Institut františkánských studií

ANGELA Z FOLIGNA, Liber (Kniha)

Úvod: profil Angely z Foligna(Claudio Leonardi)

Angela z Foligna je největší italská mystička, jako Kateřina Sienská je největší prorokyní. Ostatně není málo italských mystiček, počínaje XII. stoletím a Klárou z Assisi. Jistě také žilo mnoho svatých žen před dobou Danta, když žila Angela (1248/9 – 1309), stačí pomyslet na Matyldu z Canossy, která byla mocnou ženou s velikou politickou jasnozřivostí, ale také žena toužící po autentickém křesťanském životě, jak ukazují modlitby, které pro ni napsal Anselm z Luccy. Ale u Angely je mystické svědectví přímé a nachází slova nejvyšší koncentrovanosti.

Angela měla muže a děti a byla negramotná nebo pologramotná. Víme málo o jejím životě. Její historii známe jen z diáře její zkušenosti s božským světem, který sama diktovala den za dnem ve františkánském kostele svému příbuznému, bratru Arnaldovi. Tato kniha, z větší části psaná v první osobě (třetí osoba obyčejně znamená vstup bratra Arnalda), je strhujícím textem.

Její mystika začíná prostřednictví duchovního dialogu s Františkem z Assisi, který se jí zjevil ve vidění, takže se v roce 1291 stala františkánskou terciářkou; když se jednoho dne vydala na pouť do Assisi, její křik uprostřed zástupu, který byl tímto výstupem pohoršen, pochopil bratr Arnaldo jako mystický výbuch, jakým skutečně byl, a tak po pět let sledoval bratr Arnaldo vnitřní život Angely a zapisoval velmi prostou latinou, co mu žena vyprávěla ve svém folignském dialektu. Známost Angely byla brzy veliká a shromáždila se kolem ní skupina františkánů, mezi nimi Ubertino di Casale, kteří se považovali za její učedníky.

V Knize (Liber) a v její součásti Memoriale je dialog mezi Angelou a Ježíšem a Angelou a Duchem svatým. Byla to třetí osoba Trojice, která jí dala pochopit, že není třeba žádného dalšího prostřednictví mezi ní a Bohem, ani prostřednictví svatého Františka; Bůh je přítomný a působí v ní jako v sobě samém, je to Bůh sám, kdo se v ní obrací na Otce. Tak se vytváří mimořádné lidské vědomí, které je zároveň nitrobožské („intradivinum“).

Na počátku její zkušenosti se jí Bůh jevil jako u Františka v obrazu Ježíšově, v lidství Slova; Ježíš, který jí dává a od ní žádá lásku a kterého Angela vášnivě miluje. Slovo je její Ježíš „trpící“, kterého Angela znovu nachází – přesně jako František – v chudých, nemocných, které navštěvuje v městském špitále a přijímá jejich odpadky jako by to byla eucharistická krev. Pokračuje v ní Františkovo odhalování: lidská tvář, také tvář člověka souženého chudobou a neštěstím, se zjevuje stejná s  tváří Boží, tvář člověka je také tvář Boží.

Ale u Angely se pokračuje za dědictví Františkovo. Její mystická zkušenost se neukazuje jen jako láska, ale také jako nicota, v čemž je dědičkou Dionýsa pseudo-Aeropagity. Zkušenost božského není v ní už sladkost lásky, ale temnota bezútěšnosti, nevyléčitelná nemoc duše, totální zatemnění. Ale ona ví, že to odpovídá ve skutečnosti, že Bůh, který je světlo, se stal člověkem, který je temnota a nicota: v této nicotě, v této nemoci duše, v této temnotě zakouší ještě vyšším způsobem Boha – právě protože Angela ví, že sama je temnotou, nalézt Boha v temnotě znamená nalézt Boha v sobě samé. V Knize vypovídají některé kroky o ještě hlubší Angelině zkušenosti Boha – je-li to vůbec možné – nakolik po řečech o lásce a nicotě se v ní rodí řeč trojiční: cítí se vtažena do Trojice a potom cítí Trojici vtaženou do sebe. Tento přímý vztah, bez církevních nebo hagiologických prostřednictví, který v ní Duch svatý uskutečnil, jí dává pocítit „místnost“, ve které přebývá božství. Láska, tj. Duch, a temnota, tj. vtělené Slovo, ji dovedli k vědomí Boha jako nejvlastnějšího já, jako nejpravdivější vlastní identity.

Velikost mystické zkušenosti Angely je tedy mimořádná, jak ji odhaluje mluva Knihy. Tato mluva byla však šťastná jen relativně, neboť mimo jiné nedovolila, aby její sláva byla zapsána do katolické tradice a to pravděpodobně kvůli rozdělení způsobu mluvy, jaký se udál na konci středověku. Na jedné straně byla mluva duchovní a mystická, na druhé mluva teologická a oficiálních úřadů, rozdělení, které už dnes nemá tutéž sílu.

Memoriale (Paměti)(z latiny přeložil Dominik D. Valer OFM – pracovní text)

Svědectví1

Ten, komu se dostane k přehlédnutí nebo ke čtení tento spis, který velmi svědomitě a pečlivě sepsal jeden důvěryhodný Menší bratr podle podání jedné Kristovy služebnice, ať si je jist, že byl přehlédnut a přečten panem Jacobem de Columpna, kardinálem jáhnem, dříve než se dostal do roztržky s nejvyšším veleknězem, a osmi slavnými lektory. Z nich jeden byl mnoho let lektorem v milánském konventu, kde je generální studium; čtyři byli ministry a spravovali provincii svatého Františka; dva byli po mnoho let inkvizitory v řečené provincii a jeden byl kustodem v různých kustodiích. Také jej viděli tři další bratři, velmi zběhlí a dostatečně vzdělaní v lektorském úřadu, jako i mnozí další důvěryhodní bratři, rovněž muži čestní a velmi duchovní, z  nichž ani jeden ji v ničem neobvinil, ale spíše ji pokorně ctili a jako Bohem inspirovanou si ji velmi oblíbili.

PrologZkušenost věřících vpravdě zakouší, (rozumem) proniká a dotýká se vtěleného Slova života, jak on sám říká

v evangeliu: „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo a můj Otec ho bude milovat a přijdeme k  němu a učiníme si u něho příbytek. … Kdo mě miluje, tomu se dám poznat.“

Tuto zkušenost a nauku o svém zakoušení dává sám Bůh v plné míře vyzkoušet svým věrným. A on také nedávno pro posílení zbožnosti svých (věřících) dal jakýmsi způsobem najevo skrze jednu ze svých věrných onu zkušenost a nauku, které jsou sice v menší plnosti a velmi zjednodušeně a zkráceně, ale přesto pravdivě, popsány v následujícím.

Z jakého důvodu a jakým způsobem já, nehodný písař, jsem byl pohnut Bohem, jak věřím, ke psaní a zmíněná křesťanka byla zcela pohnuta, aby mluvila, nachází se popsáno níže, kde jsem to já sám začal chápat a zapsal jsem na příslušném místě.

Kapitola I

Dvacet prvních kroků Bl. Angely na cestě pokání a duchovní dokonalostiOna křesťanka řekla, že když mluvila s družkou o Bohu, zaznamenala a nalezla u sebe třicet kroků či proměn,

kterými prochází duše, jež prospívá na cestě pokání.První krok je poznání hříchu, díky němuž se duše velmi bojí, aby nebyla zavržena do pekla; a v  tomto (kroku)

velmi pláče.Druhý krok je vyznání, kde je ještě zahanbení a hořkost; a dosud necítí lásku, ale bolest. Zde mi sdělila, jak se

ze všech stran zaobírala hříchy, neboť kvůli zahanbení (ještě) neměla plnou důvěru. Dnem i nocí měla výčitky svědomí. A když prosila blaženého Františka, aby jí našel zpovědníka, který by se dobře vyznal v hříších a ona se mu mohla dobře vyzpovídat, v té noci se jí zjevil bratr stařec a řekl: „Sestro, kdybys mě požádala dříve, dříve bych ti vyhověl; ale o co jsi prosila, stalo se ti.“

Hned ráno jsem šla ke Svatému Františkovi a brzy jsem se vracela. Na zpáteční cestě jsem nalezla bratra, který kázal ve Svatém Feliciánovi, a byl biskupským kaplanem. Ihned jsem se rozhodla, z Pánova přičinění, ze všeho se mu vyzpovídat, ať už bude mít biskupskou pravomoc anebo mi bude moci získat biskupa. A dobře jsem se ze všeho vyzpovídala. On pak, když vyslechl zpověď, řekl, že pokud mi nestačí on sám, řekne všechny moje hříchy biskupovi, a pokračoval: „Pokání, které on uloží, ti donesu, ačkoliv tě mohu rozhřešit i já bez biskupa.“ Tedy v tomto kroku dosud zakouší (duše) zahanbení a hořkost a necítí lásku, ale bolest.

Třetí krok je pokání, které činí jako dostiučinění Bohu za hříchy; a stále je v bolesti.Čtvrtý krok je poznání Božího milosrdenství, které se nad ní smilovává a vytrhuje ji z pekla; a zde začíná

osvícení. Tehdy pláče a trpí ještě víc než dříve a touží konat ještě tvrdší pokání.Já, bratr písař, říkám, že v žádném z kroků jsem nepopsal její obdivuhodné pokání, jaké tato křesťanka konala a

o kterém jsem se dozvěděl, až když jsem tyto kroky napsal, protože ani ona mi tehdy neřekla nic víc, než co musela říci k rozlišení kroků. A já jsem nechtěl napsat nic víc, než co ona mi diktovala, naopak jsem i mnohé, co jsem nemohl napsat, vypustil.

Pátý krok je poznání sebe, protože je už trošičku osvícena, nevidí v sobě nic než nedostatek. Tehdy zatracuje sama sebe před Bohem, že je zcela jistě hodna pekla; a potom dostává stále ještě hořký pláč.

Rozuměj, že všechny tyto kroky mají své trvání; takže je to veliká zbožnost a veliký zármutek pro duši, která se tak těžko, s bolestí a velmi obtížena dokáže pohybovat směrem k Bohu, a činí jen maličký krok. A z vlastní

1 Jakási autentifikace doplněná pravděpodobně jedním z dalších bratří kláštera v Assisi, ve kterém žil i písař celé knihy, br. Arnaldo.

2

zkušenosti vím, že když jsem prodléval v kterémkoli kroku, i jsem plakal a stejně se nedostal dále, ačkoli jakousi útěchou mi ve všech krocích bylo, že jsem mohl plakat; ale byla to trpká útěcha.

Šestý krok je jakési osvícení milosti, které mi dává hluboké poznání všech hříchů. V tom světle jsem viděla, že urážím všechno stvoření učiněné kvůli mně, a do hloubky se mi vybavovaly v paměti hříchy také ve zpovědi, ve které jsem se z nich vyznávala před Bohem. A prosila jsem všechny tvory, které jsem se viděla urážet, aby mě neobviňovali. Tehdy mi bylo dáno modlit se s velikým ohněm lásky; a vzývala jsem všechny svaté a blaženou Pannu, aby se za mě přimlouvali a prosili Lásku, která mi učinila všechna tato dobra, aby mě probudila k životu, neboť jsem poznávala, že jsem mrtvá. A zdálo se mi, že všechno stvoření a všichni svatí měli se mnou soucit.

Za sedmé mi bylo dáno uvědomit si kříž, na kterém jsem viděla Krista pro nás zemřelého. Ale dosud to bylo vidění nevědomé, ačkoli jsem tam prožívala velikou bolest.

Za osmé mi v pohledu na kříž bylo dáno větší poznání, jakým způsobem zemřel Boží Syn pro naše hříchy. Tehdy jsem opět poznávala všechny své hříchy s největší bolestí a cítila jsem, že já jsem ho ukřižovala. Ale nepoznávala jsem ještě, že to je spíše dobrodiní a že mě vyvedlo z hříchů a z pekla a obrátilo mě k pokání a že byl ukřižován pro mne. Avšak v tomto poznání kříže mi byl dán takový oheň, že, zatímco jsem stála pod křížem, vysvlékla jsem si všechny šaty a celá jsem se mu obětovala. A ačkoli s  bázní, přece jsem mu tehdy slíbila, že zachovám trvalou čistotu a nebudu ho urážet žádným ze svých údů, vypočítávala jsem mu jednotlivě všechny své údy, tj. každý úd zvlášť. A prosila jsem ho, aby sám učinil, abych to všechno zachovala, tj. onu čistotu všech údů a smyslů; neboť z jedné strany jsem se bála slibovat, a z druhé strany mě onen zmíněný oheň nutil, abych to vše slíbila, a nemohla jsem činit nic jiného.

Za deváté mi bylo dáno ptát se, jaká byla křížová cesta, abych mohla stát u paty kříže, kam se utíkají všichni hříšníci. A takto byla mi vyložena, osvětlena a ukázána křížová cesta: Měla jsem vnuknutí, že chci-li jít za křížem, musím se vysvléknout, abych byla lehčí, a nahá jít za křížem, to znamená: abych se vyhýbala všem, kdo by mi bránili a zbavila se všeho pozemského a všech lidí – mužů i žen – a všech přátel a známých a všech ostatních a svého majetku a sebe sama a dala své srdce Kristu, který mi učinil řečená dobra, a abych šla po trnité cestě, tj. cestě soužení.

Za desáté, když jsem se ptala Boha, co bych mohla učinit, abych se mu více líbila, on se mi ve své dobrotivosti vícekrát zjevil ve spánku i v bdění ukřižovaný na kříži. A řekl mi, abych pohlédla na jeho rány, a podivuhodným způsobem mi ukazoval, jak všechno pro mne snášel; a to se stalo vícekrát. A když mi všechno, co pro mě snášel, jednotlivě a po pořádku ukázal, řekl mi: „Co tedy můžeš učinit, aby ti to stačilo?“ Podobně se mi mnohokrát zjevil bdící, ale mnohem příjemněji než spící, ačkoli stále se zjevoval velmi zmučený, a mluvil ke mně stejně jako ve spánku. Ukazoval mi rány od nohou až k hlavě. Také mi ukazoval vousy, obočí a vlasy, které mu byly vyrvány, a vypočítával všechna bičování, tj. označoval každou ránu bičem. A říkal: „To všechno jsem pro tebe snesl.“

A tehdy se mi v paměti vybavily všechny mé hříchy, kterými mi bylo ukázáno, že jsem ho stále znova zraňovala svými hříchy, a proto mám mít nejvyšší bolest. A tehdy jsem měla větší bolest nad svými hříchy než kdykoli předtím. Podobně mi řekl, když jsem hleděla na jeho utrpení: „Co můžeš pro mne učinit, aby ti to stačilo?“ A tehdy jsem velmi plakala a slzela jsem tak žhavé slzy, že pálily na těle, takže jsem si potom musela dávat vodní obklady, abych se osvěžila.

Za jedenácté jsem se pro to vše, co bylo řečeno, pohnula ke konání ještě tvrdšího pokání. Toto je dlouhý, podivuhodný a nadlidsky obtížný krok, než aby mohl být popsán, říkám já, bratr písař, který jsem se později dozvěděl o jejím pokání.

Za dvanácté, když se mi nezdálo, že bych mohla se světskými věcmi činit dostatečné pokání, rozhodla jsem se všechno navždy opustit, abych mohla činit pokání a dojít ke kříži, jak mi Bůh vnuknul. Toto rozhodnutí mi bylo ovšem podivuhodně darováno Bohem tímto způsobem: Když jsem snažně toužila stát se chudou a často jsem s horlivostí přemýšlela, aby mě snad nepotkala smrt dříve než se stanu chudou, a naopak jsem byla napadána mnohými pokušeními, jako že jsem mladá, takže by pro mne žebrání mohlo být nebezpečné a zahanbující, a že bych musela zemřít hladem a zimou a nahotou, a protože mi to navíc všichni rozmlouvali, tehdy se Bůh smiloval nečekaným obratem do mého srdce přišlo jakési veliké osvícení. S tím osvícením ke mně přišla i jakási jistota, kterou jsem věřila tehdy a věřím i teď že navěky neztratím, tj. že v onom osvícení jsem byla připravena a rozhodla jsem se, že jestliže mám zemřít hladem nebo nahotou nebo hanbou, a Bohu se to líbí nebo může líbit, nijak bych se proto nevzdala, i kdybych si byla jista, že se mi to všechno zlé přihodí, neboť, i kdyby se mi všechno zlé přihodilo, umírala bych šťastná z Boha. A od té chvíle jsem se opravdu rozhodla.

Za třinácté jsem vstoupila skrze bolest Kristovy Matky a svatého Jana a prosila jsem, aby mi vyzískali určité znamení, skrze které budu moci mít stále a nepřetržitě v paměti utrpení Kristovo. Během tohoto (období) se stalo, že mi bylo ve snu ukázáno Kristovo srdce a bylo mi řečeno: „V tomto srdci není lež, ale všechno je tam pravdivé.“ A zdálo se mi, že se to přihodilo proto, že jsem předtím učinila téměř podvod vůči jistému kazateli.

Za čtrnácté, když jsem stála v modlitbě v bdělém stavu, ukázal se mi Kristus na kříži ještě jasněji; tj. že mi dal větší poznání o sobě. A tehdy mě zavolal a řekl mi, abych položila svá ústa na ránu v jeho boku, a zdálo se mi, že jsem viděla a pila jeho krev nepřetržitě vytékající z jeho boku, a bylo mi dáno pochopit, že mě tímto očistil. A tady se ve mně zrodila a měla jsem velikou radost, ačkoli z patření na utrpení jsem měla veliký zármutek.

3

A prosila jsem Boha, aby způsobil, že bych pro jeho lásku prolila všechnu svou krev, jako to učinil on pro mne. A pro jeho lásku jsem byla tak rozpoložena, že jsem chtěla, aby všechny mé údy utrpěly smrt, jinou než jakou vytrpěl on, tj. chtěla jsem víc. Toužila jsem a přemýšlela o tom, že kdybych snad nalezla někoho, kdo by mě zabil, přičemž bych měla být zabita pro svou víru nebo pro jeho lásku, že bych ho prosila, aby mi tu milost učinil, to znamená: protože Kristus byl ukřižován na dřevě, aby mě ukřižoval na nějakém srázu nebo nějakém velmi obyčejném místě či obyčejné věci; a protože jsem si nezasloužila zemřít, jak umírali svatí, aby mi dal umřít obyčejnějším způsobem a dlouhou smrtí. A nemohla jsem vymyslet tak obyčejnou smrt, po jaké jsem toužila; ba trpěla jsem velmi tím, že jsem nemohla nalézt obyčejnou smrt, kterou bych se nijak nepodobala svatým, neboť toho jsem vůbec nebyla hodna.

Za patnácté jsem se připojila ke svatému Janovi a k Matce Boží a přemýšlela o jejich bolesti a prosila je, aby mi tuto milost získali, tj. abych cítila stále něco z bolesti Kristova utrpení, nebo aspoň z jejich bolesti. A oni mi to způsobili a dosud působí. Tehdy mi dal Jan (zakusit) tolik (bolesti), že to byla jedna z největších, jakou jsem kdy cítila. A to mi dalo pochopit, že svatý Jan snášel takovou bolest nad utrpením a smrtí Kristovou a nad bolestí Kristovy Matky, že jsem se domnívala a domnívám, že byl více než mučedník.

Proto mi také tehdy bylo dáno tak silné přání zbavit se majetku, že, ačkoli jsem byla velmi napadána démonem ,abych to nedělala, a často jsem byla kvůli tomu pokoušena, a přestože mi to bratři i ty i všichni, kterým příslušelo mi radit, zakazovali, nemohla jsem žádným způsobem odolat pro všechna dobra a zla, která by se mi mohla stát. A i kdybych nebyla mohla vyplatit chudé, úplně všechno bych opustila, protože se mi nezdálo možné cokoli si ponechat bez veliké nevole. A přesto byla má duše dosud v hořkosti nad hříchy a nevěděla jsem, zda všechno, co činím se Bohu zalíbilo. Ale volala jsem s mnohým hořkým pláčem: „Pane, jsem-li zavržena, nebudu tím o nic méně konat pokání a všeho se zřeknu a budu ti sloužit.“ A třebaže jsem dosud byla v hořkosti pro hříchy a nepociťovala jsem ještě Boží sladkost, tímto způsobem jsem se z toho stavu dostala.

Za šestnácté. Jednou jsem šla do kostela a prosila jsem Boha, aby mi udělil jakousi milost. A zatímco jsem se modlila, vložil (Bůh) do mého srdce „Otče náš“ a velmi jasně jsem chápala Boží dobrotu a svou nehodnost a v srdci mi byla vykládána jednotlivá slova. Modlila jsem se tento „Otče náš“ velmi dlouho a s  takovým poznáním sebe sama, že ačkoli jsem na jednu stranu hořce plakala kvůli svým hříchům a své nehodnosti, kterou jsem tam poznávala, přece jsem tam měla velikou útěchu a počínala jsem zakoušet něco z Boží sladkosti, neboť tam jsem poznávala Boží dobrotu lépe než v kterékoli jiné věci; a dosud tam nejlépe nalézám. Protože však mi v tomto „Otče náš“ byla ukázána má nehodnost a mé hříchy, začala jsem se stydět natolik, že jsem se vůbec neodvažovala pozvednout oči; ale stavěla jsem se před blahoslavenou Pannu, aby ona mi vyprosila odpuštění hříchů. A stále jsem byla v hořkosti nad hříchy a ve všech z popsaných kroků jsem velmi dlouho prodlévala, než jsem se mohla hnout k novému kroku. V některém kroku jsem však prodlévala déle a v některém kratší dobu. Proto řekla tato křesťanka s údivem: „Ó, jak těžko postupuje duše vpřed, o tom se tu nic nepíše! Má tak silné překážky, tj. pouta na nohou, a tak zlou pomoc od světa a démona!“

Za sedmnácté. Potom mi bylo ukázáno, že blahoslavená Panna mi získala milost, která mi dala jinou víru, než jakou jsem měla. Zdálo se mi totiž, že až dosud byla má víra jako mrtvá v porovnání (s její) a mé slzy téměř násilné v porovnání (s jejími); ale potom jsem trpěla utrpením Kristovým a bolestí jeho matky účinněji. Ať jsem tehdy konala cokoli a v jakékoli míře, zdálo se mi to stále stejné; a chtěla jsem konat ještě větší pokání. Tehdy jsem se otevřela Kristovu utrpení; a byla mi dána naděje, že tam budu moci být osvobozena. A tam jsem počala mít útěchu ve snech. Měla jsem krásné sny a byla mi v nich dávána útěcha. Bůh mi začal nepřetržitě uvnitř vlévat do duše sladkost v bdění i ve spánku, protože jsem však dosud nepociťovala jistotu, ještě byla přimíšena hořkost a chtěla jsem jinak zakoušet Boha.

Ze snů a vidění mi sdělila jedno z mnohých: «Jednou, když jsem přebývala v poustevně („in carcere“), do které jsem se uzavřela na velikou dobu postní, zaujalo mě a meditovala jsem nad jedním slovem2 z evangelia, které bylo velmi závažné a neobyčejně milé. A zatímco jsem se skláněla nad knihou, tj. nad misálem, a jen jsem toužila vidět ono slovo alespoň napsané; jen taktak, že jsem se potlačováním a krocením udržela, abych ji z veliké touhy a lásky svýma rukama neotevřela3. Omámena jakýmsi snem, usnula jsem v oné touze a náhle jsem byla uvedena do vidění. A bylo mi řečeno, že pochopení epištoly je tak oblažující věc, že ten kdo by ji správně pochopil, zapomněl by na všechno pozemské. A ten, který mě vedl, mi řekl: „Chceš to zkusit?“ Protože jsem souhlasila a mocně toužila to vyzkoušet, hned mě vedl a dal mi to zakusit; a já chápala s tak velikou blažeností božská dobra, že jsem se hned zřekla všeho pozemského. A ten, který mě vedl, mi ještě řekl, že pochopení evangelia je věcí tak velmi oblažující, že kdo by je pochopil, zapomněl by nejen na všechno pozemské, ale zcela by zapomněl na sebe sama. Tak mě opět vedl a dal mi to zakusit; a hned jsem chápala s  velikou blažeností božská dobra, takže jsem se nejen zřekla všeho pozemského, ale zřekla jsem se zcela i sebe sama; a octla jsem se v takové božské blaženosti, že žádala toho, který mě vedl, abych z toho stavu nikdy nepřešla k dalšímu. A on mi odpověděl, že co žádám ještě není možné; a hned mne vyvedl zpět. Otevřela jsem oči a cítila jsem obrovskou radost z toho, co jsem viděla, a velmi mne mrzelo, že jsem o to přišla. Dosud mne velmi potěší, když si na to vzpomenu. Od té doby mi zůstala taková jistota a takové světlo a žár Boží lásky, že jsem s nejvyšší jistotou

2 „Slovem“ se tu rozumí určitá myšlenka, může být zaznamenána jednou nebo i několika větami.3 Tehdy bylo totiž přísně zakázáno neposvěceným osobám dotýkat se bohoslužebných předmětů.

4

prohlásila: „Nic se nekáže o blaženosti, (jaká je v) Bohu a ti, kteří káží, nemohou o ní kázat, a to, o čem káží, nechápou.“ To mi řekl i ten, který mě vedl ve vidění. »

Za osmnácté. Potom jsem měla Boží city. Prožívala jsem takovou blaženost v modlitbě, že jsem vůbec nepamatovala na jídlo. A chtěla jsem, abych nemusela jíst, abych mohla zůstat v modlitbě. Tu se vkrádalo určité pokušení, totiž abych nejedla, a kdybych jedla, tak jen velmi malou porci; ale věděla jsem, že je to klam. V mém srdci byl oheň Boží lásky natolik, že jsem nebývala unavená z klečení, ani z jiných součástí pokání.

Pak jsem dospěla k tak velikému ohni, že když jsem slyšela mluvit o Bohu, křičela jsem; a kdyby byl někdo stál nade mnou se sekerou, aby mě zabil, nemohla bych se bránit. A to se mi stalo poprvé, když jsem prodávala pozemek, abych obdarovala chudé, byl to nejlepší kus země, jaký jsem měla. Dříve jsem podvedla Petrucia, ale po (tomto zážitku) už jsem žádným způsobem nedokázala udělat další (podvod). Naopak , když mi lidé říkali, že jsem posedlá, protože nedokážu udělat další, velmi jsem se styděla a i já jsem mluvila podobně, tj. že jsem velmi slabá a posedlá; a nemohla jsem se dost odvděčit těm, kdo o mně špatně mluvili.

A když jsem viděla namalované Kristovo utrpení, vůbec jsem nemohla vydržet, ale zmocňovala se mě horečka a byla jsem nemocná, proto má družka odstraňovala ode mne všechny obrazy umučení a snažila se je odstraňovat.

Za devatenácté. Avšak po tomto období vzdychání, po onom osvícení a útěše, kterou jsem měla podivuhodným způsobem v (modlitbě) „Otče náš“, jsem cítila první velikou útěchu Boží sladkosti takto: Jednou mi bylo vnuknuto a byla jsem vytržena k nahlížení blaženosti jaká je v nazírání božství a lidství Kristova. Tehdy to byla větší útěcha, než jakou jsem kdy zakusila do té míry, že jsem po většinu toho dne stála na nohou v  poustevně („in carcere“), kde jsem se modlila stěsnaná a sama; a moje srdce prožíval onu blaženost. Potom jsem se zhroutila a ztratila jsem řeč. Tehdy ke mně přišla družka a myslela, že umírám a jsem na prahu smrti, ale mně vadilo, že mi brání v té nejvyšší útěše.

A jednou, předtím než úplně všechno vydala, i když už toho zůstalo k rozdání dost málo, když se jednoho večera modlila, jak sama říkala, že se jí zdálo, že neslyší Boha. Prosila Boha a naříkala těmito slovy: „Pane, to co dělám, nedělám kvůli ničemu jiném, než abych nalezla tebe. Najdu tě, až to všechno dokonám?“ A mnoho dalšího říkala v modlitbě. A dostalo se jí odpovědi: „Co chceš?“ Ona odpověděla: „Nechci zlato ani stříbro, a kdybys mi dal celý svět, nechci nic jiného než tebe.“ A tehdy jí takto odpověděl: „Snaž se, neboť sotva to, co činíš bude dokonáno, vstoupí do tebe celá Trojice.“

A mnoho dalšího mi tehdy slíbil a vytrhl mne z každého soužení a propustil mne s velikou sladkostí. A od té doby jsem očekávala, že se mi stane, jak řekl. A sdělila jsem to tehdy své družce s pochybností, neboť mi bylo řečeno a slíbeno příliš mnoho; ale ona mne propustila s velikou božskou něžností.

Za dvacáté. Potom jsem šla ke Svatému Františkovi do Assisi. A tehdy na cestě se mi stalo a naplnilo, co mi bylo předvěděno a slíbeno, jak jsem ti sdělila, a neuvědomuji si, že bych již byla vydala všechno; naopak, ještě jsem neskončila s rozdáváním všeho chudým. Avšak zbývalo jen málo, protože jakýsi muž mi řekl, abych na něho počkala, dokud rychle neodejde do Apulie, aby mu byla přidělena jeho část majetku od rodného bratra, který bydlel v tamním království; a, jak řekl, hned se vrátí, aby dal celý díl svého majetku chudým a zřekl se vlastnictví spolu se mnou. Avšak později mi bylo s jistotou oznámeno, že na té cestě zemřel a že Bůh skrze něho učinil zázraky a že jeho hrob je v úctě.

