Marie Renotiérová Základy speciální pedagogiky 1

Univerzita Palackého v Olomouci Pedagogická fakulta

ZÁKLADYSPECIÁLNÍ

PEDAGOGIKY IMarie Renotiérová

Olomouc 2005

Oponenti: PhDr. Drahomíra Jansová Mgr. Zdeňka Kozáková

Publikace byla vydána s podporou Rozvojových programů MŠMT ČR na rok 2005.

Jazyková korektura nebyla provedena, za jazykovou správnost odpovídá autor. Rozmnožování a šíření jen se svolením SCV PdF UP a Vydavatelství UP v Olomouci.

1. vydání

© Marie Renotiérová, 2005

ISBN 80-244-1083-4

3

Obsah

Předmluva ...................................................................................................... 5

Vysvětlivky k ikonám .................................................................................... 7

1 Pojetí speciální pedagogiky, historiografie a proces transformace v oboru ...................................................................................................... 9

Shrnutí ..................................................................................................... 13

2 Speciální pedagogika, její předmět a cíle ................................................ 15 Shrnutí ..................................................................................................... 17

3 Členění a systém speciální pedagogiky ................................................... 19 Shrnutí ..................................................................................................... 21

4 Vztah speciální pedagogiky k jiným vědním oborům ............................. 23 Shrnutí ..................................................................................................... 24

5 Základní kategorie ve speciální pedagogice ........................................... 27 5.1 Nejednotnost terminologie ............................................................ 27 5.2 Postižení, defekt, handicap, defektivita ......................................... 28 Shrnutí ..................................................................................................... 31

Seznam použité a doporučené literatury ...................................................... 33

Profil autorky ............................................................................................... 35

5

Předmluva

Vážený čtenáři,

text, který Vám předkládám, byl vytvořen pro distanční formu vzdělávání. Neznamená to, že by byl jeho obsah jakýmkoliv způsobem podceněn. Naopak. Je počítáno se studujícím, který již má za sebou menší či větší zkušenost z ob-lasti výchovy a vzdělávání, příp. jiných oblastí podpůrných služeb v rámci komprehenzivní rehabilitace jedinců se speciálními potřebami. Jste tedy mo-tivován nejen přáním pomoci, podpořit ty, kteří Vás potřebují nebo v blízké budoucnosti potřebovat budou (tj. dále po ukončení Vašeho studia), ale i vlastní zkušeností a vědomím jistých mezer ve Vašem vzdělání.

Dovolte mi uvést několik základních informací ke způsobu studia. Uvedený studijní text je členěn na hlavní a popisný sloupec. Popisný sloupec obsahuje stručné glosy k textu v hlavním sloupci a ikony, což jsou výukové symboly (loga, obrázky apod.). Takto probíhá celým textem permanentní glosátor, který upřesňuje, upozorňuje, odkazuje aj. Popisný sloupec tedy obsahuje:– komentář k textu,– ikony, upozorňující na určitá místa v textu. Komentáře jsou jádrem obsahu

odstavců v hlavním sloupci.Předložený studijní text je Vaším pracovním sešitem, v němž každá z kapitol

představuje ucelenou část, kterou je možné prostudovat najednou. Jedna z ka-pitol je členěná na dvě úrovně. Přitom bylo dbáno na přehlednost a kontinuitu textu. Na konci kapitol jsou uvedeny pojmy k zapamatování. Doporučuji je definovat nejdříve vlastními slovy a posléze je zpětně porovnat s textem.

Základní prostudování textu Vám zabere zhruba 3 a půl až 4 hodiny. K uvedené době je však potřebné přičíst intenzivní samostudium literatury pro zájemce, opakování, diskusi s kolegy či individuální odborné konzultace.

Pro studijní zvládnutí předloženého textu nejsou požadovány žádné spe-cifické vstupní znalosti. Je pouze předpokládána orientace v běžné aktuálníškolské problematice z pohledu pedagogického pracovníka.

Přeji Vám, aby tento text byl alespoň úvodem k problematice, která Vás zajímá. Doufám, že Vám bude inspirací k dalšímu, hlubšímu studiu v oblasti speciální pedagogiky.

Olomouc, září 2004

PhDr. Marie Renotiérová, Ph.D.

7

Vysvětlivky k ikonám

Průvodce studiemProstřednictvím průvodce studiem k Vám promlouvá autor textu. V průběhu četby Vás upozorňuje na důležité pasáže, nabízí metodickou pomoc a nebo předává důležitou informaci ke studiu.

Pro zájemceČást pro zájemce je určená těm z Vás, kteří máte zájem o hlubší studium dané problematiky. Najdete zde i odkazy na doplňující literaturu. Pasáže i úkoly jsou zcela dobrovolné.

ShrnutíVe shrnutí si zopakujete klíčové body probírané látky. Zjistíte, co je pokládáno za důležité. Pokud shledáte, že některému úseku nerozumíte, nebo jste učivo špatně pochopili, vraťte se na příslušnou pasáž v textu. Shrnutí Vám poskytuje rychlou korekci!

Kontrolní otázky a úkolyPrověřují, do jaké míry jste pochopili text, zapamatovali si podstatné informace a zda je dokážete aplikovat při řešení problémů. Najdete je na konci každé ka-pitoly. Pečlivě si je promyslete. Odpovědi můžete najít ve více či méně skryté formě přímo v textu. Někdy jsou tyto otázky řešeny na tutoriálech. V případě nejasností se obraťte na svého tutora.

Pojmy k zapamatováníNajdete je na konci kapitoly. Jde o klíčová slova kapitoly, která byste měli být schopni vysvětlit. Po prvním prostudování kapitoly si je zkuste nejprve vypl-nit bez nahlédnutí do textu! Teprve pak srovnejte s příslušnými formulacemi autora. Pojmy slouží nejen k Vaší kontrole toho, co jste se naučili, ale můžete je velmi efektivně využít při závěrečném opakování před testem!

9

1 Pojetí speciální pedagogiky, historiografie a procestransformace v oboru

Studijní cílePo prostudování této kapitoly budete schopni:– charakterizovat vývoj speciálněpedagogického myšlení,– popsat vývojovou tendenci speciálněpedagogické praxe,– vyjmenovat základní rysy transformace v rezortech školství a sociálních

věcí.Doba potřebná k prostudování kapitoly: 60 minut

Průvodce studiemVážený čtenáři, protože jste jistě vysoce motivován, věřím, že předložený

text zvládnete se zájmem a bez větších obtíží. Přeji Vám, aby i následující teoretický úvod k disciplíně, která chce podporovat všechny jedince se spe-ciálními potřebami, byl pro Vás zajímavý.

Speciální pedagogika je vědní disciplína, která se formovala na základě praktické péče o jedince zdravotně či sociálně znevýhodněné. To znamená o ty, kteří se jakýmkoliv způsobem odlišovali od tzv. „normální“ populace. Péče byla orientována nejdříve sociálně a medicínsky. Postupně se zdravotně posti-žení jedinci dostávali do centra pozornosti právníků a pedagogů. Až do konce 18. století byla pedagogická péče věnována pouze jednotlivým postiženým dětem. Ty bylo možné řadit – podle dobové terminologie – mezi „hluchoněmé, slepé, idiotické, zmrzačené, mravně narušené nebo nezhojitelně choré“.

Z významných historických osobností, které se zásadním způsobem vě-novaly pedagogické pomoci těmto dětem, jmenujme především Jana Amose Komenského (1592–1670). Ve svých dílech prosazoval, aby všechny děti, nejen zdravé, ale i jakkoli nemocné či odlišné nadáním nebo sociálním posta-vením, měly právo na vzdělání. Samozřejmě, podle individuálních schopností a možností. Bohužel, vize tohoto vynikajícího pedagoga se historicky napl-ňovaly jen pozvolna.

Průvodce studiemNyní bych doporučovala „oprášit“ staré vědomosti z historie pedago-

gických věd, které jistě leží někde hluboko zasunuté v paměti. Pokud Vaše vybavování zklame, doporučuji sáhnout do příruční knihovny doma nebo využít návštěvy některé, např. univerzitní, knihovny. Předpokládám, že ne-bude problémem nalézt alespoň jednu z některých známých pasáží, které J. A. Komenský věnoval např. dětem s nižším nadáním.

Za 1., počáteční období speciálněpedagogického myšlení u nás, je možné považovat následující etapu. Bylo to období mezi prvotním zájmem o léčbu, výchovu a řešení právní problematiky postižených a vznikem prvních od-

Jan Amos Komenský

1. etapa speciálně-pedagogického myšlení – 1. polovina 19. století

10 Základy speciální pedagogiky I

borných ústavů . Speciální pedagogika jako teoretická disciplína začala být uznávána koncem 19. a začátkem 20. století. Až v průběhu století 20. se začalo prosazovat řešení vztahu mezi pedagogikou obecnou a speciální.. Pojem spe-ciální pedagogika byl v jednotlivých zemích chápán různě. To se promítalo i do základní vědecké terminologie oboru.

Jedno ze základních děl, které se vztahovaly ke speciální pedagogice, byla publikace Adolfa Strümpela „Pedagogische Pathologie“ (1890)

V r. 1911 zavedli Dannemann, Schober a Schulze pojem léčebná pedago-gika (Heilpedagogik). V českých zemích se tento termín neujal.

