Vydává MO ČR – AVISRooseveltova 23 161 05 Praha 6 IČO 60162694

Řízením redakce pověřenLadislav Lenk

Redakce: Rooseveltova 23 161 05 Praha 6 Telefony: 973 215 931 973 215 916Fax: 973 215 933E-mail: areport@centrum.cz

Jazyková úprava:Vlasta Kohoutová

Grafi cká úprava: Andrea Bělohlávková

V jednotkách ozbrojených sil rozšiřuje AVIS Rooseveltova 23 161 05 Praha 6 Oľga Endlová tel. 973 215 563

Tisk: ČTK Repro

Číslo indexu: 45 011 ISSN 1211-801X Evidenční číslo: MK ČR E 5254

Foto na titulní straně:

Uzávěrka čísla:

Toto číslo vyšlo dne:

NA MUŠCE Z OBSAHU

Čtrnáctideník Ministerstva obrany ČR

Vladimír Marek

1. 8. 2007

20. 8. 2007

Mnohdy si toho ani nevšimneme, ale kolem nás neustále vznikají nová slova, která se nám propašovávají do běžné mluvy. Někdy je jejich nástup rychlejší, jindy získávají oblibu o něco pomaleji, podle toho, v jaké souvislosti se používají. Nová slova vznikají i ve vojenském prostředí, i když to není tak častým jevem.

Nedávno jsem se o tom přesvědčil v jednom moravském městě, kde jsem měl ve vojenské ubytovně zamluven nocleh. V podobných zařízeních jsem spal už mnohokrát, a tak vím, jaké doklady budu potřebovat. Mám i poměrně přesnou představu, co mě na pokoji čeká. V drtivé většině ubytoven totiž panuje stejný standard, který se bohužel již po mnoho let nezměnil. Výjimky by se v tomto ohledu daly spočítat na prstech jedné ruky.

Přistupuji k recepční a v ruce držím občanský průkaz, abych mohl prokázat, že jsem tentýž člověk, který je uveden v seznamu ubytovaných. Mám ještě připraven příkaz k pracovní cestě podepsaný svými nadřízenými, potvrzující, že zde skutečně nejsem na výletě.

„Vy jste občanští zaměstnanci? A máte ozetkartu?“ ozve se náhle za okénkem recepční v uniformě vojenských lesů a statků. Dochází mi, že paní zřejmě touží po mém identifi kačním průkazu, se kterým se dostanu do všech pražských vojenských institucí, ale za hranicemi hlavního města je moc této průkazky prakticky nulová.

Tady mi z neznámého důvodu malá kartička napomohla k ubytování. Noc jsem tehdy přečkal bez úhony a navíc bohatší o nové české slovo. Uvidíme, zda se bude těšit oblibě.

Jan ZEMAN

Kamarádive zbrani

8

Slavnostní chvílev Brně

Jablunkovskýincident

Jak jsme„dobývali“ Paříž

O sokolechtrochu jinak

Dům na pevných základech

Krev, pota slzy

10

14

20

28

40

46

2 3

Jedna z kamer zaostřila tímto směrem a přitáhla si vetřelce. Bylo přesně patnáct hodin šest minut. Jen před chvílí opustili základnu její stálí zaměstnanci. Strážný se okamžitě spojuje s velitelem směny a ten se stálým operačním důstojníkem. Je vyhlášen poplach.

VÁLKA BAREVÉterem se nese: „Narušení objektu dvěma

pachateli. Zatím není zřejmý cíl jejich pohybu.“ Směna složená z vojenských policistů je již na nohou. Během několika desítek sekund si do-plňují potřebnou výstroj a výzbroj. Její základ tvoří pistole Glock 17. Zasouvají si do nich zásobníky s imitačními náboji FX. Že pachatelé překonali oplocení až po odchodu zaměstnan-ců skladu z práce, nebyla náhoda. Jedná se totiž o cvičení Rocket zaměřené na ochranu skladu proti případným narušitelům. „Imitační střelivo FX je pro účely takovéhoto výcviku vhodnější než například simulační laserový systém MILES,“ vysvětluje jeden z organi-zátorů cvičení zástupce náčelníka oddělení zabezpečení kapitán Martin Diheneščik. „Takto

je zachována činnost zbraně, jako bychom měli ostré střelivo. Navíc díky barvicí látce je velice přehledně vidět, zda a kam jsme protivníka zasáhli.“

Venku čeká ostrahu základny ještě pes. „Pohybují se k přístavku devatenáct. Jedná se o dva muže, míří k bráně. Zatím se nedá říci, zda jsou ozbrojeni,“ šumí ve vysílačce. Jako odpověď se ozývá: „Rozumím, provádím monitorování.“ To už ale tři vojenští policisté společně se psem vyrážejí udaným směrem. Kapitán Diheneščik je zpovzdálí doprovází. Sleduje každý jejich krok. Na závěr totiž bude provedeno vyhodnocení celé akce. Hlídka po-stupuje kupředu jen pomalu, jako by každým okamžikem měla narazit na pachatele. Kapitán nám vysvětluje, že jejím úkolem je především monitorovat pohyb narušitelů. V tomto okamžiku se čeká na zásahovou jednotku. Z vysílačky se mezitím dozvídáme, že další dva pachatelé vylezli nahoru na val a hadrem zakryli jednu z kamer. Jejich informace o zdej-ším zabezpečovacím a sledovacím systému ale zřejmě nejsou příliš důkladné, zaslepili totiž kameru, kterou je možné nahradit záběry z jiných.

VŽDY PŘIPRAVENINad skladovým objektem se objevuje

vrtulník s muži z pohotovostního oddělení. Od vyžádání si jejich pomoci uplynulo pouhých dvacet pět minut. Nyní se dostává ke slovu další z organizátorů cvičení náčelník pohoto-vostního oddělení při Velitelství Vojenské poli-cie ve Steré Boleslavi kapitán Radim Hlubuček. „Celé cvičení vlastně vzniklo velice spontánně, nepředcházely mu dlouhé týdny plánování. S Martinem Diheneščikem se známe ještě ze školy, a tak jsme si vzájemně vyšli vstříc. My potřebujeme cvičit v reálných prostorech, ve kterých bychom případně zasahovali, a on zase chce vychytat případné nedostatky zabez-pečovacího a ochranného systému.“

To už se ale z vrtulníku po lanech spouštějí dva čtyřčlenné zásahové týmy. Pohotovost-ní oddělení byla vybudována na podzim roku 2002 při každém velitelství Vojenské poli-cie, tedy v Táboře, Olomouci a Staré Boleslavi. Jejich vznik si vyžádaly opakující se ztráty vojenských zbraní a ohrožení některých vo-jenských objektů. To staroboleslavské je mezi nimi ale přece jen svým způsobem výjimečné. S ohledem na blízkost kbelského letiště má

VOJENSKÁ POLICIE

RAKETOVÝ

ZÁSAH

Během cvičení Rocket nacvičovali vojenští policisté zásah proti pachatelům, kteří narušili ostrahu muničního skladu

Text a foto: Vladimír MAREK Velín muničního skladu připomínal počtem obrazovek studio celostátní televize. Vojenský policista za centrálním pultem jen přepínal jednotlivé obrazy a kontroloval perimetr základny. Najednou se přes betonovou zeď chráněnou ostnatými dráty přehouplo několik postav.

4 5

neustále k dispozici vyčleněný hotovostní vrtulník. Díky tomu je schopno ve velice krátkém časovém úseku v případě potřeby zásahu v kterémkoliv armádním zařízení na území republiky. A tomu také odpovídá jeho operační prostor.

Náčelník tohoto pohotovostního oddělení kapitán Radim Hlubuček si svou jednotku doslova vypiplal. Podařilo se mu mimo jiné prosadit pro její příslušníky zvláštní pracovní režim. V praxi to vypadá asi tak, že se čtyři dny v kuse zdržují v kasárnách a jejich nejbližším okolí. Během této doby každý den dvanáct hodin cvičí a připravují se na případný zásah. Zbývajících dvanáct hodin drží třicetiminutovou hotovost, takže jejich přítomnost v kasárnách je nezbytná. Poté je střídá další směna a ta původní má čtyři dny volna. „Díky tomuto systému nemáme na rozdíl od některých jiných elitních armádních jednotek problémy se sháněním kvalitních lidí. Vybíráme si ty nejlepší z celého území republiky, bez ohledu na jejich bydliště. Při střídajících se směnách čtyři dny práce a čtyři dny volna není totiž

VOJENSKÁ POLICIE VOJENSKÁ POLICIE

pro ně problém dojíždět,“ vysvětluje kapitán Hlubuček. Jednotka sídlí v Kostelci nad Labem, v rozsáhlém bývalém ženijním areálu. Má zde velmi dobré podmínky. Jsou tady ubikace pro vojáky, kteří právě drží hotovost. Některé opuštěné budovy slouží k výcviku přímo na místě.

PŘEPAD VELÍNA ODRAŽENSměrem od velína se ozývá prudká střelba.

Za chvíli se dozvídáme její příčinu. Dva z pachatelů se pokusili proniknout do tohoto řídicího centra ostrahy. Narazili však na za-mčené dveře. Než se stačili vzpamatovat, byli napadeni jedním ze zásahových týmů. I přes prudkou přestřelku se jim však podařilo uniknout.

Druhý zásahový tým je úspěšnější. Zadržel jednoho z pachatelů. Okamžitě je odzbrojen a podroben výslechu. Někde v těchto místech by měl být ještě další z narušitelů. Muž ale odmítá cokoliv prozradit. Navíc zdržuje postup zásahového týmu. Nedaří se přitom navázat přímé spojení s místními vojenskými

policisty. V tomto okamžiku se hraje o čas, a tak než dorazí ostraha, je pachatel připoután k hromosvodu jedné z budov. Zásahovka ještě jednou pročesává budovy, které předtím již prohlédla.

Cvičení Rocket je výjimečné i tím, že k odhalení pachatelů by měla posloužit i termokamera. Před chvílí ji instaloval kapitán Pavel Suchan na jednom z ochranných valů. Zastupuje na cvičení Ochrannou službu Praha. Ta má k dispozici senzorové jednotky osazené různými typy kamer, infrazávory a další pomocné systémy střežení. Tuto techniku pak na vyžádání poskytuje jednotlivým velitelstvím Vojenské policie. V současné době je tato technika k dispozici i 4. brigádě rychlého nasa-zení. Ochranná služba se totiž v loňském roce stala součástí tohoto brigádního úkolového uskupení.

Účast termokamery s obsluhou na cvičení Rocket si domluvil kapitán Martin Diheneščik. Sklad u Jaroměře, ve kterém se nyní odehrává výcvik, není příliš rozsáhlý. Tvoří ho převážně betonová plocha. Vojenská policie má ale na starost střežení rozsáhlejších skladových

prostor. Součástí těchto objektů jsou i lesy. Zá-stupce náčelníka oddělení zabezpečení si chce vyzkoušet, zda se jim podaří termokamerou objevit pachatele ukryté v lese za stromy. Ka-pitán Suchan je k možnostem využití techniky v takto náročném terénu poměrně skeptický. Uplyne ale jen pár okamžiků potřebných na doladění přístrojů a bez problému sleduje pachatele na obrazovce. Výsledek je až překva-pivě dobrý.

Termokamera, která je nyní k dispozici, byla pořízena před čtyřmi lety pro potřeby jednotky Vojenské policie nasazené v Iráku. Kapitán Suchan využije příležitost a po skončení cvičení provede nejen vyhodnocení nasazení techniky, kterou přivezl, ale zároveň seznámí vojenské policisty i s nejnovějšími trendy v této oblasti. V současné době jsou již vyvinuty termokamery Somo 2 a 3. „Dvojka“ je přepravována ve dvou landroverech sanitní verze. Jedná se o vojenskou modifi kaci systému, který používá policie při zásazích proti převaděčům. Senzorovou jednotku je přitom možné umístit na výsuvné teleskopické rameno. „Trojka“ je obdobná, jen s tím

rozdílem, že veškeré technické sledovací vybavení má ve dvojím provedení. Navíc má i přehledový radiolokátor. Díky tomu, že je převážena dvěma nákladními automobily, mají operátoři mnohem větší komfort.

Po dlouhém hledání je v malém křoví přile-peném k betonové zdi odhalen další z pachate-lů. Přesto se neustále usmívá. S tím, jak splnil svůj úkol tzv. pašíka (pachatele), je viditelně spokojen. Před časem prý sloužil na zdejší základně jako ostraha objektu. Svůj úkryt měl tedy již dávno vyhlédnutý. Od kapitána Diheneščika se dozvídáme, že pro přepadení muničního skladu jsou velice důležité právě podrobné informace. Případní pachatelé by je s největší pravděpodobností získali od býva-lých zaměstnanců skladu.

Na rozdíl od ostatních pachatelů úspěšný skrývač nebyl ozbrojen. Nyní tvrdí, že pokud by u sebe měl zbraň, mohl by alespoň část zásahového týmu ze svého úkrytu postřílet. Druhý z týmů zadržuje na ochranném valu v husté trávě poslední dva pachatele. Akce končí. Zbývá jen její vyhodnocení. A samozřej-mě odhalení případných chyb a nedostatků.

6

O ČEM SE MLUVÍ

7

O ČEM SE MLUVÍ

Maliní, smrkové mlází i vzrostlé stromy. Tak dnes vypadá kóta 718 v jihozápadním cípu brdského vojenského prostoru. A právě zde by mohl být umístěn americký radar GBR systému protiraketové obrany GMD. Ministerstvo obrany ve fi nále vybralo tuto lokalitu z celkem čtyř zvažovaných oblastí ve Vojenském újezdu Brdy. Pro volbu rozhodovalo sedm hlavních kritérií, zahrnujících mimo jiné zabezpečení funkčních parametrů radaru (převýšení a nerušený výhled jihovýchodním směrem, kdy ve směru vyzařování úzkého paprsku není v úhlu 2° až 11° nad obzorem žádná terénní překážka), vhodné geologické podloží, infra-struktura, dopravní dostupnost, bezpečnost nebo ekologie. Defi nitivní výběr lokality byl záležitostí výhradně české strany. Na návrh ministryně obrany Vlasty Parkanové oblast kóty 718 schválila Bezpečností rada státu dne 3. července. V pátek 27. července pak toto místo Ministerstvo obrany ukázalo zástupcům sdělovacích prostředků.

Do zmíněné lokality, která je vzdušnou čarou vzdálena 1,7 km od obce Teslíny a 2 km od Míšova, by se v příštích týdnech měli vypravit američtí experti na další sérii měření.

Naopak na podzim se plánuje cesta českého týmu tvořeného experty Ministerstva obrany, AČR i specialisty z oblasti hygieny a životního prostředí na atol Kwajalein, kde by se v místě dosavadního umístění radaru GBR prováděla všechna nezbytná měření jeho vlivu na lidské zdraví a životní prostředí.

Pokud dojde k přestěhování radaru do Čes-ké republiky, tak vlastní objekt by z vojenského prostoru „ukrojil“ několik hektarů a celá základna by se měla rozprostírat na ploše několika kilometrů čtverečných. Pohyb osob by měl být omezen v okruhu do 500 m od objektu. Samozřejmě musí dojít i ke zřízení bezletové zóny, která má být v okruhu 4,5 km pro veškerá letadla, 8,6 km pro piloty v ultra-lehkých letounech a 13,5 km pro letadla, na jejichž palubách se nachází výbušný materiál s elektronickým roznětem. Pro vlastní ochranu základny se počítá se strážním oddílem vybaveným pouze lehkými zbraněmi. Proti-vzdušnou obranu radarové základny by v době míru standardně zabezpečoval národní prvek aliančního systému NATINADS, v případě kri-zové situace by zřejmě došlo k posílení dalšími prostředky.

místo pro radarText: Michal ZDOBINSKÝFoto: autor, Ladislav LENK a archiv

Viděli jsmeViděli jsme

8 9

V parčíku teplické vojenské lázeňské léčebny se procházejí dva letití pánové. Smějí se a živě gestikulují. Když si však chtějí něco říci, musejí se obrátit na svoje partnerky, které je doprovázejí. „Víte, ani jeden neumíme jazyk toho druhého. Já neumím francouzsky a Robert zase česky,“ říká pan Švarc. Pan Deldicque mu oponuje: „Není to úplná pravda. Pár českých slovíček mám napsaných na pa-pírku, a když je třeba, tak je Josefovi přečtu,“ dodává žertovně.

„Tlumočnicemi“ jim jsou žena J. Švarce a přítelkyně R. Deldicqueho. Ofi ciálním jazy-kem však není francouzština, nýbrž polština. Obě ženy ji maličko zvládají. „Nedělá nám to problém a ani nebrání ve vzájemné komuni-kaci. Nakonec se vždycky pochopíme. Znalost řeči toho druhého není v přátelství lidí přece to nejdůležitější. Někdy stačí úplně normálně pohlédnout do očí,“ vysvětluje četař ve výsluž-bě Josef Švarc.

a se kterým můžeme vzpomínat na již historic-ké události. Pokud nám to zdraví dovolí, bude-me v tom pokračovat. Do té doby, až nás smrt rozdělí,“ říká pohnutým hlasem čtyřiaosmde-sátiletý rotný ve výslužbě Robert Deldicque a obejme se se svým spolubojovníkem od severofrancouzského přístavu Dunkerque.

PREMIÉRA VE WORMHOUTUOsudovým okamžikem, jenž rozhodl

o tom, že se Josef a Robert po více než šedesáti letech opět setkali, se staly oslavy 60. výročí osvobození Francie konané mimo jiné i ve městě Wormhout (cca 20 km jižně od Dunkerque). Pan Švarc byl tehdy členem české delegace válečných veteránů a pan Deldicque čestným starostou města. „Seděli jsme a vzpomínali na těžké boje u Dunkerque. Najednou někdo zvolal Pepino a ukázal na mě. Byl to Robert. V ruce držel starou černobílou

VETERÁNI VETERÁNI

KAMARÁDIve zbrani

Bývalí vojáci Československé samostatné obrněné brigády Josef Švarc a Robert Deldicquese setkali po šedesáti letech

Text: Pavel LANGFoto: Jiří HOKŮV a archiv Josefa ŠVARCE

Čech Josef Švarc a Francouz Robert Deldicque. V roce 1944 společně bojovali u přístavu Dunkerque proti fašistům v obklíčené pevnosti. Pak se jejich cesty rozdělily. Čirá náhoda je však opět svedla dohromady. Po více než šedesáti letech se znovu setkali.

sloužili u Československé samostatné obrněné brigády, jejímž velitelem byl brigádní generál Alois Liška. Josef byl zařazen u dělostřeleckého oddílu, já u pěchoty. Můžeme přiblížit všechno, co se stalo u Dunkerque. I ten poslední den, 9. květen 1945, kdy se německý viceadmirál Friedrich Frisius přesně v devět hodin dostavil se svým štábem na velitelství brigády ve Wor-mhoutu, aby podepsal bezpodmínečnou kapitulaci. Proč o tom mluvím? Protože si mys-lím, že děti by si měly uchovat to, co prožili jejich rodiče a prarodiče ve válce,“ konstatuje francouzský válečný veterán.

REPRÍZA V PRAZETo, co nestihli Josef Švarc a Robert Del-

dicque v roce 2004 ve Wormhoutu, vynahra-dili si o dva roky později v Praze. Ve dnech 8. až 11. listopadu 2006, a to u příležitosti Dne veteránů, zavítala do České republiky delegace zástupců francouzských veteránských asociací. Pro úplnost je třeba říci, že pozvání tehdejší náměstkyně ministra obrany pro per-sonalistiku Jaroslavy Přibylové přijali zástupce starosty města Dunkerque Philippe Waghe-macker, dále prezident Asociace dobrovolných bojovníků dunkerquerské fronty a cesty severu André Darnet, prezident Asociace českosloven-ských dobrovolců ve Francii Valerien Ignato-vitch a ředitel Československého muzea v Dar-ney André Poirot. Samozřejmě že nechyběl ani Robert Deldicque. „Když jsem se dozvěděl, že budu v delegaci francouzských veteránů, jež odjíždí do České republiky, moc jsem si přál, abych se tam s Josefem setkal. A Ministerstvo obrany ČR udělalo všechno pro to, aby se mi to splnilo. Moc děkuji tehdejšímu náčelníkovi Generálního štábu Armády ČR generálu Pavlu Štefkovi, který se o to velkou měrou zasloužil,“ říká francouzský válečný veterán.

