinách se v „běžném životě“ velmi často využívá pozitivní oslabení nežádoucího chování (tresty) jak ve výchově dětí, tak i ve vzájemném vztahu manžel-ské dvojice, ačkoli mnohem účinnější je pozitivní zpevňování žádoucího chování (odměny), a proto je v behaviorálně orientované manželské a ro-dinné terapii věnována otázce pozitivního zpevňování velká pozornost (srv. Kratochvíl, 2001b; Murdoch, Barker, 1996; Liberman, 1970; Stuart, 1969). Důkladnou pozornost je také třeba věnovat otázce pozitivního zpevňování nežádoucího chování. K tomu dochází většinou neuvědomo-vaně a nezáměrně, což ovšem nic nemění na skutečnosti, že se nežádoucí chování tak jako tak posiluje. Pokud se například zlobícímu dítěti věnuje pozornost (a to i negativní, tedy výčitky, okřikování či tresty), může to pro něj být podle Libermana (in Langmeier, Balcar, Špitz, 2000) sdělením „dokud budeš projevovat toto nežádoucí chování či příznaky, budeme o tebe mít zájem a pečovat o tebe“ a taková pozornost může být para-doxně odměnou, která nežádoucí chování posílí. Podobně jsou podle Batesona a spolupracovníků (1972) neúmyslně posilovány schizofrenní příznaky jednoho člena rodiny paradoxní komunikací. Důležitou úlohu hrají také experimenty se změnou chování (Liberman, 1970).

SOCIÁLNÍ UČENÍ Sociální učení stojí na pomezí mezi behaviorismem a kognitivními

teoriemi. Někdy bývá také označováno jako učení napodobováním, zá-stupné učení či observační učení (Praško, Možný, 1999). Podle Alberta Bandury člověk nereaguje pouze podle svých zkušeností s následky da-ného chování, ale také se významně uplatňuje pozorování druhých lidí (jejich chování a následků jejich chování) nebo i slovní sdělení ostatních (Janoušek, 1992). Určité chování se tedy může objevit či naopak vymizet

134


i na základě zprostředkované zkušenosti. Bandura zmiňuje i čtyři proce-sy, na nichž je observační učení založeno – pozornost, paměť, produkce a motivace (Janoušek, 1992). Sociální učení je zjevné zejména u dětí, kte-ré pozorují rodiče a jiné významné osoby (učitele, spolužáky, kamará-dy) a jejich chování napodobují ve hrách a osvojují si určité role (Mead, 1932). Chování, které si děti odnesou ze svých rodin, se může v dospě-losti ukázat jako problematické. Když založí rodinu, mohou se dostat do jakýchsi bludných kruhů vzájemně neuspokojivých způsobů chování a reakcí na ně v rodinné interakci (Langmeier, Balcar, Špitz, 2000). Vý-znamným faktorem je sociální učení i v terapii, ať už individuální nebo skupinové (příp. rodinné), což plyne z výše uvedeného.

2.3.2 Aplikace teorie her na komunikaci v rodině

Teorie her („game theory“) se vyvinula nejprve v tzv. „vyšší matemati-ce“ (proto se jí někdy říká „matematická teorie her“), ale uplatňuje se vý-znamně v mnoha oblastech, zdaleka překračujících hranice matematiky: v ekonomice, kybernetice, biologii, politologii, sociologii a v neposlední řadě v teorii sociální komunikace (Watzlawick; 1994, 1995). Teorie her je interdisciplinární přístup ke studiu lidského chování (Mc Cain, 1999) či konkrétněji (Turocy, von Stengel, 2001) formální studium rozhodování v situacích, kdy několik subjektů (hráčů) musí činit rozhodnutí, které ně-jakým způsobem ovlivní zájmy ostatních subjektů (hráčů). V zásadě jde tedy o studium strategií chování (spolupracující nebo konfl iktní).

Nejdříve musíme uvést některé základní pojmy. Ústřední pojem hry nelze chápat jako nevinnou dětskou zábavu, ale jako formální popis stra-tegické situace (Turocy, von Stengel, 2001) nebo přesněji jako „vědeckou metaforu“ k popisu takových situací (Mc Cain, 1999). Zisk (výplata, uži-tek) je číselný údaj, který vyjadřuje očekávaný výsledek hry při volbě ur-čité strategie. V teorii her se sestavují přehledné tabulky (viz obr. 24), v nichž je vidět, jaké zisky bude který hráč mít v případě, že bude zvolena určitá strategie. Hráči jsou, jak bylo uvedeno, aktéři hry. Tito aktéři jsou interdependentní, to znamená, že jejich chování je navzájem na sobě zá-vislé. V teorii her hraje důležitou teze racionálního hráče, tj. představa, že hráči se snaží maximalizovat svůj zisk.

135


Klasickým příkladem z teorie her je tzv. vězňovo dilema. Představme si situaci, kdy prokurátor drží ve vazbě dva muže podezřelé z loupeže. Problém je v tom, že nemá proti nim dostatek důkazů, aby je za to mohl pohnat před soud. Zavolá si je tedy a sdělí jim bez obalu, že k tomu, aby je obžaloval z loupeže, potřebuje jejich přiznání. Pokud budou oba zapí-rat, může je obžalovat pouze za ilegální držení zbraně, za což mohou oba dostat šest měsíců vězení. Když se oba přiznají, postará se o to, aby oba dostali nejnižší sazbu, tj. dva roky vězení. Pokud se ovšem přizná jen je-den a druhý bude nadále zapírat, stane se z toho, který se přizná, korunní svědek a bude zcela osvobozen, zatímco druhý dostane nejvyšší sazbu, tedy dvacet let vězení. Aniž by jim umožnil se jakkoli domluvit, odešle je hned poté do samostatných cel. Tím se ovšem oba zadržení muži dostá-vají do těžko řešitelné situace, protože výsledek je závislý na akcích obou účastníků a jeden neví, jak se zachová ten druhý. Oboustranně nejvýhod-nější by jistě bylo, kdyby oba zapírali a vyvázli s půlročním trestem. Jenže je tu důležitá pochybnost – co když ten druhý podlehne svůdné nabídce beztrestnosti a přizná se? Pak je samozřejmě ten první v nebezpečí dvace-tiletého trestu. Pokud se ale první sám rozhodne přiznat, je kromě toho, že zklame důvěru „parťáka“ vystaven nebezpečí, že i ten druhý se raději přizná a místo půl roku dostanou oba dva roky. Jejich zisky jsou uvedeny v tabulce (obr. 27).

Hráč B

Hráč A

B 1 B 2

A 1

+5

+5

+8

–5

A 2

–5

+8

–3

–3

Obr. 24: Vězňovo dilema – tabulka zisků (převzato z Watzlawick, 1998)

Vězňům se tedy nabízí strategie kooperativní, která předpokládá sou-činnost obou a vede k nejvýhodnější alternativě pro oba hráče, či strategie konfl iktní, kdy jeden se pokusí získat ještě víc na úkor druhého, což může vyjít, ale také nemusí, a pak je výsledek horší než při spolupráci. Ovšem

136


pokud se jeden rozhodne spolupracovat a druhý ne, doplatí ten první na svou vstřícnost. Situace je bez komunikace mezi hráči v podstatě ne-řešitelná. Podobné matrice je možné sestavit i pro mnohem složitější pří-pady interdependentního rozhodování, ať už s nepovolenou komunikací jako v případě vězňova dilematu, nebo s povolenou, což bude platit pro většinu rodinných situací.

V teorii her se rozlišují v zásadě dva druhy her (Watzlawick et al., 2000):

1. Hry s nulovým součtem, tedy hry, kdy zisk jednoho hráče nutně znamená ztrátu druhého hráče (či ostatních hráčů) ve stejné výši. Čili, když sečteme zisky a ztráty jednotlivých hráčů, musí vyjít nula. Typickým příkladem je sázka – to co vyhraje jeden hráč, to druhý ztratí. Nulové hry se ovšem vyskytují také v mnohem složi-tějších formách.

2. Hry s nenulovým součtem jsou hry, v nichž mohou všichni nebo někteří hráči získat či všichni nebo někteří společně ztratit. Vý-sledný součet zisků a ztrát tedy nebude nulový. Těchto her existuje nezpočet variant. Příkladem může být stávka dělníků, kde většinou ztrácejí jak zaměstnanci, tak zaměstnavatelé, nebo jaderná válka, v níž by samozřejmě prohráli všichni. Nebo naopak oboustranně ziskové je kompromisní řešení, v němž mohou získat obě strany, či spolupráce, která maximalizuje zisky všech zúčastněných. Při hrách s nenulovým součtem, kterých se účastní více hráčů, dochá-zí často ke vzniku koalic. Hry s nenulovým součtem předpokládají jakýsi na hráčích nezávislý „bank“, z něhož lze čerpat zisky (tedy nikoli jen z proher ostatních hráčů) nebo do nějž se mohou propa-dat ztráty, aniž by se kdokoli jiný z dané ztráty obohatil.

Nyní můžeme přejít k aplikaci teorie her na komunikaci v rodině. Zů-staneme-li u rozlišení her s nulovým a nenulovým součtem, můžeme říci, že hry s nulovým součtem jsou pro rodinná soužití destruktivní. Watzla-wick (1994, s. 84) to shrnuje: „Nulová hra v rovině vztahu, nabízející jen dvě alternativy (ztratit – získat), povede určitě pomalu ale jistě k tomu, že vztah půjde k čertu i v rovině věcné. Nuloví hráči, posedlí myšlenkou vyhrát a vzájemně se přetrumfnout, totiž snadno přehlédnou, že tím, kdo se nakonec (trpce) směje poslední, je Život (tedy onen ,bank‘ – pozn.

137


autora), poslední z trojice, s nímž to prohrají oba.“ Hraje-li jeden z hráčů hru s nulovým součtem, vytváří si – díky svým obavám a úzkostem (tedy svému obranně-útočnému postoji) – velké množství situací, které mu jen potvrzují nutnost být neustále připraven čelit úskokům druhých (sebe-naplňující předpovědi). Navíc může vnutit svá pravidla (tedy že se bude hrát s nulovým součtem) i ostatním hráčům, kteří takto hrát sami pů-vodně nechtěli (Watzlawick, 1995). Naopak to platí o hrách s nenulovým součtem: „Proč je tak těžké pochopit, že život je hra nenulová? Že v něm můžeme společně získat, pokud zrovna nemáme utkvělou představu, že musíme druhého porazit, aby on neporazil nás? A že můžeme dokonce žít v harmonii s třetím hráčem, se Životem (pro zkušené nulové hráče něco zcela nepochopitelného)?“ (Watzlawick, 1995, s. 84)

DEBAKLOVÝ A KALAMITNÍ VZTAH PODLE M. PLZÁKAAplikací teorie her na partnerské vztahy se zabýval také Miroslav Pl-

zák (1970b). Ten podává poměrně důkladnou aplikaci teorie her na man-želské vztahy s tím, že do ní zakomponoval i své pojetí rovnováhy emoční závislosti. Rozlišuje tedy hry symetrické, v níž jsou oba hráči stejně závislí na uspokojení (ziscích) ze hry (vztahu), a hry asymetrické, v nichž zá-vislost jednoho převažuje nad závislostí druhého. Podle Plzáka (1970b) je funkčním cílem her v partnerských vztazích dosáhnout oboustranné spokojenosti, naopak nefunkčním cílem je snaha u druhého partnera vy-volat vysoký stupeň závislosti na hře a tím dosáhnout jakési jistoty a kont-roly nad situací. V druhém případě ovšem existuje vážné riziko asymetrie (vztah, který začíná jako symetrický, ale ústí do naprosté asymetrie na-zývá Plzák debaklovým) nebo konfl iktní symetrie (tzv. kalamitní vztah). Protože partnerské hry jsou podle něj hazardní (je zde všudypřítomný prvek rizika) a do značné míry závislé na „erotickém démonovi“ (Plzák, 1970a, 1970b), mohou se zvrtnout do destruktivních velmi snadno.

Plzák (1970b) tedy rozlišuje tyto hry s nulovým součtem:1. Debaklový vztah, který je charakteristický tím, že jeden z part-

nerů je výrazně závislejší na hře než druhý a že tento rozdíl se postupem času stále zvětšuje. Typickým příkladem je žárlící part-ner. Obviňování, výčitky, prosby, nenadálé kontroly, zapřísahání, to vše jsou kroky, které postupně zvětšují asymetrii vztahu. Part-ner, na nějž je takto žárleno (a velmi často bezdůvodně), se časem

138


unaví a začne postupovat ke stále větší nezávislosti na hře, ba za-čne se u něj objevovat čím dál větší znechucení ze hry i z žárlivého partnera. Žárlící partner naopak s oddalováním partnera zinten-zivňuje své úsilí o jeho získání a prohlubuje svou závislost na hře. Plzák řadí debaklový vztah mezi hry s nulovým součtem, protože zvýšení závislosti jednoho vede k relativně stejnému snížení zá-vislosti druhého hráče. Vztah je evidentně nefunkční a debaklový vývoj vede buď k bouřlivému rozpadu vztahu, nebo k soužití ne-spokojenému, vysoce konfl iktnímu a traumatizujícímu.

2. Kalamitní vztah, který zůstává sice symetrickým, ale tato symet-rie je dána bojem, nikoli spoluprací. Autor sám to charakterizuje výstižně: „Láska již není hrou, v níž se hledá spokojenost, přesněji faktor uspokojení, ale hrou, v níž se hledá bolest druhého.“ (Pl-zák, 1970b, s. 88) Ve výše uvedeném příkladě žárlivého partnera by ke změně debaklové hry v kalamitní došlo tehdy, kdyby žárlivý partner místo zvyšování asymetrie výčitkami a zoufalými pros-bami přikročil k provokacím, vyvoláváním pochybností a dalším strategiím, s jejichž pomocí se bude pokoušet druhého trápit. Je to případ hry s nulovým součtem par excellence – dotyčný člověk má nutkavou představu, že jeho zisk je nutně spojen s utrpením a ztrá-tami druhého. Nezřídka dojde i k fyzickému či psychickému ná-silí. Kalamitní hra se většinou odehrává ve sledu tří kroků (Plzák, 1970b): 1. Provokace (zaměřená na žárlivost, nedůvěru, nejistotu), 2. Předstíraná hra vysoké závislosti (metakomplementární mané-vr, který má vést k dosažení zisku; např. zkroušené výroky typu „Ty už mě nemáš rád“, „Máš někoho jiného“ atd. s cílem přimět druhého vyjádřit lásku nebo něco vykonat) a 3. Provokující akce (odchod z domu apod.).

V rodinných vztazích jsou podle Plzáka žádoucí vztahy symetrické a kooperativní, tedy hry s nenulovým součtem, v nichž profi tují všich-ni hráči. Plzák (1970b) navrhuje několik strategií, jimiž lze změnit pra-vidla nežádoucích her s nulovým součtem na snesitelnější pravidla her s nenulovým součtem. Rozlišuje jednostranné strategie (jeden hráč je v rámci poradenství programován na určitou strategii, která by měla při-nést změny pravidel hry v celém systému) vynucující spolupráci, a to buď přátelské nebo nepřátelské (tj. trestající), a ideální oboustranné přátelské strategie.

139


TEORIE SOCIÁLNÍ SMĚNYMatrice 2 × 2, kterou jsme viděli u vězňova dilematu, je základním

východiskem teorie sociální směny („social exchange theory“). Teorii so-ciální směny rozvíjeli především G. C. Homans, John Th ibaut a Harold Kelley (Knobloch, Knoblochová, 1999). Teorie sociální směny předpo-kládá opět racionálního hráče – každý chce maximalizovat zisky a mi-nimalizovat výdaje v průběhu her, které mají podobu směn. Směňují se hodnoty jako věci, služby, postavení (status), láska, informace či peníze (Knobloch, Knoblochová, 1999). Th ibaut a Kelley (in Griffi n, 1994) po-stulují úrovně hodnocení výnosů sociální směny:

1. Výsledek („outcome“), tedy co aktuálně v daném systému vztahů jedinec získává.

2. Prosté srovnávání („comparison level“), kdy se výsledek srovnává s očekáváními. Jde zde tedy o osobní uspokojení s výsledkem dané sociální směny, např. spokojenost v manželství, chápaná jako jeho emoční bilance.

3. Srovnávání alternativ („comparison level of alternatives“), kdy se srovnávají dosažené výsledky s nejlepšími výsledky, kterých by bylo možno dosáhnout mimo daný vztah (v jiných sociálních smě-nách s jinými účastníky). Pokud roste výhodnost alternativ (mimo již existující vztahy se rýsují větší zisky), vzrůstá riziko nestability stávajících systémů. Srovnávání alternativ nemusí nutně souviset se spokojeností a atraktivitou aktuálních zisků – například žena, která je ve své práci spokojená, může změnit zaměstnání, pokud se jí naskytnou ještě výhodnější podmínky (vyšší plat, lepší pozice, zajímavější práce apod.).

Na základě těchto tří úrovní hodnocení lze popsat šest typů vztahů (viz obr. 25). Pokud je nejmenší srovnání alternativ, jedná se o vztahy silné závislosti (není jiných alternativ), pokud jsou nejmenší hodnoty výsledků, budou to vztahy neuspokojující. Za ideální variantu lze pova-žovat tu uvedenou v druhém řádku, kde je nejvyšší hodnota výsledku, pak srovnání alternativ a nakonec prostého srovnání – vztah je stabilní a uspokojující, ale ne závislý.

140


Relativní hodnota výsledku (V),

prostého srovnání (PS) a srovnání

alternativ (SA)

Charakteristika vztahu

V > PS > SA

UspokojujícíStabilníZávislý

V > SA > PS

UspokojujícíStabilní

Nezávislý

SA > PS > V

NeuspokojivýNestabilní až rozbitýŠťastný kdekoli jinde

SA > V > PS

UspokojujícíNestabilní

Šťastnější jinde

PS > SA > V

NeuspokojivýNestabilní až rozbitý

Kontinuálně nešťastný

PS > V > SA

Vysoce neuspokojivýNelze odejít (vynucená stabilita)

Závislý a nešťastný

Obr. 25: Šest typů vztahů podle teorie sociální směny (podle Griffi n, 1994)

Teorii sociální směny aplikovali na rodinnou terapii například Kno-bloch a Šefrnová (1991), později Knobloch, Knoblochová (1999). Zavedli v rámci rodinné terapie43 pojem motivační rovnováhy. Motivační rovno-váha má v rodinné či manželské terapii několik rovin:

1. Je to otázka analýzy zisků a nákladů (výdajů) jednotlivých členů rodiny. Aby vztahy zůstaly zachovány, je nutno udržet motivaci jednotlivých členů k pokračování. Ovšem autoři zde varují před dvojím nedorozuměním: a) Přílišné soustředění na zisky a ztráty je spíše příznakem dysfunkčních vztahů a nikoli ideálem. Ve „šťast-ných manželstvích“ mají partneři vzájemně otevřené „velké kon-to“ (tj. dávají na dluh) a velkou roli hraje altruistické uspokojení. Je ovšem důležité „konta“ pravidelně doplňovat, protože nejsou nekonečná a může někdy (náhle a překvapivě) dojít k rozpadům

43 Knoblochovi později od rozlišování individuální a rodinné terapie zcela upustili, protože při práci se sociálním schématem pacienta již tato dichotomie ztrácí smysl. (Knobloch, Knoblochová, 1999)

141


vztahů, které byly z hlediska motivační rovnováhy dlouhodobě nevyrovnané, a to i když působily stabilně a spokojeně (Knobloch, Knoblochová, 1999). b) Někteří behaviorálně orientovaní terapeu-ti využívali teorii sociální směny v terapii mechanicky a nedůstoj-ně, když navrhovali směny jako „sex za nábytek“44, které se staly spíše námětem vtipů než účinnou technikou v manželské terapii. Se sociálními směnami a motivační rovnováhou v rodinných vztazích je třeba pracovat citlivě a uvážlivě. Důležité je při analýze zisků a výdajů všech členů vzít do úvahy i skryté odměny, které mohou vést k udržování nežádoucího chování (například u sebe-podrývajícího chování).