Tento krok, o kterém se zde píše jako o dvacátém, je první spis, který jsem já, nehodný bratr, napsal, dostal a slyšel z úst samotné křesťanky, která o tom podávala zprávu. Proto nedoplňuji a nepokračuji zde v tomto kroku, který je velmi podivuhodný, (obsahuje) veliké božské zjevení, je velmi dlouhý a (obsahuje) mnoho blaženosti a přívětivosti Boží, ačkoli dvacátý první krok bude ještě podivuhodnější. Co jsem započal, opouštím či odkládám, dokud zde nepodám krátkou zprávu o tom, jak jsem se k těmto poznámkám podivuhodného zásahu Kristova dostal a jak jsem byl úplně donucen toto napsat.

Kapitola II

Výklad bratra pisatele o rozdělení, důvodech a pravdě „Pamětí“Bratr písař podává zprávu, jak sestavil a sepsal text „Pamětí“

Je třeba podotknout, že já, bratr písař, jsem se s Boží pomocí snažil řadit látku od I. kroku až k místu, které je popsáno jako XXI. krok či konec druhého zjevení a kde je popsáno, co jí Bůh podivuhodně zjevil a co jsme napsali věrně a bez klamu, i když toho bylo mnohem více, než kolik jsem napsal a co zkráceně a nedostatečně ještě napíšu.

Od onoho místa jsem však nebyl schopen pokračovat v látce, neboť později jsem mohl s ní mluvit ohledně psaní jen zřídka a v různých časových obdobích . A protože jsem také od XIX. kroku už nedokázal rozlišovat a s jistotou číslovat další kroky, snažil jsem se vše další, co zde vzápětí bude následovat, stěsnat do VII kroků či zjevení, jak jsem ji, tuto křesťanku, viděl přebývat v darech božské milosti a jak jsem ji viděl a naučil se růst v darech a charismatech milostí. Navíc se mi zdálo, že takto budu pracovat vhodněji a přiléhavěji.

5

Obsah a shrnutí textu „Pamětí“, který následuje po kroku XIX.Tedy první krok, který následuje po vyprávění, je podivuhodné zjevení božské důvěrnosti („familiaristas“) a

řečí a ponaučení (příkladů) Božích. Na konci kroku je obsažena odpověď, jakou jí dala Trojice a vidění Krista ve Svátosti oltářní.

Druhý krok je zjevení božského pomazání a označení a vidění Božího až do ráje. V tomto kroku je zachyceno, jak Bůh vyžaduje od duše, aby ho milovala bez špatnosti (vychytralosti, zlomyslnosti); a ukazuje se dlouhým pojednáním, jak On je láskou duše, ačkoli je tam na krátko odtržen; a chce, aby duše měla nebo toužila mít něco podobného pravé lásce, kterou si nás On zamiloval. Také se dokazuje příklady, že každá duše chce mít a chce nalézt božské milosrdenství, a může je nalézt jako Marie Magdaléna; a ukazuje, že se toto děje z dobroty Otce a z nového poznání, kterým si hříšník vybavuje (minulé viny); a z těchto dvou důvodů, čím je někdo větší hříšník, tím větší milosrdenství a milost může nalézt a že On je láskou duše. Také (se zde píše), že to bylo zjeveno někomu, kdo se líbil Bohu a byl přítomen v tom, o čem jsme psali. Také, že vše, co jsme napsali, bylo napsáno bez klamu. Také jak dostala požehnání od Boha a potom od blahoslavené Panny za almužny. Také o vytržení, které se událo při patření na Tělo Kristovo.

Třetí krok je zjevení božské výuky skrze svědectví vnímatelná tělesnýma ušima a skrze svědectví pochopitelná jen zakoušením mysli. Také se tam učí, že právoplatnými Božími dětmi jsou ti, kteří usilují o poznání, kdo je onen Otec, který jim dal dar osvojení za své děti, a činí to proto, že chtějí poznat a líbit se mu. Také co jim říká Bůh. Také jak přijímají milost Boží a přibližují se k němu; a učí se způsob, jak se k Bohu přibližovat a učení, podle kterého se člověk může stát právoplatným Božím dítětem. Také je tu dále obsaženo, kdo jsou děti Boží a kdo jsou od Boha zavrženi. Také jak vidí božskou moudrost, díky níž jí zůstávala (schopnost) vynášet pravdivé úsudky.

Čtvrtý krok je zjevení vlastního ponížení a přeměny a božského ujištění. V tomto kroku je obsaženo celý svět a všechno jako něco stejného a Boha všechno naplňovat a převyšovat. Také jak spatřila nejvyšším způsobem při uchvácení mysli nebo při vytržení Boží moc a Boží vůli, ve kterých byla uspokojena každá její otázka, totiž o všech, kteří mají být a jsou spaseni a o zavržených a o démonech a o všech. A zůstala spokojená a dostatečně zpravená o každé věci; neví však, jestli byla tehdy v těle, nebo mimo tělo.

Pátý krok je zjevení božského sjednocení a lásky. Nejprve se zde předesílá podivuhodné zjevení utrpení Páně a následuje vytržení lásky. Také jak vidí blahoslavenou Pannu přimlouvající se za lidský rod. Také milost jevící se ve Svátosti oltářní. Také je tam dlouhé svědectví o tom, jak se duše ujišťuje a kolika způsoby se ujišťuje, když do ní vchází Bůh, a podobně jak pozná duše, když ona navštívila Boha, což je veliký rozdíl. Také co snáší a jak společně naříká duše s tělem nebo se smysly po kontemplaci. Také je tam nakonec jak a jakými způsoby může být podvod v duchovních osobách a jak je možné vytvářet společenství mezi věřícími a nevěřícími.

Šestý krok je zpodobení s mučedníky mnohými a nesnesitelnými útrapami a mučednictvími jak slabostmi těla, tak souženími těla i duše strašlivě rozněcovanými od mnohých démonů. Podivuhodně se ve všem shoduje se sedmým krokem, který následuje.

Sedmý krok je zjevení, abychom tak řekli: jak je možné nepřemýšlet nebo aby nebylo nic, o čem by bylo možno přemýšlet. Neboť ani krok božské důvěrnosti, ani krok božského pomazání, ani vzdělávání, ani ujištění, ani sjednocení a lásky, ani všechno předešlé není nic ve srovnání s tímto. Neboť, když jsem se já, bratr písař, ptal té křesťanky, jestli to, co jsem označil jako sedmý krok, přitahuje duši více než všechno předchozí, odpověděla, že přitahuje nepoměrně více než všechno předešlé, a řekla: „O tolik víc, že cokoli řeknu, zdá se mi, jako bych neřekla nic anebo že to říkám špatně.“ A potom řekla: „Cokoli řeknu, zdá se mi jako rouhání; proto jsem tak celá znejistěla, když ses zeptal, jestli přitahuje víc než (všechno) dosud, a já jsem takto odpověděla.“ A přece tento velmi vynikající krok jde současně s šestým krokem po určitou dobu, avšak šestý pomalu slábne, zatímco sedmý zůstává.Bratr písař krátce vyjevuje jak a pomocí čeho „Paměti“ začaly a byly dokončeny

Po tomto vyprávění, které zde začíná, je onen spis, který bezprostředně následuje, počátkem a tím prvním, co jsem já, bratr, napsal ze spisů o božských slovech, i když v pořadí odpovídá tomu, aby byl popsán v kroku, který je výše označen jako XX. Začal jsem psát s menší úplností a nepozorně, jako by to byly jen jakési moje poznámky, a na maličký papír, protože jsem se domníval, že budu potřebovat psát jen málo. Ale oné křesťance bylo zjeveno a řečeno krátce poté, co jsem ji přiměl, aby mluvila, že si mám vzít ke psaní ne maličký, ale velikou čtvrtku papíru, ale protože jsem tomu úplně nevěřil, psal jsem na dva nebo tři kartičky, které jsem našel prázdné ve své knize, později jsem však musel učinit čtvrtku z bambicina4. A proto než půjdeme dál, považoval jsem za svou povinnost podat zprávu o tom, jak jsem k těmto poznámkám přišel a z jakého důvodu jsem byl přiveden k tomu, abych to vše napsal, když mě Bůh ze své strany přinutil.Bratr písař vykládá příčinu či důvod zachycení „Pamětí“, všechna slova považuje za hodna své víry a předkládá obtíže svého úkolu

Příčina či důvod, proč jsem začal psát, byl z mé strany tento: ona zmíněná osoba, věřící v Krista, se jednou vydala do Assisi ke Svatému Františkovi, kde jsem přebýval v konventu. Seděla u vstupní brány kostela a velmi

4 Pravděpodobně nějaká surovina (rostlina? – viz ital. bambagino = medyněk), ze které se vyráběl papír.

6

naříkavě křičela. Když se to stalo, já, její zpovědník, příbuzný a také přední a jediný (duchovní) rádce, jsem se velice styděl kvůli mnohým bratřím, kteří tam přišli, aby se podívali, kdo to tam naříká či křičí a znali mě i ji. A třebaže onen svatý muž, který už zemřel a o němž je psáno výše, kde je zaznamenán XX. krok a kde je zmínka, že chtěl rozdat majetek společně s ní, byl tehdy jejím spolupoutníkem, seděl pokorně dole na podlaze kostela nedaleko od ní a s nejvyšší úctou a jakousi sklíčeností se na ni ohlížel a chránil ji. Podobně i jiní velmi dobří muži a ženy, její společníci, na ni čekali s úctou a chránili ji. Má pýcha a pyšná zahanbenost byla však tak veliká, že jsem pro hanbu nepřišel až k ní, ale se zahanbením a pohoršením jsem na ni, křičící, čekal poněkud vzdálen od ní. A potom, co přestala naříkavě volat a vstala od onoho vchodu a šla ke mně, nebyl jsem vůbec schopen s  ní mluvit klidně. Řekl jsem jí ať už se nikdy neodváží znovu přijít do Assisi, když se jí tu přihodilo takové zlo, a řekl jsem jejím společníkům, aby ji tam už nikdy nevodili.

Potom po krátkém čase jsem se navrátil z Assisi do naší země, ze které jsme oba, ona i já, pocházeli. A protože jsem chtěl znát důvod onoho křiku, začal jsem ji nutit všemi možnými způsoby, aby mi sdělila, proč tak a tolik naříkala a křičela, když přišla do Assisi. Ona mě nejdříve zavázala přísným slibem, že to nevyjevím žádnému člověku, který by ji mohl znát, a potom mi začala vyprávět něco z historie, která je zcela popsána po tomto vyprávění. Protože sám jsem byl velmi udiven a měl jsem podezření, aby to snad nebylo ze zlého ducha, velmi jsem se snažil jí toto podezření předat, neboť sám jsem to podezření tenkrát měl. Radil jsem jí a nutil ji, aby mi řekla všechno a všechno jsem to chtěl napsat, abych se o tom mohl poradit s nějakým moudrým a duchovním mužem, který ji nikdy nepoznal. A řekl jsem jí, že to chci učinit, aby nemohla být žádným způsobem oklamána nějakým zlým duchem. Snažil jsem se vštípit jí strach a říci jí příklady, jak už mnozí byli oklamáni a že tak i ona mohla být oklamána. A ona, protože ještě nebyla na stupni zcela jasné a dokonalé jistoty jako byla později, jak se popisuje v následujícím spise, začala mi diktovat a odhalovat božská tajemství.

Při psaní jsem z toho dokázal porozumět po pravdě řečeno jen tak málo, že když jsem o tom přemýšlel, pochopil jsem, že jsem byl jako síto nebo řešeto, které neudrží jemné a drahocenné zrno, ale udrží pouze hrubé. Avšak (zároveň) vím, protože jsem se znal, že jsem psal se zvláštní a novou Boží milostí, kterou jsem nikdy předtím nezakusil, s velikou úctou a bázní, aby se nestalo, že bych něco přidal ze svého, byť jen jediné slovo jsem nechtěl napsat, když jsem od ní odešel, jestliže jsem si nebyl jist, že jsem je pochopil správně, jak vyšlo z jejích úst. A i když jsem seděl s ní a psal, nechal jsem si od ní slovo, které jsem se chystal napsat, i několikrát opakovat. Také to, co jsem napsal ve třetí osobě, řekla všechno ona, když o sobě mluvila v první osobě, ale stalo se mi, že jsem to napsal ve třetí osobě, protože jsem pospíchal a dosud jsem to neopravil.

A to, že jsem neuměl pochopit z (jejích) slov než to nejhrubší (zrno), se jaksi ukazuje na tom, že někdy, když jsem správně psal, co jsem byl schopen pochopit z jejích úst, a přečetl jsem jí, co jsem napsal, aby mi diktovala dále, řekla mi udiveně, že to nepoznává. Jindy, když jsem jí to přečetl, aby sama přehlédla, zda jsem to napsal dobře, odpověděla, že mluvím suše a bez chutí; a byla nad tím udivena. Jindy mi podala tento výklad: „Přes tato slova si vzpomínám na ta, která jsem ti řekla, ale ten spis je velmi temný, neboť ta slova, která mi čteš, nevyjevují to, co nesou, proto je spis temný.“ Také mi jindy řekla: „Napsal jsi to slabší a to, co není vůbec ničím, ale o tom drahocenném, co duše cítí, jsi nenapsal nic.“

Bez pochyby to bylo mým nedostatkem, ne že bych něco přidal, ale protože jsem vpravdě nedokázal pochopit všechno, co říkala. A co ona říkala, to jsem skutečně napsal, jen okleštěně a zkráceně. A protože jsem uměl psát jen velmi pomalu a ze strachu před bratry, kteří reptali, že jsem s ní sedával v kostele a psal, velmi jsem se psaním pospíchal a považuji za Boží zázrak, že to, co jsem napsal, napsal jsem uspořádaně. A toto vyjde najevo, neboť jí to bylo zjeveno od Boha ve XXI. kroku neboli ve druhém zjevení božského pomazání.

A bylo jí zjeveno a řečeno, že jsem všechno napsal pravdivě a bez jakéhokoli klamu, ale bylo to napsáno s velikými nedostatky. Proto také, když jsem někdy přistupoval ke psaní s neuspořádaným svědomím, tak jsem všechno jí i sobě osekával, že jsem nemohl napsat nic úplně uspořádaného. A proto, jak jsem mohl, snažil jsem se přistupovat k rozhovoru a ke psaní s uspořádaným svědomím. A snažil jsem se někdy předtím vyzpovídat ze svých hříchů a vyznával jsem, že je (zásluhou) Boží milosti, že o čemkoli mě Bůh inspiroval, abych bádal, vždy jsem to dovedl k řádnému konci za působení Boží milosti, na kterou jsem se mohl podivuhodně spolehnout.

Přece však mi zůstávala nemalá bolest a nepokoj, že mnohé věci, o kterých jsem věděl, že by byly hodny napsání, jsem tehdy při psaní opominul kvůli spěchu a pro mou nedostatečnou zručnost ve psaní a pro strach z bratrů, kteří byli proti, a protože mi reptající bratři zařídili mnoho přísných zákazů od kvardiána a s pokáráním i od ministra, jelikož nevěděli co a jak dobré věci píši.

Kapitola III

První doplňkový krok (pokračování dvacátého)(První krok je zjevení božské důvěrnosti („familiaritas“) a řečí a ponaučení (příkladů) Božích)

A tady je začátek, jak a proč jsem začal psát, potom co se stalo oné křesťance ono naříkavé volání neboli křik ve Svatém Františkovi, jak bylo řečeno v předchozím vyprávění.

7

Základní a podivuhodná událost při pouti do Říma (1290/91) a do Assisi (1291)Když jsem se já, bratr, vrátil do naší země, ze které pocházela i ona křesťanka, počal jsem vyšetřovat a nutit ji

ze všech svých sil a všemi způsoby, kterými jsem věděl, že je mi zavázána, aby mi řekla celý důvod a příčinu, proč v (kostele) svatého Františka naříkala a křičela. A ona, takto ode mne přinucená, když ode mne nejprve přijala slib, že to neřeknu nikomu, kdo by ji mohl znát, začala mi vyprávět, že když přišla do Assisi, tenkrát, v den, na který jsem se ptal, přicházela po cestě a modlila se. A mezi jiným prosila blaženého Františka, aby on za ni prosil Boha, aby zakoušela Krista, a aby ji vyprosil blažený František u Boha milost, s  níž by zachovávala správně řeholi svatého Františka, kterou nedávno slíbila, a především za to, aby jí dal stát se a dojít k opravdové chudobě.

Tolik toužila mít dokonalou chudobu, že jen proto, aby jí blažený apoštol Petr vyzískal u Krista stát se opravdu chudou, šla do Říma, aby blaženého Petra požádala za vyprošení této milosti opravdové chudoby. Když jsem toto řečené, já bratr, pozorně přečetl té křesťance, potvrdila, že je to správné, i když velmi nedokonale napsané, a dodala: „A když jsem se blížila k Římu, cítila jsem, že mi byla sdělena božská milost chudoby, o kterou jsem žádala.“

Proto také když tehdy šla ke Svatému Františkovi, žádala ho, totiž blaženého Františka, aby jí zmíněnou milost vyzískal od Pána Ježíše Krista; a mnoho jiného mi sdělila, o co prosila při modlitbě na té cestě. A když došla do Spellu a na úzkou cestu, která je za Spellem, a vystupovala k Assisi, tam na trojitém rozcestí jí bylo řečeno: „Prosila jsi mého služebníka Františka, a já jsem nechtěl poslat jiného posla. Já jsem Duch Svatý, a přišel jsem k tobě, abych ti dal útěchu, jakou jsi nikdy nezakusila; a půjdu s tebou ve tvém nitru až do (kostela) svatého Františka a lidé tě budou podpírat; a chci jít a mluvit s tebou po této cestě a nepřestanu mluvit a ty nebudeš moci nic jiného dělat, protože jsem tě spoutal; a neodejdu od tebe dokud nevstoupíš podruhé do Svatého Františka, a tehdy od tebe odejdu, pokud se týče této útěchy, ale jinak od tebe neodejdu, dokud mě budeš milovat.“

A začal mluvit: „Má dcero, má sladká, má dcero, radosti má, můj chráme, dcero, radosti má, miluj mne, protože jsi mnou velmi milována, mnohem víc, než ty miluješ mě.“ A velmi často říkal: „Má sladká dcero a snoubenko.“ A řekl: „Miluji tě víc, než všechny, které jsou ve spoletském údolí. A poté co jsem do tebe vstoupil a zastavil se u tebe, vstup i ty do mě a odpočiň si u mě. Žádala jsi mého služebníka Františka; a protože můj služebník František mě velmi miloval, proto jsem ti mnoho učinil. A kdyby byl ještě někdo, kdo by mě víc miloval, ještě více bych ti učinil. A učiním ti to, co měl můj služebník František a ještě víc, jestliže mě budeš milovat.“

Při těch slovech jsem začala velmi pochybovat a řekla jsem si v duchu: „Kdybys byl Duch svatý, nemluvil bys tak, protože to nesedí a já jsem křehká, takže bych mohla mít marnou slávu. A on odpověděl: „Jen si uvažuj, jestli nemůžeš mít z těchto všech věcí nějakou marnou slávu, kterou by ses vychloubala, a zkus se vymanit z těchto slov, jestli můžeš.“ A já jsem začala a snažila se mít marnou slávu, abych si vyzkoušela, zda bylo pravdivé, co řekl, a jestli to byl Duch svatý. A začala jsem se rozhlížet po vinicích, abych se vyprostila z  té rozpravy, a kamkoli jsem se podívala, řekl mi: „To je moje stvoření.“ a cítila jsem nevýslovnou božskou sladkost.

A tehdy mi vytanuly na mysli všechny mé hříchy a viny, a z druhé strany jsem neviděla v sobě nic než hříchy a nedostatky. A cítila jsem v sobě takovou pokoru, jakou jsem ještě nikdy necítila, a přesto mi bylo řečeno, že Boží Syn a Syn blahoslavené Panny Marie se ke mně sklonil. A řekl mi: „I kdyby celý svět teď za tebou přišel, nemohla bys s nimi hned mluvit jen proto, že za tebou přišel svět.“ A dodal mi jistotu v mé pochybnosti: „Já jsem ten, kdo pro tebe byl ukřižován, a měl jsem hlad a žízeň pro tebe a prolil jsem kvůli tobě svou krev, tolik jsem tě miloval.“ A vyprávěl mi celé umučení.

A řekl: „Žádej si milost, jakou chceš pro tebe, pro tvé přátele a pro kohokoli budeš chtít, a připrav se na přijetí, neboť já jsem mnohem připravenější dávat než ty dostávat.“ A já jsem řekla a zvolala má duše: „Nechci žádat, protože jsem nehodná.“ A opět mi v paměti vytanuly všechny mé hříchy. A duše řekla: „Kdybys byl Duch svatý, neříkal bys mi tak veliké věci; a kdybys je říkal, musela by to být mnohem větší radost, že by to duše nemohla snést.“ A odpověděl: „Protože nic nemůže být nebo se stát, dokud to já nechci, proto ti nedávám víc radosti než tuto. Už jsem řekl méně než toto jiným a ten, komu jsem to řekl, padl na zem, neslyšel a neviděl. A ty jdeš s přáteli a nikdo o tom neví. Proto ti nedávám více zakusit. Ale dám ti toto znamení: čiň se a snaž mluvit se svými druhy a přemýšlej o jiných věcech, dobrých i zlých, a přece nebudeš moci myslet na nic jiného než na Boha. To všechno nedělám pro tvé zásluhy.“ Tehdy se mi opět vybavili v paměti mé zlo a nedostatky a viděla jsem, že jsem hodna pekla víc než kdy jindy. A on mi řekl: „To činím pro svou dobrotu, a kdybys přišla s jinými, ne takovými (lidmi), neučinil bych ti to.“ Protože oni mě nějakým způsobem podpírali v mé slabosti, neboť při každém slově jsem přijímala velikou sladkost. A nechtěla jsem dojít k cíli, kdyby ta cesta měla trvat do konce světa.

A jak veliká to byla radost a sladkost Boží, kterou jsem pociťovala, to nedokážu odhadnout, zvláště když řekl: „Já jsem Duch svatý, který je v tobě.“ A podobně když řekl cokoli jiného, vnímala jsem velikou sladkost. A říkala jsem v zanícení: „To by se poznalo, kdybys byl Duch svatý, neboť půjdeš se mnou, jak jsi řekl.“ A řekl mi: „Odejdu od tebe, až podruhé vejdeš do Svatého Františka, pokud jde o tuto útěchu, ale jinak od tebe neodejdu, jestliže mě budeš milovat.“ A šel se mnou až do Svatého Františka, jak řekl, a neodešel ode mne ani když jsem

8

došla do Svatého Františka a stála ve Svatém Františkovi, ale pokračoval se mnou až do oběda, tj. když jsem podruhé vešla do Svatého Františka.

A tehdy, když jsem podruhé vstoupila, hned jak jsem poklekla u vchodu do kostela a spatřila svatého Františka namalovaného v náruči Kristově, řekl mi: „Nechám tě takto schoulenou a to mnohem více, než lze vidět tělesnýma očima. A právě nastává hodina, kdy sladká dcero, chráme můj, radosti má, splním, co jsem ti řekl, a s touto útěchou tě opustím, avšak nikdy tě neopustím, jestli mě budeš milovat.

A tehdy, jakkoli to bylo slovo trpké, přece jsem v něm cítila takovou sladkost, že bylo nadmíru příjemné. A tehdy jsem se ohlédla, abych viděla očima těla i mysli. A když jsem já, bratr, v té chvíli od ní žádal, aby mi řekla, co viděla, odpověděla mi: „Viděla jsem něco tak dokonalého, majestátního a nezměrného, že to neumím říci, ale zdá se mi, že to všechno bylo dobré.“ A řekla mi mnoho sladkých slov, když vystoupila z (vidění) s nezměrnou líbezností a trvalo to nějakou dobu, než z něho úplně vystoupila.

A tehdy, potom co jsem vystoupila, začala jsem silným hlasem naříkat a křičet a bez ostychu jsem kvílela a volala jsem tato slova: „Lásko nepoznaná, proč mě opouštíš?“ A nemohla jsem či neřekla víc, než že jsem volala bez ostychu ona slova: „Lásko nepoznaná, proč, proč jen, proč?“ Avšak slova pohlcoval hlas, takže jim nebylo rozumět. Tehdy ve mně zůstalo s jistotou a bez pochybnosti (přesvědčení), že to byl jistě Bůh. Křičela jsem a chtělo se mi umřít, a prožívala jsem velikou bolest, že neumírám a zůstávám na živu; a tehdy se rozpojily všechny mé vazby.

A tehdy, když jsem s vracela z Assisi s tou nejvyšší sladkostí, šla jsem po cestě domů. Cestou jsem mluvila o Bohu a bylo pro mě velikým sebezáporem mlčet, ale snažila jsem se vydržet, seč jsem mohla, kvůli společnosti. A když jsem byla opět na cestě k Svatému Františkovi, řekl mi mimo jiné toto: „Dám ti toto znamení, že jsem to já, kdo s tebou mluví a kdo s tebou mluvil – vložím do tvého nitra kříž a lásku Boží a toto znamení bude s tebou navěky. A ihned jsem onen kříž a lásku pocítila uvnitř ve své duši. Dělo se to tak, že jsem cítila kříž na svém těle, a tím, že jsem ho cítila, roztékala se má duše v lásce Boží.

A řekl mi na cestě, když jsem šla do Assisi: „Celý tvůj život, když jíž a piješ, když spíš a všechno, co prožíváš, se mi líbí.“Když vykonala předchozí pouť, osm dní zakouší ve Folignu, ve svém domově osm, nejvyšší důvěrnost s Bohem na způsob duchovních zásnub

Potom jsem se vrátila domů. Doma jsem pocítila uklidňující sladkost tak velikou, že o tom nedokáži mluvit, a toužila jsem zemřít. A bylo pro mne velikým trestem žít kvůli té uklidňující, pokojné a oblažující sladkosti tak veliké, že o ní nedokáži mluvit, že jsem toužila zemřít a odejít z tohoto světa, abych došla k tomu, co jsem cítila a neztratila to. A žít pro mne bylo těžším trestem, než je bolest ze smrti matky a dětí, a nad každou bolest, jakou si dokážu vymyslet. A ležela jsem doma v této nejvyšší útěše a mdlobě po osm dní a má duše volala: „Pane, měj se mnou slitování a nenech mě už zůstávat na tomto světě.“ A tuto oblažující a nevypověditelnou útěchu mi předpověděl na oné cestě do Assisi těmito slovy: „Ty, až se vrátíš domů, pocítíš novou sladkost, jakou jsi ještě nikdy nezakusila, a tehdy s tebou nebudu mluvit jako dosud, a přece ji ucítíš.“ A začala jsem zakoušet tuto sladkost či nevýslovnou útěchu, uklidňující a pokojnou, jakou neumím vypovědět. A osm dní jsem ležela, takže jsem v těch dnech nemohla mluvit, ani říci ‘Otče náš’, ani moc vstávat. A řekl mi na té cestě do Assisi: „Byl jsem s apoštoly mnohokrát, viděli mě tělesnýma očima a necítili, co ty cítíš, a ty mě nevidíš, a cítíš mě.“

A když jsem viděla, že to začíná končit, on velmi mile odcházel a toto mi říkal: „Dcero má, jsi mi sladší než já tobě.“ A řekl, co říkal dříve: „Můj chráme, radosti má.“ A nechtěl, abych tehdy při tom vycházení ležela, ale při těch slovech jsem stála na nohou. a řekl mi: „Máš prsten mé lásky a jsi mi zasnoubena, nijak ode mne neodejdeš. Požehnání Otce i Syna i Ducha svatého měj ty i tvá družka.“ A toto řekl jako odpověď, když odcházel, protože jsem prosila o milost pro svoji družku: „Tvé družce dám jinou milost. A když řekl: ‘nijak ode mne neodejdeš’, duše zvolala: „Ó, nezhřeším smrtelným hříchem!“ A on mi odpověděl: „To ti neříkám.“

A později jsem často cítila nepopsatelné vůně; a tyto i jiné věci byly tak veliké, že je nedokážu nijak říci a mohu říci jen málo slov, ale ani sladkost a radost bych nedokázala popsat. Mnohokrát se mnou ještě takto rozmlouval, ale už ne tak dlouho a tak hluboce a s takovou sladkostí.Věrohodnost Angelina vyprávění potvrzují dva nositelé a milost slíbená družce se naplňuje

Poté co se vrátila z Assisi a ležela, jak bylo řečeno, její družka, která byla obdivuhodná prostotou, čistotou a panenstvím, uslyšela jakýsi hlas, který jí třikrát řekl: „Duch svatý je uvnitř v L.5“ A tehdy šla k ní a začala se j í vyptávat: „Řekni mi, co máš, neboť mi to bylo třikrát řečeno.“ A ona křesťanka odpověděla: „Jestli ti to bylo řečeno, jsem ráda.“ A potvrdila to. A od té doby ona křesťanka sdělovala své družce mnohé z božských tajemství. A tato zmíněná její družka potom oznámila mně, bratru písaři, že jednou, když ležela ona křesťanka ve vytržení mysli na svém boku, spatřila tato její družka něco jako velmi oblou hvězdu, jak říkala, mnohých a nesčetných proměn a nespočetných zářivých barev. A vycházely z ní silné i tenké paprsky podivuhodné krásy a potom, co vyšly tyto paprsky z prsou oné ležící na boku, stáčely se a stoupaly, jako by vystupovaly vzhůru, směrem k nebi. A toto viděla svýma očima v bdělém stavu a bylo kolem třetí hodiny a hvězda nebyla příliš veliká.