Den „D“ pro oba spolubojovníky od Dunkerque nastal v pátek 10. listopadu 2006. Delegace francouzských veteránů se zúčastnila slavnostního nástupu ke Dni veteránů na praž-ském Vítkově. „Ty dojmy, když jsme se s Rober-tem setkali, ani nejdou popsat. Oběma nám vyhrkly slzy do očí. Bylo to naprosto upřímné. Na toto setkání se svým kamarádem ve zbrani do konce života nezapomenu. Prožitek byl o to silnější, neboť jsme oba dva byli vyznamenáni pamětními medailemi,“ vzpomíná Josef Švarc.

Ne každého musí lidský příběh Josefa a Ro-berta oslovit. Našli se i tací, kteří jej považují za malicherný. Oba hlavní protagonisté ho však žijí a chtějí žít dál. Jak sami a s úsměvem říkají, přátelství je drží stále nad vodou.

Nescházejí se poprvé. Od náhodného setkání obou veteránů před třemi roky je to již potřetí. Do programu se jim podařilo zařadit i prohlídku pražských pamětihodností a návštěvu lanškrounského domova Švarco-vých. Nyní společně plánují výlet do francouz-ského Wormhoutu, současného bydliště pana Roberta. „To, že se na stará kolena setkáváme, nám dělá obrovskou radost. Hodně to pro nás znamená. Jak se říká, je to přátelství na celý život. Za války na to nebyl čas, a proto si to nyní užíváme. Jsem šťastný, že se mi podařilo potkat toho, se kterým jsme společně bojovali

fotografi i. Podíval jsem se na ni a okamžitě ji poznal. Bylo to naše společné foto pořízené u příležitosti konce války v roce 1945. A on mě i po těch šedesáti letech poznal,“ vzpomíná J. Švarc.

Setkání po tolika letech a s tolika vzpomín-kami by vydalo na dlouhé hodiny povídání, avšak tenkrát to z časových důvodů nešlo. Oba veteráni si sotva stačili vyměnit adresy a domluvit se na dopisování. „Chtěli jsme si toho s Josefem hodně říct. Byť od bojů u Dunkerque uplynulo dlouhých šedesát let, vzpomínky zůstávají stále živé. Společně jsme

11

Jeden z mých redakčních kolegů si mě dobírá vždy, když svoji reportáž z letecké základny zahajuji popisem vstupní brány. Nicméně jde o první místo, z něhož člověk získá konkrétní zážitek, a tak si podobný úvod neodpustím ani tentokrát. Na letiště v Líních u Plzně přijíždíme časně ráno 18. června letošního roku. Jedeme od obce Zbůch, kudy ostatně od nepaměti vede hlavní přístupová komunikace k bývalé letecké základně. Místo skutečné brány nás však čeká jen malý domek s elektricky ovládanou závorou. Jsme od ní ještě asi padesát metrů, když se závora náhle sama zvedá. Překvapení, které by čekal málokdo. Přesto přibrzďujeme a čekáme, že alespoň někdo vyjde ven. Místo toho nám jen zpoza okna s úsměvem zamává jakási starší paní a pokyne, abychom pokračovali dál. Žádná kontrola, nic. Teprve později se dovídáme, že na letišti funguje řada civilních subjektů a služba u vjezdu má spíš informační charakter pro případ, že by se někdo v areálu nevyznal.

Kolem několika opuštěných staveb ještě z dob, kdy zde sídlil stíhací letecký pluk, zajíž-díme k budově 233. vrtulníkové letky. Teprve zde se setkáváme se skutečným dozorčím, bez něhož bychom se do objektu nedostali. Najednou se ocitáme ve zcela jiném prostředí.

Kancelářské prostory i přilehlý hangár působí velice čistě a moderně. Už na první pohled je zřejmé, že zde budou mít příslušníci letky dobré podmínky pro svou práci.

Naše kroky vedou nejprve do malého přístavku hned vedle hangáru. Své stanoviště zde mají osádky zařazené do hotovosti. Zřejmě nejviditelnější a nejznámější úlohou 233. vr-tulníkové letky je zajištění letecké záchranné služby a pátrací a záchranné služby SAR. Je krátce před sedmou hodinou ranní a jsme svědky právě probíhajícího střídání hotovost-ních směn. Technický personál kontroluje dva vrtulníky W-3A Sokol a nové osádky si je pak přebírají.

„Sice si vrtulník také obejdeme a zkontro-lujeme, nicméně jde spíše o formalitu, neboť naši technici udržují stroje vždy v perfektním stavu,“ říká jeden z pilotů. Jeho úkolem na začátku služby je tak zejména seznámit se s aktuální povětrnostní situací a s aktuálním stavem na jednotlivých záložních letištích v regionu. Poté, co si osádky uloží do vrtulníků své mapy a další vybavení, mohou se odebrat do několika vedlejších místností. Čtyřiadva-cetihodinová hotovost je přece jen o něčem jiném než běžná pracovní doba, a tak zde mají maximální pohodlí, které leckde připomíná spíše byt nežli pracovní prostředí.

Hotovostní směna má vždy svou pevně danou strukturu. Nepřetržitě, dnem i nocí, jsou ke vzletu připraveny dva stroje W-3A So-kol. První z nich je určen pro potřeby letecké záchranné služby, čemuž odpovídá i vnitřní zdravotnické vybavení umožňující udržení základních životních funkcí i u velmi vážně zraněných pacientů. Časová norma pro vzlet tohoto vrtulníku od přijetí výzvy činí čtyři minuty přes den a deset minut v noci. Jeho osádku tvoří celkem pět osob – dva piloti, palubní technik, lékař a zdravotní sestra. Podle povahy zásahu je pak možné na palubu

přibrat i leteckého záchranáře. Dva z nich totiž spolu s další trojicí letců tvoří osádku druhého sokola. Ten zajišťuje leteckou a pátrací službu SAR (Search and Rescue), která je určena především osádkám letadel v nouzi. Doba pro vzlet činí v tomto případě deset minut po celý den. Povinnost udržovat tuto službu vyplývá z mezinárodních norem a úmluv. Zatímco letecká záchranka má působnost jen v Plzeňském a Karlovarském kraji, SAR musí pokrývat celou Českou republiku. Letci z Líní zabezpečují celou západní část našeho území, zatímco tu východní mají na starost jejich kolegové z Přerova.

Jakmile nová směna převezme službu, očekáváme, že nyní bude relativně dost času si se všemi v klidu pohovořit. Opak je ale prav-dou. Většina z nich totiž odchází mimo budovu a v hotovosti zůstává jen jeden pilot. Samo-zřejmě se ptáme, jak je to možné? Jak potom mohou splnit čtyřminutový limit pro vzlet?

„Naše letka totiž plní daleko širší spektrum úkolů než jen záchranku a SAR. Pokud byste nás navštívili o víkendu, tak bychom skutečně všichni seděli v hotovostním domku a třeba jen sledovali televizi. Ale protože je pondělí a probíhá příprava na létání, musejí se do ní zapojit i lidé z hotovosti,“ vysvětluje jeden z pilotů. Za ty roky, během nichž záchranka v Líních funguje, je již celý systém perfektně vypilovaný a funguje zcela bezchybně.

V ono pondělí 18. června se tak i hoto-vostní piloti mohou účastnit společného briefi ngu s ostatními příslušníky letky a také

O sokolech trochu jinakLetecká záchranná služba není zdaleka jediným úkolem 233. vrtulníkové letky

Text: Tomáš SOUŠEKFoto: Jiří HOKŮV a archiv 233. vrlt

Vrtulníkovou letku z Líní u Plzně zná asi každý. Její zelenošedé a nově i červenobílé vrtulníky W-3A Sokol lze spatřit v řadě západočeských nemocnic, u dopravních nehod, ale také na vojenských cvičeních nebo armádních akcích pro veřejnost. Proto jsme se vydali přímo na místo, abychom zjistili, jak se žije příslušníkům jednotky odloučené daleko od své mateřské přerovské letecké základny.

DEN S VÁMI

10

s plzeňskými hasiči, s nimiž na další den plánují společné cvičení. Jeden pilot pak stačí, aby mohl okamžitě převzít výzvu ke star-tu. Pokud jde o takzvané primární zásahy, například lety k vážným dopravním nehodám, je stanoviště vrtulníků napojené přímo na dis-pečink integrovaného záchranného systému, který může na dálku poslat stroj do vzduchu. U takzvaných sekundárních letů, například převozů pacientů mezi nemocnicemi, se dis-pečink nejprve domlouvá s lékařem letecké záchranky, který má pak možnost rozhodnout o použití vrtulníku. Scénář vzletu je však vždy zhruba stejný. Ostatně sami se o tom můžeme přesvědčit.

Pár minut před desátou hodinou dopolední se rozezní krátký, ale výrazný zvukový signál. Signálů je několik a všichni přesně vědí, co mají dělat. Jediný pilot, kterého jsme zpoví-dali, jen vyskočí z křesla, řekne něco o „se-kundáru“ a už běží k vrtulníku. I těch několik

12 13

málo vteřin stačilo technikům, aby stroj ručně vytlačili na stojánku před hangár. Pilot naskakuje do kokpitu a prakticky okamžitě se rozezní charakteristický zvuk spouštěných motorů. To byla tedy jeho role – spustit motory a připravit stroj, než doběhne zbytek osádky. Sirény jsou totiž rozmístěné ve všech objek-tech letky, a tak i piloti, kteří byli v několik desítek metrů vzdálené takzvané „výškové“ bu-dově, vědí, že musejí ihned jednat. A skutečně, dříve než rotor vrtulníku dosáhne maximálních otáček, je osádka kompletní, včetně lékaře a zdravotní sestry. Zpočátku bylo těžké uvěřit, že se čtyřminutový čas dá zvládnout, když je každý na jiném místě, nicméně nyní vidíme, že v Líních slouží skuteční profesionálové. Vrtulník odroluje jen pár metrů od hangáru a už vzlétá. Žádným „předpisovým“ postupem ve směru dráhy, ale přímo směrem k místu, kde leží pacient. Tentokrát je to jih, konkrét-ně nemocnice v Klatovech, odkud je třeba

DEN S VÁMI DEN S VÁMI

transportovat nemocného do jedné z plzeň-ských nemocnic.

Není bez zajímavosti, že piloti zpravidla nevědí, kam přesně poletí ještě ani v oka-mžiku, kdy nastupují do vrtulníku. Pokud jde o převozy pacientů, sdělí jim cíl letu lékař. V případě primárních zásahů je třeba komu-nikovat s dispečinkem IZS, který konkrétní místo často upřesňuje ještě během letu. Jak říká další z pilotů, četnost zásahů je velmi různá. Zatímco v některých dnech startuje vrtulník třeba třikrát, jindy může nastat i několikadenní pauza. To se pochopitelně netýká služby SAR. Letadel naštěstí u nás příliš nepadá, a tak „sarový“ stroj tak často nelétá. Také proto je velitel letky oprávněn vyhlásit cvičný hotovostní vzlet pro tento vrtulník, aby ani v této službě bdělost osádek nepolevila.

Jakmile sokol zmizí za horizontem, vydává-me se navštívit líňské techniky. Do rozhovoru se nikomu z nich příliš nechce. Nakonec se nám to podaří až v miniaturním baru, do ně-hož musíme vystoupat po kovovém schodišti uvnitř hangáru. „Je nás tady málo, a tak by se nikomu nevyplatilo provozovat zde armu. Proto jsme si otevřeli vlastní bar,“ vítá nás první z příslušníků pozemního personálu letky. Napadá nás hned otázka, jak je to v Líních se stravováním? „Nemáme vlastní kuchaře, ale jídlo si necháváme vozit z jedné plzeňské restaurace, která zvítězila ve výběrovém řízení. Na kvalitu si naštěstí nikdo nestěžuje,“ dovídáme se vzápětí.

Většina techniků je se službou v Líních spokojena. Menší počet osob totiž umožňuje vytvoření lepšího kolektivu než na klasické letecké základně. Tady se všichni navzájem znají a mají údajně i mnohem přátelštější vztahy. Mnozí navíc bydlí v okolí, a tak není problém v létě dojíždět třeba na kole. Z jejich slov je patrná hrdost na příslušnost k letce i to, že si všichni své práce váží. Když se zeptáme na jejich problémy, opakují se téměř stejné odpovědi jako kdekoliv jinde u letectva, a to stížnosti na výstroj a letecké montérky. Také v Líních proto potkáte řadu lidí ve vybledlých a různě záplatovaných oděvech. Možná jen nejsou tak znečištěné jako jinde, což je ale dáno skutečností, že všechny vrtulníky zde mají své místo pod střechou, a tak je i jejich údržba pohodlnější a čistší. Na druhou stranu příslušníků pozemního technického personálu není mnoho, a proto prý mají leckdy co dělat, aby všechny úkoly stihli splnit. Slova chvály od pilotů však svědčí o tom, že se to stále daří.

Uplyne něco málo přes hodinu a „záchranko-vý“ vrtulník se vrací zpět. Tentokrát už nevidíme žádný hektický spěch, přesto vše běží jako na drátkách. Technici musejí zajistit doplnění

paliva a připravit stroj k dalšímu letu. Ostatní mezitím již od rána chystají dalšího sokola na zí-třejší cvičení s hasiči. Vracíme se opět do ho-tovosti a zajímá nás, zda má osádka nějaké omezení. Co by se například stalo, kdyby hned po přistání bylo nutné znovu letět? „Naštěstí jsou obě osádky v hotovosti plně zastupitel-né, a tak pokud by byl překročen maximální povolený denní nálet jedné, může letět druhá. Ale v praxi se stává spíše to, že jsme k dalšímu zásahu povoláni třeba ještě během návratu z jiného,“ vysvětluje kapitán vrtulníku. A jak je to v noci? Na otázku, zda ve službě mohou spát, se dovídáme, že mohou. V hotovosti jsou ložnice a piloti jsou údajně vycvičeni tak, že i když spí, dokážou desetiminutový noční limit splnit s dostatečnou časovou rezervou.

Líňská vrtulníková letka však zdaleka nežije jen leteckou záchrannou službou. Úkolů, které její příslušníci plní, postupně přibývá, ale málokdo si to uvědomuje. Přitom letka byla stavěna na minimálních možných počtech lidí v době, kdy bylo nutné vůbec její vznik prosadit. Sám velitel proto potvrzuje slova svých techniků o velkém množství práce. „Zrovna nedávno jsme museli změnit pracovní dobu pozemnímu

personálu, který pak prováděl předepsané práce na jednom z vrtulníků během celé noci,“ říká major Martin Pojar, velitel 233. vrlt. Jeho stroje jsou navíc vítanými hosty na všech možných ak-cích pro veřejnost, ale někdy je zkrátka nemožné uspokojit poptávku. „Například tento víkend bychom měli zabezpečit účast našich sokolů na Bahnech, na akci v Praze na Vypichu a na leteckém dni v Roudnici nad Labem. Dva stroje v hotovosti musejí ale zůstat nedotknutelné. Navíc je potřeba počítat i s pracovní dobou osádek a jejich povinnými přestávkami, je tedy velmi obtížné vše zkoordinovat,“ vysvětluje velitel letky.

Piloti vrtulníkové letky v Líních u Plzně jsou naštěstí v naprosté většině velmi dobře vycvičeni, a to nejen v samotném létání, ale i ve spolupráci s řadou civilních složek integro-vaného záchranného systému. V současnosti se navíc chystá užší spolupráce se záchranným praporem z Rakovníka. Plzeňská jednotka tak díky tomu dokáže splnit široké spektrum úkolů jako jen málokdo. Stovky zachráněných životů jsou pak tím nejlepším potvrzením úspěšnosti práce příslušníků 233. vrtulníkové letky a smysluplnosti její existence.

14 15

Na slavnostním nástupu byli vyřazeni 102 absolventi vojenského prezenčního bakalářského studia, z nichž 81 byl pový-šen do první důstojnické hodnosti. Celkem absolvovalo Univerzitu obrany 254 studentů bakalářského, magisterského a doktorské-ho studijního programu, mezi nimi jeden zahraniční student z Lotyšska. Z celkového počtu bylo 53 procent žen. Vzhledem k počtu absolventů a panujícím vysokým teplotám nebylo možné mečem UO „pasovat“ každého novopečeného podporučíka zvlášť, a tak byli všichni symbolicky vyřazeni prostřednictvím

jedné z nejlepších absolventek UO podporuči-ce Simony Bulanderové.

Slavnostního aktu se za resort obrany zúčastnili náměstek ministryně obrany pro personalistiku Pavel Mašek a první zástupce náčelníka Generálního štábu AČR generálporučík Jaroslav Kolkus. Pozvání na vy-řazení dále přijali senátor Rostislav Slavotínek, náčelník štábu společných sil AČR generálma-jor Jiří Jančík a další významní představitelé resortu obrany, zástupci státní správy, místní samosprávy a delegace partnerských občan-ských sdružení.

Náměstek ministryně obrany pro persona-listiku Pavel Mašek ve svém projevu docenil kvalitu vzdělávání na Univerzitě obrany slovy: „Je známo, že vzdělávací instituce univerzit-ního typu se v nastupující znalostní společ-nosti stávají symbolem prosperity a dalšího rozvoje. Neustále roste význam univerzit jako center inovace a transferu technologií. Jsem rád, že vaše alma mater není v tomto směru žádnou výjimkou.“

S bývalými studenty se pak rozloučil rektor-velitel Univerzity obrany brigádní generál Rudolf Urban. „Stáváte se důstoj-níky a praporčíky Armády České republiky.

VOJENSKÉ ŠKOLSTVÍ VOJENSKÉ ŠKOLSTVÍ

Slavnostní chvíle v Brně

Teprve potřetív historii brněnskéUniverzity obranybyli slavnostněvyřazeni absolventi vojenského vysokoškolského studia

Text: npor. Alois BRÁZDAFoto: npor. Alois BRÁZDA

a pprap. Pavel TITĚRA

Slavnostní vyřazení absolventů vojenské vysoké školy se řadí k nejvýznamnějším událostem v průběhu každého akademického roku. Představuje pomyslné protnutí cílové pásky, kterým je zúročena práce vědecko-pedagogických i servisních pracovníků školy a příslušníků velitelského sboru. Tento okamžik je však především podmíněn kvalitní a zodpovědnou prací samotných studentů, kteří v průběhu několikaletého působení na univerzitě museli prokázat potřebné znalosti v daném studijním oboru či modulu i v předmětech vojenskoodborné přípravy. Letos se tak stalo v pátek 27. července na nástupišti v kasárnách na ulici Šumavská v Brně.

Splněním a překonáním všech úskalí studijního programu a abecedy výcviku stojíte na prahu své vojensko-profesionální kariéry. Měníte vysokoškolské prostředí za realitu vojenské praxe. Ptáte se sami sebe, zda jste odborně a psychicky dostatečně připraveni, zda na to máte. Ubezpečuji vás, že určitě ano,“ řekl generál Urban.

Čtyři nejlepší absolventi při příležitosti ukončení studia na Univerzitě obrany obdrželi dar ministryně obrany – náramkové hodinky s věnováním, a dalších dvanáct výtečníků bylo odměněno peněžitým darem rektora-velitele Univerzity obrany. Přidělenec obrany Špa-nělského království v ČR plukovník Francisco Blasco Robledo nakonec předal dar náčelníka GŠ pozemních sil Španělska nejlepší studentce Fakulty vojenských technologií UO podporučici Simoně Bulanderové.

Ta poté ve svém vystoupení jménem všech čerstvých absolventů mimo jiné uvedla: „Skutečnou hodnotu vědomostí a znalostí, které jsme při studiu získali, prověří čas a kon-krétní výsledky, jež při praktickém výkonu funkcí dosáhneme. Je totiž jasné, že škola nás nemohla připravit na všechny problémy, které nás při řízení týmů lidí a při obsluze složitých systémů u vojsk čekají. To nedokáže žádná vzdělávací instituce. Od našich starších kolegů máme informace o úskalích prvních krůčků při plnění povinností u útvarů a leteckých základen. Většina těchto komplikací nesouvisí jen s náročností zvládnutí vojenské techniky a zbraňových kompletů, ale velkou měrou s úrovní mezilidských vztahů a s běžnou komu-nikací ve služebním i mimoslužebním styku.“

V rámci slavnostního vyřazení absolventů UO byl bojový prapor Univerzity obrany dekorován Čestnou stuhou Vojenské sekce Konfederace politických vězňů, kterou udělila předsedkyně KPV Naděžda Kavalírová a předseda Vojen-ské sekce KPV plukovník v. v. Arnošt Kubík. Současně byl bojový prapor dekorován Čestnou stuhou Vojenského sdružení rehabilitovaných, kterou udělil předseda městské rady VSR v Brně plukovník v. v. Ivo Hrazdílek.

