Milena Jesenská Nad naše síly nakladatelství Votobia Olomouc, 1997

27. října 1937 Lidé na výspě (Z osudů německých emigrantů)

Úloha reportéra se někdy podobá úloze hyeny. Obchází s notýskem a zapisuje si lidské útrapy, aby je sdělil novinám. Kdyby to dělal bez jiskřičky naděje, že jeho vytištěná slova pomohou, nestál by ani za podání ruky. Pro tuto naději se omlouvám všem, které jsem v posledních dnech vyhledala v jejich brlozích, za zvídavost svého vyptávání, jež jim musilo být bolestné a dotěrné. Musila jsem jim nutně připadat jako člověk z druhého, bezpečného břehu, který zapisuje s tužtičkou v ruce míru jejich strádání. Stála jsem před nimi zahanbena, neboť mne očekával vlídný domov, práce a zítřek. Otřese-li se však jednou půda mého domova ničivým výbuchem, jako se otřásly domovy jejich, budeme pak pravděpodobně stát všichni proti společnému nepříteli - a doufám, že se znovu shledáme. Každý soucítí s druhým člověkem jen do té míry, pokud si sám dovede představit jeho osud. Proto většinou chudí lidé snadněji a obětavěji darují než bohatí, proto dovede voják nasadit život za kamaráda, proto se vydávají četníci dobrovolně na honbu za člověkem, který skolil četníka, proto chudáci na svazích hor ukrývají zbojníky, proto židé celého světa podporují židovské emigranty. Kdo to jsou V Praze dnes žije celkem asi 3500 německých emigrantů. Podle svého sociálního složení nejsou jednotni. Jsou mezi nimi dělníci a řemeslníci, úředníci, zaměstnanci a intelektuálové. Většinu tvoří první kategorie, ze které pocházejí řadoví funkcionáři socialistických stran a odborových organizací, za nimi následují svobodná povolání a teprve potom úředníci a zaměstnanci. Ženy a děti tvoří asi pětinu. Politické složení je ovšem pestré, režim Třetí říše nepostihl jen komunisty a sociální demokraty. Je docela možné, že se dočkáme katolických a protestantských farářů, jak přecházejí hranice. Německá emigrace nepřišla k nám najednou, jako svého času ruští běženci. Ti první, kteří přešli hranice, přicházeli zdrceni, zdeptáni a někdy i zkrvaveni. Došli bez haléře, bez papíru, pěšky a několik dní bez jídla. Byli to političtí uprchlíci, dělníci, redaktoři, spisovatelé, odboráři, většinou mladí chlapci z německého hnutí socialistické mládeže. Mnoho se jich vrátilo, mnoho jich bylo v Říši pochytáno, někteří snad přišli podruhé, mnoho jich už nikdy nikam emigrovat nebude. Ti, kteří domů rozhodně zpátky nemohli, zůstali. Pak začali přicházet židovští emigranti a lidé, kteří byli v nebezpečí pro smíšená manželství, a pak tak zvaní Wirtschaftsemigranten (hospodářští uprchlíci), většinou židovští obchodníci a podnikatelé. Poslední přivezli s sebou peníze - jak, to je jejich věc - a žijí v republice bez podpory, neboť penězi lze zdolat i osamělost na výspě vyhoštění. Je zajímavé, že z celkového počtu 3500 je 2000, tedy většina takových emigrantů, kteří se neopírají o žádné komité a nedostávají žádnou podporu. Třetí vlna emigrace už vlastně není vlna. Jsou to jednotlivci, kteří vydrželi rok, dva, tři i déle. Vydrželi v politické práci, mnozí hledáni a zavíráni. Kdo jen trochu tuší, jaký obrovský aparát špehů udržuje totální stát, aby mohl zůstat totálním, představí si snad matně, jakým životem žije v Německu dělník, zaměstnanec, intelektuál nebo dnes i horlivý katolík a křesťan, jenž se rozhodl pracovat pro obnovu demokratických svobod. Tito poslední jsou vesměs lidé, kteří prošli koncentračními tábory, žaláři - a často nikoli jednou. Navrátit se znamená pro ně dávat život. Zůstali tedy zde, chudší než žebráci, poněvadž žebrákovi nikdo nebrání, aby pracoval. Ačkoli počet politických emigrantů je v poslední době poměrně stálý, změny jsou značné. Mnozí odcházejí od nás do jiných zemí, jakmile se naskytne nějaká možnost, především pracovní příležitost. Ale proud nevysýchá do dna. Jedni odcházejí, druzí přicházejí, poněvadž důvody emigrace jsou stále vážnější a naléhavější než v první době po požáru říšského sněmu. Lidé, kteří nesmějí pracovat Když se roku 1933 přihnala první vlna německé emigrace, byly všechny organizace bezradné. Tehdy začalo to, čemu se dnes říká: patronáty. Tady před vámi stojí člověk v jedné košili, s holýma rukama. Je zdráv, pracovat nesmí, jíst musí. Dělnické rodiny na Kladensku, na Mostecku, na Ostravsku, na Brněnsku se na toho člověka složily. Peníze mu nikdo dát nemohl, protože je sám neměl. Ale jeden dal ráno žitnou kávu, druhý zbytky od oběda, třetí dal zadarmo přístřeší. Patronáty se pomalu organizovaly. Lidé dávali na začátku nepravidelně, pak se zavazovali dávat soustavně. Celé okolí si na vyhnance zvyklo. Někde mu i půjčovali noviny, jinde mu dali boty. Pohostinství je důstojná forma soucitu a podpory. Člověk,

který ztratil domov, by se také rád odvděčil trochou práce za talíř bramboračky. Nevzal by nikomu výdělek, protože hospodář by na tu práci stejně nikoho nezjednal. Ale člověk, který ztratil domov, nesmí udělat víc než říci: děkuji. Ani dříví naštípat nesmí. Patronáty dostaly časem pevnou formu a jsou ve většině případů skoro jediné, co emigranta živí. To se ukázalo v případě Josefa B., který dostal náhle příkaz, aby opustil obec, ve které měl 72 zajištěných obědů, a aby odešel ihned na Jihlavsko. Dvacet delegací za něho intervenovalo a 210 občanů podepsalo žádost, aby jim jejich host byl ponechán - což je konečně důkaz velký dost, že český člověk dovede být laskavým hostitelem. Žádost však byla marná, příslušný úřad odpověděl na otázku, jak se má emigrant na Jihlavsko dostat, pokrčením ramen. Představte si tedy uprchlíka, vyhnaného podruhé od darovaného sousta, jak jde kilometry a kilometry pěšky, aby došel do místa, které nezná, kde nikdy nebyl, kde je každému cizí a kde je mnoho Němců-henleinovců, jeho i našich nepřátel. Představte si, jak stojí bez přístřeší, bez jídla, bez možnosti práce a bez zítřka, a řeknete: jak má vydržet a žít? A to přesto, že má na druhém konci republiky 72 dobrých lidí, kteří mu střídavě dávají obědy. Druhý případ, obuvník Š., je rozený Čech. Třicet let byl v Berlíně. Roku 1931 se stává německým občanem, roku 1934 občanství automaticky ztrácí a stává se člověkem bez státní příslušnosti. Opouští ženu a děti a vrací se do rodné obce, kde nalézá strýce, který ho živí. Zčistajasna je však předvolán a je mu nařízeno, aby se do šesti dnů odebral buď do Jihlavy, nebo do Pelhřimova: šest okresů dostal na výběr. Vybral si Humpolec, abyste rozuměli, jen tak namátkou, jen aby něco řekl, ubožák. Dotrmácel se tam, našel tak někde v kraji možnost zemědělské práce a zažádal si za povolení. Bylo mu Zemským úřadem v Praze, oddělení 16, dne 17. srpna 1937 povoleno, aby pracoval do dubna 1938. Načež dostal dne 9. září od Zemského úřadu v Praze, oddělení č. 22, sdělení, že má místo okamžitě opustit, "protože nesmí být výdělečně činný". Teď sedí v Praze a dívá se na vás jako někdo, kdo přestal světu rozumět. Třetí případ, který uvádím, nepatří dosud mezi poznamenané. Je příznačný tím, že předvádí osud lidí, kteří k nám emigrují. Hrdina či oběť je dělník K., starý pracovník v německém odborovém hnutí. Oženil se právě začátkem roku 1933, ale v březnu už jeho rodinný život skončil. Úder, který zasáhl německou demokracii, ho přinutil, aby se od ženy oddělil, poněvadž je oba hledaly oddíly SA. V červenci se SA přece podařilo zatknout K-ovu ženu. Od té chvíle začala cesta utrpení. Ačkoli žena byla těhotná, neunikla trýznění, protože SA chtěla vědět, kde se skrývá její muž. Neprozradila. Porodila dítě, které jí bylo odňato. Výměnou dostala dvě léta žaláře. Mezitím byl v listopadu odsouzen i K. - soud mu vyměřil dva a půl roku. Za celou tu dobu o sobě nic nevěděli, teprve v létě 1936 spatřil otec ženu a dcerušku. Za nějaký čas začaly výslechy znovu, nové předvádění, hrozba obnovy procesu "pod tlakem nových dokladů". Nezbylo než prchnout za mlhy a deště s dítětem v náručí. Teď jsou zde v Československu, ujaly se jich dvě pražské rodiny, nejsou nikomu na obtíž a dosud se nevzpamatovali z utrpení. Jejich rodinný život zůstává ovšem - jako vesměs všech - torzem, poněvadž manželé bydlí zase odděleně a jsou vděčni, že našli alespoň nějaké přístřeší. Mají je opět ztratit? Ještě jeden případ židovského emigranta M. Odešel před dvěma roky z Německa, zanechávaje tam ženu a dítě. Za dva roky pobytu zde odjel do pohraničního městečka se všemi papíry, které emigrant může mít: s ověřením totožnosti a povolením ročního pobytu v ČSR. (Víte, to je také taková věc: jiné papíry totiž nemůže mít, právě proto přece uprchl. Když se však vykáže papíry, které mu dají naše úřady, slyší, že "to nejsou přece žádné papíry!") Odjel na pohraničí, aby se po dvou letech setkal se ženou a s dítětem, o jejichž osud se obával. Odjel se svolením a vědomím komitétu, jemuž příslušel. Jeho žena ovšem nedostala pas do Československa, ale směla překročit hranice na pohraniční propustku, která platí tři dny. Ti tři lidé měli v malé hospůdce na náměstí schůzku: muž, žena a dítě. Muž už se blížil určenému místu, už se mu zdálo, že rozpoznává z dálky tváře svých milých - a vtom byl zatčen. Vykázal se papíry a vysvětlil důvod své návštěvy. Bylo mu řečeno, že to "nejsou žádné papíry". Byl odvezen do jiného města, vězněn a nevyslechnut. V horečné touze spatřit svou ženu a dítě zahájil třetí den hladovku, věda, že třetí den jeho drazí už budou muset odjet. Za tuto hladovku byl vypovězen z republiky ("tímto svým jednáním jste ztěžoval zdárný postup policejního ředitelství v X..."). Po několika intervencích mu byl povolen pobyt na čtrnáct dnů, aby si opatřil možnost odstěhovat se do Ameriky. Nehledě k tomu, že se ani nikomu z nás nepodaří za 14 dnů získat povolení k pobytu v Americe a sehnat cestovné, což by mohlo vědět dokonce i policejní ředitelství, znamená to pro něho odjet a ženu s dítětem nechat v Německu. Emigrantské kolektivy Patronáty nejsou jediný způsob podpory emigrantů. Jsou ještě hromadné ubikace, podporované komitéty pro ochranu uprchlíků.

Komitétů je v Československu několik a jejich práce je v hlavních rysech stejná. Je důležité zmínit se o dvou okolnostech: kontrola komitétu nad každým jednotlivým emigrantem je daleko rozsáhlejší, bedlivější a pečlivější, než vůbec může policejní kontrola být. Pod ochranu kteréhokoli komitétu je přijat jen ten, kdo podrobně udá důvody emigrace. Jeho údaje se přesně přezkoumávají, což trvá někdy celé týdny a stojí mnoho práce a peněz. Pak teprve je emigrant zařazen do některého kolektivu, dostává ověření totožnosti, přičemž celý kolektiv je současně i strážcem nad jeho životem. Kdyby se snad náhodou stalo, že by se přes všechnu opatrnost vloudil do kolektivu nevítaný druh, netrvá to dlouho, než jej objeví. Právě nedávno se stal případ, kdy kolektiv odevzdal čs. soudům muže, který mu byl podezřelý. Jak se ukázalo, právem. Co je to, takový kolektiv? Prázdná továrna na šrouby, polozbořená, studená ratejna s beznadějnými, slepými okny a zoufalými děrami, za kterou platí 135 lidí, kteří tam bydlí, 28 000 ročního nájmu (dříve platili 22 000, ale pan domácí přirazil). Těch 135 lidí má na týden 20 Kč na osobu. Vypadá to tak: holé místnosti se šesti až osmi železnými postelemi bez povlaků a prádla, tu a tam nějaká ta almara sbitá z beden. K pláči dojemná knihovna, maličký prostor s rozedranými knížkami, pečlivě seřazenými a očíslovanými. Kleist vedle Bredla, všechno zřejmě dárky lidí z bezpečí. Koupelna tam je, chcete-li tu rozbitou plechovou vanu zvát koupelnou, ale koupat se smějí jenom nemocní, protože není na uhlí. V kuchyni v kádi hromada zelí, guláš je jednou týdně. 50 kg masa týdně na 135 lidí, z nichž je čtvrtina nemocná a potřebuje - nebo potřebovala by - přídavky a zvláštní stravu. V společenské místnosti žehlí ženy prádlo a uprostřed stojí rozviklaný stůl. Židlí několik. V jedné díře spravuje švec boty, v druhé přešívá krejčí darované šaty. Kolem mne přechází chlapec s balíkem novin: staré přečtené noviny posílá kamarádům na venkov, čekají už na ně mnoho dní. Snad bych měla podrobněji vylíčit nouzi, ve které žijí. Je strašná. Čtvrtina jich jsou nemocní, podvyživení jsou všichni. Nemohu se však zbavit dojmu, že tu je ještě něco horšího než jejich dnešní bída. Dívala jsem se jim do tváří, mluvila jsem s nimi. Hovoří o svých osudech, jako mluví lidé po těžké nemoci k zdravému. Usmívají se a neříkají dohromady nic: protože co mají povídat a kde vzít slova? Ale ti lidé tu stojí, nesmějí pracovat, naslouchají, jak kape čas, stojí a čekají na zítřek. Myslím, že nezapomenu nikdy na tu mladou ženu s pěknými vlasy a krásným úsměvem, která stojí trochu vzdorovitě přede mnou a vypravuje: Ano, byla zatčena a dlouho vězněna. Zdali ji trýznili? Ne, ne, až na nějaké maličkosti. Co je to: maličkosti? Inu, rány pravítkem do hlavy, rány přes klouby. To že jsou maličkosti? - Ovšem - a zase ten nepopsatelný úsměv - ovšem, to jsou v Německu maličkosti. Máte dítě? Ano. A to zní docela tiše a docela tvrdě. Kde? V Německu. Máte o ně strach? Pokrčení ramen. Není to hrozné vědomí, že vám je tam vychovávají nacisté? "Cožpak ho mohu vzít sem? Jak? Kam?" Ale to už je výkřik, skoro pláč. Jak si představujete budoucnost? Skloněná hlava mladé ženy se napřimuje, oči se na mne dívají docela pozorně, docela tiše a docela upřeně: Čekáme, až se budeme moci vrátit domů! Mluvila jsem s mladým hochem, který je v ČSR teprve půl roku. Seděl v jedné cele s Edgarem Andrém, hamburským komunistou, který byl asi před rokem popraven. Sám vyšel - po letech - z vězení dřív, než měl André proces. Celý proces prodělal jako posluchač. Tu noc, kdy byl André sťat, seděl s rodinou odsouzeného celou noc, celou noc. Hamburští dělníci šli na pohřeb. Ten chlapec řekl několik slov nad hrobem svého kamaráda a byl zatčen, několik týdnů strávil v kobce, kde nemohl ani sedět, ani ležet, pak byl propuštěn, a jak už to bývá, bylo mu řečeno, že bude proces proti němu obnoven. Odešel tedy k nám. Má chytrou, jemnou tvář a nápadně hezké ruce. Byl bankovním úředníkem. Je to jeden z těch, který má ještě potřebu strašně mnoho toho říci, je až po okraj naplněn hrůzou z bdění, ran, čekání, potupy, láskou ke svým kamarádům, slova se překotně derou, na spáncích nabíhají žíly... "Jste zdráv?" ptám se. I laik na první pohled poznává těžkou nervovou poruchu. Dívá se na mne s údivem: Ovšem! To, co my bychom považovali za strašné, je jim maličkostí. To, co by nás opravňovalo k pobytu v nemocnici, je pro ně zdraví. Jiné komité umisťuje chráněnce do menších kolektivů, do soukromých bytů po pěti, šesti nebo osmi. Tam se mají o něco málo "lépe": muž dostává mimo uhlí a byt 30 Kč na týden. Mluvím se čtyřicátníkem, který má hlavu bílou jako mléko. Všech se ptám na práci. Všichni kroutí hlavou. Dva z nich dělali v německém

divadle statisty, zkouška za 3 Kč, představení za 5 Kč. Přitom ze Záběhlic do Prahy pěšky a zpátky v noci a celý den čekání a práce bez jídla. Druhý - dvakrát klepal koberce za čtyři roky, co zde žije - z ochoty za talíř polévky. A dobročinnost usíná... Existence emigrantů je založena na organizované soukromé dobročinnosti. O té dobročinnosti by se dalo také ztratit pár slov. Pamatujete se, jak jsme hostili první raněné ve válce? Obloženými chlebíčky a horkým kakaem. Později jsme na nádražích přelézali celé hromady raněných, a už jsme je ani nevnímali. V roce 1933 dostalo jedno komité jako měsíční maximální přínos sbírek 35 000 Kč za měsíc. Dnes s nouzí sehnalo nejvýš - 8 000 Kč. Roku 1934 dostal ještě emigrant Kč 6.50 na den, dnes už jen Kč 4.50. Ale druhé komité už může poskytnout pouze Kč 3.50 na den, například v Brně už jen Kč 2.60 na den. Dobročinnosti ubývá úměrně s bídou. Protože, víte, takový je zákon: není těžké snést katastrofu, ale je těžké vydržet dlouhé ticho po ní. Dobročinnost je pramen, který pomalu vysýchá. A čtyři roky emigrace není jenom bída a hlad, nouze, opuštěnost, samota, touha po domově a nucená žebrota, čtyři roky emigrace je také strašný, nesnesitelný duševní stav. Většinou jsou to mladí lidé. Dělníci i intelektuálové. Ti lidé ztrácejí možnost práce, vzdělání, vývinu. Ztrácejí kontakt se svým povoláním, visí ve vzduchoprázdné prostoře, ztrácejí podstatu života. Není to jen hlad, který vysiluje, je to i úmorné a vyčerpávající čekání. Jsou to cizí lidé, mluví cizí řečí, přišli z cizí země. Ale jedno máme společné: při slově hákový kříž se nám svírá srdce stejnými pocity. Tato hrstka vyhnanců nás může učit, co to hákový kříž je: jsou to živí svědci velikého násilí a mocné lži. Nosí svědectví na vlastní kůži zde mezi námi, a kdo z nás je jako Tomáš, který nevěřil, dokud se nepřesvědčil, může jít a může se jich prstem dotknout. Nejsilnějšího člověka zlomí trvalá podvýživa, ale i obra by zlomila nečinnost o hladu a nucená žebrota. Nemá-li z této hrstky lidí, z níž snad někteří jsou pouhými emigranty, jejíž jádro však tvoří hrdinové - nemá-li se z nich stát během doby vřed uprostřed naší společnosti, nemají-li se proměnit v demoralizovaný živel, pak musí dostat možnost, aby žili. Dnes, kdy krize není tak naléhavá, kdy se vracejí lidé do práce, nalezla by se jistě možnost, jak je zaměstnat, aniž by ujídali chléb našim lidem. Mnozí z nich jsou kvalifikovaní odborníci v oborech, ve kterých je u nás nedostatek kvalifikovaných sil. Jiní by našli nová zaměstnání, dosud neobjevená a stvořená jen pro ně jako jiná forma hmotné pomoci. V Praze například je několik set lidí, kteří si kupují knihy prostřednictvím emigrantů jen proto, aby uprchlík dostal provizi. Jinak by si knihu koupili přímo v obchodě, nebo snad vůbec nekoupili. Hmotná pomoc a práce, která je pro ně tak naléhavá, přichází v úvahu jen v Praze nebo ve větších městech, popřípadě tam, kde srostli s okolím. Totéž lze říci o jejich nejprimitivnějších kulturních a zdravotních potřebách. Konečně i o kontrole, kterou přikazují bezpečnostní ohledy. Jestliže Francie, Belgie a severské státy dovedly poskytnout německým emigrantům víc, než stanoví mezinárodní statut, najde a musil by se najít i u nás způsob, který by jim dal existenční a morální základ v rámci ženevské dohody, kterou Československo dosud neratifikovalo. Historie české emigrace je ještě příliš živá, aby naše svědomí mohlo být lhostejné.

30. března 1938 Soudce Lynch v Evropě

Snad se zdá cizímu člověku, který projíždí neznámým městem a vidí moře domů, že má před sebou velkoměsto. Ale člověk, který žije ve městě tak velikém, že za celý život ani nespatří, jak toto město ústí do polí, ví, že na světě velká města vlastně nejsou. Jsou jen ulice, vybíhající jedna z druhé, a jsou domy bez zahrad a bez polí, těsně vedle sebe, jsou čtverhranné, kamenné klece v pěti patrech nad sebou. Ve velkém městě žije jednotlivý člověk podobně jako na vesnici. Mezi sousedy, naproti je trafika, na rohu kupec. Domovník, listonoš, výběrčí daní, telefon, práce, několik přátel a dost. Ráno postaví příručí mléko přede dveře a pytlík s houskami, pán, který bydlí vedle, odchází do práce, slečna, která bydlí naproti a má noční službu v nějakém podniku, přichází z práce. Lhostejným přáním dobrého jitra začíná den. Všechny osudy se registrují naproti v trafice. Zdi mají uši, ženy a děti jsou povídavé. A tak zná celý dům dluhy a starosti, které máte, šaty, které oblékáte, a politické přesvědčení, které zastáváte. Pán z prvního patra vás pro toto politické přesvědčení zdraví trochu nedbale a pán z druhého patra je pro ně zvlášť zdvořilý.

Patříte-li do téhož tábora jako domácí pán, můžete si dovolit platit činži trochu opožděně. Máte-li jinou legitimaci, než má domovník, musí si váš chlapec zvlášť bedlivě otírat boty, aby nezaťapal schody. Přejde-li paní z třetího patra, ušklíbne se dům tiše, dnes trochu zlomyslně a jedovatě: ta paní je židovka. A halasí-li po schodech student ze čtvrtého poschodí v bílých punčochách, prochází mrazivým klidem nasupené dnes ulice. Tak se totiž jeví politický život malého člověka v soukromí. Jeho politický život je tak naze soukromý a tak propletený osobní situací, že se ho dotýká nejenom jako čest, ale především jako košile. Rádius jeho politického působení nepřekračuje obyčejně rádius jeho životního pohybu: přes náměstí a ještě tři ulice, cesta do práce, cesta domů, výčep na rohu, trafika naproti a osm čtverečných metrů, kterým se říká domov. Z této skutečnosti vyrůstá to, čemu se říká pogrom. Pogrom je mimo jiné pomsta malého člověka na malém člověku, boj přes příčky pavlače, z jednoho patra do druhého. Dlouho nastřádaný hněv - nějakou propagandou vybičovaný a zneužitý - soustřeďuje se v nějaký pojem, krystalizuje a propuká. Černoši v Evropě V klidnějších - a klidných - dobách žili pravděpodobně nejrůznější lidé vedle sebe a nestarali se mnoho o politiku. Nepálila je, zdánlivě se jich netýkala, odehrávala se někde mimo ně. Dnes vstoupila politika do příbytku malých lidí, do dvoupokojových bytů s kuchyní a příslušenstvím, usedla za stoly s háčkovanými pokrývkami a řinčí z rádia, které dříve zpívalo jen písničky. Dnes je pan Novotný především Čech a dobrý soused, pan Kohn je žid a syn nájemníka Kellera je velmi urostlý, velmi sportovní mladík v bílých bavorských punčochách - uprostřed poklidného Smíchova, kde nejsou hory daleko široko - a pan Svoboda, krejčí v suterénu, je sociální demokrat. Dole v suterénu bydlí ještě dva emigranti, němečtí socialisté, žijí na evidenční kartičku, bez práce, bez papírů a všichni nájemníci v domě - čeští, němečtí, židovští - jsou trochu trapně dotčeni jejich přítomností. Protože emigrant - to je černoch, dokonce černoch mezi bílými, který žije, kam nepatří, damn nigger! Za čtyři roky se změnila Evropa tak, že je plná černochů. Černoši, jak známo, nesmí se dotýkat bílých žen, musí žít ve čtvrtích pro ně vykázaných a nejsou páni. Černoši v dnešní Vídni - to jsou židé, socialisté, bývalí rakouští nacionalisté, monarchisté, tu a tam Češi a zhusta i katolíci. V Americe se někdy stává, že dav, rozlícený rasovou pýchou, pověsí černého chlapce na nejbližší strom - protože byl černý. Před časem se hýbal celý svět oprávněným soucitem se třemi černochy ze Scottsborough, kteří byli odsouzeni k smrti na křivé udání bílé prostitutky. Evropa přijala jejich matku s otevřenou náručí, Evropa žádala ústy svých nejlepších lidí svobodu pro tři nevinně odsouzené chlapce. Evropa mluvila staletými tradicemi své kultury k trochu nové a trochu hlučné Americe. Ve Vídni nevěsí nikoho na stromy. Ve Vídni je dnes dobrých půl milionu černochů. Nikdo jim zatím mnoho neublížil. Bylo jim "pouze" zakázáno pracovat. Lékaři nesmějí léčit, advokáti nesmějí provozovat praxi, spisovatelům a hudebníkům nesmí nikdo naslouchat. Bylo jim dále "jenom" konfiskováno jmění a bylo jim dáno na srozuměnou, že mají odjet, celkem zbytečně, protože pokud mohli, odjeli. Jinak však mohou žít. Podivný, hrůzný, zákonitý soudce Lynch! Čtyři roky tam ve Vídni žili tito lidé se zatajeným dechem. Za čtyři roky se naučili všelijak se zapírat a všelijak mlčet. Dbali, aby byli nenápadní a aby nezavdali příčinu k nelibosti - protože chtěli žít. Bývalý kancléř Schuschnigg apeloval však při svém posledním pokusu o udržení rakouské samostatnosti právě na tyto lidi. Právě na lidi, kteří v únoru r. 1934 hájili rakouskou samostatnost: tito lidé vyšli ze svého úkrytu a ze svého těžce naučeného mlčení a promluvili: na ulicích, ve schůzích, doma, na schodišti, na pavlači, v hospodě, v trafice. Dali se znovu poznat. Shodili ze sebe čtyři roky tichého zapírání jako masku a chystali se říci "ano" k Schuschniggově otázce. Když 12. března 1938 Schuschnigg odstoupil, stáli tito lidé, podruhé odhaleni a bezbranní před svými nepřáteli, tentokrát s tváří nadobro černou. Čtyři roky mlčení a pokory byly nadarmo. Třetina bílých lidí v Rakousku ztratila mezi bílými lidmi v Rakousku právo, práci, občanskou existenci. Dnes není třeba mít v Evropě barevnou kůži, aby se stal člověk černochem. Nikdo vlastně přesně neví, kolik je dnes v Evropě takových bílých černochů. Ve Společnosti národů mají sice statistiku o poválečné emigraci, ale ta už je dávno překonaná a dává jenom přibližný obraz o politickém stěhování národů. Čísla také neříkají, proč se stal normální občan v některé zemi najednou černochem. Židé měli skoro vždycky a všude odlišné postavení a ve východní Evropě byli v podstatě černochy i v dobách, které považujeme za zlatý věk evropského rozkvětu, kultury a civilizace. Kolik je dnes židovských černochů? V Třetí říši asi půl milionu. Ve Vídni a v Rakousku asi 300 000. V Maďarsku žijí židovští poločernoši, kteří sice smějí žít a pracovat, mají dosud také občanská práva, ale přece jen jsou spoutáni zákony o numeru clausu. Jen určitému procentu židů je dovoleno studovat a je skoro vyloučeno, aby se židé mohli stát státními zaměstnanci nebo úředníky. V takové doživotní karanténě žije skoro půl milionu maďarských židů,

ačkoli se právě vyznačovali velkým patriotismem. V Polsku, kde je židů několikrát víc, jsou omezení ještě přísnější, a proto potkáváte v Praze, v Paříži i v Londýně chudé a podvyživené polské studenty-židy, kteří vášnivě a s úžasnou pílí studují lékařství, aby po doktorátu nikde na světě nesměli vykonávat své povolání. Podobně je tomu i v Rumunsku. Židů je na světě asi 15 milionů, ale z toho žije celá třetina mimo zákon. Židovských černochů je na světě přesto mnohem méně než jiných, kteří jsou vysloveně árijští. Už pět let se toulají po všech zemích a kontinentech desetitisíce německých emigrantů, nyní se jejich řady rozmnoží psanci z bývalého Rakouska. Kolik je jich? Podle dosti spolehlivých odhadů asi 300 000. Tisíce a tisíce jsou ve vězeních a v koncentračních táborech. Jsou to už všichni? Ani zdaleka. Dnes se i stoprocentní árijec může stát snadno černochem své vlasti, je-li například socialistou, demokratem, anebo považuje-li třebas evangelium za vyšší zákon než různá nařízení. Počet takových černochů, kteří zůstali doma, nikam neodešli a odejít ani nemohli, je nepřehledný. Nad jejich životem, myšlenkami a sny, nad jejich všedním dnem a každým krůčkem bdí domovní hlídky a sousedé, spolupracovníci v továrně nebo v kanceláři, škola i sportovní klub. Společenská nebo politická činnost měla ostatně vždycky určité důsledky, ale teprve dnes je část Evropy v takovém stavu, že miliony lidí jsou černochy prostě jenom proto, že jsou, že žijí a něco myslí, a že měli takové rodiče, jaké právě měli. Nemusí se dopouštět vůbec ničeho zakázaného, ba nedovoluje se jim ani, aby souhlasili (židé ve Vídni nesmějí vyvěsit prapor s hákovým křížem), pykají jenom a jedině za to, že jsou na světě. Události vyzařují za hranice Z tisku a z rádia přicházejí zprávy o událostech. Události jsou blízké a vyzařují. Jsou mezi námi lidé, kterým události v zahraničí dodaly mnoho sebevědomí. Řízná, mladistvá lýtka v bílých punčochách vykračují po pražské dlažbě s nebývalou rázností. Pak jsou mezi námi lidé, kteří mají dojem, že vývin událostí i u nás může přes noc vyrábět černochy. Přicházejí zprávy o emigrantech, kteří přijíždějí od jedné hranice ke druhé a nikde nejsou přijati. Každá země hostí těchto barevných už víc, než je jí hospodářsky zdrávo. Státy uzavřely hranice, příval cizinců ohrožuje jejich vnitřní rovnováhu. Ale lidé přicházejí přece, bez dokumentů, pěšky, s holýma rukama. Odlesk mnoha set otřásajících lidských osudů, sta a tisíce bolestných loučení, sebevražd a křivd bloudí mezi námi. Mnozí lidé znervózněli. Stálý závan třídění lidí zalétl i k nám. Ve vinohradských, smíchovských, karlínských, holešovických, libeňských a ostatních předměstských ulicích vane tichý vánek vzájemného napětí od člověka k člověku. Nebezpečný vánek z daleké německé, cizácké země. V drobných hospodách sedí lidé, rokujíce. Co učiní Anglie, jak se zachová Francie, co podnikne Hitler? Pravda, to jsou velmi naléhavé a důležité otázky, leží nám všem na kůži tak těsně jako košile, nelze na ně nemyslet. Ale především musíme vědět něco jiného: a sice, co učiníme sami. Nikoli v tom velkém, mezinárodním měřítku, ale právě ve svém soukromém měřítku, jehož rádius je tři a půl ulice, cesta domů a dvoupokojový byt s kuchyní. Musíme vědět, co učiníme právě na tomto kousku půdy, kde stojíme, a právě v tom úseku své drobné práce, kterou vykonáváme. Snad se nám v myšlenkách narýsují obrysy toho, připomeneme-li si mrtvého inženýra Weissla a jedenáct živých schutzbündlerů. Jedenáct schutzbündlerů Poslední rok věru nebyl skoupý na hrozné zprávy. Zaslechli jsme tolik hrozných zvěstí ze světa, že jsme téměř otupěli. Bombardovaná města a mrtví lidé byli skoro na denním pořádku. Před hlavním filmem jsme vídali skoro pravidelně fotografie žen hledajících v sutinách své děti a muže, lomících rukama nad troskami domovů nebo nad něčím, co leželo na ulici, vypadalo jako groteskní hadr, ale byl to mrtvý muž. Nevím, může-li nám svět nabídnout hrůzy ještě větší. Ale před třemi dny prošla novinami malá, drobná, petitová zpráva, při níž se lidem, kteří ji četli, zastavilo srdce. Zpráva o jedenácti rakouských schutzbündlerech - hasičích. Tito schutzbündleři bojovali v únoru r. 1934 proti rakouskému fašismu s puškami. Bojovali, umírali, prohráli a - byli souzeni. Těchto jedenáct zatčených lidí vedl inženýr Weissl. Nebyl to ani politický vůdce, ani politický činovník, nikdo ho celkem neznal, nikdy nic politického nedělal. Byl to soukromý člověk jako vy a já, člověk, který byl přesvědčeným protifašistou a socialistou. Mnoho let bylo toto jeho přesvědčení jeho čistě soukromou věcí, vřazenou mezi soukromý život a práci. Pak přišla chvíle, kdy v Rakousku za podobné přesvědčení brali lidé pušky do rukou, a inženýr Weissl se jim postavil v čelo. Ze žádné hodnosti a ze žádného jiného rozkazu, jen z toho vnitřního lidského rozkazu, který káže, že jsou věci, které milujeme nad svůj život. Byl zraněn, byl zatčen, byl vytažen z nemocnice na nosítkách a byl přímo z nemocničních nosítek pověšen. Zemřel bez dlouhých řečí, velmi klidně a velmi samozřejmě, s pozdravem svobodě na rtech. Svět se až teď dověděl o inženýrovi Weisslovi - a svět na to brzy zapomněl. Vedle něho stálo však jedenáct spolubojovníků, jedenáct schutzbündlerů, kteří přece nemohli a nesměli zapomenout. Těmto

jedenácti lidem byla položena nacisty otázka: chcete svému novému vůdci slíbit tutéž věrnost, jako jste kdysi chovali pro své ideály? - A těchto jedenáct lidí řeklo: ano. Poslední měsíc ve světě nevydal snad tíživější a výstražnější svědectví. Bylo by dobře považovat těchto jedenáct lidí za velký a varovný příklad pro nás pro všechny, kteří nejsme politiky, nezasahujeme do událostí víc než osobní vahou svého životního vyznání. Není pravda, že na nás nezáleží. Na všech dnes záleží - ale i na každém záleží. Jsme-li ochotni odpovědět ano, bude-li na nás jednou někdo žádat naprosto protichůdnou změnu vyznání a přesvědčení, není pro nás záchrany, a nikdo nás nezachrání. Neboť člověk se především musí zachránit sám, a pak se mu dá pomoci. Těch jedenáct schutzbündlerů neznáme podle jmen. Ani nás nezná nikdo podle jména. Ale největší nemoc evropského člověka je snadná ochota ustupovat, nebránit se, poddat a podřídit se, "protože se přece musí žít!" Naléhavější je, abychom věděli, jak chceme žít, a abychom toto jak považovali za právě tak důležité jako život sám. Na každém z nás leží dnes těžký úkol - nalézt přesnou hranici mezi rozvahou a zbabělostí, mezi odvahou a výbuchem vášně. Tuto hranici musí dnes nalézt nejen vedoucí lidé tohoto státu, ale každý drobný i nejdrobnější člověk. Můžeme s úctou myslet na srdnaté lidi v Barceloně a Madridu, kteří pracují, prodávají, učí, chodí do kina a žijí přímo pod deštěm bomb. A musíme s nepochopením vzpomenout jedenácti schutzbündlerů, kteří zvedli pravici, aby pozdravili nového vůdce. Tyto dvě připomínky nám narýsují linii, která musí vytvořit klidnou odvahu v lidu této země. Kdybych se nebála citátů a velkých slov, vyhrabala bych z dětských obdivných vzpomínek větu o tom, že lidé, kteří jsou z křemene, vytvoří národ z kvádru.

25. května 1938 Anšlus nebude

I. Hrady SdP

Projíždíte-li naším severem křížem krážem, uvidíte na první pohled dvě věci: předně líbezný, kouzelný kraj, plný mírných kopců, výhledů do dálek, který je dnes celý v květu. Celý kraj je potopen do svěží jarní zeleně a ačkoli je to průmyslový kraj, není tu nikde obvyklá ponurost a šedivost. A pak si všimněte velikých, zděných dvou- až třípatrových budov, které trčí osaměle z rozkvetlého kraje u každého města, u každého městečka, u každé vesnice. Jsou dvou- až třípatrové, nejsou to továrny, nejsou to činžovní domy, nejsou to školy, je to pro nás docela neznámý útvar baráku s vysokými okny a rozlehlými prostorami: die deutsche Turnhalle. České školy mají ovšem také výborně vybavené tělocvičny - ale připojené ke školám. Německé turnhaly nejsou skoro nikdy spojeny se školou. A tato zdánlivě drobná okolnost způsobuje, že pochodují německé děti do tělocviku ze škol v sevřených řadách, zpívajíce německé - totiž nacistické - písně. Německá mládež patří do německé tělocvičny, čtete všude, slyšíte všude. A potkáváte šiky dívek a chlapců, jak rázují po silnici, zpívají a zvedají ruce k německému - totiž nacistickému - pozdravu. A tento pochod, tyto písně, ten vojenský krok a seskupování v tělocvičnách a duch, kterým je tam mládež vychovávána: to je mohutná opěra henleinovského hnutí. Z jedné takové tělocvičny přichází Henlein sám. Tady se rozdávají pokyny a povely, tady se volí stráže, dávají rozkazy. Zde se uceluje jádro hnutí. Když vláda zakázala německou nacionální a německou nacionálněsocialistickou stranu, nezakázala Němcům, aby cvičili svou mládež. A Němci vycvičili v tělocvičnách mládež, aby zvedala pravici, aby nenáviděla Němce, kteří nejsou nacisté, aby nenáviděla všechny Čechy šmahem a opovrhovala židy. Učili ji, že je na světě jeden veliký muž, kterému má patřit láska a věrnost každého Němce, a tento muž přijde a sudetskou zemi osvobodí: bez boje, bez násilí, prostě přijde a oni ho pozdraví vztyčenou pravicí, půjdou za ním a přinesou mu darem celý tento krásný a líbezný kraj. Napřed se šuškalo, že přijde v březnu. Pak se šuškalo, že přijde v dubnu. SdP vyzývala všechny Němce, aby se k ní přidali: Komme zu uns, ehe es zu spät ist - hlásí nápisy na plakátech. Nejdříve prohlásili, že poslední termín před anšlusem, kdy se budou přijímat ještě členové do strany, je 30. duben. Pak to trochu prodloužili - do 15. května. A pak - asi z technických důvodů - do 30. května. [Zcenzurováno 5 řádků.] A vojsko přišlo. V noci, v dlouhých nepatetických řadách, bezpříkladně tiše a klidně, dlouhé řady vozů duněly po libereckém náměstí. Vojsko přišlo - ale československé. Ze středu země proudil příval vojska směrem k hranicím v nepopsatelném pořádku, klidně a tiše. Na náměstí stály hloučky lidí rozčileně hovořících. Odpoledne v sobotu už nebyla v Liberci vidět ani jediná bílá punčocha, a lidé, kteří v pátek večer ještě zvedali ruce na pozdrav, nosili tříbarevné kotoučky v dírkách u kabátu. Naši přišli, a pravím vám, přišli právě včas. Tím, že přišli, ukázali všem německým a českým hrdinům, kteří se už léta v pohraničí rvou proti fašismu, že se nervali nadarmo, že nejsou ve vzduchoprázdném

prostoru, jak se jim snad někdy zdálo. Zákulisí prvního máje V hlavním městě je manifestace 1. máje politickým a národním projevem velké části lidu. Mnozí však zůstanou doma, jdou na výlet nebo přihlížejí z okna. V hlavním městě je jen pro část obyvatelstva tím symbolickým projevem vůle a svobody lidu. V malém městě je průvod 1. máje tím důležitější, čím je město menší a čím jsou dny vážnější. V našem německém pohraničí byl 1. máj nejdůležitějším projevem každého jednotlivce. Byl projevem nejen jeho mínění a přesvědčení o věcech politických, nýbrž byl otevřeným deklarováním celého světového názoru. A poměry v našem pohraničí jsou takové, že tam lidé za své přesvědčení platí celou svou existencí. Nejít v průvodu SdP znamenalo pro demokratické Němce v pohraničí nejen dostat se na černou listinu, ale především ztratit práci, bez výpovědi, naráz. A nejen ztratit práci, ale nedostat už nikde žádnou jinou. Ve větším městě se snad jeden člověk schová. Nebo se alespoň domnívá, že se schová. V malém městečku a na severu je většina měst malých - neuklouzne ani myš. Každý ví o každém. Ostatně se henleinovci postarali, aby měli naprostou jistotu. Tovární osazenstvo dostalo rozkaz shromáždit se na 1. máje v továrnách a z těchto továren byli dělníci odváděni na průvody přímo důvěrníky strany. Kdo nepracuje v továrně, byl vyzvednut z domova, z obchodu, z dílny. A tito důvěrníci - to byla většinou mládež a děti, dvanácti- až osmnáctiletí hoši, navlas takoví, jako byli ti, kteří 13. března "převzali" vídeňské závody, redakce, nádraží. Hoši z německých turnhal, hoši v bílých punčochách, hoši s nacistickým pozdravem. Tito chlapci - po skupinách ve dvou nebo ve třech - odváděli dospělé muže z továren - své táty, strýce, bratry, sousedy, kamarády - do průvodu. Tyto děti si zapisovaly na "černou listinu" každého, kdo se zúčastnil demokratického průvodu. Třicátého dubna - v sobotu - přicházeli do továren důvěrníci SdP k dělníkům a říkali jim: nepůjdeš-li zítra s námi, nemusíš už v pondělí chodit do práce. Ti lidé mají ženy, ne vždycky statečné a pevné, a mají děti, sice rozčilené a většinou nenormálně poblázněné děti - ale hladové. Mají léta nezaměstnanosti v týle a podléhají uměle rozšířenému strachu: [Zcenzurován 1 řádek.] Mnoho jich přesto odepřelo a šlo na 1. máje demonstrovat svoje demokratické smýšlení. Ale tehdy ještě - bohužel - nebyli na pohraničí ti klidní, mlčenliví, odhodlaní vojáci v plné zbrani a v kulatých helmicích. Tehdy mělo mnoho lidí dojem, že je jejich věc prohraná a že se nikde nedovolají pomoci. A mnoho lidí - velmi mnoho lidí - přestoupilo, seřadilo se k siegheilování a zvedlo pravici. V České Kamenici byl 48letý dělník, organizovaný u křesťanských sociálů, postaven před ultimátum: buď vstoupíš do SdP, nebo nechoď do práce. Nevstoupil. 3. května byl z práce vyhozen a 4. května se oběsil. Psychologický účinek těchto průvodů nebyl malý: demokratický průvod měl ráz májových demonstrací, zpěv, hesla, výkřiky, písně, prapory, něco velmi silného, jasného a slibného. Pak šly průvody SdP: většinou v uniformách (v obci se 4 500 obyvateli dostal v dubnu švec objednávku na 500 vysokých černých bot), parádním vojenským krokem, uceleně, špalírem lidí se zdviženými pravicemi, skandujíce do rytmu vojenského marše: sieg-heil - sieg-heil. Malé osady se otřásly pod dojmem těchto kroků, protože to nebyla manifestace pro pokrok a sociální spravedlnost, ba nebyla to ani vojenská přehlídka, vojáků by se tu nikdo nepolekal - [Zcenzurováno 6 řádků.] Žádné volby, ale plebiscit Některé obce v pohraničí volily v neděli. Poslední obce v pohraničí budou volit 12. června. "11. červen je den našeho anšlusu," šeptalo se v pohraničí od člověka k člověku. "Zum letztenmal wird zum Appel geblasen," napsal 19. května "Der Aufbruch", a nebyl ani konfiskován. 11. června přijde německé vojsko, obsadí zemi a rázem budeme patřit k německé říši. Volební heslo henleinovců nezní: Volte SdP stranu! Volte Konráda Henleina! Nýbrž: Jsi Němec, nebo nejsi? Projev se, jsi-li Němec! Bist du ein Deutscher, oder nur ein Deutschsprechender? Jsi Němec, nebo jsi jen osoba mluvící německy? Nepřihlásíš-li se k SdP, vyřazuješ se dobrovolně z německého národa! Tedy: ano, nebo ne? Do jedné z největších pohraničních továren, ležící už na samých hranicích, která zaměstnává přes 3 000 dělníků, přišlo po 1. máji několik SdP poslanců, dalo celou továrnu i všechny stroje ozdobit odznaky SdP, uspořádali hostinu, a dokonce i pečeni a husy dali ozdobit odznaky SdP - pane na nebi, kdy jedí zdejší lidé husu? - a po hostině procházeli závodem, vyhledávajíce německé sociální demokraty. Postavili se k nim a podávali jim ruku - po vzoru pana Bürckela ve Vídni - velmi vlídně a plni účasti. Víte, jaký je to nátlak odepřít stisk podávané ruky? Když ještě k tomu máte skoro jistotu, že toto nepodání ruky znamená ztrátu existence nejen vlastní, ale i lidí, kteří na mně závisí? A přes tento nápor zůstalo více než 600 lidí pevných. Mnoho jich bylo, kteří přeběhli. Druhý den přicházeli do svých organizací, někteří s pláčem. Vyprávěli, jak to bylo. Říkali: Nemohu už dál. Co jim měli odpovídat? Těšili je: Víme, že jsi v podstatě náš. Je to útěcha?

Pomůže tu nějaká útěcha? Žádají si ti lidé útěchu? Nikoli, žádají pomoc! A trvalá pomoc může přijít jen tehdy, bude-li z nich sejmut hospodářský nátlak, pod jehož tíhou klesají. Pohraničí bylo vždycky průmyslový kraj, citlivý ke všem hospodářským výkyvům. Byla-li jinde krize, byla tady znásobená. Jsou-li uvnitř země lidé už tři roky bez práce, tam jsou už šest. Nezaměstnaní dělníci pobírají tam 10 Kč týdně a jednu polévku denně - a tu polévku si nechávají stydnout, aby se nahoře usadil špinavý, šedivý tuk, který lačně sbírají a nosí domů dětem na chléb. Dnes má hospodářská bída v pohraničí ještě několik zvláštních úkazů: textilní továrny mají mnohem menší odbyt, než měly dříve, protože byly z velké části zařízeny na drobné střižní zboží a obchodníci drobným střižním zbožím jsou židé. Židé však zboží neobjednávají, protože jejich krámy jsou prázdné a zásoby leží netknutě v regálech. Přede dveřmi stojí henleinovské stráže - nacistická mládež - a zapisují nebo fotografují každého, kdo vchází. Sama jsem pozorovala asi tři hodiny tyto čtrnáctileté výtečníky. Je-li kupující člověk někdo, na koho mohou, nechť je jist, že ho zítra čeká hrozba: ještě jednou, a ztratíš práci, jsi zrádce národa. Tato praxe ochromuje samozřejmě přímo továrny, a následky nesou dělníci, propouštění a vysazovaní. Že jsou propouštěni a vysazováni jenom nehenleinovští dělníci - je samozřejmé. Ostatní továrny, například sklárny, ztratily velmi mnoho na vývozu do Německa. Do Německa se nevyváží pro německá břitká devizová opatření a tento úbytek činí někde 25 % a někde 75 % - průměrně asi polovinu výroby. Henleinovská propaganda však neříká: Německo opouští lidi, kteří se k němu hlásí, a zvyšuje těžkou jejich situaci umělým hladem. Naopak - henleinovská propaganda říká: až budeme mít anšlus, pak nebudou devizová opatření. Po událostech ve Vídni vystěhoval se z kraje hromadně kapitál. Z malých českých spořitelen byl vyzvednut a přenesen jednak do pražských ústředních ústavů nebo do Creditanstaltu der deutschen Sparkassen. Hypotekární půjčky v celém kraji - už jednou povolené - byly stornovány s otevřeným odůvodněním: politické poměry jsou nejisté. Rozestavené domky zůstaly bez střechy, nové domky se přestaly stavět, stavební ruch se podlomil a mnoho stavebních dělníků - a to jsou jen místní němečtí a čeští sociální demokraté a komunisté - zůstalo bez práce. Stalo se v několika případech, že byly v pohraničních továrnách odvolány zakázky z Ameriky, z Anglie a z Francie s krásným a jasným odůvodněním: nezadáváme práci továrníku, který pracuje proti vlastnímu státu. Čin výtečný a dobře míněný, ale dvousečný. Výtečný proto, že můžeme právem říci henleinovským průmyslníkům: zde vidíte, kam zavádíte zemi. Dvousečný proto, že má za následek nové propouštění, a zase jsou to jenom sociální demokraté, kteří ztratí práci. A nadto s úšklebkem: vida, tak se o vás zasazují vaši ochránci! Na takové hospodářsky sopečnaté půdě je ovšem teror snadný do té doby, dokud bude svazu německých průmyslníků dovoleno, aby ho používal! Členové svazu německých průmyslníků jsou - až na vzácné, a pak ovšem skvělé výjimky - vesměs členové SdP. Podrobují se vesměs rozkazům SdP a propůjčují se vesměs pro nacistický hospodářský útlak. Bez nich by se členstvo Henleinovy strany zmenšilo na třetinu, protože jen oni propůjčují nacistické ideologii skutečnou a opravdovou zbraň. O ně se opírá teror, jen a jedině oni provádějí tento teror. [Zcenzurováno 7 řádků.] Závodní výbory henleinovských továren už nejsou závodními výbory, které se mohou stavět za dělnické zájmy. Závodní výbory patří k DAG - Deutsche Arbeiter Gewerkschaft - a tyto odbory jsou podporovány a řízeny zaměstnavatelem. Je to přesně tatáž cesta likvidování sociálních zařízení, jako byla v Německu: zařízení zůstane, ale obsah se škrtne. Členové závodního výboru jsou Němci a zaměstnavatelé jsou také Němci, oba zvedají pravou paži, oba křičí sieg-heil a jdou společně na 1. máje v průvodu nacistů. To je sice všechno, co mají společného, ale na půdě tohoto státu se dovolilo, aby sociální zřízení přestala být nástrojem sociálního pokroku a stala se nástrojem nacistického útlaku. Neboť jednu věc, prosím vás, už konečně pochopte: drží-li někdo v této končině, na této sopce, jejíž výbuch by otřásl Evropou, drží-li tady někdo právo demokratické myšlenky, pak jsou to Češi, němečtí a čeští sociální demokraté, dnes i komunisté. Lidskou a nestranickou řečí řečeno: dělný lid a chudý lid, ba nejchudší. Za obětí větších, než si dovedete představit, se silou větší, než dovedete pochopit. Oni jsou první vojáci na první ráně. Teprve za nimi jde dnes ten průvod v československých uniformách. Oni tu první ránu vydrželi většinou dobře. Poděkujeme jim za to. Zprostředkovatelny práce nemají v tomto kraji snadnou práci. Neexistuje totiž nařízení, podle kterého musí továrník přijmout nezaměstnaného dělníka podle pořadí, jak se přihlásili. Úředníci zprostředkovatelny práce jsou sice členové dělnických stran, ale představení bývají zhusta Henleinovi lidé - nebo alespoň Henleinem zastrašení lidé. Přijímá-li továrník vůbec nové dělníky, podává už předem zprostředkovatelně práce seznam dělníků, které mu má zprostředkovatelna dodat, ale

které si vybral sám. To jsou ovšem henleinovci. Mluvila jsem s komunistou, který je na sedmý rok bez práce, ačkoli kolem něho henleinovští dělníci práci dostávají přesto, že byli bez práce jenom půl roku. Dovedete si představit, co to znamená, být sedm let bez výdělku? A nepřeběhl. A není jediný. Zdroje teroru mimo továrny a jak jim čelíme? Stojí-li lidé pod tímto obrovským tlakem, musíme, dokud nedovedeme tomuto tlaku zamezit, lítostivě pokrčit rameny, říkají-li lidé: už nemůžeme dál. Proč však přestupují lidé k SdP, lidé, kteří nestojí pod tímto tlakem? Jak si například vysvětlit, že učitelé státních škol v celém pohraničí šli do jednoho (byla jsem v 27 obcích, nezjistila jsem ani jeden opačný případ) v průvodu SdP? To lze vysvětlit třemi psychologickými momenty: 1. Náladou, která vznikla po rakouských událostech. 2. Úžasně organizovanou šeptanou propagandou, která prolézá celý kraj jako mor a která říká: honem! honem! Sice budeš zítra už odpraven! Začínám vůbec věřit, že obávaný kancléř Třetí říše je vlídné a nevinné děcko proti ministru německé propagandy. 3. Naší naprostou neschopností postavit proti nacistické propagaci demokratickou. První dvě věci jsou celkem zřejmé a jasné. Je pochopitelné, že si henleinovci po Rakousku představovali klidnou procházku do Třetí říše. O šeptané propagandě všelicos víme a ještě i všelicos povím. Třetí věc je ovšem něco, čemu se dá těžko uvěřit. Tady nahoře na severu žijí Němci, jak známo. Němci jako polena, neumí česky, jsou tu doma a mluví německy. Před rokem 1933 žili tady přesto čeští i němečtí četníci a muži finanční stráže v naprostém klidu a shodě. Němečtí přišli do Čech na pivo a naši chodili do Německa. Navzájem se znali a chovali se k sobě slušně. Po Hitlerově vítězství v Německu se to změnilo přes noc. Z Německa přišli jiní lidé. Ti staří zmizeli beze stopy. Snesitelný poměr se napjal jako struna a zůstal napjatý. Ani čeští, ani němečtí lidé neměli už chuť se dorozumívat. Těch pět minulých let věru tento poměr nespravilo. Ale po celých dlouhých pět let vraceli se v tomto kraji lidé z práce udření a utrmácení, a jedinou zábavou, kterou měli, bylo rádio. Rozhlas je dnes totiž totéž, jako byl tisk v době reformace. V době reformace umožnil tisk lidem, aby měli vlastní bibli. V naší době umožňuje rozhlas každému, aby měl doma ve své kuchyni koncert, zábavu, sportovní zprávy - a ovšem zpravodajství. Po pět let stačilo otočit knoflíkem a lidem v pohraničí řinula se přímo do bytu nacistická ideologie z německých stanic - je samozřejmé, že natočili stanici, které rozuměli! [Zcenzurovány 2 řádky.] a jako protiváhu jsme dali půl hodiny německého rozhlasu, většinou nezáživného a nestravitelného. Nuže, teď jsou už dokonale vychovaní, umluvení, ukřičení, papouškují věty o národním prostoru a všechny ty věci, které si můžete přečíst denně v "Zeitu". A dnes - konečně dostali německou vysílačku. Ale v německém henleinovském časopisu "Der Sudetenfunk" není ještě ani dnes slovo o tom, že existuje německá vysílačka, neřkuli že by tam byl uveden její program. Nebo: v jednom pohraničním městě objevila jsem šest velkých biografů. Pět má na programu německé filmy úžasné podúrovně, zřejmě točené pro sudetské kraje, včetně týdenních filmových přehledů. V šestém běží: "Klatovští dragouni". [Zcenzurováno 8 řádků.] Nebo: u nás existují, tuším, různá nařízení o dovozu říšskoněmeckých novin. Věřte mi, naprosto zbytečně. Protože v Československu vychází tolik nacistických novin, že je jimi zahraničí zaplaveno. Obrázkové týdeníky, kde je pan Henlein, nic než pan Henlein a les zdvižených pravic, auto ověšené nacisty, uniformované formace, mládež, střídání praporu, výměna stráží, zdravení nacistické vlajky, nástup nacistických dělníků na 1. máje - tytéž obrazy nadšení, které známe z Vídně, z Lince, ze Štýrského Hradce, s tím rozdílem, že tam se vyskytly ve dnech, kdy Německo okupovalo Rakousko. My je známe už dnes. Der Aufbruch, Rundschau, Der Kamerad (na první straně ze dne 20. května volební kresba, Němec stojí rozkročen a hledí za dvěma zuboženými postavami; k tomu nápis: pošlete je domů, do rudého ráje!). B. Kamnitzer Zeitung. Illustrierte Presse (vydavatel pan Lischka, Praha). Zeitspiegel. A proti záplavě těchto tiskovin ani jediné německé demokratické noviny. Existují tu sice - Volksbote např. - ale odběratelé je většinou - v menších místech vesměs - dostávají poštou nebo od svého kolportéra, protože dostávat je veřejně znamená ztratit práci. V menších městech má henleinovská mládež rozdělené město na jednotlivé bloky a chlapci střeží domy, zapisují si, kdo koho navštěvuje, a především, jaké kdo odbírá noviny. A za pět let této atmosféry jsme neudělali skoro nic, abychom podporovali v německém táboře ty lidi, kteří se bránili fašismu. Ba, za celých těch pět let - ani za poslední měsíce - nedovedli všichni mezi námi rozeznat jednu z nejdůležitějších pravd našich dnů, pravdu, která spolurozhoduje o osudu Evropy: že není Němec jako Němec.

1. června 1938 Anšlus nebude

II. Napříč rodinami

V pohraničí stojí lidé proti sobě rozhněvaní na smrt. Tento vzájemný hněv nosí v srdcích už mnoho let, hledajíce způsob, jak jej vyjádřit. Jednou z největších zbraní je tam společenský bojkot. Na venkově jsou lidé družnější, lépe se znají, více na sobě navzájem závisejí, jsou citlivější na pozdravy a na pěkné chování, považují za větší hanbu a nesou bolestněji, když je někdo opomíjí. Muž třeba pracuje v továrně, je sociální demokrat, Němec - a žena prochází ulicemi městečka, pronásledována opovržlivými pohledy. Děti na ni ukazují prstem, "jako by byla taková", sousedky se k ní obracejí zády, obchodníci ji obsluhují neochotně a zamračeně, farář jí neděkuje na pozdrav. Žena pracuje v domácnosti a žalem se jí práce hnusí. V poledne se vrátí děti ze školy: "Mámo, ty nejsi německá žena! Táta je nepřítel národa." Při obědě sedí rodiny mlčky nad hubenou mísou. Mužova odvaha je zdolávána nátlakem v továrně a často se stává, že její zbytek dorazí doma slzy, výčitky a nářek na zlý život. A tak to jde týdny, měsíce, roky. V jedné obci spolu už šest let nemluví rodní bratři. Někde je otec Čech, matka Němka - děti henleinovci, a "bojkotují" doma tátu. Chodí-li děti smíšených rodičů do české školy, nemluví s nimi německé děti z celé osady. Znáte přece děti, víte, jak je třeba držet je na uzdě, aby se nedomýšlely, že všemu rozumí. Nyní si představte, že jim dospělí muži svěří "důležité národní poslání" bojkotovat otce, protože je jenom deutschsprechender, nebo matku, protože je Češka. Jak jsou krutí, jak zaslepení a dvěstěprocentní! Věřte mi: kdyby se dnes zahladily všechny třecí plochy v pohraničí, kdyby tam lidé naráz začali žít jako v ráji - až dospějí tyhle děti, pak teprve zažijeme, co je to národnostní zášť! Mezi rodiči a dětmi, mezi manželi a sourozenci padají věty jako: počkej, za pár dnů budeš mlčet! Ženy pracují u sedláka na poli, okopávají jednu brázdu a nemluví na sebe. Děti se na cestě ze školy častují nadávkami - "český pse" a "marxistická svině" jsou ještě vlídná slova! - a kamením. Dcera říká rodičům: musíte přestoupit. Učitelé ve škole bojkotují nehenleinovské děti. Obchodníci se dělí velmi ostře na dva tábory: na židovské nebo české, tam kupují Češi, němečtí a čeští nehenleinovští dělníci a těch pár židů, co tu ještě živoří. Pak na německé - totiž nacistické, kteří svoje smýšlení projevují velikými obrazy Henleina nebo SdP odznaků ve výkladech - a tam kupují henleinovci. Před dělnickými konzumy - jak sociálnědemokratickými, tak komunistickými - stojí věčné stráže, které si zapisují kupující. Henleinovští důvěrníci svolávají schůze žen a kladou jim na srdce méně nebo více důrazně, aby nenakupovaly v konzumech nebo u Bati. V konzumech proto, že jsou "marxistické", u Bati proto, že je Čech. Poměrně slabá pohrůžka zní: vyřazuješ se z německého národa. Silnější je: připravíš muže o práci. Přitom musíte vědět, jakou úlohu hrají dělnické konzumy pro lid v pohraničí. V celém kraji je velmi draho. Je to veskrze průmyslová oblast, zemědělské obce jsou tu jen pořídku a zemědělské výrobky zdejší naprosto nestačí pro všechno obyvatelstvo. Téměř všechno se sem dováží. Po celém kraji se například nedostane drůbež - máslo, mouka, luštěniny atd. jsou průměrně o 25 % dražší než v Praze. Platy jsou však velmi nízké, neustálá hrozba nezaměstnanosti visí nad lidmi, politické napětí téměř znemožňuje dělníkův zápas o vyšší mzdy. Čeští úředníci u pošty a u dráhy mají většinou 600 až 800 Kč, pro sebe i s rodinami, nezaměstnaných je mnoho. Konzumy jsou tedy pro zdejší lid ještě mnohem významnější než konzumy pro dělnictvo na velkoměstské periferii. Nesmět nakoupit v konzumu znamená platit všechno zboží o 10 až 20 % dráže, a při těch několika korunách, které tady lidé vydělávají, je to mnoho, velmi mnoho. O morální podpoře, kterou konzumy poskytují demokratickému lidu svou existencí a společenskými příležitostmi, ani nemluvím. V Chebu padli dva mrtví. Henleinovci říkají tady docela otevřeně - sama jsem to slyšela - wir brauchen nur einige Tote! Potřebujeme jen několik mrtvých. Pak to začne. Potřebujeme mučedníky, potřebujeme hrdiny. Nuže, mrtví jim zřejmě nepomohli. Ale není divu, že tu padli dva mrtví. Při úžasném hněvu, bojkotu, organizovaném strachu a hrůze, při stálém a stálém dráždění, při bolestných poměrech v rodinách, továrnách a dílnách, v atmosféře, kde se dnes už ztrácí jakákoliv politická, ba i národní myšlenka a zůstává stav psychopatické posedlosti - je to výkon, že nebyli mrtví. Protože zde bere syn nůž do ruky, když mluví s otcem, a bratr, když mluví s bratrem. Mluvila jsem se spoustou lidí a každý - bez výjimky každý - potřeboval dlouhou dobu, než vůbec promluvil. Lidé se mluvit bojí. Nejraději by mi byli řekli: odejděte. Pak jsme se trochu spřátelili, a teprve pak se z nich slova řinula, jako z lidí, kteří uvnitř hoří. Děti Nacistická výchova ve školách je soustavná a téměř bez trhliny. 14. března přicházeli němečtí učitelé do škol ve slavnostní náladě, nemohli sice vyhlásit svátek, ale

nevyučovali. Vykládali dětem dějinný význam dne. Asi takto: "Dříve bývalo Německo porobeno a poníženo, pak přišel velký muž a učinil Německo silným.Dnes může Německo bránit své sounárodovce (Volksgenossen!). Zajímavé je, že moderní němčina a nová německá slova nejsou prostě přeložitelná do naší řeči. Jejich nové utváření je tak těsně spjato s nacistickou ideologií, že nemají náhradu v řeči, která není touto ideologií prosáklá. Přeložte například: "jüdisch versippte" - nemáte-li ve své zemi árijský paragraf!... a Německo také své sounárodovce brání. "Právě dnes bylo osvobozeno Rakousko, a osoby německy tam mluvící staly se Velkoněmci, nepřátelé lidu budou vypuzeni. I my budeme osvobozeni. Československo je naprosto osamoceno, jeho spojenci, Francie a Rusko, nemohou mu přijít na pomoc, protože mezi Francií a Československem je Německo a mezi Ruskem a Československem je Polsko." A toto bylo řečeno dětem na všech německých školách, i na státních! Učitel matematiky dává dětem zpívat nacistické písně. Horst Wesselova píseň je ve třídách na denním pořádku. Když děti dozpívaly, ptá se učitel: Má snad někdo z vás jiné mínění? V tělocviku žádá učitel, aby děti zdravily: heil! Nebo siegheil! Některé děti odmítly. Nebylo jich mnoho, chudáčků malých, v jednom velkém městě dvě malé, statečné holčičky. Zůstaly po škole a ztratily obecní polévku. [Zcenzurováno 9 řádků.] Mluvila jsem s průmyslníkem v Chebu, s jednou bílou vránou v hejnu černých. Je Němec, není žid a není henleinovec. Jeho děti nesmějí chodit do německých tělocvičen a nesmí se účastnit německých průvodů, pochodňových demonstrací atd. Ty děti jsou proto k smrti nešťastny. Jsou ještě malé a nechápou, proč jim rodiče brání dělat všechny ty věci, které tak okouzlují tamější chlapce. Cítí se vyloučeny ze všeho, co se ve škole děje, stojí stranou, věčně poznamenané. Rodiče se obávají vysvětlovat dětem příliš jasně, že jsou sice Němci, ale že nejsou nacisté, protože děti dostávají ve škole nařízení, aby vyprávěly všechno, co doma zaslechnou. A tady, v této oblasti každý závisí na každém. Čím více může takové děcko povědět, tím oblíbenější, pochválenější, vyznamenanější je. Děti se předhánějí ve špionáži svých rodičů. Poslouchají doma za dveřmi a vypravují pak ve škole, co doma slyšely. Co řekla maminka a co odpověděl tatínek. Dělají to skoro všechny děti v kraji. Nejbystřejší FS-muž nemohl by vypátrat tolik podrobností jako tato ubohá, malá, pokřivená stvoření. Tajemství všech domácností leží před učitelem jako na dlani. A rodiče se nebojí jen svých zaměstnavatelů, sousedů, příbuzných - ale i vlastních dětí. Židé, Rufmord, šeptaná propaganda Příslušník každého národa, ať vědomě nebo nevědomě, nese jakousi pečeť tohoto národa, alespoň jakési sebevědomí, nějaký odlesk státní a národní moci, ke které přísluší. Když vypukla ve Španělsku občanská válka, brázdily kolem břehů britské lodi, krásné a vyleštěné nemocniční lodi, pobírajíce britské příslušníky a odvážejíce je do bezpečí. Od té doby, co Německo nabylo síly - a co jeho propaganda nadula tuto sílu jako plachtu, která letí po hladině sama -, chodí příslušníci německého národa po zeměkouli jako pyšní vladaři, tvrdíce, že jsou z lepší krve než ostatní. Od té doby, co na celém skoro světě dolehl strašný osud na židy, vyvrátil je - vyvrácené - z kořene, zakázal jim pracovat a upřel jim rovnocennost mezi lidmi, chodí židé po zeměkouli naplněni obavami, smutkem a strachem. Nikde na ně nečeká loď "mit acht Segeln und mit fünfzig Kanonen". Naopak, oni bloudí marně od hranic k hranicím, nenacházejí útulek a žijí hůř než v době ghetta, protože tehdy byli sice zavrženi, ale žili mezi svými. Tady na severu nežije mnoho židů. Protižidovská nálada tu není pět, ale patnáct let. Těch několik, kteří tu přece žijí - většinou obchodníci, lékaři a právníci -, nevychází téměř z domova. Mluvila jsem v Aši s lékařem. Je v kraji už dvacet let, daleko široko není člověka, kterého by byl jednou nespravoval. Dnes se mu lidé vyhýbají, klopí oči, mají-li pozdravit, přecházejí na druhou stranu ulice. Pacienty nemá téměř žádné. Přijde-li pacient, tedy je jistě zdaleka. Z místa není. Jeho dcera - dospělá, vzdělaná žena - prošla školou, aniž by s ní byl ve třídě někdo mluvil. Později měla jedinou přítelkyni, rodiče ji přivítali ve svém pěkném domově jako vlastní. Bydlila u nich, učila se u nich. Od 13. března - je nezdraví. Ani se nerozloučila. I takoví lidé jsou na světě - v nacistickém táboře platí zřejmě za čestné a hrdinné. V jednom malém vesnickém městě u samých hranic se dovídám, co je to Rufmord. Rufmord - to je vražda pomluvou, lží, slovy, výmyslem. Tady žije mladý židovský lékař. Rozneslo se o něm, že má "komunistický sklad zbraní". Ten člověk žije v pronajmutém bytě o třech pokojích s příslušenstvím; už tato okolnost svědčí o naprosté nepravděpodobnosti šeptané zprávy. Pochybuji, že by komunisté - kdyby nějaké zbraně vůbec měli - dávali je do úschovy nejohroženějšímu člověku sudetského pohraničí - německému židovi. Ale přes očividnou nesmyslnost roznesla se zpráva jako požár.

