Malé skupiny z hlediska soc. psychologiez knihy Sociální psychologie r. 1999 napsané Milanem Nakonečnýmr. 2001 převzal, mírně přeformuloval a komentáře přidal Tomáš Opluštil

Definice malých skupin a její motivaceSociální psychologie rozlišuje:

společenství: soubor osob, které se více či méně náhodně sešly (např. cestující ve vlaku)skupiny: jsou tvořeny osobami, které mají něco společného (charakteristiku, cíle, ...)

Definice skupin a jejich taxonomie není v sociální psychologii jednotná. Za běžněpoužívaný můžeme považovat rozklad na dvě třídy:

velké skupiny: osoby s nějakou společnou demografickou charakeristikou (např.důchodci). Detailně jsou zkoumány sociologií (nikoliv tedy sociální psychologií).malé skupiny: tvoří osoby, které se navzájem znají , vzájemně komunikují a jsouformálně či neformálně integrovány nějakým společným cílem (např. školní třída,rodina). Nejmenší malou skupinou je dyáda (dvojice).

Přesto někteří soc. pychologové používají jiná dělení (např. na psychologické skupiny, kterélze považovat za speciální případ malých skupin, a společenské organizace). Jiní vědci zaseupouštějí od přívlastku malá.

Uveďme si nyní některé základní rysy malých skupin (M.Sader, 1979):členové se prožívají jako k sobě patřícíčlenové se explicitně definují jako k sobě patřící členové sledují společné cílečlenové sdílí normy a předpisy chování pro určitou oblast činnosti členové mají mezi sebou více interakce než na venekčlenové se identifikují se společnou vztažnou osoboučlenové jsou prostorově nebo časově odděleni od ostatních individuí širšího okolí

Vyjděme z těchto rysů a rozumějme malou skupinou: jedince, kteří se vzájemně znají,interagují v rámci společných cílů, norem a propojených rolí a mají vědomí "my".Přičemž vědomí "my" není specifické pouze pro malé skupiny (viz např. "my důchodci").

Taxonomie malých skupinneformální vs. formální: příslušníci neformálních skupin jsou integrováni neformálně,tj. psychologicky (např. emocionálně), vznik skupin je spontánní. Příkladem může býthospodská sešlost, ale můžeme sem zahrnout i rodinu. Formální skupiny jsou umělé,jedinci v nich jsou integrováni formálně stanovenými úkoly nebo seskupeni podleurčitých znaků. Příkladem může být školní třída – žáci seskupeni podle věku, bydliště,jména, ... Nicméně i ve formálních skupinách se mohou vytvářet neformálnípodskupiny.primární vs. sekundární: někteří sociologové unifikují primární skupiny s neformálními

a sekundární s formálními. Obecně primární jsou ty skupiny, které mají fundamentálnívýznam pro existenci a ideály individuí. Vyznačují se intimními vazbami mezi jedinci ajejich přímou kooperací a dále tím, že poskytují svým členům zásadní formativnízkušenosti. Abychom porozuměli chápání výrazu "my" v případě primárních skupin,uveďme si následující úvahu Cooley (1902): "Psychologicky vzato vede intimní spojení mezičleny až k určitému smíšení osobností ve společný celek... Tento celek může být nejjednodušejipopsán tak, že jej lze označit jako my: obsahuje v sobě onu sympatii a onu vzájemnouidentifikaci, jejímž je "my" přirozeným výrazem." Klasickým příkladem primární skupinymůže být rodina nebo náboženská skupina.členské vs. referenční: do členské skupiny jedinec fakticky patří, referenční skupiny jsouskupiny preferenční. Do pozitivně referenční skupiny jedinec přísluší rád nebo by chtělpříslušet (např. studenti prestižní školy), do negativně referenční skupiny naopak příslušetnechce nebo by nechtěl (např. skupina vězňů).

Mluvíme-li o skupinách, musíme ještě rozlišovat pojmy ingroup a outgroup. Ingroup sepoužívá k označení vztahu mezi individui participujícími na daném organizačnímsystému, kdežto outgroup se používá k označení všech jedinců mimo daný systém.

Funkce malých skupinSkupinová příslušnost provází člověka celý život (rodina – prvotní socializace, pozdějiškolní třída, pracovní kolektiv, zájmový kolektiv, manželství a vlastní rodina, ...). Tatoceloživotní skupinová příslušnost je zdrojem sociálních vazeb a sociálních vlivů. Chce-ličlověk ve skupinách obstát (a to většinou musí, protože vytvářejí jeho životní zázemí),musí se přizpůsobit standardům, které se v životě skupin uplatňují nebo opustitnevyhovující skupinu a najít si jinou. Základní funkcí malých skupin tedy je umožněníuspokojování sociálních potřeb člověka a poskytnutí srovnávacího rámce pro jeho postojea jednání. Utvářejí jeho pojetí sociální reality a sociálních rolí, umožňují mu internalizaciurčitých norem, standardů a hodnocení. Jde o tzv. normativní a srovnávací resp. afektivní a instrumentální funkce malých skupin. Přitažlivost skupiny pro jedince jepřímo úměrná míře uspokojování těchto potřeb. Při velké míře se stává skupina projedince zdrojem odměn, čímž se dále zvětšuje fixace jedince na skupinu. Prostředkem kvštípení hodnot skupiny jedinci je kontrolní funkce skupiny, poskytování zpětné vazby.Dle Muellera a Thomase (1974), navlékne-li si někdo ráno dvě různé ponožky a je ženat, spravděpodobností 9:1 s tím nedojde ani z domu; není-li, dojde s tím tak nanejvýš na svépracoviště.

Charakeristiky malých skupinstanoveny na základě výzkumů J.K. Hemphilla (1949):

autonomie – skupina funguje nezávisle na jiných skupináchkontrola – skupina řídí chování individuíflexibilita – aktivity skupiny jsou řízeny spíše nefomálními než pevně stanovenýmipravidly"hédonický tón" – skupinová příslušnost je spojena spíše s příjemnými nežnepříjemnými pocity

homogenita – členové skupiny jsou si podobní z hlediska sociálně relevantních znakůintimita – úzká osobní známost mezi členy skupinyzávislost – členů skupiny na své skupiněparticipace – členové investují čas a úsilí do skupinových aktivitpermeabilita – otevřenost skupiny pro nové členypolarizace – orientace na jediný skupinový cílpotence – význam skupiny pro její členystabilita – znaky skupiny jsou po delší dobu stabilnístratifikace – pozice členů v hierarchii statusůpřilnavost (viscidity) – členové skupiny fungují jednotněvelikost – počet členů skupiny

Malé skupiny jako předmět studiaMalé skupiny zkoumá zejména sociální psychologie a sociologie. Důležité však jsou i projiné humanitní obory. Rozdíly v přístupech těchto dvou disciplín lze charakterizovat tak,že sociologie zkoumá malé skupiny jako celek (jako společenský fenomén, např. rodinu),kdežto sociální psychologie se zabývá chováním osob ve skupinách. Často se však obapohledy překrývají, protože sociologie nemůže odhlédnout od sociálněpsychologickýchjevů ve skupinách, a sociální psychologie zase nemůže odhlédnout od skupiny jakofenoménu s určitou strukturou, charakteristikou a funkcemi.

Utváření malých skupinJiž bylo zmíněno, že formální malé skupiny vznikají výběrem podle určitých kritérií,kdežto neformální skupiny jsou produktem interakcí mezi individui, podmětem k čemužmůže být např. fyzická nebo názorová blízkost. Taktéž si připomeňme, že neformálnípodskupiny se mohou utvářet i ve formálních skupinách (ve školní třídě se např. vytvořípodskupina spolužáků na základě výběrových přátelských vztahů, což se projevujerůznými způsoby – počínaje častějšími interakcemi až po to, že např. na školní výlet jedoučlenové dané podskupiny ve stejném kupé). Pro vytváření takových skupin (např. partydospívajících) jsou nejrůznější motivy (společné zájmy, atraktivita programu skupiny,charisma vůdce – viz později, ...). Co se týká skupinových norem a rolí, v případěformálních skupin jsou předem dány (nejrůznější úkoly, předpisy, funkce ...), v případěneformálních se vytvářejí v průběhu společných činností jako nepsané požadavky napostoje a chování členů skupiny. Avšak i ve formálních skupinách (např. pracovních) semůže spontánně vytvářet systém nepsaných norem, statusů a rolí. Podstatným aspektempro vytváření a fungování skupiny je vzájemná závislost osob, které ji posléze tvoří.Podstatou početnější malé skupiny může být dyáda, k níž se postupně přidávají dalšíosoby, může to být i silný jedinec, který k sobě přitahuje další jedince, což je typické provytváření gangů. Ovšem i malé skupiny se společensky žádoucí činností jsou častovytvářeny kolem aktivistů, kteří druhé strhávají k této činnosti (obvykle nejen pracovní).Důležitá je i podobnost postojů, což dokládá např. pokus Newcomba (1950): po dobu 16týdnů zkoumal soubory po 17 studentech z různých universit. Tito studenti se původně neznali, ale podobu pokusu byli ubytováni na stejné koleji. V souborech se vytvořilo několik odlišných podskupin, každá surčitými názory (např. skupina liberálů s intelektuálními zájmy).