2. Je třeba vzít v úvahu zisky a výdaje všech členů rodiny v rámci terapie. Jedná se jak o identifi kovaného pacienta, u něhož zkušený terapeut dokáže uhlídat to, aby jeho motivy k setrvání v nemo-ci nepřevládly nad jeho motivy k uzdravení, tak o jeho partnera a další blízké osoby, které se přímo nebo nepřímo účastní tera-pie (víme, že změna jedné části systému se promítá i do ostatních a úspěšná léčba identifi kovaného pacienta může paradoxně vést k destabilizaci či rozpadu systému).

2.3.3 Komunikační a strategický přístup

V kalifornském Palo Alto vznikly dva z hlediska rodinné terapie vele-důležité instituty (Prochaska, Niorcross, 1999). Prvním byl „Double Bind Communications Project“ (Projekt dvojné vazby v komunikaci), založe-ný v roce 1952 Gregory Batesonem, Jay Haleym a Johnem Weaklandem (konzultanta jim dělal D. D. Jackson), druhým pak známější Mental Re-search Institute (MRI), který založil Don D. Jackson s Virginií Satirovou a Julesem Riskinem v roce 1958. V roce 1960 se k MRI připojil také Paul Watzlawick. Oba týmy velmi úzce spolupracovaly a v roce 1962 se projekt dvojné vazby přesunul do MRI a s ním i Haley a Weakland. Vliv výzkum-níků a terapeutů z Palo Alto na rodinnou terapii je zásadní. Batesonovy

44 Tedy manželka poskytne sex, manžel zase zajistí koupi nábytku. Takové směny však není možné podporovat, protože směny lze účinně provádět pouze ve stejné kategorii, tedy projev lásky za projev lásky, ale nikoli třeba za věc (Knobloch, Knoblochová, 1999).

142


práce poskytnuly nový fi losofi cký rámec pro praxi rodinné terapie, a to natolik, že i systemicky orientovaní terapeuti, kteří příliš nedoporučují číst „zastaralé a mechanistické“ práce „kybernetiků 1. řádu“, stále s chutí čtou „sv. Batesona“ (von Schlippe, Schweitzer, 2001). Můžeme připome-nout, že Bateson sám nebyl mnohdy příliš nadšen z terapeutických pří-stupů, které se na jeho myšlenky odvolávaly. Watzlawick výrazně ovlivnil milánskou školu, Weakland de Shazerovo BFTC, Satirová humanisticky orientované rodinné terapeuty, Haley zase spolupracoval s Ericksonem a Minuchinem. Kromě komunikačně-experinciálního přístupu Satiro-vé, o němž bylo pojednáno výše, vznikly v MRI dva důležité přístupy: komunikační, reprezentovaný Paulem Watzlawickem, Johnem Weak-landem, Richardem Fischem a Arthurem M. Bodinem, a strategický, re-prezentovaný především Jayem Haleym a Cloe Madanesovou. Důležitou postavou, která oba zmíněné směry silně inspirovala, byl svérázný hyp-noterapeut Milton H. Erickson45. Teoretické pozadí obou je v podstatě stejné, oba přístupy jsou zaměřené na chování a na docílení jeho změny v rámci celého systému. Hlavní rozdíl spočívá v pojetí terapeutické změ-ny – zatímco v případě komunikačních terapií jde spíše o malé změny, které spustí další změny (Watzlawick, Weakland, Fisch, 1974; Weakland, Fisch, Watzlawick, Bodin, 1972), ve strategickém přístupu jde o „drsněj-ší“ destabilizaci systému a razantnější působení směrem k „zásadní změ-ně“ (Haley, 1963; 1994a; 1994b; 2003). Hranice ovšem není příliš ostrá a používané techniky jsou v obou přístupech velmi podobné.

Základní teze pracovníků MRI jsou (Watzlawick et al., 2000): 1. meta-fora „černé skříňky“ převzatá z behaviorismu, která říká, že není potřeba (a je zavádějící) sledovat v posledku neprokazatelné intrapsychické hy-potézy, 2. nemožnost objektivně rozlišit vědomí a nevědomí, 3. orientace na přítomnost, 4. relativizace vztahu příčina – následek (místo „proč?“ je třeba se ptát „k čemu?“) a s tím související cirkularita a 5. relativita „nor-málního“ a „abnormálního“.

45 Erickson napsal (pochvalnou) předmluvu k základní knize komunikační terapie (Watzlawick, Weakland, Fisch, 1974), o úzkém sepjetí Haleyho terapie s Erickso-novým přístupem srv. Haley, 1963, 2003.

143


V oblasti komunikace přišli zmínění autoři s klasickou pěticí axiomů sociální komunikace (Watzlawick et al., 2000, s. 43–62):

1. Nemožnost nekomunikovat. Jak už bylo řečeno na začátku této práce, pro výzkumníky z MRI je jakékoli chování sdělením, ko-munikací. A protože se nelze ne-chovat, nelze potažmo ani ne--komunikovat. Je právě úskalím schizofrenní komunikace, že se schizofrenici snaží o ne-komunikaci (Watzlawick et al, 2000, s. 45, 63). Musíme přiznat, že k tomu mají poměrně pádné důvody, pro-tože podle teorie dvojné vazby jsou chyceni v paradoxní situaci, kdy ať řeknou či udělají cokoli, vždy to bude špatně. Ačkoli se snaží vyhnout tomu, aby zaujal nějakou pozici, ať už mlčením, stažením do sebe nebo nesmyslnými a rozpornými výroky, nemůže unik-nout nutnosti komunikovat, protože i jeho úsilí o ne-komunikaci je sdělením. Schizofrenní komunikace se ovšem neodehrává jen ze strany identifi kovaných pacientů. Je poměrně běžným jevem v každodenním životě.46 O schizofrenní komunikaci můžeme totiž právem hovořit všude tam, kde dochází k diskvalifi kaci komuni-kace, tj. kde se používá jazyka tak, že je na partnerovi v rozhovo-ru, aby si sám vybral z mnoha různých významů (někdy dokonce neslučitelných)47, nebo ke komunikaci pomocí symptomu, tedy předstírání nějaké indispozice (např. ospalost, neznalost jazyka, zahloubání), která omluvitelným způsobem komunikaci znemož-ňuje48.

46 Zatímco u „normálních lidí“ je podle Watzlawicka (2000) nesmyslná a mnoho-značná komunikace právem připisována interpersonálnímu kontextu (nechci se s dotyčným příliš bavit, ale nemohu zdvořile odejít, tak komunikuji vyhýbavě a zmateně), u psychotiků bývá stejná reakce spojována s jeho zmateným dušev-ním stavem (tedy intrapsychickými příčinami). Autoři proto zdůrazňují: „Na konci klinického spektra takzvaných bláznivých projevů nemusí jít nutně o manifestace nemocného ducha, ale spíše o jedinou možnou reakci na absurdní či nesnesitelný kontext.“ (Watzlawick et al., 2000, s. 68)

47 Často používanými technikami diskvalifi kace komunikace jsou podle Watzlawicka (et al., 2000) rozporuplnost, nesrovnalosti, změny tématu, nedokončené věty, zá-měrná nedorozumění, konkretizace metafor nebo naopak metaforické interpretace konkrétně míněných poznámek apod.

48 Jde o vyslání signálu: „Neměl bych nic proti tomu s vámi komunikovat, ale něco, co je silnější než já a za co nemohu být odpovědný, mi v tom brání“ (Srv. Watzlawick et al., 2000).

144


2. Obsahová a vztahová rovina komunikace. S tímto komunikač-ním axiomem jsme se setkali v první kapitole (podkapitoly o ko-munikaci jako sdělování a komunikaci jako utváření vztahů jsou aplikací tohoto užitečného dělení). Obsahová rovina komunikace je rovina vlastního sdělení, informace, zatímco rovina vztahová či příkazová odkazuje na skutečnost, že v rámci každé komuni-kační výměny je utvářena, potvrzována nebo zpochybňována de-fi nice vztahu mezi účastníky. Vztahová rovina komunikace také poskytuje vodítko, jak chápat obsah, takže je podle Watzlawicka (et al., 2000) vlastně metakomunikací (komunikací o komuni-kaci). Schopnost přiměřené metakomunikace je velmi důležitá – nejen pro úspěšnou komunikaci, ale i pro oblast sebeuvědo-mění a uvědomování si ostatních. Na obou rovinách může dojít a dochází k neshodám. Existuje několik variant (Watzlawick et al., 2000, s. 71–72): 1. Ideální případ, kdy se účastníci shodují jak na obsahu, tak na defi nici vztahu, 2. Nejhorší varianta, kdy se neshodují ani na jednom a 3. Mezistupně, jako a) partneři se neshodují po obsahové stránce, ale nenarušuje to jejich vztah (nej-zralejší forma konfrontace s nejednotností), b) partneři se shodují na obsahové úrovni, ale ne na defi nici vztahu (jde zde o spor v de-fi nici „Já a Ty“ – sebepojetí osoby A může osoba B buď potvr-dit, nebo odmítnout nebo, což je nejhorší varianta, znehodnotit /lhostejnost, „Ty neexistuješ“/), c) konfúze (zmatení) mezi oběma rovinami (partneři se pokoušejí řešit vztahový problém v rovině obsahové nebo naopak různost názorů prezentovat jako vztahový problém: „Kdybys mě miloval, měl bys mi vyhovět.“) a d) situa-ce, kdy jeden partner je nějak nucen pochybovat o tom, co vnímá v rovině obsahu, aby neohrozil vztah (tzv. komunikační parado-xy).

3. Fázování sledu událostí (interpunkce, angl. „punctuation“). Komunikace jako taková je nepřetržitý sled výměn podnětů – odpověď – posílení (či odpověď na odpověď). Odpověď osoby B na podnět osoby A je zároveň novým podnětem pro A, na který A odpovídá, což je z hlediska B nový podnět. Vidíme, že klíčovou roli zde hraje pozorovatel. Pozorovatel (což jsou i sami účastníci) tento nepřetržitý tok organizuje tím, že z toku komunikace vy-řízne určitý úsek, v němž lze nalézt „počátek“, od něhož se odvíjí

145


„odpovědi“ a „posílení“. Je jasné, že způsob, jakým tento pozoro-vatel provedl „výřez“ není jediný možný, a že stejně smysluplně a nezpochybnitelně může jiný pozorovatel provést výřez úplně ji-nak a tím i celá výměna získá úplně jiný význam. Problém nastává v případě, že oba pozorovatelé na svém pohledu trvají, dostávají se tak do začarovaných kruhů kauzálně založených obvinění („Zlo-bím se, protože jsi mě označila za nerváka!“, „Viděla jsem, že jsi naštvaný, proto jsem o tobě řekla, že jsi nervák!“). Zajímavým fe-noménem z oblasti fázování je tzv. „sebenaplňující se proroctví“, tedy takové chování, „které ve druhých lidech vyvolává reakce, na něž by toto chování bylo potom adekvátní reakcí, kdyby vlastně nebylo podmíněno samo sebou“ (Watzawick et al., 2000, s. 85). Jedinec vlastně vnutí nějaké chování ostatním tím, že se chová tak, jak by se choval, kdyby se k němu okolí chovalo tak, jak on předpokládá, že se k němu chovat bude. Například člověk, který je přesvědčen, že ho nikdo nerespektuje, se bude zřejmě chovat odta-žitě, neurvale, agresivně či odmítavě, což povede pravděpodobně k tomu, že na to bude jeho okolí reagovat nelibě a jeho původní domněnka se potvrdí. Je to samozřejmě otázka fázování, protože daný jedinec si samozřejmě vůbec nepřipouští, že by nějaké chová-ní ostatním vnutil tím, jak se sám choval, ale naopak předpokládá, že jen reaguje na chování okolí.

4. Digitální a analogová komunikace. Digitální komunikace je ko-munikace pomocí slov (verbální). Má výrazně logickou strukturu a je založena na konvenci. Není žádný jiný důvod a žádná jiná ko-relace mezi slovem „kočka“ a zvířecím domácím mazlíčkem, než skutečnost, že se lidé domluvili, že budou tato zvířata označovat tímto pojmem. Naproti tomu analogová komunikace je založena na podobnosti (analogii). V ní snáze poznáme objekt, ke které-mu se vztahuje. Digitální komunikace je oproti analogové přes-ná a dominuje podle autorů ve věcné rovině komunikace. Nemá ale přiměřené významy týkající se vztahové stránky, jež zase má analogová komunikace, ovšem bez odpovídající skladby, kterou by jednoznačně defi novala podobu vztahů. Překlad mezi digitální a analogovou komunikací může ovšem také působit potíže. Když manžel přinese manželce kytku, je dárek sám o sobě analogové sdělení, kterému je velmi těžké dát odpovídající digitální výrazy.

146


Darovaná květina může být pro ženu výrazem manželovy pozor-nosti, stejně jako pokusem o uplácení („Chce si to u mě vyžehlit.“ – a to manžel přitom vůbec nemusí mít ani potuchy o tom, že by měl něco „žehlit“) nebo podezření budícím aktem, kterým snad manžel konejší výčitky svědomí po noci strávené v obětí jiné ženy. Je zajímavé si také všimnout, že v analogovém jazyce je velmi ob-tížné vyjádřit digitální negaci. Vyjádřit analogově „chci zaútočit“ je mnohem snažší než vyjádřit opak. Podle Batesona (in Watzla-wick et al., 2000) je jednou z možností předvést nebo navrhnout analogově jednání, které má být negováno, a pak jej následně ne-uskutečnit. K tomu mohou sloužit rituály. Krkavci se například velmi jemně svými ostrými zobáky dotýkají oka druhého krkavce. Tento rituál zřejmě signalizuje „mohl bych tě klovnout, ale nechci“ a stává se tak jakýmsi rituálem důvěry. Je zajímavé, že pokud lidé – chovatelé přistoupí na tento rituál, skutečně si získají jejich dů-věru. V rodinách existuje množství rituálů, které překládají z ana-logové do digitální komunikace. Čím jsou formalizovanější, tím více digitalizace těchto sdělení postoupila. Zajímavý je také zpětný převod už zdigitalizovaného materiálu zpět do analogové podoby u hysterického symptomu (Watzlawick et al., 2000).

5. Symetrická a komplementární interakce. U zrodu tohoto kon-ceptu stál Batesonův pojem „schizmogeneze“, tj. proces diferen-ciace norem individuálního chování jako následek interakce mezi jednotlivci (Bateson, 1972, Watzlawick et al., 2000). Bateson také rozlišil symetrickou a komplementární schizmogenezi. Obě mo-dality – symetrie a komplementarita – bývají v pozdějších pracích používány k popisu komunikačních vzorců či vztahů. Symetrické interakce jsou založené na rovnosti – chování B odráží chování A, vede tedy k minimalizaci rozdílů. Komplementární interak-ce jsou založeny na rozdílnosti a maximalizaci rozdílů.V kom-plementární interakci se rozlišují dvě pozice: „nahoře“ a „dole“49, které se doplňují. Uvádí se také metakomplementární interakce, v níž jeden nechává nebo nutí (manipuluje) druhého, aby se o něj staral; jde o to, že pokud A manipuluje B k tomu, aby byl „nahoře“ (staral se o něj), je sám A nahoře, protože on určil defi nici vztahu.

49 Autoři upozorňují, že „nahoře“ a „dole“ neznamená „dobře“ a „špatně“ nebo „sílu“ a „slabost“. (Watzlawick et al., 2000)

147


Podobně existuje pseudosymetrický vztah, kde A nutí nebo do-volí B jednat symetricky (tím, že ho nutí či mu dovoluje však usta-vuje komplementární vztah, A je vlastně „nahoře“ a defi nuje vztah jako symetrický). Jako rizikové jsou uváděny symetrická eskalace (účastníci se v symetrickém vztahu snaží „přetrumfnout“ druhého, mohli bychom to nazvat symetrickým úsilím o komplementaritu nebo prostě bojem o moc) a rigidní komplementarita (komple-mentarita je v některých vztazích nezbytná, např. matka–dítě, ale pokud se s vývojem nemění, bývá to problém). V rigidně komple-mentárních vztazích navíc často dochází k tomu, že je partnerova sebedefi nice ne odmítána, ale znehodnocována. Sluzki a Beavino-vá postulují (1977b) 1. stabilní symetrii (A defi nuje svou pozici jako symetrickou, B ji rovněž redefi nuje jako symetrickou, tedy potvrdí, atd.), 2. stabilní komplementaritu (A defi nuje svou pozi-ci jako „nahoře“ a B potvrzuje, čímž zároveň svou pozici defi nuje jako „dole“, atd.), 3. symetrickou soutěž o to, kdo bude „nahoře“ (A defi nuje svou pozici jako „nahoře“, B ji naopak defi nuje jako „dole“ a svou pozici defi nuje jako „nahoře“, což A opět předefi no-vává naopak, atd.), 4. symetrickou soutěž o to, kdo bude „dole“ (zrcadlově obrácená k předchozí), 5. asymetrickou soutěž o to, kdo bude „nahoře“, a o symetrii (A defi nuje svou pozici jako „na-hoře“, B ji redefi nuje jako symetrickou, čímž i svou pozici defi nu-je jako symetrickou, což A opět redefi nuje tak, že A je „nahoře“ a B „dole“, atd.) a 6. asymetrickou soutěž o to, kdo bude „dole“ a o symetrii (opak předchozího).

Důležitou otázkou jsou rovněž paradoxy v komunikaci. Paradox lze defi novat jako „rozpor, který vyplyne logickou dedukcí z konzistentních (nerozporuplných) premis“ (Watzlawick et al., 2000, s. 161). Výzkumníci z Palo Alto rozlišují tři základní typy paradoxů (srv. Watzlawick et al., 2000):

1. Logicko-matematické paradoxy (antinomie50). Takové paradoxy vytváří sebe-kontradikci (sebe-rozpor) při dodržení nezávadného odvozování. Takový logický výrok je kontradiktorický a při tom dokazatelný. V klasické Aristotelské logice platí zásada, že pokud

50 V užším slova smyslu. Někdy se výraz antinomie používá k označení paradoxů obecně.

148


výrok A je pravdivý, tak non A (negace A, ne A) musí být nutně ne-pravdivý. Pokud ale vytvoříme výrok B, o němž bude platit B = A, a non A, tak dostaneme formální rozpor, protože něco nemůže zároveň být pravdivé i nepravdivé. Pokud ale lze odvozením doká-zat pravdivost A i non A, pak lze dokázat i B a vzniká antinomie. Nejde jen o prostou kontradikci, ale o skutečnou antinomii, která se opírá o paradoxní výsledek logického usuzování. Nejznámější antinomií je Rusellův paradox (podrobněji např. Watzlawick et al., 2000).