Ve 2. polovině 19. a začátkem 20. století můžeme hovořit o 2. etapě speciál-něpedagogického myšlení. Je charakterizováno rozvojem praktické odborné péče o postižené. V nově vznikajících i stávajících odborných ústavech byly shromažďovány podklady pro první české učebnice pro zdravotně nebo men-tálně znevýhodněné žáky.

Moravský zemský zákon č. 33 z 18. 2. 1890 vydal tzv. nouzové opatření. To zajišťovalo nevidomým a neslyšícím žákům možnost navštěvovat obecnou školu s ostatními žáky nejméně v rozsahu 4 hodiny týdně.

Průvodce studiemJsme na začátku 20. století. V souvislosti s rozvojem teorie a praxe spe-

ciální pedagogiky budu hovořit o velmi významných skutečnostech. Věnujte jim pozornost.

Začátek 20. století byl provázen tzv. hnutím za uměleckou výchovu. Byly realizovány pokusy o reformu školství. Konaly se také tři české sjezdy pro péči o slabomyslné a o pomocné školství ( 1909–1913).

Teoretickou základnou nových pedagogických tendencí byla nová vědní disciplína – pedologie.V našich zemích byl jeho hlavním představitelem pro-fesor František Čáda (1865–1918). Objasňoval význam pedologické teorie jako základny pro praktickou péči o mládež. Kladl důraz na myšlenku, že dítě má nárok na vlastní právo, na dětské hodnoty a dětskou svéráznost. Upozornil, že dítě není zmenšeninou dospělého člověka, ale je jinou lidskou kvalitou. Ta je dána vlastním ojedinělým způsobem myšlení a chování.

Zvýšená společenská potřeba řešení závažných sociálních problémů v ob-dobí 1. světové války a řadu let po ní se promítla i v oblasti péče o jakkoliv postižené jedince. Tato situace se stala východiskem rozvoje komplementární disciplíny k pedologii – pedopatologie. Podle slov prof. Čády měla tato vědní disciplína propojit vědy o biologii a psychologii „abnormního“ dítěte. Poprvé v historii užil termín „děti úchylné“. Měl označovat ty jedince, které bylo možné zařadit do jakési „přechodové“ kategorie mezi hluboce a lehce mentálně postiženými. Postupně však úzké chápání pojmu dostalo širší význam . Svědčí o tom skutečnost, že se stal názvem našeho prvního samostatného oborového časopisu „Úchylná mládež“ (vycházel od r. 1925).

Název oboru pedopatologie byl posléze nahrazen termínem nápravná pedagogika. Jeho autor Jan Mauer (1878–1937) stanovil tři základní cíle této vědní disciplíny:1. pomáhat „abnormálním“ jedincům k tělesnému uzdravení,2. podněcovat jejich vývoj tělesným a duševním cvičením,3. v rámci jejich možností je připravovat pro praktický život.

2. etapa speciálně-pedagogického myšlení – 2. polovina 19. století

František Čáda – představitel

pedopatologie. Propojení věd o biolo-

gii a psychologii „abnormního“ dítěte

Jan Mauer – představitel nápravné

pedagogiky

11

Nápravná pedagogika se nejvíce rozvinula v období první republiky. Stala se základnou pěti sjezdů pro výzkum dítěte (1922–1933).

Snad nejvýznamnější osobností v oblasti budování sítě tzv. pomocného školství byl všestranně zaměřený pedagog Josef Zeman (1867–1961), který po roce 1919 působil na ministerstvu školství a národní osvěty.

Nápravná pedagogika se prakticky nejvíce uplatnila v oblasti výchovy a vzdělávání tzv. „zmrzačelých“, tj. tělesně postižených. Nejenže byly vy-budovány ústavy s komplexně zaměřenou péčí, ale byla obhájena i nutnost realizace škol při nemocnicích. Tato zařízení se stala základem pro teoretické dopracování koncepce komplexní rehabilitace, která ve své době byla skutečně ojedinělá. Byly publikovány metodické příručky, rozvíjející oblast pracovní, tělesné a estetické výchovy, exkurzního vyučování a nápravného psaní tělesně postižených.

Ve druhé etapě rozvoje speciálněpedagogického myšlení byly publikovány metodické texty i z dalších oblastí péče o postižené jedince.

Průvodce studiemDostali jsme se do poloviny 20. století. Hovoří se o sociální pedagogice,

pedagogické defektologii, defektologii atd. Poprvé se setkáváme se jménem prof. MUDr. M. Sováka. Jistě bude zajímavé vědět, v jaké souvislosti.

3. etapa speciálněpedagogického myšlení je spojena se jménem antropo-loga Františka Štampacha (1895–1976). Toto období bylo zhruba pětileté (1945–1950). Jeho obecné teorii pro „nápravu vad a chorob mládeže“ dal název sociální pedagogika. V odborné terminologii byl tento obor zaměřen na oblast ochranné, nápravné a léčebné výchovy mládeže tělesně, duševně a mravně narušené. Tato disciplína se členila na následující „pracovní soubory“:1. psychopedie pro vady duševní a mravní,2. ortopedie pro tělesné vady,3. logopedie pro vady hlasu, řeči a sluchu,4. okulopedie pro vady zraku.

F. Štampach později používal pro stejný vědní obor pojem pedagogická defektologie. Měla zkoumat především formy a příčiny těch poruch a obtíží, které se mohou projevit ve výchovném procesu. Podle tohoto pojetí se dřívěji užívaná nápravná pedagogika měla zaměřovat na vymezování výchovných norem a aplikaci nápravných metod.

V 50. letech se F. Štampach pokusil změnit název oboru na defektologii.4. etapa, poslední období speciálně pedagogického myšlení, začala zhruba

rokem 1948. Tehdy se J. Spieler vrátil k termínu „Sorgenkinder“, který poprvé užil německý autor Erwin Wexberg. V překladu lze hovořit o dětech, o které je nutné pečovat, nebo o těch, které činí vychovatelům starosti. V německé odborné literatuře se v r. 1955 opět prosadil termín „Heilpädagogik“ (léčebná pedagogika).

V r. 1953 hovořil prof. MUDr. PhDr. Miloš Sovák (1905–1989) o defekto-logii, v r. 1954 zavedl u nás František Ludvík pojem zvláštní péče. Bohumír Popelář hovořil v r. 1957 o speciální pedagogice. Dr. Ludvík Edelsberger se v r. 1957 pokusil zavést termín speciální pedagogika defektologická. Prof. Miloš Sovák se rozhodl definitivně pro termín speciální pedagogika ve svém 1. vydání Nárysu speciální pedagogiky (1972).

Josef Zeman – budová-ní sítě „pomocného“ školství

3. etapa speciálně-pedagogického myšlení František Štampach – sociální pedagogika

4. etapa speciálně-pedagogického myšlení Defektologie, zvláštní péče

Prof. MUDr. Miloš Sovák, CSc. Speciální pedagogika

Pojetí speciální pedagogiky, historiografie a proces transformace v oboru


V 70.–80. letech se ve světě začaly pro vědní disciplínu speciální pedagogika užívat různé termíny: Special Education, Heilpedagogik, Sonderpädagogik, Sondererziehung aj.

U nás bylo označeno speciální školství M. Sovákem jako „školství pro mládež vyžadující zvláštní péče“. Přes různé školské i celospolečenské změ-ny lze konstatovat, že základní rámec oboru, který prvně systemizoval právě prof. M. Sovák, je i v současné době u nás východiskem speciálněpedagogické teorie a praxe

Průvodce studiemJsme na konci 20. století. Pomalu se uzavírá historická kapitola, kterou

můžeme nazvat segregací postižených osob. Devadesátá léta přinášejí tzv. „nový postoj“ a novou koncepci výchovy a vzdělávání dětí a mládeže se speciálními potřebami. Začíná se hovořit o jejich integraci. Co chápat pod tímto pojmem?

Nelze se nezmínit i o kontroverzních celospolečenských postojích minulého století. Ovlivnily nejen speciálněpedagogickou teorii, ale i její praxi. Zatímco v 1. polovině 20. století bylo u nás možné registrovat snahu o poskytování alespoň jistého stupně výchovy a vzdělání prakticky všem osobám, v letech 1950–1990 byla situace takřka opačná. V oblasti péče o postižené se výrazně uplatňoval prvek segregace. Chyběla spolupráce systému institucí rezortů sociálních věcí, zdravotnictví a školství a takto se rozvinul systém „vnitřní uzavřenosti“.

Člověk se zdravotním postižením býval zajišťován pouze službami jednoho z uvedených odvětví. Tak se stávalo, že např. jedinec, který byl pro „nevzdě-lavatelnost“ umístěn v některém ústavu sociální péče, neměl nárok na žádné vzdělávací služby, poskytované rezortem školství. Tento tzv. rezortismus se stal na počátku 90. let brzdící překážkou ve snahách o výraznější transformaci speciálně pedagogické teorie i praxe.

Přes mnohé negativní jevy, např. jistá „nemohoucnost“ rodičů postižených dětí projevit svůj názor na jejich zařazení do speciálních škol a dalších spe-ciálních institucí, je skutečností, že v mnoha speciálních zařízeních pracovali vysoce odborně erudovaní pracovníci.