Přes noc se chudá čekárna mladého lékaře změnila: zela dokonalou prázdnotou. Žádný člověk mu nepoděkoval na pozdrav, v restauraci nastane ticho, když vejde, obchodník prodá nerad a zamračeně, nejraději by ho neviděl. Nová, zbrusu nová zbraň, horší než ocelová. Poněvadž mrtvého člověka odnesou na hřbitov a tam má klid. Člověk, na němž spáchali Rufmord, musí žít a nemůže žít. Tak žijí němečtí židé. Čeští židé jsou na tom lépe. Mezi českým táborem se antisemitismus pana Stříbrného neujal. Čeští lidé příliš dobře vědí, že to nejsou židé, kteří nasazují bodáky, nýbrž příslušníci výborné árijské rasy. Nejpozoruhodnější na těchto případech Rufmordu je, že člověk, který byl zabit, neví - a nikdy se nedoví -, proč a čím byl zabit. Ten židovský lékař u Aše nemá tušení, proč ho lidé přestali znát. Nikdo se neodváží říci mu to. Jistě by se ptal: od koho to, proboha, víte? Začalo by vyšetřování, vyptávání. Chtěl by, aby mu šli lidé svědčit. Ale tady jsou lidé tak zastrašeni, že by nešli svědčit, ani kdyby je někdo ztloukl. Dovídáte se hrozné věci, předkládají vám důkazy, ale všichni úpěnlivě prosí: nejmenujte nás. Neobstáli bychom zde. Už dnes sotva dýcháme. Henleinovský časopis "Der Kamerad" má například stálou rubriku Wir teilen mit - sdělujeme: Dcera starosty X. se zasnoubila se židem. Úředník fy Y. nakupoval zboží u židovského obchodníka Z. Dost. Bez dalšího komentáře. To dokonale stačí. Lidé jsou tam ovšem uváděni plnými jmény, a toto tiché sdělení je signál k bojkotu. A bojkot je dokonalý, rychlý, soustavný. Někteří bojkotují z přesvědčení, jiní ze strachu, že by je stihlo totéž. Bojkot se nevztahuje jenom na lékaře, obchodníky a advokáty. Vztahuje se i na chudáky, s krutou nelogičností všeho "totálního". V městě R. žije domácí švadlena se slepou matkou. Němka a árijka. Před šestnácti lety potkalo ubohou ženu neštěstí: padla do rukou sňatkovému podvodníku, židu, který ji připravil o peníze a nechal ji s outěžkem. Ta žena vychovala své nemanželské dítě rozpíchanými prsty, skloněnými zády nad šicím strojem, prací do úmoru. Není to lehké vypíchat steh po stehu pro tři lidi celé dlouhé roky. Nuže, hrdá severská rasa zavalila svou statečnost ideologií: "bij každého slabého", i tohoto chudáka. Objevili životní přehmat malé, stárnoucí švadlenky, za který stejně zaplatila celým životem, a "sdělili" to nacistické veřejnosti. Od té chvíle nedostane žena nikde práci a chlapec, který nastoupil u mistra do učení, byl z učení okamžitě vyhozen. Němci proti Němcům - Češi proti Němcům - a bohužel: Češi proti Čechům Že žijí Češi v pohraničí pod strašným útiskem - je okolnost, o které naše veřejnost nejvíc ví. Její kořeny tkví hluboko v dějinách, a mluví-li pan Henlein o účtu, který bude předkládat československé vládě za útisk sudetoněmeckých Němců, mohli by i Češi vystavit účet nezaplacený a hodně starý. Češi jsou vesměs bojkotováni - mimo od demokratických Němců, ale popravdě dlužno říci, že se zdá, jako by ani Češi o upevnění demokratického bloku (myslím tím společného s demokratickými Němci) příliš nestáli. A to je velká chyba naší propagandy a velká chyba našich Čechů v pohraničí: že jsme nedovedli, dokud byl čas, posílit právě ty Němce, kteří nejsou jako druzí Němci: že jsme se nedovedli opřít o ten živel v německém táboře, který má sice jinou řeč, ale souběžný světový názor. S českými úředníky, četníky, dělníky na dráze, na jejich ženy a děti nikdo nemluví. V zemědělských obcích jim nikdo neprodá mléko ani vajíčko. Děti zkouší, ženy žijí jako jeptišky. Ve Varnsdorfu bylo mnoho Čechů vystěhováno z bytů bez výpovědi. Přišla přímo soudní výpověď (domácí dodal: pro ten český hadr, a myslel tím státní vlajku) a nábytek se ocitl mžikem na ulici. Na radnici je složený nábytek několika rodin - a lidé se potácejí od jednoho známého k druhému na nocleh. Nemohou nový byt nikde dostat. I v Liberci a České Lípě je těžko Čechu dostat byt nebo zařízený pokoj. V hotelích, v restauracích, kavárnách, všude jsou lidé slušní, mluvíte-li německy. Mluvíte-li česky, pokrčí jen rameny a nechají vás stát. Ale naopak: jakmile vidí, že jste Čech a snažíte se mluvit německy, jsou dokonce velmi vlídní. Prováděla jsem tuto zkoušku důsledně a nesčetněkrát: drobný lid na potkání velmi vděčně přijímá, když slyší Čecha hovořit německy. Okamžitě ustupuje ze své uzavřenosti a v devatenácti případech z dvaceti mávne rukou s docela dobráckým úsměvem: co si budeme povídat; ty jsi Čech a já jsem Němec, nech mne, já nechám tebe s pokojem. A tady je jeden z kořenů zla. Měli jsme si uvědomit, kdo tito lidé jsou a co od nich chceme. Považujeme-li zdejší Němce za německé občany československé republiky - [Zcenzurováno 6 řádků.] Protože tito Němci milují svoji řeč - a nevidím důvodu, proč bychom si toho neměli vážit -, jsou Němci, ale nejsou nacisté. [Zcenzurováno 28 řádků.] Tito lidé a jejich rodiny měli se stát nositeli demokratické propagace, měli morálně i společensky i kulturně podporovat demokratické lidi na severu a měli proti ucelené atmosféře vybudovat druhou ucelenou atmosféru. Místo toho se rozpadli lidé tam poslaní podle mechanického klíče politických stran v několik skupinek, navzájem se bojkotujících, a to je vůbec nejsmutnější, co jsem na

severu viděla. Nechci vypravovat o jednotlivých případech, třebaže jsou bohužel často příznačné. Nechci mluvit o náčelnici Sokola, která prohlásila, že na ní nikdo nemůže žádat, aby si v tělocvičně tykala se sousedovic služkou - doufám, že to je vzácná výjimka. Toto prohlášení mělo za následek utvoření české tělovýchovné organizace dělnické, která je v místě dnes silnější než Sokol. Ale věc je ta: pořádá-li něco Sokol, bojkotují slavnost členové českých dělnických organizací - a naopak. V městečku se utvořily dva české tábory, a český dělník tam stojí pod trojím tlakem: pod tlakem německého nacismu, pod tlakem českého bojkotu ze strany nedělnických organizací a pod tlakem národnostním. Nechci mluvit podrobně o trapném dohadování o společný 1. máj, o tom, že dělníci chtěli zpívat státní hymnu a pak Internacionálu a Marseillaisu, o tom, že mnoho lidí prohlásilo, že se v tom případě průvodu nezúčastní. Nakonec někde odpadla Marseillaisa, jinde se zpívala, a zase odpadly celé skupiny českých lidí z demokratického průvodu. Nevím, milujete-li Internacionálu a Marseillaisu - mimochodem státní hymny našich spojenců -, skutečnost však je, že lid je miluje, protože v nich spatřuje nejen spojenecké hymny, ale i písně své dělnické svobody. Nezáleží na tom, jsou-li jimi skutečně - nezáleží na tom, co dělníkům znamenají. Snad jste nepostřehli, že velká většina těch vojáků, kteří tak nesmírně krásně pochodovali na hranice, je dělný lid v uniformě, protože většina našeho národa je pracující lid. Že tedy tento lid je první, který obléká vojenský kabát... Tyto stranické spory volaly přímo do nebe - hlavně v předvolebních dnech. Henleinova strana vjížděla v první volební neděli jako beran do drtin: na jedné straně sjednocená SdP, na druhé straně nesjednocené české strany, stranická agitace, stranická hesla, straničtí řečníci a všemi opuštěná německá sociální demokracie. Němečtí sociální demokraté v mnoha malých obcích vůbec nešli do voleb, protože dát své jméno na kandidátku znamená ztratit existenci. V ojedinělých místech kandidovaly obě sociálnědemokratické strany společně. Teprve po prvním volebním kole se mluví o tom, aby šly do voleb všechny české strany jednotně: ale ani teď se nikde nemluví o tom, že tyto české strany přiberou německou stranu sociálnědemokratickou do jednotného demokratického volebního bloku. Uvádím číselné výsledky prvního volebního kola v Duchcově, které nejlépe osvětlí nesmyslnost a škodlivost tohoto tříštění: SdP strana měla v Duchcově 3 669 hlasů, německá sociální demokracie 540 český občanský blok 378 národní socialisté 1475 čeští sociální demokraté 1357 živnostníci 249 Tedy: demokratický blok měl úhrnem 4 000 hlasů. I když to všude nedopadlo tak skvěle, i když jsou místa, kde demokratický blok získal jenom menšinu, přece je ta menšina v docela jiném poměru k většině SdP než tříšť stran a straniček. Přišli Nikdy jsem si nedovedla představit, že by bylo něco takového možné: ale viděla jsem to na vlastní oči. Kraj změnil svou tvář přes noc a lidé změnili náladu. Protože přes noc přišlo československé vojsko. [Zcenzurováno 11 řádků.] Na nádražích seděly hloučky branců s kufříky, vlak jich byl plný, na každém nádraží nastupovaly nové. Žádné loučení, žádné kytičky za čepicí, ani jeden nevykládal ve vlaku, kam jede a proč jede, ani jediný nežvanil, nevypínal se, nedělal se důležitým. Jediné, co říkali: konečně jdeme! To je dost, že jdeme! Víte, ani stopa nervozity, ale také ani stopa nějakého "nadšení", mávání z vlaků nebo vykřikovaného šovinismu: nýbrž nejsoustředěnější a nejklidnější nástup branné moci k zřejmé obraně, který imponoval víc než všechno, co jsme v posledních letech zažili. Nikde ani stopa té vojáckosti, která se nám stále předvádí ze zahraničí jako vzor. Ne, byla to armáda, která šla bránit svoji zemi. Dokázala zase znovu: tam, kde československý lid dostane příležitost, aby jednal, jedná výtečně. V pátek večer mne zdravil číšník v restauraci vztyčenou pravicí a na moje "Guten Tag" řekl: "Siegheil"! V sobotu v poledne mi řekl: "Toprý ten." V pátek večer viděla jsem v hostinci, v hotelu, na ulici, v trafice, v obchodě samé zdvižené pravice. V sobotu v poledne ani jedinou. V pátek večer to bylo horácké město, muži chodili v okovaných botách v bílých punčochách, s nahými koleny, ženy v dirndlech. V sobotu se vyrojilo civilní obyvatelstvo v normálních městských šatech. V pátek byla ve výkladní skříni jednoho nakladatelství obrovská známá fotografie rakouských hranic, které s jásotem boří němečtí vojáci. V sobotu ráno zmizela. V pátek byla v konfekčním obchodě samá kamizola a v obuvnickém obchodě samá kovaná bota - v sobotu zmizely. Zdá se, že tento typ lidí, k nimž patří i henleinovští Němci, mají odvahu, jen když jsou v šiku a když křičí. Jakmile se rozpadnou v jednotlivce, odvaha mizí. A potom, nezapomínejte: žádný z nich nechce a nechtěl válku, nýbrž anšlus. Klidný, tichý, nekrvavý anšlus: a slovu nekrvavý rozumějte tak: aby jejich krev netekla.

Nuže, anšlus nebude. Henleinovští Němci mají dvě možnosti: buď se stát skutečně slušnými partnery, neboť není pochyby o tom, že se jim vyjde velmi vstříc. Anebo zapálit pod sebou sud prachu, který za léta nahromadili - a nelze ovšem zabránit, aby vyletěl s sebou do povětří ten, kdo sedí na sudu prachu, jakmile by výbuch nastal. Jedinou možnost nemají: obávám se, že právě tu ne, kterou si nejvroucněji přejí: opakování Rakouska, opakování nekrvavé okupace, opakování siegheilovské procházky, koncentrační tábory, vyřazování lidí z národa a státu, připevňování tabulek, že jsou židé nevítaní. Prostě možnost anšlusu. Henleinovci tady v pohraničí tvrdí, začne-li se střílet, že se bude střílet až u Mladé Boleslavi. To je omyl. Začne-li se vůbec střílet, bude to na hranicích.

22. června 1938 Kolik stála Henleinova řeč v Karlových Varech?

Naše Karlovy Vary jsou právě tak světoznámé jako kterékoli jiné světové lázně, vypadají navlas tak a jsou právě tak mezinárodní. Jediný rozdíl je snad ten, že sem jezdí lidé skutečně choří a že sem jezdí mimo jiné proto, aby se skutečně léčili. Choří lidé pochopitelně nemají chuť vystavovat slabé nervy a otřesené zdraví rozčilování, neklidu a nepokoji. Člověk, který si jede léčit nemocná játra, nemá chuť postavit se přímo do ohniska ožehavé politické propagandy a zajet na léčení do místa, kde se v lázeňské hale ozývají místo koncertů politické řeči. To játrům neprospívá a nemůžeme nikomu zazlívat, že si nechce hrát na hrdinu, když měl v úmyslu se léčit. Připočteme-li ještě okolnost, že 75% návštěvníků našich lázní ze severu jsou - totiž byli - židé, okolnost, že například němečtí židé mají po Göringově vyvlastňovacím zákoně jistě mnoho starostí a že židé na celém světě mají jednu obdivuhodnou vlastnost, totiž pevnou a uvědomělou soudržnost - a to je konečně jediná výhoda, kterou dnes mají -, není to vůbec divné, že jsou naše německé lázně prázdné a opuštěné. V májovém průvodu Henleinovy strany v Karlových Varech vykřikovali mladí výtečníci celé hodiny heslo: "Wir brauchen keine Juden mehr, es kommen dafür andere her..." a to byl zřejmě jeden z páně Henleinových jarních omylů. "...dös Militär!" Když přijedete večer v osm hodin do Karlových Varů, máte dojem, že jste ve vymřelém městě. Prázdné město je vždycky něco strašidelného, prázdné lázeňské město je však smutné, jako bývají smutné pokoje v hotelích třetího řádu. Voní to smutkem k sebevraždě. V šestnácti lázeňských domech je devět hostů. Majitel velkého "betont" německého hotelu se šedesáti pokoji má obsazeny tři a trží denně brutto 120 Kč. V hotelu "Imperial" - v největším hotelu v Karlových Varech - je asi deset lidí včetně indického mahárádži. V Richmondu - v nejkrásnějším karlovarském hotelu, utopeném v nádherném parku, je jeden holandský bankéř, ředitel I. G. Farben a ještě asi pět veličin. Jídelna je zařízena na sto až dvě stě lidí, stoly jsou prostřeny bělostnými ubrusy, na každém stole stojí květiny tak drahé, že jejich cena se vyrovná ceně menšího oběda. V této obrovské síni sedí při obědě deset nebo dvacet lidí, jsou obsluhováni třiceti číšníky, kteří vypadají jako britští poslanci z dolní sněmovny - nedivte se tedy, že si připadají jako osoby ze strašidelného Stevensonova románu. Nemocní lidé si ovšem přejí klid, ale sotva hledají klid, který by se podobal hřbitovnímu. Projíždím v drkotavé drožce - tady ještě nevyhynuly - celou lázeňskou částí od začátku ke konci. Tam, kde končí prázdné hotely, začínají prázdné restaurace. Nádherné restaurace, polo v lese, pod košatými stromy, dlouhé řady stolů, stovky židlí, všechno prázdné. Ostatně by k tomu patřila určitá odvaha sednout si sám mezi dvě stě stolů a objednat si šálek kávy. Loni tu byl všude koncert, vysvětluje mi kočí, maličký henlein-mužíček nad zmačkanou kobylkou. Letos hráli teprve dvakrát. Loni tu bylo moc dobře, letos je to zoufalé. Jsem dvacátý host, kterého vozíček veze za celou letošní sezonu. Smutné výročí. A proč to všechno? - ptám se ho. "Ja - dös Militär!" krčí mužík rameny. Po delším hovoru se ukázalo, že v celých Karlových Varech stáli dva vojáčci před nádražím a dva u chebského mostu. A mimoto jsou dva dny už pryč a ten dobrý muž to ani nevěděl. Ale zeptejte se, koho chcete, na katastrofální příčinu prázdnoty, ptejte se portýra, pokojské, obchodníka, číšníka, úředníka lázeňské správy, každý vám řekne: ja, dös Militär! Uvádím to jenom jako příklad bezvadně fungující henleinovské propagandy, která dovede skutečnost naprosto zřejmou obratně otočit, jak ji potřebuje, a mimo to jako příklad toho, že neexistuje vůbec protipropaganda (mimo tisk německé sociální demokracie), která by zdejším lidem řekla, že celý kraj, jehož hospodářská pohroma je nedozírná, proplácí účet za Henleinovu řeč, kterou pronesl v dubnu. Chtěl-li

Henlein vzbudit světovou senzaci - a to jistě chtěl -, chápeme, proč si vybral právě světoznámé Karlovy Vary, a nikoli Liberec, Žatec nebo Cheb. Karlovy Vary jsou rozhodně lepší kulisou k projevu, který měl upoutat pozornost celého světa. Za tuto vypůjčenou proslulost platí však nesmírně mnoho lidí. V první řadě majitelé lázeňských hotelů a domů - a to jsou většinou henleinovci. Pak celý kraj široko daleko - a to jsou také z velké většiny henleinovci. A pak ovšem stát, který mimo výdaje za vojenská cvičení, která byla nezbytná a zachránila situaci, platí i dvě třetiny podpor v nezaměstnanosti (jenom v Karlových Varech je dnes 5 537 nezaměstnaných). Zdá se, že jediný člověk nezaplatil ani haléř za obrovské hmotné škody, které způsobila Henleinova řeč - a to je pan Konrád Henlein sám. Zajímavé je, že bylo těžko sehnat přesná čísla o pobytu hostů v lázních, ačkoli by to měla být čísla nejsnáze zjistitelná. Úředník lázeňské správy v Karlových Varech mi je dával zřejmě nerad a nepřestával rozčileně ujišťovat, že "odliv" lázeňských hostů začal až koncem května. Bohužel ho prostá čísla usvědčují z omylu. Předně nelze vůbec mluvit o odlivu, protože letos nebyl žádný příliv a nikdo se nepolekal a neodjel, nýbrž hosté vůbec nepřijeli. Pak bylo v Karlových Varech do 1. května o 1 656 hostů méně než loni, do 17. června stoupla tato číslice na 7 032. Je tedy sice od 1. května úbytek větší než před 1. květnem, ale ten úbytek je naprosto úměrný sezoně, která teprve 1. května začíná. Ve Františkových Lázních je úbytek asi 55% a v Mariánských Lázních je dodnes už 83%. Mariánské Lázně jsou postiženy tak, že lázeňská správa musela zavřít lázně. Těch několik hostů, kteří tam jsou, nemohou tedy využít právě to, proč přijeli. A ještě něco: všichni lidé tady čekali velice hojnou návštěvu, hosté byli také skutečně ohlášeni a zamlouvali si pokoje. Ale už od konce dubna nepřijížděli, odříkali. Po pozornosti, kterou věnoval svět Henleinově řeči v dubnu, a nikoli jejímu důsledku v květnu, totiž bezpečnostním opatřením. Ale od konce května bombardují vysílací stanice svět hrůzostrašnými zprávami o poměrech v pohraničí, o vytrhaných silnicích, barikádách kolem měst, o hrubých celních prohlídkách, o teroru, kterému je vydán německý host v severočeských lázních. Teror jsem zjistila, a sice takový: před restauracemi a hotely, které patří židům, stojí prý někdy henleinovské hlídky, a přijede-li říšskoněmecký vůz, upozorní diskrétně majitele, že hodlá vystoupit u židovského podnikatele. A mluvíme-li už o tom teroru, bude zajímavé vysvětlit jednu maličkost, která víc než cokoli vysvětluje, jak Československo "terorizuje" německé návštěvníky lázní. Československý stát povolil Třetí říši lázeňské konto 20 milionů (loni jenom 12 milionů). Přeloženo do občanské mluvy to znamená: československý stát povolil Třetí říši 20milionový úvěr pro návštěvníky lázní. Německý občan, který cestuje do lázní, dostane šeky, které může v našich lázních vyměnit za československé koruny. Československý stát však nedostane tento úvěr proplacený v penězích, nýbrž ve zboží německé výroby. Připustíme-li nejlepší možnost, že toto zboží skutečně odpovídá hodnotě peněz, zbývá ještě stále okolnost, že je to téměř vesměs zboží, které bychom mohli vyrobit doma. Zboží, na které jsou naše továrny zařízeny, zboží, z jehož výroby žije náš dělník, z jehož výroby bere stát daně. A to v době, kdy jsou lidé bez práce, kdy pracují továrny 2-3 dny v týdnu a kdy jsou zásoby výrobků běžné spotřeby větší, než je odbyt. Tak vypadá teror vůči německým návštěvníkům. Kdo všechno platí? Alte Wiese v Karlových Varech je světoznámá ulice. Nejen proto, že je to nejživější ulice celých lázní, ale i proto, že je vroubena nejznámějšími a nejdražšími obchody. Ve výlohách vidíte pohádkově krásné věci, krásnější než kdekoli jinde na světě. Také nikde jinde na světě mimo světové lázně nenajdete v jedné jediné ulici soustředěny všechny zástupce slavných světových firem, Knížetem počínaje a Penížkem konče. Dnes tou ulicí nechodí zástupy, ale jednotlivci. Ale protože většina návštěvníků, kteří tu jsou, jsou středostavovští lidé poslaní sem nemocenskými pokladnami (zajímavé je, že padesát procent těchto lidí odřeklo návštěvu, a to už něco znamená, protože to jsou většinou lidé, kteří nemají možnost jet jinam), nepřicházejí jako kupci v úvahu. Lidé, které posílá nemocenská pokladna, nenosí kravaty za 120 Kč, obleky za 1 600-2 000 Kč a boty za 500 Kč. A tak zůstávají obchody prázdné, dokonale prázdné. Nemyslete, že to nepadá na váhu. Karlovy Vary jsou velmi citlivé k světové hospodářské situaci. Roku 1911 tady bylo nejvíc návštěvníků - 70 000. Roku 1919 nejméně. To byl poválečný rok. V letech 1928-33 klesala za světové hospodářské krize návštěva z 65 000 na 35 000 hostů. Rok 1937 - rok hospodářské konjunktury - přivedl už zase 50 000 hostů. Rok 1938 je stále ještě v hospodářské konjunktuře, a přece je tu dodnes návštěva menší než v nejhorším roce 1919 - což je důkazem, že příčinou hospodářské katastrofy sudetských lázní není nic než

katastrofální politika tohoto kraje. Ale v roce 1929 - tedy v roce, kdy nebyla návštěva nejvyšší - odhaduje se zdejšími odborníky suma, kterou hosté vydali za nakoupení zboží, přibližně na několik set milionů korun. To je suma soukromě nakoupených věcí, která nebyla ani pojata do oficiálních výkazů o vývozu. To bylo prostě to, co nakoupili lidé v těchto krámech. Dnes se obrat rovná nule, obchodníci marně platí vysoké činže a režijní poplatky a mnoho jich uvažuje, nebylo-li by lépe zavřít. V Mariánských Lázních například už několik firem zavřelo - a několik vůbec neotevřelo. Horší je situace kraje kolem lázní. Tam sice ztráty nejdou do milionů, ale stokorunové ztráty postihnou malého zaměstnance víc než majitele hotelu tisícové. Tento celý kraj žije z lázní. Celý obrovský zástup hotelových zaměstnanců, číšníků, uklizeček, šoférů, drožkářů, zahradníků, vrátných, lázeňských zaměstnanců a pradlen, přichází z nejbližšího i z dalekého okolí. Celý kraj po celá dlouhá léta - už po několik generací - dodává lidi k obsluze lázeňských hostů a k obsluze nehlučného, prvotřídního lázeňského provozu. Lidé jsou tu zvyklí nějak přečkat zimu a na jaře je pohlcují lázně pro pravidelnou práci, ponechávajíce si je hluboko do podzimu. Ale tito lidé nejsou jako jiní zaměstnanci nebo dělníci, nepracují za pevný plat, jejich smlouvy se zaměstnavatelem jsou velmi různé, a dnes, ve dnech krize celého kraje, vystupují nad jiné jasně jejich zlé pracovní podmínky, poněvadž vystupuje zřetelně riziko práce, které nesou. Lázeňští hosté platí 10 % z účtu za obsluhu místo spropitného, což pro hosta není malá položka. Hoteloví zaměstnanci jsou zaměstnáni za byt a stravu a za tak zvaný "service". To je těch deset procent, rozděleno na všechen hotelový personál mimo kuchyňského šéfa, který má vždycky dobrý a pevný plat, a děvčata v kuchyni, která pracují denně deset až dvanáct hodin a mají 80-120 Kč. Zbývá celý zástup ostatních zaměstnanců, kteří plat vůbec nemají a vydělávají pouze service - ovšem v tom případě, nedá-li host spropitné. Pokojská maličkého hotelu například, kde jsem bydlela, vydělá za jeden obsazený pokoj 20 haléřů za den, a ten den trvá od půl páté do jedenácti v noci. V tomto patře bylo dřív devět děvčat a dnes jsou tři, celkem je v celém hotelu patnáct obsazených pokojů a málokterý host je ochoten platit spropitné, když byl zaplatil desetiprocentní přirážku k účtu. Zajímavá je statistická křivka v okresní nemocenské pojišťovně, která zaznamenává stav zaměstnanců na začátku a na konci sezony. Na začátku je stav ostatně vždycky vysoký, protože na začátku sezony vtrhne do lázní armáda výpomocných zaměstnanců s kbelíky, hadry, smetáky, natěradly, štětkami, hráběmi a rýči. To jsou lidé, kteří upraví celé lázně, dají pěšinám a trávníkům vzhled, vyleští fasády, vydrhnou okna, vyčistí ulice, natřou lavičky. Na začátku loňského roku bylo pojištěno hotelových a lázeňských zaměstnanců 14 500 a jejich počet stoupl na vrcholu sezony na 18 000. Letos jich na začátku bylo přihlášeno 17 500 (důkaz, jak dobrá sezona se očekávala), ale už začátkem května klesl počet na 16 300. To znamená asi, že všichni výpomocní dělníci, jakmile lázně zřídili, šli domů. Jedině číšníků bylo loni zaměstnáno 3 200 a letos jenom 2 300. Lidé jsou propouštěni. Ale ti, kteří zůstávají, nevydělávají, protože je hotel prázdný, a oni vydělávají pouze service z vyplacených účtů. Pak jsou stálí zaměstnanci lázní, montéři, dělníci v plynárně, elektrárně atd. Ti jsou zaměstnáni sice celý rok, ale v zimě jsou vysazováni, aby správa lázní ušetřila pro letní sezonní zaměstnance. Na jaře však bývají automaticky povoláváni do práce. Letos však ani dodnes nebyli všichni povoláni. Ze 2 200 stálých zaměstnanců ještě 900 není v práci. Někteří z nich jsou už 25-30 let na svých místech -, ale správa lázní stanovila letos věkovou hranici pro zaměstnance. To znamená, že jich mnoho ztrácí práci navždy, a na jejich místa nastoupí mladší, levnější - a především politicky vybranější lidé. A k tomu všemu připočtěte zásobování lázní. Město Karlovy Vary například má skvělou tržnici s obrovskými chladírnami, kam chodí ráno nakupovat kuchyňští šéfové. Téměř všechny potraviny dodává kraj kolem dokola, až na zeleninu a ovoce, které přijíždělo zvláštním vlakem denně až z Holandska, aby měl lázeňský host čerstvou ranní zeleninu na svém diabetickém jídelním lístku. Dnes ty vlaky odpadly, ale okolní dvorce, které dodávají mléko, máslo, maso, drůbež, letní zeleninu a sýry, jsou ožebračeny. Celé kolony nákladních vozů projížděly ráno z okolí na lázeňské trhy. Dnes ti lidé ovšem nevědí, komu by své připravené zboží prodali. Udělejte kruh kolem trojúhelníku našich slavných lázní a můžete docela směle tvrdit: v tomto kruhu je tisíce lidí ožebračeno, připraveno o práci a poškozeno páně Henleinovým politickým velikášstvím. Pro celý kraj to znamená katastrofální následky, které se nespraví ani za několik let, a pro tisíce drobných henleinovců to znamená v letošní zimě hlad a nouzi. Ještě jsme nevyhráli Na tomto místě bych ráda požádala pana cenzora, aby mne vyslechl. Napsala-li jsem ve svých předešlých reportážích o severu všelicos, co mohlo v důsledku vypadat jako

kritika ministerstva vnitra a co mi pan cenzor škrtl, dovoluji si upozornit, že to vůbec nebyla kritika - totiž moje mínění o ministerstvu vnitra, nýbrž pouhé skutečnosti a pouhá fakta, která jsem zjistila, ověřila, napsala a podepsala. Byla vybílena. Domnívám se však, že tato cenzurní praxe vede ke stavu trochu grotesknímu. Na jedné straně se necenzurují nepřátelské henleinovské výpady, na druhé straně se cenzuruje klidné a věcné konstatování, které není nepřátelské, ale ve svém účinku pouze varovné a informativní. Ve skutečnosti to pak dopadá tak, že člověku, kterému záleží vroucně na účinné zbrani proti vzmáhajícímu se německému fašismu v Československu, je dovoleno méně říci než československému německému fašistovi. Upozorňuji pana cenzora na tuto okolnost proto, že je mi trochu stydno z toho, co všechno dnes nesmíme říci. Já bych například ráda řekla, že je třeba uvědomit si, že dávno ještě nemáme vyhráno. Jestliže nálada henleinovců poklesla první dny po příchodu našeho vojska, dnes už je zase na bývalé výši. Bílé punčochy a siegheilování jsou znovu na denním pořádku. Podařilo-li se zabránit prvnímu náporu, je to skvělé, ale nevidím nikde důvod pro vítězoslavnou náladu, která se zmocnila našich lidí i našeho tisku. Není pochyby o tom, že nám bude bojovat dál, a sice - mimo jiné - na dvou důležitých polích: na hospodářském a na propagačním. Boj na poli hospodářském bude velmi složitý a velmi urputný, o tom už dnes není sporu. Boj na poli propagačním je pak nejbližší úloha, která nás očekává. Dovolte mi vyslovit to: úloha, kterou hrajeme velmi bídně. Jestliže se nepodařilo těmto krutě postiženým henleinovcům jasně vysvětlit, co je postihlo a proč, nevím už, co se nám pak podaří vysvětlit. Věc tak očividnou a jasnou vysvětlit lidem, jichž se bezprostředně dotýká, není vůbec těžké, a nedovedeme-li ani to, nevystavujeme si dobré vysvědčení. Ovšem musili bychom umět alespoň německy, kdybychom jim chtěli cokoli vysvětlovat. Musili bychom umět připravit naše lidi na velkou změnu, kterou obsahuje už pouhá skutečnost národnostního statutu. Musili bychom připravit sebe i druhé na to, že dnes velmi mnoho přeplatíme, protože jsme leccos neplatili včas. Musili bychom seznámit naše lidi s mentalitou těch lidí tam, která je docela jiná. To můžeme jen tehdy, uvědomíme-li si důkladně, jaké úkoly nás čekají ve změněné situaci. Například: v budoucích dnech má Československá republika v menšinových oblastech dvě opory: Čechy a německé sociální demokraty. Ti první jsou dokonce menší oporou než ti druzí, protože méně rozumějí mentalitě německého lidu. Nerozhodneme-li se podporovat německé sociální demokraty v pohraničí ze všech sil a vydatně, ztratíme pomalu celý vliv na tento kraj. To by byla osudná chyba. A ačkoli jsou poměry v sudetské oblasti zlé, ačkoli je tam hodně zanedbáno a ačkoli tam bují nevraživost, není ještě nic definitivně zmeškáno a nadobro ztraceno. Nepodaří-li se docílit Henleinově straně "uzavřený prostor" a dostanou-li lidé v pohraničí, jejichž myšlenkovým i existenčním cílem je zápas a boj s německým fašismem, mohutnou právní i hospodářskou podporu, je dokonce pravděpodobné, že bude národnostní statut požehnáním pro další vývoj v pohraničí. I když lze předvídat, že henleinovce neuspokojí, uspokojí zato ty, kteří žádají spravedlnost - a těch je tam mnoho. Uspokojí dokonce i členy Henleinovy strany, dostanou-li práci. Dá novou půdu demokratickým Němcům v pohraničí a do ruky novou zbraň. "Prosím vás, napište," prosila mne stará, krásná žena, sociální demokratka, se kterou jsem dlouho rozprávěla, žena nesmírně kultivovaná, klidná a statečná: "napište: za všechny hrůzy, které jsme tu zažili a viděli v posledních letech, dostalo se nám odškodnění, protože jsme viděli, jak se lidé dovedou bít za myšlenku, jak dovedou zkoušet a jak dovedou být odhodlaní. Prosím vás, napište to: v těchto lidech jsou kořeny záchrany pro tyto nacismem zamořené kraje."

29. června 1938 Diskuse s henleinovským starostou

I. Tit. redakci časopisu "Přítomnost" v Praze

Jako dlouholetý čtenář Vašeho časopisu a po delší dobu i jeho předplatitel dovoluji si Vám dnes zaslat přiložený dopis a prosím o laskavé jeho přijetí. Každopádně by mne těšilo, kdybyste můj dopis přijali a otiskli, kdyby dal podklad k rozpravě a když by naň mohlo být pohlíženo jako na pomůcku k vzájemnému dorozumění. · Již několikrát jsem měl v úmyslu odpovědět na ten či onen článek, než vždy až doposud jsem toho zanechal a zůstalo jen při úmyslu. Dnes ale mne to přímo nutí zaujmout zásadní stanovisko k některým pojednáním z poslední doby.

Především chci Vám oznámit, že nenáležím ani k staré, ani k mladé generaci, nýbrž jsem asi 40 roků stár, účastník světové války. Jsem podnikatelem, který obchoduje i s cizinou, kromě toho jsem činným i ve veřejném životě a již po několik let starostou jednoho severočeského městečka. Můžete mi uvěřit, že jsem během této doby nabyl jistých zkušeností. Jsem Němec, na politickém poli až doposud ne obzvláště známý, a nyní člen tak potírané a vykřičené SdP. Toto jako úvod. Důvodem, který mne pohnul, abych do tohoto časopisu napsal rovněž několik slov, jsou různé články tohoto časopisu, jež se zabývaly problémem sudetských Němců. Především se divím časté neznalosti skutečných poměrů a mám za to, že tato spočívá jedině v tom, že se řídíte jen informacemi podanými Vám tzv. hraničáři. Proč se nespojíte také alespoň jednou s druhou stranou a proč si nevyžádáte zprávy a informace také od nás? S politováním zjišťuji, že se mi doposud nepodařilo nikomu z Čechů nejasnosti vysvětlit, a to jedině z toho důvodu, že se až doposud nikdo z Čechů na mne o zprávu aneb vysvětlení neobrátil. Informace jsou požadovány právě jen od české menšiny. A přec jen by bylo dobře, kdyby tyto zprávy byly vyžádány od obou stran. Zjišťuji, že tak zvaná "napětí" jest pozorovat méně mezi Němci a oněmi Čechy, kteří se zde zdržovali již před rokem 1918, nýbrž většinou pouze mezi Němci a oněmi Čechy, kteří sem, do našeho kraje, přišli teprve později. Poslednější, většinou státní zaměstnanci, nepokládají se za zaměstnance, poradce a ochránce veřejnosti, obce a občanů ve všeobecném smyslu, nýbrž vidí v každém Němci nepřítele státu, člověka, na něhož musí být dáván pozor a jehož počínání musí být stále přísně střeženo. Oni nevidí v něm občana státu, jenž má tatáž práva a povinnosti jako každý Čech, nýbrž je na něho pohlíženo jako na cizí těleso, jehož činnost, byť se i dála v zájmu hospodářství a státu, musí být zamezována a ztěžována, vždy v předpokladu, že je nepřítelem státu. Tyto poměry jdou tak daleko, že musím konstatovat, že čeští obecní zástupci po celá léta v obci ani slůvka neřeknou, vůbec se nehlásí, nejeví zájem o obecní záležitosti a zájmy své obce, a teprve tehdy, jedná-li se o nějakou, byť i sebenepatrnější otázku národně-politickou, tu pojednou oživnou a chtějí být zachránci a ochránci státu. Přitom jedná se však většinou o maličkosti, jež nejsou ani zmínky hodny. Toto jednání budí přirozeně dojem, že se takovýmto obecním zástupcům vůbec o obecní zájmy nejedná. Částečně je to také vysvětlitelno, neboť ve většině případů jde o státní zaměstnance, kteří se jen přechodně zdržují v německých místech a jejichž jediným přáním je, aby se brzy, obzvláště po penzionování, mohli vrátit zpět do své české domoviny. Toto stanovisko je pak důvodem vzájemného nepochopení a nemožnosti se nalézt a dorozumět se. Vydali-li by se pisatelé toho či onoho článku jednou sami do pohraničního území a promluvili-li by tam také s námi, žasli by, z jakých malicherností se zde dělají celé aféry. Onen náhled, že každý Němec má na mysli státu jen škodit, vede přirozeně jen k oznámením a udáním. Z věcí nepatrných se zde dělají aféry. Přes 75 % všech běžných vyšetřování by v českém území proti Čechům nevedlo k dalším šetřením, nýbrž všechny podobné věci uloženy by byly jednoduše ad acta. V německém území se však na podobné případy pohlíží vzhledem k výše zmíněnému zaujetí ze zcela jiného stanoviska a vyšetřují se věci, které po dlouhém vyšetřování a způsobování nesnází a nepříjemností jsou po měsících a taktéž letech ukládány mezi vyřízené spisy. Několik případů: a) Několik uličníků (děti od 10 do 12 let) maluje hákové kříže. Nikdo v tom nevidí však čin uličníků, provedený z dětské hlouposti, skutek dětí, jež nejraději dělají právě to, co je jim zakázáno, nýbrž je ihned zavedeno nejvýš trapné vyšetřování, prováděné množstvím úředních orgánů, z případu stává se velká věc, a místo aby takovým hochům uštědřen byl pořádný výprask, který by zasloužili, jsou trestáni. Myslíte, že v českém kraji musí prodělat děti, které z téže dětské nevědomosti a hlouposti malují ruské odznaky, totéž co děti zdejší? b) Prapor spadne z nepozornosti při bouři a větru na zem. A následek? Vyšetřování, dvojí potrestání soudem a úřadem pro pohanění státní vlajky. Bylo by něco podobného možné i v ryze českém kraji? Myslím, že nikoliv. c) Několik mládenců jde společně ke slavnosti konané v okolí. Úřední orgán podá zprávu o pochodu průvodu v semknutých řadách. Následky: úřední šetření - potrestání. A tak by bylo možno uvést sta a tisíce příkladů. Zákony jsou všude stejné, ale přesto je jich různě používáno. Zkuste to a vyžádejte si alespoň jednou z některého německého místa v severních Čechách zprávu od obou stran, a budete se moci sami přesvědčit, jak nestejně se na tu či onu věc pohlíží a jak nestejně je vykládána. Pakliže jen jednou uvidíte věci z tohoto stanoviska, pak také pochopíte, proč si Němci stěžují na nespravedlivé zacházení. To, co v celém světě a také i v českém území je považováno za samozřejmé, na to

se pohlíží v území sudetských Němců s podezřením jako na věci státu nebezpečné a jej ohrožující. A to nejsmutnější je, že nikdo tomu nevěří, ani moji dobří známí - Češi - tomu nevěří a nemohou tomu uvěřit, poněvadž tyto poměry skutečně vypadají jako nemožné. A bylo by přece tak jednoduché přesvědčit se o pravdivosti našich údajů. Přijďte mezi nás do německého území, nenechte se informovat jen jednou stranou, vyslechněte obě dvě a poté učiňte si vlastní úsudek! Jen tak se můžeme sejít a dorozumět se a jen tak mohou být odstraněna napětí. Jenom vzájemným poznáním se, vzájemným pohovořením a objektivním posouzením všech událostí. Hraničářům se nevede zle! Ve většině případů jedná se o státní zaměstnance, tudíž lidi, jejichž hospodářské, jakož i kulturní bytí je zajištěno. Výkřiky o nouzi těchto lidí patří mezi bajky. Navštivte tyto lidi, nechte si ukázat příklady jejich nouze, a uvidíte, že ony údaje nesouhlasí. H., Bürgermeister von N.

II.

Vážený pane, odpovídám na Váš dopis, protože jsem v poslední době psala několik reportáží o sudetských krajích republiky a poněvadž, pokud Váš dopis obsahuje výtky, vztahují se tedy i na mne. Především prosím, abyste přijal moje upřímné ujištění, že vítáme Váš podnět k dohovoření. I já jsem zažila světovou válku, i já jsem asi 40 let stará, i já patřím ke generaci, která po hrůzách světové války snila o tom, že mezi příslušníky jednotlivých národů nebude už nenávist. Tato okolnost je jistě zdravá základna pro naši rozpravu. Dovolte mi však, abych řekla: byla jsem ve Vašich krajích mnoho dnů, mluvila jsem s nepřehlednou řadou lidí a nemluvila jsem s hraničáři. Mluvila jsem výhradně s Němci - a pokud jsem k nim nalezla přístup, i se členy SdP. Podobně jako Vy jsem toho mínění, že někteří z Čechů, kterým vláda svěřila úřad v sudetských krajích, dopouštěli se chyb. Přiznávám se: mne nezajímalo tolik napětí mezi Němci a Čechy, jako napětí mezi Němci a Němci na našem severu. V tomto napětí spatřuji totiž celou podstatu věci. Že se Němci a Češi špatně snášejí a že se nijak nemilují, je věc příliš dávná, složitá a známá. Nemohu jejím dějinným příčinám věnovat zde mnoho úvah. Ale za napětí mezi Němci a Němci tam nahoře na severu nikdo z nás nemůže. Toto napětí nemůže nikdo svalit na nedostatky nebo chyby, kterých my jsme se dopouštěli. Ničím jsme nezavinili, že vyřazujete příslušníky svého národa z národní pospolitosti jenom proto, že mají jiný politický názor. Nejzákladnější myšlenka Vašeho hnutí je prý myšlenka národní pospolitosti. A přece ztrácejí Vaši lidé, Němci, příslušníci této pospolitosti, právo náležet k ní, jakmile jsou třeba sociálními demokraty. Nejde tedy o národní pospolitost, nýbrž o politickou pospolitost. A zde je hluboká vnitřní neshoda mezi vámi, kterou jste pouze přenesli na půdu československého státu. To není problém, který by u nás mohl vyrůst. Vyrostl jinde a byl k nám přesazen. Máte-li nějaké výtky jednotlivým českým lidem, ba máte-li snad i nějaké výtky československému státu, nespadají tyto výtky vůbec do té kapitoly, která je hlavním problémem vás Němců: rozpolcení německého tábora. To je základní neshoda světového názoru, a jak sám víte, není to národnostní linie, která dělí dnes svět na dva tábory. Mnoho už jsme slyšeli o bezpráví a útlaku, který prý Němci v Československu zkoušejí. Je však nepopiratelné, že československý stát dává i svým německým občanům větší svobodu, než dává například Německo svým menšinám, a určitě mnohem větší, než dává Německo svým Němcům, kteří nejsou bezpodmínečnými obdivovateli totálního režimu. Strana SdP však žádala ústy Konráda Henleina velmi hlasitě svobodu "znát se k německému světovému názoru". Co je to však německý světový názor? To je například rasový zákon, oceňování člověka podle prarodičů, urputný boj proti každému hnutí, které je demokratické nebo socialistické. Kdyby republika připustila, aby SdP dostala, co žádá - totiž "uzavřený prostor a svobodu znát se k všeněmeckému světovému názoru", znamenalo by to, že by musela přihlížet, jak uvnitř státu SdP zbavuje tisíce českých i německých občanů práva a "vyřazuje je z národa". Nechci zde hovořit o tom, že je nabíledni, že strana SdP má nepřátelské úmysly a ani se tím netají. Nechci o tom mluvit, poněvadž vím, že právě dnes je v zájmu i SdP i československého státu rozumná dohoda a poněvadž se pokouším doufat, že příslušníci SdP to pochopí. Váš dopis právě ukazuje, že i mezi příslušníky SdP jsou pro to předpoklady. Chtěla bych jen něco říci o malichernostech, které podle Vašeho mínění způsobují celé to neblahé napětí. Vy na ně hledíte jako na příčinu, já jako na důsledek. Možná, že se v rozhořčení a nahromaděném roztrpčení někdy přestřelí. Proto se může stát, že v české vesnici shodí vítr státní vlajku a nevznikne žádné vyšetřování, poněvadž je očividné a každému jasné, že ji právě shodil vítr. V německých severních krajích shazovali státní vlajku děti, učitelé, domácí páni, továrníci. Ve Vašem městečku ji snad náhodou opravdu shodil vítr. Divíte se, že jsme to považovali za jeden z mnoha případů, které nebyly nijak nahodilé? Stěžujete si, že jsme nedostatečně informovaní. Píšete: jaký rámus, když naše děti z dětského nerozumu

nakreslí hákový kříž. Jsou také trestány české děti, když z dětského nerozumu kreslí ruské odznaky? Ale fakta jsou tato: Na severu Čech nekreslily hákové kříže jen nerozumné dvanáctileté děti, ale i jejich rozumní (?) a dospělí učitelé. Mohu Vám jmenovat místo i jména, budete-li si přát: v jedné vesnici nedaleko Vás nakreslily děti na školní tabuli veliký hákový kříž. Když vešla učitelka, pochválila děti hlasitě, pravila výslovně, že jsou statečné a že jim blahopřeje k jejich dobrému nápadu. Ostatně: Nejen hákové kříže, ale německý pozdrav - totiž nacistický pozdrav - vyměňují si na severu dospělí lidé, kteří velmi dobře vědí, co činí. A co se týče skupiny hochů, která byla vyšetřována, protože šla k nevinné zábavě: snad máte v tomto případě pravdu, možná, že to byl omyl. Viděla jsem však na vlastní oči i ty "nevinné zábavy" i ty skupiny hochů, které k nim pochodují. Pravím Vám, že budí hrůzu. Rozumějte mi: nikoli strach, ale hrůzu. Normální chlapci, kteří se jdou bavit, chodívají totiž málokdy silnicí v ucelených četách, zdravíce vztyčenou paží a vykračujíce "štechtritem". Nedivte se nikomu, kdo je považoval za nějakou vojenskou formaci. U nás hoši chodí tancovat a nepochodují. To jsou snad zdánlivě maličkosti. Ale do těchto maličkostí vkládáte právě vy, příslušníci SdP, hluboký, symbolický význam. Jakmile však přijímáme tento symbolický význam přesně podle toho, co jste v něj vložili, obracíte se udiveně a voláte: ale vždyť to jsou maličkosti! To není fair play. A další omyl: ne, naše děti nejsou trestány, protože z dětinského nerozumu kreslí ruské znaky. A sice proto, že naše děti ani nenapadne, aby něco podobného kreslily. To je pouhý odlesk propagandy o "zbolševizovaném Československu", který Vám vkládá do pera tuto domněnku. Naše děti kreslí do písku "nebe, peklo, ráj", házejí do čtverečků kamínky a vykopávají je, skákajíce po jedné noze. To je totiž podstatný rozdíl mezi českými dětmi a mezi dětmi, které jsou vychovány stranou SdP. V jedné věci s Vámi vřele souhlasím: názor mnohých českých lidí, jako by každý Němec měl na mysli státu jen škodit, je nesprávný, nezdravý a nespravedlivý. Jsem pevně přesvědčena, že mezi československými Němci je velmi mnoho Němců, kteří - ve vlastním zájmu a ve společném světovém názoru - nemají vůbec v úmyslu státu škodit. Prospěje-li naše diskuse, aby se trochu vyjasnilo, kdo komu a čím škodí, aby se zvětšil zástup Němců, kteří se pozitivně staví k republice, a naopak zástup Čechů, kteří se spravedlivě staví k německým obyvatelům, měla by tato diskuse velký smysl jako začátek vzájemného dorozumívání od člověka k člověku. Podaří-li se tento úkol, patří zásluha za něj i Vám, a protože věřím, že by se podařit mohl, děkuji Vám za popud, který jste poskytl.

Milena Jesenská

27. července 1938 Statisíce hledají zemi nikoho

Ahasver na vinohradské ulici V pokojné a klidné vinohradské ulici mne zastavil člověk. Byl otrhaný a zbědovaný, ale nežebral. I k prosbě je asi židu třeba odvahy, zažil-li osvobození Rakouska. "Mluvíte německy?" "Ano." "Jste židovka?" "Nejsem." Bylo to jistě to podivné oslovení, které mne přimělo, abych se vrátila za jeho zklamanými zády, protože jsem si uvědomila, že se tento člověk neodvažuje prosit o pomoc někoho, kdo není žid - a to uprostřed Prahy, uprostřed Evropy, v klidné, slunečné odpoledne roku 1938. Příběhů, jako je jeho, jsme v posledních letech slyšeli mnoho. Měl vyražené zuby a krvavou dáseň, měl cáry místo šatů, neměl ani haléř a nejedl mnoho hodin. Nikde nepřespal - ze strachu, že by ho poslali zpátky. Jen šel a šel a šel. Jak dlouho může jít vysílený a pokořený člověk bez peněz, než ho zastaví stráž? Snad ho zastaví zítra, snad pozítří. A nezbude jí, než aby ho poslala zpět, protože by přišly karavany zbědovaných lidí, kdyby se někde otevřely hranice. Poslat zpět - ale kam? Papíry nemá, o příbuzných neví. Československé úřady ho pošlou na hranice bývalého Rakouska a na hranicích jeho státu ho nepřijmou. Poštovní balík se musí doručit majiteli do rukou, ale lidský balík se postaví před hranicemi a řekne se mu: běžte! A lidský balík běží několik kroků sám, než ho chytí nejbližší stráž. Byl v Praze člověk, který zažil rekord tohoto bědného putování: byl odehnán od různých hranic různých států šedesátkrát.

V hlavičce sociálnědemokratického listu "Arbeiterzeitung" stála, pokud vycházel, velmi krásná věta: "So lange es Stärkere gibt, immer auf der Seite der Schwächeren." Ze všeho nejvíce bych chtěla vědět, jak se chová dnes to skvělé a statečné, mužné a uvědomělé vídeňské dělnictvo k nejslabším ze slabých, k vídeňským pronásledovaným židům. Proč o tom není zpráv? Jímá mne hrůza, dovídám-li se, že mnozí rakouští dělníci přihlížejí prý týrání židů s poměrně klidnou myslí. Je-li to pravda, je to zase nový důkaz, že zášť proti židům dříme i v těch nejlepších a že není nic tak snadné, jako ji probudit. Židé jako národ? Na světě je dnes mnoho židů, kteří věří v židy jako národ, ačkoli jim věda charakter národa nepřiznává, považujíc je spíše za kastu, která si dokonce i po tisíciletém rozptýlení uchovala mnohé příznačné vlastnosti, aniž by měla společnou řeč, společnou kulturu a vlastní souvislé území. V některých zemích byli židé násilím udržováni jako kasta, a tím se ovšem mnohé znaky jejich národnosti uchovaly velmi výrazně, třeba nestačily dát židům to, co nazýváme národním charakterem. Židé vrůstají naopak do nejrůznějších národů, dávajíce se vychovávat jejich kulturou - často ji také z velké části tvoří - a přijímajíce právní základnu toho kterého státu. Kdekoli se však za tisíce let zhroutily mravní a právní podpěry společenského pořádku, dopadla vždycky první rána na židy. Mluvila jsem se dvěma židy tak odlišnými jako dva světy. Jeden je Maďar, spisovatel, člověk kultivovaný, hbitý, s tím půvabným, teskným smyslem pro humor, jehož odevzdanost v pravdivou podstatu věci vyznačuje dobré jedince tohoto podivuhodného živlu. Ten pokrčil rameny a řekl mi: "Chtěl bych napsat příručku: Kterak emigrovat? Mám v tom už své zkušenosti, emigroval jsem už pětkrát." Druhý byl rolník na Slovensku, přivandrovalý odněkud z Polska, u něhož není ani stopy po intelektuálních židovských znacích, jak my je známe: člověk zaměstnaný půdou a soustředěný k půdě. I ten pokrčil rameny a řekl mi, když jsem se ho ptala, má-li pole a dům v nájmu, nebo je-li jeho: "A k čemu je židu dům? Stejně bude jednou utíkat." Vidíte - tohle je jim všem společné. Židovskému dělníku a rolníku na východě jako židovskému advokátu, obchodníku, lékaři, spisovateli na západě - vědomí, že bude jednou utíkat. Vědomí, že společenský a právní řád, jemuž se podrobuje - kultura, kterou miluje, řeč, která se mu stala mateřskou - to všechno může zakolísat při prvním nárazu a nebude nikde pomoci. Přeškolování židovské mládeže Není divu, že se v židech vyvinuje víc než v jiných lidech touha po moci, která je jakýmsi zabezpečením na vlastní pěst. Moc lze získat všelijak: třeba penězi nebo vzděláním. Půda, která židům chybí, vehnala velkou jejich část do hospodářského podnikání, a proto je moderní kapitalismus na první pohled "výtvorem židů". Alespoň je velmi snadné tvrdit to a využít toho podle okolností. Vzdělání dává člověku možnost tak zvaného svobodného nezávislého povolání: proto je mnoho židů právníků, žurnalistů, lékařů, vědců atd. "Šedesát tisíc německých dětí jsem ošetřil" - napsal vídeňský dětský lékař profesor dr. Knöpflmacher, než se zastřelil - "a tohle jsem si vysloužil." Příznačná je pro tento podivuhodný, roztříštěný živel houževnatá životaschopnost a nesentimentální chápání reality. Víte, co dělají židé v Německu v těch pekelných pěti letech? Horečně pracují na přeškolení své mládeže. Právě tak, jako dřív chodili židovští hoši na studie, učí se dnes zámečnictví, mechanice, instalatérství, truhlářství, zahradnictví a jiným rukodělným povoláním. V Rakousku se učí tisíce židů pracím, které mohou potřebovat při kolonizaci - zavodňování, obdělávání těžké půdy, zedničině, stavění cest. Jsou to lidé, kteří počítají s výjimečným štěstím, doufajíce, že jim bude dovoleno odstěhovat se do jižní Austrálie nebo do Jižní Ameriky, někam do pustiny nebo do stepí. A bude se opakovat stará hra osudu: tito houževnatí lidé zdolají všechny překážky, osídlí zemi, usadí se v ní, založí si domovy, obdělají půdu doslova "v potu své tváře", aby v třetí generaci uslyšeli, že jsou cizinci a vyděrači. Mluvila jsem se ženou, skrze jejíž ruce prochází každý židovský emigrant, který přijde do Prahy. Dokazovala mi, že po dosavadních zkušenostech všechny kolonizační pokusy židů ztroskotávají v třetí generaci - kromě Palestiny. Ale Palestina je věc pro sebe a dosud ani zdaleka nedořešená. Jako vyučení a kvalifikovaní řemeslníci snaží se teď tisíce židů najít místo ve světě, kde by se uchytili. Jakmile se někde na druhém konci zeměkoule uchytí jeden z nich, můžete být jisti, že zanedlouho pomůže svým blízkým i vzdáleným příbuzným. Za chvíli pracují dva, tři a stanou se žebříčkem, po kterém přelézají bratranci, ujci, švagři, dědové a tchánové se ženami i s dětmi, protože tisíciletá zkušenost v emigrování naučila je krásné a obdivuhodné solidaritě. Z Prahy odejel asi před rokem mladý žid se ženou někam až na Filipíny. Odejel s holýma rukama a po mnoha strastech. Tam ho však přivítali s otevřenou náručí, s dojemným pohostinstvím, a brzy měl práci. Byla tam malá židovská kolonie, polští emigranti, kteří tam přišli při poslední antisemitské vlně, která šla Evropou: před světovou válkou. "Nezapomněli ještě," psal ten hoch. "Nedivím se, vždyť já také nezapomenu." Ahasver, který už nemůže ani putovat Mluvila jsem v poslední době s dvěma Němci. S henleinovským obchodníkem z českého severu, který byl do nedávna ještě aktivistou, mužem vzdělaným, sečtělým, s

jakousi obchodní prozíravostí, která brání úplnému zaslepení. Na moji otázku, co se podle jeho mínění má stát s půl milionem židů, kteří se mají vystěhovat do čtyř let z bývalého Rakouska, pokrčil rameny a řekl s úsměvem trochu ironickým: "To je, pravda, obtížná věc. Snad se jich ujmou státy, které pro ně tolik naříkají?" "Proč by se jich měly ujímat? Tito židé jsou přece němečtí státní občané. Za rok by třeba napadlo německé říši, že vyžene všechny socialisty a pak třeba všechny kasaře, tuberkulózní nebo černooké? Co by se stalo, kdyby tak jednal každý stát?" "Ovšem, ovšem, to je zlé, to je velmi zlé, sám si myslím, kam ti lidé půjdou," řekl naprosto zdvořile a nepřesvědčeně. · Ve vlaku jsem jela s Rakušanem, který jel navštívit příbuzné do České Lípy. Mladý muž, prý průmyslník ze "Štájrn", osmahlý, zdravý, omezený. Začal mluvit sám a hodně útočně: "U nás je teď dobře. Nemáme už vůbec žádné nezaměstnané jako vy tady, a všem se vede dobře." "Bylo by to krásné, kdyby tomu skutečně tak bylo, ale obávám se, že se mýlíte," odpovídám. Zvedl se, napřímil, celý vagon ztuhl, protože Rakušan vypadal, jako by se chtěl na mne vrhnout. "Co o tom vy můžete vědět? Odkud vy to můžete vědět?" "Jednak z novin, jednak z vyprávění lidí, kteří přicházejí z Rakouska. Například židům se určitě u vás nevede dobře a skoro všichni jsou nezaměstnaní." A teď se s tím mužem stalo něco, co těžko dovedu popsat. Dal se do klokotavého, pyšného smíchu, plácal se rukama do stehen naditých do krátkých kalhot, začal poskakovat na lavici a prskal nadšením. "Hohoho, hehehe, tak to tedy máte pravdu, na mou duši, židům se nevede dobře, to jste uhádla, ba ne, židům se vůbec nevede dobře, kdepak... hehehe, těm se vede moc bídně..." V zalykání, slinách a podivném záchvatu sadistické rozkoše dozněla ta věta v úplném tichu užaslého vagonu. Všichni jsme hleděli jako očarovaní. Muž vedle mne, zřejmě rolník, odplivl a odsedl si. Za ním my ostatní. Rakušan zůstal v oddělení sám. Tady máte zřetelně první a poslední bod stupnice, jak hledí Němec na osud německých židů. Skutečně, nevede se jim dobře. · To, co se děje židům v Rakousku, je horší než všechno, co dosud zažili. Ba ani to, co zažili v roce 1933 v Německu, nebylo tak hrozné. Tam to byl strašný, krutý a krvavý pogrom. Židovské dějiny jsou plny pogromů - v nejrůznějších dobách a zemích byli lidé vyvražďováni, obíráni o majetek a vyhazováni ze země. V Rakousku je mimo tento pogrom ještě něco docela nového. Věc čistě německého ražení - v hrubosti, důsledné nelidskosti a právní nehoráznosti jedinečná v dějinách: studený pogrom. Studený pogrom je programové, klidné, státní mocí udělené nařízení, které sice nezbavuje žida života, ale zbavuje ho jakékoli možnosti žít. Židé ve Vídni sedí uděšeni ve svých bytech, chvějíce se, když někdo zazvoní. Nacistické hlídky obcházejí napořád. Starý a chorý žid si po obědě stáhne záclony, aby mohl usnout. Za chvíli zvoní hlídka: proč jsou dole záclony? Nemá snad žid u sebe árijskou dívku? Ať už se to neopakuje! Někdy zazvoní hlídka, aby odvedla ženu, děti a muže do pracovních skupin. Zaženou je do kasáren SS nebo SA a poručí jim vyčistit záchody, vydrhnout chodby, umývat nádobí. Někdy je přidělí k těžké práci za městem: k zřizování silnic, kopání příkopů, rozšiřování koncentračních táborů. Právníci, lékaři, spisovatelé, obchodníci pracují do úpadu s rýčem a motykou, se kterou nedovedou zacházet. Ale i ženy a dívky, ba i těhotné ženy. Někdy se z těchto prací navracejí domů, někdy se už nevrátí. V celé Vídni není skoro jediné rodiny, která by někoho nepostrádala. Židé vstávají ve dvě hodiny v noci a odcházejí do lesů za Vídní, protože časně zrána obcházejí nacistické hlídky. Nebo střídají byty a prosedí celou noc u přátel, hrozíce se noci o samotě. Město Vídeň začalo zavírat sady židům - ostatní rakouská města se ovšem ihned připojila. Nejdříve byl zavřen Lainzer Tiergarten, pak Türkenschanzpark, Schönbrunn, Stadtpark. V malých sadech na vídeňském předměstí dostaly lavičky dvojí nápis: Nicht für Juden - a Nur für Juden. Zajímavé je, že kníže Liechtenstein odepřel zavřít svůj nádherný sad židům, dal jim jej naopak naprosto k dispozici. Je od rána do večera plný. Jinak chodí židovské ženy s nemluvňaty, kočárky a děcky - na hřbitov. Smutná, podivná zahrada pro malé děti. Dne 21. června byl však ve Frankfurtu zahájen mezinárodní kongres na ochranu dětí, který pořádala Association Internationale pour la protection de l'enfance pod patronátem Josefa Goebbelse. Třetí říše uspořádala pro účastníky kongresu studijní cestu po severním a jižním Německu, aby jim ukázala, jak Třetí říše pečuje o děti. Nevím, ukázala-li Třetí říše také, jak pečuje o židovské děti německých státních občanů: zda řekla, že židovské děti chodit do školy buď vůbec nesmějí, nebo musí sedět ve zvláštních lavicích, držíce v ruce učebnice, které se hemží nadávkami na židy.