2. Paradoxní defi nice (sémantické antinomie). Tyto se od předcho-zích liší jen v tom, že se nevyskytují v matematických a logických systémech a nejsou založeny na pojmech, jako je „číslo“ či „třída“, ale mají svůj původ ve skrytých významových nepravidelnos-tech našeho jazyka (v rozporuplnosti běžného jazyka). Klasickým příkladem paradoxní (sebe)defi nice je výrok „Jsem lhář“. Pokud jsem skutečně lhář, pak vlastně tímto výrokem nelžu a mluvím o sobě pravdu. A naopak, pokud nejsem lhář (a tedy jsem prav-domluvný), tak lžu tímto výrokem, v němž se označuji za lháře. V každém případě uvízneme v paradoxu. Východiskem je teorie o rovinách jazyka (objektový jazyk, metajazyk, metametajazyk…). Pak v této výpovědi rozlišíme dvě roviny jazyka – jednu objekto-vou a druhou, která nám říká o této výpovědi, že není pravdivá, čímž je zároveň sama výpovědí v objektovém jazyce. Výroky, které samy vypovídají něco o své pravdivosti, jsou, stejně jako sebezahr-nutí do nějaké třídy51 (např. holič, který holí všechny muže ve vsi, kteří se neholí sami – kdo se chce trápit, ať se zamyslí, jak je to tedy s holením holiče samotného…), v důsledku nesmyslné.

3. Pragmatické paradoxy. Tyto jsou pro nás nejdůležitější, protože se vyskytují v mezilidských situacích a ovlivňují chování. Proto jim věnujeme i větší pozornost. Pragmatické paradoxy se vyskytují v zásadě ve dvojí podobě, buď jako paradoxní pobídky nebo jako paradoxní předpovědi. Paradoxní pobídky mohou být v několika formách (Watzlawick, 1998): 1. paradoxní pobídka ke změně vi-dění skutečnosti nebo vidění sebe sama – pokud někoho druzí, pro něj významní lidé, kárají za to, jak vnímá skutečnost nebo jak vidí sám sebe, bude mít nakonec sklon nevěřit vlastním smyslům

51 Ztotožnění prvku a třídy v teorii logických typů.

149


a vlastní zkušenosti. Jeho nejistota ještě posílí jeho okolí v tom, aby mu ukazovali, jak se věci mají „doopravdy“. Protože je mu neustále naznačováno, že nemá pravdu a že by měl svou zkušenost revi-dovat, dostane se do situace, kdy mu přijde naprosto nemožné se vyznat ve vnějším světě a zejména v mezilidských vztazích, ačkoli ostatní v tom, zdá se, mají jasno. To povede k ještě většímu blou-dění a překrucování kontextu a řádu skutečnosti, k útěku do vlast-ního světa a jedinec začne vykazovat příznaky schizofrenie; 2. paradoxní pobídka ke změně pocitů – pokud někoho lidé pro něj významní činí zodpovědným za to, že se cítí jinak, než by se cítit měl, bude zřejmě mít pocity viny, že v sobě nemá ty „správné“ po-city. Tento pocit viny jen znamená další pocit, který vlastně nemá mít, což opět, jako v předchozím případě, vede ke „hře bez konce“, a výsledkem je to, co se bez zřetele k interpersonálnímu kontextu v psychiatrii označuje jako deprese; 3. paradoxní pobídka k jed-nání – jedinec dostává od okolí takové návody, jak se chovat, že je po něm nějaké chování vyžadováno a zároveň je mu zapovězeno. To ovšem daného jedince dostává do situace, kdy může uposlech-nout jedině tím, že bude neposlušný a vede to k tzv. rozkolísanos-ti; 4. paradoxní pobídka „buď spontánní“ – jedinec je vyzýván k tomu, aby spontánně udělal to, k čemu byl vyzván, což není mož-né, protože se to odehrává v kontextu poslušnosti či uposlechnutí (tedy ne-spontaneity). Takové pobídky mohou znít: „Měl bys mě milovat“, „Mohl bys mi někdy přinést kytku“ apod. V případě žá-dosti o květinu nastávají dvě možnosti: buď manžel žádost ignoru-je, což ženu ještě více utvrdí v tom, že ji nemiluje, nebo její přání splní, což ovšem manželku neuspokojí, protože přece chtěla, aby jí květinu donesl spontánně, sám od sebe, a ne jenom proto, že si o ni řekla! Kromě paradoxních pobídek jsme zmínili i paradoxní předpovědi. Tyto paradoxy jsou (paradoxně) pastí spíše pro velmi inteligentní jedince, jak to demonstruje příklad s ředitelem, který vyhlásil, že žáci budou psát v příštím týdnu písemku nečekanou písemku (nečekanou, protože o tom, že ji budou psát, se dozvědí až daný den ráno). Jen velmi inteligentní žáci se zamysleli nad tím, že není možné psát nečekanou, protože kdyby se psala v pátek, ne-byla by nečekaná (už ve čtvrtek by bylo jasné, že se musí psát v pá-tek!), takže v pátek se psát nemůže. Ale ani ve čtvrtek ne, protože

150


už ve středu by bylo jasné, že se musí psát ve čtvrtek (pátek jsme již vyřadili) atd. Ti, co tak uvažovali, přišli se závěrem, že nečekaná písemka není možná, nijak se nepřipravovali, a proto je zaskočila nečekaná písemka, ať byla kterýkoli den. Ti, kteří se naopak takto nezamysleli, se prostě každý den připravili, a naopak docílili toho, že pro ně žádná písemka ve skutečnosti nečekaná nebyla. Zdá se, že paradoxní předpovědi se vyskytují současně s nečinností a abu-lií (nedostatek vůle) jednoduché schizofrenie (Watzlawick et al., 2000). A ještě jeden aspekt paradoxních předpovědí je zajímavý – nebyly by možné bez absolutní a bezpodmínečné důvěry, v našem příkladu žáků v ředitele. Pokud by mu nedůvěřovali, paradox by velice rychle vyřešili (ne sice logicky, ale určitě pragmaticky) tím, že by prostě každý den očekávali písemku (věnovali by pozornost jen té části ředitelova výroku, která je řečena v objektovém jazy-ce). Takže souhrnně: „Nejenom logické myšlení, ale i důvěra nás činí náchylnými podléhat tomuto druhu paradoxů“ (Watzlawick et al., 2000, s. 193). Autoři uvádějí i zajímavý případ paradoxní předpovědi z klinické praxe. Manželé strádají přehnanou žárlivostí manželky. Manžel se jeví jako rigidní moralista, tedy ten nejne-pravděpodobnější adept na „zahýbání“. Oba manželé měli dlou-holetý spor o koktejl (žena si dávala před večeří koktejl a muži to velmi vadilo) a před několika lety muž ženě v záchvatu vzteku po-hrozil, že jestli se ona nevzdá své neřesti, že se on taky uchýlí k ně-jaké neřesti – nevěře. Žena však svůj zvyk nehodlala opustit a on se rozhodl, že jí koktejl v zájmu zachování domácího klidu ofi ciálně povolí. Od té doby však vypukla u ženy enormní žárlivost. Její muž je přece zásadový a naprosto důvěryhodný, proto přece musí svou pohrůžku brát vážně a být jí nevěrný! Tím se oba lapili do pasti paradoxní předpovědi a ani manželovi se nepodařilo jeho ženu přesvědčivě ujistit, že se jednalo jen o impulzivní hrozbu, kterou nemusí brát vážně.

Mezi pragmatickými paradoxy má výsadní postavení tzv. „dvojná vazba“ („double bind“). Ve své první práci na toto téma vycházeli Bate-son, Jackson, Haley a Weakland (1972 – pův. článek 1952) z předpokladu, že schizofrenik musí „žít ve světě, v němž události probíhají tak, že může své neobvyklé komunikační návyky v jistém smyslu uplatnit“ (Bateson,

151


Jackson, Haley, Weakland, 1972, s. 206). Jde tedy o takový podivný sociál-ní kontext, v němž zmatené, nepochopitelné a jakoby od reality odtržené chování identifi kovaného pacienta pojednou dává smysl a je v určitém smyslu pochopitelné a odpovídající. Abychom mohli mluvit o dvojné vazbě, musí platit všechny tyto podmínky (Bateson, Jackson, Haley, Wea-kland, 1972; Watzlawick et al., 2000):

a) Jedná se o dva nebo více lidí v těsném vztahu. Tento vztah je při-nejmenším pro jednoho z nich (ale třeba i pro více jedinců či pro všechny) do značné míry životně důležitý (fyzicky a/nebo psy-chicky). Taková situace může nastat nejen v rodinách (zvlášť mezi rodiči a dětmi), ale i při onemocnění, ve vězení, při materiální závislosti, v lásce či přátelství nebo třeba v psychoterapii (tam se dvojná vazba může využít k terapeutickým účelům).

b) V tomto kontextu se objevuje sdělení, které 1. něco (v objektové rovině) vypovídá, 2. vypovídá něco o své vlastní výpovědi (meta-jazyková rovina) a 3. obě výpovědi se navzájem negují nebo jsou neslučitelné. Pokud je podstatou sdělení pobídka k jednání, pak její uposlechnutí pobídku zneváží a neuposlechnutí (znevážení) ji uposlechne. Pokud se jedná o defi nici „Já“ nebo „Ty“, pak platí, že takto defi novaná osoba je touto osobou jenom tehdy, když jí není a naopak (Watzlawick et al., 2000, s. 183). Příkladem takového rozporného sdělení (srv. Bateson et al., 1972) může být interak-ce mezi mladým hochem, pacientem psychiatrické kliniky, a jeho matkou, která ho přišla navštívit. Chlapec byl potěšen tím, že mat-ku vidí, radostně ji pozdravil a impulzivně ji objal. Ona strnula a mírně se odtáhla. Chlapec zareagoval tím, že ji přestal objímat, načež se jej matka zeptala: „Ty už mě nemáš rád?“ On se zastyděl a začervenal a matka řekla: „Miláčku, nesmíš se tak snadno dát vyvést z míry a bát se svých pocitů“. Pacient s ní vydržel jen něko-lik minut a po jejím odchodu zaútočil na zdravotníka a musel být uklidněn ledovou koupelí.

c) Příjemce se nemůže vyhnout vztahovému vzorci, který dané roz-porné sdělení nastolilo, tím, že dané sdělení komentuje (metako-munikuje o něm), ani tím, že by ze vztahu vycouval (viz bod a)). Na sdělení samozřejmě nelze ne-reagovat (i když je nesmyslné, je pragmatickou realitou), ale nelze na něj ani reagovat neparadox-ně. Navíc bývá často doprovázeno více či méně jasně vysloveným

152


zákazem toho, aby si všímal rozporu nebo faktických souvislos-tí. Takže takto lapený jedinec může být potrestán za to, že vnímá správně a ještě může být označen za blázna nebo zlovolníka, po-kud bude tvrdit, že mezi tím, co vnímá a tím, co by „měl vnímat“ je podstatný rozdíl. (Watzlawick et al., 2000)

Dvojná vazba byla zkoumána v souvislosti s výskytem schizofrenie. Její mechanismus je, při zachování výše zmíněných podmínek, jednodu-chý (Bateson, Jackson, Haley, Weakland, 1972): 1. první negativní sdělení (ve dvojí formě, buď „Pokud uděláš to a to, potrestám tě“ nebo „Pokud neuděláš to a to, potrestám tě“ – trestem může být například odepření lásky nebo projevení nelibosti, nenávisti či hněvu), 2. druhé sdělení, které je v rozporu s prvním a opět negativní (s příslibem trestu), 3. třetí sdě-lení, které zakazuje „oběti“ opustit interakční pole, 4. tato zkušenost (či vzorec) se objevuje opakovaně po dostatečně dlouhou dobu a 5. „oběť“ se naučí vnímat svět na základě dvojné vazby a další opakované působení paradoxních interakcí v daném kontextu již ani není třeba k udržování symptomů. Jinak řečeno, chronické dvojné vazby se „mění ve zvyk a stá-vají se těžko ovlivnitelnými očekáváními, jež se týkají povahy lidských vztahů a světa jako takového“ (Watzlawick et al., 2000, s. 186). Paradox-ní dvojvazebné chování má také tu vlastnost, že samo sebe reproduku-je (zvěčňuje) v patogenních komunikačních vzorcích. Je třeba dodat, že dvojná vazba je patogenní v tom smyslu, že tam, kde se z dvojných vazeb stane převládající komunikační vzorec, se u určitého jedince (či jedinců) objevují příznaky, které psychiatrie popisuje jako psychotické či schizo-frenní. Přesto v duchu cirkulární kauzality je třeba odmítnout lineární příčinnost, tedy že dvojná vazba zapříčiňuje schizofrenii (Watzlawick et al., 2000). Teorie dvojné vazby má velký význam v rodinné terapii, i když bývá někdy chápána zjednodušeně, a to i přesto, že je dodnes sporná a empiricky není a snad ani nemůže být prokázána (Olson in von Schlip-pe, Schweitzer, 2001).

153


2.3.4 Psychopolitika a komunikační pozice členů rodiny

Kantor (in Plaňava, 2000) zavádí pojem „psychopolitika“, kterým označuje určité způsoby komunikace a vzájemných pozic členů rodiny v komunikaci. Pozice, které mohou členové rodin zastávat, jsou podle něj čtyři (Plaňava, 2000): 1. hybatel, který iniciuje, navrhuje a podněcuje, 2. následovatel, který s hybatelem souhlasí, podporuje ho, 3. opozičník, který se staví proti návrhům hybatele (a tedy proti tomu, co následovatel podporuje) a 4. pozorovatel (v originále „bystander“ – stojící jen tak, nezapojující se), který se do dění aktivně nezapojuje, maximálně komen-tuje. Komunikační vzorce v rodinách pak mohou mít podobu střetů hy-batele s opozičníkem (konfl iktní styl), nebo volného plynutí v tandemu hybatel–následovatel (tzv. mírumilovný styl) anebo interakcí hybatele s pozorovatelem (intelektuální styl). Kantorovo pojetí připomíná zčásti model symetrie/komplementarita a zčásti pojetí V. Satirové. Obojí však spojuje do nové a zajímavé syntézy.

155

Závěr

Závěr

„Neexistuje porozumění, jen více či méně užitečná nedorozumění.“ (Steve de Shazer)

Doufám, že přečtení této publikace zanechalo ve čtenáři dojem, že komunikace v rodinách představuje fascinující oblast praxe i zkoumá-ní. Skrze komunikaci utváříme vztahy s druhými i sami sebe ve vztazích s druhými (Anderson, 2009). Oscar Wilde se ve své slavné knize Obraz Doriana Graye ptá ústy lorda Henryho provokativně: „Je něco skutečněj-šího než slova?“ Zabývat se komunikací tak vlastně z určitého pohledu znamená zabývat se procesem společného vytváření toho, čemu pak ří-káme skutečnost (Gergen, 2009). Existuje něco důležitějšího, čemu by se vyplatilo věnovat pozornost?

Psát knihu o komunikaci znamená vlastně metakomunikovat, tedy komunikovat o komunikaci (Watzlawick et al., 2000). Potíží metako-munikace je, že používá stejných prostředků jako komunikace samotná a nevyhne se tak nedorozuměním a nejasnostem spojeným s komunikací (Watzlawick et al., 2000). Celá tato publikace je pravděpodobně – v sou-ladu s citátem v úvodu této kapitoly – jedním velkým nedorozuměním. Jako když si Alenka povídala s Housenkou (Carroll, 1996, s. 85):

„Housenka s Alenkou se na sebe chvíli dívaly mlčky, konečně vyňala Housenka dýmku z úst a oslovila Alenku mdlým, ospalým hlasem.

„Kdo jste?“ řekla Housenka.„Takovéto oslovení k hovoru zrovna nepovzbuzovalo. Alenka odpo-

věděla poněkud zaraženě: „Já – já – ani sama v tomto okamžiku nevím – totiž vím, kdo jsem byla, když jsem dnes ráno vstávala, ale od té doby jsem se, myslím, několikrát musela proměnit.“

„Co tím chcete říci?“ řekla Housenka přísně. „Vysvětlete to svými slo-vy!“

„Ale když to svými slovy nemohu, paní Housenko,“ řekla Alenka, „protože já nejsem já, rozumíte?“

„Nerozumím,“ řekla Housenka.

156


„Obávám se, že to jasněji povědět nedovedu,“ odvětila Alenka velmi zdvořile, „neboť tomu sama nerozumím; a takhle projít v jednom dni tolika různými velikostmi, to člověka strašně zmate.“

„Nezmate,“ řekla Housenka.„No, snad jste to ještě nezkusila,“ řekla Alenka, „ale až se budete mít

zakuklit – a to jednou budete muset – a pak z kukly proměnit v motýla, tak si myslím, že se vám to bude také zdát podivné, ne?“

„Ani dost málo,“ řekla Housenka.„Nu, vy to snad berete jinak,“ řekla Alenka; „já vím jen tolik, pro mne

by to byl velmi podivný pocit.“„Pro vás!“ řekla Housenka pohrdavě. „Kdo vůbec jste?“Což je přivedlo zase tam, kde byly, když začaly.“

Mám naději, že na rozdíl od předchozí ukázky jde v případě této kni-hy o nedorozumění užitečné, které podněcuje něco nového, zajímavého a tvořivého. Rád bych k tomu přispěl i tím, že čtenáři nabízím možnost rozvíjet další dialog s autorem, třeba prostřednictvím e-mailu: [email protected].

157

Seznam použité literatury


Ackerman, N. W. Family psychotherapy – theory and practice. American journal of psychotherapy 20, 1966, s. 405–414.

Adams, B., N. Families and family study in international perspective. Journal of marria-ge and family 66, 2004, s. 1076–1088.

Adler, A. Porozumění životu. Praha: Aurora, 1999.Adler, A. Smysl života. Praha: Práh, 1995.Adler, A. Umění rozumět. Praha: Práh, 1993.Adler, M. Žánr klientova příběhu v psychoterapii. Čs. psychologie 48, 2004, s. 84–92.Afi fi , W. A., Dillow, M. R., Morse, Ch. Examining predictors and consequences of in-

formation seking in close relationships. Personal relationships 11, 2004, s. 429–449.Ali, R., K. Bilingualism and systemic psychotherapy: some formulations and explora-

tions. Journal of family therapy 26,. 2004, s. 340–357.Allen, J. P. An otherview of Beck’s cognitive theory of depresion in contemporary lite-

rature. Dostupné na: http://personalityresearch.org/papers/allen.html; 3. 8. 2004.Altrichter, M. „Duchovní“ a „duševní“ (příspěvek z pohledu teologie narativní). Vele-

hrad: Refugium, 2003.Andersen, T. Refl exivní tým: dialog a metadialog v klinické praxi. Kontext 7, č. 2, 1991,

s. 33–45.Andersen, T. Vztah, jazyk a předporozumění v refl ektujících procesech. Kontext 9, č. 1,

1993, s. 19–26.Anderson, H. Konverzace, jazyk a jejich možnosti: Postmoderní přístup k terapii. Brno:

NC publishing, 2009.Anderson, J. R., Reder, L. M., Simon, H. A. Radical constructivism and cognitive

psychology. In. Ravitch, D. (ed.) Brookings papers on education policy. Washing-ton, D. C.: Brookings institution, 1998, s. 227–278.

Androutsopoulou, A., Th anopoulou, K., Economou, E., Bafi ti, T. Forming criteria for assessing the coherence of clients life stories: a narrative study. Journal of family therapy 26,. 2004, s. 384–406.

Antonovsky, A. Salutogenetický přístup ke zdraví rodinného systému: Příslib a nebezpe-čí. Kontext 7, č. 4, 1991, s. 34–42.

Appignanesi, R., Zarate, O. Freud. Praha: Portál, 2004.Argyle, M. Non-verbal communication in human social interaction. In Nonverbal

communication. Cambridge: Cambridge University press, 1972, s. 243–269.

158


Argyle, M. Th e psychology of interpersonal behavior. Harmondsworth: Penguin books, 1967.