Po hymně České republiky zakončil nástup slavnostní pochod a průlet letounů nad nástu-pištěm. Při rozchodu ke svým blízkým projevili absolventi svou radost hromadným vyhozením čepic do vzduchu.

Významný den pro absolventy Univerzity obrany pokračoval akademickou částí – slav-nostní promocí. V rámci ní absolventi všech forem a typů studia převzali diplomy. Vyřazení a promoci hluboce prožívali všichni absolventi UO včetně jejich rodin.

17

V týdnu od 30. července do 3. srpna se v Pardubicích uskutečnil výcvik personálu vyčleňovaného pro plnění úkolů vyplývajících z mezinárodní Smlouvy o otevřeném nebi (Open Skies). Akce se zúčastnili příslušníci armád Belgie, Bulharska, České republiky, Ně-mecka, Slovenska a USA. Tolik stručná zpráva, která proběhla většinou českých sdělovacích prostředků. Co vše se za ní skrývá, jsme zjišťo-vali přímo na místě.

Smlouva o otevřeném nebi vstoupila v plat-nost 1. ledna 2002 a od té doby významným způsobem přispívá k budování vzájemné důvěry signatářských zemí v oblasti ozbrojených sil. Smlouva umožňuje všem státům provádět pozo-rovací lety nad územím kterékoliv další členské země a zároveň ukládá povinnost až čtyři lety nad celým vlastním územím přijmout. Fotogra-fi e pořízené při těchto monitorovacích letech jsou pak zpracovávány odborníky na vzdušný průzkum, kteří z nich dokážou vyčíst obranné trendy a úmysly ozbrojených sil pozorovaného státu. Inspekční týmy se proto nejčastěji zamě-řují na vojenské prostory a objekty a na budová-ní infrastruktury.

O tom, že základní myšlenkou smlouvy je skutečně otevřenost, svědčí i způsob

následného zpracování získaných informací. Samotné vyvolávání snímků probíhá většinou přímo na území pozorované země s tím, že jed-na kopie zůstává na místě. Je tak možné ihned vidět, co konkrétně druhou stranu zajímalo. O každém pozorovacím letu je navíc prostřed-nictvím informačního systému Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE) všem ostatním členům zaslána podrobná zpráva včetně přesné trasy letu. Kterýkoliv ze signatářů si pak může jen za minimální poplatek vyžádat kopie snímků z kteréhokoliv jiného letu. Může jít o celou sadu nebo třeba jen o konkrétní místa či objekty.

Na plnění závazků vyplývajících ze Smlouvy o otevřeném nebi v České republice dohlíží odbor pro kontrolu odzbrojení Ředitelství

a fotografovat. Organizace pozorovací mise má svá přesně daná pravidla, na jejichž dodržová-ní se podílí mnohem více specialistů než jen samotná osádka. Vše začíná už při plánovaní letu. Inspektoři si sice mohou vybrat kterou-koliv oblast pozorované země, nicméně délka letu je stanovena maximálně na 800 kilome-trů. Trasa musí být předem oznámena a kon-zultována s příslušníky služby řízení letového provozu hostitelské země. Ti pak zajistí veškerá potřebná povolení pro daný let.

Jedním z naprosto klíčových parametrů pozorovacího letu v rámci Open Skies je také minimální letová výška. Ta se totiž určuje v závislosti na vybavení konkrétního letounu, respektive na rozlišovacích schopnostech jeho čidel a kamer. Smlouva udává, že rozlišení

MEZINÁRODNÍ SPOLUPRÁCE

Na palubě Open SkiesSmlouva o otevřeném nebi již sedmým rokem zvyšuje mezinárodní bezpečnost a vzájemnou důvěru

Text a foto: Tomáš SOUŠEK

Na letišti v Pardubicích se v souvislosti s narůstajícím civilním provozem objevuje čím dál více letadel z celého světa. Na nejrůznější airbusy, tupolevy nebo iljušiny jsou místní proto již zvyklí. Nicméně v prvním srpnovém týdnu letošního roku zde hostili letoun naprosto výjimečný – Boeing OC-135B letectva Spojených států.

a dva technici speciálních senzorů. Pozorovací tým se skládá z pěti specialistů – velitele, jeho zástupce, dvou operátorů a posledního člena, který sleduje správné dodržení tratě letu. Na to samé ovšem vždy dohlížejí i příslušníci „domácí“ armády. Tentokrát na každého pozorovatele dohlížel i někdo z „našich“. Český navigátor si například do letounu přinesl vlastní přístroj GPS, aby měl nezávislý zdroj přesných informací o proletěné trase. Další Čech pak seděl přímo v pilotní kabině.

Přístroje jsou ostatně jedinou možností, jak mohou cestující na palubě OC-135B zjistit polo-hu stroje. Ten má totiž pouze jedno použitelné okno, z něhož lze pozorovat okolí. Tento typ je však zajímavý a poměrně vzácný sám o sobě. USAF má v současnosti tři kusy – dva z nich

zahraničních aktivit MO. Právě jeho příslušníci vykonávají pozorovací lety nad jinými státy a zároveň dozorují lety nad naším územím. „České vzdušné síly měly zpočátku k dispozici speciálně upravený a certifi kovaný fotogram-metrický letoun Antonov An-30. Tento stroj však byl v roce 2003 vyřazen z výzbroje, a tak je nyní nezbytná spolupráce s někým, kdo ob-dobný letoun provozuje. Čeští experti v posled-ní době nejčastěji využívají španělské letouny C-130 Hercules, nicméně není vyloučena ani spolupráce s ostatními členskými státy Open Skies. To byl také jeden z hlavních důvodů pro letošní výcvik,“ říká plukovník Gabriel Kovács, ředitel odboru pro kontrolu odzbrojení. Nutno dodat, že společný výcvik byl velkým přínosem i pro osádku amerického OC-135B, neboť řada z jejích členů byla ještě nováčky ve své profesi.

Vyvrcholením přípravy personálu se sta-ly dva cvičné pozorovací lety nad Českou republikou ve středu 1. srpna. V Pardubicích jsme se přesvědčili, že nejde jen o to letět

může dosahovat maximálně 30 metrů. Pokud by tedy nějaký stroj obsahoval modernější techniku, stanoví se mu taková minimální výška, aby v žádném bodu trasy nemohla získat jeho osádka snímky s vyšším rozlišením. Všechny letouny Open Skies i jejich výbava jsou ale certifi kovány, a tak obsahují jen schvá-lenou techniku. Nicméně i zde panuje naprostá otevřenost. Před každým letem si mohou specialisté hostitelské země pozorovací letoun detailně prohlédnout a ověřit, zda skutečně obsahuje jen to, co má. Také proto se letošního výcviku v Pardubicích účastnili i příslušníci pozemního technického personálu vzdušných sil AČR.

Čeští experti se pochopitelně účastnili obou dvou cvičných letů nad naším územím. Ty byly provedeny naprosto stejně, jako by šlo o „ost-rou“ misi, jen s tím rozdílem, že trasa byla delší než zmiňovaných 800 km. Letovou osád-ku v Boeingu OC-135B tvoří vždy sedm osob – dva piloti, palubní inženýr, dva navigátoři

v provozu na letecké základně Offutt v Nebrasce a jeden dlouhodobě uložený v Arizoně. Stroje byly v roce 1996 upraveny z původního meteo-rologického letounu WC-135B. Tento typ vychá-zí z prototypu Boeing 367, který poprvé vzlétl již v roce 1954 a z něhož se kromě vojenských verzí C-135 vyvinul později také úspěšný civilní letoun Boeing 707. Hlavní „výzbroj“ současné-ho OC-135B tvoří čtveřice kamer umístěných v zadní části trupu. Dvě směřují do stran od tru-pu, jedna kolmo pod letoun a poslední pořizuje panoramatické snímky. Američané však mají celkem šestnáct možných konfi gurací nastavení kamer a dalších senzorů, v jehož závislosti se výška pozorovacího letu může pohybovat od 1440 do 10 814 metrů. Nicméně už na první pohled je zřejmé, že vybavení letounu není nejnovější. Proto americké letectvo plánuje jeho modernizaci, včetně pilotní kabiny. Svým způsobem historický Boeing OC-135B tak bude i nadále přispívat k větší mezinárodní bezpeč-nosti v duchu Smlouvy o otevřeném nebi.

16

18 19

Operace Combat SAR patří v rámci moderního leteckého boje mezi ty nejsložitější a nejnáročnější ze všech. Leckdy až desítky vlastních letadel, od vrtulníků, přes stíhače až třeba po létající tankery, nutnost naprosto dokonalého plánování a přesného načasování a přitom poměrně vysoké riziko vlastního ohro-žení, to vše k nim neodmyslitelně patří. Také proto si kompletní zorganizování takovéto záchranné operace mohou dovolit jen nejvy-spělejší armády. V opačném případě je nutná mezinárodní spolupráce.

České vojenské vrtulníky, a v posledních le-tech také například letouny L-159, byly do misí CSAR pravidelně zařazovány v rámci většiny aliančních leteckých cvičení, jichž se účastnily. Svým způsobem lze říci, že se tím jejich osádky staly experty na danou problematiku. Nicméně i zde nastaly určité potíže. Opomineme-li některé chybějící klíčové vybavení českých strojů, pak jde zejména o rozdílné postupy, podle nichž se létalo. „Combat SAR jsme cvičili například s Američany, Němci nebo Belgičany a pokaždé zde byla řada rozdílů, odvíjejí-cích se od národních zvyklostí a možností jednotlivých armád. Navíc základní dokument týkající se těchto misí byl relativně obecný,

a tak dovoloval jejich různé provedení,“ říká podplukovník Ivan Pospíchal, velitel 231. vrtul-níkové letky.

Ve snaze o zefektivnění těchto operací a o sjednocení všech postupů začalo NATO při-pravovat nový, mnohem obsáhlejší dokument. Díky němu by všechny složky zapojované do CSAR misí měly přesně vědět, co a jak v každé fázi dělat, od detailního plánování, přes osádky záchranných strojů až po samotné přeživší. „Jednoznačně největší zkušenosti se záchranou vlastních vojáků má letectvo Spojených států. Také proto se jako základ dokumentu použily americké postupy s tím, že se jen upravily podle možností evropských zemí. Oproti původnímu šedesátistránkovému předpisu tak vznikl dokument čítající zhruba čtyři sta stran,“ vysvětluje kapitán Karel Val-voda z 231. vrlt, který se na celém procesu od počátku podílel.

Pochopitelně že tak rozsáhlou problematiku nelze jednoduše popsat „od stolu“, ale musí se nejprve důkladně ověřit v praxi. Právě proto byl zorganizován standardizační letový kurz, kde se víceméně formou leteckého cvičení nové postupy vyzkoušely. Jako místo konání byla vybrána belgická základna Florennes, kde již řadu let probíhá množství jiných kurzů v rámci programu Tactical Leadership Pro-gramme. Je velmi pravděpodobné, že i CSAR se v budoucnosti zařadí do osnov TLP.

K účasti na prvním kurzu Combat SAR byla přizvána 231. vrtulníková letka s tím, že hlav-ním úkolem osádek jejích dvou strojů Mi-24V bude ozbrojený doprovod záchranných vrtul-níků. Přerovští vrtulníkáři odlétli do Belgie 7. června letošního roku. Ačkoliv se s novým dokumentem seznamovali již na domácí půdě, čekaly je ve Florennes další tři dny teoretické přípravy.

Hlavní náplní pak bylo šest skutečných záchranných misí, každá v jednom dni. „První let byl poměrně jednoduchý, šlo v podstatě jen o let po trati s minimálním působením pro-tivníka. Postupně se ale náročnost úkolů zvy-šovala, takže nakonec jsme museli například doplňovat palivo na předsunutých základnách, za letu měnit trať, vyzvedávat přeživší na více místech a podobně,“ vysvětluje kapitán Karel Valvoda. Samotné vyzvedávání měly na starost španělské vrtulníky Super Puma s velmi kvalitním záchranářským vybavením včetně moderních komunikačních prostředků. Jejich ochranu, takzvaný RESCORT, zajišťo-valy spolu s našimi Mi-24V ještě dva italské proudové stroje AMX. Na každou operaci pak ze vzduchu dohlížela osádka britského letounu

E-3D Sentry systému AWACS. Přerovští letci se shodují na tom, že i další zázemí kurzu bylo na vysoké úrovni, což je dáno dlouholetou praxí z kurzů TLP. K dispozici tak byla řada reálných jednotek protivníka, včetně systémů protivzdušné obrany. Své zkušenosti účast-níkům předávali navíc i zkušení odborníci z Nizozemska, Švédska a Spojených států.

Jak již bylo zmíněno na začátku, záchranné operace se v reálu mohou týkat širokého spektra osob. Combat SAR jakožto nejsložitější operace jsou určené jen pro speciálně připra-vené a vycvičené osádky letadel. Každý pilot účastnící se bojových operací musí znát do detailu všechny postupy stejně jako ten, kdo jej zachraňuje. V dnešních konfl iktech se však v nouzi na území protivníka stále častěji ocitají také lidé, kteří žádnou přípravou neprošli. Může jít například o řidiče zásobovacích vozi-del nebo o cestující z vojenských letadel. Právě proto se dnes CSAR stal jen jednou součástí daleko rozsáhlejší problematiky nazývané Per-sonal Recovery. Podle kapitána Valvody bude do budoucnosti nutné ve všech armádách více rozšířit povědomí o tom, jak se chovat v krizových situacích a jak spolupracovat na vlastní záchraně. Ostatně scénář jedné mise červnového kurzu ve Florennes počítal také s „nepoučenými“ přeživšími. „Pro letové osádky se toho až tolik nemění, nicméně zcela jinak musejí k zachraňovaným přistupovat

VZDUŠNÉ SÍLY

Combat SAR nověCombat SAR nověPřerovští vrtulníkáři se aktivně podílejína tvorbě nových standardních postupů NATO

Text: Tomáš SOUŠEKFoto: archiv 231. vrlt

Záchraně vlastního personálu z území protivníka je v poslední době v Severoatlantické alianci věnována větší pozornost než dříve. Ačkoliv se tato problematika stále častěji dotýká mnohem širšího spektra vojenských nebo dokonce i civilních osob, na předním místě zůstává záchrana osádek letadel, takzvaný Combat SAR. Tyto mise jsou i jedním z úkolů, na něž se již řadu let připravují i příslušníci 231. vrtulníkové letky z Přerova.

vyzvedávací týmy. Pilot vojenského letadla má i po opuštění stroje u sebe speciální radiostanici, díky níž se dokáže identifi kovat a poté komunikovat se záchrannou jednot-kou. Nicméně takovou radiostanici nelze dát například každému cestujícímu v dopravním stroji. Pro takzvané PJ’s (Pararescue Jumpers) se tím situace značně komplikuje,“ vysvětluje zkušený pilot bitevního vrtulníku.

Combat SAR je nutné brát jen jakousi špič-ku ledovce. Nelze zapomínat na to, že existují i jiné způsoby záchrany osob než ze vzduchu. Může jít například o pozemní nebo námořní operace, ale také třeba jen o diplomatickou cestu. Nicméně i tak je důležité být připraveni na nejzazší řešení.

20 21

Kdy se na Ministerstvu obrany ČR začal zpracovávat procesní model?

Vytvoření procesního modelu úzce souvisí s využitím některých prvků procesního řízení a jejich zavedením do resortu obrany. Tato myšlenka doznala konkrétní podoby v průběhu přípravy reformy ozbrojených sil ve formě úkolu stanoveného v Koncepci výstavby profesionální AČR a mobilizace ozbrojených sil, přepracované na nový zdrojový rámec. V první fázi vznikl v rámci reformního týmu „hrubý“ procesní model, zahrnující základní popisy cca 250 procesů bez další dekompozice. Na zá-kladě rozhodnutí ministra obrany k jednání kolegia ministra obrany z 15. 4. 2004 došlo ke změně zadání a priorit tvorby a rozvoje procesního modelu resortu MO, který byl dále rozvíjen se zaměřením pouze na vybrané procesy a skupiny procesů. V souvislosti s pří-pravou organizačního auditu MO v roce 2006 ministr obrany uložil procesní model resortu obrany novelizovat, což vedlo k jeho zásad-nímu přepracování a částečnému validování organizačními útvary MO.

Jak získáváte potřebné informace a jak často dochází k jejich aktualizaci či ověřování?

Obecně lze říci, že potřebné informace získáváme poměrně složitým způsobem. Aby-chom splnili úkol ministra obrany k novelizaci procesního modelu, museli jsme jej vlastně nově vytvořit. To proto, že dříve zpracovaný procesní model byl rozvíjen pouze v některých

částech, čímž došlo ke ztrátě aktuálnosti ostatních dat (změny právních předpisů a norem, organizační změny atd.). Museli jsme proto provést v součinnosti s ostatními organizačními útvary MO podrobný screening právních předpisů, znovu v nich identifi kovat všechny úkoly pro resort obrany a porovnat je s působnostmi organizačních celků v Prozatím-ním organizačním řádu MO. Tímto způsobem jsme získali přehled o rozložení působností v organizační struktuře, duplicitách, či naopak nepokrytí některých úkolů příslušnou působností. Působnost jsme transformovali do podoby procesů, ze kterých jsme seskupe-ním do logických celků vytvořili model procesů (procesní mapu), a ten jsme postupně začali naplňovat daty, získanými z interních norma-tivních aktů (INA), nastavujícími jednotlivé procesy. Vzhledem k tomu, že některé procesy (subprocesy) nejsou nastaveny interními normativními akty a realizují se něčím, co se dá nazvat „zvykovým právem“, vycházeli jsme z informací získaných přímo od jejich vykonavatelů. Souběžně byly vytvářeny i další související modely. Takto vytvořený procesní model prošel koncem roku 2006 částečnou validací, která představovala seznámení, posouzení, upřesnění či doplnění údajů organizačními útvary MO. Vzhledem k tomu, že na Ministerstvu obrany dosud není vytvořen systém pravidelné správy (aktualizace) dat v procesním modelu, musíme v souvislosti s připravovaným komplexním auditem MO provést do jeho zahájení tzv. úplnou validaci (ověřit komplexně správnost a aktuálnost dat) procesního modelu.

Pro koho jsou vámi získané informace určeny?

Procesní model představuje souhrn znač-ného množství údajů o Ministerstvu obrany, přičemž uživatelům poskytuje různé úhly pohledu. Je uzpůsoben tak, že může sloužit jak vrcholovému managementu, tak i řadovým pracovníkům. Vedoucím pracovníkům chceme umožnit sledovat průběh, správnost a aktu-álnost nastavení jimi spravovaných procesů a přijímat včasná a efektivní opatření k odstra-nění chyb uvnitř procesů a k jejich optima-lizaci. Z pohledu běžného uživatele chceme vytvořit podmínky k dostupnosti aktuálních a úplných informací, potřebných pro vyplnění jeho místa v konkrétním procesu (tzv. elek-tronické know-how). K tomu, aby se uživatel běžně dostal k informacím v procesním mo-delu, bude ve zkušebním provozu publikován na intranetu MO současně se zahájením jeho validace. K běžnému prohlížení nebude nutné žádné školení, příslušný návod bude součástí nápovědy aplikace.

Čím je procesní podpora řízení přínosná pro manažery a zaměstnance resortu?

Zatížení operativními činnostmi a administrativou namísto koncepční práce, nerovnoměrné rozmístění a zejména pracovní vytížení zaměstnanců v organizační struktuře, tvorba duplicitních nebo nevyužívaných dokumentů, nutnost dodržování časově náročných a často zbytečných byrokratických procedur stanovených nekoordinovaně vydávanými resortními interními normativními akty, problematická dostupnost a využitelnost

PROCESNÍ MODEL PROCESNÍ MODEL

na pevnýchzákladech

Procesní model jakékoliv organizace lze obecně defi novat jako její zrcadlový odraz sloužící k zachycení každodenní reality

Text: Jan ZEMANFoto: Jiří HOKŮVIlustrace: odbor rozvoje organizace

a managementu MO

Procesní model resortu MO v současnosti obsahuje popis rozhodující většiny procesů, jimiž ministerstvo realizuje svoji působnost. Tyto procesy jsou provázány s právními normami a dokumenty, které defi nují a stanovují jejich skutečný průběh, a dále s příslušnými prvky organizační struktury a informační podpory. O přípravě procesního modelu hovoříme s ředitelem odboru rozvoje organizace a managementu Františkem Lapáčkem.