Normy & konformitaS utvářením neformálních (pod)skupin dochází k vytváření skupinových norem, kterékontrolují chování členů skupiny, aby bylo v souladu se skupinovými cíli. Činí tak pomocípozitivních a negativních sankcí. Za konformní chování jsou členové odměňováni (např.pojevy uznání), za nonkonformní jsou různými způsoby trestáni – od posměšků až pofyzické napadení. Přestože jsou tyto normy určeny především pro kontrolu chováníjedinců ve skupině, mohou se projevovat i v chování jedinců mimo skupinu. Jako příkladtěchto norem si uveďme příklad z vlastních pozorování G.C. Homanse (1950), která jsouovšem platná všeobecněji:

nesmí se pracovat příliš málo; kdo tak činí, je "ulejvák" nesmí se pracovat příliš mnoho; kdo tak činí, je "šplhoun" nadřízenému se nesmí prozradit nic, co by poškodilo spolupracovníka; kdo tak činí, je "práskač" nesmí se projevovat žádná nadřazenost ani nápadná oficióznost

Společným jmenovatelem prvních tří norem je solidarita, která tvoří páteř všech noremmalých skupin. Např. ve školní třídě se kromě jiného projevuje "povinností" napovídatspolužákovi, neprozradit jeho přestupky proti školnímu řádu učiteli; kdo by tak učinil, jebonzák a třída by jím opovrhovala. Kdo by veřejně žaloval učiteli, byl by třídou zcelazavržen a o možná přestávce zbit.

Komplementární k normám je konformita, která vyjadřuje fungování norem a jejichobecnou a závaznou platnost. Konformní chování je chování v souladu s normami,chování přizpůsobené požadavkům. S růstem pocitu sounáležitosti se skupinou sekonformita stává přirozenou a jedinec ji nepociťuje jako vnější tlak, kterému se musípodřizovat, ale jako samozřejmost. Jedinec, který je s cíli skupiny plně integrován, pociťujekonformní chování jako správné a závazné (někdy se hovoří o automatizované, nevědomékonformitě).

S konceptem normy jsou spojeny i koncepty pozice, role a statusu. Pozice označuje místove vztažném poli (např. pozice nadřízeného v podniku). Na pozice jsou kladeny určitépožadavky a lidé na určité pozici hrají určité role. S rolí jsou spjata určitá očekávání,požadavky na vystupování. S určením role je pak spojen status, který předpokládá určitéspecifické společenské charakteristiky jedince (kromě pozice resp. funkce je to věk,pohlaví, fyzická síla, ...). Normy samotné jsou primárně spojeny s rolí a statusem osoby,nikoliv s osobou samotnou. Normy jsou odvozovány od hodnot skupiny, liší se stupněmvyžadované konformity (tj. "přísností"). Normy mohou být různě klasifikovány (např.obecně platné, "absolutní", společenské, individuální, ...). Příkladem obecně platné normyve skupině je solidarita, která však může mezi lidmi různých statusů vést ke konfliktu(např. pro učitele je většinou solidarita mezi žáky nevýhodná). Některé normy mohou býtdiferencovány podle statusu (např. větší tolerance vůči ženám a starším osobám).

Skupinový konformismusKonformismus můžeme definovat jako změnu chování nebo mínění nějaké osoby,

vyvolanou skutečným nebo domnělým tlakem ze strany nějaké osoby nebo skupiny(Aronson, 1972). Konformismus má řadu významných funkcí, především udržuje ideovoua akční jednotu skupiny. Uveďme si některé faktory skupinového konformismu:

atraktivnost skupiny, která je dána způsobilostí skupiny uspokojovat potřeby jedincemožnosti negativních skupinových sankcí vůči jedincům, kteří jsou nekonformníautorita skupiny v očích jedincekredit skupiny, jehož jedním aspektem je přesvědčení jedince, že skupina jedná správněa přiměřeně

Míra odmítání nekonformních jedinců se liší v závislosti na jejich pozici ve skupině a navýznamu nekonformního chování pro činnost skupiny. Čím je skupina více jednotná, tímvíce odmítá nekonformní jedince. Obecně je konfomní jednání účelové, umožňuje totižjedinci setrvat ve skupině a být za ně odměňován. Existuje však také konformismus jakoznak osobnosti zahrnující poslušnost, zdvořilost a sebedisciplínu. Tento typ konformismumá také vztah k úzkosti, protože nekonformní jednání může vyvolávat úzkost, konformníji redukuje. Podíváme-li se blíže na charekteristické rysy konformistů, výzkumyprokázaly, že konfomisté jsou výrazně méně inteligentní než nezávislé osoby a vykazujívětší sklon k rigiditě poznávacích procesů a k myšlenkové chudobě. Dále mají slabšísebevědomí, sklony k pocitům osobní méněcennosti a nedostatečnosti. Chybí jimsebedůvěra. V meziosobních vztazích jsou více pasivní a sugestibilní, nedůvěřiví, závislí, vhodnocení projevují více konvenčnosti a moralismu než nezávislé osoby. Konformismusmůže také vycházet z konfliktu dvou tendencí: vlastního postoje a snahy vyhovětdruhým, proto také záleží na postoji subjektu ke zdroji tlaku ke konformnímu chování.Spolu s předchozími tvrzeními pak konstatujeme, že vliv skupiny na konformismus jevětší, když

se skupina skládá ze specialistů když členové skupiny jsou pro jedince významnými osobami když jsou členové skupiny podobní jedinci

Také si připomeňme známou skutečnost (experimentálně byla potvrzena Aschem, 1951),že je-li tlak skupiny v rozporu s názorem jedince, míry jeho konformismu ubývá spřibýváním podpory jeho názoru. Závěry z toho učiněné (Aronson, 1972) poukazují nadva důvody konfomismu:

chování druhých mohlo jedince přesvědčit, že jeho prvotní oceňování bylo chybné jedinec chce uniknout trestu ve formě odmítnutí nebo výsměchu skupiny nebo získatodměnu ve formě akceptace či přízně ze strany skupiny

První důvod, tj. konformismus vycházející z pozorování druhých za účelem získáníinformací o vhodném vlastním způsobu jednání, má obvykle vážnější důsledky nežkonformismus směřující k získání akceptace či vyhnutí se trestu.Problém konformity vystupuje v několika rovinách. Být konformní s nějakou skupinou(třeba skupinou přátel), nemusí vůbec znamenat být konformní (např. když onu skupinutvoří anarchisté). Pojem konformita často mívá pejorativní akcent, stejně tak má ovšemtento akcent pojem deviace, který znamená odchylku od nějaké konvence, resp.nonkonformismus ve vztahu k nějaké kategorii norem.

Deindividualizace a anonymitaDeindividualizace vyjadřuje ztrátu individuality. Je vytvářena konformismem a rozumí sejí situace, v níž dochází k opuštění chování, které je skupinou utlumováno (např.povyšování se). Jedinci se nevnímají jako jedinci, ale jako anonymní osoby. Anonymita mávelmi negativní důsledky, protože vnímá-li se jedinec uvnitř skupiny sám jako anonymní,pak má tendenci k prolomení skupinových norem a k přenášení odpovědnosti (necítí seodpověden za činnost skupiny). Zde odkazujeme na pokus Zimbarda (1983) se skupinoustudentek, které při navození anonymního prostředí (pytel na hlavě) udělovaly několikrátvíce elektrošoků než individualizovaně. Z hlediska školní praxe si je třeba uvědomit, že chování žáků ve skupině je zcela odlišné od chování žáků jako jednotlivců, což můževést k některým nežádoucím jevům, např. šikaně, a to i od žáků, kteří jinak s takovýmipostupy nesouhlasí, ale jsou k nim vedeni konformitou, snahou splynout se skupinou,či se jí zalíbit. V této souvislosti je třeba zmínit i problém žáků neintegrovaných dostruktur třídy, protože jak tvrdí Zimbardo: "Život mezi cizinci, s nimiž se pěstují jenpovrchní a neosobní kontakty, může vést k apatii, odcizení a cynismu, aby se zvládla zátěžz vytvořené psychické distance a neakceptování."