5 Tj. v Angele.

9

Pochybnost bratra písaře se rozplývá, když Angela vypráví o vycházení Nejsvětější TrojiceJednou jsem jí já, bratr, jenž nehodný jsem napsal tato božská slova, položil otázku, jak je možné, že jí bylo

řečeno v předešlém zjevení: „Já jsem Duch svatý“, a krátce nato: „Já jsem ten, který byl pro tebe ukřižován“? A potom, co jsem jí položil tuto otázku, ona se vrátila domů. A když se vrátila ke mně, takto mi odpověděla: „Když jsem se vrátila domů, začala jsem přemýšlet, neboť jsem měla pochybnost o tom, na co ses mne ptal, protože, když mi někdo řekne nějakou pochybnost, sama pochybuji, neboť vím, že jsem veskrze nehodná. A zatímco jsem pochybovala, dostalo se mi této odpovědi: ‘Ptej se ho, totiž bratra A.., protože to, co ti bylo řečeno, už do tebe přichází, totiž Trojice. Řekni mu, že už přichází, že už do tebe přichází a ptej se, jak mohla přijít. A bylo mi dáno pochopit, že ačkoli do mne vstoupil, přece byl v nebi a nevystoupil z nebe.

A protože jsem dosud nepochopila a nezdálo se mi, co mi názorně a úplně odpověděl, dodal ještě: „Řekni mu, že když ti to bylo řečeno, totiž: ‘Já jsem Duch svatý’ a potom: ‘Já jsem ten, který byl pro tebe ukřižován’, tehdy v tobě byl Otec i Syn i Duch svatý. A když jsem pochybovala o tom, jak mohl Otec se Synem a Duchem svatým přijít do mne tak nehodné, a přemýšlela jsem, jestli snad mi to nemohlo být řečeno na oklamání, tehdy mi bylo vícekrát opakováno toto: ‘Trojice do tebe vstoupila’; proto mi bylo řečeno, ‘zeptej se ho, jak jsem mohl přijít’. A bylo mi řečeno, že tehdy v té rozmluvě byl Otec i Syn i Duch svatý; a myslím, že tehdy mi bylo řečeno, že Trojice je věc jedna a zároveň sjednocená. A dostala jsem jako příklad slunce a byl mi dán i jiný příklad; ale já jsem to odmítla, protože když mi někdo říká tak veliké věci, odmítám je, neboť se bojím, že jich nejsem hodna. Chtěla jsem, aby mi Bůh dal cit, abych v tomto nemohla být oklamána.“

Zaslíbení „celá Trojice do tebe vstoupí“ je zaznamenáno v předchozím kroku, tj. XIX. na konci, a ve XX. bylo naplněno.Znamení kříže a lásky Boží, které jí bylo uštědřeno, když se vracela do Assisi, a vysvětleno ve vidění božství a lidství Ukřižovaného

Řekla mi: Jednou jsem rozjímala o veliké bolesti, jakou Kristus snesl na kříži, a rozjímala jsem o hřebech, o nichž jsem slyšela říkat, že nesly na rukou a nohou jeho tělo (zaklíněné) ve dřevě. A toužila jsem vidět aspoň něco, tu malou část z Kristova těla, kterou nesly hřeby na dřevě. Měla jsem tehdy tak velikou bolest nad Kristovou ranou, že jsem nedokázala stát na nohou, ale sehnula jsem se a posadila a sklonila jsem hlavu na své paže, které jsem položila na zem, a tehdy mi Kristus ukázal krk a paže.

A tehdy se dřívější smutek proměnil v takovou radost, že ji nedokážu nijak popsat, a byla to nová radost, odlišná od jiných radostí, a neviděla, neslyšela a necítila jsem nic než toto. A bylo to uvnitř mé duše tak jasné, že o tom nepochybuji, ani jsem se na to už neptala; a to znamení radosti zůstalo velmi jisté v  mé duši, takže nevěřím, že bych je ztratila. Ten krk či hrdlo byl tak krásný, že jsem pochopila, že ta krása pochází z božství. Proto také, pro tu krásu, se mi zdálo, že jsem viděla jeho božství, a zdálo se mi, že stojím před Bohem, ale nebylo mi ukázáno více než toto. Ten jas nedokážu přirovnat k žádné věci nebo barvě světla, dokonce ani k jasu Těla Kristova, který jsem kdysi viděla, když bylo pozdvihováno.

A když jsem opouštěla to vidění, počala jsem trošku rozjímat o sobě a velmi málo jsem se bála či rozjímala; ale když jsem takto rozjímala, jsem si jista, že jsem ono vidění opustila.Záře a krása lidství a božství Kristova prozařuje také ve vidění hostie

Když jsem já, bratr, který jsem to napsal, uslyšel, že jí přišlo na mysl, z Boží vůle, jak věřím, říci to slovo o Těle Kristově, hned jsem si toho ve svém srdci povšiml a žádal ji a naléhal, aby mi řekla vše, co kdy viděla v  Těle Kristově. A ona, takto přinucená, začala mluvit: „Někdy vidím hostii, jako jsem viděla ten krk či hrdlo, v takovém jasu a s takovou krásou, že se zdá přicházet spíše shůry, než aby to byla záře slunce. Podle té krásy chápu s jistotou, že vidím Boha bez jakékoli pochybnosti, i když doma jsem viděla v onom krku či hrdle ještě větší krásu, takovou, že nevěřím, že bych někdy ztratila radost z toho vidění. A neumím je znázornit ani přirovnáním k hostii Těla Kristova, neboť v hostii se jeví větší krása než ve slunci, a to o mnoho větší; a (má) duše tím velmi trpí, že to nemohu ukázat.

Také řekla, že někdy vidí hostii jinak, totiž že vidí v hostii dvě zářící oči tak veliké, že to vypadá, jako by z hostie zbyl jenom okraj. Jednou zase, ne v hostii, ale na cele, mi byly ukázány ještě krásnější oči, velmi oblažující, takže nevěřím, že bych tuto radost někdy pozbyla, jako (jsem řekla) o hrdle. Nevím, zda to bylo ve spánku nebo při bdění, ale nacházela jsem se v obrovské a nevýslovné radosti; byla tak veliká, že nevěřím, že bych ji později ztratila.

Jindy řekla, že viděla v hostii jakoby dítě Krista, ale vypadal veliký a velmi mocný, jako ten, kdo vládne. Zdálo se, že má v rukou něco jako znamení vlády a že sedí na trůně; ale nedokážu říct, co držel v  ruce. To jsem viděla tělesnýma očima, a co se týkalo hostie, jsem vždy (viděla) tělesnýma očima. Tehdy jsem nepoklekla, když ostatní poklekli; a nevím jistě, jestli jsem přiběhla až blízko oltáře, anebo zda jsem se nemohla hýbat pro onu blaženost a nazírání; a velmi mne mrzelo, že kněz položil hostii velmi rychle zpět na oltář. Byl velmi krásný a ozdobený a vypadal jako dvanáctiletý chlapec. Byla to taková radost, že ji asi neztratím navěky. A bylo to tak jisté, že nijak nepochybuji ani o jediné věci; proto není třeba, abys to psal. Byla to taková blaženost, že jsem mu neřekla, aby mi pomohl, a neřekla jsem mu nic dobrého ani zlého, jen jsem se radovala z patření na tak neocenitelnou krásu.

10

Kapitola IV

Druhý doplňkový krok (či dvacátý první)(Druhý krok je zjevení božského pomazání a poznačení a vidění Boha až do ráje)

Bůh ukazuje postupně Angele slovy a zjeveními svou přítomnost a ukazuje sám sebe jako lásku duše

a. První veliká ukázka milující přítomnosti BožíOna křesťanka mi řekla toto: Po tom roce, ve kterém jsem slyšela ona slova při cestě do Assisi, když jsem dlela

v modlitbě a chtěla se pomodlit „Otče náš“, náhle mi vstoupil do duše hlas a řekl: „Jsi plná Boha.“ A jak jsem přišla k sobě, ucítila jsem všechny své údy naplněné Boží rozkoší; a toužila jsem zemřít jako dříve, když jsem šla do Assisi a po návratu jsem ležela v cele. Také v tomto druhém případě jsem ležela. A má společnice říkala, že mi vystupovaly slzy z otevřených očí. Tehdy mi bylo řečeno a já jsem cítila, jak Bůh objímá duši, a cítila jsem tehdy, že tomu opravdu tak bylo. Ale zdá se mi, že to všechno říkám jen jako bych podváděla, neboť to bylo jinak, než jak lze vypovědět; a já sama se to stydím říci více otevřeně.

Také jindy, když jsem šla ke svatému Františkovi, mi řekl: „Učiním v tobě veliké věci před zraky národů a v tobě poznají a budou chválit mé jméno mnohé národy.

b. Druhá a větší zkušenost milující přítomnosti BožíTedy v těch dnech, podruhé v onom roce, když jsem dlela opět na modlitbě, náhle mi byla řečena tato velmi

příjemná slova: „Dcero má, sladší mě mnohem víc, než já tobě, můj chráme, radosti má, srdce všemohoucího Boha stojí maličko nad srdcem tvým. A zároveň s těmi slovy přišlo takové cítění Boha, jaké jsem ještě nezažila, mnohem větší. A také všechny údy těla cítily tuto rozkoš a během toho jsem ležela.

c. Blahoslavené se zjevuje, že láska, která jí byla dána, je láska Všemohoucího vládnoucího nad vším stvořením

A řekl:Všemohoucí Bůh do tebe vložil mnoho lásky, víc než do všech žen v tomto městě, a má v tobě potěšení. A Bůh naplňuje tebe a tvou společnici, snažte se, aby váš život byl světlem všem, kdo si toho chtějí všimnout. A ti kdo vidí a nekonají, budou za to tvrdě souzeni. A duše pochopila, že tento soud bude krutější ke vzdělaným, než nevzdělaným, neboť si nevšímají těchto Božích věcí, ačkoli je znají z knih. A taková je láska Boha všemohoucího, kterou do vás vložil, že je stále s vámi, ne však s těmito city, a jeho oči ve vás takto vzhlížejí. A zdálo se mi, že vidím duchovním zrakem své oči, a působily mi větší rozkoš, než mohu vypovědět. Mrzí mne, že to říkám tak, jako bych podváděla.

A tehdy, jakkoli byla ta radost veliká, přesto mi opět v mysli vytanuly všechny mé hříchy a neviděla jsem v sobě nic dobrého. Myslela jsem, že jsem nikdy neučinila nic, co by se líbilo Bohu, vzpomínala jsem si na to, co se mu nelíbí a přemýšlela jsem, zda není pochybné, když mi jsou říkány tak veliké věci. Začala jsem říkat: „Jsi-li Syn Boha všemohoucího, jak to že dosud má duše nepřijala větší radost, jakou bych nemohla snést, když cítím, že jsi ve mně a já jsem tak nehodná?“ A odpověděl mi: „Protože nechci, aby v tobě byla větší radost, ale aby ti byla přiměřená.“

A odpověděl mi: „Je pravda, že celý svět je mnou naplněn.“ A tehdy jsem viděla, že každé stvoření je jím naplněné. A říkal mi: „Já mohu učinit všechno, i to, abys mě viděla, jak rozmlouvám s učedníky, ale neslyšela mě. A mohu způsobit, že mne slyšíš a nevidíš mne, jak mne slyšíš teď.“ A jestliže to všechno neříkal slovy, duše přesto chápala, že to řekl, a ještě mnohem víc. A cítila jsem, že to tak je. A když jsem se já, bratr písař, zeptal: „Jak?“, odpověděla: „Protože jsem zakusila, jak duše cítí, že to tak je.“d. Angela zakouší nejvyšším způsobem pomazání přítomnosti Boží, když jí Bůh vtiskl znamení své věčné lásky

Duše odpověděla a zvolala: „Je-li to tedy tak a ty jsi všemohoucí Bůh a je to všechno pravda a je to tak veliké jak říkáš, dej mi znamení, abych si byla jistá, že jsi to ty. Vyprosti mě z pochybností. Divila jsem se totiž, proč ve mně ještě zůstává nějaká pochybnost, ačkoli to byla velmi malá pochybnost.

A prosila jsem, aby mi dala tělesné znamení, které bych mohla vidět, totiž aby mi vložil do ruky nějakou svíci nebo drahý kámen nebo jakékoli jiné znamení, které by chtěl. A řekla jsem: „Chceš-li, nikomu to znamení neukážu.“ A on odpověděl: „To, co žádáš, je nějaké znamení, které by ti dalo radost pokaždé, když bys ho viděla nebo se ho dotkla, ale nevytrhlo by tě z pochybností a mohla bys být takovým znamením oklamána.“ A když mi to říkal, chápala jsem to, myslím, mnohem více, než mohu teď popsat, a s plností, díky níž mi bylo možno pochopit mnohem víc dokonaleji, než co říkám, a to s velikou rozkoší a nadšením, o kterém už vůbec nemluvím. A Bůh chtěl, aby mi nebylo hříchem, že o tom mluvím tak špatně a nedostatečně.

Řekl mi: „Dám ti mnohem lepší znamení, než jaké žádáš. To znamení bude stále s tebou, ve tvé duši, budeš skrze ně stále cítit Boha a budeš rozehřátá Boží láskou. A poznáš ve svém nitru, že to nemůže učinit nikdo jiný, než já. To znamení, které vpouštím do nitra tvé duše a které je lepší než to, o které jsi prosila, je toto: Zanechám ti lásku ke mně, kterou bude ke mně duše stále plát. A ta láska bude tak žhavá, že když ti někdo řekne něco zlého, budeš to považovat za milost a prohlásíš se nehodná takové milosti, protože jsem to snášel i já; a láska,

11

jakou jsem měl k vám byla tak veliká, že jsem to všechno trpělivě snesl. Tehdy poznáš, že jsem v tobě. A kdyby ti nikdo neříkal nic zlého, ještě po tom budeš velmi toužit; a to je jisté znamení Boží milosti, neboť já jsem tak snášel (vše) s velikou pokorou a trpělivostí.

A hle, pomaži tě mastí6, kterou byl pomazán jeden světec, který byl nazýván svatý Siricus, a byl mazán často, a také jiní svatí.

A hned jsem ucítila to pomazání s takovou sladkostí, že jsem toužila zemřít a aby má smrt byla se všemi tělesnými mukami. A uvažovala jsem, že to nic není, že svatí snášeli muka všech (druhů) mučednictví. A já jsem tehdy chtěla a toužila, aby se mi celý svět posmíval a aby má smrt se odehrála se všemi mukami. A velmi mne těšilo prosit Boha za ty, kteří mi činili všechno to zlé. A divila jsem se všem těm svatým, kteří prosili Boha za ty, kteří je pronásledovali a zabíjeli, neboť neměli jen prosit, ale vymoci jim zvláštní milost u Boha; neboť tak jsem já chtěla prosit Boha za ty, kdo mi to činili, a zamilovala jsem si je velikou láskou.

A tehdy, při tom pomazání, jsem cítila takovou radost uvnitř i vně, že nikdy jsem tak velikou v žádný den při jiné příležitosti necítila a nemohou to popsat ani málo ani hodně. A byla to jiná útěcha než předtím jiné; neboť při jiných radostech jsem chtěla hned odejít ze světa, ale při této jsem si přála, aby má smrt byla dlouhá a se všemi mukami, a aby všechna muka světa byla v každém údu. A i tak se mi to zdálo úplně ničím. A k tomu duše cítila, že tato útěcha byla malým plamínkem ve srovnání s tím, co mi bylo slíbeno a co takto duše pochopila jako zcela jisté. A kdyby všichni mudrci světa říkali něco jiného, nevěřila bych jim. A kdybych měla přísahat, že všichni, kdo jdou touto popsanou cestou, budou spaseni, nevěřila bych, že lžu. A zanechal ve mně toto pevné a jasné znamení s takovým světlem, že bych myslím spíše snesla mučednictví, než bych uvěřila, že je to jinak. A zanechal mi to znamení, takže stále cítím, že toto je správná cesta ke spáse, totiž milovat a chtít snášet (cokoli) pro jeho lásku.

A já, písař, jsem jí řekl: „Chceš, abys byla posmívána?“ A ona odpověděla: „Trochu jsem chtěla, ba měla jsem z toho někdy i marnou slávu, když se mi někdo někdy posmíval. A ten, který ve mně mluvil, mi řekl: «Jestli o tom znamení pochybuješ, tj. o tom pomazání, zeptej se toho bratra, kterému jsem kdysi z tohoto pomazání dal; trochu je pochopil. A slova, která jsi ode mne slyšela, jsou tak velmi veliká, že mě neuráží,když pochybuješ, neboť i radost by byla příliš veliká. A líbí se mi, že pro ta slova tak horlíš, neboť jsou velmi veliká. A kdybych chtěl, abys neměla takovou horlivost, neměla bys jí.»Když je Angele vtisknuto znamení trvalé lásky, vidí nebe otevřené a duchovně se přidružuje k andělům a svatým před božským majestátem

A viděla jsem Boha . Když jsem se já, písař, zeptal, jak nebo co viděla a jestli viděla něco hmotného7, ona odpověděla: „Viděla jsem plnost, jas, kterým jsem se cítila tak naplněná, že to neumím říci ,ani dát jakékoli přirovnání. Nemohu ti říci, zda jsem viděla něco hmotného, ale bylo to jako bývá v nebi: taková krása, že ti to neumím popsat jinak, než jako krásu a všechno dobro. A všichni svatí stáli k  jeho chvále před jeho majestátem, ale zdá se mi, že i já jsem tehdy stála.

A dříve, tentokráte více, mi řekl: «Má dcero, mnohem více milovaná mnou, než já tebou.» A často říkal: «Má milovaná dcero, má sladká, všichni svatí v ráji k tobě chovají zvláštní lásku, i má Matka, a připojíš se ke mně s nimi. A to všechno se mi zdálo velmi málo, totiž to o svatých a jeho matce, ale celá jsem se radovala z něho, tak veliká byla sladkost, s jakou jsem ho pociťovala. A on mi řekl: „Z veliké lásky, jakou k  tobě mám, se ti skryji, pro tvé chyby, neboť bys to nemohla snést.»“

A mně, bratu písaři, když jsem se jí ptal, odpověděla: „Z toho můžeš pochopit, že to vše bylo dobré, protože jsem byla zavolána, abych spatřila ty svaté, kteří stáli před oním majestátem, a bylo mi řečeno, abych pohlédla také na anděly, kteří se zdáli stát nad svatými. Ale protože jsem viděla, že všechno to dobro svatých a andělů je od něho a v něm a že on sám je nejvyšší dobro, radovala jsem se jen v něm a nestarala jsem se, ani se starat nemohla, abych si všimla svatých nebo andělů. A on mi řekl: «Z veliké lásky, jakou k tobě chovám, se ti skryji.» A v duši jsem pochopila, že mi ukázal velmi málo, ba téměř nic, z té lásky, jakou ke mně měl. A když duše řekla: «Proč máš takovou lásku ke mně, která jsem taková hříšnice a proč máš takové zalíbení ve mně, která jsem tak ošklivá a špinavá a která jsem tě tolik celý život urážela?» A tehdy jsem viděla, že jsem nikdy nic dobrého neučinila bez veliké vady ,a on mi odpověděl: «Má láska, kterou jsem do tebe vložil, je tak veliká, že nevzpomínám na tvé vady, mé oči si jich nevšímají, a vložil jsem do tebe mnoho pokladů.»

A tehdy má duše cítila tak jistě, že je to všechno pravda, že o ničem z toho nepochybovala; a tak cítila a viděla, že ji oči Boží pozorují. V těch očích přijímala duše takové potěšení, že žádný člověk, a ani kdyby sestoupil některý z těch svatých, kteří tam jsou, by to nedokázal vypovědět nebo ukázat. A když mi řekl, že mi skrývá mnoho lásky, neboť bych to nemohla snést, duše odpověděla: «Jsi-li Bůh všemohoucí, můžeš učinit, abych to byla schopna snést.» A on odpověděl: «Nechci ti to učinit, protože bys tady měla všechno, co chceš, a nehladověla bys po mně; naopak chci, abys na tomto světě po mně hladověla, toužila a prahla.»“

6 Unguentum siricosum – nepřeložitelné adjektivum.7 Doslova „tělesného“.

12

Angela vzpomíná na dřívější božské vybídnutí, že všichni mají a mohou milovat Boha„Když jsem byla opět na té cestě k Svatému Františkovi, při první rozmluvě, kdy řekl: «Má dcero, má sladká,

miluj mě, protože ty jsi ode mne milována mnohem víc, než jak miluješ mne.» a já jsem k tomu přičetla své hříchy a nedostatky a že nejsem hodna tak velikých projevů lásky, tehdy mi řekl: «Taková je láska, jakou mám k duši, která mě miluje bez potměšilosti!» A zdálo se mi, že chtěl, aby duše měla něco z  té lásky, jakou měl on k nám, jak může (totiž duše) a kdyby ji aspoň toužila mít, on by ji doplnil.

A protože je jen málo dobrých, řekl také v té rozmluvě, že je málo víry, a zdálo se mi, že si na to stěžuje. Řekl: «Láska, jakou mám k duši, která mě miluje bez potměšilosti, je tak veliká, že bych jí učinil ještě mnohem větší milost a každému, kdo by mě opravdově miloval, jako jsem učinil svatým v oné době, o které se vyprávějí mnohé veliké věci, jaké jim učinil Bůh.»

A není nikdo, kdo by se mohl vymluvit, neboť každý člověk ho může milovat, a on nežádal nic, než aby ho duše milovala, protože on ji miluje a on je láskou duše.“ A ona řekla mně, bratru písaři: „Jak jsou tato slova závažná, hluboká, totiž že Bůh nežádá od duše nic, než aby ho milovala. A když mi to potom vykládal, dodal: « Je někdo, kdo by si mohl něco ponechat, kdyby (opravdu) miloval?»“

A když mi potom vykládala jiný výraz, totiž že je Bůh láskou duše, řekla: „Že Bůh miluje duši a že on je láskou duše, mi ukázal živým důkazem skrze příchod a skrze kříž, přestože je tak veliký. A všechno vykládal, svůj příchod i utrpení kříže, (které podstoupil) přestože je tak veliký. Znázorňoval to živým důkazem a potom řekl: «Hleď, je-li ve mně něco kromě lásky» Nejprve ukázal toho, od kterého je poslán a proč přišel a jak je veliký. A podrobně ukazoval utrpení a kříž a vše, o čem jsem mluvila; a viděla jsem nejvyšším způsobem a má duše s jistotou chápala, že (On) není nic než láska.“

Já, bratr písař, jsem to zapsal tak velmi stručně a zkráceně, protože jsem velmi spěchal. Z nejkrásnějších důkazů na světě jsem vybral některá slova a zkrátil je, takže jsem jen zapsal jen některá a ne všechna slova, která mluvila.

„A myslím“, řekla, „že si stěžoval, že nachází tak málo lidí v této době, do kterých by mohl vložit svou milost.“ A také ještě říkal, že by učinil mnohem větší milost těm, u kterých by shledal, že ho ještě milují, než jakou učinil těm svatým, kteří byli dosud.Pochybnost o pravdivosti napsaného se rozplývá Božím hlasem: «Bůh je přítomen ve všem, co napíšete a zůstává tam s vámi»

A řekla mně, bratru písaři: „Měla bych (výčitky) svědomí říkat to, co říkám, nebýt něčeho, co mi bylo řečeno. Bylo mi řečeno, že čím víc o tom mluvím a čím víc ještě budu mluvit, tím víc mi zůstane.“

A řekla mě, bratru písaři, že: „Dnes a včera jsem nechtěla mnoho přijímat. Ale dnes mi bylo řečeno, když jsem měla výčitky svědomí, o slovu, o kterém jsem ti řekla, totiž o tom znamení, které mi bylo dáno a o němž jsem ti odpověděla, že ho mám a pro něž jsem milovala soužení, jak jsi napsal. Zatímco jsem se trápila výčitkami, že snad nebylo pravdivé všechno, co jsem o sobě řekla a co jsi napsal, náhle se mi dostalo odpovědi: «Vše, co je tam napsáno je pravé a není tam ani jediná věc řečena lživě, i když to bylo mnohem úplnější či úplněji (zjeveno). Nedostatečně bylo diktováno a písař to ještě napsal stručně či neúplně.» A ukázal mi, že mám ono znamení.“

A pokračovala: „«Bůh je přítomen ve všem, co napíšete a zůstává tam s vámi». A duše pochopila, že Bůh se z toho raduje, a duše to cítila. To mi bylo řečeno pro výčitky svědomí, které jsem měla z toho, co jsem řekla, neboť jsem říkala mnoho věcí, k nimž nebylo třeba žádat radu8, jelikož byly jasné.“Jiné Boží vybídnutí, ve kterém se tvrdí, že není žádná omluva pro ty, kdo odmítají nebeského Lékaře

Když jsem já písař napsal tyto řádky, řekla mi tato křesťanka: „Bylo mi znovu řečeno (vrylo se mi to tolik do srdce, že se nedokážu nijak zadržet, abych to nerozhlásila, nevykřičela všem, tak jasně mi to ukázal), že: «Nikdo nebude mít spásnou omluvu, neboť nepotřebuje činit nic jiného, než co činí nemocný vůči lékaři: ukázat mu nemoc a být připraven konat, co (lékař) řekne. Nikdo nemá činit víc, ani si obstarávat jiné léky, než ukázat se lékaři a být hotov ke všemu, co mu lékař řekne. A ať se chrání toho, aby k  tomu přimísil něco opačného. A duše pochopila, že lék je jeho krev a že on sám jim dává lék. A nemocnému nepřísluší více, než se podrobit, a tehdy mu dá lékař zdraví a uzdraví nemoc. A tu duše odpověděla a viděla, že všechny údy mají zvláštní nemoc, a rozpoznávala hříchy všech údů. A duše začala sčítat všechny údy a hříchy všech údů, které všechny podivuhodně viděla a rozpoznávala. A on tomu všemu trpělivě naslouchal. Potom odpověděl velmi vesele a po pořádku jak rychle je uzdravil: «Tímto trpěla Marie Magdaléna, totiž bolestí, že je nemocná, a toužila být vysvobozena od této nemoci. A kdokoli by takto trpěl, může nalézt uzdravení jako ona.»

A řekl ještě jeden jiný příklad, ačkoliv na obou jsem musela pracovat a meditovat o nich celý den, totiž na každém zvlášť. Řekl: «Ti moji synáčkové, kteří odcházejí zpět z mého království skrze hřích a činí se syna ďábla, když se vrátí k Otci, protože má Otec radost, že se k němu vracejí, když se vrátí, ukáže jim Otec mimořádnou radost. Tak veliká je radost jakou má Otec z jejich návratu. A dá jim mimořádnou milost, jakou nedává jiným, kteří se neposkvrnili a neodešli od něho. A to se děje pro Otcovu lásku a proto, že poté co odešli, je bolí, že

8 Od Boha – Angela měla asi výčitky za své dodatky, které vkládala pro lepší pochopení věci, aniž by se na ně ptala Boha, neboť se jí zdály zcela jasné a samozřejmé.

13

urazili takový majestát a poznávají, že jsou hodni pekla a mají takové poznání Otcovy lásky, že se jim proto dostává mimořádné radosti.»“

Toto řekla ona křesťanka mně, bratru písaři, jinými slovy, hojnějšími, účinnějšími a plnými světla. Proto když jsem jí to přečetl, řekla, že jsem to nenapsal živě, ale naopak jsem psal suše a neživotně, i když potvrdila, že jsem psal pravdivě. A řekla, že dnes jí bylo řečeno: „Nech napsat po slovech, která mluvíte, že tím vším, co píšete, se vzdávají Bohu díky. A kdokoli chce zachovat milost, ať neodvrací oči duše od kříže, ať v radosti nebo ve smutku, které mu já dám nebo na něho dopustím.“Jak bylo uštědřeno Angelinu domu požehnání Boží nad almužnami

Opět mi řekla při psaní: „Když jsem se modlila před jídlem a prosila jsem Paní, aby mi vyprosila milost u svého Syna, aby pro zásluhy svého svatého umučení mi odňal všechny hříchy a aby mi dal rozhřešení a dal mi své požehnání, a to aby učinil mně i mé společnici, a aby on, který požehnal pokrm, když přišel, aby požehnal stůl apoštolů a jedl s nimi, aby požehnal toto jídlo a pití, které jsme chtěli přijímat, hned se mi dostalo odpovědi: «Má dcero, má sladká, co jsi žádala, stalo se ti. Všechny hříchy jsou ti odňaty a je vám dáno rozhřešení a mějte mé požehnání (myslím, že mluvila o mně a mé společnici, když řekla „vám“) a jídlo a pití máte stále požehnané od Boha všemohoucího, dokud budete žít na tomto světě.»

