Konec liberální demokracie?

květen 2015ČÍSLo 5, roČnÍk v.

www.cicar.cz zdarma

Odborný analytický měsíčník

Odborný analytický měsíčník

Odborný analytický měsíčník

Odborný analytický měsíčník

6 | Jsme předmětem manipulace a poručnictvírozhovor | téma S Petrem Robejškem o budoucnosti liberální demokracie, silných vůdcích, selhání elit, demokratickém poručnictví, pocitech ohrožení, vlivu bank a médií, naivitě intelektuálů, Řecku, euru a vládě nevolených expertů.rozhovor s Petrem robejškem

11 | Válka jako důsledek krize demokracieanalýza | téma Každá válka v sobě přináší rozvrat, utrpení a neobyčejné škody. Nejinak tomu bylo i v případě druhé světové války. Škody a rozvrat se netýkaly jen oblasti materiální, ale i oblasti duchovní. Ne náhodou staří klasikové říkají, že v době války mlčí múzy. autor michal Pehr

4 | Jsou přistěhovalci ekonomickou hrozbou, nebo příležitostí?analýza | téma Potopené lodě s uprchlíky v Středozemním moři rozvířily napříč Evropou diskusi o tom, jak se k nelegálním přistěhovalcům postavit. Otázka mezinárodní migrace má mnoho aspektů – právních, morálních, bezpečnostních, ale též ekonomických. autor Pavol minárik

Odborný analytický měsíčník

Odborný analytický měsíčník

Odborný analytický měsíčník

Ladislav Mrklas, zakladatel společnosti a odborný konzultant redakce

Josef Šíma, rektor vysoké školy CEVRO Institut a šéfredaktor

Ivan Langer, zakladatel společnosti a odborný konzultant redakce

Vážení čtenáři,v aktuálním čísle CI Time najdete obsáhlý rozhovor s Petrem Robejškem, který se – tak jako vždy velmi neotřele a pregnantně – zamýšlí nad budoucností liberál-ní demokracie, rolí silných vůdců a mocí nevolených expertů, demokratickým poručnictvím i pocity ohrožení, které ovlivňují politické chování lidí a podmiňují jejich vztah ke společenským elitám, politickému systému i k cizincům a migraci. Problematice migrace se věnuje též ve svém článku Pavol Minárik, vedoucí Ka-tedry ekonomie a managementu vysoké školy CEVRO Institut, a ukazuje na její pozitiva a nebezpečí.

A jelikož je květen a připomínáme si konec 2. světové války, zařadili jsme na zá-věr čísla i text Válka jako důsledek krize demokracie historika Michala Pehra z Cen-tra středoevropských studií, společného vědeckého pracoviště vysoké školy CE-VRO Institut a Masarykova ústavu a Archivu Akademie věd. Autor se v článku zamýšlí nad tím, zda generace, které nepoznaly válku, nezapomněly na poučení, jež nám z minulosti plyne.

Příjemné čtení!

editorial | Konec liberální demoKracie?

CI Time

Odborný analytický měsíčník

Číslo 5

Ročník V.

Květen 2015

Vydává

CI Consult & Research, s.r.o.

ve spolupráci s vysokou školou

CEVRO Institut

IČ: 24772461

Jungmannova 29/19,

110 00 Praha 1, Nové Město

Kontakty

Telefon: 224 054 087

www.cicar.cz, citime@cicar.cz

Redakce

Šéfredaktor

Josef Šíma

Odborní konzultanti redakce

Ivan Langer, Ladislav Mrklas

Tajemnice redakce

Petra Viktorová

Art director

Ivo Kubát (Multimedia Atelier)

Stálí spolupracovníci

Milan Cabrnoch, Jiří Frgal,

Jakub Kříž, Aleš Kučera,

Daniel Kunštát, Pavol Minárik,

Jaroslav Salivar, Harald Scheu,

Jiří Šedivý, Petr Valenta,

Alexandr Vondra

Fotografie

str. 1 ČTK

str. 2, 4–5 fotolia.com

Jazyková korektura

4JAN Public Relations, s.r.o

Registrace MK ČR E 19998,

ISSN 1804-8099

Jsou přistěhovalci ekonomickou hrozbou,

nebo příležitostí?Potopené lodě s uprchlíky

v Středozemním moři rozvířily napříč Evropou diskusi o tom,

jak se k nelegálním přistěhovalcům postavit. Otázka mezinárodní migrace má mnoho

aspektů – právních, morálních, bezpečnostních, ale též

ekonomických.

Pavol mináriK | autor je vedoucím Katedry ekonomie a managementu vysoké

školy ceVro institut

Dnes diskutovaná pomoc je spíše na úrovni jiného přerozdě-lení již stejně vybíraných daní.