Argyle, M. Th e social psychology of everyday life. London: Routledge, 1992.Ashby, W. R. An introduction to cybernetics. London: Chapman and Hall, 1956.Ashby, W. R. Kybernetika. Praha: Orbis, 1961.Atkinsonová, R. L. et al. Psychologie. 2. vyd. Praha: Portál, 2003.Bahbouch, R. Struktura pravdě podobného příběhu. Psychologie dnes 8, č. 7–8, 2002,

s. 28–29.Bakalář, E. Některá zanedbávaná témata v koncepci a výzkumu duševního zdraví rodi-

ny. Čs. psychologie 36, 1992, s. 364–371.Bakalář, E. Průvodce rozvodem pro všechny zúčastněné. Praha: NLN, 1996.Balcar, K. Jakou hodnotu mají hodnoty? (Předneseno na semináři o logoterapii a exis-

tenciální analýze na FF UK v Praze 15. 12. 1997). Dostupné na: http://www.volny.cz/slea/archiv/hodnoty.htm; 27. 3. 2003. Balcar, K. K praxi lidské svobody. Čs. psychologie 42, 1998, s. 339–343.Balcar, K. Logoterapie a existenciální analýza Viktora E. Frankla. 1989. Dostupné na:

http://www. volny.cz/slea/archiv/ltaeavef.htm; 17. 12. 2002.Balcar, K. Logoterapie a existenciální analýza. Čs. psychiatrie 99, 2003, Supplementum

2, s. 75–79.Balcar, K. Psychologie a svoboda: úskalí nebo nesmysl? Čs. psychologie 47, 2003,

372–374.Balcar, K. Téma víry v poradenství a terapii (Předneseno na konferenci „Osobnosť a ro-

dina v problémovej situácii“ 16. 10. 1996 v Bratislavě). Dostupné na: http://www.volny.cz/slea/archiv/temaviry.htm; 27. 3. 2003.Balcar, K. Úvod do studia psychologie osobnosti. 2. vyd. Chrudim: MACH, 1991.Bandura, A., Walters, R. H. Social learning and personal development. 2nd ed. London:

Holt, Rinehart and Wiston, 1970.Banmen, J. Model Satirovej – včera a dnes. Konfrontace 14, 2003, s. 144–154.Barlow, A. R. Gestalt-antecedent infl uence or historical accident. Th e gestalt journal 4,

1981, s. 65–76.Baron, R. A., Byrne, D. Social psychology. 8th ed. Needham Heights: Allyn and Bacon,

1996.Bateson, G. Metalog: O hrách a vážných věcech. Kontext 7, č. 3, 1991, s. 43–47.Bateson, G. Metalog: Proč labuť? Kontext 7, č. 4, 1991, s. 43–46.Bateson, G. Metalog: Proč mají věci obrysy? Kontext 7, č. 2, 1991, s. 46–49.Bateson, G. Mysl a příroda: nezbytná jednota. Praha: Malvern, 2006.Bateson, G. Steps to an ecology of mind. New York: Ballantine books, 1972.

159


Bateson, G., Jackson, D. D., Haley, J., Weakland, J. H. Toward a theory of schizo-phrenia. In Bateson, G. Steps to an ecology of mind. New York: Ballantine books, 1972, s. 201–227.

Bateson, G., Mead, M., Brand, S. For God’s sake, Margaret (conversation with Gregory Bateson and Margaret Mead). 1976. Dostupné na: http://www.oikos.org/forgod.htm; 2. 8. 2004.

Bauman, Z. Svoboda. Praha: Argo, 2003.Bauman, Z., May, T. Myslet sociologicky. Praha: SLON, 2004.Beck, A. T. Cognitive therapy: A 30-year retrospective. American psychologist 46,

1991, s. 368–375.Becker, E. Growing up rugged: Fritz Perls and gestalt therapy. 1993. Dostupné na:

http://www.gestalt. org/becker.htm; 29. 4. 2005.Beels, C. Ch. Notes for cultural history of family therapy. Family process 41, 2002,

s. 67–82.Bentovim, A. Týrání a sexuální zneužívání v rodinách. Praha: Grada, 1998.Berger, P. L., Luckmann, T. Sociální konstrukce reality. Brno: CDK, 1999.Berne, E. Away from a theory of the impact of interpersonal interaction on non-verbal

participation. Presented at the Golden Gate group psychotherapy association’s yearly conference, 1970. Dostupné na:

http://tajnet.org/TAJNet/articles/berne01.html; 7. 12. 2004.Berne, E. Co řeknete až pozdravíte. Praha: NLN, 1997.Berne, E. Jak si lidé hrají. 2. vyd. Liberec: Dialog, 1992.Berne, E. Psychoterapie bez velkých slov. Psychologie dnes 9, č. 2, 2003, s. 26–27.Bible (ekumenický překlad). Praha: ČBS, 1995.Bílý, J. Systém je víc než suma částí. Psychologie dnes 10, č. 2, 2004, s. 20–21.Bodin, A. M. Comming of age in the new world of family systems. In. Kaslow, F. W. (ed.)

Voices in family psychology 1. Newbury Park: Sage, 1990, s. 48–68.Bodner, G., Klobuchar, M., Geelan, D. Th e many forms of constructivism. Dostupné

na: http://chemed.chem.purdue.edu/chemed/bodnergroup/archive/publications/kelley.html; 14. 9. 2004.

Boeree, C. G. Carl Rogers. Dostupné na: http://www.ship.edu/~cgboeree/rogers.html; 3. 6. 2004.

Boeree, C. G. Rollo May (1909–1994). Dostupné na: http://www.ship.edu/~cgboeree/may.html; 12. 4. 2005.

Bond, M. H., Wing-Chun Ng, I. Th e dept of a group’s personality resources: Impacts on group process and group performance. Asian journal of social psychology 7, 2004, s. 285–300.

Boss, M. Včera v noci se mi zdálo. Praha: Grada a Avicenum, 1994.

160


Boš, P. Komunikační analýza rodinného systému. Čs. psychologie 18, 1974, s. 248–252.Bowen, M. Th e family as the unit of study and treatment. American journal of ortho-

psychiatry 31, 1961, s. 40–60.Bozarth, J. D. Terapie zaměřená na člověka – nepochopení rozdílů v paradigmatu? Do-

stupné na: http:// www.spsbrno/rogers/casopis.php; 14. 1. 2004.Brydon, K. Untreatable families? Suggestions from literature. Australian social work

57, 2004, s. 365–373.Břicháček, V. Odolnost rodiny. In. Plaňava, I., Pilát, M. (ed.) Děti, mládež a rodiny

v období transformace. Brno: Barrister Principal, 2002.Břicháček, V. Ranný vztah matky s dítětem. Psychologie dnes 5, č. 1, 1999, s. 18–19.Buber, M. Já a ty. Olomouc: Votobia, 1995.Buda, B. Čo vieme o empatii? Bratislava: Pravda, 1988.Bugental, J. F. T. Introduction of fi rst invitational conference on humanistic psychology

in november 28–30, 1964. Journal of humanistic psychology 5, 1965, s. 180.Burck, Ch. Living in several languages: implications for therapy. Journal of family the-

rapy 26, 2004, s. 314–339.Byrne, M., Carr, A., Clark, M. Power in relationships of women with depresion. Journal

of family therapy 26,. 2004, s. 407–429.Caff arel, H. Šťastné manželství. Vizovice: Lípa, 1992. Capponi, V., Novák, T. Asertivně do života. Praha: Svoboda, 1992.Capponi, V., Novák, T. Sám sobě manželským poradcem. Praha: Grada, 1995.Carneige, D. Jak získávat přátele a působit na lidi. Bratislava: Bradlo, 1991.Carpenter, J., Treacher, A. Problémy a řešení v manželské a rodinné terapii (3). Kontext

8, č. 4, 1992, s. 21–31.Carpenter, J., Treacher, A. Problémy v řešení v manželské a rodinné terapii (2). Kontext

8, č. 3, 1992, s. 15–25.Carr, A. Family therapy: concepts, process and practice. Chichester: John Wiley and

sons, 2000.Carroll, L. Alenčina dobrodružství v říši divů a za zrcadlem. Praha: Aurora, 1996.Cecchin, G., Soderlund, J. Prejudiced about prejudice. An interview with Gianfranco

Ceccchin. 2002. Dostupné na: http://newtherapist.com/cecchin.html; 29. 9. 2004. Cmorej, P. Úvod do logické syntaxe a sémantiky. Praha: Triton, 2002.Co je to KBT? Dostupné na: http://www.kbtinstitut.cz; 15. 7. 2004.Coan, R. W. Optimální osobnost a duševní zdraví (Hrdina, umělec, mudrc nebo svě-

tec?). Praha: Grada, 1999.Coleman, S. B. Foreword. In Kaslow, F. W. (ed.) Voices in family psychology 1. New-

bury Park: Sage, 1990, s. 7–9.

161


Coleman, S. B. Zen and the art and science of being a family psychologist. In Kaslow, F. W. (ed.) Voices in family psychology 1. Newbury Park: Sage, 1990, s. 227–249.

Collinsová, B. C. Emocionální nezpůsobilost. Praha: Triton, 2003.Colney, T. D., Rabinowitz, J. L. Scripts, close relationships, and symbolic meanings of

contraceptives. Personal relationships 11, 2004, s. 539–558.Corey, G. Th eory and practice of counseling and psychotherapy. 4th ed. Pacifi c Groove:

Brooks/ Cole publishing company, 1991.Corneau, G. Anatomie lásky. Praha: Portál, 2000.Crabb, L. Manželství je vztah. Praha: Návrat domů, 1994.Crosby, F. J., Williams, J. C., Biernat, M. Th e maternal wall. Journal of social issues 60,

2004, s. 675–682.Cryan, D., Shatil, S., Mayblin, B. Logika. Praha: Portál, 2002.Csikszentmihalyi, M. O štěstí a smyslu života. Praha: NLN, 1996.Cumminsová, D. D. Záhady experimentální psychologie. Praha: Portál, 1998.Cunningham, Ch. E., Mc Holm, A., Boyle, M. H., Patel, S. Behavioral and emocio-

nal adjustment, family functioning, academic performance, and social relationships in children with selective muslim. Journal of child psychology and psychiatry 45, 2004, s. 1363–1372.

Čáp, J., Dytrych, Z. Utváření osobnosti v náročných životních situacích. Praha: SPN, 1968.

Čepická, R. Transakční analýza. Čs. psychiatrie 99, 2003, Supplementum 2, s. 63–68.Čermák, I. Hermeneuticko-narativní přístup k validitě interpretace nálezů v kvalita-

tivně pojatém psychologickém výzkumu. In Heller, D., Sedláková, M., Vodičková, L. Kvantitativní a kvalitativní výzkum v psychologii. Praha: Psychologický ústav AV, 1999, s. 42–51.

Čermák, I. Kvalitativní výzkum v psychologii: problémy a výhledy. In Čermák, I., Miov ský, M. Kvalitativní výzkum ve vědách o člověku na prahu třetího tisíciletí. Boskovice: Albert, 2000, s. 10–21.

Čermák, I. Myslet narativně: kvalitativní výzkum „on the road“. In Čermák, I., Miov-ský, M. Kvalitativní výzkum ve vědách o člověku na prahu třetího tisíciletí. Tišnov: SCAN, 2002, s. 11–25.

Čermák, I. Narativní myšlení a skutečnost. Čs. psychologie 48, 2004, s. 17–26.Čermák, I., Štěpaníková, I. Kontrola validity dat v kvalitativním psychologickém výzku-

mu. Čs. psychologie 42, 1998, s. 50–62.Čermák, I., Štěpaníková, I. Validita v kvalitativním psychologickém výzkumu. Čs. psy-

chologie 41, 1997, s. 503–512.Dallos, R. Family belief systems, therapy and change. Buckingham: Open university

press, 1991.

162


Danzer, G. Psychosomatika. Praha: portál, 2001.Davies, N. H., Hansen, E. Family focus: A transitional cottage in an acute-care hospital.

In. Watzlawick, P. (ed.), Weakland, J. H. Th e interactional view. New York: Norton & Company, Inc., 1977, s. 351–357.

de Fleur, M. L., Ballová-Rokeachová, S. Teorie masové komunikace. Praha: Karolinum, 1996.

de Lubac, H. Katolicismus. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1995.de Mello, A. Cesta k lásce. Brno: Cesta, 1997.de Mello, A. Minutová moudrost. Brno: Cesta, 1994.de Mello, A. Modlitba žáby (1). Brno: Cesta, 1995.de Mello, A. Modlitba žáby (2). Brno: Cesta, 1996.de Mello, A. Ptačí zpěv. Brno: Cesta, 1997.de Shazer, S. Brief therapy: Two’s company. Family process 14, 1975, s. 79–93.de Shazer, S. Patterns of brief family therapy. New York: Th e Guilford press, 1982.de Shazer, S., Norman, H, Mc Kergow, M. Paradox is a muddle: an interview with Steve

de Shazer. Rapport 34, 2003, s. 41–49.de Singly, F. Sociologie současné rodiny. Praha: Portál, 1999.de Vito, J. A. Základy mezilidské komunikace. Praha: Grada, 2001.Denes, M. Paradoxes in the therapeutic relationship. Th e gestalt journal 3, 1980,

s. 15–21.Dickins, T. E. Social constructionism as cognitive science. Journal of the theory of social

behavior 34, 2004, s. 333–352.Disman, M. Jak se vyrábí sociologická znalost. Praha: Karolinum, 1993.Dlabačová, E. Psychologie v manželském poradenství. ČSL psychologie 18, 1974, 348–351.Dolista, J. Naděje vložená do manželství. Olomouc: MCM, 1994.Dörner, K., Plog, U. Bláznit je lidské. Praha: Grada, 1999.Dostojevskij, F. M. Bratři Karamazovi. 4. vyd. Praha: Academia, 2004.Doubravová, J. Sémiotika v teorii a praxi. Praha: Portál, 2002.Drapela, V. J. et al . Vybrané poradenské směry. Praha: Karolinum, 1995.Drapela, V. J. Přehled teorií osobnosti. Praha: Portál, 1997.Drapela, V. J. Rozvoj jedince a jeho vztah ke společnosti v pojetí humanistické psycholo-

gie. Čs. psychologie 35, 1991, s. 254–258.Dreikursová-Fergusonová, E. Adlerovská teorie (úvod do individuální psychologie).

Tišnov: Sursum, 1993.Driver, J. L., Gottman, J. M. Daily marital interactions and positive aff ect during mari-

tal confl ict among newlyved couples. Family process 43, 2004, s. 301–314.

163


Dührssenová, A. Biografi cká anamnéza z hlbinne-psychologického aspektu. Trenčín: F Trenčín, 1998.

Eco, U. Jak napsat diplomovou práci. Olomouc: Votobia, 1997.Eekelaar, J., Maclean, M. Marriage and the moral bases of personal relationships. Jour-

nal of law and society 31, 2004, s. 510–538.Ekstrom, S. R. Th e mind beyond our immediate awareness: Freudian, Jungian, and

cognitive models of the unconscious. Journal of analytical psychology 49, 2004, s. 657–682.

Ellis, A. Co je úzkost a jak často nás ovládá. Psychologie dnes 7, č. 5, 2001, s. 22–23.Ellis, A. Člověče, neboj se. Praha: NLN, 2001.Ellis, A. Proč obvyklé typy vhledu nepomáhají překonat emoční potíže. Psychologie

dnes 8, č. 7–8, 2002, s. 22–23.Ellis, A. Trénink emocí. Praha: Portál, 2002.Ellis, A., Mac Laren, C. Racionálně emoční behaviorální terapie. Praha: Portál, 2005.Ellsworth, J., Hoag, M. Impatient group psychotherapy: Improvement through group

skills training and outcomes tracking. Group circle 15, 2000, s. 312–315.Epstein, N., Schlesinger, S. E., Dryden, W. Concepts and methods of cognitive-behavio-

ral family treatment. In. Epstein, N., Schlesinger, S. E., Dryden, W. Cognitive-be-havioral therapy with families. New York: Brunner/Mazel, 1988, s. 5–48.

Erikson, E. H. Dětství a společnost. Praha: Argo, 2002.Erikson, E. H. Životní cyklus rozšířený a dokončený. Praha: NLN, 1999.Ertel, I. Qualitative family research, Forum: Qualitative social research – online jour-

nal 1, 2000. Dostupné na: http://www.qualitative-research.net/fqs-texte/2-00/2-00ertel-e.pdf ; 23. 3. 2004Etcheverry, P. E., Agnew, Ch. R. Subjective norms and the prediction of romantice rela-

tionship state and fate. Personal relationships 11, 2004, s. 409–428.Evans, D., Zarate, O. Evoluční psychologie. Praha: Portál, 2002.Evely, L. Láska a manželství. Ústí nad Orlicí: Grantis, 2000.Evely, L. Nové víno do nových měchů. Ústí nad Orlicí: Grantis, 2001.Eysenck, H. J. Th e eff ects of psychotherapy: en evaluation. Journal of consulting psy-

chology 16, 1952, s. 319–324.Fay, B. Současná fi losofi e sociálních věd. Praha: SLON, 2002.Ferreira, A. J. Family myths. In. Watzlawick, P. (ed.), Weakland, J. H. Th e interactional

view. New York: Norton & Company, Inc., 1977, s. 49–55.Festinger, L., Carlsmitj, J. M. Cognitive consequences of forced compliance. Journal of

abnormal and social psychology 58, 1959, s. 203–210.

164


Filip, M. Dilema kvantitativního a kvalitativního přístupu – je metodologický pluralis-mus východiskem? Čs. psychologie 48, 2004, s. 538–552.

Fisher, R., Ury, W., Patton, B. Dohoda jistá (Zásady úspěšného vyjednávání). Praha: Management press, 1994.

Foucault, M. Psychologie a duševní nemoc. Praha: Horizont, 1971.Frankl, V. E. Člověk hledá smysl. Úvod do logoterapie. Praha: Psychoanalytické nakla-

datelsví J. Kocourek, 1994. Frankl, V. E. Dynamika a hodnoty. Čs. psychologie 34, 1990, s. 542–547.Frankl, V. E. Lékařská péče o duši. Brno: Cesta: 1996.Frankl, V. E. Paradoxical intention (a logotherapeutic technique). American journal of

psychotherapy 14, 1960, s. 520–535.Frankl, V. E. Psychoterapie pro laiky. Brno: Cesta, 1998.Frankl, V. E. Teorie a terapie neuróz. Praha: Grada, 1999.Frankl, V. E. Vůle ke smyslu. 2. vyd. Brno: Cesta, 1997.Freemanová, D. R. Manželská kríza. Martin: Osveta, 1992.Freud, S. Já a Ono. In. Freud, S. O člověku a kultuře. Praha: Odeon, 1990a, s. 98–140.Freud, S. Nevědomí. In. Freud, S. Spisy z let 1913–1917 (10. kniha). Praha: Psychoana-

lytické nakladatelství, 2002, s. 219–230.Freud, S. O sobě a psychoanalýze. In Freud, S. O člověku a kultuře. Praha: Odeon,

1990b, s. 9–60.Freud, S. Poznámky o přenosové lásce. In Freud, S. Spisy z let 1913–1917 (10. kniha).

Praha: Psychoanalytické nakladatelství, 2002a, s. 263–276.Freud, S. Psychologie masy a analýza Já. In Freud, S. O člověku a kultuře. Praha: Ode-

on, 1990c, s. 210–275.Freud, S. Psychopatologie všedního života (O zapomínání, přeřeknutí, přehmátnutí, po-

věře a omylu). 2. vyd. Praha: Psychoanalytické nakladatelství, 1996.Freud, S. Vytěsnění. In. Freud, S. Spisy z let 1913–1917 (10. kniha). Praha: Psychoana-

lytické nakladatelství, 2002b, s. 207–218.Fromm, E. Člověk a psychoanalýza. Praha: Svoboda, 1967.Fromm, E. Lidské srdce. Praha: Simon and Simon, 1996.Fromm, E. Strach ze svobody. Praha: Naše vojsko, 1993.Fromm, E. Umění milovat. Praha: Simon and Simon, 1996.Fromm-Reichmannová, F. Principy intenzivní psychoterapie. Praha: Triton, 2003.Frýba, M. Psychologie zvládání života. 2. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1996.Fulweiler, C. R. No man’s land. In Haley, J., Hoff man, L. Techniques of family therapy.