A přemýšlela jsem, jestli tyto almužny, které přijímáme, obsahují v sobě požehnání, když jsou darovány, nebo jestli dostávají požehnání pouze ty, které jíme. A hned se mi dostalo odpovědi, že všechny almužny, které přijímáme, obsahují v sobě požehnání: «Takže komukoliv byste je darovali, bude v nich taková síla žehnající, jakou v sobě už obsahují, a proto kdokoli z nich přijmou, budou z nich mít prospěch podle toho, jak budou více či méně disponováni. A i kdyby byli přijímající ve smrtelném hříchu, prospěje jim to, neboť budou mít touhu po rychlejším obrácení k pokání.» A tehdy duše cítila, že je Bůh v ní, a poznávala, že to bylo pravdivé, podle duchovní radosti a božské rozkoše, kterou opravdově cítila od Boha.“

A řekla, že dosud vždycky, když činí tuto modlitbu před jídlem, ujišťuje se, že jí to všechno řečené bylo darováno, a cítí, že Bůh se z toho těší a že se těší i z toho, že ona dosud z horlivosti stále činí ono požehnání. A zdá se, že se mu líbí, že nepřestává činit toto požehnání z horlivosti či pochybnosti a že se neujišťuje o tom, že jí bylo požehnání už uděleno, přestože jí bylo vždycky řečeno, že požehnání už bylo uděleno, ale cítí, že Bůh jí ukazuje jasnou tvář a že mu není nemilá, a zčásti je (tím) velmi jasně ujištěna.

Také řekla, že jí bylo mnohokrát řečeno: „Žádej a žádej spravedlivě, a stane se ti.“Jak byla Angele uštědřeno požehnání Boží „ve chvíli pozdvihování Těla Kristova“ při slavení mše svaté

Opět řekla mně, bratrovi: „Když jsem stála v kostele a nastala chvíle, kdy lidé poklekají při pozdvihování Těla Kristova, tehdy ke mně bylo takto promluveno: «Má dcero, sladká mému Synu.» A říkala to velmi pokorně a s novým citem v duši a s nejvyšší sladkostí. A řekl: «Má dcero, sladká mému Synovi a mně. Můj syn už k  tobě přichází a přijala jsi jeho požehnání.» A dal mi tehdy pochopit, že jeho Syn už je na oltáři, jako by mi řekl něco nového (působící) nejvyšší radost, takovou, že ji nedokáži popsat a nevěřím, že by ji někdo popsat dokázal. Naopak jsem se později divila, jak jsem při takové radosti mohla stát na nohou.

A řekl mi: «Když jsi přijala požehnání mého Syna, sluší se, abych k tobě přišel já a dal ti své požehnání, abys ,tak jako jsi přijala požehnání Syna, přijala také požehnání Matky. Ať máš moje požehnání a ať jsi požehnaná od mého Syna a ode mne. Snaž se, jak můžeš, milovat, protože jsi velmi milována a dojdeš k nekonečnu.» A tehdy přijala duše takovou radost, jakou nikdy nepřijala. A když tato slova skončila, tehdy kněz pozdvihl Tělo Kristovo a já jsem poklekla a klaněla se mu a rozhojnila se ve mně ona radost. A nemohla jsem pokleknout, když poklekali ostatní, ale během popsané promluvy jsem stála vzpřímeně.“

A já, bratr písař, jsem se jí ptal, jestli viděla tehdy něco v Těle Kristově, jako byla kdysi zvyklá vídat. Odpověděla, že ne, ale cítila opravdově Krista v duši. A já, bratr písař, jsem řekl: „Jak víš, že tomu tak opravdu bylo?“ A ona odpověděla: „Protože není nic, co by tak soužilo duši žhoucím ohněm, jako když je v duši Kristus i s rozkoší lásky. A tehdy to nebyl oheň, jaký někdy hořívá, ale byl to líbezný oheň lásky. Ale já také nepochybuji, když je takový oheň v duši, že duše podle toho pravdivě poznává, že je to Bůh a že to nemohlo být způsobeno nikým jiným. A všechny údy cítí, jak se rozpojují, a já chci, aby to tak bylo. A všechny údy pociťují nejvyšší rozkoš a chtěla bych v ní zůstat napořád. A údy znějí, když se rozpojují; a toto rozpojení cítím více, když se pozdvihuje Tělo Kristovo, a ruce se rozpojují a otevírají.“

Kapitola V

Třetí doplňkový krok(Třetí krok je zjevení božské nauky, kterou je možné přijmout skrze svědectví tělesných uší a svědectvími

pochopitelnými jen duchovním smyslem9.)

9 „Duchovní smysl“ - „gustus mentis“, doslova „chutí mysli“.

14

Jakýmsi přirovnáním ukazuje Bůh Angele, jak ti, kdo „sestupují“ ke kříži a soužení, mohou „vystupovat“ k nejvyššímu soužití jako děti10, ať už v obecném nebo zvláštním nebo v rodném smyslu

Řekla mně, bratru písaři, ona křesťanka, že jednou žádala na Bohu, aby jí dal (něco) ze sebe a učinil jí znamení kříže. Prosila, aby jí Bůh ukázal, kdo jsou jeho děti, a Bůh jí mimo jiné řekl tento příklad:

„«Byl jeden člověk, který měl mnoho přátel. Pozval je a posadil je k hostině. Velmi se rmoutil nad tím, že nepřišli všichni pozvaní, neboť připravil velmi bohatou hostinu, ale ty kteří přišli, posadil ke stolu. A ačkoli všechny miloval a všem uštědřoval hostinu, přece ty, které miloval více, posadil na zvláštní místa vedle sebe. A proto s těmi, které miluje důvěrněji, jedl z jedné mísy a pil z jednoho kalicha.»

A já jsem se ptala s velikým zalíbením v duši: «Kdy se stane, jak jsi mi řekl Pane, že takto všechny pozveš?» A on odpověděl: «Povolal jsem a pozval všechny k věčnému životu; kdo chtějí přijít, ať přijdou, neboť nikdo se nemůže vymlouvat, že nebyl povolán. A jak jsem je miloval a kolik jsem o ně stál? – Pohleď na kříž!» Potom řekl: «Hle, povolaní přicházejí a jsou uváděni ke stolu.» A dal mi pochopit, že on sám je ten stůl i pokrm, který dává.

A já jsem se zeptala: «Tito povolaní, jakou cestou přijdou?» A on odpověděl: «Cestou soužení. Jsou to panny, čistí, chudí, trpící a nemocní. A jmenoval mnoho druhů těch, kdo budou zachráněni; a já jsem v každém slově chápala důvod i výklad a velmi jsem se radovala. Snažila jsem se, abych nepohnula ani očima, abych neztratila tuto útěchu. A tehdy tito všichni se nazývali dětmi. A bylo mi v této rozmluvě řečeno, že pannenství a chudoba a horečka a ztráta dětí a soužení a ztráta majetku, a jmenoval mnohé i s důvody a výkladem a já jsem dobře pochopila, že toto všechno se jim stalo od Boha pro jejich dobro. A oni to nevěděli a neuměli to snášet, naopak se zpočátku soužili, ale později to pokojně nesli a poznávali, že je to od Boha.

Ti však, kteří jsou pozváni ke zvláštnímu stolu, které ten Pán vede, aby jedli s  ním z jedné mísy a pili z jednoho kalicha, to jsou ti, kteří chtějí poznat, kdo je ten dobrý člověk, který je pozval, aby se mu mohli zalíbit. A když poznají, jak jsou pozváni bez vlastní hodnosti a zásluhy, snaží se mu líbit. Jsou to ti, kteří poznávají, jak jsou velmi milováni všemohoucím Bohem a poznávají, jak jsou nehodní. Pro toto poznání kráčí ke kříži a tam se přibijí, na ten hledí a tam poznávají lásku.“Dvojím přirovnáním zjevuje a vykládá Bůh veliké tajemství „sestupu“ a „výstupu“ svého Syna, aby se pohnula naše láska a abychom šli v jeho stopách

„A duši vypráví, jak Bůh poslal Syna z lásky a jak se Syn sjednotil v této lásce a přišel a jak ji nejprve stvořil a jak ji vykoupil. A aby konal spořádaně, poslal nejprve anděly, a (potom), jak se říká, opustil Otce, opustil nebe a důstojnost. A vypočítával jednotlivě utrpení všech údů a útrapy a tvrdá a nespravedlivá slova. Také na tomto světě opustil Matku, což mu působilo velikou bolest, a apoštoly. A když jsem se tehdy zeptala, jaká bolest Matky byla největší, odpověděl, že ta v srdci. Krátce řečeno, těmto rozptýleným dětem je takto vypočítáváno všechno, co bylo učiněno z lásky, o čemž bychom museli psát velmi dlouho. Ale tehdy to duše slyšela a cítila, neboť takto jen o tom mluvit a poslouchat, není téměř nic.

Ale v té chvíli bylo řečeno duši: «Jsi udivena tímto tělem Kristovým, tak zraňovaným a trpícím? Oč více je třeba se divit božství, které sneslo, aby se to stalo na jeho hávu, tj. lidství, v  němž je toto božství.» Abych to pochopila, byl mi dán jako příklad velmi vznešený muž, který nemůže být napaden osobně a je napadán a zničen ve svém domě, totiž tak, že je zničen jeho dům namísto jeho osoby. Tak bylo ukázáno, že, ačkoli Bůh nemůže trpět, přesto pro lásku k nám dovoluje, aby bylo božství velmi zhanobeno přede všemi. Ale o to jsem se v příkladu málo zajímala.“ (Já, bratr písař, jsem toto dlouhé a krásné Boží kázání a učení ve spěchu zestručnil a zkrátil, neboť bylo velmi dlouhé.) „A tehdy se duše zapálila láskou a považovala utrpení Kristova těla za jaksi nepatrné ve srovnání s láskou božství.

A duši bylo řečeno: Potom, co Bůh pro tebe učinil všechno to popsané a chtěl se pro tebe narodit, to znamená pro tebe ‘sestoupit do tak veliké nedůstojnosti a bezcennosti’, sluší se, aby se duše takto narodila pro Boha a zemřela sobě, tj. neřestem a hříchům, což znamená ‘vystoupat k veliké důstojnosti’; neboť potom ,co takto sobě odumře a rozpomene se na tu velikou lásku, dostane se jí života milosti a bude žít v Kristu.

Na těchto svých vynikajících dětech dopouští Bůh mnohá soužení. A to činí ze zvláštní milosti, aby s  ním jedli z jedné mísy. Neboť k tomuto stolu jsem byl já sám povolán, říkal Kristus, a kalich, který jsem pil, měl hořkou chuť, ale láskou se mi stal sladkým. Tak také tyto děti, které poznají popsaná dobrodiní a jsou v milosti, ačkoli někdy prožívají hořká soužení, přece se jim to stává sladkým láskou a milostí, která je v nich. Ba ještě více trpí, když nejsou souženi, neboť se více radují a cítí se být z Boha, když vytrpí více soužení a pronásledování.

Také mi byl řečen jiný příklad o kříži: Byl jeden otec, který měl hříšné syny. A vyložila, jak zhřešili. A přihodilo se, že otec, nevinný příkořími synů, byl pro příkoří synů zavražděn. A duši bylo jakousi cestou ukázáno (místo), kde zemřel ,a zdálo se, že je tam krev jakoby na křižovatce. Je přirozené a pochopitelné, že ti synové trpí bolestným zabitím svého otce mečem, a nejvíce želí toho, že byl tak krutě a hanebně zavražděn jejich vinou, tj. vinou těch synů. Proto nosí tu bolest ve svém srdci stále, a ta bolest je tak veliká, že se vyhýbají a varují procházet tou cestou. A když se stane, že tou cestou procházejí, nemohou projít bez veliké bolesti, jako kdyby se

10 Zde i dále dosl. „synové“ (filii), avšak v latině má zástupný význam pro děti obojího pohlaví.

15

zavraždění otce událo nedávno. Tak viz, ó duše, že ještě více se sluší mít bolest nad smrtí Krista, který je víc než pozemský otec a zemřel pro tvoje hříchy. Proto bylo řečeno: Trp a rmuť se, duše, která máš procházet kolem kříže, na kterém zemřel Kristus. Tam se máš umístit a spočinout, protože kříž je tvoje spása a tvé lehátko a má být tvojí radostí, protože tam je tvoje spasení. Je s podivem, jak odtamtud může člověk rychle odejít a nezdržet se tam. A řekla, že kdyby se tam duše zastavila, pokaždé by tam nalezla téměř čerstvou krev. A tímto příkladem bylo dáno pochopit, kdo jsou legitimní Boží děti. Když jsem potom šla podél malovaného kříže nebo obrazu utrpení, zdálo se mi, že nebylo namalováno nic ve srovnání s velikým utrpením, které mu bylo učiněno ve skutečnosti a které mi bylo ukázáno a vtisknuto do srdce. Takže jsem se nechtěla dívat na to, co se maluje, protože se mi to všechno zdálo jako nic.“Dvojím příkladem ze své zkušenosti učí Angela, že „sestup“ do soužení života a služby lásky je „výstupem“ k božské sladkosti

V onen den, o kterém jsem výše napsal, i když ne všechno, se ona křesťanka vrátila do své cely a začala se modlit ‘Otče náš od Utrpení’, jak byla zvyklá se modlit. A hned jak skončila, byla jí řečena tato slova: „Všichni, kdo jsou vyučováni a osvěcováni Bohem, aby pochopili svou cestu, a před tímto světlem a učením, kterých se jim speciálně dostává od Boha, uzavírají uši a nechtějí slyšet a sledovat, co k nim mluví Bůh v duši, ale otupí se a sledují jinou nauku, než je ono učení, o kterém poznávají, že jim je dáno od Boha, a chtějí ji považovat za všeobecnou proti svědomí, ti jsou zlořečeni od všemohoucího Boha.“ A mnoha způsoby bylo říkáno to, o čem jsem mluvil, neboť ona odmítala poslouchat, jelikož se jí to zdálo příliš tvrdé; bála se, že je klamem, aby Bůh těm, kterým dává světlo a milost, později zlořečil.

Tehdy se jí dostalo příkladu o ženě, která se počínala učit nejjemnějším dílům a měla proto dobré srdce, takže je možné ji považovat za učitelku.

Po tomto příkladu jí byl řečen jiný příklad; a bylo jí řečeno, aby tento příklad řekla mně, bratru písaři, protože já, bratr, jej budu moci lépe pochopit, než onen o ženě. Od té doby jí bylo vícekrát řečeno, aby mi tato slova a příklad řekla. A bylo jí řečeno: Řekni mu to! Byl dán příklad o studentovi, který byl dán na školy otcem. Otec tu činí výdaje, poctívá ho oblečením a nutí ho, aby se učil; později se stará, aby přešel k většímu učiteli. A stane se, že tento student se chová nedbale, vrátí se do světského stavu a k  práci a z toho, co se naučil, mu nic nezbude. A tak jestliže ten, kdo se nejprve učí z kázání a Písma a potom je zvláštním způsobem osvícen Bohem, takže je mu potom dáno pochopit zvláštním osvícením, jak má sledovat Kristovu cestu, kvůli jejímuž poznání ho Otec nechal učit se nejprve od jiných a později ho učil zvláštní nauce a světlu, kterým se nelze naučit jinak než od něho, se chová nedbale a ve studiu se otupí, jak bylo řečeno, a protože Bůh chtěl, aby se stal světlem druhým, a on si nevšímal řečené nauky a světla, Bůh Otec odejme toto světlo a milost a je zlořečen.

A řekla mně, bratru, ona křesťanka, že považovala za velmi pochybné, aby se to mohlo takto stát zlořečením, a to tak velmi pochybné, že ji velmi bolelo to slyšet. Proto také řekla své družce, že mi to nechtěla říci, neboť se bála, zda to nemůže být klam. Přesto mi bylo řečeno, abych ti to řekla, protože některá slova se tě týkala. Ale já jsem to pochopil v dobrém a ne ve zlém, a pochopil jsem v tom mnoho dobrého.

Ona křesťanka řekla mně, písaři, že někdy jindy Bůh řekl (jinou) dlouhou řeč, než je ta, o které je psáno výše.Z Božího zjevení poznává Angela, že je nepatrným (bezvýznamným) tvorem a Bůh, že je nejvyšším Dobrem, které se podřizuje

Také řekla mně ,bratru písaři, že jí jednou Bůh řekl a ukázal velmi působivě a podrobně, jak ona není nic a je stvořená z bezcenné hmoty a že v ní nenalézá žádnou dobrotu a že Bůh, který ji miluje a kterého ona může milovat, je něčím tak velikým a dokonalým, že když se na něho myslí, nemá v něm žádná pýcha místo, ani nemá ,kde by se uchytila. Proto jí bylo řečeno, když jí byla ukázána Boží moc a její nepatrnost: „Hle, co jsi ty, pro kterou jsem přišel.“ A když jsem viděla a cítila, čím jsem a čím jsem se stala, když jsem ho urazila, cítila jsem, že žádný tvor není tak bezcenný, jako já.

Také řekla mně, bratru, že jednou, když v modlitbě žádala, aby ji Bůh učil, nejprve jí ukázal, jak ho urážela vším; a vykládal jednotlivosti11. Tu překrásnou, velmi užitečnou a dlouhou řeč jsem já, bratr písař, nemohl napsat kvůli času, protože jsme se museli ona i já vrátit z kostela a protože, když jsem se staral, abych zapsal jiné věci, už jsem se potom nepostaral, abych napsal toto.Angela odpovídá z Božího zjevení na čtyři otázky bratří

a. Angela poučuje na příkladě o dvou způsobech, jak lze poznat Boha ve stvořeníTaké jsem chtěl já, bratr písař, vědět a naučit se od ní, jak je možné poznat Boha ve stvoření. A počal jsem popisovat jednoho duchovního bratra, o kterém se říkalo, že velmi poznává Boha ve stvoření; avšak já jsem byl zmaten pro jisté pohoršení, které jsem tehdy prožil. A ta křesťanka začala takto mluvit a popisovat: „Jednou ke mně kdosi přišel a řekl, že zná jednoho, který poznává Boha ve stvoření. Po té (události) jsem začala uvažovat o tom, co je větší, zda poznávat Boha ve stvoření, nebo poznávat Boha v sobě, tj. v duši. Po matutinu12 jsem začala

11 „Explicabat capillos“ – dosl. „rozvíjet vlasy“, význam není zcela jasný. Může to být přeneseně chápáno jako „sledovat nit jednotlivých událostí“, neboli „vykládat jednotlivosti“ v souvislosti s kontextem. Anebo by bylo možné přeložit doslovněji: „ježily se jí vlasy“ s ohledem na tentýž odkaz. Z tvaru totiž není jasný ani rod.

12 Část breviáře „Hodinka četby“, která se tehdy modlívala obyčejně v noci.

16

prosit Boha, aby mi sám ukázal, co jsem chtěla vědět. A tehdy mi byl dán příklad, na který si plně nevzpomínám. Ale zdá se mi, že byl zmíněn nějaký veliký a velmi vznešený člověk, kterému patřila mnohá a nesčetná dobra a byli mu podřízeni lidé, kteří měli účast na velikých dobrodiních těch jeho dober a poznávali jak dobrý je ten pán, na kterém nenalézají a nesdílejí od něho nic než dobro. A je jiná generace lidí podřízených tomu pánu, kteří, ačkoli ho poznávají skrze ta jeho dobra, přece ho mnohem lépe poznávají skrze jeho dobrotu a dobrotu jeho osoby, kterou zakoušejí na sobě.“Když jsem já, bratr písař, ověřoval tuto vědomost, odpověděla mi, že jí bylo zkráceno nejen to co jsem už řekl, ale také jiné věci na které jsem se ptal, jak se mi zdá, a tak jsem přestal psát.

b. Promluvou učí, že není možné v tomto životě poznat tajemství přítomnosti eucharistického Krista

Také jsem se jí jindy já, bratr písař, ptal, jak může být Tělo Kristovo zároveň na každém oltáři. A ona mi řekla, že na toto dostala odpověď a bylo jí řečeno od Boha toto: „To je mocí Boží. Ta moc, o které mluví Písmo, nemůže být pochopena v tomto životě; a ti, kdo o ní čtou, pochopí málo, a kdo ji ucítí ode mne, pochopí víc; ale ani jedni ,ani druzí ji v tomto životě nepochopí, ale přijde čas, kdy pochopíte.“

c. Bůh jí popisuje na příkladě, jak má člověk rozlišovat bez jakéhokoli smísení, co je jeho a co cizí

Jednou jsem ji já, bratr, prosil, aby prosila Boha za bratra Dominika z Marky, aby neupadl do bludu. A když se účinně pomodlila, hned se jí dostalo odpovědi: „Všechno cizí je třeba s velikou starostlivostí odevzdat, a stále, dokud člověk žije, je třeba podržet si své. A člověk si má podržet se stejně velikou starostlivostí své, s jak velikou starostlivostí má odevzdat cizí; a nemá mísit něco ze svého s cizím.“

A byl jí dán příklad na blahoslavené Panně: „Pohleď na příklad mé Matky, jak vždycky podržela své a odevzdala cizí.“ A dal podobně příklad i na sobě samém, jak si podržel své, ačkoli to nepotřeboval, neboť byl stále v Bohu Otci a Bůh byl v něm.

d. V podivuhodném vidění chápe Angela, že Boží prozřetelnost je veliké tajemství Boží moudrosti, lidem skryté, dostává milost správně soudit o duchovních věcech a lidech

Řekla mně, bratru písaři: „Jednou jsem byla požádána, abych prosila Boha za nějaké věci, které chtěl vědět bratr E. z Marky; a prosil, abych mu odpověděla. A já jsem se neodvažovala na to Boha ptát, ani jsem se ptát nemohla, protože, ačkoli jsem to tehdy sama chtěla vědět, přece se mi zdálo pyšné a hloupé ptát se Boha na to, co on chtěl vědět.

A když jsem o tom přemýšlela, náhle byla má mysl postavena v prvním povznesení ke stolu bez začátku a bez konce. Ale nebyla jsem postavena, abych ten stůl viděla, ale abych viděla to, co bylo na stole. A viděla jsem nevypověditelnou plnost, o které nemohu vyprávět ani říci nic, než že jsem viděla samé dobro. A viděla jsem tam plnost božské moudrosti, ve které jsem viděla, že není dovoleno bádat a chtít vědět, co chce božská moudrost učinit, protože to by znamenalo ji předbíhat.

A od té doby, když se setkám s osobami, které v tom bádají, jeví se mi a rozumím, co jsou zač. A od té doby, pro to, co jsem viděla na tom stole, totiž božskou moudrost, zůstalo mi, že mohu chápat a posuzovat všechny duchovní osoby a jiné duchovní věci, když o nich slyším mluvit nebo vyprávět. Ale už neposuzuji oním soudem, kterým jsem hříšně soudívala, ale jiným pravým soudem, jak jsem pochopila. Proto nemám a ani nemohu mít při tomto posuzování výčitky svědomí, že hřeším.

A neumím vyprávět, co jsem viděla. Ale má duše si vybavilo to slovo, totiž stůl, a že byla postavena v  prvním pozdvižení ke stolu. Ale o tom, k čemu jsem byla postavena, abych viděla na tom stole, nemohu vyprávět nic, než co jsem řekla.“

Kapitola VI

Čtvrtý doplňkový krok(Čtvrtý krok je zjevením vlastního pokoření a přetvoření a božského potvrzení.)

Angela dostává zvláštní milost, kterou Bůh ukazuje svou moc v životě jejím i jiných, a tak se rozptýlí některé pochybnosti

Jednou k ní Bůh takto promluvil: „Já, který s tebou mluvím, jsem božská moc a přináším ti milost. Ta milost, kterou ti přináším, je taková, že chci, abys byla k užitku všem lidem, kteří tě uvidí, a nejen jim, ale také potěšíš a budeš k užitku těm, kteří na tebe budou myslet nebo uslyší tě jmenovat. A kdo budou mít více ze mne, těm více prospěješ.“

Tehdy řekla duše, třebaže zakoušela velikou radost: „Nechci takovou milost, neboť se bojím, aby mi neuškodila a že bych se tím mohla vynášet.“ On mi hned odpověděl: „Ty s tím nemáš co do činění, neboť to není tvoje. Jsi pouhou strážkyní. Dobře (tu milost) opatruj a vrať ji tomu, komu patří.“ A tak duše pochopila, že tímto způsobem mi nemůže škodit. A zdá se mi, že mi Bůh řekl: „Líbí se mi, že máš z  toho takovou obavu.“ A dodal:

17

„Učiníš ty tři věci, které ti byly řečeny. Zkus to, protože když je učiníš, stane se ti, co jsi žádala od mé Matky a co jsi dosud neobdržela.“

Prosila jsem totiž blahoslavenou Pannu, aby mi pro nadcházející svátek vyprosila u svého syna milost, kterou bych poznala, že se neklamu ve slovech, která ke mně přicházela. Tehdy jsem zůstala s radostí z toho zjevení a ve veliké naději, že mi blahoslavená Panna vyprosí to, o co jsem žádala., jak mi tehdy bylo slíbeno. A také mi v tom zjevení řekl, že mi bude udělena milost, že vše, co kdykoli učiním, budu činit s jeho souhlasem.

A potom jsem začala dělat ty tři zmíněné věci. Slyšela jsem je v jednom zjevení, ve kterém mi bylo řečeno: „Bůh se ti ukázal, mluvil s tebou, dal se ti zakusit, abys také ty se chránila vidět, mluvit a slyšet cokoli, není-li to podle něho“. A pochopila jsem, že mi ta slova byla řečena s velikou jemností.

A hned, jak jsem začala ty tři věci plnit, srdce se pozvedalo od všeho pozemského a spočívalo v  Bohu, takže jsem nemohla přemýšlet o ničem jiném a vidět nic jiného než Boha. Ať jsem mluvila, nebo jedla, nebo cokoli jsem dělala, nebránilo mi to, aby mé srdce bylo stále v Bohu. A když jsem stála v modlitbě a chtěla jsem se jít najíst, prosila jsem ho o dovolení. On mi je dal a řekl: „Jdi a najez se s  požehnáním Boha Otce i Syna i Ducha svatého“. Někdy mi dával dovolení hned a někdy až později. To trvalo tři dny a tři noci.Angela je zázračně mocí Boží povznesena a osvobozena skrze přijetí svátosti pokání a eucharistie od ďábelského pokušení a pochybností

A během této zkušenosti, když jsem jednoho dne líně seděla doma, uslyšela jsem tato slova: „Já který k  tobě mluvím, jsem svatý Bartoloměj, který byl svlečen z kůže“. A velmi chválil sebe i mne a říkal, že v ten den je jeho svátek. A naplnil mou duši smutkem a prázdnotou, a byla jsem vytržena z modlitby, takže jsem se nemohla usebrat. Potom jsem si všimla, že mi lhal, protože nebyl svátek svatého Bartoloměje, ale svaté Kláry. Tento můj smutek a prázdnota trvaly deset dní, až do oktávu Panny Marie v září13, kdy jsem se vydala do Assisi.

Tehdy se vyzpovídala, jak nejlépe uměla, aby znovu uschopnila svou duši a připravila ji na svaté přijímání. A zatímco probíhala mše, postavila se ke kříže, který je mezi železným pletivem ,a v té chvíli uslyšela velmi příjemný božský hlas, který hned učinil celou duši opět vnímavou: „Má dcero, má sladká“, ale ještě mnohem lépe. Opravdu se zdálo, že v té chvíli Bůh znovu připravil duši božským zjevením, a v jednom z nich řekl: „Má sladká dcero, žádný tvor tě nemůže utěšit, jenom já sám“. A potom řekl: „Chci ti ukázat něco z  mé moci“. A hned se otevřely oči duše a viděla jsem jedinou plnost Boží, v níž jsem pochopila celý svět, to co je za mořem i před mořem, hlubinu, moře a všechno. A v tom všem jsem nerozeznávala nic, než samou božskou moc, způsobem zcela nevypověditelným. Duše se tehdy velmi podivila a zvolala: „Je tento svět je plný Boha!“ A celý svět jsem chápala jako něco malého. Za mořem a před mořem a hlubina a moře a všechno jako cosi malého, ale Boží moc přesahuje a naplňuje všechno. A řekl mi: „Ukázal jsem ti trochu ze své moci“. A já jsem pochopila, že později budu moci lépe chápat další věci.