Přistěhovalci, mezinárodní obchod a domácí ekonomikaPokud tedy připustíme, že ne každý přistěhovalec musí být

nutně islámský terorista (může to být třeba syrský křesťan ne-bo nigerijský animista), stále zůstává otázka, jak příliv těchto lidí ovlivní blahobyt Evropy. Zde bychom měli rozlišovat eko-nomické a fiskální dopady imigrace. Jak tedy přistěhovalci ovlivňují ekonomiku a jak ovlivňují veřejné rozpočty?

Většina ekonomů se zřejmě shodne na pozitivních dopadech migrace. Pohyb pracovní síly, stejně jako jiných výrobních fakto-rů a také zboží a služeb vede k lepší alokaci zdrojů ve společnos-

Vedle obav z bezpečnostních hrozeb, které jsou jistě v mno-ha případech opodstatněné, bývá často v centru pozornosti právě otázka takzvaných ekonomických migrantů. Jsou lidé přijíždějící do Evropy za vidinou lepší životní úrovně potenci-álním přínosem, nebo ohrožují blahobyt Evropanů?

Na úvod možná odbočka k paradoxnímu postoji mnoha Čechů k uprchlíkům. Na jedné straně obdivují lidi, jako je Ni-cholas Winton, nebo domácí hrdiny, kteří ukrývali Židy před nacisty, na druhou stranu je pro ně obtížně přijatelná předsta-va, že by se Česká republika měla výrazněji zapojit do pomo-ci uprchlíkům.

Přitom nároky na pomoc nejsou zdaleka tak vysoké jako za války – nikdo dnes nežádá, abychom přijali uprchlíky u se-be doma, jako britské rodiny přijímaly české židovské děti.

analýza | Téma

4 ci time | Květen 2015

ti. Pracovníci jsou přirozeně motivováni přesouvat se do odvětví či regionů, kde je jim nabízena vyšší mzda, stejně jako ob-chodníci budou chtít prodávat na trzích, kde převládají vyšší ceny. Na druhou stra-nu cílové země přistěhovalců získávají re-lativně levnou pracovní sílu.

Efekt hranic otevřených pro migraci pracovní síly či kapitálu bude stejný jako efekt volného pohybu zboží a služeb. Stej-ně jako dovoz levného zboží ze zahraničí i přistěhovalci mohou zvýšit nezaměstna-nost domácích pracovníků. Zároveň však levná pracovní síla sni-žuje náklady výrobců. Spotřebitelé v obou případech získávají dí-ky klesajícím cenám. Přistěhovalci se zároveň stávají spotřebiteli a zvyšují poptávku po zboží a službách domácích výrobců.

Bariéry mezinárodního obchodu, které brání levným pracov-níkům vyvážet jejich práci v podobě zboží a služeb, tlačí k vývo-zu pracovní síly přímo prostřednictvím migrace. V tomto směru by se Evropská unie měla zamyslet nad svou obchodní politikou, zejména v oblasti zemědělství. Jednotlivé politiky vůči zahraničí totiž nejsou nezávislé, fungují spíše jako spojené nádoby.

Fiskální doPady imigraceMožná častěji zaznívají názory, že cílem imigrantů nejsou

pracovní místa Evropanů, ale jejich štědrý sociální systém. Podstatnou otázkou je tedy fiskální dopad přistěhovalectví. Odpověď není jednoduchá ani jednoznačná. Imigrace zcela určitě zvyšuje veřejné výdaje cílové země. Pokud se však při-stěhovalci zapojí do ekonomického života – tedy pokud jim

to je umožněno – zvyšují i daňové pří-jmy. Výsledný fiskální efekt může být kladný i záporný.

V jistém smyslu migrace ovlivňuje ve-řejné rozpočty stejným způsobem jako přirozené přírůstky obyvatelstva. Naroze-ní dítěte rovněž potenciálně zvyšuje vý-daje i příjmy státu. Navíc mezi těmito vý-daji a příjmy existuje časový nesoulad. Část výdajů se typicky uskutečňuje před-tím, než dojde k jakýmkoli daňovým pří-jmům (zejména výdaje na vzdělání), dal-

ší významná část následuje po skončení ekonomické aktivity (penzijní a zdravotní výdaje).

Rozdíly v případě přistěhovalců jsou patrné. Přistěhovalci typicky nečerpají vzdělání v takovém rozsahu jako domácí oby-vatelstvo, na druhou stranu může být jejich pracovní život krat-ší. Záleží na konkrétních parametrech – v jakém věku přistě-hovalci přicházejí, jaká je jejich kvalifikace, porodnost, očekávaná doba dožití. Fiskální příjmy nepochybně ovlivňuje i to, zda a jakou příležitost zapojit se do ekonomického života cílové země přistěhovalci dostanou.