Rozhodně nesmějí studovat na vyšších školách. Jsou vyloučeny ze všech pomocných a podpůrných akcí. Nesmějí na žádné hřiště, nesmějí do lázní ani do letovisk. Nevím vlastně dobře, co vůbec smějí. Plukovník Locker-Lampson, konzervativní anglický poslanec, telegrafoval Hitlerovi: "My všichni Angličané, kteří máme na mysli dobro Německa, pozorujeme s politováním, že se Vaše výpady řídí jen proti bezmocným menšinám. Proč napadáte jenom slabé a bezbranné? Musíte-li už někoho atakovat, proč si nevyvolíte někoho, kdo by byl tak silný, jako jste sám?" Nuže, tak se chová Třetí říše ke svým občanům, tatáž říše, která už měsíce hřmí ze všech amplionů, jak jsou českoslovenští Němci utiskováni. · Jedna žena - nebyla to židovka - zažila v Prátru příhodu, která mi připadá strašnější než zprávy o týrání lidí: skupina SA "mužů" (pomalu budeme musit toto slovo dávat do uvozovek, příliš se liší od představy muže, jak ji máme) přivedla ke stromu hlouček židů a donutila je, aby vylezli na větve stromů a "dělali ptáčky". Dole stáli vyzbrojení chlapi, nahoře ve větvích seděli na bobku dospělí lidé, vousatí židé, mladé ženy a chlapci a na řev: "jak dělá ptáček?", odpovídali: píp, píp, píp, ťu, ťu! Žena utekla jako štvaná bojíc se, že přijde o rozum. Domácí, v jejichž domech bydlí několik židů, dostali nařízení, aby dali židovským nájemníkům výpověď. Naopak domácí, v jejichž domech bydlí mnoho židů, musí dávat výpověď árijcům a do vyprázdněných bytů přijímat vystěhovalé židy. Tak vznikají domy "židovské" a domy "árijské". (Árijský majitel domu může ovšem vyhodit židovské nájemníky na ulici ihned, aniž by se staral o výměnu bytu.) Gauleiter Bürckel se nijak netajil názorem, že toto opatření je začátkem nového ghetta. · Kam byste šli, kdybyste se báli, že u dveří někdo zazvoní a odvleče vás do koncentračního tábora? Na ulici? Ale strážník na křižovatce vás zastaví a zeptá se: jste žid? Dostane-li kladnou odpověď, zastaví nejbližší hlídku a předá vás. - Do kavárny? Ale v kavárnách jsou přes chvíli razie, hledající židy. Některé odvedou, některé ponechají. Ti, kteří zůstali pro tentokrát ušetřeni, dostanou do dlaně razítko, jako se razítkují prasata a dobytek - při druhé razii už mohou jen vztáhnout dlaně. - Do kina? Ale představení v biografu je skoro pokaždé přerušováno, rozžehne se světlo a židé musí ven. Do divadel židé nesmějí. Kam tedy? Za hranice? Ale ty jsou zavřeny. Žid, příslušník československý, chce odjet do Prahy. Vezme do rukou telefon, aby se otázal, smí-li opustit Vídeň. Když se dovolá příslušného úřadu, rozpřede se takovýto rozhovor: "Mohli byste mi, prosím, dát informaci..." "Árijec, nebo neárijec?" přeruší ho hlas do telefonu. "Neárijec..." "Žádnou informaci." A telefon sklapne. Má-li žid majetek, může se mu přihodit, že dostane jednoho dne přípis: v zájmu státu je třeba, abyste prodal svůj majetek. Žid se ovšem ihned podrobí a napíše, jakou cenu asi majetek má, prohlásí, že je ochoten jej v "zájmu státu" prodat, podepíše to a odešle. Dostane obratem odpověď, že se k němu dostaví soudní odhadce. Ten také skutečně přijde, odhadne vilu se zahradou - na dvě marky. Listina dostane úřední razítko, všechno se dělo po právu, na rakouské ulici je o jednoho ožebračeného víc. Poárijšťování obchodů a podniků je další síť, kterou nikdo neproklouzne. Židovští obchodníci byli donuceni propustit své zaměstnance. Firma Gerngross například, obchod se střižním zbožím, jakých je ve Vídni mnoho, propustila za jediný den 180 židovských zaměstnanců. Do obchodu se dostaví říšskoněmecký komisař a od té chvíle je celý obchod pod jeho kontrolou, podléhá jeho rozkazům a jeho nařízením. U židovského obchodníka nakupují ovšem jenom židé - pokud ti ještě vůbec něco nakupovat mohou. Celé podniky padají tak bez náhrady do státních rukou nebo do rukou říšskoněmeckých soukromníků. Za dva dny například "poárijštilo" se takto v Rakousku dvacet pět velkých podniků (sanatoria, pivovar, továrny, obchodní domy atd.). Sekretář vídeňské komise "pro árizování" Mischitz sděluje sice, že je třeba árizovat nejprve ty podniky, které konkurují árijským. Rozumějte: ty, které stát prozatím potřebuje, je třeba ponechat. Ale i ty podniky, které zůstávají v rukou židů, jsou vydány bojkotu, odnětí úvěru a nemilosrdnému daňovému útlaku. Bankovní konto židů v bankách je obstaveno, bankovní tajemství zrušeno. Daně jsou předpisovány libovolně a skoro vždycky je "daňový přestupek" záminkou zatýkání. Ale jsou i jiné způsoby. Například vídeňští obchodníci vínem byli donuceni dekretem, aby zaplatili za víno, koupené před 14. březnem, dnešní tržní cenu, jinak bude víno zabaveno. Poněvadž ceny vína nesmírně od anšlusu stouply, činí cenový rozdíl skoro padesát procent - a obchodník je rázem ruinován. Židé, kteří měli hotové peníze, pokoušeli se udělat to nejsamozřejmější: nakoupit za ně šperky. Prsten neztratí cenu, snadno ho schováš a lehko odvezeš. Zlatníci sice šperky prodali, ale koupi ihned ohlásili - či

spíše komisaři, dosazení do jejich obchodů. Druhý den se dostavila do bytu hlídka a šperk zabavila. A tak se denně množí nezaměstnaní a ožebračení. Cizí státy - hlavně Amerika - zřídily ve Vídni pomocné kuchyně a dávají židům alespoň najíst. Ale americké pomocné organizaci nebylo dovoleno, aby si přivezla potraviny. Byly jí povoleny pouze devizy, za které musila nakupovat potraviny v Rakousku. I na těch polévkách, které cizí stát dává rakouským občanům, dovede ještě Třetí říše vydělat. Několikrát se také stalo, že přišli SS-muži do polévkáren a před očima hladového zástupu vylili kádě polévek na zem. Ale to nebylo výnosné. Americký konzulát ihned zakročil, prokázal, že polévka je jeho majetkem, a prosadil okamžitou náhradu. Příští den dostali židé dvojnásobnou porci. Před zahraničními konzuláty stojí celé noci zástupy židů, pokoušejících se dostat vízum. Obyčejně marně. Většina z nich ani nemá pas, a kdyby měla, nemá naděje, že by stát otevřel hranice. Průjezdná víza se dávají jen tehdy, má-li majitel pasu povolení příjezdu do některého státu. Jen náhodou tu a tam se někomu podaří odejít. Můžete se divit, že každý shání v zahraničí pomoc, jak může? Jeden vídeňský žid, jménem - třeba Goldstein - došel na hlavní poštu, vyžádal si telefonní seznam New Yorku a vypsal si adresu všech Goldsteinů, kteří bydlí v New Yorku. Byla jich pěkná řádka. A protože do Ameriky se dostane žid jen tehdy, má-li záruku od některého příbuzného žijícího v Americe, který se celým jměním zaručuje za to, že přistěhovalec nepřipadne na obtíž veřejné dobročinnosti - tato záruka se jmenuje afidavit a je dnes toužebným snem všech německých židů -, napsal náš Goldstein všem americkým Goldsteinům v New Yorku dopis, ve kterém podrobně vylíčil svoji situaci a prosil o pomoc - právě o ten afidavit. Bylo to mnoho, mnoho stejných dopisů - a skutečně se v New Yorku našel nějaký Goldstein, který docela cizímu člověku, kterého nikdy neviděl, afidavit poslal. To není anekdota. To je pravda. A tato malá pravda svědčí o tom, že nad židovským osudem bdí židovská solidarita, protože není na světě žida, který by hluboko v duši nenosil myšlenku: zítra to může postihnout mne. Ostatně je ta solidarita někdy dojemná, líbezná a naivní. Tady v Praze žije židovská babička, pravověrná židovka, která má vnuky v Německu. A protože se tolik hovoří o tom, že židé v Německu potřebují árijské babičky, rozhodla se ta stará žena obětovat, co jí bylo nejsvětější: aby pomohla vnoučatům, dala se pokřtít. Ahasver se zastavil. Jsou lidé, kteří jsou už příliš unaveni a prostě nechtějí dál. Myslím, že je mnoho židů, kteří se nebojí ani tolik ran, jako příkoří - a jaká jsou to příkoří, nelze vůbec vypsat. Umírají dobrovolně. Snad i trochu pyšně, němě a opovržlivě. Jenom ve Vídni už tak odešlo ze světa 8 000 duší. Pohřbívat se smí jen v noci a pohřbů je stále tolik, že se pohřbívá i v sobotu. V Praterstrasse se zabil židovský obchodník se ženou, synem, snachou a pětiletým vnukem. Příštího dne pověsili SS-muži na zavřený obchod nápis: Zur Nachahmung dringend empfohlen! (Doporučuje se důtklivě za vzor!) Ano, tak jedná hrdý a statečný německý SS-muž. Zdá se, že vídeňským židům zbývá jediná cesta: z Westbahnhofu do Dachau. Každý týden stojí v časných ranních hodinách vlak na kolejích, odvážející vídeňské židy do koncentračního tábora. Osm vagonů, muž vedle muže. Sedí vedle sebe, rameno na rameni, hlavu opřenou o sedadla, ruce nehybně v klíně, obličeje jako vytesané. Tak sedí v tupém zoufalství pět, šest hodin, dokud se vlak nepohne. Policejní vozy přivážejí zajaté až na peron, takže zástupy, které obléhají nádraží, nemohou poznat, je-li mezi přivezenými otec, bratr, manžel, syn. Ovšem: takový osud nestíhá jenom židy, ale i árijské Němce, kteří jsou režimu nepohodlní. Ani osud árijců neněmeckých není záviděníhodný. V posledních dnech jsou například zatýkáni - vídeňští Češi. Najde svět řešení? Prozatím, zdá se mi, je pro celek nedohledné, ačkoli mnozí židé nacházejí přece jenom nějakou záchranu. Jsou židé, kteří věří v Palestinu, v obrození židovského národa, v židovskou výchovu, židovskou kulturu a židovský domov. Vidíme však, jaké východisko je Palestina. I když je práce v ní obdivuhodná a výkony nesmírné, nemůže nikdy přijmout ani třetinu těch, kteří hledají domov. Nemůže se tedy stát územní základnou pro 15 milionů židů rozptýlených po světě. Právě proto, že židovská diaspora je světová, souvisí a závisí osud židů na tom, učiní-li svět další krok k barbarství nebo k svobodě. Není náhoda, že je poměrně tolik židů v socialistickém hnutí. Židé víc než kdokoli jiný mají potřebu sociální spravedlnosti a skutečné občanské rovnoprávnosti. Je několik šťastných zemí na světě, kde by se antisemitismus nedal asi ani uměle vyvolat. Hledáte-li vysvětlení, najdete, že hlavní příčinou je naprosté splynutí židů s národem, v němž žijí po staletí. Domnívám se, že fyzické i psychické splynutí židů s ostatními národy je jediné lidské, rozumné a důstojné řešení - jestliže jim svět dá k tomu možnost.

10. srpna 1938 Česká vesnice 1938

Socialistické hnutí vždycky počítalo s tím, že se může opírat o pomoc těch, kterým chce pomoci k právu a vzestupu: o pomoc nejchudších a sociálně nejslabších, o pomoc průmyslového dělnictva a drobného, dělného rolnického lidu. Mezi chudým rolníkem a průmyslovým dělníkem je však podstatný rozdíl, hluboko se zařezávající do lidské povahy: rolníku patří kus půdy, kterou obdělává, na které do úmoru dře, nad kterou denně vychází a zapadá slunce, na kterou padá déšť a kapky potu vlastního těla - a i když vynáší jenom brambory a trochu ovsa, je jeho. Patří mu. Zvykl to bránit proti zlobě přírody, dluhům a sousedům. Investoval do této obrany úspěch celé své existence. Pracovat a svou práci bránit stalo se mu nejnaléhavějším zákonem citovým i myšlenkovým. Průmyslový dělník nemá více než dvě dlaně. Nepatří mu ani byt, ani kus továrny, ve které pracuje, ani stroj, u kterého dělá, ani výrobky, které vyrobí. Všechno je cizí, nic není jeho. V socialistickém hnutí se často zapomíná, že psychologický činitel je současně důležitým politickým činitelem, a povrchní materialismus si neuvědomuje, že duševní hnutí lidská jsou velmi hmotná hnutí, protože strašně je do lidských srdcí zažráno a vtlučeno lpění na všem, co člověku patří. Průmyslový dělník má vždycky blíž k internacionalismu, protože dvě dlaně mohou pracovat kdekoli, a kovodělník francouzský, německý nebo americký jsou si nápadně podobni. Malý rolník však nemůže utéci od pole, které ho živí. Jen jedno jediné pole na světě je jeho, nedá se přenést, nedá se opustit, lze na něm pracovat, lze na něm umřít, ale nelze od něho utéci. Hlína je starodávná, konzervativní věc, a český rolník se velmi liší od italského nebo holandského. Český rolník stojí na půdě svého pole, a chcete-li, stojí současně na půdě své vlasti, protože vlast, to jsou mimo jiné políčka, meze, lesy, vody, až potud - a dál už ne. Každý rolník na světě pochopí ihned tuto větu: až potud, a dál už ne. Je to hlavní ze zákonů jeho rovnováhy. Tento rozdíl působí - kromě jiných věcí ovšem -, že se socialismus dostává kupředu kostrbatě a oklikami. A tento rozdíl - mimo několik věcí jiných - působí, že velká část chudého českého rolnictva nepatří politicky tam, kam by patřit měla. Tvář vesnice Vesnice je prý jedna rodina. Ale nikde není snad tak příkré sociální odlišení a tolik společenských rozdílů než mezi rolníkem a rolníkem. Vesnice se rozpadá - jako celý svět - na bohaté a chudé, a život je tu jako na celém světě pro bohaté snazší, pro chudé těžký, těžší a nejtěžší. Bohatství má mnoho stupnic, ale od určité hranice není v životní úrovni bohatých mnoho rozdílů. I chudoba má mnoho stupnic, ale každá ta stupnice znamená už velký životní rozdíl. Není rozdíl, máme-li dva domy nebo tři, ale je rozdíl, máme-li dost chleba, nebo máme-li už jenom brambory. Na takové průměrné české vesnici je několik sedláků, kteří mají půdy dost - to znamená například, že nejen vystačí s úrodou pro vlastní potřebu, ale že mohou ještě prodávat. Takovému sedláku je například moderní a rozhodně vyšší a vyspělejší forma obilního monopolu velmi vítána, protože bez starosti prodá za pevně stanovené ceny přebytek svého výtěžku. Pak je průměr vesnice - rolníci, kteří mohou něco prodat a musí také něco přikoupit. Takových malých rolníků je naprostá většina, z 1 600 000 zemědělských hospodářství patří 86% mezi "závody", které mají méně než 10 hektarů půdy. Pro ně už není výhoda obilního monopolu tak jednoznačná, a kdyby se jen trochu zvýšily ceny zboží, které tito rolníci kupují, rozplynula by se výhoda velmi rychle. V chudších krajích prodávají například oves a ječmen, někteří trochu žita, ale zato kupují lepší druhy žitné a pšeničné mouky. V úrodných obilnářských krajích prodávají žito a pšenici, ale přikupují zas otruby, píci atd. Nejmenší chalupníci a bezzemci s políčkem jako dlaň nespatřují už v obilním monopolu vlastně žádné zlepšení. Vesnice, ve které jsem mluvila po večerech s rolníky, měla například 121 hospodářství s výměrou: 34 do 1 hektaru, 65 do 5 hektarů, 12 do 10 hektarů, jenom 8 do 20 hektarů a pouze 2 do 30 hektarů. Podle krajů mohou být čísla rozličná, ale poměr mezi nimi je stejný. I když jsem podrobila střední a malé rolníky křížovému výslechu, neustoupili od žehrání na výhody velkostatkářů a nepřestávali hájit potřebu dvojích cen. Starý sedlák, tak trochu písmák, mi řekl přímo: "Jo, paní, to musejí také vědět, že visí skoro na každé chalupě dluhy. Rolník do 2 hektarů má průměrně 4 500 Kč dluhů na každý hektar, sedlák od 2-5 hektarů 3 600 Kč, od 5-10 hektarů 2 250 Kč a od 20-50 už jenom 2 110 Kč. To je rozdíl, že jo? A vědí, co dává půda pro živobytí? To není tak jednoduché.

U nás například stačí 40 mír (1 hektar je asi 5 mír) uživit čtyřčlennou rodinu, ale většina nás tolik půdy nemá. To už jsou ti zámožnější." Řídící učitel trojtřídní školy mi pak vysvětlil, co ta zámožnost znamená: dvakrát do měsíce maso, děti chodí do školy v zimě obuté a kupují si školní sešity bez obtíží. Co je pod třicet měr, je už pro život málo, půda již nestačí uživit celou rodinu a musí se pracovat ještě mimo vlastní hroudu. A to je vůbec nejčastější zjev českého venkova: rolník, který je současně a třeba jen na čas dělníkem. Zajímavé je, že právě tento typ muže na české vesnici je politicky i kulturně čilejší, hbitější, pohotovější a zralejší. Přestože vesničtí dělníci přijíždějí po šesté hodině domů v houfech na kolech, a aniž by si oddechli, popadnou kosu, trakař a běží za soumraku obdělávat pole, jsou jediní, jejichž rukama prochází ohmatané knížky obecní knihovny, knížky podivuhodně rozvážně a moudře vybírané řídícím učitelem za hubený rozpočet, který mu může obec na to poskytnout. Večer sedí sedláci v hospodě u piva a dělníci-rolníci stojí před trafikou, která má rádio, a poslouchají poslední zprávy ČTK. Jediná láhev piva koluje kruhem - složí se na ni několik chlapů. To jsou už lidé na skoku k modernímu vývoji světa a mají dobrou rozvahu, kterou jim dává kus vlastní půdy. Je to prozíravý, uvědomělý a dobrý typ, těžký jako kámen, ale když je v pohybu, nezastavíš ho. Ta práce mimo vlastní hroudu je všelijaká. Někde stojí v chalupě tkalcovské stavy - dnes většinou tiše a nehybně. Tam, kde klapají, běhá hbitý člunek podivuhodnou zručností mezi spletí napjatých nití a žena vedle navíjí špulky bílých a barevných vláken. Stovky hotelových ubrusů, ručníků, pokrývek na manželské postele odnáší pak pošta do města. Domácí tkalci mají však těžké sociální podmínky - jako domácí dělníci po vesnicích vůbec. Tkalci například mají nemocenské pojištění až tehdy, vydělávají-li do měsíce alespoň 180 Kč - ale polovice jich tolik nevydělá. Kde jsou lesy, je práce v lese. Tady v kraji zničily v roce 1930 mrazy a závěje polovinu lesa. Domácí to nemohli zmoci, a přijeli tedy na pomoc Rusíni z Podkarpatské Rusi. Jak byli zvyklí z domova, káceli strom nestrom a nadělali škody víc než prospěchu - ale zbyla po nich kraji a dělníkům v lese památka: zvláštní pokřivené pilky, které pracují rychleji. Vidíte, takovými cestami chodí pokrok světem. Práce v lese je těžká práce. Za metr očištěného, rozsekaného a urovnaného dříví platí lesní správa 12 Kč, a víc než jeden metr dva lidé za den neurobí. Za vysoké, rovné, očištěné pně se platí 8 Kč. Někdy je to třeba jenom 5 Kč denně, protože dělník nemůže zůstat v lese celý den. Zbylé pařezy lidé kupují, dobývají je nejtěžší dřinou, platí za ně 5 Kč a musí je z lesa sami odvézt. Nemají potah, platí za odvezení až 40 Kč. Počítala jsem s nezaměstnaným dělníkem, který dobýval pařezy, nač ho přijde zimní otop. Vypočetli jsme to na 100 Kč. To bylo nejchudší chlapisko ve vsi, a ta stokoruna se musí položit na dřevo v hotovosti. Zedníci jezdí hluboko do kraje, někdy i do země, to už jsou muži dělničtí, pocákaní maltou. Přivážejí noviny, zprávy, jakýsi rozhled po světě a moudrosti. Ostatní domácí průmysl obstarávají ženy: síťování, navlékání korálků, krajky, rukavice (2 Kč dostane žena za tucet "necovaných" rukavic). (Někdy síťuje celá rodina, a když přijde do domku zakázka, síťují i děcka - často nejdou ani do školy.) Dělníkova žena i dělníkovy děti odřou i většinu práce na poli, a protože bohatší sedláci zjednávají při žních pomoc, prodělává žena dělníka-rolníka žně až třikrát. Na svém, a za kus jídla nebo trochu peněz i na cizím. A děti? Víte, člověku z města se zdá, že tu není dětí. Jsou to moudří malí dospělí. Městské děti vidí lesy a radují se z nich, zdejší děti sbírají v nich borůvky, maliny a houby a výtěžek znamená důkladnou pomoc pro rodinu. Přitom má osmileté děvče na starosti dvě menší, musí donést dospělým oběd na pole, ohlídat kuřata a husy a dát králíkům a koze najíst. Prázdniny děti vůbec nemají, zákon o tom, že děti nesmějí vykonávat těžké práce, mlhavě vám tane v hlavě, když vidíte holčičku, jak táhne těžký trakař hubenýma ručičkama. Ve vesnici žijí i nezaměstnaní. V podnájmu, v obecním příbytku, někteří ve vyřazených vagonech, postavených uprostřed vesnice. Na okně jsou kytky, před domkem jsou chlívky s králíky a v domě žije koza s lidmi. Muž má harmoniku, žena chodí na pole, děti na houby. Na plotně se vaří nudle, do trouby se snad dostane někdy i zatoulaná veverka. Je to zlé. Ale lavička v parku a oblouk pod mostem je horší... Vesnice, stroj a kultura To je příznačné a zajímavé: kde mají stroj, slouží hlavně práci nebo dobytku, méně člověku. Člověk je na vsi pracovní síla, starý člověk zmenšená pracovní síla, a nemocný člověk je potíž. Naopak mrtvý člověk je už věc veřejná, prestiž rodiny, a na pohřeb se vynaloží mnoho peněz, slávy a zvonění a jakéhosi barokního přepychu, který nemá nic společného s náboženstvím. Jinak má rolník - i bohatý - podivuhodně málo osobních potřeb. Tvrdé lože, tvrdou židli a dřevěný stůl - to je všechno osobní pohodlí. Ve velkém statku například je čerpací pumpa, ale vede do stáje. Vana je něco docela neznámého, lenoška není ani v zámožném stavení a pohovku vesnice vůbec nezná. Záchody jsou bez odpadů - ale prasečí chlívek je z betonu a má bezvadné odpady. Zvíře dostává pečlivě připravenou píci, lidé většinou bramboračku, knedle, žitnou kávu, škubánky.

Zvěrolékař je volán ochotněji než lékař, a nad krávou, která rodí telátko, bdí celá rodina při blikavé lampičce v horečném očekávání. To všechno nemá co dělat s citlivostí. To je jenom citový život, uzpůsobený skutečnosti, která se věčně opakuje a která udává život: zaseješ, pracuješ, sklidíš. Skutečnosti, které jsou lidé z města na hony už daleko. Pokud jsou stroje, jsou jen k ulehčení práce na poli. Tu a tam trakař. Strojní mlátičky skoro všude. Cirkulárka na elektrický pohon i v nejchudší vsi. A motocykl má dnes místo kola mnoho bohatších rolníků. Vidíte i auta, řídí je žena v šátku a má naloženy pytle, telátko nebo drůbež. A vidíte hokynářství na kolečkách: nákladní auta přivážející zeleninu, drůbež, ovoce i chléb a odvážející maliny, borůvky a houby, které vesnice prodala. Vesnický lékař má vůz, aby stačil objet svých 17 obcí. Řezník má vůz, aby mohl rychleji na trh. Že by mohlo auto sloužit také výletu, že by řeka byla na koupání, les k procházce a mez k posezení - to vesnickému člověku celkem zatím nenapadlo. Jediný stroj, který je tu pro lidi, je rádio. Kdyby jednou vedoucí lidé československého rozhlasu uměli strávit léto mezi českým vesnickým lidem, ustrnuli by asi poznáním, jak obrovskou roli tady rádio hraje - a jak mizerně ji hraje. Ovšem, písničky Stelibského, Vackovy a Járy Beneše zpívá celá vesnice "pasáčkovi pro potěšení a dobytku pro vzdělání", jak napsal Poláček. Ten odvar odpolitizované skutečnosti, kterému říká ČTK denní zprávy, lidé hltají, luštíce smysl, pečlivě skrytý mezi slovy. Ve snaze být nestranní jsme nemastní a neslaní. Ženeme se za nějakou objektivitou a docilujeme nezřetelné zamlženosti. Zapomínáme, že rádio by mohlo, kdyby dovedlo (a chtělo!), informovat lidi řízně, jasně, pravdivě a rychle. Za dnešního stavu je jediný mluvčí, jemuž rozumí každý posluchač, sportovní redaktor Laufer. Jediný člověk v rozhlase, který našel před mrtvým mikrofonem živou řeč k živým lidem. Kéž by právě tak živě mluvili do mikrofonu lidé, kteří hovoří o důležitějších věcech, než jsou naši zlatí hoši od kopané. Rádiovým přístrojem jsou také většinou vyčerpány kulturní zdroje na vsi. Novin je poměrně málo a většinou jen večerníkový, levný tisk. Knihovna je závislá na rozhledu knihovníka, a každá nemá takové štěstí jako ta, kterou jsem měla v ruce. Divadlo tu a tam hrané místními ochotníky. Kino pojízdné s filmem, kdy Anny Ondráková ještě mluvila česky a byla tlustá. Stranická práce kulturní dohromady žádná - to jde, prosím, na účet všech stran šmahem. Výchovné a vzdělávací brožury žádné, schůze jenom politické a předvolební, výchova k hygieně téměř nula. A teď vám povím to nejpozoruhodnější. Vypráví mi zdejší lékař o stavu svých lidí: Infekční nemoci téměř vůbec ne. Tuberkulóza velmi vzácná. Úmrtí: hlavně kojenci a lidé, kteří umírají sešlostí věkem. Seznam nemocí maličký. Tady na vsi jsou lidé podivuhodně zdraví. A jsou velmi čistotní. Myjí se celí, i když jenom v neckách nebo u pumpy - přestože lékaři nosí dojačku na umytí rukou, a to už je vrchol pohodlí. O kus dál v městečku už je to horší. Objevují se infekční nemoci a tuberkulózy přibývá. Tam je už průmyslové dělnictvo, továrny, lidé mají byt mnohem pohodlnější, mají vodovod a vany, elektriku, plyn, lázně, mají přístup k zelenině, ovoci, jedí maso mnohem častěji. "To už je civilizace," usmívá se chytrá, trochu smutná lékařova tvář. A kde je civilizace, jsou nemoci. A jiná divná věc: z ničeho nic se tu lidé odnaučili pít. Před dvaceti a patnácti lety se tu pilo, až se hory zelenaly. K snídani byla kořalka s kouskem nakrájeného chleba, a když sedlák sjednal lidi ke žním, musel přivézt z městečka žitnou. Za každou řádku posečeného obilí dostali ženci "panáka" a večer končil v hospodě. To přestalo téměř úplně - nikdo neví, proč vlastně. Snad ze šetrnosti lidé přestali pít, snad z rozumnosti, ale pijanů není. Přijde-li do hospody chlapec a žádá jednu žitnou, zeptá se hostinský rovnou: Kdopak vám stůně? Za těch patnáct let se lidé také naučili mistrněji obdělávat půdu. To tu žil sedlák, měl 120 měr a na sklizeň jednu velkou stodolu, která stačila. Po něm zdědili synové půdu na polovic. Dnes nemá žádný z nich ani o píď více, než dostal, ale stodoly mají už dvě a obě jsou plné. V takovém asi poměru dovedou lidé z půdy vydobýt víc, než uměli dřív. Lid v obraně Z téhle malé vesničky (čítá asi 700 duší) bylo 21. května povoláno na mimořádné cvičení 8 lidí. Ani jeden z nich nevěděl, co se děje, a všichni byli přesvědčeni, že je válka. Měli několik hodin času k nastoupení. Ale už za čtvrt hodiny klepali sousedé panu řídícímu na vrata: "Tak co, jedeme?" Rezervní košili, ponožky a spodky měli pod paží, práci a starost o rodinu předali ženě a šli. Pan řídící právě se chystal balit kufřík, ale co měl dělat vůči té samozřejmé a rychlé pohotovosti? Sebral se a šel s nimi, třebaže bylo ještě dost času. Jednomu rolníkovi doručili svolávací lístek přímo na brambořiště. "Maminko, podej mi mejdlo, rukuju," povídal, umyl si ruce a šel. Je to samozřejmě překrásná pohotovost k obraně. Tento klidný, mírumilovný a pokojný lid by se tak hluboce styděl utíkat, že je u něho statečnost naprosto samozřejmá. Tento lid, který je na vlastní půdě, chce mír, dobrou sklizeň a život, ale odchází do zbraně tak samozřejmě, jako by šel k obědu. Nebylo loučení ani písničky nadšení. Skoro nikdo ve vsi nevěděl, že jich osm odešlo.

Ale byli na místě za půl hodiny. A vrátili se podivně. Sousedé je nepoznávali. Vesnice přece nemá tajemství, každý ví o každém, zprávy letí od úst k ústům. Ale ani jediný z těch osmi neřekl, kde byl. Ani vlastní ženě, ani sousedu, ani sobě navzájem. Jednoho dne se vrátili, začali pracovat právě tak klidně, jako přestali, a nikdo z nich neřekl ani slova o tom, co prožil. Neprozradili ani místo pobytu, ani způsob zaměstnání, neřekli slovíčko o zbraních, které měli v ruce. Mlčenlivost je vždycky dobrovolná, žádný rozkaz, strach a slib nedonutí člověka, aby mlčel, nedovede-li - a nechce-li mlčet. Mluvila jsem s mužem, který už prodělal válku světovou. Nemá ani trochu nadšení k vraždění a vojančení. Má ruce i nohy kloubovitě zauzlené jako lesní kořeny, a obličej jak zvětralý kámen. Vyprávěl mi o tom, jak s nimi zacházel důstojník. Spal s nimi, jedl s nimi a hovořil s nimi. Důstojnici bývají přece kasta pro sebe, od vojáčka ucha je dělí celý svět, "jiný tabák, jiná mluva a bílé rukavice", jak to bylo ve "Velké iluzi". Zdá se však, že naši důstojníci pochopili, co je lidu třeba: aby důstojník nebyl pán, nýbrž voják. Nevím, kde tento výtečný muž stál, ale vím, že psal chlapcům i chlapům domů psaní, protože jejich mozolné ruce těžko drží pero a jejich city se těžko vyjadřují slovy. Jedl tutéž menáž, ostatně dobrou, kouřil tytéž retky a dvěma mužům složil žádost k bernímu úřadu, se kterým měli rozvláčné spory. Bez jejich vědomí připsal k žádosti doporučení a prosbu, aby byla věc rychle vyřízena. A div divoucí, když se vojáci vrátili, byla zamotaná věc skončena. Zřejmě tedy může něco klapat i bez heilování a drsných rozkazů. Nevím ovšem, není-li ten důstojník bílá vrána. Ale vím, že to je dobrá cesta k vytvoření dobré armády. Tento lid nebude třeba pobízet, kdyby přišla chvíle, které si nepřejeme. Hájil by se a bránil s toutéž samozřejmou a svrchovanou odvahou, jako odcházel v květnových dnech.

7. září 1938 V pohraničí: kolik bodů pro nás?

Co si myslí malý henleinovec? Přes sudetský kraj se převalily - jako přes nás přese všechny - čtyři měsíce prudkého napětí. Ale zdá se, že německá propaganda skutečně dovede kouzlit. Zatímco se snaží vyvolat v nás dojem, že je válka přede dveřmi, zatímco demokratičtí lidé poslouchají na hranicích střelbu při německých manévrech, zatímco v každém z nás dříme obava "co kdyby přece", povedlo se jí uchovat mysl svých lidí takřka jako v bavlnce. Zatímco Češi a demokratičtí Němci na severu čekají takřka s holýma rukama, bude-li to válka, bude-li to puč Henleinovy strany, bude--li to stávka a sabotážní akce, bude-li to pogrom - ukládá se většina henleinovců pokojně k spánku v pevné důvěře, že to bude anšlus. Zprávy o závažných událostech, které zaslechli i lidé v Americe a Austrálii, nedolehly k lidem v Liberci a v Chebu. Ani dohoda Francie s Anglií. Ani prohlášení Francie. Ani prohlášení Anglie. Ani Rooseveltova a Hullova řeč. Ani prohlášení Litvinovovo; nic z toho neslyšeli. Kočí, šofér, číšník, dělníci v textilkách, topič, příručí - pokud jsou henleinovci, žijí všichni v příjemných a operetních představách, kterých nabyli, hledíce na fotografie z poanšlusové Vídně: německé vojsko klidně přimašíruje, klidně zabere tento kraj, ověnčí jej prapory, a na naší straně nepřivítá německé vojsko nic, jenom les zdvižených pravic. Ani okolnost, že se to už trochu protahuje a že ten den nějak divně na sebe dává čekat, že se sune z termínu na termín, že je třeba předělat všechny písničky, protože se už nerýmují (Im Mai holt er sich die Tschechei...), ani to nebudí v nikom podezření, že snad někde něco nesouhlasí. Vzpomínka na naše vojsko už zřejmě vyprchala, překvapení, které vyvolalo, je polozapomenuto. Mladí henleinovci chodí buď v uniformách nebo horáckých krojích a chovají se zase sebevědomě, jako lidé, kteří to zřejmě vědí lépe. Celý kraj se zřejmě "přiznává k nacionálně socialistickému světovému názoru", zdraví vztyčenou paží a siegheiluje, nosí odznaky SdP, bílé punčochy, okované boty duní po dláždění a dívky nosí na uších zapletené copánky s mašličkami, dirndly a hubertusy. Celá Henleinova strana paráduje v pohraničí v kostýmech nacionálně socialistického světového názoru v naprostém přesvědčení, že se jí nemůže nic stát. Henleinovské ordnerské oddíly pochodují mlčky městy a vesnicemi. Ordneři - hoši mezi 16-21 lety - středoškoláci, cvičí z pátku na sobotu nebo ze soboty na neděli pochodování, rozčlenění ve vojenské útvary, rázují v četách do okolí. Ostatně mají turneři - vůdci čet - pasy a přejíždějí hranice, zúčastňujíce se pravidelného cvičení v Německu. Tato cvičení mají zvláštní ráz a jmenují se "přibližovací cvičení". Když se byli v Německu naučili "přibližovat se", odjíždějí zpět do Československa

učit zdejší německou mládež, kterak vítat ty, kteří se přibližují... Každá silnice má na hranicích pohraniční závory a u těchto závor se denně koná jakési symbolické divadlo: na německé straně pochodují uniformované čety až těsně k závorám, na naší straně stojí henleinovci se vztyčenou paží po celou dobu tohoto výstupu, zdravíce s němou divadelností své "bratry z mateřské země". Několik našich lidí si přitom duchapřítomně vzpomnělo na fotografický aparát. Přesto však, že se zdá, jako by příslušníci SdP žili ve skleníku, živíce se podivnou krmí své neúnavné propagandy, rýsuje se tento politický útvar po těchto trpkých čtyřech měsících zřetelně a - kupodivu - nikoli pro nás beznadějně. Členové SdP nejsou dávno tak jednotní a jednomyslní, jak se na první pohled zdá a jak by nám "Zeit" ráda namluvila. A právě rozdíly mezi nimi znamenají dva body pro nás - předpokládáme-li, že se bude v těchto krajích dělat rozumná hospodářská a nacionální politika. Samo vedení Henleinovy strany nás nemusí zajímat. Od té doby, co Henlein odpověděl na Runcimanovy návrhy, že "se musí zeptat", není mezi námi nikoho, kdo by si činil iluze o myšlenkové a politické orientaci těchto lidí. Protože jasně víme, že budou chtít vždycky jenom to, co jim bude nařízeno, aby chtěli, je kratší zajímat se, co chtějí naši sousedé. Členové SdP rozpadají se pak na tři části asi stejně veliké: na starý kádr strany, který dává přednost násilnému řešení, a sice jakémukoli násilnému řešení. Tyto lidi neuspokojí žádné řešení a žádné ústupky, jsou zřejmý a jasný bod proti nám a jsou patrně trvalou svízelí republiky. To je jedna třetina. Druhou třetinu tvoří lidé, kteří přišli do řad SdP pod hrubým terorem. A třetí třetinu lidé, kteří přišli k SdP z roztrpčení nad hospodářskou bídou. Jací jsou ti druzí, jsem popsala v květnu zevrubně. To je stále totéž: teror, bojkot, výhrůžky, vykazování z práce, hrozby - a na druhé straně podléhání nátlaku, strach, umořená únava. A přece jsou ovšem tito lidé bod pro nás. Stačí znemožnit teror, především teror zaměstnavatelů na dělníky a zaměstnance, aby tito lidé pomalu okřáli a vrátili se tam, kde původně byli a kde by snad i dnes rádi byli, kdyby se nebáli. Jak vypadají ti poslední, vám mohu říci. Mluvím s železničářem. Mluví česky velmi dobře, teprve po několika větách poznávám, že není Čech. Ne, je Němec. Je organizovaný ve straně českých národních socialistů - ukazuje mi legitimaci - má ženu Češku a dvě děti, které chodí do české školy a neumějí německy. Je zaměstnán u českých státních drah plných deset let jako "smluvní". Vydělává 450 Kč měsíčně. Bydlí u rodičů - Němců, kteří mu dávají zdarma byt. Má čtyři bratry - Němce. Dva jsou zaměstnáni v Německu, dva ve Varnsdorfu. Všichni čtyři mají vlastní byty a rodičům dávají malou podporu, jen on nemůže dávat rodičům ani haléř, naopak, bere od nich. V rodině je ovšem terčem věčného posměchu: koukej, co ti dávají Češi! Za deset let se mu nepodařilo získat definitivu - být smluvním zaměstnancem totiž znamená výpověď na hodinu a žádné sociální pojištění. "Podal jsem si teď žádost o strážní domek, který se uvolní," povídá. "To už je pátá žádost za těch deset let, co tu jsem. Na mou duši, jestli mi ji zamítnou, dám se taky k těm henleinům." Ten člověk neměl tušení, že dovedu držet pero v ruce, a nevěděl vůbec, že se ho vyptávám. A když mluvil, třásly se mu ruce a po tvářích mu tekly slzy. Myslíte-li, že to je nějaký výjimečný případ, mýlíte se. Je to typický případ. A tito lidé, jichž je také asi třetina, jsou další bod pro nás. Nedovedu si představit, že by bylo těžké získat pro ně práci, prozkoumat jejich situaci a zmírnit jejich roztrpčení, rozdmychávané tak obratně z protějšího břehu. Když se vynořila otázka sudetských Němců ve své celé hrozivosti, stálo mnoho práce přesvědčit lidi, že to je otázka nejen vnitropolitická, ale především mezistátní a mezinárodní. Bylo nesnadné vysvětlovat to doma a bylo tím nesnadnější vysvětlovat to v cizině. Zdá se, že dnes už všichni pochopili, co je pět let zřejmé: nejde jen o menšinovou úpravu nebo o otázku národnostní, jde o to, jak postavit hráz německému imperialismu, který má v naší henleinovské straně tak výtečného berana. Ale právě dnes, kdy jsme - bůhví, že bez propagandy - docílili tak chvályhodné zřetelnosti, právě dnes se musíme znovu vrátit k původní stránce problému: k okolnosti, že je také vnitropolitický. Dvě třetiny lidí ze SdP dávají skutečně naději na pozitivní výsledky. Ty dvě třetiny jsou dva body pro nás. Anebo lépe řečeno: to jsou dva body, kde bychom měli začít pracovat, aby se připravila lidem cesta zpátky - těm, kteří se jí chtějí dát.

"Erst muss es möglich sein auch armen Leuten vom grossen Brotleib sich ein Stück zu schneiden." Žebrácká opera

Je dobře podívat se jednou na čísla takového úseku, který je obydlen nezaměstnanými, abychom si uvědomili, jak hrozně leží nezaměstnanost na bedrech zdejšího lidu, jak tvoří kulisu celého "zradikalizování". V okolí Liberce například jsou samé textilky. Od nepaměti tu stály menší nebo větší tkalcovny a celý kraj pro ně pracoval. Vlastně tento kraj žil převážně z vývozu na Balkán, do Rumunska a do Jugoslávie; zboží, které se

vyváželo, stačilo právě tak poptávce tamějšího poměrně chudého trhu - co do jakosti i co do početnosti. Průmyslový rozvoj těchto států ochromil textilní sudetský vývoz téměř úplně. Továrny nemohly konkurovat se západem, nebyly technicky zařízeny na výrobu moderního, kvalitního zboží. Vnitrozemský trh všechny neuživil - ba ani polovinu jich. Nedostatek hotového kapitálu - například neproplacené válečné půjčky německých průmyslníků - zamezil modernizaci výroby, která by získala nové trhy. Světová krize dolehla poslední ranou a konjunktura po světové krizi - lépe řečeno oživení průmyslu - nepronikla tolik do výroby užitkové spotřeby, aby zachránila lidi před nezaměstnaností. Od r. 1929 zastavilo na Liberecku práci 40 závodů a vyřadily z práce 5894 lidí. Továrny, které zastavovaly práci, dožadovaly se úvěru. Jedna z nich, fa Siegmund, zastavila práci v r. 1935. Dokud pracovala naplno, zaměstnávala 355 dělníků. V posledních dnech už jenom 200 dělníků a 10 úředníků. Tato firma se obrátila na ministerstvo financí s žádostí o státní záruku pro hypotekární úvěr ve výši tři miliony. Je zajímavé prostudovat s tužkou v ruce číslice, jimiž svoji žádost - ostatně zamítnutou - odůvodnila: Dělníci, kteří pracovali v této továrně, bydlí ve čtyřech okolních obcích: v těchto čtyřech obcích vyplatil stát nezaměstnaným od r. 1931 do r. 1936 na podporách v Kč: Před zastavením závodu: Althabendorf Altpaulsdorf Ruppersdorf Ratschendorf 1931 66 867,- 43 193,60 98 164,- 85 494,60 1932 142 637,- 79 719,- 168 991,60 116 154,- 1933 154 107,- 97 086,30 161 340,10 114 591,- 1934 135 761,20 86 199,10 190 758,20 84 741,20

Po zastavení závodu: 1935 229 295,60 135 066,70 237 012,10 109 898,30 1936 260 652,40 125 262,20 209 768,80 167 791,-

Úhrnem: 989 320,20 566 526,90 1066 034,80 678 670,10

Úhrnná suma podpor v nezaměstnanosti čtyř jmenovaných obcí je tedy 3 300 552 Kč za pět let. Kdybychom předpokládali, že jenom 100 bývalých dělníků fy Siegmund by bylo podporováno podle gentského systému 39 týdnů ročně - průměrně 50 Kč týdně -, znamená to další roční zatížení státní pokladny Kč 195 000. Mimoto ovšem uniká státu poplatek daňový. Firma Siegmund zaplatila od r. 1928 do r. 1934 následující poplatky: Daně z obratu 1 258 056 Kč Výdělková daň 603 866 Kč Základní daň 4 003 Kč Daně z příjmu zaměstnanců 58 589 Kč

A k tomu je třeba připočíst ztráty sociální pojišťovny, ztráty devizových výtěžků při exportním obchodu. Je tedy veliká otázka, vydělal-li stát, či prodělal, když třímilionovou garanci odmítl. Musíte vědět, že v tomto kraji nenajde nikdo práci, kdo ji jednou ztratí. Kde také? Nezaměstnaní zůstávají odkázáni na státní podpory celé roky. Viděli jste už někdy velkou přádelnu nebo mechanické tkalcovské stavy? Dva až tři obsluhuje jeden dělník. Je to celý proud napjatých nití, které se zázračně řadí do hotové látky. Dělníkovy prsty v nich hrají hbitou, zručnou hru. Je to akordní práce a muž od stroje nemá ani čas pozvednout oči. Je to ten strašný závod s časem jednoho jediného člověka u dvou strojů, zatímco venku hynou desítky lidí, dávíce se nadbytkem času. Když se stroj zanese, je třeba jej vyčistit, promazat a upravit, a ten čas, kdy se člověk noří do špulek, páček, jehel, matiček a šroubků, to je neplacený čas, ten dává dělník továrníkovi z vlastní kapsy, zadarmo. A teď si představte člověka, který u té mašiny stál léta, má v prstech rozměry všech koleček a v uších každý tón jejich hukotu. A najednou ta mašina stojí. Napřed stojí tři dny v týdnu. Pak se zastaví nadobro. Pak se zavře továrna. Stroje se prodají lacino někam na východ. Ještě chvíli stojí prázdné, strašidelné stěny, s nimi ještě kousek naděje, že se v nich začne znovu pracovat. Ale pak se jednoho dne strhnou i zdi. A ty, člověče, koukej, jak ti v rumišti umřela poslední naděje na práci. Nevím, je-li fa Siegmund henleinovská, nebo není. Nevím, jsou-li její dělníci Češi, nebo Němci. Vím jenom tolik: pokud na světě musí být člověk živ z práce, potud je pro něho práce zdrojem nejen obživy, ale i všech hodnot života, tedy i mravních. Má-li tento člověk pochopit, že je pro něho demokratický stát výhodnější než stát totalitní, je třeba, abychom mu dali vědět, cítit a zažít, že tu má co dělat. Dokážeme-li to, získáme bod pro sebe.

Co se děje s našimi nezaměstnanými? Naši nezaměstnaní - chodí na práci do Německa. Z celého pohraničí je jich zaměstnáno v Německu přes sto tisíc. Na nejrůznějších pracích: na stavbách silnic, na opevňovacích pracích, na podzemních krytech. V textilkách, v továrnách na motory. V zemědělství. Tito lidé přecházejí hranice buď denně, nebo jednou týdně. Také třeba jen jednou měsíčně. Mnoho jich pracuje uvnitř říše v pracovních táborech (Braunschweig 3 000, Magdeburg 1400, Erfurt 1600, Warzburg 1100, Aschaffenburg 700 - to jsou nepřesné číslice a uvádím je jenom na důkaz, že naprosto nejsou malé). Podmínky, za kterých pracují, jsou rozličné. Přijímáni jsou všichni stejně, na první týden jsou zařazeni na nějakou nedůležitou práci, po několika dnech jsou předvedeni k policejnímu výslechu a teprve po zjištění všech osobních a politických skutečností jsou zařazováni na další práce. Na důležitější a nejdůležitější. Na důvěrnější a nejdůvěrnější. Všem se však dostává nejen politických instrukcí, nýbrž i vojenského výcviku. Za Žitavou pracují českoslovenští příslušníci na vojenských opevněních na německé straně. Pracují tam na tři směny. Všichni čs. němečtí dělníci dostávají ovšem plat takový jako dělníci říšskoněmečtí, jenomže pro ně má říšská marka jinou kupní hodnotu. (Jenom namátkou: šaty, které v Německu stojí 600 Kč z náhražkové látky, dostanou se v Liberci za 220 Kč. V Seidenberku stojí sklenice piva 4.70 Kč a guláš na rybím tuku 12 Kč.) Říšské marky, proměněné v Kč, dělají z muže, který je vydělává, něco, čemu tady říkají: Valutagewinner. To je člověk, který se v Německu špatně nají, týden třeba utahuje řemen, ale pak přinese v sobotu 200-300 Kč hotových peněz domů (mimo to, co sám spotřeboval), což je o 80-120 Kč víc, než má sudetský kvalifikovaný textilák. A poněvadž se vyskytly obtíže s měnou valuty, vyšlo se dělníkům v Německu do té míry vstříc, že jim zaměstnavatelé vyplácejí mzdu třeba třetinu v říšských markách, dvě třetiny v čs. korunách. Přitom se jim přepočítává marka podle tamějšího kurzu - tedy dostanou 11 Kč na 1 RM. Třetina tohoto platu pochopitelně stačí na dělníkovy útraty v říši. Za zbytek si nakoupí dobré a levné české máslo, dobré a levné české uzeniny, dobrý a levný český chléb, a vezme si to s sebou na práci - na práci na německých opevněních proti Československé republice. Odkud má Německo tolik československé valuty - ovšem nevím. Zajímavě se vyvíjí poměr německého dělníka k sudetskému dělníku. Náš henleinovec je v Německu velmi nenáviděn. Dokonce tak nenáviděn, že už na různých místech došlo ke rvačkám, sabotážím, dokonce i k stávce - pokud se může roztrpčení dělníků v totálním státě nazývat stávkou. Říšskoněmecký dělník spatřuje v zdejším německém dělníku muže, který snižuje jeho životní úroveň. Ale nejen to. Německý dělník dávno už není takový nacista - pokud jím vůbec byl - jako sudetský Němec. Nemá už dávno takový plamen "národního nadšení" a na "utiskování Němců v Československu" kouká očima dokořán. Na stavbě silnice u Desavy došlo k rvačce, když naši dělníci vyčítali německým "nacionální vlažnost". Náš henleinovec naráží v Německu na mrazivou přehradu a podporuje ji i tím, že se dává přímo do služeb Gestapa. Tím se pak zabije několik much jednou ranou: Gestapo se doví všelicos o Československu a Gestapo se doví všelicos i o občanech vlastních - neboť horlivost malého henleinovce nezná meze. Tu horlivost známe my velmi dobře, a dnes ji poznávají dělníci v Německu na vlastní kůži. Hádám, že mimo pana Henleina není na celém světě duše, která by se touto horlivostí dala okouzlit. Říšskoněmečtí dělníci také přecházejí hranice. Chodí k nám - číst noviny. Sedí mlčky v nějaké hospodě v pohraničí, čtou, čtou a čtou. Chodí k nám - kupovat knihy. Chodí k nám - kupovat rohlíky. Několikrát se už stalo, že přišli v pohraničí k naší stráži lidé dávat několik marek na obranu našeho státu. A henleinovci, vracející se z práce, vypravují plni rozhořčení, že v Německu poslouchají - Mělník. A tady je další bod pro nás. Výhoda, která v okamžiku snad nic neznamená, která jednou však může znamenat nedozírně mnoho. Slyšela jsem v poslední době mnoho politiků tvrdit, že v totalitním státě nehraje lid žádnou úlohu, jeho přání nepadají na váhu a jeho hlas není vyslyšen. Snad. Ale tato trpká skutečnost platí právě jen - do chvíle války. Státy mohou ukládat lidu nezměrná břemena a mohou odejmout lidu všechna práva, mohou vzít lidu svobodu a mohou ze svobodných lidí učinit nevolníky. Mohou učinit svému lidu téměř všechno - jen jedno nemohou: vést válku bez lidu. Každým okamžikem války bude nabývat lid větší a větší moci a bude zřetelněji nastupovat na jeviště dějin jako živel, který má co říci. Bod s největší nadějí Na 1. máje byla v pohraničí ještě situace taková: velký průvod SdP a několik demokratických skupin. O volbách a v předvolebních kampaních bylo totéž: velká většina SdP a všelijaké stranické hádky, předvolební stranická agitace, obvyklý volební zápas, kdo s koho. Řekněme to asi tak: na jedné straně totalitní způsoby, na druhé straně demokratické nezpůsoby. Vanula-li hrůza z ucelené pohotovosti SdP, vanul strach ze stranické roztříštěnosti lidí, kteří se jí měli postavit na odpor. Diskuse o

tom, kterak se jí postavit na odpor, zabrala tolik času, že někde oslabila demokratické projevy 1. máje i demokratickou volební soudržnost. Češi stáli v rozpacích před demokratickými Němci, sociální demokraté zachovávali rezervu vůči komunistům, hraničáři stáli v toporné opozici ke všemu socialistickému vůbec. Tehdy se ještě každá skupina bránila po svém a na vlastní pěst. Člověku, který projížděl zdejším krajem, bylo hořko z malichernosti stranických problémů a z krátkozrakosti místního pohledu na věci. Stačily však poslední čtyři měsíce, aby odplavily všechny neshody a strhaly všechny přehrady. Češi hovoří s německými sociálními demokraty lámanou češtinou nebo lámanou němčinou, ale srdečně. V městečkách i vesničkách se pořádají společné večery Čechů i Němců, zpívají se české i německé písně, přednášejí české i německé básně, čtou české i německé noviny. Nepochybuji, že v politické teorii zůstávají zřetelné rozdíly. V životní praxi je však jenom zástup lidí, kteří slyší přes hranice štěkat kulomety a dívají se na odměřené pochodování uniformovaných stráží, hledí na černé vojáky, stojící špalírem v Aši, pozorují pohyb motorizovaných čet a vědí: stane-li se tu něco, povede se nám všem stejně. Vyděšení lidé už dávno odvezli jmění, nábytek a co mohli, továrníci odstěhovali sklady do vnitrozemí nebo je vyprodali nachvat a hluboko pod cenou. Ti, kteří zůstali, jsou dokonale klidní. A dokonale jednotní. Jsou pohotoví a bdělí. Střídají se v jakési dobrovolné civilní pohotovosti. Spolkové domy nejsou už nikdy opuštěny. Lidé neodcházejí z redakcí, aniž by řekli, kam jdou. Najdete je o půlnoci jako v poledne. Jsou docela jiní, než byli v květnu. Jejich nervy prodělaly desetkrát tolik co naše. Mluví hrozně neradi. Jsou vyhublí, vypadají skoro jako vojáci, jsou úseční a dívají se věcem rovnou do tváře. Ale především: jsou spolu. Němci a Češi a sociální demokraté a národní socialisté a komunisté. Všichni při tom napětí pracují, ženy vaří, děti chodí do školy. Ani jeden z nich si nestěžuje, nikdo netvrdí, že to nevydrží. Mluví nepateticky o velkých věcech, jako je válka a umírání. Jsou úžasně nedramatičtí. Ba dělají vtipy a usmívají se. "Já bych odtud nešel," říká vám člověk, který by jistě mohl kdykoli odejít. "Jak bych mohl opustit své kamarády?" "No, copak děláte vy tam v Praze?" povídá dobrácky druhý, "jakpak to tam usmolíte?" "Co budeme dělat? Inu, budeme holt stát a třeba umřem. Či víte ňákou lepší radu pro nás?" povídá mi cestář, tvář rozpraskanou sluncem, kolem očí vějířky docela veselého smíchu. Mluvím s teoretikem německé strany sociálnědemokratické o principiálním stanovisku k pracovním táborům, o jejichž zavedení se mluví i u nás. "V zásadě nejsme proti," povídá, a předpokládaje námitky, mává netrpělivě rukama: "Aspoň bychom měli dát kam mládež a vyrvali bychom ji nezaměstnanosti a nacistické výchově. Ne, pracovní tábory nejsou ideál. Ale víte, teď všechno záleží na tom, jaká pohotovost se rozvine v demokratickém světě. Najde-li demokratický svět na demokratické základně dosti hbitosti, aby soutěžil se světem diktatur - máme vyhráno. A věřte mi, dnes musíme všelicos opustit, čeho jsme se ještě včera zuby nehty drželi, dnes musíme pružně myslet, rychle jednat, teorie vyházet a s myšlenkami zacházet jako generální štáb. Prohrát? Ale kdepak! Můžeme nanejvýš umřít, ale nemůžeme prohrát!" A jeho plavá německá tvář se usmívá zeširoka, jako by žertoval. Nevím, jak to říci, ale z těch lidí proudí přímo klid a dobrá víra. V tom klidu není ani stín otupělosti a v té dobré víře není stopy po planém optimismu. Snad mi nebudete věřit - ale nechtělo se mi odejet. Sedíte s lidmi, o nichž ani dobře nevíte, jak se jmenují, za městem na mezi. Šli vás doprovodit k nádraží, ve tmě svítí ohníčky laciných cigaret. Tam padne věta česká, tam německá. Někdo překládá. Do nočního ticha bouchne výstřel. Druhý. Třetí. Pak celá řada. A najednou cítíte takový ostrý, až nesnesitelně zřetelný pocit solidarity s těmi lidmi, které téměř neznáte. Máte chuť sednout si k nim a říci: já tu počkám s vámi, jak to dopadne. Téměř se hanbíte, že odjíždíte do Prahy, o kousek dál do bezpečí. "Vyřiďte v Praze, že se nebojíme!" loučí se se mnou. "Nebojíme se! Wir fürchten uns nicht!" Pravím vám: v té poslední větě je deset bodů pro nás.

21. září 1938 Pověz, kam utíkáš - povím ti, kdo jsi

V minulých letech a měsících jsme viděli - na obrazech i fotografiích - uprchlíků dost a dost. Ženy s dětmi v tunelu podzemní dráhy ve Španělsku, ženy, děti a starce na palubách anglických a francouzských lodí, čínské ženy s ranci a uzlíčky.