PROCESNÍ MODEL RESORTU MO

Modely norem a dokumentů resortu MO

Modelorganizačních

strukturresortu MO

Modelyinformační

podporyresortu MO

Modelprocesů

resortu MO

Modely cílů,strategií a rizik resortu MO

22 23

informací včetně nekompatibility informačních systémů – to jsou problémy, které snižují schopnosti a výkonnost státní správy, resort obrany nevyjímaje. Jsem toho názoru, že procesní podpora řízení může významným způsobem napomoci při řešení těchto problémů. S využitím k tomu určených softwarových nástrojů a dat pak lze vyhodnocovat efektivnost jednotlivých procesů a následně je slaďovat a optimalizovat. Přínosy procesní podpory řízení pro manažery spatřuji zejména v přehledné aktuální dokumentaci a vizualizaci působnosti resortu obrany obsažené v procesním modelu ve formě postupů, v jasném vymezení odpovědností ve vztahu k jednotlivým procesům a tím vlastně i k působnostem resortu obrany. Výsledkem by mělo být odstranění duplicit, zajištění snadnějšího přístupu k vizualizované organizační struktuře resortu obrany a snadné identifi kaci místa a úlohy příslušného organizačního útvaru v procesech resortu obrany. Zvýší se tím i podpora rozhodování o změnách v procesech formou modelování dopadů navrhovaných změn na organizační strukturu a nastavení postupů s cílem optimálního rozvržení lidských zdrojů a vyváženosti odpovědností a pravomocí a dojde ke snížení úniku know-how při odchodu pracovníků z resortu, neboť informace zůstanou v procesním modelu zachovány. Přínosy pro zaměstnance resortu

pak vidím zejména ve snadném přístupu k potřebným (neutajovaným) informacím o resortu obrany, ve snadném nalezení vlastního místa v procesu a v souvisejících procesech, v možnosti získat z jednoho zdroje všechny aktuální normy a dokumenty potřebné k vykonávání vlastní činnosti v konkrétním procesu, v získání přístupu k aktuálním verzím typových dokumentů a šablon.

V posledních měsících se hovoří o komplexním auditu MO. Jak bude při této činnosti využíván zpracovaný procesní model?

Vzhledem k tomu, že ministryně obrany rozhodla o provedení procesního, organi-začního, funkčního a informačního auditu na Ministerstvu obrany ČR (tzv. komplexní audit), bude procesní model resortu obrany logicky jedním z výchozích zdrojů informací pro externího dodavatele auditu. Je všeo-becně známo, že každý takový audit začíná identifi kací a defi nováním procesů auditova-ného úřadu a vytvořením procesního modelu dokumentujícího současný stav. Následuje analýza současného stavu s identifi kací problémů a návrhem optimalizace. V žádném případě nechceme externímu dodavateli předem podsouvat jakékoliv řešení. Naším cílem je do zahájení auditu připravit procesní model tak, aby obsahoval veškeré identifi ko-vané procesy zejména na úrovni auditovaného

Ministerstva obrany a aktuálně popisoval současný stav jejich nastavení. Tím v žádném případě nebude porušeno ani právo externího dodavatele auditu naše podklady prověřit. Dodáním kvalitních a validních podkladů však chceme maximálně zkrátit úvodní etapu auditu a tím umožnit externímu dodavateli i resortnímu managementu soustředit se na kvalitní analýzu a přípravu návrhu opti-malizace. K tomu proběhne v součinnosti s organizačními útvary Ministerstva obrany do doby zahájení auditu již dříve uváděná validace dat v procesním modelu. Její význam spočívá, samozřejmě vedle přípravy kvalitního a důvěryhodného podkladu pro externího dodavatele, především ve ztotožnění se vedoucích pracovníků organizačních útvarů s jejich odpovědností vůči procesům a získání podrobných znalostí o svých procesech, které bude možné využít v plném rozsahu při sběru dat pracovníky externího dodavatele. Tuto skutečnost považuji za velkou výhodu a sa-motnou validaci procesního modelu za jednu z nejvýznamnějších akcí v období přípravy Ministerstva obrany na audit.

PROCESNÍ MODELA JEHO STRUKTURA

Procesní model Ministerstva obrany lze při-rovnat k domu stojícímu na pevných základech legislativy (model norem a dokumentů), jeho nosné zdi jsou tvořeny lidmi (model organi-začních struktur), procesy (model procesů) a informacemi (model informační podpory). Vše je to pak zastřešeno strategií a cíli (model cílů, strategie a rizik).

MODEL CÍLŮ, STRATEGIÍ A RIZIKDefi nuje hierarchickou strukturu cílů

a strategií potřebných k jejich dosažení s přiřazením rizik, která je mohou ohrozit. Model lze využít pro analýzu plnění cílů po jednotlivých oblastech řízení a defi nování strategií jejich rozvoje. Po propojení s externími datovými modely resortních plánovacích dokumentů jej lze využít pro analýzu a manažerskou prezentaci plnění cílů a úkolů resortu MO a pro analýzu vlivu rizik na realizaci jednotlivých cílů a procesů. V současné době model obsahuje pouze základní rámcová data, ale do konce července by měl být dokončen návrh modelu cílů. Práce na modelu strategií a rizik již byly zahájeny.

MODEL ORGANIZAČNÍCH STRUKTURHierarchicky zobrazuje organizační struk-

turu resortu, v současnosti rozpracovanou po jednotlivých stupních řízení do úrovně oddělení, referát, pracoviště, četa a družstvo, včetně popisu působnosti a vazeb na procesy. Předpokládá se rozpracování organizační struktury až do úrovně pracovních pozic s veš-kerými s tím souvisejícími informacemi, ale není cílem zdvojovat jiné informační systémy, a proto budou vybírána jen data se vztahem k procesům.

Vedle údajů o působnostech organizačních útvarů tento model poskytuje informace o podílu organizačních celků na realizaci jed-notlivých procesů. Po rozpracování do úrovně pracovních pozic bude jednotlivým pracovní-kům poskytovat informace o jejich přiřazení k procesům a podílu na jejich realizaci. Model se opírá o aktuální informace, pravidelně čerpané z Informačního systému o službě a personálu (ISSP).

Z managerského hlediska je možné tento model využít jako zdroj informací pro tvorbu organizačních řádů a modelování změn v or-ganizačních strukturách resortu MO ve vazbě na procesy. Součástí modelu organizačních struktur je rovněž hierarchizovaný popis mimoresortních organizačních struktur NATO, Evropské unie a dalších úřadů a orgánů zapo-jených do procesů resortu MO.

MODEL PROCESŮ (PROCESNÍ MAPA)Je v současnosti, spolu s modelem

organizačních struktur, nejvíce propracován a naplněn informacemi. Obsahuje „seznam“ procesů, do kterých je transformována působ-nost resortu MO vycházející ze zákonů, dalších právních norem a interních normativních aktů. Popisuje procesy členěné na subprocesy a (u vybraných procesů) činnosti vykonávané organizačními útvary resortu MO. Každý pro-ces je popsán soustavou údajů identifi kujících normy a předpisy, kterými se proces (sub-proces, činnost) řídí. Jsou uvedeni i vedoucí zaměstnanci, kteří proces řídí či schvalují jeho nastavení, a organizační prvky, které jej reali-zují nebo se na jeho realizaci podílejí. Kromě toho jsou identifi kovány také vstupy a výstupy a řada dalších údajů, vztahujících se k procesu. Takto popsané procesy jsou podkladem pro analýzu a identifi kaci procesních chyb (nedo-statků) a lze je využít jako možné východisko pro následnou optimalizaci průběhu procesu. Díky vzájemným vazbám mezi procesy a orga-nizační strukturou je možné odhalit a předem eliminovat negativní dopady jakýchkoli změn

na proces a jeho okolí. Jedná se o účinný ná-stroj zabraňující například „vytracení“ některé části z působnosti reorganizovaného nebo rušeného organizačního útvaru zapojeného do procesu, aniž by tato působnost byla jinak ošetřena. To se týká i změn v právních, interních či jiných normách.

V cílovém stavu lze model využít ke gene-rování směrnic, pracovních postupů, návrhů interních normativních aktů a v elektronické podobě je zveřejnit na intranetu, čímž lze nahradit nákladné vydávání dokumentů v papírové podobě. Dále jej lze využít pro popis, analýzu a přípravu návrhů optimalizace procesů a ve spojení s modelem organizačních struktur i pro generování popisu působností organizačních útvarů a jejich organizačních řádů. Model procesů v současnosti obsahuje 37 skupin procesů hierarchicky rozčleněných na cca 360 procesů a 2350 subprocesů.

MODEL INFORMAČNÍ PODPORYPopisuje hierarchickou strukturu nadná-

rodních, nadresortních a resortních komu-nikačních a informačních systémů, aplikací a databází, které jsou využívány při realizaci procesů, a odpovědnost organizačních celků resortu za provoz a rozvoj jednotlivých infor-mačních systémů. Jedním z cílů je popsání infrastruktury komunikačních a informačních systémů v resortu, dat vedených v databázích a evidencích a jejich porovnání s informačními potřebami uvedenými v popisech procesů. Tato vazba by umožnila odstranit duplicitně vedené

informace, sjednotit formáty dat a cíleně rozvíjet informační podporu procesů. Model by měl sloužit jako podklad pro výstavbu a rozvoj průřezového informačního systému MO.

MODEL NOREM A DOKUMENTŮPopisuje hierarchickou strukturu nadnárod-

ních norem (předpisy a standardy NATO, EU apod.), nadresortních norem (zákony, nařízení a usnesení vlády a jejích pracovních orgánů, vyhlášky a předpisy ústředních správních úřadů) a resortních norem (rozkaz ministryně obrany, nařízení náčelníka Generálního štábu, nařízení publikované ve Věstníku MO, před-pisy, směrnice, odborná nařízení, metodické pokyny apod.), kterými je nastavena realizace procesů. Cílem je vytvoření seznamu všech no-rem potřebných pro chod resortu MO, včetně jejich podrobného popisu, vazeb na příslušné procesy a organizační útvary, které mají tyto normy v gesci. Připojením odkazů na aktuální elektronické verze těchto norem by se model norem mohl stát jakousi „křižovatkou“ mezi systémy a místem pro rychlé a přehledné vyhledávání informací, protože objekty sym-bolizující konkrétní normu v modelu procesů jsou již nyní ve většině případů propojeny s konkrétní databází umožňující vyhledat příslušnou normu. U dokumentů bude rovněž vytvořen přehled tzv. typových dokumentů (např. informační zpráva, žádost o dovolenou apod.), ke kterým budou připojeny příslušné aktuální šablony dokumentu, což sjednotí typové dokumenty v resortu.

PROCESNÍ MODEL

PROCESNÍ MODEL PROCESNÍ MODEL

PŘEDSTAVUJEME OSOBNOST ČÍSLA Z AR 13/2007

24 25

KDO UHODL?Ze správných odpovědí, v nichž jste tipovali, o jakou vojenskou osobnost se jedná, jsme vylosovali následující výherce:Pavla Vyskočilová, Václava Kladivová a Jiří Tolar.

Výhercům blahopřejeme a posíláme knižní ceny.

Podplukovník Viliam Béreš se narodil 22. února 1960 v Kadani. O hudbu se začal zajímat již v mládí. Jeho prvním učitelem byl Jaroslav Cirgl. Po ukončení základní školy se stal posluchačem Vojenské hudební školy Víta Nejedlého, která se později transformovala v současnou Vojenskou konzervatoř v Roudnici nad Labem. Zde studoval hru na pozoun a te-nor. Později působil jako profesionální vojenský hudebník v Posádkové hudbě Tábor. Nabízené příležitosti detailně se seznámit s jihočeským folklorem plně využil. Ten se stal na dlouhé roky inspirací pro jeho aranžérskou a zejména pak skladatelskou tvorbu. Viliam Béreš v té době začal upravovat lidové písně pro různé orchest-ry. Kromě toho se zdokonaloval v instrumentaci a zároveň absolvoval obor dirigování na Státní konzervatoři v Praze. V roce 1987, tedy již v sedmadvaceti letech, se stal dirigentem Posád-kové hudby Tábor a o rok později jejím hlavním dirigentem a velitelem.

Další významný profesní vzestup je pro Vi-liama Béreše spojen s příchodem do Prahy v roce 1992. V té době se stává velitelem a hlavním dirigentem Posádkové hudby Praha. Hned v následujícím roce je navíc úspěšný při výběrovém řízení na funkci zástupce velitele Ústřední hudby AČR. Po šestiletém působení po boku plukovníka Karla Bělohoubka po něm v roce 1999 přebírá funkci velitele a hlavního dirigenta Ústřední hudby AČR.

Současnou situaci vojenských hudeb nepovažuje Viliam Béreš za ideální. Z původ-ních třiadvaceti vojenských hudeb existují kromě Ústřední hudby AČR a Posádkové hudby Praha již jen tři, a to v Olomouci, Hradci

Králové a Táboře. „Chápu a plně respektuji, že v souvislosti se snižováním počtů naší armády dochází i ke korekcím v případě vojenských hudeb. Současná situace je ale velice složitá,“ vysvětluje podplukovník Béreš. „Poslední reor-ganizace vojenských hudeb v roce 2004 vedla ke třem zásadním rozhodnutím. Zrušením hudeb v Brně a Karlových Varech došlo ke sko-kovému navýšení počtu účinkování u všech zbývajících hudeb. Některé z nich musejí v průběhu roku zabezpečit až tři sta vystoupe-ní do roka. To má samozřejmě vliv na zhoršení podmínek pro výcvik orchestru. Zejména časový stres přináší do naší práce zbytečné napětí, nervozitu a často i nejistotu. V umělec-ké práci víc než jinde platí – ,těžce na cvičišti, lehce na bojišti!‘ Když navíc vezmeme v úvahu, že vojenský hudebník stráví při cestě na každé vystoupení několik hodin v autobuse, znamená to, že má velice málo času na svůj další rozvoj. Udržet za těchto okolností vysokou odbornost vojenských orchestrů není rozhodně snadné.“

Rozpadla se prý také jednotná struktura vojenské hudební služby. Funkce Hlavního inspektora vojenských hudeb byla zrušena na Generálním štábu a převedena do pod-řízenosti Velitelství sil podpory a výcviku ve Staré Boleslavi. Zároveň bylo rozhodnuto, že vojenské hudby jsou z pohledu transfor-mace armády na cílových počtech. „Složitost současné situace spočívá v tom, že v poslední době bohužel opět a znovu okolo sebe slyším náznaky týkající se dalšího snižování počtu vojenských hudeb, či dokonce úvahy o jejich úplném zrušení. To nepřináší do našeho života žádné jistoty a záruky perspektivy. Myslím

si, že neustále prováděná, ale také neustále zpochybňovaná a hlavně nedokončená reforma AČR má zásadní vliv na psychický stav všech vojáků, negativně ovlivňuje jejich úvahy a roz-hodnutí o dalším setrvání v armádě a zpochyb-ňuje i samotný smysl a budoucnost vojenských hudeb,“ dodává podplukovník Béreš.

Viliam Béreš má za sebou také boha-tou spolupráci se zahraničními, převážně vojenskými kapelami. V minulosti měl možnost dirigovat vojenské hudby Slovinska, Ruska, Maďarska, Nizozemska, USA, Francie, Velké Británie, Rakouska, Polska a Německa. Ze všeho nejvíce je ale hrdý na to, že mohl řídit Královskou hudbu nizozemské armády. Člověk si díky těmto kontaktům uvědomí, jak kvalitní hudby má právě naše armáda. Kořeny špičkové úrovně českých dechových orchestrů byly polo-ženy již v osmnáctém a devatenáctém století, kdy životní úroveň v Čechách pod tehdejší vládou vídeňského dvora nebyla příliš valná, a tak lidé vyráželi za prací do světa. Vesničtí učitelé v té době přitom věnovali nemalou pozornost hudebnímu vzdělání, a tak se hodně Čechů živilo právě hudbou.

Srovnání našich vojenských hudeb s ob-dobnými civilními hudebními tělesy není dost dobře možné. Plně profesionální civilní decho-vý orchestr u nás totiž prakticky neexistuje. Při Státních konzervatořích v Plzni, Českých Budějovicích a Ostravě sice v posledních letech vznikly dechové orchestry, jedná se však o poloprofesionální soubory.

Přes všechny uvedené problémy však stále platí, že poslání profesionálního hudebníka vykonává Viliam Béreš s láskou, oddaností

a velkým zaujetím. „Tahle činnost se nedá dělat s ohledem na stanovenou pracovní dobu. Muzikantem je člověk čtyřiadvacet hodin denně. Velmi často pracuji na partiturách pro ,svou‘ hudbu hluboko do noci, v sobotu, neděli, pravidelně si je vozím na dovolenou. Dělám to však rád a ani si nepřipouštím, že by tomu mohlo být jinak. Jen někdy kroutím hlavou nad faktem, že se stále ještě okolo sebe setkávám s neochotou této práci přiznat náležité ocenění a bez závisti uznat, že jde o činnost veskrze tvůrčí, kreativní a do té míry jedinečnou, že ji opravdu nelze považovat za běžnou nebo dokonce nařízenou pracovní činnost.“

Za těchto okolností není ani divu, že podplukovníka Béreše občas přepadají myšlenky, zda by nebylo výhodnější jít dělat tuto „autorskou“ činnost na tzv. volnou nohu pro nadstandardně platící zahraniční vydavatelství a orchestry, které vnímají jako dostatečnou záruku profesionality již jen to, že je z Čech a vojenský kapelník k tomu. Zda by nebylo vhodnější přenechat náročnou práci velitele útvaru, ale také managera, dirigenta, skladatele, aranžéra, psychologa, režiséra, dramaturga, choreografa a uměleckého vedoucího v jedné osobě nějakému mladšímu kolegovi, který se s novým elánem, nadšením a ideály mládí lépe vyrovná s neustálým tla-kem na doplňování repertoáru a tvorbu nových skladeb a udržení vysoké umělecké úrovně orchestru Ústřední hudby AČR na straně jedné a s neustále se měnícími podmínkami služby v armádě na straně druhé.

Jak již bylo řečeno, podplukovník Béreš je nejen zapálený muzikant, ale i skladatel a aranžér. Skladby z jeho tvůrčí dílny se hrají jak u nás, tak i v zahraničí. V roce 1993 získal první místo v prestižní soutěži „Polka fest“. Právě tyto zkušenosti a zahraniční renomé se snaží promítnout do nové, moderní profesi-onální tváře Ústřední hudby AČR.

A myšlenky na případný odchod? Úvahy o odchodu či změně jsou v určitých fázích života přirozené u každého z nás. S hudebníky a dirigenty obzvlášť je tomu ale poněkud jinak. Kdo někdy stál v čele vojenské hudby nebo na dirigentském stupínku, ví, že převažují-cím faktorem je vedle možnosti se osobně a umělecky seberealizovat především láska k hudbě, „svému“ orchestru a k muzikantům. A protože v případě podplukovníka Béreše jde nepochybně o lásku na celý život, platí zde jediné. Z takovéhoto vztahu se nedá jednoduše vystoupit či odejít... z něj je možné pouze „být odejit“.

Pouze tradice

nestačí

Velitel hudby-hlavní dirigent Ústřední hudby Armády České republiky podplukovník Viliam Béreš

Text: Vladimír MAREKFoto: Marie KŘÍŽOVÁ

26 27

VÝCVIK V NÁVĚSUStačilo jen vejít dovnitř a usednout

do sedaček několika amerických terénních automobilů hummer s plnou výzbrojí. Zatímco vepředu na plátně ubíhala okolní krajina, kterou právě projížděla vojenská kolona, ve sluchátkách vysílaček se ozý-valy pokyny pro řidiče a střelce. Velitel

kolony řídil její rychlost úplně stejně, jako by se jednalo o skutečnou akci. Také případné přepadení a bojové zajištění kolony bylo díky vyspělé trenažérové technice modulováno naprosto věrohodně.

Výcvik na tomto speciálním trenažéru byl pouze jednou z akcí mezinárodního cvičení Swift Endeavor, kterého se ve dnech

14. až 24. května 2007 v kempu Bowie v Texa-su v USA zúčastnili příslušníci 9. roty chemické ochrany 311. praporu radiační, chemické a biologické ochrany z Liberce pod velením kpt. Vladimíra Jeníka a rezervisté 436. roty chemické ochrany 111. ženijní brigády Texaské národní gardy. Jeho cílem byla výměna znalostí, dovedností a zkušeností v oblasti dekontaminace osob a raněných. Organizačně ho zajišťovala Kancelář pro obrannou spo-lupráci v Evropě při ambasádě USA v Praze. Ostatně nejednalo se o první společné setkání, příslušníci Texaské národní gardy přicestovali do České republiky již v dubnu 2006. Účastnili se tehdy u nás cvičení Clean Valley, které se ko-nalo ve Vojenském výcvikovém prostoru Jince.