Takto bylo možné zpracovat mnoho odborných textů z oblasti didaktic-kých zásad a metodických postupů při práci s postiženými jedinci. Vysoce lze hodnotit většinu učebnic pro žáky, kteří využívali služeb speciálního školství. Obtížně se však prosazoval individuální přístup ke každému postiženému jedinci, který předpokládal modifikaci učebních plánů a osnov.

V r. 1990 vypracovalo Ministerstvo školství ČR nárys koncepce výchovy a vzdělávání dětí se zdravotním postižením. Tzv. „nový postoj“ k otázkám vzdělávání a výchovy těchto dětí vyústil v novou koncepci. Podle ní ve všech případech, kde je to možné, má být zabezpečena výchova a vzdělávání posti-žených dětí se zdravými vrstevníky v běžných školách. Těm dětem, pro které takový způsob vzdělávání není vhodný, je určeno speciální školství.

Proces školské integrace znamenal u nás změny nejen legislativní, ale i ekonomického zajištění a personálního řešení výuky. Vycházelo se z před-pokladu, že školská integrace je součástí širšího pojetí školské reformy. Jedná se o přizpůsobení vzdělávacích podmínek po jejich obsahové i organizační stránce vzdělávacím potřebám každého, tedy i postiženého dítěte.

Segregace ve výchově postižených jedinců

Tzv. „nový postoj“ k otázkám výchovy

a vzdělávání postižených

Proces školské integra-ce jako součást širšího pojetí školské reformy

13

90. léta 20. století přinesla změny i v kvalitativním a kvantitativním pojetí studia speciální pedagogiky. Rozšířily se možnosti studia tohoto oboru téměř na všech pedagogických fakultách v ČR, ačkoliv dodnes zůstává otevřena otázka kvality práce nově vzniklých pracovišť. Přesto transformace učebních plánů oboru na jednotlivých fakultách se stala příležitostí ke hledání „nové tváře“ české speciální pedagogiky. Jako nejpodstatnější se jeví transformace struktury a obsahu učiva tak, aby odpovídala nárokům 21. století.

Pro zájemce„Jev handicapu – znevýhodnění – se v moderní společnosti ze skupiny zdravotně posti-

žených rozšířil na další skupiny, které v univerzálním tlaku moderní společnosti nenacházejí dostatečný prostor pro svou identitu, stávají se sociálně nespokojenými a znevýhodněnými nebo i deviantními. Hledají různé úniky z tlaků, kterým je industriální společnost vystavila. Původní skupina handicapovaných – zdravotně postižených – ve své většině nenachází schop-nost podávat požadovaný výkon a propadá se do nedokonalých záchranných sociálních sítí. Stává se vysoce závislou na solidaritě bohatých nebo paternalismu státu. Jenom menší části z nich se daří udržet v horní polovině střední vrstvy…

Stojí otázka právního a sociálního postavení i hodnotové orientace handicapovaných ne-jen v materiálním smyslu, ale také ve smyslu psychosociální pohody a spokojenosti a ve smyslu zachování lidské důstojnosti? Moderní společnost nedala na tyto otázky dostatečnou odpověď. To znamená, že situace handicapovaných se kumuluje s těmi faktory, které čekají na řešení v nové, otevřené společnosti, kterou řada autorů začala označovat jako společnost postmoderní. Na jejím prahu očividně stojíme V lůně odcházejícího se rodí paradigmata nastupujícího.“ (Jesenský, J., 2000, s. 29, 30).

Shrnutí

Speciální pedagogika jako vědní disciplína se formovala na základě prak-tické péče o postižené osoby. Jedna z nejstarších odborných publikací, které se zabývaly oblastí speciální pedagogiky, byla „Pedagogische Pathologie“ z r. 1890. Jejím autorem byl Adolf Strümpel.

Významným pokusem o integraci postižených žáků u nás bylo tzv. „nou-zové opatření“ (1890). Jím byla nevidomým a neslyšícím žákům umožněna docházka do obecné školy společně se zdravými žáky.

Pokusy o reformu školství na začátku 20. století se u nás odrazily v oblasti speciálního školství i ve vývoji speciálně pedagogické teorie. Připomeňme si alespoň některá jména: František Čáda, Jan Mauer, Josef Zeman, František Štampach, František Ludvík aj.

Pro daný obor byly užívány v průběhu historie různé termíny. Uveďme si termín: léčebná pedagogika, pedopatologie, nápravná pedagogika, sociální pedagogika, pedagogická defektologie, defektologie, speciální pedagogika defektologická.

Při návrhu moderní koncepce speciální pedagogiky stál prof. MUDr. Miloš Sovák, CSc. Byl autorem naší první učebnice oboru (Nárys speciální pedago-giky, 1972). Zde se definitivně rozhodl pro termín speciální pedagogika.

Nový postoj k problematice pojetí výchovy a vzdělávání u nás je vyjádřen v Nárysu koncepce výchovy a vzdělávání dětí se zdravotním postižením. Na jeho základě má být zajištěna výchova a vzdělávání zdravotně znevýhodněných dětí, pokud je to možné a vhodné, ve školách běžného typu. Jen v případech velmi závažných postižení či jiných souvisejících překážek je doporučováno zařazení do systému speciálního školství.

Pojetí speciální pedagogiky, historiografie a proces transformace v oboru


Kontrolní otázky a úkoly– Charakterizujte základní etapy speciálněpedagogického myšlení.– Kdo byl autorem jednoho ze základních děl v oblasti speciální pedagogiky

„Pedagogische Pathologie“ z r. 1890?– Do jakých souvislostí byste zařadil (a) následující jména osobností: František

Ludvík, Bohumír Popelář, Ludvík Edelsberger. Pokuste se nalézt v knihovně alespoň po jednom jejich díle.

– V jakých souvislostech se u nás v oblasti péče o postižené jedince uplatňoval prvek segregace?

– Co je to „školská integrace“?

Pojmy k zapamatování• léčebná pedagogika• hnutí za uměleckou výchovu• České sjezdy pro péči o slabomyslné a školství pomocné• pedologie• pedopatologie• České sjezdy pro výzkum dítěte• pedagogická defektologie• defektologie• zvláštní péče• speciální pedagogika defektologická• školství pro mládež vyžadující zvláštní péči• segregace• transformace speciálněpedagogické teorie a praxe• speciální pedagogika• speciální školství

Seznam použité literatury 1. EDELSBERGER, L. Defektologický slovník. Praha: H+H, 2000 2. EDELSBERGER, L., ŠTEJGERLE, L., PAJDELHAUSER, A. Speciální pedagogika

defektologická. Praha: 1965 3. JESENSKÝ, J. a kol. Kontrapunkty integrace zdravotně postižených. Praha:

Karolinum, 1993 4. JESENSKÝ, J. Andragogika a gerontagogika handicapovaných. Praha:

Karolinum, 2000. ISBN 80-7184-823-9 5. KYSUČAN, J., KUJA, J. Kapitoly z teoretických základů speciální pedagogiky.

Olomouc: UP, 1999 6. POPELÁŘ, B. Přehled vývoje praxe a teorie speciální pedagogiky. Praha:

1958 7. RENOTIÉROVÁ, M., LUDÍKOVÁ, L. a kol. Speciální pedagogika. Olomouc:

UP, l. vydání, 2003 8. RENOTIÉROVÁ, M. Některé pedagogicko etické aspekty integrace žáků se

zdravotním a sociálním znevýhodněním do škol běžného typu. In: 1. kon-ference k problematice integrace dětí a žáků se speciálními vzdělávacími potřebami do mateřských, základních a středních škol a školských zařízení. Sborník, s. 115–118, Šumperk, červen 2003. Olomouc: UP, 2003

9. TITZL, B.: Tradice, kořeny a vznik české speciální pedagogiky. In: Speciální pedagogika, r. 2000, č. 2, s. 92–102

10. VAŠEK, Š.: Základy špeciálnej pedagogiky. Bratislava: Sapientia, 2003. ISBN 80-968797-0-7

15

2 Speciální pedagogika, její předmět a cíle

Studijní cílePo prostudování této kapitoly budete schopni:– vysvětlit pojem speciální pedagogika,– specifikovat obsah komprehenzivní speciální pedagogiky,– vymezit předmět a cíle speciální pedagogiky.Doba potřebná k prostudování kapitoly: 30 min.

Průvodce studiemPředpokládejme, že v této části textu je Vám, vážený čtenáři, dokona-

le jasný termín speciální pedagogika. Je však možné, že jste (např. v ji-né odborné literatuře) narazil (a) na sice stejný termín, leč s přívlastkem komprehenzivní. Co to je? Je zapotřebí nepřehlédnout, že budeme hovořit nejen o předmětu speciální pedagogiky, ale i o předmětu péče (služeb) spe-ciální pedagogiky Dozvíme se také, že cíle speciální pedagogiky vycházejí z principu humanismu. Proč a jaké jsou tyto cíle? Myslím, že je nezbytné číst následující text s pochopením. Obtížnější odstavce doporučuji přečíst vícekrát.