Od hranic k hranicím vláčejí se už roky lidé bez domova, bez peněz, bez práce, všichni o tom víme, všichni se toho děsíme a v hodinách, kdy hledíme na tyto obrazy, svírá se nám srdce soucitem. Dnes jsou zde, uprostřed Prahy, uprostřed babího léta, mezi námi. Ale snad této maličké naší zemi připadla v dějinách úloha nezvyklá: všechny nájezdy německého fašismu a vše, co s nimi souvisí, dopadají zde jinak než jinde. Překvapení, kterými ohromuje Německo svět, pomalu přestávají být překvapeními, neboť kauzální postup těchto překvapení začíná být jednotvárný. Zato připravuje světu překvapení malá a poklidná země v srdci Evropy. Opakování rakouské procházky, kterou Německo podle programu zkouší na nás, prozatím selhává. I tábory uprchlíků jsou u nás jiné, než byly kdekoli tábory lidí vyštvaných fašismem z domovů. Ovšem jejich vnější obraz se o mnoho neliší a lišit ani nemůže: pryčna vedle pryčny, rance nachvat sebraného prádla, rozvěšené punčochy, plenky, pokrývky, desítky lidí v chumlu, kolem vojenské šálky, polní kuchyně, spousta dětí, nic nechápajících a všude překážejících, a nad tím smutek lidí, kteří opustili domov, to jest čtyři stěny, vlastní postel, plotnu, pár hrnců a tu trošku jistotu, kterou člověku dodává soukromý osud na několika čtverečních metrech. Té jistoty tam na severu ovšem bylo do nedávna málo: celé měsíce tam žili lidé v jakýchsi pomyslných zákopech - poslední týdny pak žili v ustavičném čekání a napětí. Matky hleděly v noci do stropu a ráno vstávaly do práce umořené, přebdělé a vysílené. Nad dětmi se chvěla oblaka nepochopitelné zloby kamarádů z druhé strany. Muži stáli u práce se zaťatými zuby a sevřenými pěstmi. Všichni věděli, že se něco chystá, ale nikdo nevěděl, co a kdy se chystá. Všichni věděli, že čekají s holýma rukama, a tušili, že nepřítel holé ruce nemá. Byla to strašná zkouška nervů - a nebyly to nervy našich lidí, které povolily. Teď jsou tady první uprchlíci. Nebudu vám líčit, proč a z čeho přicházejí. Je jich tu hodně přes dva tisíce, ženy, děti, starci. Muži, přijeli-li vůbec, doprovázeli jenom transporty žen a dětí a vrátili se ihned zpět. (Je to takový nepsaný zákon na světě, který má každý z nás jistě v úctě: potápějící se loď smí opustit kapitán až poslední. Je to hezké vědomí, že z vůdců demokratických německých stran zůstali na svém místě všichni - a ti, kteří tam nebyli, tam okamžitě odjeli.) Všichni uprchlíci, kteří přijeli, byli přesvědčeni, že už utíkají ve válce. Někde jim henleinovci stříleli rovnou do oken. Někde slyšeli střelbu z dálky. Někde byli vyzváni organizacemi, aby odjeli. Většinou utíkali v noci, oklikami, vyhýbajíce se ordnerům. Viděla jsem dětský kočárek s ustřeleným kolečkem. Viděla jsem ženu, která tu dostane za několik dní u nás děťátko. Viděla jsem spoustu maminek, spoustu děcek všech stáří, zástupy krásných plavých německých dětí. Viděla jsem ženy, které přišly bez prádla, některé naboso. "Měla jsem knedlíky v hrnci, ale už jsem je nevyndala" - a srdce se vám na chvíli zastaví, protože v obyčejných věcech je míra lidských osudů. "Škvařila jsem právě sádlo a ani jsem neměla čas zhasnout oheň, všechno se mi to spálilo" - vypráví jiná. Povídají vám samé prosté věci, protože život je obyčejný a hrůza je obyčejná, nevznešená, strašně lidská. Jde přes hrnec s vařícími se knedlíky a přes rendlík rozškvařeného sádla, přes člověka, který sebou žuchl - k nádraží. Hodiny ve vlaku, noví a noví uprchlíci, spící děti, rance, nachvat oblečení lidé. Nová a nová nádraží - a na konci Praha. Je to hrozné? Ovšem, je to hrozné. Ale já vám povím, jaké překvapení připravila Praha světu v této - poměrně tak malé - události: ti lidé jsou tu šťastni! Přijeli zmučení, vyděšení, hladoví a polonazí. A dnes? Už mnoho nocí nespali doma na svých postelích tak, jako na našich pryčnách. Už dávno nejedli tak dobře a tolik. Někteří si chodí pro oběd dvakrát i třikrát a dostávají ho s úsměvem. Pro miminka se vaří kotle krupičné kaše. Děti dostávají mléko. Potkala jsem děti z ubikací strahovského stadionu, které se vracely právě z Petřína, odkud se dívaly na Prahu. War es schön, Kinder? Es war schön! Sehr, sehr schön! Wunderbar ist Prag! "Ich hab g'want," povídá malá dívenka. A pročpak jsi plakala? Copak je tu k pláči? "Es ist so schön und die Leut' san so brav!" vzlyká maličká. A lidé jsou skutečně dobří, a opravdu je to až k pláči. Před ubikacemi v Nových Vysočanech se prodírám zástupem žen - a tady žijí jenom potřební lidé -, které mají plnou náruč dárků: bochník chleba, bandasky mléka, hračky, peřinu, šaty, mouku, krupici, lampu, pokrývku. V kanceláři odevzdává dělnice pletený kabátek, růžový, čistě vypraný. Chtějí si poznamenat její jméno. "Kdepak byste to psala," ohrazuje se a tichoučce a plaše odchází s tím krásným studem chudých, kteří by rádi dali mnoho a mohou dát jen málo. Před šatnami sletiště jsou celé hloučky lidí. Nějaká paní, dobromyslná, tlustá a milá, přinesla dlouhatánský věnec vuřtů, pravých špekáčků, a rozděluje dětem. Ještě tamhleta holčička! A ten chlapec ještě nemá! Tak pojď sem, nestyď se! Ta paní sem prý chodí každý den. Stojím chvíli v kanceláři, dveře se nezavírají. Pražané přicházejí proudem, každý něco nese. Víte, a nejenže dávají, ale také umějí dát! Z Baxovy domoviny telefonovali šéfovi firmy Ara, nedal-li by jim levně nějaké dětské oblečky. Proč levně? Dám vám je vůbec. A dal, třebaže jich bylo dvě stovky. Za chvíli tu byly - a nejen oblečky, ale každé dítě dostalo k tomu

panenku. Ovšemže měly děti větší radost z té panenky než ze šatů. Chudý má vždycky větší radost z luxusu než z potřebného, to je podivná psychologie vděčnosti, kterou sytí neznají. Dej hladovému chléb, řekne děkuji, dej mu broskev, a rozzáří se. Chléb je dobročinnost, broskev je lidské uznání, že každý člověk má právo na svátek. Šatičky jsou dar, ale panenka je svátek, něco výjimečného. Sytí nikdy nepochopí, že hlad bolí méně žaludek než duši. · Stojím chvíli před Baxovou domovinou se ženami z Chebu. Za tu chvíli přijíždějí nákladní vozy s moukou, krupicí, sádlem a hrachem. Přicházejí dva majitelé velkých hotelů nabídnout se, že budou denně dodávat dětem mléko, přichází majitelka sýrárny nabídnout smetanu a sýr. Přichází lékař nabídnout, že prohlédne a popřípadě ošetří uprchlíky. Přichází žena a nese střevíčky. Přicházejí lidé ptát se: Copak ještě nemáte? Copak potřebujete? A když odcházím, zastavuje mne rozhořčená paní: Také vám nedali holčičku? Ne, holčičky nedávají, protože doufají, že se uprchlíci brzy vrátí domů, kde je dnes klid a ticho. Kdyby se jim děcka rozprchla po rodinách, bylo by těžké, shánět je dohromady. Holčičky tedy nedávají - ale je naprosto jisté, že by se Pražané o německé děti rozdělili s radostí, kdyby to bylo třeba. Stojím v ložnici mezi pryčnami a hovořím se ženami. Napřed se třemi, pak s desíti, za chvíli s celým houfem. Vypravují překotně. Tohle je moje dítě a tohle sousedčino, tohle dceřino, tenhle chlapec neměl tátu doma - maminka už mu umřela -, tak jsme ho vzaly s sebou. Složitá rodina dvou set lidí rozplétá se v lidské osudy, nabývá tvar a výraz. Jsou to chudí lidé a jsou to ti, kteří se tam nahoře prali už pět dlouhých let. "V Chebu nám vyprávěli, že nás Češi poplivou, že nám nadají a že nás zavřou. Češi nás však přivítali jako přátelé, chovají se k nám krásně. Chceme zpátky už jenom proto, abychom to doma řekli. Nezapomeneme na to! Báli jsme se vás, když jsme sem jeli. A teď jsme tu tak rádi!" · Nuže, řekněte sami: je to hrozné? Vůbec ne. Odcházíte s pocitem v srdci, že žije na světě něco velmi krásného, co dává naději i do nejhorších dnů: solidarita člověka s člověkem. "Národ jde domů" zněla věta, která zvučela německými novinami po anexi Rakouska. Ve skutečnosti šla velká část národa do koncentračního tábora, druhá velká část zůstala doma se zaťatými zuby - a spousta jich přišla z "domů", přebírajíc a zabírajíc všechna místa jednak vedoucí a jednak tučná. U nás se zatím nestalo nic takového. Jen několik tisíc lidí zažilo děsnou noc, plnou hrůzy, a protože tu hrůzu zažívalo už měsíce, dalo se na útěk. Jde-li člověku o život, utíká ovšem tam, kde doufá v ochranu. To je měřítko spolehlivější než všechna měřítka stran, přesvědčení a úvah, protože ve chvíli, kdy jde lidem o život a ženám o život dětí, jedná se slepě a instinktivně. Je asi pro svět další překvapení, že tisíce a tisíce Němců utíkají k nám, cítí-li se ohroženi na životech - Němci! Rodiny henleinovských předáků utekly přes hranice do ciziny. Tisíce Němců uteklo do českých měst a do Prahy. K nám, kteří věru sami nejsme v bezpečí, k nám, o nichž německé vysílačky hlásají, že je chceme pozřít. Tato skutečnost říká mnoho: tisíce Němců považuje Čechy za větší přátele a ochránce než dnešní říšské Němce. Tisíce Němců dnes ví, kdo je jejich přítelem a kde je lepší domov. Nuže, oni nám prý nezapomenou, jak jsme je přivítali. Ale ani my jim nezapomeneme, že k nám přišli. Nad slunce jasněji se tu projevuje věc, která mnoha lidem, roztrpčeným na německou říši, připadala jako papírová tvrzení: není Němec jako Němec! Co z toho ještě plyne? Naskýtá se otázka: byl útěk sudetských Němců nutný? Prosím, abyste mi rozuměli: nepochybuji ani chvíli, že je naprosto pochopitelný, odůvodněný, ba nepochybuji ani chvíli, že nám byl všem prospěšný, protože nám dovolil navzájem se poznat, sblížit a projevit a protože Praha měla příležitost demokratickým Němcům ukázat, jaká je. Uvažuji-li o tom, byl-li ten útěk objektivně nutný, nemyslím na včerejšek, nýbrž na dnešek a zítřek. Několik tisíc sudetských Němců zvládly železnice v klidné době hravě a právě tak snadno se dala organizovat pomoc pro ně, přístřeší a potrava. Je však otázka, jak by zvládly železnice a naše komunikační prostředky několik set tisíc lidí, kdyby lidé začali utíkat z domovů, protože utíkají druzí nebo že přišla zpráva, že začali utíkat tam nebo onde. Bude-li třeba dostat do bezpečí ženy a děti, je otázka, má-li se chvíle, kdy se to stane, přenechat funkcionářům jednotlivých stran, jako se to dělo většinou na severu. I když dá jednotlivec takovou výzvu podle nejlepšího vědomí a svědomí, nelze přece jenom spoléhat na jednotlivcovu neomylnost. A proto je naléhavě třeba: aby lid ze svých přijímačů jasně slyšel, co má dělat. Aby to slyšel několikrát denně. Aby měl nezvratnou víru, že se může spolehnout. Aby se mohl opřít panickým zprávám sousedů. Aby věděl: ani o hodinu dříve, ale také ani o minutu později, dostane se nám pokynů, co máme dělat.

Jestliže přišlo do Čech několik tisíc Němců: buďtež nám vítáni a buďtež našimi hosty! To však je epizoda zlých dnů, jejíž opakování si nesmíme dovolit. Nemůžeme si dovolit ztratit nervy a vyvolávat rozechvění. Můžeme si dovolit jen jednu jedinou věc: správně se chovat. To znamená: pracovat celý den na svých povinnostech - i kdyby byly sebedrobnější. Obsluhovat mašiny, vařit, šít, posílat děti do školy, řídit vozy, dělat noviny, sedět na poštách. Každý z nás právě ten kousíček, který převzal. Každý z nás právě na tom čtverečním metru, který mu náleží. Každý z nás právě v té povinnosti, která na něm spočívá. Nerušený a nepřetržitý chod celého dění, kterému se říká život a který je životem nás všech - právě to musíme dokázat.

28. září 1938 Průřez tří dnů

Ve středu - 21. září - v ranních hodinách začala se Prahou plížit zpráva: Jsme sami. Vláda se rozhodla odstoupit sudetské kraje - a rozhodla se tak učinit podle anglo-francouzského návrhu a pod přímým nátlakem obou západních velmocí. V prvních ranních hodinách to byly jen kusé zprávy od telefonu k telefonu, od redakce k redakci, od člověka k člověku. Lidé zůstávali stát se srdcem sevřeným, užaslí, zasaženi v nejhlubší víře. Sami? Bylo to tak neuvěřitelné, že jsme nevěřili. Nedalo se věřit a nemohli jsme věřit. Nikdo nic nevěděl, všichni jsme začínali tušit. Zprávy se šíří jako požáry. Ty poplašné zhasínají samy. Ty pravdivé úporně vzdorují, sílí, nabývají obrysy, začínají dýchat, začínají žít. V poledne už to nebyla zpráva, ale něco živého, co najednou vstalo mezi námi. Začalo to dýchat, sevřelo lidská srdce jako do kleští. Kvečeru ještě nikdo nevěděl nic jistého, ale lidé nevydrželi doma, nevydrželi o samotě. A když se stmívalo, když rozhlas hlásil vynucené rozhodnutí vlády vydat hranice, byly už ulice plny lidí. Z předměstí proudily zástupy do středu města; z venkova se lidé dávali na pochod. Přicházeli v pracovních šatech, ženy v šátkách s dětmi na rukou, muži z kanceláří, z dílen, z domovů. To nebyla ještě demonstrace. To bylo putování. Putování zoufalé, trýznivé a otřásající. Každý člověk může dát svůj život za svou svobodu, umírat za svobodu je jeho povinnost a jeho právo. Ale zde se dělo něco víc, protože se lidem řeklo, že nesmějí umírat marně. A lid řekl: bojovat není nikdy marné. Aniž by věděl, nosí totiž každý muž a každá žena z lidu tuto pravdu od kolébky do skonání ve svém vědomí. Lidé bojují o větší kus chleba, o jídlo pro děti, o prostranný pokoj, o knihu, o jasno v hlavě. Rvou se o budoucnost svých dětí, o zabezpečení svých žen, o poklidné stáří. Nedostanou zadarmo nic, ani pohřeb. Usilují neustále o lepší život - anebo aspoň o svobodu mluvit svým jazykem a o právo svobody. O platnost svého hlasu nad správou věcí. Nikdy nic nebylo zadarmo a nikdy nic nestálo tolik krve jako lidská svoboda. A během desítiletí a staletí vytvořil se na světě nepsaný zákon: nedostane nic, kdo nebojuje. Ztratí každý vše, když se nehájí. Tento zákon nesli lidé do ulic. Nemyslím, že se něco takového může opakovat často: lidé plakali, poněvadž neměli bránit své. Seděli na chodníku, stáli kolem redakcí. Neznámí lidé mluvili k neznámým a mluvili známou řečí: nechceme se dát. Nemůžeme se dát. Lidé na ulici neznají sílu a pohyb diplomatických zásahů. Neznají váhu slibů a kličky, jimiž se dají obcházet, váhu výpočtů generálních štábů a hospodářské skutečnosti. Neznají dnešní válku a nemají představu nejbližších událostí, které by nastaly, kdyby válka začala. Nosí však v krvi odvěký zákon boje, zákon zdravý a statečný. K ránu začínalo mizet zoufalství, zklamání a hněv a nabývala vrchu rozvaha. Jak zbytečně hlásil rozhlas, aby lidé zachovali klid! Nikdo ho neporušil. Továrny zůstaly zavřené. Ženy nevařily. Předměstí bylo jako vymřelé. Krámy hluché. Proud lidí se sléval v demonstraci. Místy a chvílemi v demonstraci organizovanou, většinou však v demonstraci spontánní. Tisíce lidí se dalo do pohybu a ani jediný neporušil klid. Desetitisíce lidí prošlo Prahou - a při tom jezdily vozy, zvonily telefony, šla pošta, vycházely noviny. Nákladní auta posunovala se jen pomalu kupředu: nikdo nehoukal, lidé se rozestupovali, řidiči jezdili téměř plaše a něžně. Každý rozuměl každému. Na Národní třídě přecházel průvod lidí, valil se jako řeka, nic nezpíval, málo volal, jen šel. První muži v řadě volali na lidi na chodníku: Smekněte! Klobouky dolů! A muži na chodníku smekali, pravíce: Máte pravdu. Řekl-li někdo v zahraničí o nás, že jsou v Praze nepokoje a vzpoura, vyslovil nejen lež, ale nepochopil vůbec, oč šlo: Lidé demonstrovali vládě, světu, sobě, že doufají jenom v logiku

statečnosti, která plodí statečnost - i v té chvíli, kdy zakolísal spojenec tak mocný jako Francie. Nebylo ještě vážnější, soustředěnější a opravdovější demonstrace. Nebylo také nikdy klidnější demonstrace. A nebylo ani pospolitější demonstrace. V sobotu řekl odpovědný ministr, že se nenajde v Československu vláda, která by mohla připustit plebiscit, a kdyby se našla, padla by okamžitě. Za tři dny se tato předpověď splnila: vláda odstoupila. Čtvrtek odpoledne 22. září odpoledne vypadalo město jako rozrušený úl. Před ampliony kupily se na ulicích hrozny lidí. Zástupy čekaly na sestavení nové vlády. Nedemonstrovaly už, nýbrž stály, hovořily, čekaly. Tu a tam někoho napadlo, že ještě nejedl. S odporem snědl kus chleba nebo housku. Ženy držely děti v náruči. Na chodníku stáli chlapci, děti a stařeny. Někde živě rozprávěli, někde mlčeli. Ale nikde - v celém statisícovém proudu - nikde nevěřili, že je konec. "Však my půjdeme!" "Ale ovšemže půjdeme!" "A půjdeme-li, nebudeme sami." Muži vyprávěli příhody z války. Legionáři nosili válečné odznaky a vyznamenání - tichou výzvu k statečnosti. Přebdělé a unavené oči skoro zapadaly, všichni ti lidé prožili noc na chodníku, den na chodníku, nejedli a nespali. Nekonečné kombinace, dohady, předpovědi, čekání, nejistota, dlouhé úmorné hodiny. Pochopili jsme všichni v těch dnech, co se dělo poslední měsíce v Rakousku: právě toto se dělo. Míjely tam takové hodiny. Z úzkosti do naděje, ze statečnosti k bezmocnosti, z odhodlání nasadit život v nutnost dát ho bez boje potáceli se lidé dny a noci. Kus po kuse jim byla brána víra, přibývalo únavy, malomyslnosti, otupělosti. Po šesti měsících té kruté hry zvítězil německý kancléř, aniž by byl bojoval. Rozmělnění, rozdrcení, rozdrásaní lidé přijali už klidně porobu, neboť znamenala alespoň konec mučivého váhání. Ve čtvrtek večer v Praze odcházeli lidé do svých domovů, každý jednotlivý jako po těžké nemoci. Několik takových dní - a byli bychom prohráli. Nikdo nevydrží napětí celé své myšlenkové a citové existence nepřetržitě a bez ochabnutí mnohé dny. A odhodlání jít bojovat a jít se bránit za těch okolností, jak se nám jevily ve čtvrtek, je největší napětí, jehož je živý člověk schopen. Ve dnech největších starostí a nejkrutější úzkosti můžeme mluvit o štěstí: že tyto hodiny netrvaly dlouho. Člověka se může zmocnit únava opravdu smrtelná. A nikdo by jej v té chvíli nevzbudil k odvaze. Pátek v noci 23. září se začaly jevit známky této únavy. Lidé se pokoušeli pracovat. Přestávali mluvit. Hledali, kudy utéci myšlenkám a dohadům. Nenapínali ruce po novinách. Nestáli u přijímačů. Vyhýbali se sobě navzájem. Ženy nakupovaly v obchodech, postavily se k plotnám. Děti odešly do školy. Město se pohnulo tupým, unaveným klidem. Střed města vypadal skoro jako jindy. Hloučky lidí mizely. V továrnách se pracovalo, v dolech kopali havíři uhlí, v kancelářích se úřadovalo. Poslední kolečka normálního života doběhla ke konci víc setrvačností než prací. A v deset hodin večer přišla všeobecná mobilizace. Nestáli jsme u přijímačů spolu. Stáli jsme každý zvlášť. Ale vím bezpečně: všem lidem v této zemi spadl balvan ze srdce v té chvíli. Jako by přišel čerstvý proud vzduchu, jako by přitáhla nová síla. Ještě nedozněla poslední slova mobilizační vyhlášky, a na ulici už vybíhali lidé. Někteří bez kabátů, někteří v pracovních šatech. Muži s kufříčky, doprovázeni prostovlasými ženami, chvatně oblečenými. Alespoň na nejbližší křižovatku. Na křižovatce už stál hlouček. Elektrikáři dovezli vozy do remízy, koleje zůstaly prázdné. Na každé křižovatce vytvořila se okamžitě civilní služba dopravních poradců. Lidé zastavovali auta, odpočítali prázdná místa a naložili brance. Lhostejno, byl-li to taxík nebo soukromý vůz - musil jet - a jel rád. Majitelé soukromých vozů vyběhli v nočních úborech, v trepkách a kabátech, vytáhli vozy z garáží a rozváželi. Hloučky rostly, spojovaly se ve stružky, z každé ulice vytékal pramének, na hlavní třídě vyrůstal v pramen, ve středu města v řeku. Ženy se loučily statečně, budiž jim za to čest. Jak přibývalo noci, přibývalo ve středu města ruchu. Na ulicích stáli lidé a zdravili. Ulicemi projížděli lidé - a zdravili. Dav houstl a řeka lidí rostla. Bylo to nadšení? Nemohu říci. Nejsme národ, který chodí nadšeně do války. Byla to však úžasná pohotovost, vydechnutí, povzbuzení, každý se usmíval, ale nikdo nezpíval. Lidé se zdravili, ale nejásali. Každý šel nesmírně rád, ale nikdo nešel opilý vyhlídkou na boj. Neviděla jsem ještě nikdy celé zástupy v tak souzvučném pohybu. Ani jediné křivé slovo, nikde ani jediná fráze, nikde ani jedno selhání, nikde ani zlomek nepořádku. Nádraží byla obležena, na vlacích visely věnce lidí. Nikdo nepotřeboval dodávat odvahy. Jak věcné bylo prohlášení mobilizace, tak věcný byl nástup. Člověku, který chodil ulicemi, se svíralo hrdlo: Slzami? Pýchou? Dojetím? Úlevou? Nevím. Ale jedno vím bezpečně: lid, který se dovede takto chovat, nemůže bojovat marně. Městem projíždělo mnoho aut lidí, kteří se stěhovali na venek. S peřinami, dětmi, balíky potravin. Nikdo je nezdržoval. Nikdo jim neřekl, že na silnicích překážejí. Vlakem odjíždělo mnoho civilistů. I ti jeli v pořádku, i na ně zbylo místo. Uprostřed největšího ruchu přišla první zatemňovací zkouška. Nikdo nevěděl, že to není nálet. A celá ta spousta lidí odebrala se klidně do krytů. Branci, chodci, jejich ženy. V domech vodily hlídky CPO obyvatele do sklepů. Byly mezi nimi opuštěné ženy s dětmi ve svou první opuštěnou noc. Všechno šlo v

dokonalém klidu. Bez pláče, bez nářku, bez slzí. A to ještě nikdo nevěděl, že přece jenom nejsme sami. Daleko za město proudily vlaky, vozy osobní a nákladní. Z venkova proudily zase do města. Ve tmě. V naprostém pořádku. Před ruzyňským letištěm nastupovali chlapci s kufříky do tmy, jako v pytli. A od Ruzyně kolem dokola bylo nebe tmavé jako inkoust. Záře nad pokojnou Prahou zhasla. Sobota ráno Město se změnilo. Parky jsou rozervány, okna jsou polepena černým papírem, ve školách jsou vojáci, večer začíná soumrakem a v noci je město jako apokalyptické zjevení. Ve dne visí nad městem vlažné slunce pozdního léta. V noci je nebe plné hvězd. Po tomto nebi že přiletí bombardovací letadla? Ještě je nás tady mnoho, kteří jsem neodešli. Čekáme.

5. října 1938 Měsíc září

Následující přehled novinářských zpráv dramatického a bolestného měsíce září je sestaven s jednostranným ohledem na vývoj situace v západních státech. Jsou to zprávy, které nám, zaslepeným důvěrou, připadly v den, kdy jsme je četli, buď nedůležité, nebo neuvěřitelné. Je to truchlivý spád překotného vývoje, který nás všechny postavil po úžasných otřesech do situace dokonale nové. Nyní je však dobře vědět alespoň přibližně, co se stalo. Nechceme se dnes modlit ani naříkat: chceme si ujasnit věci, jak jsou, chceme žít a chceme rychle a soustředěně jednat. 1. září V sobotu pronesl člen anglické vlády sir John Simon umírněnou, a člen opozice Winston Churchill ostrou výstrahu Německu. Nebylo náhodou, že to, co člen vlády nemohl s ohledem na své postavení otevřeně říci, pronesl W. Churchill zcela nedvojsmyslně. 2. září Novou zápletku v jednání o dohodu československé vlády se stranou SdP vnesl dnes náhlý odjezd Konráda Henleina k říšskému kancléři Hitlerovi do Berchtesgadenu. Pražské ústředí sudetoněmecké strany oznámilo, že tuto cestu nastoupil Henlein na anglické přání. Daily Mail: Jestliže Henlein definitivně zamítne návrhy vlády, vystoupí lord Runciman z úlohy pouhého prostředkovatele na aktivnější pole a podá vlastní plán pro vyřízení sporu. Má se za to, že odmítnutí by bylo nesnadné, poněvadž za takovým návrhem byla by všechna morální váha nejen Velké Británie a Francie, nýbrž také Spojených států. Britská vláda je odhodlána působit všemi prostředky k tomu, aby spor byl vyřešen v míru. Ministerský předseda Daladier adresoval výstrahu levici, že zaujímá proti Německu bojovný donkichotský postoj. Times: Hitler přezkoumá čtvrtý plán čsl. vlády z hlediska zájmů říše. Jedním ze zájmů je rozbití francouzsko-československo-ruské aliance. 4. září Je velmi pochybné, zda Hitler a jeho němečtí pozorovatelé, kteří Anglii znají, věří, že britská vláda považuje situaci za tak vážnou, jak tvrdí. Berlín: Československý sousední stát je zkušební příklad evropské mírové revize. 5. září Ministr zahraničních věcí v Paříži: Francie zůstane v každém případě věrna paktům a smlouvám, které sjednala, zůstane věrna závazkům, které na sebe vzala. 6. září Goebbels ve Stuttgartu: Víme velmi dobře, co by nám chtěli udělat v Londýně, jen kdyby mohli. My máme osobnosti, a budoucnost ukáže, zda naše osobnosti nejsou větším statkem než volná valuta a zlaté pruty... Plakáty na norimberském sjezdu: Moskva pochoduje do Evropy - hlavní tepnou přes Prahu. 7. září Anglie se dostala svým deklarovaným prostředkováním v otázce dohody se sudetskými Němci do situace, že tím přímo vzala na sebe závazek zaručit se za územní celistvost a samostatnost tohoto státu, kdyby byl v důsledku svých vnitřních ústupků ohrožen. News Chronicle: Bude-li Československo nuceno jít do války, půjde Francie do války. Bude-li Francie muset do války, půjde do války i Anglie... Na schůzi ministrů, které byl přítomen sir Henderson, bylo Ribbentropovi dáno na srozuměnou, že je britská vláda podle potřeby připravena zesílit výstrahu danou sirem Johnem Simonem v Lanaparku. První, co Ribbentrop Hendersonovi odpověděl, bylo, že je to bluf. Henderson ujistil Ribbentropa, že se velmi mýlí. Po této rozmluvě vznikly v Londýně vážné pochybnosti, zda je Hitler správně informován o britském úředním názoru na situaci. Před koncem týdne se najde příležitost, aby Henderson oznámil Hitlerovi osobně, jak velice Velké Británii

záleží na tom, aby sudetoněmecký problém byl vyřízen v míru a jak daleko je Velká Británie připravena jít, aby odporovala vyřízení násilnému. 8. září Londýn: Anglie, stejně jako Francie, pokládají návrh čsl. vlády za tak velkorysý a dalekosáhlý, že je nemožno, aby byl zamítnut, žádá-li si Německo skutečné dohody. Times: Stálo by za to, aby československá vláda uvážila, má-li být opravdu zcela zamítnut návrh, který našel oporu na určitých místech, aby totiž z Československa byl vytvořen stejnorodější stát tím, že by se vzdal svých okrajů s cizím obyvatelstvem. Výhoda, že by se stalo Československo homogenním státem, vyvážila by zřejmě nevýhody této ztráty pohraničních sudetoněmeckých krajů. Anglická vláda dementovala: jakýkoli územní ústupek na tisícileté hranici Čech a Moravy je naprosto nemyslitelný z důvodů hospodářských a strategických, nehledíc na historické a národnostní. Mluvčí anglické vlády prohlásil Janu Masarykovi, že by bylo těžkým omylem domnívat se, že je článek Timesů úředním názorem. Times: Poslední týdny proskakovaly náznaky, jak značně je veřejné mínění světa mobilizováno proti násilnému řešení. Rusko je případ pro sebe. Slibuje vřelé splnění spojeneckých povinností vůči Československu a na ruské hranici koncentrují se už ruské oddíly. 9. září Paříž: Paříž a Londýn jsou již informovány v tom smyslu, že diplomatické připomínky nedospěly k Hitlerovi. Hitler si není vědom, s čím si zahrává, a je přesvědčen, že dosavadní prohlášení Anglie nebyla učiněna vážně a že Anglie nepohne ani prstem pro Československo a Francie sama nemůže nic vyřídit. Proto je i pro Francii důležité, aby anglická vláda ještě včas před závěřečnou Hitlerovou řečí v Norimberku učinila rozhodný projev Hitlerovi samotnému. United Press: Lord Runciman zasáhl telegramem do diskuse nad článkem Timesů a žádal na vládě, aby zaujala stanovisko, které by smazalo v Praze dojem, jejž článek vyvolal. Times: Včera odpoledne byl Henderson Göringovým hostem a účastnil se honů na Göringově zámečku u Norimberku. 11. září Londýn: Runciman prohlásil, že považuje poslední návrh československé vlády za definitivní. Evening Standard: Lord Runciman donutil československou vládu, aby šla ve svých ústupcích dál, než prezident Beneš měl kdy v úmyslu. Proto cítí celá anglická veřejnost, že Velká Británie nese morální odpovědnost za ústupky, do nichž vehnala Čechy. Sir Neville Henderson měl opět několikahodinovou rozmluvu s Ribbentropem a ani tentokrát jej nepřesvědčil, že by Británie nemohla zůstat nečinnou, kdyby vznikla akce proti Československu. Londýn: Vyslanec Henderson setkal se s říšským kancléřem na čaji a vlídně s ním pohovořil o nepolitických věcech. 14. září Stanné právo v osmi okresech. Ministerský předseda Daladier, opouštěje ministerskou radu, prohlásil, že věci vypadají, jako by se daly urovnat. "Je třeba," pravil, "klidně a chladnokrevně zůstat a hledět událostem pevně vstříc." 15. září Winston Churchill: Velmi málo lidí mimo Německo dá se klamat nacistickou propagandou. Pracujícím masám každé země neznamená slovo Československo - donedávna tak neznámé - nic menšího než slovo sebezáchova... Kdyby například Velká Británie, Francie a Rusko nyní poslaly Hitlerovi osobně společnou nótu nebo nóty současně, v nichž by se vyložilo, že by měl útok na Československo okamžitě vzápětí společnou akci, a kdyby zároveň prezident Roosevelt prohlásil, že tato nóta má za sebou mravní souhlas Spojených států se vším, co by z toho následovalo, byla by jistě velká naděje, ne-li dokonce jistota, že se zabrání katastrofě, která by mohla tak snadno pohltit civilizaci. Chamberlainův dopis Hitlerovi: Vzhledem ke vzrůstající kritické situaci navrhuji, že se ihned k Vám odeberu, abych se pokusil nalézt smírné řešení. Navrhuji, že pocestuji letadlem, a jsem zítra přichystán k cestě. Sdělte mi, prosím, co nejdříve, kdy mne můžete přijmout, a udejte mi místo schůzky. Byl bych Vám vděčen za velmi brzkou odpověď. Chamberlain: Odjíždím na schůzku s kancléřem Hitlerem, poněvadž se mi zdá, že situace je jednou z takových, že osobní rozmluvy mezi ním a mnou by mohly mít užitečné výsledky. Má politika vždy směřovala k zajištění míru. Okolnost, že říšský kancléř přijal můj návrh, mne opravňuje k naději, že moje návštěva nebude bezvýsledná. Daladier prohlásil: Včera koncem odpoledne jsem se vzhledem k rychlému rozvoji událostí v Československu, které nesmírně znesnadnily místní vyjednávání, ujal iniciativy k vytvoření přímého a osobního styku s britským ministerským předsedou Chamberlainem, abychom spolu zkoumali možnost výjimečného postupu, jenž by umožnil prozkoumat s německou říší nejúčinnější prostředky k zabezpečení přátelského řešení rozporů. Jsem tedy zvlášť šťasten ze shody koncepcí obou našich spřátelených vlád. 16. září Londýn: Chamberlain použije rozmluvy s Hitlerem, aby mu vysvětlil, že by Anglie šla s Francií do

války při napadení Československa. Francie: Uklidňujícím způsobem musí působit na všechny nedůvěřující i to, že se tato cesta koná z podnětu francouzského ministerského předsedy Daladiera a také se souhlasem Léona Bluma, jednoho z nejlepších přátel, jež naše republika ve Francii vůbec má. 17. září V Berchtesgadenu - Chamberlain: "Proč jste mne, pane kancléři, nechal podstoupit tuto cestu? Jen proto, abych ztrácel čas?" Hitler: "Nebude-li ihned uznáno sebeurčení, ztrácel bych já čas." Chamberlain k novinářům: "Měl jsem s Hitlerem velmi přátelskou rozmluvu." Ribbentrop: "Jako říšský ministr zahraničních věcí mohu vás ujistit, že mne rozmluva říšského kancléře s Chamberlainem naplňuje uspokojením." Berchtesgaden: Když Chamberlain vstupoval do hotelu, očekávali ho fotografové. Chamberlain vypadal vážně, ale nijak rozladěn. Chamberlain stráví noc v hotelu, kde pro jeho poselstvo bude vyhrazeno 25 pokojů. Ze svého pokoje má nádherný výhled na hory. Řím: Pokládá se za pravděpodobné, že může dojít ke konferenci Francie, Anglie, Německa a Itálie. Anglo-německá rozmluva v Berchtesgadenu může být východiskem širších jednání. Delegát britské vlády de la War v Ženevě: Doufám, že v příštích letech budeme moci pohlížet zpět na tento rok jako na údobí, ve kterém jsme připravovali cestu pro další pokrok. Lord Runciman na letišti v Anglii: Situace je velmi delikátní. Spočívá na Bohu. Prezident Lebrun, ministerský předseda Daladier a Herriot dospěli ve svých poradách k závěru, že není nutno přerušit parlamentní prázdniny. Chamberlain: Postavení ministerského předsedy je vlastně funkce prezidenta správní rady velké společnosti. Tato společnost se jmenuje British Empire and limited. 18. září Je možno říci, že se Chamberlain pokusí ještě v dvanácté hodině dosáhnout dohody, aby zabránil válce. Byl by možná ochoten ke každé oběti, aby splnil svůj sen být tvůrcem světového míru stejně jako jeho bratr Austin Chamberlain, jenž vytvořil Locarno. J. L. Garvin v Observer: Laciné vykoupení míru na základě kapitulace Anglie je absolutně vyloučeno jménem i charakterem Chamberlainovým a jménem a charakterem Anglie samé. 19. září Osuský, československý vyslanec v Paříži, prohlásil: "Má vlast byla postavena před soud a byla odsouzena, aniž by byla vůbec před soud pozvána. Jeden ze soudců se odebral k Hitlerovi, aby se ho dotázal na mínění, ale nás se nikdo neptal na mínění. A přitom je jeden ze soudců náš spojenec, a my jsme doufali, že se druhý stane naším mocným přítelem..." 20. září Times: Velká Británie nepopírala právo Francie dodržet spojeneckou smlouvu vůči Československu, ale dala dodatečně najevo, že se nezavazuje k vojenské podpoře Francie, nebude-li celistvost Francie ohrožena a nebude-li Francie napadena. Podmínky, na kterých se dohodly vláda britská a francouzská, jsou tak dokonalou kapitulací, že liberální mínění na celém světě raději je bude považovat za neuvěřitelné, dokud nebudou potvrzeny a vysvětleny úředním prohlášením. New York Post: Tento návrh i na vzdálenost 3000 mil vypadá jako největší zrada na světě. 21. září Francouzský vyslanec v Praze de Lacroix šel ve své hrozbě tak daleko, že vyřídil vzkaz francouzského ministra Bonneta, že Francie ponechá Československo svému osudu, nepřistoupí-li bez výhrad na anglický plán. Ministr Mandel položil Daladierovi otázku: Prohlásí Anglie a Francie, že odepřou pomoc Československu v případě, že toto rozhodne odmítnout návrh? Daladier odpověděl jasně: Ne. V šest hodin ráno ministr zahraničních věcí Bonnet v telefonickém rozhovoru s Prahou: Nemohu slíbit, že Francie dostojí svým závazkům, kdyby bylo Československo napadeno proto, že nepřijalo ultimativní podmínky. 22. září Chamberlainův proslov do mikrofonu před odjezdem do Godesberku: Vyřešení československého problému je základní nutností pro dorozumění mezi britským a německým lidem, které je bezpodmínečně nutné pro zajištění evropského míru. Mojí snahou je zajistit evropský mír a doufám, že tato cesta k tomu povede. Eden: Ještě není pozdě k odhodlanému a silnému postoji. Neukáže-li tento postoj Chamberlain, pak bude tento silný postoj žádat Anglie od jeho nástupce. Také francouzský národ se již chystá stejně zúčtovat se svými vůdci. 23. září Mobilizace v Československu.

Chamberlain v Godesberku: Jsem starý muž a nejsem těmto způsobům zvyklý. Chamberlain novinářům: Nelze to považovat za úplné ztroskotání. Garvin v Observer: Pravda je, že britský ministerský předseda obdržel při obou svých trapných cestách do Německa dvě ultimáta, a to bez nejmenších ústupků. 26. září Hitler: Československo je poslední územní požadavek, který musím předložit Evropě. 27. září Chamberlain: Víte již, že jsem učinil všechno, co může učinit jediný člověk, aby srovnal tento spor. 28. září Chamberlain: Bez svobody nestojí život za to, aby byl žit. 29. září Chamberlainova řeč v parlamentě: Po tomto posledním pokusu učinil jsem poslední, poslední pokus... Právě jsem dostal Hitlerovo pozvání na zítřek... Jdu tedy znovu balit. Chamberlain své ženě a lidem před domem: Jděte klidně spát, teď je všechno v pořádku. Chamberlain před odjezdem do Mnichova: Už jako hoch jsem se pokoušel o věci stále znovu, tak dlouho, až se podařily. Právě tak jednám dnes. Doufám, až se vrátím, že budu moci říci s Hotspurem v Jindřichovi IV.: Mezi všemi úskalími se mi podařilo utrhnout alespoň tuto květinku bezpečí... 30. září V půl druhé v noci podepsána dohoda čtyř: Chamberlaina, Daladiera, Mussoliniho, Hitlera. Dohoda byla sdělena československé vládě. Praha se dovídá: Byl to Runcimanův plán. Generál Syrový: Nebylo jiné volby. Chamberlainův návrat: Jásot lidí v Londýně je nepopsatelný. Chamberlain dostane neprodleně podvazkový řád, nejvyšší vyznamenání v Anglii, a bude povýšen na rytíře. Lord Runciman bude jmenován hrabětem. Chamberlain je navržen za příštího kandidáta Nobelovy ceny míru. Daladierův návrat: Německé obyvatelstvo uspořádalo Daladierovi ještě před odjezdem nadšené ovace. Daladier řekl: Buďte ujištěni, že Francouzi nepociťují nepřátelství vůči Německu. Oba národy se musí srdečně dorozumět. Chamberlain před svým odjezdem měl ještě samostatnou schůzku s Hitlerem: Rozhodli jsme se, že budeme i ostatní otázky, které se týkají obou zemí, řešit cestou podobné dohody. · Každého dne se něco končí a každého dne se něco počíná. Dnem 30. IX. 38 nekončí jenom integrita Československa, nýbrž začíná i náš obrovský zápas za svobodu a udržení národní a hospodářské nezávislosti, na němž chceme pracovat každý ze všech sil. Začíná se však i zápas v mohutnějším měřítku: zápas národů všech zemí za svobodu - a i v tomto zápase chceme každý pracovat ze všech sil. Boje nekončí jedním ústupem. Po versailleském míru "věčný mír" nemůže přinést lidu mír skutečný a trvalý. Po zuby ozbrojeny, zaryty do betonové země jako krtci, děsí se zřejmě všechny státy války. Hrozíce sobě navzájem zbraněmi přes hranice, obávají se sáhnout ke zbraním a házejí prozatím přes palubu sousta poměrně pro sebe laciná. Napřed Habeš. Potom Španělsko. Potom Rakousko. Potom Čínu. Dnes nás. Hleďme bez rozechvění, bez kolísání a bez slz na to, co se děje. Neboť život se nezastavil a třicátým zářím nekončí dějiny. Svět bude žít dál a bude bojovat dál - prozatím snad mírem, dokud sousta stačí. Všelikdos ještě pozná, jak hořké je být soustem. Jednou ovšem zakolísá i tento "věčný mír", podepsaný dvěma lidmi u zeleného stolu. A my pracujme s vůlí usilovnou, aby v budoucnosti nebylo už lze rozhodovat o národech přes jejich hlavy.

12. října 1938 Nad naše síly

Nepatřím k lidem, kteří byli v zajetí krásných slov, jako je právo, spravedlnost, morálka. Nikoli proto, že bych se vášnivě nestavěla za jejich skutečný a pravý význam a zvuk, který mi zněl vždycky jako zvuk jediné pravé mince na světě. Ale kdo měl uši k slyšení a oči k vidění, slyšel tato slova vždycky z úst mocných ve chvílích, kdy ukládali bezmocným břemena. Příliš mnoho bezpráví se učinilo za zvuku pochodové hudby ve jménu práva a lidskosti v posledních letech. Příliš mnoho lidí padlo v míru, nad kterým svět tak jásá. Všechny kruté údery do práv lidu zahalovaly se vždycky do závojů morálních a ušlechtilých frází. Nikdo na světě nelační tolik po ušlechtilosti a právu jako chudí, neboť oni ho potřebují jako denní chléb.

Kdykoli bylo třeba přimět lid, aby jednal krutě a nechápal, co činí, bylo mu řečeno mnoho krásných nepravd. Pravím to proto, že mohu psát následující řádky jenom tehdy, smím-li je psát skutečně jasně, pravdivě a tvrdě. Zastávala jsem se na těchto místech o podporu a bezpečnost sudetských demokratů ze všech sil, dokud byl československý stát v situaci, kdy jim tuto podporu a bezpečnost mohl dát. Myslím, že nemohu být podezírána, že si dnes právě jako včera nepřeji dosti vroucně, aby se jim jí dostalo. Jenže situace je taková, že československý stát jim dnes už tuto oporu a bezpečnost dát nemůže. To je situace trpká, nevím, zda bolestnější pro nás, nebo pro ně. Ale místo narážek, tutlání a mlhavých výroků je třeba jasně to vyslovit. A nejen to - je třeba jasně vědět: přestože my už nemůžeme mnoho dělat, musí se rychle něco stát. Věc je ta: Ať zůstane hranice okupovaného pátého pásma tak krutá, jako je dnes, nebo ať se o něco málo pozmění: za těmito hranicemi zůstává dnes mnoho Čechů, kteří přirozeně patří k nám. Jakým způsobem se vyřeší složité opční a majetkové otázky každého jednotlivce, zatím nikdo neví. Je přirozené, že jsou tito Češi v Třetí říši první, kteří mají nárok na to, aby přišli do Čech. Ze Slovenska a Podkarpatské Rusi se nám pravděpodobně vrátí spousta české inteligence, která bude - alespoň prozatím - určitě bez práce. To samo znamená už obrovské přelidnění toho kusu Čech, který zbyl. My jsme však velmi zchudli. Není pochyby o tom, že budeme žít dál, ale je jisté, že budeme žít hůře, než jsme žili, a sice každý jednotlivý z nás. Bude to chvíli trvat, než začneme stavět nové silnice, budovat nové továrny a železniční spoje, jak píší noviny. Především je třeba likvidovat včerejšek. Nepodaří-li se nám v klidu a pořádku likvidovat hospodářsky, co bylo včera naše, a současně s tím zvládnout všechny důsledky obrovských přesunů statisíců lidí, budeme se podobat záchrannému prámu, který, odvážeje z potápějící se lodi cestovatele do bezpečí, naložil si více lidí, než může přeplavit. · Ze sudetských zemí, obsazených německým vojskem, přicházejí demokratičtí Němci. Nebudu vám zdlouha vyprávět, co prožívají, co ve svých domovech zažili a co je čeká, budou-li se muset vrátit. Mnoho jich bylo do Třetí říše odvlečeno právě tak jako čeští hraničáři, četníci a muži finanční stráže. Ti, kteří chtějí utíkat až teď, už utíkat nesmějí. Ti, kteří utekli dříve, jsou tady bez domova, bez jídla, bez peněz, bez práce a bez vyhlídky na ni. Jsou tu ženy, které nemají tušení, kde jsou jejich muži, a nevědí, jak a zda se shledají. Ba jsou tu i osamělé děti. V celé Praze je sotva dům, kde by se nekrčilo několik uprchlíků. To jsou ti šťastní, kteří tu někoho známého měli. Tisíce lidí však utíkalo do neznáma. Nechci líčit jejich bídu, úzkosti a strádání. Za pět posledních let jsme viděli víc než často, jak žijí Němci, kteří prchají před německou národní pospolitostí. Uprchlíci u nás žijí navlas tak. Jsem český svědek, že tito lidé pět let stáli na severu, stavíce se každý zvlášť a všichni společně s neuvěřitelnou statečností a srdnatostí po bok Československé republiky. Oni bojují už pět let. Československá republika a nikdo z nás nemůže a nesmí na to zapomenout. Ale z vřelé vděčnosti a z bolestné úcty nemohou ti lidé žít. Kdyby byla válka, měli jsme pravděpodobně dnes několik set tisíc mrtvých. V tomto míru máme několik set tisíc padlých - ale tito padlí žijí. Živý člověk chce jíst a žít. A my, v jejichž předních liniích míru ti lidé padli, jim to asi trvale nemůžeme dát. Ve hrůzách války je ještě něco jako slabý odlesk spravedlnosti: byli jsme ve zbrani a na svých místech všichni, a byli bychom padli podle toho, jak by byla přišla kulka. V hrůzách míru je však už docela krutá a vyslovená nespravedlnost: padli všichni, kdo byli pro nás. Nuže, my jsme tento mír neudělali. Byl nám vnucen. Dovolte, abychom řekli, že "vnucen" je slovo mírné. Když rozvíráme noviny, čteme o velkém uznání, kterého se Československu dostává za oběť, již přineslo světovému míru. Omyl. Nepřinesli jsme žádnou, neboť oběti se skládají jenom dobrovolně. Pravda je jiná: byli jsme obětováni a máme tu několik set tisíc živých padlých spolu s několika tisíci německými a rakouskými uprchlíky, kterým jsme dopřáli právo azylu. Odpovědnost za tyto padlé nepadá na nás, nýbrž na vládu francouzskou a anglickou, která si tento mír přála. Těch několik set tisíc uprchlých a prchajících německých demokratů není jenom lidský problém a věc nějaké humanity. To je především svízelný vnitropolitický problém. Nebude-li řešen ihned a plánovitě, může z problému vyrůst svízel. Náš lid je sice trpělivý, laskavý a dobrý, s hlubokým smyslem pro právo a křivdu. Ale tento lid je současně hluboce zkrušen, podrážděn a rozbolestněn. Od bolesti a přeúnavy, od velkého břemene a zklamání je k pocitům touhy po pomstě maličký, nebezpečně maličký krok. Odjakživa byla pomsta výrazem zmučeného bezpráví, a nikdy se nevybila tam, kde měla, nýbrž tam, kde mohla. Pomsta je akt slabých vůči slabším. Budeme-li nuceni zatížit svůj lid tak, aby byl přetížen, můžeme vědět jasně, vůči komu se jeho hněv nejspíš může obrátit. Dopustíme-li - či spíše dopustí-li západní velmoci -, aby z lidu, který musí jít po práci, se stal lid, který začne také házet nevinné přes palubu - nebo přes hranice - (a v tomto případě nejen nevinné, ale naše spolubojovníky), dostane náš lid hlubokou morální ránu, ze které

není snadno se vzpamatovat. · Čteme v novinách, že se pořádají po Francii a Anglii sbírky ve prospěch demokratických německých uprchlíků. Dva miliony korun došly už do Prahy. Snad bychom měli říci: děkuji. Je mi líto, že to nedovedu. Domnívám se, že nikdo z nás, kdo prožil tyto dny, noci a týdny, to nedovede. Mlčeli jsme, když se nám braly miliardy, naše hory, lesy, doly, železniční spoje, práce dvaceti let. Z naší generace sotva kdo dovede pocítit pokornou vděčnost. Byli jsme tvrdí k sobě - jak tvrdí, to sotva dovedete pochopit. Musíme mluvit tvrdě i k vám. Neboť není konec mezi vámi, našimi spojenci, a námi. Stáli jste u kolébky našeho nového státu a stali jste se jeho sudičkami. Nuže: dva miliony je málo. Sbírat je vůbec málo. Jak velice si vážíme soukromé iniciativy lidí, nezúčastněných na našem osudu, například švédského provolání ke všem národům na "pomoc hladovějícímu Československu", tak velice postrádáme plán západních velmocí, který by zachránil lidi, jež trvale uživit nám bylo znemožněno. Vím velmi dobře, co to jsou sbírky. To jsou polévky a obnošené kabáty pro lidi bez domova. To je sice okamžitá pomoc - ale o okamžitou pomoc nejde. Prozatím v Československu nikdo nehladoví. I my budeme rozdávat polévky. Už rozdáváme. Nejde o pomoc hladovějícímu Československu - jde o to, jak a kam vystěhovat lidi, kteří stojí mezi dvěma trýzněmi: mezi trýzní koncentračních táborů v Třetí říši a mezi trýzní naprosté nezaměstnanosti v zemi zchudlé, která napíná všechny síly, aby zabezpečila svoji budoucnost a dala práci lidem svým. Československo se může pro tyto lidi stát přestupní stanicí. Ale jak tvořit přestupní stanici, když hranice všech států jsou hermeticky uzavřeny a propouštějí jen desítky lidí po nekonečných kapitálových zárukách, zatímco statisíce bez jediného haléře nemohou nikam? Rozdělením Československa se zabránilo nejen válce, ale i velkým finančním ztrátám vlády francouzské a pravděpodobně i anglické. Zlomek těch ztrát stačí, aby se německým uprchlíkům v Československu pomohlo najít novou existenci. Je třeba především: 1. Otevřít hranice některé z francouzských nebo anglických dominií pro milion německých vystěhovalců. 2. Peníze, které se seženou, použít nikoli k nekonečnému vyváření marných polévek hladovým - živý člověk je totiž hladov dnes, zítra, pozítří, za rok, za deset let, až do smrti -, nýbrž k plánovitému a spořádanému přestěhování těch lidí a k jejich kolonizačním možnostem. 3. Sdělit československé vládě, dokdy může bezpečně počítat s touto pomocí. Dovedli jste jednat velmi rychle - ba bleskurychle -, když šlo "o ubohé, utiskované henleinovce". Je třeba jednat právě tak bleskurychle, jde-li o skutečné bezpráví na lidech, kteří stáli jako stráž myšlenky demokracie - tedy i stráž vaší myšlenky - a kteří za ni padli, zůstávajíce naživu. 4. Bude-li československá vláda znát přesný a závazný termín, kdy bude s vaší pomocí těmto lidem možno odjet, nalezne jistě i v dnešních dnech přechodnou pomoc pro ně. Na krátký čas chceme všichni, můžeme a musíme pomoci. Domnívám se, že toto je nejmenší míra odpovědnosti za mír, který byl pro vás tak levný.

19. října 1938 Denní zprávy na posledních stránkách

Tyto dny nám přinesly mnoho nového. Mimo jiné skutečnost, že se musíme učit psát a učit číst. Člověk, který drží pero v ruce, musí překonat obrovskou nechuť před svou každodenní prací: jednak pro pocit marnosti, kterého nabývá napsané slovo, jednak pro podivné myšlenkové žonglérství, kterému se musí naučit, má-li nejen psát, nýbrž také něco říci. Čtenář pak dostává ve svých novinách úřední zprávy, které už slyšel v rozhlase, anebo úřední zprávy, které jsou více úřední než zprávy. Dlouze se sděluje, že ten či onen se sešel s tím či oním, aby se uradili o tom či onom. Zpráva popisuje, kde se sešli, jak dlouho hovořili, jak se rozešli, kdo byl rozmluvě přítomen, jak a kudy odjeli domů a kdo je uvítal na nádraží. Všechno v té zprávě je - jenom ne, na čem se dohodli. Novináři nezbývá zatím nic jiného než pěstovat tento druh zpravodajství a důvěru, že má čtenáře natolik vyspělé, aby sami vycítili atmosféru vůdčích jmen, dohadovali se podle charakterů a minulých skutků člověka plánů, které pravděpodobně v budoucnosti chová. I úřední zprávy se totiž přesně drží pravdy, jenom je ta pravda zabalena tolika obaly zdvořilostních frází, že je třeba umět ji vybalovat tak dlouho, až je holá. Čtenář, který nepodléhá iluzím (ať jakýmkoli) a umí číst to, co před sebou vidí, a nikoli to, co by si vidět přál, je dnes ve velké výhodě. Zachoval si tolik střízlivosti, aby nalézal informace i ve zprávách skutečně

neutralizovaných. Čtenáři demagogicky zpracovanému je dnes těžko pomáhat. Lidé propadnuvší demagogické propagandě mají tu zvláštní vlastnost, že hledíce do nebe jsou přesvědčeni, že je zelené, a hledíce na trávu dali by život za to, že je červená. S barvoslepými lidmi byla o barvách těžká řeč, dokud se ještě mohlo nadělat řečí mnoho. Dnešní stručnou mluvou sotva možno podat informace člověku jinému, než kdo je skutečně hledá, nejsa už předem přesvědčen, že je zná. Učte se číst! Učme se psát! Mezi novinářem a čtenářem není jenom papír, nýbrž i cenzura. Náš styk bude pravděpodobně mnohem méně bezprostřední, než byl dříve, a pravda mnohem méně pestrá a šťavnatá. Ale pravdu lze říci všelijak, a kdo má uši k slyšení, uslyší ji v šepotu právě tak jako v řeči hlasité. A ta pravda a výraz doby nejsou vždycky jenom v úředních zprávách, na jejichž stručnost si tolik stěžujete. Chci vám dokázat, že noviny mluví o své době i tenkrát, když o ní převážně mlčí - a to řečí velmi výraznou. Například na posledních stránkách. Na posledních stránkách jsou inzeráty. Inzeráty jsou hospodářskou a společenskou pomůckou lidí, kteří něco chtějí. Seřadíme-li si, co lidé chtějí a hledají, vyvstane nám před očima jasně, živě a stručně celá naše doba. Ke konci září byly poslední stránky novin plny nabídek letních bytů. Trochu divné, inzerovat koncem září v Dobré Vodě, Postupicích, Veselicích, Řevnicích, Týništi, Lhotě, Nespekách, Poříčí - pokoj s peřinami, pokoj s plotnou, pokoj kuchyní! Až pak u jednoho inzerátu naleznete "bezpečná krajina, kupec v místě" - a už to pochopíte. Vzpomeňte si na noc 23. září, kdy jsme stáli poprvé na zatemnělé ulici. Někdo s kufříkem v ruce, někdo s dítětem doprovázel tátu, někdo stál do rána před domem jako hlídka CPO, někdo zastavoval vozidla, nakládaje do nich brance, kteří spěchali k nádraží, a někdo stál alespoň na rohu a kýval vojáčkům na pozdrav. Sotva asi tehdy někdo z nás spal. Ale už tehdy odjížděla spousta vozů opačným směrem, než se bral proud lidu: vozy, naložené peřinami, dětmi a ženami, balíky potravin a hrnci sádla, řítily se hlavními tepnami k periferii města. To byli právě lidé, kteří ujížděli do vesnic za Prahou - většinou ženy a děti - celkem rozumně, protože to byla noc, kdy se skutečně zdálo, že přiletí nepřátelská letadla. Kdo tu měl co dělat, zůstal, kdo neměl, jen překážel, a udělal dobře, když odjížděl. A přestože se na venkově už těžko shánělo obydlí, byly za několik dnů stránky plné inzerátů. Venkované pochopili, že se naskýtá příležitost, a uprazdňovali, co mohli. · A pak se to všechno propadlo, lidé narukovali, ale válka nebyla, začali se vracet v pomalých, řídkých hloučcích zpátky. Chodili středem ulice a na nikoho se nedívali, jako by za to mohli, že jim nebylo možno bojovat. A my na chodnících klopíme zraky, když je potkáváme, abychom je neranili zbytečnou zvědavostí. Byly to poslední společné chvíle těchto dnů, naše společné tiché: "Sbohem, armádo!" A pak přicházely první chvíle nových dnů. Lidé na severu ztratili práci, majetek a domovy. Uprchlíci, emigranti ve vlastní zemi. Otázka: Co teď? Kam teď? I zde ve středu země je spousta lidí, kteří buď už práci ztratili, nebo se obávají, že ji ztratí. Lidé pokorní a lidé podnikaví. Lidé dojemně prostí a lovci v kalných vodách. Bez peněz a s penězi. Bez naděje a s nadějí. Lidé prosící a hledající. Na posledních řádkách novin stojí jejich fotografie v krátkých inzerátech, fotografie lidí, jimž se sesula půda pod nohama. A všichni mají jedno společné: konečně se snaží zachytit se, zabezpečit sebe i rodiny, nalézt východisko, udělat něco včas. Na těch posledních stránkách novin je vidět jasněji než na prvních, že se zachraňuje, kdo může - ale většinou na vlastní pěst. V jednom nedělním pražském listě jsem napočítala neméně než 276 podobných inzerátů: Prodám lékárnu v krásných severočeských lázních. Prodám tři prvotřídní činžáky v Teplicích-Šanově, zn.: Hluboko pod cenou. Prodám chmelnici v Žatci. Koupím dům v Praze výměnou za velkostatek u Žatce. Prodám lesní panství a statek na severu Čech. Zn.: Výnosné. Prodám slepičí farmu, nářadí, nebo vyměním za činžák v Praze. Prodám vilu v Karlových Varech, zařízenou pro cizince, 3 poschodí, 15 pokojů, krásná poloha, 3 200 m2 zahrady. Prodám keramickou továrnu v západních Čechách. Zn.: 6 000 000 korun čsl. Takových inzerátů je na sta. Ale lidé, kteří se zbavují svého majetku na severu, hledají zřejmě majetek v dnešních Čechách: Hledám skladiště a tovární objekt v Praze, pracovní plochu asi

250 m2, základní plochu 3200 m2, s vodou a železniční spojkou. Otevřu v Praze krám a hledám pro prodej vhodné zboží na vlastní účet. Zn.: Platím hotově i předem. Najmu stodolu nebo kůlnu k uskladnění převezeného hospodářského náčiní. Zn.: Hraničář. Tovární místnosti asi 1000 m2 pracovní plochy s ústředním topením

a elektrickou silou hledám k najmutí. Zn.: Tkalcovna. Větší skladiště 600 až 800 m2, suché, vhodné pro uskladněnou přízi v bednách, se najme. Koupím tovární nemovitosti střední velikosti na hlavní trati a možno-li u řeky. Přípojka elektrické síly přednost. Hraničáře, společníka k zavedení nebo přenesení výroby do Prahy, hledám. Zn.: Dílna, krám k dispozici. Snad ještě víc než podobných poptávek je nabídek. Nabízejí se hokynářství, mandlovny, pekařství, koloniální obchody, mlékárny - ne na tucty, ale na stovky do týdne. Za 2 000 Kč, za 5 000 Kč. Nabízejí se i továrny. A přihlašují se města: Vhodná místa pro nové tovární objekty má Bzenec. Město Mirovice na Písecku nabízí se průmyslovým podnikům pro výhodnou stavbu nových továren. To jde o lidi kapitálově silné - nebo alespoň o lidi s úsporami -, kteří ztratili majetek na severu a snaží se přenést jej sem. Naskýtá se otázka, dosud nevyřešená: Jsou to vlastně Němci, nebo Čechoslováci? Platí jim jejich živnostenské povolení? Potřebují nové? Pak je tu zřejmě mnoho lidí tak zvaného svobodného povolání, kteří se snaží někam se zařadit: Koupím advokátní kancelář ve středu Čech. Právník ze Sudet, 33 let starý, česky a německy mluvící, s 10 letou skvělou praxí, hledá pro změněné politické poměry spolupráci u některého kolegy ve zbylém území. Koupím plášť záložny, jen bezdlužný, pod zn. Za hotové. (Lámete-li si hlavu, co je to plášť záložny, tedy pravděpodobně: firmu.) Advokát z pohraničí hledá režijní společenství s pražskými kolegy. Zn.: Ihned. (Zajímavé je, že většina značek zní: ihned.) Českému lékaři z pohraničí prodá se pražská ordinace. Židovský lékař s dlouholetou nemocniční praxí převezme a dobře zaplatí každé nové zaměstnání. Hledám praxi zubní, dobře zavedenou, v Praze nebo okolí. Zn.: Nová existence. Zúčastním se kapitálově i činně na větším akciovém podniku na různé dřevěné výrobky, případně též celý převezmu. A nejen lidé z pohraničí sami hledají, ale zřejmě jsou i vyhledáváni, hlavně kvalifikovaní dělníci našeho bývalého pohraničního průmyslu: Vařič mýdla se přijme pro velkou českou továrnu oboru tukového a mýdlového. Rutinovaný zástupce a majitel auta z oboru galanterního, kartáčového, který pracoval s německými dnes továrnami, se hledá... Technikové a chemici z konstrukce i provozu české i slovenské národnosti v zabraném území, kteří chcete změnit místo a nalézt slušnou existenci uvnitř našeho státu, podejte své nabídky s podrobným udáním dosavadní činnosti pod zn.: Nová slušná budoucnost. Dřevěné hračky! Soustružníci a výrobci dřevěného zboží, kteří by se chtěli zabývat výrobou hraček, dosud v Rudohoří vyráběných, hlaste se! Zn.: Stálé zaměstnání. Šofér zahradník pro vilu ve velké Praze se přijme. Místo se hodí pro uprchlíky a hraničáře. Nabídka: Bezpečí. Pro pražskou továrnu na vlněné látky přijme se ihned 20 tkalců na vlnu. Zn.: Dělníci ze severu. Českým zástupcům firem: Becher, Karlovy Vary, Richter, Rossbach skýtá se možnost další práce u fy Leo Fischel, továrna na likéry, Domažlice, která již po 20 let svým pravým mysliveckým hořčákem a novějšími specialitami těmto firmám konkurovala. Hledá se chemik se specielními znalostmi z odstoupeného území. Zn.: Ihned. Hledáme zkušeného vedoucího pro přádelnu na česanou přízi. Zn.: Střední Čechy. Provotřídního oplatkáře přijme továrna na čokoládu. Zn.: Jen Čecha. Důlní odborník pro znovuotevření menšího dolu na Rakovnicku se hledá. A nakonec přijdou ti, kteří považují jakékoli zaměstnání i pobyt u nás za beznadějný. Ruku v ruce s nimi

přicházejí na poslední stránku novin lidé, kteří jim "pomáhají", čili kteří z nich ještě těží: Radím vystěhovalcům do USA nebo Austrálie (affidavits, landing permit atd.). Zn.: USA. Zařizuji povolení vjezdu do Hondurasu. Zařídím i uvolnění uzavřených vkladů. Zn.: Honorář jen při úspěchu. Zařizuji přeškolení pro vybudování nové existence v zahraničí. Po krátkém školení samostatnost. Zn.: Kosmetické přípravky. Ráda bych se naučila dělat v bufetu obložené chlebíčky a studené mísy. Zn.: Nová existence v cizině. Prodám s jednoduchým zařízením celý byt, pokoj i kuchyň. Zn.: Odjíždím. Prodám: hrobku na vinohradském hřbitově, lodní kufr, koberce, skříň, vysavač prachu. Zn.: Odjezd. Zachovalou zetku, šest let starou, prodá hraničář, nucen z pochopitelných důvodů, za senzačně nízkou cenu. (Cítíte to zrovna, jak má tu mašinku rád?) Hledám zastoupení pro Chile. Zn.: Dlouholetá praxe v sudetském kraji. Izraelitské lékaře, advokáty, obchodníky vystěhuji ihned do zámoří. Povolení mám. (?) Kdo pomůže 38letému řemeslníku zařadit do Ameriky rentabilní výrobu? Stroje snadno přenosné. Zn.: Přesný plán. Hledám affidavit nebo povolení cesty kamkoli. Zn.: Honorář. Vyřizuji informace a intervence pro vystěhovalce. Zn.: Zaručený úspěch. Emigranti, pozor! Luxusní pekařství, bonbony, zmrzlinu naučíte se rychle! Svědomitý! Takových je na sta. Plné zadní stránky novin. Pak je tu a tam inzerát jako: 24letá emigrantka s malým dítětem prosí proboha o pomoc. A pak jsou desetitisíce, kteří neinzerují, protože na to nemají ani peníze, ani odvahu, ani zkušenosti a ani důvěru. I k hledání je totiž třeba naděje. Nuže, to je naše "velká doba". Velká doba, která má tisíc stínů a tu a tam slabý paprsek světla: prosela lidi a vytříbila je. Mnoho lidí psalo inzeráty - i na prvních stránkách novin. Pár "statečných" ujelo dokonce za hranice. Na svém místě, nezvikláni, považujíce za svou povinnost vydržet a stát za svým slovem, zůstalo duchovně stát novinářů poměrně málo, národa však naprostá většina. Věřím pevně, že jsou vespolek paprskem v těchto "velkých dobách", které vydržet s nezlomenou páteří a nepokleslou myslí je tak těžké.

26. října 1938 Co zbývá z KSČ?