Cvičení Swift Endeavor bylo zahájeno v hlavním městě Texasu, Austinu, na základně Mabry, kde příslušníky 9. roty osobně přivítal velitel 111. ženijní brigády plukovník Cruz Me-dina. Po prohlídce rozsáhlého vojenského muzea byly na programu ukázky současné výzbroje, výstroje a materiálu chemických

jednotek, například přístroje pro detekci che-mických látek a radioaktivity nebo ochranné prostředky používané pro odběr vzorků.

POUZE NA JEDNO POUŽITÍPo přesunu na základnu Bowie, nedaleko

města Brownwood, asi tři hodiny autem se-verozápadně od Austinu, pokračovalo cvičení společně s příslušníky 436. roty chemické ochrany pod velením nadporučíka Diaze De-lona teoretickým i praktickým seznámením se základními ručními zbraněmi výzbroje americké armády. Všichni vojáci 9. roty měli možnost vyzkoušet si střelbu z 9mm pistole a poloautomatické pušky M-16, v navazující střelecké soutěži pak obsadili přední místa. Každý ze střelců přitom získal certifi kát potvr-zující absolvování tohoto zaměstnání.

Klíčovou částí cvičení byla teoretická pří-prava a výcvik s výzbrojí, výstrojí a materiálem používaným při zásahu chemických jednotek Texaské národní gardy. Společné budování míst dekontaminace osob a raněných bylo příležitostí k výměně názorů a zkušeností v této rozvíjející se oblasti. „Během pobytu v USA jsme toho viděli hodně, měli jsme spoustu zážitků, jestli mě ale něco překvapilo, byly to schopnosti českých vojáků,“ vzpomíná kapitán Jeník. „Našim chemikům stačilo pouze prohlédnout si americké zařízení pro dekon-taminaci osob a prakticky okamžitě ho byli schopni obsluhovat. Stejnou všestrannost prokázali i během střelecké přípravy. Nejenže bez problémů dokázali střílet z amerických útočných pušek M-16, ale velice rychle zvládli i jejich sborku a rozborku.“

Smyslem cvičení bylo kromě jiného i porov-nání a posouzení protichemických prostředků amerických jednotek s těmi našimi. Americké zařízení na dekontaminaci osob se ve svém

principu velice podobá tomu našemu. Rozdíl je pouze v tom, že namísto nafukovacích konstrukcí používají kovové. Americké zařízení je navíc pouze na jednorázové použití, tomu také odpovídá materiál, ze kterého je zkonstruováno. Vybavení určené na dekonta-minaci vojenské techniky má podstatně nižší parametry než to naše.

KAKTUSY A CHŘESTÝŠISoučástí cvičení byla i topografi cká přípra-

va v náročném klimatickém prostředí texaské prérie s kaktusy a chřestýši. „Byli jsme rozdě-leni do několika skupin, vedoucím každé z nich byl přitom voják Texaské národní gardy,“ vysvětluje kapitán Jeník. „Orientace v nezná-mém terénu nám nedělala žádné problémy, pouze jsme museli dávat pozor na hady a další nebezpečné živočichy. Několik našich vojáků se s nimi také bezprostředně setkalo.“

Na závěrečné ukázky přijal pozvání i velitel 31. brigády radiační, chemické a biologické ochrany v Liberci plukovník gšt. Jiří Gajdoš: „Toto cvičení je pro nás bohatým zdrojem

ZAHRANIČNÍ CVIČENÍ ZAHRANIČNÍ CVIČENÍ

ČEŠIsi věděli

radyLiberečtí chemici se zúčastnili v Texasu cvičení Swift Endeavor

Text: npor. Karolina ZEMANOVÁ a Vladimír MAREKFoto: archiv jednotky

Před skupinou českých chemiků na americké základně v Texasu zastavil obří kamion. Na první pohled vypadal zvenku docela obyčejně. Namísto polních stejnokrojů či bojových stravních dávek, které by klidně mohl přepravovat, byl uvnitř umístěn jeden z nejmodernějších trenažérů určený pro výcvik jednotek před nasazením v Iráku.

inspirace, věřím, že mnohé postupy budeme moci využít i u 31. brigády.“

Texaská národní garda je založena na myšlence dobrovolného nasazení ve jménu svobody a demokracie, služba v ní je otázkou národní hrdosti. Její řady tvoří většinou rezervisté, kteří se věnují vojenskému výcviku jeden víkend v měsíci a dva týdny během jednoho roku. Jejím hlavním úkolem je likvidace následků živelních katastrof, které jsou v jižních státech USA časté. Gardisté se rovněž těší různým sociálním výhodám, například fi nancování studia na univerzitách. Národní garda podléhá pravomoci federálních úřadů, a proto její příslušníci slouží i v zahraničních misích, např. v Iráku rotují po 12 měsících. Úroveň gardistů je ale rozdílná. Záleží na tom, zda si službu vybrali dobrovolně, anebo k ní byli více méně přinuceni složitou životní situací.

Nezapomenutelným momentem bylo setká-ní s krajany v městečku Ennis, které se usku-tečnilo na závěr cvičení. Konalo se v oblasti, kde se k českému původu hlásí asi 15 tisíc obyvatel a doprovázela ho spousta emocí. Shodou okolností se zde konala přehlídka slovanských krojů, české nevyjímaje. Také hudba a tanec byly součástí „Polka festivalu“. Především starší emigranti z Československa z roku 1948 se nadšeně hlásili k našim vojá-kům. Byla v tom ale nejen vzpomínka na sta-rou vlast. „Americká armáda má ve společnos-ti zcela jiné postavení než ta naše. Srdečnost, se kterou Američané zdravili své vojáky, jim můžeme jen závidět. Začíná to ale již u hrdosti na svůj vlastní stát. Domy ozdobené státními vlajkami byly v Texasu velice častým jevem,“ vysvětluje kapitán Jeník. Zatímco na základně byli čeští chemici odkázáni na typickou americ-kou stravu, na festivalu dostali díky krajanům knedlo, vepřo, zelo.

29

Mosty u Jablunkova. Obec ležící v nejvý-chodnějším cípu naší republiky v blízkosti pomezí tří států − Česka, Slovenska a Polska. Po přijetí mnichovského diktátu v září 1938 připadlo československé území v okolí Jablunkovského průsmyku našemu severnímu sousedovi.

Právě tímto údolím mezi hřebenem Girová na východě a mohutným horským pásmem Polomu na západní straně vede důležitá železniční trať spojující v té době Polsko se Slovenskem. Asi půl kilometru od nádraží v Mostech směrem k hranici na jihu procházejí koleje dvěma souběžnými tunely. Vzhledem k jejich strategickému významu byly preven-tivně zaminovány a střeženy polskými vojáky ze 4. pluku horských střelců.

Napadení Polska plánoval německý Generální štáb už od dubna 1939. Útok se měl uskutečnit nad ránem v sobotu 26. srpna. S tímto termínem počítal i poručík abwehru, německé vojenské výzvědné služby, Hans Albert (někdy je uváděno Albrecht či Adolf) Herzner z 8. armádního okruhu wehrmachtu ve Vratislavi, když připravoval akci na obsazení nádraží a tunelů v Mostech u Jablunkova. Cílem přepadu bylo zabránit

polským vojákům ve zničení tunelových chodeb.

Leutnant Herzner si do svého zvláštního oddílu vybral na tři desítky proněmecky smýšlejících bojůvkářů. V některých pramenech se hovoří přesně o 26 příslušnících, jinde o 70 anebo jen o 12 mužích. Faktem je, že velitel skupiny měl z koho vybírat.

Kampforganisation Jablunkau měla kolem sta dobrovolníků. Tito civilisté prošli v nedaleké slovenské Čadci diverzním výcvikem. Učili se střílet, orientovat v mapě i maskovat v terénu. Za to denně dostávali dvě marky, dvacet slovenských korun a obden půl litru šnapsu.

Herznerova skupina vyrazila z Čadce 25. srpna kolem šestnácté hodiny. Před půl-nocí překročila slovensko-polské hranice mezi obcemi Privary a Megoňky. Tři hodiny nato obsadila nádraží v Mostech. Obránci tunelů je však odhalili a začali po nich střílet. Přesto se bojůvkáři Josefu Kulikovi podařilo na loko-motivě vjet do tunelu, údajně vytrhnout u jeho portálu zápalné šňůry vedoucí k trhavinám a pokračovat do Čadce.

V časných ranních hodinách se pak na nádraží v Mostech odehrál mezi Herzne-rem a majorem Reicheltem z Čadce zhruba tento telefonní rozhovor: „Pane majore, věc klape, máme raněného, pětatřicet zajatých. Žádám posilu.“ − „Okamžitě propusťte zajatce a vraťte se nejkratší cestou do Čadce. Máme rozkaz zastavit útok. Omluvte se zajatcům.“ − „To není možné, pane majore.“ − „Opakujte rozkaz, Herznere!“ − „Šest nula nula, vrátit se nejkratší cestou do Čadce. Omluvit se za nedo-rozumění. Propustit zajatce...“

Proč vlastně došlo k odvolání původního termínu „Fall Weis“? Hitler se v první řadě zalekl zprávy o spojenecké smlouvě mezi Polskem a Velkou Británií podepsané právě 25. srpna. Současně tenkrát až do odpoledne čekal na Mussoliniho souhlas se vstupem Itálie do války. Duce však přišel s takovými poža-davky na dodávky zbraní, materiálu a surovin, které Německo nemohlo akceptovat. Třetí příčinou patrně mohla být žádost německého Generálního štábu o několikadenní odložení útoku, protože wehrmacht ještě nebyl v plné pohotovosti. A tak rozkaz o zastavení agrese přišel do Čadce až ve dvacet hodin. To už se Herznerovo komando pohybovalo kdesi v hraničních horách. Nenašlo ho ani letadlo vyslané k průsmyku.

Zajímavé je, že podobných akcí měli nacisté zplánováno víc. V týž den totiž došlo k obdobnému přepadení železničního tunelu na polsko-slovenské hranici v Lupkovském průsmyku.

O šest dnů později, kdy se 2. světová válka rozhořela skutečně, se už Němci tunely v Mos-tech u Jablunkova zachránit nesnažili. A tak se veliteli polských ženistů podporučíku Witoldu Pirszelovi podařilo 20 tun tritolu vyhodit do po-větří a obě chodby zničit. Trať na Slovensko pak byla vyřazena z provozu řadu měsíců.

HISTORIE

A faktaOhrožení Československa a vypuknutí 2. světové války

12. března 1938 anšlus Rakouska hitlerovským Německem21. května částečná mobilizace Československa21. září čs. vláda akceptovala plán na odtržení Sudet22. září nástup vlády generála Jana Syrového23. září všeobecná mobilizace Československa29. září v noci z 29. na 30. září podepsána mnichovská dohoda

o odstoupení čs. pohraničí Německu30. září čs. vláda přijala mnichovský diktát1. října zahájeno vyklizování pohraničí2. října zahájeno obsazování Těšínska polskou armádou2. listopadu vídeňská arbitráž rozhodla o odstoupení čs. území

Maďarsku23. listopadu v Místku podepsán protokol o delimitaci čs.-polských

hranic14. března 1939 vyhlášení samostatného Slovenského štátu15. března okupace zbytku českých zemí Německem16. března vyhlášení protektorátu Čechy a Morava23. srpna v Moskvě podepsán pakt o neútočení mezi Německem

a Sovětským svazem25. srpna podepsána smlouva o spojenectví Polska a Velké Británie25. srpna v noci z 25. na 26. 8. ozbrojená nacistická bojůvka

obsadila nádraží a tunely v Mostech u Jablunkova (tehdy na polském území); předzvěst vypuknutí 2. světové války

28. srpna Hitler ruší smlouvu o neútočení mezi Německem a Polskem

31. srpna Hitler přijal zprávu o polské agresi u slezského pohraničního města Gliwice

1. září Německo bez vyhlášení války napadlo Polsko; začala 2. světová válka

17. září Sovětský svaz zahájil anexi východního Polska

Jablunkovský

incident

Druhá světová válka pro obyvatele Mostů u Jablunkova začala o týden dřív

Text a foto: Jaroslav PAJERMapa: Vojenský geografi cký

a hydrometeorologický úřad Dobruška

Při zmínce o 2. světové válcese patrně většině lidí vybavídatum 1. září 1939, tedy denjejího počátku, kdy německánacistická vojska vstoupilado Polska. Že byl tento krokpřipravován dopředu,je každému zřejmé. Méněse však ví, že Hitlerův„plán Bílý“ (Fall Weis) počítal se zahájením útokuuž 26. srpna. Na poslední chvíli ho však odvolal...

28

30 31

Prvním operačním nasazením v Iráku na po-čátku října 2006 završila fi rma Boeing tříletý program, v jehož rámci vyvinula a do výroby zavedla přesně naváděnou leteckou pumu SDB. Zkratka SDB (Small Diameter Bomb) charakterizuje hlavní rys této zbraně – tedy malý průměr jejího těla a s tím související i ma-lou délku a nízkou celkovou hmotnost. SDB byla vytvořena na základě bojových zkušeností z posledních let, kdy se při boji v zastavěných oblastech nebo blízko nich ve stále větší míře objevovala potřeba mít pumu, která přesným zásahem vyřadí většinu běžných cílů a zároveň nezpůsobí příliš velké nechtěné škody v okolí.

Po několika letech studií byla společ-nost Boeing v polovině roku 2003 vybrána

pro vývoj, zkoušky a následnou výrobu této zbraně. V nomenklatuře ozbrojených sil USA dostala označení GBU-39/B, jako první ji do výzbroje dostaly úderné letouny F-15E Strike Eagle ze 494. expediční stíhací letky. Dále se počítá s její integrací na letouny nové generace F-22A Raptor, F-35 Lightning II, taktické F-16C a později i na další typy včetně bezpilotních bojových strojů. Celkem se plánu-je nákup více než 24 000 kusů této munice.

NAVÁDĚNÍ PŘES DRUŽICESBD využívá stejný princip navádění na cíl

jako dnes již velmi rozšířené letecké pumy řady JDAM. Palubní řídicí jednotka obsahuje

inerciální navigační systém (INS), který je kombinovaný s rušení odolným přijímačem amerického družicového systému pro určování přesné polohy GPS. Před odhozením z letounu se do řídicí jednotky pumy vloží přesné koor-dináty (nepohyblivého) cíle, a po odhození se do tohoto bodu zbraň navádí automaticky bez ohledu na povětrnostní nebo světelné podmínky. Tím ale podobnost s JDAM končí. Pumu SDB charakterizují a odlišují nejen již zmíněné výrazně menší rozměry, ale i podstat-ně delší dolet. Nová letecká munice má průměr pouhých 19 cm, je 180 cm dlouhá a má hmot-nost 130 kg. Její průbojně-trhavá 93kg bojová hlavice je opatřena elektronickým programova-telným zapalovačem (z kokpitu letounu nosiče) s volitelnou funkcí vzdušného výbuchu nebo iniciace s časovým zpožděním. Podle údajů výrobce dokáže GBU-39/B probíjet více než metrovou železobetonovou stěnu.

Druhou předností SDB je velmi dlouhý dosah. Na rozdíl od JDAM je opatřena výklopnými nosnými plochami, takže při odhození ve výšce okolo 9000 m má její dolet přesáhnout hranici 100 km. Tím ale výčet

předností oproti ostatním přesně naváděným pumám ještě nekončí. Relativně velmi malé rozměry a hmotnost umožňují vícenásobné uložení těchto pum do prostorově omeze-ných pumovnic obtížně zjistitelných letounů F-22 a F-35. Malé rozměry rovněž přinášejí výhody i v případě nesení na vnějších závěs-nících běžných taktických letounů. Součástí zbraňového systému SDB je nově vyvinutý sdružený závěsník BRU-61/A s pneumatickým odhozem, který při vlastní hmotnosti pouhých 145 kg pojme čtyři pumy GBU-39/B. To zna-mená, že taktický letoun může například na třech zbraňových pylonech nést 12 pum SDB nebo naopak na jednom pylonu mít čtyři zmíněné pumy a ostatní dva pylony zůstanou k dispozici pro jinou výzbroj nebo přídavné

nádrže. Již zmiňovaný letoun F-15E může nést pět závěsníků BRU-61/A s celkem 20 pumami GBU-39/B.

Podle posledních údajů získala fi rma Boeing necelých 30 milionů dolarů na zkušeb-ní program, v jehož rámci by se měla ověřit verze, která mimo cíl má ještě více minimalizo-vat oblast, kde hrozí riziko nechtěných škod. Je známa pod zkratkou FLM (Focused Lethality Munition), má obsahovat nově vyvinutou trhavinu s fázovaným trhavým účinkem, která bude uložena v bojové části vyrobené z uhlíko-vých vláken. Puma SBD I FLM by se měla začít zkoušet od srpna 2007, v lednu následujícího roku se počítá s operačními testy. Dá se před-pokládat, že si americké vojenské letectvo pořídí asi 450 pum této verze.

TECHNIKA

Malé, lehké, ÚČINNĚJŠÍ

Ve Spojených státech probíhá výroba nové generacepřesně naváděné letecké municeText: Michal ZDOBINSKÝFoto: autor a Boeing

Puma SDB s výklopnými křídly Daimond Back firmy MBDA

I NA POHYBLIVÉ CÍLEPuma SDB může ničit širokou škálu méně

odolných i částečně zodolněných cílů. Jedná se například o prostředky PVO, velitelská střediska, městskou infrastrukturu, objekty na letištích, jednoduché bunkry, dělostře-lectvo atd. Ve všech případech se však jedná o stacionární cíle, protože munice využívající kombinaci INS a družicového určování polohy nedokáže zasahovat pohybující se objekty. Aby bylo možné používat pumy nové generace SDB i proti mobilním cílům, zadalo americké vojenské letectvo v dubnu 2006 fi rmám Boeing a Raytheon vývoj nové verze této zbra-ně, zatím označované jako SDB Increment II. Oba výrobci mají 42 měsíce na to, aby přesvědčili o výhodnosti svého řešení. Boeing se pro tento program spojil s fi rmou Lockheed Martin. Zmíněným týmem nabízená nová ver-ze bude vycházet z pumy GBU-39/B doplněné jednak o dvoucestný datový spoj, ale pře-devším o vícerežimovou hlavici s možností poloaktivního laserového, infračerveného nebo radiolokačního (v milimetrovém pásmu) navedení připravovanou fi rmou Lockheed Martin. To umožní vyhledávat a zasahovatpohybující se cíle za každého počasí. Nová verze Increment II (v amerických ozbrojených silách dostane označení GBU-40) tak bude schopná zasahovat stacionární cíle pomocí systému INS/GPS stejně jako GBU 39/B a zároveň i pohyblivé cíle, například ozařova-né laserovým značkovačem. Rozměry a dolet mají být obdobné jako u GBU-39/B, k dispo-zici by tato zbraň měla být pravděpodobně v roce 2014.

Praktické zkoušky potvrdily schopnost pumy GBU-39/B probíjet více než metrovou železobetonovou stěnu.

Čtveřice pum GBU-39/B má včetně sdruženého pumového závěsníku BRU-61/A hmotnost 660 kga díky malým rozměrům je lze umístit do pumovnice vyvíjených bezpilotních bojových letounů.

32 33

Detailní pohled na raketu G-2000

20181614121086420

20100 30 4025155 35 45

ORIGINÁLNÍ GRAD

G–M

G–2000–K 55.7°

G–2000 55.7°

Dálka (km)

Výš

ka (k

m)

Poté, co v roce 1999 skončila válka, kterou proti tehdejšímu Srbsku a Černé Hoře vedla Severoatlantická aliance, se tato země (v ro-ce 2006 se od ní Černá Hora oddělila) dostala do poměrně značné mezinárodní izolace. Jed-ním z průvodních znaků bylo i embargo na do-voz vojenského materiálu. V jeho důsledku se srbská armáda musela spoléhat prakticky jen na domácí průmysl. Ten byl schopný do-dávat nejen již v minulosti zavedené zbraňové systémy, ale postupně se pustil do vývoje i zce-la nových prostředků. Výsledky tohoto snažení se začínají objevovat dnes, kdy se Srbsko již nachází v jiném mezinárodním postavení a jiná je i jeho vnitropolitická situace.

ALAS – ZBRAŇ DLOUHÉHO DOSAHU

Bělehradská společnost EDePro (Engine Development and Production), specializující se na vývoj a výrobu raketových a proudových motorů, již téměř čtyři roky pracuje na pro-gramu víceúčelové protizemní řízené střely delšího dosahu ALAS (Advanced Light Attack System). Její technologický demonstrátor byl poprvé představen na letošní výstavě IDEX ve Spojených arabských emirátech. Z vozidel nebo hladinových plavidel vypouštěná řízená střela má být použitelná proti celé řadě pozemních obrněných i neobrněných cílů nebo také menším námořním cílům.