Spíše než v malých skupinách přichází anonymita v úvahu ve velkoměstech. Zde se sanonymitou zmenšuje šance, že sociálně užitečné chování bude přímo odměněno aantisociální potrestáno. Snadno může vzniknout pocit ve smyslu: "Nikdo o mně neví anestará se o mě, proč bych se já měl starat o někoho jiného?!" (Zimbardo). V podmínkáchanonymity se tedy zvyšuje pohotovost k agresivnímu a antisociálnímu jednání. Takovépodmínky (např. různé karnevaly v maskách, uniformy či jednotný vzhled např.skinheadů) jsou rájem pro agresivně založené jedince, protože se mohou agresí beztrestněodreagovat.

Vliv skupiny na jedinceVliv skupiny na jedince závisí na celé řadě činitelů, na situačních podmínkách, nastruktuře a vlastnostech skupiny, na osobnosti jedince, který je vlivu vystaven a dalších.Experimentálně se zkoumal především vliv na mínění, méně na chování, ačkoliv tento vlivje důležitějším problémem. V experimentech, při nichž byla u pokusných osobregistrována kožně-galvanická reakce, se zjistilo, že osoby, jejichž mínění se liší od míněnívětšiny, vykazují úzkost, změna původního mínění v konformní je obrana proti úzkosti.

Pro malé skupiny je typické, že jsou schopny zdlouhavého boje proti členům, kteří sekonformitě nechtějí poddávat (tj. jsou z tohoto hlediska deviantní). Poznamenejme, že uvelkých skupin tvrzení neplatí, jak dokazují rychlé procesy a likvidace z dob fašismu čikomunismu. Pokusy Festingera a Thibauta (1951) ukázaly, že jedinci s deviantními postojive skupinové situaci (diskusi) ve skupině s vysoce jednotnými postoji byli předmětemčetných komunikací ze strany členů skupiny, v nichž byli vystaveni silnému tlaku kekonformnímu postoji. Komunikace zde sloužila k homogenizaci skupinového mínění, ateprve když se ukázalo, že je vyvinutý tlak skupiny neúspěšný, komunikace se značnězmenšila a objevilo se zamítání deviantů. Homogenními skupinami jsou tedy deviantní

jedinci zamítáni, ale zpočátku na ně skupina koncentruje svůj tlak a zabývá se jimi více nežideálními členy. Skupiny méně homogenní, kde se vyskytují frakce, nemohou vyvíjet taksilný tlak, protože se jedinec může uchýlit k frakci.

Zamyslíme-li se nad významem homogenity pro školní praxi, znakem homogennískupiny je značná akceschopnost, což může být pro učitele výhodné, protože lze sesoudržnější třídou dělat více věcí (např. snadná dohoda ohledně výletu nebo zkoušení),ale také nevýhodné, protože je více podroben tlaku třídy. Soudržnost třídy také implikujepotlačování individualismu žáků, což může vést ke sklonu k průměrnosti, čímž myslímesnahu horších žáků o zlepšení (za určité pomoci třídy) a naopak lepších žáků o zhoršení, vobou případech proto, aby "zapadli". V konečném důsledku to může vést k zanedbánírozvoje talentovaných žáků, kteří se buď mohou bavit, spolupracovat a hrát si s ostatními,ale musejí se jim přizpůsobit, nebo se mohou věnovat rozvoji svého talentu, alepřinejlepším zůstanou "na okraji", popř. se stanou přímo terčem posměchu/útoků zestrany třídy. Proto jsou homogenní třídy jako skupiny daleko více citlivé na odlišnosti (vchování, postojích, ale i inteligenci nebo vzhledu apod.) jednotlivých žáků, než třídyrozdělené na četné frakce a skupinky názorově i sociokulturně blízkých jedinců, cožvytváří daleko příznivější podmínky pro vznik odpadlíků a žáků "na okraji", kteří senechtějí a/nebo nemohou do třídních struktur začlenit, a v konečném důsledku to můževést k nebezpečí šikany a odcizení některých jedinců, jak bylo zmíněno výše. Vzhledem ktomu, že soudržnost a jednotnost třídy má také, jak bylo uvedeno výše (a bude obšírnějiníže), některé žádoucí vlastnosti, autor se domnívá, že by bylo vhodné sestavovat třídy (tj.formální skupiny) z jedinců sociokulturně a inteligenčně blízkých, protože se tím zvýšípravděpodobnost vytvoření soudržné třídy bez nutnosti nepřijatelných tlaků na jedince aomezí se tím vznik odpadlíků a rádoby-zrádců (např. ve třídě žáků s matematicko-logickou inteligencí se nikomu nebudou posmívat za tuto inteligenci, či ve třídě Rómů senikdo nebude nikomu posmívat, že je Róm). Na možnou námitku, že pak k takovétonevraživosti dojde na nějaké vyšší úrovni (např. města), nelze přistoupit, protožedosáhnout přirozené soudržnosti ve větších skupinách je téměř nemožné a lidé zodlišných sociokulturních skupin nemají povětšinou důvod k vzájemné interakci. Jinýmislovy, homogenita a soudržnost je tím důležitější, čím častěji se spolu lidé vídají apotřebují spolupracovat.1

Vraťme se ale k sociální psychologii. Zvláštním jevem skupinového vlivu na jedince je tzv.sociální zahálení (social loafing), čímž se myslí, že jedinec pracující ve skupině podávámenší pracovní výkon, než když pracuje samostatně. Avšak jde o případy, kdy dosaženývýsledek je společný, když se výsledky práce nedají zjistit a když je pro něho nezajímavá anevýznamná. Pro učitele z toho plyne: nikdy nezadávat skupinovou práci, která by sehodnotila pouze jako celek, ale snažit se vždy předem jasně deklarovat, že primárně budekaždý hodnocen za práci, kterou odvedl, samostatně, ale samozřejmě s možnostísekundárně ohodnotit práci jako celek, čímž se ohodnotí schopnost skupiny domluvit se aspolupracovat.

1 Vzhledem k tomu, že se jedná názor dosti nekonformní vůči dnešnímu většinovému mínění, nebudu se divitnesouhlasným reakcím konformistů

Atraktivita skupiny & míra vlivu na jedinceNejvýznamnějším činitelem skupinového vlivu je zřejmě atraktivita skupiny: skupinounejsilněji a nejslaběji přitahovaní členové tíhnou nejčastěji a nejintenzivněji kekonformnímu chování, zatímco pro nekonformní jedince skupina většinou je částečněatrativní a částečně neatraktivní. Je-li jedinec na členství ve skupině silně zainteresován,má na něj skupina větší vliv (např. na žáka, pro něhož je studium důležité, má škola(zastoupená učitelem) větší vliv než spolužáci a naopak, nebo, záleží-li studentovi naobhájení diplomky, bude se ji snažit napsat konformě vůči požadavkům, byť nemusí sevšemi souhlasit – viz níže). S přibývající atraktivitou skupiny se zvyšuje i její tlak, resp.tendence jedince chovat se konformně se skupinovými požadavky (např. prestižní školaresp. učitel má na své žáky větší vliv než obyčejná resp. nekvalitní či neoblíbený).