U veřejných výdajů bychom měli důsledně rozlišovat, za co jsou vydávány. Pokud jde o čisté veřejné statky – tedy doda-tečný spotřebitel nepředstavuje dodatečné náklady –, každý další daňový poplatník, který na jejich produkci přispívá, je přínosem. Pokud však větší počet uživatelů implikuje vyšší ná-klady, musíme pro určení fiskálního efektu zkoumat, zda do-datečné zvýšení daňových příjmů kompenzuje dodatečné zvý-šení výdajů. Stejná otázka se však teoreticky vztahuje nejen na imigraci, ale i na domácí porodnost.

Ekonomické modely predikující fiskální efekty přistěhova-lectví nedávají jednoznačnou odpověď. Shodují se však v tom, že celkový fiskální efekt, ať kladný nebo záporný, bude malý – odhady oscilují kolem nuly. Ještě podstatnější je pak otázka, zda vůbec jsou fiskální dopady vhodným kritériem v rozhodo-vání o migrační (a populační) politice. Ale i kdyby je někdo za takové považoval, nelze je použít jako jednoznačný argu-ment. Navíc se lze legitimně ptát, zda záporný fiskální efekt imi-grace je problémem samotné imigrace, nebo spíše špatně na-staveného systému vládních příjmů a výdajů.

A nakonec si musíme uvědomit, že jsou jen dvě cesty k od-stranění nelegální imigrace. Jednou je legalizace přistěhova-lectví, druhou je jeho úplná eliminace. Druhá cesta je extrém-ně nákladná, a to tím víc, čím méně legálních migračních kanálů zůstane otevřených. Dokud se nezmenší rozdíly v bla-hobytu a příležitostech mezi Západem a zbytkem světa, po-ptávka po migraci do západních zemí existovat bude. Je pak jen otázkou imigračních politik, zda se setká s legální nabíd-kou, nebo bude vytlačována na černý trh. Poptávka si svoji na-bídku vždy najde, ať tak nebo jinak.

Bariéry mezinárodního

obchodu, které brání levným pracovníkům vyvážet jejich práci v podobě zboží a služeb, tlačí k vývozu pracovní síly přímo prostřednic-

tvím migrace.

analýza | Téma

© Erica Guilane-Nachez – Fotolia.com

5www.cicar.czwww.cicar.cz

gigantická finanční bublina, rostoucí sociální nerovnost v nejvy-spělejších státech Západu a tak dále.

S podivem by Aristoteles jistě zaznamenal to, že spíše než lid je to právě demokratická vláda, kdo se stará o svůj vlastní, momentální prospěch a pomíjí dlouhodobé důsledky svého chování. Dělá přitom všechno pro to, aby se vymkla vlivu vo-ličů, ale sama podléhá vlivu špiček finančního průmyslu a me-diální elity. První operuje diskrétně za zavřenými dveřmi a pro-sazuje velmi efektivně zájmy své branže. Druhá zneužívá privilegium rozšiřovat své názory, aniž by za to nesla odpověd-nost. Své vlastní zveřejněné mínění přitom vydává za mínění veřejné. Špičkoví politici, kteří vlastní společnost znají převáž-ně jen ze svodek svých PR-poradců, podlehnou tomuto vlivu, protože je v první řadě zajímá, jak budou o jejich rozhodnu-tích informovat média.

I ohledně liberalismu není situace tak jednoduchá. Je nepo-chybné, že liberalismus nemá žádné místo v myšlení ruského prezidenta nebo maďarského premiéra. Ale jednoznačná není ani situace na Západě kontinentu. Tamější elity vyžadují a prak-tikují liberalismus především pro sebe samotné. A pokud jde o jejich vztah vůči většinové společnosti, tak jej dle mého názo-

Velmi se diskutuje o budoucnosti liberální demokracie. mnozí, včetně maďarského premiéra orbána, zatracují především onu první část, tedy liberalismus. Viní jej ze situace, v níž se dnes evropa nachází. není ale ve sku-tečnosti na vině spíš demokracie, její bezbřehá podo-ba, kde lid vládne, slovy aristotela, jen ve svůj vlastní, momentální prospěch?Aristoteles by asi neřekl, že v dnešní průměrné západní de-

mokracii panuje bezbřehá vláda lidu. Spíše by si povšiml toho, že se vládnoucí elity pokouší v Sokratovské tradici o „vládu moudrých“, tedy vytěsňují lid od moci, určují z titulu intelektu-ální a morální nadřazenosti to, co je pro něj dobré, a přehlížejí to, co lid skutečně zaměstnává.