New York: Basic books, 1967, s. 3–96.Gabura, J., Pružinská, J. Poradenský proces. Praha: SLON, 1995.

165


Garfi eld, R. Th e therapeutic alliance in couples therapy: Clinical considerations. Family process 43, 2004, s. 457–465.

Geist, B. Psychologický slovník. 2. vyd. Praha: Vodnář, 2000.Gergen, K. J. Relational being: Beyond self and community. Oxford: Oxford University

press, 2009.Giddens, A. Sociologie. Praha: Argo, 1999.Gilliganová, C. Jiným hlasem. Praha: Portál, 2001.Gjuričová, Š., Kubička, J. Rodinná terapie (systemické a narativní přístupy). Praha:

Grada, 2003.Gjuričová, Š., Špitz, J. Systémy organizované dualitou: Někdy není terapie volbou. Kon-

frontace 12, 2001, 212–215. Glaser, B. G. Constructivist Grounded theory? Forum: Qualitative social research –

online journal 3, 2002. Dostupné na: http://www.qualitative-research.net/fqs-texte/3-02/3-02glaser-e.htm; 12. 5. 2004.Glaser, B. G. Naturalist inqurity and Grounded theory. Forum: Qualitative social re-

search – online journal 5, 2004. Dostupné na: http://www.qualitative-research.net/fqs-texte/1-04/1-04glaser-e.htm; 12. 5. 2004.Glaser, B. G., Holton, J. Remodeling Grounded theory. Forum: Qualitative social re-

search – online journal 5, 2004. Dostupné na: http://www.qualitative-research.net/fqs-texte/2-04/2-04glaser-e.htm; 12. 5. 2004.Glasser, W. Counseling with choice theory: the new reality therapy. Dostupné na:

http://www.wglasser. com/thenew.htm; 2. 8. 2004.Glasser, W. Terapie realitou. Praha: Portál, 2001.Goff man, E. Stigma. Praha: SLON, 2003.Goff man, E. Všichni hrajeme divadlo. Praha: Nakladatelství studia Ypsilon, 1999.Goolishian, H. A., Andersonová, H. Lidské systémy – před které problémy nás stavějí

a jak s nimi pracujeme (II). Kontext 8, č. 3, 1992, s. 25–31.Goolishian, H. A., Andersonová, H. Lidské systémy – před které problémy nás stavějí

a jak s nimi pracujeme (III). Kontext 8, č. 4, 1992, s. 32–41.Goolishian, H., Anderson, H. Understanding a therapeutic process: from individuals

and families to systems in language. In. Kaslow, F. W. (ed.) Voices in family psycho-logy 1. Newbury Park: Sage, 1990, s. 91–113.

Gottman, J. M., Notarius, C. I. Marital research in the 20th century and a research agenda for the 21st century. Family process 41, 2002, s. 159–197.

Gottman, J., Notarius, C., Gonso, J., Markman, H. A couple’s guide to communication. Illionis: Research press, 1976.

Gray, J. Mars a Venuše se mají rádi. Praha: Práh a Knižní klub, 1997.Gray, J. Mars a Venuše v ložnici. Praha: Práh a Knižní klub, 1996.

166


Gray, J. Muži jsou z Marsu, ženy z Venuše. Praha: Práh a Svan, 1994.Greenberger, D., Padesky, Ch. A. Na emoce s rozumem. Praha: Portál, 2003.Greene, A. A. Persona a stín: Jungovský pohled na dualitu člověka. In. Moore, R. L.

(ed.) C. G. Jung a křesťanská spiritualita (sborník refl exí psychologů, teologů a reli-gionistů). Praha: Portál, 1998, s. 133–142.

Griffi n, E. Mediational theory of meaning of Charles Osgood. In Griffi n, E. A fi rst look at communication theory, 1994b. Dostupné na:

http://www.afi rstlok.com/archive/meaning.pdf; 26. 1. 2005.Griffi n, E. Social exchange theory of John Th ibaut and Harold Kelley. In Griffi n, E.

A fi rst look at communication theory, 1994. Dostupné na: http://www.afi rstlok.com/archive/socialexchange.pdf; 26. 1. 2005.

Grün, A. Buď dobrý sám k sobě. 2. vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1998.

Grün, A. Duchovné poslanie stredného veku. Bratislava: Serafín, 1999.Grün, A. Každý má svého anděla. Kostelní vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2000.Grün, A. Mystika a erós. Praha: Křesťanská akademie, 1996.Grün, A. O mlčení. 3. vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2000.Grün, A. Obrazy proměnění. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2001.Grün, A. Škola odpuštění. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2002.Grün, A., Dufner, M. Spiritualita zdola. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství,

1997.Grün, A., Dufner, M. Zdraví jako duchovní úkol. Praha: Trinitas, 2001.Guggenbühl-Craig, A. Manželství je mrtvé, ať žije manželství! Praha: Gemini 99, 2001.Gurman, A. S. Integrating the life of an integrative family psychologist. In Kaslow,

F. W. (ed.) Voices in family psychology 1. Newbury Park: Sage, 1990, s. 250–266.Gurman, A. S., Fraenkel, P. Th e history of couple therapy: a millenial review. Family

process 41, 2002, s. 199–260.Haley, J. Jak být manželským terapeutem, i když neumíte prakticky nic. Kontext 10, č. 2,

1994a, s. 25–31.Haley, J. Neobvyklá psychoterapie Miltona H. Ericksona. Praha: Triton, 2003.Haley, J. Proč by se psychiatrická pracoviště měla vyhýbat rodinné terapii. Kontext 10,

č. 2, 1994b, s. 32–40.Haley, J. Strategies of psychotherapy. New York: Grune & Stratton, 1963.Haley, J. Toward a theory of pathological systems. In Watzlawick, P. (ed.), Weakland,

J. H. Th e interactional view. New York: Norton & Company, Inc., 1977, s. 31–48.Haley, J. Začínající a zkušení rodinní terapeuti. Kontext 10, č. 1, 1994c, s. 19–25.Haley, J., Hoff man, L. Techniques of family therapy. New York: Basic books, 1967.

167


Halík, T. Co je bez chvění, není pevné. Praha: NLN, 2002.Halík, T. Proces individuace v pojetí hlubinné psychologie C. G. Junga. In Růžička, J.

(ed.) Psychoterapie I. Praha: Triton, 1996, s. 21–32.Hall, C. S., Lindzey, G. Úvod do teórií osobnosti. Bratislava: Slovenské pedagogické

nakladateľstvo, 1997.Harris, T. A. Já jsem O. K., ty jsi O. K. Praha: Pragma, 1997.Hartl, P. Komunita občanská a komunita terapeutická. Praha: SLON, 1997.Hartl, P., Hartlová, H. Psychologický slovník. Praha: Portál, 2000.Hausner, M. Jak se stát neurotikem. Praha: Státní zdravotnické nakladatelství, 1968.Hayes, N. Foundantions of psychology (an introduction text). 2nd Ed. Surrey: Th omas

Nelson & Sons Ltd., 2004.Hayesová, N. Aplikovaná psychologie. Praha: Portál, 2003.Hayesová, N. Základy sociální psychologie. 2. vyd. Praha: Portál, 2000.Heidbrink, H. Psychologie morálního vývoje. Praha: Portál, 1997.Heidegger, M. Bytí a čas. 2. vyd. Praha: Oikoymenh, 2002.Heigl, F. Společné rysy nauk o neurózách E. Fromma, K. Horneyové a H. Schultze-

-Henckeho ve srovnání s psychoanalýzou S. Freuda. In. Knobloch, F. (ed.) Antologie moderní psychoterapie I. (Psychoanalýza). Praha: SPN, 1969, s. 55–69.

Heiss, J. (ed.) Family roles and interaction. Chicago: Rand Mc Nally co., 1968.Heller, D. Stručné dějiny kvalitativního výzkumu v psychologii. In Čermák, I., Miov-

ský, M. Kvalitativní výzkum ve vědách o člověku na prahu třetího tisíciletí. Tišnov: SCAN, 2002, s. 26–39.

Hellinger, B. Introduction to family constellations (lecture and demonstration in Taipei on October 11, 2001). Dostupné na: http://www.bert-hellinger.com/international/english/hellinger_lectures_articles/ 2001_taipei_family_constellations.shtml.

Hellinger, B. Th e phenomenological approach in psychotherapy (using family constella tions as an example). Dostupné na: http://www.bert-hellinger.com/international/english/hellinger_lectures_articles/ phenomenological_approach.shtml; 26. 7. 2004.

Hellinger, B., Ten Hövel, G. Rodinné konstelace – objevná síla. Praha: Triton, 2004.Hellinger, B., Weber, G., Beaumont, H. Skrytá symetrie lásky. Praha: Pragma, 2000.Hendl, J. Přehled statistického zpracování dat. Praha: Portál, 2004.Hendl, J. Úvod do kvalitativního výzkumu. Praha: Karolinum, 1999.Heylingen, F., Joslyn, C. Kybernetika a kybernetika druhého řádu. 2001. Dostupné na:

http://www. systemic.cz/document/cybernetics.pdf; 27. 2. 2005.Hillman, J. Duše a sebevražda. Praha: Sagitarius, 1997.Hillman, J. Klíč k duši. Praha: Portál, 2000.Hillman, J. Sny a podsvětí. Praha: portál, 1999.

168


Hoelter, L. F., Axinn, W. G., Ghimire, D. J. Social change, premarital nonfamily experien-ces, and marital dynamics. Journal of marriage and family 66, 2004, s. 1131–1151.

Hofb auerová, B. Vzťahy v primárnej rodine a ich vplyv na formovanie partnerstva. Čs. psychologie 43, 1999, s. 216–266.

Horneyová, K. Neuróza a lidský růst. Praha: Triton, 2000.Horneyová, K. Ženská psychologie. Praha: Triton, 2004.Hoskovec, J. Ernst Mach (1838–1916). Propsy 4, č. 2, 1998, s. 18.Hoskovec, J. Rollo May (1909–1994). Čs. psychologie 39, 1995, s. 562–563.Hoskovec, J., Nakonečný, M., Sedláková, M. Psychologie XX. století. Praha: Karoli-

num, 2002.Hoskovec, J., Sedláková, M. Od ranného behaviorismu k neobehaviorismu. In Hosko-

vec, J., Nakonečný, M., Sedláková, M. Psychologie XX. století. Praha: Karolinum, 2002, s. 80–113.

Hučín, J. et al. Hovory o psychoterapii. Praha: Portál, 2001.Hučín, J. Ženy vidí svět jinak. Psychologie dnes 8, č. 7–8, 2002, s. 9–11.Hunt, M. Dějiny psychologie. Praha: Portál, 2000.Hydeová, M., Mc Guinnes, M. Jung. Praha: Portál, 2001. Hytych, R. Vztah slovo – skutečnost v souvislosti se změnou osoby. Konfrontace 14,

2003, s. 98–103.Chronc, P., Plháková, A. Rozdíly v manželské spokojenosti mužů a žen. Čs. psychiatrie

96, 2000, s. 12–16.Chrz, V. Poetika identity: Kategorie popisu narativní konstrukce. In Čermák, I., Mi-

ovský, M. Kvalitativní výzkum ve vědách o člověku na prahu třetího tisíciletí. Tiš-nov: SCAN, 2002, s. 40–47.

Chrz, V. Psychologie metafory I: Metafora z hlediska psychologie nevědomí, neobehavi-orismu a neogestaltismu. Čs. psychologie 40, 1996, s. 103–114.

Chvála, V. Příběhy nemocných. Kontext 7, č. 3, 1991, s. 55–61.Chvála, V. Radikální konstruktivismus a klinická praxe. Kontext 9, č. 3, 1993, s. 4–14.Chvála, V., Štuplová, I., Knop, J. Dětský příznak v rodině. Kontext 7, č. 3, 1991, s. 14–22.Chvála, V., trapková, L. Má každá rodina jiný jazyk? Konfrontace 12, 2001, s. 111–115.Chvála, V., Trapková, L. Rodina jako „sociální děloha“ a kvalitativní výzkum. In Čer-

mák, I., Miovský, M. Kvalitativní výzkum ve vědách o člověku na prahu třetího tisíciletí. Tišnov: SCAN, 2002, s. 84–95.

Chvála, V., Trapková, L. Rodinná terapie psychosomatických poruch. Praha: Portál, 2004.

169


Jackson, D. D. Family practice: A comprehensive medical approach. In Watzlawick, P. (ed.), Weakland, J. H. Th e interactional view. New York: Norton & Company, Inc., 1977a, s. 326–334.

Jackson, D. D. Family rules: Marital Quid pro quo. In Watzlawick, P. (ed.), Weakland, J. H. Th e interactional view. New York: Norton & Company, Inc., 1977b, s. 21–30.

Jackson, D. D. Schizophrenia: Th e nosological nexus. In Watzlawick, P. (ed.), Wea-kland, J. H. Th e interactional view. New York: Norton & Company, Inc., 1977c, s. 193–207.

Jackson, D. D. Th e eternal triangle. In Haley, J., Hoff man, L. Techniques of family the-rapy. New York: Basic books, 1967, s. 174–264.

Jackson, D. D. Th e myth of normality. In Watzlawick, P. (ed.), Weakland, J. H. Th e interactional view. New York: Norton & Company, Inc., 1977c, s. 157–162.

Jackson, D. D. Th e study of family. In Watzlawick, P. (ed.), Weakland, J. H. Th e inter-actional view. New York: Norton & Company, Inc., 1977d, s. 2–20.

Jackson, D. D., Yalom, I. D. Conjoint family therapy as an aid to intensive psychothe-rapy. In. Watzlawick, P. (ed.), Weakland, J. H. Th e interactional view. New York: Norton & Company, Inc., 1977a, s. 250–265.

Jackson, D. D., Yalom, I. D. Family research on the problem of unclerative colitis. In. Watzlawick, P. (ed.), Weakland, J. H. Th e interactional view. New York: Norton & Company, Inc., 1977b, s. 335–350.

Jacobi, J. Psychologie C. G. Junga. Praha: Psychoanalytické nakladatelství, 1993.Jaff é, A. Vzpomínky, sny, myšlenky C. G. Junga. Praha: Atlantis, 1998.Jan Pavel II. Familiaris consortio. Praha: Zvon, 1992.Janke, W. Filosofi e existence. Praha: Mladá fronta, 1995.Janoušek, J. et al. Metody sociální psychologie. Praha: SPN, 1986.Janoušek, J. et al. Sociální psychologie. Praha: SPN, 1988.Janoušek, J. Sociálně kognitivní teorie Alberta Bandury. Čs. psychologie 36, 1992,

s. 385–398.Janoušek, J. Sociální komunikace. Praha: Svoboda, 1968.Janoušek, J. Význam v komunikaci a v lidské psychice. Čs. psychologie 48, 2004, s. 1–16.Jarolímek, M. Psychoterapie (vycházející z KBT) u schizofreniních poruch. Psychiatrie

5, 2001, Suplementum 4, s. 27–30.Jellouschek, H. Pravidla lásky. Praha: Portál, 2003.Jiránek, F., Kolaříková, O., Říčan, P. Psychologie XX. století (II). Praha: SPN, 1970.Jirásková, V. Nevědomé procesy v aktivní imaginaci. Konfrontace 14, 2003, s. 154–161.Johnston, W. Hledání nové spirituality. Praha: Portál, 1997.Jonesová, E. Terapie rodinných systémů. Hradec Králové: Konfrontace, 1996.

170


Jůn, H. Behaviorální a funkční analýza problémového chování. Čs. psychiatrie 100, 2004, Supplementum 1, s. 26–28.

Jung, C. G. Analytická psychologie (její teorie a praxe). 2. vyd. Praha: Academia, 1993.Jung, C. G. Boj se stínem. In Jung, C. G. Duše moderního člověka. Brno: Atlantis,

1994a, s. 192–200.Jung, C. G. Manželství jako psychologický vztah. In Jung, C. G. Duše moderního člo-

věka. Brno: Atlantis, 1994b, s. 82–92.Jung, C. G. O vzniku osobnosti. In Jung, C. G. Duše moderního člověka. Brno: Atlan-

tis, 1994c, s. 54–71.Jung, C. G. Obecné pojednání k teorii komplexu. In Jung, C. G. Výbor z díla I. (Zá-

kladní otázky analytické psychologie a psychoterapie v praxi). 2. vyd. Brno: Nakla-datelství Tomáše Janečka, 1998h, s. 241–258.

Jung, C. G. Obecný popis typů. In Jung, C. G. Výbor z díla I. (Základní otázky ana-lytické psychologie a psychoterapie v praxi). 2. vyd. Brno: Nakladatelství Tomáše Janečka, 1998a, s. 259–370.

Jung, C. G. Problém duše moderního člověka. In Jung, C. G. Duše moderního člověka. Brno: Atlantis, 1994d, s. 35–53.

Jung, C. G. Schizofrenie. In Jung, C. G. Výbor z díla I. (Základní otázky analytické psychologie a psychoterapie v praxi). 2. vyd. Brno: Nakladatelství Tomáše Janečka, 1998i, s. 371–392.

Jung, C. G. Základní otázky psychoterapie. In Jung, C. G. Výbor z díla I. (Základní otázky analytické psychologie a psychoterapie v praxi). 2. vyd. Brno: Nakladatelství Tomáše Janečka, 1998e, s. 97–116.

Jung, C. G. Základní problém současné psychologie. In Jung, C. G. Duše moderního člověka. Brno: Atlantis, 1994e, s. 11–27.

Jung, C. G. Životní obrat. In Jung, C. G. Duše moderního člověka. Brno: Atlantis, 1994f, s. 93–106.

Kalina, Z. Základy psychiatrie pro policisty. Policista 2003, č. 2, s. 4–9.Kaplar, M. E., Gordon, A. K. Th e enigma of altruistic lying: Perspective diff erences in

what motivates and justifi es lie telling within romantic relationships. Personal rela-tionships 11, 2004, s. 489–507.

Kardiner, A., Karuah, A., Ovesey, L. Metodologická studie o Freudově teorii. In Kno-bloch, F. (ed.) Antologie moderní psychoterapie I. (Psychoanalýza). Praha: SPN, 1969, s. 20–54.

Kaslow, F. W. (ed.) Voices in family psychology 1. Newbury Park: Sage, 1990.Kasper, W. Teologie křesťanského manželství. Brno: CDK, 1997.Kastová, V. Imaginace v psychoterapii. Psychologie dnes 5, č. 6, 1999, s. 22–23.Kastová, V. Krize a tvořivý přístup k ní. Praha: Portál, 2000.