Uveďme si nyní některá pozorování ohledně podléhání tlaku skupiny (Krech,1969):příslušník skupiny často podlehne tlaku, i když je očividně názor skupiny nesprávnýjedinec může podlehnout i takovému tlaku, který má pro něj osobní význam (např. jen18% vysokoškoláků souhlasilo soukromně s názorem, že svoboda slova je privilegium,které může společnost v situaci ohrožení zrušit, ale v experimentální situaci, kdy bylivystaveni skupinovému tlaku, souhlasilo s tímto názorem 58% těchto vysokoškoláků)skupinovému tlaku podléhá jedinec více u složitějších problémů než u jednoduššíchv konformismu se projevují značné interindividuální rozdíly: někteří jedinci jsou téměřabsolutně konformní, jiní téměř absolutně nekonformní. Rovněž v opakovanýchpokusech se skupinovým tlakem podléhají někteří jedinci tlaku více podruhé nežpoprvé, jiní naopak v dalších pokusech bývají odolnějšíco se týká průběhu konformismu v čase, někteří jedinci se stávají stále vícekonformními, jiní stále více nekonformními, většina jedinců však v některých pokusechskupinovému tlaku podléháněkteří jedinci, kteří se po pokusech ocitnou mimo skupinu, mají tendenci vracet se kesvým původním vlastním názorům a efekt skupinového tlaku se zmenšuje, ale docelanezmizí nikdy; množství této setrvačnosti je individuálně zřetelně odlišné

Fenomén konfliktu & skupinová soudržnostKonformismu protikladný je fenomén konfliktu, který v sociálněpsychologické roviněvystupuje především v dyádách a ve vztahu jedinec-skupina, někdy i jako záležitostmeziskupinová. Konflikt znamená střetávání neslučitelných tendencí. Ke konfliktu mezijedincem a skupinou dochází, když skupina frustruje dosažení cílů, které jedinec má (např.když žák se chce něco naučit, ale třída ho považuje za šprta) či naopak, když jedinecblokuje dosahování cílů skupiny (např. když třídy mezi sebou soutěží ve sběru šípků, aleněkterý z žáků nenasbírá nic). Jde tedy o dva druhy konfliktů podle toho, zda jepřekážkou skupina nebo její člen. Také mezi členy malé skupiny vystupují vztahypřátelství a nepřátelství, resp. sympatie a antipatie, a jevy kooperace, soutěživosti akonfliktu. Někteří vědci soudí, že konflikt má vztah ke skupinové solidaritě: Solidarita veskupině se upevňuje soupeřením s jinými skupinami, ale také v souvislosti s atraktivitouskupiny a její vnitřní soudržností. Když je k řešení nějakého problému nutné rozhodnutívětšiny členů skupiny, dochází k vzájemné podpoře a vylučování těch, kteří mají jiné

mínění a nechtějí sdílet postoj většiny (typickým příkladem je česká politika minimálně odválečných let po současnost). V takovém případě dochází k růstu solidarity mezi většinoupříslušníků skupiny a upevňuje se i vzájemná závislost mezi nimi. Jedinci, kteří míněnívětšiny nezastávají, se ocitají v konfliktu se skupinou. Pro výkonost skupiny je důležitámíra její soudržnosti (koheze), která může být vymezena výrokem táhnout za jeden provaz.Čím více členů skupiny "táhne za jeden provaz", tím je produktivita skupiny větší (upracovních skupin to je ještě podmíněno integrací skupiny s cíli podniku).

Na tomto místě si neodpustím malý exkurs do teorie týmů, který však může mít relevancii pro pedagogiku: v týmu mohou existovat tři druhy myšlení:

operativní myšlení: je nejběžnějším ale také nejhorším typem myšlení; když má týmvyřešit nějaký úkol, jeho členové se plácají uvnitř problému a téměř chaoticky(vznešeně řečeno operativně) činí nějaké akce s úmyslem problém řešit. Bohužel častojsou akce jednotlivých členů týmu, či dokonce i stejného jednotlivce v různém čase,protisměrně působící a pozitivní výsledek se těžko dostaví.taktické myšlení: při tomto způsobu myšlení jsou členové týmu už schopni vidětproblém jako celek, nicméně každý jej "tlačí" směrem, který je mu blízký a kterýpovažuje ze svého pohledu za vhodný, takže dochází k přetlačování problému dorůzných směrů a dosažení pozitivního výsledku je také obtížné.strategické myšlení: je nejlepším způsobem myšlení, ovšem zejména v českýchpodmínkách jsou na něj lidé malo zvyklí (na Západě jsou lidé k tomuto myšlenívychováváni již od školních let), proto se ve většině týmů nedaří jej aplikovat. Přistrategickém myšlení jsou stejně jako v přechozím případě členové týmu schopni vidětproblém jako celek, navíc však jsou schopni vidět i (společný) cíl a problém společnýmisilami tlačit k tomuto cíli. Principy tohoto myšlení jsou: definice cíle, efektivní poznánícílů, jevů a souvislostí, schopnost dohody a dodržování dohody, plán postupu k cíli.

Pro učitele z řečeného vyplývá, že by měli těmto principům své žáky důsledně učit: např.aby se uměli dohodnout a pak danou dohodu dodržovat (velký problém v současné českéspolečnosti), aby byli schopni rozpoznávat kauzalitu jevů a v neposlední řadě, aby bylischopni vidět problém jako celek (odstrašujícím příkladem je běžně praktikovanévýhradně paměťové učení bez znalosti souvislostí, např. je známo, že když se řeknePythagorova věta, tak si sice téměř každý žák vybaví a2 + b2 = c2, téměř nikdo však nejenneví, co to znamená (natož proč to platí, popř. souvislosti vzniku atd.), ale většina mázafixovány i proměnné v podobě právě těchto písmen a napsat jiné je pro velkou část žákůnepřekonatelným problémem.

Konflikty mezi členy skupiny se nemusí týkat skupinových cílů, může jít o osobní sporymezi členy skupiny, které se jí vůbec netýkají. Pokud se hovoří o názorové jednotě, jednáse vždy o vztah k záležitostem, které se týkají skupiny. V utváření skupinové soudržnostise uplatňují navzájem závislé faktory: vzájemná náklonost mezi členy skupiny zvyšujejednotu jejich mínění a ta zase podporuje upevňování vzájemné náklonosti. Jedná se tedyo kruhový proces, v němž se utváří a upevňuje koheze skupiny.Uvědomme si, že nachází-li se jedinec v konfliktu se skupinou, nachází se v konfliktu s jejími členy (či dokonce jejichvětšinou – podle míry kohezivity skupiny). Může ovšem jít také o konflikt mezipodskupinami nebo mezi skupinou a frakcí, která se v ní vytvořila.

Můžeme rozpoznat následující indikátory pro skupinovou solidaritu a konflikt:pocit sounáležitosti – vědomí členství; soulad s hodnotami skupiny a zkušenostsubjektu, že je jinými členy skupiny akceptován; lze jej popsat jako "my" a "ti druzí"atraktivita – pro jedince, kteří se cítí ve skupině dobře a jsou jí akceptováni, je skupinaatraktivnější, než pro jedince s opačnými pocitykooperace – podle některých autorů je protipólem konfliktu (pro jiné autory je tosolidarita); členové kooperativních skupin vykazují větší spokojenost, větší zaujatostúkoly a menší nepřátelství; přátelství kooperaci usnadňuje a bylo zjištěno, žespřátelené děti si v situaci frustrace pomáhají více než při volné hře a že se zde objevujepokles vzájemné agresivity (Wright, 1943/44)

Důležitou roli v teorii konfliktu a kooperace hrají city a citové vztahy mezi lidmi. Např. přizkoumání vlivu důvěry a nedůvěry na kooperaci se zjistilo, že silně emocionálně tónovanýpostoj důvěry, očekávání, že se druhá strana bude chovat kooperativně, se ukázal jakopodstatný předpoklad dlouhodobé spolupráce. Za další významné faktory pro kooperacia konflikt se považují rysy osobnosti členů skupiny. Např. jedinci sužovaní nejistotou ajedinci mající požitek z negativistické kritiky mohou být konfliktogenní, stejně jako jedincisilného agresivního založení.

Pro školní praxi má výše řečené mnoho konsekvencí. Předně, žáci by neměli být stavěnidlouhodobě proti sobě (➨ vznik konfliktů ➨ menší atraktivita skupiny pro své členy ➨pokles výkonnosti skupiny a zájmů členů) a měli by být vedeni k vědomí výhodkooperace a ke schopnosti potlačovat vzájemné konflikty, popř. je efektivně řešit, kdyžnastanou (konflikty jsou přirozené; nebezpečné jsou ovšem konflikty latentní, dlouhodobéči nevhodně řešené (musíme mít na paměti nutnost pocitu spravedlnosti)). Třídě by mělybýt často zadávány úkoly, na kterých by museli všichni jedinci kooperovat, přičemž bybyla hodnocena také schopnost této kooperace a odměnou by byla i nějaká výhoda protřídu jako celek. V praxi může jít o nějakou společnou soutěž, za ktrerou je možné vyhrátpro třídu třeba výlet (nebo sportovní hřiště).