To by bylo tolerovatelné, kdyby byla vláda elit skutečně moudrá a úspěšná. Ale obávám se, že o tom nemůže být ani ře-či. Aristotelovu skvělému mozku by jistě neuniklo, že výsledky této „vlády moudrých“ nejsou právě omračující. Všiml by si ne-přetržitého řetězce chybných ekonomických a politických roz-hodnutí, jako je třeba reakce na „Arabské jaro“, zmatečná eko-logická politika, krátkozraká politika vůči Ukrajině a Rusku, hypertrofovaný finanční průmysl, finanční krize a vzápětí nová

rozhovor vedl Josef Šíma

Jsme předmětem manipulace

a poručnictví S Petrem Robejškem o budoucnosti liberální demokracie, silných

vůdcích, selhání elit, demokratickém poručnictví, pocitech ohrožení, vlivu bank a médií, naivitě intelektuálů, Řecku, euru a vládě

nevolených expertů.

6 ci time | Květen 2015

rozhovor | Téma

evroPŠtí vůdci mají celou řadu důvodů snažit se udržet Řec-ko v eurozóně doslova za každou cenu; tím spí-še, že jí sami neplatí. Jednak nechtějí přiznat skutečnost, že eurozóna je od počátku chyb-ný, a ještě k tomu chybně prováděný projekt.

7www.cicar.czwww.cicar.cz

rozhovor | Téma

ru nejlépe popisuje pojem paternalismus, tedy pokus o poruč-níkování a manipulaci.

neliberální demoKracie JaKo

rozvoJový model

Jakou roli v této diskusi přikládáte rusku a Putinovi, coby vzoru „demokratů bez přívlastku“?Označení jako třeba „demokraté bez přívlastku“ je také sa-

mo přívlastkem. A jako každá připsaná vlastnost se ověřuje te-prve v konkrétních rozhodnutích a v praktickém chování. Vla-dimir Putin a jeho bezprostřední okolí definují to, co považují za vhodné pro ruský národ, a připouští jen tu i onde kritické po-známky od seskupení a jedinců, kteří zastávají odlišné názory; jejich návrhy na změnu politické linie však neakceptují.

Ohledně legitimizace tohoto chování se Putin odvolává na volební výsledky a svou průběžně vysokou popularitu. Ruš-tí demokraté „s přívlastkem“ liberální mu jeho pozici velmi usnadňují tím, že ztrácejí hodně energie debatami o správné cestě a o správných vůdcích na jejich straně. A tak se zdá, že Putinova politika a jeho metoda její legitimizace se pro ruskou společnost hodí lépe než návrhy urbánní inteligence.

Obecně se domnívám, že „demokracie bez přívlastku“ mů-že být přitažlivá pro výrazné politické osobnosti, jako je třeba Viktor Orbán, a pro společnosti, které jsou v obtížné hospodář-ské a politické situaci. Nedávno zemřel singapurský vůdce Lee Khuan Yew, který po dlouhá léta praktikoval vlastní verzi demo-kracie bez přívlastku jako rozvojový model. Řekl bych, že při-tom byl neobyčejně úspěšný. To mě přivádí k tomu, abych zo-pakoval své dávné přesvědčení o tom, že si západoevropské představy o vládnutí obecně a o liberální demokracii konkrét-ně nemohou nárokovat univerzální platnost. Tím spíše, že i ony samy ukazují v praxi nemalé slabiny.

sKryté Poručnictví demoKraTicKých Vlád

lze v diskusi o liberálnosti demokracie pozorovat pa-ralely s meziválečným vývojem, myšlenkami tzv. auto-ritářské demokracie?Zde vidím určitou návaznost na moji předchozí odpověď.

Za čtvrt století od konce „studené války“ se rozplynuly i posled-ní cáry Fukuyamova snu o globálním rozšíření západního de-

mokratického modelu. To vypovídá něco o jeho univerzální plat-nosti, jeho přesvědčivosti a v neposlední řadě i o současné verzi demokratického vládnutí jako politické metody.

Dle mého názoru dnes totiž skutečně ostrá dělicí čára ne-probíhá mezi demokracií a autoritářstvím. Pro toho, kdo chce vidět, je zřejmé, že dnešní autoritářské a demokratické vlády sdílí v jádru velmi podobnou filozofii řízení. Typická je pro ni představa, že se společnost vejde do excelové tabulky a lze ji formovat pomocí sociálního inženýrství. Účinnost řízení se vlád-ci v obou případech snaží zaručit tím, že společnost vtěsnají do korzetu co nejdetailnějších předpisů.

Jak v autokratických, tak i v demokratických společnostech používají elity spíše manažerskou metodu řízení země, aniž by byly odpovědné za její výsledky ve stejné míře, jako jsou odpo-vědní manažeři v soukromém sektoru. Autoritářské a demokra-tické vlády se od sebe nejvýrazněji liší v tom, jak se dostaly k mo-ci a jak ji udržují. Autoritářské vlády si poslušnost vynucují rabiátsky a někdy násilně. Průměrná současná demokratická vlá-da je poručnická skrytě.