Nechť se dělo v minulých letech s komunistickou stranou cokoli, nedělo se to nikdy tiše. Tato strana se vždycky vyznačovala silnými a hlučnými slovy. Silná slova byla jednou ze zbraní, kterých používala, oznamujíc světu svoje úmysly. Komunistické demonstrace, průvody a projevy provázely komunistická usnesení, protesty a přání. Je příznačné pro naše dny, že největší událost komunistické strany - totiž její zastavení a vyloučení z veřejného politického života - udála se tak tiše a dokonale samozřejmě. Přitom je to událost nemalá, neboť komunistická strana československá byla poslední legální sekcí kominterny ve střední Evropě. Zdá se, že tato událost se stala samozřejmým důsledkem mnichovské dohody v myslích všech, kdo uvažují o změněných poměrech nového Československa. Ticho, které zastavení činnosti KSČ doprovází, je tím zvláštnější a podivnější, že v posledních letech nedělala komunistická strana vlastně nic jiného, než se hotovila k obraně Československé republiky. Ve chvíli, kdy události nového evropského vývoje dolehly také na ni, stojí KSČ proti novým událostem bezmocná a snad se ani sama nediví, jaké ticho se kolem ní rozhostilo. · Nad zprávou o zastavení činnosti komunistické strany naskýtá se otázka, co přinesla tato strana kladného lidu. V dnešních dnech všechny bilance dopadají nepříznivě. Lid, pokud byl komunistickou stranou reprezentován, bude se asi dnes tázat, co mu to prospělo. Nebylo nikdy snadné být členem komunistické strany. Za její legitimaci zůstávali lidé bez práce déle než druzí a mnoho lidí ocitlo se pro toto členství v společenském a politickém rozporu se svým okolím. Komunistická strana, přijímajíc oběti svých členů, musila si být vědoma, že oběti se nepřinášejí z pouhé kratochvíle. Dělníci a rolníci, vstupujíce v organizaci komunistické strany, byli pevně přesvědčeni, že vstupují do strany, která chce a dovede hájit jejich politické i hmotné zájmy. Právě proto, že o tom byli pevně

přesvědčeni, brali na sebe riziko člena komunistické strany - neboť něco jiného než riziko to věru neznamenalo. Většina členstva komunistické strany nebyla ani vedena touhou po okamžitém hmotném zlepšení své vlastní situace, jako přesvědčením, že je třeba na světě zajistit takový politický a hospodářský stav, který by dělníkům a rolníkům "mohl dát práci, chléb a svobodu". Čekali toto zajištění od komunistické strany, a sice jenom od ní. Skládali v ni důvěru, že má dosti politické prozíravosti a dosti politické síly, aby jim ji mohla poskytnout. V dřívějších letech byla KSČ nepřímou oporou lidu v mzdových zápasech. Pravíme nepřímou, poněvadž KSČ neměla nikdy v Československu - jako například v posledních letech ve Francii nebo ve Španělsku - přímý vliv na sociální politiku republiky. V posledních pěti letech se pak nesnažila ani o nepřímý vliv. V čele sociálních zápasů lidu stála mnohem spíše sociální demokracie, a také mnohem reálněji. Rudé odbory měly vždycky situaci svízelnou. Jejich členy byli většinou nekvalifikovaní nebo nezaměstnaní dělníci. Rudé odbory byly chudé a mohly svým členům poskytnout vždycky jenom podpory poskrovné. A přece zůstávali nezaměstnaní léta členy rudých odborů o nuzných nebo žádných podporách, vědouce, že rudé odbory mají méně síly než odbory jiné zařadit svoje členstvo znovu do pracovního procesu. Zůstávali proto, že věřili velmi pevně a velmi poctivě, že právě tyto odbory je třeba podporovat politickou i osobní vahou každého jednotlivce, neboť tyto odbory pracují společně se stranou pro "chléb, práci a svobodu dělníků". R. 1933 změnila se politika komunistické strany z politiky ofenzivní v politiku defenzivní. Místo "boje pro práci, chléb a svobodu" začal "boj proti fašismu". Pro tento obrat se KSČ rozhodla takřka přes noc. Rozhlížejíc se kolem sebe, oč by se opřela, spatřila, že nemá nic než sloupy, které do té doby bourala: "prohnilou demokracii", "měšťáckou armádu", "imperialistickou vládu československou" a sociálnědemokratickou stranu, včera ještě "sociální oporu fašismu v řadách dělnictva". Shledala, že jediným prostředkem proti fašismu je podporovat "malé ohrožené státy proti expanzivním choutkám fašismu" a tvořit rychle lidovou frontu s každým, kdo by k tomu byl ochoten. To nebyl nijak malý převrat. Znamenalo to doslovně změnit od základu všechny pojmy, které v dlouhém politickém školení členové KSČ získali. Dělnické hlavy nejsou hlavy vrtkavé. Život československého dělníka nestačil na spletité politické vědomosti, získané studiem. Jeho politické vědomí bylo vyjádřeno vždycky heslovitou zkratkou, která spíše dovede pozřít člověka celého a která se stává často nikoli vědomím, nýbrž vírou. Zaplatí-li pak někdo za světový názor, kterým naplnil celou svou bytost, mnoho obětí, vzdává se ho velmi těžce. Vření, které nastalo po tomto politickém obratu KSČ v jejím členstvu, zaplatila KSČ mnoha věcmi. Především ztrátou jakékoli vnitřní stranické demokracie. Poněvadž neměla pro politickou změnu jiných argumentů než změněnou zahraniční politiku Sovětského svazu - a tento jediný argument se otevřeně nepřiznával -, nezbývalo KSČ než žádat na svém členstvu slepou důvěru, železnou disciplínu a naprostou poslušnost. Tyto vlastnosti nebývají obyčejně sloučeny s osobností a samostatným politickým myšlením. Bylo docela přirozené, že KSČ ztratila mnoho lidí politicky školených, vzdělaných a zkušených. Ztratila je různě: buď odešli sami, nebo byli vyloučeni, nebo zůstali, nepřítomni srdcem i duchem, v naději, že politické vedení KSČ je připustí alespoň k mužné diskusi. Staří lidé byli nahrazováni lidmi poslušnými, a poslušnost byla věc, kterou KSČ musila především žádat na svých členech, měla-li přimět kádr svého členstva, aby hájil, co mu bylo dříve uloženo bořit. Znamenalo to zavést tuhý režim, a jak známo, tuhé režimy jsou vždycky v "zájmu lidu". V "zájmu lidu" trvala KSČ na tom, aby všichni její členové začali myslet o věcech jinak, než mysleli dosud. Lidé se dostávali do vážných konfliktů se svým svědomím a charakterem - a právě tento konflikt označila KSČ za zrádcovství, "trockismus", ničemnost, lhářství. Uvnitř strany a organizačně se tento obrat podařil, i když s určitou výměnou členstva i voličů. Ve skutečnosti však dokonale selhal. Komunistické straně se nikdy nepodařilo přesvědčit, že už není komunistická, nikoho jiného, než vlastní členstvo, které dospělo v poslušnosti takové vyspělosti, že slovo "přesvědčit" je výsměch svobodnému lidskému uvažování. Tragika komunistické strany spočívá v tom, že ve chvíli, kdy skutečně zanechala nadobro "revoluční politiky" a dala sebe a členstvo plně k dispozici zahraniční politice Sovětského svazu, ve chvíli, kdy se vzdala svého původního programu a své původní myšlenky - v té chvíli nebyla už nikým brána vážně. Nikdo nevěděl, je-li to vlk v rouše beránčím, nebo změnil-li se vlk opravdu v ovečku. Poněvadž bylo obecně známo, že KSČ politicky nežije samostatně, nebyla považována ostatními stranami za oporu dosti spolehlivou ani tehdy, když byla "oportunističtější" - abychom užívali komunistické terminologie - než sociální demokraté a "národnější" než národní socialisté. Stokrát nabízené spojenectví se sociální demokracií se neuskutečnilo, sloučení odborů se podařilo jen částečně a jenom za cenu naprosté kapitulace rudých odborů, kulturní váhu ztrácela KSČ spolu s vahou morální, neboť se nedaří umění, kde je naprostá nesvoboda, a nekvetou básně, kde nekvetou myšlenky. Tato nedůvěra - mimo jiné - přispěla asi k

tomu, že u nás nevznikl žádný útvar lidové fronty a vláda lidové fronty, která ve Francii tak znamenitě "bděla nad francouzsko--ruskými smlouvami". 30. září zastihlo komunistickou stranu dokonale bezmocnou. Pak se ještě na titulních stránkách komunistických novin objevila proklamace jedenácti "bratrských" sekcí proti mnichovské dohodě a dne 20. října byla činnost komunistické strany z moci zákona zastavena. To však už bylo zasaženo pouhé organizační těleso. Strana, jako výraz určitého a velmi vyhraněného světového a politického názoru, byla od základu podlomena už dávno. · Komunistická strana nechala však lidu velké dědictví. Domnívám se, že neblahé, neboť je zkřiveno propagandistickými rozměry: slepou důvěru v Sovětský svaz. Tato důvěra není založena na úvaze a rozvaze, nýbrž na víře. Sovětský svaz stal se některým vrstvám pracujícího lidu legendou, podobající se legendě o Blaníku. Až bude českému lidu nejhůře, přijede rudá armáda a český lid spasí. V takový nebo podobný sen proměnila se víra v Sovětský svaz. Nemajíc jiného politického úkolu než chválit sovětské Rusko, vylíčila je komunistická strana svým členům v různých údobích své politiky různě: jednou jako zemi gigantického podnikání, kterému vládne dělník. Podruhé jako vlast všech dělníků na světě, pravou otčinu pracujících. Potřetí jako nezdolnou hráz proti fašismu. Nakonec vlastně jako jediného spojence, kterého jsme měli a který byl ochoten jít s námi i proti celé Evropě, ačkoli o tom není žádných dokumentů a ačkoli skutečné chování Sovětského svazu nenasvědčuje, že Sovětský svaz byl odhodlán jít sám a dokonce riskovat preventivní válku. Kdyby byl Sovětský svaz mohl - a chtěl - vystupovat ve světě jako "otčina všech pracujících", měl k tomu před 30. zářím příležitosti věru dost. Kdyby byl býval odhodlán jít do světové války sám pouze po boku Československa, nalezl jistě ústa, kterými by to byl prohlásil. Nic nenasvědčuje tomu, že by byl uvažoval o něčem jiném než o svých vlastních státních zájmech. Rusko se ukázalo jako velmoc, která do poslední chvíle byla čestně ochotna splnit závazky plynoucí z podepsaných smluv. Tyto závazky plnit bylo právě za určitých okolností skutečně státním zájmem Sovětského svazu. Ale právě tyto okolnosti nenastaly. Dělníku československý, nad 30. zářím, nad rozpuštěním komunistické strany, nad mesiášskou propagandou s úmysly Sovětského svazu, možno ti říci, příteli, pouze jediné: přestaň věřit. Odnikud nepřijde Spasitel. Není Blaníků. Jsi sám - a sám sobě pomůžeš. Komunistické strany vyrůstají a mizí. Myšlenka práva a svobody je myšlenka stará a věčná. Nemůže nikdy zahynout. Vždycky se znovu vynoří, jako se pokaždé vynořila v temnotách. · Druhý odkaz komunistické strany je její členstvo. Poznali jsme je v posledních dnech všichni dobře. Stáli všude, kde bylo třeba čelit fašismu, s tvrdým a opravdovým odhodláním. Jsou to pevní a nebojácní lidé. Jsou zvyklí strádání a disciplíně a pohrdají změkčilostí. Jsou bojovného srdce a nejsou váhaví. Ani špetka přepychu nezměkčila je neúměrnou láskou k pohodlí. Tam, kde bude národ bojovat o svou spravedlivou existenci, o svou budoucnost - budou mnozí z nich na místě. To je ovšem odkaz nedobrovolný, odkaz, za který komunistická strana nemůže. Ale přesto je to odkaz pozitivní, a národ, který potřebuje muže, dovede jej umístit.

9. listopadu 1938 Vdané ženy z práce

Téměř za každým opatřením, i kdyby bylo zabaleno do nejkrásnějších slov, sténá vždycky hodně lidí. Propouštějíce teď vdané ženy z práce, tušíme, že i opatření, v podstatě třebas správné, může tisícům ublížit, provádí-li se bez zřetele k zvláštní osobní situaci. Proto říkáme asi: vracíme ženu jejímu přirozenému poslání. Jak vznešeně to zní! Co je to však přirozené poslání ženy? Její fyziologická funkce? Může být někdy fyziologická funkce posláním? Je svět takový, aby fyziologická funkce člověka byla samoúčelná? Můžeme se skutečně vdát a rodit děti v klidném ráji fyziologického poslání? A nejsme právě v té chvíli, kdy se vzdáme práce, vzdálenější "svému přirozenému poslání" než kdykoli jindy? Byly doby, kdy se mluvilo o ženské emancipaci, o rovnoprávnosti žen a o bojovnicích za ženská práva. To už je hezky dávno. Od té doby vstoupila do práce celá armáda žen, a sice bez emancipačních myšlenek a ideálu: z pouhé existenční nutnosti. Ve světové krizi bylo postiženo nejen dělnictvo, ale i inteligence a střední stav. Středostavovské rodiny nemohly už jako dříve vybavovat dcery věnem. Místo věna dostalo děvče

vzdělání. Rodiče mohli dát dceři byt, stravu a peníze na učení. To bylo postupné - jakýsi splátkový systém na věno - a bylo to snazší. Děvče nevstupovalo do práce proto, že by se nechtělo vdát a že by se chtělo vyhnout svému přirozenému poslání. Právě naopak. Přinášelo své vzdělání, zaměstnání a pracovní schopnost muži jako věno. Byla to ovšem mnohem přirozenější forma věna, protože zaručovala ženinu nezávislost mnohem bezpečněji. Majetek se může nějak propadnout. Pracovní schopnost se nemůže propadnout. Bylo to především příjemnější i pro ženu, poněvadž se přestávala cítit zbožím. V případě nešťastného manželství nebyla nucena setrvat v něm z hospodářských důvodů. Muž přestával být tvor, kterého je třeba ulovit, aby nás celý život živil. Začínal být druhem, dobrovolně zvoleným. Dva mladí lidé, kteří se rozhodli vzít se - tedy věnovat se svému přirozenému poslání -, sedli si s tužkou v ruce a vypočetli, mají-li dost peněz, aby se svému přirozenému poslání mohli oddat. Ty vyděláš tolik - já tolik. Koupíme si nábytek na splátky a vezmeme si malý byt. V naprosté většině případů brala na sebe žena tímto rozhodnutím dvojí odhodlání: pracovat a vydělávat peníze, a spravovat celou domácnost, to jest po práci přiběhnout domů, uklidit, uvařit, spravit prádlo a dělat práce "přirozeně ženské", protože na pomocnou sílu v domácnosti jednak společné příjmy nestačily, jednak byla domácnost jako dlaň a obratná žena ji snadno spravila po práci. "Věnovat se svému přirozenému poslání" už nebylo tak snadné. Zaměstnané ženě nebylo snadno mít dítě, prodělat devět obtížných měsíců v práci, přivést dítě na svět, dát miminko tak do pořádku, aby se dalo osm hodin denně svěřit někomu cizímu. To je pravda. Bylo-li to však pro zaměstnanou ženu těžké, bude to pro většinu žen, které ztratí práci, protože jsou vdané, nemožné. A pro ženy, které se nevdají, aby práci neztratily, bude to stejně nemožné. Pro ženy, které se nevdají proto, že svatba bude pro muže obrovské riziko a nesmírné zatížení - jak známo, muži není třeba sňatku, aby se "věnoval svému přirozenému poslání" -, to bude také nemožné. Zdá se, že dítě bude velkým životním luxusem a že si je bude moci dovolit pouze žena, jejíž muž bude mít dost příjmů a dosti lásky, aby na sebe vzal povinnost dělit se o výtěžky své práce s dvěma nebo třemi lidmi. Jak je to v číslech? Kdyby z práce odcházely jenom vdané ženy, jejichž muži mají vysoké příjmy, znamenalo by to snad v dnešní situaci skutečnou pomoc pro mnoho lidí a uvolnění místa potřebnějším. Žena, samostatně pracující, má sice mimo příjem i ještě něco jiného: totiž pocit nezávislosti, který je mnohé ženě drahocennější nad zlato. Ale na pocity, sebesympatičtější a jednotlivci prospěšnější, nelze ovšem dnes brát zřetel. Naděje a pocity mnohých lidí doznají dnes nezbytně mnoho újmy. Mimoto nalezne mladá žena, jejíž muž vydělává tolik, aby mohli dva nebo tři lidé dobře z tohoto výdělku žít, opravdu doma pěkné zaměstnání. Mít hezký domov a dítě a nemít nejnutnější starosti o výživu - to otevírá velké perspektivy nejen na práci v domácnosti, ale i na tiché večery, studium, knihy, bedlivé sledování novin, pečlivou výchovu dítěte. To jsou ovšem výjimečné případy. "Emancipace" žen nepronikla jako myšlenka, nýbrž jako nutnost. To znamená: žádný muž není nadšen, když jeho žena je zaměstnaná a vydělává. Odpor mužů proti ženské samostatnosti je dávný, průzračný a tkví ve všech vrstvách. Dovolí-li muž ženě, aby pracovala, tedy většinou proto, že přínos její práce je nezbytnou položkou pro domácnost. Naopak: málo žen touží po samostatnosti, která je zaplacena prací, a většina jich touží po tom, aby pracoval a vydělával druhý. Pracuje-li žena výdělečně i když je vdaná, tedy většinou zase jenom proto, že přínos její práce je nezbytnou položkou pro domácnost. V tomto bodě se mnoho mužů i žen názorově shoduje, celá výchova dlouhých desetiletí vytvořila takové představy cti, práva a požadavků. Změnilo-li se něco, tedy to nebyla myšlenka rovnoprávnosti ženy (ostatně myšlenka často nedomyšlená, zkřivená a ve své zkřivenosti nesmyslná), nýbrž hospodářská nutnost. Dnes mají tyto ženy z práce odejít, ale jak vypadají jejich rodiny, které jsou zařízeny právě na předpokladu, že žena vydělává? Nejběžnější případ: žena vydělává po devítileté práci 1 300 Kč (maturita, studie atd.), muž vydělává 800 Kč. Činže obnáší přibližně 300 Kč, otop 100, světlo 75. Doposud to tedy šlo dobře. Co však teď? Anebo: žena 800, muž 900. Oba bydlí u rodičů. Žena 950, muž, typograf, zaměstnaný jen třikrát týdně, přináší domů asi 140 Kč týdně. Anebo: žena 1 050, muž, státní zaměstnanec, 800. Oba podporují matku. Zařídili se na splátky, mají 9 000 Kč dluhů, platíce značné úroky. Můžete k těm případům tu a tam 50 Kč přidávat nebo ubírat. Bude-li rozhodnuto - je taková naděje -, že budou propuštěny jen ženy, jejichž muži vydělávají minimálně 1 000 Kč, znamená to stále ještě: dva nebo tři lidé - a třebas i čtyři - budou žít z 1 000 Kč. Jak? V mnoha případech znamená to úžasně bolestný zásah do rodinného života, který byl vypočítán celou svou úrovní právě na jiný příjem. V mnoha případech budou stát lidé před nevyřešitelným problémem - například tehdy, mají-li platit splátky na nábytek atd. Těmto dvojicím bude asi nemožno platit dosavadní

činže. Jak se rozřeší otázka stěhování a bydlení? Kde se vůbec nalezne tolik nových bytů, jichž bude třeba? Budou se dvě rodiny stěhovat do jednoho bytu? Jestli ano, bude se platit činže přímo domácímu, nebo jedna rodina bude vydělávat na druhé? A jak se v takovém případě vyřeší starost se světlem a plynem? A co kuchyně? Prádelna? Půda? Všude, kam pohlédneme, samý otazník. Jednu věc to znamená určitě: radikální zchudnutí a zproletarizování středních vrstev, mnohem radikálnější, než tomu bylo za světové hospodářské krize. Nelze ovšem předvídat, jaký to může a bude mít důsledek. Máme tady jenom zkušenosti odjinud. Je-li dělnická třída radikální, je radikální pro něco, čeho se jí nedostává. Je-li střední stav radikální, tedy pro věci, které se mu berou. To je psychologicky - a psychologické příčiny jsou v důsledku i politickými příčinami - něco naprosto rozdílného. Viděli jsme už, že radikalizovaná střední vrstva dovede být dokonce průbojnější než třída dělnická. Protože však v podstatě a v celé mentalitě této vrstvy leží neskonalý odpor proti zchudnutí a proletarizaci, jde její průbojnost skoro vždycky jiným směrem. Může být, že dělník i muž středního stavu žijí oba za 1 000 Kč - ale první je stále ještě dělník a druhý stále ještě pán. To znamená jiné potřeby, jiná vydání a jiné touhy. A mladé dívky? To je ovšem jen řada otazníků. Mladé dívky budou stát před rozhodnutím: buď samostatně pracovat, nebo se vdát. Nechtěla bych dnes být osmnáctiletým děvčetem. Budeme mít před mladou dívkou, která žije v jednom bytě s mladým mužem, aniž by byla paní, stejnou úctu jako před ženou vdanou? Zařadíme nemanželské děti se stejným právem do společnosti jako manželské? Sotva. Žena bude tedy buď samostatně pracovat, nebo se vdá. I když svoje veškeré úsilí - výchovu, vůli, názory - zařídí podle nové situace, zbývá stále ještě otázka, budou-li se mladí muži ochotně ženit s dívkami, které nemají ani věno, ani zaměstnání. Nezapomínejte, že svatba není pro muže malým rizikem. Znamená to povinnost živit a šatit ženu (eventuálně platit alimenty) celý život. Pro muže s 1000 Kč měsíčně není hospodářsky žena s dvěma pilnýma rukama takový přínos jako žena se zaměstnáním - protože ty pilné ruce pro domácnost měla při svém zaměstnání také. Naproti tomu je velký rozdíl, žije-li člověk za 1000 Kč sám, nebo žije-li ve dvou. Mladé svobodné dívky, které budou zaměstnány za několik set Kč, mohou ovšem považovat výdělečnou práci za přechodný stav k manželství. Avšak ženy, které se vyučí nějakému zaměstnání, budou se ho musit vzdát, budou-li chtít muže a děti. To ovšem znamená, že se pro zaměstnání sotva budou připravovat. Jak se však člověk připravuje na sňatek? Do určitého věku roztomilostí, půvabem mládí a dobrými vlastnostmi. Je to starý zákon, že žena musí mít tím více dobrých vlastností, čím méně je hezká. Později, když není už mladá, nepomohou jí pravděpodobně ani dobré vlastnosti. Mladých a hezkých dívek bude rozhodně více než mladíků zakládajících rodinu. Při nejlepší vůli si nedovedu představit, že by tento stav mohl prospět obecné mravní úrovni. Přijdou asi znovu doby, kdy budou říkat matky, očekávající děti: Pane bože, dej, ať je to chlapec!

16. listopadu 1938 Jak tato doba zahrála na nervech

Bylo by zajímavé zjistit, kolik obětí si vyžádal "světový mír" v posledních letech. Na životech a krvi, na zničených existencích, na koncentrování bezprávných, na sebevraždách. To by byly viditelné oběti a daly by se spočítat. Kromě nich je tu ještě zástup neviditelných obětí. V měsících září a říjnu stoupl například v Československu počet úrazů při práci velmi nápadně. Práce lidem nešla od rukou. Lepila se jim na prsty jako smůla. Proč bychom zapírali, že je lidem duše těžká a srdce bolestné? Jaký by to byl lid, kdyby mu dnes duše nebyla těžká? Pochopitelná tíže se klade na ruce a prsty byly v posledních týdnech méně hbité, mysl méně obezřetná. V těchto dnech vynikají lidé, kteří s posměchem a bezduchým optimismem pronášejí opovržlivý soud nad těmi, kteří tyto měsíce nesli těžce. Je to takové podivné zaměstnání dnes, které se vzmáhá: ukazovat prstem z člověka na člověka a volat: Hleďte ho, on trpěl! Nuže, mohli byste mi ukázat stvůru, která v těchto dnech netrpěla? Je-li bolest minulých dnů pohana, pak musíte hanět každého slušného člověka v tomto národě; je, bohudík, málo lidí mezi námi, jimiž by poslední týdny nezachvěly. Tento otřes byl naprosto

samozřejmý, nezbytný důsledek posledních událostí. Něco jiného je důležité: jak otřesený a rozechvěný národ vrátit klidnému a kladnému uvažování a jednání. Jak docílit, aby lidé, vyšinutí ze svých pojmů, kde se cítili v bezpečí domova, byli převedeni do nového bezpečí. Nemyslím, že by to šlo jinak než klidným a věcným patřením skutečnosti do tváře. Více než všechno na světě nenávidím prázdné trychtýře bezduchého optimismu, vyráběného pro lidovou potřebu na běžícím pásu. Klidná pravda je věc tichá, která kupodivu těžko proniká k uším lidí. Zvláště ve dnech, kdy mnozí shledávají, že je nutné a prospěšné štvát lidi do houfu na základě neklidné nepravdy. V halasu tohoto křiku se propadají lidé ještě dříve, než byli napadeni, poněvadž je opustila pevnost nervů. Ztratit nervy možno ovšem všelijak. Může sklouznout ruka z páky stroje o vteřinu dřív, než je třeba. Může citlivý člověk, odháněje od sebe černé myšlenky, pocítit náhlou a nevysvětlitelnou touhu po nějaké spasitelné víře. Může si sednout do kroužku spiritistů a vzývat duchy. Může nastavit dlaň jasnovidkám a hledět do krystalu, poslouchaje starou babou drmolené obrazy budoucnosti. Může ve vytržení zvedat ruce před nějakou značkou. Znám člověka, neobyčejně samostatného a myslícího politika, který mi 15. září předložil - horoskop. Útěk od skutečnosti do mystiky je nejprimitivnější forma lidské bezmocnosti a strachu. A kdyby se daly pocity měřit na tuny, shledali bychom asi, že nejrůznější obavy jsou dnes hybnou pákou mnoha činů, skutků, jednání a slov. Bylo by pošetilé, kdybychom tyto obavy podceňovali. Strach se nejeví vždycky tím, že lidé poděšeně čekají, až rána dopadne. Strach se jeví také davovými psychózami, atentáty. Vzpomeňte si na Američany, kteří při vysílání rozhlasového líčení z Wellsova románu houfně vybíhali do polí, očekávajíce nálet z Marsu. Vzpomeňte si na pražského redaktora, který se zabil se svou ženou bez jakékoli bezprostřední příčiny, prostě z nesmírné únavy ze všeho, co se stalo. A všimněte si smutných a anonymních sebevražd v penzionech. Podívejte se na kytičky - dojemné až k pláči - na stupních sochy sv. Václava, denně čerstvé a denně uvadající - to jsou bolestné stavy lidí dnešních dnů. · Budovy ústavů pro choromyslné nezůstaly bez pacientů postižených touto nemocí. Jsou v nich internovány desítky lidí. Ženy, muži - i děti. Také celé rodiny. Utrpení člověka někdy nepochopitelně sevře: v jednom takovém pokoji sedí uprchlík. Lékaři, kteří ho ošetřují, se diví, že - mlčí. Mlčí. Mlčí. Ať k němu přijde kdokoli, neřekne ani slovo. Občas v nějakém panickém záchvatu nebo v podivných vidinách přiskočí k oknu a zařve: Heil Hitler! Vedle něho sedí muž ze zabraného území, jemuž ordneři ve dnech, kdy české vojsko už odešlo a německé ještě nepřišlo, vykopali na vlastní zahrádce hrob, dali k čerstvému hrobu nápis s datem narození a úmrtí - a nad tím hrobem ten člověk několik dní nečinně a bezbranně stál. Hrůza bezbrannosti a strachu nakonec ho oloupila o rozum. Přežité hrůzy se projevují ovšem rozličně: u každého člověka jsou vázány na jeho osobní situaci a jeho osobní fyziologické předpoklady. V ústavu pro choromyslné jsou většinou lidé, kteří by se raději vrhli do náručí smrti než vzali na sebe život, jenž je očekává. Zřejmě neviděli v budoucnosti nic pro sebe potěšitelného, naopak spatřovali v ní tolik hrůzy a chmur, že jejich rozumová a citová vůle žít ochabla. Lidé, kteří byli choří srdcem, odnášeli zlé dny akutním propuknutím své vleklé nemoci. A lidé, kteří byli docela zdraví, neubránili se ochabeným nervům, podléhali úrazu a psychózám. Snad vám příběh jednoho pohraničního místa poví o dnešních dnech a lidech v nich více než jakékoli úvahy. Je to pohraniční místo v horách, asi je všichni znáte, sotva však tak, jako já. Znám tam každou pěšinu, místa, kde je hluboký mech a vysoké kapradí, místa otevřených výhledů do údolí a ostrovy fialového vřesu v metlici. Ve dnech, kdy ty lesy zabíralo německé vojsko, viděla jsem v duchu každou košatou korunu sosen kolem silnice, kterou museli přijít. Byly tam v tom kraji tři hotely. Dva staré, jeden novější. Německý i český hotel stály na úpatí lesů, pod lesem jedna vila a kolem silnice asi tři. To bylo všechno. Jinak už jenom lesy, paseky, louky, podivně zlomená křivka hor do údolí a dole městečko už na hranicích. Ten český hotel a několik českých vil tvořily český ostrov v českém kraji mezi německými lidmi. Láska mezi nimi asi nebyla, ale nenávist také ne. Stáli na svém majetku, pracovali na něm dávno před převratem, při něm, po něm. Jako malé děvče jsem tam vždycky trávila Vánoce - a od těch dob tam několik generací dětí koukalo na rozsvícený vánoční stromeček. Když jsem tam byla naposled - asi před osmi roky -, proháněl se po louce malý chlapec s ostatními dětmi. Syn domovníka z jedné vily, syn Němce a Češky, syn řádných, poctivých a pracovitých rodičů. Trochu ho každý rozmazloval, byl to hbitý hoch, jezdil s dvěma chlapci svých zaměstnavatelů na kole, četl s nimi a učil se. Pak vyrostl k hrůze svých rodičů v mladého henleinovce, a když se našim Němcům zdálo, že je vhodná doba k "pomstě za útlak", stál v čele tlupy, která drancovala oba hotely i vilky. Co a jak a kdy vlastně drancovali, nikdo zatím přesně neví - zmizelo však mnoho věcí, škoda je veliká a místy i zbytečná a zřejmě úmyslná. Majitelé v poslední chvíli odjeli - němečtí do Německa, čeští do Čech. Personál musel odjet za hranice, ale dnes už je zpátky. A na místo přišlo německé vojsko.

Od té doby uplynulo mnoho týdnů, nikdo nevěděl, co a jak bude, co se tam děje, jak a kdy a zdali se dostane ke svému majetku. A najednou se stane taková věc: majitel té vily u lesa dostane dopis od vysokého důstojníka z Říše: "Velectěný pane, odjíždím z Vaší vilky, kde jsem byl ubytován s několika důstojníky. Našli jsme ji ve stavu poměrně lepším, než jsou ostatní domy zde. Co jsme mohli, jsme s mužstvem opravili. Píši Vám, protože jsem vypustil z nádrže vodu, obávaje se, že by Vám v prvních mrazech mohlo prasknout potrubí. Nezapomeňte ji napustit, než zatopíte. Doufám, že jsem zaplašil obavy o Váš majetek a znamenám se v dokonalé úctě..." Nuže, ten člověk, který kopal živému hrob, a ten muž, který se stará o potrubí neznámého majitele - jsou oba Němci. Chcete-li, můžeme teď stanout rovnou u "Velké Iluze". Můžeme myslet nad skutečnými událostmi na postavy krásného filmu o dvou lidech, pro které byl pojem cti, povinnosti a statečnosti týž - jen hranice vlasti měli různé. Všem, kdo se dnes bojí, lze říci: myšlenky nelze zastavit. Všechno na světě lze zničit, rozbít a utýrat. Myšlenky ne. Myšlenka Velké Iluze: že bude jednou svět, v němž lidé nebudou stát jako nepřátelé proti sobě, neboť skutečnost stejného pojmu cti, povinnosti a statečnosti bude větší než skutečnost hranic - nemůže nikdy zahynout. Stále znovu ji ponesou lidé světem. Podivné, co dobrého může člověku říci - strach o cizí potrubí.

3O. listopadu 1938 O tom přeškolování

Proč se lidé "přeškolují" Je to podivné slovo, a až budu skládat tu zkoušku z češtiny, která prý na všechny novináře čeká, bude mi snad k tíži. Donedávna jsme o něčem takovém mnoho nevěděli, a většina z nás se dověděla o nějakém přeškolování až ze zpráv, jak se připravují uprchlíci na emigraci. Řeknete-li "přeškolit se", vynoří se vám tedy v hlavě představa z národa vyhoštěného Němce nebo žida, který stojí před městem La Paz a odtamtud odjíždí do bolivijských pralesů, když byl dodnes provozoval lékařskou praxi. Ale o tom později, protože to je pouze nepatrná složka přeškolování, hledíme-li na ně z hlediska celkových hospodářských svízelí. Důvody přeškolování jsou všelijaké. Zřejmě má například dnešní svět víc inteligence, než může zaměstnat - totiž víc akademických, vzdělaných lidí. Nezapomněli jsme ještě na roky, kdy žádost o místo portýra obeslalo 259 lidí s doktorskými tituly. Je tedy úkolem této namáhavě vystudovavší inteligence zařadit se do práce tím, že se naučí něčemu docela jinému, než čemu se učila plných dvanáct let. Druhá příčina přeškolování je konjunktura jednoho průmyslového oboru a pokles druhého. Tato konjunktura řídí se přirozeně složitými otázkami spotřeby, vývozu, kupní síly obyvatelstva a poptávky. Před mnoha lety například měli severočeští skláři plné ruce práce, poněvadž naše skleněné výrobky tvořily podstatnou část našeho vývozu. Když to ustalo, snažilo se sklářství zachránit na domácím trhu, a když byl i ten nasycen, začínala mezi skláři strašlivá nezaměstnanost. Skláři patřili k elitě našeho dělnictva, protože mnoho dovedli. Co teď s nimi? Stát řešil tuto otázku podporami v nezaměstnanosti, což bylo jistě správné, ale neúplné. Dnes ji řeší pracovními tábory - a to je ještě méně úplné. Lidem tehdy nezbývalo než se chopit něčeho jiného na vlastní pěst, jako se ti vystudovaní lékaři ucházeli o místo portýra. Byvše vyučeni v jednom oboru a ztrativše práci, doufali, že se uživí tím, co lze vykonávat bez cviku a co "dovede každý". To je ovšem veliký omyl: není na světě práce tak podřadná, kterou by uměl konat každý bez cviku. Odhodlaný romantismus studovaných lidí, kteří tvrdí, že jsou ochotni "dělat všechno, třeba umývat nádobí", je romantismus laciné literatury. Ve skutečném světě je předně ohromná armáda lidí, kteří chtějí umývat nádobí - a co více: dovedou to -, a pak i umývání nádobí se musí umět naučit. I kopat, rýt, vozit hlínu, podávat cihly, ošetřovat dobytek - všechno vyžaduje cviku, zručnosti. Je-li ponecháno osobní zdatnosti jednotlivcově, dovede-li přesedlat z jedné práce na druhou, ukáže se, že to dovede každý padesátý člověk. Neboť přeškolit se neznamená pouze opustit soustruh a popadnout krumpáč. To znamená předělat pro novou práci své pohyby, mysl, ruce i duši. Není náhoda, že starší kvalifikované průmyslové dělnictvo většinou přišlo do továren z řemeslných dílen. A řemeslo v minulém století - to byl rod od nepaměti, dědek, táta, syn, vnuk, ať truhlář, soustružník, sklenář, švec, krejčí. Člověk v tom vyrostl už od dětství. Učněm byl, sotva chodit uměl. To už je jaksi ve vzduchu, patří to k životu, roste to s člověkem. A pak býval vandr - také školení, velká zkušenost, styk s

cizími řemeslníky, styk se světem. Vandr - slovo sladké jako sen -, to byla silnice, košaté stromy, chléb a sůl, prosazování vlastní síly ve světě. Z vandru přibylo do dílny zkušeností pro tuto i pro další generaci. A tak žilo řemeslo v rodě, stalo se jeho výsadou, jměním i ctí. Můžete vzít jed na to, že tam, kde jsou dnes velké průmyslové podniky, které pochopily dnešní svět a pokoušejí se z vlastní iniciativy vytvořit novou průmyslovou organizaci, odpovídající stavu dnešní výroby, stojí v čele lidé, kteří mají za sebou celou generaci předků z téhož řemesla. Baťa je ševcem už od roku 1650, kdy jeho pradědeček, Lukáš Batiů, byl ševcem ve Zlíně. Celá mentalita tak vyroste v člověku a nějaký šestý smysl pro to řemeslo. Přeškolit se znamená zapomenout skoro všechno, čemu se člověk vyučil, a začít skoro znovu. Proto také vznikly v době hospodářské krize celé přeškolovací ústavy (např. v Anglii a v Americe), kde dělník vyřazený z jednoho průmyslu učil se druhé práci. To je také jedna z příčin, proč je stále ještě nedostatek kvalifikovaného dělnictva i v době pokrizové, protože skutečná konjunktura nastala vlastně jen v těžkém, respektive zbrojařském průmyslu, který pohltil mnoho dělnictva, a pro ostatní odvětví nezbylo dost vyškoleného dorostu. A to je současně i důvod, proč si některé podniky na vlastní pěst a účet zařídily vlastní přeškolovací ústavy - nebo instrukční kurzy -, poněvadž postavit ke stroji neškoleného dělníka znamená velikou ztrátu na pokaženém a vyřaděném materiálu a vyškolený dělník má samozřejmě větší pracovní hodnotu. Přeškolování v Československu Takových podniků máme dosud, bohužel, tak málo, že bychom je mohli spočítat na prstech jedné ruky. Zato jsou zkušenosti a výsledky přímo skvělé. Jako příklad - a snad i jako vzor - můžeme uvést velký podnik, který se již přes rok zabývá přeškolováním. Loni přijal značný počet dělníků ze všech možných oborů - bývalé zedníky, truhláře, ševce atd. -, aby je přeškolil pro zvláštní výrobu. Nepostavil je ovšem přímo k obráběcím strojům, které mění podobu kovů, nýbrž zařadil je nejdřív do kurzů, které vedou odborníci. Dělníci se nemuseli starat o živobytí a začali se učit skoro vášnivě. Za několik týdnů - tuším za tři neděle - byli už tak daleko, že mohli začít s prací v dílnách, pokračujíce samozřejmě v odborném výcviku. Tehdy to muselo jít rychle, protože podnik potřeboval pracovní síly velmi naléhavě, ale dnes trvá instrukční kurz v tomto podniku 2-3 měsíce. Za tu dobu se nový dělník naučí zacházet se strojem zcela obstojně (jde přece z velké části o zmechanizovanou výrobu) a v dalších kurzech vyučí se pak novému povolání úplně odborně. Nevěřili byste, jakou má lid touhu po vzdělání a odborných znalostech! Jednoho dne překvapili majitele podniku šoféři: "Umožnil byste nám, pane šéfe, abychom mohli navštěvovat jazykové kurzy?" Ke chvále tohoto podniku budiž poznamenáno, že nemá jenom instrukční kurzy pro přeškolení, ale také ústav pro výchovu učňů a jazykové školy. Stojí to samozřejmě peníze a na první pohled je taková instituce nevýnosná. Přesto se vyplácí. Podnik má s přeškolováním i s výchovou učňů nejlepší zkušenosti. "Český lidský materiál je skvělý," řekl si majitel továrny. "Málokde najdete dělníky s takovou pracovní kázní a s tak výtečným smyslem pro dobrou čistou práci jako u nás." Ani tento průmyslník nedovedl si však vysvětlit, proč se hodí pro přeškolení nejlépe ševci. Snad se to dá vysvětlit ševcovskou přemítavostí a inteligencí, která jim umožňuje snáze vniknout do jiné práce. Kolik však máme prozatím takových podniků? Kolik velkých průmyslových závodů stará se o výchovu dorostu soustavně a novými způsoby? Kolik podniků se dosud zabývalo přeškolením volných pracovních sil? A je to v pořádku, že se tyto výjimečné podniky starají o přeškolení z vlastní iniciativy a na vlastní náklad, zatímco se ostatní závody podobnými investicemi vůbec nezatěžují? Nedalo by se například zařídit, aby se podnik, který dostal větší státní nebo veřejnou objednávku, zavázal přeškolit určitý - a ovšem úměrný - počet vyřazených dělníků? V Anglii mají podniky, které nezaměstnané dělníky přeškolují, přednost při udělování státních zakázek. Ukázalo se, že je to výborné opatření, prospěšné státu, podnikatelům i nezaměstnaným, ať už jsou dělníci nebo úředníci. Domnívám se, že významným činitelem při přeškolování mohly by se nyní stát pracovní útvary. Víme přece, že budeme stavět velké automobilové silnice (bude se jim prý říkat "dálnice"), a víme také, kolik asi dělníků budeme pro tyto stavby potřebovat. Brzy uhodí zima, která značně omezí pracovní možnosti táborů. Nemohli bychom jí využít k tomu, abychom přeškolili aspoň část mužů z pracovních táborů, zařizujíce přeškolování podle krajů nebo i podle okresů? Měli bychom jistě k dispozici výborné učitele a instruktory z vojenských výcvikových středisek ženijních praporů a neměli bychom dnes nouzi ani o jiné učitele, třebas z odborných průmyslových a jiných škol. Nemuseli bychom litovat materiálu, který by se při tom spotřeboval. A věřte mi: muži z pracovních táborů hleděli by pak na svůj osud zcela jinak, vrátili bychom jim sebevědomí, protože by před sebou mohli vidět zase určitý cíl. Nemyslete si, že se přeškolování týká jenom jednotlivců. Domnívám se, že je to naléhavý problém tisíců lidí. Nemáme se snad starat o přeškolení tisíců železničářů a jiných státních zaměstnanců, kteří se vrátili ze zabraných krajů? Máme snad přenechat krušnému osudu dělníky nebo úředníky, kteří v posledních týdnech ztratili práci? Pokud vím, konají se už například v Praze soukromé přeškolovací obchodní kurzy. Kdo má o ně

zájem? Především mnozí důstojníci, kteří dosud slouží aktivně. Pak také státní a soukromí úředníci. Lidé si uvědomují takřka pudově, že jim nové životní podmínky ukládají nové starosti a povinnosti. Není to snad náhoda, že právě vojáci mají pro nové potřeby státu i jednotlivých občanů největší porozumění. Ujišťuji vás: naprostá většina lidí má dobrou vůli produktivně pracovat. Záleží jen na tom, abychom je správně vedli, nepodrývajíce jejich morálku lacinými, agitačními hesly. A záleží ovšem na tom, aby se o jejich pracovní místo starali všichni, kdož se starat mohou a mají: nejen stát, ale i podnikatelé a všechny instituce, které jsou převodem mezi společností a jednotlivci. Mezi velké dnešní úkoly veřejného zájmu patří nesporně a naléhavě i soustavné přeškolování. Emigrace Přeškolení se stalo jakousi posedlostí všech, kdo se chtějí nebo musí vystěhovat. Lidé tak zvaných svobodných zaměstnání: lékaři, žurnalisté, advokáti atd. se totiž vůbec nikam nedostanou. Všude je jich přespříliš, každá země klade za podmínku přijetí buď znalost nějaké řemeslné nebo zemědělské práce. To je ovšem jedna z nejbolestnějších podmínek. Nedovedu si představit, že by advokát ze staré, právnické rodiny s rozumem a znalostmi vyspělého právníka se vyučil za tři týdny dobře orat nebo kácet lesy. Přeškolit se pro práci zemědělskou je asi obzvlášť těžké, protože zemědělská práce má docela jiné podmínky tělesné. A nadto mají tito narychlo přeškolení lidé soutěžit s domorodým dělníkem - většinou barevným -, který při té práci vyrostl a který žije většinou na takové životní úrovni, že jej evropský člověk těžko může dohonit v odříkání, strádání a postrádání. Dlaždiči v La Paz například ulehnou večer vedle své práce na chodníku k spánku. Mají kus vlnitého plechu a cihlu - to je jejich domov. Je třeba něco víc než dláždit ulice, aby se to sneslo. Nezmění-li se podmínky přijímání pro emigraci - nezvýší-li totiž cizí státy vystěhovalecké kvóty -, lze počítat s tím, že od nás odejde celá emigrace až za delší dobu. Domnívám se, že to je nejen její, ale i naše věc. Nemůžeme postavit na hranice několik tisíc lidí, i kdybychom chtěli. Nemáme totiž vůbec na vybranou, co s nimi. Musíme čekat, až budou moci odejít. Můžeme jenom volit mezi dvojím chováním: můžeme jim slušně umožnit, aby se vystěhovali, anebo je můžeme štvát po lesích a po novinách, než se vystěhují. Proto neodejdou ani o den dříve, protože nemohou. Že odejít chtějí - o tom nepochybujte. Je otázka, jaké chování je nám prospěšnější. Pomlčím o tom, jaký dojem vyvolává naše chování v cizině blízké i daleké. Pomlčím o slušnosti a lidskosti, protože se stalo módou považovat tyto vlastnosti za jakousi zradu národa - toho národa, který v proudech přicházel a přinášel prvním uprchlíkům šaty, jídlo a hračky. Chci mluvit jedině o užitku státu, tohoto ořechu v louskáčku nové Evropy: je to tak lhostejné, půjdou-li tisíce lidí od nás s pocity vděčnosti, nebo s pocity nenávisti? Ti lidé se pravděpodobně nějak uchytí. Jakmile se uchytí, pomohou dalším: příbuzným a známým. Mohou se stát důležitými činiteli našeho vývozu. Mohou se stát propagátory našeho zboží. Proč nepoužít dnes každého člověka, každých úst, každých rukou? Proč nezůstat s nimi v dobrém poměru v samozřejmém očekávání, že bude odvetný? Každý z těch lidí se dnes něčemu učí. Lékaři a advokáti se učí krájet kůže, svářet kovy, kopat půdu, ženy se učí kosmetice, cukrářství, úpravě studeného bufetu. Každý se tomu ovšem učí na vlastní pěst a v soukromém učení, protože se našlo mnoho podnikavých lidí, kteří "přeškolují". Jeden pražský cukrář učí emigranty tři neděle vyrábět cukroví - za 7000 Kč! Majitelé taxíků vyučují za několik stovek řidiče za několik hodin. Samozřejmě se nedá za tři neděle něčemu naučit, a člověk takto přeškolený vychází jako beznadějný laik, neschopný v cizím státě konkurovat vyškoleným lidem, a ztrácí při tom poslední peníze. Tyto peníze se však hrnou do kapes lidí naprosto nepotřebných jako velmi levně a namnoze i nesvědomitě získaný vedlejší příjem. Proč bychom například nemohli zřídit přeškolovací tábor pro tyto lidi? Vyneslo by to státu tolik peněz, že by z nich snadno uhradil druhý přeškolovací tábor pro naše dělníky a naše nezaměstnané, kteří přeškolení potřebují. Ve státech, kam tito lidé odejdou, získali bychom jenom vážnost, že jsme jim poslali lidi, kteří něco dovedou. Organizace takového přeškolovacího emigrantského tábora mohla by spolupracovat s různými výbory, které se starají o emigraci, aby byla záruka, že se do tábora dostanou pouze lidé, kteří odcestují. Tuto záruku by jistě převzal emigrační výbor. To by bylo užitečné, věcné a prospěšné počínání. Jste na omylu, domníváte-li se, že napodobíte Německo, rozpoutáváte-li jakési běsnění. Toto běsnění je pouze část Německa. Právě ta část, o které mnoho víme. Ta druhá, o které nevíme nic, je železná a obdivuhodná organizace, strašná organizace, chcete-li, ale nesporně důkladná. Nebýt této organizace, nebylo by dnes Německo tím, čím je. Jak je tomu v Německu Když jsem asi před půl rokem hovořila s německým sociálním demokratem v Liberci, s národním hospodářem a člověkem velmi vzdělaným, řekl mi - když jsme mluvili o pracovních táborech - s úsměvem, který dodnes vidím před sebou: trochu ironickým, trochu trpkým, trochu beznadějným, trochu unaveným: "Víte, na diktaturách není všechno špatné." Řekl to, jako by prozrazoval

hluboké tajemství, a formuloval tím jakési moje bolestné tušení, které bych asi byla nedovedla říci nahlas. Nuže, mnoho let jsme se pečlivě zabývali Německem a nenalezli jsme nic než to, co bylo příliš zjevné: že je diktaturou. Nevíme dnes vlastně, co to přesně znamená. Nevíme, jak se v ní lidé cítí a co se s nimi děje: konečně všichni nejsou v koncentračních táborech. Nevíme, jak německá úžasná schopnost organizovat vyrostla v samostatného politického, hospodářského a výchovného činitele. Nevíme, jak se to děje. Abychom to věděli, museli bychom Německo víc znát. Sháněla jsem prameny a materiál o německém přeškolování přímo z německého pramene. Nemohu říci, že je mi všechno jasné, protože je zdánlivé, když se domníváme, že vykonávat diktaturu nad 80 miliony lidmi je jasné. Ale v hrubých rysech jsem se dověděla toto: Dříve, před nacionálně socialistickou diktaturou, dělo se přeškolení asi podobným způsobem jako dnes u nás. Bylo přenecháno iniciativě místní nebo iniciativě velkých závodů a průmyslových odvětví. Nehledíc k tomu, že bylo vázáno na nahodilé schopnosti místních lidí - také asi na nahodilé prostředky -, nedostačovalo, protože místní řemeslné kurzy braly v úvahu jenom potřebu toho kterého kraje a závody zase výlučně potřebu toho kterého závodu. Prakticky zůstávala obrovská masa dělnictva nevyučená. Nacionální socialismus si vzal - jako první - několik úkolů: především odstranit neškoleného dělníka vůbec. Bylo by ovšem třeba zkoumat, jakou roli hraje v tomto úkolu konjunktura, která přišla v Německu současně s příchodem nacionálního socialismu. Jednak se právě v tom roce končila světová hospodářská krize vůbec, jednak se Německo rozhodlo vyvinout horečnou činnost těžkého, zbrojařského průmyslu. Tato konjunktura pohltila rázem pár milionů nezaměstnaných, které Německo v té době mělo - a v zemi, kde nejsou nezaměstnaní, dá se ovšem snáze uvažovat o vyškoleném dělníku i při práci, které se u nás a jinde říká nádenická a při které se "nemusí nic umět". Německý stát se však rozhodl zabránit, pokud lze, neškolenosti dělníkově a neškolenosti vůbec. Tuto úlohu nemohl převzít samotný stát, protože škola je - jak tvrdil muž, který mi to vysvětloval - věc příliš byrokratická, nezachycuje člověka celého, má ho jenom několik hodin a dál o něm nic neví. "Chceme-li však vychovat lidi, musíme vědět o nich víc, než o nich může vědět škola. Proto jsou nositeli tohoto školení dvě organizace, které do sebe zapadají: Pracovní fronta a Hitlerova mládež. Pracovní fronta je na místě dřívějších stranických odborů a přináleží jí každý - dělník i zaměstnavatel. Hitlerova mládež je celostátní organizace mládeže, která zaměstnává mládež mimo školu a která ovšem se také stará o to, jaké zaměstnání mládež volí. Je starostí této organizace, aby radila, vybírala, třídila a školila. Protože orgány Pracovní fronty a Hitlerovy mládeže pracují současně a protože jsou řízeny a informovány z jediného ústředí - ústředí strany (což je totéž jako ústředí státní), mají také přehled o jednotlivých odvětvích. Abych vám to vysvětlil: vidíme-li, že máme přespříliš lékařů, budeme jenom obzvláště zaujaté a nadané lidi vychovávat k lékařství. Ostatním poradíme, aby se stali něčím jiným, aby zvolili obor, ve kterém se po vyučení uplatní. Samozřejmě se stává i u nás, že je třeba přeškolení. Ale právě proto, že přeškolení provádí tytéž organizace: Pracovní fronta a Hitlerova mládež, právě proto, že to nejsou organizace, které by o sobě navzájem nevěděly, mohou se snáze řídit, ovládat a doplňovat." Člověk se neubrání, aby mu hlavou neběžely asociace a představy. Vynořila se mi při tom vzpomínka na zprávu, která prošla novinami: v zabraném území prováděla Pracovní fronta prohlídku závodů a dělnických obydlí. Shledala mnoho nedostatečného a nařídila zaměstnavatelům, aby ihned hygienické závady odstranili a uvedli dělnická obydlí na vlastní náklad do dobrého stavu. Potom: Chaplinův film Světla velkoměsta, kde dělník v kachličkové umyvárně se sprchami a v dokonale větrané továrně nemá čas, aby si umyl ruce a ukousl kus chleba. Potom: představa Dickensovy doby dostavníků, klidného, tichého a pomalého tempa, hořící krby místo ústředního topení, koně místo automobilů, lidské ruce a dílny místo továren. Něco se ve mně přikrčilo zoufalou láskou k této době a poznala jsem, že mnoho z nás snad stůně steskem po minulosti, která tak voní svíčkami, krásnou hudbou a líbezným soukromím. Snad mi tyhle myšlenky příliš stály na tváři napsány, snad je na ně můj německý informátor zvyklý? Řekl s úsměvem: "Vyčítá se nám, že se zmocňujeme člověka od kolébky až k hrobu, nenechávajíce mu ani chvíli pro sebe. To je ovšem nepravda, protože tato organizace ponechává lidem dostatečně prostoru, aby se zařídili v životě, jak si přejí." Na to nedovedu odpovědět. Nemohu se ubránit myšlence, že tato dokonalá a totální organizace vyřaďuje stále větší a větší množství lidí ze samostatného rozhodování, zbavujíc je prakticky jakéhokoli politického vlivu. Myslím, že jde ve světě o něco jiného: totiž o to, kterak zvládnout organizaci lidské společnosti při moderním stavu výroby, aniž by byl lid vyřaděn z politického rozhodování. Dokonce si myslím, že nejde o nic jiného, jenom o to.

29. prosince 1938

V zemi nikoho

V Paříži se konala v minulých dnech porada vysokého komisariátu u Společnosti národů pro pomoc uprchlíkům z Rakouska a Německa (v což jsou zahrnuti uprchlíci němečtí a židovští ze zabraného území bývalého Československa). Poradě předsedal sir Herbert Emerson a za Česko-Slovensko tam mluvila předsedkyně centrálního komitétu pro uprchlíky, paní Marie Schmolková. Mluvila velmi důrazně, otevřeně a jasně. Řekla mezi jiným: "Česko-Slovensko poskytovalo uprchlíkům právo azylu tak, že se jim - ovšem relativně - vedlo lépe než v jiných zemích. Po mnichovské dohodě je však prakticky naprosto nemožné, aby Česko-Slovensko poskytovalo azyl dál. Další pobyt německých uprchlíků v Česko-Slovensku znamená jednak značné osobní nebezpečí pro uprchlíky, jednak politické nebezpečí pro sousedské vztahy Česko-Slovenska s Německem vůbec." To je velmi jasná řeč, tím obdivuhodnější, že ji pronesl dlouholetý zástupce uprchlíků a emigrantů. Měla bych vám asi dlouho povídat, kdo je Marie Schmolková. Poznala jsem ji, když jsem psala první článek o těchto štvaných lidech a když jsem sháněla pro něj čísla a podrobnosti. Bydlí na Starém městě v malé uličce, kterou jsem já, rodilá Pražačka, neznala, v malém, křivém domečku s dřevěnými schody. Když však vejdete do bytu, najdete podivuhodně ladný a kulturní byt, krásné knihy, Štursovy sochy, krásný, temný nábytek a telefon, který nepřestává zvonit. Snad byste na první pohled řekli, že není hezká. Ženy, které celý den a pozdě do noci pracují, které se celé roky už dívají na utrpení cizích lidí, nejsou snad hezké. Není-li hezká, je však překrásná. Je to něco zevnitř, co dělá tuto tvář tak výraznou, pevnou a vymodelovanou. Tato žena zná osobně každého člověka, který v posledních pěti letech přešel hranice. Zná jejich osudy, zná jejich nebezpečí. Pod záplavou těchto osudů, jako by ani jejího vlastního nebylo. Pohybuje se věčně mezi nemocí, životem a smrtí, mezi úřady londýnskými, pařížskými a pražskými, projížděla zemi nikoho, uprchlické tábory, loď, která byla dva měsíce na Dunaji před Bratislavou po záboru Rakouska. Vidí skoro samou beznaděj a podaří se jí po strašném úsilí vymoci jen málo naděje: ale je tak podivuhodně klidná, jako bývají věřící lidé. Když mi bylo v září nejhůř, chodila jsem si k ní na chvíli posedět. Čiší z ní taková jistota a samozřejmost, taková věcná citovost, taková pravdivá nebojácnost, že chvíle, strávené v její lenošce, patří k mým nejmilejším. Je mnoho žen, které pracují pro veřejné dobro, jak se tak pěkně říká - a málokterá z nich je obdivuhodná. Tato žena nepracuje pro veřejné dobro. Putuje nějak se svým národem s tou pokornou hrdostí - nebo hrdou pokorou - jeho nejlepších jedinců. To není činovník, spolkařský pracovník, ke kterému by se dalo říci slovo obětavý. To je klidný převozník svého nešťastného národa přes dobu, která ho postihla hůře než národy jiné a než lid jiný. Když jsem dnes seděla proti ní, byla velmi šťastná. Po dlouhém úsilí se jí podařilo najít naději ne pro jednoho, dva nebo deset uprchlíků, ale pro velmi mnoho lidí. Pojedou buď přímo na práci do jednoho státu, který nesmím zatím jmenovat, nebo pojedou do přechodných táborů do Anglie, Francie a severských zemí, než se vyřídí jejich pasové záležitosti. Celkem se dá říci, že tady většina z nich asi tráví poslední Vánoce a že do roka zmizejí všichni příslušníci ze země nikoho. · Před mnoha lety jsme viděli v Praze film, který se jmenoval "Země nikoho" - a byl to film německý. Od té doby jsme neviděli film tak krásný a obávám se, že uplyne mnoho vody, než budou lidé smět říkat a ukazovat pravdu takovým způsobem, jako to tehdy dovedli v Německu. Země nikoho se ve světové válce jmenoval pás země mezi dvěma frontami, pruh vyprahlé půdy mezi dvěma ploty ostnatých drátů. Válka tam - ve filmu - zahnala čtyři lidi: Angličana, Němce, černocha a ruského žida. Čtyři lidská vyděšená zvířata z nejrůznějších koutů světa, z různých společenských vrstev, s různou řečí a osudy. Ten ruský žid byl už tehdy ve filmu němý - a hrál ho nejúžasnější herec současné Evropy, Sokolov, muž s tváří smutné opičky a typickýma očima židů: tmavýma, smutnýma očima, hledícíma z věků do věků. Sokolov je dnes v Americe a hraje drobné charakterní role, většinou komické, protože Amerika při všem pochopení evropského ducha neobjevila ještě v teskné tváři evropského žida nic víc, než figuru trošku směšnou. Pro mne však jeho postava navždycky zůstane jakoby věštecká: malý, zmačkaný žid ze země nikoho, člověk němý mezi mluvícími, poznamenaný i mezi vyhoštěnými, s úsměvem a očima, ve kterých je hoře statisíců, kteří ze století do století jdou. Majíce rozum, srdce a duši, nemají zemi, nemají domov, nemají řeč. Jsou vlastně němí. Slyšela jsem vyprávět o rabínovi, který dnes žije v Palestině a mluví pouze hebrejsky; nedovolí nikomu kolem sebe promluvit jinou řečí, vštěpuje mladým lidem lásku k této mateřštině židů, trochu umělé. Ale

někdy doma, v koutku, když se stmívá, pobroukává si pro sebe - ruské písničky. Palestina je domov a hebrejština je mateřský jazyk. Ale Rus - je rodná zem a ruské písně jsou písně rodné země, zpívala je maminka, ženy na vsi, děti ve škole, muži na poli. Rodná zem tisíci zvuky, obyčeji, barvami a tvary vytvořila duši muže. Muž je jí vděčen, neboť touto rodnou řečí vytváří své myšlenky a svá slova. Pak někdo přijde a řekne: sem nepatříš, jdi odtud. Žid putuje a putuje, doputuje do země zaslíbené a mluví nadále jenom hebrejsky, lopotě se na zemi, která mu zase nepatří, vší silou, svou hrdou pokorou, vší vůlí. Ale večer, v koutě pokoje, když se stmívá - zpívá potichu ruské písničky. Tohle je němota žida ze země nikoho. · Před lety jsme viděli zemi nikoho ve filmu, a protože ten film se hrál v roce 1918, myslili jsme, bláhoví, že je to minulost. Tehdy jsme odcházeli domů s pocitem pýchy, jak svobodné a zářivé budoucnosti jdou dnešní lidé ruku v ruce vstříc. Tehdy jsme ještě nezažili, jak podivné zákruty a okliky, výhybky a slepé koleje vytváří dějiny. Dnes máme zemi nikoho za humny, co by kamenem dohodil. Mezi německou a českou hranicí - pane bože, jaká je to hranice, kus drátu v poli, tyčka přes cestu, provaz od stromu ke stromu, dítě by ji odkoplo, hranice k pláči - je na některých místech stále ještě pruh ničí země. Napřed odtud odešlo československé vojsko, pak přišli němečtí (maďarští, polští) junáci a vyvezli sem židy z obsazeného kraje. Ze zbylého Česko-Slovenska přicházeli uprchlí židé zpátky. Někteří proto, že uposlechli nařízení, někteří z obavy o svůj majetek, jiní ze strachu o své milé, kteří zůstali v zabraném území. Přes ostnatý drát československý se dostali. Přes ostnatý drát německý se už nedostali. Zpátky přes ostnatý drát československý je už také nepustili. Ostnaté dráty 1938 jsou pevné a odolné. Také se třeba stalo, že v noci vzbudili maďarští mladíci celou vesnici, vyvedli židy - ženy, muže a děti - v košilích do nákladních automobilů a vyvezli je do této ničí země, vysadili a ujeli. Zpočátku jich bylo na holém poli a v zimě několik desítek. Pak set. Pak tisíce. Pak dostávali pomalu dovolení odstěhovat se k židovským rodinám v Česko-Slovensku, když byla dána anglická záruka, že nepadnou veřejné dobročinnosti na obtíž a že odtud odjedou. Po celou tu dobu, co žili v lesích a polích, v mraze a příkopech, je živili židé, kteří neztratili domovy - někdy až z dalekého okolí. Ale živili je i čeští sedláci a slovenští lidé. Nosili jim jídlo - i němečtí sedláci a němečtí dělníci. Člověk je totiž takový, že dá i zvířeti pomoc, když hladem umírá, třebaže bylo zvíře rodem nižší. Lidské srdce je podivuhodná věc, krásná a věčná. Jaké je to, zůstane-li skupina tří set lidí - jako zůstala u Bratislavy - v noci a v zimě na poli? Jaké je to ve století technického pokroku a bytové kultury? Jaké je to po mnichovském míru? Takové: táta vyhrabe holýma rukama do tvrdé hlíny tři díry, do každé položí jedno děcko, z kuřičné suché nati splete stříšku nad nimi a sám se posadí na hroudu vedle nich. Kdyby nepomohli lidé kolem, asi by zemřeli hladem, zimou a studem. Ale lidé pomohou. Přinášejí jídlo, teplé obleky, nějaké plachty, stan a vyřazený nábytkový vůz. Do toho vozu trochu slámy. Sem se přestěhují nejpotřebnější: muž, který má krvácení v žaludku, žena, která čeká za několik dní děťátko, žena, která tady na poli už porodila a má miminko zabalené v darovaných hadrech, stařec, který je chromý a kterého vynášejí daleko od vozu, stařec, který je slepý a sedí na hromadě slámy v koutku. Mezi tím dva nemocní, jeden těžce tuberkulózní člověk s chrčivým kašlem a jeden s nějakou neznámou zatím nemocí a s vysokými horečkami. Ostatní zůstali v těch vyhrabaných dírách nebo přikryti chatrnými plachtami. Pobíhá mezi nimi rakouský židovský lékař, který dostal první dovolení tábor opustit a odejít. Jenom se zasmál: jak by mohl odejít? Šel až poslední. Chodil celou tu dobu v sáčku a ani na chvíli neztratil rozvahu a klid. Když k němu přišly děti s omrzlými prsty do krve, řekl: pojď, namažu ti to. Když tam přišli hosté z výboru a zůstali stát strnulí nad touto lidskou bídou a holostí, řekl: "Ale to není tak zlé, to jenom tak vypadá. Pojďte dál. Věřte mi, člověk si na to zvykne." Pro vodu si chodili kilometr daleko. Jídlo jim nosili v pytlích z celého blízkého i dalekého kraje, ale přesto ho bylo maloučko, tři sta lidí uživit není snadné. I umyvadla dostali, ale několik se jich ztratilo. Jak se mohla ztratit? - lámali si lidé hlavu. Kolem dokola ostnatý drát? Pak se přišlo na to, že jim někteří lidé nabídli jídlo: výměnou za to darované plechové umyvadlo. Vidíte tedy, že i na lidech v zemi nikoho se dá vydělat. Tak ti lidé žili týdny. Dnes už jsou všichni pod střechou. Podél polské hranice je jich sice ještě asi 6 000. Ale mají zrobené nějaké provizorní baráky. A zanedlouho všichni odjedou. Totiž, abych mluvila pravdu, všichni ne. Staří a choří nemohou odjet. Ti už tady někde v koutě umřou. Ale děti, muži a ženy, zdraví a práce schopní lidé pojedou všichni. Napřesrok už budou o Vánocích někde pod vlastní střechou. Není to naše vina, že zažili u nás mnoho zlého. Dokud jsme měli sami nepobořený dům, byli jsme pohostinní a laskaví. Dnes jim můžeme přát jenom nový a dobrý život někde daleko. A přejme jim ho z celého srdce.