V konstrukci řízené střely ALAS jsou uplatněny minimálně dva moderní prvky. Je

poháněna miniaturním proudovým motorem a využívá přenos obrazu na pozemní stanoviš-tě prostřednictvím optického vlákna. V první fázi letu se ALAS pohybuje po předem napro-gramované dráze podle informací vložených do palubního počítače před startem. V závě-rečné fázi letu začíná pracovat v přídi uložená gyroskopicky stabilizovaná TV kamera, která snímá obraz cílové oblasti a prostřednictvím optického vlákna ho přenáší na obrazovku střelce. Kamera má údajně schopnost při op-timálních podmínkách zjistit cíl na vzdálenost až osm kilometrů, resp. až na tři kilometry za špatné viditelnosti. Operátor má možnost říze-nou střelu pomocí joysticku navádět až do oka-mžiku dopadu na cíl nebo může cíl zaměřit, naváděcí hlavici „uzamknout“ a střela se pak na cíl navede automaticky. Cívka v zadní části střely obsahuje 25 km optického kabelu, avšak podle informací fi rmy EDePro se uvažuje i o provedení s délkou 60 km pro možnou verzi řízené střely s dlouhým dosahem.

Typ ALAS je 2,1 m dlouhý, má průměr 175 mm, váží 50 kg a využívá výklopné křížové nosné plochy s rozpětím 1,44 m. Přeprav-ní/vypouštěcí kontejner s řízenou střelou má hmotnost přibližně 70 kg, jako nosiče obvykle čtyř střel ALAS se využijí lehká vozidla. Vlastní start rakety zajišťuje dvojice urychlovacích raket, jež jsou asi po dvou a půl sekundě a ve vzdálenosti 600 až 800 m od místa startu odhozeny. Pak začíná pracovat letový proudový motor TMM 040, který při hmotnosti 5,6 kg vyvíjí tah 400 N. Podle informací srbské

impulz, což umožňuje prodloužení maximální-ho dostřelu rakety až o 40 %, tedy na 27,6 km. Motor G-M je řešen tak, aby si jej jednotliví uživatelé mohli rychle a snadno vyměňovat u svých raket sami v rámci pravidelných kontrol a revizí, když skončí životnost původní náplně. Raketa s motorem G-M je z hlediska vnějších rozměrů shodná s původní raketou M21, je plně kompatibilní se standardními raketomety BM-21, RM-70 a dalšími.

Druhý typ 122mm rakety G-2000 využívá zcela nový raketový motor se dvěma druhy pohonné směsi s rozdílnou rychlostí hoření. Pohonná směs zajišťuje výrazně vyšší speci-fi cký impulz, nová ocelová tryska je chráněna vrstvou tavného materiálu. Motor umožňuje dosáhnout výrazně vyšší dolet v porovná-ní s běžnou raketou M21. Se standardní tříštivo-trhavou hlavicí to při náměru 50° je 38,9 km, při náměru 55° údajně dokonce až 40,1 km. Pokud se použije těžší a delší kontejnerová hlavice, dosahuje maximální do-střel hodnoty 35,4, resp. 36,1 km. Podobně jako v případě typu G-M je i raketa G-2000 plně kompatibilní se stávajícími odpalovacími zařízeními a bojové hlavice se zapalovači

a další prvky jsou identické s originálními raketami Grad.

Další důležitou výhodou neřízených raket G-M a G-2000 má být výrazné snížení rozptylu, který je podle informací fi rmy EDePro až čtyři-krát nižší v porovnání s originální municí M21.

PROTITANKOVÝ ČMELÁKNa rozdíl od dvou předchozích zbraňových

systémů nepředstavuje přenosný protitankový komplet známý jako Bumble Bee (čmelák) novinku a je již relativně dlouho nabízen na specializovaných výstavách. Systém a pře-devším řízená střela svým řešením až příliš při-pomínají francouzský komplet Eryx, přestože ten ani jeho příslušná technická dokumentace nebyly do balkánského teritoria nikdy ofi ciálně dodány.

Bumble Bee představuje lehký přenos-ný protitankový systém kratšího dosahu (do 600 m), který využívá známý poloautoma-tický systém navádění po záměrné. Prakticky jediná činnost střelce spočívá v udržování záměrné značky zaměřovače na cíli po celou dobu, když k němu raketa letí.

Komplet se skládá z přepravního/vypouště-cího kontejneru s vloženou raketou o celkové hmotnosti 14 kg (12 kg připadá na vlastní řízenou střelu), ze 4kg zaměřovací a naváděcí jednotky a lehké trojnožky o hmotnosti 3 kg. Obsluhuje jej dvoučlenný tým. Vedle střelce to je druhý voják přenášející zpravidla dva kontejnery. Při střelbě na kratší vzdálenost (asi do 300 m) může střelec mít zbraň umístě-nou na rameni, při střelbě na delší vzdálenosti se používá třínohý podstavec.

Řízená střela Bumble Bee má stejně jako raketa francouzského systému Eryx netra-diční uspořádání. Z kontejneru je vystřelena pomocí výmetné náplně velmi malou počá-teční rychlostí (okolo 18 m/s), což umožňuje použití tohoto systému i z uzavřených prostor. Ve vzdálenosti 3 až 5 m od ústí kontejneru se zažehne letový motor, který je netradičně umístěný v její přední části a jehož výtokové trysky se nacházejí v těžišti (ve střední části) řízené střely. Trysky jsou pohyblivé, takže změnou vektoru tahu dokážou velmi účinně korigovat nebo měnit dráhu letu.

Ve špičce rakety se nachází malá kumulativní nálož o průměru 55 mm, jejímž úkolem je ini-ciovat blok dynamické ochrany pancíře. Hlavní kumulativní hlavice ráže 136 mm se nachází v zadní části, až za raketovým motorem. Podle údajů výrobce hlavice probije údajně až metrový ocelový pancíř opatřený dynamickou ochranou.

Systém Bumble Bee má minimální dálkový dosah 60 m, maximální je, jak již bylo zmíně-no, 600 m. Údajně se pracuje na modernizaci celého kompletu, která by měla spočívat v prodloužení účinného dostřelu až na hranici 1000 m a integraci termovizní kamery do za-měřovacího/naváděcího systému. Na základě zkušeností z několika posledních konfl iktů, kdy se zbraně této kategorie stále více používají pro ničení jiných cílů než tanků, se uvažuje i o nových bojových hlavicích.

TECHNIKA TECHNIKA

NOVÉ srbské zbraněText: Michal ZDOBINSKÝFoto a kresby: autor a EDePro

fi rmy je však možné připravit i verzi s tahem 900 N. Proudový motor spolu se zmíněnými nosnými plochami umožňuje řízené střele ALAS dosáhnout ve výšce 150 až 500 m leto-vou rychlost v rozmezí 150 až 180 m/s a dolet od 5 do 25 km.

V základním provedení se počítá s tím, že ALAS bude vybavena kumulativní hlavicí o hmotnosti 10 kg s průbojnou schopností více než 800mm ocelového pancíře. Počítá se i s možnou instalací dvojice tandemově uložených kumulativních hlavic nebo se spe-ciální hlavicí se zvýšeným trhavým a tlakovým účinkem proti méně odolným cílům.

Podle informací bělehradské fi rmy jsou jednotlivé prvky ALAS vyzkoušené a v druhé polovině letošního roku by se mohly uskuteč-nit první letové zkoušky celé zbraně. Na pro-gramu se fi nančně podílejí srbské ozbrojené síly, takže by se logicky měly stát prvním zákazníkem.

VYLEPŠENÉ RAKETY GRAD Stejná fi rma, která pracuje na programu

ALAS, připravila i dva nové typy raketových motorů pro ve světě velmi rozšířené ruské 122mm dělostřelecké rakety systému Grad. První jednodušší a levnější typ G-M předsta-vuje modifi kaci originální ruské rakety M21. U jejího raketového motoru jsou původní pohonná směs i spalovací komora nahrazeny novými prvky. Nová termoplastická kompo-zitní pohonná směs vykazuje vyšší specifi cký

Technologický demonstrátor řízené střely ALAS Proudový motor TMM 040 má hmotnost 5,6 kg a vyvíjí tah 400 N.

Přenosná jednotka, na jejíž obrazovku se promítá obraz z kamery umístěné v přídi řízené střely ALAS.

Dělostřelecká raketa G-2000 ráže 122 mm prošla všemi zkouškami a je připravena pro sériovou výrobu.

Lehký protitankový komplet Bumble Bee

Porovnání výšky a dálky standardní rakety M21 systému Grad, rakety G-M a rakety G-2000 s těžší kontejnerovou bojovou hlavicí(na kresbě označena jakoG-2000 K) a s běžnou tříštivo--trhavou hlavicí

34

KALEIDOSKOP

35

KALEIDOSKOP

Jednali o spolupráci ve vzdělávání

Na konci června se sešli na půdě Univerzity obrany v Brně představitelé sekce personální Ministerstva obrany ČR a Štábu personálního managementu Generálního štábu Ozbrojených sil SR. Českou delegaci vedl osobně ředitel sekce Milan Gol, slovenskou pak zástupce náčelníka štábu plukovník gšt. Emil Hvasta. Hostitele, tedy Univerzitu obrany, reprezentoval osobně rektor-velitel UO brigádní generál Rudolf Urban.

Místo setkání nebylo vybráno náhodně. Na jeho programu totiž byla spolupráce ve vzdělávání mezi oběma armádami a problematika jazykové přípravy. Je proto jen přirozené, že se jednání vedla na půdě instituce, která bude vlastní spolupráci v budoucnu realizovat.

Že by se nemělo jednat o budoucnost příliš vzdálenou, zdůraznil ve svém vystoupení generál Urban. Zú-častněné pak informoval o programu PRIME, který bude od 1. ledna 2008 soustřeďovat vzdělávací aktivity nabízené členskými státy NATO svým partnerům. Připomenul, že Univerzita obrany do programu přispěje dvěma studijními aktivitami, které v současné době připravuje k akreditaci. Jsou jimi studijní obor komuni-kační a informační systémy na Fakultě vojenských technologií a modul logistika studijního oboru ekonomika obrany státu na Fakultě ekonomiky a managementu.

Spolupráce ve vzdělávání mezi AČR a OS SR však může probíhat i mimo tento rámec. Slovenská strana projevila zájem o přípravu chemiků, leteckého personálu a pilotů.

Text: pplk. RNDr. Antonín MÜLLER, CSc., foto: Pavel PAZDERA

Vojáci i u největší likvidační akce ohnisek ptačí chřipky

Také k zatím největšímu zásahu při likvidaci ptačí chřipky na Choceňsku a Ústecko-orlicku vyjeli časně zrána 12. července příslušníci armády. Na základě žádosti Generál-ního ředitelství HZS byly odřady ze 152. zpr Kutná Hora (89 osob a 19 kusů techniky) a 154. zpr Rakovník (31 osob a sedm kusů techniky) nasazeny na několika místech − v Netřebech, Kosoříně, Loučkách, Zářecké Lhotě a Zálší. Úkolem vojáků byla především demontáž technologického zařízení chovných hal, vyskladnění drůbeže, dekontamina-ce hal, vytvoření jam pro likvidaci podestýlky a příprava dezinfekčních směsí.

Hned první den zásahu navštívil vojáky náčelník Generálního štábu genpor. Vlasti-mil Picek. V závěru návštěvy se pochvalně vyjádřil k průběhu plnění úkolů. A jednalo se o poměrně náročnou akci. O tom svědčí i slova velitele 152. zpr Kutná Hora pplk. Michala Tivodara: „Před kluky smekám. Pracovat dlouhodobě v ochranných pomůc-kách si zaslouží uznání. Za celou dobu jsem nikde nezaslechl stížnost, všude jsem viděl jen snahu co nejlépe úkoly splnit. Po skončení zásahu najdu vhodnou formu, jak příslušníky praporu odměnit.“ V sobotu 14. července se většina zasahujících vojáků vrátila do posádek.

Text: Daniel ŠTROBL, prap. Alena HRDLIČKOVÁ, foto: pplk. Michal TIVODAR

Italský prapor převzal štafetu

V italském městě Civitavecchia se 4. července uskutečnil slavnostní nástup u příležitosti předání bojového praporu. Ten převzal italský 7. Reggimento Difesa NBC Battaglione Alpha od 312. mnohonárodního praporu radiační, chemické a bi-ologické ochrany NRF-8, ve kterém měla Česká republika úlohu vedoucího národa. Mnohonárodní prapor byl v pohotovosti po dobu šesti měsíců letošního roku. Od 1. července je v pohotovosti uskupení NRF-9 a roli vedoucího národa v oblasti ochrany proti zbraním hromadného ničení má nyní Itálie. Velitelem praporu NRF-9 je plukovník Andrea Tiveron.

Na výstavbě italského CBRN praporu NRF-9 se podílí celkem 10 členských států NATO: Bulharsko, Česká republika, Francie, Itálie, Polsko, Rumunsko, Řecko, Turecko, USA a Velká Británie. Česká republika do něj vyčleňuje radiologickou laboratoř včetně odběrového týmu a družstva dekontaminace odběrového týmu z 312. praporu radiační, chemické a biologické ochrany v Liberci. Příprava uskupení NRF-9 trvala šest měsíců a vyvrcholila certifi kačním cvičením NOBLE LIGHT, které se konalo od 23. dubna do 5. května 2007 ve VVP Pian della Chiavica Training Field v Itálii.

Text a foto: npor. Bc. Karolina ZEMANOVÁ

Ukázka boje čs. armády v září 1938 pro nové vojáky

Na začátku roku vznikla myšlenka předvést v rámci základního výcviku budoucím vojákům něco z historie české, respektive československé armády. A tak jsme v závěru kurzu, který pořádala Výcviková základna Vyškov, 27. června novým profesionálům předvedli ukáz-ku na téma „Neklidné září 1938 v čs. pohraničí“. Pro tuto akci jsme spojili síly s vojensko-historickým klubem Hraničářský pluk 6 a klubem Četnická stanice Brno.

Cílem bylo předvést společný boj příslušníků čs. armády a četníků s bojůvkami freikorp-su. Naše jednotky v té době byly vystaveny tvrdým útokům dobře organizovaného protiv-níka. Oddíly freikorpsu měly širokou podporu tehdejšího Německa. Byly dobře vyzbrojeny, nechyběly jim ani samopaly či kulomety. Navíc zneužívaly toho, že čs. ozbrojené složky měly svázané ruce politikou vlády, která se snažila nikomu nezadat důvody k obviňování z provokací.

Vojáci kurzu základní přípravy si tak udělali určitý obraz, co se na podzim roku 1938 v pohraniční dělo. Podle ohlasu bylo vidět, že je historie naší armády velice zajímá. Akce tak prokázala, že spolupráce armády s kluby vojenské historie může být prospěšná a přínosná pro obě strany.

Text: Jiří KUČERA, foto: archiv VHK Erika Brno

Přehlídka vojenských hudeb AČR

V sobotu 23. června probouzela občany Karlových Var řízná hudba vojenských kapel. Velitelství sil podpory a výcviku Stará Boleslav a Krajské vojenské velitelství Karlovy Vary ve spolupráci s Magistrátem města Karlovy Vary v rámci „Karlovarské-ho kulturního léta“ již druhým rokem pořádalo přehlídku vojenských hudeb AČR.

Ta byla za účasti vojenských hudeb z posádek Tábor, Olomouc a Hradec Králové zahájena hvězdicovým pochodem z různých míst města směrem k hotelu Thermal. Zde pak hudby vystoupily se svými showprogramy. Po obědě akce pokračovala promenádními koncerty vojenských hudebních těles na Mlýnské kolonádě.

Vrcholem se stalo podvečerní vystoupení Ústřední vojenské hudby AČR. Navzdo-ry nepřízni počasí vojenští muzikanti dokázali místním i zahraničním posluchačům, že jsou profesionálové na svém místě. V Karlových Varech tak vzniká nová tradice prezentace Armády ČR na veřejnosti.

Text: prap. Pavla ADAMOVSKÁ, foto: o. z. Ing. Václav SLAVÍK

Jinečtí bojovali s divokou vodou

Extrémně vysoké teploty byly jako stvořené pro plánovaný výcvik ve spe-ciální tělesné přípravě, kterou ve dnech 16. – 17. července ve vodáckém areálu v Praze-Tróji prošli příslušníci velitelství 13. dělostřelecké brigády Jince.

O tom, že zvládnutí raftu na divoké vodě není jednoduchá věc, se pře-svědčil mj. i zástupce velitele brigády plukovník Miroslav Zelinka a náčelník štábu podplukovník Jiří Roček. Po čtyřech hodinách ve vodě a na raftu si většina přítomných dělostřelců uvědomila, že se nejedná o příjemné kou-pání a o to, jak nahoře nasednout a dole vystoupit, ale o tvrdou a fyzicky náročnou přípravu.

V závěru zaměstnání tak každý dobře věděl, že jedině kvalitní teoretická příprava, praktický výcvik a týmová práce spojené s maximálním nasazením jsou základem pro to, aby se rafty na vodě nechovaly jako neřízené střely.

Text: kpt. Michal ABRHÁM, foto: Jaroslav DALIMAN

36

KALEIDOSKOP DO ŽHAVÉHO

37

Slavnostní nástup příslušníků43. výsadkového mechanizovaného praporu a veteránů se uskuteční v 10 hodin na letišti v Chrudimi. Následovat bude dopolední a odpolední blok ukázek, které završí nástup5. kontingentu ISAF.Součástí programu je také 3. ročník Memoriálu zakladatelů výsadkového vojska, který bude zahájen už v 9 hodin.

Nad oslavami převzal záštitu vicehejtman Pardubického kraje Roman Línek

43. výsadkový mechanizovaný prapor4. brigáda rychlého nasazení

si Vás dovolují pozvatna oslavy pořádané u příležitosti

60. výročí vznikuvýsadkových vojsk

a 20. výročí znovuzaložení výsadkového praporu,

které jsou spojenése slavnostním nástupem

5. kontingentu ISAF

15. září 2007 v Chrudimi

Dělostřelci zdolávali skály

Ve čtvrtek 26. července absolvovali příslušníci velitelství 13. dělostřelecké brigády zaměstnání z vojenskopraktického lezení jako další součást speciální tělesné přípravy. Kapitán Tomáš Aubrecht, který s týmem zkušených instruk-torů celou akci pečlivě naplánoval a řídil, nejprve všechny účastníky seznámil s časovým rozvrhem zaměstnání, s bezpečnostními pravidly a s možnými riziky lezení na skalách.

Po dvouhodinovém tréninku práce s lanem a lezeckým materiálem na men-ší skále se mohlo přistoupit k hlavnímu úkolu celé akce, a to zdolat slaněním zhruba čtyřicetimetrový skalní masiv nedaleko Záskalské přehrady na okraji VVP Brdy. Cílem bylo nejenom prověřit fyzickou připravenost a psychickou odolnost vojáků při překonávání náročných překážek a zvládání extrém-ních situací, ale i získání nových speciálních dovedností, které příslušníci velitelství 13. db mohou využít při plnění bojových úkolů v rámci AČR nebo v zahraničních mírových misích. Při vyhodnocení kapitán Aubrecht konstato-val, že všichni splnili tento úkol výtečně.

Text a foto: kpt. Michal ABRHÁM

Vzpomínka na boje v Ardenách

V úterý 19. června přicestovalo 30 příslušníků 15. ženijní záchran-né brigády do krásného belgického městečka Houffalize, aby se zde zúčastnili čtyřdenního mezinárodního vojenského pochodu MESA MARCHE 2007. Jednalo se již o 41. ročník akce pořádané jako vzpo-mínka na boje v Ardenách na sklonku 2. světové války a také coby pod-pora mezinárodního přátelství. Tak jako každý rok i letos na pochod přijely tisíce civilistů a desítky vojenských jednotek z různých států.

Všichni účastníci museli zvládnout čtyři průměrně 30kilometrové vzdálenosti v členitém terénu během předem stanovené doby. Třicítka českých ženistů a záchranářů se s náročnými 120 kilometry vypořá-dala se ctí. Dokonce dvěma z nich, prap. Petru Pavlíčkovi a nrtm. Ji-římu Chromému z bechyňského 151. ženijního praporu, se povedlo poslední etapu vyhrát. Za to si domů odvezli vítěznou cenu.