Jak již bylo řečeno, termín speciální pedagogika se v naší zemi postupně ustálil na přelomu 60. a 70. let 20. století. Nejčastěji je tato definice chápánajako vědní disciplína, která se zabývá zákonitostmi rozvoje, výchovy, vzdě-lávání, přípravy pro pracovní a společenské začlenění zdravotně a sociálně postižených (tj. znevýhodněných) jedinců od narození až do období senia. Speciální pedagogika se zabývá i řešením výzkumných úkolů, které vyplývají z poslání oboru.

V systému pedagogických věd je speciální pedagogika vědní disciplínou, která se zaměřuje na teorii a praxi výchovy, vyučování a vzdělávání dětí, mlá-deže a dospělých se speciálními potřebami z důvodu senzorického, somatic-kého, řečového, mentálního nebo psychosociálního znevýhodnění, tj. defektu, poruchy nebo omezení či jejich kombinace.

V posledních letech někteří autoři, např. Ján Jesenský, používají i termín komprehenzivní speciální pedagogika. Tento termín zmíněný autor definujejako „pedagogiku všech skupin handicapovaných, podmiňovaných nejenom hlediskem druhu a stupně, ale i věku postižených.

Jde tedy o generalizaci, zobecnění všeho podstatného, co je v teorémách a axiomatech těchto oborů společné, obecné.“ (Jesenský, J., 2000, s. 67).

V tomto smyslu je komprehenzivní speciální pedagogika ucelený, vnitřně strukturovaný systém vědeckých poznatků o handicapovaných osobách v pro-cesu výchovy a vzdělávání, v procesu rozvoje interakce a celkové socializace, tj. společenského začlenění. Termínem komprehenzivní (komplexní) je vyjád-řena snaha o ucelenost, všestrannost přístupu k postiženým jedincům.

Ustálení termínu spe-ciální pedagogika v na-ší zemi (60. – 70. léta 20. století)

Komprehenzivní speciální pedagogika jako pedagogika všech skupin handicapo-vaných


Průvodce studiemRáda bych upozornila i na termín a jeho obsah, který je v posledních

letech na odborném fóru často diskutován. Tyto rozhovory se týkají změn paradigmatu speciální pedagogiky. V následujícím textu najdeme stručné vysvětlení.

V souvislosti s všestranností přístupu k jedincům se speciálními potřebami se hovoří o změně paradigmatu české speciální pedagogiky. Kromě jiného jde o rozšíření výchovného a edukačního servisu o terapeuticko-formativ-ní postupy. Tím jsou rozuměny expresívní formy psychoterapie, mezi něž patří: arteterapie v užším slova smyslu, muzikoterapie, biblioterapie, taneční terapie, pohybová terapie a dramaterapie. Většina uvedených expresivních typů psychoterapie patří již několik let k přípravě posluchačů oborů speciální pedagogiky.

Na základě svého předmětu patří speciální pedagogika v širším pojetí do soustavy věd o člověku, v užším slova smyslu pak do systému pedagogických věd. Je to obor samostatný, i když podle významného slovenského autora Štefana Vaška lze hovořit o relativní samostatnosti. Tvoří jej širší, všeobecněji koncipovaná teoretická základna, a úžeji pojaté jednotlivé speciálně pedago-gické obory (specializace). Tyto obory se liší především rozdílným předmětem zájmu.

Předmětem speciální pedagogiky je zkoumání zákonitostí výchovy a edu-kace jedinců se speciálními potřebami z mnoha aspektů. Je jím etiologie, symptomatologie, možnosti aplikace speciálněpedagogických metod a pre-vence neadekvátního vyrovnání znevýhodněného člověka s jeho postižením (defektem).

Předmětem péče speciální pedagogiky je zdravotně, příp. sociálně znevý-hodněný jedinec, který potřebuje podporu. Ta je zaměřena na oblast výcho-vy, vzdělávání, přípravy pro pracovní uplatnění a celkové sociální začlenění.

Cíle speciální pedagogiky vycházejí z uznání hodnoty a svébytnosti každé-ho, jakkoli odlišného či znevýhodněného člověka. Vycházejí tedy z obecného principu humanismu. Tyto cíle jsou následující:1. humanitární – je výrazem práva postižených na zajištění co nejúplnějšího

rozvoje a na respektování jejich osobnosti,2. výchovný – je realizací práva postižených osob na takové vzdělání, které

zajistí jejich optimální rozvoj,3. ekonomický – vyjadřuje právo postižených jedinců na odpovídající pracovní

zařazení, které jim v co nejvyšší míře umožní jejich schopnosti a doved-nosti.Cílem speciální pedagogiky v praxi je především vychovávat, vyučo-

vat, vzdělávat, připravovat na budoucí povolání a pomáhat při jeho realizaci. Hovoříme o procesu začleňování postiženého jedince do globální společnosti, tj. o procesu socializace.

Tyto cíle je možné naplnit důsledným uplatňováním individuálního přístupu, přizpůsobení nároků možnostem a schopnostem každého znevýhodněného jedince.

Změna paradigmatu české speciální pedago-giky

Rozšíření edukačního servisu o terapeuticko--formativní postupy

Zařazení speciální pe-dagogiky v širším a už-ším pojetí do soustavy věd

Předmět speciální pe-dagogiky – zkoumání zákonitostí výchovy, vzdělávání a přípravy pro pracovní zařazení

Předmět péče speciální pedagogiky – zdravotně nebo sociálně znevý-hodněný jedinec

Cíle speciální pedago-giky – princip humanis-mu jako východisko

17

Shrnutí

Speciální pedagogika je obor samostatný. Zabývá se zákonitostmi rozvoje, výchovy, vzdělávání a přípravy pro pracovní a společenské začlenění zdravot-ně a sociálně znevýhodněných jedinců. Zaměřuje se i na řešení výzkumných úkolů, které souvisejí s posláním oboru.

V posledních letech někteří autoři užívají i termín komprehenzivní speciální pedagogika. Jeho zavádění má označovat pedagogiku všech skupin handica-povaných osob. Respektuje nejen druh a stupeň, ale i věk znevýhodněných. Vyjadřuje snahu o ucelenost a všestrannost přístupu k postiženým osobám.

V posledních letech se hovoří o změně paradigmatu české speciáln pedago-giky a předmětu péče (služeb) speciální pedagogiky. Jedná se zejména o rozší-ření výchovného a edukačního servisu o terapeuticko-formativní postupy. Jsou nabízeny expresivní formy psychoterapie, jako např. arteterapie, biblioterapie, pohybová terapie aj.

Cíle speciální pedagogiky vycházejí z principu humanismu. Hlavním cílem oboru v praxi je především výchova, vzdělávání, příprava na budoucí povolá-níé a všestranná pomoc při jeho realizaci. Hovoříme o procesu socializace, tj. o začleňování jedince se speciálními potřebami do globální společnosti.

Kontrolní otázky a úkoly– Pokuste se co nejpřesněji definovat pojem speciální pedagogika.– Co chápete pod pojmem komprehenzivní speciální pedagogika?– V čem spočívá podstata změny paradigmatu české speciální pedagogiky

v posledních letech?– Co je předmětem speciální pedagogiky?– Vysvětlete, co je předmětem péče speciální pedagogiky?– Vyjmenujte cíle speciální pedagogiky a vyjádřete jejich obsah.– Zamyslete se nad otázkou, v čem spočívá význam začlenění systému te-

rapeuticko-formativních postupů do nového pojetí speciální pedagogiky. Může mít takto chápané nové paradigma svá úskalí? Jaká?

Pojmy k zapamatování• speciální pedagogika• komprehenzivní speciální pedagogika• předmět speciální pedagogiky• cíle speciální pedagogiky• nové paradigma české speciální pedagogiky• expresivní typy psychoterapie• předmět péče speciální pedagogiky • socializace znevýhodněných jedinců

Seznam použité literatury1. JESENSKÝ, J. Andragogika a gerontagogika handicapovaných. Praha:

Karolinum, 2000. ISBN 80-7184-823-92. RENOTIÉROVÁ, M., LUDÍKOVÁ, L. Speciální pedagogika.1. vydání. Olomouc:

UP, 2003. ISBN 80-244-0646-23. VAŠEK, Š. Základy špeciálnej pedagogiky. Bratislava: Sapientia, 2003.

ISBN 80-968797-0-7

Speciální pedagogika, její předmět a cíle

19

3 Členění a systém speciální pedagogiky

Studijní cílePo prostudování této podkapitoly budete schopni:– vyjasnit problematiku integrujících a diferencujících činitelů systému spe-

ciální pedagogiky,– popsat obsah termínů speciálněpedagogické jevy a speciálněpedagogické

procesy,– rozlišit dva subsystémy speciální pedagogiky,– vysvětlit současné členění speciální pedagogiky.Doba potřebná k prostudování kapitoly: 30 minut

Průvodce studiemDalší odstavce se pokusí objasnit, proč lze o speciální pedagogice hovořit

jako o vědní oblasti, nejen tedy jako o vědním oboru. Zamyslete se, co mohou být tzv. integrující a diferencující činitele při členění speciální pedagogiky na jednotlivé obory či složky. Dávejte pozor při čtení řádků, které hovoří o speciálněpedagogických procesech a speciálně pedagogických jevech.