Dodal: „Nyní viz něco z pokory“. A viděla jsem tak hluboké ponížení Boží vůči člověku, že když duše pochopila nevýslovnou moc a viděla tak veliké ponížení, divila se a považovala se za úplné nic a neviděla v sobě téměř nic než pýchu. Tehdy jsem začala říkat, že nechci jít ke svatému přijímání, protože jsem se považovala za úplně nehodnou, a byla jsem tehdy úplně nehodná. A když mi ukázal moc i pokoru, řekl mi: „Má dcero, až k tomuto bodu vidění, ke kterému jsi dospěla, nemůže dojít žádný tvor, jestliže se mu nedostane božské milosti.

A když se blížilo pozdvihování Kristova Těla, řekl: „Hle božská moc, která je nyní nad oltářem. Ale já jsem už v tobě; když mě přijímáš, už (předtím) jsi mne přijala. Jdi k přijímání s požehnáním Boha Otce i Syna i Ducha svatého. Já, který jsem hoden, tě činím hodnou.

Tehdy se ve mne rozhostila nevýslovná sladkost a veliká radost, které mi myslím nebudou chybět už po celý život. Nezůstala ve mně v této věci žádná pochybnost. Věřím, že tím mi bylo dáno, co jsem žádala od Matky Boží, aby mi vyprosila u svého Syna. Byla jsem vyslyšena a splnilo se, co mi bylo slíbeno v onom zjevení.Angela tísněná pochybností, nemocí a soužením je osvobozena a posilněna všemohoucím Bohem a lehce vše snáší

Jednou, když ležela nemocná, řekl jí Bůh: „Ten bratr14 se stal kvardiánem a byl potvrzen jako pevný a spolehlivý.“ A dále řekl: „Řekni své společnici, že byl potvrzen jako spolehlivý.“ Hned jsem pochopila, že pokud nebyl potvrzen za kvardiána bratří, má být toto slovo chápáno v duchovním smyslu, tj. že byl potvrzen za kvardiána („strážce“) ve věcech božských. Později jsem si všimla, že to pro mne byla nejasná slova. A on dodal: „Řekni mu, tj. bratru, že je jistě ustanoven kvardiánem.“ To mi řekl, protože jsem váhala mu to říct.

Zatímco jsem ležela nemocná na lůžku, řekl mi Bůh: „Vstaň, klekni si a sepni ruce.“ Já jsem nevěřila pro nemoc, že se mi podaří vstát, přesto jsem však vstala vedle lůžka. Neučinila jsem však, jak mi řekl, ale sedla jsem si vedle lůžka. Když jsem ležela a vstávala tímto způsobem vedle lůžka, tehdy mi vícekrát říkal a opakoval, co bylo řečeno. Potom mi řekl: „Vstaň, bij se v prsa a před zraky své družky vyznej, že jsi neposlechla.“ Tehdy jsem s velikou radostí vstala, tak lehce a radostně, jako bych předtím netrpěla bolestmi a nemocí, a necítila jsem bolest ani slabost. Tehdy jsem vyznala Bohu svou vinu před zraky družky.

13 22. září 1292.14 Pravděpodobně bratr písař.

18

A řekl mi: „Řekni tato slova: «Pochválena a požehnána buď svatá Trojice a svatá Panno a Matko Maria»“. Řekla jsem to mnohokrát s velikým veselím a radostí.

V té době jsem byla soužena a zdálo se mi, že nevnímám Boha, zdálo se mi, jako bych byla Bohem opuštěná. A nemohla jsem vyznávat své hříchy. Jednak jsem se totiž domnívala, že se mi to snad přihodilo pro pýchu, a za druhé jsem v sobě tak jasně viděla množství svých hříchů, že se mi nezdálo možné, abych je mohla vyznat s náležitou lítostí a jen ústy je vypovědět; zdálo se mi, že se mi je nepodaří vyjevit. Také jsem nemohla chválit Boha, ani setrvávat v modlitbě. To jediné, jak se zdálo, mi zbylo od Boha, že jsem nebyla soužena tolik, kolik jsem si zasloužila, a podobně, že jsem nechtěla odstoupit od Boha hříchem, ani pro jakékoli dobro, ani pro jakékoli zlo a jakékoli mučednictví na světě nebo s nějakým zlem souhlasit. Tak silně a hrozně jsem byla soužena po sedm a více týdnů.

Po tomto období mi Bůh řekl toto: „Má dcero, milovaná Bohem a všemi svatými v ráji; Bůh do tebe vložil svou lásku a miluje tě víc než všechny ženy ve spoletském údolí.“ Duše pochybovala a jako odpověď řekla a zvolala: „Jak tomu mohu uvěřit, když jsem plna zmatků a zdá se mi, že jsem opuštěna Bohem?“ A odpověděl: „Čím více se ti zdá, že jsi opuštěná, tím více jsi Bohem milovaná a tím je ti Bůh blíže.“

A když jsem ještě žádala o větší jistotu a potvrzení toho, co mi řekl, tehdy mi odpověděl: „Dám ti toto znamení, že jsi tolik milována: jestliže se ten bratr stane kvardiánem, poznáš, že je to pravdivé.“

A když přišel čas k jídlu, prosila jsem Boha, aby mě zbavil všech hříchů a sám mi dal rozhřešení pro zásluhy svého svatého umučení a aby dal své požehnání mně, mé družce a tobě. A tehdy mi řekl: „Jsou ti odpuštěny hříchy; žehnám vám tou rukou, která byla přibita na kříži.“ Tehdy se mi zdálo, že vidím tu žehnající ruku. Pochopila jsem, že žehnala nám třem a radovala jsem se z toho vidění. Říkal: „Požehnání Otce i Syna i Ducha svatého ať je s vámi na věky.“ Pochopila jsem, že se to týká nás tří. A řekl: „Řekni tomu bratrovi, aby usiloval stát se malým.“ A řekl: „Řekni mu, že je velmi milován od všemohoucího Boha. Ať se snaží milovat.“Angela je pokoušena ďáblem, ale božskou mocí je zázračně osvobozena, posilněna a mysticky pozdvižena při slavení Eucharistie a svátosti smíření, a navíc pochopí, jak „Boží hra“ s duší ji řídí

A když jsem v ten den po řečené dohodě chtěla mýt salát, připletla se mi (do mysli) jakási klamná řeč: „Jak k tomu přijdeš, abys, ty, myla salát?“ A když jsem hned poznala ten klam, odpověděla jsem s odporem a zkroušeností, neboť mi to uvedlo v pochybnost i ostatní zjevení, : „Jsem hodna, aby mě Bůh ihned uvrhl do pekla, a jsem hodna sbírat trus.“

Krátce po této mé zkroušenosti a rozrušení se mi dostalo zjevení s velikou radostí: „Je dobré, když se víno zředí vodou.“ A hned byl onen smutek zmírněn a vzdálen. To vše, co jsem řekla o zjevení, se stalo v pátek, začalo to před odpolední modlitbou breviáře a trvalo ještě po jídle. Až do tohoto dne jsem trpěla oním smutkem po čtyři týdny a něco, ale v tento den jsem prožila radost, o které jsem se zmínila. Nebyla tak veliká, aby odstranila můj smutek, ale zředila ho.

Nebyla jsem zcela rozhodnutá se vyzpovídat. Ale tehdy jsem dospívala k rozhodnutí a přání se vyzpovídat a jít ke svatému přijímání a bylo mi řečeno: „Líbí se mi, že přijímáš, protože, ačkoli mě přijímáš, už jsi mě přijala; a i když mě nepřijímáš, už jsi mne přijala. Chceš-li, jdi zítra k přijímání s  požehnáním Otce i Syna i Ducha svatého, a učiníš to ke cti všemohoucího Boha, svaté Panny Marie a tohoto svatého.“ (Totiž svatého Antonína, jehož svátek byl v sobotu, tj. druhý den.) A řekl: „Dostaneš novou milost, jakou jsi ještě nedostala.“

Druhý den ráno jsem čekala, že přijde ten bratr, aby mě vyzpovídal a abych pak přijímala, jak mi bylo řečeno v tom zjevení. A když jsem viděla, že uplynul čas dopolední modlitby a bratr, který měl přijít, stále nepřicházel, začala jsem se rmoutit já i družka, která začala plakat. Tehdy se mi hned dostalo zjevení: „Nebuď smutná, vždyť to, co se ti děje v tomto i jiném soužení, je jenom tvým dobrem a pro tvé dobro se ti to děje. O milost, která ti byla slíbena, nepřijdeš a nebudeš jí mít méně, ale více. Ale já jsem tomu nevěřila a považovala jsem to za pochybné. Bůh mi řekl: „Věř tomu, bude platit to, co jsem řekl teď, že nepřijdeš o slíbenou milost, jako platilo to ,co ti bylo slíbeno předtím, tj. milost v přijímání.“ Proto jsem zůstala velmi klidná a posilovala jsem družku, aby neplakala a netrápila se, protože mi bylo řečeno, že o tu milost nepřijdu.

Na začátku čtvrtka jsem vstoupil do kostela a jeden bratr řekl slovo, které mě podnítilo, že jsem se chtěla vyzpovídat a přijímat. Hned jsem se tomu bratrovi vyzpovídala a byla mi navrácena milost zpovědi. Potom, když se slavila mše svatá, mi byla učiněna milost jakéhosi osvícení, pro něž jsem se viděla tak plná hříchů a nedostatků, že jsem ztratila řeč a nemohla jsem mluvit, a přemýšlela jsem, zda mi toto přijímání, ke kterému jsem se chystala jít, nebude k odsouzení.

Potom se mi dostalo zázračného disponování, že jsem se mohla celá vrhnout do Kristova nitra. Tehdy jsem se vrhala do jeho nitra s takovou důvěrou a jistotou, že jsem větší neznala a nezažila, pokud si vzpomínám. Vrhala jsem se jako mrtvá s podivuhodnou jistotou, že mě oživí. A když jsem přijímala, vnímala jsem nevýslovným způsobem Boha. Zanechal ve mně pokoj, ve kterém jsem pochopila a silněji cítila, že každé trápení a vše, co se mi až dosud tíživého přihodilo a ještě přihodí, vše se děje pro moje dobro a jsem spokojena se vším, co se mi zdá být Bohem odebráno. Byla mi dána nová milost, jakou jsem ještě neměla, takže ono přijímání dovedlo mou duši, k vidění a touze dát se cele a úplně Bohu, neboť viděla, jak se Kristus dal celý nám. A novým způsobem jsem

19

našla zalíbení v touze po mučednictví, očekávám je a toužím po něm. Mám zalíbení ve všech těch ranách, které mě tam mohou postihnout, více, než jsem byla zvyklá, a toužím po nich.“

Potom jsem ji já, bratr, požádal, aby prosila Boha, aby nás osvítil v oné zmíněné pochybnosti. A Bůh jí řekl: „Řekni tomu bratru: «Jak je možné, že ve všem tom soužení, když se jí zdálo, že je opuštěná, nemilovala méně, ale více?» Řekni mu: «Já jsem ji držel, protože, kdybych ji nedržel, utopila by se v tom.» A dodal: «Toto ti bylo skryto.» A dal tento příklad: «Dám ti pozemský příklad o otci, který má velmi drahého syna. A ten otec, který má syna tak velmi drahého, mu dává odměřené pokrmy. A dosud mu je odměřuje, aby mu více prospívaly a nedovolí mu pít čisté víno a jíst přehnaně, aby mu to neuškodilo. Odměřuje mu je,aby více rostl.»“

Ona křesťanka řekla mně, bratru,: „A od té doby mi Bůh často a mnohým způsobem činí podivuhodné věci v duši, o kterých vím, že je nemůže učinit žádný tvor, jedině Bůh: Duše se náhle vznáší v  Bohu s takovou radostí, že, kdyby to trvalo déle, myslím, že by tělo brzy ztratilo všechny smysly a všechny údy. Ale Bůh činí často v duši a s duší tuto hru, že hned odejde, jakmile se duše snaží jej zadržet. Přesto však zůstane v  duši veliká radost a s radostí i taková bezpečná jistota, že je to Bůh, že o tom nijak nepochybuje ani v nejmenším. K tomuto vidění a prožitku neumím dát žádné přirovnání, ani je pojmenovat. Obvykle to přichází jinak než dosud, i když to není možné popsat.

Přihází se to jinak, než je obvyklé, a také radost je jiná a nepodobná a přichází to častěji. Duše se zde nemůže uchytit, ale stojí (jako přimražená) a zůstane v ní veliká radost.“ Když jsem to psal, řekla mi ta křesťanka: „Ještě očekávám, že mi bude způsobena větší radost.“Angela zažívá líbeznou Boží moc v objetí paží Ukřižovaného a vstupem do jeho ran a těší se duchovní jistotě

Později, krátce potom, co jsem napsal tyto řádky, mi ona křesťanka odpověděla na moje starostlivé otázky: „Jednou jsem byla na nešporách a dívala se na kříž. A zatímco jsem tělesnýma očima pozorovala kříž, má duše se náhle vzňala jedinou láskou a všechny údy těla to prožívaly s velikou radostí. Viděla jsem a cítila, jak Kristus ve mně objímá duši tím náručím, kterým byl přibit ke kříži. To se stalo hned nebo krátce po tom. Plesala jsem při tom takovou radostí a jistotou, nad níž jsem nikdy nezakusila.

Od té chvíle přebývala duše v radosti, ve které chápe, jak tento člověk, totiž Kristus, přebývá v nebi, neboli jak toto naše tělo vidíme přijaté do společenství s Bohem. Toto je rozkoší duše mnohem větší, než je možno napsat nebo vypovědět; a ta radost je trvalá. A zůstává ve mně taková bezpečná jistota, že i kdyby vše, co jsme napsali, nebyla pravda, žádným způsobem ve mně nezůstane jakákoli pochybnost o Bohu a o tom, že tento stav s jistotou pochází od Boha. Mám od Boha velikou jistotu, takže i kdyby všichni lidé říkali, že o tom mohu pochybovat, nevěřila bych jim. Naopak, velmi se divím, když vzpomínám, jak jsem prosila o ujištění a jak jsem pochybovala; protože teď ve mně nemůže žádným způsobem existovat jakákoli pochybnost o spolehlivosti tohoto Božího (daru).

Radovala jsem se, když jsem tak viděla tu ruku, kterou mi ukázal, se známkami po hřebech, když řekl: «Hle, co jsem snášel kvůli vám.» A radost, jakou v té chvíli duše prožívá, nelze vypovědět. Nijak se nyní nedokážu rmoutit nad tím utrpením, ale raduji se, že jsem viděla a dostala se k tomu člověku. Všechna má radost je nyní v tomto umučeném Bohu-člověku.

Někdy se duši zdá, že s velikou radostí a rozkoší vstupuje do onoho boku Kristova a s velikou radostí kráčí uvnitř v boku Kristově, což se nedá nijak říci ani vyprávět. Proto také, když se hrály Pašije na náměstí Panny Marie a jak se zdá, mělo by se plakat, mně naopak v té chvíli zázračným způsobem zachvátila taková radost, že jsem ztratila řeč, a když jsem takto nepopsatelně začala vnímat Boha, padla jsem na zem. Snažila jsem se aspoň trošku vzdálit od lidí a měla jsem za to, že se mi zázrakem milosti podařilo trošku se odpojit. Padla jsem na zem a ztratila řeč i (vládu nad) údy. Zdálo se mi, že duše tehdy vstoupila do boku Kristova a nebylo to smutné, ale naopak tak radostné, že to nelze vypovědět.

Avšak dříve, než se toto stalo, častokrát jsem plakala, já i má družka, a toužila jsem. Mým přáním bylo právě toto, abych nebyla oklamána, abych věděla, že nejsem oklamána. Přemýšlela jsem: «Zda se dozvím, že se neklamu, na tom spočívá celý můj život.» A teď jsem tak ujištěna, že už žádným způsobem nepochybuji, ani pochybovat nemůžu.Angela je tázána na spornou otázku po ‘absolutní a uspořádané moci Boží’ a vypráví, jak poznala v jakémsi mystickém vidění mystérium Boží vůle, moci, dobroty, moudrosti a spravedlnosti, a to bez jakékoli pochybnosti

O něco později, když jsem, já, bratr písař, vrátil z Lombardie, ptal jsem se této křesťanky na jednu otázku, o které jsme jednali s mým druhem na zpáteční cestě. Řekl jsem tehdy svému druhu, že se jí na tu otázku zeptám. A ona křesťanka mi odpověděla: „Jednou jsem se v modlitbě ptala Boha. Ne proto, že bych o něčem pochybovala, ale protože jsem chtěla o něm více vědět. Řekla jsem: «Pane, proč jsi stvořil člověka, a když jsi ho už učinil, proč jsi dovolil, abychom hřešili? A proč jsi dovolil, aby se ti dostalo takové utrpení pro naše hříchy, když bys mohl docela dobře učinit, abychom byli bez toho všeho, a přece se ti líbili a měli tolik ctností, kolik máme po tom všem?»

20

A duše chápala bez jakékoli pochybnosti to, co jsem řekla, totiž že Bůh mohl bez toho všeho, o čem jsem mluvila, nám dát účast na ctnostech a spáse. Ale zdá se mi, že jsem byla nucena a dotlačena k tomu, abych se takto ptala a uvažovala o těch věcech; neboť když jsem tehdy dlela v modlitbě, chtěla jsem v ní zůstat a nechtěla jsem s ní přestat, ale, jak se mi zdá, byla jsem k tomu tlačena Bohem. A takto jsem se ptala, jak jsem řekla, několik dní, aniž bych o něčem pochybovala, ale jak bylo řečeno.

A když jsem se ptala, bylo mi dáno pochopit, že Bůh to tak učinil a dopustil proto, aby nám byla zjevnější jeho dobrota a aby nám lépe vyšel vstříc. Ale nestačilo mi to, abych plně pochopila. A když jsem s jistotou pochopila, že Bůh nás mohl spasit jinak, kdyby chtěl, byla má duše jednou uchvácena a viděla, že to, na co se ptá, nemá ani začátek ani konec. A když byla duše v té temnotě, chtěla se vrátit k sobě, ale nemohla; a nemohla jít ani dopředu, ani se nemohla vrátit k sobě. Hned potom byla duše pozdvižena a osvícena a viděla nevýslovnou Boží moc a viděla Boží vůli. V nich jsem v plnosti a jistotě pochopila všechno, na co jsem se ptala. A hned byla duše vytržena z celé té dřívější temnoty. Proto jsem také nejprve v oné temnotě ležela na zemi, zatímco při onom nejvyšším osvícení jsem stála na nohou, na špičkách palců u nohou. A prožívala jsem takovou radost, čilost, zdraví a občerstvení těla, jaké nikdy nezažila. A obklopovala mě taková plnost božského jasu, že jsem s velikou radostí chápala v oné Boží moci a Boží vůli nejen to, na co jsem se ptala, ale rozuměla jsem do úplného uspokojení všemu, co se týkalo všeho stvoření. A bylo mi dostatečně (zjeveno) i co se týče všech spasených a těch, kdo mají být spaseni nebo zavrženi, a co se týče démonů a všech svatých; ale toto nemohu vyjevit vůbec žádnými slovy, neboť je to zcela nad (síly) naší přirozenosti. A ačkoli jsem plně pochopila, že to mohl Bůh učinit jinak, kdyby chtěl, nemohla jsem si představit, jak by nám měl lépe dát poznat svou moc a dobrotu a jak by nám to lépe mohl vložit do úst. Od té doby zůstávám natolik spokojená a ubezpečená, že i kdybych s  jistotou věděla, že budu zavržena, z žádného důvodu bych toho nemohla želet, a nepracovala bych méně a nesnažila bych se méně modlit a uctívat ho. Zanechal v mé duši pokoj, klid a pevnost, jaké nepamatuji, že bych někdy měla v takové plnosti, a to trvá stále. Zdá se mi, že nic z toho, co jsem měla dříve, nebylo tak veliké. Zanechal mi umrtvení neřestí a zabezpečení ctností, či spíše ctnosti, díky nimž miluji všechno, co udělám dobře i co udělám špatně, totiž že nad tím nejsem rozmrzelá.“

A řekla mně, bratru, abych pochopil, že v té Boží moci a Boží vůli, které spatřila, byla zcela uspokojena v každé otázce a ve všem, co se týká těch, kdo mají být spaseni nebo zavrženi a démonů a svatých, takže, ačkoli by (teoreticky) měla mít větší starost o sebe než o jiné tvory, i kdyby věděla, že bude zavržena, nemrzelo by jí to. V takové plnosti pochopila spravedlnost Boží.

„A potom, když duše takto viděla Boží moc a Boží vůli, hned byla uchvácena a pozdvižena ještě více, jak se mi zdá. A tehdy jsem neviděla ani moc, ani vůli tak, jako předtím; ale viděla jsem jakousi stálou a pevnou věc, tak nepopsatelnou, že o ní nemohu říci nic víc, než že byla všechno dobro. A duše se nacházela ve zcela nevypověditelné radosti. Neviděla jsem tam lásku, ale viděla jsem tu věc jako nevypověditelnou. Byla jsem vytržena z onoho stavu a byla vsazena do toho nejvyššího a nevypověditelného stavu. A nevím, jestli jsem v tom nejvyšším stavu stála, ani nevím jestli jsem byla v těle nebo mimo.“

V této otázce, kterou Bůh té křesťance tak zázračně zjevil, byla (obsažena) téměř tatáž otázka, o které jsem rozmlouval se svým druhem na zpáteční cestě z Lombardie a na kterou jsem se slíbil této křesťanky zeptat.

Kapitola VII

Pátý doplňkový krok(Pátý krok je zjevením božského sjednocení a lásky)

Vidění o Kristově utrpení přetvořují soustrastnou Angelinu duši a připravují ji na sjednocení s Bohema. Vidění o veliké Kristově chudobě činí Angelino srdce pokorným a působí vnitřní bolest

Toto zjevení Pánova utrpení, o kterém se bude psát na začátku tohoto pátého kroku o božském sjednocení a lásce, bylo sestaveno z mého popudu, i když nejprve bylo sepsáno v lidové řeči jedním malým chlapcem, když jsem já, písař, kvůli zákazu bratří nemohl s onou křesťankou mluvit a psát. Proto to bylo sepsáno velmi stručně a špatně, jak jsem slyšel od té křesťanky, do té míry, že mi ta křesťanka řekla, když jsem jí to kdysi četl, abych to nejprve upravil, než bych to takto napsal. Ale protože jsem neměl dost času opravit to spolu s  tou křesťankou, přepsal jsem to do latiny, jak jsem to dostal, nic jsem nepřidal, jako když malíř maluje, neboť jsem tomu nerozuměl. To ,co následuje, je tedy přesně to, co jsem nalezl napsané v lidové řeči.

Ta křesťanka řekla toto: „Jednou jsem meditovala o chudobě vtěleného Syna Božího. Viděla jsem jeho chudobu tak velikou, jak mi ukazoval v mém srdci a chtěl, abych viděla, a viděla jsem ty, pro které přijal chudobu. V té chvíli jsem prožívala a cítila tak velikou bolest a výčitky, že tělo téměř zmíralo.

A Bůh mi ještě stále chtěl ukázat víc o této chudobě. Viděla jsem ho tehdy chudého na přátele a příbuzné a viděla jsem ho chudého od sebe samého, tak chudého, že se zdálo, že nemůže pomoci ani sám sobě. A jak se říká, že tehdy byla božská moc skryta v ponížení, a přestože se říká, že byla božská moc ponížením zakryta, já

21

říkám, že nebyla skrytá a tehdy jsem dostala od Boha důkaz o tom, že nebyla skrytá. Tehdy jsem prožívala a cítila větší bolest, než dříve, neboť jsem v tom tak velmi poznávala svou pýchu, že od té doby nemohu nalézt radost.“b. Vidění neslýchaného utrpení těla Kristova, přesahujícího lidské chápání, ji noří do nejvyšší bolesti

„Opět jsem stála a meditovala o utrpení tohoto vtěleného Syna Božího a meditovala jsem s  bolestí. A bylo vůlí Boží, že mi bylo ukázáno a on sám mi dal vidět více ze svého utrpení, než je to, co jsem zatím slyšela vyprávět a že on viděl, že vidím více z jeho utrpení, než jsem slyšela vyprávět, neboť Kristus sám viděl všechna ta srdce zatvrzelá proti němu bezbožností; všechny údy, jak s velikou pečlivostí ničí jeho jméno a jak si ho velmi připomínají, aby ho zničili; všechny mazanosti, které uskutečňovali proti němu, Synu Božímu; a všechny jejich porady – mnohé porady – a jejich veliký hněv, všechny přípravy a plány, které vymýšleli, aby ho mohli ještě krutěji soužit, aby krutá muka jeho utrpení byla četnější; viděl všechna muka, bezpráví a hanebnosti – a moje duše viděla víc z jeho utrpení, než chci vypovědět, raději chci o tom pomlčet.

Tehdy zvolala má duše: «Ó svatá Maria, Matko Trpícího, řekni mi něco o utrpení tohoto tvého Syna, na které neslýchám vzpomínat, neboť tys viděla z toho utrpení víc než kterýkoli svatý; vždyť poznávám, žes je viděla svýma očima a představivostí, a žes jím byla zanícena pro svoji lásku!» Tehdy volala duše s velikou bolestí: «Je vůbec někdo svatý, kdo by mi mohl říct něco o tomto utrpení, které vidí moje duše, které je tak veliké, že to nedokážu vypovědět a o kterém jsem neslyšela mluvit a vyprávět ani slovo?» Tak veliké utrpení viděla má duše.“

Tehdy mně, bratru písaři, vyložila ta křesťanka, co bylo řečeno, že její duše viděla takové utrpení, že i když svatá Maria viděla víc než kterýkoli svatý – a vyjmenovala je – přece, jak pochopila, ho vůbec nemůže ona ani žádný svatý vypovědět. A prý tak pochopila (toto utrpení), že kdyby ho někdo popsal, ona by řekla: „Ty jsi ten, který je vytrpěl.“ A ještě dodala: „Přebývala jsem v takové bolesti, větší než jsem kdy zažila nebo zakusila; proto není divu, že mé tělo strádá a dosud nemohu nalézt radost. Tehdy jsem ztratila vitalitu, z které jsem se byla zvyklá radovat, a v té době jsem se už nemohla radovat.“c. Vidění nezměrného Kristova utrpení, přetváří její duši na družku Kristovy bolesti, a proto je přijata do výjimečného sjednocení s Bohem

„Jindy jsem měla vidění o té ostré bolesti, která byla v Kristově duši. A nedivím se, že to byla veliká bolest, neboť ta duše byla velmi vznešená a nezasloužila si kvůli sobě žádný trest, ale to, co přijímala, přijímala z  veliké lásky. A protože člověk neuráží (Boha) tělem, ale duší, poznávám, že měla duše Božího Syna velmi veliký důvod k tomu být bolavá. A protože hřích byl velký a národy, které tento hřích páchaly, byly mnohé, musela být ta bolest veliká. «Zakoušel jsi bolest z velikého soucitu, který jsi měl se svými vyvolenými, a protože jejich snahy vedly ke tvému zničení a protože tě nepoznávali, chápu, žes zůstal stát opuštěn.» Toto je veliká chvála Boží dobroty a ještě větší rozsudek nad lidstvem, kdybych to však řekla, myslím, že by se to považovalo za blud. Kdo to nechápe, ať věří, já nechci říkat víc.

Dosud přijímala tato duše bolest ze všech bolestí a ze všech trestů, které přijalo jeho tělo, a to vše se spojovalo v té duši. Tato ostrá bolest, tak veliká, že jazyk nestačí, aby to vypověděl, ani srdce nemá dost sil o tom přemýšlet, se uskutečnila podle Božího plánu. Vidím takovou bolest v této duši Syna svaté Panny Marie, že je má duše velmi zkrušena a proměněna v tak veliké bolesti, jakou jsem nezažila, proto nemohu najít žádnou radost.

Potom mi Boží dobrota učinila opět tu milost, že ze dvou učinila jedno, takže nemohu chtít nic, než co chce on ,a je to veliké milosrdenství od toho, který toto spojení učinil! Tak vytvořil v duši trvalý stav, který se málo mění a mám Boha ve veliké plnosti. Už nejsem v tom stavu, v jakém jsem byla zvyklá, ale jsem vedena k pokoji, ve kterém jsem byla s ním a byla spokojena se vším.“ Až posud byl text v lidové řeči.Na Bílou sobotu se vidí „ve vytržení mysli spolu s Kristem v hrobě“

Na Bílou sobotu mi potom ta křesťanka vyprávěla podivuhodné radosti, které obdržela od Boha. Mimo jiné mi sdělila, že v ten den byla vytržena v mysli a stanula v hrobu s Kristem. Řekla, že nejdříve políbila Kristovu hruď a viděla ho ležet se zavřenýma očima, jak leží mrtvý, a potom políbila jeho ústa; z těch úst prý vdechla podivuhodnou a nevýslovně oblažující vůni, která vycházela z jeho úst; ale bylo to prý jen krátkou chvíli. Potom položila svou čelist na Kristovu čelist a Kristus položil svou ruku na druhou čelist a přitáhl ji k  sobě a ta křesťanka slyšela, jak jí říká tato slova: „Dříve, než jsem ležel v hrobě, držel jsem tě takto přitisknutou.“ Ačkoli rozuměla, že ta slova říká Kristus, viděla Krista ležícího se zavřenýma očima a s nehybnými rty, jako když ležel mrtvý v hrobě. A ona prožívala nevýslovnou radost.Angela popisuje působení Lásky, která v její duši připravuje mystické spojení se sebou, a následuje nevýslovný a nezměnitelný stav duchovního pokoje

Jednou v době postní, popisovala křesťanka, že se cítila velmi vyprahlá a prosila Boha, aby jí dal kousek sebe, neboť v ní vyschlo každé dobro. Tehdy se otevřely oči duše a viděla lásku, jak přichází přímo k ní, viděla začátek, ale neviděla konec, byla nepřetržitá, neuměla však k ničemu přirovnat její barvu. A sotva k ní došla, zdálo se jí, že vidí jasně očima duše, lépe než je možné vidět tělesnýma očima, že vzala na sebe z jejího pohledu

22

jakoby podobu srpu15. Nerozuměj tomu tak, jako by to byla nějaká změřitelná podoba, ale vzala na sebe jakoby podobu srpu, neboť tehdy se láska vzdálila a nesdělovala se v té míře, jako se dávala poznat a jak tehdy ona ji chápala, a tak ji nechávala ještě více umdlévat. Nebyla to podoba změřitelná nebo poznatelná smysly, protože byla v mysli z působení nevýslovné Boží milosti.