Taxonomie skupinového členství S problematikou atraktivity, solidarity a skupinových konfliktů a jevů souvisíproblematika skupinového členství. Vychází se z hledisek přitažlivosti jedince proskupinu a naopak a dospělo se k následujícím kategoriím:

psychologické členství: vyznačuje se silnou přitažlivostí skupiny pro jedince a silnýmuznáním jedince skupinoupsychologické nečlenství: skupina přitahuje jedince jen slabě a on je skupinou jen málouznávánpreferenční skupinový vztah: skupina má pro jedince silnou přitažlivost, ale skupinou jejen málo uznávánmarginální skupinový vztah: pro jedince je skupina jen málo přitažlivá, ale je jí vysoceuznáván

Tyto typy členství mají vliv na mnoho skutečností, např. na míru a typy konformity

přislušných jedinců.

Autorita & skupinové myšleníJanis (1972) poukázal na jev označovaný jako skupinové myšlení, a to v souvislosti sanalýzou problému, jak mohlo na základě doporučení skupiny poradců presidentaJ.F.Kennedyho dojít k nesmyslnému rozhodnutí o invazi v Zátoce sviní na Kubě (vylodilose tam v roce 1961 americké komando složené povětšinou z nevycvičených kubánskýchexulantů; byli na hlavu poraženi kubánskou armádou – pozn. autora). Dospěl k názoru,že – tak jako v jiných podobných případech – zde šlo o skupinový tlak spojený sdeindividualizací, založený na respektování, resp. podléhání autoritě (šlo orenomovanou skupinu expertních poradců). Tento paradox, kdy vysoce expertní skupinamůže propadat osudným omylům v rozhodování, se vysvětluje překročením bezpečnýchhranic soudržnosti, které je u členů skupiny provázeno pocity krajního optimismu asklonem k převzetí rizika, podceňováním nebezpečí, vírou ve "vnitřní morálnost skupiny",tendencí jednomyslnosti, vznikem "autocenzury deviace" a jinými znaky. U skupin, kterésyndromu skupinového myšlení, tj. nekritickému konformismu, propadají, se vytvářízvláštní atmosféra za tento druh konformismu odpovídající. Členové skupiny ovšem majídojem, že myslí a rozhodují se svobodně.

Pro učitele, vzhledem k jejich relativně silné autoritě pro žáky, z toho plyne, že by neměli itřeba bona fide podporovat (ať již explicitně nebo nepřímo) nesprávné názory či nevhodnéaktivity svých žáků, protože tím značně přispívají k jejich fixaci jako správných.Argumenty typu "i úča to řikala..." , nebo naopak "pojď uděláme to, ani úča nám na tominule nic neřekla...", či dokonce "i úča to dělá... ", mají při přesvědčování skupiny žákůjinými žáky velmi silný vliv. Je třeba dbát na to, aby třída byla sice co nejvíce soudržná, alene na úkor názorové otevřenosti; žák s jiným (ale konstruktivním!!!) názorem musí býttřídou brán ne jako někdo, kdo chce třídu poškodit a rozvracet ji, ale naopak pomoci jí knalezení optimálního stanoviska. Je úkolem učitele, aby svým jednáním, popř. i diskusí sžáky, naučil žáky takto věc chápat. Taktéž by učitelé neměli spoléhat na žáky, kteří jsoujinak "rozumní", protože tlaku skupiny mohou i oni podlehnout (viz komentář k sekciDeindividualizace a anonymita).

Struktura malé skupiny & sociometrieMezi lidmi, kteří se scházejí k nějaké společné činnosti, se začnou vytvářet nejen určité víceči méně závazné zvyklosti, ale také určité vzájemné vztahy. Vezměme si jako příkladgymnasiální třídu nově vytvořenou z přijatých studentů, kteří přicházejí z různých míst adosud se neznali. Někteří z nich se chovají zdrženlivě a nenápadně, jiní naopak dávajípodněty k různým akcím, třeba k soutěžím, společným zábavám, něco organizují, snaží sezaujmout. Mezi jednotlivci se začnou vytvářet vztahy sympatií a antipatií či lhostejnosti,někteří začnou být oblíbenější než jiní, někteří se stanou neoblíbenými, protože moc"šplhají", není s nimi žádná legrace nebo se neradi dělí "o svačinu". Začnou se vytvářetsociometrické pozice, které vyjadřují stupně vzájemné přitažlivosti, odpudivosti čilhostejnosti jedněch vůči druhým. Vedle formální struktury (dané např. určením služebučitelem) se vytváří i struktura neformální, v níž dominují populární, aktivní a

akceptované osoby (hvězdy) a dále jsou zde osoby závislé, trpěné, mimostojící atd. Každýz členů třídy začne zaujímat určitou pozici, která může být popsána v termínech rolí čisociometrických výběrů a odmítání. Sociologové a soc. psychologové hovoří v tomtosmyslu o autoritách, šedých eminencích, vůdcích, outsiderech, izolátech a dalších, odominantních a periferních rolích prosazujících se a přehlížených jedinců a podobně. Tytosociometrické pozice souvisí s povahou skupiny, (např. přehlížená osoba ve vojenskémdružstvu nemusela mít takovou pozici v civilní pracovní skupině), vlastnostmi osobnosti adalšími proměnnými (např mohou však být také dány psychickými vlivy, zvyklostmi azkušenostmi jedince přinášenými z předchozího života tohoto jedince, nicméně zkoumánítěchto záležitostí je věcí psychologie, proto nebude v tomto textu zmiňováno – pozn.autora). Carter (1954) určil následující typy sociálního chování ve skupině:

egocentrické prosazování sloužící k dosahování osobních cílů; interakce ve skupiněslouží těmto jedincům k uspokojování egoistických tendencíchování zaměřené na podporu činnosti skupiny a dosahování skupinových cílůzaložené na identifikaci s nimichování zaměřené na vytváření a udržování přátelských vztahů mezi členy skupiny(osoby poskytující druhým pomoc, vstupující do konfliktů jako smírčí činitelé apod.)

Existují různé pozice jedince ve skupině, resp. různé druhy sociometrického statusu.Uveďme si některé:

hvězda – má maximální hodnotu tzv. smíšeného sociometrického statusu, což je sumavšech obdržených voleb (tj. rozdíl pozitivních a negativních) outsider – osoba, která hodně volí, ale je málo volena a vcelku odmítána (málo voleb spřevahou negativních) zavržený (antihvězda) – osoba s minimálním smíšeným sociometrickým statusem izolát – osoba, která nevolí ani není volena, žije izolovaně "na okraji" skupiny ambivalentní status – komplikovaná pozice, osoba, která má maximální početzískaných pozitivních i maximální počet negativních hlasů šedá eminence – osoba v pozadí, která je pozitivně volena lídrem a sama může lídravybírat, ale jinak je izolovaná

Blíže k pozicím, statusům a rolímPozice a statusy jsou chápany jako základní elementy sociálních struktur. Jsou protohledány činitele, které je určují, a korelace se znaky osobnosti, které naznačují možnostiinterpretace pozic a statusů v termínech psychologických vlastností osobnosti. Výzkumybyly prokázány relativně vysoké korelace mezi prestiží a inteligencí, ale rozhodujícízřejmě je, jak jedinec přispívá k dosahování cílů skupiny, a to přímo či nepřímo (např.tím, že udržuje ve skupině dobrou náladu).

Ve skupině můžeme nalézt dva typy heterogenit: sociální struktura skupiny, v rámci níž má jedinec svoji pozicisociální stratifikace skupiny, v rámci níž má jedinec svůj status

ad struktura: podstatným činitelem vytváření struktury malé skupiny jsou předevšímnormy, hodnoty a cíle skupiny jako celku (projevující se v kultuře skupiny) a s nimispojená očekávání, požadavky a sankce. Zvláštní aspekt vnitroskupinových strukturpředstavuje jejich hierarchičnost. Hierarchičnost struktur je založena na rozdílech v moci avyvíjení tlaku na skupinu, v nerovném přístupu k informacím, skupinovým sankcím, nadiferencovaném konformismu připisovanému dané pozici.

ad stratifikace: stratifikaci v malé skupině lze brát jako restrikci pojmu stratifikace zesociologie, tj. jako sociální rozvrstvení. Elementem stratifikace jsou sociální statusy, kterévytváří hierarchii jiného druhu nezávislou na měnících se podmínkách a na konkrétnímalé skupině. Jedná se o hierarchii prestiže a určitý status do jisté míry může ovlivňovatpozici jedince ve skupině (např. universitní profesor jím bude ve škole, v armádě, vhospodě, ve vlaku i ve vládě a vždy bude tento jeho status nějak ovlivňovat jeho pozici vdané skupině).