11. ledna 1939 Poslední dny Karla Čapka

Karel Čapek nebyl nikdy docela zdráv. Churaví lidé jinak milují život a jinak se bojí vážné nemoci než zdraví. Život milují pokorně, jako by stáli opodál a dotýkali se jen letmo věci překrásné a kouzelné. Jsouce jen napolo zdraví, mají zbystřené srdce pro život a zahlédnou nejpodivnější krásy tam, kde ostatní vidí jenom obyčejnost. Udeří-li je osud, je první hnutí jejich myslí pokorné: snad je to tak v pořádku? Snad je to pro mne dobré dost? A zalézají tiše do samoty věcí, aby nikoho neobtěžovali svou bolestí. Proti vážné nemoci nemívají vzdorný vztek silných a zdravých, u kterých je těžká nemoc jako rána do živého a zdravého masa. Brání se proti ní tím, že ji neberou na vědomost. Nechávají si ji pro sebe, tají ji bedlivě i sobě samým, odkládají ji z těla na duši, nosí ji jako tajemství, které stačí zamlčet a nebude prozrazeno. Proto snad ulehl Karel Čapek vlastně až teprve tehdy, když už umíral. Přátelé vypravují, že na cestě od lenošky do velké postele, která ho pozřela jako malé dítě, zakýval rukou na obrázek T. G. Masaryka, který sám fotografoval a který visel na stěně, jako kývají lidé z vlaku, jenž vyjíždí z nádraží. Snad to byl pouhý bezděčný pohyb. Ale kdo ví, podle jakého řádu stává se bezděčnost umírajících výrazem pravdy, která je v člověku i zvířeti silnější v konání než ve slovech. Ten obrázek si pak mrtvý básník odnášel v ztuhlých dlaních na věčnost, a je nějak krásné představovat si docela dětsky, že jím zaklepal na bránu nebeskou. · Ulehl, aby umřel, jako uléhají zbožní lidé. Nevím, zdali Karel Čapek věřil v Boha. Ale byl to náboženský člověk, muž s velmi pečlivě a subtilně vypracovanou hierarchií mravních hodnot, s pevným světovým řádem v srdci i v myšlení. Rok 1938 jako povodeň odnášel balvany, které se zdály předtím tak pevné. Rány dopadaly ráz na ráz. Ztráta francouzského přátelství, ztráta víry v Marseillaisu, hymnu demokratických svobod, ztráta hor a hranic, ochromený národ, úzkostlivá bezmohoucnost básníkova a s rachotem rozbořeného domu, řítícího se na kraj propasti, i nová řeč některých Čechů, hanobících vlastní hnízdo. Příliš mnoho pustošení pro srdce člověka, jehož životní vírou bylo stavět, budovat, pracovat. Příliš mnoho zkázy pro básníka, který tak miloval upravenou zahradu, rozkvetlé kytky, pohostinný dům a věci prostého života. Byl to příliš skromný a plachý člověk, než aby zemřel na zlomené srdce. Zemřel na zápal plic. · Na nočním stolku vedle postele ležel obsah kapes: půlčičky cigaret, špička z višňovky, ohmatané hodinky, legitimace na elektriku, noviny a poslední Stefan Zweig: "Nastolení krále". Ve čtvrtek četl noviny ještě bedlivě. V pátek mu je už nedali. Věděli, že nese těžce anonymnost večerníků. Tím tíže, že se hněvat neuměl. Uměl se hanbit, stydět za jiné, uměl se skrývat v ulitě bolavého mlčení, ale hněvat se neuměl. "Člověk se nemá v životě na nikoho zlobit," chlácholil jiné. "Koukej, jak by se nezlobil, kdoví, má malý plat... a psát také neumí," dodal přemítavě. Ale to nebyla kritika. To bylo věcné zjištění mistra v řemesle, citlivého, čistotného rukodělníka péra, jemuž je nedostatek řemeslného umu dostatečným vysvětlením pro zahořklost. Dělat něco špatně byl velký pro něho hřích. Dělat špatně podzídku, nahazovat špatně maltu, zasadit špatně sazeničku a špatně vidět svět bylo stejně hříšné jako špatně psát. Dobrá práce dělá dobré srdce, špatná práce dělá srdce jedovaté. Takový byl Čapkův světa řád. · V pátek se projevil těžký zápal plic, v pátek zakázali lékaři Čapkovi hovořit a zakázali mu kouřit. V pátek se začínaly sklánět stíny nad životem, a proto snad Čapek nedovolil, aby byly staženy záclony. Chtěl mít jasno. "Člověk se má dívat věcem do tváře," říkal. Díval se však bedlivě do tváře svým přátelům a lékařům a nejbedlivěji své ženě, hledaje v jejich obličejích zákmit úzkosti nebo veselí, které by mu potvrdilo, že se mýlí ve svém tušení. Byl to zoufalý zápas o dobrou pohodu, o předstírání dobrého pulzu, o klidný hlas a veselé oči, byla to, Olgo, tvá nejstrašnější úloha, hrát člověku, kterého stravovala smrt, bezstarostnost a veselost, když tebe začínalo stravovat tušení osamocenosti. Ležet už Čapek nemohl, tedy vysedával. V polozkroucené, pokřivené poloze seděl na posteli hodiny, hodiny, hodiny, zápase o dech. "Myslil jsem si vždycky, že nejhorší věc je nevidět," řekl. "Ale nemoci dýchat je ještě horší." Spánek nepřicházel, beze slov se čas vlekl z minuty na minutu a v tichém propadání byla největší starost tohoto muže, aby neobtěžoval, aby pro něho nikdo netrpěl nepohodlí, aby nikomu nepřipadlo zatěžko opatrovat ho. Nemocný člověk je ubohý živočich, v nejsamozřejmější funkci odkázaný na pomoc druhých: a to Čapek nesnášel, o tuto samostatnost bojoval, bylo těžko přinutit ho, aby se podvolil. Lékařským opatřením se však

podvoloval klidně a poslušně. Valil balvany na srdce lékařů, protože jim tak dětsky důvěřoval, viděl v nich muže, kteří mají právě tolik zázračné moci jako úžasné vůle; ostatně to nebyli jenom lékaři, byli to přátelé a mimoto Češi, kus toho umírání bylo i jejich bolestí, stáli vedle v pokoji, plačíce, a odcházeli k němu s úsměvem hrdinů. Bylo těžko sedět vedle něho, protože začínal mluvit, jakmile někoho viděl. Odejít bylo nemožno, obával se zůstat sám, i oni se obávali opustit ho na vteřinu. A tak seděli vedle v pokoji dr. Fürth a dr. Steinbach, "zlatí kluci citliví", jak jim říkal Čapek, předstírali, že čtou, a s vlastním dechem naslouchali vydechnutí muže vedle v pokoji, muže, který se ztrácel v tmách. V sobotu ráno v 5 hodin přišli konzultující lékaři, profesor Pelnář a profesor Charvát - a Čapkova první starost byla, zdali už pili kafe? Hle, básníku První party, jak všední je zachraňovat život člověka. "Myslíš si, že děláš něco vznešeného, a zatím jenom nosíš kameny, rovnáš je pěkně a úhledně do haldy, obyčejná dřina je to." Zda jsi v těchto dnech myslil na největší poznatek svého života, že vznešené není vznešené, ale obyčejné, a že obyčejná lidská dřina je vznešená a šlechetná? Uprostřed namáhavého úsilí lékařů o život promlouval klidné a prosté věty. "Jak je venku? Je ozkluzko? Za devadesát jeden den pojedeme na Strž. Všichni, jak jsme tady. Na Strži už budou pučet stromy a čerstvá tráva - za devadesát jeden den." Když odešli lékaři a vrátili se přátelé, zastihli Čapka s otázkou v očích, a protože nesměl mluvit, ukazoval palcem dolů, jako římští cézarové nad padlými gladiátory dávali znamení: palcem dolů znamená gladiátora probodnout, palcem nahoru znamená nechat ho žít. Byla to otázka humorná, ale jistě už velmi úzkostlivá. Oba "zlatí kluci citliví" horlivě zvedali palce do výše, ukazujíce, že gladiátor zůstane živ, a byla to odpověď úsměvná, legrační a veselá, tři muži tu dělali šprýmy, jako dovedou jenom muži mezi sebou, trochu kamarádské hantýrky, trochu chlapsky podané útěchy, trochu žertování o věcech nejhlubších - a přitom asi nikdy spolu tito muži nemluvili vážněji. · V sobotu byl Štědrý večer, nějak se svět utišil a i nemoc jako by povolila. Lékaři dávali trochu naděje. Vydržet takhle tři dny, je to vyhrané. Čapek byl unaven, umořen, toužil po spánku, který nepřicházel, po dechu, kterého se nedostávalo. Ale přesto se vracel cípek naděje. Nemocný byl plný otázek a plný tlumeného hovoru. Kdy bude smět kouřit? Kdy bude smět chodit? Kdy bude smět psát? Napíši knihu o lékařích, povídal. Sám syn lékařův, vždycky se cítil přitahován a okouzlen problémem lékaře - člověka. Lékař mu znamenal vždycky víc než mistr svého řemesla. Tak trochu divotvorce, jako Galén, lékař spasitel. A přitom je v tom tolik bezmocně lidského, vzít fidlátka a měřit lidská srdce, ohmatávat pulzy, poslouchat plíce, chodit do zešeřelých pokojů a hledět do vyděšených očí a vidět lidi umírat. Tolik lidského, obyčejného, záhadného a všedního, napíšu to, sliboval si. Jen co se vystůňu. · Myšlenky posledních dnů Karla Čapka patřily dvěma pozemským jeho láskám: Strži a Olze. Strž je kamenný dům pod hrází rybníka v dobříšských lesích. Kolem domu je 20 hektarů půdy, a tato hlína, tento dům a pohled z něho na brdské kopce přirostl Čapkovi k srdci jako věc, která dýchá. Čím víc se bořil svět kolem nás, tím horlivěji a dychtivěji stavěl, vláčel balvany, připravoval regulaci potoka, páčil pařezy. Jako zázrakem bylo na těch dvaceti hektarech všechno, co miluje člověk srostlý s českou krajinou: rybník, potok, studánka, kousíček pole, hájek, břízy a mezička, kopec i lán, vyhlídka na modrou křivku mírných kopců, kraj lahodný jako klekání v letním zlatém podvečeru. Šest neděl tady na podzim strávil Čapek docela sám se zedníky, lopotě se prací. Připravoval hlínu na jaro, připravoval dům pro svou ženu, pro sebe a své přátele. "Za jedenadevadesát dní budu zedničit, dodělám regulaci potoka," sliboval si. "Napíšu o Strži. O tý Strži mne snad psát nechají...?" Těch jedenadevadesát dnů, které ho dělily od jara, bylo však příliš dlouhých. Počítal je po hodinách, chvěl se, jako by na jaře čekala záchrana. Jedenadevadesát dnů, jedenadevadesát příček žebříku. Ale ze čtvrté se zřítil. · Před třemi roky se Karel Čapek oženil. Do té doby žil sám, samotář, osamělec. V jeho domově bylo všechno jediné: jeden talíř na stole, jedna židle u stolu, jedna postel v ložnici, jeden kabát na věšáku. Od počátku svého manželství se Čapek změnil. Jako by se rozvinul do šířky, do výšky, do chvatu, do bezpečí. Najednou nebylo ozkluzko. Jako by měl touhu dohánět dny samoty, jako by se přestal vlastních citů ostýchat. Rozpučela v něm nějaká chlapská síla a náhle byly všechny věci dvě: dva talíře na stole, dvě židle u stolu, dvě postele v ložnici, dva kabáty na věšáku. Všechna zdravá radost člověka pramení z toho, že jsou věci dvě. Jednou vpodvečer, když pozoroval Peroutka změněný život svého přítele, tak podstatně rozdílný od tolika předešlých večerů, večer muže a manžela, zvedl dva prsty do výše - ukazovák a prostředník: Dva, Čapku! A Čapek, okamžitě chápající značky chlapecké řeči, kterou pronášejí muži ve věcech vážných, pohyb opakoval: Ovšem, dva jsme! Pýcha a dozrávání, vděčnost a šelmovství. Klukovina a nejvřelejší moudrost. Od té doby ten pohyb zůstal jako zkratka velké a dlouhé věci, které se říká láska (ale to je málo), které se říká život ve dvou. Když Čapek umíral, když už nemohl mluvit, když už byl skoro na druhém břehu - když už

byl v agonii -, klečela jeho žena vedle něho, převádějíc ho v okamžiku, kdy ze dvou zůstává zase jeden, mrtvý je sám, živý je sám. A těsně na prahu této nové samoty zvedl Čapek ruku, zvedl dva prsty: ovšem, dva jsme. Ale potom umřel. · V neděli v poledne na Boží hod vánoční snědl Čapek polévku a vypil kafe. Dokonce vykouřil půlčičku cigarety. Odpoledne seděl klidný a tichý se svým přítelem a lékařem. Povídejte mi něco, řekl. Povídali tedy. O lékařově chlapci, o jeho úloze, o tom, jak je venku, a ovšem o Strži, o jaru, o potoku. Venku začínalo sněžit, do pokoje se ukládal modravě bílý stín, velkoměstský odraz sněhu. Čapek mlčel, mlčel hodnou chvíli. Pak změnil barvu, změnil polohu těla. I člověk i zvíře se před smrtí ukládá. Pomalu hledá polohu, ve které by bylo dobře umřít. Do pokoje vešla žena Olga a snad jí kmitlo tváří pochopení. "Copak ti lékaři neřekli, že už je mi lépe?" řekl Čapek - a to bylo docela poslední, co vůbec řekl. V pět hodin se položil naznak, schoulil se na pravou stranu, uložil hlavu i ruce, připravil tělo. Ve tři čtvrti na sedm dodýchal. Nebojoval. Nerval se. Nezápasil. Přestal jenom dýchat a přestal jenom žít. Chcete-li, věřte si, že zemřel na bronchitidu a zápal plic.

15. února 1939 Jak se stýkat s Čechy? (Odpověď na článek "Jak se stýkat s Němci" z minulého čísla)

Psychologické uzpůsobení národa vyrůstá z jeho skutečné situace a stopy této situace najdete v každém z nás. Malý osmimilionový národ neměl například nikdy příležitost, aby dal v sobě vzklíčit tvrdé bezohlednosti a výbojnosti. Z této skutečnosti se vyvinulo něco, co Evropa o nás neví: zvláštní druh naší odvahy. Naše odvaha je trpělivá houževnatost a neúmorná vytrvalost. A snad právě proto, že jsme musili vždycky více vydržet, než jsme mohli a směli vybojovat, vytříbil se rozum každého z nás v ono rychlé a realistické oceňování skutečností, které snad na první pohled vypadá jako poddajnost. Je to poddajnost klamná a zdánlivá. Snad to není velký ideál: žít. Zatím jsme však neměli větší. Nechceme než žít po svém, po výrazu své bytosti, po řeči svých předků. Tento skromný ideál vyčerpával celé generace z nás natolik, že skutečně nedokázaly o mnoho víc, než udržet národní souvislost. Ale zde je hranice, kterou není dobře překročovat, protože zde jsou začátky toho, co je nám nezbytné jako vzduch a co bránit je samozřejmé, jako dýchat. Bránit národní souvislost a bránit její zvláštní výraz, který vyrůstal po staletí. Mírumilovnost - humanita, chcete-li - vyrostla v nás jako hluboká nutnost a jako jediná forma uchovat se naživu. A tato mírumilovnost vytvořila v nás několik vlastností, kterých je třeba dbát, záleží-li někomu na opravdu dobrém styku s námi. Pokojný člověk si nerad dává poroučet. Nemaje v úmyslu dát se na výboj, spravuje si Čech svoje věci po svém. Rozkazů nejen že není třeba, rozkazy vyvolávají v něm všechno, co je pohotové k odboji. Nikdy nám nebylo třeba poroučet. Pominu dny mobilizace a demobilizace, které jsou skvělým dokladem mého tvrzení, a uvedu drobný příklad. Drobné příklady osvětlují velké věci: Před hlavními sletovými dny v r. 1938 vzpomněla si pražská obec, že dá natřít na Václavském náměstí kandelábry. Právě ve dnech, kdy šly celé hodiny průvody Prahou a kdy na Václavském náměstí by byl špendlík nepropadl, byly ty kandelábry mokré a lesklé a byly obtočeny motouzkem s několika papírky. Nic víc. Inu, nebylo zrovna snadné v té strašné tlačenici vyhýbat se čerstvě natřeným sloupům, ale všichni lidé, do jednoho, trpělivě je obcházeli, držíce kabáty v hrsti. Kolem všech kandelábrů, jak je náměstí dlouhé, byla prázdná políčka, třebaže bylo lidí hlava na hlavě. A teď mi řekněte, kde jinde na světě by a) magistrát měl ten neblahý nápad nechat ty kandelábry mokré v den největší tlačenice, b) kde jinde na světě by bez reptání a hubování, v dobrovolné kázni, vyhýbalo se tisíce lidí a neklelo na ten magistrát? To je, jak pravím, drobný příklad. Ale prozrazuje aspoň tolik, že si Čech řekne: Je to mokré, neumažu si přece nový kabát, jaké dlouhé řeči, vyhnu se. Kdyby tam byly bývaly nápisy, rozkazy a hrozby, ručím za to, že by druhý den byly ty kandelábry schválně ohmatané, poškozené a polepené papírky. Poněvadž právě to, co Němec v tak velké míře má - totiž úctu k úřadu a nařízení -, to Čech vůbec nemá. Příliš často nám nařizovaly cizí úřady. Nemohu si pomoci, vyvinuli jsme alespoň některé povahové, obranné látky proti těmto cizím rozkazům: vážili jsme si nařízení velmi málo. Právě tak, jako jsme byli vždycky ochotni plnit do písmene, co bylo nutné, jako jsme s úžasnou disciplínou dobrovolně vykonali vše, co bylo naší povinností, právě tak je v povaze každého Čecha hluboko v srdci mocný odpor proti pouhým rozkazům a panování. Je-li každý Němec, který vykonává nějakou práci, velitel, je každý Čech, který vykonává nějakou práci, především soukromá osoba. Je-li německý průvodčí rázný a řízný, je český především laskavý. Naši

důstojníci jedli s mužstvem jednu menáž a považovali to za svou povinnost. Naši učitelé rozmlouvají s dětmi jako se sobě rovnými. Obdivuje-li Němec autoritativní jednání a touží-li se mu naučit, neobdivuje Čech nikdy autoritativní jednání, a ocitne-li se na místě, kdy by mohl autoritu uplatňovat, je si vždycky vědom, že jí dosáhne právě tím, že ji nebude uplatňovat velitelsky, nýbrž kamarádsky, řekla bych skoro: otcovsky. To je zvláštní rys povahy, a myslím, že vzácný. Vždycky lépe uděláme to, co dobrovolně nahlédneme, než to, co se nám řízně přikazuje. Proti nařízení a drsným rozkazům se brání Čech asi tak, jako se brání děti vůči dospělým: tichou sabotáží. Pilní dělníci, s uctivým vztahem k práci, dovedeme se proměnit v zástup nevidomých, nedoslýchavých, nechápavých a neobratných lidí. Ani bych neřekla, že bychom to dělali vědomě. Prostě: je to česká reakce na velitelské poroučení. Nesnáší je, jako dítě nesnáší otce, který křičí a tříská dveřmi. Uniká do netečnosti a uniká do humoru - dvě ulity, které je těžko rozbít českému člověku, jehož země leží nahá uprostřed Evropy. Jak je to s tou řečí? Pravda, bude nám stýkat se s Němci a je naší povinností umět dobře německy. Žila jsem deset let v Německu, ovládám němčinu dokonale a mám ji ráda. Je však příliš neskromné podotknout, že vlastnost - totiž rád hovořit ve vlastní řeči - má bez výjimky každý národ na světě, tedy i Češi? Znám však Němce, kteří žijí u nás dvacet let a neumějí ani česky pozdravit. Bez ohledu na to, je-li tu kdo doma nebo ne, je to zdvořilé? Němci jsou neobyčejně zdvořilí lidé, dbají vnější formy, a v tom ohledu bychom se mohli od nich mnohému naučit. Tím spíše je spodivem, že necítí potřebu naučit se alespoň několik nejběžnějších slov, pozdravů, výrazů, žijí-li u nás a mezi námi. Myslím, že bych považovala za svoji povinnost naučit se zdravit i zulukafersky, kdybych žila mezi Zulukafry. Chápu, že je pro Němce čeština obtížná. Chápu, že je i zbytečné, aby se příslušník osmdesátimilionového národa učil řeči, kterou může na světě použít na území tak malém. Přijde-li však Němec k Čechovi a řekne třeba lámanou češtinou několik vět, nalezne člověka ochotného a - trochu polichoceného touto samozřejmou zdvořilostí. Bude-li však předpokládat, že Čech v důsledku svého postavení má mluvit s Němcem německy i doma v Čechách, nalezne lidi, kteří odmítnou mluvit německy, i když snad dovedou. To máte tak: chudý člověk lpí na tom, co je jeho. My Češi lpíme na své řeči nejen z národní hrdosti, z národního vědomí a z národního vzdoru, nýbrž i proto, že jsou celá desítiletí, kdy je jediným naším majetkem, jediným výrazem našich myšlenek, našich tradic, našeho způsobu jednání. Čech, člověk soukromý Když se dívám někdy na obrázky slavných dnů Berlína, Vídně nebo Říma, na řady lidí, kteří stojí jako zeď, na les zdvižených pravic, na oblaka praporů a nápisů, na pochodňové průvody a rozžaté reflektory, myslívám si vždycky: to by u nás nebylo asi možné. Ne snad, že bychom to nedovedli, ale českému člověku nelahodí příliš mnoho slávy. Nemá pochopení pro postavy opředené bájí, a pociťuje prostotu jako větší blízkost. Čím bližší je nám člověk, tím více ho milujeme. Čím soukroměji mezi námi vystupuje, tím srdečněji ho vítáme. Čím méně stráží má, tím bezpečnější a vítanější je mezi námi. To pramení z hluboké demokratičnosti našeho lidu , z potřeby lidské blízkosti, z úcty k lidské osobitosti a z té hluboké dobrovolnosti, která je podmínkou všeho blahodárného. Nelámejte tuto vlastnost, protože zlomivše ji, naleznete něco zrůdného v tváři českého lidu. Přervala by se nejkrásnější vlastnost malého národa a nejvýraznější projev jeho svobodné vůle: jeho láska k soukromí a dobrovolnost k společným zájmům. Važte si, že máte před sebou člověka, který má veliký smysl pro sebekázeň. To je víc než kázeň. Je užitečnější, je pohotovější. Neberte ji Čechu nikdy. V sebekázni vyvine hrdě nejlepší své vlastnosti a maximum svých schopností. V pouhé kázni ochabne, uschne, dodá jen zakrnělý výkon - a uhne do posměšku. Proč právě prostor? V poslední době slyšíme tak zhusta větu, že jsme začleněni do německého životního prostoru a že v tomto prostoru tvoříme jakousi jednu zemi a jednu vlast... Jsem Češka a mám proto dobrý hudební sluch. Slyším jasně slova a vyvolávám si přesně, co představují. Prostor - to je nebe, vzduch, oblaka, něco široširého, nejasného, rozvlátého. My však bydlíme na hroudě této země, dobývajíce z ní obživu. Bydlíme tu celá staletí, děd předával otci, otec synu ruchadlo. Bydlíme tu a žijeme tu. Netvoříme prostor, jsme jen národ osmi milionů lidí. Národ, který má svou řeč, zvyky a mravy, písně, touhy a ideály. Netvoříme most mezi Němectvem a Slovanstvem, po mém názoru. Tvoříme - my dnešní Češi - most mezi Čechy včerejška a Čechy zítřejšími. Předáváme chorál svatého Václava svým dětem. To a nic jiného děláme. Nepočítejte lidi v prostoru jako hvězdy na nebi. Vyrostli jsme tady, jako roste na našich mezích mateřídouška a jako rostou naše břízy na skalách. Patříme na svoji zemi a nalezli jsme si způsob, kterak na ní žít. Vyplynul přirozeně ze všech podmínek a tradic tohoto národa, vynořil se jako podstatná věc našeho myšlenkového bytí. Píše-li německý nacionální socialista v 6. čísle Přítomnosti, že "Němec jest beze všech výhrad národním socialistou a že je jeho samozřejmým právem moci se k tomuto přesvědčení přihlásit

všude...", lze jenom odpovědět, že ani my nežádáme pro sebe nic jiného než mít samozřejmé právo hlásit se ke svému přesvědčení a k formě myšlení, jež nerozkvetlo přes noc, ale přes staletí. Mluvíte-li však o "krajně nutném přerodu duše českého člověka", mohu jen opakovat, že mám citlivé uši pro slova: přerod nemůže být krajně nutný. Přerod může být pouze organický. Jinak to není přerod, ale přelom. Duše národů se nepřerodí na povel. Možno ovšem na opravdovou duši národa nalepit jakési vnější znaky a nazývat to zdařilou operací. Nejsem si jista, zdali bychom mohli tím vytvořit něco jiného než zmetka nové národní duše. Jako rostla duše dnešního německého národa a jako rostl nacionální socialismus, až se vykrystalizoval ve vyhraněný názor, podobně rostla duše českého lidu a českého národa od Lipan k Bílé hoře a od Bílé hory k Mnichovu, krystalizujíc se ve vyhraněný názor, který dnes dýchá v každém z nás jako živá věc. Naše dějiny daly by se vyjádřit dvěma větami ve dvou různých dobách: "Bijte, zabijte, nikoho neživte!" a - "... nedej zahynouti nám ni budoucím!" Není pochyby, že teď nesou naše dny pečeť druhé písně. Přijali jsme ji klidně. Přijali jsme ji jako úkol své doby a budeme ji zpívat vroucně nahlas - nebo pošeptmu. Jsme na tuto píseň citliví - alespoň tak, jako jsou Němci citliví na versailleský mír. Chcete-li mít z nás dobré sousedy, naučte se ctít tuto píseň jako výraz naší národní duše!

8. března 1939 Dobrá rada nad zlato

Po mnichovských událostech se u nás mnoho změnilo. Tohle je pravda zřejmá a pomalu už začíná být nudná. Skoro se těším na dobu, kdy bude možno nezačínat každý článek tímto samozřejmým předpokladem a kdy nám bude všem jasná skutečnost: nepřáli jsme si to, přesto se to stalo, a máme to. Snad se opravdu jednou dočkáme, že nejen my, kteří to prožíváme na vlastní kůži, ale i všichni za hranicemi, kteří se na nás dívají, pochopí, že se tu něco od základu změnilo. Nejen odpadla asi třetina půdy bývalého Československa, nejen zůstaly statisíce našich lidí za hranicemi, nejen budeme jezdit napravo. Z nutnosti dobrého styku s německou říší plynou důsledky, které je nám všem vzít na sebe. Možnosti jsou asi takové: buď nás stihnou další rány, anebo vezmeme důsledky na sebe. Taková je situace a podle ní je nám žít, psát, pohybovat se. V ní je nám starat se o národní vědomí, národní samostatnost a o výraz toho, čemu my Češi říkáme národní. Zdá-li se někomu, že to je úkol malý, nepochopil dosud, co se stalo. Zdá se však, že tato malá země, která prožila v posledních měsících tolik zlého, nepřestala zajímat svět. Můžeme klidně povzdechnout: bohužel - poněvadž zájem světa je nám dnes sotva co platný. Když běželo o to, že máme být děleni, nebylo široko daleko přítele. Když jde dnes o jakoukoli pomoc ze zahraničí, je vázána na desítky protichůdných a vzájemně si odporujících podmínek. Jakmile jde však o to, postavit se k amplionu a udílet nám rady (ve formě důtek a výčitek), pak se z mnohých naráz stávají hrdinové... · Není statečnějších lidí - u mikrofonů a 3 000 km daleko -, než jsou úředníci kominterny. Několikrát týdně v různých evropských řečech vlévají optimismus a odvahu do žil lidu v evropských státech, který v posledních letech v různých koutech všelicos prodělal. Nic není vznešenějšího než pronést několik hesel nad živě prolitou krví. Dokud jsme měli "Rudé Právo", mohl být náš lid celkem klidný: po každé porážce, kterou utrpěl, mohl si přečíst palcové titulky: dělníci nedovolí! Dělníci nevydají ani píď! Pracující lid prohlašuje! Po Mnichovu, po prvním, druhém, třetím, čtvrtém a konečně pátém pásmu, po přílivu vystěhovalců, po obrazu tak známém, který tvrdošíjně neustupuje ze života naší generace: vždycky je někde na světě silnice plná vozíčků s plachtami, starou ženou, dětmi, slepicemi, kozou, peřinami - bylo vždycky nesmírně uklidňující slyšet výkřiky kamelotů na Václavském náměstí, že dělnická třída nedopustí a že Sovětský svaz nedovolí... atd. Vždycky jsem přemýšlela se srdcem sklíčeným, jak je to možné? Jak vysvětlit, že se komunistický tisk v posledních šesti letech lišil od skutečnosti, jako líčení krajiny, kterou by popisoval barvoslepý? Jedna z příčin tohoto velmi složitého procesu je zajisté okolnost, že kominterna zřídila po celém světě a ve všech státech parevoluční úřady, obsadila je úředníky a stvořila tak nový typ člověka: kominternské úředníky s měsíčním platem 1 200 K. Úkolem těchto úředníků bylo pak dostát své povinnosti, to je dělat tak zvané revoluční akce v té které zemi, kde právě seděli. Poněvadž kominternští zaměstnavatelé jsou velmi přísní na své zaměstnance, budili tito lidé tutéž nelibost, jakmile se nevyvíjela politika podle jejich přání, jako budí nelibost sovětský dělník, který nedodrží předepsaný akord ve výrobě bot. Z tohoto důvodu vyvíjeli komunističtí sekretáři činnost. "Rozvinout program, postavit otázku a vyvíjet činnost" bylo nejoblíbenější rčení všech schůzí, porad, přednášek, školení a referátů v buňkách. Čím mohutnější a tragičtější byla neshoda mezi jednotlivými skupinami pracujících, čím drtivější byly rány dopadající na jejich ideály, tím optimističtěji a povzbudivěji

zněly titulky komunistického tisku, tím hromadněji se vyráběla odvaha, tím proklatější byl každý, kdo nedovedl podlehnout hypnóze propagandy a namáhal se vidět věci, jak jsou. "Rudé Právo" zaniklo - vyvíjí se tedy hlasitá propagační činnost ze zahraničí. Přiznávám se, že jsem naplněna lítostí, když slyším ve svém pokoji hovořit Moskvu česky - lítostí nad tím, že muž, který je 3 000 km daleko, hovoří k nám větami tak papírovými, slovy tak neskutečnými, frázemi tak bombastickými, nemaje zřejmě o skutečné pravdě v Česko-Slovensku tušení, jsa informován někým, kdo "vyvíjí činnost", a dusaje po složitých útvarech společenského dění jako slon v porculánu. Nemluví k nám živý český člověk, ale kominternský úředník. Nedotýkají se ho naše starosti, ale moskevské starosti kominterny. · K "vyvíjení činnosti" kominternské vysílačky patří "rozbor sociálních poměrů, jejich kritika a hledání východiska". Rozbor sociálních poměrů, které podávala kominterna, vrávoral vždy od škarpy ke škarpě. Její kritika je černo-bílá, pomíjejíc mlčením všechny zvratné, sobě si odporující, zdánlivě nevysvětlitelné a složité společenské zjevy. Hledání východiska je pak spílání a vyrábění optimismu. Pokud jde o to spílání, je zvlášť zajímavé: podobá se člověku sedícímu uprostřed louže, an spílá ze všech sil někomu, koho jedoucí vůz postříkal blátem. Sovětská vysílačka promlouvá k nám pravidelně dvakrát týdně a její zvuky jsou velmi nevlídné. Už asi tři týdny hovoří moskevská vysílačka o fašistické a zlovolné krutosti, se kterou se chováme k uprchlíkům, k emigrantům politickým i hospodářským a k vlastním příslušníkům židovského vyznání. Pro tuto záviděníhodně umístěnou vysílačku se vůbec nic nestalo. Nebyl Mnichov. Není skutečnost, že nyní musíme počítat především s německým politickým a hospodářským vlivem. Neexistuje fakt, že první republika poskytovala velkoryse azyl každému, kdo o něj požádal - emigrantům maďarským, německým, rakouským, polským. Nic neznamená skutečnost, že je malá plocha naší země přetížena uprchlíky vlastními, jimž především musí platit naše péče. A konečně nic neznamená okolnost, že "autorita, non veritas, facit legem", okolnost, která je zřejmě základnou jakéhokoli politického dění. Výrony kominternského opovržení - a kominterna sídlí v Moskvě! - rozlévají se nad naším konáním v spílání. Člověk, jemuž se denně několikrát srdce zastaví žalem nad osudem lidí, pro něž není na tomto osekaném prámu místo, stojí chvíli snad nerozhodně a naslouchá v zajetí soucitu a lítosti nad postiženými. Po dvacetiminutovém hromování vypluje však na povrch myšlenka podivná: podivná proto, že mozek, uštvaný hřměním propagand ze všech stran, pomalu a plaše nalézá prostou pravdu v ohromujícím přívalu polopravd a potřebuje dlouhou chvíli, než si uvědomí skutečnosti pravdivé. · Například článek 129 v nové sovětské ústavě, které se říká stalinská: "SSSR poskytuje příslušníkům cizích států, kteří jsou pronásledováni buď proto, že se zastávali zájmů pracujících, nebo pro činnost vědeckou, nebo proto, že bojovali za národní svobodu, právo azylu."! Tolik praví Sovětský svaz na důležitém papíře - a sice v ústavní listině. Jak je tomu však ve skutečnosti? Ve skutečnosti nepřijímá SSSR emigranty už po dobu pěti let. Poslední byli vídeňští schutzbündleři z vídeňských únorových barikád. Vypravuje se, že Sovětský svaz neudělal s nimi dobré zkušenosti. Schutzbündleři odmítli odjet z hlavních průmyslových měst pod dozor a samovládu odlehlých venkovských straníků (samy sovětské noviny píší dnes o tom, jak taková samovláda vypadá), vstoupili v Leningradě, Moskvě a Charkově do továren a začali s hlubokým nadšením pracovat. Už po několika dnech se ukázalo, že práce muže ze západu se naprosto liší od práce sovětského občana i co do jakosti i co do tempa. Ukázalo se také, že rakouský sociálnědemokratický dělník z Vídně a Lince z roku 1934, porobený fašismem, měl docela jiné představy o svobodě, o spolkové činnosti a o životní úrovni, než měl dělník v Sovětském svazu. Řada konfliktů, která z toho vznikla, přiměla schutzbündlery k rozhodnutí vrátit se do vlasti - ale ukázalo se, že jim to nemůže být dovoleno, poněvadž SSSR měl pochyby, že by tito lidé byli doma dobrými propagandisty. Mnoho, velmi mnoho jich bylo pozavíráno, mnoho posláno za polární kruh nebo na velké stavby. Tady byla zajímavá úvaha, kdo vlastně stavěl sovětské gigantické stavby, průplavy, hráze a regulace - a kdo vůbec v celých dějinách stavěl na všech místech gigantické stavby, "svědky velké kultury" - od pyramid po silnice ve francouzské Guinei a po Volgastroje -. Od roku 1934 uzavřely sověty hranice emigrantům přesto, že článek 129 sovětské ústavy byl formulován v roce 1936. Emigranti z Německa zůstali u nás; byli sice živi bídně, ale žili. Mluvila jsem s nimi v roce 1937. Ptala jsem se jich: Proč nejedete do Sovětského svazu? Jste přece komunista? Bojoval jste v Německu pro vítězství komunismu, proč nejedete tedy tam? - Řekl mi: "Nepustí mne tam. Ani myš se tam nedostane. A pak - já bych nejel. Mám-li se dát zavřít nebo snad i odstřelit, to se rovnou vrátím domů. Tam budu aspoň vědět, proč mne zavřeli..." To jsou, víte, trpké věty člověka, který byl dvacet let komunistickým dělníkem, prodělal všechno, co bylo v Evropě komunistovi prodělat - od měsíců nezaměstnanosti až po žalář a emigraci. Ale mimo to, že jsou trpké, ukazují, že komunisté - nikoli komunističtí činovníci, nýbrž komunističtí dělníci - si slibovali od

eventuálního přijetí sovětské vlády málo laskavosti. Když se ve Společnosti národů jednalo o další zajištění a prodloužení Nansenova úřadu - té mezinárodní společnosti, která se ve světovém měřítku stará o osud uprchlíků, vystoupil jediný proti další činnosti této organizace - Litvinov. Mluvil za Sovětský svaz. Když se roku 1936 blížily čtyři Frankovy kolony k Madridu, zachránila Madrid mezinárodní brigáda dobrovolníků. Mezinárodní brigáda dobrovolníků vnesla také první vojenské zkušenosti a vojenský výcvik do domácí španělské armády. Ta mezinárodní brigáda čítala mnoho desettisíc mužů a byli to věru muži stateční. Když padla Barcelona, zbylo jich ve Španělsku - 8 000! Tehdy rozeslala španělská vláda po všech konzulátech v Barceloně dotazníky s několika otázkami: Přijmete svého občana zpět? Postaráte se o jeho cestovné od španělských hranic? Zaručujete mu beztrestnost? Nuže: Česko-Slovensko přijalo své občany zpátky i do té mizerie, kterou jim mohlo nabídnout. A občané česko-slovenští vydali se do Španělska bojovat bez vědomí své vlády, tajně a na vlastní pěst. Sovětský svaz nepřijal zpět lidi, které tam poslal - a muži ze Sovětského svazu odešli do Španělska z příkazu sovětské vlády. Ovšem, byli to Němci, Rakušané, Maďaři, Jihoslované, Poláci. Formálně nebyli většinou sovětskými občany. Byli jenom - komunisty. Po dlouhých úradách jich polovinu vzalo Mexiko. Druhá polovina - tam zůstala. Vysláním dobrovolníků do mezinárodních brigád zabil Sovětský svaz dvě mouchy jednou ranou. Zbavil se jednak téměř všech emigrantů, které v dřívějších letech přijal - v Moskvě zůstali jenom vybraní činovníci -, a jednak měl ve Španělsku spolehlivé lidi. Zkuste se zeptat, co zůstalo z německé emigrace, která se uchýlila do Sovětského svazu, a shledáte, že kosti německých komunistů leží hlavně pod Madridem. Stejný osud stihl maďarskou, jugoslávskou a polskou emigraci komunistickou. Z 80 000 dobrovolníků ve Španělsku zbývá jenom desetina - ale teď se ani ona nesměla vrátit do Sovětského svazu. A nesmí se tam uchýlit ani lidé, které osud nutí opustit dosavadní domovy. Nelze závidět nikomu, kdo se uchýlí do Sovětského Ruska - a přece! V Evropě představuje Sovětský svaz zemi, která by nejsnadněji mohla přijmout a strávit socialistickou i jinou emigraci. Kolik je tam půdy, která čeká na obdělání! Co by mohla emigrace vykonat na Sibiři, na Dálném východě a ve východních svazových republikách! Jak často slyšíme o nedostatku kvalifikovaných sil v průmyslu, zemědělství i ve vědě - a emigranti ze západu jsou jistě výborní pracovníci. I kdyby Sovětský svaz přijal milion nebo dva miliony emigrantů, co by to znamenalo pro zemi s tak ohromnou plochou, s tolika možnostmi a se 170 miliony obyvatel? Co by to bylo pro zemi, kde by většina emigrantů mohla hrát opravdu pionýrskou úlohu? Proč tedy nedodržuje Sovětský svaz vlastní ústavu, má-li tolik rad a výtek vůči maličkému Česko-Slovensku? Nechtěl by nám moskevský rozhlas tuto záhadu vysvětlit? A nechtěl by nám říci, co se stalo s mnohými česko-slovenskými komunisty a prostými českými dělníky, kteří se do Sovětského svazu uchýlili před lety jednak před tresty a jednak za prací? Nedověděli bychom se například, že většina jich sedí ve vězeních GPU? Tak se chová SSSR k lidem, kteří se bláhově domnívali, že být komunistou je totéž, jako stát pod ochranou sovětské vlády. Tak se chová SSSR k lidem, které školil a poslal do světa, aby hlásali komunistické učení. Jakmile se stanou emigranty, nemají do "mateřského" státu přístup. Nepřijímají je zřejmě proto, že znají západ. Protože mají jakýsi pojem o svobodě, o pečlivé práci a lidském právu. Snad i proto, že mají málo smyslu pro kult jedné osoby. To dodávám proto, abych nevzbudila klamný dojem, že lituji komunisty západních zemí, poněvadž nemohou do SSSR. Jsou mezi nimi lidé, jichž si hluboce vážím, a lidé, jichž si hluboce nevážím. Ale moje osobní nevážnost k jakémukoli člověku nemůže jít tak daleko, abych mu přála, aby byl dnes přijat "vlastí všech pracujících..."

22. března 1939 Praha, ráno 15. března 1939

Jak se přiházejí největší události? Nečekaně a naráz. Ale když jsou zde, shledáváme vždycky, že nejsme překvapeni. V člověku je vždycky nějaké tušení a vědění věcí příštích, které je jenom přehlušeno rozumem, vůlí, přáním, strachem, shonem a prací. Jakmile zůstane vteřinu člověka duše nahá a zbavena všeho mimo své tajemné cítění, ví naráz: věděl jsem to. Ne nadarmo chodí dnes tolik lidí a vykládá: já jsem to tušil, já jsem to říkal. Věřím jim. Všichni jsme to tušili, a kdybychom byli pozorně naslouchali hlasu svého srdce, když jsme třeba sedávali sami doma nebo když jsme se unaveni probouzeli za svítání, kdybychom dovedli odívat slovy

pocity, které jsou pravé, a nikoli jenom myšlenky, které jsou často pokřivené, byli bychom říkali: čekáme to. Ale v logice věcí je současně i nelogika věcí. Každý člověk čeká v životě nějakou podivuhodnou událost: štěstí, bídu, nemoc, hlad, smrt. Ale když přijde, nepoznává ji. Jediné, co o ní ví, je, že se ho zmocnila celého, neponechávajíc mu ani čas, ani možnost jednání. Když v úterý ve čtyři hodiny ráno zvonil telefon, když volali kamarádi a přátelé, když začal vysílat český rozhlas, vypadalo město pod našimi okny jako každou jinou noc. Sestava světel pod okny měla tentýž obrazec, křižovatky tvořily tentýž kříž. Jen se postupně od tří hodin začala rozsvěcovat světla: u sousedů, naproti, dole, nahoře, pak v celé ulici. Stáli jsme u okna a říkali jsme si: už to vědí. Budili jsme lidi telefonem: víte to? Odpovídali: ano. To kalné svítání nad střechami, pobledlý měsíc pod mraky, nevyspalé tváře lidí, hrneček horké kávy a pravidelné hlášení rozhlasu. Takhle chodí k lidem velké události: tiše a znenadání. · V německých novinách byla reportáž o německých vojácích, kteří přijížděli ku Praze: tiché město v předjarním svítání, řada německých vozů a na nich muži s bušícím srdcem: jaké to bude uvnitř? Jak se budou chovat lidé v těchto cizích ulicích? Zastavují na předměstí prvního chodce, dělníka, který jde do práce. Poznávají na první pohled, že všechno ví. Chová se klidně, tiše a pokojně ukazuje cestu. · Jako vždycky, když se dějí velké věci, chovají se Češi výtečně. Českému rozhlasu budiž dík za stručnou věcnost, se kterou vytrvale a trpělivě hlásil každých pět minut: německé vojsko postupuje od hranic ku Praze. Chovejte se klidně. Jděte po práci. Pošlete děti do školy. V půl osmé ráno nastoupil zástup dětí cestu do školy, jako jindy. Dělnictvo a úřednictvo se rozjelo do práce, jako jindy. Elektriky byly plné, jako jindy. Jenom lidé byli jiní. Stáli a mlčeli. Nikdy jsem neslyšela tolik lidí mlčet. Na ulicích nebyly vůbec hloučky. Lidé vůbec nerokovali. V úřadech ani nezvedli hlavu od svých stolečků. Nevím, odkud přichází toto jednotné a shodné chování tisíců, odkud najednou vytryskne souhlasný rytmus tolika duší, sobě neznámých: v půl deváté a pět minut dne 15. března 1939 přijelo říšskoněmecké vojsko na Národní třídu. Po chodnících proudily zástupy lidí, jako jindy. Nikdo se nedíval, nikdo se neohlížel. Německé obyvatelstvo Prahy říšské vojáky vítalo. · I oni se k nám chovali slušně. Je vůbec podivné, jak se změní věc, rozpadne-li se nějaká formace na jedince a stojí-li člověk před člověkem. Na Václavském náměstí potkala česká dívka skupinu německých vojáků - a protože to bylo už druhý den, protože jsme měli všichni už nervy trochu unavené a protože druhý den teprve člověk chápe lépe a myslí víc - vyhrkly jí po tvářích slzy. A tu se stalo něco podivného: přistoupil k ní německý voják, prostý a obyčejný vojáček, a povídal: Aber Fräulein, wir können doch nichts dafür...! Řekl to, jako by chlácholil malé dítě. Měl německou tvář, trochu pihovatou, vlasy trochu nazrzlé a německou uniformu, jinak se ničím nelišil od českého ucha, muže prostého, své vlasti oddaného. A tak tu stáli proti sobě dva lidé, "und konnten nichts dafür..." A v té prosté, hrozně obyčejné větě je klíč ke všemu. V jednom voze pouliční dráhy udála se jiná věc: český mladík s nějakou páskou na rukávě měl mnoho řečí: co jako teď uděláme a komu teď napráskáme a jak to jako teď skoncujeme a jak teď se světem zatočíme. Mimo tu pásku na rukávě měl také odznak hákového kříže na klopě kabátu. A když už ty řeči zapadaly do velkého ticha celého vozu, vstal najednou německý důstojník, který seděl v koutě, a přistoupil k chlapci, oslovuje ho česky: "Vy jste Čech?" Chlapec se nakohoutil a náramně sebevědomě řekl: "Ano, já jsem Čech." A tu mu ten důstojník vyndal odznak hákového kříže z kabátu a řekl velmi klidně a velmi důrazně: "Pak nemáte právo nosit něco podobného." Vidíte, jsou chvíle, kdy by člověk chtěl přistoupit k německému důstojníku a říci mu: Děkuji vám, pane. Mluvila jsem před několika dny s Němcem, samozřejmě s národním socialistou. Mluvil velmi dlouho a velmi uvážlivě o postavení Čechů a o výhodách, kterých podle jeho mínění se nám dostalo, i o nevýhodách, které sám nahlížel. To celkem není zajímavé, protože jsou všechny věci dnes ve zrodu a i dobře informovaní lidé nemohou říci více než pouhé mínění. Zajímavé je však jeho mínění o Češích. Ptal se mne skoro plaše: Jak mi vysvětlíte, že k nám chodí taková spousta Čechů a zdraví Heil Hitler? Čechů? To je určitě omyl. Není to omyl. Chodí k nám do úřadu, zvedají pravici a říkají Heil Hitler. Proč? Mohl bych vám vyprávět o jednom spisovateli, který se usilovně stará o to - už teď a honem -, aby jeho dramata byla provedena na berlínském jevišti. Mohl bych vám vyprávět o mnoha lidech, kteří dělají víc, než musí, přehorlivě, upachtěně. Víte, každý Němec pochopí národní hrdost a národní páteř. Ponížené chování vzbuzuje v dnešním Němci jenom útrpný úsměv, věřte mi. · Za dva dny se změnil obraz města k nepoznání. V lokálech jsou muži v uniformách, které neznáme ani z

obrázků. Ulicemi projíždějí vozy, které jsme nikdy neviděli. Jezdí sem a jezdí tam, vždycky vědí, co mají dělat, chovají se naprosto rozhodně a cílevědomě. V knihkupectvích se nakupují mapy Prahy a francouzské a anglické knihy. Hloučky vojáků chodí ulicemi, zastavují se před výkladními skříněmi, prohlížejí, hovoří. Přitom se však nezastavilo ani jediné kolečko, ani jedno pero, ani jeden stroj. · Na Staroměstském náměstí je hrob Neznámého vojína. Dnes z něho není nic vidět, jen obrovská hromada sněženek. Podivuhodná síla, která tajemně řídí kroky lidí, přivádí sem zástupy Pražanů, každý položí kytičku sněženek na tento malý hrob velké vzpomínky. Lidé stojí kolem a slzy jim kanou po tvářích. Ne ženám a dětem: ale i mužům, kteří nejsou slzám zvyklí. A zase je to nějak vysloveně české: není to vůbec naříkání, není to ani strach, není to zoufalství, není to křeč žádného pocitu. Je to jenom smutek. Někudy ten smutek musí ven, několik set očí musí jím zvlhnout. Takhle asi vznikají národní zvyky, tohle jsou asi první kvádry dlouholetých tradic. 15. března budou chodit české matky s českými dětmi a budou klást kytičku sněženek na hrob Neznámého vojína. Vryje se to do mysli lidí jako velký čin obětní. Za zády tohoto zástupu viděla jsem projít německého vojáka, který se postavil a zasalutoval. Díval se do pláčem zrudlých očí, do kapek slz, na zasněžené hory sněženek, viděl plakat lidi, kteří plakali proto, že on je tady. A zasalutoval. Zřejmě porozuměl, proč jsme smutni. Dívajíc se za ním, přemýšlela jsem o Velké Iluzi: budeme vskutku jednou žít vedle sebe - Němec, Čech, Francouz, Rus, Angličan -, aniž bychom si ubližovali, aniž bychom se musili nenávidět, aniž bychom si činili navzájem bezpráví? Budou si skutečně říše jednou rozumět tak, jako si rozumí jednotliví lidé? Padne jednou hranice mezi zeměmi, jako padá ve styku s lidmi? Jak by bylo krásné dožít se toho!

29. března 1939 O střízlivosti a gestu

Italský ministerský předseda Mussolini řekl ve své řeči několik vět o nás: prošly českým i německým tiskem celkem bez odezvy! "Národ, který má tolik mužů a tolik zbrojního arzenálu, a nedovede ani učinit gesto, je zralý pro osud, který jej stihl - ba je přezrálý!" Neučinili jsme gesto. To je docela pravda. Zdá se mi, že jsme ve střední Evropě jakýsi podivný ostrov s podivnými lidmi. S úžasem například pročítám knihu říšskoněmeckého historika, líčícího příjezd Prušáků ke Králové Hradci r. 1866. Ani tehdy nebylo gesta. Lidé pracovali na poli a nezvedali hlavy od práce. Mlčeli a dělali své. Skoro jako bychom četli líčení minulých dnů. Zdá se, že jsou chvíle v dějinách, které se opakují s naprostou přesností. Ne, Češi nejsou národ, který by měl smysl pro gesta. Pravím to s hrdostí a pýchou: jsme národ pracujících lidí. Prací jsme se prodírali k vlastní kultuře, k vlastní vědě, k vlastní hudbě a k vlastní knize. Od představitelů naší kultury i našeho politického života je k orné půdě, ke kladivu, ke stroji velmi blízko. Jsme lidé mozolných dlaní a mozolné dlaně přivádějí mozku střízlivou a jasnou lásku k pravdě. To je náš statek, tahle láska k pravdě a její poznání. Gesto, které by byli mohli udělat čeští muži dne 15. března 1939, by bylo gesto jenom sebevražedné. Snad je krásné umírat marně. Snad je krásné prolít krev v hrdinném gestu za svou vlast. Dokonce si myslím, že to ani není těžké. My však musíme dělat něco docela jiného. My musíme žít. Musíme šetřit každým mužem, kterého máme, každou silou a silečkou. Musíme v každém živém člověku chránit slova své živé řeči, své národní svébytnosti a jejího výrazu. Není nás dost, abychom si mohli dovolit činit gesta. Musíme stát všichni pohromadě a chránit půdu, po které chodíme, řeč, kterou mluvíme, kulturu, která z nás vyrostla, a písně, které zpíváme. Okamžitě jsme to všichni pochopili: je nás tu třeba. Protože: kdyby byl proti nám celý svět a kdyby na nás čekaly dny jakékoli: jednu věc nám nikdo nemůže vzít. A to je vědomí, že jsme Češi. To, co bylo včera samozřejmé, stalo se dnes úkolem. Je nesnadné žít uprostřed obrovské říše, která je na vzestupu, uprostřed obrovské vlny německého národního sebevědomí, uprostřed vítězného vědomí mnoha milionů Němců, a nedat se spláchnout logickým pohybem této skutečnosti jako tříska do moře. I když nikdo nebude žádat, abychom se odnárodnili, i když zůstaneme národně svoji, je těžko podržet svůj výraz v moři výrazu jiného. Každý z nás vzal na sebe 15. března velký úkol: být Čechem. Pochopili jsme to okamžitě a okamžitě jsme se zařídili podle toho. Chránit výraz svého češství, opatrovat jeho náplň, střežit jeho existenci

a prohlubovat jeho vědomí; vybírat úzkostlivě z dobrého nejlepší. Zachraňovat nikoli hory, ale oblázky, kořeny a drobné kaménky. Upevňovat v lidech české vědomí od člověka k člověku, kde je toho třeba. Předávat dětem dědictví nezmenšené lásky k bytosti svého národa a pochopení této zvláštní, tisíc let staré odlišnosti od ostatní Evropy. Je nás tady osm milionů - příliš málo, příliš málo pro sebevraždy. Ale dost pro život. · Z té střízlivé lásky k pravdě, z prostého ocenění skutečnosti, z jasného rozumu a poklidné úvahy, které jsou naší silou, když se nám vede zle, musí dnes vyrůst věc nestřízlivá a bez hranic rozumu: láska k národu, víra v národ, vůle k národu a jeho výraz. Za dvacet let, kdy nám bylo starat se o vytříbenou práci českého ducha na samozřejmé základně české samostatnosti státní, pohasl plamen této lásky, jako pohasíná láska mezi lidmi, kteří žijí spolu den co den a noc co noc. Stala se nám samozřejmou, klidnou a drahou věcí. Přestala bolet a pálit. Byla to šťastná a klidná láska, položená do úkrytu věnce hor. Klidná láska a náš střízlivý rozum vytvořily typ dobrého Čecha, který však mnoho nepřemýšlel o tom, zda je Čechem, poněvadž jeho maličká země rozpínala ruce do celého světa a dychtila vyrovnat s ním krok. Dnes se tato soutěž změnila. Musíme soutěžit s německým národem, a není o tom pochyby, že to je národ zdatný. Naše klidná a vyrovnaná střízlivost, naše věcné chápání situace nestačí. Je třeba lásky vášnivé a neohraničené rozumem. Je třeba lásky nezměrné a obětavé. Je třeba znovu nalézt obětavost nejvyšší a statečnost bez míry. A lidé ji najednou a pomalu nalézají. Vracejí se s pýchou a hrdostí ke všemu, co je české. Putují pražskými ulicemi, Hradčany, starými zahradami, dívají se na město a kreslí si křivku střech do mysli s jinými pocity než před měsícem. Zasypávají květinami hroby svých velkých lidí, berou do ruky českou knihu, probírají se v české historii. Včera byla tato láska klidný, větrem nepokřivený, stejnoměrný oheň. Dnes začíná však její plamen růst. Je naším úkolem starat se, aby nezeslábl.

5. dubna 1939 O umění zůstat stát

Když se přihodí něco velmi, velmi rozhodného, co změní běh života všech lidí a co vyvolává nejistotu, a současně tedy i strach, dostávají se lidé nějak do pohybu. Začínají utíkat. Nemyslím fyzicky utíkat: ale duševně. Takových útěků je vidět teď mnoho kolem a kolem. Lidé, kteří celá léta něčemu věřili a svojí vírou vedli i jiné, ztrácejí půdu pod nohama, ale ztrácejí současně i zdravý přehled a úsudek. Vyslovujíce slovo "vlast" mají na mysli: "Propána, copak jenom bude se mnou?" A propadají nějaké neurčité představě, že by bylo dobře něco udělat, aby vypadali tak či onak. Dávají se do překotného pohybu a utíkají buď zbrkle vpřed, nebo zbrkle vzad. Lidé, posedlí strachem, lidé, posedlí hořem nebo panikou, nejistotou nebo samotou, začnou utíkat. A jedni pak utíkají dopředu a druzí dozadu. Jedni provádějí silácké kousky a druzí provádějí zbabělé kousky. Jedni si hrají na mučedníky, když je nikdo nemučí, a druzí prchají, třebaže je nikdo nehoní. To však je asi podstata strachu, že nedovolí člověku zůstat stát. Zůstat stát znamená totiž klid, hledět do očí tomu, co neznám, a vypořádat se s tím. Lidé, kteří utíkají vpřed, tvrdí potom: to jsem výtečník. Lidé, kteří utíkají vzad, ujišťují: byl jsem donucen. Oba soustřeďují všechno dění světa na sebe, vidí sebe ve středu všech událostí a jsou přesvědčeni, že jejich skutek a jejich jednání je nejdůležitější; oba zapomínají na jediný smysl, který pojem národ může mít: že totiž nejsou sami. Jakmile člověk odloučí vlastní osud od osudu osmi milionů, ztrácí v duši hlubokou podstatu toho, co to je národ: hluboké vědomí kolektivní příslušnosti k osmi milionům. Jakmile ve svém vědomí zůstává sám - pak ovšem hledá v duši nějaké gesto, kterým by se dal do pohybu. Samota je ve světě asi největší prokletí. · Když jsem byla docela malá holka - to bylo ještě za Rakouska, poměry byly tehdy naprosto jiné než dnes, a nerada bych, aby mi bylo vyčteno, že se utíkám k reminiscencím. Dnes stojí vedle nás občané velkoněmecké říše a my Češi očekáváme - a jistě nám nikdo nezazlí, když řeknu, že chvílemi s obavami -, jak se náš vzájemný poměr vyvine. Tehdy to byla dusná doba rakouského a českého napětí a vzájemné velké nelásky, doba, která nesla v sobě kořeny mnoha pozdějších nedobrých událostí. Když jsem tedy byla malá holka, bydlila jsem na rohu ulice 28. října a Příkopy i Václavské náměstí ležely před našimi okny jako na dlani. Tehdy to ovšem nebyly Příkopy, jako jsou dnes, ani Václavské náměstí se nepodobalo dnešnímu. Byly tam malé, ostatně překrásné budovy v pozdním baroku, a celé to bylo vlastně

malé, provinční městečko s čisťoučkým náměstím. Napětí mezi Čechy a rakouskými Němci jevilo se tehdy všelijak, ale v neděli dopoledne mívalo už takový demonstrační ráz: na pravé straně Příkop procházeli se němečtí studenti v barevných čepicích, a po levé straně chodili Češi v civilních šatech. Tu a tam to vyvrcholilo v nějaký chuchvalec, nějaké zpívání a nějakou nespokojenost - vídala jsem to, ale celkem jsem tomu nerozuměla. Až pak přišla jednou jedna neděle, na kterou asi nikdy nezapomenu, co budu živa: vidím to jenom jako vzpomínku a nevím, proč to bylo. Od Prašné brány pochodovali rakouští studenti ve svých barevných čepicích, ale nikoli už po chodníku, nýbrž prostředkem ulice. Zpívali, šli uceleně a dunivým, ukázněným krokem. Najednou vyšel z Václavského náměstí zástup Čechů - a taky nešli po chodnících, taky šli středem ulice. Šli mlčky. Maminka mne držela v okně za ruku, trochu silněji, než bylo třeba. A v první řadě těch českých lidí šel můj táta. Poznala jsem ho z okna a měla jsem velkou radost, ale maminka byla bílá jako stěna, a radost zřejmě neměla. A pak to šlo ráz naráz: z Havířské ulice vyběhl najednou zástup policie a postavil se mezi oba tábory. Příkopy byly uzavřeny těm i oněm. Ale i ti i oni šli pořád dál. Pořád dál. Pak dorazili Češi až ke kordonu policistů a byli vyzváni, aby se zastavili. Byli vyzváni ještě jednou. A pak potřetí. Nevím už vůbec, co se pak stalo. Vím, že třeskly nějaké rány, že celý zástup českých lidí se proměnil z tichého v křičící, že Příkopy byly nějak naráz prázdné, ale že tam zůstal jeden člověk před puškami stát - můj táta. Pamatuji se docela jasně, naprosto jasně, jak stál. Klidně, s rukama podle těla. Vedle něho leželo na zemi něco hrozně podivného - nevím, zdali jste viděli, jak vypadá postřelený člověk, když se zhroutí. Nemá nic lidského, vypadá jako pohozený hadr. Asi to byla minuta, co táta takhle stál - nám s maminkou to připadalo jako roky. Pak se shýbl a začal obvazovat tu lidskou trosku, která ležela vedle něho na dlažbě. Maminka měla oči přivřené a po tvářích jí tekly dvě velké slzy. Pamatuji se, že mne vzala do náručí, jako by mne chtěla udusit. Tehdy jsem nevěděla, co to bylo. Cítila jsem jenom velké napětí, nesnesitelné napětí a matčino rozčilení. Později, když jsem viděla několikrát zástup českých dělníků, do kterých střílela česká policie, když jsem četla o Slovácích raněných českými četníky, když jsem si uvědomila, jak je těžké neutíkat, když utíká celý zástup, a jak je nesmírně těžké zůstat stát, když se něco děje - později jsem teprve pochopila, jak vzácné je: umět zůstat stát. · Pak jsem viděla něco podobného ještě jednou. Ovšem za docela jiných okolností. Bylo to ve válce a v divadle. Tehdy ještě Češi neměli na mysli vlastní samostatnost a nic takového se nedělo. Jenom to češství jim vězelo v srdcích, jako trn slezové růže z české zahrádky. Na jevišti se hrála Tylova "Fidlovačka", věc celkem naivní, stará a nezábavná. Ale pak najednou začali zpívat Kde domov můj. Víte, žádná státní hymna, ba ne, národní, česká písnička to tehdy byla. Ale najednou přede mnou někdo vstal. Nějaký pán, tiše a klidně, ruce podle těla. Nevím, co chtěl říci, ale byla to taková pocta české písni. Za chvíli vstal druhý. Pak jich několik. A pak jsme stáli všichni. Pak jsme zpívali. Ta píseň se tehdy hrála několikrát a hrála se tak vroucně a vřele, jako modlitba. Kde domov můj nebyla totiž píseň proti někomu, ale pro něco. Nepřála si něčí zkázy, ale našeho trvání. Není to píseň bojovná, ale píseň našeho českého domova, té země bez patetické krajiny, země kopců a pahorků, polí a lánů, bříz, vrb a košatých lip, země vonných mezí mezi poli a tichých potůčků. Země, kde jsme doma. Bylo krásné stát při ní, protože je vždycky krásné milovat domov. Uvědomila jsem si tehdy, že umět stát je důstojné, čestné a přímé. · Nejsme a nebyli jsme nikdy v situaci stavět se proti někomu. Pakliže jsme to z jakési mladé zpupnosti dělali, vidíme jasně, že to nepřineslo ovoce. Nejsme také v situaci, kdy bychom mohli s dobrým svědomím a klidným srdcem někde ve světě někomu věřit: pakliže jsme to v mladé nezkušenosti dělali, vidíme jasně, jak maloučko stačilo, aby velké státy mávnutím ruky zrušily slovo dané státu malému - tytéž státy, které dnes tak plny rozhořčení hovoří o "bezpráví, které se děje státům malým". Ani v našich srdcích, ani v naší povaze nevyrostlo záští proti někomu. Zato však veliká láska pro to, co je české. Celý minulý rok naučil nás jedné věci: je třeba umět zůstat stát. S hlavou obnaženou a vroucí láskou v srdci, v hluboké důstojnosti, otevřenosti a poctivosti zůstat stát vedle všeho, co je české. Nikdy žádný národ na světě nezůstal národem nezlomeným, neměl-li odvahu se ke své národní lásce znát: vzpřímeně a čestně. Nikdy neměl žádný národ na světě budoucnost, nebyl-li ochoten při své myšlence stát.