Potom byla náhle naplněna láskou a nesmírnou sytostí, která, ačkoli nasycuje, přesto působí zároveň nesmírný hlad, že se všechny údy až rozpojují.

Duše umdlévala a toužila dojít k cíli, nechtěla slyšet ani vidět žádného tvora. Nemluvila navenek – stejně nevěděla co říct – ale duše mluvila uvnitř, volala, aby jí (Bůh) nenechal umdlévat takovou smrtí, protože život jí připadal jako smrt. Proto nejprve vzývala blahoslavenou Pannu a potom vzývala a zapřísahala všechny apoštoly, aby šli s ní, poklekli a oznámili to Nejvyššímu, aby jí nedával vytrpět takovou smrt, tj. takový život, ale aby došla k tomu, kterého vnímala. Podobně zapřísahala a volala k blaženému Františkovi a evangelistům. Při té příležitosti říkala křesťanka ještě mnoho jiného.

Vyprávěla: „Stalo se Boží zjevení; zatímco jsem myslela, že jsem celá láskou, pro lásku, kterou jsem cítila, řekl: «Jsou mnozí, kteří se domnívají, že přebývají v lásce a zatím přebývají v nenávisti; a naopak mnozí si myslí, že přebývají v nenávisti a jsou v lásce.» A duše odpověděla: «Cožpak já, která jsem jenom láska, jsem v nenávisti?» Tehdy mi neodpověděl slovy, ale dal mi jasně vidět a cítit, na co jsem se ptala; a já jsem v  té chvíli zůstala zcela spokojená a nemyslím si, že bych někdy tuto jistotu mohla ztratit. A nemohla bych uvěřit ani jinému tvoru; i kdyby anděl mi řekl něco jiného, nevěřila bych mu, ale odpověděla bych: «Ty jsi ten, který padl z nebe.»

Tehdy jsem v sobě viděla dvě části, jako by ve mně byla vytvořena nějaká silnice. Z jedné strany jsem viděla jen lásku a samé dobro, které byly od Boha a ne ode mne, a z druhé strany jsem viděla sebe vyprahlou a že od mne nepochází nic dobrého. Proto jsem pochopila, že to ne já jsem milovala, jakkoli jsem byla celá (ponořena) v lásce, ale že to všechno bylo jen od Boha. Potom se obnovila jednota a to mi přineslo lásku ještě větší a horoucnější, mnohem více než dříve, a toužila jsem jít za touto láskou.

Mezi touto láskou, která je tak veliká, že stěží mohu uvěřit, že by mohla být ještě větší láska, až na případ, kdy přichází ona druhá – láska k smrti, tedy mezi touto první láskou a druhou smrtelnou, nejvyšším žárem, je jakási střední, o kterém neumím nic vyprávět, neboť je tak hluboká, tak plná radosti a veselí, že to nelze vypovědět. V takové chvíli nechci slyšet vůbec nic o utrpení (Kristově) a nechci, aby bylo přede mnou vysloveno slovo Bůh, protože v té chvíli ho cítím s takovou rozkoší, že všechno ostatní by bylo jen překážkou, protože by to byl méně; a zdá se mi ničím, co se praví v evangeliu i v ostatních zjeveních, protože vidím ještě větší věci.

A když vyjdu z této lásky, zůstanu tak spokojená, tak andělská, že mám ráda ropuchy a hady a také démony; a ať se stane cokoli, třeba i smrtelný hřích, nerozmrzelo by mě to, tj. nebyla bych z toho znechucená a věřila bych, že to Bůh správně dopustil; a kdyby mě v té chvíli sežral pes, nestarala bych se o to a myslím, že by mě to ani nebolelo, že bych necítila bolest. Toto je vyšší stupeň, než stát u paty kříže, jako stál blažený František, i když duše navštěvuje jeden i druhý stupeň a vidí a touží vidět to tělo, které pro nás zemřelo a dojít k  němu, a tehdy se nachází ve veliké radosti z lásky bez bolesti z utrpení.“

Já, bratr, jsem se zeptal, jestli tam byly slzy. Odpověděla, že tam nebyly vůbec žádné slzy, ale: „Jednou se k této lásce zároveň připojila připomínka té nesmírné ceny, tj. drahocenné krve, skrze kterou se udělovalo a uděluje odpuštění; a velmi jsem se divila, jak mohlo být obojí zároveň.“ A pokračovala: „Nyní je řídká bolest nad utrpením (Kristovým), ale rozjímaní nad utrpením je mi cestou a návodem, jak mám jednat.“Vidění Panny Marie a Krista v nebeské slávě rozhojňuje touhu Angely zemřít, aby byla s nimi spojena

„Jednou“, řekla, „byla má duše vyzdvižena – nemodlila jsem se, ale odpočívala jsem, protože to bylo po jídle, proto jsem také myslela na něco jiného – a náhle byla má duše vyzdvižena a viděla jsem blaženou Pannu ve slávě. Když jsem pochopila, že byla nějaká žena postavena do takové vznešenosti, slávy a důstojnosti, v jaké stála blažená Panna, a modlila se za lidský rod, velmi jsem se zaradovala. A zatímco jsem se na to dívala, náhle se tam objevil Kristus sedící vedle ní v oslaveném lidství. Poznávala jsem jeho tělo, jak bylo ukřižované, ztrestané a potupené. A když jsem zázračným způsobem poznávala všechny rány, příkoří a potupy, nijak jsem tím netrpěla, naopak, působilo mi to takovou rozkoš, že se to nedá vypovědět. Ztratila jsem řeč a myslela jsem, že umírám, a bylo mi převelikým trestem, že jsem neumírala a že jsem nedošla hned k  tomu zcela nepopsatelnému dobru, které jsem viděla. Toto vidění trvalo nepřetržitě a bez přestávky po tři dny. A nebránilo mi ani jídlo, ani nic jiného, i když jsem jedla velmi málo a stále jsem ležela; ležela jsem a nemluvila, a když se přede mnou mluvilo o Bohu, nemohla jsem to vydržet pro nezměrnou blaženost.“Při modlitbě a nejvíce při přijímání eucharistie zakouší Angela často dobrotu Boží a Kristovu

Jednou se mi tato křesťanka zpovídala, jako obvykle s veškerou dokonalostí poznání svých hříchů a s velikou lítostí a slzami od začátku zpovědi až téměř do konce a tak ctnostně, že jsem plakal i já a s  jistotou jsem v duchu odhadoval, že kdyby celý svět byl oklamán, Bůh by nemohl dopustit, aby byla oklamána ona, tak upřímná a

15 Falx = srp, kosa, zakřivený nůž.

23

pravdivá. Přemítal jsem ve svém srdci nad touto myšlenkou pro příliš veliké věci, které jsem od ní slyšel, protože jsem měl trochou pochybnosti a byl jsem udiven víc, než se zdálo být možné uvěřit.

A když následující noci téměř smrtelně onemocněla, s velikým utrpením přišla následujícího dne do kostela bratří. Já jsem tehdy sloužil mši a podával jsem jí přijímání. Poté, co jsem jí podal přijímání, než se vrátila na místo, žádal jsem se ji starostlivě, aby mi řekla, zda jí Bůh neprokázal nějakou milost. Ona odpověděla: „Před přijímáním a když jsem k přicházela k přijímání, bylo mi řečeno: «Milovaná, všechno dobro je v tobě a jdeš, abys přijala všechno dobro.» A v té chvíli se mi zdálo, že vidím všemohoucího Boha.“ Já jsem se zeptal, zda viděla něco, co by mělo nějaký tvar. Odpověděla takto: „Neviděla jsem žádný tvar.“ A když jsem se ještě pečlivě vyptával odpověděla: „Viděla jsem plnost, krásu, kde bylo vidět všechno dobro. A přišlo to najednou, protože jsem o ničem takovém nepřemýšlela, ale přemýšlela jsem o svých hříších, modlila jsem se a vyznávala je Bohu, prosila jsem, aby toto přijímání, ke kterému jsem se chystala, mi nebylo k odsouzení, ale ke smilování; a náhle v jediném okamžiku přišlo zjevení a (Bůh) mi řekl to, co jsem popsala. Potom jsem začala přemýšlet: Jestliže je všechno dobro v tobě, proč ještě jdeš všechno dobro přijímat? A hned se mi dostalo odpovědi: «Jedno nevylučuje druhé.» A dříve, než jsem vstoupila do chóru k přijímání, slyšela jsem: «Teď je na oltáři Boží Syn podle lidství i božství a je obklopen množstvím andělů.» A protože jsem měla veliké přání vidět jej s  anděly, jak mi bylo řečeno, byla mi ukázána ona krása a plnost. Když jsem se potom přiblížila k oltáři, viděla jsem podobným způsobem Boha a slyšela jsem: «Tak budeš stát před ním v životě věčném.»“ Prý ji zavolal tímto jménem: Milovaná16. A tímto jménem ji volá často.

Vyprávěla: „Hned krátce poté, co přijmu, zvětší se hostie v ústech a nemá chuť chleba, ani masa, jak jej známe my, avšak s jistotou má chuť masa, ale jinou velmi lahodnou chuť. Neumím ji přirovnat k ničemu na světě a klesá dolů celá velmi příjemně, ne po soustech, jak bývá obvyklé. Jak se rychle proměňuje a není už tvrdou hostií jako dříve, klesá celá a je velmi příjemná, takže kdybych neslyšela, že ji má člověk rychle polknout, raději bych ji dlouhou chvíli zadržovala. Hned si však vzpomenu, že ji mám rychle spolknout a Tělo Kristovo hned spolknu a klesá s tou nepoznanou chutí masa a celá, takže není třeba, abych ji potom nějak zapíjela 17. Nestává se mi, ba velmi se snažím, aby mi nezůstal kousek hostie mezi zuby. Hned jak je spolknuta a sestupuje do mého těla, dává mi nesmírně příjemný pocit; a je to poznat i navenek, neboť mě to silně roztřese, takže mohu jen s velikým úsilím uchopit kalich.“

Zatímco jsem já, bratr písař, psal tato slova, jak jsem je byl schopen chápat z jejích úst, když mluvila, ona náhle řekla: „Poslyš, co mi bylo v této chvíli řečeno: «Vyprávěla jsi mu mnoho, ale kdybych nechtěl, nemohla bys mu to říct.» Snažila jsem se ti to neříct, ale žádným způsobem jsem se nemohla udržet, abych ti nepověděla, co mi bylo zjeveno.“

Opět mi řekla, když jsem tehdy psal a rozmlouval s ní: „Když se křižuješ, dělá ti to něco?“ A potom řekla: „Teď mám tuto novinku: když se křižuje ve spěchu a nekladu ruku na srdce, necítím nic; ale když kladu nejprve ruku na hlavu a říkám «Ve jménu Otce», pak kladu ruku na srdce a říkám «i Syna», hned tam pocítím lásku, útěchu a zdá se mi, že toho, kterého jmenuji, tam nalézám.“ A pokračovala: „Nikdy bych ti to neřekla, kdybych nebyla napomenuta, abych ti to řekla.“Bůh „vchází do duše“ sedmerým způsobem a ukazuje svou přítomnost

Křesťanka odpovídá na otázku týkající se Poutníka18. Když jsem se ji, já bratr ptal, může-li nabýt duše v tomto životě jistotu ohledně Boží (přítomnosti), odpověděla, že ví, že Poutník vstoupil do duše, ale neví, zda ho ona hostila.a. Za prvé: Bůh vchází do duše, a ta v sobě vnímá Boží milost, i když dosud neví, že je to Bůh

Ptal jsem se jí, jak poznala, že vstoupil do její duše a ona odpověděla otázkou: „Vchází Bůh do duše, když ho duše nevolá?“ Řekl jsem: „Myslím, že ne.“ A ona pokračovala: „Někdy vchází Bůh do duše nevolán a vloží do ní oheň, lásku, někdy líbeznost; a duše věří, že je to od Boha a raduje se z toho, ale nepoznává ještě, že on je v ní, tj. nevidí ho v sobě, ale vidí jeho milost, ze které se raduje.“b. Za druhé: Bůh vchází do duše, ona tajemně přijímá božská slova a je si jistější, že s ní je Bůh

„A opět vchází Bůh do duše a říká jí nejsladší slova, ze kterých se velmi raduje, vnímá ho a toto vnímání jí činí veliké potěšení. Stále však zůstává jakási velmi malá pochybnost, takže si duše není jista, je-li v ní Bůh. Zdá se mi, že se to děje buď pro velikou špatnost a nedokonalost stvoření anebo z Boží vůle, že ji nechce učinit více ubezpečenou a jistou.

Avšak duše se ujišťuje, že je v ní uvnitř Bůh, protože ho vnímá jinak, než je obvyklé, vnímá ho takovou intenzitou a s tak velikou láskou a božským ohněm, že ji opouští každý duševní i tělesný strach. Říká jí věci, které nikdy neslyšela od žádného smrtelníka, a rozumí jim s velikou jasností a je pro ní trestem o nich pomlčet; a jestliže o nich mlčí, je to z obavy, aby se neznelíbila Lásce. Je zcela přesvědčena, že by tyto nejvyšší věci nikdo nepochopil, protože když o některé z nich mluví, vidí a zakouší, že tomu nikdo nerozumí. Mlčí, protože nechce říkat: „Já slyším takovéto nevyšší věci“, z obavy, aby se neznelíbila Lásce.

16 tj. „Amata“.17 Tehdy bylo zvykem zapíjet svaté přijímání vodou z kalicha.18 Ježíš Kristus; viz Lk 24,13-35.

24

A já ,když jsem někdy z žhavé touhy po spáse bližního něco prozradila, byla jsem pokárána a bylo mi řečeno: „Sestro, vrať se k Božímu Písmu, protože tohle nám neříká Písmo a my ti nerozumíme.“ Proto, když jsem jednou ležela v umdlévání z této překypující lásky, ptala jsem se tě, může-li si být duše jista Boží (přítomností) a mluvila jsem ti o tom, co jsem slyšela, a tys mě začal kárat a odkazoval jsi mě na Písmo.“c. Za třetí: Bůh vchází do duše, a ona začíná dokonale „chtít Boha“ a poznává, že s ní Bůh „vytváří společenství“

„V tomto vnímání, jímž se duše ujišťuje, že je v ní Bůh, je duši opět dáno tak dokonale chtít Boha, že je v tom zcela jednotná pravým a ne falešným způsobem, jako to bývá, když duše takto mluví, tj. že chce Boha, a toto «chce Boha» je přitom falešné, protože to není pravdou ve všech případech a všemi způsoby, ale v něčem to není pravda. Nyní však jsou s duší zajedno všechny údy těla a duše je v takovém souladu se srdcem a celým tělem, že je s nimi jedno a toto jedno odpovídá za všechny. V té chvíli má duše přání, které je jí dáno milostí.

Proto je v té chvíli řečeno duši: «Co chceš?» A ona odpoví: «Chci Boha.» A Bůh jí řekne: «Vyplním ti to přání», protože dosud sis to nepřála zcela. Toto přání je jí dáno milostí a v něm poznává, že bůh je v ní a tvoří s ní společenství; je jí dáno toto přání, ve kterém cítí, že miluje Boha (láskou) podobnou té pravé lásce, kterou si Bůh zamiloval nás, a cítí, že Bůh se k ní připojil19 a vytvořil s ní společenství.“d. Za čtvrté: Bůh vchází do duše, a ona v sobě vidí Boha „zpodobněného“ do podoby veliké plnosti

„Opět jí bylo tehdy dáno podobným způsobem vidět Boha, a proto jí (Bůh) říká: «Pohleď na mne.» A tehdy ho duše vidí v sobě zpodobeného a vidí ho jasněji, než může člověk vidět jiného člověka, protože oči duše vidí plnost ,o které nemohu mluvit, protože vidí plnost duchovní, ne tělesnou, o které nemohu mluvit. A z toho vidění se duše těší, je to jisté a zjevné znamení, že Bůh je v ní. Tehdy nemůže duše obracet pozornost k ničemu jinému než k tomuto, a toto ji naplňuje nepředstavitelným způsobem; je to tak hluboký vjem, že nemůže vnímat nic jiného, a mrzí mne, že o tom neumím nic vypovědět. Není to věc, které by bylo možné se dotknout nebo si ji představit, ale je nepopsatelná.“e. Za páté: Bůh vchází do duše a ta je obnovena božským pomazáním a poznává, že je s  ní Bůh. Za šesté pak ji Boží láska objímá a projevuje se na těle, jak svědčí společnice.

„Ještě mnohými způsoby, které jsou nepochybné, poznává duše, když do ní vstupuje Bůh. Z nich popíši dva:První je pomazání, které ihned obnoví duši a učiní všechny údy těla tak pokojnými a souladnými s duší, že

nemůže být dotčena ani zasažena ničím, co by jí mohlo vyrušit, ani trošku ,ani jinak, ale vnímá a slyší, že Bůh k ní mluví. A v tomto tak velikém a zcela nepopsatelném pomazání duše velmi jistě a jasně poznává, že je v ní Bůh a že to nemůže působit žádný svatý z ráje, ani žádný anděl. Je to tak nepopsatelné, že lituji, ale nemohu o tom říct nic na přirovnání. A Bůh mi odpusť, neboť bych to tolik chtěla popsat; avšak chtěla bych to popsat, abych ukázala něco z dobroty Boží, jestliže by se mu to líbilo.

Druhý způsob, kterým duše poznává, že je Bůh v jejím nitru, je objetí, které Bůh činí duši, že nikdy ani matka objímající syna, ani nikdo jiný na světě, kdo s takovou láskou objímá nemůže pochybovat, že Bůh objímá duši s nevýslovně větší láskou a tiskne ji k sobě s takovou sladkostí a s takovou láskou, že nevěřím, že by tomu nějaký člověk na světě mohl jen uvěřit, jestliže to nezažil.“ A když jsem jí, já bratr, zde odporoval ohledně věrohodnosti, odpověděla mi: „Mohl by snad něčemu uvěřit, ale ne tak, jak to je.“

Boží objetí s sebou přináší oheň, jímž (duše) celá hoří v Kristu; a přináší s sebou tak veliké světlo, že skrze ně rozumí celé té veliké plnosti dobroty Boží, jakou zakouší v sobě, a mnohem víc než v sobě zakouší a tehdy se ubezpečuje a ujišťuje, že Kristus je v jejím nitru. Ale to, co říkáme, není nic, ve srovnání s tím, co tyto věci ve skutečnosti jsou.“

Ptal jsem se, jestli prolévá duše v té chvíli nějaké slzy. A ona mi odpověděla: „V té chvíli neprolévá duše žádné slzy, ani z radosti, ani jiného druhu, protože to je jiný a mnohem nižší stav, když duše prolévá slzy radosti.

Opět spolu se sebou přináší Bůh do duše takovou přemíru radosti, že duše už není schopna více žádat, ba nalezla by zde ráj, kdyby to přetrvávalo. A tato radost se projevuje a je znát ve všech údech těla, a všechno hořké, každá křivda či vše jiné, co se tehdy přihodí, stává se sladkým; a toto jsem nemohla skrýt před svojí společnicí.“

Zeptal jsem se na to její společnice. Její společnice mi odpověděla, že jednou, když byly společně na cestě, náhle ona křesťanka zbledla, rozzářila se, rozradostnila, zčervenala, oči se jí zvětšily a tak jí zářily, že se vůbec nezdálo, že je to ona.“ A společnice pokračovala: „Já jsem byla velmi smutná a bála jsem se, aby tudy snad někdo nešel, muž nebo žena, a neviděl ji. A řekla jsem jí: «Co ti pomůže, že si zakrýváš tvář? Tvé oči se zdají zářit jako svíce.»“ A tak ta společnice, protože byla velmi ustrašená a prostá a protože dosud neznala dary milosti své družky, naříkala a dávala si rány a bila se v prsa a říkala své družce: „Řekni mi, proč se tohle stalo? Snaž se dostat na zem, protože takhle nemůžeme chodit po zemi.“ A dodávala takto prostě a nevědomě: „Já nebohá! Co budeme dělat?“ A ta křesťanka jí odpovídala a posilovala ji, aby se nebála: „Neboj se, i kdybychom potkali lidi, Bůh nám pomůže.“ A to se stalo nejen tenkrát, ale tolikrát, že ta společnice, jak řekla, neznala ani kolikrát.

19 Dosl. „smísil“ (est mixus).

25

A ta křesťanka k tomu dodala: „Tato radost nemá konce po mnoho dní; a některé radosti myslím, že neztratím navěky, ba myslím, že se mi ještě rozhojní; a nyní nezůstávám bez nich ve svém životě, takže kdyby přišlo něco skličujícího, hned si vzpomenu na ty radosti a nijak se nerozruším.“

A pokračovala: „Tolika jinými způsoby (ještě) poznává duše bez pochybnosti, že v ní přebývá Bůh, že není vůbec možné všechny vypovědět.“f. Za sedmé: Bůh vchází do duše a ona ho v sobě hostí jako „Poutníka“, a to je nejvyšší a nepopsatelná zkušenost Boží dobroty

Řekla mi ona křesťanka, že v těch všech popsaných případech poznává duše, jak Bůh do ní vchází, ale dosud jsme nic neřekli o tom, jak ho duše hostí. A to vše, co jsem řekli, je mnohem menší, než když duše pozná, že hostí Poutníka.

Řekla: „Když duše pozná, že hostí Poutníka, vstupuje do takového poznání Boží dobroty a nekonečné božské dobroty, že když jsem přišla k sobě, poznala jsem s velikou jistotou, že ti, kdo více vnímají Boha, méně o něm mohou říci; protože právě proto, že vnímají, co je nekonečné a nevypověditelné, tím méně o tom mohou mluvit.“

A když jsem jí v tom odporoval, odpověděla mi: „Kéž bys i ty, když jdeš kázat, pochopil, co jsem pochopila já, když jsem poznala, že jsem hostila Poutníka, protože pak bys nebyl vůbec schopen mluvit o Bohu.; a každý člověk by v takovém případě oněměl. Potom bych chtěla přijít za tebou a požádat tě: «Bratře, řekni mi aspoň něco o Bohu.» A ty bys neuměl říci o Bohu nic na světě, tolik by převyšovala nekonečná dobrota tebe a vše, co bys byl schopen říci či jakkoli si pomyslet. A nestává se, že by duše v nějakém smyslu ztratila (vládu nad) sebou nebo (nad) tělem, ale zůstává zcela bez újmy, takže bys řekl lidu pevnými slovy: „Jděte s (Pánem) Bohem, protože vám o Bohu nic nemohu říct.

V této (zkušenosti) není nic tělesného, a nestává se mi to (často), jen tenkrát (jednou). A proto jsem pochopila, že ve všem, co bylo řečeno skrze Písmo či skrze všechny lidi od počátku světa, zdá se mi, nemohlo být vysloveno téměř nic z nitra (Božího), ani tolik co polovina jediného zrnka v porovnání s celým světem.“g. Těmito způsoby, kterými Bůh vchází do duše, je dotčeno také tělo a je vedeno k poslušnosti duši

Potom mi ta křesťanka řekla: „Když je duše ubezpečena Bohem, vnímá bezpečí a vznešenost zároveň i tělo a občerstvuje se spolu s duší, i když mnohem méně. Tělo má v té chvíli podíl na dobrech, která vnímá duše. Duše mluví s tělem a obdarovává je a velmi něžně mu ukazuje tu milost, kterou skrze ni tělo přijímá, a něžně říká: «Tak vidíš, jak je milé to, co zakoušíš skrze mne, a jak jsou nekonečně větší než to ,co jsi schopno přijímat skrze sebe. Cítíš, o co větší věci se ti ještě slibují, budeš-li se mnou spolupracovat. Pochop jen, jak veliká dobra ztrácíme, když se mnou nespolupracuješ, ale odporuješ mi.» A tehdy se tělo se zahanbením podřizuje duši a slibuje, že se už ve všem podřídí duši, prohlašuje, že je duši zavázáno za ta její veliká dobra převyšující všechno, co kdy mohlo poznat či o co usilovat svými vlastními silami, nebo si jen představit, že by mohlo obdržet. Proto se tělo se zahanbením podřizuje duši a prohlašuje se zavázaným duši , že ji bude už nadále poslouchat. A tak tělo odpovídá duši: «To, co mě těšilo, bylo tělesné a hrubé; ale ty, která jsi byla tak vznešená, s tak mocnou nebeskou rozkoší, nesmíš se mně přizpůsobovat a tak způsobit, že ztratím tvá nezměrná dobra.» Tak naříkalo tělo proti duši dlouhou a něžnou stížností a cítilo sladkost duše, která překonávala všechno, co bylo schopno si představit.“Láska může být trojím způsobem klamná: je-li nečistá, nemírná či z Božího dopuštění „soužená“

Ta křesťanka mi sdělila, že existují určité způsoby, kterými mohou být zavedeny duchovní osoby.„První způsob: když láska není čistá, ale člověk tam přimísí něco ze svého, tj. ze své vůle. Má-li člověk v té

lásce něco ze svého, je v ní něco ze světa a svět ho zve a láká; avšak každé pozvání světa je falešné, protože svět nemůže zvát jinak než falešně. A tím, že ho svět láká a vidí ho, ještě více se množí ty slzy a sladkost a strach a nářek, které se dějí v této nečisté duchovní lásce.A ačkoli jsou v této nečisté duchovní lásce přítomny slzy a sladkosti, neodehrávají se uvnitř v duši, ale dějí se jen v těle, ani tato láska nevstupuje do nitra duše. Sladkost se brzy ztrácí a člověk na ni brzy zapomene, ba dokonce jakmile člověk pozná, že se to stalo, je zaplaven hořkostí. To vše jsem zakusila na sobě.

Ale neuměla bych to dobře rozlišit, kdyby má duše nedospěla k bezpečné pravdě: když je láska čistá, člověk se zcela považuje a nahlíží na sebe jako na mrtvého a nicotného a (jako) mrtvý a zahnívající se odevzdává Bohu. A nevzpomíná si vůbec na žádnou pochvalu, ani žádné dobro, naopak vidí se tak zlý, že se mu nezdá možné, aby ho nějaký svatý plně osvobodil, neučiní-li to jedině sám Bůh, i když někdy raději prosí svaté, aby mu pomohli u Boha, protože se pro svoji nehodnost neodvažuje Boha prosit, přidružuje se k Panně Marii a svatým, aby mu pomohli. A když ho potom někdo chválí, považuje to přímo za směšné. A tato pravá a čistá láska od Boha je uvnitř duše a působí, že duše vidí své nedokonalosti a Boží dobrotu. A slzy i sladké pocity, které potom přicházejí, nikdy nepřinášejí hořkost, ale jistotu. A tato láska přivádí duši do Kristova nitra a ona s  jistotou poznává, že to není a nemůže být žádný klam. Do této čisté lásky se nemůže žádným způsobem přimísit nic z lásky světa.“

A zatímco jsem jí vyprávěl k těm slovům Mojžíšův příběh, jak udeřil do skály20, dříve než jsem skončil, mi řekla:

20 Srov. Nm 10,20-13.

26

„Existuje jiný způsob, jakým Bůh dopouští, aby byly duchovní osoby oklamány, a to je tento: Když někdo cítí, že je milován Bohem a zakouší v sobě duchovní dobra, zabývá se jimi a mluví o nich; přesto v ní Bůh právem dopouští jistý klam, aby poznala své přestoupení, protože si je příliš jistá a překračuje míru.“ A když jsem jí dovyprávěl ten příběh, řekla, že takto rozumí tomu, co se stalo s Mojžíšem.