Pozice jedince ve skupině je v podstatě dána dvěma základními hlediskysociální přitažlivostíosobní prestiží (mocí)

Vyjmenujme si nyní některé činitele rozhodující pro vznik skupinových struktur:úkoly a činnostmi podmíněné strukturování: určitý druh činností vyžaduje určité rolea jejich strukturaci, jak je to zřejmé zejména ze struktur pracovních rolí (např. upersonálu dopravního letadla)schopnosti a motivace zúčastněných osob: aktivní a pasivní, schopné, neschopné avšehoschopné osoby přebírají různé pozice a role; do určitých rolí se někteří jedinciprosazují, jiné odmítajívlivy prostředí: jde o uplatňování vnějších společenských, materiálních ačasoprostorových podmínek (např. možnosti poskytované v konkrétním městěmístnímu zájmovému oddílu)

Role jsou většinou dány na základě pozice, statusu a typu osobnosti. Jedinec má mnohorolí ve formálních i v neformálních skupinách. Tyto role se však mohou být vzájemněneslučitelné (obsahově, časoprostorově či jinak) a dochází tak ke konfliktu rolí, zejménamezi rolemi formálně definovanými a rolemi, které vyžaduje neformální skupina.Příkladem může být výše zmiňovaný požadavek pracovní skupiny na menší tempo prácenež chce zaměstnavatel. Ovšem člověk má role i mimo zaměstnání (manžel, rodič, trenér,sběratel známek) a dochází ke konfliktu kvůli časové náročnosti zvládnout všechny role apříslušné skupiny pak mají pocit, že jedinec roli ve skupině zaujímající zanedbává. Mohouvznikat i složitější konflikty mezi vlivy z několika vztažných skupin (např. u dětí školníhověku požadavky, které na ně kladou rodiče, učitelé a spolužáci). Konflikt rolí se tedyprojevuje vnější i vnitřní konfliktní situací a oddalování jeho řešení může vyvolávatnežádoucí stres.

Pro učitele z výše uvedého plyne, že by si měli být vědomi i jiných rolí žáka a snažit seklást na jeho formální roli žáka takové požadavky, aby byly zvládnutelné společně s

ostatními rolemi při vědomí mentálních schopností daného žáka. Dále by měl učitel připosuzování žáka, jeho možností, schopností a důvodů jeho jednání mít na paměti jehosociální status a také pozici ve třídě (které může využívat i ve svůj prospěch, např. přikomunikaci se třídou).

Vůdcovství v malé skupiněZ hlediska mocenské struktury skupiny vystupuje do popředí tematika vůdcovství v maléskupině: za vůdce (lídra) je považována osoba, která kontroluje aktivity skupiny,podstatně přispívá k její soudržnosti, representuje skupinu, či obecně hraje ve skupinědominantní roli spjatou s činností skupiny a jejími cíli. Vůdcem ve skupině je ten, kdozískává autoritu, důvěru, v určitém směru se prosazuje nebo skupinu všeobecně vede. Jeto osoba se silnou pozicí ve skupině, musí mít tedy vysoký sociometrický status. Vůdcemá značný vliv na členy skupiny a její činnost (Gibb, 1954). Uveďme si nyní některé znaky vůdcovství (Hemphill, 1949): Vůdce

zahajuje plánování a akcemá se skupinou nefomální stykyzastupuje skupinuintegruje skupinuorganizuje skupinupřijímá a poskytuje informaceprojevuje souhlas/nesouhlas se členy skupiny, chválí je/kárá jeovlivňuje práci ve skupině a její výsledky

Obvykle je z uvedených znaků vytvářen určitý syndrom vůdce a jeho centrálním znakemje dominance.Můžeme rozlišit různé druhy vůdců, např.

vůdce jako výkonný organisátor a koordinátor skupinyvůdce jako stratég skupinové činnosti, který plánuje prostředky k dosaženískupinových cílů a rozhoduje o jejich použitívůdce jako tvůrce skupinové politikyvůdce jak arbitr, který smiřuje, urovnává a zprostředkovávávůdce jako ideolog, který vytváří ideologii skupinyvůdce jako vnější reprezentant skupiny, resp. její mluvčí

Výše uvedené druhy jsou druhy neformálních vůdců (nutno odlišovat od nominálních),někteří vůdci mohou být vícero druhy najednou.

Byly zkoumány také faktory vůdcovství (Halpin, Winer, 1952): uznání potřeb členů skupiny a jejich porozumění iniciativa, organizační schopnosti a osobní účast na životě skupiny výkonnost a motivace členů skupiny sociální vnímavost vůči dění ve skupině spojená se starostlivostí o členy skupiny

Hofstatter (1963) na základě faktorové analýzy dospěl k těmto faktorům vůdcovství:inteligence – nejdůležitější faktorem je zejména praktická inteligence a propagandistickádovednost, o něco menší pak pozorovací schopnostivitální energie

sebeovládání

Sociální psychologové zabývající se vůdcovstvím věnovali enormní úsilí studiu osobnostivůdce (již na konci čtyřicátých let to bylo přes tři tisíce publikací na téma vůdcovství). Bylavšak zanedbávána skutečnost, že vůdce netvoří jen osobnost, nýbrž také situační faktory.

Hoffstatter dále dospěl k těmto závěrům k problematice vůdcovství:osoby, které se ve svém životě relativně brzo naučily hrát dominantní roli, mají vpozdějších soutěžích o roli vůdce přednost (platí to např. pro osoby z rodin, které stályrelativně vysoko ve společenské hierarchii, ale také pro mladistvé, kteří byli jako školácisportovními hvězdami)zkušenosti, které skupina získala s dosavadními vůdci, ovlivňují volbu pozdějšíchvůdců charakterové vlastnosti vedených předpokládají určitý druh vůdce (např. týž důstojníkmůže vést jednotku složenou ze selských synků, ale nikoliv jednotku složenou změstských akademiků)osobu s rolí vůdce determinuje skupinový cíl (např. vůdce po převratu pro nový režimnepřijatelný)vnitřní soudržnost skupiny rozhoduje o možném rozsahu poslušnosti, s níž můževůdce počítat (a tím i o osobnosti vůdce)každá skupina vyvíjí určitá očekávání, které by měl vůdce splňovat, aby mohl býtúspěšný. Tato očekávání se mohou týkat i osobních vlastností (např. barva kůže, věk,původ, vzdělání, ...) a stanou se pak často rozhodujícími, ačkoliv jinak by pro činnostvůdce nebyly nijak relevantní.

V souvislosti s problematikou vůdcovství se rozlišují různé styly vedení, které bylystanoveny zejména se zřetelem na vedení lidí ve velkých organizacích výrobního typu.Těchto typologií vzniklo několik (původně např. styl demokratický, autokratický aliberalistický). My si uvedeme přehled stylů vedení lidí dle Staehleho (1980):

patriarchální styl – předobrazem je autoritativní otec rodiny bezvýhradně uznávanýjejími členy, který rozhoduje o životě a očekává za to vděčnost. Ve vedení skupin se toprojevuje omezováním rozhodování, vyžadováním poslušnosti členů, s vedenými jezacházeno jako s dětmi, udržuje se distance mezi vůdcem a ostatními členy skupinycharismatický styl – charismatický vůdce se vyznačuje zázračnými vlastnostmi, jenenahraditelný, jedinečný, je vyžadován v krizových a nouzových situacích, v nichž jepotlačen smysl pro racionální řešení problémů. Charismatický vůdce rezignuje nastrukturální opatření a věří svému osobnímu vystoupeníautokratický styl – objevuje se spíše ve větších organisacích (stát, armáda, velképodniky). Autokrat se obklopuje aparátem spolupracovníků, kteří dbají na prováděníjeho nařízení, nemá přímý kontakt s vedenými (stejně jako je tomu u patriarchálního acharismatického stylu).byrokratický styl – představuje extrémní formu strukturování a reglementovánízpůsobů chování množstvím příkazů a směrnic, ale oproti libovůli autokrata se zdeuplatňuje věcná kompetence. Přeorganizovanost však vede k odlidštění a k dalšímnegativním důsledkům.