171


Kastová, V. Nebuďte obětí. Brno: ERA, 2003.Kašparů, M. Hovory o sobě. Brno: Cesta, 1991.Kazda, L. Imaginativní techniky v pozitivní psychoterapii. Psychologie dnes 9, č. 5,

2003, s. 26–27.Keller, J. Nedomyšlená společnost. Brno: Doplněk, 1992.Keller, J. Úvod do sociologie. 4. vyd. Praha: SLON, 1997.Keller, j. Vzestup a pád středních vrstev. Praha: SLON, 2000.Kennerleyová, H. Jak zvládat úzkostné stavy. Praha: Portál, 1998.Kernberg, O. Normální a patologická láska. Praha: Portál, 1999.Kierkegaard, S. Bázeň a chvění. Nemoc k smrti. Praha: Svoboda, 1993.King, D. A. , Wynne, L. C. Th e emergence of „family integrity“ in later life. Family

process 43, s. 7–21.King, R. G. Fundamentals of human communication. New York: Macmillan pub-

lishing, 1979.Kipnes, D., Joyce, A. A brief review of group cohesion research. Group circle 14, 1999,

s. 21–24.Klčovanská, E. Špecifi ká kresťanského psychologického poradenstva v anglosaských kra-

jinách. Čs. psychologie 42, 1998, s. 178–182.Klimeš, J. Říše mezi já a ty. Psychologie dnes 10, č. 6, 2004, s. 16–18.Knobloch, F. (ed.) Antologie moderní psychoterapie I. (Psychoanalýza). Praha: SPN,

1969.Knobloch, F. Integrovaná psychoterapie a pražská fi losofi e vědy. Psychiatrie 5, 2001,

s. 232–238.Knobloch, F., Knoblochová, J. Integrovaná psychoterapie v akci. Praha: Grada, 1999.Knobloch, F., Knoblochová, J. Integrovaná psychoterapie. Praha: Grada, 1993.Knobloch, F., Šefrnová, M. Příspěvek k technice rodinné psychoterapie. Kontext 7, č. 3,

1991, s. 32–42.Knobloch-Fedders, L. M., Pinsof, W. M., Mann, B. J. Th e formation of the therapeutic

alliance in couple therapy. Family process 43, 2004, s. 425–442.Knoblochová, J. Duševní porucha a rodinný stav. Praha: Státní zdravotnické naklada-

telství, 1964.Knop, J. Kdo je kdo a jak to spolu máme? Dostupné na: http://obchod.studovna.cz/scripts/detail.asp?id= 1328; 9. 2. 2005.Knop, J. Rodinné konstelace – trochu víc než recenze na jednu knihu. Dostupné na:

http://www.studovna. cz/scripts/detail.asp?id=2211; 11. 8. 2004.Koerner, A. F., Fitzpatrick, M. A. Toward a theory of family communication (Před-

neseno na každoročním setkání International Communication Association

172


ve Washingtonu D. C. dne 16. 5. 2001). Dostupné na: http://www.comm.umn.edu/~akoerner/pubs/family%20theory.pdf ; 23. 4. 2004.

Koerner, A. F., Fitzpatrick, M. A. Toward a theory of family communication. Commu-nication theory, 12, 2002, s. 70–91.

Koerner, A. F., Fizpatrick, M. A. Family communication schemata. In Dunwoody, S., Becker, L. B., Mc Leod, D., Kosicki, G. (ed.) Th e evolution of key mass communi-cation concepts: Honoring Jack M. Mc Leod. Creskill, NJ: Hampton press, 2004, s. 41–76.

Koch, K. Konfrontace, nebo dialog? Praha: Vyšehrad, 2000.Kondáš, O. Discentná psychoterapia. 2. vyd. Bratislava: Vydavateľstvo Slovenskej aka-

démie vied, 1973.Kopřiva, K. Lidský vztah jako součást profese. 2. vyd. Praha: Portál, 1997.Koščo, J. et al. Poradenská psychológia. Bratislava: Slovenské pedagogické naklada-

tel’stvo, 1987.Kottler, J., Carlson, J. Mumie u jídelního stolu. Praha: Portál, 2003.Kovařík, J. Rodina ve výzkumu. Propsy 4, č. 2, 1998, s. 6–7.Kožený, J., Kadlec, J., Nevolová, D. Vztah mezi percipovanou rodinnou atmosférou

a emocionální rovnováhou adolescentů. Čs. psychologie 36, 1992, s. 544–552.Kožnar, J. Skupinová dynamika, skupinová psychoterapie a reedukace. Psychológia

a patopsychológia dieťaťa 20, 1985, 171–188.Krabec, M. „Ta pravá logoterapie“ aneb paradoxní intence v praxi. Psychiatrie 3, 1999,

s. 154–158.Kranzberg, M. Beyond psychopathology: the emergence of positive psychology. Dostup-

né na: http:// agpa.org/pubs/GC_0299_kratzberg.html; 23. 11. 2004.Kratochvíl, S. Hypnoterapie. Čs. psychiatrie 99, 2003, Supplementum 2, s. 46–51.Kratochvíl, S. Klinická hypnóza. Praha: Avicenum, 1990.Kratochvíl, s. Konference o krátké terapii (USA, San Francisco, 11.–15. prosince 1996).

Čs. psychiatrie 93, 1997, s. 171–173.Kratochvíl, S. Konstruktivní hádka. Psychologie dnes 6, č. 4, 2000, s. 20–21.Kratochvíl, S. Léčení sexuálních dysfunkcí. Praha: Grada, 1999.Kratochvíl, S. Manželská terapie. 3. vyd. Praha: Portál, 2000.Kratochvíl, S. Psychiatrie a manželská terapie. Čs. psychiatrie 99, 2003, s. 297–298.Kratochvíl, S. Řešení problémů v manželské terapii. Psychiatrie 5, 2001, Suplementum

4, s. 82–85. Kratochvíl, S. Skupinová psychoterapie v praxi. 2. vyd. Praha: Galén, 2001. Kratochvíl, S. Struktura diplomové práce – varianta se zřetelným oddělením teoretické

a výzkumné části. (nepublikovaný materiál pro vnitřní potřebu FF UP), 2002.

173


Kratochvíl, S. Základy psychoterapie. 4. vyd. Praha: portál, 2002.Křivohlavý, J. Já a Ty (O zdravých vztazích mezi lidmi). Praha: Avicenum, 1977.Křivohlavý, J. Jak si navzájem lépe porozumíme. Praha: Svoboda, 1988.Křivohlavý, J. Jak zvládat stres. Praha: Grada, 1994.Křivohlavý, J. Konfl ikty mezi lidmi. Praha: Avicenum, 1973.Křivohlavý, J. Mezi námi to vázne. Psychologie dnes 8, č. 9, 2002, s. 20–21.Křivohlavý, J. Odpuštění. Psychologie dnes 8, č. 4, 2002, s. 20–21.Křivohlavý, J. Salutogeneze a rodina. Kontext 7, č. 3, 1991, s. 10–13.Křivohlavý, J. Zlost a vztek jsou – někdy – na místě. Psychologie dnes 7, č. 10, 2001,

s. 20–21.Kučera, Z. O výchově bez receptů. Praha: Mona, 1985.Kulka, J. Základy pozitivní psychoterapie. Dostupné na: http://web.telecom.cz/arcanova/psycho.html; 18. 12. 2002.Kunz, G. What make therapy therapeutic? Trinity Western university, 2002. Dostupné

na: http://www. meaning.ca/meaning_therapy/presentations/theraputic_therapy.htm; 12. 4. 2005.

L’ Abate, L. Reconciling personal and profesional priorities. In Kaslow, F. W. (ed.) Voices in family psychology 1. Newbury Park: Sage, 1990, s. 139–155.

La Perriere, K. Rodinná terapie v našem nepředvídatelném světě. Kontext 9, č. 4, 1993, s. 7–12.

Laing, R. D. Rozdělené self. Praha: Psychoanalytické nakladatelství J. Kocourek, 2000.Laing, R. D. Self and others. 2nd ed. Harmondswordth: Penguin books, 1969.Laing, R. D. Th e politics of experience. New York: Pantheon books, 1967.Laing, R. D. Transcendentální zkušenost ve vztahu k náboženství a psychóze. In Grof,

S., Grof, Ch. Krize duchovního vývoje. Praha: Chvojkovo nakladatelství, 1999, s. 63–74.

Laing, R. D. Uzly. Praha: Hrana, 2003.Laing, R. D., Esterson, A. Sanity, madness and the family. 2nd ed. Harmondsworth:

Penguin books, 1970.Lakomá, J. Skupinová psychoterapie v reedukačním procesu. 2. vyd. Praha: Psýché,

1994.Längle, A. Má odpovědnost smysl? Psychologie dnes 9, č. 2, 2003, s. 22–23.Längle, A. Nalézt přitakání životu. Propsy 1997, č. 2, s. 9–11.Längle, A. Smysluplně žít. Brno: Cesta, 2002.Langmeier, J., Balcar, K., Špitz, J. Dětská psychoterapie. 2. vyd. Praha: Portál, 2000.Langmeier, J., Krejčířová, D. Vývojová psychologie. 3. vyd. Praha: Grada, 1998.

174


Langmeier, J., Matějček, Z. Psychická deprivace v dětství. Praha: Státní zdravotnické nakladatelství, 1963.

Lauster, P. Láska – psychologie jednoho fenoménu. Praha: Knižní klub, 1994.Lazarus, A. A., Lazarus, C. N. 101 strategií jak se nezbláznit v šíleném světě. Praha:

Portál, 2004.Lee, J. Communication issues on family interaction. Pittsburg: Carneige Mellon Uni-

verzity, 2000.Leslie, L. A. Cognitive-behavioral and systems models of family therapy: how compa-

tible are they? In. Epstein, N., Schlesinger, S. E., Dryden, W. Cognitive-behavioral therapy with families. New York: Brunner/Mazel, 1988, s. 49–83.

Liberman, R. Behavioral approaches to family and couple therapy. American journal of orthopsychiatry 40, 1970, s. 106–118.

Lieb, H. Psycho-somatika: Nerozlišitelný celek, instruktivní interakce nebo strukturálně sdružená koevoluce? Kontext 9, č. 2, 1993, s. 11–21.

Linha, M. Systemický prístup v poradenstve adolescentom. Psychológia a patopsycho-lógia dieťaťa 36, 2001, s. 347–355.

Linhová, E. Použitie externalizácie v terapii fóbie. Psychológia a patopsychológia die-ťaťa 35, 2000, s. 354–362.

Lucas, R. E. et al. Reexamining adaptation and the set point model of happines: Reac-tions to changes in marital status. Journal of personality and social psychology 84, 2003, s. 527–539.

Ludewig, K. Systemická terapie. Praha: Pallata, 1994.Luhmann, N. Láska jako vášeň, Paradigm lost. Praha: Prostor, 2002.Luhmann, N. Speaking and silence. 1994. Dostupné na: http://www.libfl .ru/luhmann/luhmann1.html; 29. 9. 2004.Lukasová, E. I tvoje utrpení má smysl. Brno: cesta, 1998.Lytov, D. Je možné předvídat lidské vztahy? Psychologie dnes 8, č. 12, 2002, s. 28–29.Mac Callum, F., Golombok, S. Children raised in fatherless families from infancy: a fol-

low-up children of lesbian and single heterosexual mothers at early adolescence. Journal of child psychology and psychiatry 45, 2004, s. 1407–1419.

Mac Gregor, R. Team family methods in the public sektor. In Kaslow, F. W. (ed.) Voices in family psychology 1. Newbury Park: Sage, 1990, s. 156–170.

Macek, Z. Systemická rodinná terapie? – Úvaha o teoretických východiscích rodinné terapie. Kontext 9, č. 4, 1993, s. 35–38.

Mackewn, J. Gestalt psychoterapie. Praha: Portál, 2004.Macková, z. Sebapoznávanie v procesu ontogenézy z pohľadu humanistickej psycholó-

gie. Čs. psychologie 43, 1999, s. 300–308.

175


Madlafousek, J. Dospívání chlapců a dívek bez otců: psychosociální deprivace nebo alter nativní adaptace? Čs. psychologie 41, 1997, s. 451–457.

Madlafousek, J. Láska k bližnímu v pleistocénu a dnes. Čs. psychologie 38, 1994, s. 53–65.

Maguirová, A. Stíny duše. Praha: Portál, 1999.Maki-Banmen, K. Changing the impact of family rules. 2001. Dostupné na: http://satirpacifi c.org/ articles/changing_the_impact_of_family_rules.htm; 29. 9. 2004.Marcel, G. K fi losofi i naděje. Praha: Vyšehrad, 1971.Marin, J. Milovat znamená odpouštět (Pozvání k manželství pevnému, mystickému

a realistickému). Brno: Cesta, 1996.Marks, L. Sacred practices in highly religious families: christian, jewish, mormon and

muslim perspectives. Family process 43, 2004, s. 217–231.Maslow, A. H. A theory of human motivation. Psychological review 50, 1943,

s. 370–396.Maslow, A. H. Humanistic science and transcendent experiences. Journal of humanistic

psychology 5, 1965, s. 219–227.Maslow, A. H. Ku psychológii bytia. Modra: Persona, 2000.Maslow, A. H. Motivation and personality. New York: Harper & Brothers, 1954.Maslow, A. H. Th e father reaches of human nature. Dostupné na: http://utopia.knoware.nl/users/dolfh art/ xcrpts/xcmaslow.html; 2. 6. 2004.Matějček, Z. Co, kdy a jak ve výchově dětí. 2. vyd. Praha: Portál, 1999.Matějček, Z. Dítě a rodina v psychologickém poradenství. Praha: SPN, 1992.Matějček, Z. Rodiče a děti. 2. vyd. Praha: Avicenum, 1989.Matějček, Z. Rodina očima dětí a rodičů. Propsy 4, č. 2, 1998, s. 4–5.Matějček, Z. Teoretická úvaha nad pozdními následky psychické deprivace a subdepri-

vace. Čs. psychologie 40, 1996, s. 369–375.Matějček, Z., Bubleová, V., Kovařík, J. Pozdní následky psychické deprivace a subde-

privace III. část (děti narozené z nechtěného těhotenství, děti z dětských domovů a děti z náhradní rodinné péče v dlouhodobém sledování). Čs. psychologie 40, 1996, s. 81–94.

Matějček, Z., Dytrych, Z. Riziko a resilience. Čs. psychologie 42, 1998, s. 97–105.Matoušek, O. Jakou smlouvou je manželství. Psychologie dnes 7, č. 6, 2001, s. 16–17.Matoušek, O. Rodina jako instituce a vztahová síť. Praha: SLON, 1993.Maturana, H. Biologie řeči: Epistemologie skutečnosti (IV). Kontext 8, č. 3, 1992,

s. 32–38.

176


Maturana, H. Biologie řeči: Epistemologie skutečnosti (V). Kontext 8, č. 4, 1992, s. 42–48.

May, R. Intentionality, the heart of human will. Journal of humanistic psychology 5, 1965, s. 202–209.

May, R. Man’s search for himself. New York: Norton, 1953.May, R. Psychologia i dylemat ludzki. 2. vyd. Warszawa: Pax, 1989.May, R., Mishlove, J. Th e human dilema (conversation). Dostupné na: http://www.intuition.org/txt/may. htm; 2. 6. 2004.Mc Cain, R. A. Game theory: An introductory sketch, 1999. Dostupné na: http://william-king.www. drexel.edu/top/eco/game/; 1. 3. 2005.Mc Kergow, m. Th e solution focus: Keeping it simple in the learning organisation. 2002.

Dostupné na: http://www.thesolutionsfocus.com/article3.cfm; 29. 9. 2004.Mc Leod, J. Narrative and psychotherapy. London: Sage publications, 1997.Mead, G. H. Mind, self and society. Chicago: University of Chicago, 1932.Mead, G. H. Th e mechanism of social consciousness. Journal of philosophy, psycholo-

gy, and scientifi c methods 9, 1912, s. 401–406.Mead, G. H. Th e social self. Journal of philosophy, psychology and scientifi c methods

10, 1913, 374–380.Meador, B. D., Rogers, C. R. Prístup zameraný na človeka. In Růžička, J. (ed.) Psycho-

terapie I. Praha: Triton, 1996, s. 161–213.Meisel, P. Th e wing of madness: the life and work of R. D. Laing. Dostupné na: http://writing.upenn.edu/ ~afi lreis/50s/laing.html; 23. 11. 2004.Mikota, V. Kdo byl Sigmund Freud a co je psychoanalýza? Čs. psychologie 35, 1991,

s. 263–272.Miller, W. R., Rollnick, S. Motivační rozhovory. Tišnov: SCAN, 2003.Mills, T. M., Rosenberg, S. Readings in the sociology of small groups. Engelwood Clifs,

NJ: Prentice-hall, Inc., 1970.Mingers, J. Can social systems be autopoietic? Bhaskar’s and Giddens’ social theories.

Journal of the theory of social behavior 34, 2004, s. 403–427.Minuchin, S., Fishman, H. Ch. Family therapy techniques. Cambridge: Harvard Uni-

versity press, 1981.Mitchel, S. A., Blacková, M. J. Freud a po Freudovi. Praha: Triton, 1999.Mlčák, Z. Dysfunkční rodina. Ostrava: Atelier Milata, 1996.Mlčák, Z. Vybrané kapitoly z psychologie manželství a rodiny. Ostrava: Vydavatelství

OU, 1996.Monk, G., Gehart, D. R. Sociopolitical activist or conversational partner? Distingui-

shing the position of the therapist in narrative and collaborative therapies. Family process 42, 2003, s. 19–30.

177


Moore, R. L. (ed.) C. G. Jung a křesťanská spiritualita (sborník refl exí psychologů, teo-logů a religionistů). Praha: Portál, 1998.

Moore, R., Gillette, D. Král, válečník, kouzelník, milovník (o mužské psychice). Praha: NLN, 2001.

Moore, T. Kniha o duši. Praha: Portál, 1997.Moore, T. Kniha o lásce a přátelství. Praha: Portál, 1998.Moore, T. Temný eros (o moci a bezmoci v mezilidských vztazích). Praha: Portál, 2001.Moreno, J. L. Psychodrama a sociodrama. Konfrontace 8, 1997, s. 25–30.Morris, Ch. W. Základy teorie znaku. In Peirce, Ch. S. et al. Sémiotika. Praha: Karoli-

num, 1997, s. 197–256.Možný, I. Sociologie rodiny. 2. vyd. Praha: SLON, 2002.Možný, P. Racionálně emoční behaviorální terapie Alberta Ellise. Psychiatrie 5, 2001,

Suplementum 4, 56–58.Možný, P., Praško, J. Kognitivně-behaviorální terapie. Praha: Triton, 1999.Mrkvička, J. Krize psychopatologie. Psychologie dnes 8, č. 4, 2002, s. 28–29.Mrkvička, J. Základy psychoterapie a hermeneutika. In Růžička, J. (ed.) Psychotera-

pie I. Praha: Triton, 1996, s. 75–96.Nakonečný, M. Fenomenologická psychologie. In Hoskovec, J., Nakonečný, M., Sed-

láková, M. Psychologie XX. století. Praha: Karolinum, 2002, s. 43–79.Nakonečný, M. Humanistická psychologie. In. Hoskovec, J., Nakonečný, M., Sedláko-

vá, M. Psychologie XX. století. Praha: Karolinum, 2002, s. 151–179.Nakonečný, M. Psychologie osobnosti. Praha: Academia, 1995.Nakonečný, M. Sociální psychologie. Praha: Academia, 2004.Nakonečný, M. Základy psychologie. Praha: Academia, 1998.Napier, A. Y. Th e missing link in marital therapy. In. Kaslow, F. W. (ed.) Voices in family

psychology 1. Newbury Park: Sage, 1990, s. 341–360.Naranjo, C., Zuda, T. Člověk potřebuje více než jen intelektuální mozek (rozhovor). Psy-

chologie dnes 8, č. 5, 2002, s. 1–3.Nelles, W. Rodinné konstelace. Praha: Alternativa, 2004.Němcová, M. Terapie všímáním. Kontext 10, č. 3, 1994, s. 3–7.Nerad, J. M., Neradová, L. Rodinná terapie Murraye Bowena. Kontext 7, č. 2, 1991,

s. 12–19.Neubauer, Z. Biologická kosmologie Gregory Batesona (III). Kontext 8, č. 3, 1992,

s. 39–54.Neubauer, Z. Biologická kosmologie Gregory Batesona (IV). Kontext 8, č. 4, 1992,

s. 49–55.Nietzsche, F. Soumrak model. Olomouc: Votobia, 1995.