Text: kpt. Jiří KOVAŘÍK, foto: kpt. Radek DOLANSKÝ

Vojskové zkoušky nového topografického prostředku

Koncem července proběhly u 13. dělostřelecké brigády v Jincích vojskové zkoušky nového mobilního topografi ckého pracoviště pro pozemní dělostřelectvo (MTPPD-B) umístěného na podvozku Tatra 815 4 x 4/13T. Cílem bylo ověřit jeho funkčnost v polních podmínkách. Ze závěru hodnotící komise vyplynulo, že po provedení dílčích úprav a vylepšení na žádost uživatele získají v září a listopadu letošního roku podřízené smíšené dělostřelecké oddíly 13. db po jednom z uvedených prostředků. Umožní jim přesně a rychle určovat prostorové souřadnice jednotlivých prvků bojové sestavy vlastních vojsk a získávat další topografi cké a geodetické podklady k vedení bojové činnosti.

Pracoviště je vybaveno moderními přístroji, z nichž jmenujme například stanici LEICA, měřičský přístroj GLPS nebo inerciální navigační systém TALIN 3000. Díky nim je systém schopen zpracovávat výsledky vlastních měření při vytváření geodetických sítí, mapování terénu a zpřesňování taktické orientace a také provádět řadu dalších operací, které v konečném důsledku usnadní a urychlí práci příslušníků topografi ckých družstev a zefektivní rozhodovací proces velitele.

Text a foto: kpt. Michal ABRHÁM

POZVÁNKA

39

VOJENSKÝ HISTORICKÝ ÚSTAV PRAHAVOJENSKÉ TECHNICKÉ MUZEUM LEŠANY

a

NÁČELNÍK SPOJOVACÍHO VOJSKA AČR

Vás zvou na

DENSPOJOVACÍHOVOJSKAV LEŠANECHU TÝNCE NAD SÁZAVOU

neděle 30 . září í 2007

MUZEUM OTEV

ŘENO OD 9,30 V

S TUP Z

DA

RM

A

www.vhu.cz

V O J E N S K Ý H I S T O R I C K Ý Ú S T A V P R A H AV O J E N S K É T E C H N I C K É M U Z E U M L E Š A N Y

mediální partneři

www.vhu.cz

sobota 1. září 20075. TANKOVÝ DEN V LEŠANECH

u Týnce nad SázavouV S T U P Z D A R M ACelodenní program: Muzeum otevřeno od 9,30 hod.,Zahájení ukázek historických vozidel v 10,30, od 14,00 hod. bojové ukázky

SLAVNOSTNÍ OTEVŘENÍ NOVÉ EXPOZICE K 90. VÝROČÍ VZNIKU SPOJOVACÍHO VOJSKA

SRAZ RADIOAMATÉRŮ, DYNAMICKÉ I STATICKÉ UKÁZKY HISTORIE A SOUČASNOSTI SPOJOVACÍHO VOJSKA

Areport_A4.indd 1 7/20/07 10:16:56 AM

Úřad pro zpřístupňování dokumentů MO ČR si Vás dovoluje pozvat na poslední čtyři přednášky, při kterých Vás seznámí s činností bývalé vojenské kontrarozvědky – bezpečnostní složky, která operovala v resortu MO, přesto však byla téměř 40 let součástí Státní bezpečnosti.

Kdy: 5. září, 3. října, 7. listopadu a 5. prosince 2007 od 16 hod.

Kde: zasedací místnost Úřadu pro zpřístupňování dokumentů,Branické náměstí 2, Praha 4

Další informace:– časový rozsah přednášky: cca 45 – 60 minut + diskuse– účast na přednášce je vhodné rezervovat telefonicky (tel. 973 208 751)

nebo e-mailem (uzd@army.cz)– účastníci přednášky obdrží doprovodné informační materiály – účast zdarma– doprava pražskou MHD: bus č. 196, 198, 199 ze Smíchovského nádraží nebo 192 z Budějovické

do zastávky Branické náměstí.

MIMOŘÁDNÁ AKCE

ÚŘAD PRO ZPŘÍSTUPŇOVÁNÍ DOKUMENTŮ Ministerstva obrany ČR

POSLEDNÍ ČTYŘI PŘEDNÁŠKYO HLAVNÍ SPRÁVĚ

VOJENSKÉ KONTRAROZVĚDKY

Úřad pro zpřístupňování dokumentů je garantem realizace zákona č. 107/2002 Sb., kterým se mění zákon č. 140/1996 Sb., o zpřístupnění svazků vzniklých činností bývalé Státní bezpečnosti, a některé další zákony, v resortu Ministerstva obrany ČR. Posláním úřadu je zpřístupňovat veřejnosti dokumenty bývalé Hlavní správy vojenské kontrarozvědky (HS VKR) jako součásti Státní bezpečnosti, aby tak mohla být odhalena její praxe při potlačování politických práv a svobod v letech 1948 – 1990. www.uzd.army.cz

PO

ZV

ÁN

KA

41

Třináct herců obsazených do připravované-ho válečného dramatu „Tobrúk“ (jeden z nich psychicky nevydržel hned první den výcviku) jsme tak měli možnost v druhé polovině července zastihnout ve Vojenském výcviko-vém prostoru Březina, jak se pod dohledem zkušených instruktorů proplétají v plynových maskách mezi ohněm a dýmem, zakopávají se do ztvrdlé hlíny, kladou miny či jak překoná-vají za pomoci kladky a lana vodní překážku. Jednalo se převážně o mladé herce, mezi kterými nechyběl například Matěj Hádek, známý ze Svěrákova „Tmavomodrého světa“, či Michal Novotný, kterého měli možnost vidět televizní diváci v některých seriálech.

STANISLAVSKÉHO METODARežisér Václav Marhoul se netajil tím,

že pro větší autentičnost fi lmu vybíral spíše neznámé tváře. Hledal také rozdílné typy, které by byly rozeznatelné v uniformě a pod přilbou. Ani to, že ještě před zahájením natáčení musejí herci, z nichž ani jeden v minulosti neabsolvoval vojenský výcvik, projít speciálním cvičením ve Vyškově, nebyla náhoda. Režisér se rozhodl uplatnit Stanislavského metodu především pro-to, aby umožnil hercům lépe se vcítit do svých rolí. A tak „budoucí vojáci“ druhé světové války měli možnost poznat, jaké to je, když se málo spí, nemají k dispozici mobily, televizi, noviny, několik dní neviděli vodu, a to všechno je ještě

opepřené tvrdým výcvikem ve třicetistupňových vedrech a křikem instruktorů. „Dnes v noci měli přepad, vrátili se ve tři hodiny ráno. Vydal jsem jim rozkaz, aby si zkontrolovali, v jakém stavu mají nohy. Oni stáli přede mnou a nebyli schopni tento rozkaz vůbec splnit. Tak byli vyčerpáni,“ řekl nám režisér Marhoul, který je zároveň majorem v aktivní záloze. „Jde mi o to, aby se vžili do pocitů vojáků, aby načerpali prav-divé, autentické zážitky. Ještě nedávno pro ně věta ze scénáře – ,Raději se střelím do nohy, než bych tady zůstal‘ – byla čistě technického charakteru. Po čtyřech dnech kurzu si troufám tvrdit, že jí rozumějí.“

Přestože vzhledem k časovému presu výcvi-ku si většina herců musela ráno vybrat mezi tím, zda se nasnídají či umyjí, nikdo z nich si nestěžoval. „Byl jsem dlouho ve městě a to-hle je vítaná možnost, jak si vyčistit hlavu. Sice to trochu bolí, ale na to každý zapomene,“ uvedl herec Matěj Hádek.

Také nejstarší z herců Robert Nebřenský bral Stanislavského metodu s humorem. „Moc nesportuji, jsem spíš takový kavárenský typ. Ale tady mi to nevadí, instruktoři jsou per-fektní, dokážou nás správně motivovat. Navíc abych získal pro fi lm trochu kondičku, začal jsem boxovat. Takže nakonec třeba i změním životní styl.“

Kupodivu ani vojenští instruktoři nebyli z nevojáků příliš zoufalí. „Ti kluci tady začínali s vojenským výcvikem prakticky od nuly. Ale díky tomu, že se jednalo o herce, to měli podstatně snadnější,“ podělil se s námi o své dojmy z výcviku člověk, který ho měl

na starost, plukovník Karel Klínovský. „Poda-řilo se nám u nich vytvořit představu, že je počátek čtyřicátých let minulého století a oni jsou ve výcvikovém kempu, kde se jako Čecho-slováci připravují na splnění životního úkolu. Tedy na boj za svou vlast. A právě díky tomu je ta jejich motivace na tak vysoké úrovni, jak jste měli možnost vidět.“

S tím souhlasil i jeden z instruktorů kapitán Hynek Pavlačka. „Bral bych je všechny, tak jak k nám přišli. V armádě nám přece nejde o výběr nějakých elitních jedinců, ale spíš o vytvoření dobře fungující organice. Nejvíce ze všeho na nich oceňuji jejich vůli a to, jak na sobě makají. Do výcviku prostě dávají všechno.“

O ČEM TO VLASTNĚ BUDE?Nejen režisér Václav Marhoul toho zatím

nechce příliš mnoho prozradit ze scénáře fi lmu „Tobrúk“, také herci mají zakázáno hovořit podrobněji o svých rolích. Jisté je tedy jedno, nebude se jednat o historický velkofi lm, který by přibližoval známé události z dějin. Půjde spíše o komorní drama, jež se bude odehrávat na malém prostoru tobrúcké obrany v ryze mužském kolektivu. Bude tedy také chybět milostná story. A tak jsme se jen dozvěděli, že Robert Nebřenský má hrát roli desátníka Koháka, který do československé jednotky přišel z cizinecké legie. „Měli jsme možnost setkat se s veterány, přečetli jsme také nějakou tu literaturu, takže pro mě nebyl problém vcítit se do této postavy,“ vysvětlil nám Nebřenský.

Myšlenka na natočení tohoto fi lmu se prý zrodila v Marhoulově hlavě jedné zimní noci, kdy v rakouských Alpách dočetl román Stephe-na Cranea „Rudý odznak“, který mu půjčil jeho přítel Jaroslav Rona. Podstatou scénáře by měl být příběh o mladém idealistickém vojákovi, který vstupuje do armády, aby nakonec zjistil, že válka není taková, jak si ji představoval.

K zarámování tohoto tématu historickou bitvou o severoafrickou pevnost Tobrúk vedlo Václava Marhoula několik důvodů. „Jednak si myslím, že působení našich vojáků za druhé světové války v severní Africe bylo přece jen ve srovnání s východní a západní frontou poně-kud opomíjenou kapitolou našich vojenských dějin, navíc prostředí pouště se mi z čistě fi lmař-ského hlediska jeví jako velice příhodné.“

Kromě československých vojáků se ve fi lmu objeví i Poláci, do jejichž brigády byl náš prapor organizačně začleněn, Britové a Aus-tralané. Na druhé straně fronty nebudou stát Němci, ale Italové.

S natáčením fi lmu se začne koncem srpna letošního roku. První týden strávený v tuniské poušti by měl být věnovaný ještě jednomu cyklu vojenského výcviku. „Bude se to lišit pře-devším prostředím. Ocitneme se na samotné hranici Sahary, ve staré francouzské pevnosti. Naším cílem je přenést do těchto reálných podmínek všechno to, o co se snažíme zde, tedy veškeré druhy bojové činnosti, a přede-vším stres a psychický tlak, kterému mají být herci vystaveni,“ řekl nám plukovník Karel Klí-novský, který poletí společně s fi lmovým štábem do Tunisu.

KULTURA

Krev, pot a slzy

Herci válečného dramatu „Tobrúk“ si ve Vojenském výcvikovém prostoru Březina ověřovali limity svých fyzických a psychických možností

Text a foto: Vladimír MAREK

Krev, pot a slzy slíbil kdysi na začátku druhé světové války Britům Winston Churchill. Zdá se, že historie se opakuje. Obdobný slib učinil před nedávnem „svým“ čtrnácti hercům i major v aktivní záloze a režisér fi lmu „Tobrúk“ Václav Marhoul.

40

42 43

Po dvou měsících strávených v tuniské poušti by se do konce letošního roku měly na-točit trikové scény z vyloďování v Tobrúku. A to již v České republice na Slapech. Na Barran-dově se pak dotočí některé interiérové záběry. Protože se jedná o koprodukční fi lm, premiéra bude na Slovensku 29. srpna 2008.

Rozpočet fi lmu včetně distribuce je přibližně osmdesát milionů korun. Z toho poprvé v historii asi dvanácti miliony přispělo Ministerstvo obrany ČR. „Chceme připome-nout památku veteránů druhé světové války, kterých je mezi námi čím dál méně,“ uvedl jeden z důvodů ředitel odboru komunikačních strategií Andrej Čírtek. „Navíc ze zákona o ozbrojených silách vyplývá, že armáda se má starat o svou vlastní propagaci. Lidem je totiž potřeba připomínat, že v některých situacích už voják není jenom jeden z dvaceti tisíc profe-sionálů, ale je to role, do které se může dostat každý občan, pokud bude naše země přímo ohrožena. A nejsilnější médium, které tohle veřejnosti může vysvětlit, je právě fi lm.“

Ostatně podobné aktivity jsou v případě armád jiných členských zemí NATO zcela běžné. Například Pentagon si pro podporu fi l-mování vytvořil vlastní organizaci, jež se stará o půjčování vrtulníků a další vojenské techniky fi lmařům.

PROČ PRÁVĚ TUNIS?Ideální by asi bylo natáčet přímo v Tobrúku.

To ale z mnoha důvodů není možné. V Libyi není vybudováno potřebné fi lmové zázemí.

KULTURA

Nabízelo se Maroko. Zdejší společnosti zajišťu-jící logistické zázemí pro samotné natáčení ale nepochopily rozdíl ve fi nančních možnostech mezi americkými a českými fi lmaři. A tak nakonec padla volba na Tunis.

Film se má odehrávat ve dvou časových obdobích. První bude probíhat v Agami, ve vý-cvikovém středisku našich vojáků v Egyptě. „To je shodou okolností taková ta klasická poušť, jak ji známe z nejrůznějších romantic-kých fi lmů. Tedy bílý písek, palmy a zástav-ba,“vysvětluje Václav Marhoul. „Tyto záběry budeme točit v bývalé francouzské vojenské pevnosti v Tunisu.“ Děj týkající se bezprostřed-ně událostí přímo v Tobrúku se bude točit na místě nepříliš vzdáleném od pevnosti, kam budou fi lmaři dojíždět.

„Když jsme záběry z těchto míst ukazovali našim veteránům ze severní Afriky, říkali – ano, tak tohle je přesně Tobrúk,“ vzpomíná režisér Marhoul. „Nebyla to ale náhoda, věděli jsme, co hledáme. Na podzim roku 2004 jsme s ar-chitektem Honzou Vlasákem navštívili Tobrúk. Všechno jsme zde prolezli a nafotili, takže jsme tušili, co potřebujeme.“

Režisér se tak trochu usmívá dotazům, jak dostane všechny ty tanky do severní Afriky. Danou historickou látku dlouhé měsíce studoval nejen z vyprávění, dopisů a dení-ků veteránů, ale i z ofi ciálních dokumentů uložených ve Vojenském historickém archivu na Invalidovně. Děj fi lmu se týká prvního působení zhruba 650 československých vojáků v Tobrúku z přelomu let 1941 až 1942. V té době neměli k dispozici žádné těžší zbraně.

Jednalo se o klasickou pěchotu rozesetou v třinácti pevnůstkách. Jedinou těžší zbraní byly minomety. A tak si Václav Marhoul kromě pěchotních zbraní poveze s sebou do severní Afriky jen tři dobové náklaďáky a jednu cisternu. Povolení na vývoz zbraní a techniky obdržel od Ministerstva průmyslu a obchodu ČR právě v době vyškovského výcviku.

„Pokud se týče uniforem, herci to budou mít v Africe ještě těžší než ve výcvikovém prostoru. „Zatímco tady jsme je oblékli do po-měrně přijatelných stejnokrojů československé armády vz. 85, v Tunisu budou mít klasické battledressy a v těch jim bude pořádné horko,“ upozorňuje režisér. Repliky veške-rých potřebných výstrojních a výzbrojních součástek se stále ještě vyrábějí. Stejnokroje budou z Pákistánu, boty ze Švédska a pušky ze Španělska. Všechno je ale plně funkční.

Václav Marhoul uvažoval i o možnosti dopravit na natáčení naše veterány. Pět z nich o to mělo skutečně zájem. „Všechno záleží pouze na tom, v jakém budou zdravotním stavu. Těm pánům je přes devadesát let,“ uzavírá režisér.

V době, kdy jsme opouštěli výcvikový prostor Březinu, měli herci před sebou ještě závěrečné třídenní cvičení. Čekalo je dvaase-dmdesát hodin strávených za nepřátelskými liniemi. Během nich si budou muset opařit jíd-lo, spát venku v lesích a především se skrývat a prchat před mnohonásobnou přesilou. O severoafrický přístav Tobrúk se v letech

1941 a 1942 vedly prudké boje. Původně řeckou kolonii a římskou pevnost měli od ro-ku 1911 v držení Italové. V lednu 1941 sice dobyla toto strategické místo britská armáda, ale už během jarní ofenzivy v Kyrenaice v dubnu téhož roku obklíčila Tobrúk německá a italská vojska. Fronta se v té době posunula až k libyjsko-egyptské hranici, ale Tobrúk odolával po dlouhé měsíce všem pokusům o dobytí. Zásobován byl z moře a bránily ho britské a australské jednotky. Ty bylo nutné v říjnu 1941 vystřídat čerstvými silami.

Tehdy, konkrétně 21. října, se zde také z paluby torpédoborců Hasty a Napier vylodil náš 11. čs. pěší prapor – Východní pod velením Karla KIapálka. Z důvodu jazykové příbuznosti byl začleněn do sestavy polské brigády Strelców Karpackich. Na hájení přístavu se dále podílely 14., 16. a 23. britská brigáda, 32. tanková brigáda a poměrně silné dělostřelectvo.

Čechoslovákům byla svěřena obrana v zá-padním úseku perimetru. Jednalo se o šesti-kilometrovou frontu po obou stranách cesty na Dernu. Její páteř představovalo třináct

původně italských skalních a betonových pevnůstek číslovaných od S 15 do S 31/5. Největší z nich, S 19, ležela na jižní straně silnice na Dernu a vojáci ji nazývali „Honza“. Pevnůstky vzdálené zhruba 800 metrů od sebe byly částečně propojeny zákopy. Jednalo se o kryty pro šest až 30 mužů. Před linií se táhly drátěné zátarasy z ostnatého drátu a minová pole. Kromě pušek tvořilo výzbroj naší jednot-ky 84 lehkých a těžkých kulometů, 27 mi-nometů a granátometů, 30 protitankových pušek a 44 transportních a bojových vozidel. Proti nám stály především jednotky italské divize „Brescia“.

Ve druhé polovině listopadu 1941 zahájila britská 8. armáda dlouho očekávanou ofenzivu, do které se měli zapojit i vojáci bránící Tobrúk. Již 21. listopadu uskutečnil polský úderný oddíl klamný útok v západní části perimetru. Tento přepad podporovala

také 3. a 4. rota našeho praporu. Po určitých počátečních potížích došlo 26. listopadu k pozitivnímu obratu při vedení protiútoku a následujícího dne se v prostoru El-Duda spo-jily britské útočící jednotky s obránci Tobrúku. K defi nitivnímu vyproštění přístavu z obklíčení došlo ale až 10. prosince 1941. Tobrúk byl po 244 dnech blokády opět svobodný.

Náš prapor zde zůstal dislokován až do dubna 1942, kdy byl stažen do palestinské Haify a v následujícím měsíci přeměněn na 200. čs. lehký protiletadlový pluk.

HISTORIE

Pod velením

Karla Klapálka

Podíl Čechoslováků na obraně Tobrúku patří k významným kapitolám našich vojenských dějin

Text: Vladimír MAREKFoto: Vojenský historický archiv

Z REDAKČNÍ POŠTY OSOBNOST ČÍSLA

ZNÁTE SVÉvelitele,

náčelníkya nadřízené?

44

DO ŽHAVÉHO

45

V průzkumu, který před časem prováděla redakce, si řada čtenářů posteskla nad tím, že vojáci málo znají své velitele, nadřízené či nejvyšší funkcionáře armády a resortu. Nedostávají se jim prý detailnější informace o nich a jejich životě. A tak jsme se rozhodli pravidelně přinášet rubriku, v níž bude vaším úkolem na základě indicií, které vám prozradíme, uhodnout, o kterou z předních osobností Armády České republiky a resortu Ministerstva obrany se jedná. V následujících vydáních A reportu pak pro vás připravíme společně se správnou odpovědí a vyhodnocením soutěže i podrobný portrét uvedené osobnosti.