V poslední době jsou snahy o jiné typy vedení odpovídající demokratickému stylu, např.participativní styl, který uznává hodnotu vedených a jejich účast na řízení a vrozhodování, nebo partnerský styl, který chápe vedené jako partnery, tedy skutečnéspolupracovníky. Důvody budou zřejmé, když se podíváme na rozdíly mezi autokratickya demokraticky vedenou skupinou z hlediska života skupiny:

Autokraticky vedená skupina Demokraticky vedená skupinavysoké napětí, projevy nepřátelství uvolněná přátelská atomosférapodřídivé, poslušné chování skupiny vyšší koheze, menší fluktuacevyšší intenzita práce vyšší zájem o úkolpři nepřítomnosti vůdce je práce přerušována při nepřítomnosti vůdce se v práci pokračujenízká kreativita vysoká originalita pracovních výsledků

Mějme na paměti, že činnost lídra se projevuje ve dvou typech činností: činnostechinstrumentálních (tj. zaměřených na úkoly a cíle skupiny) a sociálně-emocionálních (tj.zaměřených na mezilidské vztahy ve skupině a obecně udržování jednoty skupiny).

Pro učitele je nezbytné si uvědomit, že učitel (na 2. a 3. stupni škol zejména třídní učitel)hraje ve třídě zvláštní roli, která se dost podobá formálnímu vůdci (žáci si ho saminevybrali, je zodpovědný za cíle – za edukaci (tj. vzdělání a vychovu :-)) žáků – i zasociálně-emocionální rozvoj žáků (minimálně ve formě dohlížení na chování žáků). Jakýstyl vedení si zvolit záleží na konkrétních žácích (a samozřejmě konkrétním učiteli). Volbastylu vedení (a tím i pohledu na žáky) hraje naprosto klíčovou roli pro celý pedagogickýproces. Obecně lze doporučit, je-li to jen trochu možné, zvolit participativní nebo dokoncepartnerský styl. Jen tak lze totiž splnit hlavní cíl, který (spolu s rodinou) škola má, totižpřipravit děti na samostatný budoucí život, který vyžaduje motivované, samostatné,zdravé, sebevědomé a tvořivé jedince schopné chápat širší souvislosti světa, eo ipsorozhodovat se na základě kritického a komplexního hodnocení faktů včetně predikcíširších důsledků zvoleného jednání, schopné nést za svoje činy zodpovědnost, schopnéefektivně zvládat krizové situace atd. K tomu však musí být vedeni od malička a škola jimk tomu musí dát šanci. Při autoritativním či jiném vedení mohou sice umět vyjmenovatdíla lecjakého autora či vypočítat nějaký příklad stejně dobře jako (nebo dokonce lépe než– viz tabulka výše) při partnerském vedení, ale budou to nesamostatné bytosti se silnýmsklonem ke konformitě, které první vážný životní problém přivede ke drogám či jinýmnežádoucím koncům. A to je právě problém současného českého školství (děti jsou vesvětové komparaci na předních místech v oblastech vyžadujících rozsáhlé znalosti, ale připožadavku na tvůrčí činnost – např. zamyšlením se nad literárním dílem – těžce selhávají,což není chyba jich samotných, ale způsobu, jakým byly vedeny). Je však zřejmé, že, a vtéto kapitole jsme to zmínili, každý přístup vyžaduje určitý typ jedinců ve skupině(partnerský zejména dostatečnou schopnost chápat). Autor se tudíž domnívá, že jde odalší důvod, proč vytvářet třídy podle schopností žáků!!! Sám si při praktickýchexperimentech ověřil, že pokusní jedinci (desetiletí žáci s nadprůměrnou inteligencí), kteříbyli považováni za neposlušné rušivé elementy, v okamžiku, kdy byli "vzati vážně" a byli

usměrněni dostatečně motivující (a třeba i prospěšnou) činností, nejen že přestali "zlobit",ale onu činnost prováděli velmi kreativně a inspirativně, přičemž zasloužená slova chvály(v silném kontrastu s předcházejícím neustálým napomínáním) jim dodala na sebedůvěřea motivaci (a bezesporu i radosti).Dále si musí učitelé uvědomit, že ve třídě vzejde z řad žáků neformální vůdce, který budedo značné míry tvůrcem mínění (opinion maker) třídy. Učitel by pak měl s takovýmžákem obvzláště spolupracovat, zejména v oblastech sociálně-emocionálního působení natřídu.

Struktura komunikace ve skupiněInterakce je důsledkem komunikace ve skupině, která je esenciální pro existenci skupiny.Činnost skupiny, jež je založená na přijímání a sdělování informací a na rozhodování,předpokládá komunikaci mezi členy skupiny. Ve skupinách se vytváří komunikační síť,jejíž struktura je determinována řadou činitelů, především pak základnímicharakteristikami skupiny a jejího vedení. Spontánní komunikace ve skupině se vyvíjí zněkolika důvodů:

z tlaku k uniformitě – z potřeby vyjadřování a jeho kontroly zajišťující jednotu míněníz tendence členů skupiny změnit svou pozici a vyjádřit se k poměrům ve skupiněz tendence členů skupiny vyjádřit své pocity

Komunikace reaguje na změny ve vlastnostech skupiny (např. snižující se soudržnost), nazměnu chování a postojů členů či obecně na situaci, v níž se skupina nachází. Komunikaceprobíhá jak formou verbální, tak i nonverbální (v té se většinou vyjadřují pocity).

Důležité jsou druhy topologie komunikační sítě, na kterých skupina funguje, protože jsourůzně účinné, a to nejen pro výkon skupiny, ale i pro psychické účinky na členy, neboťjsou spojeny s různou úrovní uspokojení. My si uvedeme komunikační síť podleStaehleho (1980), nejdříve si ale definujeme používané pojmy (můžeme je chápat jakoaspekty charakterizující komunikaci):

centralizace – rozsah, v němž mají určití členové skupiny přístup k většímu počtukomunikačních kanálů než jiníkomunikační kanály – počet stávajících kanálů, které jsou členům skupiny k dispozicivedení – jistota, s níž může být prognostikováno převzetí vedoucí role určitým členemskupinyskupinová spokojenost – rozsah průměrné spokojenosti všech členů skupinyindividuální spokojenost – odstupy mezi jednotlivými vyjádřeními spokojenosti členů

hvězda Y řetězec kruh plná strukura(úplný graf)

centralizace velmi vyskoká vysoká střední nízká velmi nízkákomun. kanály velmi málo málo středně středně velmi mnohovedení velmi vysoké vysoké střední nízké velmi nízkéskupin.spokoj. nízká nízká střední střední vysoká

hvězda Y řetězec kruh plná strukura(úplný graf)

individ. spokoj. vysoká vysoká střední nízká velmi nízká

Nejefektivnější je komunikace typu plná struktura, protože umožňuje komunikaci každéhos každým a přináší i největší skupinové uspokojení. Role vedoucího je nejvýraznější vřetězovém typu komunikace, kterému však chybí zpětná vazba. Když je řetězeckomunikantů dlouhý a zpráva rozsáhlejší, může docházet ke ztrátám a zkreslováníinformace. Tento způsob komunikace byl běžný u vojenských jednotek na frontě. Platíovšem obecně, že při sdělování informací se mohou vyskytovat komunikační bariéryzpůsobující ztrátu informace či její sémantickou deformaci. Jsou způsobeny mnohafaktory, např. nespolehlivostí kanálu, špatnou organizací komunikace, nedostatkemmotivace osob, informační disonancí a v neposlední řadě i rozdílnými postojikomunikátora a komunikanta k obsahu sdělení. Důležitá je správná interpretace sdělení,která má zahrnovat i paralingvistické jevy. Nezbytná je též znalost používané specifickéterminologie.

Ve všech skupinách je důležitá hodnotící komunikace ze strany lídrů, neboť každý členskupiny má potřebu hodnocení (ať už pozitivního či negativního), které má motivačníúčinky, korektivní účinky a účinky fixující žádoucí jednání. Pokud diskutujemenegativní jednání, musí jeho hodnocení (vyjma pokárání) obsahovat ještě instrukce kekorekci negativně vnímané činnosti. Nedostatek jakéhokoliv druhu hodnocení je přijímánnegativně.