12. dubna 1939 Co Němci očekávají od Čechů

I. Češi nám nyní velmi často kladou otázku, co vlastně od nich chceme. Už pouhá okolnost, že se nás táží a že nás jejich otázky překvapují, dokazuje, jak jsme se sobě odcizili a jak obtížný je úkol, před kterým - i my Němci, i vy Češi - stojíme: poctivě se dorozumět a především pochopit, v jakém duševním rozpoložení Čech tyto dny prožívá. Už v říjnu a v listopadu jsem často slyšel otázku, co vlastně ještě teď po Češích chceme, a v únoru, když se začaly rýsovat první známky rozladění mezi Berlínem a Prahou, stávaly se otázky naléhavější: co s námi ještě teď zamýšlíte, co od nás čekáte? Bylo nám těžko odpovídat, ačkoliv jsme přesně věděli, co jsme očekávali od Čechů. Ale to je jako v manželství. Člověk očekává od druhého, že se nějak zachová, ale ten druhý to musí sám vycítit a sám musí vědět, jak se zachovat - jakmile se táže a jakmile je nutno mu věci vysvětlovat, stává se jeho výkon, jeho vyjití vstříc, jeho vlídné gesto už bezcenným. Nyní zase slyšíme otázku: co vlastně od nás očekáváte? Jsme sice toho mínění, že už to dávno musí být známo, a nechápeme ani úzkost Čechů o svou národnost, kterou jim přece Vůdce zaručil, ani nechápeme, co je vlastně v našem očekávání nejasného. Ale přece se chci pokusit - a budiž to jednou zřetelně vysloveno, a to nikoliv politikem nebo důležitým novinářem, nýbrž někým, kdo se domnívá, že myslí a cítí, jako můj celý národ dnes myslí a cítí. Tedy především: očekávali jsme, že Češi zhodnotí docela jinak události z léta a z podzimu 1938, než se to ve skutečnosti stalo. Proč Češi nechtěli a nechtějí nahlédnout, že se mnichovskou dohodou nestala křivda, nýbrž že se křivda odčinila? V roce 1919 přivtělili jste nás k svému státu, aniž byste se nás ptali. Když jsme proti tomu poprvé protestovali, byl náš protest státní mocí potlačen. Hlásili jsme se ke slovu ústy svých zvolených parlamentních zástupců, ale vy jste naše protesty vzali tak málo na vědomí, jako všechny naše žádosti, přání a stížnosti. Jednali jste tak, dovolávajíce se čtrnácti Wilsonových bodů, dovolávajíce se sebeurčení národů. Nechápete právě tak, jako to zřejmě nechápou Britové a Francouzi, že v německém národě, že v každém Němci zůstala z let 1918-1919 hluboká rána, "trauma", chceme-li to definovat psychologicky. Použili jste Wilsonových zásad všude, kde se vám hodilo, a nedbali jste jich všude, kde rušily koncept vašeho vítězného míru. Rozdělili jste Maďary podle práva sebeurčení, ale zároveň jste přivtělili tři miliony Maďarů do jiných států podle strategických hledisek. Domnívali jste se, že vypěstíte půjčkami, almužnami a vměšováním státnost. Ještě roku 1931 odvážil se váš Beneš hrozit německé říši válkou, kdyby Rakousko bylo k ní připojeno! Tážeme se vás: copak to nevíte? Nikdy jste o tom nepřemýšleli? A pakliže jste přemýšleli, nikdy vám nenapadlo, že je třeba odčinit křivdu a že se to v Mnichově stalo? Na podzim jste říkali, že vám ukrajujeme kusy země jako údy živoucího masa. Co jste vy udělali r. 1919, vy s maďarskou hranicí? Podle toho systému, jak jste tehdy vy kladli hranice Maďarsku, byla by německo-česká hranice v Mnichově musila být stanovena ještě o 30 km hlouběji do země. Vaše noviny byly plny nářku nad osudem Poličky (která byla vrácena); r. 1919 ztratili jsme my celé stovky Poliček a bylo nám řečeno, že se to děje ve jménu spravedlnosti a dorozumění národů. Cožpak to nevíte? Či jste to tak rychle zapomněli nebo o tom nikdy nepřemýšleli? V říjnu jsme se domnívali, že se vzpamatujete a uznáte pravdu. Místo toho musili jsme číst v novinách, musili jsme chápat mezi řádky, musili jsme naslouchat šepotu a konečně slyšet nahlas z řečí vašich státníků, že se domníváte, že se vám stala ohromná křivda. Křivdu na vás snad spáchali vaši spojenci, nikoliv Adolf Hitler, který zřídil pořádek, odpovídající přesně zásadám, které jste vy sami 1918 předkládali nám jako vzor spravedlivého míru. Naříkali jste nad milionem Čechů, kteří se dostali pod německou svrchovanou moc. Že polovička z toho byli kolonisté, kteří byli v posledních dvaceti letech posláni do německého území, to jste zamlčeli. Vaši státníci vykládali, že váš stát zchudl, že není více výnosným statkem, nýbrž pouhou chaloupkou. Neleží v tom současně přiznání, že náš sudetský domov byl dvacet let koloniálním územím, do kterého jste posílali své lidi jako úředníky, důstojníky, obchodníky, průmyslníky, železničáře, listonoše, hostinské atd., na jehož útraty jste krášlili a rozšiřovali svá česká města? Očekáváme od Čechů, že i toto uznají. Slovem i písmem dostávali jsme nezávazné krasořečnění, dostávali jsme demokratická spásná poselství, ale čtyři sta - pět set tisíc Němců hladovělo, ztrácelo naději, a našim mladým lidem nezbývalo nic než útěk z domova, neboť tři čtvrtiny normálních životních existencí byly jim uzavřeny. Naše vesnice a městečka, dříve kvetoucí, stala se průmyslovými hřbitovy a v ryze německých krajích rostl rok od roku počet českých kolonistů. Ovšem zřítí-li se národ ze snění o moci a panování do poznání bezmocnosti, je to asi neštěstí, ale proto to ještě nemusí být bezpráví. Kdyby Češi tuto skutečnost uznali, měli by cestu do nových dnů snazší. My Němci ze starého Rakouska pochopili jsme r. 1918 chyby své předválečné politiky. V celé naší zemi nebylo německého politika, který by byl po 1918 neprohlásil, že jsme si své neštěstí zasloužili, poněvadž

jsme nebyli schopni splnit svoji dějinnou úlohu. Celá mladá generace sudetských Němců, které SdP shromáždila, když byla smetla všechny ostatní strany, byla v opozici proti staré předválečné politice, proti politice malicherného národnostního handrkování, proti potlačování cizí národnosti, a vyhnala staré politiky především proto, poněvadž rozpoznala, že jsou vinni a neschopni. Očekáváme, že se v českém národě uskuteční konečně podobný proces vystřízlivění a snaha po myšlenkovém obratu. Kritické likvidování minulosti: to je, co očekáváme od Čechů od podzimu 1938. Žasli jsme a žasneme ještě dnes, že Češi zřejmě necítí potřebu zaujmout konečně kritické stanovisko k postavě, jako byl Masaryk. Zakladatel státu? Ovšem! Ale základ jeho státu neděl se v zájmu Čechů, nýbrž pro ideologickou doktrínu. Žádný Němec vás nebude nutit, abyste vyrvali ze svých myslí jméno a vzpomínku na tohoto muže. Ale očekávali jsme, že sami pochopíte, že to nebyl Hitler, nýbrž Masaryk, který vložil na bedra vašeho národa nejtěžší existenční zkoušku v posledních tři sta letech. Čekali jsme, že se zahloubáte do četby Pekaře, tohoto vášnivého patriota, skutečného realisty, tohoto historika velkého rozhledu a úsudku, a že změříte Masaryka s formátem jeho zneuznaného kritika. Nikoli, nežádáme od vás, abyste se navzájem udávali. Neučinilo na nás dobrý dojem, že tolik Čechů začalo od 15. března přicházet a pokřikovat po zatčení toho či onoho, který prý je komunista, benešovec či to nebo ono. Německá policie nepotřebuje soukromých rad. Nepotřebuje udavačů. Nebylo nám příjemné, že se někteří Češi, jejichž včerejší pocity předobře známe, stali přes noc horlivými obdivovateli nového Německa. Z rozhodujícího německého místa bylo prohlášeno, že neočekáváme žádné nadšení. Všeobecně se o nás ví, že si udavačů nevážíme, a není třeba, abychom podotýkali, že nepotřebujeme politické podnájemníky, kteří se vynořují, když byla práce vykonána, a hodlají s námi zasednout za prostřený stůl. Česká pravice měla v letech 1933 až 1938 velkou úlohu. Nevyplnila ji. Nedovedla včas si zjednat moc a s touto mocí rozumně zacházet. Němci neočekávají a ani si nepřejí, aby nyní pod jejich ochranou vyrůstalo hnutí, které by špatně napodobilo nacionální socialismus. Lidem, kteří pro tato slova přicházejí v úvahu, bylo to povolanými činiteli zřetelně řečeno. Očekáváme, že si Češi na svém území sami zjednají pořádek. Pořádek v hospodářství, které se konečně musí vyzout z liberálních tradic, pořádek ve správě, pořádek v kulturní oblasti. Říšský zákon o Protektorátu vyhýbá se, jako všechny nové německé zákony, které nevyplývají z římskoprávního formálně právnického myšlení, nýbrž přímo ze života a chtějí sloužit životu, stanovit strnulé formy pro spolužití česko-německého území s Říší. Zákon ponechává volné pole na obě strany. Umožňuje velmi hluboce zasáhnout do svébytnosti Čechů a dává jim téměř neomezenou samosprávu ve všech otázkách národních. Němci očekávají, že Češi sami najdou cestu, která by vedla ke klidnému spolužití. I v maličkostech, i v důležitých věcech musili už Češi zpozorovat, že si prozatím nikdo nepřeje vměšovat se do jejich záležitostí. Myslíte však, že jsou nám reminiscence na Wilsona a Denise, ať už jde o jména nádraží nebo o pomníky, zvlášť příjemné? Víme, že česká mládež dvacet let byla vychovávána v duchu Masarykově a že představy, které má o světě, odpovídají skutečnému životu velmi málo. Ale očekáváme od Čechů, že sami naleznou cestu, jak se vrátit od iluzí a ideologie ke skutečnosti, a prozatím přenecháváme Čechům, aby přizpůsobili svůj tisk, svůj film, svou literaturu, své školy a své národní vzdělání potřebám nového života. Protektorátní statut dává zde Čechům možnost, aby se rozhodli: buď z vlastního vystavěli nové, anebo dále dávali přednost starému. Vždycky jsme obdivovali vitalitu, houževnatost a národně politickou výkonnost Čechů a obdivujeme ji i dnes. Kázeň, se kterou národ přestál těžkou krizi, klid, se kterým likvidoval státně-politický experiment páně Benešův, nám imponují, jako nám imponoval němý smutek lidí, kteří kladli květiny na hrob Neznámého vojína. Gesto našeho německého generála dokázalo, že my Němci chápeme takové důstojné chování. Nemáme v úmyslu nutit vás, abyste se nadchli pro něco, co nad vámi vypuklo jako bouře ze zdánlivě bezmračného nebe. My Němci nacházíme se uprostřed revoluce, uprostřed přehodnocování všech hodnot. Vy Češi nemáte na této revoluci podíl. Máte právě za sebou zážitek své vlastní revoluce, připřažené do zákonitostí revoluce francouzské. Mezi národy s tak různě starým vývojem není možno docílit naprostý souzvuk pocitů. Žádáme však po vás, abyste nehleděli jenom na to, co vaše dnešní dny naplňuje bolestí a smutkem, nýbrž abyste střízlivě a poctivě zhodnotili výhody, které pro vás nastaly vstupem do rámce velkoněmecké Říše. Jste zařaděni do velkého organického hospodářského prostoru, budete požívat všech výhod, které docilují Němci růstem své země. Jste lépe chráněni proti nebezpečí války, než jste byli dříve, a v případě války je poloha Čech a Moravy v srdci střední Evropy zárukou, že budete válkou trpět méně než druzí. Nebudete mít armádu a nebudete mít vlastní zahraniční politiku, pro ctižádostivý národ je to jistě těžké. Ale síla českého národa nespočívala nikdy v jeho státotvornosti, nýbrž vždycky v politice, která dovedla národ uchovat. Čechové dovedli podržet svoji národnost po staletí a ve všech krizích, budou ji hájit jistě i dnes ve své nové státní formě. Státotvorná

politika není věc národa, který nikdy nemyslel státně, nýbrž pouze národně. Vaše velké státní experimenty končily vždycky nešťastně. Řídili jste zdatně své osudy pod ochranou německých císařů, budete je řídit i pod ochranou Vůdcovou. Abyste to pochopili a zařídili svůj život podle toho - to od vás čekáme. Němec

II.

Dostalo se mi přetěžké úlohy odpovídat na Váš dopis. My dva - Vy a já - nestojíme však jenom na rozličné myšlenkové půdě, ale jsme oba i v různé situaci. Vy můžete všelicos vyřknout z plna hrdla. A proto dobrovolně skládám pero všude, kde hovoříte o minulosti. Tím nechci říci, že po mém názoru vyslovujete naprostou nepravdu. Ale prožili jsme to každý jinak. Zažili jsme tutéž věc a tutéž historii na různých březích myšlenkového toku. Jaký však má smysl teď hovořit o tom, že kdesi v minulosti leží nějaké viny, křivdy a jejich odčinění? I kdyby vskutku rána, která zasáhla české lidi 1938, byla pouhým odčiněním křivdy spáchané na německých lidech 1918 - jsou to jiní lidé, kteří ji zasadili, a jiní lidé, kteří ji dostali do čela. Lidé, kteří žili 1939, málo zavinili na tom, co se dělo 1914 a 1918. Byli to lidé, kteří se tu narodili, vyrostli, začali chodit do svých škol a s obrovskou pílí a houževnatostí hnali celou velikou vrstvu svého národa ke světlu vzdělání, které jim bylo staletí předtím odpíráno. Pěstili svou mladou - starou řeč, jako se pěstují květiny na záhonech, a nosili své myšlenky, jako jinde nosí lidé šperky. Stavěli jsme, budovali jsme, milovali jsme svůj kus země a honosili jsme se jím. I kdybyste měl doslova pravdu, nemohli jsme přesto cítit jinak. Naproti tomu s Vámi naprosto souhlasím, tvrdíte-li, že naši bývalí spojenci měli na našem osudu větší vinu než Němci sami. Němci uplatnili vůči nám pouze svoji moc. Celé roky a celé měsíce nám otevřeně říkali, co hodlají učinit. Myslím, že není v Čechách člověka, který by nevěděl, že zákeřně se chovali jenom naši spojenci. Právě toto vědomí dolehlo na národ bolestněji než věci ostatní. Opakuji: dnes není hlavní, jak se to stalo a kdo nese vinu - hlavní je skutečnost, že tu dnes stojíme vedle sebe a snažíme se vypořádat se s touto skutečností tak, abychom mohli dále žít. Hlavní je, abychom pochopili: jak dál? Dovolte, abych opakovala několik Vašich vět, které mi připadají důležité: "Nebylo nám příjemné, že se někteří Češi, jejichž včerejší pocity známe, stali přes noc horlivými obdivovateli nového Německa..." "Nepřejeme si, aby pod naší ochranou vyrostlo hnutí, které by špatně napodobilo národní socialismus..." ale: "očekáváme, že si Češi na svém území sami zjednají pořádek v hospodářství, které se musí konečně vyzout z liberálních tradic, pořádek ve správě, pořádek v kulturní oblasti..." "prozatím přenecháváme Čechům, aby přizpůsobili svůj tisk, svůj film, svou literaturu, své školy a své národní vzdělání potřebám nového života..." Myslíte, že to je náhoda, že jsme, jací jsme? Sám pravíte větu, která však, jak se zdá, neproniká nijak hlouběji k Vašemu vědomí: My, Němci, nacházíme se uprostřed revoluce, uprostřed přehodnocování všech hodnot; vy, Češi, nemáte na této revoluci podíl. Nuže, sám říkáte jasně, kde je podstata věci. Když před rokem přišli nacionální socialisté do Vídně, bylo pochopitelné, že žádali na rakouských občanech rychlé přizpůsobení. Rakouští občané byli totiž Němci. Měli přístup k myšlence německé revoluce, jak to sám nazýváte. Nejenže k ní měli přístup, ale měli v sobě zárodky nadšení a předpoklad pro stržení. Tato vichřice, která je německá, musí ovšem nadchnout každého Němce, protože mu dává účast na prudkém pohybu v dějinách. Máme svoji povahu a říkáte sám, že odolnou. Tato povaha vyrostla z jiných kořenů, živily ji jiné prameny a udržovala ji jiná modlitba. Nic z toho, co prodělal německý národ v posledních dvaceti letech, se nepodobá tomu, co prodělali Češi v posledních dvaceti letech. Neobáváme se, že ztratíme svoji národnost. · Jedno slovo ve Vašem článku je ovšem trpčí všeho ostatního. Slovo prozatím... Prozatím přenecháváme Čechům... Prozatím očekáváme od Čechů. Prosím Vás, pochopte jednu věc: že už nesneseme žádné prozatím. Zkuste se na chvíli zamyslet na tím, co jsme prodělali: Jednou to bylo tak. Pak zase jinak. A potom onak. Vždycky, když už jsme mysleli, že jsme u konce, shledali jsme, že bylo všechno zbytečné. Představte si zástupy dělníků, kteří jdou denně po práci. Zástupy rolníků, kteří dnes pracují na svém poli.

Představte si národ osmi milionů, který chce konečně s pokojem a poklidně pracovat, aby udržel svou věc. Představte si, kolika otřesům byl vydán každý z nás: a neříkejte už nikdy slovo prozatím. Máte-li skutečně úctu k českému lidu a národu, jak píšete, projevte to tím, že ze svého myšlení vyškrtnete jakékoli provizorium a jakékoli překvapení, obsažené ve slově prozatím.

Milena Jesenská

19. dubna 1939 Česká maminka

Žena prožívá vždycky všechny události jinak než muž: trpělivěji, odevzdaněji, odolněji. To už příroda učinila ženu takovou. Naučila ji chápat, kterak třeba věci snášet. Muž se většinou vzpouzí v jakémsi vnitřním lomcování a vzdoru, pokud má charakter. Nebo se hroutí zcela nečekaně, jakmile se propadají podmínky, na které byl zvyklý. Žena v jakémsi zemitém hrdinství popadá vždycky povinnost nejbližší. To hrdinství leží předně v tom, že dovede úplně vyškrtnout sebe samu, myslíc především na lidi, kteří jsou jí svěřeni. To zemité spočívá v tom, že je to povětšinou tisíc a jedna lidských všedností, drobností a obyčejností, které musí být vykonány a na které každý ve vzrušených chvílích zapomíná právě proto, že se mu zdají nicotné. Veliký plamen ženiny udatnosti mění se v tisíce drobných mincí, které nelze vyčerpat, jako nelze umořit srdce vskutku milující. Plnýma rukama můžeš vyhazovat z okna drobné penízky, nedopočítáš se jich ani, ale konce neberou. Zažili jste už, jak vypadá byt, kde někdo umřel? Na židlích sedí lidé se zarudlýma očima. Muž stojí zády k bytu a kouká oknem ven, vždycky se vzdorní lidé rádi dívají oknem ven, někam daleko, alespoň v představách. Děti nešly do školy, nic nechápou, poděšeně mlčí, a někde někdo vzlyká. A mezi tím chodí tichá maminka. V poledne postaví na stůl polévku, pojď něco sníst, muži, ať máš něco teplého v žaludku. Ty, děvečko, vezmi Pepíčka a jděte k babičce, počkej, vezmi si svetr, ať se nenastydneš. Máš čistý kapesník? Nech tetu s pokojem, nech ji vyplakat, uleví se jí. To jsou, víte, ty drobné penízky. Jsou chvíle, kdy je tak nesmírně těžké žít. Ale máminy ruce zachraňují dnešek i zítřek. Viděli jste už maminku, které se narodilo děťátko? Vyčerpaná a unavená přijímá malého tvorečka do náručí jako úkol, který jí svěřuje život. Na ulici venku můžete číst v novinách, že právě zahynulo tam či onde tolik a tolik set lidí pod leteckým náletem. Že se potopila loď, rozdrcená nepřátelskou pumou. Že zmizely ze světa celé vesnice. Ale tady se narodilo jedno jediné, maličké, nepatrné miminko v úzkostech a radostech, drobeček příští naděje, částečka zítřejšího světa. A maminka umývá denně svoje děťátko, převléká je, kojí, pere na ně a pokládá je na sluníčko, a žádná věc na světě nezastaví její práci, žádná pohroma ji neoslabí. Za mnoho let bude snad jednou tahle maminka, postárlá a povadlá, posílat svého synka do války. Pak mu bude balit batoh a prát prádlo, bude se starat, aby mu přibalila něco dobrého, a řekne se srdcem sevřeným a jakoby zmáčknutým: Pánbůh tě, hochu, opatruj. Bude pak posílat balíčky buchet za svým chlapcem někam do ciziny a bude se za něj modlit tichými modlitbami. A mezitím bude vařit, drhnout, mýt okna a zalévat kytky na zahrádce: bude měnit poklad své udatnosti na drobné kovové mince, které bude rozdávat plnýma rukama. Bude stát ve středu svého domova, jako neviditelný pilíř. Bude všude a zařídí všechno, a jakmile přijdete do oblasti jejích dlaní a jejího srdce, jste v bezpečí. · Takových maminek žije mezi námi tisíce a statisíce. Na drobné práci jejich rukou leží celé ovzduší domova. Ve stínu jejich práce rostou děti a muž vyřizuje svoji světskou práci. A v těch tisíci drobných penízcích je jedna velká mince: jsou to české maminky. Jejich češství je jim přirozeným příkazem, jako jejich mateřství. Dovede-li hájit muž svou myšlenku celým srdcem a celým mozkem, hájí žena svoje češství nikoli z rozumové úvahy, ale mocí instinktivního příkazu. Trpělivá a houževnatá, rozdrobená v malé lidské všední povinnosti, z nichž se skládá život, dovede být žena bojovnější a bojechtivější než muž, je-li ohrožen ústřední cíl citového jejího života. Bojovnější právě proto, že nebojuje s rozvahou. Snad je k boji třeba víc nenávisti než rozvahy. Ženy dovedou víc nenávidět než muži, jako dovedou víc milovat. Dovedou bránit své ohrožené svěřenství proti přesile, dovedou umírat marně a dovedou hájit do posledního dechu věc, která by se rozvážnému zdála předem prohranou, jako pěnice hájí hnízdo proti luňákovi. Hnízdo a mláďata - to není

jenom povinnost. To je úkol, který svěřila ženě příroda. To je věc, o které se nepřemýšlí a o níž se ani mnoho neví. To je věc, pro kterou se pokojně, spolehlivě a svědomitě žije a pro kterou se třeba umírá z podivuhodného rozkazu, který pochází z hlubin srdce. V rukách takových maminek nechť leží naše domovy. Těmto ženám můžeme svěřit národní svoji budoucnost se srdcem pokojným. Budou ji chránit, jako kněžky ochraňovaly oheň, jenž nesměl vyhasnout - těmi nespočetnými drobnými penízky. A budou ji bránit ze všech sil, kdyby snad měla být jednou ohrožena. · Snad těch dvacet let, jež jsme prožili, bylo příliš, příliš krátkých. Dvacetiletá skutečnost nezahrazuje pohled zpátky. Je mnoho lidí mezi námi, kterým ta minulost nevymizela z paměti, a jaksi přes noc jsme se k ní vrátili. Ztratili jsme poměrně snadno svoje bývalé státní hranice a svoji státní samostatnost. Bylo by však nesmírně těžké žádat po tomto lidu, aby ztratil zvláštní výraz své národnosti. V jeho ochraňování máme už tradici. To jsme se učili už mnoho, mnoho desítek let. Nepamatují-li se na to mladí mezi námi, vědí to naše mámy. Dědeček a babička každého z nás mozolnýma rukama se lopotili na zahrádce své české národnosti. V každé rodině jsou o tom zkazky, báje, pohádky. Tahle práce už tu byla vykonána dobrýma a dělnýma rukama. Má hluboké kořeny v srdcích všech, neboť zdatnost práce byla odjakživa statkem, který se dědil v národě. A naše maminky se vracejí do úloh našich babiček. Vidím svoji babičku před sebou a nikdy na ni nezapomenu. Podobala se Babičce Boženy Němcové právě tak, jako se jí podobala babička vás všech. Nosila na hlavě hedvábný šátek a pěstovala za oknem azalky. Měla osm dětí, když pekla lívance, nemohla se dopéci, jak děti hladově ujídaly z plotny, a když balila knedlíky, balila půl dne. Dostalo-li jedno dítě neštovice, mělo za chvíli i ostatních sedm dětí neštovice a babička chodila drobná a bdělá, od lůžka k lůžku, sama však nezastonala, protože neměla na to čas. Střechy Malé Strany, kužel světla nad stolem pod zeleným stínidlem, podivuhodná malomluvnost a podivuhodná dobrota velkého srdce, samozřejmá životaschopnost a žulové češství - to byl domov mojí babičky. Ve válce, jak se ještě pamatuji, jsme počítali čas o hodinu dřív, říkali jsme tomu letní čas, ale babička tomu říkala rakouské vynálezy a v její domácnosti šly hodiny podle poctivého slunce, celému přívalu okolního světa navzdory. A když někdo řekl: Je dvanáct hodin, vztyčila se malá, tichá babička a řekla: Je jedenáct hodin! A znělo to jako proslov královny a jako patetická báseň. A skutečně: bylo jedenáct hodin. · To proto, poněvadž drobné věci se stávají velikými symboly. A poněvadž je to žena, která třímá v ruce drobné věci, kraluje také nad velikými symboly. Česká píseň a česká kniha. České pohostinství. Česká řeč a české staré zvyky. Česká velikonoční vajíčka, české zahrádky a trsy českých růží. Pohoda českého domova, český chorál a dobrosrdečná kamarádskost českých lidí. To všechno jsou drobné věci, ležící v rukou českých žen. Dělat je po našemu a dělat je dobře - těch drobných tisíc všedností a povinností -, to je obrovský úkol, který dnes každá máma přejímá. A není ani třeba přát jí sil a vytrvalosti. Je totiž naprosto nepochybné, že je bude mít.

26. dubna 1939 Změněné nakupování

Nechci mluvit o tom, co všechno podle našich obchodníků nebude. Tenhle strašný shon po věcech a zásobách je jednou z věcí, kterým nerozumím, právě tak, jako jsem ve dnech všeobecné mobilizace nerozuměla lidem, kteří odjížděli. Je to vždycky takové zachraňování sebe na vlastní pěst a třeba i na úkor jiných. Co s tím dnes? Dejme tomu, že se nedostanou potraviny tak, jak jsme byli zvyklí, dejme tomu, že továrnám přechodně dojdou zásoby materiálu a vyskytnou se potíže finanční a devizové, než se obnoví. Dejme tomu, že opravdu nedostanete už krásnou přízovou punčochu a že bude málo mýdla nebo že bude horší jakosti. To je snad nemilé: ale je nás tady osm milionů. A odpovězte mi upřímně: skutečně si představujete, že budete péci buchty svým dětem, a domovníkovy děti budou pít neslazenou žitnou kávu k obědu? Skutečně byste vydrželi dívat se na cizí hladovící děti jenom proto, že byste měli sami ještě plnovitaminový oběd? Mluví se tolik o jednotě celého národa, a nikdy jí nebylo víc zapotřebí než dnes. Ale nikdy nebudu rozumět jinak jednotě národa než v pravém slova smyslu: že se všichni postavíme na jedno místo a do jedné řady. A budou-li mezi námi trpící, hladoví a nezaměstnaní, bude se o ně starat celý národ. Jednota národa nemůže být nikdy jenom v jeho řeči a odkazu jeho předků: ale také - a hlavně - ve velikosti jeho srdce, v únosnosti jeho myšlenky, v statečnosti a šlechetnosti jeho citového a kulturního projevu. Nemůžeme ani dnes říkat jedině a výlučně: jsme národ. Musíme k tomu dodávat, jaký jsme národ. Druhé

je právě tak důležité jako prvé. · Ale budiž zde řeč o změněném nakupování. Člověk nebohatý má rázem po starostech: dějinné okamžiky neodehrávají se všechny prvního v měsíci, a to bývá jediný den, kdy mnoho městských lidí má peníze k nakupování. Tak se také stalo, že jsem se rozhlédla po tom, co se děje v obchodech, teprve tehdy, když začalo svítit jarní slunce a když bylo třeba nakoupit několik punčoch a několik maličkostí. Ukázalo se, že dětské přízové punčochy nejsou na skladě, a že jsem jakýsi podivný tvor, neznalý pražských poměrů, poněvadž jsem jich žádala půl tuctu. Totéž se odehrávalo, když jsem chtěla koupit dcerce boty, ponožky, košilku. Ale to není zajímavé. Zajímavé je, jak se dnes v krámech prodavači chovají. Jste zvyklí jakémusi důstojnému uvítání, spěchu a chvatu, a mimoto jste zvyklí, že vám předloží bez požádání na výběr hned několik různých jakostí. Dnes však vejdete do krámu a máte ihned dojem, že jste se někam vetřeli, kde nemáte co pohledávat. Prodavač hledí skrz vás, tváře se, že vás nevidí, a když se, trochu už plaše, odvážíte přednést svoje přání, odpoví: Nevím, máme-li je ještě na skladě. Podívám se. Načež odejde někam dozadu, kde s někým tajemně šušká, a pak se vrátí s jedním párem punčoch číslo 47 (pro malou holčičku) a krčí rameny: To už je poslední. A aniž by se vámi dále zabýval, věnuje se skládání hedvábných kravat. Stojíte u pultu jako politý psík. A vzpomínáte si: Ano, takhle už jsme jednou chodili pro chléb, pro máslo, pro kousek látky, pro boty. Takhle jsme stáli už jednou u pultů v obchodě, takhle jsme už jednou prosili, když jsme chtěli za své vydělané peníze něco nakoupit. Já nevím, jaké máte pocity vy: já bych si přála, aby se v těchto věcech například jevila jednota národa. Přála bych si, aby se například nenašel nikdo, kdo by dostal chuť na komkoli v těchto dnech vydělávat. · Jsou i opačné zkušenosti. Přišla jsem do obchodu s nitěným zbožím dole na Václavském náměstí, kde kupovala už moje maminka a kde jsem nastavovala zaťatou ruku přes pult, abych vyzkoušela velikost punčoch, když jsem byla přibližně tak veliká, jako je moje dcerka dnes. Bylo tam plno a bylo tam všeho dost. Chovali se naprosto jako jindy: klidně, zdvořile, úslužně. Ukázali mi plnou krabici zboží. Ale řekli mi: Nemůžeme vám prodat víc než dva páry punčoch. Nehněvejte se. Víme, že u nás kupujete léta. Ale jiní lidé u nás také kupují léta. Musíme mít pro všechny. Máme zásob dost, dostaneme zase zboží. Ale ohlédněte se za sebe, kolik zákaznic už čeká na totéž. Nemohu dát jednomu všechno a druhému nic. Nechci dělat zbytečnou paniku a chci své zboží prodávat. Budu je prodávat tak dlouho, jak je budu mít, a nic nebudu nikomu tajit. Ale nemohu a nechci za zvláštní peníze nebo za zvláštní výhody prodat někomu balík, a druhému balíček. Vezměte si dvoje punčochy a přijďte za čtrnáct dní znovu. Vidíte, to je správná řeč. Kdyby tak jednal každý obchodník, nebylo by těch zbrklých nákupů a poděšených nakupujících a nebylo by také té atmosféry keťaské, která se začíná vznášet nad Prahou. Když si vás vezme váš drogista stranou a pošeptá vám tajemně: schoval jsem pro vás ještě kilo mýdla, vyhubujte mu, jste-li co zač. Řekněte mu: máte-li mýdlo na prodej, neschovávejte je. Vyložte je na pult a řekněte docela otevřeně, kolik můžete prodat. Ale prodávejte je každému. Zdá se, že jsou lidé, kteří se tak chovají. Inu, mnoho jich není ani na té, ani na oné straně. Nebude-li tohoto chování, pak ovšem dojde zase k tomu, co jsme už také zažili: že budou před zavřenými obchody stát roztrpčení lidé, aby si koupili kousek chleba, že budou chodit děti a ženy celé noci stát na ulici a že ze zavřeného obchodu budou zadem vycházet ti, kteří si okamžitě odnášejí celé balíky. Pak dojde znovu k tomu nejhanebnějšímu a nejškaredějšímu zjevu z minulosti: že ve chvílích neštěstí se najdou lidé, kteří se chtějí obohatit a rozlišují mezi bohatým a chudším, mezi potřebným a zhýčkaným. Nenajdou se na venku mezi drobným lidem. A nenajdou se na předměstích mezi drobným dělnictvem. Ale najdou se ve středu velkých měst - lidé, kterým pokojná dvacetiletá civilizace vzala páteř. · My kupující nemůžeme dnes mnoho dělat. Jsem přesvědčena, že tento přechodný nedostatek zboží bude nějak upraven. Přesto nás patrně čeká několik týdnů nepořádku a váznutí, které mohou vynést na povrch všechnu tu špínu počínajícího keťasení. Nemůžeme dělat nic, než přijít do obchodu a žádat zboží. Přesto vám radím důtklivě: pamatujte si každý jednotlivý obchod, každého jednotlivého prodavače. Nezapomeňte ani jedno křivé slovo, ani jednu nevrlou odpověď! Zapamatujte si ji dobře: a nikdy už do takového obchodu nevkročte, i kdyby prodávali zboží ze zlata a kdyby se vám - v jiných dobách - ukláněli k zemi. Je totiž jedno pravidlo na světě: pravidlo jakési rovnováhy. Nebylo by keťasů, kdyby lidé svým chováním nepodporovali a nevychovávali jejich mentalitu. Nebylo by advokátů vydělávajících na neštěstí druhých, kdyby měli lidé méně strachu a více páteře. Nebylo by lichvářů, kdyby nebylo lidí ochotných dát se vysávat. Při každé ráně, kterou v životě dostanete, se zabývejte především kritikou sebe samého: jak je možné, že

se ten člověk směl odvážit udeřit mne? Pak teprve naříkejte na lidskou surovost. Budeme dnes potřebovat lidi, kteří vyvinou pocit sebevědomí, klidu a důstojnosti. A budeme potřebovat naléhavě: v zárodku vymýtit všechny typické znaky nejednoty. A to je třeba dělat, budovat a stavět.

3. května 1939 Co očekává Čech od Čecha?

Rozpráví se v posledních měsících o tom, co očekává Čech od Němce a Němec od Čecha. Když jsme se octli v tak těsném sousedství a úzké spolupráci, je přirozeno, že si musíme jasně uvědomit, kudy vedou nejschůdnější cesty pro oba národy. To je ovšem práce na dlouhou dobu a práce, abych tak řekla, zkusná. Naléhavější však je otázka vyjasnění, co čekáme od sebe samých. Dějiny nejsou oblaka plující nad hlavami. Dějiny jsou hodiny, dny a týdny, nesené živýma rukama. Ani osudy národů nepřicházejí jako blesk z čistého nebe. Podvede-li tě někdo, přemýšlej napřed, proč jsi hlupec, a potom teprve, co je on. Zlomí-li tě někdo, uvažuj napřed, proč jsi byl sláb, a potom teprve, proč on byl takový a takový. Máme-li zavést ve své zemi nový život, je dobře rozhlédnout se, kde má tento život kořeny, jak hluboko sahají. Být Čechem není samo sebou víc než opis rodného listu. Být dobrým Čechem je náš společný úkol. Nestačí však k němu vypnout hruď a ukázat příslušnost k domovské obci. Musí v nás být právě náplň toho národního ducha, který v dobrém obstojí před dějinami. Mluvíme-li v posledních dnech tolik o sjednocení, činíme tak s vědomím, že to je začátek nezbytné cesty. Ale lidé, kteří mohou mluvit k národu, mají mimo tuto nejhlavnější a nejdůležitější, nejnaléhavější a nejaktuálnější úlohu, národ sjednotit, také starost jinou: totiž národ povzbudit. Dosud nebylo u nás řečeno, že je třeba sejmout z tohoto lidu tíhu, která dolehla v posledních měsících na jeho duši a která by velmi snadno mohla zatížit jeho mysl až k určitému stupni demoralizace, poněvadž každé podlomené sebevědomí vede k demoralizaci. Nechť se hovořilo o minulosti jakkoli, zapomnělo se říci, že tato minulost leží ve dvou ranách jako balvan na lidech. Nemluvím teď vůbec o ztrátách, o změně státní situace, o změněném poměru k Německu. Mluvím o dvou ranách, které český národ dostal a které jsou tak bolestné, že jsou s to podkopat jeho důvěru v sebe tak zhoubně, že se přestane vřelým srdcem zajímat o svou věc, vzmáhaje se na zájem jenom unavený a vlažný. První rána je, že jsme byli zrazeni. Smlouva, které jsme věřili, byla zahozena. Je přirozené, že si národ klade otázku: což jsme takoví, že je možno beztrestně a bez odezvy takto s námi zacházet? Což jsme měli pro bývalé spojence cenu králičí, že tato pohozená smlouva nevyvolala ani stud ve tváři Francie? Hledě na svoji malou zemi, opakoval si asi v minulých dnech český člověk bezpočtukrát: nestáli jsem jim za to! Nestáli jsme jim ani za to, aby se omluvili! To je velký bolák v srdci člověka, který svou zemi miluje, i když je velká jenom jako penízek na dlani Evropy. A tento bolák nutno uzdravovat. Nutno říkat, a třeba často beznadějně, nutno opakovat, a třeba často marně, nikoli světu, ale našim lidem: je to kouzelná země, ve které žijete, a je to skvělý národ, ke kterému patříte. Druhá rána je méně znatelná a psalo se o ní méně. Nevidím důvodu, proč by se o ní nemělo mluvit otevřeně, neboť právě německý národ tuto bolest pochopí spíš než kdokoli jiný, neboť Němci jsou národem vojáků. My jsme se, jak každý ví, hotovili k boji, všichni, jak tu stojíme. Každý z nás měl své místo a svou zbraň a každý z nás byl připraven umřít. A jak jsme tak stáli, čekajíce boj, byly nám odňaty zbraně a řeklo se nám: jděte klidně domů. Nevím, zdali si uvědomujete, co to pro vojáka znamená ustupovat dřív, než bojoval, aniž by vyhrál, aniž by prohrál. Ta cesta zpátky od hranic domů - to byla strašlivá rána do morální pevnosti lidí. Ovládl nás pocit podivné tuposti a bezmoci. Dělej co dělej, svému osudu neujdeš. Oč snazší by byla psychologická a morální situace Čechů, kdybychom byli vůbec nemobilizovali! Leč ta marná procházka s puškami a návrat bez nich ublížily sebevědomí národa snad ještě víc než předchozí zrada. Jak nebezpečné bylo být poctivcem v rukách Francie! Podařilo se jí vzbudit v našich lidech hořkou příchuť ošizení ve věci nejvyšší. Nuže, stojíme před úlohou budit novou důvěru v lidi, kteří ji ztratili. A to důvěru v sebe. Inteligence a pochybnost Tahle morální rána sedí hluboko a bude ještě tkvět nějakou dobu v nervech lidí. Ale jak už to bývá vždycky, nejhůře jí byla postižena inteligence. Nevím, podle jakých zákonů je člověk s rozvitým rozumem a s vyvinutějšími kulturními potřebami méně odolný než chlapisko od pluhu nebo od

mašiny. Ti lidé venku se nezměnili ani trochu. Jdou klidně po své práci a jsou naprosto nezvráceni ve své důvěře v lid a sebe. Ale lidé školení a vzdělaní přepadají sebe i národ spoustou pochyb, výčitek, jakýchsi podivných a marných vzpomínek. Mluvila jsem například s člověkem, který mi přidržoval některý z minulých článků před očima s otázkou: "Řekněte mi, kde je vlastně nějaká vlastnost našeho národa, která by stála za to, aby byla tolika obětmi hájena? Která by činila tento národ tak cenným a vzácným, aby byl vydáván tolika otřesům a tolika bolestem? Píšete: česká kniha a česká píseň, české pohostinství, česká řeč, české zvyky, chorály, velikonoční vajíčka a kamarádskost. Výborně. Ale to všechno mají ostatní národy také. To není vůbec nic divného a nic vynikajícího. Nic, co byste nenašla jinde - snad dokonce vyvinutější a kultivovanější. Kde je tedy oprávnění pro tuto hrstku lidí bojovat a kde je nějaká vlastnost, která stojí za oběti?" To byl tedy Čech, a dokonce velmi inteligentní člověk. Mám za to, že asi není osamocený ve svých pochybách, i když snad těchto pochyb nebude celá záplava. Ale méně jasně formulované slyšela jsem je už několikrát. Nuže, kde je ta vlastnost českého národa, která stojí za to, aby národ usilovně pracoval na svém národním právu a své národní existenci? Už pouhý fakt, že všelijaké vlastnosti mají ostatní národy také, stačí k zodpovědění této otázky. Mají je také, ale v jiné formě a v jiném výrazu. Na poměrně málo čtverečných kilometrech vyrostl národ, který tu žije tisíc let a který má tolik životaschopnosti, že se udržel nikoli jenom existenčně, nýbrž národně: to je: ponechal si svůj zvláštní a odlišný výraz. Berlín není od Prahy tak daleko, a přece žijí v Berlíně lidé docela jiní, s docela jinou mentalitou a docela jinými vlastnostmi. Kdybych měla formulovat, čeho si na českém národě nejvíc vážím, řekla bych: toho typu, kterému se říká písmák. Když jsme byli malí, učili jsem se ve škole psát větičku: Já jsem Čech, a kdo je víc? Jakmile jsme dorostli, poznali jsme, že všelikdos je víc. Naše řeč nestačila svého času ani na vydání vědeckých knih, protože odběr byl tak malý, že by se byl náklad nevyplatil. Za několik hodin cesty autem došli jsme na hranice, kde už nikdo naší řeči nerozuměl. Donedávna nevěděli v Anglii, je-li Praha v Řecku, nebo v Jugoslávii. Naše malá početnost vychovala v nás lidi uvážlivé, přízemní a moudré. Kolikrát jsem našla v bytě horníka, chalupníka, sedláka knihovnu, jakou nemá ani český inteligent! Kolikrát jsem našla v lidech oddanost k myšlence a chtivost po ní, a pohovoříte-li si s Angličanem, řekne vám, že u nás je každý řemeslník inteligentnější než v Anglii učitel. Poněvadž rozum je jakási obranná látka, která vzniká v lidech věčně ohrožených. Naše ohrožení bylo takového druhu, že dalo vzniknout právě té krásné a správné míře rozumu, jenž ústí v lidskost, vůli k pospolitosti, k vyslovenému citu pro sociální spravedlnost, aniž by dal vzklíčit přerozumářskému zbabělství. Nuže, to miluji na českých lidech nejvíce, tento správný poměr mezi myšlenkou a skutečností, dobrotou a nezměkčilostí, pracovitostí a nesnobstvím. A tyto všechny vlastnosti jest nám hájit spolu s vědomím, že jsme Češi. Kdybychom se stali Čechy brutálními nebo zbabělými, kdybychom se stali Čechy podlízavými nebo surovými, teprve pak bychom měli důvod k pochybám. Inteligence a pohodlí V určitých vrstvách se stalo módou prohlašovat: cítím se ohrožený. Mluvíte s ženou lékaře, plavou, hezkou paní s dvěma ještě plavějšími dětmi, Češkou, celá rodina má někde na periferii nějaký domeček a vede se jim dobře. Ale paní s vámi mluví tajemně a spiklenecky. Nic už ji na světě netěší a musí odjet. Proč, proboha, musí odjet? Co se jí děje? A kam chce s těmi dětmi odjet? Ukáže se, že byla kdysi jednou - asi nedopatřením - pozvána na čaj ministerstva zahraničních věcí a že kdysi při znalosti angličtiny mluvila s nějakými hosty. Tady nebudeme mít možnost existence, tvrdí tajemně. Včera už nedostala u hokyně mýdlo. A sádlo je také těžko dostat. A pak, jak jiný život budou mít její děti, když vyrostou jako američtí nebo britští občané? Jaké široké bezpečí! A ta příslušnost k velkému národu také není k zahození. Tady je teď prý tolik nezaměstnaných, což když její muž nebude mít už takovou praxi, jako měl? Bude musit nakonec propustit služku, a jak by si pomohla se dvěma dětmi? Je sice těžké dostat vízum, ale strýček má dobré známé... inu, vždyť víte. A v Anglii je asi těžké získat novou existenci, ale protekcí se všelicos zmůže a ona má všelijaké styky... a pak její sestra, víte přece, jaká je to křehká bytost, má slabý žaludek, musí se zvlášť pro ni vařit, a kdoví, bude-li tu dost takového jídla... A za několik neděl přelétne tato plavá bytost skutečně zástupy lidí, kteří se tísní u konzulátů, a jede, vybavena nejlepšími kufry a lodním lístkem první třídy, rovnou z národa někam, kde se žije pohodlněji. To jsou myslím právě titíž lidé, kteří jezdili autem z města, když byla v září vyhlášena mobilizace. To jsou titíž lidé, kteří byli "náhodou" v květnu v Londýně a pak "náhodou" v září zase. Mluvila jsem předevčírem s Frantou Slezákem, chalupníkem u Slaného. Tak co tu děláte, povídám. Inu, brambory mám osázené a žito taky. Bylo studené jaro, ale vzešlo to, jako zázrakem, krásně. V sadě asi pokácím staré dvě jabloně a vysadím nové, a stará má už mladé kačeny, jděte se podívat, jsou jako pampelišky. Támhle ten bezový keř nějak ostříhám, aby nezašel, aby ta zahrádka byla letos pěkná. No, povídám, a jak

se snášíte s Němci? A co bych, oni si chodí a já si dělám, říká klidně. Mám tu své pole, slepice a husy, děti mi jdou do školy a chalupa je zadlužená. Tož dělám. A ničeho se nebojíte? A čeho bych se bál? A poprvé je Franta trochu udivený a dívá se na mne, mám-li to v hlavě v pořádku. Čeho bych se bál? Dělám si a budu si dělat na svém. Když se něco stane, tož začnu znovu. Táta se také všelijak narachotil. Stát se může všelicos - na vesnici není člověk nikdy jistý, oheň, povodeň, vím já, co může všechno přijít. Jaképak bání? Vrásky mu kolem očí dělají dva vějířky, ústa se sice nesmějí, ale oči ano, tím krásným českým humorem, který také nikde na světě nenajdete, a slov ukusuje: A pak, paní, člověk může umřít jenom jednou. A když umře trochu dřív, tak je holt o trochu dýl mrtvej. A když tak sedíte na mezi vedle drobného českého člověka Franty Slezáka, který má políčko, kachňata a letos zvlášť hezkou zahrádku, když se koukáte přes sady, které kvetou, a přes pole, která mají šedosivou zeleň, když přemýšlíte o tom zvláštním obrazu odvahy, že člověk může být nanejvýš o něco "déle mrtvý", a když vidíte na ohybu u lesa vynořovat se jednu dvojici za druhou, dva mladí lidé v květnu na jaře, máte najednou srdce pokojné, právě tak pokojné jako Franta Slezák. Písmáctví není pouhý rozum. Písmáctví je moudrost, skromnost a hluboké vědění, které voní hlínou, poctivou statečností a právě tou mírou lásky k životu, která člověku dovoluje za svou věc umírat. Tuto samozřejmou lásku k drobné povinnosti a tuto samozřejmou odvahu: to je, co musíme od sebe samých očekávat. Většina lidí ji má právě proto, že jsou Češi. A vy, kteří jste utekli od chalup svých pradědečků do vzdělání a nacházíte se v dost neblahém stupni lidského vývoje: ten dědeček z chalupy ve vás už asi povadl a ta civilizace nevytvořila zatím tvrdou a pyšnou tradici - vy se choďte dívat, jak se žije, jděte se učit, jak se myslí a jak se myšlenkou, rozumem i prací udržuje národ v klidné a statečné pohodě. Neočekáváme nic než souzvuk s tímto výtečným lidem: věřte mi, nejlepší výraz našeho národního souručenství.

10. května 1939 Jsem především Češka?

Pravil mi nedávno jeden muž - ostatně člověk výtečný, činorodý a výborný národovec - "Ať máte názory jakékoli, vidím, že jste především Češka. Čtu to z Vašich článků a raduji se z toho." Byla to tedy pochvala, a sice veliká. Byla bych tedy měla mít radost, protože každá pochvala z dobrých úst přináší povzbuzení a odnáší pocit, že pracujete marně a ve vzduchoprázdném prostoru. A poněvadž to řekl člověk, se kterým bych se byla před pouhým rokem určitě velmi rozcházela ve světovém názoru, bylo tedy i to radostné, že jsme oba seděli vedle sebe, naprosto se shodovali v pojetí dnešní práce a upřímně si při rozchodu stiskli ruce. A přece ta radost byla zkalena formulací toho uznání; zhruba by se dalo vyjádřit také asi takto: ať jste jakákoli, především jste Češka a to stačí. Je tomu už dobrých čtrnáct dnů a kudy chodím, stále s sebou nosím slovíčko: především. Po volných chvílích, po procházkách jarní Prahou - člověka teď najednou popadne v bytě neklid a běží se podívat třeba na jez nebo na Petřín nebo do Strahovské zahrady, aby očima kousek Prahy ohmatal a vracel se domů pokojnější -, po nocích, kdy nemohu spát, v roztrhaných rozhovorech s přáteli, všude se za mnou plíží slovíčko především. A když jsem to byla všechno přebrala, převrátila, přemyslila, musím Vám, pane, Vaši pochvalu vrátit. Jsem samozřejmě Češka, ale především se snažím být slušným člověkem. Dovolte, prosím, abych Vám to vysvětlila: Češi jsme všichni. To dohromady ještě nic neznamená. Viděno střízlivýma očima, je to příslušnost k malému národu, který má všelijaké svízele a všelijaká trápení. Podaří-li se člověku urvat nějaké vízum, může mít za pět let v kapse americký pas a procházet se po světě jako občan americký, který má rozhodně na světě méně potíží. Pokud vím, mnozí mezi námi volili podobné východisko. Ne, skutečnost, že jsme Češi, ještě nic neznamená. Není-li tato skutečnost především vázána na určité vlastnosti, ztrácí svoje hodnoty. Je zajisté krásný a hrdý pocit být Francouzem a je zajisté povznášející nazývat nejkrásnější píseň na světě svou hymnou. Přesto ztratili Francouzi za jediný týden úctu světa a být Francouzem není dnes asi velmi slavné. Můžete mi namítnout, že za francouzský lid jednala pouze francouzská vláda a že tedy jedině tato vláda ztratila vážnost světa, a nikoli Francie. Nuže, tomu není tak. Byl to francouzský lid, který jásal na ulicích. Mimo to v září 1938 žila Francie v takovém státním stavu, že prostě nebylo možno - technicky možno -, aby vláda jednala proti vůli svého lidu, kdyby byl tento lid jednal rozhodně, statečně a čestně. Tento lid však plakal

radostí, že jeho vláda zrušila svoje slovo, a poházel květinami muže, kteří to učinili. Přes všechno, co jsme zažili, mám pevný dojem, že žádný Čech v celém velkém světě úctu ztratit nemohl. Celý svět se na nás díval a viděl, že se tento malý národ choval obdivuhodně. Když přišla hodina naplnění smlouvy, stál celý národ za svým slovem, i když věděl, co by ho to stálo. Když šlo o to vydržet s klidnou tváří ztráty, vydrželi jsme to výborně. Nikdo na světě nebude moci říci, že Češi nejsou odhodlaní a stateční, poctiví a spolehliví spojenci. Dnes však je situace jiná. Dnes jde o to, udržet v moři národnosti cizí národnost vlastní. V záplavě svobody cizí svobodu svou a v přívalu cizího národního výrazu národní výraz vlastní. Dnes jde především o to, abychom byli dobrými Čechy. Nebudeme jimi však, nebudeme-li především pevnými lidmi. Teprve totožnost obou pojmů udrží národ v mravní výši, kterou vždycky měl a která mu získávala úctu světa. · To není snadný pojem: být dobrým Čechem. Vysloví se to ovšem velmi jednoduše a ohánět se tím pojmem není obtížné. Ale vědět, co to znamená, a očekávat to od sebe i druhých, je už obtížnější. Bylo by osudnou chybou domnívat se, že bude lid spokojen, bude-li jeho pojítkem pouhá společná příslušnost národní. Tento šik osmi milionů, který se tvoří, musí mít svou zvláštní náplň, aby něco kladného znamenal. Musí převzít duchovní výraz své pravé podstaty. Musí stát za právem, které si vybudoval. Nesmí se bát - a musí umět mluvit pravdu. Nechceme se vracet k minulosti, ale chceme si udržet svůj tradiční výraz. Pro Němce je samozřejmé, že si to přejeme. Bylo by však dobře, aby v nové jednotě národa si to přál i každý Čech. Máme právo na svou vlastní kulturu, máme právo milovat lidi, kteří tu kulturu stvořili, máme právo na vlastní pojmy svobody, cti a práce. Máme právo na vysokou sociální úroveň, kterou náš lid měl, na přístup českého člověka k českým školám. Po staletí usiluje český národ právě o toto. Události posledního roku nám velmi názorně ukázaly, že je - v důsledku zeměpisné polohy této země - marné uskutečňovat tento sen, aniž bychom brali Němce na potaz. Ať tak či onak, žijeme vedle sebe a jakákoli politika, která mhouří oči před touto skutečností, je politika nereálná. Němci jsou lidé, kteří dovedli vždycky znovu vybudovat stát silný a mocný. Za podmínek těžších, než měl kdokoli jiný, přemohli překážky horší, než druzí. Musíme vždycky počítat s tímto sousedem, jehož vůle k moci je větší než jakýkoli pocit jiný. Zůstat v tomto pyšném a sebevědomém státě svobodnými a dobrými Čechy, to je naše úloha. · Úloha nemalá. I když dnešním Němcům věřím, že úcta k cizí národnosti je jim právě tak vlastní jako úcta k národnosti své, mají věci vlastní logiku a váhu a vyvinují se někdy podle jakýchsi zákonů tíže víc než podle lidské vůle. Podstatou věci velké je, aby tísnila věc malou. Velký strom zastíní stromeček a velká hora vrhá stín na kopečky. Aniž by chtěli, vrhají dnes Němci stín na maličký národ ve svém středu; to není jejich vina, to je zeměpisná skutečnost. Podržet a znát své právo, pěstovat drobný stromek s odlišným listím v lese mohutných kmenů, prosvítit stín velkého národa světlem vlastního výrazu není tak snadné. K tomu je třeba pevných, tvrdých lidí, ochotných vzdát se všelijakého pohodlí. K tomu je třeba důkladné a uvědomělé práce. Především solidarity s českým lidem, který si zaslouží, aby nezůstával sám a abychom tu všichni zůstali s ním. Především lásky k tomuto lidu, v jehož každé chalupě naleznete vyjádřený výraz české duchovní bytosti. Především pevné vůle k myšlence a spravedlnosti. Především osobní statečnosti trvat na tom, co je moje právo, a neskládat je z pilnosti, jak se bohužel často u nás děje. Především osobní poctivosti a slušnosti, která spočívá v ostychu špinit druhého a hanobit - a i to se bohužel často děje. To všechno dohromady teprve - znamená být dobrým Čechem. · Vytvoření jedné politické strany bylo politickou nutností. Dát této politické nutnosti kladný úkol: to je věcí nás všech. Souručit je krásné slovo. Ale souručit, že jsme všichni Češi, je málo. Je třeba souručit, že jsme dobří Češi.

24. května 1939 Promiňte, že nešeptám

Stalo se u nás zvykem šeptat místo mluvit nahlas. Lidé tlumí hlas, chtějí-li vyjádřit svoje názory a naděje. Není skoro člověka, který by něco "naprosto jistého" nevěděl. Jeden ví, že Rusko dalo tajný návrh Anglii? Druhý, že Francie donutila Rusko, aby...? Třetí, že dne 15. července bude zabráno Maďarsko? Čtvrtý, že sedmého září vypukne válka? Pátý, že je veliké napětí mezi Itálií a Německem? Šestý, že jsou nejlepšími přáteli? Každý to ví docela jistě a nepochybně. Jedna fantastická zpráva stíhá druhou.

Jedno romantické proroctví předstihuje druhé. Zůstanou-li dva lidé o samotě, začínají šeptat. A šepot mnoha lidí není už šepotem, nýbrž hlasitou sykavkou. Jeho bzučivý tón doléhá i k Němcům a dotýká se nepříjemně jejich ucha. Nerozumějíce, co šeptáme, představují si to pouze. A nechápajíce, proč vlastně šeptáme, stávají se podrážděnými. Hledají i v našich hlasitých a samozřejmých projevech cosi šeptaného, symbolického a hovoří o falešném patosu. Někdy na počátku druhé polovice března napsaly o nás německé noviny asi toto: chápeme, že nás Češi vítají chladně. Není to ani jinak možné. Vztah mezi námi musí se vyvinout a je zapotřebí, abychom měli trpělivost s lidem, který v poslední době tolik zkusil. Od 15. března uplynuly dva měsíce a mezi Němci se snad jeví známky netrpělivosti. Domnívají se, že naše intenzivní národní cítění, dnes tak soustředěné a mocné, vyjadřuje něco, co bychom měli tajit. Z úst muže, který je Němec, slyšíme, že jsme falešně patetičtí: klademe-li kytičky k sochám svých velikých představitelů a pohřbíváme-li své slavné dojatěji a okázaleji, než jsme činili dříve. Domníváme se, že právě Němec pochopí, co národu a jeho posilnění znamená patos. Mohu říci, že mi je toho našeho patosu málo. Jsme národ tak skromný a nepatetický, že je třeba pěstit patos mezi námi, jako je třeba budovat všechny pilíře národního cítění. Máme tak pranepatrný smysl pro patos a tak vyslovený stud před patetickým slovem, že je nám vždycky bližší krvavý, bolestný a ve svém pojetí velkorysý vtip, než patos. Právě této vlastnosti jsem se nejvíc obávala. Ačkoli miluji český smysl pro humor, jsou dny, kdy je dobře, aby bylo humoru méně než více. Nejlepší vtipy a nejhlubší mají, jak známo, židé. Z rozedranosti bídného osudu pramení vtip, který přetéká krví. Jsou vtipy mezi českým lidem, které se podobají svou filozofickou hloubkou a beznadějnou ironií židovským. Nemohu se smát, když je slyším, třebaže je shledávám úžasné. Nepřála bych svému národu tuto mentální a osudovou rozeklanost, která je tak úrodná pro skeptickou ironii. Když jsem viděla sněženky u hrobu Neznámého vojína, u sv. Václava, u Husa, když jsem viděla Máchův pohřeb a pietní vzpomínky na Smetanovu smrt, věděla jsem: to je zdravé, jasné a správné. Kdo dovede udělat vtip, i sebevznešenější, jedná jako člověk, který něco od sebe odhání a něco zlehčuje. Kdo dovede klást květiny a nebojí se patetických slov, váží v nitru váhu svého úkolu. Nemáme dnes větší úkol, než je naše národní svébytnost, a nacházíme-li nový patos vůči tomuto úkolu, je vidět, že nám ten úkol dnes leží na srdci právě tak jako Němcům jejich. A protože je v zájmu obou národů, aby stály proti sobě jako přímí a čestní sousedi, nevím, proč by tento vroucí, vznešený, zdravý a krásný český patos měl být zlehčován. · "... es gilt ja gerade Verständnis dafür zu wecken, dass es nie mehr eine kämpferische Sendung des tschechischen Volkes geben wird..." napsal pan Wannemacher, šéfredaktor "Der Neue Tag". Pan redaktor Wannemacher žije už dlouho mezi námi. Jako dlouholetý redaktor "Prager Tagblattu", jako šéfredaktor "Zeitu" napřed v Praze, potom - v napjatých dnech - v Liberci - poznal Čechy jistě velmi důkladně. V jeho článku je mezi řádky šeptem odpověděno na to, o čem se pan redaktor Wannemacher domnívá, že šeptáme my. Dvojnásobný šepot jasnosti nepřidá a budiž mi dovoleno nešeptat. Je pravda, že celý český národ stojí jednak beze zbraně a bez vojáků a jednak v nové situaci, kdy mu nebude bojovat s puškou v ruce. To všichni víme. Přesto však považuji za mylné domnívat se, že český národ nebude už nikdy bojovat. Naopak, mně se zdá, že český národ právě bojovat začíná. Což nebojuje sadař, aby vychoval pevné a zdravé stromy? Což nebojuje učitel, aby vychoval bystré a duševně schopné děti? Což nebojuje novinář, aby vybudoval pevný styk s čtenáři? Což nebojuje spisovatel, hudebník, aby sdělil svoji myšlenku? Což nebojuje vůdce národa, aby scelil svůj národ a dal mu odvahu znát se ke své věci? Což se bojuje pouze kulomety? Nebojoval vůdce německého národa s holými dlaněmi a pouhou myšlenkou a slovem, když vyváděl německý národ ze stavu roztříštění ve stav jednotný? Není myšlenka zbraň, která předčí ostrost a hrozivost všech zbraní? A není národní myšlenka naše právě tak únosná jako národní myšlenka kteréhokoli národa? Pravda, bojuje jen ten, kdo se cítí ohrožen. My Češi chceme věřit, že nemáme příčiny cítit se ohroženi, poněvadž máme slib a slovo, které nám zaručuje národní autonomii a svébytnost. Není však malý národ vždycky ohrožen, jako je ohrožena věc útlá a křehká ve vichřici života? Nemusíme více než kdy jindy bojovat právě o to, aby útlý a křehký život našeho národa zapustil kořeny nejhlubší? A nemusíme bojovat právě proto, že nemáme už, jako jsme měli dříve, zbraně? Ve své řeči řekl německý Vůdce a říšský kancléř několik slov o Češích. Nazval je statečným národem. Poslouchajíc tato slova, byla jsem si vědoma, že chtějí být vlídná. Právě tak jsem si byla vědoma, že jsme si jich plně nezasloužili. Byli jsme odhodlaným národem. Ke statečnosti nám nebyla dána příležitost. Teprve budoucí měsíce a léta ukáží, jsme-li statečný národ. V našem případě to znamená toto: dovedeme-li udržet svůj národní výraz a svoji národní hrdost přesto, že jsme jako ostrov omýváni příbojem a mocnými vlnami národu jiného. · K věcem, které se horlivě šeptají, patří pověsti o tom, co o nás mluví a soudí cizina. Nevím, je-li mezi

námi člověk, který by po událostech minulého roku kladl velkou váhu na to, co o nás soudí Francie. Nemyslím, že by se našel mezi námi člověk, který by nebyl přemýšlel o tom, proč se vlastně na světě uzavírají smlouvy. Pochybuji, že by nějaké sliby nebo smlouvy mohly kdykoli v budoucnosti uspat srdce českého lidu v bezpečí. Domnívá-li se cizina, že jsme výteční lidé, a našli-li se lidé, kteří cítí potřebu ji o tom přesvědčovat, je to pro pocity člověka, který prožil poslední rok, asi tak důležité jako propagace cestovního ruchu a našich lázní. Jisto je, že je třeba, abychom dokázali především sobě a potom německému národu, že jsme výteční lidé. Jisto je, že náš budoucí život je třeba vybudovat na tom, jak se nám toto podaří. Je tedy jedna cesta - a to je zřejmě cesta celé střední Evropy - hledat takový poměr k německému národu, který by dovolil upravit vzájemné spolužití. Nedovedu se zbavit dojmu, že to záleží víc na Němcích než na Češích. Ve skutečnosti jsou Češi ta strana, která vyčkává. Prosím, nedivte se: člověk, který dostane třikrát ránu - a to hned z několika různých stran -, čeká chvíli, co se bude dít, než si oddychne. Potřebuje trochu času, než uvěří, že už ho žádná další rána nečeká. Snad se i v duchu hotoví na obranu proti nové ráně. Shledávaje se v docela nové situaci, je třeba, aby se po ní rozhlédl. Reálně se smiřuje s touto situací, a to velmi nepateticky - ale začíná si vzápětí budovat situaci novou se vším patosem, na který má právo: shledává kořeny své národní existence, jeho duchovní znaky, jeho sebevědomí a výraznost. Šeptá-li při tom, tedy proto, že po posledním roku mimoděk cítí obavy při každém slově a při každém kroku. Je-li naším úkolem smířit se se skutečností, je úkolem Němců rozptýlit naše obavy. To ovšem není věc, která může uzrát ve dvou měsících. To je naopak věc, která bude a musí zrát a krystalizovat dlouho. Pokud je na nás: přestaňte šeptat a mluvte nahlas. Není čeho se bát.

24. května 1939 Stačí být Čechem?

I. Paní Mileně Jesenské

Vážená paní, Vaše články čtu již dlouhou dobu rád, zvláště od té doby, kdy mne zaujaly Vaše výstižné referáty o situaci v Sudetech, články, v nichž jako byste již tušila běh událostí, jež se brzy počnou řítit. Dnes bych však rád řekl několik slov proti Vám - když jsem si byl totiž přečetl Váš nejnovější článek v Přítomnosti "Jsem především Češka?". Překvapil mne totiž i zarmoutil. Snad to byla jen Vaše nešťastná formulace, s níž nejsem spokojen, podobně asi jako Vy jste nebyla spokojena s výrokem svého přítele, jehož chvála Vás nepotěšila. Pročítám znovu zejména dvě věty, jež jste zdůraznila: "Jsem samozřejmě Češka, ale především se snažím být slušným člověkem. - Češi jsme všichni, to dohromady však ještě nic neznamená." Domnívám se, že i když jste sledovala úmysl dobrý a ušlechtilý, neměla jste této formulace užít. Domnívám se, že v dnešní době nám tento způsob myšlení nemůže prospět. Tedy pro Vás fakt, že jste Češka, dohromady ještě nic neznamená? Nanejvýše jen to, že Vám nese s sebou jen svízele a všelijaké trápení? Nevěřím tomu, ale neměla byste podruhé takové ošemetné výroky psát. Vždyť pro nás teď naopak musí víc než kdy jindy znamenat tolik již jen to pouhé, že jsme Češi. Je ovšem samozřejmé, že máme na mysli dobré a slušné Čechy, ale tuto samozřejmost není třeba podle mého mínění zeslabovat protikladem pojmů: Čech - slušný člověk. Myslím, že stejně jako sadař, mluví-li o svých jabloních nebo lipách, má na mysli zdravé stromy, které se zazelenají, zazáří svými květy a vydají plody, stejně i Vy, uvažujete-li o pojmu Čech a češství, máte mít na mysli ono zdravé, silné a plodné češství, které nadto není vysněno, nýbrž existuje kolem nás a v nás odjakživa. Být především osobně poctivý a slušný, statečný a spravedlivý, dobrý a liberální - to vše jsou krásná předsevzetí a úkoly. Ale dnešní doba a dnešní naše situace myslím vyžaduje, abychom především byli Čechy. Rozumějte mně, nejde mi o prázdné heslo, šovinistickou nálepku, nýbrž o plný obsah, chcete-li ideální, toho pojmu. Což Vám není jasno, že dnes jen touto vroucností, tímto hlubokým prolnutím a citovým soustředěním se ke skutečnosti svého češství, jen tímto vyostřeným uvědoměním si své národní příslušnosti, své národní kulturní podstaty, jen tím vším zdaří se nám najít sílu a vzbudit v sobě životnou chuť a nadšení do dalších plánů? Což Vám není jasno, že dnes potřebujeme víc než kdy jindy inspiraci, a tou nám je skutečnost: Jsem Čech, v České zemi jsem se narodil, v klínu těchto českých hor byla kolébka mých předků a bude dále. Tato skutečnost sama přece je tak silná a mocná, tak povznášející, že je člověk Čechem rád, že to stojí za

to žít, že hrdě se k svému původu přiznávajíce nevyměnili bychom jej za žádný jiný, za příslušnost žádnou jinou, i kdyby skýtala sebelákavější výhody a méně toho trápení! Snad kdysi byl čas uvažovat chladně a nezúčastně o pojmech národ a lidstvo. Dnes však, kdy je tolik nové práce před námi, tolik svízelů a trápení, nevystačíme s touto střízlivostí. Střízlivost tu není na místě. Zde musí planout zápal, zde musí bušit statečné srdce a svítit rozzářené oči jen pro to jediné: Jsem Čech a zůstanu jím na věky!