Cenzura v autoritářských společnostech a politická korekt-nost v demokraciích mají (byť i v rozdílné intenzitě) podobné důsledky. Obě totiž brání tomu, pravdivě pojmenovat fakta a pro-blémy, a ohrožují tím fungování společnosti. Jen jako příznač-ná perlička na okraj. Při štábních cvičeních NATO nesmí být ja-ko možný nepřítel pojmenován nějaký konkrétní stát.

Autoritářská vláda má samozřejmě podstatně slabší mo-censkou legitimizaci, ale ani demokratická vláda nepoužívá zcela dokonale legitimizované metody vládnutí. V reprezenta-tivní demokracii delegují voliči svou moc na volené politiky. Až potud je vše v pořádku. Volení politici však (aniž by k to-mu byli autorizováni voliči) ve stále větší míře předávají svoji moc do rukou demokraticky nelegitimizovaných a za své cho-vání nezodpovědných expertů. Nejznámější jsou v této souvis-losti zaměstnanci Evropské komise či aparát Evropské centrál-ní banky. Jiná skupina demokraticky nelegitimizovaných expertů, které politici zmocňují, jsou dokonce lobbisté význam-ných firem či branží.

Paradoxní důsledek podobnosti filozofie řízení, kterou po-užívají autokratické a demokratické vlády, je to, že oba politic-ké systémy jsou vůči ekonomickým krizím a bezpečnostně po-litickým výzvám současnosti podobně bezmocné.

Jak vidíte – mj. právě v této souvislosti – šance fran-couzské Fn, konkrétně marine le Pen? Jak se k ní mají postavit evropské elity? co jí více pomůže – ostrakiza-ce, nebo zatažení do diskuse, v níž se mnohé její jed-noduché recepty ukáží jako nefunkční?Když už hovoříme o ostrakizaci. Pozici Front Nationale a dal-

ších podobných stran na evropském kontinentu posílila zejména ostrakizace občanů ze strany jejich vlád. Politický establishment dlouhodobě nebere ohledy na problémy občanů ani na jejich

8 ci time | Květen 2015

rozhovor | Téma

představy o tom, jak tyto problémy řešit. Dobrými příklady jsou témata migrace nebo obrany hodnot většinové společnosti. Opro-ti tomu existuje jakýsi tacit agreement mezi politickou a mediál-ně akademickou elitou. Obě tato seskupení nemají zvláštní zájem na tom organizovat a moderovat názorovou výměnu mezi různý-mi zájmovými skupinami společnosti. To by však odpovídalo je-jich funkci v rámci praktikované demokracie. Jejich cíl je však ji-ný. Charakterizuje jej spíše snaha zglajchšaltovat různorodost společnosti a vtěsnat ji do oné excelové tabulky; to je zájem po-litiků. Mediálně-akademické elity se občanům zase snaží vnutit svoje představy o tom, co je správné.

Ale zpět k vaší otázce. Chceme-li otestovat účinnost návrhů Front Nationale a dalších podobných stran, tak to půjde, až se budou podílet na moci. Když se etablované strany budou cho-vat k názorům veřejnosti i nadále podobně nevšímavě jako do-posud, tak k tomu může snadno a v dohledné době dojít.

A ohledně „jednoduchých receptů“ by možná stálo za úva-hu následující. Faktem je, že současná politická metoda, tak jak jsem ji nastínil v jedné z předchozích odpovědí, se vyzna-čuje vysokou a stále rostoucí složitostí, které ovšem neodpo-vídá rostoucí úspěšnost. Český ekonom Pavel Kohout nedáv-no připomněl, že během vlády Alžběty první (tj. během let 1558 až 1603) se anglický parlament sešel pouze šestnáctkrát. Tato skutečnost nijak nepřekážela Anglii v tom, aby se během alžbětinského období stala faktickou mocností ve všech ob-lastech lidské činnosti. Nynější parlamenty zasedají téměř ne-přetržitě a neustále chrlí legislativní smog. Tolik Pavel Kohout.

A já dodávám. Moderní vládnutí je již tak dost složité. „Při-činlivost“ současných elit ve snaze dostat společnost pod kon-trolu pomocí dalších a dalších norem vede k průběžnému zvy-šování komplexity řídicích struktur a procedur. Jinými slovy to znamená, že jsou neustále přidávány další a další vlivné pro-měnné. Elity však nejsou schopné zvládat nepřehlednou síť je-

jich vzájemných vztahů a výsledkem je zhoršování kvality říze-ní a prohlubující se chaos a nekonečný řetězec krizí.