Komunikace v malých skupinách je také důležitým činitelem sekundární socializace,která v nich probíhá. Probíhá-li správným směrem, slouží také k integraci personálního asociokulturního systému. Záleží tedy nejen na výše popsaných formách, ale také naobsahu oné komunikace. S četností pozitivní (odměňující) komunikace narůstá vzájemnásympatie mezi komunikujícími osobami a ta opět podněcuje zvyšování četnosti setkávánía komunikování. Dále umožňuje redukovat kognitivní disonanci, navozovat žádoucípostojové změny atd. Komunikace je základním kontrolním mechanismem řízení idůležitým nástrojem vedoucích pracovníků. Jak říká Luthe: Komunikace je životním elixíremskupiny, motorem jejího vzniku a jejích proměn, má strategický význam pro organisaci skupiny,pro stabilizaci skladby rolí, pro udržování dynamické stability a rovnováhy. Existují empirickédůkazy o tom, že komunikace ulehčuje kooperativní hlasování mezi členy skupiny a žeřešení konfliktů ve skupině je možné jen prostřednictvím určitých způsobů komunikace.Nejhodnotnější komunikace je rozvinuta ve skupinách s vysokou soudržností, což jezpůsobováno tím, že členové těchto skupin k sobě mají pozitivní postoje.

I pro školní praxi má samozřejmě komunikace zásadní vyznam. V rámci komunikaceučitele se třídou by mělo jít o topologii hvězdy (učitel mluví ke všem žákům a libovolnýžák může mluvit k učiteli), ale v rámci třídy by ideálním stavem byla plná struktura(každý mluví s každým), k čemuž by učitel měl třídu důsledně vést. Běžně totiž žáci mluvíjen s vybranými spolužáky a s ostatními komunikují jen zprostředkovaně (přes některé z

vybraných spolužáků či dokonce přes učitele) nebo vůbec ne. To vede ke vznikunepochopení a neporozumění v rámci třídy, tím i k menší akceschopnosti třídy, menšíspokojenosti a menší soudržnosti jejích členů. Učitel si musí dále uvědomit, že, aby byla komunikace efektivní, musí používatjednoznačnou a pochopitelnou terminologii, přičemž by se měl vždy ujistit (pomocí nějakéformy zpětné vazby), že žáci rozumí, co onou komunikací mínil (ať již explicitně čiimplicitně). K odstavci o hodnocení bych ještě dodal, že důvody pro své hodnocení by mělučitel uvádět i v případě pozitivního hodnocení (a to včetně zdůraznění aspektů, kterépovažuje za mimořádně zdařilé). K hodnocení relativnímu k ostatním žákům ve třídě(které je nezbytné k zachování spravedlnosti) jako je klasické známkování by učitel mělohodnotit (alespoň slovně, a to klidně před celou třídou – k dosažení většího efektu) žáka irelativně k jeho předchozím výkonům, neboť to je zase spravedlivější vůči žákovi.Hodnocení by nemělo být pouze kladné nebo pouze záporné (byť třeba s žádoucímuvedením důvodů), ale ve většině případů lze na práci žáka nalézt jak pozitivní věci, tak irezervy pro možná zlepšení, a je tudíž nutné zhodnotit oboje najednou uvedením pozitiv inegativ.

Skupinová dynamikagroup dynamics je oblíbený termín americké sociální psychologie, definovaný jako polešetření věnované postupujícímu poznávání povahy skupin, zákonům jejich vývoje a jejichinterrelaci s individui, ostatními skupinami a institucemi. Téma skupinové dynamiky navazujena téma struktury malých skupin a vyjadřuje, jak fungují relace mezi elementy tétostruktury. Tuto sekci můžeme tedy do jisté míry považovat za shrnutí předchozího textu aučinění obecných závěrů o podmínkách fungování malých skupin. Za podstatné funkceskupiny se považují: dosahování cílů skupiny a udržování skupiny. Obě funkce pakspojuje problém vedení skupiny resp. vůdcovského chování. Uveďme si přehledkonkretizace každého z obou typů funkcí:

výkony skupiny udržování skupinynávod k jednání podporování dobrých mezilidských vztahůoperativní plánování řešení konfliktůstrukturování úkolů podporovánípozornost vůči dosahování cílů ochrana před minoritami podpora samostatnosti a kooperace

Za dobře fungující skupinu, tj. vnitřně relativně bezkonfliktní, společensky integrovanou avýkonnou, lze považovat skupinu s homogenní vnitřní skladbou, plnou formoukomunikace, s přiměřenými normami, přirozeným počtem členů, jasně vytčenými cíli adobře vedenou. Přiměřenými normami rozumíme normy odpovídající cílům činnosti,nezasahující do osobních svobod. Bližší vysvětlení vyžadují rozhodovací procesy.Problém rozhodovacích procesů úzce souvisí se způsobem vedení a způsobechkomunikace v ní probíhajících. Optimální podmínkou rozhodování je participace jedincůna rozhodování (s výjimkou skupin jako jsou vojenské jednotky z důvodůakceschopnosti). To platí zejména při řešení málo strukturovaných úkolů, neboť tovyžaduje "dát hlavy dohromady". V ideálním případě by mělo rozhodnutí lídra

vyjadřovat přesvědčení skupiny. Je-li např. člen pokárán, měl by mít pocit, že je káráncelou skupinou. Rozhodování se ovšem týkají množství záležitostí, od posouzení účinnostia výběru určitých prostředků až po rozhodnutí zasahující do života členů skupiny, azdaleka nebývají vždy racionální. Nebezpečná jsou afektogenní, impulsivní rozhodnutí,protože neberou zřetel k možným důsledkům. Avšak i racionální rozhodnutí vycházejí zurčitého individuálního modelu reality, který nebývá totožný s modelem jinéhoindividua, a nesou v sobě určitá rizika. Problémem jsou zejména riskantní rozhodnutí skoncentrací nebo dělením odpovědnosti, která umožňuje opět vysoce soudržná skupina,jsou-li nezbytná (protože je menší obava z rizika, odpovědnost nesou všichni). Avšak i podiskusi může rozhodnutí provést autorita, psychologicky důležitá je účast v diskusi.Předpokladem rozhodování založeném na diskusi je, aby účastníci disponovalirelevantními informacemi, což není vždy splněno. Rozhodovací proces musí býttransparentní a musí být identifikovány možné alternativy (Sauder, 1979). Po přijetírozhodnutí vzniká disonance mezi přijatou a zamítnutou alternativou, zpochybňujícípřijatá rozhodnutí, která musí být redukována (např. nějakým přihlédnutím k myšlenkámzamítnuté varianty).Důležitým činitelem výkonu skupiny je vysoká úroveň skupinové kohezity, která je takéukazatelem stability a atraktivity skupiny: menší, homogenní, úspěšné a interpersonálněkomunikačně aktivní skupiny vykazují vyšší úroveň soudržnosti než skupiny s opačnýmiznaky. U pracovních skupin je podmínkou výkonu vysoká úroveň kohezity v korelaci sidentifikací s cíli organisace.

Skupiny jsou základním polem sociálních interakcí, v níž se uplatňují tři elementychování: akce, interakce a emoce. Akcí je míněno nějaké jednání, čin či úkon (tj. aktivita).Jestliže někdo odpovídá na aktivity či emoce druhé osoby, pak obě osoby interagují.Taková interakce pak probíhá na základě principů učení a má povahu vzájemné výměnyhodnot a odměn (resp. trestů), přičemž se u zúčastněných aktérů projevuje tendence kmaximalizaci zisku či aspoň rovnováze mezi výdaji a zisky (to však má omezenou platnostv intimních interpersonálních vztazích).

Na závěr uveďme, že malá skupina je základ života společnosti: národy, kultury, třídymizí, ale malé skupiny zůstávají. Malé skupiny, jako rodina atd., jsou plnohodnotnéskupiny, protože se v nich v malém odehrávají všechny makrosociální jevy (např. genezenorem), představují základní lidské vazby a dávají lidem prostor pro esenciálněsmysluplné vztahy. Tento text se snaží o mnohostranný pohled na problematiku malýchskupin, nicméně ani zdaleka není vyčerpávající. Pro učitele by jistě byla zajímaváproblematika začleňování nového jedince do stávající skupiny, která zde vůbec nebylazmíněna, a mnoho dalších témat. To už bychom však laskavého čtenáře odkázali namnožství dostupné literatury. Za pozornost stojí zejména Lidská skupina od Homanse, zčeské literatury si můžete přečíst např. monografii Rodina vysokoškolsky vzdělanýchpartnerů od prof. Ivo Možného (z FSS MU).