Váš Jiří Dostál II.

Vážený pane, jsem velmi ráda, že jste mi napsal. Dáváte mi svým dopisem příležitost vysvětlit nedorozumění ve věci velmi vážné. Myslím, že tato věc nezajímá dnes pouze nás dva, nýbrž celý národ. Píšete, zdali mi není jasno... atd. Ale ovšem, že je mi jasno. Neboť v meritu věci jsme zajedno, to jste neshledal? Vy snad jste optimista a já trochu pesimističtější. Mluví-li sadař o svých stromech, nemá na mysli jenom zdravé stromky, pokud je to dobrý sadař. Nýbrž chvěje se o všechny své stromky, a protože zná nebezpečí různých pohrom, mnišek, plísní a chorob, pečuje a dbá, aby se každý z jeho stromků nějaké pohromě vyhnul. Samozřejmě jsou to všechno jeho stromky, ale touží především, aby byly zdravé, pevné a užitečné. Každá maminka, myslí-li na svoje děti, nemyslí jenom na jejich dobré vlastnosti, pokud je to dobrá maminka. Naopak, chvěje se před všemi nebezpečími, kterým je dítě vysazeno. Zkoumá děti cizí, s nimiž se stýká, dává pozor na každý oběd, aby byl výživný, sklání se nad každou úlohou, aby byla pečlivě upravena, a sleduje tiše a pozorně každý záchvěv jednání svého dítěte, poslouchajíc nějakým šestým smyslem tlukot jeho srdce, aby mohla přispěchat na pomoc, kdyby trpělo. Samozřejmě jsou to její děti. Ale především se snaží, aby to byly dobré děti. Ovšem že potřebujeme tuto krásnou inspiraci: Jsem Čech, v české zemi jsem se narodil, v klínu těchto hor byla kolébka mých předků a bude dále. Jsem však neskromná. Mně toto nestačí. To je mi samozřejmé. Tuto skutečnost: "Jsem Čech a zůstanu jím navěky" považuji za samozřejmou. To není žádný výkon, to je naprostá, holá a jasná povinnost nás všech. Žádám k tomu ještě něco navíc: abychom naplnili pojem svého češství tím nejčestnějším, nejkrásnějším a nejryzejším obsahem. Tvrdím, že Češi po sta let tento výraz mají. Je vypracován v jejich kultuře i v jejich soukromém chápání života. Je pod souhrnným názvem "česká povaha" krásným majetkem nás všech. Naše dějiny a lidé v nich vykrystalizovali v tomto koutě střední Evropy v něco nesmírně líbezného, svébytného a samorostlého. Tvrdím a nikdy to tvrdit nepřestanu: především tuto úlohu máme - zachovat se. Možná že se Vám zdá, že kladu důraz na věc podřadnou a nevšímám si dosti věci důležitější ve svém hodnocení hodnot. Dělám to proto, že jsem přesvědčena o tom, že tyto dvě vlastnosti: být Čechem a být slušným člověkem, jsou nerozlučně spojeny právě v dnešní době. Považuji to druhé za obtížnější, proto za důležitější. To snad je celý rozpor mezi námi. Snad jste se dobře kolem sebe nerozhlédl. A možná také, že se mýlím já. Zdá se mi však, že jsou mezi námi lidé, kteří si představují, že se staneme dobrými Čechy, budeme-li cizí povahu překládat do češtiny, abych tak řekla. Že je třeba v tomto národu vypěstovat vlastnosti, kterých nemá. To považuji za neslušné vůči Čechům i vůči Němcům. Mimoto se mi zdá, že to je dokonale zbytečné, protože naše minulost nám dává dosti ukazovadel ke zdroji dobré české povahy. Tady se jenom vznáší několik nezdravých nedorozumění: mezi Čechy a Němci. Kdykoli my Češi hovoříme o své minulosti, tradici a národní povaze, zdá se Němcům, že narážíme na svoji bezprostřední minulost v jakémsi tajuplném spiklenectví. Je to nedorozumění, které, jak se mi zdá, kalí jasný vzduch mezi námi, jejž potřebujeme jako soli. Naše minulost je daleká, slavná minulost krásného národa, a dovoláváme-li se jí, nečiníme tak, abychom se vraceli, nýbrž abychom šli po své národní cestě kupředu. Zachovat a klestit si tuto národní cestu mi připadá samozřejmým úkolem každého Čecha. Zachovávat přitom vlastní výraz a vlastního národního ducha, vlastní povahové zákony a vlastní mravní zákon: to považuji za nejpřednější povinnost každého Čecha. Naše nedorozumění není tedy, jak je vidět, vlastně žádné nedorozumění. Trochu viny za ně beru na sebe, protože snad neumím jasně psát, a trochu viny, prosím, vezměte i Vy, protože snad neumíte jasně číst. Ostatek připočteme letopočtu, který píšeme. Děkuji Vám za zájem a účast i za to, že jste opravil nejasnosti mé formulace.

Vaše Milena Jesenská

31. května 1939

Lidé v Národním souručenství

Německým tiskem prošla při příležitosti posledních událostí kritika našich státních poměrů. Národní souručenství, pravily německé noviny, je útvar jednak mechanický, jednak postrádá ideologický podklad. Na první polovině tohoto tvrzení je jistě něco pravdivého. Je to pravda asi taková, jako že déšť je mokrý a saze černé. Zajisté je Národní souručenství do jisté míry útvar mechanický, jenomže nic - vůbec nic - co by stálo dnes v čele naší vlády, nepostrádalo by jisté mechaničnosti. Tato mechaničnost vyplývá prozatím z podstaty věci. Řízení našich státních záležitostí nezhroutilo se z příčin vnitřních, nýbrž bylo rázem přerušeno. Byvše přes noc postaveni před nové skutečnosti, musili jsme zařídit se v nich v dobré vůli a čestně na základně, která nám byla dána. Je přirozené, že se tady projevila jakási mechaničnost v zařizování věcí organizačních a správních, naopak je však naprosto spontánní jednotná a jednotící myšlenka, která nám vládne. Před naléhavostí národní myšlenky ustoupilo zatím všechno do pozadí. Nenajdete dnes mezi námi člověka, který by si toho nebyl vědom. Národní souručenství je lidu právě tak nové a náhlé jako všechno, co vyrostlo za poslední dva měsíce. To neznamená, že by lidé měli k němu poměr nedůvěřivý. Naopak, všichni hledáme nové cesty, uvědomujíce si, že není času na podrobné kritiky, nýbrž na práci, že není čas na úvahy, nýbrž k jednání a že tato vláda je právě pro svou vnějškovou mechaničnost v situaci svízelné a očekává ukázněnost svého lidu. Lidé hledají cestu k ní a ona hledá cestu k lidem. Obojí se děje v dobré vůli a v řeči české. Není důvodu, proč by se tato dohoda nepodařila, pochopí-li národ, jak velmi je nutná. Lze si ovšem přát větší trpělivosti u pozorovatelů. Sjednocování německého lidu v jedinou stranu politickou trvalo plných dvacet let, rostlo svízelně a setkávalo se s mnoha překážkami. I když je nás mnohem méně, je doba pouhých dvou měsíců krátká pro přeskupení politická, hospodářská a organizační. Není vůbec třeba, abychom byli zednáři, kulturbolševici, lžihumanisté a liberálové s tajnou vůlí k moci, abychom se nebáli otevřeně prohlásit: je nám třeba klidu a času k vyřízení svých záležitostí. Nejsouce zastánci žádné minulosti, starajíce se o pouhopouhou přítomnost, nejsme přece jenom kouzelníky. To mechanické v našich státních věcech musí teprve vrůst do českého života a zapustit kořeny. A lid musí pochopit, že toto je vláda, které jest mu poslouchat, poněvadž tato vláda ve svém složení zaručuje pouhou svou existencí, že pečuje o svůj národ, o naše autonomní práva a o národní svébytnost. Kde je vůdce? Z úst nejrůznějších lidí slyšela jsem v poslední době jakousi stížnost: je tady sice sbor vedoucích, ale nemáme vlastně jedinou osobu, která by se rýsovala jako osoba vůdčí. Nemohu se ubránit vzpomínce na rozhovor s mladým českým studentem, který jsem vedla už před mnoha lety. Hovořili jsme o systému vůdcovském a o myšlence vůdčí vůbec a tu v jakési obhajobě své oblíbené představy mně zaníceně řekl: A vy si myslíte, že by český národ nemohl mít diktátora? To se velmi mýlíte. I my bychom mohli mít diktátory - ale oni si netroufají! Vidíte, představa, že máme kdesi diktátory, kteří si netroufají diktovat, byla i v hlavě mladého, zaníceného českého fašisty, a tato představa přesně vystihuje stav tohoto národa a jeho dobrovolnou a uvědomělou kázeň. Myšlenka totálního vedení je nám vzdálena, poněvadž jsme usilovali o vedení netotální a byli jsme v této myšlence vychováni. Majíce však dnes vedení totální, nezbývá než žádat je, aby vládlo. Musíme se dnes smířit s vládou rozhodnou i tehdy, budou-li nám některá její nařízení hořká, i tehdy, má-li někdo z nás jiné názory na správu věcí státních. Máme-li vědomí, že nám v čele stojí muži, jimž je myšlenka národní svébytnosti a jejího výrazu právě tak drahá jako nám, budeme je prosit, aby vládli. Mohlo by se snad přihodit, že by je vystřídala skupina mužů ochotnějších k poroučení, ale méně oddaná statku, který nám zbývá. Poněvadž pak přirozeně je vláda území Protektorátu jakýmsi prostřednictvím mezi zájmy Říše a zájmy českého lidu, poněvadž tato vláda má povinnosti na dvě strany, a to povinnost vůči Říši a povinnost vůči nám, je v našem zájmu, abychom věděli bezpečně, že nemáme ruce poctivější, které by tento úkol plnily. Jsouce ubezpečeni, že se to děje, hodláme pod jejím vedením pracovat. Mladí... Přede mnou sedí několik mladých lidí. Usadili se v mé mansardě, uvařili si čaj a rozpovídali se. Mívám, přiznám se, jakousi ostýchavou nedůvěru k mladým. Neznajíce nic, domnívají se, že rozumí všemu. Tato mláďata mne však zahanbují. Znají mnohem více, než znám sama. Mají nejrůznější zájmy a ty zájmy nejsou povrchní. Mají výborně fundovaný základ k všeobecnému vzdělání a přitom - a to je vůbec nejkrásnější - pracují a učí se. Na klinikách, na vysokoškolských ústavech. Jsou to přímí a nefrázovití lidé, nezaslepení žádným

stranickým urputnictvím. Jsou vážní, prostí, samostatní, chytří, a proto velmi krásní. Mám poprvé před mladými lidmi radostný pocit, že se musím mnohému od nich učit, že musím být mnohem pilnější, abych s nimi udržela krok. Smutné hodiny nedůvěry a pochyb prchají z mého pokoje: národ, který má mezi mládeží tak výborné lidi, má také výborné naděje. Co čekáte od Národního souručenství? ptám se jich. Je velmi zajímavé, co odpovídají: Nedělte národ uměle na mladé a staré, říká mi dvacetileté děvče. Je to násilné. Jsme ovšem rádi mezi sebou a máme ovšem mnoho společných zájmů, ale nechceme s vámi ztratit kontakt. Nechceme, aby bylo rázem přerváno, co je v národě kulturního, a aby bylo svěřeno vedení nám na úkor vašeho vyřazování. Víme dobře, že je to lákavé, přikládá-li se tolik důležitosti mladým, a je nejvyšší čas, že se tak děje. Mluvívali jste s námi vždycky jako s nemluvňaty. Pro novou dobu zřejmě přicházíme v úvahu. Jsme si toho vědomi, jsme na to hrdi - ale pojďte s námi. Je jenom jedna řeč na světě: řeč slušných lidí. Na stáří nezáleží. Dáváte-li nás mladé dohromady, dobrá: ale nezapomeňte přijít mezi nás a umožněte nám, abychom my přicházeli k vám. Nedávejte neprodyšné hranice mezi nás - chceme jít společně. Jak si představuji Národní souručenství? Dovolte, abych užila přirovnání: venku je nepohoda a liják, vichřice a nečas. A tady stojí dům. Je pevný, i když snad není zcela zařízený. Máme na vybranou: zůstat sami v nepohodě, zmoknout a mračit se na svět, nebo vejít, skrýt se před vichřicí a současně přiložit ruce k dílu a zařizovat si ten barák, jak nejlépe dovedeme. Ovšemže se o to pokusíme ze všech sil, a těch není málo. Každý z nás něco dovede, něčemu se naučí, něco umí. Chceme mimo svoje osobní vzdělání pracovat ještě všichni na zařizování tohoto krytu před nepohodou. Uděláme, co dovedeme. Víme velmi dobře, že dnes záleží na vás, starších. Za pět let však už bude záležet na nás, mladých. Právě proto nesmíte nikdy přervat souvislost mezi námi. Musíme pracovat v dohodě a dorozumění. O jedno vás však prosíme: nepodceňujte nás. Pohleďte, dostala jsem s přihláškou do Národního souručenství, kterou jsem vyplnila, tento leták. Je třeba, aby byl tak nicotný? Je třeba, abyste toto předkládali mladým dívkám? Co si máme představit pod větami jako: vy pak máte bílý šátek v rukách, když vaši milí odcházejí z domova? Národ staví muže do jedné řady, vy však buďte rozkvetlými jabloněmi atd.? Je nutný ten úpadek jakosti, který se na nás odevšad řítí? Není možno zachovat si právě dnes jakost, to nejvyšší a nejryzejší, co jsme měli? Nestojíme my mladí za zvlášť pečlivý výběr slov? A nemáte dost skutečných básníků a spisovatelů, které všechny známe a milujeme, jejichž slovo už pro nás znamená povzbuzení a které poslechneme rádi? - Tolik mladí. Kolektiv a anonymita Má-li stát celý národ v jedné řadě a jedné frontě, tvoří kolektiv osmi milionů, a to je kolektiv veliký. Jsou lidé, kteří se necítí v kolektivu dobře, protože jsou příliš skromní a nehluční. Asi tak: věc dobrou považují za samozřejmou a ostýchali by se tropit mnoho povyku pro ni. Nepatří vůbec mezi výtržníky; tropit výtržnosti přenechávají jiným povahám. Odjakživa bylo v českém národě málo velkohubců, a to je jedna z jeho ctností, které se mohou v dnešních dobách nevyplácet. Nedovedu to vyjádřit lépe, než učinila jedna žena, která mi napsala tento dopis: "... Je mezi námi jistě mnoho lidí dobré vůle, kteří se nikdy nesníží k zbytečnému naříkání, naopak, ztichnou ještě více, ale napřímí se pevněji a pracují tím houževnatěji a cílevědoměji. Ale o těchto lidech se poměrně málo ví. Jsou schováni v zástupech těch ostatních, takže jejich existence je skoro nepostřehnutelná a projeví se obyčejně, až když je pozdě. Když zemřel Karel Čapek, umučen nízkými, ale úžasně čilými a činnými živly, měla jsem poprvé pocit viny. Proč jsme se my, jeho přátelé a ctitelé, dovedli projevit teprve, když bylo pozdě? Bylo nás přece tisíce a tisíce! Kdybychom byli včas spojili své hlasy k jeho útěše, snad by mu byla víra v člověka dala víru k životu? Nebo by byl alespoň umíral s vědomím, že celý svět "nezhrubl". Aktivnost hrubých lidí je obrovská a nepotřebuje povzbuzení. Naproti tomu lidé dobré vůle jsou plaší a nerozhodní. Nikdy nemají pocit, že na nich záleží, že by měli promluvit, a zpravidla se nepřidají ani k žádnému celku. A to je důvod, pro který jsem tento dopis napsala: přihlásit se k celku! Vyjít ze svého soukromí a všemi schopnostmi a vůlí dát se k dispozici dobré věci a vědět, že již nejsem sama a bezmocná svou anonymitou, ale že vědí jiní, kteří smýšlejí jako já, o mé existenci a že se mnou budou počítat, bude-li třeba. Snad mi rozumíte: přála bych si, abychom se nějakým způsobem všichni dověděli, že nejsme bezvýznamnými jedinci, ale příslušníky velké armády, která znásobuje všechno, co cítíme a chceme dobrého..." Tady je skvěle vyjádřen problém našich dnů vůbec: jak dosáhnout, aby v obrovském kolektivu neztrácel se jedinec jako kapka v moři buď v beznaději nebo v myšlenkové pohodlnosti, a jak zařídit, aby přes ukázněnost kolektivu zůstalo jedinci vědomí, že na něm záleží, čili, že mu zůstává iniciativa jednání? Je třeba chodit od člověka k člověku, od dělníka k úředníku, od studenta k řemeslníku, od umělce k učenci, od

příštipkáře k hodnostáři a opakovat znovu a znovu: Na tobě záleží. Je důležité, co děláš. Nic není lhostejné. Jsi právě tak nepostradatelný jako každý z nás. Jsi člen kolektivu, ale na mravní a politické národní i kulturní úrovni tohoto kolektivu rozhoduje úroveň každého jeho jedince. Fakt, že jsi v kolektivu, nezbavuje tě odpovědnosti ani povinností; naopak: tvá práce ať je větší, tvoje úsilí zvýšené. Máte před sebou velkou povinnost: chránit národ před lidmi "nízkými, ale úžasně čilými a činnými". Reprezentovat Inu, co čekám od Národního souručenství, povídá dělník Alois Mrázek. Pravda, že čekáme práci a dobrou sociální politiku. Pravda, že čekáme všechno, co lid může čekat od vlády. Nemohu celkem nic nového a nic zvláštního povídat. Jenom jedno čekáme dnes jinačí, než jsme čekali vždycky: aby nás, české lidi, důstojně reprezentovalo. Víte, tohle je vláda, kterou jsme si nezvolili, a přece jsme se jí podvolili. Uznejte, že to je čin. Máme právo za něj něco žádat. Kromě samozřejmých požadavků pracujících lidí máme žádost novou: reprezentujte nás! Ba ne, nemyslím tím, že mají členové Národního souručenství chodit bezvadně oblečeni, že se mají uhlazeně chovat, jezdit v drahých automobilech a úřadovat v drahých sálech. Mám na mysli duchovní reprezentaci. Nechť tato vláda jedná v každé chvíli a v každém okamžiku tak, jak čestnému a sebevědomému Čechu náleží. Nechť si uvědomí, že za ní stojí osm milionů lidí, kteří si své národnosti váží a kteří ji milují. Máme jasně na mysli, co to je být dobrým Čechem. Vládnete-li nám, reprezentujte to, co je v nás nejlepšího. My budeme konat své nové povinnosti, ale vy důstojně hajte naše práva. Tak bych to asi řekl. Nedopusťte nikdy, aby někdo z vás jednal tak, jak by bezejmenný člen národa nikdy nejednal. To je nejvyšší reprezentace a očekáváme ji od vás. Nedomnívejte se, že jste osamělí, postavil-li vás osud v čelo milionům nejrůznějších lidí. Jsme všichni tady. Aloisi Mrázku, muži téměř anonymní, postav se před mikrofon a řekni, co jsi řekl mně: Vzdali jsme se mnohých snů, tužeb a představ. Očekáváme, kam nás zavede nová práce. Ale tolik víme: nevzdáme se nikdy svého národního výrazu a své duchovní, kulturní a citové úrovně, své české statečnosti a svého smyslu pro právo a spravedlnost, svého slušného chování a toho, čemu říkáme česká povaha. Očekáváme od Národního souručenství, že bude v tomto smyslu s námi všemi - osmi miliony - počítat.

14. června 1939 Týká se nás všech

Český novinář dostal dnem 15. března 1939 novou úlohu, která se málo podobala jeho úloze staré. Bylo-li dřív záslužné vybírat si témata zajímavá, ve světě rozlehlá, a zpracovávat je s vědomím a informacemi co nejdůkladnějšími, zúžil se tento plošný obzor současně se zmenšením našich hranic a prohloubil se do duchovní hloubky. Český novinář má v rukou české živé slovo a před sebou kus bílého papíru. Stál-li před rokem český novinář před vojákem jako člověk více méně soukromý, změnil se tento poměr dnes dokonale. Neboť kus bílého papíru a české slovo je materiál, kterým bude naší generaci bojovat o další rozvoj a uvědomění našeho národa. Ve víru politických převratů a ve zrodu politických hodnot stál a stojí český novinář jako jediný prostředník mezi událostmi a lidem, jako jediný mluvčí a jediný tvůrce živého slovního výrazu. Není mezi námi člověka, který by si této úlohy nebyl vědom, a není mezi námi nikoho, kdo by nevěděl, že být novinářem je dnes čest a pocta, hodnost a důstojnost. A to právě proto, že se celý národ vrací k zvýšené a zvroucněné práci duchovní, k významu svých prapůvodních národních pramenů a k tomu, co nám zůstalo jako nejryzejší výraz našeho národního výrazu: k českému psanému a mluvenému slovu. Nedomluvili jsme se navzájem, a přece si dovoluji říci "my". I když mi to nebylo každým jednotlivcem potvrzeno, vím docela jasně a docela přesně, že tuto skutečnost pociťujeme všichni stejně. V naší dnešní situaci nelze totiž cítit nic jiného. Kdo z nás něco jiného cítil, zmizel už dávno od svého řemesla a zanechal svůj bílý papír nepopsaný. My, kteří jsme zůstali, podjali jsme se práce nové a práce velmi zřetelně vykázané: na zákonitém a smluvním podkladě o autonomii a národní svébytnosti vychovávat národ k novému životu, nové odvaze, naději a novým úkolům. Nebylo důvodu říkat něco mezi řádky: všechno, co má být řečeno, bylo řečeno otevřeně. Ani Němci si nepřáli, abychom přestali svůj národ milovat a k této lásce se hlásit, ani my Češi jsme si nepřáli tajit ji. Byla to velmi jasná cesta a my ji nastoupili velmi zřetelně. Neztráceli jsme vůbec čas úvahami, zbývají-li nám nějaké zákruty. Ba, trochu jsme pohrdli možnostmi kroutit se. Mezi Čechy a Němci byl patrný vzájemný nedostatek lásky v dobách dřívějších. Tento nedostatek lásky je

produktem mnoha set let a skutečnosti, že jsme my, jako malý národ, stáli vždycky na hranicích národa velkého. Tento nedostatek lásky není třeba mezi řádky rozdmychávat. Naopak je jej třeba v řádkách a otevřeně tlumit, napravovat, taktně a jemně vyrovnávat. Je to obrovský úkol, a úkol velmi naléhavý. Českému novináři se pak zhusta stává, že dostává, plně tento úkol, jejž mu svěřily dějiny, jednou poštou dvě zprávy: výraz nespokojenosti českého čtenáře, který si přeje, aby český novinář se ozbrojil jakousi sekerou a mlátil do vzduchoprázdného prostoru hlava nehlava, nejsa srozuměn s kladným úkolem obtížného budování, který nese novinář na svých bedrech - a výraz nespokojenosti německého čtenáře, který spatřuje v kladné lásce k národu ponoukání nenávidět národ druhý. Mluvím jistě za všechny české novináře, pravím-li, že někdy sedíme nad čtvrtkou prázdného papíru na smrt unaveni, vyhlodáni a uondáni ze záplavy nedorozumění, která se už předem valí na naše myšlenky ještě dřív, než se pokusíme jasně je formulovat. Toto obvinění se však týká nás všech. My všichni, kteří dnes cokoli a kdekoli česky píšeme, musíme se jím cítit dotčeni. My všichni, jak tu jsme, postavili jsme se po bok lidu, který si po dlouhých měsících převratů a zvratů přeje práci, klid; ani mezi řádky ani v řádkách nepadlo jedinké slovo nabádání k jakékoli záludnosti. Nikdo z nás si nepřál nic jiného, než konat službu na svém místě: to znamená učit národ sjednotit se, prohloubit svoje národní vědomí, zdvojnásobit práci myšlenky. V jasném vědomí naprosto nových poměrů snažili jsme se vypěstovat v národu totéž jasné vědomí nové situace: Musíme žít vedle Němců, musíme najít cestu, jak se s nimi shodnout, a nesmíme dopustit, aby vědomí naší národní cti bylo povrchní. Stojíme vedle Němců jako rovní vedle rovných co do kulturní úrovně, řemeslného umu a zdatnosti, píle a osobní poctivosti. Nesmíme se této rovnosti - která nám není upírána - vzdát z nějaké pohodlnosti, pokleslosti nebo unavenosti. V nejrůznějších obměnách jsme říkali stále totéž. V nejrůznějších obměnách budeme říkat stále totéž. Nikdo z nás to nešeptal. Každý z nás to křičel. Nikdo z nás ani sebemenším náznakem neřekl: vyčkávejte na Němce v zákeří. Každý z nás naopak otevřeně řekl: jakákoli zákeřnost jednotlivců, jakákoli nepoctivost v práci, která nám byla svěřena, jakákoli neukázněnost, i třeba čistě osobní, může být zhoubou celého národa. Každý z nás otevřeně řekl: milujte houževnatost, ceňte si otevřené statečnosti a odvahy, bude-li jí třeba, nebojte se, není k tomu důvodu, a mluvte pravdu. Obvinění, které bylo paušálně vzneseno na české novináře, je obvinění vážné. Je tím vážnější, že je tak paušální. Nebudu hájit české novináře. Jejich slova a práce je hájí sama. Celý český tisk odmítl toto obvinění velmi rozhodně. Budiž mi jen dovoleno říci, co jsem už opakovala několikrát: jsme vyspělý národ evropské kulturní úrovně a každý jednotlivý člověk mezi námi je člověk myslící. Napětí mezi Čechy a mezi Němci se musí uklidnit a musí povolit. Od tohoto národa, který se cítí jako po těžké nemoci, nečekejte však lásku, budete-li jej za poctivou a namáhavou snahu bezdůvodně podezírat. Čeští novináři nejsou ani zákeřníci, ani tichošlápkové. Rozjitřenost ztíží naši vzájemnou práci a je třeba, aby i německý tisk si byl vědom, že přichází k národu cizímu, tedy jinému, a že musí hledat cesty vzájemného dorozumění a vzájemného doplňování s největším taktem a klidem, nemáme-li tu žít vedle sebe ve vzájemné nespokojenosti. Je v nejvyšším zájmu nás Čechů, abychom žili konečně klidně a šli po své práci.

21. června 1939 Soldaten wohnen auf den Kanonen...

To je německá písnička a jedna z nejhezčích. Pokud jde o vojenské písničky, jsou německé vždycky hezčí - nebo vojáčtější - než naše. U nás to byl Kvíteček za čepicí, Má milá, pojď s sebou, ať také něco užiješ, Rozmarina, takové lyrické, soukromé zpívání do kroku. Němci mají vojenské písně chlapské a do pochodování. Vůbec bych řekla, kdyby se mne někdo tázal, jaký je na první pohled nejzřetelnější rozdíl mezi Němci a Čechy: v kroku. Chodívali pod oknem čeští vojáčci, a tak to o dlažbu trochu luskalo. Teď jde jeden německý maník po kavárně, a sklenice se třesou a ze stropu padá omítka - ale on si myslí, že našlapuje tiše a opatrně, nikomu nechce ublížit, to jen tak německá povaha jím hýbe od kolen dolů. V té chůzi je především poměr vojáka k armádě a v dalším pak poměr občana k armádě: sebevědomí a jiné vojenské ctnosti šlapou ráz dva, ráz dva světem. Celý německý národ byl po mnoho set let vychováván v myšlence, že být vojákem je největší ctnost občana.

Němec je vojákem i za cenu, že jeho soukromý život ustupuje do pozadí, že nezvládne všechny školy, jak si snad v mládí představoval a jak toužil, že se nevyučí řemeslu a že bude vojančit rázným krokem s pochodovou písní. U nás byla armáda něco jiného. Soukromí lidé navlékali na čas vojenský kabát a my ostatní jsme to celkem ani nepostřehli. Chodili tiše, chovali se skromně a nikdy jich nebylo tolik, aby měnili obraz ulic nějakého města. Na kavárny a hostince neměli celkem čas. Rolník, švec, domkář, učitel, lékař, dělník chodili se učit občanské povinnosti, nespatřujíce v tom žádný zvláštní výkon. Myslím, že švec si zakládal víc na dobře vyrobených botách a dělník víc na dobrém chodu stroje, jenž mu byl svěřen, než na zručnosti, jak zacházet s ručním granátem. Českým dlaním bylo lahodnější ruchadlo, perlík nebo dláto než spoušť pušky. A v důsledku se tento rozdíl jeví i v poměru občanů k armádě. Přiznejme se: celkem jsme o ní nevěděli. Žádná propaganda nám ji nepřiblížila, nikdo nám nevysvětlil, co vlastně naše armáda znamená. Nejasně jsme věděli: až bude zle, budou zemi hájit vojáci. Neměli jsme jasnou představu o tom, jak se tomu učí - ba ani jsme si neuvědomili, že toto je řemeslo v dnešní době největší. Věděli jsme, že máme výborné lidi, že máme všichni svou zemi rádi, že dovedeme vyrábět výtečné zbraně, poněvadž dovedeme vůbec výtečně pracovat. O dobré kvalitě českého vojáka nikdo nepochyboval ani doma, ani v cizině - ale spíš proto, že o kvalitě naší práce vůbec nelze pochybovat. Dělá-li něco Čech, dělá to nepateticky, dobře, skromně a tiše. A taková byla i naše armáda. Tady byl ten základní rozdíl: Jsou-li Němci dobrými občany, protože jsou dobrými vojáky, bylo tomu u nás opačně: byli jsme dobří vojáci, protože jsme byli dobří občané. Dvacet tisíc na dlažbě Likvidováním naší armády zůstalo dvacet tisíc našich vojáků z povolání - od poddůstojníka po generála - na dlažbě. Jestliže jsme my prožili poslední čas se srdcem sevřeným, prožili to tito muži stonásobně. Bylo to přece jejich řemeslo, uchránit tuto zemi. Tomuto úkolu se věnovali, učili a žili. Pracovali na něm dvacet let - a pak to nemohli a nesměli udělat. Oblékají svoje civilní šaty trochu toporně, podle nohou poznáš vojáka a velitele na první pohled i v civilních kalhotách. A začínají chodit ve vlastní zemi s bolavým srdcem penzistů. Znám lékaře, kteří odešli do penze, když jsme začali halasit něco o "mladých vpřed". Chodí kolem svých bývalých klinik opravdu i v myšlenkách po špičkách, a když jim pohlédnete do tváře, máte dojem, že ztratit působiště pracovní je nejhorší, co může člověka potkat. A to jsou soukromníci, kteří svoji práci vykonali. "Celý život se voják učí, že život nemá cenu...," povídal mi plukovník v šedivých šatech a v košili s kravatou. "Víte, život je jen papírek, který voják rozmění v lepší budoucnost svého lidu." A tu lepší budoucnost opsal takovým širokým, nadějným obloukem ruky, kdežto ten papírek jen zašpičatil mezi palcem a ukazováčkem, jako penízek, který se mění v drobné. A těch dvacet tisíc jednotek s vysokou školou technickou, ale především s vysokou morální úrovní stojí mezi námi. Lidé s neobyčejným školením a rozhledem, neobyčejnou mravní kázní. A národ? Budiž osudu žalováno, že si jich všímá a ví o nich právě tak málo jako dřív. Muži, kteří si nestěžují Je v povaze vojáka, že neumí naříkat. Jsme-li už donuceni dívat se na lidi podle stavovského klíče, nuže, tohle je stav a cech, jehož základním nástrojem je odvaha. Pak kázeň a sebekázeň - což je totéž - a pak organizace. Hovoříte-li s nimi a seznamujete-li se s jejich dvacetiletou praxí, začínáte chápat, že tato obrovská organizace byla školou národa, školou, kterou prošel každý zdravý muž všech vrstev a tříd. Že tato organizace tak, jak byla, ve svém vyvinutém pocitu státnosti, ale naprosté nepolitičnosti, přibližovala se nejvíce tomu, co dnes tak pracně děláme: jednotnosti. Vojáci mají obrovské organizační zkušenosti, mentálně jsou to lidé velmi blízcí systému vůdčímu - jak není ani jinak možno - a člověk si mimoděk klade otázku, proč jsme, proboha, když se nám jednalo o to, svěřit věci státní do rukou organizace jednotné, nestranické a nepolitické, nepoužili tohoto školeného aparátu, který dovede i jiné věci, nejen vojančit. Ostatně je to, co zatím potřebujeme, tak navlas podobné vojančení beze zbraně, že se zdá tragicko-groteskní, že jsou právě tihle muži v této situaci v tomto státě - bez práce. To je už ovšem pryč a marno o tom uvažovat. Dnes je otázka jiná: co dělají dnes, a hlavně, co budou dělat, až jim vláda zastaví výplaty gáží, což se má stát v době hrozivě blízké. Jisté je, že nezahálejí. Nezastavili se ani na minutu. Jakmile bylo jasné, že jejich práce končí, začali se školit v zaměstnání jiném. Svaz důstojníků se dal do konečné práce a uspořádal několik kurzů pro tyto muže. Všichni měli výborné předběžné vzdělání a vysokou úroveň vědomostí. Mnoho jich prodělalo kurzů několik, aby utekli nečinnosti, takže mají dnes kvalifikaci docela mimořádnou. Mne osobně zajímal kurz školení důstojníků v zemědělce. Jak se změní člověk, "který bydlel na kanonech", má-li bydlet na pluhu? Co se stane s mužem, který byl vychován, aby zabíjel a aby se dal zabít, má-li zasít brambory a pěstit řepu? Je to bolestný zlom ve způsobu myšlení? Chodila jsem od vojáka k vojáku s touto otázkou, pátrajíc po odpovědi.

Je voják dobrý zemědělec? Někde jsem měla shovívavý úsměv, někde veselý smích, ale všude údiv. Vychováván k zabíjení? Jak to? Vychováván, aby hájil vlast. Není to totéž? Ale ovšemže to není totéž. Nechtěli jsme nikoho zabíjet. Chtěli jsme hájit, abyste například vy nebyla zabita. Velmi se mýlíte, když se na to takhle díváte, pravil mi muž v uniformě skoro nejvyšší a s mnoha řády na hrudi. Podívejte se: prvního října mi ti kluci přišli ze všech koutů, a teď jsme je musili vychovávat. Věřte mi, v některých krajích docela doslovně. Někdy jsme je učili i číst i psát, zacházet s kartáčkem na zuby a umývat se. Za pár měsíců mi pod rukou z toho rostl kolektiv, ve kterém se začaly pěstovat morální hodnoty, které teprve dělají dobrou armádu: kamarádství, udatnost, pravdomluvnost, zmužilost a nerozmazlenost. To nevíte, jaká to byla radost, když z toho sehnaného a beztvarého hloučku lidí začínala vylézat duše skupiny, abych tak řekl. Za rok to byli změnění lidé. A odcházeli domů a odnášeli si, čemu se naučili. Vždyť to byla obrovská škola národa, vždyť vy ani netušíte, jak jsme byli s těmi lidmi srostlí a jaký chlapský a dobrý poměr je mezi námi. Co jich prošlo mýma rukama! Jak jsem je studoval! Třídil! Učil! Jak jsem jim rozuměl..." Nu, a víc jsem se nedověděla, poněvadž po tvářích tohoto muže, kterému byl jeho vlastní život lhostejný, stékaly slzy jako skleněné kuličky, když vzpomínal na svoje maníky, z jejichž srdcí křesal nejlepší jiskérky lidské důstojnosti. Ale vidíte z toho jedno: byla to práce kladná, tvořivá. Taková kolektivní jednotka se nedá slepit bez individuální práce. Otázka boje je otázka nervů, řekl mi jeden voják. K tomu, aby měli lidé dobré nervy, je třeba charakterově je vychovat. Obracíme lidi na ruby. Dovedeme to. Voják bude lepší pracovník než kdokoli jiný. Má více smyslu pro povinnost a je mu samozřejmé, že se snaží vykonat svůj úkol co nejlépe. Chce přenést svůj organizační smysl a schopnost a zkušenosti do praktického života. Bude budovat na zahradě a poli právě tak, jako budoval v kasárnách. Ba lépe. Kurz mu sice dával vědomosti převážně teoretické, ale zato nejlepší a nejmodernější. U nás se všelikdes pracuje podle starých tradic a tradice je "krásná věc, ale někdy je to potvora, která věší železnou kouli na paty". Náš bývalý voják by byl na české půdě vychovatel celé vesnice. Čemu se naučili? Celé spoustě. Jen namátkou vypočítávám přednášky, kterými prošli za chápavého a nadšeného vedení našich nejlepších odborníků: Péče o zdraví zvířat. Zemědělská ekonomika. (To je celá nauka o rozdělení zemědělského kapitálu, o výnosu, úroku, úmoru, daních, pojištění atd.) O mlékařství. O zdravovědě rostlin. Zelinářství a ovocnictví. Pícninářství. Okopaniny. Pěstování obilnin, luskovin a olejnin. Hnojení a hnojiva. Půda a její zpracování. Plemenitba a chov skotu a vepřů. Chov drobného zvířectva. Organizace zemědělského závodu. Každá z těchto jednotlivých věcí je věda pro sebe. Věda, která v moderní době pokročila víc, než laik tuší. Znalost této vědy je národní jmění, protože chov prasat například je věc vysoce vlastenecká a správný výtěžek půdy rovněž. Pravda, vojáci, kteří prodělali kurzy teoreticky - a prakticky jen názorově -, potřebují zkušenost. Jde o to, jim tuto zkušenost dát. Někteří z nich, kteří mají nějaký přístup k půdě - buď trošku jmění, které by stačilo na zakoupení kousku půdy, ale to je velmi řídký případ - nebo příbuzné, kteří vlastní půdu -, budou svých nově nabytých zkušeností moci upotřebit rychle. Shodí vojenský kabát a popadnou správu nějakého statku, statečku, sadu, zelinářské zahrady a nepochybuji, že se za rok uplatní jako všichni houževnatí lidé. Ale jsou tady také muži, kteří nemají nejmenší vyhlídku na získání půdy ani na zařazení někde v zemědělství. A tady je ovšem otázka - odpusťte mi, chlapci, že o tom hovořím -, jak se národ zachová ke své armádě. Bude-li žádat od svých bývalých důstojníků, aby stáli se zdravýma nohama na rozích a žebrali, nebo dá-li jim práci. Mluví se u nás o vlastenectví hodně. O vznešená slova nouze není a jistě ani o dobré pocity. Ale dnes je chvíle, kdy je třeba něco žádat od lidí. Věčnou hanbou tohoto národa zůstane, že nedovedli jeho průmyslníci, statkáři, výrobci a lidé bohatí zaopatřit svému lidu práci v dnešních dnech. Každý, kdo zaměstnává pět lidí, měl by cítit povinnost zaměstnat jich šest i tehdy, vede-li se mu zle. Vlaky, které odvážejí naše lidi na práci do zahraničí, jsou nejtěžší naší obžalobou. Pro českého úředníka, dělníka a zemědělce měla a musila se najít práce doma. Proč není ještě komise, která by chodila od závodu k závodu - jak zemědělského, tak průmyslového - a zjišťovala, kolik který závod unese dalších lidí? Řízené hospodářství, které vládne všude kolem nás, dává nám před oči svá světla a dává vynikat našim stínům. Řízené hospodářství je totiž - mimo jiné - takové, které dovede podnikateli nařídit, aby se staral o tolik lidí, kolik unese jeho podnik, i na to nebezpečí, že by tuto starost zaplatil ztrátou osobního pohodlí. A teď jsme v situaci, kdy se máme postarat o dvacet tisíc bývalých aktivních důstojníků. Stát se rozhodl o určitých opatřeních. Ostatní je zase ponecháno osobní iniciativě, jednotlivcově zdatnosti a náhodnému štěstí. Kvalita těchto lidí je národní jmění. Ale nikdo nenařizuje, aby se tohoto národního jmění využilo.

Nepochybujte o tom, že naši vojáci zvládnou tak či onak svůj úděl výtečně. Bylo by jen třeba, aby si na ně národ vzpomněl a aby dohonil, co zameškal: aby si alespoň dnes vážil své armády, i když je to už pouze armáda míru. Je-li naše další cesta mírová, bude tato armáda dokonale na svém místě. A vy, hoši bez uniforem, neříkám vám sbohem! Jste tu s námi a budete pracovat s námi na práci, kterou je třeba vykonat. Nebude vám méně slušet modrá halena na polích, než vám slušela uniforma. Nedovedu si představit, že by se pro vás nenašla krásná a čestná práce mezi námi. Víc než dříve vás bude národ potřebovat.

5. července 1939 S "ubohým a holým"

Hej dum da, matko má, kolik synů máte? Pana Matesa prvního. Mikuláška druhého, - ubohýho a holýho třetího.

Hej dum da, matko má, co jim jíst dáváte? Panu Matesu pečínku, Mikuláškovi chlebíček - ubohýmu a holýmu kůrčičky.

Hej dum da, matko má, kam je spat dáváte? Pana Matesa na postel, Mikuláška za postel, - ubohýho a holýho pod postel. Česká písnička

Před nějakým časem prošla novinami zpráva obrovského dosahu v komentáři celkem úředním a suchém. Stávky a výluky jsou na území Protektorátu zakázány. Touto větou začíná nejen nový řád, ale celý nový věk a nová soustava hospodářského seskupení. Povrchní čtenář asi nepostřehl v této větě převrat veškerého hospodářského řádu. Stávky totiž nebývaly nikdy povoleny. Stávky se podařily nebo nepodařily - a to bylo celkem jediné, co se o nich dalo říci. Byly, pravda, často mrhání silami a majetkem, ale byly současně i projevem vůle. Beztrestný projev svobodné vůle je ovšem současně i projev moci a podrobná historie stávek v posledních desíti letech řekla by o síle jednotnosti a moci dělnictva v tom či kterém státě víc než všechny teoretické úvahy zmohou: takové dějiny daly by totiž jasný důkaz, že jednotnost a síla dělnického projevu pozvolna degeneruje a upadá. Historie stávek bývalého československého státu řekly by totéž, a kdyby si dal někdo práci a sepsal dějiny francouzských stávek za posledních deset let, bylo by zajímavé sledovat křivku, která by mu vyšla. Stávka se končí tam, kde nastává soumrak liberalistického kapitalismu, a to tak nenávratně, jako končí den, když začíná noc. O pojmu svobody bylo v posledních dvaceti letech svedeno více půtek než o cokoli jiného. Svoboda byla a je prohlašována za nejvyšší lidský statek a majetek, projev nejvyšší lidské důstojnosti. Nebyl to jenom systém řízeného hospodářství, který rozpoutal tyto debaty. Už v letech hluboké hospodářské krize jsme měli příležitost přemýšlet, jakým způsobem se nezaměstnaný dělník zalkne přemírou své svobody. Už tehdy přestávala být stávka zbraní, protože při každé stávce bylo pomalu víc stávkokazů než zaměstnaného dělnictva - a naopak pro sociálně nejslabší, tj. nezaměstnané, nebyla stávka vůbec zbraní, protože nebylo kde stávkovat. Tyto problémy se daly v demokratickém systému řešit pouze podporami - tj. nedaly se řešit vůbec. Na přelomu dvaatřicátého roku bylo jasné, že věci dospěly ve střední Evropě takového stupně, že budou musit být řešeny, nebylo však jasné, kým a jak budou řešeny. U nás v Čechách měly sociální boje ještě zvláštní výjimečné situační znaky - znaky malého státu závislého na větším. · Němci nikoho přímo nenutili, aby odešel z domova pracovat do Německa. Žádostem bylo vyhověno s rychlostí, o které se nám ani nezdá. Jen si představte, kolik času potřebovaly naše úřady, aby vyřídily nějakou žádost. Na říšském pracovním úřadě je žádost o práci vyřízena během několika dnů. Znám lidi, kteří odjeli týž týden, kdy si o práci zažádali. Někteří už poslali peníze domů. V Říši jsou zařaďováni do práce a daří se jim právě tak jako německým dělníkům. Je obtížné žádat od člověka, který nemá práci, nemá sám co jíst a nemá, co by dal dětem jíst, a je "ubohý a holý", aby se nestaral o nějakou možnost práce. Bezprostřední styk Čechů s Němci může být jen ku prospěchu - skoro bych řekla, že Němcům, poněvadž se alespoň přesvědčí, že jsme národ dovedný, pilný. Je tu však několik okolností, které jsou bolestné a nad některými Němec, když s ním o tom hovoříte, krčí rameny, říkaje: to je přece vaše věc. Lidé, kteří odjíždějí, nejsou ovšem pohromadě, nýbrž dostanou se tam, kde je třeba pilných rukou.

Několik do Hannoveru, několik do Magdeburku, pár tam, pár onam. Snad jim bude zpočátku teskno. Později si zvyknou. Vezmou k sobě své ženy a děti. Ty děti budou ovšem chodit do německých škol. Čeští chlapci se seznámí s německými dívkami a české dívky s německými chlapci. Neříkám, že se nám ti lidé odrodí - ale věčně jim zůstane v srdci pomyšlení: vlastní zem mne nedovedla uživit. Co jsem měl tedy dělat? Mluvila jsem o tom s Němcem, člověkem širokého rozhledu, jevícím pochopení pro naši situaci. "Povede-li se těm lidem v Německu dobře," tázal se mne, "není to jedno, budou-li mluvit německy, nebo česky?" Přemýšlela jsem o tom velmi dlouho. Jak říci, že to není jedno? Což jsme si vždycky nepřáli, aby měli všichni lidé práci a dobrý život? Nesnili jsme, že k tomu pracujeme, a neříkali jsme, že to je tužba větší všech ostatních? Ale zdá se mi, že není třeba hledat dlouhé vysvětlování: ještě před rokem bojovali sudetští Němci o jemnější nuance, než bojujeme my. Bojovali o právo hlásit se k světovému názoru, který byl tehdy neslučitelný se světovým názorem bývalého Československa. Bojovali tvrdě o každého muže mluvícího německou řečí, bojovali o zachování celistvosti německého národa a tuto celistvost kladli si výš než cokoli jiného. Němci sami učí svět, že národnost je víc než životní úroveň, protože "národnost je zdroj, ze kterého pramení kulturní i hospodářská síla lidu". Není tedy nebezpečí, že by nechápali obdobné pocity naše. Je však veliké nebezpečí: a to, že důležitost této věci nepochopíme sami. Především lidem práci doma Čtu-li o akcích "Radosti z práce", o dělnických dovolených, o jednorázových drahotních výpomocích atd., nemohu se ubránit dojmu, že začínáme na okraji, místo abychom začínali v jádru. Nepotřebujeme zatím dovolené, potřebujeme zaměstnat všechny lidi doma. Novinář, který byl zvyklý pracovat s číslicemi, má dnes práci těžkou, protože píše bez statistik a jenom zpaměti. Nemám potuchy, kolik máme nezaměstnaných. Ale když vezmeme jako nízkou a jenom přibližnou číslici stav nezaměstnaných před zářím - 500 000 duší, když připočteme, kolik lidí přišlo ze Sudet, ze Slovenska, a kolik lidí ztratilo práci v důsledku hospodářských převratů (typografů, učitelů, vojáků, úředníků, vdaných žen atd.), nemyslím, že bychom dospěli k číslici nízké. Vezmeme-li v úvahu i lidi, kteří se odstěhovali, aniž musili, a lidi, kteří zůstali v připojeném území, nevím, mluvím-li pravdu, tvrdím-li, že je nás tu osm milionů. To je během jednoho roku přibližně desetina národa v cizině. V době, kdy se svět řídí národnostní rovnicí a kdy národní myšlenka každého národa převládá a stává se myšlenkou vůdčí, je to veliká ztráta. Každý z této desetiny odnesl kus naší kultury, kus našeho myšlení, kus našeho národního bytí, kus naší řemeslné dovednosti. I veliký kámen se drobí a vyhlodává dešťovými kapkami - a my nejsme veliký kámen. A k tomu připočtěte lidi, kteří odcházejí nikoli proto, že práci nemají, ale - jen tak. Někdo z dobrodružnosti, jiný ze zvědavosti, třetí z touhy zkusit štěstí jinde. Sama jich znám slušnou řádku. To jsou rozměněné penízky z jedné velké mince, penízky, které se rozkutálí, než se naděješ. Obrovské Německo spatřuje pochopitelně jakési výhody v tom, má-li po světě národnostní ostrovy, protože tyto německé ostrůvky hájí po celém světě zájmy německé říše. Mohou je hájit ovšem jen za toho předpokladu, že za nimi tato veliká říše stojí - a nemohly je hájit, dokud tady velká říše nebyla. Pro malou českou zem nemají rozptýlené ostrůvky českých lidí žádný význam - a nikdy jej mít nebudou. Pro malou českou zem je jediné východisko: přilnout k sobě jako klíšťata a držet se pohromadě jako stádo. Zůstat na své půdě a zůstat ve svých domovech. Přivádět doma děti na svět a vychovávat doma děti už zrozené. Ale nikoli podle české písničky: pana Matesa, Mikuláška a pak třetího, ubohého a holého. Česká země musí uživit všechny své lidi - má-li zůstat českou zemí. A česká zem si musí uvědomit, že její jedinou záchranou je "ubohý a holý". Tento lid, který dovede semknout národ a dovede úžasným úsilím vychovat v sobě moudré, vzdělané muže, za velké oběti bezejmenných maminek a tatíků, tento lid, který tu má pole, majetek, děti, rodnou řeč a svůj úkol - tento lid musí dostat práci doma. Ber kde ber, ale lidé nesmí zůstat bez práce. Z všelijakých úst jsme v poslední době slyšeli, že je naše vláda chudá na činy a že není německá trpělivost nevyčerpatelná. My doma všichni víme, že nebylo vlády, která by měla úkoly těžší za okolností obtížnějších. Mluvím-li tu o ubohém a holém, tedy o problému, který je nejpalčivější, musím také mluvit o tom, že je třeba rázných činů. Byla bych však ráda, aby čtenář neupadl do obvyklých omylů a nevytasil se obvyklým nedorozuměním. Nechci naznačit, že snad jsou někde lidé noví, kteří by jednali rázněji. Chci naopak říci, že je ráznosti právě od této vlády třeba - i když to bude ráznost nepopulární -, poněvadž seřaděni jsouce pod touto vládou, přejeme si, aby právě ona jednala. Jednou - kdysi, byly v Čechách zlé časy a národ si postavil divadlo. Jako malá holka jsem poslouchávala do nekonečna tátu, když vyprávěl, jak vyhořelo. A národ měl za nějaký měsíc divadlo nové. Chodili lidé a dávali po krejcaru, chodili lidé a dávali poslední, co měli. Proto nad oponou divadla je napsáno: "Národ sobě" a nevadí, že ta písmena jsou trochu omšelá. I dnes se mluví o stavbě nového divadla. Je to jistě krásná věc - ale je tu přednější věc: získat práci pro všechny naše lidi. To nejde nějakou dobročinnou

cestou. To jde jenom cestou tvrdých nařízení a bezvadnou organizací. Ta tvrdá nařízení nemohou postihnout dělnictvo, stejně práce, která se najde, bude tvrdá dost. Musí postihnout zaměstnavatele. Pakliže ztratil ubohý a holý kůrčičku, nevím, proč by pan Matyáš neměl ztratit pečínku a pan Mikulášek chlebíček. Je-li naděje, že všichni dostaneme kůrčičku, chtěla bych, aby právě tak bylo rozuměno jednotě českého národa.

Doslov

MILENA JESENSKÁ (10. 8. 1896 - 17. 5. 1944) má něco společného s otcem spisovatele Franze Kafky Hermannem Kafkou: oba nežijí v obecném povědomí plným životem. Jsou nositeli jedné jediné funkce - vytvářejí pozadí, na němž vynikají předpokládané či skutečné charakteristické vlastnosti Franze Kafky. Vznikají jednoduché dvojice, lacině uplatnitelné: "despotický patriarcha - přecitlivělý syn", "temperamentní příslušnice internacionální bohémy - chorobně plachý vizionář". Teprve díky Margaretě Buber-Neumannové (Milena, Kafkas Freundin, česky poprvé: Kafkova přítelkyně Milena, Toronto, Sixty-Eight Publishers, 1982) se také u nás začala vyjevovat přesnější a složitější podoba Mileny Jesenské. V posledních letech už jsou dostupné další cenné vzpomínkové knihy i monografie. Vyšel i soubor fejetonů. V Německu ovšem mají výbor z novinářského díla Mileny Jesenské už dávno (Alles ist Leben, Frankfurt a. M., Verlag Neue Kritik, 1984); dočkal se několika vydání. U nás stále zůstává mnohé z jejího vlastního novinářského díla skryto; zejména se to týká vrcholného období její tvorby v Peroutkově Přítomnosti let 1937-1939. Zpočátku se tam Jesenská ještě věnovala i tématům, která nebyla přímo politická, leda by šlo o mapování demokracie zdola. Doba je však stále političtější. Druhý text psaný pro Přítomnost se už věnuje tématu velice politickému, ač nikoliv v široké perspektivě světové politiky, ale spíše skrze jednotlivé osudy jejích obětí. Pomoc uprchlíkům z Německa, později i z Rakouska a ze Sudet se stává jednou z hlavních starostí. Rozlišování Čechů, Němců a židů není prvořadé, i když Jesenská samozřejmě ví, že židé jsou ohroženi nejvíc. Z celého ročníku 1937 však jen Lidé na výspě předznamenávají smrtelně vážná témata příštího a přespříštího roku. Španělskou válku, smrt T. G. M., moskevské procesy a mnoho dalších ponurých námětů ponechává Jesenská jiným. První článek, který vychází po anšlusu Rakouska, se obrací k ústřednímu tématu roku - nacistickému nebezpečí. Reportáž z německých Sudet Anšlus nebude je ohlasem první mobilizace v květnu 1938, ohlasem plným naděje. Jesenská povzbuzuje k brannému odporu a vyjadřuje naději, že bude účinný; analyzuje také příčiny, proč se sudetští Němci dali omámit henleinovskou propagandou. Na příkladech konkrétních, ač z pochopitelných důvodů nejmenovaných lidí ukazuje bídu horských vsí, demagogii, lákání i výhrůžky, které přiváděly nové členy do Henleinovy Sudetendeutsche Partei. Odbory v německých továrnách přešly k totalitním způsobům - tyto odbory jsou podporovány a řízeny zaměstnavatelem. Je to přesně tatáž cesta (...), jako byla v Německu: zařízení zůstane, ale obsah se škrtne. Dostáváme tu detailní popis zrodu totalitarismu. Článek končí kritikou české politiky: A za pět let této atmosféry jsme neudělali skoro nic, abychom podporovali v německém táboře ty lidi, kteří se bránili fašismu. Názory Mileny Jesenské nejsou docela totožné s názory šéfredaktora; přinejmenším akcent je jinde. Zatímco Peroutka například - pragmaticky - zdůrazňuje omezené možnosti Československa pomoci židům, akcentuje Jesenská v téže době aktivní soucit. Zdá se, že rozdílné rozložení důrazů je ještě zřejmější po 15. březnu 1939. V čísle z 21. září 1938 se Milena Jesenská věnuje první vlně uprchlíků z pohraničí. Její první starost je opět netuctová: jak Češi přijali prchající demokratické Němce. Strhující Průřez tří dnů z 28. září 1938 končí slovy: V noci je nebe plné hvězd. Po tomto nebi že přiletí bombardovací letadla? Ještě je nás tady mnoho, kteří jsme neodešli. Čekáme. Jesenská ani v příštích měsících a letech neodešla od toho, co přijala za svou povinnost. Po 15. březnu se Milena Jesenská nespokojuje s útěšným folklórně nacionalistickým a nacisty tolerovaným "návratem ke kořenům", naopak: pohybuje se na samé hranici toho, co ještě mohlo projít cenzurou. Píše-li o slzách, jsou to spíše slzy vzdoru než slzy sentimentálního sebepozorování bezmocné oběti. Zdůrazňuje osobní hrdost, když o občanské hrdosti příslušníka Protektorátu Böhmen und Mähren se nedalo hovořit. Milena Jesenská věděla, že její život je ohrožen. Podle mnoha svědectví se však snažila pomoci především jiným a k vážným úvahám o vlastní emigraci se ani nedostala. Ještě roku 1939 byla zatčena. Po letech

utrpení - 17. května 1944 - zemřela v koncentračním táboře Ravensbrück. Reportáže a úvahy Mileny Jesenské patří k nejlepšímu, co v dějinách českého novinářství máme. Žurnalistické texty rychle stárnou; čím víc dobových frází, tím rychleji. Články Mileny Jesenské nezestárly. Souvislost mezi přítomností ducha a živostí jazyka se potvrzuje. Milena Jesenská se mýlívala společně se svou dobou, ale dnešní čtenář spíše žasne, v čem všem svou dobu přesahovala či předstihovala. Není pochyb, že Jesenská patří mezi ústřední postavy dějin české žurnalistiky. Vydání tohoto výboru by mělo smysl i v jiném čase. Snad nám ale pomůže v přemýšlení zvláště dnes, kdy ožilo uspané, ale neuzavřené téma česko-německého soužití a kolektivní viny. Jesenská s pojmem kolektivní viny zápasila; doklady nacházíme téměř všude. Milena Jesenská zahynula v boji proti nacismu. Její autorita z dálky desítiletí zasahuje i do našich dnešních rozhovorů a hádek - hlasem rozumu, moudrosti a lásky. V. B.

Ediční poznámka

Články Mileny Jesenské, které přetiskujeme v tomto svazku, vycházely v Peroutkově týdeníku Přítomnost od 27. října 1937 do 5. července 1939. (Datum vydání je vždy uvedeno u názvu článku.) Nezařazujeme sem ty ojedinělé články, které se vymykají z hlavní tematiky našeho výboru, tj. česko-německých vztahů. V textu byly provedeny pouze nejnutnější změny. Až na některé úpravy, jež dále uvádíme, jsou to vesměs změny standardní, běžné při vydávání starších textů. Jazyk Mileny Jesenské je neobyčejně živý, i dnešní čtenář jej může vnímat jako jazyk svého současníka. Tím je dán také rozsah úprav textu v tomto vydání. Byly provedeny úpravy tohoto druhu: 1. Formální úpravy pravopisné v interpunkci a psaní velkých písmen; sjednocení kolísající délky samohlásek; psaní předložek a předpon s/z, s-/z- v souladu s dnešní normou; úprava rušivě vokalizované předložky k: ku Králové Hradci, ku statečnosti apod. > ke; zřídka náhrada nevokalizované podoby předložky nebo předpony podobou vokalizovanou a naopak, např. k kterému > ke, odejet > odjet; psaní s/z ve slovech přejatých a některé jiné formální úpravy přejatých slov: prakse > praxe, caesarové > cézarové, donquijotský > donkichotský apod.; v substantivech z němčiny, která mají v českém textu nejednou pejorativní zabarvení, už nepíšeme počáteční velké písmeno, např. v turnhalách (ale Turnhalle jako oficiální název zůstává), rufmord ,objednaná vražda'. 2. Psaní příslovečných spřežek a složených adjektiv nebo číslovek, např. na vzdory > navzdory, sociálně-demokratický > sociálnědemokratický, dvou až třípatrový > dvou- až třípatrový, mnoho deset tisíc > mnoho desettisíc apod. 3. Ojediněle upravujeme nenormální tvary a podoby slov: mezi polmi > poli, v kalhotech > kalhotách, 120 mír > měr, gen. sg. kolektiva > kolektivu, pracech > pracích, ak. pl. noce > noci, gen. sg. břímě > břemene, politika nereální > nereálná, odevšud > odevšad apod.; zcela odstraňujeme celkem řídkou a nesoustavnou podobu infinitivu na -ti. 4. Ojedinělé další úpravy: s. 211: odpovědění otázky > zodpovědění; s. 166: vyrostl po staletí > vyrůstal; s. 242: nejhorší, co lze muže potkat > co může člověka potkat; s. 63: ženou, jejíž rukama prochází každý emigrant > skrze jejíž ruce prochází...; s. 71: kus půdy..., nad kterou denně vychází a zapadá slunce, padá déšť a kapky potu > kus půdy, nad kterou denně vychází a zapadá slunce, na kterou padá...; s. 139: jak docílit, aby lidé, vyšinutí ze svých pojmů, kde..., převést do nového bezpečí > aby lidé, vyšinutí ze svých pojmů, kde..., byli převedeni do nového bezpečí; s. 155: putuje nějak se svým národem s tou pokornou hrdostí - nebo hrdou pokorou - jejich nejlepších jedinců > jeho nejlepších jedinců; s. 39: český dělník tam stojí pod dvojím tlakem > ...pod trojím tlakem (podle kontextu); s. 52: S politováním zjišťuji, že se mi doposud nikdo z Čechů na mne o zprávu aneb vysvětlení nejasnosti jim vysvětliti, a to jedině z toho důvodu, že se až doposud nikdo z Čechů na mne o zprávu aneb vysvětlení neobrátil > S politováním zjišťuji, že se mi doposud nepodařilo nikomu z Čechů nejasnosti vysvětlit, a to jedině z toho důvodu, že se až doposud nikdo z Čechů na mne o zprávu aneb vysvětlení neobrátil; s. 206: a nechci své zboží prodávat > a chci své zboží prodávat (podle smyslu); s. 46: a ti nepřicházejí jako kupci v

úvahu - vypuštěno a ti (anakolut); s. 64: nejdříve byla zavřena Lainzer Tiergarten, pak... > ...byl zavřen...; s. 76: Ten odvar..., kterým říká > ...kterému říká; s. 226: jsou to všechny jeho stromky > všechno; s. 226: poslouchajíc... tlukotu jeho srdce > tlukot. 5. Odstraňujeme nevhodné genitivy záporové, které jsou v rozporu s dnešním územ, např.: s. 220: nepřála bych svému národu této mentální a osudové rozeklanosti; rovněž odstraňujeme nevhodné přísudkové instrumentály, např.: s. 78: statečnost je samozřejmou; s. 212: cítím se ohroženým aj. 6. V ojedinělých případech rušíme jmenné tvary přísudkových nebo doplňkových adjektiv, např.: je přirozeno > přirozené; je vdána > vdaná; méně jasně formulovány slyšela jsem je... > formulované apod. Samozřejmě opravujeme ty textové nedostatky, které můžeme pokládat za tiskové chyby. Na místech zabavených cenzurou zůstávala na stránkách Přítomnosti volná bílá plocha. My v tomto případě uvádíme v hranatých závorkách pravděpodobný počet zabavených řádků. K jistému zjednodušení přistupujeme v užívání proloženého tisku, který nahrazujeme nejčastěji kurzivou; grafické zvýraznění v každém případě zůstává zachováno. Ačkoliv respektujeme původní členění na odstavce, nezachováváme vždy vzdálenost mezi nimi.

K. K.

Obsah

Lidé na výspě 5 Soudce Lynch v Evropě 14 Anšlus nebude 21 I. Hrady SdP 21 II. Napříč rodinami 31 Kolik stála Henleinova řeč v Karlových Varech? 42 Diskuse s henleinovským starostou 51 Statisíce hledají zemi nikoho 59 Česká vesnice 1938 71 V pohraničí: kolik bodů pro nás? 80 Pověz, kam utíkáš - povím ti, kdo jsi 92 Průřez tří dnů 99 Měsíc září 105 Nad naše síly 116 Denní zprávy na posledních stránkách 121 Co zbývá z KSČ? 128 Vdané ženy z práce 134 Jak tato doba zahrála na nervech 139 O tom přeškolování 144 V zemi nikoho 154 Poslední dny Karla Čapka 160 Jak se stýkat s Čechy? 166 Dobrá rada nad zlato 172 Praha, ráno 15. března 1939 179 O střízlivosti a gestu 184 O umění zůstat stát 187 Co Němci očekávají od Čechů 191 Česká maminka 200 Změněné nakupování 204 Co očekává Čech od Čecha? 208 Jsem především Češka? 215 Promiňte, že nešeptám 219 Stačí být Čechem? 224 Lidé v Národním souručenství 229 Týká se nás všech 236

Soldaten wohnen auf den Kanonen... 240 S "ubohým a holým" 247 DOSLOV 253 EDIČNÍ POZNÁMKA 256

Články z týdeníku PŘÍTOMNOST 1937-1939 vybral a doslov napsal Václav Burian Edičně připravila Květoslava Komárková Odpovědný redaktor Pavel Šaradín Obálku navrhla Jiřina Vaclová Typograficky upravila Markos Pučoková Vydalo nakladatelství VOTOBIA v Olomouci roku 1997

ISBN 80-7198-233-4