Jiný způsob prý nastává, „když duchovní osoba velmi vnímá Boha a přebývá v dobré lásce, jedná s čistým a nejlepším srdcem, a rozhodla se už se nechtít líbit světu, ale zcela se chtít líbit Kristu. Tehdy je celá v Kristu s velikou a nevýslovnou radostí a cítí, že je celá v Kristově objetí; přesto v ní Bůh někdy dopouští jistý klam, aby si uměla zachovat, co jí náleží, a vzdát Bohu, co je Boží, aby ji tak uchoval nezkaženou, protože se obává, aby nepřekročila míru. To, co bylo řečeno, duši ještě nestačí, dokud ji (Bůh) nedovede k úplnému poznání sebe samé a k úplnému poznání Boží dobroty, teprve tehdy už není možný žádný klam a duše je dovedena k  plnému poznání pravdy. ‘Plné’ se rozumí takto: naplňuje duši do té míry, že se jí zdá nemožné, aby byla více naplněna, nejprve v poznání sebe samé, a v té chvíli se jí nezdá možné, že by mohla být více naplněna, ani že by mohla vidět něco jiného ani si nevzpomíná na žádnou jinou věc a hned potom dospívá k poznání božské dobroty; obojí vidí v té chvíli zároveň nepopsatelným způsobem. A ještě se to nezdá být dostačující, ale Bůh se o ni strachuje a dopouští na ni soužení.Všechny klamy lásky jsou do základů odkryty mocí chudoby, která je kořenem všech ctností a „dokladem nebeské moudrosti“

Také mi ta křesťanka řekla, že při jednom zjevení, které jí Bůh udělil, slyšela chválit chudobu jako tak veliké svědectví a dobro, že to zcela přesahuje náš rozum. A Bůh jí řekl: „Kdyby nebyla tak velikým dobrem, nezamiloval bych si ji; a kdyby nebyla tak vznešená, nevzal bych ji na sebe.“

Ještě mi sdělila: „Pýcha může být jen v těch, kdo si myslí, že něco mají. I padlý anděl a první člověk zpychli a padli, protože se domnívali a věřili, že něco mají. Avšak ani anděl, ani člověk nemají vůbec nic, jen jeden má, a to je Bůh.

A pokora je jenom v těch, kdo jsou tak chudí, že poznávají, že nic nemají. A protože Bůh působí, aby všechna zla, která dopouští, prospívala dobru, sám Bůh učinil svého Syna, který má více, než můžeme vypovědět, chudším, než byl kdy kterýkoli svatý či jiný člověk. Učinil ho tak chudým, jako by nic neměl, ale tak se to jevilo hříšníkům, kteří postrádali pravé světlo, ale nejeví se to tak a nezdá těm, kdo rozumějí.

Tato pravda, pravda této ctnosti, totiž chudoby, která je kořen a matka pokory a každého dobra, je tak hluboká, že to není možné popsat. Kdo by ji měl, nikdy by nemohl ztroskotat nebo padnout skrze nějaký klam; a kdo by ji znal a věděl, jak velmi si pravou chudobu zamiloval Bůh, nic by si už nikdy nemohl ponechat.

A tato zmíněná nauka je nauka božské moudrosti, která dává člověku nejprve poznat své nedostatky a dává mu vidět, že je chudý a jak je chudý, a tak mu, osvícenému darem božské milosti, dává poznat dobrotu Boží. V té chvíli je náhle zbaven každé pochybnosti o Bohu a tak celý miluje Boha; a tak ve své lásce podle lásky také jedná a ztrácí každou důvěru v sebe. A kdo by měl tuto (ctnost) pravdy, všichni démoni a vše, co bychom mohli vyjmenovat, by ho nemohlo oklamat, protože zde duše přijímá nejjasnější a nejskvělejší naučení o tom, jak má jednat v celém životě, takže dokud má tuto (ctnost) pravdy, nikdy by nemohl být oklamán. Proto vím, že chudoba je matka všech ctností a je učením božské moudrosti.

Tak poučila božská moudrost při Kristově vtělení blahoslavenou Pannu, když jí nejprve dala poznat sebe samu, a když ji poznala, byla zbavena jakékoli pochybnosti o Bohu a hned se svěřila Boží dobrotivosti; v tomto poznání sebe a Boží dobroty řekla: «Jsem služebnice Páně, ať se mi stane podle slova tvého.» Podobně nás učí božská moudrost v Kristově lidství, neboť on, ačkoli je Bůh, přece chtěl, aby jeho lidství bylo připoutáno poslušností k Otci v každé jeho vůli. Proto všechna moudrost na světě, není-li uvedena do této pravdy, je ničím a obrátí se v prokletí; a všichni moudří na světě, nejsou-li uvedeni do této pravdy, nejsou vůbec ničím a obrátí se v prokletí. Když duše tuto pravdu pochopí, jedná bez zaměření a bez ohledu na jakoukoli zásluhu.“

Kapitola VIII

Šestý doplňkový krok(Pátý krok je svědectví o mnohých a nesnesitelných utrpeních a mučednictvích, jak skrze tělesné nemoci tak

skrze nesčetná duševní a tělesná muka vzbuzovaná strašným způsobem mnohými démony.)Slova bratra písaře, uvádějící téma „tělesná a duševní muka“ Angely

Pokud jde o mnohá utrpení, jak pro tělesné nemoci tak pro nesčetná duševní i tělesná muka vzbuzovaná strašným způsobem mnohými démony, (popsaná) v šestém kroku, příliš jsem se nepostaral – a ani jsem nemohl, jak se mi jevilo vhodné a užitečné – abych mnohé z příběhů zaznamenal. Avšak snažil jsem se zaznamenat něco málo ze slov té křesťanky o tom, co vytrpěla a o čem vydala svědectví, nakolik jsem byl schopen z  jejích úst pochopit, v jakémsi rychlém náčrtku, protože jsem nebyl schopen dostatečně pochopit, abych to mohl popsat.

27

Ona křesťanka mi řekla, že se nevěří, že by bylo možné popsat tělesné nemoci , natož nemoci či utrpení duševní, kterých je prý nesrovnatelně víc. Krátce mi popsala tělesná utrpení, že jí nezůstal v těle úd, který by strašně netrpěl.

Avšak o mukách duše, která snášela od démonů, neuměla naznačit žádné jiné přirovnání, než k  člověku, který je pověšen za krk, má svázané ruce za zády a zavázané oči; je oběšen provazem a zůstává na mučidle ještě živý, nedostává se mu žádné pomoci, vůbec žádné opory ani léku. A dodala že byla mučena od démonů ještě zoufaleji a krutěji.

A jak jsem já, bratr, který toto píše, slyšel vyprávět a pamatuji si, jeden Menší bratr, a domnívám se že hodný víry, projevil veliký údiv a soucit, když od ní slyšel, že byla tak strašlivě mučena. Tento bratr, hodný víry, viděl ve božském vidění, že to všechno co o sobě ta křesťanka řekla, že vytrpěla pokud jde o mučednictví těch strašných soužení, je pravda a (trpěla) ještě víc. Proto od té doby byl ten bratr trvale naplněn velikou a neobyčejnou soustrastí a zbožnou úctou k ní.

Slova která jsem rychle a v krátkosti zachytil jsou tato:Vyprávění strašných tělesných a duševních trápení Angely, dotýkajících se především žádostivostia. Za prvé: je popsáno jak je lákána ďáblem, aby ožily neřesti a ctnosti ochably

Řekla mi: „Vidím, že démoni věší mou duši a jako oběšenec nemá žádnou oporu, tak se také zdá, že mé duši žádná opora nezbývá, všechny síly duše jsou rozvráceny před jejím zrakem, při (plném) vědomí a za jejího přihlížení. A když duše vidí, že se všechny síly rozvracejí a ztrácejí, a že tomu nemůže zabránit, tolik to bolí, duše prožívá tak beznadějnou bolest a hněv, že je s těží kdy schopna tuto beznadějnou bolest a hněv oplakat. Někdy nevyléčitelně pláču; někdy na mne potom přijde takový hněv, že se sotva udržím, abych se celá nerozdrásala; někdy se nedokážu udržet, abych se strašlivě nebila, a tak mi někdy otekla hlava i jiné údy. A když duše začne pozorovat, jak upadají a opouštějí ji všechny síly21, začne se bát a plakat; křičela jsem k Bohu svými ústy a volala mnohokrát, takřka bez přestání: „Synu můj, synu můj, neopouštěj mě, synu můj!“22

Dále mi řekla, že v jejím těle nezůstává žádný úd nezasažený a nesoužený démony, proto prý se jí nezdá správné napsat, že šlo jen o tělesné nemoci, ani jen duchovní. A pokračovala: „Všechny neřesti ožívají, ne že by zůstávaly v životě trvale, ale působí a přinášejí veliké soužení; do těla vstupovaly i neřesti, které (tam) nikdy nebyly, a působí veliké soužení, avšak nejsou trvalé. A když zase odumírají, dává mi to velikou útěchu, protože poznávám, že jsem klamána mnohými démony a že oživují a dávají ožít neřestem, které byly už mrtvé a ještě přidávají ty, které nikdy nebyly. Když jsem si v té chvíli vzpomněla, že i Bůh byl takto soužený, ponížený a chudý, chtěla jsem být soužena dvakrát víc.“b. Za druhé se popisuje, jak uhašené neřesti v duši povstávají ďábelským pokušením v těle, především ty proti čistotě

Také mi ta křesťanka řekla: „Zatímco zůstávám v té strašné démonické temnotě, kde se zdá být vzdálena každá naděje na dobro a která vzbuzuje strach, a když se křísí neřesti, o kterých vím, že jsou uvnitř duše mrtvé, ale mimo ni je křísí démoni, dokonce i ty neřesti, které nikdy nebyly; cítím v těle, kde trpím méně, na třech stydlivých místech, takový oheň, že jsem obyčejně přikládala hmotný oheň, abych uhasila ten druhý oheň, dokud jsi mi to nezakázal. Pokud jsem tedy v této temnotě, myslím, že bych si spíše vyvolila být zavražděna23, než toto snášet, ba křičím volám smrt, ať už mi Bůh dopřeje ji podstoupit jakýmkoli způsobem. Tehdy říkám Bohu, musí-li mne poslat do pekla, ať neotálí, ale aby to rychle učinil, a dodávám: «Když jsi mě už opustil, dokonej (cos začal) a potop mě!» A v té chvíli chápu, že je to dílo démonů, a že ty neřesti nežijí v  duši, protože duše s nimi nikdy nesouhlasí, ale jsou násilně vnucovány tělu. A tělu to působí takovou bolest a lítost, že by vydalo samo sebe, aby to nemuselo snášet; avšak i duše poznává, že je jí odňata všechna moc, takže i když se nepoddává, přesto nemá sílu v něčem neřestem odporovat, vidí, že je to proti Bohu, a upadá do nich.“c. Za třetí se popisuje jak Bůh dopouští, aby se zabývala jakousi dosud nepoznanou neřestí, je však nadána mimořádnou silou24 k jejímu zdolání

Také mi ta křesťanka řekla: „Byla mi dána a zjevně dopuštěna neřest, která ve mně nikdy nebyla, avšak otevřeně poznávám, že je bylo dopuštěno Bohem, aby do mě vešla; je to tak veliká neřest, že překonává všechny ostatní neřesti. A dále mi byla dána zjevně od Boha jakási ctnost proti této neřesti, která ji ihned přemáhá tak mocně, že i kdybych nevěřila s jistotou, že to pochází od Boha, z jiných důvodů, toto by ve mně zanechalo jistou a bezpečnou víru v Boha, o které nemohu pochybovat. Ctnost zůstává stále, ale neřest slábne; ctnost mě drží a nedovolí mi upadnout do neřesti; je to tak silná ctnost, že mne nejen drží, ale dává mi takovou sílu ctnosti, že v tom opravdu poznávám Boha, neboť ani nic co vidím, ani nic co slyším, ani žádný předmět hříchu by mě nedokázal pohnout nějakým hříšným hnutím od této ctnosti. A kdyby se všichni lidé na světě snažili všemi způsoby a podobně kdyby se i všichni pekelní démoni namáhali proti mně, nedokázali by mně pohnout ani

21 Virtutes = síly, též ctnosti.22 Toto není chyba překladu, ale skutečně překvapivé zvolání.23 Assari ? pokus o odvození z italského „assassinare“ = zavraždit.24 Ctností.

28

k tomu nejmenšímu hříchu. Proto jsem si v tom trvale jistá Bohem. Ta neřest je tak veliká, že se stydím o tom vyprávět a je tak mocná, že, když je mi zmíněná ctnost ukryta a zdá se mi, že mě opouští, není nic, co by mne mohlo zadržet, ani stud ani žádný trest, abych se hned nevrhla do hříchu; přesto v té chvíli přichází ona ctnost a osvobozuje mě s takovou mocí, že bych ani já sama snad nebyla schopna zhřešit ani pro všechna dobra i zla, která jsou na tomto světě.“Arnaldovy poznámky týkající se vzájemnému vztahu mezi šestým a sedmým krokem a Angelina stavu

Všiml jsem si, že ta křesťanka byla v šestém tomto šestém kroku v mnohem strašnějším (stavu) než je možné popsat. Avšak tento šestý krok trval jen krátce, tj. asi dva roky a probíhal zároveň se sedmým krokem, který začal o trochu dříve než šestý a který je ještě mnohem podivuhodnější. Poznával jsem, že onen šestý krok slábnul a odcházel během krátkého času, avšak nezanikl zcela a úplně, zvláště pokud jde o mnohé tělesné nemoci, jichž byla stále plná. A všiml jsem si, že zůstávala v sedmém kroku a rostla v Bohu více, než je možné vypovědět. A i když stále byla velmi nemocná a mohla jen velmi málo jíst, přesto byla velmi tlustá a červená, avšak také oteklá a plná bolestivých míst na všech údech a na všech částech těla, takže jen s velikým utrpením se mohla hýbat, chodit či sedět, ačkoli tato všechna tělesná utrpení považovala za velmi lehká.Popis muk, která vycházejících ze zápasu mezi pokorou a pýchou, tj. týkajících se především hněvua. Za prvé: popis účinků pokory

Po tom všem, co bylo popsáno, když ona křesťanka procházela sedmým krokem a už zcela opustila krok šestý, řekla mi o šestém kroku: „V mé duši často zápasil jistý druh pokory s jistým velmi odporným druhem pýchy. Jednalo se o pokoru, protože jsem pozorovala, jak se vzdaluji každému dobru; viděla jsem se mimo každou ctnost a každou milost; viděla jsem v sobě takové množství hříchů a nedostatků, že jsem nemohla myslet, že by se Bůh ještě chtěl nade mnou smilovat. Viděla jsem se jako ďábelský dům, spolupracovnici, důvěrnici a dceru démonů. Viděla jsem se mimo každou počestnost a mimo každou ctnost, jako hodnou poslední a nejisté pekelné propasti. Tato pokora není totožná s tou, kterou někdy prožívám a která upokojuje duši a působí, že do ní vejde poznání Boží dobroty, protože tato pokora nepřivádí nic než nesčetné zlo. Proto mi připadá, jako bych byla uvnitř v duši obklopena démony, a poznávám nedostatky na duši i na těle; a Bůh je mi uzavřený a skrytý v každé části, takže si nijak nedokážu připomenout Boha, ani nic ze svých vzpomínek na něho, ani to co on dopouští. A přestože se považuji za zavrženou, nestarám se nijak o své zavržení, tím více mne zajímá a trpím tím, že jsem urazila svého Stvořitele, kterého jsem nechtěla urazit a nechtěla bych ho urazit pro všechna zla i dobra, jaké lze vypočíst. Proto, když vidím tyto své nesčetné urážky, bojuji ze všech svých sil proti těm démonům, abych zvítězila a přemohla tyto neřesti a urážky, avšak žádným způsobem se mi to nedaří. A také nenacházím žádný brod ani skulinku, kterou bych mohla vyjít a nenacházím ani žádný lék, kterým bych si mohla pomoci. Odhaduji, že jsem tehdy padla velmi hluboko.“b. Za druhé: popis účinků pýchy

„Tady pak začíná (působit) pýcha, stávám se hněvivou a smutnou, velmi zahořklou a nadutou. A mám velmi velikou hořkost i z dober, které mi učinil Bůh, protože si na ně nevzpomínám, abych z nich (načerpala) nějaké občerstvení, ale zahanbení bolestný údiv, že ve mně vůbec někdy mohla být nějaká ctnost, a také pochybuji, že by ve mně někdy nějaká ctnost doopravdy byla a nevidím žádný důvod, proč by to Bůh dovolil. Tehdy je mi tak nedostupné a skryté všechno dobro, že jsem celá rozčílená, smutná, zakouším hořkost, jsem nadutá a soužená víc, než mohu vypovědět. I kdyby všichni utěšitelé a všichni moudří na světě a všichni svatí z  nebe by ke mně mluvili, aby mě utěšili a slíbili mi všechna dobra a všechny útěchy, jaké je možno říci, a i kdyby ke mně mluvil sám Bůh (kdyby on sám mě nějak nezměnil nebo nějak jinak na mě zapůsobil) nepřineslo by mi to žádnou útěchu, ani žádnou úlevu, ani bych jim nevěřila, naopak ještě by to rozmnožilo mé trápení a způsobilo by to ještě větší nevýslovný hněv a údiv a smutek a bolest. Proto, abych změnila ta muka a aby mi je Bůh odňal, raději bych si zvolila a chtěla bych mít všechno zlé a nemoci a všechny bolesti, které působí ve všech lidských tělech, a považovala bych je za snazší a menší zlo než toto přítomné. Proto jsem vícekrát řekla, že když to porovnám, jako výměnu za tato soužení bych si spíše vybrala jako útěchu vytrpět jakýkoli druh mučednictví.“c. Za třetí: výklad, jak se duše v tomto zápase očistí

„Stav, ve kterém jsem prožívala tato muka, začal někdy před pontifikátem papeže Celestina a trval víc než dobré dva roky, během nichž jsem byla často soužena. Dosud nejsem zcela a úplně osvobozena, nyní občas cítím toto utrpení zvenčí a ne zevnitř. Avšak teď, když už jsem v jiné situaci, poznávám, že mezi onou pokorou a pýchou probíhá nejvyšší osvobození a očištění duše a že bez pokory nemůže žádný člověk být spasen, a čím větší je pokora tím větší je dokonalost duše. Proto vím, že mezi onou zmíněnou pokorou a pýchou je duše spalována a mučena, že pravdivé pokorné poznání urážek a nedostatků, které vidí duše skrze onu pokoru, trestají, mučí a očišťují zmíněná pýcha a démoni. Proto čím více je duše uvnitř ponížena, ochuzena či pokořena až do krajnosti, tím více je připravena, osvobozena a očištěna k tomu, aby byla více vyvýšena; protože žádná duše nemůže být vyvýšena víc, než kolik se pokoří a poníží: To je její krásným měřítkem.“

29

Kapitola IX

Sedmý doplňkový krok25

(Sedmý krok je zjevení, které lze jen vyslovit, ne domyslet a není to nic o čem by bylo možné přemítat.)Obšírná řeč o způsobech prožívání Boha a života s ním

a. Výklad zážitku vidění Boha „v temnotě a s temnotou“Ona křesťanka řekla: „Jednou byla má duše vyzdvižena a viděla jsem Boha v takovém jasu, kráse a plnosti,

jaké jsem nikdy v takové míře a v takové plnosti neviděla. A neviděla jsem tam lásku; tehdy jsem ztratila onu lásku, kterou jsem nosila, a stala jsem se neláskou.

Později jsem měla toto vidění v temnotě. To proto, že je to příliš dobré než by bylo možné domyslet či pochopit; a všechno co je možné domyslet či pochopit se toho nedotýká ani k tomu nedosahuje. Tehdy byla dána duši jistojistá víra, bezpečná a nejpevnější naděje, trvalý duševní mír od boha, který mě zbavil veškerého strachu. A v tomto dobru, které se vidí v temnotě, jsem se celá schoulila a byla jsem tolik upokojená Bohem, že o tom nikdy nemohu pochybovat včetně toho, že mám (opět) s jistotou Boha. V tomto tak velmi účinném dobru, viděném v temnotě, je ovšem soustředěná celá moje nejpevnější a bezpečná naděje.“

Jednou jsem se jí já, písař ptal na jednu otázku, kterou položil svatý Augustin, jak jsem četl v  jedné knize26, kde se žáci ptají svatého Augustina, jak stojí či budou stát svatí v nebi dodávají to, co spatřil svatý Štěpán27: Ježíše, stojícího po pravici Otcově. Ptají se, a zdá se jakoby dokazovali, že tam nemůže být místo ke stání či sezení; a k tomu jsou pádné důvody. Když jsem se vyptával, byla ta křesťanka hned v té hodině pozdvižena v mysli a zdálo se že nevnímá má slova. Bylo jí to učiněno z podivuhodné milosti. Po nějaké době, zatímco jsem trval na své otázce, které zdá se nemohla rozumět, neodpověděla na otázku, ale začala mi vyprávět toto: „Náhle byla má duše pozdvižena a octla jsem se v takové radosti, že je zcela nevypověditelná a není možné o ní nic říci. Cokoli jsem chtěla vědět, všechno jsem se dozvěděla; cokoli jsem chtěla mít, všechno jsem měla. A viděla jsem všechno dobro.“

Řekla: „V takové chvíli duše nemůže nikdy pomyslet na to, že by jí toto dobro opustilo nebo o že by je opustila ani že by měla jakkoli od něho odejít, ale raduje se ze všeho toho dobra. A nevidí vůbec nic, co by bylo možné vypovědět ústy a později ani srdcem; nevidí nic, a vidí úplně všechno.“ Po této řeči dodala: „Nemám tedy naději v žádné dobro, které by bylo možno navenek vypovědět ba ani o něm uvažovat (rozumem), avšak má naděje spočívá v dobru skrytém, jistém a uzavřeném, které poznávám ve veliké temnotě.“

Když jsem jí odporoval ohledně té temnoty a nechápal jsem, chtěla mi to vysvětlit a řekla: „(Dobro) bylo tím jistější a více překonávající všechno, čím více se zdálo být temné a tajemné; vidím je v temnotě, protože překonává všechno dobro, všichni a všechno jiné je temnota a ať se duše či srdce nacházejí kdekoli je tam méně než toto dobro. To co jsem dosud vyprávěla“ – totiž když duše vidí, jak Bůh všechno naplňuje a vidí všechny tvory, když vidí božskou moc, a také to když vidí božskou moudrost a jeho vůli, jak dosud křesťanka s podivuhodně vyprávěla a zároveň říkala, že co vidí je nevypověditelné – „je menší než ono velmi tajemné dobro, protože toto dobro, které vidím v temnotě, je celé, zatímco ta ostatní jsou částečná.“

Dále vykládala: „Ačkoli je to vše nevypověditelné, přináší to radost. Avšak vidění Boha v  temnotě nepřináší úsměv na ústa, ani zbožnost, ani vroucnost, ani žhavou lásku, neboť tělo se netřese a nehýbe ani duše není pohnutá jako obvykle, nic nevidí, a vidí všechno a tělo spí a jazyk je vyřazen. A všechny projevy přátelství, které mi prokázal ve veliké a nevýslovné míře, a všechna slova, která mi řekl, a vše, co jsem kdy napsala, nyní vidím natolik menší než dobro viděné v temnotě, že do nich neskládám a nemám v nich svou naději. Ba i kdyby bylo možné, že by to všechno bylo falešné, nijak by to nezmenšilo mou naději, nezmenšila by se má nejpevnější naděje, která je jistá v tom celém dobru, které vidím s takovou temnotou.“

Křesťanka řekla mě, bratrovi, že tímto nejvyšším a nevýslovným způsobem vidění Boha ve veliké temnotě byla její mysl pozvednuta pouze třikrát s onou velikou a nejvýše obdivuhodnou milostí vidění, ačkoli mnohokrát a nesčetněkrát viděla ono celé dobro stále v temnotě, avšak ne tím popsaným nejvyšším způsobem a v tak veliké temnotě.

b. Dvojí zkušenost: Svět Angelu odvrhuje, Bůh ji táhne, aby se vrhla do božské propastiJednou, když byla nemocná, mi křesťanka řekla:„Na jedné straně mě svět vyhání svými trny, protože všechno na světě mám za trní a hořkost a tím mi to také je.

Z jiné strany mě démoni vyhánějí s velikým úsilím a téměř soustavným pronásledováním. Mají nade mnou moc, protože Bůh vydal do jejich rukou mou duši i tělo; neboť (kdyby to byl Bůh neučinil) mohli by sice těžce sužovat tělo, duši by však nemohli tolik napadat a trápit ranami, protože duše je vůči nim uzavřenější než tělo. Zdá se mi jako bych je skoro hmotně viděla s napřaženými rohy proti mně.

25 Jistě mezi prvními měsíci 1294 a koncem léta 1296 (Ferré).26 Snad De civitate Dei, 1. XXII, 30, č. 1 (PL 41, 801).27 Srov. Sk 7,56.

30

Na opačné straně mě Bůh přitahuje k sobě. A když říkám, že mě táhne sladkostí, láskou či čímkoli, co lze vyjmenovat, vymyslet či představit si, je to všechno špatně, neboť mě nepřitahuje ničím, co by mohl pojmenovat či pochopit ten nejmoudřejší (člověk) na světě; a říkám-li že je celé Dobro, pustoším jej. Zdá se mi, že stojím či ležím uprostřed oné Trojice, kterou vidím s takovou temnotou. Přitahuje mě to více než dosud cokoli, co jsem měla nebo všechno dobro, o kterém jsem kdy vyprávěla, o tolik víc, že není možné srovnání; a cokoli říkám, jako bych neříkala nic anebo to říkala špatně.“

Později řekla: „Zdá se mi, že se rouhám. Když ses ptal28, jestli mě přitahuje více než dosud, (na což jsem přitakala) zdá se mi to jako rouhání. Proto jsem byla celá nemocná, když ses ptal a já jsem takto odpověděla.“

c. Angela se noří dokonale do zároveň do lásky Boží a lásky Ježíše Krista ukřižovaného: leží v Bohu a na „lůžku“ kříže

Nepamatuji se, když se nacházím v té temnotě, na nic lidského či na Boha – člověka ani na nic, co by mělo nějakou podobu, tehdy vidím všechno a nevidím nic. Když odcházím a zůstávám vzdálena od toho, co jsem řekla, vidím Boha – člověka. Přitahuje duši s takovou něhou, že někdy říká: «Ty jsi já a já jsem ty.» A vidím ty oči a tvář, tolik líbeznou s takovou náklonností, že mě přímo objímá. Co se týče těch očí a tváře, je to to, o čem jsem mluvila, že vidím v té temnotě a co vycházelo z nitra, dává mi to tolik rozkoše, že to nelze vypovědět. Když duše stojí v Bohu – člověku, je živá; v něm stojím mnohem častěji než v tom s temnotou. Ve vidění Boha – člověka je duše živá; ale nazírání v temnotě ji dosud přitahuje mnohem a nesrovnatelně více než vidění Boha – člověka.Ve vidění Boha – člověka zůstávám téměř nepřetržitě. Začalo to být takto trvalé, když mi byla od Boha dána jistota, že nestojí žádná překážka mezi mnou a jím. Od té doby nebyl snad dodnes jediný den či noc, ve které bych neprožívala trvale tuto radost z (Božího) lidství.

Mám touhu zpívat a chválit a říkám:

«Chválím tě, Bože milovaný,na tvém kříži jsem si učinila lůžko;za polštář a peřinu jsem nalezla chudobu;jako další část lůžka k odpočinkujsem nalezla bolest a pohrdání.»“

Protože jsem jí žádal, aby mi lépe vysvětlila, o čem mluví, dodala: „Mluvila jsem o tom lůžku, protože on se na něm narodil, žil a zemřel a protože Bůh Otec to lůžko miloval dříve než člověk zhřešil, je také mým lůžkem. Bůh Otec velmi miloval společníky (toho lůžka): chudobu, bolest a pohrdání. Tolik je miloval, a dal je svému Synu, který chtěl stále ležet na tom lůžku, stále je miloval a byl zajedno s  Otcem. Protože jsem se položila a spočinula na tomto lůžku – kříži Kristově, jenž jím byl křižován na těle a ještě více na duši – je to mé lůžko, a věřím, že na tomto lůžku zemřu a skrze ně budu spasena. Radost, jakou očekávám od těch rukou a nohou a od těch znamení po hřebech, které tyto ruce a nohy táhly k lůžku, nelze vypovědět. Já však skoro zpívám a říkám Synu svaté Marie:

«Co cítím, neumím říci,co vidím, nechci už nikdy opustit;proto mé žít je umírat,táhni mě tedy k sobě.»

Když to však říkám, když si vzpomenu na toho, o kterém mluvím a ke kterému mluvím, náhle už nemohu mluvit a jazyk strne.

Později, když se od toho na čas vzdálím, svět a to jiné, co nalézám mě ženou, abych ještě více toužila; proto k smrti trpím touhou zemřít.“ Já, bratr písař, jsem viděl a slyšel od této věřící, že toto utrpení touhy zemřít, kterým byla velmi soužena, jak bylo řečeno, jí byla odňata. Ne že by už neměla touhu zemřít, ale že už ji to tak nesoužilo.

d. Angela mluví všeobecně o svém každodenním životě provázeném mystickými vytrženímiJejí duše byla velmi často vyzdvižena do Boha, proto jednou řekla, že na sebe tato její vytržení navazovala.