Speciální pedagogika je složitý, vnitřně členěný systém. Podle některých autorů nejde jen o „vědní obor“, ale spíše o „vědní oblast“. Toto označení přesněji spojuje systém vědních disciplín, které mají společný znak. Tímto integračním prvkem je skutečnost, že se zabývají převážně výchovou a vzdělá-váním postižených jedinců. Zároveň jsou tyto vědní disciplíny diferencovány, neboť se jedná o systém oborů, které se zabývají vždy jiným typem postižení nebo znevýhodnění člověka.

Za integrující činitele lze považovat např.:– potřebu poznávání obecně platných zákonitostí speciálněpedagogických

procesů a jevů,– zkoumání podmínek, průběhu a výsledků edukace,– zkoumání historického vývoje oboru,– využívání metod získávání vědeckých poznatků, aj.

Diferencujícím činitelem je zaměření jednotlivých oborů speciální pedago-giky na různé skupiny stejnorodě postižených osob. Tyto jednotlivé speciálně pedagogické disciplíny jsou dále vnitřně specificky členěny (např. na teoretickýzáklad, historiografii, metodologii, teorii výchovy, teorii vyučování, metodikyvýchovy atd.)

Základním rysem speciální pedagogiky je interakce mezi speciálně peda-gogickými jevy a procesy.

Speciálněpedagogické jevy jsou např. následující kategorie: postižený jedinec, speciální potřeby, znevýhodnění, dítě se specifickými potřebami aj.

Speciálněpedagogické procesy jsou vyjádřeny těmito pojmy, např.: kom-prehenzivní rehabilitace, speciální edukace, výchovná rehabilitace, reedukace, kompenzace atd.

Speciální pedagogika jako vědní oblast

Integrující činitelé speciální pedagogiky

Diferencující činitelé speciální pedagogiky

Interakce speciálně pedagogických jevů a procesů


Průvodce studiemPrávě jsme došli ke třídění speciálněpedagogických poznatků do subsys-

témů. Pamatujme na to, že základem zapamatování je porozumění textu.

Speciální pedagogika je souhrnem poznatků z teoretických základů, z oblasti výchovy a edukace různých kategorií jedinců se speciálními potřebami. Tyto poznatky je možné třídit do následujících subsystémů:A. Všeobecně zaměřené poznatky. Mají všeobecnou platnost v široké oblasti

výchovy znevýhodněných jedinců a v související problematice.B. Specificky (úžeji) zaměřené poznatky. Týkají se jen určité skupiny zdra-

votně nebo sociálně znevýhodněných osob.Na základě výše uvedeného lze klasifikovat tyto dva subsystémy:

1. systém speciální pedagogiky z hlediska všeobecného zaměření,2. systém speciální pedagogiky z hlediska užšího zaměření.

ad 1. Uspořádání tohoto systému není dokončeno, lze uvést jeden z příkladů členění:– Všeobecné základy speciální pedagogiky (pojmy, terminologie, předmět,

cíl, systém).– Historiografie speciální pedagogiky (historiografie institucí, oboru, vzdě-

lávání speciálních pedagogů).– Metodologie speciální pedagogiky (metodologie výzkumu, diagnostická

metodologie).– Filozofie speciální výchovy.– Teorie komunikace postižených.– Výchovná rehabilitace (zásady, metody výchovy, metodiky předmětů).– Nauka o speciálních školách a zařízeních (systém, řízení).– Komparativní speciální pedagogika.– Speciální pedeutologie (vzdělávání, společenské uplatnění, další

vzdělávání).

ad 2. V jednotlivých zemích a obdobích se systém speciální pedagogiky různil. Do současné doby není ustálen . Jedním z důvodů mohou být filozofic-ko-světonázorová hlediska. Potom lze hovořit o následujícím členění speciální pedagogiky:– křesťanská,– humanistická,– materialistická,– orientovaná psychoanalyticky,– antroposofistická,– behavioristická,– kognitivistická,– konstruktivistická,– pragmatická.

Rozdílnost jednotlivých interpretací speciální pedagogiky spočívá zejména v nejednotnosti světonázorových a filozofických východisek.

Všeobecné a specifickésubsystémy poznatků speciální pedagogiky

Všeobecné zaměření systému speciální

pedagogiky

Užší členění systému speciální pedagogiky

21

Průvodce studiemKonečně jsme se dostali k současnému členění české speciální peda-

gogiky. Věřím, že za několik málo minut zvládnete všechny obory nejen vyjmenovat, ale i stručně charakterizovat jejich zaměření.

Naše současné členění speciální pedagogiky vychází z původního pojetí Miloše Sováka (1972). Základním hlediskem je různorodost přístupu k jed-notlivým kategoriím postižených dětí, mládeže i dospělých v rámci jejich výchovy, edukace a přípravy pro profesní začlenění. K původním 6 oborům se v posledním desetiletí přiřadily další dvě speciálněpedagogické disciplíny:– psychopedie – speciální pedagogika mentálně postižených,– tyflopedie – speciální pedagogika zrakově postižených,– etopedie – speciální pedagogika osob s poruchami chování,– logopedie – speciální pedagogika osob s narušenou komunikační schopností

(event. s vadami řeči),– surdopedie – speciální pedagogika sluchově postižených,– somatopedie – speciální pedagogika osob s postižením hybnosti, tj. osob

tělesně postižených, nemocných a zdravotně oslabených,– speciální pedagogika osob s vícenásobným postižením – tj. osob s více

vadami (defekty),– speciální pedagogika osob s parciálními nedostatky – tj. osob se speci-

fickými poruchami učení, chování a pozornosti.

Shrnutí

Speciání pedagogika je složitý, vnitřně členěný subsystém. Jedná se spí-še o vědní oblast než o vědní obor, neboť je systémem vědních disciplín se společnými znaky. Lze hovořit o integrujících a diferencujících činitelích. Integrujícím činitelem je např. zkoumání podmínek průběhu a výsledků edu-kace. Diferencující činitel je zaměření jednotlivých oborů speciální pedagogiky na různé skupiny znevýhodněných jedinců.

Základním rysem speciální pedagogiky je interakce mezi speciálněpedago-gickými jevy a procesy. Speciálněpedagogickým jevem je např. kategorie: posti-žený jedinec, znevýhodněný žák, speciální potřeby aj. Speciálněpedagogickým procesem je např.: speciální edukace, komprehenzivní rehabilitace, reedukace atd.

Poznatky speciální pedagogiky lze třídit do dvou subsystémů. Jsou jimi všeobecně a specificky zaměřené poznatky. Na základě tohoto třídění lze kla-sifikovat další dva subsystémy z hlediska všeobecného a užšího zaměření.

V současné době se speciální pedagogika člení na 8 disciplín. Jsou jimi: psychopedie, tyflopedie, etopedie, logopedie, surdopedie, somatopedie, speci-ální pedagogika osob s vícenásobným postižením a speciální pedagogika osob s parciálními nedostatky.

Kontrolní otázky a úkoly– Co lze ve speciální pedagogice považovat za integrující činitele?– Vysvětlete, co jsou diferencující činitele v tomto oboru.– Objasněte, co jsou speciálněpedagogické procesy a jevy.

Prof. Miloš Sovák – jeho pojetí speciální pedagogiky jako východisko současného členění oboru

Členění a systém speciální pedagogiky


– Vyjmenujte jednotlivé disciplíny, na které se člení současná speciální pe-dagogika.

– V čem vidíte přínos oboru speciální pedagogiky, který by se zabýval problematikou mimořádně nadaných jedinců?

Pojmy k zapamatování• vědní oblast speciální pedagogiky• integrující činitele speciální pedagogiky• diferencující činitele speciální pedagogiky• speciálněpedagogické jevy• speciálněpedagogické procesy• systém speciální pedagogiky• současné členění speciální pedagogiky• interakce mezi speciálněpedagogickými jevy a procesy• subsystémy speciální pedagogiky

Seznam použité literatury1. RENOTIÉROVÁ, M., LUDÍKOVÁ, L. Speciální pedagogika. 1. vydání. Olomouc:

UP, 2003. ISBN 80-244-0646-22. VAŠEK, Š. Základy špeciálnej pedagogiky. Bratislava: Sapientia, 2003. ISBN

80-968797-0-73. VÍTKOVÁ, M. Kapitoly z úvodu do speciální pedagogiky. Brno: MU, 1993

23

4 Vztah speciální pedagogiky k jiným vědním oborům

Studijní cílePo prostudování této podkapitoly budete schopni:– popsat vztah speciální pedagogiky k vědám pedagogickým, psychologic-

kým, sociologickým, lékařským a biologickým,– charakterizovat vztah speciální pedagogiky k vědám deskriptivním,– vysvětlit vztah speciální pedagogiky k přímým a nepřímým pomocným

vědám,– objasnit vztah speciální pedagogiky k defektologii.Doba potřebná k prostudování kapitoly: 25 minut

Průvodce studiemProč by měl budoucí speciální pedagog zvládnout alespoň základní pro-

blematiku takových disciplín, jako je např. sociální patologie, vývojová psychologie, ortopedická protetika aj.? Následující řádky napoví.

Speciální pedagogika je nejtěsněji provázána především s pedagogikou obecnou. Tento vztah je určen obecným filozofickým principem dialektickéjednoty obecného a jedinečného, speciálního. Proces speciálních komplexních (komprehenzivních) služeb postiženým jedincům je podmíněný také kvalitními znalostmi fyziologie a patologie jako východiska v rámci biologických věd.