OSOBNOST ČÍSLAZa osobností čísla se tentokrát skrývá člověk, který v minulosti

zastával funkci prvního zástupce náčelníka Generálního štábu. Vojenskou kariéru zahájil v roce 1968 studiem na Vojenské akademii v Brně. Později prošel nejrůznějšími funkcemi u tankového vojska až po velitele tankové divize. Na Generálním štábu začal pracovat v roce 1993. Postupně dosáhl hodnosti generálporučíka. Po odchodu do zálohy působil nejdříve jako zástupce náměstka ministra obrany pro vyzbrojování, později jako vrchní ředitel Národního úřadu pro vyzbrojování MO a ředitel sekce vyzbrojování MO. Osobnost, kterou máte uhodnout, oslavila letos v lednu osmapadesáté narozeniny. Její křestní jméno je Jiří.

Pokud znáte správnou odpověď na naši otázku, o kterou vojenskou osobnost se jedná, neváhejte a pište. Odpovědi můžete zasílat buďtoe-mailem na adresu: areport@centrum.cz,faxem na číslo: 215 933anebo písemně na adresu redakce: A report Rooseveltova 23 161 05 Praha 6

U každé odpovědi uveďte „Osobnost čísla, k rukám Vladimíra Marka“ a svou adresu. Správné odpovědi budou slosovány a tři vybraní výherci obdrží věcné a knižní ceny.

Uzávěrka tohoto kola soutěže je 3. 9. 2007 (rozhodující je datum doručení odpovědi do redakce).

Máš odvahu vyzkoušet své schopnosti? Čekáme Tě!

DUM SPIRO SPERO

VÝBĚROVÉ ŘÍZENÍ

Kde? Letecká kasárna Prostějov

Je určeno pro dvě skupiny uchazečů:Kategorie A: zájemci o službu u bojových jednotek (7 dnů)Kategorie B: zájemci o službu u ostatních součástí skupiny (2 dny)

Skládá se ze dvou částí: základního výběru (pro kategorii

A i B) a výběrového týdne (pouze pro kategorii A).

Vstupní podmínky:

» minimálně 2 roky aktivní služby u útvarů a zařízení AČR nebo absolvent tříleté vojenské školy(ve zvláštních případech může být odpuštěno)

» zdravotní klasifikace A» čistý rejstřík trestů» úplné středoškolské vzdělání s maturitou

(výjimky pouze u zabezpečovací jednotky)» pokud možno bezpečnostní prověrka požadována na danou

funkci

Ubytování je zabezpečeno v prostoru kasáren bez možnosti opuštění ubytovacího prostoru. Nutnost zabezpečení si stravy na první dva dny výběrového řízení.

Zájemci o výběrové řízení, kontaktujte oddělení personalistiky 601. skupiny speciálních sil nejpozději do 31. srpna 2007 na tel.: (973) 411 549, 411 593 nebo 724 692 676.

Více informací o útvaru a výběrovém řízení na internetových stránkách www.601skss.cz

601. skupina speciálních sil Generála Moravce v Prostějově

vyhlašuje

pro zájemce o službu u této elitní jednotky AČR

Kdy? 17. září 2007

DOPIS MINISTRYNI OBRANY

Vážená paní ministryně, dne 28. června 2007 vypukl v Uherském Brodě ve fi rmě Kovosteel požár skladu pneumatik. Přes enormní nasazení sil a prostředků integrovaného záchranného systému Zlínského kraje se nepodařilo požár zvládnout a na návrh starosty města Uherský Brod jsme požádali podle zákona 219/1999 Sb., o ozbrojených silách České republiky, o výpomoc 155. záchranný prapor Bučovice.

Netradiční postup při likvidaci požáru a síly a prostředky 155. záchranného praporu sehrály rozhodující roli při zvládání této mimořádné události, která ohrožovala i obyvatele města Uherský Brod.

Díky příslušníkům 155. záchranného praporu se podařilo požár uhasit v nejkratší možné době a zabránit tak únikům zplodin do ovzduší.

Vážená paní ministryně, dovolte mně, abych Vám jménem občanů Zlínského kraje poděkoval za činnost Armády České republiky reprezentované 155. záchranným praporem a požádal Vás, abyste vyjádřila poděkování všem vojákům zasahujícím v Uherském Brodě.

I když si přeji, aby takových zásahů armády bylo ve Zlínském kraji co nejméně, přesto jsem si vědom reality dnešního života. Přítomnost 155. záchranného praporu v Bučovicích a jeho předurčení i pro Zlínský kraj vnímám jako pilíř jistoty bezpečnosti občanů Zlínského kraje.

Ještě jednou děkuji a jsem s pozdravemLibor Lukáš, hejtman Zlínského kraje

ČESTNÁ STRÁŽ NA II. MEZINÁRODNÍM FESTIVALU V MIŠKOLCI

Během posledního červencového víkendu se v téměř dvousettisíco-vém maďarském Miškolci uskutečnil třídenní II. mezinárodní festival čestných jednotek a vojenských hudeb. Kromě domácích se zde sešli zá-stupci z Česka, Chorvatska, Polska, Rakouska, Řecka, Slovenska a USA. Naši republiku tu reprezentovala exhibiční jednotka 1. roty Čestné stráže Armády ČR z Posádkového velitelství Praha pod velením praporčíka Petra Kotena.

Čekal ji doslova seriál vystoupení. Hned v pátek 27. 7. po nácviku úvodního ceremoniálu předvedla společně s rakouskou jednotkou na náměstí Hrdinů a Radničním náměstí slavnostní střídání stráží. Při vlastním zahájení festivalu pak všechny jednotky vystoupily se svými exhibicemi. Každá ukázka byla něčím specifi cká, nechyběly ani akroba-tické prvky či pasáže vyvolávající úsměv. U diváků však obecně sklidila ohlas preciznost vojáků při ovládání cviků se zbraněmi. Líbil se i společ-ný koncert čtyř maďarských vojenských hudeb.

V sobotu naši Čestnou stráž a některé její protějšky nejprve čekalo vystoupení v nedalekém městečku Szerencs a odpoledne v Miškolci opět střídání stráží. V neděli pak svou show představila veřejnosti na vrchu Avas v hostitelském městě a v podvečer se účastnila závěrečného ceremoniálu. Všichni účastníci i organizátoři si za perfektní reprezentaci zaslouží uznání. Vždyť při čtyřicetistupňových teplotách rozpálený asfalt nedovolil vojákům stát na místě déle než pět minut.

Pplk. Pavel KÁCL

46 47

Pozváním zahraničních jednotek chtěl nový francouzský prezident Nicolas Sarkozy uctít letošní 50. výročí podpisu římských smluv, které položily základy dnešní Evropské unie. Po světoznámém bulváru proto pochodovala i četa Čestné stráže Armády České republiky. Slavnostní přehlídka, které se zúčastnilo na 5000 vojáků z 27 zemí, 62 letadel, 37 vrtulníků, 241 koní a 412 vozidel, se dala přirovnat k obrovskému, přesně fungujícímu stroji s tisíci kolečky, z nichž každé mělo svůj zvláštní úkol a každé bylo stejně důležité.

Připravit a zorganizovat něco takového se zdálo na první pohled úkolem téměř nadlid-ským. A přesto se v určený den do Paříže sjely všechny pozvané jednotky a po deset dní tré-novaly doslova ve dne v noci. Nácviky probíha-ly na několika místech Paříže a v jejím blízkém okolí. V prvních dnech na cvičném autodromu

Citroënu ve Versailles-Satory, později ve velmi časných hodinách přímo na Champs-Elysées a na vojenském letišti ve Villacoublay.

A jak svůj pobyt ve francouzské metropoli prožívali ti, kteří zde naši republiku reprezen-tovali? „Přes drobné cestovní obtíže praktické-ho rázu proběhla cesta i první momenty po pří-letu v klidu a bez větších problémů,“ vzpomíná vedoucí naší sedmatřicetičlenné delegace, zástupce velitele posádky Praha podplukovník Petr Hladík. „V podobném duchu pak probíhal celý pobyt i přehlídka samotná. Francouzi jsou velmi zdvořilí lidé. Co bych rád ocenil, byl jejich přátelský a pohostinný přístup ke všem účastníkům. Velitel základny Satory ve Versailles, kde byly jednotky ubytovány, například osobně přivítal každou delegaci, i když jednotlivé skupiny přijížděly v průběhu dvou dnů. Ta otevřenost a upřímná radost

pak byly cítit po celou dobu našeho pobytu v Paříži. Nechci se nikoho u nás dotknout, ale neumím si představit, že by například v Praze byla na několik dnů poměrně výrazně omezena doprava a vůbec celý život v centru města, aniž by se to setkalo s kritikou a nepříjemnými reakcemi občanů. Pařížané naopak byli pyšní, že do jejich města přijelo tolik lidí z tolika zemí, aby spolu s nimi oslavili jejich svátek. A dávali svoji radost najevo.“

Přehlídky v Paříži se zúčastnilo zhruba pět tisíc lidí a značné množství pozemní i letecké techniky. Tak velká akce byla jistě značně náročná na organizaci. „Zpočátku jsem měl trochu problém s francouzským přístu-pem k řešení určitých situací,“ poznamenává pplk. Hladík. „U nás je zvykem z každé porady odejít s konkrétními závěry a úkoly. Francouz problém uchopí jako jednoduchý fakt, že se něco stalo a že se samozřejmě všichni budou snažit věc vyřešit. A tím to skončí. Nakonec jsem ale musel konstatovat, že u nich panuje

zhlédnout vojenskou historii Francie přehled-ně rozdělenou po historických epochách. A všechno mají vypracované do nejmenších detailů. V podkroví pak jsou umístěny makety znázorňující celá města s opevněním, zámky a pevnosti. Všechno zpracované tak, aby si člověk uměl představit, jak se události ve skutečnosti odehrály.“

ČESTNÁ STRÁŽ

Jak jsme „dobývali“ Paříž

Ojedinělá oslava dobytí Bastily očima příslušníků Čestné stráže

Text: mjr. Jana ZECHMEISTEROVÁ,Jaroslav PAJER

Foto: pplk. Petr HLADÍKa mjr. Mariusz KUBAREK

V sobotu 14. července 2007 se na Champs-Elysées v Paříži uskutečnila slavnostní vojenská přehlídka u příležitosti francouzského státního svátku – výročí dobytí Bastily v roce 1789. V letošním roce proběhla tradiční přehlídka poněkud netradiční formou. Byly totiž přizvány i jednotky 26 dalších států Evropské unie.

větší pohoda a klid, což zase občas chybí nám. Co jsem velmi ocenil, bylo logistické a tech-nické zabezpečení. Od ubytování, zabezpečení stravy, dopravy až po propagaci celé akce. Každý nácvik se natáčel na video a hned po skončení bylo možné si záznam prohlédnout a rozebrat chyby. To bylo hodně důležité.“

Kromě nácviků na hlavní přehlídku před-vedla skupina příslušníků Čestné stráže pod velením praporčíka Petra Kotena ostatním zahraničním jednotkám také své exhibiční vystoupení. To se veliteli pařížské posádky zalíbilo natolik, že jejich cviky s puškou zařadil do doprovodného programu, který během slav-nostního odpoledne proběhl před historickou budovou Invalidovny.

Ovšem na naše vojáky nečekala jen práce. Pořadatelé se postarali i o náplň jejich volného času. Nechyběl kupříkladu výstup na Eiffelov-ku, plavba po Seině, návštěva galerie v Louvru

A jak pobyt v Paříži prožívali sami přísluš-níci Čestné stráže? „Bylo to fantastické,“ říká velitel jednotky kapitán Miroslav Leška. „Zároveň to ale byla velká odpovědnost. Před náčelníkem Generálního štábu, naším velitelem i před ostatními. Reprezentovali jsme přece Českou republiku. Ale atmosféra byla vynikající, všude obrovské nadšení. Jsem rád, že jsem se takové akce mohl zúčastnit.“ Jeho slova doplňuje rotmistr Tomáš Keszeli: „Byla to nádherná akce. Pochod a nácviky byly sice náročné, počasí často až moc slunečné, takže jsme se zapotili, ale atmosféra a lidé kolem byli úžasní.“

Město na Seině, které dýchá historií a voní po barvách z malířské palety, otevřelo svoji náruč každému, kdo chtěl vidět, vnímat, poznávat. Příslušníci Čestné stráže AČR repre-zentovali v Paříži nejen naši armádu, ale sa-mozřejmě také Českou republiku samu. Účast na akci podobného typu je důkazem, že máme co nabídnout a rozhodně se nemusíme stydět za to, co umíme. Je to také skvělá příležitost, jak vnímat svět kolem sebe nejen v kontextu událostí ve vlastní zemi, ale v širších souvis-lostech, které nejsou omezeny hranicemi nebo jazykovou bariérou.

a mnoha dalších zajímavých míst. „Mě osobně nejvíce zaujala expozice vojenského muzea v objektu Invalidovny,“ uvádí vedoucí české delegace. „V jednotlivých křídlech je možno

BEZPLATNÁ INZERCE PRO VŠECHNY PŘÍSLUŠNÍKY AČR!

» Pokud chcete uveřejnit svůj inzerát v této rubrice, odešlete jej písemně na adresu:redakce A reportu, Rooseveltova 23, 161 05 Praha 6-Dejvice,elektronickou poštou na adresu: areport@centrum.cz nebo faxujte na telefonní číslo alcatel 215 933.

» V inzerátu vždy uveďte spojení na sebe, neboť redakce inzeráty nezprostředkovává.

» Inzerování je bezplatné pro všechny příslušníky AČR. Nezveřejňujeme inzeráty, které nesouvisejí se službouči osobními zájmy a potřebami příslušníků AČR (podnikání, výdělečná činnost apod.).

» Inzeráty zveřejňujeme maximálně třikrát!

Různ

éVo

lná m

ísta

» Pronajmu částečně zařízený byt 3 + 1 v Rakovníku (Bendovka). Volný od září 2007. Telefon: 777 827 973

» Prodám zrekonstruovaný byt v osob. vlastnictví 3 + 1 v Jincích. Kontakt: 602 220 505

» Oznámení: Dne 13. června 2007 byla Ministerstvem vnitra ČR zaevidována nová samostatná odbo-rová organizace působící v resortu Ministerstva obrany s názvem Samostatné odbory vysloužilců (SOV) – IČO 22661671. Informace o stanovách či případném členství v SOV Vám na vyžádání zašleme z e-mailu sov.prezidium@seznam.cz, kam můžete směřovat i podněty pro vznikající program SOV na rok 2007.» Koupím do sbírky různá vojenská resortní vyznamenání, medaile a odznaky, současné i staré.Tel.: 605 745 922» Hledám za sebe náhradu k VÚ 2395 Pardubice na místo řidič „C“. Tel.: 603 285 766» Hledám za sebe náhradu k VÚ 8595 Praha na funkci starší střelec, PT 6, BP-D. Tel.: 605 114 494, e-mail: Riverss@seznam.cz

» Hledám za sebe náhradu k VÚ 2395 Pardubice na místo řidiče sk. „C“. Tel.: 774 851 823» Hledám za sebe náhradu k VÚ 5834 Strakonice na funkci operátor RBS v hodnosti rtn., ČVO 382.Kontakt: loksly@seznam.cz,tel.: 604 971 339» Hledám za sebe náhradu k VÚ 5008 Klatovy na funkci bezpečnostní technik (pracovník štábu), hodnost podpraporčík, ČVO 930, PT 09, BP „T“. Nástup možný od 1. 10. 2007. Kontakt: 777 996 187» Hledám za sebe náhradu k VÚ 1837 Chrudim z Lipníku nad Bečvou nebo z jiných útvarů, kromě 4. brigády, v nejbližším volném termínu. ČVO libovolné.Tel.: 776 018 439. Spěchá!» Hledám za sebe náhradu k VÚ 1837 Chrudim na funkci starší řidič (řidič velitele čety), ČVO 171. Tel.: 603 285 354

» Koupím do sbírky různé odznaky a vyznamenání, nášivky, domovenky, kapsové odznaky, modely a řezy zbraní, bodáky a přilby, příručky, předpisy, doklady a literaturu k uvedeným věcem. Vše současné i staré. Tel. 777 074 592, alc. 442 964 nebo pemuller@tiscali.cz» Hledám za sebe náhradu k VÚ 1837 Chrudim na funkci řidič sk. B, nejlépe i C. VŘP podmínkou, hodnost rtn. Kontakt: 775 989 677» Pozvánka: Zveme všechny příznivce a sběratele historického vojenství na prodejní výstavu militarií, která se koná 22. 9. 2007 v Jihlavě, v Domu kultury (DKO), Tolstého 2, 10 – 14 hod. Můžete si zde prohlédnout i zakoupit vojenské historické předměty, jako jsou výzbroj, výstroj, technické vybavení, spojovací technika, optika, vyznamenání, insignie, chladné zbra-ně, knihy aj. Více informací na www.antiktrhy.cz nebo tel.: 604 717 897

» Oznámení: Zkoušky z anglického jazyka dle STANAG 6001 na úroveň SLP 2 – 4. V září 2007 proběhne na ÚJP přezkušování týmem z USA. 17. – 21. 9. 2007 ve Vyškově (17. 9. písemná část, 18. – 21. 9. ústní) a 24. – 27. 9. v Praze (24. 9. písemná část, 25. – 27. 9. ústní). Zájemci z resortu MO nechť urychleně pošlou přihlášku faxem na 973 452 420 nebo e-mailem na adresu: ujp.vyskov@seznam.cz. Přihláška musí obsahovat: jméno a příjmení kandidáta, datum narození, útvar, kontaktní telefon (nejlépe mobilní), zda se hlásí na zkoušku ve Vyškově či v Praze a zda již zájemce někdy absolvoval přezkoušení americkým týmem (napsat rok přezkoušení a místo). Zařazení ke zkoušce bude potvrzeno telefonicky.Bližší informace: kpt. Šmíd,tel. 973 452 424

Byty

» Velitel 101. spojovacího praporu nabízí SM – chemický náčelník skupiny přípravy operačního odd., SH 52, ČVO 570, PT 09, KvPř/KvPož 08/03, BP „D“, AJ 0000, požadujeme praxi v daném oboru, vhodné vzdělání v oblasti chemie.Kontaktní osoba:npor. Mgr. Irena Géryková,tel./fax: 428 210/428 229» Ředitel ASC DUKLA nabízí SM pro o. z. na pozici pokladní – PT 8. Požadujeme: vzdělání SŠ, znalost práce s PC, práce v GINISu výhodou, pečlivost, spolehlivost. Nástup 1. 1. 2008.Bližší informace: alc. 203 869

» Velitel VÚ 2316 Praha nabízí systemizovaná místa pro o. z.: • řidič-automechanik – PT 06,

BP „V“, podmínkou je řidičské oprávnění sk. B, C, a D, vojenský řidičský průkaz, znalost cizího jazyka vítána

systemizované místo pro VZP s nástupem od 1. 1. 2008:• vedoucí starší důstojník-zástupce

náčelníka organizačního odd. – SH 64, PT 12, KvP 61, ČVO 100, BZ „D“, JAZ 2222, znalost práce s PC, komunikativní typ s organizačními schopnostmi.

Bližší informace: alc. 204 719,204 720

» Velitel VÚ 4325 Strakonice nabízí volná systemizovaná místa pro VZP:• palebný důstojník týmu velení

a řízení palby, SH 62, PT 09, BZ „T“

• velitel čety radiolokačního průzkumu, SH 62, PT 09, BZ „D“

• velitel radiolokačního dálkoměru, SH 62, PT 09, BZ „D“

• velitel spojovací čety, SH 62, PT 09, BZ „T“

• systémový inženýr místa velení a řízení, SH 62, PT 09, BZ „T“

• velitel radiolokátoru řídicího a naváděcího, SH 62, PT 09, BZ „T“

• zástupce velitele baterie, SH 63, PT 10, BZ „T“

• náčelník obvaziště, SH 71, PT 13, BZ „D“

Kontakt: npor. Ing. Jiří Červenka,alc. 323 210» Ředitel VZ 1338 Praha nabízí volné systemizované místo:• redaktor-kameraman, o. z.,

PT 11, Požadavky: BP „D“, znalost práce s profesionální videokamerou SONY DSR-390P, samostatnost, časová fl exibilita, řidičské oprávnění skupiny B, znalost střihového zařízení AVID ADRENALINE výhodou.

Bližší informace: Tibor Šárközi,alc. 215 515, Radek Endl,alc. 215 538, fax: 215 523