178


Nietzsche, F. Tak pravil Zarathustra. Olomouc: Votobia, 1995.Nichols, M. P. Family therapy: concepts and methods. New York: Gardner press, 1984.Nichols, W. C. Tear down the fences: Build up the families. In Kaslow, F. W. (ed.)

Voices in family psychology 1. Newbury Park: Sage, 1990, s. 171–191.Norcross, J. C. Psychoterapeutické intervence v současné klinické psychologii. In

Plante, T. G. et al. Současná klinická psychologie. Praha: Grada, 2001, s. 217–238.Novák, T. Manželské serpentiny. Praha: Grada, 2001.Novák, T. Nyní jsme jedna rodina. Praha: Motto, 1999.Novák, T. První pomoc při nevěře. Propsy 4, č. 2, 1998, s. 10–11.Novalis, P. N., Rojcewicz, S. J., Peele, R. Klinická príručka podpornej psychoterapie.

Trenčín: F Trenčín, 1999.O’Leary, K. D. Th e bumpy road from child to adult aggresion. In Kaslow, F. W. (ed.)

Voices in family psychology 1. Newbury Park: Sage, 1990, s. 323–340.Olson, D. H. Circumplex model of marital and family systems. Journal of Family Th e-

rapy (special edition „Empirical Approaches to Family Assesment“), 1999. Do-stupné na: http://www.buildingrelationships.com /pdf/circumplex.pdf 4. 8. 2004.

Olson, D. H. Th e triple threat of bridging research, theory and practice. In Kaslow, F. W. (ed.) Voices in family psychology 1. Newbury Park: Sage, 1990, s. 361–374.

Olson, D. H., Gorall, D. M. Circumplexmodel of marital and family systems. In Walsh, F. (ed.) Normal family processes. 3rd ed. New York: Guilford press, 2003.

Ortega y Gasset, J. Meditace o ženách a lásce. Pelhřimov: Nová tiskárna, 1996.Osborne, R., van Loon, B. Sociologie. Praha: Portál, 2002.Östgard-Ybrandt, H., Armelius, B. A. Self concept and perception of early mother and

father behavior in normal and antisocial adolescents. Scandinavian journal of psy-chology 45, 2004, s. 437–447.

Pakman, M. On imagination: Reconciling knowledge and life, or what does „Gregory Bateson“ stand for? Family process 43, 2004, s. 413–423.

Paulík, K. (ed.) Psychologické poradenství v sociální práci II. Ostrava: Ostravská uni-verzita, 2004.

Paulík, K. (ed.) Psychologické poradenství v sociální práci. Ostrava: Ostravská univer-zita, 2002.

Peck, M. S. Dále nevyšlapanou cestou. Olomouc: Votobia, 1994.Peck, M. S. Lidé lži (Psychologie lidského zla). Olomouc: Votobia, 1996. Peck, M. S. Nevyšlapanou cestou. 2. vyd. Praha: Odeon, 1994.Peck, M. S. V jiném rytmu (Vytváření komunit). Olomouc: Votobia, 1995. Pecháčková, S. Teorie systemické terapie. Kontext 8, č. 4, 1992, s. 10–20.

179


Peirce, Ch. S. Grammatica Speculativa. In Peirce, Ch. S. et al. Sémiotika. Praha: Karo-linum, 1997, s. 29–154.

Perls, F. S. Finding self through gestalt therapy.1957. Dostupné na: http://www.gestalt.org/self.htm; 29. 4. 2005.Perls, F. S. Gestalt terapie doslova. Olomouc: Votobia, 1996.Perls, F. S. Planned psychotherapy, 1947. Dostupné na: http://www.gestalt.org/planned.htm; 29. 4. 2005.Perls, F. S. Psychiatry in a new key. Unpublished manuscript. Dostupné na: http://www.gestalt.org/ newkey.htm; 26. 4. 2005.Perls, F. S., Heff erline, R. F., Goodman, P. Gestalt terapie. Praha: Triton, 2004.Pescitelli, D. An analysis of Carl Rogers’ theory of personality. Dostupné na: http://www.wynja.com/ personality/rogersff .html; 3. 6. 2004.Peseschkian, N. Applications of positive psychotherapy for marriage and family therapy.

Dostupné na: http://www.bahai-studies.ca/archives/bsnb/bsnb3-1.peseschkian.html; 17. 5. 2004.

Peseschkian, N. Kupec a papoušek. Brno: Cesta, 1996.Peseschkian, N. Partnerské vztahy. Praha: NLN, 1995.Peseschkian, N. Psychoterapie v každodenním životě. Brno: Cesta, 2000.Petrusek, M. et al. Sociologické školy, směry, paradigmata. Praha: SLON, 1996.Petrusek, M. Teorie a metoda v moderní sociologii. Praha: Karolinum, 1993.Piaget, J. Psychologie inteligence. Praha: SPN, 1970.Pittman, F., Flomenhaft , K., de Young, C. Cleaning house. In Haley, J., Hoff man, L.

Techniques of family therapy. New York: Basic books, 1967, s. 361–472.Plamínek, J. Řešení konfl iktů a umění rozhodovat. Praha: Argo, 1994.Plaňava, I. Jak (to) spolu mluvíme. Brno: Masarykova univerzita, 1992.Plaňava, I. Komponenty a procesy fungující rodiny a manželství. Čs. psychologie 38,

1994, s. 1–14.Plaňava, I. Manželství a rodiny (struktura-dynamika-komunikace). Praha: Doplňek,

2000.Plaňava, I. Manželství vydařená a nevydařená – v čem se liší? Psychologie dnes 5, č. 9,

1999, s. 6–9.Plaňava, I. Spolu každý sám v manželství a rodině. 1. vyd. Praha: NLN, 1998.Plaňava, I. Stálá láska je mýtus (rozhovor s J. Hučínem). Psychologie dnes 9, č. 4, 2003,

s. 1–3.Plaňava, I., Pilát, M. (ed.) Děti, mládež a rodiny v období transformace. Brno: Barrister

Principal, 2002.

180


Plaňava, I., Rajmicová, K., Blažková, P. Manželská spokojenost a partnerské interakce. ČSL psychologie 47, 2003, s. 385–391.

Plante, T. G. et al. Současná klinická psychologie. Praha: Grada, 2001. Plháková, A. Přehled dějin psychologie. Olomouc: Univerzita Palackého, 2001.Plháková, A. Učebnice obecné psychologie. Praha: Academia, 2003.Plzák, M. Gordické uzly rovnoprávného partnerského dorozumívání. Praha: Mladá

fronta, 1986.Plzák, M. Manželské judo. Praha: Avicenum, 1970a.Plzák, M. Milenecká láska funguje na principu zpětné vazby. Psychologie dnes 10, č. 1,

2004, s. 16–17.Plzák, M. Poruchy manželského soužití. Praha: SPN, 1988.Plzák, M. Poznání a léčba poruch manželského soužití. Praha: Avicenum, 1973.Plzák, M. Taktika a strategie v lásce. Praha: Mladá fronta, 1970b.Pokorný, J. Manuál tvořivé komunikace. 2. vyd. Brno: Cerm, 2004.Polivka, J., Dolista, J., Dřímal, L. Povídání o manželství. Kostelní Vydří: Karmelitánské

nakladatelství, 1999.Polster, E. Stolen by gypsies, 1972. Dostupné na: http://www.gestalt.org/polster.htm;

26. 4. 2005.Polster, E., Polsterová, M. Integrovaná gestalt terapie. Boskovice: Albert, 2000.Pondělíček, I. Stárnutí, osobnost a sexualita. Praha: Avicenum, 1981.Pondělíčková-Mašlová, J. Manželská sexualita. Praha: Avicenum, 1986.Pospíšil, C. V. Cesty k trinitární spiritualitě. Teologické texty 11, 2000, s. 138–142.Pöthe, P. Dítě v ohrožení. Praha: G+G, 1996.Powell, J. Láska bez podmínek. Praha: Portál, 1994.Praško, J. Asertivita v partnerství. Praha: Grada, 2005.Praško, J. et al. Poruchy osobnosti. Praha: Portál, 2003.Praško, J. et al. Postupný nácvik trapasů aneb jak překonat sociální fobii. Praha:

Psychiat rické centrum Praha, 2002.Praško, J. et al. Skupinová kognitivně-behaviorální terapie depresí. Praha: Psychiatrické

centrum Praha, 1998.Praško, J., Prašková, H. Asertivitou proti stresu. Praha: Grada, 1996.Profi les of famous family therapists. Dostupné na: http://www.abacon.com/famthera-

py/profi les.html; 9. 2. 2005.Prochaska, J. O., Norcross, J. C. Psychoterapeutické systémy. Praha: Grada, 1999.Radimská, R. Individuum a rodina: Teorie soukromého života podle Francoise de Sing-

lyho. Sociologický časopis 39, 2003, s. 667–685.

181


Rahner, K., Vorglimler, H. Teologický slovník. Praha: Zvon, 1996.Rajmicová, K. Vztahy a soužití generací v rodině. In. Plaňava, I., Pilát, M. (ed.) Děti,

mládež a rodiny v období transformace. Brno: Barrister Principal, 2002.Rašticová, L. Videotrénink interakcí jako terapeutická metoda pomoci rodině. In Pla-

ňava, I., Pilát, M. (ed.) Děti, mládež a rodiny v období transformace. Brno: Barris-ter Principal, 2002.

Ratner, C. Subjectivity and objectivity in Qualitative methodology, 2002. Dostupné na: http://www. qualitative-research.net/fqs/fqs-eng.htm; 12. 4. 2005.

Reiterová, E. Základy statistiky pro studenty psychologie. Olomouc: Univerzita Palac-kého, 2000.

Rektor, J. Gestalt psychoterapie. Čs. psychiatrie 99, 2003, Supplementum 2, s. 57–61.Remeš, P. Zenové koány a teorie komunikace. Konfrontace 13, 2002, s. 119–137.Repková, K. Trendy vývinu rodinných rol v súčasných spoločenských podmienkach. Čs.

psychologie 40, 1996, s. 115–127.Ricoeur, P. Život, pravda, symbol. Praha: ISE – Oikoymenh, 1992.Ridley, M. Červená královna. Praha: Mladá fronta, 1999.Ridley, m. Původ ctnosti. Praha: Portál, 2000.Rieger, Z. Glosa čtvrtá: Charisma Ora. Kontext 9, č. 4, 1993, s. 38–40.Rieger, Z. Loď skupiny. Hradec Králové: Konfrontace, 1998.Rieger, Z. Ostrov rodiny (Or). Kontext 7, č. 3, 1991, s. 23–31.Rieger, Z., Vyhnálková, H. Ostrov rodiny. Hradec králové: Konfrontace, 2001.Riehl-Emde, A., Th omas, V., Willi, J. Love: An important dimension in marital research

and therapy. Family process 42, 2003, s. 253–265.Riemann, F. Základní formy strachu. Praha: Portál, 1999.Riskin, J., Faunce, E. E. Family interaction scales. In Watzlawick, P. (ed.), Weakland, J.

H. Th e interactional view. New York: Norton & Company, Inc., 1977, s. 101–128.Riskin, L. L., Arnold, T., Keating, J. M. Mediace (aneb jak řešit konfl ikty). Praha: Palla-

ta, 1997.Robbins, R. Harmonie osobnosti a změnový proces. Ostrava: OLDAG, 1997.Rogers, C. R. Ako byť sám sebou. Bratislava: IRIS, 1995.Rogers, C. R. Encountrové skupiny. Modra: Inštitút Rozvoja Osobnosti, 1997.Rogers, C. R. Signifi cant aspects of client-centered therapy. American psychologist 1,

1946, s. 415–422.Rogers, C. R. Some thoughts regarding the current philosophy of the behavioral sciences.

Journal of humanistic psychology 5, 1965, s. 182–194.Rogers, C. R. Způsob bytí. Praha: Portál, 1998.Rohr, R., Martos, J. Cesta divokého muže. Brno: Cesta, 2002.

182


Ronenová, T. Psychologická pomoc dětem v nesnázích (kognitivně-behaviorální přístu-py při práci s dětmi). Praha: Portál, 2000.

Roubal, J. Gestalt přístup v terapii deprese. Dostupné na: http://www.studovna.cz/scripts/detail.asp?id= 3664 ; 11. 8. 2004.

Roubal, J. Mýty o gestalt terapii. Konfrontace 14, 2003, s. 132–135.Rupnik, M. I. Adam a jeho žebro. Velehrad: Refugium, 2004.Rydell, R. J., Mc Connell, A. R., Bringle, R. G. Jealousy and commitment: Perceived

threat and the eff ect of relatioship alternatives. Personal relationships 11, 2004, s. 451–468.

Ryšánková, M. Děti, rodiče a rozvody. Psychologie dnes 8, č. 7–8, 2002, s. 20–21.Řezáč, J. Sociální psychologie. Brno: Paido, 1998.Říčan, P. Cesta tam – a pohled zpátky. Psychologie dnes 5, č. 11, 1999, s. 21–22.Říčan, P. Cesta životem. Praha: Panorama, 1990.Říčan, P. et al. Dětská klinická psychologie. Praha: Grada, 1995.Říčan, P. Olsonovy dimenze rodinného systému a dotazníky FACES. Čs. psychologie

34, 1990, s. 294–298.Říčan, P. Psychologie osobnosti. Praha: Orbis, 1975.Říčan, P. Psychologie rodiny – obor ve stavu zrodu. Čs. psychologie 35, 1991, s. 38–47.Říčan, P., Brichcín, P. Dobro, zlo a lidský vztah v jungovské perspektivě. Psychologie

dnes 8, č. 1, 2002, s. 16–17.Sakamoto, M., Hagihara, Y., Sugiman, T. A dynamic systém model of social confl ict that

combines attitude change model and game theory. Asian journal of social psycho-logy 7, 2004, s. 263–284.

Salamonová, S. Neverbálna komunikácia a postulárne prejavy. Čs. psychologie 37, 1993, s. 351–356.

Salomé, J. Mluv se mnou… mám ti co říct. Praha: Portál, 1997.Samková, P. Analýza kauzálních atribucí (atribuční kódování). In Čermák, I., Miov-

ský, M. Kvalitativní výzkum ve vědách o člověku na prahu třetího tisíciletí. Bosko-vice: Albert, 2000, s. 113–118.

Sandler, J., Dare, Ch., Holder, A. Pacient a analytik (Základní pojmy klinické psychoa-nalýzy). Praha: Psychoanalytické nakladatelství J. Kocourek, 1994.

Sapir, E. Communication. In Encyklopedia of the social sciences. 4th ed. New York, 1931, s. 78–81.

Satir, V. A family of angels. In Haley, J., Hoff man, L. Techniques of family therapy. New York: Basic books, 1967, s. 97–173.

Satir, V. Conjoint family therapy (Revised edition). 2nd ed. Palo Alto: Science and be-havior books, 1967.

183


Satirová, V. Kniha o rodině. Praha: Práh, Svan a Knižní klub, 1994.Satirová, V. Terapeutova role a techniky (1). Konfrontace 13, 2002, s. 87–90.Satirová, V. Terapeutova role a techniky (2). Konfrontace 13, 2002, s. 137–141.Sayersová, J. Matky psychoanalýzy. Praha: Triton, 1999.Sedláková, M. Kognitivní hnutí v americké psychologii. In. Hoskovec, J., Nakonečný,

M., Sedláková, M. Psychologie XX. století. Praha: Karolinum, 2002, s. 247–280.Sedláková, M. Vybrané kapitoly z kognitivní psychologie (mentální reprezentace a men-

tální modely). Praha: Grada, 2004.Sejkrová, E., Květoň, P. Mužská a ženská role v současné rodině. Psychologie dnes 7,

č. 4, 2001, s. 14–15.Seltin, M. Th e evolution of evolutionary psychology: from sociobiology to evolutiona-

ry psychology. Dostupné na: http://personalityresearch.org/papers/seltin.html; 3. 8. 2004.

Seltzer, M., Seltzer, W. J. Co-texting, chronotope and ritual: a Bakhtinian framing of talk in therapy. Journal of family therapy 26, 2004, s. 358–383.

Selvini-Palazzoli, M. et al. Rodinné rituály – mocný nástroj v rodinné terapii. Kontext 9, č. 1, 1993, s. 10–18.

Selvini-Palazzoli, M. Příspěvek k obecnému modelu her v psychotické rodině. Kontext 7, č. 2, 1991, s. 23–32.

Selvini-Palazzoli, M., Boscolo, L., Cecchin, G., Prata, G. Hypothetizing – circularity – neutrality: Guidelines for the conductor of the session. Family process 19, 1980, s. 3–12.

Sherman, A. Deset základních otázek o psychoterapii. In Plante, T. G. et al. Současná klinická psychologie. Praha: Grada, 2001, s. 239–254.

Sherrill, R. E. Gestalt therapy and gestalt psychology, 1984. Dostupné na: http://www.gestalt.org/sherrill.htm; 29. 4. 2005.Scheinkman, M., Fishbane, M. D. Th e vulnerability cycle: working with impases in

couple therapy. Family process 43, 2004, s. 279–299.Sillars, A., Canary, D. J., Tafoya, M. Communication, confl ict, and the quality of family

relationships. In. Vangelisti, A. L. (ed.) et al. Handbook of family communication. Mahwah, NJ: Erlbaum, 2003.

Simajchl, L. Láska pod lupou. Brno: Blok, 1991.Simajchl, L. Manželství v záběhu. Vranov nad Dyjí: Fatym, 2001.Simon, F., Stierlin, H. Slovník rodinné terapie.Hradec Králové: Konfrontace, 1995.Simon, J. Rodinné konstelace (a jiné systémy). Konfrontace 14, 2003, s. 143. Singer, M. T. People and paths along the way: A trek through words and images.

In Kaslow, F. W. (ed.) Voices in family psychology 1. Newbury Park: Sage, 1990, s. 192–206.

184


Sládková, M., Kratochvíl, S. Bezprostřední a katamnestické výsledky rodinné tera-pie v kroměřížské terapeutické komunitě pro neurózy. Čs. psychiatrie 99, 2003, s. 306–310.

Sluzki, C. E., Beavin, J. et al. Transactional disqualifi cation: Research on the Double bind. In Watzlawick, P. (ed.), Weakland, J. H. Th e interactional view. New York: Norton & Company, Inc., 1977a, s. 208–227.

Sluzki, C. E., Beavin, J. Symetry and complementarity: An operational defi nition and typology of dyads. In Watzlawick, P. (ed.), Weakland, J. H. Th e interactional view. New York: Norton & Company, Inc., 1977b, s. 71–87.

Sluzki, C. E., Verón, E. Th e Double bind as a universal pathogenic situation. In Watzlawick, P. (ed.), Weakland, J. H. Th e interactional view. New York: Norton & Company, Inc., 1977, s. 228–240.

Smart, C., Shipman, B. Visions in monochrome: families, marriage and the individuali-zation thesis. Th e british journal of sociology 55, 2004, s. 491–509.

Smékal, V. Kvalitativní metodologie jako východisko z krize věd o člověku. In Čer-mák, I., Miovský, M. Kvalitativní výzkum ve vědách o člověku na prahu třetího tisíciletí. Boskovice: Albert, 2000, s. 22–30.

Smékal, V. Kvalitativní přístup jako metodologie nové psychologie. In Heller, D., Sed-láková, M., Vodičková, L. Kvantitativní a kvalitativní výzkum v psychologii. Praha: Psychologický ústav AV, 1999, s. 5–14.