Říkala, že téměř vždy byla ta vytržení nová, takže co prožívala v jednom vytržení, nezažila už v jiném, ale vždy novým způsobem, takže prožívala stále něco nového. A ani jídlo, mluvení nebo cokoli jiného dělala, jí nebránilo, aby její mysl či duše upadla do vytržení. Proto se její družka snažila jí pomáhat, když jedla, neboť někdy na to zapomněla, velmi často se mohla najíst jen velmi málo. Viděl jsem, že to co mi řekla jeden den, druhý den si sotva dokázala připomenout. Dokonce když ke mně mluvila v jedné a téže hodině, hned jak řekla slovo, zapomněla na ně, takže ho už neuměla zopakovat. To se jí však stávalo myslím jen v tomto sedmém kroku.

28 Viz kap. II, sedmý krok.

31

Po tomto mi ta křesťanka řekla, že její duše byla oblažena a koupala se v blahu z toho, že láska je odměřována a že Duch je udělován s mírou.29 A pokračovala: „Duše se raduje a koupe se v tomto (vědomí).“ Když jsem jí odporoval slovy Písma, odpověděla, že co říká Písmo je pravda, ale neodporuje to jejímu (výkladu). Řekla tedy toto: „Je pravda, co říká (Jan Křtitel)30, že Bůh udílí svého Ducha bez odměřování; ale má duše se koupe a raduje, že Bůh i svému Synu a všem svatým dává odměřeně.“

Angela, uvedená do nejvyšších úradků Boží spravedlnosti, rozumí Božím soudům

Jednou křesťanka řekla: „Není nic v čem bych tolik poznávala Boha, jako jej poznávám v jeho rozhodnutích, které neustále činí. Takže když večer nebo ráno říkám Bohu v modlitbě:

«Svým příchodem – vysvoboď mě, Pane,svým narozením i utrpením – vysvoboď mě, Pane»31,z ničeho se snad tolik neraduji, jako když s důvěrou říkám:«Tvými svatými soudy vysvoboď mě, Pane».“A dodala: „Říkám Bohu: «Tvými svatými soudy vysvoboď mě, Pane», protože už nerozeznávám Boží dobrotu

v dobré a svatém člověku a v mnohých dobrých a svatých lidech více, než v zavrženém či množství zavržených. Tato hluboká skutečnost mi byla ukázána pouze jednou, ale nikdy neztratím vzpomínku a nezapomenu tu radost. I kdyby všechno v mé víře zesláblo, v tomto samotném, v jeho soudech a spravedlnosti jeho soudů, bych měla jistotou o Bohu. Avšak jak hluboká je to skutečnost! To všechno se navrací k užitku dobrých, protože každá duše, která kdy měla nebo bude mít poznání těchto soudů a této hlubiny, skrze toto poznání Božího jména vytěží plody ze všeho.“

Nyní jsem ji slyšel vyprávět nejpodivuhodnější věci na světě. Když mluvila něco jsem pochopil, avšak ani ona mi nedokázala vysvětlit víc, než to málo co jsem pochopil z jejího vyprávění, ani já jsem více nedokázal pochopit natolik, abych to mohl napsat.

Stojí za zmínku a je velmi pamětihodný jeden výrok, který byl té křesťance zjeven téměř na počátku, když jsme začali psát. Já, bratr, jsem ten výrok vsunul tam, kde mi ho sdělila, totiž ve druhém kroku o božském pomazání. Ta křesťanka mi tehdy řekla: „Slyšela, jak ke mně Bůh promlouvá: «Nech napsat na konci toho, co píšete, že tím vším se vzdávají díky Bohu a kdokoli chce zachovat milost, ať nepozvedá oči duše od kříže ani v radosti ani ve smutku, které bych mu dal anebo dopustil.»“

Také řekla: „Kam až poznávací schopnost duše dosáhne, nenalezne nic ke srovnání, je vytržena nad sebe a položena do lůna Božího. Tehdy rozumí a raduje se a spočívá v těch božských dobrech, o kterých nedokáže vyprávět, protože jsou zcela nad chápání a nad vypovědění, a duše tam plave. Proto rozumí význam slov, která řekl Kristus, které se někdy zdají příliš silné či obtížné a podobně chápe, proč byla v  duši Kristově nezmírněná bolest, neboť když je moje duše proměněna do utrpení Kristova, nachází takovou bolest v utrpení Kristově, že v ní nenalézá jakékoli zmírnění. Když na to má duše vzpomene, není schopna vůbec žádné radosti; to se nestává, když vzpomíná na tělesné utrpení, neboť v takovém případě se po smutku navrací radost. Tak začínám rozumět a pochopím ostrou bolest v Kristově duši, když spočíval v těle Matky i později, ačkoli jsem to předtím nezakusila. Tak rozumím soudům Božím.“Čtyři rozhovory, útěchy, vidění Angely účastné na mši svaté

Jednou při konventní mši svaté slyšela ta křesťanka nějaká slova, která jí říkal Bůh a která zde nejsou zapsaná. Když však kněz, který mši sloužil, byl blízko přijímání, uslyšela, jak jí Bůh říká: „Je mnoho těch, kteří mě trhají a krvaví mi záda.“ Viděla a pochopila, že to k ní mluvila hostie, kterou kněz právě lámal. Ona začala uvažovat a modlila se: «Učiň, ať on není takový.» A on mi odpověděl: «Navěky nebude takovým.»“

A pokračovala: „Má duše se velmi radovala uvnitř Trojice, uvnitř svatostánku, do kterého se ukládá Tělo Kristovo a poznávala, že (On) je na každém místě a naplňuje všechno. Byla v tom svatostánku velmi blažená a divila se, proč tolik blaženosti, a s nezměrným veselím řekla: «Proč jsem tolik blažená v tomto svatostánku?» A když ty, Pane, jsi všude, proč nejsem všude tak blažená? On mi odpověděl slova tak tajemná, že si je úplně nepamatuji. Řekl však: «Pro slova, která dávám říkat jsem uzavřen do této schránky; to se děje jedinečným zázrakem.“

Jednou jsem jí, já bratr písař, podával přijímání a protože obyčejně při každém přijímání dostávala novou milost, zeptal jsem se jí, jak jsem byl častěji zvyklý, jestli byla s tímto přijímáním spokojená. Ona mi odpověděla, že kdyby to bylo možné, chtěla by přijímat každý den. Řekla, že se jí při tom přijímání dostalo milosti a božské útěchy, ve které rozuměla a jasně cítila jak, že přijímání očišťuje, posvěcuje, posiluje a uchovává duši. Tyto čtyři věci cítila a rozuměla ve své duši tehdy víc než obvykle. Také řekla, že slyšela i od Boha, jak velmi (přijímání) prospívá, totiž v těchto třech (směrech).

29 Řím 12,3; Ef 4,13.30 Srov. Jan 3,34.31 Z Litanií ke všem svatým.

32

Jednou při pozdvihování Těla Kristova ve mši, kterou jsem sloužil, vstoupila do její duše veliká radost a slyšela: „To je ten člověk, který byl ukřižován. A duše jej viděla. Sotva však vyslechla ta slova, duše přešla (dále) a neupoutala se k tomu. Náhle bylo v duši učiněno podivuhodné působení, které je působením ticha, neboť o něm nelze vyprávět. A duše hned přešla a byla zahalena do jeho božství. V té chvíli slyšela: «Tady spočívá veškerá radost andělů a všechna radost svatých i všechna radost tvá.» Je však pravda, že to bylo řečeno mnohem líbezněji, než to říkáš ty; vůbec nepoznávám to, co tady říkáš.“

Při jiné mši jiného dne jí bylo řečeno něco, na co se dobře nepamatuje. Avšak řekla, že slyšela, jak jí byli doporučeni ne ti, kdo Písmo velmi znají, ale kdo je naplňují. A Bůh jí řekl, že celé božské Písmo se naplňuje v příkladu (Kristova) života. Pochopila.

Jednou, v kostele sv. Františka v Assisi, když sloužil mši br. Apicus a já jsem s ní (potom) rozmlouval, sdělila mi jakési velmi veliké, nové a podivuhodné věci, které obdržela a byly jí zjeveny během té mše. A protože to bylo velmi pozoruhodné, jeden bratr, kterému jsme já a ta křesťanka, vyprávěli o těchto tajemstvích a byl s  námi, když ta křesťanka o tom vyprávěla, řekl mi, abych to napsal. Protože jsem tam však byl jen na cestě, nemohl jsem to tehdy napsat. Později, po mnoha dnech jsem to chtěl zapsat a žádal jsem křesťanku, aby mi to zopakovala. Protože však ona ani já jsme si nepamatovali všechno sdělila mi jen něco málo:

„Má duše byla tehdy vytržena do tak veliké nové radosti, že jsem tak velikou nikdy nezažila touto cestou či takovým způsobem. A slyšela jsem Boží slova; zároveň jsem slyšela mluvit svatého Františka velmi milým a novým způsobem. Během mše svaté, zůstával má duše a těšila se z toho potěšení, které měla jeho duše, když opouštěla tělo, jak se mi zdálo. Tehdy se mi v duši rozhostila taková nevýslovná radost, takže, kdybych nevěděla, že Bůh činí všechno s mírou, řekla bych, že ta radost byla největší a bez míry. Tehdy jsem slyšela: « Já jsem František poslaný od Boha. Pokoj Nejvyššího buď s vámi.» Zavolal mě a řekl: «Světlo a dcero Světla, které je světlem všech světel»; a ještě mnohé jiné, které zde není popsáno. Řekl: «Svěř (Bohu) statky majetku, jako jsem ho opustil já», pochopila jsem, že mluví o chudobě, kterou nám zanechal, abychom ji zachovávali, «a svěř mu také ty, kteří mě následují a kteří milují, co jsem miloval já.“ Když jsem pochopila, že je to svatý František, má radost se ještě rozmnožila. A po mnohých rozhovorech svatého Františka následovalo Boží působení, které se obyčejně projevovalo v mé duši, takže upevňovalo to, co bylo vlastní svatému Františkovi. Dokud jsem byla v Assisi, více než devět dní jsem měla denně slyšení svatého Františka.

Toho dne jsem prožila tak vznešené vytržení a tak jasné pochopení, jak Kristus přichází ve Svátosti oltářní, že nikdy předtím ani později mi to už nebylo tak jasně ukázáno. Bylo mi ukázáno, jak Kristus přichází se svým doprovodem32 a směla jsem se těšit z Krista a jeho doprovodu, což není pro mě obvyklé, abych se mohla těšit z někoho mimo Krista. Proto jsem se divila, že se mohu těšit z Krista i z jeho doprovodu. Jinak jsem chápala jeho a jinak jeho doprovod a těšila jsem se z něho i z jeho doprovodu. Bylo mi řečeno, že ten doprovod jsou trůny. Nerozuměla jsem, co to znamená „trůny“. Ten doprovod byl velmi početný zástup nebo šik. Kdybych nevěděla, že Bůh činí všechno s mírou, řekla bych, myslela bych si, že toho doprovodu je nezměrné a nespočetné množství. Slyšela jsem od Boha: «Jsou duše, do kterých vstupuji a kterými procházím.» a řekl mi, že v mnohých městech se nenachází duše, ve které bych spočinul, jako spočívám ve tvé duši. Řekl mi počet těch měst, ale zapomněla jsem to.“

Já, bratr písař, jsem se jí zeptal, jestli ten zástup, byl-li to zástup, se dal nějak změřit na délku a na šířku. Ona mi odpověděla, že neměl míru do délky ani do šířky a byl nepopsatelný.Angela je působením Boží milosti vytržena do stavu nejvyššího sjednocení s Bohem

Po určitý časový úsek po tom všem, o čem jsem psal, mi odpověděla křesťanka na moji otázku: „Během poslední doby postní jsem se nacházela nepozorovaně celá v Bohu, více než obvykle. Zdálo se mi, že jsem byla ve středu Trojice, více než obvykle, neboť jsem přijímala větší dobra než obvykle a protože jsem je požívala nepřetržitě. Během tohoto bytí v Bohu jsem byla naplněna radostí, plná slastí. A zatímco jsem prožívala v sobě tato veliká a nevýslovná dobra a rozkoše, které zcela převyšují vše, co jsem předtím zakoušela, působil v  duši Bůh tak nepopsatelným způsobem, že ani žádný světec nebo anděl by to nedokázal vypovědět či vyložit. Jsem si jista, že toto Boží působení, tuto nejhlubší propast není schopen svou velikostí obsáhnout a pochopit ani žádný anděl ani žádný tvor. To všechno, co říkám, říká (o těch věcech) tak málo a tak špatně, že je to až rouhání proti nim.

Vzdálila jsem se, a ještě pořád jsem vzdálena, ode všeho, co jsem dříve měla a z čeho jsem se dříve obvykle těšila, totiž z života a lidství Kristova a z nahlížení jeho vznešeného doprovodu, který Bůh Otec od věčnosti tolik miloval a daroval jej svému Synu, z něhož jsem byla zvyklá se velmi radovat, totiž v pohrdání, v bolesti a chudobě Božího Syna, a v kříži, který byl často mým odpočinutím a lůžkem. Vzdálila jsem se také od onoho způsobu vidění Boha v temnotě, které mě tak často oblažovalo. Vzdálila jsem se od každého dřívějšího stavu s tolikerým pomazáním a pokojem, že jsem je nijak nedokázala vnímat. Jenom si uvědomuji, že je nemám a že v kříži, ve kterém jsem měla tak veliké potěšení a který byl mým odpočinkem a lůžkem, nic nenacházím, v chudobě Božího Syna nic nenacházím a ani v ničem dalším, co lze vyjmenovat.“

32 „Societas“.

33

Bůh se ukazuje duši mimořádným působením dvojím způsobem„Bůh se nejprve představuje v duši tímto zcela nevýslovným působením, o kterém jsem mluvila. Potom se duši

ukáže tím, že se jí zjeví a daruje jí ještě větší dary s ještě větší jasností a nevýslovnou jistotou. Představuje se nejprve dvojím způsobem.“a. Za prvé, Bůh působí, aby jednak duše poznávala, jak přebývá v každém stvoření a jednak ji zcela připoutává k sobě

„Jednak se Bůh představuje důvěrným způsobem v mé duši. Tehdy poznávám, že je přítomen a poznávám, jak je přítomen ve všech tvorech, ve všem co má bytí, v démonu, v dobrém andělu, v pekle a v nebi, v cizoložství, ve vraždě i v dobrém skutku, a v každé věci, která existuje nebo má nějaký způsob bytí, jak v krásné věci, tak v ohavnosti.“ A dodala: „ Poznávám, že není méně v démonu než v dobrém andělovi; proto dokud přebývám v této pravdě, neraduji se méně z Boha, když vidím a poznávám démona nebo cizoložství, než když vidím a poznávám dobrého anděle či dobrý skutek. Tímto způsobem se (Bůh) v mé duši představuje dosti trvale. Toto představování se mě osvětluje s velikou pravdivostí a s Boží milostí, takže pro toto vidění nemůže duše (Boha) nikterak urážet, a přináší jí to mnohé božské dary. Když duše poznává (Boží) přítomnost, velmi se pokořuje a dostává se jí zahanbení nad jejími hříchy. A zároveň přijímá velikou hloubku moudrosti a velkou útěchu a radost od Boha.

Jednak se Bůh představuje zvláštnějším a velmi odlišným způsobem, než byl předchozí, a dává jinou radost, neboť mne vtahuje celou do sebe. Působí v duši mnohé božské působení s mnohem větší milostí a s tak hlubokou a nevýslovnou propastí, že jen toto Boží představování se, bez ostatních darů, je ono dobro, které mají svatí ve věčném životě. Někteří svatí v ráji však mají v nebi mnoho dobra, jiní méně; jaká dobra však nedokážu říct, protože mé mluvení je spíše ničení a rouhání, než mluvení, tvrdím však, že existuje rozšíření duše, které ji uschopňuje chápat a mít (účast) na Bohu.“b. Za druhé, Bůh se otevírá duši jako všechna sladkost, moudrost, pravda a plnost

„A sotva se Bůh duši představil, hned se jí ukázal tím, že se jí otevřel, rozšířil ji, a obdařil jí dobrými a milými věcmi, jaké dosud nezakusila, ještě mnohem hlubší než o čem jsem mluvila dřív. Duše byla vytržena z jakéhokoli zatemnění a poznávala Boha, více než by bylo podle mého rozumu možné, tak jasně a jistě a s  tak hlubokou propastí (ponoření), že neexistuje srdce, které by to bylo schopné později vůbec nějak pochopit či o tom přemýšlet.

Proto se ani mé srdce nemůže vrátit k poznávání a přemýšlení o k některé z těchto věcí, jestliže k tomu Bůh duši nepozdvihne, protože srdce se nikdy nemůže rozšířit natolik, aby to obsáhlo. A proto o tom nemůže vůbec nic říci, neboť nemůže existovat žádné slovo, které by to vyjádřilo a znázornilo. Také žádná úvaha ani poznání to nemůže obsáhnout. Tyto věci jsou natolik přesahující všechno, jako Bůh nemůže být nikterak dostatečně vyjádřen. Boha nelze absolutně žádným způsobem vyložit.“ A křesťanka s nejvyšší jistotou vyprávěla a dávala pochopit, že Boha nelze ničím dostatečně popsat.

„Boží Písmo je tak vznešené, že na světě není člověka tak moudrého, i kdyby měl vědění i ducha, který by je pochopil natolik, že by nepřesahovalo jeho poznání a že by aspoň zčásti neblábolil. Avšak o tomto nevýslovném božském působení, uskutečňujících se v duši, když se jí zjevuje Bůh, nelze vůbec nic říkat ani blábolit.

Protože moje duše je často pozdvižena do božských tajemství a vidí co je skryté v Bohu, chápu, z čeho je vytvořeno Písmo svaté; proč je snadné i nesnadné; proč se zdá, že něco tvrdí a zároveň popírá; proč někteří z něho nemají žádný užitek; proč ti kdo ho nezachovávají jsou zavrženi tím, že se na nich naplní a proč týmiž slovy jsou jiní spaseni; a stojím nad tím vším.

Proto, když se navracím z Božích tajemství, jistě říkám slůvka, která neodpovídají onomu nevýslovnému Božímu působení, které se odehrává v duši a ani se mu nikterak neblíží. Mé mluvení je spíše ničení, proto říkám, že se rouhám.“

Pokračovala: „Kdyby mi byly dány všechny duchovní radosti a všechny božské útěchy a všechno potěšení Boží, o nichž kdy vyprávěli všichni svatí od počátku světa, že je dostali od Boha, a také všechno, dokonce i ty mnohé věci, které mohli vyprávět a nevyprávěli; a kdyby mi byly ještě přidány i všechny pozemské radosti, všechna dobrá i zlá pozemská potěšení a byla proměněna v potěšení dobrá a duchovní a trvala by ve mně až do naplnění a přiváděla by mě k tomu nevýslovnému dobru zjevení Božího, přece bych za to všechno nedala a nevyměnila či nezaměnila za jediný okamžik z onoho zcela nevýslovného dobra. Říkám ti to takto proto, abych ti to mohla nějak vnuknout, vložit ti do úst, že toto nepopsatelné dobro, které mám, nekonečně překonává to, o čem jsem mluvila dříve, a nejen na okamžik, ale často po značnou dobu a mnohokrát tímto výrazným způsobem. Jiným způsobem, totiž ne tak výrazným, je prožívám takřka neustále.

Ačkoli mohu jistým omezeným způsobem vnímat smutky i radosti zvenčí, přesto je uvnitř v mé duši komůrka, do které nevstoupí radost ani smutek ani potěšení z žádné ctnosti či potěšení z nějaké věci, kterou by bylo možno pojmenovat, ale je tam ono Všechno Dobro, kterému se žádné dobro nevyrovná, je tak vším dobrem, že žádné jiné dobro není. A v tom Božím zjevení, ačkoli se rouhám, když o tom mluvím - a špatně mluvím, neboť to nedokáži vypovědět, přesto tvrdím, že v tom Božím zjevování se je celá pravda; poznávám, že v  tomto zjevení Božím mám celou pravdu, která je na nebi i v podsvětí a na celém světě i na každém místě a v každé věci, i veškerou radost, která je na nebi a v každém tvoru, tak pravdivě a jistě, že bych nikdy za všechno na světě

34

nemohla věřit něčemu jinému. A kdyby celý svět říkal něco jiného, vysmála bych se tomu. A vidím toho, který jest a jak je bytím všeho stvoření. Poznávám, jak mě činí schopnou, abych tomu rozuměla mnohem lépe než dosud, když jsem ho viděla v oné temnotě, která mě tolik oblažovala. Vidím, že jsem sama s Bohem, celá čistá, posvěcená, pravdivá, přímá, jistá a zcela nebeská v něm. Když se nacházím v tomto stavu, nemyslím na jiné věci.

Jednou, když jsem prožívala tento stav, řekl mi Bůh: «Dcero božské moudrosti, chráme Miláčka, radosti Miláčka.» A dále: «Dcero pokoje, v tobě odpočívá celá Trojice, celá pravda, takže ty držíš mne a já držím tebe.» Jedním z působení Božích je, že rozumím s velikou schopností a velikou radostí, jak Bůh v přichází v oltářní Svátosti se svým doprovodem.

A když se vzdálím od onoho nejvyššího stavu, ve kterém nemyslím na nic jiného, navracím se k tomu, že se vidím hned obklopenou těmi dobry, o kterých jsem mluvila, a sebe vidím uvnitř plnou hříchu a poslouchající hřích, pokřivenou a nečistou, celou zkaženou a chybující, avšak zůstávám klidná. Zůstává mi stálé Boží pomazání, které je souhrnem všech pomazání a je nade všechna pomazání, která jsem měla po všechny dny.

K tomuto stavu jsem vedena a pozdvižena Bohem ne svým úsilím, neboť jsem nevěděla, že mám tento stav chtít, toužit po něm, ani že je možný. Nyní však přebývám v tomto stavu neustále. Velmi často je duše pozdvižena Bohem aniž by k tomu bylo třeba mého souhlasu, zatímco nedoufám ani neuvažuji o ničem, náhle je duše pozdvižena Bohem, jsem ovládnuta a rozumím celému světu, zdá se mi, že nestojím na zemi, ale jsem v nebi v Bohu. Tedy tento stav, ve kterém se nalézám převyšuje všechny ostatní stavy, kterými jsem dosud prošla, neboť je o tolik více naplňuje, je o tolik jasnější, jistější, vznešenější a více obohacující, že se žádný z předešlých stavů myslím tomuto stavu neblíží.“

Křesťanka mi vyprávěla, že toto nevýslovné Boží zjevování prožívala více než sto nebo tisíckrát tisíc vždy nově, takže pokaždé prožívala nově a nové věci a jiným způsobem, vždy rozdílným od těch ostatních.Na svátek očišťování Panny Marie představuje sebe sama Bohu a připojuje se k řečenému Božímu zjevování

Dále vyprávěla: „Před tím nepopsatelným Božím zjevením duši, na svátek Panny Marie „svícové“33, když se rozdávaly požehnané svíčky na připomínku představení Božího Syna v chrámě, zatímco v mé duši probíhalo nevýslovné zjevování Boží, o kterém jsem mluvila, bylo mé duši učiněno představení sebe sama. A duše se viděla v takové vznešenosti a vyvýšenosti, že bych jinak nebyla schopna pomyslet či jen pochopit, že by má duše, nebo i duše v ráji mohly mít či měli takovou vznešenost. Má duše v té chvíli nedokázala pochopit sebe samu. Jestliže tedy duše, ačkoli je stvořená, dokončená a omezená nemůže pochopit sebe sama, čím méně bude schopna pochopit Stvořitele, nezměrného a nekonečného Boha? V té chvíli se duše zároveň představila Bohu s nejvyšší jistotou, bez jakéhokoli strachu; hned se představila Bohu s větší rozkoší, než jakou jsem kdy zažila, s novou a mimořádnou radostí, zakoušela nový zázrak, že jsem tak nový a tak velmi jasný zázrak v duši nezažila, jakým bylo toto setkání, kterého se mi dostalo. Tehdy jsem se setkala s Bohem a zároveň jsem poznávala a prožívala zmíněné nevýslovné zjevování se Boží, takže jsem prožívala i nové potěšení po všech těch předchozích a slyšela jsem nejvznešenější slova, jaké nevím jak napsat.

Když se potom duše vrátila k sobě, zjistila, že se jí líbí snášet veškeré bezpráví a trest pro Boha a že se už nemůže říci ani stát nic, co by ji mohlo oddělit od Boha. Proto duše zvolala: «Pane, co by mne ještě mohlo odloučit od tebe?» A pochopila jsem odpověď, že neexistuje nic, co by mě mohlo od Boha odloučit. Velmi se těším na den smrti; ani si neumíš představit, jakou radost prožívám, když na to myslím.“

Opět mí řekla ta křesťanka po tom všem, co slyšela od Boha v rozhovoru podivuhodnějším, než může vypovědět, že to zmíněné nepopsatelné dobro je oním dobrem, které patří svatým v životě věčném; a že to dobro, které mají svatí v životě věčném se neliší od tohoto, jinak ho však zakoušejí; a že v životě věčném se zkušenost natolik liší od toho, o čem jsem vyprávěl, že i méně svatý, který má méně ve věčném životě, má více než je možné dát jakékoli duši žijící tímto životem před smrtí těla. A dosvědčila, že její duše to pochopila.

Díky Bohu navždy. Amen.Dodatek týkající se mystéria Nejsvětější Eucharistie

Opět řekla mě bratrovi ona křesťanka: „ Jednou jsem se ptala Boha: «Hle, ty už jsi v této Svátosti oltářní. A kde jsou tví věřící?» On otevřel poznání mé duše a řekl: «Kdekoli jsem já, jsou i moji věřící.» A já jsem sama viděla, že je to tak a jasně jsem se nacházela všude, kde byl on. Avšak to co je bytím uvnitř v  Bohu, není totéž jako to, co je bytím venku; jedině on je všude a rozumí všemu.“ A dále mi řekla: „Nerozumím co znamená «věřící», ale on mi dal poznat, že mluvil pouze o svatých věřících.

Díky Bohu navždy. Amen.

33 „Sancta Maria Candelaria“ - 2. února, Představení Ježíše v chrámě a očišťování Panny Marie.

35

Epilog bratra písaře, který dotvrzuje věrohodnost všeho, co napsalKdyž jsem napsal téměř všechno, co stojí v této knížce, žádal jsem a prosil tu křesťanku a ona zase žádala a

prosila Boha, že kdybych snad v knížce napsal něco špatně anebo nadbytečně, aby jí to sám Bůh pro své milosrdenství zjevil a označil, abychom znali pravdu o tom od samého Boha. Ona křesťanka mi odpověděla: „Dříve než jsi mi to řekl, vícekrát jsem žádala Boha, aby mi dal vědět, kdyby v tom, co jsem vyprávěla a ty psal, byle něco lživého nebo nadbytečného, alespoň abych se s toho mohla zpovídat. Odpověděl mi, že všechno, co jsem vyprávěla a ty psal bylo pravdivé, a nebylo v tom nic chybného ani nadbytečného. A pokračoval, že jsem mluvila přiměřeně, neboť jsem mohla nadiktovat k sepsání ještě mnohé, z toho co mi řekl, a neřekla jsem. Také mi Bůh řekl: «Vše, co bylo napsáno, bylo napsáno podle mé vůle a pochází od mne, čili ze mne vychází.» A připojil: «Opatřím to pečetí.» Protože jsem nerozuměla, co znamená: ‚Opatřím to pečetí.‘, zopakoval: «Stvrdím to.»

Opět jsem, já bratr písař, napsal s velikou bázní, úctou a spěchem, jak jsem byl schopen chápat z úst té křesťanky, když se mnou mluvila, a nepřidal jsem nic svého od počátku až do konce, naopak jsem mnoho vynechal z těch dobrých slov, která říkala, neboť jsem nestíhal chápat ani psát.

Ona mluvila o sobě v první osobě; avšak někdy se stávalo, že jsem psal ze spěchu v třetí osobě a ani jsem to neopravil. Od začátku až do konce jsem nikdy nic nenapsal, nebyla-li ona přítomna a nemluvila. A když mluvila, psal jsem velmi rychle, jak ona diktovala, protože se byla nucena ke spěchu mnohými překážkami a zákazy od bratří.34

Ale i já jsem byl tlačen a psal jsem její vlastní slova, která jsem byl schopen pochopit, neboť jsem je nechtěl psát až když jsem od ní odešla neuměl jsem je napsat pro bázeň a zaujetí, aby se snad nestalo, že bych zapsal nějaké, byť jediné, slůvko, které ona sama neřekla. Proto jsem jí vždycky přečetl a víckrát opakoval, co jsem napsal, abych zapsal pouze její vlastní slova.35

Podobně, s Boží pomocí, se stalo, že dva jiní Menší bratři, příbuzní oné křesťanky a vpravdě důvěryhodní, viděli a slyšeli z jejích úst všechno, co je zde napsáno, všechno spolu s ní zkoumali a vícekrát rozebírali; a také, což je důležitější, byli si z Boží milosti jisti, že to vše pochází od Pána, a to také slovy i činy věrně dosvědčili.

34 Viz kap. II.35 To je potvrzení teorie, že Angela uměla latinsky.

36