Není možné opomenout význam psychologických a sociologických věd-ních oborů . Je to např. psychologie obecná, psychologie vývojová, patopsy-chologie, sociální psychologie, psychologie dítěte, sociologie, aj. Speciální pedagogika také úzce spolupracuje s vědami lékařskými. Je to např. pediatrie, neurologie, ortopedie, kineziologie, psychiatrie, ORL, oftalmologie atd. Tyto disciplíny jsou chápány jako tzv. vědy deskriptivního charakteru. Deskriptivní vědy popisují postiženého člověka takového, jaký reálně je. Jejich součástí jsou i další, tzv. přímé pomocné vědy:– patopsychologie, která zkoumá zvláštnosti utváření a vývoje psychických

procesů a vlastností různě znevýhodněných (postižených) jedinců, včetně formování jejich osobnosti,

– patobiologie, která se zaměřuje na anatomické, fyziologické a morfologické zvláštnosti, etiologii, průběh a prognózu chorobných změn,

– sociální patologie postižených, zabývající se zkoumáním negativních jevů ve společnosti a jejich důsledky pro postižené.

Speciální pedagogika se opírá i o nepřímé pomocné vědy. K nim patří:– kybernetika – je vědou o všeobecných zákonitostech přenosu, zpracování

a využívání informací. Speciální pedagogika využívá zejména teorii infor-mací, teorii komunikace a bioniku.

Teorie informací a teorie komunikace umožňují uplatňovat nové přístupy ve zkoumání komunikačního procesu. Jsou východiskem k chápání složitých poznávacích procesů pomocí modelování a dalších speciálních metod.

Speciální pedagogika a vědy deskriptivního charakteru

Přímé pomocné vědy speciální pedagogiky

Nepřímé pomocné vědy speciální pedagogiky


– Psycholingvistika – je to vědní disciplína, která zkoumá řeč a její vnímání v závislosti na struktuře daného jazyka. Zabývá se zvláštnostmi řečových procesů u postižených osob.

– Semiotika – je teorií o systému znaků. Pro speciální pedagogiku je výcho-diskem při zkoumání a řešení systému komunikace u osob se závažným postižením.

– Bionika – je vědní disciplína kybernetiky, zabývající se biologickými sys-témy. Zpracovává informace v těchto systémech a zkoumá možnosti koo-perace mezi lidským organismem a elektronickými systémy. Tento vědní obor je zejména základnou moderní elektronické protetiky.

Speciální pedagogika využívá poznatků i dalších vědních oborů, které mají charakter normativních pomocných věd. Tyto disciplíny pomáhají v orientaci, jaký by měl postižený jedinec být prostřednictvím vyhledávání optimálních me-tod, přístupů, postojů a norem. Jsou to především logika, etika a estetika.

Speciální pedagogika má i specifický vztah k defektologii, což je její šir-ší, biologická základna. V posledních letech se na Slovensku zavádí pojem humánní defektologie. Je užíván společně s pojmem defektologie. U nás je možné objasnit vztah speciální pedagogiky k defektologii jako podmíněný jejich rozdílným předmětem. Předmětem defektologie je zkoumání postiženého člověka z hlediska sociálního, psychologického a biologického. Jeho rozsah je širší než rozsah speciální pedagogiky.

Je potřebné zdůraznit, že speciální pedagogika nepřebírá poznatky jiných vědních disciplín automaticky. V každém případě je nezbytná jejich modifi-kace, přizpůsobení, specifický výběr. Důvodem je skutečnost, že předmětemspeciálněpedagogické teorie i praxe je člověk znevýhodněný svým postižením, zdravotním nebo sociálním omezením.

Shrnutí

Speciální pedagogika má těsný vztah k vědám pedagogickým, psychologic-kým, biologickým a medicínským. Ty jsou chápány jako vědy deskriptivního charakteru. Jejich součástí jsou i přímé a nepřímé pomocné vědy. Specifickývztah má speciální pedagogika k defektologii. Defektologie je považována za širší, biologickou základnu speciální pedagogiky.

Kontrolní otázky a úkoly– Vyjmenujte několik pedagogických disciplín, k nimž má speciální pedago-

gika úzký vztah.– Znáte některé lékařské disciplíny, které úzce souvisejí s problematikou

speciální pedagogiky? Vyjmenujte alespoň pět.– Vysvětlete charakter vztahu speciální pedagogiky a defektologie?

Normativní pomocné vědy speciální

pedagogiky

Vztak speciální pedagogiky

a defektologie

Předmět defektologie je širší než předmět

speciální pedagogiky

Modifikace a specifickývýběr poznatků pomoc-ných vědních disciplín

25

Pojmy k zapamatování• vědy deskriptivního charakteru• pomocné vědy přímé • pomocné vědy nepřímé• normativní pomocné vědy• defektologie• humánní defektologie• modifikace poznatků• vztah speciální pedagogiky a defektologie

Seznam použité literatury1. RENOTIÉROVÁ, M., LUDÍKOVÁ, L. a kol. Speciální pedagogika. 1. vydání.

Olomouc: UP, 2003. ISBN 80-244-0646-22. VAŠEK, Š.: Špeciálna pedagogika. Terminologický a výkladový slovník.

Bratislava: SPN 19943. MÜLLER, O.: Dítě se speciálními vzdělávacími potřebami v běžné škole.

Olomouc: UP, 2001

Vztah speciální pedagogiky k jiným vědním oborům

27

5 Základní kategorie ve speciální pedagogice

Studijní cílePo prostudování následující kapitoly budete schopni:

– orientovat se v základní speciálně pedagogické terminologii, která je užívána v naší zemi,

– označit jedince s postižením tak, jak je terminologicky běžné v jiných ze-mích,

– rozlišit označení osob s různým typem postižení, pochopit význam pojmů postižení, defekt, handicap, defektivita,

– popsat jednotlivé typy defektů,– postihnout hlavní rysy defektivity.Doba potřebná k prostudování kapitoly: 50 minut

Průvodce studiemZase další termíny? A k tomu ještě nejednotné? Zpočátku nám to, možná,

hlavu trochu „zamotá“, ale dá se vše v klidu zvládnout. Ale: pomalu a s po-chopením každé části textu.

5.1 Nejednotnost terminologie

V současné době není označení základních odborných termínů ve speciální pedagogice jednotné. Týká se to situace nejen v různých zemích, ale i u nás. Terminologická nejednotnost je podmíněna různým chápáním, a tedy i po-jmovým označením postižených jedinců. Základním aspektem je různorodý pohled jednotlivých rezortů – školského, zdravotnického, sociálního, aj.

V zahraniční speciálně pedagogické literatuře jsou např. děti se zdravotním nebo sociálním postižením označovány jako:– vyjímečné (exceptional children),– znevýhodněné (handicapped children),– omezené (behinderte Kindern),– nepřizpůsobivé (enfants inadaptis),– narušené (anomalnyje deti),– omezené v učení (lernbehinderte Kindern) atd.

V našich zemích je užívána pro označení člověka s nějakým zdravotním nebo sociálním postižením řada termínů, např.: člověk se speciálními potře-bami, postižený, znevýhodněný, se specifickými potřebami, s defektem,handicapovaný aj. Termín zdravotně postižený, který se v naší odborné lite-ratuře poslední roky nejvíce užívá, však obvykle nezahrnuje jedince s mentální retardací. V tomto případě je nutné vycházet z oficiální zdravotnické termino-logie, která mentální retardaci za zdravotní postižení nepovažuje.

Označení osob s posti-žením: výjimečné, zne-výhodněné, omezené, nepřizpůsobivé aj.

Mentální retardace není zdravotní postižení


Podle typu postižení jsou u nás označeny následující skupiny osob:– Zrakově postižení. Jsou to jedinci s poškozením zrakové percepce (vní-

mání) – např. se zbytky zraku, nevidomí, s refrakčními vadami aj.– Pohybově postižení. Jedná se o osoby nemocné, tělesně postižené a zdra-

votně oslabené – např. nemoci kardiovaskulární, alergické, rozštěpy páteře, revmatická onemocnění, vrozené vady končetin, svalová onemocnění atd.

– Řečově postižení. Hovoříme o jedincích s neurózou řeči, s organickou poruchou řeči, s vadami výslovnosti aj.

– Sluchově postižení. Skupina zahrnuje osoby se zbytky sluchu, neslyšící, nedoslýchavé aj.

– Mentálně postižení (mentálně retardovaní). Jsou to jedinci se sníženou rozumovou úrovní různého stupně i původu – oligofrenie, demence, stupeň lehký, střední, hluboký…

– Osoby s poruchami chování (obtížně vychovatelní). Problémy této sku-piny se týkají psychosociální oblasti – krádeže, drogové závislosti, lhaní, záškoláctví atd.

– Jedinci se specifickými poruchami učení a chování. Specifické obtíže sepromítají jako dyslexie, dysortografie, dyspinxie, specifická porucha chovánía pozornosti – ADD, ADHD, aj.