SPolečnoSTi Se BoJí migrace

Veřejnou debatou dnes hýbe otázka imigrace z blízké-ho východu a afriky. Jak velké riziko to je pro evropu? Jak moc se tento vývoj týká české republiky a jaký je Váš recept na řešení této situace?Jižní Evropy a sousedního Německa se tato problematika

týká již dnes. Je pouze otázkou času, kdy budeme s tímto pro-blémem konfrontováni také. Vyzkoušený a úspěšný recept na ře-šení nabízí Austrálie. Když nemáme dost odvahy k tak energic-kému přístupu, nabízí se kanadský model; přijímat jen ty, které můžeme potřebovat, a důsledně je motivovat k asimilaci. Zdá se mi, že vietnamská komunita v naší zemi ukazuje, co je v tom-to ohledu možné a žádoucí.

Na jedno bychom však nikdy neměli zapomenout. Otázka imigrace je otázka zatížitelnosti konkrétní společnosti přírůst-kem cizinců. V tomto ohledu je nepoctivé a naivní zároveň, když intelektuálové, kteří jsou zvyklí pohybovat se v internacionál-ním prostředí a dokonce je vyhledávají, přenášejí svoje s tím spojené představy na celou společnost a považují vlastní prefe-rence za vzorec a standard pro to, co má být „správné“ a žádou-cí i pro většinovou společnost.

Takové chování je arogantní a riskantní zároveň. Pocit ohro-žení není otázkou procentuálního podílu cizinců na populaci země. S pocitem ohrožení se to má asi tak jako s tím, jak každý z nás individuálně vnímá teplo nebo zimu. Pociťované ohrože-

— česko-německý politolog, nezávislý analytik a poradce;— mezi lety 1998 a 2007 působil jako ředitel Mezinárodního institutu pro politiku a hospodářství, Haus Rissen v Hamburku;— v roce 1999 se habilitoval pro politické vědy;— specializuje se na analýzy a prognózy hospodářského a politické-ho vývoje (proslul přesnou předpovědí o rozpadu komunismu i krizi eura);— v současnosti působí jako poradce pro podnikatele a politiky, orga-nizuje workshopy k tématu rozhodování;— s vysokou školou CEVRO Institut jej pojí dlouholeté vazby, vystupo-val na veřejných debatách školy jak v Praze, tak v Českém Krumlově;— ve spolupráci s CEVRO Institutem vyšla též jeho kniha Svět viděný z Řípu;— žije v Hamburku.

Petr robejšek

9www.cicar.czwww.cicar.cz

rozhovor | Téma

ní počtem cizinců můžeme z jistého úh-lu pohledu považovat za iracionální, ale jestliže je něco iracionálního sdíleno mnoha lidmi, tak je to reálný politický fakt, protože oni podle svého pocitu ohro-žení jednají. V takové situaci nepomůže ani vysvětlování, ani negování. Elita pro-stě musí vzít na vědomí, že její vlastní ná-zory jsou (i v případě migrace) výrazně menšinové, že daná společnost je méně zatížitelná, než by si přáli oni sami, a re-spektovat to ve svých rozhodnutích. Ji-nak riskuje vnitřní destabilizaci.

německo nově zavádí plošnou minimální mzdu. co ved-lo k jejímu přijetí, když právě flexibilita trhu práce byla velkou německou devízou. Jaké dopady na německou ekonomiku můžeme čekat?Flexibilita trhu práce je fakt, ale je výhodná a žádoucí pouze

z čistě ekonomizovaného pohledu na problematiku. Ta však má také významný politický rozměr. Podnikatele samozřejmě zajímá pouze zvyšování produktivity, a tím i zisků, a přesouvají do rukou státu odpovědnost za ty, kteří na pracovním trhu neobstojí nebo mohou svou pracovní sílu prodávat pouze příliš levně. Stát má tu-to skupinu pomocí sociálních benefitů podporovat.

To se odehrává v době, kdy zaznamenáváme stále masiv-nější přesouvání bohatství do rukou stále menší skupiny vlast-níků. Ekonomizovaný pohled na společnost na to odpoví ob-vyklými argumenty; bohatí zaměstnávají, nesou investiční riziko, platí vysoké daně a podobně. Tato argumentace však zcela (a ře-kl bych vědomě) přehlíží psychologický a politický rozměr fe-noménu „working poor“.