Smékal, V. Pozvání do psychologie osobnosti. 2. vyd. Brno: Barrister & Principal, 2004.Smékal, V. Změna osobnosti. Propsy 4, č. 2, 1998, s. 19.Smith, S. M. Th e Satir change model. 2000. Dostupné na: http://www.stevenmsmith.

com/articles/ satir_change_model.htm; 29. 9. 2004.Sobotková, I. Kvalitativní výzkum v psychologii rodiny. In Čermák, I., Miovský, M.

Kvalitativní výzkum ve vědách o člověku na prahu třetího tisíciletí. Boskovice: Al-bert, 2000, s. 56–61.

Sobotková, I. Odolnost rodiny není samozřejmostí. Psychologie dnes 9, č. 1, 2003, s. 16–17.

Sobotková, I. Psychologie rodiny. Praha: Portál, 2001.Sobotková, I. Rodinná resilience. Čs. psychologie 48, 2004, s. 233–246.Sobotková, I. Výzkum rodinné resilience: studie pěstounských rodin. In Plaňava, I.,

Pilát, M. (ed.) Děti, mládež a rodiny v období transformace. Brno: Barrister Principal, 2002.

Sorensen, E. M. Family interaction with the elderly. In. Watzlawick, P. (ed.), Weakland, J. H. Th e interactional view. New York: Norton & Company, Inc., 1977, s. 358–362.

Staemmler, F. M. Tady a teď (kritická analýza). Konfrontace 14, 2003, s. 83–92.

185


Stanley, S. M., Markman, H. J., Whitton, S. W. Communication, confl ict, and commit-ment: insights on the foundations of relationship success from a national survey. Family process 41, 2002, s. 659–675.

Störig, H. J. Malé dějiny fi losofi e. 7. vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2000.

Strauss, A., Corbinová, J. Základy kvalitativního výzkumu. Boskovice: Albert, 1999.Strnad, V. Cestou příběhu. Psychologie dnes 8, č. 7–8, 2002, s. 18–19.Strnad, V. Systemická „pragmatika“ – tanec na hranici možného. Kontext 7, č. 3, 1991,

s. 48–54.Stuart, R. B. Operant-interpersonal treatment for marital discord. Journal of consulting

and clinical psychology 33, 1969, s. 675–682.Suarez, M. A brief biography of Virginia Satir. Dostupné na: http://www.avanta.net/

writings/biography/ biography.html; 16. 11. 2004.Sullivan, H. S. Conceptions of modern psychiatry. New York: Norton, 1940.Sullivan, H. S. Th e interpersonal theory of psychiatry. New York: Norton, 1953.Symonds, D., Horvath, A. O. Optimizing the alliance in couple therapy. Family process

43, 2004, s. 443–455.Syřišťová, E.. et al. Normalita osobnosti. Praha: Avicenum, 1972.Szasz, T. S. Th e myth of mental illness. American psychologist 15, 1960, s. 113–118.Szasz, T. S. Against behaviorism. Dostupné na: http://www.liberatian.co.uk/lapubs/

psych/psych005.pdf; 10. 8. 2004.Szasz, T. S. Mental illness: from shame to pride. Ideas on liberty 52, 2002, s. 37–38.Szasz, T. S. Mental illness: psychiatry’s phlogiston. Journal of medical ethics 27, 2001,

s. 297–301.Szasz, T. S. Mises and psychiatry. Liberty 16, 2002, s. 23–26.Szasz, T. S. Psychiatry and the control of dangerousness: on the apotropaic function of

the term „mental illness“. Journal of medical ethics 29, 2003, s. 227–230.Szasz, T. S. Th e cure of souls in the therapeutic state. Th e psychoanalitic review 90,

2003, s. 45–62.Szasz, T. S. Th e myth of health insurance. Ideas on liberty 53, 2003, s. 30–31.Šebek, M. Psychologie Já – od S. Freuda k H. Hartmannovi. Čs. psychologie 35, 1991,

s. 395–405.Šimková, L. Rozhovor jako zdroj porozumění. Sociální politika 21, č. 10, 1995, s. 9.Šípek, J. Případ multimodální terapie. Čs. psychologie 35, 1991, s. 259–. Široký, H. Nárys psychologie divadla a psychodramatu. Praha: SPN, 1969.Šmolka, P. Manželský kontrakt v poradenské praxi. Psychologie dnes 7, č. 1, 2001,

s. 20–21.

186


Šmolka, P. Nevěra – jev nejen možný. Psychologie dnes 7, č. 12, 2001, s. 16–17.Šmolka, P. Setkání s klientem v krizi. 24, č. 1, 1998, s. 9–10.Šmolka, P. Změněná tvář rodiny. Psychologie dnes 5, č. 7, 1999, s. 14–15.Špitz, J. Anorektický proces v rodině. Kontext 7, č. 2, 1991, s. 20–22.Špitz, J. Postmoderní paradigma a terapie. Čs. psychiatrie 91, 1995, s. 319–326.Špitz, J. Úvod do rodinné a systemické orientace. In Růžička, J. (ed.) Psychoterapie I.

Praha: Triton, 1996, s. 142–148.Špitz, J. Úvod do rodinné a systemické orientace. Kontext 9, č. 1, 1993, s. 5–9. Špitz, J., Hučín, J. Každý člověk má svůj vlastní svět(rozhovor). Psychologie dnes 6, č. 6,

2000, s. 1–3.Štech, S. Rozdíly ve výzkumné metodologii – rozdíly v pojetí psychologie? In

Heller, D., Sedláková, M., Vodičková, L. Kvantitativní a kvalitativní výzkum v psy-chologii. Praha: Psychologický ústav AV, 1999, s. 33–41.

Štěpaníková, I., Čermák, I. Vztah mezi kvalitativním a kvantitativním výzkumem: střet dvou paradigmat, nebo cesta ke spolupráci? In Heller, D., Sedláková, M., Vo-dičková, L. Kvantitativní a kvalitativní výzkum v psychologii. Praha: Psychologický ústav AV, 1999, s. 15–24.

Šulová, L. Člověk v rodině. In Výrost, J., Slaměník, I. (ed.) Aplikovaná sociální psycho-logie I. Praha: Portál, 1998.

Šulová, L., Fifk ová, H., Šturma, J., Gjuričová, Š. Výchova dětí v homosexuální rodině – ano, či ne? Psychologie dnes 10, č. 5, 2004, s. 24–25.

Šupa, J. Systemická teorie a C. R. Rogers (srovnání hledisek a základů). Konfrontace 13, 2002, 176–182.

Tardy, V. Psychologie XX. století III. (Dynamická psychologie). Praha: SPN, 1971.Tardy, V. Psychologie XX. století V. Praha: SPN, 1973.Täubner, V. Rodiče v krizi? Neratovice: Nakladatelství Petr Šorel, 1993. Tegze, O. Neverbální komunikace. Praha: Computer press, 2003.Tillich, P. Odvaha být. Brno, CDK, 2004.Tillmanns, A. Jak pracovat s emocemi v KBT. Čs. psychiatrie 100, 2004, Supplemen-

tum 1, s. 102–104.Tillmans, A. Kognitivně-behaviorální terapie: vývoj, současný stav a úkoly do budouc-

na. Psychiatrie 5, 2001, Suplementum 4, s. 22–26.Timuľák, L. Niektoré súčasné trendy v psychoterapii zameranej na človeka. Čs. psycho-

logie 43, 1999, s. 481–489.Timuľák, L. Self v teórii a praxi na klienta zameranej terapie. Čs. psychologie 41, 1997,

s. 235–243.Tomeš, I. et al. Sociální správa. Praha: Portál, 2002.

187


Tournier, P. Porozumění v manželství. Praha: Návrat domů, 1994.Tucker, K. Th e milan approach to family therapy: a critique. Dostupné na: http://www.priory.com/psych /milan.htm; 20. 8. 2004. Tureček, J. Terapie realitou a uspokojování potřeb. Psychologie dnes 8, č. 1, 2002,

s. 26–27.Turocy, T. L., von Stengel, B. Game theory, 2001. Dostupné na: http://www.cdam.lse.

ac.uk/reports/ fi les/cdam-2001-09.pdf; 1. 3. 2005.Úlehla, I. Umění pomáhat. 2. vyd. Praha: SLON, 1999.Urbánek, T. Kvantitativní postupy při analýze kvalitativních dat. In Čermák, I., Miov-

ský, M. Kvalitativní výzkum ve vědách o člověku na prahu třetího tisíciletí. Bosko-vice: Albert, 2000, s. 36–42.

Vágnerová, M. Psychopatologie pro pomáhající profese. 2. vyd. Praha: Portál, 1999.Valoušek, Ch. Metodologie pro studenty psychologie. Olomouc: Univerzita Palackého,

1997.Vanier, J. Rodí se nová naděje: Čím je a má být komunita. Praha: Zvon, 1997.Večeřa, M. Sociální stát (východiska a přístupy). 2. vyd. Praha: SLON, 1996.Verný, I., Konečný, P. Rodinné konstelace Berta Hellingera a jejich místo v současné

psychoterapii. Konfrontace 14, 2003, s. 136–142.Viskovatoff , A. Th e foundations of Niklas Luhmann’s theory of social systems. Philoso-

phy of the social sciences 29, 1999, s. 481–517.Von Balthasar, H. U. Síla křesťanské naděje. Olomouc: Velehrad, 1995.Von Bertalanff y, L. Člověk – robot a myšlení. Praha: Svoboda, 1972.Von Glasersfeld, E. Cybernetics and the art of living. Presented on 13th European mee-

ting on cybernetics and systém research in Vienna, April 9–12, 1996. Dostupné na: http://www.univie.ac.at/constructivism/papers/glasersfeld/glasersfeld96-living.

pdf; 13. 9. 2004.Von Glasersfeld, E., Pitasi, A. Constructing communication (interview). 2001. Dostup-

né na: http:// www.univie.ac.at/constructivism/papers/glasersfeld/glasersfeld01--interview.html; 13. 9. 2004.

Von Schlippe, A., Schweitzer, J. Systemická terapie a poradenství. Brno: Cesta, 2001.Von Weizsäcker, V. Čtyři přednášky o zásadách psychagogie. In Bolest a naděje (deset

esejů o duševním zrání). Praha: Vyšehrad, 1971, s. 100–166.Voňková, J. et al. Násilí v rodině a domácnosti (domácí násilí). Materiály ze školení

sociálních pracovnic a pracovníků, Praha: Adwocats for women, 2002.Voňková, J., Huňková, M. Domácí násilí v českém právu z pohledu žen. Praha: ProFem,

2004.Vybíral, Z. Co, čím, jak a s kým komunikujeme? Hradec Králové: Gaudeamus, 1999.Vybíral, Z. Dogma v současné psychologii. Psychologie dnes 10, č. 3, 2004, s. 33–35.

188


Vybíral, Z. Lži, polopravdy a pravda v lidské komunikaci. Praha: Portál, 2003.Vybíral, Z. O individuaci po boku druhého: cesta „peklem“. Do ráje? Konfrontace 12,

2001, s. 46–47.Vybíral, Z. Přestaňme šířit hlouposti. Psychologie dnes 8, č. 10, 2002, s. 6–8.Vybíral, Z. Psychologie komunikace. Praha: Portál, 2005.Vybíral, Z. Psychologie lidské komunikace. Praha: Portál, 2000.Vybíral. Z., Hučín, J. Politika je někdy nelidské povolání (rozhovor). Psychologie dnes

7, č. 6, 2001, s. 1–3.Vyhnálek, M., Vyhnálková, H. Mapa rodiny, model rodiny. Kontext 7, č. 4, 1991, s. 26–33.Výklad Bible v církvi (dokument Papežské biblické komise z 15. 4. 1993). Praha: Zvon,

1996.Vykopalová, H. Sociálně patologické jevy v současné společnosti. Olomouc: Univerzita

Palackého, 2001.Vykopalová, H. Vybrané kapitoly ze sociální psychologie v kontextu komunikace. Olo-

mouc: UP, 2000.Vymětal, J. Empatie – porozumění vcítěním. Čs. psychologie 42, 1998, s. 421–49.Vymětal, J. Obecné metody současné psychoterapie. Čs. psychiatrie 99, 2003, s. 249–253.Vymětal, J. Obecný model psychoterapie. Dostupné na: http://volny.cz/uhsl/publikace/

obecnymodel.doc; 22. 9. 2004.Vymětal, J. Psychoterapie. 2. vyd. Praha: Horizont, 1989.Vymětal, J. Úvod do psychoterapie. 2. vyd. Praha: Grada, 2003.Vymětal, J., Rezková, V. Rogersovský přístup k dospělým a dětem. 2. vyd. Praha: Portál,

2001.Vymětal, J., Speierer, G. W. Diferencující přístup v rogersovské psychoterapii. Čs. psy-

chologie 36, 1992, s. 589–595.Vymětal, J., Speierer, G. W. Současné pojetí rogersovské psychoterapie. Čs. psychologie

41, 1997, s. 49–54.Výrost, J. (ed.), Slaměník, I. et al. Aplikovaná sociální psychologie III. (Sociálněpsycho-

logický výcvik). Praha: Grada, 2001.Výrost, J., Slaměník, I. Sociální psychologie. Praha: ISV, 1997.Výrost, J., Slaměník, I. (ed.) Aplikovaná sociální psychologie I. Praha: Portál, 1998.Výrost, J., Slaměník, I. (ed.) Aplikovaná sociální psychologie II. Praha: Grada, 2001.Wagenknecht, M. Osoba v dialogu (Přednáška pro 2. logoterapeutický den přednese-

ná 21. 4. 2001 v Praze). Dostupné na: http://www.volny.cz/slea/archiv/ovd.htm; 28. 3. 2003.

Wachtel, P. L. Integrativní a biopsychosociální přístupy v současné klinické psychologii. In. Plante, T. G. et al. Současná klinická psychologie. Praha: Grada, 2001, s. 93–114.

189


Walrond-Skinner, S. Family therapy: Th e treatment of natural systems. London: Rout-ledge and Kagan Paul, 1976.

Warshak, R. A. Revoluce v porozvodové péči o děti. Praha: Portál, 1996.Watson, J. B. Psychology as the behaviorist views it. Psychological review 20, 1913,

s. 158–177.Watzlawick, P. A structured family interview. Family process 5, 1966, s. 256–271.Watzlawick, P. Jak skutečná je skutečnost? Hradec Králové: Konfrontace, 1998.Watzlawick, P. Th e language of change. New York: Basic books, 1978.Watzlawick, P. Th e Utopia syndrome. In. Watzlawick, P. (ed.), Weakland, J. H. Th e inte-

ractional view. New York: Norton & Company, Inc., 1977, s. 299–307.Watzlawick, P. Úvod do neštěstí. Hradec Králové: Konfrontace, 1994.Watzlawick, P. Všechno dobré je k něčemu zlé aneb řešení paní Hekaté.Hradec Králové:

Konfrontace, 1995.Watzlawick, P., Bavelasová, J. B., Jackson, D. D. Pragmatika lidské komunikace. Hradec

Králové: Konfrontace, 2000.Watzlawick, P., Beavin, J. Some formal aspects of communication. In Watzlawick,

P. (ed.), Weakland, J. H. Th e interactional view. New York: Norton & Company, Inc., 1977, s. 56–69.

Watzlawick, P., Beavin, J., et al. Protection and scapegoating in pathological families. In Watzlawick, P. (ed.), Weakland, J. H. Th e interactional view. New York: Norton & Company, Inc., 1977, s. 88–100.

Watzlawick, P., Weakland, J. H., Fisch, R. Change: Principles of problem formation and problem resolution. New York: Norton & Company, Inc., 1974.

Weakland, J. H. „Family somatics“ – a neglected edge. In Watzlawick, P. (ed.), Weak-land, J. H. Th e interactional view. New York: Norton & Company, Inc., 1977, s. 375–388.

Weakland, J. H. „Th e Double-bind theory“ by self refl exive hindsight. In Watzlawick, P. (ed.), Weakland, J. H. Th e interactional view. New York: Norton & Company, Inc., 1977, s. 241–248.

Weakland, J. H. Confl icts between love and family relationships in Chinese. In Watzlawick, P. (ed.), Weakland, J. H. Th e interactional view. New York: Norton & Company, Inc., 1977, s. 389–396.

Weakland, J. H. Schizophrenia: Basic problems in sociocultural investigation. In Watzlawick, P. (ed.), Weakland, J. H. Th e interactional view. New York: Norton & Company, Inc., 1977, s. 163–192.

Weakland, J. H., Fisch, R., Watzlawick, P., Bodin, A. M. Brief therapy: Focused problem resolution. In. Watzlawick, P. (ed.), Weakland, J. H. Th e interactional view. New York: Norton & Company, Inc., 1977, s. 274–298.

190


Weischedel, W. Zadní schodiště fi losofi e. 2. vyd. Olomouc: Votobia, 1995. West G. K. Dobrodružství psychického vývoje. Praha: Portál, 2002.What is psychosynthesis? Dostupné na: http://www.aap-psychosynthesis.org/psycho-

sy.html; 28. 7. 2004.Whitaker, C. A. Psychotherapy with couples. American journal of psychotherapy 12,

1958, s. 18–23.Whitaker, C. A. Th e growing edge. In Haley, J., Hoff man, L. Techniques of family the-

rapy. New York: Basic books, 1967, s. 265–360. Willi, J. Párová terapie. Hradec Králové: Konfrontace, 1998.Wilson, A. Family. 2nd. ed. London: Routledge, 1991.Wilson, E. O. O lidské přirozenosti. Praha: NLN, 1993.Woodová, M. J. Hlavní teoretické modely: cesta k integraci. In Plante, T. G. et al. Sou-

časná klinická psychologie. Praha: Grada, 2001, s. 71–91.Wright, R. Morální zvíře. Praha: NLN, 1995.Wulf, R. Th e historical roots of gestalt therapy theory, 1996. Dostupné na: http://www.gestalt.org/wulf. htm; 26. 4. 2005. Yalom, I. D. Existential psychotherapy. New York: Basic books, 1980.Yalom, I. D. Chvála psychoterapie. Praha: Portál, 2003.Yalom, I. D. Interpersonální učení se navzájem. In Problematika zneužívání návy-

kových látek (sborník). Praha: Pedagogická fakulta Univerzity Karlovy, 1995, s. 64–76.

Yalom, I. D. Teorie a praxe skupinové psychoterapie. Hradec Králové: Konfrontace, 1999.

Yontef, G., Simkin, J. S. Gestalt therapy: An introduction, 1981. Dostupné na: http://www.gestalt.org/ yontef.htm; 23. 4. 2005.Zatloukal, L. Přesvědčení o rodinných vztazích – vybrané teoretické koncepce a nástin

jejich aplikace v praxi rodinné terapie. Psychológia a patopsychológia dieťaťa 41, 2006, s. 95–112.

Zygmond, M. J., Boorhem, H. Etické rozhodování v rodinné terapii. Kontext 10, č. 3, 1994, s. 15–30.

Žáčková, G. Rodina v dětské kresbě. Psychologie dnes 7, č. 6, 2001, s. 27–28.

Mgr. Leoš Zatloukal, Ph.D. et Ph.D.


Výkonný redaktor Mgr. Vít Hušek, Th .D.Odpovědný redaktor Bc. Otakar LoutockýTechnická redakce RNDr. Helena HladišováNávrh obálky Jiří Jurečka

Vydala a vytiskla Univerzita Palackého v OlomouciKřížkovského 8, 771 47 [email protected]

1. vydání

Olomouc 2013

Ediční řada – Monografi e

ISBN 978-80-244-3878-8

VUP 2013/817

Date post:	07-Aug-2015
Category:	Health & Medicine
Upload:	leos-zatloukal-phd
View:	55 times
Download:	0 times

Komunikace v rodinách z hlediska vybraných přístupů v poradenství a terapii

Health & Medicine