– Jedinci s vícenásobným postižením. Jedná se o souběh vícečetného posti-žení, např. porucha mentální s poruchami chování, porucha zraku a hybnosti, hluchoslepota, porucha řeči a zraku, atd.V posledních letech u nás i ve světě ubývá nejtěžších vrozených postižení,

přibývá však lehčích. Nejen dědičnost, nemoci, psychosociální aspekty, ale i různé typy úrazů bývají příčinou komplikovaných případů. I v našich zemích je v posledním desetiletí věnována zvýšená pozornost osobám nadprůměrně až geniálně nadaným. Přesto dosud není tato problematika dostatečně roz-pracována natolik, aby byl u nás ustanoven samostatný vědní obor speciální pedagogiky, který by se těmto jedincům soustavně věnoval.

5.2 Postižení, defekt, handicap, defektivita

Průvodce studiemNebylo to zatím nic těžkého, viďte? Hravě tedy zvládnete i těch pár dal-

ších, méně obvyklých termínů.

V r. 1983 definoval Miloš Sovák pojem defekt (z lat. defektus – úbytek, vada, nedostatek, porucha) jako chybění, ztrátu, vadu, nedostatek v anatomické stavbě organismu a poruchy v jeho funkcích. Ačkoliv v posledních letech se spíše užívají jiné termíny (zdravotní postižení, zdravotní znevýhodnění, postižení, poškození, aj.), obsah pojmu se nezměnil. Jedná se o poškození v oblasti integrity organismu v důsledku poruchy či narušení v oblasti soma-tické, psychické, sociální nebo senzorické.

Defekt reparabilní je upravitelný, se zvratnou prognózou, defekt irepa-rabilní je nezvratný, neupravitelný.

Někdy se uvádí jemný rozdíl mezi pojmem defekt a vada, kdy vada před-stavuje mírnější odchylku od normy než defekt. Vada (nebo porucha, narušení) je vždy reparabilní, reverzibilní, má tedy zvratný charakter.

Označení skupin osob s postižením

Zájem speciální pedagogiky i o jedince

nadprůměrné

Pojem defekt – úbytek, vada, nedostatek,

porucha, ztráta

Defekt reparabilní a ireparabilní

Vada jako mírnější odchylka od normy

29

Podle doby vzniku defekty dělíme na:– vrozené, které vznikají v době prenatální, perinatální nebo raně postna-

tální,– získané, vznikající v průběhu celého života.

Podle charakteru lze defekty (postižení, poškození, zdravotní znevýhod-nění) členit na:– orgánové, které postihují orgány nebo jejich části, přičemž příčinou může

být vývojová vada, nemoc nebo úraz,– funkční, kdy se jedná o poruchu funkce orgánu nebo celého organismu bez

poškození jeho tkáně. Vznikají v důsledku narušení vzájemných sociálních vztahů mezi jedincem a jeho prostředím. Nejčastěji do této skupiny jsou řazeny orgánové neurózy, psychoneurózy a poruchy chování.

Podle druhu se defekty člení na:– pohybové,– sluchové,– zrakové,– řečové,– mentální,– poruchy chování,– parciální postižení,– vícenásobná postižení

Podle intenzity (hloubky) defektu:– lehký – dosud není narušen vztah ke společnosti, ani toto nebezpečí ne-

hrozí,– středně těžký – jedinec je ohrožen poruchou společenských vztahů, příp.

tato porucha je již téměř vyvinuta,– těžký – je charakterizován velmi vážným poškozením nebo ztrátou sociál-

ních vztahů.

Z dalších nejčastějších odborných termínů, které se užívají v oblasti speciál-ní pedagogiky, si uveďme alespoň tyto následující:– Deviace (z lat. via – cesta, deviatio – odbočení z cesty) je odchylkou od

normy, týkající se většinou chování nebo vývoje jedince.– Anomálie (z řeckého a – zápor, nomos – pravidlo, zákon) je relativně trvalá

negativní odchylka od normy v oblasti somatické, psychické nebo v jejich kombinaci. Není však považována za patologický stav.

– Deformace, deformity (z lat. deformitas – znetvoření, zohavení) jsou so-matické deviace, odchylky od normy.

– Psychický deficit (z lat. deficere – odpadnout, chybět) je taková odchylkaod normy, která ještě nedosahuje patologické úrovně.

– Ohrožený jedinec, „at risk“, je člověk dlouhodobě nebo trvale vystavený nepříznivým vlivům. Tyto vlivy mohou být výchovného, sociálního, psy-chického či ekologického charakteru. Týkají se většinou dětí a mládeže. Pokud nejsou včas upraveny nebo odstraněny, může dojít k narušení inte-grity v rovině psychické, somatické nebo sociální.

– Disaptibility (disability) chápeme jako omezení funkce nebo naprostou ztrátu některých částí těla či tělesného orgánu.

Dělení defektů podle doby vzniku: vrozené a získané

Dělení defektů podle charakteru: orgánové a funkční

Dělení defektů podle druhu: pohybové, sluchové, zrakové atd.

Deviace

Anomálie

Deformace, deformity

Psychický deficit

Ohrožený jedinec, „at risk“

Disaptibility, disability

Základní kategorie ve speciální pedagogice


– Handicap je takové postižení, které již vedlo k výchovným, osobním, vzdě-lávacím, pracovním nebo sociálním problémům. Jedná se o znevýhodnění jedince v rámci interakce se společenským prostředím.Defektivita je (podle známé definice M. Sováka) poruchou integrity člověka

s postižením (defektem). Je narušením jednoty organismu a prostředí, které má za následek poruchy společenských vztahů mezi postiženým a jeho běžným, intaktním prostředím. Defektivita se projevuje i narušením vztahu postiženého člověka vůči sobě.

Příčinou defektivity bývá neadekvátní, neodpovídající nebo nevhodná reakce na defekt (postižení), která je neúměrná jeho typu nebo stupni. Tedy ne každý jedinec s postižením musí nutně reagovat vznikem defektivity. M. Sovák nazval člověka, postiženého defektivitou, člověkem defektním. V posledních letech se od tohoto termínu ustupuje.

Defektivita se projevuje poruchami ve funkční a psychické výkonnosti, poruchami vztahu k užší nebo širší společnosti, ke vzdělání, výchově a práci. Nejčastěji se jedná o narušené vztahy k osobám nepostiženým, tedy intakt-ním.

Vnější příznaky defektivity bývají následující:– změny v učení a chování,– změny ve společenských a pracovních aktivitách,– změny v potřebách,– změny v hodnotovém systému,– změny v adekvátnosti vnímání reality,– narušení pocitu identity,– změny ve schopnosti reálného sebehodnocení,– změny v sociální adaptaci a v motivaci.

Defektivita mívá charakteristické znaky:– jedná se o stav dlouhodobý, ale ne trvalý,– působí oběma směry mezi postiženým jedincem a jeho sociálním prostředím

(má dialektický charakter),– nebývá úměrná stupni a typu zdravotního postižení,– jedinec se projevuje změnami ve struktuře osobnosti,– je upravitelná, reparabilní či odstranitelná, a to především speciálními

výchovnými metodami a prostředky.

Pro zájemceZákladním právem každého dítěte kdekoliv na světě je právo na vzdělání. Každé dítě vyniká

jinými schopnostmi, vlastnostmi, zájmy a potřebami. Ne všechny děti však jsou schopny svým potřebám čelit bez obtíží. Tyto obtíže se pak zákonitě projeví v procesu pro děti a lidi vůbec nejčastějším, a to v procesu učení, vzdělávání... V současnosti trpí na světě nějakou poruchou nebo druhem postižení jedno z deseti dětí. Bylo by ideální chápat postižení jako něco, čím člověk netrpí, tomu by odpovídal i současně používaný název „výjimečné děti“, ale víme, že realita je poněkud odlišná. (Vítková, M., 1998, s. 9)

Handicap

Defektivita jako porucha integrity

Neadekvátní reakce na defekt jako příčina

defektivityÚstup od termínu „defektní člověk“

Projevy defektivity

Vnější příznaky defektivity

Charakteristické znaky defektivity – nejde o stav trvalý

31

Shrnutí

V současné speciální pedagogice není vyřešena jednotná terminologie. Pro označení člověka s postižením se používají termíny jako člověk se speciálními potřebami, člověk znevýhodněný aj. V zahraniční literatuře se hovoří o dětech výjimečných, znevýhodněných, omezených, nepřizpůsobivých, narušených či omezených v učení. Termín zdravotně postižený v naší zemi obvykle nezahr-nuje jedince s mentální retardací.

Znevýhodnění jedinci jsou rozlišováni podle typu postižení. Hovoříme o osobách s postižením zrakovým, pohybovým, řečovým, sluchovým, mentál-ním, s poruchami chování, se specifickými poruchami učení a chování a s ví-cenásobným postižením. V posledních letech speciální pedagogika věnuje pozornost i jedincům nadprůměrně nadaným.

Prof. M. Sovák definoval pojmy defekt, defektivita a jejich znaky. Defektylze členit na různé skupiny. Defekty reparabilní jsou upravitelné, defekty ire-perabilní jsou nezvratné, neupravitelné. Podle doby vzniku se člení na defekty vrozené a získané, podle charakteru na orgánové a funkční. Podle intenzity může být defekt lehký, středně těžký a těžký.

Člověk s handicapem je znevýhodněný ve společenském prostředí. Defektivita se projevuje poruchami ve funkční a psychické výkonnosti a po-ruchami vztahu ke vzdělání, výchově a k práci. Příčinou defektivity bývá neadekvátní reakce na defekt. Od označení „člověk defektní“ se v posledních letech ustupuje.