V mých očích se jedná jak o selhání trhu, tak i selhání od-povědnosti a do značné míry i selhání pudu sebezáchovy nej-bohatších vrstev. Míra zatížitelnosti společnosti totiž existuje, ne-jenom pokud jde o počet cizinců, ale i pokud jde o reálnou a vnímanou sociální nerovnost. Tím, že byla v Německu zave-dena minimální mzda, reaguje vláda na socio-politickou dis-funkčnost trhu a krátkozrakost nejbohatších vrstev; snaží se kom-penzovat prohlubující se sociální nerovnováhu. Politika tak nedělá nic jiného, než že se snaží (v mých očích ještě stále ne-dostatečně) sloužit sociálnímu míru.

eurozóna Byla od PočáTKu chybou

nemůžeme se vyhnout otázce odchodu Řecka z eu-rozóny. Jaký je dle Vás nejpravděpodobnější scénář?

I v této souvislosti mohu navázat na mo-je předchozí odpovědi. Evropský politický establishment se chová sebestředně jako onen „politický podnikatel“, o kterém kdy-si psával James M. Buchanan. V tomto kon-krétním případě minimalizuje evropský po-litický podnikatel na cizí úkor (daňových poplatníků totiž) své vlastní náklady (tj. ob-tížná a nepohodlná řešení, přiznání omylu aj.) a maximalizuje své vlastní zisky (udrže-ní moci, prestiže a možnosti budoucí lukra-tivní činnosti mimo politiku). Politický esta-blishment Evropy je navíc ovlivňován

zmíněnými skupinami, které (ačkoliv nelegitimizované volbou) prakticky spoluvládnou; finančním průmyslem a mediální elitou.

Z toho všeho plyne, že evropští vůdci mají celou řadu dů-vodů snažit se udržet Řecko v eurozóně doslova za každou ce-nu; tím spíše, že ji sami neplatí. Jednak nechtějí přiznat skuteč-nost, že eurozóna je od počátku chybný, a ještě k tomu chybně prováděný projekt. Obávají se (právem), že totéž vyjde najevo i ohledně projektu evropské integrace směrem k nadnárodní-mu státu. Dále chtějí zabránit dávno nanejvýš nutné restruktu-ralizaci bankovního průmyslu, který je jednak hypertrofovaný, a navíc používá celospolečensky destruktivní obchodní model.

Rozhodující evropští činitelé se tudíž budou snažit udělat všech-no proto, aby solidně hospodařící země eurozóny co nejdéle do-plácely na její zadlužené a konkurence neschopné jižní křídlo. V pří-padě Řecka se nejedná o nic jiného než o to, že se budou snažit tuto zemi co nejdéle vydržovat na účet daňových poplatníků.

Pokud jde o trvání tohoto procesu, tak opakuji to, co jsem říkal vždycky. Showdown v eurozóně nastane, až obyvatelé kri-zových zemí odmítnou spořit a obyvatelé solidně hospodařících zemí odmítnou platit. Pozorujeme neochotu Řeků spořit, ale i rostoucí neochotu Středo- a Severoevropanů dále platit. To do-kládají volební úspěchy protestních politických stran. Přesto může prosazení správného řešení, tj. konsolidace eurozóny s menším počtem členů nebo zrušení měnové unie, trvat velmi dlouho. Tím spíše, že tomu vydatně pomáhá ECB a její demo-kraticky nelegitimizované programy k financování zadlužených (a místy vlastně fakticky zbankrotovaných) států eurozóny.

Ale může se i stát, že k vystoupení Řecka dojde rychle. Ně-mecký ministr financí Schäuble a ostatní hovoří v poslední do-bě nápadně často o Graccidentu, tj. o tom, že Řecko vypadne z eurozóny „náhodou“. Možná, že tak právě připravují půdu pro to, aby mohli Řecko, ve skutečnosti po (tajné) dohodě, z eu-rozóny vytěsnit, a nemuset tak přiznat svoje selhání, o kterém jsem se zmiňoval výše. Racionálnější – ale složitěji proveditel-ná – cesta, po které by Řecko mohlo opustit eurozónu, je zave-dení paralelní měny (drachmy, nebo eura II). V tomto případě by se vůdci Evropy nevyhnuli nepříjemným otázkám a přizná-ní toho, že mohli ulevit sobě i Řecku již v roce 2010.

volení Politici

(aniž by k tomu byli autorizováni voliči) ve stále větší míře předávají svoji moc do rukou demokraticky nelegitimizovaných a za své chování nezodpovědných exper-tů. nejznámější jsou v této souvislosti za-městnanci evropské komise či aparát

evropské centrální banky.