Defektivita má své typické vnější příznaky: změny v chování, v potřebách, narušení pocitu identity aj. Projevuje se charakteristickými znaky: je stavem dlouhodobým, ale ne trvalým, způsobuje změny ve struktuře osobnosti atd. Defektivita je upravitelná nebo zcela odstranitelná, a to zejména speciálními výchovnými metodami.

Kontrolní otázky a úkoly– Čím je u nás podmíněna terminologická nejednotnost ve speciální pedago-

gice?– Uveďte alespoň 5 označení pro postižené jedince, které se užívá v zahra-

ničí.– Jak se označují jednotlivé skupiny osob podle typu postižení? Popište je.– Co je defekt reparabilní a ireparabilní?– Vysvětlete rozdíl mezi defektem orgánovým a funkčním.– Charakterizujte pojem handicap.– Uveďte základní znaky defektivity. – Popište společné znaky osob s defektivitou.

Základní kategorie ve speciální pedagogice


Pojmy k zapamatování• člověk postižený• defekt orgánový, funkční• defekt reparabilní, ireparabilní• handicap• defektivita• příčiny defektivity• vnější příznaky defektivity• charakteristické znaky defektivity• deviace• anomálie• deformace• psychický deficit• ohrožený jedinec• disaptibility

Seznam použité literatury1. RENOTIÉROVÁ, M., LUDÍKOVÁ, L. a kol. Speciální pedagogika. 1. vydání.

Olomouc: UP, 2003. ISBN 80-244-0646-22. VAŠEK, Š. Špeciálna pedagogika. Terminologický a výkladový slovník.

Bratislava: SPN, 19943. VÍTKOVÁ, M. Integrativní speciální pedagogika. Brno: Paido,1998. ISBN 80-

85931-51-6

Průvodce studiem – aneb: Na závěr

Vážený čtenáři,v této chvíli jste dočetl – a věřím také, že důkladně prostudoval – první část textu s informacemi o základech speciální pedagogiky. Ráda bych zdůrazni-la, že v rámci uvedené oblasti lze hovořit i o dalších problémech, předložit k vašemu zamyšlení a osvojení další témata. Ta budou součástí 2. části textu s názvem Speciální pedagogika II. Na první část, kterou jste právě prostu-doval, bude část druhá přímo navazovat.

Následující strany tohoto textu chápejte jako doporučení, jako podnět pro Vaši zvídavost. Jsou přehledem nejen použité odborné literatury, ale i té literatury, která se může oblasti základů speciální pedagogiky třeba jen dotknout. Může ji však také výrazně rozšířit.

Do dalšího studia Vám přeji mnoho úspěchů.

Autorka

33

Seznam použité a doporučené literatury

1. BOROŠ, J. et al. Príručka pre výchovných poradcov. Bratislava: SPN, 1980

2. ČERNOUŠKOVÁ, V. Sociální psychologie pro učitele. Olomouc: UP, 1989 3. EDELSBERGER, L., ŠTEJGERLE, L., PAJDELHAUSER, A. Speciální pedagogika

defektologická. Praha, 1965 4. EDELSBERGER, L. et al. Defektologický slovník. Praha: H+H, 2000 5. HARTL, P., HARTLOVÁ, H. Psychologický slovník. Praha: Portál, 2000 6. HORŇÁKOVÁ, M. Liečebná pedagogika. 1. vyd. Bratislava: Perfekt, 1999 7. HRONEK, J. Vybrané kapitoly z historie péče o děti s vadami zraku. Olomouc

UP, 1971 8. HRUBÝ, J. Konference o sociální pomoci – sborník příspěvků a záznam

diskuse. Praha: VVZPO, 1999 9. JESENSKÝ, J. Prostor pro integraci. Praha: Comenia Consult, 199310. JESENSKÝ, J. Kontrapunkty integrace zdravotně postižených. Praha 199511. JESENSKÝ, J. Uvedení do rehabilitace zdravotně postižených. Praha: 199512. KÁBELE, F. Základy speciální pedagogiky pro výchovné poradenství. Praha:

SPN, 199813. KAPR, J. et al. Sociální deviace, sociologie nemoci a medicíny. Praha: Slon,

199714. KERROVÁ, A. Dítě se speciálními potřebami. Praha: Portál, 199715. KOLUCHOVÁ, J., VAVRDOVÁ, H. Vybrané kapitoly z psychologie dítěte

Olomouc: UP, 199716. KOVAŘÍČEK, V., URBANOVSKÁ, E. Přehled evropského školství I. Olomouc:

UP, 198917. KŘIVOHLAVÝ, J. Jak zvládat stres. Praha: 198518. KYSUČAN, J., KUJA, J. Kapitoly z teoretických základů speciální pedagogiky.

Olomouc: UP, 199919. LAZAROVÁ, B. První pomoc při řešení výchovných problémů. Praha: Strom,

199820. MATĚJČEK, Z. Psychologie nemocných a zdravotně postižených dětí Jinočany,

HH 200121. MICHALÍK, J. Právo pro školy. Olomouc: Netopejr, 199922. MICHALÍK, J. Školská integrace dětí s postižením. UP, Olomouc 199923. MONATOVÁ, L. Pojetí speciální pedagogiky z vývojového hlediska. Brno:

Paido, 199824. MÜLLER, O. et al. Dítě se speciálními vzdělávacími potřebami v běžné

škole. Olomouc: UP, 200125. NOVOSAD, L. Základy speciálního poradenství. Liberec: TU, 199626. PIPEKOVÁ, J. et al. Kapitoly ze speciální pedagogiky. Brno: Paido, 199827. POPELÁŘ, B. Přehled vývoje praxe a teorie speciální pedagogiky. Praha:

195828. RENOTIÉROVÁ, M. Integrace handicapovaných dětí do podmínek školy.

Projekt KARPO. Olomouc: UP, 2001


29. RENOTIÉROVÁ, M. Somatopedické minimum.1. vydání. Olomouc: UP, 2002

30. RENOTIÉROVÁ, M. Somatopedické minimum. 2. vydání. Olomouc: UP, 2003

31. RENOTIÉROVÁ, M., LUDÍKOVÁ, L. et al. Speciální pedagogika 1. vydání Olomouc: UP, 2003. ISBN 80-244-0646-2

32. ŘÍČAN, P. Agresivita a šikana mezi dětmi. Praha: Portál, 199533. SOVÁK, M. Nárys speciální pedagogiky. Praha: SPN, 197234. URBANOVSKÁ, E. Přehled evropského školství II. Olomouc: UP, 199435. VÁGNEROVÁ, M. Psychopatologie pro pomáhající profese. Praha: Portál,

199936. VALENTA, M. Krátké zamyšlení nad nutností změny paradigmatu české

speciální pedagogiky pro jedenadvacáté století. Speciální pedagogika, 2001, č. 1, s. 1–3

37. VAŠEK, Š. Špeciálna pedagogika. Terminologický a výkladový slovník. Bratislava: SPN, 1994

38. VAŠEK, Š. Špeciálno-pedagogická diagnostika. Bratislava: SPN, 199139. VAŠEK, Š. Základy špeciálnej pedagogiky. Bratislava: Sapientia, 2003.

ISBN 80-968797-0-740. VÍTKOVÁ, M. et al. Integrativní speciální pedagogika. Brno: Paido, 1998.

ISBN 80-85931-51-641. VÍTKOVÁ, M. Kapitoly z úvodu do speciální pedagogiky. Brno: MU, 199342. ZELINKOVÁ, O. Poruchy učení. Praha: Portál, 1994. ISBN 80-7178-038-3

Profil autorky

PhDr. Marie Renotiérová, Ph.D., pracuje od r. 1974 jako odborná asistentka na Katedře speciální pedagogiky Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Po celou dobu působení na tomto pracovišti byl vždy rozsah jejího pracovního zaměření široký. Pod současným i dřívějším příjmením (Hronová) publikovala nejen v oblasti speciální pedagogiky somatopedické, ale v posled-ních letech i v oblasti teoretických základů speciální pedagogiky.

Po několikaletých zkušenostech ve speciálněpedagogickém poradenství je její zájem soustředěn zejména na problematiku integrace zdravotně a sociál-ně znevýhodněných jedinců, na oblast předškolní speciální pedagogiky a na využití netradičních psychomotorických rehabilitačních aktivit.

Texty k distančnímu vzdělávánív rámci kombinovaného studia

PhDr. Marie Renotiérová, Ph.D.

ZÁKLADY SPECIÁLNÍ PEDAGOGIKY I

Výkonná redaktorka Mgr. Emilie PetříkováOdpovědná redaktorka Jarmila Kopečková

Technický redaktor Mgr. Petr JančíkNávrh obálky Monika Reichlová

Vydala a vytiskla Univerzita Palackého v OlomouciKřížkovského 8, 771 47 Olomouc

www.upol.cz/vup

Olomouc 2005

1. vydání

ISBN 80-244-1083-4

NEPRODEJNÁ PUBLIKACE

Date post:	28-Nov-2014
Category:	Documents
Upload:	xdalibor
View:	1,051 times
Download:	19 times

Marie Renotiérová Základy speciální pedagogiky 1

Documents