rozhovor | Téma

10 ci time | Květen 2015

příležitost k jakési rekapitulaci této události i celého poválečné-ho období, ale zároveň i to, co pro naši společnost znamenala druhá světová válka. Už při pohledu na způsob připomínání to-hoto výročí si můžeme jasně uvědomit, že válka a její prožitek se stává nenávratně minulostí. Oslavy nám ukazují, jak řady pa-mětníku beznadějně řídnou. Zatímco pro generaci našich babi-ček, dědečků a rodičů byl válečný konflikt životní realitou, tak pro většinu současníků je to už jen vzdálená a neznámá minu-lost a mnozí z nás ani netuší, jak hrozná může válka být. Obá-vám se, že už mnozí zapomněli, že jejím výsledkem byly milio-nové ztráty na lidských životech nebo ještě větší množství doživotně zmrzačených, a to jak na těle, tak i na duši. Výsled-kem byly také zničené a zchudlé země zmítané radikalismem a následně rozdělení světa na demokratickou a komunistickou část. Při pohledu na dnešní, aktuální situaci se ukazuje, že ani po sedmdesáti letech míru (otázkou ovšem zůstává, zdali s ohle-dem na studenou válku můžeme hovořit o míru) nesmíme za-pomínat na události druhé světové války, a to i přes přirozenou snahu lidí vytěsnit to špatné ze své paměti.

liberální demokracie jako Přežitek?Pro politickou reprezentaci je připomínka událostí druhé

světové války důležitá ještě v jednom ohledu. A to uvědomění si příčin rozpoutání konfliktu. Před druhou světovou válkou do-šlo k velké hospodářské krizi, která se proměnila v obrovskou sociální a politickou krizi vyjádřenou krizí demokracie a demo-kratických politických systémů. Právě ve třicátých letech měla velká část Evropy pocit, že demokracie je cosi přežitého, co je nutné změnit. Mnozí z neznalosti, naivity i z jiných důvodů vo-lali, že liberální demokracie je záležitost 19. století a jako taková je dávno mrtvá. Následně politický radikalismus spolu s extrém-ním vypjatým nacionalismem a hlavně strachem z budoucích možných problémů dovedly evropskou politiku do Mnichova 1938, kde politici klíčových demokratických států nehleděli na demokratické ideály, ale pouze na svůj vlastní, pomíjející pro-spěch. Ve výsledku došlo k ústupkům mocnostem zla, které za-hájily válečný konflikt. Pevně doufám, že dnešní evropská, re-spektive celosvětová politická scéna se z tohoto konfliktu alespoň trochu poučily. Doufám a věřím. Války totiž začínají snadno, ale hůře se končí.

Ve válkách ovšem nemlčí jen múzy. V takovéto době trpí i dob-ro, víra a morální hodnoty a vůbec vše, co souvisí s lidstvím. Krás-ně tento problém, byť nepřímo vyjádřil dle mého soudu česko-slovenský ministr zahraničních věcí Jan Masaryk, když řekl svému příteli Viktoru Fischlovi následující slova: „Na světě by mohlo být moc krásně, kdyby nebyly války. Jenže lidi jsou prasata. Vždycky byli. Už moc tisíc let. Od té chvíle, co přestali být opice. Já se di-vím, že starý Darwin na tuhle evoluci nepřišel. Ono v každém z nás, kamaráde, od Modrovousa po arcibiskupa z Canterbury, je něco špatného. A ve válce se všechno špatné v nás provalí. Když je mír, tak učitelé, mámy a jiní andělé můžou dělat leccos, aby to špatné z nás dostali ven. Ale pak přijde válka a udělá z nás zase zvířata. Pro tohle já především nenávidím války. Ne pro všecko to mordování jako pro tuhle degradaci člověka.“

válka jako neznámá minulostLetos si v květnu připomínáme výročí sedmdesáti let od kon-

ce druhé světové války, vyznačující se právě obrovskou degra-dací člověka a lidství. Právě prožívané výročí nám dává dobrou

analýza | Téma

Každá válka v sobě přináší rozvrat, utrpení a neobyčejné

škody. Nejinak tomu bylo i v případě druhé světové války. Škody a rozvrat se netýkaly jen oblasti materiální, ale i oblasti

duchovní. Ne náhodou staří klasikové říkají, že v době války

mlčí múzy.

michal Pehr | autor je členem centra středoevropských studií, společného vědeckého

pracoviště vysoké školy ceVro institut a masarykova ústavu a archivu akademie věd

Válka jako důsledek krize demokracie

11www.cicar.czwww.cicar.cz

cevroinstitut.cz

PRÁVO, POLITOLOGIE, EKONOMIEPRESTIŽ, VZDĚLÁNÍ A ÚSPĚCH

Atraktivní obory s výborným uplatněním! Ekonomie – Hospodářská politika (Bc.) Politologie a mezinárodní vztahy (Bc., Mgr.) Obchodněprávní vztahy (Bc., Mgr.) Veřejná správa (Bc., Mgr.) Bezpečnostní studia (Mgr.) Master of Public Administration (MPA)

Studujte prestižní vysokou školu v centru Prahy!